MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA SOCIOLOGIE BAKALÁŘSKÁ PRÁCE SAMETOVÁ REVOLUCE V SOCIOLOGICKÝCH INTERPRETACÍCH

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA SOCIOLOGIE

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

SAMETOVÁ REVOLUCE V SOCIOLOGICKÝCH INTERPRETACÍCH

Autor práce: Rygarová Sylva Vedoucí práce: PhDr. Roman Vido, Ph.D.

Brno 2013

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením PhDr. Romana Vida, Ph.D., a ţe jsem všechny pouţité zdroje informací uvedla v seznamu pouţité literatury.

V Brně, 12. prosince 2013

……………………………………… PODPIS

PODĚKOVÁNÍ Děkuji panu PhDr. Romanu Vidovi, Ph.D. za vedení bakalářské práce.

Obsah

1.

Úvod ......................................................................................................................................... 5

2.

Komparace interpretací ............................................................................................................ 6 2.1

Vznik a krátká charakteristika srovnávaných interpretací ................................................ 6

2.2

Kritéria komparace ........................................................................................................... 7

2.2.1

Tocquevillova teorie revoluce ................................................................................... 7

2.2.2.

Tocquevillova metoda v Havelkově zpracování ....................................................... 9

2.3

Střet historicky individualizujích sil a všeobecných kulturně-civilizačních tendencí .... 12

2.3.1

Holého interpretace ................................................................................................. 14

2.3.2. Moţného interpretace................................................................................................... 18 2.3.3 2.4

Stav společnosti ....................................................................................................... 22

Směr vývoje společnosti a cíle, které si revoluce určila ................................................. 26

2.4.1 Směřování společnosti u Holého .................................................................................. 26 2.4.2 Směřování společnosti u Moţného ............................................................................... 28 2.4.3 Kam se měla společnost ubírat ................................................................................... 30 3

Závěr ...................................................................................................................................... 33

Bibliografie.................................................................................................................................... 35 Seznam obrázků ............................................................................................................................ 36 Jmenný index................................................................................................................................. 37 Anotace.......................................................................................................................................... 38

1. Úvod Sametová revoluce se odehrála před čtyřiadvaceti lety, přesto je neustále událostí s otevřeným koncem. Ačkoli jiţ uběhlo mnoho let, téma sametové revoluce dodnes zaujímá významnou pozici v diskusích, jeţ probíhají ve společnosti a které se týkají stavu naší společnosti. Stále se lidé obrací k otázce, jakých cílů měla vlastně revoluce dosáhnout. Zda tato očekávání naplnila či nikoli. Sametová revoluce byla významným předělem v novodobé historii Československé, respektive české, republiky. Vyústila ve velké změny, které se odehrály ve formálně ustanoveném sociálním řádu společnosti a zasáhla tak do mnohých aspektů lidského bytí. Téma sametové revoluce neustále vyvolává u lidí emoce, které jsou pro nás potvrzením, ţe se zabýváme reflexí skutečně významné společenské události, která neupadne v běhu dějin do zapomnění. Na to, o jaké cíle měla revoluce usilovat, ale existuje nepřeberné mnoţství teorií a názorů. Tato bakalářská práce si vytýčila za cíl srovnání dvou moţných interpretací sametové revoluce. Dvě reflexe, jeţ popisují vývoj socialistické společnosti a její vyústění v sametové revoluci, cíle, které si dle autorů těchto interpretací vytýčila a moţný nástin toho, jak se jí tyto cíle dařilo prosadit. Osou komparace se pro tuto práci stala Tocquevillova teorie, která sleduje charakteristiky Velké francouzské revoluce. Profesor Miloš Havelka si tuto teorii zobecnil a

vypracoval

teoretický model analýzy, který je moţný aplikovat na zkoumání příčin a charakter sametové revoluce. Tento model jsem pouţila pro srovnání dvou monografií jejichţ obsahem je mimo jiné popis socialistické společnosti, která právě prochází sociální změnou a jejíţ průběh ústí v sametovou revoluci. Komparovanými monografiemi jsou Malý český člověk a skvělý český národ [(1996) 2010] od profesora Ladislava Holého a sociologický esej Proč tak snadno… [(1991) 2009] jehoţ autorem je profesor Ivo Moţný. Bakalářská práce je zaměřená na popis socialistické společnosti, tak jak její stav autoři reflektují a na změny, které z tohoto stavu vyplývají. Hlavní odlišnost srovnávaných pracích je, ţe oba autoři reflektují odlišení veřejné a soukromé sféry a kaţdý z nich reflektuje jednu z těchto sér.

5

2. Komparace interpretací 2.1

Vznik a krátká charakteristika srovnávaných interpretací

Jak kniha Ladislava Holého Malý český člověk a skvělý český národ tak kniha Iva Moţného Proč tak snadno… nebyly myšleny primárně jakoţto sociologická analýza Sametové revoluce. Kaţdý z těchto autorů se spíše snaţil o jakési vysvětlení toho co se událo, ovšem ne jako komplexní analýzu tehdejší společnosti, ale z hlediska vědních oborů, v jejichţ rámci se akademicky realizovali. Malý český člověk a skvělý český národ: Národní identita a postkomunistická transformace společnosti. [(1996) 2010] je dílem profesora PhDr. Ladislava Holého, CSc., které vyšlo v roce 2010 jako druhé vydání této monografie. První vydání této publikace vyšlo jiţ v roce 1996. Ladislav Holý působil jako sociální antropolog převáţně v zahraničí, kam se uchýlil v roce 1972, kdy se, převáţně z politických důvodů, nechtěl vrátit z badatelského pobytu ze Zambie do tehdejšího Československa. Nejprve přednášel na univerzitě v Belfastu a poté na skotské univerzitě St. Andrews, kde působil aţ do své smrti v roce 1997. Ladislav Holý byl jedním z představitelů směru tzv. interpretativní antropologie, která vysvětluje kulturu konkrétního společenství na základě hodnotových a symbolických systémů, které je moţno v daném společenském prostředí identifikovat. Je to pojetí kultury, které je subjektivistické, neboť je zaloţeno na významech a smyslech, které kulturnímu systému přiřazují aktéři, kteří disponují znalostí daných kulturních prostředků. [Uherek in: Holý, 2010: 216-218] V rámci tohoto paradigmatu se rozhodl i zpracovat svoji knihu, která by vypovídala o specifičnosti ţivota v dobách reálného socialismu v tehdejším Československu, svrţení komunistického reţimu a transformaci postkomunistické společnosti. Jeho analýza tehdejší společnosti stojí na základě obsahové analýzy nejrůznějších publikací, ať jiţ vědeckých, nebo běţných periodik, neboť právě ony jsou symbolickým vyjádřením tehdejšího stavu společnosti. Sběr těchto materiálů probíhal v letech 1992 – 1993, tedy jiţ s jistým časovým odstupem. Informace o tehdejší společnosti jsou tedy pouze zprostředkované, nikoli samotným autorem proţité. Uţ titul knihy Proč tak snadno…:Některé rodinné důvody sametové revoluce [(1991) 2009] napovídá, ţe oblastí studia prof. PhDr. Iva Moţného, CSc. je sociologie rodiny. Tento sociologický esej vyšel poprvé v roce 1991, tedy těsně po Sametové revoluci a snaţí se podat výklad tohoto projevu sociální dynamiky pomocí autentického zachycení společnosti ve chvíli, kdy dochází k postkomunistické transformaci. Moţný jiţ v roce 1989 napsal stať Čertovo kopýtko funkční analýzy rodiny, vyznívající jako kritika marxistické ideologie, která se snaţila 6

rodinu vyuţít pro prosazování ţádoucí socialistické ideologie. Tato stať je zařazena na samotném počátku eseje, neboť vysvětluje jak se rodina adaptovala na podmínky, které jí byly státem nastoleny, a zároveň poskytuje autentické zachycení tehdejší společnosti. Zbytek eseje vzniká a vychází aţ v roce 1991, tedy s určitou moţností reflexe porevolučního vývoje a moţností poukázat na rizika, která si s sebou nový systém řízení státu můţe nést z reţimu minulého. Všechny tyto postřehy jsou vykreslovány z pozic zájmů rodinných sociálních skupin, které jsou různě stratifikačně diferencovány a zaujímají odlišné pozice v sociální struktuře. Moţný se snaţí zaznamenat problémy, se kterými jsou rodiny nuceny se vypořádat ve svém kaţdodenním ţivotě. Popisuje neustálé střety rodin s neefektivními a nefunkčními institucemi sociální struktury.

2.2

Kritéria komparace

2.2.1

Tocquevillova teorie revoluce

Pro srovnání interpretací Sametové revoluce je nutné zvolit kritéria, díky nimţ bude srovnání moţné. Jelikoţ se v tomto případě jedná o interpretace autorů, kteří přijímají odlišná paradigmata výzkumu, je nutné hledat obecnější charakteristiky sociální dynamiky, kterou ve svých dílech popisují. Hledat nějakou sociologicky univerzální definici revoluce je úkol poměrně obtíţný, neboť kaţdá z revolucí, která se v historii udála, měla své osobité rysy, jimiţ se vymezovala vůči revolucím jiným. Snaţit se tedy klasifikovat revoluce do určitých kategorií by znamenalo dopouštět se zjednodušení, díky němuţ by bylo moţné jednotlivé charakteristiky kvantifikovat a poté z těchto kvantifikovaných charakteristik vytvořit určité univerzálně platné rysy revoluce. Kaţdá z revolucí, která se v průběhu dějin odehrála, měla pro konkrétní aktéry jedinečný význam, neboť byla právě projevem jejich vůle. Bylo by tedy velice obtíţné uplatňovat klasifikace některých významných teoretiků revoluce, jakými byli například Michael Mann, Theda Skocpolová, nebo Charles Tilly, kteří se zaměřovali na konkrétní historicky významné revoluce, na popis sametové revoluce. Samotná sametová revoluce, jak uţ její označení samo o sobě vypovídá, je význačná právě tím, ţe nebyla násilným aktem. Uţ touto svou charakteristikou by vybočovala z mnohých vypracovaných konceptů revoluce. Cílem tedy bylo nalézt takové pojetí popisu revoluce, které by bylo ve své podstatě natolik obecné a univerzálně platné, ţe by se dalo aplikovat i na natolik specifickou revoluci, jako byla 7

ta, která se odehrála na konci roku 1989 v tehdejším Československu. Paradoxně autorem, který mi takový rámec poskytl, byl Alexis de Tocqueville, jehoţ dílo Starý reţim a revoluce (1856) je popisem Velké Francouzské revoluce, který se odehrála roku 1789, tedy o dvě stě let dříve. Jeho analýza tehdejšího stavu společnosti byla natolik nadčasová, ţe po přečtení tohoto díla prakticky nejste schopni tohoto autora zařadit do škatulky nějakého směru. Jeho analýza se vymyká tehdejšímu stylu argumentace této významné události v dějinách Francie. Ač jeho práce vychází ze studia nejrůznějších dokumentů a tzv. tvrdých dat a faktů, snaţí se pohlédnout za tyto viditelné projevy tehdejší situace a proniknout do hloubky příčin a zákonitostí, jeţ umoţnily, aby bylo tohoto stavu dosaţeno. Právě k výročí vydání českého překladu Tocquevillova díla Starý reţim a revoluce vydal měsíčník Politická Revue v roce 2003 anketu, kde se významní myslitelé dnešní doby vyjádřili právě k tomuto neobyčejnému popisu tehdejší revoluce. Milan Řepa [2003] ve svém komentáři označuje Tocquevilla za klasika, čehoţ se mu povedlo dosáhnout díky tomu, ţe i přes velký časový odstup, dokáţe i v dnešní době vést dialog se čtenáři, kteří mají pocit, jako by čtená zkušenost byla jejich vlastní proţitou. Jak sám poznamenává, některé pasáţe z knihy Starý reţim a revoluce oslovují mnohé z těch, jeţ si proţili Sametovou revoluci v Československu. Jiří Hanuš, který vydání těchto komentářů podnítil, vidí úlohu Tocquevillova díla následovně: „Jeho [Tocquevillovy – pozn. aut.] dvě zásadní knihy, Demokracie v Americe a Starý režim a revoluce, nemohou být dnes opominuty při citaci ţádným badatelem, který se váţně zamýšlí nad problémy kontinuity dějin, nad příčinami revolučních změn, nad stabilitou demokratických institucí či nad úlohou náboţenství v moderní době.“ [Hanuš, 2003] Poslední dvě Hanušem zmíněná témata nejsou pro tuto práci podstatné, neboť srovnávané interpretace se zabývají víceméně pouze obdobím před ustavením nového státního zřízení, které nikterak zásadně nerozebírají. Ano, formulují sice prvky, jeţ by měly nové politické zřízení ustavovat, ovšem s ohledem, ţe obě tato díla byla vydána hned na počátku devadesátých let dvacátého století, nejsou schopna reflektovat to, do jaké míry byly tyto předpoklady naplněny. V tomtéţ čísle podal komentář i Jiří Ogrocký [2003], který zastává názor, ţe ve svém popisu Velké francouzské revoluce si Tocqueville pokládá takové otázky, které je moţné pokládat si i v dnešní době, pokud se snaţíme podat výpověď o nějaké výrazné sociální změně. Jako první je náhled na revoluci, kdy tvrdí, ţe revoluce není přelom, který by přicházel se zcela novými myšlenkami. Na revoluci je potřeba se dívat ze širší perspektivy, uvědomit si, ţe myšlenky a poţadavky, které se snaţí revoluční snahy prosadit, nepřichází aţ po revoluci nebo v průběhu revoluce, ale ţe jsou jiţ etablované tzv. ve starém reţimu. Druhým bodem je zamyšlení nad novou ideologií, popřípadě novými idejemi, které se revoluce snaţí prosadit. Kdo s těmito idejemi přichází, odkud se vzaly, mají nějaký reálný základ, jsou vůbec uskutečnitelné, uvědomujeme si důsledky, které by 8

uskutečnění těchto idejí přinesly? Jsou vůbec tyto ideje produktem racionálního uvaţování? Třetí otázku, kterou si dle Ogrockého Tocqueville klade, je otázka: „Co tedy máme povaţovat za rozhodující sílu v historickém utváření společnosti, a zejména společnosti moderní?“ [Ogrocký, 2003] Odpověď hledá ve změně struktury společnosti, na které by měla být praktická vláda a moc v dané společnosti schopna reagovat. Je tedy nutné, aby obecná pravidla, kterými se výkon správy řídí, vycházela z kaţdodenní všední zkušenosti, kterou ovládaná skupina zaţívá. 2.2.2. Tocquevillova metoda v Havelkově zpracování Tocquevillovu metodu analýzy revoluce vyuţil prof. Miloš Havelka, CSc. ve své stati Sociální změna a logika situace (kontinuita, diskontinuita, univerzalita a partikularita v sociální změně), jakoţto výchozí rámec pro analýzu Sametové revoluce. Tocquevillovy teze povaţuje za „ … připomenutí obecnějšího napětí, zjistitelného vlastně v kaţdé historické změně, a sice na jedné straně napětí mezi kontinuitou a diskontinuitou vývojových procesů, a na straně druhé mezi obecnou (s jinými změnami komparovatelnou nebo přímo univerzální) povahou probíhajících změn, a mezi jejich historicky individualizovanými (partikulárními) efekty.“ [Havelka, 2010: 203] Na základě takto vypracované teorie zformuloval ilustrativní tabulku (obrázek 1.), která by měla slouţit jakoţto model, podle kterého by měla podrobnější analýza Sametové revoluce proběhnout. Tento model se soustřeďuje na základní dimenze, které je nutné studovat, aby bylo moţné porozumět sociální změně. První dimenzí je specifická národní kultura, historie a setrvačnost daného sociálního systému, tradiční hodnoty předávané z generace na generaci.

Druhá dimenze je prvkem diskontinuity, která se projevuje především

v ekonomicko-politické sféře, která je díky globalizaci podřízena širším universálním tlakům. Zde zdůrazňuje přechod k hodnotám liberalismu, kapitalismu, které byly do té doby politickým reţimem v Československu potlačovány. Právě vlivem rozšiřování hodnot tzv. západních společností, dochází k proměnám ve společnosti, šíření všeobecných kulturně-civilizačních charakteristik. Pod tuto dimenzi spadá dle Havelky proces modernizace, industrializace, urbanizace, sekularizace, demokratizace, utváření občanské společnosti, stratifikace aj. Poslední dimenze naznačuje ideje a cíle, kterých by se mělo prostřednictvím sociální změny dosáhnout. Zde by měly být zmíněny i cíle, které nejsou reálně uskutečnitelné a mělo by zde být i zdůrazněno, proč není moţné tyto cíle realizovat, popřípadě zmínit nebezpečí a rizika, která jsou s nimi spojena. [Havelka, 2010: 206] V Havelkově podání je kladen důraz na důsledek střetu specifických historických událostí českého národa s vnějším tlakem, který českému lidu vnucoval určitou strukturu, která nebyla opřena a ţádnou legitimitu a vyústila v tvorbu Goffmanových předstíraných identit a tvorbě jakési druhé společnosti. 9

Obrázek 1.

[Havelka, 2010: 206] 10

Výše zmíněné teorie nám tedy ukazují, ţe pojímat Tocquevillovu interpretaci jako měřítko srovnání dvou interpretací Sametové revoluce se zdá být relevantní. Vzhledem k výše uvedeným charakteristikám se v dílech Holého a Moţného zaměříme na dimenze, které ve svém modelu vymezil prof. Miloš Havelka, CSc., tedy na to, jak interpretují reakci institucí vládní moci na sociální změny, které českou společnost zasáhly a ovlivnily sociální strukturu ke konci osmdesátých let dvacátého století. Zda a popřípadě jak reflektují vliv světových dějin a dění v okolních státech a jak interpretovali cíle a ideje, které si aktéři Sametové revoluce vytýčily.

11

2.3

Střet historicky individualizujích sil a všeobecných kulturně-civilizačních tendencí

Sociální struktura je základním kamenem sociologických analýz. Pokud zde zkoumáme takovou událost, jakou je sametová revoluce, je úkolem badatele postihnout sociální změny a jejich charakter. Projevy sociální dynamiky bývají nejvíce patrné v oblastech, kde se střetávají hranice dimenzí, které tvoří mocenskou strukturu společnosti. Z Tocquevillova hlediska, kdy minulost, přítomnost a budoucnost tvoří kontinuitu je nutné pochopit, ţe právě skrze zkoumání sociálních struktur je moţné pozorovat sociální změnu, která se vţdy v sociální struktuře projeví. Stejně tak je i na základě dlouhodobějšího vývoje struktury moţné predikovat, jakými směry se můţe společnost dále ubírat. Je nutné si však uvědomit, ţe by se výzkumník dopustil velkého zjednodušení, pokud by se domníval, ţe pro konkrétní společnost je moţné právě jen jedno východisko ze stávající situace. Úkolem sociologa je postihnout více variant tohoto vývoje, varovat před nebezpečími a riziky, jeţ si sebou ze starého reţimu zákonitě neseme. Na tuto myšlenku do jisté míry navázal Anthony Giddens [Šubrt, 2010], který je zastáncem názoru, ţe sociální struktura je nutně spojena se sociální dynamikou, kterou rozumí změny společnosti v čase. V Tocquevillově teorii můţeme sledovat důraz, který klade na instituce. Instituce, ať uţ v oblasti administrativní, politické, sociální či ekonomické, by dle Tocquevilla, měly mít neustále svou oporu v kaţdodenní činnosti. Není tedy dle něj moţné, aby instituce nereflektovaly vývoj, který se ve společnosti odehrává. Instituce jsou sociologicky zkoumaným objektem, neboť právě ony jsou osou kaţdé kultury, jsou místem, kde se střetává individuum a společensky normované způsoby jednání. Zvláště citlivým místem střetu jsou formálně ustanovené instituce. Takové instituce, jejichţ legitimita dávno vymizela, se pak stávají bodem sváru, proti němuţ je moţné se vzbouřit. Tento fenomén se rozhodl Tocqueville [(1856) 2003] popsat na konkrétním případu francouzské aristokracie, která ztratila svou legitimitu tím, ţe její funkce ve společnosti jí byly odebrány a přeneseny na nově vznikající byrokratický aparát. I přes ztrátu své výsadní úlohy se však její postavení a privilegia nezměnila. Problém vyvstává ve chvíli, kdy je byrokratickou cestou lid státem kontrolován. Byrokratický aparát figuruje jakoţto prostředník mezi strukturou a jednajícími aktéry a dohlíţí na normy, které jsou samotným státem stanoveny. Legitimitu struktury popisuje i Anthony Giddens [Šubrt, 2010] ve své teorii strukturace. Dle této teorie se struktura stává reálnou pouze v tom okamţiku, kdy je realizována v praktickém jednání sociálních systémů. Sociální struktura je tak vnímána jakoţto výsledek jednání jedinců. 12

V Havelkově teorii [2010] je ze sociologického hlediska podstatné zkoumat na případu sametové revoluce to, jak se národní identita, tvořená specifickými politickými, kulturními a sociálními hodnotami a orientacemi, jeţ si během historického vývoje osvojila, snaţí přizpůsobit, popřípadě se podvolit všeobecným kulturně-civilizačním charakteristikám, které působí univerzálně na všechny společnosti. Pod těmito tendencemi je pak moţné spatřovat takové sociologické fenomény jakými jsou industrializace, modernizace, demokratizace, sekularizace apod. V bodě střetnutí se těchto dimenzí je nutné sledovat takové oblasti sociálního jednání, jako je utváření občanské společnosti. Sledovat míru informovanosti lidu o státním a politickém zřízení, které v jejich společnosti dominuje, sledovat jaký názor a postoj k tomuto zřízení projevují, do jaké míry se s ním identifikují, popřípadě sledovat překáţky, které jsou na cestě k identifikaci s idejemi či ideologiemi stavěny do cesty. Další oblastí, kterou je nutné reflektovat je pak utváření politické kultury, jak dané ideologie navazují na národní charakter společnosti. Do jaké míry tato ideologie odpovídá kulturnímu dědictví národa, tedy do jaké míry rezonuje s jeho tradicemi, orientacemi, stereotypy či jeho mentalitou. Oba autoři se zaměřují spíše na popis situace socialistické československé společnosti, která nedokázala nalézt takový model mocenské organizace společnosti a fungování státu, který by odpovídal soudobému stavu a povaze národa. Ve svém kaţdodenním ţivotě individua neustále naráţejí na mantinely, které jsou státem stanoveny. Oba autoři tedy reflektují stejný problém, jen jej kaţdý vysvětluje z odlišného úhlu pohledu. Budeme-li postupovat na základě Havelkova nástinu analytické metody, je nutné vymezit zásah univerzálně-kontinuální dimenze do sociální změny. Pokud nahlíţíme na situaci, která předcházela zvolení socialistického řádu, jakoţto vedoucího v českém státě, je nutné obrátit se na světové dějiny. Přijetí socialistického státního zřízení v tehdejším Československu bylo podmíněno poválečnou situací. Válka připravila lidi o elementární pocit bezpečí, nastolila obavy z toho, zda bude moţné zajistit uspokojení základních potřeb. Proto po válce v českých zemích zavládla masová podpora komunistické strany. „… stát převzal garanci za základní sociální zabezpečení všech občanů formou státních důchodů, zajistil bezplatnou zdravotní péči, bezplatné školství a zavedl pracovní povinnost…“ [Holý, (1996) 2010: 25] Proklamovaná rovnost sociálního řádu, odměňování dle zásluh a pracování dle schopností kaţdého z jednotlivců ve prospěch společnosti, to byla odpověď na strach ze zajištění základních potřeb, jejichţ uspokojování válka znesnadnila, popřípadě úplně znemoţnila. Stejně tak Moţný [(1991) 2009]reflektuje přijetí socialistického řádu převáţně díky příslibu zajištění hmotného zabezpečení jedinců. Oba autoři jsou si vědomi, ţe se s těmito hodnotami neidentifikovala celá 13

tehdejší populace, ale byla to výrazná většina těch, kteří o tyto socialismem zajišťované jistoty stáli. I přes toto počáteční přijetí hodnot socialistického systému se postupem času objevil nesoulad mezi jednáním jednotlivců a stanoveným sociálním řádem. 2.3.1

Holého interpretace

Pro Holého [(1996) 2010] se otázka nemoţnosti adaptace na formálně ustavený socialistický sociální řád stala problematikou opozičních zájmů jednotlivců a mocenskou strukturou státu. Sociální struktura se stala diferencovanou hned z několika hledisek. První způsob diferenciace byl dán na základě striktního odlišování veřejné a soukromé sféry v kaţdodenním ţivotě jednotlivců za éry reálného socialismu. Sám Holý pojímá tuto dualitu jako odcizení národa a státu a vzájemné soupeření těchto sfér o kapitál individuí. K tomuto oddělení došlo na základě zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Hranice mezi sférou soukromou a veřejnou byla vytvořena jednak ideologickým programem, jehoţ úkolem bylo prosadit jako primární entitu společnost, nikoli individuum,

a dále k upevnění své moci pouţívala

symbolických prostředků, jeţ byly do české kultury násilně importovány z Východu a neměly v českých zemích své kořeny. Byly prosazovány zájmy imaginárního společenství, které ve skutečnosti neexistovalo, neboť společnost nebyla jednotnou, ale nadále působila rozpolceně a její jednotlivé části zůstávaly izolovány v soukromé sféře. „Společnost byl pojem určený k vytváření kolektivní identity, která byla předmětem politického a ekonomického úsilí a v jejímţ jménu a zájmu se vše uskutečňovalo (…) Jednalo se o entitu… , od které se jednotlivci prostřednictvím svého jednání, názorů nebo úmyslů mohli distancovat.“ [Holý, 2010 : 27] Pokud přijmeme Giddensovu teorii [Šubrt, 2010] o jednání sociálních aktérů, které není moţné oddělit od struktury a která odráţí Tocquevillovu tezi o kořenech sociálních struktur v kaţdodenním ţivotě individuí, zde nalézáme v Holého interpretaci moment nesouladu mezi kaţdodenní zkušeností aktérů a sociálního řádu. Sám Holý poznamenává, ţe entita společnosti je doménou zejména v oblasti veřejné sféry, tedy oblasti ţivota jednotlivce, kde získává zdroje a kapitál pro svou obţivu. V této oblasti se musí realizovat především prostřednictvím sociálního a kulturního kapitálu. V této oblasti bylo třeba i symbolicky prezentovat oddanost celospolečenským zájmům nad zájmy, o které jedinec usiloval v soukromé oblasti. Od přelomového roku 1948 se v průběhu několika mála let, jak Holý zdůrazňuje, proklamované hodnoty socialistického řádu nedařilo plně realizovat. Místo homogenizace společnosti skrze jednotný sociální status jednotlivce, kterému odpovídá rovný přístup ke 14

vzdělání, do jisté míry totoţný příjem a stejný ţivotní styl, se ukázalo, ţe jen hrstka mocných disponujících přístupem k institucím správy veřejného ţivota, řídí chod celé mocenské struktury. Dominantní postavení tak měla skupinka establishmentu, která manipulovala jak s výrobními prostředky, tak vzdělávacími prostředky, dokonce byla schopna mobilizovat nátlakové instituce. Na tomto příkladu je zřetelně vidět, ţe právě jedinci, kteří chtěli dosáhnout vyššího sociálního statusu, museli umět nakládat se sociálním kapitálem. Vyšší sociální status ve veřejné sféře znamenal lepší přístup k hmotným prostředkům, které posléze slouţili k uhrazení nákladů na soukromou realizaci v privátní sféře. Ve veřejné sféře bylo nutné umět se orientovat v předivech sociálních vazeb mezi jedinci a umě si vytvářet své vlastní sociální sítě, díky nimţ je moţné profitovat. Hranice mezi veřejnou a soukromou sférou pak byla výrazná dle Holého i faktem, ţe lidé si vytvořili dvě sítě sociálních kontaktů. Jednu ve veřejné sféře, kde vládl i jiný druh morálky a druhou ve sféře privátní. Důvodem, proč docházelo k diferenciaci mezi morálkou ve veřejné a soukromé sféře, bylo, ţe státní byrokratický aparát, včetně utajených agentů, pronikal i do nejniţších vrstev státně spravovaných institucí. Bylo tedy nutné umě nakládat s kulturním a symbolickým kapitálem. Ovšem se symboly uměl operovat i mocenský aparát, z nutnosti vydělávat si na obţivu a chodit do práce, učinil symbol identifikace jedince s komunistickou ideologií. Tím, ţe tedy jedinci chodili do práce podporovali socialistické zřízení státu a tím jeho dominantní postavení legitimizovali. Stejně tak v rovině symbolů operoval státní aparát s informacemi, které byly podřízeny tvrdé cenzuře. Vládl tedy nad moţností šíření informací a tím omezoval symboly, jeţ by mohly být vyuţity jako nástroj proti tehdejšímu zřízení. [Holý, 2010: 28 -36] „Přátelé zpravidla pocházeli ze stejného vzdělanostního a kulturního zázemí a sdíleli obdobné zájmy.“ [Holý, 2010:28] Tyto přátelské vztahy bylo obtíţné udrţovat na pracovišti, neboť tam působil jiný sociální řád, jiná pravidla, jiný druh morálky a leţ se stala tiše respektovaným prostředkem k dosaţení individuálních zájmů, zde se operovalo s jiným symbolickými znaky, neţ se kterými lidé zacházeli v běţném soukromém ţivotě. Pouze skupina vzdělanců nacházela blízké přátele i v pracovním kolektivu. Ve většině případů totiţ jejich povolání odpovídalo sociálnímu prostředí ve kterém byli socializováni a tak byli v tomto postavení spokojeni a plně se v něm realizovali. Nebylo tedy třeba nastavovat “druhou tvář“, která by byla prvotním zdrojem pro realizaci v soukromé sféře. Uspokojení z osobní dráhy ţivota bylo saturováno ve sféře veřejné. Právě všudypřítomná leţ, která figurovala ve sféře veřejné, umocňovala význam blízkých přátel, kterým bylo moţno věřit. Vyjádřeno Goffmanovou [1999] terminologií, veřejná

15

a privátní sféra byly dvě odlišné scény, na nichţ jednotlivec odehrává odlišné role pro odlišná publika. Holý ovšem neopomněl taktéţ zdůraznit, ţe tak, jako se jedinec zpronevěřuje ideologii socialistické společnosti, stejně tak se v kaţdodenním ţivotě zpronevěřuje i národním tradicím, jejichţ specifickým hodnotám se v reálném ţivotě ani nepřibliţuje. Poukazuje na to, ţe národ můţe být vnímán jakoţto kulturně zaloţená, intelektuálně vyzrálá, demokratická a mírumilovná entita, neboť takto je vykreslována pohledem dějin, ovšem z hlediska empirického zjištění vycházející z kaţdodenní zkušenosti s individui, jeţ by měli být členy tohoto národa, je moţné se setkávat s lidmi, jejichţ charakterové vlastnosti se tomuto obrazu neblíţí. A opět zde nalézáme jakési Goffmanovské vrstvení identit, kdy jedinec se můţe cítit jakoţto člen národa, ovšem s tímto národem se identifikuje pouze v omezené míře a pouze v dosti specifických situacích. V běţném kaţdodenním ţivotě se spíše soustřeďuje na realizaci alternativních identit. Pro Holého se stává kulturní sféra, která je nabitá symbolickými odkazy, hlavní oblastí jeho analýzy. Dle jeho způsobu nahlíţení předpokládá, ţe „… politika je výrazem daného kulturního systému a kaţdé politické jednání je součástí širšího kulturního kontextu.“ [Holý, 2010: 10] V tomto smyslu se kaţdé jednání odráţí v symbolech, na které je během sociální změny odkazováno. V tomto ohledu se Holý plně ztotoţňuje s Havelkovou teorií, která předpokládá kontinuitu národního charakteru, a období socialistické dominance v českých společnostech je bráno jako etapa, která tuto kontinuitu zcela narušila. Sametová revoluce je pokládána jako prostředek, jímţ se má znovuobnovení kontinuity nastolit. Na jedné straně zdůrazňuje dědictví, které si s sebou český národ nese, neboť právě v symbolické rovině spatřuje kulturní dědictví tvořené tradicemi, postoji a hodnotami, které se dědí z generace na generaci prakticky v nezměněné podobě. Díky tomuto procesu získává český národ o sobě představy, které vychází z tradic vzdělanosti, demokratičnosti a vysoce kulturního národa. [Holý, 2010: 82] Stejně tak si s sebou jako národní dědictví nese kaţdý národ svou minulost. Nese si s sebou výjevy z dějin, které jsou lidu společností vštěpovány. Problémem je, ţe dějiny není nikdo schopen vţdy interpretovat zcela přesně. Paměť, zvláště pak paměť národa, je do jisté míry značně selektivní. Vyzdvihují se v příhodný okamţik takové momenty, které podpoří proklamovanou myšlenku. Ty, které by poţadovanou ideu podkopávaly jsou potlačovány a popírány, popřípadě je jejich vyobrazení zkresleno. „Češi také chápou tradice ve smyslu kontinuity, která je výsledkem specifického čtení české historie.“ [Holý, 2010:86]

16

Na druhé straně do dějin kaţdého národa, ať dobrovolně či nuceně, zasahují praktiky mocensko-politických subjektů, kterými jsou ovlivňovány. Na příkladu českých dějin je patrné, ţe samostatný národ byl dlouhá staletí pod útlakem okolních politických zřízení. Jen na velmi krátká období se český stát mohl prezentovat jakoţto zcela autonomní oblast. Holý zmiňuje, ţe během sametové revoluce byly za symboly národních tradic povaţovány osoby, které je moţné povaţovat za patrioty usilující o duchovní jednotu národa, popřípadě o sjednocení národa. Takovými symboly byli sv. Václav, Jan Hus, František Palacký, Tomáš Garrigue Masaryk, později Alexander Dubček a Václav Havel. Snad aţ na první dva zmíněné figurují všichni výše zmínění autoři jakoţto představitelé prosazování národně svobodomyslného, rovnostářského a demokratického ducha vůči konkurenčním mocensko-politickým subjektům. U Palackého to byla německá autokracie, Masaryk měl za úkol prosadit samostatnost a suverenitu českého lidu po zhroucení se starého světového uspořádání po první světové válce prakticky před všemi tehdejšími mocnostmi, Alexander Dubček jakoţto představitel Praţského jara 1968, který se nebál vystoupit proti Moskevské centralizaci a Václav Havel jakoţto představitel nových zítřků po listopadu 1989. Ovšem tenhle pohled na dějiny českého národa je jen jeden z celé škály alternativ. Holý přiznává, ţe „ Češi sami sobě sdělují, kdo jsou, projekcí současných idejí a hodnot do vyprávění o minulosti, které je legitimizuje.“ [Holý, 2010: 87]. Takto vnímaný pohled na sebe samé mají Češi zasazen do symbolického světa. Pokud ovšem mluvíme o symbolickém světě, mluvíme o kultuře. Jelikoţ Češi neměli aţ do roku 1918 nikdy vlastní autonomní stát, s vlastními státníky či politiky, bojovali za české národní zájmy převáţně lidé z řad vzdělanců a umělců, tedy patrioti z řad kulturní, tedy symbolické, sféry. Zvlášť výrazně se tento jev objevil v dobách národního obrození, kdy „českou otázku“ nastolovali výhradně literáti. Zde se zrodilo velmi úzké spojení mezi kulturou a politikou, které zůstalo zachováno aţ do dnešních dnů. Politická kultura byla oblastí malého počtu jedinců, ve většině případů buďto členů socialistického establishmentu, nebo disidentů. Právě kvůli izolaci v soukromé sféře se nevytvořila občanská společnost, která by se o budoucnost českého národu zajímala. Disidenti byli naopak spíše lidé z řad intelektuálů, ve velké míře literátů, kteří se snaţili na problematiku nevyhovujícího socialistického řízení státu, upozornit především prostřednictvím literárních děl, popřípadě jiným způsobem symbolického vyjádření.

17

2.3.2. Možného interpretace V Moţného interpretaci lze vysledovat ambivalentní postavení státu a rodiny, jakoţto dvou proti sobě stojícím entitám, které usilují o moţnost nárokovat si co moţná nejvíce z kapitálu jednotlivců. Moţný se identifikuje s myšlenkou, kterou vyřkl Ferdinand Mount na adresu ideologií stanoveného sociálního řádu ve vztahu k rodině. „ … poznamenal, ţe všechny ideologie jsou inherentně nepřátelské rodině, ţe se ji snaţí interpretovat po svém a vyuţít ji pro své vlastní cíle, čemuţ se rodina od věků úspěšně brání, sledujíc neúchylně svoje vlastní cíle, které jsou v podstatě neměnné.“ [Moţný, 2009: 40] Stejně jako Holý i Moţný zaznamenává v československé socialistické společnosti nesoulad mezi mocenskou strukturou státu, a jí stanoveným sociálním řádem, a kaţdodenním ţivotem jednotlivců. Moţný podotýká, ţe zárodky tohoto nesouladu jsou obsaţeny jiţ v samotné ideologii, která naprosto nereflektuje reálné potřeby jednotlivců. Moţný klade důraz na to, jak se v reálném ţivotě nepodařilo naplnit cíle socialistické ideologie. Tato ideologie byla po válečných nejistých letech přijímána s nadšením, samozřejmě ţe ne u všech, ale většina obyvatel vítala sociální jistoty, které jim reţim přisliboval. Převáţně mladým rodinám se program zdál velmi přitaţlivý. Moţný přibliţoval situaci následovně: „Nové uspořádání společnosti nabízelo či slibovalo rodině za to, co jí bralo v moţnosti expanze rodinného majetku, také nemalé výhody: ţeně osvobození od nekončícího domácího posluhování a novou důstojnost z ekonomické nezávislosti v placeném zaměstnání, (…) řemeslníkům a drobným podnikatelům jako otcům rodiny nebývalou jistotu pevného zaměstnání a úlevu od tlaku konkurence, (…) mladým lidem pohodlí umístěnky do prvního zaměstnání, doţivotní definitivu a pevný příslib k bytu v spravedlivém přídělovém systému bez investic a starostí a laciné závodní stravování a jesle i školky skoro zadarmo, (…) .“ [Moţný, 2009: 41] Tyto honosně prezentované ideály se ovšem nedařilo naplňovat. „ Ve světě zdravého rozumu je praxe skutečně nemilosrdným kritériem pravdy a ideály, které v realizaci selţou, nemohou být pro rozumného člověka dále vodítkem.“ [Moţný, 2009: 49] Díky mocenské struktuře nebylo moţné vytvořit hnutí, které by usilovalo o lepší plnění podmínek. Nebylo moţné kritizovat stávající poměry, neboť stranický aparát nepřipouštěl byť jen náznak odporu či výtky proti socialistickému zřízení státu natoţpak vůči samotné ideologii, která udávala samotnou mocenskou strukturu. Právě díky mantinelům, které reţim nastolil, bylo nutné, aby jedinci našli jiný způsob jak dosahovat saturování alespoň elementárních potřeb lidského bytí.

18

Sociální struktura, ač měla být zcela homogenní, neboť všichni jedinci spadali pod sociální pozici “státní zaměstnanec“, byla v reálné situaci stratifikována do tří tříd. Ač tedy socialistická společnost pracovala na utváření beztřídní společnosti, paradoxně se stále výrazněji od sebe diferencovaly tři sociální třídy. Osou této diferenciace byl právě přístup ke zdrojům zajišťujících běţný provoz domácností. První třídu tvořily tzv. běţné rodiny. Druhou třídu tvořily rodiny establishmentu. A třetí třídou byly rodiny disidentů. První dvě skupiny se od sebe liší mírou vlastnictví kulturního a sociálního kapitálu. Míra vlastněného kapitálu určovala sociální pozici ve stratifikované společnosti. Ekonomika měla být oblastí, která by byla zcela v moci státního dohledu a řízení. Co bylo státní, mělo být všech. Kaţdému mělo být dopřáno dle jeho zásluh a podle jeho potřeb. Ve skutečnosti se však veškerá moc a přístup ke zdrojům shromáţdil v rukou úzké skupiny lidí, té která nabývala největšího sociálního a kulturního kapitálu. To, ţe uměle vytvořená sociální struktura nefunguje lidé věděli. Tak, jak Moţný(2009) podává tehdejší stav československé společnost, lze říci, ţe se vytvořila z nutnosti zajišťovat vlastní ţivobytí, jakási druhá společnost se svými vlastními institucemi a řádem, který bylo nutno realizovat. Tato druhá společnost byla zcela zaloţena na sociálním a kulturním kapitálu. Díky nutnosti se obnovily tradiční široké příbuzenské sítě, na jejichţ základě se lidé snaţili obstarávat si zdroje. „Tak jako se trh zboţí realizuje jako (ne)výměna darů, tak se trh práce realizuje jako (ne)výměna laskavostí a úsluh.“ [Moţný, 2009: 70] Celá tato druhá společnost byla tedy velmi silně vázána na kontext, ve kterém se odehrávala. Bylo neustále nutné udrţovat vazby na patřičné lidi, udrţovat v paměti, jakýsi seznam vyrovnanosti účtů, aby se zachovávala široká síť konexí, atp. Celý systém obstarávání si zdrojů se stal postupem času aţ neúnosně náročný na čas, zdroje a energii. Tento prohřešek proti proklamované ideologii nebyl jen očím patrný, nýbrţ se velmi citelně projevoval v kaţdodenním ţivotě jednotlivců. Jak Moţný [(1991) 2009] poznamenává samotný problém tkvěl v tom, ţe celý sociální strukturní systém by měl být důsledkem dlouhodobého vývoje. Měl by být vyústěním historicky specifických charakteristik daného společenství. Instituce, které zde vznikaly pod vlivem socialistického zřízení státu, byly do českého prostředí importovány z odlišného kulturního prostředí. Vytvoření kaţdého institucionálního řádu by mělo přicházet zdola, jakoţto zobecnění činnosti, které se odehrává v kaţdodenním ţivotě jednotlivců. V tomto případě však došlo k ustavení institucí shora, kdy byl do českého prostředí dosazen řád, který byl výsledkem vývoje zemí Sovětského svazu, kde převládal spíše ještě tradiční způsob ţivota. V Československu však, v době kdy se země dostávaly pod sovětskou nadvládu, jiţ převládaly modernizační tendence. Do příchodu socialismu se v tehdejší společnosti povedlo vypracovat zcela autonomní oblasti ekonomiky, správy, politiky a ideologie. S nástupem 19

socialismu se však všechny sféry přetavily v jediný celek, neboť všechny spadaly pod centrálně spravovanou moc, která sídlila v Moskvě. Při vynaloţení nemalého mnoţství času, energie a zdrojů za účelem fungování v běţném ţivotě, bylo pro mnohé neúnosné neustálé ritualizování kaţdodennosti, která byla mocenským aparátem vynucována. Jednalo se o symbolické vyjádření podpory systému organizace společnosti, který ovšem nefungoval a se kterým se jednotlivci neidentifikovali. Jelikoţ do systému fungování druhé společnosti, tedy i do systému tzv. druhé ekonomiky, byli zapojeni i lidé z establishmentu, kteří v něm dosáhli nejvyššího sociálního postavení, bylo nutné podporovat socialistickou organizaci společnosti alespoň symbolicky. Bylo vynaloţeno nemalé mnoţství zdrojů na udrţení iluze funkčnosti a legitimity socialistického zřízení státu a vedoucí úlohy Komunistické strany Československa (KSČ) v čele státu. Této iluze bylo dosahováno pomocí podmanění si symbolické sféry prostřednictvím cenzury. Jakékoli projevy, které by legitimitu socialistického zřízení státu podrývaly, ať uţ se jednalo o literární díla, písně, anekdoty, kresby apod., byly zakázány a trestány. „Velké většině národa ovšem nezáleţelo na neučesaných písničkách. Ale souţila je vysoká míra ritualizace kaţdodennosti, to věčné zdobení výloh, veřejné budovy zdobené hesly, do nekonečna znovu plány politicko-výchovné práce, … a děti ve školce zblbnuté Leninem… .“ [Moţný, 2009: 76 ] Celá tahle ritualizace byla opět projevem přetvářky. Vyjádřeno Goffmanovskou terminologií, byla ta hra, která se odehrávala před konkrétním obecenstvem, za účelem dosaţení jistého cíle. Třetí třídou, která byla rozpoznatelná ve stratifikované společnosti, byla skupina disidentů. Disidenti nespadají do kategorie běţných českých rodin, neboť ty neoplývají tak vysokým kulturním a ani sociálním kapitálem. S třídou establishmentu měli společné to, ţe sdíleli jisté ideály, nikoli však ty, které by podporovali marxistickou ideologii. Pro Moţného (2009) byli disidenti velmi inteligentní lidé, kteří ctili ideály pravdy a mravnosti. Byli to lidé, kteří získali svůj kulturní kapitál prostřednictvím vysokého vzdělání, kultivovaných zájmů, sečtělosti a hlavně díky kritickému rozumu, kterému se nezdráhali podrobit veškeré oblasti lidského bytí. Disidenti cítili, ţe vládní ideologie KSČ neodpovídá morálce pravdy, ţe by neobstála před zdravým rozumem. Obyčejný člověk raději v poniţujícím gestu odříkával nesmysly o socialistickém systému, jen aby ochránil svůj svět kaţdodenní reality. Svým způsobem se obyčejní lidé cítili vedle rodin disidentů jako zbabělci. I vládnoucí moc měla podíl na izolovanosti rodin disidentů od ostatních rodin. Tím, ţe disidenti vystupovali veřejně jako odpůrci reţimu, zaměřila se na ně pozornost bezpečnostních sloţek, které plně ovládala KSČ. Členové disidentu byli při kaţdé příleţitosti pošpiněni ve veřejných sdělovacích prostředcích. 20

Pomocí těchto vládních zásahů, bylo prakticky nemoţné, aby disidenti obhájili své postavení v sociální hierarchii. Přitom disidenti díky široké síti svých sociálních kontaktů, jeţ přesahovaly hranice státu, poskytovali jakýsi kontakt s kulturně-civilizačním vývojem, který byl nástupem komunistické moci přeťat. Do skupiny disidentů patřili převáţně umělci a vzdělanci. Jejich cílem bylo skrze svá díla a projevy prosazovat svobodu, prosazování lidských práv a minimálně volný přístup ke vzdělání. Ovšem tím, ţe tito lidé byli do jisté míry vyloučenou skupinou, udrţovali spíše vazby na a styky s jiným kulturním prostředím, neţ s prostředím domácím. Byli velmi vzdáleni realitě ţivota běţných českých rodin a spíše sdíleli ideály západního světa.

21

2.3.3

Stav společnosti

Prvním problémem, kteří oba autoři reflektují je, ţe se česká společnost vyvíjela určitým způsobem a do tohoto vývoje zasáhl vnější mocensko-politický subjekt. Tímto subjektem byl Sovětský svaz socialistických republik (SSSR), který měl ve své ústavě zakotvenou vedoucí roli Komunistické strany. Pod nadvládou SSSR došlo ke změně řízení státu. Importovaný systém řízení státu, přenesl zavedený systém, který byl ustaven s zemích Sovětského svazu a jehoţ centrum sídlilo v Moskvě. Zřejmě díky odlišnému vývoji nebyli občané schopni se s fungováním institucí identifikovat. Berger s Luckmannem tvrdí: „Instituce mají vţdy svou historii, které jsou výsledkem. Není moţné instituci správně porozumět bez pochopení historického procesu, který vedl k jejímu vzniku.“ [Berger, Luckmann, 1999: 58] A dále tvrdí, ţe pokud je nějaký druh činnosti institucionalizován, je pod sociální kontrolou, pouze v případě, ţe tato institucionalizace neproběhla zcela úspěšně, je nutné ji doplnit nějakým mechanismem kontrolu, nebo mechanismem, který by se snaţit tuto institucionalizaci podpořit, můţe jít například o zavedení nejrůznějších zákonů, popřípadě sankcí a podobně. Instituce jsou jedinci předávány v průběhu socializace jakoţto objektivní realita, která je opřena o kaţdodenní realitu. Původní vývoj české společnosti, jehoţ směr udal Tomáš Garrigue Masaryk směřoval k demokracii. Prosazoval se liberalismus, pluralita politických stran, trţní hospodářství, decentralizace moci, převedení určité autonomie na niţší správní celky. Byl to směr, kterým se ubírala převáţná část západní civilizace. Do tohoto vývoje však vpadla druhá světová válka, a zavedla do ţivota jedinců chaos, nejistotu a bezmoc. Po ukončení druhé světové války se však princip demokracie v tehdejším Československu neudrţel. Byl vystřídán vládou jedné strany, která byla centrálně spravována z Moskvy. Celé území spadající pod sovětskou nadvládu čelilo homogenizaci, snaze o potlačení diferenciace a pokusům o vyrovnaný stav všech zemí. Této homogenizace mělo být docíleno pomocí jednotného sociálního řádu, který byl opřen o instituce, které vycházely z komunistické ideologie. Ta prosazovala jakoţto primární entitu společnost, lidé měli jednat v zájmu celé kolektivity, neboť kolektivita je to, co samotné jedince utváří. Prosazování rovnosti ve výsledcích je interpretován spravedlivý sociální řád. Sociální rovnost je základem spolupráce, kdy rovné podmínky usnadňují identifikaci s ostatními členy skupiny, coţ dává vznik myšlence, ţe společná práce vede k obecnému prospěchu. Navíc je posilována sociální solidarita a soudrţnost, naproti tomu je sociální nerovnost pouze zdrojem konfliktů. Vize, ţe skupina více jedinců má větší potenciál, neţ schopnosti izolovaného jedince tuhle myšlenku také dotvářela. Tento způsob nazírání na společnost však nebyl dle autorů Čechům vlastní. Nedospěli k těmto závěrům z vlastní zkušenosti. Jelikoţ tyto instituce nebyli legitimně 22

ustanoveny v procesu institucionalizace, bylo nutné je zavést do formálního řádu, dát jim tedy právní podobu, aby bylo moţné dodrţování tohoto řádu vynutit nátlakovými sloţkami a nedodrţování sankcionovat. Proto byla pro tehdejší vládu tak důleţitá symbolická moc. Snaţili se lidem podsouvat své hodnoty formou výhod, kterých dosáhnou, budou-li s nimi sympatizovat. Vstup do KSČ umoţňoval získat lepší přístup ke zdrojům. Naopak vystupování proti hodnotám, jeţ vláda preferovala, se rovnalo odepření tohoto přístupu. Jelikoţ tento institucionální řád nenacházel podporu v kaţdodenní realitě jednotlivců, aby jim byla cesta ke zdrojům zpřístupněna, hráli na veřejnosti roli těch, kdo se s těmito institucemi identifikoval. Pokud budeme vycházet z teorie Ervinga Goffmana [1999], snaţí se samotná KSČ svou pozici idealizovat, tj. přetvářet se a upravovat podle toho, co se domnívají, ţe od ní společnost očekává a jak ji chápe. Situace, kdy je vyšší vrstva idealizována, aby byla pro členy niţších vrstev více ţádoucí je dle Goffmana zcela běţná a snaţí s podpořit sociální mobilitu. [Goffman, 1999: 4041] Podle Goffmana je zcela běţnou situací, ţe mnozí účinkující mají natolik silné motivy, ţe se uchylují ke zkreslení skutečnosti. Oba autoři se shodují v bodu, kdy tvrdí, ţe jedinci, jeţ se s nezaţitou institucionální strukturou neidentifikovali, tak se alespoň během účasti na symbolických rituálech podporujících tyto instituce, snaţili tuto skutečnost zastřít. Uţ samotné represivní opatření, které zavedla vláda proti těm, kteří by systém podrývali, vypovídalo o tom, ţe je společnost nějakým způsobem stratifikována. Jiţ v tomto okamţiku je tedy patrné, ţe samotná vláda jde proti své ideologii. Navíc výhody, které jedincům vyplývali z toho, ţe sympatizovali s vládní ideologií, uţ tuto skupinu řadili do vyšších sociálních pozic neţ lidi, kteří se do veřejného dění nezapojovali. Vytváří se tedy jakýsi ţivot ve lţi. Zkreslení skutečnosti se stává běţnou praktikou, která má jeden cílený motiv, zajistit si ve veřejné sféře výhodné postavení, které ovlivňuje úroveň, ať uţ prostřednictvím financí, kontaktů apod., kaţdodenního ţivota. Pro Holého znamenalo zmíněné zkreslení skutečnosti odlišení na sféry veřejnou a privátní, které spolu byly neodmyslitelně spjaty, ačkoli byli mezi nimi vytýčené velmi ostré a zřetelné hranice. Bylo dle něj nutné vyuţívat stávající strukturu a podmanit se jí. Rozdíl, který byl mezi těmito sférami spatřuje v symbolické rovině. Jak se ukazovalo, v kaţdé z rovin figurovaly odlišné hodnoty. Pro Holého byly právě odlišné hodnoty tím, co ukazovala na diskontinuitu, která českou společnost zasáhla. V soukromé sféře se lidé orientovali dle zaběhlých institucí, které si osvojili. Tyto instituce jim ukazovaly cestu, kterou se dát, jen státní reţim vytýčil hranice, kterým bylo nutné se podvolit alespoň ve veřejné oblasti, která umoţňovala realizaci v privátní sféře. 23

Moţný situaci reflektuje značně odlišně. Dle jeho mínění se lidí svého zaběhlého způsobu jednání nevzdali. Ve chvíli, kdy spatřili, ţe stát je oklamává, se zmobilizovali a podmanili si samotnou veřejnou sféru. Ta se stala zcela vyprázdněnou formou, ve které probíhalo jednání, které bylo řízeno původními zaţitými vzory jednání. Moţný hovoří o tom, ţe si „ … rodina stát nakonec úspěšně kolonizovala.“ [Moţný, 2009: 46] Získáváme tak představu jakési imaginární společnosti, která měla svůj řád, jímţ se však nikdo neřídil. Dokonce i rodiny establishmentu se odcizili ideologii, pouze si díky zkreslování skutečnosti dopomáhali k prosazování svých zájmů. Dle Moţného, zde vznikla, slovy Machonina [Machonin, 2002] “druhá společnost“, která byla nestátní a neoficiální a vytvořila si vlastní strukturu jednání. Odlišný náhled, kteří autoři měli na takto strukturovanou společnost dále odráţí odlišné závěry, ke kterým přichází. Oba dva autoři zmiňují shodně specifickou roli disidentu během sociální změny, která zde proběhla. Vzhledem k tomu, ţe Holého reflexe tehdejší společnosti vychází ze samotné analýzy symbolického světa, dochází k jistému zkreslení této skutečnosti. Tvorba disidentů byla především tvorba zaměřená proti fungování a charakteru veřejné sféry. Ovšem v hierarchii sociálních pozic zaujímali disidenti zcela jedinečné postavení. Byli to lidé vzdělaní, disponující širokým kulturním a sociálním kapitálem. Bourdieu tvrdí, ţe „ Sociální prostor vypadá tak, ţe jsou v něm aktéři nebo skupiny rozmístěny podle pozic, stanovených statisticky na základě dvou principů diferenciace… kapitálu ekonomického a kapitálu kulturního.“ [Bourdieu, 1998: 13] Vzhledem k tomu, ţe vláda se rozhodla příjmy do jisté míry vyrovnat a veškeré zaměstnání se odehrávalo pouze ve sféře veřejné, byl jediným diferencujícím prvkem ve společnosti kapitál kulturní. Byli to lidé z řad inteligence, sečtělí, zajímající se o kulturu, umění, veřejné dění a jelikoţ je pro Holého politika vyjádřením kultury, byli také jedinou skupinou, která se kriticky stavěla k tehdejšímu politickému vývoji. Byli skutečně velmi úzkou skupinou lidí se zájmem o veřejnou sféru. Lidé uzavření do seberealizace ve sféře privátní se s jejich ideály neměli prakticky ani moţnost seznámit, natoţpak identifikovat. Celá Holého analýza, ale právě vychází z dokumentů, které vycházeli především ilegálně a přibliţují tedy skutečnost z pohledu velmi úzké skupiny jednotlivců. V tomto momentě je zde velmi úzká paralela s Tocquevillovým dílem Starý režim a revoluce [(1856) 2003], kde právě na úlohu literátů v politických otázkách upozorňuje a povaţuje toto spojení za nešťastné. Zásadní problém shledává v tom, ţe literáti nejsou s mocenskými subjekty v kontaktu, pouhým pozorováním, bez hlubších znalostí konkrétní problematiky, se snaţí stav tehdejší společnosti nějakým způsobem popsat, kritizovat a nabízet velmi abstraktní a teoretická řešení. Své teorie zakládali na selském rozumu a vycházeli z konkrétních situací. Dopouštěli se 24

neadekvátních zjednodušení. Všechny tyto poznatky vkládali do svých literárních děl, která byla ve Francii tehdejší doby velmi ţádána a čtena. Literatura byla největším prostředkem, jeţ ovlivňoval soudobé veřejné mínění. Tak jako lid nedokázal pochopit do hloubky nastavené mantinely, nedokázali to ani literáti, kteří jim však nabízeli zjednodušené a velmi abstraktní teorie. „Stejná neznalost jim otevřela uši a srdce davu.“ [Tocqueville, 2003: 174] Literáti stejně tak jako široká veřejnost se tak ocitají v jakémsi imaginárním zjednodušeném světě, jehoţ řád zaloţený na jednoduchosti a selském rozumu se snaţí prosadit do reálného světa. Jedná se o idealisty. Během doby, kdy byly české země pod nadvládou Sovětského svazu, vymizela prakticky občanská společnost. Lidé neměli moţnost sdruţovat se ve spolcích, které by neměly vazby na vládní organizaci. I volný čas byl řízen státními zásahy, které usilovaly vštěpovat lidem komunistickou ideologii. Proto jediným tělesem občanské společnosti byli disidenti, kteří byli nekonformní vůči komunistické ideologii. Také oni jsou právě v Holého interpretaci subjektem, který tvoří politickou kulturu a který určil směr vývoje po revoluci.

25

2.4 Směr vývoje společnosti a cíle, které si revoluce určila 2.4.1 Směřování společnosti u Holého Pro Holého [(1996) 2010] se sametová revoluce stala příleţitostí, jak navázat na tradice národa, jejichţ rozvoj byl na čas přerušen díky nadvládě cizí kultury nad českým lidem. Tradice je symbolickým prvkem, oblastí kultury, arénou, v níţ se odehrává politické dění. „Tradice se tudíţ na jedné straně připomíná, aby legitimovala nebo nahradila současný status quo, a na druhé straně mobilizovala lidi, aby následovali určitý ideální budoucí stav.“ [Holý, 2010: 139] V zájmu těchto tradic byl nastolen takový výklad dějin, kde se dbalo opět na rozvoj vzdělanosti národa, která by měla být vyjádřena volným přístupem ke vzdělání, kulturnosti národa, reprezentovanou prostřednictvím zrušení cenzury a svobodného uměleckého vyjádření, demokratičnosti národa, která měla navázat na Masarykovo učení a v neposlední řadě se jednalo o tradici nenásilnosti, myšleno ve smyslu vyhýbání se ozbrojeným konfliktům a uţití nepřiměřené síly. Pro Holého bylo potvrzením síly symbolického vyjádření to, ţe ve většině případů se revoluce odehrávají v zemích, kde jsou lidé všeobecně nespokojeni se svým stavem. Paradoxem bylo, ţe jedinci dosáhli v běţném ţivotě saturování základních potřeb. Nikdo netrpěl hmotným nedostatkem, lidé si byli schopni zajistit nadstandardní ţivotní úroveň. Z pragmatického hlediska neměli důvod se vzbouřit. Jen v rovině symbolické, tedy politické, panoval nesoulad mezi smýšlením lidí a nastavené struktuře společnosti. Největší rozkol, co se tohoto národního smýšlení a symbolického vyjádření týče, panoval v takových oblastech ţivota, kde bylo symbolické vyjádření elementárním prvkem. Jednalo se tedy o oblast vzdělání a uměleckou. Převáţně skupiny herců, studentů a vzdělanců, disponovali sociálním kapitálem, který jim umoţňoval srovnání se západní společností. Vidina zaostávajícího technického pokroku, nemoţnost volby mezi rozličnými uměleckými směry a omezenost spektra vyučované látky ve školách, v porovnání se západními společnostmi probudila ve společnosti a především v jedincích, jeţ měli s touto sférou nejuţší vazby vlnu nespokojenosti. Studenti, kteří měli důsledky tohoto srovnání prakticky denně na očích se rozhodli vyjít do ulic a vyjádřit svůj nesouhlas s tím, jak omezené mají moţnosti. Kdyţ proti nim zasáhly násilně represivní státní sloţky, bylo to jen potvrzením, ţe vláda vystupuje jakoţto prvkem omezující národní tradice, a dokonce, ţe stát, který by měl zastřešovat společnost vystupuje násilně proti vlastnímu obyvatelstvu. Projev násilí je vnímán jakoţto primitivní, tedy zcela neodpovídající duchu kultivovaného a rozvinutého národního charakteru. A právě tohle je moment, kdy si lidé uvědomili, jak byli vykořeněni socialistickým systémem, ze svého dějinného vývoje. Stát 26

jakoţto instituce určující sociální strukturu je vnímán jako forma, jeţ je lidem vnucována zvnějšku a která nemá své opodstatnění. Stát by měl hájit národní zájmy svých občanů, místo toho šel proti nim. [Holý, 2010: 142 -149] Stejně tak si lidé uvědomovali, ţe jejich idea vzdělaného národa je dosti vzdálená tehdejší realitě, neboť na vyšší sociální pozice nedosahovali jedinci, kteří by měli vyšší kulturní kapitála měli tedy více informací, ale byli to lidé, jeţ disponovali sociálním kapitálem a dostali se tak do funkcí skrze přediva sociálních sítí. „Obraz vedoucích funkcionářů jako naprostých idiotů byl všudypřítomným a nekonečným zdrojem lidových vtipů.“ [Holý, 2010: 144] Celý byrokratický systém byl tak obrazem aparátu, který neslouţil českému národu, nýbrţ jinému kulturnímu systému, sovětskému, a který ztrácí svou legitimitu. Taková závislost na cizím mocenskopolitickém subjektu se odrazila v cílech, které byli praktiky negací tohoto systému, kterých měla sametová revoluce dosáhnout. Centrálně řízená ekonomika se měla přeměnit ve volné trţní hospodářství. Samotný volný trh se stal synonymem pro demokratické zřízení republiky, neboť symbolizoval

pluralitu,

která

byla

v socialistické

společnosti

potlačena.

S vidinou

demokratických společností v západní Evropě, se přechod k demokracii zprostředkovával jakoţto návrat do Evropy, z jejíhoţ středu byla československá republika, násilně vytrţena. Svoboda se stala hlavním heslem sametové revoluce. Neustálé určování a plánování budoucího vývoje společnosti, zařazení do kategorie zaměstnanec, popírání individuality jedinců skrze uniformnost, z negací těchto prvků se vytvořily další cíle, které měly být prosazeny. Náhledem do odlišných kultur jsou do českého prostředí přiváděny nová témata. Je to ekologický diskurs, genderový diskurs a mnohé ostatní. Zvláštností české politické kultury, kterou Holý [(1996) 2010] zmiňuje je ovšem dualita charakteristik běţného člověka a národních představ. Češi, kteří se střetávají běţně v kaţdodenním ţivotě si poznatky z těchto střetnutí tváří v tvář zobecňují. Jedinci běţně fungující v soukromé sféře nemají s ideály, jeţ jsou obsaţeny v obrazech národa v symbolické rovině a tedy rovině veřejné, mnoho společného. Proto vyvstala nutnost, aby jedinci, jeţ se snaţili utvořit občanskou společnost a politickou kulturu, překonali tyto obrazy, které o sobě jedinci mají jakoţto o běţných lidech a prezentovali se jakoţto jedinci oplývající vlastnostmi, které vychází z národních tradic. „Jinými slovy, musí být schopni směřovat k ideálu vtělenému do národních tradic a v praxi se řídit jinými hodnotami, neţ které pragmaticky vyznává většina Čechů.“ [Holý, 2010: 164]

27

2.4.2 Směřování společnosti u Možného Pro Moţného [(1991) 2009] byly cíle revoluce jasně stanoveny a vycházely z nespokojenosti jedinců v běţném ţivotě. Jak jiţ bylo výše zmíněno, vytvořila se v českém prostředí “druhá společnost“, která si ustavila vlastní sociální řád. To mělo za následek, ţe „…se vyprázdnila reálná moc instituce státu a zredukovala se kriticky její sociální váha.“ [Moţný, 2009: 91] Právo, ekonomika, hospodářství, státní správa, všechny tyto oblasti reálně neřídil stát, byly to pouhé prázdné instituce, jejichţ řízení přebrali lidé prostřednictvím sociálního kapitálu. Centrálně spravované sovětské impérium bylo zcela závislé na byrokratickém aparátu. Ten zastupoval reálnou moc ve státě. Bohuţel byrokratický aparát byl vystavěn na jiných předpokladech, neţ jaké jsou jeho elementární podstatou. Zpronevěřil se své podstatě ve chvíli, kdy jednotliví úředníci sledovali skrze své postavení své sobecké zájmy, nikoli zájmy univerzalistické, které odpovídaly jeho pozici. K tomu došlo ovšem na základě toho, ţe byrokracie by měla být zaloţena na hierarchii, kdy kaţdý niţší úředník zodpovídá jen svému nadřízenému a drţí v ruce jen takovou moc, kterou není schopen zneuţít pro své vlastní zájmy. Bohuţel celý administrativní aparát spadal pod přímý vliv KSČ a nebylo tedy moţné vymanit se z vlivu vyšší moci. Tím, ţe byla moc totalitní, podmanila si všechny instituce. Původně diferencované sféry ekonomie, školství, státní správy, dokonce i stranický aparát byly řízeny centrálně z Moskvy. Díky snaze homogenizovat země Sovětského svazu přichází regrese v českých zemích. Ţivotní úroveň vyšších vrstev klesá. Skupiny, jeţ mají přístup k informacím, se snaţí kalkulovat a zajistit si přístup k centrálně spravovanému majetku. Jelikoţ je tento majetek spravován byrokratickým aparátem, je nutné ovládnout i tuto instituci. Modernizační tendence totiţ kladla důraz na racionalitu. „… bohatství v moderní ekonomice netvoří ruce, ale hlavy.“ [Moţný, 2009: 101] Stranicky řízený byrokratický aparát ovšem inteligenci nepodporoval, neboť inteligentní lidé by mohli nedostatků v aparátu vyuţít. Proti si lidé v byrokratickém aparátu pod sebe dosazovali takové jedince, kteří nemohli jejich vyšší pozici ohrozit a zamezit jim tak k přístupu ke zdrojům. Všechny typy zdrojů, které mohly zajistit provoz kaţdodenního ţivota jednotlivců však vycházeli z předpokladu jedince disponovat sociálním kapitálem a udrţovat si vztahy zavázanosti. Ovšem jelikoţ donucovací prostředky, stejně tak jako moc soudní byly pod stranickou správou, nebylo moţné se svých nároků doţadovat a nějakým způsobem jejich plnění podnítit. Tento vyčerpávající a nejistý způsob distribuce nejen zboţí se stával neúnosným pro všechny sociální skupiny. Nastala tedy nutnost opět jakoţto platidlo zavést peníze, nikoli systém úsluh a zavázanosti. 28

Dalším cílem sametové revoluce mělo být zavedení soukromého vlastnictví, neboť jak se prokázalo, korporátně spravovaný majetek se shromáţdil pouze v rukou úzké skupiny lidí, jejíţ dispoziční pravomoc k tomuto majetku byla vázána na sociální kapitál. Zavedení soukromého vlastnictví by zprůhlednilo vlastnické vztahy. Z tohoto předpokladu také vychází předpoklad dělby moci a zavedení autonomie sfér ekonomie, správy, legislativy, justice a donucovacích prostředků. Lidé, jeţ by získali vlastnická práva by získali opory vymahatelnosti svého vlastnictví, zabránění odcizení tohoto majetku. Navíc svoboda disponovat se svým vlastním majetkem by lidem dala moc určovat si svůj sociální status a dala by jim tak svobodu. Svoboda jakoţto projev individuality, tedy vyčlenění se z uniformity dávala moţnost získat sociální prestiţ. Důstojnost člověka, jakoţto sociální hodnota o niţ je třeba usilovat, do té doby nemoţné ji dosáhnout, neboť jedinec byl podřízen totalitní moci a tedy mu nebylo umoţněno vystoupit ze stínu. Jedinci měli potřebu projevit svoji individualitu. Mnozí dle Moţného [(1991) 2009] tvrdí, ţe sametová revoluce by neproběhla, pokud by se celý Sovětský blok nehroutil, neboť jeho mechanismy přestaly fungovat. Sametová revoluce bývá někdy označována jako revoluce, která proběhla shora, tedy ţe kdyţ byla neudrţitelnost systému zřetelná, samotné vedení strany se rozhodlo vyvolat revoluční změny. Historikové či politologové by dle něj zdůraznili hledisko, ţe revoluce probíhaly nejen v Československu, ale předcházely jim revoluce v Polsku, Maďarsku a příkladem Čechům mohli jít obyvatelé Německé demokratické republiky, kteří zde zanechávaly vlastní majetek a šli vstříc kapitalismu. Z ekonomického hlediska by bylo moţné říci, ţe se zhroutily makroekonomických vztahů a tak byla změna reţimu nevyhnutelná. Moţný podává vysvětlení, které naznačuje, ţe změna reţimu nepřicházela pouze vlivem vnějších okolností, ale rozklad socialistické společnosti proběhl zdola. „Jednoduchá odpověď na prostou otázku, proč starý reţim kolaboval tak hladce, zní, ţe nakonec uţ nevyhovoval nikomu. Nejen těm, kdoţ byli v opozici, ale ani těm proti nimţ opozice stála. Nejen těm dole, ale ani těm nahoře. Těm zvlášť, kupodivu.“ [Moţný, 2009: 61]

29

2.4.3 Kam se měla společnost ubírat

Jak se ukazuje, i náhled badatelů zkoumající společnost můţe být dosti odlišný na směr vývoje, kterým by se měla společnost ubírat. Kaţdý z nich uvedl moţný nástin vývoje, vysvětlil právě příčiny tohoto směru vývoje. Pro Holého se stala revoluce vyjádřením nepolitické politiky. [srov. Havelka, 1998: 455-466] Celý koncept nepolitické politiky je úzce vztaţen k oblasti kultury. Tento koncept lze vyuţít jako diferencující vůči příčinám revoluce, jeţ vychází z pragmatického nazírání na vyústění sociální změny. Nepolitická politika se vyvinula jakoţto důsledek vyprázdnění politické, respektive veřejné, sféry v době reálného socialismu. Tato oblast spadala pod sféru socialistického kulturního vlivu, který je označován jakoţto cizí, pod pohrůţkou násilí českému lidu vnucený. Tím, ţe se totalitní moc vmísila jak do soukromé, tak i veřejné sféry, nebylo moţné vytvořit občanskou společnost, která by se postupně modifikovala a ustavila jakoţto politická oblast. Jakoţto alternativa za vymizelou politickou oblast se naskytla moţnost přenést politizující symboly do oblasti umění. V průběhu sametové revoluce se tak hlavními osobnostmi této politické změny staly osobnosti spojené s uměním. Ne náhodou se prvním československým, posléze českým, prezidentem stal dramatik a esejista Václav Havel. Jakoţto disident byl skutečně povaţován za představitele národního charakteru, neboť byl schopen vzdát se hmotného pohodlí, jen aby ve svých dílech podporoval národní zájmy. Politiku tvořili lidé ze symbolického světa a také poznatky ze symbolického světa brali jakoţto vypovídající o skutečné situaci v tehdejší československé společnosti. Zkoumáním takto vymezené politické sféry se nabízí interpretace sametové revoluce jakoţto návrat k tradicím, které si český národ vypěstoval během svého historického vývoje. Jako výrazný nedostatek takto interpretované sametové revoluce vidím v nedostatečnosti vysvětlení sociální dynamiky. Z tohoto úhlu pohledu se tradiční hodnotová struktura stává zcela statickým prvkem. Nevysvětluje, z jakého důvodu se národ k těmto tradičním hodnotám nepřihlásil po druhé světové válce a z jakého důvodu prakticky bez odporu přijal kulturní prvky jiného národa. Stejně tak nelze vysledovat prvek mobilizace proti cizímu reţimu, neboť dle jeho výkladu se tyto tradiční hodnoty nemusí odráţet v kaţdodenním ţivotě jednotlivců. Pokud ovšem tyto hodnoty nemusí vycházet z institucionalizovaného jednání, tedy jakoţto zobecnělé kaţdodenní jednání, jak je moţné, ţe se prvky těchto tradičních hodnot odvozují od konkrétního období, které se událo v historii českého národa a které je pouze zprostředkované. Lze tedy jasně vysledovat, ţe analýza pouze symbolických vyjádření, do jisté míry odpoutaných od kaţdodenního ţivota je dosti zkreslující a zjednodušená. S ohledem na to, ţe ilegálně vydávaná literatura, která byla Holým podrobena analýze vypovídá pouze o specifickém a velmi úzkém náhledu na tehdejší 30

situaci. V symbolické rovině se český národ prezentuje jako demokratický, vzdělaný, kultivovaný a antimilitantní. Z tohoto hlediska má osvojený princip demokratického zřízení státu, ví přesně jakým stylem tedy ustavit nově zřízené instituce, jak vytvořit pluralitní společnost, jakým způsobem nastavit trţní hospodářství. Demokratizace se měla stát pouhým vyústěním dávného vývoje. Takto vymezená sociální struktura je jiţ zakódována v národním vědomí. Po revoluci je tedy moţné ustavit další změny, které se týkají upuštění od materiálních zájmů společnosti a postoupit k sledování vyšších cílů. Ronald F. Inglehart ve své stati [1990] zdůrazňuje, ţe přechod od hodnot přeţití k hodnotám sebevyjádření je odrazem změny socioekonomického vývoje dané oblasti. Z tohoto hlediska by Holého interpretace měla opodstatnění v tom, ţe tvrdí, ţe česká společnost netrpěla nedostatkem. Dosahovala poměrně vysoké ţivotní úrovně. V tom případě by se revoluce dala interpretovat jakoţto snahy jednotlivců o prosazení sebe sama a sebevyjádření. Holým vyjádřené hodnoty by se daly z tohoto hlediska povaţovat za postmateriální. Takto vymezené směřování společnosti, dle Giddensovi teorie [2010], spěje k odpoutání se od modernity a pomalému postup k postmodernitě, která se vymezuje dimenzemi mnohovrstevné demokratické participace, demilitarizací, humanizací techniky a v neposlední řadě postnedostatkovým systémem. Pod posledním zmíněným termínem je skryta kritika kapitalistického reţimu a vliv plýtvání zdroji, které nejsou sebezáchovné. Není tedy nutné prezentovat svůj sociální status prostřednictvím hmotného a nehmotného majetku, který není člověk schopen konzumovat a měl by se spíše zavést nový způsob sociálního ţivota, který by takové jednání nepodporoval. [Giddens, 2010: 146-147] Moţného interpretace revoluce naopak vychází spíše z pragmatického modelu vysvětlení sociální změny. Je zaměřena na reflektování kaţdodenního ţivota do sociální struktury společnosti. Moţného interpretace postihuje sociální změnu, která se odvíjí od socioekonomického zajištění jedinců. Pod příslibem sociálních jistot tak lidé přijímají komunistický reţim s optimismem a očekáváním, ţe jejich potřeby budou naplněny. Ve chvíli, kdy jedinci reflektují, ţe jim ideologie lţe, rozhodnou se vytvořit si vlastní sociální strukturu, pomocí níţ budou své potřeby nadále uspokojovat. Obrací se v tuto chvíli na prvky tradiční kultury, tedy především na aktivaci širokých příbuzenských sítí a splétají sociální sítě, jejichţ hlavním úkolem je prosadit si dispoziční schopnost k státem spravovanému majetku. Takto zneuţitá státní institucionální struktura přestává plnit svou úlohu a začíná se postupně hroutit. Dochází k vyprazdňování marxistického pojetí socialismu, neboť ztrácí svou legitimitu tím, ţe není realizován v kaţdodenním ţivotě jednotlivců. Díky vazbě inteligence na západní svět, zjevuje se zde model řízení státu, který by mohl stávající nefunkční systém nahradit. Dochází tedy k přejímání západního způsobu sociálního pořádku. Prvním prvkem je oddělení Prvním prvkem 31

diskontinuity je diferenciace státní moci na tři autonomní prvky, které jsou na sobě nezávislé. Dřívější systém, ve kterém všechny tři sféry legislativa, exekutiva i justice spadali pod jeden stranický orgán, nezajišťovali lidem schopnost obhájit si svá dispoziční práva na vlastnění daného majetku. Stejně tak je potřeba zavedení do všech tří takto vytýčených sfér nové rámce, které odpovídají demokratickému a liberálnímu paradigmatu. Všechny tyto prvky změny vychází z kaţdodenních potřeb člověka a jeho snahu o zabezpečení svého nejenom majetku, ale také postavení v sociální hierarchii. Usilování o takto vymezené cíle a hodnoty se zdá být oproštěno od projevů idealismu. Zaměření na skutečně pragmatické oblasti, převáţně tedy na ty materiální, jak by je označil Inglehart, kam spadá ekonomická prosperita, hmotné bezpečí a stabilní ekonomický růst. [Rabušic, 1990: 505-517] Z pohledu Giddense [Giddens, 2010: 59] se tak snaţí česká společnost upevnit principy modernity, které byli díky intervenci socialistického zřízení v některých aspektech nuceny nabýt tradiční povahy. Dimenze modernity tvoří dohled (kontrola informací a sociální dohled), dále kontrola prostředků násilí v kontextu industrializace války, kapitalismus zaměřený na kontext konkurenceschopnosti a v neposlední řadě transformace přírody s ohledem na potřeby jedinců. Je tedy patrné, ţe Moţný zdůrazňuje, ţe není moţné udělat přechod k hodnotám, které by nevycházely z primárních potřeb jedinců. Je nutné pamatovat, ţe lidí si s sebou ze starého reţimu nesou naučené a zaběhnuté vzorce jednání, které není moţné ignorovat. To co jedince téměř všech věkových kategorií mobilizovalo byl akutní nedostatek a náročnost zajišťovat si hmotné zabezpečení. S tímto problémem se setkávaly všechny věkové kategorie. Výrazná přeměna hodnot by se mohla projevit ve chvíli, kdy bude nová generace socializována za nových socioekonomických podmínek, kterých bylo díky revoluci dosaţeno. Ve svém díle přednesl Tocqueville varování a sice, ţe: „… nejnebezpečnější moment pro špatnou vládu je obvykle ten, kdy se začíná reformovat.“ [Tocqueville, 2003: 205] Nebezpečí, které skrývají idealisté, jejichţ zájmy sledují jen jejich sobecké zájmy, nikoli zájmy všeobecné, je latentně skryto všude. Převáţně pak ve společnosti, kde se morální jednání ve veřejné sféře vyskytuje jen zcela sporadicky. Uvaţujeme-li nad tezí Holého, ţe politicky činná osoba musí zastávat hodnoty odlišné od hodnot obyčejného člověka, a přijmeme-li Moţného varování, ţe své naučené způsoby si neseme s sebou, kde bereme jistotu, ţe jedinci aktivní v politické sféře nehrají jen jednu ze svých rolí, kde zastírají své skutečné zájmy, jen proto, aby dosáhli výhodné pozice v sociální struktuře. Střet těchto poznatků nám naznačuje právě obsah dnešního tázání se ve společnosti, po významu a přínosu sametové revoluce pro českou společnost.

32

3

Závěr Cílem bakalářské práce bylo naznačit moţné příčiny plurality názorů, jeţ se týkají sametové

revoluce. Jako prostředek k tomuto náhledu na odlišné vnímání významu sametové revoluce jsme si zvolila dvě sociologické interpretace, které pohled na vývoj socialistické společnosti a jeho vyústění v revoluční jednání předkládají. Základním kamenem interpretaci, kterou předkládá Holý [(1996) 2010], je pohled na politiku jakoţto na vyjádření kulturního kontextu. Politické jednání se odehrává prostřednictvím symbolického jednání a odkazování na národní tradice. Sametovou revoluci nevidí jakoţto diskontinuitu mocensko-politické organizace, spíše jako navázání kontinuity na dřívější demokratické a svobodné období, které bylo symbolizováno postavou Tomáše Garrigua Masaryka. Socialistické zřízení tehdejší Československé společnosti vnímá jako vnucení kulturních symbolů, s nimiţ se jedinci neidentifikovali a z toho důvodu se z politické sféry naprosto stáhli. Prázdné místo si v politické oblasti vytvořila nepolitická politika, která je přenesením politických symbolů do oblasti umění, kde je jim přikládán patřičný význam. Jelikoţ s těmito symboly pracují převáţně umělci, stála úloha vytvoření nového sociálního řádu včetně vytvoření nových institucí formující se společnosti na jejich bedrech. Z důvodu, ţe jejich základní poznatky o stavu společnosti vycházeli ze symbolické roviny, která byla do jisté míry odtrţena od reálného kaţdodenního ţivota běţných lidí, i jejich politické cíle měli poněkud idealistickou formu. Holý v tomto popisu nereflektoval nebezpečí, který pro nově vznikající sociální řád představuje institucionalizované vzorce chování, které si jedinci během éry reálného socialismu osvojili. Moţného[(1991) 2009] interpretace sametové revoluce je podloţena spíše pragmatickým nahlíţením na příčiny revoluce. Vychází z popisu kaţdodenní sociální reality jednotlivců, zaměřuje se na momenty, kdy dochází ke změně vnímání sociálního řádu jakoţto nevyhovujícího a dává tedy podnět pro vznik tzv. druhé společnosti. Institucionální moc vládnoucího systému se stává jen prázdnou strukturou, v jejímţ rámci jedinci díky aktivaci sociálního a kulturního kapitály vytvořily svůj vlastní řád, díky němuţ kolonizovali stát. Ani tato asimilace však neumoţnila, aby socialistický systém fungoval, neboť byly neustále odčerpávány zdroje, lidé neměli moţnost zajistit si svůj majetek, ani ho akumulovat. Zajištění běţného provozu rodiny se stávalo čím dál tím víc náročnější na čas a energii a bylo tedy potřeba nastolit nový reţim, který by problémy vyřešil. 33

Dědictví, které si s sebou lidé z minulého reţimu přináší, naučené vzory jednání, se ukazují jakoţto hluboce zakořeněné a právě ty mají za následek, ţe revoluce zřejmě nepřináší kýţené výsledky. Vnímáme-li tedy revoluci v jednom případě jakoţto vyústění obtíţného obstarávání zdrojů a nutnost situaci změnit a na druhé straně jakoţto nutnost návratu k ideálům, které vychází z kulturního dědictví našeho národa, neboť jedinci jsou hmotně zabezpečení a chtějí se realizovat ve vyšších úrovních lidských potřeb, naráţíme na problém, kterou z těchto rovin měl nově vzniklý sociální řád reflektovat. A nalézáme odpověď na otázku, proč má sametová revoluce v české společnosti tak ambivalentní charakter.

34

Bibliografie BERGER, Peter.L., LUCKMANN, Thomas. 1999. Sociální konstrukce reality: Pojednání o sociologii vědění. 1.vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 214 s. BOURDIEU, Pierre. 1998. Teorie jednání. 1. vyd. Praha: Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, 179 s. GIDDENS, A. 2010. Důsledky modernity. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 158 s. GOFFMAN, Erving. 1999. Všichni hrajeme divadlo: sebeprezentace v každodenním životě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon. 247 s. HAVELKA, Miloš. 1998. „Nepolitická politika“: kontexty a tradice. In: Sociologický časopis, 1998, Vol. 34 (No. 4: 455-466) HAVELKA, Miloš. 2010. Sociální změna a logika situace (kontinuita a diskontinuita, univerzalita a partikularista v sociální změně) In ŠUBRT, Jiří, PFEIFEROVÁ, Štěpánka (ed.). Sociální změna. 1. vyd. Praha: Elektronický sborník, 2010 s. 202 - 214. HOLÝ, Ladislav. 2010. Malý český člověk a skvělý český národ: národní identita a postkomunistická transformace společnosti. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 233 str. INGLEHART, Ronald. F. 1990. Culture shift in advanced industrial society. 1. vyd. Princeton: Princeton University Press, 484 s. MACHONIN, Pavel. 2002. Druhá společnost po česku. In: Sociální studia, 2002, (No. 8: 101 – 106) MOŢNÝ, Ivo. 2009. Proč tak snadno: některé rodinné důvody sametové revoluce: sociologický esej. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 132 s. RABUŠIC, Ladislav. 1990. Tichá revoluce neboli od materialismu k postmaterialismu v západních společnostech. str. 505-517. In: Sociologický časopis. roč. 26. ŠUBRT, Jiří. Giddensovo pojetí sociální změny. In ŠUBRT, Jiří, PFEIFEROVÁ, Štěpánka (ed.). Sociální změna. 1. vyd. Praha: Elektronický sborník, 2010 s. 74 – 98. TOCQUEVILLE, Alexis. de. 2003. Starý režim a revoluce. 1. vyd. Praha: Academia. 306 s. Elektornický zdroj: BOROVSKÝ, T., HANUŠ, J., JOCH, R., OGROCKÝ, J., ŘEPA, M., TINKOVÁ, D., VÁLKA, J. 2003. „Alexis de Tocqueville: Starý reţim a revoluce“. Revue Politika. 8-9 [online], Centrum pro studium demokracie a kultury [cit. 11. 12. 2013]. Dostupné z:http://www.revuepolitika.cz/clanky/855/alexis-de-tocqueville-stary-rezim-a-revoluce 35

Seznam obrázků Obrázek 1. – str. 10

36

Jmenný index Berger, P. L. – str. 22 Bourdieu, P. – str. 24 Giddens, A. – str. 12, 14, 31, 32 Goffman, E. – str. 9, 15, 16, 20, 23 Hanuš, J. – str. 8 Havelka, M. – str. 5, 9, 10, 11, 30 Holý, L. – str. 5-34 Luckmann, T. – str. 22 Machonin, P. – str. 24 Moţný, I. – str. 5-34 Ogrocký, J – str. 8, 9 Tocqueville, A.d. – 8, 9, 12, 25, 32, 35

37

Anotace Bakalářská práce je zaměřena na srovnání dvou sociologických interpretací Sametové revoluce. První interpretací je kniha Iva Moţného Proč tak snadno, druhou kniha Ladislava Holého Malý český člověk a skvělý český národ. Popis revoluce, která vedla k demokratizaci společnosti, je u obou autorů ovlivněn odlišným nazíráním na revoluci. Toto rozdílné pojetí má posléze za následek, ţe kaţdý z autorů vymezuje revoluci jako boj za nové hodnotové priority, které se u kaţdého z autorů odlišují. Předloţené srovnání je postaveno na základě teorie revoluce Alexise de Tocquevilla, kterou jako metodu pro analýzu sametové revoluce vypracoval profesor Miloš Havelka. Pokud tedy přijmeme toto paradigma, docházíme k závěrům, ţe podle interpretace Holého je sametová revoluce projevem nepolitické politiky. Politická sféra je povaţována za zničenou a tak se politický diskurs utváří ve sféře umění. V práci Iva Moţného je patrný pragmatický náhled na sametovou revoluci. Tato revoluce je tedy důsledkem nespokojenosti všech obyvatel, neboť jsou ohroţeny jejich elementární potřeby.

V práci je také zmíněna

paralela mezi Velkou Francouzskou revolucí, tak jak ji interpretoval Alexis de Tocqueville a příčinami Sametové revoluce u obou autorů.

ANNOTATION This Bachelor Thesis focuses on the comparison of two sociological interpretations of the Velvet Revolution. The first interpretation in question is a book of Ivo Moţný “Why so easy” and the second one is a book of Ladislav Holý “The Little Czech and the Great Czech Nation”. The description of the revolution, which led to the democratization of the society, is in both cases influenced by the perception of culture by its authors. Description of the revolution that led to the democratization of society is influenced by two different authors acknowledging of the revolution. This difference in approach has ultimately resulted in that each author defines revolution as a struggle for a new priority value that each of the authors differ . Made the comparison is based on the theory of revolution Alexis de Tocqueville , who as a method for the analysis of the Velvet Revolution, prepared by Professor Miloš Havelka . If we accept this paradigm , we can conclude that in the interpretation of the Holy velvet revolution manifestation of anti-politics . The political sphere is considered destroyed and thus shapes the political discourse in the realm of art. The work Iva Moţný is evident pragmatic view of the Velvet Revolution. This revolution is thus the result of dissatisfaction of the population , are at risk 38

because of their elementary needs . Also, this work mentions a paralel between the French Revolution, as depicted by Alexis de Tocqueville, and both author’s reasons for the Velvet revolution.

Počet znaků: 79 704

39