Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko správní fakulta. Základy politologie

Masarykova univerzita v Brnˇe Ekonomicko–správn´ı fakulta

Z´ aklady politologie distanˇcn´ı studijn´ı opora

Ondˇrej C´ısaˇr

Brno 2005

´ za finanˇcn´ı podpory Evropske´ unie v ramci ´ Tento projekt byl realizovan programu SOCRATES — Grundtvig. ´ Za obsah produktu odpov´ıda´ výluˇcneˇ autor, produkt nereprezentuje nazory Evropske´ komise a Evropska´ komise neodpov´ıda´ za pouˇzit´ı informac´ı, jeˇz jsou obsahem produktu. This project was realized with financial support of European Union in terms of program SOCRATES — Grundtvig. Author is exclusively responsible for content of product, product does not represent opinions of European Union and European Commission is not responsible for any uses of informations, which are content of product

Recenzoval: ´ Zaklady politologie Vydala Masarykova univerzita v Brneˇ ´ ı fakulta Ekonomicko–spravn´ ´ ı prvn´ı Vydan´ Brno, 2005 c Ondˇrej C´ısaˇr, 2005

ISBN

Identifikace modulu Znak KVZAPO ´ Nazev Základy politologie ˇ ı Urcen´ ˇ pro studenty kombinovaného bakaláˇrského studia a studenty CZV Garant doc. JUDr. Ivan Mal´ y, CSc. Autor PhDr. Ing. Ondˇrej C´ısaˇr, Ph.D.

C´ıl Vymezen´ı c´ıle C´ılem studia kurzu Základy politologie je seznámit se s pˇrehledem problém˚ u a otázek, které studuje politologie jako samostatná spoleˇcenskovˇedn´ı discipl´ına. Kurz je koncipován tak, aby poskytl co nejˇsirˇs´ı pˇrehled a pˇredstavil základn´ı pˇredpoklady politologie. Jeho absolvován´ı vám umoˇzn´ı porozumˇet základn´ım mechanism˚ um fungován´ı politického procesu, jeho aktér˚ um i institucionáln´ımu rámci. Z´ıskáte pˇrehled o ideov´ ych v´ ychodisc´ıch rozd´ıln´ ych politick´ ych tábor˚ u, které formuj´ı souˇcasnou politiku. Spolu s t´ım nastudujete základn´ı informace o trendech, které dneˇsn´ı politiku promˇen ˇuj´ı. Budete uvedeni do základn´ıch metod, jak do politického procesu promluvit. D´ıky tomu byste na konci kurzu mˇeli b´ yt schopni orientovat se a vˇecnˇe argumentovat pˇri diskus´ıch t´ ykaj´ıc´ıch se obecn´ ych politick´ ych témat. Sv´ ym obsahem kurz doplˇ nuje kurzy s ekonomick´ ym zamˇeˇren´ım a dává nahlédnout do podstaty politick´ ych podm´ınek existence trˇzn´ı ekonomiky. Kurz má syntetizuj´ıc´ı charakter, jeho základn´ı obsah, kter´ y pokr´ yvá také tento uˇcebn´ı text, je následuj´ıc´ı. Nejprve budete uvedeni do studia politiky. Následovat bude tematicky ucelen´ y blok tˇr´ı kapitol, které pokryj´ı tˇri dimenze politiky, o nichˇz se bl´ıˇze dozv´ıte v u ´vodn´ı kapitole. Jedná se o politické instituce, politické aktéry a jejich interakce a veˇrejné politiky. V dalˇs´ıch kapitolách budete uvedeni do studia politické filosofie a teorie, politick´ ych ideologi´ı, demokracie, mezinárodn´ıch vztah˚ u, globalizace a promˇeny politick´ ych reˇzim˚ u.

ˇ ´ Casov y´ plan ˇ ´ cnost ˇ Casov a´ naro Prezenˇcn´ı ˇcást Samostudium Elaborát (POT)

8 hodin 43 hodin 20 hodin

ˇ Celkovy´ studijn´ı cas 71 hodin Harmonogram Kurs se skládá ze dvou blok˚ u pˇrednáˇsek (kaˇzd´ y po ˇctyˇrech hodinách), bˇehem nichˇz z´ıskáte základn´ı informaci o kaˇzdém z pojednávan´ ych témat. Bˇehem tˇechto blok˚ u tak budete seznámeni s pˇredmˇetem, budou vám vysvˇetleny vˇsechny souvislosti a vazby, z´ıskáte dodateˇcné informace k samostudiu a ke zpracován´ı POTu. Nakonec budou probrány poˇzadavky k absolvován´ı pˇredmˇetu. Samotn´ y obsah kursu nastudujete samostatnˇe doma. Souˇca´st´ı samostudia jsou také modelové otázky za kaˇzdou kapitolou pˇredmˇetu. Abyste naplnili poˇzadavky kurzu, mus´ıte odevzdat jeden POT. Term´ın odevzdán´ı je na konci semestru.

Zpusob ˚ studia Studijn´ı pomucky ˚ Povinna´ literatura:

Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 ˇ a´ literatura: Doporucen

´ ´t, M., eds.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Fiala, P., Schubert, K.: Modern´ı analýza politiky. Barrister & Principal, Brno 2000 ˇ´ıchova ´, B.: Pˇrehled modern´ıch politologických teori´ı. Portál, Praha R 2000 Swift, A.: Politick´ a filosofie. Portál, Praha 2005 Vybaven´ı

Pro samostudium a zpracován´ı zadan´ ych p´ısemn´ ych prac´ı je potˇrebn´ y pˇr´ıstup k PC s pˇripojen´ım na internet, internetov´ y prohl´ıˇzeˇc a bal´ık kanceláˇrsk´ ych aplikac´ı (MS Office). ´ ´ se studijn´ımi texty Navod prace Pro u ´spˇeˇsné absolvován´ı tohoto kursu je naprosto nutné, abyste si d˚ ukladnˇe prostudovali pˇredloˇzenou studijn´ı oporu a seznámili se s vybran´ ymi ˇcástmi povinné literatury. Pˇri práci s textem nen´ı zcela nutné dodrˇzet zvolené poˇrad´ı kapitol. V pˇr´ıpadˇe, kdy je v textu nezbytné odkázat k jinému m´ıstu, naleznete vˇzdy upozornˇen´ı, abyste je mohli bez problému nalézt. Tyto odkazy upozorˇ nuj´ı na vzájemné souvislosti mezi kapitolami. Odkaz bude v této formˇe: (viz kapitola [následuje ˇc´ıslo kapitoly]) nebo (viz odd´ıl [následuje

ˇc´ıslo odd´ılu]). Zadán´ı POTu vˇcetnˇe pokyn˚ u pro jeho zpracován´ı naleznete na pˇr´ısluˇsném m´ıstˇe této distanˇcn´ı studijn´ı opory. Na webov´ ych stránkách fakulty se dozv´ıte pˇresn´ y term´ın i zp˚ usob jeho odevzdán´ı. V´ ysledky hodnocen´ı POTu naleznete v informaˇcn´ım systému univerzity. Zpracován´ı POTu a jeho pˇrijet´ı vyuˇcuj´ıc´ım bude tvoˇrit pˇredpoklad k tomu, abyste byli pˇripuˇstˇeni k závˇereˇcnému zkouˇskovému testu.

Obsah

Obsah

ˇ y´ obsah Strucn Kapitola 1

´ Uvod do studia politiky Pˇredstavuje základn´ı informace o tom, co rozum´ıme politologi´ı a co je pˇredmˇet jej´ıho studia – politika. Pˇredstavuje základn´ı pojmoslov´ı a pˇr´ıstupy ke studiu. Kapitola 2

´ Politicky´ system, instituce a reˇzimy Pˇredstavuje institucionáln´ı sloˇzku politiky – politick´ y systém, resp. stát jako jeho konkrétn´ı vyjádˇren´ı. Vysvˇetluje funkce jednotliv´ ych vˇetv´ı politické moci (státu) a charakterizuje r˚ uzné zp˚ usoby jejich uspoˇrádán´ı – politické reˇzimy. Kapitola 3

ˇ ı akteˇ ´ ri – politicke´ strany, zajmov ´ ´ ı hnut´ı Politict´ e´ skupiny a socialn´ Uvád´ı do studia základn´ıch politick´ ych aktér˚ u – politick´ ych stran, zájmov´ ych skupin a sociáln´ıch hnut´ı. Charakterizuje systémy jejich interakc´ı. Kapitola 4

Politicky´ proces Charakterizuje proces, jehoˇz v´ ysledkem je formulace veˇrejn´ ych politik. K jeho popisu vyuˇz´ıvá model politického cyklu. Jádrem kapitoly je uveden´ı do praktické dovednosti – psan´ı politické anal´ yzy. Kapitola 5

Politicka´ filosofie a teorie Pˇredstavuje základn´ı v´ ychodiska a vhledy klasické i modern´ı politické filosofie. Kapitola 6

Politicke´ ideologie Pˇredstavuje základn´ı v´ ychodiska modern´ıch politick´ ych ideologi´ı – liberalismu, konzervatismu, socialismu, anarchismu, feminismu, environmentalismu, faˇsismu a nacionalismu. Kapitola 7

Demokracie Vysvˇetluje základn´ı mechanismy fungován´ı demokratického zp˚ usobu vlády. Kapitola 8

´ ´ ri mezinarodn´ ´ Mezinarodn´ ı vztahy, akteˇ ıch vztahu˚ Uvád´ı do studia mezinárodn´ı dimenze politiky – mezinárodn´ıch vztah˚ u. Charakterizuje teoretické debaty na tomto poli, rozliˇsuje mezi r˚ uzn´ ymi aktéry mezinárodn´ıch vztah˚ u. Podává také základn´ı informaci o studi´ıch evropské integrace. Kapitola 9

´ ı politika Globalizace a globaln´ Popisuje souˇcasné promˇeny modern´ı politiky. Podává pˇrehled fungován´ı a funkc´ı v´ yznamn´ ych mezinárodn´ıch instituc´ı.

Kapitola 10

Teorie pˇrechodu˚ (tranzice) Podává základn´ı pˇrehled pˇr´ıstup˚ u ke studiu promˇeny politick´ ych reˇzim˚ u. Dot´ yká se také postkomunistické transformace ve v´ ychodn´ı Evropˇe.

Obsah

´ Upln y´ obsah ´ 1. Uvod do studia politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1.1. Co je politologie?

16

1.2. Co je politika?

17

1.3. Typy legitimn´ıho panstv´ı a jejich vliv na ekonomiku

21

1.4. Dimenze politiky

22

1.5. Pˇr´ıstupy ke studiu politiky

23

1.6. Vazba politologie a ekonomie

24

´ 2. Politicky´ system, instituce a reˇzimy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 ´ ´ 2.1. Obecna´ charakteristika politickeho sytemu

28

´ 2.2. Stat

29

ˇ 2.3. Delba moci

31

2.4. Politicke´ reˇzimy

35

2.5. Nedemokraticke´ politicke´ reˇzimy

38

ˇ ı akteˇ ´ ri – politicke´ strany, zajmov ´ ´ ı hnut´ı . . . . . . . . . . . . . . . 41 3. Politict´ e´ skupiny a socialn´ 3.1. Politicke´ strany

42

Typy politických stran

43

Funkce politických stran

45

´ 3.2. Systemy politickych ´ stran

46

´ u˚ 3.3. Typologie stranickych ´ system

47

ˇ zivých system ´ u˚ podle J. Blondela Typologie souteˇ

48

ˇ zivých system ´ u˚ podle G. Sartoriho Typologie souteˇ

49

´ 3.4. Zajmov e´ skupiny

50

´ Funkce zajmov´ ych skupin

51

´ Strategie zajmov´ ych skupin

51

´ Výhody a nevýhody politiky zajmov´ ych skupin

52

´ ´ ´ u˚ Modely politiky zajmov´ ych skupin aneb systemy organizovaných zajm

53

´ ı hnut´ı 3.5. Socialn´

55

4. Politicky´ proces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 4.1. Veˇrejna´ politika (policy ) a jej´ı analyza ´

60

4.2. Vyzkumn ´ a´ centra a analyza ´ politiky

61

ˇ Cinnost výzkumných center

62

Typy výzkumných center

63

4.3. Stadia procesu tvorby politiky aneb politicky´ cyklus

64

4.4. Jak ovlivnit politicky´ proces?

67

5. Politicka´ filosofie a teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

5.1. Co je politicka´ filosofie?

76

5.2. Klasicka´ politicka´ filosofie

79

5.3. Modern´ı politicka´ filosofie

83

ˇ 5.4. Soucasn a´ politicka´ filosofie

84

Svoboda

84

Spravedlnost

87

Rovnost

89

Individuum versus spoleˇcenstv´ı

90

6. Politicke´ ideologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 6.1. Co jsou politicke´ ideologie?

96

6.2. Liberalismus

98

6.3. Konzervatismus

100

6.4. Socialismus

103

6.5. Anarchismus

107

6.6. Feminismus

109

6.7. Environmentalismus

112

ˇ 6.8. Fasismus

115

6.9. Nacionalismus

117

7. Demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 7.1. Co je demokracie?

126

7.2. Pˇr´ıma´ a zastupitelska´ demokracie

128

´ ı demokracie 7.3. Radikaln´

130

7.4. Modely demokracie

131

´ ı demokracie 7.5. Formy liberaln´

137

7.6. Volby

142

´ 7.7. Volebn´ı systemy

143

´ ´ ri mezinarodn´ ´ 8. Mezinarodn´ ı vztahy, akteˇ ıch vztahu˚ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 ´ 8.1. Co jsou mezinarodn´ ı vztahy?

148

8.2. Prvn´ı debata

148

8.3. Druha´ a tˇret´ı debata

153

ˇ 8.4. Ctvrt a´ debata

157

8.5. Evropska´ studia

158

´ ı politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 9. Globalizace a globaln´ 9.1. Co je globalizace?

166

9.2. Globalizace a protichudn ˚ e´ pohledy na ni

167

9.3. Periodizace debaty o globalizaci

168

´ ı politicke´ instituce a globaln´ ´ ı vladnut´ ´ 9.4. Globaln´ ı

169

´ ıch organizac´ı 9.5. Kritika globalizace a globaln´

174

Obsah

10. Teorie pˇrechodu˚ (tranzice) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 ˇ 10.1. Zmena politickych ´ reˇzimu˚ – uvod ´

180

ˇ ı nedemokratickych 10.2. Ukoncen´ ´ reˇzimu˚

182

´ ı demokracie 10.3. Procesy nastolovan´

184

10.4. Dimenze tranzice

186

´ Uvod

´ Uvod

Politologie je vˇeda, která se zab´ yvá studiem vˇsech politick´ ych fenomén˚ u. Samotné vymezen´ı toho, co je politické, je do znaˇcné m´ıry pˇredmˇetem spor˚ u, proto text této studijn´ı opory zaˇc´ıná pˇrehledem vymezen´ı r˚ uzn´ ych pohled˚ u na politiku“. Jádro uˇcebn´ıho textu vˇsak pracuje s vˇseobecnˇe sd´ılen´ ym ” chápán´ım politiky, které sluˇcujeme se vˇsemi fenomény t´ ykaj´ıc´ımi se státu a jin´ ych politick´ ych instituc´ı (napˇr. mezinárodn´ıch organizac´ı) a veˇrejné ˇcinnosti at’ uˇz na domác´ı nebo mezinárodn´ı u ´rovni. Prvn´ı ˇcást uˇcebn´ıho textu vás uvede do základn´ıch dimenz´ı pojmu politiky, abyste mohli lépe pochopit jej´ı kaˇzdodenn´ı fungován´ı. Nejprve se seznám´ıte s institucionáln´ımi základy politiky, následovat bude pˇrehled nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ıch politick´ ych aktér˚ u a popis fáz´ı politického procesu. Na konci této ˇcásti se nauˇc´ıte základy anal´ yzy politiky. V následuj´ıc´ıch kapitolách se seznám´ıte se základn´ımi myˇslenkami soudobé politické teorie, z´ıskáte pˇrehled o nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ıch politick´ ych ideologi´ıch a pochop´ıte mechanismy demokracie. Dvˇe kapitoly jsou vˇenovány studiu mezinárodn´ıch politick´ ych fenomén˚ u – základ˚ um mezinárodn´ıch vztah˚ u a dopad˚ um globalizace. V posledn´ı kapitole z´ıskáte základn´ı informaci o promˇenách politick´ ych reˇzim˚ u.

Co je politologie? Co je politika? Typy legitimn´ıho panstv´ı a jejich vliv na ekonomiku Dimenze politiky Pˇr´ıstupy ke studiu politiky Vazba politologie a ekonomie

1

´ Uvod do studia politiky

´ 1. Uvod do studia politiky

C´ıl kapitoly V této kapitole se seznám´ıte s politologi´ı jako sociálnˇe-vˇednou discipl´ınou a pˇredmˇetem jej´ıho zkoumán´ı – politikou. Jak pˇri vymezen´ı discipl´ıny, tak také pˇri definován´ı pˇredmˇetu jej´ıho studia bude kladen d˚ uraz na pluralitu pˇr´ıstup˚ u, která diskusi na poli souˇcasné politologie charakterizuje. Kapitola vás také uvede do základn´ı pojmoslov´ı. D´ıky tomu vám umoˇzn´ı lépe pochopit obsah následuj´ıc´ıch kapitol.

ˇ ´ eˇ ˇz Casov a´ zat 4 hodiny

Zpusob ˚ studia Text distanˇcn´ı studijn´ı opory pro vás pˇredstavuje primárn´ı studijn´ı materiál. Mus´ıte proto nejprve detailnˇe nastudovat tuto kapitolu a následnˇe se zbˇeˇznˇe seznámit s textem povinné literatury, kter´ y rozˇsiˇruje základn´ı informace distanˇcn´ı studijn´ı opory. Doporuˇcená literatura je urˇcena jen tˇem z vás, kteˇr´ı maj´ı hlubˇs´ı zájem o studium politologie. Povinna´ literatura

Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 23–43 ˇ a´ literatura Doporucen

´ ´t, M. a kol.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 23–59

1.1

Co je politologie?

Politologie (ˇci politická vˇeda) se primárnˇe zab´ yvá studiem politiky a politick´ ych problém˚ u (politiku budeme definovat v následuj´ıc´ım odd´ıle). Politologie jako zvláˇstn´ı spoleˇcenská vˇeda je pomˇernˇe mladou discipl´ınou (jako vˇsechny spoleˇcenské vˇedy) – v dneˇsn´ı podobˇe se vyvinula bˇ ehem 19. a 20. stolet´ı. V této dobˇe byla zaloˇzena univerzitn´ı pracoviˇstˇe specializuj´ıc´ı se na studium politick´ ych fenomén˚ u. Je vˇsak tˇreba upozornit, ˇze tento pohled na v´ yvoj politologie je ponˇekud jednostrann´ y. Poˇcátky studia politick´ ych problém˚ u totiˇz ve skuteˇcnosti sahaj´ı aˇz do ˇrecké antiky – za klasické pˇredstavitele (a v jistém smyslu: zakladatele) politologie mus´ı b´ yt povaˇzováni dva velikáni západn´ı filosofie – Platón a Aristotelés (viz kapitola 5). Politické myˇslen´ı se tak rozv´ıjelo jiˇz od pˇredkˇrest’ansk´ ych dob v rámci filosofie. Nejednalo se tedy o politickou vˇedu v dneˇsn´ım slova smyslu, jednalo se vˇsak o jasnou tradici, která má i dnes své m´ısto jako podobor politologie (viz tento odd´ıl – n´ıˇze). Modern´ı spoleˇcnost

16

Jak jiˇz ˇreˇceno, rozvoj politologie prob´ıhal bˇehem posledn´ıch dvou stolet´ı. Souvis´ı tak s rozvojem modern´ı spoleˇ cnosti, tj. spoleˇcnosti, která vznikala od poˇcátku 19. stolet´ı jako v´ ysledek obrovsk´ ych sociálnˇe-ekonomick´ ych

promˇen. Modern´ı spoleˇcnost je produktem pr˚ umyslové revoluce ve spojen´ı s centralizac´ı moci v rámci národn´ıch stát˚ u. Jej´ı podobu proto urˇcuj´ı procesy, které rozvoj pr˚ umyslové revoluce doprovázej´ı (rozmach dˇelby práce, proces urbanizace, rozvoj dopravy a komunikace atd.). (Keller 1995: 175) V politické oblasti je tento v´ yvoj urˇcován pˇredevˇs´ım centralizac´ı politick´ e moci – tj. budován´ım modern´ıch stát˚ u – a vstupem ˇsirok´ ych vrstev obyvatelstva do politiky. Z politiky se stává jeden ze specializovan´ ych systém˚ u modern´ı spoleˇcnosti (vedle ekonomiky) – systém, jehoˇ z hlavn´ım c´ılem je ˇ r´ızen´ı a koordinace konflikt˚ u v r´ amci velk´ ych celk˚ u n´ arodn´ıch st´ at˚ u. Právˇe v souvislosti s komplexitou ˇr´ızen´ı modern´ıch národn´ıch stát˚ u a s t´ım spojen´ ych problém˚ u se rozv´ıj´ı politická vˇeda – v urˇcitém smyslu jako produkt politické objednávky politik˚ u v západn´ıch spoleˇcnostech, pˇredevˇs´ım v USA, ´t 2004: 25) Prvn´ı katedra histoVelké Británii a Francii. (Cabada, Kuba rické a politické vˇedy byla zaloˇzena v roce 1857 na Kolumbijské univerzitˇe v USA. USA z˚ ustávaj´ı i dnes baˇstou politologického v´ yzkumu, i kdyˇz politologie se samozˇrejmˇe v´ yraznˇe rozv´ıj´ı i v západoevropsk´ ych zem´ıch a po pádu komunismu také ve v´ ychodn´ı Evropˇe. (V ˇceském prostˇred´ı doˇslo k zaloˇzen´ı politologie jako samostatné vˇedn´ı discipl´ıny aˇz po roce 1989. Pˇred t´ım nebylo kritické zkoumán´ı politiky v˚ ubec moˇzné.) S rostouc´ı mobilitou informac´ı, myˇslenek i vˇedc˚ u a rozˇsiˇrován´ım angliˇctiny jako univerzáln´ıho jazyka spoleˇcensk´ ych vˇed pak samotné teritoriáln´ı vymezen´ı zaˇc´ıná ztrácet jakoukoli vypov´ıdac´ı hodnotu. ´t 2004: Politologie se ˇ clen´ı na v´ıce subdiscipl´ın (Cabada, Kuba 33–34):

Politologie

1. Politick´ a teorie, kam spadá politická a moráln´ı filosofie, teorie pojm˚ u a dˇejiny politick´ ych idej´ı (v´ıce v kapitole 5). 2. Politick´ e instituce a syst´ emy – sem spadá studium u ´stav, forem vlády, regionáln´ıch a lokáln´ıch vlád, veˇrejné správy, ekonomick´ ych a sociáln´ıch funkc´ı vlády, komparace politick´ ych instituc´ı (v´ıce v kapitole 2). 3. Studium politick´ ych stran, z´ ajmov´ ych skupin a veˇ rejn´ eho m´ınˇ en´ı (oznaˇcuje se nˇekdy jako politická sociologie) – patˇr´ı sem v´ yzkum politick´ ych stran, skupin a sdruˇzen´ı, politické participace a volebn´ıho chován´ı, veˇrejného m´ınˇen´ı (v´ıce v kapitole 3). 4. Mezin´ arodn´ı vztahy – mezinárodn´ı organizace, mezinárodn´ı politika a mezinárodn´ı právo (v´ıce v kapitole 8).

1.2

Co je politika?

ˇ Rekli jsme, ˇze pˇredmˇetem zkoumán´ı politologie jsou politika a politické problémy. Proto je tˇreba se pod´ıvat právˇe na v´ yznam tˇechto pojm˚ u. Jejich vymezen´ı nen´ı jednoznaˇcné. Charakter politického“ m˚ uˇze b´ yt definován ” r˚ uzn´ ym zp˚ usobem. To samozˇrejmˇe souvis´ı s t´ım, ˇze politika (a politické problémy obecnˇe) nejsou nˇejakou objektivnˇe existuj´ıc´ı realitou“. Definice ” politick´ eho vypl´ yv´ a z toho, co jako politick´ e povaˇ zuj´ı samotn´ı po-

17


litiˇ ct´ı akt´ eˇ ri: jejich c´ılem pˇritom m˚ uˇze b´ yt rozˇsiˇrován´ı politického“ do dˇr´ıve ” nepolitick´ ych oblast´ı. Pˇr´ıklad

Napˇr´ıklad c´ılem feministického hnut´ı nen´ı nic jiného neˇz definovat jako politické (tj. problematické a otevˇrené konfliktu) to, co bylo chápáno jako pˇrirozenˇe dané (tj. nepolitické). V pˇr´ıpadˇe feministického hnut´ı jde o politizaci vztahu mezi muˇzi a ˇzenami v rámci rodinn´ ych vztah˚ u. To je vlastn´ım obsahem feministického sloganu Osobn´ı je politické!“. ” Z právˇe uvedeného pˇr´ıkladu jasnˇe plyne, ˇze politika je neoddˇelitelnˇe spjata s konfliktem a spoluprac´ı ve spoleˇ cnosti. Na jedné stranˇe existence odliˇsn´ ych názor˚ u, r˚ uzn´ ych hodnot, konkuruj´ıc´ıch si potˇreb a proti sobˇe stoj´ıc´ıch zájm˚ u zaruˇcuje neshodu o pravidlech, jimiˇz se lidé ˇr´ıd´ı. Na druhé stranˇe vˇsak lidé jasnˇe vid´ı, ˇze maj´ı-li v˚ ubec b´ yt schopni do konfliktu vstoupit a problematická pravidla ovlivˇ novat, musej´ı spolupracovat s jin´ ymi lidmi. Jak ˇr´ıká v´ yznamná politická myslitelka 20. stolet´ı H. Arendtová: musej´ı jednat ve shodˇ e, jen tehdy budou m´ıt dostateˇcnou moc do politiky vstoupit (odtud plyne v´ yznam politického sdruˇzován´ı – viz kapitola 3). Proto ˇr´ıkáme, ˇze jádrem politiky je ˇ reˇ sen´ı spor˚ u, které nutnˇe povstávaj´ı ve svˇetˇe, v nˇemˇz r˚ uzn´ı lidé sleduj´ı r˚ uzné c´ıle a v nˇemˇz existuj´ı jen omezené zdroje. My se pod´ıváme na nˇ ekolik vymezen´ı pojmu politika (v´ yklad sleduje Heywood 2004: 24–32): 1. 2. 3. 4.

politika politika politika politika

jako jako jako jako

vl´ ada st´ atu vˇ eci veˇ rejn´ e hled´ an´ı kompromisu a konsensu boj o moc a rozdˇ elov´ an´ı zdroj˚ u

´ ´ Politika jako vlada statu Vláda státu

18

Vymezen´ı politiky jako vl´ ady st´ atu je odvozeno z jeho klasického uˇz´ıván´ı ˇ ve starovˇekém Recku. Samo slovo politika je odvozeno ze slova polis, které znamená mˇestsk´ y stát. Politika pak byla ˇcinnost´ı, která se t´ ykala mˇestského státu. V souˇcasn´ ych podm´ınkách m˚ uˇzeme ˇr´ıci, ˇze podle tohoto vymezen´ı je politika ˇcinnost´ı, která se t´ yká státu. Podle tohoto vymezen´ı se politika t´ yk´ a instituc´ı st´ atu a mechanismu vl´ adnut´ı – pˇrij´ımán´ı politick´ ych rozhodnut´ı v jejich rámci. Toto je pomˇernˇe u ´zké vymezen´ı politiky, které se zamˇeˇruje jen na u ´zce vymezen´ y stát. Vˇetˇsina spoleˇcnosti a jej´ıch ˇclen˚ u z˚ ustává vnˇe politiky“ – napˇr´ıklad ˇskoly, firmy, skupiny obˇcan˚ u stoj´ı ” mimo politiku. Stejnˇe tak mezinárodn´ı faktory jako nadnárodn´ı korporace ˇci globáln´ı vzmach komunikaˇcn´ıch technologi´ı stoj´ı vnˇe. Toto vymezen´ı je poz˚ ustatkem doby, kdy byl národn´ı stát chápán jako stˇredobod politické ˇcinnosti. Dnes vˇsak ˇradu u ´kol˚ u spojen´ ych s v´ ykonem vlády nepln´ı jen stát, ale také napˇr. soukrom´ y sektor (na domác´ı u ´rovni) nebo na mezinárodn´ı u ´rovni mezinárodn´ı organizace (viz odd´ıl 9.4). V této souvislosti doˇslo k posunu od u ´zkého chápán´ı politiky jako vl´ ady (angl. government) k ˇsirˇs´ımu vymezen´ı jako spr´ avy vˇ ec´ı veˇ rejn´ ych (angl. governance).

´ Ukol

Vazba mezi politikou a státn´ımi záleˇzitostmi pomáhá vysvˇetlit, proˇc se na politiku ˇcasto hled´ı jako na ˇspinavost. Podle obecného pˇresvˇedˇcen´ı se snaˇz´ı ˇ politici ovládnout státn´ı aparát, aby se byli schopni lépe obohatit. Cinnost politik˚ u je tak vidˇena jako zp˚ usob sebeobohacen´ı, kter´ y je balen do fráz´ı o veˇrejném zájmu. Anarchisté (viz odd´ıl 6.5) proto usiluj´ı o zruˇsen´ı státu a nahrazen´ı tˇr´ıdy profesionáln´ıch politik˚ u obˇcanskou samosprávou. Pokuste se vˇsak odpovˇedˇet na následuj´ıc´ı otázku: byla by podle vás uskuteˇcnitelná spoleˇcnost bez politik˚ u a politického systému, kter´ y produkuje autoritativn´ı rozhodnut´ı a vytváˇr´ı tak právn´ı rámec pro existenci spoleˇcnosti? Vaˇse názory budou diskutovány bˇehem prvn´ıho pˇrednáˇskového bloku. ˇ veˇrejne´ Politika jako veci Druhé vymezen´ı – politika jako vˇ eci veˇ rejn´ e – je pomˇernˇe ˇsirˇs´ı. Toto vymezen´ı nen´ı navázáno na u ´zce chápan´ y stát, ale kryje se s rozliˇsen´ım mezi veˇrejnou a soukromou sférou. Toto vymezen´ı má sv˚ uj zdroj u Aristotela (viz kapitola 5). Sféru politiky podle tohoto náhledu netvoˇr´ı jen stát, ale také interakce nest´ atn´ıch akt´ er˚ u (politick´ ych stran, obˇcansk´ ych sdruˇzen´ı, zájmov´ ych skupin) jednaj´ıc´ıch v rámci tzv. obˇ cansk´ e spoleˇ cnosti. Obˇcanská spoleˇcnost je oblast, která b´ yvá nejˇcastˇeji chápána jako sféra rozprost´ıraj´ıc´ı se mezi rodinou a st´ atem, která je vyplnˇena celou ˇradou obˇcansk´ ych sdruˇzen´ı v nejˇsirˇs´ım slova smyslu. Souˇcást´ı obˇcanské spoleˇcnosti jsou tak politické strany (které zajiˇst’uj´ı komunikaci mezi obˇcanskou spoleˇcnost´ı a státem neboli spoleˇcnost´ı politickou) jako i zájmové skupiny nebo sdruˇzen´ı vˇcelaˇr˚ u. Oblast rodiny spadá do sféry soukromé, obˇcanská spoleˇcnost a stát pak do oblasti veˇrejné. Stát je vˇsak – na rozd´ıl od obˇcanské spoleˇcnosti – nadán moc´ı vydávat obecnˇe závazná rozhodnut´ı platná pro vˇsechny. Obˇcanská spoleˇcnost je zaloˇzena na dobrovolnosti. Zat´ımco obˇcanem nˇejakého státu se rod´ıme (mus´ıme j´ım b´ yt), ˇcleny spolku vˇcelaˇr˚ u nebo politické strany se stáváme dobrovolnˇe na základˇe svobodné volby.

Vˇeci veˇrejné

Obˇcanská spoleˇcnost

Pˇr´ıklad

Obˇcanská spoleˇcnost b´ yvá nˇekdy chápána u ´ˇzeji – jako sféra tvoˇrená vztahy tzv. nevl´ adn´ıch organizac´ı. Nˇekdy b´ yvaj´ı oznaˇcovány jako organizace ˇ e republice pˇrineziskov´ e. Podrobné v´ ysledky o tˇechto organizac´ıch v Cesk´ nesl v´ yzkum agentury STEM v roce 2004. Podle jeho v´ ysledk˚ u participuj´ı ˇ ceˇ st´ı obˇ can´ e pˇ redevˇ s´ım ve sportovn´ıch organizac´ıch. Podle tohoto v´ yzkumu se ke ˇclenstv´ı v nˇejaké neziskové organizaci pˇrihlásilo 47 procent respondent˚ u. Z nich 23 procent participovalo ve sportovn´ıch organizac´ıch, 20 procent v odborov´ ych organizac´ıch, následovaly náboˇzenské a duchovn´ı organizace (8 procent), sbor dobrovoln´ ych hasiˇc˚ u (7 procent), organizace zahrádkáˇr˚ u a pˇestitel˚ u (6 procent), organizace rybáˇr˚ u (5 procent) a 31 procent pˇripadlo ostatn´ım typ˚ um organizac´ı. Jiˇz ze samotného v´ yˇctu oblast´ı ˇcinnosti nevládn´ıch organizac´ı v naˇsem pˇr´ıkladu je patrné, ˇze existuje celá ˇskála jejich rozd´ıln´ ych typ˚ u. Napˇr´ıklad mezi sportovn´ımi spolky na stranˇe jedné a politicky orientovan´ ymi ekologick´ ymi organizacemi na stranˇe druhé existuj´ı podstatné rozd´ıly. Zat´ımco

19


prvn´ı poskytuj´ı urˇcit´ y typ sluˇzeb sv´ ym ˇclen˚ um, druhé se zamˇeˇruj´ı na promˇenu státn´ıch politik a mobilizaci veˇrejné podpory at’ jiˇz ve formˇe podpisov´ ych akc´ı ˇci demonstrac´ı. Základn´ı rozdˇelen´ı nevládn´ıch organizac´ı proto vymezuje organizace servisn´ı a advokaˇcn´ı. Servisn´ı organizace se zamˇeˇruj´ı na poskytován´ı r˚ uzn´ ych sluˇzeb, advokaˇ cn´ı nevl´ adn´ı organizace usiluj´ı o obhajobu práv a zájm˚ u r˚ uzn´ ych spoleˇcensk´ ych skupin, snaˇz´ı se pojmenovávat spoleˇcenské problémy, vyjadˇrovat své názory a kontrolovat rozhodován´ı státn´ı ˇ 2001). správy (viz Fric I kdyˇz politika jako vˇeci veˇrejné je ˇsirˇs´ı vymezen´ı politiky, i toto bylo kritizováno jako pˇr´ıliˇs u ´zké. Jak jsme jiˇz ˇrekli, pˇredevˇs´ım feministky upozornili na to, ˇze ch´ ap´ an´ım dom´ acnosti jako nepolitick´ e oblasti docház´ı k depolitizaci této sféry a t´ım je také znemoˇznˇena zmˇena ve vztaz´ıch, které jsou v rámci rodiny navazovány. Feminismus se naopak snaˇz´ı oblast politického rozˇs´ıˇrit za hranice u ´zce chápané veˇrejné sféry do rodiny. ´ ı kompromisu a konsensu Politika jako hledan´ Kompromis

Tato definice se nezamˇeˇruje na vymezen´ı politické oblasti (jako sféry státu ˇci obˇcanské spoleˇcnosti), ale na zp˚ usob politick´ eho jedn´ an´ı. Na politiku se hled´ı jako na jeden ze zp˚ usob˚ u ˇreˇsen´ı spor˚ u a to zp˚ usob sm´ırˇc´ı. Opakem takového ˇreˇsen´ı je ˇreˇsen´ı vojenské. Politika je slad’ov´ an´ım protikladn´ ych z´ ajm˚ u a hled´ an´ım kompromis˚ u. Takové pojet´ı politiky se op´ırá o v´ıru vu ´ˇcinnost debaty a pˇresvˇedˇcován´ı, v moˇznost nalézán´ı vzájemnˇe akceptovateln´ ych kompromis˚ u mezi jednotliv´ ymi politick´ ymi zájmy. Kritikové naopak upozorˇ nuj´ı na to, ˇze ne vˇzdy je moˇzné naj´ıt vˇsemi akceptovateln´ y kompromis a v nˇekter´ ych pˇr´ıpadech je v˚ ubec pˇredstava politiky jako hledán´ı kompromisu nepˇredstavitelná. Pˇr´ıklad

Politika mus´ı ˇreˇsit i takové konflikty (nebo jejich zárodky), které nelze ˇreˇsit sm´ırˇc´ı cestou. D˚ uvodem b´ yvá neochota z´ uˇcastnˇen´ ych stran zasednout k jednac´ımu stolu. V tomto pˇr´ıpadˇe je primárn´ım politick´ ym c´ılem vytvoˇrit takové podm´ınky, které by vzájemné jednán´ı umoˇznily. To je napˇr´ıklad podstatou problému mezi Izraelem a Palestinci. Politika jako boj o moc

20

Moc

Podle tohoto vymezen´ı je politika vˇsudypˇr´ıtomná – nacház´ı se v celé spoleˇcnosti. O moc se bojuje ve vˇsech spoleˇcensk´ ych sférách – v rodinách, v mal´ ych skupinách pˇrátel, na pracoviˇst´ıch a stejnˇe tak ve státˇe a mezi jednotliv´ ymi státy. Politika je tak ztotoˇzn ˇována s bojem o moc. Ten, kdo ji má, m˚ uˇze lépe uspokojovat své vlastn´ı potˇreby. Tento pohled vyznávaj´ı radik´ alov´ e a kritici modern´ı spoleˇcnosti, kteˇr´ı odhaluj´ı mocenské vztahy ve zdánlivˇe nepolitick´ ych sférách ˇzivota spoleˇcnosti (napˇr. marxisté, feministky – viz odd´ıly 6.4 a 6.6).

Realismus

Podobnou perspektivu vˇsak sd´ılej´ı i tzv. realist´ e, i kdyˇz ti ji neodvozuj´ı z uspoˇrádán´ı spoleˇcnosti, ale ze samotné lidské pˇrirozenosti. Zároveˇ n s t´ım netvrd´ı, ˇze boj o moc prob´ıhá ve vˇsech sférách spoleˇcnosti, ale zamˇeˇruj´ı se

primárnˇe na vztahy mezi st´ aty, které podle nich definuje mocensk´ y boj (viz kapitola 8). Tento pohled mezi jin´ ymi do politického myˇslen´ı vnesl rannˇe novovˇek´ y filosof Thomas Hobbes (1588–1679). Podle realistického pojet´ı je tedy politika bojem o moc. Do souˇcasné politické vˇedy tuto perspektivu pˇrinesl nˇemeck´ y sociolog a národohospodáˇr Max Weber (1864–1920). Ten politikou rozum´ı snahu o pod´ıl na moci nebo o vliv na rozdˇelen´ı moci, bud’ mezi státy nebo mezi skupinami lid´ı uvnitˇr státu. Podle Webera tak ten, kdo dˇelá politiku, usiluje o moc. Moc´ı se rozum´ı schopnost dosáhnout nˇejakého ˇzádouc´ıho v´ ysledku – v politickém smyslu se vˇsak obvykle chápe jako schopnost ovlivnit chov´ an´ı jin´ ych lid´ı a doc´ılit, aby se chovali urˇ cit´ ym zp˚ usobem. Weber tento vztah naz´ yvá panstv´ım: Panstv´ım (Herrschaft) rozum´ıme pˇredpoklad, ˇze pˇr´ısluˇsné osoby uposlech” nou rozkazu jistého obsahu.“ (Weber 1997: 47)

1.3

Typy legitimn´ıho panstv´ı a jejich vliv na ekonomiku

Weber s pomoc´ı tohoto pojmu vymezuje pojem st´ atu. Stát je podle Webera urˇcit´ ym typem panstv´ı, které oznaˇcuje jako autoritu. Zde jsme se dostali ke dvˇema stˇeˇzejn´ım pojm˚ um politické vˇedy – pojmu moc a autorita. Moc jsme jiˇz vymezili, autoritou se pak zjednoduˇsenˇe rozum´ı legitimn´ı moc“, tj. ” takové uspoˇrádán´ı, které ti, kdo jsou mu podˇr´ızeni, chápou jako opr´ avnˇ en´ e a ospravedlnˇ en´ e. Podle Webera má kaˇzdá moc nutnost ospravedlnit se a Weber rozliˇsuje tˇ ri typy legitimn´ıho panstv´ı, tj. tˇri zp˚ usoby, jimiˇz se moc m˚ uˇze ospravedlnit v oˇc´ıch ovládan´ ych. Prvn´ım typem je tzv. tradiˇ cn´ı panstv´ı. Oznaˇcujeme jej tak proto, ˇze je ospravedlnˇeno odkazem k nˇejaké tradici (zachováván´ı zvyku). Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, je podm´ınˇeno v´ırou v posvátnost norem existuj´ıc´ıch odjakˇziva. Vytvoˇrit s ohledem na tradiˇcn´ı normy nové právo je v zásadˇe nemoˇzné, avˇsak mimo sféru tradice panuje pánova libov˚ ule. V tomto modelu tak existuj´ı dvˇ e sf´ ery. Jedna je svázaná tradic´ı a druhá zaloˇzená na libov˚ uli. Takové uspoˇrádán´ı má v´ yznamné d˚ usledky pro hospod´ aˇ rstv´ı (ekonomiku), nebot’ tam, kde neexistuje pevná tradice, si pán poˇc´ıná podle neformáln´ıch a na jeho u ´sudku závisl´ ych hledisek, a proto nelze rozumnˇe pˇredv´ıdat, jak bude tato oblast upravena. Toto uspoˇrádán´ı proto nen´ı schopno vytvoˇ rit pˇ rehledn´ e a pˇ redv´ıdateln´ e prostˇ red´ı pro racion´ aln´ı ekonomickou ˇ cinnost zaloˇzenou na kalkulaci náklad˚ u a v´ ynos˚ u.

Autorita

Typy panstv´ı

Druh´ ym typem je tzv. charismatick´ e panstv´ı, které je naopak ospravedlnˇeno v´ırou ve zvl´ aˇ stn´ı osobn´ı vlastnosti jednotlivce (charisma proroka, kn´ıˇzete, politického v˚ udce). Je tak podm´ınˇeno citovou odevzdanost´ı konkrétn´ı osobˇe a jej´ımu nadpˇrirozenému nadán´ı (charismatu). Takové panstv´ı trvá tak dlouho, dokud trvaj´ı (setkávaj´ı se s uznán´ım) nadpˇrirozené kvality v˚ udce. Toto panstv´ı má obecnˇe tendenci zevˇsednˇet. Bud’ se tradicionalizuje nebo pˇrecház´ı do legáln´ıho panstv´ı. T´ım se dostáváme ke tˇret´ımu typu.

21


Leg´ aln´ı panstv´ı je ospravedlnˇeno prostˇrednictv´ım v´ıry v platnost pr´ avn´ıho ustanoven´ı, která je od˚ uvodnˇena racionálnˇe vytvoˇren´ ymi pravidly. Tento typ panstv´ı je charakteristick´ y pro modern´ı st´ at s jeho byrokratickou spr´ avou. Pro modern´ı stát plat´ı, ˇze jakékoli právo m˚ uˇze b´ yt vytvoˇreno a zmˇenˇeno ustanoven´ım, které je formálnˇe správnˇe zvoleno. V tomto pˇr´ıpadˇe se neposlouchá osoba, ale stanovené pravidlo. Sám porouˇcej´ıc´ı poslouchá pravidlo, které stanovuje jeho kompetence. Tento typ panstv´ı vytv´ aˇ r´ı vhodn´ e prostˇ red´ı pro rozvoj podnik´ an´ı. Existuj´ı jasnˇ eˇ citeln´ a pravidla, na nˇ eˇ z se podnikatel´ e mohou spolehnout.

1.4 Politika

Dimenze politiky

Zat´ım jsme se zab´ yvali problémem vymezen´ı obecného pojmu politika. Nyn´ı se pokus´ıme tento pojem rozloˇzit do tˇ r´ı zvl´ aˇ stn´ıch dimenz´ı, které se pˇri jej´ı anal´ yze velmi ˇcasto vyuˇz´ıvaj´ı. Tyto tˇri dimenze oznaˇcuj´ı tˇri anglická slova – ´t 2004: 53–55, Fiala, Schupolity, politics a policy (viz Cabada, Kuba bert 2000). Vˇsechny tˇri se do ˇceˇstiny pˇrekládaj´ı jako politika, oznaˇcuj´ı vˇsak jej´ı odliˇ sn´ e aspekty. T´ım se dále pˇribl´ıˇz´ıme pochopen´ı toho, co mysl´ıme, kdyˇz ˇr´ıkáme, ˇze politologie se zamˇeˇruje na studium politiky. Polity

T´ımto v´ yrazem rozum´ıme normativn´ı, strukturáln´ı a u ´stavn´ı aspekty politiky. Jedná se vlastnˇe o institucion´ aln´ı prostˇ red´ı, v jehoˇz rámci docház´ı k politick´ ym interakc´ım. Polity je dána pravidly hry, které vymezuj´ı hˇriˇstˇe, na nˇemˇz se hraje. T´ımto term´ınem tak oznaˇcujeme podm´ınky, za nichˇz se politické interakce odehrávaj´ı. V naˇsich podm´ınkách tato dimenze politiky konkrétnˇe znamená u ´stavn´ı poˇ r´ adek, pr´ avn´ı r´ amec a jimi vymezen´ e institucion´ aln´ı uspoˇ r´ ad´ an´ı, které existuje v konkrétn´ım státˇe (v´ıce v kapitole 2). Politics

T´ımto term´ınem popisujeme interaktivn´ı, procesuáln´ı dimenzi politiky. Politics popisuje dynamick´ y prvek vytváˇren´ı politiky. Term´ın tak popisuje stˇret, konflikt, interakce, proces. Politics oznaˇcuje konfliktn´ı proces utv´ aˇ ren´ı politiky, pˇri kterém mus´ı b´ yt brán zˇretel na r˚ uzné zájmy. Pˇri jej´ım studiu se tak zamˇeˇrujeme na politické aktéry – politické strany, zájmové skupiny, sociáln´ı hnut´ı a jejich vzájemné interakce (v´ıce v kapitole 3). Policy

Tato dimenze popisuje obsahovou dimenzi pojmu politika. Lze ji popsat nejen jako obsah politiky, ale jako jej´ı v´ ysledek, materi´ al, c´ıl, u ´ˇ cel. V tomto smyslu mluv´ıme o regionáln´ı, energetické ˇci populaˇcn´ı politice. Z politick´ ych zámˇer˚ u a program˚ u se zde stávaj´ı konkrétn´ı opatˇren´ı jako zákony, naˇr´ızen´ı, programy (v´ıce v kapitole 4).

22

1.5

Pˇr´ıstupy ke studiu politiky

V této chv´ıli by mˇelo b´ yt v´ıceménˇe jasné, co pojem politika oznaˇcuje. Jak´ ym zp˚ usobem lze ke studiu tohoto fenoménu pˇristoupit? Stejnˇe jako v pˇr´ıpadˇe samotného vymezen´ı pojmu politiky, i v tomto pˇr´ıpadˇe existuje pluralita. Vidˇeli jsme, ˇze politiku lze chápat r˚ uzn´ ymi zp˚ usoby. Politiku vˇsak také lze studovat r˚ uzn´ ymi zp˚ usoby. Nejpouˇz´ıvanˇejˇs´ı vymezen´ı teoretick´ ych pˇr´ıstup˚ u ´ (v nˇemecké jazykové oblasti) je následuj´ıc´ı (Cabada, Kubat 2004: 26–34):

Pˇr´ıstupy ke studiu

1. ontologicko-normativn´ı pˇ r´ıstup 2. dialekticko-historick´ y pˇ r´ıstup 3. empiricko-analytick´ y pˇ r´ıstup Ontologicko-normativn´ı pˇr´ıstup Tento pˇr´ıstup ke studiu politiky je nejstarˇs´ı se sv´ ymi koˇreny v antickém ˇ Recku. Jeho c´ılem je nalezen´ı jak´ ychsi pevn´ ych objektivnˇ e existuj´ıc´ıch princip˚ u, na nichˇz by mohl b´ yt postaven spravedliv´ y spoleˇcensk´ y ˇrád. Tento pˇr´ıstup je zˇretelnˇe souˇcást´ı politické filosofie, jej´ıˇz zakladatelé – Platón a Aristotelés – jsou povaˇzováni za klasické pˇredstavitele tohoto pˇr´ıstupu (viz kapitola 5). Platónovo filosofován´ı o politickém zˇr´ızen´ı bylo pˇr´ımo ovlivnˇeno jeho zklamán´ım z demokratické politiky a snahou postavit uspoˇrádán´ı obce na nˇejak´ y pevn´ y z´ aklad. Tomuto pˇr´ıstupu tedy jde o nalezen´ı objektivnˇe existuj´ıc´ıch mˇeˇr´ıtek pro posouzen´ı uspoˇrádán´ı politické obce a postaven´ı ˇclovˇeka v n´ı. Základem politického poˇrádku by mˇela b´ yt odhalená pravda a nikoli jen zdán´ı ˇci manipulace s davem. C´ılem takto chápané vˇedy o politice je hledán´ı ide´ aln´ıho uspoˇ r´ ad´ an´ı politického spoleˇcenstv´ı, hledán´ı posledn´ıch princip˚ u, které by mˇely slouˇzit jako formy, podle nichˇz by mˇela b´ yt politická realita formována. Ve své klasické podobˇe tak tento pˇr´ıstup m´ıˇr´ı na poznán´ı Ideje dobra, podle n´ıˇz by mˇela b´ yt politická obec uspoˇrádána (viz odd´ıl 5.2). Jedná se tedy o pˇr´ıstup normativn´ı – nejde mu o anal´ yzu toho, co je“, ale ” o formulaci toho jak by vˇeci mˇely b´ yt“. Jedná se o pˇr´ıstup ontologick´ y– ” t´ım se ˇr´ıká to, ˇze mu jde o uchopen´ı vlastn´ı podstaty toho, co je, neboli o nalezen´ı posledn´ıch princip˚ u, jimiˇz se ˇr´ıd´ı chod svˇeta. Tento pˇr´ıstup hodlá nahl´ıˇzet jen za zdán´ı“ empirické skuteˇcnosti a uchopit podstatu byt´ı“, nalézt pravdu ” ” samu a podle n´ı formovat spoleˇcensko-politickou realitu. Tento pˇr´ıstup vˇsak nen´ı jen vˇec´ı dávné historie – v turbulentn´ım 20. stolet´ı zaznamenal urˇcitou obnovu. Nˇekteˇr´ı autoˇri reagovali na destruktivnost a hr˚ uzu, kterou pˇrinesl nacionáln´ı socialismus, faˇsismus a stalinismus t´ım, ˇze obvinili modern´ı spoleˇcnost z relativizace vˇsech hodnot a poˇslapáván´ı vˇsech princip˚ u, které pˇresahuj´ı ˇclovˇeka samého. Sekularizace (zesvˇetˇst’ován´ı), která modern´ı spoleˇcnost od poˇcátku charakterizovala, zbavila spoleˇcensk´ y ˇrád mimosvˇetského dohledu, boˇzské a ve svém d˚ usledku také politické autority. Vˇse se zrelativizovalo, vˇse bylo najednou pˇredstavitelné – i holocaust. Lékem se mˇel stát obrat k nadˇ casov´ ym (n´ aboˇ zensk´ ym) princip˚ um, hledán´ı objektivnˇe existuj´ıc´ıch pravd, které by spoleˇcnosti 20. stolet´ı mohly poskyt-

23


nout návod, jak dobˇre ˇz´ıt (autoˇri: E. Voegelin, L. Strauss). V souladu s t´ımto vymezen´ım se tento pˇr´ıstup orientuje pˇredevˇs´ım na politickou filosofii a dˇ ejiny politick´ ych idej´ı. Dialekticko-historicky´ pˇr´ıstup Uplatnil se od poloviny 60. let 20. stolet´ı a rozvinul se pˇredevˇs´ım v nˇemecké politické vˇedˇe. Navazuje pˇredevˇs´ım na Marxovu teorii spoleˇcnosti (která byla zase ovlivnˇena Hegelem). Z Marxe pˇrevzal pˇresvˇedˇcen´ı o tom, ˇze dˇejiny vˇsech dosavadn´ıch spoleˇcnost´ı jsou dˇejinami tˇr´ıdn´ıch boj˚ u a ˇze dynamiku dˇejinného v´ yvoje zajiˇst’uj´ı promˇeny v´ yrobn´ı (ekonomické) základny spoleˇcnosti (viz odd´ıl 6.4). Jedná se tedy o neomarxistick´ y pˇ r´ıstup ke studiu politick´ ych fenom´ en˚ u, kter´ y byl v nˇemeckém prostˇred´ı nejv´ yraznˇeji rozvinut v rámci kritické teorie tzv. Frankfurtsk´ eˇ skoly (autoˇri: Horkheimer, Adorno, Habermas, Marcuse). V rámci tohoto pˇr´ıstupu má politická vˇeda slouˇzit nejen anal´ yze souˇcasného stavu spoleˇcnosti, ale pˇredevˇs´ım ke kritice tohoto stavu. Modern´ı spoleˇcnost, jej´ımiˇz zakládaj´ıc´ımi ideály byly osv´ıcenské hodnoty racionáln´ıho poznán´ı a osvobozen´ı ˇclovˇeka ode vˇsech pout, se zvrhla ve sv˚ uj protiklad. Rozvoj kapitalismu a s n´ım spojené konzumn´ı kultury si jednotlivce podˇr´ıdil a zbavil jej moˇznosti autonomnˇe ovlivˇ novat sv˚ uj osud. ´ Ukolem spoleˇcenské vˇedy v tomto pojet´ı je pak odkr´ yvat podoby t´ eto nadvl´ ady kapitalistick´ eho syst´ emu a otev´ırat pˇ r´ıleˇ zitosti pro uskuteˇ cnˇ en´ı modern´ıch ide´ al˚ u svobody a vˇ sestrann´ eho rozvoje individua. Empiricko-analyticky´ pˇr´ıstup Tento pˇr´ıstup odsouvá stranou vˇsechny normativn´ı u ´vahy o spoleˇcenské realitˇe. Omezuje se na anal´ yzu empiricky pozorovateln´ ych fenomén˚ u. Nehledaj´ı se ˇzádné principy, ani se nesnaˇz´ı souˇcasn´ y stav svˇeta kritizovat, ale jen analyzovat a pozn´ avat nezaujat´ ymi n´ astroji. V této souvislosti se hovoˇr´ı o hodnotové neutralitˇe vˇedeckého bádán´ı. T´ım se mysl´ı to, ˇze poznáván´ı skuteˇcnosti by nemˇelo b´ yt pˇredem determinováno naˇsimi pˇredstavami o n´ı, ale mˇelo by prob´ıhat maximálnˇe bezpˇredpokladovˇe. Kaˇzd´ y vˇedec by tak mˇel kriticky reflektovat sv´ a vlastn´ı v´ ychodiska (reflektovat svou pozici). Mˇel by proto vˇzdy zajistit maximáln´ı transparentnost svého v´ yzkumu – uvádˇet zdroje a prameny, s nimiˇz pracuje, a nakonec umoˇznit, aby byly závˇery jeho v´ yzkumu ovˇeˇritelné. Jen tak mohou b´ yt vystaveny kritickému posouzen´ı jeho koleg˚ u ˇci odborné veˇrejnosti. V rámci tohoto pˇr´ıstupu m˚ uˇzeme postupovat dvˇema zp˚ usoby – bud’ nám jde o idiografick´ e nebo nomotetick´ e poznán´ı. Idiografické poznán´ı je zamˇeˇreno historicky. V tomto pˇr´ıpadˇe nám jde o co nejobsáhlejˇs´ı popis a nejvˇernˇejˇs´ı zachycen´ı urˇcitého konkrétn´ıho fenoménu . Toto hledisko je známo pod pojmem hermeneutika (pouˇz´ıvá napˇr. historie). Nomotetické poznán´ı se naopak snaˇz´ı vyabstrahovat (objevit) v sociáln´ı realitˇe urˇ cit´ e pravidelnosti (napˇr. sociologie, ekonomie, politologie). Z jednotliv´ ych pozorován´ı se maj´ı z´ıskat zobecˇ nuj´ıc´ı v´ ypovˇ edi o jist´ ych z´ akonitostech. Jde tedy o v´ ypovˇedi, které maj´ı obecnˇejˇs´ı platnost.

24

1.6

Vazba politologie a ekonomie

Vzájemn´ y vztah, kter´ y v modern´ı spoleˇcnosti váˇze ekonomiku a politiku, vedl ke konstituci tzv. politick´ e ekonomie. Toto oznaˇcen´ı se m˚ uˇze vztahovat na rozliˇcné fenomény, my zde máme na mysli studium vzájemn´ ych vtah˚ u mezi systémy politiky a ekonomiky. Politické instituce na jedné stranˇe zajiˇst’uj´ı z´ akladn´ı r´ amec, v nˇemˇz mohou prob´ıhat ekonomické interakce. Bez jasnˇe stanoveného politického institucionáln´ıho a normativn´ıho rámce by ekonomická aktivita nebyla schopna prob´ıhat. V modern´ı spoleˇcnosti stát poskytuje podm´ınky pro podnik´ an´ı pˇredevˇs´ım t´ım, ˇze zajiˇst’uje (1) v´ ykon vlastnick´ ych pr´ av – podnikatelé si mohou b´ yt jisti t´ım, ˇze legálnˇe nabyté vlastnictv´ı jim nem˚ uˇze b´ yt legálnˇe zabaveno a – (2) vynucov´ an´ı uzavˇ ren´ ych smluv. V tomto smyslu zajiˇst’uje stát nutn´ y institucionáln´ı rámec pro ekonomickou interakci.

Politologie a ekonomie

Funguj´ıc´ı trh je pak naopak schopen generovat bohatstv´ı, jehoˇz jedna ˇcást je pˇrerozdˇelována státem a vyuˇz´ıvána pro poskytován´ı takov´ ych statk˚ u – tzv. veˇ rejn´ ych statk˚ u, které trh nen´ı schopen zajistit, nebo které nem˚ uˇze zajistit efektivnˇe. Pˇr´ıklad

Pˇr´ıkladem takového veˇrejného statku je vnitˇrn´ı bezpeˇcnost nebo obrana. Veˇrejn´ y statek se vyznaˇcuje pˇredevˇs´ım t´ım, ˇze z jeho spotˇreby nem˚ uˇze b´ yt nikdo vylouˇcen a t´ım, ˇze je ve spotˇrebˇe nedˇeliteln´ y. Jeho poskytován´ı se proto mus´ı hradit z dan´ı. V posledn´ıch dvaceti letech se znovu zaˇcalo mluvit o tzv. mezin´ arodn´ı politick´ e ekonomii. To souvis´ı pˇredevˇs´ım s rostouc´ı globalizac´ı ekonomické aktivity (viz kapitoly 8 a 9).

Shrnut´ı kapitoly 1. Politologie je mlad´ a vˇedn´ı discipl´ına, která se zab´ yvá studiem poli2.

3.

4. 5. 6.

tick´ ych fenomén˚ u, resp. politiky. Politiku lze vymezit nejménˇe ˇctyˇrmi zp˚ usoby – politika jako vláda státu, politika jako vˇeci veˇrejné, politika jako hledán´ı kompromisu a konsensu a nakonec politika jako boj o moc a rozdˇelován´ı zdroj˚ u. Stát politologie chápe jako typ legitimn´ıho panstv´ı, tj. jako oprávnˇen´ y v´ ykon moci. Max Weber rozliˇsuje tˇri typy legitimn´ıho panstv´ı, tj. tˇri zp˚ usoby, jak m˚ uˇze b´ yt politická moc ospravedlnˇena. Jedná se o panstv´ı tradiˇcn´ı, charismatické a legáln´ı. Modern´ı stát spadá do tˇret´ı skupiny. Pˇri studiu politiky rozliˇsujeme tˇri jej´ı dimenze – institucionáln´ı (polity), procesuáln´ı ˇci interaktivn´ı (politics) a obsahovou (policy). Pˇr´ıstupy ke studiu politiky rozdˇelujeme do tˇr´ı skupin. Jedná se o ontologicko-normativn´ı, dialekticko-historick´ y a empiricko-analytick´ y pˇr´ıstup. Mezi studiem politiky a ekonomiky existuje u ´zk´ y vztah, kter´ y dokládá existence discipl´ıny politické ekonomie.

25


´ Otazky 1. Kdy vznikla politologie? 2. Lze politiku ch´ apat jako ˇcinnost smˇeˇruj´ıc´ı ke kompromisu a hledán´ı 3. 4. 5. 6. 7.

kompromisu? Urˇcete alespoˇ n dva pˇredstavitele realistického pohledu na politiku. Charakterizujte legáln´ı panstv´ı podle Webera. Jakou dimenzi politiky popisuje anglické slovo policy? Charakterizujte empiricko-analytick´ y pˇr´ıstup ke studiu politiky. Jaké funkce pln´ı stát ve vztahu k ekonomické interakci?

´ ı textu kapitoly Literatura pouˇzita´ pˇri zpracovan´ ´ ´t, Michal a kol.: Uvod Cabada, Ladislav, Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Fiala, P., Schubert, K.: Modern´ı analýza politiky. Barrister & Principal, Brno 2000 ˇ, P.: Spoleˇcensko politick´ Fric y kontext aktuáln´ıho v´ yvoje nezisko” ˇ ˇ e republice. Výsledky vého sektoru v CR.“ In: Neziskový sektor v Cesk´ mezin´ arodn´ıho srovnávac´ıho projektu Johns Hopkins University, eds. Pavol Friˇc a Rochdi Goulli. Eurolex Bohemia, Praha 2001, 73–125 Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 ´ Keller, J.: Uvod do sociologie. Slon, Praha 1992 Weber, M.: Autorita, etika a spoleˇcnost. Mladá fronta, Praha 1997

26

´ ´ Obecna´ charakteristika politickeho sytemu ´ Stat ˇ Delba moci Politicke´ reˇzimy Nedemokraticke´ politicke´ reˇzimy

2

´ Politicky´ system, instituce a reˇzimy

´ 2. Politicky´ system, instituce a reˇzimy

C´ıl kapitoly V této kapitole se seznám´ıte s institucionáln´ımi základy politiky. Text kapitoly se proto odráˇz´ı od charakteristiky politického systému a státn´ıch instituc´ı, které poskytuj´ı politické ˇcinnosti jej´ı institucionáln´ı prostˇred´ı. Dále definuje jednotlivé vˇetve politické moci a jejich funkce. Jejich konkrétn´ı uspoˇrádán´ı pak popisuje ve formˇe politick´ ych reˇzim˚ u. Znalost institucionáln´ı dimenze politiky pro vás pˇredstavuje prvn´ı krok k pochopen´ı politického procesu a jeho aktér˚ u, ke kter´ ym se dostanete v následuj´ıc´ıch kapitolách.




´ ´t, M. a kol.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 178–215 ˇ´ıchova ´, B.: Pˇrehled modern´ıch politologických teori´ı. Portál, Praha R 2000, s. 45–60

2.1

Politický systém

´ ´ Obecna´ charakteristika politickeho sytemu

Pojem politick´ eho syst´ emu pˇrinesl do politologie v 50. a 60. letech 20. stolet´ı tzv. syst´ emov´ y pˇ r´ıstup (autor: D. Easton). Syst´ em v této perspektivˇe pˇredstavuje mnoˇzinu na sebe vzájemnˇe p˚ usob´ıc´ıch prvk˚ u, které lze vymezit vzhledem ke svému okol´ı. Vazby mezi prvky systému jsou proto mnohem silnˇejˇs´ı neˇz vztahy tˇechto prvk˚ u k vnˇejˇs´ımu prostˇred´ı (ty mohou nˇekdy u ´plnˇe chybˇet). Politick´ ym syst´ emem pak chápeme ten spoleˇcensk´ y podsystém (napˇr. vedle ekonomiky), kter´ y se zamˇeˇruje na rozdˇelován´ı hodnot ve spoleˇcnosti. Spoleˇcnost se tedy v tomto pohledu skládá z r˚ uzn´ ych subsyst´ em˚ u (vedle politického existuje kulturn´ı, ekonomick´ y, náboˇzensk´ y atd.). Politick´ y systém proto charakterizuj´ı interaktivn´ı vztahy se spoleˇcensk´ ym okol´ım. Z nˇej pˇricházej´ı tzv. vstupy, které politick´ y systém zpracovává. Naopak politick´ y systém do svého okol´ı vys´ılá tzv. v´ ystupy (v´ ysledky své ˇcinnosti) – viz schéma:

28

Okol´ı politického syst.

vstupy - Politick´ y systém

v´ ystupy - Okol´ı politického syst.

Základn´ımi vstupy politick´ eho syst´ emu jsou:

Vstupy

– poˇ zadavky, tj. vˇse, co spoleˇcnost po politickém systému poˇzaduje, – podpora, tj. obecná akceptace politick´ ych pˇredstavitel˚ u spoleˇcnost´ı. Poˇ zadavky mohou znamenat témˇeˇr vˇse od tlaku na vyˇsˇs´ı platy a vˇetˇs´ı poˇcet pracovn´ıch m´ıst pˇres ˇstˇedˇrejˇs´ı sociáln´ı systém aˇz k vˇetˇs´ı ochranˇe práv menˇsin a jednotlivc˚ u. Podporu zase tvoˇr´ı vˇse, ˇc´ım veˇrejnost do politického systému pˇrisp´ıvá ve formˇe dan´ı, pˇripravenosti k zachováván´ı obecnˇe platn´ ych pravidel chován´ı a ochotou u ´ˇcastnit se politického ˇzivota (Heywood 2004: 39–40). V´ ystupy pak rozum´ıme v´ ysledky politického procesu neboli vytv´ aˇ ren´ı pravidel hry. Konkrétnˇe se tedy jedná o tvorbu právn´ıch norem a jejich implementaci. Zjednoduˇsenˇe lze proto ˇr´ıci, ˇze politick´ y systém zpracovává spoleˇcenské vstupy a produkuje obecnˇ e z´ avazn´ a rozhodnut´ı, která upra´t 2004: 178–185). vuj´ı ˇzivot spoleˇcnosti (Cabada, Kuba

Výstupy

Politick´ y systém lze charakterizovat jako souhrn instituc´ı a vztah˚ u, kter´ e se pˇ r´ımo t´ ykaj´ı syst´ emu vl´ adnut´ı. Mnoz´ı jej tak spojuj´ı s u ´stavn´ımi institucemi, tj. orgány exekutivy, legislativy a státn´ı správy. D˚ uleˇzit´ ym pˇredmˇetem studia se v rámci systémového pˇr´ıstupu stal zp˚ usob formulace (artikulace) poˇ zadavk˚ u do politického systému. Poˇzadavky (zájmy), které jsou zpracovávány politick´ ym systémem, formuluj´ı r˚ uzné typy zájmov´ ych skupin (k tˇem se v´ıce dostaneme v rámci následuj´ıc´ı kapitoly). Tyto poˇzadavky vˇsak, pˇred t´ım neˇz se do politického systému dostanou, procházej´ı procesem agregace (seskupován´ı), ˇc´ımˇz se zmenˇsuje jejich poˇcet a zpˇrehledˇ nuje jejich struktura. Nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ımi aktéry v tomto procesu jsou bezesporu politické strany (viz odd´ıl 3.1).

2.2

´ Stat

ˇ Rekli jsme, ˇze politick´ y systém je tvoˇren pˇredevˇs´ım u ´stavn´ımi institucemi. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, v podm´ınkách modern´ı spoleˇcnosti tvoˇr´ı politick´ y systém instituce st´ atu a jejich vz´ ajemn´ e vztahy. St´ at ch´ apeme jako souhrn rozmanit´ ych instituc´ı, skrze kter´ e se vl´ adne. Proto ztotoˇzn ˇujeme poˇcátky státu s nástupem systému centralizovaného vládnut´ı, k nˇemuˇz v Evropˇe doˇslo bˇehem 16. stolet´ı. Formálnˇe pak byla modern´ı koncepce státnosti vyjádˇrena v m´ırové smlouvˇe z roku 1648, kterou byla ukonˇcena tˇricetiletá válka (tzv. vestfálsk´ y m´ır). Právˇe tuto smlouvu povaˇzujeme za symbolick´ y poˇcátek existence modern´ıho suver´ enn´ıho st´ atu. M˚ uˇzeme identifikovat pˇet jeho základn´ıch rys˚ u (pˇrevzato z Heywood 2004: 107–108):

Stát

1. Stát je suver´ enn´ı (svrchovan´ y). To znamená, ˇze vykonává absolutn´ı a neomezenou moc nad vˇsemi jednotlivci a skupinami ve spoleˇcnosti. Nad státem neexistuje ˇzádná nadˇrazená autorita. 2. Státn´ı instituce jsou veˇ rejn´ e – na rozd´ıl od soukrom´ ych instituc´ı ˇsirˇs´ı spoleˇcnosti. Veˇrejné orgány odpov´ıdaj´ı za pˇrij´ımán´ı a prosazován´ı ko-

29


lektivn´ıch rozhodnut´ı, zat´ımco soukromé instituce (rodiny, firmy, atd.) uspokojuj´ı soukromé zájmy jednotlivc˚ u. 3. Stát je legitimn´ı moc´ı. To znamená, ˇze jeho rozhodnut´ı se obvykle pˇrij´ımaj´ı jako z´ avazn´ a pro vˇ sechny ˇ cleny spoleˇ cnosti, jelikoˇz se tvrd´ı, ˇze jsou pˇrij´ımána ve veˇrejném zájmu (zájmu vˇsech ˇclen˚ u spoleˇcnosti). 4. Stát je n´ astrojem vl´ ady. Autorita státu je podporována donucován´ım, protoˇze stát mus´ı b´ yt schopen zajistit dodrˇzován´ı sv´ ych zákon˚ u a trestán´ı tˇech, kdo je poruˇsuj´ı. Monopol legitimn´ıho uˇz´ıván´ı násil´ı (donucen´ı) je proto vlastn´ım projevem státn´ı suverenity. 5. Stát je charakterizován urˇcit´ ym u ´zem´ım. Vˇsichni, kdo na tomto u ´zem´ı ˇzij´ı, podléhaj´ı státn´ı autoritˇe. Funkce státu

Na funkce, které by ve spoleˇcnosti mˇel stát plnit, existuj´ı r˚ uzné názory (následuj´ıc´ı v´ yklad pˇrevzat z Heywood 2004: 116–119), které kop´ıruj´ı preference r˚ uzn´ ych ideologick´ ych pozic (viz kapitola 6). Podle klasick´ ych liber´ al˚ u je ideálem tzv. minim´ aln´ı st´ at. Minimáln´ı stát zasahuje do ˇzivota spoleˇcnosti jen tam, kde je to nezbytnˇe nutné a ponechává tak maximáln´ı moˇzn´ y prostor pro nezávislou individuáln´ı aktivitu. Stát si v tomto pojet´ı má poˇc´ınat jako jak´ ysi noˇcn´ı hl´ıdaˇc“, jehoˇz sluˇzby jsou vyuˇz´ıvány jen tehdy, ” kdyˇz je ohroˇzena spoleˇcenská existence. Takovému státu z˚ ustávaj´ı vlastnˇe jen tˇri funkce. Za prvé, stát je zde proto, aby udrˇzoval vnitˇrn´ı poˇrádek, resp. vnitˇ rn´ı bezpeˇ cnost. Za druhé, zajiˇst’uje vynutitelnost smluv nebo dobrovolnˇ e uzavˇ ren´ ych dohod mezi soukrom´ ymi subjekty. Za tˇret´ı, poskytuje obranu pˇ red u ´tokem zvenˇ c´ı. Institucionáln´ı aparát minimáln´ıho státu se tak omezuje na policii, soudy a armádu. Této argumentace se v posledn´ıch desetilet´ıch 20. stolet´ı chopila tzv. Nov´ a pravice, která se snaˇzila zmenˇsit m´ıru, do n´ıˇz stát zasahoval do ˇzivota vyspˇel´ ych spoleˇcnost´ı – pˇredevˇs´ım do ekonomiky (viz odd´ıl 6.3). Tento pohled vypl´ yval bud’ z pˇresvˇedˇcen´ı o absolutn´ı platnosti individuáln´ıch vlastnick´ ych práv (R. Nozick) nebo ze skepse ke schopnosti státu efektivnˇe do ekonomiky zasahovat (F. A. Hayek) (viz odd´ıl 5.4.2). Z pohledu Nové pravice by se ekonomická role státu mˇela omezovat na udrˇzován´ı stabiln´ıch prostˇredk˚ u smˇeny neboli zdrav´ ych penˇez“ (n´ızká nebo nulová inflace) a na podporu ” konkurence. Opaˇcn´ y náhled na roli státu v nˇem vid´ı str˚ ujce“ ekonomického rozvoje. ” St´ at jako n´ astroj rozvoje (developmental state) je stát, kter´ y zasahuje do ekonomického ˇzivota s konkrétn´ım c´ılem napomoci r˚ ustu pr˚ umyslu a ekonomick´ emu rozvoji. Pˇritom vˇsak nejde o nastolen´ı nˇejakého socialistického systému centráln´ıho plánován´ı, ale o snahu nastolit partnerstv´ı mezi státem a hlavn´ımi ekonomick´ ymi zájmy, ˇcasto podloˇzenou konzervativn´ı nebo nacionalistickou ideologi´ı. Pˇr´ıklad

Klasick´ ym pˇr´ıkladem je Japonsko. V obdob´ı Meidˇzi v letech 1868–1912 navázal japonsk´ y stát tˇesné vztahy se zaibatsu, velk´ ymi rodinn´ ymi pr˚ umyslov´ ymi impérii, která aˇz do 2. svˇetové války ovládala japonskou ekonomiku. Po roce

30

1945 pˇrevzalo rozvojovou roli státu Ministerstvo zahraniˇcn´ıho obchodu a pr˚ umyslu, které spolu s Japonskou bankou pomáhalo formulovat investiˇcn´ı zámˇery soukrom´ ych subjekt˚ u a orientovat japonskou ekonomiku na mezinárodn´ı konkurenceschopnost. Jeˇstˇe jin´ y pohled na roli státu prezentuje soci´ aln´ı demokracie (viz odd´ıl 6.4). Zat´ımco státy, které hodlaj´ı podn´ıtit ekonomick´ y rozvoj, intervenuj´ı s c´ılem podn´ıtit ekonomick´ y pokrok, soci´ alnˇ e demokratick´ e st´ aty intervenuj´ı s c´ılem uskuteˇcnit pˇredstavu o soci´ aln´ı spravedlnosti. V zem´ıch ˇ edska se státn´ı zásahy uskuteˇcn typu Rakouska a Sv´ ˇovaly ve jménu priorit jak rozvojov´ ych, tak sociálnˇe demokratick´ ych. Kl´ıˇcem k pochopen´ı tomuto modelu státu je to, ˇze v nˇem docház´ı k pˇrehodnocen´ı státu. Zat´ımco v klasicky liberáln´ı perspektivˇe je stát trpˇen jako nutné zlo“, podle sociáln´ıch ” demokrat˚ u je nástrojem rozˇsiˇrován´ı (´ uˇcinné – viz odd´ıl 5.4.1) svobody a nastolován´ı spravedlnosti. Takov´ y stát je tak ideálem jak modern´ıch (levicovˇe orientovan´ ych) liberál˚ u, tak také demokratick´ ych socialist˚ u. Takov´ y stát se pokouˇs´ı korigovat nevyv´ aˇ zenost a nespravedlnost trˇ zn´ı ekonomiky. Nezamˇeˇruje se tak jen na podm´ınky, které napomáhaj´ı vytváˇren´ı bohatstv´ı, ale na jeho spravedliv´ e rozdˇ elen´ı ve spoleˇcnosti. Jde o zm´ırnˇen´ı sociáln´ı nerovnosti. Keynesi´ ansk´ a ekonomick´ a politika v souladu s t´ımto c´ılem usiluje o ˇr´ızen´ı“, regulován´ı“ kapitalismu s c´ılem stimulovat r˚ ust a udrˇzet ” ” plnou zamˇestnanost. Aˇckoli se v´ yˇse pˇredstavené modely podstatnˇe liˇs´ı, shoduj´ı se v tom, ˇze stát se neshoduje se ˇsirˇs´ı spoleˇcnost´ı. V tom se vˇsak vymykaj´ı tzv. totalitn´ı st´ aty, jejichˇz c´ılem je vytvoˇren´ı takového státu, kter´ y ovlivˇ nuje vˇsechny stránky lidského ˇzivota. Své pˇr´ımé kontrole nepodˇrizuje jen ekonomiku, ale i ˇskolstv´ı, kulturu, náboˇzenstv´ı, rodinn´ y ˇzivot atd. Hlavn´ımi pil´ıˇri tˇechto reˇzim˚ u jsou vˇ sezahrnuj´ıc´ı dohled, terorizuj´ıc´ı v´ ykon policejn´ı kontroly a vˇ sudypˇ r´ıtomn´ y syst´ em ideologick´ e manipulace. Nejznámˇejˇs´ımi pˇr´ıklady totalitn´ıch stát˚ u byly hitlerovské Nˇemecko a stalinistick´ y Sovˇetsk´ y svaz (k totalitarismu v´ıce v odd´ıle 10.2). Jak jsme si ˇrekli, státn´ı (tj. veˇrejné) instituce jsou (s v´ yjimkou totalitn´ıch stát˚ u) oddˇeleny od organizac´ı ˇsirˇs´ı spoleˇcnosti, které lze povaˇzovat za soukromé (napˇr. rodina). Stát vˇsak nen´ı jen oddˇelen od ˇsirˇs´ı spoleˇcnosti, ale je také vnitˇrnˇe diferencován do r˚ uzn´ ych vˇ etv´ı st´ atn´ı moci.

2.3

ˇ Delba moci

Podle klasického dˇelen´ı, se kter´ ym poprvé pˇriˇsel francouzsk´ y politick´ y myslitel Charles-Louis de Secondat Montesquieu (1689–1755), rozliˇsujeme mezi exekutivn´ı, legislativn´ı a soudn´ı moc´ı. Exekutivu (v´ ykonnou moc) pˇredstavuje vláda, legislativn´ı (zákonodárnou) moc volené shromáˇzdˇen´ı – parlament – a soudn´ı moc systém soud˚ u. Souhrn tˇechto instituc´ı vytváˇr´ı stát. Podle liberáln´ıch autor˚ u (za jejichˇz pˇredch˚ udce m˚ uˇzeme pokládat i zm´ınˇeného Montesquieu) pak ve vzájemném vyvaˇzován´ı jednotliv´ ych vˇetv´ı moci spoˇc´ıvá pojistka vyrovnané vlády (v´ıce k liberalismu najdete v odd´ıle 6.2). Tito autoˇri

31


pˇrisuzuj´ı rozdˇelen´ı moc´ı a jejich vzájemnému vyvaˇzován´ı primárn´ı v´ yznam pro zachován´ı politické svobody v dané spoleˇcnosti. Legislativa

´ ´ a´ moc (odd´ıl sleduje v´ Zakonod arn yklad v Heywood 2004: 334–338)

Zákonodárná shromáˇzdˇen´ı zauj´ımaj´ı v systému (demokratické) vlády kl´ıˇcové postaven´ı. V praxi se pro jejich oznaˇcen´ı pouˇz´ıvá celá ˇrada term´ın˚ u: Kongres ˇ (USA), Národn´ı shromáˇzdˇen´ı (Francie), Kongres poslanc˚ u (Spanˇelsko), Parˇ a republika). Tato shromáˇzdˇen´ı vyjadˇruj´ı princip reprezenlament (Cesk´ tace – tvoˇr´ı je lidem volen´ı zastupitelé, kter´ ym je svˇeˇren (ˇcasovˇe omezen´ y) mand´ at zastupovat své voliˇce. Funkce legislativy

Jejich hlavn´ı funkc´ı je tvorba legislativy neboli pˇrij´ımán´ı zákon˚ u. Shromáˇzdˇen´ı poskytuj´ı prostor pro veˇrejné projednáván´ı návrh˚ u zákon˚ u a pro jejich posouzen´ı z hlediska reprezentovan´ ych zájm˚ u. Neznamená to vˇsak, ˇze si tvorbu práva shromáˇzdˇen´ı zcela monopolizuj´ı. Napˇr´ıklad tvorba a zmˇena u ´stavn´ıho poˇrádku je v nˇekter´ ych zem´ıch mimo pravomoc shromáˇzdˇen´ı a podléhá schválen´ı v lidov´ em hlasov´ an´ı, tzv. referendu (Irsko). Stejnˇe tak nˇekteˇr´ı vysoc´ı funkcionáˇri v´ ykonné moci (napˇr. prezidenti) mohou za urˇcit´ ych podm´ınek vydávat zákony ve formˇe dekret˚ u (Francie) nebo mohou ve schvalovac´ım procesu uˇz´ıt práva veta (USA). Druhou d˚ uleˇ zitou funkc´ı shrom´ aˇ zdˇ en´ı je reprezentace. Zastupitelská shromáˇzdˇen´ı prostˇ redkuj´ı vztah mezi vl´ adou a lidem. Reprezentace je politick´ y princip, skrze nˇejˇz urˇcitá skupina lid´ı pˇredstavuje (zastupuje) nˇejak´ y vˇetˇs´ı kolektiv nebo jedná jeho jménem. Tento princip tvoˇr´ı základn´ı stavebn´ı k´ amen modelu zastupitelsk´ e demokracie (viz odd´ıl 7.2). Reprezentace m˚ uˇze b´ yt uskuteˇcn ˇována r˚ uzn´ ymi zp˚ usoby. Napˇr´ıklad parlamenty vycházej´ıc´ı z britské tradice chápou zástupce (reprezentanty) jako zmocnˇence, jejichˇz hlavn´ım c´ılem je, aby sledovali zájmy sv´ ych voliˇc˚ u na z´ akladˇ e vlastn´ıho u ´sudku. V tomto smyslu se hovoˇr´ı o tzv. voln´ em mand´ atu. Jeho drˇzitelé nejsou vázán´ı niˇc´ım jin´ ym neˇz vlastn´ım svˇedom´ım. Prav´ ym opakem jsou taková shromáˇzdˇen´ı, která stoj´ı na tuhé stranické discipl´ınˇe – jednotliv´ı reprezentanti musej´ı ledovat linii strany, na jej´ıˇz kandidátce byli do shromáˇzdˇen´ı zvoleni. Proto se hovoˇr´ı o tzv. v´ azan´ em mand´ atu. Tato koncepce vyvolává ostrou kritiku, nebot’ pˇredpokládá, ˇze voliˇcská podpora konkrétn´ıho kandidáta je automaticky podporou celému stranickému programu. Spolu s t´ım vkládá neomezenou moc do rukou stranického veden´ı a niˇc´ı pˇredpoklady vnitrostranické diskuse. Tˇ ret´ı funkc´ı shrom´ aˇ zdˇ en´ı je kontrola exekutivy. Shromáˇzdˇen´ı tak funguj´ı jako kontroln´ı orgány, jejichˇz hlavn´ım u ´kolem je spoluvytváˇret odpovˇednou vládu, coˇz znamená vládu nucenou skládat u ´ˇcty ze sv´ ych rozhodnut´ı. K tomuto u ´ˇcelu existuj´ı jasné mechanismy. Ministr˚ um mohou b´ yt napˇr´ıklad adresovány pˇr´ımé u ´stn´ı a p´ısemné dotazy (tzv. interpelace), na které jsou povinni odpovˇedˇet. Pˇr´ıkladem zde m˚ uˇze slouˇzit britská Doln´ı snˇemovna, v n´ıˇz mus´ı britsk´ y premiér kaˇzd´ y t´ yden proj´ıt kˇr´ıˇzov´ ym v´ yslechem bˇehem tzv. question time. Ve skuteˇcnosti vˇsak kontroln´ı funkci nepln´ı shromáˇzdˇen´ı jako celek, ale v nˇem pˇr´ıtomné opoziˇ cn´ı politick´ e strany. Existence opozice tak vytváˇr´ı nutnou podm´ınku pro to, aby shromáˇzdˇen´ı mohla

32

svou kontroln´ı funkci plnit. V zem´ıch, kde si moc monopolizuje jedna politická strana pˇr´ıtomnost parlamentu kontrolu exekutivy nezajist´ı. ˇ Ctvrtou funkc´ı, kterou shromáˇzdˇen´ı pln´ı, je v´ ybˇ er a pˇ r´ıprava talent˚ u. Shromáˇzdˇen´ı poskytuje prostor lidem, aby politicky vyrostli“ – z´ıskali zku” ˇ senosti a politick´ y pˇ rehled, coˇz jim pak umoˇzn ˇuje, aby mohli zastávat d˚ uleˇzité funkce v exekutivˇe. Nen´ı náhodou, ˇze ministˇri se rekrutuj´ı právˇe z volen´ ych zástupc˚ u shromáˇzdˇen´ı. Protich˚ udné názory vˇsak tvrd´ı, ˇze u ´ˇcast v zákonodárn´ ych sborech jednotlivce vtahuje do netransparentn´ıch politick´ ych her a takto je sp´ıˇse kaz´ı“, neˇz by je pˇripravovala k zastáván´ı d˚ uleˇzit´ ych ” funkc´ı. P´ atou a posledn´ı funkc´ı je legitimizace neboli vytv´ aˇ ren´ı a posilov´ an´ı legitimity (oprávnˇenosti) pˇr´ısluˇsného politického reˇzimu. Shromáˇzdˇen´ı pˇrisp´ıvaj´ı tomu, ˇze je systém vládnut´ı chápán jako oprávnˇen´ y. To je d˚ uvod, proˇc ani nedemokratické a autoritáˇrské reˇzimy, které nejsou zaloˇzeny na konsensu ovládan´ ych, ale pˇrinucen´ı, udrˇzuj´ı shromáˇzdˇen´ı v chodu. Poskytuj´ı jim totiˇz zdán´ı oprávnˇenosti. Bikameralismus: pro a proti

Vˇetˇsina shromáˇzdˇen´ı má bud’ jednu nebo dvˇ e komory. Jedná se tedy o shromáˇzdˇen´ı uni- nebo bikameráln´ı. Kolem otázky, zda-li je v´ yhodnˇejˇs´ı ˇ e republice, jedna nebo dvˇe komory panuje ˇzivá diskuse a to dokonce i v Cesk´ kde je postaven´ı druhé komory – Senátu – od poˇcátku zpochybˇ nováno. Bikameralismus má podle sv´ ych zastánc˚ u nˇekolik pˇrednost´ı (Heywood 2004: 239): 1. Druhé komory vyvaˇzuj´ı moc prvn´ıch komor. 2. Dvˇe komory maj´ı lepˇs´ı schopnost kontrolovat exekutivu. 3. Dvˇe komory rozˇsiˇruj´ı základnu reprezentace, nebot’ poskytuj´ı prostor v´ıce spoleˇcensk´ ym zájm˚ um. 4. Druhé komory pˇrisp´ıvaj´ı kvalitnˇejˇs´ı legislativˇe, nebot’ mohou opravovat pochyben´ı prvn´ıch komor. To je nˇekdy spojeno s chápán´ım druh´ ych komor jako jak´ ychsi rad starˇs´ıch“. ” Podle odp˚ urc˚ u vˇsak existuj´ı stejnˇe tak pádné argumenty proti zaveden´ı druh´ ych komor: 1. Jednokomorová shromáˇzdˇen´ı jsou efektivnˇejˇs´ı. Pˇr´ıtomnost druhé komory legislativn´ı proces zbyteˇcnˇe ztˇeˇzuje a brzd´ı. 2. Dvoukomorová shromáˇzdˇen´ı jsou náchylná k vnitroinstitucionáln´ım konflikt˚ um. 3. Druhé komory (zvláˇstˇe pokud nejsou volené) pˇredstavuj´ı neˇzádouc´ı konzervativn´ı prvek a zabraˇ nuj´ı tak spoleˇcenské zmˇenˇe. ´ Ukol

Zamyslete se nad t´ım, jaké informace máte o fungován´ı ˇceského Senátu (z denn´ıho tisku, z rozhovor˚ u s pˇráteli atd.). Podporuj´ı tyto informace sp´ıˇse tábor zastánc˚ u ˇci kritik˚ u existence druh´ ych komor? Vaˇse názory budou diskutovány bˇehem prvn´ıho pˇrednáˇskového bloku.

33


Exekutiva

Exekutivn´ı moc (odd´ıl sleduje v´ yklad v Heywood 2004: 351–355)

Exekutiva je tou ˇcást´ı státu, která je odpovˇedná za implementaci (uveden´ı do ˇzivota) rozhodnut´ı politického systému. Ve skuteˇcnosti jsou vˇsak jej´ı funkce mnohem sloˇzitˇejˇs´ı. V rámci exekutivy rozliˇsujeme mezi jej´ı politickou a spr´ avn´ı (byrokratickou) ˇcást´ı. Politick´ aˇ c´ ast exekutivy je tvoˇ rena politiky, kteˇr´ı uspˇeli ve volebn´ım klán´ı. Politické u ´ˇrady tak podléhaj´ı personáln´ım zmˇenám na základˇe volebn´ıch v´ ysledk˚ u. Koneˇcn´ ym c´ılem politika pak je z´ıskat funkci v exekutivˇe. Právˇe kv˚ uli tomu do voleb vstupuje. Naopak spr´ avu, kterou do exekutivy zahrnujeme také, vykon´ avaj´ı nepolitiˇ ct´ı u ´ˇ redn´ıci, kteˇr´ı se do sv´ ych pozic nedostávaj´ı na základˇe u ´spˇechu ve volbách, ale kv˚ uli své kompetenci (vzdˇelán´ı). Zat´ımco pak politici politiku vytv´ aˇ r´ı (spoluvytv´ aˇ r´ı), spr´ avn´ı apar´ at (´ uˇ rednictvo) tyto politiky implementuje. Hranice mezi politiky a u ´ˇredn´ıky vˇsak nen´ı vˇzdy takto ostrá, protoˇze napˇr´ıklad mnoho podrobnost´ı je ponecháno na u ´sudku u ´ˇredn´ık˚ u – nejsou rozhodnuty politiky (prostoru, kter´ y je u ´ˇredn´ık˚ um pro rozhodnut´ı ponechán, ˇr´ıkáme diskrece). Funkce exekutivy

Stejnˇe jako zákonodárná moc, také moc v´ ykonná pln´ı celou ˇradu politick´ ych funkc´ı. Za prvé se jedná o ceremoni´ aln´ı funkci. Hlavy stát˚ u, pˇredstavitelé exekutiv a v nˇekter´ ych pˇr´ıpadech také v´ yznamnˇejˇs´ı ministˇri zastupuj´ı ˇci reprezentuj´ı svou zemi navenek. T´ım, ˇze zosobˇ nuj´ı autoritu státu, reprezentuj´ı vlastnˇe celou spoleˇcnost. Pˇr´ıklad

Na jedné stranˇe se jedná o funkci pomˇernˇe formáln´ı, která se t´ yká státn´ıch svátk˚ u, zahraniˇcn´ıch návˇstˇev, mezinárodn´ıch konferenc´ı atd. M˚ uˇze se vˇsak jednat také o podstatnˇejˇs´ı problémy, pokud napˇr´ıklad uvnitˇr exekutivy vypukne spor o to, kdo má právo zemi navenek zastupovat. Vzpomeˇ nme si na ˇ e jaro roku 2005, kdy se spor o reprezentaci zahraniˇcnˇepolitické pozice Cesk´ republiky (v souvislosti s návrhem evropské u ´stavy) rozhoˇrel mezi tehdejˇs´ım premiérem Paroubkem a prezidentem Klausem. Druhou funkc´ı je vedouc´ı u ´loha pˇ ri tvorbˇ e politik. Hlavn´ı funkc´ı politické exekutivy je ˇ r´ıdit a kontrolovat politick´ y proces (tj. pˇrij´ımán´ı politick´ ych rozhodnut´ı). K tomu exekutiva formuluje ucelené hospodáˇrské a sociáln´ı programy, pˇripravuje politické reformy a navrhuje zákonné normy. Politické exekutivy proto zpravidla iniciuj´ı legislativn´ı proces (pˇredkládaj´ı do parlamentu návrhy zákon˚ u). V mnoha pˇr´ıpadech také vykonávaj´ı celou ˇradu zákonodárn´ ych pravomoc´ı a vydávaj´ı dekrety, naˇr´ızen´ı apod. Tˇ ret´ı funkc´ı je kaˇ zdodenn´ı politick´ e veden´ı a mobilizace podpory reˇzimu, kter´ y exekutiva reprezentuje. Pˇredstavitelé exekutivy (prezident, ministersk´ y pˇredseda, ministˇri) totiˇz nereprezentuj´ı dan´ y reˇzim jen navenek, ale prop˚ ujˇcuj´ı mu tváˇr“ také ve vztahu k domác´ı veˇrejnosti. ” S t´ım souvis´ı ˇ ctvrt´ a funkce – byrokratick´ e ˇ r´ızen´ı. Politická exekutiva vystupuje jako jak´ ysi vrcholov´ y management“ státn´ıho aparátu, za nˇejˇz ” nese odpovˇednost. Tato ˇcinnost se uskuteˇcn ˇuje resortnˇe – jednotliv´ı ministˇri odpov´ıdaj´ı za konkrétn´ı oblasti, ve kter´ ych se politická opatˇren´ı realizuj´ı. Je-

34

jich ˇcinnosti se pak koordinuj´ı v rámci kabinetu (vlády), kterou tvoˇr´ı vˇsichni resortn´ı ministˇri. Soudn´ı moc

(odd´ıl sleduje v´ yklad v Heywood 2004: 321–322) Soudnictv´ı je tou vˇetv´ı vlády, která má za u ´kol rozhodovat spory. Funkc´ı soudc˚ u je autoritativnˇe rozhodovat, co ˇr´ıkaj´ı právn´ı normy. Váha soudn´ıho systému se stát od státu liˇs´ı. Zvláˇstˇe d˚ uleˇzitou funkci pln´ı ve státech s psanou u ´stavou, kde se vztahuje i na u ´stavu a soudc˚ um tak umoˇzn ˇuje rozhodovat spory mezi hlavn´ımi státn´ımi orgány ˇci spory mezi státem a jednotlivci. Rozhodován´ı o u ´stavnosti pˇrij´ıman´ ych zákon˚ u vˇsak zpravidla leˇz´ı v rukou ˇ ´ zvláˇstn´ıho orgánu, v Ceské republice Ustavn´ıho soudu se s´ıdlem v Brnˇe.

Soudn´ı moc

Základn´ım rysem soudnictv´ı v liberálnˇe demokratick´ ych systémech je to, ˇze soudci jsou nez´ avisl´ı na ostatn´ıch vˇ etv´ıch moci a vykon´ avaj´ı svou funkci nepolitick´ ym zp˚ usobem. Znamená to, ˇze jejich postaven´ı se neodvozuje od pˇrán´ı politik˚ u v exekutivˇe nebo legislativˇe. Ve skuteˇcnosti vˇsak nelze ˇr´ıci, ˇze soudnictv´ı je ze své podstaty nepolitické. Soudnictv´ı totiˇz nen´ı jen instituc´ı interpretuj´ıc´ı právo, ale je také instituc´ı politickou. Soudci jako nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı postavy soudn´ıho procesu hraj´ı kl´ıˇcovou roli v mnoha politick´ ych ˇcinnostech. Nehledˇe na to, ˇze ˇcas od ˇcasu podléhaj´ı politick´ ym tlak˚ um. Kolem samotné otázky nezávislosti soudnictv´ı se odehrávaj´ı politické ˇ e republice. spory a to i v Cesk´ V reˇzimech, které nejsou – jako liberálnˇe demokratické reˇzimy – zaloˇzeny na principu rozdˇelen´ı moc´ı, nen´ı pro nez´ avislost soudnictv´ı m´ısto. V komunistick´ ych reˇzimech se uplatˇ novala zásada socialistické zákonnosti“, která zna” menala, ˇze soudci vykládali právo v duchu tehdy platné doktr´ıny marxismuleninismu. Soudci se tak stali pouh´ ymi funkcionáˇri, kteˇr´ı vykonávali politické a ideologické c´ıle tˇechto reˇzim˚ u. Nejzˇretelnˇejˇs´ım projevem tohoto byly zinscenované monstrprocesy, které prob´ıhaly ve 30. letech v SSSR a v 50. letech ˇ v tehdejˇs´ım Ceskoslovensku.

2.4

Politicke´ reˇzimy

´t 2004: 197–214) (tento a následuj´ıc´ı odd´ıl sleduje v´ yklad v Cabada, Kuba Za politick´ y reˇzim povaˇzujeme konkr´ etn´ı uspoˇ r´ ad´ an´ı v´ yˇse definovan´ ych politick´ ych instituc´ı, resp. vˇetv´ı moci. Politick´ y reˇzim proto b´ yvá definován jako souhrn vˇsech hodnot, princip˚ u, formáln´ıch i neformáln´ıch pravidel, kter´ y upravuje vztahy prvk˚ u politick´ eho syst´ emu (pˇredevˇs´ım pak vztahy mezi nejvyˇsˇs´ımi orgány státn´ı moci). Zat´ımco politick´ y systém popisuje obecn´ y charakter politick´ ych instituc´ı, reˇ zim se vztahuje k jejich konkr´ etn´ı podobˇ e na konkr´ etn´ım m´ıstˇ e a v konkr´ etn´ım ˇ case. Reˇzim proto m˚ uˇzeme ztotoˇznit s konkrétn´ı povahou pravidel politické hry v konkrétn´ım státˇe. V´ yzkum politick´ ych reˇzim˚ u se pak pˇredevˇs´ım zamˇeˇruje na obsah a smysl norem které vztahy mezi prvky politického systému upravuj´ı. Politickou normou chápeme v´ ypovˇed’, která upravuje politické chován´ı ve formˇe zákazu, pˇr´ıkazu ˇci dovolen´ı, která je uznána jako vˇseobecnˇe závazná v dané spoleˇcnosti.

Reˇzimy

35


Pro rozliˇsen´ı mezi r˚ uzn´ ymi politick´ ymi reˇzimy pouˇzijeme hledisko zp˚ usobu dˇelen´ı moci ve státˇe na moc z´ akonod´ arnou a moc v´ ykonnou. Rozd´ılná povaha jejich vztahu dává vzniknout rozd´ıln´ ym politick´ ym reˇ zim˚ um. Rozliˇsujeme mezi tˇremi typy: – parlamentn´ı reˇ zim, – prezidentsk´ y reˇ zim, – poloprezidentsk´ y reˇ zim. Parlamentn´ı reˇzim

ˇ edParlamentn´ı reˇzim, kter´ y povaˇzujeme za pˇrevládaj´ıc´ı (napˇr. Nˇemecko, Sv´ ˇ a republika), je zaloˇzen na sko, Indie, Japonsko, Nov´ y Zéland, Austrálie, Cesk´ myˇslence dˇ elby moci, ale nechápe ji velmi pˇr´ısnˇe. Zákonodárná a v´ ykonná moc spolupracuj´ı a dokonce se vzájemnˇe doplˇ nuj´ı. D´ıky tomu shromáˇzdˇen´ı – parlament – pˇr´ımo ovlivˇ nuje exekutivu (vládu), protoˇze ta m˚ uˇze vládnout jen tehdy, kdyˇz má d˚ uvˇ eru shrom´ aˇ zdˇ en´ı. Naopak vláda má právo u ´ˇcastnit se zákonodárné aktivity parlamentu. Politick´ a odpovˇ ednost vl´ ady v˚ uˇ ci shrom´ aˇ zdˇ en´ı a u ´ˇ cast vl´ ady v z´ akonod´ arn´ em procesu jsou dvˇe základn´ı definiˇcn´ı podm´ınky parlamentn´ıho reˇzimu. K tomu se ˇrad´ı právo hlavy státu (monarchy nebo prezidenta) rozpouˇstˇet za urˇcit´ ych okolnost´ı shromáˇzdˇen´ı. V tomto reˇzimu je funkce hlavy st´ atu oddˇelena od funkce pˇ redsedy vl´ ady (premiéra nebo kancléˇre). Hlava státu nen´ı bˇeˇzn´ ym u ´ˇcastn´ıkem politického procesu (kter´ y je zaloˇzen na interakci vlády a shromáˇzdˇen´ı) a zasahuje zpravidla jen v okamˇzic´ıch krize, kdy pln´ı funkci arbitra. Prezident nebo král sice jmenuje pˇredsedu vlády a na jeho návrh jednotlivé ministry, k jejich skuteˇcnému schválen´ı vˇsak docház´ı aˇz pˇri hlasován´ı ve shromáˇzdˇen´ı, které mus´ı vládˇe vyslovit d˚ uvˇ eru. Funkce hlavy státu se tak vyˇcerpávaj´ı pˇredevˇs´ım reprezentac´ı zemˇe v mezinárodn´ıch a vnitˇrn´ıch vztaz´ıch a plnˇen´ı ceremoniáln´ıch funkc´ı. Pokud je tomu tak a hlava státu nen´ı ve vztahu k parlamentu a vládˇe vybavena dostateˇcnou moc´ı, odpadá d˚ uvod pro to, aby byla volena v pˇr´ım´ ych volbách (i kdyˇz v nˇekter´ ych parlamentn´ıch reˇzimech vol´ı obˇcané prezidenta pˇr´ımo). Obvykle tedy prezidenta vol´ı shromáˇzdˇen´ı nebo kolegium volitel˚ u (zvláˇstn´ı shromáˇzdˇen´ı zpravidla ˇclen˚ u parlamentu a zástupc˚ u m´ıstn´ıch samospráv). V parlamentn´ım reˇzimu, v jehoˇz ˇcele stoj´ı monarcha, otázka jeho volby odpadá u ´plnˇe. Skuteˇcná v´ ykonn´ a moc v tomto reˇzimu n´ aleˇ z´ı pˇ redsedovi vl´ ady, kter´ y ji vykonává spoleˇcnˇe s jednotliv´ ymi ministry (ˇcleny kabinetu). Vláda je odpovˇ edn´ a parlamentu jako celek. Ministˇri jsou ˇcasto ˇcleny parlamentu. Pokud vláda neobdrˇz´ı d˚ uvˇeru nebo je j´ı vyslovena ned˚ uvˇera, je povinna podat demisi. Vláda je tak závislá na shromáˇzdˇen´ı (parlamentu). V praxi se pˇr´ıpady ˇcistého parlamentarismu vyskytuj´ı málokdy. Existuje sp´ıˇse v r˚ uzn´ ych modifikac´ıch. Podle charakteru vztahu mezi parlamentem a vládou hovoˇr´ıme bud’ o premi´ ersk´ em parlamentarismu (kdyˇz pˇrevaˇzuje vláda nad parlamentem) nebo o parlamentarismu s pˇ revahou shrom´ aˇ zdˇ en´ı (kdyˇz pˇrevaˇzuje parlament nad vládou). V premiérském parlamentarismu docház´ı ke st´ırán´ı rozd´ılu mezi zákonodárnou a v´ ykonnou moc´ı, protoˇze v nˇem premi´ er dominuje vl´ adˇ e a vl´ ada parlamentu. Takové uspoˇrádán´ı

36

je podm´ınˇeno existenc´ı volebn´ıho systému, kter´ y má vˇetˇsinov´ y u ´ˇcinek, tj. pˇrisp´ıvá ke zformován´ı dvoustranického systému, v nˇemˇz je moˇzné utvoˇrit jednobarevnou vl´ adu. V˚ udce v´ıtˇezné strany se obvykle stává premiérem a je pˇritom stranick´ ym nadˇr´ızen´ ym poslanc˚ u v parlamentu. Tento model vˇsak m˚ uˇze fungovat jen tehdy, pokud je politická strana vnitˇrnˇe disciplinovaná (loajáln´ı stranickému veden´ı). Pˇr´ıkladem je Velká Británie. Prezidentsky´ reˇzim

Prezidentsk´ y reˇzim je zaloˇzen na odliˇsn´ ych principech neˇz reˇzim parlamentn´ı. Op´ırá se o dˇ elbu moci, která je v tomto pˇr´ıpadˇe chápána doslovnˇe: v´ ykonn´ a moc je tak od moci z´ akonod´ arn´ e striktnˇ e oddˇ elena. Znamená to, ˇze v oblasti legislativy dominuje parlament, ale nevlastn´ı ˇzádné exekutivn´ı nástroje. Prezident je naopak vybaven u ´plnou v´ ykonnou moc´ı, ale nemá zákonodárné pravomoci. V tomto reˇzimu je pˇr´ımo (lidem) volen´ y prezident nejen (symbolickou) hlavou státu, ale také ˇséfem exekutivy (vlády, resp. administrativy v USA) a zároveˇ n pˇr´ım´ ym nadˇr´ızen´ ym v´ ykonného státn´ıho aparátu. Prezident je jedin´ ym u ´stavou dan´ ym nositelem v´ ykonn´ e moci, z ˇcehoˇz plyne, ˇze jmenuje ˇcleny vlády a ostatn´ı u ´ˇredn´ıky. Jak uˇz ˇreˇceno, prezident z´ısk´ av´ a sv˚ uj mand´ at ve vˇ seobecn´ ych volb´ ach. Jeho mandát tak nen´ı zprostˇredkovan´ y parlamentem, ale stejnˇe jako parlamentn´ı je odvozen z pˇr´ım´ ych voleb. Sám prezident ani ˇclenové jeho exekutivy nejsou parlamentu politicky odpovˇedn´ı. V prezidentském reˇzimu tak chyb´ı vyjádˇren´ı d˚ uvˇery, pˇr´ıp. ned˚ uvˇery a parlament tak nem˚ uˇze prezidenta odstranit. Jen v u ´stavou definovan´ ych pˇr´ıpadech m˚ uˇze b´ yt umoˇznˇeno vyuˇz´ıt procedury u ´stavn´ı ˇzaloby“ smˇeˇruj´ıc´ı k prezidentovu odvolán´ı. ” Nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ımi rysy prezidentského reˇzimu tak jsou separace ˇ c´ ast´ı moci a politick´ a neodpovˇ ednost exekutivy parlamentu. Toto uspoˇrádán´ı se v praxi uskuteˇcn ˇuje prostˇrednictv´ım systému tzv. brzd a protivah (checks and balances), které spoˇc´ıvá ve vzájemné kontrole a vyvaˇzován´ı moci zákonodárné, v´ ykonné a soudn´ı. Právˇe v rámci prezidentského reˇzimu sehrává soudn´ı moc d˚ uleˇzitou politickou roli. Pˇr´ıkladem jsou USA. Poloprezidentsky´ reˇzim

Nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı postavou v tomto systému je prezident, kter´ y je volen v pˇr´ım´ ych a vˇseobecn´ ych volbách. Prezident je zároveˇ n hlavou státu a ˇséfem exekutivy, ale na rozd´ıl od prezidentského systému se o v´ ykonnou moc mus´ı dˇ elit s premi´ erem a vl´ adou. Prezident je pak vˇetˇsinou nositelem tˇech pravomoc´ı, které povaˇzujeme za v´ yznamnˇejˇs´ı. Problém vystává v pˇr´ıpadˇe konfliktu mezi premi´ erem a prezidentem. K tomu docház´ı tehdy, kdyˇz nejsou ze stejného politického tábora. Premiér stoj´ı v ˇcele vlády, která je politicky odpovˇedná parlamentu (vládne s podporou parlamentn´ı vˇetˇsiny). Pokud tedy za premiérem stoj´ı parlamentn´ı vˇetˇsina, a prezident pocház´ı z odliˇsné politické strany, tato je v parlamentu v menˇsinˇe. V´ ysledkem je to, ˇze navrch z´ıskává premiér a prezident mus´ı slevit ze sv´ ych politick´ ych ambic´ı. Této situaci, kdy prezident a premiér

37


pocházej´ı z odliˇsn´ ych politick´ ych stran se ˇr´ıká kohabitace (souˇzit´ı). Jedná se o pomˇernˇe ˇcast´ y jev. Pˇr´ıkladem je Francie. V poloprezidentském reˇzimu prezident jmenuje premiéra a ministry, ale vláda jako celek je odpovˇedná parlamentu. Tomu vˇsak nen´ı odpovˇedn´ y prezident, kter´ y je naopak oprávnˇen shromáˇzdˇen´ı rozpustit. Vl´ ada m´ a v z´ akonod´ arn´ em procesu v´ yjimeˇ cnˇ e velk´ y vliv, protoˇze vládn´ı návrhy zákon˚ u maj´ı pˇrednost. Pokud bychom chtˇeli rysy poloprezidentského systému shrnout, zd˚ uraznili bychom, ˇze: – dˇelba moci je zde provedena ve prospˇ ech moci v´ ykonn´ e, – hlava st´ atu hraje d˚ uleˇzitou politickou roli, – existuj´ı dva aktivn´ı subjekty exekutivy: prezident a vláda v ˇcele s premiérem. (Naopak v prezidentském systému stoj´ı v ˇcele exekutivy subjekt jeden – prezident.)

2.5 Nedemokratické reˇzimy

Nedemokraticke´ politicke´ reˇzimy

Jelikoˇz kritériem klasifikace politick´ ych reˇzim˚ u je povaha dˇ elby moci mezi jej´ımi jednotliv´ ymi vˇ etvemi a povaha vztah˚ u mezi nimi, nemá smysl hovoˇrit o r˚ uzn´ ych typech reˇzim˚ u v pˇr´ıpadˇe nedemokratick´ ych politick´ ych reˇzim˚ u. Tyto reˇzimy jsou zaloˇzeny na odm´ıtnut´ı dˇ elby moci. Dˇelba moci je nahrazena principem jednolitosti státn´ı moci, coˇz znamená, ˇze státn´ı moc je koncentrována v jednˇech rukou nebo v rukou jednoho kolektivn´ıho orgánu. Aˇckoli si i nedemokratické reˇzimy ˇcasto udrˇzuj´ı demokratickou fasádu“, tzn. ” v jejich rámci funguje parlament, prezident, vláda atd., tyto jsou podˇr´ızeny mocenskému centru, které je ve skuteˇcnosti programuje podle sv´ ych poˇzadavk˚ u (v´ıce naleznete v kapitole 10). Pˇr´ıklad

ˇ V Ceskoslovensku pˇred pádem komunismu existovaly vˇsechny instituce, jak jsme o nich mluvili. Existoval parlament (zákonodárná moc), vláda a prezident (v´ ykonná moc) i soudn´ı systém. Vedle nich vˇsak paralelnˇe existoˇ vala struktura Komunistické strany Ceskoslovenska, jej´ıˇz vrcholné orgány ´ ˇ (Ustˇredn´ı v´ ybor Komunistické strany Ceskoslovenska v ˇcele s generáln´ım tajemn´ıkem) ve skuteˇcnosti koncentrovaly politickou moc ve státˇe. Jej´ı vedouc´ı funkce byla dokonce zakotvena v u ´stavn´ım dokumentu. V tomto pˇr´ıpadˇe by nemˇelo ˇzádn´ y smysl snaˇzit se pˇredlistopadov´ y reˇzim klasifikovat na základˇe v´ yˇse pˇredstavené typologie.

Shrnut´ı kapitoly 1. Politick´ y systém je jedn´ım ze subsystém˚ u spoleˇcnosti. Jeho funkc´ı je

pˇrij´ımat obecnˇe závazná rozhodnut´ı. 2. V modern´ı spoleˇ cnosti tvoˇr´ı politick´ y systém instituce státu, kter´ y je svrchovan´ ym nositelem politické moci. 3. Pohled na funkce st´ atu se liˇs´ı podle jednotliv´ ych ideologick´ ych pozic. 4. Modern´ı liber´ aln´ı stát charakterizuje dˇelba moci mezi tˇri institucionáln´ı vˇetve – zákonodárnou, v´ ykonnou a soudn´ı.

38

5. Rozliˇsujeme tˇri zp˚ usoby uspoˇrádán´ı vztah˚ u mezi vˇetvemi státn´ı moci.

Tyto zp˚ usoby uspoˇrádán´ı oznaˇcujeme jako politické reˇzimy. Následuj´ıc´ı tabulka uvád´ı základn´ı rysy probran´ ych reˇzim˚ u:

Kdo má reálnou v´ ykonnou moc? Jak je volen prezident? Kdo reálnˇe ustavuje vl´ adu (resp. administrativu v USA)? Co rozhoduje o trv´ an´ı vl´ ady? Existuje politick´ a odpovˇednost prezidenta? Existuje politick´ a odpovˇednost vl´ ady?

parlamentn´ı reˇzim vl´ ada

prezidentsk´ y reˇzim prezident

poloprezidentsk´ y reˇzim prezident a vl´ ada pˇr´ımo

nepˇr´ımo (m˚ uˇze b´ yt i pˇr´ımo) parlament

pˇr´ımo prezident

prezident a parlament

d˚ uvˇera parlamentu

v˚ ule prezidenta

nen´ı

nen´ı

d˚ uvˇera prezidenta a parlamentu nen´ı

parlamentu

—

parlamentu a prezidentovi

´t 2004: 208. Zdroj: Cabada, Kuba

´ Otazky 1. Co povaˇ zujeme za vstupy politického systému? 2. Jak´ e jsou hlavn´ı rysy modern´ıho státu? 3. Jak´ e funkce pln´ı zákonodárná moc? 4. Co se mysl´ı dˇ elbou moci? 5. Kdo m´ a reálnou v´ ykonnou moc v parlamentn´ım reˇzimu? 6. Jak´ e jsou hlavn´ı rysy poloprezidentského reˇzimu?

´ ı textu kapitoly Literatura pouˇzita´ pˇri zpracovan´ ´ ´t, M. a kol.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 ˇ´ıchova ´, B.: Pˇrehled modern´ıch politologických teori´ı. Portál, Praha R 2000

39


40

Politicke´ strany ´ Systemy politickych ´ stran ´ u˚ Typologie stranickych ´ system ´ Zajmov e´ skupiny ´ ı hnut´ı Socialn´

3

ˇ ı akteˇ ´ ri – politicke´ Politict´ ´ strany, zajmov e´ skupiny a ´ ı hnut´ı socialn´

ˇ ı akteˇ ´ ri – politicke´ strany, zajmov ´ ´ ı hnut´ı 3. Politict´ e´ skupiny a socialn´

C´ıl kapitoly V této kapitole se seznám´ıte s hlavn´ımi aktéry politického procesu v modern´ıch politick´ ych systémech, jak jste je poznali v pˇredchoz´ı kapitole. Nauˇc´ıte se rozeznávat politické strany, zájmové skupiny a sociáln´ı hnut´ı. Pochop´ıte nejen základn´ı charakteristiky tˇechto aktér˚ u, ale budete také seznámeni se systémy jejich interakc´ı, které rozhoduj´ıc´ım zp˚ usobem ovlivˇ nuj´ı fungován´ı daného politického systému. Studium této kapitoly vám pom˚ uˇze lépe se orientovat na domác´ı politické scénˇe.





3.1

Politicke´ strany

Politické strany se objevily bˇehem 19. stolet´ı. Dnes pˇredstavuj´ı nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı nástroj politické participace a jsou nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ım politick´ ym aktérem, kter´ y jedná v rámci politického systému. Politická strana je skupina lid´ı, kteˇr´ı se organizuj´ı s c´ılem z´ıskat vládn´ı moc a to bud’ skrze volby nebo i jinak. Základn´ımi ˇctyˇrmi charakteristikami politick´ ych stran (které je odliˇsuj´ı od zájmov´ ych skupin a sociáln´ıch hnut´ı – viz n´ıˇze) jsou (Heywood 2004: 266): Rysy stran

42

1. Strany (narozd´ıl od zájmov´ ych skupin a sociáln´ıch hnut´ı) usiluj´ı o v´ ykon vl´ adn´ı moci. 2. Strany jsou organizované u ´tvary s form´ aln´ım a exkluzivn´ım ˇ clenstv´ım (tj. vzájemnˇe se vyluˇcuj´ıc´ım ˇclenstv´ım, coˇz znamená, ˇze m˚ uˇzete b´ yt ˇclenem jen jedné strany), které demonstruje stranická legitimace“. ” To je odliˇsuje od volnˇejˇs´ıch sdruˇzen´ı s neexkluzivn´ım ˇclenstv´ım. 3. Strany se zpravidla zamˇeˇruj´ı na ˇsirokou ˇskálu spoleˇcensk´ ych a ekonomick´ ych problém˚ u a zab´ yvaj´ı se vˇsemi hlavn´ımi tématy politiky. Zájmové skupiny se zpravidla orientuj´ı jen na jedno téma ˇci problém.

4. Strany jsou vnitˇrnˇe sjednoceny (avˇsak v r˚ uzné m´ıˇre) spoleˇ cn´ ymi preferencemi a ideologickou identitou (totoˇznost´ı). Definici politické strany proto m˚ uˇzeme formulovat následuj´ıc´ım zp˚ usobem: politické strany jsou instituce, které buduj´ı svou organizaˇ cn´ı strukturu aˇ clenskou z´ akladnu, maj´ı svou ideologii a politick´ y program a usiluj´ı o dobyt´ı a udrˇ zen´ı politick´ e moci ve volb´ ach ˇ ci jin´ ymi metodami. 3.1.1 Typy politickych ´ stran Politické strany lze klasifikovat podle r˚ uzn´ ych kriteri´ı (následuj´ıc´ı text sle´t 2004: 232–237 a Heywood 2004: 267–269). duje v´ yklad v Cabada, Kuba Prvn´ım je kritérium organizaˇ cn´ı. Rozliˇsujeme zpravidla strany centralizovan´ e a decentralizovan´ e. Jejich odliˇsen´ı se dˇeje na základˇe distribuce moci uvnitˇr stran. Centralizovan´ e strany jsou kontrolovány u ´zk´ ym stranick´ ym veden´ım, zat´ımco strany decentralizovan´ e pˇriznávaj´ı rozhodovac´ı autonomii také jej´ım niˇzˇs´ım organizaˇcn´ım jednotkám. V této souvislosti se proto mluv´ı o m´ıstn´ı (de)centralizaci. Rozd´ıl v centralizaci lze sledovat nejen v prostorovém, ale také ideologick´ em smyslu. Ideologicky decentralizované strany umoˇzn ˇuj´ı uvnitˇr stran názorovou autonomii r˚ uzn´ ych vnitrostranick´ ych skupin (frakc´ı). Frakc´ı rozum´ıme názorovou platformu existuj´ıc´ı v rámci politické strany.

Typy stran

Dalˇs´ım kritériem je v´ yvojov´ e. Na tomto základˇe se rozliˇsuj´ı strany k´ adr˚ u a strany mas. Strana kádr˚ u je v´ yvojovˇe starˇs´ım typem, kter´ y se kryje s obdob´ım pˇred zaveden´ım vˇseobecného volebn´ıho práva. Jednalo se o strany ovládané neformáln´ımi skupinami v˚ udc˚ u, kteˇr´ı nebudovali masovou organizaˇcn´ı strukturu (lapidárnˇe ˇreˇceno: nebylo koho mobilizovat). V dobˇe pˇred zaveden´ım vˇseobecného volebn´ıho práva se takové strany rodily z parlamentn´ıch frakc´ı a klik. Právˇe zaveden´ı vˇ seobecn´ eho volebn´ıho pr´ ava na pˇ relomu 19. a 20. stolet´ı vedlo ke vzniku masov´ ych stran, jejichˇz existence je zaloˇzena na masové mobilizaci pˇred volebn´ım klán´ım. Prvn´ımi pˇr´ıklady masov´ ych politick´ ych stran byly evropské socialistické (sociálnˇedemokratické) strany (napˇr. v Nˇemecku), které budovaly organizaˇ cn´ı strukturu s c´ılem mobilizovat na svou stranu podporu dˇ elnictva. Naopak strany pravicové slouˇzily jako pˇr´ıklady stran kádr˚ u (konzervativn´ı, liberáln´ı strany).

Masové strany

Tato dichotomie je vˇsak dnes do znaˇcné m´ıry setˇrena. Vˇetˇsina modern´ıch stran totiˇz patˇr´ı do kategorie, kterou nˇemeck´ y politolog O. Kirchheimer pojmenoval jako strany pro vˇ sechny (catch-all party). Právˇe tato strana mˇela nahradit stranu masovou. Jde o typ strany, kter´ y podstatnˇe omezuje svoji ideologickou n´ aplˇ n, aby se stala pˇ rijatelnou pro co nejˇ sirˇ s´ı okruh voliˇ c˚ u. Kirchheimer mˇel na mysli pˇredevˇs´ım nˇemeckou Kˇrest’anskodemokratickou unii (CDU), nejlepˇs´ım pˇr´ıkladem takov´ ych stran jsou vˇsak republikáni a demokraté v USA. Do stejné kategorie spadaj´ı samozˇrejmˇe také britˇst´ı labouristé (Labour Party). Strana pro vˇsechny“ podˇrizuje svou struk” turu i politickou strategii jedinému c´ıli, kter´ ym je dosaˇ zen´ı maxim´ aln´ıho

Catch-all party

43


volebn´ıho zisku. Strana se profesionalizuje a sniˇzuje se v´ yznam ˇclenské základny. Strana pak formuluje takov´ y volebn´ı program, kter´ y nen´ı urˇcen jedné konkrétn´ı sociáln´ı skupinˇe, ale snaˇ z´ı se oslovit vˇ sechny. K tomu je nutné potlaˇcit ostrou ideologickou profilaci. Strany kartelu

Jin´ y souˇcasn´ y stranick´ y typ pˇredstavuje tzv. strana kartelu. Vznik kartelové strany (kter´ y b´ yvá situován do 70. let 20. stolet´ı) spadá vjedno s postupn´ ym prol´ın´ an´ım politick´ ych stran a st´ atn´ıho apar´ atu. Strany se d´ıky tomu stávaj´ı jak´ ymisi polostátn´ımi aktéry, jejichˇz ˇcinnost se sp´ıˇse neˇz ´ o mobilizaci ˇclenské základny op´ırá o státn´ı prostˇredky. Ukolem, kter´ y si kartelová strana vytyˇcuje, pˇrestává b´ yt dosahován´ı programov´ ych priorit a stává se j´ı celkov´ a efektivita p˚ usoben´ı. D´ıky tomu se kartelová strana pˇrestává orientovat na agregaci a reprezentaci spoleˇcensk´ ych zájm˚ u (coˇz je jedna ze základn´ıch funkc´ı politick´ ych stran – viz n´ıˇze) a snaˇz´ı se maximalizovat volebn´ı v´ ynos, kter´ y se pˇr´ımo pˇrekládá“ do finanˇcn´ıch prostˇredk˚ u z veˇrejn´ ych ” fond˚ u. Koneˇcn´ ym d˚ usledkem m˚ uˇze b´ yt odcizen´ı politick´ ych stran a jejich elit od zbytku spoleˇ cnosti. Pˇr´ıklad

ˇ e republice tvoˇr´ı veˇrejné prostˇredky vˇetˇsinu pˇr´ıjm˚ I v Cesk´ u politick´ ych stran (viz tabulka, která udává procentn´ı pod´ıl státn´ıho financován´ı na celkov´ ych pˇr´ıjmech ˇcesk´ ych politick´ ych stran, u ´daje jsou do roku 2000). Právˇe to je podle nˇekter´ ych názor˚ u d˚ uvodem omezené schopnosti ˇceské politické elity reagovat na spoleˇcenskou poptávku napˇr´ıklad v pˇr´ıpadˇe boje proti korupci.

ODS ˇ CSSD ˇ KDU–CSL US ODA ˇ KSCM

Stranické rodiny

1995 45.9 22.7 27.8 – 48.7 10.5

1996 73.1 93.4 54.9 – 46.8 52.0

1997 52.7 80.0 44.1 – 46.4 19.7

1998 83.4 94.4 69.0 88.6 65.4 53.3

1999 67.6 78.9 44.3 84.7 80.9 21.8

2000 51.9 72.3 40.7 76.2 68.1 21.5

Dalˇs´ım kritériem je ideologicko-programov´ e. Tato klasifikace je spojena s koncepc´ı tzv. stranick´ ych rodin, které sdruˇzuj´ı politické strany s podobnou ideologickou orientac´ı. Rodiny se tak utváˇrej´ı na základˇe pozice stran na politickém spektru, tzv. pravolev´ eˇ sk´ ale. Hlavn´ımi rodinami proto jsou pravice a levice, od nichˇz se pak odv´ıj´ı dalˇs´ı uˇzˇs´ı rodiny stran (viz n´ıˇze). Obecnˇe lze ˇr´ıci, ˇze strany povaˇ zovan´ e za souˇ c´ ast levice se vyznaˇcuj´ı ’ zájmem o zmˇenu at uˇz formou celkové promˇeny spoleˇcnosti ˇci postupné reformy. Tyto strany nacházely podporu v ˇradách chud´ ych a znev´ yhodnˇen´ ych. Naopak strany, které povaˇzujeme za pravicové (t´ yká se to pˇredevˇs´ım stran konzervativnˇe orientovan´ ych) podporuj´ı stávaj´ıc´ı spoleˇcensk´ y ˇrád a takto usiluj´ı o kontinuitu. Mezi jejich stoupence patˇr´ı podnikatelé a materiálnˇe uspokojené stˇredn´ı tˇr´ıdy. Tato koncepce je vˇsak velmi zjednoduˇsuj´ıc´ı a v nˇekter´ ych pˇr´ıpadech zavádˇej´ıc´ı. V´ yˇse uvedená vymezen´ı totiˇz v souˇcasné dobˇe plat´ı jen velmi omezenˇe. Jednak volebn´ı soutˇeˇz zamlˇzuje ideologickou identitu stran

44

a jednak politické strany ve snaze oslovit ˇsirˇs´ı voliˇcskou základnu ostré ideologické vymezen´ı odkládaj´ı (viz strany pro vˇsechny“). Pˇresto lze urˇcité ” stranické rodiny vymezit: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

rodina rodina rodina rodina rodina rodina rodina

komunistick´ ych stran, sociálnˇe-demokratick´ ych (socialistick´ ych) stran, levicovˇe-liberáln´ıch stran, kˇrest’anskodemokratick´ ych stran, liberáln´ıch stran, konzervativn´ıch stran, ultrapravicov´ ych stran.

3.1.2 Funkce politickych ´ stran Politické strany jsou sice vymezeny jejich hlavn´ım c´ılem – obsazen´ım hlavn´ıch politick´ ych funkc´ı a pˇrevzet´ım vládn´ı odpovˇednosti – jejich vliv na politick´ y systém je vˇsak mnohem rozmanitˇejˇs´ı. Základn´ı funkce, které politické strany pln´ı, jsou (v´ yklad sleduje Heywood 2004: 269–273): 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Funkce stran

reprezentace, formován´ı a doplˇ nován´ı politické elity, formulován´ı c´ıl˚ u, artikulace a agregace zájm˚ u, politická socializace a mobilizace, organizace vlády.

Reprezentace

Právˇe reprezentace je povaˇzována ze jednu z hlavn´ıch funkc´ı stran. Jedná se o schopnost stran reagovat na postoje (zájmy) sv´ ych ˇ clen˚ u a voliˇ c˚ u a pˇ rekl´ adat je do politick´ eho syst´ emu (artikulovat je). Jazykem teorie politického systému, o n´ıˇz jsme mluvili v pˇredchoz´ı kapitole (odd´ıl 2.1), dodávaj´ı politické strany do systému vstupy“. Politické strany tak poskytuj´ı ” vazby mezi obyvateli a tˇemi, kdo politicky rozhoduj´ı. Tato funkce m˚ uˇze b´ yt nejlépe naplˇ nována v otevˇreném systému, kter´ y umoˇzn ˇuje, aby mezi sebou strany soutˇeˇzily. Tato funkce je ohroˇzena tehdy, pokud na sebe zaˇ c´ınaj´ı br´ at podobu stran kartelu, které, jak jsem vidˇeli, mohou vést k odcizen´ı tˇr´ıdy profesionáln´ıch politik˚ u od zbytku spoleˇcnosti (viz v´ yˇse). Strany se orientuj´ı na stát a ztrác´ı schopnost zprostˇredkovat vztah mezi spoleˇcensk´ ymi zájmy a politick´ ym (rozhodovac´ım) systémem. ´ ı a doplnov ˇ an´ ´ ı elity Formovan´

Politické strany slouˇz´ı jako jakási rekrutaˇcn´ı centra“, která umoˇzn ˇuj´ı vyr˚ ust ” politické elitˇe zemˇe. Jsou hˇriˇstˇem, na kterém politikové trénuj´ı“: strany je ” vybavuj´ı dovednostmi, znalostmi a zkuˇsenostmi a poskytuj´ı jim kariérn´ı ˇrád (i kdyˇz závisl´ y na v´ ysledku strany ve volbách). Tento systém stranick´ eho n´ aboru politik˚ u vˇsak také podléhá kritice kv˚ uli tomu, ˇze vytváˇr´ı uzavˇren´ y okruh funkcionáˇr˚ u, kter´ y nen´ı otevˇren vnˇejˇs´ı konkurenci. Nejsou to pak ti nejlepˇs´ı, ale ti, kteˇr´ı se dokázali (tˇreba intrikami) prosadit uvnitˇr strany, kdo se stávaj´ı ministry a ministersk´ ymi pˇredsedy. Podle nˇekter´ ych názor˚ u

45


pomáhá tento problém ˇreˇsit instituce tzv. prim´ arek (uˇz´ıváno pˇredevˇs´ım v USA), coˇz jsou vnitrostranické volby, v nichˇz se vyb´ıraj´ı kandidáti, kteˇr´ı pak budou nasazeni ve skuteˇcn´ ych volbách. Primárky tak u ´dajnˇe poskytuj´ı alternativn´ı nominaˇcn´ı mechanismus, kter´ y se vyh´ ybá nev´ yhodám uzavˇrené stranické hierarchie. ´ ı c´ılu˚ Formulovan´

Politické strany poskytuj´ı platformy pro formulaci celospoleˇ censk´ ych c´ıl˚ u. Strany tuto funkci pln´ı prostˇrednictv´ım sv´ ych volebn´ıch program˚ u a vládn´ıch program˚ u, uspˇej´ı-li ve volbách. Ve sv´ ych programov´ ych dokumentech tak strany formuluj´ı c´ıle, s nimiˇz se ucház´ı o pˇr´ızeˇ n voliˇc˚ u. Právˇe oni rozhoduj´ı, která sada c´ıl˚ u obdrˇz´ı podporu a bude ovlivˇ novat ˇzivot spoleˇcnosti prostˇrednictv´ım vládn´ıch politik. S obecnou deideologizac´ı stran typu catchall a d´ıky tomu, ˇze ve volebn´ıch kampan´ıch se stále v´ıce d˚ urazu klade na image sp´ıˇse neˇz na programové zásady, je tato funkce politick´ ych stan naplˇ nována ménˇe zˇretelnˇe. ´ u˚ Artikulace a agregace zajm

Strany pomáhaj´ı artikulovat (vyjadˇrovat) a agregovat (shromaˇzd’ovat) rozmanité spoleˇcenské zájmy. Strany tak poskytuj´ı mechanismus, skrze kter´ y soci´ aln´ı skupiny (podnikatelé, odbory, náboˇzenské, etnické skupiny atd.) prosazuj´ı a obhajuj´ı sv´ e z´ ajmy. Napˇr´ıklad britská Labouristická strana byla v´ ysledkem snahy odborového hnut´ı zajistit si politickou reprezentaci. Fakt, ˇze vˇsechny politické strany prosazuj´ı zájmy mnoha skupin, vede strany k tomu, aby tyto zájmy agregovaly, tj. zaˇcleˇ novaly do soudrˇzného a vzájemnˇe provázaného celku. Politicka´ socializace a mobilizace

T´ım, ˇze strany vyv´ıjej´ı politickou ˇcinnost, jsou d˚ uleˇzit´ ymi nástroji politick´ eho vzdˇ el´ av´ an´ı, v´ ychovy a socializace. Strany nastoluj´ı d˚ uleˇzité problémy jako pˇredmˇety veˇrejné diskuse, prosazuj´ı urˇcité hodnoty a postoje, které se následnˇe stávaj´ı souˇcást´ı ˇsirˇs´ı politické kultury daného spoleˇcenstv´ı. Demokratické strany nav´ıc kanalizuj´ı spoleˇ censk´ e konflikty a buduj´ı loajalitu k r´ amci spoleˇ cn´ ych pravidel, které upravuj´ı politickou soutˇeˇz. T´ım, ˇze rozliˇcn´ ym skupinám umoˇzn ˇuj´ı nenásiln´ ym zp˚ usobem promluvit do politiky, hraj´ı d˚ uleˇ zitou integraˇ cn´ı funkci. Politickou mobilizac´ı socializuj´ı (uvádˇej´ı) rozliˇcné skupiny do spoleˇcnˇe sd´ıleného rámce liberáln´ı demokracie. Opˇet je tˇreba zd˚ uraznit, ˇze tuto funkci pln´ı jen ty strany, kter´ e jsou schopny zprostˇ redkov´ avat vztah mezi politick´ ym syst´ emem a ˇ sirˇ s´ı spoleˇ cnost´ı. ´ Organizace vlady

Politické strany v parlamentn´ıch systémech vytv´ aˇ rej´ı vl´ ady. Dodávaj´ı jim také potˇrebnou stabilitu a semknutost (pokud se nejedná o pˇr´ıpad charakterizovan´ y extrémn´ım poˇctem politick´ ych stran). Strany také usnadˇ nuj´ı spolupráci shromáˇzdˇen´ı (parlamentu) a exekutivy (vlády). To je zcela zˇretelné v parlamentn´ım reˇzimu, ale stejnˇe tak v prezidentském reˇzimu se zvyˇsuje vliv prezidenta, m˚ uˇze-li se opˇr´ıt o stmelenou politickou stranu.

46

3.2

´ Systemy politickych ´ stran

´t 2004: 242–259 (tento a následuj´ıc´ı odd´ıl sleduje v´ yklad v Cabada, Kuba a Heywood 2004: 276–283) Politické strany nejsou d˚ uleˇzité jen pro funkce, které pln´ı, ale také proto, ˇze vztahy mezi nimi maj´ı podstatn´ y v´ yznam pˇri fungován´ı politického systému. Souhrnu tˇechto vztah˚ u se ˇr´ıká stranick´ y systém, resp. syst´ em politick´ ych stran. Nejednoduˇs´ı zp˚ usob, jak popsat r˚ uzné typy systému politick´ ych stran, je spoˇc´ıtat strany soutˇeˇz´ıc´ı o moc. Podle tohoto hlediska lze rozliˇsit systémy jedn´ e strany“ (tzv. monopartismy), dvou stran“ (tzv. ” ” bipartismy) a v´ıce stran“ (tzv. multipartismy). Toto jednoduché kritérium ” vˇsak neposkytuje spolehlivou informaci o konkrétn´ım stranickém systému. Nepostihuje totiˇ z vz´ ajemn´ e vztahy, které jsou mezi stranami navazovány. Nˇekteré definice stranického systému proto od politick´ ych stran u ´plnˇe odhl´ıˇz´ı a zamˇeˇruj´ı se jen na vztahy mezi nimi. Podle tˇechto vymezen´ı je stranick´ y syst´ em souborem vztah˚ u mezi stranami a tak´ e mezi stranami a org´ any st´ atn´ı moci. Stejnˇe d˚ uleˇzit´ y jako poˇcet stran je jejich relativn´ı v´ yznam, kter´ y je právˇe funkc´ı jejich vzájemn´ ych vztah˚ u. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, pˇr´ıtomnost politické strany v systému jeˇstˇe automaticky neznamená, ˇze tato strana bude uplatˇ novat politick´ y vliv. Jej´ı relativn´ı v´ yznam (relevance) bude urˇ cena pr´ avˇ e vztahy mezi n´ı a ostatn´ımi prvky syst´ emu (ostatn´ımi stranami). V této souvislosti se zaˇcal pouˇz´ıvat koncept relevance politick´ ych stran. Stranick´ y systém tak tvoˇr´ı vˇsechny strany, ale jen nˇekteré z nich jsou relevantn´ı, tj. maj´ı pro stranick´ y syst´ em skuteˇ cn´ y v´ yznam. Strany, které nemaj´ı v rámci systému ˇzádn´ y vliv, jsou povaˇzovány za nerelevantn´ı. Za relevantn´ı jsou pak povaˇzovány strany, které disponuj´ı bud’ tzv. koaliˇ cn´ım nebo tzv. vydˇ eraˇ csk´ ym potenci´ alem.

Stranické systémy

Relevance politických stran

Podle prvn´ıho kritéria je politická strana relevantn´ı tehdy, pokud (bez ohledu na svou velikost) je schopna ovlivˇ novat formov´ an´ı vl´ adn´ıch koalic (v tomto smyslu jsou relevantn´ımi i velmi malé strany, bez nichˇz se vˇsak koalice nemohou obej´ıt). Toto kritérium se t´ yká tzv. syst´ emov´ ych stran. Tˇemi jsou strany, které podporuj´ı stávaj´ıc´ı politick´ y systém. Existuj´ı vˇsak také tzv. antisyst´ emov´ e strany, které zpochybˇ nuj´ı legitimitu (oprávnˇenost) dan´ eho politick´ eho syst´ emu. Usiluj´ı tak o svrˇzen´ı existuj´ıc´ıho uspoˇrádán´ı a o jeho nahrazen´ı systémem jin´ ym. I antisyst´ emov´ a strana m˚ uˇ ze b´ yt stranou relevantn´ı. V tomto pˇr´ıpadˇe vˇsak nemluv´ıme o koaliˇcn´ım, ale tzv. vydˇ eraˇ csk´ em potenci´ alu. Ty strany, které j´ım disponuj´ı, povaˇzujeme za relevantn´ı, protoˇze jsou schopny ovlivˇ novat postaven´ı a taktiku systémov´ ych stran.

3.3

´ u˚ Typologie stranickych ´ system

Pˇri vytváˇren´ı typologie stranick´ ych systém˚ u mus´ıme nejprve odliˇsit mezi stranick´ ymi systémy v nedemokratick´ ych a demokratick´ ych zem´ıch. V prvn´ım

Typy systém˚ u stran

47


pˇr´ıpadˇe se jedná o syst´ emy nesoutˇ eˇ ziv´ e, ve druhém pˇr´ıpadˇe o syst´ emy soutˇ eˇ ziv´ e. Nesoutˇeˇzivé stranické systémy se obecnˇe oznaˇcuj´ı jako monopartismy (systémy jedné strany), coˇz vˇsak nˇekteˇr´ı politologové odm´ıtaj´ı, protoˇze nesoutˇeˇziv´ y stranick´ y systém jeˇstˇe automaticky neznamená existenci jen jedné politické strany. Nˇekteˇr´ı politologové proto rozliˇsuj´ı mezi jednou stranou a hegemonickou stranou. Syst´ em jedn´ e strany je pak skuteˇcnˇe striktnˇe monopartistick´ y, tj. vyluˇcuje existenci jin´ ych stran. V syst´ emu hegemonick´ e strany naopak existuj´ı vedle strany vládnouc´ı také jiné strany, nedocház´ı mezi nimi vˇsak k politické soutˇeˇzi. Tyto margináln´ı strany se urˇcit´ ym zp˚ usobem pod´ılej´ı na moci, ale jen do té m´ıry, do n´ıˇz jim to umoˇzn ˇuje vládnouc´ı (hegemonická) strana. Nedocház´ı tak ke stˇr´ıdán´ı stran u moci. Pˇr´ıklad

ˇ V pˇredlistopadovém Ceskoslovensku vedle vládnouc´ı Komunistické strany ˇ Ceskoslovenska existovalo v´ıce politick´ ych stran, které vˇsak byly kontrolovány vládnouc´ı stranou v rámci tzv. Národn´ı fronty. ˇ zivych ´ u˚ podle J. Blondela 3.3.1 Typologie souteˇ ´ system Typy podle Blondela

Typologi´ı soutˇeˇziv´ ych systém˚ u politick´ ych stran je celá ˇrada. Typologii podle poˇctu stran jsme zm´ınili v´ yˇse. D˚ uleˇzit´ ym kritériem pro klasifikaci soutˇeˇziv´ ych stranick´ ych systém˚ u je vedle poˇctu stran také jejich velikost v r´ amci syst´ emu. Na základˇe kombinace obou kriteri´ı byla formulována následuj´ıc´ı typologie stranick´ ych systém˚ u: 1. 2. 3. 4.

bipartismus systém dvou a p˚ ul strany multipartismus s dominuj´ıc´ı stranou multipartismus bez dominuj´ıc´ı strany

Bipartismus

V tomto pˇr´ıpadˇe se nejedná o systém, v nˇemˇz existuj´ı jen dvˇe politické strany (m˚ uˇze jich existovat v´ıce), ale o takov´ y systém, v nˇ emˇ z se dvˇ e politick´ e strany stˇ r´ıdaj´ı u moci (tzn. kaˇzdá z nich vládne samostatnˇe). Právˇe proto nˇekteˇr´ı badatelé o bipartismu mluv´ı jako o systému dvou dominantn´ıch stran. S´ıla obou stran je podobná, coˇz umoˇ zn ˇuje stˇ r´ıd´ an´ı u moci (tzv. alternaci). Jedna ze stran vˇsak m˚ uˇze zaˇc´ıt systému dominovat. Mezi stranami je malá ideologická vzdálenost, coˇz pomáhá vyh´ ybat se extremistick´ ym politikám. Obˇe strany sd´ıl´ı obecná pravidla hry. Pˇr´ıklad

Jako pˇr´ıklady stát˚ u se systémem dvou politick´ ych stran se nejˇcastˇeji uvádˇej´ı Velká Británie a USA. Tento systém vˇsak existuje i v Austrálii a na Novém ˇ e“ pˇr´ıpady tohoto systému jsou vˇsak velmi vzácné. Dokonce Zélandˇe. Cist´ ” iu ´dajnˇe nezpochybniteln´ y bipartismus USA, kde kˇresla ve Snˇemovnˇe reprezentant˚ u pˇripadaj´ı bud’ republikán˚ um nebo demokrat˚ um, nelze povaˇzovat za zcela ˇcist´ y“. Prezidentsk´ y systém USA totiˇz umoˇzn ˇuje, aby jedna strana ”

48

ovládla B´ıl´ y d˚ um (prezident) a druhá Kongres. Z toho pak plyne, ˇze nen´ı moˇzné vést jasnou dˇel´ıc´ı ˇcáru mezi vládou a opozic´ı. ´ dvou a pul System ˚ strany

V tomto systému se nacházej´ı dvˇ e velk´ e strany a tˇ ret´ı mal´ a strana. Tato tˇret´ı strana je sice malá, ale pˇritom velmi silná, protoˇze má podstatn´ y vliv na fungován´ı stranického systému (viz v´ yˇse). Tato strana má velk´ y koaliˇ cn´ı potenci´ al, nacház´ı se bl´ızko stˇredu osy pravice–levice a je tak akceptovatelná jak pro velkou levicovou, tak velkou pravicovou stranu. Politologie takovou stranu oznaˇcuje jako pantovou (stranick´ y systém se kolem n´ı otáˇc´ı jako dveˇre v pantech). Publicisté pak v této souvislosti ˇcasto hovoˇr´ı o tzv. jaz´ yˇcku na ” vahách“, kter´ y rozhoduje o tom, jaká vláda bude vytvoˇrena. Pˇr´ıklad

Pˇr´ıkladem by mohla b´ yt Spolková republika Nˇemecko (do 90. let 20. stolet´ı), kde existovaly dvˇe velké strany – CDU/CSU na pravici a SPD na levici – které musely vytváˇret vládn´ı koalice s malou Svobodnou demokratickou stranou (FDP). Multipartismus s dominuj´ıc´ı stranou

Jedná se o systém, v nˇemˇz jedna ze stran v´ yraznˇ e pˇ revaˇ zuje (z´ıskává minimálnˇe 40 procent hlas˚ u), ne vˇsak tolik, aby mohla vytvoˇrit jednobarevnou vládu. Dominantn´ı strana tak nez´ıská absolutn´ı poˇcet mandát˚ u, má jich vˇsak mnohem v´ıce neˇz druhá strana v poˇrad´ı. Dalˇs´ı vlastnost´ı dominantn´ı strany je jej´ı nepostradatelnost pˇri vytváˇren´ı vˇetˇsinov´ ych vládnouc´ıch koalic. Multipartismus bez dominantn´ı strany

V tomto systému naopak ˇ z´ adn´ a strana dominantn´ıho postaven´ı nedosahuje. Volebn´ı v´ ysledky nˇekolika hlavn´ıch stran jsou srovnatelné. D´ıky tomu nen´ı ˇzádná z nich nepostradatelnou souˇcást´ı vládn´ı koalice a lze si ˇ a republika. pˇredstavit nˇ ekolik variant koalic. Pˇ r´ıkladem m˚ uˇze b´ yt Cesk´ ˇ zivych ´ u˚ podle G. Sartoriho 3.3.2 Typologie souteˇ ´ system Jeˇstˇe jiná typologie stranick´ ych systém˚ u kombinuje kritéria poˇctu stran a jejich ideologick´ e vzd´ alenosti. Zat´ımco poˇcet stran pˇredstavuje snadno pochopitelné kritérium, ideologická vzdálenost si vyˇzaduje dodateˇcné vysvˇetlen´ı. Ideologická vzdálenost nesouvis´ı s poˇctem stran, ale s jejich vztahy. Popisuje do jaké m´ıry jsou strany schopny shodnout se na základn´ıch programov´ ych otázkách. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, popisuje polarizaci syst´ emu politick´ ych stran. Na základˇe tohoto kritéria proto rozliˇsujeme systémy bipolárn´ı ˇci multipolárn´ı, které vypov´ıdaj´ı o existenci poˇctu ideologick´ ych p´ ol˚ u (ohnisek) v rámci systému, kolem nichˇz se toˇc´ı politická soutˇeˇz. M˚ uˇze proto existovat systém, v nˇemˇz existuje v´ıce politick´ ych stran, ale ty se seskupuj´ı kolem dvou ideologick´ ych pól˚ u. Právˇe vztah poˇ ctu stran a jejich ideologick´ e vzd´ alenosti zachycuje Sartoriho typologie:

Typy podle Sartoriho

1. systém predominantn´ı strany, 2. bipartismus (komentáˇr viz v´ yˇse),

49


3. um´ırnˇen´ y multipartismus (omezen´ y pluralismus), 4. extrémn´ı multipartismus (polarizovan´ y pluralismus), 5. atomizovan´ y systém. ´ predominantn´ı strany System

Jedná se o (soutˇeˇziv´ y!) stranick´ y systém, v nˇemˇz m˚ uˇze existovat a legitimnˇe p˚ usobit v´ıce stran. Nedoch´ az´ı vˇ sak ke stˇ r´ıd´ an´ı u moci, protoˇze jedné stranˇe se dlouhodobˇe daˇr´ı ve svobodn´ ych volbách z´ıskávat nadpoloviˇcn´ı vˇetˇsinu mandát˚ u. Pˇr´ıklad

Jako pˇr´ıklad takového systému se uvád´ı Japonsko, kde byla Liberálnˇe demokratická strana do svého rozpadu v roce 1993 u moci 38 let. Podobn´ ym pˇr´ıkladem byl Indick´ y národn´ı kongres, kter´ y byl po z´ıskán´ı nezávislosti Indie u moci nepˇretrˇzitˇe 30 let. ˇ y´ multipartismus Um´ırnen

V tomto systému p˚ usob´ı menˇ s´ı poˇ cet stran (maximálnˇe ˇsest). Ideologická vzdálenost (polarizace) mezi stranami je mal´ a, coˇz umoˇzn ˇuje dosahovat shodu a uskuteˇcn ˇovat konsensu´ aln´ı politiku. V tomto systému se zpravidla vyskytuj´ı dva póly (tzn. ˇze tento multipartismus b´ yvá bipolárn´ı). To pˇrisp´ıvá tomu, ˇze v tomto systému p˚ usob´ı relativnˇe homogenn´ı opozice, která pˇredstavuje d˚ uraznou a programovˇe koherentn´ı alternativu k politice vládnouc´ı koalice. ´ Extremn´ ı multipartismus

V extrémn´ım multipartismu p˚ usob´ı vˇ etˇ s´ı poˇ cet stran a tento systém se také vyznaˇcuje znaˇ cnou ideologickou vzd´ alenost´ı mezi stranami (velkou polarizac´ı), coˇz se projevuje ve formˇe aktivit extr´ emn´ıch ˇci antisyst´ emov´ ych stran. Opozice v tomto systému proto nen´ı stejnorodá. Opoziˇcn´ı strany, které reprezentuj´ı obˇe krajn´ı ideologické pozice, jsou sice schopny shodnout se na svrˇzen´ı vládnouc´ı koalice, ale nemohou navrhnout spoleˇcnou pozitivn´ı alternativu.

3.4

´ Zajmov e´ skupiny

´t 2004: 216–223 a Heywood 2004: (odd´ıl sleduje v´ yklad v Cabada, Kuba 287–305) Zájmové skupiny

50

Oznaˇcen´ı zájmová skupina se uˇz´ıvá pro vˇsechny organizovan´ e skupiny realizuj´ıc´ı sv´ e z´ ajmy. Zájmové skupiny jsou organizace, které si uvˇedomuj´ı své vlastn´ı zájmy v˚ uˇci ostatn´ım skupinám a snaˇz´ı se je prosadit t´ım, ˇze p˚ usob´ı na vládu, parlament, politické strany a veˇrejné m´ınˇen´ı s c´ılem, aby jejich zájmy byly vzaty v u ´vahu pˇri politickém rozhodován´ı. Zájmové skupiny tak stejnˇe jako politické strany spojuj´ı v modern´ı spoleˇ cnosti vl´ adu a ty, jimˇ z vl´ adne. Mus´ıme je proto nejprve od politick´ ych stran odliˇsit. Základn´ı rozd´ıl mezi politick´ ymi stranami a zájmov´ ymi skupinami spoˇc´ıvá v tom, ˇze z´ ajmov´ e skupiny neusiluj´ı o z´ısk´ an´ı moci, ale spokojuj´ı se s vyv´ıjen´ım

tlaku na drˇ zitele moci (nemaj´ı ambice zaujmout jejich m´ısto). Zájmové skupiny jsou tedy organizovan´ ymi akt´ ery, kteˇ r´ı usiluj´ı o ovlivˇ nov´ an´ı politiky a rozhodov´ an´ı st´ atu. Rozliˇsujeme r˚ uzné typy zájmov´ ych skupin. Nejjednoduˇsˇs´ı zp˚ usob jejich typologizace je na z´ akladˇ e z´ ajmu, kter´ y reprezentuj´ı. Takto dˇel´ıme zájmové skupiny na politick´ e z´ ajmov´ e skupiny a n´ atlakov´ e skupiny. Z´ ajmov´ e skupiny prosazuj´ı u ´ˇzeji (sektorálnˇe) vymezené (ekonomické) zájmy, n´ atlakov´ e skupiny naopak reprezentuj´ı (ˇcasto ideologicky vymezená) celospoleˇcenská témata. Tomuto vymezen´ı odpov´ıdá rozliˇsen´ı zájmov´ ych skupin na ty, které sleduj´ı sv˚ uj vlastn´ı z´ ajem (ekonomick´ y – profesn´ı ˇci hospodáˇrské skupiny), a ty, které sleduj´ı z´ ajem veˇ rejn´ yˇ ci obecn´ y (ideologick´ y – napˇr´ıklad environmentáln´ı organizace nebo organizace zamˇeˇrené na ochranu základn´ıch lidsk´ ych práv).

Typy zájmových skupin

´ 3.4.1 Funkce zajmov ych ´ skupin Rozliˇsujeme nejménˇe pˇet funkc´ı, která zájmové skupiny pln´ı. Prvn´ı se t´ yká artikulace (formulace) z´ ajm˚ u. Zájmová skupina poskytuje (sv´ ym ˇclen˚ um) platformu pro formulaci zájmu. Dokáˇze jej transformovat do konkrétn´ıho poˇzadavku, kter´ y pak vstupuje do politického systému. Druhou funkc´ı je pak agregace (shromaˇ zd’ov´ an´ı) z´ ajm˚ u. Podobnˇe jako politické strany ’ zájmové skupiny utˇrid uj´ı rozmanité poˇzadavky do kvazi-koherentn´ıch sad c´ıl˚ u. V tomto procesu pln´ı zájmové skupiny tˇret´ı funkci selekce z´ ajm˚ u. Velk´ y poˇcet potenciáln´ıch zájm˚ u je nutno zredukovat podle stanoven´ ych priorit. Zájmová skupina tak vyb´ır´ a ty nejd˚ uleˇ zitˇ ejˇ s´ı z´ ajmy nebo z´ ajmy, které maj´ı nejvyˇsˇs´ı ˇsanci, aby byly prosazeny v politickém procesu. Opˇet podobnˇe jako politické strany zájmové skupiny pln´ı funkci politick´ e integrace. Za prvé – vytváˇrej´ı pocit sounáleˇzitosti u sv´ ych vlastn´ıch ˇclen˚ u. Za druhé – poskytován´ım kanál˚ u politické participace buduj´ı loajalitu v rámci celého politického systému. V tomto smyslu pak zájmové skupiny pˇrisp´ıvaj´ı k legitimizaci politick´ eho reˇ zimu, na jehoˇz fungován´ı se spolupod´ıl´ı (legitimaˇcn´ı funkce).

Funkce zájmových skupin

´ 3.4.2 Strategie zajmov ych ´ skupin K tomu, aby zájmové skupiny mohly plnit své základn´ı funkce, musej´ı vstupovat do kontaktu s nositeli politick´ e moci. Rozliˇsujeme kontakty se zákonodárci, v´ ykonnou moc´ı, soudn´ı moc´ı a ostatn´ı strategie. Kontakty se z´ akonod´ arci se uskuteˇcn ˇuj´ı ve formˇe lobbyingu. Lobbyingem (lobován´ım) rozum´ıme pˇr´ım´ y styk mezi pˇredstavitelem zájmové skupiny a politikem za u ´ˇcelem jeho ovlivnˇen´ı ve smˇeru c´ıl˚ u této skupiny. Podle praxe bˇeˇzné v USA se slovem lobbyista“ oznaˇcuje profesionáln´ı pˇremlouvaˇc“, ” ” tj. ˇclovˇek, kterého si nˇekdo najme, aby prezentoval argumenty tˇech, které zájmová skupina zastupuje. Podle dostupn´ ych v´ yzkum˚ u je nej´ uˇcinnˇejˇs´ı lobov´ an´ı prostˇ rednictv´ım osobn´ıch kontakt˚ u se zástupci zákonodárné moci. Ménˇe u ´ˇcinné jsou nepˇr´ımé kontakty (e-mail, dopisy, PR kampanˇe).

51


Nejménˇe u ´ˇcinné jsou pracovn´ı ˇci formálnˇe spoleˇcenské kontakty (bankety atd.). Podobné postupy se vol´ı také pˇri kontaktech s v´ ykonnou moc´ı. Zájmové skupiny obvykle kontaktuj´ı nejprve niˇzˇs´ı rozhodovac´ı u ´rovnˇe a snaˇz´ı se postupovat v´ yˇse. Vˇzdy se zamˇeˇruj´ı na tematicky odpov´ıdaj´ıc´ı resorty. D´ıky tomu, ˇze pro v´ ykonnou moc pˇredstavuj´ı zájmové skupiny zdroj informac´ı, jej´ı pˇredstavitelé jejich ˇcinnost berou na vˇedom´ı a v nˇekter´ ych pˇr´ıpadech jim dopˇrávaj´ı sluchu. Pokud nen´ı ˇcinnost zájmov´ ych skupin adekvátn´ım zp˚ usobem legislativnˇe oˇsetˇrena, m˚ uˇze doj´ıt k privatizaci“ ˇci kolonizaci“ st´ atn´ı ” ” instituce mocn´ ymi z´ ajmov´ ymi skupinami. Pˇr´ıklad

V 90. letech 20. stolet´ı tato situace charakterizovala d˚ uleˇzité resorty v Ruské federaci. Kontakty se soudn´ı moc´ı je tˇreba chápat nikoli jako lobován´ı, ale jako prosazov´ an´ı z´ ajm˚ u prostˇ rednictv´ım soudn´ıch rozhodnut´ı. Tento vliv se uplatˇ nuje dvˇema zp˚ usoby. Jednak se pˇredstavitelé zájmov´ ych skupin stávaj´ı stranou v soudn´ım ˇr´ızen´ı. Druh´ ym zp˚ usobem je poskytován´ı právn´ı pomoci, kterou skupiny poskytuj´ı osobám, které jsou u ´ˇcastn´ıky soudn´ıch ˇr´ızen´ı dot´ ykaj´ıc´ıch se oblast´ı zájm˚ u tˇechto skupin. Zájmové skupiny se neobracej´ı jen na stát, ale také na jin´ e z´ ajmov´ e skupiny a ˇcasto také na veˇ rejn´ e m´ınˇ en´ı. (Zvláˇstˇe v posledn´ım pˇr´ıpadˇe uˇz´ıvaj´ı také ménˇe konvenˇcn´ı metody prosazován´ı sv´ ych zájm˚ u.) Rozliˇsujeme nejménˇe tˇri strategie tohoto typu. Prvn´ım z nich jsou apely na spoleˇ cnost, které spoˇc´ıvaj´ı v mediáln´ım ovlivˇ nován´ı veˇrejnosti prostˇrednictv´ım reklamy, vlastn´ıch tiskov´ ych v´ ystup˚ u atd. Druh´ ym typem jsou demonstrace, které zájmové skupiny vol´ı zvláˇstˇe tehdy, pokud nedisponuj´ı dostateˇcn´ ymi zdroji k pˇr´ıpravˇe vlastn´ı mediáln´ı prezentace, a tehdy, pokud na stranˇe drˇzitel˚ u moci neexistuje v˚ ule ke vzájemnému dialogu. Tˇret´ım typem jsou n´ asiln´ e ’ protesty, které uˇz´ıvaj´ı ty skupiny, které bud stoj´ı v opozici k systému jako celku nebo ztratily v´ıru v u ´ˇcinnost konvenˇcn´ıch metod prosazován´ı vlivu. ´ 3.4.3 Vyhody ´ a nevyhody ´ politiky zajmov ych ´ skupin Diskuse jednán´ı zájmových skupin

52

Lobován´ı se nˇekdy kritizuje kv˚ uli tomu, ˇze se rovná kupován´ı“ politického ” ˇ vlivu. Cinnost zájmov´ ych skupin tak podle kritick´ ych hlas˚ u upevˇ nuje politickou nerovnost, protoˇze poskytuje hlas jen privilegovan´ ym a bohat´ ym (upevˇ nuje moc tˇech, kdo maj´ı pˇr´ıstup ke zdroj˚ um). Podle kritik˚ u zájmové skupiny ani nepˇrisp´ıvaj´ı k politické integraci (viz v´ yˇse), protoˇze prosazuj´ı d´ılˇc´ı zájmy (zájmy jimi reprezentovan´ ych menˇsin) na u ´kor zájm˚ u celé spoleˇcnosti. Nav´ıc vykonávaj´ı nelegitimn´ı moc, protoˇze jejich v˚ udci – na rozd´ıl od politik˚ u – nejsou veˇrejnˇe odpovˇedni (nejsou vystaveni volebn´ımu testu). S t´ım souvis´ı také jejich sklon k tajn˚ ustkáˇrské politice: zájmové skupiny uplatˇ nuj´ı sv˚ uj vliv skrze zákulisn´ı strategie, které nemohou b´ yt veˇrejnost´ı kontrolovány.

Pˇr´ıklad

Mezi kritiky zájmové politiky ve v´ yˇse uvedeném smyslu patˇr´ı ˇcesk´ y prezident Václav Klaus. V roce 2005 veˇrejnˇe napadl nˇekteré nevládn´ı organizace (skupiny sleduj´ıc´ı veˇrejn´ y zájem) kv˚ uli tomu, ˇze uplatˇ nuj´ı netransparentn´ı vliv na politické rozhodován´ı a ze své ˇcinnosti nemus´ı skládat u ´ˇcty (jsou neodpovˇedné). Spolu s t´ım pˇredstavitele tˇechto uskupen´ı vyzval, aby se z´ uˇcastnili volebn´ıho klán´ı. Na obhajobu z´ ajmov´ ych skupin se naopak uvád´ı, ˇze posiluj´ı reprezentaci, protoˇze artikuluj´ı zájmy a do politického procesu pˇrináˇsej´ı hlediska a zájmy, které politické strany pˇrehl´ıˇzej´ı. D´ıky tomu také umoˇzn ˇuj´ı ovlivˇ novat politick´ y proces mezi volbami. Podle sv´ ych obhájc˚ u zájmové skupiny také podporuj´ı veˇrejnou diskusi a vytváˇrej´ı tak informovanˇejˇs´ı a vzdˇelanˇejˇs´ı obˇcanstvo. Zájmové skupiny tak rozˇsiˇruj´ı prostor pro politickou participaci, nebot’ poskytuj´ı platformy pro politickou aktivitu vycházej´ıc´ı zdola“ (od samotn´ ych ” ˇ obˇcan˚ u). Cinnost zájmov´ ych skupin také stav´ı bariéry zneuˇz´ıván´ı moci, nebot’ jejich aktivity ˇcin´ı politick´ y systém transparentnˇejˇs´ı (ˇcitelnˇejˇs´ı) t´ım, ˇze jej otev´ıraj´ı pohledu zvnˇejˇsku. Nakonec u ´dajnˇe zajiˇst’uj´ı politickou stabilitu, nebot’ umoˇzn ˇuj´ı komunikaci mezi vládou“ a lidem“. ” ” Vyrovnan´ y pohled na ˇcinnost a funkce zájmov´ ych skupin si je vˇedom jak jejich pˇr´ınos˚ u, tak problém˚ u, které pˇrináˇsej´ı. D´ıky tomu se nesnaˇz´ı jejich aktivity ani nekriticky oslavovat, ani se je snaˇzit zakázat. Naopak – jde mu o jejich regulaci, která by zajistila elementárn´ı m´ıru jejich transparentnosti napˇr´ıklad formou registrace zájmov´ ych skupin a zveˇrejˇ nován´ım zpráv o jejich ˇcinnosti. ´ Ukol

Zamyslete se nad t´ım, zda-li máte nˇejakou vlastn´ı zkuˇsenost s ˇcinnost´ı zájmov´ ych skupin. Nemus´ı j´ıt pouze o jejich ˇcinnost na celostátn´ı u ´rovni, ale také na u ´rovni m´ıstn´ı ˇci regionáln´ı. Ke kterému z v´ yˇse uveden´ ych názor˚ u byste se na základˇe své zkuˇsenosti pˇriklonili? Vaˇse názory budou diskutovány bˇehem prvn´ıho pˇrednáˇskového bloku. ´ ´ 3.4.4 Modely politiky zajmov ych ´ skupin aneb systemy organizova´ u˚ nych ´ zajm Podobnˇe jako v pˇr´ıpadˇe politick´ ych stran, také v pˇr´ıpadˇe zájmov´ ych skupin tvoˇr´ı jejich vzájemné vztahy a zvláˇstˇe pak jejich vztahy ke státu urˇcité syst´ emy. Zájmové skupiny povaˇzujeme za organizované jednotky, hovoˇr´ıme proto o syst´ emech organizovan´ ych z´ ajm˚ u a rozliˇsujeme základn´ı dva: pluralismus a korporatismus, resp. neokorporatismus (v´ yklad vycház´ı ˇ ˇ z Heywood 2004: 291–295 a Hlousek, Kopecek 2003: 232–250) (viz také odd´ıl 7.5). Pluralismus

Hlavn´ı tez´ı pluralismu je, ˇze politická moc je roztˇ r´ıˇ stˇ en´ a a ve spoleˇcnosti rozpt´ ylen´ a. K politick´ ym rozhodnut´ım se dosp´ıvá na základˇe sloˇzit´ ych interakc´ı a kompromis˚ u. Z hlediska pluralismu jsou interakce z´ ajmov´ ych

Pluralismus

53


skupin jádrem a podstatou politického demokratického procesu. Pluralitn´ı demokracie byla dokonce v 60. letech 20. stolet´ı chápána jako alternativa volebn´ı demokracie, nebot’ se vˇeˇrilo, ˇze zájmové skupiny nahradily v roli hlavn´ı spojnice mezi vládou a ovládan´ ymi politické strany. Tato teorie se op´ırá pˇredevˇs´ım o pˇredpoklad, ˇze vˇsechny potenciáln´ı spoleˇcenské zájmy jsou schopny se zorganizovat a z´ıskat pˇ r´ıstup do politick´ eho syst´ emu. Spolu s t´ım se pˇredpokládá, ˇze politick´ y systém na poˇzadavky vˇsech zájmov´ ych skupin reaguje. Mezi r˚ uzn´ ymi zájmov´ ymi skupinami existuje neustálá soutˇ eˇ z a d´ıky této konkurenci nen´ı moˇzné, aby jedna skupina monopolizovala pˇr´ıstup k politické moci. Skupiny se vz´ ajemnˇ e vyvaˇ zuj´ı. Podle pluralist˚ u tak ve vztahu mezi r˚ uzn´ ymi skupinami existuje jakási rovnov´ aha, která kaˇzdému zájmu umoˇzn ˇuje, aby byl v urˇcitém ˇcasovém okamˇziku slyˇsen. Na jedné stranˇe tak existuje pluralita z´ ajmov´ ych skupin a na druhé stranˇe st´ at (resp. vláda), která artikulované zájmy uspokojuje. Základn´ı rysy pluralismu lze shrnout v následuj´ıc´ıch bodech: 1. Neexistuje skupina, kter´ a by mohla uplatˇ novat vˇ seobecnou kontrolu nad v´ıce neˇz jedn´ım druhem problém˚ u. Skupina tak m˚ uˇze b´ yt dominantn´ı v jedné oblasti, ale právˇe jen v této jedné oblasti. 2. Existuje pˇribliˇzná rovnov´ aha moci mezi jednotliv´ ymi skupinami. 3. Ekonomick´ a moc je oddˇ elena od politick´ e. T´ımto se pluralismus vymezuje v˚ uˇci marxismu, podle nˇehoˇz je politická moc odvozena od kontroly ekonomick´ ych zdroj˚ u. 4. St´ at je podle pluralismu neutr´ aln´ım arbitrem, kter´ y nestrann´ ym zp˚ usobem rozsuzuje konflikty mezi jednotliv´ ymi skupinami. 5. Ve spoleˇcnosti existuje pluralita n´ azorov´ ych pozic. 6. Politika spoˇc´ıvá v soutˇ eˇ zi mezi r˚ uzn´ ymi politick´ ymi akt´ ery at’ uˇz politick´ ymi stranami nebo zájmov´ ymi skupinami. Kritika pluralistick´ ych teori´ı se zamˇeˇruje na normativn´ı charakter jejich v´ ychodisek. Pluralismus vid´ı (ˇci chce vidˇet) vˇsechny skupiny jako pˇribliˇznˇe stejnˇe mocné, ve skuteˇ cnosti vˇ sak r˚ uzn´ e skupiny disponuj´ı r˚ uzn´ ymi zdroji. R˚ uzné zájmy nav´ıc charakterizuje nestejn´ a schopnost organizace. Napˇr´ıklad skupiny prosazuj´ıc´ı ekonomické zájmy se organizuj´ı jednoduˇseji neˇz ty, které se formuj´ı v oblasti ochrany ˇzivotn´ıho prostˇred´ı. Neokorporatismus Korporatismus

Nˇekdy se hovoˇr´ı také o liber´ aln´ım korporatismu (nebo jen korporatismu), oznaˇcen´ı neokorporatimus má vˇsak naznaˇcit rozd´ıl, kter´ y panuje mezi t´ımto modelem a starˇs´ı pˇredstavou o stavovském státˇe na jedné stranˇe a faˇsistick´ ym korporatismem na stranˇe druhé (viz odd´ıl 6.8). Neokorporativn´ı model se konstituoval v letech po II. svˇetové válce. Jeho z´ akladn´ımi rysy jsou: 1. Na politickém rozhodován´ı se pod´ıl´ı jen omezen´ y poˇ cet z´ ajmov´ ych skupin. 2. Tyto skupiny jsou vnitˇrnˇe hierarchicky strukturovan´ e. 3. Zájmové skupiny jsou funkˇ cnˇ e diferencov´ any (podle jejich postaven´ı v dˇelbˇe práce).

54

4. Zájmové skupiny nejednaj´ı vz´ ajemnˇ e soutˇ eˇ zivˇ e. 5. Zájmové skupiny jsou uznány ze strany státu a ty, které jsou uznány, jsou nadány monopolem reprezentace v pˇr´ısluˇsné oblasti. Neokorporatismus tak bere na vˇedom´ı fakt rozd´ılnosti mezi r˚ uzn´ ymi zájmov´ ymi skupinami a zd˚ urazˇ nuje, ˇze jen nˇ ekter´ e z nich maj´ı na politick´ e rozhodov´ an´ı skuteˇ cn´ y vliv. Ne vˇsechny sociáln´ı zájmy maj´ı schopnost organizace, naopak – nˇekteré z nich se organizovat nedokáˇzou. Na rozd´ıl od pluralismu neokorporatismus nevycház´ı z toho, ˇze mezi skupinami a státem existuje zásadn´ı rozd´ıl, ale vid´ı je naopak jako vz´ ajemnˇ e propojen´ e. Pluralistická konkurence ve skuteˇcnosti neexistuje, v pˇr´ısluˇsn´ ych oblastech (napˇr. bankovn´ı politiky) existuje omezen´ y poˇ cet partner˚ u, s nimiˇz státn´ı u ´ˇrady komunikuj´ı. Na nejvyˇsˇs´ı rovinˇe hraj´ı nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı roli ekonomick´ e z´ ajmy zamˇ estnanc˚ u a zamˇ estnavatel˚ u, jejichˇz zástupci maj´ı konstantn´ı pˇ r´ıstup k politick´ emu rozhodov´ an´ı skrze konzultativn´ı orgány tzv. tripartity. Tripartitou rozum´ıme orgán, v nˇemˇz se setkávaj´ı zástupci tˇr´ı stran“ – ” vlády, podnikatelské sféry a odbor˚ u, kteˇr´ı takto slad’uj´ı sv˚ uj politick´ y postup.

3.5

´ ı hnut´ı Socialn´

Od 60. let 20. stolet´ı se soci´ aln´ı hnut´ı zabydlela jak v kontextu západn´ıch demokraci´ı, tak také v politologii. Byla to hnut´ı 60. (studentské hnut´ı, hnut´ı za obˇcanská práva a proti válce ve Vietnamu v USA) a dále 70. a poˇcátku 80. let 20. stolet´ı (ekologická, feministická, m´ırové hnut´ı), která obrátila poˇ zornost k tomuto fenoménu. Co jsou sociáln´ı hnut´ı? (v´ yklad sleduje C´ısar 2004: 46–52 a Diani 2000)

Sociáln´ı hnut´ı

Podle tradiˇcn´ıho chápán´ı (tzv. teorie kolektivn´ıho chov´ an´ı) byla sociáln´ı hnut´ı vymezena kontrastem k organizaˇcn´ımu“ nebo institucionáln´ımu“ ” ” chován´ı. Podle tohoto pohledu byla hnut´ı skupinami s nejasn´ ym a promˇ enliv´ ym ˇ clenstv´ım a s veden´ım, jehoˇ z pozice z´ avisela v´ıce na neform´ aln´ıch vztaz´ıch neˇz formáln´ıch organizaˇcn´ıch pravidlech. Toto pojet´ı pˇribliˇzovalo hnut´ı davovému jednán´ı ˇci panikám. Podle jin´ ych názor˚ u (tzv. teorie mobilizace zdroj˚ u) je naopak tˇreba vˇenovat pozornost organizaˇ cn´ım faktor˚ um. V 70. letech 20. stolet´ı se proto zaˇcalo hovoˇrit o organizac´ıch soci´ aln´ıch hnut´ı“, které shromaˇzd’uj´ı zdro” je (pen´ıze, kvalifikované v˚ udce, reputaci) a udrˇzuj´ı sociáln´ı hnut´ı v ˇcase. Podle této perspektivy jsou to pˇredevˇs´ım v˚ udci s pˇredchoz´ımi politick´ ymi zkuˇsenostmi a silné profesionáln´ı organizace, které stoj´ı za jednán´ım daného hnut´ı. Tato perspektiva tak sociáln´ı hnut´ı vid´ı jako bl´ızk´ e pˇ r´ıbuzn´ e z´ ajmov´ ych skupin. Jeˇstˇe jin´ y náhled na sociáln´ı hnut´ı pˇredstavil tzv. model politick´ eho procesu, kter´ y studium sociáln´ıch hnut´ı vztahuje k ˇ sirˇ s´ım politick´ ym proces˚ um. Podle tohoto pohledu tvoˇr´ı sociáln´ı hnut´ı vylouˇ cen´ e skupiny, které se snaˇz´ı prosadit své poˇzadavky v politickém procesu. Sociáln´ı hnut´ı je tak v´ ysledkem interakce mezi nositeli moci a osobami, kter´ esu ´spˇ echem

55


mluv´ı ve jm´ enu nˇ ejak´ e skupiny, kter´ a nem´ a form´ aln´ı politickou reprezentaci. V pr˚ ubˇehu této interakce sociáln´ı hnut´ı viditeln´ ym zp˚ usobem poˇzaduj´ı zmˇeny v distribuci nebo v´ ykonu moci a podporuj´ı své poˇzadavky veˇrejn´ ymi demonstracemi podpory. Nová sociáln´ı hnut´ı

Posledn´ı pohled se zamˇeˇruje na tzv. nov´ a soci´ aln´ı hnut´ı“ (feministická, ” za práva homosexuál˚ u atd.), která se – na rozd´ıl od instrumentálnˇe orientovan´ ych hnut´ı a zájmov´ ych skupin – primárnˇe nesnaˇ z´ı o ovlivnˇ en´ı politick´ eho procesu, ale m´ıˇr´ı na zajiˇ stˇ en´ı prostoru, kter´ y by jim umoˇ znil nez´ avislou existenci a budov´ an´ı na vˇ etˇ sinov´ e spoleˇ cnosti autonomn´ı identity. Tˇemto hnut´ım tak u ´dajnˇe jiˇz nejde o prosazován´ı zájm˚ u, ale o vyj´ adˇ ren´ı vlastn´ı jedineˇ cnosti. Obecnˇe lze sociáln´ı hnut´ı vymezit ˇctyˇrmi rysy: 1. Sociáln´ı hnut´ı jsou charakterizovaná pˇr´ıtomnost´ı s´ıt´ı neform´ aln´ı interakce. Hnut´ı tak nejsou organizacemi, ale s´ıtˇ emi spojuj´ıc´ımi r˚ uzn´ e organizace a jednotlivce. 2. Sociáln´ı hnut´ı sd´ıl´ı spoleˇ cnou identitu. 3. Sociáln´ı hnut´ı se u ´ˇcastn´ı politick´ ych a/nebo kulturn´ıch konflikt˚ u prosazuj´ıc´ıch nebo snaˇz´ıc´ıch se zabránit sociáln´ı zmˇenˇe. 4. Sociáln´ı hnut´ı operuj´ı pˇredevˇs´ım vnˇ e institucionalizovan´ e politick´ e sf´ ery. Nejednaj´ı proto jen konvenˇcn´ımi zp˚ usoby (jako zájmové skupiny), ale jsou schopny uˇz´ıvat také nekonvenˇcn´ıch – konfliktn´ıch – strategi´ı. Pˇr´ıklad

Podle v´ yˇse uvedeného vymezen´ı nemá smysl pouˇz´ıvat oznaˇcen´ı hnut´ı“ pro ” jednotlivé organizace (napˇr. Hnut´ı DUHA, Greenpeace). Hnut´ı jsou s´ıtˇemi organizac´ı a jejich jednotlivé komponenty lze pravdˇepodobnˇe lépe popsat s pomoc´ı konceptu zájmové skupiny sleduj´ıc´ı veˇrejn´ y zájem“. Pokud vy” mez´ıme hnut´ı jako s´ıtˇe organizac´ı, m˚ uˇzeme ˇr´ıci, ˇze jejich souˇcást´ı mohou b´ yt i politické strany, zájmové skupiny atd. (napˇr. strany zelen´ ych, které jsou souˇcást´ı ˇsirˇs´ıho environmentáln´ıho hnut´ı).

Shrnut´ı kapitoly 1. Nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ımi politick´ ymi aktéry jsou politické strany, jejichˇz hlav-

n´ım c´ılem je usilovat o v´ ykon vládn´ı moci. 2. Strany lze tˇr´ıdit podle r˚ uzn´ ych kritéri´ı. Mezi nejpouˇz´ıvanˇejˇs´ı patˇr´ı kritéria organizaˇcn´ı, v´ yvojové a ideologicko-programové. 3. V politick´ em systému strany pln´ı celou ˇradu funkc´ı. Jedná se pˇredevˇs´ım o reprezentaci, formován´ı a doplˇ nován´ı politické elity, formulován´ı c´ıl˚ u, artikulaci a agregaci zájm˚ u, politickou socializaci a mobilizaci a organizaci vlády. 4. Politick´ e strany nejsou d˚ uleˇzité jen pro funkce, které pln´ı, ale také proto, ˇze vztahy mezi nimi maj´ı podstatn´ y v´ yznam pˇri fungován´ı politického systému. Souhrnu tˇechto vztah˚ u se ˇr´ıká stranick´ y systém. Existuje nˇekolik typologi´ı stranick´ ych systém˚ u. Jedna z nich rozliˇsuje mezi

56

5.

6.

7.

8.

bipartismem, systémem dvou a p˚ ul strany, multipartismem s dominuj´ıc´ı stranou a multipartismem bez dominuj´ıc´ı strany. Vedle politick´ ych stran v politickém systému jednaj´ı také tzv. zájmové skupiny. Oznaˇcen´ı zájmová skupina se uˇz´ıvá pro vˇsechny organizované skupiny realizuj´ıc´ı své zájmy. Zájmové skupiny jsou organizace, které si uvˇedomuj´ı své vlastn´ı zájmy a snaˇz´ı se je prosadit t´ım, ˇze p˚ usob´ı na vládu, parlament, politické strany a veˇrejné m´ınˇen´ı. Existuj´ı r˚ uzné typy zájmov´ ych skupin. Zájmové skupiny pln´ı urˇcité funkce. Jde o artikulaci (formulaci) zájm˚ u, agregaci (shromaˇzd’ován´ı) zájm˚ u, selekci zájm˚ u, politickou integraci a legitimizaci politického reˇzimu. Podobnˇe jako v pˇr´ıpadˇe politick´ ych stran, také v pˇr´ıpadˇe zájmov´ ych skupin tvoˇr´ı jejich vzájemné vztahy a zvláˇstˇe pak jejich vztahy ke státu urˇcité systémy. Hovoˇr´ıme o systémech organizovan´ ych zájm˚ u a rozliˇsujeme základn´ı dva: pluralismus a korporatismus, resp. neokorporatismus. Posledn´ım typem politick´ ych aktér˚ u jsou tzv. sociáln´ı hnut´ı, která chápeme jako s´ıtˇe spojuj´ıc´ı r˚ uzné organizace a jednotlivce, kteˇr´ı jsou stmeleni spoleˇcnou identitou, resp. zájmem, kter´ y prosazuj´ı (pˇr´ıkladem m˚ uˇze b´ yt environmentáln´ı hnut´ı).

´ Otazky 1. Charakterizujte politick´ e strany, v ˇcem se liˇs´ı od zájmov´ ych skupin? 2. Charakterizujte z´ ajmové skupiny, jaké pln´ı základn´ı funkce? 3. Jak´ e typy politick´ ych stran rozliˇsujeme? 4. Co je relevantn´ı strana? 5. Popiˇste, co znamen´ a bipartismus. Uved’te pˇr´ıklad. 6. Jak´ a pozitiva pˇrináˇsej´ı zájmové skupiny a jaké jsou naopak jejich ne-

v´ yhody? 7. Co jsou soci´ aln´ı hnut´ı?

´ ı textu kapitoly Literatura pouˇzita´ pˇri zpracovan´ ´ ´t, M. a kol.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004 ˇ, O.: Transnacionáln´ı politické s´ıtˇe. Jak mezin´ C´ısar arodn´ı instituce ´ Brno 2004 ovlivˇ nuj´ı ˇcinnost nevládn´ıch organizac´ı. MPU, Diani, M.: The Concept of Social Movement.“ In Readings in Con” temporary Political Sociology, ed. Kate Nash. Malden, Blackwell, Oxford 2000, s. 155–176 Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 ´ Brno 2003 ˇek, L., eds.: Demokracie. MPU, Hlouˇ sek, V., Kopec

57


58

Veˇrejna´ politika (policy) a jej´ı analyza ´ Vyzkumn ´ a´ centra a analyza ´ politiky Stadia procesu tvorby politiky aneb politicky´ cyklus Jak ovlivnit politicky´ proces?

4

Politicky´ proces

4. Politicky´ proces

C´ıl kapitoly V této kapitole se seznám´ıte s politick´ ym procesem jako v´ ysledkem interakc´ı aktér˚ u jednaj´ıc´ıch v rámci daného politického systému. Politick´ ych aktér˚ u a institucionáln´ıch pˇredpoklad˚ u jejich interakc´ı (tj. politického systému) se t´ ykaly pˇredchoz´ı kapitoly. Zde se zamˇeˇr´ıte na jednotlivé fáze samotného procesu tvorby politik (v´ ystup˚ u politického systému). D˚ uraz je kladen na vztah politického procesu a spoleˇcensk´ ych vˇed. Vlastn´ım c´ılem studia kapitoly je pochopit poˇzadavky kladené na politickou anal´ yzu, skrze kterou m˚ uˇzete promluvit do politického procesu.




Fiala, P., Schubert, K.: Modern´ı analýza politiky. Barrister & Principal, Brno 2000

4.1

Veˇrejna´ politika (policy) a jej´ı analyza ´

Politikami (policies) rozum´ıme v´ ystupy politick´ eho procesu (viz odd´ıl 2.1). Projevuje se v nich vliv, kter´ y má na spoleˇcnost politická ˇcinnost. Proto, abychom nˇeco mohli oznaˇcit za politiku (ve smyslu policy) ˇci soubor politick´ ych opatˇren´ı, mus´ı b´ yt pˇrijato formáln´ı (´ uˇredn´ı) rozhodnut´ı, které nˇejakému konkrétn´ımu postupu dává oficiáln´ı status. Pod pojmem veˇrejná politika proto m˚ uˇzeme rozumˇet urˇcit´ ym stanoven´ ym postupem pˇ rijat´ a rozhodnut´ı st´ atn´ıch org´ an˚ u. Veˇrejná politika

60

Pˇresnˇeji ˇreˇceno, veˇ rejn´ a politika (Young, Quinn 2002: 5–6): 1. Je v´ ysledkem jednán´ı st´ atn´ıch org´ an˚ u, které k nˇemu maj´ı legislativn´ı, politické a finanˇcn´ı oprávnˇen´ı. 2. Reaguje na konkrétn´ı potˇ reby nebo probl´ emy spoleˇcnosti nebo skupin, které ji tvoˇr´ı. 3. Snaˇz´ı se o dosaˇzen´ı souboru c´ıl˚ u, které pˇredstavuj´ı pokus o ˇreˇsen´ı konkrétn´ıho spoleˇcenského problému. 4. Nen´ı obvykle tvoˇrena jedn´ım rozhodnut´ım nebo událost´ı, ale je v´ ysledkem ˇ rady rozhodnut´ı.

5. Je implementov´ ana jedn´ım nebo nˇekolika aktéry. 6. Obsahuje specifikaci d˚ uvod˚ u, proˇc byla pˇrijata. Proces tvorby a realizace politiky (politick´ y proces) pak souvis´ı s mechanismy, skrze které se veˇrejná (vládn´ı) politika realizuje. Souˇcást´ı tohoto procesu je série vzájemnˇe na sebe navazuj´ıc´ıch akc´ı ˇci událost´ı. Na jeho poˇcátku je zrod pˇ redstav a pˇ redkl´ ad´ an´ı n´ avrh˚ u, pokraˇcuje diskus´ı, anal´ yzou a hodnocen´ım tˇechto návrh˚ u a konˇc´ı pˇ rijet´ım rozhodnut´ı a jeho realizac´ı (implementac´ı). K jeho popisu uˇz´ıváme model politick´ eho cyklu (viz n´ıˇze). V politickém procesu jsou zahrnuti nejr˚ uznˇejˇs´ı akt´ eˇ ri, nikoliv jen státn´ı u ´ˇrady. Jedná se pˇredevˇs´ım o nám jiˇz známé politick´ e strany, z´ ajmov´ e skupiny a soci´ aln´ı hnut´ı, které artikuluj´ı a agreguj´ı spoleˇcenské zájmy, aby mohly b´ yt zpracovány politick´ ym systémem (viz odd´ıl 2.1 a kapitola 3). Jedná se dále o aktéry, o nichˇz jsme zat´ım nemluvili, totiˇz o r˚ uzné poradce, v´ yzkumná centra (tzv. think tanky) atd. To souvis´ı s t´ım, ˇze politické rozhodován´ı neprob´ıhá ve vzduchoprázdnu, ale op´ırá se o preference, informace a odborné anal´ yzy, které dodávaj´ı tito aktéˇri. Zvláˇstn´ı postaven´ı mezi nimi maj´ı posledn´ı zm´ınˇen´ı – v´ yzkumn´ a centra, která politiky vybavuj´ı odborn´ ymi podklady a v´ ysledky sv´ ych v´ yzkum˚ u. V tomto bodˇe vstupuje do politick´ eho rozhodov´ an´ı politologie a ostatn´ı soci´ aln´ı vˇ edy. Touto cestou se vˇsak m˚ uˇze realizovat také efektivn´ı nátlaková (lobbyistická) strategie, kdyˇz jsou expert´ızy pˇredloˇzeny s c´ılem podpory urˇcitého politického rozhodnut´ı.

4.2

Vyzkumn ´ a´ centra a analyza ´ politiky

(odd´ıl sleduje v´ yklad v Young, Quinn 2002 a McGann, Weaver 2000) Ve druhé polovinˇe 20. stolet´ı se v souvislosti s v´ yzkumem politik a jejich ovlivnˇen´ı ustavily dvˇe subdiscipl´ıny v´ yzkumu veˇrejn´ ych politik (tzv. policy science) – politick´ a studia (policy study) a anal´ yza politiky (policy analysis). V´ yzkum politick´ ych studi´ı je v rukou nezávisl´ ych v´ yzkumn´ık˚ u a akademik˚ u, jejichˇz c´ılem je realizace primárn´ıho origináln´ıho v´ yzkumu. Anal´ yza politiky je naopak v´ıce politicky motivovaná a snaˇz´ı se o z´ıskán´ı pˇr´ımého vlivu na politické v´ ystupy pˇr´ıpravou politick´ ych doporuˇcen´ı pro státn´ı u ´ˇrady. Jej´ım hlavn´ım c´ılem je pˇredkládat fundované podklady pro samotné politické rozhodován´ı. Právˇe v´ yzkum veˇrejn´ ych politik je vlastn´ı nápln´ı ˇcinnosti v´ yˇse zm´ınˇen´ ych v´ yzkumn´ ych center (think tanks).

Think tank

Obecnˇe lze proto think tank vymezit jako instituci, kter´ a prov´ ad´ı v´ yzkum veˇ rejn´ ych politik, jejich anal´ yzu a formuluje politick´ a doporuˇ cen´ı. Tato definice je vˇsak podle nˇekter´ ych názor˚ u pˇr´ıliˇs ˇsiroká, protoˇze v´ yzkum veˇrejn´ ych politik mohou provádˇet také mnohé zájmové skupiny, univerzitn´ı v´ yzkumná centra a jin´ı aktéˇri. Stejnˇe tak nˇekteré vládn´ı u ´ˇrady se primárnˇe zab´ yvaj´ı v´ yzkumem politik. Podle tˇechto hlas˚ u by proto oznaˇcen´ı think tank mˇelo b´ yt pouˇz´ıváno jen pro organizace, které jsou nezávislé na vládách i univerzitách a operuj´ı na neziskovém základˇe. Tato definice vˇsak

61


naopak pˇr´ıliˇs zuˇzuje mnoˇzinu instituc´ı, pro jejichˇz popis se oznaˇcen´ı think tank pouˇz´ıvá. Mezi think tanky se totiˇz nacházej´ı jak organizace, které jsou závislé na zakázkách, které z´ıskávaj´ı od státu (veˇrejného sektoru), tak také organizace, které jsou u ´zce spojeny s politick´ ymi stranami. Think tanky jsou také ˇcasto spojeny s univerzitn´ımi pracoviˇsti nebo z´ıskávaj´ı prostˇredky ze soukromého sektoru. Pˇr´ıklad

Jako pˇr´ıklad pokusu o think tank navázan´ y na univerzitn´ı pracoviˇstˇe by mohl ˇ v Ceské republice slouˇzit brnˇensk´ y Mezinárodn´ı politologick´ y u ´stav. Jako pˇr´ıklad stranického think tanku m˚ uˇzeme uvést Centrum pro ekonomiku a politiku, které je u ´zce navázáno na Václava Klause a Obˇcanskou demokratickou stranu. ˇ 4.2.1 Cinnost vyzkumn ´ ych ´ center ˇ Rekli jsme, ˇze nápln´ı ˇcinnosti think tank˚ u je anal´ yza politik. Pˇresnˇeji vˇsak m˚ uˇzeme specifikovat nˇekolik r˚ uzn´ ych ˇcinnost´ı, jimiˇz se think tanky zab´ yvaj´ı. Nˇekteré z nich provádˇej´ı z´ akladn´ı soci´ alnˇ e-vˇ edn´ y ˇ ci ekonomick´ y v´ yzkum, kter´ y se podobá v´ yzkumu univerzitn´ıch v´ yzkumn´ ych center (jsou jak´ ymisi univerzitami bez student˚ u). Otázky, které takov´ y think tank ˇreˇs´ı, se mohou t´ ykat napˇr. vhodn´ ych zp˚ usob˚ u privatizace státn´ıho majetku, dopadem privatizace na ceny a jej´ımi sociáln´ımi dopady, dopad˚ u r˚ uzn´ ych volebn´ıch systém˚ u na kompozici zákonodárného sboru ˇci moˇznostmi protikorupˇcn´ıch opatˇren´ı. Druh´ ym typem aktivit je poskytov´ an´ı konzultac´ı v souvislosti s bezprostˇredn´ımi politick´ ymi problémy, které ˇreˇs´ı státn´ı aparát. Konzultace mohou b´ yt poskytovány bˇehem r˚ uzn´ ych fáz´ı politického rozhodován´ı a skrze r˚ uzné kanály. Think tanky mohou organizovat tiskov´ e konference a semin´ aˇ re pro politiky a média. Mohou publikovat anal´ yzy a memoranda a jejich zamˇestnanci se mohou u ´ˇcastnit veˇ rejn´ ych slyˇ sen´ı organizovan´ ych v zákonodárn´ ych sborech. Jin´ ym typem v´ ystup˚ u jsou n´ azorov´ e ˇ cl´ anky, které jsou publikovány v denn´ım tisku, a jejichˇz c´ılem je ovlivˇ novat veˇrejné m´ınˇen´ı. Co odliˇsuje tento typ aktivit od prvn´ıho je pˇredevˇs´ım to, ˇze v tomto pˇr´ıpadˇe think tanky sp´ıˇse vyuˇz´ıvaj´ı existuj´ıc´ıch v´ ysledk˚ u v´ yzkumu a dostupn´ ych znalost´ı sp´ıˇse neˇz by provádˇely nov´ y v´ yzkum. Tˇret´ı typ ˇcinnost´ı spoˇc´ıvá v hodnocen´ı vl´ adn´ıch politik. V tomto pˇr´ıpadˇe se ˇreˇs´ı otázky jako napˇr.: Poskytuje m´ıstn´ı správa sluˇzby urˇcitého typu efektivn´ım zp˚ usobem? Nebo: Je nákup urˇcitého zbraˇ nového systému efektivn´ım uˇzit´ım prostˇredk˚ u urˇcen´ ych na obranu? Tento v´ yzkum vyˇzaduje, aby byl zajiˇstˇen dobr´ y pˇ r´ıstup k relevantn´ım u ´daj˚ um o hodnocen´ ych rozhodnut´ıch a politikách. ˇ Think tanky vykonávaj´ı i jiné ˇcinnosti. Casto pomáhaj´ı zprostˇ redkovat s´ıtˇ e organizac´ı a jednotlivc˚ u, které kooperuj´ı pˇri hledán´ı ˇreˇsen´ı urˇcitého problému. Slouˇz´ı také jako zdroj kvalifikovan´ eho person´ alu pro státn´ı agentury a naopak – jako m´ısto, kde mohou politici, pokud nejsou zvoleni, nab´ yt baterie“. Zamˇestnanci think tank˚ u také v neposledn´ı ˇradˇe komentuj´ı ” aktu´ aln´ı ud´ alosti pro masová média.

62

4.2.2 Typy vyzkumn ´ ych ´ center Vzhledem k pestrosti ˇcinnost´ı, které think tanky vykonávaj´ı, lze rozliˇsit nˇ ekolik jejich typ˚ u (viz tabulka n´ıˇze). Prvn´ı dva typy – akademick´ y a smluvn´ı think tank sd´ılej´ı mnoho spoleˇcného: zamˇestnávaj´ı lidi s vysokou akademickou kvalifikac´ı (Ph.D.) a kladou d˚ uraz na rigorózn´ı metody sociálnˇevˇedného v´ yzkumu, snaˇz´ı se prezentovat jako nestranické a objektivn´ı. Liˇs´ı se vˇsak ve zp˚ usobech financován´ı, v tom, kdo rozhoduje o tom, ˇc´ım se budou zab´ yvat a ve sv´ ych koneˇcn´ ych produktech. C´ıle a ˇcinnosti akademick´ ych think tank˚ u jsou pˇreváˇznˇe stanoveny internˇe (zevnitˇr organizace), i kdyˇz je patrn´ y také vliv donor˚ u (zdroj˚ u finanˇcn´ıch prostˇredk˚ u). V´ ystupem jejich ˇcinnosti jsou pˇredevˇs´ım akademické publikace at’ uˇz ve formˇe knih (monografi´ı) nebo ˇclánk˚ u. Smluvn´ı think tanky jsou naopak z velké ˇcásti financovány z veˇrejn´ ych zdroj˚ u na základˇe zakázek, které obdrˇz´ı. Proto jsou to také hlavnˇe státn´ı u ´ˇrady, které rozhoduj´ı o náplni ˇcinnosti tˇechto organizac´ı. Zadávaj´ı konkrétn´ı práci, kterou tyto think tanky ve formˇe v´ yzkumn´ ych zpráv pro zadavatele zpracovávaj´ı.

Typy think tank˚ u

Také druhé dva typy – advokaˇ cn´ı a stranick´ e think tanky – sd´ılej´ı urˇcité spoleˇcné rysy. Advokaˇ cn´ı typ si sice ponechává formáln´ı nezávislost, ale je spojen s urˇcitou ideologi´ı, ideologick´ ym uskupen´ım nebo zájmem. Nam´ısto nestranického v´ yzkumu kladou tyto organizace d˚ uraz na to, aby zv´ıtˇezily ve válce idej´ı“, aby pˇresvˇedˇcily o své pravdˇe c´ılovou skupinu (politiky, u ´ˇredn´ıky, ” veˇrejnost). Ve svém v´ yzkumu se proto ˇcasto spoléhaj´ı na zdroje, které jsou poskytovány skupinami, jejichˇz zájmy obhajuj´ı (firmy, odbory atd.). Jejich zamˇestnanci pocházej´ı sp´ıˇse z vládn´ıch agentur, zájmov´ ych skupin a politick´ ych stran neˇz z univerzit. Také jejich koneˇcné produkty budou sp´ıˇse kratˇs´ı u ´tvary neˇz dlouhé monografie a ˇclánky. Stranickost je pak vlastn´ı charakteristikou tˇech think tank˚ u, které jsou napojeny na konkrétn´ı politick´ e strany ˇ a obhajuj´ı jejich ideologickou a programovou platformu. Clenov´ e tˇechto stran také tvoˇr´ı základnu pro jejich zamˇestnance. Jejich ˇcinnost a c´ıle jsou diktovány jejich mateˇrskou“ politickou stranou. ” Pˇredstavené ideáln´ı typy se ve skuteˇcnosti obvykle nevyskytuj´ı v ˇcisté“ verzi. ” Skuteˇcné organizace tak sd´ılej´ı rysy v´ıce ideáln´ıch typ˚ u. Typy think tanku˚ Zamˇestnanci

Akademick´ y think tank (univerzita bez student˚ u)

Financován´ı

D˚ uraz na Nadace, zamˇestnance soukrom´ y s vysokou sektor, akademickou jednotlivci kvalifikac´ı a bez vyhranˇené ideologické orientace (tabulka pokraˇcuje na n´ asleduj´ıc´ı stranˇe)

Kdo (co) rozhoduje o n´ aplni pr´ ace a c´ılech? V´ yzkumn´ıci a nadace (zdroje financován´ı)

Produkty

Pˇr´ıklady

Akademické monografie a ˇclánky v odborném tisku psané v objektivn´ım nestranickém stylu

Brookings Institution, Institute for International Economics (USA)

63


Zamˇestnanci

Smluvn´ı think tank

D˚ uraz na zamˇestnance s vysokou akademickou kvalifikac´ı a bez vyhranˇené ideologické orientace Advokaˇcn´ı D˚ uraz na think tank zamˇestnance s vyhranˇen´ ym politick´ ym nebo ideologick´ ym profilem Think tanky D˚ uraz na ˇcleny politick´ ych stran a jejich stran loajalitu

Financován´ı

Kdo (co) rozhoduje o n´ aplni pr´ ace a c´ılech? Pˇredevˇs´ım St´ atn´ı agentustátn´ı agentury, které zad´ ary (´ uˇrady) vaj´ı zakázky

Produkty

Nadace, soukrom´ y sektor, jednotlivci

Kr´ atká memoranda zamˇeˇrená na aktuáln´ı témata

Centre for Policy Studies (UK)

R˚ uzné

Konrad Adenauer Stiftung (Nˇemecko)

Organizaˇcn´ı v˚ udci

Pˇredevˇs´ım Strana státn´ı a stranické dotace

Pˇr´ıklady

Zpr´ avy pro Rand Corp. státn´ı u ´ˇrady (USA) a jiné klienty psané v nestranickém stylu

Zdroj: Weaver, McGann 2000: 10 (upraveno).

4.3

Stadia procesu tvorby politiky aneb politicky´ cyklus

(odd´ıl sleduje v´ yklad v Young, Quinn 2002, Heywood 2004: 426–434, Fiala, Schubert 2000) Proces politického rozhodován´ı nespoˇc´ıvá pouze v samotném aktu pˇrij´ımán´ı politick´ ych rozhodnut´ı. Naopak rozhodnut´ı je zpravidla reakc´ı na identifikovan´ y problém a jeho c´ılem je tento problém ˇreˇsit. Politick´ y proces tak lze znázornit jako poˇrad´ı nˇekolika na sebe navazuj´ıc´ıch krok˚ u (fáz´ı), které spoleˇcnˇe tvoˇr´ı model politick´ eho cyklu. Tento model znázorˇ nuje následuj´ıc´ı schéma: Politický cyklus

Obrázek 4.1: Schéma politického cyklu ´ 1. FAZE INICIACE

´ 4. FAZE EVALUACE

´ 2. FAZE FORMULACE

´ 3. FAZE IMPLEMENTACE ´ ´ ı agendy (faze ´ iniciace) Definice problemu, nastolovan´

Prvn´ım krokem politického rozhodován´ı je identifikace problému, kter´ y má b´ yt vyˇreˇsen. Problém je obvykle identifikov´ an urˇcitou skupinou ve spoleˇc-

64

nosti a následnˇe je nastolen jako pˇ redmˇ et politick´ eho rozhodov´ an´ı. ’ Jedná se o zcela stˇeˇzejn´ı krok, nebot formuje politickou agendu. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, v této fázi se rozhoduje, ˇc´ım se systém politického rozhodován´ı bude zab´ yvat, jaké problémy budou definovány jako problémy politické (ˇreˇsitelné skrze politick´ y systém). Politika m˚ uˇze vzcházet z kterékoli ˇcásti spoleˇcnosti. M˚ uˇze pˇricházet shora“ ” (od politick´ ych v˚ udc˚ u, vlád, ministerstev) nebo zdola“ (skrze tlak veˇrejného ” m´ınˇen´ı, masov´ ych médi´ı, politick´ ych stran, zájmov´ ych skupin, think tank˚ u atp.). Iniciace politik zdola je ve vˇsech politick´ ych systémech velmi d˚ uleˇzitá, nebot’ právˇe odtud ˇcasto vzcházej´ı politické inovace. Etablovan´ı politiˇct´ı v˚ udci ˇcasto nemaj´ı zájem mˇenit zavedené zp˚ usoby práce, a proto jsou to v politickém systému neetablovan´ı aktéˇri, kteˇr´ı mohou pˇ rin´ est nov´ a politick´ a t´ emata (zmˇenit politickou agendu). Pˇr´ıklad

Pˇr´ıkladem by mohlo b´ yt environmentáln´ı (zelené) hnut´ı, které m˚ uˇzeme povaˇzovat za aktéra, kterému se v 70. letech 20. stolet´ı podaˇrilo pˇrinést ochranu ˇzivotn´ıho prostˇred´ı do politické agendy vyspˇel´ ych stát˚ u. Od té doby se environmentáln´ı agenda stala standardn´ı souˇcást´ı program˚ u vˇsech etablovan´ ych politick´ ych stran. D˚ uleˇzitou u ´lohu v této fázi hraje veˇ rejn´ e m´ınˇ en´ı, které je vyjadˇrováno skrze masová média. Právˇe média ˇcasto seˇrazuj´ı informace do koherentn´ıch celk˚ u a stanovuj´ı priority témat – nastoluj´ı agendu, resp. strukturuj´ı veˇrejnou debatu. Napˇr´ıklad v Itálii a v Japonsku se politická korupce stala problémem z podstatné ˇcásti d´ıky publicitˇe, kterou j´ı vˇenovala tiˇstˇená média. Pˇr´ıklad

Fiala a Schubert uvád´ı, ˇze v Nˇemecku 60. let 20. stolet´ı byla d˚ uleˇzit´ ym impulsem pro aktivn´ı vzdˇelanostn´ı politiku série ˇclánk˚ u, které na jaˇre 1964 zaˇcaly upozorˇ novat na to, ˇze vyˇsˇs´ı vzdˇelán´ı mˇela jen velmi malá ˇcást populace. D´ıky tomu se problém politizoval – dostal se do politické agendy. Kl´ıˇcovou roli v procesu iniciace hraj´ı politick´ e strany a z´ ajmov´ e skupiny. Napˇr´ıklad opoziˇcn´ı strany se neomezuj´ı jen na kritiku vládn´ı politiky, vypracovávaj´ı také alternativn´ı soubory politick´ ych opatˇren´ı, aby se jevily jako strany hodné vládnut´ı. Zájmové skupiny zase upozorˇ nuj´ı na ˇsirokou ˇskálu vˇec´ı, které vyvolávaj´ı znepokojen´ı, pocity kˇrivdy, pˇricházej´ı s konkrétn´ımi pˇr´ıpady a myˇslenkami a vyjadˇruj´ı zájmy r˚ uzn´ ych spoleˇcensk´ ych skupin a vrstev. V pˇr´ıpadˇe think tank˚ u pak jde primárnˇe o to, aby vypracovávaly politické návrhy a z´ıskávaly pro jejich pˇrijet´ı kl´ıˇcové hráˇce politického procesu. Od 70. let 20. stolet´ı se vedle formáln´ıch instituc´ı zd˚ urazˇ nuje v´ yznam neform´ aln´ıch proces˚ u iniciace a rozpracov´ an´ı politick´ ych opatˇ ren´ı. V této souvislosti se hovoˇr´ı o tzv. politick´ ych s´ıt´ıch, kter´ ymi se rozum´ı uspoˇrádané soubory vztah˚ u mezi politick´ ymi aktéry, kteˇr´ı maj´ı v urˇcité oblasti spoleˇcn´ y zájem nebo se orientuj´ı na stejn´ y problém (napˇr. ochrana ˇzivotn´ıho prostˇred´ı, lidsk´ ych práv). Tyto vztahy jsou charakterizované pˇredevˇs´ım t´ım, ˇze jdou skrze formáln´ı institucionáln´ı hranice, které od sebe

65


oddˇeluj´ı vládn´ı a nevládn´ı aktéry. Souˇcást´ı jedné politické s´ıtˇe tak mohou b´ yt st´ atn´ı u ´ˇ redn´ıci, poslanci, lobbyist´ e, vˇ eci naklonˇ en´ı univerzitn´ı pracovn´ıci, ˇ zurnalist´ e, aktivist´ e nevl´ adn´ıch organizac´ı ˇ ci nez´ avisl´ı experti. Existence politick´ ych s´ıt´ı upozorˇ nuje na v´ yznam, kter´ y pˇri iniciaci politiky maj´ı neformáln´ı postupy a vztahy. Jejich pˇr´ınos spoˇc´ıvá ve schopnosti propojovat aktéry z r˚ uzn´ ych sektor˚ u spoleˇcnosti. Naopak byly kritizovány za relativn´ı uzavˇrenost pˇred vlivy zvnˇejˇsku a za omezován´ı vlivu, kter´ y má na politick´ y proces veˇrejnost. ˇ ı problemu ´ ´ formulace) Formulace alternativ a volba rˇesen´ (faze

V této fázi jde o anal´ yzu probl´ emu, kter´ y byl definován ve fázi pˇredchoz´ı, a o hledán´ı alternativ ˇ reˇ sen´ı. Problém je zpracován a jsou formulovány moˇzné strategie ˇreˇsen´ı. U kaˇzdého alternativn´ıho scénáˇre jsou definovány jeho silné a slabé stránky (a stanoveny náklady a v´ ynosy) a hledá se rozhodovac´ı krit´ erium. V´ ybˇer ˇreˇsen´ı totiˇz m˚ uˇze b´ yt proveden podle velmi odliˇsn´ ych kritéri´ı. Tato kritéria mohou b´ yt nav´ıc ve vzájemném nesouladu. Pˇr´ıklad

O energetické politice státu lze rozhodovat bud’ na základˇe ekonomického kritéria (maximáln´ı efektivita) nebo na základˇe ohledu k ˇzivotn´ımu prostˇred´ı. ´ Ekologická varianta m˚ uˇze b´ yt nákladnˇejˇs´ı neˇz varianta druhá. Ukolem politické reprezentace je urˇcit váhu tˇechto dvou protikladn´ ych kritéri´ı pˇri vlastn´ım rozhodován´ı. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, mus´ı b´ yt stanoveny priority. V závislosti na konkrétn´ım problému maj´ı v této fázi vliv také média, politické strany ˇci zájmové skupiny. Kdyˇz jsou formulovány alternativy a stanoveny priority (resp. rozhodovac´ı kritéria), pˇricház´ı na ˇradu v´ ybˇ er varianty, které se dává pˇrednost. To znamená, ˇze je uˇ cinˇ eno rozhodnut´ı. Koneˇcné rozhodnut´ı pˇritom m˚ uˇze b´ yt jen formalitou, protoˇze k zásadn´ı diskusi uˇz doˇslo a rozhoduj´ıc´ı argumenty byly pˇredloˇzeny jiˇz mnohem dˇr´ıv. Hlavn´ım rysem této fáze politického cyklu je to, ˇze se v´ yraznˇe redukuje poˇ cet akt´ er˚ u zapojen´ ych do procesu. Zat´ımco pˇri iniciován´ı politiky m˚ uˇze hrát svou roli ˇsiroká ˇskála zájm˚ u, skupin, hnut´ı, pˇrij´ımán´ı rozhodnut´ı je vˇec´ı tˇech, kteˇr´ı jsou uvnitˇr rozhodovac´ıho systému (státn´ıch u ´ˇredn´ık˚ u, hlavn´ıch poradc˚ u, politik˚ u a skupin, s nimiˇz se ’ konzultuje). V tom nˇekteˇr´ı spatˇruj´ı problém, nebot takov´ y systém nahrává omezenému poˇctu vysok´ ych státn´ıch u ´ˇredn´ık˚ u a vlivn´ ych poradc˚ u, kteˇr´ı mohou disproporˇcnˇe uplatˇ novat sv˚ uj vliv. Proces formulace alternativ a v´ ybˇer ˇreˇsen´ı problému vˇsak neprob´ıhá ve vˇsech zem´ıch stejn´ ym zp˚ usobem. Nˇekteˇr´ı autoˇri naopak hovoˇr´ı o politick´ ych sty” lech“, tj. odliˇsn´ ych postupech pˇri formulován´ı politik a jejich v´ ybˇeru. ´ implementace) Implementace a monitoring (faze

V této fázi jsou rozhodnut´ı, která byla pˇrijata ve fázi pˇredchoz´ı, uvádˇena v konkrétn´ı ˇciny. Z´ akony, naˇ r´ızen´ı, vyhl´ aˇ sky atd. jsou pouˇ zity v politick´ e praxi. Mezi t´ım, co je zam´ yˇsleno urˇcit´ ym rozhodnut´ım, a t´ım, co je skuteˇcnˇe realizováno, panuje ˇcasto zásadn´ı rozd´ıl. To má nejménˇe dva d˚ uvody. Za prvé se ˇ casto nedaˇ r´ı u ´mysl uv´ est dokonale do praxe. Za

66

druhé m˚ uˇze implementovan´ yu ´mysl vyvolat nezam´ yˇ slen´ e (nepl´ anovan´ e) d˚ usledky, které zabrán´ı zcela dokonalé implementaci. Dokonalá implementace by vyˇzadovala zcela centralizovan´ y systém ˇr´ızen´ı, v nˇemˇz by se ti, kteˇr´ı rozhoduj´ı (politici), tˇeˇsili neomezené posluˇsnosti ze strany tˇech, kteˇr´ı jejich rozhodnut´ı implementuj´ı (státn´ı u ´ˇredn´ıci). Stejnˇe tak by vyˇzadovala dokonalou komunikaci (otevˇrené komunikaˇcn´ı kanály), perfektn´ı koordinaci a konstantn´ı kontrolu (monitoring). Ve skuteˇcnosti vˇsak pˇri aplikaci rozhodnut´ı existuje urˇcitá flexibilita (pruˇznost), která do implementace vnáˇs´ı urˇcité nepˇ redv´ıdateln´ e prvky. Proto je alespoˇ n urˇcitá m´ıra kontroly nutn´ ym pˇredpokladem jakékoli u ´spˇeˇsné implementace. ´ evaluace Faze

Politick´ y proces vrchol´ı evaluac´ı neboli hodnocen´ım pˇ rijat´ e politiky, na základˇe jehoˇz v´ ysledk˚ u se rozhoduje o tom, zda danou politiku sledovat dál nebo ji ukonˇcit. Tato fáze politick´ y cyklus uzav´ırá a to v tom smyslu, ˇze evaluac´ı z´ıskan´ e informace se mohou opˇ etovnˇ e pouˇ z´ıt ve f´ az´ıch iniciace a formulace politik. To m˚ uˇze pomoci doladˇen´ı a zkvalitnˇen´ı stávaj´ıc´ıch politik. V´ ysledky (v´ ystupy) jednoho politického cyklu se stávaj´ı materiálem (vstupy) dalˇs´ıho cyklu. Evaluac´ı z´ıskáváme informace o tom, jestli se podaˇrilo naplnit ˇci vyˇreˇsit problémy, na které byla hodnocená politika zamˇeˇrena. Zároveˇ n s t´ım se hodnot´ı efektivita implementovan´ e politiky, tj. pomˇer mezi v´ ynosy (resp. pˇr´ınosy) politiky a jej´ımi náklady. Hodnot´ıc´ı fáze je d˚ uleˇzitou souˇcást´ı politického cyklu, nebot’, jak jsme jiˇz ˇrekli, politika m˚ uˇze m´ıt nezam´ yˇslené d˚ usledky, které – pokud jsou negativn´ı – mus´ı b´ yt bˇehem následuj´ıc´ıch krok˚ u minimalizovány. Pˇr´ıklad

Podle nˇekter´ ych v´ yzkum˚ u vedly sociáln´ı politiky, které byly pˇripraveny s c´ılem sn´ıˇzen´ı chudoby a zapojen´ı chud´ ych ˇcást´ı populace do ˇzivota spoleˇcnosti ve 20. stolet´ı v USA, ke svému pravému opaku. Jejich v´ ysledkem bylo zlepˇsen´ı postaven´ı stˇredn´ı tˇr´ıdy a r˚ ust poˇctu pˇr´ısluˇsn´ık˚ u nejchudˇs´ıch vrstev, kteˇr´ı se stali závisl´ ymi na sociáln´ıch dávkách. Tato situace volala po zmˇenˇe nastaven´ı pˇr´ısluˇsn´ ych politik.

4.4

Jak ovlivnit politicky´ proces?

(odd´ıl sleduje v´ yklad v Young, Quinn 2002) ˇ Rekli jsem si, ˇze v´ yzkumná centra ovlivˇ nuj´ı politické rozhodován´ı skrze produkci sv´ ych tiˇstˇen´ ych v´ ystup˚ u. K tomuto u ´ˇcelu samozˇrejmˇe primárnˇe neslouˇz´ı akademické publikace (které produkuj´ı akademické think tanky), ale politicky orientované v´ ystupy, které b´ yvaj´ı mnohem kratˇ s´ı a konkr´ etnˇ eji zamˇ eˇ ren´ e. Politici maj´ı zˇr´ıdkakdy dostatek ˇcasu, aby prostudovali rozsáhlé materiály. Pokud chceme jejich rozhodován´ı ovlivnit, mus´ıme jim pˇrizp˚ usobit náˇs styl. V této souvislosti se hovoˇr´ı o politick´ ych studi´ıch ˇci rozborech (anglicky souhrnnˇe: policy papers). Politické studie a rozbory jsou d˚ uleˇzit´ ym nástrojem ovlivnˇen´ı politiky.

Policy paper

67


V rámci discipl´ıny politick´ ych studi´ı (viz 4.2) b´ yvá publikována celá ˇrada studi´ı, jejichˇz c´ılem je ovlivnit jiné experty a v´ yzkumn´ıky nebo think tanky a zprostˇredkovanˇe tak z´ıskat pˇr´ıstup k jejich publiku (politici, veˇrejnost atd.). M˚ uˇze j´ıt o studie prezentuj´ıc´ı obecná data, která jsou vyuˇzitelná v r˚ uzn´ ych fáz´ıch politického cyklu, nebo m˚ uˇze j´ıt o specifiˇctˇeji zamˇeˇrené publikaˇcn´ı v´ ystupy. Obecnou charakteristikou tˇechto studi´ı je jejich orientace na téma, které zpracovávaj´ı. V tom se odliˇsuj´ı od studi´ı a rozbor˚ u, které jsou zpracovávány v rámci anal´ yzy politiky (policy analysis). Ty jsou totiˇz primárnˇe orientov´ any na klienta (politika, u ´ˇrad), pro nˇejˇz jsou zpracovávány. Tyto studie také zpravidla neobsahuj´ı ˇzádné obecné informace, ale jsou zamˇeˇreny na velmi specifick´ e probl´ emy a jsou mnohem kratˇ s´ı. Mezi produkty, které zpracovávaj´ı politická studia, a tˇemi, které pˇrináˇs´ı anal´ yza politiky vˇsak existuje jasn´ y komplement´ arn´ı vztah. Delˇs´ı v´ yzkumné studie (politická studia) totiˇz tvoˇr´ı v´ ychodisko pro kratˇs´ı rozbory (anal´ yza politiky). Nˇekdy proto odliˇsujeme politick´ e v´ yzkumn´ e zpr´ avy (policy research papers), které shrnuj´ı v´ ysledky v´ yzkumu, specifikuj´ı metodologii a jsou zamˇeˇreny na urˇcité téma, od politick´ ych rozbor˚ u (policy papers), které obsahuj´ı pouze shrnut´ı hlavn´ıch zjiˇstˇen´ı, následná politická doporuˇcen´ı a jsou psána z hlediska toho, pro koho jsou urˇcena. Základn´ı rozd´ıly shrnuje následuj´ıc´ı tabulka: Subdiscipl´ına policy science C´ılové publikum Zamˇeˇren´ı

Metodologie Jazyk

Délka

Typ produktu Politick´ a studia Anal´ yza politiky Jin´ı experti a v´ yzkumn´ıci Politici a u ´ˇredn´ıci Na vybran´ y problém; obsa- Na klienta; navrhuje specihuje obecn´ a doporuˇcen´ı fické politiky, které budou a informace o problému implementovány v praxi Obsahuje popis prim´ arn´ıho Neobsahuje popis v´ yzkumu prim´ arn´ıho v´ yzkumu Uˇz´ıv´ a odborného jazyka Mus´ı b´ yt velmi jednoduch´ y a jeho term´ın˚ u a pˇr´ıstupn´ y bez odborného ˇzargonu Do 20 000 slov Ne delˇs´ı neˇz 5 000 slov

Zdroj: Young, Quinn 2002: 20 (upraveno). ˇ ıch vystup Struktura publikacn´ ´ u˚

At’ uˇz se jedná o v´ yzkumnou zprávu ˇci politick´ y rozbor (dále budeme uˇz´ıvat anglického policy paper ) oba tyto v´ ystupy jsou zamˇeˇreny na ˇreˇsen´ı urˇcitého problému a pˇri jejich zpracován´ı se projevuj´ı urˇcité hodnoty. Proto bez ohledu na to, jestli je urˇcen jin´ ym expert˚ um nebo politik˚ um, primárn´ım c´ılem policy paper je poskytnout pˇ resvˇ edˇ civou podporu pro ospravedlnˇ en´ı politick´ ych doporuˇ cen´ı, kter´ e jsou v nˇ em prezentov´ any. Slouˇz´ı tak jako podklad pro politické rozhodován´ı a snaˇz´ı se aktivizovat své c´ılové publikum ˇzádouc´ım smˇerem. Aby toho mohl dosáhnout, mus´ı: 1. Definovat politick´ y probl´ em, kter´ y mus´ı b´ yt vyˇreˇsen. 2. Navrhnout moˇ zn´ e alternativy, tj. zp˚ usoby, jak´ ymi m˚ uˇze b´ yt problém vyˇreˇsen. 3. Na základˇe uˇzité metodologie poskytnout hodnocen´ı pravdˇ epodob-

68

n´ ych v´ ystup˚ u tˇ echto alternativ. 4. Vybrat nejvhodnˇ ejˇ s´ı alternativu (tj. nab´ıdnout politické doporuˇcen´ı) a v´ ybˇer podepˇr´ıt siln´ ymi argumenty v jej´ı prospˇech. Policy paper se tak liˇs´ı od akademického publikaˇcn´ıho v´ ystupu pˇredevˇs´ım v tom, ˇze se jedná o aplikaci v´ ysledk˚ u v´ yzkumu na konkrétn´ı problém s c´ılem vyˇreˇsit jej. M´ a tedy praktick´ e urˇ cen´ı. Nesnaˇz´ı se jen o vysvˇetlen´ı, ale o promˇ enu reality. Jeho tˇeˇziˇstˇem je proto formulace praktick´ ych doporuˇ cen´ı. Dalˇs´ım rozd´ılem mezi akademickou publikac´ı a policy paper je to, ˇze policy paper prezentuje urˇcité hodnoty (je normativnˇ e orientov´ an) sp´ıˇse neˇz by byl hodnotovˇe zcela nezat´ıˇzen. To neznamená, ˇze by hodnotová zat´ıˇzenost mˇela nahrazovat v´ yzkumné metody. Znamená to vˇsak, ˇze jeho autor mus´ı b´ yt schopen zaujmout pozici v politick´ e debatˇ e, coˇz se od akademika neoˇcekává. Policy paper, resp. politická v´ yzkumná zpráva má obvykle následuj´ıc´ı strukturu: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Název Obsah Abstrakt nebo shrnut´ı ´ Uvod Popis problému Alternativy ˇreˇsen´ı Závˇer a doporuˇcen´ı Seznam pouˇzit´ ych zdroj˚ u Pˇr´ılohy

Struktura policy paperu

´ 1. Nazev

Mus´ı zaujmout zam´ yˇ slen´ eho ˇ cten´ aˇ re a zároveˇ n mus´ı m´ıt vztah k pojednávanému problému. Název proto mus´ı b´ yt: – deskriptivn´ı, tj. mus´ı definovat pˇredmˇet anal´ yzy, – jasn´ y a srozumiteln´ y, – krátk´ y a atraktivn´ı. Pˇr´ıklad

1. Fiskáln´ı decentralizace: od plánu k trhu 2. Od jednoty k pluralitˇe: menˇsinová politika v Rumunsku 2. Obsah

Pomáhá ˇctenáˇri, aby se zorientoval v celku textu (obsahuje zpravidla také seznam tabulek a graf˚ u, které se v dokumentu objevuj´ı). Dobr´ y obsah tak pomáhá strukturovat text a t´ım usnadˇ nuje aktivn´ı práci s n´ım. U politick´ ych anal´ yz neoˇ cek´ av´ ame, ˇ ze kaˇ zd´ yˇ cten´ aˇ r bude proˇ c´ıtat text od zaˇ c´ atku do konce. Sp´ıˇse se zamˇeˇr´ı na pro nˇej zaj´ımav´ y ˇci pˇr´ınosn´ y aspekt. Právˇe v tom je mu nápomocen obsah textu. Pro odliˇsen´ı r˚ uzn´ ych u ´rovn´ı textu slouˇz´ı desetinn´ y systém.

69


Pˇr´ıklad

´ 1. Uvod 2. Popis problému 2.1 Legislativn´ı aspekt 2.2 Sociálnˇe-ekonomick´ y aspekt 2.2.1 Domác´ı vlivy 2.2.2 Zahraniˇcn´ı vlivy 3. Abstrakt nebo shrnut´ı

Mezi abstraktem a shrnut´ım existuj´ı urˇcité rozd´ıly. Ty spoˇc´ıvaj´ı pˇredevˇs´ım v jejich délce a typu informac´ı, které poskytuj´ı. Zat´ımco abstrakt je kr´ atk´ ym shrnut´ım textu, shrnut´ı pod´ av´ a detailn´ı synopsi cel´ eho dokumentu. Abstrakt nebo shrnut´ı se ve studii nacházej´ı pˇred u ´vodn´ı sekc´ı. Neb´ yvaj´ı zahrnuty do struktury obsahu textu neboli stoj´ı mimo hlavn´ı tˇelo textu. Hlavn´ım c´ılem abstraktu je z´ıskat z´ ajem ˇ cten´ aˇ re a poskytnout mu prvn´ı a velmi struˇ cn´ y vhled do hlavn´ıho problému textu. Tuto funkci by mˇelo plnit tak´ e shrnut´ı, avˇsak jeho hlavn´ı funkce leˇz´ı jinde. Na rozd´ıl od kratˇs´ıho abstraktu je hlavn´ı funkc´ı delˇs´ıho shrnut´ı poskytnout relevantn´ı informace tˇ em ˇ cten´ aˇ r˚ um, kteˇ r´ı nebudou ˇ c´ıst cel´ y text, a tˇem, jejichˇz hlavn´ım zájmem je seznámen´ı se s politick´ ymi doporuˇcen´ımi, pˇr´ıpadnˇe v´ ysledky prezentovaného v´ yzkumu (politici, vysoc´ı státn´ı u ´ˇredn´ıci). Proto shrnut´ı poskytuje detailn´ı popis celého textu a vˇsech jeho ˇcást´ı. Jeho ˇ cetba mus´ı b´ yt schopna suplovat ˇ cetbu cel´ eho textu. Abstrakt i shrnut´ı obsahuj´ı stejné komponenty, ale kladou na nˇe odliˇsn´ y d˚ uraz. Základn´ı prvky, které mus´ı oba obsahovat, jsou ˇctyˇri: 1. 2. 3. 4.

c´ıl (´ uˇcel) anal´ yzy, definice a popis politického problému, hodnocen´ı alternativ ˇreˇsen´ı, závˇer a doporuˇcn´ı.

Jejich zpracován´ı se vˇsak bude liˇsit. U abstraktu bude mnohem kratˇs´ı a povrchnˇejˇs´ı. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, bude m´ıt jen informativn´ı charakter, zat´ımco shrnut´ı podá komplexnˇejˇs´ı informaci. Abstrakt dosahuje délky nˇekolika set slov (cca 300), zat´ımco shrnut´ı m˚ uˇze b´ yt i pˇetkrát delˇs´ı. ´ 4. Uvod

´ Uvod uv´ ad´ı ˇ cten´ aˇ re do kontextu probl´ emu, kter´ y je v rámci pˇredloˇzené studie zpracováván. Pˇripravuje tak ˇctenáˇre na detailn´ı anal´ yzu, která je ´ obsaˇzena v hlavn´ıch ˇcástech studie. Uvod obvykle obsahuje tyto prvky: 1. 2. 3. 4. 5.

70

popis kontextu problému, definici problému, stanoven´ı zámˇeru, kter´ y má anal´ yza naplnit, popis metodologie a omezen´ı studie, pr˚ uvodce textem studie.

´ 5. Popis problemu

Tato ˇcást studie pln´ı d˚ uleˇzitou roli v iniciaˇcn´ı fázi politického cyklu. V prvn´ı ˇradˇe identifikuje, definuje a rozpracov´ av´ a povahu probl´ emu, na nˇejˇz se anal´ yza zamˇeˇruje. Tato ˇcást dále mus´ı ˇctenáˇre pˇresvˇedˇcit o tom, ˇze identifikovan´ y problém vyˇ zaduje st´ atn´ı z´ asah. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno a v pˇr´ımé souvislosti s t´ım, co jsme si ˇrekli o iniciaˇcn´ı fázi politického cyklu, tato sekce mus´ı vybran´ y probl´ em definovat jako politickou z´ aleˇ zitost. Tato ˇcást se zamˇeˇruje jak na minulost, tak také souˇcasnost vybraného problému. Proto se zpravidla skládá ze dvou ˇcást´ı: 1. Pozad´ı probl´ emu. Tento pododd´ıl popisuje historické pozad´ı problému, jeho pˇr´ıˇciny, sociáln´ı skupiny, kter´ ych se t´ ykal, právn´ı, politické, ekonomické a sociáln´ı zdroje problému a politiky, které byly implementovány v minulosti (pokud byly) s c´ılem problém vyˇreˇsit. 2. Aktu´ aln´ı stav. Tento pododd´ıl popisuje souˇcasnou situaci, souˇcasn´ y právn´ı, politick´ y a sociáln´ı kontext, souˇcasn´ y rozsah problému, skupiny, kter´ ych se t´ yká, souˇcasné politiky, které jsou implementovány a hodnocen´ı jejich dopadu. ˇ ı 6. Alternativy rˇesen´

Tato ˇcást diskutuje moˇzné zp˚ usoby ˇ reˇ sen´ı identifikovan´ eho probl´ emu. Mus´ı proto navrhnout, posoudit a porovnat pˇredstavitelné alternativy ˇreˇsen´ı. Na tomto základˇe dále prezentuje vybranou (preferovanou) alternativu a jej´ı v´ ybˇer podporuje v´ ysledky pˇredchoz´ıho posouzen´ı a komparace. C´ılem argumentace v této ˇcásti je co nejpˇ resvˇ edˇ civˇ eji doloˇ zit d˚ uvody v´ ybˇ eru zvolen´ e alternativy. V neposledn´ı ˇradˇe tato ˇcást pˇripravuje p˚ udu pro formulaci politick´ ych doporuˇcen´ı v následuj´ıc´ı sekci. Skládá se zpravidla ze dvou ˇcást´ı: 1. R´ amec anal´ yzy. V tomto pododd´ıle jsou specifikovány hodnoty a kritéria, která slouˇzila pro v´ ybˇer zvolené alternativy ˇreˇsen´ı. V´ ybˇer kritéri´ı b´ yvá ospravedlnˇen jako nejlepˇs´ı vzhledem k problému, kter´ y má b´ yt ˇreˇsen. 2. Hodnocen´ı jednotliv´ ych alternativ. V tomto pododd´ıle jsou prezentované alternativy ˇreˇsen´ı posouzeny z hlediska stanoven´ ych hodnot´ıc´ıch kritéri´ı. ´ er ˇ a doporucen´ ˇ ı 7. Zav

Tato ˇcást shrnuje hlavn´ı zjiˇstˇen´ı a prezentuje na jejich základˇe doporuˇ cen´ı pro politickou praxi. Zde se z anal´ yzy stává skuteˇcn´ y podklad pro politické rozhodován´ı. Skládá se zpravidla ze tˇr´ı ˇcást´ı: 1. Shrnut´ı z´ akladn´ıch zjiˇ stˇ en´ı. Tento pododd´ıl obsahuje základn´ı body dvou pˇredcházej´ıc´ıch ˇcást´ı, tj. ˇcást´ı zab´ yvaj´ıc´ıch se popisem problému a alternativ jeho ˇreˇsen´ı. Nemˇelo by se vˇsak jednat jen o shrnut´ı (opakován´ı téhoˇz), ale mˇelo by j´ıt o jakousi synt´ ezu, kter´ a zd˚ urazˇ nuje jen ty nejd˚ uleˇ zitˇ ejˇ s´ı v´ ystupy anal´ yzy a slouˇz´ı tak jako odrazov´ y m˚ ustek pro formulaci závˇereˇcn´ ych doporuˇcen´ı.

71


2. Sada politick´ ych doporuˇ cen´ı. Tento pododd´ıl specifikuje politická doporuˇcen´ı – praktick´ e kroky, kter´ e by mˇ ely b´ yt implementov´ any, aby byl probl´ em vyˇ reˇ sen. Jedná se o nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı ˇcást ’ studie, nebot v´ yzkum byl organizován právˇe s c´ılem formulovat doporuˇcen´ı. Doporuˇcen´ı by mˇela b´ yt netriviáln´ı, specifická a jasnˇe srozumitelná. Vzhledem k povaze politick´ ych problém˚ u se zpravidla nejedná o jedno doporuˇcen´ı, ale o jejich sadu. 3. Z´ avˇ ereˇ cn´ e pozn´ amky. Tento pododd´ıl poskytuje prostor pro jakési uzavˇren´ı tématu. Nevyskytuje se vˇsak ve studi´ıch ˇcasto. 8. Seznam pouˇzitych ´ zdroju˚

Poskytuje seznam vˇsech pouˇzit´ ych zdroj˚ u. Takto umoˇzn ˇuje ˇctenáˇri, aby z´ıskal pˇr´ıstup ke zdroj˚ um, z nichˇz vycházej´ı argumenty studie, a mohl posoudit jejich adekvátnost. Závˇery studie tak mohou b´ yt podrobeny kontrole. Spolu s t´ım seznam literatury poskytuje vhled do souˇcasného stavu zpracovávané problematiky, nebot’ obsahuje seznam relevantn´ıch zdroj˚ u. K pouˇz´ıvan´ ym zdroj˚ um mus´ı b´ yt odkazov´ ano v textu. Kompletn´ı informace o zdroji se pak objev´ı právˇe v seznamu literatury. Pˇr´ıklad

Jeden ze zp˚ usob˚ u práce se zdroji, kter´ y b´ yvá vyuˇz´ıván, vypadá takto: 1. Individu´ aln´ı autoˇ ri. a. odkaz v textu: (Novák 1999: 234) b. poloˇ zka v seznamu literatury: Novák, Josef. 1999. Nevládn´ı organizace v Polsku. Praha: Portál. (kniha napsaná Novákem) Novák, Josef, ed. 1999. Nevládn´ı organizace v Polsku. Praha: Portál. (kniha editovaná Novákem) Novák, Josef. 1999. Nevládn´ı organizace v Polsku.“ In Zájmové ” skupiny v Evropˇe . ed. Klaus Winsch. Praha: Portál, 54–70. (Novák˚ uv pˇr´ıpˇevek ve sborn´ıku) Novák, Josef. 1999. Nevládn´ı organizace v Polsku.“ Politologický ” ˇcasopis 10, ˇc. 4, 34–60. (ˇclánek napsan´ y Novákem) 2. Dokumenty organizac´ı. a. odkaz v textu: (Evropská komise 1998: 129) b. poloˇ zka v seznamu literatury: Evropská komise. 1998. Report on the Czech Republic. Brusel: EU Publishing. 9. Pˇr´ılohy

Jedná se o doplˇ nkové materiály, které podporuj´ı hlavn´ı argument studie. Mohou také rozˇsiˇrovat zábˇer studie. Vlastn´ı text studie by k nim mˇel odkazovat, jinak postrádaj´ı sv˚ uj smysl. Nejedná se o povinnou poloˇzku.

72

Pˇr´ıklad

Do pˇr´ıloh lze um´ıstit napˇr. texty zákon˚ u ˇci soudn´ıch rozhodnut´ı, které dokládaj´ı v textu uvedenou charakteristiku právn´ıho kontextu analyzovaného problému.

Shrnut´ı kapitoly 1. V´ ysledkem politického procesu (tj. procesu tvorby a realizace politiky),

2.

3.

4. 5.

kterého se u ´ˇcastn´ı celá ˇrada aktér˚ u (pˇredevˇs´ım politické strany, zájmové skupiny, sociáln´ı hnut´ı), jsou veˇrejné politiky. Anal´ yza veˇrejn´ ych politik se realizuje na r˚ uzn´ ych m´ıstech, zvláˇstn´ı postaven´ı maj´ı politická v´ yzkumná centra, tzv. think tanks. Rozliˇsujeme nˇekolik jejich typ˚ u. Souˇcást´ı politického procesu je série vzájemnˇe na sebe navazuj´ıc´ıch akc´ı ˇci událost´ı. Na jeho poˇcátku je zrod pˇredstav a pˇredkládán´ı návrh˚ u, pokraˇcuje diskus´ı, anal´ yzou a hodnocen´ım tˇechto návrh˚ u a konˇc´ı pˇrijet´ım rozhodnut´ı a jeho realizac´ı (implementac´ı). K jeho popisu uˇz´ıváme model politického cyklu. Politické studie a rozbory (policy papers) pˇredstavuj´ı základn´ı nástroj sociáln´ıho vˇedce k tomu, aby promluvil do politického procesu. Základn´ımi komponenty kaˇzdé politické studie ˇci rozboru jsou název, obsah, abstrakt nebo shrnut´ı, u ´vod, popis problému, alternativy ˇreˇsen´ı, závˇer a doporuˇcen´ı, seznam pouˇzit´ ych zdroj˚ u a pˇr´ılohy.

´ Otazky 1. Charakterizujte veˇrejn´ e politiky. 2. Co je think tank? 3. Jak´ e typy think tank˚ u rozliˇsujeme? 4. Je c´ılem anal´ yzy politiky manipulace s v´ ysledky v´ yzkumu podle poli-

tick´ ych preferenc´ı autora? 5. Popiˇste politick´ y cyklus. 6. Jak´ e komponenty mus´ı m´ıt policy paper?

´ ı textu kapitoly Literatura pouˇzita´ pˇri zpracovan´ Fiala, P., Schubert, K.: Modern´ı analýza politiky. Barrister & Principal, Brno 2000 Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 McGann, J., Weaver, K., eds.: Think Tanks and Civil Societies. Catalyst for Ideas and Action. Transaction Publishers, New Brunswick and London 2000 Young, E., Quinn, L.: Writing Effective Public Policy Papers. OSI, Budapest 2002

73


POT Zpracujte krátk´ y policy paper podle v´ yˇse uvedeného vzoru (vˇcetnˇe seznamu literatury!). Proved’te základn´ı anal´ yzu a doporuˇcen´ı pro vybranou politicˇ e republice. Moˇzná témata zahrnuj´ı vˇsechny relevantn´ı polikou oblast v Cesk´ tiky na centráln´ı i komunáln´ı u ´rovni (energetická, sociáln´ı, exportn´ı, mˇenová, zdravotn´ı, ˇskolská, fiskáln´ı, protiteroristická, protikorupˇcn´ı atd.). Pˇri svém v´ ybˇeru zohlednˇete své zájmy ˇci profesi. Rozsah

2 000–3 000 slov; poˇc´ıtaj´ı se vˇsechny ˇcásti mimo seznamu literatury a pˇr´ıloh. ´ ı Term´ın zpracovan´

Term´ın a zp˚ usob odevzdán´ı budou specifikovány v informaˇcn´ım systému. ˇ ´ cnost ˇ Casov a´ naro

20 hodin

74

Co je politicka´ filosofie? Klasicka´ politicka´ filosofie Modern´ı politicka´ filosofie ˇ Soucasn a´ politicka´ filosofie

5

Politicka´ filosofie a teorie

5. Politicka´ filosofie a teorie

C´ıl kapitoly V této kapitole se seznám´ıte se základn´ımi myˇslenkami a koncepty západn´ı politické filosofie. Kapitola nejprve charakterizuje politickou filosofii obecnˇe a následnˇe se zamˇeˇruje na v´ yklad základn´ıch pˇr´ıspˇevk˚ u v rámci klasické, modern´ı a souˇcasné politické filosofie. Kapitola vám tak poskytne srozumiteln´ y vhled do pomˇernˇe sloˇzit´ ych diskus´ı, které h´ ybou souˇcasnou politikou.




´ ´t, M. a kol.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 106–134 Swift, A.: Politick´ a filosofie. Portál, Praha 2005

5.1

Co je politicka´ filosofie?

Vu ´vodn´ı kapitole jsme si ˇrekli, ˇze politologie má své jasnˇe identifikovatelné koˇreny ve filosofickém myˇslen´ı antiky. Antické filosofy (pˇredevˇs´ım Platóna a Aristotela) tak povaˇzujeme za skuteˇcné zakladatele uvaˇzován´ı o politice. V jejich pojet´ı byla politická filosofie discipl´ınou, jej´ımˇz hlavn´ım c´ılem bylo odhalit objektivn´ı pravdu o podstatˇ e lidsk´ eho ˇ zivota a celku skuteˇ cnosti (napˇr. Platón tuto pravdu nalézal ve svˇetˇe Idej´ı, kter´ y podle nˇej obsahoval vzory empiricky existuj´ıc´ı skuteˇcnosti). Na základˇe uchopen´ı objektivn´ı pravdy pak mˇela b´ yt formována empiricky existuj´ıc´ı skuteˇcnost. Politická filosofie se tak od svého poˇcátku zab´ yvala sp´ıˇse t´ım, co by mˇ elo b´ yt, neˇz anal´ yzou toho, co skuteˇcnˇe je. Jej´ım vlastn´ım obsahem je nalezen´ı a ospravedlnˇ en´ı norem, kter´ ymi by se mˇel ˇr´ıdit spoleˇcensk´ y ˇzivot. Zároveˇ n vˇsak plat´ı, ˇze nˇekteˇr´ı politiˇct´ı filosofové spojovali a spojuj´ı normativn´ı uvaˇzován´ı s anal´ yzou empirické skuteˇcnosti. Klasické politická filosofie

76

Politickou filosofii lze rozdˇelit na klasickou a modern´ı (Strauss 1995: ´t 2004: 114–118). Do klasické politické filosofie zahr11–49, Cabada, Kuba nujeme vedle antick´ ych autor˚ u také myslitele kˇrest’anského starovˇeku a stˇredovˇeku (sv. Augustin, sv. Tomáˇs Akvinsk´ y). Otázky, které kladli tito filosofové, se net´ ykaly jen u ´zce vymezené oblasti politiky (státu, polis), ale

také osobn´ıho ˇzivota. Koneˇcn´ ym c´ılem, k nˇemuˇz filosofován´ı o uspoˇrádán´ı spoleˇcnosti smˇeˇrovalo, bylo mravn´ı zdokonalen´ı jednotlivc˚ u. Ve spravedlivé obci mˇeli jej´ı obˇcané vést dobr´ y ˇzivot. Obecnˇe plat´ı, ˇze klasick´ a politick´ a filosofie chápala otázku dobr´ eho ˇ zivota jako nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı aspekt ˇ ıkáme proto, ˇze klasická politická filosofie je tespoleˇcného souˇzit´ı v obci. R´ leologick´ a a perfekcionistick´ a. Prvn´ı term´ın oznaˇcuje to, ˇze lidsk´ y ˇzivot má urˇcité smˇ eˇ rov´ an´ı, c´ıl ˇci u ´ˇ cel (telos), druh´ y pak to, ˇze t´ımto u ´ˇcelem je sebezdokonalen´ı jedince (dosaˇzen´ı ctnosti). Politická filosofie se proto v tomto pojet´ı nem˚ uˇze omezovat jen na otázky politick´ ych norem, v jejichˇz rámci by si jednotlivci mohli dˇelat, co by chtˇeli, ale mus´ı zahrnout celek lidského ˇzivota (v´ıce v odd´ıle 5.2). Mezi antick´ ymi filosofy a jejich kˇ rest’ansk´ ymi protˇ ejˇ sky vˇsak existoval jeden d˚ uleˇzit´ y rozd´ıl. Zat´ımco podle autor˚ u antiky mohl ˇclovˇek dosáhnout dokonalosti zde na tomto svˇetˇe v interakci s druh´ ymi v rámci veˇrejného ’ ˇzivota v polis, kˇrest anské politické myˇslen´ı pˇriˇslo s d˚ urazem na mimosvˇetsk´ y charakter koneˇcného c´ıle, o nˇejˇz by mˇel kaˇzd´ y jedinec usilovat. V kˇrest’anském pojet´ı jiˇz nejde o dosaˇzen´ı dokonalosti na tomto svˇetˇe, ale o spásu duˇse. Jeho koneˇcn´ ym c´ılem (´ uˇcelem) tak bylo usilovat o poznán´ı boha a dosaˇzen´ı sp´ asy. Modern´ı politick´ a filosofie se objevuje spoleˇcnˇe se zpochybnˇen´ım metafyzick´ ych (mimosvˇetsk´ ych) základ˚ u, které pˇrináˇs´ı modern´ı spoleˇcnost. Napˇr´ıˇstˇe jiˇz nemá b´ yt moˇzné zaloˇzit nauku o uspoˇrádán´ı spoleˇcnosti na nezpochybnitelném zásvˇetn´ım (nezemském, metafyzickém) základˇe – v ˇr´ıˇsi Idej´ı jako Platón nebo v boˇz´ı v˚ uli jako kˇrest’anˇst´ı myslitelé. C´ılem politické filosofie pˇrestává b´ yt smˇeˇrován´ı ˇclovˇeka k dokonalosti (ctnosti) a zaˇc´ıná j´ım b´ yt zvl´ ad´ an´ı spoleˇ censk´ ych konflikt˚ u, které panuj´ı mezi jedinci vyznávaj´ıc´ımi rozd´ılná pˇresvˇedˇcen´ı. Podle T. Hobbese (1588–1679), kterého povaˇzujeme za jeden ze zdroj˚ u modern´ı politické filosofie, je ˇclovˇek potenciálnˇe nebezpeˇcná bytost, která m˚ uˇze ˇz´ıt v m´ıru s jin´ ymi lidmi jen tehdy, pokud je ustaven absolutistick´ y vládce. Jeho funkc´ı jiˇz nemá b´ yt usilován´ı o dokonalost, ale prosté zajiˇstˇen´ı bezpeˇcnosti obˇcan˚ u státu a jejich ochrana proti vnˇejˇs´ım nepˇrátel˚ um. Protoˇze podle Hobbese lidé jednaj´ı jen na základˇe svého vlastn´ıho (egoisticky chápaného) zájmu, mus´ı b´ yt k posluˇsnosti zákon˚ um donuceni silou. Na druhé stranˇe I. Kant (1724–1804), kter´ y patˇr´ı stejnˇe tak mezi zakladatele modern´ıho politického myˇslen´ı, vˇeˇril, ˇze ˇclovˇek má schopnost jednat podle rozumem poznatelného moráln´ıho zákona. Podle tohoto zákona máme jednat tak, aby se naˇse jednán´ı mohlo stát univerzálnˇe pˇrijateln´ ym zákonem (jde o tzv. kategorick´ y imperativ). Pokud se podˇr´ıd´ıme zákonu rozumu, dosáhneme podle Kanta pravé svobody.

Modern´ı politická filosofie

T. Hobbes

I. Kant

Obecnou charakteristikou modern´ı politické filosofie byl d˚ uraz na racion´ aln´ı pozn´ av´ an´ı skuteˇ cnosti, které se nemˇelo op´ırat o hodnotovˇe zat´ıˇzené pˇredpoklady (usilován´ı o ctnost nebo spásu), ale mˇelo se ˇr´ıdit rigorózn´ımi vˇedeck´ ymi metodami. S t´ım souviselo to, ˇze pro hodnocen´ı politického ˇrádu nemˇela slouˇzit kritéria nalezená filosofickou spekulac´ı v ˇr´ıˇsi Idej´ı nebo v boˇz´ı v˚ uli, ale mˇela vycházet z lidsk´ eho rozumu (kter´ y jedin´ y m˚ uˇze stanovit univerzálnˇe platné zákony pro lidi jako rozumové bytosti) a vˇ edeck´ eho pozn´ an´ı.

77


I modern´ı politická filosofie vˇsak potˇrebuje nˇejaké mˇ eˇ r´ıtko, kter´ ym by byla schopna pomˇeˇrovat r˚ uzná institucionáln´ı uspoˇrádán´ı. U Kanta jde o pravidlo univerzalizace, které odpov´ıdá jeho vˇseobecnému zákonu rozumu: jen ty zákony a instituce jsou spravedlivé, které by mohly b´ yt pˇrijaty kaˇzd´ ym ˇclovˇekem, kter´ y v jejich rámci ˇzije. Pravidlo univerzalizace tak specifikuje proceduru v´ ybˇeru mezi r˚ uzn´ ymi moˇznostmi politického uspoˇrádán´ı bez ohledu na d˚ usledky, které pˇrinesou. Mˇeˇr´ıtkem je to, zda-li odpov´ıdaj´ı obecnˇ e stanoven´ emu principu.

78

Utilitarismus

Podle nˇekter´ ych modern´ıch filosof˚ u (tzv. utilitarist˚ u) se stále jedná o pˇr´ıliˇs ´t 2004: 118). Nam´ısto abstraktn´ıho metafyzick´ y pˇr´ıstup (Cabada, Kuba obecného zákona proto navrhuj´ı pomˇeˇrovat r˚ uzná institucionáln´ı uspoˇrádán´ı na základˇe d˚ usledk˚ u, které pˇrináˇsej´ı pro spoleˇcnost. Spravedliv´ ymi jsou takové instituce, které vedou ve spoleˇcnosti ke zv´ yˇ sen´ı uˇ zitku (utility). Podle základn´ı utilitaristické myˇslenky správnost ˇci nesprávnost pravidel závis´ı zcela na jeho d˚ usledc´ıch. Rozhodovac´ım kritériem je tak produkce co nejvˇ etˇ s´ıho pˇ rebytku pocitu ˇ stˇ est´ı, slasti (happiness) nad pocitem neˇ stˇ est´ı, strasti (unhappiness). C´ılem zákonodárce je proto vyprodukovat co nejvˇetˇs´ı ˇ cist´ y pˇ rebytek slasti. Utilitarist˚ um vˇsak nejde o maximalizaci egoistick´ ych slast´ı jednotlivc˚ u, ale o slast vˇsech jedinc˚ u stejnou mˇerou. C´ılem utilitarismu je maximalizace ˇstˇest´ı pro co nejvˇetˇs´ı mnoˇzstv´ı lid´ı“, tj. tzv. ” princip nejvˇ etˇ s´ıho ˇ stˇ est´ı. T´ım se má ˇr´ıdit politické rozhodován´ı v modern´ı spoleˇcnosti, která ztratila v´ıru v boha i lidskou jedineˇcnost. Koneˇcn´ ym c´ılem je maximalizace uˇzitku.

Souˇcasná politická filosofie

Souˇ casn´ı politiˇ ct´ı filosofov´ e vˇsak s t´ımto vymezen´ım nesouhlas´ı. Navazuj´ı na ranˇe modern´ı teorie spoleˇ censk´ e smlouvy, o nichˇz si ˇrekneme v´ıce v odd´ıle 5.3, a upozorˇ nuj´ı na radik´ aln´ı pluralitu, která charakterizuje dneˇsn´ı spoleˇcnost. Ta brán´ı tomu, abychom mohli pˇrevést zájmy kaˇzdého jedince na spoleˇcného jmenovatele a kalkulovat tak celkov´ y spoleˇcensk´ y prospˇech. Zájmy jednotliv´ ych lid´ı jsou neporovnatelné (a numericky nevyˇc´ıslitelné), a proto nen´ı moˇzné snaˇzit se o celkovou kalkulaci. Ta je nav´ıc tak jako tak mor´ alnˇ e z´ avadn´ a, protoˇze umoˇzn ˇuje obˇetovat zájmy (pˇr´ıpadnˇe i existenci) menˇsin a slab´ ych ˇclen˚ u spoleˇcnosti na oltáˇr obecného blaha, pokud to povede k nár˚ ustu celkového spoleˇcenského prospˇechu. Podle souˇ casn´ ych liber´ aln´ıch myslitel˚ u proto spoleˇcnost, resp. stát, kter´ y pˇrij´ımá právnˇe vymahatelná rozhodnut´ı, mus´ı na kaˇzdou takovou snahu rezignovat. Liberálové pˇriˇsli s koncepc´ı tzv. eticky neutr´ aln´ıho st´ atu, kter´ y neprosazuje ˇzádné celospoleˇcenské c´ıle ˇci konkrétn´ı hodnoty, ale je k nim neutráln´ı. Ponechává na jednotlivc´ıch, aby v rámci základn´ıho systému pravidel sledovali své c´ıle a zájmy podle vlastn´ıho uváˇzen´ı. V souˇcasné pluralitn´ı spoleˇcnost se podle liberál˚ u stát v˚ ubec nem˚ uˇze snaˇzit o dosahován´ı nˇejakého spoleˇcného c´ıle, at’ uˇz by j´ım byla moráln´ı dokonalost, spása nebo celkov´ y uˇzitek, protoˇze by tak nutil nˇekteré lidi, aby dˇelali to, co by jinak nechtˇeli. Nejedná se o vˇseobecnˇe pˇrij´ıman´ y postoj. K dalˇs´ı diskusi se dostaneme v odd´ıle 5.4.

5.2

Klasicka´ politicka´ filosofie

(odd´ıl sleduje v´ yklad v Sabine 1973 a Berki 1977) ´ (427–347 pˇr. n. l.) Platon

Platón se narodil v aristokratické athénské rodinˇe a jako mlad´ık zaˇzil dik” taturu tˇriceti“ (pˇr. n. l. 404), která následovala prohranou peloponéskou válku se Spartou. Jeho nadˇeje, ˇze tato diktatura pˇrinese podstatnou reformu Athén byla zklamána a vzápˇet´ı zaˇzil dalˇs´ı zklamán´ı ze znovu nastolené demokracie, která odsoudila k smrti jeho uˇcitele S´ okrata. Je obecnˇe známo, Sókrates byl obvinˇen z toho, ˇze nevˇeˇr´ı v bohy a ˇze kaz´ı mládeˇz a nakonec byl odsouzen k trestu smrti. Platón l´ıˇc´ı Sókrata ve své Obranˇe Sókratovˇe jako ˇrádného obˇcana, kter´ y pln´ı své povinnosti a odporuje jen tehdy, pokud by to mˇelo znamenat nespravedlivé jednán´ı. Proto se jeho ˇzalobc˚ um jev´ı, ˇze se vzp´ırá zaveden´ ym poˇrádk˚ um v obci, nevˇeˇr´ı v zavedené bohy a sv´ ym ˇspatn´ ym pˇr´ıkladem navád´ı mládeˇz ke ˇspatnému jednan´ı. Skuteˇcn´ ym Sókratov´ ym zámˇerem vˇsak bylo probouzet v Athén ˇanech zájem o ctnost a uˇcit je upˇrednostˇ novat ctnostn´ y ˇzivot pˇred ˇzivotem pln´ ym vnˇejˇs´ıch statk˚ u a poˇzitk˚ u. Pˇrestoˇze vˇsak Sókrates patˇril k nejctnostnˇejˇs´ım muˇz˚ um své doby, byl odsouzen k smrti. Platón proto logicky dospˇel k názoru, ˇze jedinou cestou k nastolen´ı spravedliv´ eho spoleˇ censk´ eho ˇ r´ adu je, aby vl´ adli filosofov´ e, kteˇr´ı jedin´ı jsou sv´ ym rozumem schopni dosp´ıvat k poznán´ı skuteˇcného dobra a podle toho ˇr´ıdit nejen sami sebe, ale také ˇzivot obce jako celku. C´ılem Platónovy politické filosofie je tak pˇredstavit model ide´ aln´ı obce, která by byla schopna realizovat ideu dobra. Vlastn´ım u ´ˇcelem obce, jak jiˇz v´ıme, má b´ yt mravn´ı zdokonalován´ı jej´ıch obˇcan˚ u. Svou pˇredstavu ideáln´ı obce Platón ´ vtˇelil do spisu Ustava.

Platón

S´ okrates

´ Ustava

V´ yklad spravedlivˇe uspoˇrádané obce je v Platónovˇe podán´ı od samotného poˇcátku chápán jako pom˚ ucka pˇri zkoumán´ı spravedlnosti jednotlivce. Spravedlnost je záleˇzitost´ı jak jednotlivce, tak celé obce. Podle Platóna v obci existuj´ı tˇ ri soci´ aln´ı tˇ r´ıdy – vládci, vojáci, a ekonomická tˇr´ıda (ˇremesln´ıci, roln´ıci, a obchodn´ıci). Tyto tˇri tˇr´ıdy jsou v dobˇre uspoˇrádané obci v hierarchick´ em vztahu: vládci jsou na vrcholu a ekonomická tˇr´ıda vespod. Podle Platóna je tak spravedlivé spoleˇcenské uspoˇrádán´ı hierarchicky organizovan´ ym celkem, v nˇemˇz kaˇzdá z jeho tˇr´ıd pln´ı svou funkci. Platónova obec je jak´ ymsi organick´ ym celkem. Platón se proto nejv´ıce obává frakcionalizace, plurality, stavu, kdy spolu soutˇeˇz´ı nˇekolik skupin, nebot’ to je stav, kdy podle Platóna nemáme jen jednu obec, ale máme jich hned nˇekolik. Jednotˇe obce má odpov´ıdat také jednota individua. ˇ ri hlavn´ı ctnosti obce jsou moudrost, stateˇcnost, rozumnost (um´ırnˇeCtyˇ nost) a spravedlnost. Kaˇzdá z prvn´ıch tˇr´ı je ztˇelesnˇena v jedné spoleˇcenské tˇr´ıdˇe – moudrost ve vl´ adc´ıch, stateˇcnost v bojovn´ıc´ıch a rozumnost ˇci um´ırnˇenost má b´ yt pˇredevˇs´ım ctnost´ı pracovn´ık˚ u, i kdyˇz se bez n´ı neobejdou ani ostatn´ı tˇr´ıdy. Spravedlnost pak pro Plat´ ona znamen´ a, ˇze kaˇzd´ y

Ctnosti

79


si pln´ı povinnosti, které vypl´ yvaj´ı z jeho m´ısta ve spoleˇcnosti, a nezasahuje do povinnost´ı druh´ ych – kaˇzd´ y ˇcin´ı to, co mu náleˇz´ı. Nespravedlnost naopak spoˇc´ıvá v tom, ˇze jednotlivci dˇelaj´ı nˇeco, co jim podle jejich pˇrirozenosti nenáleˇz´ı. V této chv´ıli, kdy Platón pˇredstavil sv˚ uj pohled na obec, obrac´ı se k jednotlivci, aby pˇredstavil model individu´ aln´ı duˇ se. Podobnˇe jako obec, také duˇse má tˇ ri sloˇ zky – rozum, vznˇetlivost (zan´ıcenost, váˇsnivost), a ˇzádostivost. V ˇzádostivé ˇcásti nalezneme fyziologické pudy jako jsou napˇr. hlad nebo ˇz´ızeˇ n, sexuáln´ı cht´ıˇc, a hromadˇen´ı vˇsech pozemsk´ ych slast´ı. Rozumová ˇcást naopak stav´ı ˇzádostem bariéry na základˇe racionáln´ıho poznán´ı dobra a zla. Mezi tˇemito dvˇema stoj´ı vznˇetlivost, která, pokud je správnˇe kultivována, pomáhá rozumu pˇri zvládán´ı ˇzádost´ı. Tˇemto sloˇzkám odpov´ıdaj´ı ctnosti pˇriˇctené v obci tˇr´ıdám (stav˚ um) – moudrost rozumové, stateˇcnost vznˇetlivé a rozumnost hierarchickému souladu mezi nimi (tj. nadˇrazenosti rozumu nad vznˇetlivost´ı a ˇzádostivost´ı). Spravedlnost opˇet spoˇc´ıvá v náleˇzitém m´ıstˇe, které tyto sloˇzky zauj´ımaj´ı v duˇsi jednotlivce – nespravedliv´ y a ˇspatn´ y ˇclovˇek takov´ y hierarchick´ y ˇrád ve své duˇsi postrádá a m´ısto toho, aby byly vˇsechny sloˇzky v souladu, jeho ˇcásti se sváˇr´ı mezi sebou, popˇr´ıpadˇe jedna se snaˇz´ı ovládnout celek na u ´kor vˇsech ostatn´ıch (m´ısto ˇrádu má ˇspatn´ y ˇclovˇek ve své duˇsi chaos). Podle Platóna lze takovou obec uskuteˇcnit jen tehdy, pokud j´ı budou vládnout filosofové, tj. ti, kteˇr´ı hledaj´ı pravé poznán´ı. Láska k moudrosti vˇsak u Platóna nen´ı láskou k poznáván´ı vˇec´ı, ale l´ askou k pozn´ av´ an´ı idej´ı, které se ve vˇecech odráˇzej´ı. Vˇeˇcné a nemnˇené ideje jsou základem vˇseho a vˇeci jsou jen jejich nedokonal´ ymi kopiemi, nápodobami dokonal´ ych idej´ı. Ideje se v ˇzádném pˇr´ıpadˇe nedaj´ı poznat smyslov´ ym poznán´ım, ale jen poznán´ım pojmov´ ym, rozumov´ ym. Ideje jsou tedy nemateriáln´ı vˇeˇcná jsoucna, nepromˇenná, nestvoˇrená a nezanikaj´ıc´ı, jsou vzory vˇsech vˇec´ı, vlastnost´ı a vztah˚ u. Vedle idej´ı etick´ ych a estetick´ ych (dobro, krása, spravedlnost) existuj´ı také ideje konˇe, stolu, velikosti, malosti atd. Platón tak zavád´ı své rozliˇsen´ı mezi dvˇema sférami – m´ınˇ en´ım a prav´ ym pozn´ an´ım, kdy m´ınˇen´ı se t´ yká smyslového svˇeta a poznán´ı svˇeta idej´ı. Tento platónsk´ y dualismus zobrazuje známé podobenstv´ı o jeskyni, podle nˇejˇz filosofové vid´ı vˇeci, jak jsou ve skuteˇcnosti, zat´ımco vˇsichni ostatn´ı jsou odkázán´ı na st´ıny, které na stˇenu jeskynˇe vrhaj´ı kopie vˇec´ı ozaˇrované ohnˇem. V této souvislosti Platón tvrd´ı, ˇze by to mˇel b´ yt filosof, kdo má vládnout, protoˇze jen on zná ideáln´ı pravdu (nejvyˇsˇs´ı ideou je podle Platóna Idea dobra, která jako slunce, které osvˇetluje vˇeci vn´ımané smysly, osvˇetluje svˇet poznateln´ y mysl´ı) a podle n´ı má ˇr´ıdit obec. Jen pokud bude obci vládnout filosof, bude tato obec zaloˇzena na vládˇe tˇech nejlepˇ s´ıch, nejctnostnˇejˇs´ıch. ´ (384–322 pˇr. n. l.) Aristoteles Aristotelés

80

ˇ ek je podle Aristotela svou pˇrirozenost´ı tvorem politick´ Clovˇ ym a urˇcité specificky lidské potˇreby proto nem˚ uˇze uspokojit jinak, neˇz participac´ı ˇ ek je podle Aristotela svou pˇrirozenost´ı politick´ v politick´ e obci. Clovˇ ym

ˇzivoˇcichem (zoon politikon). Lidé se p˚ uvodnˇe spojuj´ı do jedné spoleˇcnosti za u ´ˇcelem jednoduˇsˇs´ıho naplˇ nován´ı sv´ ych potˇreb. Tak se jednotlivé rodiny spojuj´ı do politické obce (polis). Polis je podle Aristotela ideáln´ım politick´ ym spoleˇcenstv´ım, které je vymezeno svou sobˇestaˇcnost´ı. Posledn´ım u ´ˇcelem politického spoleˇcenstv´ı vˇsak nen´ı naplˇ nován´ı materiáln´ıch potˇreb obˇcan˚ u. Jejich naplnˇen´ı má vytváˇret podm´ınky pro pˇestován´ı eticky hodnotn´ eho ˇ zivota. Z toho plyne, ˇze obec (polis), která se tak opravdu naz´ yvá, má m´ıt jako sv˚ uj posledn´ı u ´ˇcel péˇci o dokonal´ y ˇzivot (ctnost). Jak jsme si ˇrekli jiˇz v u ´vodu této kapitoly, politick´ y ˇzivot mˇel m´ıt v antickém pojet´ı urˇcité smˇeˇrován´ı (teleologick´ y pohled). Proto podle Aristotela obec existuje kv˚ uli dobr´ emu ˇ zivotu.

Dobrý ˇzivot

Aristotelés tak odm´ıtá instrumentáln´ı pojet´ı“ státu. C´ılem státu nen´ı jen ” zamezit zloˇcinnosti mezi obˇcany a podpoˇrit hospodáˇrskou v´ ymˇenu (jako dnes), n´ ybrˇz také zajistit dobr´ y ˇzivot v sobˇestaˇcném spoleˇcenstv´ı (pˇrispˇet k moráln´ımu zlepˇsen´ı jednotlivc˚ u). Aristotelés se proto neptá, co bychom mˇeli dˇelat, ale jak´ yˇ zivot je nejlepˇ s´ı. Ve své Etice Nikomachovˇe pak tvrd´ı, ˇze nejblaˇzenˇejˇs´ıho ˇzivota dosahuje ctnostn´ y ˇclovˇek. Ctnostn´ y zp˚ usob jednán´ı je pˇritom stˇ redem“ mezi dvˇema extrémy. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, ctnost leˇz´ı ” v umˇ eˇ renosti, napˇr. odvaha je stˇredem mezi zbabˇelost´ı a neuváˇzen´ ym riskován´ım.

Typologie zˇr´ızen´ı

Na rozd´ıl od Platóna, kter´ y se vˇenoval jen u ´vahám o ideáln´ım státˇe (a jeho u ´padku – k tomu v´ıce v kapitole 10), Aristoteles se zab´ yval i re´ alnˇ e existuj´ıc´ımi st´ aty a jejich u ´stavami, snaˇzil se vyloˇzit pˇr´ıˇciny jejich u ´padku i prostˇredky k udrˇzen´ı jejich stability. Posunul t´ım Platónovu otázku po povaze nejlepˇs´ıho spoleˇcenského zˇr´ızen´ı bez ohledu na podm´ınky pro jeho uskuteˇcnˇen´ı k otázce nejlepˇs´ı u ´stavy za dan´ ych podm´ınek (Aristotelés je tedy mnohem realistiˇctˇejˇs´ı neˇz utopick´ y Platón).

Typologie zˇr´ızen´ı

Na základˇe empirické anal´ yzy pˇredstavil typologii politick´ ych zˇr´ızen´ı, v n´ıˇz rozliˇsil ˇ sest typ˚ u u ´stav (zˇr´ızen´ı). Jsou to ve skuteˇcnosti tˇ ri p´ ary, v nichˇz vˇzdy jednu stranu tvoˇr´ı u ´stava správná a stranu druhou jej´ı ˇspatná varianta. Podle Aristotela obecnˇe plat´ı, ˇze vˇsechny u ´stavy, které maj´ı na pamˇeti obecn´ e blaho, jsou u ´stavami správn´ ymi, zat´ımco ty, které jsou ustaveny jen ku prospˇ echu vl´ adnouc´ıch sloˇ zek, jsou u ´stavami ˇspatn´ ymi. Zjednoduˇsenˇe lze Aristotelovo rozdˇelen´ı vyjádˇrit pˇrehledn´ ym schématem (viz tabulka n´ıˇze). Správnou variantu zˇr´ızen´ı, v nˇemˇz vládne jeden vládce, naz´ yvá Aristotelés kr´ alovstv´ım, jej´ı nesprávnou verzi pak tyranidou. Zat´ımco král vládne v obecném zájmu, tyran si hled´ı jen svého vlastn´ıho prospˇechu. Aristokracie je formou vlády, v n´ıˇz vládnou nejlepˇs´ı – skupina ctnostn´ ych muˇz˚ u. V oligarchii jsou vládnouc´ı skupinou bohat´ı, kteˇr´ı vládnou ve vlastn´ım zájmu, v demokracii je to naopak skupina chud´ ych, která vládne ve svém vlastn´ım zájmu. Pol´ıtei´ a je v Aristotelovˇe typologii ztotoˇznˇena se stabiln´ı vládou stˇredn´ı tˇr´ıdy“. ”

81


Typy zˇr´ızen´ı podle Aristotela

Kdo vl´ adne Jeden vl´ adce V´ıce neˇz jeden vl´ adce (bohat´ a a urozená menˇsina v daném státˇe) Mnoˇzstv´ı (chudá vˇetˇsina) Principy

Spr´ avn´ a zˇ r´ızen´ı Nespr´ avn´ a zˇ r´ızen´ı Královstv´ı Tyranida Aristokracie Oligarchie Pol´ıtei´ a

Demokracie

Kaˇzdé zˇr´ızen´ı Aristotelés spojuje s nˇejak´ ym principem, kter´ y dané spoleˇcenstv´ı charakterizuje. Tento princip v sobˇe zahrnuje obecn´ y c´ıl nebo u ´ˇcel sledovan´ y danou obc´ı a spolu s t´ım také princip ˇci mˇeˇr´ıtko, podle nˇehoˇz je v této obci rozdˇelována politická moc a dalˇs´ı statky. V pˇr´ıpadˇe oligarchie je takov´ ym principem bohatstv´ı, majetek. C´ıl státu i princip, na jehoˇz základˇe je rozdˇelována politická moc, je bohatstv´ı. V pˇr´ıpadˇe aristokracie je to ctnost a dominantn´ım principem demokracie je svoboda (obˇcanstv´ı au ´ˇrady maj´ı b´ yt otevˇreny vˇsem svobodnˇe narozen´ ym muˇz˚ um). Tyran podle Aristotela usiluje o poˇ zitky, král naopak o ˇ cest. Pol´ıteiá nen´ı charakterizována ˇzádn´ ym principem. Aristotelés pˇripouˇst´ı fakt, ˇze existuje v´ıce typ˚ u vhodné vlády. Za urˇcit´ ych okolnost´ı – vyskytne-li se nˇekdo, kdo ctnost´ı vyniká natolik, ˇze j´ı pˇrevyˇsuje vˇsechny ostatn´ı – d´ av´ a pˇ rednost kr´ alovstv´ı (ˇci aristokracii ctnostn´ ych). Takové okolnosti se vˇsak témˇeˇr nevyskytuj´ı, a tak se Aristotelés pˇri svém zkoumán´ı zamˇeˇruje pˇredevˇs´ım na rozd´ıl mezi dvˇema nejˇcastˇeji se vyskytuj´ıc´ımi zˇr´ızen´ımi – demokraci´ı a oligarchi´ı. Klade tak d˚ uraz na empiricky existuj´ıc´ı podm´ınky vládnut´ı. Aristotelés vˇeˇril, ˇze konflikty jeho doby byly zp˚ usobeny pˇredevˇs´ım stˇ retem dvou ekonomick´ ych skupin (bohat´ ych a chud´ ych) podporuj´ıc´ıch odliˇsné ’ reˇzimn´ı typy (tj. bud oligarchii nebo demokracii) charakterizované r˚ uzn´ ymi politick´ ymi principy – bohatstv´ım a svobodou. Aˇckoli ideálnˇe by tedy podle Aristotela mˇela vládnout aristokracie ctnostn´ ych, reálné podm´ınky nechávaj´ı ve hˇre jen dvˇe zˇr´ızen´ı – demokracii a oligarchii.

Stˇredn´ı ” stav“

Podle Aristotela je pak nejlepˇs´ı uskuteˇcnitelnou u ´stavou kombinace obou, tj. pol´ıtei´ a, kterou Aristotelés charakterizuje jako vyv´ aˇ zenou smˇ es oligarchie a demokracie. Zaj´ımavé je, ˇze Aristotelés váˇze uskuteˇcnitelnost pol´ıteie na existenci rozvinutého stˇredn´ıho stavu“, tj. tˇr´ıdy, jej´ıˇz majetek ” nen´ı ani pˇr´ıliˇs velk´ y, ani pˇr´ıliˇs mal´ y. Podle Aristotela existuj´ı v kaˇzdé obci tˇ ri tˇ r´ıdy obˇcan˚ u: velmi zámoˇzn´ı, velmi chudobn´ı a tˇret´ı uprostˇred nich. Ponˇevadˇz v´ıme, ˇze podle Aristotela je nejlepˇs´ı stˇ red, také v oblasti majetkov´ ych pomˇer˚ u je nejlepˇs´ı ten majetek, kter´ y zachov´ av´ a stˇ red. Rozvinutá stˇredn´ı tˇr´ıda tak konstituuje soci´ aln´ı z´ akladnu stabiln´ı obce, nebot’ je to právˇe stˇredn´ı tˇr´ıda, které chyb´ı jak neˇresti nejbohatˇs´ıch vrstev, tak nedostatky vrstev nejchudˇs´ıch. Obec zaloˇzená na stˇredn´ı tˇr´ıdˇe bude m´ıt proto nejlepˇs´ı zˇr´ızen´ı a bude pˇrirozenˇe podporovat ˇzádouc´ı rovnost mezi obˇcany. Obec zaloˇzená na stˇredn´ı vrstvˇe je obc´ı nejlepˇs´ı a je také obc´ı, která m˚ uˇze b´ yt dobˇre spravována – taková obec nen´ı náchylná k vnitˇrn´ım rozbroj˚ um a r˚ uznic´ım mezi obˇcany. Na základˇe této – dnes bychom ˇrekli socio-

82

logické – teze pak Aristotelés znovu vysvˇetluje, proˇc má vlastnˇe vˇetˇsina obc´ı u ´stavu demokratickou, nebo oligarchickou. Je to proto, ˇze stˇredn´ı stav v tˇechto obc´ıch nen´ı dostateˇcnˇe poˇcetn´ y, a tak jsou to bud’ majetn´ı, nebo chudobn´ı, kdo v tˇechto obc´ıch pˇreváˇz´ı a strhnou na sebe veˇskerou vládu tak, ˇze v´ ysledné uspoˇrádán´ı je bud’ oligarchické, nebo demokratické. Aristotelés tak poprvé v dˇejinách politického myˇslen´ı obrac´ı explicitn´ı pozornost k soci´ aln´ım podm´ınk´ am stabiln´ı politick´ e vl´ ady – k myˇslence, která nabude na d˚ uleˇzitosti v pr˚ ubˇehu dalˇs´ıch debat na pol´ıch teorie demokracie i politické sociologie.

5.3

Modern´ı politicka´ filosofie

Základn´ı informaci o modern´ı politické filosofii obsahoval u ´vodn´ı odd´ıl této kapitoly (5.1). V´ yklad zb´ yvá doplnit struˇcn´ ym pˇredstaven´ım teori´ı spoleˇ censk´ e smlouvy. Spoleˇcenskou smlouvou chápeme dobrovolnˇe uzavˇrenou dohodu mezi jednotlivci, na základˇe které zaˇc´ıná existovat organizovaná spoleˇcnost, tj. stát. Jako teoretick´ y nástroj vyuˇz´ıvali tuto teorii Thomas Hobbes (pro základn´ı informace viz 5.1), John Locke (1632–1704) a Jean Jacques Rousseau (k Rousseauovi v´ıce v odd´ıle 7.4). Na tyto teorie navazuj´ı nˇekteˇr´ı souˇcasn´ı politiˇct´ı filosofové – pˇredevˇs´ım pak John Rawls (viz odd´ıl 5.4.2).

Hobbes

Jen zˇr´ıdkakdy se spoleˇcenská smlouva povaˇzuje za historickou událost. Sp´ıˇse se uˇz´ıvá jako konstrukce, která demonstruje hodnotu organizované vlády, a která poskytuje mˇeˇr´ıtko pro hodnocen´ı jej´ı opr´ avnˇ enosti. Podle Lockova liberáln´ıho vymezen´ı je legitimn´ı jen ta vláda, která dodrˇzuje pˇ rirozen´ a pr´ ava jednotlivc˚ u – právo na ˇzivot, svobodu a legitimnˇe nabyt´ y majetek. Tato práva jsou podle Locka lidem pˇrirozenˇe daná, proto je mus´ı politická autorita respektovat. Jen taková vláda m˚ uˇze poˇc´ıtat s t´ım, ˇze obdrˇz´ı podporu obˇcan˚ u. Pokud by jejich pˇrirozená práva poruˇsovala, je podle Locka legitimn´ı, aby se proti n´ı obˇcané postavili.

Locke

V´ ychodiskem teori´ı spoleˇcenské smlouvy je hypotetická pˇredstava pˇredspoleˇcenského – tzv. pˇ rirozen´ eho – stavu. V takovém stavu neexistuje ˇzádná autorita (nestrann´ y soudce), která by mohl rozhodovat konflikty mezi lidmi. Podle Hobbese je v takovém stavu ˇclovˇek v konstantn´ım konfliktu s druh´ ymi (panuje válka vˇsech proti vˇsem“) a za takov´ ych podm´ınek nee” xistuj´ı pˇredpoklady pro rozvoj ekonomick´ ych vztah˚ u, nebot’ neexistuje jistota v´ ynos˚ u a v posledku nen´ı na zemi m´ısto pro ˇzádnou civilizaci. Existuje stál´ y ” strach a nebezpeˇc´ı násilné smrti“ a ˇzivot ˇclovˇeka v pˇrirozeném stavu je proto osamˇel´ y, uboh´ y, oˇskliv´ y, krut´ y a krátk´ y“. Podle Locka sice pˇrirozen´ y stav ” nevykazuje nutné známky války vˇsech proti vˇsem jako v Hobbesovˇe pojet´ı, ale ani podle nˇej nen´ı v tomto stavu zcela bezpeˇcno. Protoˇze se nelze spolehnout na nestranné vynucen´ı zákona, hroz´ı stálé nebezpeˇc´ım, ˇze se pˇrirozen´ y stav zvrtne do své hobbesovské varianty.

Pˇrirozený stav

Právˇe proto je tˇreba ustavit st´ at – svrchovanou moc, která m˚ uˇze zajistit bezpeˇcnost a stabilitu. U Hobbese se jedná o neomezen´ eho vl´ adce, Locke se tomu vysm´ıvá a tvrd´ı, ˇze je tˇreba ustavit vl´ adu pr´ ava, které budou

83


podˇr´ızeny i vládnouc´ı sloˇzky spoleˇcnosti, coˇz je myˇslenka zˇretelnˇe liberáln´ı (viz odd´ıl 6.2). Locke tak obhajuje tezi o omezen´ e vl´ adˇ e, tj. o vládˇe, která je podˇr´ızena platn´ ym a vyhláˇsen´ ym zákon˚ um. Nikdo by se podle nˇej dobrovolnˇe nevydal absolutn´ı vládˇe, která je naprosto libovolná a neˇr´ıd´ı se ˇzádn´ ymi ustanoven´ımi, protoˇze by to pro takového ˇclovˇeka ve svém d˚ usledku znamenalo, ˇze vymˇenil pˇrirozen´ y stav za stav jeˇstˇe horˇs´ı. Vymˇenil by stav, v nˇemˇz mˇel právo a moˇznost bránit se, za stav, v nˇemˇz je vydán libov˚ uli jediného ˇclovˇeka, kter´ y ve sv´ ych rukou monopolizoval veˇskerou moc a m˚ uˇze ji uˇz´ıt, jak se mu zl´ıb´ı. Nejen obˇcané státu, ale i vládcové musej´ı b´ yt drˇzeni v mez´ıch zákona. Jádrem teori´ı spoleˇcenské smlouvy je upozornit na zdroj politick´ e legitimity. J. Locke svou teorii formuloval jako explicitn´ı kritiku boˇzského práva ” panovn´ık˚ u“, tj. snaˇzil se zpochybnit pˇresvˇedˇcen´ı o tom, ˇze politická autorita je dána od boha“. Lockova teorie se naopak snaˇz´ı upozornit na to, ˇze legi” timn´ı vláda mus´ı vzcházet zdola“, tzn. mus´ı b´ yt zaloˇ zena na konsensu ” ovl´ adan´ ych.

5.4

ˇ Soucasn a´ politicka´ filosofie

ˇ 2005 a Swift 2005) (odd´ıl sleduje v´ yklad v Kymlicka 2002, C´ısar Následuj´ıc´ı ˇcásti kapitoly pˇredstav´ı nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı body diskus´ı, které prob´ıhaly na poli soudob´ e politick´ e filosofie, tj. pˇribliˇznˇe bˇehem 20. stolet´ı. Uˇcebn´ı text je organizován do ˇctyˇr ˇcást´ı podle témat, která se ve filosofické diskusi 20. stolet´ı vyprofilovala. Jedná se o svobodu, spravedlnost, rovnost a vztah jednotlivce a spoleˇ cnosti. 5.4.1 Svoboda

Svoboda podle Berlina

V roce 1958 pˇrednesl britsk´ y politick´ y filosof Isaiah Berlin slavnou pˇrednáˇsku Dva pojmy svobody, v n´ıˇz vymezil negativn´ı a pozitivn´ı pojet´ı svobody. Berlin se touto pˇrednáˇskou postavil na obranu klasické liberáln´ı svobody (viz odd´ıl 6.2) a proti tehdy ostˇre vn´ımanému nebezpeˇc´ı totalitarismu. Podle Berlina lze za svobodu v pravém slova smyslu povaˇzovat jen svobodu od nezasahov´ an´ı do soukrom´ e sf´ ery (tzv. negativn´ı svobodu). Pozitivn´ı pojet´ı svobody (jeˇz se kryje s kolektivn´ım sebeurˇ cen´ım a autonomi´ı politick´ ych spoleˇ censtv´ı – v protikladu ke klasicky liberáln´ı svobodˇe od“ ” jde o svobodu k“) v sobˇe naopak vˇzdy nese utlaˇcuj´ıc´ı potenciál. Jen nega” tivn´ı pojet´ı svobody podle Berlina umoˇzn ˇuje rozvinout pˇredstavu pluralitn´ı spoleˇcnosti, tj. spoleˇcnosti, která nen´ı ˇr´ızena jedin´ ym vˇsemi sd´ılen´ ym c´ılem. ˇ Svoboda jako politicka´ u´ cast proti svobodeˇ od politiky

Berlinova slavná dichotomie mezi negativn´ı a pozitivn´ı svobodou v sobˇe ve skuteˇcnosti obsahovala nejménˇe tˇ ri vz´ ajemnˇ e nez´ avisl´ e rozpory. R˚ uzná pojet´ı svobody lze znázornit sp´ıˇse ve tˇrech párov´ ych protikladech neˇz v jednoduchém rozporu pozitivn´ı a negativn´ı svobody. Prvn´ım z nich je svoboda jako politick´ au ´ˇ cast versus svoboda od politiky. Svoboda jako politická

84

u ´ˇcast je souˇcást´ı pozitivn´ıho pojet´ı, svoboda od politiky se naopak vztahuje ke klasicky liberáln´ımu negativn´ımu pojet´ı. Zat´ımco klasiˇct´ı liberálové vid´ı svobodného ˇclovˇeka tam, kde do jeho ˇzivota politika (resp. stát) zasahuje co nejménˇe, opaˇcn´ y – radikálnˇe demokratick´ y (resp. republikánsk´ y) – pohled jej ztotoˇzn ˇuje s aktivn´ım obˇcanem. Z tˇechto dvou odliˇsn´ ych perspektiv se pak odv´ıj´ı rozd´ılné pohledy na demokratick´ y proces. V liberáln´ım chápán´ı se hledán´ı podm´ınek uskuteˇcnˇen´ı a udrˇzen´ı demokratické vlády kryje s hledán´ım takového institucionáln´ıho a proceduráln´ıho uspoˇrádán´ı, které by zajistilo f´ erovou politickou soutˇ eˇ z mezi soupeˇr´ıc´ımi zájmy ve spoleˇcnosti. Politická participace v tomto pojet´ı má pouze instrumentáln´ı v´ yznam – je nástrojem pro ˇreˇsen´ı spoleˇcensk´ ych a ekonomick´ ych problém˚ u, které soukrom´ı aktéˇri nejsou schopni vyˇreˇsit bez vzájemné kooperace. Stát je chápán jako nezainteresovan´ y rozhodˇc´ı a d˚ uraz je kladen na neutráln´ı pravidla, v jejichˇz rámci sleduj´ı reprezentanti jednotliv´ ych soukrom´ ych zájm˚ u své c´ıle. Republikáni toto pojet´ı nepˇrij´ımaj´ı. Nˇekteˇr´ı – tzv. aristotelovˇ st´ı republik´ ani – naopak chápou politickou participaci jako u ´ˇcel sám o sobˇe. Aristotelovská tradice se tak snaˇz´ı probudit svobodu antick´ ych mˇestsk´ ych stát˚ u (polis), která spoˇc´ıvala v aktivn´ı participaci obˇ can˚ u na veˇrejném ˇzivotˇe (viz Aristoteles a jeho pojet´ı ˇclovˇeka jako politického ˇzivoˇcicha). Athén ˇané byli svobodn´ı, protoˇze si sami vládli, ne proto, ˇze by byli nadáni osobn´ımi svobodami. Svoboda lid´ı modern´ıch (tj. liberáln´ı svoboda) spoˇc´ıvá naopak v tom, ˇze mohou sledovat své vlastn´ı c´ıle a osobn´ı zájmy, které nevyˇ zaduj´ı jejich aktivn´ı u ´ˇ cast na politick´ e moci, ale svobodu od jej´ıch zásah˚ u. Právˇe toto rozliˇsen´ı inkorporoval Berlin do své dichotomie negativn´ı a pozitivn´ı svobody. Zat´ımco negativn´ı svoboda je podle nˇej svobodou obˇcana liberáln´ı spoleˇcnosti, která kaˇzdému jedinci zajiˇst’uje dostateˇcn´ y prostor pro jeho autonomn´ı rozhodován´ı (prostor, kter´ y je ohraniˇcen jen svobodou druh´ ych lid´ı), pozitivn´ı svoboda se t´ yká v´ ykonu politické moci. Zat´ımco liberáln´ı pojet´ı je zaloˇzeno na soukrom´ e autonomii (ˇclovˇek je svobodn´ y tehdy, kdyˇz je mu poskytnut prostor osobn´ı svobody), pozitivn´ı pojet´ı stoj´ı na koncepci veˇ rejn´ e autonomie (ˇclovˇek je svobodn´ y tehdy, kdyˇz se podˇrizuje tˇem zákon˚ um, které sám sobˇe ukládá).

Autonomie

P˚ uvodcem tohoto pojet´ı veˇrejné autonomie je J. J. Rousseau (viz odd´ıl 7.4), jehoˇz tak povaˇzujeme za modern´ıho otce vˇsech radik´ aln´ıch demokrat˚ u, kteˇr´ı proti liberáln´ı svobodˇe od politiky stav´ı d˚ uraz na svobodu jako politickou u ´ˇcast. Nejsou to nestranná pravidla, která stanovuj´ı mantinely otevˇrené politické soutˇeˇzi, ale tvorba spoleˇcné v˚ ule v rámci rokován´ı (deliberace) politického celku, která dává demokracii jej´ı skuteˇcn´ y obsah. Radikálnˇe-demokratické pojet´ı je tak spojeno s obhajobou pˇ r´ım´ e demokracie jako alternativy k reprezentativn´ımu zp˚ usobu vládnut´ı (viz odd´ıl 7.2). ´ cinn ˇ ´ ı svobodeˇ U a´ svoboda proti formaln´

Druh´ ym rozporem obsaˇzen´ ym v Berlinovˇe dichotomii je kontrast u ´ˇ cinn´ e a form´ aln´ı svobody. Formáln´ı pojet´ı svobody odpov´ıdá klasicky liberáln´ımu

85


zajiˇstˇen´ı formáln´ıch práv nezasahován´ı, zat´ımco u ´ˇcinnou svobodou se rozum´ı schopnost jednotlivc˚ u formáln´ıch práv skuteˇcnˇe uˇz´ıvat. Formáln´ı svobodou se zakl´ıná pravice, kdyˇz kritizuje redistribuci, u ´ˇcinná svoboda naopak redistri´ buci ospravedlˇ nuje. Uˇcinná svoboda tak spadá do pozitivn´ıho pojet´ı, formáln´ı naopak do pojet´ı negativn´ıho. Souˇcasn´ı autoˇri se pak snaˇz´ı ukázat, ˇze odhodlanost levice hájit u ´ˇcinnou svobodu nemus´ı, jak naznaˇcoval Berlin, nutnˇe u ´stit do totalitarismu. Tento zjednoduˇsuj´ıc´ı závˇer plyne z toho, ˇze Berlin na pólu pozitivn´ı svobody ztotoˇzn ˇuje u ´ˇ cinnou svobodu s pojet´ım svobody jako autonomie. T´ım se dostáváme ke tˇret´ımu a posledn´ımu kontrastu. ´ ı Svoboda jako autonomie proti svobodeˇ nezasahovan´

Je j´ım svoboda jako autonomie versus svoboda jako to, ˇze dˇ el´ ame, co chceme. Svoboda jako autonomie spadá do pozitivn´ıho pojet´ı, jej´ı opak do pojet´ı negativn´ıho. Berlin a ostatn´ı klasiˇct´ı liberálové ztotoˇzn ˇuj´ı svobodu se soukrom´ ym prostorem, v nˇemˇz si jedinec sm´ı dˇelat, co se mu zl´ıb´ı, pokud to neomezuje soukrom´ y prostor ostatn´ıch. Podle opaˇcného pojet´ı je jedinec svobodn´ y tehdy, pokud jedná autonomn´ım zp˚ usobem. Podle Immanuela Kanta, kterého povaˇzujeme za p˚ uvodce tohoto pojet´ı, to znamená, ˇze ˇclovˇek jedná podle univerz´ aln´ıho z´ akona rozumu (viz také 5.1).

Autonomie

Kant chápe ˇclovˇeka jako dvoudomou bytost, která je na jedné stranˇe urˇcována sv´ ymi smysly a zákony nutnosti, ale na stranˇe druhé je bytost´ı, která patˇr´ı do svˇeta intelektuáln´ıho, tj. bytost´ı nadanou schopnost´ı pouˇz´ıvat sv˚ uj rozum a jednat podle jeho zákon˚ u i proti bezprostˇredn´ım smyslov´ ym podnˇet˚ um. Zat´ımco v prvn´ım smyslu (jako bytost urˇcovaná sv´ ymi smysly) nem˚ uˇze b´ yt ˇclovˇek svobodn´ y, ve druhém smyslu dosahuje (d´ıky nezávislosti na pˇr´ıˇcinách smyslového svˇeta) svobody. Zat´ımco v prvn´ım svˇetˇe je jedinec podˇr´ızen smyslov´ ym podnˇet˚ um, ve svˇetˇe druhém je podˇr´ızen obecnému pravidlu rozumu. Pokud ˇclovˇek jedná podle vnˇejˇs´ıch impuls˚ u smyslového svˇeta, jeho v˚ ule nen´ı urˇcována sama sebou (nen´ı autonomn´ı), ale je urˇcována vnˇejˇs´ım objekˇ ek jedná podle nˇejakého vnˇejˇs´ıho c´ıle ˇci tem a takto je heteronomn´ı. Clovˇ vnˇejˇs´ıho u ´ˇcelu (jedná se o instrumentáln´ı jednán´ı). Pokud se vˇsak jeho v˚ ule ˇr´ıd´ı sama sebou a ne nˇejak´ ym vnˇejˇs´ım u ´ˇcelem, je autonomn´ı. V˚ ule nechce nic vnˇejˇs´ıho, ale vztahuje se sama k sobˇe a urˇcuje ji obecn´ y a formáln´ı zákon rozumu. V tomto pˇr´ıpadˇe ˇclovˇek jako racion´ aln´ı bytost jedná podle obecnˇe platného univerzáln´ıho zákona a jeho v˚ ule je autonomn´ı, nebot’ jedná ne pod vládou smyslov´ ych podnˇet˚ u, ale na základˇe poˇzadavk˚ u rozumu, které jsou ˇ ek se tedy nepodrobuje bezprostˇredn´ım pohnutkám univerzálnˇe platné. Clovˇ a nahodil´ ym váˇsn´ım, ale podˇ rizuje se poˇ zadavk˚ um sv´ eho racion´ aln´ıho j´ a. Jak upozorˇ nuje Berlin, toto pojet´ı se stává svobodˇe nebezpeˇcn´ ym tehdy, kdyˇz nˇekdo jin´ y (Berlin má na mysli stát) zaˇcne urˇcovat nam´ısto nás, co odpov´ıdá poˇzadavk˚ um naˇsich racionáln´ıch já. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, totalitn´ı hrozba propuká tam, kde st´ at v´ı l´ epe neˇ z my, co je pro n´ as jako jednotlivce dobr´ e. V protikladu k tomu, co si myslel Berlin, kter´ y za posilován´ım individuáln´ı autonomie vˇzdy vidˇel straˇsáka totalitn´ı vlády, souˇcasná liberáln´ı filosofie stoj´ı na pˇredpokladu individu´ aln´ı autonomie. Pokud pos´ıl´ıme autono-

86

mii obˇcan˚ u t´ım, ˇze jim poskytneme moˇznost z´ıskat adekvátn´ı informace a rozvinout schopnost uˇz´ıvat vlastn´ı rozum, nenastupujeme nutnˇe na cestu k totalitn´ımu státu. Dostupné vzdˇelán´ı prostˇe jen umoˇzn ˇuje, aby jednotlivci mohli své rozhodován´ı opˇr´ıt o relevantn´ı informace a neb´ yt ovládáni iracionáln´ımi pˇredsudky a nereflektovan´ ymi touhami. Takovéto pojet´ı autonomie je v´ıceménˇe bezrozporné. I kdybychom vˇsak chtˇeli autonomii chápat v silnˇejˇs´ım smyslu, jako schopnost ˇr´ıdit sebe sama racion´ aln´ım zp˚ usobem, neplynulo by z toho nutnˇe, ˇze by musel existovat jen jeden jedin´ y racionáln´ı (tj. správn´ y) zp˚ usob, jak bychom mˇeli ˇz´ıt. Berlin se obával toho, ˇze pokud pˇripust´ıme existenci racionáln´ıho já, dáváme t´ım do rukou státu zbranˇe k tomu, aby nás nutil ke sledován´ı jediného racionáln´ıho“ ˇzivotn´ıho zp˚ usobu. Racionáln´ı se v tomto ” pˇr´ıpadˇe kryje s jedin´ ym správn´ ym“. V souˇcasné pluralitn´ı spoleˇ cnosti ” uznán´ım rozumnosti jeˇstˇe neˇr´ıkáme, ˇze existuje jen jeden jedin´ y racionáln´ı zp˚ usob, jak ˇz´ıt. Právˇe naopak – pluralitn´ı liberáln´ı reˇzim poskytuje jednotlivc˚ um pˇr´ıleˇzitosti k tomu, aby na základˇe dostateˇcn´ ych informac´ı rozhodovali sami pro sebe, co povaˇzuj´ı za racionáln´ı. Souˇcasn´ı rovnostáˇrˇst´ı liberálové (jako napˇr. Rawls, Dworkin nebo Habermas) vˇeˇr´ı, ˇze by stát mˇel jednotlivc˚ um poskytovat adekvátn´ı moˇznosti pro to, aby mohli sledovat své vlastn´ı c´ıle. Poskytován´ı pˇr´ıleˇzitost´ı se tak snoub´ı s rezignac´ı st´ atu na sledov´ an´ı jedin´ eho vˇ sem spoleˇ cn´ eho c´ıle. To je skuteˇcn´ y v´ yznam etick´ e neutrality liber´ aln´ıho st´ atu. 5.4.2 Spravedlnost V roce 1971 ve své knize Teorie spravedlnosti nar´ ysoval obrysy souˇcasného uvaˇzován´ı o tomto tématu americk´ y politick´ y filosof John Rawls (1921–2002). Diskuse problematiky (sociáln´ı) spravedlnosti se následnˇe stala v rámci angloamerické politické filosofie posledn´ıch desetilet´ı dominantn´ım tématem. Na jedné stranˇe se v n´ı vyr´ ysoval tábor (levicov´ ych) rovnostáˇrsk´ ych liberál˚ u, na stranˇe druhé pak jejich (pravicov´ı) libertariánˇst´ı kritikové. ´ rsky´ liberalismus Rovnostaˇ

Byla to právˇe Rawlsova teorie, která se stala manifestem rovnos táˇrského liberalismu a do politické filosofie pˇrinesla myˇslenku etické neutrality státu spoleˇcnˇe s ospravedlnˇen´ım pˇ rerozdˇ elov´ an´ı ve prospˇech znev´ yhodnˇen´ ych skupin populace (tzv. princip diference). Rawlsova teorie nen´ı striktnˇe rovnostáˇrská, nebot’ j´ı nejde o nastolen´ı rovné distribuce statk˚ u. Naopak specifikuje podm´ınky, které ospravedlˇ nuj´ı nerovnou distribuci. Tyto podm´ınky naplˇ nuje redistribuce, jej´ımˇz c´ılem je zajistit kaˇzdému jedinci férov´ y pod´ıl na spoleˇcensk´ ych zdroj´ıch. Podle Rawlsovy teorie mus´ı b´ yt kaˇzdému poskytnuty alespoˇ n minimáln´ı prostˇredky k tomu, aby mohl efektivnˇe vyuˇz´ıvat liberáln´ıch svobod. Individuáln´ı autonomie tak stoj´ı v centru Rawlsovy teorie. V Rawlsovˇe liberáln´ı teorii nesmˇej´ı b´ yt svobody obˇetovány veˇrejnému blahu. Toho Rawls dosahuje zaveden´ım pravidel priority mezi principy spravedlnosti. Rawlsovy principy spravedlnosti vypadaj´ı takto:

J. Rawls

Principy spravedlnosti

87


a) Kaˇzdá osoba má rovné právo na plnˇe adekvátn´ı rozvrh rovn´ ych základ” n´ıch svobod, kter´ y je sluˇciteln´ y s obdobn´ ym rozvrhem svobod pro vˇsechny. b) Spoleˇcenské a ekonomické nerovnosti musej´ı splˇ novat dvˇe podm´ınky. Za prvé, musej´ı b´ yt spojeny s u ´ˇrady a pozicemi pˇr´ıstupn´ ymi vˇsem za podm´ınek férové rovnosti pˇr´ıleˇzitost´ı; a za druhé, musej´ı slouˇzit k co nejvˇetˇs´ımu prospˇechu nejménˇe zv´ yhodnˇen´ ych ˇclen˚ u spoleˇcnosti.“ (Rawls 2001: 42) Podle Rawlse plat´ı, ˇze princip rovn´ ych svobod (a) má pˇrednost pˇred principem f´ erov´ e rovnosti pˇ r´ıleˇ zitost´ı (prvn´ı ˇcást b) a ten má pˇrednost pˇred principem rovn´ ych zdroj˚ u (tj. principem diference – druhá ˇcást b). Takto vymezuje Rawls svou teorii v˚ uˇci utilitarismu (viz 5.1), kter´ y podle nˇej nebere ohled na to, ˇze se spoleˇcnost skládá z jednotlivc˚ u a skupin jednotlivc˚ u a kalkuluje blaho pro spoleˇcnost jako celek. Proto m˚ uˇze ˇstˇest´ı urˇcité skupiny obˇetovat na oltáˇr celkové sumy spoleˇcenského blaha. Rawlsova teorie zároveˇ n oponuje konvenˇ cn´ımu n´ ahledu na otázku sociáln´ı spravedlnosti – spravedlnosti jako zásluze. Tento pohled tvrd´ı, ˇze nerovné pod´ıly jsou zaslouˇzené tehdy, jestliˇze existuje otevˇrená soutˇeˇz o pozice (tj. pokud jejich rozdˇelen´ı nen´ı determinováno nezaslouˇzen´ ymi – morálnˇe arbitrárn´ımi – vlivy, ale jen osobn´ımi volbami). Rawls sice chápe pˇritaˇzlivost tohoto pohledu, ale zároveˇ n si vˇs´ımá vlivu nerovnost´ı v pˇ rirozen´ ych talentech. I zde by mˇela platit stejná logika: distribuˇcn´ı pod´ıly by nemˇely b´ yt ovlivnˇeny faktory z moráln´ıho hlediska arbitrárn´ımi. Rozd´ıly v pˇrirozeném nadán´ı jedinc˚ u vˇsak odstranitelné nejsou. Pˇresto to neznamená, ˇze by Rawls podpoˇril konvenˇcn´ı pojet´ı. Naopak – jak vypl´ yvá z v´ yˇse uveden´ ych princip˚ u spravedlnosti, Rawlsovi jde o zajiˇstˇen´ı toho, aby sociáln´ı i pˇrirozené nerovnosti pˇ rin´ aˇ sely prospˇ ech tˇ em nejm´ enˇ e zv´ yhodnˇ en´ ym. Podle Rawlse si nikdo nezaslouˇz´ı m´ıt prospˇech ze svého pˇrirozeného talentu, ale nen´ı neférové umoˇznit takov´ y prospˇech, pokud pracuje ve prospˇech tˇech, kteˇr´ı mˇeli v pˇrirozené loterii“ ménˇe ˇstˇest´ı. To je pˇresnˇe to, co ˇr´ıká princip ” diference. Jak jiˇz bylo ˇreˇceno, ve spravedlivˇe uspoˇrádané spoleˇcnosti by v´ ysledná distribuce statk˚ u nemˇela odráˇzet vliv rozd´ılné genetické v´ ybavy a sociáln´ıho prostˇred´ı jednotliv´ ych obˇcan˚ u, ale jen jejich voleb. Morálnˇe arbitrárn´ı fakta by nemˇela determinovat m´ısto, které zaujmeme na spoleˇcenském ˇzebˇr´ıˇcku. Toto m´ısto by mˇelo odr´ aˇ zet jen naˇ se volby, za nˇeˇz jsme odpovˇedn´ı. Rawls tak smˇeˇruje k ideálu distribuce, která bude nezávislá na okolnostech naˇseho ˇzivota (nad nimiˇz nemáme kontrolu), ale bude citliv´ a k naˇ sim ambic´ım. Jak vˇsak upozorˇ nuj´ı jeho kritici, tohoto c´ıle jeho princip diference nedosahuje, nebot’ neodliˇsuje nerovnosti vypl´ yvaj´ıc´ı z voleb jednotlivc˚ u od tˇech, které jsou v´ ysledkem p˚ usoben´ı morálnˇe arbitrárn´ıch fakt. Naopak – poˇzaduje kompenzaci vˇsech nerovnost´ı. (Kymlicka 2002) Libertarianismus F. A Hayek

88

Mezi kritiky rovnostáˇrsk´ ych liberál˚ u zprava patˇr´ı tzv. libertari´ ani. Mezi nimi zauj´ımaj´ı zvláˇstn´ı m´ısto F. A. Hayek (1899–1992) a R. Nozick

(1938–2002). Podle Hayeka je myˇslenka sociáln´ı spravedlnosti fatou mor” gánou“. Spravedlnost je aspektem individuáln´ıho jednán´ı a nelze o n´ı hovoˇrit ve vztahu ke spoleˇcenskému celku. Distribuce statk˚ u ve spoleˇcnosti vzch´ az´ı ze svobodn´ e trˇ zn´ı smˇ eny, a proto o n´ı nelze uvaˇzovat v kategori´ıch spravedlnosti. Pokud se stát rozhodne pro redistribuci, naruˇ suje spont´ ann´ı trˇ zn´ı v´ ymˇ enu, nut´ı nˇekteré jedince, aby dˇelali, co nechtˇej´ı, a nav´ıc sniˇzuje celkovou efektivitu ekonomické aktivity. Státn´ı zásahy do trˇzn´ıho mechanismu nemohou b´ yt u ´spˇ eˇ sn´ e, protoˇze ˇzádn´ y stát nem˚ uˇze nikdy z´ıskat vˇsechny potˇrebné informace a znalosti k tomu, aby pˇripravil adekvátn´ı intervenˇcn´ı politiku. Znalosti a informace patˇr´ı jednotlivc˚ um a z toho plyne, ˇze ˇzádn´ y z nich (ani ˇzádná instituce) nem˚ uˇze nikdy z´ıskat celkovou sumu znalosti rozpt´ ylené ve spoleˇcnosti. Jen individuáln´ı (negativn´ı) svoboda poskytuje podm´ınky k tomu, aby tato znalost mohla b´ yt inovativn´ım zp˚ usobem vyuˇzita. Spoleˇcensk´ y pokrok proto z´ avis´ı na podm´ınce individu´ aln´ı svobody. Podle Hayeka svobodná spoleˇcnost m˚ uˇze vyuˇz´ıt mnohem v´ıce znalosti, neˇz by mohla obsáhnout mysl i toho nejmoudˇrejˇs´ıho vládce. Hayekova kritika státn´ıch intervenc´ı (a redistribuce ve prospˇech sociáln´ı spravedlnosti) tak vyr˚ ustá z pˇresvˇedˇcen´ı o unik´ atn´ı hodnotˇ e individu´ aln´ı svobody pro spoleˇ censk´ y pokrok a zároveˇ n z pˇresvˇedˇcen´ı o omezen´ı individuáln´ıho lidského rozumu. Zat´ımco Hayek reprezentuje pragmatick´ y“ libertarianismus vyr˚ ustaj´ıc´ı ” z obecné skepse ke státn´ımu intervencionismu a jeho d˚ usledk˚ um, podle perspektivy R. Nozicka redistribuce poruˇ suje z´ akladn´ı lidsk´ e pr´ avo, které spoˇc´ıvá ve vlastnictv´ı sebe samého. Pokud máme právo na sebe sama, máme také pr´ avo na vˇ sechny v´ ysledky naˇ s´ı pr´ ace a kaˇzdá redistribuce je proto jen nelegitimn´ı nucenou prac´ı. Podle princip˚ u Nozickovy teorie neexistuje ˇzádn´ y zp˚ usob, jak by mohla b´ yt ospravedlnˇena kompenzace sociáln´ıch ˇci pˇrirozen´ ych nerovnost´ı. Nikoli redistributivn´ı schéma (Rawls), ale neregulovaná trˇzn´ı smˇena (za podm´ınky existence minimáln´ıho státu) pro Nozicka pˇredstavuje ideál spravedlnosti, kter´ y respektuje lidská práva.

R. Nozick

´ Ukol

Zamyslete se nad d˚ usledky pˇredstav rovnostáˇrsk´ ych liberál˚ u a libertarián˚ u pro uspoˇrádán´ı spoleˇcnosti. Která moˇznost je vám intuitivnˇe bliˇzˇs´ı a proˇc? Vaˇse názory budou diskutovány bˇehem prvn´ıho pˇrednáˇskového bloku. 5.4.3 Rovnost Jiˇz jsme si ˇrekli, ˇze podle souˇcasného liberalismu nen´ı c´ılem rovnostáˇrsk´ ych politik zcela vyrovnat distribuci statk˚ u ve spoleˇcnosti. Jak jsme vidˇeli v pˇr´ıpadˇe Rawlse, souˇcasn´ y liberálnˇe rovnostáˇrsk´ y postoj smˇeˇruje k takovému institucionáln´ımu uspoˇrádán´ı, které neutralizuje distribuˇcn´ı dopady náhody a ˇstˇest´ı. Libertariánsk´ y ideál – niˇc´ım neregulovaná trˇzn´ı v´ ymˇena – by byl t´ım nejspravedlivˇejˇs´ım schématem tehdy, kdyby se lidé liˇsili jen ve sv´ ych preferenc´ıch. Ve skuteˇcnosti se vˇsak liˇs´ı jak ve sv´ ych pˇrirozen´ ych talentech, tak ve sv´ ych sociáln´ıch kompetenc´ıch (které vˇsak obdrˇzeli, resp. neobdrˇzeli d´ıky náhodˇe a ˇstˇest´ı), a proto je podle rovnostáˇr˚ u nutné, aby byla trˇ zn´ı ekono-

89


Moráln´ı rovnost

mika doplnˇ ena urˇcit´ ym redistribuˇ cn´ım r´ amcem. Toto pˇresvˇedˇcen´ı tedy nevypl´ yvá z nˇejaké iracionáln´ı touhy, aby mˇeli vˇsichni stejnˇe“. ” Základn´ım v´ ychodiskem souˇcasného liberalismu je pˇresvˇedˇcen´ı o mor´ aln´ı rovnosti vˇsech jednotlivc˚ u. Pokud jsou si jedinci morálnˇe rovni, je nutné, aby se stát ke kaˇzdému z nich vztahoval rovn´ ym zp˚ usobem. Aby toho vˇsak mohl dosáhnout, mus´ı stanovit pravidla, která se prom´ıtnou také do distribuce statk˚ u. Liberáln´ı stát se snaˇz´ı zajistit, aby byl kaˇzd´ y jeho obˇcan zbaven bˇ remene extr´ emn´ı chudoby, které by mu zabraˇ novalo participovat ve spoleˇcenské kooperaci. Jen tak m˚ uˇze b´ yt splnˇena podm´ınka nediskriminace. Jak jsme jiˇz nˇekolikrát ˇrekli, redistribuce ˇ c´ asteˇ cnˇ e eliminuje vliv mor´ alnˇ e nahodil´ ych fakt. Pˇr´ıklad

Napˇr´ıklad z veˇrejn´ ych prostˇredk˚ u podporovan´ y otevˇren´ y pˇr´ıstup ke vzdˇelán´ı (nemus´ı se kr´ yt s bezplatn´ ym ˇskolstv´ım) umoˇzn ˇuje i tˇem, kteˇr´ı pocházej´ı z ménˇe zámoˇzn´ ych rodin, aby mohli dosáhnout na vyˇsˇs´ı pˇr´ıˇcky sociáln´ı stratifikace. Otevˇren´ y vzdˇelávac´ı systém tak ˇcin´ı osudy jednotlivc˚ u závisl´ ymi na jejich volbách sp´ıˇse neˇz na jejich schopnosti“ narodit se do správné rodiny. ” ˇ 5.4.4 Individuum versus spolecenstv´ ı

Komunitarismus

Bˇehem desetilet´ı, která následovala publikaci Rawlsovy Teorie spravedlnosti (1971), prob´ıhala v angloamerické politické filosofii diskuse, v jej´ımˇz rámci byl liberalismus Rawlse a dalˇs´ıch rovnostáˇrsk´ ych liberál˚ u (napˇr. R. Dworkina) podroben u ´toku ze strany heterogenn´ı skupiny myslitel˚ u, které zjednoduˇsenˇe oznaˇcujeme jako komunitaristy (napˇr. M. Sandel, Ch. Taylor, M. Walzer, A. MacIntyre). Jak jsme vidˇeli, liberalismus klade d˚ uraz na etickou neutralitu státu jako základn´ı podm´ınku toho, ˇze individuáln´ı práva jednotlivc˚ u nejsou poˇslapávána, ale je jim poskytován rovn´ y ohled. Eticky neutráln´ı pravidla nikomu neˇr´ıkaj´ı, jak´ y ˇzivot by mˇel ˇz´ıt, ale poskytuj´ı obecnou kostru základn´ıch princip˚ u, v jej´ımˇz rámci je kaˇzdému umoˇznˇeno, aby sledoval vlastn´ı c´ıle. Eticky neutráln´ı stát je tak podle liberál˚ u schopen dostát základn´ımu liberáln´ımu poˇzadavku, kter´ ym je rovn´ y ohled k individuáln´ım ˇzivotn´ım projekt˚ um. Kdyby totiˇz politické spoleˇcenstv´ı bylo zaloˇzeno na nˇejaké konkrétn´ı pˇredstavˇe o tom, jak´ y ˇzivot stoj´ı za to ˇz´ıt, a protˇeˇzovalo by tuto pˇredstavu ve veˇrejném ˇzivotˇe, diskriminovalo by ty jedince, kteˇr´ı by se s takto propagovanou koncepc´ı neztotoˇzn ˇovali. Podle liberál˚ u pouze eticky neutr´ aln´ı r´ amec (resp. zaloˇzen´ y na slabé koncepci dobra“ – viz n´ıˇze) spravedliv´ ych pravi” del zajiˇst’uje relativnˇe nekonfliktn´ı souˇzit´ı v modern´ı pluralitn´ı spoleˇcnosti. Komunitarist´ e liberáln´ı pojet´ı nepˇrij´ımaj´ı a tvrd´ı, ˇze nen´ı moˇzné zaloˇzit ˇzádnou politickou komunitu na takové vyprázdnˇené koncepci. Právˇe naopak. Základn´ı pravidla uspoˇrádán´ı spoleˇcnosti vˇzdy pˇredpokládaj´ı urˇ citou koncepci dobr´ eho ˇ zivota, která dané spoleˇcenstv´ı charakterizuje. Komunitaristé proto proti liberáln´ı neutralitˇe a individualismu stav´ı d˚ uraz na spoleˇ cn´ e hodnoty sd´ılen´ e vˇ semi ˇ cleny spoleˇ cnosti a nam´ısto liberáln´ıch svobod zd˚ urazˇ nuj´ı sociáln´ı zapuˇstˇenost ˇclovˇeka v ˇzivotˇe konkrétn´ı pospolitosti.

90

Podle komunitaristického pˇresvˇedˇcen´ı liberálové pˇredpokládaj´ı, ˇze lidé jsou sobeˇct´ı a egoistiˇct´ı, obhajuj´ı minimáln´ı stát, atomizuj´ı spoleˇcnost a mylnˇe vˇeˇr´ı v neutralitu státu. Obhájci liberalismu naopak dokládaj´ı, ˇze normativn´ı individualismus (v´ıra v hodnotu jedince) liberalismu nutnˇe neznamená egoismus ˇci pˇredstavu atomizované spoleˇcnosti. V liberáln´ı doktr´ınˇe nen´ı nic, co by automaticky vedlo k desintegraci spoleˇcnosti ˇci pohrdán´ı sd´ılen´ ymi hodnotami. Právˇe naopak, stabiln´ı liberáln´ı spoleˇcnost mus´ı stát na konsensu o spoleˇ cn´ ych pravidlech souˇ zit´ı. D˚ uleˇzité je vˇsak to, ˇze tato pravidla nesm´ı vyr˚ ustat z nˇejaké partikulárn´ı doktr´ıny o tom, jak by vˇsichni obˇcané mˇeli ˇz´ıt. V tomto smyslu je liberáln´ı pˇredstava spravedlivého politického uspoˇrádán´ı zaloˇzena na jakési slabé koncepci dobra“, která umoˇzn ˇuje d˚ u” stojnou existenci i tˇ em, kteˇ r´ı nevyzn´ avaj´ı liber´ aln´ı ide´ al autonomn´ıho jedince. To je jádrem Rawlsovy pozdn´ı koncepce politick´ eho liberalismu, kterou formuloval právˇe na pozad´ı komunitaristické kritiky své prvn´ı knihy. Politick´ y liberalismus se t´ yká jen uspoˇ r´ ad´ an´ı politick´ ych instituc´ı. Nezasahuje tak do jin´ ych aspekt˚ u ˇzivota spoleˇcnosti a skupin, které ji tvoˇr´ı. V tomto smyslu má b´ yt politick´ y liberalismus schopen pojmout také nároky napˇr. náboˇzensk´ ych skupin, které liberáln´ı ideál uspoˇrádán´ı spoleˇcnosti nevyznávaj´ı. V souˇcasné spoleˇcnosti, v n´ıˇz se sváˇr´ı nekoneˇcné mnoˇzstv´ı koncepc´ı dobrého ˇzivota, je podle Rawlse politick´ y liberalismus jedinou metodou, která zároveˇ n zajist´ı nutn´ y stupeˇ n spoleˇcenské integrace (konsensus o základn´ıch pravidlech) i toleranci neliberáln´ıch ˇzivotn´ıch styl˚ u. Ti, kteˇr´ı se neoddávaj´ı liberáln´ımu ideálu autonomn´ıho jedince, k tomu nebudou nuceni, staˇc´ı jen, kdyˇz se s ostatn´ımi shodnou na základn´ı osnovˇe politického ˇzivota.

Politický liberalismus

Rawls tak vˇeˇril, ˇze se mu podaˇrilo skloubit u ćtu k jednotlivci i skupinov´ ym odliˇsnostem. Podle nˇej totiˇz jen individuáln´ı práva mohou zajistit, aby byla malá skupina chránˇena pˇred netoleranc´ı ze strany ˇsirˇs´ı spoleˇcnosti. Ve spoleˇcnosti charakterizované rozumn´ ym pluralismem“ jsou individuáln´ı svobody ” jedinou moˇznost´ı, jak m˚ uˇze skupina br´ anit sv˚ uj minoritn´ı ˇ zivotn´ı styl (napˇr. náboˇzenstv´ı). Pokud by tomu tak b´ yvalo bylo, Rawls by byl b´ yval nalezl lék na palˇciv´ y problém dneˇska – integraci neevropsk´ ych pˇristˇehovaleck´ ych komunit v evropsk´ ych zem´ıch. Podle kritik˚ u vˇsak politick´ y liberalismus niˇceho takového nedosáhl. Mezi liberáln´ı v´ırou v individuáln´ı práva a skupinovou autonomi´ı existuje nepˇrekonateln´ y rozpor. Podle Rawlse neliberáln´ı komunitaristická skupina m˚ uˇze liberáln´ı svobody pˇrijmout, protoˇze j´ı to nijak neubl´ıˇz´ı. Nijak to nezasáhne jej´ı ˇzivotn´ı zp˚ usob, bude se to t´ ykat jen politick´ ych otázek. Avˇsak mezi autonomn´ım rozhodován´ım jednotlivc˚ u a právem skupiny na sebeurˇcen´ı m˚ uˇze existovat hlubok´ y nesoulad. I kdyˇz liberáln´ı stát nebude individuáln´ı autonomii vyˇzadovat, postaˇcuje, ˇze ji umoˇzn ˇuje. Jiˇz to je v rozporu s kolektivn´ımi c´ıli komunity, která se jako celek nehodlá otevˇr´ıt vnˇejˇs´ım vliv˚ um, nebot’ by to jej´ım jednotliv´ ym ˇclen˚ um umoˇznilo, aby z n´ı vystoupili.

Kritika politického liberalismu

Jak zd˚ urazˇ nuj´ı Rawlsovi kritici, i jeho pozdn´ı koncepce stoj´ı na liberáln´ım pˇredpokladu priority individu´ aln´ıch svobod pˇ red pr´ avem komunity

91


a ˇzádn´ y komunitaristick´ y nárok (kter´ y tuto pˇrednost obrac´ı) nen´ı z jeho hlediska obhajiteln´ y. Ani politick´ y liberalismus tak komunitaristick´ ym skupinám nic nenab´ız´ı – neumoˇzn ˇuje podˇr´ıdit individuáln´ı práva poˇzadavk˚ um skupiny – jen upravuje zp˚ usob argumentace pro liberáln´ı principy. Ve skuteˇcnosti tak Rawls stabilitu své koncepce spravedlnosti podmiˇ nuje pˇristoupen´ım vˇsech rozumn´ ych doktr´ın na liber´ aln´ı minimum“. To z jeho (liberáln´ıho) ” hlediska nepˇredstavuje zásadn´ı problém, je to vˇsak v potenciáln´ım konfliktu s nároky komunitaristick´ ych skupin. Pˇr´ıklad

Rozpor mezi liberalismem a komunitarismem si m˚ uˇzeme ilustrovat na pˇr´ıkladu filmu N. Shyamalana Vesnice, kter´ y se v kinech prom´ıtal v létˇe 2004. V tomto filmu se skupina lid´ı, kteˇr´ı jsou znechuceni ˇzivotem v souˇcasné spoleˇcnosti, rozhodne, ˇze si koup´ı kus lesa s paloukem uprostˇred, oplot´ı jej a nechá zvnˇejˇsku hl´ıdat pˇred nezvan´ ymi návˇstˇevn´ıky a na palouku zaloˇz´ı morálnˇe ˇcisté spoleˇcenstv´ı zaloˇzené na jednoduch´ ych principech. Izoluj´ı se takto od podle nich zkaˇzené a násilné spoleˇcnosti. Zápletka filmu se pak otáˇc´ı kolem jejich dˇet´ı, kteˇr´ı v tomto prostˇred´ı vyrostli a nejsou si vˇedomi existence vnˇejˇs´ıho svˇeta. Dokonce existuj´ı urˇcité mechanismy, které jim maj´ı zabránit v tom, aby se o nˇem cokoliv dozvˇedˇeli. Z hlediska liber´ ala jde o naprosté poruˇ sen´ı pr´ ava individua uˇcinit vlastn´ı informované rozhodnut´ı (jednat autonomn´ım zp˚ usobem). Zat´ımco rodiˇce se rozhodli ze spoleˇcnosti odej´ıt, jejich dˇeti k tomu byli odsouzeni. Nebyla jim dána stejná moˇznost volby, kterou mˇely jejich rodiˇce. Z hlediska komunitarismu se naopak o problém nejedná – naopak jde o pˇrirozen´ y d˚ usledek toho, ˇze se ˇclovˇek rod´ı do urˇcitého spoleˇcenstv´ı a je do nˇej socializován. Skupinová autonomie (právo kolektivu na sebeurˇcen´ı) má podle komunitarismu pˇrednost pˇred autonomi´ı individuáln´ı.

Shrnut´ı kapitoly 1. Vlastn´ım c´ılem politick´ e filosofie je nalezen´ı a ospravedlnˇen´ı norem, 2.

3.

4.

5.

92

kter´ ymi by se mˇel ˇr´ıdit spoleˇcensk´ y ˇzivot. Odliˇsujeme klasickou a modern´ı politickou filosofii. Filosofii minulého stolet´ı oznaˇcujeme jako souˇcasnou. C´ılem klasické politické filosofie je hledán´ı cest moráln´ıho zdokonalen´ı jednotlivc˚ u. Modern´ı politická filosofie se orientuje na zvládán´ı spoleˇcensk´ ych konflikt˚ u. Za zakladatele politické filosofie povaˇzujeme Platóna a Aristotela, kteˇr´ı formulovali pˇredstavy o ideáln´ım uspoˇrádán´ı politické obce. Aristoteles je autorem prvn´ı typologie politick´ ych reˇzim˚ u, která byla zaloˇzena na empirické anal´ yze. Ranˇe modern´ı teorie spoleˇcenské smlouvy se snaˇz´ı upozornit na to, ˇze legitimn´ı vláda mus´ı vzcházet zdola“, tzn. mus´ı b´ yt zaloˇzena na ” konsensu ovládan´ ych. Soudobá politická filosofie se profilovala okolo ˇctyˇr základn´ıch témat – svobody, spravedlnosti, rovnosti a vztahu mezi jednotlivcem a spoleˇcnost´ı.

6. Z´ akladn´ı vymezen´ı dvou pojet´ı svobody – negativn´ı a pozitivn´ı – podal

v polovinˇe 20. stolet´ı I. Berlin. Jeho kontrast lze dále rozloˇzit do tˇr´ı protiklad˚ u. 7. Souˇ casná diskuse okolo problému sociáln´ı spravedlnosti se diferencovala do dvou vzájemnˇe protikladn´ ych tábor˚ u. Na jedné stranˇe stoj´ı rovnostáˇrˇst´ı liberálové (Rawls, Dworkin) a na stranˇe druhé libertariáni (Hayek, Nozick). Prvn´ı se snaˇz´ı nalézt argumenty pro ospravedlnˇen´ı redistribuce, druz´ı se stav´ı proti n´ı. 8. Z´ akladn´ım v´ ychodiskem souˇcasného liberalismu je pˇresvˇedˇcen´ı o moráln´ı rovnosti vˇsech jednotlivc˚ u. Pokud jsou si jedinci morálnˇe rovni, je nutné, aby se stát ke kaˇzdému z nich vztahoval rovn´ ym zp˚ usobem. 9. Liber´ aln´ı teorie se dostaly do centra kritického zájmu komunitaristick´ ych autor˚ u, kteˇr´ı individuáln´ım práv˚ um nadˇrazuj´ı hodnotu spoleˇcenstv´ı.

´ Otazky 1. Co charakterizuje klasickou politickou filosofii? 2. Jak vidˇ el Platón ideáln´ı stát? 3. Popiˇste Aristotelovu typologii reˇ zim˚ u. 4. Co tvrd´ı utilitarist´ e? 5. Charakterizujte teorie spoleˇ censké smlouvy. 6. Co je podstatou rozd´ılu mezi negativn´ı a pozitivn´ı svobodou? 7. Co tvrd´ı rovnost´ aˇrsk´ y liberalismus? 8. Proˇ c kritizuji liberalismus komunitaristé?

´ ı textu kapitoly Literatura pouˇzita´ pˇri zpracovan´ Berki, R. N.: The History of Political Thought. Rowman and Littlefield; Dent, London, Melbourne and Toronto 1977 ´ ´t, M. a kol.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004 ˇ, O.: Filosofické základy studia politického pluralismu“. PoliC´ısar ” tologický ˇcasopis 12, 2 (2005): 201–212 Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Kymlicka, W.: Contemporary Political Philosophy. An Introduction. 2nd edition. Oxford University Press, Oxford, New York 2002 Rawls, J.: A Theory of Justice. Oxford University Press, Oxford 1971 Rawls, J.: Justice as Fairness. A Restatement. The Belknap Press of Harvard University Press, Cambridge, London 2001 Sabine, G.: A History of Political Theory. Holt, Rinehart and Winston; Fort Worth, Chicago, San Francisco, Philadelphia, Montreal, Toronto, London, Sydney, Tokyo 1973 Strauss, L.: Eseje o politické filosofii . Oik´ umené, Praha 1995 Swift, A.: Politick´ a filosofie. Portál, Praha 2005

93


94

Co jsou politicke´ ideologie? Liberalismus Konzervatismus Socialismus Anarchismus Feminismus Environmentalismus ˇ Fasismus Nacionalismus

6

Politicke´ ideologie

6. Politicke´ ideologie

C´ıl kapitoly V této kapitole se seznám´ıte s pojmem ideologie a následnˇe s nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ımi modern´ımi politick´ ymi ideologiemi. Jedná se o liberalismus, konzervatismus, socialismus, anarchismus, feminismus, environmentalismus, faˇsismus a nacionalismus. Studium kapitoly vám tak v´ yrazn´ ym zp˚ usobem usnadn´ı orientaci v r˚ uzn´ ych ideov´ ych proudech minulé i souˇcasné politiky.

ˇ ´ eˇ ˇz Casov a´ zat 6 hodin


Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 61–85, 127–146 ˇ a´ literatura Doporucen


6.1

Co jsou politicke´ ideologie?

Nikdo nevid´ı svˇet takov´ y, jak´ y ve skuteˇcnosti“ je (tato kapitola sleduje ” v´ yklad v Heywood 1994 a Heywood 2004: 61–85, 127–146). Vˇsichni pohl´ıˇz´ıme na svˇet skrz filtr teori´ı, pˇredpoklad˚ u a domnˇenek. Kdyˇz se d´ıváme na svˇet kolem sebe, dáváme mu urˇcit´ y v´ yznam. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, svˇet kolem sebe ˇcteme“ urˇcit´ ym zp˚ usobem. To má pˇri studiu politiky zásadn´ı v´ yznam. ” Ukazuje se, ˇze je nutné tyto pˇredpoklady a domnˇenky, skrze které r˚ uzn´ı politiˇct´ı aktéˇri ˇctou“ svˇet, studovat, protoˇze pˇr´ımo ovlivˇ nuj´ı zp˚ usob, jak´ ym ” jednaj´ı. Tyto pˇredpoklady a domnˇenky jsou souˇcást´ı ˇsirˇs´ıch politick´ ych tradic, které oznaˇcujeme jako politické ideologie. Kaˇzdá z nich nab´ız´ı vlastn´ı vidˇen´ı (v´ yklad) a hodnocen´ı politické reality neboli sv˚ uj vlastn´ı svˇetov´ y názor. Ideologie tak jsou kvazikoherentn´ımi systémy hodnot a pˇresvˇedˇcen´ı, které urˇcit´ ym zp˚ usobem vykl´ adaj´ı svˇ et.

Marxistický pohled

96

Term´ın ideologie poprvé v roce 1769 pouˇzil francouzsk´ y filosof Destutt de Tracy a to k oznaˇcen´ı nové vˇedy o idej´ıch“ (idea-logie). Mnohem trvalejˇs´ı ” v´ yznam vˇsak tomuto slovu vtiskl aˇz Karel Marx (viz odd´ıl 6.4), u nˇehoˇz se ideologie rovná idej´ım vl´ adnouc´ı tˇ r´ıdy, které j´ı pomáhaj´ı udrˇzet systém nadvlády a vykoˇrist’ován´ı. Ideologie v marxistickém chápán´ı je faleˇ sn´ ym ”

vˇ edom´ım“: mystifikuje a mate podˇr´ızené tˇr´ıdy t´ım, ˇze pˇred nimi skr´ yvá rozpory, na nichˇz jsou zaloˇzeny vˇsechny tˇr´ıdn´ı spoleˇcnosti. V kapitalistické spoleˇcnosti tak ideologie tˇr´ıdy vlastn´ık˚ u (kapitalist˚ u, burˇzoazie) brán´ı vyko’ ˇrist ované tˇr´ıdˇe proletáˇr˚ u poznat, ˇze jsou kapitalisty vykoˇrist’ováni. Ti pak nejsou schopni identifikovat sv˚ uj objektivn´ı zájem, kter´ ym je svrˇzen´ı kapitalismu a nastolen´ı beztˇr´ıdn´ı spoleˇcnosti. Zruˇsen´ım kapitalismu by proletáˇrská revoluce také zruˇsila pˇredpoklady existence ideologie jako faleˇsného vˇedom´ı. Zat´ımco Marx odvozoval postaven´ı a funkci ideologie (a ˇs´ıˇreji kultury) ze struktury v´ yrobn´ıch vztah˚ u kapitalistick´ e spoleˇ cnosti, pozdˇejˇs´ı marxisté ji zaˇc´ınaj´ı chápat jako relativnˇe autonomn´ı sféru. Jinak chápali tento term´ın liber´ alov´ e a konzervativci (k tˇemto term´ın˚ um viz odd´ıly 6.2 a 6.3). Nástup totalitn´ıch diktatur (nacismu a komunismu) v meziváleˇcném obdob´ı podn´ıtil autory typu K. Poppera, J. L. Talmona a H. Arendtové, aby na ideologii nahl´ıˇzeli jako na n´ astroj soci´ aln´ı kontroly, kter´ y má zajistit konformn´ı chován´ı mas a jejich podˇr´ızenost. Tito autoˇri ideologii chápali jako uzavˇren´ y myˇslenkov´ y systém, kter´ y si nárokuje pravdivost a potlaˇ cuje vˇ sechny alternativn´ı a potenci´ alnˇ e opoziˇ cn´ı n´ azory. Z tohoto normativnˇe nabitého hlediska pˇritom liberalismus nepˇredstavuje ideologick´ y systém, protoˇze je na rozd´ıl od totalitn´ıch ideologi´ı schopen tolerovat opoziˇcn´ı názory a postoje. V konzervativn´ım pojet´ı britského filosofa M. Oakeshotta (1901–1990) pak ideologie pˇredstavuje jakousi teoretickou kuchaˇ rku, která má ambici zahrnout veˇskerou znalost o svˇetˇe a tento na základˇe vlastn´ıch recept˚ u pˇretváˇret. Ideologie je podle Oakeshotta v´ yrazem modern´ıho racionalismu, tj. pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze politická realita m˚ uˇze b´ yt promˇenˇena na základˇe abstraktn´ıch princip˚ u poznateln´ ych rozumem. Konzervativec Oakeshott vˇsak upozorˇ nuje na omezen´ı individuáln´ıho lidského rozumu a jeho neschopnost obsáhnout veˇskerou lidskou znalost, kterou by pak mohl vloˇzit do ideologické pˇr´ıruˇcky. Ideologie jsou abstraktn´ı myˇslenkové systémy, které politickou realitu pˇrekrucuj´ı, protoˇze tvrd´ı, ˇze vysvˇetluj´ı nˇeco, co vlastnˇe v˚ ubec vysvˇetlit nejde. Proto také konzervativci tradiˇcnˇe odm´ıtali, ˇze by sami podléhali nˇejaké ideologii, konzervatismus radˇeji l´ıˇc´ı jako urˇcitou dispozici nebo myˇslenkov´ y postoj“. ” Vˇsechny v´ yˇse pˇredstavené v´ yklady pojmu ideologie jsou normativnˇe zat´ıˇzené. Jsou pˇresvˇedˇceny o tom, ˇze jejich vlastn´ı postoj se ideologick´ emu ˇ cten´ı vymyk´ a – zat´ımco vˇsechny ostatn´ı hodnoty jsou ideologické, jejich vlastn´ı nikoli. Marx byl pˇresvˇedˇcen o vˇedeckosti svého uˇcen´ı a ani liberálové a konzervativci nechápou své pozice jako ideologické. Vˇsezahrnuj´ıc´ı vymezen´ı ideologie (které by pokr´ yvalo vˇsechny politické tradice) tak mus´ı b´ yt hodnotovˇe neutráln´ı: mus´ı odvrhnout pˇredstavu, ˇze ideologie jsou dobré“ nebo ˇspatné“, ” ” pravdivé nebo nepravdivé, osvobozuj´ıc´ı nebo ujaˇrmuj´ıc´ı. V tomto neutráln´ım smyslu chápeme ideologii jako v´ıce ˇ ci m´ enˇ e sklouben´ y syst´ em idej´ı, kter´ e jsou z´ akladem organizovan´ e politick´ e aktivity, at’ uˇ z m´ a tato aktivita st´ avaj´ıc´ı spoleˇ censk´ y syst´ em zachovat nebo zmˇ enit nebo odstranit. Vˇsechny ideologie proto: (a) nab´ızej´ı hodnocen´ı st´ avaj´ıc´ıho ˇ r´ adu, (b) pˇredkládaj´ı model ˇ z´ adouc´ı budoucnosti, tedy svou vizi ideáln´ı spoleˇcnosti, (c) ukazuj´ı, jak by mˇ ela tato vize b´ yt realizov´ ana (jakou

Liberáln´ı a konzervativn´ı pohled

Ideologie v neutráln´ım smyslu

97


cestou). Ideologie vˇsak nejsou jasnˇe ohraniˇcené a uzavˇrené myˇslenkové soustavy. Jsou to sp´ıˇse promˇenné soubory idej´ı, které se v ˇradˇe bod˚ u vzájemnˇe pˇrekr´ yvaj´ı. V následuj´ıc´ım textu pop´ıˇseme z´ akladn´ı politick´ e ideologie: liberalismus, konzervatismus, socialismus, anarchismus, feminismus, environmentalismus, faˇsismus a nacionalismus.

6.2

Liberalismus

Kaˇzd´ y pˇrehled politick´ ych ideologi´ı mus´ı zaˇc´ıt liberalismem, protoˇze liberalismus je v podstatˇe ideologi´ı pr˚ umyslovˇ e vyspˇ el´ eho Z´ apadu. V podobˇe rozpracovaného systému se liberalismus objevil teprve poˇcátkem 19. stolet´ı, avˇsak teorie a principy, na nichˇz stoj´ı, se postupnˇe formovaly v pˇredcházej´ıc´ıch 300 letech. Liberalismus byl produktem zhroucen´ı feudalismu a objeven´ı se trˇzn´ı modern´ı spoleˇcnosti. V raném liberalismu se prom´ıtly ambice nastupuj´ıc´ı pr˚ umyslové stˇredn´ı tˇr´ıdy – podnikatel˚ u, vzdˇelan´ ych zamˇestnanc˚ u a odborn´ık˚ u. Modern´ı spoleˇcnost a liberalismus jsou proto neoddˇelitelnˇe spojeny. Ve své p˚ uvodn´ı podobˇe liberalismus u ´toˇcil proti absolutistick´ e panovnick´ e vl´ adˇ e, která neodvozovala svou autoritu z konsensu ovládan´ ych, ale z boˇz´ı v˚ ule (J. Locke – viz odd´ıl 5.3). Proti absolutistické vládˇe a feudáln´ım privilegi´ım stavˇel liberalismus u ´stavn´ı a pozdˇeji demokratick´ y stát. Volný trh

Poˇcátkem 19. stolet´ı se zformovalo také liberáln´ı ekonomick´ e pˇ resvˇ edˇ cen´ı, které vyzdvihuje voln´ y trh a odm´ıtá jakékoli státn´ı zásahy. Projevuje se tu v´ıra v pˇrirozenˇe existuj´ıc´ı harmonii protich˚ udn´ ych zájm˚ u ve spoleˇcnosti: trˇzn´ı mechanismus je vidˇen jako samoreguluj´ıc´ı se systém, kter´ y uvád´ı do souladu jednotlivá individuáln´ı jednán´ı tak, jak by to nemohlo b´ yt nikdy zam´ yˇsleno. Spoleˇcensk´ y ˇrád proto povstává jako nezam´ yˇ slen´ y d˚ usledek“ ” individuáln´ıch lidsk´ ych ˇcin˚ u. To je jádrem uˇcen´ı A. Smithe (1723–1790) o ne” viditelné ruce“ trhu: Kdyˇz se kaˇzd´ y jedinec . . . ze vˇsech sil snaˇz´ı pouˇz´ıt sv˚ uj ” kapitál na podporu domác´ıho pr˚ umyslu a ˇr´ıdit tento pr˚ umysl tak, aby v´ yroba mˇela co nejvˇetˇs´ı hodnotu, pak nutnˇe usiluje o to, aby roˇcn´ı pˇr´ıjmy spoleˇcnosti byly co nejvyˇsˇs´ı. Ovˇsemˇze vˇetˇsinou nen´ı jeho u ´myslem podporovat veˇrejn´ y zájem a ani nev´ı nakolik jej podporuje. . . mysl´ı jen na sv˚ uj zisk a v tom, tak jako v mnohém jiném, jej vede neviditelná ruka trhu, aby podporoval c´ıl, kter´ y nemˇel v˚ ubec v u ´myslu.“ (citováno z Raphael 1995: 69)

Laissezfaire

Toto pˇresvˇedˇcen´ı vy´ ustilo v doktr´ınˇ e laissez-faire (doslova: nechte vˇecem ” voln´ y pr˚ ubˇeh“). Podle této zásady funguje ekonomika nejlépe, kdyˇz si j´ı vláda nevˇs´ımá. Hospodáˇrstv´ı, do n´ıˇz vláda nezasahuje, smˇeˇruje pˇrirozenˇe k rovnováze. V´ıra rann´ ych liberál˚ u ve voln´ y trh se nevztahovala jen na národn´ı ekonomiku, ale i na mezinárodn´ı ekonomické vztahy. Ran´ y liberalismus oznaˇcujeme jako liberalismus klasick´ y. Ve 20. stolet´ı navazuje na myˇslenky klasického liberalismu libertarianismus a program neoliberáln´ı Nové pravice (viz odd´ıly 2.2, 5.4.2, 6.3). Koncem 19. stolet´ı se objevila také urˇcitá forma soci´ aln´ıho liberalismu s pozitivn´ım vztahem k sociáln´ım reformám a k zásah˚ um do ekonomiky.

98

Jejich zd˚ urazˇ nován´ı se stalo charakteristick´ ym rysem tzv. modern´ıho liberalismu (rovnostáˇrského liberalismu 20. stolet´ı – viz odd´ıl 5.4.2). Základn´ı hodnoty liberalismu jsou: 1. Individualismus: V tomto principu se odráˇz´ı v´ıra v zásadn´ı v´ yznam jedince, kter´ y je d˚ uleˇzitˇejˇs´ı neˇz jakákoli sociáln´ı skupina nebo kolektiv. Na lidi se hled´ı pˇredevˇs´ım jako na jednotlivce. Morálnˇe vzato, vˇsichni lidé maj´ı stejnou hodnotu z ˇcehoˇz plyne, ˇze stát by se ke kaˇzdému z nich mˇel vztahovat stejn´ ym zp˚ usobem (viz také odd´ıl 5.4). Liberalismus si proto klade za c´ıl vybudovat spoleˇcnost, ve které se vˇsichni jedinci mohou rozv´ıjet, a v n´ıˇz mohou sledovat své pˇredstavy o dobrém ” ˇzivotˇe“. V této souvislosti se hovoˇr´ı o etické neutralitˇe liberáln´ıho státu (viz odd´ıl 5.4). 2. Svoboda: Liberalismus obecnˇe vyzdvihuje tuto hodnotu i za cenu potlaˇcen´ı jin´ ych hodnot jako napˇr. rovnosti, spravedlnosti ˇci autority. To vypl´ yvá z orientace liberalismu na jednotlivce a na zajiˇstˇen´ı prostoru, v nˇemˇz bude moci konat, co se mu zl´ıb´ı. Takov´ y svobodn´ y prostor nicménˇe mus´ı existovat v rámci zákona, protoˇze svoboda jednoho m˚ uˇze potenciálnˇe ohroˇzovat svobodu druhého. Proto liberalismus tvrd´ı, ˇze jednotlivci by se mˇeli tˇeˇsit co nejvˇetˇs´ı svobodˇe, která je sluˇcitelná se svobodou vˇsech (srov. odd´ıl 5.4.1). 3. Rozum: Podle liberál˚ u je svˇet poznateln´ y rozumem. To vede k pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze sami jedinci mohou dosp´ıvat k moudr´ ym závˇer˚ um, jelikoˇz jsou oni sami nejlepˇs´ımi soudci sv´ ych vlastn´ıch zájm˚ u. Nikoli stát ˇci jiná nadindividuáln´ı autorita, ale jedinec sám by mˇel urˇcovat, co je pro nˇej skuteˇcnˇe dobré. 4. Rovnost: Z individualismu vypl´ yvá také v´ıra v rovnost, tedy pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze jednotlivci jsou si sobˇe rovni“ ve smyslu své moráln´ı hod” noty. To se projevuje v pozitivn´ım postoji liberál˚ u k rovn´ ym pr´ av˚ um, pˇredevˇs´ım v podobˇe právn´ı rovnosti (rovnost pˇred zákonem) a rovnosti politické (jeden ˇclovˇek, jeden hlas). Liberálové vˇsak neprosazuj´ı rovnost v´ ysledk˚ u (lidé maj´ı r˚ uznou ochotu pracovat), sp´ıˇse se soustˇred’uj´ı na rovnost pˇr´ıleˇzitost´ı, která dává vˇsem stejnou ˇ sanci uplatnit sv˚ uj (nerovn´ y) potenci´ al. Liberalismus se proto sp´ıˇse zasazuje za meritokracii – hodnocen´ı a ˇzivotn´ı vyhl´ıdky na základˇe zásluh (usilovné práce a talentu). 5. Tolerance: Podle liberalismu je tolerance zárukou svobody jednotlivce a stejnˇe tak prostˇredkem obohacen´ı spoleˇcnosti. Pluralismus ve smyslu moráln´ı a kulturn´ı rozmanitosti je pozitivn´ı a pˇr´ınosn´ y – zajiˇst’uje, ˇze vˇsechny názory se provˇeˇr´ı na volném trhu idej´ı, a tak podnˇecuje diskusi a intelektuáln´ı pokrok. Liberálové také vˇeˇr´ı, ˇze existuje jistá rovnováha neboli pˇrirozená harmonie mezi konkuruj´ıc´ımi si názory a zájmy (viz odd´ıl 3.4.4). 6. Konsensus jako z´ aklad (politick´ e) autority: Podle liberál˚ u by se autorita i spoleˇcenské vztahy mˇely zakládat na dobrovolném souhlasu tˇech, kdo jsou j´ı podˇr´ızeni. Liberalismus tak obhajuje zastupitelskou demokracii a odm´ıtá uznat, ˇze by nˇekdo mohl m´ıt pˇrirozen´ y“ nárok ”

99


na veden´ı. V tomto smyslu vycház´ı autorita vˇzdy zespod“. ” 7. Konstitucionalismus: Na stát a vládu liberalismus sice pohl´ıˇz´ı jako na ˇzivotnˇe d˚ uleˇzitou záruku ˇrádu a stability ve spoleˇcnosti, zároveˇ n si je ale vˇedom nebezpeˇc´ı potenciáln´ı koncentrace moci v rukou státn´ıch agentur. Proto vˇeˇr´ı v omezenou vládu. Toho lze dosáhnout urˇcitou fragmentac´ı moci, vytvoˇren´ım brzd a rovnovah (viz odd´ıl 2.3) mezi r˚ uzn´ ymi státn´ımi orgány a pˇrijet´ım obecnˇe závazné u ´stavy, jej´ıˇz souˇcást´ı bude listina práv, která definuje vztahy mezi státem a jeho jednotliv´ ymi obˇcany. Klasický a modern´ı liberalismus

Shrˇ nme: v rámci liberalismu m˚ uˇzeme rozliˇsit dvˇe základn´ı vˇetve – klasick´ y a modern´ı liberalismus. Hlavn´ım tématem klasick´ eho liberalismu je d˚ usledn´ y individualismus. Jedná se o prvn´ı z liberáln´ıch tradic, která se rozv´ıjela za pˇrechodu od feudalismu ke kapitalismu. Nab´ yvá r˚ uzn´ ych podob, spoleˇcn´ ym jmenovatelem je v´ıra v negativn´ı svobodu (jedinec je svobodn´ y natolik, nakolik jin´ı nezasahuj´ı do jeho ˇzivota – viz odd´ıl 5.4.1). Stát by proto mˇel b´ yt jen minimáln´ı – tzv. st´ at noˇ cn´ı hl´ıdaˇ c, kter´ y se omezuje na ochranu jedinc˚ u pˇred nimi samotn´ ymi. Tento proud je zaloˇzen na pevné v´ıˇre v mechanismy volného trhu (laissez-faire – viz v´ yˇse). Modern´ı liberalismus se naopak vyznaˇcuje sm´ıˇrlivˇejˇs´ım postojem ke státn´ım zásah˚ um. V USA se dokonce slovu liberáln´ı“ rozum´ı tak, ˇze v sobˇe ” zahrnuje podporu sp´ıˇse vˇetˇs´ıho státu (nikoli minimáln´ıho). Ovlivnˇeni d´ılem J. S. Milla (1806–1873) prosazovali modern´ı liberálové ˇsirˇs´ı – pozitivnˇejˇs´ı – pojet´ı svobody. V této perspektivˇe svoboda neznamená nechat ˇclovˇeka na pokoji, nebot’ to m˚ uˇze b´ yt svoboda hladovˇet. Svoboda se sp´ıˇse spojuje s rozvojem osobnosti a rozkvˇ etem jednotlivce. Tento názor se stal základem sociálnˇe orientovaného liberalismu (rovnostáˇrského liberalismu). Pro nˇej je charakteristické uznán´ı, ˇze státn´ı zásahy v podobˇe sociáln´ıho zabezpeˇcen´ı mohou rozˇs´ıˇrit svobodu, jelikoˇz ochrán´ı jedince pˇred sociáln´ımi zly. Modern´ı liberálové také odm´ıtli v´ıru v laissez-faire – prosperitu a blahobyt lze podle nich podpoˇrit c´ılen´ ym zasahován´ım státu do hospodáˇrského cyklu (tzv. keynesianismus). Hovoˇr´ı tedy o regulovan´ em kapitalismu. Zároveˇ n s t´ım to vˇsak neznamená bezpodm´ıneˇcné pˇrijet´ı státu. Státn´ı regulace a redistribuce má podle modern´ıch liberál˚ u pouze zajistit to, ˇze obˇcané jsou zbaveni bˇremene extrémn´ı chudoby a nejsou tak vylouˇceni ze spoleˇcenské kooperace. S nejvlivnˇejˇs´ı souˇcasnou formulac´ı této pozice – teori´ı Johna Rawlse – jsme se setkali v pˇredcházej´ıc´ı kapitole.

6.3

Konzervatismus

Konzervativn´ı ideje se objevily na konci 18. a poˇcátkem 19. stolet´ı jako reakce na zrychluj´ıc´ı se tempo ekonomick´ ych a politick´ ych zmˇen, které symbolizovala francouzská revoluce. V tomto smyslu se konzervatismus vracel k tradiˇcn´ım hodnotám pˇredmodern´ıho svˇeta a stavˇel se proti pˇrekotn´ ym zmˇenám, které s sebou pˇrináˇsel liberalismus (trˇzn´ı hospodáˇrstv´ı, industrializace atd.). Konzervativn´ı myˇslen´ı vˇsak nebylo vˇsude stejné. Na evropském kontinentˇe se objevila autokratická a reakˇcn´ı forma konzervatismu, kterou

100

symbolizoval Joseph de Maistre (1753–1821), a která se stavˇela proti jakékoli zmˇenˇe ˇci reformˇe. Kontinent´ aln´ı konzervatismus tak obhajoval tradiˇcn´ı monarchii a rigidn´ı autokratické hodnoty. Na britsk´ ych ostrovech se naopak rozvinula taková verze konzervatismu, která hájila nikoli slep´ y odpor ke zmˇenám, ale ochotu mˇenit v zájmu zachován´ı“ (britsk´ y konzervatismus). ” Jeho p˚ uvodcem byl Edmund Burke (1729–1797), kter´ y vtˇelil své pˇresvˇedˇcen´ı ´ do dodnes proslulé knihy Uvahy o revoluci ve Francii (1790). V této knize se Burke postavil proti francouzské revoluci a jej´ım d˚ usledk˚ um. Revoluce ve Francii byla podle Burka charakterizována naprost´ ym odm´ıtnut´ım vˇsech historick´ ych tradic, které upravovaly spoleˇcensk´ y ˇzivot pˇredrevoluˇcn´ı Francie, jako pˇredsudk˚ u a tmáˇrsk´ ych dogmat. C´ılem revolucionáˇr˚ u bylo tato dogmata nahradit rozumem. Podle Burka vˇsak naopak pˇ redsudky a tradice hraj´ı ve spoleˇ cnosti stabilizuj´ıc´ı roli a jejich odm´ıtnut´ı m˚ uˇze vy´ ustit jen do teroru a rozpadu spoleˇ cnosti. Burke se tak stavˇel proti revoluˇcn´ı zmˇenˇe, nikoli vˇsak proti zmˇenˇe jako takové. Jeho ideálem byla postupná (evoluˇcn´ı) promˇena, která pˇri reformˇ e zachovává to, ˇceho bylo dosaˇzeno. Jak ˇr´ıká sám Burke: Sklon uchovávat a schopnost zdokonalovat jsou nerozluˇcnˇe spo” jeny. . . “ (citováno z Burke 1997: 164)

Kontinentáln´ı konzervatismus

E. Burke

Paternalisticky´ konzervatismus

Toto reformn´ı nasazen´ı umoˇznilo britskému konzervatismu, aby si byl schopen pˇrisvojit vˇec sociáln´ı reformy. V této souvislosti se hovoˇr´ı o tzv. paternalistick´ em konzervatismu. Poˇcátky tohoto proudu se spatˇruj´ı v ran´ ych d´ılech Benjamina Disraeliho (1804–1881), kter´ y varoval pˇred nebezpeˇc´ım, ˇze Spojené královstv´ı se rozdˇel´ı na dva národy: chudé a bohaté“. Disra” eli vyjadˇroval obavy ze sociáln´ı revoluce a apeloval na sebezájem privilegovan´ ych, kteˇr´ı mus´ı pochopit, ˇze reforma shora“ je lepˇs´ı neˇz revoluce ” ” zdola“. S t´ım bylo také spojeno pˇresvˇedˇcen´ı o povinnosti u ´spˇeˇsn´ ych a bohat´ ych podat pomocnou ruku tˇem, kteˇr´ı u ´spˇeˇsn´ı nebyli (zásada noblesse oblige). Podle tohoto názoru je povinnost cenou, kterou se plat´ı za privilegium – na lidi mocné a bohaté pˇrecház´ı povinnost starat se o ty, kter´ ym se nedaˇr´ı a to v zájmu zachován´ı soudrˇ znosti celku spoleˇ cnosti. V´ ysledn´ y princip jednoho národa pak nen´ı odrazem ideálu sociáln´ı rovnosti, ale viz´ı organické vyváˇzenosti – soudrˇzné a stabiln´ı hierarchie. Ve Velké Britanii vyvrcholila tato tradice v 50. letech 20. stolet´ı, kdy se Konzervativn´ı strana sm´ıˇrila s pováleˇcn´ ym uspoˇrádán´ım a zaˇcala hlásat vlastn´ı verzi keynesiánské sociáln´ı demokracie. Hovoˇrila o stˇ redn´ı cestˇ e“, která se mˇela vyhnout ” dvˇema ideologick´ ym extrém˚ um – kapitalismu laissez-faire na jedné stranˇe a státn´ımu socialismu a centráln´ımu plánován´ı na stranˇe druhé. Prvn´ı byl odm´ıtán, protoˇze u ´st´ı v naprostou volnost, která znemoˇzn ˇuje spoleˇcenskou soudrˇznost a trestá slabé a zranitelné. Druh´ y extrém byl zase odm´ıtán proto, ˇze vytváˇr´ı monolitn´ı stát a niˇc´ı pˇredpoklady pro samostatnost a podnikaˇ sen´ım mˇela b´ vost. Reˇ yt urˇcitá smˇes, spojen´ı trˇ zn´ı konkurence a st´ atn´ı regulace ( soukromé podnikán´ı bez sobeckosti“). K podobnému modelu se ” ve stejné dobˇe hlásili i kontinentáln´ı konzervativci, kteˇr´ı pˇrevzaly principy kˇrest’anské demokracie. Nejv´ yraznˇeji se projevily v rámci sociálnˇe-trˇzn´ı filozofie nˇemeck´ ych kˇrest’ansk´ ych demokrat˚ u.

Britský konzervatismus

101


Nova´ pravice Nová pravice

Od poˇcátku 70. let se tyto myˇslenky zaˇcaly ocitat pod stále vˇetˇs´ım tlakem, kter´ y nakonec vedl k nástupu Nov´ e pravice. Myˇslenky Nové pravice v´ yznamnˇe ˇcerpaj´ı z klasického liberalismu a stav´ı se proti v´ yˇse popsanému pˇr´ıklonu paternalistického konzervatismu ke státn´ımu intervencionismu. Ideje Nové pravice se nejv´ yraznˇeji projevily ve Velké Británii a USA, kde v 80. letech 20. stolet´ı nabyly podoby thatcherismu a reaganismu. Nová pravice je vlastnˇe pokusem o propojen´ı dvou tradic, které naz´ yváme neoliberalismus“ ” a neokonzervatismus“ neˇz nˇejakou ucelenou doktr´ınou. ” Neoliberalismus (liberáln´ı Nová pravice) je aktualizovaná verze klasické politické ekonomie, která byla rozpracovaná v d´ılech ekonom˚ u volného trhu, jak´ ymi byli napˇr´ıklad Friedrich Hayek a Milton Friedman, a filozof˚ u typu Roberta Nozicka. Hlavn´ımi pil´ıˇri neoliberalismu jsou trh a jednotlivec. Hlavn´ım c´ılem neoliberál˚ u je posunout zpˇet hranice státu, které byly paternalistick´ ym pˇr´ıstupem rozˇs´ıˇreny, a poskytnout trˇzn´ımu kapitalismu pˇr´ıleˇzitost, aby zajistil vˇseobecn´ y r˚ ust a prosperitu. Stát, i kdyˇz je jeho jednán´ı vedeno sebelepˇs´ımi u ´mysly, ˇskrt´ı iniciativu a odrazuje od podnikán´ı. Podle neoliberál˚ u je to vˇsak pˇredevˇs´ım soukromá iniciativa a soukromé vlastnictv´ı, které m˚ uˇze zajistit hospodáˇrsk´ y r˚ ust, nikoli státn´ı iniciativa. Neoliberalismus je tak nam´ıˇren proti soci´ aln´ımu st´ atu, kter´ y podle nˇej plod´ı kulturu závislosti a zbavuje jedince motivace k tomu, aby vzal odpovˇednost za sv˚ uj ˇzivot do vlastn´ıch rukou. Neokonzervatismus (konzervativn´ı Nová pravice) chce pˇredevˇs´ım obnovit autoritu a vrátit spoleˇcnost k tradiˇcn´ım hodnotám, pˇredevˇs´ım k tˇem, které jsou spjaty s rodinou, náboˇzenstv´ım a státem. V autoritˇe se spatˇruje záruka sociáln´ı stability, protoˇze vede k discipl´ınˇe a u ćtˇe. Sd´ılené hodnoty a spoleˇcná kultura u ´dajnˇe zaruˇcuj´ı spoleˇcenskou soudrˇznost a umoˇzn ˇuj´ı civilizovanou existenci. Nepˇráteli konzervatismu jsou proto kult individualismu a pˇresvˇedˇcen´ı o tom, ˇze kaˇzd´ y by si mˇel dˇelat, co sám uzná za vhodné. Neokonzervatismus je urˇcitou reakc´ı na tolerantn´ı 60. léta 20. stolet´ı. Chce postavit Boha pˇred svobodu – jedná se o projev obav z u ´padku tradiˇcn´ıch hodnot“ ” (proto jsou neokonzervativci proti potrat˚ um, proti homosexualitˇe, pornografii atd.). Dalˇs´ı argument nebroj´ı proti ˇspatn´ ym názor˚ um“, ale zd˚ urazˇ nuje, ˇze ” pluralismus (názor˚ u, pˇresvˇedˇcen´ı, kulturn´ıch skupin) podkopává soudrˇznost spoleˇcnosti. Neokonzervativci tak vyjadˇruj´ı touhu po etické jednotˇe“ spo” leˇcnosti. Základn´ı hodnoty konzervatismu jsou: 1. Tradice. Hlavn´ı motiv konzervatismu ( touha konzervovat“) je spo” jen s u ćtou k tradici, zaveden´ ym zvyk˚ um, instituc´ım a hodnotám, které pˇretrvaly v ˇcase. Podle tohoto pohledu se v tradici odráˇz´ı nashrom´ aˇ zdˇ en´ a moudrost minulosti a instituce a postupy provˇ eˇ ren´ eˇ casem. To vˇse je tˇreba zachovat k dobru nyn´ı ˇzij´ıc´ıch i tˇech, kteˇr´ı se teprve narod´ı. Pˇrednost´ı tradice je i to, ˇze pˇrináˇs´ı stabilitu a bezpeˇcnost, protoˇze jedinc˚ um dodává vˇedom´ı sociáln´ı a dˇejinné sounáleˇzitosti.

102

2. Pragmatismus. Konzervativci zd˚ urazˇ nuj´ı meze lidsk´ e racionality, které jsou dány nekoneˇcnou sloˇzitost´ı svˇeta, v nˇemˇz ˇzijeme. Právˇe proto nevˇeˇr´ı abstraktn´ım princip˚ um a myˇslenkov´ ym soustavám, ale sp´ıˇse zkuˇsenosti a pragmatismu, tj. pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze jednán´ı je tˇreba pˇrizp˚ usobovat reáln´ ym okolnostem a c´ıl˚ um s ohledem na to, co fun” guje“. Své pˇresvˇedˇcen´ı tak konzervativci prezentuj´ı nikoli jako ideologii, ale sp´ıˇse jako jak´ ysi postoj k ˇzivotu. 3. Nedokonalost ˇ clovˇ eka. Konzervativn´ı pohled na lidskou pˇrirozenost je pesimistick´ y. Lidské bytosti maj´ı svá omezen´ı, jsou závislé a touˇz´ı po jistotˇe, maj´ı potˇrebu ˇz´ıt ve stabiln´ıch a uspoˇrádan´ ych spoleˇcenstv´ıch. Jednotlivci jsou morálnˇe poznamenan´ı, charakterizovan´ı sobectv´ım, závist´ı a touhou po moci. Koˇreny zloˇcinnosti a nepoˇrádk˚ u jsou tud´ıˇz sp´ıˇse v lidské pˇrirozenosti neˇz ve spoleˇcenském prostˇred´ı. Zachován´ı ˇrádu vyˇzaduje siln´ y stát, vynucován´ı pˇr´ısn´ ych zákon˚ u a tvrdé tresty. 4. Organick´ e pojet´ı spoleˇ cnosti. M´ısto toho, aby spoleˇcnost chápali jako umˇel´ y artefakt, kter´ y je v´ ysledkem vynalézavosti lid´ı, konzervativci ji chápou jako jak´ ysi pˇ rirozenˇ e existuj´ıc´ı organick´ y celek. Spoleˇcnost s jej´ımi institucemi a pospolitostmi (od rodiny aˇz po národ) tvoˇr´ı pˇrirozen´ y celek, kter´ y je v´ıce neˇz jen souhrn jednotliv´ ych souˇcást´ı. 5. Hierarchie. Odstupˇ nován´ı spoleˇcenské hierarchie je pˇrirozené a v organické spoleˇcnosti nevyhnutelné. Svoje vyjádˇren´ı nacház´ı v r˚ uzn´ ych rol´ıch a povinnostech r˚ uzn´ ych lid´ı v r˚ uzn´ ych spoleˇcensk´ ych pozic´ıch. Hierarchie a nerovnosti podle konzervativc˚ u nevedou ke konflikt˚ um, protoˇze vzájemné závazky a povinnosti drˇz´ı spoleˇcnost pohromadˇe. Protoˇze spoleˇcensk´ yu ´spˇech závis´ı do znaˇcné m´ıry na ˇstˇest´ı a náhodˇe, bohat´ ym a privilegovan´ ym pˇripadá povinnost starat se o ty, kteˇr´ı u ´spˇeˇsn´ı nebyli. 6. Autorita. Autorita je vˇzdy do urˇcité m´ıry uplatˇ nována shora“ (srov. ” jin´ y pohled liberalismu), poskytuje totiˇz veden´ı, orientaci a podporu tˇem, kteˇr´ı nejsou vˇedomostmi a zkuˇsenostmi dostateˇcnˇe vybaveni, aby mohli jednat, jak nejmoudˇreji mohou (pˇr´ıkladem je zde rodiˇcovská autorita). Dˇr´ıve mˇela velk´ y vliv pˇ rirozen´ a aristokracie, dnes se autorita chápe sp´ıˇse jako v´ ysledek zkuˇ senost´ı a odborn´ e pˇ r´ıpravy. Autorita je zdrojem spoleˇcenské soudrˇznosti, ˇr´ıká lidem, co se od nich oˇcekává. Svoboda tak mus´ı j´ıt ruku v ruce s odpovˇednost´ı. 7. Majetek. Soukromé vlastnictv´ı majetku je podle konzervativc˚ u velmi d˚ uleˇzité, protoˇze lidem dává bezpeˇcnost a jistou nezávislost na státu a vede je k tomu, aby ctili právo a majetek ostatn´ıch lid´ı. K majetku vˇsak nepatˇr´ı jen práva, ale také povinnosti. Majetek jsme zdˇedili po naˇsich pˇredc´ıch a budeme jej odkazovat naˇsim dˇetem. D´ıky majetku tak z´ıskává sv˚ uj v´ yznam mezigeneraˇcn´ı odpovˇednost.

6.4

Socialismus

Jako politická doktr´ına se socialismus zformoval v 19. stolet´ı, i kdyˇz jeho koˇreny sahaj´ı mnohem hloubˇeji. Vznikl jako reakce na pr˚ umyslov´ y kapi-

103


Marxismus

talismus – zprvu vyjadˇroval zájmy ˇremesln´ık˚ u a malov´ yrobc˚ u, kteˇr´ı byli ohroˇzeni továrn´ı velkov´ yrobou. Brzy se vˇsak zaˇcal spojovat s rozr˚ ustaj´ıc´ı se pr˚ umyslovou dˇelnickou tˇr´ıdou. Ve sv´ ych poˇcátc´ıch byl socialismus utopick´ y a revoluˇcn´ı. Jeho c´ılem bylo odstranit kapitalistickou ekonomiku, zaloˇzenou na trˇzn´ım hospodáˇrstv´ı, a nahradit ji kvalitativnˇe odliˇsnou socialistickou ekonomikou, která mˇela b´ yt zaloˇzena na spoleˇcném vlastnictv´ı. Nejvlivnˇejˇs´ım pˇredstavitelem této doktr´ıny byl Karel Marx (1818–1883), kter´ y poloˇzil základy revoluˇ cn´ı – komunistick´ e – variantˇ e socialismu. Jeho uˇcen´ı – marxismus – pˇredstavovalo od 19. stolet´ı hlavn´ı alternativu k liberalismu, kter´ y podstatn´ ym zp˚ usobem tvaroval podm´ınky ˇzivota v modern´ı (trˇzn´ı) spoleˇcnosti. Základn´ımi stavebn´ımi kameny marxismu jsou: 1. Historick´ y materialismus. Podle tohoto pˇresvˇedˇcen´ı jsou dˇejiny urˇcovány materiáln´ımi podm´ınkami existence. Historick´ y materialismus zd˚ urazˇ nuje pˇredevˇs´ım v´ yznam hospod´ aˇ rsk´ eho ˇ zivota a okolnost´ı, za nichˇz lidé produkuj´ı to, ˇc´ım uspokojuj´ı své ˇzivotn´ı potˇreby. Marx tvrdil, ˇze ekonomická základna“, kterou tvoˇr´ı pˇredevˇs´ım v´ yrobn´ı zp˚ usob“ ” ” neboli ekonomick´ y systém, podmiˇ nuje (neboli determinuje) kulturn´ı a politickou nadstavbu“. Z toho vypl´ yvá, ˇze historick´ y v´ yvoj spoleˇc” nosti lze vysvˇetlit pomoc´ı ekonomick´ ych faktor˚ u. Pro Marxe je tak ekonomika základnou pro dalˇs´ı kulturn´ı a politické procesy, které odráˇz´ı zmˇeny v ekonomick´ e z´ akladnˇ e (tj. ve sféˇre produkce). Promˇeny ve sféˇre kultury a politiky jen zrcadl´ı posuny ve sféˇre v´ yrobn´ıch sil. Podle Marxe: Zp˚ usob v´ yroby materiáln´ıho ˇzivota podmiˇ nuje sociáln´ı, poli” tick´ y a duchovn´ı ˇzivotn´ı proces v˚ ubec. Byt´ı lid´ı nen´ı urˇcováno jejich vˇedom´ım, n´ ybrˇz naopak jejich vˇedom´ı je urˇcováno jejich spoleˇcensk´ ym byt´ım.“ 2. Odcizen´ı. Odcizen´ı bylo kl´ıˇcov´ ym pojmem ran´ ych Marxov´ ych dˇel. Je to proces, j´ımˇz se za kapitalismu pracovn´ı s´ıla redukuje na pouh´ e zboˇ z´ı a pr´ ace se mˇ en´ı v odosobnˇ enou ˇ cinnost. Dˇeln´ıci se odcizuj´ı produktu své práce, pracovn´ımu procesu, spoludˇeln´ık˚ um a nakonec i sami sobˇe jako tvoˇriv´ ym a spoleˇcensk´ ym bytostem. Odcizená práce v kapitalismu tak produkuje pro boháˇce divy divouc´ı, ale pro dˇeln´ıka ” produkuje nedostatek. Produkuje paláce, ale pro dˇeln´ıka brlohy. Produkuje krásu, ale dˇeln´ıka mrzaˇc´ı. Nahrazuje práci stroji, ale ˇcást dˇeln´ık˚ u zatlaˇcuje zpátky k barbarské práci a z ostatn´ıch dˇelá stroje. Produkuje ducha, ale pro dˇeln´ıka produkuje slabomyslnost, kretenismus.“ Neodcizená tv˚ urˇc´ı práce je naopak hlavn´ım zdrojem sebenaplˇ nován´ı a seberealizace ˇclovˇeka. 3. Tˇ r´ıdn´ı boj. Hlavn´ı rozpor v kapitalistické spoleˇcnosti pramen´ı ze soukrom´ eho vlastnictv´ı. Soukromé vlastnictv´ı od sebe oddˇeluje burˇzoazii (neboli tˇr´ıdu kapitalist˚ u) – vlastn´ıky v´ yrobn´ıch prostˇredk˚ u – a proletariát, kter´ y nemá ˇzádn´ y majetek a ˇziv´ı se prodejem své pracovn´ı s´ıly ( námezdn´ı otroci“). Burˇzoazie je vládnouc´ı tˇr´ıda. Má ekonomickou ” moc (vlastn´ı produktivn´ı aktiva) a d´ıky tomu kontroluje také politickou nadstavbu (stát). Má také moc ideologickou, protoˇze jej´ı ideje jsou v dané dobˇe vládnouc´ımi a dnes bychom ˇrekli, ˇze jsou rozˇsiˇrovány skrze

104

média, která jsou v jejich rukou. 4. Nadhodnota. Mezi burˇzoazi´ı a proletariátem je vztah nesmiˇritelného konfliktu, kter´ y plyne z toho, ˇze proletariát je za kapitalismu nutnˇe a neustále vykoˇ rist’ov´ an. Marx zastával názor, ˇze veˇskerá hodnota je ´ ı o zisk kapitalistické v´ ysledkem práce vynaloˇzené na v´ yrobu zboˇz´ı. Usil´ podniky nut´ı ˇzd´ımat z dˇeln´ık˚ u nadhodnotu a to tak, ˇze jim plat´ı m´ enˇ e neˇ zˇ cin´ı hodnota jejich pr´ ace. 5. Prolet´ aˇ rsk´ a revoluce a komunismus. Jako jediné ˇreˇsen´ı rozpor˚ u kapitalismu vidˇel Marx zruˇsen´ı podm´ınek kapitalistické v´ yroby, tj. revoluˇ cn´ı zniˇ cen´ı syst´ emu, kter´ y odcizuje dˇeln´ıka sama sobˇe i sv´ ym druh˚ um a nastolen´ı systému, kter´ y by umoˇznil práci neodcizenou, tj. vˇ sestrann´ y rozvoj lidsk´ ych potenc´ı v r˚ uzn´ ych ˇcinnostech. Vˇsestrann´ y rozvoj lidského potenciálu (humanistick´ y aspekt) by se podle raného Marxe mˇel realizovat v umˇelecké aktivitˇe“. Po proletáˇrské ” revoluci tedy kapitalismus bude vystˇr´ıdán komunismem (beztˇr´ıdn´ı spoleˇcnost´ı), v nˇemˇz svobodn´ y rozvoj kaˇzdého je podm´ınkou svo” bodného rozvoje vˇsech“. Leninismus a stalinismus

Marxismus v praxi je neoddˇelitelnˇe spjat se zkuˇsenost´ı sovˇ etsk´ eho komunismu, kter´ y byl vˇsak v´ıce neˇz klasick´ ym marxismem inspirován uˇcen´ım V. I. Lenina (1870–1924) a J. V. Stalina (1879–1953). Nen´ı moˇzné klást rovn´ıtko mezi marxismus jako sociáln´ı filosofii a sovˇetsk´ y komunismus. Proto ani pád komunismu nemus´ı nutnˇe znamenat konec marxismu jako politick´ e ideologie. To hlavn´ı, ˇc´ım Lenin k marxismu pˇrispˇel (tj. leninismus), byla jeho teorie revoluˇcn´ı neboli avantgardn´ı strany. V n´ı se projevila Leninova obava, ˇze burˇzoazn´ımi idejemi manipulovan´ y proletariát nevyuˇzije sv˚ uj revoluˇcn´ı potenciál. Sám si nebude schopen uvˇedomit, co je jeho skuteˇcn´ ym zájmem, totiˇz svrˇzen´ı kapitalismu a jeho nahrazen´ı komunismem. Je proto zapotˇreb´ı marxismem vyzbrojené revoluˇcn´ı strany, která by plnila funkci avantgardy ” dˇelnické tˇr´ıdy“. Taková strana nesm´ı b´ yt klasickou masovou stranou, ale pevnˇe stmelenou stranou oddan´ ych profesionáln´ıch revolucionáˇr˚ u, kteˇr´ı jsou schopni proletáˇrskou masu ideologicky vést a vyloˇzit ji jej´ı skuteˇcnou situaci.

Avantgardismus

Sovˇetsk´ y svaz vˇsak moˇzná daleko v´ıce neˇz Lenin ovlivnil jeho nástupce Stalin. V pr˚ ubˇehu pˇretváˇren´ı sovˇetské spoleˇcnosti Stalin vytvoˇril model ortodoxn´ıho komunismu, kter´ ym se po roce 1945 ˇr´ıdily i mnohé jiné zemˇe. Vˇsechny Stalinovy zmˇeny vyplynuly z jeho nejzávaˇznˇejˇs´ı ideologické inovace, totiˇz teorie socialismu v jedn´ e zemi“, která tvrdila, ˇze Sovˇetsk´ y svaz dokáˇze vybu” dovat socialismus sám, tj. bez toho, ˇze by k tomu bylo zapotˇreb´ı revoluce v mezinárodn´ım mˇeˇr´ıtku. Stalin pˇretvoˇril Sovˇetsk´ y svaz na osobn´ı diktaturu. Pod jeho veden´ım se ze zemˇe stala totalitn´ı diktatura, která fungovala jen d´ıky soustavnému zastraˇsován´ı, repres´ım a teroru. ´ Zapadn´ ı marxismus

Sloˇzitˇejˇs´ı a subtilnˇejˇs´ı forma marxismu se vyvinula v západn´ı Evropˇe. Na

105


Frankfurtská ˇskola

rozd´ıl od utlaˇcuj´ıc´ıch koncepc´ı sovˇetského leninismu a stalinismu se západn´ı marxisté nechali ovlivnit ran´ ymi Marxov´ ymi spisy s jejich d˚ urazem na ideál seberozvoje ˇ clovˇ eka v neodcizen´ e pr´ aci. Na lidi se tak zaˇcalo hledˇet jako na tv˚ urce dˇejin a nikoli jen jako na loutky ovládané neosobn´ımi materiáln´ımi silami. Západn´ı marxisté tvrdili, ˇze ekonomika a politika, stejnˇe jako materiáln´ı podm´ınky, ve kter´ ych lidé ˇzij´ı, a schopnost lid´ı vytváˇret vlastn´ı osud se navzájem ovlivˇ nuj´ı. Tak se dokázali vymanit ze svˇerac´ı kazajky základny a nadstavby“. Jejich myˇslenky proto b´ yvaj´ı oznaˇcovány jako neo” marxistické. Za zdroje této verze marxismu povaˇzujeme G. Lukácse (1885– 1971) a A. Gramsciho (1891–1937). D˚ uleˇzitou marxistickou skupinou, která se snaˇzila udrˇzet kritické nasazen´ı marxismu, zbavit jej jeho ekonomického determinismu a obohatit jej vhledy psychoanal´ yzy byla tzv. frankfurtsk´ a ˇ skola, jej´ımiˇz ˇceln´ ymi pˇredstaviteli byli T. Adorno (1903–1969), M. Horkheimer (1895–1973) a H. Marcuse (1898–1979). Souˇcasn´ ymi dˇedici této tradice jsou J. Habermas a A. Honneth. ´ ı demokracie Socialn´

Reformistický socialismus

106

Vedle revoluˇcn´ıho marxismu se vˇsak jiˇz koncem 19. stolet´ı objevila i linie reformistick´ eho socialismu, v n´ıˇz se odrazilo postupné zaˇcleˇ nován´ı pracuj´ıc´ıch do kapitalistické spoleˇcnosti, zlepˇsuj´ıc´ı se pracovn´ı podm´ınky a rostouc´ı vliv odbor˚ u a socialistick´ ych politick´ ych stran. Tato varianta hlásala pokojn´ y, postupn´ y a leg´ aln´ı pˇ rechod k socialismu, kter´ y mˇel b´ yt uskuteˇcnˇen parlamentn´ı cestou. Socialismus mˇel vyr˚ ust pokojnˇe z liberáln´ıho kapitalismu – nam´ısto násilné revoluce mˇela b´ yt zaloˇzena socialistická strana, která mˇela soutˇeˇzit ve volbách. Spolu s t´ım byl kladen d˚ uraz na osvˇetu. Reformistick´ y socialismus ˇcerpal ze dvou zdroj˚ u. Prvn´ım byla humanistick´ a tradice etick´ eho socialismu, kterou ve Velké Británii reprezentovala Fabi´ ansk´ a spoleˇ cnost zaloˇzená v roce 1884. Druh´ ym byl revizionistick´ y marxismus, rozvinut´ y pˇredevˇs´ım nˇemeck´ ym socialistick´ ym politikem a teoretikem Eduardem Bernsteinem (1850–1932). Po velkou ˇcást 20. stolet´ı tak bylo socialistické hnut´ı rozdˇeleno na dva t´ abory. Revoluˇcn´ı socialisté, ˇr´ıd´ıc´ı se pˇr´ıkladem V. I. Lenina a bolˇsevik˚ u, se oznaˇcovali jako komunist´ e, zat´ımco reformistiˇct´ı socialisté, kteˇr´ı respektovali pravidla demokratické politiky, se pˇriklonili k tomu, co se zaˇcalo oznaˇcovat jako soci´ aln´ı demokracie. Tato rivalita se net´ ykala jen nejvhodnˇejˇs´ıch prostˇredk˚ u, jak dospˇet k socialismu, ale i samé podstaty socialistického c´ıle. Sociáln´ı demokracie odm´ıtla komunistické ideály spoleˇcného vlastnictv´ı a socialismus zaˇcala definovat jako potˇrebu sociáln´ıho zabezpeˇcen´ı, pˇrerozdˇelován´ı a ˇr´ızen´ı ekonomiky. Sociáln´ı demokracie tak usiluje o urˇcitou vyv´ aˇ zenost trhu a st´ atu, jednotlivce a spoleˇcnosti. Jádrem sociáln´ı demokracie je jist´ y kompromis mezi pˇ rijet´ım kapitalismu jako jediného ovˇeˇreného mechanismu k vytváˇren´ı bohatstv´ı a u ´sil´ım o rozdˇ elov´ an´ı tohoto bohatstv´ı na principech sp´ıˇ se mor´ alky neˇz trhu. Pro socialisty byl tento obrat k trhu nároˇcn´ ym a bolestiv´ ym procesem. Na poˇcátku 20. stolet´ı bylo moˇzno tento proces vidˇet v reformistick´ ych kroc´ıch napˇr. nˇemecké sociáln´ı demokracie (SPD), která byla ovlivnˇena myˇslenkami E. Bernsteina. K formáln´ımu zˇreknut´ı se marxismu v SPD doˇslo v roce 1959 na sjezdu v Bad Godesbergu.

Hlavn´ım charakteristick´ ym rysem modern´ı sociáln´ı demokracie je zájem o lidi, kteˇr´ı ve spoleˇcnosti prohrávaj´ı. Ve formˇe keynesi´ ansk´ e soci´ aln´ı demokracie, ˇsiroce akceptované v prvn´ıch desetilet´ıch po 2. svˇetové válce, byla spojována s pˇrán´ım humanizovat“ kapitalismus zásahy ze strany státu. ” Vˇeˇrilo se, ˇze keynesiánská ekonomická politika zajist´ı plnou zamˇestnanost, ˇze sm´ıˇsená ekonomika pom˚ uˇze státu regulovat ekonomickou aktivitu a ˇze rozsáhlá sociáln´ı ochrana a péˇce, financovaná z progresivn´ıch dan´ı, pˇreklene propast mezi chud´ ymi a bohat´ ymi. Tˇret´ı cesta

Bˇehem 80. a 90. let 20. stolet´ı vˇsak sociáln´ı demokracie prodˇelávala obdob´ı krize. D˚ uvod˚ u bylo nˇekolik. Za prvé, zmˇ eny tˇ r´ıdn´ı struktury, zejména nár˚ ust poˇctu lid´ı zamˇestnan´ ych ve svobodn´ ych povolán´ıch a kanceláˇrsk´ ych prac´ıch, znamenaly, ˇze sociálnˇe demokratická politika, zamˇeˇrená pˇredevˇs´ım na zájmy tradiˇcn´ı dˇelnické tˇr´ıdy, nebyla jiˇz voliˇcsky atraktivn´ı. Za druhé, globalizace, jak se zdálo, vytlaˇcovala na okraj vˇsechny specificky národn´ı formy ˇr´ızen´ı ekonomiky – pˇredevˇs´ım pak keynesiánstv´ı. Za tˇret´ı, projevila se neefektivnost zn´ arodnˇ en´ ych odvˇ etv´ı a ekonomick´ eho pl´ anov´ an´ı, zejména v rozvinut´ ych zem´ıch. Za ˇctvrté, konec komunismu podlomil d˚ uvˇeryhodnost nejen etatisticky socialistického modelu v´ ychodn´ıho bloku, ale vˇsech socialistick´ ych model˚ u. Koncem tis´ıcilet´ı se vˇsak zdálo, ˇze by sociáln´ı demokracii mohl obrodit tehdy nov´ y program tˇ ret´ı cesty“. ” V r˚ uzn´ ych zem´ıch se objevily r˚ uzné projekty tˇret´ı cesty – v USA to byli nov´ı demokraté symbolizovan´ı B. Clintonem, ve Velké Británii nov´ı labouristé v ˇcele s T. Blairem. Tˇret´ı cesta se profilovala kolem následuj´ıc´ıch témat. Za prvé, vyrostla z pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze socialismus, pˇrinejmenˇs´ım v podobˇe spojované se státn´ımi zásahy shora“, je mrtev. Ruku v ruce s t´ım ˇslo celkové ” pˇ rijet´ı globalizace a pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze kapitalismus se pˇremˇenil ve znalostn´ı ” ekonomiku“, která oceˇ nuje informaˇcn´ı technologie, kvalifikované jednotlivce a flexibilitu pracovn´ı s´ıly i podnikán´ı. Druh´ ym rysem je to, ˇze na rozd´ıl od neoliberalismu uznává ˇ zivotnˇ e d˚ uleˇ zitou ekonomickou a soci´ aln´ı roli st´ atu. Tato role vˇsak sp´ıˇse neˇz v poskytován´ı sociáln´ıho zabezpeˇcen´ı (stát blahobytu) spoˇc´ıvá ve zvyˇ sov´ an´ı mezin´ arodn´ı konkurenceschopnosti a to s d˚ urazem na odbornou pˇ r´ıpravu a posilov´ an´ı jednotlivc˚ u i skupin, aby mohli lépe odolávat tlak˚ um trˇzn´ıho kapitalismu (tzv. kompetitivn´ı stát). Rysem politiky tˇret´ı cesty je také to, ˇze pˇrijala liberáln´ı ideje rovnosti pˇr´ıleˇzitost´ı a meritokracie a opustila socialistické rovnostáˇrstv´ı. Politikové tˇret´ı cesty tak odm´ıtaj´ı jak neoliber´ aln´ı ideje, ˇze ˇclovˇek mus´ı stát na vlastn´ıch nohou (a pomáhat sám sobˇe), tak tak´ e soci´ alnˇ e demokratick´ e prosazov´ an´ı soci´ aln´ıho zabezpeˇ cen´ı od kolébky do hrobu“. Pˇriklánˇej´ı ” se k názoru modern´ıch liberál˚ u, ˇze lidem se mus´ı pomoci, aby si pomohli sami.

6.5

Tˇret´ı cesta

Anarchismus

Definuj´ıc´ım rysem anarchismu je jeho odpor v˚ uˇ ci st´ atu a jeho v´ ykonn´ ym a soudn´ım orgán˚ um. Anarchisté dávaj´ı pˇrednost spoleˇcnosti bez státu, v n´ıˇz

Proti státu

107


svobodn´ı jedinci spravuj´ı své záleˇzitosti na základˇe dobrovolné dohody bez donucen´ı. Anarchisté odm´ıtaj´ı liber´ aln´ı pˇ redstavu, ˇze politická autorita vypl´ yvá z dobrovolného souhlasu na základˇe urˇcité formy spoleˇcenské ” smlouvy“ (viz odd´ıl 5.3). Podle anarchismu je stát nástrojem u ´tlaku, vykoˇrist’ován´ı (zdanˇen´ı) a destrukce (státy vedou války kv˚ uli teritoriáln´ı expanzi). D˚ uleˇzitou myˇslenkou anarchistické tradice je decentralizace – organizace spoleˇcenského ˇzivota v mal´ ych komunitách, které by umoˇznily osobn´ı kontakt a pˇrij´ımán´ı rozhodován´ı cestou pˇr´ımé demokracie. Podle teori´ı spoleˇcenské smlouvy jsou lidé v podstatˇe egoistické a potenciálnˇe agresivn´ı bytosti. Proto je tˇreba ustavit stát, kter´ y bude drˇzet jejich pudy pod kontrolou. Anarchismus naopak tvrd´ı, ˇze lidé jsou racion´ aln´ı a rozumn´ e bytosti, které maj´ı pˇrirozenou schopnost organizovat sv˚ uj ˇzivot harmonicky a m´ırumilovnˇe. Je to kaz´ıc´ı vliv státn´ı moci“ a nepˇrirozen´ ych zákon˚ u a nikoli ” ˇspatná lidská pˇrirozenost v lidech, kter´ y zplodil nespravedlnost a agresi. V 19. stolet´ı pracovali anarchisté v dˇelnickém hnut´ı a hlásili se k ˇsirokému socialistickému svˇetonázoru, kapitalismus se popisoval v tˇr´ıdn´ıch kategori´ıch: vládnouc´ı tˇr´ıda utiskovala masy a anarchisté usilovali o sociáln´ı revoluci v zájmu tˇechto vykoˇrist’ovan´ ych mas. Názory na ekonomickou organizaci spoleˇcnosti vˇsak vyjevuj´ı vnitˇ rn´ı rozpornost anarchistick´ e doktr´ıny. Zat´ımco nˇekteˇr´ı anarchisté bojovali proti soukromému vlastnictv´ı a nerovnosti, jin´ı hájili vlastnická práva a váˇzili si kompetitivn´ıho kapitalismu. Odtud vypl´ yvá rozd´ıl mezi kolektivistickou a individualistickou tradic´ı uvnitˇ r anarchismu. Individualisticky´ anarchismus

Individualistick´ y anarchismus byl velmi siln´ y v USA. Jeho teoretick´ ym základem je liber´ aln´ı pˇ redstava suver´ enn´ıho jedince, kterou vˇsak anarchisté dovádˇej´ı ke svému logickému extrému. Mezi liberalismem a anarchismem proto existuj´ı v´ yznamné rozd´ıly. Liberálové si nemysl´ı, ˇze lze zajistit svobodu bez státu. Locke a dalˇs´ı liberálové tvrdili, ˇze právn´ı stát existuje proto, aby svobodu zajistil a ne, aby ji omezil. Anarchisté vˇsak vˇeˇr´ı, ˇze jedinci spolu mohou vyj´ıt harmonicky i bez státn´ı moci a vynutitelného práva (jsou tedy optimistiˇctˇejˇs´ı neˇz liberálové). Liberálové také vˇeˇr´ı, ˇze prostˇrednictv´ım u ´stavn´ı a zastupitelské vlády lze moc kultivovat. Anarchisté ideu demokratického nebo minimáln´ıho státu“ odm´ıtaj´ı – demokracie a konstitucionalis” mus jsou pro nˇe pouhou fasádou u ´tlaku (jak´ ykoli stát je u ´tokem na osobn´ı svobodu). Otázkou vˇsak z˚ ustává, jak – pˇri neexistenci státu – sladit jednán´ı nezávisl´ ych individu´ı. Individualistiˇ ct´ı anarchist´ e se domn´ıvaj´ı, ˇze takov´ ym mechanismem je trˇ zn´ı smˇ ena. Podle tohoto pˇresvˇedˇcen´ı je neviditelná ruka“ trhu ” schopna zvládnout vzájemné p˚ usoben´ı vˇsech sociáln´ıch sil a t´ım je vylouˇcena potˇreba jakékoli politické organizace. Ve druhé polovinˇe 20. stolet´ı dovedli nˇekteˇr´ı individualistiˇct´ı anarchisté tyto myˇslenky do konce a vypracovali koncepci anarchokapitalismu. Domn´ıvaj´ı se, ˇze lze stát zruˇsit a nahradit jej neregulovanou trˇzn´ı ekonomikou. Anarchokapitalisté zacházej´ı mnohem dále neˇz liberálové, kteˇr´ı vˇeˇr´ı, ˇze nˇekteré sluˇzby mus´ı b´ yt zajiˇst’ovány veˇrejnˇe

108

(vnitˇrn´ı poˇrádek, vynucován´ı plnˇen´ı smluv a ochrana proti u ´tok˚ um zvenˇc´ı). Anarchokapitalisté vˇeˇr´ı, ˇze trh m˚ uˇze uspokojit vˇsechny potˇreby a pˇrán´ı lid´ı – ochranu, kterou budou lidé jeden pˇred druh´ ym hledat, jim mohou zajistit ochranná sdruˇzen´ı“ a soukromé soudy“ funguj´ıc´ı na konkurenˇcn´ı bázi ” ” a snaˇz´ıc´ı se proto poskytovat ty nejlepˇs´ı sluˇzby. Kolektivisticky´ anarchismus

Kolektivistická verze anarchismu má filosofické koˇreny sp´ıˇse v socialismu neˇz v liberalismu. Kolektivistick´ y anarchismus tak nedovád´ı k logick´ ym závˇer˚ um liberáln´ı v´ ychodiska, ale socialistické pˇresvˇedˇcen´ı o spoleˇcenské povaze ˇclovˇeka. Lidé jsou spoleˇcensk´ ymi tvory, jimˇz je vlastnˇejˇs´ı spoleˇcná práce pro obecné blaho neˇz usilován´ı o osobn´ı zájem. To neznamená, ˇze by anarchismus tvrdil, ˇze jsou lidé od své pˇrirozenosti dobˇr´ı“ (jak je mu ˇcasto vyˇc´ıtáno), ” ale jen, ˇze jsou schopni solidarity a spolupr´ ace, kterou mohou rozvinout v pˇr´ıznivém sociáln´ım prostˇred´ı. Lidé budou chamtiv´ı a agresivn´ı, pokud je bude vychovávat nespravedlivá spoleˇcnost. Kdyˇz budou vyr˚ ustat ve spoleˇcnosti, kde vládne spravedlnost a rovnost, budou vstˇr´ıcn´ı a kooperativn´ı. Stejnˇe jako socialismus také kolektivistick´ y anarchismus povaˇzuje kapitalismus za tˇr´ıdnˇe vykoˇrist’ovatelsk´ y a nespravedliv´ y systém. Oba proto dávaj´ı pˇrednost kolektivn´ımu vlastnictv´ı materiáln´ıch statk˚ u a komunáln´ı organizaci spoleˇcenského ˇzivota. Mezi obˇema doktr´ınami vˇsak existuj´ı také d˚ uleˇzité rozd´ıly. Anarchismus se dˇesil vˇedeck´ ych aspirac´ı marxismu, pˇredevˇs´ım, historického ” materialismu“, odm´ıtal primát ekonomiky a kritizoval marxismus pro jeho ekonomick´ y determinismus“. Kritizoval dále marxistick´ y názor, ˇze prole” tariát je revoluˇcn´ı tˇr´ıda“: tˇr´ıdn´ı vykoˇrist’ován´ı je podle anarchist˚ u jen jed” nou formou u ´tlaku a anarchismus nacház´ı revoluˇcn´ı potenciál u ˇsiroké ˇskály dalˇs´ıch sociáln´ıch skupin vˇcetnˇe venkovského rolnictva, etnick´ ych menˇsin, mˇestské chudiny a student˚ u. Anarchismus také nesouhlas´ı s leninsk´ ym chápán´ım avantgardn´ı politick´ e strany“ (chápáno jako elitáˇrsk´ y koncept ” a zárodek diktatury).

6.6

Feminismus

Aˇz do 60. let 20. stolet´ı se rozd´ıly v pohlav´ı nepovaˇzovaly za politicky relevantn´ı. Tyto rozd´ıly byly pokládány za pˇrirozené“ a tedy nezmˇenitelné. ” Feminismus vˇsak toto vˇedom´ı zpochybnil a napadl pˇredpoklady nerovnosti na bázi rodu (gender ). Koˇreny feminismu jsou vˇsak mnohem hlubˇs´ı. Za prvn´ı d´ılo novodob´ eho feminismu se zpravidla povaˇzuje Obhajoba práv ˇzen (1792) Mary Wollstonecraftové (1759–1797), která poprvé zachycuje princip proti nˇemuˇz feministky vystoupily. Popisuje redukci ˇzeny na neautonomn´ı a na muˇzi závislou bytost, které nen´ı umoˇznˇeno, aby rozv´ıjela své vlohy ve vzdˇelán´ı a z´ıskávala zkuˇsenosti pˇri budován´ı kariéry. D´ıky tomu, ˇze je ˇzena odkázána do sféry rodiny“, kde má trávit ˇcas neplacenou domác´ı prac´ı a vy” chováván´ım dˇet´ı, je naprosto ekonomicky z´ avisl´ a na muˇ zi a nezb´ yvá j´ı nic jiného neˇz aby ze sebe slovy Wollstonecraftové udˇelala koketn´ı otrokyni, ”

109


aby z n´ı byl lákavˇejˇs´ı pˇredmˇet touhy, milejˇs´ı spoleˇcnice muˇze, kdykoli se mu ´ 1998: 22) zachce si odpoˇcinout.“ (citováno z Oates-Indruchova Prvn´ı ” vlna“

V polovinˇe 19. stolet´ı naˇslo ˇzenské hnut´ı své základn´ı zamˇeˇren´ı v kampani za volebn´ı pr´ avo ˇ zen. Tomuto obdob´ı se zpravidla ˇr´ıká prvn´ı vlna“ feminismu ” a charakterizuje ji poˇ zadavek, aby ˇ zeny mˇ ely stejn´ a pr´ ava jako muˇ zi. Prvn´ı vlna“ byla vedena do u ´spˇeˇsného konce, protoˇze ˇzeny volebn´ı právo ” z´ıskaly (poprvé na Novém Zélandu v roce 1893, devatenáct´ y dodatek k u ´stavˇe USA poskytl hlasovac´ı právo americk´ ym ˇzenám v roce 1920).

Druhá ” vlna“

V 60. letech 20. stolet´ı feministické hnut´ı znovu nabylo s´ılu s pˇr´ıchodem tzv. druh´ e vlny“. Autoˇri a autorky druhé vlny“ ˇsli daleko za pˇredpoklady ” ” prvn´ı vlny“ a provádˇeli rozsáhlé anal´ yzy institucionáln´ıho uspoˇrádán´ı spo” leˇcnosti, otázek právn´ıho a ekonomického postaven´ı ˇzen, otázek násil´ı v rodinách a reflexe stereotyp˚ u o ˇzenách ve vˇedˇe, umˇen´ı, médi´ıch a spoleˇcensk´ ych ´ strukturách (Oates-Indruchova 1998: 10–11). Základn´ımi stavebn´ımi kameny feminismu jsou:

Rod

110

1. Politika priv´ atn´ıho. Panstv´ı muˇze nad ˇzenou se primárnˇe uskuteˇcn ˇuje v rodinˇe. Proto feminismus zpochybˇ nuje konvenˇcn´ı pˇredstavy o tom, co je politické“ – politika je vˇsude a vˇzdy tam, kde lze naj´ıt sociáln´ı ” konflikt (tedy i v rodinˇe). Osobn´ı je politick´ e!“ je pak heslem, ” kter´ ym má b´ yt konvenˇcn´ı dˇelen´ı na veˇrejnou (politickou) a soukromou (nepolitickou) sféru napadeno. 2. Patriarch´ at. Feminismus tvrd´ı, ˇze podobnˇe jako spoleˇcenská tˇr´ıda, rasa ˇci národ, je i pohlav´ı d˚ uleˇ zit´ ym soci´ aln´ım dˇ el´ıtkem. Podle nˇekter´ ych feministek je nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ım dˇel´ıtkem. Proto pˇriˇsly s teori´ı sexuáln´ı politiky“ podobnˇe jako socialisté vyznávaj´ı pˇredstavu tˇr´ıdn´ı ” ” politiky“. Feministky hovoˇr´ı o sexismu“ (diskriminace podle pohlav´ı, ” nadˇrazenost muˇz˚ u) a kresl´ı paralelu s rasismem“. K vysvˇetlen´ı mo” censk´ ych vztah˚ u mezi muˇzi a ˇzenami pouˇz´ıvaj´ı feministky pojmu pa” triarchát“ (doslova vláda otce“ uvnitˇr rodiny). Aˇckoli nˇekteré femi” nistky pouˇz´ıvaj´ı toto oznaˇcen´ı v u ´zkém smyslu, patriarchát“ se pouˇz´ı” vá i v ˇsirˇs´ım v´ yznamu a znamená jednoduˇse vl´ adu muˇ z˚ u“ v rodinˇe ” i mimo ni. 3. Pohlav´ı a rod. Pro zachycen´ı rozd´ıl˚ u mezi t´ım, co je pˇ rirozen´ e“ ” a t´ım, co je kulturn´ı“ (ˇci sociáln´ı“) rozliˇsuj´ı feministky mezi po” ” ” hlav´ım“ (sex ) a rodem“ (gender ). Pohlav´ı urˇcuje biologické faktory, ” které odliˇsuj´ı muˇze od ˇzen (a které jsou proto nezmˇenitelné). Rod“ ” je kulturn´ı pojem oznaˇcuj´ıc´ı r˚ uzné role, které spoleˇcnost pˇrisuzuje ˇzenám a muˇz˚ um. Patriarcháln´ı ideologie zatemnila rozd´ıl mezi pohlav´ım a rodem, protoˇze pˇredpokládá, ˇze vˇsechny sociáln´ı otázky mezi muˇzi a ˇzenami maj´ı koˇreny v biologii. Podle feminismu vˇsak mezi pohlav´ım a rodem neexistuje nevyhnuteln´ y vztah: rodové rozd´ıly jsou v´ yluˇcnˇe kulturn´ı, kaˇzdému jednotlivci je vnutila spoleˇcnost. Vˇetˇsina feministek se domn´ıvá, ˇze pohlavn´ı rozd´ıly mezi muˇzi a ˇzenami jsou pomˇernˇe malé a nemohou vysvˇ etlit ani zd˚ uvodnit rodov´ e rozd´ıly. Tyto rozd´ıly konstruuje spoleˇ cnost, která formuje ˇzenskou identitu ta-

kov´ ym zp˚ usobem, aby ˇzeny odpov´ıdaly ˇzenskému stereotypu“, kter´ y ” od nich ˇzádá pasivitu, podˇr´ızenost, poddanost a ˇzivot stráven´ y v rámci patriarcháln´ı rodiny. Stejn´ ym zp˚ usobem je pak muˇzská identita formována jako to, co nen´ı ˇzenské – muˇzi jsou asertivn´ı, agresivn´ı, soutˇeˇziv´ı a nepláˇcou. Ne vˇ sechny feministky se vˇ sak hl´ as´ı k ruˇ sen´ı rodov´ ych rozd´ıl˚ u. Tzv. diferenˇ cn´ı feminismus se hlás´ı k proˇzen” skému“ stanovisku, které tvrd´ı, ˇze pohlavn´ı rozd´ıly skuteˇcnˇe existuj´ı a maj´ı politick´ y a sociáln´ı v´ yznam. Takovému názoru se pak nˇekdy ˇr´ıká esencialismus“. Podle nˇej jsou muˇzi a ˇzeny esenciálnˇe odliˇsn´ı ” a c´ılem takto chápaného feminismu je vnesen´ı typicky ˇzensk´ ych hodnot do veˇrejného ˇzivota a politiky. ´ Ukol

Nejpouˇz´ıvanˇejˇs´ı antifeministick´ y argument prostˇe tvrd´ı, ˇze rodová dˇelba spoleˇcnosti je pˇrirozená“, a ˇze muˇzi i ˇzeny pln´ı u ´lohy, které vypl´ yvaj´ı z jejich ” pˇrirozenosti – ˇzena je svou tˇelesnou a anatomickou skladbou pˇredurˇcena, aby vykonávala domác´ı práce ( biologie je jej´ım osudem“). Hlavn´ı takov´ y ” biologick´ y argument odkazuje na schopnost ˇzen rodit dˇeti. Feminismus vˇsak upozorˇ nuje, ˇze biologické skuteˇcnosti spojené s touto schopnost´ı by nemˇ ely ˇ pˇ redurˇ covat soci´ aln´ı postaven´ı a osud ˇ zen. Zeny sice mohou b´ yt matkami, ale nemusej´ı akceptovat mateˇrskou odpovˇednost, tj. krmit a vychovávat dˇeti, peˇcovat o nˇe tak, aby se zcela oddaly rodinˇe a ˇzivotu v domácnosti. Vazba mezi rozen´ım dˇet´ı a jejich v´ ychovou je prim´ arnˇ e kulturn´ı a ne biologická. V symetrick´ ych rodinách mohou ˇzeny sd´ılet péˇci o dˇeti s manˇzelem (ˇci partnerem), péˇci o dˇeti m˚ uˇze pˇrevz´ıt také komunita a stát nebo se o nˇe mohou postarat vzdálen´ı pˇr´ıbuzn´ı. Co si o tomto problému mysl´ıte vy? Vaˇse názory budou diskutovány bˇehem druhého pˇrednáˇskového bloku. ´ ı feminismus Liberaln´

Feminismus je ideologie, která zahrnuje tˇri hlavn´ı tradice: liber´ aln´ı, socialistickou a radik´ aln´ı. Ran´ y feminismus a zejména prvn´ı vlna“ ˇzenského ” hnut´ı byly silnˇe ovlivnˇeny idejemi a hodnotami liberalismu. Stejnˇe tak dru” h´ a vlna“ obsahovala siln´ y liberáln´ı prvek. Základn´ım v´ ychodiskem liberáln´ıho feminismu je individualismus, tj. pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze vˇsichni jedinci jsou z moráln´ıho hlediska stejnˇe d˚ uleˇzit´ı. Jednotlivci maj´ı právo na stejné zacházen´ı bez ohledu na jejich pohlav´ı, rasu, barvu pleti ˇci politické pˇresvˇedˇcen´ı (poˇzadavek rovného ohledu). Celé hnut´ı za volebn´ı právo ˇzen vycházelo z liberáln´ıho individualismu a z pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze emancipace bude dosaˇzeno, jakmile budou m´ıt ˇzeny stejná hlasovac´ı práva jako muˇzi. Liberáln´ımu feminismu tak jde o zajiˇstˇen´ı férov´ ych“ podm´ınek soutˇeˇze pro ˇzeny v rámci po” litick´ ych a soci´ aln´ıch instituc´ı. Poˇzadavky rovnopr´ avnosti, které tato forma feminismu prosazovala, pomohly nejv´ıce relativnˇe vzdˇelan´ ym ˇzenám ze stˇredn´ı tˇr´ıdy, které mˇely pˇredpoklady k tomu, aby mohly postupnˇe se otev´ıraj´ıc´ıch moˇznost´ı vyuˇz´ıt. D˚ uraz na form´ aln´ı pr´ ava“ se pak stal terˇcem kritiky z tˇech pozic, které ” nevid´ı nerovnosti jen v term´ınech poskytnut´ ych práv, ale ve smyslu hlubˇ s´ıch soci´ alnˇ e-ekonomick´ ych nerovnost´ı, které urˇcit´ ym skupinám obˇcan˚ u zne

111


moˇzn ˇuj´ı vyuˇzit´ı jejich práv, i kdyby jim byla formálnˇe poskytnuta. Jestli emancipace spoˇc´ıvá jen v rovn´ ych právech, opom´ıj´ı se jiné formy spoleˇcenské diskriminace. Pˇr´ıkladem je diskriminace tˇr´ıdn´ı. Na to upozorˇ nuje socialistick´ y feminismus. Socialisticky´ feminismus

Socialistick´ y feminismus se dostal do popˇred´ı ve druhé polovinˇe 20. stolet´ı (i kdyˇz se k socialistick´ ym myˇslenkám hlásily i nˇekteré prvn´ı feministky). Na rozd´ıl od liberáln´ıho se socialistick´ y feminismus nedomn´ıvá, ˇze nerovnosti leˇz´ı jen v oblasti politického a právn´ıho znev´ yhodnˇen´ı, které by bylo moˇzno napravit rovnou ochranou zákona nebo vytvoˇren´ım stejn´ ych moˇznost´ı. Tvrd´ı, ˇze vztah mezi pohlav´ımi má koˇreny v samotné soci´ aln´ı struktuˇ re a nic jiného neˇz strukturáln´ı promˇena (sociáln´ı revoluce) nem˚ uˇze nab´ıdnout ´ redn´ım tématem socialistického femiperspektivu skuteˇcné emancipace. Ustˇ nismu proto je, ˇze patriarchát lze vysvˇetlit jen z hlediska sociáln´ıch a ekonomick´ ych faktor˚ u. Socialistick´ y feminismus se domn´ıval, ˇ ze vyk´ az´ an´ı ˇ zen do sf´ ery dom´ acnosti slouˇ z´ı ekonomick´ ym z´ ajm˚ um kapitalismu. Ve své roli domác´ıch pan´ı“ osvobozuj´ı ˇzeny muˇze od bˇremene domác´ıch ” prac´ı a v´ ychovy dˇet´ı, coˇz muˇz˚ um umoˇzn ˇuje, aby se vˇenovali placenému a produktivn´ımu zamˇestnán´ı. Nˇekteré feministky tvrdily, ˇze je to právˇe neplacená domác´ı práce, která m˚ uˇze za odsouzen´ı ˇzen k finanˇcn´ı závislosti na manˇzelech, ˇc´ımˇz se vytváˇr´ı systém sociáln´ı nerovnosti. Kampaˇ n pod heslem Mzdu za ” práci v domácnosti!“ m´ıˇrila právˇe na to, aby ˇzeny dosáhly finanˇcn´ı a ekonomické nezávislost, a aby spoleˇcnost uznala, ˇze jejich práce je také produktivn´ı a ˇze si zasluhuje, aby za ni spoleˇcnost platila. ´ ı feminismus Radikaln´

Radikáln´ı feminismus se d´ıvá na rodové rozd´ıly jako na jedno ze základn´ıch kritéri´ı sociáln´ı diferenciace. U nˇekter´ ych feministek se jedná o nejv´ yznamnˇ ejˇ s´ı zdroj nespravedlnosti ve spoleˇ cnosti. Radikáln´ı feministky trvaly na tom, ˇze spoleˇcnost je tˇreba poj´ımat a popisovat jako patriarcháln´ı“, aby ” tak vystoupila na povrch centr´ aln´ı role sexu´ aln´ıho u ´tlaku, podobnˇe jako socialisté pouˇz´ıvaj´ı pojem kapitalistick´ y“, aby obrátili pozornost k ekono” ’ mickému vykoˇrist ován´ı. V knize Sexuáln´ı politika nazvala Kate Millett patriarchát sociáln´ı konstantou“, která procház´ı vˇsemi politick´ ymi, sociáln´ımi ” a ekonomick´ ymi strukturami. Rozd´ılné u ´lohy muˇz˚ u a ˇzen maj´ı p˚ uvod v procesu formov´ an´ı“, protoˇze od nej´ utlejˇs´ıho vˇeku jsou chlapci a dˇevˇcata nabá” dáni k tomu, aby se podˇr´ıdili své specifické rodové identitˇe. K tomuto docház´ı v rodinˇ e jako hlavn´ı instituci patriarch´ atu. Proti patriarchátu by se mˇelo bojovat politikou uvˇedomován´ı“ (diskuse a uvˇedomˇen´ı si diskriminace ” podle pohlav´ı).

6.7

Environmentalismus

Myˇslenka, ˇze vztah mezi ˇclovˇekem a pˇr´ırodou má politickou d˚ uleˇzitost je relativnˇe mladá. Aˇz do 60. let 20. stolet´ı povaˇzovala vˇetˇsina politick´ ych myslitel˚ u pˇr´ırodu za ekonomick´ y zdroj“, kter´ y byl lidem k dispozici. V environmen”

112

talismu se projevuje znepokojen´ı nad ˇskodami, které svˇetu pˇr´ırody p˚ usob´ı zrychluj´ıc´ı se tempo ekonomického rozvoje a starost o klesaj´ıc´ı kvalitu lidské existence i o samo pˇreˇzit´ı lidského rodu. Term´ın environmentalismus se pouˇz´ıvá od 50. let 20. stolet´ı k oznaˇcen´ı ˇsiroké ˇskály idej´ı a teori´ı, pro nˇeˇz je charakteristické základn´ı pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze ˇ zivot ˇ clovˇ eka je tˇ reba pochopit v souvislosti se svˇ etem pˇ r´ırody. Environmentalismus vycház´ı z toho, ˇze vˇsechny tradiˇcn´ı doktr´ıny a ideologie jsou antropocentrick´ e a zaloˇzené na aroganci humanismu“. Konvenˇcn´ı ideologická pˇresvˇedˇcen´ı i politické teorie ” analyzuj´ı svˇet pomoc´ı lidsk´ ych a spoleˇcensk´ ych kategori´ı. Z toho plyne, ˇze at’ uˇz jsou rozd´ıly mezi r˚ uzn´ ymi tradicemi politického myˇslen´ı jakékoli, shodnou se na tom, ˇze politika by mˇ ela pˇ risp´ıvat k vˇ etˇ s´ımu materi´ aln´ımu dostatku dosahovan´ emu st´ ale efektivnˇ ejˇ s´ım uˇ z´ıv´ an´ım pˇ r´ırody (pˇr´ıroda má b´ yt ovládnuta a produktivnˇe vyuˇzita). Environmentalismus se vˇsak snaˇz´ı nalézt mezi lidsk´ ym svˇetem a pˇr´ırodou“ novou rovnov´ ahu. To nˇekteˇr´ı ” environmentalisté povaˇzuj´ı za kl´ıˇc k pˇreˇzit´ı lidstva. Obhajoba environmentáln´ıho postoje, která je formulována na základˇe nutnosti zachovat ekosyst´ emy kv˚ uli pˇ reˇ zit´ı ˇ clovˇ eka, je vˇsak stále antropocentrickou (ˇclovˇekostˇrednou) perspektivou, protoˇze si cen´ı pˇr´ırodu jen proto, co m˚ uˇze pˇrinést lidem. Jin´ y pohled pˇredkládá ideu, ˇze smyslem lidského ˇzivota je napomoci uchován´ı pˇr´ırody ne z instrumentáln´ıch d˚ uvod˚ u, ale kv˚ uli jej´ı inherentn´ı hodnotˇ e. To je neantropocentrické – ekocentrick´ e– od˚ uvodnˇen´ı environmetalismu. Environmentalismus tak lze rozdˇelit do dvou vˇ etv´ı. Na jedné stranˇe je to antropocentrismus, kter´ y vyr˚ ustá z pˇresvˇedˇcen´ı o tom, ˇze pˇr´ıroda má hodnota jen z hlediska ˇclovˇeka a pro ˇclovˇeka (instrumentálnˇe). Na druhé stranˇe pak lze naj´ıt holistick´ y ekocentrismus, kter´ y mluv´ı o ochranˇe pˇr´ırody kv˚ uli j´ı inherentn´ı hodnotˇe (ekocentrismus) a nemluv´ı o ochranˇe jednotliv´ ych ˇcást´ı pˇr´ırody, ale jej´ıho celku (holismus). Do druhé kategorie patˇr´ı hlubinná ekologie (viz n´ıˇze).

Antropocentrismus

Ekocentrismus

Problémem environmentalismu je mnohost a promˇenlivost politick´ ych pˇredstav, které jsou s n´ım spojeny. Vedle ekoanarchist˚ u kladouc´ıch d˚ uraz na ˇzivot v decentralizovan´ ych komunitách existuj´ı ekosocialist´ e, kteˇr´ı spojuj´ı budoucnost odpovˇedného vztahu k pˇr´ırodˇe s existenc´ı ekologicky citlivého státu. Stejnˇe tak vedle tˇech, kteˇr´ı spoléhaj´ı na existuj´ıc´ı instituce a mechanismy politického pˇresvˇedˇcován´ı (um´ırnˇen´ı ekologové neboli svˇetle zelen´ı“) ” existuj´ı zastánci radikáln´ıch ˇreˇsen´ı, kteˇr´ı by byli schopni mobilizovat pro ekologickou pˇrestavbu i potenciálnˇe násilné prostˇredky (radikáln´ı ekologové neboli tmavˇe zelen´ı“). Nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı pozice, které se v rámci environmenta” lismu vyr´ ysovaly, jsou: 1. Reformistick´ y environmentalismus. Je zaloˇzen na pˇredstavˇe tr” vale udrˇzitelného rozvoje“ nebo podobném principu, tj. pˇredstavˇe, ˇze nen´ı tˇreba radikáln´ıch ˇreˇsen´ı, ale jen urˇcit´ ych u ´prav stávaj´ıc´ıch politik a politick´ ych program˚ u, aby se otázky ochrany ˇzivotn´ıho prostˇred´ı zaˇcaly brát v u ´vahu. Reformn´ı pˇr´ıstup vycház´ı z v´ıry v racion´ aln´ı osobn´ı z´ ajem. Lidé byli dlouho slep´ı k ekologick´ ym problém˚ um, ale ve chv´ıli, kdy si tyto problémy uvˇedom´ı a spolu s t´ım si uvˇedom´ı, ˇze je jejich ˇreˇsen´ı v zájmu jejich a jejich dˇet´ı, budou moci je napravit.

113


2.

3.

4.

5.

114

Reformistick´ y environmentalismus charakterizuje v´ıra v aplikovatelnost správnˇe nastaven´ ych“ státn´ıch politik. Jde o antropocentrick´ y ” pˇ r´ıstup, kter´ y je kritizován radikálnˇejˇs´ımi environmentalisty ( tmavˇe ” zelen´ ymi“), kteˇr´ı nevˇeˇr´ı, ˇze takov´ y pˇr´ıstup zaloˇzen´ y na sebezájmu m˚ uˇze fungovat: dokud lidé nenadˇrad´ı respekt k pˇr´ırodˇe sv´ ym zájm˚ um, ˇzádné zmˇeny se nedosáhne. Hlubinnˇ e ekologick´ e kˇ r´ıdlo. Na rozd´ıl od reformistického proudu vˇeˇr´ı v radikáln´ı pˇrestavbu spoleˇcnosti. Tito ekologové poˇzaduj´ı totáln´ı hodnotovou promˇenu ve spoleˇcnosti – v tomto smyslu jde o svého druhu utopick´ e myˇ slen´ı. Do tohoto tábora patˇr´ı také zast´ anci bioregionalismu, kteˇr´ı navrhuj´ı alternativn´ı uspoˇrádán´ı lidsk´ ych spoleˇcnost´ı, totiˇz ne na základˇe politick´ ych, ale pˇ r´ırodn´ıch hranic. Bioregiony jsou ekologicky a biologicky samostatné jednotky (v rámci takov´ ych bioregion˚ u existuj´ı stabiln´ı ekosystémy, v nichˇz mohou lidé ˇz´ıt v rovnováze s pˇr´ırodou). Tyto regiony by byly samostatné (autarkn´ı) a nepˇrelidnˇené (proto by podle zastánc˚ u umoˇznily realizaci mechanism˚ u pˇr´ımé demokracie). Byla by to samostatná u ´zem´ı, která by ˇzila v rovnováze s okol´ım a omezila by tak potˇrebu obchodu i cestován´ı. Vyˇzadovala by vˇsak mechanismy kontroly populace. Podle kritik˚ u v sobˇe proto takové vize obsahuj´ı potenciálnˇe nebezpeˇcné tendence ve formˇe podˇr´ızen´ı jedince zájm˚ um mimolidského nadindividuáln´ıho celku. Eko-liber´ aln´ı kapitalismus. Tato pozice vˇeˇr´ı v to, ˇze nejlépe ˇzivotn´ı prostˇred´ı ochrán´ı trh (resp. institut soukrom´ eho vlastnictv´ı). V souˇcasnosti z´ıskává na popularitˇe. Ve svˇetˇe jiˇz existuj´ı soukromé parky – rozsáhlá u ´zem´ı, která patˇr´ı bohat´ ym jednotlivc˚ um, kteˇr´ı je koupily za u ´ˇcelem konzervace. Sem patˇr´ı také v´ıra v zelen´ e podnik´ an´ı“ ” odpov´ıdaj´ıc´ı na poptávku post-materiáln´ıch konzument˚ u vyˇzaduj´ıc´ıch zelené“ produkty. ” Eko-socialismus. Tato verze environmentalismu vycház´ı z marxistické anal´ yzy. Za ekologické problémy m˚ uˇze kapitalismus a tyto problémy mohou b´ yt odstranˇeny pouze odstranˇen´ım kapitalistického systému. V socialismu, kde bude existovat spoleˇcné vlastnictv´ı v´ yrobn´ıch prostˇredk˚ u, bude zdroj˚ u pouˇz´ıváno v souladu s potˇrebami nejen souˇcasné, ale i budouc´ıch generac´ı. Je vˇsak tˇreba si uvˇedomit, ˇze mezi klasicky socialistick´ ym programem ( prov´ yrobn´ım“) a programem zelen´ ym ” existuj´ı d˚ uleˇzité rozpory. Soci´ alnˇ e demokratick´ a (nemarxistick´ a) verze eko-socialismu spojuje ochranu pˇr´ırody s ekologicky osv´ıcen´ ym st´ atem, kter´ y jej´ımu vykoˇrist’ován´ı uˇcin´ı pˇr´ıtrˇz. Soci´ aln´ı ekologismus neboli anarchoenvironmentalismus. Anarchoenvironmentalismus tvrd´ı, ˇze mezi principy anarchismu a environmentalismu existuje jednoznaˇcná shoda. Anarchisté vˇeˇr´ı ve spoleˇcnost bez státu, v n´ıˇz by se rozmanité formy ˇzivota samoorganizovaly a spontánnˇe udrˇzovaly. Existuje zde jasná paralela s harmoni´ı pˇ r´ırodn´ıho ˇ r´ adu: anarchistické odm´ıtán´ı vlády nad lidskou spoleˇcnost´ı je paralelou ekologického varován´ı pˇred lidskou vládou nad svˇetem pˇr´ırody. Sociáln´ı anarchisté tedy pˇrirovnávaj´ı anarchistickou komunitu k ekosystému a tvrd´ı, ˇze pro oba je charakteristická u ćta k rozmanitosti,

rovnov´ aze a harmonii. Soulad je také v myˇslence decentralizovan´ e organizace spoleˇ cnosti ve formˇe sobˇestaˇcn´ ych komunit ˇzij´ıc´ıch v d˚ uvˇerném vztahu s pˇr´ırodou. 6. Reakˇ cn´ı environmentalismus. Environmentalismus nebyl vˇzdy spojován s pokrokov´ ymi pˇredstavami. Existuje také konzervativn´ı a reakˇcn´ı forma environmentalismu – ekokonzervatismus jako odraz romantické a nostalgické touhy po venkovském zp˚ usobu ˇzivota, kter´ y je ohroˇzen modernizac´ı a urbanizac´ı. Tato verze nepˇredpokládá budován´ı decentralizované spoleˇcnosti, ale návrat k jiˇz vyzkouˇsené pˇredindustriáln´ı spoleˇcnosti.

6.8

ˇ Fasismus

Zat´ımco liberalismus, konzervatismus a socialismus pocházej´ı z 19. stolet´ı, faˇsismus je d´ıtˇetem 20. stolet´ı. Nejv´ yraznˇeji se faˇsismus projevil v Itálii a Nˇemecku. V Itálii vznikla faˇsistická strana v roce 1919, jej´ı v˚ udce Benito Mussolini byl v roce 1922 jmenován premiérem a v roce 1926 vznikl faˇsistick´ y stát jedné strany. Nˇemecká nacionálnˇe socialistická dˇelnická strana byla také zaloˇzena v roce 1919 a pod veden´ım Adolfa Hitlera pˇrevzala styl Mussoliniho faˇsist˚ u – Hitler se stal kancléˇrem v roce 1933. Faˇsismus byl antiracion´ aln´ı, antiliber´ aln´ı, antikapitalistick´ y, antiburˇ zoazn´ı a antikomunistick´ y. Narozd´ıl od jin´ ych ideologi´ı se faˇsismu nedostává racionáln´ı a soudrˇzné filosofie, faˇsisté si nelibovali v abstraktn´ıch idej´ıch a radˇeji vyznávali ˇciny“. Faˇsismus je proto sp´ıˇse hnut´ım veden´ ym ” urˇcit´ ym svˇetov´ ym názorem (Weltanschauung) neˇz systematickou ideologi´ı. Ve svém jádru byl faˇsismus revoluˇcn´ı, ale jinak, neˇz se toto slovo chápe: byl sp´ıˇse revoluc´ı ducha, revoluc´ı lidsk´ eho vˇ edom´ı, jej´ıˇz c´ılem bylo vytvoˇren´ı nového typu ˇclovˇeka ( Nov´ y muˇz“, Faˇsistick´ y muˇz“). Mˇel to b´ yt hr” ” dina motivovan´ y ct´ı a sebeobˇetován´ım, ochotn´ y rozpustit se v soci´ aln´ım celku a zemˇr´ıt pro slávu svého národa ˇci rasy: jako takov´ y byl antitez´ı liberalismu. Faˇsismus povaˇzuje za nejvyˇsˇs´ı dobro ˇclovˇeka ˇzivot nekoneˇ cn´ eho sebeobˇ etov´ an´ı, proˇ zit´ y v tot´ aln´ı a militantn´ı oddanosti národn´ımu státu, jeˇz ho absorbuje, odsouvá stranou kaˇzd´ y jin´ y pˇredmˇet lidsk´ ych cit˚ u a vyˇzaduje bezprostˇredn´ı oddanost faˇsistickému v˚ udci.

Rysy faˇsismu

Charakteristick´ ymi rysy faˇsismu jsou: 1. Antiracionalismus. Jedn´ım z prvn´ıch, kdo uplatnil antiracionalismus v politice, byl francouzsk´ y syndikalista Georges Sorel. Ve sv´ ych ´ ach o násil´ı (1908) vyzdvihl v´ Uvah´ yznam politick´ ych m´ yt˚ u“, které ” nejsou jen pasivn´ım popisem reality, n´ ybrˇz v´ yrazem v˚ ule“, která vy” volává emoce a akci. Sorel se domn´ıval, ˇze revoluˇcn´ı potenciál proletariátu m˚ uˇze z jeho dˇr´ımot probudit m´ ytus generáln´ı stávky“. Faˇsis” mus pˇredstavuje podobnou politiku v˚ ule – faˇsistické ideje jsou málo koherentn´ı a precizn´ı, jejich c´ılem je aktivismus mas ˇr´ızen´ y v˚ ul´ı v˚ udce. 2. Boj. Faˇsismus charakterizuje v´ıra v boj jako zp˚ usob osvˇedˇcen´ı se. Je to prub´ıˇrsk´ y kámen lidské existence a v´ alka je nejvyˇ sˇ s´ı zkouˇ skou. Faˇsismus klade na jednu rovinu dobro“ a s´ılu a zlo“ a slabost. Kdyˇz se ” ”

115


glorifikuje v´ıtˇezstv´ı siln´ ych, uct´ıvaj´ı se moc a s´ıla kv˚ uli jim samotn´ ym, jako samo´ uˇcel: slabost´ı se opovrhuje a likvidace slab´ ych a nepˇripraven´ ych je v´ıtána. Faˇsistická pˇredstava ˇzivota jako vˇ eˇ cn´ eho boje“ mu ” nakonec vtiskla expanzivn´ı charakter. Vlastnosti národa lze ˇslechtit jen v konfliktech a mohou se projevit jen ve v´ yboj´ıch a v´ıtˇezstv´ıch. Jasnˇe se to odrazilo v c´ılech zahraniˇcn´ı politiky, které Hitler popsal v knize Mein Kampf (1925) jako Lebensraum na v´ ychodˇe. Stát existuje jen pokud se vyv´ıj´ı, zastaven´ı se rovná smrti. Stát je nejen v˚ ul´ı uskuteˇcn ˇuj´ıc´ı se uvnitˇr, n´ ybrˇz také moc´ı uplatˇ nuj´ıc´ı se navenek – národ, pokud chce ˇz´ıt, mus´ı vyvinout v˚ uli k moci, jinak ˇzivoˇr´ı a stane se koˇrist´ı silnˇejˇs´ıho národa, kter´ y svou moc uplatˇ nuje. 3. V˚ udcovstv´ı a elit´ aˇ rstv´ı. Faˇsismus se vyznaˇcuje nepˇrátelstv´ım k ideji rovnosti a stoj´ı na v˚ udcovském principu“. Mussolini se tituloval Il ” Duce a Hitler Der F¨ uhrer – v˚ udce byl symbolick´ ym ztˇelesnˇen´ım lidu, autorita v˚ udce byla nezpochybnitelná, protoˇze on znal skuteˇcnou“ ” v˚ uli lidu. Lid se vyjadˇruje prostˇrednictv´ım V˚ udce a on definuje zájmy a potˇreby lid´ı a ukazuje jim jejich osud. V˚ udcovsk´ y princip je základn´ı hodnotou faˇsistického státu – v˚ udce má neomezenou státoprávn´ı moc a nezpochybnitelnou ideologickou autoritu. V˚ udce mus´ı m´ıt pˇr´ım´ y kontakt se sv´ ym lidem, obvykle na organizovan´ ych masov´ ych shromáˇzdˇen´ıch, na lidov´ ych manifestac´ıch atd. 4. Socialismus a korporatismus. Faˇsismus vyzdvihuje komunitu (národ) a kapitalismus hroz´ı d´ıky svému zaloˇzen´ı na individualistické doktr´ınˇe podkopán´ım této komunity. Kapitalismus stoj´ı na materialismu a touze po osobn´ım prospˇechu ( obchodnické ctnosti“), zat´ımco faˇsis” mus si chce podmanit svˇet ( váleˇcnické ctnosti“). Faˇ sistick´ y socia” lismus byl proto protiindividualistick´ y i protiburˇ zoazn´ı, snaˇzil se o nalezen´ı tˇret´ı cesty“ mezi kapitalismem a socialismem, kterou ” vidˇel v korporatismu jako systému stoj´ıc´ım na funkcionáln´ım propojen´ı pr˚ umyslov´ ych odvˇ etv´ı a st´ atu. Korporativismus byl zaloˇzen na názoru, ˇze podnikatelé a pracuj´ıc´ı jsou svázáni do organického celku, spoleˇcenské tˇr´ıdy nejsou ve vzájemném antagonismu, n´ ybrˇz harmonicky spolupracuj´ı pro obecné blaho a národn´ı zájem. V tˇr´ıdn´ıch vztaz´ıch vˇsak stát mus´ı vystupovat jako prostˇredn´ık, protoˇze odpov´ıdá za to, ˇze národn´ı zájem dostane pˇrednost pˇred u ´zce vymezen´ ymi skupinov´ ymi zájmy. 5. Militantn´ı nacionalismus. Faˇsismus zdˇedil tradici ˇsovinistického a expanzionistického nacionalismu, kter´ y se vyvinul pˇred 1. svˇetovou válkou. Ve faˇsismu neˇslo jen o patriotismus, ale o vytvoˇren´ı militantn´ıho smyslu pro národn´ı spolupatˇriˇcnost. Faˇsismus ztˇelesˇ noval pocit mesi´ aˇ ssk´ eho a fanatického poslán´ı, perspektivu n´ arodn´ı obrody a znovuzrozen´ı n´ arodn´ı hrdosti. Z toho plynul expansionismus, válka a imperiáln´ı snahy. ˇ Italsky´ fasismus

Rozliˇsujeme dvˇe vˇetve faˇsismu: italskou (zd˚ urazˇ nuje roli vˇsemocného státu) a nacistickou, nˇ emeckou, která byla zaloˇzena na rasismu. Pod´ıvejme se nej-

116

prve na italsk´ y faˇsismus. V´ yznam, kter´ y Mussolini a faˇsisté pˇrikládali státu, lze pochopit pˇres prizma italsk´ ych dˇejin. I kdyˇz se formáln´ı sjednocen´ı zavrˇsilo v roce 1871, zemˇe z˚ ustala i nadále rozdˇelena – nejv´ yznamnˇejˇs´ı byl rozd´ıl mezi pr˚ umyslov´ ym severem a agrárn´ım jihem. Mussoliniho c´ılem pak bylo vytvoˇren´ı národn´ıho povˇedom´ı – vytvoˇren´ı italsk´ eho n´ aroda. Podstatou italského faˇsismu byl totalit´ arn´ı ide´ al, tj. totáln´ı podˇr´ızen´ı jedinc˚ u státu ˇ VE STAT ´ E, ˇ NIC PROTI STATU, ´ ´ ( VSE NIC MIMO STAT.“) Od obˇcana ” se vyˇzadovala oddanost a posluˇsnost, ˇzivot jedince mˇel slouˇzit zájm˚ um zemˇe. Stát faˇsisty fascinoval také proto, ˇze v nˇem vidˇeli n´ astroj modernizace. Mussolini pˇritom nechtˇel budovat autoritativn´ı reˇzim, ale totalitn´ı st´ at, kterému ˇslo o totáln´ı kontrolu nejen ve sféˇre politické, ale také v hospodáˇrstv´ı, ˇskolstv´ı, mládeˇznick´ ych organizac´ıch, c´ırkvi, umˇen´ı, kultuˇre a rodinˇe (viz také odd´ıl 10.2). ˇ Nemeck y´ nacismus

Jak jiˇz ˇreˇceno, nˇemecká verze faˇsismu – nacismus – vyr˚ ustala z rasistické doktr´ıny. Rasistick´ e uˇ cen´ı vycház´ı ze dvou základn´ıch pˇredpoklad˚ u: prvn´ı ˇr´ıká, ˇze lidstvo lze rozdˇelit na základˇe biologick´ ych ˇci genetick´ ych znak˚ u na rasy“ (ve skuteˇcnosti se vˇsak v rasov´ ych kategori´ıch prom´ıtaj´ı kulturn´ı ste” reotypy). Druh´ y pˇredpoklad ˇr´ıká, ˇze rasov´ e rozd´ıly jsou v jist´ em ohledu politicky d˚ uleˇ zit´ e a vlastnˇ e nejd˚ uleˇ zitˇ ejˇ s´ı ze vˇ sech spoleˇ censk´ ych dˇ el´ıtek, d˚ uleˇzitˇejˇs´ı neˇz tˇr´ıdn´ı nebo národn´ı pˇr´ısluˇsnost. Z toho pak mohou plynout dvˇe konsekvence: bud’ rasisté vˇeˇr´ı v pˇrirozenost rasové segregace nebo mohou b´ yt pˇresvˇedˇceni o nadˇrazenosti urˇcité rasy a vˇeˇrit, ˇze je pˇrirozenˇe nadˇrazena jin´ ym. Nacismus je nejnázornˇejˇs´ım pˇr´ıkladem politické filosofie spoˇc´ıvaj´ıc´ı na doktr´ınˇ e rasov´ e nadˇ razenosti.

Rasismus

Jiˇz v 19. stolet´ı doˇslo k promˇenˇe charakteru antisemitismu (nenávisti v˚ uˇci ˇ um). Vznik vˇedy o rasách“ vedl k tomu, ˇze se o Zidech ˇ Zid˚ zaˇcalo mlu” vit ne jako o náboˇzenské, ekonomické ˇci kulturn´ı, ale jako o rasové skupinˇe. Nˇ emeck´ y rasismus pak pˇripsal zásluhy za veˇsker´ y kulturn´ı v´ yvoj ˇ nˇemeckému zp˚ usobu ˇzivota, zat´ımco Zidy popsal jako tˇelesnˇe, duˇsevnˇe a mo” rálnˇe degenerované“. T´ım pˇripravil cestu nacistické ideologii, která vykreslila svˇet v pseudoreligiózn´ıch pojmech jako boj o nadvládu mezi Nˇemci (dobro) ˇ a Zidy (zlo). V Hitlerovˇe svˇetonázoru tak dominovala idea konfliktu dobra ˇ a zla, prom´ıtnut´ a do rasov´ eho boje mezi Nˇ emci a Zidy. Z pˇresvˇedˇcen´ı o pˇrirozené nadˇrazenosti árijské rasy plynul expanzionizmus ospravedlnˇen´ y právem panské rasy vládnout ostatn´ım a z vypjatého antisemitismu vyrostlo koneˇ cn´ e ˇ reˇ sen´ı ˇ zidovsk´ e ot´ azky“, které vyvrcholilo v hr˚ uzách ” holocaustu.

6.9

Nacionalismus

Nacionalismus chápeme ve dvoj´ım smyslu. Jednak se jedná o politickou ideologii a jednak o soci´ aln´ı proces konstituce modern´ıch národ˚ u, kter´ y byl tlaˇcen nacionalistickou ideologi´ı. Pod´ıvejme se nejprve na nacionalismus jako sociáln´ı proces. V tomto smyslu je nacionalismus vidˇen jako aspekt

117


E. Gellner

ˇsirˇs´ıho procesu modernizace: napˇr. podle E. Gellnera je nacionalismus spojen s industrializac´ı, která rozb´ıj´ı uzavˇren´ y charakter zemˇedˇelsk´ ych komunit pˇredmodern´ı agrárn´ı spoleˇcnosti i dˇediˇcnou kontinuitu systému spoleˇcensk´ ych rol´ı (viz odd´ıl 1.1). Rod´ıc´ı se modern´ı spoleˇcnost naopak podnˇecovala soci´ aln´ı mobilitu, touhu jedinc˚ u prosadit se a uspˇet v soutˇeˇzi, a proto potˇrebovala nˇejak´ y nov´ y zdroj kulturn´ı soudrˇ znosti. Ten dodal právˇe nacionalismus. Fungován´ı modern´ı spoleˇcnosti se op´ırá v´ıce o oˇcekáván´ı ekonomického r˚ ustu a zlepˇsen´ı materiáln´ı situace vˇetˇsiny lid´ı neˇz o násil´ı mocenské elity ˇci o v´ıru ve vˇeˇcnost daného ˇrádu. S t´ım souvis´ı rostouc´ı dˇelba práce a spolu s n´ı také propojován´ı stále vˇetˇs´ıch mas lid´ı: podm´ınkou jejich spolupráce je vˇsak uˇz´ıván´ı jednoho komunikaˇ cn´ıho prostˇ redku nev´ azan´ eho na m´ıstn´ı kontexty. S pˇr´ıchodem industrializace se proto stává nutn´ ym vˇseobecné zvládnut´ı ˇcten´ı a psan´ı ve standardizovan´ em jazyce. Docház´ı ke kulturn´ı homogenizaci spoleˇ cnosti, k n´ıˇz pˇrisp´ıvá také vydˇelován´ı správn´ıho centra v podobˇe centralizovaného státu. Sjednocuj´ıc´ı se trh a centralizuj´ıc´ı se st´ atn´ı moc jsou proto podm´ınkami vzniku n´ aroda, kter´ y se v souvislosti s demokratizac´ı absolutistick´ ych stát˚ u stává pomysln´ ym lidem“ (zdrojem politické moci – viz kapitola 7). ” D´ıky zavádˇen´ı povinné ˇskoln´ı docházky je rozmanitost m´ıstn´ıch kulturn´ıch zvláˇstnost´ı postupnˇe nahrazována jednotou n´ arodn´ı kultury. Nacionalismus se tak objevuje jako modern´ı fenomén spolu s rozvojem modern´ıho státu a modern´ıho industriáln´ıho systému.

B. Anderson

Podle Benedicta Andersona lze tento nov´ y typ kolektivity nazvat spoleˇ cen” stv´ım pˇ redstavy“ (imagined community). Pˇr´ısluˇsn´ıci národa se na rozd´ıl od ˇclen˚ u jedné rodiny, kmene ˇci vesnice neznaj´ı, ale pˇresto si sami sebe pˇredstavuj´ı jako spoleˇcenstv´ı. Základn´ı podm´ınkou pˇredstavitelnosti modern´ıho národa vˇsak bylo pˇredevˇs´ım spojen´ı rozvoje kapitalistické ekonomiky s objevem knihtisku, coˇz Anderson vyjadˇruje oznaˇcen´ım tiskov´ y kapita” lismus“. Jsou to pak noviny a romány, které podle Andersona zakládaj´ı moˇznost pˇredstavit si národn´ı spoleˇcenstv´ı, k nˇemuˇz patˇr´ıme. I kdyˇz za náˇs ˇzivot m˚ uˇzeme poznat jen hrstku z milión˚ u pˇr´ısluˇsn´ık˚ u národa, d´ıky sd´ılené spotˇrebˇe tiskov´ ych produkt˚ u si m˚ uˇzeme pˇredstavit komunitu ˇctenáˇr˚ u. (text sleduje v´ yklad v Barˇ sa, Strmiska 1999: 20–23). Nacionalismus tak chápeme jako ˇsirˇs´ı sociáln´ı proces. Lze o nˇem vˇsak hovoˇrit také ve smyslu ideologie ˇci doktr´ıny – politického programu, kter´ y nesl v´ yˇse popsan´ y proces. Jádrem nacionalismu jako doktr´ıny je pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze n´ arody si musej´ı vl´ adnout samy“. V Gellnerovˇe definici je nacionalis” mus p˚ uvodnˇe politick´ y princip, kter´ y tvrd´ı, ˇze politická a národn´ı jednotka ” mus´ı b´ yt shodné.“ Podle Heywooda se jedná o patrnˇe nej´ uspˇeˇsnˇejˇs´ı politické uˇcen´ı, které formovalo modern´ı dˇejiny po celém svˇetˇe. Samotná doktr´ına se zrodila v pr˚ ubˇehu Francouzské revoluce: pˇred t´ım se o zem´ıch uvaˇzovalo jako o ˇ r´ıˇ s´ıch“, kr´ alovstv´ıch“ atd. Revolucionáˇri vˇsak povstali proti Ludv´ıku ” ” XVI. ve jménu lidu a pod t´ımto oznaˇcen´ım chápali francouzsk´ y n´ arod“ ” (ideje ovlivnˇeny Rousseauem: veˇrejná moc mus´ı b´ yt zaloˇzena na suverenitˇe lidu, na obecné v˚ uli – viz odd´ıl 7.4).

118

N´ arod je kulturn´ı entita, skupina lid´ı spojená spoleˇcn´ ymi hodnotami a tradicemi, napˇr´ıklad jazykem, náboˇzenstv´ım a dˇejinami, kteˇr´ı obvykle ˇzij´ı ve stejném zemˇepisném prostoru (Barˇ sa: 1999). St´ at je pak politická instituce, která má suverenitu neboli nejvyˇsˇs´ı a neomezenou moc v rámci vymezen´ ych teritoriáln´ıch hranic (viz odd´ıl 2.2). C´ılem nacionalismu je, aby se národ a stát kryly. V tom se národ liˇs´ı od etnick´ e skupiny – ta má také svou kulturn´ı a historickou identitu, obvykle vázanou na v´ıru ve spoleˇcné pˇredky, ale nemá kolektivn´ı politické aspirace.

Národ

Obvykle se od sebe odliˇsuj´ı dvˇe pojet´ı národa: kulturn´ı a politick´ e. Prvn´ı zd˚ urazˇ nuje, ˇze národy jsou jakési pˇrirozené entity, spoleˇcenstv´ı, do nichˇz patˇr´ıme pˇrirozenˇe (naˇse národn´ı pˇr´ısluˇsnost tak nen´ı otázkou volby, ale osudu). Toto pojet´ı se nˇekdy oznaˇcuje také jako primordialistické“ (tj. maj´ıc´ı ” v´ıru v prap˚ uvodnost národ˚ u). Druhé pojet´ı naopak zd˚ urazˇ nuje historickou podm´ınˇenost národ˚ u a pˇredevˇs´ım je chápe jako spoleˇcenstv´ı sdruˇzená na základˇe loajality jednomu syst´ emu politick´ ych instituc´ı a jedn´ e vl´ adˇ e z´ akona. V tomto pojet´ı se s národem nepracuje jako s kvazi-pˇrirozenou jednotkou, nezd˚ urazˇ nuje se kulturn´ı obsah (etnická identita), ale politická pˇr´ısluˇsnost (obˇcanstv´ı). Pˇr´ısluˇsnost k národu tak nen´ı vˇec´ı osudu, ale volby. Toto pojet´ı umoˇzn ˇuje do národn´ı politické jednotky zahrnout ˇradu etnick´ ych skupin a vyznaˇcuje se tak vnitˇrn´ı kulturn´ı heterogenitou. Pˇr´ıklad

Klasick´ ymi pˇr´ıklady politického pojet´ı jsou napˇr. Velká Británie (sestává ze ˇctyˇr kulturn´ıch“ národ˚ u: Angliˇcan˚ u, Skot˚ u, Velˇsan˚ u a severn´ıch Ir˚ u), ” a USA jako pˇr´ıklad pˇristˇehovalecké zemˇe“, která má multietnick´ y a multikul” turn´ı charakter, kter´ y neumoˇzn ˇuje konstruovat národn´ı identitu na základˇe spoleˇcn´ ych kulturn´ıch a historick´ ych vazeb. Vˇedom´ı pˇrináleˇzitosti k americkému národu bylo naopak vytváˇreno vzdˇelávac´ı soustavou a pˇestován´ım u ćty ke spoleˇcn´ ym hodnotám. Nacionalismus jako doktr´ına m˚ uˇze nab´ yt r˚ uzn´ ych podob. Maj´ı na nˇej vliv konkrétn´ı podm´ınky, v nichˇz je formulován i politické názory jeho protagonist˚ u. K nacionalismu t´ıhli jak liberálové, tak konzervativci, socialisté, faˇsisté a dokonce i komunisté. Proto je nacionalismus pr˚ uˇ rezovou ideologi´ı, která jde napˇr´ıˇc prakticky cel´ ym politick´ ym a ideologick´ ym spektrem. Hlavn´ı politické projevy nacionalismu jsou: 1. Liber´ aln´ı nacionalismus, v nˇemˇz lze spatˇrovat klasickou formu evropského liberalismu. V 19. stolet´ı v Evropˇe byl nacionalismus s liberalismem intimnˇe spojen – napˇr´ıklad v revoluc´ıch roku 1848 se boj za národn´ı nezávislost a sjednocen´ı spojoval s volán´ım po omezen´ e a konstituˇ cn´ı vl´ adˇ e. Podobnˇe jako i jiné formy nacionalismu vycház´ı liberáln´ı nacionalismus z pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze lidstvo se dˇel´ı na soubor národ˚ u, z nichˇz kaˇzd´ y má svou vlastn´ı identitu. Pro tuto formu nacionalismu je pˇr´ıznaˇcné, ˇze myˇ slenku n´ aroda chápe v politickém smyslu a spojuje ji s v´ırou v suverenitu lidu, kterou odvozuje z demokratické tradice Rousseauovy (viz odd´ıl 7.4). Hlavn´ım principem liber´ aln´ıho nacionalismu je tud´ıˇz vˇernost zásadˇe sebeurˇ cen´ı n´ aroda, jej´ımˇz c´ılem

119


je vytvoˇren´ı n´ arodn´ıch st´ at˚ u, tj. stát˚ u, jejichˇz hranice se kryj´ı s hranicemi oddˇeluj´ıc´ımi jednotlivé národy. Liberáln´ı nacionalismus tvrd´ı, ˇze právo na sebeurˇcen´ı má kaˇ zd´ y n´ arod, vˇsechny národy jsou si z tohoto hlediska rovny. C´ılem liberáln´ıho nacionalismu je tud´ıˇz vybudován´ı svˇeta suverénn´ıch národn´ıch stát˚ u. Demokratické národn´ı státy by mˇely b´ yt podle pˇresvˇedˇcen´ı liberáln´ıch nacionalist˚ u m´ırumilovn´ı sousedé, z toho plyne v´ıra v to, ˇze svˇet národn´ıch stát˚ u bude svˇetem bez válek. Liberáln´ı nacionalismus si drˇz´ı individualistick´ a v´ ychodiska liberalismu, která stav´ı jednotlivce nad kaˇzd´ y kolektiv. I podle liberáln´ıch nacionalist˚ u je koneckonc˚ u národn´ı pˇr´ısluˇsnost od˚ uvodnitelná jen na základˇe toho, co poskytuje jednotlivc˚ um – kulturn´ı prostˇred´ı, v nˇemˇz mohou ˇcinit smysluplné ˇzivotn´ı volby. Právˇe národn´ı kultura dává moˇznost liberáln´ım princip˚ um, aby mohly b´ yt realizovány. Proto má na rozvinut´ı své kultury právo kaˇzd´ y národ svˇeta. Kritikov´ e liber´ aln´ıho nacionalismu jej obviˇ nuj´ı z naivismu a romantismu. Liberáln´ı nacionalisté jsou schopni vidˇet svˇetlé stránky nacionalismu, ale potlaˇcuj´ı jeho nebezpeˇcné prvky, které ˇzenou v národnostn´ıch konfliktech skupiny lid´ı proti sobˇe na základˇe jejich národn´ı pˇr´ısluˇsnosti. Liberálové tak poj´ımaj´ı nacionalismus jako jak´ ysi univerzáln´ı princip, ménˇe vˇsak chápou emocionáln´ı s´ılu nacionalismu, kter´ y dokáˇze lidi pˇresvˇedˇcit, ˇze maj´ı bojovat, zab´ıjet a um´ırat za svou zemi“ bez ” ohledu na oprávnˇenost jej´ıch poˇzadavk˚ u. Samotn´ y c´ıl liberáln´ıho nacionalismu je nav´ıc jaksi faleˇsn´ y. Liberáln´ı nacionalisté pˇredpokládaj´ı, ˇze národy ˇzij´ı na u ´zem´ıch, která jim vyhovuj´ı a s u ´zem´ım jin´ ych národ˚ u se nepˇrekr´ yvaj´ı. Státy lze tedy vybudovat tak, aby se s tˇemito u ´zem´ımi kryly. V praxi vˇsak vˇsechny národn´ı státy“ zahrnuj´ı ˇradu jazykov´ ych, ” náboˇzensk´ ych a etnick´ ych skupin, jejichˇz poˇzadavky se mohou dostat do potenciáln´ıho konfliktu jako napˇr´ıklad na u ´zem´ı b´ yvalé Jugoslávie v 90. letech 20. stolet´ı. 2. Konzervativn´ı nacionalismus se objevil o nˇeco pozdˇeji neˇz nacionalismus liberáln´ı. S urˇcit´ ym zpoˇzdˇen´ım se vˇsak nacionalismus stal ˇclánkem pˇresvˇedˇcen´ı vˇetˇsiny, pokud ne vˇsech konzervativc˚ u. Ve Velké Británii to demonstrovala M. Thatcherová svou reakc´ı na v´ıtˇezstv´ı ve válce o Falklandské ostrovy, zˇretelné to je i na urputném euroskepticismu konzervativn´ı pravice. Konzervativn´ımu nacionalismu jde primárnˇe o pˇr´ıslib soci´ aln´ı soudrˇ znosti a veˇ rejn´ eho poˇ r´ adku, kter´ y je ztˇelesnˇen v pocitech n´ arodn´ıho vlastenectv´ı. Lidé podle konzervativc˚ u hledaj´ı bezpeˇc´ı a identitu a k tomu jim slouˇz´ı národn´ı spoleˇcenstv´ı. Konzervativn´ı nacionalismus spoˇc´ıvá v obranˇe hodnot zdˇedˇen´ ych ze spoleˇ cn´ e minulosti, kterou pˇr´ısluˇsn´ıci národa sd´ılej´ı. To m˚ uˇze konˇ zervativn´ımu nacionalismu dát v´ yraznˇe nostalgick´ y charakter. Casto b´ yvá ˇziven pocitem, ˇze národ a jeho pˇreˇzit´ı jsou v ohroˇzen´ı. Proto se v tomto pojet´ı znovu a znovu objevuje volán´ı po jednotˇ e n´ aroda a patriotismu. Patriotismem chápeme pocit vlastenectv´ı, psychické vázanosti na vlastn´ı národ a pˇrináleˇzitost k nˇemu. Podle tohoto pˇresvˇedˇcen´ı je problémem pˇristˇehovalectv´ı, protoˇze má tendenci oslabovat etablovanou národn´ı kulturu a etnickou identitu a vyvolávat nepˇrátel-

120

stv´ı a konflikty. 3. Rozp´ınav´ y nacionalismus má agresivn´ı, militaristickou a rozp´ınavou povahu. V tomto smyslu je u ´pln´ ym protikladem pˇresvˇedˇcen´ı liberáln´ıho nacionalismu, podle nˇehoˇz by mˇel m´ıt kaˇzd´ y národ právo na sebeurˇcen´ı. Rozp´ınav´ y nacionalismus stál za koloniáln´ı expanz´ı evropsk´ ych velmoc´ı a také obˇe svˇetové války byly do znaˇcné m´ıry zp˚ usobeny t´ımto typem nacionalismu. Tento militantn´ı a vybiˇcovan´ y nacionalismus je vˇzdy spojen se ˇ sovinismem, tj. iracionáln´ı v´ırou v nadˇrazenost nebo v˚ udˇc´ı roli vlastn´ı skupiny. Nacionáln´ı ˇsovinismus tak odm´ıtá myˇslenku, ˇze vˇsechny národy jsou si rovny a nahrazuje ji pˇresvˇedˇcen´ım, ˇze národy maj´ı kaˇzd´ y své charakteristické rysy a takto i velmi odliˇsné osudy. Nˇekteré národy se hod´ı k tomu, aby vládly, ostatn´ı k tomu, aby byly ovládány. Tato doktr´ına se zpravidla projevuje v pˇresvˇedˇcen´ı o etnick´ e ˇ ˇ ci rasov´ e nadˇ razenosti (tj. m´ıs´ı se s rasismem). Sovinista chápe sv˚ uj národ jako jedin´ y a zvláˇstn´ı, jako národ v urˇcitém smyslu vyvolen´ y“ ” vládnout ostatn´ım. 4. Protikoloni´ aln´ı nacionalismus je projevem boje proti koloniáln´ı nadvládˇe v rozvojovém svˇetˇe. Je jistou ironi´ı, ˇze nauky a zásady zrozené p˚ uvodnˇe v procesu vytváˇren´ı národ˚ u v Evropˇe obrátila tato podoba nacionalismu proti samotn´ ym evropsk´ ym mocnostem. Antikolonialismus p˚ uvodnˇe ˇcerpal z klasického nacionalismu“ evropského raˇzen´ı ” a byl inspirován liberáln´ı myˇslenkou sebeurˇcen´ı národ˚ u. Rod´ıc´ı se africké a asijské národy se vˇsak nacházely v situaci znaˇcnˇe odliˇsné od ´ ı tˇechto té, která charakterizovala evropské národy v 19. stolet´ı. Usil´ neevropsk´ ych národ˚ u bylo neoddˇelitelnˇe spojeno s pˇrán´ım soci´ alnˇ e se rozvinout a skoncovat s podˇr´ızenost´ı pr˚ umyslovˇe vyspˇel´ ym stát˚ um. C´ıl národn´ıho osvobozen´ı“ tak mˇel svou dimenzi politickou i ekono” mickou. To pomáhá vysvˇetlit, proˇc se protikoloniáln´ı hnut´ı neohl´ıˇzelo po liberalismu, ale po socialismu nebo marxismu-leninismu, kter´ y sliboval rychl´ y pr˚ umyslov´ y rozvoj. C´ıl politické nezávislosti tak splynul s projektem sociáln´ı revoluce. V posledn´ıch desetilet´ıch 20. stolet´ı se v d˚ usledku naruˇsen´ı (ˇcásteˇcnˇe domnˇelé) kulturn´ı homogenity vyspˇel´ ych zem´ı d´ıky imigraci a v d˚ usledku emancipace p˚ uvodnˇe utlaˇcovan´ ych skupin obyvatelstva zaˇcalo hovoˇrit o tzv. multikulturalismu. Tento pojem se uˇz´ıvá jak ve smyslu deskriptivn´ım, tak normativn´ım. Ve smyslu deskriptivn´ım oznaˇcuje kulturn´ı rozr˚ uznˇenost, která vypl´ yvá z toho, ˇze ve spoleˇcnosti existuj´ı skupiny, jejichˇz názory a praktické postupy dávaj´ı vzniknout pocitu zvl´ aˇ stn´ı kolektivn´ı identity. Multikulturalismus znamená vˇzdy rozr˚ uznˇenost skupinovou, vyvˇeraj´ıc´ı z rasov´ ych, etnick´ ych a jazykov´ ych odliˇsnost´ı. V tomto smyslu pojem popisuje realitu dneˇ sn´ıch vyspˇ el´ ych spoleˇ cnost´ı, které jsou kulturnˇe, etnicky a náboˇzensky heterogenn´ı (USA, Francie, Velká Británie atd.).

Multikulturalismus

Ve smyslu normativn´ım (ideologickém) vypl´ yvá z multikulturalismu kladn´ y postoj ke skupinové rozr˚ uznˇenosti a jej´ı podpora, vycházej´ıc´ı bud’ z práva rozmanit´ ych skupin na u ćtu a uznán´ı nebo z oˇcekávaného prospˇechu, kter´ y z moráln´ı a kulturn´ı rozr˚ uznˇenosti má celek spoleˇcnosti. V tomto smyslu

121


se tedy jedná o c´ılenou vstˇ r´ıcnost k odliˇ snosti. Ta na sebe m˚ uˇze vz´ıt nejménˇe dvˇ e podoby. M˚ uˇze se jednat o nekritické pˇrijet´ı plurality, které vˇsak v reálné politice dnes málokdo hlásá, nebot’ taková pˇredstava hroz´ı rozpadem spoleˇcnosti do vzájemnˇe izolovan´ ych skupin. Druhá varianta – tzv. liber´ aln´ı multikulturalismus – spojuje pˇrijet´ı kulturn´ı odliˇsnosti s d˚ urazem na nutnost budován´ı spoleˇ cn´ e loajality ke sd´ılen´ ym politick´ ym instituc´ım spoleˇcnosti. Smyslupln´ y spoleˇcensk´ y pluralismus je podle liberáln´ıch multikulturalist˚ u pˇredstaviteln´ y jen v r´ amci relativnˇ e stabiln´ıho a sd´ılen´ eho politick´ eho r´ amce poskytovan´ eho institucemi liber´ aln´ıho st´ atu. Pˇritakán´ı r˚ uznosti tak jde ruku v ruce s d˚ urazem na politickou integraci – zahrnut´ı vˇsech kulturnˇe odliˇsn´ ych ˇcást´ı do jednoho politického celku. Pak si lze pˇredstavit stabiln´ı a zároveˇ n vnitˇrnˇe pluralitn´ı spoleˇcnost. Multikulturalismus je proto sluˇciteln´ y s liberáln´ım nacionalismem, kter´ y chápe národ v politickém smyslu, je vˇsak v protikladu k jeho konzervativn´ı ˇci dokonce rasistické variantˇe.

Shrnut´ı kapitoly 1. Ideologie je v´ıce ˇ ci ménˇe sklouben´ y systém idej´ı, které jsou základem or-

2.

3.

4.

5.

6. 7.

122

ganizované politické aktivity. O politick´ ych ideologi´ıch hovoˇr´ıme v souvislosti s liberalismem, konzervatismem, socialismem, anarchismem, feminismem, environmentalismem a faˇsismem. Základn´ı hodnoty liberalismu jsou individualismus, svoboda, racionalismus, rovnost, tolerance, v´ıra v konsensus jako základ politické autority a konstitucionalismus. Rozliˇsujeme klasick´ y a modern´ı liberalismus. Zat´ımco prvn´ı vˇeˇr´ı v minimáln´ı stát, druh´ y mu pˇriznává jisté sociáln´ı funkce. Základn´ı hodnoty konzervatismu jsou tradice, pragmatismus, pˇresvˇedˇcen´ı o nedokonalosti ˇclovˇeka, organické pojet´ı spoleˇcnosti, v´ıra v hierarchii, autoritu a v´ yznam majetku pˇri stabilizaci spoleˇcnosti. Zat´ımco paternalistick´ y konzervatismus pˇrij´ımá aktivn´ı stát, myslitelé nové pravice chtˇej´ı jeho vliv v ekonomice minimalizovat. Socialismus se p˚ uvodnˇe rozvinul jako revoluˇcn´ı doktr´ına. V tomto – marxistickém – pojet´ı jde o nastolen´ı beztˇr´ıdn´ı (komunistické) spoleˇcnosti revoluˇcn´ı cestou. Marxismus stál na pˇresvˇedˇcen´ı o v´ yznamu materiáln´ı základny pˇri vysvˇetlován´ı spoleˇcenské zmˇeny, odcizen´ı, tˇr´ıdn´ım boji, nadhodnotˇe a komunismu. Revizionistická verze socialismu, která dala vzniknout sociáln´ı demokracii, se stav´ı k revoluci skepticky a snaˇz´ı se ovlivnit politickou moc demokratickou cestou. V souˇcasné dobˇe se snaˇz´ı o reformulaci socialismu teoretikové a politici tzv. tˇret´ı cesty. Definuj´ıc´ım rysem anarchismu je jeho odpor v˚ uˇci státu a jeho v´ ykonn´ ym a soudn´ım orgán˚ um. Rozliˇsujeme jeho individualistickou a kolektivistickou variantu. C´ılem feminismu je zpochybnit podstatu rodové nerovnosti. Rozliˇsujeme tˇri varianty feminismu – liberáln´ı, socialistick´ y a radikáln´ı. Environmentalismus hodlá naruˇsit domnˇelou samozˇrejmost vykoˇrist’u-

j´ıc´ıho vztahu ˇclovˇeka k pˇr´ırodˇe. Poj´ı se s rozmanit´ ymi politick´ ymi postoji. Proto vedle radikáln´ıch ekolog˚ u existuj´ı také jeho um´ırnˇené varianty. 8. Faˇsismus usiluje o nahrazen´ı liber´ aln´ıho ˇrádu etikou boje. Vyznává kult války, expanzi a totalitn´ı stát. Rozliˇsujeme jeho italskou – etatistickou – a nˇemeckou – rasistickou – variantu. 9. Zdroj soudrˇ znosti modern´ıho státu poskytuje nacionalismus jako v´ yraz kulturn´ı homogenizace jeho teritoria. Spoleˇcné komunikaˇcn´ı médium je nejen podm´ınkou u ´spˇeˇsného v´ ykonu vlády, ale také ekonomické aktivity. Budován´ı trhu, centralizovaného státu a národa ˇslo ruku v ruce. Rozliˇsujeme dvoj´ı pojet´ı národa – kulturn´ı a politické. Rozliˇsujeme také r˚ uzné projevy nacionalismu.

´ Otazky 1. Co je ideologie? 2. Jak ch´ ape ideologii K. Marx? 3. Co jsou z´ akladn´ı liberáln´ı hodnoty? 4. Charakterizujte individualismus. 5. Jakou funkci ve spoleˇ cnosti podle konzervativc˚ u pln´ı tradice? 6. Jak´ y je základn´ı rozd´ıl mezi revoluˇcn´ım socialismem a sociáln´ı demo7. 8. 9. 10. 11. 12.

kraci´ı? Charakterizujte kolektivistick´ y anarchismus. Objasnˇete rozd´ıl mezi pohlav´ım a rodem ve feministickém v´ ykladu. Co je ekocentrismus? V ˇcem se liˇs´ı italsk´ y faˇsismus a nˇemeck´ y nacismus? Co je nacionalismus? Jak se liˇs´ı politické a kulturn´ı pojet´ı národa?

´ ı textu kapitoly Literatura pouˇzita´ pˇri zpracovan´ Barˇ sa, P, Strmiska M.: Národn´ı stát a etnický konflikt. CDK, Brno 1999 Barˇ sa, P.: Politick´ a teorie multikulturalismu. CDK, Brno 1999 ´ Burke, E.: Uvahy o revoluci ve Francii . Brno: CDK, 1997 ´ ´t, M. a kol.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Heywood, A.: Politické ideologie. Viktoria Publishing, Praha 1994 Heywood, A.: Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004 ´, L.: D´ıvˇc´ı válka s ideologi´ı. Slon, Praha 1998 Oates-Indruchova Raphael D. D.: Adam Smith. Odeon, Argo, Praha 1995

123


124

Co je demokracie? Pˇr´ıma´ a zastupitelska´ demokracie ´ ı demokracie Radikaln´ Modely demokracie ´ ı demokracie Formy liberaln´ Volby ´ Volebn´ı systemy

7

Demokracie

7. Demokracie

C´ıl kapitoly V této kapitole se seznám´ıte s nejvlivnˇejˇs´ımi modely demokracie jako zp˚ usobu vládnut´ı. Kapitola tak odpov´ıdá na otázku, jaké existuj´ı modely demokracie a v ˇcem se liˇs´ı. D˚ uraz je kladen na liberálnˇe-demokratick´ y model a jeho r˚ uzné interpretace. V závˇeru kapitoly je zaˇrazen v´ yklad problematiky voleb a volebn´ıch systém˚ u. Tato kapitola vám tak poskytuje pomˇernˇe detailn´ıho pr˚ uvodce demokratick´ ym zˇr´ızen´ım a jeho základn´ımi institucemi.





7.1

Co je demokracie?

ˇ Slovo demokracie pocház´ı uˇz z antického Recka (tato kapitola sleduje v´ yklad ˇek 2003). Stejnˇe v Heywood 2004: 87–105, 248–260 a Hlouˇ sek, Kopec jako jiná slova konˇc´ıc´ı na -kracie“ (napˇr. autokracie, aristokracie) je i slovo ” demokracie sloˇzeninou a to slov kratos“ (tj. moc nebo vládnut´ı) a demos“ ” ” ˇ (tj. lid). Demokracie je tud´ıˇz situace, kdy vl´ adne lid“. Rekov´ e vˇsak slo” vem demos“ p˚ uvodnˇe oznaˇcovali chudé nebo mnoˇzstv´ı. V souladu s t´ım pak ” demokracie byla zˇr´ızen´ım, v nˇemˇz vládne chudá vˇetˇsina.

126

Aristotelés

V Aristotelovˇ e klasifikaci patˇr´ı demokracie mezi nesprávné reˇzimy, nebot’ v n´ı vládnou chud´ı jen ve sv˚ uj vlastn´ı prospˇech (viz odd´ıl 5.2). Neberou tak ohled na obecné blaho, coˇz je podle Aristotela definiˇcn´ım rysem dobrého politického zˇr´ızen´ı. Demokracie je nav´ıc ohroˇzena vnitˇrn´ı nestabilitou, nebot’ lidová vˇetˇsina je náchylná k manipulaci ze strany demagog˚ u. Pˇripomeˇ nme, ˇze principem demokracie je podle Aristotela svoboda. Podobn´ y náhled na demokracii sd´ılel také Aristotel˚ uv uˇcitel Platón.

Platón

I podle Plat´ ona je demokracie vládou svobody. V demokracii m˚ uˇze kaˇzd´ y dˇelat, co se mu zl´ıb´ı. Na druhé stranˇe je vˇsak podle Platóna demokracie nejhezˇc´ım ze vˇsech zˇr´ızen´ı. D´ıky tomu, ˇze umoˇzn ˇuje rozkvést nejr˚ uznˇejˇs´ım

ˇzivotn´ım styl˚ um, vypadá jako pestré roucho, h´ yˇr´ıc´ı vˇsemi barvami“. V de” mokracii nen´ı nikdo k niˇcemu nucen, toto zˇr´ızen´ı zcela rezignuje na to, aby zajistilo vládu tˇech nejlepˇs´ıch. V této obci nevládnou ti, kteˇr´ı k tomu maj´ı dispozice, ale ti, kteˇr´ı si na svou stranu dokáˇz´ı z´ıskat masu. Demokracie tak je v Platónov´ ych oˇc´ıch zˇr´ızen´ım nenároˇcn´ ym, které na své obˇcany neklade ˇzádné poˇzadavky a nech´ a je dˇ elat, co sami uznaj´ı za vhodn´ e. V tomto smyslu je to zˇr´ızen´ı, které vyznává pluralitu ˇ zivotn´ıch cest stejnˇe jako zˇr´ızen´ı, které postr´ ad´ a jak´ ykoli ˇ zebˇ r´ıˇ cek hodnot. Vˇse je dovoleno a kaˇzdá volba má stejnou hodnotu. Nezáleˇz´ı na tom, zda-li nˇekdo ˇzije poˇzivaˇcnˇe a povrchnˇe, nebo jako filosof. V demokracii neexistuj´ı ˇza´dná mˇeˇr´ıtka a zˇr´ızen´ı samo vlastnˇe umoˇzn ˇuje, aby ˇclovˇek mohl ˇz´ıt jeden den jako poˇzitkáˇr a druh´ y jako asketa. V ˇzivotˇe ˇclovˇeka v demokracii nen´ı ˇzádn´ y ˇrád ani nutnost, n´ ybrˇz ” on sám oznaˇcuje tento ˇzivot jako pˇr´ıjemn´ y, svobodn´ y a blaˇzen´ y“. Nenasytná touha po svobodˇe vˇsak pˇrivád´ı demokracii k pádu. V demokracii totiˇz dojde k rozˇ s´ıˇ ren´ı svobody do vˇsech oblast´ı spoleˇcenského ˇzivota, dˇeti pˇrestanou m´ıt u ćtu k rodiˇc˚ um a uˇcitel se bude bát sv´ ych ˇzák˚ u. V posledn´ı fázi jsou na roveˇ n obˇcan˚ u obce postaveni nejen otroci a otrokynˇe, ale také zv´ıˇrata. Tato pˇrem´ıra svobody podle Platóna nakonec demokracii uvrhne do tyranidy. Jak Platón, tak i Aristoteles demokracii vidˇeli jako zˇr´ızen´ı, v nˇemˇz vládnou chud´ı a znev´ yhodnˇen´ı ve sv˚ uj prospˇech a neberou ohled na zájmy obce (celku). Term´ın demokracie byl vˇsak pouˇz´ıván i v jin´ ych v´ yznamech. Podle nˇekter´ ych autor˚ u to pro nˇej pˇredstavuje jisté nebezpeˇc´ı, protoˇze pokud urˇcité oznaˇcen´ı m˚ uˇze kaˇzdému znamenat cokoli, je v nebezpeˇc´ı, ˇze nebude brzy znamenat v˚ ubec nic. Souˇcasné uˇz´ıván´ı pojmu se nav´ıc od v´ yznamu, kter´ y mu pˇrikládali Aristotelés a Platón, podstatnˇe odliˇsuje. Nezapomenutelné vymezen´ı demokracie podal v roce 1864 Abraham Lincoln v Gettysburgu, kde o demokracii hovoˇril jako o vl´ adˇ e lidu, lidem a pro ” lid“. To jasnˇe ukazuje, ˇze demokracie spojuje vládnut´ı s lidem – v tomto smyslu jde o jakousi lidovl´ adu“ v troj´ım smyslu. Demokracie je vládou ” lidu, coˇz znamená, ˇze vláda z´ıskává oprávnˇen´ı (legitimitu) d´ıky podpoˇ re lidu. Demokracie je vládou lidem (jeho prostˇrednictv´ım), coˇz znamená, ˇze lid participuje na v´ ykonu vládnut´ı. Demokracie je vládou pro lid, tzn. snaˇz´ı se jednat pro blaho vˇ sech a ne jen urˇcité u ´zké skupiny. Vzhledem k u ´stˇredn´ımu v´ yznamu pojmu lid v definici demokracie si mus´ıme poloˇzit otázku, kdo je t´ımto pojmem m´ınˇen.

Lincolnova definice

Jedn´ım z hlavn´ıch rys˚ u demokracie je princip politick´ e rovnosti, tj. koncepce upravuj´ıc´ı rozdˇelen´ı politické moci rovn´ ym zp˚ usobem. Podle tohoto principu má kaˇ zd´ y jednotlivec (v politickém smyslu) stejnou v´ ahu – vˇsechny hlasy zn´ı stejnˇe hlasitˇe“. V liberálnˇe-demokratickém pojet´ı to zna” mená rovn´ e rozdˇ elen´ı politick´ ych pr´ av, pˇredevˇs´ım práva volit a b´ yt volen. To se ˇcasto vyjadˇruje zásadou jeden ˇclovˇek, jeden hlas“. Kaˇ zd´ yˇ clovˇ ek ” by tak mˇel b´ yt zahrnut do demokratického lidu. Ve skuteˇcnosti bylo lidové tˇeleso ˇcasto znaˇcnˇe omezeno. Pˇr´ısná omezen´ı volebn´ıho práva existovala ve vˇetˇsinˇe západn´ıch stát˚ u aˇz do 20. stolet´ı a ˇcasto i po jeho urˇcitou ˇcást. Jednalo se o majetkové cenzy nebo vylouˇcen´ı ˇzen. Ve Velké Británii bylo vˇseobecné volebn´ı právo zavedeno aˇz v roce 1929, kdy z´ıskaly volebn´ı právo ˇzeny. V USA

127

7. Demokracie

bylo zavedeno teprve poˇcátkem 60. let 20. stolet´ı, kdy mohli v ˇradˇe jiˇzn´ıch ˇ ycarsku v roce 1971, kdy z´ıskaly vostát˚ u poprvé volit i Afroameriˇcané, ve Sv´ lebn´ı právo tamn´ı ˇzeny. Jedno omezen´ı volebn´ıho práva pˇretrvává doposud a to omezen´ı vˇekem. Práva

Demokratick´ y princip vlády lidu“ m˚ uˇze b´ yt nav´ıc v rozporu s poˇzadavkem ” garance individu´ aln´ıch pr´ av. Pokud se na lid pod´ıváme jako na soudrˇzné tˇeleso, spjaté nˇejak´ ym spoleˇcn´ ym neboli kolektivn´ım zájmem, vid´ıme jej jako nedˇelitelnou jednotku, která vyjadˇruje svou v˚ uli“. Podle tohoto pojet´ı indi” viduáln´ı v˚ ule nemá ˇzádnou váhu, d˚ uraz je kladem na v˚ uli spoleˇcnou. Takové pojet´ı demokracie“ charakterizovalo lidovˇe-demokratické“ – komunistické ” ” – reˇzimy pˇre rokem 1989 ve v´ ychodn´ı Evropˇe. Tyto reˇzimy sice formálnˇe poˇrádaly volby“, v nich vˇsak 99 procent populace vˇzdy posvˇetilo vládnouc´ı ” garnituru. Ta vyuˇz´ıvala celé ˇskály zastraˇsován´ı a mocensk´ ych praktik, aby takového v´ ysledku pravidelnˇe dosáhla. Podobné mechanismy lze identifikovat i v souˇcasn´ ych nedemokratick´ ych reˇzimech, které maj´ı zájem na tom udrˇzovat si demokratickou fasádu. Skuteˇcnˇe existuj´ıc´ı spoleˇcenstv´ı jsou vˇsak vˇzdy nˇejak rozdˇelena a názory v nich se r˚ uzn´ı. Liberálnˇe-demokratické pojet´ı proto spojuje v´ yˇ se charakterizovan´ y princip politick´ e rovnosti s d˚ urazem na pluralismus, jehoˇz podm´ınky mohou b´ yt zajiˇstˇeny jen tehdy, pokud jsou garantována z´ akladn´ı lidsk´ a pr´ ava (viz také n´ıˇze). Modern´ı u ´stavn´ı stát tak stoj´ı na dvou pil´ıˇr´ıch – na (1) respektu k individuáln´ım práv˚ um a (2) demokratickém principu rozhodován´ı. Tento princip vˇsak m˚ uˇze b´ yt vykonáván r˚ uzn´ ymi zp˚ usoby.

7.2

Pˇr´ıma´ a zastupitelska´ demokracie

Základn´ımi dvˇema zp˚ usoby jsou pˇ r´ım´ a a zastupitelsk´ a demokracie. Pˇr´ımá demokracie nˇekdy zvaná také participativn´ı demokracie je zaloˇzena na pˇ r´ım´ e, nezprostˇ redkovan´ e a trval´ e participaci obˇ can˚ u na u ´kolech spojen´ ych s vládnut´ım. Pˇr´ımá demokracie tak st´ırá rozd´ıl mezi vládnouc´ımi a ovládan´ ymi a mezi státem a spoleˇcnost´ı obˇcan˚ u. Je to systém lidové samosprávy. Ve starovˇek´ ych Athénách se vykonávala prostˇrednictv´ım masov´ ych shromáˇzdˇen´ı, k jej´ım nejbˇeˇznˇejˇs´ım modern´ım projev˚ um patˇr´ı instituce referend. Referendum je hlasován´ı, j´ımˇz voliˇci mohou vyjádˇrit sv˚ uj názor na konkrétn´ı otázku veˇrejné politiky. Od voleb se liˇs´ı t´ım, ˇze volby jsou v zásadˇe zp˚ usobem obsazován´ı urˇcité funkce, nikoli pˇr´ımou metodou ovlivˇ nován´ı obsahu politick´ ych opatˇren´ı. V souˇcasné situaci nen´ı referendum zpravidla chápáno jako alternativn´ı zp˚ usob v´ ykonu demokracie, ale jako jeho doplnˇek. Referenda mohou m´ıt r˚ uzn´ y charakter. Jejich v´ ysledek m˚ uˇze b´ yt pro politickou reprezentaci závazn´ y (to m˚ uˇze b´ yt vázáno na urˇcité podm´ınky, napˇr. u ´ˇcasti) nebo m˚ uˇze m´ıt jen poradn´ı charakter (politická reprezentace se j´ım nemus´ı ˇr´ıdit). Referenda mohou b´ yt organizována jak na celostátn´ı, tak také na m´ıstn´ı (lokáln´ı) u ´rovni.

128

K pˇ rednostem referend patˇr´ı: 1. Jsou brzdou proti koncentraci politické moci v rukou vlády. Zajiˇst’uj´ı, ˇze vláda bude jednat v souladu s veˇrejn´ ym m´ınˇen´ım. 2. Napomáhaj´ı politické participaci a t´ım pˇrisp´ıvaj´ı k vytváˇren´ı vzdˇelanˇejˇs´ıho a informovanˇejˇs´ıho voliˇcstva. 3. Posiluj´ı legitimitu politického rozhodován´ı, protoˇze dávaj´ı obˇcan˚ um do ruky nástroj, jak se vyjádˇrit ke konkrétn´ım problém˚ um. 4. Stávaj´ı se nástrojem ˇreˇsen´ı d˚ uleˇzit´ ych u ´stavn´ıch otázek nebo zjiˇst’ován´ı veˇrejného m´ınˇen´ı ve vˇecech, na které se nedostane ve volbách, protoˇze hlavn´ı politické strany jsou v nich zajedno.

Referenda (pro a proti)

K nev´ yhod´ am referend naopak patˇr´ı: 1. Ponechávaj´ı politické rozhodován´ı na tˇech, kdo maj´ı nejniˇzˇs´ı vzdˇelán´ı a nejménˇe zkuˇsenost´ı a jsou tak nejsnáze ovlivniteln´ı médii a charismatick´ ymi osobnostmi. 2. Nejsou kvalifikovan´ ym rozhodován´ım, ale jen momentáln´ım obrazem veˇrejného m´ınˇen´ı. 3. Maj´ı tendenci zjednoduˇsovat a pˇrekrucovat politické problémy, jelikoˇz je redukuj´ı na otázky typu ano–ne. Pˇr´ıklad

ˇ ycarska, které uskuteˇcnilo Kopeˇcek s Hlouˇskem uvádˇej´ı, ˇze v Evropˇe mimo Sv´ mezi lety 1945–95 na celostátn´ı u ´rovni pˇres tˇri sta referend, se tento mechanismus pˇr´ımé demokracie vyuˇz´ıvá dosti zˇr´ıdka. V uvedeném obdob´ı uskuteˇcnila Itálie 40, Irsko 16 a Dánsko 12 referend. Nˇemecko v tomto obdob´ı neuskuteˇcnilo ˇzádné referendum. K dalˇs´ım mechanism˚ um pˇr´ımé demokracie patˇr´ı lidov´ e iniciativy, které obˇcan˚ um umoˇzn ˇuj´ı pˇredkládat návrhy zákon˚ u ˇci poˇzadavky. Do stejné kategorie patˇr´ı také petice. K pˇ rednostem pˇ r´ım´ e demokracie obecnˇe patˇr´ı: 1. Zd˚ urazˇ nuje kontrolu obˇcan˚ u nad jejich vlastn´ımi osudy. 2. Vytváˇr´ı u ´dajnˇe lépe informované a vzdˇelanˇejˇs´ı obˇcanstvo. 3. Umoˇzn ˇuje, aby veˇrejnost sama vyjadˇrovala své názory a poˇzadavky a nemusela tak b´ yt odkázána na tˇr´ıdu profesionáln´ıch politik˚ u, kteˇr´ı nezˇr´ıdka nadˇrazuj´ı sv˚ uj osobn´ı zájem zájmu obecnému. 4. Zajiˇst’uje legitimitu vládnut´ı: lidé totiˇz sp´ıˇse pˇrijmou ta rozhodnut´ı, která uˇcinili sami za sebe.

Pˇr´ımá demokracie (pro a proti)

K nev´ yhod´ am pˇ r´ım´ e demokracie naopak patˇr´ı: 1. Omezená uskuteˇcnitelnost v podm´ınkách komplexn´ıch modern´ıch spoleˇcnost´ı. 2. D˚ uraz na politickou participaci, kterou v souˇcasné spoleˇcnosti lidé ˇcasto nepovaˇzuj´ı za stˇredobod svého ˇzivota. 3. I pokud bychom ji redukovali jen na referenda, jejich ˇcastá organizace vede k u ńavˇe z politiky“ a v koneˇcném d˚ usledku k n´ızké u ´ˇcasti. ”

129

7. Demokracie

´ Ukol

Promyslete si argumenty zastánc˚ u i kritik˚ u pˇr´ımé demokracie. Srovnejte je s argumenty pro zastupitelskou demokracii (viz n´ıˇze). Ke které pozici se klon´ıte a proˇc? Vaˇse názory budou diskutovány bˇehem druhého pˇrednáˇskového bloku. Zastupitelská demokracie

Zastupitelsk´ a demokracie je demokracie omezená a nepˇr´ımá. Omezená je v tom, ˇze participace veˇrejnosti na vládnut´ı je jen obˇcasná a krátkodobá, jelikoˇz se omezuje na volebn´ı akt jednou za nˇekolik let. Nepˇr´ımá je v tom, ˇze veˇrejnost sama moc nevykonává, ale pouze vyb´ırá ty, kdo budou vládnout za ni a jej´ım jménem. Z´ akladn´ımi institucemi nepˇr´ımé demokracie tak jsou shromáˇzdˇen´ı (parlament), politické strany, volby a vˇseobecné volebn´ı právo. Myˇslenka zastupitelské demokracie vycház´ı z liberalismu (viz odd´ıl 6.2). Podle jeho duchovn´ıho otce – Johna Locka – mus´ı moc ve st´ atˇ e vych´ azet z lidu a práva jednotlivc˚ u, kteˇr´ı jej tvoˇr´ı, pˇredstavuj´ı také omezen´ı, v jehoˇz ´ celem státu je zajistit v´ rámci vláda vládne. Uˇ ykon individuáln´ıch vlastnick´ ych práv: takto legislativa nemá neomezené právo nad vlastnictv´ım a ˇzivotem lidu. Jej´ı moc je dána souhrnem moc´ı individuáln´ıch ˇclen˚ u spoleˇcnosti, kteˇr´ı se jich vzdali a pˇrenesli ji na ni (coˇz je formulace principu zastupitelské vlády). Liberalismus tak myˇslenku zastupitelské vlády spojuje s d˚ urazem na omezenou vl´ adu, která sama mus´ı dodrˇzovat obˇcanské zákony a nem˚ uˇze jim b´ yt nadˇrazena. K siln´ ym str´ ank´ am zastupitelsk´ e demokracie patˇr´ı: 1. Nab´ız´ı prakticky uskuteˇcnitelnou formu demokracie, nebot’ pˇr´ımou demokracii lze realizovat jen v mal´ ych spoleˇcenstv´ıch. 2. Zbavuje ˇradové obˇcany bˇremene rozhodován´ı a v politice umoˇzn ˇuje dˇelbu práce. 3. Umoˇzn ˇuje vloˇzit vládnut´ı do rukou tˇech, kdo jsou vzdˇelanˇejˇs´ı a maj´ı vˇetˇs´ı zkuˇsenosti. 4. Udrˇzuje stabilitu, jelikoˇz ˇradové obˇcany drˇz´ı dál od politiky, a tak je vede k tomu, aby akceptovali kompromis.

7.3

´ ı demokracie Radikaln´

Nyn´ı se dostáváme k otázce, kam aˇz by mˇela demokratická vláda sahat. Co je tou pravou sférou demokracie? Které otázky jsou vhodné k tomu, aby o nich rozhodoval lid, a které by se mˇely ponechat jednotliv´ ym obˇcan˚ um? Modely demokracie, které jsou konstruovány na základˇe liber´ aln´ıho individualismu, vid´ı demokracii jako mechanismus kontroly politiky v u ´zk´ em slova smyslu, tj. mechanismus kontroly státn´ı moci. Z tohoto hlediska je u ´ˇcelem demokracie stanovit zákonn´ y rámec, ve kterém se mohou jednotlivci zab´ yvat sv´ ymi vlastn´ımi vˇecmi a sledovat své soukromé zájmy. Demokratická ˇreˇsen´ı se tedy hod´ı pouze pro ty vˇeci, které se dot´ ykaj´ı celku spoleˇcnosti, v jin´ ych vˇecech je demokracie nelegitimn´ım zasahován´ım do soukromé sféry. Tato obava se ˇcasto projevuje odm´ıtán´ım vˇsech forem pˇr´ımé (participativn´ı) demokracie a tˇech zákon˚ u, které zasahuj´ı do domnˇele nepolitické soukromé sféry.

130

Opaˇcn´ y pohled prezentuj´ı tzv. radik´ aln´ı demokrat´ e, kteˇr´ı neredukuj´ı politickou moc na stát, ale vid´ı mocenské vtahy ve vˇsech spoleˇcensk´ ych sférách. Proto také v tˇechto sférách poˇzaduj´ı demokratickou kontrolu. V rámci svého radikáln´ıho pojet´ı se tak demokracie nechápe jako zp˚ usob, jak stanovit rámec, v nˇemˇz mohou jednotlivci ˇreˇsit své soukromé záleˇzitosti, ale sp´ıˇse jako obecn´ y princip, kter´ y lze vzt´ ahnout na vˇ sechny oblasti soci´ aln´ı existence. Podle této koncepce maj´ı lidé základn´ı právo participovat na pˇrij´ımán´ı vˇsech rozhodnut´ı, která ovlivˇ nuj´ı jejich ˇzivot, a demokracie je jen kolektivn´ı procedura, skrze niˇz se tak dˇeje. Toto stanovisko se zˇretelnˇe projevuje v marxistick´ ych poˇzadavc´ıch na kolektivizaci majetku a zaveden´ı samosprávy pracuj´ıc´ıch. V obou tˇechto kroc´ıch socialisté spatˇruj´ı cestu k demokratizaci ekonomického ˇzivota. M´ısto toho, aby prosazovali jen politickou demokracii, marxisté volaj´ı po sociáln´ı“ ˇci pr˚ umyslové“ demokracii. Podobnˇe femi” ” nistky poˇzaduj´ı demokratizaci rodinného ˇzivota, chápanou jako právo vˇsech pod´ılet se na rozhodován´ı v domác´ı nebo soukromé sféˇre. V tomto smyslu je demokracie vidˇena nikoli jako nebezpeˇc´ı, ale jako vlastn´ı realizace svobody jedince.

7.4

Radikáln´ı demokraté

Modely demokracie

Klasicka´ demokracie

Prvn´ım modelem demokracie je klasick´ a demokracie. Tento model se op´ırá ˇ o polis neboli mˇestsk´ y stát antického Recka a pˇredevˇs´ım systém vlády, kter´ y se rozvinul v Athénách v obdob´ı státn´ıka Perikla (5. stolet´ı pˇr. n. l.). Athénská demokracie byla v podstatˇe vl´ adou lidov´ eho shrom´ aˇ zdˇ en´ı. Vˇsechna v´ yznamná rozhodnut´ı pˇrij´ımalo shromáˇzdˇen´ı, kterého se mohli u ´ˇcastnit vˇsichni obˇcané. Z obˇcanského tˇelesa vˇsak byli v Athénách vylouˇceni otroci (kteˇr´ı tvoˇrili aˇz tˇretinu obyvatelstva), metoikové (svobodn´ı cizinci bez obˇcansk´ ych práv) a ˇzeny. Shromáˇzdˇen´ı se scházelo pˇrinejmenˇs´ım ˇctyˇricetkrát do roka a plnilo nejen zákonodárné, ale také soudn´ı a v´ ykonné funkce. Funkcionáˇri se vyb´ırali losem nebo byli voleni a stˇr´ıdali se ve funkci. Funkˇcn´ı obdob´ı bylo zpravidla krátké, aby se umoˇznila relativnˇe ˇsiroká participace.

Athénská demokracie

Pravideln´ ych zasedán´ı shrom´ aˇ zdˇ en´ı se vˇsak u ´ˇcastnila jen menˇsina obˇcan˚ u (at’ z d˚ uvod˚ u geografické vzdálenosti nebo zamˇestnán´ı). Jednalo se pˇredevˇs´ım o chudˇ s´ı vrstvy ath´ ensk´ e spoleˇ cnosti, které mˇely v´ıce ˇcasu, aby jej trávily na shromáˇzdˇen´ıch, neˇz zamˇestnan´ı lidé. To bylo pozdˇeji jeˇstˇe podtrˇzeno t´ım, ˇze za u ´ˇcast na shromáˇzdˇen´ıch byly vypláceny diety. Fakt u ´ˇcasti chudˇs´ıch a ménˇe vzdˇelan´ ych athénsk´ ych obˇcan˚ u na veden´ı obce stál nepochybnˇe v pozad´ı nevraˇzivosti athénsk´ ych filosof˚ u v˚ uˇci demokracii. V´ yˇse jsme zm´ınili Platóna a Aristotela. Oba upˇrednostˇ novali politické veden´ı, které by netvoˇrily nevzdˇelané masy, ale ti nejlepˇs´ı obˇcané obce. Dalˇs´ım orgánem athénské demokracie byla rada pˇ eti set. Rada, sloˇzená z pˇeti set obˇcan˚ u, p˚ usobila jako v´ ykonn´ y ˇ ci ˇ r´ıd´ıc´ı v´ ybor shromáˇzdˇen´ı. Pˇripravovala návrhy k projednáván´ı, realizovala rozhodnut´ı shromáˇzdˇen´ı a kontrolovala podˇr´ızené u ´ˇredn´ıky. Pro zv´ yˇsen´ı efektivity rady existoval v jej´ım

131

7. Demokracie

rámci pades´ atiˇ clenn´ y v´ ybor, kter´ y zajiˇst’oval jej´ı fungován´ı vˇzdy po desetinu roku. Pˇredseda v´ yboru zastával sv˚ uj post jen jeden den a ˇzádn´ y Athén ˇan jej nemohl zastávat v´ıce neˇz jednou v ˇzivotˇe, coˇz bylo chápáno jako pojistka proti koncentraci moci. Jedinou v´ yjimkou byli nejvyˇsˇs´ı vojenˇst´ı velitelé, kteˇr´ı mohli b´ yt voleni opˇetovnˇe. Z dneˇsn´ıho pohledu bylo hlavn´ı slabinou athénské demokracie to, ˇze mohla fungovat jen za podm´ınky vylouˇ cen´ı vˇ etˇ siny obyvatel z politick´ e aktivity. Participace se omezovala jen na muˇze narozené v Athénách a starˇs´ı dvaceti let. Tito obˇcané mohli vˇenovat politice tolik ˇcasu jen proto, ˇze otroci je zbavovali nutnosti stále pracovat. Domácnost byla nav´ıc vyhrazena ˇzenám, coˇz muˇze osvobozovalo od domác´ıch povinnost´ı. Z této perspektivy je moˇzné hodnotit athénskou polis jako protiklad demokratického ideálu, na coˇz upozorˇ nuj´ı jej´ı modern´ı kritikové. Pˇretrvávaj´ıc´ım dˇedictv´ım athénské demokracie je naopak specifické pojet´ı svobody jako politické u ´ˇcasti (viz odd´ıl 5.4.1). Demokracie jako ochrana

Ochrana pˇred státem

Druh´ ym modelem je demokracie jako ochrana. Myˇslenky demokracie znovu oˇzily v 17. a 18. stolet´ı. Jejich podoba vˇsak byla od klasického modelu znaˇcnˇe odliˇsná. Demokracie jiˇz nebyla chápána jako mechanismus, kter´ y zajiˇst’uje participaci obˇcan˚ u na politickém ˇzivotˇe, ale jako n´ astroj, kter´ ym by se obˇ can´ e mohli chr´ anit pˇ red z´ asahy st´ atu. Proto se hovoˇr´ı o demokracii jako ochranˇe, resp. ochranné demokracii (protective democracy). Tento názor pˇritahoval pˇredevˇs´ım myslitele raného liberalismu, kter´ ym ˇslo o co nejˇsirˇs´ı sféru individuáln´ı svobody. Právˇe proto liberalismus podporuje myˇslenku omezené vlády a dˇes´ı se koncentrace moci v jednˇech rukou. Toto znepokojen´ı formuloval ve své kritice pˇredstavy absolutistického státu jiˇz John Locke (viz odd´ıl 5.3). Pˇripomeˇ nme, ˇze podle nˇej má kaˇzd´ y jednotlivec právo na ˇzivot, svobodu a legitimnˇe nabyt´ y majetek. Pokud je tomu tak, obˇcané mus´ı m´ıt právo chránit se proti moˇznosti vyvlastnˇen´ı ze strany státu t´ım, ˇze budou m´ıt pod kontrolou sloˇzen´ı zákonodárného sboru. Tak budou kontrolovat v´ yˇsi zdanˇen´ı, které na jejich majetek stát uval´ı. Demokracie t´ım dostala v´ yznam syst´ emu vl´ adnut´ı se souhlasem ovl´ adan´ ych, kter´ y funguje prostˇ rednictv´ım zastupitelsk´ eho sboru. Jak jsme jiˇz upozornili v´ yˇse, myˇslenka omezené vlády se zde snoub´ı s principem zastupitelské vlády.

Utilitaristé

132

Podle souˇcasn´ ych kritéri´ı vˇsak Locke demokrat nebyl, protoˇze zastával názor, ˇze politická práva by mˇeli m´ıt jen ti, kteˇr´ı vlastn´ı urˇcit´ y majetek. S radikálnˇejˇs´ım propojen´ım volebn´ıho práva a individuáln´ıch zájm˚ u (nikoli vˇsak práv) pˇriˇsli koncem 18. stolet´ı utilitarist´ e jako napˇr´ıklad Jeremy Bentham (1748–1832) a James Mill (1773–1836) (viz odd´ıl 5.1). Také utilitaristick´ y argument se op´ırá o potˇrebu chránit nebo prosazovat individuáln´ı zájmy. Jelikoˇz podle utilitarismu jde vˇsem jedinc˚ um o to, aby maximalizovali své ˇstˇest´ı a minimalizovali strasti, dospˇel Bentham k názoru, ˇze jedinou cestou, jak zajistit co nejvˇetˇs´ı ˇstˇest´ı pro co nejvˇetˇs´ı poˇcet lid´ı“ je vˇseobecné volebn´ı právo ” (ve své dobˇe chápané jako volebn´ı právo muˇz˚ u).

Tento pohled klade d˚ uraz na systém konstituˇcn´ı (liberáln´ı) demokracie, která funguje v rámci urˇcitého souboru formáln´ıch nebo neformáln´ıch pravidel, která omezuj´ı v´ ykon st´ atn´ı moci. Pokud je právo volit nástrojem ochrany individuáln´ı svobody, mus´ı b´ yt svoboda zajiˇstˇena také d˚ uslednou dˇ elbou moci (oddˇelená zákonodárná, v´ ykonná, soudn´ı moc) a dodrˇ zov´ an´ım z´ akladn´ıch pr´ av a svobod (napˇr. svoboda projevu, pohybu, od svévolného uvˇeznˇen´ı). C´ılem demokracie jako ochrany je tak dát obˇcan˚ um co nejvˇetˇs´ı prostor k tomu, aby ˇzili tak, jak se sami rozhodnou. Lze ji proto slouˇcit s trˇzn´ı ekonomikou laissez-faire i s pˇresvˇedˇcen´ım, ˇze jedinci by mˇeli b´ yt plnˇe odpovˇedn´ı za ekonomickou i sociáln´ı situaci, ve které se ocitnou. Tato koncepce demokracie proto lákala pˇredevˇs´ım klasické liberály a libertariány.

Dˇelba moci

Ospravedlˇ novat demokracii jen poukazem na to, ˇze chrán´ı jednotlivce, vˇsak znamená prosazovat demokracii jen v z´ uˇ zen´ em v´ yznamu. V praxi se souhlas ovládan´ ych dává najevo hlasován´ım v pravidelnˇe konan´ ych konkurenˇcn´ıch volbách. T´ım se zaruˇcuje odpovˇednost vládnouc´ıch. Politická rovnost se tak chápe jen technicky a rozum´ı se j´ı rovn´ e volebn´ı pr´ avo. Ke kritice tohoto pojet´ı (volebn´ı) demokracie se dostaneme v následuj´ıc´ı ˇcásti. Rozvojova´ demokracie

Tˇret´ı model demokracie rozˇsiˇruje jej´ı zadán´ı. Nevid´ı ji jen jako mechanismus ochrany sféry individuáln´ı svobody, ale jako nástroj péˇce o rozvoj jednotlivc˚ u i lidského spoleˇcenstv´ı. O tomto modelu se proto hovoˇr´ı jako o systému rozvojov´ e demokracie (developmental democracy). Nejradikálnˇejˇs´ı z tˇechto model˚ u vypracoval Jean-Jacques Rousseau (1712–1778). Jeho myˇslenky pˇredstavuj´ı alternativu k pˇrevládaj´ıc´ı liberáln´ı teorii demokracie, pozdˇeji ovlivnily marxisty i anarchisty. Pro Rousseaua byla demokracie nástrojem, skrze kter´ y mohou lidé dosáhnout svobody v pozitivn´ım pojet´ı neboli veˇ rejn´ e autonomie ve smyslu posluˇsnosti zákonu, kter´ y si ˇclovˇek sám stanov´ı“. ” Proto byl Rousseau mnohem bl´ıˇze klasickému pojet´ı demokracie neˇz jej´ı modern´ı – liberáln´ı – podobˇe. Jak jiˇz v´ıme, v klasickém pojet´ı byl ˇclovˇek svobodn´ y, protoˇze se pod´ılel na vládˇe, zat´ımco v modern´ım liberáln´ım pojet´ı je svobodn´ y do té m´ıry, do n´ıˇz politika (stát) nezasahuje do jeho záleˇzitost´ı. Také podle Rousseaua jsou obˇcané svobodni jedinˇe tehdy, jestliˇze se bezprostˇ rednˇ e a neust´ ale pod´ılej´ı na formov´ an´ı ˇ zivota obce, ve které ˇzij´ı. Podle Rousseaua spoˇc´ıvá svoboda v posluˇsnosti tzv. obecn´ e v˚ uli. Rousseau vˇeˇril, ˇze obecná v˚ ule je skuteˇcnou“ v˚ ul´ı kaˇzdého obˇcana, která se liˇs´ı od jeho ” v˚ ule soukromé“ ˇci sobecké. T´ım, ˇze jsou posluˇsni obecné v˚ ule, jsou obˇcané ” posluˇsni pouze své vlastn´ı skuteˇcné“ pˇrirozenosti, jelikoˇz obecná v˚ ule je ” t´ım, co by jednotlivci chtˇeli, kdyby nejednali sobecky. Systém radikáln´ı demokracie jako nástroje rozvoje pak podle Rousseauova názoru nevyˇzaduje jen politickou rovnost, ale i rovnost ekonomickou. Do teorie demokracie veˇsel Rousseau jako obhájce suverenity lidu (princip, podle nˇehoˇz moc vycház´ı z lidu), která mus´ı b´ yt lidem pˇr´ımo vykonávána. Lidová suverenita je podle nˇej jediná a nedˇelitelná a jej´ı realizace prob´ıhá jen tehdy, kdyˇz na n´ı skuteˇcnˇe m˚ uˇze participovat cel´ y lid. Proto je také nutné, aby republiky byly malé. Takto stoj´ı Rousseau v pˇr´ımé opozici k zast´ an-

J. J. Rousseau

Suverenita lidu

133

7. Demokracie

c˚ um reprezentativn´ı vl´ ady (napˇr. J. Locke). U Locka sice také pocház´ı veˇskerá moc z lidu (jako u Rousseaua), avˇsak lidová suverenita je realizována jen ve chv´ıli, kdy jednotlivec participuje pˇri ustaven´ı zákonodárné moci (pˇri volbˇe zástupc˚ u do parlamentu). Po zbytek doby poskytuje jedinec, jak Locke ˇr´ıká, jen tich´ y souhlas s moc´ı, a to tak dlouho, dokud politická moc vykonává ty funkce, kv˚ uli kter´ ym byla ustavena. U Rousseaua vˇsak mus´ı b´ yt lidová suverenita kontinu´ alnˇ e vykon´ av´ ana a obnovov´ ana v aktivn´ı participaci obˇ can˚ u na politick´ e moci (suverenita nem˚ uˇze b´ yt delegována na parlament nebo na nˇejak´ y jin´ y orgán, nebot’ je nezcizitelnˇe um´ıstˇena v lidu). To je d˚ uvod, proˇc na Rousseaua navazuj´ı souˇcasn´ı kritici reprezentativn´ı demokracie, kteˇr´ı vid´ı jako jedinou legitimn´ı formu vlády pˇr´ımou demokracii – aktivn´ı politickou participaci vˇsech, kter´ ych se politické rozhodován´ı t´ yká. Nová levice

V 60. a 70. letech 20. stolet´ı se jednalo o myslitele tzv. Nov´ e levice, kteˇr´ı hovoˇrili o pˇrednostech participativn´ı spoleˇcnosti“, tj. spoleˇcnosti, v n´ıˇz se ” kaˇzd´ y obˇcan m˚ uˇze rozv´ıjet t´ım, ˇze se pˇr´ımo pod´ıl´ı na rozhodnut´ıch, která ovlivˇ nuj´ı jeho ˇzivot. Toho lze dosáhnout transparentnost´ı a decentralizac´ı vˇsech hlavn´ıch spoleˇcensk´ ych instituc´ı: rodiny, pracoviˇstˇe, politick´ ych stran, zájmov´ ych skupin a zákonodárn´ ych sbor˚ u. Jádrem tohoto modelu je koncepce tzv. nov´ e demokracie“ neboli demokracie zdola“, tj. pˇresvˇedˇcen´ı o ” ” tom, ˇze rostouc´ı lidová participace by mohla pˇrivodit radikáln´ı reformu vˇsech d˚ uleˇzit´ ych instituc´ı liberáln´ı demokracie. Zároveˇ n s t´ım vˇsak byla opouˇ stˇ ena p˚ uvodn´ı Rousseauova formulace radikáln´ı demokracie, která nebezpeˇcnˇe podˇrazuje zájmy jednotlivc˚ u zájmu spoleˇcenského celku. Pokud obecná v˚ u” le“ nen´ı pouh´ ym souhrnem individuáln´ıch v˚ ul´ı obˇcan˚ u, ale skuteˇcnou“ v˚ ul´ı ” spoleˇcenského celku, nic nebrán´ı tomu, aby se jej´ı interpretace chopil autoritáˇrsk´ y v˚ udce nebo totalitn´ı stát, kter´ y tvrd´ı, ˇze ji dokáˇze nejlépe vyloˇzit.

Radikáln´ı demokraté

Souˇcasn´ı radik´ aln´ı demokrat´ e tak sv˚ uj repertoár obohatili o d˚ uraz na spoleˇcensk´ y pluralismus a respekt k individuáln´ım práv˚ um. Obrousili také hrany p˚ uvodn´ımu projektu radikáln´ı politické reformy a nam´ısto toho poloˇzili d˚ uraz na rozvoj obˇ cansk´ e spoleˇ cnosti. Ta je chápána jako intermediárn´ı sféra, kterou m˚ uˇzeme lokalizovat v prostoru mezi státem a rodinou, v jej´ımˇz rámci se obˇcané sdruˇzuj´ı s druh´ ymi a sleduj´ı spoleˇcné c´ıle (viz odd´ıl 1.2). Tato sdruˇzen´ı – nevládn´ı organizace, sociáln´ı hnut´ı, obˇcanské iniciativy, náboˇzenské organizace, odbory – podle nˇekter´ ych teoretik˚ u pˇredstavuj´ı protiváhu jak státu, tak kapitalistické ekonomiky a poskytuj´ı platformu pro realizaci obˇ cansk´ e svobody. Zat´ımco souˇcasn´ y stát ˇclovˇeka redukuje na klienta a ekonomika na pracovn´ı s´ılu, v rámci obˇcanské spoleˇcnosti jedná jako obˇcan a buduje svou identitu v interakci s jin´ ymi obˇcany. Radikáln´ı implikace rousseauovského pojet´ı jsou tak reformulovány v takovém modelu, kter´ y je kompatibiln´ı se standardn´ımi institucemi liber´ aln´ı demokracie. Radikáln´ı demokraté se tak primárnˇe nestav´ı proti volebn´ı demokracii, ale sp´ıˇse se snaˇz´ı o jej´ı doplnˇen´ı d˚ urazem na dobrovolnou participaci v obˇcansk´ ych sdruˇzen´ıch. Funguj´ıc´ı obˇcanská spoleˇcnost podle nich nejen poskytuje pˇr´ıleˇzitost pro participaci a skrze ni rozvoj jednotlivce, ale stav´ı také hráz nebezpeˇc´ı, které je s demokraci´ı spjato, a které poprvé pojmenoval francouzsk´ y politik, politick´ y

134

teoretik a historik Alexis de Tocqueville (1805–1859) jako tyranii vˇ etˇ siny“. ” Demokracie v sobˇe obsahuje hrozbu, ˇze svobodu jednotlivce a práva menˇsin bude moˇzno zardousit ve jménu lidu (ve jm´ enu vˇ etˇ siny). Pro Tocquevilla jsou obˇcanské asociace ˇskolami veˇrejného ducha, v nichˇz se obˇcané dozv´ıdaj´ı o sv´ ych právech a závazc´ıch a uˇc´ı se prosazovat své zájmy a nároky a vyjednávat s ostatn´ımi. Vid´ı v tˇechto sdruˇzen´ıch m´ısta, v nichˇz jednotlivci mohou obrátit sv˚ uj zájem od pouze egoistick´ ych a u ´zce soukrom´ ych c´ıl˚ u a uvˇedomit si svou spoluzodpovˇednost za udrˇzován´ı spoleˇcného ˇzivota a veˇrejn´ y zájem. Svobodné obˇcanské asociace jsou pro nˇej nezbytnou podm´ınkou náleˇzitého fungován´ı demokratického státu. Vedle Tocquevilla dospˇel k podobnému zhodnocen´ı d˚ uleˇzitosti svobodného sdruˇzován´ı pro hledán´ı a prosazován´ı obecného zájmu a udrˇzován´ı ducha svobody také John Stuart Mill (1806–1873). Podle Milla je hlavn´ı pˇrednost´ı demokracie, ˇze pomáhá maximálnˇe a zároveˇ n harmonicky“ rozv´ıjet schopnosti ” jednotlivce. Svou u ´ˇcast´ı na politickém ˇzivotˇe obˇcané zaˇc´ınaj´ı chápat veˇrejné problémy, stávaj´ı se vn´ımavˇejˇs´ımi a dosahuj´ı vyˇsˇs´ı u ´rovnˇe svého osobn´ıho rozvoje. Demokracie je vlastnˇe v´ ychovná zkuˇsenost. Proto Mill navrhoval participaci rozˇ s´ıˇ rit. Jeho myˇslen´ı jej dovedlo i k tehdy radikáln´ımu návrhu volebn´ıho práva pro ˇzeny (Barˇsa, C´ısaˇr 2004).

A. de Tocqueville

J. S. Mill

Deliberativn´ı demokracie

V souˇcasné dobˇe se zaˇcalo hovoˇrit o modelu tzv. deliberativn´ı (rokovac´ı) demokracie (ˇci demokracie jako diskuse), kterou lze chápat jako posledn´ı variaci na téma rozvojové demokracie. Pojet´ı deliberativn´ı demokracie lze nejlépe vymezit v protikladu k demokracii volebn´ı. Podle zastánc˚ u deliberativn´ı demokracie je volebn´ı (agregativn´ı) demokracie nedostateˇcnou koncepc´ı. Redukuje demokracii jen na trˇzn´ı v´ ybˇer, agregaci jednotliv´ ych preferenc´ı, ale neposkytuje prostˇred´ı k tomu, aby se tyto preference mohly kvalifikovan´ ym zp˚ usobem formovat a formulovat. Deliberativn´ı demokracie tak chce l´ eˇ cit neduhy modern´ı volebn´ı demokracie – chce rozˇs´ıˇrit a pluralizovat platformy politické deliberace, vtáhnout v´ıce lid´ı do politiky, otevˇr´ıt prostory veˇrejné diskusi a umoˇznit tak obˇcansk´ y rozvoj jednotlivc˚ u (skrze organizace obˇcanské spoleˇcnosti, veˇrejná média, otevˇren´ y pˇr´ıstup do zákonodárn´ ych sbor˚ u atd.). T´ım se vytvoˇr´ı podm´ınky pro to, aby mohli jednotlivci své preference transformovat a aby mohla (v diskusi) pˇreváˇzit politicky zdatnˇejˇs´ı ˇreˇsen´ı.

Deliberace

Kritici se proti tomuto pojet´ı stav´ı proto, ˇze pˇredpokládá dosaˇzen´ı konsensu (c´ılem deliberace je konsensus). Deliberace totiˇz ve skuteˇcnosti m˚ uˇze sp´ıˇse vynést na svˇetlo rozd´ıly mezi lidmi, neˇz vést ke konsensu. Podle kritik˚ u nen´ı demokracie otázka deliberace, ale soutˇeˇze a pokud existuje soutˇeˇzivá demokracie, tato podporuje veˇrejnou diskusi, nebot’ vede k tomu, aby se soupeˇr´ıc´ı postoje ospravedlnily v soutˇeˇzi s postoji jin´ ymi (Shapiro 2003). Je pravda, ˇze v nˇekter´ ych verz´ıch deliberativn´ıho modelu je zd˚ urazˇ nován konsensus jako c´ıl deliberace. To se t´ yká pˇredevˇs´ım tˇech teoretik˚ u, kteˇr´ı vycházej´ı z nˇemeckého filosofa J. Habermase (nar. 1929). Jin´ı vˇsak naopak argumentovali, ˇze deliberace m˚ uˇze skuteˇcnˇe ukázat, ˇze diskutuj´ıc´ı jsou

J. Habermas

135

7. Demokracie

od sebe dále, neˇz p˚ uvodnˇe oˇcekávali, a ˇze jejich neshody jsou váˇznˇejˇs´ı, neˇz pˇredpokládali. Podle tˇechto názor˚ u nemus´ı diskuse o rozd´ılnostech nutnˇe vést k jejich pˇrekonán´ı. Deliberativn´ı model demokracie pak má pˇrinést nejvˇetˇs´ı v´ yhody právˇe tˇem, kteˇr´ı se odliˇsuj´ı od vˇetˇsinové spoleˇcnosti. Menˇsina, která nen´ı schopna vytvoˇrit dostateˇcnou voliˇcskou bázi, bude v agregativn´ı (volebn´ı) demokracii vˇzdy pˇrehlasována. V deliberativn´ım modelu vˇsak m˚ uˇze cestou ovlivˇ nován´ı veˇrejného m´ınˇen´ı mˇenit postoje a sebechápán´ı vˇetˇsinové spoleˇcnosti i bez toho, aby mobilizovala dostateˇcnou poˇcetn´ı podporu pro prosazen´ı urˇcité politiky. Elektronicka´ demokracie

D˚ uraz, kter´ y klade na komunikaci deliberativn´ı model, vynikl jeˇstˇe v´ıce v diskus´ıch posledn´ıch let, které se t´ ykaly potenciálu elektronick´ ych médi´ı (pˇredevˇs´ım internetu) pro obˇcanskou mobilizaci a politickou participaci. Nˇekteˇr´ı teoretici – pˇredevˇs´ım z tábora participativn´ı a deliberativn´ı demokracie – vˇeˇrili, ˇze relativnˇe snadná dostupnost elektronick´ ych prostˇredk˚ u komunikace by mohla pˇrispˇet ke zv´ yˇsen´ı zájmu obˇcan˚ u o vˇeci veˇrejné a o jejich aktivnˇejˇs´ı zapojen´ı do politického procesu. Tato vize elektronick´ e demokracie (edemokracie) vˇsak narazila na nˇekolikeré pˇrekáˇzky. Za prvé, byla kritizována kv˚ uli tomu, ˇze vytváˇr´ı podm´ınky pro politickou manipulaci. Je mnohem jednoduˇsˇs´ı manipulovat s jedinci, kteˇr´ı sed´ı sami doma u poˇc´ıtaˇce neˇz s pevnˇe provázanou skupinou. Za druhé, bylo zd˚ uraznˇeno, ˇze e-demokracie nem˚ uˇze sama o sobˇe problémy souˇcasné demokracie vyˇreˇsit. Naopak, jej´ı u ´spˇeˇsné p˚ usoben´ı závis´ı na mnoha jin´ ych faktorech. Proto ti autoˇri, kteˇr´ı sice elektronickou demokracii v´ıtaj´ı, ale souˇcasnˇe si uvˇedomuj´ı probl´ emy spojené s jej´ı realizac´ı, hovoˇr´ı o tom, ˇze se na uplatnˇen´ı nov´ ych médi´ı v demokratickém procesu mus´ı nahlédnout ze ˇsirˇs´ı perspektivy. Nelze vˇeˇrit, ˇze by pouhé pouˇzit´ı internetu a dalˇs´ıch elektronick´ ych prostˇredk˚ u mohlo nˇejak´ ym zázraˇcn´ ym zp˚ usobem vyléˇcit takov´ y neduh soudobé zastupitelské demokracie jak´ ym je napˇr´ıklad kontinuálnˇe klesaj´ıc´ı volebn´ı u ´ˇcast obˇcan˚ u demokratick´ ych zem´ı. Stejnˇe tak nelze doufat, ˇze by zaveden´ı elektronick´ ych prostˇredk˚ u v nedemokratickém prostˇred´ı pˇrispˇelo k jeho demokratizaci. Elektronická média totiˇz mohou stejnˇe jako k lepˇs´ı demokracii pˇrispˇet k utuˇzen´ı politické diktatury, pokud se j´ı podaˇr´ı monopolizovat jejich uˇzit´ı. V této souvislosti hovoˇr´ı nˇekteˇr´ı autoˇri nejen o nov´ ych moˇznostech demokracie, ale také o nov´ ych moˇznostech diktatury – v tomto pˇr´ıpadˇe tedy ediktatury neboli e-tatury. Pokud chceme dosáhnout vˇetˇs´ı demokratizace skrze elektronická média, mus´ıme se proto zamyslet nad t´ım, jak dosáhnout ˇsirˇs´ı promˇ eny obˇ cansk´ eho chov´ an´ı tak, abychom zajistili, ˇze dostupné technické prostˇredky budou pouˇz´ıvány obˇcany vykazuj´ıc´ımi zájem o politické problémy. E-demokracie nen´ı otázkou tˇech správn´ ych aplikac´ı a prostˇredk˚ u, ale problémem, kter´ y se t´ yká jak technologick´ ych zmˇen, tak také zmˇen na stranˇe obˇcan˚ u – proto to nem˚ uˇze b´ yt jen technologie, která navede souˇcasnou informaˇcn´ı spoleˇcnost na cestu elektronické demokracie. Naopak – mus´ı to b´ yt aktivn´ı obˇ can´ e, kteˇr´ı k tomu vˇedomˇe pouˇzij´ı nab´ızej´ıc´ıch se prostˇredk˚ u elektronick´ e komuni-

136

kace. Skeptici by mohli nam´ıtnout, ˇze to v modern´ı spoleˇcnosti, která nen´ı zaloˇzena na hodnotˇe aktivn´ıho obˇcanstv´ı, m˚ uˇzeme jen stˇeˇz´ı oˇcekávat. Realisté pak mohou odvˇetit, ˇze i pˇresto elektronická média nab´ızej´ı moˇznosti pro nastolen´ı pˇr´ımˇejˇs´ıho vztahu mezi zastupiteli a obˇcany napˇr´ıklad ve formˇe e-konzultac´ı obˇcan˚ u se ˇcleny parlamentu, které mohou nastolit d˚ uleˇzitou politickou otázku na jednán´ı zastupitelského sboru, která by si jinak do politického systému tˇeˇzko hledala cestu. E-demokracie pak lépe neˇz na centráln´ı u ´rovni u ´dajnˇe funguje na u ´rovni m´ıstn´ı – to je m´ısto, kde m˚ uˇze elektronick´ a s´ıt’ vhodnˇe doplnit jiˇz existuj´ıc´ı lok´ aln´ı soci´ aln´ı s´ıtˇ e a pˇrispˇet tak napˇr´ıklad k organizaci lokáln´ı kampanˇe proti stavbˇe továrny, která by ohroˇzovala ˇzivotn´ı prostˇred´ı m´ıstn´ı komunity. Stejnˇe tak mohou elektronické aplikace pro vyˇrizován´ı kaˇzdodenn´ı agendy napomoci lepˇs´ı funkci státn´ıho aparátu vylouˇcen´ım pˇr´ıleˇzitost´ı ke korupci u ´ˇredn´ık˚ u.

7.5

´ ı demokracie Formy liberaln´

V souˇcasné dobˇe pˇredstavuje liberáln´ı demokracie nejrozˇs´ıˇrenˇejˇs´ı formu demokratické vlády a to bez ohledu na to, ˇze diskuse o povaze pravé“ demo” kracie dále pokraˇcuje. Mezi hlavn´ı rysy liberáln´ı demokracie patˇr´ı: 1. Je demokraci´ı nepˇ r´ımou a zastupitelskou v tom smyslu, ˇze politická funkce se z´ıskává v d˚ usledku u ´spˇechu v pravideln´ ych volb´ ach, které jsou organizovány na základˇe formáln´ı politické rovnosti (tj. vˇseobecného volebn´ıho práva). 2. Je zaloˇzena na konkurenci a voliˇ csk´ em v´ ybˇ eru. Toho se dosahuje politick´ ym pluralismem, tj. toleranc´ı ˇsiroké ˇskály konkuruj´ıc´ıch si názor˚ u a existenc´ı soupeˇr´ıc´ıch politick´ ych hnut´ı a stran. 3. Stát je jasnˇe odliˇ sen od spoleˇ cnosti obˇ can˚ u. Toto odliˇsen´ı se udrˇzuje existenc´ı autonomn´ıch skupin a zájm˚ u a trˇzn´ı organizac´ı ekonomického ˇzivota. I pˇres to, ˇze existuje základn´ı shoda o hlavn´ıch rysech liberáln´ı demokracie, o jej´ı pˇresn´ y v´ yklad se vede spor. R˚ uzn´ı teoretikové vykládaj´ı tuto formu demokracie r˚ uzn´ ymi zp˚ usoby. Mezi nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı v´ yklady patˇr´ı pluralismus, elitismus, korporatismus, pohled Nov´ e pravice a marxismu. Pluralismus

Pluralistické myˇslenky lze sledovat jiˇz od doby raného liberalismu, zejména od idej´ı J. Locka. Jejich prvn´ı rozveden´ı nalezneme v ˇclánc´ıch, jimiˇz do diskuse o americké u ´stavˇe (sepsána 1787, ratifikována 1789) pˇrispˇel James Madison (1751–1836). Spolu s vˇetˇsinou liberál˚ u Madison tvrdil, ˇze demokratické vládnut´ı, neomezené ˇzádn´ ymi brzdami, m˚ uˇze vést k tyranii vˇ etˇ siny, k popˇren´ı individuáln´ıch práv a k vyvlastˇ nován´ı ve jménu lidu. Madisonovo d´ılo je vˇsak d˚ uleˇzité pˇredevˇs´ım kv˚ uli d˚ urazu, kter´ y klade na mnohost z´ ajm˚ u a skupin ve spoleˇ cnosti. Madison tvrdil, ˇze stabilita a ˇrád nebudou ve spoleˇcnosti moˇzné, pokud nebude m´ıt kaˇzdá z tˇechto skupin v politice sv˚ uj hlas. Proto navrhoval systém dˇeleného vládnut´ı zaloˇzeného na dˇ elbˇ e moci, bikameralismus (dvoukomorovost zákonodárného sboru – viz odd´ıl 2.3) a

J. Madison

137

7. Demokracie

federalismus. Takov´ y systém nab´ız´ı konkuruj´ıc´ım si skupinám celou ˇradu bod˚ u pˇr´ıstupu do politiky. O vládnut´ı syst´ emem mnoha menˇ sin, kter´ y z toho vyplynul, se proto ˇcasto hovoˇr´ı jako o madisonovské demokracii“. Je” likoˇz se v nˇem uznává jak existence rozmanitosti a mnohosti ve spoleˇcnosti, tak to, ˇze taková mnohost je ˇzádouc´ı, je Madison˚ uv model prvn´ı rozvinutou formulac´ı pluralistick´ ych z´ asad (viz také odd´ıl 3.4.4). R. Dahl

Nejvlivnˇejˇs´ım modern´ım pˇredstavitelem teorie pluralismu je Robert Dahl (nar. 1915). Dahl uskuteˇcnil empirick´ y v´ yzkum distribuce moci ve mˇestˇe New Haven v americkém státˇe Connecticut, kter´ y popsal ve své knize Kdo vl´ adne? (1961). Dospˇel k závˇeru, ˇze politicky privilegovan´ı a ekonomicky siln´ı sice vykonávaj´ı vˇetˇs´ı moc neˇz ˇradov´ı obˇcané, ˇze vˇsak neexistuje ˇ z´ adn´ a vl´ adnouc´ı ˇ ci st´ al´ a elita, která by dokázala ovládnut cel´ y politick´ y proces. New Haven je tak podle Dahla pˇr´ıkladem funguj´ıc´ıho demokratického systému.

Polyarchie

Pro popis souˇcasné demokracie – reálnˇe existuj´ıc´ı – razil Dahl oznaˇcen´ı polyarchie (doslova: vláda mnoh´ ych). Tento pojem oznaˇcuje instituce a procesy modern´ı zastupitelské demokracie. Jako typ reˇzimu lze polyarchii odliˇsit od vˇsech nedemokratick´ ych systém˚ u i od demokratick´ ych systém˚ u malého rozsahu, které jsou zaloˇzeny na klasickém neboli athénském modelu pˇr´ımé u ´ˇcasti. Polyarchii lze chápat jako nejbliˇ zˇ s´ı moˇ zn´ e pˇ ribl´ıˇ zen´ı se demokracii a to v tom smyslu, ˇze funguje skrze instituce, které vládnouc´ı nut´ı pˇrihl´ıˇzet k zájm˚ um a pˇrán´ım voliˇcstva. Hlavn´ı rysy polyarchie jsou: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Vládnut´ı je v rukou volen´ ych funkcionáˇr˚ u. Volby jsou svobodné a spravedlivé. Právo volit maj´ı vˇsichni dospˇel´ı. Právo ucházet se o volenou funkci nen´ı omezeno. Existuje svoboda projevu a právo kritizovat a protestovat. Obˇcané maj´ı pˇr´ıstup k alternativn´ım zdroj˚ um informac´ı. Skupiny a sdruˇzen´ı jsou nezávislá na státu.

V takovémto systému pluralitn´ı demokracie vytváˇr´ı volebn´ı soutˇeˇz politick´ ych stran a ˇcinnost zájmov´ ych skupin spolehlivou vazbu mezi vládou a ovládan´ ymi a umoˇzn ˇuje komunikaci mezi nimi. Je to sice velmi vzdáleno radikálnˇe demokratické myˇslence lidové samosprávy, ale zastánci polyarchie tvrd´ı, ˇze m´ıra odpovˇednosti a vn´ımavosti politické reprezentace v˚ uˇci lidu, ’ kterou to zajiˇst uje, je natolik vysoká, ˇze lze tento reˇzim pokládat za demokratick´ y. Elitismus

Urˇcit´ y protipól pluralistického pohledu pˇredstavil elitistick´ y pohled. Elitismus vznikl jako kritika rovnostáˇrsk´ ych idej´ı typu demokracie a socialismu. Upozorˇ nuje, ˇze t´ım, kdo vládne, je elita, at’ uˇz je tento rys chápán jako nevyhnuteln´ y a ˇzádouc´ı nebo jako neˇzádouc´ı. Klasikové elitismu, napˇr´ıklad Vilfredo Pareto (1848–1923), Gaetano Mosca (1857–1941) a Robert Michels (1876–1939), se pˇriklánˇeli sp´ıˇse k prvn´ımu názoru. Demokracie je podle nich pouhou iluz´ı, protoˇze politickou moc vˇzdy vykonává privilegovaná menˇsina, tj. elita. Napˇr´ıklad Mosca prohlaˇsoval, ˇze ve vˇsech spoleˇcnostech nacház´ıme

138

dvˇe tˇr´ıdy – tu, která vládne a tu, která je ovládána. Zdroje ˇci atributy, jeˇz jsou k vládnut´ı nezbytné, jsou podle jeho názoru rozdˇeleny vˇzdy nerovnomˇernˇe a soudrˇzná menˇsina dokáˇze vˇzdy masy zmanipulovat a ovládnout. Pareto zase pˇriˇsel s t´ım, ˇze kvality nezbytné pro vládnut´ı jsou kvalitami jednoho ze dvou psychologick´ ych typ˚ u: liˇsek“ (které vládnou klamán´ım a podvádˇen´ım ” a dokáˇz´ı zmanipulovat masy) nebo lv˚ u“ (kteˇr´ı nadvládu zajiˇst’uj´ı donu” cován´ım a násil´ım). Michels pak pˇriˇsel s názorem, ˇze ve vˇsech organizac´ıch, at’ se zdaj´ı sebedemokratiˇctˇejˇs´ı, existuje tendence k soustˇredˇen´ı moci v rukou malé skupiny dominantn´ıch osobnost´ı, které dokáˇz´ı organizovat a rozhodovat. Michels tuto tendenci pojmenoval ˇ zelezn´ y z´ akon oligarchie“. Podle ” Michelse je tendence k byrokratizaci a oligarchizaci praktickou nutnost´ı. Je to nutn´ y produkt samotného principu organizace. Z toho plyne, ˇze ˇzádné hnut´ı, ˇzádn´ y politick´ y aktér nem˚ uˇze tomuto trendu uniknout, pokud chce b´ yt schopen prosazovat poˇzadavky v politickém systému. Mus´ı se byrokratizovat a oligarchizovat, nebot’ podle Michelse je centralizovaná, oligarchická struktura nejefektivnˇejˇs´ı formou organizace. Zat´ımco klasiˇct´ı elitisté se snaˇzili dokázat, ˇze demokracie je vˇzdy m´ ytus, modern´ı elitisté sp´ıˇse ukazovali nakolik jsou jednotlivé politické systémy vzdáleny demokratickému ideálu. Pˇr´ıkladem je vlivná diagnóza politického systému USA z pera sociologa Charlese W. Millse. Na rozd´ıl od pluralistického pojet´ı demokratického rozptylu moci Mills ve své knize Mocenská elita (1956) nakreslil obraz USA jako zemˇe ovl´ adan´ e navz´ ajem propojen´ ymi v˚ udˇ c´ımi skupinami. Touto mocenskou elitou je podle nˇej jak´ ysi triumvirát tvoˇren´ y velk´ ymi podniky (zejména odvˇetv´ımi spjat´ ymi s obranou), ozbrojen´ ymi silami a politick´ ymi klikami kolem prezidenta. Vyuˇz´ıvaj´ıc kombinace ekonomické moci, byrokratické kontroly a pˇr´ıstupu k nejvyˇsˇs´ım u ´rovn´ım administrativy, mocenská elita je schopna rozhoduj´ıc´ım zp˚ usobem ovlivˇ novat d˚ uleˇzitá politická rozhodnut´ı. Model mocenské elity se snaˇz´ı dokázat, ˇze demokracie v USA nen´ı niˇc´ım v´ıce neˇz pouhou fasádou. Nˇekteˇr´ı teoretikové elitismu vˇsak pˇresto tvrdili, ˇze jistou m´ıru demokratické kontroly lze i s vládou elit dosáhnout. Zat´ımco model mocenské elity ji vydává za kompaktn´ı celek, pˇr´ıstup konkurenˇ cn´ıho elitismu (zvan´ y nˇekdy demokratick´ y elitismus) zd˚ urazˇ nuje rivalitu uvnitˇ r elity. Elita sloˇzená z ˇceln´ ych osobnost´ı ˇrady navzájem si konkuruj´ıc´ıch skupin a zájm˚ u je elita fragmentarizovaná. Tento názor se ˇcasto spojuje s realistick´ ym“ modelem demo” kracie, kter´ y ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie (1942) pˇredloˇzil Joseph Schumpeter (1883–1950). Demokracie podle nˇej nen´ı niˇc´ım jin´ ym neˇz metodou v´ ybˇeru a kontroly politick´ ych elit. Schumpeter otevˇrenˇe kritizuje pojet´ı demokracie zaloˇzené na sledován´ı spoleˇcenského dobra ˇci formulaci obecné v˚ ule (viz Rousseau). Tyto kategorie nejsou urˇcitelné, jedná se o chiméru. Proto nab´ız´ı pohled, kter´ y demokracii vid´ı jako prostor stˇretu, soutˇ eˇ ze mezi potenci´ aln´ımi politick´ ymi v˚ udci. Nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı demokratickou instituc´ı se v tomto pojet´ı stávaj´ı kompetitivn´ı volby, v nichˇz jsou vyb´ıráni ti, kteˇr´ı by mˇeli vládnout.

ˇ Zelezn´ y zákon oligarchie

Ch. W. Mills

J. Schumpeter

Voliˇcstvo m˚ uˇze rozhodovat, která elita vládne, nem˚ uˇze ale nic zmˇenit na tom, ˇze vˇ zdy je to nˇ ejak´ a elita, kdo vykon´ av´ a moc. Tento model konku-

139

7. Demokracie

A. Downs

renˇcn´ıho elitismu rozpracoval Anthony Downs do podoby ekonomick´ e te” orie demokracie“. Volebn´ı konkurence podle n´ı pˇredstavuje analogii ekonomick´ e konkurence na politickém trhu, na nˇemˇz si politikové poˇc´ınaj´ı jako podnikatelé, kter´ ym jde o z´ıskán´ı státn´ı moci, a jednotliv´ı voliˇci jako spotˇrebitelé, kteˇr´ı hlasuj´ı pro tu politickou stranu, jej´ıˇz politick´ y program nejlépe odráˇz´ı jejich preference. Downs tvrdil, ˇze systém otevˇren´ ych a konkurenˇcn´ıch voleb zaruˇcuje demokratické vládnut´ı, jelikoˇz svˇ eˇ ruje moc t´ e politick´ e stranˇ e, jej´ıˇ z program odpov´ıd´ a preferenc´ım nejvˇ etˇ s´ı skupiny voliˇ c˚ u. Jako model demokratické politiky má konkurenˇcn´ı elitismus minimálnˇe tu pˇrednost, ˇze v podstatˇe odpov´ıdá tomu, jak funguje liberálnˇe-demokratick´ y politick´ y systém. Model se objevil jako pokus popsat, jak demokratick´ y systém funguje, sp´ıˇse neˇz jako v´ yraz snahy pˇredepsat urˇcité hodnoty a pˇresvˇedˇcen´ı o demokracii. Na demokracii se tak hled´ı jako na urˇ citou metodu, jako na zp˚ usob politického rozhodován´ı, kdy ten, kdo rozhoduje, je vystaven konkurenˇcn´ımu boji o hlasy lid´ı. Podle kritik˚ u se vˇ sak jedn´ a o jakousi velmi slabou verzi demokracie, která odhl´ıˇz´ı od v´ yznamu politické participace. Nejde jen o to, ˇze jednu elitu lze odstranit jen jej´ım nahrazen´ım elitou jinou. Jde o to, ˇze role aktivn´ı veˇrejnosti je v tomto modelu potlaˇcena. Obˇcané se aktivizuj´ı v z´ asadˇ e jen jednou za p´ ar let, aby rozhodli o tom, která ˇcást elity bude napˇr´ıˇstˇe vládnout. Taková demokracie (napˇr. podle teoretik˚ u deliberativn´ı demokracie) mus´ı nutnˇe vést k politické apatii, nezainteresovanosti a dokonce odcizen´ı. Korporatismus

Tripartita

Za tˇret´ı pokus o v´ yklad liberáln´ı demokracie m˚ uˇzeme povaˇzovat korporatistick´ y pohled (viz také odd´ıl 3.4.4). Ten má své koˇreny v pokusu faˇsistické Itálie vybudovat korporativn´ı stát“ (viz odd´ıl 6.8). Korporace mˇely ” pˇredstavovat nástroj harmonizace zájm˚ u vlastn´ık˚ u, zamˇestnanc˚ u a státu. Teoretikové korporatismu upozornili, ˇze podobn´ y v´ yvoj prob´ıhal po 2. svˇetové ˇ edsko, Norsko, válce také v hlavn´ıch pr˚ umyslovˇe vyspˇel´ ych zem´ıch (napˇr. Sv´ Nizozem´ı, Rakousko). V podobˇe tzv. neokorporatismu neboli liberáln´ıho korporatismu to vedlo ke vzniku celé ˇrady tripartitn´ıch organizac´ı, kdy se vládne prostˇrednictv´ım mechanism˚ u, které umoˇzn ˇuj´ı státn´ım u ´ˇrad˚ um, skupinám zamˇestnavatel˚ u a odbor˚ um mezi sebou pˇr´ımo komunikovat a slad’ovat sv˚ uj postup. Tato tendence zaˇclenit ekonomické zájmy do mechanismu vládnut´ı byla do znaˇcné m´ıry d˚ usledkem posunu smˇerem k ˇr´ızen´ı ekonomiky a ke státn´ımu zasahován´ı do n´ı. Tripartitn´ı instituce mˇely zajiˇst’ovat elementárn´ı koherenci ekonomick´ ych politik, komunikaci mezi nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ımi sociáln´ımi zájmy a sociáln´ı sm´ır. Kritici vid´ı korporatismus jako ohroˇzen´ı demokracie. Za prvé, korporatismus zv´ yhodˇ nuje ty skupiny, kter´ ym je pˇriznán privilegovan´ y pˇ r´ıstup k vládˇe. Skupiny, které jsou uvnitˇr, tud´ıˇz politick´ y hlas maj´ı, zat´ımco tˇem, které z˚ ustávaj´ı vnˇe, se hlas up´ırá. Za druhé, korporatismus m˚ uˇze pˇrináˇset prospˇ ech sp´ıˇ se st´ atu neˇz v´ yznamn´ ym ekonomick´ ym zájm˚ um, a to t´ım, ˇze stˇrechové organizace (organizace, kterou stát uznává za pˇredstavitele spoleˇc-

140

n´ ych zájm˚ u), se kter´ ymi se vláda rozhodne jednat, lze vyuˇz´ıt k tomu, aby ukázˇ novaly své ˇcleny a bránily radikáln´ım poˇzadavk˚ um. Za tˇret´ı, existuje hrozba, ˇze korporatismus naruˇ s´ı procedury volebn´ı (parlamentn´ı) demokracie. Politika se dˇelá sp´ıˇse vyjednáván´ım mezi vládn´ımi u ´ˇredn´ıky a ˇceln´ ymi pˇredstaviteli mocn´ ych ekonomick´ ych zájm˚ u neˇz rokován´ım a diskus´ı v zastupitelském sboru. V˚ udci zájmov´ ych skupin tak mohou uplatˇ novat znaˇcnou moc, i kdyˇz nejsou v˚ ubec odpovˇedn´ı veˇrejnosti, která je nem˚ uˇze nijak kontrolovat. Nova´ pravice

Nástup Nov´ e pravice, k nˇemuˇz doˇslo v 70. letech 20. stolet´ı, s sebou pˇrinesl kritiku nebezpeˇc´ı tzv. demokratické zátˇeˇze“, tj. paralyzován´ı demokratic” kého systému vystaveného niˇc´ım neomezovanému tlaku zájmov´ ych skupin a voliˇc˚ u. V tom má podle teoretik˚ u Nové pravice prsty právˇe korporatismus. Nová pravice je odhodlan´ ym obh´ ajcem voln´ eho trhu. Je pˇresvˇedˇcena, ˇze ekonomika funguje nejlépe, kdyˇz ji vláda (stát) ponechá na pokoji. Z tohoto hlediska spoˇc´ıvá nebezpeˇc´ı korporatismu v tom, ˇze d´ılˇc´ım skupinám a ekonomick´ ym zájm˚ um umoˇzn ˇuje poˇzadovat na vládˇe zvyˇsován´ı mezd, investice do veˇrejné sféry, subvence, státn´ı ochranu atd. T´ım korporatismus vytváˇr´ı podm´ınky pro to, aby správnˇe um´ıstˇené skupiny mohly ovládnout vládu a diktovat j´ı své poˇzadavky. V´ ysledkem je podle Nové pravice stagnace ekonomiky.

Trh

Marxismus

Jeˇstˇe jin´ y v´ yklad liberáln´ı demokracie podávaj´ı marxisté. Marxistick´ y pohled na demokracii je tˇr´ıdn´ı. Ve své hlubˇs´ı rovinˇe je politická moc odrazem rozdˇelen´ı ekonomick´ e moci a pˇredevˇs´ım nerovného vlastnictv´ı v´ yrobn´ıch prostˇredk˚ u. Marxistická kritika liberáln´ı demokracie se proto zamˇeˇruje pˇredevˇs´ım na nutné napˇet´ı mezi demokraci´ı a kapitalismem, tj. mezi politickou rovnost´ı, kterou proklamuje liberáln´ı demokracie a sociáln´ı nerovnost´ı, kterou plod´ı kapitalistická ekonomika. Liberáln´ı demokracie jsou proto chápány jako demokracie kapitalistické, které ovládá etablovaná vládnouc´ı tˇr´ıda (marxistick´ y term´ın, kter´ y oznaˇcuje tˇr´ıdu, která v d˚ usledku vlastnictv´ı v´ yrobn´ıch prostˇredk˚ u ovládá ostatn´ı tˇr´ıdy). Podle marxismu proto nelze ve spoleˇ cnosti rozpt´ ylit politickou moc bez toho, ˇ ze nebude rozpt´ ylena moc ekonomick´ a. Marxistická kritika tak v mnoh´ ych ohledech odpov´ıdá elitistické kritice pluralismu. Oboj´ı poukazuj´ı na to, ˇze moc je koneckonc˚ u soustˇredˇena v rukou malého poˇctu lid´ı. Rozd´ıl je pak v tom, zda se tento mal´ y poˇcet lid´ı chápe jako mocenská elita“ nebo vládnouc´ı tˇr´ıda“. ” ” Mezi obˇema vˇsak existuj´ı i závaˇznˇejˇs´ı rozd´ıly. Za prvé, zat´ımco elitisté naznaˇcuj´ı, ˇze moc m˚ uˇze vypl´ yvat z r˚ uzn´ ych zdroj˚ u (vzdˇelán´ı, sociáln´ı status, byrokratická pozice, sociáln´ı vazby, bohatstv´ı atd.), marxisté zd˚ urazˇ nuj´ı rozhoduj´ıc´ı v´ yznam ekonomick´ ych faktor˚ u, zejména vlastnictv´ı v´ yrobn´ıch prostˇredk˚ u. Elitisté se také nevyjadˇruj´ı zcela jasnˇe pokud jde o v´ yznam vlády elity. Uznávaj´ı napˇr´ıklad, ˇze tam, kde v rámci fragmentarizované elity existuje konkurence, mohou politiku do jisté m´ıry ovlivnit i demokratické tlaky. Marxisté naopak obvykle tvrd´ı, ˇze vládnouc´ı tˇr´ıda nutnˇe sleduje své vlastn´ı

141

7. Demokracie

ekonomické zájmy a u ´stupky jin´ ym tˇr´ıdám ˇcin´ı jedinˇe proto, aby stabilizovala kapitalismus a zvˇeˇcnila systém tˇr´ıdn´ı moci.

7.6

Volby

Nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı instituc´ı demokracie – minimálnˇe v jej´ım liberáln´ım vydán´ı – jsou vˇ seobecn´ e volby. V Schumpeterovˇe v´ ykladu demokracie pak volby pˇredstavuj´ı samo jádro demokracie. Podle Schumpetera demokracie zna” mená jedinˇe to, ˇze lidé maj´ı moˇznost pˇrijmout nebo odm´ıtnout muˇze, kteˇr´ı jim maj´ı vládnout“. Kdyˇz Schumpeter l´ıˇc´ı demokracii, fakticky ji ztotoˇzn ˇuje s volbami, konkrétnˇe pak s volbami soutˇeˇziv´ ymi. I kdyˇz jiné pohledy (viz v´ yˇse) odm´ıtaj´ı demokracii s volbami sluˇcovat, málokter´ y teoretik by popˇrel, ˇze volby tvoˇ r´ı jeden ze z´ akladn´ıch kamen˚ u souˇ casn´ ych demokratick´ ych reˇ zim˚ u. Podle bˇeˇzného názoru jsou volby mechanismem, pomoc´ı nˇehoˇz lze politiky volat k odpovˇednosti a m´ıt je k tomu, aby sledovali takovou politiku a pˇrij´ımali taková rozhodnut´ı, v nichˇz se odráˇz´ı veˇrejné m´ınˇen´ı. Tento názor tedy zd˚ urazˇ nuje ty funkce voleb, kter´ e m´ıˇ r´ı zdola nahoru: v´ ybˇer politik˚ u reprezentace, formován´ı vlády, ovlivˇ nován´ı politik atd. Jin´ y pohled se zamˇeˇruje na funkce, které m´ıˇr´ı shora dol˚ u: vytváˇren´ı legitimity, ovlivˇ nován´ı veˇrejného m´ınˇen´ı skrze nástroje volebn´ıho marketingu a z toho plynouc´ı posilován´ı elit. Volby jsou tak vidˇeny jako nástroj, pomoc´ı nˇehoˇz mohou vlády a elity vykonávat kontrolu nad obyvatelstvem. Ve skuteˇcnosti vˇsak volby nemaj´ı jedinou funkci: nejsou ani jen mechanismem, skrze kter´ y se realizuje odpovˇednost politik˚ u lidu, ani jen nástrojem, jak zajiˇst’ovat politickou kontrolu. K hlavn´ım funkc´ım voleb patˇr´ı: Funkce voleb

142

1. N´ abor politik˚ u. V demokratick´ ych zem´ıch jsou volby hlavn´ı metodou politick´ eho n´ aboru. Proto maj´ı politikové obvykle schopnosti a dovednosti, které souvisej´ı s volbami a s veden´ım volebn´ıch kampan´ı. Jedná se napˇr´ıklad o ˇreˇcnické dovednosti a pˇr´ıjemné vystupován´ı, coˇz jsou vlastnosti, které se nutnˇe nekryj´ı s takov´ ymi charakteristikami, které politici potˇrebuj´ı pˇri plnˇen´ı sv´ ych povinnost´ı v˚ uˇci voliˇc˚ um, pˇri ˇr´ızen´ı ministerstev atd. Volby se koneckonc˚ u zpravidla nevyuˇz´ıvaj´ı k obsazován´ı m´ıst, které vyˇzaduj´ı odborné znalosti nebo zkuˇsenosti jako napˇr´ıklad ve státn´ı správˇe ˇci soudnictv´ı. 2. Sestavov´ an´ı vl´ ad. Volby pˇr´ımo vytváˇrej´ı vlády jedinˇe ve státech, v nichˇ z se exekutiva bezprostˇ rednˇ e vol´ı, napˇr´ıklad v USA, Francii nebo Venezuele. V parlamentn´ıch systémech volby sestavován´ı vlád ovlivˇ nuj´ı, a to nejv´ yraznˇeji tam, kde volebn´ı systém zpravidla umoˇzn ˇuje dospˇet k jasné jednobarevné parlamentn´ı vˇetˇsinˇe. Pouˇz´ıvá-li se systém pomˇerného zastoupené (viz n´ıˇze), m˚ uˇze to znamenat, ˇze vlády se vytváˇrej´ı povolebn´ım dohadován´ım a v´ ysledky voleb jsou tak filtrovány“ ” skrze koaliˇcn´ı jednán´ı. 3. Zajiˇ st’ov´ an´ı reprezentativnosti. Jsou-li volby korektn´ı a soutˇeˇzivé, jsou volby nástrojem, pomoc´ı nˇehoˇz se vl´ adˇ e sdˇ eluj´ı“ poˇ zadavky ” veˇ rejnosti. Pokud vˇsak neexistuj´ı iniciativy (viz v´ yˇse) a moˇznost od-

4.

5.

6.

7.

7.7

volán´ı, voliˇcstvo nemá ˇzádnou moˇznost zajistiti naplˇ nován´ı mandátu: jediné, co mu zb´ yvá, je trestat v pˇr´ıˇst´ıch volbách. Ovlivˇ nov´ an´ı politik. Volby zcela jistˇe vlády odrazuj´ı od sledován´ı radikáln´ı nebo velmi nepopulárn´ı politiky. Jen v´ yjimeˇcnˇe, kdy volebn´ı kampani dominuje jediné téma, o nich vˇsak lze ˇr´ıci, ˇze pˇr´ımo ovlivˇ nuj´ı politiku. S t´ım souvis´ı také to, ˇze politiky vlády jsou ˇcasto ovlivˇ novány sp´ıˇse praktick´ ymi potˇrebami, napˇr´ıklad stavem ekonomiky, neˇz volebn´ımi ohledy. Volby vˇsak zpravidla vymezuj´ı mantinely, v jejichˇz rámci existuje urˇcitá ˇskála politick´ ych moˇznost´ı, k nimˇz se vláda pˇr´ısluˇsné politické orientace m˚ uˇze pˇriklonit, aniˇz by t´ım ohrozila své politické pˇreˇzit´ı v pˇr´ıˇst´ıch volbách. V´ ychova voliˇ c˚ u. Kampanˇe dávaj´ı voliˇc˚ um velké mnoˇzstv´ı informac´ı o stranách, kandidátech, politick´ ych kroc´ıch, o tom, jak si vede stávaj´ıc´ı vláda, o politickém systému atd. To vˇsak má v´ ychovn´ y dopad jen tehdy, kdyˇ z pod´ avan´ a informace i zp˚ usob jej´ıho pod´ an´ı vyvol´ a z´ ajem veˇ rejnosti a podn´ıt´ı smysluplnou diskusi. Jelikoˇz vˇsak strany i kandidáti chtˇej´ı sp´ıˇse pˇresvˇedˇcovat neˇz vzdˇelávat, jsou silnˇe motivováni, aby podávali informace ne´ uplné nebo zmanipulované. Legitimizace. Dokonce i autoritáˇrské reˇzimy se obtˇeˇzuj´ı poˇrádán´ım voleb, i kdyˇz nesoutˇeˇziv´ ych. Dˇelaj´ı to z toho d˚ uvodu, ˇze volby pomáhaj´ı zvyˇ sovat legitimitu reˇ zimu, protoˇze ospravedlˇ nuj systém vládnut´ı. Posilov´ an´ı elit. Volby mohou také poskytovat pˇr´ıleˇzitosti k tomu, aby elity mohly manipulovat masami a ovládat je. Pro radikálnˇe uvaˇzuj´ıc´ı kritiky jsou volby nebezpeˇc´ım, které upouˇst´ı spoleˇcensk´ y tlak, jenˇz by mohl b´ yt vyuˇzit v revoluˇcn´ım u ´sil´ı. Proto jsou je podle francouzského anarchisty Proudhona (1809–1865) vˇ seobecn´ e volebn´ı pr´ avo kontrarevoluc´ı. Politickou nespokojenost a opozici lze neutralizovat volbami, které je usmˇern´ı do u ´stavn´ı roviny a umoˇzn´ı, aby vlády pˇricházely a odcházely, zat´ımco reˇzim trvá. V tomto smˇeru jsou volby obzvláˇstˇe u ´ˇcinné, jelikoˇz v obˇcanech vyvolávaj´ı dojem, ˇze jsou to oni, kdo má moc nad vládou.

´ Volebn´ı systemy

Volebn´ı systém je soubor pravidel, podle nichˇz se provádˇej´ı volby. Tato pravidla se ve svˇetˇe r˚ uzn´ı a v mnoha zem´ıch jsou nav´ıc pˇredmˇetem u ´porn´ ych diskus´ı a spor˚ u. Obecnˇe lze vˇsechny moˇzné systémy rozdˇelit do dvou hlavn´ıch skupin, a to podle toho, jak volen´ı hlasy transformuj´ı v kˇresla v zákonodárném tˇelese. Na jedné stranˇe existuj´ı vˇ etˇ sinov´ e syst´ emy, ve kter´ ych velké politické strany obvykle z´ıskávaj´ı vˇetˇs´ı procento kˇresel v zákonodárném sboru neˇz hlas˚ u ve volbách. T´ım se zvyˇsuje pravdˇepodobnost, ˇze jedna strana bude m´ıt v parlamentu vˇetˇsinu a bude vládnout sama. Podstatou vˇetˇsinového systému je princip, ˇze mandát ve volebn´ım obvodˇe obdrˇz´ı pouze v´ıtˇezná politická strana nebo kandidát. Strana dostane ve volebn´ım obvodˇe vˇetˇsinu hlas˚ u a na tomto základˇe obdrˇz´ı vˇsechny mandáty, které jsou v tomto obvodˇe k dispozici. Volebn´ı obvody jsou vˇetˇsinou jednomandátové. Ostatn´ı strany (resp. kandidáti) tak nez´ıskaj´ı nic, i kdyˇz mohou obdrˇzet relativnˇe vysok´ y poˇcet

Systémy voleb

143

7. Demokracie

hlas˚ u. Napˇr´ıklad ve Velké Británii je silná tradice jednobarevn´ ych vlád, i kdyˇz od roku 1935 ˇzádná strana ve volbách absolutn´ı vˇetˇsinu nez´ıskala. Základn´ımi druhy vˇetˇsinov´ ych volebn´ıch systém˚ u jsou syst´ em prost´ e vˇ etˇ siny a syst´ em absolutn´ı vˇ etˇ siny. V prvn´ım pˇr´ıpadˇe se volebn´ı soutˇeˇz ve vˇetˇsinˇe pˇr´ıpad˚ u koná v jednomandátov´ ych obvodech. V´ıtˇezem v obvodu se stává ten, kdo obdrˇz´ı v´ıce hlas˚ u neˇ z druh´ y v poˇ rad´ı. Nen´ı tedy nutné z´ıskat absolutn´ı vˇetˇsinu hlas˚ u. Tento volebn´ı systém pˇrináˇs´ı v´ıtˇezstv´ı té stranˇe, která z´ıská v´ıce hlas˚ u ve vˇetˇs´ım poˇctu volebn´ıch obvod˚ u neˇz jej´ı konkurenti. Ve druhém pˇr´ıpadˇe jde o to, ˇze k z´ıskán´ı mandátu ve volebn´ım obvodˇe je nutné z´ıskat absolutn´ı vˇ etˇ sinu hlas˚ u, coˇz znamená nadpoloviˇcn´ı vˇetˇsinu hlas˚ u. Nejˇcastˇejˇs´ı variantou je dvoukolov´ e hlasov´ an´ı (i kdyˇz kol m˚ uˇze b´ yt i v´ıce). Pokud ˇzádn´ y z kandidát˚ u nez´ıská absolutn´ı vˇetˇsinu v prvn´ım kole, koná se druhé kolo, v nˇemˇz jiˇz staˇc´ı prostá vˇetˇsina (text sleduje Ca´t 2004: 274–275). bada, Kuba Pˇr´ıklad

Vˇetˇsinov´ y volebn´ı systém najdeme ve Velké Británii, USA, Kanadˇe (jednokolov´ y) a ve Francii (dvoukolov´ y). Na druhé stranˇe jsou syst´ emy pomˇ ern´ eho zastoupen´ı, které zaruˇcuj´ı spravedlivˇejˇs´ı pomˇer mezi kˇresly, která strana obdrˇz´ı a hlasy, které z´ıskala ve volbách. V ˇcistém systému pomˇerného zastoupen´ı obdrˇz´ı strana, která z´ıskala 50 procent voliˇcsk´ ych hlas˚ u, 50 procent kˇresel. Systém pomˇerného zastoupen´ı tak vede k tomu, ˇze jednobarevná vláda je daleko nepravdˇepodobnˇejˇs´ı. Tento systém je obvykle spojován se systémem v´ıce politick´ ych stran a s koaliˇcn´ımi vládami. V tomto systému v´ıtˇez´ı ta strana, která z´ıská nejv´ıce hlas˚ u v rámci vˇsech volebn´ıch obvod˚ u (tj. na celostátn´ı u ´rovni). Pˇr´ıklad

ˇ e republice se ve volbách do Poslanecké snˇemovny uˇz´ıvá pomˇerného V Cesk´ systému, kter´ y je doplnˇen vstupn´ı klauzul´ı. Aby mohla strana vstoupit do snˇemovny, mus´ı z´ıskat alespoˇ n 5 procent hlas˚ u. Vstupn´ı klauzule zabraˇ nuje extrémn´ı fragmentaci politické reprezentace ve shromáˇzdˇen´ı. Sm´ıˇ sen´ e volebn´ı syst´ emy pak spojuj´ı znaky vˇetˇsinového a pomˇerného volebn´ıho systému. Vˇsechny tyto hlavn´ı tˇri typy se dále dˇel´ı na celou ˇradu podtyp˚ u, jejichˇz popis pˇresahuje potˇreby tohoto u ´vodu (pro vyˇcerpávaj´ıc´ı ´t 2004: 272–282). informaci viz Heywood 2004: 253–260, Cabada, Kuba

Shrnut´ı kapitoly 1. Podle klasick´ ych autor˚ u (Platón, Aristoteles) je demokracie vládou svo-

body. Oba ji hodnot´ı jako nesprávné zˇr´ızen´ı. 2. V Lincolnovˇ e definici se o demokracii hovoˇr´ı jako o vládˇe lidu, lidem ” a pro lid“. 3. Z´ akladn´ımi dvˇema zp˚ usoby v´ ykonu demokracie jsou pˇr´ımá a zastupitelská forma. Pˇr´ımá demokracie je zaloˇzena na pˇr´ımé, nezprostˇredkované a trvalé participaci obˇcan˚ u. Zastupitelská demokracie je demokracie omezená a nepˇr´ımá. Omezená je v tom, ˇze participace veˇrejnosti na

144

4.

5.

6.

7. 8. 9.

vládnut´ı je jen obˇcasná a krátkodobá. Nepˇr´ımá je v tom, ˇze veˇrejnost sama moc nevykonává, ale pouze vyb´ırá ty, kdo budou vládnout za ni a jej´ım jménem. V radikáln´ım pojet´ı se demokracie chápe jako obecn´ y princip, kter´ y lze vztáhnout na vˇsechny oblasti sociáln´ı existence. Podle této koncepce maj´ı lidé základn´ı právo participovat na pˇrij´ımán´ı vˇsech rozhodnut´ı, která ovlivˇ nuj´ı jejich ˇzivot. Základn´ı modely demokracie, které jsme rozliˇsili, jsou klasická demokracie, demokracie jako ochrana, rozvojová demokracie, deliberativn´ı demokracie a elektronická demokracie. V souˇcasné dobˇe je nejrozˇs´ıˇrenˇejˇs´ı liberáln´ı demokracie. Je demokraci´ı nepˇr´ımou a zastupitelskou. Je zaloˇzena na konkurenci a voliˇcském v´ ybˇeru. Stát je v tomto modelu jasnˇe odliˇsen od spoleˇcnosti obˇcan˚ u. Rozliˇsili jsme tyto interpretace liberáln´ı demokracie: pluralismus, elitismus, korporatismus, pohled Nové pravice a marxismus. Jeden ze základn´ıch kamen˚ u souˇcasn´ ych demokratick´ ych reˇzim˚ u tvoˇr´ı soutˇeˇzivé volby. Volebn´ı systém je soubor pravidel, podle nichˇz se provádˇej´ı volby. Obecnˇe lze vˇsechny moˇzné systémy rozdˇelit do dvou hlavn´ıch skupin – vˇetˇsinové systémy a systémy pomˇerného zastoupen´ı.

´ Otazky 1. Jak vidˇ el demokracii Platón? 2. Jak´ e v´ yhody a nev´ yhody má pˇr´ımá demokracie? 3. Co je zastupitelsk´ a demokracie? 4. Popiˇste model rozvojov´ e demokracie. 5. O co jde radik´ aln´ım demokrat˚ um, jakou roli v tˇechto u ´vahách hraje 6. 7. 8. 9. 10.

obˇcanská spoleˇcnost? Jakou formu demokracie obhajuj´ı liberálové? Na jaké problémy naráˇz´ı elektronická demokracie? Jak´ y rozd´ıl panuje mezi pluralistickou a korporatistickou interpretac´ı demokracie? Jaké funkce pln´ı soutˇeˇzivé volby? Jaké volebn´ı systémy rozliˇsujeme?

´ ı textu kapitoly Literatura pouˇzita´ pˇri zpracovan´ ˇ, O.: Levice v postrevoluˇcn´ı dobˇe. Obˇcansk´ Barˇ sa, P., C´ısar a spoleˇcnost a nová soci´ aln´ı hnit´ı v radikáln´ı politické teorii 20. stolet´ı. CDK, Brno 2004 ´ ´t, M. a kol.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004 David, R.: Politologie. Základy spoleˇcenských vˇed . Nakladatelstv´ı Fin, Olomouc 1996

145

7. Demokracie

Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 ´ Brno 2003 ˇek, L., eds.: Demokracie. MPU, Hlouˇ sek, V., Kopec Shapiro, I.: Moráln´ı základy politiky. Karolinum, Praha 2003

146

´ Co jsou mezinarodn´ ı vztahy? Prvn´ı debata Druha´ a tˇret´ı debata ˇ Ctvrt a´ debata Evropska´ studia

8

´ ´ ri Mezinarodn´ ı vztahy, akteˇ ´ mezinarodn´ ıch vztahu˚

´ ´ ri mezinarodn´ ´ 8. Mezinarodn´ ı vztahy, akteˇ ıch vztahu˚

C´ıl kapitoly V této kapitole se seznám´ıte s mezinárodn´ımi vztahy jako s jednou ze souˇcást´ı politologie. Pˇritom nastudujete v´ yvoj discipl´ıny ve 20. stolet´ı, jej´ı pˇredpoklady a rozd´ılné pˇr´ıstupy. Pochop´ıte rozd´ıly mezi základn´ımi kategoriemi aktér˚ u mezinárodn´ıch vztah˚ u. V závˇeru kapitoly nahlédnete do evropsk´ ych studi´ı, jimˇz jde o vysvˇetlen´ı procesu evropské integrace. Kapitola vám proto pom˚ uˇze pochopit podstatu souˇcasn´ ych mezinárodn´ıch vztah˚ u i evropské integrace.



Heywood, s. 147–178

A.:

Politologie.

Eurolex

Bohemia,

Praha

2004,

ˇ a´ literatura Doporucen


8.1

´ Co jsou mezinarodn´ ı vztahy?

Studium politick´ ych fenomén˚ u má svou jasnou mezinárodn´ı dimenzi. Uˇz v anˇ tickém Recku se psalo o konfliktech a válkách mezi mˇestsk´ ymi státy. Modern´ı mezinárodn´ı systém vˇsak existuje teprve od 16. a 17. stolet´ı, kdy se objevily centralizovan´ e st´ aty. Tento proces byl zavrˇsen Vestfálskou smlouvou (1648), která ukonˇcila tˇricetiletou válku a kterou evropské mocnosti uznaly svrchovanost a nezávislost stát˚ u (viz odd´ıl 2.2). Studium mezin´ arodn´ıch vztah˚ u (tj. vztah˚ u mezi st´ aty) se jako samostatná discipl´ına konstituuje ve 20. stolet´ı. Tehdy se studium mezinárodn´ıch vztah˚ u poˇcalo rozv´ıjet pˇredevˇs´ım v USA jako svˇetové supervelmoci, jej´ıˇz zahraniˇcn´ı politika ovlivˇ novala (a stále ovlivˇ nuje) celkovou podobu systému mezinárodn´ıch vztah˚ u. Aktéˇri mezinárodn´ıch vztah˚ u

148

Obecnˇe lze ˇr´ıci, ˇze primárn´ımi akt´ ery ve sféˇre mezinárodn´ı politiky jsou státy, i kdyˇz váha, kterou r˚ uzné pˇr´ıstupy stát˚ um pˇrikládaj´ı, je r˚ uzná (k tomu se dostaneme dále). Nejdˇr´ıve mus´ıme naznaˇcit historick´ y v´ yvoj discipl´ıny bˇehem 20. stolet´ı. Na tomto pozad´ı pak m˚ uˇzeme bl´ıˇze vymezit základn´ı pˇr´ıstupy.

8.2

Prvn´ı debata

V´ yvoj discipl´ıny mezinárodn´ıch vztah˚ u b´ yvá zpravidla pˇredstavován ve formˇe ´ ˇ ctyˇ r po sobˇe jdouc´ıch debat (Drulak 2003: 47–51). Jako prvn´ı se chápe debata mezi idealismem (liberalismem) a realismem. Nástup idealismu lze situovat do obdob´ı po I. svˇetové válce, které charakterizoval pocit ˇsoku z váleˇcn´ ych hr˚ uz industrializované války, z jej´ı neracionálnosti a nechtˇenosti. V tomto smyslu bylo za vlast´ı pˇr´ıˇcinu I. svˇetové války povaˇzováno jakési nedorozumˇen´ı – válka byla v´ ysledkem nedostateˇ cn´ e komunikace a toho, ˇze spolu národn´ı leadeˇri nebyli v uˇzˇs´ım kontaktu. Politickou odpovˇed´ı na tento pocit bylo ustaven´ı mezinárodn´ı organizace – Spoleˇcnosti národ˚ u, a teoretickou odpovˇed´ı pak idealistick´ y pˇ r´ıstup. Tento pˇr´ıstup v politice ztˇelesˇ noval americk´ y prezident Woodrow Wilson, kter´ y kladl d˚ uraz na internacionalismus (multilateráln´ı kooperaci) jako pˇredpoklad zabránˇen´ı dalˇs´ımu váleˇcnému stˇretnut´ı. Internacionalismus je základem vˇetˇsiny forem idealismu a je zaloˇzen na pˇresvˇedˇcen´ı o potˇrebˇe a prospˇeˇsnosti mezin´ arodn´ı spolupr´ ace. Ve své liberáln´ı formˇe je zaloˇzen na pˇresvˇedˇcen´ı o rovné moráln´ı hodnotˇe vˇsech lid´ı (viz odd´ıl 5.4.3). Pˇrekraˇcuje tak omezen´ı národn´ıch stát˚ u a moráln´ı status jejich obˇcan˚ u neodvozuje z jejich ˇclenstv´ı v konkrétn´ım státn´ım národˇe, ale z jejich lidstv´ı“. V praxi to znamená, ˇze internaciona” listé c´ıt´ı urˇcitou odpovˇednost za situaci celého lidstva a nikoli jen jednoho státu, do nˇehoˇz se narodili.

Idealismus

V teorii tento pˇr´ıstup navazoval na osv´ıcenského pruského filosofa Immanuela Kanta (1724–1804), kter´ y se hlásil k myˇslence svˇ etoobˇ canstv´ı a navrhoval vznik jakési celosvˇetové federace stát˚ u, v n´ıˇz by si jednotlivé státy zachovaly vlastn´ı suverenitu, ale zároveˇ n by se dohodly na dodrˇ zov´ an´ı urˇ cit´ ych z´ asad a pravidel, které by z mezinárodn´ıch vztah˚ u odstranily nebezpeˇc´ı ´k 2003: 41). Podle idealist˚ války (Drula u je ˇclovˇek bytost pˇrirozenˇe dobrá a schopná ˇr´ıdit se zásadami rozumu. Je jen tˇreba nalézt vhodné institucionáln´ı uspoˇrádán´ı, které zabrán´ı moˇzn´ ym nedorozumˇen´ım mezi lidmi. Uspoˇrádán´ı Spoleˇcnosti národ˚ u se vˇsak ve 30. letech 20. stolet´ı dostává do krize. Realista E. H. Carr pak oznaˇc´ı idealisty za utopisty: idealisté se podle nˇej snaˇz´ı vidˇet v realitˇe to, co si sami pˇrej´ı, aby tam bylo. Politik vˇsak naopak mus´ı v realitˇe vidˇet to, co tam skuteˇcnˇe je a neprojektovat si do n´ı vlastn´ı ideály. Proto je nutné rozliˇsovat mezi normativn´ım a deskriptivn´ım pohledem. Realismus chce nab´ıdnout takov´ y deskriptivn´ı pohled, kter´ y by nebyl zaloˇzen na ideálech, ale na rovnováze moc´ı mezi státy. Realisté tak na rozd´ıl od idealist˚ u kladou d˚ uraz na faktor moci (jak jiˇz v´ıme, realisté chápou politiku jako boj o moc – viz odd´ıl 1.2).

Realismus

Realisté tak navazuj´ı na myslitele jak´ ymi byli Niccolo Machiavelli (1469– 1527) a Thomas Hobbes (1588–1679). Podle Hobbese nen´ı ˇclovˇek pˇrirozenˇe dobrá bytost, ale naopak bytost potenciálnˇe nebezpeˇcná. Podle Hobbese ˇclovˇek sleduje sv˚ uj vlastn´ı zájem, coˇz vˇsak ve svˇetˇe omezen´ ych zdroj˚ u m˚ uˇze vést jen ke konfliktu mezi lidmi. Hobbes si pˇredstavuje svˇet, v nˇemˇz by neexistovala politická autorita (tzv. pˇ rirozen´ y stav). Pˇripomeˇ nme, ˇze takov´ y svˇet by charakterizovala válka vˇsech proti vˇsem a v takovém svˇetˇe by podle

149


Anarchie

Hobbese ˇzivot byl osamˇel´ y, uboh´ y, oˇskliv´ y, krut´ y a krátk´ y“ (viz odd´ıl 5.3). ” Proto lidé ustavuj´ı politickou autoritu a podˇrizuj´ı se jednomu suverénovi, jehoˇz c´ılem je zajistit jejich bezpeˇcnost. Ustavená politická autorita je tak pˇredpokladem existence dobˇre uspoˇrádané spoleˇcnosti. Ustaven´ım politické autority je pˇ rekon´ ana v´ alka vˇ sech proti vˇ sem na teritoriu, které je suverénn´ı autoritˇe podˇr´ızeno. Ve vztaz´ıch mezi státy vˇsak ˇzádná autorita neexistuje – st´ aty nejsou podˇ r´ızeny ˇ z´ adn´ emu suver´ enovi. Z toho plyne, ˇze vztahy mezi státy kop´ıruj´ı hobbesovskou pˇredstavu pˇrirozeného stavu. Jsou otevˇreny potenciáln´ımu konfliktu (válce). Hobbes tak dal rané vyjádˇren´ı realistické pˇredstavˇe o vztaz´ıch mezi státy, které jsou anarchick´ e, tzn. nejsou podˇr´ızeny ˇzádné (globáln´ı) politické autoritˇe. V anarchickém mezinárodn´ım systému je kaˇzd´ y stát nucen pomáhat si sám a upˇrednostˇ novat sv˚ uj vlastn´ı zájem, kter´ y je v podstatˇe chápán jako pˇreˇzit´ı státu a obrana jeho u ´zem´ı (Heywood 2004: 150). Po II. svˇetové válce se stává zˇrejm´ ym, ˇze vztahy mezi státy nebudou napˇr´ıˇstˇe vztahy kooperativn´ımi, ale naopak kompetitivn´ımi. V této dobˇe se realismus stává dominantn´ım pˇr´ıstupem ve v´ yzkumu mezinárodn´ıch vztah˚ u. Základn´ı knihou realismu, kter´ y dominuje discipl´ınˇe mezinárodn´ıch vztah˚ u ve 40. a 50. letech 20. stolet´ı, je Politika mezi národy (1948) Hanse Morgenthaua. V této knize Morgenthau podává charakteristiku realismu ve formˇe ˇ sesti princip˚ u (Morgenthau 1986: 1–16):

Principy realismu

150

1. Realismus vˇeˇr´ı, ˇze politika (i jiné sféry spoleˇcnosti) je ˇr´ızena objektivn´ımi z´ akony, které maj´ı sv˚ uj zdroj v lidské pˇrirozenosti. Naˇs´ım u ´kolem je pak porozumˇet tˇemto objektivn´ım zákon˚ u a jednat podle nich. Pokud bychom se jim chtˇeli protivit, nem˚ uˇzeme uspˇet. Realismus vˇeˇr´ı v nemˇennost lidské pˇrirozenosti a moˇznost objektivn´ıho poznán´ı skuteˇcnosti ( pˇr´ırodovˇedn´ y pohled“). ” 2. Základn´ım konceptem, kter´ ym realismus uchopuje realitu mezinárodn´ıch vztah˚ u, je koncept z´ ajmu ve formˇ e moci. Takové chápán´ı pˇredstavuje politiku jako autonomn´ı sféru spoleˇcnosti (odliˇsnou napˇr´ıklad od ekonomiky, v jej´ımˇz rámci rozhoduj´ı zájmy ve formˇe bohatstv´ı). Pro pochopen´ı politického jednán´ı proto nen´ı d˚ uleˇzité rozumˇet motiv˚ um jednán´ı nebo ideologick´ ym pˇresvˇedˇcen´ım – politick´ ym aktér˚ um ve skuteˇcnosti jde o sledován´ı jejich zájm˚ u (tj. o maximalizaci moci). Podle realismu je nav´ıc prospˇ eˇ snˇ ejˇ s´ı, kdyˇz se politici snaˇz´ı jen o sledován´ı zájm˚ u a nesnaˇz´ı se pˇredst´ırat, ˇze jim jde o nˇeco v´ıce. Politiˇct´ı pˇredstavitelé by mˇeli sledovat národn´ı zájmy“ sv´ ych stát˚ u a neusilovat ” o celkovou pˇrestavbu mezinárodn´ıho systému, o niˇz usilovali idealisté. Idealistická v´ıra ve zlepˇsen´ı svˇeta zat´ım nepˇrinesla nic dobrého, jen vˇetˇs´ı utrpen´ı lidstva. Pokud se totiˇz idealisté snaˇz´ı o vykoˇrenˇen´ı vˇseho konfliktu z mezilidsk´ ych vztah˚ u, absolutizuj´ı tak sv˚ uj c´ıl a jsou pro jeho dosaˇzen´ı schopni mobilizovat neomezené prostˇredky a destruktivn´ı s´ıly. Pokud jim jde o konec vˇsech válek, jsou schopni ospravedlnit i nejbrutálnˇejˇs´ı ˇciny, pokud povedou k nastolen´ı vˇeˇcného m´ıru“. Politick´ y ” realismus sice nen´ı k ideál˚ um lhostejn´ y, ale rozliˇsuje mezi t´ım, co je obecnˇe správné a t´ım, co je realizovateln´ e za dan´ ych konkr´ etn´ıch

podm´ınek. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, nejde mu o realizaci absolutnˇe stanoven´ ych ideál˚ u. 3. Realismus pˇredpokládá, ˇze jeho kl´ıˇcov´ y koncept z´ ajmu jako moci je objektivn´ı kategori´ı, která je univerzálnˇe platná, ale to neznamená, ˇze obsah tohoto konceptu je jednou provˇzdy fixován. Obsah konceptu je urˇcován politick´ ym a kulturn´ım kontextem. V modern´ı dobˇe je základn´ım kontextem zahraniˇcn´ı politiky n´ arodn´ı st´ at, a proto je základn´ı kategori´ı vztah˚ u mezi státy n´ arodn´ı z´ ajem“. Vztah mezi ” zájmem (jako univerzáln´ım konceptem) a národn´ım státem v modern´ı spoleˇcnosti je produktem historie a nic proto nebrán´ı tomu, aby byl v budoucnu nahrazen nˇeˇc´ım jin´ ym. Podle realismu nic nestoj´ı v cestˇe tomu, aby bylo souˇcasné uspoˇrádán´ı svˇeta do jednotek národn´ıch stát˚ u nahrazeno uspoˇrádán´ım jin´ ym (napˇr´ıklad nˇejak´ ymi vˇetˇs´ımi politick´ ymi jednotkami). V tomto se tedy realismus neliˇs´ı od idealismu, liˇs´ı se vˇsak a to zcela zásadnˇe v pohledu na zp˚ usob, kter´ ym by k této transformaci mˇelo doj´ıt. Zat´ımco podle realist˚ u idealisté vˇeˇr´ı v to, ˇze by mohli svˇet transformovat na základˇe nˇejakého abstraktn´ıho ideálu, realisté takov´ y pohled odm´ıtaj´ı. Tvrd´ı naopak, ˇze taková transformace m˚ uˇze probˇehnout jen tehdy, budeme-li brát v u ´vahu zákony politické reality (zákony moci). T´ım se dostáváme ke ˇctvrtému bodu. 4. Jak jiˇz ˇreˇceno, realisté nepodceˇ nuj´ı v´ yznam politického jednán´ı, odm´ıtaj´ı vˇsak ten zp˚ usob jednán´ı, které je vedeno podle nich absolutistick´ ymi poˇzadavky idealist˚ u. K v´ ykladu tohoto bodu Morgenthau vyuˇz´ıvá rozdˇelen´ı dvou typ˚ u etik, jak je charakterizoval Max Weber. Weber se ptá, jakou etikou se mus´ı ˇr´ıdit ten, kter´ y se chce u ´ˇcastnit politiky, tj. pracovat s politickou moc´ı a zasahovat do ˇzivota svého politického spoleˇcenstv´ı. Rozliˇsuje dva druhy etiky (dva protikladné principy) – etiku sm´ yˇslen´ı a etiku zodpovˇednosti (pˇrevzato z Weber 1998). A. Etika sm´ yˇ slen´ı (Gesinnungsethik) – absolutn´ı etika, etika Kantova kategorického imperativu (viz odd´ıl 5.1), kdy jednáme bez ohledu na následky naˇseho jednán´ı podle mravn´ıch princip˚ u; mravnost naˇseho jednán´ı pak nen´ı dána jeho d˚ usledky, ale jen t´ım, jestli je v souladu s nˇejak´ ym vyˇsˇs´ım principem B. Etika zodpovˇ ednosti (Verantwortungsethik) – ˇclovˇek odpov´ıdá za pˇredv´ıdatelné d˚ usledky svého jednán´ı; takov´ y ˇclovˇek m´ısto toho, aby se odvolával na nˇejaké posledn´ı principy, poˇc´ıtá s pr˚ umˇern´ ymi defekty lid´ı a nesvaluje tedy odpovˇednost za svá ztroskotán´ı na okolnosti nebo na druhé, ale bere plnou odpovˇednost za pˇredv´ıdatelné d˚ usledky svého jednán´ı Jak podle Webera, tak podle Morgenthaua je pro politika jedinou moˇznou etikou etika zodpovˇ ednosti. Etika sm´ yˇslen´ı neposkytuje ˇzádn´ y návod k posouzen´ı adekvátnosti politick´ ych prostˇredk˚ u k dosaˇzen´ı urˇcit´ ych politick´ ych c´ıl˚ u. Na problému, zda u ´ˇcel svˇet´ı prostˇredky, etika sm´ yˇslen´ı ztroskotává, nebot’ má zavrhnout kaˇzdé jednán´ı, které pouˇz´ıvá mravnˇe nebezpeˇcné prostˇredky. Podle Webera se vˇsak ten, kdo se odvolává na etiku sm´ yˇslen´ı, promˇen´ı v proroka, kter´ y i kdyˇz právˇe kázal

151


lásku proti násil´ı, nyn´ı káˇze násil´ı, totiˇz posledn´ı násil´ı, které má odstranit násil´ı v˚ ubec. Realisté proto kritizuj´ı vˇsechny utopie, které bojuj´ı za urˇcitou v´ıru chápanou v absolutn´ıch kategori´ıch (jako mravn´ı imperativ etiky sm´ yˇslen´ı). Podle realismu je politika konfliktem r˚ uzn´ ych pˇ resvˇ edˇ cen´ı, ale ty musej´ı b´ yt prosazovány s vˇedom´ım nebezpeˇcnosti toho prostˇredku, kter´ y politika uˇz´ıvá, totiˇz moci a násil´ı a s d˚ urazem na odpovˇednost za následky zp˚ usobené vloˇzen´ ymi mocensk´ ymi prostˇredky. 5. Realismus odm´ıtá sluˇcovat moráln´ı aspirace partikulárn´ıho národa s univerzálnˇe platn´ ymi moráln´ımi zákony. Vˇsechny národy se snaˇz´ı pˇredst´ırat, ˇze jejich konkrétn´ı zájmy a zp˚ usoby jednán´ı se kryj´ı z univerzáln´ımi hodnotami. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, národy se snaˇz´ı vydávat své n´ arodn´ı z´ ajmy za z´ ajmy vˇ sech. To je podle realismu nejen nesprávné, ale také velmi nebezpeˇcné, nebot’ kˇ riˇ z´ ack´ e v´ ypravy (resp. imperialismus) vedené ve jménu tˇechto takzvanˇe univerzáln´ıch hodnot mohou zniˇcit mnohé národy a pˇrinést utrpen´ı lidem zastávaj´ıc´ım jiné hodnoty. Podle realismu m˚ uˇzeme naopak respektovat vˇsechny národy, pokud se na nˇe d´ıváme jako na jednotky sleduj´ıc´ı své konkrétn´ı zájmy. V tomto pˇr´ıpadˇe lze sledovat naˇse vlastn´ı zájmy a respektovat zájmy jin´ ych. 6. Realismus zd˚ urazˇ nuje autonomii politick´ e sf´ ery. Politika je nˇeco, co je odliˇsné od ekonomiky ˇci morálky a nároky tˇechto sfér by nemˇely b´ yt sluˇcovány. Politick´ y realista pˇrem´ yˇsl´ı v term´ınech zájmu jako moci, tak jako ekonom pˇrem´ yˇsl´ı v term´ınech zájmu jako bohatstv´ı ˇci právn´ık v term´ınech souladu jednán´ı s právn´ımi normami. Ekonom se proto ptá, jak tato politika ovlivn´ı bohatstv´ı spoleˇcnosti? Realista se pak pt´ a: Jak tato politika ovlivn´ı moc st´ atu? To je pro realistu jediné relevantn´ı kritérium rozhodován´ı – sleduje národn´ı zájem (zlepˇsuje mocenské postaven´ı svého národa) a neptá se po právn´ıch, moráln´ıch ˇci ekonomick´ ych d˚ usledc´ıch pˇrijat´ ych politik. Nezamˇen ˇuje moráln´ı kritéria za kritéria politická. Politick´ y realista je tak schopen spolupracovat i s morálnˇe odsouzen´ıhodn´ ym reˇzimem (napˇr. reˇzimem poruˇsuj´ıc´ım lidská práva), pokud to zlepˇs´ı mocenské postaven´ı j´ım reprezentovaného národa. Pˇr´ıklad

Spor mezi idealismem a realismem lze ilustrovat na nedávné roztrˇzce mezi USA a nˇekter´ ymi zemˇemi EU ( starou“ Evropou) v otázce vojenské inter” vence v Iráku (2002–2003). Podle konvenˇcn´ıho v´ ykladu vyr˚ ustala diference mezi obˇema tábory z toho, ˇze se realisticky orientované USA hodlaly spoléhat na svou materiáln´ı s´ılu, zat´ımco idealistická Evropa se odvolávala na pravidla mezinárodn´ıho práva a kolektivn´ı rozhodován´ı v Radˇe bezpeˇcnosti. Podle tohoto v´ ykladu (napˇr. R. Kagan) se ti, kteˇr´ı jsou (vojensky) mocn´ı, nechtˇej´ı spoléhat na pravidla, zat´ımco ti, kteˇr´ı jsou slab´ı, se na pravidla odvolávaj´ı, protoˇze jim nic jiného nezb´ yvá. V takové situaci byly USA v 18. a 19. stolet´ı a nyn´ı je v této situaci Evropa. Odvolává se na pravidla proto, ˇze to je v jej´ım (evropském) zájmu a pˇredst´ırá, ˇze se jedná o civilizovanˇejˇs´ı postup. Podle tohoto v´ ykladu vˇsak evropsk´ y postup“ nen´ı v zájmu mocn´ ych USA ”

152

– ty pravidla nepotˇrebuj´ı. USA na rozd´ıl od Evropy, která rozkvetla podle kantovského ideálu vˇeˇcného m´ıru“, stále ˇzij´ı ve svˇetˇe podle Hobbese. ” Jak vˇsak upozorˇ nuj´ı kritici (v naˇsem prostˇred´ı napˇr. P. Barˇsa), ve skuteˇcnosti jde USA o to, aby se v tomto svˇetˇe staly dominantn´ı imperiáln´ı silou. Podle pˇresvˇedˇcen´ı nˇekter´ ych zahraniˇcnˇepolitick´ ych expert˚ u v USA to bude nejen v jejich zájmu, ale také v zájmu vˇsech ostatn´ıch (celého svˇeta). V tomto smyslu jsou vˇsak USA mnohem idealistiˇctˇejˇs´ı neˇz u ´dajnˇe idealistická Evropa, protoˇze jim jde o vykoˇrenˇen´ı nespravedlnosti a konfliktu a jejich nahrazen´ı americkou nadvládou, zat´ımco Evropan˚ um jde o zaveden´ı (v´ıceménˇe nestrann´ ych) pravidel, která by dokázala akomodovat nevykoˇrenitelné politické konflikty. Evropa jiˇz dospˇela (je mnohem realistiˇctˇejˇs´ı), zat´ımco USA jsou stále nedospˇel´ ymi adolescenty, kteˇr´ı vˇeˇr´ı v moˇznost totáln´ı pˇrestavby mezinárodn´ıho ˇrádu (jeho podˇr´ızen´ı americké moci). Na rozd´ıl od Evropy, která v realistickém duchu drˇz´ı sféru politiky v bezpeˇcné vzdálenosti od absolutistick´ ych (náboˇzensk´ ych) c´ıl˚ u, USA maj´ı tendenci zd˚ uvodˇ novat politické i vojenské akce náboˇzensk´ ymi ˇci moráln´ımi ideami. Vydávaj´ı tak své mocenské aspirace za v´ yraz univerzálnˇe platn´ ych hodnot (viz bod 5 v´ yˇse).

8.3

Druha´ a tˇret´ı debata

Realismus – v´ıtˇez prv´ı debaty – se koncem padesát´ ych let stává pˇredmˇetem kritiky z pozic scientismu: nen´ı tak kritizován, za to, co ˇr´ıká, ale jak to ˇr´ıká. Jedná se tedy o metodologickou kritiku: realismu u ´dajnˇe chyb´ı vˇedecká metoda, je zaloˇzen na nevˇedeck´ ych pˇr´ıstupech, vycház´ı z historie, práva a filosofie. Scientisté chtˇej´ı ze studia mezinárodn´ıch vztah˚ u uˇcinit empirickou vˇedu, která bude pouˇz´ıvat vˇedecké pˇr´ıstupy pˇr´ırodn´ıch vˇed. To by mˇelo umoˇznit, aby byly poznatky v´ yzkumu mezinárodn´ıch vztah˚ u srovnatelné s tˇemi, které poskytuj´ı pˇr´ırodn´ı vˇedy. Scientisté proto m´ısto historick´ ych a právn´ıch pˇr´ıstup˚ u pouˇz´ıvaj´ı metody matematiky, statistiky a ekonomie. Tato debata vedla ke konstituci studia mezinárodn´ıch vztah˚ u jako samostatné vˇedn´ı discipl´ıny, na druhé stranˇe se vˇsak nenaplnily pˇrehnané scien´k 2003: 48–49). tistické ambice poˇcátku 60. let 20. stolet´ı (Drula V 70. letech 20. stolet´ı zaˇcala tˇret´ı debata, která je charakterizovaná stˇretem tˇr´ı paradigmat – odtud plyne jej´ı oznaˇcen´ı: debata mezi paradigmaty. Paradigma je vzorec nebo model, kter´ y zd˚ urazˇ nuje podstatné rysy nˇejakého jevu. Je to jak´ ysi intelektuáln´ı rámec, tvoˇren´ y vzájemnˇe spjat´ ymi hodnotami, teoriemi a pˇredpoklady, ve kterém se usiluje o poznán´ı. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, paradigma oznaˇcuje skupinu pˇ rij´ıman´ ych pˇ redpoklad˚ u, kter´ e vytv´ aˇ rej´ı r´ amec pozn´ an´ı v urˇ cit´ em oboru. V 70. letech 20. stolet´ı pˇrevládla skepse v˚ uˇci scientismu a jeho v´ıˇre v jednu jedinou – vˇedecky podloˇzenou – cestu k poznán´ı pravdy. Z tohoto pˇresvˇedˇcen´ı o mnohosti cest k poznán´ı vypl´ yvá mnohost paradigmat. Za nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı povaˇzujeme tˇri paradigmata – realismus, liberalismus (pluralismus) a marxismus. Kaˇzdé paradigma charakterizuje zvláˇstn´ı soubor pˇredpoklad˚ u. Shrnuje je následuj´ıc´ı tabulka.

Paradigmata

153


REALISMUS Z´ akladn´ı obraz

Kuleˇcn´ıková koule

Akt´ eˇ ri Dynamika

St´ aty S´ıla, moc

Z´ avisl´ e promˇ en- Jedn´ an´ı stát˚ u n´ e, tj. co je vysvˇ etlov´ ano Pˇ redmˇ et teorie Mezist´ atn´ı vztahy

LIBERALISMUS MARXISMUS (PLURALISMUS) S´ıt’, pavuˇcina Mnohohlavá chobotnice St´ aty a ostatn´ı Tˇr´ıdy Komplexn´ı sociáln´ı Ekonomika hnut´ı, vˇsechny svˇetové ud´ alosti Vˇsechny hlavn´ı Nerovnost a chudoba svˇetové ud´ alosti Vztahy mezi vˇsemi aktéry, trhy atd.

Mezinárodn´ı vztahy jako vyj´ adˇren´ı souhrnu sociáln´ıch vztah˚ u a v´ yrobn´ıch zp˚ usob˚ u

´ Mezinarodn´ ı politicka´ ekonomie

V 70. letech 20. stolet´ı se také objevuje (staro)nov´ y pˇr´ıstup k v´ yzkumu mezinárodn´ıch vztah˚ u – tzv. mezin´ arodn´ı politick´ a ekonomie. Obecn´ ym c´ılem politick´ e ekonomie je studium vztahu, kter´ y v modern´ı spoleˇcnosti váˇze ekonomiku a politiku (viz odd´ıl 1.6). Mezin´ arodn´ı politick´ a ekonomie v rámci studia mezinárodn´ıch vztah˚ u upozorˇ nuje na to, ˇze ekonomické fenomény hraj´ı d˚ uleˇzitou roli nejen v domác´ı, ale také v mezinárodn´ı politice. Mezinárodn´ı politická ekonomie se snaˇz´ı skloubit dohromady v´ yzkum mezinárodn´ı politiky a svˇetové ekonomiky. Koˇreny této discipl´ıny sahaj´ı aˇz do 17. a 18. stolet´ı, za klasiku“ oboru ve 20. stolet´ı je povaˇzována Keyne” sova práce Ekonomické d˚ usledky m´ıru, v n´ıˇz kritizuje v´ ysledky Versailleské smlouvy, která na Nˇemecko po I. svˇetové válce uvalila reparace a zbavila jej obrovského mnoˇzstv´ı v´ yrobn´ıch prostˇredk˚ u a produktivn´ıch aktiv (odebrán´ı ’ u ´zem´ı, koloni´ı, lod stva atd.). Podle Keynese tak bylo Nˇemecko politickou dohodou postaveno do ekonomicky zoufalé situace, která m˚ uˇze vést jen k tomu, ´t 2004: ˇze se vytvoˇr´ı podm´ınky pro dalˇs´ı váleˇcn´ y konflikt. (Cabada, Kuba 392) V 70. letech 20. stolet´ı pak doˇslo k d˚ uleˇzit´ ym ekonomick´ ym událostem – ropné ˇsoky, rozpad systému pevn´ ych mˇenov´ ych kurs˚ u (tzv. Brettonwoodského systému), liberalizace kapitálov´ ych tok˚ u. V této souvislosti se ukázalo, ˇze exkluzivn´ı orientace realismu na velmocenskou politiku pˇrehl´ıˇz´ı d˚ uleˇzitou dimenzi mezinárodn´ıch vztah˚ u. Jednoduˇse ˇreˇceno, mezinárodn´ı politika nen´ı urˇcována jen národn´ımi zájmy“ jednotliv´ ych stát˚ u, ale také rozhodován´ım d˚ uleˇzit´ ych ” ekonomick´ ych akt´ er˚ u. V´ ysledkem byla formulace teorie vz´ ajemn´ e z´ avislosti (v rámci liberálnˇe-pluralistického paradigmatu – viz tabulka v´ yˇse). Liberalismus (pluralismus)

Podle realismu byly jedin´ ymi skuteˇcnˇe relevantn´ımi politick´ ymi aktéry státy. Státy byly chápány jako koherentn´ı jednotky, reprezentované nejvyˇsˇs´ımi politick´ ymi pˇredstaviteli, kteˇr´ı prosazuj´ı jeden n´ arodn´ı z´ ajem. Realismus dále pˇredpokládal, ˇze uˇzit´ı otevˇrené s´ıly je legitimn´ım prostˇredkem politického boje, a ˇze politické problémy jsou uspoˇrádány hierarchick´ ym zp˚ usobem –

154

nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ım problémem je zajiˇstˇen´ı vojenské bezpeˇcnosti. Tyto pˇredpoklady se bˇehem 70. let 20. stolet´ı staly terˇcem kritiky ze strany zastánc˚ u teorie vz´ ajemn´ e z´ avislosti, podle n´ıˇz realistická reprezentace mezinárodn´ı politiky nem˚ uˇze vyˇcerpat vˇsechny moˇznosti uspoˇrádán´ı mezinárodn´ıch vztah˚ u. Teorie vzájemné závislosti naopak pˇredstavila takov´ y model, kter´ y byl v pˇr´ımém protikladu k realistické teorii. Situace vzájemné závislosti byla podle jej´ıch obhájc˚ u charakterizována tˇremi vlastnostmi: (1) mezi jednotliv´ ymi spoleˇcnostmi existuje mnohost kanál˚ u interakce, (2) mezi politick´ ymi tématy neexistuje hierarchie korunovaná otázkami vojenské bezpeˇcnosti, (3) v tˇech politick´ ych otázkách, které charakterizuje vzájemná závislost, je uˇz´ıván´ı vojenské s´ıly efektivnˇe vylouˇceno (Keohane, Nye 2001). Teorie vzájemné závislosti tak upozornila na to, ˇze mezi spoleˇcnostmi existuje v´ıce kanál˚ u, skrze které mohou r˚ uzn´ı aktéˇri z r˚ uzn´ ych zem´ı vstupovat do r˚ uzn´ ych typ˚ u interakce. Tyto transnacion´ aln´ı vztahy – tj. pˇreshraniˇcn´ı vazby mezi aktéry, z nichˇz alespoˇ n jeden je aktérem nestátn´ım – zpochybnily realistick´ y pˇredpoklad v´ yluˇcnosti postaven´ı státu v mezinárodn´ı politice. Zmˇena perspektivy spojená s teori´ı vzájemné závislosti tak umoˇznila vidˇet mezinárodn´ı politiku jako sféru, v n´ıˇz se vedle stát˚ u pot´ ykaj´ı také subjekty nestátn´ı. Tv˚ urci teorie vzájemné závislosti, Keohane a Nye, pˇritom upozornili na v´ yznam transnacionáln´ıch aktér˚ u jiˇz na poˇcátku 70. let. Tehdy transnacionáln´ı vztahy vymezili jako kontakty, koalice, a interakce skrze státn´ı hra” nice, které nejsou kontrolovány centráln´ımi orgány zahraniˇcn´ı politiky vlád“ (Nye, Keohane 1970). Pozdˇeji toto ˇsiroké vymezen´ı specifikovali a oznaˇcen´ı transnacionáln´ı vztahy rezervovali jen pro pˇreshraniˇcn´ı interakce nestátn´ıch aktér˚ u. Vedle transnacionáln´ıch vztah˚ u tak odliˇsili vztahy transvl´ adn´ı, které jsou navazovány mezi ministerstvy a jejich jednotkami nezávisle na postoji státn´ıch exekutiv. Transnacionáln´ı vztahy tak zaˇcaly b´ yt chápány jako pravidelné pˇreshraniˇcn´ı interakce, v nichˇz figuruje alespoˇ n jeden nestátn´ı aktér nebo aktér, kter´ y nejedná ve jménu vlády nebo mezivládn´ı organizace. Tato definice byla, i pˇri vˇedom´ı toho, ˇze zahrnuje obrovskou ˇskálu rozd´ıln´ ych aktér˚ u (vedle multinárodn´ıch korporac´ı a aktivistick´ ych nevládn´ıch organizac´ı také napˇr´ıklad teroristické s´ıtˇe), vyuˇz´ıvána i dále. D˚ uleˇzit´ ym pˇr´ıspˇevkem teorie vzájemné závislosti byla také redefinice postaven´ı mezin´ arodn´ıch organizac´ı v mezinárodn´ı politice. Ty pˇrestaly b´ yt vidˇeny jako perifern´ı fenomén (tak jako v realismu), ale z´ıskaly v této teorii centráln´ı postaven´ı. Ve svˇetˇe propojeném transnacionáln´ımi a trasvládn´ımi vztahy jejich v´ yznam podle Keohanea a Nye v´ yraznˇe vzrostl. Staly se platformami, které umoˇzn ˇuj´ı vzájemnou interakci jak státn´ıch, tak nestátn´ıch aktér˚ u a takto zvyˇsuj´ı pravdˇepodobnost formován´ı pˇreshraniˇcn´ıch koalic mezi tˇemito aktéry (v´ıce k mezinárodn´ım organizac´ım v odd´ıle 9.4). Následn´ y posun liberáln´ıho paradigmatu (na pˇrelomu 70. a 80. let 20. stolet´ı) v´ yˇse popsan´ y d˚ uraz na transnacionáln´ı aktéry opustil ve prospˇech stát˚ u. Navázal pˇritom na teorii vzájemné závislosti a pod oznaˇcen´ım neoliber´ aln´ı institucionalismus argumentoval, ˇze jednán´ı státu závis´ı do znaˇcné m´ıry ” na pˇrevaˇzuj´ıc´ıch institucionáln´ıch uspoˇrádán´ıch“, tj. mezinárodn´ıch instituc´ıch. Mezinárodn´ı instituce upravuj´ı toky informac´ı mezi státy, umoˇzn ˇuj´ı

Vzájemná závislost

Transvládn´ı vztahy

Mezinárodn´ı organizace

Neoliberáln´ı institucionalismus

155


Reˇzimy

kontrolovat, zda-li dodrˇzuj´ı své zahraniˇcnˇepolitické závazky a celkovˇe ovlivn ˇuj´ı moˇznosti vzájemné komunikace. Do centra zájmu liberáln´ı teorie se postavily d˚ uvody ochoty stát˚ u k mezin´ arodn´ı kooperaci a budov´ an´ı mezin´ arodn´ıch reˇ zim˚ u, tj. systém˚ u pravidel, která reguluj´ı jejich jednán´ı. Tyto d˚ uvody podle neoliberáln´ıho institucionalismu leˇz´ı v redukci transakˇcn´ıch náklad˚ u (neboli náklad˚ u na provoz mezinárodn´ıho systému): Instituce dávaj´ı stát˚ um schopnost koopero” vat vzájemnˇe prospˇeˇsn´ ymi zp˚ usoby t´ım, ˇze redukuj´ı náklady pˇrij´ımán´ı a vymáhán´ı dohod – to, co ekonomové oznaˇcuj´ı jako transakˇcn´ı náklady“.“ ” Lapidárnˇe ˇreˇceno, instituce umoˇzn ˇuj´ı závazné dohody mezi státy. V tomto bodu liberáln´ı teorie 80. let pˇristoupila na státostˇredné premisy realismu a zamˇeˇrila se primárnˇe na mezistátn´ı kooperaci. Reformulace realismu – neorealismus

K. Waltz

To souviselo s redefinic´ı samotného realistického paradigmatu – na konci 70. let 20. stolet´ı nab´ıdl americk´ y realista Kenneth Waltz scientistickou verzi realismu (Teorie mezin´ arodn´ı politiky, 1979), kterou oznaˇcujeme jako neorealismus. Toto zvˇedeˇctˇen´ı“ se neop´ıralo pˇr´ımo o aplikaci pˇr´ırodn´ıch vˇed, ale ” mikroekonomického pˇr´ıstupu. Státy byly modelovány jako jednotky sleduj´ıc´ı sv˚ uj vlastn´ı zájem jako firmy na trhu. Nam´ısto toho, aby (v hobbesovském duchu) zd˚ urazˇ noval ˇspatnou lidskou pˇrirozenost, Waltz vycház´ı z faktu anarchie, která vládne mezinárodn´ım vztah˚ um. Právˇe anarchie je pˇr´ıˇcinou váleˇcn´ ych konflikt˚ u. Ve sféˇre mezinárodn´ıch vztah˚ u chyb´ı jeden suverén, kter´ y by zajiˇst’oval právo a poˇrádek (pravidla, na nˇeˇz by se aktéˇri – státy – mohly spolehnout). V takovém anarchickém systému jsou vˇsichni ponecháni jen sami sobˇe a nikdo nem˚ uˇze nikomu d˚ uvˇeˇrovat. V takovém prostˇred´ı je racionáln´ı pˇredpokládat, ˇze druz´ı maj´ı v˚ uˇci nám ty nejhorˇs´ı u ´mysly a je proto nutné se pˇripravit na to, ˇze se je budou snaˇzit uskuteˇcnit. Spolupráce mezi státy je jen omezená – státy spolupracuj´ı jen tehdy, kdyˇz se objev´ı nˇejaká spoleˇcná hrozba. Kdyˇz hrozba zmiz´ı, zmiz´ı i spolupráce. V anarchickém systému funguje mechanismus mocensk´ e rovnov´ ahy – pokud jeden stát v´ yraznˇe pos´ıl´ı, ostatn´ı státy uzavˇrou protialianci a nespoléhaj´ı se na sliby onoho silného státu, ˇze na nˇe neza´ utoˇc´ı. Posledn´ım argumentem je v tomto pohledu vo´k 2003: 62). jensk´ a s´ıla (Drula Marxismus

Marxistické pˇr´ıstupy nepovaˇzuj´ı za svou hlavn´ı otázku vztahy mezi státy, ´k 2003: 112–117). Tyto pˇr´ıstupy ale mezi spoleˇcensk´ ymi tˇr´ıdami (Drula tak pˇrevádˇej´ı problémy mezistátn´ı spolupráce a konfliktu na spolupráci a konflikt mezi tˇr´ıdami. Urˇcuj´ıc´ım principem mezinárodn´ıch vztah˚ u nen´ı fakt anarchie (realismus), ale kapitalismus a imperialismus. Imperialismus je vyjádˇren´ım expanzivn´ı tendence kapitalismu a jeho snahy z´ıskávat nová odbytiˇstˇe – v metropol´ıch klesá poptávka po vyrábˇen´ ych produktech, kapitalismus proto mus´ı expandovat na jiné trhy. Podle tohoto vysvˇetlen´ı stoj´ı za kolonialismem evropsk´ ych zem´ı právˇe poˇzadavky kapitalistického podnikán´ı. Z tohoto zdroje vycház´ı tzv. teorie z´ avislosti, která kritizuje liberáln´ı pˇredstavu volného trhu jako v´ yhodného pro vˇsechny státy. Teorie závislosti vid´ı

156

svˇetovou ekonomiku jako systém rozdˇelen´ y na centrum a periferii. Vztah mezi centrem a periferi´ı je vztahem mezi vykoˇrist’uj´ıc´ım a vykoˇrist’ovan´ ym. Centrum bohatne na u ´kor periferie – to je pˇr´ıˇcina souˇcasn´ ych globáln´ı nerovnost´ı a chudoby. Nerovn´ y vztah mezi centrem a periferi´ı pˇretrvává a stále se upevˇ nuje. K postupnému rozvoji perifern´ıch oblast´ı nedocház´ı. Podle jednoho z pˇredstavitel˚ u této teorie – I. Wallersteina – tak byl rozvoj metropolitn´ıho (britského a amerického) kapitalismu zaloˇzen na vykoˇrist’ován´ı periferie.

I. Wallerstein

Teorie závislosti pˇredstavuje jedno z v´ ychodisek pro tzv. rozvojov´ a studia ´ (Cabada, Kubat 2004: 396–398). Ta se vˇsak vyznaˇcuj´ı vekou rozr˚ uznˇenost´ı, neznamená to tedy, ˇze bychom je mˇeli ztotoˇzn ˇovat s marxismem. Rozvojová studia vznikla v debatˇe mezi nˇekolika r˚ uzn´ ymi teoriemi, marxismus vˇsak pˇri jejich konstituci jako discipl´ıny sehrál v´ yznamnou roli. Problémy, které rozvojová studia ˇreˇs´ı, se t´ ykaj´ı problematiky sociálnˇe-ekonomického rozvoje b´ yvalého tˇret´ıho svˇeta“, efektivity a opodstatnˇenosti rozvojové pomoci a dis” kuse o nerovnosti distribuce svˇetového bohatstv´ı. Rozvojová studia prodˇelala v 80. letech 20. stolet´ı krizi. Otázky, které byly v jejich rámci vznáˇseny, se vˇsak opˇet dostávaj´ı do centra v´ yzkumného zájmu a to pˇredevˇs´ım v souvislosti s problematikou spravedlnosti globalizace a uspoˇrádán´ı struktury mezinárodn´ıch instituc´ı (viz odd´ıl 9.5).

8.4

ˇ Ctvrt a´ debata

Prvn´ı debata byla vedena o povahu mezinárodn´ıch vztah˚ u, druhá debata byla metodologická, tˇret´ı se opˇet dostala k problematice obsahu mezinárodn´ıch ˇ vztah˚ u. Ctvrt´ a debata se pak t´ yká základn´ıch filosofick´ ych v´ ychodisek zkoumán´ı mezinárodn´ıch vztah˚ u. Nezamˇeˇruje se jen na metodu, ale t´ yká se také povahy mezinárodn´ıch vztah˚ u (ontologie) a zp˚ usobu jej´ıho poznáván´ı (epistemologie). Tato debata se vede mezi pozitivisty (racionalisty) a postpozitivisty (tzv. reflektivisty ˇci konstruktivisty). Nen´ı u ´plnˇe moˇzné charakterizovat jednotlivé pozice v této debatˇe na tak malém prostoru, i samotná oznaˇcen´ı pozitivisté/postpozitivisté zachycuj´ı jen jednu dimenzi sporu. Zjednoduˇsenˇe lze ˇr´ıci, ˇze racionalisté vˇeˇr´ı v existenci objektivnˇ e existuj´ıc´ı soci´ aln´ı reality, kterou m˚ uˇzeme poznávat empirick´ ymi metodami pˇr´ırodn´ıch vˇed. Sociáln´ı fakta mohou b´ yt studována stejnˇe jako fakta pˇr´ırodn´ı. Z toho plyne to, ˇze racionalisté vyzdvihuj´ı v´ yznam materi´ aln´ıch faktor˚ u (realisté se pˇri vysvˇetlován´ı mezinárodn´ıch vztah˚ u uchyluj´ı k vojenské moci, marxisté k ekonomické základnˇe a liberálové k faktu postupného propojován´ı národn´ıch ekonomik), reflektivisté zd˚ urazˇ nuj´ı soci´ aln´ı konstruovanost fakt mezinárodn´ıch vztah˚ u. Jin´ ymi slovy ˇreˇceno, mezinárodn´ı politika a jej´ı problémy neexistuj´ı objektivnˇe“, ale jsou konstituov´ any v hlav´ ach ” jej´ıch aktér˚ u. Z toho plyne d˚ uraz, kter´ y tato skupina pˇr´ıstup˚ u klade na myˇslenkové (nemateri´ aln´ı) aspekty mezinárodn´ıch vztah˚ u – normy, myˇslenková schémata, ideologie. Tyto faktory vysvˇetluj´ı jednán´ı aktér˚ u stejnˇe jako materiáln´ı faktory.

Konstruktivismus

D˚ uleˇzitá role, kterou normy v mezinárodn´ıch vztaz´ıch hraj´ı, se zdá b´ yt ˇsiroce uznávána. Podstatn´ y rozd´ıl vˇsak panuje ve v´ yznamu, jak´ y jim jednotliv´ı

157


autoˇri pˇriˇc´ıtaj´ı. Zat´ımco racionalistiˇct´ı autoˇri (napˇr. v´ yˇse citovan´ı Keohane a Nye) je chápou jako souˇcást vnˇejˇs´ıho kontextu, na nˇejˇz politiˇct´ı aktéˇri reaguj´ı, konstruktivisté (napˇr. A. Wendt, J. Checkel) v 90. letech 20. stolet´ı upozornili na omezen´ı racionalistického chápán´ı a zd˚ uraznili konstitutivn´ı charakter mezinárodn´ıch norem. Podle konstruktivist˚ u normy nejen vytyˇcuj´ı hˇriˇstˇe, na nˇemˇz se hraje, ale formuj´ı tak´ e identity samotn´ ych u ´ˇcastn´ık˚ u hry. Pokud se napˇr´ıklad stát zaváˇze k dodrˇzován´ı nˇejaké normy, tato norma m˚ uˇze v koneˇcném d˚ usledku rekonstituovat identitu a takto také zájem daného státu (pˇr´ıklad evropsk´ ych stát˚ u v EU). Normy jsou pak dodrˇzovány ne proto, ˇze by byly primárnˇe chápány jako v´ yhodné, ale kv˚ uli tomu, ˇze jsou správné“. ” D´ıky konstruktivismu tak docház´ı k zásadn´ımu posunu v ontologii discipl´ıny smˇerem od materiáln´ıch zájm˚ u a externˇe dan´ ych preferenc´ı k symbolicky konstruovan´ ym identitám a sociálnˇe konstituovan´ ym zájm˚ um. Podle konstruktivist˚ u je mezinárodn´ı kontext, do nˇehoˇz jsou státn´ı a nestátn´ı aktéˇri zapuˇstˇeni, do znaˇcné m´ıry kulturnˇ e a institucion´ alnˇ e formov´ an a jeho vlivy pˇresahuj´ı m´ıru akceptovanou racionalistick´ ymi pˇr´ıstupy. Podle konstruktivismu nen´ı kulturn´ı a institucionáln´ı kontext pouze zdrojem podnˇet˚ u a omezen´ı, které ovlivˇ nuj´ı strategické interakce aktér˚ u jednaj´ıc´ıch v souladu se sv´ ym sebezájmem, ale je také zdrojem identit politick´ ych aktér˚ u. Takto konstruktivismus vnáˇs´ı do mezinárodn´ıch studi´ı, které byly doposud ovládány materialistickou ontologi´ı a teori´ı racionáln´ı volby, sociologickou perspektivu zd˚ urazˇ nuj´ıc´ı konstitutivn´ı efekt institucionáln´ıch a symbolick´ ych struktur. V posledn´ı dekádˇe 20. stolet´ı se o mezinárodn´ıch normách zaˇcalo hovoˇrit v´ıce také v souvislosti s jejich globáln´ım rozptylem. Nejpatrnˇejˇs´ım pˇr´ıkladem v´ yznamu globáln´ıch norem jsou lidská práva, která se v pr˚ ubˇehu druhé poloviny 20. stolet´ı ustavila jako mocn´ y normativn´ı systém. Dalˇs´ım pˇr´ıkladem mohou b´ yt environmentáln´ı normy, práva p˚ uvodn´ıch obyvatel nebo konsensus o boji proti korupci. Tˇemto globáln´ım normám zaˇcala b´ yt vˇenována pozornost v rámci tzv. debaty o globalizaci (viz kapitola 9).

8.5

Evropska´ studia

Pokusy teoreticky uchopit proces evropské integrace byly na poˇcátku inˇ 2002). Evropská integrace timnˇe provázány s integrac´ı samotnou (C´ısar se tak stala atraktivn´ım materiálem pro vˇsechny ty, které zaj´ımaly pˇr´ıˇciny nadnárodn´ıch integraˇcn´ıch pokus˚ u a jejich d˚ usledky pro mezinárodn´ı vztahy. Po nˇekolik prvn´ıch dekád byla teoretická diskuse rozprostˇrena mezi neofunkcionalisty a intergovernmentalisty. Zat´ımco neofunkcionalisté pˇristupovali k integraci jako postupnému a sama sebe udrˇzuj´ıc´ımu procesu, intergovernmentalisté zd˚ urazˇ novali stˇeˇzejn´ı roli národn´ıch stát˚ u, které si podle nich stále udrˇzovaly bezpeˇcnou kontrolu nad integraˇcn´ım procesem. Neofunkcionalismus

Pro neofunkcionalisty byla integrace procesem taˇzen´ ym sebezájmem pluralitn´ıch politicko-ekonomick´ ych aktér˚ u. Neofunkcionalismus vidˇel politiku integrace jako pragmatickou politiku postupuj´ıc´ı ve spodn´ıch patrech poli-

158

tického procesu. Podle této perspektivy se technokraté oddan´ı myˇslence integrace vzd´ avaj´ı vysok´ e politiky n´ arodn´ıch z´ ajm˚ u a teritori´ aln´ı expanze a m´ısto toho zamˇeˇruj´ı svou pozornost na ekonomická oˇcekáván´ı podnikatelsk´ ych subjekt˚ u a masy konzument˚ u. Válka a expanze tak pˇrestávaj´ı b´ yt hlavn´ım politick´ ym problémem, aby byly vystˇr´ıdány blahobytem a ekonomick´ ymi v´ yhodami trˇznˇe kooperuj´ıc´ıch aktér˚ u. Neofunkcionalismus tak klade d˚ uraz na politiku jako interakci plurality r˚ uzn´ ych zájm˚ u a zájmov´ ych skupin a spolu s t´ım zd˚ urazˇ nuje v´ yznam politiky blahobytu a materiáln´ıch potˇreb na u ´kor vysoké politiky“ teritoriáln´ı expanze a ” národn´ıch zájm˚ u. Je to pak právˇe sebezájem rozliˇcn´ ych skupin v pluralitn´ım prostˇred´ı západn´ıch demokraci´ı, kter´ y by mˇel udrˇzovat integraˇcn´ı proces v chodu. Protoˇze integrace je chápaná jako vˇ sem prospˇ eˇ sn´ a hra, oˇcekává se, ˇze zainteresovan´ı aktéˇri postupnˇe pˇresmˇeruj´ı své jednán´ı z národn´ı na nadnárodn´ı u ´roveˇ n a spolu s t´ım redefinuj´ı svou identitu a politickou loajalitu. Proto také neofunkcionalisté podtrhuj´ı d˚ uleˇzitost nadnárodn´ıch evropsk´ ych instituc´ı (k nim v´ıce viz kapitola 9), nebot’ právˇe jejich jednán´ı motivuje posuny ve smˇeru dalˇs´ı integrace. Takto tedy evropsk´ e instituce spoleˇ cnˇ e s evropsk´ ymi z´ ajmov´ ymi skupinami pˇredstavuj´ı hlavn´ı aktéry u ´spˇeˇsnˇe pokraˇcuj´ıc´ıho integraˇcn´ıho procesu. Neofunkcionalismus pˇriˇsel s koncepc´ı pˇreléván´ı“ (spillover ) integrace mezi ” funkcionálnˇe bl´ızk´ ymi politick´ ymi oblastmi. Tato koncepce mˇela zajistit, ˇze posun v integraci v jedné oblasti automaticky povede k obdobn´ ym krok˚ um ve funkˇcnˇe provázan´ ych oblastech. Nicménˇe, jak bylo mnohokrát zd˚ uraznˇeno, tato mechanistická perspektiva se neprokázala b´ yt dlouhodobˇe nosnou. Teoretické problémy paradigmatu spoleˇcnˇe s reálnou euro-sklerózou“ 70. let ” vedly k tomu, ˇze nadvláda neofunkcionalismu se zdála b´ yt provˇzdy ukonˇcena a na uprázdnˇeném tr˚ unˇe dominantn´ı teoretické perspektivy se zaˇcal pot´ ykat pˇr´ıstup vycházej´ıc´ı z realistické tradice v teorii mezinárodn´ıch vztah˚ u – intergovernmentalismus – s teoriemi mezinárodn´ı vzájemné závislosti (viz v´ yˇse).

Spillover

Intergovernmentalismus

Intergovernmentalismus v sobˇe zahrnuje nˇekolik verz´ı státostˇredn´ ych pˇr´ıstup˚ u. Neorealistická verze intergovernmentalismu zachovává základn´ı v´ ychodiska neorealismu a argumentuje ve prospˇech takové perspektivy, podle které jsou to n´ arodn´ı st´ aty, kter´ e si v posledku udrˇ zuj´ı kontrolu nad integraˇ cn´ım procesem. Takto je tedy integrace kontrolována národn´ımi zájmy nejvˇetˇs´ıch evropsk´ ych zem´ı a ˇzádn´ y jin´ y aktér v tomto procesu nem˚ uˇze zaujmout v´ yznamnˇejˇs´ı m´ısto. Nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ım politick´ ym motivem a zároveˇ n i teoretick´ ym nástrojem je národn´ı zájem ˇzárlivˇe stˇreˇzen´ y vládami jednotliv´ ych stát˚ u. Stát z˚ ustává v této perspektivˇe koneˇcnou jednotkou anal´ yzy a je prezentován jako unitárn´ı aktér charakterizovan´ y jedin´ ym zájmem (sadou preferenc´ı). Procesu, kter´ ym jsou národn´ı zájmy (preference) jednotliv´ ych stát˚ u formovány, nen´ı v této verzi intergovernmentalismu vˇenována patˇriˇcná pozornost. To vedlo k pokus˚ um otevˇr´ıt ˇcernou skˇr´ıˇ nku“ státu a ” je to mezi jin´ ymi právˇe tato inovace, která je prezentována jedn´ım z dnes dominuj´ıc´ıch pˇr´ıstup˚ u k evropské integraci – liber´ aln´ım intergovernmentalismem (LI).

Liberáln´ı intergovernmentalismus

159


LI prezentuje jakousi sekvenˇcn´ı anal´ yzu“, která pˇredpokládá, ˇze národn´ı ” zájmy jsou nejprve formovány na národn´ı u ´rovni a poté tyto zájmy vstupuj´ı do mezinárodn´ı arény jako vyjedn´ avac´ı pozice n´ arodn´ıch vl´ ad pˇri mezinárodn´ıch jednán´ıch. Národn´ı vlády jsou proto podle LI nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ımi aktéry mezinárodn´ı politiky a jedin´ ymi shromaˇzd’ovateli“ preferenc´ı domá” c´ıch politick´ ych aktér˚ u. Státy nejsou jen shromaˇzd’ovateli“ preferenc´ı, ale ” také zakládán´ımi analytick´ ymi jednotkami LI, kter´ y vid´ı mezinárodn´ı kooperaci jako v´ ysledek u ´sil´ı vlád maximalizovat svou kontrolu nad dom´ ac´ı politikou. K mezinárodn´ı spolupráci tak m˚ uˇze doj´ıt jen tehdy, pokud jsou v d˚ usledku rostouc´ı mezinárodn´ı závislosti stát˚ um vnuceny náklady jin´ ymi státy. Kooperace by vˇsak nemˇela b´ yt chápána jako v´ ysledek mezistátn´ı nebo mezivládn´ı interakce, nebot’ skuteˇcnˇe rozhoduj´ıc´ım faktorem je podle LI kalkulace náklad˚ u a v´ ynos˚ u r˚ uzn´ ymi zájmov´ ymi skupinami v daném státˇe. Vládn´ı pozice je dána v pr˚ ubˇehu konfliktu zájm˚ u uvnitˇr daného státu. Otázka postaven´ı vlády v domác´ım politickém konfliktu je pak rozhoduj´ıc´ı pro ochotu vlád participovat v evropském integraˇcn´ım procesu. Podle LI je institucionáln´ı struktura EU pro národn´ı vlády akceptovatelná jen do té m´ıry, do n´ıˇz posiluje jejich moc v domác´ı politické arénˇe. Podle LI posiluj´ı n´ arodn´ı vl´ ady svou pozici na dom´ ac´ım hˇ riˇ sti skrze mezinárodn´ı spolupráci: Národn´ı vlády vyuˇz´ıvaj´ı evropsk´ ych instituc´ı jako souˇcásti dvou” u ´rovˇ nové strategie s t´ım c´ılem, aby s vˇetˇs´ım u ´spˇechem pˇrekonaly domác´ı opozici.“ ˇ eho ´ ´ Model v´ıceurov ´ nov vladnut´ ı

V´ıce u ´rovn´ı vládnut´ı

Státostˇredn´ y intergovernmentalismus a do znaˇcné m´ıry mechanistick´ y neofunkcionalismus nejsou jedin´ ymi pokusy vysvˇetlit evropskou integraci. Jedn´ım z alternativn´ıch pˇr´ıstup˚ u je tzv. paradigma v´ıce´ urovˇ nov´ eho vl´ adnut´ı (VUV). Narozd´ıl od intergovernmentalismu VUV pˇristupuje k evropské integraci jako k procesu v nˇemˇz je politická autorita sd´ılena mezi nˇekolika u ´rovnˇemi organizace vlády. Národn´ı vláda ztrác´ı své v´ yluˇcné postaven´ı nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ıho aktéra integrace – do modelu jsou pˇridány subnárodn´ı a nadnárodn´ı u ´rovnˇe vlády. V porovnán´ı s intergovernmentalismem VUV tvrd´ı, ˇze evropské instituce maj´ı relativn´ı institucionáln´ı autonomii, coˇz v d˚ usledku znamená, ˇze musej´ı b´ yt chápány jako aktéˇri, kteˇr´ı v integraˇcn´ım procesu hraj´ı nezávislou roli. Podle VUV ztr´ ac´ı n´ arodn´ı st´ at v EU kontrolu nad politick´ ym procesem. Striktn´ı rozdˇelen´ı mezi domác´ı a mezinárodn´ı politikou je zruˇseno. Jak je vˇsak moˇzné, ˇze politici jsou ochotni vzdát se státn´ı suverenity, kdyˇz napˇr´ıklad podle intergovernmentalismu je to právˇe státn´ı suverenita, která je politiky cenˇena nejv´ yˇse? Podle VUV suverenita nen´ı hlavn´ım zájmem politické reprezentace volené jen na nˇekolik let. V politické u ´vaze politika nehraje státn´ı suverenita u ´lohu tak v´ yznamnou jako jiné bezprostˇrednˇejˇs´ı u ´koly a poˇzadavky. Ty pak mohou b´ yt ˇcasto u ´spˇeˇsnˇe ˇreˇseny právˇe delegac´ı rozhodovac´ı autority na nadnárodn´ı u ´roveˇ n. Taková rozhodovac´ı delegace vyr˚ ustá bud’ ze snahy vyhnout se politick´ e odpovˇ ednosti nebo z u ´sil´ı zabr´ anit urˇ cit´ ym z´ ajmov´ ym skupin´ am u ´ˇ castnit se rozhodovac´ıho procesu.

160

To je nˇeco, co by LI dokázal popsat a vysvˇetlit také. Avˇsak základn´ı rozd´ıl mezi obˇema pˇr´ıstupy spoˇc´ıvá v tom, ˇze na rozd´ıl od intergovernmentalismu podle VUV taková delegace oslabuje státn´ı (vládn´ı) aktéry a umocˇ nuje aktéry nevládn´ı. Politick´ y proces v EU je charakterizován vzájemn´ ym propojen´ım národn´ıch, regionáln´ıch a nadnárodn´ıch instituc´ı, které umoˇzn ˇuj´ı r˚ uzn´ ym politick´ ym aktér˚ um na r˚ uzn´ ych u ´rovn´ıch interagovat a obej´ıt“ národn´ı (státn´ı) ” u ´roveˇ n tak, jak to dokládá pˇr´ıklad pˇr´ımé spolupráce mezi r˚ uzn´ ymi eurolobbyistick´ ymi skupinami a evropsk´ ymi institucemi. VUV pˇredstavuje specifick´ y zp˚ usob znázornˇen´ı EU a integraˇcn´ıho procesu, kter´ y podle tohoto pˇr´ıstupu nez˚ ustává ani pod plnou kontrolou národn´ıch vlád, ani nesmˇeˇruje k nastolen´ı nadnárodn´ıho (kvazi)státn´ıho u ´tvaru. Podle pˇr´ıstupu VUV nelze souˇcasn´ y u ´tvar EU popsat pomoc´ı kategori´ı, které lze z´ıskat na základˇe analogie s dom´ ac´ı politikou. Právˇe naopak – politika a vládnut´ı v EU vyˇzaduj´ı na prakticko-politické u ´rovni inovativn´ı ˇreˇsen´ı, která nebyla nikdy pˇred t´ım odzkouˇsena. Stejnˇe tak na u ´rovni teoretické reflexe je tˇreba naj´ıt inovativn´ı slovn´ık a nové koncepty, které by nov´ yu ´tvar mohly zachytit. To je právˇe ambic´ı paradigmatu VUV, které mluv´ı o EU jako o v´ıce´ urovˇ nov´ em politick´ em zˇ r´ızen´ı. ´ Schema: Tˇri pˇr´ıstupy k integraci

V´ıce´ urovˇ nov´ e vl´ adnut´ı (propojen´ı nadn´ arodn´ı, národn´ı a subn´ arodn´ı u ´rovnˇe vl´ adnut´ı)

Intergovernmentalismus (d˚ uraz kladen na národn´ı u ´roveˇ n vl´ adnut´ı)

- Neofunkcionalismus

(d˚ uraz kladen na nadn´ arodn´ı u ´roveˇ n vl´ adnut´ı)

´ Ukol

Vedle diskuse o nejvhodnˇejˇs´ı teoretické perspektivˇe ke studiu EU prob´ıhá také debata politick´ a. V jej´ım rámci nejde o vysvˇetlen´ı integrace, ale o prezentaci argument˚ u bud’ v jej´ı prospˇech nebo naopak proti jej´ımu pokraˇcován´ı (Heywood 2004: 172). K argument˚ um pro integraci patˇr´ı: 1. Podporou internacionalismu vede evropské národy k tomu, aby se zbavily izolacionismu a nacionalismu. 2. Evropská integrace vytváˇr´ı takovou u ´roveˇ n vzájemné závislosti mezi státy, která ˇcin´ı velk´ y konflikt v Evropˇe nemysliteln´ ym. 3. Vytvoˇren´ı trhu, kter´ y zahrnuje cel´ y kontinent, se stává oporou prosperity a sk´ ytá Evropˇe v´ yznamné postaven´ı v rámci svˇetové ekonomiky. 4. EU umoˇzn ˇuje evropsk´ ym stát˚ um, aby mˇely ve svˇetové politice urˇcit´ y vliv. 5. Evropské obˇcanstv´ı nab´ız´ı jednotlivc˚ um ˇsirˇs´ı a nˇekdy lépe zajiˇstˇen´ y soubor práv a svobod.

161


K argument˚ um proti EU naopak patˇr´ı: 1. Eroze národn´ı suverenity znamená, ˇze pˇri rozhodován´ı se nepˇrihl´ıˇz´ı ke specifick´ ym národn´ım potˇrebám a zájm˚ um. 2. Oslabuje se národn´ı identita, coˇz m˚ uˇze nˇekdy vyvolávat nacionalistickou reakci. 3. Vzhledem k národn´ım, jazykov´ ym a kulturn´ım rozd´ıl˚ um nemohou instituce EU probouzet skuteˇcnou politickou loajalitu. 4. Vzhledem ke vzdálenosti mezi evropsk´ ymi institucemi a lidem“ v jed” notliv´ ych zem´ıch je nemoˇzné zajistit skuteˇcnˇe demokratické fungován´ı EU (tzv. demokratick´ y deficit“). ” 5. Integrace nahrává velk´ ym firmám a ekonomick´ ym zájm˚ um na jedné stranˇe a velk´ ym stát˚ um na stranˇe druhé. Mal´ı producenti stejnˇe jako malé státy nemaj´ı ˇsanci cokoli v EU ovlivnit. Zamyslete se nad uveden´ ymi argumenty, pˇr´ıpadnˇe pˇridejte vlastn´ı. Se kter´ ymi z nich se ztotoˇzn ˇujete a proˇc? Vaˇse názory budou diskutovány bˇehem druhého pˇrednáˇskového bloku.

Shrnut´ı kapitoly 1. V´ yvoj discipl´ıny mezinárodn´ıch vztah˚ u ve 20. stolet´ı znázorˇ nujeme ve 2.

3. 4.

5.

6.

formˇe ˇctyˇr po sobˇe jdouc´ıch debat“. ” Prvn´ı debata probˇehla mezi idealisty (internacionalisty) a realisty, kteˇr´ı se postavili proti normativn´ı orientaci idealismu. Krédo“ realismu shr” nul Morgenthau do ˇsesti princip˚ u. Druhá debata byla metodologická. Realismus v n´ı byl napaden z pozic scientismu jako nevˇedecká doktr´ına. Tˇret´ı debata prob´ıhala mezi paradigmaty – realismem, liberalismem (pluralismem) a marxismem. Kaˇzdé paradigma pˇredstavuje zvláˇstn´ı soubor pˇredpoklad˚ u o fungován´ı mezinárodn´ıho systému. ˇ Ctvrtá debata probˇehla kolem filosofick´ ych pˇredpoklad˚ u studia mezinárodn´ıch vztah˚ u a stˇretli se v n´ı racionalisté s postpozitivisty. Zat´ımco prvn´ı vˇeˇr´ı v objektivn´ı realitu“, druz´ı upozorˇ nuj´ı na konstruovanost ” sociáln´ıch fakt. Studium evropské integrace bylo zpoˇcátku rozˇstˇepeno mezi neofunkcionalismus a intergovernmentalismus. D˚ uleˇzitou perspektivu pˇrináˇs´ı model v´ıce´ urovˇ nového vládnut´ı.

´ Otazky ˇ ım se zab´ 1. C´ yvá discipl´ına mezinárodn´ı vztahy? 2. Kteˇr´ı akt´ eˇri jednaj´ı ve sféˇre mezinárodn´ı politiky? 3. Popiˇste v´ ychodiska realismu. 4. Jak´ e typy etiky rozliˇsuje M. Weber? 5. Co je debata mezi paradigmaty? 6. Charakterizujte liber´ aln´ı pˇr´ıstup ke studiu mezinárodn´ıch vztah˚ u.

162

7. Co tvrd´ı o mezin´ arodn´ım systému marxisté? 8. Jak vid´ı evropskou integraci model v´ıce´ urovˇ nového vládnut´ı?

´ ı textu kapitoly Literatura pouˇzita´ pˇri zpracovan´ ´ ´t, M. a kol.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004 ´k, P.: Teorie mezin´ Drula arodn´ıch vztah˚ u. Portál, Praha 2003 ˇ, O.: Teorie mezinárodn´ıch vztah˚ C´ısar u a evropská studia.“ Polito” logický ˇcasopis 9, ˇc. 1 (2002): 50–67 ˇ, O.: Transnacionáln´ı politické s´ıtˇe. Jak mezin´ C´ısar arodn´ı instituce ´ ovlivˇ nuj´ı ˇcinnost nevládn´ıch organizac´ı. MPU, Brno 2004 ˇ, O., Fiala, P., eds.: Obhajoba zájm˚ C´ısar u a transnacionáln´ı vzta´ hy. MPU, Brno 2004 Morgenthau, H.: Politics among Nations. 6th edition. 1986 (p˚ uv. 1948) Keohane, R., Nye, J.: Power and Interdependence. 3rd edition. Longman, New York 2001 (p˚ uv. 1977) Weber, M.: Politika jako povolán´ı.“ In: Metodologie, sociologie a po” litika, ed. Miloˇs Havelka. OIKOYMENH, Praha 1998, s. 246–296 Nye, J., Keohane, R.: Transnational Relations and World Politics: ” An Introduction.“ In: Transnational Relations and World Politics, eds. Robert Keohane a Joseph Nye. Harvard University Press, Cambridge and London 1970, ix–xxix

163


164

Co je globalizace? Globalizace a protichudn ˚ e´ pohledy na ni Periodizace debaty o globalizaci ´ ı politicke´ instituce a globaln´ ´ ı vladnut´ ´ Globaln´ ı ´ ıch organizac´ı Kritika globalizace a globaln´

9

´ ı politika Globalizace a globaln´

´ ı politika 9. Globalizace a globaln´

C´ıl kapitoly V této kapitole se seznám´ıte s d˚ usledky eroze modern´ıho politického modelu v d˚ usledku globalizace. Pochop´ıte politickou dimenzi globalizace, kterou tvoˇr´ı existuj´ıc´ı mezinárodn´ı instituce. Podobnˇe jako národn´ı politické instituce (politick´ y systém) poskytuj´ı kontext pro jednán´ı domác´ıch aktér˚ u, mezinárodn´ı instituce poskytuj´ı prostˇred´ı pro akce transnacionáln´ıch aktér˚ u. Kapitola vás uvede i do souˇcasné debaty nˇekter´ ych kontroverzn´ıch fenomén˚ u (napˇr. tzv. antiglobalizaˇcn´ıho hnut´ı). Studium kapitoly vám objasn´ı základn´ı aspekty globalizace a vybav´ı vás pro diskusi o n´ı.



Heywood, s. 147–178

A.:

Politologie.

Eurolex

Bohemia,

Praha

2004,

ˇ a´ literatura Doporucen


9.1

Dimenze globalizace

Co je globalizace?

Obecnˇe plat´ı, ˇze modern´ı politika byla zaloˇzena na jednotˇe politického prostoru (stát), kulturn´ıho prostoru (národ) a ekonomiky (národn´ı ekonomika). Spoleˇcnˇe s pˇr´ıchodem ekonomick´ e a kulturn´ı globalizace byla podle nˇekter´ ych v´ yklad˚ u tato korespondence zruˇsena. Argument o globalizaci se nejˇcastˇeji op´ıral o rostouc´ı ˇc´ısla popisuj´ıc´ı mezinárodn´ı obchod a investice. Mezinárodn´ı obchod rostl v posledn´ıch desetilet´ıch 20. stolet´ı rychleji neˇz pr˚ umyslová produkce, pˇr´ımé zahraniˇcn´ı investice rostly tˇrikrát rychleji neˇz obchodn´ı toky a témˇeˇr ˇctyˇrikrát rychleji neˇz produkce. Vˇetˇsina velk´ ych pr˚ umyslov´ ych korporac´ı se promˇenila v nadn´ arodn´ı podniky ovládaj´ıc´ı nˇejaká produktivn´ı aktiva mimo zemi svého p˚ uvodu. Na poˇcátku devadesát´ ych let se odhadovalo, ˇze nadnárodn´ı korporace vlastnily tˇretinu svˇetové produkce. Spolu s t´ım se zvyˇsoval pod´ıl vnitrofiremn´ıho obchodu na celkovém pod´ılu svˇetového obchodu. Avˇsak nev´ yraznˇeji se globalizace ekonomické ˇcinnosti projevila ve zmˇenách, jeˇz poznamenaly finanˇ cn´ı trh. Penˇeˇzn´ı obchody ovlivˇ nuj´ıc´ı postaven´ı mˇen

166

po celém svˇetˇe narostly neb´ yvalou mˇerou, coˇz se projevilo ve sn´ıˇzené schopnosti národn´ıch ekonomik udrˇzet si nad sv´ ymi mˇenami plnou kontrolu. Za tˇemito posuny bylo moˇzno pozorovat technologick´ e zmˇ eny prop˚ ujˇcuj´ıc´ı soukrom´ ym subjekt˚ um moc, jeˇz byla pˇred t´ım monopolizována národn´ımi vládami. Celkov´ ym v´ ysledkem byla rostouc´ı mezin´ arodn´ı konkurence a promˇena mezinárodn´ı dˇelby práce, která ohrozila velké mnoˇzstv´ı zamˇestnanc˚ u v pr˚ umyslovˇe vyspˇel´ ych zem´ıch. Globalizace produkˇcn´ıch a finanˇcn´ıch trh˚ u byla chápána jako hybná s´ıla souˇcasn´ ych politick´ ych a sociáln´ıch promˇen. K tomu se pˇridal globáln´ı rozptyl západn´ı konzumn´ı kultury ve formˇe satelitn´ıho vys´ılán´ı, distribuce filmové a literárn´ı produkce.

9.2

Globalizace a protichudn ˚ e´ pohledy na ni

Rostouc´ı mobilita kapitálu a transnacionalizace ekonomické aktivity postavily stát do nové pozice – vystavily jej tlak˚ um, kter´ ym dˇr´ıve nemusel ˇcelit. Jak tento proces vid´ı jednotlivá paradigmata teorie mezinárodn´ıch vztah˚ u? (viz odd´ıl 8.3) Podle marxistick´ e interpretace tato promˇena vedla k radikáln´ımu posunu v globáln´ım mocenském uspoˇrádán´ı. Nam´ısto star´ ych modern´ıch stát˚ u jsou to nadn´ arodn´ı korporace a jejich vˇse prostupuj´ıc´ı s´ıtˇe, které udávaj´ı rytmus souˇcasnému politickému rozhodován´ı, které je v´ıce a v´ıce podˇrizováno poˇzadavk˚ um konkurenceschopnosti na svˇetov´ ych trz´ıch. Reorganizace národn´ıch hierarchicky organizovan´ ych podnik˚ u do flexibiln´ıch s´ıt´ı – globáln´ı infrastruktury mobiln´ıho kapitálu – dalo korporac´ım moc, které teritoriálnˇe vázan´ y stát m˚ uˇze jen stˇeˇz´ı vzdorovat. M´ısto mezinárodn´ıch vztah˚ u je pomalu uprazdˇ nováno ve prospˇech transnacion´ aln´ıch ekonomick´ ych vztah˚ u a rostouc´ı vˇedom´ı tohoto posunu vedlo nˇekteré teoretiky k názoru, ˇze proto, abychom pochopili m´ıru souˇcasn´ ych zmˇen, je tˇreba vˇenovat patˇriˇcnou pozornost nové diplomacii“. Ta zahrnuje i nové mocné hráˇce svˇetové politiky ” – nadnárodn´ı korporace. Podle této interpretace ekonomická reorganizace spolu s rostouc´ı integrac´ı finanˇcn´ıch trh˚ u potlaˇcuje schopnost státu pod´ılet se na politicky relevantn´ıch rozhodnut´ıch a ˇcin´ı z nˇej bezmocného aktéra, z nˇehoˇz jsou sloupávány vˇsechny atributy státn´ı suverenity (viz odd´ıl 2.2). Stát ztratil hodnˇe ze své autonomie a tváˇr´ı v tváˇr poˇzadavk˚ um globáln´ı ekonomické v´ ymˇeny m˚ uˇze jen stˇeˇz´ı z´ıskat své ztracené regulaˇcn´ı schopnosti zpˇet. Byl redukován na servisn´ı organizaci globáln´ıho kapitálu.

Marxisté

Podle (neo)realist˚ u je vˇsak v´ yˇse uvedená interpretace nepˇresná. Svˇet je ve skuteˇcnosti propojen mnohem ménˇe, neˇz by se mohlo zdát. Podle neorealismu bylo dvacáté stolet´ı stolet´ım národn´ıch stát˚ u a dvacáté prvn´ı bude také. Státy a jejich rozhodnut´ı hraj´ı v souˇcasném svˇetˇe stále nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı roli. O povaze mezinárodn´ıho systému tak nerozhoduje ani robustnost kapitálov´ ych a informaˇcn´ıch tok˚ u, ani interakce transnacionáln´ıch aktér˚ u, ale rozd´ıly v materiáln´ı moci mezi jednotliv´ ymi státy. Podle neorealismu doˇslo bˇehem studené války k militarizaci mezinárodn´ı politiky. Ve skuteˇcnosti byly mezinárodn´ı vztahy redukovány na jedinou dimenzi, totiˇz vojenskou. Ze studenováleˇcnického soupeˇren´ı vyˇsly jako nepopirateln´ y v´ıtˇez USA, jejichˇz vo-

Neorealisté

167


jenská moc paradoxnˇe z´ıskala s koncem studené války na v´ yznamu. V situaci konce 20. stolet´ı to byly jen USA, které byly schopny organizovat a vést vojenskou koalici, jak to uˇcinili v roce 1991 v Iráku a v roce 1999 na Balkánˇe. Jelikoˇz vojenská moc pˇredstavuje kl´ıˇc k souˇcasnému mezinárodn´ımu uspoˇrádán´ı, existence a stabilita globalizovaného svˇeta závis´ı na jedineˇcném postaven´ı svˇ etov´ eho hegemona. Neorealismus upozorˇ nuje, ˇze tato situace je zjevnˇe dlouhodobˇe neudrˇzitelná jiˇz kv˚ uli omezen´ ym zdroj˚ um, které maj´ı USA k dispozici, to vˇsak nic nemˇen´ı na tom, ˇze politika i v budoucnu z˚ ustane v rukou suverénn´ıch stát˚ u. Podle neorealismu se mˇen´ı v´ yzvy, s nimiˇz se musej´ı státy vyrovnávat, ony samotné vˇsak pˇretrvávaj´ı. Liberálové

Liber´ aln´ı perspektiva se neztotoˇzn ˇuje ani s jedn´ım z pˇredchoz´ıch v´ yklad˚ u. Ty se primárnˇe zamˇeˇruj´ı na vzájemn´ y vztah globáln´ı ekonomiky a mezinárodn´ıho systému stát˚ u a redukuj´ı tak diskusi na neproduktivn´ı spor o prvotnost trhu, resp. státu v souˇcasném svˇetˇe. Podle levicov´ ych kritik˚ u ohroˇzuj´ı globáln´ı trˇzn´ı s´ıly sociáln´ı stát, podle konzervativn´ıch realist˚ u mocné státy z˚ ustávaj´ı urˇcuj´ıc´ımi silami. Obˇe pozice se tak nacházej´ı v rámci prvn´ı fáze diskuse o globalizaci, která oscilovala kolem poloviny 90. let 20. stolet´ı a byla lapena v dichotomii stát“ versus trh“ (pro periodizaci viz odd´ıl 9.3). Liberálové ” ” naopak chápou globalizaci jako ve své podstatˇe sociáln´ı proces a zamˇeˇruj´ı se na popis a anal´ yzu institucion´ aln´ı promˇ eny, kter´ a je s t´ımto procesem spojena. V tomto smyslu pˇrekraˇcuj´ı omezen´ı prvn´ı fáze diskuse o globalizaci. M´ısto toho, aby identifikovali jeden princip“ globalizace (ekonomickou, ” resp. vojenskou moc), snaˇz´ı se o zachycen´ı promˇeny instituc´ı zajiˇstuj´ıc´ıch mezinárodn´ı ˇrád. Obrac´ı se tak ke studiu struktury globáln´ıho vládnut´ı“ – me” zinárodn´ıch organizac´ı, norem a dohod, které strukturuj´ı globáln´ı politick´ y prostor a upravuj´ı pravidla globáln´ı politiky (viz odd´ıl 9.4). Podobnˇe jako domác´ı instituce poskytuj´ı institucionáln´ı prostˇred´ı pro jednán´ı domác´ıch aktér˚ u (stran, zájmov´ ych skupin, sociáln´ıch hnut´ı – viz kapitola 3), poskytuj´ı mezinárodn´ı instituce bázi pro jednán´ı transnacionáln´ıch politick´ ych aktér˚ u.

9.3

Periodizace debaty o globalizaci

V minulé kapitole jsme ˇrekli, ˇze poˇcátkem sedmdesát´ ych let minulého stolet´ı doˇslo d´ıky promˇenám v mezinárodn´ı politice a d´ıky transnacionalizaci ekonomick´ ych interakc´ı k obnoven´ı zájmu o mezinárodn´ı ekonomické vztahy. Tato zv´ yˇsená pozornost vˇenovaná nestátn´ım aktér˚ um ve svˇetové politice reagovala na promˇenu mezinárodn´ı politické situace, v n´ıˇz klesal v´ yznam velmocenské politiky a rostla role transnacionáln´ıch korporac´ı. Obrat v´ yzkumného zájmu naˇsel sv˚ uj v´ yraz ve vypracován´ı teorie vz´ ajemn´ e z´ avislosti, která byla formulována jako doplnˇek k pˇrevládaj´ıc´ı realistické teorii mezinárodn´ıch vztah˚ u (viz odd´ıl 8.3). Doˇslo k obnoven´ı zájmu o mezinárodn´ı politickou ekonomii.

Prvn´ı fáze

168

Koncem 80. let 20. stolet´ı se discipl´ına mezinárodn´ı politické ekonomie stala uzlov´ ym bodem diskuse o globalizaci, která reflektovala rostouc´ı v´ yznam nestátn´ıch aktér˚ u v globáln´ı politice a s t´ım provázanou promˇenu mocensk´ ych vztah˚ u. Následuj´ıc´ı debata mˇela dvˇe fáze. V prvn´ı polovinˇe 90. let se soustˇredila na napˇ et´ı mezi globalizuj´ıc´ı se svˇ etovou ekonomikou a syst´ emem

n´ arodn´ıch st´ at˚ u. Stát byl chápán jako charakteristicky modern´ı jednotka sociáln´ı organizace, která si d´ıky pováleˇcnému kompromisu mezi ekonomick´ ymi a politick´ ymi silami drˇzela nad trˇzn´ımi silami kontrolu. To se s pˇr´ıchodem globalizace u ´dajnˇe zmˇenilo. Debata tak byla zamˇeˇrena na dichotomii stát versus trh, a byly to pˇreváˇznˇe trˇ zn´ı subjekty (transnacionáln´ı korporace), které byly chápány jako hlavn´ı vyzyvatel státn´ı moci. Od poloviny 90. let vstoupila debata do druh´ e f´ aze. Doˇslo k posunu perspektivy: globalizace pˇrestala b´ yt chápána jako v´ ysledek spontánn´ı trˇzn´ı expanze a konjunktury kapitálu a d˚ uraz byl poloˇzen na jej´ı politickou dimenzi. Globalizace kapitálu totiˇz vyˇzaduje liberáln´ı politická rozhodnut´ı, která ustavuj´ı právnˇepolitick´ y prostor nutn´ y pro kapitálovou mobilitu a kalkulaci zisku. V prvn´ı fázi debaty mluvili hyperglobalist´ e o pˇr´ıchodu kvalitativnˇe nové situace, v n´ıˇz s´ıly globáln´ı ekonomiky nezvratnˇe naruˇsuj´ı mocenské postaven´ı státu. Naopak skeptici na základˇe odliˇsné interpretace dat o mezinárodn´ım obchodu a pˇr´ım´ ych zahraniˇcn´ıch investic´ıch zpochybˇ novali, ˇze by docházelo k nˇejaké v´ yznamné zmˇenˇe. Podle tohoto tábora se postaven´ı státu témˇeˇr nezmˇenilo a o homogenn´ım globáln´ım trhu nemohlo b´ yt ˇreˇci. Ve druhé fázi opustila debata argumenty pro“ a proti“ existenci globalizace chápané ” ” v ekonomick´ ych pojmech, a zamˇeˇrila se na globalizaci jako sociáln´ı proces. D´ıky tomu pˇrestala b´ yt globalizace interpretována pouze na základˇe kvantitativn´ıch dat o r˚ ustu svˇetového obchodu, investic a mnoˇzstv´ı spekulativn´ıho kapitálu. Pojem globalizace se rozˇs´ıˇril i na dalˇs´ı oblasti. Zaˇcal zachycovat fenomény spojené se zhuˇ stˇ en´ım a zrychlen´ım transnacion´ aln´ıch a mezikontinent´ aln´ıch interakc´ı ve vˇ sech sf´ er´ ach lidsk´ eˇ cinnosti a dopady tohoto zhuˇstˇen´ı a zrychlen´ı na dosavadn´ı instituce a strategie politick´ ych a sociáln´ıch aktér˚ u. Debata o globalizaci se vedle transnacionáln´ıch korporac´ı otevˇrela také jin´ ym aktér˚ um, a spolu s t´ım také jinému typu otázek neˇz jen tomu, zda-li je stát globalizac´ı ohroˇzen nebo ne. Stala se otevˇren´ ym a interdisciplinárn´ım v´ yzkumn´ ym polem. V souˇcasnosti se proto diskutuje o transnacionáln´ıch nevládn´ıch organizac´ıch, transnacionáln´ıch a potenciálnˇe globáln´ıch sociáln´ıch hnut´ıch, mezinárodnˇe aktivn´ıch nadac´ıch a humanitárn´ıch organizac´ıch, c´ırkv´ıch, politick´ ych stranách, s´ıt´ıch terorist˚ u, odboráˇr˚ u a médi´ı. Tito aktéˇri jednaj´ı ve struktuˇ re mezin´ arodn´ıch organizac´ı a norem, které v mnoha oblastech strukturuj´ı souˇcasnou globáln´ı politiku v´ıce neˇz kdy v minulosti. Právˇe v této souvislosti se hovoˇr´ı o politick´ em rozmˇ eru globalizace.

Druhá fáze

Pˇr´ıklad

Pˇr´ıkladem mezinárodn´ıch instituc´ı (organizac´ı a norem) jsou Svˇetová obchodn´ı organizace (WTO), Smlouva o neˇs´ıˇren´ı jadern´ ych zbran´ı (NPT) nebo Vzdˇelávac´ı, vˇedecká a kulturn´ı organizace Spojen´ ych národ˚ u (UNESCO). Bl´ıˇze se k nim dostaneme v následuj´ıc´ım odd´ıle.

9.4

´ ı politicke´ instituce a globaln´ ´ ı vladnut´ ´ Globaln´ ı

Pˇripomeˇ nme, ˇze podle realismu je mezinárodn´ı politika niˇc´ım neregulovanou sférou anarchie, která je ovládána mocensk´ ym kalkulem jednotliv´ ych

169


stát˚ u. Podle marxismu je zase podˇr´ızena diktátu kapitalismu. Liberáln´ı autoˇri pak upozorˇ nuj´ı na to, ˇze tato paradigmata podstatu souˇcasné globáln´ı politiky adekvátnˇe nepostihuj´ı. Ta v sobˇe vedle stát˚ u a transnacionáln´ıch korpoˇ rac´ı zahrnuje celou ˇradu jin´ ych aktér˚ u. Cinnost vˇsech tˇechto aktér˚ u (vˇcetnˇe stát˚ u) vedla k prohlouben´ı institucionalizace politického jednán´ı na globáln´ı u ´rovni – ˇrada sektor˚ u je upravena systémy pravidel ve formˇe mezinárodn´ıch ” reˇzim˚ u“ (systém˚ u pravidel) jak´ ymi jsou napˇr´ıklad reˇzim lidsk´ ych práv ˇci reˇzimy upravuj´ıc´ı mezinárodn´ı obchod, mezinárodn´ı leteckou dopravu, neˇs´ıˇren´ı jadern´ ych zbran´ı a korupˇcn´ı chován´ı. Globáln´ı vládnut´ı

OSN

Také globáln´ı sféra je tak u ´rovn´ı, na n´ıˇz existuje ˇrada instituc´ı organizuj´ıc´ıch glob´ aln´ı prostor do urˇcitého tvaru. Neexistence globáln´ı vlády proto neznamená neexistenci globáln´ıho v´ ykonu vládnut´ı a správy. Globáln´ı u ´roveˇ n je vysoce institucionalizovanou sférou, v n´ıˇz se formáln´ı vztahy mezivládn´ıch organizac´ı doplˇ nuj´ı s neformáln´ımi uspoˇrádán´ımi nevládn´ıch a privátn´ıch aktér˚ u. Pro oznaˇcen´ı tohoto systému se uˇz´ıvá pojem glob´ aln´ı vl´ adnut´ı. Koncept glob´ aln´ıho vl´ adnut´ı se v pr˚ ubˇehu 90. let 20. stolet´ı stal velmi uˇz´ıvan´ ym nástrojem slouˇz´ıc´ım jak pro popis souˇcasné situace, tak také pro vyjádˇren´ı urˇcit´ ych normativnˇe orientovan´ ych pˇredstav o zp˚ usobech ˇreˇsen´ı globáln´ıch problém˚ u. Jak uˇz bylo naznaˇceno, globáln´ı vládnut´ı je relativnˇe ˇsirok´ y koncept, kter´ y nepopisuje jen formáln´ı instituce a organizace. Jeho jádrem je syst´ em Organizace spojen´ ych n´ arod˚ u (OSN). Ten je vedle samotné OSN tvoˇren ˇradou speciáln´ıch organizac´ı, které se zab´ yvaj´ı bezpeˇcnost´ı, ˇzivotn´ım prostˇred´ım, humanitárn´ı problematikou, zdrav´ım, kulturou a regulac´ı mezinárodn´ı ekonomiky. Na orbitu tˇechto organizac´ı se pak pohybuje ˇrada nevl´ adn´ıch organizac´ı. Globáln´ı vládnut´ı tak nemus´ı b´ yt nutnˇe vykonáváno exkluzivnˇe vládami nebo mezinárodn´ımi organizacemi, jimˇz vlády deleguj´ı autoritu. Soukromé firmy, asociace firem, nevládn´ı organizace (NGOs) a sdruˇzen´ı NGOs, vˇsichni se zapojuj´ı, ˇcasto ve spojen´ı s vládn´ımi orgány, aby dali vzniknout globáln´ımu vládnut´ı. Pˇr´ıklad

Globáln´ı vládnut´ı tedy tvoˇr´ı multilateráln´ı instituce, skrze které státy konstruuj´ı mezinárodn´ı reˇzimy a vzdávaj´ı se urˇcité porce své suverenity. V oblasti regulace svˇ etov´ e ekonomiky je to pˇredevˇs´ım Svˇetová obchodn´ı organizace, Svˇetová banka a Mezinárodn´ı mˇenov´ y fond. Dále zde patˇr´ı bilateráln´ı a minilateráln´ı spolupráce a region´ aln´ı integraˇ cn´ı pokusy. Zde m˚ uˇzeme jmenovat napˇr´ıklad Severoamerickou dohodu o volném obchodu, Evropskou unii (která je z nich nejv´ yznamnˇejˇs´ı), Sdruˇzen´ı národ˚ u jihov´ ychodn´ı Asie, Mercosur atd. A nakonec nelze zapomenout na r˚ uzné nest´ atn´ı akt´ ery (korporace, nevládn´ı organizace atd.). Z nevládn´ıch organizac´ı pˇripomeˇ nme napˇr´ıklad Greenpeace, Friends of the Earth (ˇzivotn´ı prostˇred´ı), Amnesty International, Human Rights Watch (lidská práva), Oxfam (rozvoj). ´ ı organizace Globaln´

Nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı globáln´ı mezivládn´ı organizac´ı je bezesporu OSN. Organizace byla zaloˇzena 24. ˇr´ıjna 1945 a jej´ımi zakládaj´ıc´ımi ˇcleny bylo 51 stát˚ u. V sou-

170

ˇcasnosti jsou jej´ımi ˇcleny témˇeˇr vˇsechny státy, poˇcet nyn´ı pˇresahuje ˇc´ıslo 190. Základ ˇcinnosti organizace poskytuje Charta OSN, která vymezuje jej´ı základn´ı c´ıle: udrˇzovat mezinárodn´ı m´ır a bezpeˇcnost, podporovat pˇrátelské vztahy mezi státy, podporovat mezinárodn´ı kooperaci s c´ılem ˇreˇsit mezinárodn´ı problémy a dodrˇzovat lidská práva. OSN má tyto základn´ı orgány: 1. Valn´ e shrom´ aˇ zdˇ en´ı, které sdruˇzuje vˇsechny státy. Kaˇzd´ y stát má ve Valném shromáˇzdˇen´ı jeden hlas. D˚ uleˇzitá rozhodnut´ı vyˇzaduj´ı dvoutˇretinovou vˇetˇsinu. 2. Rada bezpeˇ cnosti je primárnˇe zodpovˇedná za mezinárodn´ı m´ır a bezpeˇcnost. Rada se scház´ı, kdykoli je potˇreba. Má 15 ˇclen˚ u, z nichˇz pˇet ˇ – C´ına, Francie, Ruská federace, Velká Británie a USA – jsou stál´ı ˇclenové. Dalˇs´ıch 10 je voleno Valn´ ym shromáˇzdˇen´ım vˇzdy na dva roky. Rozhodnut´ı Rady vyˇzaduj´ı 9 hlas˚ u pro. Vyjma proceduráln´ıch otázek vyˇzaduje kaˇzdé rozhodnut´ı, aby nikdo z permanentn´ıch ˇclen˚ u nehlasoval proti. Stál´ı ˇclenové tak maj´ı právo veta. 3. Ekonomick´ a a soci´ aln´ı rada koordinuje ekonomické a sociáln´ı aktivity OSN a s n´ı spojen´ ych organizac´ı. Rada tak pˇredstavuje d˚ uleˇzité fórum pro diskusi otázek spojen´ ych s mezinárodn´ım ekonomick´ ym a sociáln´ım rozvojem. Rada ˇsiroce konzultuje s nevládn´ımi organizacemi. Má 54 ˇclen˚ u, které vol´ı Valné shromáˇzdˇen´ı vˇzdy na tˇri roky. 4. Sekretari´ at vykonává administrativn´ı práce OSN a ˇr´ıd´ı Valné shromáˇzdˇen´ı, Radu bezpeˇcnosti a dalˇs´ı orgány. V jeho ˇcele stoj´ı generáln´ı tajemn´ık. 5. Mezin´ arodn´ı trestn´ı soud pˇredstavuje hlavn´ı soudn´ı orgán OSN. Jeho s´ıdlem je Haag v Nizozem´ı. Mezinárodn´ı mˇenov´ y fond, Svˇetová banka a 12 dalˇs´ıch organizac´ı jsou spojeny s OSN skrze vztahy vzájemné spolupráce. Tyto organizace (mezi nimi Svˇetová zdravotnická organizace, Mezinárodn´ı organizace práce atd.) jsou samostatn´ ymi jednotkami, které jsou zaloˇzeny mezivládn´ımi dohodami. Doˇ hromady tvoˇr´ı tzv. syst´ em (ˇ ci rodinu) OSN. Rekli jsme jiˇz, ˇze mezi nejv´ yznamnˇejˇs´ı mezinárodn´ı ekonomické organizace patˇr´ı Svˇetová obchodn´ı organizace, Svˇetová banka a Mezinárodn´ı mˇenov´ y fond. Svˇ etov´ a obchodn´ı organizace (World Trade Organization – WTO) byla zaloˇzena v roce 1995. Nahradila Vˇseobecnou dohodu o clech a obchodu (GATT). Vznik WTO byl v´ ysledkem jednán´ı v rámci tzv. Uruguayského kola (1986–1994). Pravomoci WTO jsou ˇsirˇs´ı neˇz pravomoci GATT. Poslán´ım WTO je liberalizovat mezinárodn´ı obchod a vytvoˇrit tak otevˇren´ y systém svˇetového obchodován´ı. V souˇcasnosti prob´ıhá dalˇs´ı kolo jednán´ı (tzv. agenda z Doha), v jej´ımˇz rámci se jedná o celé ˇradˇe kontroverzn´ıch otázek. Mezi nimi zauj´ımá zvláˇstn´ı m´ısto problém liberalizace zemˇedˇelsk´ ych sektor˚ u v USA a EU. Zemˇedˇelské dotace vnáˇsej´ı do mezinárodn´ıho obchodu umˇelé deformace, které neumoˇzn ˇuj´ı producent˚ um ze zem´ı, které nemaj´ı dotovanou v´ yrobu, soutˇeˇzit za rovn´ ych podm´ınek. WTO má pˇres 150 ˇclen˚ u a dalˇs´ıch asi 30 ˇ jedná o ˇclenstv´ı. S´ıdlem WTO je Zeneva.

WTO

Svˇ etov´ a banka (The World Bank) je ve skuteˇcnosti tvoˇrena dvˇema organizacemi – Mezin´ arodn´ı bankou pro obnovu a rozvoj (The International

WB

171


Bank for Reconstruction and Development) a Mezin´ arodn´ı rozvojovou asociac´ı (The International Development Association). Tyto dvˇe organizace jsou souˇcást´ı ˇsirˇs´ı Skupiny Svˇetové banky, kterou tvoˇr´ı jeˇstˇe dalˇs´ı tˇri organizace. Svˇetová banka nen´ı bankou v bˇeˇzném smyslu tohoto slova. Je tvoˇrena 184 ˇclensk´ ymi zemˇemi, které pˇrisp´ıvaj´ı do jej´ıho rozpoˇctu proporˇcnˇe k velikosti jejich ekonomik. Jejich váha pˇri rozhodován´ı je odvozena z jejich pˇr´ıspˇevk˚ u. Nejvˇetˇs´ı slovo ve Svˇetové bance proto maj´ı pr˚ umyslovˇe vyspˇelé zemˇe a mezi nimi USA. Hlavn´ım dneˇsn´ım c´ılem organizace je poskytovat p˚ ujˇcky, bez´ uroˇcné u ´vˇery a granty na projekty, jejichˇz c´ılem je ekonomick´ y ˇ rozvoj v nerozvinut´ ych zem´ıch. Cinnost Svˇetové banky (podobnˇe jako WTO) se bˇehem posledn´ıch asi 15 let dostala do palby kritiky kv˚ uli tomu, ˇze se snaˇz´ı rozvojov´ ym zem´ım vnutit tzv. neoliber´ aln´ı model ekonomického rozvoje, kter´ yu ´dajnˇe dále prohlubuje jejich chudobu (viz odd´ıl 9.5). Tato kritika vˇsak nen´ı sd´ılena vˇsemi. S´ıdlo organizace je ve Washingtonu. IMF

Mezin´ arodn´ı mˇ enov´ y fond (International Monetary Fund – IMF) byl zˇr´ızen s c´ılem doz´ırat nad globáln´ımi finanˇcn´ımi pravidly a udrˇzovat mˇenovou stabilitu. Tento c´ıl i nadále organizace deklaruje jako jeden z u ´kol˚ u, které pln´ı v souˇcasném globalizovaném svˇetˇe. Dalˇs´ımi c´ıli IMF jsou podpora mezinárodn´ı spolupráce na poli monetárn´ı politiky, rovnováˇzn´ y r˚ ust mezinárodn´ıho obchodu a poskytován´ı p˚ ujˇcek zem´ım, které se ocitnou v platebn´ı neschopnosti. Stejnˇe jako Svˇetová banka, také IMF je nejménˇe posledn´ıch 15 let obviˇ nován za to, ˇze se snaˇz´ı sv´ ym klient˚ um vnucovat neoliberáln´ı model ekonomického rozvoje (liberalizaci, privatizaci – viz odd´ıl 9.5). Zp˚ usob rozˇ hodován´ı je stejn´ y jako ve Svˇetové bance. Cleny IMF je 184 zem´ı a jeho s´ıdlo je ve Washingtonu. Evropska´ unie

EU

Nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ı regionáln´ı organizac´ı je Evropsk´ a unie. Na poˇcátku tvoˇrilo unii ˇsest stát˚ u: Belgie, Nˇemecko, Francie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko. ˇ Dánsko, Irsko a Velká Británie pˇristoupily v roce 1973, Recko v roce 1981, ˇ ˇ edsko v roce Spanˇ elsko a Portugalsko v roce 1986, Rakousko, Finsko a Sv´ 1995. V roce 2004 doˇslo k dosud nejvˇetˇs´ımu rozˇs´ıˇren´ı, kdy do EU vstoupilo ˇ 10 nov´ ych stát˚ u: Polsko, Cesko, Slovensko, Mad’arsko, Slovinsko, Estonsko, Lotyˇssko, Litva, Malta a Kypr. Evropsk´ y projekt se od poˇcátku zamˇeˇril na ekonomickou spolupr´ aci, ve které státy spatˇrovaly nejménˇe spornou, zato nejpotˇrebnˇejˇs´ı formu integrace. Z iniciativy Jeana Monneta, poradce francouzského ministra zahraniˇcn´ıch vˇec´ı Roberta Schumana, bylo v roce 1951 zaloˇzeno Evropsk´ e spoleˇ censtv´ı ˇ uhl´ı a oceli (ESUO). Na základˇe R´ımské smlouvy (1957) vzniklo pozdˇeji Evropsk´ e hospod´ aˇ rsk´ e spoleˇ censtv´ı (EHS) a Evropsk´ e spoleˇ censtv´ı pro atomovou energii (Euroatom). C´ılem bylo vytvoˇrit spoleˇcn´ y evropsk´ y trh. V roce 1967 doˇslo k formáln´ımu splynut´ı ESUO, EHS a Euroatom a k vytvoˇren´ı toho, ˇcemu se pak dostalo názvu Evropské spoleˇcenstv´ı (ES). 70. léta 20. stolet´ı byla obdob´ım stagnace, tzv. eurosklerózy“. Teprve podpisem Jed” notného evropského aktu (1986), kter´ y pˇredpokládal, ˇze do roku 1993 se zavede voln´ y pohyb zboˇz´ı, osob a sluˇzeb po celé Evropˇe ( jednotn´ y trh“), byl ”

172

integraˇcn´ı proces znovu uveden do pohybu. Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva), která byla podepsána v roce 1992 znamenala vytvoˇren´ı Evropsk´ e unie. Evropská unie je politická organizace, kterou nen´ı jednoduché zaˇradit do nˇejaké jednoznaˇcné kategorie. V minulé kapitole jsme vidˇeli, ˇze r˚ uzné pˇr´ıstupy vid´ı EU velmi rozd´ılnou optikou. EU má rysy jak mezivládn´ı spolupráce (které zv´ yrazˇ nuj´ı intergovernmentalisté), tak také nadstátnosti (ty zase zd˚ urazˇ nuj´ı neofunkcionalisté). Mezivládn´ı spolupráce se zˇretelnˇe projevuj v Radˇe ministr˚ u, nadstátnost pˇredevˇs´ım v Evropské komisi a v Evropském soudn´ım dvoru. T´ım se dostáváme k jednotliv´ ym instituc´ım EU (viz EU). Evropsk´ a komise (EK) je politicky nezávislou instituc´ı, která reprezentuje a brán´ı zájmy EU jako celku. Je chápána jako exekutivnˇe-byrokratická vˇetev EU. Je hnac´ı silou institucionáln´ıho systému EU. Jej´ımi základn´ımi u ´koly jsou: navrhovat legislativu Parlamentu a Radˇe, ˇr´ıdit a realizovat politiky EU a rozpoˇcet, dohl´ıˇzet nad dodrˇzován´ım evropského práva a reprezentovat EU na mezinárodn´ı scénˇe, napˇr. vyjednávat dohody mezi EU a ostatn´ımi zemˇemi. Podle smlouvy má Komise právo iniciativy“. To znamená, ˇze je ” sama odpovˇedná za sestavován´ı návrh˚ u nové evropské legislativy, kterou pˇredkládá ke schválen´ı Parlamentu a Radˇe. Jejich rozhodnut´ı je pak povinna vykonávat. Vedle toho p˚ usob´ı také jako stráˇzkynˇe smluv“. To znamená, ” ˇze spoleˇcnˇe se Soudn´ım dvorem odpov´ıdá za správné aplikován´ı práva EU ve vˇsech ˇclensk´ ych státech. V neposledn´ı ˇradˇe je EK d˚ uleˇzitou mluvˇc´ı EU na mezinárodn´ı scénˇe. Umoˇzn ˇuje ˇclensk´ ym stát˚ um hovoˇrit jedn´ım hlasem“ ” v mezinárodn´ıch fórech, jak´ ym je tˇreba Svˇetová obchodn´ı organizace. Rada Evropsk´ e unie (Rada) je hlavn´ım rozhodovac´ım orgánem. Reprezentuje ˇclenské státy a jej´ıch sch˚ uzek se u ´ˇcastn´ı jeden ministr z kaˇzdé národn´ı vlády EU. Kteˇr´ı ministˇri se u ´ˇcastn´ı jaké sch˚ uzky záleˇz´ı na pˇredmˇetu jednán´ı. Pokud napˇr´ıklad Rada projednává otázky t´ ykaj´ıc´ı se ˇzivotn´ıho prostˇred´ı, pak se sch˚ uzky u ´ˇcastn´ı ministˇri ˇzivotn´ıho prostˇred´ı kaˇzdého ˇclenského státu EU a sch˚ uzka se naz´ yvá Rada ministr˚ u ˇzivotn´ıho prostˇred´ı“. Mezi dalˇs´ı rady ” patˇr´ı napˇr´ıklad vˇseobecné záleˇzitosti a vnˇejˇs´ı vztahy, hospodáˇrstv´ı a finance, justice a vnitˇrn´ı vˇeci, zemˇedˇelstv´ı a rybolov. Rada má ˇ sest hlavn´ıch u ´kol˚ u: 1. Schvalovat evropské zákony. V mnoha oblastech sd´ıl´ı legislativn´ı pravomoc s Evropsk´ ym parlamentem. 2. Koordinovat základn´ı rysy hospodáˇrské politiky ˇclensk´ ych stát˚ u. 3. Uzav´ırat mezinárodn´ı smlouvy mezi EU a jedn´ım ˇci v´ıce dalˇs´ımi státy nebo mezinárodn´ımi organizacemi. 4. Schvalovat rozpoˇcet EU, spoleˇcnˇe s Evropsk´ ym parlamentem. 5. Rozv´ıjet spoleˇcnou zahraniˇcn´ı a bezpeˇcnostn´ı politiku zaloˇzenou na principech stanoven´ ych Evropskou radou. 6. Koordinovat spolupráci národn´ıch soud˚ u a policejn´ıch sloˇzek v trestn´ıch vˇecech. Pˇ redsednictv´ı Rady se mˇen´ı v ˇsestimˇes´ıˇcn´ıch intervalech. Kaˇzdá zemˇe EU tedy stˇr´ıdavˇe, po dobu ˇsesti mˇes´ıc˚ u zodpov´ıdá za program jednán´ı Rady a pˇredsedá vˇsem sch˚ uzkám. Rozhodnut´ı Rady jsou pˇrij´ımána na základˇe hla-

173


ˇ ım vˇetˇs´ı je populace státu, t´ım v´ıce hlas˚ sován´ı. C´ u tomuto státu pˇripadá. Tento poˇcet vˇsak nen´ı pˇresnˇe u ´mˇern´ y, je upraven ve prospˇech zem´ı s menˇs´ım poˇctem obyvatel. Nejv´ıce pouˇz´ıvanou hlasovac´ı procedurou v Radˇe je hla” sov´ an´ı kvalifikovanou vˇ etˇ sinou“. Znamená to, ˇze návrh m˚ uˇze b´ yt pˇrijat jen za podpory urˇcitého minimáln´ıho poˇctu hlas˚ u. V nˇekter´ ych citliv´ ych oblastech, jak´ ymi jsou napˇr´ıklad spoleˇcná zahraniˇcn´ı a bezpeˇcnostn´ı politika, danˇe, azylová a imigraˇcn´ı politika, vˇsak rozhodnut´ı Rady mus´ı b´ yt jednomysln´ a. Kaˇzd´ y ˇclensk´ y stát má tedy v tˇechto oblastech právo veta. Evropsk´ a rada do urˇcité m´ıry operuje vnˇe formáln´ı struktury evropsk´ ych instituc´ı. Jedná se o fórum na nejvyˇsˇs´ı u ´rovni. Delegace ˇclensk´ ych stát˚ u tvoˇr´ı jen ˇséfové vlád, pˇr´ıpadnˇe hlavy stát˚ u, doprovázen´ı ministry zahraniˇcn´ıch vˇec´ı. Evropská rada debatuje celkové zamˇeˇren´ı EU a rozhoduje tak o jej´ıch strategick´ ych otázkách. Scház´ı se nejménˇe dvakrát roˇcnˇe. Evropsk´ y parlament (EP) je tvoˇren poslanci volen´ ymi na pˇet let v pˇr´ım´ ych ˇ volbách. Clenov´ e Evropského parlamentu nezasedaj´ı v rámci národn´ıch blok˚ u, ale v rámci celoevropsk´ ych politick´ ych frakc´ı, které sdruˇzuj´ı vˇsechny hlavn´ı politické strany p˚ usob´ıc´ı v ˇclensk´ ych státech EU. Pracoviˇstˇe EP se nacházej´ı ve Francii, Belgii a Lucembursku. Mˇes´ıˇcn´ı plenárn´ı zasedán´ı, jichˇz ˇ se u ´ˇcastn´ı vˇsichni ˇclenové parlamentu, se konaj´ı se Strasburku (Francie), kter´ y je s´ıdlem“ EP. Sch˚ uze parlamentn´ıch v´ ybor˚ u a vˇsechna dodateˇcná ” plenárn´ı zasedán´ı se konaj´ı v Bruselu (Belgie), zat´ımco v Lucembursku s´ıdl´ı administrativn´ı sloˇzky. EP má hlavn´ı tˇri u ´koly: 1. Spoleˇcnˇe s Radou sd´ıl´ı legislativn´ı pravomoc. Skuteˇcnost, ˇze se jedná o pˇr´ımo volen´ y orgán pomáhá garantovat demokratickou legitimitu evropského práva. 2. Vykonává demokratick´ y dohled nad vˇsemi institucemi EU, zvláˇstˇe pak nad EK. Disponuje pravomoc´ı schválit nebo zam´ıtnout jmenován´ı komisaˇr˚ u a má také právo odvolat EK jako celek. 3. S Radou se dˇel´ı o rozpoˇctovou pravomoc, m˚ uˇze tedy ovlivˇ novat v´ ydaje EU. V posledn´ı fázi pˇrij´ımá nebo odm´ıtá celkov´ y rozpoˇcet. Evropsk´ y soudn´ı dv˚ ur vykládá právo EU a rozhoduje podle nˇej. Jeho ’ u ´kolem je zajiˇst ovat, ˇze legislativa EU (známá jako komunitárn´ı právo“) je ” interpretována a uplatˇ nována ve vˇsech ˇclensk´ ych státech stejnˇe, tj. ˇze je vˇzdy stejná pro vˇsechny strany a za vˇsech okolnost´ı. Soudn´ı dv˚ ur má pravomoc ˇreˇsit právn´ı spory mezi ˇclensk´ ymi státy, institucemi EU, podniky i fyzick´ ymi osobami. Soudn´ı dv˚ ur se skládá z jednoho soudce z kaˇzdého ˇclenského státu, jsou zde tedy reprezentovány vˇsechny národn´ı právn´ı systémy EU. Soudn´ımu dvoru v jeho ˇcinnosti napomáhá osm generáln´ıch advokát˚ u“. Jejich u ´kolem ” je prezentovat od˚ uvodnˇená stanoviska k pˇr´ıpad˚ um projednávan´ ym pˇred soudem. Mus´ı tak ˇcinit veˇrejnˇe a nestrannˇe.

9.5

´ ıch organizac´ı Kritika globalizace a globaln´

Proti globalizaci a roli mezinárodn´ıch instituc´ı (pˇredevˇs´ım mezin´ arodn´ıch finanˇ cn´ıch instituc´ı: Svˇetové banky, Mezinárodn´ıho mˇenového fondu a

174

Svˇetové obchodn´ı organizace) v n´ı se v posledn´ıch deseti letech postavilo tzv. hnut´ı proti ekonomické globalizaci“ ˇci antiglobalizaˇcn´ı hnut´ı“ (AH). ” ” AH se stav´ı proti takové globalizaci, z n´ıˇz mohou profitovat jen silné ekonomické subjekty, a která je vedena kapitálem vyvázan´ ym ze vˇsech omezen´ı sociáln´ı odpovˇednosti. Taková globalizace je podle AH charakterizovaná neomezenou spekulac´ı – niˇc´ım nespoutan´ ymi finanˇcn´ımi transakcemi – a je formována rozhodnut´ımi u ´zké tˇr´ıdy manaˇzer˚ u transnacionáln´ıho kapitálu, jehoˇz jménem jsou liberalizovány a rozpouˇstˇeny vˇsechny pˇrekáˇzky, které by mohly brzdit kapitálov´ y zisk. Ideologické ospravedlnˇen´ı a zdroj politick´ ych doporuˇcen´ı, která kapitálu umoˇzn ˇuj´ı rozˇsiˇrovat svou globáln´ı moc, poskytuje neoliberalismus – ideologie volného trhu, privatizace, deregulace a atomizovaného individualismu – kter´ y na konci 70. let vystˇr´ıdal s pˇr´ıchodem Nové pravice keynesianismus v pozici dominantn´ıho ekonomického paradigmatu. Neoliberalismus se vtˇelil do tzv. washingtonsk´ eho konsensu, jenˇz definoval podm´ınky, které tvoˇrily souˇcást rozvojov´ ych a strukturáln´ıch program˚ u mezinárodn´ıch finanˇcn´ıch instituc´ı na konci 80. a poˇcátku 90. let 20. stolet´ı. Tento konsensus stál napˇr´ıklad za ˇsokovou terapi´ı“ ekonomické trans” formace, která byla aplikována v nˇekter´ ych v´ ychodoevropsk´ ych zem´ıch po pádu komunismu. V rovinˇe praktické politiky se washingtonsk´ y konsensus projevoval jako obchodn´ı liberalizace, finanˇ cn´ı deregulace, privatizace veˇ rejn´ eho majetku a protiinflaˇ cn´ı opatˇ ren´ı (makroekonomická stabilizace). Tato opatˇren´ı posilovala globalizaci a zároveˇ n vyj´ımala vznikaj´ıc´ı globáln´ı ekonomické hˇriˇstˇe z jak´ ychkoliv omezen´ı, která by mu mohla stanovovat distribuˇcn´ı spravedlnost. Podle odp˚ urc˚ u neoliberáln´ı globalizace vedly politiky washingtonského konsensu k prohlouben´ı b´ıdy ve tˇret´ım svˇetˇe, k zadluˇzenosti chud´ ych zem´ı a ke vˇseobecnému pˇrehl´ıˇzen´ı nejchudˇs´ıch skupin svˇetové populace.

Antiglobalizaˇcn´ı hnut´ı

Washingtonský konsensus

Ve druhé polovinˇe 90. let 20. stolet´ı vˇsak ˇrada problém˚ u a kriz´ı globáln´ıho kapitalismu naruˇ sila v´ yznamn´ ym zp˚ usobem hegemonii neoliber´ aln´ı ideologie. Jejich nositelem se mimo jiné stalo právˇe AH, jehoˇz vystoupen´ı bylo souˇcást´ı celkové promˇeny nálady“ v postoji ke globalizaci v neoliberáln´ı ” podobˇe. V d˚ usledku rozsáhl´ ych finanˇcn´ıch kriz´ı 90. let (v´ ychodn´ı Asie, Mexiko, Rusko) se pˇresvˇedˇcen´ı o neomylnosti neoliberáln´ıho konsensus zaˇcalo zachv´ıvat v základech. Krize a reakce na nˇe ze strany administrativy USA a mezinárodn´ıch finanˇcn´ıch organizac´ı vyvolala bouˇrlivé diskuse a vedla na konci minulého stolet´ı k rozpoután´ı personáln´ıch p˚ utek na nejvyˇsˇs´ıch u ´rovn´ıch. Tyto dramatické události uvnitˇr globáln´ı elity poskytly odp˚ urc˚ um globalizace nové argumenty, pˇrinesly jim informace z nejvyˇsˇs´ıch m´ıst a pˇrivedly aˇz témˇeˇr do jejich ˇrad globáln´ı celebrity, mimo jin´ ych také b´ yvalého hlavn´ıho ekonoma Svˇetové banky, Josepha Stiglitze. Dalˇs´ı v´ yznamnou událost´ı signalizuj´ıc´ı zmˇenu nálady“ byl kolaps jednán´ı OECD o Mnohostranné do” hodˇe o investic´ıch, k nˇemuˇz podle nˇekter´ ych interpretac´ı pˇrispˇel v roce 1998 globálnˇe koordinovan´ y odpor nevládn´ıch organizac´ı prostˇrednictv´ım internetu. Tˇret´ım momentem pak byla p˚ usobivá mobilizace proti WTO v Seattlu v roce 1999, která symbolizuje poˇcátek koordinovaného odporu ne v˚ uˇci jednotliv´ ym problém˚ um spojen´ ych s globalizac´ı, ale proti kapitalistickému

175


ˇ globáln´ımu ˇrádu jako takovému. Ctvrt´ ym a posledn´ım kritick´ ym momen” tem“ neoliberáln´ı hegemonie bylo posilován´ı vˇedom´ı o rostouc´ı nerovnosti mezi nejv´ıce a nejménˇe vyspˇel´ ymi ˇcástmi svˇeta. Tyto procesy posilovaly pˇresvˇedˇcen´ı o nutnosti reformy syst´ emu glob´ aln´ıho vl´ adnut´ı tvoˇreného mezinárodn´ımi organizacemi a normami. Tato reforma mˇela zajistit vˇetˇs´ı regulaci globáln´ıch ekonomick´ ych v´ ymˇen a sn´ıˇzit pravdˇepodobnost nepˇredv´ıdateln´ ych zvrat˚ u. V souvislosti s t´ım doˇslo k posunu od ekonomického (tj. washingtonského) k v´ıce sociálnˇe orientovanému (tzv. post-washingtonskému) paradigmatu, jehoˇz centráln´ımi pojmy jsou transparentnost, nová mezinárodn´ı ekonomická architektura a budován´ı sociáln´ıch záchrann´ ych s´ıt´ı. Globáln´ı vládnut´ı má dbát na sniˇzován´ı globáln´ıch nerovnost´ı a omezován´ı poˇskozován´ı ˇzivotn´ıho prostˇred´ı a jedn´ım z deklarovan´ ych c´ıl˚ u je i zahrnut´ı nestátn´ıch aktér˚ u do globáln´ıho politického procesu. Toho se v´ yrazn´ ym zp˚ usobem podaˇrilo dosáhnout napˇr´ıklad na setkán´ı skupiny G8 ve skotském Gleneagles v ˇcervenci 2005. Na tomto summitu slavila relativn´ı u ´spˇech ta ˇcást AH, která se zamˇeˇrila na reformu souˇcasného mezinárodnˇepolitického uspoˇrádán´ı. Tyto organizace (tvoˇr´ıc´ı globáln´ı hnut´ı Make Poverty History – Uˇciˇ nme chudobu vˇec´ı historie) nebroj´ı proti globalizaci jako takové, ale snaˇz´ı se o jej´ı reformu ve smˇeru, kter´ y by byl prospˇeˇsn´ y i ménˇe rozvinut´ ym ˇcástem svˇeta. Aby se vyjádˇrilo, ˇze tato ˇcást hnut´ı nen´ı proti globalizaci, ale za jinou globalizaci“, oznaˇcuje se jako alterglobalizaˇcn´ı ” ” hnut´ı“. Oznaˇcen´ı antiglobalizaˇcn´ı hnut´ı se pak pouˇz´ıvá pro popis radikáln´ıch anarchistick´ ych skupin, které se nesnaˇz´ı o reformu struktury globáln´ıch instituc´ı, ale o jejich likvidaci. Tyto skupiny tak stoj´ı ke globalizaci v pˇr´ımé opozici. Rozvojové c´ıle tis´ıcilet´ı

Alterglobalizaˇcn´ı hnut´ı se v souˇcasné dobˇe (2005) zamˇeˇruje pˇredevˇs´ım na kampaˇ n za splnˇen´ı tzv. Rozvojov´ ych c´ıl˚ u tis´ıcilet´ı, k jejichˇz naplnˇen´ı se v rámci Summitu tis´ıcilet´ı OSN v záˇr´ı 2000 zavázaly vˇsechny ˇclenské zemˇe. Rozvojové c´ıle tis´ıcilet´ı jsou tvoˇreny tˇemito body (IC OSN): 1. Odstranit extr´ emn´ı chudobu a hlad – sn´ıˇzit na polovinu poˇcet extrémnˇe chud´ ych lid´ı (ˇzij´ıc´ıch z prostˇredk˚ u, které se rovnaj´ı, nebo jsou niˇzˇs´ı neˇz jeden dolar na den) – sn´ıˇzit na polovinu pod´ıl lid´ı trp´ıc´ıch hladem 2. Zpˇ r´ıstupnit z´ akladn´ı vzdˇ el´ an´ı pro vˇ sechny – zajistit, aby vˇsechny dˇeti, chlapci i d´ıvky, absolvovaly plné základn´ı vzdˇelán´ı 3. Prosazovat rovnost pohlav´ı a pos´ılit postaven´ı ˇ zen – do roku 2005 odstranit rozd´ıly v pˇr´ıstupu muˇz˚ u a ˇzen k základn´ımu a vyˇsˇs´ımu vzdˇelán´ı a do roku 2015 dosáhnout téhoˇz na vˇsech u ´rovn´ıch vzdˇelán´ı 4. Omezit dˇ etskou u ´mrtnost – sn´ıˇzit o dvˇe tˇretiny m´ıru u ´mrtnosti u dˇet´ı mladˇs´ıch 5 let 5. Zlepˇ sit zdrav´ı matek – sn´ıˇzit o tˇri ˇctvrtiny m´ıru u ´mrtnosti matek

176

6. Bojovat proti HIV/AIDS, mal´ arii a jin´ ym nemocem – zastavit ˇs´ıˇren´ı HIV/AIDS a sniˇzovat procento novˇe nakaˇzen´ ych – zastavit ˇs´ıˇren´ı malárie a dalˇs´ıch závaˇzn´ ych chorob a sn´ıˇzit m´ıru jejich v´ yskytu 7. Zajistit udrˇ ziteln´ y stav ˇ zivotn´ıho prostˇ red´ı – zaˇclenit principy trvale udrˇzitelného rozvoje do národn´ıch politik a program˚ u; zvrátit proces ub´ yván´ı pˇr´ırodn´ıch zdroj˚ u – sn´ıˇzit na polovinu pod´ıl lid´ı, kteˇr´ı nemaj´ı trval´ y pˇr´ıstup k nezávadné pitné vodˇe – do roku 2020 dosáhnout v´ yrazného zlepˇsen´ı ˇzivotn´ıch podm´ınek alespoˇ n 100 milion˚ u lid´ı pˇreb´ yvaj´ıc´ıch v chudinsk´ ych pˇredmˇest´ıch velkomˇest (slumech) 8. Vytvoˇ rit glob´ aln´ı partnerstv´ı pro rozvoj – rozv´ıjet otevˇren´ y obchodn´ı a finanˇcn´ı systém zaloˇzen´ y na pravidlech, zajistit jeho pˇredv´ıdatelnost a nediskriminaˇcn´ı charakter. To zahrnuje i dobré zp˚ usoby v´ ykonu vlády a správy, rozvoj a sniˇzován´ı chudoby na u ´rovni stát˚ u i na mezinárodn´ı u ´rovni. – zab´ yvat se otázkou zvláˇstn´ıch potˇreb nejménˇe rozvinut´ ych zem´ı. To zahrnuje odstranˇen´ı cel a kvót pro jejich export, rozsáhlé oddluˇzen´ı vysoce zadluˇzen´ ych zem´ı a nav´ yˇsen´ı rozvojové pomoci zem´ım, které prokázaly svou odhodlanost ˇreˇsit problém chudoby – zab´ yvat se zvláˇstn´ımi potˇrebami vnitrozemsk´ ych a mal´ ych ostrovn´ıch rozvojov´ ych zem´ı – prostˇrednictv´ım opatˇren´ı na u ´rovni stát˚ u i na mezinárodn´ı u ´rovni komplexnˇe pˇristupovat k problém˚ um zadluˇzen´ ych zem´ı a vytvoˇrit dlouhodobou perspektivu jejich ˇreˇsen´ı – ve spolupráci s rozvojov´ ymi zemˇemi vytvoˇrit solidn´ı pracovn´ı pˇr´ıleˇzitosti pro mladé – ve spolupráci s farmaceutick´ ymi spoleˇcnostmi zajistit dostupnost základn´ıch lék˚ u v rozvojov´ ych zem´ıch – ve spolupráci se soukrom´ ym sektorem zajistit, aby vˇsichni lidé mohli vyuˇz´ıvat pˇr´ınos˚ u nov´ ych technologi´ı, zejména technologi´ı informaˇcn´ıch a komunikaˇcn´ıch

Shrnut´ı kapitoly 1. Argument o globalizaci se nejˇ castˇeji op´ırá o rostouc´ı ˇc´ısla popisuj´ıc´ı 2.

3. 4. 5.

mezinárodn´ı obchod, investice a finanˇcn´ı transakce. Globalizace s sebou pˇrinesla naruˇsen´ı základn´ıho vzorce modern´ı politiky, podle nˇehoˇz se politick´ y prostor (stát), kulturn´ı prostor (národ) a ekonomick´ y prostor do znaˇcné m´ıry pˇrekr´ yvaly. Rozd´ılná paradigmata se na globalizaci d´ıvaj´ı rozd´ıln´ ym zp˚ usobem. Debata o globalizaci prob´ıhala ve dvou fáz´ıch. Politickou dimenzi globalizace tvoˇr´ı struktura mezinárodn´ıch instituc´ı, kterou oznaˇcujeme jako strukturu globáln´ıho vládnut´ı.

177


6. V posledn´ıch letech se proti neregulovan´ e globalizaci vymezilo ˇsiroké

hnut´ı, které upozornilo na jej´ı negativn´ı efekty. Jeho um´ırnˇená ˇcást se v souˇcasné dobˇe snaˇz´ı o splnˇen´ı tzv. Rozvojov´ ych c´ıl˚ u tis´ıcilet´ı.

´ Otazky 1. Co je globalizace? 2. Jak se v n´ ahledu na globalizaci liˇs´ı marxisté a neorealisté? 3. Popiˇste koncept glob´ aln´ıho vládnut´ı. 4. Uved’te pˇr´ıklady v´ yznamn´ ych mezinárodn´ıch organizac´ı s globáln´ım do-

sahem. 5. Jak´ e funkce pln´ı Evropská komise? 6. O co jde tzv. alterglobalizaˇ cn´ımu hnut´ı?

´ ı textu kapitoly Literatura pouˇzita´ pˇri zpracovan´ ˇ, O.: Levice v postrevoluˇcn´ı dobˇe. Obˇcansk´ Barˇ sa, P., C´ısar a spoleˇcnost a nová soci´ aln´ı hnut´ı v radikáln´ı politické teorii 20. stolet´ı. CDK, Brno 2004 ˇ, O.: Transnacionáln´ı politické s´ıtˇe. Jak mezin´ C´ısar arodn´ı instituce ovlivˇ nuj´ı ˇcinnost nevládn´ıch organizac´ı. MPU, Brno 2004 EU. Ofici´ aln´ı stránka EU . http://europa.eu.int/ Held, D., McGrew, A., Goldblatt D., Perraton, J.: Global Transformations. Politics, Economics and Culture. Cambridge: Polity Press, 1999 textscHeywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 IC OSN. Informaˇcn´ı centrum OSN v Praze. http://www.unicprague.cz/zpravodajstvi/zaber/?i=205

178

ˇ Zmena politickych ´ reˇzimu˚ – uvod ´ ˇ ı nedemokratickych Ukoncen´ ´ reˇzimu˚ ´ ı demokracie Procesy nastolovan´ Dimenze tranzice

10

Teorie pˇrechodu˚ (tranzice)

10. Teorie pˇrechodu˚ (tranzice)

C´ıl kapitoly V této kapitole se seznám´ıte se základn´ımi pˇr´ıstupy ke studiu pˇremˇeny politick´ ych reˇzim˚ u. Kapitolu uvád´ı struˇcná informace o nedemokratick´ ych reˇzimech, na ni navazuj´ı typologie ukonˇcen´ı reˇzim˚ u a pˇrehled pˇredpoklad˚ u demokratizace. Kapitolu uzav´ırá odd´ıl o postkomunistick´ ych pˇrechodech ve v´ ychodn´ı Evropˇe. D´ıky tomu z´ıskáte lepˇs´ı pˇrehled o podstatˇe událost´ı, k nimˇz docházelo v naˇsem regionu od konce 80. let 20. stolet´ı.



Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 50–60, 116–119 ˇ a´ literatura Doporucen

ˇ´ıchova ´, B.: Pˇrehled modern´ıch politologických teori´ı. Portál, Praha R 2000, s. 225–256

10.1

Tranzice

ˇ Zmena politickych ´ reˇzimu˚ – uvod ´

V 70. letech 20. stolet´ı doˇslo k rozvoji v´ yzkumu promˇen politick´ ych reˇzim˚ u ˇ´ıchova ´ 2000, Dvor ˇa ´kova ´, (text kapitoly pˇreváˇznˇe sleduje v´ yklad v R Kunc 1994). Do odborné diskuse toto téma vstoupilo pod oznaˇcen´ım teorie pˇ rechod˚ u, resp. tranzitologie. Poˇcátky tˇechto studi´ı ˇcerpaly z tehdejˇs´ıho politického v´ yvoje latinskoamerisk´ ych zem´ı a byly zamˇeˇreny na procesy rozpadu demokratick´ ych politick´ ych reˇzim˚ u a nastolen´ı autoritáˇrsk´ ych reˇzim˚ u a r˚ uzn´ ych typ˚ u diktatur. Teprve pozdˇeji se zájem politologie obrátil k proces˚ um, které vedou k vytvoˇren´ı podm´ınek demokracie, tedy proces˚ um, jejichˇz c´ılem je ukonˇcen´ı nedemokratické vlády a nastolen´ı funguj´ıc´ıho demokratického reˇzimu. Podle Dvoˇrákové a Kunce je pˇ rechodem myˇ slen interval mezi jedn´ım a druh´ ym politick´ ym reˇ zimem. Pro tuto fázi je charakteristické, ˇze nejsou jasnˇe definovaná a vˇseobecnˇe uznaná pravidla hry. Politick´ y konflikt v této chv´ıli neprob´ıhá jen v souvislosti s uspokojen´ım bezprostˇredn´ıch zájm˚ u politick´ ych aktér˚ u, ale také v souvislosti s ustaven´ım pravidel a procedur, jejichˇz tvar bude upravovat politické konflikty v budoucnu. Nejvˇetˇs´ı laboratoˇr´ı pro teoretické u ´vahy i empirická studia byly v 90. letech 20. stolet´ı

180

transformaˇcn´ı procesy, kter´ ymi procházely postkomunistické zemˇe stˇredn´ı a v´ ychodn´ı Evropy. Prvn´ı pokus o vypracován´ı teorie zmˇeny politick´ ych reˇzim˚ u vˇsak podal jiˇz ´ Platón. V osmé knize Ustavy vypracovává origináln´ı a pravdˇepodobnˇe prvn´ı popis reˇzimn´ıch transformac´ı. Platón ukazuje, jak´ ym zp˚ usobem dojde po naruˇsen´ı stability ideáln´ı aristokracie zaloˇzené na moudrosti a ctnosti k ustaven´ı jin´ ych typ˚ u zˇr´ızen´ı. Prvn´ım stupnˇem degenerace ideáln´ı obce je reˇzim t´ımokracie – vláda cti. Tento reˇzim je nastolen tehdy, kdyˇz vládci zamˇen´ı touhu po poznán´ı a moudrosti za touhu po uznán´ı a cti – m´ısto lásky k moudrosti je to ctiˇzádost a z n´ı pramen´ıc´ı ˇrevnivost, které charakterizuj´ı tento reˇzim. V d˚ usledku obecnˇe panuj´ıc´ı ctiˇzádosti je tento reˇzim rozpolcen mezi sváˇr´ıc´ı se jednotlivce usiluj´ıc´ı ve vzájemn´ ych konfliktech o to, aby vynikli nad druh´ ymi. Takové zˇr´ızen´ı bude podle Platóna do u ´ˇrad˚ u m´ısto moudr´ ych a ctnostn´ ych muˇz˚ u uvádˇet mnohem prostˇs´ı a vznˇetlivé jedince, protoˇze ti ” jsou rostl´ı v´ıce pro válku neˇz pro m´ır“. Tento druh vládc˚ u je podle Platóna také naklonˇen k tajnému hromadˇen´ı majetku, jehoˇz v´ yznam nakonec v obci pˇreváˇz´ı nad v´ yznamem pˇrisuzovan´ ym uznán´ı a cti a docház´ı k promˇenˇe reˇzimu – t´ımokracie se transformuje do oligarchie.

Platón

Oligarchie je reˇzimem, kter´ y je, jak ˇr´ıká Platón, zaloˇzen na odhadu ma” jetku, ve kterém jsou u vlády boháˇci, kdeˇzto chudák se v nˇem na vládˇe nepod´ıl´ı“. Toto zˇr´ızen´ı je podle Platóna rozerváno konfliktem dvou skupin – boháˇc˚ u a chudák˚ u. Proto Platón ˇr´ıká, ˇze se v tomto pˇr´ıpadˇe obec ve skuteˇcnosti skládá ze dvou obc´ı, které neustále jedna druhé stroj´ı u ´klady. Jednota obce je tak zcela zruˇsena a obecn´ı ˇzivot je utopen ve v´ıru shromaˇzd’ován´ı penˇez. Majetek se stává vˇseobecnˇe uznávanou modlou. Zat´ımco v Platónovˇe ideáln´ı obci je kaˇzdému obˇcanu stanoveno jeho pˇrirozené m´ısto, v této obci se postaven´ı jedince odv´ıj´ı od jeho bohatstv´ı. D´ıky tomu v tomto zˇr´ızen´ı existuj´ı obrovské majetkové nerovnosti – zat´ımco u ´zká skupina vládc˚ u vlastn´ı vˇse, zb´ıdaˇcen´ ym chudák˚ um nepatˇr´ı nic. Sv´ ym chován´ım vˇsak vrstva bohat´ ych pˇripravuje p˚ udu pro pád tohoto reˇzimu. Vládnouc´ı vrstvy totiˇz podporuj´ı rozhazovaˇcnost mezi niˇzˇs´ımi vrstvami, a to proto, aby sami mohli majetky ” takov´ ychto lid´ı zakupovat, p˚ ujˇcovat na nˇe pen´ıze, a tak jeˇstˇe v´ıce bohatnout a stoupat ve váˇznosti“. T´ım vˇsak dohán´ı k chudobˇe stále v´ıce lid´ı a dále polarizuj´ı spoleˇcnost. Skupina chud´ ych se pak pˇri urˇcité pˇr´ıleˇzitosti vzbouˇr´ı a nastol´ı demokracii. O demokracii jsme obˇs´ırnˇe hovoˇrili v kapitole 7. Pˇripomeˇ nme, ˇze pˇrem´ıra svobody, která podle Platóna demokracii charakterizuje, ji dˇr´ıve nebo pozdˇeji uvrhne do tyranidy. V demokracii totiˇz docház´ı k rozvoji zvláˇstn´ı tˇr´ıdy zahaleˇc˚ u, které Platón oznaˇcuje jako trubce“. Ti se sice vyskytovali jiˇz v oli” garchii, ale v demokracii nab´ yvaj´ı na v´ yznamu, dravosti a dostávaj´ı se do politick´ ych u ´ˇrad˚ u. Vedle nich se r´ ysuje skupina boháˇc˚ u, kteˇr´ı hromad´ı majetek, na nˇemˇz pak trubci parazituj´ı a ˇcást koˇristi rozdˇeluj´ı také mezi nejpoˇcetnˇejˇs´ı skupinu v obci – chudinu. T´ım, ˇze se boháˇci okrádán´ı ze strany trubc˚ u snaˇz´ı bránit, si znepˇráteluj´ı nejen trubce, ale také lid. V obci propuká chaos a do ˇcela lidu se stav´ı tyran, kter´ y se neˇst´ıt´ı ˇzádn´ ych prostˇredk˚ u k tomu, aby uchopil moc. Je nastolena nejhorˇs´ı vláda – tyranida. Ta je zaloˇzena na holé

181


´ s´ıle tyrana a v typologii Platónovy Ustavy pˇredstavuje nejupadlejˇs´ı a nejnespravedlivˇejˇs´ı reˇzim – protipól ideáln´ı aristokracie.

10.2 Totalitn´ı a autoritáˇrské reˇzimy

ˇ ı nedemokratickych Ukoncen´ ´ reˇzimu˚

Ve 20. stolet´ı se v souvislosti s promˇenou reˇzim˚ u studovaly pˇredevˇs´ım mechanismy charakterizuj´ıc´ı konec a pˇrerod totalitárn´ıch a autoritáˇrsk´ ych reˇzim˚ u (tzv. nedemokratick´ ych reˇzim˚ u) v reˇzimy jiného typu. Za totalitn´ı b´ yvaj´ı v klasickém pojet´ı povaˇzovány reˇzimy faˇsistické a komunistické. Za znaky totalitarismu se povaˇzuj´ı: 1. Ofici´ aln´ı ideologie, která je pˇrij´ımána celou spoleˇcnost´ı. 2. Jedin´ a masov´ a politick´ a strana ve vˇetˇsinˇe pˇr´ıpad˚ u v ˇcele s jedin´ ym v˚ udcem. Tato strana je hierarchicky organizovaná a je nadˇr´ızena státn´ı byrokracii. 3. Absolutn´ı monopol na kontrolu vˇsech prostˇredk˚ u ozbrojené moci. ´ a kontrola prostˇ 4. Upln´ redk˚ u masov´ e komunikace. 5. Systém fyzické a psychologické kontroly spoleˇcnosti prostˇrednictv´ım policie, která vyuˇz´ıvá teroristick´ ych postup˚ u.] 6. Centr´ aln´ı ˇ r´ızen´ı a kontrola ekonomiky. Dalˇs´ı diskuse o vymezen´ı totalitn´ıch reˇzim˚ u pˇriˇsly s upˇresnˇen´ımi a specifikacemi, které zde nen´ı nutné prezentovat. Zjednoduˇsenˇe lze ˇr´ıci, ˇze v totalitn´ım reˇzimu kontroluje politick´ a sf´ era spoleˇ cnost neomezenou mˇ erou. To se projevuje i v tom, ˇze totalitn´ı reˇzimy se snaˇz´ı likvidovat své potenciáln´ı odp˚ urce, zat´ımco netotalitn´ı nedemokratické (tj. autoritáˇrské) reˇzimy se spokoj´ı s jejich vylouˇcen´ım na periferii spoleˇcnosti. M´ıra penetrace spoleˇcnosti politickou sférou je tak v autorit´ aˇ rsk´ em reˇ zimu niˇzˇs´ı. Dále plat´ı, ˇze autoritáˇrské reˇzimy nejsou schopny vytvoˇrit a prosadit náboˇzenstv´ı podobnou oficiáln´ı ideologii, která by jim zaruˇcila legitimitu. Oficiáln´ı ideologie nen´ı dostateˇcná, nebot’ sice poskytuje diktátorovi moc, ale jeho postaven´ı je v´ yhradnˇe vázáno na jeho s´ılu uchovat si jej. Autoritáˇrsk´ y diktátor nen´ı schopen ovlivˇ novat spoleˇcnost jako celek, tzn. kontrolovat plnˇe vˇsechny sféry spoleˇcnosti vˇcetnˇe nepolitického ˇzivota ˇclen˚ u spoleˇcnosti. Naopak totalitn´ı diktatura spojuje svou legitimitu s projektem zdokonalen´ı svˇeta a stav´ı tak své oprávnˇen´ı na sluˇzbˇe nejvyˇsˇs´ımu absolutn´ımu dobru. Totalitarismus stoj´ı na tom, ˇze jeho oficiáln´ı ideologie ztˇelesˇ nuje absolutn´ı pravdu a to nejen o politické organizaci spoleˇcnosti, ale o celku ˇzivota kaˇzdého jednotlivce. Autorit´ aˇ rsk´ e reˇ zimy lze charakterizovat jako reˇzimy, které: 1. 2. 3. 4.

Povoluj´ı vyjadˇrován´ı omezen´ eho spoleˇ censk´ eho pluralismu. Nemaj´ı vypracovanou jednotnou ideologii. Nepraktikuj´ı intenz´ıvn´ı politickou mobilizaci. Moc, vykonávaná v˚ udcem, má sice nejasné, ale omezen´ e hranice.

Autoritáˇrsk´ y reˇzim tak omezuje autonomii politického ˇzivota, kterou vyjadˇruje pluralita politick´ ych stran a zájmov´ ych sdruˇzen´ı. Nen´ı schopen

182

kontrolovat celou spoleˇ cnost a je tak pro nˇej typické, ˇze ponechává prostor pro autonomn´ı p˚ usoben´ı urˇcit´ ych subkultur, napˇr. c´ırkv´ı na okraji spoleˇcnosti. ˇ an´ ´ ı reˇzimu˚ Klasifikace ukoncov

Jednu z prvn´ıch obsáhl´ ych klasifikac´ı zahrnuj´ıc´ıch procesy, jimiˇz jsou ukonˇcovány nedemokratické reˇzimy, navrhl A. Stepan. Podle Stepana existuje osm typ˚ u ukonˇcen´ı nedemokratick´ ych reˇzim˚ u. Prvn´ı tˇri kategorie se liˇs´ı vnitˇrn´ımi podm´ınkami a pod´ılem m´ıstn´ıho obyvatelstva na nedemokratickém reˇzimu (kter´ y je ukonˇcen). Následuj´ıc´ı kategorie (4–8) lze rozdˇelit na dva typy. V prvn´ım typu (4) hraj´ı rozhoduj´ıc´ı roli pˇri ukonˇcen´ı autoritáˇrského reˇzimu samotn´ı nositelé pˇredchoz´ıho reˇzimu. Pˇri pˇrechodech druhého typu (5–8) docház´ı k transformaci pod vlivem opoziˇcn´ıch sil. Následuje Stepanova typologie: 1. Vnitˇ rn´ı restaurace po dobyt´ı zvnˇ ejˇ sku. Tento typ vystihuje pˇr´ıpady, kdy spolupráce obyvatelstva s diktaturou byla minimáln´ı. Sem patˇr´ı pˇr´ıpady Belgie, Dánska ˇci Nizozemska po druhé svˇetové válce. 2. Vnitˇ rn´ı pˇ reformulov´ an´ı. V tomto pˇr´ıpadˇe je tˇreba se vypoˇrádat s kolaborac´ı a tˇemi skupinami obyvatel, které se pod´ılely na nastolen´ı diktatury. Obyvatelstvo je tak vnitˇrnˇe rozpolcené a politick´ y systém je ˇ náchyln´ y ke konflikt˚ um. Sem patˇr´ı pováleˇcné Recko a Francie. 3. Zvnˇ ejˇ sku kontrolovan´ e nastolen´ı. T´ yká se zem´ı, v nichˇz je demokracie prosazena pod pˇr´ımou kontrolou a siln´ ym tlakem v´ıtˇezn´ ych sil. Pˇr´ım´ y tlak je schopen demokratick´ y proces urychlit a nasmˇerovat, m˚ uˇze vˇsak zpochybnit jeho legitimitu v oˇc´ıch domác´ı populace. Pˇr´ıkladem jsou pováleˇcné zmˇeny v Japonsku a Nˇemecku. 4. Redemokratizace zah´ ajen´ a zevnitˇ r autorit´ aˇ rsk´ ych reˇ zim˚ u. Ukonˇcen´ı procesu demokratizace nastolen´ım funguj´ıc´ı demokracie je v tomto pˇr´ıpadˇe velmi nejisté. Záleˇz´ı na schopnosti iniciátor˚ u zmˇen navázat a posilovat kontakty se spoleˇcnost´ı a jej´ımi pˇredstaviteli (opoziˇcn´ımi pˇredstaviteli ˇci politick´ ymi stranami) a dokonˇcit proces pˇredáván´ı moci novˇe vytvoˇren´ ym reprezentant˚ um. 5. Ukonˇ cen´ı reˇ zimu tlakem spoleˇ cnosti. Jeho slabou stránkou je ˇcasto neschopnost nespokojen´ ych opoziˇcn´ıch skupin vytvoˇrit jednotnou platformu boje proti pˇredchoz´ımu reˇzimu. Pokud nejsou akce koordinované, v´ ysledkem je pouhá zmˇena vlády, nikoli zmˇena reˇzimu. ´ castn´ıci se spojuj´ı s c´ılem dosáh6. Pakt mezi politick´ ymi stranami. Uˇ nout poráˇzky autoritáˇrského reˇzimu a vytvoˇrit v´ ychodisko budouc´ı demokracie. 7. Organizovan´ a n´ asiln´ a revolta koordinovan´ a reformistick´ ymi silami. Tento zp˚ usob zmˇeny umoˇzn ˇuje v´ yraznou restrukturalizaci státn´ıho aparátu, zásadn´ı sociálnˇe ekonomické zmˇeny a zároveˇ n umoˇzn ˇuje urˇcovat politick´ y smˇer na stranickém základˇe. 8. Revoluˇ cn´ı v´ alka veden´ a marxisty. Tato cesta s sebou nejˇcastˇeji nese radikáln´ı sociálnˇe ekonomické zmˇeny a u ´plné odstranˇen´ı pˇredchoz´ıch nedemokratick´ ych struktur. Vyvstávaj´ı zde vˇsak zásadn´ı otázky s poj´ımán´ım demokracie.

183


Jin´ y pˇr´ıstup ke klasifikaci vol´ı Terry Karlová a Phillippe Schmitter. Vycházej´ı z toho, ˇze rozhoduj´ıc´ı pro pr˚ ubˇeh i v´ ysledky pˇrechodu jsou pˇredevˇs´ım konkrétn´ı aktéˇri a strategie, které uˇz´ıvaj´ı. Kombinace tˇechto dvou faktor˚ uu ´st´ı do ˇ ctyˇ r odliˇ sn´ ych typ˚ u ukonˇ cen´ı reˇ zim˚ u: pakt, vnucen´ı, reforma a revoluce (viz tabulka). Typy pˇrechodu˚

Strategie Kompromis (multilateráln´ı) Elity PAKT Akt´ eˇ ri Masy REFORMA Zdroj: Dvoˇráková, Kunc 1994: 64.

S´ıla (jednostranná) VNUCENÍ REVOLUCE

Pakt pˇredstavuje takovou variantu pˇrechodu, v nˇemˇz jsou iniciátorem zmˇeny elity, které se shodnou na kompromisu, jenˇz vyhovuje vˇsem z´ uˇcastnˇen´ ym ˇ silám (pˇr´ıklady: Venezuela 1958, Kolumbie 1957, Spanˇelsko 1975, Mad’arsko 1989). Jedná se o nej´ uspˇeˇsnˇejˇs´ı zp˚ usob, jak dosáhnout demokratizace. Vnucen´ı znamená, ˇze se elity rozhodnou k prosazen´ı zmˇen pouˇz´ıt s´ıly. C´ılem tohoto silového nátlaku jsou pˇredstavitelé dosavadn´ı mocenské sféry (pˇr´ıklady: Turecko, Braz´ılie). Jedná se tedy o pˇrechod vnucen´ y shora. Reforma je takov´ ym typem pˇrechodu, kdy iniciativa vzcház´ı zdola. Tato iniciativa se pˇritom setkává u vládnouc´ıch skupin s ochotou ke kompromisu. Násilné ˇreˇsen´ı konfliktu tak nen´ı na poˇradu dne. Naopak revoluce pˇredstavuje násiln´ y pˇrechod, kdy masy zasáhnou proti etablované moci a jej´ım pˇredstavitel˚ um. Reˇzim je tak poraˇzen v otevˇreném stˇretu. V souˇcasnosti nepatˇr´ı k ˇcasto se vyskytuj´ıc´ım postup˚ um (nejnovˇeji se mu do urˇcité m´ıry bl´ıˇz´ı jen Rumunsko). Podle Karlové a Schmittera se jedná o pˇr´ıpady, které maj´ı malou ˇsanci k tomu, aby dospˇely ke skuteˇcné demokracii. Takto vymezená typologie pˇredstavuje pˇredevˇs´ım ide´ aln´ı typy pˇ rechod˚ u. Empirické pˇr´ıpady dokládaj´ı r˚ uznou m´ıru pˇr´ıtomnosti zvolen´ ych kritéri´ı. Existuj´ı tak pˇr´ıpady, které kombinace kritéri´ı charakteru aktér˚ u a jejich strategi´ı ˇrad´ı do prostoru nˇekde mezi tˇemito ideáln´ımi typy. Za ideáln´ı zp˚ usob pˇrechodu b´ yvá povaˇzována jakási konsensu´ aln´ı cesta (v typologii Karlové a Schmittera tedy pakt). Jej´ı základn´ı charakteristikou je rovnováˇzn´ y pr˚ ubˇeh d´ılˇc´ıch pˇremˇen smˇeˇruj´ıc´ı ke zmˇenˇe reˇzimu. D˚ uleˇzit´ ym pˇredpokladem takové cesty je urˇcitá u ´ˇcast ˇci dokonce poˇcáteˇcn´ı iniciativa elit starého reˇzimu na odstartován´ı celého procesu. D˚ uleˇzitou roli mohou hrát i akce domác´ı opozice, tlak ze zahraniˇc´ı ˇci lidová mobilizace spojená s ekonomickou ˇci jinou kriz´ı, ale to pro nastartován´ı pˇrechodu nestaˇc´ı. V jeho pr˚ ubˇehu klesá schopnost elit starého reˇzimu kontrolovat dosah zmˇen a stává se tak druhotn´ ym faktorem.

10.3

´ ı demokracie Procesy nastolovan´

Hlavn´ı zájem se v rámci tohoto tématu vˇenuje aspekt˚ um a problém˚ um, které mohou usp´ıˇsit proces nastolován´ı demokracie, ˇci mu naopak klást pˇrekáˇzky.

184

Hlavn´ım problémem je snaha stanovit etapy, v nichˇz se cel´ y proces odehrává. Prvn´ı pokus o vymezen´ı hlavn´ıch etap pˇrechodu podal D. Rustow na pˇrelomu 60. a 70. let 20. stolet´ı. Na rozd´ıl od autor˚ u, kteˇr´ı zd˚ urazˇ novali v´ yznam ekonomick´ ych, sociáln´ıch nebo vzdˇelanostn´ıch podm´ınek jako pˇredpokladu u ´spˇeˇsného budován´ı demokracie, Rustow pokládá za jedinou podm´ınku pˇ rechodu shodu rozhoduj´ıc´ıch aktér˚ u transformace na zachován´ı stávaj´ıc´ı politické komunity. Aby demokratizaˇcn´ı proces u ´spˇeˇsnˇe probˇehl, je nutná ochota ke kompromis˚ um, která plyne z neschopnosti kteréhokoli z aktér˚ u dosáhnout v rámci transformace rozhoduj´ıc´ı pˇrevahy nad ostatn´ımi. Pokud by nˇekter´ y aktér mˇel takovou schopnost, proces postupné demokratizace by byl zastaven, protoˇze pocit pˇrevahy u momentáln´ıho v´ıtˇeze posiluje neochotu jednat s dalˇs´ımi aktéry. Zaˇcne si prosazovat svá rozhodnut´ı, uplatˇ nuje se vˇetˇsinová logika ˇreˇsen´ı problém˚ u, kdy v´ıtˇez bere vˇse a poraˇzenému nez˚ ustává nic. Poraˇzen´ y se tak dostává do nev´ yhodného postaven´ı a má obavu, ˇze souˇcasn´ y v´ıtˇez nastav´ı pravidla hry tak, aby mu zabránil stávaj´ıc´ı pomˇer sil zmˇenit. Právˇe proto se Rustow domn´ıvá, ˇze demokracie má nejvˇetˇs´ı ˇsanci na prosazen´ı tehdy, kdyˇz se bˇehem demokratizace neobjev´ı ˇ z´ adn´ a skupina, kter´ a by mohla ve snaze zajistit si trval´ e v´ıtˇ ezstv´ı demokratizaci zvr´ atit. Rustow vymezil tˇri fáze, v jejichˇz pr˚ ubˇehu se transformace odehrává. Rozliˇsil fázi pˇr´ıpravnou, rozhoduj´ıc´ı a uvykac´ı. Ve f´ azi pˇ r´ıpravn´ e se objevuje skupina aktér˚ u, kteˇr´ı jsou ochotni postavit se proti stávaj´ıc´ımu nedemokratickému reˇzimu a jsou schopni koordinovat své akce. Tyto aktivn´ı elity nemusej´ı sd´ılet touhu po budován´ı demokracie, nemusej´ı m´ıt dokonce ˇzádn´ y spoleˇcn´ y program budován´ı urˇcitého spoleˇcenského systému. Vˇse, co mus´ı sd´ılet, je nespokojenost s existuj´ıc´ım reˇzimem, d´ıky ˇcemuˇz budou schopny pˇrehl´ıˇzet vzájemné rozd´ıly a potlaˇcovat antagonismy. Typick´ ym pˇr´ıkladem takov´ ych vnitˇrnˇe nesourod´ ych skupin jsou nejr˚ uznˇejˇs´ı jednotné fronty bojuj´ıc´ı proti koloniáln´ım mocnostem nebo napˇr´ıklad ˇceské Obˇcanské fórum, které obsahovalo velmi heterogenn´ı politické s´ıly, jejichˇz jedin´ ym spoleˇcn´ ym jmenovatelem byl odpor v˚ uˇci komunistickému reˇzimu. D˚ uleˇzité je, jak jiˇz v´ıme, aby se v této fázi neobjevil ˇzádn´ y subjekt, kter´ y by byl schopen proces samostatnˇe ovládnout. Fáze konˇc´ı rozhodnut´ım alespoˇ n ˇcásti aktivn´ıch bojovn´ık˚ u proti reˇzimu institucionalizovat nˇekteré demokratické formy ˇreˇsen´ı konflikt˚ u (napˇr. volebn´ı právo, volby, postaven´ı opozice).

Tˇri fáze transformace

Pro f´ azi rozhoduj´ıc´ı je charakteristické, ˇze se demokratické metody ˇreˇsen´ı konflikt˚ u rozˇsiˇruj´ı na stále vˇetˇs´ı mnoˇzstv´ı otázek. Zároveˇ n to vˇsak neznamená, ˇze se v této fázi jednoznaˇcnˇe prosadily jen ty skupiny a jednotlivci, kteˇr´ı c´ılenˇe buduj´ı demokracii. Stále existuj´ı spory a odliˇsné názory na c´ıle transformace a cesty k jejich dosaˇzen´ı. Pˇrevaˇzuje vˇsak tzv. uv´ aˇ zliv´ y konsensus, tj. ochota k jednán´ı a hledán´ı shod a kompromisn´ıch ˇreˇsen´ı, z nichˇz mohou nˇeco z´ıskat vˇsichni z´ uˇcastnˇen´ı. Lidé, kteˇr´ı se identifikuj´ı s demokratick´ ym ideálem, se objevuj´ı aˇz ve tˇret´ı – závˇereˇcné – fázi pˇrechodu. Teprve v této uvykac´ı f´ azi jsou pragmatici nahrazeni pˇresvˇedˇcen´ ymi demokraty“. D˚ uleˇzité je, jak rychle se v tomto ” obdob´ı rozˇs´ıˇr´ı demokratické procedury ˇreˇsen´ı konflikt˚ u ze sféry politické do

185


ˇ ım v´ıce lid´ı je do tohoto politického a kulturn´ıho rámce sféry obˇcanské. C´ zaˇclenˇeno, ˇc´ım v´ıce se jich pod´ıl´ı na uchován´ı a prosazován´ı konsensuáln´ıch forem ˇreˇsen´ı konflikt˚ u, t´ım je demokracie stabilnˇejˇs´ı.

Liberalizace

Demokratizace

186

Rustowov´ ym c´ılem je teoreticky vymezit proces, kter´ y by uˇcinil demokratizaci u ´spˇeˇsnou. Cel´ y proces je popsán dynamicky a je zd˚ uraznˇeno, ˇze nemus´ı nutnˇe vést k demokracii. Upozorˇ nuje na pˇrekáˇzky a nástrahy, které ˇc´ıhaj´ı na cestˇe demokratizace. Zároveˇ n s t´ım poukázal na to, ˇze demokracie nemus´ı b´ yt nutnˇe spojena s demokratick´ ym pˇresvˇedˇcen´ım aktér˚ u demokratizaˇcn´ıho procesu. Skuteˇcnˇe pˇresvˇedˇcen´ı demokraté nejsou motorem tohoto procesu, ale jeho v´ ysledkem. Jin´ y zp˚ usob periodizace transformaˇcn´ıho procesu navrhl A. Przeworski, kter´ y jej rozdˇelil na dvˇe fáze – liberalizaci a demokratizaci. Liberalizace je poˇcáteˇcn´ı fáz´ı pˇrechodu. Jedná se o otev´ırán´ı prostoru ovládaného autoritáˇrskou moc´ı vnitˇrn´ım reformám. Snaha urˇcité ˇcásti autoritáˇrské elity navázat spolupráci s opozic´ı je ospravedlˇ nována potˇrebou nalézt spojence proti zastánc˚ um tzv. tvrdé linie mezi pˇr´ısluˇsn´ıky vládnouc´ıch sil. Toto otevˇren´ı tak m˚ uˇze b´ yt motivováno zájmy nˇekter´ ych pˇr´ısluˇsn´ık˚ u mocenské elity nebo vycházet z tlaku veˇrejnosti, coˇz je vˇsak mnohem ménˇe ˇcasté. Liberalizace je tak u ´zce spojena s otevˇ ren´ım mocensk´ e sf´ ery – mezi ˇcleny elity se objevuj´ı trhliny. To vytváˇr´ı pˇr´ıleˇzitosti pro ˇcinnost autonomn´ıch opoziˇ cn´ıch sdruˇ zen´ı, aby prostor svobody“ dále rozˇsiˇrovali. ” D´ıky tomu je symptomem této etapy jakási nestabilita a nejistota ohlednˇe budouc´ıho v´ yvoje. Nelze proto pˇresnˇe urˇcit, jak´ ymi cestami se liberalizovan´ y systém bude ub´ırat, ani jak´ y bude v´ ysledek liberalizace. Nelze vˇsak od liberalizace automaticky oˇcekávat, ˇze otevˇrená cesta i projevená ochota mˇenit reˇzim bude m´ıt za následek jeho skuteˇcnou promˇenu, tzn. ˇze liberalizace bude následována demokratizac´ı. Podle Przeworského je ve skuteˇcnosti u ´spˇeˇsnost pˇrechodu z fáze liberalizace do fáze demokratizace podstatnˇe omezena. Mnohem pravdˇepodobnˇejˇs´ımi variantami v´ yvoje jsou bud’ uchován´ı poˇcáteˇcn´ıho stavu nebo pˇrechod do jiné varianty stejné kategorie nedemokratického reˇzimu. Na u ´spˇeˇsnou liberalizaci navazuje demokratizace. Z odp˚ urc˚ u autoritáˇrského procesu se v této fázi stávaj´ı aktivn´ı u ´ˇcastn´ıci politického procesu, mˇen´ı se na autonomn´ı, samostatné subjekty, jejichˇz vliv na rozhodován´ı se zvyˇsuje. V této fázi docház´ı k budován´ı demokratick´ ych instituc´ı, k ˇsiroké akceptaci demokratick´ ych pravidel hry. Systém se stává stabilizovanˇejˇs´ı. Zaˇcátek demokratizace spadá v jedno s okamˇzikem, kdy zaˇc´ınaj´ı vznikat na základˇe vzájemn´ ych jednán´ı mezi ˇcást´ı autoritáˇrské elity a opoziˇcn´ımi skupinami dohody o nov´ ych pravidlech hry. V rámci tohoto dialogu o pravidlech“ Pr” zeworski rozliˇsuje dalˇs´ı dvˇe fáze, v nichˇz se hledá odpovˇed’ na dvˇe otázky. Jak se vyvázat z pˇredchoz´ıho nedemokratického reˇzimu? A jak vybudovat nové demokratické instituce? V rámci prvn´ı fáze se vytváˇrej´ı vnitˇrnˇe nediferencovaná hnut´ı, zat´ımco v fázi druhé docház´ı k postupné diferenciaci, jej´ımˇz nejd˚ uleˇzitˇejˇs´ım projevem je vznik velkého poˇctu politick´ ych stran a skupin nab´ızej´ıc´ıch specifické politické programy. Vnitˇrn´ı diferenciace je spojena s ustaven´ım pluralitn´ıho systému odpov´ıdaj´ıc´ıho demokracii.

10.4

Dimenze tranzice

Transformace politického reˇzimu tvoˇrila jen jednu dimenzi promˇen, kter´ ymi po pádu komunismu na konci 80. let 20. stolet´ı procházely v´ ychodoevropské zemˇe. V jejich pˇr´ıpadˇe se transformace net´ ykala pouze politick´ e moci, ale také otázek teritoriáln´ıch a pˇredevˇs´ım pak ekonomick´ eho ˇ r´ adu a vlastnick´ ych pr´ av. Claus Offe v této souvislosti hovoˇril o troj´ım charakteru“ ” tranzice ve v´ ychodn´ı Evropˇe. Zat´ımco v dimenzi politick´ e ˇslo o demokratizaci a v dimenzi teritori´ aln´ı o vymezen´ı státn´ıho národa (viz rozpad koˇ munistick´ ych federac´ı – Jugoslávie, Ceskoslovensko, Sovˇetsk´ y svaz), ekonomick´ y rozmˇ er tranzice spoˇc´ıval v nastolen´ı funguj´ıc´ı trˇzn´ı ekonomiky a jej´ıch instituc´ı. Offe a dalˇs´ı v poˇcáteˇcn´ıch fáz´ıch pˇrechodu upozorˇ novali na potenciáln´ı konflikt mezi jednotliv´ ymi rozmˇery tranzice. Pokud je jej´ım c´ılem nastolit trˇzn´ı hospodáˇrstv´ı, nevyhne se sociáln´ım náklad˚ um, které se vˇsak – d´ıky demokratizaci, resp. zaveden´ı instituce svobodn´ ych voleb – mohou reformátor˚ um vrátit ve formˇe volebn´ıho ne´ uspˇechu. Podle nˇekter´ ych názor˚ u proto u ´spˇechu ekonomické tranzice nahrával relativnˇe nedemokratick´ y politick´ y systém, coˇz vˇsak byl pˇredpoklad, kter´ y se nejménˇe v kontextu stˇredn´ı Evropy nepotvrdil. Vrac´ı se vˇsak stále v diskus´ıch o relativn´ı u ´spˇeˇsnosti tzv. ruské a ˇc´ınské cesty ˇ ına b´ k trhu. C´ yvá vydávána za u ´spˇeˇsnˇejˇs´ı model pˇrechodu neˇz Rusko, které procházelo po celá devadesátá léta nepˇretrˇzitou ekonomickou kriz´ı a nakonec instalovalo do svého ˇcela v˚ udce, kter´ y v ˇzádném pˇr´ıpadˇe nem˚ uˇze b´ yt vydáván za prototyp demokratického vládce. Politick´ e volby, které stály pˇred reformn´ımi silami na poˇcátku pˇrechodu k demokratickému státu a funguj´ıc´ı trˇzn´ı ekonomice, by se daly shrnout do tˇr´ı odliˇsn´ ych pozic. Prvn´ı z nich – neoliber´ aln´ı vize – vtˇelená do tzv. wa” shingtonského konsensu“ (viz odd´ıl 9.5) vˇeˇrila v s´ılu spontánn´ıch trˇzn´ıch sil nastolit funguj´ıc´ı ekonomick´ y ˇrád. Neoliberáln´ı program vˇeˇril v tzv. ˇsokovou ” terapii“, která spoˇc´ıvala v souˇcasném proveden´ı tˇr´ı krok˚ u: liberalizaci, privatizaci a stabilizaci ekonomiky. Osvobozen´ı jednotlivc˚ u ze sevˇren´ı kontroly komunistického státu mˇelo vytvoˇrit svobodn´ y prostor k tomu, aby mohla zaˇc´ıt fungovat trˇzn´ı ekonomika. K tomu bylo dále nutno pˇrevést majetek z rukou státu do soukromého vlastnictv´ı (privatizovat) a kontrolovat penˇeˇzn´ı zásobu v ekonomice, aby se pˇredeˇslo inflaci (stabilizace). Tato strategie nezaznamenala velk´ yu ´spˇech. Ostatnˇe ve své ˇcisté podobˇe nebyla masovˇeji aplikována.

Politické volby

Neoliberáln´ı program podcenil institucionáln´ı pˇredpoklady funguj´ıc´ı trˇzn´ı ekonomiky. Nebyl schopen docenit to, ˇze trˇzn´ı vztahy potˇrebuj´ı kompetentn´ı stát, kter´ y je schopen ekonomick´ ym aktér˚ um poskytnout podm´ınky pro jejich interakce (viz odd´ıl 1.6). Na to reagovala druhá vize – vize rozvojov´ eho st´ atu – která ˇcerpala ze skuteˇcnosti nˇekter´ ych v´ ychodoasijsk´ ych ekonomik (viz odd´ıl 2.2). V pˇredstavˇe tˇechto teoretik˚ u nemˇela b´ yt iniciativa pˇrenechána trˇzn´ım silám, ale vzdˇelan´ ym a kompetentn´ım u ´ˇredn´ık˚ um státu. Stát tak mˇel sehrát aktivn´ı transformaˇ cn´ı a rozvojovou roli. Problémem tohoto programu bylo ˇspatné hodnocen´ı stavu státn´ı správy v postkomunistick´ ych zem´ıch. Systémy státn´ı správy se vyznaˇcovaly mnoha charakteris-

187


tikami, nikoli vˇsak vzdˇelanost´ı ˇci kompetenc´ı. Jednoduˇse ˇreˇceno, zat´ımco zemˇe jihov´ ychodn´ı Asie se mohly spolehnout na funguj´ıc´ı vzdˇelávac´ı systém i moráln´ı kodex u ´ˇrednictva, ve v´ ychodn´ı Evropˇe to nebylo moˇzné. V´ ysledkem byl jak´ ysi kompromis, kter´ y se snaˇzil v konkrétn´ıch podm´ınkách spojit vhledy obou pˇredchoz´ıch pozic. V protikladu k neoliberáln´ımu pˇresvˇedˇcen´ı o tom, ˇze kolaps komunismu ve v´ ychodn´ı Evropˇe nastolil jakési insti” tucionáln´ı vakuum“, které vyˇzadovalo, aby byly nové instituce vybudovány na zeleném drnu“, bylo nutné vz´ıt v u ´vahu fakt existence instituc´ı, orga” nizac´ı a mechanism˚ u zdˇedˇen´ ych z minulosti. Nebylo tedy moˇzné jen strhnout stavbu komunistického státu a vystavˇet novou spoleˇcnost“. Stejnˇe tak ” vˇsak nebylo moˇzné pˇreceˇ novat schopnosti tˇechto zdˇedˇen´ ych instituc´ı, návyk˚ u a mechanism˚ u, jak ˇcinili zastánci rozvojového státu. Ve skuteˇcnosti bylo nutné vyv´ aˇ zit moˇ znosti politick´ e regulace ze strany st´ atn´ıch instituc´ı a aktivity ekonomick´ ych jednotek. V kaˇzdém pˇr´ıpadˇe se vˇsak stalo zˇrejm´ ym, ˇze trˇzn´ı smˇena vyˇzaduje základn´ı regulaˇcn´ı rámec poskytovan´ y transparentn´ımi politick´ ymi institucemi. Jejich funkce se ve v´ ychodoevropsk´ ych státech postupnˇe zlepˇsovaly v pr˚ ubˇehu transformaˇcn´ıch let. Tˇri v´ yˇse pˇredstavené pozice znázorˇ nuje následuj´ıc´ı tabulka. Politick´ e pozice Politick´ a doporuˇ cen´ı

Neoliberáln´ı Trˇzn´ı aktivita

Kompromisn´ı pozice Státn´ı regulace a trˇzn´ı aktivita

Rozvojov´ y stát Aktivita státu

Shrnut´ı kapitoly 1. Pˇrechodem rozum´ıme obdob´ı promˇ eny politického reˇzimu. 2. Politologie se zab´ yvá pˇredevˇs´ım pˇrechody nedemokratick´ ych reˇzim˚ u 3. 4. 5.

6.

7.

8.

188

k demokracii. Rozliˇsujeme dva základn´ı typy nedemokratick´ ych reˇzim˚ u – autoritáˇrské a totalitn´ı. A. Stepan rozliˇsuje osm zp˚ usob˚ u ukonˇcen´ı nedemokratického reˇzimu, Karlová a Schmitter pˇredstavuj´ı ˇctyˇrm´ıstnou typologii pˇrechod˚ u. Podle Rustowa tvoˇr´ı podm´ınku pˇrechodu k demokracii ochota ke kompromis˚ um, která plyne z neschopnosti politick´ ych aktér˚ u dosáhnout v rámci transformace rozhoduj´ıc´ı pˇrevahy nad ostatn´ımi. Rustow vymezil tˇri fáze, v jejichˇz pr˚ ubˇehu se transformace odehrává. Rozliˇsil fázi pˇr´ıpravnou, rozhoduj´ıc´ı a uvykac´ı. Przeworski rozliˇsil dvˇe fáze – liberalizaci a demokratizaci. Transformace ve v´ ychodn´ı Evropˇe se net´ ykala pouze politické moci, ale také otázek teritoriáln´ıch a pˇredevˇs´ım pak ekonomického ˇrádu a vlastnick´ ych práv. Existuj´ı nejménˇe tˇri politické perspektivy na transformaci ve v´ ychodn´ı Evropˇe – neoliberáln´ı, etatistická a kompromisn´ı.

´ Otazky 1. Co se mysl´ı pˇrechodem politick´ eho reˇzimu? 2. Jak se liˇs´ı autorit´ aˇrsk´ y reˇzim od svého totalitn´ıho protˇejˇsku? 3. Jak´ e typy tranzice rozliˇsili Karlová a Schmitter? 4. Jak´ e fáze pˇrechodu rozliˇsil Rustow? 5. Co je liberalizace? 6. Jak´ y charakter mˇela tranzice ve v´ ychodn´ı Evropˇe, t´ ykala se jen poli-

tického reˇzimu?

´ ı textu kapitoly Literatura pouˇzita´ pˇri zpracovan´ ´ ´t, M. a kol.: Uvod Cabada, L., Kuba do studia politické vˇedy. 2. rozˇs´ıˇrené a doplnˇené vydán´ı. Eurolex Bohemia, Praha 2004 ˇa ´kova ´, V., Kunc, J.: O pˇrechodech k demokracii . Slon, Praha Dvor 1994 ˇ´ıchova ´, B.: Pˇrehled modern´ıch politologických teori´ı. Portál, Praha R 2000

189


190

Shrnut´ı

Shrnut´ı

C´ılem studia kurzu Základy politologie bylo seznámit vás s problémy a otázkami, které studuje politologie jako samostatná spoleˇcenskovˇedn´ı discipl´ına. Pokud jste nastudovali vˇsechny kapitoly studijn´ı opory, z´ıskali jste pomˇernˇe ˇsirok´ y pˇrehled o tématech a problémech, jimiˇz se politologie zab´ yvá. Mˇeli byste b´ yt schopni porozumˇet základn´ım mechanism˚ um fungován´ı politického procesu, jeho aktér˚ um i institucionáln´ımu rámci. Z´ıskali jste pˇrehled o ideov´ ych v´ ychodisc´ıch politick´ ych pozic, které formuj´ı souˇcasnou politiku. Spolu s t´ım jste nastudovali základn´ı informace o trendech, které dneˇsn´ı politiku promˇen ˇuj´ı. Nauˇcili jste se základy politické anal´ yzy, které vám mohou pomoci do politického procesu promluvit. Jste schopni orientovat se a vˇecnˇe argumentovat pˇri diskus´ıch t´ ykaj´ıc´ıch se obecn´ ych politick´ ych témat. Kurz tak rozˇs´ıˇril znalosti, které jste z´ıskali v kurzech s ekonomick´ ym zamˇeˇren´ım a umoˇznil vám nahlédnout do podstaty politick´ ych podm´ınek existence trˇzn´ı ekonomiky.

´r Glosaˇ

´r Glosaˇ

´ ˇ sina hesel se drˇz´ı výkladu v H EYWOOD, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha Poznamka – Vetˇ ˇ 2004 – viz obsah na s. 12–14. Zde lze naj´ıt i nekter e´ jine´ term´ıny.

A ´ ˇ antiAntisemitismus – pˇredsudky nebo nenavist vuˇ ˚ ci zˇ idum. ˚ Ve sve´ prvn´ı systematicke´ podobeˇ mel ´ zenský charakter. Odraˇ ´ zel se v nem ˇ nepˇratelsk´ ´ ´ ıc´ı semitismus naboˇ y postoj kˇrest’anu˚ k zˇ idum, ˚ zakladaj´ se na udajn ´ e´ spoluvineˇ zˇ idu˚ na popraveˇ Jeˇz´ısˇ e. Ekonomický antisemitismus se zaˇcal projevovat ve ˇ ´ ım lichvaˇ ´ rum ´ ıkum. stˇredoveku jako nechut’ vuˇ ˚ ci zˇ idum ˚ jako profesionaln´ ˚ a zastavarn´ ˚ V 19. stolet´ı se zrodil rasový antisemitismus, který odsuzoval zˇ idy jako ve sve´ podstateˇ zle´ a nebezpeˇcne´ lidi. ˇ ´ Antropocentrismus – cˇ lovekostˇ redný“ pohled, který si cen´ı pˇr´ırodu jen kvuli ˚ tomu, co muˇ ˚ ze pˇrinest ” ´ ı pohled na pˇr´ırodu a jej´ı zdroje. lidem. Jedna´ se o instrumentaln´ ´ a oznaˇcuje zakon, ´ ˇ dav ´ a´ sam ´ sobe“. ˇ O sta´ Autonomie – doslova znamena´ samosprava který cˇ lovek ” ´ lze ˇr´ıci, zˇ e jsou autonomn´ı, pokud se teˇ ˇ s´ı nezavislosti. ´ tech, instituc´ıch nebo skupinach Aplikujeme-li ji ˇ eˇ spjata se svobodou. Soukromou autonomii spojujeme se svobodou na jednotlivce, je autonomie tesn ˇ cen´ı o tom, zˇ e cˇ lovek ˇ ma´ být nechan ´ na pokoji do te´ m´ıry, do negativn´ı, ktera´ je zaloˇzena na pˇresvedˇ ´ ı z toho, zˇ e n´ızˇ neˇskod´ı druhým. Veˇrejnou autonomii pak spojujeme se svobodou pozitivn´ı, ktera´ vychaz´ ˇ je svobodný jen pokud je svým vlastn´ım panem“. ´ cˇ lovek ” ˇ ´ ı jiných lid´ı, autorita je pravo ´ ho Autorita – legitimn´ı moc. Zat´ımco moc je schopnost ovlivnovat chovan´ ˇ ´ a´ sp´ısˇ e na uznane´ povinnosti poslouchat neˇz na jakemkoli ´ ´ ı ovlivnovat. Autorita se tak zaklad donucovan´ ˇ a´ do opravn ´ enosti. ˇ nebo manipulaci. Autorita je tak moc oden ´ rstv´ı (autoritarismus) – v´ıra ve vladnut´ ´ ˇ Autoritaˇ ı shora“. Autorita se zde uplatnuje bez ohledu na ” ˇ ´ ´ ı z konsensu ovladan´ ´ ´ rstv´ı je tak neco jineho neˇz autorita, ktera´ vychaz´ ych. Ausouhlas lidu. Autoritaˇ ´ rske´ reˇzimy proto zduraz ˇ ı, zˇ e autorita ma´ pˇrednost pˇred svobodou jednotlivce. Tyto reˇzimy toritaˇ ˚ nuj´ ´ rských reˇzimech jde sp´ısˇ e o potlaˇcen´ı politicke´ vˇsak obvykle odliˇsujeme od reˇzimu˚ totalitn´ıch. V autoritaˇ ˇ eho ´ opozice neˇz o realizaci nejak absolutn´ıho c´ıle, o ktere´ usiluj´ı totalitn´ı reˇzimy.

D ˇ ˇ ˇ ı moc´ı znamena, ´ zˇ e kaˇzda´ ze tˇr´ı moc´ı (zakonod ´ ´ a, ´ Delba moci – teorie delby moci, resp. oddelen´ arn ´ soudn´ı) je sveˇ ˇ rena zvlaˇ ´ stn´ı, od ostatn´ıch oddelen ˇ e´ vetvi“ ˇ ´ ´ zden´ ˇ ı, exekutiva, výkonna, vladnut´ ı (shromaˇ ” ´ ´ ı moc rozdrobit, aby byla chran ´ ena ˇ ´ soudn´ı system). Smyslem je statn´ svoboda a zabranilo se tyranii. ˇ ˇ uplatnov ˇ ana ´ ˇ Delba moci je nejdusledn ˚ eji v USA. V urˇcite´ formeˇ se vˇsak uplatnuje ve vˇsech demokratických reˇzimech. ´ ı – forma demokratickeho ´ vladnut´ ´ ´ statu ´ vyvaˇzovan ´ Demokracie liberaln´ ı, ve ktere´ je princip omezeneho ´ ´ ı charakter se manifestuje v existenci vnitˇridealem souhlasu lidu s politickou reprezentac´ı. Jej´ı liberaln´ ˇ s´ıch brzd vuˇ ´ ktere´ jsou vytvoˇreny k tomu, aby zajiˇst’ovaly svobodu a obˇcanum n´ıch i vnejˇ ˚ ci statu, ˚ skýtaly ´ ochranu pˇred statem. ´ ´ Demokracie parlamentn´ı – je jednou z forem demokratickeho vladnut´ ı, ktera´ funguje prostˇrednictv´ım ´ ´ zden´ ˇ ı, ktere´ vytvaˇ ´ r´ı nepˇr´ıme´ spojen´ı mezi vladou ´ ´ lidem voleneho shromaˇ a ovladan´ ymi. Demokracie ˇ ´ v tomto pojet´ı znamena´ odpovednou a reprezentativn´ı vladu. Participaci veˇrejnosti tak parlamentn´ı ´ ´ ´ ˇ um. ˚ demokracie vyvaˇzuje vladou elity: vlada nen´ı odpovedna pˇr´ımo lidu, ale lidem voleným zastupc ´ ı demokracie, tedy Demokracie pluralitn´ı – tento term´ın se obˇcas pouˇz´ıva´ jako synonymum liberaln´ ´ ´ ´ ˇ zi v´ıce politických stran. V uˇzsˇ ´ım na oznaˇcen´ı demokratickeho systemu zaloˇzeneho na volebn´ı souteˇ ´ smyslu je onaˇcen´ım formy demokracie, ktera´ funguje d´ıky tomu, zˇ e organizovane´ skupiny a zajmy ˇ ´ mohou tlumoˇcit poˇzadavky veˇrejnosti a zajiˇst’ovat tak odpovednost vlady. ´ ı demokracii. K nejduleˇ ˇ s´ım rysum Demokratizace – je pˇrechod od autoritarismu k liberaln´ ˚ zitejˇ ˚ tohoto ´ ´ ´ konan´ ´ ı vˇseobecných konkuprocesu patˇr´ı poskytnut´ı zakladn´ ıch svobod, zejmena politických prav, renˇcn´ıch voleb. ´ slova smyslu je forma vlady, ´ ˇ ˇ rena absolutn´ı moc. Diktatura – v uzk ´ em kde je jednomu cˇ loveku sveˇ V tomto smyslu je diktatura synonymem autokracie. Puvodn ˚ eˇ se toto slovo spojovalo s neomezenými ˇ nejvyˇssˇ ´ımu uˇ ´ redn´ıkovi. V modern´ı pravomocemi, ktere´ se v prvn´ıch stolet´ıch ˇr´ımske´ republiky udelovaly ´ ´ ´ dobeˇ se za diktatory povaˇzuj´ı osoby, ktere´ jsou nad zakonem“ a jednaj´ı mimo ramec platne´ ustavy. ´ ”

E ´ ı pˇr´ırody ne z instrumentaln´ ´ ıch duvod Ekocentrismus – snaˇz´ı se o uchovan´ ˚ u˚ (viz antropocentrismus), ˇ ale kvuli ˚ j´ı inherentn´ı hodnote. Elita – term´ın, který oznaˇcuje menˇsinu, v jej´ızˇ rukou se soustˇred’uje moc, bohatstv´ı nebo privilegia, at’ ˇ eˇ nebo ne. Elitismus je pak nazor, ´ ´ jiˇz od˚uvodnen zˇ e t´ım, kdo vladne, je elita nebo menˇsina. ´ ´ ˇ z nejvhodnejˇ ˇ s´ı cestou jak ˇreˇsit politicke´ problemy nebo stimulovat ekoEtatismus – nazor, podle nehoˇ ´ ı rozvoj jsou statn´ ´ ı zasahy. ´ nomický a socialn´ ´ statn´ ´ ıho mechanismu, ktera´ odpov´ıda´ za realizaci schvalen´ ´ ych zakon ´ Exekutiva – ta cˇ ast u˚ a politických ´ aˇz k pˇr´ısluˇsn´ıkum ´ a policie. Patˇr´ı opatˇren´ı. Saha´ od hlavy statu ˚ donucovac´ıch sloˇzek jakými jsou armada ´ ı spravy. ´ ˇ k n´ı ministˇri i uˇ ´ redn´ıci statn´ V uˇzsˇ ´ım smyslu se uˇz´ıva´ k oznaˇcen´ı uskupen´ı tech, kdo rozhoduj´ı ´ ı, resp. statn´ ´ ı politiky. V tomto smyslu je exekutiva a odpov´ıdaj´ı za celkove´ ˇr´ızen´ı a koordinaci vladn´ ´ synonymem vlady.

F ´ nebo skupinu v ramci ´ ˇ eho ´ Frakce – oznaˇcuje cˇ ast nejak sˇ irˇs´ıho utvaru, ´ obvykle politicke´ strany. ˇ z se urˇcite´ principy povaˇzuj´ı za zcela zasadn´ ´ Fundamentalismus – styl myˇslen´ı, podle nehoˇ ı pravdy“, ” ´ Jednotlive´ fundamentalismy maj´ı tud´ızˇ jen jejichˇz autorita je nezpochybnitelna´ a nade vˇse povýsˇ ena. ´ co spoleˇcneho, ´ ´ ´ znost´ı a malo pokud nepoˇc´ıtame to, zˇ e jejich stoupenci se vyznaˇcuj´ı smrtelnou vaˇ ´ ´ ı jistoty. zapalem, který pramen´ı z jejich doktrinaln´

G ´ ı a kulturn´ı rozd´ıly mezi osobami muˇzskeho ´ ´ Gender – oznaˇcuje socialn´ a zˇ enskeho pohlav´ı, zat´ımco ´ ı konstrukt, slovem pohlav´ı se oznaˇcuj´ı biologicke´ a proto neodstranitelne´ rozd´ıly. Gender je socialn´ ´ ı. který se obvykle op´ıra´ o stereotypy feminn´ıho“ a maskulinn´ıho“ chovan´ ” ” ´ ı sloˇziteho ´ ´ ´ ´ zˇ e Globalizace – pojem popisuje vznikan´ pˇrediva vzajemn e´ provazanosti, ktera´ znamena, ´ vetˇ ˇ s´ı m´ıˇre ovlivnov ˇ any ´ ´ ´ ı, a rozhodnut´ımi, ktera´ naˇse zˇ ivoty jsou ve stale udalostmi, ke kterým dochaz´ ´ ´ Rysem globalizace tak je to, zˇ e zemepisn ˇ ´ ´ ı na jsou pˇrij´ımana daleko od nas. e´ vzdalenosti ztracej´ ´ se stavaj´ ´ ı z politickeho ´ ´ duleˇ ´ Globalizace vˇsak významu, a zˇ e hranice mezi staty hlediska malo ˚ zite. ´ zˇ e lokaln´ ´ ı a narodn´ ´ ´ ımu, sp´ısˇ e jde o zdurazn ˇ ı jejich vzajemn´ ´ neznamena, ı jsou podˇr´ızeny globaln´ ˚ en´ ych ˇ narodn´ ´ ´ ı) rozhodnut´ı mohou m´ıt globaln´ ´ ı dosah a naopak. vztahu˚ – domnele ı (statn´

H ´ ı – zvlaˇ ´ stn´ı forma kolektivn´ıho jednan´ ´ ı motivovaneho ´ pˇrevaˇ ´ zneˇ postoji a aspiracemi cˇ lenu. Hnut´ı socialn´ ˚ ˇ a ˇ stal souˇcast´ ´ ı socialn´ ´ ıho hnut´ı, je zapotˇreb´ı sp´ısˇ e jiste´ m´ıry oddanosti veci K tomu, aby se cˇ lovek ´ ´ politickeho aktivismu neˇz cˇ lenske´ legitimace. Hnut´ı chapeme jako s´ıteˇ spojuj´ıc´ı ruzn ˚ e´ organizace a ´ jednotlivce, kteˇr´ı jsou stmeleni spoleˇcnou identitou, resp. zajmem, který prosazuj´ı (pˇr´ıkladem muˇ ˚ ze být ´ ı hnut´ı). environmentaln´ ´ eˇ planovan ´ ´ ı zˇ idu˚ nacisty behem ˇ ˇ e´ valky. ´ Holocaust – c´ılene´ a racionaln e´ vyvraˇzd’ovan´ 2. svetov

CH ´ oznaˇcuje urˇcitý sˇ arm nebo s´ılu osobnosti, schopnost zajistit si Charisma – jako politický fenomen ´ veden´ı jakýmsi psychologickým ovladnut´ ım druhých.

I ´ ı typ – myˇslenkova´ konstrukce, pomoc´ı ktere´ se snaˇz´ıme dobrat poznan´ ´ ı komplexn´ı skuteˇcnosti. Idealn´ ´ ı typy zdurazn ˇ ım nekter´ ˇ ´ ı jej´ımu lepˇs´ımu porozumen´ ˇ ı. Jedna´ Idealn´ ˚ en´ ych rysu˚ empiricke´ reality pomahaj´ ˇ ıc´ı nastroje. ´ se tedy o urˇcite´ vysvetluj´ ´ ı moci statu ´ za jeho hranice s c´ılem ovladnout ´ Imperialismus – politika rozˇsiˇrovan´ politicky nebo ekonomicky – jina´ uzem´ ´ ı. ´ ı z pˇrednosti individua pˇred jakoukoli socialn´ ´ ı skupinou nebo kolektivem. Individualismus – vychaz´ ´ Podle individualismu mus´ı kaˇzda´ politicka´ teorie vychazet z jednotlivce. ´ ˇ e´ spoInternacionalismus – politicka´ teorie nebo praxe zaloˇzena´ na mezinarodn´ ı nebo celosvetov ´ Vychaz´ ´ ı z univerzalistických pˇredpokladu˚ o lidske´ pˇrirozenosti, jimˇz odporuje politický nacionalupraci. ´ rena pˇr´ısluˇsnost´ı k narodu. ´ lismus, který tvrd´ı, zˇ e lidska´ identita je do znaˇcne´ m´ıry utvaˇ Hlavn´ı interna´ ı z liberalismu a socialismu. cionalisticke´ tradice vychazej´

K ´ an´ ´ ı, kdy v poloprezidentskem ´ systemu ´ ´ Kohabitace – spoluˇzit´ı. Uspoˇrad prezident spolupracuje s vladou ´ a parlamentem ovladan´ ymi konkuruj´ıc´ı stranou. ˇ ˇ Vychaz´ ´ ı tedy z toho, zˇ e lide´ jsou schopni Kolektivismus – zduraz ˚ nuje schopnost lid´ı jednat kolektivne. ´ ım usil´ ´ ˇ cen´ı a ochotni dosahovat svých c´ılu˚ sp´ısˇ e spoleˇcneˇ neˇz jen individualn´ ´ ım. Zakladem je pˇresvedˇ ´ spoleˇcenske´ jadro“, ´ ˇ je spoleˇcenska´ o tom, zˇ e lidska´ pˇrirozenost ma´ jakesi z cˇ ehoˇz plyne, zˇ e cˇ lovek ” ´ zitost k ruzn´ ´ ı jeho identity. ˚ ym typum ˚ kolektivu˚ je souˇcast´ bytost a jeho pˇrinaleˇ ´ an´ ´ ı ciz´ıho uzem´ ´ a´ koloni´ı“. Kolonialismus Kolonialismus – teorie nebo praxe ovlad ´ ı, ktere´ se tak stav ” ´ an´ ´ ım osad a ekonomickým panstv´ım. je tak jednou z forem imperialismu. Obvykle se vyznaˇcuje zaklad ´ ˇ z je individualn´ ´ ı identita formovana ´ pospolitost´ı, ktera´ ma´ tud´ızˇ ve Komunitarismus – nazor, podle nehoˇ ´ ´ ı význam. Zat´ımco podle liberal ´ u˚ je zakladn´ ´ ´ ı jednotkou vztahu k jednotlivcum ˚ nezavisl´ y moraln´ ı moraln´ ´ ı skupina. Liberalov ´ e´ vyˇzaduj´ı dodrˇzovan´ ´ ı individualn´ ´ ıch jednotlivec, podle komunitaristu˚ je to socialn´ ´ komunitariste´ jsou schopni argumentovat ve prospech ˇ uznan´ ´ ı skupinových narok ´ u˚ (prav). ´ prav, ´ ı organizovaných skupin do procesu vlad´ Korporatismus – v nejˇsirˇs´ım slova smyslu jde o zapojovan´ ´ ´ an´ ´ ı nut´ı. Existuje ve dvou podobach. Autoritaristický korporatismus je ideologie cˇ i ekonomicke´ uspoˇrad ˇ eˇ spjate´ s italským faˇsismem. Tato forma korporatismu je etatisticka´ a jej´ım hlavn´ım c´ılem je zajistit tesn ´ kontrolu nad prumyslovou ´ ´ ı korporatismus (neokorporatismus) spoˇc´ıva´ statu ˚ sferou i odbory. Liberaln´ ˇ ı institucionalizovaneho ´ ´ ı duleˇ ´ ´ e-ekoˇ v zajiˇsten´ pˇr´ıstupu k formulovan´ ˚ zitých politik pro zastupce socialn ´ u˚ – zamestnavatele ˇ nomických zajm a odbory.

´r Glosaˇ

L ˇ ˇ (z francouzˇstiny). Je to zasada ´ ´ ı Laissez-faire – doslova nechte vecem volný prub ˚ eh“ nezasahovan´ ” ´ ´ funguje tehdy, kdyˇz si j´ı vlada ´ do ekonomiky. Jedna´ se o jadro doktr´ıny, podle ktere´ ekonomika nejlepe ´ nevˇs´ıma. ´ enost ˇ ´ ˇradu ´ Legitimita – znamena´ zhruba opravn nebo ospravedlnitelnost. Legitimita tud´ızˇ urˇcitemu ´ ˇ propujˇ ˚ cuje autoritativn´ı neboli zavaznou povahu, a tak promeˇ nuje moc v legitimn´ı autoritu. ´ ´ u, Lobby – term´ın je odvozen z anglickeho oznaˇcen´ı parlamentn´ıch prostor (kuloar ˚ pˇreds´ın´ı atd.), kde ´ ´ ´ a obracet se na neˇ se svými zˇ adostmi. ´ se veˇrejnost muˇ ˚ ze setkavat se zakonod arci V angliˇctineˇ dnes ´ ´ toto slovo figuruje jako podstatne´ jmeno i sloveso. Lobovat znamena´ pˇrichazet do styku s politikem, ´ z co zajmov ´ ˇ covat. Jako podstatne´ jmeno ´ a´ skupina. je lobby pˇribliˇzneˇ toteˇ argumentovat a pˇresvedˇ

M ´ – je pokyn nebo pˇr´ıkaz nejak ˇ eho ´ ´ ˇ Idea lidoveho ´ Mandat vyˇssˇ ´ıho subjektu, kteremu je tˇreba vyhovet. ´ ma´ svuj ˇ ´ ´ programu mandatu ˚ puvod ˚ v tvrzen´ı strany, ktera´ zv´ıtezila ve volbach, zˇ e tomu, co ve svem ˇ ´ ıho prosl´ıbila, se dostalo podpory a zˇ e tato skuteˇcnost ji opravnuje, aby tyto sliby prom´ıtla do vladn´ gramu. ´ nadaných. Zasada, ´ ˇ a funkce by se mely ˇ rozdelovat ˇ Meritokracie – vlada zˇ e odmeny podle schopnost´ı. ´ ˇ eho ´ ´ ´ Moc – schopnost dosahnout nejak zˇ adouc´ ıho výsledku. V politice se chape jako vztah, tj. jako ´ ı jiných lid´ı a doc´ılit, aby se chovali jinak neˇz zamýsˇ leli. Pak se hovoˇr´ı o moci schopnost ovlivnit chovan´ ” nad lidmi“. Multikulturalismus – tento pojem se uˇz´ıva´ jak ve smyslu deskriptivn´ım, tak normativn´ım. Ve smyslu ˇ deskriptivn´ım oznaˇcuje kulturn´ı rozruzn ˚ enost, ktera´ vyplýva´ z toho, zˇ e ve spoleˇcnosti existuj´ı skupiny, ´ ´ ı vzniknout pocitu zvlaˇ ´ stn´ı kolektivn´ı identity. Ve smyslu normajejichˇz nazory a prakticke´ postupy davaj´ ˇ ´ ıc´ı tivn´ım vyplýva´ z multikulturalismu kladný postoj ke skupinove´ rozruzn ˚ enosti a jej´ı podpora, vychazej´ ´ rozmanitých skupin na uctu ´ ı nebo z oˇcekavan ´ ´ ˇ ´ ıa bud’ z prava ´ a uznan´ eho prospechu, který z moraln´ ˇ kulturn´ı rozruzn ˚ enosti ma´ celek spoleˇcnosti.

N ´ ´ reny celým souborem kulturn´ıch, politických a psyNarod – jedna´ se o sloˇzite´ jevy, ktere´ jsou utvaˇ ´ ´ zenstv´ım, histori´ı, chologických faktoru. ˚ Kulturneˇ je narod skupina, ktera´ je spjata spoleˇcnou ˇreˇc´ı, naboˇ ´ ´ tradicemi. Narody vˇsak mohou být v ruzn ˚ e´ m´ıˇre i kulturneˇ heterogenn´ı. Politicky je narod skupina lid´ı, kteˇr´ı se povaˇzuj´ı za pˇrirozene´ politicke´ spoleˇcenstv´ı. ´ ı agendy – schopnost strukturovat politickou diskusi vykonav ´ an´ ´ ım kontroly nad t´ım, o kteNastolovan´ ´ rých problemech se bude jednat nebo stanoven´ım priorit mezi nimi. ´ Nova´ levice – významna´ v 60. a poˇcatkem 70. let 20. stolet´ı. Snaˇzila se oˇzivit socialisticke´ myˇslen´ı ´ ım radikaln´ ´ ı kritiky vyspel ˇ e´ industrialn´ ´ ı spoleˇcnosti. Nova´ levice odm´ıtla obeˇ starolevicove“ ´ vypracovan´ ” ´ ı socialismus sovetsk ˇ eho ´ typu i zapadn´ ´ ´ ı demokracii, ktera´ udajn alternativy – statn´ ı socialn´ ´ eˇ ztratila svuj ˚ ´ ı naboj. ´ radikaln´

O ˇ ˇ ´ svobodneho ´ sdruˇzovan´ ´ ı, ktera´ je nezavisl ´ ´ Puvodn Obcansk a´ spolecnost – popisuje sferu a´ na statu. ˚ eˇ ´ jako protikladu pˇrirozeneho ´ stavu“, dnes se vˇsak chape ´ jako se tento pojem pouˇz´ıval k vymezen´ı statu ” ´ spoleˇcenske´ plurality, ktera´ stav´ı hranice statn´ ´ ı moci. Obˇcanskou spoleˇcnost´ı se tedy mysl´ı sfera ´ sfera autonomn´ıch skupin a sdruˇzen´ı. ˇ ´ ´ jsou obeˇ strany spjaty vzajemn´ ´ Obcanstv´ ı – jedna´ se o vztah mezi jednotlivcem a statem, ve kterem ymi ´ a povinnostmi. Od poddaných a cizincu˚ se obˇcane´ odliˇsuj´ı t´ım, zˇ e jsou plnopravn´ ´ ymi cˇ leny sveho ´ pravy ´ ´ a to d´ıky tomu, zˇ e jsou nositeli zakladn´ ´ ´ politickeho spoleˇcenstv´ı nebo statu, ıch prav. ´ ´ ´ Obecna´ vule ˚ – skuteˇcne´ zajmy urˇciteho kolektivu, ekvivalent obecneho dobra. Vule ˚ vˇsech, pokud nejednaj´ı sobecky. ´ ´ funguj´ıc´ı v ramci ´ ´ Omezena´ vlada – stat omezen´ı daných pravem, ustavou ´ nebo soustavou institu´ ıch brzd a vyvaˇ ´ zen´ı. cionaln´

P ´ ı ramec ´ ´ Paradigma – intelektualn´ tvoˇrený vzajemn eˇ spjatými hodnotami, teoriemi a pˇredpoklady, ve ´ se usiluje o poznan´ ´ ı. kterem ´ – pouˇz´ıva´ se k popisu vlady ´ muˇzu˚ ve spoleˇcnosti. Patriarchat ´ ı teto ´ rozmanitosti. Pluralismus – v sˇ irˇs´ım smyslu znamena´ rozmanitost cˇ i mnohost a respektovan´ ˇ ze politických stran (politický pluJako deskriptivn´ı term´ın muˇ ˚ ze pluralismus znamenat existenci souteˇ ´ ı pluralismus) nebo cˇ etnost kulturn´ıch norem (kulturn´ı pluralismus), mnohost etických hodnot (moraln´ ´ ı mnohosti a to zpravidla proto, zˇ e zabezpeˇcuje ralismus). Jako normativn´ı term´ın znamena´ pˇritakan´ ´ ı svobodu a podnecuje ˇ ˇ ı. V uˇzsˇ ´ım slova smyslu je pluralismus individualn´ diskusi, polemiku a porozumen´ ˇ eˇ rozptýlena neˇz koncentrovana ´ teori´ı distribuce moci. Podle n´ı je moc ve spoleˇcnosti sp´ısˇ e rovnomern ˇ e´ elity nebo vladnouc´ ´ v rukou nejak ı tˇr´ıdy. ´ ´ kteˇr´ı maj´ı v urˇcite´ oblasti spoleˇcný Politicka´ s´ıt’ – uspoˇradan´ y soubor vztahu˚ mezi politickými aktery, ´ ´ ı institucionaln´ ´ ı zajem nebo orientaci. Tyto vztahy se zpravidla vyznaˇcuj´ı t´ım, zˇ e jdou skrze formaln´ ´ an´ ´ ı a del´ ˇ ıc´ı cˇ ary ´ mezi vladn´ ´ ımi a nevladn´ ´ ımi organy. ´ ´ ı politicke´ s´ıteˇ tak mohou být statn´ ´ ı uspoˇrad Souˇcast´ ´ univerzitn´ı pracovn´ıci, zˇ urnaliste´ atp. Uznan´ ´ ı existence politických uˇ ´ redn´ıci, významn´ı poslanci, lobiste, ´ ı vztahy. s´ıt´ı poukazuje na význam, který pˇri tvorbeˇ politiky maj´ı neformaln´

´ ı moc a to volbami cˇ i jinak. PoPoliticka´ strana – skupina lid´ı organizovaných s c´ılem z´ıskat vladn´ ´ jde o z´ıskan´ ´ ı politických funkc´ı, jsou organizovanými utvary ´ ım a exklulitickým stranam ´ s formaln´ ˇ ı realizovat a jsou sjednoceny zivn´ım cˇ lenstv´ım, maj´ı komplexn´ı program politických opatˇren´ı, ktere´ chtej´ ´ spoleˇcnými preferencemi a zajmy. Polyarchie – oznaˇcuje instituce a politicke´ procesy modern´ı zastupitelske´ demokracie. Polyarchii lze ´ chapat jako nejbliˇzsˇ ´ı moˇzne´ pˇribl´ızˇ en´ı se demokracii. ´ ı skupiny, ktere´ se vyznaˇcuj´ı silnou kolektivn´ı identitou, jej´ımˇz zakladem ´ Pospolitost – oznaˇcuje socialn´ ´ ´ ´ ¨ jsou pouta pˇratelstv´ ı, loajality a vzajemn e´ zavaznosti. Ferdinand Tonnies (1855–1936) rozliˇsoval Ge´ ame ´ meinschaft, tj. pospolitost, se kterou se typicky setkav v tradiˇcn´ıch spoleˇcnostech a ktera´ se vy´ ´ ˇ ı a vzajemnou uctou, ´ a Gesellschaft, tj. spoleˇcnost, ktera´ je podle nej znaˇcuje pˇrirozenou naklonnost´ ˇ s´ı a zaloˇzena na smluvn´ıch vztaz´ıch, se kterými se setkav ´ ame ´ volnejˇ v industrializovaných a urbanizovaných spoleˇcnostech. ˇ Pragmatismus – teorie nebo praxe, ktera´ zduraz ˚ nuje pˇredevˇs´ım prakticke´ okolnosti a c´ıle. Nese s seˇ k abstraktn´ım ideal ´ um. bou ned˚uveru ˚ ´ lidska´ – prava, ´ ´ ´ ı verz´ı prav ´ Prava na ktera´ maj´ı lide´ narok, protoˇze jsou lidmi. Jsou modern´ı a sekularn´ ´ jsou univerzaln´ ´ ı v tom smyslu, zˇ e patˇr´ı vˇsem lidem, nikoli jen pˇr´ısluˇsn´ıkum pˇrirozených. Lidska´ prava ˚ ˇ e´ rase, naboˇ ´ zenstv´ı cˇ i jinak vymezene´ skupine. ˇ ´ ´ nebo tem, ˇ kdo patˇr´ı k nejak urˇciteho statu ´ ´ ´ ı nezpochybniPravo boˇzske´ – doktr´ına, podle n´ızˇ jsou pozemˇst´ı vladci vyvoleni bohem a tud´ızˇ nadan´ ´ telnou autoritou. Jde o obhajobu monarchickeho absolutismu. ´ ´ ´ kteˇr´ı budou nasazeni do nasledn´ ych Primarky – vnitrostranicke´ volby, v nichˇz se vyb´ıraj´ı kandidati, ´ ıch“ voleb. Ve 20. stolet´ı se primarky ´ ´ ım nominaˇcn´ım mechanismem v USA. oficialn´ staly primarn´ ”

R ˇ cen´ı, zˇ e svet ˇ je moˇzno pochopit a vysvetlit ˇ lidským rozumem, zaloˇzene´ na Racionalismus – pˇresvedˇ ´ ı struktury sveta. ˇ pˇredpokladu racionaln´ ˇ ˇ Rasismus – pseudovedeck a´ ideologie zneuˇz´ıvaj´ıc´ı biologicke´ teorie. Zduraz ˚ nuje význam rasových ˇ pˇredevˇs´ım v techto ˇ ´ a´ nadˇrazenost, znaku˚ a rozd´ılu˚ a spatˇruje podstatu cˇ loveka (rasových) znac´ıch. Hlas ˇ resp. podˇradnost nekter´ ych ras. ˇ y ˇ z urˇcitý jednotlivec nebo skupina pˇredstavuje, zastupuje nejak´ Reprezentace – vztah, pomoc´ı nehoˇ ˇ s´ı kolektiv lid´ı nebo jedna´ jeho jmenem. ´ vetˇ ´ ´ rozdelov ˇ an´ ´ ı. Term´ın ma´ ruzn ´ ˇ Rovnost – zasada rovneho ˚ e´ významy v zavislosti na tom, co se rozdeluje. ´ ı rovnost znamena´ rovnou distribuci osobn´ıch a politických prav ´ a obvykle se op´ıra´ o pˇredpoFormaln´ ´ ı rovnost – pˇresvedˇ ˇ cen´ı o tom, zˇ e klad, zˇ e vˇsichni lide´ se rod´ı rovni“. V tomto smyslu se jedna´ o moraln´ ” ˇ se poˇc´ıta“ ´ rovným zpusobem. kaˇzdý cˇ lovek ˚ ”

S ´ ˇ z (pˇr´ırodo)vedn ˇ a´ metoda je jediným zdrojem spolehliveho ´ ´ ıa Scientismus – nazor, podle nehoˇ poznan´ ˇ by se tud´ızˇ aplikovat nejen v pˇr´ırodn´ıch ved ˇ ach, ´ ˇ ach ´ socialn´ ´ ıch. mela ale take´ ve ved ˇ st’ovan´ ´ ı, zbavovan´ ´ ı sveta ˇ zakotven´ı v boˇzskem ´ zakladu. ´ Sekularizace – zesvetˇ ´ ´ Skupina zajmov a´ – organizovane´ sdruˇzen´ı, ktere´ se snaˇz´ı ovlivnit politiku vlady. Od politických stran ´ ˇ sku“ ovlivnovat ˇ ´ ı moc neˇz ji z´ıskat nebo se zajmov e´ skupiny liˇs´ı t´ım, zˇ e se sp´ısˇ e snaˇz´ı zvnejˇ vladn´ ” ˇ ´ ´ obvykle zameˇ ˇ ruj´ı na uzkou ´ uplatnovat. Zajmov e´ skupiny se dale ´ problemovou oblast: zpravidla jim jde ˇ ´ ı vec ˇ nebo o zajmy ´ ˇ e´ spoleˇcenske´ skupiny, zˇr´ıdka maj´ı sˇ irˇs´ı programový zab ´ er, ˇ o nejakou konkretn´ nejak který naopak spojujeme s cˇ innost´ı politických stran. ˇ ´ Spolecnost modern´ı – je produktem prumyslov ˚ e´ revoluce ve spojen´ı s centralizac´ı moci v ramci ´ ´ u. ´ ˇ ´ narodn´ ıch stat ˚ Jej´ı podobu urˇcuj´ı procesy, ktere´ doprovazely rozvoj prumyslov ˚ e´ revoluce (delba prace, ´ ´ modern´ım statem. ´ urbanizace, rozvoj komunikace). Mocenský ramec je poskytovan ˇ ˇ ı – oznaˇcuje typ socialn´ ´ ı organizace, který byl rozbit nastupem ´ Spolecnost tradicn´ prumyslov ˚ e´ revo´ an´ ´ ı luce a doprovodnými procesy. Tradiˇcn´ı spoleˇcnost se liˇs´ı od spoleˇcnosti modern´ı zpusobem ˚ uspoˇrad ´ ı struktury, zpusobem ˇ i celkovou mentalitou. Exismoci, typem ekonomiky, typem socialn´ ˚ výkladu sveta ˇ ´ u˚ nen´ı schopna tuj´ıc´ı moc ma´ k dispozici jen omezene´ prostˇredky, takˇze s výjimkou mestsk´ ych stat ´ ´ ´ ı jednotky tvoˇr´ı opevnen ˇ a´ domacnost. ´ systematicky kontrolovat cele´ uzem´ ´ ı. Ulohu zakladn´ ı socialn´ ´ – spoˇc´ıva´ v koordinaci a provad ´ en´ ˇ ı politických opatˇren´ı. Veˇrejna´ sprava ´ znamena´ mechanismy Sprava ´ ı v zˇ ivot veˇrejna´ politika. a instituce, prostˇrednictv´ım nichˇz se uvad´ ´ – jedna´ se o politickou organizaci, ktera´ vykonav ´ a´ svrchovanou jurisdikci uvnitˇr pˇresneˇ stanoStat ´ funguj´ıc´ıch instituc´ı vykonav ´ a´ autoritu. Tyto vených uzemn´ ´ ıch hranic a prostˇrednictv´ım soustavy stale ´ v tom smyslu, zˇ e odpov´ıdaj´ı za kolektivn´ı organizaci zˇ ivota instituce jsou jasneˇ a zˇretelneˇ veˇrejne“ ” ´ z veˇrejných zdroju. spoleˇcnosti a jsou financovany ˚ ´ narodn´ ´ ´ V prvn´ı pˇr´ıpadeˇ je to autonomn´ı spoleˇcenStat ı – je forma politicke´ organizace a politický ideal. ´ ´ ´ pˇr´ıpadeˇ je stv´ı spjate´ vzajemn eˇ se pˇrekrývaj´ıc´ımi pouty obˇcanstv´ı a pˇr´ısluˇsnosti k narodu. Ve druhem ´ ´ resp. jeho ustaven´ı c´ılem nacionalismu. narodn´ ı stat, Suverenita – neboli svrchovanost je princip absolutn´ı a neomezene´ moci. ˇ z je jediným zdrojem politicke´ moci lid“. Suverenita lidu – princip, podle nehoˇ ” ˇ Svoboda – schopnost myslet nebo jednat podle vlastn´ı vule. ˚ Casto se rozliˇsuje mezi svobodou nega” ˇ svoboden od neˇ ˇ ceho a t´ım, kdy je svoboden k neˇ ˇ cemu. tivn´ı“ a pozitivn´ı“, tj. mezi t´ım, kdy je cˇ lovek ” ´ ı – nepˇr´ıtomnost vnejˇ ˇ s´ıch omezen´ı jednotlivce. Pozitivn´ı svoNegativn´ı svoboda znamena´ nezasahovan´ ´ ım urˇciteho ´ identifikovatelneho ´ c´ıle, j´ımˇz je obvykle rozvoj osobnosti, sebereboda souvis´ı s dosahovan´ ´ ˇ nad sebou samým. alizace nebo vlada cˇ loveka

´r Glosaˇ

´ – pˇredstavuje mnoˇzinu na sebe vzajemn ´ System eˇ pusob´ ˚ ıc´ıch prvku, ˚ ktere´ lze vymezit vzhledem ˇ s´ımu prostˇred´ı. Vazby mezi prvky systemu ´ ˇ s´ı neˇz vztahy techto ˇ k vnejˇ jsou proto mnohem silnejˇ prvku˚ ˇ s´ımu prostˇred´ı (ty mohou nekdy ˇ ˇ k vnejˇ upln ´ eˇ chybet).

ˇ S ˇ ´ ´ naroda ´ ´ a´ odpor k narod ´ Sovinismus – jednostranný nacionalismus, který vid´ı zajmy jen sveho a hlas um ˚ jiným.

T ´ politickeho ´ ´ Totalitarismus – vˇsezahrnuj´ıc´ı system vladnut´ ı, který je typicky nastolovaný masivn´ı ideologickou manipulac´ı a neskrývaným terorem a brutalitou. Od autoritarismu se odliˇsuje t´ım, zˇ e usiluje ´ ı“ (naprostou) moc ve vˇsech sfer ´ ach ´ spoleˇcnosti i zˇ ivota jednotlivcu. o totaln´ ˚ ” ´ obchodn´ı smeny, ˇ ˇ ı urˇcite´ zboˇz´ı nebo sluˇzbu z´ıskat, uvad´ ´ ı ve styk Trh – system který kupuj´ıc´ı, kteˇr´ı chtej´ ˇ s´ıch, se pˇri ´ ıc´ımi, kteˇr´ı toto zboˇz´ı nebo sluˇzbu nab´ızej´ı. Na vˇsech trz´ıch, kromeˇ nejprimitivnejˇ s prodavaj´ ˇ eˇ pouˇz´ıva´ sp´ısˇ e platidla (penez) ˇ neˇz jineho ´ smen zboˇz´ı nebo sluˇzeb. Trhy jsou neosobn´ı mechanismy ´ pohyby cen, ve kterých se odraˇ ´ z´ı vyvaˇ ´ zenost nab´ıdky a poptavky, ´ v tom smyslu, zˇ e jsou regulovany tj. trˇzn´ımi silami. ´ zastupuj´ıc´ı vladu, ´ Tripartita – organ podnikatele a odbory, který ma´ institucionalizovat konzultace mezi nimi.

U ´ Utilitarismus – filosofie moralky, kterou vypracoval Jeremy Bentham (1748–1832). Tato teorie prohlaˇ sˇ ovala, zˇ e naˇsla spolehlivou, dokonce vedeckou etiku, jelikoˇz klade rovn´ıtko mezi dobrem a blahem“ ” ˇ ım a mezi zlem a bolest´ı“ cˇ ili neˇstest´ ˇ ım. O jednotlivc´ıch se tud´ızˇ ma´ za to, zˇ e jednaj´ı tak, cˇ ili sˇ test´ ” ´ ı pomoc´ı uˇzitku neboli aby maximalizovali blaho a minimalizovali bolest. Bolest i blaho se vypoˇc´ıtavaj´ ´ ´ ı spotˇreby. Princip obecneho ´ uˇzitne´ hodnoty, obvykle chapan e´ jako uspokojen´ı vyplývaj´ıc´ı z materialn´ ´ ´ u˚ v podobeˇ co nejvetˇ ˇ s´ıho sˇ test´ ˇ ı pro co uˇzitku lze uˇz´ıt k hodnocen´ı zakon u, ˚ instituc´ı a politických system ˇ s´ı poˇcet lid´ı. nejvetˇ

V ´ ´ ´ ´ ´ ´ Vlada prava – zasada, podle n´ızˇ mus´ı pravo vladnout“ a to tak, zˇ e vytvoˇr´ı ramec, jemuˇz se mus´ı ” ´ ı a chovan´ ´ ı. Tento ramec ´ ˇ pˇrizpusobit ˚ veˇskere´ jednan´ se pˇritom stejnou merou vztahuje na vˇsechny ´ ´ ´ eˇ demokratický princip, který v sobeˇ zahrnuje cˇ leny spoleˇcnosti. Vlada prava je tak kl´ıcˇ ový liberaln ´ i ideje konstitucionalismu a omezene´ vlady.

Rejstˇr´ık

Rejstˇr´ık

A , , agregace, 29, 45, 46, 51 Amnesty International, 170 anarchismus, 107 individualistický, 108 kolektivistický, 109 Anderson, B., 118 antiglobalizaˇcn´ı hnut´ı, 175 antropocentrismus, 113 ´ H., 97 Arendtova, aristokracie, 81, 82, 181 ´ 16, 76, 80–83, 126 Aristoteles, artikulace, 29, 45, 46, 51 autonomie, 86 ´ ı, 86 individualn´ ´ 85 soukroma, ´ 85 veˇrejna, ´ rský reˇzim, 182 autoritaˇ autorita, 21, 103 ´ rský reˇzim, 182 autoritaˇ ,B, Barˇsa, P., 153 Bentham, J., 132 Berlin, I., 84 bikameralismus, 33 bipartismus, 48, 49

D , , Dahl, R., 138 demokracie, 82, 126–146, 181, 184 deliberativn´ı, 135 ´ 136 elektronicka, jako ochrana, 132 ´ 131 klasicka, ´ 128, 129 pˇr´ıma, ´ ı, 130 radikaln´ ´ 133 rozvojova, ´ 32, 128, 130 zastupitelska, demokratizace, 186 ˇ delba moci, 31, 37 Downs, A., 140 ˇ duv ˚ era, 36 Dworkin, R., 87, 90

E , , ekocentrismus, 113 ´ ı rada, 171 Ekonomicka´ a socialn´ ekonomie, 25, 154 ´ 25 politicka, ´ mezinarodn´ ı, 25 elitismus, 137, 138 environmentalismus, 112 ´ ı stat, ´ 78, 87, 90 eticky neutraln´ etika smýsˇ len´ı, 151 ˇ zodpovednosti, 151 evaluace, 64, 67 Evropska´ komise, 173 Evropska´ rada, 174 Evropska´ unie, 170, 172 ´ rske´ spoleˇcenstv´ı (EHS), 172 Evropske´ hospodaˇ Evropske´ spoleˇcenstv´ı pro atomovou energii (Euroatom), 172 Evropske´ spoleˇcenstv´ı uhl´ı a oceli (ESUO), 172 Evropský parlament, 174 Evropský soudn´ı dvur, ˚ 174 exekutiva, 31, 32, 34

F , , ˇ faleˇsne´ vedom´ ı, 97 faˇsismus, 115–117 italský, 116 ˇ nemeck´ y, 117 feminismus, 109 ´ ı, 111 liberaln´ ´ ı, 112 radikaln´ socialistický, 112 Friends of the Earth, 170 ,G, Gellner, E., 118 globalizace, 107, 158, 166–178 ´ ı vladnut´ ´ globaln´ ı, 169, 170 Greenpeace, 170

H , , Habermas, J., 87, 135 Hayek, F. A., 30, 88–89, 102 hierarchie, 103 historický materialismus, 104 Hobbes, T., 21, 77, 83–84, 149 Human Rights Watch, 170 ,Ch, Checkel, J., 158 ,I, idealismus, 149, 152 ideologie, 96–123 implementace, 34, 64, 66 iniciace, 64 instituce, 28–39 intergovernmentalismus, 159 internacionalismus, 149 ,K, Kagan, R., 152 Kant, I., 77, 86, 149 ´ T., 184 Karlova, Keohane, R., 155, 158 keynesianismus, 100 ´ keynesiansk a´ ekonomicka´ politika, 31 kompromis, 20 komunitarismus, 90, 92 konstruktivismus, 157, 158 konzervatismus, 100 ´ ı, 101 kontinentaln´ paternalistický, 101 korporatismus, 54, 137, 140 ´ kralovstv´ ı, 82

L , , laissez-faire, 98 legislativa, 31, 32 leninismus, 105 liberalismus, 92, 98, 153, 154 klasický, 98, 100 modern´ı, 99, 100 politický, 91 ´ rský, 87 rovnostaˇ liberalizace, 186 libertarianismus, 88 Locke, J., 83–84, 98, 134, 137 ,M, MacIntyre, A., 90 Madison, J., 137

Machiavelli, N., 149 Marx, K., 96, 104 marxismus, 96, 104, 137, 141, 153, 156 ´ zapadn´ ı, 105 Mercosur, 170 ´ ˇ Mezinarodn´ ı menov´ y fond, 170, 172 ´ mezinarodn´ ı organizace, 155, 169 ´ Mezinarodn´ ı trestn´ı soud, 171 ´ ı organizace, 170 mezivladn´ Michels, R., 138 Mill, J., 132 Mill, J. S., 135 moc, 20, 21 ˇ eho ´ ´ model v´ıceurov ´ nov vladnut´ ı, 160 Montesquieu, Ch. L., 31 Morgenthau, H., 150 Mosca, G., 138 multikulturalismus, 121 multipartismus bez dominuj´ıc´ı strany, 48, 49 s dominuj´ıc´ı stranou, 48, 49

N , , nacionalismus, 117 konzervativn´ı, 120 ´ ı, 119 liberaln´ ´ ı, 121 protikolonialn´ rozp´ınavý, 121 nadhodnota, 105 ´ ı agendy, 64 nastolovan´ ´ narod, 118, 119 ´ ´ narodn´ ı zajem, 151, 154, 159 nedemokraticke´ reˇzimy, 38 neofunkcionalismus, 158 neokonzervatismus, 102 neokorporatismus, 54 neoliberalismus, 102, 175, 188 ´ ı institucionalismus, 155 neoliberaln´ ´ ı vize, 187 neoliberaln´ neorealismus, 156 ´ ı organizace, 19, 170 nevladn´ Nova´ pravice, 30, 98, 102, 137, 141 Nozick, R., 30, 88, 89, 102 Nye, J., 155, 158

O , , Oakeshott, M., 97 obˇcanska´ spoleˇcnost, 19 oligarchie, 82, 181 ´ Organizace spojených narodd u˚ (OSN), 170 Oxfam, 170

P , , panstv´ı, 21 paradigma, 153 Pareto, V., 138 parlamentn´ı reˇzim, 36, 39 ´ 16, 76, 79, 80, 126 Platon, pluralismus, 53, 137, 153, 154 policy, 60 policy paper, 67, 69 politicka´ filosofie, 76–93 ´ 79 klasicka, modern´ı, 83 ´ 84 souˇcasna, politicka´ teorie, 76–93 politicke´ strany, 32, 42, 45, 47 politický cyklus, 64 ´ politický system, 28 ´ 82 pol´ıteia,

poloprezidentský reˇzim, 36, 37, 39 Popper, K., 97 pragmatismus, 103 pravidlo univerzalizace, 78 prezidentský reˇzim, 36, 37, 39 princip diference, 87 Przeworski, A., 186

R , , racionalismus, 157 Rada bezpeˇcnosti, 171 Rada Evropske´ unie, 173 Rawls, J., 83, 87–91 realismus, 149, 150, 152, 153 ´ 20 realiste, referendum, 128 relevance politických stran, 47 reprezentace, 32 rod, 110 Rousseau, J. J., 83, 133–134, 139 rovnost, 89 Rozvojove´ c´ıle tis´ıcilet´ı, 176 Rustow, D., 185 , , S Sandel, M., 90 ´ Sdruˇzen´ı narod u˚ jihovýchodn´ı Asie, 170 ´ obchodu, 170 Severoamericka´ dohoda o volnem ´ zden´ ˇ ı, 32 shromaˇ Schmitter, P., 184 Schumpeter, J., 139 Smith, A., 98 Smlouva o neˇs´ıˇren´ı jaderných zbran´ı (NPT), 169 socialismus, 103, 105 ´ ı demokracie, 106 socialn´ ´ ı hnut´ı, 55 socialn´ soudn´ı moc, 31, 35 spoleˇcenstv´ı, 90 spravedlnost, 87 stalinismus, 105 ´ 21, 29–31 stat, Stepan, A., 183 strana ´ ´ 47 antisystemov a, kartelu, 44 ´ 43 masova, pro vˇsechny“, 43, 45 ” suverenita, 29 ˇ a´ banka, 170, 171 Svetov ˇ a´ obchodn´ı organizace (WTO), 169–171 Svetov svoboda, 89, 132 ´ ı, 85 formaln´ negativn´ı, 84 pozitivn´ı, 84 ´ 85 uˇ ´ cinna, ´ dvou a pul system ˚ strany, 48, 49 ,T, Talmon, J. L., 97 Taylor, Ch., 90 ´ ´ teorie vzajemn e´ zavislosti, 155 think tank, 61–63 t´ımokracie, 181 Tocqueville, A., 135 totalitn´ı reˇzim, 182 tradice, 102 tranzice, 180 tˇret´ı cesta, 107 tˇr´ıdn´ı boj, 104 tyranida, 82, 127

Rejstˇr´ık

V , , ´ zden´ ˇ ı, 171 Valne´ shromaˇ veˇrejna´ politika, 60 volby, 142 ´ volebn´ı systemy, 143 ˇ avac´ ´ ˇ Vzdel ı, vedeck a´ a kulturn´ı organizace Spojených ´ narod u˚ (UNESCO), 169 ,W, Wallerstein, I., 157 Walzer, M., 90 washingtonský konsensus, 175, 187 Weber, M., 21 Wendt, A., 158 Wilson, W., 149

Z , , ´ zajmov e´ skupiny, 50–55

Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko správní fakulta. Základy politologie

Recommend Documents