Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko-správní fakulta

Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko-správní fakulta

Hospodářská politika Distanční studijní opora

Antonín Slaný Aleš Franc

Brno 2004

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie v rámci programu SOCRATES - Grundtvig. Za obsah produktu odpovídá výlučně autor, produkt nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem produktu. This project was realized with financial support of European Union in terms of program SOCRATES - Grundtvig. Author is exclusively responsible for content of product, product does not represent opinions of European Union and European Commission is not responsible for any uses of informations, which are content of product.

Hospodářská politika Vydala Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko-správní fakulta Vydání první Brno 2004 © Antonín Slaný, Aleš Franc, 2004 ISBN 80-210-3476-9

Identifikace modulu Znak ■

KEHOPO

Název ■

Hospodářská politika

Určení ■

Studijní program: Hospodářská politika a správa Obor: Veřejná ekonomika a správa Obor: Ekonomika a řízení nestátních neziskových organizací

Garant ■

Doc. Ing. Antonín Slaný, CSc.

Autoři ■ ■

Doc. Ing. Antonín Slaný, CSc. Ing. Aleš Franc

Cíl Vymezení cíle Cílem studia kurzu Hospodářská politika je seznámit se s přehledem problémů, který řeší hospodářská politika jako samostatná vědní disciplína. Kurz je koncipován tak, aby se v něm vytvořily základní předpoklady pro zvládnutí teorie a praxe hospodářské politiky. Jeho absolvování vám umožní porozumět základním národohospodářským souvislostem ekonomických procesů. Měli byste být schopni orientovat se, ale i věcně argumentovat při diskusích o koncepcích a směřování hospodářské politiky a úloze státu v tržní ekonomice. Svým obsahem navazuje na základní znalosti z oblasti ekonomické teorie. Kurz má syntetizující charakter, jeho základní obsah, který pokrývá i předkládaný učební text, je následující: teorie a praxe hospodářské politiky a její instrumentarium, makroekonomická politika a základní pravidla regulace, mikroekonomická hospodářská politika a formy mikroekonomické regulace. Do textu je dále zapracována i kapitola stručně popisující proces evropské integrace a ekonomické transformace v ČR.

Časový plán Časová náročnost ■ ■ ■ ■

prezenční část samostudium cvičení elaboráty (POTy)

4 hodiny 36 hodin 10 hodin (2 hodiny za každou dílčí částí - kapitolou) 20 hodin (2 x 10 hodin během semestru)

Celkový studijní čas ■

70 hodin

3

Harmonogram ■

■ ■

úvodní přednáška (seznámení se s předmětem, souvislosti a vazby, informace k samostudiu, informace k zadání témat pro zpracování POTů, požadavky na absolvování předmětu) cvičení (2 hodiny za každou dílčí částí předmětu formou sebevyhodnocení) odevzdání elaborátů – POTů (první elaborát v polovině semestru, druhý do konce semestru)

Způsob studia Studijní pomůcky ■

povinná literatura: ■ SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003.

■

doporučená literatura: ■ HOLMAN, R. Transformace české ekonomiky. Praha: CEP, 2000. ■ KADEŘÁBKOVÁ, A., SPĚVÁČEK, V., ŽÁK, M. Růst, stabilita a konkurenceschopnost: aktuální problémy na cestě do EU. Praha: Linde, 2003. ■ SPĚVÁČEK, V. a kol. Transformace české ekonomiky. Politické, ekonomické a sociální aspekty. Praha: Linde, 2002.

Vybavení Pro samostudium a zpracování zadaných písemných prací je potřebný přístup studenta k PC s připojením na Internet a programovým vybavením zahrnujícím e-mailového klienta pro komunikaci s pedagogem, internetový prohlížeč pro přístup do LMS "Studium OnLine" a balík kancelářských aplikací (MS Office a kompatibilní). Návod práce se studijními texty Pro úspěšné absolvování tohoto kurzu je důležité, abyste si důkladně prostudovali předloženou studijní oporu a povinnou literaturu. Při práci s tímto studijním textem není nezbytně nutné dodržovat uvedené pořadí kapitol. Témata elaborátů (POTů) včetně instrukcí k jejich vypracování budou zveřejněna na "Studiu On-Line" na webových stránkách fakulty. Tam se také dozvíte termíny pro jejich zaslání na uvedenou e-mailovou adresu a posléze i výsledky jejich hodnocení. Zpracování dvou elaborátů bude tvořit cca 40 % celkového hodnocení studenta.

4

Obsah

Obsah

Stručný obsah Kapitola1

Teorie hospodářské politiky Prezentuje základy teorie hospodářské politiky. Poukazuje rovněž na možnosti a omezení hospodářské politiky v podobě různých forem vládních selhání. Kapitola 2

Stabilizační politika Seznamuje s postavením a významem stabilizační politiky v rámci hospodářské politiky státu a jejím základním instrumentáriem - fiskální a monetární politikou. Do této kapitoly je zařazena i problematika vnější hospodářské politiky. Kapitola 3

Ekonomická integrace Obsahuje základy hospodářské politiky makroekonomické integrace, přehled nejvýznamnějších světových integračních seskupení a jejich isntitucí, přičemž hlavní pozornost je věnována vývoji evropského integračního procesu. Kapitola 4

Mikroekonomická hospodářská politika Zahrnuje výklad hlavních mikroekonomických politik, jako je politika hospodářské soutěže, strukturální politika, regionální politika, sociální politika a politika přerozdělovací. Kapitola 5

Koordinace ekonomiky Je věnována základním koordinačním mechanismům ekonomiky, tj. centrálně plánovanému hospodářství a tržní ekonomice. Dále je zde podán stručný výklad historie ekonomických reforem a procesu transformace československé (české) ekonomiky.

Úplný obsah 1.

2.

Teorie hospodářské politiky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.1

Co je hospodářská politika?

12

1.2

Cíle hospodářské politiky

13

1.3

Nositelé hospodářské politiky

17

1.4

Nástroje hospodářské politiky

18

1.5

Teoretické zdroje hospodářské politiky

19

1.6

Hospodářskopolitické koncepce

22

1.7

Informace pro hospodářskou politiku

23

1.8

Možnosti hospodářské politiky

24

1.9

Meze hospodářské politiky

25

Zájmy a schopnosti politiků a byrokracie

25

Časová zpoždění v hospodářské politice

26 26

Vztah politiků k ekonomické teorii

27

Nevyužití politického kapitálu

27

Stabilizační politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 2.1

Destabilizační prvky a cíle stabilizační politiky

32

2.2

Fiskální (rozpočtová) politika

34

Definice, cíle a funkce fiskální politiky

34

Mechanismus působení fiskální politiky

34

Nástroje fiskální politiky

37

2.3

2.4

3.

Souvislosti ekonomického a politického cyklu

Veřejný dluh

41

Monetární (měnová) politika

41

Definice a cíle monetární politiky

41

Funkce centrální banky

42

Nezávislost centrální banky

42

Nástroje centrální banky

43

Mechanismus působení monetární politiky

46

Transmisní mechanismy monetární politiky

48

Keynesiánské a monetaristické pojetí stabilizační politiky

49

Souběžné působení fiskální a monetární politiky

49

Vnější hospodářská politika

50

Definice, cíle a nositelé vnější hospodářské politiky

50

Otevřenost ekonomiky

51

Nástroje vnější hospodářské politiky

51

Platební bilance

53

Měnový kurz

54

Vnitřní a vnější rovnováha

55

Ekonomická integrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 3.1

Pojem, typy a stupně integrace

60

3.2

Mezinárodní koordinace hospodářských politik

61

Vybraná integrační seskupení

61

Obsah

3.3

4.

62

Evropský integrační proces

64

Etapa integračních východisek

64

Etapa integrační dynamiky

64

Etapa stagnace integračního procesu

65

Etapa oživení integrační dynamiky

66

Etapa formování EU a přípravy východního rozšíření

66

Mikroekonomická hospodářská politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 4.1

4.2

4.3

4.4

4.5

5.

Bretton-woodský systém a jeho instituce

Politika ochrany hospodářské soutěže

76

Formy omezování konkurence

76

Nástroje a nositelé politiky ochrany hospodářské soutěže

80

Strukturální politika

80

Strukturální změny a strukturální politika

80

Pojetí strukturální politiky

81

Základní oblasti a nástroje strukturální politiky

83

Problémy strukturální politiky

84

Regionální politika

84

Motivy existence regionální politiky

84

Nástroje regionální politiky

86

Pojetí regionální politiky

87

Sociální politika

87

Funkce sociální politiky

87

Principy sociální politiky

88

Nástroje sociální politiky

88

Vztah hospodářské a sociální politiky

89

Teoretické přístupy k sociální politice

89

Přerozdělovací politika

90

Měření nerovností

90

Nástroje přerozdělovací politiky

91

Přístupy k přerozdělování

91

Stát blahobytu

91

Koordinace ekonomiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 5.1

5.2

Koordinační mechanismy

96

Tržní ekonomika

96

Centrálně plánovaná ekonomika

97

Ekonomická transformace

98

První systémová transformace československé ekonomiky

99

Pokusy o reformu

99

Druhá systémová transformace ekonomiky

100

Úvod

9

Úvod

Ekonomická věda včetně teorie hospodářské politiky chápe ekonomiku či národní hospodářství jako regulovaný tržní mechanismus. Fungování trhu je totiž spojeno s řadou typů tržních selhání, a proto je stěží možné ponechat vývoj hospodářství pouze působení spontánních tržních sil. Tím se otevírá prostor pro státní intervence. Obecně řečeno, předmětem hospodářské politiky je zkoumání role státu v tržní ekonomice. V čem tkví význam teorie hospodářské politiky? Jejím obsahem je výzkum a vysvětlení jevů praktické hospodářské politiky a optimální určení hospodářskopolitických cílů a nástrojů. Teorie hospodářské politiky hledá odpovědi na otázky, jak se formulují cíle hospodářské politiky, jaké nástroje či prostředky jsou k dispozici pro jejich dosažení, jak jsou tyto nástroje v různých situacích používány a jakou úlohu hrají nositelé hospodářské politiky. Tím nabízí praktické hospodářské politice určitá řešení, poskytuje informace, které umožňují praktickým hospodářským politikům řešit problémy s vyšším stupněm racionality, než by tomu bylo bez pomoci teorie. Ekonomický vývoj po druhé světové válce je však dokladem toho, že hospodářská politika má svá omezení a že vedle tržního selhání existuje i selhání vlády. Jde zejména o problém vztahu hospodářské politiky a trhu, o otázky deformace působení tržních faktorů v důsledku opatření hospodářské politiky vlády, o byrokratizaci spojenou s posilováním úlohy státu v ekonomice, problém časových zpoždění atd. Předkládaný text si nečiní nárok na vyčerpávající popis všech aspektů hospodářské politiky. Autoři věří, že jeho prostudování, jakož i úspěšné absolvování stejnojmenného kurzu, nebude pro posluchače znamenat jen další krok k získání bakalářského diplomu, ale že poznatky z něj získané využijí i ve své profesní dráze.

10

Co je hospodářská politika? ■ Cíle hospodářské politiky ■ Nositelé hospodářské politiky ■ Nástroje hospodářské politiky ■ Teoretické zdroje ■ Hospodářskopolitické koncepce ■ Informace pro hospodářskou politiku ■ Možnosti hospodářské politiky ■ Meze hospodářské politiky ■

Teorie hospodářské politiky

1. 11

1. Teorie hospodářské politiky

Cíl kapitoly Cílem této kapitoly je uvést čtenáře do základů teorie hospodářské politiky. Jejím obsahem je definice tohoto pojmu, seznámení se s cíli, nositeli a nástroji hospodářské politiky a jejich klasifikacemi dle různých hledisek. Tato část dále obsahuje stručný přehled ekonomických učení a hospodářskopolitických koncepcí, ze kterých pak vychází praktická hospodářská politika. První kapitola chce zároveň ukázat, že hospodářskopolitické rozhodování není bezproblémovou záležitostí a je třeba mít na paměti, že hospodářská politika má své možnosti a omezení ve formě vládních selhání.

Časová zátěž ■

6 hodin

1.1 Co je hospodářská politika? Pojem hospodářská politika běžně používají masové sdělovací prostředky i odborná literatura v různých tvarech a souvislostech. Víte však, co tento pojem znamená?

Definice hospodářské politiky

Nejdříve upozorněme na to, že tohoto termínu se používá ve dvojím smyslu. Může jím být myšlena: ■ praktická činnost prováděná vládou (avšak nejen jí), činnost sledující určité hospodářské a sociální cíle, ■ hospodářská politika jako vědní disciplína. Všechny definice hospodářské politiky obsahují shodně tři prvky: nositele (nejčastěji stát), cíle a nástroje. Jednotlivými prvky se budeme zabývat dále podrobněji. Nyní můžeme definovat: hospodářská politika je činnost, při níž vláda používá určitých nástrojů, aby ovlivnila ekonomický a sociální vývoj dané země, přičemž se snaží dosáhnout určitých cílů. Vláda v demokratické zemi například zavádí nebo ruší určité daně, sestavuje státní rozpočet, který působí na ekonomický vývoj země, provádí opatření, jež mají stimulovat export nebo rozvoj soukromého sektoru apod. Tato opatření jsou zpravidla součástí ekonomického programu vlády. Schematicky je možno vztah tří prvků hospodářské politiky znázornit následovně:

Nositelé

Nástroje

Cíle

Obr. 1-1 Vztah mezi prvky hospodářské politiky.

Proudy při utváření teorie HP

Hospodářská politika jako samostatná vědní disciplína se začala formovat přibližně ve 30. letech minulého století. Při utváření teorie hospodářské politiky můžeme pozorovat dva proudy: ■ anglo-americký, ■ kontinentální. Anglo-americký proud chápe hospodářskou politiku především jako krátkodobou politiku, mající za cíl zmírnit cyklické výkyvy ekonomiky. Tomu odpovídá jak charakter cílů (stabilita měny, stabilita cenové hladiny, plná zaměstnanost a další aspekty ekonomické rovnováhy), tak i nástrojů (preference monetárních a fiskálních opatření). Později bylo toto krátkodobé hledisko doplněno i aspektem dlouhodobým (cíl ekonomického růstu). Kontinentální proud (zejména v pojetí západoněmeckých a švýcarských neoliberálů) chápe hospodářskou politiku jako systémotvornou činnost státu. Cíl má pak podobu vytvoření

12

takového mechanismu fungování ekonomiky, který vyžaduje co nejméně přímých zásahů do běžného chodu ekonomiky. Tomu odpovídá i charakter nástrojů – důraz je položen na ty instrumenty, které mají obecnou, nikoliv selektivní či časově omezenou platnost. Co je hlavním obsahem teorie hospodářské politiky? Tím je vědecká analýza hospodářskopolitické činnosti, tedy výzkum a vysvětlení jevů praktické hospodářské politiky s cílem optimálního určení hospodářskopolitických cílů a nástrojů. Může předvídat budoucí chování nositelů hospodářské politiky a slouží při přípravě praktických kroků. Nabízí určitá řešení, aniž by přebírala za tato rozhodnutí odpovědnost. Hospodářská politika zahrnuje dvě základní oblasti: ■ makroekonomickou, ■ mikroekonomickou.

Základní oblasti HP

Makroekonomická hospodářská politika je zaměřena na celkový rozvoj ekonomiky, zejména pak na zachování její stability, proto je také nazývána politikou stabilizační. V jejím rámci rozlišujeme tyto základní politiky: ■ rozpočtovou (fiskální), ■ měnovou (monetární), ■ vnější hospodářskou, ■ důchodovou (její makroekonomické aspekty). Mikroekonomická hospodářská politika je zaměřena především na zvyšování efektivnosti při alokaci zdrojů společnosti. V jejím rámci pak rozlišujeme: ■ politiku ochrany hospodářské soutěže, ■ strukturální politiku, ■ regionální politiku, ■ politiku rozdělování a důchodovou, ■ sociální politiku aj. Hospodářská politika není realizována ve vakuu, ale vždy v konkrétních podmínkách té které země. Tyto podmínky se mezi jednotlivými zeměmi navzájem liší, což je dáno odlišnými tradicemi, náboženským vnímáním, sociálním cítěním, zvyklostmi, kulturou, historickým vývojem, zkušenostmi, konvencemi atd. Hospodářskou politiku tak ovlivňuje soustava institucionálních podmínek, z nichž jednotlivé prvky mohou mít v různých zemích různou váhu. Příklad Evropané např. upřednostňují rozsáhlejší redistribuci a sociální ochranu a kladou menší důraz na individuální úsilí. Američané zase zdůrazňují rovnost příležitostí a jsou ochotni tolerovat větší socioekonomické nerovnosti.

1.2 Cíle hospodářské politiky Základním cílem hospodářské politiky je maximalizace společenského blahobytu. Víte, co si pod tímto pojmem představit? Jistě tušíte problematičnost definice tohoto pojmu. Není totiž jasné, jak dospět ke společenské funkci užitku, která by mohla být zkonstruována na základě individuálních užitkových funkcí jednotlivých členů společnosti. Známe individuální preference všech členů společnosti? A i kdybychom je znali, jakým způsobem je agregovat? Schůdnější cestou při formulaci cílů hospodářské politiky bude nejprve odkázat na tzv. základní společenské hodnoty, které se v demokratických společnostech uznávají jako „nejvyšší cíle“. Ve vyspělých společnostech k základním společenským hodnotám patří:

Maximalizace společenského blahobytu

Základní společenské hodnoty

13

1. Teorie hospodářské politiky

svoboda, spravedlnost, ■ demokracie, ■ jistota, ■ racionalita, ■ pokrok. Prostředkem k dosažení těchto základních společenských cílů (hodnot) jsou tzv. tradiční cíle hospodářské politiky (obr. 1- 2). Za ty se považují: ■ vyvážený a stabilní ekonomický růst, ■ nízká míra nezaměstnanosti, ■ nízká a stabilní inflace, ■ vnější rovnováha. ■ ■

Tradiční cíle

Dynamická rovnováha (přiměřený hospodářský růst)

Hospodářská rovnováha

Nízká míra nezaměstnanosti

Nízká míra inflace (cenová stabilita)

Hospodářský růst

Vnější ekonomická rovnováha

Obr. 1-2 Soubor tradičních cílů hospodářské politiky. Zdroj: Slaný a kol. (2003).

Příklad Je-li např. svoboda pojímána jako jeden z nejvyšších cílů, pak vysoká zaměstnanost nebo cenová stabilita jsou prostředkem k dosažení cílů formulovaných v základních společenských hodnotách. Hierarchii cílů hospodářské politiky udává obr. 1-3.

Maximalizace společenského blahobytu

Základní společenské hodnoty Tradiční cíle

Obr. 1-3 Hierarchie cílů hospodářské politiky. Zdroj: Urban (1994).

14

Stimulace celkové produkce v ekonomice (ekonomický růst) – tedy první z výše uvedených cílů hospodářské politiky – je považován za jeden z nejdůležitějších. Nejčastěji používaným agregátem k měření produkce je hrubý domácí produkt (HDP). Jistě jste zaznamenali, že tento ukazatel je jedním z nejsledovanějších. Proč jsou velikost produktu a údaje o jeho tempu růstu tak významnými veličinami? Jedním z důvodů je, že od velikosti HDP se odvíjí i úroveň celkových příjmů v ekonomice, a tedy i životní úroveň každého občana. Politikové se snaží její výši maximalizovat s cílem zajistit si opětovné zvolení v dalších volbách. Úkol Využijte svých znalostí makroekonomie a diskutujte otázku, do jaké míry standardní makroekonomické agregáty k měření produkce skutečně odrážejí úroveň a kvalitu života občanů. Další tři uvedené cíle (vysoká zaměstnanost, cenová stabilita a vnější rovnováha) směřují k zachování hospodářské stability. Takto orientovaná hospodářská politika si klade za úkol buď ex ante zabránit vzniku makroekonomické nerovnováhy, nebo omezit a zmírnit její hloubku. V této souvislosti hovoříme o stabilizační politice jako součásti hospodářské politiky. Tyto čtyři tradiční cíle hospodářské politiky představují tzv. magický čtyřúhelník. Tento pojem vyjadřuje, že dosahování některých cílů je navzájem konfliktní, což platí především krátkodobě. Optimální magický čtyřúhelník podle parametrů OECD má tuto podobu: míra nezaměstnanosti 5 %, míra inflace 2 %, meziroční tempo růstu reálného HDP 3 %, saldo běžného účtu platební bilance k nominálnímu HDP 0 % (obr. 1-4). Čím více se bude magický čtyřúhelník dané země blížit magickému čtyřúhelníku optimálnímu, tím lze hospodářskou politiku považovat za úspěšnější a účinnější.

ekonomický růst (v %) 3 0 -3 0 5 míra nezaměstnanosti (v %)

0

3 podíl běžného účtu platební bilance (v %)

2 0 -2

míra inflace (v %)

Obr. 1-4 Optimální magický čtyřúhelník. Zdroj: Kliková, Kotlán (2003).

15

1. Teorie hospodářské politiky

Úkol

Další cíle HP

Překreslete si graf optimálního magického čtyřúhelníku a do tohoto grafu znázorněte magický čtyřúhelník na základě aktuálních makroekonomických ukazatelů české ekonomiky. Výše uvedené cíle nepředstavují celý soubor cílů hospodářské politiky, a proto jsou většinou doplňovány o cíle další, jako například: ■ cíle sociální – vhodnou sociální a redistribuční politikou je třeba zabránit vzniku sociálního napětí, které by ohrožovalo plynulý chod ekonomiky, ■ cíle v oblasti strukturální adaptace ekonomiky na dlouhodobé trendy a požadavky vědeckotechnického vývoje a zahraniční konkurence, ■ cíle ekologické, kdy snaha dosáhnout požadovaného hospodářského růstu může být doprovázena znehodnocováním životního prostředí. Dále se zmíníme o cílech, které zprostředkovávají splnění tradičních cílů hospodářské politiky. Můžeme je chápat jako samostatné celky v rámci hospodářské politiky státu. Jedná se o cíle: ■ v oblasti státního rozpočtu (fiskální politika), ■ v oblasti peněžního oběhu a úvěru (peněžní a úvěrová politika), ■ ve sféře měnové a mezinárodně měnové (měnová politika), ■ v oblasti strukturální politiky, která se někdy dělí na průmyslovou a regionální politiku, ■ opatření v oblasti regulace nezaměstnanosti, vývoje mezd a platů (důchodová politika), ■ v oblasti sociální (sociální politika), ■ v oblasti celkového institucionálního rámce ekonomických procesů. Další možnosti klasifikace cílů Cíle hospodářské politiky můžeme dále dělit podle různých kritérií: ■

podle stupně agregace cílových proměnných rozeznáváme cíle: ■ makroekonomické (např. plná zaměstnanost), ■ sektorové (např. snížení nezaměstnanosti v určitém hospodářství), ■ mikroekonomické (např. deregulace trhu práce);

sektoru

národního

podle kvantitativního charakteru cílových proměnných je možno rozlišovat cíle: ■ k dosažení jisté úrovně stability (např. plná zaměstnanost), ■ k dosažení rovnováhy (týkají se stupně stability veličin, např. měnová rovnováha – stabilní hodnota měny), ■ strukturální cíle, které se orientují na kvalitativní a kvantitativní složení, tedy strukturu veličin (např. podpora méně rozvinutého regionu). Jestliže mají být cíle hospodářské politiky úspěšně realizovány, je třeba si při jejich stanovování uvědomit vztahy, které mezi nimi existují. Rozlišujeme tyto základní možnosti vztahů mezi cíli: ■ vztah neutrality, kdy jde o cíle navzájem nezávislé, ■ vztah komplementarity, kdy se cíle vzájemně doplňují a posilují (např. cíl odstranění nezaměstnanosti a růst objemu produkce), ■ vztah negace či konfliktnosti, kdy úsilí o dosažení jednoho cíle více či méně znemožňuje dosažení cíle jiného (např. cenová stabilita a vysoká úroveň zaměstnanosti – vztah znázorňovaný Phillipsovou křivkou), ■ vztah identity, kdy dva nebo více cílů jsou vzájemně převoditelné (např. stabilita hodnoty peněz a vyvarování se inflace či deflace). Pro praktické rozhodování v hospodářskopolitických záležitostech je nutné znát pořadí cílů, respektive relativní důležitost přikládanou jednotlivým hlavním cílům. Jak jsme již uvedli, na vrcholu pyramidy cílů hospodářské politiky stojí maximalizace společenského blahobytu a tomuto cíli jsou podřizovány nástroje hospodářské politiky. ■

Vztahy mezi cíli

Stanovování cílů HP

Jak tedy v hospodářskopolitické praxi dochází k formulaci jednotlivých cílů? V některých situacích jsou cíle dány jednoznačně. Je-li ekonomika v nerovnováze, pak je nasnadě cíl

16

hospodářské politiky obnovovat rovnováhu. V jiných situacích však cíle nejsou zřejmé na první pohled, ale mohou být formulovány prostřednictvím ekonomické analýzy. Například jde-li o strukturální problémy, nevyplývají cíle tak jednoznačně ze samotného chodu ekonomiky, ale prostřednictvím ekonomické analýzy mohou být potřeby ekonomiky (např. odhalením narůstajících strukturálních disproporcí) formulovány. Tímto není proces formulování cílů hospodářské politiky objektivizován, dochází pouze ke stanovení určitých objektivně daných omezení, v rámci nichž je možno volit mezi různými řešeními a cestami. Tímto vstupuje do oblasti formulování cílů prvek volby – prvek politického rozhodování, jež je odvislý od střetu zájmů politických stran a hnutí. Obecně lze říci, že pravicové strany z hospodářskopolitických cílů upřednostňují stabilitu cen a vyrovnanost platební bilance, zatímco strany levicové plnou zaměstnanost a spravedlivé rozdělení důchodů.

1.3 Nositelé hospodářské politiky Jako nositele hospodářské politiky označujeme ty subjekty, které se podílí na procesu formulování hospodářské politiky, na jejím provádění a kontrole. Proces formulování hospodářské politiky je aktivní doménou mnoha subjektů a institucí. Jsou to zejména politické strany, vláda, parlament, centrální banka, odborný státní aparát, zájmové skupiny, profesní skupiny a komory. Příklad Konkrétně na formulování hospodářské politiky v ČR se podílí politické strany a hnutí. Ty před volbami formulují politický, ale také ekonomický program, kterým osloví voliče. Vítěz voleb pak vytváří vládu (jednobarevnou nebo koaliční), která před vyslovením důvěry v parlamentu formuluje vládní prohlášení (nejedná se však o ústavní povinnost, v ČR jde o zvyklost), které má nejen politickou, ale také ekonomickou část. Formuluje hospodářskopolitické cíle a může nastiňovat i metody a nástroje, které bude k jejich dosažení používat. Parlament pak schvaluje příslušné zákony. Vláda a parlament se opírají o odborný státní aparát, který má za úkol přinášet odborný pohled. Praxe demokratického systému ukazuje, že ve společnosti existují tzv. zájmové skupiny, které se snaží ovlivňovat formulování hospodářské politiky i mimo volební proces. Tyto skupiny mohou být organizované – např. odbory, podnikatelské svazy, profesní svazy, apod. Realizace hospodářské politiky je opět v rukou velkého množství státních i nestátních institucí, jako je vláda, centrální banka, státní správa, soudy, zájmové skupiny atd. Příklad V ČR se na realizaci hospodářské politiky kromě vlády, která hraje klíčovou roli, podílí významná část státní správy – od ministerstev přes krajské úřady až na úroveň měst a obcí. Ministerstva a státní instituce si také vytvářejí územní síť svých specializovaných pracovišť – úřady práce, finanční úřady, celnice atd. Zájmové skupiny uplatňují svůj vliv i v této fázi a opět nejrůznější formou – od poskytování informací a stanovisek až po metody za hranicemi přípustnosti zákona. Sporné situace pak řeší soudy; soudní moc se také podílí na realizaci hospodářské politiky. Úkol Jak bylo uvedeno, nositelem hospodářské politiky jsou také zájmové skupiny. Jaké znáte zájmové skupiny působící v ČR? Víte, která z našich organizovaných zájmových skupin je nejvýznamnější a máte povědomí o její činnosti? Jestliže si nejste jisti odpovědí na tuto otázku, klikněte na www.cmkos.cz. Proces kontroly představuje nezbytnou zpětnou vazbu, bez které se hospodářská politika neobejde.

17

1. Teorie hospodářské politiky

Příklad Nejvyšší kontrolní mocí je v ČR vybaven parlament, který za tímto účelem zřídil specializovaný orgán – Nejvyšší kontrolní úřad. Kontrolními pravomocemi jsou vybaveny i ostatní instituce, které se na formulování i realizaci hospodářské politiky aktivně podílejí. Jinou možností je členění nositelů hospodářské politiky podle jejich podílu na hospodářskopolitickém rozhodování. Jedná se o: ■ nositele hospodářskopolitického rozhodování (decizní sféra), kam patří instituce, v jejichž kompetenci je tato rozhodnutí přijímat, vykonávat a prosazovat; tato pravomoc je jim dána ze zákona. Řadíme sem vládu, parlament a centrální banku; ■ nositele hospodářskopolitického vlivu (vlivová sféra), což jsou subjekty, které mají možnost ovlivňovat hospodářskopolitické rozhodování, ale nedisponují příslušnými kompetencemi. Patří sem velké podniky, politické strany a odbory, vědecké instituce, tisk, různé lobby atd. Podle úrovně pak můžeme nositele hospodářské politiky rozdělit na: ■ nositele působící na nadnárodní úrovni (např. orgány WTO, MMF, EU), omezující v určitých oblastech rozhodovací pravomoci národních subjektů, ■ nositele působící na národní úrovni.

1.4 Nástroje hospodářské politiky Jsou-li stanoveny cíle hospodářské politiky, pak je třeba nalézt odpovídající nástroje, které má stát k dispozici k jejich dosažení. Nástroje hospodářské politiky jsou velmi četné a lze je členit podle různých hledisek: ■

podle úrovně působení rozlišujeme nástroje na ■ makroekonomické (např. snížení daní ze zisku právnických osob), ■ mikroekonomické (řada prvků protimonopolního zákonodárství);

■

podle charakteru vlivu na ■ přímé (týkají se mikroekonomické úrovně), ■ nepřímé (na makroekonomické úrovni);

■

podle oblasti působení na ■ měnové nástroje (např. regulace množství peněz), ■ fiskální (např. vládní výdaje);

■

podle způsobu ovlivňování na ■ plošné (např. daně), ■ selektivní (např. kvóty).

Dalším významným kritériem pro členění nástrojů hospodářské politiky je, jak daný nástroj působí na vývoj vztahů mezi účastníky trhu. Podle toho rozlišujeme: ■ nástroje systémotvorné, které mění hlavní prvky ekonomického systému, způsob koordinace hospodářských politik a motivaci jednání ekonomických subjektů (např. liberalizace cen), ■ nástroje běžné hospodářské politiky, které sice působí na chování ekonomických subjektů, ale hlavní rysy hospodářského systému a způsob koordinace ekonomických aktivit se nemění (např. změny úrokových sazeb). Úkol

Volba nástrojů HP

18

Zamyslete se nad výše uvedenou klasifikací nástrojů hospodářské politiky a zkuste vymyslet ještě jeden příklad nástroje podle každého kritéria. Jistě na nějaký přijdete a některé z členění nástrojů hospodářské politiky si zapamatujete. Otázkou ale je, jaká kombinace nástrojů zajistí realizaci celého souboru vytýčených cílů. Jestliže stojíme před volbou nejvhodnějších nástrojů hospodářské politiky, pak bychom si měli vždy odpovědět na následující otázky:

■ ■ ■ ■ ■

Je nástroj prakticky použitelný v naší situaci, pro řešení našeho problému? Jaké jsou další (vedlejší) efekty jeho působení? Za jakou dobu začne nástroj působit? Bude jeho působení dostatečně účinné? Jaké budou celkové náklady na jeho použití a jaké jeho přínosy můžeme očekávat?

Podmínkou při výběru nástrojů k dosažení daného cíle je požadavek jejich systémové konformity. To znamená, že je zapotřebí, aby v každém systému byly používány pouze takové nástroje, které jsou s tímto systémem v souladu. Např. v tržním systému by neměl být používán systém centrálně řízených cen. Jiným pravidlem, které je třeba při volbě nástrojů hospodářské politiky zohlednit, je Tinbergenovo pravidlo, které říká, že země potřebuje tolik nástrojů, kolik má nezávislých cílů. Má-li země dva cíle hospodářské politiky, potřebuje k jejich dosažení alespoň dva nezávislé nástroje.

1.5 Teoretické zdroje hospodářské politiky V této části opustíme různé definice a klasifikace a provedeme stručný přehled ekonomických učení a jejich hospodářskopolitických doporučení, ze kterých pak vycházela či vychází praktická hospodářská politika. Hospodářská politika jako vědní disciplína je relativně nový obor, vždyť její vznik podnítila až Velká deprese na přelomu 20. a 30. let a její rozvoj urychlil rozmach státního intervencionismu, inspirovaný Keynesovým ekonomickým učením po druhé světové válce. Do té doby byl stát řadovým účastníkem trhu (jako každý jiný subjekt), a proto nebylo potřeba speciálně formulovat postavení a úlohu státu v hospodářství země. Nicméně zárodečné formy teorie a praxe hospodářské politiky existovaly již dříve. V 17. a 18. století převládalo v západní Evropě merkantilistické ekonomické myšlení. Merkantilismus považujeme za první intervencionistický směr hospodářské politiky. Jde však spíše o soustavu ekonomických doktrín nežli o ucelený směr ekonomického myšlení. Merkantilisté byli přesvědčeni, že stát musí hrát v ekonomice aktivní a dominantní úlohu. Domnívali se, že zdroj bohatství spočívá v hromadění drahých kovů, zejména prostřednictvím politiky aktivní obchodní bilance. To vedlo k ochranářské obchodní politice, k potlačování konkurence a podnikatelské iniciativy. Stát reguloval zahraniční obchod a uděloval souhlas s existencí monopolů. První kompaktní školu ekonomického myšlení představuje fyziokratismus. Největší popularity dosahovalo toto učení v 60. letech 18. století. Fyziokraté jsou z hlediska hospodářské politiky pokládáni za průkopníky liberální koncepce. Jejich nejvýznamnější myšlenkou bylo poznání, že v hospodářství a v celém společenském zřízení existuje přirozený a na vůli lidí nezávislý řád, kterým se vlády a jednotlivci ve společnosti musí řídit; člověk jedná podle svých přirozených osobních zájmů a je omezován jedině zájmy a právy ostatních svobodných jedinců a nikoliv vůlí státníků a vládců. Fyziokraté razili heslo „laissez faire, laissez passer“, z něhož vyplývá požadavek, aby se stát zdržel všech přímých intervencí. Na rozdíl od merkantilistů prosazovali koncepci svobodného obchodu (free trade). Teoretické zdůvodnění ekonomického liberalismu (uvnitř i v oblasti zahraničního obchodu) představuje klasická škola politické ekonomie reprezentovaná zejména A. Smithem, T. R. Malthusem, D. Ricardem, J. B. Sayem a J. S. Millem. Stěžejním ideovým zdrojem klasické školy bylo (zejména u A. Smithe) učení o přirozeném, liberálním řádu J. Locka a D. Humea. A. Smith sám je považován za zakladatele vědy dodnes nazývané „politická ekonomie“. V jeho díle vzniká dnes již bájná věta o „neviditelné ruce trhu“, která všechny individuální činnosti slaďuje do přirozeného řádu: jestliže každý člověk sleduje svůj individuální zájem, bude automaticky prosperovat celá společnost. Kromě individuální touhy každého jedince po zbohatnutí považoval za velmi důležitou dělbu práce a svobodný obchod nejen v rámci státu, ale i v mezinárodním měřítku. Největším přínosem klasiků

Merkantilismus

Fyziokratismus

Klasická škola politické ekonomie

19

1. Teorie hospodářské politiky

pro hospodářskou politiku byl jejich názor na vztah státu a trhu. Úloha státu měla být omezena na tyto tři funkce: ■ poskytování základních veřejných prací, ■ vynucování práva a pořádku (spravedlnost), ■ zajištění obranyschopnosti země. Vláda měla garantovat vlastnická práva a vynutitelnost smluv a chránit ekonomické a politické svobody jednotlivců. Z hlediska hospodářské politiky je dále třeba zmínit ještě jeden koncept klasické školy, a to Sayův zákon, který se populárně interpretuje rčením, že „nabídka si vytváří poptávku“. To znamenalo, že problém nedostatečné poptávky stál až do třicátých let dvacátého století (nástup tzv. keynesiánské revoluce) mimo zájem ekonomů. Úkol

Neoklasická ekonomie

J. M. Keynes

Teorie plánování

Monetarismus

Ordoliberalismus

20

Jak se odlišují představy klasiků politické ekonomie od povinností, které jsou vládě všeobecně připisovány dnes? Existuje nějaká významná povinnost vlády, kterou klasikové přehlédli? Na tradice klasické školy navázali představitelé neoklasické ekonomie, která si udržela výsadní postavení až do Velké deprese ve 30. letech minulého století. Je pro ni charakteristická dominantně mikroekonomická orientace. Neoklasická ekonomie se hlásí k tradici odmítání větší angažovanosti státu v ekonomice v duchu „malého státu“ svých předchůdců a představuje tak základ moderního ekonomického liberalismu. Skutečný zrod hospodářské politiky je spojen se vznikem nové ekonomické teorie J. M. Keynese. Pro hospodářskou politiku je důležité Keynesovo odmítnutí Sayova zákona. Tržní ekonomika podle něj není schopna vytvořit dostatečnou agregátní poptávku. Důsledkem je, že ekonomická rovnováha se realizuje při neplném využití disponibilních zdrojů, což se projevuje v existenci nedobrovolné nezaměstnanosti. To je důvodem pro intervence státu do výše agregátní poptávky tak, aby bylo zajištěno maximální využití všech výrobních zdrojů. Základními nástroji hospodářské politiky mají být: ■ fiskální politika využívající pro stimulaci agregátní poptávky výdajovou i příjmovou část státního rozpočtu i za cenu toho, že ve fázi recese dojde k deficitnímu financování, ■ politika „levných peněz“ (dlouhodobé udržování nízkých úrokových měr). Praktická aplikace těchto nástrojů v hospodářské politice vyspělých zemí po druhé světové válce měla dva zásadní důsledky: růst deficitů státních rozpočtů (a tím i růst státních dluhů) a růst inflace, což se projevilo zejména v polovině 70. let minulého století. Specifickou, a do jisté míry i extrémní, ukázkou intervencionismu je teorie plánování. Její nejradikálnější forma, národohospodářské (centrální) plánování, se rozvíjela po Říjnové revoluci v Rusku a po druhé světové válce v tzv. bloku socialistických zemí. Existence společenského vlastnictví samo o sobě vyvolává nutnost plánovat. V systému národohospodářského plánování jsou zlikvidovány tržní vztahy a jednotlivé funkce trhu jsou nahrazeny centrální rozhodovací autoritou (blíže viz subkapitola 5.1.2). Reakcí na keynesiánství byl vznik celé řady ekonomických teorií, my zde zmíníme monetarismus a ordoliberalismus. Monetaristé (jejichž učení se začíná rozvíjet ve druhé polovině 20. století a nejznámějším představitelem je Milton Friedman) byli tvrdými odpůrci keynesiánské hospodářské politiky; důraz kladli na automatické tržní mechanismy, které jsou samy schopny udržovat ekonomiku ve stavu optimálního využívání zdrojů, a tedy odmítají přílišné zásahy státu do ekonomiky. Hospodářská politika v jejich pojetí má mít podobu stálých pravidel, která vytvoří stabilní rámec pro působení tržních sil; jedním z nich je pravidlo stálého tempa růstu peněžní zásoby, podle něhož by peněžní zásoba měla růst proporcionálně s růstem potencionálního produktu. Odlišná teorie hospodářské politiky vznikla ve 30. letech 20. století na univerzitě ve Freiburgu – ordoliberalismus (hlavním teoretikem této ekonomické školy byl Walter

Eucken). Stát má v pojetí ordoliberálů vytvářet řád – právně institucionální řád, který je pro fungování svobodných trhů nepostradatelný a který se sám od sebe nevytvoří. Nejde tedy o klasický laissez- faire. Hospodářská politika by měla co nejméně omezovat ekonomickou svobodu a prostřednictvím antimonopolního zákonodárství podporovat hospodářskou soutěž. Ordoliberalismus se stal základem sociálně tržního hospodářství (jež by se dalo zjednodušeně definovat jako spojení ekonomické svobody se sociálními jistotami), které bylo v Německu po druhé světové válce úspěšně uplatněno. Jako poslední teoretický zdroj formování teorie hospodářské politiky zmiňme teorii veřejné volby. Její základní tezí je, že politikové jsou lidé, kteří sledují zájem nikoliv celé společnosti, nýbrž svůj vlastní. Proto politici a byrokracie v hospodářské politice prosazují hlavně taková opatření, která jsou v jejich vlastním zájmu. Součástí této teorie je i analýza chování zájmových skupin a lobbyismus. Hlavním představitelem této školy je James Buchanan. Její význam pro hospodářskou politiku spočívá hlavně v posílení argumentace proti narůstání státního intervencionismu. Proto doporučuje omezení moci státních úředníků a jasné ústavní vymezení pravomocí vlády, které by měly být co nejmenší.

Teorie veřejné volby

Z výše uvedeného vyplývá, že během vývoje ekonomické teorie se začaly profilovat dvě skupiny názorů na roli státu v ekonomice. Na základě toho pak rozlišujeme: ■ liberální hospodářskou politiku (minimální zásahy státu do ekonomiky), ■ intervencionistickou hospodářskou politiku (výrazné státní zásahy do ekonomiky). Pro shrnutí si uvedeme teorie, z nichž vychází liberální hospodářská politika: ■ učení fyziokratů, ■ klasická škola politické ekonomie, ■ neoklasické teorie a školy z ní vycházející, ■ monetarismus. Mezi teoretické zdroje, na základě kterých se formovala intervencionistická hospodářská politika, patří: ■ učení merkantilistů, ■ keynesiánství a školy z tohoto učení vycházející, ■ teorie plánování. Na závěr této části se vraťme k rozporným názorům mezi keynesiánci a monetaristy. Odlišnost jejich názorů se v hospodářské politice projevuje v mnoha směrech a oblastech. Ty nejdůležitější jsou shrnuty v následující tabulce:

21

1. Teorie hospodářské politiky

Oblast

Keynesiánci

Monetaristé

Teoretické východisko

Y=C+I+G

MV = Y (Y = P . Q)

Charakter stabilizační politiky

převážně fiskální

převážně monetární

rozpočtový rok

operativní rozhodování

přímá vazba na politický cyklus

není přímá vazba

podpora aktivistické politiky

odmítání

Charakter opatření

diskreční opatření

tvorba fixních pravidel

Charakter rozpočtu

cyklicky vyrovnaný

každoročně vyrovnaný

pozvolný

strmý

Časový aspekt stabilizace Politické souvislosti Zásahy vlády

Sklon křivky agregátní nabídky

Tab. 1-1 Keynesiánský a monetaristický přístup k hospodářské politice. Zdroj: Slaný, Žák (1999).

1.6 Hospodářskopolitické koncepce V předcházejících částech jsme se seznámili s cíli, nástroji a nositeli hospodářské politiky. Otázkou ale zůstává, které cíle je záhodno preferovat před jinými a které nástroje k tomu použít. Toto rozhodování není nahodilé, nýbrž je ovlivněno (vedle jiných okolností, které byly zdůrazněny dříve) určitou hospodářskopolitickou koncepcí, ze které vláda vychází.

Liberální HP koncepce

Hospodářskopolitická koncepce je soubor názorů, které orientují aktéry hospodářské politiky při výběru cílů a nástrojů. Existují tři základní hospodářskopolitické koncepce: ■ liberální, ■ intervencionistická, ■ marxistická. Liberální hospodářskopolitická koncepce předpokládá, že tržní ekonomika je v zásadě stabilní systém, takže státní intervence jsou nežádoucí. Zdůrazňuje, že: ■ trh zajišťuje optimální alokaci zdrojů, ■ sledování individuálních zájmů každého subjektu přináší užitek celé společnosti, protože existuje harmonie individuálních a společenských zájmů, ■ tržně orientovaná společnost má řadu předností: zvyšuje podnikavost, iniciativu, pružnost, dynamiku ekonomických subjektů a představuje tak progresivní hospodářský systém. Role státu v ekonomice je zredukována na: ■ vnitřní a vnější bezpečnost, ■ ochranu vlastnických práv, ■ ochranu rámcových podmínek nutných pro správné fungování trhu (ochrana konkurence, fungující peněžní trh, péče o určité veřejné statky – např. školství). Z této hospodářskopolitické koncepce vychází neoliberální (neokonzervativní) hospodářská politika uplatňovaná od 80. let. Její hlavní rysy lze stručně popsat takto: ■ hlavní prioritou mezi hospodářskopolitickými cíli je úsilí o udržení stabilní cenové hladiny a vnější ekonomické rovnováhy, ■ úkolem hospodářské politiky není regulace agregátní poptávky, ■ upřednostňovány jsou nástroje monetární politiky, ■ hospodářskopolitická opatření jsou orientována na střední nebo dlouhé období,

22

■

hlavním úkolem hospodářské politiky je formulace a dodržování stabilních pravidel (konstantní tempo růstu peněz v oběhu, vyrovnaný státní rozpočet).

Příklad Z liberální hospodářskopolitické koncepce vycházela např. hospodářská politika Velké Británie po nástupu M. Thatcherové v r. 1979. Nová strategie se orientovala především na snížení váhy státního rozpočtu v ekonomice a snížení daňového zatížení. Dalším významným cílem se stala přestavba peněžní politiky podle monetaristických zásad. Došlo k přenesení těžiště makroekonomické regulace z krátkodobého horizontu (ad hoc opatření) na horizont střednědobý (prosazování pevných pravidel hry). Dalším prvkem nové strategie se dále stala deregulace státních aktivit a postupná privatizace poměrně rozsáhlého státního sektoru v průmyslu. Zmínit je třeba také omezení moci odborů, které do té doby brzdily potřebné strukturální změny v britské ekonomice. Podle intervencionistické hospodářskopolitické koncepce existuje řada oblastí, kde trh selhává, čímž se otevírá relativně široký prostor pro intervence státu: ■ externality, ■ veřejné statky, ■ udržování konkurence, ■ nerovnoměrné rozdělení důchodů a majetku, ■ životní rizika (pracovní úrazy, ztráta pracovního místa atd.), ■ existence nerovnovážných stavů v tržní ekonomice.

Intervencionistická HP koncepce

Intervencionistická koncepce se v podobě praktické hospodářské politiky projevovala zhruba od 30. do 70. let minulého století; jejím ideových zdrojem bylo, jak známo, Keynesovo ekonomické učení. Pro přehlednost shrneme ještě hlavní rysy této koncepce: ■ ■ ■ ■

hospodářskopolitickým cílem je plná (vysoká) zaměstnanost a hospodářský růst, zaměření na regulaci poptávky v ekonomice, preferování nástrojů fiskální politiky, orientace na krátkodobý časový horizont.

Úkol Na základě výše uvedeného posuďte, ze kterých hospodářskopolitických koncepcí (při vědomí zjednodušenosti jejich dělení) vycházely české polistopadové vlády. V marxistické hospodářskopolitické koncepci je trh nahrazen příkazovým systémem, který budeme charakterizovat v kapitole pojednávající o koordinaci ekonomiky.

1.7 Informace pro hospodářskou politiku V této části stručně pojednáme o tom, na základě jakých informací se hospodářskopolitičtí aktéři rozhodují. Jakékoliv rozhodování je vlastně procesem zpracování informací. Potřebné informace pro rozhodování v hospodářské politice shromažďuje soustava hospodářské a sociální statistiky, jejíž základ tvoří systém národních účtů. Jeho význam spočívá v těchto oblastech: ■ je zdrojem informací o makroekonomických charakteristikách dané ekonomiky, a tedy základním zdrojem pro makroekonomickou analýzu, ■ vytváří základ pro makroekonomické modelování a prognózování, ■ umožňuje mezinárodní srovnávání. Důležitým zdrojem informací pro formulaci hospodářské politiky je makroekonomická analýza. Ta zkoumá vývoj ekonomiky jako celku, hodnotí účinnost makroekonomické politiky a dává hospodářskopolitická doporučení. Hlavní oblasti makroekonomické analýzy jsou: ■ ekonomický růst a ekonomická úroveň země, ■ vývoj agregátní poptávky, ■ vnitřní rovnováha,

Systém národních účtů

Makroekonomická analýza

23

1. Teorie hospodářské politiky

zahraniční obchod a vnější rovnováha, zaměstnanost a trh práce. Na makroekonomickou analýzu navazuje makroekonomická prognóza. Makroekonomické prognózy obsahují především budoucí vývoj makroekonomických agregátů, jako je HDP, spotřeba, investice, zahraniční obchod, zaměstnanost, dále vývoj inflace a platební bilance. Jsou většinou zpracovávány variantně a přinášejí další důležité informace pro hospodářskopolitické rozhodování. Z hlediska časového rozlišujeme prognózy: ■ krátkodobé (konjunkturní) zpracovávané na období 1-24 měsíců, které jsou zaměřeny na poznání hospodářského cyklu, ■ střednědobé jsou zaměřeny na předvídání střednědobých tendencí ekonomického růstu a na strukturální změny (zpracovávají se na 2-5 let), ■ dlouhodobé (nad 5 let) mají podobné zaměření jako předcházející typ prognóz; jejich spolehlivost s délkou období však klesá, a proto se zaměřují na postižení hlavních tendencí a faktorů vývoje. ■ ■

Makroekonomická prognóza

1.8 Možnosti hospodářské politiky Hospodářskopolitické rozhodování není bezproblémovým aktem; výsledkem procesů zmíněných v předchozích částech nemusí být optimální hospodářská politika. Je nutné si uvědomit, že hospodářská politika má své určité možnosti. Ty jsou závislé na tom, jak je společnost organizována. Společnost může být organizována jako: ■ despotická, ■ anarchická, ■ demokratická. Pro posouzení možností hospodářské politiky v jednotlivých společenských formách budeme využívat hodnocení ve třech rovinách: nejvyšší (maximální využití možností), střední (průměrné využití) a nejnižší (minimální využití možností). Toto hodnocení budeme ještě zkoumat ve dvou úrovních: na úrovni společenské a na úrovni individuální. Skutečné možnosti hospodářské politiky jsou pak dány průnikem teoretických možností (neboli rozsahu uplatnění teoretických poznatků pro hospodářskou politiku) a praktických možností (možnosti praktické hospodářské politiky). V despotické společnosti (diktatuře) jsou teoretické možnosti minimální, protože v tomto společenském uspořádání neexistuje dialog při formulování cílů, neexistují ani kontrolní mechanismy. Teoretické poznatky jsou proto využívány jen ve velmi malém rozsahu. Praktické možnosti jsou na celospolečenské úrovni maximální (pravomoce diktátora jsou neomezené), na individuální úrovni minimální (jakákoliv individuální iniciativa je potlačována). Anarchickou společnost můžeme charakterizovat jako bezvládí, kdy základní myšlenkou je dosažení společenského zřízení bez vlády jednoho člověka nad druhým. Teoretické možnosti hospodářské politiky jsou proto neomezené (anarchie neklade žádné překážky rozvoji teorie). V praktické hospodářské politice jsou na celospolečenské úrovni možnosti minimální (v bezvládí není možné koordinovat jednotlivé kroky hospodářské politiky), na úrovni individuální samozřejmě maximální. V demokratické společnosti je zabezpečena účast lidí na jejím řízení. To znamená, že teoretické i praktické možnosti jsou podmíněny souhlasem většiny (společenským konsensem). Díky tomu jsou možnosti teoretické a praktické hospodářské politiky na střední úrovni.

24

1.9 Meze hospodářské politiky Již bylo uvedeno, že dominantním nositelem hospodářské politiky je vláda. Doposud jsme se zabývali hospodářskou politikou, aniž bychom připustili možnost vládního selhání. Tento termín se začíná v ekonomické literatuře objevovat až s monetaristickou reakcí na keynesiánství. Vládní selhání jsou označením stavu, kdy vládní rozhodnutí způsobují poruchy v přirozeném vývoji tržního mechanismu. Projeví se v neadekvátní, a tudíž neúčinné hospodářské politice. Mezi základní druhy (oblasti) vládních selhání patří: ■ zájmy a schopnosti politiků a byrokracie, ■ časová zpoždění v hospodářské politice, ■ souvislosti ekonomického a politického cyklu, ■ vztah politiků k ekonomické teorii, ■ nevyužití politického kapitálu. 1.9.1 Zájmy a schopnosti politiků a byrokracie S byrokracií se můžeme setkat ve všech velkých organizacích: ve velkých podnicích, institucích, odborech, zejména však u vlády. Byrokratická složka představuje výkonný aparát, který má uvádět do života hospodářskopolitická rozhodnutí přijatá vládou a parlamentem. Vládní selhání spojené s existencí byrokracie má v zásadě dvě podoby: prosazování svých vlastních zájmů, nekvalifikovanost vládních úředníků. Vládní selhání v důsledku prosazování vlastních zájmů byrokracie vyplývá z toho, že byrokrat je člověk maximalizující svůj užitek, získá-li maximum výhod pro sebe (plat, nepeněžní požitky z úřadu, moc, prestiž, postavení, rozsah kompetencí, ale zároveň co nejširší možnost delegovat výkon činnosti úřadu na podřízené či jiné pracovníky, atd.). Skutečnost, že vládní úředníci nenesou náklady svých vlastních rozhodnutí, vede k malé pozornosti věnované nákladové stránce a k plýtvání s penězi daňových poplatníků. ■ ■

Prosazování vlastních zájmů

Příklad O efektivnosti nakládání s penězi daňových poplatníků vládními byrokraty vypovídá následující příklad. Na základě rozhodnutí vlády z jara 2001 Ministerstvo školství spustilo projekt Internet do škol. Generální dodavatel (konsorcium firem AutoCont a Český Telecom) dostal 4,5 mld. Kč, aby vybavil školy počítači a připojil je na internet. Jedno počítačové místo budované generálním dodavatelem vychází na 175 tisíc korun. Běžná cena počítače s monitorem je přitom kolem 30 000 Kč. Velká škola, která má to štěstí, že dostane počítače v první vlně, má dostat 10 počítačů, server, tiskárnu, vše včetně tříletého servisu, údržby sítě a připojení na internet. To celé přijde v průměru na 1 750 000 Kč. Za takové peníze se dá koupit 30 značkových počítačů, servery, tiskárny, kabeláž i připojení pevnou linkou na tři roky, to všechno při běžných cenách bez jakýchkoli slev! A jak se chovají politici? Mimo trhů zboží, práce, kapitálu (a dalších) existuje i společenský trh, kde tržní konkurenci nahrazuje konkurence politických stran a preference spotřebitelů nahrazují preference voličů. Politici vstupují na tento společenský trh s cílem maximalizovat voličské hlasy a zajistit si tak (znovu)zvolení. Důsledkem je, že politici přijímají opatření, která nemusí být vždy ekonomicky efektivní. Tato maximalizace užitku byrokratů a politiků vede k dobývání renty (rent-seeking), tedy k odklonu politiků a byrokracie od obecně prospěšných cílů k neproduktivním činnostem zájmových a lobbyistických skupin, a tím i ke ztrátě efektivnosti. Příklad Představme si, že vláda ve snaze chránit například domácí producenty cukru omezí jeho dovoz ze zahraničí tím, že stanoví maximální dovozní kvótu. Na tuto dovozní kvótu pak vydává obchodníkům dovozní povolení (licence). Co se stane s cenou cukru na domácím trhu? Ta se samozřejmě zvýší a vznikne rozdíl mezi nižší zahraniční cenou a vyšší domácí cenou cukru. Majitel dovozní licence může realizovat čistý zisk (zisk vyplývající

25

1. Teorie hospodářské politiky

Nekvalifikovanost

ze vzácnosti – rentu), a tak není divu, že o jejich získání bude velký zájem; začíná proces dobývání renty. Dobyvatelé renty jsou ochotni nést značné náklady na získání této výsady, a to až do výše renty. Tyto náklady mají podobu nákladů na kontaktování politiků a vlivných státních úředníků, kteří o udělení daných výsad rozhodují, náklady na lobbování, mnohdy i náklady na uplácení. Neefektivnost těchto nákladů spočívá v tom, že tyto zdroje by mohly být produktivněji využity jinde. Odhaduje se, že v některých zemích je 15 až 20 % národního důchodu utráceno právě na činnosti spjaté s dobýváním renty. Druhá podoba vládního selhání je způsobena nekvalifikovaností byrokratů (ale i politiků), což se projevuje především: ■ neschopností administrativy při rozhodování ve všech fázích procesu tvorby hospodářské politiky a rozhodovacího procesu vůbec, ■ nedostatkem informací pro rozhodování, ■ neschopností správně vyhodnotit i ty informace, které jsou pro rozhodování k dispozici. 1.9.2 Časová zpoždění v hospodářské politice Každé hospodářskopolitické rozhodnutí se skládá z několika fází, přičemž každá fáze je doprovázena určitým časovým zpožděním. Rozeznáváme čtyři základní fáze hospodářskopolitického rozhodování: 1. Diagnóza hospodářskopolitické situace 2. Plánování (promýšlení a příprava hospodářskopolitického kroku) 3. Rozhodnutí a přijetí opatření 4. Kontrola. Ve fázi diagnózy se zjišťuje, do jaké míry narůstá vážný ekonomický problém, nebo jde-li pouze o krátkodobé vybočení z příznivého trendu. Vláda srovnává skutečnou situaci se stavem žádoucím. Jestliže se tyto dva stavy liší, otevírá se prostor pro hospodářskopolitický zásah. Této fázi odpovídá zpoždění poznávací, které vyjadřuje časovou mezeru mezi vznikem potřeby zásahu a momentem, kdy si to vláda uvědomila. Na základě předchozí diagnózy musí vláda naplánovat, jakými přístupy se při odstraňování daného problému bude řídit; přitom musí vymezit všechna možná řešení, která jsou v souladu se zastávanou hospodářskopolitickou koncepcí. Další krok v této fázi plánování je spojen s výběrem vhodných nástrojů, pomocí nichž je možno danou situaci řešit. Této fázi odpovídá zpoždění plánovací. Ve fázi rozhodnutí vláda definitivně rozhodne, která konkrétní opatření a které konkrétní nástroje k řešení daného problému budou použity. Toto konečné rozhodnutí vlády může mít podobu zákona, vládního nařízení nebo jiné právní normy. Časové zpoždění, které odpovídá fázi rozhodnutí, označujeme jako rozhodovací (administrativní). Ve fázi kontroly je nutné sledovat a kontrolovat, s jakým výsledkem se vládní opatření setkala a opětně se porovnává skutečnost se záměry. Od okamžiku rozhodnutí dochází ještě ke dvěma typům zpoždění – tzv. vnější časová zpoždění, které již vláda přímo ovlivnit nemůže: ■ realizační zpoždění – vyplývá z toho, že určitý čas trvá, než se veškeré informace dostanou k těm subjektům, ke kterým je směrováno, ■ účinnostní zpoždění – odpovídá době reakce ekonomických subjektů na nově vzniklou situaci. Časová zpoždění považujeme za vládní selhání především z důvodu neefektivnosti, která vzniká v důsledku nesouladu okamžiku, kdy je změna nutná a kdy reálně nastane. 1.9.3 Souvislosti ekonomického a politického cyklu Z hlediska časového vedle sebe stojí dva cykly – ekonomický cyklus a cyklus politický. Ekonomický cyklus znáte z makroekonomie a není třeba jej zde blíže vysvětlovat. Na rozdíl od hospodářského cyklu je politický cyklus jednoznačně vymezen termínem voleb. Je založen na předpokladu, že vláda maximalizuje vlastní užitek (ve formě maximalizace

26

voličských hlasů), a proto provádí nepopulární opatření ihned po volbách, zatímco před volbami realizuje opatření populární. Pokud je ekonomický a politický cyklus v souladu (tzn. po volbách je ekonomika v konjunktuře a je třeba provést restrikci a před dalšími volbami je v recesi a je třeba provést expanzi), tak k vládnímu selhání nedochází. Nesoulad politického a ekonomického cyklu však nutně vede k provádění neadekvátních a neefektivních opatření vlády a dochází ke stejným důsledkům jako v případě existence časových zpoždění. Příklad Z hlediska politicko-ekonomického cyklu je nejdostupnějším nástrojem fiskální politika. Je totiž pod přímou kontrolou vlády. To se potvrdilo i v období před volbami v r. 2002 – vzpomeňte na četná výjezdní zasedání vlády a desetimiliardové přísliby jednotlivým krajům, uzavření pro stát nevýhodné smlouvy (bez výběrového řízení) na výstavbu ostravské dálnice D47, atd. 1.9.4 Vztah politiků k ekonomické teorii Vládní selhání může nastat, pokud u politiků existuje nepoměr v přístupu k teorii a praxi. Dominantnost teoretického přístupu politiků k hospodářské politice se může projevit ztrátou citu pro hranice možného použití nástrojů a lpěním na proklamovaných zásadách bez jejich prověření praxí. Převažuje-li naopak pragmatismus, může to vést ke konzervování současného stavu, neschopnosti se poučit a opakování starých chyb. 1.9.5 Nevyužití politického kapitálu Politickým kapitálem rozumíme možnost nově zvolené vlády provádět nepopulární opatření bez větších politických následků a sociálních pnutí, protože od ní nejsou požadovány měřitelné ekonomické výsledky. Možnost selhání vlády tkví v promrhání tohoto kapitálu – propásnou-li politikové dobu, kdy disponují politickým kapitálem pro uskutečnění nepopulárních opatření, bude těžké později, až tento politický kapitál vyprchá, žádoucí změny uskutečnit. Pojem politický kapitál se začal používat v souvislosti s rychlostí transformačních procesů v zemích střední a východní Evropy. Příklad Liberálně-konzervativní vlády se v první polovině 90. let, když disponovaly nemalým politickým kapitálem, zdráhaly přistoupit k velmi nepopulárnímu, leč z hlediska fungování trhu s byty nevyhnutelnému kroku – deregulaci nájemného. Dnes vidíme, jak je těžké, ne-li nemožné tento krok prosadit.

Shrnutí kapitoly 1. Hospodářská politika je činnost, při níž vláda používá určitých nástrojů, aby ovlivnila ekonomický a sociální vývoj dané země, přičemž se snaží dosáhnout určitých cílů. Dvě základní oblasti hospodářské politiky tvoří makroekonomická a mikroekonomická hospodářská politika. 2. Základním cílem hospodářské politiky je maximalizace blahobytu. Problematičnost definice tohoto pojmu vede k tomu, že se odkazuje na tzv. základní společenské hodnoty. Prostředkem k jejich dosažení jsou tzv. tradiční cíle hospodářské politiky. 3. Nositeli hospodářské politiky mohou být státní i nestátní instituce i neformalizované skupiny. Jejich společným znakem je jejich aktivní podíl na tvorbě, provádění a kontrole hospodářské politiky. 4. Nástroje hospodářské politiky jsou velmi různorodé. Pro jejich volbu v konkrétním případě je důležitý jejich vztah ke sledovaným cílům. 5. Hospodářská politika jako vědní disciplína vznikla jako důsledek aplikace Keynesovy teorie na Velkou depresi.

27

1. Teorie hospodářské politiky

6. Teoretické zdroje hospodářské politiky vytvářejí v historickém kontextu dvě skupiny názorů – intervencionistickou a liberální hospodářskou politiku. 7. Základními zdroji informací pro hospodářskou politiku jsou systém národních účtů, makroekonomická analýza a makroekonomická prognóza. 8. Hospodářská politika má své možnosti. Z hlediska chování vlády známe anarchickou, despotickou a demokratickou společenskou formu, které různě řeší soulad teorie a praxe hospodářské politiky. 9. Vládní selhání snižuje účinnost hospodářské politiky a projevuje se zejména v prosazování zájmů byrokracie a v jejich schopnostech, v časových zpožděních, v existenci ekonomicko-politického cyklu, ve vztahu politiků k ekonomické teorii a v nevyužití politického kapitálu.

Otázky k zamyšlení 1. Jak rozumíte pojmu hospodářská politika? Jaké zahrnuje základní oblasti a jak se tyto člení? 2. Uveďte základní možnosti vztahů mezi cíli hospodářské politiky včetně příkladů. 3. Jak probíhá proces stanovování cílů hospodářské politiky? 4. Které znáte nositele hospodářské politiky? A jak se podílejí na procesu formulování, realizace a kontrole hospodářské politiky? 5. Jaké požadavky by měly nástroje hospodářské politiky splňovat, aby bylo dosaženo stanoveného cíle? 6. Ze kterých ekonomických teorií vychází liberální hospodářská politika? 7. Jaké jsou hlavní rozdíly mezi liberální a intervencionistickou hospodářskopolitickou koncepcí? 8. Posuďte možnosti hospodářské politiky v jednotlivých společenských formách. 9. Co tvoří cílovou funkci byrokrata a politika? 10.Charakterizujte základní fáze hospodářskopolitického rozhodování. 11. Kdy považujeme vztah politického a ekonomického cyklu za selhání vlády? 12.Jak podle vašeho názoru české polistopadové vlády hospodařily s politickým kapitálem?

POT Témata elaborátů (POTů) budou posluchačům zadány v úvodní přednášce, a to k aktuálním otázkám a klíčovým tématům hospodářské politiky ČR a EU. Posluchači zpracují za semestr dva elaboráty. Rozsah 3 – 4 strany formátu A/4 včetně bibliografických údajů Termín zpracování dle harmonogramu studia na adresu [email protected]

28

Způsob studia Základní literatura ■

SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003. (subkapitoly 2.2, 2.3 a 2.4)

Doporučená literatura ■

KADEŘÁBKOVÁ, A., SPĚVÁČEK, V., ŽÁK, M. Růst, stabilita a konkurenceschopnost: aktuální problémy na cestě do EU. Praha: Linde, 2003. (oddíl I, kapitola 3)

■

SPĚVÁČEK, V. a kol. Transformace české ekonomiky. Politické, ekonomické a sociální aspekty. Praha: Linde, 2002. (oddíl I, kapitola 3)

29

1. Teorie hospodářské politiky

30

Destabilizační prvky a cíle stabilizační politiky ■ Fiskální politika ■ Monetární politika ■ Vnější hospodářská politika ■

Stabilizační politika

2. 31

2. Stabilizační politika

Cíl kapitoly Cílem kapitoly je seznámit se s postavením a významem stabilizační politiky v rámci hospodářské politiky státu. Existuje řada faktorů, které destabilizují ekonomické prostředí a vytvářejí tak prostor pro vládní stabilizační politiku. V dalších subkapitolách jsou přiblíženy dva hlavní nástroje, kterými mohou vlády stabilizaci provádět – fiskální a monetární politika. V současném světovém hospodářství, kdy každá ekonomika je vystavena vlivům vnějšího prostředí, je třeba formulovat vnější hospodářskou politiku, a právě té je věnována poslední část této kapitoly.

Časová zátěž ■

11 hodin

2.1 Destabilizační prvky a cíle stabilizační politiky Výkyvy reálného produktu

Ze svých znalostí z makroekonomie už víte, že ekonomický vývoj neprobíhá lineárně (tržní ekonomika se nevyvíjí hladce), ale podléhá výkyvům. Při těchto výkyvech se skutečný produkt odchyluje od potenciálního produktu. Ekonomická teorie přitom rozlišuje výkyvy: ■ strukturální, ■ cyklické. Ke strukturálním výkyvům dochází zejména v důsledku změn preferencí spotřebitelů, nových technických a technologických poznatků a měnící se vzácnosti ekonomických zdrojů. Některá odvětví expandují, jiná upadají – tržní ekonomika se prostřednictvím strukturálních výkyvů adaptuje na novou situaci.

Teorie ekonomického cyklu

Cyklické výkyvy jsou charakterizovány střídáním fází celkového poklesu ekonomiky a jejího následného růstu. Toto kolísání (oscilace) je nežádoucí, protože vyvolává ekonomické problémy (např. v oblasti výrobních kapacit) a sociální náklady (např. náklady spojené s nezaměstnaností). Tyto cyklické výkyvy se označují jako hospodářské cykly. Hospodářská politika, snažící se pomocí svých nástrojů tyto cyklické výkyvy zmírňovat, se nazývá stabilizační politika. Jistě vás napadá otázka, co je příčinou těchto cyklických výkyvů? Bohužel jsme narazili na problém, který není v ekonomické teorii dosud uspokojivě vysvětlen. Existuje celá řada teorií snažící se vysvětlit hospodářské cykly. Obecně je můžeme rozdělit na: ■ monetární teorie, ■ reálné teorie. Monetární teorie cyklu vidí příčiny oscilací ve změnách tempa růstu peněžní zásoby, které pak v ekonomice způsobují poptávkové šoky. Na rozpracování monetárních teorií cyklu se podíleli zejména švédský ekonom Knut Wicksell, představitel rakouské školy F. A. Hayek a monetarista Milton Friedman.

Příčiny ekonomického cyklu

Reálné teorie hospodářského cyklu spatřují příčiny cyklických pohybů v reálných silách, jako jsou investiční nebo inovační vlny. K představitelům těchto teorií patří např. J. M. Keynes a J.A. Schumpeter. Další kritérium příčin hospodářského cyklu zkoumá, zda výkyvy způsobují faktory: ■ exogenní (vnější), ■ endogenní (vnitřní). Exogenní faktory zahrnují impulzy přicházející do ekonomiky zvenčí. Je zřejmé, že čím je ekonomika otevřenější, tím je citlivější na tyto vnější faktory cyklického vývoje. Ty se mohou do dané ekonomiky dostat různými cestami, jako je např. pokles zahraniční poptávky, pokles přílivu kapitálu v důsledku recese v zemi vyvážející kapitál, změny úrokových měr atd.

32

Příklad O tom, že poruchy v jedné ekonomice jsou snadno přenositelné i do ekonomik dalších, svědčí následující příklad. Restriktivní monetární politika v USA v letech 1979 - 82 způsobila razantní zvýšení úrokových sazeb. Ve snaze zabránit masivním přesunům relativně volného kapitálu do USA (který putuje ve směru svého vyššího zúročení) byly i ostatní země nuceny zvýšit své domácí úrokové sazby, což jen prohloubilo jejich domácí recese. Jiné teorie zdůrazňují endogenní příčiny cyklu - tedy příčiny uvnitř ekonomiky samotné. Jde o takové faktory, které vyvolávají tzv. sebegenerující cykly, kdy každá expanze plodí recesi a pokles a každý pokles plodí oživení a expanzi v pravidelných cyklech. Jiné kritérium rozlišuje, zda jde o poruchy: ■ jednorázové nebo ■ soustavné. Existují různé jednorázové nebo nahodilé události, které způsobují cyklické výkyvy ekonomiky. Jako příklad nahodilých impulzů lze uvést významné zvýšení vládních výdajů v důsledku zbrojení, nárůst cen vstupů na světových trzích (např. ropné šoky v 70. letech), přírodní katastrofy a války. Mezi soustavné a systematické procesy způsobující výkyvy ekonomiky můžeme zařadit teorie politicko-ekonomického cyklu, inovační teorie nebo keynesiánskou teorii multiplikátoru-akcelerátoru. Dalším možným kritériem členění příčin hospodářského cyklu je to, zda se projeví: ■ na straně nabídky nebo ■ na straně poptávky. S vysvětlením, že k hospodářským cyklům dochází na nabídkové straně ekonomiky, přišli teoretici reálného ekonomického cyklu. Podle nich nedochází k odchylkám reálného produktu od jeho potenciální úrovně, ale přímo ke kolísání samotného potenciálního produktu. To je způsobeno především změnami výrobních technologií.

Kritéria pro klasifikaci příčin hospodářského cyklu charakter impulsů endogenní (vnitřní) exogenní (vnější) typ impulsů jednorázový soustavný směr působení impulzů ze strany poptávky ze strany nabídky

Obr. 2-1 Příčiny hospodářského cyklu. Zdroj: Urban (1994).

33

2. Stabilizační politika

Konjukturální politika

Příčiny krátkodobých fluktuací ekonomové hledají většinou na poptávkové straně – na výkyvech agregátních výdajů, které pak vyvolávají poptávkové šoky. Změny agregátních výdajů mohou způsobit: ■ posuny spotřební funkce (a tím změny ve spotřebitelských výdajích), ■ posuny ve vládních výdajích a daňové politice, ■ výkyvy investičních výdajů (jedná se o nejméně stabilní složku agregátních výdajů), ■ změny vývozu a dovozu, ■ charakter monetární politiky (její expanzivnost či restriktivnost). Snahou hospodářské politiky je tyto cyklické výkyvy zmírnit či eliminovat. Některé poruchy mohou být krátkodobého charakteru. O jejich zmírnění se snaží konjunkturální politika. Stabilizační politika preferuje spíše střednědobý časový horizont a na rozdíl od konjunkturální politiky má daleko širší cíle. Podmínkou úspěšné stabilizační politiky je včasná realizace správných hospodářskopolitických opatření. Významnou roli zde proto sehrávají informace ve formě tzv. konjukturních indikátorů. Jejich logika vychází z poznání, že určité ukazatele začínají klesat před začátkem recese a naopak růst před počátkem expanze. Konjunkturní ukazatele můžeme obecně rozdělit do tří skupin: ■ předstihové indikátory – napovídají, jakým směrem se bude v blízké budoucnosti ubírat průběh konjunktury (např. počty přijatých zakázek, počty vydaných stavebních povolení), ■ současné indikátory – slouží k popisu právě probíhajícího cyklu (reálný HDP a jeho složky, charakteristiky trhu práce, ceny výrobců), ■ zpožděné indikátory – zaznamenávají doznívání určité cyklické fáze (mzdy, spotřebitelské ceny).

2.2 Fiskální (rozpočtová) politika 2.2.1 Definice, cíle a funkce fiskální politiky Fiskální politika je vědomé využívání veřejných financí (státního rozpočtu) za účelem dosažení stanovených cílů, zejména udržení vyváženého ekonomického růstu a nízké míry nezaměstnanosti. Fiskální politika plní v ekonomice následující funkce: ■ stabilizační (stabilizace ekonomického cyklu, tak jak to bylo popsáno v předchozí subkapitole), ■ alokační (poskytování veřejných statků), ■ redistribuční (zajištění přerozdělení důchodů). Subjektem, který realizuje tento typ hospodářské politiky, je vláda. 2.2.2 Mechanismus působení fiskální politiky Hlavními fiskálními nástroji stabilizační politiky jsou změny vládních výdajů G a změny v daňových příjmech T. V základním rovnovážném modelu AS-AD se působení těchto nástrojů projeví v posunu funkce AD, a to při zvýšení výdajů ze státního rozpočtu či snížení daní směrem vpravo (z AD0 do AD) a v případě snížení vládních výdajů či zvýšení daní vlevo (z AD1 do AD). Posunem vpravo se odstraňuje recesní mezera, posunem vlevo mezera inflační. Tuto situaci znázorňuje obr. 2-2.

34

P

AD1 in fla čn í m e ze ra

AD AD0

rec esn í m e ze ra

Y0

Y*

Y1

Y

Obr. 2-2 Recesní a inflační mezera. Zdroj: Slaný a kol. (2003).

Ve známém modelu 45o můžeme demonstrovat mechanismus fiskální politiky z hlediska působení obou výše uvedených nástrojů. Nejdříve se budeme věnovat změnám vládních výdajů (obr. 2-3). Zde můžeme rozlišit tři alternativy vzájemného vztahu skutečného a potenciálního produktu. V prvním případě (obr. a) je skutečný produkt pod úrovní produktu potenciálního (recesní mezera). Rovnováhy se docílí zvýšením vládních výdajů. Ve druhém případě (obr. b) se skutečný produkt i potenciální produkt sobě rovnají. Jde o rovnovážnou situaci, kde by každá změna ve výdajích vedla k opuštění rovnovážného stavu. V případě třetím (obr. c) je skutečný produkt vyšší než potenciální (inflační mezera). Jde o „přehřátou ekonomiku“, kde snížení vládních výdajů má napomoci snížení skutečného produktu na úroveň produktu potenciálního.

AD G

45o Y0

Y*

Y

a)

35

2. Stabilizační politika

AD

45o Y0 =Y*

Y

b)

AD G

45o Y*

Y0

Y

c) Obr. 2-3 Mechanismus fiskální politiky (vládní výdaje). Zdroj: Slaný a kol. (2003).

Nyní zaměříme naši pozornost na použití změn v příjmech státu (obr. 2-4). Při použití této politiky se nám změna daní (snížení – obr. a) nebo zvýšení – obr. c)) promítne do změn ve spotřebě C a investicích I a nepromítne do vládních výdajů G, které zůstávají konstantní. Funkce celkových výdajů se v tomto případě mění v závislosti na mezním sklonu ke spotřebě a k investicím.

AD

45o Y0

Y* a)

36

Y

AD

45o Y

0

=Y

Y

*

b) A D

45

o

Y

*

Y

0

Y

c) Obr. 2-4 Mechanismus fiskální politiky (změny daní). Zdroj: Slaný a kol. (2003).

Nutno podotknout, že na rozdíl od předcházejících případů změn vládních výdajů není pohyb funkce celkových výdajů pouhým posunutím, ale dochází k jejímu pootočení kolem bodu vzniklého protnutím této přímky s vertikální osou. 2.2.3 Nástroje fiskální politiky Vestavěné stabilizátory a diskreční opatření Nástroje fiskální politiky při plnění stabilizační funkce mohou mít dvojí podobu: ■ vestavěné (automatické) stabilizátory, ■ diskreční opatření. Vestavěné stabilizátory jsou nástroje, které, jestliže byly jednou zavedeny, působí automaticky a nevyžadují žádné další zásahy státu. Znamená to, že automaticky zmírňují cyklické výkyvy ekonomiky. Jejich výhodou je, že mají nulové vnitřní zpoždění. Jedná se především o: ■ mandatorní (ze zákona povinné) výdaje, ■ progresivní daně z příjmu, ■ transferové platby (např. podpory v nezaměstnanosti). Příklad Pokud se ekonomika nachází v recesi, dochází k růstu nezaměstnanosti. Vzestup nezaměstnanosti si vyžádá vyšší transferové platby (podpor nezaměstnanosti a jiných sociálních dávek) ze státního rozpočtu, které (částečně) kompenzují výpadek příjmů domácností, stimulují agregátní poptávku a ekonomiku stabilizují. Stejně tak při progresivní daňové sazbě dochází k posunu příjmů (v recesi příjmy klesají) do nižších daňových pásem

37

2. Stabilizační politika

a pokles příjmů je částečně eliminován poklesem daní. Agregátní poptávka je stimulována a ekonomika se opět stabilizuje. Diskreční opatření jsou jednorázová opatření vlády, které automaticky nevyplývají z přijatých pravidel hry. Jejich charakter je nárazový, časová zpoždění jejich účinku jsou vzhledem ke složitosti legislativních změn často značná, a proto hrozí nebezpečí, že tato opatření ekonomiku destabilizují a ekonomický cyklus prohloubí. Jde například o: ■ změnu daňových sazeb a zavedení nových daní, ■ změnu v jednotlivých položkách vládních výdajů nebo jejich struktury. Státní rozpočet Hlavním nástrojem fiskální politiky je státní rozpočet, resp. fiskální operace na jeho výdajové a příjmové straně v podobě vládních výdajů a daňových sazeb. Příklad

Přístupy k vyrovnanosti státního rozpočtu

Státní rozpočet je centralizovaný peněžní fond, který vytvářejí, rozdělují a používají ústřední orgány státní správy. Státní rozpočet se v ČR sestavuje na jeden kalendářní rok a má podobu zákona. Pokud není zákon o státním rozpočtu přijat, hospodaří se podle rozpočtového provizoria. Státní rozpočet je utvářen v rámci rozpočtového procesu, který se skládá ze sestavování (Ministerstvem financí), projednávání a schvalování (nejdříve ve vládě a poté v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR), resp. kontroly plnění (tzv. státní závěrečný účet schvalovaný v Poslanecké sněmovně). Dále upozorněme na to, že státní rozpočet je sice nejdůležitější, ale nikoliv jedinou částí soustavy veřejných rozpočtů. Do té patří rozpočty místní (krajů a obcí), státní fondy a také rozpočty státních podniků. Fiskální politika úzce souvisí s požadavky, které směřují na udržování vyrovnaného rozpočtu. K problematice udržování vyrovnaného rozpočtu existuje dvojí přístup: ■ přístup každoročně vyrovnaného rozpočtu, ■ přístup cyklicky vyrovnaného rozpočtu. Základní myšlenkou přístupu každoročně vyrovnaného rozpočtu bylo, že stát, stejně jako jednotlivec, nemůže z principu vydávat více než přijímat. Tomuto přístupu je vytýkána především neproveditelnost - při neměnných sazbách daňové příjmy kolísají podle výkyvů národního důchodu, a protože je většina vládních výdajů fixována, sestavit každoročně vyrovnaný rozpočet je nemožné. Další výtkou je to, že každoroční vyrovnanost státního rozpočtu není ani žádoucí - rozpočet je vlastně vestavěným stabilizátorem a kdyby byly každoroční výdaje spjaty s každoročními příjmy, vládní výdaje by byly zbaveny notné dávky vestavěné stability a staly by se destabilizujícím faktorem. Pozitivem tohoto přístupu je, že umožňuje vyhnout se škodlivým důsledkům rozpočtových deficitů a postupnému zvětšování veřejného sektoru.

Typologie deficitů státního rozpočtu

38

S nástupem keynesiánství začíná být uplatňováno pravidlo cyklicky vyrovnaného rozpočtu. V tomto případě vláda udržuje průměrné vládní výdaje na přibližně stejné výši jako průměrnou úroveň příjmů, což nutně neznamená každoročně vyrovnaný rozpočet. Tato koncepce počítala s tím, že v období recese by vláda zvyšovala výdaje, což by znamenalo deficitní rozpočet a v období konjunktury naopak snižovala výdaje, což by vedlo k přebytku státního rozpočtu, aby se vyrovnaly předchozí deficity. Pozitivem tohoto přístupu je, že by byl proveditelnější a neučinil by z vládních výdajů destabilizující sílu. Zkušenosti však ukázaly, že je velmi nesnadné vyrovnat deficity ze „špatných“ let s přebytky z „dobrých“ let v ekonomickém cyklu, a to většinou v neprospěch přebytků. Další problém spočívá v tom, že jakmile se jednou rozpočet dostane do deficitu, je velmi těžké (z důvodu existence politického cyklu) se z něj vymanit. Dlouhodobým výsledkem této koncepce byl často růst státního dluhu. Pokud výdajová stránka státního rozpočtu převyšuje jeho stránku příjmovou, vzniká rozpočtový deficit. Podívejme se nyní na typologii deficitů státního rozpočtu. Rozlišujeme: ■ cyklický deficit - vzniká jako důsledek cyklického vývoje reálného produktu v období recese,

■

strukturální deficit - je způsoben chybnými diskrečními opatřeními fiskální politiky.

Skutečný rozpočtový deficit je pak součtem cyklického a strukturálního deficitu. Příklad (převzato z Kliková, Kotlán, 2003, s. 143-4) Vyjděme z předpokladu, že ekonomika se nachází na úrovni potenciálního produktu a státní rozpočet je vyrovnaný. Najednou se však reálný výstup sníží a ekonomika se ocitne v recesi. Z důvodu poklesu výstupu poklesnou daňové příjmy a vzrostou transferové platby vyplácené novým nezaměstnaným. Vzniká tak cyklický deficit státního rozpočtu. Vláda se navíc bude pokoušet odstranit recesi záměrnými opatřeními ke stimulaci agregátní poptávky a produktu, např. zvýšením vládních výdajů. Vzniká tedy navíc deficit strukturální. Úkol Souvisí současný deficit státního rozpočtu ČR s fází ekonomického cyklu nebo má strukturální charakter? Jde tedy o deficit cyklický nebo strukturální? Existuje ještě jeden způsob dělení deficitu státního rozpočtu, a to na: ■ deficit celkový – rozdíl mezi celkovými příjmy a výdaji bez ohledu na jejich charakter, ■ deficit primární – vyjadřuje rozdíl mezi celkovým deficitem a úroky placenými z veřejného dluhu. Rozpočtový deficit musí být nějakým způsobem financován (kryt). Mezi formy financování rozpočtového deficitu patří: ■ peněžní krytí – vláda si vezme úvěr od centrální banky, což se projeví v růstu monetární báze, a tím i cenové hladiny, a proto je tato praxe v řadě zemí omezena či zakázána; ■ dluhové krytí – jedná se o transformaci deficitu do veřejného dluhu, což je uskutečněno: ■ domácím úvěrem (transformace deficitu do domácího dluhu), který je většinou realizován v podobě vydání státních dluhopisů, ■ zahraničním úvěrem (transformace deficitu do zahraničního dluhu); ■ krytí pomocí zvyšování daní; ■ krytí prostřednictvím prodeje státních aktiv – v tranzitivních ekonomikách je běžné krytí rozpočtových deficitů prodejem státního majetku v privatizaci; ■ krytí deficitu přebytkem z minulých let, což je bohužel málo častý případ.

Rok

Příjmy (mld. Kč)

Výdaje (mld. Kč)

Saldo (mld. Kč)

Podíl salda SR na HDP (%)

1993

358,0

356,9

1,1

0,1

1994

390,5

380,1

10,4

0,9

1995

440,0

432,7

7,3

0,5

1996

482,8

484,4

-1,6

-0,1

1997

509,0

524,7

-15,7

-0,9

1998

537,4

566,7

-29,3

-1,6

1999

567,3

596,9

-29,6

-1,6

2000

586,2

632,3

-46,1

-2,3

2001

626,2

693,9

-67,7

-3,1

2002

705,0

750,8

-45,7

-2,0

2003

699,6

808,7

-109,1

-4,5

Financování deficitu

39

2. Stabilizační politika

2004*

754,1

689,1

-115,0

-4,5

Tab. 2-1 Vývoj státního rozpočtu v ČR. Poznámka: * návrh Zdroj: ČSÚ, MF ČR, vlastní výpočty.

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004 návrh

státní rozpočet - příjmy

537,4

567,3

586,2

626,2

705,0

699,6

754,1

DPH

119,4

138,3

145,9

120,3

118,0

125,6

133,4

spotřební daně

67,8

73,1

70,9

65,7

68,9

72,9

84,2

daň z příjmu právnických osob

51,5

51,3

52,3

70,1

76,9

84,3

84,6

daň z příjmu fyzických osob

36,3

35,1

34,7

77,3

82,1

88,6

95,2

ostatní daně včetně silniční

17,5

19,5

19,9

11,6

12,9

13,5

8,8

clo

13,6

12,0

13,6

10,0

9,8

10,2

4,4

nedaňové příjmy dotace

27,7

16,0

26,4

27,9

73,7

32,2

25,2

pojistné sociálního zabezpečení

203,9

210,9

222,2

242,3

258,5

272,4

292,3

státní rozpočet - výdaje

566,7

596,9

632,3

696,9

750,7

808,7

869,1

sociální dávky

222,8

238,0

256,1

293,3

293,5

316,0

313,4

z toho důchody

165,4

177,9

186,8

200,1

213,7

226,0

232,4

investice

50,5

59,0

60,9

51,4

53,5

63,3

59,9

saldo

-29,3

-29,6

-46,1

-67,7

-45,7

-109,1

-115,0

podíl výdajů SR na HDP (%)

31,1

32,0

32,2

27,5

33,4

31,7

32,1

místní rozpočty - příjmy

161,8

194,8

190,3

195,0

238,3

277,0

285,0

místní rozpočty - výdaje

160,3

176,4

192,7

206,2

247,1

282,0

292,0

Tab. 2-2 Příjmy a výdaje státních a místních rozpočtů (v mld. Kč). Zdroj: Ročenka Hospodářských novin.

Příklad Charakteristickým rysem veřejných rozpočtů od počátku samostatné ČR je předstih tempa růstu sociálních výdajů před tempem růstu daňových příjmů. Výsledkem je, že v rozpočtu na r. 2002 mandatorní výdaje tvořily 82,4 % celkových výdajů státního rozpočtu. Zmiňme nejzávažnější důsledky tohoto vývoje: ■ fiskální politika přestává plnit funkci makroekonomického stabilizačního nástroje a vykazuje spíše procyklické chování, ■ dochází k vytěsňování nejproduktivnějších veřejných výdajů (investice, věda a rozvoj), ■ zvyšují se deficitní tendence státního rozpočtu, což v dlouhodobém horizontu znamená explozivní růst veřejného dluhu.

40

2.2.4 Veřejný dluh Déletrvající deficity státního rozpočtu se projeví v nárůstu veřejného (státního) dluhu. Státní dluh rozdělujeme na: ■ vnitřní (půjčka v tuzemsku, ve vyspělých tržních ekonomikách má převážně podobu státních dluhopisů), ■ vnější (půjčka v zahraničí). Z metodického hlediska se často rozlišuje dluh: ■ hrubý – celkový objem závazků státu bez ohledu na jeho pohledávky, ■ čistý – hrubý dluh po odečtení pohledávek státu. Veřejný dluh můžeme vyjádřit pomocí tzv. dluhového poměru – podílu veřejného dluhu na nominálním hrubém domácím produktu.

750

30,0

700

27,5

650

25,0

mld. Kč

600 550

22,5

500

20,0

450

17,5

400

15,0 %

350 300

12,5

250

10,0

200

7,5

150

5,0

100

2,5

50 0

0,0 1994

1995

1996

1997

1998

1999

Konsolidovaný vládní dluh v mld. Kč

2000

2001

2002

2003

2004

Podíl kons olidovaného vládního dluhu na HDP v %

Obr. 2-5 Vývoj vládního dluhu v ČR. Zdroj: MF ČR.

Pokud v ČR neproběhne reforma veřejných financí, bude podle údajů Ministerstva financí podíl veřejného dluhu na HDP v r. 2006 činit 42 %.

2.3 Monetární (měnová) politika 2.3.1 Definice a cíle monetární politiky Monetární politika je proces, ve kterém se centrální banka prostřednictvím svých nástrojů snaží o dosažení předem stanovených cílů. Klíčovým cílem monetární politiky je zajištění stability kupní síly domácí měny, a to vnitřní (stabilita cenové hladiny) a vnější (stabilita měnového kurzu). Příklad Cíle monetární politiky ČR jsou uvedeny v Ústavě ČR a v zákoně o České národní bance. Podle Ústavy je hlavním cílem činnosti centrální banky péče o stabilitu měny. Poslední novela zákona o ČNB tento cíl zúžila na péči o cenovou stabilitu. Navíc však deklarovala podporu hospodářské politice vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu. Rozumíte dobře pojmu cenová stabilita? V praxi se stabilitou cen rozumí zpravidla nikoli doslova neměnnost cen, ale jejich mírný růst.

41

2. Stabilizační politika

Příklad

Negativní důsledky inflace

ČNB odhaduje, že stabilitě spotřebitelských cen v české ekonomice dlouhodobě odpovídá čistá inflace (skutečná inflace očištěná o vliv regulovaných cen) na úrovni kolem 2 %. Z této představy vychází cílové pásmo v celkové inflaci pro období leden 2002 – prosinec 2005 vyhlášené v dubnu 2001, které ČNB stanovila ve výši 2 – 4 %. Proč je třeba usilovat o cenovou stabilitu? Vysoká a nestabilní inflace má negativní důsledky pro dynamiku hospodářského růstu. Vyšší inflace znehodnocuje příjmy a úspory, znamená vyšší nominální úrokové sazby (které stimulují příliv krátkodobého rizikového kapitálu, který má řadu nepříznivých přímých a nepřímých dopadů) a zpravidla i vyšší proměnlivost inflace. Při dlouhodobě vyšší inflaci dochází obvykle při rozhodování ekonomických subjektů k zafixování inflačních očekávání. V důsledku vyšší proměnlivosti inflace se investoři orientují na krátkodobé investice (spekulační aktivity) a méně na dlouhodobé projekty. Nepředvídaná inflace způsobuje dále deformaci daňového systému a redistribuci důchodu od věřitelů k dlužníkům. Rok 1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

10,0

9,1

8,8

8,5

10,7

2,1

3,9

4,7

1,8

0,1

Tab. 2-3 Vývoj inflace v ČR (v %). Zdroj: ČSÚ.

2.3.2 Funkce centrální banky Výhradním nositelem monetární politiky je centrální banka, v ČR je to Česká národní banka (ČNB). Základními funkcemi centrální banky v tržní ekonomice jsou: ■ emisní funkce – emise hotovostních peněz (bankovek a mincí), ■ funkce vrcholného subjektu měnové politiky – jde o základní činnost centrální banky (CB) ■ funkce banky bank – CB vede účty ostatním bankám v dané zemi, přijímá od nich vklady a poskytuje jim úvěry, ■ regulace a dohled nad fungováním bankovního systému – CB kontroluje a prosazuje pravidla činnosti bankovních institucí, ■ funkce banky státu – CB vede účty a provádí některé operace pro vládu a orgány veřejné správy, ■ funkce správce devizových rezerv – CB shromažďuje devizové rezervy a operuje s nimi na devizovém trhu, ■ funkce reprezentanta státu v mezinárodních organizacích – CB je mluvčím vlády v měnových otázkách vůči zahraničí a reprezentuje zemi na zasedáních MMF, Světové banky a dalších institucí. 2.3.3 Nezávislost centrální banky Účinnost monetární politiky závisí na míře nezávislosti centrální banky na vládě. Rozlišujeme nezávislost: ■ politickou, ■ ekonomickou. Mezi kritéria charakterizující politickou nezávislost patří: ■ guvernér není jmenován vládou, ■ guvernér je jmenován na více než pět let, ■ celá bankovní rada není jmenována vládou, ■ bankovní rada je jmenována na více než pět let, ■ účast zástupce vlády v bankovní radě není závazná, ■ vláda neschvaluje měnověpolitické záměry centrální banky,

42

■

požadavek na udržení měnové stability je upraven zákonem.

Následuje přehled kritérií charakterizujících ekonomickou nezávislost: ■ přímé možnosti úvěrování existují, ale nejsou automatické, ■ úvěrování vlády za tržní úrokovou míru, ■ přímý úvěr poskytován vládě pouze dočasně a v omezené výši, ■ centrální banka se nepodílí na primárním trhu veřejného dluhu, ■ diskontní sazba je stanovena centrální bankou. Čím více kritérií je splněno, tím je centrální banka nezávislejší. Nezávislost centrální banky bývá často považována za nutnou podmínku udržení stabilní cenové hladiny. Podívejme se blíže na argumenty pro a proti nezávislosti centrální banky. Argumenty pro nezávislost: ■ podřízení centrální banky větším politickým tlakům by znamenalo tendence zneužít expanzivní monetární politiku k volebním cílům politiků a zvyšovat peněžní zásobu ke krátkodobé stimulaci zaměstnanosti a produktu, což by se zpožděním několika měsíců vedlo k vzestupu cenové hladiny, ■ odborná nezpůsobilost politiků v kontrole monetární politiky. Argumenty proti nezávislosti: ■ nedemokratičnost – přílišná nezávislost centrálních bank na vládě a parlamentu vede ke kontrole monetární politiky omezenou skupinou lidí, která je lidem nevolená a nikomu neodpovědná, ■ nutnost koordinace měnové politiky s ostatními součástmi hospodářské politiky, zejména s fiskální politikou vlády, ■ neexistuje zodpovědnost centrálních bankéřů za výsledek prováděné politiky. Politická a ekonomická nezávislost se jeví v dnešních podmínkách jako nutná. Četné empirické studie nalezly pozitivní korelaci mezi stupněm nezávislosti centrální banky a cenovou stabilitou v jednotlivých zemích. Příklad ČNB disponuje vysokou mírou nezávislosti na vládě již od počátku své existence (leden 1993). Personální nezávislost spočívá v tom, že sedmičlennou bankovní radu jmenuje a odvolává prezident republiky bez asistence vlády. Zákon rovněž přesně vymezuje důvody pro případné odvolání člena bankovní rady. Institucionální nezávislost spočívá v tom, že bankovní rada ČNB nesmí přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta, parlamentu, vlády či jakýchkoli jiných subjektů. Funkční nezávislost spočívá v autonomii ČNB při formulování inflačních cílů a nástrojů k jejich dosažení. Kurzový režim je sice ČNB povinna stanovovat po projednání s vládou, ale nesmí tím být ohrožen její hlavní měnový cíl. Finanční nezávislost spočívá v zákazu přímého financování veřejného sektoru a jím řízených subjektů. ČNB hospodaří podle rozpočtu schváleného bankovní radou a na konci roku je povinna zpracovat účetní uzávěrku a nechat ji ověřit externím auditorem. 2.3.4 Nástroje centrální banky Centrální banky využívají k plnění svých cílů řadu nástrojů, které lze členit na přímé a nepřímé. Přímé nástroje jsou převážně selektivní a adresné. Nejsou považovány za tržně konformní a ve vyspělých ekonomikách bývají uplatňovány pouze přechodně. Patří k nim: ■ pravidla likvidity – stanovení závazné struktury pasiv a aktiv centrální bankou bankám komerčním, ■ úvěrové stropy (limity, kontingenty): ■ absolutní úvěrové stropy – stanovují maximální objem úvěrů, které mohou komerční banky poskytnout svým klientům, ■ relativní úvěrové stropy – určují, jaký objem úvěrů mohou získat komerční banky od banky centrální; ■ limity úrokových sazeb – stanovení maximálních úrokových sazeb z úvěrů a maximálních nebo minimálních úrokových sazeb z vkladů,

Přímé nástroje

43

2. Stabilizační politika

■ ■

povinné vklady – uložení některým subjektům vést své účty, popř. provádět další operace výhradně přes centrální banku, doporučení, výzvy, dohody – jsou nezávazné, přesto účinné, protože komerční banky většinou respektují přání či výzvy centrální banky.

Podívejme se nyní na příklad mechanismu působení přímého nástroje monetární politiky.

Centrální banka

zvýšení podílu vkladů na úvěrech

Obchodní banky

omezení úvěrové kapacity

omezení nabídky úvěrů

Ekonomika

snížení nabídky peněz

ekonomický růst klesá zaměstanost klesá míra inflace klesá platební bilance: příliv kapitálu

Obr. 2-6 Mechanismus působení nástroje pravidla likvidity – podíl vkladů na úvěrech.

Úkol

Nepřímé nástroje

Jak by se v ekonomice projevilo, kdyby centrální banka zvýšila komerčním bankám absolutní úvěrový strop? Nepřímé nástroje monetární politiky jsou neadresné, mají plošný dopad, a proto jsou v souladu s fungováním tržní ekonomiky: ■ diskontní nástroje – zahrnují tři základní typy úvěrů poskytované komerčním bankám: ■ diskontní úvěr – základní a nejpoužívanější úvěr, úročený diskontní úrokovou sazbou, která je v ekonomice nejnižší, ■ reeskontní úvěr – úvěr poskytnutý centrální bankou formou odkupu směnek od bank, úročený reeskontní sazbou, ■ lombardní úvěr – poskytován bankám s mimořádnými problémy s likviditou proti zástavě cenných papírů, úročený nejvyšší úrokovou sazbou v ekonomice (lombardní sazbou); ■ operace na volném trhu – nejpoužívanější nástroj měnové politiky, jedná se většinou o nákup či prodej cenných papírů, ■ kurzové (devizové) intervence – provádějí se s cílem regulace měnového kurzu, ■ povinné minimální rezervy – povinně vytvářené vklady komerčních bank u centrální banky. Příklad Hlavní měnový nástroj ČNB má podobu repo operací prováděných formou tendrů. Při repo operacích ČNB přijímá od bank přebytečnou likviditu a bankám předává jako kolaterál dohodnuté cenné papíry. Obě strany se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti

44

proběhne reverzní transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí ČNB poskytnutý kolaterál. Základní doba trvání těchto operací je stanovena na 14 dní. Vyhlášená repo sazba slouží jako maximální limitní sazba, za kterou mohou být banky v repo tendru uspokojovány. Následuje příklad mechanismu působení nepřímého nástroje monetární politiky.

Centrální banka

zvýšení diskontní sazby

Obchodní banky

omezení poptávky po úvěrech

zvýšení úrokových sazeb

snížení poptávky klientů po úvěrech

snížení nabídky úvěrů

Ekonomika

snížení nabídky peněz

ekonomický růst klesá zaměstanost klesá míra inflace klesá platební bilance: příliv kapitálu

Obr. 2-7 Mechanismus působení nástroje diskontní úrokové sazby.

Úkol Zvažte ekonomické důsledky snížení míry povinných minimálních rezerv z primárních vkladů, které musí obchodní banky u centrální banky držet.

Rok

2T repo sazba (%)

Diskontní sazba (%)

Lombardní sazba (%)

Míra povinných minimálních rezerv (%) bank

staveb. spořitelen

1993

-

8,00

11,50

-

-

1994

-

8,50

11,50

-

-

1995

11,30

9,50

12,5

8,5

4,0

1996

12,40

10,50

14,00

11,5

4,0

1997

14,75

13,00

23,00

9,5

4,0

1998

9,50

7,50

12,50

7,5

4,0

1999

5,25

5,00

7,50

2,0

2,0

45

2. Stabilizační politika

2000

5,25

5,00

7,50

2,0

2,0

2001

4,75

3,75

5,75

2,0

2,0

2002

3,00

2,00

4,00

2,0

2,0

2003**

2,00

1,00

3,00

2,0

2,0

Tab. 2-4 Vývoj měnověpolitických nástrojů ČNB*. Poznámka: * stav vždy ke konci daného roku, ** sazby platné od 1. 8. 2003. Zdroj: ČNB.

Úkol Na základě údajů z tabulky 2-4 se pokuste vytipovat fáze, kdy ČNB realizovala restriktivní politiku a fáze, kdy měnová politika měla spíš expanzivní charakter. 2.3.5 Mechanismus působení monetární politiky Stejně tak jako u fiskální politiky budeme i v této části analyzovat tři situace, kdy se ekonomika nalézá pod úrovní potenciálního produktu (recesní mezera), na úrovni produktu nebo nad jeho úrovní (inflační mezera). První případ je zobrazen na následujících dvou obrázcích 2-8. Je zde ukázán dopad zvýšení peněžní nabídky při recesní mezeře. Zvýšení nabídky peněz snižuje úrokovou míru a odstraňuje recesní mezeru. V praxi zvýšená nabídka peněz vytváří přebytek nabídky reálných peněžních zůstatků. Snaha o odstranění přebytečných peněz nákupem obligací zvyšuje jejich cenu, což vede k poklesu úrokové míry (posun křivky LM0 na úroveň LM1). V důsledku toho rostou všechny výdaje citlivé na úrok (posun křivky AD0 do polohy AD1), což tlačí na růst cenové hladiny a snížení reálných peněžních zůstatků (posun křivky LM1 na úroveň LM2). Snížení množství peněz vyvolává opačný pohyb (zvyšuje úrokovou míru a snižuje rovnovážný produkt).

i LM 0 i0

E0

LM 2 E2

i2 i1

LM 1

E1

IS Y0

Y2

Y 1 =Y * a)

46

Y

P

P2 P0

SRASr

E2 E1

SRASh

E0

AD1 AD0

Y0

Y2 Y1 =Y

Y

*

b) Obr. 2-8 Peněžní politika v modelu IS - LM při recesní mezeře. Zdroj: Urban (1994).

V druhém případě, kdy neexistuje recesní ani inflační mezera, má růst nominálního množství peněz trvalý dopad na cenovou hladinu, ale jen dočasný dopad na národní produkt a úrokovou míru (dopad zvýšení peněžní nabídky při plném využití výrobních faktorů je zobrazen na obr. 2-9). Růst peněžní nabídky posunuje jak křivku LMo, tak křivku ADo doprava do LM1, resp. AD1. Jelikož křivka agregátní nabídky (AS) je rostoucí, dojde k obdobné situaci jako v předcházejícím případě (k posunu LM1 zpět do LM2). Vzniklá inflační mezera navíc způsobí to, že krátkodobá křivka AS začne růst, dokud nedosáhne SRAS1. Růst cenové hladiny na P3 posune křivku LM zpět do LMo. V konečném důsledku cenová hladina nyní stoupla v té proporci, v jaké se zvýšila peněžní nabídka. Národní produkt a úroková míra se vrátily na hodnotu Yo, resp. io. . i LM0 (M*/P0=M**/P0) i0

E0

LM2 (M**/P2) E2

i2 i1

E1

LM1 (M**/P0) Y0 =Y*

Y2

IS Y

Y1 a)

47

2. Stabilizační politika

P SRAS1 P3

E0 E2

P2 P0

SRAS0 E1 AD1 AD0

Y0 =Y*

Y2

Y1

Y b)

Obr. 2-9 Peněžní politika v modelu IS - LM při plném využití výrobních faktorů. Zdroj: Urban (1994).

V případě třetím, pohybuje-li se produkt nad úrovní potenciálního produktu, pak další zvýšení nominální peněžní nabídky jen prohloubí již existující inflační mezeru a zvýší inflační tlaky. Výsledným efektem bude, že produkt se vrátí na svoji potenciální úroveň při mnohem vyšší cenové hladině. 2.3.6 Transmisní mechanismy monetární politiky V předchozích částech jsme se věnovali cílům, nositelům a nástrojům monetární politiky, nyní se budeme věnovat (transmisním) mechanismům, kterými působí nástroje monetární politiky na její cíle. Transmisní mechanismus je řetězec kauzálních vztahů, kterého centrální banka využívá pro dosažení cílů své měnové politiky. Z následujícího schématu vidíme, že pomocí nástrojů monetární politiky jsou ovlivněna operativní (krátkodobá) kritéria, ty pak působí na kritéria zprostředkující (střednědobá). Následně je jejich prostřednictvím ovlivněn konečný cíl monetární politiky. Zmíníme dva základní transmisní mechanismy: ■ monetaristický peněžní transmisní mechanismus, který se opírá o kauzality mezi přírůstkem měnové báze, přírůstkem peněžní zásoby a změnou cenové hladiny, ■ keynesiánský úrokový transmisní mechanismus, jehož základem je vztah mezi vývojem úrokových sazeb, agregátní poptávkou a hrubým domácím produktem (resp. nezaměstnaností). Nástroje měnové politiky Operace na volném trhu Úvěry bankám . . .

Operativní kritéria

Zprostředkující kritéria

Měnová báze

Peněžní zásoba

Inflace

Krátkodobé úrokové sazby

Dlouhodobé úrokové sazby

Reálný důchod Nezaměstnanost

Obr. 2-10 Monetaristický a keynesiánský transmisní mechanismus. Zdroj: Revenda a kol. (1996).

48

Cíle měnové politiky

Keynesiánský přístup k měnové politice využívá centrální banku ke stabilizaci nízkých úrokových sazeb, které by prostřednictvím dlouhodobých sazeb podpořily investice, a tedy i agregátní poptávku a ekonomický růst. Cíl stability cenové hladiny je považován za sekundární – prioritou je stimulace produktu a zaměstnanosti. Podíváme-li se na schéma monetaristického mechanismu, vidíme, že cenová stabilita je již vlastním cílem monetární politiky. Jak jí centrální banka dosáhne? Pokusí se ovlivnit operativní kritérium (monetární bázi), a to např. operacemi na volném trhu, což následně ovlivní velikost peněžní zásoby a v konečné fázi i cenovou hladinu. Příklad V roce 1998 ČNB mechanismu a přešla především krátkodobá cílem měnové politiky možných odchylek.

přestala postupovat prostřednictvím měnového transmisního na cílování inflace. V roli operativního kritéria vystupuje stále úroková míra, zprostředkujícím kritériem a současně konečným se však stala míra inflace – v podobě čisté inflace se stanovením

2.3.7 Keynesiánské a monetaristické pojetí stabilizační politiky V ekonomické teorii patří stabilizační politika ke kontroverzním problémům. Nejmarkantnější rozdíly ve vysvětlení příčin cyklického vývoje ekonomiky a následnými doporučeními pro volbu instrumentária stabilizační politiky jsou mezi vysvětlením keynesiánským a monetaristickým. Keynesiánské vysvětlení vychází z předpokladu, že tržní ekonomika je vnitřně nestabilní. Tržní mechanismus nedisponuje dostatečnými samoregulačními schopnostmi, které by zabezpečovaly plné využívání disponibilních zdrojů. Z toho se potom vyvozuje nezbytnost stabilizační politiky založené na preferenci nástrojů fiskální politiky před nástroji monetární politiky. Důraz je položen na diskreční politiku, tedy politiku vycházející nikoli z obecně platných pravidel, ale založenou na individuálních rozhodnutích vlády. Monetaristické vysvětlení naopak vychází z předpokladu vnitřní stability tržní ekonomiky. Tržní mechanismus sám o sobě vyrovnává odchylky a zajišťuje plné využívání disponibilních zdrojů v ekonomice. Za hlavního viníka nestability monetaristé označují diskreční politiku a doporučují dodržování fixních pravidel. Odmítají použití nástrojů fiskální politiky pro stabilizaci ekonomiky, preferují monetární politiku, zejména regulaci množství peněz v ekonomice. Klíčovou roli v těchto diskusích o nutnosti provádět či neprovádět stabilizační politiku sehrává problém časového zpoždění. Jestliže totiž tvůrci hospodářské politiky chybně kalkulují s faktorem zpoždění, mohou mít zvolené nástroje zcela opačný účinek než očekávaný. Místo zmírnění výkyvů hospodářského cyklu přispívají k jejich zvýraznění. Příklad Analýzy například ukázaly, že americký Federální rezervní systém (obdoba české ČNB) začíná reagovat na zahájení recese zhruba o půl roku později. Na konjunkturu pak reaguje přibližně o čtvrt roku později. Pružněji tedy působí restriktivně než expanzivně. 2.3.8 Souběžné působení fiskální a monetární politiky Úvahu o vlastní kombinaci fiskální a monetární politiky začneme konstatováním, že existují situace, kdy se účinnost jednotlivých politik ztrácí. Jedná se o dva extrémní případy: ■ Past likvidity, kde jakékoliv zvýšení výdajů vlády má plný multiplikativní dopad na úroveň důchodu a naopak monetární politika nemá vliv žádný. ■ Klasický případ, kde jakékoliv zvýšení výdajů vlády nemá žádný účinek na úroveň důchodu. Monetární politika je v této situaci velice účinná, neboť jakékoliv změny v množství peněz vedou ke změně v úrovni důchodu.

49

2. Stabilizační politika

Ve skutečnosti se však extrémní příklady vyskytují velmi zřídka a otázky vztahu fiskální a monetární politiky klademe v souvislosti s rozdílnými účinky jednotlivých opatření na důchod a úrokovou míru, jak ukazuje následující obrázek: Opatření

Rovnovážný důchod

Rovnovážná úroková míra

Monetární expanze

zvyšuje

snižuje

Fiskální expanze

zvyšuje

zvyšuje

Obr. 2-11 Účinky rozpočtové a monetární expanze na sledované charakteristiky.

Zásadní rozdíl je tedy ve vlivu na rovnovážnou úrokovou míru, kde fiskální expanze zvyšuje úrokovou míru a monetární ji naopak snižuje. Rozhodnutí o volbě konkrétní hospodářské politiky závisí na politické situaci v jednotlivých zemích, na projevených politických preferencích a na volbě hospodářskopolitických cílů. Vlády konzervativního zaměření budou prosazovat spíše monetaristická hlediska, vlády socialistické budou nakloněny zvyšování vládních výdajů. Reálná kombinace politik je tak výsledkem společenského konsensu o hospodářské politice, formulované v hospodářských programech politických stran.

2.4 Vnější hospodářská politika 2.4.1 Definice, cíle a nositelé vnější hospodářské politiky Vnější hospodářskou politikou rozumíme záměrné působení státu v oblasti vnějších ekonomických vztahů, kdy se vláda snaží prostřednictvím příslušných nástrojů zabezpečit vnější ekonomickou rovnováhu. Nositeli vnější hospodářské politiky jsou především vláda a centrální banka. Postavení vnější hospodářské politiky v rámci stabilizační politiky znázorňuje následující schéma.

Nástroje fiskální politiky

Nástroje monetární politiky

Nástroje ostatních hospodářských politik

Specifické nástroje VHP

Obr. 2-12 Postavení vnější hospodářské politiky. Zdroj: Kotlán a kol. (1999).

50

Vnitřní rovnováha (soulad AS a AD) Vnější hospodářská politika

Vnější rovnováha (vyrovnaná PB)

2.4.2 Otevřenost ekonomiky Vnější hospodářská politika je pro daný stát tím důležitější, čím je ekonomika otevřenější. Než se budeme věnovat jejím nástrojům, zmíníme některé aspekty otevřené ekonomiky. K základním charakteristikám otevřenosti ekonomiky (neboli jejího zapojení do mezinárodní dělby práce) patří především: ■ míra otevřenosti, ■ struktura otevřenosti. Míra otevřenosti vyjadřuje kvantitativní aspekt otevřenosti. Jako ukazatele míry otevřenosti jsou zpravidla užívány poměry vývozu, dovozu nebo obratu zahraničního obchodu (aritmetický průměr vývozu a dovozu) na nominálním HDP. Existují dvě obecné tendence v míře zapojení jednotlivých zemí do mezinárodní dělby práce: ■ Čím je daná ekonomika větší, tím je její zapojení do mezinárodní dělby práce menší (opačný závěr platí pro ekonomiky malé). ■ Čím je ekonomika vyspělejší, tím (při srovnatelném ekonomickém rozměru) je zapojena do mezinárodní dělby práce intenzivněji než ekonomika s nižším stupněm ekonomické vyspělosti. Příklad Podíl exportu na nominálním HDP ČR dosahuje v současnosti 55 %, v případě importu 58 %. Míra otevřenosti ČR je tedy relativně vysoká a srovnatelná s ostatními malými vyspělými zeměmi. Struktura otevřenosti vyjadřuje kvalitativní aspekt otevřenosti. Při hodnocení tohoto aspektu se berou v úvahu taková hlediska jako např.: ■ komoditní a teritoriální struktura vývozu a dovozu, ■ vývoj vývozních a dovozních cen a reálných směnných relací (podílu cenového indexu exportu k cenovému indexu importu), ■ hodnocení vlivu faktoru techniky a technologie na strukturu vývozu aj. Úkol S pomocí následující tabulky popište, jak se měnila teritoriální struktura zahraničního obchodu České republiky. Vyspělé tržní ekonomiky

Z toho EU

Rozvojové země

Tranzitivní ekonomiky a země SNS

Dovoz

Vývoz

Dovoz

Vývoz

Dovoz

Vývoz

Dovoz

Vývoz

1989

27,8

29,9

14,9

14,3

12,2

13,9

60,0

56,5

1990

47,3

43,6

31,9

31,3

7,6

10,9

40,1

40,8

1993

60,1

55,4

38,3

41,4

5,0

8,5

34,2

33,8

1997

70,8

65,4

61,8

59,8

4,6

4,5

22,9

29,7

2002

69,4

75,1

60,2

68,4

7,3

3,5

18,5

20,8

Tab. 2-5 Teritoriální struktura zahraničního obchodu ČR (v %). Zdroj: ČSÚ, vlastní výpočty.

2.4.3 Nástroje vnější hospodářské politiky Pro dosažení cílů vnější hospodářské politiky lze použít jak specifických nástrojů, tak i nástrojů dalších hospodářských politik (např. monetární politiky), se kterými jsme se již seznámili. Specifické nástroje vnější hospodářské politiky lze v zásadě dělit na: ■ nástroje autonomní, ■ nástroje smluvní.

51

2. Stabilizační politika

Autonomní nástroje

Autonomní nástroje jsou takové, které se opírají o jednostranné rozhodnutí státu a jsou převážně spjaty s protekcionismem: ■ tarifní nástroje (cla), ■ netarifní kvantitativní nástroje (kvantitativní omezování dovozu či vývozu, zejména dovozní a vývozní kvóty), ■ subvence (částečná úhrada části nákladů či zisku státem pro vývoz určitého zboží nebo služby), ■ vývozní dotace, ■ mimocelní bariéry (např. hygienické, zdravotní a jiné předpisy), ■ opatření měnového a platebního charakteru (devizové kurzy, úrokové míry, poplatky, daně a jiné). Příklad (údaje převzaty z práce Šťastný (1999))

Proexportní politika

Základním dokumentem, kterým se stanovují překážky v mezinárodním obchodě, je celní sazebník. V případě ČR jde o tisícistránkovou publikaci, která bohužel vytváří dojem, že proces stanovení cel má charakter nahodilého přiřazování kladných čísel maximálnímu množství komodit. Listování celním sazebníkem je velmi úsměvné, ostatně posuďte sami. Náš trh je „chráněn“ proti komoditám, které zde nikdo neprodukuje – např. Sazenice ananasu (kód 06029020, sazba 19 %), ale i komodity v tuzemsku tradiční a hojně rozšířené, např. Obrázková alba nebo obrázkové knihy, omalovánky pro děti (kód 49030000, sazba 50 %). Snaha úředníků zahrnout všechny možné komodity vede k záhadně znějícím položkám typu Výrobky nošené obvykle v kapse nebo v kabelce (kód 42023***, sazba 26 40 %), jindy k překvapivě konkrétním položkám typu Žloutky ptačí sušené, nezpůsobilé k lidskému požívání (kód 04081920, sazba 20 %). Český stát je však férový a svou tarifní politikou zdaňuje poctivě i sám sebe – pokud by (ač není přímořský stát) chtěl importovat válečné lodě (kód 89060010), zaplatí sám sobě clo ve výši 16 %. Komodita, které se v ČR dostává nejvyšší celní ochrany (a je tedy zřejmě nejstrategičtější), je Skopové maso vykostěné (kód 02042300, sazba 254,2 %). Pro serióznost dodejme, že konkrétní výše cel se přizpůsobuje normám EU, takže uvedená čísla již nemusí být aktuální. Vzhledem k tomu, že většina zemí je při používání autonomních nástrojů omezována a vázána různými mezinárodními smlouvami (např. typu GATT), nabývá na významu uplatňování nástrojů na podporu vývozu – tedy aplikace proexportní politiky. Proexportní politika zahrnuje především: ■ finanční a technickou pomoc pro exportéry, ■ informační a poradenské služby pro exportéry, ■ výchovu pracovníků pro zahraničně-obchodní činnost, ■ oceňování nejvýkonnějších vývozců. Proexportní politiku provádějí ve většině zemí specializované společnosti. V ČR jsou to: ■ Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP), ■ Česká exportní banka (ČEB), ■ Česká agentura na podporu obchodu (Czech Trade). Úkol

Smluvní nástroje

52

Podívejte se na webové stránky těchto institucí a zjistěte, co je hlavním předmětem jejich činnosti. Smluvní nástroje vznikají na základě ujednání s dvěma (bilaterální smlouvy) či více státy (multilaterální smlouvy) a týkají se nejčastěji obchodu se zbožím a službami, platebního styku, dopravy, upravují mezinárodní pohyb kapitálu, pracovních sil atd. Bilaterální smlouvy nabývají zejména těchto forem: ■ obchodních smluv, které jsou rámcovou úmluvou mezi státy o úpravě jejich hospodářských styků, ■ obchodních dohod, které specifikují obchodní smlouvy, určují rozsah obchodní výměny a zbožovou strukturu,

■

platebních dohod, které upravují platební vztahy jednotlivých zemí.

2.4.4 Platební bilance Platební bilance patří mezi frekventované pojmy, se kterými se často setkáváte v denním tisku. Je tomu tak proto, že slouží k posouzení vnější ekonomické rovnováhy. Platební bilance je statistický účetní záznam (sestavený na principu podvojného účetnictví) všech ekonomických transakcí mezi subjekty domácí země a subjekty ostatních zemí za určité časové období (zpravidla jeden rok). Platební bilance (PB) jsou sestavovány podle účelu v rozdílně podrobném členění (podrobnější sestava je nutná např. pro potřeby hlubší ekonomické analýzy). Z hlediska struktury rozlišujeme v platební bilanci dvojí pohled: ■ horizontální, ■ vertikální. Horizontální členění (věcná struktura) obsahuje tyto základní položky: I. Běžný účet platební bilance, který tvoří složky: A. Obchodní bilance – nejsledovanější složka PB, vyjadřující rozdíl mezi hodnotou zboží vyvezeného a dovezeného B. Bilance služeb – rozdíl mezi příjmy z poskytnutých služeb domácími subjekty (např. příjmy z cestovního ruchu, dopravy a dalších služeb) a výdaji na poskytování služeb zahraničními subjekty C. Bilance výnosů – rozdíl mezi výnosy z výrobních faktorů poskytnutých do zahraničí (zisky, dividendy, úroky plynoucí ze zahraničí, mzdy tuzemců pracujících v zahraničí) a náklady na výrobní faktory v domácí zemi (zisky, dividendy, úroky placené do zahraničí, mzdy cizinců pracující v tuzemsku) D. Běžné převody – nevedou ke vzniku zahraničních pohledávek či závazků země (např. hospodářská pomoc, dary, příspěvky mezinárodním institucím) II. Kapitálový účet – zahrnuje různé kapitálové transfery (např. patenty, autorská práva atd.) III. Finanční účet je tvořen těmito položkami: A. Přímé investice – bilance investic, jejichž cílem je získání kontroly nad podnikem B. Portfoliové investice – ostatní investice, jejichž cílem není převzetí kontroly nad podnikem C. Ostatní investice – např. krátkodobé a dlouhodobé úvěry poskytnuté bankami, vládou nebo podniky IV. Chyby, opomenutí a kurzové rozdíly – tato část PB slouží především k eliminaci nepřesností způsobených při jejím sestavování a vlivu kurzových rozdílů V. Devizové rezervy – zde se účtují devizová aktiva centrální banky a ministerstva financí. Vertikální členění platební bilance rozlišuje položky kreditní (přírůstek na těchto položkách zlepšuje platební bilanci) a na položky debetní (zhoršují platební bilanci). Kritériem pro členění je vztah operace k devizové nabídce nebo poptávce. Kreditní operace vytváří na trhu devizovou nabídku, debetní operace poptávku po devizách. Jednotlivé základní operace podle vertikálního kritéria jsou uvedeny v následujícím schématu. Položka

Kredit (+)

Debet (-)

export zboží

import zboží

export služeb

import služeb

Pohyb důchodů

import důchodů

export důchodů

Pohyb transferů

import transferů

export transferů

import kapitálu

export kapitálu

snížení devizových rezerv

zvýšení devizových rezerv

Pohyb zboží Pohyb služeb

Pohyb kapitálu Devizové rezervy

Obr. 2-13 Základní operace v platební bilanci.

53

2. Stabilizační politika

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

Běžný účet

13,3

-22,6

-36,3

-111,9

-113,0

-40,5

-50,6

-104,9

-124,5

-121,4

Obchodní bilance

-15,3

-39,8

-97,6

-154,9

-155,2

-84,0

-65,8

-120,8

-116,7

-74,5

Bilance služeb

29,5

14,0

48,9

52,2

55,9

61,9

41,5

54,6

58,0

21,9

Bilance výnosů

-3,4

-0,6

-2,8

-19,6

-25,1

-35,1

-46,7

-53,0

-83,6

-97,5

Běžné převody

2,6

3,6

15,2

104

11,3

16,7

20,4

14,4

17,8

28,7

Kapitálový účet

-16,2

0,0

0,2

0,0

0,3

0,1

-0,1

-0,2

-0,3

-0,1

Finanční účet

88,2

97,0

218,3

113,6

34,3

94,3

106,6

148,1

172,9

340,3

Přímé investice

16,4

21,6

67,0

34,6

40,5

115,9

215,7

190,8

208,3

269,3

Portfoliové investice

46,7

24,6

36,1

19,7

34,4

34,5

-48,3

-68,2

34,9

-46,8

Ostatní investice

25,1

50,9

115,1

59,3

-40,6

-56,1

-60,9

25,5

-70,3

117,7

Saldo chyb, kursové rozdíly

3,0

-6,1

15,8

-24,2

22,4

8,7

1,2

-11,4

19,1

-1,8

Deviz. rezervy v mld. USD

-88,3

-68,3

-197,9

22,5

56,0

-62,6

-57,1

-31,6

-67,2

-217,0

Tab. 2-6 Vývoj platební bilance v ČR (mld. Kč). Zdroj: ČNB.

Jak vidíte z tabulky, platební bilance (jak ostatně vyplývá z definice) musí být jako celek vždy vyrovnaná. Jednotlivé její složky v nerovnováze samozřejmě být mohou. Příklad Podívejme se znovu na tabulku 2-6. Vidíme, že ČR zaznamenává nerovnováhu na běžném účtu, která je způsobena především schodkem obchodní bilance, tzn. více dovážíme než vyvážíme. Tento deficit běžného účtu musí být nějak financován – buďto přebytkem na finančním účtu nebo z devizových rezerv země – pozor, minusové znaménko u devizových rezerv v PB znamená jejich nárůst. Úkol Z tabulky 2-6 zjistěte, jakými položkami je financován deficit běžného účtu platební bilance. Diskutujte otázku dlouhodobé financovatelnosti schodku běžného účtu touto formou. 2.4.5 Měnový kurz Nástrojem, který umožňuje propojení vnitřní ekonomiky s vnějším prostředím, je měnový (směnný) kurz. Měnový kurz vyjadřuje poměr, ve kterém je směňována jednotka domácí měny za měnu zahraniční. S jednotlivými měnami se obchoduje na měnových (devizových) trzích, kde výsledkem interakce nabídky a poptávky je cena dané měny – tedy měnový kurz – za předpokladu, že daná měna je konvertibilní, tzn. volně směnitelná za jinou měnu nebo za zlato.

Pevný měnový kurz

54

Rozlišujeme dva systémy měnových kurzů: ■ systém fixních (pevných) měnových kurzů, ■ systém pružných měnových kurzů (floating). V systému pevného měnového kurzu je udržován pevný poměr domácí měny k měně zahraniční a pokud by měl tendenci se měnit, centrální banka intervenuje na devizových

trzích (prodejem či nákupem zahraničních měn), aby stanovený kurz udržela. Rozsah intervencí je omezen množstvím devizových rezerv centrální banky. Většina vyspělých tržních ekonomik fixovala své měnové kurzy v období od konce druhé světové války až do rozpadu bretton-woodského systému v 70. letech. V případě pružného měnového kurzu není udržován žádný pevný kurz, jeho výše se mění v závislosti na poptávce a nabídce na devizových trzích. V systému pružných měnových kurzů rozlišujeme: ■ čistý floating – měnové kurzy jsou zcela určovány na trzích zahraničních měn, centrální banka stojí zcela stranou a neintervenuje; ■ nečistý (špinavý) floating (nebo také řízený plovoucí kurz) – jde o hybrid mezi úplně volným systémem měnového kurzu a fixním měnovým kurzem, tzn. centrální banka intervenuje v případě krátkodobých odchylek od parity, ale neklade odpor pohybu měnového kurzu, který by odrážel dlouhodobé tendence. Tento režim je v současné době nejrozšířenější.

Pružný měnový kurz

Příklad Po sérii devalvací v r. 1990 fungovala československá (a později česká) koruna v režimu pevného kurzu. V únoru 1996 bylo rozšířeno fluktuační pásmo z 0,5 % na ±7,5 %. Po měnových turbulencích na jaře 1997 došlo ke změně kurzového režimu – koruna přešla na systém řízeného floatingu.

Rok

CZK/EUR

CZK/USD

1999

36,88

34,60

2000

35,61

38,59

2001

34,08

38,04

2002

30,81

32,74

2003

31,84

28,23

Tab. 2-7 Vývoj kurzu koruny (roční průměry). Zdroj: ČSÚ.

2.4.6 Vnitřní a vnější rovnováha V poslední části této kapitoly pojednáme o základních vztazích mezi vnitřní a vnější ekonomickou rovnováhou. Dosažení vnitřní a vnější rovnováhy představuje dva základní ekonomické cíle země. Připomeňme, že vnitřní rovnováhou máme na mysli situaci, kdy úroveň produkce v ekonomice dosahuje úrovně potenciálního produktu a všechny výrobní zdroje jsou využívány. Vnější rovnováhu lze ztotožnit s vyrovnanou platební bilancí. Nejdříve je třeba definovat dva základní typy nástrojů hospodářské politiky, které slouží právě k dosažení simultánní vnitřní a vnější rovnováhy. Jde o: ■ politiky měnící výdaje, ■ politiky přesunující výdaje. Politiky měnící výši agregátních výdajů zahrnují nástroje fiskální a monetární politiky zaměřené na změnu úrovně agregátních výdajů. Politiky přesunující výdaje mezi domácím a zahraničním sektorem jsou nástroje zaměřené na změnu konkurenceschopnosti domácího zboží (např. devalvace či revalvace, cla, kvóty apod.).

55

2. Stabilizační politika

Příklad Jestliže vláda např. zvýší daně z příjmů, sníží disponibilní reálný důchod obyvatel, což povede nejen ke snížení domácích výdajů na spotřebu, ale také ke snížení výdajů na import. Jedná se tedy o politiku měnící výdaje (v tomto případě snižující výdaje). Zavede-li např. vláda cla na dovoz určité komodity, povede to ke snížení výdajů na nákup této komodity dovezené ze zahraničí a ke zvýšení výdajů na nákup stejné komodity od tuzemských výrobců. Jedná se o politiku přesunující výdaje od zahraničního sektoru k domácímu sektoru. Ve vztahu vnitřní a vnější rovnováhy může nastat několik situací. V ideálním případě je dosaženo současné vnitřní a vnější rovnováhy. Obecně existují čtyři různé kombinace vnitřní a vnější nerovnováhy: 1. Přebytek obchodní bilance a recesní mezera – nejedná se o konflikt, protože k současnému dosažení vnitřní a vnější rovnováhy stačí použít pouze nástroje politik měnící výdaje (zvyšující výdaje). Hospodářskopolitické autority mohou např. snížit daně, zvýšit tak agregátní výdaje a stimulovat ekonomický růst (a odstranit recesní mezeru). Růst důchodu stimuluje dovozy do ekonomiky, čímž zase dochází k eliminaci přebytku obchodní bilance. 2. Deficit obchodní bilance a inflační mezera – také se nejedná o konfliktní situaci, celkové ekonomické rovnováhy lze dosáhnout rovněž pomocí nástrojů politik měnící výdaje (v tomto případě snižující výdaje). 3. Deficit obchodní bilance a recesní mezera – zde se již jedná o konflikt, kdy je nutné použití dvou typů politik, a to jak nástrojů politik měnící (zvyšující) výdaje, tak politiky přesunující výdaje (směrem od zahraničního sektoru k domácímu). Je možné použít např. devalvaci měny (politika přesunující výdaje), což povede ke zlepšení obchodí bilance. Odstranění recesní mezery bude dosaženo politikou zvyšující výdaje (např. snížením daní). Pokud by byl uplatněn pouze tento typ politiky, došlo by ke zvýšení deficitu obchodní bilance (vyšší agregátní výdaje vyvolají růst důchodu, ale také stimulují import). 4. Přebytek obchodní bilance a inflační mezera – i tato situace je konfliktní a je nutné použít kombinaci politiky měnící výdaje a politiky přesunující výdaje. Úkol Navrhněte hospodářskopolitická opatření směřující k obnovení vnitřní a vnější rovnováhy v případě druhém a čtvrtém (ve výše uvedeném výčtu).

Shrnutí kapitoly 1. Cílem stabilizační politiky je zmírňování cyklických výkyvů ekonomiky. Jejím hlavním instrumentáriem jsou nástroje fiskální a monetární politiky. 2. Fiskální politika pracuje s příjmy a výdaji státního rozpočtu a její nástroje mohou mít podobu vestavěných stabilizátorů nebo diskrečních opatření. 3. Existují dva základní přístupy k problematice vyrovnanosti rozpočtu – přístup každoročně vyrovnaného rozpočtu a přístup cyklicky vyrovnaného rozpočtu. 4. Monetární politika spočívá ve změnách zvolených peněžních agregátů a ve vytváření podmínek pro poskytování úvěrů. Bývá řízena na vládě nezávislou centrální bankou. 5. Nástroje monetární politiky se dělí na přímé (jsou selektivní a adresné) a nepřímé (mají plošný dopad). 6. Pro dosažení cílů své měnové politiky využívá centrální banka tzv. transmisní mechanismus. Existují dva základní – monetaristický peněžní a keynesiánský úrokový transmisní mechanismus.

56

7. Při mixu hospodářské politiky existují dva extrémní případy – past likvidity a klasický případ v souvislosti s vlivem na úrokovou míru. Skutečná kombinace těchto politik je výsledkem společenského konsensu. 8. Mezi ekonomy probíhá spor o potřebnost stabilizační politiky v tržní ekonomice. Jeho základem jsou rozdílná paradigmata keynesiánství (vnitřní nestabilita tržního mechanismu) a monetarismu (autostabilizační schopnost tohoto mechanismu). 9. K posouzení vnější ekonomické rovnováhy se používá platební bilance, která zahrnuje běžný účet, kapitálový účet, finanční účet a změnu devizových rezerv. 10.Nástroje vnější hospodářské politiky rozdělujeme na autonomní (spjaté většinou s protekcionismem) a smluvní (bilaterální a multilaterální dohody). 11. Nástrojem umožňující propojení vnitřní a vnější ekonomiky je měnový kurz. Existují dva základní režimy měnového kurzu – pevný a pohyblivý. 12.Pro dosažení souladu vnitřní a vnější rovnováhy je rozhodující, zda cíle kladené před hospodářskou politiku jsou podpůrné nebo konfliktní. U podpůrných cílů má hospodářská politika k dispozici tzv. politiky měnící výdaje, u konfliktních politiky přesunující výdaje.

Otázky k zamyšlení 1. Jaké je postavení stabilizační politiky v rámci hospodářské politiky státu? 2. Vysvětlete funkce fiskální politiky. 3. Jak byste charakterizovali stav veřejných financí v ČR a formulovali příslušné závěry pro hospodářskou politiku? 4. Proč je vysoká inflace pro hospodářskopolitické aktéry jedním z hlavních nepřátel? 5. Jaké jsou základní funkce centrální banky a proč je důležitá její nezávislost? 6. Vyjmenujte nejdůležitější nástroje centrální banky, které využívá k plnění svých cílů. 7. V čem spočívá odlišnost keynesiánského a monetaristického paradigmatu? 8. Proč je zapotřebí formulovat vnější hospodářskou politiku státu? 9. Jaká je struktura platební bilance? Která položka je zdrojem její nerovnováhy v ČR a jak je financována? 10.Jaké mohou nastat situace ve vztahu vnitřní a vnější rovnováhy a pomocí jakých nástrojů je možné je řešit?

POT Témata elaborátů (POTů) budou posluchačům zadány v úvodní přednášce, a to k aktuálním otázkám a klíčovým tématům hospodářské politiky ČR a EU. Posluchači zpracují za semestr dva elaboráty. Rozsah 3 – 4 strany formátu A/4 včetně bibliografických údajů Termín zpracování dle harmonogramu studia na adresu [email protected]

57

2. Stabilizační politika

Způsob studia Základní literatura ■

SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003. (kapitola 3)

Doporučená literatura

58

■

KADEŘÁBKOVÁ, A., SPĚVÁČEK, V., ŽÁK, M. Růst, stabilita a konkurenceschopnost: aktuální problémy na cestě do EU. Praha: Linde, 2003. (oddíl II, kapitoly 4 a 5)

■

SPĚVÁČEK, V. a kol. Transformace české ekonomiky. Politické, ekonomické a sociální aspekty. Praha: Linde, 2002. (oddíl II, kapitoly 2, 3, 4, 5)

Pojem, typy a stupně integrace ■ Mezinárodní koordinace hospodářských politik ■ Evropský integrační proces ■

Ekonomická integrace

3. 59

3. Ekonomická integrace

Cíl kapitoly Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se základy hospodářské politiky makroekonomické integrace. Internacionalizace v mezinárodních hospodářských vztazích vyvolává potřebu koordinace hospodářské politiky na mezinárodní úrovni, což v určitých oblastech přerůstá v potřebu integrace. Protože nejvýznamnějším integračním celkem je Evropská unie a zároveň probíhá proces dokončování vstupu ČR do tohoto společenství, je v této kapitole věnována velká pozornost právě problematice evropské integrace.

Časová zátěž ■

7 hodin

3.1 Pojem, typy a stupně integrace Proces ekonomické integrace je spojen zejména s obdobím po druhé světové válce a znamená slučování jednotlivých zemí ve větší, ekonomicky výhodnější celky, u nichž určitým způsobem zanikají překážky způsobované hranicemi států. Z definice je jasné, že se budeme zabývat integrací makroekonomickou. Vedle toho rozlišujeme ještě integraci mikroekonomickou, čímž se rozumí ekonomická integrace na úrovni jednotlivých ekonomických subjektů (spojování podniků do větších celků) – této problematice se budeme věnovat v subkapitole 4.1, věnované politice na ochranu hospodářské soutěže. Úkol Díky ekonomické integraci vznikají nové trhy, větší co do objemu i co do možností působení konkurence. Využijte svých znalostí ekonomické teorie a zamyslete se nad otázkou, jaké výhody plynou z této spolupráce.

Stupně integrace

60

Při popisu hospodářskopolitických aktivit v rámci ekonomické integrace je nutné odlišit dva základní strategické přístupy: ■ negativní – spočívá v odstraňování stávajících bariér mezi jednotlivými zeměmi, ■ pozitivní – znamená posilování vzájemných vazeb a ekonomické propojenosti mezi zeměmi využitím specifických nástrojů a vytvářením zvláštních institucí. Chápeme-li integraci jako proces, potom jej můžeme rozdělit na jednotlivé stupně (typy), kdy každý další typ je zároveň vyšším, těsnějším stupněm integrace. Zároveň platí čím vyšší stupeň integrace, tím je silnější tendence k přechodu od negativního typu k pozitivnímu. Jde o: ■ pásmo volného obchodu – spočívá v odstraňování cel a ostatních bariér ve vzájemném obchodu s tím, že zúčastněné země si ponechávají svoji obchodní (celní) politiku vůči třetím zemím (např. CEFTA), ■ celní unie – uvolnění vzájemného obchodu mezi zúčastněnými zeměmi a zavedení společné celní politiky vůči třetím zemím (celní unie zatím funguje např. mezi ČR a Slovenskem; vstupem obou zemí do EU samozřejmě zanikne), ■ jednotný trh – v rámci celní unie se mohou vyskytovat skrytá omezení pohybu zboží (např. rozdílné technické standardy, nejednotné podmínky certifikace), která jsou v rámci jednotného trhu odstraňována, ■ společný trh – forma jednotného trhu rozšířená o volný pohyb výrobních faktorů (kapitál, pracovní síly), ■ měnová unie – zavedení společné měnové politiky a jednotné měny v rámci daného hospodářského celku, ■ hospodářská unie – vrcholná forma ekonomické integrace, zavedení společné hospodářské politiky řízené z jednoho centra, ■ politická unie – z formálního hlediska konečný stupeň integrace – vytvoření nového státního útvaru.

Schematicky ukazuje tyto fáze následující tabulka. Žádná zjevná vnitřní omezení

Společná vnější omezení

Žádná skrytá vnitřní omezení

Volný pohyb výrobních faktorů

Společná měna

Společná hospodářská politika

Pásmo volného obchodu

X

Celní unie

X

X

Jednotný trh zboží

X

X

X

Společný trh

X

X

X

X

Měnová unie

X

X

X

X

X

Hospodářská unie

X

X

X

X

X

X

Politická unie

X

X

X

X

X

X

Společná zahraniční politika

X

Tab. 3-1 Formy integrace. Zdroj: Slaný a kol. (2003).

Úkol Na kterém stupni integračního procesu se podle vašeho názoru nachází současná Evropská unie? Pokud si nejste odpovědí jisti už teď, měla by vám vyplynout z textu kapitoly 3.3.

3.2 Mezinárodní koordinace hospodářských politik Postupující internacionalizace světového hospodářství a globalizace vytváří objektivní potřebu koordinace hospodářské politiky na mezinárodní úrovni. Tato potřeba koordinace pak přerůstá v určitých oblastech v potřebu integrace. Po druhé světové válce vzniklo několik významných integračních uskupení a institucí ovlivňujících hospodářskou politiku zúčastněných zemí. 3.2.1 Vybraná integrační seskupení Ve světové ekonomice existuje několik velkých integračních celků, z nichž nejvýznamnější je Evropská unie. Následuje jejich přehled s tím, že EU se budeme věnovat samostatně. Světová obchodní organizace (WTO) V r. 1947 byla založena Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), jejímž cílem bylo odstranění bariér obchodu. Jednání probíhala v tzv. kolech (posledním bylo Uruguayské kolo). V r. 1995 byla jako její nástupnická organizace založena Světová obchodní organizace se sídlem v Ženevě. Tato organizace má v současnosti 144 členských zemí a pokrývá více než 90 % obchodu. ČR je zakládajícím členem. Konference spojených národů pro obchod a rozvoj (UNCTAD) Organizace UNCTAD byla založena r. 1964 jako součást OSN s cílem napomáhat zapojení rozvojových zemí do mezinárodního obchodu. Sdružuje 191 členských zemí. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) OECD je mezinárodní organizace se sídlem v Paříži (založena byla v r. 1964), která sdružuje ekonomicky nejvyspělejší země s cílem napomáhat koordinaci hospodářských poli-

61

3. Ekonomická integrace

tik členských zemí. Zveřejňuje četné zprávy o jejich hospodářské situaci. Členem OECD je 30 zemí včetně ČR (od r. 1995). Americká zóna volného obchodu (FTAA) V r. 1994 byla na summitu 34 amerických států v Miami podepsána dohoda o vytvoření FTAA. Zastřešuje nejen jednotlivé země, ale propojuje existující integrační uskupení jako Andské společenství, Středoamerický společný trh a karibský Caricom. V rámci FTAA fungují i největší hospodářská uskupení kontinentů: jihoamerický Mercosur (Brazílie, Argentina, Paraguay, Uruguay, Mexiko, Kolumbie a Venezuela) a NAFTA. Existence FTAA je založena na vyjednávacích kolech (obdobně jako proces GATT). Konečným cílem, který má být naplněn do r. 2005, je ustavení skutečné zóny volného obchodu a investic s minimálními omezeními zahrnující země Jižní i Severní Ameriky. Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA) NAFTA byla podepsána v r. 1994 mezi Kanadou, Mexikem a USA jako komplexní dohoda s cílem zajistit volný a rovný přístup partnerských zemí vzájemně na své trhy. Vytvořila v současné době největší světovou zónu s velkou mírou liberalizace obchodních vztahů. Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) V r. 1960 byla z iniciativy Velké Británie podepsána sedmi zeměmi dohoda o založení ESVO. Šlo o alternativu k ES, cílem bylo vytvořit pouze pásmo volného obchodu zejména s průmyslovými výrobky a podstatně omezit tarifní zatížení obchodu se zemědělskou produkcí. Význam ESVO se postupně snižoval „přestupem“ většiny jeho členů do ES/EU a více se zaměřoval na úpravu vztahů členských zemí s ES. Výsledkem byl vznik Evropského hospodářského prostoru. Evropský hospodářský prostor (EHP) Evropský hospodářský prostor vznikl na základě jednání mezi ES a ESVO v r. 1994. Jeho cílem bylo rozšířit jednotný trh průmyslového zboží, rozšířit některé politiky ES i na ESVO (členy zůstaly pouze Norsko, Lichtenštejnsko a Island; Švýcarsko se odmítlo na EHP podílet) a zavést společné konzultace v oblasti obchodu. Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA) Zóna volného obchodu sdružující ČR, Slovensko, Maďarsko a Polsko (později se připojilo také Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko) vstoupila v platnost v r. 1993 jako důsledek politických a hospodářských změn ve střední a východní Evropě. Hlavní cíle dohody byly stanoveny jako podpora hospodářských vztahů zúčastněných zemí pomocí liberalizace vzájemného obchodu a zajištění spravedlivých a rovných podmínek soutěže mezi nimi. Největšího pokroku bylo dosaženo v oblasti průmyslové produkce. 3.2.2 Bretton-woodský systém a jeho instituce Ve 40. letech vypracovalo mezinárodní společenství systém nepřímé fixace národních měn na zlato doplněných úvěrovým mechanismem pro krytí sald obchodních bilancí. Bylo vedeno snahou předejít neočekávaným kurzovým výkyvům, měnovým krizím, hlubokým nerovnováhám v platebních bilancích a oživit světové hospodářství rozvrácené druhou světovou válkou. Příslušné dohody byly podepsány v r. 1944 v Bretton-Woods. Bretton-woodský systém byl založen na fixních směnných kurzech; ty byly pevně stanoveny vůči americkému dolaru a hodnota dolaru byla pevně vázána na zlato (35 $ za trojskou unci). Vznikl tak dolarový standard založený na mezinárodním používání zlata ve funkci mezinárodní rezervní měny a USD ve funkci mezinárodní rezervní a obchodní měny. Tento systém fixních měnových kurzů byl zaměřen především na pomoc při zajišťování vnitřní ekonomické rovnováhy členských zemí. Pokud jejich vnitřní měnová a fiskální politika nebyla schopna nastolit rovnováhu vnější, musely země s deficitní platební bilancí hradit vzniklý schodek ze svých devizových či zlatých rezerv. Při jejich nedostatku buďto požádaly MMF (viz dále) o poskytnutí úvěru, nebo devalvovaly své měny.

62

Na základě bretton-woodských dohod byly založeny dvě instituce: ■ Mezinárodní měnový fond (MMF), ■ Světová banka (SB). Mezinárodní měnový fond byl založen v r. 1945 s posláním: ■ podporovat mezinárodní měnovou součinnost a řídit mezinárodní měnový systém, ■ zajišťovat stabilitu měnových kurzů, ■ prosazovat postupné odstraňování devizových omezení a uvolňování mezinárodního obchodu, ■ pomáhat překonávat výkyvy v platebních bilancích členských zemí, ■ poskytovat členům technickou a konzultační pomoc, ■ napomáhat k postupnému zavádění vzájemné volné směnitelnosti národních měn. Po krachu bretton-woodského systému, jehož smyslem bylo zabezpečovat stabilitu měnových kurzů, se přeneslo těžiště funkcí MMF do úvěrové činnosti. MMF poskytuje krátkodobé půjčky zemím, které mají problémy s platební bilancí a nedostatkem devizových rezerv. Naopak žádá vyřešení problému veřejných financí, zadluženosti a liberalizace. V současnosti má 179 členů a sídlo ve Washingtonu. Světová banka byla založena v r. 1945 s cílem financovat poválečnou obnovu Evropy. Skládá se ze tří institucí: Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj – IBRD (zal. 1945), Mezinárodní finanční korporace – IFC (zal. 1956) a Mezinárodního sdružení pro rozvoj – IDA (zal. 1960). Cílem nejdůležitější z nich, IBRD je poskytovat zvýhodněné dlouhodobé půjčky na financování projektů v rozvojových zemích. Poskytuje dále projekty, odborníky a technickou pomoc. V současnosti má 177 členů a sídlo rovněž ve Washingtonu.

Mezinárodní měnový fond

Světová banka

Bretton-woodský systém uspokojivě fungoval po větší část své existence (1945 - 71), tj. až do poloviny 60. let. Díky němu se podařilo po válce obnovit a rozvinout mezinárodní obchod, odstranit restriktivní poválečná opatření, stabilizovat kurzovou politiku, překonávat potíže při nepříznivém vývoji platebních bilancí a usnadnit přechod měn k volné směnitelnosti. V 60. letech se již začalo projevovat snižování ekonomické asymetrie mezi USA a západoevropskými zeměmi, což mělo za následek hromadění aktiv na jejich obchodních bilancích (a nárůst měnových rezerv) a růst pasiva bilance USA (pokles měnových rezerv). V této situaci byl dolar vystaven značnému tlaku, protože řada zemí i jednotlivé ekonomické subjekty v obavách před jeho devalvací měnily dolary za zlato nebo za jinou měnu. V r. 1971 přichází první devalvace dolaru (z 35 na 38 $ za unci) a po zrušení jeho směnitelnosti za zlato v r. 1973 k devalvaci druhé (na 42,2 $ za unci). Počátkem 70. let dochází k postupnému přechodu z pevných směnných kurzů na floating. Vznik a narůstání měnových krizí ke konci existence bretton-woodského měnového systému vedly k úvahám o jeho radikálnější změně, což se projevilo v zavedení tzv. Zvláštních práv čerpání (ZPČ, Special Drawing Rights – SDR) od začátku r. 1970 jako nadnárodní měnové jednotky. Do r. 1974 byl jejich zlatý obsah ekvivalentní zlatému obsahu USD, za zlato však směnitelné nebyly. Později byla opuštěna vazba na zlato a jejich hodnota začala být vyjadřována pomocí koše šestnácti měn, jejichž podíl na světovém vývozu převýšil 1 %. Od r. 1981 byla tato měnová jednotka konstruována na základě koše pěti měn, po vzniku eura ji tvoří koš čtyř měn (americký dolar, britská libra, japonský jen a euro). ZPČ vznikly z obav z nedostatku mezinárodních měnových rezerv. Oproti původním předpokladům se však příliš nerozšířily, jejich význam postupně klesá a v současné době tvoří pouze 1,17 % nezlatých devizových rezerv členských zemí MMF. ZPČ si však zachovaly význam jako účetní a přepočítací jednotka MMF a ve finančních vztazích mezi Fondem a členskými zeměmi.

63

3. Ekonomická integrace

Národní měna v koši SDR

Váha měny (%) 1991

Váha měny (%) 1996

Váha měny (%) 2001

Americký dolar

40,0

39,0

45,0

Německá marka

21,0

21,0

-

Japonský jen

17,0

18,0

15,0

Francoouzský frank

11,0

11,0

-

Libra šterlinků

11,0

11,0

11,0

-

-

29,0

Euro

Tab. 3-2 Měnový koš SDR v období po r. 1981. Zdroj: Slaný a kol. (2003).

3.3 Evropský integrační proces V poválečné historii evropského integračního vývoje můžeme rozlišit pět základních etap: 1. Etapa integračních východisek (1945-51) 2. Etapa integrační dynamiky (1952-73) 3. Etapa stagnace integračního procesu (1974-85) 4. Etapa oživení integrační dynamiky (1986-92) 5. Etapa formování EU a přípravy východního rozšíření (od r. 1993) 3.3.1 Etapa integračních východisek Po druhé světové válce se západní Evropa nacházela ve specifické situaci. Západoevropské státy projevovaly mimořádnou vůli po spolupráci při poválečné hospodářské (ale i politické) rekonstrukci Evropy. Byly rovněž přesvědčeny o nutnosti zabránit opakování katastrofy takového hospodářského a sociálního rozsahu, jakou přinesla druhá světová válka. Důležitou roli sehrála také otázka, jak se vyrovnat s perspektivou poražených států (Německo, Itálie) a jak je začlenit do demokratických evropských struktur a poválečné hospodářské obnovy. 3.3.2 Etapa integrační dynamiky

ESUO

Římské smlouvy

64

V této etapě se zformovala výchozí institucionální forma integračního procesu. Tvořily ji tři společenství: ■ Evropské sdružení uhlí a oceli – ESUO (1951), ■ Evropské hospodářské společenství – EHS (1957), ■ Euratom (1957). Vlastním zárodkem integračních institucí bylo Evropské sdružení uhlí a oceli (založeno Pařížskou smlouvou z r. 1951), jehož členy se staly Německo, Francie, Itálie a země Beneluxu (tzv. Šestka). Hlavním motivem jeho založení byl motiv strategicko-politický – kontrola ocelářského potenciálu SRN. Cílem ESUO bylo postupně zrušit mezi členskými státy cla a další obchodní omezení na trhu s ocelářskými, hutními výrobky a uhlím, v dalším kroku pak nastolení volného trhu s uvedenými položkami. V 50. letech pokračovala integrace „Šestky“ uzavřením smlouvy o Evropském hospodářském společenství (EHS) a Evropském atomovém společenství (Euratom) – tzv. Římské smlouvy. Zatímco Euratom upravoval podmínky spolupráce na poli mírového využívání jaderné energie a jaderné bezpečnosti, EHS mělo cíle komplexní – podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomického života a stálého ekonomického růstu prostřednictvím postupného sbližování hospodářských politik členských států. V r. 1968 byla zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků a postupně odbourána i všechna cla

na zemědělské produkty – vznikla celní unie. V r. 1967 se také ustavuje koordinace činnosti ESVO, EHS a Euratomu v rámci Evropských společenství (ES). Připomeňme, že účastníkem těchto integračních společenství nebyla Velká Británie. Ta iniciovala založení ESVO, které na rozdíl od EHS nebylo spojeno s rozhodovacími institucemi nadnárodního charakteru, ani si nekladlo za cíl širší politické cíle. Důsledkem postupně se měnící teritoriální orientace britského zahraničního obchodu ve prospěch Evropy byl obrat britské politiky vůči ES. V r. 1973 došlo k prvnímu rozšíření ES právě o Velkou Británii, dále pak o Irsko a Dánsko. 3.3.3 Etapa stagnace integračního procesu V desetiletí od poloviny 70. let bylo vykázaných aktiv integračního procesu mnohem méně. Jedním z nich bylo druhé rozšíření ES o Řecko v r. 1981. Země ES se totiž potýkaly s důsledky vnějších otřesů (prudký růst cen ropy a dalších surovin), což zhoršilo nákladovou strukturu západoevropského průmyslu. Výsledkem byla hluboká strukturální krize, pokles ekonomické výkonnosti (i ve srovnání s USA a Japonskem) a vzestup nezaměstnanosti, ale také inflace. Evropský měnový systém K jednomu významnému kroku na cestě k užší ekonomické spolupráci přece jen došlo. V roce 1978 byla podepsána dohoda o Evropském měnovém systému (EMS). Motivů vzniku EMS bylo několik, vnější a vnitřní. K vnějším patřila snaha nahradit dolar jako klíčovou světovou měnu, protože po rozpadu bretton-woodského systému přestal být stabilní měnou. Vnitřním motivem byl cíl stabilizovat směnné kurzy a dát tak impulz k dalšímu rozvoji vnitřního obchodu mezi státy ES. EMS měl tedy za cíl dosáhnout vnitřní (cenové) a vnější (kurzové) stability prostřednictvím fixních, avšak upravitelných měnových kurzů. Za tím účelem byl doplněn řadou intervenčních a úvěrových mechanismů. EMS tvořily tři základní prvky: ■ ■ ■

evropská měnová jednotka (ECU), mechanismus směnných kurzů (ERM), úvěrový mechanismus (EMS).

Evropská měnová jednotka (ECU) byla měna vytvořená v rámci EMS jako koš měn zúčastněných v tomto systému. Podíl jednotlivých zemí v měnovém koši byl dán ekonomickou silou země (objemem jejich HDP a podílem na vzájemném obchodu). Byla používána ve vzájemném zúčtování plateb, pro stanovení kurzů měn členských zemí a jako rezervní aktivum. Postupně si našla široké uplatnění i v soukromém sektoru.

FRF 20% D EM 33% N LG 10%

P TE 1 % E SP 4 %GRD 1%

B E F /L U F GBP

IT L

11%

8%

IE P 1%

D KK

8%

3%

Obr. 3-1 Měnový koš ECU v r. 1993 (%). Zdroj: Slaný a kol. (2003).

65

3. Ekonomická integrace

V rámci mechanismu směnných kurzů (ERM) byl pro každou národní měnu zúčastněné země stanoven střední kurz k ECU (střední kurzy mezi všemi národními měnami tvořily tzv. paritní mřížku) a od této střední parity se mohly pohybovat v rozsahu ± 2,25 % (s výjimkou pro britskou libru, španělskou pesetu a portugalské escudo, kterým byla povolena odchylka ± 6 %). Později bylo pásmo fluktuace rozšířeno na ± 15 %. Jakmile ve vztahu měn dvou zemí bylo dosaženo maximální povolené odchylky od stanoveného kurzu (podle tzv. ukazatele divergence; kritickou hodnotou bylo 75 % tohoto ukazatele), byly jejich centrální banky povinny přijmout příslušná opatření, která by znovu přivedla kurz do povoleného rozmezí. Když tato opatření nebyla úspěšná, mohlo dojít k úpravě vzájemného kurzu (devalvaci nebo revalvaci). V rámci úvěrových mechanismů (EMS) se prováděly operace na podporu oslabených měn. Země, které se dostaly do potíží při udržování dohodnutého směnného kurzu a při udržování vyrovnané platební bilance, měly přístup k úvěrovým zdrojům. Fungování EMS lze hodnotit jako úspěšné, protože se podařilo splnit hlavní cíl - vytvořit oblast s vnitřní i vnější měnovou stabilitou (vyjma zakolísání na počátku 90. let). V prvním desetiletí jeho existence došlo ke snížení míry inflace, zmenšily se rozdíly mezi úrokovými sazbami jednotlivých zemí a snížilo se kolísání kurzů měn zúčastněných zemí. K úspěchu EMS přispěl i fakt, že největší váhu v EMS a v ECU měla německá marka, která si díky úspěšné měnové politice Bundesbanky získala pověst "silné měny". 3.3.4 Etapa oživení integrační dynamiky Hloubka strukturální krize v Evropě vytvořila politické klima vhodné pro vypracování nových integračních iniciativ. Mimořádného významu nabyl projekt, který byl připraven v Bílé knize Komise ES (1985) a doplnil právní rámec ES v rámci Jednotného evropského aktu (1987). Šlo o vytvoření jednotného vnitřního trhu. Tzv. společný trh totiž nevytvořil skutečně jednotný vnitřní trh - tedy prostor bez vnitřních hranic. Mezi členskými státy totiž zůstávaly bariéry trojího druhu: ■ věcné (kontrola zboží a osob na hranicích mezi členskými státy), ■ technické (rozdíly mezi standardy jednotlivých zemí tříštící trh), ■ daňové (rozdíly v nepřímých daních, hlavně v DPH, jež si vynucují kontroly na hranicích). K odstranění těchto překážek byl zároveň vypracován podrobný program s návrhy téměř 300 opatření směrovaných k členským zemím. Jednotný vnitřní trh začal fungovat od počátku r. 1993, kdy byly (až na určité výjimky) naplněny čtyři základní ekonomické svobody - volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Od r. 1996 byla odstraněna další překážka - kontroly zboží na hranicích; od této doby je totiž zboží zdaňováno v zemi původu. Projekt vnitřního trhu byl také koncipován jako součást širších reforem, které v ekonomické sféře zahrnovaly např. rozšíření aktivit v rámci hospodářské politiky koordinovaných na úrovni ES, rozšíření působnosti EHS o sociální politiku a posilování soudržnosti zemí Společenství, důraz na sbližování hospodářských politik členských zemí atd. Dalším významným integračním krokem bylo završení třetího rozšíření ES o Španělsko a Portugalsko realizované v roce 1986.

Maastrichtské smlouvy

66

3.3.5 Etapa formování EU a přípravy východního rozšíření V předchozích integračních aktivitách převažovaly ekonomické aspekty, Společenství se stalo největší světovou obchodní velmocí, ale bez společného postupu v zahraničněpolitických a bezpečnostních otázkách. Aktivita Společenství se postupně rozrůstala do oblasti životního prostředí, vědeckotechnického vývoje a mnoha dalších. Nic z toho nebylo zakotveno v původních Římských smlouvách, a tak v listopadu 1993 vstoupily v platnost Maastrichtské smlouvy, které formálně tvoří dvě smlouvy: Smlouva o Evropské unii a podstatně doplněná smlouva o založení Evropského společenství, která rozšiřuje původní Římské smlouvy.

Ve smlouvě o Evropské unii jsou formulovány tzv. tři pilíře, o něž se Unie opírá: ■ první pilíř - smlouva o založení Evropského společenství, což je vlastně původní smlouva o založení EHS rozšířená o nové prvky. Tento pilíř má nadnárodní charakter, tzn. že členské státy delegují na ES/EU část své suverenity. Smlouva byla rozšířena zejména o: ■ nové sféry činnosti v kompetenci Společenství (mnoho aktivit zakotvil již Jednotný evropský akt; jde o činnosti, kde Společenství buď koordinuje nebo doplňuje aktivity členských zemí: např. zásady sociální politiky, politika na ochranu životního prostředí, na podporu výzkumu a vývoje, vzdělávání, zdravotnictví, na ochranu spotřebitele, posilování hospodářské a sociální soudržnosti), ■ hospodářskou a měnovou unii, ■ změny v rozhodovacích procesech Společenství; ■ druhý pilíř - zahraniční a bezpečnostní politika, jejímž obsahem je společná obrana a spolupráce členských států v zahraniční a bezpečnostní politice, ■ třetí pilíř - spolupráce v oblasti justice a vnitra. V roce 1995 se také uskutečnilo další rozšíření EU o některé státy ESVO: Švédsko, Finsko a Rakousko. V roce 1999 vstoupila v platnost Amsterdamská smlouva, která konsoliduje jednotlivé pilíře definované Maastrichtskou smlouvou. Tato smlouva přinesla dál změny v institucionální oblasti - především výrazné posílení kompetencí Evropského parlamentu a zvýšení akceschopnosti Rady ministrů. V návaznosti na ni Komise zveřejnila soubor dokumentů s názvem Agenda 2000, který představuje perspektivu dalšího vývoje Evropské unie a její hospodářské politiky. Evropská měnová unie Důsledkem rozhodnutí o vybudování jednotného vnitřního trhu a úspěchu EMS bylo oživení úvah o vytvoření měnové unie. V r. 1988 byla ustavena skupina pod vedením J. Delorse s úkolem prostudovat možnosti přechodu k měnové unii. Její zpráva (tzv. Delorsova zpráva) byla přijata Evropskou radou v r. 1989, jež za cíl evropské integrace označila dosažení úplné hospodářské unie. Delorsova zpráva byla zakomponována do Maastrichtských smluv, na jejichž základě byl přijat plán na zavedení Hospodářské a měnové unie (Evropské měnové unie - EMU) během deseti let, rozčleněných do tří etap: První etapa začala v r. 1990 a měly se v ní odstranit poslední překážky volného pohybu kapitálu uvnitř Unie.

Etapy zavedení EMU

Druhá etapa - od počátku r. 1994 vzniká Evropský měnový institut (EMI) jako předobraz budoucí Evropské centrální banky. Jeho posláním bylo koordinovat měnovou politiku členských zemí EU. Původní termín pro zavedení společné měny byl stanoven na rok 1997, který byl později s ohledem na hospodářský vývoj EU posunut na rok 1999. Pro vstup do EMU byla stanovena tzv. konvergenční (maastrichtská) kritéria: 1. monetární kritéria ■ cenová stabilita (míra inflace v dané zemi nesmí přesáhnout průměr tří členských zemí s nejnižší mírou inflace o více než 1,5 %), ■ úrokové sazby (nesmí přesáhnout průměr tří členských států s nejnižší mírou inflace během posledních dvanácti měsíců o více než 2 %), ■ stabilita směnného kurzu (pohyby směnného kurzu národní měny nesmí překročit fluktuační pásmo ERM po dobu dvou let a měna nesmí po toto období devalvovat); 2. fiskální kritéria ■ veřejný dluh (nesmí překročit 60 % HDP), ■ deficit státního rozpočtu (nesmí přesáhnout 3 % HDP). Smyslem fiskálních kritérií bylo udržet ve zdravém stavu veřejné finance, aby nebyla ohrožena cenová stabilita; měnová kritéria přímo odpovídají nezbytnému požadavku pro zavedení jednotné měny. Velmi komplikované bylo plnění fiskálních kritérií, což dokladuje tabulka 3-3.

67

3. Ekonomická integrace

1995

1996

1997

1998

Belgie

-4,1

-3,3

-2,9

-2,5

Dánsko

-1,6

-1,4

-0,3

-0,3

SRN

-3,5

-4,0

-2,9

-2,4

Řecko

-9,1

-7,9

-6,5

-5,3

Španělsko

-6,6

-4,4

-3,0

-2,8

Francie

-4,8

-4,0

-3,0

-2,9

Irsko

-2,0

-1,6

-0,9

-0,5

Itálie

-7,1

-6,6

-3,3

-3,0

Lucembursko

+1,5

+0,9

+0,5

+0,9

Nizozemí

-4,0

-2,6

-2,5

-2,0

Rakousko

-5,9

-4,3

-3,0

-2,9

Portugalsko

-5,1

-4,0

-2,9

-2,9

Finsko

-5,2

-3,3

-2,2

-1,4

Švédsko

-8,1

-3,9

-2,9

-1,0

Velká Británie

-5,8

-4,6

-3,5

-2,2

EU celkem

-5,0

-4,4

-3,0

-2,5

Tab. 3-3 Vývoj rozpočtových schodků a přebytků členských států EU (v % HDP). Zdroj: Šrein (1999).

Evropská centrální banka

Třetí etapa začala v r. 1999 neodvolatelným zafixováním směnných kurzů zúčastněných zemí mezi sebou (v rámci tzv. paritní mřížky) a vůči ECU. Členské státy od začátku této etapy přestaly vykonávat samostatnou měnovou politiku - vznikla tak měnová unie s měnovou politikou na evropské úrovni. Nová měna - euro - byla odvozena od ECU v poměru 1 : 1. V roce 2002 byly postupně bankovky a mince původních měn staženy a nahrazeny bankovkami a mincemi denominovanými v eurech a centech. Vzniká také Evropský systém centrálních bank (ESCB) a Evropská centrální banka (ECB). Členy ESCB jsou národní centrální banky členských zemí a ECB; ESCB však na rozdíl od nich nemá právní subjektivitu. Vrcholným orgánem ESCB je Generální rada, která se skládá z guvernérů všech národních centrálních bank členských zemí a je spíš diskusním a poradním fórem. Vrcholnými orgány ECB, a zároveň hlavními rozhodovacími orgány společné měnové politiky jsou: ■ ■

Výkonný výbor - skládá se z guvernéra, viceguvernéra a čtyř dalších členů, jejím úkolem je provádění měnové politiky v souladu s rozhodnutím Řídící rady, Řídící rada - skládá se z členů Výkonného výboru a z guvernérů národních bank členských zemí EMU; jejím posláním je formulace měnové politiky.

ECB má stanoven cíl ve Smlouvě o založení Evropských společenství jako udržování cenové stability a dále, aniž by byl tento hlavní cíl dotčen, podporovat obecnou hospodářskou politiku Společenství.

68

Nezávislost ECB a národních centrálních bank je postavena na čtyřech principech: ■ institucionální nezávislost (banky nesmějí požadovat nebo přijímat pokyny od orgánů EU a vlád členských zemí), ■ osobní nezávislost (funkční období vrcholných orgánů národních bank je delší než politický cyklus - 8 let - a představitelé centrálních bank mohou být odvoláni pouze výjimečně), ■ funkční nezávislost (stanovení hlavního cíle a odpovědnosti za jeho plnění je dáno Smlouvou), ■ finanční nezávislost (EU ani vlády členských zemí nesmí ovlivňovat rozpočet centrální banky a nesmí využívat centrální banku k financování státních výdajů). Úkol Srovnejte cíle a míru nezávislosti ECB a ČNB. Najdete nějaké rozdíly? V roce 1997 byl přijat Pakt o stabilitě a růstu, který má zajistit, aby členské státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu vyjádřenou konvergenčními kritérii i po zavedení jednotné měny. Umožňuje rovněž sankcionovat ty státy, které tato kritéria přestanou dodržovat. Příklad Vlády Francie a Německa v roce 2003 přiznaly, že napřesrok potřetí za sebou překročí limit rozpočtového deficitu stanoveného Paktem stability na tři procenta. V takovém případě by mělo být zahájeno disciplinární řízení s hrozbou finanční sankce zaplacené do pokladny EU a rozpočty obou zemí by měly být podřízeny dohledu ostatních členů eurozóny. Rada ministrů Unie však koncem listopadu 2003 znemožnila jejich potrestání za nedodržování podmínek Paktu stability, čímž porušila jeho ustanovení a postavila se proti rozhodnutí Evropské komise. Německo a Francie byly pouze vyzvány, aby se politicky zavázaly k návratu svých rozpočtových schodků pod tříprocentní hranici v roce 2005. Na uvedené rozhodnutí Rady ministrů podala Komise 13. ledna 2004 žalobu u Evropského soudního dvoru v Lucemburku. Mimo eurozónu v současnosti stojí Velká Británie (podle výsledků dlouho očekávané analýzy britského ministra financí není hospodářství Velké Británie na euro ještě připraveno), Dánsko a Švédsko (Dánové zavedení společné měny odmítli v referendu konaném na podzim roku 2000, Švédové v lidovém hlasování z 14. 9. 2003). ERM označované nyní jako ERM 2 funguje ve zjednodušeném režimu, kdy se sleduje fluktuace směnného kurzu vůči euru při zachování pásma oscilace ± 15 %. Závažnost důsledků přechodu k měnové unii vyvolala velkou diskusi mezi ekonomy i politiky. Proto se pokusíme ve stručnosti shrnout hlavní výhody a nevýhody zavedení jednotné měny eura.

Výhody a nevýhody společné měny

Výhody: ■ posílení měnové stability euroregionu, ■ snížení rizikovosti investic a zvýšení mobility kapitálu, ■ úspora transakčních nákladů, ■ tlak na zdravější veřejné finance (Pakt stability), ■ odstranění kurzového rizika, ■ zánik potřeby držet devizové rezervy, ■ transparentnost plynoucí z vyjadřování cen v jedné měně, ■ euro je významnou mezinárodní obchodní a rezervní měnou. Nevýhody: ■ ztráta národní měnové a ekonomické suverenity, ■ ztráta významného nástroje hospodářské politiky, ■ náklady spojené s přechodem na společnou měnu, ■ nepřipravenost národních ekonomik na tak silný stupeň integrace, ■ dichotomie společné hospodářské politiky EU - měnová politika na evropské úrovni, ale národní fiskální politiky.

69

3. Ekonomická integrace

Kdy bude zavedeno euro v ČR? Česká republika se bezprostředně po svém vstupu do EU stane členem Hospodářské a měnové unie s tím, že euro bude zavedeno v období 2007 2012. Je možné, že v počátcích členství se vzhledem ke sbližování cenových hladin bude měnit kurz koruny k euru, popř. dojde k určitému zvýšení inflace a konvergenční kritéria tak nebudeme splňovat. Nejdůležitější podmínkou však je, aby se deficit veřejných financí snížil na přijatelnou míru. Maastricht

Česká republika 2002

2003p

2004p

2005p

2006p

60

20,3

27,9

30,9

34,1

37,4

3

3,8

6,0

5,7

5,5

5,3

Inflace (průměr)

2,7

1,8

1,3

2,2

2,4

2,5

Úrokové sazby

7,0

4,2

4,3

4,8

4,8

5,0

Veřejný dluh (% HDP) Deficit veřejných financí (% HDP)

Tab. 3-4 Česká republika a Maastrichtská kritéria. Poznámka: p - prognóza. Zdroj: Janáček, Zamrazilová (2003).

Politiky EU

Hospodářskopolitické mechanismy EU Evropská unie má v rámci hospodářské politiky působnost pouze v těch oblastech, které jí byly plně nebo částečně svěřeny v zakladatelských smlouvách. Podle působnosti centrálních orgánů EU se jednotlivé oblasti hospodářské politiky označují jako: ■ společné politiky nebo ■ komunitární politiky. Společná politika je taková, kdy působnost členských států je zcela převedena na orgány Evropské unie. K těmto politikám patří: ■ společná obchodní politika, ■ společná zemědělská politika, ■ společná dopravní politika, ■ sektorové politiky, ■ společná měnová politika.

Hospodářskopolitické orgány

Komunitární politiky zahrnují oblasti, v nichž členské státy přenesly svou působnost na EU pouze částečně. K těmto politikám patří: ■ politika ochrany spotřebitele, ■ jednotný vnitřní trh, ■ regionální politika, ■ politika ochrany životního prostředí, ■ sociální politika, ■ politika na podporu vědy, výzkumu a nových technologií, ■ energetická politika. Hlavními hospodářskopolitickými orgány EU, které se podílejí na tvorbě rozhodovacího procesu jsou: ■ Rada ministrů (Evropská rada), ■ Komise, ■ Evropský parlament, ■ Hospodářský a sociální výbor, ■ Evropská centrální banka. Nejvyšším rozhodujícím orgánem ES je Rada ministrů, která zastupuje zájmy jednotlivých států a má poslední slovo při tvorbě legislativy Unie. Rada je vrcholným zákonodárným

70

orgánem, vyhlašuje směrnice, nařízení i usnesení. Každý členský stát je v ní zastoupen jedním ministrem. Komise je na rozdíl od Rady nadnárodní orgán, v jehož činnosti mají převládat širší evropské zájmy před národními hledisky. Svým způsobem připomíná jakousi "vládu ES". Hlavními pravomocemi Komise jsou: ■ výlučné právo zákonodárné iniciativy, ■ výkon moci ve svěřených oblastech, ■ správa fiskálních zdrojů Unie, ■ dohled nad dodržováním práva v ES, ■ vystupování jako mluvčí Společenství. Evropský parlament se postupně stal z poradního shromáždění fórem s pravomocemi v otázkách rozpočtu a legislativy s těmito hlavními funkcemi: ■ projednává a přijímá rozpočet Unie, ■ účastní se legislativního procesu, ■ kontroluje činnost Komise. Hospodářský a sociální výbor (ECOSOC) reprezentuje zájmové skupiny (zaměstnavatelů, odborů, družstev, živnostníků apod.) a uplatňuje jejich názor v orgánech ES. Stručně zmíníme další instituce, které se podílejí na tvorbě hospodářské politiky: ■ Rada stálých zástupců (COREPER) - jejími členy jsou zástupci členských států akreditovaní u ES; COREPER připravuje podklady pro jednání Rady a "předjednává" celou řadu záležitostí, ■ Účetní (auditorský) dvůr - kontroluje hospodaření s finančními prostředky všech institucí zřízených ES, ■ Výbor regionů - poradní orgán, v němž jsou zástupci volených samosprávných územních celků a obcí,Evropský soudní dvůr - uplatňuje zákony ES jak rozhodováním jednotlivých sporů, tak i závazným výkladem evropského práva.

Obr. 3-2 Rozhodovací proces EU. Zdroj: Slaný a kol. (2003).

71

3. Ekonomická integrace

Unie používá čtyři druhy nástrojů, kterými ovlivňuje hospodářské procesy v členských zemích: ■ nařízení - je všeobecně platné bez možnosti ovlivnění národními vládami nebo parlamenty, ■ směrnice - zavazuje členské země dosáhnout určeného výsledku, volba prostředků k dosažení stanoveného cíle je ponechána na národních exekutivách, ■ rozhodnutí - nemají plošný charakter, jsou závazné pouze pro své adresáty, ■ doporučení - nejsou závazná. Základním principem, na němž je založeno rozdělení výkonné moci na společnou a národní úroveň, je princip subsidiarity. Podle tohoto principu je každé rozhodnutí přijímáno na takové úrovni, která je pro splnění daného cíle nejefektivnější. Proces vstupu do ES Formální vztah mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy a zeměmi kandidujícími na vstup do EU zakládají tzv. asociační dohody (Dohody o přidružení). Ty také vytvářejí rámec pro postupnou integraci do ES (v těchto souvislostech by se mělo hovořit o ES, nikoliv o EU, protože EU nemá mezinárodně právní subjektivitu), ale nezakládají budoucí nárok těchto zemí na členství v ES. Samotnému vstupu do ES předchází dlouhá a náročná vyjednávací a přizpůsobovací procedura. Oficiální žádost o členství v EU podala ČR 23. ledna 1996. Pro vstup do ES musí jednotlivé státy splnit tzv. kodaňská kritéria (vyhlášená v roce 1993 Evropskou radou na summitu v Kodani): ■

politická kritéria: ■ stabilita institucí zajišťující demokracii, ■ právní stát, ■ dodržování lidských práv a práv menšin;

■

hospodářská kritéria: ■ existence fungujícího tržního hospodářství, ■ schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními procesy uvnitř Unie;

■

právní kritéria: ■ schopnost brát na sebe závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie.

Uvedli jsme, že kandidátská země musí přijmout plně stávající i potenciální práva a závazky, vyplývající z institucionálního uspořádání EU, tzv. "acquis", které obsahuje: ■ politické cíle, principy a věcný obsah primárních smluv, ■ sekundární legislativu a judikaturu Evropského soudního dvora, ■ stanoviska a rezoluce, ■ společné akce, postoje, podepsané úmluvy, rezoluce a jiné akty přijaté v rámci spolupráce v oblastech justice a vnitra, ■ Společenstvím uzavřené mezinárodní dohody a dohody uzavřené členskými státy ve vztahu k aktivitám Společenství. Příklad Část acquis, které se vztahuje pouze k prvnímu pilíři EU, se označuje jako acquis communautaire. Současné acquis communautaire je odhadováno na 80 000 stránek textu, z toho polovina se týká zemědělství. Vstoupit do EU opravdu není jednoduchá záležitost. Před zahájením vlastního vyjednávání o vstupu probíhá etapa tzv. screeningu legislativy, což je bilaterální kontrola právního řádu kandidátských zemí a jeho porovnání s acquis EU. Během screeningu je kompletní acquis rozděleno do 31 kapitol, v rámci jednotlivých kapitol probíhá samotné vyjednávání. Negociační proces byl završen v prosinci r. 2002, kdy byla Česká republika (spolu s Polskem, Maďarskem, Slovinskem, Slovenskem, Estonskem, Litvou, Lotyšskem, Kyprem a Maltou) pozvána ke vstupu do EU k 1. květnu 2004. Dne 16. dubna 2003 podepsali v Athénách zástupci vlád zainteresovaných států smlouvu o při-

72

stoupení České republiky a ostatních kandidátských zemí do Evropské unie. Zvídavého čtenáře odkazujeme na internetovou adresu www.euroskop.cz, kde najde nejen kompletní smlouvu o přistoupení (cca 4 000 stran), ale i detailnější informace o EU včetně základních dokumentů. Vstup ČR do EU byl schválen občany v referendu konaném ve dnech 13. 14. 6. 2003.

Shrnutí kapitoly 1. Ekonomická integrace je proces slučování jednotlivých zemí ve větší, ekonomicky výhodnější celky, u nichž určitým způsobem zanikají překážky způsobované hranicemi států. V rámci ekonomické integrace je nutné odlišit dva základní přístupy: pozitivní a negativní. 2. Rozlišujeme následující stupně integrace: pásmo volného obchodu, celní unie, jednotný trh, společný trh, měnová unie, hospodářská unie a politická unie. 3. Bretton-woodský systém byl systém nepřímé fixace národních měn na zlato, doplněných úvěrovým mechanismem pro krytí sald obchodních bilancí ve snaze předejít kurzovým výkyvům a měnovým krizím. 4. Počátkem 70. let dochází z důvodu ekonomické asymetrie mezi USA a západoevropskými zeměmi ke krachu bretton-woodského systému a přechodu z pevných směnných kurzů na floating. 5. Nejvýznamnějším integračním seskupením je Evropská unie. Ta stojí na třech pilířích: první pilíř - Evropské společenství, druhý pilíř - společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetí pilíř - spolupráce v oblasti justice a vnitra. 6. Realizace projektu Hospodářské a měnové unie znamená dosažení úplné hospodářské unie. 7. Jednotlivé oblasti hospodářské politiky, podléhající působnosti orgánů EU, mají charakter společných politik nebo komunitárních politik. 8. Hlavními hospodářskopolitickými orgány EU jsou Rada ministrů, Komise, Evropský parlament, Hospodářský a sociální výbor a Evropská centrální banka.

Otázky k zamyšlení 1. Jaký je rozdíl mezi negativním a pozitivním typem integrace? 2. Vysvětlete princip fungování bretton-woodského systému a jeho institucí. 3. Proč byla podepsána dohoda o Evropském měnovém systému a z jakých prvků se skládal? 4. Čeho se týkají maastrichtská a kodaňská kritéria a v čem je jejich význam? 5. Znamená podle vašeho názoru vstup České republiky do EU omezení národní suverenity? 6. Vysvětlete princip subsidiarity. 7. Uveďte hlavní výhody a nevýhody přechodu na společnou měnu euro.

73

3. Ekonomická integrace

POT Témata elaborátů (POTů) budou posluchačům zadána v úvodní přednášce, a to k aktuálním otázkám a klíčovým tématům hospodářské politiky ČR a EU. Posluchači zpracují za semestr dva elaboráty. Rozsah 3 - 4 strany formátu A/4 včetně bibliografických údajů Termín zpracování dle harmonogramu studia na adresu [email protected]

Způsob studia Základní literatura ■

SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003. (kapitola 5)

Doporučená literatura

74

■

KADEŘÁBKOVÁ, A., SPĚVÁČEK, V., ŽÁK, M. Růst, stabilita a konkurenceschopnost: aktuální problémy na cestě do EU. Praha: Linde, 2003. (oddíl I, kapitola 1)

■

SPĚVÁČEK, V. a kol. Transformace české ekonomiky. Politické, ekonomické a sociální aspekty. Praha: Linde, 2002. (oddíl IV)

Politika ochrany hospodářské soutěže ■ Strukturální politika ■ Regionální politika ■ Sociální politika ■ Přerozdělovací politika ■

4.

Mikroekonomická hospodářská politika

75

4. Mikroekonomická hospodářská politika

Cíl kapitoly Mikroekonomická hospodářská politika je zaměřena na zvyšování efektivnosti při alokaci zdrojů společnosti. Do jejího rámce patří např. politika ochrany hospodářské soutěže, strukturální politika, regionální politika, sociální politika a přerozdělovací politika. Tato kapitola si klade za cíl čtenáře s těmito politikami stručně seznámit.

Časová zátěž ■

8 hodin

4.1 Politika ochrany hospodářské soutěže Nutnou podmínkou fungování tržního hospodářství je – vedle práva na soukromé vlastnictví – existence konkurenčního prostředí. Konkurence umožňuje koordinaci velkého počtu individuálních rozhodnutí prostřednictvím cenového mechanismu a podněcuje přesun zdrojů k produkci podle preferencí spotřebitelů. Pouze konkurenční prostředí vede k uplatňování takových výrobních metod, při nichž jsou vzácné zdroje využívány nejefektivněji – tedy s minimálními náklady. Potom v ekonomickém systému dochází k efektivní alokaci zdrojů.

Absolutní monopol

Konkurence má tedy na hospodářství pozitivní vliv. Protože ale neexistuje síla, která by ji sama od sebe prosazovala a dlouhodobě udržovala, je nutné, aby tuto úlohu převzal stát. Nyní můžeme definovat: politika ochrany hospodářské soutěže usiluje o zvýšení konkurenčnosti tržního prostředí nebo o odstranění překážek, které konkurenci oslabují. Současný stav konkurenčního prostředí je významně vzdálen dokonalé konkurenci, která je považována za nejlepší možné řešení koordinace činností v ekonomice. Omezení konkurenčního prostředí je nejviditelnější na příkladu absolutního monopolu. Případ dlouhodobě trvajícího monopolu je velmi vzácný. Pokud se podnik neopírá o státní ochranu, nepoužívá-li neekonomických postupů k udržení monopolního postavení a neexistují-li umělé překážky vstupu do odvětví, je monopolní postavení dříve či později oslabeno nebo odstraněno. Úkol

Přirozený monopol

Zopakujte si z mikroekonomie typy tržních struktur a jejich znaky. Proč je monopol považován za „nejhorší“ tržní strukturu? Zvláštním případem jsou tzv. přirozené monopoly. Ty vznikají v odvětvích, kde s růstem objemu výroby klesají mezní i průměrné náklady. Přirozený monopol je tedy trh, který s nejnižšími náklady pokrývá jediná firma. Typickým příkladem jsou aktivity založené na distribuci elektrické energie, plynu, pitné vody, centrálního vytápění atd. Skutečně přirozeným monopolem (někdy nazývaným též síťový monopol) je pouze přenos daného statku, nikoliv jeho výroba a prodej. Aby přirozený monopol nezneužíval svého postavení na trhu, přistupuje stát k jeho regulaci. 4.1.1 Formy omezování konkurence Omezování konkurence může nabývat těchto forem: ■ kartelových dohod, ■ zneužití tržní síly, ■ koncentrace podniků, ■ veřejných podpor, ■ nekalé soutěže.

76

Kartelové dohody Kartely jsou smluvní dohody mezi právně samostatnými účastníky trhu, kteří jsou skutečnými nebo potenciálními konkurenty. Předmětem dohod mohou být ceny, objemy produkce, rozdělení trhů, prodejní podmínky, investice atd. Jejich cílem je odstranit konkurenci mezi jejími účastníky. Některé podmínky jsou pro vznik kartelu zvláště příznivé: ■ klesající nebo stagnující poptávka, zejména v té fázi životního cyklu výrobku, kdy je trh nasycen, ■ nevyužité výrobní kapacity nebo značné výkyvy v jejich vytížení, ■ podobná struktura a výše nákladů jednotlivých konkurentů, ■ homogenní produkce, ■ malý počet účastníků na straně nabídky.

Kartely

Podle předmětu kartelové dohody rozlišujeme nejčastěji: ■ cenový kartel – dohoda o jednotné cenové politice, kdy skupina kartelizovaných podniků vystupuje na trhu jako cenový vůdce, ■ kvótový kartel – přiděluje jednotlivým členům určitý objem produkce (kvótu) tak, aby byla vyloučena vzájemná konkurence. Kartelové dohody jsou ve své podstatě nestabilní, protože jejich členové se snaží nezávisle na ostatních zlepšit své hospodářské podmínky např. zvyšováním objemu produkce nad dohodnuté limity, skrytým cenovým zvýhodňováním atd. Jako příklad lability kartelů může sloužit historie ropného kartelu OPEC. Kartelové dohody mohou mít podobu: ■ horizontálních kartelů – vznikají mezi přímými konkurenty, ■ vertikálních kartelů – dohody mezi subjekty, jejichž činnost na sebe navazuje (výrobce – distributor – prodejce); jejich činnost bývá povolena, ■ franšízových dohod – licenční smlouvy k právům duševního či průmyslového vlastnictví (know-how, obchodní značka – např. McDonald´s); rovněž patří k pozitivním kartelovým dohodám. Za nedovolené a tedy zakázané kartelové dohody se zpravidla považují ty, jež obsahují: ■ přímé i nepřímé určení cen nebo jiných obchodních podmínek závazných pro účastníky dohody, ■ závazek omezení nebo kontroly výroby, odbytu, technického vývoje nebo investic, ■ rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů, ■ závazek účastníků, že vůči jednotlivým odběratelům budou při plnění stejného charakteru uplatňovány rozdílné obchodní podmínky (hospodářská diskriminace), ■ závazek omezit přístup na trh firmám, které nejsou členy dohody. Povolené bývají dohody, jejichž předmětem je: ■ jednotné používání obchodních, dodavatelských nebo platebních podmínek s výjimkou dohod o cenách a jejich složkách, ■ racionalizace hospodářské činnosti, zejména její specializací, pokud nevede k omezení soutěže na trhu, ■ poskytování obchodní srážky, pokud představuje skutečnou náhradu výkonu a nevede k diskriminaci mezi odběrateli. Příklad V říjnu 2003 předepsal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže obchodním řetězcům Billa a Julius Meinl pokutu ve výši 51 milionů korun za uzavřenou kartelovou cenovou dohodu z období 1. ledna 2001 do 22. dubna 2002. Firmy si podle Úřadu předávaly citlivé obchodní údaje a byl prokázán zisk na úkor dodavatelů. V tomže měsíci byla udělena pěti distributorům pohonných hmot (Benzina, Shell, Agip, Conoco a OMV) nejvyšší pokuta v historii ÚOHS. Sankce ve výši 273 milionů korun jim byla uložena za slaďování cen na čerpacích stanicích, čímž poškozovali spotřebitele. Toto rozhodnutí však bylo předsedou ÚOHS v únoru 2004 zrušeno a vráceno k novému projednání.

77

4. Mikroekonomická hospodářská politika

Zneužití tržní síly

Zneužití tržní síly Tržní síla podmiňuje i ohrožuje konkurenci. Podniky na jedné straně musí disponovat určitou tržní silou k prosazení konkurenčních strategií, na druhé straně mohou svou tržní sílu použít k potlačení či likvidaci konkurentů. Dominantní tržní sílu může firma získat buď na základě lepší výkonnosti (lepšího přizpůsobení požadavkům kupujících, nákladově příznivějším výrobním postupům) nebo omezením konkurence. Ke zneužití tržní síly dochází v případě, kdy silnější firmy omezují konkurenci tím, že nutí další účastníky trhu k určitému chování nebo když brání potenciálním konkurentům ke vstupu na trh. Zneužití tržní síly může mít tyto formy: ■ cenová diskriminace – při prodeji stejného zboží jsou pro různé spotřebitele stanoveny různé ceny, ■ výsadní dohody – podnik jimi zavazuje své dodavatele či odběratele k výsadním dodávkám nebo odběrům, ■ vázané dohody – nákup jednoho výrobku je podmíněn nákupem jiného, ■ reciproční obchody – vzájemný odběr zboží mezi zúčastněnými subjekty, ■ omezení dodávek – zahrnuje odepření dodávek odběratelům nebo převzetí dodávek od dodavatelů, ■ odbytové dohody – určují odběratelům, jaké zákazníky mají zásobovat, v jakých oblastech prodávat atd. Příklad

Koncentrace

Antimonopolní úřad ve svém druhostupňovém rozhodnutí ze dne 9. 5. 2002 potvrdil pokutu společnosti Eurotel ve výši 48 milionů Kč a společnosti RadioMobil ve výši 15 milionů Kč za zneužití svého dominantního postavení na trhu tím, že tyto společnosti účtovaly svým zákazníkům za minutu volání do sítě společnosti Český Mobil částku vyšší než za minutu volání, jakou si účtovaly navzájem za volání mezi svými sítěmi. Tímto jednáním podle ÚOHS společnosti Eurotel a RadioMobil porušily zákon o ochraně hospodářské soutěže k újmě společnosti Český Mobil, která nezískala takový počet nových zákazníků jako za podmínek rovné hospodářské soutěže. Z důvodu těchto vyšších cen dále došlo k nižšímu objemu odchozího provozu ze sítě provozované Eurotelem a RadioMobilem do sítě Českého Mobilu oproti provozu v opačném směru, čímž byla společnost Český Mobil znevýhodněna v hospodářské soutěži. Koncentrace podniků Koncentrace zahrnuje stupeň kontroly ekonomické aktivity v určitém odvětví, sektoru, v celé ekonomice nebo i v určité oblasti světového hospodářství. Proces koncentrace může probíhat několika způsoby: ■ vnitřním růstem – určité podniky rostou rychleji než jejich konkurenti, ■ vnějším růstem – spojování podniků, ■ vytlačením – některé podniky v konkurenčním boji neuspějí a odcházejí z trhu. Koncentrace na základě spojování podniků (vnější růst) může probíhat: ■ horizontálně – spojují se podniky stejného výrobního oboru (např. producenti automobilů), ■ vertikálně – spojují se firmy na různém stupni výrobního procesu (např. výrobce oceli a automobilů), ■ diagonálně – spojují se firmy bez horizontální či vertikální vazby (např. producenti potravin a lodí). Spojování podniků může mít různé podoby: ■ fúze – spojením podniků zaniká slabší firma nebo vzniká zcela nová, ■ akvizice – nákup akcií nebo obchodních podílů, které umožní získat kontrolu nad danou společností, ■ založení koncernu – smluvní spojení jinak samostatných podniků pod společným vedením, ■ společné podniky (joint ventures) – vzniká nový podnik,

78

■ ■

smlouvy mezi podniky – např. dohody o pronájmu nebo přenechání určitých kapacit, zpravidla tomu předchází získání podílu na akciovém kapitálu, personální unie – dosazení určitých osob na důležitá místa a do důležitých orgánů; podmínkou není kapitálová účast.

K pozitivním účinkům firemních fúzí dochází tehdy, když roste alokační efektivnost při optimální velikosti podniků (vzhledem k úsporám z rozsahu), dále když vznikají lepší podmínky pro financování vědy a výzkumu. Díky fúzím může dojít k diverzifikaci výroby, které zmírňují potíže vznikající při jednostranně orientované výrobě. Negativně působí koncentrace výroby tehdy, jestliže se snižuje alokační efektivnost, adaptační pružnost a inovační aktivita. Ekonomická moc, která není konkurencí kontrolována, může vyvolat monopolní praktiky omezující cenovou konkurenci a ztěžovat novým účastníkům vstup na trh. Na nositeli soutěžní politiky pak je, aby objektivně posoudil výše zmíněná pozitiva a negativa jednotlivých fúzí. Většinou se nezakazuje prostřednictvím fúzí dosáhnout monopolního postavení, ale je zakázáno toto postavení zneužívat v neprospěch ostatních účastníků na trhu i konečného spotřebitele. Příklad ÚOHS svým rozhodnutím ze dne 6. 3. 2002 znovu zamítl připravovanou fúzi na trhu minerálních vod a potvrdil tak závěry svého prvostupňového rozhodnutí ze září roku 2001. Úřad nepovolil spojení Karlovarských minerálních vod, Poděbradky a Hanácké kyselky s odůvodněním, že účastníci řízení neprokázali, že zjevná újma hospodářské soutěži bude převážena ekonomickými výhodami spojení. Rozšířením výroby balených ochucených vod by podle ÚOHS mohla vzniknout situace, která by byla vážnou bariérou pro rozvoj ostatních konkurentů. Veřejná podpora Veřejnou podporou rozumíme každý státní zásah směřující ke zvýhodnění určitých tržních subjektů v určité oblasti s cílem podpořit jejich činnost. Veřejná podpora může být realizována v různých formách, jež můžeme rozčlenit do několika kategorií: ■ subvence, ■ zvýhodněné úvěry, ■ daňové úlevy, ■ kapitálové investice na účet státu, ■ redistribuce veřejných statků, ■ státní nákupy, ■ operace strukturální politiky. Proč se oblast veřejných podpor dostala pod dohled politiky ochrany hospodářské soutěže? Každá veřejná podpora znamená protěžování určitých vybraných subjektů, realokaci zdrojů i informací a tlak na změnu chování zúčastněných subjektů, čímž dochází k porušení zásad svobodné konkurence. Nekalá soutěž Nekalosoutěžní jednání je takové chování, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a může přivodit újmu jiným účastníkům soutěže nebo spotřebitelům. K nejčastějším případům nekalé soutěže patří: ■ klamavá reklama, ■ klamavé označení zboží a služeb, ■ nebezpečí záměny, ■ ohrožování zdraví a životního prostředí, ■ porušování obchodního tajemství, ■ šíření nepravdivých údajů o výrobcích nebo výkonech konkurenčního podniku, ■ podplácení.

Veřejná podpora

Nekalá soutěž

V právním řádu ČR nekalosoutěžní praktiky taxativně vyjmenovává Obchodní zákoník.

79

4. Mikroekonomická hospodářská politika

4.1.2 Nástroje a nositelé politiky ochrany hospodářské soutěže Jako nástroje politiky ochrany hospodářské soutěže můžeme označit veškeré právní normy, které se dotýkají dané problematiky a všechny výkony oprávněných orgánů a institucí, jež podle těchto norem jednají. K právním normám, které se týkají hospodářské soutěže, patří například: ■ ustanovení o obchodní inspekci, ■ dohody o sjednávání prací a služeb, ■ ustanovení proti nekalé konkurenci, ■ patentová ustanovení, ■ ustanovení o cenách, ■ ustanovení o ochraně spotřebitele, ■ ustanovení proti dohodám – kartelům (antitrustové zákony), ■ ustanovení proti zneužití monopolního postavení (antimonopolní zákony), apod. Příklad Česká právní úprava ochrany hospodářské soutěže je zakotvena ve třech základních zákonech: ■ Obchodní zákoník, ■ Zákon o ochraně hospodářské soutěže, ■ Zákon o cenách. Nositeli politiky hospodářské soutěže jsou orgány, které tyto právní normy uplatňují ve své činnosti a kontrolují nebo prosazují jejich dodržování, či postihují sankcemi jejich nedodržování. Ve všech vyspělých tržních ekonomikách je působnost v této oblasti svěřena specializovaným státním institucím - antitrustovým nebo protimonopolním úřadům, komisím, ministerstvům apod. K pravomocím nositelů politiky hospodářské soutěže patří zejména: ■ schvalovat dohody mezi soutěžícími podniky a spojování podniků (fúze) a přezkoumávat monopolní nebo dominantní postavení podniků, ■ rozhodovat o povolení výjimek ze zákonného zákazu, ■ zakázat plnění dohod a fúzí stejně jako zneužívání monopolního nebo dominantního postavení na trhu, ■ ukládat při zjištění závad povinnost k nápravě, ■ vydávat rozhodnutí o tom, zda určité jednání má povahu zneužití monopolního nebo dominantního postavení podniku na trhu a vydávat předběžná opatření, ■ ukládat subjektům peněžité pokuty za porušení povinností stanovených zákonem. V podmínkách české ekonomiky všechna porušení hospodářské soutěže řeší Úřad na ochranu hospodářské soutěže.

4.2 Strukturální politika 4.2.1 Strukturální změny a strukturální politika Ekonomický růst je spojen s procesem změn ve struktuře národního hospodářství. Strukturu ekonomiky lze popsat různě; nejčastěji se sleduje struktura odvětvová a sektorová. Rozdělení ekonomiky na sektory poskytuje užitečný pohled při zkoumání změn uvnitř ekonomik během ekonomického růstu. Rozlišuje se: ■ primární sektor – zemědělství, rybolov, těžba dřeva a nerostných surovin (tvoří páteř ekonomik, které běžně zařazujeme pod pojmem rozvojové), ■ sekundární sektor – zahrnuje odvětví zaměřená na zpracování produktů primárních odvětví, tj. veškerý zpracovatelský průmysl a stavebnictví (rozvoj sekundárních odvětví byl zaznamenán v zemích, které se industrializací snažily zvýšit výkon své ekonomiky), ■ terciární sektor – sektor služeb (ve vyspělých tržních ekonomikách je největší podíl pracovních sil zaměstnán právě v tomto sektoru).

80

Jiný strukturální pohled na ekonomiku dostaneme z pohledu tzv. národohospodářských odvětví. Sem patří rozlišení na zemědělství a lesnictví, stavebnictví, průmysl, obchod, apod. Pro ekonomický růst je charakteristická nerovnoměrnost, kdy rostou pouze některá odvětví, jiná odvětví stagnují, další ztrácejí konkurenční výhodu a postupně zanikají. V ekonomice tak dochází ke strukturálním změnám, jež jsou spojeny s pohybem výrobních faktorů, které se přesouvají z upadajících odvětví do odvětví rozvíjejících se. Důležitá je přitom pružnost výrobních faktorů, protože ta určuje, jak rychle se nabídková strana ekonomiky přizpůsobí novým podmínkám. Strukturální změny jsou předpokladem pro efektivní alokaci zdrojů v ekonomice, a proto jsou žádoucí. V případě, že je strukturální pokles velmi silný a odvětví má vysoký podíl na produkci či zaměstnanosti v daném regionu, dochází ke strukturální krizi.

Strukturální změny

Strukturální politika je potom souhrn všech politik a nástrojů, kterými se stát snaží průběh strukturálních změn ovlivňovat. Podněty ke strukturálním změnám mohou přicházet ze strany nabídky nebo poptávky. Na straně poptávky dochází ke strukturálním změnám, dojde-li např. ke: ■ změnám preferencí ve spotřebě, ■ změnám relativních cen, ■ změnám ve výši disponibilního důchodu, ■ změnám ve věkové struktuře obyvatelstva. Mezi nejdůležitější faktory, způsobující strukturální změny na straně nabídky, patří: ■ technický a technologický pokrok, ■ změny relativních cen výrobních faktorů. Příklad Vynález a hlavně používání parního stroje jako hnací jednotky v hornictví, textilním průmyslu, později v dopravě a v mnoha dalších odvětvích, odstartovalo rychlý růst průmyslu i celých ekonomik a bylo doprovázeno výraznými strukturálními změnami. Pro vyvolání změn struktury však tyto technologické změny a inovace nemusí mít ani převratný charakter. Úkol Významné změny ve struktuře národního hospodářství ČR znamenal proces ekonomické transformace. Pomocí následující tabulky tyto strukturální změny popište. Zemědělství a lesnictví

Průmysl

Stavebnictví

Služby

1990

8,2

36,6

10,8

44,4

2000

3,9

32,9

7,1

56,1

Tab. 4-1 Odvětvová struktura HDP v běžných cenách (v %). Zdroj: ČSÚ.

4.2.2 Pojetí strukturální politiky Konkrétní podoba strukturální politiky do značné míry odráží převažující pojetí úlohy státu v ekonomice, zejména při podpoře hospodářského růstu. Diskuse se v této souvislosti soustřeďuje především na otázku, zda samotné tržní síly jsou zárukou hladkého průběhu strukturálních změn (liberální přístup) nebo zda jejich působení musí být doplněno o nástroje a opatření, které řeší nebo zmírňují problémy tržních selhání a nedokonalostí (intervencionistický přístup). Pojetí strukturální politiky prošlo určitým vývojem, na základě toho rozlišujeme: ■ tradiční strukturální politiku, ■ novou strategii strukturální politiky.

81

4. Mikroekonomická hospodářská politika

Tradiční strategie

Tradiční strukturální politika Tradiční strategie strukturální politiky (kterou můžeme ztotožnit s intervencionistickou nebo selektivní strukturální politikou) se orientovala na přímé zásahy centrálních orgánů do hospodářské struktury. V praxi měla dvojí podobu: ■ řešení problémů útlumových odvětví (podpora poražených), ■ podpora odvětví s jistou růstovou perspektivou (vybírání vítězů). Podpora poražených Předmětem zájmu jsou v tomto případě útlumová odvětví, která jsou postižena strukturální krizí. To s sebou nese riziko rostoucí nezaměstnanosti a hospodářského útlumu celých oblastí, což zvyšuje sociální napětí. Pomoc státu má těmto odvětvím pomoci s adaptací na nové podmínky, případně tuto adaptaci rozložit do delšího časového období. Velká část strukturálně politických opatření, které se takto snaží tržní síly „přibrzdit“ však nemůže zabránit tomu, aby se hospodářské struktury postupně nepřizpůsobovaly požadavkům trhu. Strukturální změny se tím nezastavují, spíše se zpomalují. Strukturálně politická strategie, která si klade za cíl dané struktury po delší dobu zachovat, je velmi náročná na zdroje ze státního rozpočtu. Tuto strategii volí vláda hlavně v odvětvích, ve kterých představují zaměstnanci nezanedbatelný voličský potenciál a kde jsou silné odbory. Příklad Příkladem odvětví postižených strukturální krizí jsou ve většině vyspělých zemí například těžký průmysl či železnice, což jsou odvětví, která kdysi byly tahouny hospodářského růstu a nyní jsou předimenzovanými odvětvími vyžadujícími státní pomoc a ochranu. Tato strategie má nepříznivé důsledky ze dvou důvodů. Jednak brání přesunu zdrojů z odvětví s nižší produktivitou do odvětví s vyšší výkonností a jednak tím snižuje stimuly pro pracovníky odvětví postižených strukturální krizí, aby přešli do oborů s vyšší produktivitou. Vybírání vítězů Smyslem takovéto politiky je identifikovat obory s vysokou potenciální růstovou dynamikou a jejich podporou zvýšit konkurenceschopnost a růst dané země. Nejčastějším nástrojem v této oblasti je podpora výzkumné a inovační činnosti, od níž se očekává, že průběh strukturálních změn usnadní a urychlí. Hlavním argumentem ve prospěch ingerence státu do těchto procesů je, že investice v oblasti vědy a výzkumu jsou rizikové a s dlouhodobou návratností a při jejich ponechání pouze trhu by nemusely být produkovány v dostatečné výši. Sama státní podpora při výzkumné a inovační činnosti nestačí; je nutné disponovat potřebným kapitálem ochotným podílet se na riziku spojeném s financováním investic v růstově nadějných odvětvích. Proto vláda podporuje (hlavně daňovým zvýhodněním) tzv. rizikový kapitál (venture capital), na němž se podílí celá řada podniků a finančních institucí. Příklad Koncepce strukturální politiky EU obsažená ve známé Bílé knize „Růst, konkurenční schopnost, zaměstnanost“ sází na podporu těchto tří výrobních oborů: informační technologie, transevropské dopravní a energetické sítě a biotechnologie.

Nová strategie

82

Nová strategie strukturální politiky Selhání a nedostatky tradiční strategie strukturální politiky (zejména strategie na podporu poražených) vedly k rostoucí skepsi k takto selektivně motivovaným způsobům strukturální politiky a obrátily pozornost k postupům více systémovým. Tyto systémové postupy se snaží zvyšovat konkurenceschopnost důslednou orientací na posilování adaptace výrobních faktorů, na zvyšování jejich mobility a na podporu hospodářské soutěže. Takto pojatá politika se stává součástí šířeji pojaté prorůstové politiky orientované na zlepšení fungování hospodářského řádu.

4.2.3 Základní oblasti a nástroje strukturální politiky Zemědělská Strukturální politika v sektoru zemědělství patří k nejrozšířenějším strukturálním politikám. Potřeba zemědělské strukturální politiky bývá zdůvodňována nejčastěji následujícími argumenty: ■ potřebou dosáhnout soběstačnosti v produkci základních potravin, ■ rozdrobeností zemědělské výroby, která činí prvovýrobce zranitelné vůči diktátu zpracovatelských firem, ■ vyrovnáním rozdílů mezi městem a venkovem a zabráněním masivnímu opouštění zemědělské půdy, ■ stabilizace cen zemědělských výrobků přispívá ke zkrocení inflace, ■ silným politickým tlakem zemědělců na prosazení svých požadavků.

Oblasti strukturální politiky

Příklad Důležitou roli hraje společná zemědělská politika v EU, jejíž náklady spolknou zhruba polovinu výdajů společného evropského rozpočtu. V případě společné zemědělské politiky je však možné vysledovat rizika spojená s aktivním prováděním strukturální politiky. Evropské zemědělství se vyznačuje nadprodukcí v důsledku dotovaných cen, cenové signály jsou deformovány a vytváří podmínky pro neefektivní a předimenzovanou alokaci zdrojů v evropském zemědělství. Průmyslová Průmyslové politiky v jednotlivých zemích mohou nabývat různých forem. Ve vyspělých zemích se pod pojmem průmyslová politika skrývá často strukturální politika podpory poražených, zvláště v případě těžkého a těžebního průmyslu. Naopak v rozvojových zemích může mít průmyslová politika podobu industrializace země. Regionální (viz kap. 4.3) Dopravní Dopravní politika je svázána s politikou regionální. Doprava sbližuje regiony, zvětšuje geografickou rozlohu trhu, snižuje transakční náklady a rozšiřuje možnosti směny v tržním hospodářství. Podpora malého a středního podnikání Hlavním smyslem politiky podpory malých a středních podniků je vytvořit příznivé ekonomické klima pro jejich zakládání, fungování a rozvoj. Důvodem pro jejich podporu je, že tento typ podnikání je spojen s větším rizikem, z čehož plynou problémy se získáváním zdrojů financování. Dalším důvodem je, že sektor malého a středního podnikání je hlavním zdrojem tvorby nových pracovních míst. V současnosti ale stát výrazně podporuje i velké podniky (investiční pobídky). Nástroje strukturální politiky Státní administrativa používá při provádění praktické strukturální politiky celou škálu plošných i selektivních nástrojů. K nejdůležitějším patří následující: ■ dotace, ■ daňové zvýhodnění, ■ snadnější přístup k úvěrům, ■ regulace cen, ■ speciální fondy, ■ licence, ■ vývozní a dovozní kvóty, ■ státní zakázky, ■ ochranná či preferenční cla, ■ mimotarifní překážky, ■ vyrovnávací platby, ■ prémie.

Nástroje

83

4. Mikroekonomická hospodářská politika

4.2.4 Problémy strukturální politiky Pojetí a provádění strukturální politiky je kontroverzním tématem jak v teoretických diskusích, tak v praktické hospodářské politice. K největším problémům strukturální politiky patří: Problém nedostatku informací Proklamovaným cílem strukturální politiky bývá obvykle podpora růstu produktivity práce v těch odvětvích, která jsou úředníky vytipována jako nejperspektivnější. Otázkou je, zda-li úředníci disponují takovým rozsahem znalostí, které zaručují správnost tohoto rozhodování. Jak je možné, že odvětví, které bylo identifikováno úředníky jako neobyčejně slibné, nebylo podobně identifikováno trhem? Pokud by takovéto odvětví existovalo, tržní mechanismus by zajistil jeho expanzi přesunem výrobních faktorů. Vyhledávání renty Díky existenci průmyslové politiky vzniká specifický trh se státní pomocí. Podniky se budou snažit prokázat, že právě ony splňují kritéria státní podpory v rámci průmyslové politiky a budou se o tom snažit příslušné orgány přesvědčit. To povede k tomu, že se podpory zmocní nejaktivnější vyhledavači renty. Jelikož je motivace k vyhledávání renty často nepřímo závislá na míře ekonomické výkonnosti, výsledkem snahy průmyslové politiky o podporu růstu národního důchodu může být přesný opak – pokles objemu a změna struktury produkce, znamenající národohospodářské ztráty. Politicko-ekonomický rozměr průmyslové politiky Průmyslová politika otevírá prostor zvláštním zájmům skupin ekonomických subjektů a byrokratů, a tím i prostor pro korupci. Průmyslová politika se navíc může vymykat demokratické kontrole, protože je vystavena jednorázovému byrokratickému rozhodování.

4.3 Regionální politika Regionální struktura v podstatě jakéhokoliv státu se skládá jak z prosperujících regionů s vysokou životní úrovní, tak i z řady regionů s podprůměrnou ekonomickou výkonností, vysokou nezaměstnaností a dalšími sociálními problémy. Jiné regiony se sice vyznačují přijatelnou ekonomickou úrovní, ale jejich další rozvoj je silně podvázán např. špatným stavem životního prostředí. Regionální politika je potom soubor opatření a nástrojů, pomocí kterých má dojít ke zmírnění nebo odstranění rozdílů v ekonomickém rozvoji dílčích regionů. Příklad Současná regionální politika ČR rozlišuje dvě skupiny problémových regionů: ■ hospodářsky slabé regiony s nízkou hustotou osídlení, nízkou životní úrovní a vysokou nezaměstnaností (např. Tachov, Znojmo, Louny, Bruntál, Jeseník, Prachatice, Český Krumlov, Třebíč, Břeclav a Klatovy), ■ strukturálně postižené regiony, jejichž průmyslová základna prochází výraznou restrukturalizací doprovázenou vysokou nezaměstnaností (Most, Karviná, Děčín, Teplice, Chomutov, Kladno, Ostrava a Přerov). 4.3.1 Motivy existence regionální politiky Důvody existence regionální politiky je možné spatřovat ve čtyřech rovinách – na základě toho rozlišujeme motivy: ■ ekonomické, ■ sociální, ■ politické, ■ ekologické.

84

Ekonomické motivy Základním ekonomickým motivem pro regionální politiku je plné využití všech výrobních faktorů, zejména pak pracovní síly. Většina problémových oblastí trpí vysokou nezaměstnaností. Dříve se tato skutečnost řešila přesunem pracovních sil z lokalit s vysokou nezaměstnaností do míst s převahou nabídky pracovních sil. V současnosti převládá opačná strategie – motivace pohybu práce za pracovníky. Tradičním motivem je argument ekonomického růstu. Každý region má svou vlastní strukturu a v důsledku toho, že určitá odvětví budou vždy stagnovat, budou v každé zemi existovat méně vyvinuté regiony. To představuje omezení možností rozvoje silnějších regionů, a tím i pokles ekonomického růstu. Důležitým motivem je také požadavek optimálního rozmístění firem. Rozmístění, které je optimální z mikroekonomického hlediska podnikatele, nemusí být shodné s optimální lokalizací z hlediska makroekonomického (celospolečenského) – např. znečištění životního prostředí, využívání veřejné infrastruktury. Vysoká koncentrace ekonomických činností a obyvatelstva v několika regionech daného státu vyvolává vysoké náklady – náklady přelidnění. Náklady na hlavu rostou vždy s počtem obyvatel, ale od určité úrovně výrazně progresivněji. Dalším ekonomickým argumentem pro regionální politiku je problém vztahu mezi regionální nerovnováhou a inflací. Inflace tažená poptávkou vzniká v regionech, které jsou méně rozvinuté (jejich obyvatelé nárokují stejnou životní úroveň, jaká je v regionech vyspělejších, což vytváří tlak na růst mezd převyšující růst produktivity práce), inflace tažená nabídkou zase převažuje v regionech s vysokou koncentrací ekonomických aktivit (růst mezd v důsledku nedostatku pracovních sil). Ekologické motivy Ekologické motivy regionální politiky jsou zdůrazňovány od počátku 70. let. Od této doby platí, že regionální politika se provádí nejen v zájmu obyvatel méně rozvinutých oblastí, ale rovněž v zájmu lidí, žijících v přelidněných aglomeracích se znehodnoceným životním prostředím. Sociální motivy Požadavek plné zaměstnanosti byl původně hlavním důvodem vzniku regionální politiky. Regionální nerovnováha znemožňuje dosažení plné zaměstnanosti použitím monetární a fiskální politiky vedené z centrální úrovně. Dalším sociálním motivem je regionální diferenciace v rozdělení příjmů. Tu lze vysvětlit mnoha faktory (situací na trhu práce, ekonomickou strukturou atd.), což ale neospravedlňuje nerovnosti mezi regiony z hlediska sociální spravedlnosti. Do této skupiny motivů bychom mohli ještě zařadit snahu udržovat kulturní či jazykové odlišnosti některých regionů s vysokou nezaměstnaností. V některých takto postižených regionech totiž existuje silný pocit „regionálního uvědomění“ – jejich obyvatelé nejsou ochotni se stěhovat za prací, což musí brát regionální politika v úvahu. Politické motivy Velké regionální rozdíly v reálných příjmech obyvatelstva mají významné politické důsledky. Obyvatelé méně rozvinutých regionů jsou si své situace vědomi, což prokazují svým volebním chováním. Tento důvod zohledňují ve svém chování i vládnoucí politické subjekty, které před volbami stupňují svůj zájem o regionální politiku.

85

4. Mikroekonomická hospodářská politika

4.3.2 Nástroje regionální politiky Nástroje regionální politiky se obvykle člení do dvou základních skupin, a to na nástroje makroekonomické a mikroekonomické. Makroekonomické nástroje Fiskální politika Státní rozpočet (jakožto nejdůležitější nástroj fiskální politiky) slouží vždy k meziregionálnímu přerozdělování. Vysoce příjmové regiony přispívají nadprůměrně do státního rozpočtu než regiony s nízkými příjmy obyvatelstva i firem. Stát může dále využít své úlohy odběratele různého zboží a služeb a přednostně zadávat zakázky firmám v určitých regionech, a tím podporovat jejich rozvoj. Meziregionální přerozdělování však může znamenat určitá rizika týkající se efektivnosti takto vynaložených finančních prostředků. Příklad Regionální politika je významnou složkou aktivit EU, která ze svých fondů podporuje méně rozvinuté regiony. Podle některých ekonomických studií se však ukazuje, že peníze z EU tyto regiony spíše poškozují. Regiony, které dostávají více dotací, mají horší výkonnost než zbytek země. Zejména v Portugalsku a Řecku se stávají dotace spíše přítěží, protože jsou tam některé podniky zakládány vysloveně s cílem profitovat na dotacích. A protože ty vyžadují spoluúčast státu, znamená to pro tamní státní rozpočet těžké břemeno. Monetární politika Regionalizaci monetární politiky je možné realizovat prostřednictvím usnadnění přístupu k úvěrům ve vybraných regionech, tedy regionalizací objemů poskytovaných úvěrů, výše úrokové míry i lhůt splatnosti. Vliv těchto opatření je ale vzhledem k přelévacím efektům velmi sporný. Úkol V ČR existuje specializovaná instituce – Českomoravská záruční a rozvojová banka, která poskytuje tyto regionální měnové výhody. Z její webové stránky (www.cmrzb.cz) zjistěte hlavní náplň její činnosti. Vnější hospodářská politika Tuto skupinu nástrojů regionální politiky tvoří různá protekcionistická opatření, jako jsou dovozní limity a cla, a to především na produkty, které jsou vyráběny v upadajících regionech. Nevýhodou těchto nástrojů je (zvláště pak, jsou-li uplatňovány dlouhodobě), že konzervují neefektivní strukturu výroby v těchto oblastech. Mikroekonomické nástroje Hlavním posláním mikroekonomických nástrojů je ovlivňovat rozhodování ekonomických subjektů o jejich prostorové lokalizaci. Nástroje realokace pracovních sil Tyto nástroje se používají jen zřídka, protože odliv lidí z postižených regionů může jeho úpadek ještě prohloubit. Pokud jsou použity, zaměřují se na částečnou úhradu nákladů spojených s emigrací. Nástroje realokace kapitálu Jejich smyslem je ovlivnění tvorby nových pracovních míst v daném regionu buď prostřednictvím rozšiřování firem stávajících nebo firem nových. Prostorový pohyb kapitálu lze ovlivňovat zejména subvencemi (např. subvence na pracovní sílu, snížené ceny pozemků atd.) nebo snížením daňových sazeb.

86

4.3.3 Pojetí regionální politiky Zhruba do poloviny 70. let 20. století převládal v regionální politice směr, dnes označovaný jako tradiční regionální politika. Ta se vyznačovala zejména: ■ meziregionálním přerozdělováním (hlavně v případě agrárních oblastí, které zvyšovaly svoji úroveň procesem industrializace), ■ orientací na kapitál a suroviny (nejdůležitější atribut dnes upadajících regionů), ■ centralizací organizačních forem (těžiště regionální politiky se nacházelo mimo samotné regiony). Od poloviny 70. let převládá nový koncept regionální politiky, který reflektuje, že: ■ v důsledku strukturálních změn dochází k rychlejšímu pohybu regionálních problémů (např. nejmodernější průmyslové výroby na bázi elektrotechniky a biotechnologií jsou zastoupeny v regionech, které byly dlouhodobě považovány za nerozvinuté), ■ státní regionální politika řízená z centra není schopna pružně reagovat na tyto změny, a proto je třeba podporovat rozvoj regionální samosprávy, ■ projevuje se tendence k oslabování národních hranic z hlediska pohybu pracovních sil, zboží, služeb a kapitálu (nejvíce samozřejmě v rámci EU); logickým důsledkem toho je vznik euroregionů, kdy dochází k propojení nadnárodní a regionální úrovně.

4.4 Sociální politika Sociální politika je oblast hospodářské politiky, která svým záběrem široce překračuje ekonomickou sféru. Obecně se dá vymezit jako soubor opatření směřujících ke zlepšení základních životních podmínek obyvatelstva a k zabezpečení sociálního smíru v rámci hospodářských a politických možností dané země. Nositeli sociální politiky jsou stát a jeho orgány (sociálněpolitická role státu je přitom poznamenána přechodem od státního paternalismu k participaci), zaměstnavatelé a další instituce: odborové svazy, obce, občanské iniciativy, dobročinné a charitativní organizace, církve, občané, rodiny atd. 4.4.1 Funkce sociální politiky Sociální politika plní řadu funkcí, mezi základní řadíme tyto: ■ ochranná, ■ rozdělovací (přerozdělovací), ■ homogenizační, ■ stimulační, ■ preventivní. Podstatou ochranné funkce je zmírnění nebo odstranění důsledků určitých sociálních událostí (např. nezaměstnanost, stáří, nemoc). Rozdělovací (přerozdělovací) funkce je spojena s řešením rozdílů v životních podmínkách lidí. Přerozdělování je ve společnosti realizováno prostřednictvím daní a transferů, a to vertikálně (od bohatých k chudým), ale i horizontálně (v rámci stejných příjmových skupin). Homogenizační funkce souvisí s přerozdělováním a slouží ke zmírňování rozdílů v životních podmínkách lidí a k určitému příjmovému vyrovnání (např. sociální pomoc nízkopříjmovým skupinám). Stimulační funkce se orientuje na podporu zamýšleného vývoje sociálních procesů. Soustřeďuje se na podporu žádoucího sociálního jednání jednotlivců i sociálních skupin, a tak tlumí sociální neklid a zabraňuje sociálním konfliktům. Patří sem různé druhy garance sociálních jistot a snahy o udržení sociálního smíru.

87

4. Mikroekonomická hospodářská politika

Preventivní funkce spočívá ve snaze zabránit tomu, aby k nežádoucím sociálním situacím vůbec docházelo. Nejzřetelněji tuto funkci plní vzdělávací a zdravotní politika a poradenství. 4.4.2 Principy sociální politiky Sociální politika je založena na řadě principů, z nichž nejdůležitější jsou: ■ princip sociální spravedlnosti, ■ princip solidarity, ■ princip subsidiarity, ■ princip participace. Princip sociální spravedlnosti je základním stavebním kamenem právního řádu demokratických států. Je odrazem mravních a morálních hodnot společnosti, kulturního dědictví a vývoje politického systému. Je zřejmé, že rigorózní definice tohoto principu neexistuje a že obsahuje silný subjektivní náboj. Princip solidarity vychází z vědomí lidské sounáležitosti, z přesvědčení, že člověk je tvor společenský. Sociální solidarita vzniká jednak spontánně, což vede k různým typům charitativní činnosti (jejichž nositeli jsou nevládní organizace), a jednak na základě celospolečenského konsensu (prostřednictvím redistribuční a transferové politiky státu). Princip subsidiarity je založen na přesvědčení, že každý musí nejprve pomoci sám sobě a stát mu k tomu má vytvářet podmínky. Teprve tehdy, až když jsou všechny možnosti „samopomoci“ vyčerpány, nastupuje stát se svou sociální politikou. Na základě principu participace člověk vystupuje již ne jako pasivní příjemce sociálněpolitických opatření, ale aktivně jako odpovědný subjekt podílející se na fungování společnosti. 4.4.3 Nástroje sociální politiky Nástroje sociální politiky vycházejí v demokratické společnosti z platného právního řádu a mají konsensuální charakter. Rozlišujeme dva základní typy těchto nástrojů: ■ program (plán), ■ kolektivní vyjednávání. Program představuje způsob dosahování programových cílů, které jsou výsledkem shody jednání různých vládních i nevládních orgánů (odborových, zaměstnavatelských apod.). Kolektivní vyjednávání je základní formou komunikace mezi sociálními partnery (zaměstnavatelé, zástupci odborů a zástupci vlády); zahrnuje sjednávání způsobů a pravidel pro řešení pracovních a platových podmínek. Výsledkem kolektivního vyjednávání jsou tyto typy kolektivních smluv: ■ generální dohoda – vymezuje vzájemné závazky vlády, podnikatelských a odborových svazů a je východiskem pro kolektivní smlouvy nižších typů, ■ kolektivní smlouvy vyššího typu – jsou uzavírány mezi určitými zaměstnavatelskými a odborovými svazy, ■ podnikové kolektivní smlouvy – jsou uzavírány mezi příslušným odborovým orgánem a zaměstnavatelem pro konkrétní podnik. Na právní řád navazují konkrétní nástroje sociální politiky: ■ sociální příjmy (dávky důchodového a nemocenského zabezpečení, peněžitá pomoc rodinám s dětmi, dávky sociální pomoci a podpory v nezaměstnanosti), ■ sociální služby (služby o seniory a handicapované občany, služby v oblasti zdraví, vzdělání, bydlení a služby poradenské), ■ věcné dávky (léky, zdravotní a ochranné pracovní pomůcky), ■ účelové půjčky (např. půjčky na vzdělání), ■ úlevy a výhody.

88

4.4.4 Vztah hospodářské a sociální politiky Sociální politika velmi úzce souvisí s hospodářskou politikou, což plyne z toho, že každé hospodářskopolitické opatření má své sociální dopady a naopak – každé opatření sociální politiky má své dopady národohospodářské. Účinná hospodářská politika napomáhá produkci zdrojů, které jsou základem pro financování sociální politiky. Hospodářská politika tak svými opatřeními zajišťuje ekonomickou bázi sociální politiky. V tomto případě je sociální politika vzhledem k hospodářské politice v pasivní roli. Aktivní role sociální politiky vůči hospodářské spočívá ve vytváření předpokladů a dispozic lidí pro pracovní výkon, v jejich motivaci k odpovědné činnosti a k seberealizaci. Je založena na aktivních složkách sociální politiky (vzdělávací politice, zdravotní politice, politice bydlení apod.). Hospodářská politika může ovlivňovat sociální politiku zvláště těmito způsoby: ■ soustavou daní, soustavou úrokových sazeb a měnových kurzů, ■ příjmovou politikou, ■ soustavou daňových úlev, ■ strukturální politikou, ■ mírou inflace. Sociální politika zpětně ovlivňuje hospodářskou politiku zejména: ■ úrovní „lidského kapitálu“, ■ podmínkami zaměstnávání pracovníků, ■ stanovením podmínek odvodů z mezd a platů pro účely sociálního a zdravotního pojištění, ■ stanovením podmínek pro přiznávání sociálních dávek, ■ záchrannou sociální sítí, ■ dávkami sociálního zabezpečení. 4.4.5 Teoretické přístupy k sociální politice Konkrétní sociální politika vychází ze tří sociálních doktrín, které se v průběhu času zformulovaly na evropském kontinentě. Sociální doktríny se snaží formulovat pojem sociální spravedlnosti, ve kterém jde zejména o klíčový vztah mezi svobodou a rovností. Za základní evropské sociální doktríny považujeme: ■ katolické sociální učení, ■ konzervatismus, ■ demokratický socialismus. Katolické sociální učení chápe sociální spravedlnost jako zajištění dostatku pro všechny. Nástrojem je zejména charitativní činnost založená na principu křesťanského milosrdenství. Tato doktrína je založena na přesvědčení, že sociální postavení jednotlivce není jen jeho soukromou záležitostí, ale je za něj odpovědná celá náboženská obec. K hlavním prioritám této sociálněpolitické orientace patří odstranění materiální bídy, nejlépe formou přerozdělování se stejným důrazem na charitativní činnost. Tuto doktrínu hájí především křesťanskodemokratické strany. Konzervatismus označuje sociální koncepci, která zdůrazňuje význam svobody (a tím i odpovědnosti) jedince. Konzervativní koncepce sociální spravedlnosti je založena na představě, že sociální postavení a blahobyt občanů by měl co nejvíce odpovídat jejich ekonomické výkonnosti. Neboli – čím vyšší je výkonnost ekonomiky, tím více se může přerozdělovat; nadměrná sociální péče oslabuje ekonomické podněty a tlumí individuální ekonomickou aktivitu. Nositeli této doktríny jsou konzervativní, republikánské a liberální strany. Demokratický socialismus jako sociální doktrína sdílí s katolickou sociální doktrínou přesvědčení o potřebě důstojného materiálního zabezpečení života všech občanů. Dominantním subjektem, který má sociální odpovědnost za všechny, je stát. Důraz je kladen zejména na přerozdělovací procesy, kolektivní vyjednávání, pracovně-právní ochranu, což jsou hlavní komponenty státu blahobytu. Z této doktríny vychází sociální programy socialistických (sociálně demokratických) stran.

89

4. Mikroekonomická hospodářská politika

Výše uvedeným sociálním doktrínám odpovídají tyto základní typy sociální politiky: ■ korporativní (liberálně korporativní), ■ reziduální (liberální), ■ redistribuční (sociálně demokratický). Úkol Ze které sociální doktríny (nebo sociálních doktrín) vychází sociální politika v ČR?

4.5 Přerozdělovací politika V tržních ekonomikách dochází k nerovnoměrnému rozložení důchodů mezi jednotlivci. Rozdělení důchodů ve společnosti závisí na: ■ rozložení zásoby výrobních faktorů mezi ekonomické subjekty, ■ institucionálním uspořádání ekonomiky, ■ schopnosti ekonomických subjektů tyto výrobní faktory efektivně využívat (rozdílná úroveň lidského kapitálu). Původní rozdělení důchodů ve společnosti je tak kombinací vlivů, které jednotlivec nemůže ovlivnit (dědictví, rodinný původ) a faktorů, které ovlivnit může (vlastní úsilí, snaha o sebevzdělávání). Přerozdělovací (redistribuční) politika se pak snaží toto původní rozdělení důchodů změnit. Jako nejzávažnější důvody pro korekci prvotního rozdělení důchodů jsou uváděny tyto: ■ umožnění důstojného života pro všechny členy společnosti, ■ rovnost šancí pro všechny, ■ spotřeba veřejných statků, ■ odstranění deformací prvotního rozdělení. 4.5.1 Měření nerovností Pro názorné rozdělení příjmů ve společnosti se užívají tyto nástroje: ■ Lorenzova křivka, ■ Ginniho koeficient, ■ Robin Hood index, ■ Index chudoby. Lorenzova křivka znázorňuje rozdělení důchodů mezi jednotlivými domácnostmi. Na horizontální ose jsou domácnosti a na vertikální ose jejich podíl na celkovém důchodu ve společnosti. Přímka pod úhlem 45o představuje dokonale rovnostářské rozdělení důchodů, kdy každá domácnost dosahuje stejného příjmu (tzv. nivelizovaná Lorenzova křivka). S posunem křivky doprava se zvyšuje důchodová nerovnost v dané ekonomice. Ginniho koeficient udává vztah mezi velikostí plochy mezi skutečnou a nivelizovanou Lorenzovou křivkou na jedné straně a celkovou plochou pod nivelizovanou Lorenzovou křivkou na straně druhé. To znamená, že čím vyšší je hodnota Ginniho koeficientu, tím vyšší je důchodová nerovnost. Příklad Nerovnost příjmů, měřená Ginniho koeficientem, byla na konci 90. let relativně vysoká v jižních členských státech EU, Belgii a Spojeném království (Ginni 34-38), nejnižší ve Skandinávii a Rakousku (Ginni 21-25). Přesné údaje o distribuci příjmů v kandidátských zemích nejsou k dispozici. Podle dostupných dat je příjmová nerovnost nejnižší na Slovensku, spíše nízká v ČR (Ginni 26) a vysoká v Maďarsku a Polsku. Robin Hood index říká, kolik příjmů by bylo třeba přerozdělit, aby měli všichni stejně vysoké příjmy. Index chudoby vyjadřuje procentní množství populace, která se dostane pod hranici chudoby. Definovat chudobu je samozřejmě velice obtížné. Je možné ji vyjádřit pomocí:

90

■ ■

hranice zákonné chudoby – zákonem je stanovena hranice životního minima, která zakládá nárok na výplatu sociálních dávek, hranice subjektivní chudoby – tato hranice se stanoví na základě subjektivních odhadů domácností (v ČR i ve vyspělých zemích se do takto odhadované chudoby samozařazují domácnosti do přibližně 75 % průměrného příjmu v dané zemi).

Příklad V ČR tvoří hranici zákonné chudoby životní minimum, které je definováno jako společensky uznaná minimální hranice příjmu, pod níž nastává stav hmotné nouze. Vymezuje výši nezbytných finančních prostředků pro domácnost k dočasnému zajištění základních životních potřeb jejích členů na velmi skromné úrovni. Pokud čisté peněžní příjmy občana nebo rodiny nedosahují životního minima a není možné je zvýšit vzhledem k věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, je státem poskytována pomoc formou dávek sociální péče, které doplňují nedostatečný příjem zpravidla do výše životního minima (po individuálním posouzení i nad jeho úroveň). Životní minimum se skládá ze dvou částí – částky na osobní potřeby jednotlivých členů domácnosti a jedné částky na společné potřeby. Jeho výše je průběžně upravována nařízením vlády podle vývoje spotřebitelských cen. 4.5.2 Nástroje přerozdělovací politiky Přerozdělování se v hospodářství uskutečňuje pomocí celé řady institucí a nástrojů – tím nejdůležitějším je státní rozpočet. Významnými nástroji jsou dále tyto: ■ sociální zabezpečení, ■ progresivní zdanění příjmů, ■ zákonná minimální mzda, ■ transfery v naturáliích, ■ účast státu v jednáních mezi jednotlivými sociálními partnery. 4.5.3 Přístupy k přerozdělování Základní otázku přerozdělovací politiky představuje míra ovlivnění původního rozdělení příjmů ze strany státu. V liberálním pojetí není pro přerozdělovací politiku místo. Jakékoliv prvotní rozdělení majetku ve společnosti je považováno za spravedlivé, pokud byl řádně nabyt. V konzervativním pojetí již prostor pro určitou formu přerozdělování existuje, což vyplývá z přirozené odpovědnosti autorit za vývoj společnosti. Socialisté nechápou sociální nerovnosti jako jev zcela nahodilý, ale především jako produkt společnosti. Proto požadují sociální rovnost jako záruku toho, že svůj potenciál budou moci rozvinout všichni členové společnosti. Jakou míru přerozdělování zvolit? Jestliže vláda zvyšuje míru přerozdělovacích procesů, mění chování tržních subjektů, deformuje tržní pobídky (může vzniknout kultura závislosti na sociálních dávkách, budou-li tyto příliš vysoké) a snižuje efektivitu alokace zdrojů v ekonomice. Vysoké příjmové rozdíly mezi chudými a bohatými jsou považovány za škodlivé, protože mohou vést ke společenskému napětí a potenciálnímu neklidu. Vláda se tak při provádění přerozdělovací politiky dostává do konfliktu mezi ekonomickou efektivností a sociální spravedlností. V praktické hospodářské politice je výsledná podoba přerozdělovacích procesů určena společenským konsensem, který je závislý na konkrétní politické a ekonomické situaci. 4.5.4 Stát blahobytu Přerozdělovací politika se stala základním prvkem státu blahobytu. Jeho počátky můžeme zhruba vymezit léty 1880 – 1930. Na období chudinských zákonů a podpor (zaměřených na ty úplně nejchudší) navazují v této etapě první pokusy rozšířit systém sociální péče i na vrstvy širší, a to postupným vytvářením základních pojišťovacích schémat (pojištění úrazové, nemocenské, penzijní a v nezaměstnanosti). Systém státu blahobytu se rozvíjel hlavně po druhé světové válce, kdy se vyznačoval vysokým stupněm přerozdělování a sociálních jistot.

91

4. Mikroekonomická hospodářská politika

Stát blahobytu stojí na těchto základních principech: ■ zajištění plné zaměstnanosti, ■ sociální rovnost, ■ veřejné služby, ■ sociální jistoty, ■ vysoký stupeň přerozdělování. Učebnicovým příkladem státu blahobytu je Švédsko, které se pokusilo spojit tržní systém s rozsáhlými přerozdělovacími procesy (postupem času dosáhly veřejné výdaje 60 % HDP). Výsledkem aplikace státu blahobytu ve švédských podmínkách byla na jedné straně vysoká kvalita života (zejména vzdělanost a zdravotní stav obyvatelstva), ale na druhé straně vysoká míra zdanění, což se projevilo v poklesu pracovní iniciativy, odlivu kapitálu a mozků do zahraničí a poklesu výkonnosti švédské ekonomiky jako celku. Základní vývoj ve státech blahobytu byl charakterizován těmito skutečnostmi: ■ veřejné výdaje rostly rychleji než národní důchod, ■ výdaje na sociální sféru představovaly rozhodující část veřejných výdajů, ■ chronické deficity státního rozpočtu promítající se do růstu veřejného dluhu vedly ke ztrátě akceschopnosti státního rozpočtu, a tím ke ztrátě možnosti provádět aktivní stabilizační politiku. Stát blahobytu tak stojí v současnosti před významným dilematem. Na jedné straně neúměrně vzrůstá daňové zatížení jeho obyvatel, kteří odmítají neustálé zvyšování již tak vysokých daní, ale na druhé straně se nechtějí vzdát výhod a předností, které tento systém nabízí. Toto dilema platí rovněž pro český stát blahobytu.

Shrnutí kapitoly 1. Politika ochrany hospodářské soutěže usiluje o zvýšení konkurenčnosti tržního prostředí nebo o odstranění překážek, které konkurenci oslabují. 2. Omezování konkurence může nabývat těchto forem: kartelových dohod, zneužití tržní síly, koncentrace podniků, veřejných podpor a nekalé soutěže. 3. Strukturální politika zahrnuje hospodářskopolitické nástroje a opatření, kterými stát ovlivňuje schopnost a proces přizpůsobení ekonomických subjektů měnícím se charakteristikám prostředí, v němž působí. 4. Tradiční strukturální politika řešila strukturální krizi aktivní intervencí ve vybraných odvětvích či regionech. Nové přístupy, které se objevují od 80. let, se snaží posílit úlohu konkurence a podpořit schopnost adaptace odvětví či firem. 5. Regionální politika je soubor opatření a nástrojů, pomocí kterých má dojít ke zmírnění nebo odstranění rozdílů v ekonomickém rozvoji dílčích regionů. 6. Tradiční regionální politika se vyznačovala zejména centralizací, přerozdělováním a orientací na kapitál a suroviny. Nový koncept regionální politiky reflektuje, že dochází k rychlejšímu pohybu regionálních problémů, oslabování národních hranic, a proto podporuje rozvoj regionální samosprávy a euroregiony. 7. Sociální politika je soubor opatření směřující ke zlepšení základních životních podmínek obyvatelstva a k zabezpečení sociálního smíru v rámci hospodářských a politických možností dané země. 8. V evropských podmínkách vznikly tři významné sociální doktríny: katolické sociální učení, konzervatismus a demokratický socialismus. 9. Politika přerozdělování je cílevědomá činnost státu usilující o určitý stav či změnu rozdělení příjmů. 10.Vláda se při provádění přerozdělovací politiky dostává do konfliktu mezi ekonomickou efektivností a sociální spravedlností.

92

Otázky k zamyšlení 1. V čem spočívá význam existence konkurenčního prostředí? 2. Uveďte příklady zakázaných a povolených kartelových dohod. 3. Jaký je rozdíl mezi liberálním a intervencionistickým přístupem k strukturální politice? 4. Charakterizujte možnosti a omezení strukturální politiky při nápravě tržních selhání v procesu strukturálních změn. 5. Má podle vašeho názoru stát provádět regionální politiku? 6. Zaujměte stanovisko k problému vzájemného vztahu sociální a hospodářské politiky. 7. Na jakých principech je založena sociální politika? 8. V čem spočívá hlavní problém evropských států blahobytu?

POT Témata elaborátů (POTů) budou posluchačům zadány v úvodní přednášce, a to k aktuálním otázkám a klíčovým tématům hospodářské politiky ČR a EU. Posluchači zpracují za semestr dva elaboráty. Rozsah 3 – 4 strany formátu A/4 včetně bibliografických údajů Termín zpracování dle harmonogramu studia na adresu [email protected]

Způsob studia Základní literatura ■

SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003. (kapitola 4)

Doporučená literatura ■

KADEŘÁBKOVÁ, A., SPĚVÁČEK, V., ŽÁK, M. Růst, stabilita a konkurenceschopnost: aktuální problémy na cestě do EU. Praha: Linde, 2003. (oddíl III, kapitola 1)

■

SPĚVÁČEK, V. a kol. Transformace české ekonomiky. Politické, ekonomické a sociální aspekty. Praha: Linde, 2002. (oddíl III, oddíl V, kapitola 1)

93

4. Mikroekonomická hospodářská politika

94

Koordinační mechanismy ■ Ekonomická transformace ■

Koordinace ekonomiky

5. 95

5. Koordinace ekonomiky

Cíl kapitoly Cílem kapitoly je seznámit čtenáře se základními koordinačními mechanismy ekonomiky, zejména s podstatou fungování tržní a centrálně plánované ekonomiky (CPE) a vystihnout příčiny neefektivnosti CPE. Tato část dále popisuje vývoj koordinačního mechanismu ekonomiky v České republice (Československu), přičemž hlavní pozornost je kladena na druhou systémovou transformaci z CPE na ekonomiku tržní.

Časová zátěž ■

4 hodiny

5.1 Koordinační mechanismy V každé ekonomice se vyvinula složitá dělba práce. Dělba práce vede k potřebě vzájemného slaďování jednotlivých činností – k požadavku koordinace ekonomiky. Jak se tisíce výrobců dozvědí, co mají vyrábět? Každý podnikatelský subjekt musí znovu a znovu činit rozhodnutí, jaké výrobky a kolik se jich má vyrobit. Harmonizace těchto činností spočívá v řešení tří otázek: Co? Jak? Pro koho? Odpověď na otázku Co? určují spotřebitelé svými peněžními hlasy – tím, co koupí a co nekoupí, rozhodují o tom, co se bude vyrábět a co ne. Otázku Jak? řeší soutěž mezi výrobci, která rozhoduje o tom, za kolik se bude vyrábět, v jaké kvalitě, jakou technologií, z jakých zdrojů atd. Pro koho? se vyrábí – to je určováno důchody, které se formují na trzích výrobních faktorů. Každá ekonomika řeší tyto tři problémy. Podle toho, jakými mechanismy jsou řešeny, rozlišujeme: ■ systém dědičného přinucení (zvykové ekonomiky), ■ systém tržně cenový (tržní ekonomiky), ■ systém organizačně příkazový (centrálně plánované ekonomiky). Systém koordinace pomocí dědičného sociálního postavení v podstatě již patří historii, proto se mu dále věnovat nebudeme.

Význam ceny v tržní ekonomice

5.1.1 Tržní ekonomika Základní informací tržně cenového koordinačního mechanismu je cena. Ceny napomáhají vyrovnávat nabídku s poptávkou. Jejich volný pohyb poskytuje informace o vzácnosti statků a výrobních faktorů. Tyto informace jsou jedním z nejdůležitějších kritérií, na základě kterých se pak subjekty rozhodují jak optimálně využívat omezené zdroje. Trh tedy představuje ekonomickou soustavu s decentralizovaným rozhodováním velkého počtu tržních subjektů, která koordinuje ekonomické činnosti prostřednictvím nabídky, poptávky a tržních cen. Tuto koordinační funkci plní ceny tím lépe, čím více se podmínky na trhu blíží situaci dokonalé konkurence. V současnosti se má za to, že právě cenově tržní koordinační mechanismus vede k efektivní alokaci zdrojů – tzn. zdroje jsou využívány tak, aby maximálně uspokojovaly potřeby. Úkolem hospodářské politiky je proto vytvoření funkčního hospodářského systému založeného na tržních principech. Nutnou podmínkou vybudování tohoto systému je existence demokratického státního zřízení. Demokracie totiž může fungovat jen v rámci tržního systému. To však neplatí obráceně, tržní systémy mohou, ale nemusí být spravovány demokraticky. Úkol Znáte nějakou zemi s autoritativním režimem, ale přesto s fungující tržní ekonomikou?

96

Jakou roli v tržní ekonomice hraje stát? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď – liberálové obhajují co největší prostor pro úlohu trhů a sil konkurence při koordinaci ekonomických aktivit, intervencionisticky orientovaní ekonomové zase zdůrazňují oblasti, kde trh selhává a kde musí intervenovat stát (viz liberální a intervencionistická hospodářskopolitická koncepce – kap. 1.6). Obecně však můžeme vymezit tři základní funkce, které vykonává stát ve vztahu k trhu: ■ zabezpečuje podmínky pro dobré fungování tržního mechanismu, tj. ■ minimalizuje negativní důsledky monopolu, ■ řeší problém externalit, ■ zabezpečuje dostatečné množství veřejných statků; ■ zabezpečuje spravedlivější rozdělení důchodů, ■ zajišťuje vnitřní a vnější stabilitu ekonomiky.

Role státu

5.1.2 Centrálně plánovaná ekonomika Aplikace centrálního plánování na celou ekonomiku je spjata s marxistickou hospodářskopolitickou koncepcí. Tento přístup považuje selhání tržního mechanismu při řešení ekonomických a sociálních otázek za totální a koordinaci aktivit jeho prostřednictvím odmítá. Signály trhu nahrazuje příkazovým systémem. Praktická aplikace plánovacího koordinačního mechanismu je spojena zejména s ekonomikou bývalého SSSR a jeho pozdějších satelitů. V takto řízené ekonomice je stát brán jako základní ekonomický subjekt. Všechna podstatná ekonomická rozhodnutí činí právě on prostřednictvím centrálního plánu a státního rozpočtu. Tím je zcela potlačena svoboda jednání ostatních hospodářských subjektů – firem a domácností. Příklad V centrálně plánované ekonomice osvícené vševědoucí centrum dává pokyny a národ je od toho, aby je plnil. Pro ilustraci uvádíme krátký citát z usnesení vlády ČSR z r. 1952: „Vláda proto ukládá ministerstvu zemědělství, ministerstvu potravinářského průmyslu, národním výborům a cukrovarům, aby zajistily pro lepší hospodaření s vláhou a stejnoměrné a rychlejší vzcházení řepy – smykovat řepné pozemky hned, jakmile oschnou hřebeny brázd.“ (cit. dle Turek, 1995). Zatímco v kapitalismu musel každý sedlák vědět, kdy má sít a kdy sklízet, po Vítězném únoru už to vědět nepotřeboval – od toho měl stranu a vládu. Podstatou centrálně plánovaných ekonomik (CPE) byla neexistence trhů a z toho vyplývající neexistence cen – skutečných cen, které by plnily své informační, alokační a motivační funkce. Místo tržních cen existovaly jen úřední ceny, arbitrárně stanovené státní byrokracií (cenovým úřadem), které nemohly být vodítkem pro efektivní hospodaření podniků a dokonce ani pro efektivní plánování na centrální úrovni. Plán, jako základní koordinační prvek, byl sestavován pomocí tzv. meziodvětvových a oborových bilancí a poté rozepsán na jednotlivé podniky pomocí soustavy plánovaných ukazatelů. Příklad O rozsáhlosti úlohy řešené bilanční metodou plánování mohou vypovídat následující údaje. V osmdesátých letech minulého století bylo v SSSR plánováno pomocí této metody více než 80 % celkové produkce za použití 2 025 dílčích bilancí. Podobná situace byla v té době i v NDR, kde téměř 80 % produkce a 90 % exportu bylo bilancováno ve více jak 2 400 bilancích. Centrální plánování mělo dva typické znaky. Prvním byla centralizace ekonomického rozhodování, která neumožňovala podnikům samostatně rozhodovat o produkci a odbytu a znemožňovala, aby se prosadily tržní síly poptávky a nabídky. Ceny, mzdy a úrokové míry byly tvořeny arbitrárně centrem a neodrážely tak strukturu spotřebitelských preferencí ani vzácnost ekonomických zdrojů. Docházelo tak k neefektivní alokaci ekonomických zdrojů.

Centralizace ekonomického rozhodování

97

5. Koordinace ekonomiky

Příklad V 50. letech učinili českoslovenští plánovači některá strategická rozhodnutí, která poznamenala osud této ekonomiky na desítky let dopředu. Jedním z nich byla orientace československé ekonomiky na těžký průmysl (v 50. letech bylo klíčovým odvětvím strojírenství, v letech šedesátých se novým šlágrem stala těžká chemie; v 70. a 80. letech se žádné nové „strukturální hříchy“ nepáchaly, ale pokračovalo se ve vyjetých kolejích) a tento její strukturální profil přežíval až do konce fungování centrálně plánovaného systému. I v tržních ekonomikách samozřejmě dochází k tomu, že určité její segmenty zaostanou. Ale protože zde funguje mechanismus alokační efektivnosti, tyto segmenty zanikají a výrobní faktory plynou (samozřejmě za cenu nezaměstnanosti) do segmentů, které v tomto mechanismu obstojí (pokud ovšem nejsou uměle udržovány při životě vládní intervencí). V plánovaném hospodářství však tyto konkurence neschopné segmenty přežívají, protože systém centrálně plánované ekonomiky na rozdíl od ekonomiky tržní nedokáže rozpoznat, která výroba je konkurenceschopná a která nikoliv. Centralizace ekonomického rozhodování měla také negativní dopad na ekonomické motivace manažerů socialistických podniků. Základní manažerské funkce, jako je prosazování nových a efektivních výrobních postupů, inovování výrobků a služeb a řízení lidských zdrojů – funkce zcela nepostradatelné v kapitalistických firmách – byly v CPE zcela potlačeny. Důsledkem byla tzv. interní neefektivnost – podniky plýtvaly vstupy, tzn. spotřebovávaly příliš mnoho práce, materiálu, energie a investic.

Direktivní plánování

Jednou z hlavních příčin tohoto typu neefektivnosti je působení tzv. minimaxu. Principem minimaxu je, že podnik při jednání s centrem o plánu minimalizuje své možnosti budoucích výkonů (aby plán byl snáze splnitelný, protože na jeho plnění závisí příděl finančních prostředků a tedy i mezd) a maximalizuje své požadavky na vstupy. Podnik v tržní ekonomice se chová přesně opačně – snaží se minimalizovat vstupy a maximalizovat výstupy. Druhým důležitým znakem centrálního plánování bylo direktivní, naturálně bilanční plánování (plánování hmotných ukazatelů), zejména plánování objemů produkce. Finanční ukazatele podniků (zisk, náklady, příjmy a další ekonomické kategorie známé z fungování tržních ekonomik) nebyly zdaleka tak důležité jako ukazatele hmotné. Ekonomika se vyznačovala hmotnými toky a toky peněžní byly pouze pasivně následovány. Indikativní plánování Plánování bylo realizováno také v některých tržních ekonomikách (např. Francie, Japonsko, Nizozemí) ve formě tzv. indikativního plánování. Na rozdíl od plánování sovětského typu, které bylo plánováním závazným – tzv. imperativní plánování, plní indikativní plánování informativní funkci – monitoruje směry možného vývoje, poskytuje informace a návrhy, jak by se ekonomické subjekty mohly chovat, a tím pomáhá snižovat jejich nejistotu. Indikativní plánování vychází z intervencionistické hospodářskopolitické koncepce, která uznává tržní principy.

5.2 Ekonomická transformace Úvodem učiníme jednu terminologickou poznámku. Je třeba rozlišovat mezi pojmy ekonomická reforma a ekonomická transformace. Za ekonomickou reformu považujeme změnu jednotlivých prvků ekonomického systému, která však neznamená změnu koordinačního mechanismu ekonomiky. Naproti tomu pod pojmem ekonomická transformace chápeme změnu mechanismu fungování ekonomiky, kdy je mechanismus CPE měněn na tržní systém (nebo naopak). Při vědomí tohoto rozlišení můžeme z hlediska vývoje mechanismu fungování ekonomiky v naší zemi učinit následující periodizaci: ■ první etapa – první systémová transformace československé ekonomiky (194 5 -1952),

98

■ ■

druhá etapa – pokusy o reformu v té době existujícího (centrálně plánovaného) systému (1953 - 1989), třetí etapa – druhá systémová transformace československé (české) ekonomiky (od roku 1990).

5.2.1 První systémová transformace československé ekonomiky První systémová transformace se uskutečnila v průběhu května 1945 až do konce r. 1952. První fáze této etapy (v období 1945 - 48) se vyznačovala koexistencí státního a soukromého sektoru, byly využívány nástroje regulace trhu, srovnatelné s nástroji používanými vládami v kapitalistických zemích. Zároveň byly převzaty některé nástroje válečného dirigismu. Již v této fázi došlo ke znárodnění klíčového průmyslu, bank a pojišťoven a prvním pokusům o makroekonomické plánování (dvouletka pro léta 1947 - 8 a na ni navazující příprava 1. pětiletky). Transformace byla dovršena po únoru 1948 (druhá fáze v období 1948 - 52), kdy dochází k nastolení politického systému, který znamenal i převzetí sovětského modelu mechanismu fungování ekonomiky – původní spíše indikativní plánování bylo nahrazeno direktivním, naturálně bilančním plánováním – vzniká centrálně plánovaná ekonomika. Pokračoval proces znárodňování – míra zestátnění se přiblížila 100 %. 5.2.2 Pokusy o reformu Narůstající disproporce ve struktuře národního hospodářství vyvolaly dva reformní pokusy – tzv. Rozsypalovu reformu a Šikovu reformu. Rozsypalova reforma První reformou československé ekonomiky byla reforma z let 1958 - 61 známá jako Rozsypalova reforma (nazvaná podle Kurta Rozsypala, náměstka předsedy Státního úřadu plánovacího). Skládala se z těchto kroků: ■ koncentrace podnikové sféry s cílem vytvořit podmínky pro decentralizaci centrálního řízení; ■ změna způsobu plánování v centru i v podnicích – centrum mělo vypracovávat plány především dlouhodobé (orientující), ze kterých by vycházely plány střednědobé (pětileté), které byly závazné; pro podniky byly stanoveny normativy dlouhodobé zainteresovanosti, které měly umožnit vytvoření vlastních finančních zdrojů a posílit tak samostatnost ekonomického rozhodování; ■ mzdová přestavba – zvýšení role centrálně určených mzdových tarifů (podle odvětví) a zakotvení institutu kolektivních smluv. V hospodářské praxi tato reforma selhala. Důvod? Tento reformní pokus zcela podcenil úlohu cen – ty měly být dál určovány nikoliv nabídkou a poptávkou, ale arbitrárně centrální autoritou a degradovány na pouhou účetní kategorii. Šikova reforma Šikova reforma (nazvaná podle Oty Šika, místopředsedy vlády pro hospodářskou reformu) představuje druhý reformní pokus, který spadá do let 1963 - 68. Až do zasedání ÚV KSČ v lednu 1968 probíhal spor o podstatu reformy; v souvislosti s nastartováním procesu demokratických změn (v rámci Pražského jara) došlo i k zásadnímu obratu v pohledu na probíhající reformu směrem k tržnímu socialismu. Její základní teze lze shrnout do následujících bodů: ■ základním nástrojem řízení je plán, jehož role se mění ve smyslu, že plán má respektovat objektivitu tržních vztahů v ekonomice, má kvantifikovat rámec ekonomické politiky a stanovit dlouhodobé priority, ■ úlohu jednotného měřítka efektivnosti výrobců musí sehrát soustava jednotných odvodů ze základních prostředků a ze zásob, z hrubého důchodu a odvody z mezd, ■ v oblasti investiční činnosti vymýtit praxi nárokování investičních prostředků ze státního rozpočtu uplatněním principu plného financování investic z prostředků podniku,

99

5. Koordinace ekonomiky

■ ■ ■ ■

Diskuse o možnosti “třetí cesty”

uplatnit vliv trhu na ceny a důchody při konstituování státní protiinflační politiky, denivelizovat mzdy na základě skutečných výsledků a odstranit psychologii mzdových stropů, umožnit hospodářskou soutěž mezi podniky, zajistit skutečnou účast pracujících na řízení (rady pracujících).

Všimněte si, že se v „plánovacím slovníku“ začínají objevovat dříve neznámé pojmy z tržní ekonomiky: inflační tlaky, hospodářská soutěž, tržní vztahy atd. Demokratizační proces ve společnosti se projevil i v oblasti ekonomického myšlení, kdy se začaly diskutovat témata jako směnitelnost koruny, možnosti znovuzačlenění do MMF, byly publikovány názory o tržním hospodářství. Agrese uskutečněná vojsky Varšavské smlouvy však nejen ekonomickou reformu, ale i celý „obrodný proces“ ukončila. Je otázkou, do jaké míry by tato reforma – kdyby byla plně realizována – byla úspěšná. Lze reformovat nereformovatelné? Dnes už totiž víme – neexistuje žádná „třetí cesta“ v koordinaci ekonomiky; cesta spojená s využitím centrálního plánovacího mechanismu je cestou neefektivní. Shrňme důvody, které k tomuto tvrzení vedou: ■ Organizačně příkazový systém koordinace ekonomiky je založen na centrálním plánování, které vyžaduje státní vlastnictví. Jakékoliv opominutí tohoto faktu jde proti podstatě tohoto systému. ■ Státní vlastnictví ze samotné povahy „ničí” vlastnictví a tržní ekonomika staví právě na výkonu vlastnických práv. Nelze tedy slučovat plán a trh, plánování je možné jen tehdy, když jde o plánování podřízené trhu. ■ Centrální řízení posiluje monopolní strukturu ekonomiky z důvodů snadnější „říditelnosti” a nevytváří tak konkurenční prostředí. Proto jakákoliv snaha o cenovou nápravu nutně vede k inflaci a k nutnosti chránit výrobce před vnější konkurencí. ■ Centrální plánování je založeno na vědomém budování vertikálních vztahů v ekonomice a potlačuje (či zcela ruší) dlouhodobě vzniklé spontánní horizontální vztahy mezi lidmi. ■ Vertikalizace vztahů v ekonomice vede i k vertikalizaci vztahů ve společnosti. Člověk je tak zbavován možnosti rozhodovat samostatně. 5.2.3 Druhá systémová transformace ekonomiky Strategie transformace Neúspěch výše zmíněných reformních pokusů vedl po listopadu 1989 k celé řadě přístupů ke změně dosavadního systému centrálně plánované ekonomiky. Pokud jde o cílové řešení transformace, existovala v obecné rovině shoda názorů v tom, že cílem je přechod z centrálně plánované na tržní ekonomiku. Různost názorů však existovala v odpovědích na otázky: ■ Jaké tržní hospodářství je cílem transformace? ■ Jakou zvolit strategii přechodu k danému cíli? Různé představy v odpovědích na první otázku mohou být prezentovány jako spor mezi liberály požadujícími vybudování tržního hospodářství bez přívlastků a stoupenci sociálně tržního (resp. sociálně a ekologicky orientovaného) hospodářství. Scénář ekonomické reformy v bývalé ČSFR vycházel spíše z liberálního pojetí, když si kladl za cíl vybudovat tržní ekonomiku s jejími klady a zápory – tedy jakési standardní tržní hospodářství.

Liberální přístup k transformaci

100

Odpovědi na otázku první souvisejí s možnými odpověďmi na otázku druhou. Při hledání strategie transformace uplatňovali ekonomové (opět zjednodušeně řečeno) dva různé přístupy: liberální a institucionální. Liberální přístup považoval za východisko transformace vytvoření tržních podnětů. Stačí provést několik základních systémových změn (zejména liberalizaci trhů a privatizaci), které pak vytvoří podněty k žádoucímu tržnímu chování ekonomických subjektů. Systém, který má volné tržní ceny, volný vstup na trhy a soukromé vlastnictví, automaticky vytváří podněty

k takovému chování lidí, jaké je typické pro tržní ekonomiky. Nejprve musí vzniknout tyto tržní podněty a pak následuje vývoj tržních institucí (rozvíjí se podnikání, vzniká konkurence, upevňuje se podnikatelská etika a formují se tržní instituce). Institucionální přístup považoval za východisko transformace vznik nových tržně konformních institucí – tj. formálních a neformálních pravidel chování včetně sankcí za nedodržování pravidel. Transformaci tak podle tohoto přístupu nelze chápat omezeně jako provedení několika základních systémových změn, ale jako komplexní a složitou změnu vžitých vzorců chování, která probíhá pomalu a nelze ji významně urychlit. Lidé jednají více pod vlivem zvyků z minulého období než pod vlivem individuálních podnětů, a proto jsou rychlé systémové změny nežádoucí. S liberálním a institucionálním přístupem ke strategii transformace souvisí problém rychlosti transformace. Transformace měla dvě základní fáze: ■ liberalizace trhů a stabilizace ekonomiky, ■ privatizace a restrukturalizace.

Institucionální přístup

Rychlost transformace

V první fázi se vedl spor o to, zda zvolit šokovou terapii nebo postupovat gradualisticky. Šoková terapie předpokládala rychlou liberalizaci trhů – tj. deregulaci cen a mezd a otevření domácích trhů zahraniční konkurenci. Tato liberalizace musela být doprovázena tvrdými stabilizačními opatřeními (restriktivní hospodářskou politikou), které by zabránily vysoké inflaci a hluboké vnější nerovnováze. Důsledkem těchto „šokových“ opatření byl silný hospodářský pokles, který byl nutný k uskutečnění hlubokých strukturálních změn v ekonomice a pro restrukturalizaci podnikové sféry. Stoupenci gradualismu tvrdili, že transformaci lze uskutečnit bez velkého hospodářského poklesu, bude-li rozložena do delšího časového období a pečlivě státem řízena. Stát by otevíral domácí trhy postupně a dal podnikům čas přizpůsobit se na nové podmínky. Postupná liberalizace trhů by ani nevyžadovala tak tvrdá stabilizační opatření a „utahování opasků“ by nemuselo být tak drastické. Všechny tyto protichůdné pozice zosobňovali v tehdejší federální vládě ministr financí Václav Klaus a její místopředseda Valtr Komárek. Přijatý Scénář ekonomické reformy (všimněte si toho nepřesného označení „reforma“) se blížil liberálnímu, tj. Klausovu pojetí transformace. Dříve než se budeme věnovat jednotlivým transformačním krokům, stručně shrneme výchozí podmínky československé ekonomiky. Výchozí podmínky Československa Československo se po čtyřiceti letech socialistického experimentu ocitlo v situaci, kdy bylo zřejmé, že systém centrálně plánované ekonomiky je již neudržitelný. Při startu ekonomické transformace měla československá ekonomika celou řadu specifických výhod i nevýhod, který vyplývaly jak z předchozího postavení ve světovém hospodářství v předválečném období, tak i ze specifického postavení v rámci zemí RVHP. Nevýhody: ■ systém CPE byl v ČSSR ze všech zemí RVHP nejdůslednější – soukromý sektor prakticky neexistoval, ■ převážná většina cen byla centrálně řízena a plánována na nákladové bázi, ■ centralizované řízení ekonomické sféry, ■ zahraniční obchod byl v převážné míře orientován na „měkké“ trhy RVHP. Výhody: ■ tradice přísné monetární politiky, ■ relativně vysoká finanční disciplína vlády i podniků, ■ poměrně nízká míra inflace, ■ nízké zahraniční zadlužení, ■ kvalifikovaná pracovní síla a průmyslová tradice.

101

5. Koordinace ekonomiky

Základní pilíře transformačního procesu V Československu byla zvolena tzv. radikální varianta ekonomické transformace, jež byla deklarována ve vládním Scénáři ekonomické reformy, schváleném Federálním shromážděním na podzim r. 1990. Základní transformační kroky lze rozdělit následovně: ■ cenová liberalizace, ■ rychlá a masivní privatizace, ■ liberalizace vnějších ekonomických vztahů, ■ obnovení a udržení makroekonomické rovnováhy. Ve prospěch radikální varianty existovaly zejména tyto argumenty: 1. Na začátku transformace disponovali politikové velkou důvěrou lidí, na základě které mohli uskutečňovat hluboké systémové změny – měli politický kapitál. Problém je, že ten se rychle vyčerpává, a proto politikové nesmí s reformami otálet. 2. Dalším argumentem byla konsolidace zájmových skupin. Politikové jsou schopni uskutečnit radikální transformační opatření tehdy, když jim nekladou odpor různé zájmové skupiny, protože ty jsou po revoluci oslabené a dezintegrované, takže nevyvíjejí žádnou politickou aktivitu. Příklad Jako příklad mohou sloužit odbory. Za komunismu byla činnost ROH (Revolučního odborového hnutí) silně spjata s tehdejším režimem, proto v těsně porevolučním období byly odbory zdiskreditovány a ve svých aktivitách ochromeny. 3. Obhájci šokové terapie viděli rovněž v rychlých transformačních opatřeních záruku, že transformace bude nevratným procesem, který se po svém nastartování již nepodaří zvrátit či zastavit. Nyní se podíváme na význam a souvislosti jednotlivých transformačních kroků podrobněji. Cenová liberalizace Nezbytným předpokladem pro vznik a fungování soukromého sektoru a svobodného podnikání je volná tvorba cen. Cenová struktura zděděná z dob socialistického plánování byla deformovaná – neodrážela strukturu poptávky ani strukturu nákladů – proto liberalizace cen byla logickým startem celé transformace. V ČSFR došlo k cenové liberalizaci k 1. 1. 1991. Některé ceny (např. energie, nájemné) však zůstávají regulovány ze sociálních důvodů až dosud. Privatizace Jedním z nejdůležitějších (ale také nejobtížnějších) transformačních kroků byla privatizace, tj. přesun vlastnických práv z rukou státu do soukromých rukou. Obtížnost tohoto kroku byla dána tím, že bývalé socialistické ekonomiky samozřejmě nedisponovaly kapitálem v množství, které by postačovalo k privatizaci tak velkého majetku. Nabízely se tři základní alternativy řešení: ■ privatizovat s využitím zahraničního kapitálu, ■ spolehnout se pouze na domácí kapitál a privatizaci tak značně prodloužit, ■ použít nestandardní formu privatizace (např. kupónovou metodu). V Československu bylo cílem vlády privatizovat co nejrychleji. Argumentem byla tzv. předprivatizační agónie – jestliže je podnik delší dobu v rukou státu a čeká na privatizaci, ztrácí jeho vedení zájem o strategické řízení, v horším případě pak manažeři podnik „tunelují“. Dalším argumentem byla restrukturalizace podniků – pro ni je nezbytná kontrola soukromého vlastníka (corporate governance) nad podnikovým vedením; stát nemá ani dostatečnou lidskou kapacitu ani dostatek motivací k tomu, aby tuto činnost mohl zvládnout.

102

Československá privatizace měla tři základní formy: ■ malá privatizace, ■ velká privatizace, ■ restituce. Malá privatizace proběhla v období 1991-93 a zahrnovala menší podniky a provozovny, většinou ve službách a obchodu. Jako základní formy převodu byly stanoveny veřejné aukce a přímé prodeje (tedy „prodej za hotové“). Velká privatizace byla zahájena v r. 1992 a zahrnovala střední a velké podniky zejména v průmyslu. Kromě standardních privatizačních metod (veřejné soutěže, veřejná výběrová řízení, prodej předem určeným zájemcům aj.) byla použita i nestandardní kupónová metoda. Příklad Kupónová privatizace (KP) proběhla v letech 1992-95. Projekt měl rychlým způsobem řešit privatizaci v situaci nedostatku domácího kapitálu. V jeho rámci se mohl každý dospělý občan zúčastnit při minimálních nákladech celkem dvou vln KP a stát se tak akcionářem. Její zastánci vyzdvihovali pozitiva této metody – urychlení procesu privatizace a zainteresování obyvatelstva, kritikové zase zdůrazňovali, že touto metodou vznikne příliš rozptýlené vlastnictví drobných akcionářů, kteří nebudou schopni vykonávat vlastnickou kontrolu nad podniky (tento problém byl částečně vyřešen existencí investičních privatizačních fondů). Restituce znamenaly navracení majetku, znárodněného po komunistickém převratu v únoru 1948 původním vlastníkům nebo jejich dědicům. Příklad Celkem byl v České republice privatizován do roku 1999 majetek v účetní hodnotě cca 780 mld. Kč. Z toho majetek za 45 mld. Kč byl prodán v malé privatizaci. Akcie v hodnotě 333 mld. Kč byly bezúplatně převedeny v kupónové privatizaci (z toho akcie za asi 226 mld. Kč připadly investičním fondům). Majetek v hodnotě 25 mld. Kč byl bezúplatně vrácen v restituci. Majetek za 121 mld. Kč byl bezúplatně převeden ze státu na města a obce. Majetek a akcie v hodnotě 237 mld. Kč byl prodán v rámci standardních (úplatných) metod velké privatizace. Liberalizace vnějších ekonomických vztahů Liberalizace vnějších ekonomických vztahů znamenala otevření ekonomiky světu a skládala se z těchto základních kroků: ■ uvolnění dovozu (zrušení jeho regulace (s výjimkou cel) a povolování z centra), ■ uvolnění vývozu (zrušení monopolu podniků zahraničního obchodu), ■ zavedení konvertibility (směnitelnosti) měny (zrušení devizových regulací v zahraničním obchodě – podniky mohly bez omezení nakupovat zahraniční měny za účelem dovozu zboží; v této fázi se jednalo o tzv. vnitřní směnitelnost). V ČSFR došlo k liberalizaci zahraničního obchodu a k zavedení vnitřní směnitelnosti koruny k 1. 1. 1991. Otevření domácích trhů vystavilo tuzemské výrobce zahraniční konkurenci, na což nebyli zvyklí. Tento krok ale vytvořil silné podněty ke zvyšování kvality produkce a k změnám sortimentu reagujícím na tržní poptávku. To byl první impulz pro strukturální změny v ekonomice a pro restrukturalizaci podniků. V roce 1990 došlo posupně ke třem devalvacím koruny, kdy v prosinci dosáhl oficiální kurz 28 Kčs/USD. Vznikl tak „kurzový polštář“ umožňující domácím výrobcům snáze se vyrovnat s otevřením ekonomiky a rozpadem socialistického trhu. Makroekonomická rovnováha Specifickým problémem transformace byla nezbytnost stabilizovat ekonomiku po liberalizaci a obnovit makroekonomickou rovnováhu. V počáteční fázi se dal očekávat

103

5. Koordinace ekonomiky

tlak na růst inflace – díky liberalizaci cen, otevření ekonomiky, a s tím spojenými devalvacemi a přizpůsobováním domácích cen světové úrovni. Proto bylo nezbytné liberalizaci trhů doprovodit stabilizačními opatřeními, a to zejména: rozpočtovou restrikcí, měnovou restrikcí, regulací mezd a ukotvením měnového kurzu. Příklad Po liberalizačních opatřeních v roce 1991 došlo k nárůstu inflace téměř o 57 %. V následujícím roce 1992 se ji podařilo snížit na 11 %. V souvislosti s daňovou reformou inflace v roce 1993 opět vyskočila na 21 %, ale v roce 1994 se snížila na 10 %. Od roku 1995 dosahuje jednociferných čísel. 1990 - 1993

1994 - 1996

1997 - 1999

restriktivní

uvolněná

restriktivní

neutrální

neutrální u státního rozpočtu deficitní u veřejných rozpočtů

uvolněná (deficitní)

liberalizace (destabilizační vliv)

postupná deregulace (stabilizační vliv)

zpomalená deregulace (dezinflační vliv)

ukotvený (převážně podhodnocený)

ukotvený (převážně nadhodnocený)

řízený floating (převážně nadhodnocený)

Měnová politika Rozpočtová politika

Cenová politika

Měnový kurz

Tab. 5-1 Makroekonomické politiky (charakter působení). Zdroj: Czesaný (2001).

Důležitým úkolem hospodářské politiky bylo však i zabezpečení sociální průchodnosti transformace. Udržení sociálního smíru a získání dostatečné podpory obyvatel pro realizaci systémových změn patří vlastně k dalším pilířům transformace. Transformace je nevyhnutelně doprovázena růstem nezaměstnanosti a chudobou některých skupin obyvatelstva, a proto byla vytvořena sociální záchranná síť pomáhající lidem tyto situace řešit.

Shrnutí kapitoly 1. Existují tři základní systémy řešící koordinaci ekonomiky: zvykový, tržní a příkazový. 2. Centrální plánování mělo dva typické znaky – centralizaci ekonomického rozhodování a direktivní, naturálně bilanční plánování. 3. Plánování můžeme dělit na imperativní (závazné) a indikativní (informativní). 4. Sovětský plánovací systém byl naší ekonomice vnucen počátkem 50. let. Za nejdůležitější reformní pokusy pokládáme reformy Rozsypalovu a Šikovu. 5. Neúspěchy reforem měly řadu příčin, nejdůležitější je však skutečnost, že ekonomická koordinace prostřednictvím plánování je méně efektivní systém. 6. Za základní pilíře ekonomické transformace jsou považovány: liberalizace cen a vnějších ekonomických vztahů, privatizace, makroekonomická stabilita při zachování sociálního smíru.

104

Otázky k zamyšlení 1. Vysvětlete rozdíly v mechanismu fungování tržní a centrálně plánované ekonomiky. 2. Jaký je rozdíl mezi pojmy ekonomická transformace a ekonomická reforma? Proč byly pokusy o ekonomické reformy v rámci CPE neúspěšné? 3. Jaké byly rozdíly mezi hlavními přístupy k ekonomické transformaci? Byla podle vašeho názoru zvolená transformační strategie správná? 4. Vysvětlete hlavní pilíře transformace české ekonomiky. 5. Byla podle vašeho názoru kupónová privatizace v dané situaci vhodnou privatizační metodou, nebo byste pro její hodnocení použili slova jednoho z bývalých českých politiků – loupež století?

POT Témata elaborátů (POTů) budou posluchačům zadány v úvodní přednášce, a to k aktuálním otázkám a klíčovým tématům hospodářské politiky ČR a EU. Posluchači zpracují za semestr dva elaboráty. Rozsah 3 – 4 strany formátu A/4 včetně bibliografických údajů Termín zpracování dle harmonogramu studia na adresu [email protected]

Způsob studia Základní literatura ■

SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003. (subkapitola 2.1 a kapitola 7)

Doporučená literatura ■

HOLMAN, R. Transformace české ekonomiky. Praha: CEP, 2000.

105

5. Koordinace ekonomiky

106

Shrnutí

Shrnutí

Vlády všech zemí na světě využívají svěřené či jinak získané pravomoce a prostředky k dosahování určitých ekonomických (a v širších souvislostech i celospolečenských) cílů. Tyto cíle mohou působit proti či v souladu s přirozeným vývojem ekonomiky. Přirozený vývoj hospodářství se celosvětově vyvinul či vyvíjí v tržní ekonomiku a od doby, kdy se formovala ekonomická teorie, patřila k jejím základním otázkám role státu (vlády). Těmito otázkami se od 30. let minulého století zabývá samostatná vědní disciplína - hospodářská politika. Charakter přístupu státu k ekonomice své země lze popsat dle různých hledisek. V současnosti se má za to, že hospodářská politika má plnit tři základní funkce: stabilizační - vláda se zaměřuje na celkový rozvoj ekonomiky a na zachování stability tohoto pohybu (makroekonomická hospodářská politika), alokační - vláda se soustřeďuje na zvyšování efektivnosti při alokaci zdrojů společnosti (mikroekonomická hospodářská politika) a redistribuční - úkolem vlády je zajistit "spravedlivé" rozdělování příjmů. S jednotlivými funkcemi hospodářské politiky jsme si dovolili seznámit vás blíže v příslušných kapitolách.

Glosář

109

Glosář

A Agregátní nabídka - celková nabídka všech zboží a služeb v ekonomice vyjádřena v penězích. Vyjadřuje současně výkon ekonomiky, který označujeme jako makroekonomický výstup. Agregátní poptávka - celková suma výdajů za statky a služby v ekonomice. Schematicky lze znázornit jako součet: spotřeby (C), investic (I), vládních výdajů (G) a čistého exportu (X-M). Alokační efektivnost - schopnost dosahovat největšího možného výstupu statků a služeb ze stávající zásoby zdrojů a stavu technologií.

B Brettonwoodský systém - mezinárodní peněžní systém, který byl založen na režimu pevných směnných kurzů. Systém vyžadoval od každé členské země, aby udržovala rozsah fluktuace svých směnných kurzů v rozpětí ± 1 % kolem pari hodnoty, vyjádřené v jednotkách USD.

C Cenová hladina - průměrná úroveň cen statků v dané ekonomice v běžném období ve srovnání s cenami statků v základním (předchozím) období. Je vyjadřována pomocí cenových indexů, k ýznamnějším patří index spotřebitelských cen (CPI), deflátor HDP, příp. index cen výrobců (PPI). Centrální banka - instituce pověřená především kontrolou peněžního a bankovního systému. Vykonává i jiné funkce, jež vyplývají ze zákona. Centrální plánování - ekonomika, ve které hlavním koordinátorem ekonomických aktivit není trh, ale centrální (direktivní) plán zpracovaný centrální autoritou (centrálním úřadem). Tato centrální autorita zároveň realizuje základní cíle společnosti. Cíle hospodářské politiky - soubor stanovených cílů v ekonomice země, kterých má být dosaženo pomocí nástrojů hospodářské politiky.

Č Časová zpoždění v hospodářské politice - doba, která uplyne mezi získáním přesných údajů o stávající situaci a působením fiskálních nebo měnových nástrojů v ekonomice.

D Deficitní financování - způsob financování, zpravidla státního rozpočtu nebo platební bilance, kdy výdaje převyšují příjmy. Diskreční opatření - přímá intervence vlády, vyžadující zpravidla souhlas parlamentu, ve snaze stabilizovat růst nebo úroveň výstupu ekonomiky. Dobývání renty (rent-seeking) - aktivita, jejímž cílem je získání renty uměle vytvořené státním zásahem, například omezením nabídky. Zdroje vynaložené na její získání pak nemohou být vynaloženy na produktivní aktivity.

E Ekonomická integrace - proces, v rámci něhož dochází k vytvoření nového integračního seskupení z původních zakladatelských subjektů. Podle míry pravomocí přenesených z úrovně zakladatelských subjektů na úroveň nově vytvořeného integračního seskupení rozlišujeme různé stupně ekonomické integrace. Evropská měnová unie (EMU) - měnová unie tvořená státy EU se společnou měnou a jednotnou měnovou politikou. Evropský měnový systém - vznikl v r. 1979 s cílem vytvořit oblast stability měnových kurzů mezi zeměmi Evropského společenství prostřednictvím omezení fluktuace svých kurzů na ± 2,25 % od centrálních úrovní svých měn.

F Fiskální politika - rozpočtová politika jakožto součást hospodářské politiky státu. Obecně používá zdanění a vládních výdajů k regulaci agregátní úrovně ekonomické aktivity. V ekonomice plní funkci stabilizační, alokační a redistribuční.

H Hospodářská politika - přístup státu k ekonomice své země. Rozlišujeme dvě základní oblasti hospodářské politiky, a to mikroekonomickou, která je zaměřena na vyšší efektivnost při alokaci zdrojů, a makroekonomickou, usilující o plné využívání zdrojů a cenovou stabilitu. Hospodářská soutěž - snaha subjektů nabídky a poptávky na trhu s výrobky a službami dosáhnout určitých výhod před ostatními v oblasti hospodářských výsledků při vzájemném ovlivňování jejich hospodářské činnosti. Hospodářskopolitická koncepce - soubor názorů, které orientují aktéry hospodářské politiky při výběru cílů a nástrojů. Rozlišujeme liberální, intervencionistickou a marxistickou hospodářskopolitickou koncepci. Hospodářský cyklus - výkyvy ekonomické aktivity, zpravidla výstupu ekonomiky, které vykazují určitou pravidelnost (období expanze je následováno kontrakcí, kterou střídá další expanze atd.). Jedná se o různé stavy rovnováhy, respektive nerovnováhy ekonomiky.

110

Hrubý domácí produkt - charakterizuje výstup (výkonnost) ekonomiky jako celku. Představuje objem finálních statků a služeb vyrobených v ekonomice za určité období, zpravidla jeden rok. Do objemu HDP je započítána pouze produkce firem sídlících na území daného státu, bez ohledu na příslušnost jejich majitele.

I Imperativní plánování - striktně vertikální, závazné plánování, jehož základním prvkem je plán, sestavený centrální rozhodovací autoritou na základě převážně necenových informací. Indikativní plánování - centrální vytyčování cílů, koordinujících v soukromém i státním sektoru investiční a výrobní záměry. Vyznačuje se informačním a koordinačním efektem. Intervencionismus - hospodářská politika využívající státních zásahů (intervencí). Mezi základní cíle intervencionistické koncepce hospodářské politiky patří zejména snaha o dosažení plné zaměstnanosti a politika podporující hospodářský růst.

L Laissez-faire - doktrína, podle níž jsou ekonomické záležitosti nejlépe spravovány jednotlivci a bez zasahování centrální autority. Liberalismus ekonomický - směr, který obhajuje co největší prostor tržního mechanismu při koordinaci ekonomických aktivit. Státu mají být ponechány pouze ty činnosti, které trh nemůže zabezpečit nebo které jsou nutné pro vytvoření obecného rámce, nezbytného pro efektivní uplatnění soukromého vlastnictví.

M Maastrichtská smlouva - znamenala reformu stávajících zakladatelských smluv (Římské smlouvy), dále zahrnovala Smlouvu o Evropské unii, na jejímž základě došlo k vytvoření EU. Podepsaná 7. 2. 1992 v Maastrichtu. Měnový kurz - cena měny, vyjádřená v jednotkách jiné měny. Měnové kurzy jsou pravidelně kótovány pro všechny hlavní měny, často však bývá používána jedna měna, v níž se vyjadřují a porovnávají kurzy ostatních měn. Rozlišujeme pevné a pružné systémy měnových kurzů. Mezinárodní měnový fond - jeho posláním je podporovat mezinárodní peněžní spolupráci, přispívat ke stabilitě zahraničních měn, napomáhat členským zemím při odstraňování deficitů platební bilance, a tím usnadňovat mezinárodní obchod. Monetární politika - součást hospodářské politiky státu usilující o dosažení stability zaměstnanosti a cen, ekonomického růstu, rovnováhy platební bilance prostřednictvím kontroly monetárního systému a působením na peněžní veličiny.

N Nástroje hospodářské politiky - veličiny, jimiž vláda působí na stanovené hospodářskopolitické cíle.

O Obchodní bilance - dílčí součást platební bilance dané země, na níž je zachycen především vývoz a dovoz výrobků a služeb. Operace na volném trhu - nástroj regulace peněžního systému, kdy centrální banka na volném trhu provádí nákupy a prodeje obchodovatelných cenných papírů. Otevřená ekonomika - ekonomika zapojená do mezinárodních ekonomických (obchodních) vztahů. U otevřené ekonomiky sledujeme stupeň a tvar otevřenosti ekonomiky.

P Platební bilance - přehled všech ekonomických transakcí mezi domácími a zahraničními subjekty. Nejvýznamnější složky platební bilance tvoří běžný účet, kapitálový účet, změna devizových rezerv a chyby a opomenutí. Politicko-ekonomický cyklus - jeden z příkladů vládního selhání. Označuje skutečnost, že vlády mají schopnost manipulovat ekonomickým vývojem tak, aby dosáhly svého znovuzvolení. Prognózování - proces, jež používá metod k nalezení odhadů budoucích hodnot sledovaných proměnných, a to na základě analýzy minulého vývoje.

R Regionální politika - hospodářská politika vlády zaměřená na změnu regionálního rozmístění ekonomické aktivity a její výkonnosti.

Ř Římské smlouvy - souhrnné označení zakládajících smluv Evropských společenství: Smlouvy o Evropském hospodářském společenství a smlouvy o Evropském společenství pro atomovou energii, podepsaných v Římě 25. 3. 1957.

111

Glosář

S Sociálně tržní hospodářství - koncept hospodářské politiky, který spojuje ekonomickou svobodu a soutěž se sociálním pokrokem, který musí být zprostředkován výkonností tržní ekonomiky. Sociální politika - soubor opatření směřujících ke zlepšení základních životních podmínek obyvatelstva a k zabezpečení sociálního smíru v rámci hospodářských a politických možností dané země. Stabilizační politika - součást hospodářské politiky státu, která se snaží eliminovat kolísání ekonomických veličin. Stát blahobytu - přístup vlády k hospodářské a sociální politice vycházející z teze, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou věcí jedinců či rodin, nýbrž věcí veřejnou. Strukturální politika - soubor stimulativních a regulačních nástrojů, které ovlivňují strukturu národní ekonomiky a průběh a proces strukturálního přizpůsobení jejích aktérů. Strukturální změna - změna složení makroekonomických veličin. Může být vyvolána faktory na straně nabídky i poptávky. Subjekt hospodářské politiky - jednotlivec, orgán nebo instituce podílející se na stanovení cílů hospodářské politiky a rozhodující o využití disponibilních nástrojů k dosažení těchto cílů. Světová banka - organizace, jejíž hlavní činností v současnosti je úvěrové financování investičních projektů v rozvojových zemích, případně v zemích východní Evropy.

T Teorie rozdělování - teorie, která analyzuje způsoby rozdělování národního důchodu mezi jednotlivé skupiny uvnitř ekonomiky. Transmisní mechanismus monetární politiky - řetězec kauzálních vztahů, kterého centrální banka využívá pro dosažení cílů své měnové politiky. Rozlišujeme dva základní: monetaristický peněžní a keynesiánský úrokový transmisní mechanismus. Tržní cena - cena, která je výsledkem tržní směny, tedy odpovídá vyrovnanému vztahu mezi nabídkou a poptávkou po určitém zboží nebo službě. Tržní selhání - případ, kdy tržní mechanismus sám o sobě není schopen poskytovat některé statky, respektive zabezpečit jejich optimální úroveň.

V Veřejné statky - jejich výskyt je jednou ze základních příčin tržních selhání a jedním z nejfrekventovanějších argumentů ve prospěch státních zásahů do ekonomického systému. Jejich spotřeba je nedělitelná mezi jednotlivými spotřebiteli, což ztěžuje vylučitelnost kohokoliv ze spotřeby těchto statků cenovým systémem. Veřejný dluh - souhrn pohledávek různých ekonomických subjektů vůči státu. Rozlišuje se čistý a hrubý dluh (po odečtení či přičtení pohledávek státu vůči ostatním ekonomickým subjektům). Vestavěný stabilizátor - mechanismus rozpočtové politiky, který snižuje amplitudu cyklických výkyvů v ekonomice, a to bez zásahu vlády či jiného ekonomického subjektu. Vládní selhání - projevuje se v ekonomice zejména v neadekvátní hospodářské politice. Jde o stav, kdy vládní rozhodnutí způsobují poruchy v přirozeném vývoji samoregulující schopnosti tržního mechanismu. Vnější hospodářská politika - záměrné působení státu v oblasti vnějších ekonomických vztahů, kdy se vláda snaží prostřednictvím příslušných nástrojů zabezpečit vnější rovnováhu. Vnější rovnováha - zpravidla se má na mysli situace, kdy platební bilance je vyrovnaná (peněžní toky do dané země se rovnají tokům ze země).

112

Rejstřík

Rejstřík

A

G

Americká zóna volného obchodu (FTAA), 62 anarchická společnost, 24 asociační dohoda, 72

generální dohoda, 88 Ginniho koeficient, 90 gradualismus, 101

B

H

blahobyt, 13 bretton-woodský systém, 62 byrokracie, 25

hospodářská politika, 12 - cíle, 13 - intervencionistická, 21 - liberální, 21 - makroekonomická, 13 - meze, 24 - mikroekonomická, 13 - ochrany hospodářské soutěže, 76 - přerozdělovací, 90 - regionální, 84 - sociální, 87 - strukturální, 81 - možnosti, 24 - nástroje, 18 - nositele, 17 - vnější, 50 - nástroje, 52 hospodářská unie, 58 hospodářskopolitická koncepce, 22 - liberální, 22 - intervencionistická, 22 hospodářskopolitické rozhodování, 18 hrubý domácí produkt (HDP), 15

C celní unie, 58, 60 cena, 96 cenová diskriminace, 78 - liberalizace, 102 - stabilita, 41 centrální banka, 42 - funkce, 42 - nástroje, 43 - nezávislost, 42 cyklické výkyvy, 32 cyklus ekonomický, 26 - politický, 26

D decizní sféra, 18 deficit, 38 - celkový, 39 - cyklický, 38 - primární, 39 - strukturální, 39 Delorsova zpráva, 67 demokratická společnost, 24 despotická společnost, 24 devalvace, 55 devizové rezervy, 42 diagnóza, 26 diskontní sazba, 44 diskreční opatření, 38 dobývání renty, 25 dominantní postavení na trhu, 78 dopravní politika, 83 druhá systémová transformace, 100

E ekonomická reforma, 98 - transformace, 98 ekonomický růst, 15 ekonomika centrálně plánovaná, 97 - tržní, 96 - zvyková, 96 Euratom, 64 Evropská centrální banka (ECB), 68 Evropská měnová jednotka (ECU) , 65 Evropská měnová unie (EMU), 67 Evropská unie (EU), 66 Evropské hospodářské společenství (EHS), 64 Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO) , 64 Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), 62 Evropský hospodářský prostor (EHP), 62 Evropský systém centrálních bank (ESCB), 68

F fiskální politika, 34 fúze, 78 fyziokratismus, 19

I index chudoby, 90 inflace, 42 integrace, 60 intervence, 22

J Jednotný evropský akt, 66 jednotný trh, 60

K kartelová dohoda, 77 katolické sociální učení, 89 Keynes John Maynard, 20 klasická škola politické ekonomie, 19 kodaňská kritéria, 72 kolektivní vyjednávání, 88 koncentrace podniků, 78 Konference spojených národů pro obchod a rozvoj (UNCTAD) , 61 konjunkturní indikátory, 34 konkurence, 76 konkurenceschopnost, 82 konvergenční (maastrichtská) kritéria, 67 konzervatismus, 89 koordinace ekonomiky, 96

L liberalizace, 101 - cenová, 102 - vnějších ekonomických vztahů, 103 lombardní úvěr, 44 Lorenzova křivka, 90

M Maastrichtská smlouva, 66 - kritéria, 67 magický čtyřúhelník, 15

makroekonomická analýza, 23 - prognóza, 23 mechanismus směnných kurzů (ERM), 66 měnový kurz, 54 merkantilismus, 19 Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD), 63 monetarismus, 20 monopol, 76 - absolutní, 76 - přirozený, 76 - síťový, 76

N nadnárodní měnová jednotka, 63 nekalá soutěž, 79 neoklasická ekonomie, 20 nezaměstnanost, 14

O odbory, 17, 102 ochrana hospodářské soutěže, 76 ordoliberalismus, 20 Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), 61 otevřenost ekonomiky, 51

P pásmo volného obchodu, 60 peněžní nabídka, 46 plánování, 97 - direktivní, 98 - imperativní, 98 - indikativní, 98 platební bilance, 15, 53 - běžný účet, 53 - finanční účet, 53 - kapitálový účet, 53 podpora malého a středního podnikání, 83 - poražených, 82 - veřejná, 79 pokusy o reformu , 99 politický cyklus, 26 - kapitál, 27 politika fiskální (rozpočtová), 34 - hospodářské soutěže, 76 - měnící výdaje, 55 - monetární (měnová), 41 - peněžní, 46 - proexportní, 52 - průmyslová, 83 - přerozdělovací, 90 - přesunující výdaje, 55 - sociální, 87 - stabilizační, 32 - strukturální, 81 povinné minimální rezervy, 44 princip minimaxu , 98 - participace, 88 - sociální spravedlnosti, 88 - solidarity, 88 - subsidiarity, 88 privatizace, 102 protekcionismus, 52, 86 první systémová transformace, 99 příjmy vládní, 38

R Robin Hood index, 90

rozpočet, 38 - cyklicky vyrovnaný, 38 - každoročně vyrovnaný, 38 Rozsypalova reforma, 99

S Sayův zákon, 20 sektor ekonomický, 80 Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA), 62 směnný kurz, 54 sociálně tržní hospodářství, 21 spojování podniků, 78 společný trh, 60 stát blahobytu, 91 strukturální krize, 81 - změna, 81 Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA), 62 Světová banka, 63 Světová obchodní organizace (WTO), 61 systém fixních (pevných) měnových kurzů, 54 - národních účtů, 23 - pružných měnových kurzů, 55

Š Šikova reforma, 99 šoková terapie, 101

T tarifní nástroje, 52 teorie hospodářské politiky, 12 - anglo-americký proud, 12 - kontinentální proud, 13 - veřejné volby, 21 transmisní mechanismus, 48

U úroková míra, 50 úvěrový mechanismus, 66

V veřejný dluh, 41 vestavěné stabilizátory, 37 vládní selhání, 24 vnější nerovnováha, 55 - rovnováha, 55 vnitřní rovnováha, 55 vybírání vítězů, 82 výdaje vládní, 34, 38 vztah mezi trhem a státem, 97

Z zaměstnanost, 14 zemědělská politika, 83 znárodnění, 99

Ž životní minimum, 91

Rejstřík

Použitá literatura

117

Použitá literatura

Základní literatura [1] SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003. Použitá literatura [1] BRUŽEK, A. Evropská měnová integrace. Praha: VŠE, 1999. [2] BRUŽEK, A. Evropská měnová unie. Výhody, nevýhody, rizika a příprava její realizace. Praha: Acta Oeconomica Pragensia, VŠE, 1998. [3] CZESANÝ, S. Kontexty vývoje české ekonomiky v 90. letech. Politická ekonomie, 2001, č. 1, s. 21 – 31. [4] ČEŠKA, R. Vládní pravda aneb žába u pramene. Ekonomika, právo a politika. Sborník CEP, 1999, č. 2. [5] HOLMAN, R. a kol. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck, 1999. [6] HOLMAN, R. Transformace české ekonomiky. Praha: CEP, 2000. [7] HOLMAN, R. Vývoj ekonomického myšlení. Praha: Liberální institut, 1994. [8] JAKŠ, J. Quo vadis Evropská unie. Praha: ETC Publishing, 1998. [9] JANÁČEK, K., ZAMRAZILOVÁ, E. Rok 2002: desinflace v české ekonomice. Politická ekonomie, 2003, č. 3, s.331-350. [10] JONÁŠ, J. Ekonomická transformace v České republice. Praha: Management Press, 1997. [11] KADEŘÁBKOVÁ, A. Základy makroekonomické analýzy. Praha: Linde, 2003. [12] KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. Hospodářská politika. Ostrava: Sokrates, 2003. [13] KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika v praxi. Ostrava: Sokrates, 1999. [14] KREBS, V. a kol. Sociální politika. Praha: Aspi, 2002. [15] MATOUŠKOVÁ, Z., HALOUZKA, P., BRANDOVÁ, H., ČERNOCH, J. Úvod do prostorové ekonomiky. Praha: VŠE, 1992. [16] NĚMCOVÁ, I., ŽÁK, M. Hospodářská politika. Praha: Grada Publishing, 1997. [17] PAULÍK, T. Hospodářská politika. Frýdek-Místek: Tiskárna Kleinwächter, 2001. [18] PEKOVÁ, J. Veřejné finance. Úvod do problematiky. Praha: Aspi Publishing, 2002. [19] REVENDA, Z. a kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví. Praha: Management Press, 1996. [20] REVENDA, Z. Centrální bankovnictví. Praha: Management Press, 1999. [21] Ročenka HN 2003. Praha: Economia, 2003. [22] Ročenka HN 2004. Praha: Economia, 2004.

118

[23] SLANÝ, A., ŽÁK, M. Hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 1999. [24] SPĚVÁČEK, V. a kol. Transformace české ekonomiky. Politické, ekonomické a sociální aspekty. Praha: Linde, 2002. [25] ŠREIN, Z. Mechanismy hospodářské politiky Evropské unie. Praha: VŠE, 1999. [26] ŠŤASTNÝ, D. Protekcionismus: „ptolemaiovský“ systém populární ekonomie. Diplomová práce. Praha: VŠE, 1999. [27] ŠULC, Z. Hospodářská politika. Praha: Consus, 1993. [28] ŠULC, Z. Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945 – 1995. Brno: Doplněk, 1998. [29] TÁNCOŠOVÁ, J. Medzinárodné ekonomické vzťahy. Bratislava: Ekonom, 2002. [30] TUREK, O. Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995. [31] URBAN, L. Praktická hospodářská politika. Praha: VŠE, 1995. [32] URBAN, L. a kol. Hospodářská politika. Praha: Victoria Publishing, 1994. [33] VEČEŘA, M. Sociální stát. Východiska a přístupy. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. [34] ŽÁK, M. a kol. Velká ekonomická encyklopedie. Praha: Linde, 1999. [35] ŽÁK, M. a kol. Učebnice hospodářské politiky II (HP 202). Praha: VŠE, 2000. [36] ŽÁK, M. a kol. Učebnice hospodářské politiky II. Praha: VŠE, 1997. Internetové zdroje: www.cnb.cz www.compet.cz www.czso.cz www.euro.cz www.euroskop.cz www.ihned.cz www.integrace.cz www.mfcr.cz www.newton.cz www.patria.cz

119

Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko-správní fakulta Centrum distančního a celoživotního vzdělávání

Hospodářská politika Distanční studijní opora Doc. Ing. Antonín Slaný, CSc. Ing. Aleš Franc

Vydala Masarykova univerzita v Brně roku 2004 Technický redaktor: Martin Vlasák Metodická spolupráce: Ing. Vladimír Žítek. Jazyková úprava CDCV: Mgr. Jana Albrechtová 1. vydání, 2004 náklad 200 výtisků AA – 10,18 VA – 10,33 122 stran Tisk: Tiskárna BonnyPress, Heinrichova 16, Brno 602 00 Pořadové číslo 3984/ESF–24/04–17/99 ISBN 80–210–3476–9

Tato publikace neprošla redakční ani jazykovou úpravou v redakci vydavatele.