MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka

1

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka

Lexikální a gramatické prostředky v promluvách postav v prozaickém díle dětské literatury s tematikou handicapu Diplomová práce

Brno 2009

Vypracovala: Eva Fikejsová

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Ivana Kolářová, CSc.

2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

…………………………… podpis

3

Poděkování Děkuji paní PhDr. Ivaně Kolářové, CSc. za odborné vedení a podnětné připomínky při zpracovávání diplomové práce.

4

OBSAH

ÚVOD ........................................................................................................ 6 1

SOUČASNÉ TRENDY PŘI STYLIZACI UMĚLECKÉHO TEXTU .... 8

2

STYLIZACE DIALOGU V PRÓZE ................................................... 11

3

OBSAHOVÁ SOUVISLOST V TEXTU ............................................ 12

4

CHARAKTERISTIKA SLOHOTVORNÉ PLATNOSTI NĚKTERÝCH JAZYKOVÝCH PROSTŘEDKŮ ...................................................... 16

4.1

PROSTŘEDKY HLÁSKOVÉ............................................................................ 16

4.2

PROSTŘEDKY MORFOLOGICKÉ .................................................................. 17

4.3

SLOVOTVORNÉ PROSTŘEDKY.................................................................... 18

4.4

SYNTAKTICKÉ PROSTŘEDKY ...................................................................... 19

4.5

LEXIKÁLNÍ PROSTŘEDKY ............................................................................. 19

5

EXPRESIVITA VYJÁDŘENÍ ............................................................ 21

6

AUTOŘI ANALYZOVANÝCH DĚL .................................................. 23

6.1

IVAN REMUNDA – BRYČKA PRO BISKUPA ANEB PÁPĚRKA, JÁ A TI OSTATNÍ ............................................................................................ 23

6.2

JARMILA MOURKOVÁ – DARINA .................................................................. 23

6.3

DENISA STŘIHAVKOVÁ – NA TOM ZÁLEŽÍ I.DÍL A II. DÍL .......................... 24

6.4

IVONA BŘEZINOVÁ – HOLKY NA VODÍTKU: JMENUJI SE MARTINA ........ 25

5

7

ROZBORY LITERÁRNÍCH DĚL PRO MLÁDEŽ ............................. 26

7.1

ROZBOR DÍLA JMENUJI SE MARTINA ......................................................... 26

7.1.1

Jazykové prostředky hláskové a tvaroslovné............................................... 26

7.1.2

Prostředky slovotvorné a lexikální ............................................................... 29

7.1.3

Prostředky syntaktické ................................................................................. 34

7.2

ROZBOR DÍLA BRYČKA PRO BISKUPA ANEB PÁPĚRKA, JÁ A TI OSTATNÍ ............................................................................................ 37

7.2.1

Prostředky hláskové a tvaroslovné .............................................................. 37

7.2.2

Prostředky lexikální a slovotvorné ............................................................... 40

7.2.3

Prostředky syntaktické ................................................................................. 44

7.3

ROZBOR DĚL NA TOM ZÁLEŽÍ A NA TOM ZÁLEŽÍ II ................................... 47

7.3.1

Prostředky hláskové a tvaroslovné .............................................................. 47

7.3.2

Prostředky lexikální ...................................................................................... 48

7.3.3

Prostředky syntaktické ................................................................................. 49

7.4

ROZBOR DÍLA DARINA .................................................................................. 52

7.4.1

Prostředky hláskové a tvaroslovné .............................................................. 52

7.4.2

Prostředky lexikální a slovotvorné ............................................................... 55

7.4.3

Prostředky syntaktické ................................................................................. 59

ZÁVĚR .................................................................................................... 62 SEZNAM LITERATURY ......................................................................... 64 PRIMÁRNÍ LITERATURA............................................................................................ 64 SEKUNDÁRNÍ LITERATURA...................................................................................... 64 ELEKTRONICKÉ ZDROJE ......................................................................................... 66

RÉSUMÉ ................................................................................................. 67 SUMMARY.............................................................................................. 68

6

ÚVOD Tematika handicapu v literatuře pro děti se objevuje od 60. let. Je spjata se žánrem dívčího románu, nepatřila však, v souvislosti s pojetím vyčleňujícím postavení handicapovaného člověka, k oblíbeným. „V souvislosti se změněným společenským klimatem na počátku 90.let 20. století se výrazně mění postoje veřejnosti k handicapovaným. Vzrůstá trend integrovat je neformálně i institucionální cestou do kolektivu zdravých vrstevníků a souběžně s ním

proniká i do řady literárních děl pro děti a mládež problematika fyzicky,

psychicky či sociálně handicapovaného dítěte.“ 1 V souvislosti s demokratizací společnosti po roce 1990 se děti mohou setkávat s handicapovanými častěji než dříve. Literatura jim může pomoci nahlédnout do světa znevýhodněných a pochopit jeho zvláštnosti. Téma handicapu lze zahrnout do širšího tématického okruhu outsiderství, které zahrnuje mnoho typů znevýhodnění, literatura v tomto okruhu zahrnuje sociální handicap (tématika romská, židovská), mentální handicap či handicap tělesný. Specifikem literatury od 90. let jsou knihy pro dětské čtenáře přímo psané autory s handicapem. Poskytují autentický pohled na danou problematiku. Díla čtyř autorů zkoumaná v této diplomové práci spojuje tematika handicapu a fakt, že byla vydána buď v 90. letech 20. století nebo po roce 2000. Vybranou tematiku jsem si zvolila proto, že mne zajímá obraz člověka nějakým způsobem znevýhodněného v české dětské literatuře a při opakovaném čtení vybraných děl mne zaujalo, zda se daná problematika projevila také v jazykové podobě textů vybraných děl, a pokud se projevila, tedy jakým způsobem. V diplomové práci posuzuji způsoby vytváření obrazu mluvené řeči a využití jazykových prostředků různých útvarů národního jazyka a stylových vrstev. Předpokládám, že se znevýhodnění může projevit také prostřednictvím významových vztahů v textu. Vybrané texty zkoumám především v jazykové rovině morfologické, syntaktické a lexikální. Cílem práce tedy bude především srovnání a hodnocení vlivu komunikační a stylové funkce jazykových prostředků různých stylových rovin na

1

ŠUBRTOVÁ, M. Obraz handicapovaného hrdiny v české literatuře pro děti a mládež 90. let. In Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004. s. 132

7

vytváření promluv postav na straně jedné a sledování souhry jazykových prostředků hovorových a nespisovných (obecně českých, slangových, expresivně zabarvených) a knižních, popř. až archaických na straně druhé.

8

1. SOUČASNÉ TRENDY PŘI STYLIZACI UMĚLECKÉHO TEXTU Dnes se stylistika zabývá jak dílem v jeho celistvosti, tak i

jeho

jednotlivými jazykovými prostředky ve vzájemných souvislostech. Sleduje jak specifické prostředky estetizace díla, tak i prostředky dalších komunikačních funkcí uměleckého díla. „Estetickou funkcí lit. díla rozumíme, aby podněcovala představy a působila i na citovou stránku vnímatele, obohacovala jeho vnitřní život, nutila jej zaujímat věcné etické nebo emotivní postoje k uměleckému sdělení a jeho prostřednictvím k zobrazované realitě.“ 2 Podobné požadavky klademe nejen na literaturu pro dospělé, ale také na literaturu určenou dětským recipientům. Estetickou funkci díla klademe do souvislosti s možnou interpretací díla čtenářem, jíž se blíže zabývá literární věda.

Poetizace

sdělení žánru krásné literatury se stává ustavujícím faktorem posuzování umělecké literatury. Na poetizaci sdělení (s důrazem na jeho neobvyklost) autora se podílí veškeré jazykové roviny. Zatímco Jungmann píše o „líbeznosti básnického jazyka“, Mukařovský rozšiřuje pojetí básnického jazyka tím, ze se zajímá o vztah mezi člověkem, řečí autora (jako znakem) a zobrazovanou skutečností. Mezi rysy umělecké literatury patří mnohotvárnost. „Jako „krásné“, „hodnotné“ a zajímavé je ceněno dílo psané svébytným autorským stylem.“3 Přestože se v dnešní době autoři uchylují s určitým záměrem k výběru jazykových prostředků mimo spisovný jazyk, spisovná podoba národního jazyka stále zůstává základem výstavby promluv vypravěče i postav, jejichž promluvy se pouze „obohacují“ prvky jiných útvarů národního jazyka (prvky hovorovosti, slangu, expresivní výrazy, hanlivá pojmenování atd.).

Předpokládáme, že primárně se objevují v dialozích postav,

v nevlastní přímé řeči, popř. v řeči polopřímé. Již např. v cestopisech Karla Čapka se však objevují i v řeči subjektivního vypravěče. Narativní text je kombinací promluv vypravěče a promluv postav. Klasický text je složen z vyprávění ve 3. osobě a přímých řečí. 2

MINÁŘOVÁ, E.; KRČMOVÁ, M.; CHLOUPEK, J.; ČECHOVÁ, M. Současná česká stylistika. 1. vydání. Praha : ISV nakladatelství, 2003. s. 256 3 MINÁŘOVÁ, E.; KRČMOVÁ, M.; CHLOUPEK, J.; ČECHOVÁ, M. Současná česká stylistika. 1. vydání. Praha : ISV nakladatelství, 2003. s. 257

9

Doležel vymezuje několik typů vypravěčských způsobů, které jsou vzhledem

k vytvořenému

fikčnímu

světu

hodnoceny

jako

autentické,

nebo

neautentické. Zároveň je však nerozlišuje v ostrých dimenzích autentičnosti, čtenář si vytváří škálu hodnocení, a to v dimenzích pravdivosti či nepravdivosti podle toho, zda výpovědi souhlasí nebo nesouhlasí s fikčními fakty. Existence či neexistence těchto faktů ve fikčním světě je dalším kriteriem hodnocení. „Narativní fikční svět je mnohosměrová významová struktura, jejímiž hlavními složkami jsou děj, postavy a prostředí (přírodní i kulturní).4

Navíc Doležel posuzuje také hlediska aktivity a

pasivity vypravěče a jeho funkci. V klasickém vyprávění nacházíme určité vertikální členění textu, které se vyznačuje ostrými hranicemi. V modernějších typech textů se vertikální členění stírá. Řeč vypravěče již neobsahuje pouze prvky spisovné a stylisticky neutrální, ale také prvky nespisovné, které se dříve vyskytovaly výhradně v řeči postav.5 Kromě klasické přímé řeči se v uměleckých textech objevuje také nevlastní přímá řeč, řeč polopřímá a řeč smíšená. V řeči vypravěče považujeme za nepříznakové následující jazykové prostředky: 3. osoba, minulý čas nebo présens historický. Čechová uvádí, že v těchto textech je také utlumena expresivita a neutralizována modalita.6 „Nevlastní přímá řeč se uplatňuje zejména jako prostředek vyjádření vnitřního monologu postav. Od přímé řeči se liší jen graficky – není signalizována uvozovkami; tím se mění její začlenění do kontextu, je s ním pevněji spjata. Polopřímá řeč může být v textu jak vyjádřením vnitřního monologu tak i dialogu formálně propojeného s pásmem vypravěče. S pásmem postav ji spojuje používání všech slovesných časů, vedle indikativu se objevuje i imperativ (převedený do imperativu opisného), vyjadřuje subjektivní postoje a citové stavy postav (citoslovci, zvolacími větami, prostorovou a časovou orientací promluvy z jejich hlediska pomocí deixe), slohové zabarvení je odrazem jazyka postav.“7 Tento typ řeči postav je spojen také s řečí vypravěče, čas promluvy bývá neutralizován, promluva se stylizuje do 3.osoby, popřípadě dominuje čas minulý.

4

DOLEŽEL, L. Narativni způsoby v české literatuře. 1. vydání. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 10 MINÁŘOVÁ, E.; KRČMOVÁ, M.; CHLOUPEK, J.; ČECHOVÁ, M. Současná česká stylistika. 1. vydání. Praha : ISV nakladatelství, 2003, s. 264 6 Tamtéž, s. 264 7 Tamtéž, s. 265 5

10

„Smíšená řeč má většinu charakteristických rysů řeči vypravěče; na to, že jde o skrytou řeč postavy, upozorňují jen jednolité prvky, např.: signály subjektivního hodnocení situace z hlediska postavy, vyjádření vztahů časových a místních.“ 8 Nejvíce se rozdíly řečí vypravěče a postav stírají v současné literatuře, kterou označujeme jako postmoderní. Fragmentárnost v kompozici i v řeči vypravěče a postav patří k charakteristickým rysům postmoderní literatury. Tento rys zároveň stěžuje čtenáři orientaci v souvislostech postav, času a prostoru daného díla. Přestože kompozice děl dětské literatury není natolik složitá jako v případě literatury pro dospělé, složitější typy řeči se objevují také.

8

MINÁŘOVÁ, E.; KRČMOVÁ, M.; CHLOUPEK, J.; ČECHOVÁ, M. Současná česká stylistika. 1. vydání. Praha: ISV nakladatelství, 2003, s. 265

11

2. STYLIZACE DIALOGU V PRÓZE

Stylizace dialogu v próze je jedním z hlavních rysů stylové vrstvy uměleckých textů. V dialogu dvou či více postav se střídají role mluvčího a adresáta. Při stylizaci dialogu v literárním textu užívají autoři některé jazykové a kompoziční prvky typické pro reálný rozhovor, aby vytvořili dialog fiktivní (literární). Autor prózy může využít také prvky dialogizace monologu, jestliže do promluvy, která primárně funguje jako promluva monologická, záměrně vnese prvky kontaktové: jde o prvky, jež se využívají v promluvách stylu hovorového k navození přímého kontaktu mluvčího s adresáty, popřípadě v promluvách řečnických, v nichž se jedná o navození kontaktu nepřímého. Tento nepřímý dialog navozuje také autor literárního textu. Nedialogické složky textu tvoří kontext dialogu: uvozují jej, vysvětlují jednání postav, uzavírají dialog.9

V literatuře pro děti a mládež se objevují stylizované dialogy


dospělých osob




dítěte s dospělým




dětí nebo mladých lidí mezi sebou

V dílech současné literatury ustupují komunikáty, v nichž dospělý mluvčí zdůrazňoval své životní zkušenosti a na dětství pouze vzpomíná, čímž vytváří odstup od dětského recipienta.10 Didaktická funkce textů ustupuje tedy do pozadí. Stylizovaný dialog má v textu různé funkce: podílí se na rozvoji děje, na jeho gradaci či naopak zpomalení toku děje či jej přerušuje, slouží jako hodnotící komentář děje, informuje čtenáře nebo je prostředkem, jež významně charakterizuje určitou postavu. Použije-li autor příliš mnoho prvků typických pro reálný dialog najednou (například příliš mnoho odkazovacích zájmen v jednom souvětí), stane se takový text pro čtenáře nepřehledným.11

9

MÜLLEROVÁ, O. Kapitoly o dialogu. 1. vyd. Praha: Pansofia, 1994 Tamtéž, s. 19 11 Tamtéž, s. 19 10

12

3. OBSAHOVÁ SOUVISLOST V TEXTU

Rozhodne-li se autor vystavět text na základě obsahové souvislosti, stává se důležitým pojítkem takového textu tzv. kontextová situace. „Její podstatou je, že autor ví nejen to, co v projevu již sdělil, nýbrž i to, co teprve sdělí, ale adresát ví jen to, co v probíhajícím kontextu už četl nebo slyšel, kdežto, co bude následovat, může jen předpokládat nebo očekávat.“12 „Koherence znamená obsahovou souvislost mezi dvěma a více výpověďmi, kterou do nich mluvčí vkládá, resp. kterou je adresát schopen rozpoznat.“ 13 Koherence se uskutečňuje: a)

konektory (spojovacími výrazy)

b)

na základě aktuálního větného členění, a to především rozvíjení jádra výpovědi, které přináší novou informaci. Proces zapojení jádra výpovědi do kontextu se uskutečňuje jako jeho tematizace, při níž se buď jádro (réma) jedné výpovědi stává tématem (východiskem)

výpovědi druhé, nebo

existují různé výpovědi, které spojuje jedno téma. Aktuální členění je důležitou součástí kompozice textu.14 Pokud se jádro nebo východisko výpovědi obsahově rozdělí, nastává tzv. derivační tematizace rématu. c)

nalezneme-li v textu příklady reference, tj. odkazování na jednotlivé výrazy nebo na výpověď předcházející dané výpovědi nebo na ni navazující.

d)

při odkazování, kdy udržují soudržnost výpovědi také tzv. zástupné výrazy. Z kategorie zájmen můžeme zmínit především zájmena osobní, ukazovací,

12

MINÁŘOVÁ, E.; KRČMOVÁ, M.; CHLOUPEK, J.; ČECHOVÁ, M. Současná česká stylistika. 1. vydání. Praha: ISV nakladatelství, 2003, s. 287. 13 KARLÍK, P; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ Z. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. s. 681 14

Při běžné mluvené komunikaci se koherence uplatňuje méně (než v komunikaci psané), protože jednota textu je dostatečně vyjádřena tématem a vnějšími okolnostmi tvorby a percepce textu včetně osobního kontaktu komunikantů (srov. MINÁŘOVÁ, E.; KRČMOVÁ, M.; CHLOUPEK, J.; ČECHOVÁ, M. Současná česká stylistika. 1. vydání. Praha: ISV nakladatelství, 2003). V mluvené řeči se, jak uvádí Chloupek, jádro posouvá na střed nebo k začátku výpovědi a aktuální větné členění je znevýrazněno tím, že se porušuje plynulá dynamická linie výpovědi (CHLOUPEK, J. a kol. Stylistika češtiny. 1. vydání. Praha: SPN, 1981.)

13

vztažná nebo přivlastňovací, odkazovací adverbia, popřípadě některé typy adjektiv).15 e)

pomocí elipsy, která je častým prostředkem upozorňujícím na významovou souvislost textu a zároveň souvisí s větným navazováním.16 Elipsa může být prostředkem gramatickým (shoduje-li se rod a číslo podmětu následujících vět, je možné subjekt vypustit, což se stává signálem návaznosti).17

f)

významovými vztahy mezi jednotkami slovní zásoby, které můžeme sledovat v rovině syntagmatické i paradigmatické. Na základě

paradigmatických vztahů se spojují jednotky, u nichž lze

vysledovat určitou významovou podobnost nebo

naopak polaritu

opozičnosti, vztah jazykové nadřazenosti či podřazenosti. Při navazování vět uvnitř textu využívají autoři, aby posílili jeho obsahovou souvislost, prostředků lexikálních, gramatických i syntaktických. Významový vztah stejnoznačnosti může u jazykových jednotek platit absolutně, dojde-li ke shodě všech rysů významu srovnávaných jednotek, tento jev však v jazyce běžně nenastává (činil by totiž jednotky v textu nadbytečnými). Častěji vidíme v textech částečnou shodu významových rysů jednotek. Jestliže autor pojmenuje dvě skutečnosti významově si blízké, hovoříme o tzv. ideografických synonymech. Do této kategorie řadíme také synonyma specifikační (např. modrý – blankytný). Synonyma se mohou lišit také intenzitou zkoumaného sémantického znaku (např. horký – vařící). Z hlediska pragmatického rozlišujeme synonyma emocionální a stylistická, jejichž škály posuzujeme nejen z hlediska nocionálního významu (jak tomu bylo u předchozí kategorie), ale především z hlediska záměru mluvčího. Pragmatická synonyma se mohou lišit emocionálním postojem mluvčího, přičemž jedno z dvojice synonym bývá hodnoceno jako neutrální a druhé jako příznakově expresivní (matka – maminečka).

15

KARLÍK, P; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 16 KARLÍK, P; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 17

MINÁŘOVÁ, E.; KRČMOVÁ, M.; CHLOUPEK, J.; ČECHOVÁ, M. Současná česká stylistika. 1. vydání. Praha: ISV nakladatelství, 2003.

14

Druhou skupinu pragmatických synonym tvoří synonyma stylistická, jejichž odlišnost a odklon od neutrálnosti k příznakovosti posuzujeme na ose hovorovost – knižnost, spisovnost – nespisovnost apod. Autoři mohou využívat synonym také proto, aby zakotvili text ve stylové vrstvě určitého funkčního stylu, popřípadě, aby odlišili různé vrstvy slovní zásoby z hlediska sociální nebo regionální stratifikace. Opakem sémantického vztahu synonymie je vztah opozitnosti. Významové protiklady mohou vyjadřovat různé odstíny vztahů mezi dvěma lexikálními jednotkami. Jednotky tedy mohou vyjadřovat polaritu, vzájemné doplnění významu, nebo naopak jeho vyloučení. V kategorii opozit tvoří zvláštní skupinu tzv. opozita kontextová, jejichž protikladnost závisí na kontextu výpovědi (římské versus arabské číslice).18 Významným sémantickým vztahem z hlediska koherence textu je vztah nadřazenosti a podřazenosti. Nejedná se o vztah strukturně souřadný, jednotka nadřazená může s jednotkami podřazenými vytvářet různě složité sítě, v nichž se projevuje klasifikace a hierarchie. Dalším činitelem, který je nutno zmínit, je vztah polysémie mezi jednotkami.19 „Většina lexikálních spojení se konstituuje až v konkrétních promluvách […], předpoklady pro jejich vznik jsou však zakotveny v systému jazyka.“20 Mezi předpoklady kombinovatelnosti jazykových jednotek patří významová determinace druhého člena syntagmatu členem prvním. Odchylky kombinovatelnosti nacházíme často v textech umělecké literatury v podobě tropů a figur.21 Pro koherenci výpovědí má význam také kolokabilita lexikálních jednotek. Jestliže je pravděpodobné, že se slova mohou vyskytovat společně, míra jejich lexikální spojitelnosti je vysoká. Takovou míru kolokability najdeme např. u nepříznakových

18

KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 19 KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 20 KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 89. 21 Srov.například oxymóron v knize I. Březinové: roztomilé žaludeční vředy, vyjádření v knize I. Remundy: Asi se pěkným paním říká potvora.

15

slov typu mít, dělat, vysoký. Frekvence těchto lexikálních jednotek je značná především v mluvené komunikaci.22 Protipólem

jednotek

s vysokou

mírou

kolokability

jsou

jednotky

monokolokabilní, u nichž je vysoce pravděpodobné, že se vyskytnou pouze v určitém ustáleném nebo ustalujícím se slovním spojení či frazému (mít pré, být hin, honit bycha).

22

KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003.

16

4. CHARAKTERISTIKA SLOHOTVORNÉ PLATNOSTI NĚKTERÝCH JAZYKOVÝCH PROSTŘEDKŮ

Chtějí li autoři umělecké literatury simulovat v textu mluvenost, využívají k tomu prostředků typických pro styl hovorový, ve stylové oblasti hovorové nacházíme kombinace prostředků spisovných a nespisovných. „Prosté sdělení (…) se nazývá aktem lokučním, kdežto sdělení, jímž mluvčí vykonává komunikační vliv na adresáta, nazývá se aktem ilokučním.“23 V psaném textu umělecké literatury nacházíme ilokuční akty v řeči vypravěče i v řeči postav.

4.1 PROSTŘEDKY HLÁSKOVÉ „Jako hláskové varianty(…) označujeme dvě podoby téhož slova lišící se kvalitou nebo kvantitou samohlásky nebo souhlásky (..)“24 Koncovka -ej místo -ý vyjadřuje citový příznak pojmenování a zařazuje ho mezi nespisovné varianty, uprostřed slova se jedná o hláskoslovnou variantu, na konci o morfologickou. Některé podoby s -ej se lexikalizovaly: vejrat, špejle aj. V textech nacházíme také varianty s e/ý (okénko/okýnko). Podle řady autorů „podoby s -é nabývají knižní charakter, podoby s -í, (v psané podobě s -í nebo -ý) původně nespisovné, mají ráz hovorový, některé se dostávají do pozice slohově neutrálního prostředku.“25 V některých případech využívají autoři podob s -í, aby do textu vnesli expresivitu, nebo naopak zdání všednosti sdělení: zahlídla, převlíkat. Mezi hláskové varianty řadíme také podoby obsahující protetické v- před o(namísto spisovného o-, srov. vokno – okno). Podoby s vo- mívají často až hanlivé zabarvení nebo vyjadřují přezíravý postoj mluvčího (vopruz)26 a stávají se tak prostředkem charakterizace postavy v textu.27 Autoři mohou využít fonetického přepisu přejatých slov, či cizích vlastních jmen, aby podpořili dojem odlišnosti postavy, (srov. záznam jmen známých osobností u D. Střihavkové). Přepis mluvy slouží k charakterizaci postavy také v případě, že mluva 23

CHLOUPEK, J. a kol. Stylistika češtiny. 1. vydání. Praha: SPN, 1991, s. 140 ČECHOVÁ, M., a kol. Současná česká stylistika. 1 vyd. Praha: ISV, 2003, s. 98 25 CHLOUPEK, J. a kol. Stylistika češtiny. 1. vydání. Praha: SPN, 1991, s. 102 26 MOURKOVÁ, J. Darina. 1. vyd. Praha: Agentura Leprez, 1993 27 CHLOUPEK, J. a kol. Stylistika češtiny. 1. vydání. Praha: SPN, 1991.

24

17

dané postavy se liší od normy a odchylky stylizované výslovnosti postavy odůvodňují její odlišnost, srov. Hoíínky dó do vááky, Do vááky dó.28

4.2

PROSTŘEDKY MORFOLOGICKÉ Sledování slohových příznaků prostředků morfologických se zakládá na

zkoumání rozložení slovních druhů a jejich frekvencí v textu. V textech umělecké literatury, především v dialozích, se objevuje množství sloves, odkazovacích zájmen atd.: tím autoři dosahují vyšší dynamiku textu. „Při slohové výstavbě textu se mohou částečně uplatňovat i mluvnické kategorie, tj. nejen slovní druhy (jako kategorie vyššího řádu), ale i kategorie nižšího řádu, zobecnělé gramatické příznaky slovních druhů vyjádřené formálními prostředky (mluvnický rod, číslo, pád u jmen; u sloves slovesná osoba, číslo, způsob, čas, slovesný rod, popř. vid).“29 V kategorii pádu substantiv pozorujeme, že pátý pád podstatných jmen v osloveních postav bývá nahrazen prvním pádem. Oslovování pouze příjmením je možné chápat až jako projev neúcty mluvčího vůči adresátovi. Jednotná koncovka sedmého pádu -ma vnáší příznak hovorovosti do textu. Citové zabarvení vyjadřuje také druhý pád sg. na místě spisovné vazby čtvrtého pádu sg. V textech najdeme také expresivní využití genitivu zvolacího. Obyvatelská jména zakončená v 1. pádě pl. na –i (Pražani, Pražáci) jsou hodnocena jako spíše hanlivá. „Rodová záměna (vedle slovosledu) může být prostředkem expresivity, jde o tzv. citový rod, nesoulad mezi rodem řídícího substantiva a závislého adjektivního přívlastku.“30 Například: chlap špinavá, potvora jeden. Delší tvar druhého a čtvrtého pádu zájmena já - mne, který se objevuje ještě dnes v některých textech umělecké literatury ve stylizovaném dialogu, se považuje za knižní. Ve stylizovaném dialogu se také objevují ve vyšší míře prostředky odkazovací,

28 29

REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert,1996, s. 36

CHLOUPEK, J. a kol. Stylistika češtiny. 1. vydání. Praha: SPN, 1991, s. 105 30 CHLOUPEK, J. a kol. Stylistika češtiny. 1. vydání. Praha: SPN, 1991, s. 110

18

mezi které patří také ukazovací zájmeno ten, ta, to. V současné době nekodifikované tvary tenhle, takhle najdeme v textech běžně dorozumívacího stylu. Synonymním hovorovým prostředkem vztažného zájmena který bývá v umělecké literatuře často zájmeno co. Zajímavá zjištění byla provedena u sloves typu pomoci, kde si konkurují varianty infinitivu pomoci (což je varianta knižní) a varianta pomoct (dnes již neutrální, dříve hovorová varianta). Ve zkoumaných textech se při stylizaci dialogu téměř neobjevují starší varianty typu pomohu, jsou nahrazeny variantami novějšími pomůžu. Zkrácená koncovka 1. osoby plurálu -m, např. ve slově budem, půjdem, řeknem, vnáší do textu příznak hovorovosti. Dle některých autorů (např. Čechové), má tato varianta tendenci stát se neutrální31 (stejně jako nespisovná varianta bysme namísto spisovné podoby bychom). Konkurence tvarů jednoduchých a složených přišels/přišel jsi reprezentuje zařazení textu regionálně do Čech nebo na Moravu. Podobně je tomu ve tvarech příčestí minulého u sloves typu tisknout, která se objevují s odsunutým -l. Autor může použít opačné sloveso vidové dvojice, aby zdůraznil trvání děje, zpomalil tok textu (například přičapávám). Ve stylizovaných dialozích se také často objevují uvozovací částice. Citoslovce typu člověče, panečku, nebo částice hele jsou prostředkem expresivním nebo kontaktovým.

4.3 SLOVOTVORNÉ PROSTŘEDKY Zaměříme-li pozornost na frekventované užití zdrobnělin v uměleckém textu, zjišťujeme, že zdrobnělina slouží autorům:


k vyjádření citového vztahu mluvčího k osobě (pusinko, čumáčku, Martinka32; Esterka ještěrka33) nebo věci (pro pojmenování specifických předmětů polštářek Muclík 34)




jako eufemistická pojmenování (vyjadřující například sníženou fyzickou zdatnost postavy Pápěrka, pitoreskní postavička kamaráda)

31

ČECHOVÁ, M. Slohová charakteristika prostředků morfologických a syntagmatických. In Stylistika češtiny. 1. vydání. Praha: SPN, 1991. Kapitola V.2, s. 105-130 32 BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. 2. vydání. Praha: Albatros, 2007 33 REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1996. 34 BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. 2. vydání. Praha: Albatros, 2007

19




k vytvoření záporně expresivního výrazu (ústaveček pro choromyslné)




k tvorbě nových odvozenin (flaškovnice),

Autor při tvorbě stylizovaných dialogů může uplatnit princip univerbizace, objevují se zkratky a hybridní složeniny, které lze označit za prostředek módní.

4.4 SYNTAKTICKÉ PROSTŘEDKY Syntaktické prostředky se uplatňují k vyjádření různých typů modality textu. Při simulaci mluvenosti autoři užívají větné ekvivalenty, časté v běžné komunikaci, osamostatnění větného členu aj. Chce-li autor dosáhnout určité výrazové expresivity, pozmění obvyklý, neutrální pořádek slov, aby tak zdůraznil určitou část výpovědi Jestliže autor například opakuje tutéž syntaktickou strukturu jako figuru, která zpestřuje jeho text, je těžké rozlišit, zda jde prvotně o prostředek lexikální, či syntaktický. Mezi syntaktické prostředky lze zařadit například také použití částic jako uvozovacího prostředku (například při změně běžného pořádku slov: To by maminka přece neplakala./ Utrhnout se z toho jejich pitomýho vodítka, to by se mi líbilo.35) Složitější syntaktické struktury se objevují v textech, kde se předpokládá vyšší míra odbornosti. Naopak u komunikátů stylu hovorového (či při jeho stylizaci v uměleckých textech) předpokládáme výskyt jednodušších syntaktických struktur.

4.5 LEXIKÁLNÍ PROSTŘEDKY Zda je jazykový prostředek knižní, neutrální či hovorový, posuzujeme metodami synchronního zkoumání. Týž prostředek, který byl v určité době vnímán jako neutrální, může za několik let nabýt příznak archaičnosti, nebo se stát z prostředku hovorového prostředkem neutrálním. Jiný prostředek neutrální se může stát

35

Příklad 1 viz. REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert,

1996.

příklad 2 viz BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. 2. vydání. Praha: Albatros, 2007.

20

prostředkem knižním. Tento fakt se projevuje i při posuzování uměleckých textu z hlediska příznakovosti mluvy vypravěče a postav. Autoři, aby docílili výrazové expresivity, využívají různé typy metafor, metonymií, řečnické otázky atd. Lexikální prostředky mohou sloužit také k vyjádření expresivity zvukové. Autoři se především snaží nedosáhnout kakofonie. Dalšími prostředky vyjádření zvukové expresivity jsou rytmus, rým aliterace, figury založené na opakování slova či větná onomatopoia, citoslovečné ekvivalenty. Některé jazykové prostředky nesou dobový příznak, rozlišujeme výrazy neutrální, archaické, historismy. Je-li lexém součástí útvaru nebo poloútvaru národního jazyka, můžeme rozlišit příznakové lexémy regionálně neomezené, buď obecné, obecně české (budem, bysme, zkrácené l-ové participium moh), nebo nespisovné. Regionálně ohraničené lexémy nazýváme regionalismy (odlišné varianty vyskytující se buď v Čechách, nebo na Moravě), dialektismy jsou vázány na území, na němž se užívá konkrétní dialekt, popř. v současné době již interdialekt. Obecná čeština se v dialozích stala reprezentantkou živé mluvené řeči každodenního života. V krásné literatuře se objevuje nejen v pásmu postav, ale také v řeči vypravěče. „Přítomnost obecné češtiny v krásné literatuře a dramatice nasvědčuje (…) tomu, že se stává celonárodním nespisovným útvarem a v této funkci se definitivně odtrhuje od své původní interdialektické podstaty.“36 Obecná čeština při stylizaci mluvenosti bohužel vytlačuje prvky jiných regionálně charakteristických útvarů národního jazyka. Má vnášet do komunikátu příznak neoficiálnosti a privátnosti.

37

Z hlediska sociální stratifikace jazyka nacházíme v textech argotismy, výrazy profesní nebo slangismy (například kvádro, čichač, perník, novej příjem 38). Lexémy expresivní se mohou dělit podle příznaku, který nesou, na jednotky s kladným slohovým příznakem (domácké podoby jmen, dětská slova aj.) a jednotky negativně příznakové (hanlivá pojmenování, vulgární výrazy apod.).

36

37

CHLOUPEK, J. a kol. Stylistika češtiny. 1. vydání. Praha: SPN, 1991, s. 54

Obecná čeština pronikla vedle řeči postav také do řeči vypravěče ve všech zkoumaných knihách. Nejvíce dokladů nacházíme v knize I. Březinové, nejméně pak v novele J. Mourkové, kde prvky obecné češtiny vnikají ojediněle do řeči polopřímé. 38 všechny příklady viz BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. 2. vydání. Praha: Albatros, 2007.

21

5. EXPRESIVITA VYJÁDŘENÍ

V beletristických dílech pro dospělé i pro děti se uplatňují různé druhy expresivních vyjádření: a.

citová expresivita – přímá nebo nepřímá (autor buď pouze popíše citový vztah postavy, popíše její chování nebo expresivitu postihuje určitými jazykovými prostředky). Například užívá citové věty zvolací, přací aj., speciální prostředky syntaktické – například osamostatněním větného členu, vytčením větného členu aj. Prostředky citové expresivity ve slovní zásobě vyjadřují subjektivní hodnocení situace autorem, v próze nacházíme například hanlivá pojmenování.39 Mezi další často užívané expresivní prostředky v rovině lexikální řadíme také eufemismy či hypokoristika.

b.

apelová expresivita – „Výpověď má apelovou expresivitu, když jí autor vyjadřuje svou vůli přímo adresovanou vnímateli.“

40

Popisují se vztahy

mezi postavami díla, osobami v dialogu. Mezi užívané prostředky patří například věty rozkazovací, jednočlenné věty citoslovečné. (například Ne, to už ne!) Nejslabší formou vyjádření apelu je opis oznamovací větou. Oslabený apel mohou vyjadřovat v próze také věty tázací. Použije-li autor lexikální prostředky (např. prosím), zvýší tak zdvořilostní kvalitu věty.

c.

výrazová expresivita – výrazové expresivity docilujeme pomocí prostředků metaforického vyjádření různého druhu. Kromě přirovnání, metafor a metonymií to mohou

být paralelismy, opakování syntaktické struktury,

řečnické otázky (v próze se řídce objevuje také oslovení předmětu sdělení – tzv. básnická apostrofa Ale řekni, neměla jsem na to snad právo?41). Dalším prostředkem v rovině syntaktické je změna obvyklého pořádku slov. Je to prostředek, jímž vnášíme do textu různé stylové příznaky, především příznak archaičnosti nebo hovorovosti. Mezi morfologické prostředky

39

BEČKA, J. V. Česká stylistika. 1. vyd. Praha: Academia, 1992. BEČKA, J. V. Česká stylistika. 1. vyd. Praha: Academia, 1992. s. 204 41 BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. 2. vydání. Praha: Albatros, 2007, s. 78 40

22

vyjadřující výrazovou expresivitu patří například neobvyklé užití pasiva a další prostředky, jimiž autor dosahuje humorného efektu.42

d.

zvuková expresivita – v próze se tento druh expresivity využívá zřídka. Autoři se především snaží nedosáhnout kakofonie. Dalšími prostředky vyjádření zvukové expresivity jsou rytmus, rým, aliterace, paronomázie, figury založené na opakování slova či větná onomatopoia. (Hopsasa, hopsasa, Martinka se natřásá.)

e.

kontextová expresivita – kontextovou expresivitu získávají také prostředky neexpresivní, a to pouze díky okolnímu textu, užití v unikátním spojení slov (například ozdoba do manželství/ Budu křehká, zranitelná, k politování. Tak. To budu./ A sbohem, léčebno.)43

42

43

BEČKA, J. V. Česká stylistika. 1. vyd. Praha: Academia, 1992. všechny příklady viz. BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. 2. vydání. Praha: Albatros, 2007.

23

6. AUTOŘI ANALYZOVANÝCH DĚL

6.1 IVAN REMUNDA – BRYČKA PRO BISKUPA ANEB PÁPĚRKA, JÁ A TI OSTATNÍ Ivan Remunda se narodil roku 1934 v Židlochovicích, dějištěm všech tří próz, které vydal. Prvotina Bosou nohou je

jež se stávají

sbírkou krátkých

autobiografických próz přibližujících dětství autora, jeho rodiny a okolí. Třetím Remundovým dílem je titul Rytíř Tenká nožka a jeho neslavné návraty. Kniha je určena pro čtenáře od šesti let. Jedná se o úsměvné příběhy ze života Don Quijotovského rytíře a jeho sluhy, které mají úsměvně podat historii Židlochovic. Druhá kniha jmenovaného autora Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní se odehrává na pozadí 2. světové války. Je dalším pohledem do autorova dětství a přátelství s dětmi, které mají různou formu handicapu, ať jde o postižení tělesné, mentální nebo sociální znevýhodnění na základě etnické příslušnosti k židovskému národu. Vypravěč je zároveň hlavním hrdinou, jeho řeč je vystavěna v Ich-formě. Protože je hlavní postavou dítě, užívá především jednoduché syntaktické konstrukce. Jazykové prostředky vycházejí samozřejmě ze spisovného jazyka, i když zde najdeme množství výrazů slangových, hanlivých či nářečně

zkomolených nebo výrazů

expresivních odkazujících na téma války.

6.2 JARMILA MOURKOVÁ – DARINA Jarmila Mourková byla literární historička, pracovala v Památníku národního písemnictví, věnovala se literární kritice, je

autorkou řady studií

(o prozaičce Růženě Svobodové, básníku Josefu Horovi a dalších). Její život byl poznamenán handicapem a novela Darina byla inspirována životními osudy Mourkové. Přestože autorka vypráví v er-formě, obsahuje novela velké množství vnitřních reflexí hlavní postavy, které osvětlují její vidění vlastní situace i okolního světa. Vyjadřovací prostředky v rovině lexikální jsou poznamenány

24

dobou, v níž novela vznikala. Některé použité výrazy dnes považujeme za archaické, jiné za historismy. Dílo se vyvíjelo několik desetiletí před listopadem 1989, i když bylo vydáno po autorčině smrti v roce 1993. Novela nebyla vydána před rokem 1989, protože tématika postižení nepatřila k oblíbeným. Jedná se o jedno z prvních děl s tématikou handicapu, vydané po vzniku samostatné České republiky. Bylo ceněno literárními kritiky, Mourková je mnohokrát přepracovávala. Zobrazovala navíc realisticky postoj okolí k postiženému člověku jako k někomu, kdo je svým postižením předurčen být vděčným za omezené možnosti, které mu byly poskytnuty kvůli tehdejší politické situaci a postoji politiků k postiženým, a to i kdyby jej jeho schopnosti předurčovaly ke splnění vyšších cílů. V postavě vozíčkářky Dariny bojující proti předsudkům a nedůvěře okolního světa i vlastní rodiny autorka ukazuje, že překážky může překonat i člověk handicapovaný.

6.3 DENISA STŘIHAVKOVÁ – NA TOM ZÁLEŽÍ I. DÍL A II. DÍL Dílo handicapované autorky D. Střihavkové je unikátní tím, že vzniklo zatím ve dvou dílech jako autobiografická zamyšlení nad tématy obyčejného života člověka s Downovým syndromem. První díl autorka píše především v er-formě, syntaktická stavba díla je jednoduchá, čtenář tedy může „stopovat pochody“ mladé autorky. Je zde

myšlenkové

možné nalézt rysy mluvené komunikace a

stylizovaného kontaktu se čtenářem. Druhý díl knihy se věnuje závažnějším tématům, pozorujeme, že autorka vyspěla i po stránce jazykové. Začíná více užívat přímé řeči, i když ve většině případů chybně. V textech psaných dopisovou formou nacházíme Ich-formu.

25

6.4 IVONA BŘEZINOVÁ – HOLKY NA VODÍTKU: JMENUJI SE MARTINA Ivona Březinová

se narodila 12. května 1964 v Ústí nad Labem,

vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně, věnuje se psaní knih pro děti a mládež za něž získala množství literárních cen (např. Zlatá stuha za rok 1999, Magnesia litera v kategorii Knih pro děti a mládež za rok 2002). Tematika různých forem handicapu a výchovných problémů se objevuje v díle Začarovaná třída, které je určeno pro děti mladšího školního věku, kde formou příběhů s fantazijními prvky zpracovává problematiku rasové odlišnosti. Dílo Jmenuji se Martina náleží k trilogii se souborným názvem Holky na vodítku. Poprvé vyšlo roku 2003 v nakladatelství Albatros. Cyklus dívčích románů Holky na vodítku upozorňuje na tři závažné situace, které mohou nastat v životě dospívajících dívek. Ukazuje na problém gamblerství, narkomanie a bulimie prostřednictvím tří samostatných příběhů propojených prostřednictvím dějiště, kterým je prostředí léčebny. Kniha Jmenuji se Martina, za niž autorka získala Cenu učitelů a Cenu knihovníků, cyklus uzavírá. Příběh mladé bulimičky rekapituluje její život a boj se závažnou nemocí. Autorka zde kombinuje formu terapeutického deníku a vyprávění. Používá množství expresivních výrazů, prvků obecné češtiny, objevují se medicínské termíny, prvky studentského slangu i argotu narkomanů.

26

7. ROZBORY LITERÁRNÍCH DĚL PRO MLÁDEŽ

7.1 ROZBOR DÍLA JMENUJI SE MARTINA 7.1.1 Jazykové prostředky hláskové a tvaroslovné Jazykové prostředky, které Ivona Březinová využila ke stylizaci mluvenosti díla Jmenuji se Martina,

v rovině hláskové a tvaroslovné překračují hranice

spisovného jazyka. Kromě spisovných (i spisovných hovorových) variant se v díle objevují také varianty nespisovné, které mají zdůraznit autentické vyznění stylizace psané promluvy mladé dívky. Nespisovné varianty nesou nejčastěji znaky obecněčeského tvarosloví a hláskosloví. Některé prvky spisovné by naopak do stylizovaně mluveného textu vnášely téměř příznak knižnosti, proto autorka na jejich místě použila jednotky stylové vrstvy hovorové. Ve vnitřních monolozích hlavní postavy autorka použila několikrát také ve slovech a tvarech, v nichž se v přímé řeči vyskytuje koncovka –ej, výraz se spisovnou koncovkou, zdůrazňuje tak, že hrdinka odsuzuje určitou nadřazenost zmiňované osoby (např. jeden nafoukaný doktor) nebo jejich odpudivost. Březinová využívá při stylizaci mluvenosti postav také množství hodnotících adjektiv a intenzifikačních příslovcí (pěkně, děsně, hrozitánsky moc), kontaktových částic (hele, koukám, holka) a slov, která jsou běžná pro mluvenou komunikaci, ale nemají vypovídací hodnotu: vlastně, prostě, jako (Tak jo,řekli mi, že to mám psát jako dopis. Přemýšlela jsem, komu bych ho jako poslala (…)).Jevy roviny morfologické slouží jako pomocné prostředky roviny lexikální a syntaktické.

Hláskové prostředky: -EJ UPROSTŘED SLOVA bejvalí, přemejšlím, nebejt, blejt, nevejral (neexistuje podoba s -í-) , opejkali

27

Ý/-Í NAMÍSTO SPISOVNÉHO -É UPROSTŘED SUBSTANTIV A SLOVES zahlídla jsem, dohlídnu, převlíkat, k okýnku (varianta s -é by působila v hovoru nepatřičně formálně, tvar má tendenci ke knižnosti), oblíct se (záměna -í- /-é v mluvě autorského vypravěče působí v tomto případě rušivě)

ZKRÁCENÁ KVANTITA SAMOHLÁSKY nesnášim, nevim

PRODLOUŽENÁ KVALITA SAMOHLÁSKY bóže, ták, to je ale pěkný, vymetýno

PALATALIZOVANÉ SOUHLÁSKY NAMÍSTO NEPALATALIZOVANÝCH ...si šáhnou

PROTETICKÉ HLÁSKY


odsunuté J-

Seš cvok, proč vy tu vlastně ste, seš hnusnej,


protetické v- se v textech překvapivě neobjevuje

Tvaroslovné prostředky

NESPISOVNÁ KONCOVKA INSTRUMENTÁLU PLURÁLU -MA vlastníma zvratkama, špekama, těma bláznivejma dietama

-EJ NA KONCI SLOVA jako nafouklej hroch, zlaťoučkej, novej, úplnej ranec, skvělej nápad, žádnej pokusnej králík, naducanej, šílenej zvrhlík, narozeninovej dort, takovej hlad, beznadějnej případ, nějakej ochlastanej dědek, prej

TVARY SLOVES ZAKONČENÉ NA -EJ/-ĚJ mluvěj, držej, nevymyslej, spravěj, líběj

28

Ý/-Í NAMÍSTO SPISOVNÉHO -É V KONCOVKÁCH SUBSTANTIV, ADJEKTIV, ZÁJMEN připitomělý oslovení, vysazená na sladký, nějaký práce, děsný, ty průhledný oči, ve tvým věku, každý jídlo, slaďoučký, opotřebovaný srdce, svýmu tělu, tělo zlý je, tlustý a neforemný, v zoologický, jiný věci, paní Kleinový, nějakýho jídla, jsou vypasený, zrádce podlýho, obrovský strachy, je to možný, zkažený všecky zuby, tý ručičky, jaký to bylo, v pěkný louži, zvládnutelný stavy, námořnický tričko, k tý svý Soničce, tý bláznivý Semerádový, brý ráno, pořádný živiny, zahradnický činnosti, samý cinty, celý sele

REDUKOVANÁ SLABIKA 1. OS. PLURÁLU půjdem, řeknem

3. OS. PLURÁLU TYPU KUPOVAT NA -OU naotravujou se, ať se pomějou

29

7.1.2 Prostředky slovotvorné a lexikální V textu dívčího románu Jmenuji se Martina se objevuje množství odborných výrazů

a lexémů profesní mluvy (novej příjem) i odborných výrazů

spojených především s diagnózami, jimiž trpí postavy románu (klaustrofobie, toxikomanie, bulimie, patologické hráčství, deprese, dehydratace, hypotenze aj.) Těmito prostředky autorka posiluje čtenářovo vědomí faktu, že děj se odehrává v psychoterapeutické léčebně. „O zdravém životním stylu se dnes děti učí ve škole. Knížky typu Holek na vodítku by se mohly stát pomůckou pro většinu málo školených učitelů (rodičů, vychovatelů) a zároveň četbou pro jejich žáky, kteří jsou nejrůznějšími závislostmi v reálném světě skutečně ohroženi. Forma emotivního příběhu pravděpodobně umocní ochotu akceptovat jeho poučný charakter a návodnost.“44 Pacientky, jimž byla diagnostikována mentální anorexie i bulimie, jsou léčeny na psychiatrických klinikách. Jejich onemocnění se projevují závažnými poruchami příjmu potravy, nutkavou potřebou přijímat její nepřiměřené dávky. Tyto dávky mohou být nedostačující pro tělesnou výživu pacientek. Mentální anorexie se projevuje úbytkem svalové hmoty, může vést k ochablosti vnitřních orgánů, závažným poruchám jiných tělesných funkcí či dokonce ke smrti postižených. Mentální bulimie naopak nutí pacientky přijímat nadměrné množství potravy, což končí fobií z nadváhy, ale také obezitou a neustálým nutkáním k dávení po každém jídle. Lidé, kteří trpí

mentální anorexií, často uvádějí, že jejich hlavním

problémem je jídlo, které

se stává náplní jejich myšlenek, něčím nenáviděným,

zatracovaným, stejně jako jejich vlastní tělo. Z tohoto důvodu autorka v řeči postavy hlavní hrdinky Martiny využívá množství synonym, opisných konstrukcí a metaforických pojmenování, které popisují jídlo či to, co je označeno hyponymy nebo hyperonymy tohoto slova. Frazémy, ale i úryvky rýmovaček (tištěné kurzívou) mají většinou negativní vyznění. Březinová pracuje podobně také s pojmenováními těla či z vyjádřením strachu. Prostřednictví vnitřní řeči hrdinky

pátráme po skutečných

příčinách její nemoci.

44

SIEGLOVÁ, N. Třetí holka na vodítku.Ladění, 2003, roč. 8, č. 3. 2003. s. 16. (Abychom graficky odlišili příklady nalezené v primární literatuře, v rozborech děl neznačíme citace z odborné sekundární literatury kurzívou.)

30

V promluvách postav se setkáváme s množstvím frazémů, metafor a přirovnání. I když základem promluv vypravěče je spisovný jazyk, Březinová použila metafory (včetně personifikace) také k ozvláštnění promluv pásma vypravěče, které jsou však bohužel příliš redukovány žánrovými omezeními, což napomáhá dojmu prvoplánové konzumnosti, i když román má vzhledem k tematice nesporně vyšší cíle. Autorka mohla lépe v řeči objektivního vypravěče a v řeči polopřímé popsat symptomy nemoci, její projevy a možné příčiny. Již v recenzi k prvnímu dílu trilogie Holky na vodítku píše Vařejková: „K autenticitě ukazují vhledy do života léčených i do léčebných praktik a stylizace Esteřina vývoje ke gamblerství a jeho následků do podoby deníku, jehož psaním má dívka dospět k sebereflexi a k aktivizaci vlastní vůle. Jenže stylizace deníku se neliší od přímého podání autorčina (je například nesena převážně dialogickými pasážemi, přičemž v obou rovinách se vyskytují tytéž nespisovné tvary).“45 Stejně tak je tomu i v díle Jmenuji se Martina. Na rozdíl od prvního dílu s názvem Jmenuji se Ester v dílu třetím píše nemocná dívka svůj deník jako stylizované dopisy na pokračování matce. Terapeutický deník se však z hlediska projevu mluvenosti zásadně neliší od ostatního textu s výjimkou formální úpravy sazby do tučného fontu. Hrdinka píše deník v Ich-formě, která podává hlubší svědectví o toku jejích myšlenek, zatímco v ostatním textu je ponecháno více prostoru pro vypravěčské komentáře,

které

opět

obsahují

množství

expresivních

výrazů

(především

v uvozovacích větách), a přirovnání. Tento prostor však není dostatečný. Er-forma nezúčastněného vypravěče se příliš často střídá s dialogickými pasážemi. Nejvíce dokladů stylizované mluvenosti se nachází ve stylizovaném deníku hlavní postavy a v dialogických pasážích. Prostřednictvím pasáží přímé řeči sledujeme dění v léčebně a kontakty hlavní postavy Martiny s psychologem, s lékaři, sestrami a ostatními pacienty. Pro běžně mluvené vyjadřování46

jsou typické univerbizované podoby

slovních spojení, slova slangová, slova vrstvy hovorové a výrazy obecněčeského interdialektu. Autorka užívá množství expresivních výrazů, především rýmovaček, reklamních sloganů zdrobnělin, které většinou nesou pejorativní a ironizující příznak (a

45

46

VAŘEJKOVÁ, V. Vstup do nevyužité tematiky. Ladění, 2002, roč. 7, č. 3. 2002 s. 31-32.

Při posuzování příznakových prostředků roviny lexikální a jejich příslušnosti k určitému útvaru národního jazyka, nebo do určité slohové vrstvy, vycházíme z Filipcova Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, z Hugova Slovníku nespisovné češtiny, z Nauky o slovní zásobě Přemysla Hausera a Slovníku synonym a frazeologismů J. V. Bečky. Pokud se některé výrazy v těchto příručkách nevyskytly, vycházíme z jejich konkrétního užití v kontextu Podobně jsme postupovali také při rozborech děl ostatních autorů.

31

které text hyperbolizují) a týkají se jídla, oslovení hlavní postavy či jejího hodnocení vlastního okolí:

PŘÍKLADY FRAZÉMŮ A PŘIROVNÁNÍ, RESPEKTIVE JEJICH OBMĚN obměněný frazém „valit oči“ valit bulvy nestojíš ani za zlámanou jehlu - obměněný frazém nestojíš ani za zlámanou grešli jako by řekla Sezname otevři se, je u ní jako na koni, abys nesplakala nad vejdělkem, holka jako lunt, vykrmit mě jako husu, vypadala jako nafouklej hroch, vypasený jako na porážku, člověka tu držej jako v base, výzdoba jak na Silvestra, chodí jako boží umučení, ženský, co vypadaj jako tintítka

METAFORY S PERSONIFIKACE, METONYMIE A KLIŠÉ


metonymie: A sbohem, léčebno, kus ženský




personifikace nesoucí příznak negativně expresivní: nechat si vyzdít žaludek koláčem, hrdlo plné poletujících motýlů, jídelna praská ve švech




personifikace nesoucí příznak pozitivně expresivní: myslela, že řekne dát pusu, ale to jen bujně povyskočila její představivost, kuřecí vývar postavil Martinu na nohy, do bytu se všourala tma, hromosvod se plazil po zemi, telefon jako zázrakem ožil




metafory: Damoklův meč, ozdoba do manželství, člověk na sebe veřejně vyleje všechnu špínu, vzplanul šťastným úsměvem, zajela jsem do svého pokoje, oklepat se ze starostí, jsem v pěkný louži, že nad ní zlomí hůl, proprali mi duši




klišé: nemělo to chybu, nebyl si jistý v kramflecích, odsunula mě na vedlejší kolej, všem by se mělo měřit stejným metrem

SLOVA SLANGOVÁ čichač, nový maso, kvádro (na místě spisovného oblek), to bude hlína

32

SLOVA OBECNĚČESKÁ, INTERDIALEKTOVÁ feťáci, vem radši kýbl, blejt, abysme si na to pořídily psa

SLOVA EXPRESIVNÍ •

VÝRAZY PEJORATIVNÍ A IRONIZUJÍCÍ

sežer si ho, slečinka jde tatínkovi pro pivečko, debile, nečum, nadržená erotomanka, sebepohana (označení pro terapii), bečka, šmejd, fakany, krucinál, blivajz, ať nám nepláchne, šmírujete, kreténi, Ryšánek, přecpává, žerou, ranec sádla, obyčejnej vyžírka, drapli, pošuka •

OSLOVENÍ


oslovení Martiny s negativním příznakem: madam nám zase blinkala, ty káčo, naše zelená špejle, panenko, ty chytrá




oslovení pozitivně zabarvená (často sémanticky spojená s jídlem): ty koblížku můj zlaťoučkej, cukrátko slaďoučký, kotě, poklade, pusinko, prdelko, čumáčku

•

EUFEMISMY A JINÉ PERIFRÁZE žaludeční potíže (jako označení bulimie), babské odvary (jako označení pro léky), o klaustrofobii ví velký kulový

•

JINÉ ZDROBNĚLINY uzobla miniaturní soustíčko

•

SPOJENÍ SLOV V OXYMÓRON děsně krásná, bylo mi děsně fajn, roztomilé žaludeční vředy

•

SLOVA ZVUKOVĚ EXPRESIVNÍ A po jídle, pěkně hupky dupky, aby ji nikdo neviděl, šla všechno to, co snědla, vyzvracet na záchod Martina má mámu. Máma mele maso. Máma. (nápodoba slabikářových frází)

33

SLOGANY A RÝMY


Rýmovačky: Hopsasa, hopsasa, Martinka se natřásá, prsatou, prsatou, tu já mám nejradši, prsatou, prsatou tu já mám rád, prostě strč prst skrz krk




Pohádkové fráze: Zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější? Proč máš tak velké oči, babičko? To, abych tě lépe snědla




Reklamní slogany: Orion – vaše čokoládová hvězda. Z ledničky rovnou do zobáčku. Toma svěží, čistě přírodní osvěžení.

Ojediněle v replikách nacházíme také jednotky, které by bylo možno přiřadit k argotu narkomanů. Proto je autorka použila jako prostředek typický pro postavu Alice, bývalé narkomanky (šlehla bych si perník, narvat si buchnou něco pořádnýho do žíly). Charakteristickým

prostředkem

mluveného

vyjadřování

se

stávají

univerbizáty, které Jaroslav Hubáček považuje za jeden z projevů demokratizace jazyka v rovině lexikální.47 Univerbizáty použité v textu lze rozdělit do dvou skupin: některé jsou

dnes

již

běžně

užívány

v mluvené

komunikaci

(řidičák,

náklaďák,

nanukáč, koncentrák, ležela jako v absťáku ), naopak některé lze považovat za autorské výrazy: léčila jsem se na psýše, „užmálemženská“.

47

HUBÁČEK, J. K demokratizaci současné češtiny. In Čeština-bádání a učení. Sborník z mezinárodní vědecké konference uspořádané k 60.výročí založení Pedagogické fakulty MU a k příležitosti životního jubilea prof. PhDr. Přemysla Hausera, CSc. Brno: Masarykova univerzita, 2007

34

7.1.3 Prostředky syntaktické Důraz, který autorka románu klade na nemoc hlavní hrdinky, se projevuje také v užití syntaktických konstrukcí. Účelům zdůraznění sémantického významu textu slouží opakovaní větné konstrukce, porušená pravidla aktuálního větného členění, nadbytečné užití ukazovacích zájmen, hodnotících adjektiv, intenzifikačních příslovcí, částic typických pro hovorovou komunikaci. Některé konstrukce jsou spojeny spojkami, vztažnými zájmeny nebo dalšími spojovacími výrazy (popřípadě páry spojovacích výrazů), které vnášejí do textu příznak hovorovosti. (Když jsem nastupovala do vlaku, tak mi přišel říct, že je ženatej.) Je třeba také zmínit další prostředek, který vnáší expresivitu do dialogů. Je jím záměrný rozpor mezi přirozeným rodem řídícího substantiva a jeho rodem gramatickým (nebudeme se jí prosit, neochoty jedný, obyčejnej vyžírka). „Kromě vyjádření vztahu k substanci nebo vlastnosti mají zájmena kdo, co, jaký, který, čí, jenž, funkci spojovacího prostředku a plní tak roli vnitrotextovou. V hovorovém jazyce lze zaznamenat šíření neskloňované podoby relativa co, místo který, kdo.“48 Kromě toho se setkáváme i s užitím co místo proč: Tak co nejíš?/ Co se v tom zas tak šťouráš? Mezi zvláštnosti textu románu Jmenuji se Martina patří také vyjádření i netradiční formy vyjádření tradičních funkcí výpovědi: například přání vyjádřené infinitivem, například: Dát jí tak do postele Esteřina bílého myšáka Barnabáše. V textu se často vyskytují deiktické výrazy, především zájmenného charakteru, které nahrazují opakovaná slova, nebo jsou prostředkem k tomu, aby simulovaly čtenáři pocit, že vidí popisovanou scénu jako by byl přímým účastníkem komunikace. (Ještě by to trochu chtělo, tady, koukni, ukazovala jsem ti špeky na břiše. /To ne, ty nekonečné hodiny infuzí. To strašné krmení hadičkou, kterou člověku zasunou až do žaludku. Ne, to už ne.49) Uplatňuje-li se v textu tzv. volné navazování, výpovědi mohou být na sebe navazovány bez zřejmé souvislosti, například: (…) Stoly byly plný jídla a já jsem si to rvala do pusy jako zvíře. Tak, ve stoje. Pak i v chůzi okolo stolů. Všechno jsem tehdy svýma rukama rozhrabala. (…)Bylo mi zle a já jedla a jedla. A oni jen zírali./Zničila 48

KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 297 49 BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. 2. vydání. Praha: Albatros, 2007. s. 86.

35

jsem dort, chlebíčky, zákusky… Celou oslavu jsem zničila. A pak jsem půl hodiny všechny ty dobroty dávila do záchodový mísy. To jsou ty konce, mami. A začátky?50 Ojediněle jsou do textu včleněny také konstrukce, které obsahují chyby v syntaktickém pravopisu, a to ve shodě závislého zájmena s řídícím podstatným jménem či ve shodě podmětu s přísudkem: Zrcadla mi pily krev nejvíc/ Všecky léta jsou nejhorší. Přestože se tyto chyby bohužel objevují v běžné komunikaci, neměly by se stávat součástí umělecké literatury, jakkoli se autor snaží potlačit dojem návodnosti díla a usiluje o autenticitu vyjadřování postav. Mezi syntaktické prostředky lze zařadit také některé figury, prostředky uměleckého stylu s příznakem silně expresivním:


řečnické otázky: Copak je to špatný, že před někým chci vypadat jako správná holka do nepohody, a ne jako ta, co se málem po každým druhým jídle sesype ke zvracení /Ale řekni, neměla jsem na to snad právo?




polysyndeton: Štvalas ho a štvala, až jsi ho nakonec vyštvala úplně.




opakování konstrukcí bez obměny (Jíst, jíst a jíst!) nebo s obměnou (Celé dětství, co si pamatuju, ve mně byly dva obrovský strachy, mami. Strach o tebe a strach z tebe./ Nebudu tlustá! Nebudu bečka! Nebudu jako ty!/ Ty taky nikdy ničeho v životě nedosáhneš./Taky budeš vždycky jenom tlustá bečka, kterou nikdo nebude chtít. )




elipsa (Že tys zase to…)




Příznakové jsou též výpovědi, z nichž jedna končí určitým výrazem a druhá jím začíná, např.: To je děsný, jak se tady s tím jídlem pořád naotravujou. S jídlem a pak s vážením.

Březinová zařadila do textu také množství výčtových kohyponym slova „jídlo“, která jsou často kladena těsně za sebe: Představ si, že jsi v obchodě plném jídla. Voní tu čerstvý rohlíky a chleba. A o kus dál se na otočné vidlici kroutí grilovaný

50

BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. 2. vydání. Praha: Albatros, 2007. s. 94

36

kuře. A jahodovej koláč. Čokoláda. Popcorn… Výjimkou není ani připojování synonymních výrazů těsně za sebe, čímž se také postupně zvyšuje expresivní hodnota textu (zdrhla, utrhla utrhla se z toho jejich pitomýho vodítka). Kromě určité stereotypnosti v opakování konstrukcí je pro hovorovou komunikaci typická určitá „rozvláčnost“ promluv, protože jde zpravidla o projevy spontánní a nepřipravené. (Jde o to, že mě Michal, teda asistent Šonka, minule viděl, jak to…No, jak zvracím.) Výpovědi se často tříští a pro zdůraznění se za ně připojují větné ekvivalenty. (Že prý se mi to taky může stát. Tak ať./ No těpic.) Jestliže chceme zdůraznit určitou část výpovědi, použijeme dodatečně připojený větný člen, který je však zároveň sémanticky nadbytečný. (To ona nejí, tyhlety věci./ Hrozný strach z toho, že se neovládne a sní všechny koláče, co jich tu na těch dlouhých stolech je.) V psané komunikaci je nová informace v rámci oznamovací věty zpravidla umisťována na konec věty. Jedním z charakteristických rysů mluvených projevů je posouvání jádra výpovědi blíže k začátku sdělení: Mě si tam zavřete. Zajímavé jsou také další zvláštnosti větného členění typické pro mluvené projevy, jichž autorka využila: To je taky práce, s tebou./ (…) jako bych byla nějaká vaše kuchařka, nebo co! / To se ti líbí, takováhle hubená panna?/ Docela mě to chytlo, to přehrabování ve svý vlastní minulosti.

37

7.2 ROZBOR DÍLA BRYČKA PRO BISKUPA ANEB PÁPĚRKA, JÁ A TI OSTATNÍ 7.2.1 Prostředky hláskové a tvaroslovné Jazykové prostředky, které Remunda využil ke stylizaci mluvenosti díla Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní v rovině hláskové a tvaroslovné překračují opět hranice spisovného jazyka. Kromě spisovných (i spisovných hovorových) variant se v díle objevují také varianty nespisovné. Tyto nespisovné varianty v mluvě postav jsou ovlivněny především třemi faktory: dějištěm, do něhož autor dílo zasadil, dobou, v níž se rozvíjí fabule, a handicapem dvou výrazných postav. Vzhledem k faktu, že příběh má být zasazen do moravských Židlochovic za druhé světové války, očekávali bychom více moravismů a méně prvků obecné češtiny. Zároveň

čtenáře

nepřekvapí,

že

autor

využil

k charakterizaci

handicapovaného autistického chlapce jeho promluvy, z nichž lze odhadnout artikulační potíže (především v oblasti výslovnosti hlásek v, l, r a ř), jimiž měl chlapec trpět. Tyto hlásky ve stylizaci jeho projevů zcela chybí nebo jsou nahrazeny: Sypai, sypai. Týýý sypai!/ moho sem (mohl jsem), Kuíčkuj houb (Kulíčkův holub), hžích, faažíček). V rovině hláskoslovné autor naznačuje také zvýšenou kvantitu samohlásek ve stylizaci mluvy malého autisty, čímž implikuje zvýšenou hlasitost jeho mluvy. (Tááám je taávy). V rovině tvaroslovné zaujme stylizovaná mluva této postavy tím, že používá špatné tvary sloves či oslovuje zásadně prvním pádem namísto pátého: Bohuš, kam de?(Kam jdeš, Bohuši?)/ Nemá hžích?(Nemáš hřích?) Je samozřejmé, že autor využil množství znaků typicky moravského hláskosloví a zároveň hláskosloví české mluvy komolené němčinou, nacházíme především zaměněné znělé a neznělé hlásky, palatalizované hlásky na místě českého ř, a naznačení tvrdých slabik na místech, kde jsou v češtině slabiky měkké.51 Většina takových tvarů byla použita, aby vnesla do textu expresivní příznak hanlivosti nebo odporu: Masáč, Kulíček a Stóžek, a teď se píší Masac, Kulicek a Stozek/ Vas vinšnzí pite, vybafne na nás. Kochochledate?/ „Dejte ze k nam, využite tohoto mého nabidnuty.“52

51

Přestože ve fonetickém přepisu by se měl užívat pouze znak i pro označení výslovnosti y/i, autor nepřepisuje promluvy čistě foneticky a ponechává grafém y na místě, kde postavy mají vyslovovat slabiku tvrdě. 52

REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1996, s. 28

38

Při rozboru díla si povšimneme také stylizované mluvy dalších postav, ať jsou to osoby nižšího sociálního statutu (esli se něgdo pohne), či postavy vyššího věku, v jejichž mluvě nacházíme zvýšené množství hláskových a tvarových prvků regionální platnosti. Zajímavá z hlediska stylizace mluvenosti je také postava dalšího handicapovaného chlapce Tomáška Rába, kterou autor vydělil od ostatních postav nejen tím, že mu přisoudil těžký tělesný handicap, ale především také způsobem, jakým zmíněná postava mluví. Její mluva totiž nese výhradně znaky obecněčeského tvarosloví, které autor v ostatních případech vkládá do úst především záporným postavám. Vnitřní

monology

vypravěče

jsou

spisovné,

ojediněle

dokonce

hyperkorektní, čili nespisovné: velkou hlavu s poněkud vykulenými očičky. Remunda se nevyhnul ani hláskovým variantám, které se dnes v běžně mluvené komunikaci vyskytují velmi zřídka a mohou být považovány za archaické, například: vymyslil, specielní tahy. V rovině hláskoslovné nacházíme prvky moravských dialektů, především dialektu hanáckého. Neobjevují se obecněčeské hláskové varianty (s výjimkou protetického v-), ojediněle pouze varianty hovorové: oblíknout. Podobně je tomu také v rovině tvaroslovné; autor využil typicky moravské redukované tvary slov (dom), regionálně užívané konstrukce, v nichž došlo k záměně zájmena osobního za přivlastňovací (byl jsem u jejich namísto u nich), ale často najdeme i varianty obecněčeského tvarosloví. Častým jevem, který se objevuje ve vnitřních monolozích vypravěče, je užití nedokonavého tvaru slovesa tam, kde očekáváme tvar dokonavý. Autor využívá tohoto prvku, aby zpomalil spád textu a vytvořil napětí: dáváme se do pohybu/ přičapávám. V řeči vypravěče převládá prézens, který zvláště proto, že je v textu využito převážně dokonavých sloves, urychluje spád děje a podtrhuje kompoziční záměr autora.

39

MORAVISMY




krácení samohlásky prasklo to do fabriky, potřebuješ psat, mamo, tato, s nama

•

změna -ou na -ó Só to Hitooši, nějakó, nohó

•

změna -ej na -é Dé to sem, vozék, cétíš

•

neprovedená změna -a v -ě v substantivech skloňovaných ve spisovné češtině dle vzoru růže pyyskyzicu (pryskyřici)

ZMĚNY V UŽITÍ PROTETICKÝCH HLÁSEK oproti spisovné češtině


redukce protetického j- na začátku a uvnitř slov poď se mnou, příde, sou vysoko, seš bezva kluk, mohli sme




protetické vvosladim, vobjednaná, voni, vobá blbci, vodejít, vobejdi

OBECNĚČESKÉ TVAROSLOVÍ staý hadyy, jiný starosti, český čmeláky, žádný hnizdo, krátký u, velikáánský čeevený [auto], to je jasný, blbej nápad

40

7.2.2 Prostředky lexikální a slovotvorné Dílo Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní působí na čtenáře také množstvím prostředků roviny lexikální. Najdeme zde množství jazykových prostředků, které odkazují na válku (Protektorát, hákový kříž, Říše, fronta). Remunda uplatnil také výrazy označující zbraně a válečná vozidla (bombardér, tank šestimotorák) a výrazy slangové (snajpr), ale především hanlivé výrazy, zejména přezdívky postav, s nimiž hrdina nesympatizuje: jsou to příslušníci Hitlerjugend, tedy děti kolaborantů, nebo jedinci na okraji společnosti (například hrobník Chřtán, jehož mluva je součástí charakterizace nekultivovanosti dané postavy: Chřtán není jeho jméno, říká se mu tak od nepaměti. Vlastně ani nevím, jak se správně jmenuje. Svoji příšernou přezdívku dostal kdysi dávno v hospodě, když se rozněžněně, po několika slivovicích, vyjadřoval o Božím světě:„Ptáčkové só takový jemný, něžný stvořeníčka, že je radost na ně pohledět… jenomže mně ty svině seró na můj pohřebák! Esli nekerého čapnu, tak mu ten chřtán vobrátím dozadu.“53 Kromě jmen těchto osob jsou posměšně komoleny také například názvy předmětů, které jim patří (škarbale). Zkomoleniny a posměšné rýmy či nadávky jsou často vulgární. Vulgarismů najdeme v promluvách postav i vypravěče mnoho, ale vzhledem k „rozdělení rolí“ utlačovaného proti utlačovatelům se čtenář může domnívat, že si často zbabělí „utlačovatelé“ hanlivá pojmenování zaslouží, zatímco vypravěč a jeho slabí přátelé jsou odvážní či mění dějiny. Díky lexikálním prostředkům, které použil, se autorovi podařilo, často velmi expresivně, vystihnout také tíživou atmosféru doby, plnou obav a útlaku: Hvězdičky? (...) Ty vole, kam by jeli. Do plynu.54 / Ještě že nezpívají. To by kokrhali určitě nějakou tu jejich „zonenšajn“ jako obyčejně.55 Některé z použitých výrazů dnes můžeme považovat až za historismy, protože se tato označení buď nepoužívají, protože předmět pojmenování zanikl (Říše, SS, Hitlerjugend) nebo je použití takových označení zakázáno (hajl). Kromě výrazů typicky moravských a výrazů obecněčeských najdeme v mluvě vypravěče i postav množství pojmenování „poněmčených“. Takové výrazy se

53

REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert,1996, s. 47

(Autor dociluje požadovaného efektu tím, že využívá současně slova pozitivně i negativně zabarvená, čímž vzniká působivý kontrast.) 54 Tamtéž, s. 70 (ukázka dobového vyjadřování o Židech.) 55 Tamtéž, s. 66 (Vyjádření vypravěče o Hitlerjugend.)

41

buď v regionu obecně používají, nebo je Remunda záměrně utvořil, aby umocnil expresivní vyznění textu. Do této kategorie patří jednotky utvořené z části česky a z části cizojazyčně, zejména německy: To je das pferd. (…) Jo, to je das pferd a ty seš dý kráva, ty der vole.56 Slovník vypravěče se stává také prostředkem jazykové komiky. V textu nacházíme ojediněle také univerbizovaná pojmenování, z nichž některá lze považovat za autorská a byla utvořena jako pojmenování posměšná nebo na důkaz faktu, že postava nerozumí německy: kafebraundozelena šátek. Více dialektismů se objevuje v mluvě postav vyššího věku nebo nižšího vzdělání (hrobník). Starší postavy užívají dialektismy v „běžně mluveném jazyce“, jejich užití je pro ně jakoby samozřejmé. Význam některých, zvláště poněmčených výrazů, nemusí být dnešnímu mladému čtenáři zcela zřejmý. Je nutné často odhadnout význam takového pojmenování z kontextu věty, například: držátko vangluje. Mluva postavy malého autisty Lumírka Hvozdíka je charakteristická také z hlediska lexikálních prostředků, a to zvýšeným počtem zdrobnělin. Proto se jeho řeč stává terčem posměchu a nápodoby: Pojede do ústavečku...pro choromyslné! Hlasové projevy autistických dětí mohou být velice proměnlivé a střídat se rychle (smích, pláč). Řečový projev těchto jedinců je charakteristický tím, že: „vcelku rozumí víc řeči, než dávají najevo.“57 Dokladem toho může být například ironizující poznámka této postavy: Masáček má masíčko. Masíčko? Má. Kuiček kuičky?58 Vedle zmíněných výrazů hanlivých, zdrobnělin s pozitivním příznakem (Lumírek, Pápěrka, Esterka ještěrka, Tomášek Áb, bytůstka), opisných pojmenování (než začali nosit bílé podkolenky a říkat „gutn tag“), slangismů (dát někomu brka, dalekec) a pojmenování obecněčeských, se v mluvě vypravěče objevuje množství silně expresivních rčení, přirovnání, opisných pojmenování a metafor, z nich některé lze považovat za poetické, například popis atlasu: Tento otrhaný průvodce světem i hvězdnou oblohou díky idiotům z povolání, zamířil už několikrát přes plot do cizích zahrad nebo do korun stromů.59 Autor užívá v mluvě vypravěče jazykové hry, vytváří neologismy: Napadá mě uhozená úvaha. Aby to byla olovnice, muselo by na provaze viset olovo. Když tam dávám železo, tak to není olovnice, ale podle správného 56

REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert,1996, s. 15 VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a sociální. 2.vyd. Brno: Paido, 2004. s. 357 58 REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert,1996, s. 66

57

59

Tamtéž, s. 42

42

železnice. Kdybych použil jako zátěž kus cihly, byla by to cihelnice a s flaškovnice…

flaškou

60

Expresivitu do textu vnášejí také prostředky slovotvorné, především intenzifikační přípony (z vysokánského stropu), které často výpovědi hyperbolizují spolu s intenzifikačními a hodnotícími prostředky tvaroslovnými. Prostředky slovotvorné utvářejí také množství sousloví a frazémů: hypnotizíruje průchod, hlava nehlava, hranice nehranice, polodveře polovrata, polovede polonese, schod neschod. PŘEZDÍVKY PŘÍSLUŠNÍKŮ HITLERJUGEND Hitloši (příslušníci Hitlerjugend), Pazour (Manfred Panzke), Kulíček kůl, Kula, Masáč nosáč, idioti z povolání

ZKOMOLENÁ JMÉNA Skorzenka, Skorzeňák (hanlivá pojmenování Židů), Francka, Mařka, Palaschonka

HANLIVÁ EXPRESIVA


z německých slov: ksichty, vycajchnuje se, frňák, rantl, dekl




vulgarismy: ty hajzle, rozbiju ti hubu, debile, pablbe, blbe, kreténi, doprdele, rozkecával

OSTATNÍ EXPRESIVA drbnu do něho, kokosák (typ rány do hlavy), šutrák, vosák, (vosa), odšmatlají (odpochodují), chrstl kýbl vody, poskoci, trůnila, šupa METAFORY A METONYMIE A JINÉ FRAZÉMY dát se na útěk, rozkrájeli by se na nudličky, nesahají ani po kotníky, zavrže vysokým hlasem, sbal si švestky, být durch (mokrý), sluníčko do nás pere, s očima na stopkách, byl terčem posměchu a pěstí, aby ho učitel tahal heverem, puká smíchy, zřejmě jich schytal víc, než se do něho vešlo – obměna rčení PŘIROVNÁNÍ

tělo mám jako v ohni, zbledl jako prostěradlo, najednou visí z psího čumáku jako kus hadru, zkusil jako pes, kroutila se, jakoby měla klouby nadranc, pohled jako raněná 60

REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1996, s. 63

43

srna, je dusno k padnutí, šklebí se jako čerstvě rozšlápnutá dýně, směje se k zalknutí, vlasy vypadají jako svatozář

OBECNĚČESKÉ VÝRAZY bysme mohli, vozejk, flaška, špunt, špagát, flek

HOVOROVÉ VÝRAZY pětikačka, bezva, to neva, v tom hicu

UNIVERBIZÁTY strakáč (strakatý holub), šestimotorák, hakoše

VARIANTY MORAVSKÉ HOVOROVÉ kačena, škatule

DIALEKTISMY čapne (chytne), čapa (noha) , krágl (límec), rigól (strouha), staré (otec), šprušle (příčka)

44

7.2.3 Prostředky syntaktické Řeč vypravěče se odbývá v krátkých větách nebo jednoduchých souvětích, text má rychlý spád. Často zde autor napodobuje rychlý, překotný tok myšlenek. Jednotlivé kapitoly uvozené úryvky básní s tematikou života a smrti jsou místo názvu opatřeny větou či její částí vytrženou z kontextu kapitoly, uvozenou a ukončenou třemi tečkami. Dílo působí spíše než jako celistvé vyprávění, jako soubor krátkých obrázků ze života asi dvanáctiletého chlapce a jeho přátel i protivníků. Ve stylizované komunikaci postav často

nacházíme spojovací výrazy

vrstvy hovorové (co, jak): A co by je kdo kupoval?/Vezmu ten, co má dvě ucha./ Uvidíš, co vyděláme peněz./ Jak se tak dívám, tak žádného pyšného nevidím, či množství odkazovacích výrazů: Nebyl to ten...ten... vedle bydli, ten trotl Chvozdyk!?/ Tak, tak, že uskočím. Kdybych to dostal, tak je po mně. Některé výpovědi obsahují změny v aktuálním větném členění. Díky příznakovým konstrukcím autor zaměří pozornost čtenáře, aniž by musel slova, na něž klade důraz, odlišovat graficky: Kdo vymyslel tábory, je vůl / Že mají David a Esterka jet do tábora, se ví už několik dní. Určitě to nebude tábor, jak jsem si představoval. Že tam budou stany, uprostřed stožár s vlajkou a každý večer táborák, na kterém si budou táborníci opékat buřty. To by maminka přece neplakala.61/ Po prostředku naší ulice může jít jenom ten, kdo to nemá v hlavě v pořádku. Především ve vnitřních monolozích vypravěče se projevuje také jazyková komika založená na příznakovosti lexikálních jednotek nebo vzniklá přenesením slovního významu v rámci textu: Přede mnou je několik jetelových květů, na jeden z nich usedá mohutný čmelák. Také takový bombardér.62/ O mamince Kulíčka lidi říkají, že je pěkná. Někteří k tomu dodávají slovo

„potvora“. Asi se pěkným paním

říká potvora.63 Použije-li autor spojovací výrazy, které dnes mají téměř příznak knižnosti v kombinaci s lexikálními prostředky hovorovými, působí výsledek také komicky: A když potom jel Uršulka na kole domů, protože je přespolní, nemohl ho na silnici

nikdo předjet, tvořila se za ním fronta vozidel, neboť se řidiči domnívali, že

bude odbočovat vlevo, protože mu vytažené ucho trčelo do půli vozovky. 64

61

REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1996, s. 65 Tamtéž, s. 39 63 Tamtéž, s. 50 64 Tamtéž, s. 36 62

45

Postava vypravěče ve vnitřním monologu popisuje, jak se hrdina při pomoci nešťastným kamarádům často dostal do svízelné situace nebo utržil nemálo šrámů. I přesto text působí autenticky, vyvolává dojem ve čtenáři (přece ho v tom nenechám, jak vycítí, že je někdo slabší, znesnadňují a ztrpčují mu život), že hlavní hrdina jedná dobrovolně, čímž se Remunda zdařile vyhýbá přílišné „návodnosti“ k určitému jednání. V konstrukcích, v nichž hlavní postava hodnotí zbabělé či směšné jednání protivníků, nalézáme syntaktické prostředky, díky nimž vnitřní monolog postavy působí ironicky a výsměšně. Aby dosáhl ironie, využívá autor vsuvky s hodnotícím aspektem, využívá větných ekvivalentů jmenných: Ze sirény má panickou hrůzu. Když jsme chodívali do společné třídy, nechal při poplachu na lavici všechno, jak tam leželo, na nic nečekal, vyřítil se ze školy přes silnici do sklepa protějšího domu, kde se vtlačil do nejvzdálenějšího koutu a s dlaněmi na uších očekával v hrůze příští okamžiky. Hrdina.65 V rámci syntaktických jazykových prostředků je nutné zmínit především opakování slov či konstrukcí: „Víš, kolik je šest a jeden ? Kolik je šest a jedna?“ „A jedna? A jedna, ne?“

66

/ Unifooma! Unifooma de. Pochodem chod, zastavit, stát!

Čeené hoinky? Do vááky dó! Uučitě do vaáky.“ Pápěrka se nemýlí. Německé holínky jdou skutečně do války. Ale proti němu.67 V mluvě postavy Pápěrky se opakování konstrukcí stává příznakem jeho odlišnosti, náznakem faktu, že nechápe situaci nebo že si na otázku, kterou sám položí, také sám odpovídá. V mluvě autistických dětí se projevuje záliba ve frázovitosti, opakování slov bez porozumění, tzv. ulpívavá echolálie, kterou Remunda v textech často naznačuje. Mezi hlavní znaky autismu patří také

fakt, že „děti mluví často bez vztahu, eventuálně patrného vztahu k reálné

skutečnosti, [mají] sklon k jednoslovným větám, [užívají] často nesprávné tvoření slov.“68 Autor ukazuje myšlenkové postupy autistického dítěte na

stylizovaném

mluveném projevu, který obsahuje množství větných ekvivalentů. Jednotlivé výpovědi na sebe významově nenavazují. Řazení výpovědí mluvy Lumírka připomíná řetězce

65

REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1996, s. 43 66 Tamtéž, s. 36 67 Tamtéž, s. 36 68 VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a sociální. 2.vyd. Brno: Paido, 2004, s. 357 (Abychom graficky odlišili příklady nalezené v primární literatuře, v rozborech děl

neznačíme citace z odborné sekundární literatury kurzívou.)

46

asociací: Budu biskup. Peníze. Koupím auto. Čeevený. Budu vozit idi. Za peníze. Za paachy. Sto koun, ne? Za stovku. Za dvě stovky. Budu mít miión... 69 Dílo obsahuje množství odkazů na válku také v rovině syntaktické. Objevuje se množství dokladů „poněmčené“ syntaxe: Mein Gott, člověka aš dosrce postrčí na tuto pamětí. Na Friendhof U Justyna jsem furt, gdyš alarm neny70./ Ja vas všechy za jméno vůdce zdravím. Jsem si vědomy toho, že jiste je pro vás všechny cestí odejíti do fronta a hajiti naš interes.71 V přímé řeči postav se Remunda snaží napodobit běžně mluvenou komunikaci. Naznačuje pauzy pomocí elips, vkládá do monologů vypravěče řečnické otázky (Proč ten kluk musí mít takovou smůlu?), užívá kontaktové prostředky, vkládá do monologů vypravěče subjektivizující a

hodnotící vsuvky (to mě podrž, páni,

panenko svatá, já padám, samozřejmě, řekl bych), výpovědi na sebe navazuje volně: „Áb dneska přijel z nemocnice. Byl sem u jejich, když ho přivezli. Asi to nevydrží...Já sem mu nakecal, ještě než odjel... jenom tak, aby mu to udělalo dobře...že bys byla ráda, aby ti něco vysvětlil ze zeměpisu. Skákal radostí metr dvacet...však ho znáš...tak sem myslel, jestli bysme se za ním zítra

nepodívali...“ Výpovědi často začínají

zdůrazňovací částicí: To se divím./ To ještě vůbec v této chvíli netuším, že Tomáš Ráb, můj kamarád Áb, už není.

72

Remunda se nevyhýbá ani zobrazení chyb, které mohou

vzniknout v mluvené komunikaci, například při špatné artikulaci výpovědi: Mohl sis sebou vzít jednoho pošťáka a poslat zprávu, jak to tam vypadá...myslím v ústavě.73

69

REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1996, s. 105 70 REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1996, s. 77 71 Tamtéž, s. 68 72 Tamtéž, s. 46 73 Tamtéž, s.104 (sebou špatná varianta vazby, spisovná je vazba předložková s sebou – v konstrukci

běžně mluveného projevu, který nebyl připraven předem)

47

7.3 ROZBOR DĚL NA TOM ZÁLEŽÍ A NA TOM ZÁLEŽÍ II „Většina dětí a dospělých s Downovým syndromem spadá do pásma lehké nebo středně těžké mentální retardace. Rozumové schopnosti některých z nich se mohou pohybovat dokonce i v hraničním pásmu. Pouze menšina trpí těžkou nebo hlubokou mentální retardací.“74 Texty Denisy Střihavkové nejsou obsáhlé svým rozsahem, do rozboru byly zařazeny proto, že svou strukturou připomínají tok myšlenek vypravěče, který často využívají autoři při stylizaci mluvenosti, jejíž rysy lze v textech najít také. Aktivní slovní zásoba jedinců postižených oligofrenií je několikanásobně menší než zásoba pasivní, proto se u nich projevují výrazné obtíže při tvorbě psaného projevu, „povídky“ Střihavkové jsou z tohoto důvodu výjimečným počinem.

7.3.1 Prostředky hláskové a tvaroslovné Z hlediska hláskoslovného je text obou dílů

povídek také ovlivněn

handicapem Střihavkové, protože obsahuje chyby v užití kvantity samohlásek (vážím si Evy Matějíčkové, a jsem na ní hrdá)75, které se vyskytují v mluvě Pražanů. Tyto chyby v záznamu zájmen osobních jsou však v textu ojedinělé. Cizojazyčná pojmenování jsou zaznamenávána téměř výhradně fonetickým přepisem: byli jsme v Muzeu Madam Tuso, rodinou princezny Dajány, Gerardem Depardié, Davidem Kaprfíldem, na wolkmenu. Texty Střihavkové byly vydány tak, jak je napsala, bez pravopisných úprav. V rovině tvaroslovné sledujeme občasné odchylky od normy v oblasti psaní zájmena já ve třetím a čtvrtém pádě. Udělala jsem to proto, protože jsem byla naštvaná na Honzu, že nenapsal, že mně pozdravuje, a že se slovem o mně v dopise nezmínil, že se na mně vykašlal, a neuvědomila jsem si, že ten dopis není můj.76 Ojediněle se autorka neubránila užití tvaroslovných variant obecněčeských (za náma, s holkama ). Zatímco v prvních textech postižené autorky najdeme množství odchylek ve spisovnosti, je nutné ocenit fakt, že Střihavková v textech Na tom záleží II velmi zřídka opouští tvaroslovnou normu, i když se i v nich objevuje určitá 74

SELIKOWITZ, M. Downův syndrom. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 125 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží II. Praha: JMP TISK, 2003, s. 50 76 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží.1. vydání. Praha: JMP TISK, 1996, s. 36 75

48

rozkolísanost a nejistota v užití tvarů slov. V březnu byla konference. A konference to je, když se sejdou lidé z různých států (...), aby viděli moje romány, a viděli co v nich píšu, protože mají o to zájem a zajímá je, co tam píši.77 Při flexi slovesa abych používá hyperkorektní nespisovnou podobu: aby jsi, aby jsme, ale abyste. Nepoužívá také adekvátně přivlastňovací zájmena: Pozdravuj ode mne Tvou maminku.

7.3.2 Prostředky lexikální V rovině lexikální se autorka snaží zachovávat spisovnou normu. Užívá množství pojmenování a obratů hovorových a citově zabarvených: to je normálka, až nás úplně dostal, čumět do zdi, kecám, někoho zmlátí, ruplo mu v koleně, policajti, civět, vykašlal se,

fintila, maškaráda. Objevují se také výrazy obecně českého

interdialektu: kafe, rachejtle. Nezřídka jsou vedle sebe kladena pojmenování rozdílné slohové platnosti, vedle zmíněných prostředků s příznakem hovorovosti se objevují zejména pojmenování knižní (podal mi rámě, konat povinnost). Autorka počítá v některých kapitolách knihy s tím, že texty budou čteny, využívá tedy apelové expresivity kontaktových prostředků, (přičemž opět některé vazby nejsou užity správně): přátelé, chci Vám na závěr říct, musím se vám v něčem přiznat. Většina pojmenování zdrobnělých (taťka, mamka, koloušek, hvězdička, kocourek) nese pozitivní příznak. Některé obraty můžeme považovat za neadekvátní, nelze jim upřít originalitu: bude podle božího soudního příkazu, drží mu hrnec s pitím. Ojedinělá nejsou ani přirovnání ((...)jakoby šel ztěžka a byl celý z kovu, jakoby mu někdo dal na ruce řetězy, oči jak temné hvězdy na obloze) a metafory (podat pomocnou ruku, těším se na sladkou Francii, dýchat jiný vzduch, s otevřenou náručí). Autorka často využívá opakování slov, vkládá tak do textu expresivní příznak, zároveň se zde však projevuje její handicap, prozrazují se určitá omezení v oblasti slovní zásoby (v porovnání se zdravým člověkem). Slovní zásoba Střihavkové je však naopak

ve srovnání s vyjadřovacími schopnostmi jiných lehce mentálně

postižených osob velmi bohatá. Umožňuje mladé autorce především ve druhém dílu knihy Na tom záleží využít dokonce stylistických figur a uplatnit tak určitý smysl pro

77

STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží.1. vydání. Praha: JMP TISK, 1996, s.

35

49

gradaci: Muž zůstal sám, v srdci mu zůstal smutek, protože svou ženu miloval a nechtěl ji ztratit. Trápí se celé dny, v noci nespí, je mu smutno, strádá.78

7.3.3 Prostředky syntaktické Nejvíce dokladů, které svědčí o postižení Střihavkové, lze vysledovat v rovině syntaktické. Za zvláštnost stylizace textu v této rovině lze považovat především časté antepozice neshodného přívlastku: Evy kamarádkou Denisy krásou a půvabem. V textu nacházíme například také anakolut (vztah dlouho vydržel, že jim to pořád klape mezi nimi a budu doufat, že jim to bude klapat celý svět, který jí vlastně prožívám a budu se veselit(...)79), či zeugma (To, že je postižený za to nemůže.80). Tyto chyby způsobují občasnou nekoherentnost textu. Střihavková užívá jednoduché věty, odkazuje často pomocí různých typů zájmen, v textu však bohužel ojediněle chybí určitá pojmenování, na která se pomocí těchto prostředků odkazuje, například: Jsme všichni rádi, že policie existuje, že ji máme, aby nás chránila před zlými lidmi. Vážíme si jí, jsme na ni hrdí. Moc ráda jsem o ní napsala, protože patří do našeho světa. Těším se na to, až si přečtou, co jsem o nich napsala.81 Už v prvním dílu zkoumané práce autorka uplatňuje správně jednoduchou syntaktickou stavbu, je schopna bezchybně použít elementární složená souvětí, nedostatky jsou ojedinělé. Ve druhém dílu práce je syntaktická struktura souvětí dokonce složitější, nedostatky větné stavby a navazování výpovědí jsou častější. (..) jediné (tj. jediní), kdo to může vyřešit, aby se neválčilo, aby byl mír, jsou politici, kteří o tom diskutují, proto jsou ty zprávy, proto je vysílají, aby lidi věděli, jaký je svět, a co se tady děje. Je potřeba to vědět.82/ Naopak nedostatky ve výběru adekvátního spojovacího výrazu (Přemýšlela jsem, abych byla tanečnicí v sále) se ve druhém díle práce neobjevují. Protože však autorka používá složitější konstrukce, často zapomene korektně použít interpunkci: Babča Pražská si doma dělá věci co má a nebo u nás

78

STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží II. Praha: JMP TISK, 2003, s. 10 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží II. Praha: JMP TISK, 2003, s. 44 80 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží.1. vydání. Praha: JMP TISK, 1996, s. 9 81 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží II. Praha: JMP TISK, 2003, s. 12. 82 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží II. Praha: JMP TISK, 2003, s. 8 79

50

žehlí.83 Aktuální větné členění se často blíží mluvené komunikaci:

Lidé, když se

zamilují, dávají si z lásky dárečky, mají se rádi, holka, když chodí s klukem, milují se, dávají si pusy, to přece znáš, tomu se říká láska, to je u mladých lidí normální, že si dávají dary z lásky, to je normálka.84 / Babča Bělohradská a děda řeknou, že tady nebudou, že odejdou pryč, a ať si hospodaříme sami, že toho mají dost, že nic vařit nebudou, že chtějí klid a ať si tady děláme, co chceme.85 Objevují se také hovorové konstrukce, vzniklé tím, že autorka použila hovorovou předložkovou vazbu: O vaření jsme pekli cukroví, v půlnoci zavolám, upravili se do spaní. V textech se projevuje sklon Střihavkové nezachovávat členění textu do odstavců, především sledujeme tok myšlenek vypravěčky: Mezi kamarády je mi nádherně, a mám z toho pěkný pocit. Mít partu kamarádů je dobře, nemusím se nudit, protože jsem ráda, že si mohu někam vyjít, někam ven, už jako malá holka, jsem toužila po kamarádech, a po partě holek a kluků, a po tom že se konečně budu bavit, protože já se ráda moc bavím, a ráda chodím mezi ně.86 Jedinci, jimž byla diagnostikována lehká mentální retardace, se mohou v užití gramatických a morfologických prostředků blížit normě, v rovině syntaktické však vidíme, že jejich vyjadřování mívá spíše nominální charakter. V textech prvního dílu Na tom záleží se tyto tendence projevují výrazněji, naopak ustupují v knize Na tom záleží II, protože se rozšířila autorčina slovní zásoba, přetrvávají zde však výčtové konstrukce typické pro projev osob s mentálním postižením: Byla pěkná, zdvořilá, vynikající překrásná žena. Některé konstrukce působí velmi nevytříbeně, zejména ty, v nichž autorka uplatnila subjektivní měřítka závažnosti informací: Doufám, že to dobře dopadne, proto Ti přeji, aby v práci se dobře dařilo, vycházelo, aby Váš vztah dlouho vydržel.87/ Protože jsem byla jeho prima bezvadná, krásná, moderní supr fajn holka na světě.88 Pozorujeme také určitou stereotypnost v užití konstrukcí, časté paralelismy Potom vznikají mezi nimi hádky. Hádají se, až nakonec přijde to nejhorší, co nesnáším, nenávidím, nerada to vidím, když se to stane, a to je rozvod,89 výrazovou synonymii 83

STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží.1. vydání. Praha: JMP TISK, 1996, s. 25 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží II. Praha: JMP TISK, 2003, s. 22 85 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží.1. vydání. Praha: JMP TISK, 1996, s. 27 86 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží II. Praha: JMP TISK, 2003, s. 30. 87 Tamtéž, s. 34 88 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží .1. vydání. Praha: JMP TISK, 1996, s. 19 89 Tamtéž, s. 9. 84

51

byla unavená a utahahná. Některé konstrukce mají ráz tautologii: Těžké je to, když se zdražuje. V obchodech všechno zboží je zdražené, ovoce, zelenina, potraviny, všechno stojí hodně peněz.90 Dalším zajímavým rysem zkoumaných textů, který je přibližuje mluvené komunikaci, je snaha autorky hromadit intenzifikační příslovce (těšila jsem se hodně moc) a stupňovat nestupňovatelná adjektiva (moc nádherné sny). Věcné nesrovnalosti vůči normě se objevují v grafickém záznamu mluvenosti, v přímé řeči, který autorka neovládá, ale o který se, na rozdíl od dílu prvního, pokouší, například: Já jsem řekla, „ale Honzo v bílém plášti, nemyslete na to. To je za náma.“91

90 91

STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží II. Praha: JMP TISK, 2003, s. 8. STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží II. Praha: JMP TISK, 2003, s. 60

52

7.4 ROZBOR DÍLA DARINA 7.4.1 Prostředky hláskové a tvaroslovné Protože se děj novely odehrává v Praze, nepozastavujeme se nad faktem, že Mourková

při

stylizaci

mluvené

komunikace

zvolila

množství

prostředků

obecněčeských v obou zkoumaných jazykových rovinách. Text novely vznikal v několika fázích, již dlouho předtím, než byl vydán, a obecná čeština, především v dialozích textů literatury pro mládež, nebyla dříve „módním symbolem stylizace mluvených textů“, jakým se bohužel stává dnes. Je nutné zdůraznit fakt, že obecněčeské prostředky ve stylizované komunikaci postav se střídají s prostředky nepříznakovými, spisovnými. Jevy stylově neutrální se objevují velmi často. Nemůžeme sice konstatovat, že (zvláště v rovině tvaroslovné) se jevy obecněčeského interdialektu objevují zřídka, rozhodně však ve stylizovaných dialozích nepřevažují.

Hláskové prostředky Jazykové jevy náležející obecné češtině se v rovině hláskosloví omezují na diftongizované –ej vzniklé z í, a záměnu spisovného –é za –í uvnitř kmene slova. Ojediněle nacházíme záměnu hlásek nepalatalizovaných za palatalizované (študium, študovanej, povznešeně), protetické –v (vona, vodvaz, vopravdu), nalézáme spíše výjimečně. Odchylky v kvantitě samohlásek se v textu nevyskytují.

- EJ UVNITŘ SLOVA upejpat se (zároveň neexistuje varianta i-ová, jedná se o frazeologizované slovní spojení), domejšlíš, rozmejšlela, tejdnů

–É ZA –Í UVNITŘ SLOVA přehlídli, líp, prohlídnout zdejší kraj, hrají si divadýlko (protože se jedná o frazeologizované spojení, není použito spisovného divadélko), vyvlíknout se z toho

53

Tvaroslovné prostředky Na stylizaci mluvenosti se v rovině tvaroslovné podílejí prostředky obecněčeské v tvaroslovných koncovkách substantiv, adjektiv a zájmen, ovlivněny jsou také některé tvary sloves. Dojem neformální komunikace umocňuje také užití hovorových pádových vazeb: v díle Darina upozorníme především na expresivní obraty s vazbou genitivní (měla by mít nějakýho koníčka, starýho mopeda, nemají rozum anebo kouska citu, to je štráchů!), akuzativní (s tím třídním výběrem na studie je to jen podvod ) či lokálovou (podívat se po časopisech). Je nutné však zdůraznit fakt, že obecněčeské prostředky ve stylizované komunikaci postav se střídají s prostředky nepříznakovými, spisovnými. Jevy stylově neutrální se objevují velmi často, navíc obecněčeské tvary slov nenacházíme v řeči vypravěče. V řeči postav, především jsou-li tvary slov součástí studentské mluvy, slangových

slovních spojení, se autorka nespisovným tvarům nevyhýbá.

Vedle

obecněčeského slovního spojení samý pitomý holky vidíme rovněž expresivní obrat spisovný: ten pitomý vozík! Autorka možná zamýšlela některé jevy učinit znakem studentského slangu, například redukovanou koncovku minulého příčestí či koncovku 1. os. plurálu, přesto se tyto jevy neobjevují i v mluvě těchto postav tak výlučně, jako je tomu například v románu Ivony Březinové Jmenuji se Martina.

-EJ NA KONCI SLOVA novej kabát, nafoukanej Bertík, partyzánskej velitel, zajímavej život, zamindrákovanej kluk, vypelichanej drozd, sladkej život, na vejšku, vozejk, celej den, dobrej kluk

- Í (V PSANÝCH TEXTECH Ý/Í) NAMÍSTO SPISOVNÉHO -É něco užitečnýho, samý pitomý holky, svý rozumy, v každým případě, z nešťastný lásky, historický židličky, to je strašný, takový mužský řešení, dobrý srdce, hysterický holčičky, dobrý pitivo, zanedbatelný náklady, to je zabitý

54

KONCOVKA 7. PÁDU –MA mezi nima, s náma, s nervama, před všema, pokyvování hlavama, nad nějakejma lejstrama, mozkovejma závitama

3. OS. PL. (ČASOVANÁ DLE VZORU KUPOVAT) S KONCOVKOU –OU potřebujou, vytahujou se, milujou, neuvědomujou si

OSTATNÍ NESPISOVNÉ KONCOVKY SLOVES myslejí to dobře, maj, nekecaj

REDUKOVANÉ MINULÉ PŘÍČESTÍ jinej by utek, moh bych se blamovat, přehlíd, řek jsem, neohlíd by se, něco by jed, snes

REDUKOVANÝ TVAR 1. OS. PL. zopáknem, chytnem, projdem, táhnem to spolu, pojedem, vezmem, potřebujem

55

7.4.2 Prostředky lexikální a slovotvorné V novele Darina mají zdrobněliny na rozdíl od ostatních zkoumaných děl především negativní charakter (dědek, Čuhajda, hysterický holčičky, synáčka), podobně jako různé přezdívky postav. Zajímavý z hlediska tvoření slov je způsob odvozování příjmení osob. Autorka používá téměř výhradně substantivní způsob skloňování některých pádů: u Vránů, u Droškářů. Především v mluvě vypravěče nacházíme množství složených zájmen typu: kdejaký, lecco, která dnes nepatří k produktivním. Zvláště v oblasti pojmenování slangových zaznamenáváme mnoho jednotek tvořených příponou –ák či slov zkratkových, tzv. hapologií (stípko, matika). Od ostatních

děl žánru odlišuje novelu rozmanitost škály použitých

lexikálních prostředků: na jedné straně stojí prostředky s příznakem knižnosti (pohlédla na hodinky* jsme u kořene věci* její cit patří chiméře*), na druhé straně nacházíme prostředky hovorové. I zde vnímáme několik zajímavostí: například z tý šlamastiky (šlamastika, výraz příznakový hovorový, zde dostává obecněčeský příznak, protože autorka využila znaky obecněčeského tvarosloví). Podobně sloveso garantovat nabývá příznaku knižnosti, ale Mourková ho ve spojení to ti garantuju posunula netypicky k typu hovorovému. Z hlediska sociální stratifikace díla musíme zmínit prostředky slangové. Právě tyto výrazy jsou, v rámci prostředků expresivních, v textu novely nejčastější. Ojediněle se objevují další, typicky hovorová pojmenování, například univerbizáty (zimák, dobrák, tělák, příjimačky). Dílo je výjimečné, protože jeho happyend se neskrývá v očekávané „romantické“ prvoplánovosti syžetu, ale v očekávání naplnění životního plánu mladé handicapované studentky. V rovině lexikální nacházíme množství výrazů, které jsou spjaty s handicapem hlavní hrdinky, expresivně vyjadřují způsob její těžkopádné chůze či pomůcky kompenzující její postižení. „Možná nestihla vytříbit beze zbytku každou stylizaci, vybrousit použití hovorových prvků v přímé řeči, dosáhnout kompoziční vyváženosti. Ale to podstatné, hrdinčin zápas o plnohodnotný život, o seberealizaci podle vlastních představ, o dosažení reálně možné nezávislosti, zápas proti samotě a resignaci, zpodobila

*

Mluva vypravěče

56

s přesvědčivostí hodnou její životní i umělecké zkušenosti.“92 Pozorujeme určitý nepoměr v pásmu dialogů postav, z nichž některé obsahují obraty výrazně příznakové, a jiné jsou tvořeny výrazy pouze hovorovými, či stylově neutrálními. „A nezdá se ti, že tady jsme u kořene věci? Sám si odpovídáš na svou otázku! Každý z vás považuje za důležitý něco jinýho... Markéta ti jistě vysvětlila, proč tu nechce zůstat.“93 Čtenář by mohl rovněž litovat, že autorka nestihla „propracovat“ mluvu postav z hlediska příznakovosti slangových výrazů. Jejich nižší koncentrace by mohla sloužit opět jako prostředek charakterizace výjimečných postav, stala by se znakem jejich kultivovanosti a sečtělosti. Současný mladý čtenář najde v textu množství dobově příznakových výrazů, které je zařazují na časové ose do období před více než třiceti lety. Pro fakt, že dílo vznikalo několik desetiletí, svědčí i nižší četnost užití jazykových prostředků obecněčeských (zohledníme-li rozdíl rozsahu textů) než v dílech ostatních. Zatímco tendence současné literatury pro mládež je bohužel opačná, v novele Darina se objevuje například nespisovné bysme méně často při stylizaci mluvenosti než spisovné bychom. V pásmu řeči postav a především v pásmu řeči vypravěče z tohoto důvodu najdeme méně zhrubnělých expresivních výrazů než v ostatních zkoumaných dílech, i když jsou obě pásma výrazově rozmanitá: nalézáme nejen přirovnání, různé druhy metafor, ale také rčení a frazeologizujících se spojení. Pásmo řeči vypravěče, s výjimkou reflexivních pasáží, je vystavěno téměř výhradně ve spisovném jazyce.

DOBOVÁ POJMENOVÁNÍ třídní původ, je stejně kádr, kádrovák, mají spartaka (typ auta), remingtonka (starý psací stroj), na melouchu neumí vydělat, kladnej hrdina podle zásad socialistickýho realismu, v západních filmech, pionýrskej tábor, rodiče bezpartijní

92

VAŘEJKOVÁ, V. Darina! Zpravodaj Ústavu literatury pro mládež Pedagogické fakulty MU v Brně, 1993. roč. 3. č. 4, s. 4 93 MOURKOVÁ, J. Darina. 1. vyd. Praha: Agentura Leprez, 1993, s. 95

57

OBRATY STUDENTSKÉHO SLANGU


nesoucí pozitivní příznak: ohozená, umí zaválet, no samo nesoucí negativní příznak: prasknout (propadnout), nepuknout (nepropadnout), šprt a šplhoun, paďour, oblbovačka (učení), fixlování,* rupla




ostatní slangismy: děcka z naší klasy, magneťák, machr, i dva tácy, mejdan, naše banda, nad matikou, k matuře, o pololetkách, na gympl, stípko, opáčko, z fýzy, hrát basket, aby nebyli příští hodinu tažený

HOVOROVÁ POJMENOVÁNÍ A OBRATY kantor, skončíš pod stolem, abych byla zalezlá někde v koutku, musí to prasknout, jestli se rovnou nesloží, to ti garantuju, nefér

EXPRESIVA


hanlivá expresiva: kapitulant, lempl,

prachy, grázl, zdrhne, děvka,

z každýho průseru, nekňuba ty jim to baštíš, tyátr, kravál, podfuk, káčo pitomá, pitomče, na to prostě kašlala, blbost, dřepí doma, bolestín, padej, sťatá nejsem, rozfofrovat, mindráky, je s nervama v čudu


ostatní expresiva: chytla by pořádnou facku, to ti asi píchlo nejvíc, pár babek, oťukávali, * vypadneme z domu, puberťák

OBECNĚČESKÉ VÝRAZY bráchové, frajerovi, flákač, policajti, na melouchu neumí vydělat

OBRAZNÁ POJMENOVÁNÍ


přirovnání: připadala jsem si jako štvanec, jsem tady jako uvázaná, vypadá jako vypelichanej drozd, šla jako náměsíčná, chovat se jako neandrtálec




rčení: stavět vzdušné zámky, kdekdo ho vezme na hůl, mlácení prázdný slámy, natahovala moldánky, všichni se rozprchli, jako když do vrabců střelí




metafory: jít do boje, léčit si komplexy, bude patřit mezi špičky, bejt krysa, aby mě svět nebolel, veřejné mínění by se stalo terorem, do radostné noviny by padlo zrnko hořkosti

58

SLOVA SOUVISEJÍCÍ S HANDICAPEM HLAVNÍ HRDINKY NEBO JEJÍCH PŘÁTEL táhnout se na chatu s Darinou,, postižená, napadala sice na jednu nohu, malá chromá dcerka, přivlekli ji sem, z tý tvý pojízdný židličky, trvalá invalidita, moc mi záleží na tom, aby moje žena byla normální, zdravá, vehikl (invalidní vozík), mrzák, belhá se jídelnou

59

7.4.3 Prostředky syntaktické Handicap se v textu novely nenásilně a různým způsobem promítá i do roviny syntaktické. Prostředky této roviny spolu s pojmenováními roviny lexikální pomohou čtenáři, aby si

uvědomil, jak byly handicapované osoby společensky

znevýhodněny a jak se jim stávaly mnohdy nedostupnými například vozy hromadné dopravy či schodiště: Vezmi si tramvaje, ve starých jsem se dostala s vozejkem do vlečňáku, i když mi musel někdo pomoct. V nových to už nejde...94 Postižení hlavní postavy, či úzkost traumatizující její rodinu, bývají v promluvách postav redukovány do podoby pouhého ukazovacího zájmena to, které na zmínku o handicapu odkazuje: Ale když já to mám v sobě.....Takovou divnou úzkost, možná i strach (...) Tak na to nemysli. Nerozdírej se tím.95 Podobně jako v ostatních zkoumaných dílech, pokud se syntaktické struktury opakují, protože jsou mnohdy částečně obměněny, graduje jejich expresivní vyznění: „Ale já přece dojdu, kam potřebuju.“ „S naší pomocí, Darino. S cizí pomocí, na to nesmíš zapomínat.“96 Právě tady se objevuje snaha autorky plně využít jazykových

prostředků

synonymních:

„Maminka

se

s mou

chorobou

nikdy

nevyrovnala. Stále se tím trápí. O moc víc než já sama. Až mě někdy rozčiluje, když mi stále připomíná, že nejsem jako ostatní a že bych se taky měla chovat docela jinak...Raději se neukazovat, nic nechtít, nic neočekávat“.97/ Kdyby v ní nebylo té zaryté touhy všechno poznat, ohmatat, probolet?98 Někdy se objevuje sémantická synonymie, i když je větná skladba výpovědi odlišná: Měla bys být co nejmíň nápadná, aby tě lidi spíš přehlídli.99 „Převládají reflexivní pasáže, vážné dialogy žádající od čtenáře ochotu do nich vstupovat. Pravý protipól lehké dívčí četby. I tím je knížka užitečná, jak pro mladé čtenáře, kteří si ji zvolí, tak pro ty, kdo s nimi pracují.“100 Text není nevýrazným jednoduchým dívčím románem, ale příkladem psychologické prózy pro mládež.

94

MOURKOVÁ, J. Darina. 1. vyd. Praha: Agentura Leprez, 1993, s. 129 Tamtéž, s. 45. 96 Tamtéž, s. 25. 97 Tamtéž, s. 29 98 Tamtéž, s. 167. 99 MOURKOVÁ, J. Darina. 1. vyd. Praha: Agentura Leprez, 1993, s. 25. 100 VAŘEJKOVÁ, V. Darina! Zpravodaj Ústavu literatury pro mládež Pedagogické fakulty MU v Brně, 1993. roč. 3. č. 4, s. 5. (Abychom graficky odlišili příklady nalezené v primární literatuře, v rozborech děl neznačíme citace z odborné sekundární literatury kurzívou.) 95

60

Přestože autorka píše novelu Darina v Er-formě, v úvahových pasážích postav nacházíme množství příznakových jazykových prostředků, výjimečně se objevuje také nepřímá řeč postav. Úvahovému charakteru textů napomáhají vedle lexika právě prostředky syntaktické. V rovině syntaktické vystupují do popředí reflexivní pasáže postav. Nacházíme řadu řečnických otázek, na něž postavy ihned hledají odpověď: Je vůbec možné, že se to ještě dnes může líbit mladé ženě s vysokoškolským vzděláním? Ale je.101/ Opravdu nechce nic z toho, čeho dosáhla Markéta? Darina si odpovídá „nikoli“ a samotnou ji trochu překvapuje rychlost a jednoznačnost odpovědi

102

/ Ale co svým

přátelům nabízí Darina? Snažila se být citlivější a vnímavější pro jejich potřeby a svízele.103 Výrazným prvkem syntaktické výstavby jsou také expresivní konstrukce exklamativní: Přinejmenším by neměli žádné soukromí, a co až by přišly děti! Tohle na ní nemůže nikdo žádat! I když s tím Darina teď nepočítá, časem by si na jejich pomoc zvykla.104 Reflexivní pasáže by měly vyvažovat pasáže dialogické, v novele Darina však převažují, úvahové pasáže nejsou tvořeny dlouhými syntaktickými celky, zmíněným střídáním „otázek a odpovědí“ autorka dociluje určité živosti textu. Přesto, že tyto pasáže tvoří dlouhé odstavce textu, uvedené struktury doplňují časté větné ekvivalenty, popřípadě jednoduché věty, které si kladou za cíl posílit expresivní hodnotu výpovědí. Elipsa se ve zkoumaném textu neobjevuje jen jako prostředek naznačující pomlku řeči, ale také například v souvislosti s tělesným postižením postav, jako výpustka: Takových je, a vdají se!105/ Já nevím, Droškářová, jak to s vámi zařídíme, lehké to nebude... Původ máte sice v pořádku, prospěch slušný [...], ale lékařské vysvědčení ...106 Mourková se snaží napodobit živý studentský dialog, používá množství kontaktových prostředků, uvozovacích částic (heleď, holka), „vycpávkových slov“:

101

MOURKOVÁ, J. Darina. 1. vyd. Praha: Agentura Leprez, 1993, s. 118 Tamtéž, s. 114 103 Tamtéž, s.122 104 Tamtéž, s. 21 105 Tamtéž, s. 65. 106 Tamtéž, s. 128 102

61

Byla vlastně při své špatné pohyblivosti docela mrštná107./ Tak sestřičky už se smířily? To to trvalo.108/ To víš, já na původ moc nedám.109 To ti teda nepřeju. I v novele Darina nacházíme změny v aktuálním větném členění, jejichž smyslem je podílení dojmu neformální mluvené komunikace:




v úvahových pasážích hlavní postavy: Tak vidíš, holka, ty prý nejseš tak ošklivá110




v přímé řeči postav: překážkou zaměstnání tělesně postižených je nezájem, ano i odpor podniků ...111/ Nám ale ostudu dělat nebudeš, to teda ne.112/ Pověst má ohromnou, myslím, ten muzikant, jinak vypadá jako vypelichanej drozd.113 / Ty máš Jožku, koukáš vypadnout, jak jen můžeš.114




v polopřímé řeči: No ovšem, myslí si Markéta s nevolí, holka se má zajímat o práci svýho partnera, ale že by se on mohl přizpůsobit jejím zájmům, o tom se nikdy nemluví! 115

107

MOURKOVÁ, J. Darina. 1. vyd. Praha: Agentura Leprez, 1993, s. 11 Tamtéž, s. 17 109 MOURKOVÁ, J. Darina. 1. vyd. Praha: Agentura Leprez, 1993, s.51 110 MOURKOVÁ, J. Darina. 1. vyd. Praha: Agentura Leprez, 1993, s. s. 96 111 Tamtéž, s. 51 112 Tamtéž, s. 51 113 Tamtéž, s. 110 114 Tamtéž, s. 72 115 Tamtéž, s. 76 108

62

ZÁVĚR Přestože zkoumaná díla byla napsána různými autory, zjistila jsem, že (zvláště v rovině syntaktické a lexikální) při stylizaci mluvené komunikace využívají autoři podobných typů konstrukcí (opakování struktur, elips i nadužívání nadbytečně se vyskytujících zájmen, hovorových spojovacích výrazů), změn v aktuálním větném členění a obrazných pojmenování. Přesto je každé ze zkoumaných děl z určitého hlediska výjimečné. Je jasné, že autoři buď ve snaze napodobit běžně mluvenou komunikaci, nebo bezděčně využívali nejčastěji prostředků slohové vrstvy hovorové a že nejvíce příznakových konstrukcí jsem nalezla v přímé řeči postav, případně v pasážích řeči polopřímé, v díle Jmenuji se Martina však expresivní výrazy pronikly i do značně redukovaných autorských komentářů. Často se objevují prvky obecné češtiny: v rovině hláskoslovné, tvaroslovné i lexikální. Jejich četnost překvapuje především v díle Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní, které je zasazeno do moravských Židlochovic. Naopak v díle Darina z pražského prostředí, bychom očekávali vyšší výskyt prostředků obecněčeských. Jejich nižší četnost byla v díle ovlivněna zřejmě dobou vzniku. Zatímco ostatní díla obsahovala v promluvách postav obecnou češtinu nepravidelně, dílo Jmenuji se Martina obsahovalo, zvláště v řeči postav studentů, obecněčeské znaky roviny hláskoslovné a tvaroslovné velmi často, lze říci téměř výhradně. Autorka při stylizaci mluvy postav a vnitřních dialogů hrdinky podlehla „módnímu trendu“ ztotožňovat mluvenou komunikaci s jazykovými prostředky nespisovnými, obecněčeskými. Tématika handicapu se při stylizaci mluvenosti nejčastěji projevuje v rovině lexikální a syntaktické. Výjimkou se stala Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní Ivana Remundy. Kniha se vymyká zobrazením řeči handicapované postavy, kterou, díky prostředkům roviny hláskoslovné, dokázal autor věrně

zachytit a

postihnout tak některé znaky autismu. V rovině lexikální v daném díle se objevuje množství výrazů odrážejících vliv němčiny, tj. spojených se zakotvením díla v době druhé světové války.

63

V díle Jarmily Mourkové Darina se také objevují prvky studentského slangu, který mezi příznakovými prostředky roviny lexikální spolu s výrazy dobově příznakovými dokonce převažuje. V dílech Jmenuji se Martina a Na tom záleží I a II se objevily dokonce chyby v syntaktické výstavbě. Zatímco v dílech Střihavkové šlo o nezamýšlené omyly, v dívčím románu Březinové mělo jít pravděpodobně o odchylky typické pro mluvenou komunikaci. Oba díly knihy Denisy Střihavkové jsou však, vzhledem k jejímu postižení, výjimečným počinem.Ve srovnání s prvním dílem je soubor textů Na tom záleží II vyspělejší a bohatší ve všech zkoumaných rovinách, s výjimkou roviny fonologické, kde se objevují opět fonetické přepisy cizojazyčných pojmenování. Slovní zásoba autorky se rozšířila, je schopna využívat obrazných pojmenování a figur. V rovině syntaktické volí složitější stavbu souvětí, redukuje chyby v užití předložkových vazeb, pokouší se o bezchybný grafický záznam přímé řeči. Interpunkce chybí častěji v díle prvním.

64

SEZNAM LITERATURY PRIMÁRNÍ LITERATURA BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. 2. vydání. Praha: Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01951-2. MOURKOVÁ, J. Darina. 1. vyd. Praha: Agentura Leprez, 1993. ISBN 86313-01-8 REMUNDA, I. Bryčka pro biskupa aneb Pápěrka, já a ti ostatní. 1. vyd. Boskovice: Albert,1996. ISBN 80-85834-40-5. STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží... 1. vydání. Praha: JMP TISK, 1996. 64 s. ISBN 8086313018 STŘIHAVKOVÁ, D. Na tom záleží II. Praha: JMP TISK, 2003. 66 s. ISBN 80-86313-10-7

SEKUNDÁRNÍ LITERATURA BEČKA, J. V. Česká stylistika. 1. vyd. Praha: Academia, 1992. 467 s. ISBN: 80-200-0020-8 BEČKA, J. V. slovník synonym a frazeologismů. 3. vyd. Praha: Vydavatelství Novinář, 1982.464 s. ČECHOVÁ, M. a kol. Současná česká stylistika. Praha: ISV, 2003. 342 s. ISBN 80-86642-00-3. ČECHOVÁ, M. a kol. Čeština – Řeč a jazyk 2. vyd. Praha: ISV, 2000. ISBN 80-85866-57-9. DOLEŽEL, L. Narativni způsoby v české literatuře. 1. vydání. Praha: Český spisovatel, 1993. 144 s. ISBN 80-202-0418-0 49.00 FIKEJSOVÁ E. Lexikální a gramatické prostředky v promluvách postav v prozaickém díle dětské literatury s tematikou handicapu. In Studentská vědecká konference katedry českého jazyka. 1. vyd. Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra českého jazyka, 2008. s. 42-46 ISBN 978-80-210-4590-3. FILIPEC, J. a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2001. 647 s. ISBN 80-200-0493-9.

65

FILIPOVÁ, M. Jazykové prostředky podílející se na stylizaci mluvenosti v řeči postav v dílech Karla Poláčka. Brno: MU. Pedagogická fakulta. Katedra českého jazyka, 2005. 72 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Ivana Kolářová, CSc. HAUSER, P. Nauka o slovní zásobě. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 192 s. ISBN 14-474-80 HUBÁČEK, J. K demokratizaci současné češtiny. In Čeština - bádání a učení. Sborník z mezinárodní vědecké konference uspořádané k 60. výročí založení Pedagogické fakulty MU a k příležitosti životního jubilea prof. PhDr. Přemysla Hausera, CSc. Brno: Masarykova univerzita, 2007. HUGO, J. a kol. Slovník nespisovné češtiny. 2. vydání. Praha: Maxdorf, 2006. 460 s. ISBN 80-7345-098-4. CHALUPNÍKOVÁ, M. Využití jazykových prostředků mluvených projevů ke stylizaci „mluvenosti“ v dílech Michala Viewegha. Brno: MU. Pedagogická fakulta. Katedra českého jazyka, 2003. 95 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Ivana Kolářová, CSc. CHLOUPEK, J. a kol. Stylistika češtiny. 1. vydání. Praha: SPN, 1991. 296 s. ISBN 80-04-23302-3 JANOUŠEK, P. a kol. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. D. 2, M-Ž. Praha: Brána, 1998. 790 s. ISBN 8072430149 KARLÍK, P; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ Z. Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 799 s. ISBN 8071061344 MÜLLEROVÁ, O. Kapitoly o dialogu. 1. vyd. Praha: Pansofia, 1994. 94 s. ISBN: 80-85804-29-8 PAVLIŠOVÁ, M. Jazykové prostředky podílející se na stylizaci mluvenosti v řeči postav v dílech Václava Čtvrtka. Brno: MU. Pedagogická fakulta. Katedra českého jazyka, 2007. 89 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Ivana Kolářová, CSc. SELIKOWITZ, M. Downův syndrom. 1.vyd. Praha: Portál, 2005. 197 s. ISBN 80-7178-973-9 SIEGLOVÁ, N. Třetí holka na vodítku. Ladění, 2003, roč. 8, č. 3. 2003. s. 16-17 STEHLÍK, A. Dítě s mozkovou obrnou v rodině. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1977. 244 s. ISBN 08-033-77

66

ŠUBRTOVÁ, M. Obraz handicapovaného hrdiny v české literatuře pro děti a mládež 90. let. In Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX.století. Olomouc: Votobia, 2004. s. 132-144 ISBN 80-7220-185-9 ŠUBRTOVÁ, M. Výzva k toleranci a pochopení. Ladění, 1999, roč. 4, č. 4. s. 12-13 VAŘEJKOVÁ, V. Darina! Zpravodaj Ústavu literatury pro mládež Pedagogické fakulty MU v Brně, 1993. roč. 3. č. 4. s. 3-5 VAŘEJKOVÁ, V. Příběh narkomanky Alice. Ladění, 2003, roč. 8, č. 1. s. 23. VAŘEJKOVÁ, V. Vstup do nevyužité tematiky. Ladění, 2002, roč. 7, č. 3. s. 31-32. VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a sociální. 2.vyd. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9

ELEKTRONICKÉ ZDROJE Ivona Březinová [online], aktualizováno 8.3.2008 [cit. 20.10.2008]. Dostupné z http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=289&Itemid=35 51 Životopis Ivony Březinové [online], aktualizováno 11/2006 [cit. 20.10.2008]. Dostupné z http://ivonabrezinova.cz/start.htm

67

RÉSUMÉ Předmětem diplomové práce je zkoumání jazykových prostředků v řeči vypravěče a postav v dílech dětské literatury s tematikou handicapu, včetně zkoumání prostředků z hlediska jejich stylistické platnosti a příznakovosti. Cílem je zhodnocení jazykových prostředků z hlediska spisovnosti a nespisovnosti, expresivnosti, pozice na škále hovorovosti a knižnosti. Ve všech dílech byly tématikou postižení ovlivněny jazykové vrstvy lexikální, tvaroslovná i syntaktická a hláskoslovná. Každé dílo má svá specifika, buď jde o nápodobu řeči handicapované postavy, stylizaci mluvené komunikace s prvky hovorovosti, komunikace stylizované ve studentského slangu, obecné češtině, či komunikace s množstvím obrazných pojmenování, nebo výrazů dobově příznakových.

68

SUMMARY The Diploma thesis studies grammatical and lexical means and devices in the language of the narrator and the characters. It includes the study of their function in the text and their postition on the stylistic scale of spoken or written discourse, their linguistic standardness or substandardness and expessive value in the selected works of art. All selected works were affected by the topic disability in all linguistic areas that were srudied. Each work is specific either in terms of the stylised spoken discourse of disabled people or in terms of the usage of spoken discourse elements or the usage of the “Common Czech” interdialext items, or students‘ slang. The selected works were marked also with plenty of figurative means or structures, the usage of which is connected to a certain political period.