MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta

Ústav českého jazyka

Magisterská diplomová práce

2015

Lenka Křeháčková

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura

Lenka Křeháčková PŮVOD NÁZVŮ PSÍCH PLEMEN V ČEŠTINĚ Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Helena Karlíková, CSc. Brno 2015

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne:

……………………………………………

Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Heleně Karlíkové, CSc., za odbornou pomoc, cenné rady a připomínky, které mi velmi pomohly při psaní magisterské práce. Děkuji také za velmi vstřícný přístup, trpělivost a možnost zpracovat neobvyklé téma. Dále bych chtěla poděkovat PhDr. Jarmile Vojtové, PhD., za pomoc s výběrem tématu. Děkuji rovněž všem kynologům, kteří mi poskytli řadu kynologických materiálů. V neposlední řadě děkuji své rodině za velkou oporu nejen při psaní magisterské práce, ale i během celého studia.

Obsah 1 Úvod ........................................................................................................................................ 1 2 Historie psů ............................................................................................................................ 4 3 Různá kritéria dělení plemen psů ........................................................................................ 7 4 Nomenklatura plemen psů podle Mezinárodní kynologické federace ............................. 12 4. 1

I. skupina FCI – plemena ovčácká, pastevecká a honácká .................................. 13

4. 1. 1

Charakteristika skupiny ...................................................................................... 13

4. 1. 2

Výčet plemen I. skupiny FCI ............................................................................. 14

4. 2

II. skupina FCI – pinčové, knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi ............ 14

4. 2. 1


4. 2. 2

Výčet plemen II. skupiny FCI ............................................................................ 15

4. 3

III. skupina FCI – teriéři ........................................................................................ 16

4. 3. 1


4. 3. 2

Výčet plemen III. skupiny FCI........................................................................... 17

4. 4

IV. skupina FCI – jezevčíci ..................................................................................... 17

4. 4. 1


4. 4. 2

Výčet plemen IV. skupiny FCI .......................................................................... 18

4. 5

V. skupina FCI – špicové a tzv. primitivní plemena ............................................. 18

4. 5. 1


4. 5. 2

Výčet plemen V. skupiny FCI ............................................................................ 20

4. 6

VI. skupina FCI – honiči a barváři ........................................................................ 20

4. 6. 1


4. 6. 2

Výčet plemen VI. skupiny FCI .......................................................................... 22

4. 7

VII. skupina FCI – ohaři ......................................................................................... 23

4. 7. 1


4. 7. 2

Výčet plemen VII. skupiny FCI ......................................................................... 24

4. 8

VIII. skupina FCI – slídiči, retrívři a vodní psi .................................................... 24

4. 8. 1


4. 8. 2

Výčet plemen VIII. skupiny FCI ........................................................................ 25

4. 9

IX. skupina FCI – plemena společenská ................................................................ 25

4. 9. 1


4. 9. 2

Výčet plemen IX. skupiny FCI .......................................................................... 28

4. 10 X. skupina FCI – chrti ............................................................................................. 28

4. 10. 1

Charakteristika skupiny .................................................................................. 28

4. 10. 2

Výčet plemen X. skupiny FCI ........................................................................ 29

4. 11 Plemena neuznaná FCI ........................................................................................... 29 5 K původu slov pes, fena a štěně .......................................................................................... 31 5. 1

Pes (Canis lupus) ...................................................................................................... 32

5. 1. 1

Stav od staré češtiny po češtinu 19. století ......................................................... 32

5. 1. 2

Novočeský stav .................................................................................................. 32

5. 1. 3

K původu slova pes ............................................................................................ 33

5. 2

Fena ........................................................................................................................... 35

5. 2. 1


5. 2. 2

Novočeský stav .................................................................................................. 35

5. 2. 3

K původu názvu fena.......................................................................................... 36

5. 3

Štěně .......................................................................................................................... 37

5. 3. 1


5. 3. 2

Novočeský stav .................................................................................................. 37

5. 3. 3

K původu slova štěně ......................................................................................... 38

6 Etymologie vybraných názvů psích plemen ...................................................................... 39 6. 1

Kolie .......................................................................................................................... 39

6. 1. 1

Výčet plemen kolií ............................................................................................. 39

6. 1. 2

Stručná charakteristika plemene obecně ............................................................ 40

6. 1. 3


6. 1. 4

Stav v nové češtině ............................................................................................. 40

6. 1. 5

K původu názvu kolie ........................................................................................ 41

6. 1. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemen kolie ..................................................... 42

6. 1. 7

Slangové názvy .................................................................................................. 43

6. 1. 8

Obrazová příloha představitelů kolií .................................................................. 44

6. 2

Ovčák ........................................................................................................................ 44

6. 2. 1

Výčet plemen ovčáků ......................................................................................... 44

6. 2. 2


6. 2. 3


6. 2. 4


6. 2. 5

K původu názvu ovčák ....................................................................................... 47

6. 2. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemen ovčáků ................................................ 48

6. 2. 7

Slangové názvy .................................................................................................. 48

6. 2. 8 6. 3

Obrazová příloha představitelů ovčáků .............................................................. 50

Doga .......................................................................................................................... 51

6. 3. 1

Výčet plemen dog............................................................................................... 51

6. 3. 2


6. 3. 3


6. 3. 4


6. 3. 5

K původu názvu doga ......................................................................................... 53

6. 3. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemen dog ....................................................... 53

6. 3. 7

Slangové názvy .................................................................................................. 55

6. 3. 8

Obrazová příloha představitelů dog ................................................................... 55

6. 4

Pinč ............................................................................................................................ 56

6. 4. 1

Výčet plemen pinčů ............................................................................................ 56

6. 4. 2


6. 4. 3

Stav od staré češtiny po češtinu 19. století ....................................................... 56

6. 4. 4


6. 4. 5

K původu názvu pinč.......................................................................................... 58

6. 4. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemen pinčů .................................................... 58

6. 4. 7

Slangové názvy .................................................................................................. 59

6. 4. 8

Obrazová příloha představitelů pinčů................................................................. 59

6. 5

Teriér ........................................................................................................................ 60

6. 5. 1

Výčet plemen teriérů .......................................................................................... 60

6. 5. 2


6. 5. 3


6. 5. 4


6. 5. 5

K původu názvu teriér ........................................................................................ 62

6. 5. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemen teriérů................................................... 63

6. 5. 7

Slangové názvy .................................................................................................. 65

6. 5. 8

Obrazová příloha představitelů teriérů ............................................................... 65

6. 6

Jezevčík ..................................................................................................................... 66

6. 6. 1

Výčet plemen jezevčíků ..................................................................................... 66

6. 6. 2


6. 6. 3


6. 6. 4


6. 6. 5

K původu názvu jezevčík ................................................................................... 68

6. 6. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemene jezevčíka ............................................ 68

6. 6. 7

Slangové názvy .................................................................................................. 68

6. 6. 8

Obrazová příloha představitelů jezevčíků .......................................................... 69

6. 7

Špic ............................................................................................................................ 69

6. 7. 1

Výčet plemen špiců ............................................................................................ 69

6. 7. 2


6. 7. 3


6. 7. 4


6. 7. 5

K původu názvu špic .......................................................................................... 71

6. 7. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemen špiců .................................................... 71

6. 7. 7

Slangové názvy .................................................................................................. 72

6. 7. 8

Obrazová příloha představitelů špiců ................................................................. 72

6. 8

Honič ......................................................................................................................... 73

6. 8. 1

Výčet plemen honičů .......................................................................................... 73

6. 8. 2


6. 8. 3


6. 8. 4


6. 8. 5

K původu názvu honič........................................................................................ 75

6. 8. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemen honičů .................................................. 75

6. 8. 7

Slangové názvy .................................................................................................. 76

6. 8. 8

Obrazová příloha představitelů honičů............................................................... 77

6. 9

Pudl ........................................................................................................................... 78

6. 9. 1

Výčet plemen pudlů ........................................................................................... 78

6. 9. 2


6. 9. 3


6. 9. 4


6. 9. 5

K původu názvu pudl ......................................................................................... 79

6. 9. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemen pudlů .................................................... 80

6. 9. 8

Obrazová příloha představitelů pudlů ................................................................ 80

6. 10 Chrt ........................................................................................................................... 81 6. 10. 1

Výčet plemen chrtů ......................................................................................... 81

6. 10. 2

Stručná charakteristika plemene obecně......................................................... 81

6. 10. 3

Stav od staré češtiny po češtinu 19. století ..................................................... 82

6. 10. 4

Stav v nové češtině ......................................................................................... 82

6. 10. 5

K původu názvu chrt....................................................................................... 83

6. 10. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemen chrtů ................................................. 84

6. 10. 7

Slangové názvy ............................................................................................... 84

6. 10. 8

Obrazová příloha představitelů chrtů.............................................................. 85

7 Závěr ..................................................................................................................................... 86 8 Seznam literatury ................................................................................................................ 92 9 Seznam obrázků .................................................................................................................. 96 10 Seznam zkratek ............................................................................................................... 102 11 Anotace ............................................................................................................................. 105 12 Annotation ........................................................................................................................ 106

1 Úvod Tématem předkládané magisterské diplomové práce je původ názvů psích plemen v češtině. Při výběru tématu mi byl inspirací můj mnohaletý koníček – kynologie –, kterému se aktivně věnuji. Zajímám se jak o výcvik psů (především o výcvik poslušnosti, záchranářský výcvik a tzv. agility výcvik), tak také o výstavy psů a v neposlední řadě i o chovatelskou činnost a odchov štěňat. Inspirací k tomuto tématu mi však rovněž bylo psaní bakalářské práce, v níž jsem se zaměřila na kynologický slang v současné češtině. Právě při psaní této práce jsem si uvědomila, že se jedná o oblast dosud jazykovědně minimálně probádanou, což ještě více podnítilo můj zájem. Již při

sestavování

slovníku kynologického slangu

vyšlo

při věcněvýznamovém rozřazení najevo, že velkou tematickou část slangových názvů z oblasti kynologie tvoří názvy psích plemen. I to bylo pro mne impulsem k většímu probádání této oblasti, a proto jsem se při výběru tématu magisterské práce rozhodla zaměřit na původ názvů psích plemen v češtině. Cílem této práce je tedy shromáždění názvů plemen psů do skupin podle nové nomenklatury Mezinárodní kynologické organizace a jejich následné rozebrání z hlediska etymologického. Součástí práce je také pokus o rozřazení vybraných názvů psích plemen do skupin sestavených na základě motivace pojmenování. Vzhledem k tomu, že v této práci není prostor pro rozebrání každého plemene zvlášť, rozhodla jsem se rozebrat z každé skupiny psů ta plemena, která mají v České republice větší zastoupení. Nutno podotknout, že se jedná o obecné názvy plemen, pod něž spadá řada dalších plemen, jakýchsi podtypů. V práci je upozorněno jak na skupinu plemen obecně, tak i na jednotlivá plemena do ní spadající. Pro zjištění zastoupení jednotlivých plemen proběhl internetový průzkum, při kterém bylo nahlédnuto na stránky řady kynologických organizací (zejména oficiálních klubů jednotlivých plemen), za účelem zjištění početnosti daného plemene v naší republice k roku 2015. Zastoupení se tedy vztahuje pouze na plemena čistokrevná mající průkaz původu. Pozornost tak je věnována sice plemenům, jejichž názvy jsou většinou přejaty z jiných jazyků (především z angličtiny a němčiny), ale v ČR mají tato plemena velké zastoupení a mezi kynology se těší velké oblíbenosti. Za tímto účelem bude v této práci věnována větší pozornost z celkového (nikoli však konečného) počtu 362 plemen desíti plemenům (či lépe skupinám 1

plemen psů). Plemena jsou volena z desíti základních skupin uznaných Mezinárodní kynologickou federací, která dohlíží na jednotlivé standardy plemen, a skupinou plemen psů touto organizací prozatím neuznanou. První část magisterské práce je zaměřena na nastínění původu psů a historie psích plemen vůbec, další oddíl je věnován různým kritériím rozdělení plemen psů a zejména nové nomenklatuře skupin plemen psů podle Mezinárodní kynologické federace, jejíž jednotlivé skupiny jsou stručně charakterizovány, za charakteristikou následuje výčet jednotlivých plemen psů spadajících do dané skupiny. Druhá část diplomové práce je již věnována jednotlivým plemenům. Plemena jsou seřazena dle jednotlivých skupin Mezinárodní kynologické federace, přičemž u každé skupiny, ze které bylo pro jazykovou analýzu vybráno více plemen, jsou plemena seřazena v abecedním pořadí. Každé plemeno je uvedeno ve spisovné české podobně. Následuje výčet jednotlivých typů plemene a stručná charakteristika skupiny obecně. Pro zjištění stavu názvů staročeských se v této práci vychází zejména z vokabuláře webového, dále z Jungmannova Slovníku česko-německého a Kottova Česko-německého slovníku zvláště grammaticko-frazeologického. Dále jsou názvy porovnány s Kynologickým výkladovým slovníkem (dále jen KVS) a novodobými jazykovědnými slovníky, jako je Příruční slovník jazyka českého (dále PSJČ), Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ) a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (dále jen SSČ). Následuje pokus o nastínění původu názvu daného plemene, přičemž informace jsou hojně čerpány z oficiálních stránek Mezinárodní kynologické federace1 a dále z českého portálu Českomoravské kynologické unie2, a to konkrétně z historické části zavedených standardů plemen. Tyto názvy jsou následně srovnány s jednotlivými etymologickými slovníky – se slovníkem etymologů Josefa Holuba a Františka Kopečného (Etymologický slovník jazyka českého), Františka Kopečného a Stanislava Lyera (Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím), dále se slovníkem Václava Machka (Etymologický slovník jazyka českého) a Jiřího Rejzka (Český etymologický slovník). Využito je také konfrontace názvů psích plemen s online etymologickým slovníkem – Online Etymology Dictionary3 a knihou The Oxford

Viz také http://www.fci.be. Viz také http://www.cmku.cz. 3 Viz http://www.etymonline.com. 1 2

2

dictionary of English etymology. Jelikož považuji za relevantní také zamyšlení nad motivačním rozřazením názvů plemen psů, je této problematice věnována pozornost. Zjištění motivace však nebylo cílem předkládané práce, proto se jedná pouze o snahu nastínit motivaci pojmenování plemen psů, ze které je v závěru práce sestavena nomenklatura. K jednotlivým plemenům jsou přiřazeny také jejich slangové varianty (případně i přechýlená jména či deminutiva), které byly čerpány z bakalářské práce Kynologický slang v současné češtině. Vzhledem k tomu, že je práce zaměřena na velký počet plemen psů, přičemž některá plemena jsou v obecném povědomí, ale jiná jsou známa méně, je práce pro větší přehlednost doplněna obrázky jednotlivých plemen psů, které jsou vloženy za každou kapitolou jednotlivé skupiny plemen psů. V závěru práce je na názvy plemen psů nahlíženo z několika hledisek. V prvé řadě jsou shrnuty výsledky stavu vycházejícího z konfrontace jednotlivých názvů psích plemen se slovníky od staré češtiny po češtinu 19. století, dále se slovníky novočeskými a také se slovníky etymologickými. V této části práce je stručně shrnuto, do jaké míry se u vybraných názvů psích plemen podařilo odhalit jejich původ. V neposlední řadě je v závěru část práce věnována také motivačnímu rozřazení jednotlivých plemen psů, na jehož základě je navržena nová nomenklatura názvů plemen psů. Některé výsledky jsou pro ilustrativnost znázorněny graficky.

3

2 Historie psů Pes domácí (Canis familiaris) je řazen společně s vlkem, kojotem, šakalem a dalšími druhy do čeledi psovitých. Za přímého předka psa je považován vlk (Canis lupus), nejvíce proměnlivý druh jak v sociálním životě, tak také ve velikosti a barvě srsti. Také se jedná o druh, který se dá nejlépe ochočit, může se křížit s dalšími plemeny a zůstává i v zajetí plodným. Předpokládá se, že se pes domácí nevyvinul z vlka záměrným, selektivním chovem, naopak změny ve fyziologii a chování vlka jsou přisuzovány přírodnímu vývoji. S největší pravděpodobností si tehdejší lidé brali štěňata vlků, starali se o ně a postupně z nich vyšlechtili lovce zvěře a strážce obydlí (srov. Fogle 2006: 22–23). Prvotní účel psů byl tedy zřejmě právě lov, poté byl „z původně loveckého zvířete vychován pes hlídací, kterému byla svěřována ostraha sídlišť a stád, […] psi se s oblibou používali jako velmi účinná a útočná zbraň“ (Koller 1979: 7). Jak upozorňuje veterinář Jan Koller v Kynologické příručce, je potřeba mít na paměti, že domestikace probíhala na četných a na sobě nezávislých místech, a to v průběhu několika tisíciletí. Proto některá plemena psů od sebe dělí celá tisíciletí (srov. Koller 1979: 6). Jako důkaz existence psů jakožto pomocníků člověka v dávných dobách mohou sloužit malby na stěnách hrobek v Thébách. Na nich jsou zobrazeni psi štvoucí gazely, tedy předkové dnešních chrtů, a dále psi hlídající stáda a obydlí, k nimž bychom dnes přiřadili ovčácká plemena (srov. Hanzák a kol. 1965: 233). Jednou z prvních příruček o psech je kniha Lov se psy, autorem je aténský vojevůdce a spisovatel Xenofón. Je tedy zřejmé, že lovecká plemena a počátky výcviku psů jsou velmi starého data. K nejstarším skupinám psů se řadí kromě loveckých plemen plemena hlídací, pastevecká, válečná, ale rovněž psi tzv. ozdobní – jako např. maltézský psík nebo pekingský palácový psík, tito psi byli chováni jako ozdoba majetných (srov. Hanzák a kol. 1965: 235).

Předkové psa Na základě archeologických nálezů prehistorických lidských sídlišť bývají první chovatelé psů zařazováni do střední doby kamenné. Odhadované stáří koster psů je okolo 10 000–12 000 let. První pravěký pes byl pojmenován podle majitele statku, ve kterém byly zbytky kostí psa nalezeny, a to Canis poutiatini (srov. Hanzák a kol. 1965: 238–239). 4

Kolektiv autorů v čele s Janem Hanzákem ve své publikaci věnované domácím zvířatům nastiňuje historii psího rodu a vyčleňuje několik psích předků. V prvé řadě se jedná o psa bažinného (Canis familiaris palustris), neolitického psa, od něhož je odvozena pestrá skupina plemen. Bažinný pes se pravděpodobně vyvinul ochočením šakala v severoafrických krajích, podle novějšího názoru z malých ras vlků z jihovýchodní Asie. Do Evropy se měl tento pes dostat až jako ochočený pes společně s mořeplavci a kočovnými lovci. Pes bažinný dal vzniknout obrovské rodině špiců, pinčů a teriérů (srov. Hanzák a kol. 1965: 239). Lze tedy vyvodit, že se jednalo o plemena malého až zakrslého vzrůstu. Za dalšího předka je považován pes Inostrancevův (Canis inostranzewi), pojmenovaný podle ruského geologa. Nalezištěm tohoto předka bylo Ladožské jezero. Jelikož měla kostra tohoto psa mohutně vyvinutou lebku, předpokládá se, že jeho předkem byl vlk severoevropský či asijský. Z tohoto druhu se následně vyvinuli psi severští, dogy a pastýřští psi (srov. Hanzák a kol. 1965: 239). Středně velký Canis familiaris matris optimae byl nalezen ve vykopávkách v okolí Olomouce. Připomínal dnešního německého ovčáka. Jeho původ je však s největší pravděpodobností mnohem starší a do České republiky se dostal až jako částečně vyšlechtěný. Potomky tohoto psa jsou plemena ovčácká – německý, skotský, belgický, holandský, francouzský či anglický ovčák (srov. Hanzák a kol. 1965: 240). V prehistorických hliništích doby bronzové byl v Čechách a Rakousku objeven pes popelištní (Canis familiaris intermedius). Středně velký pes byl nalezen českým zoologem Voldřichem. Pes popelištní se pokládá za prapředka loveckých psů včetně ohařů, španělů, křepeláků a pudlíků (srov. Hanzák a kol. 1965: 240). Skupině dnešních chrtů byl pravděpodobně předkem Canis familiaris leineri. Tato skupina je však nejvíce diskutabilní a kromě prapůvodu severoafrického se předpokládá rovněž větev evropská (viz Hanzák a kol. 1965: 241). K výzkumu o původu psů výrazně přispěl i švédský přírodovědec Carl Linné. Jeho dílo Systema naturae je považováno za základ systému a nomenklatury psa domácího. Samozřejmě byl jeho systém brzy rozšířen o další druhy, které Linné ve své době neznal. Kromě toho také ve svém díle Carl Linné psa stručně charakterizoval, nastínil tak základní rysy psů a jejich typické chování (srov. Kholová 1987: 59–60).

5

S podrobnějším popisem psího původu přišel až Georg Louis Leclerc Buffon, který byl stoupencem vývojové teorie. Nepřijímal vlka jako předka psů, naopak hledal psí prarasu, jelikož byl přesvědčen o jediném společném předkovi psího druhu. Mezi další přírodovědce, kteří se zabývali zkoumáním psa, můžeme zařadit např. Johanna Antona Güldenstädta, jenž zkoumal zejména šakaly. Proto zvažuje, zda by nemohl být za předka psa považován právě šakal. Dalším přírodovědcem byl Peter Simon Pallas (ze kterého mimo jiné vycházel i Charles Darwin), ten dokonce zmiňuje myšlenku křížení vlka, šakala, lišky a hyeny, díky tomu se snažil vysvětlit velkou rozmanitost plemen (srov. Kholová 1987: 61–62). Je tedy patrné, že práce těchto přírodovědců berou v potaz jak předpoklad monofyletického původu psa, tedy z jednoho druhu, tak také původ polyfyletický, z více druhů. Dodnes není zcela úplně rozhodnuto, kterému původu dát přednost (srov. Kholová 1987: 63). Helena Kholová uvádí, že „vznik domácího psa je nepochybně pouze a výhradně záležitostí příslušníků rodu Canis, a to vlka, šakala obecného a eventuálně kojota“ (Kholová 1987: 73). Dalším křížením, čítajícím mnoho let, by se poté dospělo k rozmanitým druhům, jak je známe dnes. Podle nástinu historie psů můžeme konstatovat, že prvotní účel psů byl s největší pravděpodobností lov kořisti, následně také ochrana obydlí a poté začal pes plnit funkci společníka člověka. Původ plemen je dodnes velmi diskutabilní, stejně jako jejich zařazení do jednotlivých skupin v průběhu vývoje, nicméně za první systematickou nomenklaturu můžeme považovat nomenklaturu, kterou nastínil ve svém rozsáhlém díle Carl Linné. V dnešní době se řídíme podle nomenklatury pod záštitou Mezinárodní kynologické federace, na jejímž základě je možné určit 343 oficiálně uznaných plemen psů a dalších 19 plemen federací prozatím neuznaných.

6

3 Různá kritéria dělení plemen psů Na dělení plemen psů je možno nahlížet z několika hledisek. Jak uvádí Českomoravská kynologická unie4, již ve starších dobách nalezneme tendenci členit jednotlivé druhy plemen psů podle určitých kritérií do jistých skupin. Za dob dřívějších se plemena členila s největší pravděpodobností podle účelu použití, přičemž počátky dělení v naší zemi jsou zřejmě spojeny s plemeny loveckými, která choval za loveckým účelem již Karel IV. Za první systematickou nomenklaturu plemen psů je považována zoologicky systematická nomenklatura, kterou nastínil ve svém díle Systema naturae švédský přírodovědec Carl Linné. Ve svém díle mimo jiné poprvé použil pojem druh jako základ přirozené soustavy organismů, rovněž všechny organismy označil dvojslovnými názvy – rodovým a druhovým jménem (srov. Císařovský 2008: 18–19). Linné rozřazuje psy na 34 kategorií (druhů): Canis familiaris neboli pes domácí (věrný), Canis domesticus neboli ovčácký pes, Canis pomeranus neboli pomeranian (špic), Canis sibericus neboli sibiřský pes, Canis islandicus neboli islandský pes, Canis aquaticus major neboli velký vodní pes, Canis pilosus neboli chlupatý maltézský psík, Canis leoninus neboli lví pes (lvíček), Canis variegatus neboli malý dánský pes, Canis aquatilis neboli barbet, Canis fricator neboli mops, Canis molossus neboli bulldog, Canis anglicus (bellicosus) neboli mastiff, Canis sagax neboli německý honič, Canis gallicus neboli keltský honič, Canis scoticus neboli bloodhound, Canis aquaticus minor neboli malý vodní pes, Canis extratius/Canis hyspanicus neboli španěl, Canis hibernicus neboli irský pes,

4

Viz http://www.cmku.cz/index2.php?stranka=historie.

7

Canis turcicus neboli turecký pes, Canis graius neboli skotský honič, Canis graius hirsutus neboli skotský hrubosrstý honič, Canis hybridus neboli kříženec též zvaný Roquet, Canis orientalis neboli perský chrt, Canis egyptius neboli bezsrstý chrt, Canis laniaris neboli lurcher, Canis italicus neboli italský chrt, Canis vertigus neboli turnspit (psík pohánějící kolo), Canis americanus neboli Ala, Canis antrarcticus neboli New Holland pes, Canis fuillus neboli kanečník, Canis avicularis neboli ohař (pointer), Canis cursorius neboli chrt (greyhound), Canis parvus melitans neboli maltézský psík. V této nomenklatuře je možno vypozorovat jakousi tendenci v rozdělování plemen, která se uplatnila i v nomenklatuře dnešní. Můžeme si povšimnout, že se zde formovala skupina plemen podle podobnosti, a již v této době jsou patrné základní skupiny plemen psů, jež přetrvaly až do současnosti – např. skupina (v případě Systema naturae spíše druh) ovčáků, honičů, chrtů apod. Stejně tak i konkrétní plemena jako mops, špic, lvíček či maltézský psík. Císařovský ve své rozsáhlé, téměř tisíc stran čítající publikaci věnované psům uvádí, že tradiční dělení psů, tak, jak je známe dnes, bylo vytvořeno v 19. století, a to na základě Studer-Hilzeheimarova systému (srov. Císařovský 2008: 19). Tento systém rozděluje psy do sedmi základních skupin: 1. Špicovití, pinčové a teriéři, 2. severští, saňoví psi a novofundlandský pes, 3. psi „silní, tlustohlaví ze středního Švédska, s krátkou tlamou“, 4. pastýřští psi, 5. psi lovečtí, 6. psi ovčáčtí, 7. chrti.

8

Takovéto dělení se již ve větší míře podobá novodobé nomenklatuře členění plemen psů, o které bude řeč v následujících kapitolách. Pokud se na dělení psů podíváme obecněji, v současné době můžeme považovat za nejjednodušší rozdělení psů do tří skupin, a to na psy s průkazem původu, psy bez průkazu původu a dále na nečistokrevné psy – křížence. V prvních dvou případech se jedná o vyšlechtěná plemena psů, přičemž psi s průkazem původu (dále jen PP) jsou potomci řádně odchovaných jedinců, kdežto psi bez PP jsou odchovanci, jejichž chov nebyl ohlídán řádně a se všemi náležitostmi. Často jsou to psi, jejichž rodiče byli z chovu vyloučeni kvůli nějaké zdravotní či exteriérové vadě. V obou případech však jde o představitele konkrétních plemen psů, přestože u psů bez PP mohou být o původu pochybnosti, kdežto u kříženců dochází k míšení různých plemen. Dalším možným dělením, které je nastíněno například v knize Pes, věrný přítel, je rozdělení plemen podle velikosti na čtyři základní skupiny: na malá plemena psů, střední plemena, velká plemena a obří plemena psů (srov. Fogle 2006: 58–127). Takové dělení je velmi obecné, nicméně rozřazení dle velikostí plemen má také své důvody, a to především ve výcviku a sportovní kynologii5. Velmi populárním dělením je také rozdělení plemen podle výcvikového kritéria, k nimž jsou zařazena typická plemena, která vynikají v jednotlivých druzích výcviku. Můžeme tak rozlišit např. plemena služební, vodící, záchranářská apod. Toto rozdělení, stejně jako řada dalších, je však neúplné, jelikož není výjimkou, že plemena řazená do určité výcvikové kategorie zvládají skládat zkoušky i z výcviku jiného. Z tohoto důvodu je považováno toto dělení za nedostatečné a spíše obecně orientační. Řada kynologů dělí psy do tří základních skupin: psi pracovní – se kterými se psovodi věnují určitému typu výcviku; dále psi výstavní – s nimiž se majitelé účastní výstavního klání; a v neposlední řadě psi domácí (hlídací) – ti slouží jako ochránci domu či zahrady a jako rodinní společníci. V tomto případě, podobně jako u výcvikového kritéria, lze mluvit spíše o orientačním dělení, opět platí, že daný pes může splňovat podmínky pro všechny tři skupiny. V příručce Světem zvířat se uvádí jako základní skupiny psích plemen psi lovečtí,

Dělení se využívá zejména ve výcviku agility, ve kterém jsou psi řazeni do tří kategorií, a to: small (malá plemena), medium (střední plemena) a large (velká plemena). Podle těchto skupin jim je nastavována výška jednotlivých překážek. 5

9

služební, pastevečtí a luxusní, je tu přitom upozorněno na to, že hranice mezi těmito skupinami nejsou striktně vymezeny (srov. Hanzák a kol. 1965: 241). Takovéto rozdělení má však již poměrně blízko k současné nomenklatuře plemen psů, která je založena právě na rozdělení plemen podle podobnosti psů a podle účelu jejich vyšlechtění. Problematika rozdělení plemen psů je také nastíněna v Atlasu plemen psů slovenských autorů Diany Najmanové a Zdeňka Humpála. Autoři této publikace přišli na zajímavé poznatky z oblasti dělení psů, a to, že prozatím neexistuje nějaké pevné rozřazení plemen psů, což je zapříčiněno tím, že většina plemen je rozšířená pouze v krajinách svého vzniku a v jejich okolí, zatímco pouze zhruba čtvrtina plemen se vyskytuje na celém světě (srov. Najmanová, Humpál 1990: 38). Dále autoři uvádějí, že „systematika plemien psov sa zakladá jednak na príbuznosti jednotlivých plemien a jednak na ich zameraní pre rozličné spôsoby používania, prípadne určenia“ (Najmanová, Humpál 1990: 39). V Průvodci plemen psů je zmíněno rozdělení na pět základních skupin, které se již z velké části shodují s doposud nejspolehlivějším rozdělením podle Mezinárodní kynologické federace FCI6 (v originálu Fédération Cynologique Internationale). Jmenovány jsou skupiny ovčáckých, honáckých a pasteveckých psů; hlídačů domů a dvorů; špiců a primitivních plemen; společenských plemen; loveckých psů, chrtů a teriérů (srov. Krämerová 1996: 14–21). Velmi známá kynologická příručka Encyklopedie psů uvádí i rozdělení plemen podle FCI, avšak pouze jako jakýsi výčet skupin, přičemž dále plemena podrobněji rozděluje na skupinu loveckých psů, skupinu honičů, skupinu pasteveckých psů, skupinu teriérů, skupinu trpasličích plemen, skupinu užitkových plemen, skupinu pracovních psů, skupinu dalších plemen a na exotická plemena psů (srov. Cunliffeová 2004: 188–369). Nejspolehlivějším rozdělením plemen psů je v současné době dělení podle Mezinárodní kynologické federace FCI, a to do desíti základních skupin podle podobnosti psů a podle jejich využití. „Tato organizace byla založena roku 1911, sídlí v belgickém městě Thuin, v současné době zahrnuje 90 členských zemí a pod svou záštitou má 343 plemen, nad jejichž standardy FCI dohlíží. Mimo jiné se u Mezinárodní kynologické federace žádá o schválení mezinárodního názvu chovatelské stanice“ (Křeháčková 2013: 7). Organizace vydává standardy pro jednotlivá

FCI – Fédération Cynologique Internationale (česky Mezinárodní kynologická federace). Více na http://www.fci.be. 6

10

plemena psů a tyto standardy jsou závazné pro všechny členské státy FCI (srov. Najmanová, Humpál 1990: 41). FCI rozděluje plemena do těchto skupin: 1. plemena ovčácká, pastevecká a honácká, 2. pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi, 3. teriéři, 4. jezevčíci, 5. špicové a tzv. primitivní plemena, 6. honiči a barváři, 7. ohaři, 8. slídiči, retrívři a vodní psi, 9. plemena společenská, 10. chrti. Pod každou skupinu spadá řada plemen, mimo to však existují i plemena dosud Mezinárodní kynologickou federací neuznaná. Těchto plemen je v současné době 19 a je jim v této práci věnována samostatná podkapitola, jelikož i v této skupině nalezneme plemena, jejichž názvy by mohly být zajímavým jazykovým materiálem pro další práci.

11

4 Nomenklatura plemen psů podle Mezinárodní kynologické federace Mezinárodní kynologická federace, v originálním znění Fédération Cynologique Internationale, zkráceně FCI7, byla vytvořena 22. května 1911 za účelem ochrany kynologie a chovu čistokrevných psů. Mezi zakládající členy této organizace patřilo Německo, Rakousko, Belgie (zde má Mezinárodní kynologická organizace sídlo), Francie a Nizozemsko. Během první světové války byla tato federace zrušena a její chod byl znovuobnoven po roce 1921. V současné době má Mezinárodní kynologická federace pod sebou 90 členských zemí. FCI pod svou záštitou sdružuje pět světových oblastí, a to Evropu (51 evropských zemí má členství v FCI), Ameriku a Karibik (20 členských zemí), Asii a Tichomoří (16 členských zemí), Střední východ (jeden členský stát) a Afriku (dva členské státy). Organizace má na starost (k roku 2015) 343 plemen, na jejichž standardy dohlíží, tato plemena jsou rozdělena do desíti základních skupin, které jsou rozebrány níže.

Obr. 1 – Členské země a smluvní partneři FCI8.

Více informací k nalezení na oficiálních webových stránkách http://www.fci.be. Na mapě je znázorněno rozložení jednotlivých členských států a smluvních partnerů s Mezinárodní kynologickou federací zaktualizované pro rok 2015. Největší zastoupení mají řádní členové s plným členstvím – 69 zemí (růžové znázornění na mapě), dále je na mapě znázorněno 14 asociovaných zemí (žluté znázornění) a 7 smluvních partnerů (šedé znázornění). 7 8

12

4. 1

I. skupina FCI – plemena ovčácká, pastevecká a honácká První skupinu podle rozdělení Mezinárodní kynologické federace zastupují plemena

ovčácká, pastevecká a honácká. FCI tuto skupinu dělí na dvě podskupiny, a to na ovčácká a pastevecká plemena a dále na honácké psy. Jedná se o rozsáhlou skupinu, do které spadá 50 psích plemen.

4. 1. 1 Charakteristika skupiny Mezi ovčácká a pastevecká plemena řadíme ta plemena, která byla původně vyšlechtěna za účelem ohlídání stád ovcí a dobytka. Právě kvůli často nepříznivým podmínkám v horských oblastech byla tato plemena od počátku chráněna hustou, chundelatou srstí. Je to skupina poměrně různorodých plemen, protože bylo při šlechtění potřeba plemena přizpůsobit rozmanitým druhům prostředí, v nichž byla chována. Psi chránili stáda před divokými vlky, ale také před zloději, proto byla důležitá rovněž jejich výkonnost. Prvotní účel vyšlechtění těchto plemen byl zejména v ohlídání stáda, což se projevuje v povaze těchto plemen dodnes – jsou to psi k cizím lidem nedůvěřiví, se silným hlídacím pudem a velkým temperamentem (srov. Krämerová 1996: 14). KVS uvádí, že jsou tato plemena vycvičena k práci se stádem dobytka, ovcí či koz, jedná se o psy vysoce ovladatelné, kteří dovedou usměrňovat stádo, vyhledávat zatoulané jedince stáda, svedou stádo vyhánět na pastvu, pást i nahánět do stájí (srov. Horová a kol. 2012: 188). Z rozsáhlé skupiny ovčáckých a pasteveckých plemen jsou některá plemena řazena k nejvyhledávanějším a nejoblíbenějším plemenům na světě (srov. Cunliffeová 2004: 222). Do podskupiny honáckých psů patří jedinci obranyschopní, robustní, pro něž je charakteristická síla a schopnost prosadit se. Jejich původ sahá do dob, kdy obchodníci přiváděli na trh svůj dobytek. Často měli jako pomocníky psy, kteří hnali dobytek kupředu a zároveň jej chránili před zloději (srov. Krämerová 1996: 14–15). Ovčácká, honácká a pastevecká plemena zastupují psi s vrozenou ochotou pracovat, jsou tedy poměrně lehce ovladatelní. Typický je pro ně také úzký vztah se svým pánem, se kterým potřebují neustálý kontakt (srov. Krämerová 1996: 15).

13

4. 1. 2 Výčet plemen I. skupiny FCI Ardenský bouvier, australská kelpie, australský honácký pes, australský honácký pes s krátkým ocasem, australský ovčák, bearded kolie, beauceron, belgický ovčák groenendael, belgický ovčák laekenois, belgický ovčák malinois, belgický ovčák tervueren, bergamský ovčák, bílý švýcarský ovčák, bobtail, border kolie, briard, cao de serra de aires, chien fila de saint miguel, chorvatský ovčák, československý vlčák, flanderský bouvier, holandský ovčácký pudl, holandský ovčák dlouhosrstý, holandský ovčák hrubosrstý, holandský ovčák krátkosrstý, jihoruský ovčák, katalánský ovčák, kolie dlouhosrstá, kolie krátkosrstá, komondor, kuvasz, malorský ovčák, maremmansko-abruzský pastevecký pes, mudi, německý ovčák, pikardský ovčák, podhalaňský ovčák, polský ovčák nížinný, puli, pumi, pyrenejský ovčák s dlouhou srstí v obličeji, pyrenejský ovčák s krátkou srstí v obličeji, rumunský karpatský ovčák, rumunský mioritský ovčák, saarloosův vlčák, sheltie, slovenský čuvač, šiperka, welsh corgi cardigan, welsh corgi pembroke.

4. 2

II. skupina FCI – pinčové, knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi Do druhé skupiny Mezinárodní kynologické organizace spadají pinčové, knírači,

plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi. I druhá skupina FCI patří mezi ty rozsáhlejší z desíti skupin, čítá na 52 plemen psů.

4. 2. 1 Charakteristika skupiny Pinčové a knírači jsou od původu psi stájoví a farmářští, kteří v dobách koňských povozů hlídali rozlehlé stáje s koňmi. Důležitou vlastností těchto plemen je malá vazba na konkrétní osobu, jsou to spíše psi teritoriální a ostražití, nedůvěřiví k cizím osobám a nevyžadující v přílišné míře kontakt s chovatelem. V dnešní době slouží pinčové jako domácí hlídači a lovci hlodavců, což bylo mimochodem i jejich posláním v minulosti. Jelikož se hlodavcům ve stájích dařilo, stali se nevyčerpatelným zdrojem potravy pro psy a kočky (srov. Krämerová 2010: 54). 14

Molossoidní plemena jsou plemena odvozená od starořeckých molossů9. Tito psi mají silnou kostru, typický je pro ně čtvercovitý tvar tlamy s masivními čelistmi. Srst mají většinou hustou a hladkou. Mezi povahové vlastnosti molossoidních plemen patří zejména odvážnost a oddanost k pánovi (srov. Horová a kol. 2012: 163). Švýcarští salašničtí psi jsou typičtí honáčtí psi, kteří jsou přizpůsobeni pro práci se skotem. Tato plemena jsou považována za hlídací plemena selských dvorů, jsou zvyklá pracovat samostatně, rovněž se vyznačují značnou mírou ostražitosti (srov. Krämerová 2010: 55).

4. 2. 2 Výčet plemen II. skupiny FCI Aidi, anatolský pastevecký pes, anglický buldok, anglický mastif, appenzellský salašnický pes, argentinská doga, bernský salašnický pes, bordeauxská doga, brazilská fila, bullmastif, cao de castro laboreiro, cimarrón uruguayo, černý teriér, danish-swedish farmdog, dánská doga, dobrman, entlebuchský salašnický pes, estrelský pastevecký pes, holandský pinč, hovawart, italský corso pes, jihovýchodoevropský ovčák bucovina, kanárská doga, kavkazský pastevecký pes, knírač malý, knírač střední, knírač velký, krašský ovčák, landseer, leonberger, neapolský mastin, německá doga, německý boxer, německý pinč, novofundlandský pes, opičí pinč, perro de presa mallorquin, pyrenejský horský pes, pyrenejský mastin, rafeiro do alentejo, rakouský krátkosrstý pinč, rotvajler, sharpej, středoasijský pastevecký pes, svatobernardský pes, šarplaninský pastevecký pes, španělský mastin, tibetská doga, tornjak, tosa-inu, trpasličí pinč, velký švýcarský salašnický pes.

Moloss byl „velký a statný pes, dnes již vymizelý v původní podobě, předek mnoha moderních plemen psů. Podle některých vědců molossové nebyli nic jiného než potomci tibetských psů, které Alexandr Veliký dovezl do Řecka a kteří byli v Molossis dále šlechtěni. Jiní vědci soudili, že to byli psi vyšlechtění přímo zde“ (Horová a kol. 2012: 162). O molossech se zmiňuje ve svých dílech již např. Aristoteles či spisovatel Marcus Terentius Varro (srov. Horová a kol. 2012: 162–163). 9

15

4. 3

III. skupina FCI – teriéři Do třetí skupiny FCI řadíme teriéry, které je možno dále rozdělit na velké a střední

teriéry, malé teriéry, teriéry tzv. bull typu a tzv. toy teriéry. Celkem rozlišujeme 34 plemen teriérů.

4. 3. 1 Charakteristika skupiny Označení skupiny těchto psů může být odvozeno z lat. terra ‚země‘, což se dá vztáhnout k úloze těchto psů, kterou bylo pronásledování lišek a dalších zvířat v norách. S tím souvisí nebojácnost těchto plemen, psi byli při norování odkázáni sami na sebe ve tmě a stísněném prostoru (srov. Krämerová 2010: 96). KVS však nastiňuje také jinou možnost původu označení této skupiny, a to z angl. terrify ‚strašit, děsit, vylekat‘ (srov. Horová a kol. 2012: 265). Protože se kynologové nemohou shodnout, ke které variantě se přiklonit, dodnes jsou v příručkách brány v potaz obě možnosti. Teriér typu bull je někdy přezdíván rovněž jako „býkohryz“. K tomuto názvu se dospělo na základě angl. bull ‚býk‘, někdy se též užívá označení řezničtí psi; jejich úkolem bylo chytat býky za nozdry, které pes držel pevně v čelistech, a usnadnil tak práci řezníkům. Později tato strategie dokonce vyústila v psí zápasy. Typickou vlastností pro tato plemena je kromě energičnosti a sebedůvěry také neochota se podřizovat, proto jsou tato plemena primárně určena zkušeným chovatelům a vyžadují důsledný výcvik (srov. Krämerová 2010: 97). Toy teriéři, jak už samotné označení angl. toy ‚hračka‘ napovídá, jsou psí plemena, která byla využívána jako doprovodná plemena v dámské společnosti. I přesto, že nevykazují takovou míru ostrosti jako teriéři typu bull, je potřeba důsledná výchova, bez níž by z nich nemuseli vyrůst vyrovnaní společenští psi, ale psi nechající se snadno vyprovokovat k boji (srov. Krämerová 2010: 97).

16

4. 3. 2 Výčet plemen III. skupiny FCI Airedale teriér, americký stafordšírský teriér, anglický toy teriér, australský silky teriér, australský teriér, bedlington teriér, border teriér, brazilský teriér, bulteriér, cairn teriér, český teriér, dandie dinmont teriér, foxteriér hladkosrstý, foxteriér hrubosrstý, irish glen of imaal teriér, irish soft coated wheaten teriér, irský teriér, jack russell teriér, japonský teriér, kelly blue teriér, lakeland teriér, manchester teriér, miniaturní bulteriér, německý lovecký teriér, norfolk teriér, norwich teriér, parson russell teriér, sealyham teriér, skotský teriér, skye teriér, stafordšírský bullteriér, welsh teriér, west highland white teriér, yorkšírský teriér.

4. 4

IV. skupina FCI – jezevčíci V pořadí čtvrtá skupina FCI zahrnuje plemena jezevčíků. Jde o skupinu plemen psů

velmi specifickou a zároveň nejmenší ze všech desíti skupin, řazeno je do ní pouze šest (v jiných příručkách někdy devět) plemen.

4. 4. 1 Charakteristika skupiny Jezevčíci se chovají ve třech velikostních rázech – králičí, trpasličí a standardní a ve třech druzích srsti – krátkého, dlouhého a hrubého typu. Jezevčíci byli ve středověku vyšlechtěni z nízkonohých honičů používaných k lovu jezevců, odtud také odvozen jejich název (srov. Horová a kol. 2012: 116). Jejich krátké nohy jim umožňují vklouznout do nor a vypudit z nich šelmy. Jezevčíci jsou psi inteligentní a učenliví, v dnešní době patří také k oblíbeným domácím mazlíčkům (srov. Krämerová 2010: 132).

17

4. 4. 2 Výčet plemen IV. skupiny FCI Jezevčík standard dlouhosrstý, jezevčík standard drsnosrstý, jezevčík standard hladkosrstý, jezevčík trpasličí/králičí dlouhosrstý, jezevčík trpasličí/králičí drsnosrstý a jezevčík trpasličí/králičí hladkosrstý.

4. 5

V. skupina FCI – špicové a tzv. primitivní plemena Do páté skupiny jsou řazeni špicové a tzv. primitivní plemena, jejími podskupinami

jsou severští tažní psi, severští lovečtí psi, severští hlídací a ovčáčtí psi, evropští špicové, asijští špicové, primitivní typy, primitivní lovečtí psi a primitivní lovečtí psi s hřebenem. Už nyní je parné, že se jedná o bohatě zastoupenou skupinu, spadá pod ni 48 plemen.

4. 5. 1 Charakteristika skupiny Známá kynoložka, Eva Maria Krämerová, ve své publikaci 250 plemen psů zdůrazňuje, že v případě této skupiny se jedná o nedůsledné rozdělení plemen, jelikož oproti ostatním skupinám, soustřeďujícím k sobě psy podle funkce a účelu chovu, je tato skupina vytvořena na základě vnějšího vzhledu. Skupina tak soustřeďuje plemena, pro něž jsou typické vzpřímené uši a stočený ocas (viz Krämerová 2010: 134). Dalo by se říci, že severští tažní (nebo také saňoví) psi byli původně vyšlechtěni jako „dopravní prostředek“. Tato plemena byla zvyklá pracovat nezávisle na svém uživateli, takže nelpěla pouze na jedné konkrétní osobě. Odlišují se od ostatních skupin psů rovněž tím, že neplní funkci strážného ani ochranného psa (srov. Krämerová 2010: 134). Severské lovecké psy bychom zařadili do oblasti arktické krajiny Skandinávie, Ruska, Aljašky či Kanady. U těchto plemen je tedy velmi důležité, aby zvládla přežít v drsných podmínkách, a také je pro orientaci důležitý výborný čich těchto psů, aby při nahánění zvěře na delší vzdálenosti neztratili kontakt se psovodem (srov. Krämerová 2010: 134).

18

Severští hlídací a ovčáčtí psi (někdy také označováni jako severští strážní a pastevečtí psi) měli od dávných dob za úkol nahánění stád ovcí a sobů z rozlehlých pastvin. V podstatě byl jejich úkol podobný jako u severských loveckých psů, nicméně jejich úkolem nebylo štvaní zvěře, nýbrž pouze její nahánění. Oproti loveckým psům se také severští hlídací a ovčáčtí psi chovají více teritoriálně a ostražitě (srov. Krämerová 2010: 134). Další podskupinou jsou evropští špicové. Tato plemena jsou silně teritoriálně založena, a proto byl o ně projevován zájem již v antice. Kromě velké vazby na teritorium se tato plemena projevují ostražitostí, silnou vazbou na rodinu a podezřívavostí k cizím lidem (srov. Krämerová 2010: 134). Asijští špicové jsou charakterizováni jako samostatní lovci se svévolnou osobností, ale dokáží si vybudovat velmi úzký vztah ke svému pánovi (viz Krämerová 2010: 135). Původní typy plemen, častěji také označovány jako tzv. primitivní 10 typy, jsou podskupinou, do které spadají velmi rozdílná plemena psů. Je tedy pochopitelné, že se psi této skupiny vykazují různými rysy a odlišnými povahovými vlastnostmi. Mezi primitivními typy můžeme nalézt jak teritoriální ochránce stád, tak také slídiče či lovce králíků. Plemena jsou rozdílná i co se týče rozmístění ve světě – od slídičů v centrální Africe až po mexické a peruánské naháče11. Všechna plemena však spojuje sebevědomá povaha vyžadující zkušeného chovatele (viz Krämerová 2010: 135). Primitivní lovečtí psi jsou další podskupinou. Prapůvodní typy těchto plemen jsou navyklé lovit v suché a kamenité středomořské krajině zejména králíky, ale zvládnou uštvat třeba i divoké prase. Tato plemena umějí ve své práci velmi dobře spojit spolupráci zraku, sluchu a čichu. Typickou vlastností pro primitivní lovecké psy je především jejich nezávislost a vysoká lovecká vášnivost (srov. Krämerová 2010: 135). Přestože primitivní lovečtí psi s hřebenem představují samostatnou podskupinu, spadá do ní pouze jediné plemeno – ridgeback. Ridge12 ve významu ‚hřeben‘ spojujeme s angl. back

„Jako primitivní neboli původní se některá plemena označují proto, že tito psi vykazují velmi původní chování, jehož prvky člověk při šlechtění sice využil, ale ze psů nevychoval specialisty“ (Krämerová 2010: 135). 11 „Ztráta srsti není u psa žádnou neobvyklou mutací, která se udržela v teplých krajinách. Jde ovšem o letální faktor, který může způsobit odumření embryí. […] Naháči se proto musí nechat spárovat s osrstěnými typy psů“ (Krämerová 2010: 135). 12 KVS uvádí význam slova ridge jako pruh opačně rostoucí srsti na hřebě psa, který je různého tvaru. Pruh se výrazně odlišuje od ostatní srsti (srov. Horová a kol. 2012: 225). 10

19

‚záda‘. Pro ridgebacka je tedy typickým rysem hřeben na zádech (viz obrázek). Jedná se o samostatně lovícího slídiče ve vlhkém thajském pralese (srov. Krämerová 2010: 135).

Obr. 2 – Druhy hřebene ridgebacků.

4. 5. 2 Výčet plemen V. skupiny FCI Akita-inu, aljašský malamut, americká akita, basenji, chow chow, eurasier, faraónský pes, finský špic, grónský pes, hokkaido-ken, ibizský podenco, islandský pes, italský volpino, jaemthund, japonský špic, kai-inu, kanaánský pes, kanárský podenco, karelský medvědí pes, kishu-inu, korejský jingo dog, lapinkoira, laponský pes, mexický naháč, německý špic malý, německý špic střední, německý špic trpasličí, německý špic velký, německý špic vlčí, norbotenský špic, norský buhund, norský losí pes černý, norský losí pes šedý, norský lundehund, peruánský naháč, portugalský podengo, ruskoevropský lajka, samojed, shiba-inu, shikoku-inu, sibiřský husky, sicilský chrt, švédský vallhund, taiwanský pes, thai bangkaew dog, thajský ridgeback, východosibiřský lajka, západosibiřská lajka.

4. 6

VI. skupina FCI – honiči a barváři Do šesté skupiny řadíme honiče, barváře a blízká plemena. U honičů dále rozlišujeme

podskupiny velcí honiči, střední honiči a malí honiči. Barváři tvoří samostatnou podskupinu, stejně jako blízká plemena. Šestá skupina je nejrozsáhlejší skupinou Mezinárodní kynologické federace, je do ní zahrnuto 71 plemen. Většina plemen z této skupiny je vhodná pro myslivce, nicméně s dobrým výcvikem a loveckým vyžitím jsou tito psi i výbornými společníky. 20

4. 6. 1 Charakteristika skupiny Honiči byli chováni již v antice. Jsou náruživými lovci, dovedou pracovat na velké vzdálenosti, aniž by s pánem ztratili kontakt. Disponují tedy výborně vyvinutým čichem a jen těžko mohou plnit funkci strážného nebo ochranného psa, jelikož mají velké sklony k lovení, které u nich vítězí. Jsou to plemena k lidem přátelská, ale nikoli na nich závislá (srov. Krämerová 2010: 166). Velcí honiči jsou využíváni při lovu lišek, srnců či jelenů. Jsou zvyklí ve smečce štvát zvěř až do jejího úplného vyčerpání. Vyznačují se tedy obrovskou vytrvalostí a dobrým orientačním smyslem, právě díky svému výbornému čichu se snadno orientují v prostoru na obrovské vzdálenosti (srov. Krämerová 2010: 166–167). Středně velcí honiči se vyskytují téměř v každém regionu. Rovněž mají výborné lovecké schopnosti, které dovedou uplatnit v hustě zarostlých lesních oblastech, horských krajinách i alpských regionech. Tato plemena jsou díky svým vlastnostem a nevelkému vzrůstu velmi oblíbena u myslivců (viz Krämerová 2010: 167). Malí honiči jsou krátkonozí a jsou sice pomalejší než plemena předešlých dvou skupin, ale v hustém porostu se velmi dobře orientují. Výhodou těchto plemen je také to, že je může pěší lovec snáze následovat. Malí honiči jsou velmi vytrvalí a houževnatí (srov. Krämerová 2010: 167). Další podskupinou této skupiny jsou barváři. Barváři byli speciálně vyšlechtěni pro dosled13 zvěře, jsou schopni zvěř sledovat mnoho hodin, zvládnou následovat i několik hodin staré stopy ve velkých vzdálenostech (srov. Krämerová 2010: 167). Poslední podskupinou jsou příbuzná plemena. Jedná se o plemena, která jsou honičům a barvářům příbuzná, nicméně vykazují i jiné, od honičů a barvářů odlišné vlastnosti. K příbuzným plemenům se řadí např. dalmatin či rgodéský ridgeback. Ridgeback se obyčejně řadí k primitivním loveckým psům s hřebenem, spadajícím do V. skupiny FCI, nicméně rhodéský rigeback má blízko právě k VI. skupině. I pro rhodéského ridgebacka je však typický hřeben obrácené srsti na zádech.

13

V myslivecké terminologii ‚dohledávka postřelené zvěře spárkové‘.

21

Obr. 3 – Rhodéský ridgeback.

4. 6. 2 Výčet plemen VI. skupiny FCI Alpský jezevčíkovitý brakýř, americký foxhound, anglicko-francouzský honič de petite venerie, ariégois, artésko-normandský basset, artoisský honič, basset hound, bavorský barvář, beagle, beagle harrier, billy, black and tan coonhound, bloodhound, bosenský hrubosrstý honič, briguet griffon vendéen, dalmatin, drever, dunker, finský honič, foxhound, francouzský bíločerný honič, francouzský bílo-oranžový honič, francouzský trikolorní honič, gaskoňskosaintgeoiský honič, haldenův honič, hamiltonův honič, hannoverský barvář, harrier, hrubosrstý modrý gaskoňský honič, hygenův honič, istrijský hrubosrstý honič, istrijský krátkosrstý honič, italský segugio, italský segugio krátkosrstý, jugoslávský planinský honič, jugoslávský trikolorní honič, malý hrubosrstý vendéeský basset, malý modrý gaskoňský honič, modrý gaskoňský basset, německý brakýř, nivernaisský hrubosrstý honič, otterhound (vydrař), plavý bretaňský basset, plavý bretaňský honič, poitevin, polský honič, polský ogar, porcelán, posávský honič, rakouský krátkosrstý honič, řecký honič, rhodéský ridgeback, schillerův honič, sedmihradský honič, slovenský kopov, smalandský honič, srbský honič, španělský sabueso, štýrský brakýř, švýcarský honič bernský, švýcarský honič jurský, švýcarský honič lucernský, švýcarský honič švycký, švýcarský nízkonohý honič, tyrolský honič, velký francouzskoanglický bílo-oranžový honič, velký francouzsko-anglický trikolorní honič, velký hrubosrstý vendééský basset, velký modrý gaskoňský honič, velký vendéerský hrubosrstý honič, westfálský jezevčíkovitý honič.

22

4. 7

VII. skupina FCI – ohaři Do sedmé skupiny řadíme 37 plemen ohařů, jejími podskupinami jsou kontinentální

ohaři: hladkosrstí, dlouhosrstí a grifoni; dále britští ostrovní ohaři: pointři a setři.

4. 7. 1 Charakteristika skupiny Ohaři jsou velmi dobří lovečtí psi, kteří dovedou dlouhé hodiny v dobrém tempu vyhledávat drobnou zvěř. Než bude blíže nastíněna charakteristika jednotlivých podskupin, bylo by na místě zmínit, jak se ohaři odlišují od honičů a barvářů, protože by se na první pohled rozdělení na tyto dvě skupiny mohlo jevit jako zbytečné. Hlavní odlišností je zejména to, že ohaři na rozdíl od honičů a barvářů zvěř neštvou, ale lovce na ni upozorní 14. Plemena ohařů byla pro lov speciálně šlechtěna. Bylo totiž důležité, aby pes v žádném případě zvěř nechytal a neusmrcoval, ale pouze ji vyplašil tak, aby ji mohl lovec zastřelit (srov. Krämerová 2010: 196). První podskupinou ohařů jsou kontinentální ohaři, do níž patří řada krátkosrstých, ale i hrubosrstých a dlouhosrstých ohařů. Dlouhodobé šlechtění dalo vznik rychlým, elegantním a při práci snaživým psům (viz Krämerová 2010: 196). Kromě toho do první podskupiny patří také tzv. typ grifon. Mezi grifony řadíme hrubosrsté a bohatě osrstěné psy, jejichž původ je odvozen od vodních psů vyskytujících se ve většině evropských oblastí. Tato plemena jsou laskavá, nicméně při lovu jsou poněkud tvrdá a divoká (srov. Krämerová 2010: 197). Druhou podskupinu tvoří britští ostrovní ohaři se zastoupením pointrů a setrů. Pointr je silný a pružný pes, je rychlý, vytrvalý. Původ pointrů se předpokládá na jihozápadě evropského kontinentu (srov. Horová a kol. 2012: 201–202). Setři jsou náruživými ohaři, nicméně jsou i výbornými výstavními či doprovodnými psy. Setři, stejně jako pointři, jsou laskaví a poslušní psi, kteří milují výběh ve volné přírodě (viz Krämerová 2010: 197).

Tomuto chování se říká vystavování. Pes strne v typickém postoji, kdy má jednu tlapku zdviženou a pohledem upnutým na zvěř takto na kořist upozorňuje svého pána (srov. Krämerová 2010: 196). 14

23

4. 7. 2 Výčet plemen VII. skupiny FCI Anglický setr, ariegský ohař krátkosrstý, auvergenský ohař krátkosrstý, bourbonský ohař krátkosrstý, bretaňský ohař dlouhosrstý, burgoský perdiguero, český fousek, dánský ohař krátkosrstý, dlouhosrstý ohař z pont-audemer, drentsche patrisijshond, francouzský ohař dlouhosrstý, francouzský ohař krátkosrstý gaskoňského typu, francouzský ohař krátkosrstý pyrenejského typu, frízský ohař (stabyhoun), gordonsetr, irský červenobílý setr, irský setr, italský ohař, italský spinone, korthalsův griffon, maďarský ohař drátosrstý, maďarský ohař krátkosrstý, malý münsterlandský ohař, modrý pikardský ohař dlouhosrstý, německý ohař dlouhosrstý, německý ohař drátosrstý, německý ohař krátkosrstý, německý ohař ostnosrstý, pikardský ohař dlouhosrstý, pointer, portugalský ohař, pudlpointr, saint-germainský ohař krátkosrstý, slovenský ohař hrubosrstý, velký münsterlandský ohař, výmarský ohař dlouhosrstý, výmarský ohař krátkosrstý.

4. 8

VIII. skupina FCI – slídiči, retrívři a vodní psi Do osmé skupiny FCI patří slídiči, retrívři a vodní psi. Pod tuto kategorii spadá

22 plemen, některá z nich jsou často cvičena pro tzv. výcvik canisterapie15.

4. 8. 1 Charakteristika skupiny Slídiči, jak už samotný název podskupiny napovídá, jsou vyšlechtěni k vyhledávání zvěře, a to jak na pevné zemi, tak i ve vodních plochách. Při slídění jsou často od lovců odloučeni na velké vzdálenosti a štěkáním poté lovci naznačují, že jsou zvěři na stopě. Pro tyto účely jsou využíváni menší psi s dlouhou srstí, která je chrání před poraněním při vyhledávání

Canisterapie je „pomocná terapie, kdy jsou psi, zejména labradorští a zlatí retrívři, využíváni ke zlepšení duševního, smyslového i tělesného zdravotního stavu člověka“ (Krämerová 2010: 221). Někdy se také užívá označení canisrehabilitace, ve světě se tento druh terapie rozvinul v 50. letech 20. století, u nás poté po roce 1990. Canisterapie je jednou ze složek zoorehabilitace (srov. Horová a kol. 2012: 48). 15

24

v trnitých křoviscích a jiných méně příznivých terénech. Slídiči jsou i výborní psi „aportéři“ 16, jsou snadno ovladatelní a přátelští (srov. Krämerová 2010: 220–221). Retrívři jsou psi, kteří se neštvou za kořistí, nýbrž pracují na povel v těsné blízkosti se střelcem. Jejich úkolem není lov, retrívři čekají u nohy psovoda a až po střelbě a povelu psovoda se vydají pro zastřeleného ptáka a přinesou jej k pánovi. Díky jejich vytrvalosti, pozornosti a pevné povaze, jež je velmi důležitá při práci se střelbou, jsou tito psi vyrovnaní a všestranně využitelní doprovodní psi (srov. Krämerová 2010: 220). Mezi vodní psy jsou řazeni psi s kadeřavou srstí a pudlům podobní psi, jejichž srst zadržuje vzduchové bubliny a díky tomu izoluje těla psů od ledových teplot. Srst je rovněž mastná, což vede k odpuzení vlhkosti. Vodní psi rychle schnou a tím brání svá těla prochladnutí. Jedná se o velmi chytrá a všestranně využitelná plemena (viz Krämerová 2010: 221).

4. 8. 2 Výčet plemen VIII. skupiny FCI Americký kokršpaněl, americký vodní španěl, anglický kokršpaněl, anglický špringr španěl, barbet, chesapeake bay retrívr, clumber španěl, curly coated retrívr, field španěl, flat coated retrívr, irský vodní španěl, kooikerhondje, labradorský retrívr, lagotto romagnolo, německý křepelák, nova scotia duck tolling retrívr, portugalský vodní pes, sussex španěl, španělský vodní pes, welššpringršpaněl, wetterhound, zlatý retrívr.

4. 9

IX. skupina FCI – plemena společenská Do předposlední skupiny FCI spadají plemena společenská. Devátá skupina

je poměrně rozrůzněná, řadíme do ní 48 plemen a její podskupiny jsou široké: bišonci a jiná plemena: bišonci, coton tuléar, lvíček; dále pudli; malí belgičtí psi: grifonci a brabantík; rovněž naháči; tibetští psi; čivava; angličtí španělé; orientální španělé a pekinéz; také malí kontinentální španělé; kromfohrländer; malí molossové.

16

Aportér je ‚pes, který s nadšením přináší házené předměty‘ (Křeháčková 2013: 19).

25

4. 9. 1 Charakteristika skupiny Za první podskupinu považujeme bišonky a příbuzná plemena. Jde o plemena starobylá, v době antiky velmi ceněná bohatými dámami (viz Krämerová 2010: 240). Bišonci jsou malí společenští psíci s bohatou srstí bílé barvy, původem pocházejí ze středomořské oblasti (srov. Horová 2012: 35). Coton tuleár se rovněž odvozuje od bišonků, je to plemeno s dlouhou, bavlně podobnou srstí a kulatýma očima (viz Horová 2012: 52). Vlastnostmi společenského psa, velikostí i podobným exteriérem má do skupiny bišonků blízko také lvíček. Kořeny pudlů sahají ke starověkým loveckým psům. Mezi pudly patří psi různých velikostí a barevných variant, povahově jsou to pracovití a všestranně využitelní psi, jejichž výchovu zvládne i chovatel – začátečník. Je nutné však zmínit, že pudl vyžaduje náročnou a pravidelnou péči o srst (srov. Krämerová 2010: 240). Malá belgická plemena jsou spojována s opičím pinčem, blízko mají k pinčům, kníračům a také k mopsovi. Tato podskupina zahrnuje vesměs plemena nenáročná na chov (srov. Krämerová 2010: 240). Naháči jsou nejednotnou skupinou psů, jelikož ostatní plemena naháčů jsou řazena do V. skupiny. Ke společenským plemenům naháče se paradoxně řadí také čínský chocholatý pes (srov. Krämerová 2010: 240). Mezi tibetská plemena řadíme malé, společenské psy původem pocházející z Tibetu. „Byli šlechtěni v klášterech pro potřeby mnichů, kteří je využívali ke šlapání modlitebních mlýnků a k reprezentaci posvátného Buddhova Iva“ (viz Krämerová 2010: 240). Tibetská plemena jsou obdélníkového rámce, srst má hedvábnou strukturu a možné jsou její různé barevné varianty a jejich směsi (srov. Horová a kol. 2012: 267). Čivavy patří k nejmenším plemenům, chovají se krátkosrsté i dlouhosrsté varianty čivav. Jde o temperamentní, zvídavé a pozorné psy (srov. Horová a kol. 2012: 59). Zajímavostí je, že původ čivav je až po dnešní doby zahalen rouškou tajemství a není plně objasněn (viz Krämerová 2010: 240). Angličtí společenští španělé jsou malí, vzdálení příbuzní anglických slídičů, proto v sobě kromě vlastností společenských psů nesou rovněž i touhu loveckou. Tato touha je však již výrazně potlačena, a tak dnes angličtí španělé slouží jako výborní společníci v rodinách s dětmi (srov. Krämerová 2010: 241). 26

Další podskupinu tvoří japonští španělé a pekingský palácový psík. Japonský „chin“ a pekingský palácový psík jsou blízcí příbuzní. Rozdíl mezi těmito příbuznými plemeny je především ve fyzické zdatnosti. Zatímco pekingský palácový psík je extrémně krátkonohý a bohatě osrstěný, není tak pohyblivý a fyzicky zdatný jako japonští španělé (srov. Krämerová 2010: 241). Malí kontinentální španělé jsou společenští psi harmonické stavby těla, vyznačují se volným a elegantním pohybem. Existují dva typy malých kontinentálních španělů (viz obrázky níže), a to typ s uchem svěšeným – pelemeno phaléne – a typ s uchem vztyčeným – plemeno papillon (srov. Horová a kol. 2012: 154–155).

Obr. 4 – Typ malého kontinentálního španěla se svěšeným uchem.

Obr. 5 – Typ malého kontinentálního španěla se vztyčeným uchem.

Další podskupinu tvoří plemeno kromfohrländer. Plemeno obtížně zařaditelné, protože nespadá výhradně do jednoho schématu, bylo nakonec zařazeno mezi společenská plemena

27

(srov. Krämerová 2010: 241). Prapůvodním typem byl náhodný kříženec s chundelatou srstí. Dnes rozlišujeme dva typy – hrubosrstý a hladkosrstý typ (srov. Horová a kol. 2012: 136). Malí dogovití psi, také označováni jako malí molossové, jsou podskupinou ostatních společenských psů malého vzrůstu. Původ některých plemen této podskupiny je dosud nejasný. Charakteristickým rysem pro malé dogovité psy jsou především krátké čenichy a pro ně typická tělesná stavba (srov. Krämerová 2010: 241).

4. 9. 2 Výčet plemen IX. skupiny FCI Belgický grifonek, bišonek, boloňský psík, bostonský teriér, brabantík, bruselský grifonek, coton de tuléar, čínský chocholatý pes, čivava dlouhosrstá, čivava krátkosrstá, francouzský buldoček, havanský psík, japan-chin, kavalír king charles španěl, king charles španěl, kromforländer, lhasa apso, lvíček, maltézský psík, malý kontinentální španěl, mops, papillon, pekingský palácový psík, phaléne, pudl střední aprikot, pudl střední bílý, pudl střední černý, pudl střední hnědý, pudl střední stříbrný, pudl toy aprikot, pudl toy bílý, pudl toy černý, pudl toy hnědý, pudl toy stříbrný, pudl trpasličí aprikot, pudl trpasličí bílý, pudl trpasličí černý, pudl trpasličí hnědý, pudl trpasličí stříbrný, pudl velký aprikot, pudl velký bílý, pudl velký černý, pudl velký hnědý, pudl velký stříbrný, ruský toy, shih-tzu, tibetský španěl, tibetský teriér.

4. 10 X. skupina FCI – chrti Do poslední skupiny FCI řadíme chrty. Při rozdělování plemen chrtů (13) do podskupin se využívá rozdělení podle struktury srsti. Takto je možné vyčlenit chrty dlouhosrsté, drsnosrsté a krátkosrsté.

4. 10. 1

Charakteristika skupiny

Mezi dlouhosrstá chrtí plemena řadíme tzv. afgánce a saluki. Jedná se o plemena s výbornými běžeckými schopnostmi na dlouhých tratích, což byla důležitá vlastnost 28

od počátku šlechtění chrtů – jejich účelem byl zejména lov zvěře, a to jak v pouštním, tak i v horském prostředí. Jejich vytrvalost souvisí také s tím, že chrti dříve štvali zvěř tak dlouho, dokud ji neunavili natolik, že ji mohl dohnat i lovec. Chrti byli rovněž chováni jako doprovodní psi beduínů17, mezi jejich vlastnosti patří submisivnost a poslušnost vůči pánovi (srov. Krämerová 2010: 268). Drsnosrstí chrti jsou považováni za potomky keltských chrtů, kteří se přizpůsobili drsnému klimatu britských ostrovů. Tato plemena v minulosti lovila vlky, později jeleny a jinou zvěř (srov. Krämerová 2010: 268). Do poslední podskupiny, chrtů krátkosrstých, jsou řazeny typy chrtů od orientálních až po anglické, kromě toho rovněž typy přechodné. I krátkosrstý chrt byl od pradávna využíván k lovu zvěře, protože plemena žila v těsném kontaktu s člověkem, je pro ně typická silná vazba na chovatele (srov. Krämerová 2010: 268–269).

4. 10. 2

Výčet plemen X. skupiny FCI

Afgánský chrt, anglický chrt (greyhound), azavak, ruský chrt (barzoj), deerhound, irský vlkodav, italský chrtík, maďarský chrt, polský chrt, perský chrt (saluki), sloughi, španělský galgo, whippet.

4. 11 Plemena neuznaná FCI Kromě výše zmíněných desíti skupin plemen psů, na jejichž standardy dohlíží Mezinárodní kynologická federace, existuje ještě dalších 19 plemen, která jsou dosud touto organizací neuznána. Řadíme mezi ně tato plemena: americký bezsrstý teriér, americký buldok, búrský buldok, chodský pes, chortaja borzaja, český horský pes, český strakatý pes, dlouhosrstý

17

Beduíny chápeme ve významu ‚kočovný Arab; kočovník vůbec; člověk s nepatrnými životními potřebami‘

(viz SSJČ [online] [cit. 18. březen 2015]. Dostupné z WWW: .).

29

vipet, kontinentální buldok, louisiánský leopardí pes, moskevský strážní pes, odis, patterdale teriér, pražský krysařík, pudl vícebarevný, redbone coonhound, ruská barevná bolonka, toy foxteriér, východoevropský ovčák.

30

5 K původu slov pes, fena a štěně V této části práce bude věnována pozornost vybraným názvům plemen psů s přihlédnutím na jejich původ. Zkoumán bude rovněž výskyt těchto názvů ve slovnících staré i nové češtiny. Pro zjištění stavu v různých etapách vývoje českého jazyka budou využity pro starou češtinu a češtinu 19. století zejména Slovník staročeský Jana Gebauera, Jungmannův Slovník česko-německý, dále Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický Františka Štěpána Kotta. Novočeský stav bude nastíněn na základě Příručního slovníku jazyka českého (dále jen PSJČ), Slovníku spisovného jazyka českého (dále jen SSJČ), Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (dále jen SSČ) a Kynologického výkladového slovníku18 (dále jen KVS). Pro představení původu názvů plemen bude přínosem Etymologický slovník jazyka českého Josefa Holuba a Františka Kopečného, dále Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím Josefa Holuba a Stanislava Lyera, Etymologický slovník jazyka českého Václava Machka, rovněž Etymologický slovník jazyka staroslověnského (dále ESJS) a Český etymologický slovník Jiřího Rejzka. U jednotlivých názvů plemen psů bude využito různých elektronických zdrojů zaměřených na kynologii, např. oficiální stránky Mezinárodní kynologické organizace FCI mnohdy uvádějí původ ve standardech plemen a osvětlují, jak pravděpodobně vznikl název daného plemene. Pro plemena vyšlechtěná v anglofonních zemích budou názvy konfrontovány také s Online Etymology Dictionary19 a knihou The Oxford dictionary of English etymology. Než v této práci přejdeme k výkladu jednotlivých názvů plemen psů, bylo by na místě nejprve objasnit původ výrazů pes, fena a štěně a jejich výskyt či absence ve výše zmíněných slovnících. Kromě toho bude u těchto slov rovněž přihlédnuto k práci Evy Havlové České názvy savců.

Kynologický výkladový slovník je dosud jediným slovníkem, který se snaží pokrýt veškerou kynologickou terminologii. 19 Oficiální webové stránky k nalezení na: http://www.etymonline.com. 18

31

5. 1

Pes (Canis lupus)

5. 1. 1 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století Heslo pes nalezneme, jak uvádí i vokabulář webový20, v Gebauerově Slovníku staročeském, v němž je pes charakterizován jako a) ‚domácí zvíře, které slouží svou dravostí a štěkotem zejména k lovu a hlídání‘. Zaznamenán je však rovněž b) expresivní význam ‚ničema, zloduch‘, zvláště o hříšníku, nevěřícím nebo kacíři. Velmi podrobně je toto heslo rozpracováno v Jungmannově Slovníku česko-německém. Kromě popisu významu jsou u hesla uvedena i jiná označení pro psa – samici i mládě (psice, čubka, fena, štěně). Jsou zde zachycena také deminutiva a Jungmann u hesla pes nastiňuje také tehdejší podobu plemene psa domácího a rozděluje jej do tří skupin: na psy chrtovité, ohařovité a hafanovité (srov. Jungmann 1990: 70–71). U každé skupiny Jungmann uvádí rovněž výčet plemen spadajících pod danou skupinu, na základě čehož je možno nastínit tehdejší existenci a oblíbenost jednotlivých plemen. Podobně i František Štěpán Kott věnuje heslu pes značnou pozornost. Stejně jako Jungmann uvádí označení pro samici – psice (čubka, fena), pro mládě – štěně (psíče, psíčátko), u hesla jsou zahrnuta deminutiva psík, psíček, pejsek, dále nářeční varianty a stejně jako v Jungmannově slovníku jsou i v tomto případě uvedeny skupiny psů a k nim náležející plemena. Nadto F. Š. Kott zahrnuje rovněž plemena, která se objevují v obecné mluvě (jako např. mopslík, pudlík, pinč a další). Mimo jiné jsou ve slovníku uvedena nejčastěji používaná jména psů (např. strakoš, hektor, fousek, sultán, vlček), v čemž slovník oproti předchozím heslo pes značně rozšiřuje (viz Kott 1880: 537–539).

5. 1. 2 Novočeský stav V PSJČ čteme u hesla pes několik významů: a) ‚domácí šelma chovaná člověkem k hlídání, k lovu‘, b) ‚samec některých psovitých a kunovitých šelem‘, c) PSJČ na rozdíl od jiných slovníků uvádí také zastaralé používání slova pes v názvech některých jiných

20

Viz http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx.

32

živočichů (např. pro tuleně se využívalo označení mořský pes), d) pejorativní význam ‚člověk krutý a necitelný‘, e) ‚často jako nadávka‘, f) lidově ‚něco způsobujícího bolest, něco zlého, nepříjemného‘, g) v divadelním slangu ‚bezvýznamná, krátká role‘. PSJČ zachycuje rovněž výčet dokladů s ukázkami jednotlivých literárních autorů. Jako samostatné heslo uvádí PSJČ také heslo pesan, a to s expresivním zabarvením ‚velký pes‘ (srov. PSJČ 1941–1943: 212–213). SSJČ zahrnuje kromě psa také slovo psice, uveden je rovněž latinský název. V heslovém odstavci je zachyceno pět významů pro označení pes: a) zoologický popis ‚šelma chovaná od pradávna jako pomocník člověka při lovu, k hlídání ap.‘, b) ‚samec psovité šelmy‘, c) expresivní význam ‚bezohledný, krutý člověk‘, d) pes jako ‚nadávka příslušníkům jiného náboženství či národa‘, e) v divadelním slangu ‚krátká, bezvýznamní role‘ (srov. SSJČ 1964: 464–465). SSČ zohledňuje v heslovém odstavci tři základní významy, a to: a) ‚pes jako zvíře obecně‘, b) ‚samec psovité šelmy‘ a c) s expresivním zabarvením ‚bezohledný, krutý člověk‘, často ve spojení být na někoho pes. SSČ uvádí také nejčastější slovní spojení, pořekadla (každý pes jiná ves; pes, který štěká, nekouše). Kromě toho zachycuje také deriváty psice, psík, psíček či pejsek (viz SSČ 2005: 268). V KVS je uvedeno rovných 50 hesel souvisejících s názvem pes, a to jak hesla označující různé druhy (např. pes Antoniův, pes argentinský, pes Azarův, pes Darwinův, pes Segurův), tak označení pro psy cvičené za různým účelem (např. pes asistenční, pes doprovodný, pes hlídkový, pes lavinový, pes obranářský, pes pátrací), kynologické časopisy nesoucí slovo pes v názvu (Pes přítel člověka) atp. Kromě toho je v KVS uvedeno také heslo pes domácí, zahrnuta je rovněž latinská terminologie. KVS přisuzuje první označení psa domácího přírodovědci Carlu Linné. Je zde však upozorněno na to, že podle nových pravidel zoologické nomenklatury je namísto lat. Canis familiaris vhodnější a správnější název Canis lupus familiaris (srov. Horová a kol. 2012: 191).

5. 1. 3 K původu slova pes Jak uvádí Eva Havlová ve své publikaci, etymologických výkladů slova pes je mnoho, žádný však plně nepřesvědčuje o původu (srov. Havlová 2010: 126). V následujících řádcích budou nastíněny jednotlivé výklady, jak jsou uvedeny v etymologických slovnících. 33

Praslovanská podoba slova, jemuž v češtině odpovídá tvar pes, je *pьsъ. Jde o slovanskou inovaci za původní starý indoevropský název psa *k’ṷon-, dochovaný např. jako ř. kýōn, lat. canis či něm. Hund. Psl. *pьsъ má pokračování ve všech slovanských jazycích, v některých z nich (např. v bulharštině) má však pouze pejorativní zabarvení, popř. se jedná o název nespisovný, případně není vůbec zoologickým termínem (srov. Holub – Kopečný 1952: 271; Holub – Lyer 1968: 370; Machek 1997: 445; Havlová 2010: 126; Rejzek 2012: 462–463). Jak bylo zmíněno v úvodu podkapitoly, výklady psl. *pьsъ se rozcházejí. Velmi často se objevuje výklad vycházející z vábicího citoslovce ps!, které bylo doloženo jako volání na psa, a to zejména na Hané a Chodsku. K tomuto výkladu se přiklání Václav Machek, po něm Jiří Rejzek, jako jednu z možností jej zmiňují i Holub – Kopečný a Eva Havlová (srov. Holub – Kopečný 1952: 271; Machek 1997: 445; Havlová 2010: 126; Rejzek 2012: 462–463). Podle jiných výkladů se pes spojuje s adjektivem pestrý, jehož psl. forma je *pьstrъ, a to podle rozmanitého zabarvení psí srsti na rozdíl od srsti vlčí, šakalí či liščí. Původní význam by pak byl ‚strakaté, pestrobarevné zvíře‘. Eva Havlová tento výklad považuje za nejčastější, nevylučují jej ani Holub – Kopečný, naopak Jiří Rejzek jej považuje za nevěrohodný (viz také Holub – Kopečný 1952: 271; Holub – Lyer 1968: 370; Havlová 2010: 126; Rejzek 2012: 462– 463). Podle názoru některých starších etymologů souvisí pes s lat. pecus ‚dobytek‘, něm. Vieh. Pes by byl tedy chápán jako hlídač dobytka. Tento výklad upřednostňují Holub – Kopečný, zmiňuje jej i dvojice Holub – Lyer. Jiří Rejzek se k tomuto výkladu staví negativně (srov. Holub – Kopečný 1952: 271; Holub – Lyer 1968: 370; Rejzek 2012: 462–463). Rozbor všech dosavadních výkladů slova *pьsъ předkládá Etymologický slovník jazyka staroslověnského (viz ESJS 2004: 741–742).

34

5. 2

Fena

5. 2. 1 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století Elektronický slovník staré češtiny21 uvádí apelativum fena společně s informací, že do roku 1500 není pro toto apelativum spolehlivého dokladu. V dalších obdobích vývoje češtiny se slovo fena objevuje pouze zřídka, což odpovídá názoru, že substantivum pes je mnohem staršího původu, a je tedy zaznamenáno v mnohem větší míře jak ve slovnících, tak i obecně v literárních dílech. Jungmann uvádí fenu jako samostatné heslo, a to s významem ‚u myslivců samice psů a všech dravých čtvernohých zvířat‘ (viz Jungmann 1989: 542). Kromě toho, jak již bylo zmíněno výše v předešlé podkapitole, zmiňuje Jungmann (stejně jako F. Š. Kott) substantivum fena ve významu ‚samice‘ v souvislosti s heslem pes (viz Kott 1880: 537; Jungmann 1990: doplnit). František Štěpán Kott zachycuje fenu v obdobném významu, jako Jungmannův slovník: a) ‚samice psů a všech dravých čtvernohých zvířat‘, nadto F. Š. Kott ale zahrnuje také b) užší význam feny ‚čubka, psice, suka, tísta‘ a c) ‚zlá žena, dračice‘, viz Kottův příklad: Štěká jako fena (srov. Kott 1878: 364).

5. 2. 2 Novočeský stav PSJČ uvádí u hesla fena význam a) ‚psí (liščí, vlčí) samice, čuba, psice‘, b) v přeneseném významu ‚zlá, hubatá žena‘. Mimo to PSJČ zahrnuje příklady objevující se v literárních dílech (srov. PSJČ 1935: 711). SSJČ zachycuje fenu a) v obecném významu ‚samice každé psovité šelmy‘, b) v konkrétním významu ‚samice psa domácího‘, c) stejně jako v případě PSJČ, v přeneseném významu ‚zlá žena‘ (viz SSJČ 1971: 491).

21

Viz také www.vokabular.ujc.cas.cz.

35

Podobně je heslo rozpracováno i v SSČ, kde je zaznamenáno heslo fena se stejnou charakteristikou jako v předchozích slovnících nové češtiny (srov. SSČ 2005: 82). Velmi stručně, v porovnání s heslem pes, je substantivum fena charakterizováno v KVS. V této příručce se nachází pouze základní popis ‚pojmenování pro samici psovité šelmy‘ (viz Horová a kol. 2012: 78).

5. 2. 3 K původu názvu fena Jak vyplynulo ze starších slovníků a slovníků nové češtiny, substantivu fena byla věnována pozornost mnohem později (a méně podrobně) než názvu pes. Tuto teorii potvrzuje ve své studii i Eva Havlová, která uvádí, že označení pro samici jsou méně jednotná než pro samce či mládě. Jako severoslovanské označení uvádí E. Havlová suka, zdůrazňuje však, že toto substantivum nemá spolehlivou etymologii. Původ slova fena se hledal v pozůstatku starého ie. názvu *k’uōn, v potaz byla brána rovněž obdobně jako u názvu pes spojitost s vábicí interjekcí (srov. Havlová 2010: 126). Havlová píše, že název fena „je mnohem mladší, objevuje se u nás až v 17. stol. z lovecké společnosti šlechtické […]“ (Havlová 2010: 126), což uvádí i slovník Václava Machka (srov. Machek 1997: 141). Jiří Rejzek také substantivum fena datuje do 17. století (srov. Rejzek 2012: 169), přesné datum prvního výskytu je doloženo v Machkově Etymologickém slovníku jazyka českého, a je jím rok 1644 (srov. Machek 1997: 141). Jak dvojice Holub – Lyer, tak i Václav Machek, Jiří Rejzek a Eva Havlová předpokládají, že fena ve významu ‚samice od psa‘ pochází z francouzského nářečního fenne < lat. femina ‚žena‘, srov. i něm. arch. Fenn22 (srov. Holub – Lyer 1968: 164; Machek 1997: 141; Havlová 2010: 126; Rejzek 2012: 169). Podle E. Havlové se slovo fena dostalo do češtiny právě prostřednictvím něm. arch. Fenn tv.

22

Srov. Grimmův slovník (3: 1518–1519).

36

5. 3

Štěně

5. 3. 1 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století Podobně jako v případě názvu fena, se i u štěněte setkáváme s problémem nízkého zaznamenání ve staročeských slovnících a slovnících dalšího období vývoje češtiny. Např. v Česko-německém slovníku zvláště grammaticko-frazeologickém není heslo štěně zaznamenáno vůbec. Elektronický slovník staré češtiny23 uvádí neutrum ščeně s významem ‚štěně, vlče, lvíče ap., zvířecí mládě vyznačující se vydáváním štěkavých zvuků‘. Jungmannův slovník štěně zachycuje. Uvádí mimo jiné i deminutivum štěňátko, tato zdrobnělina má i samostatné heslo. Popis substantiva je uveden jako ‚mládě psí, liščí, vlčí, opičí, medvědí, lví atd.‘ (srov. Jungmann 1990: 508).

5. 3. 2 Novočeský stav PSJČ zohledňuje pro substantivum štěně 3 významy, a to: a) ‚mládě psa‘, b) s expresivním zabarvením ‚malé dítě, mladý, nezkušený člověk, zvláště začátečník v určitém oboru‘, c) ‚čtvrthektolitrový soudek piva‘. Jako samostatné heslo uvádí PSJČ zdrobnělinu štěňátko (viz PSJČ 1948–1951: 1166). V SSJČ jsou uvedeny čtyři významy pro štěně. Kromě označení pro a) ‚mládě psa domácího‘ a b) ‚mládě psovité šelmy vůbec‘ je c) zachycen také, stejně jako v případě PSJČ, expresivní význam s hanlivým zabarvením označující ‚malé dítě, nedospělého, nezkušeného člověka‘ a d) také v obecné češtině ‚čtvrthektolitrový soudek piva‘. Uvedeno je také deminutivum štěňátko (srov. SSJČ 1971: 728). SSČ zachycuje slovo štěně ve dvou významech: a) ‚mládě psa‘ a b) s expresivním zabarvením ‚malé dítě, nezkušený člověk‘ (srov. SSČ 2005: 438). KVS charakterizuje štěně jako ‚pojmenování mláděte psovité šelmy‘ (viz Horová a kol. 2012: 260). Vidíme tedy, že i v tomto případě, stejně jako tomu bylo u substantiva fena, 23

Viz www.vokabular.ujc.cas.cz.

37

se při konfrontování slova štěně se slovníkem zaměřeným na kynologii nesetkáváme s podrobnější charakteristikou hesla, přestože se v tomto případě podrobnější popis přímo nabízí (např. by mohlo být heslo obohaceno o časové rozmezí měsíců, kdy je mládě psa po narození stále považováno za štěně, případně by se nabízela rovněž zmínka o jednotlivých fázích v životě štěněte).

5. 3. 3 K původu slova štěně U Slovanů nalézáme označení pro mládě psa, které je rovněž (stejně jako v případě feny) odvozeno od jiných kořenů, než je tomu u substantiva pes. Ve staré češtině jsou doloženy dvě podoby pro pojmenování mláděte psa (či šelmy vůbec), a to jednak ščeně, jednak ščenec, štěnec. První ze zmíněných je pokračováním psl. *ščenę, jehož podoby v dalších jazycích jsou např. sln. ščenè, ščené, slk. šteňa, hl. šćenjo, dl. šćenje, ukr. ščenjá či r. dial. ščenjá. Druhá podoba je pak pokračováním psl. *ščenьcь, s podobami v slovanských jazycích, jako např. sch. štènac, sln. st. ščénec, slk. st. a dial. štenec apod. Václav Machek navíc uvádí západomoravskou podobu včíně ze štíně (srov. Holub – Kopečný 1952: 375; Holub – Lyer 1968: 472; Machek 1997: 624; Havlová 2010: 126; ESJS 2012: 944). Eva Havlová, stejně jako Etymologický slovník jazyka staroslověnského, navíc zmiňuje příbuzné arm. skcund ‚mládě psa, vlka‘, oset. stæn ‚pes‘, pamir. skən, skön ‚štěně, kůzle‘, střir. cana, cano ‚mládě vlka‘ či kymer. cenau ‚mládě psa, vlka‘. Uvedené podoby dle etymologů pocházejí z indoevropského kořene *(s)ken- ‚pocházet, počínat‘. Podle Holuba – Lyera souvisí slovo štěně s r. suka ‚čuba‘ oslabením základu *sъk-, z původního *sъken- > *sčen(srov. Holub – Lyer: 1968: 472; Havlová 2010: 126; ESJS 2012: 944).

38

6 Etymologie vybraných názvů psích plemen V této části práce bude v samostatných kapitolách představeno 12 názvů psích plemen. Jejich výběr pro tuto práci byl podřízen dvěma předem stanoveným kritériím. Prvním z nich byla přínosnost těchto názvů pro podrobnější jazykovou analýzu, druhým kritériem pak bylo vysoké zastoupení24 daného plemene v České republice. Název každého plemene je uveden ve spisovné české podobě. Nejprve jsou u plemene uvedeny jeho jednotlivé druhy, následuje charakteristika plemene i jednotlivých jeho druhů. Zvláštní pozornost je věnována odlišnostem mezi jednotlivými plemeny, ať už v rámci původu, povahových vlastností, vzhledu či zařazení do skupin FCI. Následně jsou názvy konfrontovány se slovníky staré češtiny, češtiny 19. století a se slovníky novočeskými. Značná pozornost je věnována snaze vyložit původ názvů těchto psích plemen, a to s využitím českých a anglických etymologických slovníků a standardů plemen. Drobná část každé kapitoly je věnována pokusu o vysvětlení motivace vzniku jednotlivých názvů plemen, což by v souhrnu mohlo dát nový pohled na nomenklaturu psů utvořenou na základě motivace jejich názvů. K jednotlivým plemenům jsou přiřazeny také jejich slangové podoby (případně i jejich deminutiva či přechýlená jména, pokud byla zaznamenána), které byly čerpány z bakalářské práce Kynologický slang v současné češtině.

6. 1

Kolie

6. 1. 1 Výčet plemen kolií Kolie dlouhosrstá, kolie krátkosrstá, border kolie, vousatá (bearded) kolie.

Početnost zástupců jednotlivého plemene byla stanovena na základě internetového průzkumu, přičemž bylo nezbytné, aby plemeno mělo v ČR dostatečné množství chovných jedinců. Zastoupení se tedy vztahuje pouze na plemena čistokrevná, která mají průkaz původu. 24

39

6. 1. 2 Stručná charakteristika plemene obecně Všechna plemena kolií řadíme k I. skupině FCI (viz kapitola Nomenklatura plemen psů dle FCI), celkově do ní spadají čtyři zástupci kolie (viz odstavec výše). Kolie je plemeno pocházející z Velké Británie, vznik plemene je datován ke konci 19. století, je ovšem nutné počítat s tím, že jednotlivé druhy kolií vznikaly s menšími či většími časovými prodlevami. Kolie je živé, veselé, inteligentní, učenlivé a ostražité plemeno. Míra temperamentu se u jednotlivých plemen kolií liší, nicméně základní povahové rysy jsou pro všechny čtyři druhy obdobné. V dnešní době je kolie využívána zejména jako rodinný, doprovodný a sportovní pes, border kolie, která je z nich nejtemperamentnější, je řazena mezi celosvětově vysoce ceněné pracovní psy (srov. Cunliffeová 2004: 224–227; Fogle 2006: 107; Krämerová 2010: 26–29).

6. 1. 3 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století Slovníky staré češtiny a dalšího období vývoje češtiny název kolie vůbec nezaznamenávají. Kolie není k nalezení ani v Elektronickém slovníku staré češtiny, ani ve Slovníku staročeském Jana Gebauera, zmínka o tomto plemeni není ani ve slovnících Josefa Jungmanna či Františka Štěpána Kotta.

6. 1. 4 Stav v nové češtině PSJČ sice heslo kolie ještě stále neeviduje, nicméně v dalších novočeských slovnících se již situace mění a název se začíná objevovat ve větší míře. SSJČ slovo kolie zaznamenává, u hesla je ve slovníku uvedena mimo jiné informace, že se jedná o substantivum přejaté z anglického jazyka. Význam slova kolie SSJČ uvádí jako ‚plemeno psů s dlouhou hnědou srstí, s bílými nebo červenými skvrnami, skotský ovčák‘ (srov. SSJČ 1971: 491).

40

Obdobný výklad zaznamenává rovněž SSČ, který charakterizuje kolii jako ‚skotského ovčáka s dlouhou srstí a úzkou hlavou‘ (srov. SSČ 2005: 138). Jak si můžeme povšimnout, na rozdíl od SSJČ nedochází k výčtu barevných kombinací, nicméně SSČ zase obohacuje heslo o další exteriérovou vlastnost typickou pro plemena kolií, a to úzkou hlavu. KVS neeviduje samostatné heslo kolie, nicméně poměrně podrobně charakterizuje všechny čtyři typy kolie: Prvním typem je kolie dlouhosrstá, kterou KVS popisuje s následující charakteristikou: ‚silný a aktivní pes, bez stopy hrubosti v tělesné stavbě a nervozity nebo agresivity v chování […], původní vlastí kolie je severní část největšího britského ostrova – Skotska, kam se tento pes dostal přibližně před 500 lety patrně z Islandu‘(srov. Horová a kol. 2012: 128). Kolie krátkosrstá je představena jako ‚inteligentní pes hravé a přátelské povahy, ostražitý a pohyblivý, důstojného chování […]‘ (srov. Horová a kol. 2012: 128). U plemene border kolie, kterou KVS považuje za nejvíce původní, se píše: ‚ovčácký pes k tvrdé a vytrvalé práci u stáda, dobře ovladatelný, patrně nejbližší původnímu typu kolie, pochází z hraničních oblastí Skotska‘ (srov. Horová a kol. 2012: 37). Bearded (vousatá) kolie je ‚štíhlý pes mírně obdélníkového rámce těla, vznikl z polských nížinných ovčáků, kteří se v 16. století dostali na pobřeží Skotska a křížili se zde s místními ovčáckými psy‘ (srov. Horová a kol. 2012: 29). Kromě výše uvedených slovníků byl název tohoto plemene konfrontován také s anglickou knihou Illustrated Oxford dictionary, ve které se výklad angl. collie25 shoduje s českými slovníky (srov. Illustrated Oxford dictionary 1998: 165).

6. 1. 5 K původu názvu kolie V případě konfrontace slova kolie s etymologickými slovníky vyplynulo, že ve dvou slovních, a to u etymologů Holuba – Kopečného a Václava Machka, není heslo vůbec

‚A sheepdog originally of a Scottish breed, with a long pointed nose and usually dense long hair‘. Ve volném překladu: ‚ovčácký pes skotského plemene s dlouhým, špičatým čenichem a obvykle hustou, dlouhou srstí‘. 25

41

evidováno, v ostatních, v práci používaných, etymologických slovnících slovo kolie uvedeno je a jeho etymologický výklad se v nich shoduje. Většina etymologů charakterizuje kolii jako ‚skotského ovčáckého psa‘. Název byl podle obecně přejímaného názoru převzat z angličtiny, přejímaným slovem je angl. collie téhož významu. Podle Jiřího Rejzka a online etymologického slovníku – Online Etymology Dictionary26 angl. collie zřejmě pochází ze skotského vlastního jména Colin, přičemž Colle se jako jméno psa objevuje již v Chaucerových povídkách (srov. Holub – Lyer 1968: 248; Rejzek 2012: 286). Online Etymology Dictionary27, ve kterém je název collie ‚kolie‘ datován do 50. let 17. století, předpokládá odvození z nářečního coaly ve významu ‚černý jako uhel‘, šlo by tedy o původní barvu srsti psa. Výše uvedená datace sice nesedí s odhadovaným obdobím vzniku plemene, nicméně je předpokládatelné, že byl jako kolie označován nejprve obecně každý pes s tmavou srstí, což se nutně nemusí vylučovat s myšlenkou, že se zároveň jednalo o předchůdce tohoto plemene. Souvislost angl. collie ‚kolie‘ s původem v angl. coal ‚uhlí‘ předpokládá rovněž anglický etymologický slovník (viz The Oxford dictionary of English etymology 1967: 191).

6. 1. 6 Zamyšlení nad motivací názvů plemen kolie Srovnáme-li motivační hledisko názvů jednotlivých plemen kolií, je na první pohled patrné, že v tomto případě jsou první tři názvy odvozeny od typu srsti – krátkosrstá kolie podle krátké srsti, dlouhosrstá kolie na základě dlouhého typu srsti. Vousatá kolie se překládá z angl. bearded ‚vousatý‘, dlouhý chlup, který se vyskytuje ve značné míře i na čenichu, evokuje vousy. V případě border kolie je původ názvu border mnohem více nejasný a existuje mnoho teorií. Jeden z pravděpodobných výkladů, jenž uvádí např. i internetový zdroj zaměřený na chov tohoto plemene28, předpokládá, že označení border je přisuzovano místu vyšlechtění tohoto plemene, kterým byla angloskotská hranice (hranice – angl. border). Tuto teorii nepřímo

26

Viz http://www.etymonline.com. Viz http://www.etymonline.com. 28 Více na http://www.bordercollieadvice.com. 27

42

potvrzuje i KVS u hesla border kolie (viz Horová a kol. 2012: 37). Jednalo by se tedy o pojmenování na základě místa původního výskytu plemene.

6. 1. 7 Slangové názvy Vzhledem k tomu, že kolie je považována za plemeno vyznačující se výbornými vlastnostmi pro různé druhy výcviku, jedná se o plemeno těšící se mezi kynology velké oblíbenosti, což ostatně dokládají i názvy slangové, jež jsou většinou kynologů hojně využívány. Pro první dva typy kolie – dlouhosrstou a krátkosrstou – nebyly v rámci výzkumu sledování kynologického slangu doloženy žádné slangové výrazy, u dalších dvou plemen jsou slangismy, a to v podobě počeštěných forem anglických názvů, již evidovány. U vousaté kolie byly zaznamenány dva základní slangismy, a to: bírdera a bírdeta. Obě podoby mohou být chápány ve dvojím významu: a) obecně ‚plemeno bearded kolie‘, b) ‚fena bearded kolie‘. U obou podob jsou zachyceny i jejich deminutiva: bírderka a bírdetka (srov. Křeháčková 2013: 21). S plemenem border kolie jsou spjaty rovněž dvě slangové podoby. První z nich je bocka, druhou pak bordera s deminutivem borderka. Obě podoby mají stejně jako u předchozího plemene význam jak pro plemeno obecně, tak i jako označení pro fenu daného plemene (viz Křeháčková 2013: 22–23).

43

6. 1. 8 Obrazová příloha představitelů plemene kolie

6. 2

Obr. 6 – Kolie dlouhosrstá.

Obr. 7 – Kolie krátkosrstá.

Obr. 8 – Border kolie.

Obr. 9 – Vousatá kolie.

Ovčák

6. 2. 1 Výčet plemen ovčáků Australský ovčák, belgický ovčák groenendael, belgický ovčák laekenois, belgický ovčák malinois, belgický ovčák tervueren, bergamský ovčák, bílý švýcarský ovčák, chorvatský ovčák, holandský ovčák dlouhosrstý, holandský ovčák hrubosrstý, holandský ovčák krátkosrstý, jihoruský ovčák, katalánský ovčák, malorský ovčák, německý ovčák, pikardský ovčák, podhalaňský ovčák, polský ovčák nížinný, pyrenejský ovčák s dlouhou srstí v obličeji,

44

pyrenejský ovčák s krátkou srstí v obličeji, rumunský karpatský ovčák, rumunský mioritský ovčák, jihovýchodoevropský ovčák bucovina, krašský ovčák, východoevropský ovčák.

6. 2. 2 Stručná charakteristika plemene obecně Ovčácká plemena řadíme až na výjimky k I. skupině FCI, pod kterou spadá celkem 22 ovčáků. Dva typy ovčáků (jihovýchodoevropský ovčák bucovina a krašský ovčák) jsou řazeny do II. skupiny FCI a jedno plemeno (východoevropský ovčák) je zatím plemenem Mezinárodní kynologickou organizací neuznaným. Přestože je výčet plemen ovčáků velmi rozmanitý, v této práci se budu věnovat plemenům splňujícím předem stanovená kritéria (viz výše). A těmito plemeny jsou: australský ovčák, belgický ovčák groenendael, belgický ovčák malinois, belgický ovčák tervueren a německý ovčák. Vznik ovčáků je datován přibližně do 19. století, do různých koutů světa podle jednotlivých typů ovčáků (Austrálie, Belgie, Německo, USA). Ovčáci jsou velmi oblíbenými plemeny a jsou ceněni kynology především pro svou všestrannost – ovčák bude stejně dobře rodinným společníkem a doprovodným psem, jakož i psem pracovním. Ovčáci jsou pracovně využíváni zejména v policejním odvětví, řada z nich patří mezi výborné vyhledávače drog. Z výše jmenovaných ovčáků je stále nejvyužívanějším plemenem německý ovčák, který je celosvětově uznávaným všestranně služebním psem. Obecně jsou ovčáci plemena čilá, pracovitá, s vysokým temperamentem. Kromě své inteligence, se kterou souvisí rychlá učenlivost, je to plemeno také silně ostražité, s výbornými obranářskými schopnostmi. Nevýhodou pro začínající chovatele se může zdát jejich potřeba být neustále zaměstnán, proto jsou tato plemena doporučena kynologům, kteří mají zájem o jakékoli formy výcviku – ať už výcviku poslušnosti, obrany, záchranářského výcviku či třeba populárního tzv. výcviku agility29. S pečlivou výchovou a zaměstnáním v nějakém druhu výcviku se z ovčáka dá snadno vychovat výborný pracovní pes a zároveň spokojený rodinný

„Tento sport je poměrně novodobý, pravidla byla vypracována až v roce 1991. Sport agility je založen na obratnosti zvířete, spočívá v překonávání různých druhů překážek v co nejkratším čase. V tomto druhu výcviku je velmi důležitá souhra psovoda se psem“ (Křeháčková 2013: 10). 29

45

společník (srov. Hanzák a kol. 1965: 263; Cunliffeová 2004: 224–225, 229; Fogle 2006: 108, 119; Krämerová 2010: 15–20).

6. 2. 3 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století Vokabulář webový30 slovo ovčák eviduje s charakteristikou ‚služebník mající na starosti ovce, zvl. (v bibli) pastýř ovcí‘. Heslu ovčák se věnuje ve svém slovníku také Josef Jungmann. Kromě základního významu a) ‚pastýř ovcí‘ Jungmann upozorňuje také na význam b) ‚polní mistr‘ a c) ‚sluka nacházející se okolo jezírek nebo tújí v lukách‘ (viz Jungmann 1990: 1022). František Štěpán Kott uvádí u ovčáka charakteristiku a) ‚pastýř ovčí‘, zároveň je upozorněno i na další významy: b) ‚jistý had‘ a c) ‚jistý druh sluk‘ (srov. Kott 1880: 452). Z výčtu významů je patrné, že se původně ovčák chápal zejména jako hlídač a pasák ovcí, ovčák jakožto zoologické označení druhu psa se objevuje až v dalších obdobích vývoje češtiny.

6. 2. 4 Stav v nové češtině PSJČ uvádí u hesla ovčák tři významy: a) kromě základního významu ‚pastýř ovcí‘ je uveden i zřídka užívaný význam b) ‚hospodář zabývající se chovem ovcí‘ a mimo to PSJČ zaznamenává i c) charakteristiku zoologickou ‚druh psa domácího, ovčácký pes‘ (srov. PSJČ 1938–1940: 1243). V SSJČ jsou zaznamenány u hesla ovčák dva významy: a) v obecném významu ‚kdo pase ovce nebo se zabývá chovem ovcí‘ a b) pro tuto diplomovou práci již v konkrétnějším významu ‚plemeno psů užívané původně k střežení stáda, dnes k služebnímu výcviku‘ (viz SSJČ 1971: 464). SSČ oproti PSJČ zachycuje slovo ovčák sice pouze ve dvou významech, a to: a) ‚kdo pase nebo chová ovce‘ a b) ‚statný pes s kratší srstí užívaný k služebnímu výcviku‘, ale 30


46

na druhou stranu se nám dostává mnohem podrobnější charakteristiky zoologického termínu, při které je popsán jednak exteriér ovčáckého psa, jednak také nejčastější využití těchto psů ve výcviku. Kromě toho je u hesla uvedena také adjektivní forma ovčácký v různých spojeních, jako např. ovčácká hůl, ovčácký pes (srov. SSČ 2005: 256). KVS neuvádí substantivum ovčák jako samostatné heslo, věnuje však pozornost každému typu ovčáckého plemene zvlášť: Australský ovčák je charakterizován jako ‚plemeno vzniklé ze starých ovčáckých plemen, jedním z jeho předků je pyrenejský ovčák, k dalším plemenům […] patří Smithfieldova kolie, skotský ovčák a border kolie‘ (viz Horová a kol. 2012: 23). Plemena belgických ovčáků shrnuje KVS do jednoho hesla: ‚skupina čtyř belgických pasteveckých plemen – groenendael, laekenois, malinois a tervueren – každé s původem v různých částech Belgie […], jsou to kvadratičtí, harmonicky stavění psi s vrozenými ovčáckými schopnostmi, jsou též vynikajícími hlídači‘ (srov. Horová a kol. 2012: 31). Poměrně obsáhle popisuje KVS německého ovčáka: ‚člen rodiny ovčáckých psů evropského původu […], středně velký, silný a dobře osvalený pes obdélníkového formátu […], konečným cílem bylo získání vysoce výkonného užitkového pracovního psa pro chov ovcí a jiných domácích zvířat‘. Kromě toho KVS uvádí oba typy německých ovčáků, jak dlouhosrstého, tak i krátkosrstého, oba pak blíže charakterizuje (srov. Horová a kol. 2012: 171).

6. 2. 5 K původu názvu ovčák Dvojice Holub – Kopecký a také Václav Machek vůbec slovo ovčák ve svých etymologických slovnících nezachycují, nezmiňují jej ani v souvislosti se slovem ovce, přestože se s největší pravděpodobností bude jednat o odvozeninu právě od tohoto substantiva, s čímž souvisí i prvotní účel těchto plemen – hlídání stád ovcí či dobytka. Ani Holub – Lyer, stejně jako Jiří Rejzek slovo ovčák nezaznamenávají, nicméně je již možno jej dohledat u hesla ovce, kde je na něj upozorněno ve spojitosti s psl. *ovьca, které vzniklo z ie. *oṷikā, což je zdrobnělina od *oṷi- ‚ovce‘, dochovaného v lit. avὶs, sthn. ouwi, lat. ovis, ř. oīs (viz Holub – Lyer 1968: 351, Rejzek 2012: 423).

47

Přestože etymologické slovníky samostatně slovo ovčák nezaznamenávají, lze předpokládat stejný vývoj z psl. *ovьca ‚ovce‘ (viz výše), z něhož bylo následnou derivací produktivním k-ovým sufixem vytvořeno slovo ovčák, nejprve pravděpodobně pro označení osoby hlídající ovce, později také jako zoologický termín pro označení psa chovaného právě za účelem ohlídání stáda ovcí.

6. 2. 6 Zamyšlení nad motivací názvů plemen ovčáků Přestože u kolie souvisí rozdělení jednotlivých plemen hlavně s typem srsti, u ovčáků je téměř ve všech případech motivací pojmenování místo původního výskytu jedinců. Nabízí se nám tak řada světových oblastí – ať už států či pohoří – Austrálie, Německo, Belgie, Pyreneje apod. V případě australského ovčáka je situace mírně komplikovanější, vzhledem k tomu, že jeho původ sahá do Spojených států, nicméně do USA se již vyšlechtěné plemeno dostalo právě z Austrálie, proto australský ovčák. U plemen belgických ovčáků je původní oblastní Belgie, u belgických ovčáků se však nabízí ještě specifičtější rozřazení podle belgických vesniček, kde se plemena vyskytovala – groenendael byl původně chován v okolí vesničky Groenendael (srov. Krämerová 2010: 15), pro malinoise bývá za původní oblast považována obce Maline nebo Mechelen (viz Krämerová 2010: 16), obdobně se předpokládá souvislost plemene tervueren se stejnojmennou oblastí. Za původní oblast německého ovčáka je považováno Německo. Na základě výše zmíněného je možno konstatovat, že u plemen ovčáků bylo motivací pro názvy plemen místo původního výskytu těchto plemen – Austrálie/USA, Německo a Belgie, přičemž u belgických ovčáků dochází k ještě specifičtějšímu rozřazení podle malých vesniček či belgických oblastí.

6. 2. 7 Slangové názvy Ovčáckých plemen je velká řada, někteří z nich patří ke psům vyhledávaných pro různé druhy náročných výcviků, mnoho z nich bývá v praxi nasazeno do terénu (policejní psi, psi záchranářští). U známějších z nich byly zaznamenány následující slangové podoby: 48

S australským ovčákem jsou spjaty dokonce tři slangismy: ausina, australák a tralalák. První z nich lze opět chápat ve dvojím významu, jak ‚plemeno australský ovčák‘, tak i ‚fena australského ovčáka‘, doloženo je dem. ausinka. Ostatní dvě podoby jsou mezi kynology užívány pouze s významem ‚plemeno australského ovčáka‘, u obou jsou rovněž známy i zdrobněliny – australáček a tralaláček. Zatímco první dvě slangové podoby vznikly univerbizací českých podob, tralalák vznikl hrou s jazykem vycházející z původnějšího tvaru australák (srov. Křeháčková 2013: 20, 54). Belgický ovčák se vyskytuje celkem ve čtyřech druzích, z nichž u každého byly zachyceny i slangové výrazy. Groenendael je mezi kynology často přezdíván jako grondal ‚plemeno belgického ovčáka groenendaela‘, laekenois jako lakeňák ‚plemeno belgického ovčáka laekenoise‘, s dem. lakeňáček, přičemž vzniklá odvozenina podléhá alternaci hlásek n > ň. U malinoise byly zaznamenány slangové podoby dvě, a to malina a maliňák, přičemž první z nich může označovat jak plemeno obecně, tak i fenu plemene a je výsledkem hry s jazykem, což může svádět k mylnému označení plodu maliníku vlivem lidové etymologie. U druhé podoby ve významu ‚plemeno belgického ovčáka malinoise‘ opět dochází k alternaci hlásek. Posledním druhem belgického ovčáka je tervueren, jehož slangová podoba je tervík ‚plemeno belgickho ovčáka tervuerena, dem. tervíček (srov. Křeháčková 2013: 30, 36, 38, 53). Velmi oblíbeným plemenem, jehož služeb bývá často využíváno v policejním odvětví, je německý ovčák, pro kterého jsou doloženy univerbizované slangismy ovčoun ‚plemeno německého ovčáka‘, dem. ovčounek a také přechýlená podoba ovčanda ‚fena německého ovčáka‘ (srov. Křeháčková 2013: 44).

49

6. 2. 8 Obrazová příloha představitelů plemene ovčáka

Obr. 10 – Australský ovčák.

Obr. 11 – Belgický ovčák groenendael.

Obr. 12 – Belgický ovčák malinois.

Obr. 13 – Belgický ovčák tervueren.

Obr. 14 – Německý ovčák.

50

6. 3

Doga

6. 3. 1 Výčet plemen dog Argentinská doga, bordeauxská doga, dánská doga, kanárská doga, německá doga, tibetská doga.

6. 3. 2 Stručná charakteristika plemene obecně Dogy jsou plemena řazená k II. skupině FCI, zastoupeny jsou celkem šesti zástupci. Nejpočetnějšími dogami jsou dogy německé a tibetské, ostatní dogy jsou řazeny k plemenům málopočetným, přičemž mírně vyšší zastoupení můžeme sledovat u dogy argentinské, příp. bordeauxské. Jednotlivá plemena dog se vyvíjela různě, není tedy snadné jejich počátky zařadit na časovou osu. Hanzák a kol. píše, že dogy jsou známy od 16. stol., ve kterém sloužily k loveckým účelům, jejich předci byli však pro tyto účely využíváni již před 4 – 5 000 lety v Egyptě (srov. Hanzák a kol. 1965: 264–265). V dnešní době slouží dogy zejména jako hlídací a doprovodní psi. Pro plemena dog je typická zejména obrovská postava, majestátní chůze, jsou to plemena od pohledu působící silným a klidným dojmem, s ušlechtilou hlavou. Některé dogy, zejména německé, jsou velmi laskavé, přátelské a snadno ovladatelné, jiné, např. dogy argentinské, jsou sebevědomými psy, kteří se neradi podřizují (viz Hanzák a kol. 1965: 264– 265; Krämerová 2010: 65, 70).

6. 3. 3 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století Přestože kořeny dog sahají daleko do historie, v žádném z vybraných slovníků od staré češtiny po češtinu 19. století nebylo slovo doga vůbec zaznamenáno. Nezachycuje jej ani vokabulář webový.

51

6. 3. 4 Stav v nové češtině PSJČ uvádí u dogy charakteristiku ‚odrůda psa‘, jinak heslo není blíže popsáno (viz PSJČ 1935–1937: 456). V SSJČ se u hesla doga píše, že se jedná o slovo přejaté z angličtiny ve významu ‚plemeno silných a velkých domácích psů pískově hnědých, šedohnědě žíhaných nebo černobílých, užívaných k hlídání a k osobní ochraně‘. Rovněž SSJČ uvádí i příklady plemen dog, např. německá doga, dánská doga. SSJČ mimo jiné také upozorňuje na tvoření dativu a lokálu singuláru, při kterých dochází ke změně d > z (srov. SSJČ 1971: 342). Kromě základního popisu exteriéru plemene slovník charakterizuje základní využití těchto plemen. SSČ oproti SSJČ nezpracovává heslo doga tak podrobně, kromě upozornění na tvoření 3. a 6. pádu je uveden pouze velmi stručný význam ‚velký pes hladké srsti, žlutý, popř. černě žíhaný nebo černobíle skvrnitý‘ (viz SSČ 2005: 62). KVS nezachycuje plemeno obecně, ale věnuje pozornost každému jednotlivci zvlášť: Argentinská doga je popsána jako ‚jediné plemeno vyšlechtěné v Argentině […] z bojových psů […], je to silný, sporý pes mastifového typu s velmi silnou, volnou kůží na hrdle‘ (viz Horová a kol. 2012: 19). U plemene bordeauxské dogy KVS zdůrazňuje, že tato doga je ‚impozantní krátkolebý pes dogovitého typu, používaný k hlídání a obraně […], mohutné, harmonické, velmi atletické a poměrně nízké stavby těla‘ (srov. Horová a kol. 2012: 37). Dánskou dogu uvádí KVS s charakteristikou ‚velký pes dogovitého typu s velkou širokou hlavou, těžkým krkem, širokou hrudí a těžkým pohybem‘ (viz Horová a kol. 2012: 60). V KVS je uvedena i méně známá kanárská doga, u které je psáno: ‚dogovité plemeno vzniklé v 19. stol. na Kanárských ostrovech […], původním určením byly psí zápasy, proto je tento pes velmi robustní, má pevné kosti a silnou kůži s krátkou srstí‘ (srov. Horová a kol. 2012: 120). Pravděpodobně nejvíce početným typem je doga německá: ‚pes spojující ušlechtilý zjev s velkou, silnou stavbou těla a elegancí […], za předchůdce dnešních německých dog jsou

52

považováni staří býkohryzové 31 […], typická je pro ně velmi krátká a hustá, přiléhající a lesklá srst žlutá a žíhaná, skvrnitá a černá, modrá‘ (viz Horová a kol. 2012: 169). Další početnou skupinu dog tvoří tibetské dogy, popis této dogy je následující: ‚silný, těžký, dobře stavěný pes se silnou kostrou […], přiměřeně dlouhá a bohatá, rovná krycí srst, vlněná podsada je vyvinuta více či méně podle teploty okolí, nikdy není hedvábná, kudrnatá nebo zvlněná‘ (srov. Horová a kol. 2012: 266).

6. 3. 5 K původu názvu doga S charakteristikou ‚psí plemeno‘ uvádějí slovo doga v etymologickém slovníku dvojice Holub – Kopečný a Holub – Lyer, stejně jako Jiří Rejzek, tito etymologové předpokládají souvislost substantiva doga s anglickým dog ‚pes‘, Jiří Rejzek navíc upozorňuje, že další původ není jasný (srov. Holub – Kopečný 1952: 103; Holub – Lyer 1968: 137, Rejzek 2012: 139). Při konfrontaci s anglickým online etymologickým slovníkem – Online Etymology Dictionary32 a s knihou The Oxford dictionary of English etymology je patrné, že angl. dog zřejmě pochází ze staroanglického docga, nacházející se alespoň v jednom písemném zdroji z vývojového období střední angličtiny s významem ‚silné psí plemeno‘, které je doložené i v dalších jazycích, např. fr. dogue ‚doga‘, dán. dogge ‚doga‘ či něm. Dogge ‚doga‘. Přesto online slovník uvádí, že pravý původ slova dog zůstává jednou z největších záhad anglické etymologie (srov. Oxford dictionary of English etymology 1967: 281).

6. 3. 6 Zamyšlení nad motivací názvů plemen dog Pokud bychom výše zmíněná plemena dog chtěli od sebe odlišit na základě hlediska motivačního, opět se nabízí rozdělení dle jednotlivých oblastí jejich původu.

Také často označován jako štváč, davič. „Staré, dnes již neexistující germánské plemeno psa, který býval používán k lovu medvědů, praturů, divokých prasat a vysoké zvěře. Považuje se za jisté, že štváči a daviči byli původní, v germánských zemích vyšlechtěné psí plemeno, potomci někdejších velkých válečných psů, kteří střežili germánská opevnění“ (Horová a kol. 2012: 43). 32 Viz http://www.etymonline.com. 31

53

U většiny dog je oblast jejich původu jasná už z jejich názvů: argentinská doga má své kořeny v Argentině (jakožto jediné plemeno na světě), tibetská doga v oblasti Tibetu. Pokud bychom se posunuli blíže do Evropy, odtud pocházejí dánské dogy, jejichž vznik je předpokládán v Dánsku, dogy německé pocházející z Německa a dogy bordeauxské, za jejichž místo původu je považováno přístavní město na jihozápadě Francie – Bordeaux (viz obrázek níže).

Obr. 15 – Bordeaux – oblast původu bordeauxské dogy.

U dalšího typu – kanárské dogy, je potřeba doplnit, že místem původu je s největší pravděpodobností ostrov Tenerife, který je největším ze sedmi Kanárských ostrovů. Přestože je tedy původním místem oblast Tenerife a doga byla pojmenována na základě souostroví Kanárských ostrovů, Kanárské ostrovy jsou autonomním společenstvím Španělska, proto je za původní oblast této dogy považováno Španělsko.

Obr. 16 – Mapa Kanárských ostrovů, ostrov Tenerife – původní oblast kanárské dogy. 54

6. 3. 7 Slangové názvy Pro žádné plemeno dog nebyly při sběru jazykového materiálu z oblasti kynologického slangu zaznamenány jejich slangové podoby.

6. 3. 8 Obrazová příloha představitelů plemene dog

Obr. 17 – Argentinská doga.

Obr. 18 – Bordeauxská doga.

Obr. 19 – Dánská doga.

Obr. 20 – Kanárská doga.

Obr. 21 – Německá doga.

Obr. 22 – Tibetská doga.

55

6. 4

Pinč

6. 4. 1 Výčet plemen pinčů Holandský pinč, německý pinč, opičí pinč, rakouský krátkosrstý pinč, trpasličí pinč.

6. 4. 2 Stručná charakteristika plemene obecně Pinčové jsou řazeni do II. skupiny FCI, ve které je zahrnuto celkem pět pinčů, z toho jsou v České republice chováni zejména německý pinč, opičí a trpasličí pinč. Zbylé dva druhy se v ČR buď nevyskytují, anebo pouze minimálně, proto jejich názvy nebudou podrobněji analyzovány. První záznamy o plemenech pinčů pocházejí z konce 19. stol., za rodnou zemi pinčů je považováno Německo. Pinčové byli původně malými lovci hlodavců, dnes jsou využíváni především jako doprovodní psi (viz Hanzák a kol. 1965: 279–280; Krämerová 2010: 57–59; Fogle 2006: 60). Pinčové jsou živí, temperamentní, sebejistí a vyrovnaní psi, k cizím lidem nedůvěřiví, až nepřístupní (viz Hanzák a kol. 1965: 279–280; Krämerová 2010: 57–59). Jsou velmi oblíbení i pro svůj nevelký vzrůst, takže si je mohou dovolit chovat i obyvatelé malých bytů s minimem prostoru.

6. 4. 3 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století František Štěpán Kott ve svém slovníku slovo pinč eviduje. Kromě toho, že uvádí i deminutivum pinčlík, odkazuje i k heslu pes, ve kterém za rozřazením plemen uvádí ještě další plemena v obecné mluvě, a to včetně pinče (viz Kott 1880: 537, 553). Josef Jungmann nemá ve svém slovníku zahrnuto slovo pinč, nicméně je možno dohledat heslo pinčer s charakteristikou ‚pes z plemene ohařovitých‘ (srov. Jungmann 1990: 85).

56

6. 4. 4 Stav v nové češtině PSJČ věnuje plemenu pinč dokonce tři samostatná hesla. Prvním je pinč ve významech: a) ‚zakrslá odrůda domácího psa‘ a b) zoologicky ‚druh opic Hapale oedipus‘. Druhým heslem je v obecné češtině pinčl a samostatně je uvedena i zdrobnělina pinčlíček (srov. PSJČ 1941– 1943: 250). SSJČ u hesla pinč upozorňuje i na variantu v obecné češtině – pinčl. Slovník předpokládá, že slovo pinč pochází z angličtiny, do které bylo přejato z francouzštiny. Pinč je charakterizován jako ‚plemeno zakrslých psíků‘, zahrnuto je i deminutivum pinčlík, pinčlíček a mimo to SSJČ zaznamenává rovněž přirovnání běhat za někým jako pinčl, ve významu ‚oddaně, poníženě ho sledovat‘ (viz SSJČ 1971: 581). SSČ u hesla pinč píše: ‚střední nebo malý pes, zpravidla hladké a lesklé srsti‘, uvedena je i hovorová podoba pinčl. Stejně jako SSJČ i SSČ uvádí, že se jedná o slovo, jež se dostalo přes francouzštinu do angličtiny (srov. SSČ 2005: 270). Na rozdíl od předchozích plemen, u pinčů KVS věnuje samostatné heslo i skupině těchto plemen obecně: ‚skupina plemen sloužících jako domácí hlídač a lovec hlodavců a jiné drobné škodné, Angličané je považují za kontinentální protějšek teriérů‘ (srov. Horová a kol. 2012: 197). Mimo to KVS zahrnuje i jednotlivá plemena pinčů: Pinče německého s popisem ‚hladkosrstý, středně velký svalnatý pes kvadratické stavby těla jako knírač […], je to temperamentní, pozorný, hravý pes, dobrý hlídač, není uštěkaný‘ (viz Horová a kol. 2012: 171–172). U pinče opičího se v KVS píše: ‚malý hrubosrstý pes s opičím výrazem v obličeji, jeho velikost je vhodná i do toho nejmenšího bytu, jeho vlastnosti mu umožňují plnit i úlohu hlídacího psa‘ (srov. Horová a kol. 2012: 182). Trpasličí pinč je charakterizován jako ‚zmenšenina pinče bez nedostatků miniaturizace […], povahově odpovídá pinčovi, i když jeho temperament a chování jsou typické pro malého psa‘ (viz Horová a kol. 2012: 271).

57

6. 4. 5 K původu názvu pinč Dvojice Holub – Lyer a Jiří Rejzek předpokládají, že pinč, popř. pinčl, ve významu ‚odrůda psa, plemeno malých psů‘ pochází z německého Pinscher, příp. Pintscher ‚pinč‘. Rejzek navíc upozorňuje na nejasný původ tohoto německého slova. Většinou se podle něj vykládá z angl. pinch ‚uštípnout‘, a to proto, že se těmto psům uštipovala část ocasu a uší. Problém je ale v samotném angl. označení pinče, jímž je terrier (srov. Holub – Lyer 1968: 373; Rejzek 2012: 467).

6. 4. 6 Zamyšlení nad motivací názvů plemen pinčů Všechna tři plemena, vyskytující se v naší republice, mají původ v Německu. Na základě toho je možné předpokládat, že plemeno německý pinč bylo pojmenováno podle místa, kde bylo vyšlechtěno. Jednalo by se tedy o pojmenování plemene podle jeho původního výskytu. Opičí pinč byl pravděpodobně pojmenován na základě podobnosti s jiným zvířetem. Jak uvádí KVS i standard plemene FCI33, předpokladem pro pojmenování adjektivem opičí byly právě chlupy v okolí hlavy psa, utvořené tak, že evokují opičí výraz (srov. také Horová a kol. 2012: 182). Posledním plemenem ze skupiny pinčů je trpasličí pinč, jehož název s největší pravděpodobností souvisí s velikostním rázem. Tento druh pinče je totiž jakousi vyšlechtěnou miniaturou plemene. U pinčů se tedy motivační dělení výrazně liší, a tak kromě nejčastějšího rozdělení podle původní oblasti plemene se u pinčů nabízí také motivace na základě podobnosti s jiným zvířetem a rovněž podle velikostního rázu.

33

Srov. http://www.fci.be.

58

6. 4. 7 Slangové názvy Pro žádné z plemen pinčů nebyly při sběru jazykového materiálu z oblasti kynologického slangu zaznamenány jejich slangové podoby.

6. 4. 8 Obrazová příloha představitelů plemene pinčů

Obr. 23 – Německý pinč.

Obr. 24 – Opičí pinč.

Obr. 25 – Trpasličí pinč.

59

6. 5

Teriér

6. 5. 1 Výčet plemen teriérů Airedale teriér, americký stafordšírský teriér, anglický toy teriér, australský silky teriér, australský teriér, bedlington teriér, border teriér, bostonský teriér, brazilský teriér, cairn teriér, černý teriér, český teriér, dandie dinmont teriér, irish glen of imaal teriér, irish soft coated wheaten teriér, irský teriér, jack russell teriér, japonský teriér, kelly blue teriér, lakeland teriér, manchester teriér, německý lovecký teriér, norfolk teriér, norwich teriér, parson russell teriér, sealyham teriér, skotský teriér, skye teriér, tibetský teriér, welsh teriér, west highland white teriér, yorkšírský teriér.

6. 5. 2 Stručná charakteristika plemene obecně Teriéři jsou velmi obsáhlou skupinou plemen psů, většina spadá do III. skupiny FCI, až na černého teriéra spadajícího do II. skupiny FCI a amerického bezsrstého teriéra a patterdale teriéra, které řadíme mezi plemena neuznaná Mezinárodní kynologickou organizací. Opět je potřeba se zaměřit na teriéry, jejichž počet je v České republice nejvyšší, a to jsou: americký stafordšírský teriér, jack russell teriér, parson russell teriér, west highland white teriér a yorkšírský teriér. Vznik jednotlivých plemen teriérů je pro jejich různorodost nelehké určit, jednotlivá plemena teriérů se začala podle různých kynologických publikací a podle standardů plemen objevovat v počátcích 19. stol., ale již od 17. stol. se předpokládá jejich postupný rozkvět. Za rodnou oblast teriérů je považována Velká Británie. Dnes jsou někteří teriéři (hlavně jack russell teriér a parson russell teriér) využíváni nejen jako doprovodní psi, ale i jako výborní lovečtí pracovní psi (viz Hanzák a kol. 1965: 251; Krämerová 2010: 108, 115, 123, 128; Fogle 2006: 63). Mezi typické vlastnosti teriérů patří zejména vysoký temperament, živost a výborná vytrvalost. Plemena teriérů jsou ostražitá a nebojácná, a to i přes mnohdy nevelký vzrůst (viz Hanzák a kol. 1965: 251; Krämerová 2010: 108, 115, 123, 128). V dnešní době můžeme

60

plemena teriérů stále častěji vídat i v tzv. výcviku agility, kde jsou stále oblíbenějšími především pro svůj vzrůst, mrštnost a vytrvalost.

6. 5. 3 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století

Slovníky staré češtiny a dalšího období jejího vývoje po 19. století slovo teriér vůbec neevidují.

6. 5. 4 Stav v nové češtině PSJČ popisuje teriéra se zoologickou charakteristikou: ‚rasa loveckého psa používaného zvláště k pronásledování škodné zvěře‘ (srov. PSJČ 1951–1953: 95). V SSJČ u hesla teriér nalezneme stručnou charakteristiku: ‚skupina plemen psů vyšlechtěných převážně v Anglii‘, nechybí informace o přejímce z angličtiny, stejně jako jsou uvedeny příklady plemen teriérů – isrský teriér, skotský teriér (srov. SSJČ 1971: 800). Obdobný popis teriéra ‚malý nebo středně velký lovecký pes‘ je dohledatelný i v SSČ, jako příklad slovník uvádí skotského teriéra. SSČ však, na rozdíl od SSJČ, vůbec neupozorňuje na anglický původ (viz SSČ 2005: 447). KVS zachycuje jak slovo teriér: ‚typ psa určený k pronásledování nebo zabíjení kořisti, někdy používaný jako pomocník honičů, ničitel škodné‘(srov. Horová a kol. 2012: 265), tak i jednotlivá plemena teriérů: Americký stafordšírský teriér je ‚svalnatý pes s výraznou, spíše klínovitou hlavou a rovnými, delšími končetinami […], srst je krátká, hustá, uzavřená, pevná, lesklá, zbarvení jakékoli jednotné, vícebarevné nebo skvrnité‘ (viz Horová a kol. 2012: 14). Jack russell teriér je označován jako ‚předchůdce a blízký příbuzný mnoha moderních plemen teriérů […], srst je hrubá, drátovitá, její zbarvení je bílé s černými, červenými nebo tříslovými znaky‘ (srov. Horová a kol. 2012: 114).

61

U plemene parson russell teriér KVS píše: ‚robustní, dlouhonohý teriér […], silný, živý a mrštný teriér, rychlých pohybů a chytrého výrazu, srst buď přiléhavá, krátká, nebo hrubá‘ (srov. Horová a kol. 2012: 188). West highland white teriér je uveden s následujícím popisem: ‚malý, aktivní, neohrožený robustní pes silné tělesné stavby, svalnatý, s pozoruhodně sebevědomým vystupováním […], srst z dlouhých drsných chlupů bez jakýchkoli známek vlnění‘ (viz Horová a kol. 2012: 299) Posledním plemenem z této skupiny je yorkšírský teriér. Je to ‚čiperný a inteligentní dlouhosrstý trpasličí teriér, se srstí splývající podél těla, rozdělenou pěšinkou od nosu až k ocasu […], srst na těle je střední délky, dokonale rovná, lesklá, jemně hedvábná‘ (viz Horová a kol. 2012: 118).

6. 5. 5 K původu názvu teriér Holub – Lyer u hesla teriér píší následující charakteristiku: ‚druh psa, vlastně jamník‘, u hesla je uveden i častý prefix fox-, tj. foxteriér – další plemeno, které bylo vyšlechtěno z teriérů. K původu slova se dvojice etymologů staví následovně: předpokládá původ z angl. terrier ‚teriér‘, a to z lat. territōrium ‚území‘ < lat. terra ‚země‘ (viz Holub – Lyer 1968: 481). Jiří Rejzek a Online Etymology Dictionary34 nadto uvádějí, že angl. terrier ‚teriér‘ by se mohlo do angličtiny dostat přes něm. Terrier, tam ze střfr. (chien) terrier ‚zemní pes‘, z lat. terra ‚země‘. Rejzek předpokládá, že název byl odvozen podle toho, že jsou psi při lovu využíváni k vyhánění zvěře z nor a podzemních úkrytů (viz Rejzek 2012: 657–658). Jak už bylo zmíněno v kapitole o rozdělení plemen psů, je potřeba počítat ještě s možností označení této skupiny psů na základě angl. terrify ‚strašit, děsit, vylekat‘, nicméně tento výklad se řadí k tomu méně pravděpodobnému a etymologové i kynologické příručky předpokládají spíše souvislost s lat. terra ‚země‘ (srov. Horová a kol. 2012: 265).

34

Viz http://www.etymonline.com.

62

6. 5. 6 Zamyšlení nad motivací názvů plemen teriérů Při zaměření se na motivaci názvů plemen teriérů je možno (na základě využití názvů plemen teriérů pro tuto práci vybraných) vydělit dvě skupiny. Tou první z nich by byla skupina teriérů, jejichž název byl utvořen podle místa jejich původní oblasti, ve které byli vyšlechtěni, druhou skupinou by pak byla plemena, jenž jsou pojmenována podle osoby, která se o jejich chov zasloužila. Do první skupiny by patřil americký stafordšírský teriér, jehož původ je směřován do anglického hrabství Staffordshire, odkud plemeno do USA odvezli první britští osídlenci. Přestože tedy označení americký zavádí k přesvědčení, že pes pochází z Ameriky, jeho kořeny jsou i britské – odtud adjektivum stafordšírský.

Obr. 26 – Staffordshire – oblast původu amerického stafordšírského teriéra.

Dalším plemenem spadajícím do první skupiny by byl yorkšírský teriér, opět plemeno pocházející z Velké Británie, pojmenované podle hrabství Yorkshire, které leží v severní části Británie.

63

Obr. 27 – Yorkshire – oblast původu yorkšírského teriéra.

West highland white teriér je plemeno, jehož název byl pravděpodobně odvozen podle skotské oblasti West Highland, nicméně označení white si s největší pravděpodobností toto plemeno získalo na základě své barvy srsti. Jednalo by se tedy o kombinaci pojmenování jednak podle místa původu, jednak podle zbarvení srsti psa.

Obr. 28 – West Highland – oblast původu west highland white teriéra.

Druhou skupinu by tvořila plemena jack russell teriér a parson russell teriér, pojmenována podle svého šlechtitele. Plemenům byl dán název podle reverenda Jacka Russella, který byl vášnivým lovcem lišek a chovatelem psů (srov. Horová a kol. 2012: 114, 188).

64

6. 5. 7 Slangové názvy U některých plemen teriérů byly zaznamenány následující slangové podoby: S americkým stafordšírským teriérem je spjat slangový výraz amstaf ‚plemeno americký stafordšírský teriér‘, vzniklý mechanickým krácením. Doloženo je i deminutivum amstafík (srov. Křeháčková 2013: 19). Nejvíce slangismů bylo zachyceno u yorkšírského teriéra, univerbizací vznikla podoba jorkšír ‚plemeno yorkšírského teriéra‘, s dem. jorkšírek, a dále jorkšírák ‚plemeno yorkšírského teriéra‘, s dem. jorkšíráček (viz Křeháčková 2010: 32). Parson russell teriér je mezi kynology přezdívám jako prtík ‚plemeno parson russell teriér‘, jehož slangový název vznikl abreviací ve formě iniciálové zkratky (srov. Křeháčková 2010: 46), zatímco slangový název pro plemeno jack russell teriér vznikl jako počeštěná forma anglického názvu russell – raslík ‚plemeno jack russell teriér‘, s deminutivem raslíček (viz Křeháčková 2010: 48). Obdobně je na základě počeštěné podoby přezdíváno plemenu west highland white teriér slangovým vestík ‚plemeno west highland white teriér‘, s dem. vestíček (srov. Křeháčková 2013: 56).

6. 5. 8 Obrazová příloha představitelů plemene teriérů

Obr. 29 – Americký stafordšírský teriér.

Obr. 30 – Jack russell teriér.

65

Obr. 31 – Parson russell teriér.

Obr. 32 – West highland white teriér.

Obr. 33 – Yorkšírský teriér.

6. 6

Jezevčík

6. 6. 1 Výčet plemen jezevčíků Jezevčík standard dlouhosrstý, jezevčík standard drsnosrstý, jezevčík standard hladkosrstý, jezevčík trpasličí/králičí dlouhosrstý, jezevčík trpasličí/králičí drsnosrstý a jezevčík trpasličí/králičí hladkosrstý.

6. 6. 2 Stručná charakteristika plemene obecně Jezevčíky řadíme do IV. skupiny FCI, celkem do ní patří 6 (někdy 9) plemen, nicméně pro Českou republiku jsou nejtypičtější jezevčíci standardní, a to ve všech třech typech srsti.

66

Plemena jezevčíků byla vyšlechtěna v Německu. V druhé polovině 19. stol. již existoval klub zaměřený na chov jezevčíků, proto se dá předpokládat, že kořeny plemene sahají hlouběji do historie. Dnes se sice stále jezevčíci uplatňují jako výborní lovečtí psi, nicméně stále častěji jsou chováni také jako doprovodní psi a rodinní společníci (srov. Hanzák a kol. 1965: 249; Krämerová 2010: 133). Jezevčík je živý, přátelský pes s vyrovnanou povahou. Je temperamentní, má výborné lovecké schopnosti, umí být velmi vytrvalý, je ostražitý a do jisté míry samotářský (srov. Krämerová 2010: 133).

6. 6. 3 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století Žádný ze slovníků staré češtiny a další vývojové etapy češtiny do 19. století neeviduje slovo jezevčík.

6. 6. 4 Stav v nové češtině V PSJČ se u hesla jezevčík píše ‚odrůda loveckých psů‘, mimo to stojí samostatně rovněž heslo jezevčice, s významem v myslivecké terminologii ‚samice jezevčíka‘, přestože přechýlené podoby názvů plemen psů nejsou ve slovnících časté (srov. PSJČ 1935–1937: 1216). SSJČ slovo jezevčík uvádí s charakteristikou ‚plemeno loveckých psů užívaných hlavně k vyhánění zvěře z nor‘. Mimo to rovněž upozorňuje na tvoření tvaru v lokálu plurálu – o jezevčících (viz SSJČ 1971: 790). SSČ se, oproti SSJČ, více při popisu zaměřuje na vzhled plemene, než na jeho využití: ‚malý lovecký pes s protáhlým tělem na krátkých nohách‘, což se blíží typickému popisu jezevčíka, který je pro své dlouhé tělo a krátké nohy známý po celém světě. Rovněž je v SSČ upozorněno na tvoření šestého pádu množného čísla, viz výše (srov. SSČ 2005: 122). KVS věnuje heslu jezevčík značnou pozornost. Kromě rozdělení jezevčíků na tři velikostní rázy a tři typy dle typu srsti, KVS uvádí i charakteristiku plemene obecně: ‚byl vyšlechtěn v Německu z nízkonohých honičů používaných k lovu jezevců (odtud jméno) a další 67

zvěře žijící v norách […], psi jsou dlouzí, nízcí, ale nikdy přes míru, která by jim znemožňovala pracovat, tělo je dlouhé, dobře osvalené, s dobře vyvinutým hrudníkem a krátkými, silnými bedry […], hrudní končetiny jsou krátké, se silnými kostmi‘ (viz Horová a kol. 2012: 116).

6. 6. 5 K původu názvu jezevčík Etymologové Holub – Kopečný, Holub – Lyer, Václav Machek i Jiří Rejzek ve svých slovnících neuvádějí slovo jezevčík, nicméně jej zmiňují u hesla jezevec, a to s popisem ‚pes na lov jezevců‘, z psl. *jazvьcь, stč. jezvec a nč. jezevec. Machek má i charakteristiku ‚pes vyhánějící jezevce z nor‘, rovněž uvádí, že *jazvьcь souvisí s *jazva ‚jizva‘, s vlastním významem ‚díra po zranění, trhlina‘ a také ‚díra v zemi, nora‘ (srov. Holub – Kopečný 1952: 153; Holub – Lyer 1968: 222; Machek 1997: 225; Rejzek 2012: 249; srov. i Havlová 2010: 137–138). Na základě konfrontace s etymologickými slovníky lze tedy předpokládat, že název jezevčík vznikl odvozením od jezevce podle prvotního účelu tohoto plemene, čímž byl právě lov jezevců.

6. 6. 6 Zamyšlení nad motivací názvů plemen jezevčíků U jezevčíků je motivace rozdělení jednotlivých typů snadná, a to na základě stavby srsti: jezevčík hladkosrstý – podle krátké, husté a lesklé srsti, jezevčík drsnosrstý – podle drátovitého chlupu, jezevčík dlouhosrstý – podle rovné, lesklé srsti s podsadou.

6. 6. 7 Slangové názvy Pro žádné z plemen jezevčíků nebyly při sběru jazykového materiálu z oblasti kynologického slangu zaznamenány jejich slangové podoby.

68

6. 6. 8 Obrazová příloha představitelů plemene jezevčíků

Obr. 34 – Jezevčík standard hladkosrstý.

Obr. 35 – Jezevčík standard drsnosrstý.

Obr. 36 – Jezevčík standard dlouhosrstý.

6. 7

Špic

6. 7. 1 Výčet plemen špiců Finský špic, japonský špic, německý špic malý, německý špic střední, německý špic trpasličí, německý špic velký, německý špic vlčí, norbotenský špic.

6. 7. 2 Stručná charakteristika plemene obecně Pod IV. skupinu FCI spadají plemena špiců. V naší republice jsou nejrozšířenější němečtí špicové v různých velikostních rázech. 69

Němečtí špicové, původem z Německa, jsou považování za nejstarší plemeno střední Evropy, ze kterého byla vyšlechtěna řada dalších plemen. Původně pracovní pes, v dnešní době je špic chován zejména jako strážný a doprovodný pes (srov. Hanzák a kol. 1965: 278; Krämerová 2010: 146–149). Špicové jsou rození hlídači, nerozlučně spjati s majetkem svého pána. Plemeno je to živé, sebevědomé, bystré a učenlivé. Jsou to věrní, nepodplatitelní a k cizím lidem nedůvěřiví psi (viz Hanzák a kol. 1965: 278; Krämerová 2010: 146–149).

6. 7. 3 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století

Josef Jungmann uvádí u hesla špic mnoho významů, nicméně žádný z nich přímo nesouvisí s psími plemeny. Jungmannův slovník však zahrnuje také heslo špicl, a to s významem ‚rod psí‘. Kromě toho je jako samostatné heslo uvedeno zdrobnělé špiclík ve dvojím významu: a) ‚špicl‘ a b) ‚druh skřivaní‘ (srov. Jungmann 1990: 494).

6. 7. 4 Stav v nové češtině PSJČ charakterizuje špice (špicla) a také špiclíka popisem ‚rasa psa domácího‘. Nadto PSJČ uvádí příklady v kynologické terminologii: špic vlčí, zakrslý. Mimo to je uvedeno i deminutivum špiclíček (srov. PSJČ 1948–1951: 1137). SSJČ u hesla špic upozorňuje i na hovorové špicl, obojí ve významu ‚plemeno psů s bohatou srstí (většinou bílou) a s krátkým čenichem‘, předpokládá, že se jedná o slovo do češtiny přejaté z němčiny. Uvedeno je i sklonění v nominativu plurálu špic(l)ové, zdrobnělina špiclík a s expresivním zabarvením špiclíček, u obojího s upozorněním na deklinaci v těch případech, ve kterých se jedná o obtížné sklonění (lok. pl. špiclících; nom. pl. špiclíčci/špiclíčkové; lok. pl. špiclíčcích) (srov. SSJČ 1971: 716). KVS u hesla špic píše: ‚skupina plemen, která si je podobná fyzickými znaky, jako jsou špičaté čelisti a uši, vlčí hlava a zatočený, bohatě osrstěný ocas‘ (srov. Horová a kol. 2012: 260).

70

Více informací o německém špicovi uvádí jeho samostatné heslo: ‚velmi staré plemeno […], plemena německých špiců pocházejí přímo z bohatě osrstěných severských špiců, jako jsou samojed a laponský pes […], vyniká svou krásnou srstí, která tvoří na hrudníku bohatou hřívu, a hustě osrstěným ocasem obloukovitě neseným přes hřbet […], charakteristický vzhled mu dodávají malé, špičaté, vztyčené uši‘. Kromě toho je u hesla uvedeno i rozdělení špiců podle velikostního rázu a zbarvení srsti (viz Horová a kol. 2012: 172).

6. 7. 5 K původu názvu špic Holub – Lyer i Václav Machek v etymologických slovnících sice nemají samostatné heslo špic, nicméně ve slovnících uvádějí obecně český (podle dvojice Holub – Lyer, Machek eviduje název plemene špicl jako spisovný) výraz špicl ‚původně pes, který špičatí uši‘, a to pravděpodobně z něm. Spitzel, k něm. Spitze ‚hrot, špička‘. Rejzek dodává, že se takto začalo plemeni říkat zřejmě na základě špičatého čenichu a špičatých uší. Nadto Machek uvádí slk. špiceľ (srov. Holub – Lyer 1968: 471; Machek 1997: 621; Rejzek 2012: 638). Pokud by se slovo Spitz konfrontovalo s Online Etymology Dictionary35, kromě datace k roku 1842 je uveden popis ‚plemeno malých psů‘, původ pro označení plemene je vysvětlován právě z něm. Spitz, a to podle ‚špice, ostří‘, které evokuje špidlatý čenich.

6. 7. 6 Zamyšlení nad motivací názvů plemen špiců Vybraná plemena špiců je možné v rámci motivace jejich názvů seřadit do tří skupin: jednak dle místa původu německých špiců, kterým bylo Německo, jednak se nabízí rozřazení na základě velikostních rázů jednotlivých typů špiců – německý špic trpasličí, německý špic malý, německý špic střední a německý špic velký, ale také – u německého špice vlčího – podle podobnosti s jiným zvířetem. Přestože adjektivum vlčí nemá žádnou souvislost s příbuzenskými vztahy špice a vlka, jde v tomto případě o souvislost, která se vztahuje k zabarvení srsti psa, která připomíná zbarvení vlčí.

35

Viz http://www.etymonline.com.

71

6. 7. 7 Slangové názvy Pro žádné z plemen špiců nebyly při sběru jazykového materiálu z oblasti kynologického slangu zaznamenány jejich slangové podoby.

6. 7. 8 Obrazová příloha představitelů plemene špiců

Obr. 37 – Německý špic malý a střední.

Obr. 38 – Německý špic velký.

Obr. 39 – Německý špic trpasličí.

Obr. 40 – Německý špic vlčí.

72

6. 8

Honič

6. 8. 1 Výčet plemen honičů Anglicko-francouzský honič de petite venerie, artoisský honič, bosenský hrubosrstý honič, finský honič, francouzský bílo-černý honič, francouzský bílo-oranžový honič, francouzský trikolorní honič, gaskoňsko-saintgeoiský honič, haldenův honič, hamiltonův honič, hrubosrstý modrý gaskoňský honič, hygenův honič, istrijský hrubosrstý honič, istrijský krátkosrstý honič, jugoslávský planinský honič, jugoslávský trikolorní honič, malý modrý gaskoňský honič, nivernaisský hrubosrstý honič, plavý bretaňský honič, polský honič, posávský honič, rakouský krátkosrstý honič, řecký honič, schillerův honič, sedmihradský honič, smalandský honič, srbský honič, švýcarský honič bernský, švýcarský honič jurský, švýcarský honič lucernský, švýcarský honič švycký, švýcarský nízkonohý honič, tyrolský honič, velký francouzsko-anglický bílo-oranžový honič, velký francouzsko-anglický trikolorní honič, velký modrý gaskoňský honič, velký vendéerský hrubosrstý honič, westfálský jezevčíkovitý honič.

6. 8. 2 Stručná charakteristika plemene obecně Stav honičů v ČR se nezjišťuje vůbec snadno, neboť neexistuje klub, který by sdružoval všechny honiče, ale kluby se různí. Přestože honiči tvoří velkou skupinu psů, mezi nejznámější zřejmě patří: hamiltonův honič, malý modrý gaskoňský honič, německý honič, sedmihradský honič, švýcarský honič bernský, švýcarský honič švycký. Velký počet honáckých plemen byl vyšlechtěn v Německu, Rakousku či Švýcarsku. Honiči byli od dávných dob chováni ve velkých smečkách, lovecká klání byla populární zejména mezi šlechtou. I dnes je většina honičů využívána zejména u myslivců pro smečkové honby (srov. Krämerová 2010: 166–167). Honiči jsou plemena s výborně vyvinutým čichem, většinou jsou poslušní a snadno ovladatelní, avšak pouze pokud jim chovatel dovolí dostatečné lovecké vyžití. S dobrým výcvikem, při kterém je jejich lovecký pud uspokojen, se z honičů vycvičí i výborný doprovodný pes (viz. Krämerová 2010: 166–167).

73

6. 8. 3 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století František Štěpán Kott sice eviduje slovo honič pod jiným významem (‚honitel, lovec‘ – jako označení pro člověka), nicméně staví jako samostatné heslo slovní spojení honící pes, přičemž uvádí dva základní významy: a) ‚hončí, který je vycvičen nebo chován k honění (i když nehoní)‘ a b) ‚ten, který právě honí, třebas nebyl honícím‘ (Kott 1878: 459). Josef Jungmann taktéž uvádí honiče s významem ‚honič dobytka‘, ‚honič stáda‘, ‚lovec‘ a samostatně pak eviduje adjektivum honící ‚který honí‘, jako příklad uvádí právě spojení honící pes (srov. Jungmann 1989: 723).

6. 8. 4 Stav v nové češtině Ve slovnících nové češtiny je již situace jiná. PSJČ kromě adjektiva honící uvádí rovněž slovo honič, a to ve třech významech: a) ‚myslivecký druh loveckého psa‘, b) ‚kdo honí ve hře na honěnou‘ a c) zřídka ‚poháněč, honec‘ (srov. PSJČ 1935–1937: 920). V SSJČ jednak nalezneme u adjektiva honící ve významu ‚určený, sloužící k honění‘ i slovní spojení honící pes, jako tomu je i ve slovnících staršího období vývoje češtiny, na druhou stranu však zaznamenává i heslo honič, a to jednak s významem a) ‚kdo něco honí, žene‘, ale i b) s významem v myslivecké terminologii ‚lovecký pes dobře stopující a nadhánějící zvěř v neschůdném terénu‘ (srov. SSJČ 1971: 623). KVS honiče charakterizuje následovně: ‚lovecký pes určený k pronásledování kořisti, kterou buď sleduje zrakem, nebo ji větří‘ (srov. Horová a kol. 2012: 97). Stejně tak je ale věnována pozornost i každému honáckému plemeni zvlášť: Hamiltonův honič je popisován jako ‚souměrně rostlý pes, který budí dojem síly a vytrvalosti […], vyhledává zvěř, plaší ji směrem na lovce a štěkotem upozorňuje na svoji polohu‘ (srov. Horová a kol. 2012: 91). Malý modrý gaskoňský honič je v KVS uveden s charakteristikou: ‚plemeno používané většinou k lovu zajíců‘ (viz Horová a kol. 2012: 155). U německého honiče KVS píše: ‚lehký, vysokonohý, elegantní, přesto však silně stavěný lovecký pes s ušlechtilou lehkou hlavou‘ (srov. Horová a kol. 2012: 169). 74

Sedmihradský honič je uveden s charakteristikou: ‚maďarský honič vzniklý patrně křížením polského a rakouského honiče, příbuzný slovenského kopova […], koncem 19. století byl rozšířen na území celého tehdejšího Uherska […], tehdy se zformovaly dvě variety, a to malý a velký sedmihradský honič‘ (viz Horová a kol. 2012: 269). Pod jedním heslem KVS sdružuje švýcarské honiče: ‚společné pojmenování pro čtyři rázy loveckého psa […], jsou to středně velcí, poněkud protáhle stavění, silní, ušlechtilí a vyvážení psi‘ (srov. Horová a kol. 2012: 261).

6. 8. 5 K původu názvu honič Přestože žádný z vybraných etymologických slovníků neeviduje heslo honič, na základě účelu vyšlechtění těchto psů, tedy honění a lovení zvěře, se dá předpokládat, že honič je odvozeninou vzniklou od verba honiti, staré všeslovanské iterativum < *goniti – k hnát < *gъnati (srov. ESJS 4: 213–214). Stejně jako např. u ovčáka mohlo i u honiče dojít nejprve k pojmenování osoby, která lovila zvěř a až v pozdější době se tak začala označovat i plemena psů sloužící ke stejnému účelu.

6. 8. 6 Zamyšlení nad motivací názvů plemen honičů Skupina honičů je velmi obsáhlá, proto je i motivace názvů jednotlivých honičů nejednotná a různí se. Mezi honiči je tak možno vyčlenit skupinu, jejichž názvy implikují místo jejich původu, jako je německý honič (Německo), švýcarský honič (Švýcarsko) a sedmihradský honič pocházející ze Sedmihradska, Transylvánie (viz obrázek níže). Druhou skupinou jsou honiči pojmenováni podle svého šlechtitele. Takovým honičem je hamiltonův honič, pojmenovaný podle hraběte Adolfa Patrika Hamiltona, který byl mimo jiné zakladatelem švédského kynologického klubu (srov. Horová a kol. 2012: 91).

75

Obr. 41 – Sedmihradsko, Transylvánie (žlutě) – oblast vzniku sedmihradského honiče.

Zvlášť by bylo vhodné vyčlenit malého modrého gaskoňského honiče, u něhož dochází k míšení hned několika motivací pojmenování. Jednak se jedná o specifikaci podle vzrůstu – malý, dále podle zbarvení srsti – modré a také podle francouzské oblasti původu – Gaskoňska.

Obr. 42 – Gaskoňsko, Francie – oblast vzniku malého modrého gaskoňského honiče.

6. 8. 7 Slangové názvy Při shromažďování kynologických slangismů bylo zachyceno rovněž označení pro honiče, tímto slangovým výrazem je honák, honečák ‚pes, který slouží pro lovecké účely‘ (srov. Křeháčková 2013: 31).

76

6. 8. 8 Obrazová příloha představitelů plemene honičů

Obr. 43 – Hamiltonův honič.

Obr. 44 – Malý modrý gaskoňský honič.

Obr. 45 – Německý honič.

Obr. 46 – Sedmihradský honič.

Obr. 47 – Švýcarský honič bernský.

Obr. 48 – Švýcarský honič švycký.

77

6. 9 Pudl 6. 9. 1 Výčet plemen pudlů Holandský ovčácký pudl, pudl střední aprikot, pudl střední bílý, pudl střední černý, pudl střední hnědý, pudl střední stříbrný, pudl toy aprikot, pudl toy bílý, pudl toy černý, pudl toy hnědý, pudl toy stříbrný, pudl trpasličí aprikot, pudl trpasličí bílý, pudl trpasličí černý, pudl trpasličí hnědý, pudl trpasličí stříbrný, pudl velký aprikot, pudl velký bílý, pudl velký černý, pudl velký hnědý, pudl velký stříbrný, pudl vícebarevný.

6. 9. 2 Stručná charakteristika plemene obecně Protože je pudlů velká řada a liší se různými barevnými variantami, v této práci postačí seznámení se základními zástupci pudlů – pudl střední, pudl toy, pudl trpasličí a pudl velký. Všechny tyto varianty se poté dále člení podle zabarvení srsti na pět typů: aprikot, bílý, černý, hnědý, stříbrný. Původ pudlů sahá do nedaleké Francie. Jejich prvotním účelem byl lov ptactva, s čímž by také mohla souviset jejich kadeřavá srst. V dnešní době slouží toto plemeno jako výborný společenský a doprovodný pes. Přestože pudl v obecném povědomí platí spíše za psa výstavního, někteří zástupci se osvědčili i jako záchranářští či slepečtí psi (srov. Krämerová 2010: 249). Platí, že čím menší plemeno pudla, tím živější. Obecně, bez velikostního rozdílu, je pudl plemenem veselým, inteligentním, ostražitým, snadno motivovaným a velmi fixovaným na svého pána (srov. Krämerová 2010: 249).

6. 9. 3 Stav od staré češtiny po češtinu 19. století František Štěpán Kott u hesla pudl píše: a) ‚prkno, po kterém koule na kuželky běží‘, b) ‚chyba ve hře v kuželky‘. Kromě toho je však v Kottově slovníku k nalezení slovo pudlík, s deriváty pudlíček, pudl, pudel, u kterého je uveden popis ‚kudlák, kudláč; pes nejvýtečnější‘ (srov. Kott 1880: 1242). 78

Josef Jungmann eviduje slovo pudl včetně slk. arch. pudel, a to s významem a) ‚kudrnatý pes s puclatou hubou‘, b) ‚prkno, po kterém koule na kuželky běží‘ a c) ‚chyba ve hře v kuželky, když koule skrze kuželky proběhne‘. Jungmann rovněž zachycuje zdrobnělé podoby pudlík a pudlíček (srov. Jungmann 1990: 750).

6. 9. 4 Stav v nové češtině PSJČ u slova pudl píše: ‚odrůda psa mající vlnitou srst a vyznačující se velkou učenlivostí‘. Uvedeny jsou i různé příklady z literatury. Mimo to PSJČ zachycuje také samostatně deminutivum pudlíček a pudlík, obojí opět s literárními ukázkami použití (viz PSJČ 1944–1948: 530–531). SSJČ zaznamenává rovněž jak samostatné heslo pudl (v závorce má i tvary nominativu plurálu pudli/pudlové): a) ‚plemeno menších domácích psů s dlouhou kadeřavou srstí a svislými boltci‘, b) expresivně ‚menší pes vůbec‘. Uvádí též slovní spojení, jako např. plavat pudla ‚způsob plavání připomínající psa‘ a poněkud zastaralý obrat utvořený zřejmě vlivem němčiny to (v tom) je jádro pudla ‚to je smysl, podstata věci‘ (srov. SSJČ 1971: 1170). SSČ sice nevěnuje slovu pudl velkou pozornost, nicméně zdůrazňuje vše potřebné – německý původ slova, význam ‚menší pes s dlouhou kadeřavou srstí‘, tvoření v nom. pl. pudli/pudlové a uvádí i nejčastější sufixy -ík, -íček (viz SSČ 2005: 342). V KVS jsou plemena pudlů shrnuta pod jedno heslo: ‚plemeno psa […] příbuzné pasteveckým psům […], společenský pes harmonické stavby těla s typickou kadeřavou nebo šňůrovitou srstí […], inteligentní, ostražitý a čilý, s lehkým tanečním pohybem‘ (srov. Horová a kol. 2012: 217).

6. 9. 5 K původu názvu pudl Holub – Kopečný a Holub – Lyer se přiklánějí k názoru, že pudl ‚druh psa‘ je německého původu, vycházející z něm. expr. Pudel(hund) ‚pes pudl‘, původně o něčem chybném, nepodařeném. Souvisí pravděpodobně i s p. slovem pudło ‚chybná rána, chybný hod‘ (tak Boryś 2005: 503). Nadto Václav Machek uvádí příbuzné výrazy v některých dalších slovanských 79

jazycích, jako slk. pudel, p. pudel, hl. pudl, ukr. r. pudeľ (Holub – Kopečný 1952: 304; Holub – Lyer 1968: 404; Machek 1997: 497). Jiří Rejzek předpokládá souvislost něm. Pudelhund s něm. d. pudeln, a to ve významu ‚šplouchat, plácat se ve vodě‘, což Rejzek odůvodňuje tím, že tato psí rasa má velmi kladný vztah k vodě (viz Rejzek 2012: 517).

6. 9. 6 Zamyšlení nad motivací názvů plemen pudlů Jak už bylo nastíněno výše u stručné charakteristiky pudlů, je patrné, že u této skupiny plemen je možno motivaci názvů jednotlivých typů rozdělit jednak na určení podle velikostního rázu – pudl střední, pudl toy, pudl trpasličí a pudl velký, a jednak podle typu zabarvení srsti pudlů – aprikot, bílý, černý, hnědý a stříbrný.

6. 9. 7 Slangové názvy Pro žádné z plemen pudlů nebyly při sběru jazykového materiálu z oblasti kynologického slangu zaznamenány jejich slangové podoby.

6. 9. 8 Obrazová příloha představitelů plemene pudlů

Obr. 49 – Pudl střední.

Obr. 50 – Pudl toy.

80

Obr. 51 – Pudl trpasličí.

Obr. 52 – Pudl velký.

6. 10 Chrt 6. 10. 1

Výčet plemen chrtů

Afgánský chrt, anglický chrt (greyhound), ruský chrt (barzoj), maďarský chrt, polský chrt, perský chrt (saluki), sicilský chrt.

6. 10. 2

Stručná charakteristika plemene obecně

V České republice jsou chrti poměrně oblíbenými plemeny, s výjimkou chrta sicilského a polského, kterých u nás mnoho není, proto jim v této práci nebude věnována pozornost. Kořeny jednotlivých plemen chrtů sahají daleko do historie, tato plemena byla vyšlechtěna v různých koutech světa – od našich polských sousedů, přes Maďarsko, Británii, Irsko, Afghánistán, až po africké Mali. Dříve byli chrti využíváni zejména při štvanicích na zajíce, ale též na jeleny, losy či vlky. Dnes jsou chováni převážně jako doprovodní psi a rodinní společníci (viz Hanzák a kol. 1965: 259; Krämerová 2010: 268–269). Chrti umějí velmi dobře nakládat s úsporou energie. Zatímco doma to jsou klidní společníci, ve volné přírodě se probouzejí jejich lovecké pudy, a chrti tak dovedou velmi rychle reagovat. Mohou se tím však bohužel mohou vystavovat velkému nebezpečí jak na odlehlých

81

místech, tak i v městských částech, proto je zapotřebí zaměřit se u chrtů na důslednou výchovu a výcvik (srov. Krämerová 2010: 269).

6. 10. 3

Stav od staré češtiny po češtinu 19. století

Elektronický slovník češtiny36charakterizuje chrta jako ‚plemeno psa se štíhlým tělem a dlouhýma nohama‘. Jan Gebauer ve svém slovníku upozorňuje u hesla chrt navíc na stsl. chrъtъ (srov. Gebauer 1901: 558). František Š. Kott věnuje slovu chrt značnou pozornost. Kromě základního slova uvádí i deminutiva chrtek, chrtík, chrteček, chrtíček. Významy jsou zachyceny dva: a) ‚lovčí pes‘ a b) ‚vyzáblý člověk‘. Mimo to Kott zaznamenává také různé typy chrtů: polský, vlasský, turecký (viz Kott 1878: 545). Josef Jungmann u hesla chrt píše: a) ‚lovčí, myslivecký pes‘ a b) ‚vyzáblý člověk‘. Stejně jako Kott zachycuje rovněž zdrobněliny chrtek, chrtík, chrteček a chrtíček (srov. Jungmann 1989: 825). Předpoklad, že se jedná o plemeno staré, částečně potvrzuje právě doložení slova chrt ve slovnících z období od staré češtiny po češtinu 19. století.

6. 10. 4

Stav v nové češtině

PSJČ podává u hesla chrt poměrně podrobnou charakteristiku plemene: a) ‚odrůda psa, význačná štíhlým tělem na vysokých nohách, protáhlou mordou, dlouhými boltci a krátkou srstí‘, mimo to je uveden i význam b) ‚přezdívka lakomci‘. PSJČ udává výčet některých plemen chrtů: chrt anglický, skotský, ruský, a zachycuje ukázky z literárních děl (srov. PSJČ 1935– 1937: 1077).

36


82

SSJČ podává obdobnou charakteristiku plemene jako předchozí slovník: a) ‚plemeno loveckých psů se štíhlým tělem na vysokých nohách‘, b) expresivně ‚lakomý člověk‘, c) expresivně ‚přehnaně, snaživě‘ ve spojení jako chrt (hnát se do práce jako chrt), ve shodě s PSJČ zachycuje též plemena chrtů (chrt anglický, skotský, ruský), zaznamenává je i zdrobnělinu chrtík (srov. SSJČ 1971: 706). Slovo chrt eviduje také SSČ. Význam se shoduje s předchozími slovníky ‚štíhlý lovecký pes s dlouhou zašpičatělou hlavou‘, jako příklad je v tomto slovníku uveden ruský chrt a upozorněno je rovněž na spojení dostihy chrtů (viz SSČ 2005: 109). Chrti jsou v KVS popsáni jako ‚skupina plemen psů s vysoce vyvinutým štvacím pudem, orientující se v terénu pomocí vynikajícího zraku‘ (srov. Horová a kol. 2012: 104). Samozřejmě tento kynologický slovník podává informace o každém plemeni (kromě anglického chrta) také zvlášť: Afgánský chrt je v KVS uveden jako ‚dlouhosrstý chrt s krátce osrstěným obličejem pocházející z horských oblastí Afghánistánu, ve své vlasti dodnes používaný k lovu, hlavně při honech na jeleny, vlky a lišky‘ (srov. Horová a kol. 2012: 5). U ruského chrta (barzoje) KVS píše: ‚impozantní, bohatě osrstěný, ušlechtilý pes […], klidný, sebejistý, nebojácný, silný, původně určený pro boj s vlky, poté používaný k lovu zvěře‘ (viz Horová a kol. 2012: 27). Maďarský chrt je v KVS představen následovně: ‚ani hrubý, ani příliš jemný, vysokonohý chrt, spíše delší než kvadratický, výrazně osvalený, silné kostry, se silnými, suchými končetinami‘ (srov. Horová a kol. 2012: 152) Perský chrt (saluki) je ‚chrt mírně obdélníkového rámce těla, charakteristický delší srstí na uších a ocasu […], jedno z nejstarších plemen psů‘ (srov. Horová a kol. 2012: 231).

6. 10. 5

K původu názvu chrt

Původ psl. *chrъtъ (srov. též csl. *chrъtъ, p. chart, r. chort, s./ch. hȑt aj.) není příliš jasný. Rejzek (2012: 229) uvažuje o dvou možných výkladech: jednou z možností je souvislost psl. *chrъtъ s lit. adjektivem sartas ‚světle hnědý (o koni)‘, v němž je obsažen ie. kořen *ser- ‚červenavý‘. Původní význam by tedy zřejmě byl *‚pes červeně zbarvený‘ 83

(na podpoření výkladu uvádí Rejzek analogicky motivované něm. Rüde ‚ohař‘, související s něm. adjektivem rot ‚červený‘). Vyloučit nelze ani přejetí psl. *chrъtъ z nedoloženého íránského slova obsahujícího homonymní ie. kořen *ser- ‚rychle se pohybovat‘. Tento výklad by mohlo podpořit ruské označení chrta souslovím borzája sobáka, doslova ‚rychlý pes‘. Podle Holuba – Kopečného (1952: 143) jde o slovo „praevropské“; spojují ho s lat. currere ‚běžeti‘, lit. kurti tv. Připouštějí i druhou možnost výkladu psl. *chrъtъ, a to souvislost s č. arch. adjektivem skorý ‚rychlý‘ (< *skorъ), obsahující ie. *sker- ‚skákat, rychle se pohybovat‘ (k etymologii psl. *skorъ ‚rychlý, náhlý‘ v. ESJS 14: 823). Za slovo „praevropské“ pokládá psl. *chrъtъ i Machek (srov. Machek 1997: 207).

6. 10. 6

Zamyšlení nad motivací názvů plemen chrtů

Pojmenování chrtů bylo pravděpodobně ve všech případech podmíněno oblastí, ve které bylo každé plemeno chrta vyšlechtěno: afgánský chrt je spojován s Afghánistánem, ruský chrt (barzoj) má za původní oblast Rusko, domovem chrta maďarského je Maďarsko a perský chrt (saluki) byl pravděpodobně vyšlechtěn v oblasti Středního východu.

6. 10. 7

Slangové názvy

Při sběru výrazů z oblasti kynologického slangu byl zachycen pouze jeden slangismus. Vznikl zkrácením víceslovného pojmenování afgánský chrt: afgán ‚plemeno afgánský chrt‘, s deminutivem afgánek. (srov. Křeháčková 2013: 18).

84

6. 10. 8

Obrazová příloha představitelů plemene chrtů

Obr. 53 – Afgánský chrt.

Obr. 54 – Anglický chrt (greyhound).

Obr. 55 – Ruský chrt (barzoj).

Obr. 56 – Maďarský chrt.

Obr. 57 – Perský chrt (saluki).

85

7 Závěr Cílem předkládané magisterské diplomové práce byla analýza vybraných názvů psích plemen (včetně slangových variant, pokud byly zaznamenány), objasnění jejich původu a vývoje a nastínění motivace jejich vzniku. Ze současné nomenklatury Mezinárodní kynologické federace bylo pro potřeby práce vybráno deset plemen psů (či skupin plemen psů), jejichž názvy se jevily současně i zajímavé z hlediska jazykového. Hlavním a v zásadě jediným kritériem výběru těchto plemen bylo hojné zastoupení chovných jedinců daného plemene v České republice. Na základě tohoto kritéria byla vybrána následující plemena: kolie a ovčák (I. skupina), doga a pinč (II. skupina), teriér (III. skupina), jezevčík (IV. skupina), špic (V. skupina), honič (VI. skupina), pudl (IX. skupina) a chrt (X. skupina). Shrnutí analýzy zkoumaného jazykového materiálu je možno rozdělit do několika oblastí: 1. stav názvů psích plemen od staré češtiny po češtinu 19. století, 2. konfrontace psích plemen s novočeskými slovníky, 3. etymologická analýza názvů psích plemen, 4. analýza motivace pojmenování psích plemen a sestavení hypotetické nomenklatury plemen psů. 1. Stav názvů psích plemen od staré češtiny po češtinu 19. století Jazykový materiál z období od staré češtiny po češtinu 19. století byl čerpán z vokabuláře webového, slovníku Josefa Jungmanna a slovníku Františka Štěpána Kotta. Ve výše zmíněných slovnících nebyla čtyři z desíti hesel vůbec dohledatelná, a to kolie, doga, teriér a jezevčík. U dalších případů jsou slova ve slovnících evidována, nicméně v jiných významech. Tak je tomu např. u ovčáka, u něhož slovníky uvádějí popis ‚pastýř ovcí‘, dále u honiče ‚hončí, lovec‘. Pouze čtyři plemena bylo možno dohledat s dnešním významem – pinč, špic, pudl a chrt. Na základě těchto zjištění je možno konstatovat, že z desíti zkoumaných názvů psích plemen jsou pouze čtyři názvy starobylé, doložené už ve staré češtině. V ostatních případech jde o názvy plemen nové, které slovníky od období staré češtiny po období 19. stol. buďto vůbec neevidují, anebo evidují, ale s jiným významem (viz graf níže). 86

Graf č. 1 - Stav od staré češtiny po češtinu 19. století 10 8 6 4 24/10 0 SLOVA EVIDOVANÁ VE STEJNÉM VÝZNAMU

4/10

2/10 SLOVA EVIDOVANÁ V JINÉM VÝZNAMU

SLOVA VŮBEC NEEVIDOVANÁ

2. Konfrontace psích plemen s novočeskými slovníky Slovníky nové češtiny na rozdíl od slovníků předešlých vývojových etap češtiny zachycují názvy analyzovaných psích plemen už jako výrazy plně integrované do slovní zásoby spisovného jazyka českého. Všechny pro potřeby práce použité slovníky evidují jednotlivá plemena. Výjimkou bylo pouze plemeno kolie, které není zachyceno v PSJČ, a dále špic a honič, které neeviduje SSČ.

Graf č. 2 - Stav v nové češtině 10

9 8 7 6 5 9/10

10/10

10/10

4

8/10

3 2

1 0 PSJČ

SSJČ

SSČ

87

KVS

3. Etymologická analýza názvů psích plemen Protože převážná většina názvů psích plemen, které byly v předkládané práci podrobeny etymologickému rozboru, se do češtiny dostala až poměrně v nedávné době, jejich zachycení v jednotlivých etymologických slovnících češtiny je různé. Názvy staré, doložené už ve staré češtině, zachycují jak Machek, tak i Holub – Kopečný. Novější názvy se v těchto slovnících neobjevují. Etymologická analýza prokázala, že většina pro účely této práce shromážděných názvů je cizího původu. Jako slova původu cizího proto mají hojnější zastoupení ve slovníku Holuba – Lyera a též ve slovníku Rejzkově, který zároveň zaznamenává i slova, která se v češtině objevila v době pozdější. Pojmenování domácího původu pak jsou vesměs etymologicky průhledné deriváty. Některé z těchto odvozených slov etymologické slovníky nezachycují. V takových případech jsem se pokusila nastínit předpokládaný původ daného názvu sama. Jednalo se o plemena ovčák a jezevčík, u nichž se dá předpokládat odvození od ovčáka – pasáka ovcí a jezevce – zvířete podzemních doupat, a honič, jehož pojmenování mohlo pravděpodobně vzniknout odvozením od verba honiti. I v tomto případě mohlo jít nejprve o pojmenování osoby lovící zvěř a až poté mohlo dojít zřejmě k odvození plemene sloužící pro honácké účely. Níže je uveden graf zachycující evidenci plemen v jednotlivých etymologických slovnících:

Graf č. 3 - K původu názvů psích plemen 10 9 8 7 6 5 4 3 3/102 1 0 JOSEF HOLUB FRANTIŠEK KOPEČNÝ

7/10

6/10 3/10 JOSEF HOLUB STANISLAV LYER

VÁCAV MACHEK

88

JIŘÍ REJZEK

4. Analýza

motivace

pojmenování

psích

plemen

a

sestavení

hypotetické

nomenklatury plemen psů Na základě analýzy jednotlivých plemen bylo možno vypozorovat tendence k pojmenování psů podle pěti hlavních kritérií. Nejpočetnější skupinou jsou plemena pojmenovaná podle místa původu, jedná se zejména o plemena, která mají v názvu světadíl nebo zemi (např. Amerika, Argentina, Belgie, Německo apod.), ale také např. oblasti pohoří (West Highland). Druhou, méně zastoupenou, skupinu tvoří plemena nesoucí v názvu jméno svého šlechtitele (Jack Russell, Adolf Patrik Hamilton). Z analýzy vyplynulo, že velmi často jsou plemena pojmenována podle srsti – buď podle její délky (dlouhosrstý, drsnosrstý, hladkosrstý, krátkosrstý) nebo barvy (bílý, černý, modrý, „white“, stříbrný). Další početnou skupinu pak tvoří plemena, jejichž název v sobě odráží jejich velikostní ráz (trpasličí, malý, velký, střední). Do poslední skupiny spadají plemena pojmenovaná podle podobnosti s jiným zvířetem (vlčí, opičí). Z vybraných plemen jsem se pokusila sestavit novou nomenklaturu, a to podle motivace vzniku jejich pojmenování. Zahrnuje tyto skupiny: I.

Plemena nesoucí v názvu oblast původu (město, vesnice, pohoří): afgánský chrt, americký stafordšírský teriér, argentinská doga, australský ovčák, belgický ovčák groenendael, belgický ovčák malinois, belgický ovčák tervueren, bordeauxská doga, border kolie, dánská doga, kanárská doga, maďarský chrt, malý modrý gaskoňský honič, německá doga, německý honič, německý ovčák, německý pinč, německý špic, perský chrt, ruský chrt, sedmihradský honič, švýcarský honič, tibetská doga, yorkšírský teriér, west highland white teriér.

II.

Plemena nesoucí v názvu jméno svého šlechtitele: hamiltonův honič, jack russell teriér, parson russell teriér.

III.

Plemena nesoucí v názvu typ (barva, délka) srsti: dlouhosrstá kolie, dlouhosrstý jezevčík, drsnosrstý jezevčík, hladkosrstý jezevčík, krátkosrstá kolie, malý modrý

89

gaskoňský honič, pudl aprikot, pudl bílý, pudl černý, pudl stříbrný, pudl hnědý, vousatá kolie, west highland white teriér. IV.

Plemena nesoucí v názvu velikostní ráz: malý modrý gaskoňský honič, německý špic malý, německý špic střední, německý špic trpasličí, německý špic velký, pudl střední, pudl toy, pudl trpasličí, pudl velký, trpasličí pinč.

V.

Plemena pojmenovaná podle podobnosti s jiným zvířetem: německý špic vlčí, opičí pinč.

Graf č. 4 - Motivace pojmenování psích plemen

19 %

Plemena nesoucí v názvu oblast původu

4% 48 %

Plemena nesoucí v názvu jméno šlechtitele Plemena nesoucí v názvu typ srsti

23 % 6%

Plemena nesoucí v názvu velikostní ráz Plemena pojmenovaná podle podobnosti s jiným zvířetem

Dá se předpokládat, že zároveň s tím, jak se plemena vyvíjela a postupně dostávala do povědomí kynologů, docházelo též k obohacování slovní zásoby z oblasti zoologie (kynologie). Jak znázorňují grafy výše, je patrné, že stav názvů psích plemen je značně odlišný v období od staré češtiny po češtinu 19. století a v nové češtině, s čímž souvisí i vývoj nomenklatury plemen psů, v níž docházelo ke specifikaci jednotlivých plemen a s tím i ke specifikaci nových názvů psích plemen. Protože je v dnešní době kynologie ve světě i v naší zemi velmi populární a počet kynologů neustále narůstá, lze předpokládat, že i početnost plemen, z nichž alespoň některým byla v této práci věnována pozornost, bude ustavičně stoupat. Mezinárodní kynologická federace, která má na starosti standardy jednotlivých plemen, stále vydává 90

nové standardy a oficiálně uznává nová plemena, proto je zřejmé, že naše slovní zásoba bude i v budoucnu obohacována o nové výrazy z oblasti kynologie.

91

8 Seznam literatury BORYŚ, Wiesław. Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków: Wydawn. Literackie, 2005. ISBN 8308036481. CÍSAŘOVSKÝ, Michal. Pes: nekonečný příběh od pravěku do třetího tisíciletí. 1. vyd. Praha: Canis, 2008, 902 s. ISBN 978-80-900820-1-4. CUNLIFFEOVÁ, Juliette. Encyklopedie psů. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Slovart, s. r. o., 2004, 384. ISBN 80-7209-620-9. ESJS: Etymologický slovník jazyka staroslověnského. Red. E. Havlová – A. Erhart – I. Janyšková. Praha: Academia 1989–2008, Brno: Tribun EU 2010n. FÁBIN, Josef. Hovawart: Praktické rady zkušeného chovatele pro spokojený život se psem. 1. vyd. Praha: Jan Vašut, 2003, 72 s. ISBN 80-723-6275-5. FOGLE, Bruce. Pes, věrný přítel: příručka pro chovatele. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2006, 288 s. ISBN 80-242-1417-2. GEBAUER, Jan. Slovník staročeský. Díl I. – [A-J]. Praha: Česká grafická akciová společnost „Unie“, 1903, 674 s. GEBAUER, Jan. Slovník staročeský. Díl II. – [K-N]. Praha: Česká grafická akciová společnost „Unie“, 1916, 632. GRIMM, Jacob Ludwig Karl. Deutsches Wörterbuch. Leipzig, 1971. HANZÁK, Jan a kol. Světem zvířat III. díl – domácí zvířata. 2. vyd. Praha: Albatros, 1965, 532 s. HAVLOVÁ, Eva. České názvy savců: historicko-etymologická studie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 270 s. ISBN 978-80-7422-037-1. HAVRÁNEK, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého. Díl I. – [A-M]. 1. vyd. Praha: Academia, 1971, 1311 s. HAVRÁNEK, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého. Díl II. – [N-Q]. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964, 1191 s.

92

HAVRÁNEK, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého. Díl II. – [N-Q]. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1971, 1191 s. HAVRÁNEK, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého. Díl III. – [R-U]. 1. vyd. Praha: Academia, 1971, 1079 s. HOLUB, Josef; KOPEČNÝ, František. Etymologický slovník jazyka českého. 3., přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952, 575 s. HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968, 527 s. HOROVÁ, Eva. Kynologický výkladový slovník. 1. vyd. Praha: Ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze a vzdělávacím centrem SVOPAP vydalo nakl. CanisTR, 2012, 352 s. ISBN 978-80-213-2283-7. Illustrated Oxford dictionary. London: Dorling Kinderslezy, 1998, 1008 s. ISBN 0751311103. JUNGMANN, Josef: Slovník česko-německý. Díl I. – [A-J]. 2. vyd. Praha: Academia, 1989, 852 s. JUNGMANN, Josef: Slovník česko-německý. Díl II. – [K-O]. 2. vyd. Praha: Academia, 1990, 1031 s. JUNGMANN, Josef: Slovník česko-německý. Díl III. – [P-R]. 2. vyd. Praha: Academia, 1990, 974 s. JUNGMANN, Josef: Slovník česko-německý. Díl IV. – [S-U]. 2. vyd. Praha: Academia, 1990, 844 s. KHOLOVÁ, Helena. Historie psího rodu. 1. vyd. Praha: Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH, 1987, 326 s. KOLLER, Jan. Kynologická příručka. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1979, 208 s. KOTT, Štěpán František. Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. Díl I. – [A-M]. Praha: Josef Kolář, 1878.

93

KOTT, Štěpán František. Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. Díl II. – [N-P]. Praha: Josef Kolář, 1880. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. Průvodce plemeny psů. 1. vyd. Ostrava: Vydavatelství a nakladatelství Blesk, 1996, 320 s. ISBN 80-900183-4-3. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, 288 s. ISBN 978-80-242-2651-4. KROUPOVÁ, Libuše; FILIPEC, Josef. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 4. vyd. Praha: Academia, 2005, 647 s. ISBN 80-200-1347-4. MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. 3. vyd. z roku 1971. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997, 866 s. ISBN 978-80-7422-048-7. MORRIS, Desmond. Psi: slovník psích plemen. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2004, 703 s. ISBN 80-7341-412-0. NAJMANOVÁ, Diana; HUMPÁL, Zdeněk. Atlas plemien psov. 2. vyd. Bratislava: Príroda, 1990, 262 s. ISBN 80-07-00025-9. NOVÁK, Luděk. Hovawart: chov, výchova, výcvik. Vizovice: Nakladatelství Lípa, 2002, 188 s. ISBN 80-86093-62-X. ONIONS, C.; FRIEDRICHSEN, G.; BURCHFIELD, R. The Oxford dictionary of English etymology. 1. vyd. Oxford: Clarendon Press, 1967, 1024 s. Příruční slovník jazyka českého. Díl I. – [A-J]. Praha: Státní nakladatelství, 1935–1937, 1252 s. Příruční slovník jazyka českého. Díl III. – [N-O]. Praha: Státní nakladatelství, 1938–1940, 1272 s. Příruční slovník jazyka českého. Díl IV., část I. – [P-Průsvitně]. Praha: Státní nakladatelství, 1941–1943, 1336 s. Příruční slovník jazyka českého. Díl IV., část II. – [Průsvitněti-Ř]. Praha: Státní nakladatelství, 1944–1948, 1178 s. Příruční slovník jazyka českého. Díl V. – [S-Š]. Praha: Státní nakladatelství, 1948–1951, 1213 s. 94

Příruční slovník jazyka českého. Díl VI. – [T-Vůzek]. Praha: SPN, 1951–1953, 1264 s. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 2., nezměn. vyd. Voznice: Leda, 2012, 752 s. ISBN 978-80-7335-296-7. VERHOEF-VERHALLEN, Esther. Encyklopedie psů. 4. vyd. Čestlice: Rebo Productions CZ, 1997, 270 s. ISBN 80-7234-172-3.

Diplomové práce KŘEHÁČKOVÁ, Lenka. Kynologický slang v současné češtině: bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2013, 100 s. Vedoucí diplomové práce: PhDr. Jarmila Vojtová, Ph.D.

Elektronické zdroje Border

Collie

Advice.

[online]

[cit.

21.

Březen

2015].

Dostupné

z

WWW:

. Českomoravská kynologická unie. [online] [cit. 27. říjen 2014]. Dostupné z WWW: . HAVRÁNEK, Bohuslav a kol. Slovník spisovného jazyka českého. [online] 2011 [cit. 18. březen 2015]. Dostupné z WWW: . Mezinárodní kynologická federace FCI. [online] [cit. 27. říjen 2014]. Dostupné z WWW: . Online Etymology Dictionary. [online] [cit. 8. duben 2015]. Dostupné z WWW: . TICHÁ, Vladimíra. Kynologie v České republice. [online] [cit. 20. září 2014]. Dostupné z WWW: . Vokabulář

webový.

[online]

[cit.

21.

.

95

březen

2015].

Dostupné

z

WWW:

9 Seznam obrázků Obr. 1 – Členské země a smluvní partneři FCI. [online] [cit. 15. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 2 – Druhy hřebene ridgebacků. HOROVÁ, Eva. Kynologický výkladový slovník. 1. vyd. Praha: Ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze a vzdělávacím centrem SVOPAP vydalo nakl. CanisTR, 2012, s. 225. ISBN 978-80-213-2283-7. Obr. 3 – Rhodéský ridgeback. HOROVÁ, Eva. Kynologický výkladový slovník. 1. vyd. Praha: Ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze a vzdělávacím centrem SVOPAP vydalo nakl. CanisTR, 2012, s. 225. ISBN 978-80-213-2283-7. Obr. 4 – Typ malého kontinentálního španěla se svěšeným uchem. HOROVÁ, Eva. Kynologický výkladový slovník. 1. vyd. Praha: Ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze a vzdělávacím centrem SVOPAP vydalo nakl. CanisTR, 2012, s. 154. ISBN 978-80213-2283-7. Obr. 5 – Typ malého kontinentálního španěla se vztyčeným uchem. HOROVÁ, Eva. Kynologický výkladový slovník. 1. vyd. Praha: Ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze a vzdělávacím centrem SVOPAP vydalo nakl. CanisTR, 2012, s. 154. ISBN 978-80213-2283-7. Obr. 6 – Kolie dlouhosrstá. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 28. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 7 – Kolie krátkosrstá. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 29. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 8 – Border kolie. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 27. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 9 – Vousatá kolie. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 26. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 10 – Australský ovčák. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 49. ISBN 978-80-242-2651-4.

96

Obr. 11 – Belgický ovčák groenendael. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 15. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 12 – Belgický ovčák malinois. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 16. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 13 – Belgický ovčák tervueren. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 17. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 14 – Německý ovčák. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 20. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 15 – Bordeaux – oblast původu bordeauxské dogy. [online] [cit. 15. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 16 – Mapa Kanárských ostrovů, ostrov Tenerife – původní oblast kanárské dogy. [online] [cit. 15. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 17 – Argentinská doga. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 65. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 18 – Bordeauxská doga. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 72. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 19 – Dánská doga. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 68. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 20 – Kanárská doga. [online] [cit. 15. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 21 – Německá doga. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 70. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 22 – Tibetská doga. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 91. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 23 – Německý pinč. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 57. ISBN 978-80-242-2651-4. 97

Obr. 24 – Opičí pinč. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 59. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 25 – Trpasličí pinč. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 58. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 26 – Staffordshire – oblast původu amerického stafordšírského teriéra. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 27 – Yorkshire – oblast původu yorkšírského teriéra. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 28 – West Highland – oblast původu west highland white teriéra. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 29 – Americký stafordšírský teriér. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 128. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 30 – Jack russell teriér. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 115. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 31 – Parson russell teriér. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 108. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 32 – West highland white teriér. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 123. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 33 – Yorkšírský teriér. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 131. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 34 – Jezevčík standard hladkosrstý. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: < http://www.svetpejsku.cz/soubory/plemena/jezevcik-standard-hladkosrsty.jpg >.

98

Obr. 35 – Jezevčík standard drsnosrstý. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 36 – Jezevčík standard dlouhosrstý. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 37 – Německý špic malý a střední. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 148. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 38 – Německý špic velký. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 147. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 39 – Německý špic trpasličí. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 149. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 40 – Německý špic vlčí. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 146. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 41 – Sedmihradsko, Transylvánie (žlutě) – oblast vzniku sedmihradského honiče. - [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 42 – Gaskoňsko, Francie – oblast vzniku malého modrého gaskoňského honiče. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 43 – Hamiltonův honič. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 44 – Malý modrý gaskoňský honič. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: .

99

Obr. 45 – Německý honič. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 182. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 46 – Sedmihradský honič. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 47 – Švýcarský honič bernský. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 48 – Švýcarský honič švycký. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 49 – Pudl střední. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr.

50

–

Pudl

toy.

[online]

[cit.

30.

květen

2013].

Dostupné

z

WWW:

. Obr. 51 – Pudl trpasličí. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 52 – Pudl velký. [online] [cit. 30. květen 2013]. Dostupné z WWW: . Obr. 53 – Afgánský chrt. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 270. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 54 – Anglický chrt (greyhound). KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 276. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 55 – Ruský chrt (barzoj). KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 272. ISBN 978-80-242-2651-4. Obr. 56 – Maďarský chrt. KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 279. ISBN 978-80-242-2651-4. 100

Obr. 57 – Perský chrt (saluki). KRÄMEROVÁ, Eva-Maria. 250 plemen psů: původ, charakter, chov. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2010, s. 271. ISBN 978-80-242-2651-4.

101

10 Seznam zkratek

aj.

a jiné

angl.

anglicky

ap., apod., atp.a

podobně

arm.

arménsky

atd.

a tak dále

arch.

archaicky

csl.

církevněslovansky

č.

česky

ČR

Česká republika

dán.

dánsky

dem.

deminutivum

dial.

dialekt

dl.

dolnolužicky

ESJS

Etymologický slovník jazyka staroslověnského

expr.

expresivní výraz

fr.

francouzsky

FCI

Fédération Cynologique Internationale (Mezinárodní kynologická federace)

hl.

hornolužicky

ch.

chorvatsky

ie.

indoevropsky

kol.

kolektiv autorů 102

KVS

Kynologický výkladový slovník

kymer.

kymersky

lat.

latinsky

lit.

litevsky

lok.

lokál, 6. pád

např.

například

nč.

novočesky

něm.

německy

nom.

nominativ, 1. pád

oset.

oset(in)sky

p.

polsky

pamir.

pamírsky

pl.

plurál, množné číslo

popř.

popřípadě

PP

průkaz původu

PSJČ

Příruční slovník jazyka českého

psl.

praslovansky

příp.

případně

r.

rusky

ř.

řecky

s.

srbsky

sch.

srbskochorvatsky

slk.

slovensky 103

sln.

slovinsky

srov.

srovnej

SSČ

Slovník spisovné češtiny

SSJČ

Slovník spisovného jazyka českého

st.

starší, staro-

stč.

staročesky

sthn.

starohornoněmecky

stol.

století

střfr.

středofrancouzsky

střir.

středoirsky

stsl.

staroslověnsky

tj.

to je

tv.

téhož významu

tzv.

takzvaný

ukr.

ukrajinsky

v.

viz

zvl.

zvláště

104

11 Anotace Magisterská diplomová práce pojednává o původu názvů psích plemen. V úvodu je nastíněna historie psů, dále je pozornost věnována různým kritériím dělení plemen psů. Představena je rovněž nomenklatura plemen psů podle Mezinárodní kynologické federace, jejíž jednotlivé skupiny jsou stručně charakterizovány, za touto charakteristikou následuje výčet jednotlivých plemen psů spadajících do dané skupiny. Poté je nastíněn vývoj a původ slov pes, fena a štěně. Hlavní část práce představuje deset vybraných plemen psů ze skupin Mezinárodní kynologické federace, a to: kolie, ovčák, doga, pinč, teriér, jezevčík, špic, honič, pudl a chrt. Každé plemeno (či skupina plemen) je uvedeno ve spisovné podobě české, dále následuje výčet jednotlivých typů plemene a stručná charakteristika skupiny obecně. Další část práce je zaměřena na objasnění původu a vývoje a nastínění motivace jejich vzniku. Zmíněny jsou rovněž slangové varianty, pokud byly zaznamenány. Každé plemeno je uzavřeno obrazovou přílohou představitelů daného plemene. Z vybraných plemen je v závěru práce sestavena nová nomenklatura, a to podle motivace vzniku jejich pojmenování.

105

12 Annotation This diploma thesis deals with the origin of dog-breed names in the Czech language. In introduction there is an outline of the history of dogs, afterwards the thesis is focused to various criteria in breeds division. In this thesis is also introduced the nomenclature of dog breeds by Fédération Cynologique Internationale, individual groups are briefly described, after the description of groups there is the list of the various breeds of dogs belonging to every group. After that the thesis deals with development and the origin of words dog – both male and female – and the puppy. The main part presents ten selected dog-breed names in the Czech language, namely: collie, shepherd, dog, pinscher, terrier, dachshund, spitz, hound, poodle and greyhound. Each of these breeds (or groups of breeds) is introduced in the Czech language and it is followed by a list of dogs of each type of breed and a brief description of the group in general. Next part is focused at clarifying the origin and the evolution and the outline of the motivation of their origin. There are also slangy variants mentioned, if they were recorded. Each breed is ended by its pictures. In the conclusion there is outlined a new nomenclature according to the motivation of their names from these selected breeds.

106

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka

Recommend Documents