MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra politologie
Oranžová revoluce Bakalářská práce
Iryna Svetsova
Vedoucí práce: PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 113760 Obor: PL – PS Imatrikulační ročník: 2004
Brno, 2006
Čestně prohlašují, že jsem svou bakalářskou práci „Oranžová revoluce“ vypracovala samostatně a pouze na základě uvedené literatury.
…………………………
2
Především bych chtěla poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce PhDr. Lubomírovi Kopečkovi, PhDr. za pomoc a odborné rady pří psaní této práce.
Také bych chtěla poděkovat mé rodině a mým přátelům za trpělivost a podporu, kterou oni mi poskytovali během psaní této bakalářské práce.
3
Obsah Úvod …………………………………………………………………...………………. 5 1. Politická situace v Ukrajině do prezidentských voleb ………………………...…... 7 1.1. Historická exkurze ………...…………………………………….………......…… 8 1.2. Doba posledního volebního období prezidenta L. Kučmy……………………… 11 1.3. Kabinet ministrů s premiérem V. Janukovyčem …………………………....….. 13
2. Průběh „Oranžové revoluce“ ………………………………………………….…. 15 2.1. Příčiny a charakter revoluce ………………………………………..………...… 15 2.1.1. Nelegitimní úřad a oligarchický režim ……...……………….………………. 16
2.1.2. Civilizační prasklina ………………………………………….…………….... 17
2.1.3. Vnější faktory, které ovlivnily výsledek prezidentských voleb Ukrajiny ….... 19
2.2. Charakter Oranžové revoluce ………………………...……………..………….. 21 2.2.1. Financovaní Oranžové revoluce ……………………………………...…..….. 22
2.2.2. Sociální baze „Oranžové revoluce“ a nové formy politického odporu ...……. 23
3. Ukrajinské prezidentské volby 2004 a průběh „Oranžové revoluce“ ……….…... 25
3.1. Na scénu přichází národ …………………………...………………………........ 27 4. Ukrajina po oranžové revoluce ……………..………………………...…………. 29 Závěr ………………………………………………………………………...………. 33
Použitá literatura ……………………………………………………………...……... 35
Příloha ………………………………………………………………………………... 37
Celkový počet znaků práce (67.743).
4
Úvod Na přelomu let 2004-2005 se Ukrajina dostala na první stránky světových médií.
Kyjev se stal předmětem pozornosti a diskuse politologů a novinářů, nejenom na Ukrajině, ale i v zahraničí. Události, které probíhaly v této zemi, sledovali lidé na celém světě. Proto se ve
své bakalářské práci budu zabývat popisem a hodnocením ukrajinských prezidentských voleb, které se konaly od 31. října do 8. prosince roku 2004. Na začátku popíši, jak je vybudován
politický systém Ukrajiny. Uvedu stručný přehled situace v exekutivě a politickém životě posledních let. Pokusím se rozebrat příčiny, jenž vedly k událostem, které vyvrcholily na hlavním náměstí Kyjeva.
Cesta opozičního kandidáta Viktora Juščenka k funkci prezidenta dostala název
„Oranžová revoluce“. Slovo revoluce není použito přesně, obvykle revoluce prosazují politické změny a mají dramatický a násilný charakter. Proto se vedou diskuze, zda lze ukrajinské události nazývat revolucí. Jde jen o to, jak nazveme události, v jejichž sledu a
rychlosti skutečně hrál svou roli i Západ, ale nikoli prvořadou. V současnosti bezpečně víme o pomoci západních fondů, které se ovšem stejnou měrou angažují i jinde ve světě, včetně
pluralitních demokracií. Zda Západ sehrál nějakou roli i v zákulisních jednáních, to se jistě brzy dozvíme.1Obecně události, které se odehrály na Ukrajině, můžeme popsat jako
hromadný odpor většiny ukrajinského obyvatelstva proti falsifikaci u nedemokratických voleb, za podpory opozičních politiků a jiných mocných struktur. Abychom porozuměli čím
byla tato revoluce, pokusím se popsat nejdůležitější události a aktéry, kteří napomohli tomu, aby vláda, opozice a ukrajinský národ našly kompromis.
Na závěr své bakalářské práce se pokusím popsat a provést analýzu událostí
posledních prezidentských voleb na Ukrajině, které proběhly na konci roku 2004. Je několik otázek, které by měli být zodpovězeny: Má-li nová vítězná politická elita úspěch ? Dala-li se
Ukrajina na cestu k demokracii? Jaké změny proběhly a jak ovlivňují model politického systému v dané zemi?
Velký důraz v práci bude kladen na průběh „Oranžové revoluce“ a vysvětlení otázky,
jaké příčiny vedly k změnám a dojde-li vůbec k takovým, a proč Ukrajina měla tak dlouhou 1
Gombos L. Prezidentské volby na Ukrajině,. Politologická revue ročník I, 2005, s. 165
5
cestu ke svým prvním demokratickým volbám. Budu se snažit, aby můj názor na „oranžovou revoluci“ byl co nejvíc objektivní a nezávislý.
6
1. Politická situace v Ukrajině do prezidentských voleb 2004. Jako „uvedení do problematiky“ bych vás chtěla seznámit s politickým systémem
Ukrajiny. Do „ Oranžové revoluce“ Ukrajina měla politický režim jasně hybridního typu.
Zvláštnost Ukrajiny byla v tom, že Ukrajina musela provést přechod od posttotalitního systému k demokracii a musela přejít ze státní ekonomiky k tržní.
Svéráznost tohoto přechodu podmínila v novodobé Ukrajině vznik zvláštního
„hybridního“ politického systému, který v sobě zahrnoval náznaky všech základních
politických systémů: demokratického, autoritativního, autokratického, ba dokonce
totalitního. K rysům demokratického politického systému, které jsou charakteristické pro Ukrajinu, lze přiřadit tyto: volba důležitých vládních orgánů (státních a veřejných), rovnoprávnost občanů, zajištění práv menšin a předcházení svévoli většiny. Zároveň ale
existuje určité omezení demokracie, lidských práv a svobod. Jako nedostatek demokracie se jeví stalá kontrola společnosti orgány vlády a také manipulace s informaci ze strany médií.
K anarchické vlastnosti politického systému patří následující rysy: Nedostačující
zásah ze strany vlády pro efektivní normativní regulaci věřených vztahů, nadvláda
silnějšího nebo rychlejšího, nedostatek garance bezpečnosti obyvatel a státních představitelů, nedostačující moc státních orgánů na držení a aplikaci monopolů, organizované násilí.
Taky je nutno připomenout reformu (tuto reformu popíši podrobněji v dalších
kapitolách své práce) z 8. prosince 2004, o změně pravomocí prezidenta a Nejvyšší rady Ukrajiny. V tomto zákoně, který nabyl platnosti 1. ledna 2006, se mluví o posílení
pravomocí vlády a parlamentu. Poslední údaje na Ukrajině ukázaly, že význam lidového hlasovaní a iniciativy ještě úplně nezmizel z politické scény Ukrajiny. A že ne vždy jenom
politické a oligarchické elity rozhodují o tom, kdo bude u moci. Pod tlakem lidu přijal
ústavní soud rozhodnutí o vyhlášení třetího (druhého opravného) kola prezidentských voleb
roku 2004. V prosinci roku 2004 udělala Ukrajina beze sporu krok od postsovětské autokracie směrem k demokratizaci, ale stále se ještě nacházela na začátku cesty k reálné demokracii.
7
1.1. Historická exkurze Ještě na začátku 80tých let přivedla krize v SSSR k úpadku všechny sféry
ekonomického života státu. Válkou v Afghánistánu přetekl pohár nedůvěry k socialistické ideologii. Proto v roce 1985 M. Gorbačov změnil ekonomickou, sociální a vnitřní politiku. Na
Ukrajině vyvrcholily obavy ze správnosti komunistické cesty jadernou havárií v černobylské
atomové elektrárně, na jaře roku 1986. Puč, který proběhl v Moskvě 21. srpna 1991, se stal rozhodujícím pro většinu sovětských států, které už byly schopné se prohlásit za nezávislé.
Také i Ukrajina 24. srpna roku 1991 přijala akt prohlášení státní nezávislosti, který byl
posléze potvrzen všenárodním referendem 1. prosince roku 1991. Hlasování se zúčastnilo 84,2 % obyvatelstva, ze kterých 90,3 % volilo nezávislost. Prezidentem Ukrajiny se stal L. Kravčuk, který získal už v prvním kole 61,6% hlasů voličů.
Po rozpadu Sovětského Svazu na Ukrajině existoval parlament, který se nazýval
Nejvyšší rada. Až do roku 1994 tak měla Ukrajina takřka výlučně parlament sovětského typu, byť se kvůli formálnímu zákazu komunistické strany (v roce 1993 byla založena nová Komunistická strana Ukrajiny (KSU) pod vedením P. Simonenka), po potlačení puče komunistický klub přejmenoval, dle počtu svých členů, na Skupinu 239.2
Dalším orgánem politické moci Ukrajiny byla vláda, která měla název Kabinet ministrů
Tento orgán byl vrcholným orgánem výkonné moci. Kabinet ministrů se skládal z předsedy vlády, prvního místopředsedy, tří místopředsedů a ministrů Ukrajiny. Vládu jmenoval
prezident se souhlasem Nevyšší rady. Kabinet ministrů se za období od roku 1991 do roku 1994 měnil několikrát.
Prezidentem se stal L. Kravčuk, ale tato funkce, její kompetence a postavení, v systému
středních orgánů státu, nebyly nikde a nijak definované. Legitimity svého postavení prezident dosáhl jen tím, že se k moci dostal přes platné, všeobecné a přímé volby. Legislativa
prezidenta vešla v platnost až 14. února 1992, po přijetí zákona o zanesení změn a dodatků do
Mlejnek J. JR. Ukrajinské volby – Ukrajina před čtvrtým kolem. Revue Politika, ročník II (XV), 2004, s. 9.
2
8
ústavy Ukrajiny z roku 1978. Tento zákon definoval postavení prezidenta jako „hlavy státu a nejvyššího představitele výkonné moci“ 3
Prezidentovo postavení bylo v tomto období nejisté a on byl závislý na parlamentu.
Kravčuk, pocházející ze západní Ukrajiny, se těšil jisté podpoře této části. Vzhledem ke své pozici dobře věděl, že nemůže osamoceně čelit množství oligarchických skupin a mocenským
klanům komunistické nomenklatury. Nicméně, hospodářské těžiště Ukrajiny leží na silně
rusifikovaném a proruském východě. Od počátku se tak v životě země projevovalo hluboké
dělení na spíše prozápadní západ a na proruský východ, jež má v sobě potenciál občanské války či rozdělení státu. Určující hybnou silou ukrajinské politiky přitom byl souboj různých oligarchických klanů, zejména s těžkým průmyslem a s obchodem s ropou a s plynem. O část
z nich se opíral i Kravčuk, avšak dněpropětrovská skupina prosazovala do popředí svého favorita Kučmu, který se stal v roce 1992 premiérem.4
Při hledaní efektivní formy modelu pro reformovaní ekonomické politiky a vyřešení
krize, do které se Ukrajina dostala na přelomu let 1992 a 1993, získal premiér L. Kučma od
Nejvyšší rady mimořádné pravomoci na dalších šest měsíců (v oblasti finanční, hospodářské, daňové, atd.), které mu měly umožnit řešení krizových situací. V září 1993 se tehdejší premiér
pokusil o prodloužení svého období a obrátil se na parlament s dalšími návrhy pro program řešení krizových situací, ale tato propozice byla odmítnuta parlamentem, z důvodu ještě víc se vyhrocující sociální a ekonomické situaci. L. Kučmovy nezbylo nic jiného, než podat demisi.5
Díky těmto událostem se v prvním úseku politického vývoje Ukrajiny (1991- a první
část roku 1994), a v procesu budovaní a nastolení vládních struktur, objevila dost těžká a krizová situace, která přinesla řadu negativních tendencí. Během tohoto období se nepodařilo
efektivně a systematický rozdělit pravomoci státních orgánů. Rozpolcenost mezi prezidentem
parlamentem velmi zatěžovala vedení a nedávala prostor pro chod státního systému. To vedlo k špatnému rozdělení vládních funkcí a pravomocí, a k totální nezodpovědnosti ve všech
úrovních. Nefunkčnost parlamentu způsobila situaci, ve které se nepodařilo vytvořit Duleba A. Koniec sučasnej strednej Európy? Ukrajina a Slovensko po prvej vlne rozširenia NATO, s. 31. 4 Mlejnek J. JR. Ukrajinské volby – Ukrajina před čtvrtým kolem. Revue Politika, ročník II (XV), 2004, s. 9. 5 Bojko, O. Istorija Ukrajiny : posibnyk dlja studentiv vyščych navčal'nych zakladiv, Kyjev Akademija. 1999 s. 509 3
9
výkonnou moc, kterou Ukrajina tak moc potřebovala pro tuto přechodnou etapu. Tyto události
vedly k tomu, že v první polovině roku 1994 byly na Ukrajině vyhlášeny předčasné prezidentské a parlamentní volby.
Po dlouhých diskuzích byly vyřešeny volby do Nejvyšší rady, provedené za pomoci
většinového volebního systému.6 Předčasné volby do Nejvyšší rady byly objektivně nezralé,
ale byly počátkem obnovení formovaní státních orgánů na Ukrajině. Nejvíce hlasů dostala
obnovena komunistická strana (měly 164 mandátů), na druhém místě byla frakce Národního hnutí Ukrajiny (99 mandátů) a uzavírala to trojka vítězů Socialistické frakce, která měla 25
zastoupení v Nejvyšší radě. Celkem se do ukrajinského parlamentu dostalo devět stran a frakcí.
V červnu a v srpnu roku 1994 se na Ukrajině konaly předčasné prezidentské volby.Bylo
představeno sedm kandidátů. Vítězem se stal L. Kučma (52% hlasů), který ve druhém kole voleb těsně porazil L. Kravčuka. (45% hlasů).7 Po jeho uchopení moci Ukrajina změnila kurz
na ekonomicko-tržní reformy. Zpoždění řešení této otázky bylo také jednou z významných
přičíň vyostření celostátní krize. Proto prezident přesunul svou pozornost na ekonomickou
sféru, opustil sféru ideologickou a Nejvyšší rada obnovila svou zákonodárnou činnost. Po volbách se prezident prezentoval jako výrazný zastánce posilovaní ukrajinské nezávislosti,
díky čemuž dokázal získat podmíněnou podporu některých představitelů národnědemokratické opozice. V reálné politice ovšem mělo nemalý význam i jeho úzké propojení
s regionálními elitami z Dněpropetrovska, odkud pocházel, což se promítlo i do obsazování vládních postů.8
Další přelomové období nastalo v letech 1994-1995, kdy prezident nebyl spokojen s
omezeným postavením ve své funkci a proto se začala aktivně formovat nová ústava, která by
učinila prezidenta ústředním a nejmocnějším orgánem celého státního vládního systému. Po té se rozvinul ostrý konflikt mezi Kučmou a Nejvyšší radou, které se nemohli dohodnout na Většinový (majoritní) volební systém je založen na principu „vítěz bere všechno“. Zvolen je pouze (jediný) kandidát, který získá v daném volebním obvodu nejvíce hlasů. Volba se uskutečňuje zpravidla v jednomandátových obvodech: každý obvod má svého jednoho zástupce a počet obvodů je určen. 7 Bojko, O. Istorija Ukrajiny : posibnyk dlja studentiv vyščych navčal'nych zakladiv, Kyjev Akademija. 1999 s. 497 8 Kopeček L., Kubová O. Ukrajina in: Kubát M. a kolektiv. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, Praha, Eurolex Bohemia s.r.o. 2004. s. 406 6
10
tom, jak by nová ukrajinská ústava měla vypadat. Avšak prezidentovi se podařilo vytvořit svůj poradní orgán, Radu regionů (oblastí). Díky tomu se podařilo získat podporu části
regionálních elit.9 A tímto způsobem mohl potlačit parlament a diktovat nové pravidla.
Výsledkem byla dohoda mezi parlamentem a prezidentem o postavění konstitučních orgánů
v nové ústavě. Kdyby Nejvyšší rada nepodepsala tento dokument, hrozila by jí referenda o nedůvěře. V červnu roku 1996 byla konečně přijata nová ústava Ukrajiny. Tak Kučma získal důležité pravomoci.
Prezident byl a je volen přímou volbou občanů na dobu pěti let. Odvolává za souhlasu
parlamentu premiéra Ukrajiny a z jeho návrhu jsou jmenováni členové kabinetu vlády
(ministři). Nejvyšší rada sice musela premiérovi vyjádřit důvěru (pouze premiérovi a jeho
programu, nikoliv celé vládě), ale prezident ho mohl kdykoliv a výhradně ze své vůle odvolat. Z dosavadních devíti ukrajinských vlád (nepočítaje Janukovyčovu) jich šest padlo na základě rozhodnutí prezidenta, pouze třem vyslovil nedůvěru parlament.10 Prezident jmenuje a
odvolává za souhlasu Nevyšší rady Ukrajiny generálního prokurátora státu, jmenuje polovinu
členů rady Národní banky Ukrajiny a polovinu členů Státní komise pro televizní a rozhlasové vysílání. Do pravomocí prezidenta také patří jmenovaní a odvolávaní předsedy
Antimonopolního úřadu, předsedy Fondu státního majetku, předsedy Státní komise pro televizní a rozhlasové vysílání a jedné třetiny členů ústavního soudu. Prezident je vrchním
velitelem ozbrojených sil Ukrajiny a proto má pravomoc na vyhlášení výjimečného stavu a předkládání návrhu na vyhlášení válečního stavu parlamentu a použití ozbrojených sil
v případě agrese proti Ukrajině. Mezi pravomoci a povinnosti prezidenta dále patří představení státu v mezinárodních smlouvách, posouzení vnější politické činnosti, provádění jednaní a uzavírání mezinárodních smluv, udělení milosti.
1.2 Doba posledního volebního období prezidenta L. Kučmy V roce 1998 byly již parlamentní volby provedené podle nového zákona. Byl použit na
půl většinový, na půl poměrný volební systém. Prezidentské volby, které se konaly v říjnu a Kopeček L., Kubová O. Ukrajina in: Kubát M. a kolektiv. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, Praha, Eurolex Bohemia s.r.o. 2004. s. 407 10 Mlejnek J. JR. Ukrajinské volby – Ukrajina před čtvrtým kolem. Revue Politika, ročník II (XV), 2004, s. 9-10.
9
11
listopadu roku 1999 nic nového nepřinesly. Leonid Kučma byl zvolen opět prezidentem. Představitel opozice a druhý nejsilnější kandidát na místo prezidenta V. Čornovil zahynul při
autonehodě za podivných okolností 25. března roku 1999 skoro těsně před volbami. Proto nebylo divně, že Kučma bez problémů porazil P. Simonenka11 a dostal 56,3 %.
Jak už bylo řečeno, Ukrajina spolu s ústavou z roku 1996 dostala mocného prezidenta,
ale i on byl omezen. Podle ukrajinské ústavy měl právo být zvolen jen na dvě funkční období
po sobě. Kučmovský úřad se s tím nechtěl smířit a proto se snažil posílit postavení prezidenta ještě víc. V dubnu roku 2000 se prezident pokusil vypsat referendum, ve kterém bylo navrženo rozsáhlé rozšíření pravomocí prezidenta. Ale v této situaci velmi razantně zasáhl
Ústavní soud, který část návrhů označil za protiústavní, a u zbytku přijal stanovisko, že i po
kladném výsledku referenda musí následně dojít k jejich potvrzení kvalifikovanou většinou
Nejvyšší rady, což bylo v praxi nereálné.12 Následoval kazetový skandál 13, který vedl k ještě
větší izolaci a odstrčení Ukrajiny od západního světa. Za dva týdny po tom opozice obvinila
prezidenta a jeho režim ze zneužívání pravomocí. Antiprezidentská kampaň „Ukrajina bez Kučmy“, která byla dost rozsáhlá a měla podporu opozice a národa, žádala rezignaci
prezidenta a změny ekonomického a politického systému Ukrajiny. Tato akce „kampaň protestu“ však neuspěla. 14 V této době začíná cesta V. Juščenka jako opozičního politika.
Viktor Juščenko se v roce 1993 stal guvernérem Národní banky Ukrajiny. V této
funkci stabilizoval ukrajinský finanční trh, v roce 1996 zavedl novou ukrajinskou měnu hřivnu (hryvňa) a zavedl přísnou monetární politiku. Za jeho éry byla Národní banka Ukrajiny
obviněna Mezinárodním měnovým fondem (MMF) ze zneužití půjček MMF ke zkreslovaní
úvěrového postavení Ukrajiny. To mělo umožnit některým politikům (nikoli osobně Juščenkovi) osobní obohacení. Toto obvinění potvrdil i audit společnosti Price-Waterhouse.15
V roce 1999 byl Juščenko prezidentem Leonidem Kučmou jmenován premiérem
Ukrajiny. Podle mnoha analytiků s ním v té době Kučma počítal jako se svým nástupcem ve Předseda obnovené komunistické strany Ukrajiny (KPU). Kopeček L., Kubová O. Ukrajina in: Kubát M. a kolektiv. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, Praha, Eurolex Bohemia s.r.o. 2004. s. 407 13 Koncem roku 2000 na Ukrajině byl zavražděn opoziční novinář Hrihorij Gongadze. Byly zveřejněný kazety na kterých byl hlas L. Kučmy a ještě některých politiků Ukrajiny, které vyjednávali o vraždě žurnalisty. 14 Proobraz revlocii, Bez cenzury.15.12. 2005 №47-48. s. 26 15 Internetová encyklopedie http://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Ju%C5%A1%C4%8Denko 11 12
12
funkci prezidenta. Juščenkova vláda se stala jednou z nejúspěšnějších v krátké historii ukrajinské samostatnosti, a jednu z jejích hlavních priorit tvořilo zprůhlednění celé ukrajinské
ekonomiky, zejména pak energetického průmyslu. V té době byl velmi loajální režimu
Kučmy, proto podepsal otevřený dopis, ve kterém protestující byli nazýváni fašisty.16Pokud by akce „Ukrajina bez Kučmy“ byla úspěšná, Juščenko by zastoupil Kučmu jako náhradník a měl by velkou šanci v dalších prezidentských volbách. Ale dostal demisi a tím samým byla
ztracená šance stát prezidentem, protože teď v každém případě moc by zůstala u Kučmového týmu. Tím, že prezident odvolal populárního premiéra, se sám zachránil a zůstal u své funkce na dalších čtyři roky. Ale tím i vytvořil silného potenciálně opozičního politika. Po odvolání
Juščenka se okolo něho vytvořila skupina těch, kdo nebyli spokojení s režimem Kučmy. A
takových v době nárůstů ekonomiky a posílení nového utvoření tak zvané stření třídy bylo hodně. Kromě toho, že Juščenko byl úspěšným premiérem, také nejlepším kandidátem na role
vůdce „ukrajinské Ukrajiny“.
17
Kampaň „Ukrajina bez Kučmy“ utrpěla porážku, protože
neměla opravdu silného a charismatického vůdce, masovou podporu a měla špatnou organizaci. Proto ještě tři roky opozice pracovala nad svými chybami. Ale výsledkem byla úspěšná „Oranžová revoluce“.
1.3 Kabinet ministrů s premiérem V. Janukovyčem
Na konci svého volebního období Kučma začal řešit otázku svého nástupce. Proto přišel
se změnou, která měla udělat z Ukrajiny spíše parlamentní republiku, jinak řečeno, chtěl posílit postavení stran. Proto prezident navrhl ústavní reformu. Z vyš uvedeného už je možné
pochopit, že politický systém Ukrajiny má řadu problémů a vyvolává neustálé systémové konflikty, což se negativně projevuje na vývoji státu jako celku vůbec. Ale na Ukrajině to byl
nejspíš boj o moc různých politických sil. Bylo těžké uvěřit, že se prezident chce vzdát své moci. Kromě toho volby roku 2002 nebyly úspěšné pro proprezidentskou stranu tak Blok Za
jednotnou Ukrajinu (ZaJedU) a Sociálnědemokratickou stranu Ukrajiny (sjednocená) (SDPU
/o/) dostali společně jenom 18,04% hlasů. Ale za pomoci kandidátek strany ZaJedU se stala druhou podle počtu mandátů v parlamentu. Takovým způsobem dostali další hlasy. A poprvé . Pogrebynskyj M Kak Ukrajina šla k „Oranžovoj“ revolucii. In: Pogrebynskyj M (eds.) „Oranževaja“ revolucija: Versii, chronika, dokumenty. Kyjev, Optima. 2005. s. 109 17 Západ a agrární Centr Ukrajiny kde žije nejvíc ukrajinské mluvicího obyvatelstva. 16
13
za dobu nezávislé Ukrajiny nejvíc hlasů dostaly (23,57%) ne komunisté, ale právo centrický blok pod vedením opozičního Juščenka.
Před prezidentskými volbami Kučma dokázal zajistit podporu nejenom proprezidentských
formací, ale i většiny nezávislých poslanců. Díky tomu dokázal vytvořit proprezidentskou parlamentní většinu. Období po parlamentních volbách 2002 bylo ve znamenaní stupňující se
politické mobilizace před prezidentskými volbami 18. Proto se premiérem stává Viktor
Janukovyč, který byl v letech 1996-2002 gubernátorem důležité průmyslové Donecké oblasti. Byl druhý nejmocnější muž Doněcka,19 a ve svém úřadě se snažil propojit místní vládu a
podnikatelské kruhy. V roce 2002 Kučma prosadil Janukovyče na post premiéra a tím si
zajistil silnější podporu klanů Východů Ukrajiny. V roce 2003 se Janukovyč stává předsedou strany Regionů. Měl zajistit plnohodnotné pokračovaní systému vládnutí, který vytvořil
Kučma. Janukovyč má záznam v trestním rejstříku, v mladí vyl dvakrát ve vězení za krádež a za násilné napadení. Janukovyč tuto epizodu ze svého mládí v agitacích ovšem zamlžil.20
Ale vrátíme se k návrhu prezidenta o ústavních změnách, který neměl úspěch
v parlamentu. Uskupení, které se točila kolem Kučmy před prezidentskými volbami, se snažila posílit svoje pozice u moci a jedním z takových byla Nejvyšší Rada. A proto Kučma,
v protikladu se svou pozicí z minulého roku, navrhl omezit pravomoci ne parlamentu, ale
prezidenta. Proti byla většina, která už podporovala vítězství Juščenka v prezidentských volbách roku 2004. Reforma nebyla realizovaná nejenom v roce 2003, ani v roce 2004. A ke konci roku už bylo jasné, že se blíží boj mezi vládou a opozicí.21 Návrhy se množily, ale
žádná ze stran nebyla ochotná dojít ke kompromisu. Volby, týkající se ústavní smlouvy, byly
konečně vyhlášeny na září roku 2004 a vládní spolek i opozice už měly svého kandidáta, který měl velké šance na vítězství. Proto už se o pravomoci dělit nechtěli. A jenom krize,
která vznikla po prvním a druhém kole prezidentských voleb „oranžové revoluce“ a hrozba rozdělení státu, vedly k nějakému kompromisu. Reforma byla přijata 402 hlasy poslanců Kopeček L., Kubová O. Ukrajina in: Kubát M. a kolektiv. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, Praha, Eurolex Bohemia s.r.o. 2004. s. 408 19 Prvním je Renat Achmetov, který považován za metalurgického magnáta. Pozn. autora 20 Gombos L. Prezidentské volby na Ukrajině,. Politologická revue ročník I, 2005, s. 170 21 Pogrebynskyj M Kak Ukrajina sla „Oranžovévoj“ revoluci. In: Pogrebynskyj M (eds.) „Oranževaja“ revolucija: Versii, chronika, dokumenty Kyjev, Optima. 2005. s. 110 18
14
Nejvyšší Rady (potřeba bylo 300 hlasů) a zákon byl podepsán prezidentem přímo v parlamentu.
Nový zákon vstoupil v platnost 1. ledna 2006. Nejdůležitější změnou je posílení vlády.
Bude zformována podle návrhu koalice a poslaneckých frakcí, které se budou skládat nejméně
z 226 poslanců a bude kontrolovaná parlamentem, který jí také může kdykoliv vyslovit
nedůvěru. Prezident nemůže sám odvolat kabinet ministrů, ale dostal pravomoc rozpustit Nejvyšší Radu v případě, že v průběhu 60 dnů po odvolaní vlády neschválí její nový
personální sklad, a pokud za 30 kalendářních dnů nebude vytvořena většinová vládní koalice parlamentu. Parlament nemůže byt rozpuštěn v posledních 6 měsíců svého volebního období a první rok ode dne mimořádných voleb.
Avšak reforma byla uplatněna pozdě. Stalo se to v době, kdy už tisíce lidí stáli venku na
náměstích různých měst Ukrajiny, a už nemohla ovlivnit charakter politického odporu. Protože od té doby se národ odvážil blokovat státní úřady a vláda tomu nezabránila. Bylo jasné, že „Majdan“ zvítězil, a že Juščenko je prezidentem. Žádný Ústavní soud a ani další hlasovaní už nic nezmění.
2. Průběh „oranžové revoluce“ 2.1
Příčiny a charakter revoluce
Takže, čím byla ukrajinská „revoluce“? Určitě můžeme říct, že to bylo široké sociální
hnutí, které bojovalo za ochranu občanského práva. V jeho organizaci jsou dost zřejmé a viditelné technologické složky. Ale základem se stala vysoká úroveň politické aktivity
ukrajinských občanů, což pro Ukrajinu bylo něco nového a dosud neznámého. Tato aktivita byla zaměřena ne na podporu jednoho z kandidátů, ale na ochranu práva výběru, která je jednou z necennějších častí demokratických společností.
Důvodem pro masový odpor byly obrovské nepravosti ve druhém kole voleb prezidenta
Ukrajiny, které se konaly 21. listopadu 2004. Společnost zaznamenala fakt, že nepravosti probíhaly ze strany vlády a většina se uskutečnila ve východních a jižních regionech Ukrajiny. Lidi se báli, že pokud zvítězí Janukovyč, přivede k moci doněcký klan. Nejvíc obav
z oligarchů měla takzvaná střední třída a malé podnikaní. A tak Janukovyč připomínal
15
Kučmovský režim, který za 10 let nevyřešil mnoho otázek, ale přinesl velké množství problémů. 22
2.1.1 Nelegitimní úřad a oligarchický režim Jak už jsem uvedla, pár let před prezidentskými volbami, unikla Ukrajina z ekonomické
krize a to pomohlo posílit nejen velký byznys, ale také střední a malý. Za posledních 5 let se
počet lidí, kteří legálně podnikali, zvětšil dvojnásobně. Velmi důležité bylo to, že střední a malý byznys neměl své místo ve vládě, ve které vždy byl dominantní velkokapitál. A proto se
střední byznys konečně mohl prosadit v parlamentu, prostřednictvím opozičních stran nebo jako mandátový obvod. Proto byl jeho vliv, ve straně „Blok Naše Ukrajina“23, značný.
Také musím říct několik slov o lidech, kterým se podařilo nalézt svoje místo v nové
Ukrajině, a ze kterých se začala formovat střední třída. To byli tak zvané studenti univerzit a
vysokých škol. Nyní to byla aktivní část mládeže, která se naučila západnímu způsobu života, vyznávala jeho hodnoty, a nepamatovala se už na způsob života a myšlení sovětských lidi.
Ale úřad jakoby nevnímal sociální změny, které probíhaly v zemi. Bez ohledu na to, že se
sociální role malého a středního byznysu a také kvalifikovaných pracovníků (tak zvána střední třída) čím dál více zlepšovala, ekonomická situace v Ukrajině stále více rozšiřovala
režim oligarchie, a nedovolovala ostatním třídám se účastnit politického života státu.
Problémem zůstávaly i miliony lidí, kteří i přes pokroky ekonomiky stále zůstávaly pod hranicí chudoby.
J. Tymošenková je ukrajinská ekonomka a politička. Od roku 1988 se společně se svým
manželem věnovala podnikání, v letech 1996-1997 se stala generální ředitelkou Spojených energetických systémů Ukrajiny. Od prosince 1996 byla v Nejvyšší radě za stranu Hromady
Pavla Lazarenka, byla její místopředsedkyní. V roce 1998, po útěku Lazarenka ze země a jeho zatčení v USA (obvinění z praní špinavých peněz), změnila název strany na Batkivščyzna (Vlast). V letech 1998-2000 se stala předsedkyní parlamentního rozpočtového výboru. Je nutno také připomenout, že J. Tymošenková, jako nový politický hráč, si za velmi malou
Litvinenko A. „Oranžovevaja revolucija“: příčiny, charakter i rezultaty. In: Pogrebynskyj M (eds.) „Oranževaja“ revolucija: Versii, chronika, dokumenty. Kyjev, Optima. 2005. s. 10. 23 Středo-pravicová koalice.Od roku 2002 do 2004 předsedou byl V.Juščenko. v březnu 2002 vyhrála volby do parlamentu, ovšem nepodařilo se jí najít koaličního partnera pro vytvoření vlády. Teď předsedou je Roman Bezsmertnyj 22
16
dobu dokázala získat velkou popularitu mezi ukrajinskými občany J. Tymošenková. Přetáhla na svou stranu tak zvané „outsidery“. Na druhou stranu lidé uvěřili jejím populistickým výzvám. Tak například kandidát na prezidenta, V. Janukovyč, představil národu sociální
projekty, ale nechtěl zastupovat jejich zájmy v poltickém životě (protože sám byl prominentem oligarchických klanů). J. Tymošenková naproti tomu slibovala všem politické
zastání. Nikdo z těchto lidi v tuto dobu nemohl ovlivnit politickou situaci ve státě a proto začali hledat podporu „oranžové“ opozice. Střední třída byla pod vedením V. Jučšenka a chudou vrstvu společnosti vedla J. Tymošenková.
Důvěra ukrajinského národa k vládě stále klesala a připravenost lidí, účastnit se protestů,
se za posledních 5 let zvětšila s 39% na 44 %. Například v roce 1997 bylo připraveno i
nelegálně protestovat jen 22% obyvatelstva. V roce 2004 takových bylo už 37%.24 Z toho všeho vyplývá, že vláda nebyla, dá se říci, legitimní. Úroveň veřejné důvěry k ní byl natolik nízká, že miliony Ukrajinců bylo připraveno jednat protiprávně vůči vládě.
Zde vyplývá jeden z paradoxů „Oranžové revoluce“. Její organizátoři jen chtěli změnit
poltickou elitu, ale účastníci hromadných vystoupení toužili po radikální změně celého
systému politických úřadů. Byznys elita podřídila vládu sobě a donutila ji pracovat pro sebe a
pro národ. Nedostatek důvěry k úřadu ze strany občanů a oligarchická dominanta uvnitř vlády se staly velmi důležitými faktory, které dovedly k úspěchu „Oranžovou revoluci“. 2.1.2. Civilizační prasklina
Dále bych chtěla popsat jednu z příčin krize Ukrajiny, která vedla k „Oranžové revoluci“.
Až dosud jsem psala o Ukrajině jako o celostním státním a sociálním vývoji. Ale ve skutečnosti ukrajinský stát existuje už téměř 14 let25 a nemá jednotné sociální prostředí. Tím
mám namysli jednotný politický národ, který má různorodý původ, tradice a dokonce i mentalitu. A to prokázaly poslední prezidentské volby. V průběhu těchto voleb se Ukrajina rozdělila přibližně na dvě, dle podle počtu sobě rovné, části.
Západní část Ukrajiny (Halyčina, Bukovina, Podkarpatská Rus a částečně Volyň) je
periférie západoevropské nebo západokřesťanské civilizace, o které psal S. Huntington. 24 25
Ukrajinske suspilstvo 1994-2004. Monitoring socialnych zmin. s. 469-471. 24 srpna Ukrajina oslavuje den Nezávislosti. A právě v letě oficiosní ukrajinský stát bude mít 14 let.
17
Nebudu zde vypisovat její charakteristiky, ale těžko se dá nesouhlasit s tím, že je Ukrajina
podle Huntingtona státem civilizačně rozporuplným, a těžko se nesouhlasit, že se podobné
státy setkávají s problémy o udržení identity země.26 Identita státu v Sovětském svazu byla
tvořena za pomoci ideologie, trestu a ekonomiky. V nezávislé Ukrajině se konflikt mezi Západní a Východní Ukrajinou projevil dost jasně. Obyvatelé Východní a Jižní Ukrajiny,
nebo lépe řečeno tak zvané ruské Ukrajiny, o prezidentských volbách dali svoje hlasy V.
Janukovyču. Na této části Ukrajiny (Slobožanščina, Donbas, Novorosija) se v roce 1917, po svrhnutí monarchie v Rusku, nemohly dohodnout nové úřady Ukrajiny a Ruska.27Krym byl
předělen Ukrajině až v roce 1954, jako dárek k jubileu jednaní s Ruskem. Ale toto rozhodnutí bylo dost neuvážené, protože etnické složení obyvatelstva se na Krymu velmi liší (v roce
1959 žilo v krymské oblasti 22,3% ukrajinského obyvatelstva a 71.4% ruského
obyvatelstva)28. Podle mě zde nejsou důvody pro obnovu sporu těchto částí, protože separatizmus je pro Ukrajinu dost nebezpečný, ale i historická různorodost ukrajinských regionů nemůže byt ignorována z důvodu, že čas od času o sobě dává vědět.
Před rozpadem Sovětského svazu byl počet ukrajinských a ruských škol na Ukrajině
přibližně stejný (malou převahu měla ruština). Za pět let nezávislosti se v ruském jazyce
vzdělávalo už jen 38% žáků a studentů. V roce 2001 se tento počet zmenšil na 26% a dnes
nepřekročí 20% a to v rozporu s tím, že minimálně 36% obyvatelstva je rusky mluvící.29 To znamená, že ruské a rusky mluvící obyvatelstvo se nemohlo realizovat na Ukrajině ve svém mateřském jazyce.
V roce 2004, v oblastí Ukrajiny, kde V. Janukovyč vyhrál volby, je dnes úroveň
ukrajinizace mnohem nižší něž v regionech, ve kterých volili V. Juščenka. Ještě v roce 2001
byla ukrajinizace v těchto oblastech dokončena. V ruštině byla výuka poskytována jen pro 3,5% žáků středních skol a na vysokých školách pro méně něž 1% studentů. Dokonce i v hlavním městě Ukrajiny, Kyjevě, už ruské školy téměř nebyly, zůstalo jen 7 ze 436, vysoké Malinkovič V. O pričinach „oranževoj“ revoljucii v Ukrajině. In: Pogrebynskyj M (eds.) „Oranževaja“ revolucija: Versii, chronika, dokumenty. Kyjev, Optima. 2005. s. 31. 27 Bojko, O. Istorija Ukrajiny : posibnyk dlja studentiv vyščych navčal'nych zakladiv, Kyjev Akademija. 1999 s. 288-289. 28 Bojko, O. Istorija Ukrajiny : posibnyk dlja studentiv vyščych navčal'nych zakladiv, Kyjev Akademija. 1999 s. 441. 29 Ukrajinský institut sociologických výzkumů. http://uisr.org.ua/mid_2.php 26
18
školy vykládaly jen ve statním jazyce, což je v rozporu s tím, že obyvatelstvo Kyjeva je ze
70% rusko jazyčné, ale vzdělaní mládež je uskutečňováno vyloženě v ukrajinském jazyce. Proto je vztah k ruské kultuře velmi slabý. Není se čemu divit, že většina mládeže hlavního
města volila V. Juščenka, kterého aktivně podporovali ukrajinští nacionalisté. Vůbec jiná
situace byla na Jihu a Východě státu. Zde skoro půlka školáků měla možnost vzdělávat se rusky. Nejdůležitější rusko-jazyčné vysoké školy byly umístněny v tomto regionu.
30
tato část Ukrajiny cítila hrozbu radikální ukrajinizace.
Proto
Proto můžeme říct, že jedním z dalších faktorů, které způsobily politické krize na
Ukrajině, byla opozice periferních regionů a malých měst Západní a Centrální Ukrajiny
z jedné strany, a průmyslových center Jihu a Východu ze strany druhé. První část tvořilo převážně ukrajinsky mluvící obyvatelstvo, a v druhá ta, která mluvila rusky a měla více podobnou kulturu a tradice Rusku.
Daný faktor jenom přiostřil situaci na Ukrajině v průběhu prezidentských voleb,
v žádném případě neprospěl vítězství opozice. Naopak jenom zkomplikoval tuto výhru. Juščenkovi se podařilo stát se prezidentem jen z důvodu jiných vnitřních a vnějších událostí. Vnitřní jsem již výše popsala, vnější popíši v další podkapitole. Takže, obyvatelstvo Jihu a
Východu Ukrajiny bylo vždy zaměřeno na Moskvu. Dosud nejsou zvyklí na to, že jejich
budoucnost je spojena s Ukrajinou. A proto se v průběhu podzimních událostí východní národ cítil potlačený. Lide pochopili, že jejich osud leží na Kyjevu, ne na Moskvě. A proto již v listopadu a v prosinci 2004 nezávisle a bez nucení podporovali V. Janukovyče.
2.1.3. Vnější faktory, které ovlivnily výsledek prezidentských voleb Ukrajiny V této podkapitole jsem v podstatě popsala vnitřní příčiny politické krize. Ale
v událostech, které se odehrály na Ukrajině v posledních měsících roku 2004 určitě měly
místo i vnější faktory. Podporujíce různé kandidáty na funkce prezidenta Ukrajiny, neveřejně mezi sebou soupeřili Západ a Rusko.
Rusko se poprvé seriózně postavilo k tomu, co se odehrávalo v nezávislé Ukrajině.
Vedení ruského státu upřímně podporovalo kandidáta na prezidenta V Janukoviče. Ale přímo se o tom nikdy nezmínily. V. Putin ve svých veřejných vystoupeních velmi často chválil 30
Oficiální stránka ministerstva vzdělávaní Ukrajiny. http://www.mon.gov.ua/
19
činnost tehdejšího premiéra a jasně dával najevo, koho potřebuje ruská vláda. „My přijmeme
jakékoliv řešení ukrajinského národa, ale chceme počítat s tím, že bude zachována kontinuita“
– prohlásil Vladimír Putin hlavě administrativy prezidenta L. Kučmy V. Medvedčuku při jeho návštěvě v Moskvě.31
Tato pozice prezidenta Ruské Federace vůči Ukrajině vyplývá z jeho kurzu Jediného
ekonomického prostoru (JEP) Ruska, Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu se společným
řídícím a koordinujícím orgánem. Ekonomický potenciál Ruska je mnohém větší něž společný potenciál třech ostatních států, proto hlavní role ve vedení JEP by měla patřit právě
jemu. K takové integraci byl připraven V. Janukovyč, na rozdíl od V. Juščenka, který se otevřeně hlásil ke sblížení se Západem. Chtěl spolupracovat nejenom s EU, ale i s USA.
Ruský klub, který byl vytvořen a aktivně pracoval na Ukrajině pod patronátem ruské ambasády, ve svém memorandu prohlásil: „V. Juščenko je antiruský a prozápadní politik…. V. Juščenko je hrozbou pro rozkol Ukrajiny..“ a tak dal.32
Ale stejně v této soutěži prohráli. Moskva nechtěla připustit, že se Ukrajině nechce
vrátit zpět. Ukrajina netoužila po spojenectví se sice bohatým státem na ropu a plyn, ale jinak
s autoritářským a politicky slabým státem. To se potvrdilo začátkem roku 2006. Ruský státní podnik Gazprom postupně odpojil Ukrajinu od dodávek plynu. Stalo se tak poté, co země,
podle Gazpromu, nepřistoupila na jeho, od konce března navržené, ceny plynu. Rusko až dosud dodávalo Ukrajině plyn za netržní cenu 50 dolarů za tisíc kubických metrů. Ale pak zvýšilo cenu na 230 dolarů za stejné množství, což argumentuje tím, že podobnou sumu platí i
jiné evropské státy. Ukrajina se bránila jak mohla, ale stejně ve výsledku musela platit celou
cenu. Následně se domluvila s Turkmenistánem na dodávce 40 miliard krychlových metrů plynu pro příští rok, a to za nízkou cenu 65 dolarů za tisíc metrů krychlových. Tímto způsobem Ukrajina ukázala Rusku a celému světu, že už definovala svoje strategické cíle a
bude směřovat k Evropě, a nebude čekat, až státy jako Rusko, Kazachstán a Bělorusko budou připraveni k integraci do Evropy. V této otázce byl postoj Juščenka více objektivní něž u V. Janukovyče.
Kučma za prejjemstvennost Ukrainskoj politiki, zpravodajský portál Ukrajiny http://www.proua.com/news/2004/04/21/143947.html 32 Malinkovič V. O pričinach „oranževoj“ revoljucii v Ukrajině. In: Pogrebynskyj M (eds.) „Oranževaja“ revolucija: Versii, chronika, dokumenty. Kyjev, Optima. 2005. s. 43. 31
20
Pozice USA a Evropy, vůči prezidentským volbám roku 2004, byla stejná. Západ chtěl
vidět ve vládní funkci jen V. Juščenka, ale vždy tvrdily, že chtějí jen jedno jediné, aby volby
na Ukrajině byly provedeny demokraticky a čestně. Jejich taktika byla výborná. Protože většina masmédií byla kontrolována vládou, pomáhaly jen jednomu z kandidátu (časopisy a noviny byly docela svobodné ve svém pohledu). Proto podporovaly svobodu slova a boj s korupcí se snažily se podpořit opoziční prostředky masové komunikace. A ukrajinští
novináři byli nespokojeni i s tím, že neměli možnost kriticky hodnotit situaci ve státě a proto uvítali politiku Západu.
Ale objektivní informace na Ukrajině nedával nikdo a Západ byl k tomu slepý. Tak
například téma korupce bylo spojeno jen s tehdejší vládou a nikdo nemluvil o tom, že velké množství lidí, kteří byli podezřelí z korupce, byli i v opozici. Příkladem je J. Tymošenková.33
Tímto způsobem Západ formálně podporoval svobodu slova, hlavně dával materiální
podporu opozici ale mnohém méně ostatním. Například Komunistická strana a její kandidáti nedostávali podporu vůbec. Západ, podporující demokratizaci Ukrajiny, byl vždy na straně
V. Juščenka, i když v jeho okolí byli politici, kteří se projevovali nacionalisticky a
antidemokraticky. Navíc, západní politici nikdy nevyjadřovali svůj názor na politickou reformu, která posílila ukrajinský parlament. Nikdy jí nepodporovali, naopak vystupovali proti ní, protože jinak by mohli oslabit kandidáta, kterého potřebovali. 2.2 Charakter „Oranžové“ revoluce
Můžeme říct, že „Oranžová“ revoluce by byla neúspěšná, kdyby se před těmi dvěma
lety by nepřipravovala „revoluce Kaštanová“. (Inspirací pro tuto revoluci byla revoluce
v Srbsku proti S. Milošoviči 34 a gruzinská „růžová“ revoluce35). Na ukrajinské události na
konci roku 2004 byly nejenom spontánní protesty národa, ale také i dobře organizovaný
politicko-inženýrský projekt. Svoje pozitivní zkušenosti američtí a političtí technologové aktivně předávali svým kolegům, ze států východní Evropy, na různých seminářích. A mladí
Vyšetřování samotné Julii Tymošenkové, která byla v lednu 2001 odvolána a v únoru zatčena pro korupci. V březnu kyjevský soud obvinění odmítl a propustil ji z vazby. 34 Na podzim 2000 jej mohutné demonstrace donutily přiznat porážku v dalších prezidentských volbách. Je považován za hlavního představitele Srbů během konfliktu v bývalé Jugoslávii. 35 Proběhla v roce 2003. protestovaly tisíce lidí v čele s nynějším prezidentem M. Saakašvilim proti vládě E. Ševarnadze, která byla označena za totalitní 33
21
specialisté z Gruzie, Ukrajiny a Běloruska byli také mezi nimi. Proto byla tato praxe využit u v „Oranžové“ revoluci.
Organizátoři už měli praxi z provedení třech masových akcích. První byla akce
„Ukrajina bez Kučmy“, o která jsem se už zmínila ve své práci. Druhá byla revoluce
v Srbsku, kde důležitou roli hrála studentská organizace „Odpor“ (Už je čas) a třetí, „růžová“ revoluce v Gruzii, ve které měl znovu dominující místo spolek studentů, který měl název „Kmara“, to v gruzínštině znamená stačí. Dle těchto prototypů byla na Ukrajině vytvořena
studentská organizace „Pora“ (Už je čas), která byla podněcovatelem protestů na „Majdaně“. Tyto organizace mají hodně společného: Jsou to organizace ze studentského prostředí, mají krátký název, jež lze snadno skandovat. (Otpor, Kmara, Pora a Zubr v Bělorusku). Mají jasnou symboliku: Otpor a Kmara bílou zaťatou pěst na černém pozadí, ukrajinští kolegové
podkovu. V Gruzii roku 2003 to byly růže, na Ukrajině pomeranče rozdávané na ulicích. K tomu krátké a výstižné krédo.36
Samozřejmě, že kromě „Pory“ byly i jiné nevládní organizace. Řekla bych, že změny,
které proběhly v Gruzii a Ukrajině, otevřely novou stránku ve dějinách a zkušenostech
světových revolucí. Tím nemyslím, že Ukrajinské události byly revolucí, jen chci naznačit,
že novodobé změny režimu se konají jinak a jsou to úplně nové „revoluce“. Jsou to „revoluce“ nevládních organizací. Neorganizuje je armáda nebo charismatický vůdce: Tyto akce protestů se připravují veřejně, nemají ideologii a ani jediný vládní centr. Tak se dělá politika 21. století - století globalizace a informační společnosti. 2.2.1 Financování Oranžové revoluce
Teď bych chtěla napsat pár slov o financovaní „Oranžové“ revoluce. Když mluvíme o
tom, že revoluce dostávala peníze ze zahraničí, neznamená to, že lidé, kteří ji podporovali
z venku, za to dostávali nějakou finanční odměnu. Národ šel na ulici absolutně dobrovolně. Oni bojovali za svou svobodu, důstojnost a svůj politický výběr. Vše, co demonstranti
hlavního náměstí Kyjeva potřebovali, dostávali od ukrajinského byznysu a ne od Washingtonu. Ale místní podnikatelé byli členy nevládních organizací, které rostly z financí a Sudlianková N. Recese, happening a revoluce. Studentské spolky bourají zaběhnuté diktatury. Týden 13 prosince 2004. 51/2004. Praha, Mediacop s. 59.
36
22
grantů amerických a evropských fondů. A oranžová revoluce aktivně využívala kanceláře, organizační techniku a komunikační zdroje těchto organizací. Členové těchto nevládních organizací vždy dostávali finance a měli možnost trávit svůj čas s politickými aktivitami a i revolucemi.
Proto v rozhodujícím okamžiku USA a státy EU projevily nedůvěru v úřad Kučmy a
Janukovyče a podpořily opozici. Byl to odpor k Rusku. A to mělo několik významných příčin.
První je tradice vzpomínek na „Studenou válku“. Zvyk myslet tak, že co je dobré pro Rusko, je špatné pro Západ. Druhá příčina je obava z ruské říše, kterou má velké množství
politických elit v Evropě. A za třetí, že Rusko může znovu obnovit antidemokratický Sovětský svaz, který je alternativou pro západní civilizace.
Z toho vyplývá, že pro západní svět byla geopolitickým záměrem demokratizace
východních, postsovětských států, takových jako Ukrajina, Bělorusko a Moldávie, a blokace politického vlivu Ruské Federace. Pro Polsko byla demokratizace Ukrajiny nalezením spojence. Polsko je průměrným evropským státem, ale spolu s Ukrajinou by se mohlo by v budoucnu stát velkou evropskou velmocí, jako Německo, Francie nebo Velká Británie. 2.2.2. Sociální báze „Oranžové revoluce“ a nové formy politického odporu
Sociální základ „Oranžové revoluce“ tvořila většina lidí s evropskou identitou a s
demokratickými názory. Osnovu tvořili proevpropský Kyjev a studenti. Dále to byli radikální
nacionalisté Západní Ukrajiny (zejména z Halyčyny), kteří měli i separatistické myšlenky a
usilovali o oddělní od Východní Ukrajiny, ale většina chtěla změnit ruské obyvatelstvo na
ukrajinské. Malý a střední byznys, který byl již unavený panováním oligarchů a byrokratů. A poslední složkou byli opoziční voliči, kteří většinou volili levici.
Dále bych chtěla zjistit, čím vlastně byla „Oranžová revoluce“ a proto ji zkusím
srovnat s klasickými „sametovými“ revolucemi proti komunismu, které proběhly ve
středovýchodní Evropě na konci 80tých let minulého století. Ukrajina neprožívala sametovou revoluci, takovou, jako byla například v Polsku, Česku, Maďarsku. A i nezávislost Ukrajina
získala náhodou, v důsledku moskevského puče v roce 1991 a rozpadu státnosti Sovětského svazu. Ale ideje „Oranžové“ a „Sametových“ revolucí byly docela podobné: Oddálení od
Ruska, integrace na Evropu a demokratizace režimu - hlavní myšlenky demokracie, svoboda
23
osobnosti, evropská identita a antiruská orientace. Všechny akce byly mírné, docházelo jen k
masovým demonstracím a občanským neposlušnostem. Velká část poltické elity byla na straně opozice, hodně z nich se k ní připojilo už v průběhu událostí.
Ale na Ukrajině docházelo k různým fázím revoluce. Tak například Kučma byl
prezidentem dost mírným a svobodně naladěným. Nepoužil politické represe, nikdo se nedostal do vězení, už neexistovala žádná tajná policie a bezpečnostní služba Ukrajiny později přešla také na stranu opozice. Nebyla totalitní kontrola médií. Opozice měla nejenom svoje časopisy a noviny, ale i dva televizní kanály, ale s malou mocí. Také musím říct, že
komunikace přes internet je úplně svobodná a ukrajinskou vládou není kontrolovaná. Hranice státu byly otevřené. Občané mohli volit i v jiných státech. A před tím Ukrajina zažila několik
kol voleb, které byly spíš semikompetitivní. Opozice na tu dobu měla největší frakce v parlamentu. Na Ukrajině neexistoval politický monopol, tím mám na mysli jedinou
homogenní stranu, která by ohraničovala ostatní strany a proti ní byl protest. Opozici vedli lidé, kteří byli u moci (Kinach a Juščenko jsou bývalými premiéry).
Zahraniční organizace mají na Ukrajině plnou svobodu činnosti a jak už jsem zmínila
v této kapitole, mají dost důležitý vliv na revoluce nového typu na Západě. Takže, ve srovnaní se sametovými revolucemi, „Oranžová“ nebyla bezplatná. Tím mám namysli, že dostávala
velkou finanční podporu od byznysu Ukrajiny a od zahraničních zdrojů, kteří přicházeli na
Ukrajinu po celou dobu její nezávislosti, ale v posledních 3 letech v ještě větším množství. Na
druhou stranu, co se týče ekonomiky Ukrajiny jako celku, hospodářské ukazatele státu se měnily k lepšímu. Je nutno dodat, že na Ukrajině proběhly velké ekonomické změny od doby
ekonomické krize, která byla v Sovětském svazu na konci jeho existence. Právě tento ekonomický vzestup byl doprovázen přílivem investic ze Západu, což značně ovlivnilo politickou situaci Ukrajiny a bylo hlavním zdrojem financování „Oranžové“ revoluce.
A posledním rozdílem, podle mě nejdůležitějším je to, že „Sametové revoluce“ byly
provedeny malými skupinami disidentů a jejich moc dosáhla vrcholu až v posledním
okamžiku. „Oranžová“ revoluce byla provedena velkou sítí nevládních organizací, které v
tomto období už existovaly již několik let. Oranžova revoluce je jediná z „revolucí“ nového typu, které dostaly název barevné. To je úplně nový jev globalizace 21. století.
24
3. Ukrajinské prezidentské volby 2004 a průběh „Oranžové“ revoluce Ještě v roce 2003 L. Kučma prorokoval, že budoucí prezidentská kampaň bude těžká a
špinavá.37 Takže na politické aréně vznikla dvě protikladná seskupení. Na jedné straně koalice
pod vedením V. Juščenka a J. Timošenkové s demokratickými snahami, evropskými standarty a slibováním změn k lepšímu. Na druhé straně stál V. Janukovyč, který byl zástupcem moci a měl zachovat stálost kurzu L. Kučmy. Za tímto kandidátem stál obrovský oligarchický kapitál.
V. Janukovyč a V. Juščenko byli nejsilnějšími kandidáty a každý měl velké šance na
vítězství. Ale byli ještě další kandidáti, o kterých bych se ráda zmínila. Prvním je vůdce socialistů A. Moroz a druhým je hlava komunistů P. Simonenko. Šanci na výhro tito politici
neměli, ale v soutěži o třetí místo (získal ho A. Moroz) odebírali hlasy hlavním kandidátům a
navíc věděli, že hlasy jejich voličů mohou ovlivnit výsledek druhého kola. Motivace 22
zaregistrovaných kandidátů na funkce prezidenta byla různá, ale na konečný výsledek to téměř vliv nemělo.
Na začátku premiérství V. Janukoviče málo kdo věřil, že je opravdovým nástupcem
L. Kučmy. Všichni lidé ve vládě čekali, že, později zvolí někoho jiného (pokud prezident nerozhodne zůstat na třetí volební období). Ale Janukovyč dokázal, že Doněck bude do konce
bojovat , a že k tomu využije všechny možné způsoby. Navíc, na scénu vkročilo Rusko, které se mohlo stát stabilní garancí pro ukrajinské zkorumpované elity. Hlavní událostí byla
návštěva Putina, na začátku října, u doněckého premiéra. Takovým způsobem Kreml ukázal svoje schválení a „legitimnost“ nástupce L. Kučmy. Ukrajinští voliče měli pouze skromně souhlasit s volbou, která byla vykonána za ně.
Volební program proruského kandidáta měl být jedinou nadějí a garancí na stabilitu
země. Tak například V. Janukovyč sliboval ruštinu jako druhý statní jazyk a nabízel i dvojí
občanství. Navíc se kontrolovaná a státní média snažily vnutit voličům „správné“ názory. Například, že V. Juščenko přinese Ukrajině jenom nestabilitu a napětí a rozdělí stát na první
Kučma obeshaet Ukrajině čestnije vybory Informační agentura BBC. http://news.bbc.co.uk/hi/russian/news/newsid_2949000/2949275.stm 37
25
(Západ), druhý (Centr) a třetí (Jih a Východ).38 Proto bylo už od začátku jasné, že kampaň byla nečestná a nespravedlivá. Informační možnosti V. Juščenka byly omezené na soukromou televizi „Pátý kanál“ 39 a několika opozičních novin. V. Janukovyč nemohl z obrazovky mluvit
o nejvíce kompromitujících obviněních, na to měl technické kandidáty (Kozak, Jakovenko, Baziljuk), kteří ve svých reklamách četli vše, co bylo potřeba.
Navíc, od druhé poloviny září, na více jak měsíc, byl V. Juščenko fyzicky neschopen
volební kampaně. Měl těžkou nemoc, která byla způsobena (jak bylo zveřejněno později) otrávením dioxinem. Tato nemoc mu výrazným způsobem znetvořila obličej a závažně
poškodila vnitřní orgány. Existuje teorie, že to byl pokus o politickou vraždu. Ve stejnou dobu
jeho oponent rozdával miliardy na sociální příplatky, ale moc se nestaral o to, jak posléze tento mínus v státním rozpočtu bude uhrazen.
Všechny tyto složky dali sociologům fixovat špatné okolností pro V. Juščenka:
popularita V. Janukoviče byla větší něž vůdce opozice. A většině se zdálo, že výsledek voleb je zřetelný.
První kolo prezidentských voleb se konalo 31. října, a probíhalo za docela klidných
podmínek. V této době byl hlavním problémem velký počet chyb ve volebních seznamech. To přiznala i volební komise. Týmy obou kandidátů mluvili o obrovském počtu porušovaní (Juščenko především mluví o Východu, Janukovyč o Západu). Po skončení voleb byly
zveřejněny výsledky dotazování voličů u východů z volebních místností (exit polls). Podle
nich měl Juščenko 44,4% a Janukovyč 38%. Volební komise potřebovala 10 dnů pro spočítaní hlasů. A konečně, 10. listopadu, bylo zveřejněno, že Juščenko získal 39,87% hlasů a
Janukovyč 39,32% a bylo vyhlášeno druhé kolo voleb na 21. listopad. Juščenko pojmenoval svůj výsledek jako vítězství demokratických sil, i když opozice to považovala za neobjektivní.
Předseda týmu V. Janukovyče A. Tyhipko prohlásil, že je spokojený s výsledky prvního kola voleb, ale protestuje proti výsledkům v několika okresech. Podle pozorovatelů OBSE volby nejsou zcela v souladu s demokratickými požadavky OBSE a Rady Evropy. Nepřekvapili ani
Stricha M. Ukrainskije vybory: do i posle. . In: Pogrebynskyj M (eds.) „Oranževaja“ revolucija: Versii, chronika, dokumenty. Kyjev, Optima. 2005. s. 153. 39 Teoretický ho mohlo sledovat jen 38% obyvatelstva Ukrajiny. Ale reálně tento kanál na začátku prezidentských voleb sledovalo jen 1% televizních diváků. 38
26
pozorovatelé ze SNS, kteří ocenili ukrajinské volby jako demokratické a těžké, ale závažné porušení nezaznamenali.
Období mezí prvním a druhým kolem voleb bylo docela klidné. Musím říci jenom to,
že L. Kučma začal mít obavy a proto začal častěji mluvit o politické reformě, o které jsem již
zmínila v předchozích kapitolách. Ale jak už víme, opozice ji odmítala, protože si byla jistá,
že vyhraje. Hlava týmu Zinčenko prohlásil, že reforma bude provedena, až se V. Juščenko stane prezidentem. Rusko už se aktivně připravovalo na vítězství V. Janukoviče. Úřad začal
zpracovávat dokumenty o dvojím občanství. 18. listopadu prezident Ruska V. Putin podepsal akt, který dával možnost občanům Ukrajiny pobývat na území Ruské Federace (a Rusům na Ukrajině) do 90 dnů bez registrace. Poté se Putin setkal s L. Kučmou na břehu Kerčinského
průlivu (Krym). Připojil se také premiér V. Janukovyč. Ruský prezident mu zde popřál hodně úspěchů u voleb.
Mezi reportéry televizních kanálů, kteří byli kontrolováni státem, každým dnem
narůstal odpor proti cenzuře a omezené možnosti objektivně a kriticky hodnotit události, které byly spojené s volbou prezidenta.
Den před druhým kolem voleb, ukrajinský soud dovolil koalici V. Juščenka provádět
akci „Vsenarodnyj podsčet golosov“40 na Hlavním náměstí Kyjeva (Majdan Nezáležnosti).
Akce měla probíhat od 20:00 21. listopadu, do večera 22. listopadu. Ve skutečnosti se tato
akce rozšířila na celou Ukrajinu a trvala několik týdnů. Takový zvrat podle mě neočekávala ani vláda, ani doněcký kandidát, ani sám V.Juščenko a jeho tým. 3.1. Na scénu přichází národ
Po výsledcích z prvního kola voleb, šance V. Juščenka stát se prezidentem vzrostly,
protože jeho oponent už použil všechny možné legální i nelegální způsoby a navíc Jučšenko dostal podporu od kandidátu, kteří prohráli, Kinacha a Moroza. Na Majdani a i po celé Ukrajině se po skončení voleb rozšířila euforie, protože oficiální exit polls zveřejnily svoje
výsledky z dotazovaní. Podle nich Juščenko dostal 58% hlasů a Janukovyč jen 36%.41 Zdálo Na hlavním náměstí Kyjeva opozice a občané, kteří je podporovali, sledovali na obrazovce sčítání hlasů Centrální volební komise.Pozn. autora. 41 Chronologia sobytij „oranževoj revoljucii“ In: Pogrebynskyj M (eds.) „Oranževaja“ revolucija: Versii, chronika, dokumenty. Kyjev, Optima. 2005. s. 373. 40
27
se, že žádné falsifikace nemohly kompenzovat rozdíl více něž 10%. Oba kandidáty mluvili o
svém vítězství. V. Jučšenko spoléhal na exit polls, V. Janukovyč hovořil o paralelním sčítaní hlasů, a že má přednost na 4-5%.
Po několika hodinách začaly přicházet zajímavé informace. V Doněcké a Luhanské
oblasti se počet voličů, kteří se dostavili k volbám, zvýšil z 80% skoro na 100%, jako to bylo za sovětských časů. Dále se zjistilo, že počet aktivních voličů se zvýšil na 20%. Navíc byli
vyškrtáváni voliči z volebních seznamů (samozřejmě ti, kteří byli podezřelí z toho, že budou volit opozičního kandidáta). Díky těmto a následujícím způsobům mohl Juščenko přijít v
prvním kole minimálně o 5 % hlasů. Hromadné převozy voličů vlaky a autobusy (kolotoč) od jedné volební místnosti ke druhé, kde pak hlasovali na zfalšované odřené poukázky,
administrativní ovládnutí volebních komisí, které jsou hlavně na východě obvykle v rukou místních klanů a mohou vládnímu kandidátovi "přihodit" hlasy navíc.
Takže euforii rychle vystřídal pocit bezradnosti mezi těmi, kdo svůj hlas dal V.
Juščenkovi. Ale neměli pravdu ti politici, kteří říkali, že je Ukrajina pasivní. 22. listopadu na
Majdaně už stálo více něž 200 tisíc zklamaných Ukrajinců. Avšak nikdo z vlády neocenil
objektivní národ. Ještě před konečným výsledkem předseda parlamentu Ruské Federace a prezident V. Putin pogratulovali V. Janukovyči k vítězství. 24. listopadu byly vyhlášeny
výsledky druhého kola voleb. Janukovyč 49,46% hlasů, Juščenko 46,61%. Protokol podepsalo všech 11 členů volební komise. Jeden nebyl přítomen, a jen dva byli proti.42
Krize v zemi byla nezvratná. Národ blokoval většinu státních orgánů. Počet
protestujících se den ode dne zvětšoval. 150 ukrajinských diplomatů podporovalo
V. Juščenka. Většina novinářů protestovala nebo odcházela z vysílání, které byly
kontrolovány vládou a žádala svobodu slova. Evropa a USA odsoudily výsledky voleb a žádaly prezidenta o přezkoumání výsledků. Vyhrožovaly sankcemi stejnými, jaké byly
vedeny proti Bělorusku. Opozice podala k Nejvyššímu sodu odvolaní, ve kterém se mluvilo o protiprávních činnostech Centrální volební komise, masových falsifikacích a porušování pravidel v průběhu druhého kola prezidentských voleb. Nevyšší soud zakázal vyhlášení protokolu volební komise, dokud odvolaní nebude projednáno.
42
Oficiální stránka Centrální volební komise Ukrajiny. http://www.cvk.gov.ua/pls/vp2004/wp0011
28
Pod tlakem národních protestů začala pracovat i Nejvyšší rada. 27. listopadu
parlament přiznal fakt, že volby byly zfalšované a musejí být znovu provedeny s novým složením Centrální volební komise. 2. prosince odvolala vládu a premiéra V. Janukoviče.
Reakce demokratického světa na události, které se odehrávaly na Ukrajině, byla
blesková. Evropská unie a USA prohlásily, že nikdy nepřiznají vítězství V. Janukoviče. V rozporu s Ruskem, byl Západ i proti rozdělení Ukrajiny. A L. Kučma do poslední chvíle
zůstal zatvrzelý a nechtěl uznat nové hlasování. Připouštěl jen nové prezidentské volby. To by mu dalo čas 3 měsíců, kdy mohl nalézt nového nástupce, který by nebyl tak odlišný.
Situaci zachránila kompromisní politická reforma. Byl to spis zákon pro, který se
hlasovalo balíkem. Podle mě to byl nezbytný kompromis, který opozice nemohla odmítnout, protože národ byl už třetí týden v ulicích a bylo potřeba vyhlásit alespoň nějaké řešení. Navíc, nemělo smyl obnovit hlasování se stejným složením volební komise.
Výsledek těchto opakovaných voleb byl více méně jasný. Po srovnání výsledků voleb
dvou kandidátek lze říci, že popularita V. Juščenka byla mnohem vyšší ve všech regionech Ukrajiny. Navíc byly vyloučeny nezávažnější způsoby falšovaní. Tak například v Doněcké oblasti se počet voličů snížil z neuvěřitelných 97%, na reálných 84%. 26. prosince Ukrajina
konečně zvolila svého prezidenta na dalších 5 let. A podlé výsledků, které byly zveřejněny 28
prosince, se V. Juščenko stal prezidentem s 51,99% hlasů. Jeho oponent dostal 44,19%. Neplatné hlasy - 1,45%. Proti obojím kandidátům se vyjádřilo 2,45% voličů.
Ukrajina načala novou etapu dějin, a žádné žaloby a žádosti o neuznání V. Junukovyče
a jeho týmu nemohly změnit volbu ukrajinského národu. V. Juščenko se stal hlavou státu. 4. Ukrajina po „Oranžové“ revoluci - výsledky
„Oranžová“ revoluce udělala čaru za starým politickým režimem, který se vyvíjel
v průběhu 14 let ukrajinské nezávislosti. Vláda a opozice si nejenom mezi sebou vyměnily
místa, ale odešla navždy řada ukrajinských politiků, na které bylo tak zvyklé například Rusko. Přišel faktický zlom starého politického systému. A krizi pociťují všechny politické moci.
Sladký pocit vítězství se rychle změnil na spoustu problémů. Objevila se otázka, jak se
bude o moc dělit ještě včerejší opozice. Navíc získali stát, který je rozdělený na mnoho
regionů. Ekonomicky oligarchická země se nemohla najednou změnit na demokratickou.
29
Proto se Ukrajina nemohla vyhnout naftové a plynové krizi, protože Rusko se prostě nemohlo
jen tak smířit s prohrou „svého“ kandidáta. Vláda musela řešit hodně nedořešených problému,
které po sobě zanechal starý úřad. Museli vyřešit vnitřní otázky, tím myslím mezi sebou. „Oranžova“ opozice byla příliš velká a každý chtěl dostat odměnu od prezidenta za podporu. Tak se J. Tymošenková v únoru roku 2005 stává premiérem a nejdůležitější funkce obsadili nejbližší lidé kolem prezidenta. Proto se politická elita nezměnila.
A vůbec populistka J. Tymošenková byla v centru událostí. Funkci premiéra
vykonávala 9 měsíců. V tomto období mnohdy porušila základní principy trhu, kterými se řídí
prezident. Patrně se pokoušela omezit ceny za benzin a maso, a také tarify hromadné dopravy a komunálních služeb.
Právě J. Tymošnková se postavila do čela boje za přehodnocení privatizace za
miliardy dolarů, které byly provedeny za starého režimu. Populistka J. Tymošenková svou činnost zaměřila na to, aby se dotkla citů ukrajinských voličů střední třídy, kteří byli naladěni
dost nepřátelský proti oligarchům. Také podle ní ukrajinští oligarchové prostě ukradli na začátku 90tých let bývalé sovětské podniky a teď měli vrátit to, co jim podle zákona nepatří.
Přední světové úvěrové agentury, Světová banka a Mezinárodní Měnový fond byly
překvapeni a to ne pozitivně. Proto musel V. Juščenko, v září 2005, odvolat premiérku. Investoři mohli být klidnější. Ale už v listopadu, téhož roku, úřad V. Juščenka prodal gigantický metalurgický kombinát „Kryvorožstal“ investorské firmě „Mittal Steel“ z Indie
během úplně průhledné aukce za „slušné“ peníze, v hodnotě 4,8 miliardy dolarů amerických.
Nyní se nemusel bát reprivatizací, tak dopadl jeden z nejbohatších byznysmenů Ukrajiny, V. Pinčuk, zeť bývalého prezidenta L. kučmy, který letos koupil tento podnik šestkrát levněji. Přítomna byla i bývala premiérka, i když ve vládě už nebyla. Prohlásila: „Ukrajina podpořila volný trh a zahraniční investory. Je to obrovské vítězství našeho úřadu“43.
V roce 2005 Ukrajina dosáhla více zahraničních investic něž za celé období své
nezávislostí. I když, stát se stejně dostal do krize a růst HDP se snížil na 2,8%. Stalo se tak z důvodu cen průmyslové produkce Ukrajiny, které na světových trzích klesly. A navíc podle V. Juščenka vláda prostě poprvé zveřejnila pravdivé údaje ekonomické statistiky Ukrajiny.
43
Kak prodavali Krivorož stal, Korespondent 05.11.2005. - №43 str. 23.
30
Po J. Tymošenková do funkce premiéra nastupuje J. Jechanurov. V této době Ukrajina
potřebovala kompletní vládu, které by měla mít vyváženou ekonomickou politiku. J. Jechanurov byl nejlepším kandidátem na tuto funkci. Je jedním z nejlepších odborníků
v oblasti ekonomické politiky a byl také zástupcem V. Juščenka v letech 1999-2000, kdy
Juščenko byl premiérem Ukrajiny. Měl dobrou reputaci a je znám jako dobrý administrátor. Nebyl účastníkem v aktivní politice a proto právě takového premiéra Ukrajina potřebovala.
Ale hlavním problémem Ukrajiny za rok 2005 zůstávala korupce. Ve státu byly přijata
opatření, které stát před tím ještě nezažil. Úřad provedl masové čištění v celním úřadu,
daňovém úřadu a v místní prokuratuře. Navíc, v červenci 2005, byl rozpuštěn dopravní inspektorát, protože podle prezidenta nepracoval a jen sbíral úplatky. Ale i tak rozsáhlá
antikorupční akce nedodala potřebné řešení. Na začátku roku Ukrajinu postihla spousta dalších problému, prvním z nich byla Plynová krize. Od roku 2006 se Ukrajina stává státem z tržní ekonomikou, a proto Rusko vytváří nové ceny. Ukrajina musí platit jako všechny
evropské státy 230 dolarů amerických za barel, i když žádala o cenu nižší. Kompromis nalezla
v tom, že část plynu bude kupovat od Ruska, za 230 dolarů za barel a část u Turkmenistánu, za 65 dolarů. Tímto způsobem vyrovnala svoje zátraty za plyn. Ukrajina tedy vyšla z krize úspěšně, ale utrpěla popularita vlády J. Jechanurova. Proto parlament hned využil své nové pravomoci.44 a vyslovil nedůvěru vládě. Však podle konstituce nový kabinet ministrů mohl
nastoupit až po parlamentských volbách, které proběhly v březnu 2006. V. Juščenko, hned jak mohl, začal popírat legitimitu tohoto hlasovaní a trval na tom, že vláda má pracovat s plnými pravomocemi a ne jako náhradní nebo dočasná.
Největší zkouškou pro Ukrajinu zůstali, po „Oranžové“ revoluci, parlamentní volby,
které proběhly 26. března 2006. Byly to první demokratické a průhledné volby. Tento fakt uznaly všechny západní organizace, jako například OBSE a všechny státy, ve kterých byla demokracie nastolena už dávno. Porážku, kterou utrpěla strana prezidenta V. Juščenka, mohla
vyvolat řada problémů z prosince 2004. I když voliči otočili, prezident nezvládl bojovat proti
korupci a nedokázal udržet „oranžový tým“ pohromadě, podle mě stejně národ zůstal věrný
principům, kterých tato revoluce dosáhla.
Od prvního ledna 2006 vstoupila v platnost politická reforma, která dává možnost parlamentu rozpustit vládu bez souhlasu prezidenta. 44
31
Výsledky voleb ukázaly, že strany „Naše Ukrajina“ (13,95% hlasů) a „Blok Julie
Tymošenkové“ (22,29% hlasů) dostaly společně kolem 35% hlasů voličů. Strana proruského V. Janukovyče se stala stranou vítěznou s 32,14% hlasů. Tyto výsledky jen potvrdily hodnoty
„Oranžové revoluce“. Rozkol mezi J. Tymošenkovou a V. Juščenko proběhl kvůli sporům o korupci ve vládě. A nízký počet hlasů a jen třetí místo „Naše Ukrajiny“ ukázalo to, jak může být potrestán vůdce demokratických změn za to, že nedokázal tyto změny uskutečnit. Nyní pře V. Juščenkem stojí dva důležité cíle. První, pokud chce splnit svoje sliby, které byly dány
„Oranžovou revoluci“, musí zformovat vládní koalici společně se stranou J. Tymošenkovu. A za druhé, konečně musí být vyřešeny otázky, které jsou spojené s korupcí, která byla zřejmá při řešení plynové krize.
32
Závěr Ve své práci jsem se snažila objektivně popsat „Oranžovou revoluci“, její charakter,
příčiny a následky pro Ukrajinu, a to pozitivní i negativní. Na závěr musím říci, že vítězství
strany „Regionů“ V. Janukovyče ještě neznamená porážku demokratických sil Ukrajiny, protože „Oranžová“ revoluce se roku 2004 neuskutečnila proto, aby přivedla k moci jednu ze stran nebo konkrétního politika. Byl to národní ruch, kterého se zúčastnili lidé s různými
politickými názory a požadavky. Jediné, co ji vyvolalo, byla snaha o ukončení nepravd a podvodů. Lidé jen chtěli získat právo vlastního volby a ne tu, kterou jim vnutí vláda Ukrajiny
nebo jiných států. Na podzim roku 2004 Ukrajinci udělali největší krok k evropské demokracii za celou dobu své nezávislosti.A to byl největší úspěch. Už nezáleží na tom, kdo bude u moci.
Když analyzujeme politickou a ekonomickou situaci na Ukrajině, zapomínáme, že pro
dosažení podobných reforem a změn je potřeba hodně času a práce. Podle mě, úplně nový
demokratický systém nemůže vzniknout za tak krátké období. Ale mnoho změn už se po „Oranžové“ revoluci uskutečnilo. To dokázaly březnové parlamentní volby, protože to byly téměř první demokratické a průhledné volby a dostaly velké množství pozitivních hodnocení
od západních pozorovatelů. Volební kampaň i samotný průběh voleb byl průhledný a uskutečnil se podle demokratických zásad.
Je to velký rozdíl ve srovnaní s prezidentskými volbami z roku 2004. Tehdy byla
volební kampaň úplně odlišná. Opozice byla částečně izolovaná, nemohla provádět agitace ve velkém množství regionů. Nemohla se dostat do většiny provládních televizních vysílání, a
vůdce „oranžových“ byl otráven, možná to byl pokus o politickou vraždu. Ale Ukrajina
udělala svůj krok ve prospěch demokratického vývoje a snaží se v něm pokračovat do dnes.
Poltická pluralita, svoboda tisku a demokratické volby jsou dost významnými ukazateli na to, že Ukrajina má šance v EU a NATO.
Pokud budeme vycházet z liberálně demokratických hodnot, je nutno připomenout, že
na Ukrajině je brzy mluvit o demokratické vládě. Ukrajinský politický systém je teprve na začátku vývoje směrem k liberální demokracii. Proces transformace politického systému
Ukrajiny, z hybridního na demokratický, může trvat několik let. Proto se i dnes stále mluví o
33
hybridním politickém systému. A podle Sartorího typologie, lze stranický ukrajinský systém
zařadit mezi soutěživé. Do Oranžové revoluce byl Ukrajinský stranický systém zařazen jako nesoutěživý. Ani o dominanci jedné politické strany nešlo. Byl to specifický stranický systém pro post sovětského státu, a podle Zakariho45 typologie politického systému jde o neliberální demokracii.
Celkově
Oranžová
revoluce
přinesla
s sebou
základní
principy
liberálně
demokratických hodnot. Tato revoluce, dá se říci, byla nenásilná (kromě několika pouličních
střetů) a tím se líše od jiných revolucí, což se dá označit také jako demokratizace hybridního režimu.
Na závěru práce lze říci, že význam Oranžové revoluce pro politický systém Ukrajiny
je nezanedbatelný, protože tato událost z roku 2004 sebou přinesla řadu pozitivních změn,
jako například budování nové politické kultury s demokratickými principy, soutěživost stranických systémů, větší otevřenost vlády vůči svým občanům a jiným nestátním institucím.
Proto by měl být kladen větší důraz na výsledky revoluce, abychom mohli lépe posuzovat klady a zápory Oranžové revoluce. Výsledek uvidíme během dalších prezidentských a parlamentních voleb Ukrajiny.
45
Fareed Zakaria, Budoucnost Svobody (2005) str. 121, Academia, Praha 2005
34
Použitá literatura 1. Bojko, O., Goneč,: V. Nejnovější dějiny Ukrajiny. JOTA, Brno 1997.
2. Bojko, O.: Istorija Ukrajiny : posibnyk dlja studentiv vyščych navčal'nych zakladiv, Akademija, Kyjev 1999.
3. Dančák, B., Pavka, M.: „Národnostní politika na Ukrajině – vývoj a efekry.“ In
Dančák, B., Fiala, P. (eds.): Národnostní politika v postkomunistických zemích. MPÚ MU, Brno 2000.
4. Duleba, A.: Koniec sučasnej strednej Európy? Ukrajina a Slovensko po prvej vlne rozširenia NATO. IVO, Bratislava 2000.
5. Hloušek, V. Kopeček, L.: Hybridní demokracie. In: Hloušek, V., Kopeček L. (eds.) Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátele a perspektivy demokracie. MPÚ MU, Brno 2003.
6. Huntington, Samuel P. Střed Civilizací.
7. Kopeček , L., Kubová, O.: Ukrajina in: Kubát M. a kolektiv.: Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2004.
8. Pogrebynskyj M (eds.): „Oranževaja“ revolucija: Versii, chronika, dokumenty. Optima, Kyjev 2005.
9. Zakaria, F.: Budoucnost Svobody. Academia, Praha 2005.
Články z novin a časopisů (on line ověřeno 21.05.2005)
1. Gombos L. Prezidentské volby na Ukrajině,. Politologická revue ročník I, 2005 s.165181.
2. Kak prodavali krivorož stal, Korespondent 05.11.2005. - №43 s.23-27. 3. Kučma obeshaet Ukrajině čestnije vybory, Informační agentura BBC.
(http://news.bbc.co.uk/hi/russian/news/newsid_2949000/2949275.stm)
4. Kučma za prejjemstvennost Ukrainskoj politiki. zpravodajský portál Ukrajiny (http://www.proua.com/news/2004/04/21/143947.html)
35
5. Kuzio, T. :„The downfall and discrediting of Ukraine's first president Kravchuk“ in The Ukranian Weekly 1/2005. Elektronicka verze
(http://www.ukrweekly.com/Archive/2005/010504.shtml)
6. Kuzio, T. „The „Kuchmagate and the Ukranian diaspora: Part I in The Ukranian Weekly“ 52/2000. Elektronická verze.
(http://www.ukrweekly.com/Archive/2000/520005.shtml)
7. Kuzio, T. „The „Kuchmagate and the Ukranian diaspora: Conclusion“:in The Ukranian Weekly 52/2000. Elektronická verze.
(http://www.ukrweekly.com/Archive/2000/520005.shtml)
8. Kynev K. (2005) Efekty «Majdana»: politicheskaja sistema Ukrainy posle krizisa 2004 g.(http://www.igpi.ru/info/people/kynev/1111166538.html)
9. Mlejnek J. JR. Ukrajinské volby – Ukrajina před čtvrtým kolem. Revue Politika, ročník II (XV), 2004 s. 9-14.
10. Proobraz revolucii, Bez cenzury.15.12. 2005 №47-48. s. 26
11. Recese, happening a revoluce. Studentské spolky bourají zaběhnuté diktatury. Týden 13 prosince 2004. 51/2004., Mediacop s.59
12. Rjabčuk. M. Ukrajinska pomarančeva skljanka: napivporožnja či napivpovna?In Ukrajinskij žurnál. No 1. 2006 s.28-31.
Internetové zdroje. (ověřeno: 21.05.2005)
1. Internetová encyklopedie http://cs.wikipedia.org/
2. Oficiální stránka Centrální volební komise Ukrajiny: www.cvk.gov.ua
3. Oficiální stránka mezinárodního institutu politických výzkumu. http://www.igpi.ru/info/people/kynev/1111166538.html
4. Oficiální stránka ministerstva vzdělávaní Ukrajiny. http://www.mon.gov.ua/ 5. Oficiální stránka parlamentu Ukrajiny: http://www.rada.gov.ua
6. Oficiální stránka prezidenta Ukrajiny: http://www.president.gov.ua/
7. Ukrajinské informační středisko: http://www.ukraine.ru
8. Ukrajinský institut sociologických výzkumů. http://uisr.org.ua/mid_2.php 9. zpravodajský portál Ukrajiny http://www.proua.com
36
Příloha Výsledky prezidentských voleb
Tabulka č.1 prezidentské volby (1991-1999)
Rok voleb
Kandidáti
% získaných hlasů
1991
L. Kravčuk
61,6
V. Čornovil
23,4
V. Hriněv
4,2
L. Kravčuk
37,7
L. Lukjanenko
1994
I. Juchonovskij
1,7
31,3
V. Lanovoj
9,4
I. Plušč
1,2
V. Babič
L. Kučma
14
36,49
22,24
N. Vitrenková
10,97
J. Kostenko
2,17
J. Marčuk
G. Udovenko
45,1
52,1
2,4
P. Symonenko O. Moroz
druhé kolo voleb
4,5
L. Kučma O. Moroz
1999
první kolo voleb
% získaných hlasů
11,23
56,25
37,8
8,13
1,22
Tabulka zahrnuje kandidáty s počtem hlasů vyšším něž 1%. Tabulka je zpracovaná podle Kopeček , L., Kubová, O.: Ukrajina in: Kubát M. a kolektiv.: Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2004. s. 431 a Oficiální stránky Centrální volební komise Ukrajiny: (www.cvk.gov.ua)
37
Tabulka č. 2 Prezidentské volby (2004)
Kandidáti
V. Juščenko
%získaných hlasů 1 kolo voleb 39,9
V. Janukovyč
39,26
P. Symonenko
4,97
O. Moroz
N. Vitrenková
5,82
%získaných hlasů 2 kolo voleb 46,61 49,46
%získaných hlasů opakovaní 2 kola voleb
51,99 44,2
1,53
Tabulka zahrnuje kandidáty s počtem hlasů vyšším něž 1%.
Tabulka je zpracovaná podle Oficiální stránky Centrální volební komise Ukrajiny: (www.cvk.gov.ua)
Přehled prezidentů
Leonid Kravčuk (prosinec 1991 – červenec 1994), Leonid Kučma (červenec 1994 – listopad 1999) Leonid Kučma (listopad 1999 – leden 2005) Viktor Juščenko (od ledna 2005)
38
Výsledky posledního kola prezidentský voleb 2004 po regionech Ukrajiny.
http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Ukraine_einfach_Wahlen_3WG_english.png
39
