MASARYKOVA UNIVERZITA V BRN Pírodovdecká fakulta Katedra antropologie. VLASY LOVKA Využití lidských vlas ve forenzní antropologii

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRN P írodov decká fakulta Katedra antropologie

VLASY LOV KA Využití lidských vlas ve forenzní antropologii BAKALÁ SKÁ PRÁCE

Mikoláš Jurda Vedoucí práce: RNDr. Miroslav Králík, Ph.D.

Brno 2005

Prohlašuji, že jsem tuto bakalá skou práci vypracoval samostatn literatury uvedené v seznamu literatury. V Brn dne 31. 5. 2005

a s použitím

RNDr. Miroslav Králík, Ph.D. tuto práci vedl a dovedl až do podoby, v jaké se Vám dostává do rukou, za to mu pat í m j dík.

Obsah Abstrakt..................................................................................................................................5 Klí ová slova .........................................................................................................................5 1. Úvod............................................................................ Chyba! Záložka není definována. 2. Metody práce .....................................................................................................................8 3. Lidský vlas.........................................................................................................................9 3.1. Funkce ochlupení............................................................................................................9 3.2. Stavba vlasového folikulu.............................................................................................11 3.2.1. Vlasová cibulka – bulbus pili.................................................................................13 3.2.2. Dermální papila, vlasová bradavka – papilla pili ..................................................13 3.2.3. Vzp imova chlup – musculus arrector pili ........................................................13 3.2.4. Vnit ní epitelová pochva (anglicky inner root sheath – IRS)................................14 3.2.5. Zevní epitelová pochva – trichilemma (anglicky outer root sheath – ORS).........14 3.2.6. Vazivová vlasová pochva (anglicky connective tissue sheath – CTS)..................15 3.3. Stavba vlasu ..................................................................................................................15 3.3.1. Rozm ry vlas kštice .............................................................................................16 3.3.2. D e vlasu – medulla pili.......................................................................................17 3.3.3. K ra vlasu, kortex, korová vrstva – substantia corticalis .....................................19 3.3.4. Kutikula vlasu, pokožka vlasu – cuticula pili........................................................20 3.4. Chemické složení vlasu ................................................................................................22 3.4.1. Aminokyseliny a bílkoviny....................................................................................23 3.4.2. Lipidy.....................................................................................................................24 3.4.3. Voda.......................................................................................................................25 3.4.4. Stopové prvky ........................................................................................................25 3.5. Ochlupení lidského t la ................................................................................................25 3.5.1. Lanugo ...................................................................................................................26 3.5.2. Velusový vlas, chloupky – vellus, pili ...................................................................26 3.5.3. Intermediární vlasy ................................................................................................26 3.5.4. Terminální vlasy ....................................................................................................27 3.5.5. Typy terminálního ochlupení.................................................................................27 3.6. Interindividuální rozdíly ve stavb a barv vlas .........................................................29 3.6.1. Tvar vlasu ..............................................................................................................29 3.6.2. Pigmentace a barva vlasu.......................................................................................30 3.6.3. Rozdíly vlastností vlas u r zných etnických skupin („ras“) ................................31 3.7. Fylogeneze lidského ochlupení.....................................................................................32 3.7.1. Fylogeneze srsti a chlup .......................................................................................32 3.7.2. Ztráta srsti v pr b hu antropogeneze.....................................................................32

3.8. Poruchy tvorby vlasu, jeho tvaru a struktury................................................................34 3.9. Základní kosmetická ošet ení vlas ..............................................................................35 3.9.1. Mycí prost edky.....................................................................................................36 3.9.2. Kondicionéry .........................................................................................................36 3.9.3. Prost edky krátkodobé úpravy tvaru ú esu............................................................37 3.9.4. Prost edky dlouhodobé zm ny tvaru vlasu............................................................37 3.9.5. Prost edky pro zm nu barvy vlas .........................................................................37 4. Vlasový folikul jako dynamická struktura.......................................................................39 4.1. Embryogeneze vlasového folikulu................................................................................39 4.2. Cyklická aktivita folikulu, r st vlasu............................................................................40 4.2.1. ízení folikulárního cyklu .....................................................................................42 4.2.2. Anagen ...................................................................................................................44 4.2.3. R st vlasu...............................................................................................................45 4.2.4. Katagen ..................................................................................................................46 4.2.5. Telogen ..................................................................................................................47 4.2.6. Exogen ...................................................................................................................47 4.3. Zm ny ochlupení v pr b hu života ..............................................................................48 4.4. Sezónní zm ny r stu vlas ...........................................................................................50 5. Vlas v kriminalistické biologii.........................................................................................51 5.1. P enos a výskyt vlasu jako biologické stopy ................................................................52 5.2. Techniky a postupy mikroskopického vyšet ení vlasu ve forenzní praxi.....................53 5.3. Vlas jako biologická stopa............................................................................................55 5.3.1. Ur ení biologického p vodu chlupu......................................................................55 5.3.2. Zví ecí chlupy a jejich identifikace .......................................................................55 5.3.3. Ur ení typu vlasu a oblasti t la, ze které pochází..................................................59 5.3.4. Ur ení pohlaví z vlasu ...........................................................................................60 5.3.5. Ur ení v ku............................................................................................................60 5.3.6. Kosmetické ošet ení...............................................................................................61 5.3.7. Ur ení krevních skupin p vodce vlasu..................................................................62 5.3.8. Poškození vlas ......................................................................................................63 5.3.9. Exhumované vlasy a posmrtné zm ny...................................................................64 5.3.10. Zjišt ní etnické skupiny p vodce vlasu ...............................................................65 5.4. Identifikace p vodce vlasu na základ makroskopického a mikroskopického vyšet ení .............................................................................................................................................65 5.4.1. Postup ztotožn ní...................................................................................................66 5.4.2. Spolehlivost ztotožn ní..........................................................................................67 5.4.3. Elektronmikroskopické vyšet ení vlasu.................................................................70 5.5. Identifikace osob na základ analýzy DNA..................................................................71 5.5.1. DNA ve vlasech .....................................................................................................71

5.5.2. Extrakce a analýza jaderné a mitochondriální DNA .............................................72 5.4.5. Další metody využívané k identifikaci p vodce vlasu ..........................................73 6. Toxikologické vyšet ení vlasu .........................................................................................74 6.1. Inkorporace drog do vlasu ............................................................................................75 6.2. Toxikologické vyšet ení vlasu ......................................................................................77 6.2.1. Postup toxikologického vyšet ení..........................................................................77 6.2.2. Analýza ..................................................................................................................78 6.3. Nej ast ji sledované návykové látky a jejich markery.................................................79 6.3.1. Kanabinoidy...........................................................................................................79 6.3.2. Opiáty a opioidy.....................................................................................................80 6.3.3. Kokain....................................................................................................................80 6.3.4. Alkohol ..................................................................................................................80 6.4. Diskutované problémy toxikologické analýzy vlas ....................................................81 6.4.1. Pasivní kontaminace ..............................................................................................81 6.4.2. Vliv kosmetických p ípravk .................................................................................82 6.4.3. Vliv etnické p íslušnosti a barvy vlas na inkorporaci drog do vlasu ...................83 6.5. Použití vlas v dopingové kontrole ..............................................................................83 7. Záv r ................................................................................................................................85 Slovník d ležitých pojm ....................................................................................................87 Seznam použité literatury ....................................................................................................94 Internetové zdroje ................................................................................................................98 Rejst ík.................................................................................................................................99 O autorovi ..........................................................................................................................101

Abstrakt Lidské vlasy jsou obvyklým nálezem p i vyšet ovaní trestných

in . Spole n

s krevními stopami, spermatem a slinami jsou nej ast ji vyšet ovanou biologickou stopou. Za pomoci mikroskopických, chemických a biochemických metod jsou kriminalisté schopni zjistit o p vodci vlas

celou adu informací. Za p íznivých okolností jsou

vyšet ením vlasu schopni ur it pohlaví p vodce, nazna it jeho p íslušnost k etnické skupin a ur it jeho krevní skupiny. Vlas m že také leccos vypov d t o upravovacích návycích svého p vodce a kosmetice, kterou používá. Toxikologické vyšet ení vlasu je v sou asnosti schopno odhalit zneužívání všech druh drog a zdá se, že má budoucnost také v dopingové oblasti. Kone ným cílem vyšet ení vlasu v kriminalistice je v ideálním p ípad identifikace konkrétní osoby. V posledních letech prod laly analytické metody pro zkoumání biologického materiálu bou livý rozvoj. Forenzní antropologie by se m la zam it na možnosti jejich uplatn ní ve forenzní praxi.

Klí ová slova biochemické vyšet ení biologická stopa drogy forenzní antropologie identifikace mikroskopické vyšet ení toxikologické vyšet ení vlas vlasový cyklus vlasový folikul

5

1. Úvod Vyšet ování lidských vlas

hraje p i ešení kriminálních p ípad

d ležitou roli.

P íkladem m že být nedávno otev ený a bohužel dosud nevy ešený nález mrtvoly neznámé ženy v lese nedaleko P imdy. Na ešení tohoto p ípadu se podílí doc. MUDr. Vladimír Novotný, Csc. spole n se studenty a absolventy katedry antropologie P írodov decké fakulty Masarykovy univerzity v Brn . P ípad byl dokonce uve ejn n v po adu

eské

televize Na stop . Vlasy, konkrétn typ ú esu mrtvé ženy je v tomto p ípad jedním z hlavních vodítek p i odhalování jejího p vodu. Tyto tzv. dredy mají takový charakter, že pravd podobn nebyly upraveny v eské republice. V dnešní

dob ,

charakterizované

bou livým

rozvojem

zobrazovacích,

morfometrických, chemických i molekulárn -genetických metod, je využití vlas v kriminalistice stále pokro ilejší a také do budoucna skýtá perspektivy v mnoha sm rech. Tyto metody se samoz ejm

uplat ují p edevším na specializovaných pracovištích,

nap íklad pod vedením RNDr. Hany Eliášové v Kriminalistickém ústavu Praha. V souvislosti s bojem proti mezinárodnímu terorizmu se vyšet ování biologických stop v posledních letech op t dostalo do pop edí v deckého zájmu. Heslo mezinárodního kongresu Evropské akademie forenzních v d (European Academy of Forensic Sciences, EAFS) v Istanbulu (2003) „Partnership against crime“ (Partnerství proti zlo inu) nazna uje, jak si odborná ve ejnost stále více uv domuje, že úsp šný boj proti zlo inu je možný pouze prost ednictvím široké spolupráce policejních pracoviš

s pracovišti

akademickými. Co se tý e biologických stop, to jsou práv pracovišt v nejširším slova smyslu antropologická, která do forenzního srovnávání mohou p inést komplexní antropologický p ístup. Podn tem k sepsání této práce byl p edevším zájem popsat praktické možnosti dnešních p írodních v d p i zkoumání tak nepatrného objektu, jakým je lidský vlas. Tato práce se zabývá postavením vlasu jako biologické stopy v kriminálních p ípadech. P edevším však pojednává o tom, jaké informace lze v sou asné dob z vlasu získat o jeho p vodci a jaké jsou možnosti mikroskopických, chemických a biochemických technik p i jejich získávání. Popisuje principy a možnosti jednotlivých metod vyšet ení vlasu, ale také jejich nedostatky, problémy a omezení. Práce se zabývá i možnostmi uplatn ní výsledk t chto metod mimo forenzní praxi a možnými cestami dalšího výzkumu. Práv lidské vlasy jsou po stránce mikroskopických zobrazení a po íta ové morfometrie pom rn nenáro ným materiálem, na n mž je možno získat adu nových poznatk prost ednictvím

6

dostupného vybavení, které má k dispozici i naše pracovišt . Katedra antropologie P írodov decké fakulty Masarykovy univerzity v Brn

byla prvním univerzitním

pracovišt m v eské republice, které zavedlo povinnou a pravidelnou výuku forenzní antropologie, a stala se tak inspirací ostatním katedrám. Domnívám se proto, že jak z historického hlediska, tak z pohledu žhavé sou asnosti studium vlas zam ením na naší katedru právem pat í.

7

s forenzním

2. Metody práce Hlavní metodou této práce bylo studium odborné literatury a kompilace relevantních zdroj do tematicky p edem daného rámce (osy práce). Nejd ležit jší p itom bylo sladit oficiální anatomickou terminologii se specializovanými termíny forenzních v d a dále pak roz ešit otézku jazykové kompatibility termín . Zvlášt speciální anglické termíny asto nemají svoje ekvivalenty, a pokud ano, není vždy zcela jasná jejich totožnost. Použil jsem p edevším anglicky psané

lánky publikované ve specializovaných

asopisech oboru antropologie, respektive forenzní antropologie, soudní léka ství a anatomie. V ásti pojednávající o základech morfologie a fyziologie vlas jsem erpal hlavn z eských anatomických a histologických monografií. Neocenitelným pomocníkem p i pronikání do problematiky využití vlas ve forenzní praxi mi byla Encyclopedia of Forensic Science. Velké množství informací o toxikologii vlas

mi poskytla kniha

Forenzní a klinická toxikologie doc. Marie Balíkové. Neprovád l jsem samostatný empirický výzkum a prozatím ani prakticky nestudoval skute né lidské vlasy.

8

3. Lidský vlas Vlas je, stejn

jako nehet a kožní žlázy, derivátem k že. Vyr stá z vlasového

folikulu, jehož je sou ástí. Vlasové folikuly m žeme najít tém

na celém t le, výjimkou

jsou dlan a chodidla, dla ové strany prst , erve rt , prsní bradavky, malé stydké pysky, glans clitoridis a glans penis (Konrádová, Uhlík, Vajner 2002;

ihák 2002). A koliv se

vlasy a jednotlivé typy chlup lidí výrazn liší, jsou všechny postaveny na základ stejného konstruk ního plánu. Pokud to není blíže specifikováno, ozna uji v této práci pojmem vlas (resp. vlasy) vlasy spole n se všemi typy chlup lidského t la. Pojmem chlup (resp. chlupy) pak ozna uji všechny typy chlup lidského t la s výjimkou vlas kštice. Tato nomenklatura je inspirována a zárove vynucena anglicky psanými texty, ze kterých tato práce hlavn erpala. V mnohých z nich totiž není zcela jasné, zda autor anglickým slovem hair myslí pouze vlasy kštice nebo všechny typy chlup lidského t la. Dosp lý lov k má na t le asi 5 milión

vlasových folikul

(Gaudette 2000a).

Odhady celkového po tu vlas kštice se zna n liší. Gaudette (2000a) uvádí po et vlas ve kštici mezi 150 000–200 000. Podle Titlbachové (1967) je hn dých a erných vlas ve kštici 80 000–100 000, sv tlých vlas asi o t etinu více, až 150 000. Tyto rozdíly v odhadu po tu vlas jednotlivými autory jsou nejspíše výsledkem velké interindividuální variability (ovlivn né etnickou p íslušností, v kem atd.) a odlišné hustoty vlasového porostu v r zných oblastech kštice. Výsledk totiž bylo dosaženo extrapolací po tu vlas na malých plochách k že hlavy (Gaudette 2000a), všechny vlasy pravd podobn nikdo nespo ítal. Celkový po et pak pochopiteln závisí na tom, ze které oblasti kštice byly údaje pro jeho výpo et získány, resp. jaká byla zjišt na pr m rná hustota kštice. Konrádová, Uhlík a Vajner (2002) odhadují pr m rnou hustotu folikul v k ži hlavy na 600/1 cm2 a zbytku t la pak na 60/1 cm2; ihák (2002) uvádí 180–320/1 cm2.

3.1. Funkce ochlupení Srst zví at plní tyto funkce (Stenn, Paus 2001; McElwee 1996–2003) (v abecedním po adí): – izola ní funkce – ochrana proti zran ní a hmyzu

9

– ochrana proti elektromagnetickému zá ení – senzorická funkce – sociální funkce – srst p sobí jako sexuální atraktant, prost edek sociální komunikace a nástroj maskování. Podává nap íklad informaci o sexuální vysp losti, m že být indikátorem zdraví a vitality. – prost edek o isty k že od špíny a parazit , prost ednictvím výpadu – prost edek vylu ování signál do prost edí – maz a feromony. P estože lov k srst tém

ztratil, plní jeho ochlupení více i mén všechny tyto

funkce. Jedinou funkcí, kterou lidské ochlupení skute n neplní je funkce izola ní. Vlasy kštice ve skute nosti pomáhají teplo z organizmu odstra ovat (McElwee 1996–2003). Srovnáme–li zdravotní a psychické dopady ztráty n které

ásti, resp. celého

ochlupení, m žeme si vytvo it p edstavu o významu jednotlivých funkcí. Pro lov ka je primární funkce estetická. Vlasy a ochlupení jsou jednou ze sou ástí t la, kterou m že sám tvarovat, a slouží tak jako fyzický nástroj sociální komunikace (Stenn, Paus 2001). S jeho pomocí m že

lov k vyjád it p íslušnost k ur ité skupin

a sv j postoj k životu

(samoz ejm m že v t chto v cech klamat). Na úprav vlas se m že podepsat také jeho sociální postavení. Jednotlivé typy chlup mají svou specifickou funkci. Funk n dost podobné jsou asy a obo í. Mají významnou estetickou funkci, zejména obo í má velký vliv na celkový výraz obli eje (Titlbachová 1967), slouží k vyjad ování emocí. Mají rovn ž funkci ochrannou, zabra ují vniknutí nežádoucích látek do oka a chrání ho p ed p ímými slune ními paprsky. Ochranná funkce obo í spo ívá zejména v tom, že odvádí pot ztékající z ela mimo oblast oka. Axilární a pubické ochlupení má p edevším funkci sexuální. Jeho výskyt je sekundárním pohlavním znakem. Jednotlivé chlupy pomáhají uvol ovat feromony obsažené ve vým šku specifických apokrinních žláz (glandulae axillares), se kterými jsou spojeny jejich folikuly ( ihák 2002; McElwee 1996–2003). O estetické funkci chloupk v nose by se dalo diskutovat, každopádn filtrují vdechovaný vzduch a zefektiv ují jeho oh ev, resp. ochlazení (Jolles, Zahn 1995).

10

3.2. Stavba vlasového folikulu Vlasový folikul je tvo en ko enem vlasu, ztlušt lým ve vlasovou cibulku, který obaluje vnit ní a zevní epitelová pochva a pochva vazivová. S vlasovým folikulem dále spojujeme dermální papilu a vzp imova chlup (Konrádová, Uhlík, Vajner 2002;

ihák

2002). Sou ástí folikulu je jedna nebo více mazových žláz (obr. 1, 2). V axilární a anogenitální oblasti je s folikulem spojena i žláza apokrinní, jejíž vývod je pak na stejné stran folikulu a nad vývodem žlázy mazové (Michalíková 2002). V pr b hu r stového cyklu prochází vlasový folikul zna nými zm nami. V této ásti, pokud nebude uvedeno jinak, uvádím pouze informace o jeho podob ve fázi r stu (anagenní fázi), kdy je nejrozvinut jší. Podobu folikulu a vlasu v ostatních r stových fázích popisuji v kapitole 4.2. Cévní zásobení anagenního folikulu poskytují dv husté kapilární sít , jedna ve spodní t etin folikulu, druhá v úrovni mazové žlázy. Navzájem je spojují cévy, které sestupují paraleln podél folikulu. V období telogenu tvo í spodní sí volný svazek kapilár, zatímco horní z stává nezm n na (Harkey 1993). Podél dlouhé osy m žeme vlasový folikul rozd lit na n kolik ástí. Dolní ást, rozší enou do cylindrického tvaru, ozna ujeme jako vlasovou cibulku (obr. 1, 2). Úsek nad ní mezi úponem vzp imova e chlupu a vývodem mazové žlázy ozna ujeme jako kmen (isthmus). Infundibulum je úsek, kterým folikul ústí na povrch k že (Michalíková 2002). Vlasový folikul je zano en cca 3–4 mm pod k ži. N které folikuly zasahují pouze do škáry, v tší až do podkoží, které jim nejspíše poskytuje lepší podmínky pro tvorbu vlasu, živiny, teplo a lepší ochranu p ed ú inky vn jšího prost edí (Stenn, Paus 2001). Folikul neleží v k ži kolmo na její povrch, ale je mírn naklon n. Vlasový folikul je tvo en jak epitelem, pocházejícím ze zárode ného ektodermu, tak vazivem p vodu mezodermálního. Tyto dv sou ásti jsou od sebe úpln odd leny bazální membránou, je to tzv. sklovitá membrána (membrana vitrea). Ta se nachází mezi dermální papilou a vlasovou cibulkou a mezi zevní epitelovou pochvou a vazivovou pochvou (obr. 1, 2) (McElwee 1996–2003; Michalíková 2002). S vlasovým folikulem jsou spojeny i melanocyty, tvo ící pigment, Merkelovy a Langerhansovy bu ky (Stenn, Paus 2001). P estože jsou folikuly všech savc totožné, dva zcela stejné folikuly na lidském t le pravd podobn nenajdeme. Navzájem se liší v délce a tlouš ce, ve zvln ní, barv , tvaru pr ezu, citlivosti na hormony, v inervaci, vaskularizaci i relativní dob v jednotlivých fázích cyklu (Stenn, Paus 2001).

11

strávené

Obr. 1 Podélný pr ez vlasovým folikulem. Zdroj: http://www.tx3.net/~rf/hairap.htm

Obr. 2 Mikrofotografie histologického ezu anagenním vlasovým folikulem (vlevo) a detailní fotografie jeho jednotlivých vrstev (vpravo). ORS – zevní epitelová pochva; CL – „companion layer“; He – Henleova vrstva; Hu – Huxleyova vrstva; Csth – kutikula vnit ní epitelové pochvy; Csft – kutikula vlasu; CTX – k ra vlasu; Med – d e vlasu; CTS – vn jší vazivová pochva; FP – dermální papila; GE – stratum germinativum.

12

3.2.1. Vlasová cibulka – bulbus pili Vlasová cibulka je bazální rozší ení vlasového folikulu obsahující ko en vlasu. Proti její spodin se vyklenuje dermální papila (obr. 1, 2) ( ihák 2002), od té jsou však bu ky cibulky odd leny bazální membránou (membrana vitrea). Bazální ást cibulky, ležící v t sném sousedství dermální papily, ozna ujeme jako zárode nou matrix, je ekvivalentní stratum germinativum epidermis (Konrádová, Uhlík, Vajner 2002;

ihák 2002). Bu ky této vrstvy se intenzivn d lí, výše se diferencují a

dávají vznik vlasu a vnit ní epitelové pochv (Michalíková 2002). Bun ný cyklus t chto bun k trvá 23 hodin (Stenn, Paus 2001). V této vrstv se také nacházejí melanocyty produkující pigment.

3.2.2. Dermální papila, vlasová bradavka – papilla pili Dermální papila se jako vazivová pochva vno uje zdola do vlasové cibulky (obr. 1, 2) (Konrádová, Uhlík, Vajner 2002). Je obklopena epitelovými bu kami, od nichž je odd lena sklovitou membránou. Samotná papila je mezenchymální strukturou tvo enou fibroblasty zapušt nými ve strom

ídkého vaziva (Stenn, Paus 2001). Dermální papila

obsahuje také etná nervová zakon ení a cévní kli ky (Michalíková 2002). Dermální papila je induktivní a ídící strukturou, která vysílá a p ijímá signály. Indukuje morfogenezi vlasového folikulu, anagenní dermální papila vložená do bezvlasé k že indukuje formování nového vlasového folikulu (Stenn, Paus 2001).

ídí folikulární

cyklus a ustanovuje charakter folikulu, resp. produkovaného vlasu. ízení vlasového cyklu umož ují dermální papile mocné epitelo–mezenchymální komunikace, urychlované p ítomnými fibroblasty (Stenn, Paus 2001). Zánik nebo poškození dermální papily má za následek odlou ení vlasu nebo ireverzibilní narušení folikulárního cyklu. To m že být d j p irozený i patologický ( ihák 2002). Krom

zm n extracelulární matrix z stává papila po celý folikulární cyklus

v podstat stejná. Bu ky dermální papily nejspíše neprocházejí d lením a jejich po et je konstantní, snad i po celý život lov ka (Stenn, Paus 2001).

3.2.3. Vzp imova chlup – musculus arrector pili Je tvo en hladkou svalovinou. Upíná se do zevní epitelové pochvy pod vývodem mazové žlázy, kterou p emos uje, a mí í do oblasti dermálních papil k že, do stratum 13

papillare corii. Je ovliv ován adrenergní sympatickou inervací. Svou kontrakcí vlas nap imuje a pomáhá vyprazd ovat mazovou žlázu. Není p ítomen u vous , axilárního a pubického ochlupení (Michalíková 2002).

3.2.4. Vnit ní epitelová pochva (anglicky inner root sheath – IRS) Vnit ní epitelová pochva kompletn obaluje po áte ní úsek ko ene vlasu (obr. 1, 2). Je tvo ena t emi vrstvami. Kutikula vnit ní epitelové pochvy p iléhá t sn k vlasu, má obdobnou strukturu jako kutikula vlasu, volné konce bun k však sm ují opa n . Její bu ky se tedy zaklesnou s bu kami kutikuly vlasu a p i r stu vlasu se spolu s ním pohybují distáln (na povrch k že) (Konrádová, Uhlík, Vajner 2002; Stenn, Paus 2001). Kutikulu vnit ní epitelové pochvy obaluje vrstva Huxleyova, kterou tvo í 1–3 vrstvy bun k. Zven í tyto vrstvy kryje Henleova vrstva (obr. 1, 2). Ta je tvo ena plochými epitelovými bu kami, které odpovídají stratum lucidum epidermis (Stenn, Paus 2001). Vnit ní epitelová pochva se formuje ze zárode né matrix cibulky. V úrovni kmene vlasového folikulu za ínají její bu ky degenerovat a keratinizovat a nakonec jsou deskvamovány do folikulárního ústí (Konrádová, Uhlík, Vajner 2002; Michalíková, 2002). Na jejím rozložení se nejspíše podílí látky obsažené v mazu. Vnit ní epitelová pochva drží a formuje vlasový stvol p i cest vzh ru. Protože je tvarov komplementární k vlasu, projeví se její tvar na tvaru pr ezu stvolu (Stenn, Paus 2001).

3.2.5. Zevní epitelová pochva – trichilemma (anglicky outer root sheath – ORS) Zevní epitelová pochva je kontinuální s epidermis (Michalíková 2002). Vystýlá folikulární infundibulum, kde p ichází do styku s vlasem. V úrovni mazové žlázy se mezi ní a vlas dostává vnit ní epitelová pochva, k té jsou její bu ky p ipojeny desmozomy (Stenn, Paus 2001). Postupem do hlubších partií k že se zevní epitelová pochva zten uje až na jednu vrstvu bun k v oblasti t sn nad cibulkou (Konrádová, Uhlík, Vajner 2002). Vnit ní struktury folikulu neobaluje kompletn , ale vytrácí se v bazální oblasti cibulky (obr. 1, 2). Úlohou zevní epitelové pochvy je podpora vnit ní epitelové pochvy a vlasového stvolu. Na její úrovni nejspíše probíhá posuv vlasu (Stenn, Paus 2001). Stenn a Paus (2001) také uvažují o její roli p i kontrole cyklu.

14

Útvarem zevní epitelové pochvy, kterému se v nuje velká pozornost, je epiteliální výchlipka (tzv. „bulge“ zóna). Jedná se o výdu v míst úponu musculus arrector pili (Michalíková 2002). Stenn a Paus (2001) p edpokládají, že jsou zde uloženy zárode né bu ky folikulu, které na za átku každého cyklu vytvo í novou populaci bun k zárode né matrix cibulky (viz 4.2.2. ).

3.2.6. Vazivová vlasová pochva (anglicky connective tissue sheath – CTS) Vazivová

vlasová

pochva

obaluje

celou

strukturu

folikulu.

Je

tvo ena

mezenchymálním materiálem a od epitelových ástí folikulu odd lena bazální membránou (membrana vitrea). Vazivová pochva se zespodu vno uje do vlasové cibulky (obr. 1, 2), kde vytvá í dermální papilu. V anagenu se vazivová pochva skládá z vnit ní vrstvy cirkulárn uspo ádaných bun k a z vn jší vrstvy, jejíž bu ky jsou uspo ádány longitudináln (Konrádová, Uhlík, Vajner 2002). Mezi t mito vrstvami nacházíme cévy a nervy. Vazivová pochva ukotvuje celý folikul v k ži. V telogenu produkují její fibroblasty kolagenní vlákna, která vyplní prostor uvoln ný ustupujícím folikulem (viz kap. 4.2.4.) (Stenn, Paus 2001).

3.3. Stavba vlasu Všechny vlasy mají stejnou stavbu. Podél stvolu je m žeme rozd lit na vlasový ko en, vlasový stvol a kone ek vlasu. Všechny mají k ru obalenou kutikulou a u siln jších vlas a chlup m žeme nalézt d e (obr. 5, 6). Podél stvolu m žeme vlas rozd lit na t i hlavní ásti: Vlasový ko en (radix pili) je sou ástí vlasového folikulu. Podél osy jej m žeme rozd lit na t i zóny. Nejhloub ji v k ži je uložena vlasová cibulka, tu ozna ujeme jako zónu bun né proliferace a diferenciace. Distáln ji je zóna keratinizace a ješt dále zóna, kde už je zformováno permanentní vlákno (Jolles, Zahn 1995). Michalíková (2002) ješt rozeznává zónu prekeratiniza ní. V pr b hu vlasového cyklu prochází vlasový ko en zna nými zm nami. V anagenním stadiu se jedná o živou a velmi aktivní strukturu. Vytržený anagenní ko en je

15

dole lepkavý, velký a obalují ho zbytky epitelových pochev, naspod má konkávní výdu (obr. 3) (Titlbachová 1967). Telogenní vlas má zrohovat lý, tuhý a suchý ko en. Chybí mu konkavita po papile a zbytky epitelových pochev (obr. 4) (Titlbachová 1967). Kone ek vlasu je špi atý a nedot ený pouze u novorozence a nov se tvo ících vlas . Jinak je bu to ust ižený, nebo zaoblený t ením o od v (viz kap. 5.3.8.) (Titlbachová 1967).

Obr. 3 Anagenní ko en, násilím vytrženého vlasu. Vidíme zbytky ko enových pochev. Zdroj: Yoshino, Sato, Seta 2000, s. 1025

Obr. 4 Telogenní, spontánn vypadlý vlas. Zdroj: Yoshino, Sato, Seta 2000, s. 1026

Vlasový stvol – kmen (scapus pili) je ást vlasu nad povrchem k že. Jde o pln keratinizované a permanentní vlákno. Stvol lidských vlas je po celé délce stejn silný a teprve na konci se zužuje ( ihák 2002). Ve skute nosti má i lidský vlas v etenovitou podobu, jakou m žeme pozorovat zejména na kratších chlupech ( asy, obo í) (Titlbachová 1967). Pro sm rovou orientaci na vlase není vyvinuto speciální názvosloví. Sm ry jsou tu jen dva. Sm r ke kone ku vlasu, dále od ko ene, se ozna uje jako distální sm r. Opa ný sm r, sm r ke ko eni, se ozna uje jako proximální.

3.3.1. Rozm ry vlas kštice Ší ka vlas

kštice je zna n interindividuáln variabilní. V jedné kštici obvykle

tlouš ka kolísá jen nepatrn , existují však i jedinci se zna n

variabilními vlasy

(Titlbachová 1967). Nejsiln jší vlasy rostou v týlu ( ihák 2002). Nejmenší nam ená ší ka byla 15 m, nejv tší naopak 138 m. U muž byla nam ena pr m rná ší ka 69,17 m, u žen pak 66,39 m (Titlbachová 1967). mívají ženy. Pom rn

ihák (2002) naproti tomu tvrdí, že siln jší vlasy

rozsáhlou a detailní studií rozm r

vlas

etnickými a v kovými aspekty uve ejnili Walsh a Chapman (1966).

16

kštice zabývající se

Délka vlasu je omezena trváním anagenní fáze vlasového cyklu a rychlostí r stu vlasu. Rozm ry chlup udávám v kapitole 4.2.3.

Obr. 5 Stavba vlasu p i pozorování stereomikroskopem. Tento vlas neobsahuje d e . Zdroj: Jolles, Zahn 1995, s. 26

Obr. 6 Schéma vlasu pozorovaného normálním mikroskopem v montovacím médiu. Zdroj: Bisbing 2000, s. 1002

3.3.2. D e vlasu – medulla pili D e tvo í centrální jádro v tšiny chlup a vlas kštice (obr. 6). Nezabírá obvykle více než 1/3 pr m ru stvolu (Titlbachová 1967). D e chybí u lanuga a velusového vlasu (viz kap. 3.5.). Po celé délce je d e vytvo ena pouze u silných terminálních vlas , u silných vous

m že být zcela výjime n

dvojitá (obr. 8). V ten ích vlasech bývá

p erušovaná (obr. 7) (úseky d en jsou delší, než prostory mezi nimi), fragmentovaná (úseky d en jsou menší, než prostory mezi nimi), p ítomna jen v ur itých úsecích nebo m že úpln chyb t. (Michalíková 2002). Výskyt d en a její tvar jsou d ležité identifika ní znaky (Titlbachová 1967). V suprabulbární oblasti je d e tvo ena sférickými bu kami navzájem spojenými komplexem bun ných membrán (Jolles, Zahn 1995). Tyto bu ky obsahují velké intracelulární vakuoly. Když se vlas dostane nad epidermis bu ky d en , degenerují a do vakuol a mezi smrš ující se bu ky se dostává vzduch (obr. 9) (Michalíková 2002). Práv reflexe sv tla na vzduchem napln ných prostorách zp sobuje, že se v procházejícím sv tle jeví tmavá (Michalíková 2002; Titlbachová 1967). Pokud je vzduch nahrazen montovacím médiem, což se stává zejména u velmi poškozených vlas , d e zpr hlední (Gaudette 17

2000a). Pigmentová granula se ve d eni v tšinou nevyskytují, ale existují i výjimky, nap íklad siln pigmentované vousy (obr. 25) (Jolles, Zahn 1995). D e svým zp sobem ovliv uje barvu vlasu, ale její vliv na mechanické a chemické vlastnosti vlasu je zanedbatelný. Je jí v nována pouze malá odborná pozornost (Jolles, Zahn 1995).

Obr. 7 Mikrofotografie p erušované d en lidského vlasu. Zdroj: Deedrick, Koch 2004

Obr. 8 Zcela výjime ný p ípad dvojité d en lidského vousu. Zdroj: Deedrick, Koch 2004

Obr. 9 Mikrosnímek po ízený pomoci SEM, ukazuje porézní strukturu d en lidského vlasu. Zdroj: Jolles, Zahn 1995, s. 51

Obr. 10 Na tomto SEM mikrosnímku rozt epeného vlasu m žeme pozorovat podobu bun k kortexu (ozna eny šipkou. Zdroj: Jolles, Zahn 1995, s. 35

18

3.3.3. K ra vlasu, kortex, korová vrstva – substantia corticalis K ra lidského vlasu se skládá z hust sestavených a siln keratinizovaných bun k a mezibun né hmoty ( ihák 2002; Jolles, Zahn 1995). Bu ky k ry K ra vláken ov í vlny sestává ze t í bun ných typ , jsou to orthokortex, parakortex a mozokortex. (Jolles, Zahn 1995). Orthokortex a parakortex rozlišují n kte í badatelé (Takizawa et al. 1998) i u lidských vlas . Na rozdíl od ov í vlny však oba typy nejsou nijak pravideln

rozmíst ny. Další badatelé v k e lidského vlasu rozlišují tzv.

heterotypické kortikální bu ky p iléhající ke kutikule. P esto se dá íci, že je kortex lidského vlasu tvo en jedním typem bun k (Jolles, Zahn 1995). V oblasti cibulky mají kortikální bu ky tvar ovoidní, p i pr chodu pevnými vazivovými pochvami se bu ky prodlužují ve sm ru osy vlasu a keratinizují. Bu ky permanentní ásti vlasu jsou protáhlé, v etenovité a siln keratinizované (obr. 10). Jsou p ibližn 1–6 m tlusté a až 100 m dlouhé (Jolles, Zahn 1995). Hlavní ást kortikálních bun k tvo í makrofibrily, tvo ené intermediárními filamenty, a matrix, která je obklopuje. Matrix má ve srovnání s ostatními komponentami nejvyšší obsah cysteinu (základní aminokyseliny keratinu), a proto je velmi odolná v i chemickému a mechanickému poškození (Jolles, Zahn 1995). Sou ástí kortikálních bun k jsou i pigmentová granula, která se do bun k dostávají procesem fagocytózy v zón diferenciace. Pigmentová granula jsou malé (0,2–0,8 m Ø) oválné áste ky rozptýlené v kortikální bu ce (Jolles, Zahn 1995). Více se o pigmentu zmi uji v kapitole 3.6.2. Pozorovat m žeme i malé protáhlé dutinky blízko st edu kortikálních bun k, což jsou zbytky bun ných jader. N kdy bývají nazývány vej itými t lísky (anglicky ovoid bodies) (Jolles, Zahn 1995). Mezibun ná hmota k ry Mezibun ná hmota navzájem poutá bu ky k ry. Ozna ujeme ji jako komplex bun ných membrán (anglicky cell membrane complex). Díky malému obsahu aminokyseliny cysteinu bývá spole n s endokutikulou (viz níže) nazývána nekeratinovou (anglicky nonkeratinous) oblastí vlasu.

19

Komplex bun ných membrán je složen z cytoplazmatických membrán dvou sousedních bun k, ozna ovaných jako -vrstvy, a adhezivního materiálu, -vrstvy, který je poutá k sob (obr. 11) (Takizawa et al. 1998; Jolles, Zahn 1995). -vrstva má vysoký obsah polárních aminokyselin (Jolles, Zahn 1995). -vrstvy jsou bun né membrány, a tedy proteino–lipidové struktury. Obsahují hlavn polární lipidy, estery vosku a cholesterolu, skvalen, palmitovou, stearovou a olejovou kyselinu (Jolles, Zahn 1995).

Obr. 11 Schéma komplexu bun ných membrán, který poutá bu ky k ry a bu ky kutikuly. Má charakteristickou pruhovanou strukturu. – vrstvy odpovídají epikutikule kutikulárních bun k. Podobn vypadá i na mikrosnímcích po ízených EM (Takizawa et al. 1998). Zdroj: Jolles Zahn 1995, s. 31

Na nekeratinové oblasti vlasu se v poslední dob stále více zam uje kosmetický a vlna ský pr mysl. Jsou hlavní cestou, jak dopravit do vlasu r zné látky, a zárove jsou také cílem t chto látek. Nekeratinové oblasti jsou velmi citlivé k poškození vlivem mechanické a chemické zát že, ke které dochází p i esání, mytí a odbarvování vlasu. Tyto oblasti jsou také nejvíce degradovány zá ením viditelné ásti spektra a ultrafialovým zá ením (UV–A, UV–B) (Jolles, Zahn 1995). V mezibun né hmot

se nacházejí vzduchem vypln né dutinky sev ené mezi

bu kami k ry, nazývané kortikální „fusi“ (anglicky cortical fusi). Ze stejných d vod jako d e se p i pozorování v procházejícím sv tle jeví „fusi“ tmavé (Gaudette 2000a; Harkey 1993). Od pigmentových granul je m žeme rozlišit s pomocí rozost ování a zaost ování mikroskopu. Kortikální „fusi“ se p itom vytrácejí, kdežto pigmentová granula z stávají stále jako tmavé body (Gaudette 2000a).

3.3.4. Kutikula vlasu, pokožka vlasu – cuticula pili Kutikula je tenká bun ná lamela na povrchu vlasu. Tvo í ji 5–10 vrstev bun k (Michalíková 2002). Bu ky jsou ke k e p ipojeny svou proximální stranou a volným 20

koncem mí í distáln , p ekrývají se podobn jako tašky na st eše (obr. 12). Jejich tvar a orientace má vliv na t ecí vlastnosti vlasu (Jolles, Zahn 1995). Bu ky kutikuly v oblasti cibulky mají cylindrický tvar a jsou kolmé na povrch vlasu ( ihák 2002). I když keratinizují ze všech bun k vlasu nejd íve, najdeme pln keratinizované bu ky až v horní t etin vlasového folikulu. Keratinizované kutikulární bu ky lidského vlasu jsou tvarov pom rn uniformní. Jsou ploché, hranaté, bezjaderné a jsou zak iveny podle polom ru vlasu (obr. 14) (Titlbachová 1967). Kutikulární bu ka je silná 0,5 m a v pr m ru má cca 45–60 m (Jolles, Zahn 1995).

Obr. 12 Schématické znázorn ní stavby kutikuly. Zdroj: Jolles, Zahn 1995, s. 28

Obr. 13 Schéma p í ného ezu kutikulární bu kou. Zdroj: Jolles, Zahn 1995, s. 30

21

Na p í ném pr ezu kutikulární bu kou rozlišují Jolles, Zahn (1995) a Takizawa et al. (1998) n kolik vrstev (obr. 13): A–vrstvu s více jak 30% obsahem cysteinu; exokutikulu s p ibližn 15% obsahem cysteinu; endokutikulu obsahující p ibližn 3 % cysteinu. Cystein je hlavní sou ástí keratinu a jeho obsah koreluje s odolností jednotlivých vrstev. Povrch každé kutikulární bu ky kryje bun ná membrána epikutikula. Pat í k nekeratinovým sou ástem vlasu a je nenáchylná k poškození. Epikutikula kryje chlupy všech savc . Kutikula lidského vlasu je pom rn tvrdá a chemicky odolná, na druhé stran je nejvíce vystavena vliv m vn jšího prost edí: chemikáliím, teplu, sv tlu a mechanickému p sobení (Jolles, Zahn 1995). Kutikula udržuje strukturální integritu vlasu, zamezuje jeho opot ebování a pr niku rozpustných látek dovnit stvolu (Gaudette 2000a). Vlas p i povrchu k že má okraje kutikulárních bun k hladké, nezoubkované. Teprve asi po 2 m sících p ijdou bu ky do kontaktu s h ebenem a okraje se za nou zoubkovat (Titlbachová 1967). Na siln ji poškozených vlasech mohou šupiny chyb t (Jolles, Zahn 1995) (viz kap. 5.4.3.).

Obr. 14 Povrch vlasu na elektronogramu SEM. Vlevo: nepoškozené šupiny z blízkosti ko ene. Vpravo: opot ebované a polámané šupiny, dále od ko ene. Zdroj: Jolles, Zahn 1995, s. 27

3.4. Chemické složení vlasu Lidský vlas se skládá z 65–95 % bílkovin, 32 % vody a 1–9 % lipid (strukturních i volných), mén než jedno procento vlasu tvo í pigment a stopové prvky, vázané na proteinové et zce (Gaudette 2000a; Jolles, Zahn 1995). Tyto složky dávají dohromady strukturu s unikátními chemicko–fyzikálními vlastnostmi, extrémn chemické a biologické degradaci.

22

odolnou v i

Obsah chemických látek je v jednotlivých strukturálních komponentách vlasu r zný. V této kapitole se zabývám zejména chemií vlasu jako celku. Pokud byly d ležité, tak jsem informace o chemické podob jednotlivých struktur vlasu uvedl v kapitole 3.3.

3.4.1. Aminokyseliny a bílkoviny Pom r aminokyselin a bílkovin tvo ících vlas je závislý p edevším na vlhkosti. Hlavní složkou vlasu je skleroprotein keratin (z eckého keras – roh). M žeme ho najít i v bu kách epidermis, neht , rohoviny, pe í a skloviny zub . Keratin je nerozpustný ve vod a odolný v i proteolytickým enzym m. Jeho hlavní složkou je aminokyselina cystein, jejíž síru obsahující zbytek poutá jednotlivá vlákna keratinu silnými bisulfidickými m stky (Jolles, Zahn 1995). Obsah cysteinu v jednotlivých strukturách vlasu je p ímo úm rný obsahu keratinu a p enesen i pevnosti t chto struktur. Bisulfidické m stky jsou velmi odolné v i kyselinám, ale mohou být rozšt peny ú inkem zásad. To je také základ kosmetických úprav tvaru vlasu. Vedle struktur složených z keratinu existují ve vlasech i tzv. nekeratinové regiony (epikutikula a komplex bun ných membrán). Ty p edstavují nejzraniteln jší oblast vlasu. Jako panenské ozna ujeme vlasy, které nepodstoupily trvalou ondulaci, rovnání ani odbarvování a barvení. Ty poskytují nejlepší informace o p irozeném obsahu aminokyselin ve vlasu. Vykytuje se v nich všech 21 aminokyselin, jejich obsah je uveden v tabulce 1 (Jolles Zahn, 1995). Vysoké zastoupení aminokyselin s uhlovodíkovými zbytky nazna uje velkou roli, kterou hrají hydrofobní interakce v reakcích vlasu s kosmetickými inidly (Jolles Zahn 1996).

aminokyselina kyselina asparágová threonin serin kyselina glutamová prolin glycin alanin cystin valin methionin

obsah v suchém vlasu ( mol/1g) 444–453 I 648–673 I 1013–1091 I 995–1036 I 646–708 II 463–513 II 362–384 II 1407–1512 II 477–513 II 50–56 I

aminokyselina isoleucin leucin tyrosin fenylalanin lysin histidin arginin cystein tryptofan citrulin

obsah v suchém vlasu ( mol/1g) 244-255 II 502–529 II 177–195 II 132–149 II 260–222 I 64–86 II 499–550 II – – –

Tab. 1 Obsah jednotlivých aminokyselin v neošet ených vlasech. I – obsah aminokyseliny v jednotlivých vzorcích se významn nelišil; II – obsah aminokyseliny se v jednotlivých vzorcích významn lišil. Zdroj: Jolles, Zahn 1995, s. 69

23

Obsahy aminokyselin ve vlasech r zných lidí se n kdy významn liší. Hlavní podíl na rozp tí obsahu jednotlivých aminokyselin m žeme p isoudit vliv m po así. Nejvýrazn jší reakcí je fotochemická degradace cystinu (Jolles, Zahn 1995), jehož obsah se vzdáleností od ko ene klesá. Kosmetická ošet ení jako odbarvování, trvalá ondulace a rovnání vlas koncentrace tém

ovlivní

všech aminokyselin. K významné zm n dochází u cysteinu, tyrosinu a

methioninu. Jak chemické reakce, tak slune ní zá ení zp sobují p edevším rozpad bisulfidických m stk a vytvá ení nových vazeb. Mnoho aminokyselin konvertuje vlivem t chto faktor na své deriváty. Výsledkem je v tšinou zvýšená k ehkost vlasu (Jolles, Zahn 1995). Geneticky je nejvíce ovlivn n obsah cysteinu. Výrazn více ho je ve vlasech muž a v tmavých vlasech (Jolles, Zahn 1995). Významné etnické rozdíly v obsahu aminokyselin zjišt ny nebyly. Vliv výživy na obsah aminokyselin (p edevším cysteinu, argininu a methioninu) byl prokázán jen u osob trpících silnou podvýživou.

3.4.2. Lipidy Lipidy vlasu m žeme rozd lit na povrchové a vnit ní, které ješt d líme na lipidy volné a lipidy strukturní. V tšina extrahovatelných lipid jsou lipidy volné, které jsou do vlas

inkorporovanými produkty mazových žláz. Extrakce rozpoušt dly tuk

odstraní

z vlasu 1–9 % hmoty. Strukturní lipidy jsou vesm s sou ástí komplexu bun ných membrán (Jolles, Zahn 1995). Hlavními lipidy jsou volné mastné kyseliny (~30%) a neutrální lipidy (~68%) (triacylglyceridy, cholesterol, estery vosk , parafín a skvalen) (Gaudette 2000a; Jolles, Zahn 1995). Množství tuk

obsažených ve vlasu se m ní s v kem (viz kap. 4.3.). Rozdíly

v obsahu tuk mezi rasami jsou spíše vyvraceny. Hlavní vliv na jejich obsah má použití kosmetických p ípravk . Zajímavé jsou rozdíly mezi tzv. mastnými a suchými vlasy, uvád né Jollesem a Zahnem (1995). Se vzr stající „mastnotou“ vlas totiž vzr stá procentuální zastoupení ester vosk , nenasycených mastných kyselin, monoglycerid a naopak klesá podíl ester cholersterolu. Sm s lipid tzv. „mastných“ vlas má tudíž nižší bod tání a to ji d lá více olejovitou.

24

3.4.3. Voda Množství vody ve vlasech hraje zásadní roli v jejich fyzikálních vlastnostech, její obsah kolísá mezi 6–13,6 % (Jolles, Zahn 1995). K sorpci vody p ispívají jak peptidické vazby, tak polární postranní et zce bílkovin (Jolles, Zahn 1995). Mechanismus a schopnost sorpce jsou d ležité p edevším pro kosmetický pr mysl.

3.4.4. Stopové prvky Obsah stopových prvk ve vlasech obecn nedosahuje 1 %. Ve vlasech jsou p ítomny Ca, Mg, Sr, B, Al, Na, K, Zn, Cu, Mn, Fe, Ag, Au, Hg, As, Pb, Sb, Ti, W, V, Mo, I, P a Se. Velká

ást stopových prvk

pochází z potu, z vody (p echodné kovy), kosmetických

p ípravk , ale také z ovzduší (Jolles, Zahn 1995). Obecn nejsou volné, ale chemicky vázané na postraní et zce bílkovin a volné mastné kyseliny. Zastoupení jednotlivých stopových prvk

je zna n

inter– i intraindividuáln

variabilní. Výrazn se liší mezi chlupy jedné oblasti navzájem, m ní se podél, od ko ene ke kone ku, i nap í vlasového stvolu. Jejich obsah také závisí na r stové fázi, ve které se chlup nachází (Gaudette 2000a).

3.5. Ochlupení lidského t la Ochlupení lidského t la je stejn jako zví ecí srst souborem r zných typ chlup lišících se navzájem svou morfologií a umíst ním na t le. Všechny chlupy lidského t la jsou tvo eny stejným typem vlasových folikul , které mohou v pr b hu života, nej ast ji pod vlivem hormon , m nit typ produkovaného chlupu (Michalíková 2002). Chlupy a folikuly lidského t la m žeme d lit podle funkce, v ku za átku r stu, odpov di na hormonální stimulaci, umíst ní na lidském t le atd. Existenci tolika možností odráží i roztodivné zp soby klasifikace chlup používané jednotlivými autory, žádní dva se v podstat

neshodnou a je velmi obtížné shrnout všechny zp soby d lení. V této

kapitole použiji asi nej ast ji užívaný zp sob d lení podle morfologie na lanugo, velusové a terminální vlasy a další zp soby zmíním jen v krátkosti. ihák (2002) rozd luje podle asové posloupnosti primární, sekundární a terciální ochlupení. Primární ochlupení tvo í v podstat jen lanugo. Mezi sekundární ochlupení, které nahrazuje p edchozí, zahrnuje chloupky, asy, vlasy a obo í. Terciální (terminální) 25

ochlupení (zahrnuje všechny další typy) se objevuje po nástupu puberty jako výsledek p sobení hormon . Jolles a Zahn (1995) zase rozd lují terminální vlasy na primární terminální (d tské) a sekundární terminální, které se objevují až po nástupu puberty.

3.5.1. Lanugo Lanugo je tvo eno jemnými, cca 15 mm dlouhými nepigmentovanými chloupky bez d en (Michalíková 2002). Chlupy lanuga jsou orientovány p edem daným sm rem a tvo í proudy (flumina pilorum) ( ihák 2002). Proudy jsou sm rovány tak, aby co nejlépe umožnily ztékání vody po nahém t le a toto sm rování si zachovávají i další chlupy po celý život. Lanugo pokrývá t lo všude, kde jsou vyvinuty folikuly. Za íná se tvo it ve 3.–4. m síci nitrod ložního vývoje, maximáln vyvinuto je v 7. a 8. ( ihák 2002), kdy se za íná odlu ovat. Pokud lanugo p etrvá až do narození, mluvíme o hypertrichosis lanuginosa (Titlbachová 1967). Lanugo je stejn jako vlasové proudy p ipomínkou naší fylogeneze. Pomáhá držet vernix caseosa na povrchu embrya (Vacek 1992), ale žádnou zásadní funkci nemá.

3.5.2. Velusový vlas, chloupky – vellus, pili Chloupky jsou krátké a velmi tenké (Ø < 4 m), p íležitostn

pigmentované a

neobsahují d e . Nebývají delší než 2 cm, valná v tšina je kratší než 1 mm (Jolles, Zahn 1995). R stová fáze velusového vlasu trvá 40–80 dn (Michalíková 2002). N kdy m že velusový vlas nar st do výjime n délky, nap . u lidí se zhoubnými nádory (získaná hypertrichosis lanuginosa). Velusové vlasy nahrazují lanugo a nacházejí se i na místech, která b žn ozna ujeme jako holá. V pubert jsou v ur itých oblastech nahrazeny terminálními chlupy.

3.5.3. Intermediární vlasy Intermediární vlasy jsou mezistupn m mezi vlasem velusovým a terminálním. Jsou siln jší než velusový typ, syt pigmentované, ale bez d en (Klír 1999). Až do puberty tvo í kštici, u dosp lých je m žeme najít na pažích a nohách. Intermediární vlasy odlišují

26

pouze n kte í auto i (Michalíková 2002; Klír 1999; Harkey 1993), ostatní je zahrnují mezi vlasy terminální.

3.5.4. Terminální vlasy Terminální vlasy jsou dlouhé, hrubé (až 120 m), syt pigmentované a asto obsahují d e (Michalíková 2002). Prvními pln zformovanými terminálními vlasy jsou asy, obo í a ást vlas

kštice. Terminální vlasy jsou zna n r znorodou skupinou co do oblasti

výskytu, tvaru i hustoty, a proto se budu v novat jednotlivým typ m zvláš . Terminální ochlupení m žeme rozd lit podle vlivu hormon na jeho tvorbu. První typ (obo í, asy a vlasy) je na hladinách hormon pom rn nezávislý a s pubertou se nem ní. Další dva typy se objevují až v pubert

nebo pozd ji. Druhý typ je

„ambosexuální“ (chlupy pubického ochlupení, axilární ochlupení, disperzní ochlupení na kon etinách a vlasy kštice spánkové oblasti). Je ovlivn n hormony, ale jeho folikuly reagují u obou pohlaví stejn . T etí typ terminálních vlas (vousy, disperzní ochlupení hrudníku a zad a vlasy temene) je citlivý na vysoké hladiny androgen

muž

a je

sekundárním pohlavním znakem (Harkey 1993; Gaudette 2000a).

3.5.5. Typy terminálního ochlupení Charakteristické znaky jednotlivých chlup m žete najít v tabulce 8. Samoz ejm do této skupiny pat í i vlasy kštice. Jim se však v nuje celý zbytek této práce, proto je zbyte né zde údaje opakovat. Terminální ochlupení disperzn

rozptýlené po celém t le (Titlbachová 1967):

objevuje se ve 20. roce života. Je charakteristické p evážn pro muže, u kterých se nachází v podstat na celém t le, krom obli eje, bo ních partií trupu a hýždí. U žen se disperzní terminální ochlupení nalézá v tšinou na bércích, stehnech a v okolí areola mammae (Titlbachová 1967). Nadm rný vývoj disperzního ochlupení se ozna uje jako hypertrichosis vera ( ihák 2002). asy – cilia: jsou chlupy sekundární, terminální.

asy jsou nejtmavší ze všech

chlup a jen výjime n šediví. Vyr stají na okrajích ví ek ve t ech až ty ech adách, na horním ví ku v po tu 100–150, na dolním ví ku jich vyr stá zpravidla polovina. R stový cyklus trvá p ibližn 150 dní (Titlbachová 1967; ihák 2002).

27

Obo í – supercilia: stejn jako asy je ochlupením sekundárním, terminálním. Objevuje se ze všech terminálních vlas nejd íve, již prenatáln ( ihák 2002). Chlupy obo í rostou rychlostí 0,16 mm za den, což je jedna z nejnižších (McElwee 1996–2003). Folikuly obo í jsou velmi citlivé na poran ní. Obo í je umíst no na horním okraji o nice, b hem života však dochází k jeho pozvolnému poklesu. Poloha obo í se dá do asn m nit p sobením mimických sval (m. epicranius, venter frontalis, m. corrugator supercilii a m. depressor supercilii), což je d ležité zejména pro neverbální mezilidskou komunikaci. Obo í má výrazný vliv na celkový výraz obli eje (Titlbachová 1967). Chlupy v podpaží, axilární ochlupení – hirci: u žen rostou zpravidla v jasn ohrani eném okrsku, u muž jasné ohrani ení neexistuje ( ihák 2002). Jejich folikuly jsou spojené se speciálními potními žlázami (glandulae axillares), jejichž sekret pomáhají odpa ovat. Pubické ochlupení – pubes seu crines: Rozší ení pubického ochlupení je v podstat stejné u obou pohlaví, druhotným pohlavním znakem je jeho ohrani ení na mons pubis. U žen je hranice ostrá, kdežto u muž se chlupy postupn vytrácejí až k pupku (Titlbachová 1967). Vousy – barba: vyvíjí se pod vlivem testosteronu, a proto jsou typické pro muže, výjime n se však mohou objevit i u žen (McElwee 1996–2003). Vousy rostou rychlostí 0,38 mm za den, což je jedna z nejvyšších rychlostí. Tragi jsou chloupky u vchodu zevního zvukovodu; vibrissae – chloupky v nosním vchodu, které zachycují ást prachu z vdechovaného vzduchu (Titlbachová 1967). Sinusové chlupy jsou poz statkem z naší fylogeneze, zbytkem chlup , které u nižších savc slouží jako jemné detektory dotyku ( ihák 2002). U lov ka je m žeme najít výjime n v obo í i nad ním, na tvá i pod dolním ví kem, nad záp stím, na malíkové stran p edloktí a na zadním okraji ušního boltce ( ihák 2002; Titlbachová 1967). Pochvy sinusových chlup jsou bohaté na nervová zakon ení a kapiláry ( ihák 2002).

28

3.6. Interindividuální rozdíly ve stavb a barv vlas 3.6.1. Tvar vlasu Podle tvaru m žeme rozlišit: rovné vlasy (capilli lissotrichi), na pr ezu kulaté; vlnité vlasy (capilli kymotrichi), s mírn

oválným pr ezem; kudrnaté vlasy (capilli

ulotrichi), se siln oválným až ledvinovitým pr ezem; vlasy pep ovité (fil –fil), které mají ledvinovitý pr ez a z folikul

vyr stají v trsech; vlasy spirálovité, které mají oválný

pr ez a místo d en dutinu (obr. 15) ( ihák 2002; Titlbachová 1967). První teorie uvád ná Jollesem a Zahnem (1995) tvrdí, že tvar vlasu je determinován tvarem vlasového folikulu v oblasti keratinizace. Podle této teorie p ebírá rostoucí vlasový stvol tvar formy, ve které keratinizuje. Nap íklad oblast keratinizace vlasového folikulu kudrnatých vlas je na pr ezu zplošt lá a celá ohnutá, a proto mají i vlasy oplošt lý pr ez (Jolles, Zahn 1995; ihák 2002).

Obr. 15 Schéma tvaru vlas : a) vlasy rovné; b) zvln né; c) vlnité; d) kade avé; e, f, g) kudrnaté; h) fil-fil; j-spirálové. Zdroj: Titlbachová 1967, s.435

29

Další jimi uvád ná teorie vychází z bilaterální struktury jiných keratinových vláken, jako nap íklad vlny. Spirálovité vlákno podle ní vznikne, pokud jeho protilehlé poloviny porostou r znou rychlostí nebo pokud se p i vysychání rozdíln smrští (Jolles, Zahn 1995). Nov jší teorie p idává vliv relativního zastoupení t í typ bun k k ry vlasu, jejich umíst ní v kortexu a proteinového složení jejich matrix. V rovných vlasech se podle ní nalézají pouze parakortikální bu ky. Ve vlnitých vlasech se nalézá drobná vrstvi ka orthokortikálních bun k blízko kutikuly a k ru kudrnatých vlas

tvo í až 50 %

orthokortikálních bun k (Jolles, Zahn 1995).

3.6.2. Pigmentace a barva vlasu Pigment vzniká

inností melanocyt

v bazální

ásti vlasové cibulky. V zón

keratinizace je poté fagocytován kortikálními bu kami, ve kterých je nakonec obsažena valná v tšina pigmentu. Pigment vlasu, melanin, je v bu kách obsažen z ásti difuzn a z ásti v pigmentových granulích (Titlbachová 1967). Vlasy obsahují melanin dvojího typu: eumelanin (hn do erný) a pheomelanin (žluto ervený). Eumelanin p ispívá k jasnosti, respektive hloubce barvy vlasu (sv tle hn dá,

erná apod.), pheomelanin p ispívá k

jeho barevnému odstínu (kaštanová, zlatavá apod.). Celkový obsah melaninu ve vlasu nep esahuje 1 %, zastoupení jednotlivých typ melaninu se liší podle barvy vlasu (tab.2) (Hoch 1994; Bisbing 2000).

barva vlas erná blond rezavá

obsah eumelaninu 99 % 95 % 67 %

obsah pheomelaninu 1%

Tab. 2 Procentuální zastoupení jednotlivých typ melaninu v r zn barevných vlasech. Zdroj: McElwee

5% 33 %

1996–2003

Barva vlasu není ur ena jen p ítomností pigmentu, svou roli zde sehrává i pr svitnost vlasu a odraznost jeho povrchu. V celkové barv kštice hraje navíc významnou roli variabilita odstín jednotlivých vlas a jejich hustota. Díky t mto okolnostem mohou vlasy r st v nep eberném množství barevných odstín (Bisbing 2000). Barvu m žeme zm nit p sobením chemických i fyzikálních faktor zá ení). Ke zm n barvy vlas

(nap . UV

m že dojít p i n kterých systémových onemocn ních,

nej ast ji se jedná o šediv ní b hem rozvoje syndromu získané imunitní nedostate nosti (AIDS) nebo kardiovaskulárních onemocn ních. Zm nu barvy mohou zp sobit i léky. 30

Porucha pigmentace je symptomem n kterých poruch tvorby vlasu (viz kap. 3.8.) (Jolles a Zahn 1995). Barvu vlasu m žeme klasifikovat spektrofotometricky nebo zrakem, srovnáním s barevným vzorníkem (viz kap. 5.4.1.) (Michalíková 2002). Jednou z nejpoužívan jších vzorkovnic u nás je Fischer-Sallerova. Obsahuje 30 vzork

um lých vlas , 24 od

nejsv tlejších po nejtmavší a 6 typ odstín rutilních vlas (Titlbachová 1967; Prokopec, Glosová, Ubelaker 2004). Rutilismus (zrzavost) je zp soben omezenou syntézou tmavohn dého eumelaninu. Tento stav je zp soben blokací dráhy vedoucí k jeho tvorb a je dán geneticky (McElwee 1996–2003). Ve st edoevropské populaci je rutilismus zastoupen v 1–2 % ( ihák 2002). Šedé vlasy sice neobsahují pigment, ale vlastní vzhled šedivého vlasu je zp soben bublinkami vzduchu mezi bu kami vlasu ( ihák 2002). Šedé vlasy jsou obecn vlnit jší a hrub jší než vlasy barevné, krom nep ítomnosti pigmentu však se v mikrostruktu e neliší (Takizawa et al. 1998).

3.6.3. Rozdíly vlastností vlas u r zných etnických skupin („ras“) Vlasy zástupc jednotlivých lidských „ras“ vykazují n které spole né znaky (tab. 3), na jejichž základ byly v minulosti vypracovány etné klasifikace lidských ras. Nap íklad Denikerova klasifikace rozd lovala lidi podle tvaru a barvy vlas na 6 skupin. Velmi detailní popis vlastností vlas a chlup r zných etnických skupin sepsal v roce 1877 doktor Pruner-Bey. Nov jší studie použití vlas jako etnického znaku všeobecn odmítají. Stejn jako v jiných p ípadech se zjistilo, že rozdíly v rámci jednotlivých skupin jsou stejné, ne–li v tší, než rozdíly mezi skupinami. Navíc variabilita vlas jednoho lov ka m že být v tší, než variabilita mezi r znými lidmi (Kelly et al. 2000).

rasa kaukazoidní

negroidní mongoloidní

charakteristika vlas Jsou jemné až st edn silné, pr m r vlasu kolísá podél stvolu jen minimáln . Mohou mít r zné barvy (obvykle ne ernou). Hustota pigmentových granul je ídká až st ední a jsou rovnom rn rozložena. Kutikula tenká až st ední. Pr ez je oválný. Jsou jemné až st edn silné, pr m r vlasu podél stvolu zna n kolísá. Jsou obvykle ern nebo tmav zbarvené. Mají st ední až velká pigmentová granula, uspo ádaná do shluk . Vlasy mohou být kudrnaté, spirálovité nebo pep ovité. P í ný pr ez je oplošt lý. Jsou hrubé, pr m r se m ní jen minimáln . Barva je obvykle erná nebo tmav hn dá. Pigment je velmi hustý, vytvá í skvrny až šmouhy. Mají velmi silnou kutikulu. P í ný pr ez vlasem je kulatý. Vlasy jsou rovné.

Tab. 3 Charakteristické vlastnosti vlas kštice zástupc t í hlavních lidských ras. Zdroj: Deedrick, Koch 2004; Gaudette 2000e

31

3.7. Fylogeneze lidského ochlupení 3.7.1. Fylogeneze srsti a chlup Srst je novotvarem, nevyvinula se p ímo z šupin, jako nap íklad pe í pták . K vývoji chlup došlo pravd podobn mezi kožními šupinami. Tyto jsou uspo ádány jako tašky na st eše a pod každou šupinou, v míst kde se setkává s následující, vyr stají t i nebo více chloupk . Podobné uspo ádání chlup , ve skupinách se azených do ad, které jsou v i sob

posunuté, m žeme na n kterých

ástech lidského t la (koleno) vid t dodnes

(Titlbachová 1967). Otázkou je, kdy se srst vyvinula. I když ji dnes spojujeme s t ídou savc a je jedním z jejich rozlišovacích znak , došlo k jejímu vývoji d íve, než tato t ída vznikla. Vývoj srsti šel pravd podobn ruku v ruce s vývojem teplokrevnosti. Srst byla ur it vyvinuta u pod ádu Cynodontia z raného triasu. Cynodontia (podt .: Synapsida, savcovití plazi – t ída Reptilia, plazi) byli masožraví, suchozemští obratlovci, p edstavovali mozaiku starých „plazích“ a nových „sav ích“ znak (teplokrevnost) a bezpochyby byly p edch dci savc (Ro ek 2002).

3.7.2. Ztráta srsti v pr b hu antropogeneze V pr b hu antropogeneze došlo mimo jiné ke „ztrát “ srsti a rozvoji ú inného mechanizmu pocení, což lov ku umožnilo efektivn ji se zbavovat t lesného tepla. Došlo rovn ž k rozvoji podkožního tuku a redukci ekrinních potních žláz. Za lepší termoregula ní schopnosti však lov k zaplatil dvojí da . Stal se závislým na vod , protože „potící se hominid je žíznivý hominid“ (Beneš 1990, s. 58), a vystavil se nebezpe í hypervitaminózy D z p esv tlení k že (Beneš 1990). S t mito skute nostmi by m la po ítat každá teorie, pokoušející se vysv tlit ztrátu ochlupení v pr b hu antropogeneze (Kreger 1998–2003). Teorií je celá ada, níže se v nuji pouze t m nejrozší en jším. Která je ta správná, není dodnes jasné. Jejich seznam jsem p evzal z Kregera (1998–2003). „Hypotéza lovu“ (anglicky Hunting Hypothesis) pat í ke koncepcím, které se pokoušejí vysv tlit rozdíly mezi lidmi a jim nejp íbuzn jšími primáty pomocí jediné p í iny. Náhodným faktorem, který v kone ném d sledku vedl ke ztrát srsti, byl podle této hypotézy lov. Vinou klimatických zm n byli p edch dci lov ka nuceni opustit lesy a „p est hovat“ se do prost edí savan, kde se postupem asu stali lovícími savci (Kreger 1998–2003). Vzrostla u nich spot eba energie a v tropickém až subtropickém prost edí se 32

za ali p eh ívat. Aby mohl p edek lov ka p ežít v nové ekologické nice, kterou zaujal, musel se efektivn ji zbavovat tepla. Tato pot eba si vynutila p estavbu jeho termoregula ního systému. Nový termoregula ní mechanizmus p inášel svému nositeli zna né výhody. Mohl lovit p es den, když nejsou velké šelmy aktivní, a tak se mohl vyhnout kontaktu s nimi i sout ži o potravní zdroje (Beneš 1990). Tuto teorii nelze úpln skute ností. Nejsou pro ni tém

odmítnout, i když je pot eba ješt

vy ešit celou adu

žádné fyzické d kazy. Prost edím prvních hominid byly

spíše áste n zalesn né plochy, než suché a otev ené planiny, se kterými po ítá tato teorie (Kreger 1998–2003). Metabolická teplotní zát ž nebo teplotní zát ž z okolního prost edí mohly podnítit vznik efektivn jších termoregula ních mechanizm daleko d íve, než tak podle d kaz mohl u init lov (Kreger 1998–2003). Podle další teorie, vypracované v roce 1980 Peterem Wheelerem, byl nutnou prerekvizitou pro ztrátu srsti rozvoj bipedie, pokud by k n mu nedošlo, nedošlo by ani k následné ztrát

srsti. Bipedie spole n

s rozvojem efektivního termoregula ního

mechanizmu umožnila p edch dci dnešního lov ka z stat p es den déle aktivním a poskytla mu tak delší dobu pro shán ní ídce rozmíst ných zdroj potravy (Kreger 1998– 2003). Proti této teorii hovo í ada fakt , podrobn se jim v nuje zejména Amaralová (1996) a Chaplin, Jablonski a Cable (1994). Podle Amaralové (1996) ztráta srsti pravd podobn p edcházela rozvoji bipedie. Teorie vodní opice (anglicky Aquatic Ape Hypothesis) byla rozpracována p edevším Elaine Morganovou (The Aquatic Ape, The Descent of Women). Tato teorie stojí na tvrzení, že p edch dci

lov ka prošli, v ur itém stupni svého vývoje, „semiakvatickou“ fází

vodního lidoopa, když se p i hledání potravy p est hovali na mo ské pob eží. B hem této fáze se vyvinuly tém

všechny odlišnosti mezi lov kem a jemu nejbližšími primáty, které

dnes m žeme pozorovat (Kreger 1998–2003; Morris 1971). Srst byla pro tepelnou izolaci ve vodním prost edí zbyte ná a byla nahrazena prakti t jším podkožním tukem (Kreger 1998–2003; Morris 1971). Už toto je problematické tvrzení, nebo v tšina dnešních „polovodních“ savc (vydry, tuleni) má naopak velmi hustou srst. K její redukci došlo jen u t ch vodních savc , kte í nep etržit žijí ve vod (kytovci) (Kreger 1998–2003). I všechna další tvrzení, která byly na podporu této teorie p edložena, byla p ímo vyvrácena, jsou úsporn ji vysv tlitelná jinou teorií nebo jsou p inejmenším problematická. Velmi podrobn

se t mto d kaz m v nuje Langdon (1997). V dnešní dob

se už se

správností této teorie p íliš nepo ítá. Vysv tluje sice n které naše zvláštnosti, ale za cenu p ijetí hypotetické vývojové fáze, pro kterou nejsou žádné d kazy (Morris 1971) 33

Jiná teorie, poprvé prezentovaná roku 1871 v knize Charlese Darwina P vod lov ka a pohlavní výb r, tvrdí, že hlavní silou, která vedla ke ztrát srsti, byl pohlavní výb r (Kreger 1998–2003). Samice n kterého druhu našich p edch dc se postupnou ztrátou srsti stávaly pro samce pohlavn p itažliv jší, zvlášt když byly zd razn ny její pohlavní znaky (Morris 1971). Jako d kaz jsou p edkládány rozdíly v t lesném ochlupení muž a žen (nap íklad vousy muž , jejich výrazn jší ochlupení apod.). Morris (1971) však upozor uje na to, že by ztráta izolace byla p íliš vysokou cenou za atraktivn jší vzhled. Navíc by muselo být pocení selektováno odd leným mechanismem a tak bychom pot ebovali dva selek ní tlaky pro vysv tlení jednoho jevu (Kreger 1998– 2003). Pohlavní výb r je na druhou stranu velmi silným selek ním tlakem, takže tuto teorii nelze jednoduše zamítnout. Podle „vestiary hypothesis“ (doslovn „teorie vesty“) je za redukci srsti zodpov dná kultura. P edch dci moderního lov ka za ali používat ohe a oble ení, a tak se srst stala zbyte nou. Tato teorie je odmítána p edevším proto, že ignoruje mnoho fyziologických rys , týkajících se ztráty osrst ní (Kreger 1998–2003).

3.8. Poruchy tvorby vlasu, jeho tvaru a struktury Stejn jako s jinými orgány, je i s vlasy spojeno množství onemocn ní a specializuje se na n

ada parazit . Poruchy tvorby vlasu mohou být také p íznakem ady onemocn ní,

které p ímo vlasy nepostihují. Nemoci a poruchy tvorby vlas nemají zpravidla vliv na zdraví nemocného, ale na jeho psychiku. Existuje ada nemocn ní, jejichž výsledkem je produkce abnormálních, nezdravých a snadno se lámajících vlas (Obstová 2002). Až na výjimky jsou všechny tyto choroby vrozené a velmi vzácné. Získané zm ny tvaru vlasu m žeme najít prakticky v každé kštici. Jejich nej ast jší p í inou je nesprávné kosmetické ošet ení, ale i p sobení faktor vn jšího prost edí (tzv. weathering). Podrobn se onemocn ním vlasu v nuje Obstová (2000). Monilethrix (korálkovité vlasy): Autozomáln dominantn d di né onemocn ní vlas kštice. Vlasy postižené monilethrix jsou extrémn k ehké, suché a lámou se n kolik milimetr

nad povrchem k že. Mikroskopem m žeme na takto postižených vlasech

pozorovat „uzlíky“ navzájem odd lené zúženími (obr. 16) (Obstová 2002; Jolles, Zahn 1995). 34

Pili torti (tzv. spirálovité vlasy): Vzácná d di ná choroba charakterizována oplošt lými vlákny, která jsou ve svém pr b hu n kolikrát oto ena kolem své dlouhé osy (Obstová 2002, Jolles, Zahn 1995). Vlasy jsou asto krátké a ulámané. Pili torti jsou sou ástí celé ady syndrom (nap . Ektodermální dysplazie, Menkesova syndromu). Pili annulati (tzv. kroužkovité vlasy): Autozomáln d di né onemocn ní. Na vlasech kštice postižených touto chorobou m žeme pozorovat st ídající se sv tlé, st íbrné a tmavé proužky (obr. 16). Tyto pruhy jsou výsledkem poruch stavby d en a k ry vlasu, ne poruch pigmentace (Jolles, Zahn 1995; Obstová 2002). Trichorrhexis invaginata (tzv. bambusové vlasy): Vlasy jsou tenké, suché a k ehké. V optickém mikroskopu m žeme podél stvolu pozorovat bambusovitá ztlušt ní. Trichoschisis: Hladká p í ná fraktura vlasu, postihující jeho kutikulu i d e (Obstová 2000). Trichorrhexis nodosa: Touto chorobou postižené vlasy p ipomínají na pohmat slámu. Makroskopicky na nich m žeme pozorovat drobné uzlíky, mikroskopicky strukturu podobnou rozt epenému provazu. Toto onemocn ní je vždy získané, vrozená m že být jen náchylnost k n mu (Obstová 2002). Trichoptilosis: Podéln rozšt pená volná ást vlasu. Tato porucha je získaná jako následek chemického, nebo mechanického poškození (Obstová 2002).

Obr. 16 Poruchy struktury vlas . Zleva doprava: normální vlas, trichorrhexis nodosa, pilus tortus, monilethrix, pilus annulatus, trichoptilosis. Zdroj: Obstová 2002, s. 35

3.9. Základní kosmetická ošet ení vlas Kosmetická úprava vlas je ist kulturní a velmi individuální záležitostí, závisí na v ku a pohlaví jedince, ale i na jeho ekonomických možnostech a sociokulturním prost edí, ve kterém žije. Jak zmi uje Arenberger (2002), vlasy ve skute nosti není pot eba mýt

35

šampóny ani jinak ošet ovat. V naší spole nosti by se však takový p ístup s pochopením nesetkal. Kosmetické ošet ení vlasu m že být dobrým vodítkem p i forenzní identifikaci. Možnostmi odhalení kosmetického ošet ení provedeného na konkrétním vlasu se zabývám v kapitole 5.3.6.

3.9.1. Mycí prost edky P vodn byly šampóny na vlasy založeny na mýdlech, už p es sto let se však používají šampóny na bázi syntetických detergent . Tyto detergenty odstra ují maz, zbytky bun k, ale i jiné použité kosmetické p ípravky na vlasy (Arenberger 2002), a to tak jemn , že samotný vlas tém

nepoškodí. Jejich výhodou je, že neulpívají na vlasech,

rozpoušt jí tuky za p ítomnosti vody a negativn nabíjejí vlasy, což odpuzuje prachové ástice. ada šampón

obsahuje p ídavné látky, které zlepšují vlastnosti vlas

(nap .

panthenol, který hydratuje k ru vlasu) nebo p sobí proti lup m (nap íklad dehtové p ísady) (Arenberger 2002). Faktem je, že nebyla provedena žádná systematická studie ú ink kosmetických p ípravk obohacených o vitamíny, provitamíny a proteiny na stavbu i tempo r stu vlas . Soudí se však, že pokud v bec n jaký takovýto vliv mají, pak pouze mizivý (Jolles, Zahn 1995).

3.9.2. Kondicionéry Kondicionéry jsou relativn novou záležitostí, první se objevily v 60. letech 20. století. Dnes nejdostupn jší kondicionéry jsou emulze obsahující kationtové slou eniny, jsou však postupn vytla ovány moderními kondicionéry na bázi silikon (Arenberger 2002). Kondicionéry umož ují ukládání látek do vlasu a snižují jejich negativní náboj. Usnad ují roz esávání umytých vlas a zvyšují jejich lesk a plnost ú esu (Arenberger 2002).

36

3.9.3. Prost edky krátkodobé úpravy tvaru ú esu Tužidla se využívají ke zv tšení objemu ú esu. V poslední dob jsou založena na bázi syntetických polymer . Tužící p ny obsahují jak kationtové, tak aniontové polymery, které zodpovídají za pevnost ú esu. Dnešní gely na vlasy jsou založeny na bázi vinylkaprolaktamu a akrylát (Arenberger 2002). Laky na vlasy obsahují látky, které na povrchu vlasu ztuhnou a vytvo í t írozm rný polymera ní povlak, který zabra uje r zným silám v p sobení na vlasy, a tím i na celý ú es. Nejrozší en jší laky na vlasy obsahují polymery s dlouhými et zci, silikon a v poslední dob také organické akryláty (Arenberger 2002).

3.9.4. Prost edky dlouhodobé zm ny tvaru vlasu P i vodové ondulaci se používají tužidla v kombinaci s natá kami nebo horkým vzduchem (Arenberger 2002). Trvalá ondulace byla poprvé provedena v roce 1906 Charlesem Nesslerem. Vlasy po trvalé nevyžadují další pé i a ú es jakoby znehybní. Arenberger (2002) udává, že ji v roce 1950 m la polovina amerických dospívajících. První krok trvalé ondulace, reduk ní, je zam en na chemické vazby mezi proteiny vlasu, p edevším pak na bisulfidické m stky, k jejichž rozšt pení dochází. Využívá se nap . thioglykolová kyselina, která p erušuje vazby i p i relativn nízkém pH. Po rozrušení vazeb se vlasy uvedou do požadovaného tvaru. Následným krokem je reoxidace, nej ast ji alkalickou látkou, p i níž se obnoví více než 90 % p vodních vazeb (Skopp, Pötsch, Moeller 1997) a vlasy tak natrvalo p evezmou požadovaný tvar. Ondulace zp sobuje poréznost povrchu vlas , kterou ozna ujeme jako ondula ní šok (Arenberger 2003). Proces narovnávání vlas je stejný jako trvalá ondulace, na rozdíl od ní jsou však vlasy p i druhém kroku (reoxidaci) nataženy. Existují i tzv. relaxa ní vlasové prost edky. Ty obsahují alkalizující složku (nap . hydroxid sodný), tukovou složku a vodní fázi, která slouží k doprav alkalizující složky do vlasu (Arenberger 2002).

3.9.5. Prost edky pro zm nu barvy vlas Odbarvovací prost edky se zam ují na kompletní degradaci p írodního pigmentu. Nejb žn jší složení odbarvovacích a barvicích p ípravk je kombinace peroxidu vodíku

37

s inidlem, které obsahuje hydroxid amonný, dále mohou obsahovat etanol nebo p írodní pigment (Jurado et al. 1997). Prvním krokem odbarvování je degradace pigmentových granul rozšt pením bisulfidických m stk melanoprotein . Druhým pak odbarvení rozpušt ného pigmentu, degradací benzenové a indolové ásti melaninu (Skopp, Pötsch, Moeller 1997). Barva slouží ke zm n vzhledu, ale také k zakrytí šedin. Dnešní barviva zm ní barvu jakéhokoliv p vodního odstínu na libovolný nový odstín. Aplikovaná barva m že být vymyvatelná, permanentní nebo semipermanentní (polostálá). Barvy na vlasy obsahují malé bezbarvé molekuly, které projdou kutikulou. Po smísení s peroxidem vodíku s ním reagují a vytvá ejí velké barevné molekuly, které už se ven z vlasu nedostanou (Arenberger 2002).

38

4. Vlasový folikul jako dynamická struktura 4.1. Embryogeneze vlasového folikulu Morfogeneze vlasového folikulu má mnoho v cí spole ných s jeho regenerací, ke které dochází na za átku každého cyklu. P esto jsou to dosti odlišné pochody. P i morfogenezi vzniká celá struktura z ektodermu (resp. z povrchové epidermis) a mezodermu, kdežto k regeneraci dochází z dosp lých tkání (Vacek 1992; Stenn 2001). Celý proces za íná v 9.–12. týdnu nitrod ložního vývoje, kdy mezenchymální bu ky vytvo í dermální papilu (obr. 17). Ta má induktivní funkci a je pro celý proces klí ová. Pokud je samostatná dermální papila chirurgicky p enesena jinam do k že, iniciuje tam vznik nového folikulu (McElwee 1996–2003, Stenn, Paus 2001). Dermální papila podnítí shlukování a proliferaci bun k stratum germinativum, které jako vlasový pupen vr stají pod ur itým úhlem do dermis proti ní (Moore, Persaud 2002). Jakmile tento pupen k dermální papile dorazí, pokra uje v proliferaci, obaluje ji a tla í sm rem dol (obr. 17). Mezitím se kolem pupenu shluknou mezodermální bu ky a vytvo í vazivovou pochvu (McElwee 1996–2003).

Obr. 17 Nejran jší stádium folikulogeneze. Fáze 0: pozorujeme ez embryonální k ží ješt p ed zapo etím folikulogeneze. Bu ky epidermis a dermis jsou uniformní. Fáze 1: Dermální bu ky (podobné fibroblast m) se za ínají shlukovat. Epidermální bu ky, nad nimi se zv tšují. Fáze 2: Epidermální bu ky za ínají proliferovat a tla it dol bu ky dermální papily. Zdroj: McElwee 1996–2003

Na jedné stran pupenu se nad sebou vytvo í t i bun né shluky. Shluk nejbližší epidermis se u n kterých folikul vyvine v potní žlázu, v tšinou však z stává nevyvinut a vytrácí se. Prost ední shluk se vyvine ve žlázu mazovou. Spodní nakonec vytvo í „bulge“ zónu (McElwee 1996–2003).

39

Pod vlivem dermální papily, se kterou komunikuje, se epidermální pupen za íná diferencovat na koncentrické vrstvy, které jsou základem jednotlivých vrstev vlasu, zevní a vnit ní epitelové pochvy. Do bun k p íští vlasové cibulky vcestovávají melanoblasty a m ní se v melanocyty (McElwee 1996–2003). V mezenchymu obklopujícím folikuly se diferencují musculi arrectores pilorum (Moore, Persaud 2002). Ihned po svém vytvo ení p echází folikul do pravého folikulárního cyklu (obr. 18). První se vyvíjejí chlupy obo í, horního rtu a brady (kolem 20. týdne nitrod ložního vývoje). Odtud vývoj folikul

expanduje a symetricky se ší í tém

na celé embryo

(Moore, Persaud 2002). Folikuly na kon etinách a oblastech vzdálených od t chto prvních okrsk se tudíž vyvíjejí s ur itým zpožd ním, které iní p ibližn 110 dní (McElwee 1996– 2003). Folikulogeneze je výsledkem signál , které jsou embryonálnímu epitelu i mezenchymu vlastní. Inicia ní signál p ichází pravd podobn

z mezenchymu. Není

pot ebná inervace ani hormonální stimul. Folikuly se vytvá ejí i v denervovaných fragmentech embryonální k že (Stenn, Paus 2001). Ke vzniku folikul dochází pouze b hem emryonálního vývoje, v pr b hu života se pak jejich po et obvykle nem ní. Postnatální folikulogeneze probíhá jen ve výjime ných p ípadech, na vznikajícím paroží jelen a p i reparaci zran ní u králík (Stenn, Paus 2001).

4.2. Cyklická aktivita folikulu, r st vlasu Vlasový folikul netvo í vlas neustále, periody r stu se st ídají s periodami degradace a klidu. Vlas roste a vypadává, aby byl nahrazen novým. Pro vlastn dochází k cykl m je otázka. Cyklicita m že poskytovat možnost r stu, možnost specificky kontrolovat délku chlupu, istit povrch periodickým vypadáváním, p izp sobit a m nit povrch t la v odpov di na m nící se životní podmínky (i sociální). M že také poskytovat ochranu proti nevhodným tvar m folikulu i zhoubné degeneraci, která by mohla v této rychle proliferující tkáni nastat (Stenn, Paus 2001).

40

Obr. 18 Folikulární morfogeneze a cyklus. A koliv orfogeneze prob hne pouze jednou, cyklus se mnohokrát opakuje. DP – dermální papila, SG – mazová žláza, AMP – musculus arrector pili, HS – vlasový stvol, BM – bazální membrána, mel. – melanin, HF – vlasový folikul, ORS – zevní epitelová pochva, IRS – vnit ní epitelová pochva. Zdroj: Stenn, Paus 2001, s. 452

41

U v tšiny savc probíhají cykly jednotlivých folikul synchronizovan s ostatními. N kolik m síc po narození je tomu více mén tak i u lov ka (Michalíková 2002), folikulární cykly se však postupn za ínají rozbíhat, až prochází každý folikul cyklem nezávisle na folikulech okolních. Jolles a Zahn (1995) hovo í o tzv. „mozaikovém modelu“ (anglicky mosaic pattern), kdy m žeme v jakékoliv oblasti k že najít vlasy (chlupy) v r zných fázích cyklu. U zdravých lidí je v tšina vlas

ve fázi anagenu (80–88 %)

(Harkey 1993), ve fázi katagenu se nachází asi 1 % chlup a telogenu 15 % (Michalíková 2001). Tato procenta jsou závislá na pom rném trvání jednotlivých fází cyklu. Každý folikul má sv j vrozený rytmus (Stenn, Paus 2001). Navzájem se liší jak v délce trvání cyklu, tak v relativních délkách jeho jednotlivých fází, obojí pak prochází sezónními zm nami i zm nami v pr b hu života (viz kap. 4.3.). Vliv na folikulární cyklus mají nemoce, n které léky i nedostatek živin (Harkey 1993). Organismus má prost edek k zastavení cyklu a zni ení konkrétního folikulu, Stenn s Pausem (2001) ho nazývají „programovou orgánovou delecí“ (POD – programmed organ deletion) a je zp soben kompletní eliminací zárode ných epitelových bun k folikulu zán tlivými bu kami. M že dojít i ke zni ení celé zevní epitelové pochvy. Tento fyziologický program kontrolovaného odstran ní selhavšího nebo nežádoucího folikulu je stále málo prozkoumaným jevem (Stenn, Paus 2001).

4.2.1. ízení folikulárního cyklu Folikuly procházejí cyklem nezávisle jeden na druhém. Co však ídí pr b h cyklu v každém folikulu? Musí zde existovat mechanismus, který spouští a po n kolika m sících ukon uje r stovou fázi. Tato otázka není stále vy ešena. Folikulární cyklus je nejspíše ovládán autonomním, intrafolikulárním systémem, jehož správná funkce není závislá na inervaci. Základem celého cyklu jsou epitelo– mezenchymální komunikace. D ležitou funkci v kontrole r stu vlasu a st ídání jednotlivých fází hraje zcela jist dermální papila (Jolles, Zahn 1995), která interaguje, pravd podobn parakrinn prost ednictvím r stových faktor nebo p ímým kontaktem, se zárode nými bu kami (Michalíková 2002). Vše jsou však jen domn nky a nevíme, jak ízení probíhá na bun né úrovni (Stenn, Paus 2001). Stenn s Pausem (2001) uvád jí celkem 6 teorií vysv tlujících mechanismus folikulárního cyklu (tab. 4). Celá ada látek se ve folikulu vyskytuje jen v ur ité fázi cyklu a má se za to, že se n které z nich ú astní ízení cyklu. Nap íklad bu ky papily obsahují v anagenu (nikoliv 42

však v telogenu) silný proteázový inhibitor nexin–1. Tato molekula je pravd podobn spojena s dráhou papilou zprost edkované indukce folikulárního r stu. Exprese nexinu–1 je navíc ovlivn na molekulami, které mají vliv i na pr b h cyklu, jako hormony nebo interleukiny. Mechanismus, kterým tento proteázový inhibitor ovliv uje cyklus, ješt musí být nalezen (Stenn, Paus 2001). název

teze Folikulární cyklus je organizován bu kami "bulge“ zóny s dlouhým epiteliální teorie bun ným cyklem. Cyklus je ovládán morfogeny uvol ovanými dermální papilou. Když jejich teorie papilárních koncentrace dosáhne kritického prahu, je spušt n anagen. Fluktuace papilárních morfogen je v nep ímém vztahu s kolísáním endogenních morfogen mitotických inhibitor . Faktory papily p sobí na zárode né bu ky "bulge“ zóny, které pak „Bulge activation organizují cyklus. Bu ky vzniklé ze zárode ných bun k mohou projít jen theory“ omezeným po tem d lení, což ustanovuje délku anagenu. "Hodiny" kontrolující chod cyklu nesídlí v jednom uskupení bun k, ale jsou teorie rezonance spíše výsledkem spolupráce (rezonance) více struktur, tj. rozptýlených morfogen , které se navzájem ovliv ují. teorie oscilujícího Jako v hodinkách s k emíkovým krystalem probíhá v telogenních bu kách signálu oscilace (nap . transkrip ních faktor ), která nakonec spustí anagen. teorie vrozeného Cyklus je ovládán vrozenými bun nými hodinami, které jsou uvedeny do embryonálního cyklu chodu v embryogenezi a jdou dál po celý život. V epiteliální cibulce se b hem anagenu hromadí mitotický inhibitor. Když inhibi n –disinhibi ní jeho množství p ekro í ur itý práh zastaví se bun né d lení. V telogenu jeho hladina postupn klesá a když dosáhne disinhibi ní úrovn , tak se op t teorie rozjede anagen. Tab. 4 Teorie ízení folikulárního cyklu. Zdroj: Stenn, Paus 2001, s. 457

I když každý folikul funguje samostatn , je ovliv ován systémem i lokálními faktory. Vliv spo ívá hlavn ve zkracování nebo naopak prodlužování anagenu a blokování nástupu jednotlivých fází folikulárního cyklu. Z látek t lu vlastních mají na folikul vliv p edevším hormony a cytokininy. Cytokininy se využívají p i laboratorní iniciaci anagenu a ada z nich se uplat uje i p i fyziologickém ízení cyklu. Jejich zvýšený výskyt v míst

poran ní k že vyvolá u

telogenních folikul p echod do anagenu a r st nového vlasu (Stenn, Paus 2001). Hormony jako estrogeny, androgeny, hormony hypofýzy i štítné žlázy mají na cyklus také výrazný vliv. Rozhodující jsou pak androgeny, hlavn testosteron. Každý vlasový folikul má na testosteron specificky naprogramovanou odpov

, která je asto závislá na

poloze tohoto folikulu na t le (Jolles, Zahn 1995). Tak testosteron potla uje r st vlasu u temenních folikul , ale naopak podporuje r st vous

a ochlupení hrudníku. R zné

odpov di jsou nejspíše d sledkem p ítomnosti r zných membránových receptor bun k

43

folikulu. Práv citlivost na hladiny hormon je základem zm n ochlupení v pr b hu života jedince, zejména pak v pubert (Jolles, Zahn 1995). Kontroly vlasového cyklu se ú astní nervový systém, a už p ímo nebo nep ímo. Možnost p ímých neuroepiteliálních kontakt mezi zevní epitelovou pochvou, keratinocyty a nervovými vlákny folikulu existuje a etná pozorování ukazují, že neuropeptidy a neurotransmitery hrají v cyklu vlasu ur itou roli (Stenn, Paus 2001). látky ovliv ující r st vlas brzdící r st podporující r st testosteron, dihydrotestosteron estrogen retinoly progesteron PDGF (r stový faktor pocházející z trombocyt ), HGF (r stový faktor folikulární r stový faktor (FGF5), hepatocyt ), KGF (r stový faktor epidermální r stový faktor keranocit ), IGF–1 (inzulinu podobný r stový faktor) Minoxidil (lék, otevírá draslíkové kanály a parathormon rozši uje cévy) interleukin 1 Finasterid (lék) glukokortikoidy Streptomycin (antibiotikum) Cyklosporin (imunosupresivum) Tab. 5 Hlavní látky ovliv ující folikulární cyklus a r st vlas . Zdroj: Jolles, Zahn 1995; McElwee 1996–2003

4.2.2. Anagen Anagen je r stová fáze, v níž dochází ke kompletní obnov dolní ásti folikulu a tvorb vlasu a ko enových pochev. Stenn a Paus (2001) jej rozd lují do 6 fází (obr. 18). Fáze I–IV, fáze regenerace, probíhají u všech folikul stejn . Délka fáze anagen VI, fáze r stu, se však u jednotlivých folikul liší. V této fázi je folikul pln vyvinut a dochází k tvorb vlasu. Její trvání je rozhodující pro maximální délku vytvo eného chlupu (Stenn, Paus 2001). Další zp sob d lení m že být na proanagen, mesanagen a metanagen (McElwee 1996–2003). Anagen terminálního vlasu trvá obecn (Michalíková 2002). Anagenní vlas je pevn

3–7 let, velusového pak 40–80 dní zakotven ve folikulu, jeho vytržení je

bolestivé a vyžaduje použití síly (obr. 3). Na konci této fáze za ínají první projevy degenerace. Bu ky cibulky zastavují metabolickou aktivitu, keratinizují a vytvá ejí charakteristický kyjovitý ko en (obr. 4) (Michalíková 2002).

44

Na za átku každého folikulárního cyklu musí dojít k obnov

cyklizující

ásti

folikulu. Vlasový folikul, stejn jako jiné pravideln se obnovující bun né struktury, je závislý na zárode ných bu kách, které si po celou dobu života zachovávají schopnost d lit a diferencovat se (Stenn, Paus 2001). Ve folikulu jsou tyto bu ky nejspíše umíst ny v oblasti epiteliální výchlipky („bulge“ zóny) (Michalíková 2002; Stenn, Paus 2001). Zdali jsou to ty pravé zárode né bu ky, se stále vedou spory, jsou však nejlepšími kandidáty. Mají pomalý cyklus, jsou relativn

nediferencované, uložené v dob e chrán ném a

vyživovaném prost edí, a hlavn jsou pro cyklus nepostradatelné (Stenn, Paus 2001). Proliferací t chto bun k celý anagen za íná. Bu ky jako „prst“ vr stají podél epiteliálního provazce, zanechaného p i ústupu folikulu na konci p edchozího cyklu, dol do škáry, resp. do podkoží (obr. 18) (Stenn, Paus 2001). S pr b hem anagenu dochází k diferenciaci bun k tohoto epiteliálního „prstu“ na všechny vrstvy vlasového folikulu. Poté co tento „prst“ dosáhne ur ené hloubky, obalí dermální papilu, bu ky st edního válce obrátí sm r pohybu a jako vnit ní a zevní epitelová pochva a vlasový stvol postupují distáln (Stenn, Paus 2001).

4.2.3. R st vlasu R st vlasu je procesem proliferace a diferenciace. Je charakterizován intenzivním d lením bun k vlasové cibulky (Michalíková 2002; Jolles, Zahn 1995), v oblasti pod hypotetickou hranicí procházející nejširším místem dermální papily (Stenn, Paus 2001). Bun ný cyklus t chto bun k je 23 hodin. Nov vytvo ené bu ky se pohybují sm rem vzh ru folikulem a postupn , jak p icházejí do zóny elongace, se diferencují, prodlužují a keratinizují. Proces keratinizace je podobný tomu v epidermis, bu ky se však kontinuáln neodlu ují, ale naopak vytvá ejí tvrdý, kompaktní stvol (Konrádová, Uhlík, Vajner 2002). P i syntéze jsou proteiny vlasu v redukovaném stavu, navzájem jen málo vázané. Jak bu ky postupují vzh ru, do zóny keratinizace, zapo íná dehydratace. Mírnou oxidací se mezi bílkovinami vytvo í bisulfidické m stky a kone ným produktem je permanentní vlákno (Jolles a Zahn 1995). Jeho tvar je zp soben úzkým folikulárním kmenem, kterým jsou bu ky doslova silou protla eny (Gaudette 2000a). P i sledování bun ných linií jednotlivých vrstev folikulu bylo zjišt no, že všech 8 vrstev je vytvo eno ze t í druh prekurzorových, epitelových bun k. Jednoho pro stvol a po jednom pro zevní a vnit ní epitelovovu pochvu (Stenn, Paus 2001). 45

Distální posuv vlasu probíhá na úrovni nejvnit n jší vrstvy vn jší epitelové pochvy (tzv. companion layer), jejíž bu ky jsou desmozomy spojeny s Henleovou vrstvou, která se pohybuje spolu s vlasem (Stenn, Paus 2001). Spole n s vlasem tak prochází na povrch k že p inejmenším p t dalších produkt : maz, bu ky zevní a vnit ní epitelové pochvy, apokrinní sekret (v ur itých regionech) a organismy žijící ve vlasovém kanálu. K rozpadu vnit ní a vn jší epitelové pochvy dochází za p isp ní enzym obsažených v produktech mazové žlázy v úrovni jejího ústí (Stenn, Paus 2001). Vlasy jednotlivých oblastí skalpu rostou s r znou rychlostí. Ta závisí na pohlaví, rase a v ku jedince. Vlasy rostou obecn

rychleji ženám, kaukazoid m rychleji než

mongoloid m a rychlost r stu se s v kem snižuje (Harkey 1993). Rychlost r stu se liší i mezi jednotlivými oblastmi kštice. Ve spánkové oblasti je menší než v temenní.

V ková kategorie d tství dospívání dosp lý v k sta ecký v k

denní p ír stek vlasu (mm) kštice obo í chlupy stehna 0,41 0,14 0,13 0,30 0,14 0,16 0,34 0,16 0,25 0,32 0,16 0,19

Tab. 6 Pr m rná rychlost r stu n kterých typ chlup jednotlivých v kových kategorií.Zdroj: McElwee 1996–2003

Z pr m rné rychlosti r stu a délky trvání anagenu se dá spo ítat maximální délka, do jaké vlasy narostou. McElwee (1996–2003) uvádí rozp tí 20–60 cm. Vlasy n kterých jedinc

mohou nicmén nar st až do rekordních délek. Vlasy dlouhé 150 cm nejsou

žádnou výjimkou a byly zm eny i vlasy o délce v tší než 300 cm (Jolles, Zahn 1995).

4.2.4. Katagen Katagen je p echodnou fází, ve které je ukon en r st vlasu a dochází k degeneraci spodní ásti vlasového folikulu (obr. 18). V pr b hu katagenu má dojít k odstran ní staré „továrny na vlas“ a celý folikul má být p ipraven na za átek nového cyklu (Stenn, Paus 2001). Stejn

jako p edchozí fáze, je také katagen vysoce kontrolovaným procesem

bun ného d lení a apoptózy. Nevíme ovšem, co jej iniciuje, co je signálem, ani ze které struktury tento signál p ichází. Hlavním podn tem pro p echod do katagenu (a k apoptóze)

46

se zdá být vypnutí receptor inzulínu podobného r stového faktoru (IGF-1) a exprese r stového faktoru hepatocyt (Stenn, Paus 2001). Na za átku katagenu se así a ztluš uje membrana vitrea. Spodní ást folikulu se zkracuje a spole n s keratinizovaným ko enem vlasu postupuje k ží vzh ru. Zanechává za sebou provazec epitelových bun k a kolagenních vláken, vytvo ený vazivovou pochvou a zbytky membrana vitrea. Tento provazec vypl uje uvoln ný prostor a po zbytek cyklu tvo í spodní ást folikulu (obr. 18) (Michalíková 2002; Stenn, Paus 2001). Vlivem úbytku mezibun né hmoty dojde ke zmenšení objemu dermální papily, která z stává v kontaktu s epiteliálním provazcem nad ní a cévami pod ní. Zkracováním epiteliálního provazce je dermální papila tažena ke kožnímu povrchu. Nakonec z stane na bázi katagenního folikulu jen jako shluk bun k (obr. 18) (Stenn, Paus 2001; Michalíková 2002).

4.2.5. Telogen Telogen je fází odpo inku. V tomto stadiu je úpln zastaven r st vlasu a dolní ást folikulu je atrofována až na úrove ústí mazové žlázy. Folikul tedy zasahuje jen do svrchní škáry, jeho horní ást z stává po celý cyklus tém

nezm n na. Bu ky cibulky nevykazují

b hem telogenu tak ka žádnou DNA a RNA syntézu. Vnit ní epitelová pochva tvo í pouze límec kolem keratinizovaného, kyjovitého ko ene vlasu, který poutá k zevní epitelové pochv (obr. 18) (Stenn, Paus 2001; Jolles, Zahn 1995). Telogenní vlas není tak siln ukotven jako anagenní a m že být vytažen i velmi malou silou, nap . p i esání.

4.2.6. Exogen Stenn s Pausem (2001) odlišují také exogen, fázi, p i které dochází k p irozenému odlou ení vlasu folikulem. Exogen je sice sou ástí folikulárního cyklu, ale týká se spíše vlasu, než d j ve vlastním folikulu. Zatímco je ve vrchní ásti usazen telogenní vlas, folikul m že procházet dalším anagenem (obr. 18). U zví at, a do jisté míry i u lidí, není neobvyklé, že z jednoho folikulu vyr stají dva a více vlas , z nichž však jenom jeden skute n roste. Exogen a anagen jsou tedy nezávislé pochody. lov ku pr m rn vypadne za den 75-100 vlas . Soudí se, že exogen je kontrolovaným procesem a nezávisí pouze na vytržení i vypadení vlasu (Stenn, Paus 2001).

47

4.3. Zm ny ochlupení v pr b hu života V pr b hu života lov ka dochází k prom nám t lesného ochlupení. Všechny typy chlup jsou produkovány jedním typem folikul a o typu produkovaného chlupu rozhoduje úrove jejich cyklické aktivity. Rychlost konverze z anagenního stadia do telogenního ur uje, zdali dochází k p ibývání vlas (chlup ) nebo k jejich ztrát . Tato aktivita rovn ž kontroluje zm ny v ší ce a délce produkovaného vlasu (Jolles, Zahn 1995). Hlavním hybatelem t chto pochod jsou hormony. První zm nou je nahrazení lanuga velusovým a terminálním vlasem již v dob p ed porodem. V pr b hu d tství poté dochází k nahrazování velusových vlas

ve kštici

intermediárními vlasy, což zp sobí její zhoustnutí (Michalíková 2002). Prokopec, Glosová a Ubelaker (2004) dokázali významné zm ny pigmentace i mikroskopické struktury vlas d tí p edškolního v ku. V tšinou tmavé vlasy kojenc a batolat do v ku 12–18 m síc zesv tlaly (chlapci dosáhli sv tlého maxima o p l roku pozd ji, než dívky) a následn u v tšiny d tí op t ztmavly. Ztmavnutí vlas je nejspíše „hormonáln podmín nou manifestací d di ného základu“. Tmavé vlasy po narození je možno vysv tlit hormonálním ovlivn ním matkou (Prokopec, Glosová, Ubelaker 1994). Do prvního roku života se tlouš ka vlasu tém

zdvojnásobila, d e se objevila ve t ech

letech. Velké zm ny p icházejí až s nástupem puberty. P ed pubertou jsou terminální vlasy omezeny pouze na kštici, obo í a asy. Pod vlivem hormonálních zm n, zejména vzestupu hladiny testosteronu, za nou ur ité folikuly lidského t la p echázet z produkce velusového vlasu na vlas terminální. Pro reakci není d ležitá jenom hladina hormon , ale také p ítomnost bun ných receptor ve folikulu. Jeden folikul reaguje, kdežto sousední v bec nemusí (Jolles, Zahn 1995). Jako první se za íná rozvíjet pubické ochlupení. U žen mezi 10.–11. rokem života na mons pubis, u muž asi o dva roky pozd ji v regio pubica ( ihák 2002). Pln je vyvinuto v pubert . Axilární ochlupení se za íná rozvíjet asi o dva roky pozd ji. Vousy se za ínají objevovat až po pubickém a axilárním ochlupení (obvykle v 16. roce života), k jejich v tšímu rozvoji však dochází až ve dvacátém roce ( ihák 2002). Terminální ochlupení se pak dále rozši uje, kompletní je až ve tvrté dekád (Michalíková 2002). V pubert

dojde k výrazné prom n

kštice, ve které jsou zbylé velusové a

intermediární vlasy nahrazeny vlasy terminálními. To m že zp sobit nejen zm nu barvy, ale i tvaru vlas

(Michalíková 2002). Typické je nap íklad postupné zkudrnat ní.

48

K opa nému pochodu dochází v oblasti spánkové, kde je terminální vlas nahrazen velusovým, což je spojeno s charakteristickou zm nou siluety obli eje (Harkey 1993). V pr b hu dosp losti dochází k n kolika hlavním zm nám: – šediv ní (canities): Je projevem stárnutí, výsledkem snížené produkce melaninu v jednotlivých folikulech. Biochemické kontrole však zatím nerozumíme (Jolles, Zahn 1995) (viz kap. 3.6.2.). – plešatost (alopecie) a ídnutí vlas : Za íná se rozvíjet už v pubert . Dochází k posunováním linie vlas dorzáln a k jejich ídnutí ve frontoparietální oblasti kštice (obr. 19). Folikuly produkující terminální vlas ve kštici p echázejí, pod vlivem androgen , na tvorbu jemného velusového vlasu. Dochází také k tzv. regresní metamorfóze, kdy se vlasy postupn zkracují. Plešatost postihuje až 100 % muž kaukazoidního plemene a posun linie vlas je znatelný u 80 % žen, u zástupc mongoloidního plemene je velmi vzácná (Havlí ková 2002). N kdy se rozlišují dva typy: androgenní alopecie – je podmín na zvýšenou hladinou androgen ; androgenetická alopecie – je podmín na zvýšenou vnímavostí folikul na androgeny. Alopecie je polygenn d di ná, ale vliv androgen je nesporný. S ídnutím vlas jde ruku v ruce jejich postupné zten ování po 25. roce života. Tento proces je ízen hormonáln a dán geneticky (Jolles, Zahn 1995).

Obr. 19 P íklad klasifikace a stádií alopecie. Zdroj: Jolles, Zahn 1995, s. 14

Obr. 20 Zm ny produkce mazu s v kem. Zdroj: Jolles, Zahn 1995, s. 79

49

– vysušování: Produkce mazové žlázy klesá po ty icítce, a to výrazn ji u žen než u muž (obr. 20) (Jolles, Zahn 1995). S v kem souvisí i složení sekretu, nap íklad sekret d tí obsahuje více nasycených uhlovodík a mén cholesterolu, takže má vyšší teplotu tání a je tužší (viz kap. 3.4.).

4.4. Sezónní zm ny r stu vlas Sezónní zm ny ochlupení nedosahují u lidí zdaleka t ch rozm r , jaké m žeme pozorovat u zví at a n kte í auto i jejich existenci doslova popírají (Jolles a Zahn 1995). Kolísání v pr b hu roku vykazuje nejspíše pouze vypadávání vlas a rychlost r stu vous . K nejv tšímu výpadu vlas dochází na p elomu srpna a zá í, dále pak na ja e. Tyto termíny „línání“ máme spole né s ostatními savci, u kterých dochází k vým n letní a zimní srsti. Amplituda tohoto kolísání není nikterak velká a

lov k tyto zm ny ani

nepozoruje, obvykle daleko v tší jsou interindividuální rozdíly (McElwee 1996–2003). P ímou souvislost s vypadáváním vlas má i zastoupení jednotlivých folikulárních fází ve kštici. Na podzim dochází ke zvýšení procenta telogenních vlas , podíl anagenních vlas je nejv tší v b eznu (Michalíková 2002). Za ízení tohoto jevu je pravd podobn zodpov dný hormon melatonin, vylu ovaný epifýzou (McElwee 1996–2003). Rychlost r stu vous je nejnižší v lednu, nejrychlejší naopak v ervnu, což koreluje s kolísáním hladin androgen (Michalíková 2002).

50

5. Vlas v kriminalistické biologii Kriminalistická biologie se zabývá stopami biologického p vodu (krev, sliny, sperma atd.) nalezenými na míst

inu nebo jinak souvisejícími s páchanou trestnou inností.

Hlavním d vodem vyšet ení biologické stopy je pot eba zjišt ní identity jejich p vodce. Tato informace pomáhá dokázat propojení mezi dv ma osobami, obvykle podez elým a ob tí trestného inu, v cí související s trestným inem (kuklou, epicí, zbraní, dopisem) a osobou, nebo prokázat pohyb osoby v ur itém prostoru. Vyšet ení tak v n kterých p ípadech napomáhá usv d ení pachatele, rekonstrukci pr b hu trestného

inu a také

pr b hu r zných nehod (Suchánek a kol. 1996; Gaudette 2000c ). Podle Suchánka s kolektivem (1996) jsou úkoly zkoumání stop biologického p vodu následující: 1) ur it druh materiálu (sliny, krev atd.) 2) ur it biologický p vod materiálu (zví ecí, lidský nebo rostlinný materiál) 3) ur it krevní skupiny p vodce materiálu 4) u chlup ur it jejich typ (pubické ochlupení, vlasy atd.) 5) ur it individuální vlastnosti a ztotožnit p vodce biologického materiálu. Ne vždy se pochopiteln poda í splnit všechny tyto úkoly. Spole n s krevními stopami, spermatem a slinami jsou vlasy vyšet ovány nej ast ji (Suchánek a kol. 1996). Výhoda vlas spo ívá zejména v jejich odolnosti. Daleko lépe než jiné stopy odolávají vlivu prost edí a destrukci. Pro netrénované oko jsou špatn post ehnutelné a je nepravd podobné, že by se zlo inec namáhal s jejich odstran ním nebo zni ením (Suchánek a kol. 1996). Nejen lidské, ale také zví ecí chlupy jsou p edm tem zkoumání kriminalistické biologie. Jejich vyšet ení m že podat d kaz kontaktu zví ete, p ípadn

chovatele

konkrétního zví ete, s osobou, v cí i místem. Jde p edevším o situace, kdy jsou na míst inu

i na ob ti nalezeny chlupy totožné s chlupy konkrétního zví ete chovaného

podez elým. Chlupy nemusí vždy pocházet z živého zví ete, ale t eba z kožichu i k že (Deedrick 2000).

51

5.1. P enos a výskyt vlasu jako biologické stopy Pr m rnému zdravému jedinci vypadne každý den p ibližn 75-100 vlas (Stenn, Paus 2001), nejvíce z nich b hem pé e o vzhled ( esání, mytí atd.). Zbytek vlas pak lov k vytrácí v pr b hu dne. N které mu ulpí na oble ení, další zanechává na r zných místech svého výskytu a dokonce i na lidech, se kterými p išel do styku (Gaudette 2000d). Nej ast ji jsou vlasy nalézány na od vu, pokrývkách hlavy, h ebenu, v ložním prádle, dopravních prost edcích i v místech p ístupu do objektu (Suchánek a kol. 1996). Vlasy se dají snadno vytrhnout. P enos se nemusí týkat jen vlas kštice, je ov en i p enos pubického ochlupení b hem pohlavního styku (Gaudette 2000d). Suchánek s kolektivem (1996) rozd lují biologický materiál podle zp sobu odlou ení: a) Biologický materiál samovoln

odlou ený, jako následek životních projev

organismu. Spontánn vypadlé vlasy s typickým ko enem (obr. 4) asto nalézáme na ob tech a na místech inu (trasa út ku pachatele, trasa transportu ob ti) (Suchánek a kol. 1996). b) Biologický materiál odd lený od organizmu za použití násilí. P vodcem násilí m že být pachatel, ob , sám p vodce, zví e a další, vn jší vlivy. Násiln vytržené vlasy jsou astým nálezem p edevším u in proti zdraví a životu. Jde o vlasy pachatele a ob ti vytržené v pr b hu trestného inu p i zápase, obran nebo zachycením o n jaký p edm t. Pom rn

astý je také nález vlas v míst kontaktu hlavy ob ti s automobilem (na p edním

skle, v podvozku atd.) p i dopravních nehodách (Suchánek a kol. 1996). c) Biologický materiál pocházející ze zaniklého organismu, zde se jedná o ásti mrtvol. Gaudette (2000d) rozlišuje dva druhy p enosu. P ímý p enos, p i kterém jsou vlasy p eneseny na cíl (p edm t, osoba, místo) p ímo z p vodního zdroje (kštice), a nep ímý p enos, který probíhá p es jeden nebo více mezi lánk (oble ení, l žkoviny, aloun ní). P ímý p enos je vždy primární, p vodce p enáší na cíl své vlastní vlasy. Nep ímý p enos m že být jak primární, tak sekundární. Sekundární p enos nastává v p ípadech, kdy lov k p enáší na cíl cizí vlasy a stává se tak, v dom

i nev dom , prost edníkem. Na rozdíl od

primárního p enosu p i n m nedochází k p ímému kontaktu p vodce vlasu s místem,

52

p edm tem nebo osobou. Sekundární p enos m že vést k nesprávnému a zavád jícímu d kazu. Gaudette (2000d) uvádí výsledky n kterých výzkum , které se zam ily na p enos vlas . Podle nich je nep ímý p enos

ast jší než p ímý. Míra se kterou dochází k

sekundárnímu p enosu je zna n variabilní a závisí na mnoha faktorech: upravovacích návycích zú astn ných osob, typu a struktu e látky na kterou se vlas zachytí, po tu lidí užívajících daný p edm t atd. Pokud už k sekundárnímu p enosu dojde, pak se nej ast ji jedná o sekundární p enos prvního ádu (pouze s jedním prost edníkem mezi p vodcem vlasu a místem nálezu). Došlo–li k p enosu v tšího množství vlas nebo k obousm rnému p enosu, m žeme možnost sekundárního p enosu tém

vylou it (Gaudette 2000d).

Výskyt zví ecích chlup ve forenzním kontextu má podobné souvislosti jako výskyt lidských vlas . Mohou se nacházet na ob ti, míst

inu nebo mohou ulp t na r zných

p edm tech. Typický je nález chlup v dopisech (vydírání, žádost o výkupné) (Deedrick 2000). Také zví ecí chlupy mohou být p eneseny primárn i sekundárn , nap . pokud pachatel chová domácí zví e.

5.2. Techniky a postupy mikroskopického vyšet ení vlasu ve forenzní praxi Základem forenzního vyšet ení vlasu je mikroskopie. Podává o vlasu cenné informace a využívá se k p íprav vzork pro další techniky. Jejími výhodami jsou rychlost a malé náklady. Mikroskopické vyšet ení vlasu je spojeno s adou potíží. Porovnání morfologických odlišností vyžaduje veliké zv tšení, p i kterém m žeme pozorovat pouze malý úsek stvolu a hloubka ostrosti je menší než pr m r vlasu (Bisbing 2000). Vlas vyšet ujeme i pomocí metod chemických a biochemických. Jejich soupis v této práci netvo í samostatnou kapitolu a jejich využití zmi uji v t ch místech, kde je to relevantní. Bez použití montovacího média m žeme pozorovat povrchovou stavbu vlasu. Teprve montovací médium nám odhalí jeho vnit ní strukturu. Médium musí mít index lomu blízký indexu lomu vlasu, který je 1,52–1,54 (Bisbing 2000). Nejblíže tomuto indexu lomu je kanadský balzám, silikonový a cedrový olej (Bisbing 2000). Titlbachová (1967) uvádí xylol, terpentýn a terpentýnový olej. Nejlépe se hodí K hlerovo osv tlení, ale m žeme použít i osv tlení difuzní (Bising 2000).

53

Stereomikroskopie je základem každého vyšet ení. Využívá se malých rozlišení (5– 50krát), p i kterém se pozoruje barva stvolu, jeho textura, struktura a ošet ení. Další vlastnosti m že odhalit zm na barev pozadí a osv tlení v pr b hu pozorování. V n kterých p ípadech stereomikroskopie k identifikaci pln

posta í, jindy musíme použít i další

metody (Bisbing 2000). Mikroskopii v polarizovaném sv tle ozna uje Bisbing (2000) jako nejužite n jší ze všech mikroskopických metod vyšet ení vlas . Umož uje nám pozorovat i jiné vlastnosti vlasu než klasická sv telná mikroskopie, zejména jeho morfologii. P i pozorování vlasu v polarizovaném sv tle se pozadí jeví tmavé a vlas zá í interferen ními barvami. Odstín t chto barev závisí na dvojlomnosti a tlouš ce struktury, kterou sv tlo prochází. Pozorujeme–li vlasy bez d en , indikuje odstín interferen ní barvy tlouš ku vlasu v daném míst a odhalí tak r zná zúžení a tvarové nepravidelnosti podél stvolu. Dvojlomnost se zvyšuje se stupn m keratinizace, k ra je tudíž více dvojlomná než d e a kutikula. Za pomoci polarizovaného sv tla m žeme pozorovat i d e , která je za normálního osv tlení erná a zejména v tmavých vlasech tém

nepozorovatelná (Bisbing

2000). Fluorescen ní mikroskopie m že pomocí p irozené fluorescence vlasu odkrýt rozdíly mezi dv ma vzorky, které pozorování v normálním a polarizovaném sv tle neodhalilo. Využívá také prom n zbarvení a intenzity fluorescence p i zm n excita ních vlnových délek. Nejvíce je používána k odhalení barvených vlas a p íležitostn i dalšího ošet ení a kontaminací (Bisbing 2000). Srovnávací mikroskopie využívá dva mikroskopy spojené optickým mostem a umož uje tak sou asné pozorování dvou vzork vedle sebe. Jde o jediný zp sob jak odlišit jemné barevné rozdíly mezi dv ma vlasy i další rozdíly neodhalitelné p i odd leném sledování. P i malém zv tšení (40–400násobném) dovoluje porovnávat velké množství znak podél delšího úseku stvolu. P i velkém rozlišení, t eba v kombinaci s polarizovaným sv tlem, umož uje bok po boku srovnávat strukturu šupin, kortikálních „fusi“ a d en . Porovnání za pomoci srovnávacího mikroskopu by m lo být kone nou fází každého detailního ztotožn ní vlas (Bisbing 2000). Dále je k vyšet ení vlasu využívána infra ervená mikrospektroskopie, což je spojení infra ervené spektrometrie a sv telného mikroskopu. Tato metoda m že odhalit látky lpící na povrchu vlasu (Bisbing 2000). Skenovací elektronová mikroskopie (SEM) umož uje pozorovat i ty nejmenší struktury na povrchu vlasu, pod povrch se však dostat nem že. Je nákladná a neumož uje 54

pozorovat variabilitu vlastností podél stvolu a mezi jednotlivými vzorky (Bisbing 2000). P es své nevýhody je ob as využívána, zejména ke ztotožn ní pomocí tvaru a poškození bun k kutikuly.

5.3. Vlas jako biologická stopa Z vlas se dá zjistit celá ada informací o jejich p vodci: pohlaví, krevní skupiny, hygienické návyky, kosmetika, kterou používá, a jiné. Ur ení p vodu, druhové p íslušnosti a typu chlupu by m lo být prvním krokem forenzního vyšet ení biologické stopy a jejího ztotožn ní (Bisbing 2000). Toxikologické vyšet ení vlasu je náplní samostatné kapitoly.

5.3.1. Ur ení biologického p vodu chlupu Prvním krokem vyšet ení je ur ení p vodu stopy. Musíme ur it, zda se v bec jedná o lidský vlas, nebo jde o zví ecí chlup, p ípadn rostlinné vlákno (Titlbachová 1967). Rostlinná vlákna nemají charakteristickou stavbu vlasu a tvo í je pom rn velké bu ky (Titlbachová 1967). Chemické vyšet ení využívá polysacharidy, kterými jsou rostlinná vlákna tvo ena. P sobením kyseliny sírové z nich vznikají aldehydy, vytvá ející s fenoly barevné slou eniny (Klír 1999). Lidské a zví ecí chlupy mají dostatek morfologických znak , které je umož ují makroskopicky a mikroskopicky rozlišit (tab. 7) (Suchánek a kol. 1996).

5.3.2. Zví ecí chlupy a jejich identifikace Zví ecí srst sestává ze t í druh chlup : Hmatové chlupy (sinusové) jsou nejdelší, nejsiln jší a zahnuté. Podporují senzorickou funkci k že. Pesíky jsou kratší, r zn zbarvené, mívají osinu. Mají ochrannou funkci. Chlupy podsady (n kdy také vlníky) bývají nejkratší, nejjemn jší a zvln né. Podsada má tepeln izola ní funkci (Titlbachová 1967). Mikroskopicky ur it konkrétní zví e, p vodce chlupu, je nemožné. Je možno ur it pouze druh (resp. plemeno) zví ete, ze kterého chlup pochází. Na vin je jak velká variabilita chlup v rámci jednoho druhu, tak také velká variabilita chlup r zných ástí t la jednoho zví ete (Gaudette 2000e). Druhové ur ení je ve v tšin p ípad možné jen z kompletních pesík . Chlupy podsady nejsou, kv li malému množství charakteristických

55

znak , pro druhové ur ení vhodné a hodí se pouze k ur ení eledi (Gaudette 2000e; Deedrick 2000). Výjimkou jsou pouze chlupy zaje í a králi í podsady (Titlbachová 1967). Nepostradatelnou pom ckou p i ur ování zví ecího druhu (p vodce chlupu), je kolekce preparát

chlup

jednotlivých druh

zví at, které jsou s neznámým vzorkem

mikroskopicky porovnávány. Existují i atlasy fotografií, které mohou tyto sbírky preparát áste n nahradit (Gaudette 2000e). Pokud nemáme alespo jednu z t chto pom cek, je ur ení velmi obtížné až nemožné. Stavba d en je vlastn nejd ležit jším identifika ním znakem (Titlbachová, 1967). De

zví ecích chlup

je

asto velmi komplexní, pravidelná a charakteristická pro

jednotlivé druhy (obr. 23) (Deedrick, Koch 2004). Dalším, velmi d ležitým, druhovým znakem je stavba kutikuly, zejména vzor kutikulárních šupin. Jednotliví auto i rozlišují r zný po et kutikulárních vzor , Bisbing až dvanáct (Bisbing 2000). Deedrick s Kochovou (2004) rozeznávají t i základní typy kutikuly: korunový (anglicky coronal) (obr. 21), je typický pro n které druhy malých hlodavc

a netopýr , výjime n jej m žeme pozorovat i u lidí; trnový typ (anglicky

spinous) (obr. 22), m žeme najít na chlupech ko ky, tulen , norka a n kterých dalších zví at, nikdy ne na chlupech lidských; šindelový typ (anglicky imbricate) (obr. 14), je typický jak pro lov ka, tak pro celou adu dalších savc . Kombinací t chto t í typ pak vznikají ostatní vzory. Všímáme si i celkového tvaru chlupu. V n kterých p ípadech kon í stvol osinou (rozší ený konec chlupu), pom r její délky k celkové délce chlupu m že být také identifika ním prost edkem (Titlbachová, 1967). P i druhovém ur ení používáme i další diagnostické znaky: délku stvolu, barvu chlupu a její zm ny v jeho pr b hu, tvar ko ene, sílu chlupu nad ko enem a na dalších ástech stvolu, tvar pr ezu stvolem atd. (Titlbachová 1967).

56

Znak

Pr m r a tvar pr ezu

Délka Kutikula K ra Ko en a kone ek

Stavba d en

Pr m r d en Konec Barva

Lidský vlas, chlup V tšinou jde o válec po celé délce stejn silný (50 – 100 m). Chloupky ( asy, obo í) mají tvar v etenovitý.

Vlasy jsou zpravidla delší než v tšina zví ecích chlup . Stavba popsána v anatomii. Povrch je hladký. Tvo í hlavní ást, obsahuje pigment. Ko en má kyjovitý tvar, p ípadn tvar stuhy. Kone ek je jen výjime n zašpi at lý, ast ji je ust ižený nebo zaoblený. P i prohlídce se jeví amorfní, bez pravidelné struktury, n kdy chybí nebo je p erušovaná. D e lidských vlas obsahuje pigment jen velmi vzácn . D e ový index je obvykle menší než 1/3. Je špi atý pouze u nov rostoucích vlas , normáln je ust ižen, obroušen nebo rozt epen. Stejná po celé délce, pokud nedošlo k obarvení nebo odbarvení.

Zví ecí chlup Velmi variabilní, stvol m že nabývat r zných tvar . asto je siln jší nebo užší než lidský vlas a síla nebývá po celé délce stejná. Rovn ž tvar p í ného pr ezu je zna n variabilní a m že se v pr b hu vlákna m nit. Typický je pr ez králi ích pesík ve tvaru „psí kosti“. Stavba r zná. Šupiny kutikuly jsou r zn tvarované, b žná je p ítomnost více typ na jednom stvolu. V tší nerovnosti povrchu kutikuly sv d í pro zví ecí chlup. V tšinou tenká, zatla ená d ení, odlišné stavby než lidská. R zn tvarovaný ko en, t eba ve tvaru kartá ku nebo stuhy. N kdy je stvol t sn nad ko enem výrazn zúžen. Konec bývá špi atý, v n kterých p ípadech kon í rozší ením, tzv. osinou. V tšinou probíhá po celé délce chlupu. Je velice variabilní ve své stavb , charakteristické pro r zné druhy. Málokdy se jeví jako homogenní a málokdy chybí. M že obsahovat pigment. R zný, v tšinou zabírá nejv tší ást pr m ru chlupu. D e ový index je asto vyšší než 1/3. Tém vždy špi atý. Vyskytují se i jiné odstíny, než u lov ka. B hem délky se m že barva i n kolikrát zm nit.

Tab. 7 Hlavní odlišnosti lidských a zví ecích chlup . ( Syntéza tabulky Titlbachová 1967, s. 442; Gaudette 2000e)

Obr. 22 Trnový typ kutikuly. Je tvo en trojúhelníkovitými šupinami, které odstávají od stvolu. Zdroj: Deedrick, Koch 2004

Obr. 21 Korunový typ kutikuly. Na dolním snímku je chlup netopýra. Zdroj: Deedrick, Koch 2004

57

Obr. 23 Jednotlivé typy d en , které m žeme najít na chlupech domestikovaných i divokých zví at. Nep erušovaná m ížková d e je typická pro jelena (resp. vysokou zv ). Žeb íkovitá i vícenásobn žeb íkovitá je typická pro králíky (Deederick, Koch 2004). Zdroj: Bisbing 2000, s.1014

Hlavní znaky jednotlivých eledí uvádí Gaudette (2000e): – Canidae (psovití): chlupy mají složitou d e s bu kami tvaru koblihy (anglicky doughnut–shaped). – Felidae (ko kovití): bu ky d en mají také koblihovitý tvar, ale na rozdíl od canidae jsou v tší. D e se proximáln náhle zužuje a kon í. – Cervidae (jelenovití): chlupy mají velmi širokou d e , která vypadá jako dlážd ní ko i ími hlavami. Srn í chlupy jsou nad ko enem výrazn zten ené (Titlbachová 1967). – Bovidae (turovití): mají velmi úzkou nebo p erušovanou d e , která m že úpln chyb t. – Equidae (ko ovití): chlupy jsou

asto p í n

žlábkované a obsahují málo

nedostate n rozmíst ného pigmentu. – Leporidae (zajícovití): d e je vícenásobn žeb íkovitá. Pr ez stvolem má tvar „psí kosti“. Jsou vyvinuty i metody molekulárn –biologické (Bisbing, 2000), ty by m ly mít daleko v tší potenciál a dokáží snad i identifikovat konkrétní zví e.

58

5.3.3. Ur ení typu vlasu a oblasti t la, ze které pochází Jednotlivé typy lidských terminálních vlas mají charakteristickou mikroskopickou a makroskopickou stavbu, na základ které jdou od sebe pom rn dob e odlišit (tab. 8) (Suchánek a kol. 1996). Chlupy terminálního ochlupení kon etin a trupu m žeme odlišit od ostatních typ , ale somatickou oblast jejich p vodu ur it nelze. Ur ení typu nalezeného chlupu je d ležité p edevším pro identifikaci jeho p vodce. P i identifikaci p vodce vlasu m žeme ztotož ovat pouze vlasy stejného typu (Bisbing 2000).

typ ochlupení kštice pubické ochlupení vousy axilární ochlupení asy obo í kon etiny, trup

charakteristické znaky Dlouhé, st edn silné. D e kontinuální až chyb jící a relativn úzká. V tšinou mají ust ižené nebo rozt epené kone ky. asto jsou kosmeticky ošet ené a poni ené. Chlupy jsou kudrnaté, s velkou prom nlivostí pr m ru a tvaru pr ezu podél stvolu. Vypadají jako poma kané dráty (obr. 24). D e je kontinuální a široká. Kone ky jsou obvykle zaoblené nebo rozt epené. V tšinou jsou dosti široké (více než 100 m) s trojúhelníkovitým pr ezem. Mají velmi širokou d e , která m že být dvojitá (obr. 8), výjime n m že obsahovat pigment. Jsou podobné pubickému ochlupení, jsou však mén kudrnaté. Mají eliptický nebo ledvinovitý pr ez. D e je p erušovaná–fragmentární. Kone ky jsou dlouhé a tenké a distáln se jeví odbarvené. Jsou tlusté, krátké a zužující se. Vypadají jako šavle. Vždy obsahují d e . Chlupy jsou dost podobné asám, ale jsou delší (do 1 cm). Chlupy kon etin jsou tenké, obloukovité, obvykle mají zaoblené nebo zužující se kone ky (obr. 26). Chlupy trupu jsou krátké, ale dost podobné axilárním a pubickým.

Tab. 8 Rozlišovací znaky r zných typ terminálního ochlupení. Zdroje: Titlbachová 1967; Gaudette 2000e; Deedrick a Koch 2004

Obr. 24 Charakteristické zkroucení, které m žeme pozorovat na chlupech pubické oblasti. Zdroj: Deedrick, Koch 2004

Obr. 25 Siln pigmentovaný vous. Zdroj: Deedrick, Koch 2004

59

Obr. 26 Chlup kon etiny s charakteristicky zaobleným kone kem. Zdroj Deedrick, Koch 2004

5.3.4. Ur ení pohlaví z vlasu V sou asnosti lze ur it pohlaví p vodce vlasu v p ípad , že ko en nalezeného vlasu obsahuje zbytky epitelových pochev. Z vlasu bez epitelových pochev je ur ení pohlaví obtížné. Nejlepší metodou je analýza mitochondriální nebo jaderné DNA (Gaudette 2000e). Pokud nemáme p ístup k analýze DNA, je další možností d kaz p ítomnosti sexchromatinu (Barrova t líska) nebo Y chromozomu v bu kách epitelových pochev (Suchánek a kol. 1996). Jak sex-chromatin, tak Y chromozom lze po p íslušném obarvení (p esný postup uvádí Gaudette 2000e) pozorovat mikroskopicky (obr. 27). U žen se sex-chromatin vyskytuje ve více než 25 % bun k (Gaudette 2000e uvádí 40 %), u muž v mén než 5 %. Y chromozom se u muž vyskytuje až v 70 % vyšet ovaných jader, u žen pouze výjime n (pod 10 %) (Klír 1999). D ležité je vyšet ení dostate ného po tu bun k.

Obr. 27 Mikrosnímky lidských bun k po ízené fluorescen ním mikroskopem. Vlevo je šipkou ozna en Y chromozom, vpravo Barrovo t lísko. Zdroj: Deedrick 2000

5.3.5. Ur ení v ku Ur it v k p vodce vlasu možné není. Specialisté jsou schopni pouze íci, zda vlas náležel velmi mladému, i naopak velmi starému jedinci. Sledují ty vlastnosti, které mají tendenci se s v kem zvyšovat: d e ový index, velikost pigmentových granul,

60

nerovnom rnost distribuce pigmentu, tmavost barev, po et kortikálních „fusi“ a rozsah nepigmentované oblasti nad ko enem (Gaudette 2000e). D tské vlasy jsou obecn jemn jší a mén charakteristického vzhledu (Deedrick 2000). V mládí (zejména prvních letech života) prochází lidské vlasy zna nými zm nami (viz kap. 4.3.). Znalost t chto zm n je d ležitá, zejména pokud porovnáváme vlasy rodi a d tí a odstín vlas ur itého dít te s odstínem zjišt ným v mládí (Prokopec, Glosová, Ubelaker 2004). Po ukon ení dospívání se už vlasy, krom šediv ní, nijak výrazn nem ní.

5.3.6. Kosmetické ošet ení Odhalení kosmetického ošet ení vlasu m že napomoci identifikaci jeho p vodce. Domnívám se, že by také mohlo pomoci p i vytvá ení jeho psychologického portrétu, nicmén jsem se o tom v žádné práci nedo etl. Obarvené a odbarvené vlasy

asto odhalí náhlá zm na barvy blízko jejich

proximálního konce (ko ene), nep irozená barva (zm ny barvy v pr b hu stvolu, pruhování) a p ítomnost pigmentu v kutikule (Gaudette 2000e). P i fluorescen ní mikroskopii postrádají obarvené vlasy modrobílou fluorescenci na okrajích stvolu (Klír 1999). Vymývatelné a semipermanentní (polostálé) barvy se dají odhalit za pomoci tenkovrstvé chromatografie, permanentní barvy pomocí plynové chromatografie (GC), hmotnostní spektrometrie v tandemovém uspo ádání s plynovou chromatografií (GC-MS) nebo infra ervené spektroskopie s Fourierovou transformací (FTIR) (Jolles, Zahn 1995; Gaudette 2000e). D kaz etylénovou mod í, popisovaný Gaudettem (2000e), využívá skute nosti, že trvalá ondulace, permanentní obarvení a odbarvení vlas zp sobují poškození kutikuly a áste n i kortexu, což barvivu umožní proniknout do nitra stvolu. Postup je uveden ve slovníku. U odbarvených vlas pronikne barva pom rn intenzivn až do k ry, u vlas po trvalé ondulaci obvykle jen do kutikuly. Do poškozených vlas barva sice pronikne, ale znateln

nepravideln . Neošet ené vlasy nebudou barvou v bec zasaženy (Gaudette

2000e). Další kosmetické p ípravky odhalíme, stejn

jako barvy, za pomoci plynové

chromatografie s hmotnostn spektrometrickou detekcí (GC–MS) a FTIR. Silnou vrstvu laku na vlasy m žeme odhalit pomocí skenovacího elektronového mikroskopu (Gaudette 2000e).

61

5.3.7. Ur ení krevních skupin p vodce vlasu U vlas

m žeme klasickými sérologickými a genetickými metodami prokazovat

krevní systém AB0 a n kdy také znaky krevního systému MN (Klír 1999). Suchánek s kolektivem (1996) zmi ují i možnost pr kazu systému Rh, ale jiní auto i ho neuvád jí a podle Ganonga (1999) se antigeny tohoto systému jinde než na erytrocytech nevyskytují. Systém AB0 ur uje krevní skupiny (A, B, 0, AB) jedince. Je dán p ítomností, respektive nep ítomností, antigen

(anti A, anti B) na povrchu

ervených krvinek.

P íslušníci krevní skupiny A mají antigen A, skupiny B antigen B, skupiny AB oba antigeny a skupiny 0 žádný (Ganong 1999). Systém MN je dalším systémem antigen vázaných na erytrocyty, existující vedle systému AB0. Antigeny se nenacházejí pouze na povrchu ervených krvinek, ale i v jiných tkáních, mezi jinými i ve vlasech. Práv na odhalení t chto antigen je postaveno i samotné vyšet ení. Jako zdroj materiálu slouží nejen ko en vlasu, ale i samotný kmen. K detekci p íslušných antigen

ve vlasech m žeme použít klasické sérologické

metody. Nej ast ji se využívá metoda absorp n -elu ní, smíšená aglutinace a mén

asto

metoda vysycovací (Klír 1999). M žeme využít také imunohistochemické vyšet ení. To dovoluje prokazovat skupinové substance p ímo v míst jejich výskytu, tj. v d eni vlasu, a umož uje tak odlišit falešnou pozitivitu (kontaminaci vzorku). Imunohistochemické vyšet ení je vysoce citlivé a dá se použít u áste n degradované tkán (Klír 1999). Výše uvedené metody se zam ují na sledování fenotypového projevu, Ishida et al. (2000) se zam il na to, jestli by se nedaly ABO skupinové vlastnosti ur it na základ genotypu pomocí polymerázové et zové reakce. To by podle n j našlo praktické využití p i zkoumání exhumovaných vlas . Hnilobný proces, provázející rozklad t la, totiž m že pozm nit AB0 antigeny v lidském vlasu a velmi ztížit ur ení skupinových vlastností založené na jejich detekci. Pokusy provád l na lidských ostatcích v r zném stádiu rozkladu. Zatímco sérologickým vyšet ením byli Ishida et al. (2000) schopni ur it krevní skupiny u 88,6 % vzork , genetickou analýzou pouze u 58,6 % vzork . Zaznamenal však díl í úsp ch, když u t í (z celkových 35 p ípad ) byl schopen ur it skupinové vlastnosti pouze geneticky. Genetická analýza navíc dovoluje odhalit heterozygoty a homozygoty (Ishida et al. 2000).

62

5.3.8. Poškození vlas Neust ižený vlas je p irozen zašpi at lý. U lidských vlas najdeme jen velice výjime n , u chlup b žn .

kštice takový konec

ezná ploška nedávno odst iženého nebo

u íznutého vlasu je ostrá a z etelná. N žky vytvá ejí ez kolmý na stvol (obr. 28), b itva pak šikmý a velmi hladký ez (obr. 29). Pokud došlo k odlomení vlasu, jsou okraje ezné plošky nepravidelné a rozt epené, s protáhlými fragmenty (obr. 30) (Deedrick, Koch 2004). S postupem asu se ez obrušuje a kone ek zakulacuje (obr. 26) nebo t epí (Gaudette 2000e). as pot ebný k obroušení kone ku vlasu je velmi variabilní, nem žeme tudíž ur it dobu, která uplynula od st íhání (resp. holení) (Deedrick, Koch 2004). Poškození tupým p edm tem (sekerou, obuškem, kladivem) se projevuje jako zlomení, rozt epení, p ípadn rozší ení stvolu v míst úderu (obr. 31) (Titlbachová 1967). Bu ky k ry jsou poškozené a odd lené od sebe (Deedrick, Koch 2004).

Obr. 28 P est ižený konec vlasu. Zdroj: Deedrick 2000

Obr. 29 ez zp sobený b itvou nebo holícím strojkem. Zdroj: Deedrick, Koch 2004

Obr. 30 Konec ulomeného vlasu. Zdroj: Deedrick, Koch 2004

Obr. 31 Rozdrcený vlas. Zdroj: Gaudette 2000e, s. 1039

63

Specifické zm ny p sobí ohe . Oho elý konec je velmi k ehký s velkými kulatými vakuolami v erveno erné a nepr hledné spe ené hmot

(obr. 32) (Gaudette 2000e).

Teplota, která na vlasy p sobila, se dá odhadnout z jejich morfologie. Jak uvádí Titlbachová (1967) p i p sobení teplot do 200 °C dochází ke z ervenání, nad 200 °C vznikají ve vlase vakuoly r zných velikostí. V rozmezí teplot 300–400 °C dochází ke zuhelnat ní a rozpadu poškozené ásti.

Obr. 32 Ohn m pozm n ný vlas. Zdroj: Deedrick, 2000

Obr. 33 Post–mortem root banding. Zdroj: Deedrick, Koch 2000

5.3.9. Exhumované vlasy a posmrtné zm ny Lidské vlasy a siln jší druhy chlup se zachovávají daleko lépe, než m kké ásti t la. Velmi dob e se vlasy zachovávají na mumiích (až 6000 let), ale i na nemumifikovaných t lech, zejména pokud jsou uložena v kovových rakvích. Velmi dob e se vlasy zachovaly nap íklad v p ibližn 2250 let starých mohylových hrobech v Dánsku na t lech poh bených do rakví z vydlabaných dubových kmen . Vlasy jsou zachovány i na tzv. Tollundském muži, p irozen mumifikované mumii staré p ibližn 1700 let (Bahn 1997). Zachovalé exhumované vlasy m žeme vyšet ovat podobn jako normální vlasy a získat tak celou adu informací o jejich p vodci. Mikroskopické, chemické a toxikologické vyšet ení vlas p íslušník historických populací m že vypov d t množství fakt o jejich život (životním prost edí, strav …). P i dostate né délce se tvar vlas projeví stejn jako u erstvých vlas a m žeme rekonstruovat i celý ú es. P i zkoumání exhumovaných vlas m žeme používat tak ka všechny chemikálie, krom peroxidu vodíku, který zp sobuje rozpad exhumovaných vlas (Titlbachová 1967). Vlasy prod lávají stejn jako jiné m kké ásti adu posmrtných zm n. Kutikula je nejpevn jší a nejodoln jší ástí vlasu. Po jejím narušení podléhá d e a k ra destrukci velmi snadno. Nejprve dojde k prod rav ní kutikuly, postupem asu se otvory v kutikule

64

zv tšují a destrukce zachvacuje k ru vlasu a ší í se i pod nenarušenou kutikulu. Výsledkem destrukce je kompletní odbourání k ry i d en , po n mž perzistují jen rozt epené kousky kutikuly (Titlbachová, 1967). Titlbachová (1967) vylu uje možnost ur ení doby, po kterou leželo t lo v zemi, pouhým vyšet ením vlas . N kte í auto i (Titlbachová, 1967) vylu ují možnost zm ny barvy vlas v d sledku posmrtných zm n, jiní naopak (Beran, Lysenková 1999) uvád jí zbarvení vlas do rezava až ervena. Po 30–60 letech vlasy ztrácejí sv j p irozený lesk (Beran, Lysenková 1999). N kdy m žeme mikroskopem pozorovat p í né linie, ty jsou výsledkem p sobení hub. Typickou zm nou je tzv. post mortem root banding (obr. 33), nepr hledný, tmavý proužek cca 0,5 mm nad ko enovou cibulkou (Gaudette 2000e). K jiným strukturním zm nám zdá se nedochází.

5.3.10. Zjišt ní etnické skupiny p vodce vlasu Vlasy jednotlivých etnických skupin (kaukazoidní, negroidní a mongoloidní) sice vykazují charakteristické vlastnosti (tab. 3), vyšet ovatelé však mohou etnický p vod p vodce vlasu pouze nazna it. Problém je navíc s váhou, jakou této informaci p iložíme. Vlasy jedince mohou vykazovat znaky vlas

ur ité etnické skupiny, ale žádné další

charakteristické znaky jedinec mít nemusí (Gaudette 2000e).

5.4.

Identifikace

p vodce

vlasu

na

základ

makroskopického

a

mikroskopického vyšet ení Pro zjišt ní identity p vodce musí dojít ke ztotožn ní vlasu nalezeného na míst

inu

nebo n jakým zp sobem s trestným inem souvisejícího s kontrolním vzorkem odebraným konkrétní osob . Vyšet ením zjiš ujeme, jestli se dva vzorky - vzorek neznámého p vodu a vzorek kontrolní - podobají (mohou pocházet z jednoho lov ka), nebo zda se od sebe liší (ur it pocházejí z více zdroj ) (Titlbachová 1967). M žeme porovnávat pouze chlupy stejných somatických region (viz kap. 3.3.3.). P i ztotož ování popisujeme a porovnáváme celou adu charakteristických vlastností a znak (tab. 9). Pro identifikaci nejsou d ležité pouze morfologické vlastnosti vlasu, ale i všechny další informace, které nám vlas m že poskytnout (viz kap. 3.3.). Jednotlivé

65

vlastnosti se zm í, popíšou nebo klasifikují za pomoci schémat (Bisbing 2000). D ležití jsou také p ítomní parazité i p ípadné ušpin ní (Titlbachová 1967).

5.4.1. Postup ztotožn ní P i vyšet ování vlasu postupujeme od hrubé morfologie p es sledování povrchu vlasu k pozorování jeho vnit ní struktury. Proto vlas nejd íve sledujeme bez mikroskopu a stereomikroskopem, poté za pomoci sv telného mikroskopu na sucho. Až nakonec použijeme montovací médium, které nám umožní vyšet it jeho vnit ní strukturu (Bisbing 2000; Titlbachová 1967). Makroskopická prohlídka: Pozorujeme tvar vlasu, jeho délku a zvln ní (Titlbachová 1967). Také délka a hloubka vlny, kterou vlas tvo í, m že být dobrým identifika ním znakem. Podrobný postup, jak kvantitativn stanovit zvln ní vlasu, uvádí nap íklad Walsch a Chapman (1966). Válením vlasu mezi prsty m žeme hrub ur it tvar pr ezu, lze tak odlišit vlasy s kulatým pr ezem od vlas s pr ezem plochých nebo oválných (Titlbachová 1967). Barvu zjiš ujeme za denního sv tla, které má na rozdíl od um lých zdroj konstantní barvu. Pokud je vlas dostatek, použijeme barevného vzorníku, jinak popisujeme slovn (zmi ujeme se i o odstínu). Podle jednoho vlasu je ur ení barvy velice nep esné (Titlbachová 1967). Více o barv vlas v kapitole 3.6.2. Vybereme n kolik vlas

reprezentujících jednotlivé vzorky a pokra ujeme

detailn jším pozorováním za pomoci mikroskopických technik (Bisbing 2000). Mikroskopická prohlídka: P i 100–300násobném zv tšení pozorujeme neo išt ný vlas. Hledáme krevní stopy, ušpin ní, r zná cizí t líska, hnidy apod. (Titlbachová 1967). Po o išt ní (éter, mýdlová voda) sledujeme povrch vlasu a za pomoci montovacího média vnit ní struktury stvolu (Titlbachová 1967). P i 200–600násobném zv tšení pozorujeme množství a rozložení pigmentu v k e vlasu. Sledujeme pr m r, medulaci (p ítomnost d en ), pr ez, kortikální „fusi“, prostorové uspo ádání atd. (tab. 9) (Bisbing 2000). Pokud si stále nejsme ztotožn ním jistí, m žeme využít i další mikroskopické techniky uvedené v kapitole 5.2. Kone nou fází každého ztotožn ní by m lo být porovnání vlas rozsahem znak

s podobným

za pomoci srovnávacího mikroskopu. Toto vyšet ení nám prozradí i 66

drobné rozdíly, které odd lená prohlídka odhalit nem že. Nap íklad za jednu z nejd ležit jších vlastností pokládá Bisbing (2000) barvu vlas . R zných barevných odstín totiž existuje nep eberné množství. Rozlišit drobné rozdíly v barv dvou vlas však m žeme pouze za pomoci srovnávacího mikroskopu. U vlas

s velmi variabilními

vlastnostmi m žeme navíc ov it, zda se stejné znaky vyskytují na odpovídajících místech podél stvol (Bisbing 2000). Pokud se i p i p ímém srovnání za pomoci srovnávacího mikroskopu zdají všechny znaky a vlastnosti stejné, m žeme neznámý vzorek ztotožnit se vzorkem kontrolním a potvrdit domn nku o jejich spole ném p vodu (Bisbing 2000).

Obr. 34 Dva odpovídající si vlasy. Zdroj: Deedrick 2000

Žádné dva vlasy nejsou v každém ohledu úpln identické. Vlastnosti se mohou m nit podél jednoho stvolu. R zné vlastnosti mohou mít dva vlasy téhož jedince a samoz ejm vlasy dvou jedinc . Práv tyto p ípady je nutné odlišit (Bisbing 2000). Variace vlastností jednotlivých vlas nejsou p i porovnávání p ekážkou. Naopak, podobný rozptyl vlastností podél stvolu m že odkazovat na spole ný p vod obou vzork .

5.4.2. Spolehlivost ztotožn ní Identifikace p vodce vlasu není nikdy stoprocentní, jako v podstat nic. Dva jedinci mohou mít mikroskopicky neodlišitelné vlasy kštice. P í inou je menší množství variant a speciálních charakteristických znak . P esto m že být vlas dobrým podp rným d kazem (anglicky corroborative - použito Gaudettem 2000c - m že být p eloženo i jako dosv d ující) (Gaudette 2000c).

67

vlastnost

barva

hustota pigmentu

barva

distribuce pigmentu

agregace pigmentu velikost shluk velikost pigmentových granul um lé ošet ení délka pr m r zak ivení

typ

stavba stvolu

tvar pr ezu

tlouš ka kutikuly

okraje bun k

znak bezbarvé blond ervená kaštanov hn dá zlatohn dá popelav hn dá erná pigment chybí nízká st ední vysoká nepr svitný vlas pravidelná obvodová jednostranná náhodná centrální pigment v kutikule pruhovaný vlas žíhané vlasy pigment ve shlucích pigment tvo í skvrny velké st ední malé velké st ední malé barvený vlas odbarvený vlas jiné ošet ení

vlastnost vnit ní okraj kutikuly textura k ry

stavba stvolu

kortikální fusi

de

ko en p ítomen

ko en chybí

kone ek

rovný vlas zvln ný vlnitý kade avý kudrnatý fil–fil kulatý oválný trojúhelníkovitý oplošt lý hruškovitý tenká st ední tlustá celokrajné vroubkované

ošet ení úprava

objekty

patologie

zubaté pilovité popraskané odchlíplé

znak z etelný plynulý popraskaný nez etelný hrubá uniformní velikost tvar distribuce hojnost kontinuální p erušovaná fragmentární nepr svitná pr svitná relativní ší ka beztvará vzorkovaná chybí telogenní katagenní anagenní obalený pochvami se zbytky folikulu post–mortem band ust ižen ulomen rozložen rozdrcen zužující se zaoblený obroušený hranatý rozt epený rozšt pený rozdrcený ulomený ust ižený opálený rovnané vlasy trvalá ondulace vši plísn /houby známky kousnutí krev špína pili annulati trichoschisis monilethrix trichorrhexis nodosa trichorrhexis invaginati pili torti trichonodosis hypoplazie

Tab. 9 Vlastnosti a znaky pozorované na lidských vlasech. Zdroj: Bisbing 2000, s. 1008

68

Musíme brát v úvahu všechny pozorovatelné vlastnosti kontrolního a neznámého vzorku. Porovnávání zahrnuje hledání základních odlišností mezi dv ma vzorky, jejichž výskyt nem že být objasn n logicky. Jediná významná odlišnost je silným znamením, že vzorky nepocházejí ze stejného zdroje. N kolik opakovan se vyskytujících základních odlišností bez pochybností prokazuje, že vzorky nepocházejí ze stejného zdroje. N kdy se dva velmi podobné vlasy liší jen v nenápadných detailech. Žádné dva vlasy pocházející ze stejného lov ka si nejsou podobné v každém detailu. Rozdíly mezi neznámým a kontrolním vzorkem nem žou být v tší než variace vlastností v kontrolním vzorku. Ztotožn ní nem že být za žádných okolností provedeno na základ shody jedné vlastnosti. Pro ztotožn ní je nutná kombinace dostate ného množství shodných prvk s nedostatkem odlišností. Pokud byly smíšeny vlasy neznámého p vodu a kontrolního vzorku a nejdou od sebe odlišit, je ztotožn ní oprávn né. Spolehlivost ztotožn ní závisí na vlastnostech vlas a na velikosti vzorku vlas neznámého p vodu. Tab. 10 Základní koncepty mikroskopického ztotož ování vlas . Zdroj: Bisbing 2000, s. 1012

Vyšet ovatelé se mohou dopustit dvou typ chyb: chyby I. typu - mylného vylou ení spole ného p vodu obou vzork ; II. typu - chybného ztotožn ní obou vzork (Gaudette 2000c). Závažn jší dopad m že mít chyba II. typu a je nutné její pravd podobnost co nejvíce snížit, nebo

m že p isp t k odsouzení nevinného. Vylou it spole ný p vod

vzork m žeme tém

s naprostou jistotou, naproti tomu ztotožn ní nikdy stoprocentní

není (Titlbachová 1967). Nejrozsáhlejší studii, zam enou na spolehlivost mikroskopického ztotožn ní vlas , cituje Gaudette (2000c) (Gaudette, B. D. – Keeping, E. S. /1974/: An attempt at determining probabilities in human scalp hair comparsion. Journal of forensic sciences 19: 599–606). Gaudette s Keepingem provedli celkem 366 630 párových porovnání 861 vlas sta jedinc . Z výsledk

vyplynula pr m rná pravd podobnost chyby II. stupn

pi

ztotož ování dvou vlas 1 : 4500 (0,022 %). Výsledky pokusu zam eného na pubické ochlupení uvádí pravd podobnost chyby 1 : 800, což odráží menší variabilitu charakteristických vlastností pubického ochlupení (Gaudette 2000c). Toto jsou pouze pr m rné hodnoty, ur it spolehlivost jednoho konkrétní ztotožn ní v podstat

není možné. Pravd podobnost chyby je totiž ovlivn na adou okolností.

Výrazný vliv má velikost porovnávaných vzork . Možnost vyšet ení po etn jšího vzorku než jen jednoho vlasu pravd podobnost chybného ztotožn ní zna n snižuje. Doporu ená velikost vzorku je cca 25 vlas . Dále je pravd podobnost chyby ovlivn na vlastnostmi samotných vlas . U velmi neobvyklých vlas je menší, blížící se nule, u nevýrazných vlas je naproti tomu pravd podobnost omylu daleko v tší než 1 : 4500. Krátké vlasy nám poskytnou mén informací než vlasy dlouhé (Gaudette 2000c).

69

Další vlivy jsou technického rázu, spolehlivost použité metody, kvalita použité techniky, trénink vyšet ujícího a samoz ejm okolnosti daného p ípadu. Použitím v tšího množství metod docílíme snížení pravd podobnosti chyb II. typu. Je však d ležité, abychom za to nezaplatili neúm rným zvýšením pravd podobnosti chyby I. typu (Gaudette 2000c). Spolehlivost zvyšuje trénink vyšet ovatele, dostatek asu k rozhodnutí, použití lepší techniky a také provedení dalšího vyšet ení, nezávislého na výsledku prvního, které výsledek potvrdí nebo vyvrátí (Gaudette 2000c). Názory na identifikaci jedince pomocí mikroskopického vyšet ení vlas sahají od tvrzení, že taková identifikace není o nic hodnotn jší než identifikace na základ krevních skupin, až po názory, že vlasy dvou jedinc jsou jasn rozlišitelné a možnost chyby velmi malá (Gaudette 2000c). Podle Gaudetta (2000c) je pravd podobnost náhodného, chybného ztotožn ní malá, ale lze ji o ekávat.

5.4.3. Elektronmikroskopické vyšet ení vlasu Speciální identifika ní markantou je podoba kutikulárních bun k, jejich tvar, poškození a vzor, který tvo í (obr. 14). Toto všechno lze detailn pozorovat pouze pomocí SEM (skenovacího elektronového mikroskopu) (Klír 1999), který nám poskytuje až 7000násobné zv tšení. Pomocí elektronového mikroskopu m žeme pozorovat také p ítomné parazity, infek ní a plís ová onemocn ní, zevní zásah i d di né choroby zp sobující zm nu tvaru stvolu (Klír 1999). Toto vyšet ení je však asov a finan n náro né. Elektronogram r zn poškozených kutikulárních šupin je na obrázku 14. Existuje celá ada klasifikací povrchu vlasu. Loyka a Dolný (1993) rozlišují 6 základních morfologických typ poškození a 5 variant t chto typ (tab. 11 a 12). Klír (1999) rozlišuje pouze 4 stupn

poškození: 1. šupiny kutikuly mají zcela

pravidelné jak vertikální, tak horizontální hranice a zcela p iléhají; 2. vertikální hranice jsou nepravidelné, až zcela mizí, šupiny jsou ohrani eny pouze nepravideln horizontáln s r zn tvarovanými okraji; 3. vertikální hranice zcela vymizelé, horizontální hranice šupin velmi prom nlivé, nepravidelné, místy zešikmené, okraje zna n poškozené; 4. nápadné odchlípení šupin s neur itými, až bizardními tvary okraj bez vertikálního a horizontálního ohrani ení.

70

stupe charakteristika poškození I. vertikální hranice šupin asté, pravidelné II. vertikální hranice šupin ojedin lé, nepravidelné III. šupiny ohrani eny pouze horizontáln , bez vertikálních hranic IV. horizontální hranice šupin velmi prom nlivé, místy šikmé až svislé V. vysoký stupe odchlípení šupin, jejich tvar neur itý VI. šupiny vymizelé, podélná vláknitá struktura

typ

forma

A

celokrajný

B

vroubkovaný

C

zubatý

D

pilovitý

E

lalo natý

schéma

Tab. 12 Rozlišení stup I–IV podle typu okraj kutikulárních šupin. Zdroj: Loyka, Dolný 1993, s. 27

Tab. 11 6 základních stup poškození kutikulárních bun k. Zdroj: Loyka, Dolný 1993, s. 27

5.5. Identifikace osob na základ analýzy DNA 5.5.1. DNA ve vlasech Analýza DNA je spole n

s mikroskopickými metodami nejspolehliv jší a

nejrozší en jší nástroj forenzního vyšet ování vlas a jejich identifikace. Pokud je analýza úsp šná a m žeme vylou it kontaminaci, je ztotožn ní stejn jisté jako ztotožn ní na základ analýzy DNA jiných biologických stop (krve, spermatu). DNA je obsažena v jádrech všech bun k lidského t la, výjimkou jsou pouze dosp lé ervené krvinky. Nejlepším zdrojem DNA jsou epitelové pochvy ko ene, ze kterých je relativn jednoduché DNA extrahovat, v podstat stejn jako z kterékoliv jiné tkán . Jeden vlas se zbytky epitelových pochev obsahuje 100–500 ng DNA (Yoshino, Sato, Seta 2000). V mnoha p ípadech jsou nalezeny vlasy bez epitelových pochev nebo v bec bez ko ene a v takovém p ípad je extrakce DNA náro n jší. N kte í auto i možnost použití vlas bez ko ene p ímo odmítají (Jolles, Zahn 1995), Nozawa et al. (1999) nicmén ov il možnost extrakce a analýzy DNA vlasového stvolu už o délce 5–10 cm. Analyzovat m žeme i mitochondriální DNA (mtDNA). Její kopie je v každé bu ce obsažena n kolikatisíckrát (1000–10 000), což zvyšuje úsp šnost její extrakce a dovoluje použít menší úsek vlasu (už 5 mm). Díky velké

estnosti mutací jejích dvou

hypervariabilních region jeví mitochondriální DNA velkou interindividuální variabilitu (Yoshino, Sato, Sato 2000). Velká etnost mutací je diskutovaným problémem, jeden

71

jedinec m že mít dv i více populací mitochondrií, lišících se bodovými mutacemi své DNA. Podle Hühna s kolektivem (1999) to však není v tší problém.

5.5.2. Extrakce a analýza jaderné a mitochondriální DNA K efektivní extrakci DNA z vlasu, hlavn v p ípadech, kdy nejsou p ítomny epitelové pochvy, je nutné kompletn

rozložit keratinizované bu ky stvolu a ko ene n jakým

enzymem, nap íklad proteinázou K (Mazura 1999). K získání DNA se poté používá fenolchloroformová extrakce (Mazura 1999) využívající rozdílné rozpustnosti DNA a bílkovin ve sm si. Nejd ležit jší je odd lit melanin, který již v koncentraci 0,15–0,2 ng/ l inhibuje následnou polymerázovou et zovou reakci (PCR). Práv

melanin byl dlouhou dobu

p ekážkou analýze DNA vlasu (Nozawa et al. 1999; Yoshino, Sato, Seta 2000). Pro analýzu DNA se využívají zejména dv metody - RFLP (analýza polymorfizmu délky restrik ních fragment) a PCR (polymerázová et zová reakce). P i ztotožn ní se využívá skute nosti, že každý jedinec má vlastní, jedine nou kombinaci gen (resp. alel). RFLP je založena na sledování a porovnávání velikosti a po tu specificky našt pených fragment

DNA jednotlivých vzork . Pokud se velikost jednotlivých

fragment dvou vzork shoduje, znamená to, že tyto pocházejí z jednoho zdroje. RFLP má obrovskou rozlišovací schopnost, pot ebuje však v tší množství DNA a nem že být použita na vysoce degradovanou DNA (Jolles, Zahn 1995, Mazura 1999). PCR (polymerázová et zová reakce) je metoda užívaná k mnohonásobnému selektivnímu zmnožení specifických úsek

DNA, v tšinou lokus

(resp. gen ),

vyskytujících se v populaci v n kolika formách (alelách). Detekujeme kombinaci alel p ítomných u daného jedince, takže pravd podobnost správného ztotožn ní je závislá na frekvenci výskytu dané kombinace alel v populaci (Yoshino, Sato, Seta 2000; Jolles, Zahn 1995). Nap íklad specifický segment 6. chromozomu HLA DQa (gen pro lidský leukocytární antigen, podjednotka A) se v populaci vyskytuje v n kolika formách lišících se svou sekvencí, a práv to nám pom že p i identifikaci. K detekci daného genotypu (polymorfismu) se využívá hybridizace amplifikovaných alel k alelspecifickým sondám (Mazura 1999). Tyto sondy rozeznají 6 b žných alel (A1.1, A1.2, A1.3, A2, A3, A4) HLA DQa, jejichž kombinace ur uje 21 možných genotyp

(Yoshino, Sato, Seta 2000),

vyskytujících se v populaci s frekvencí od 0,005 do 0,15 (Jolles, Zahn 1995).

72

Polymerázová et zová reakce pot ebuje minimální množství materiálu a m že pracovat i s relativn degradovanou DNA. Proto je použitelná i pro historické populace. Jadernou DNA ko ene vlasu se da í úsp šn

analyzovat ve 25 % p ípad , DNA

epitelových pochev v 50 % p ípad (Yoshino, Sato, Seta 2000). Analýza mitochondriální DNA se zam uje na sekvencování dvou hypervariabilních region . Stejn

jako u jaderné DNA se používá fenol-chloroformová extrakce a

polymerázová et zová reakce. P esný postup extrakce a analýzy uvádí nap íklad Yoshino, Sato a Seta (2000). Analýza mitochondriální DNA je úsp šná p ibližn v 70 % p ípad (Hühne et al. 1999).

5.4.5. Další metody využívané k identifikaci p vodce vlasu I když jsou mikroskopické metody a analýza DNA nejpoužívan jšími a zárove nejspolehliv jšími metodami identifikace osob na základ vyšet ení vlasu, byla vyvinuta i ada dalších postup , které se využívají zejména jako jejich dopln k. Pokud se použijí spole n s mikroskopickými metodami, zvyšují spolehlivost správného ztotožn ní. Jednou z metod, o nichž se uvažovalo v souvislosti s identifikaci, je plynová chromatografie produkt pyrolýzy vlasu (Py–GC) (Gaudette 2000b). I když v n kterých testech tato metoda prokázala schopnost vlas individualizovat, není ji vhodné bez kombinace s dalšími metodami využívat. Více píše Gaudette (2000b). Další metody se zam ovaly na stopové prvky obsažené ve vlasu. Jejich stanovení se dá využít v klinické praxi a p i sledování životního prost edí (tady zejména v historické antropologii), ale p i individualizaci tak platné nejsou (viz kap. 3.4.4.) (Gaudette 2000b). Z biochemických metod se krom

sérologického vyšet ení využívalo ur ování

enzym epitelových pochev. Hlavn fosfoglukomutázy, esterázy D a glyoxylázy.

73

6. Toxikologické vyšet ení vlasu Toxikologie je v da zabývající se poškozením živého organizmu následkem p sobení jed a jejich metabolit . Zam uje se na identifikaci jedu (drogy, noxy) a zjišt ní jeho ú inku, a to pro ú ely diagnostické, preventivní, terapeutické nebo forenzní. P edm tem zájmu forenzní toxikologie je vyhledání, identifikace a kvantifikace neznámé noxy (škodliviny, drogy). Cílem toxikologického vyšet ení m že být jednak zjišt ní p í iny úmrtí, ale hlavn vztahu osob k návykovým látkám v doprav , pracovním procesu, klinické praxi nebo p i dopingových kontrolách (Balíková 2004; Rivier 2000). Pro identifikaci se dá toxikologické vyšet ení použít minimáln , nap íklad v p ípad , kdy se zachovaly pouze tvrdé ásti t la a z anamnézy je z ejmé, že osoba p ed smrtí užívala n jakou látku (Klír 1999). Obecn

se uznává, že nejlepším prost edkem k diagnostikování zneužívání

návykových látek je chemické vyšet ení t lesných tekutin (Kintz 2000). Pokrok v posledních n kolika málo desetiletích však umož uje k tomuto ú elu využívat i další biologické materiály, mezi jinými i vlasy. Ty mohou být vhodným materiálem zejména pro d kaz zneužívání návykových látek v minulosti (Balíková 2000). Využití vlas pro toxikologické ú ely má adu výhod (+), ale i nevýhod (–). + Vyšet ovatelé dokáží diagnostikovat užití dané látky v pr b hu posledních n kolika týdn a m síc , záleží jen na délce vlasu (Jolles, Zahn 1995). V mo i se dá v tšina xenobiotik diagnostikovat pouze 2–4 dny po požití (Kintz 2000). Segmentální analýza umož uje odhalit opakující se užití a podat zprávu o drogové karié e dané osoby (Balíková 2004). + Kontrolní vzorek se dá odebrat snadn ji, bez trapností a potíží spojených s odb rem mo i nebo krve. M žeme jej uchovávat po dlouhou dobu, bez nutnosti chlazení a konzervace (Rivier 2000). + Sledujeme hlavn p vodní drogu, a ne její metabolit, proto m žeme ur it p esnou molekulární povahu požité látky (Kintz 2000). + U n kterých drog existuje pozitivní korelace mezi velikostí dávky a množstvím drogy ve vlasu (Henderson 1993). – Nejsme schopni ur it p esné datum konzumace ani v ád týdn , ale spíše m síc . – Vyšet ení neodhalí užití drogy v posledních n kolika dnech p ed odb rem vlasu. – P i vyhodnocování výsledk musíme po ítat s adou okolností (kap. 6.4.). – Pro b žné používání jsou metody p íliš drahé (Kintz 2000)

74

6.1. Inkorporace drog do vlasu Droga, respektive její metabolit se mohou do vlas dostat n kolika cestami: – pasivní difuzí z krevních kapilár do vlasových folikul (Balíková 2004), kde jsou pevn navázány do nitra stvolu (Henderson 1993); – difuzí z potu a kožního mazu, se kterými p ichází vlas do styku, p ípadn difuzí z hlubokých kompartment k že (Balíková 2004); – pasivní kontaminací z vn jšího prost edí. Existují dva hlavní modely inkorporace drog do vlasu, lišící se podílem t chto cest na inkorporaci drogy do stvolu. Model pasivního transferu tvrdí, že se drogy p enášejí do vlasu pouze pasivní difuzí z krevního e išt (obr. 35) (Henderson 1993). Tento model by zna n rozší il možnosti toxikologického vyšet ení vlasu. Pokud by platil, byla by míra inkorporace p ímo závislá na koncentraci drogy v krvi, a tím i na množství užité drogy; rovn ž by se zna n zp esnily výsledky segmentální analýzy. Se zdokonalováním analytických technik se však tento model ukázal jako p íliš zjednodušený, ba p ímo nesprávný (Henderson 1993).

Obr. 35 Diagram jednoduchého modelu pasivního transportu inkorporace, ukazující p enos drogy z krve do vlasové cibulky. Zdroj: Henderson 1993, s. 21

Podle tzv. multi–compartment (vícesložkového) modelu probíhá inkorporace drogy do vlasu všemi cestami sou asn (obr. 36) a b hem rozli ných období folikulárního cyklu (Henderson 1993). Tento model znamená pro toxikologii vlas

zna né problémy, ale

obhajují jej všechny práce zabývající se touto problematikou, které jsem m l k dispozici (Henderson 1993; Skopp, Pötsch, Moeller 1997; Harkey 1993).

75

Tém

všechny drogy se po požití objeví v potu a mazu, a to ve v tších koncentracích

než v krvi. Skopp, Pötsch a Moeller (1997) prokázali možnost difuze drog do vlasu prost ednictvím potu a mazu. Její míra závisela na druhu drogy a poškození vlasu. Tento transfer také m že vysv tlit, pro je v tšina drog rozší ena na daleko v tším úseku stvolu, než by odpovídalo dob jejich výskytu v krvi (Skopp, Pötsch, Moeller 1997). Henderson (1993) detekoval drogu ve vousech již osm hodin po požití - to se dá vysv tlit pouze tímto modelem. Hluboké ásti k že, škára a podkoží, jsou rezervoárem n kterých, zejména lipofilních drog a jsou prost ednictvím mezibun ných spoj

v t sném kontaktu s vlasovým

folikulem. Potvrzena byla i možnost pasivní kontaminace z prost edí (Henderson 1993).

Obr. 36 Diagram „multi–compartment“ modelu inkorporace drog ukazuje cestu drogy do vlasu b hem t í fází r stu vlasu a z t í zdroj . Zdroj: Henderson 1993, s. 25

Za hlavní mechanismus ukládání drog do vlas se pokládá difuze z krevních kapilár (Balíková 1993). Jsou však potvrzeny i všechny další cesty. Míra využití jednotlivých cest nejspíše není u všech drog stejná. N které se dostávají do vlasu hlavn

pasivním

transferem z krve, jiné z okolních tkání, další hlavn prost ednictvím potu a mazu (Harkey 1993). P i pokusech s radioaktivn zna enými látkami bylo zjišt no, že krátce po podání radioaktivního cystinu (zna eného

35

S) se projeví znatelná radioaktivita v zón

keratinizace, ale malá v oblasti cibulky. Naopak p i použití radioaktivn zna ené glukózy byla nejsiln jší radioaktivita detekována v cibulce. To napovídá, že by folikul mohl erpat živiny z cév obklopujících cibulku, kdežto ostatní chemické látky jsou do vlasu inkorporovány až v oblasti keratinizace (Harkey 1993). Ve vlasu je droga navázána proteinovými strukturami a pigmenty (Henderson 1993; Balíková 2004). Melanin p ipadá v úvahu hlavn v p ípad amfetaminu a metamfetaminu, 76

které jsou chemicky podobné tyrosinu a DOPA, jeho prekurzor m. Nezdá se však, že by byl melanin pro inkorporaci drog do vlasu až tak d ležitý, protože váže jen malé podíly drog a drogy jsou inkorporovány i do vlas obsahujících velmi malé množství melaninu. Další složkou vlasu, která p ipadá v úvahu pro navázání drog, by mohly být síru obsahující aminokyseliny (Henderson 1993). Míru inkorporace drogy ovliv ují i její chemické vlastnosti: afinita k melaninu, lipofilita, její bazicita a polarita (Balíková 2004).

6.2. Toxikologické vyšet ení vlasu 6.2.1. Postup toxikologického vyšet ení Existuje na ízení o p esném postupu a použitých technikách, které by m ly dodržovat všechny laborato e provád jící analýzu vlas . Je uve ejn no jako Recommendation for hair testing in forensic cases, bylo sepsáno Society of Hair Testing a vydáno ve Forensic Science International (r. 2004, sv. 145, s. 83–84). Základní doporu ení jsou tato: I. Odebrání vzorku, nej ast ji z oblasti temene. Optimální je 50–100 vláken (Bost 1993) nebo pramen v síle klasické d ev né tužky (Balíková 2004). M žeme použít i jiné typy chlup (Cone et al. 1993). II. Dekontaminace. Ú elem je odstranit možnou pasivní externí kontaminaci. Jde v podstat o r zná propírání za použití organických rozpoušt del a vodního média (roztoky pufru, organická rozpoušt dla, saponáty) (Balíková 2004). Výluh samotný se dá použít k ur ení míry pasivní kontaminace. III. Desintegrace vlasu a hydrolýza, a

už mechanická (mletí, st íhání), nebo

chemická (silné kyseliny nebo zásady). Také je nutné n jak uvolnit navázanou drogu (Balíková 2004). IV. Izolace samotné drogy ze vzniklé sm si, p ípadn detekovatelnou látku. V. Vlastní analýza.

77

její p evedení na

6.2.2. Analýza Nej ast ji užívanou analytickou metodou je plynová chromatografie s hmotnostn spektrometrickou detekcí (GC/MS) (Moeller, Fey, Sachs 1993; Pragst et al. 2000; Rivier 2000; Skopp, Pötsch, Moeller 1997; Cone et al. 1993), p esn jší výsledky poskytuje spojení s tandemovou spektrometrickou detekcí (GC/MS/MS) (Uhl, Sachs 2004). P ed asem se za aly pro extrakci a analýzu používat protilátky a radioimunoanalýza (Jolles, Zahn 1995; Rivier 2000), která zv tšuje okruh detekovatelných látek a výrazn snižuje práh jejich detekovatelnosti (nejmenší odhalitelnou koncentraci drogy ve vlasu). Pichini et al. (1997) používají pro detekci nikotinu extrakci chromatografií na pevné fázi a analýzu pomocí vysokoú inné kapalinové chromatografie (HPLC) s detekcí v ultrafialové ásti spektra (Pichini et al. 1997). D ležité je p edevším zvolení vhodn citlivé metody. Velmi citlivá metoda totiž zvyšuje riziko chybného pozitivního výsledku vlivem externí kontaminace (Bost 1993). Segmentální analýza je metoda opírající se o p edpoklad, že vlasy rostou konstantní rychlostí a nedochází k difuzi drogy podél vlasového stvolu. Jde o toxikologické vyšet ení centimetrových úsek vlasu (Henderson 1993), které odpovídají m síci r stu, a sestavení jakéhosi rozvrhu užívání drogy. Kv li skute nostem vyplývajícím z multi–compartment modelu jsou však výsledky segmentální analýzy velmi hrubé a pohybují se v ádu m síc (obr. 37).

Obr. 37 Segmentální analýza vlasu narkomana závislého na heroinu, lé eného dihydrokodeinovou terapií. Zdroj: Moeller, Fey, Sachs 1993, s. 46

78

Jednou z možností, jak ešit problém pasivní kontaminace vlasu z vn jšího prost edí, je metoda využívající mikroskopii v kombinaci se spektrálním mapováním v infra ervené ásti spektra. Mapuje se pouze d e a kortex, které nejsou pasivní kontaminací zasaženy. Pomocí této metody je možné ur it koncentrace drogy podél vlasového stvolu, ale p ímá identifikace drogy je komplikovaná (Kalasinsky, Magluilo, Schaefer 1993).

6.3. Nej ast ji sledované návykové látky a jejich markery Toxikologické vyšet ení vlas odhalí užití v tšiny návykových látek: opiát (heroin, opium, morfin, kodein, acetylkodein), kanabinoid (marihuana), kokainu, budivých amin (methamfetamin a amfetamin), psychedelických amin (extáze a další „tane ní drogy“), nikotinu, alkoholu, halucinogen

(LSD, mescalin, ale pat í sem i THC), tropanových

alkaloid (skopolamin durmanu, atropin), sedativ a antidepresní lék , ale i nikotinu a alkoholu (Rivier 2000; Pichini et al. 1997; klasifikace podle Balíkové (2004). Pro d kaz zneužívání návykových látek (a vlastn d kaz všech nox) detekujeme ve vlasech tzv. markery, které d líme na p ímé a nep ímé. P ímým markerem m že být samotná droga, chemicky v podstat nezm n ná, nebo její metabolit, což je vždy látka obsahující uhlíky z p vodní drogy. Nep ímé markery se v praxi moc nevyužívají, ozna ujeme tak produkty drogou pozm n ného metabolizmu uživatele, ale mohou být také produktem patologicky pozm n ného metabolizmu (Pragst et al. 2000).

6.3.1. Kanabinoidy M žeme

provést

tetrahydrokanabiolu

p ímo

(THC)

a

detekci

primárních

kanabinolu,

nebo

psychoaktivních

detekci

jejich

látek,

metabolitu

tetrahydrokanabiolu-karboxylové kyseliny (THC-COOH). U primární látek nem žeme nikdy vylou it pasivní kontaminaci. Metabolit tento problém eší, nebo nebyl detekován v potu, mazu ani kou i. Jeho koncentrace jsou však extrémn malé a detekce velmi drahá (Uhl, Sachs 2004). Koncentrace tetrahydrokanabiolu-karboxylové kyseliny detekovaná jednotlivými autory ve vlasech se pohybuje v rozmezí 0,06–5,5 ng/mg vlasu a koncentrace tetrahydrokanabiolu v rozmezí 0,03–16,17ng/mg (podle tabulky uvád né Kintzem 2000).

79

6.3.2. Opiáty a opioidy Toxikologický d kaz užívání heroinu spo ívá v detekci jeho metabolitu 6– monoacetylmorfinu nebo morfinu, na který se 6–monoacetylmorfin dále m ní. Morfin samotný však nemusí pocházet z metabolizmu heroinu, m že vzniknout i z jiných opiát (kodein, ethylmorfin), nebo m že být užíván jako takový (Balíková 2004). Koncentrace 6– monoacetylmorfinu ve vlasech uživatel heroinu, stanovená r znými autory, se pohybuje mezi 0,03–131,2 ng/mg (podle tabulky uvád né Kintzem 2000). U opiát nebyla zjišt na korelace mezi velikostí dávky a obsahem opiátu v krvi (Kintz 2000). Henderson (1993) uvádí, že v n kterých pokusech s uživateli morfinu m ly osoby s nejnižší dávkou nejvyšší koncentraci drogy ve vlasu.

6.3.3. Kokain Zkreslení výsledk vlivem externí kontaminace m žeme p edejít detekcí metabolit kokainu – norkokainu a kokaethylenu. Pomocí produktu jeho pyrolýzy, anhydroekgoninu, dokážeme rozlišit ku áky cracku. M žeme využít i další metabolity – methylester ekgoninu a benzoylekgonin (Cone et al. 1993; Balíková 2004). Testy nedokážou poskytnout informaci o velikost dávky, asu a délce užívání (Kintz 2000). Obecn se u kokainu zv tšovala koncentrace drogy ve vlasu se zv tšující se dávkou, nicmén vlivem interindividuální variability nešlo ur it velikost dávky (Henderson 1993). Kokain,

benzoylekgonin

a

mumifikovaných peruánských žvýka

ekgonin

byly

rovn ž

detekovány

ve

vlasech

koky (Kintz 2000).

6.3.4. Alkohol Ethanol sám m žeme najít tém

v každém vlasu, jeho p ítomnost je však v tšinou

výsledkem kontaminace, a proto se jako marker nehodí. Navíc se jeho množství ve vlasu u p íležitostných konzument alkoholu (social drinker) a normálních alkoholik v podstat neliší (Pragst et al. 2000). P ímým markerem m žou být metabolity obsahující nezm n nou ethylenovou skupinu nebo produkty vzniklé reakcí acetaldehydu s fyziologickými molekulami. V podstat jediná práce, kterou jsem našel a m la n jaké výsledky (Jurado et al. 2004), se týkala

detekce

ethylglukuronidu

pomocí

plynové

chromatografie

s hmotnostn -

spektrometrickou detekcí. Ethylglukuronid je metabolitem ethanolu, který se vyskytuje ve 80

vlasech konzument alkoholu (Jurado et al. 2004), v množství 40 ng/mg u p íležitostných konzument

a 10–70 ng/mg ve vlasech alkoholik

(Pragst et al. 2000). Dále se pro

odhalení alkoholismu využívají jen ethylestery mastných kyselin (Pragst et al. 2000).

6.4. Diskutované problémy toxikologické analýzy vlas Hlavními initeli, ovliv ujícími míru inkorporace drogy do vlasu a její množství v n m, a tím i interpretaci výsledk toxikologické analýzy, jsou: pasivní kontaminace, vliv kosmetických p ípravk na míru inkorporace drogy do vlasu i na drogu již inkorporovanou a vliv etnické p íslušnosti jedince. Uvažuje se i o vlivu slune ního UV zá ení, rychlosti r stu vlasu, metabolizmu drogy, barvy a typu vlas , v ku a interindividuální variability (Wennig 2000; Kelly et al. 2000; Jurado et al. 1997). Tito

initelé nemají ani tak vliv na schopnost analýzy vlasu odhalit uživatele

zakázané látky, jako na p esnost a další interpretaci výsled . S mnohými z nich se navíc forenzní v dci v praxi vypo ádali.

6.4.1. Pasivní kontaminace Pasivní kontaminace je problémem hlavn

u drog, které se inhalují kou ením

(amfetaminy, kokain, heroin a marihuana, nikotin) (Henderson 1993). Vlasy jí mohou být snadno zasaženy, díky velkému pom ru jejich povrchu k objemu (Wennig 2000). Jak uvádí Henderson (1993), toxikologická analýza vlasu nap íklad nedokáže rozeznat ku áky cigaret od neku ák . K zamezeníchybného pozitivního výsledku, zap í in ného pasivní kontaminací, byla vyvinuta ada postup . Po ítají s tím, že pasivní p ím si jsou povrchové a jsou uloženy pouze v mezibun ných prostorech (Jolles, Zahn 1995). Jde vesm s o r zná propírání a vymývání takto uložené drogy nebo analýzu té

ásti vlasu, kam se droga pasivní

kontaminací dostat nem že. P edejít omylu m žeme i detekcí metabolitu drogy, který se v kou i nevyskytuje (viz kap. 4.2.1.). Zdá se, že jsou tyto metody pro b žnou praxi dosta ující. Balíková (2004) už pasivní kontaminaci jako v tší problém nevidí.

81

6.4.2. Vliv kosmetických p ípravk Kosmetické p ípravky mohou výsledky toxikologické analýzy ovlivnit dv ma zp soby: I. kosmetický p ípravek reaguje s drogou obsaženou ve vlasu nebo se strukturou, na níž je droga vázána, a sníží její koncentraci ve vlasu; II. kosmetický p ípravek poškodí vlas, a tak zvýší možnost pasivní kontaminace vlasu a rovn ž míru inkorporace drogy z potu a mazu (Skopp, Pötsch, Moeller 1997; Jurado et al. 1997). vliv kosmetických p ípravk inkorporované drogy a markery Nejreaktivn jší chemické látky se používají p i trvalé ondulaci a odbarvování (nap . peroxid vodíku). Po obou t chto procedurách došlo p i pokusech ke snížení obsahu všech sledovaných marker ve vlasech, nejvíce o 40 – 60 % (obr. 38). Pravdou ale je, že markery z vlasu nikdy úpln nevymizely (Jurado et al. 1997). Každodenní mytí (šampónem) obsah drogy ve vlasu p íliš neovlivní (Skopp, Pötsch, Moeller 1997).

Obr. 38 Pr m rný pokles obsahu sledovaných látek ve vlasu po odbarvení. 6–MAM – 6–monoacetylmorfin BE – benzoylekgonin Zdroj: Jurado et al. 1997, s. 162

Skopp, Pötsch a Moeller (1997) upozor ují na pokus, kdy odbarvený a v p d nebo ve vod 6 m síc ponechaný vlas dává negativní výsledky, i když p ed pokusem drogu obsahoval. To je však extrémní p ípad, i když by mohl být významný pro toxikologickou analýzu vlas historických populací. vliv kosmetických p ípravk na míru inkorporace drogy Schopnost vlasu inkorporovat markery difuzí z potu a mazu se vlivem odbarvení a trvalé ondulace zv tšuje (Skopp, Pötsch, Moeller 1997). Na grafu (obr. 39) vidíme výrazný vliv poškození vlasu na míru sorpce kodeinu a benzoylekgoninu. Benzoylekgonin byl z potu a mazu inkorporován pouze odbarvenými vlasy. Na míru inkorporace ostatních zkoumaných drog kosmetické ošet ení vliv nem lo.

82

Z pokus provedených jednotlivými autory vyplývá, že p i vyhodnocování výsledk toxikologické analýzy musí být brána v úvahu kosmetická historie vzorku (Skopp, Pötsch, Moeller 1997).

Obr. 39 Pr m rné koncentrace drog v panenských, ondulovaných, st edn a siln odbarvených vlasech, po vystavení vlas potu a mazu obsahujících danou drogu. Tento graf v podstat vyjad uje míru inkorporace r zn ošet ených vlas z potu a mazu. Zdroj: Skopp, Pötsch, Moeller 1997, s. 47

6.4.3. Vliv etnické p íslušnosti a barvy vlas na inkorporaci drog do vlasu V dci se obecn shodují na tom, že je míra inkorporace závislá na barv vlas , respektive obsahu melaninu ve vlasech (Jurado et al. 1997; Kelly et al. 2000), a tím p enesen

na rasové p íslušnosti jedince. Obsah melaninu však nemusí být jediným

faktorem ovliv ujícím rozdílnou míru inkorporace drog vlasy r zných etnik a nemusí být ani faktorem hlavním (Kelly et al. 2000). Auto i všech lánk (Cone et al. 1997; Jurado et al. 1997; Wennig 2000; Kelly et al. 2000) se shodují na pot eb dalšího výzkumu v této oblasti.

6.5. Použití vlas v dopingové kontrole Zajímavá je možnost využití vlas p i antidopingových kontrolách. Podle sou asných antidopingových pravidel je pozitivní p ípad dopingu ur en chemicky jako jednozna ná 83

p ítomnost nedovolené látky nebo jejího metabolitu v mo i. Nezáleží na množství ani na dob , kdy byla látka užita (Rivier 2000). Chemická analýza vlas by dokázala vy ešit adu problému spojených s analýzou mo i. Dokáže rozlišit mezi jednorázovým a dlouhodobým, terapeutickým a dopingovým užíváním (Rivier 2000). V neposlední ad odstraní nep íjemnosti spojené s odb rem mo i a jejím uchováváním. Problémy použití vlas v dopingové kontrole jsou stejné jako problémy analýzy vlas na p ítomnost drog (viz kap. 6.4.). Dopingová kontrola navíc sleduje n kolikanásobn širší okruh látek, pro n ž ješt nebyly zavedeny analytické standarty a nap íklad peptidové hormony nebyly v roce 2000 z vlasu v bec extrahovatelné (Rivier 2000).

84

7. Záv r Forenzní biologie kombinuje p i vyšet ování lidských vlas klasické mikroskopické a chemické metody s t mi nejmodern jšími p ístroji a v deckými postupy, které jsou dostupné jen na specializovaných pracovištích. Díky tomuto spojení získává forenzní vyšet ovatel ucelený soubor informací vypovídající o p vodci vlas . Za pomoci mikroskopických a chemických metod jsou forenzní vyšet ovatelé schopni ve v tšin p ípad ur it pohlaví, podat informaci o kosmetických návycích, p ibližn nazna it v k, p ípadn se vyjád it o etnické skupin p vodce vlasu a podat celou adu dalších informací. Práv

množství

i pestrost a specifi nost údaj

je nejlepším vodítkem k dosažení

kone ného cíle – identifikace p vodce vlasu. P i forenzním rozboru vlas se asto používá nejen úzce specializovaná technika, ale i b žné vybavení v deckých pracoviš (sv telný mikroskop, digitální fotoaparát, software pro analýzu obrazu atd.), které nejsou specializovány na forenzní analýzu vlas . Lidské vlasy jsou navíc lehce dostupné a umož ují vytvo ení reprezentativního srovnávací vzorku bez velkých finan ních a technických nárok . Krom toho jsou materiálem pom rn jednoduše laboratorn uchopitelným, nap . co se tý e p ípravy mikroskopických preparát . To je p íslibem pro antropologická pracovišt , nebo se tak otevírá perspektiva nových antropologických studií lidských vlas , jejichž výsledky budou využitelné ve forenzní praxi. Aktuální situace nazna uje, že širší antropologický rámec studia vlas pro forenzní aplikace je na míst . Naše populace totiž v posledním desetiletí prod lává mimo jiné zna né zm ny demografické, etnické i kulturní. V d sledku toho se zm nilo nejen zastoupení jednotlivých typ vlas v populaci, ale jsou i mnohem rozmanit jší zp soby jejich úpravy. Markantní jsou p edevším vlivy z mimoevropských kultur. Mnohá forenzní srovnávání (a zdaleka nejen komparace vlas ) jsou t mito procesy výrazn

ztížena,

znejist na. Antropologický výzkum vlas orientovaný na forenzní aplikace by proto nem l být zam ený pouze na stavbu vlasu, rychlost jeho r stu nebo zm ny ochlupení v pr b hu života, ale také na vlasy v kulturním kontextu. Nový výzkum interindividuální variability vlas v populaci

eské republiky by mohl p inést nové a zcela ne ekané poznatky, které

by mohly sloužit jako aktuální srovnávací materiál pro forenzní komparace vlas v naší geografické oblasti. Využití moderních technologií p i vyšet ování vlasu, nap íklad digitální fotografie v kombinaci s po íta ovou morfometrií má ur it

85

perspektivu.

Vypracování metodologie takovéhoto výzkumu a zmapování jeho možností by mohlo být dalším úkolem. P itom by se daly zúro it archivované vzorky vlas , stejn jako i sbírky fotografií z archivu katedry antropologie P írodov decké fakulty Masarykovy univerzity v Brn . Široce antropologicky koncipovaný výzkum vlas

(co se tý e materiálu)

v kombinaci s úzce orientovanými zájmy a cíli forenzní aplikace (identifikace p vodce vlasu) by mohl nejen vhodným zp sobem rozší it oblast forenzní antropologie na našem pracovišti, ale výsledky takové studie by mohly i zp tn obohatit forenzní praxi a pomoci forenzním vyšet ovatel m v boji proti zlo inu v sou asné postmoderní evropské spole nosti.

86

Slovník d ležitých pojm 6-MAM (6-monoacetylmorfin) – metabolit heroinu (viz opiáty) Absorp n -elu ní metoda – sérologické vyšet ení používané k detekci antigen

ve

tkáních. Absorp n elu ní metoda je založena na dvou krocích. V prvním dojde k p idání aglutininu ke stop (vlas, tká ) a k navázání aglutininu na antigen, p ítomný na povrchu bun k. Poté se nenavázaný aglutinin vymyje. Druhý krok spo ívá v uvoln ní (eluci) navázaného aglutininu z vazby na skupinové substanci (antigenu) a jeho detekci v eluátu pomocí testovacích erytrocyt (Suchánek a kol. 1996; Klír 1999). Amfetamin – viz budivé aminy. Androgeny – skupina mužských hormon produkovaných varlaty a k rou nadledvinek. Pat í sem testosteron, androsteron, adrenosteron aj. Atrofie – zmenšení orgánu nebo tkán normální velikosti na podklad zmenšení nebo snížení po tu jeho bun k (Honzáková a kol. 1996). Budivé aminy – skupina drog zahrnující amfetamin, methamfetamin (pervitin), deriváty efedrinu a pseudoefedrinu. Mají r zné stimula ní ú inky na CNS (centrální nervovou soustavu). Aplikace: injek n , š upáním, per os, methamfetamin lze inhalovat kou ením. Ú inky: amfetaminy uvol ují nebo nahrazují neurotransmitery na nervových zakon eních. Zp sobují stimulaci, rozší ení zornic, zvýšení krevního tlaku, výkonnosti a sebev domí. Sníženou soudnost, p esnost a pam . Ú inek trvá 2 – 4 hodiny. Vyvíjí se psychická závislost a tolerance. Metabolická dráha: methamfetamin

amfetamin

4-hydroximetabolity amfetaminu i methamfetaminu

(Balíková 2004). Crack – volná báze kokainu, kterou lze inhalovat kou ením (viz kokain) (Balíková 2004). Cystein – aminokyselina HS–CH2–CHNH2–COOH. Cytokininy – látky, jimiž se v organizmu navozuje signalizace k zastavení nebo zahájení proliferace a diferenciace bun k, k jejich p ežívání a k realizaci funkcí. Pat í sem interleukiny, interferony, nádorové nekrotické faktory a r stové faktory (Rosypal 2002). Desmozom (macula adherens) – jeden z typ

mezibun ných spojení. Vyskytuje se

p edevším na místech extrémn mechanicky namáhaných. Je sou ástí spojovacího komplexu epitelových bun k (Horký, ech, Trávník 2002).

87

Detergenty – prací, istící a odmaš ovací prost edky, jejichž hlavní složkou jsou tenzidy, látky s povrchovou aktivitou snižující povrchové nap tí na fázovém rozhraní kapalina – vzduch, kapalina – pevná látka, kapalina – kapalina (Honzáková 1996). Diferenciace bun k – proces rozr zn ní p vodn

stejných embryonálních nebo

kmenových bun k v kone né, specializované bu ky (Honzáková 1996). D kaz ethylenovou mod í – Na deset minut pono íme vlas do 5% roztoku NH4OH ve 25% etanolu, poté dáme na 10 minut do 50% etanolu. N kolikrát umyjeme v 95% lihu a necháme vyschnout. Poté naneseme na 5 min. ethylenovou mod , opláchneme v destilované vod a 95% etanolu a vysušíme. Pozorujeme, jak intenzivn pronikla mod pod kutikulu vlasu (Gaudette 2000e). Ekgonin – metabolit kokainu. Ektoderm – vn jší zárode ný list. Ektodermální dysplazie – získaná porucha mikroskopické struktury pokožky. Projevuje se dla ovou a plantární hyperkeratózou, poruchami tvorby neht a vlas . Excita ní vlnová délka – vlnová délka zá ení ( asto v UV

ásti spektra), které je

používáno k excitaci (buzení) p irozené fluorescence látek. Využívá se nap íklad p i fluorescen ní mikroskopii. Extrakce fenolová – metoda sloužící k extrakci DNA z lyzátu bun k. Lyzát se smíchá s roztokem fenolu, p ípadn se sm sí chloroformu a fenolu. Proteiny jsou hydrofobní a z stávají v organické fázi, zatímco vysoce nabité nukleové kyseliny p echázejí do fáze vodné. Následná centrifugace odd lí spodní organickou a vrchní vodní fázi, v níž jsou obsaženy nukleové kyseliny. Vysrážení nukleových kyselin se poté d je etanolem nebo izopropanolem. GC – viz chromatografie. GC/MS – viz chromatografie. HGF – r stový faktor hepatocyt

(hepatocyte growth factor) – látka ze skupiny

cytokinin . Stimuluje p edevším proliferaci keranocit , jaterních bun k aj. (Rosypal 2002). Hmotnostní spektrometrie – MS (mass spectrometry) – fyzikáln -chemická metoda ur ování hmotností atom , molekul a molekulových fragment po jejich p evedení na ionty. Vypoví o struktu e látek. Výsledkem je hmotnostní spektrum umož ující stanovit izotopické složení a strukturu látky (Balíková 2004). Tandemová hmotnostní spektrometrie (MS/MS) – dovede odlišit i velmi podobné látky sériovým provedením hmotnostní spektrometrie. 88

HPLC – viz chromatografie. Chromatografie – fyzikální separa ní metoda selektivního d lení složek ze sm sí. Je založena na odlišnosti jednotlivých složek, které se mají od sebe odd lit, na základ afinity v i dv ma vzájemn nemísitelným fázím. P i emž jedna fáze je pevná a druhá pohyblivá (Bína a kol. 1976). Ch. kapalinová – LC (liquid chromatogragraphy) – chromatografická metoda, p i níž se analyzovaný roztok (pohyblivá fáze) filtruje sloupcem adsorbentu (pevná fáze), umíst ným ve svislé sklen né kolon . V horní ásti sloupce se pak zachytí látky s nejv tší afinitou k použitému sorbentu, v dolní látky s nejnižší afinitou (Bíma a kol. 1976). Ch. plynová – GC (gass chromatography) – chromatografická metoda, p i níž je mobilní fází plynná sm s, jejíž složky se adsorbují na tuhé stacionární fázi nebo se pohlcují v kapalin zakotvené na tuhém nosi i. Je jí možno stanovit všechny látky, které se dají p evést p i pracovních teplotách do plynného skupenství. Její výhodou je velká rozlišovací schopnost umož ující analyzovat mnohasložkové vzorky, jejichž složky se jen málo liší. Pro analýzu se kombinuje s hmotnostní spektrometrií – GC/MS (Bína a kol. 1976; Balíková 2004). Ch.

vysokoú inná

kapalinová

–

HPLC

(High

Performance

Liquid

chromatography) – vysoce ú inná separa ní biochemická metoda. Vysoké ú innosti dosahuje zejména díky použití stacionární fáze s velmi malými ásticemi (nej ast ji silikagel), do níž je mobilní fáze (sm s vody a organických rozpoušt del) vhán na pod tlakem. Imunohistochemické vyšet ení – imunologické vyšet ení používané k detekci antigen ve tkáních. Spo ívá v navázání protilátky na odpovídající ve tkáni obsaženou skupinovou substanci. Navázaná protilátka se po navázání prokazuje p íslušnou protilátkou (Klír 1999). Index d e ový – pom r pr m ru d en vlasu k pr m ru celého stvolu. U lov ka je obecn nižší než 1/3. Index lomu – základní optická charakteristika prost edí. Vypo ítá se jako pom r fázové rychlosti sv tla c ve vakuu k fázové rychlosti sv tla v dané látce (Klabanová a kol. 1997a). Infra ervená spektroskopie s Fourierovou transformací – FTIR (Fourier transform infrared spectroscopy) – metoda pro stanovení atom

89

a molekul, pracující na

základ m ení interferogramu svazku infra erveného zá ení po pr chodu vzorkem. Je velmi citlivá a velmi p esná. Inzulínu podobný r stový faktor – IGF – látka ze skupiny cytokinin . Stimuluje proliferaci v tšiny bun k (Rosypal 2002). Kanabinoidy – bezdusíkaté fenolické lipofilní látky, vyskytující se p edevším v konopí setém a produktech z n j vyrobených (hašiš, konopný olej). Nejvýznamn jší látkou je 9

- tetrahydrokanabiol (THC). Aplikace: inhaluje se kou ením. Ú inky: THC p sobí

p ímo na kanabinoidní receptory. Zp sobuje vzestup tepové frekvence, krevního tlaku, sucho v ústech, euforické stavy (pocit veselí, družnosti atd.) nebo nep íjemné stavy (dezorientace, halucinace, úzkost). Ú inek trvá n kolik hodin. M že se vyvinout psychická závislost. Metabolická dráha: oxidace

9

- tetrahydrokanabiol

postupná

tetrahydrokanabiol-karboxylové kyseliny (THC–COOH) (Balíková

2004). Kodein – viz opiáty. Kokain – alkaloid obsažený v listech kokainovníku. Izolovaný kokain se vyskytuje jako s l hydrochloridu nebo jako volná báze crack. Aplikace: ve form soli je vst ebáván nosní sliznicí (š upán) nebo rozpušt n a aplikován injek n ; crack lze inhalovat kou ením. Ú inky: p sobí agonisticky jako dopamin, noradrenalin a serotonin. P sobí stimula n na CNS a po lokální aplikaci jako anestetikum. Vyvolává pocit zvýšené výkonnosti, hyperaktivity, n kdy také agresivity. Ú inek trvá asi 2 hodiny. Poté následuje stav deprese. Na kokain se vyvíjí t žká psychická závislost. Metabolická dráha: kokain

kokaethylen, norkokain, benzoylekgonin, ekgonin

(Balíková 2004). K ída – (135–65 mil. let BC) stratigraficky nejmladší útvar druhohor (Klabanová a kol. 1997a). Kyselina olejová – nenasycená mastná kyselina CH3(CH2)7CH=CH(CH2)7COOH. Kyselina palmitová – mastná kyselina CH3(CH2)14COOH. Kyselina stearová – mastná kyselina CH3(CH2)16COOH. Langerhansovy bu ky – bu ky uložené nad bazální membránou epidermis. Funk n jsou podobné makrofág m, rozpoznávají antigen (cizorodou látku) a zpracovávají ho. Nejspíše zprost edkovávají reakce spojené s alergickými reakcemi epidermis ( ihák 2002). Melanocyty – bu ky nacházející se p i bazální membrán vlasových

folikul .

Z jejich

bun ných 90

organel

epidermis a v blízkosti (Golgiho

aparátu

a

endoplasmatického retikula) postupem asu vznikají submikroskopická t líska – melanosomy, obsahující melanin ( ihák 2002). Merkelovy bu ky – smyslové bu ky, uložené na bazální lamin epidermového epitelu. Spole n

s nervovými zakon eními a Schwannovou bu kou tvo í Merkelovu

ploténku, která má hlavn mechanorecep ní funkci ( ihák 2002). Methamfetamin – pervitin – viz budivé aminy. Mezoderm – st ední zárode ný list. V pr b hu zárode ného vývoje se z n j vyvíjí v tšina orgán (Klabanová 1997b). Nika ekologická – vymezení všech životních požadavk , které organismu ur itého druhu umož uje prostorové a funk ní za len ní do struktury ekosystému (Klabanová 1997b). MS/MS – viz hmotnostní spektrometrie. Opiáty – rostlinné alkaloidy obsažené ve š áv nezralých makovic máku setého. Tato š áva (po vysušení opium) obsahuje kodein a morfin, jehož acetylací se vyrábí heroin (diamorfin). Aplikace: heroin se aplikuje injek n , š upáním, výjime n per os. Ve form

báze ho lze inhalovat. Heroin se v krvi velmi rychle m ní na 6-

monoacetylmorfin a ten na morfin, ze kterého vzniká samotná ú inná látka. Ú inek: p sobením na receptory endorfin v CNS p sobí analgeticky, euforicky, tlumí kašel, snižují st evní pohyblivost. Vzniká fyzická závislost (Balíková 2004). Metabolická dráha: heroin

6-O-monoacetylmorfin

kodein morfin

morfin-6-glukosiduronát

Osina – rozší ená ást chlupu na jeho konci. Osv tlení difuzní – snadno nastavitelné osv tlení používané u optických mikroskop . Difuzního osv tlení docílíme, vložíme-li mezi lampu a pozorovaný objekt matné sklo. Osv tlení Köhlerovo – osv tlení dostupné u kvalitních mikroskop . Úplné Köhlerovo osv tlení sestává ze zdroje sv tla, kolektorové o ky a clony (Bisbing 2000). Parakrinní mezibun né komunikace – komunikace mezi bu kami prost ednictvím jejich produkt , které difundují do mimobun ného prostoru a ovliv ují sousední bu ky (Ganong 1999). 91

Perm – (290–250 mil. let BC) nejmladší stratigrafický útvar prvohor. V tomto období se vyvinuli primitivní plazi (Klabanová a kol. 1997b). Pigmentová granula – malé (0,2–0,8 m Ø), oválné áste ky, rozptýlené v bu kách k ry lidského vlasu (Jolles, Zahn 1995). Proliferace – bun né bujení. Radioimunoanalýza – RIA (radioimmunoassay) – nesmírn

citlivé stanovení

biologických molekul. Je založena na reakci mezi antigenem a protilátkou. K detekci vytvo eného imunohistochemického komplexu se využívá radioaktivní zna ení (Mazura 1999). RFLP – analýza polymorfizmu délky restrik ních fragment – (restriction fragment lenght polymorphism) – citlivá molekulárn -biologická diagnostická metoda. Je založena na sledování a porovnávání velikosti a po tu specificky našt pených fragment DNA jednotlivých vzork . Prvním krokem restrik ní analýzy je št pení specifickou restrik ní endonukleázou, která DNA rozšt pí na mén než 30 úsek . Našt pené fragmenty poté d líme podle velikosti elektroforeticky (s p esností až na 1 bázi) a vizualizujeme za pomocí radioaktivn (32P, 35S), nebo neradioaktivn zna ené sondy (Mazura 1999; Jolles, Zahn 1995). Silikony – polysiloxany se strukturní jednotkou –SiR2–O– , kde R je uhlovodíkový zbytek (alkyl, aryl, aralkyl, cykloalkyl) (Bína 1976). Skenovací elektronový mikroskop – SEM – mikroskop, který na rozdíl od optického mikroskopu používá nikoliv sv telné paprsky, ale svazek elektron . Má velkou rozlišovací schopnost (až 0,2 nm) (Honzáková 1996). Skvalen – isoprenoid, derivát isoprenu. Je meziproduktem v biosyntéze cholesterolu. Smíšená aglutinace – sérologické vyšet ení používané k detekci antigen Probíhá podobn

ve tkáních.

jako absorp n -elu ní metoda. V prvním kroku dojde k vazb

p íslušné protilátky (anti A, anti B) na skupinovou substanci ve vzorku. Po promytí se navázaná protilátka detekuje p ímo, bez eluce, náplavem erytrocyt (Klír 1999). Stereomikroskop – mikroskop pozorující obraz sou asn dv ma samostatnými optickými systémy (mikroskopy), které jsou v i sob posunuty, a poskytuje tak t írozm rný obraz pozorovaného objektu. Stratum germinativum epidermis – zárode ná vrstva pokožky uložená p i její bazální membrán ( ihák 2002). Stratum lucidum epidermis – jedna z bun ných vrstev pokožky, nacházející se pod zrohovat lou vrstvou (stratum corneum) ( ihák 2002). 92

Streptomycin – antibiotikum používané nap íklad p i lé b

tuberkulózy (Klabanová

1998). Syndrom Menkes v – geneticky podmín ná porucha absorpce Cu. Projevuje se poruchou pigmentace vlas , pomalejším r stem a mentálním vývojem, anemií a poruchami skeletu. THC –

9

- tetrahydrokanabiol – viz kanabinoidy.

Trias – (250–205 mil. let BP) nejstarší útvar druhohor. Na jeho konci se objevují první savci (Klabanová 1998). Vernix caseosa – mázek – mazlavá, sýrovitá hmota, pokrývající t lo plodu asi od 5. m síce nitrod ložního vývoje. Skládá se ze sekretu mazových žláz a z odlou ených bun k k že (Vacek 1992).

93

Seznam použité literatury Amaral, Lia Quieroz de (1996): Loss of body hair, bipedality and thermoregulation. Comments on recent papers in Journal of Human Evolution. Journal of Human Evolution, ro . 30, . 4, s. 357–366. Arenberger, Petr (2002): Pé e o vlasy. In: Arenberger, Petr a kol., Klinická trichologie. Praha: Maxdorf. Bahn, Paul G. ed. (1997): Hroby, hrobky, mumie. Praha: Argo. Balíková, Marie (2004): Forenzní a klinická toxikologie. Praha: Galén. Beran, Michal – Lysenková, Alena (1999): Posmrtné zm ny. In: Vorel, František jr. ed., Soudní léka ství, Praha: Grada Publishing, s. 41–54. Bína, Jaroslav a kol. (1976): Malá encyklopedie chemie. Praha: SNTL Nakladatelství technické literatury. Bisbing, R. E. (2000): Hair, Comparison: Microscopic. In: Siegel, Jay A. – Saukko, Pekka J. – Knupfer, Geoffrey C., ed., Encyclopedia of Forensic Sciences. Academic press, A Harcourt Science and Economic Company, s. 1002–1016. Bost, Robert O. (1993): Hair analysis – perspectives and limits of a proposed forensic method of proof: a review. Forensic Science International, sv. 63, s. 31–42. Cone, Edward. J. – Darwin, William D. – Wen-Ling Wang (1993): The occurence of cocaine, heroin and metabolities in hair of drug abusers. Forensic Science International, sv. 63, s. 55– 8. ihák, Radomír (2002): Anatomie 3. Praha: Grada Publishing. Deedrick, Douglas W – Koch, Sandra L. (2004): Microscopy of Hair Part 1: A Practical Guide and Manual for Human Hairs. Forensic Science Communication, sv. 6, . 1. Deedrick, Douglas W. (2000): Hairs, Fibers, Crime and Evidence. Forensic science communications, sv. 2, . 3. http://www.fbi.gov/hq/lab/fsc/backissu/july2000/deedric1.htm#Hair%20Evidence Ganong, William F. (1999): P ehled léka ské fyziologie. Praha: H&H. Gaudette, B. D. (2000 a): Hair: Overview. In: Siegel, Jay A. – Saukko, Pekka J. – Knupfer, Geoffrey C. ed., Encyclopedia of Forensic Sciences. Academic press, A Harcourt Science and Economic Company, s. 999–1002.

94

Gaudette, B. D. (2000 b): Hair, Comparison: Other. In: Siegel, Jay A. – Saukko, Pekka J. – Knupfer, Geoffrey C. ed., Encyclopedia of Forensic Sciences. Academic press, A Harcourt Science and Economic Company, s. 1016–1018. Gaudette, B. D. (2000 c): Hair, Comparison: Significance of Hair Evidence. In: Siegel, Jay A. – Saukko, Pekka J. – Knupfer, Geoffrey C. ed., Encyclopedia of Forensic Sciences. Academic press, A Harcourt Science and Economic Company, s. 1018– 1024. Gaudette, B. D. (2000 d): Hair, Hair Transfer, Persistence and Recovery. In: Siegel, Jay A. – Saukko, Pekka J. – Knupfer, Geoffrey C. ed., Encyclopedia of Forensic Sciences. Academic press, A Harcourt Science and Economic Company, s. 1032–1034. Gaudette, B. D. (2000 e): Hair, Identification of Human and Animal Hair. In: Siegel, Jay A. – Saukko, Pekka J. – Knupfer, Geoffrey C. ed., Encyclopedia of Forensic Sciences. Academic press, A Harcourt Science and Economic Company, s. 1034– 1041. Harkey, M. R. (1993): Anatomy and physiology of hair. Forensic Science International, sv. 63, s. 9–18. Havlí ková, Michaela (2002): Androgenní alopecie muže a ženy. In: Arenberger, Petr a kol., Klinická trichologie. Praha: Maxdorf. Henderson, G. L. (1993): Mechanisms of drug incorporation into hair. Forensic Science International, sv. 63, s 19–29. Honzáková, Marie a kol. (1996): Všeobecná encyklopedie ve ty ech svazcích, díl 1 a/f. Praha: Nakladatelský d m OP. Horký, Drahomír – ech, Svatopluk – Trávník, Pavel (2002): Obecná histologie. Brno: Vydavatelství MU. http://www.fbi.gov/hq/lab/fsc/backissu/jan2004/research/2004_01_research01b.htm Hühne, J. et al. (1999): Mitochondrial DNA in human hair shafts – existence of intraindividual differences, International Journal of Legal Medicine, sv. 112, s. 172–175. Chaplin, George – Jablonski, Nina G. – Cable, N. Timothy (1994): Physiology, thermoregulation and bipedalism. Journal of human evolution, ro . 27, s. 497–510. Ishida, Kaori et al. (2000): Significance of DNA analysis for determination of ABO blood groups from hair and nail of decomposed human remains: a comparison with phenotyping by the absorption-elution method. Legal Medicine, . 2, s. 212–215. Jolles, P. – Zahn, H. (1995): Hair: Biology and Structure. Berlin: Springer–Verlag.

95

Jurado, C. – Kintz, P. – Menéndez, M. – Repetto, M. (1997): Influence of the cosmetic treatment of hair on drug testing. International Journal of Legal Medicine, 110, s.159–163. Jurado, C. – Soriano, T. – Giménez, M. P. – Menéndez, M. (2004): Diagnosis of chronic alcohol consumption, Hair analysis for ethyl-glucuronide. Forensic Science International, sv. 145, s. 161–166. Kalasinsky, Kathryn S. – Magluilo, Joseph – Schaefer, Teresa Jr. (1993): Hair analysis by infrared microscopy for drug abuse. Forensic Science International, sv. 63, s. 253– 260. Kelly, Raymond et al. (2000): Hair analysis for drugs of abuse. Hair color and race differentials or systematic differences in drug preferences? Forensic Science International, sv. 107, s. 63–86. Kintz, P. (2000): Drugs of abuse, Hair. In: Siegel, Jay A. – Saukko, Pekka J. – Knupfer, Geoffrey C. ed., Encyclopedia of Forensic Sciences. Academic press, A Harcourt Science and Economic Company, s. 1034–1041. Klabanová, Olga a kol. (1997 a): Všeobecná encyklopedie ve ty ech svazcích, díl 2 g/l. Praha: Nakladatelský d m OP. Klabanová, Olga a kol. (1997 b): Všeobecná encyklopedie ve ty ech svazcích, díl 3 m/r. Praha: Nakladatelský d m OP. Klabanová, Olga a kol. (1998): Všeobecná encyklopedie ve ty ech svazcích, díl 4 /ž. Praha: Nakladatelský d m OP. Klír, P emysl (1999): Identifikace stop biologického p vodu. In: Vorel, František jr. ed. a kol., Soudní léka ství, Praha: Grada Publishing, s. 425–456. Konrádová, Václava – Uhlík, Ji í – Vajner, Lud k (2002): Funk ní histologie. Jino any: H&H. Langdon, John H. (1997): Umbrella hypotheses and parsimony in human evolution: a critique of the Aquatic Ape Hypothesis. Journal of Human Evolution, ro . 30, s. 479–494. Loyka, S. – Dolný, A. (1993): Klasifikace a názvosloví povrchu vlas . Soudní léka ství, r. 29, . 3, s. 26–27. Mazura, Ivan (1999): Identifikace osob pomocí technik molekulární genetiky. In: Vorel, František jr. ed., Soudní léka ství, Praha: Grada Publishing, s. 457–475. Michalíková, Helena (2002): Struktura vlasu a vlasový cyklus. In: Arenberger, Petr a kol., Klinická trichologie. Praha: Maxdorf. 96

Moeller, M. R. – Fey, P. – Sachs, H. (1993): Hair analysis as evidence in forensic cases. Forensic Science International, sv. 63, s. 43–53. Moore, Keith L. – Persaud, T. V. N. (2002): Zrození lov ka: Embryologie s klinickým zam ením. Praha: ISV. Nozawa, Hideki et al. (1999): Purification of nuclear DNA from single hair shafts for DNA analysis in forensic sciences. Legal Medicine, . 1, 61–67. Pichini, Simona et al. (1997): Hair analysis for nicotine and cotinine: evaluation of extraction procedures, hair treatments, and development of reference material. Forensic Science International, sv. 84, s. 243–252. Pragst, F – Spiegel, K. – Sporkert F. – Bohnenkamp, M. (2000): Are there possibilities for the detection of chronically elevated alcohol consumption by hair analysis? A report about the state of investigation. Forensic Science International, sv. 107, s. 201–223. Prokopec, Miroslav – Glosová, Libuše – Ubelaker, Douglas H. (2004): Zm na barvy vlas u d tí v prvních p ti letech života (longitudinální studie). In: Budil, Ivo – Horáková, Zoja, Antropologické symposium III. – sborník, Plze : Vydavatelství a nakladatelství Aleš en k, s.r.o. Rivier, Laurent (2000): Is there place for hair analysis in doping controls? Forensic Science International, sv. 107, s. 309–323. Ro ek, Zbyn k (2002): Historie obratlovc : Evoluce, fylogeneze, systém. Praha: Academia. Rosypal, Stanislav (2002): Úvod do molekulární biologie, 2. díl, molekulární biologie eukaryot. Brno: Rosypal. Sachs, H. (1997): History of hair analysis. Forensic Science International, sv. 84, s.7–16. Skopp, G. – Pötsch, L. – Moeller, M. R. (1997): On cosmetically treated hair – aspects and pitfalls of interpretation. Forensic Science International, sv. 84, s. 43–52. Stenn, K. S. – Paus, R. (2001): Controls of Hair Follicle Cycling. Physiological Reviews, sv. 81, . 1, s. 450–494. Suchánek, Jaroslav a kol. (1996): Kriminalistika: kriminalistickotechnické metody a prost edky. Praha: Vydavatelství Policejní akademie eské republiky. Takizawa, Takami et al. (1998): Ultrastructure of Human Scalp Hair Shafts as Revealed by Freeze-Substitution Fixation. The anatomical record, sv. 251, s. 406–413. Titlbachová, Svatava (1967): Lidské vlasy a zví ecí chlupy. In: Fetter, Vojt ch – Prokopec, Miroslav – Suchý, Jaroslav – Titlbachová, Svatava, Antropologie. Praha: Academia, s. 433–449. 97

Uhl, Michael – Sachs, Hans (2004): Cannabinoids in hair: strategy to prove marijuana/hashish consumption. Forensic Science International, sv. 145, s. 143–147. Vacek, Zden k (1992): Embryologie pro pediatry. Praha: Karolinum – Nakladatelství a vydavatelství JP. Walsh, R. J. – Chapman, R. E. (1966): A Study of the Quantitative Measurement of Human Head Hair Fibres. Man, sv. 1, . 2, s. 226–232. Weenig, R. (2000): Potential problems with the interpretation of hair analysis results. Forensic Science International, sv. 107, s. 5–12. Yoshino, M. – Sato, H. – Seta, S. (2000): Hair, Deoxyribonucleic Acid Typing. In: Siegel, Jay A. – Saukko, Pekka J. – Knupfer, Geoffrey C., ed., Encyclopedia of Forensic Sciences. Academic press, A Harcourt Science and Economic Company, s. 1025– 1032.

Internetové zdroje Kreger, David C. (1998–2003): A Look at Modern Human Origins, http://www.modernhumanorigins.com/anth501.html, staženo 15.6. 2004. McElwee, Kevin J. (1996–2003): keratin.com, http://www.keratin.com, staženo 23. 6. 2004.

98

Rejst ík acetylkodein, 79 aglutinace smíšená, 62, 92 alkohol, 79 alopecie, 49 amfetamin, 76, 87 aminy budivé, 79 anagen, 11, 13, 17, 42, 43, 45, 46, 47, 68 analýza segmentální, 74, 78 androgeny, 27, 49, 50 barba, 28 barva vlas , 30, 66, 67 barvy na vlasy, 37, 61 bulge zóna, 15, 39, 43, 45 bu ky k ry vlasu, 19 kutikulární, 21 Langerhansovy, 11 Merkelovy, 11 capilli kymotrichi, 29 capilli lissotrichi, 29 cévy, 11, 13, 15, 44 cibulka vlasová, 11, 13, 14, 15, 19, 21, 40, 44, 45, 47, 76 cilia, 27 cyklus vlasového folikulu, 11, 13, 40, 42, 43, 45, 47, 75 DNA, 47, 60, 71, 72, 73, 88, 92, 95, 97 d e vlasu, 15, 17, 20, 26, 27, 35, 48, 54, 58, 59, 64, 68, 79 endokutikula, 22 epikutikula, 22, 23 epitel, 11, 15, 16, 42, 45, 47, 60, 71, 73, 87 estrogeny, 43 etnika, 9 exogen, 47 exokutikula, 22 extrakce fenol-chloroformová, 72, 73 faktory r stové, 42 fil –fil, 29 flumina pilorum, 26 folikul vlasový, 9, 10, 11, 13, 14, 15, 21, 29, 39, 40, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 68, 76 folikulogeneze, 40 fusi kortikální, 20, 54, 61, 66, 68 fylogeneze ochlupení, 32 granula pigmentová, 18, 19 heroin, 79, 81, 91, 94 HLA DQa, 72

hormony, 11, 27, 43, 48, 50, 84 hypertrichosis lanuginosa, 26 hypertrichosis vera, 27 chlupy sinusové, 28 chromatografie, 61, 73, 78, 80, 88, 89 identifikace, 54, 55, 65, 66, 67, 69, 70, 71, 72, 73 identifikace p vodce vlasu, 65, 67, 71, 96 infundibulum, 11 inkorporace drog, 75 isthmus, 11 kanabinoidy, 79 katagen, 42, 46, 47 keratin, 19 keratinizace, 14, 15, 29, 45, 54, 76 kodein, 79, 80, 90, 91 kokain, 79, 80, 87, 88 komplex bun ných membrán, 19, 23 komunikace epitelo-mezenchymální, 13, 42 neverbální mezilidská, 10, 28 kondicionéry, 36 kone ek vlasový, 15, 57, 63, 68 ko en, 13, 15, 44, 57, 60, 62, 68 anagenní, 15 telogenní, 15, 16 kosmetika, 35, 36, 61 k ra vlasu, 15, 36, 65 kutikula vlasu, 14 vnit ní epitelové pochvy, 14 kutikula vlasu, 14, 15, 20, 22, 31, 38, 57, 64 lak na vlasy, 37 lanugo, 17, 26, 48 marihuana, 79, 81 markery, 79, 82 matrix zárode ná, 13 maz, 10, 14, 36, 46, 75, 76, 79, 82 melanin, 30, 38, 49, 72, 77, 83, 91 melanocyt, 11, 13, 40, 90 melatonin, 50 membrána sklovitá, 11

99

membrana vitrea, 11, 13, 15, 47 metamfetamin, 76 metoda absorp n -elu ní, 62, 87, 92 mikroskopie fluorescen ní, 54 polariza ní, 54 skenovací elektronová, 54, 61, 70, 92 srovnávací, 54 mikrospektroskopie infra ervená, 54 model mozaikový, 42 model multi–compartment, 75 monilethrix, 34 morfin, 79, 91 morfogeneze vlasového folikulu, 13, 39 mozokortex, 19 musculus arrector pili, 11, 13, 15 nervy, 13, 14, 15, 28 nikotin, 78, 79 n žky, 63 obo í, 10, 16, 25, 27, 28, 40, 46, 48, 57, 59 odbarvování vlas , 20, 23, 24, 38, 82 ohe , 34, 64 ochlupení axilární, 11, 14, 27, 28, 59 disperzní, 27 primární, 25 pubické, 11, 14, 27, 52, 69 sekundární, 25 terciální, 25 terminální disperzní, 27 ondulace trvalá, 24, 37, 61, 68 vodová, 37 opium, 79 orthokortex, 19, 30 papila dermální, 11, 13, 15, 39, 45 parakortex, 19, 30 PCR, 62 peroxidu vodíku, 37, 64 pesíky, 55 pigment, 13, 22, 31, 38, 57, 59, 66, 68 pili annulati, 35 pili torti, 35 plešatost, 49 podsada, 55, 56 pochva

epitelová vnit ní, 11, 13, 14, 47 epitelová zevní, 11, 14 vazivová, 11, 15 post mortem root banding, 65 pot, 10, 75 programová orgánová delece, 42 p enos vlasu nep ímý, 52 p ímý, 52 sekundární, 52 puberta, 27, 48 rutilismus, 31 asy, 10, 16, 25, 27, 28, 48, 57, 59 sex-chromatin, 60 skupiny krevní, 62 spektrometrie hmotnostní, 61, 88, 91 spektroskopie infra ervená s Fourierovou transformací, 61, 89 srst, 9, 10, 25, 32, 33, 34, 53, 55, 56, 57

stereomikroskopie, 54 stopa biologická, 6, 51, 52, 55 syndrom Menkes v, 93 šampóny, 36 šediv ní, 49 škára, 11, 45, 47 šok ondula ní, 37 t líska vej itá - ovoid bodies, 19 telogen, 11, 15, 42, 43, 47 THC, 79, 90, 93 Tollundský muž, 64 transfer pasivní, 75 trichoptilosis, 35 trichorrhexis invaginata, 35 trichorrhexis nodosa, 35 trichoschisis, 35 vellus, 26 vernix caseosa, 26, 93 vibrissae, 28 vlas intermediární, 26

100

terminální, 27 velusový, 26 vlasy bambusové, 35 korálkovité, 34 kroužkovité, 35 kudrnaté, 29, 31, 59 pep ovité, 29, 31 spirálovité, 29, 31, 35 šedé, 31 vlnité, 29 vousy, 14, 17, 43, 50 vrstva Henleova, 14 Huxleyova, 14 vyšet ení imunohistochemické, 62, 89 vyšet ení toxikologické, 5, 55, 74, 77, 79 zm ny posmrtné, 64 zrzavost, 31 žlázy, 9 mazové, 11, 14, 24 potní, 11, 46

O autorovi Mikoláš Jurda Narodil se 26. kv tna 1983 ve Starém Bohumín , malém m st ve Slezsku, ale prakticky celý dosavadní život prožil v Ostrav a Brn . Po

základní

škole

za al

v roce

1998

navšt vovat Mati ní gymnázium v Ostrav , které je sice oficiáln

všeobecn

zam ené, ale spíše se

kloní k p írodov dnému zam ení. Gymnázium zakon il maturitou z eštiny, angli tiny, chemie a biologie. V roce 2002 za al studovat na P írodov decké fakult Masarykovy univerzity v Brn obor antropologie. D vodem byl sou asný zájem o studium biologie a studium lov ka, ne ovšem lov ka nemocného, jako ho vidí medicína, ale lov ka zdravého, vyvíjejícího se, spole enského a tvo ícího.

101