MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka
Jazykové prostředky podílející se na stylizaci mluvenosti v řeči postav v dílech Václava Čtvrtka Diplomová práce
Brno 2007
Vypracovala: Milada Pavlišová
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Ivana Kolářová, CSc.
1
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům
…………………………… podpis
2
Poděkování
Děkuji paní PhDr. Ivaně Kolářové, CSc. za odborné vedení a pomoc při zpracování diplomové práce.
3
Obsah ÚVOD.......................................................................................................................................................... 6 I. JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY TEXTŮ UMĚLECKÉ LITERATURY ............................................. 8 1. STYL UMĚLECKÉ LITERATURY .............................................................................................................. 8 1.1 Styl umělecké literatury ................................................................................................................ 8 1.1.1. Funkce uměleckých projevů .................................................................................................................8 1.1.2. Literární dílo jako komunikát................................................................................................................9
1.2. Poetizace uměleckého sdělení...................................................................................................... 9 1.3. Jazyk autora a jeho styl ............................................................................................................. 10 2. TEXTOVÁ VÝSTAVBA ......................................................................................................................... 10 2.1. Kompozice ................................................................................................................................. 11 2.2. Horizontální členění .................................................................................................................. 11 2.3. Vertikální členění....................................................................................................................... 12 3. DIALOG. ŘEČ PŘÍMÁ, POLOPŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ, VNITŘNÍ ŘEČ ............................................................... 14 3.1. Dialog ........................................................................................................................................ 14 3.1.1. Typy dialogů .......................................................................................................................................14
3. 2. Stylizace dialogů....................................................................................................................... 16 3.3. Řeč přímá, polopřímá, nepřímá................................................................................................. 17 3.4. Využití dialogu v epickém díle. .................................................................................................. 17 3. 5. Vnitřní řeč................................................................................................................................. 18 4. STYLOVÁ NORMA V JAZYKOVÉ VÝSTAVBĚ ......................................................................................... 18 4. 1. Jazyk uměleckých děl a jazyk spisovný ..................................................................................... 18 4.2. Syntaktická stavba ..................................................................................................................... 19 4.3. Expresivita ve větné stavbě ........................................................................................................ 21 4.3.1. Citová expresivita výpovědi................................................................................................................21 4.3.2. Apelová expresivita výpovědi............................................................................................................23 4.3.3. Výrazová expresivita věty...................................................................................................................25 4.3.4. Zvuková expresivita věty ....................................................................................................................26
4.4. Hláskoslovná a tvaroslovná stránka.......................................................................................... 27 4.5. Lexikální stránka ....................................................................................................................... 28 4.6. Implicitnost a explicitnost.......................................................................................................... 31 4.7. K mluvenostní stylizaci v literárním díle ................................................................................... 32 5. SLOVNÍ ZÁSOBA ................................................................................................................................. 33 5.1. Vrstva slov podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka ................................. 34 5.1.1 Rozdíly územní (geografické)..............................................................................................................34 5.1.2 Rozdíly sociální ...................................................................................................................................35
5.2. Vrstvy slov podle slohových příznaků ........................................................................................ 36 5.2.1 Slova hovorová ....................................................................................................................................36 5.2.2 Slova knižní .........................................................................................................................................37 5.2.3 Odborné názvy, termíny.......................................................................................................................37 5.2.4 Poetismy ..............................................................................................................................................38
5.3. Vrstvy slov podle časových příznaků ......................................................................................... 38 5.3.1 Slova zastaralá .....................................................................................................................................38 5.3.2 Slova nová, neologismy .......................................................................................................................39
5.4. Vrstva slov expresívních ............................................................................................................ 40 5.5. Vrstva slov cizích ....................................................................................................................... 42 6. KOMIKA A HUMOR V JAZYCE .............................................................................................................. 43 II. POHÁDKOVÁ TVORBA .................................................................................................................. 46 1. ŽÁNROVÁ CHARAKTERISTIKA POHÁDKY ............................................................................................ 46 III. VÁCLAV ČTVRTEK ....................................................................................................................... 50 IV. JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY V DÍLE VÁCLAVA ČTVRTKA .................................................. 53 1. RUMCAJS ............................................................................................................................................ 53 1.1 Obecná charakteristika díla........................................................................................................ 53 1.2 Jazyková stránka promluv postav ............................................................................................... 54 1.3. Použité jazykové prostředky....................................................................................................... 54
4
2. MANKA .............................................................................................................................................. 59 2.1 Obecná charakteristika díla........................................................................................................ 59 2.2 Jazyková stránka promluv postav .............................................................................................. 60 2.3. Použité jazykové prostředky....................................................................................................... 60 3. CIPÍSEK .............................................................................................................................................. 63 3.1. Obecná charakteristika díla....................................................................................................... 63 3.2. Jazyková stránka promluv postav .............................................................................................. 64 3.3. Použité jazykové prostředky....................................................................................................... 65 4. O HAJNÉM ROBÁTKOVI A JELENU VĚTRNÍKOVI .................................................................................. 70 4.1. Obecná charakteristika díla....................................................................................................... 70 4.2. Jazyková stránka promluv postav .............................................................................................. 71 4.3. Použité jazykové prostředky....................................................................................................... 71 5. POHÁDKY Z PAŘEZOVÉ CHALOUPKY KŘEMÍLKA A VOCHOMŮRKY ..................................................... 75 5.1. Obecná charakteristika díla....................................................................................................... 75 5.2. Jazyková stránka promluv postav .............................................................................................. 76 5.3. Použité jazykové prostředky....................................................................................................... 76 6. JAK SI SLÁVEK NAČAROVAL DUBOVÉHO MUŽÍČKA............................................................................. 80 6.1. Obecná charakteristika díla....................................................................................................... 80 6.2. Jazyková stránka promluv postav .............................................................................................. 81 6.3. Použité jazykové prostředky....................................................................................................... 81 7. LENKA A DVA KLUCI .......................................................................................................................... 83 7.1. Obecná charakteristika díla....................................................................................................... 83 7.2. Jazyková stránka promluv postav .............................................................................................. 83 7.3. Použité jazykové prostředky....................................................................................................... 84 ZÁVĚR...................................................................................................................................................... 86 POUŽITÁ LITERATURA ...................................................................................................................... 87 RESUMÉ................................................................................................................................................... 89
5
Úvod Ve své diplomové práci se zabývám zkoumáním jazykových prostředků podílejících se na stylizaci mluvenosti v řeči postav v dílech Václava Čtvrtka, zejména na to, jaké jazykové prostředky různých útvarů národního jazyka a stylových vrstev autor využívá při stylizaci mluvené řeči postav i vypravěče. Knihy Václava Čtvrtka znám od dětství, až při opětovném čtení během současného studia jsem však více zaregistrovala zvláštnosti jeho svébytného uměleckého jazyka. To mě přimělo k volbě tématu mé diplomové práce. Teoretická část práce je syntézou poznatků získaných studiem odborné literatury. Zabývám se v ní stylem umělecké literatury, textovou výstavbou i využitím dialogu, dále vztahem mezi jazykem uměleckých děl a jazykem spisovným i bližší charakteristikou uměleckého díla po stránce syntaktické, hláskové, tvaroslovné a lexikální a využití expresivity v textu. Věnuji se také rozvrstvení slovní zásoby podle různých kritérií. Teorii doplňuje kapitola věnovaná žánrové charakteristice pohádky a bližší informace k životu a tvorbě Václava Čtvrtka. Obecné informace jsou doplněny příklady z díla Václava Čtvrtka i jiných autorů. Tyto teoretické poznatky mi poté posloužily jako východisko při vlastní analýze Čtvrtkových textů. Výsledky této analýzy obsahuje kapitola Jazykové prostředky v díle Václava Čtvrtka. K rozboru jsem zvolila sedm děl: Rumcajs, Manka, Cipísek, O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky, Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka, Lenka a dva kluci. U každého díla jsou nejprve uvedeny základní informace o knize – stručný děj, kompozice díla a jeho členění, zejména členění díla na řeč vypravěče a postav, a jméno ilustrátora. Dále shrnuji jazykovou stránku promluv postav a následně uvádím konkrétní příklady jazykových prostředků, jež třídím do skupin podle zvolených kritérií na jazykové prostředky podle příslušnosti k útvarům národního jazyka (výrazy obecně české a dialektismy na straně jedné a slang a argot na straně druhé), na jazykové prostředky se slohovými příznaky (hovorovosti či knižnosti) a na jazykové prostředky s expresívními příznaky, příp. na slova s dobovými příznaky, slova cizího původu a slova vzniklá zkomolením cizích slov.
6
Cílem diplomové práce je zhodnocení jazykových prostředků z hlediska spisovnosti a nespisovnosti, zhodnocení způsobu stylizace řeči postav, zvážení a zhodnocení funkčnosti spisovnosti a nespisovnosti v řeči vypravěče a řeči postav, a také zhodnocení funkce jazykových prostředků v textech Václava Čtvrtka.
7
I. Jazykové prostředky textů umělecké literatury 1. Styl umělecké literatury 1.1 Styl umělecké literatury 1.1.1. Funkce uměleckých projevů
Dnes se funkce umělecké literatury vymezuje jako esteticky sdělná, event. jako estetická a sdělná. Problém sdělné funkce uměleckého slovesného díla, vztahu umělecké výpovědi a reality sleduje literární věda a v jejím rámci literární teorie. Literární dílo je zobrazením skutečnosti ze subjektivního pohledu autora a následně je též ze subjektivního hlediska interpretováno čtenářem. Nemusí tedy jít o realistické vyjádření skutečnosti. Autor díla se snaží především podněcovat představy čtenáře a působit na jeho citovou stránku, obohacovat jeho vnitřní život, snaží se přimět jej zaujmout věcné, etické nebo emotivní postoje k uměleckému sdělení a jeho prostřednictvím k zobrazované realitě. Z vlastností, které mohou takto esteticky působit, je důležitá jak celistvost, ukončenost uměleckého sdělení ve smyslu formálním (nikoli obsahovém), tak mnohotvárnost, která vytváření představ podněcuje. (Čechová a kol., 2003: 258) Do okruhu umělecké literatury řadíme všechna díla, v nichž je přítomna „literárnost“ (Hrabák, 1977: 30), tj. vědomá snaha autora vytvořit dílo literární, a tedy esteticky účinné, a to bez ohledu na skutečný výsledek této snahy; tu hodnotí literární kritika, její soudy však nemusí být shodné s čtenářským hodnocením díla a jeho ohlasem mezi vnímateli, tj. ani s vlivem díla na rozvíjení zkušenosti čtenářů s estetickou složkou komunikace. Mluvíme-li o estetické a sdělné funkci krásné literatury, musíme mít na zřeteli, že tyto funkce se plně uplatní až tehdy, když dílo interpretujeme, tj. přistoupíme jako čtenáři k četbě aktivně, vnímáme jeho složky a vytvořené obrazy domýšlíme na základě vlastní znalosti a zkušenosti (jazykové a věcné, podmíněné i znalostí jiných literárních textů). Při pouhém letmém přečtení se obě funkce nemohou plně uplatnit. (Čechová a kol., 2003: 259)
8
1.1.2. Literární dílo jako komunikát
Volba jazykových prostředků a jejich funkční využití jsou v uměleckém díle vázány na specifické hodnocení a využití stálých konstitutivních komunikačních faktorů (vyjadřovacích dichotomií): text je veřejný, ale je určen pro individuální vnímání a pochopení (včetně pochopení signálů estetických), je sice monologem autora, ale je stylizován v některých literárních druzích zcela nebo zčásti jako dialog postav, může být stylizován i jako dialog se čtenářem. U mnoha autorů se dokonce s aktivitou příjemce přímo počítá, jen zkušený čtenář např. identifikuje narážky, dovede dešifrovat prostupování časových rovin atd. Literární dílo vzniká obvykle jako situačně nezakotvené (i když odráží dobu vzniku), ale jeho autor zpravidla předpokládá, že bude vnímáno v jeho vlastní situaci a interpretováno v konkrétní situaci percepce. Každý umělecký projev je předem pečlivě připraven, avšak některé žánry usilují o iluzi autentičnosti výpovědi. I při existenci žánrových modelů je dnes pro umělecké vyjadřování typická snaha o nemodelovost, novost vyjádření. (Čechová a kol., 2003: 260) Umělecká díla jsou vždy zobrazením reality (různě modifikovaným), nikoli přímou výpovědí o ní, jsou tedy i zobrazením výrazové dichotomie a vyjadřovacích dichotomií uplatňujících se ve věcné komunikaci. Proto také může umělecké dílo užívat celé šíře národního jazyka, stává se zobrazením autorových představ o jazykové situaci a nepřímo i metajazykovou výpovědí o jazyku, který je vyjadřovacím prostředkem autora. (Čechová a kol., 2003: 261)
1.2. Poetizace uměleckého sdělení Za charakteristický rys krásné literatury lze obecně pokládat poetizaci sdělení, tj. užívání výrazových prostředků se záměrem vytvořit dílo působící jak hodnotou sdělnou, tak i estetickou. V konečné podobě se na poetizaci sdělení podílejí všechny složky textu, tedy nejen jazyková výstavba. Způsob, jak se poetizace komunikátu dosahuje, je dobově velmi proměnlivý, je tedy i jedním ze signálů časového zařazení díla. Vzhledem k tomu, že v oblasti zájmu čtenáře jsou díla z různých časových údobí, má na způsob vytváření poetizace a jejího hodnocení čtenářem vliv i norma textů starších. A protože čtenářské vnímání nemusí probíhat jen v době vzniku díla nebo po předchozí literárněhistorické průpravě, může 9
být týž projev chápán z hlediska poetizace různě, hodnocen jako esteticky více či méně účinný, výrazově nový nebo naopak nevýrazný atd. U děl starší literatury musí být někdy čtenářské vnímání usměrňováno pomocí úvodů nebo doslovů, protože narážky a souvislosti (nejen tematické, ale i tvarové) se ze čtenářského pojetí ztrácejí. Součástí celkové poetizace literárního díla se může stát výtvarný doprovod. (Čechová a kol., 2003: 261)
1.3. Jazyk autora a jeho styl Při studiu verbálních komunikátů se zvýrazněnou estetickou funkcí je více než v jiných oblastech komunikace nutno odlišovat pojmy jazyk (autora, jednotlivých jeho projevů) a styl. Zkoumání jazyka díla je poznáním individuální soustavy výrazových prostředků, které jsou uplatněny, zatímco stylistické zkoumání odpovídá na otázku funkce těchto prostředků. Jazyk konkrétního díla studujeme ve vztahu ke struktuře jazyka jako systému znaků, poznáváme složky jednotlivých útvarů národního jazyka v něm, rozsah slovní zásoby, tendence větné stavby atd. Významnou pomocí v tom je aplikace statistických metod. Zjištěné poznatky jsou jedním z možných pohledů na dílo, nemohou však být východiskem pro zhodnocení míry estetické informace v něm. Uplatní se však plně při určování autorství textů anonymních, neboť jazyk je pro autora typický. Podobně je pro autora příznačný jeho styl - způsob, jímž pomocí spojování zvolených jazykových prostředků a jejich modifikací reaguje na objektivní okolnosti vzniku komunikátu a dosahuje uskutečnění jeho funkce. (Čechová a kol., 2003: 256)
2. Textová výstavba Poetizace uměleckého díla vzniká již na úrovni textové výstavby. Po formální stránce je dílo uzavřený celek, který by měl být jako celek i vnímán a posuzován, forma je tu však nejen určitým způsobem vyjádření organizace věcného obsahu sdělení, ale i prostředkem vyjádření hierarchizace složek díla a jedinečných vztahů mezi nimi. Hierarchizace informací v uměleckém textu není přitom pouhým odrazem věcné důležitosti jednotlivých motivů, ale je i součástí tvůrčího záměru autora, který usiluje o estetickou účinnost vytvářením kontrastů protikladu statického a dynamického (Rumcajs seděl v bukové rozsoše a hlídal lesní holubičku, aby ji nepotrhal jestřáb. Vtom přiběhne pod strom Manka. „Rumcajsi, pojď honem domů. Cipísek si v lískách láme 10
hůl.“ Čtvrtek: Cipísek, s. 33), kontrasty mezi řečí vypravěče a řečí postav, změnami autorské perspektivy, obměnami časové linie dějového jádra příběhu (Když tam došli, uviděli na cvičišti hejtmamna Kárlitschka. Holínky má jako stýbílka, rajtky bubulinkové a čepici jako komín. Sedí na kobyle, v oku drží sklíčko a execíruje vojáky: „Mašírem marš, án, cvó!“ Čtvrtek: Rumcajs, s. 112), budováním vnitrotextových souvislostí mezi zdánlivě nesouvisejícími motivy atd. (Čechová a kol., 2003: 262).
2.1. Kompozice Po kompoziční stránce bývá umělecké dílo dokonale propracované. I kompozice děl zdánlivě jednoduchých (např. realistické novely) je tvořena tak, aby plnila autorský záměr, zvýrazňuje některé momenty a jiné potlačuje, obsahuje tzv. místa neurčitosti, vytváří napětí, přináší čtenáři pocit uspokojení atd. Z hlediska uplatnění slohových postupů jsou díla krásné literatury většinou smíšená. Epický text je založen na vyprávěcí linii, ta je pak v jednotlivých žánrech různě modifikována: velká epika spojuje více než jednu dějovou linii, v kratších epických dílech jde o linii jedinou. Sama dějová linie může být časově obměňována spolu s tím, jak se fabule přetváří na syžet. Vyprávění jako prvek dynamický je v epice spojováno s úseky statickými – popisy a úvahami. V drobné epice jsou takové pasáže minimalizovány. Kromě toho se v epice střídá obvykle dialog s (v podstatě) monologickou řečí vypravěče. Dramatický text je založen na vyprávění podaném dialogickou formou, statický prvek v něm zastupují pasáže úvahové, jež mívají formu monologu; popis je nahrazen představením na scéně. Lyrika je celkově subjektivní a podle žánru v ní dominuje postup popisný nebo úvahový. (Čechová a kol., 2003: 262)
2.2. Horizontální členění Horizontální členění textů krásné literatury je podřízeno esteticky sdělné funkci díla. Titul tvoří součást textu: zatímco ve středověku měla i umělecká díla tituly popisné, dnes název díla obvykle nenaznačuje obsah, ale má charakter obrazný, navazující nějak na literární tradici a je poplatný žánrové a dobové zvyklosti. I další členění textu souvisí s tradicí žánru. Ve starší době např. mívaly romány (i dramata) prolog a epilog, dnes je takový postup nezvyklý. Delší epické prozaické texty jsou členěny na kapitoly (romány-řeky i na díly), jež mají textovou návaznost: souvisejí 11
podle časové osy příběhu (nebo podle její modifikace syžetové), jindy jsou věnovány vždy některé postavě a spojuje je přecházení postav z jedné kapitoly do druhé. Někteří autoři dnes tento princip ruší. Délka kapitol prózy není v souvislosti s jejich obsahovou nasyceností, mohou se střídat kapitoly extrémně krátké s velmi dlouhými a takový kontrast zvýrazňuje nejen estetickou složku informace, ale vyčlenění do samostatné kapitoly je i způsobem hierarchizace složky sdělné – významnější informaci se dostává osamostatnění. Podobně lze využít členění na odstavce. (Čechová a kol., 2003: 263)
2.3. Vertikální členění Vertikální členění epického textu je důležitým problémem stylistickým, neboť se promítá nejen do textové roviny díla, ale i do jeho vlastní jazykové výstavby. L. Doležel (1960) vymezil jednotlivé typy řeči vypravěče a postav v moderní české literatuře a popsal jejich charakteristické rysy a funkci. Východiskem poznání je mu odlišení řeči vypravěče a řeči postav v klasické literatuře, v níž se řeč postav (kromě grafického oddělení uvozovkami a obvyklého uvádění uvozovací větou) odlišovala tím, že byla stylizací reálné řeči, tj. užívaly se v ní i nespisovné prvky všech jazykových rovin jako signály charakterizace postav a jejich jednání, objevovaly se všechny slovesné časy a osoby, různé slovesné mody, byly v ní jazykové signály expresivity, odrážela vztahy postav a situační zakotvení dialogů do fiktivní situace díla pomocí deixe atd. Řeč vypravěče, v níž se autor stylizoval do „vševědoucího“ pozorovatele a průvodce dějem, byla naopak spisovná, ze slovesných forem se vykytovaly tvary nepříznakové, tj. 3. osoba, minulý čas nebo prézens historický, byla v ní utlumena expresivita a neutralizována modalita. (Čechová a kol., 2003: 264) Ve vývoji krásné literatury se postupně vytvářel způsob vertikálního členění textu, který ostrou hranici mezi vypravěčem a postavami ruší – vedle „řeči vypravěče“, do níž se ve formě vedlejších vět začleňovala i referovaná, nepřímá řeč postav, a „přímé řeči“ postav se vytvořila také nevlastní přímá řeč, řeč polopřímá a řeč smíšená. Přechodná pásma mezi řečí vypravěče a přímou řečí postav mají specifické rysy ve všech složkách vyjádření. Nevlastní přímá řeč se uplatňuje zejména jako prostředek vyjádření vnitřního monologu postav. Od přímé řeči se liší jen graficky – není signalizována uvozovkami; tím se mění její začlenění do kontextu, je s ním pevněji spjata. (Uvozovky však neužívají někteří autoři ani u přímé řeči.) 12
Polopřímá řeč může být v textu jak vyjádřením vnitřního monologu, tak i dialogu formálně propojeného s pásmem vypravěče. S pásmem postav ji spojuje využívání všech slovesných časů, vedle indikativu se objevuje i imperativ (převedený do imperativu opisného), vyjadřuje subjektivní postoje a citové stavy postav (citoslovci, zvolacími větami), prostorovou a časovou orientaci promluvy z jejich hlediska pomocí deixe, slohové zabarvení je odrazem jazyka postav. Smíšená řeč má většinu charakteristických rysů řeči vypravěče; na to, že jde o skrytou řeč postavy, upozorňují jen jednotlivé prvky, např. signály subjektivního hodnocení situace z hlediska postavy, vyjádření vztahů časových a místních. Jde o málo vyhraněný typ. (Čechová a kol., 2003: 265) S rozvojem typu vyprávění, kde je vypravěčem jedna z postav (nebo několik postav střídajících se v průběhu děje), se napětí vypravěč – postavy dále stírá. Vertikální členění je i pak zachováno, a to mezi řečí vypravěče-postavy, která má charakter nevlastní přímé řeči (vnitřního monologu, ale někdy je objektivizována natolik, že se neliší od možné řeči „klasického vypravěče“) a do níž mohou být včleněny i referované řeči ostatních postav, jeho přímou řečí v dialozích s ostatními postavami a jejich replikami, ev. dialogy. Dalším způsobem zrušení napětí mezi pásmem vypravěče a pásmem postav je prolnutí obou pásem. Jde o zobrazení způsobu, jímž se cizí dialog tlumočí ve spontánním vyprávění. Tím zároveň definitivně mizí tradiční členění umělecké prózy na pasáže monologické a dialogické. Nejzazší mez zrušení rozdílu vypravěč – postavy představuje současný text postmoderní, kdy se střetávají pohledy autora jím vytvořených postav, mění se bez vnějších signálů vypravěčské perspektivy a text jako celek působí dojmem fragmentálnosti. (Čechová a kol., 2003: s. 266)
13
3. Dialog. Řeč přímá, polopřímá a nepřímá, vnitřní řeč
3.1. Dialog Dialog vzniká jako projev písemný, stylizovaný a komponovaný jediným autorem. Není to projev reálný, nýbrž autorova fikce, autor se vžívá, vciťuje do motivace replik oslovených osob. Dialog sugeruje živou formu skutečného rozhovoru, a protože přejímá podobu přímé řečové interakce mezi lidmi, umožňuje jako výhodný stylizační i kompoziční prostředek vystihnout některé složky chování i jednání lidí plněji, přirozeněji a účinněji než postupy jiné. (Bečka, 1992: 269) Mezi rozhovorem a dialogem je v zásadě shoda gramatická, ale podstatný rozdíl stylistický. Rozhovor je reálný, spontánně mluvený, má dva i více autorů a nemůže tedy být fiktivní. Naproti tomu dialog je útvar písemný, stylizovaný a komponovaný jediným autorem a je nutně fiktivní. Rozhovor má reálnou vnější situaci a probíhá ve faktickém prézentu. Dialog je zarámován do kontextu, časem není faktický prézens, nýbrž čas probíhající rozmluvy. Zvukové prostředky (tempo, důraz, intonace, modulace hlasu) i prostředky nejazykové (mimika, gesta) jsou slovně naznačovány větami uvozovacími, jež vlastní dialog doprovázejí. (Bečka, 1992: 269)
3.1.1. Typy dialogů
Bečka třídí dialogy podle síly polarity takto: (a) dialogy se zostřenou, zesílenou polaritou, (b) dialogy s oslabenou polaritou, (c) dialogy s polaritou jen formální a implicitní.
a) Dialogy se zesílenou polaritou vystihují rozpory v názorech, v přesvědčení, v jednání, v postoji ke společenské situaci. Podle míry vyhrocení rozporů a podle způsobu řešení rozporů lze rozlišovat dialog dramatický, adresně hodnotící a dialog přesvědčovací. aa) Dialog s dramatickým napětím vystihuje rozpor, jak se vyhrocuje a vede k tvrdému jednání nebo k zásadní změně v chování. Účastníci jsou zpravidla dva, mluvčí a adresát, oba jsou aktivní, spor se vyhrocuje ve dvou směrech, od mluvčího
14
k adresátovi i zpětně od adresáta k mluvčímu. Tím je polarita zostřena. (Bečka, 1992: 270) ab) Dialogy adresně hodnotící jsou většinou jen jednosměrné, mluvčí, zpravidla osoba starší, zkušenější, kárá druhou osobu, zpravidla mladší, nezkušenou, vytýká jí chyby, nedostatky, nesprávné jednání apod. Záleží na tom, jak osoba káraná reaguje na výtky. Může je přijímat jako oprávněné a slibovat nápravu. Může je různě omlouvat a vysvětlovat. Může však kritiku odmítat, chovat se vzpurně, třeba i útočně, pak dialog adresně hodnotící přechází až v dialog dramatický, dvojsměrný. (Bečka, 1992: 271) ac) Dialogy rozkazovací a přací. Jazyk poskytuje bohatou škálu výrazových prostředků od strohého rozkazu přes mírnější formulaci rozkazu k rozkazu vyslovenému jako přání a dále od skutečného přání až k nesmělé prosbě. ad) Dialog získávací a přesvědčovací. Mluvčí hájí své jednání, své rozhodnutí, svůj postoj a chce svou argumentací získat, přesvědčit druhou stranu, která váhá, je nerozhodná nebo žádá vysvětlení, odůvodnění a má námitky. Dialog tohoto typu probíhá většinou klidně a končí smírně a spíše nerozhodně s nadějí na kladné působení v budoucnosti. Probíhá-li bouřlivěji, přechází v dialog dramatický. (Bečka, 1992: 272)
b) Dialogy s oslabenou polaritou jsou rázu vcelku informativního. Polarita je oslabená tím, že vedle aktivního účastníka, informujícího, ostatní účastníci (bývá jich i více) informaci pouze přijímají, provázejí ji nanejvýš jen drobnými připomínkami, dotazy, projevy překvapení, podivu. Takový dialog je značně asymetrický. ba) Dialog informativní. Jeden z účastníků dialogu informuje ostatní o něčem, co se jich týká a co by měli vědět. Víc než polarita sama je tu důležitý úkol kompoziční, který zajišťuje soudržnost celého projevu. bb) Výpravný dialog. V běžném denním rozhovoru se často stává, že vypravujeme, co se nám přihodilo nebo čeho jsme byli svědky. Takový případ se může vyskytnout i v dialogu. Dokonce může být rozveden ve výpravnou odbočku. Je to pak výpravná epizoda vložená do dialogu. bc) Dialog úvahový. Do dialogu je zasazena úvaha jednoho účastníka jako rozvedení jeho názoru na určitý problém.
15
bd) Dialog výkladový. Celkem zřídka se do dialogu dostane v popularizující formulaci odborný výklad. (Bečka, 1992: 273)
c) Dialogy s polaritou formální a implikovanou. K postavě díla autor potřebuje ještě jednu postavu, aby dialog vůbec mohl začít, ale nepotřebuje ji nějak analyzovat. Volí proto postavu epizodní, která jinak mezi postavami díla nefunguje, polaritou není nijak zasažena, je svým způsobem formální, ale přitom je vhodná k tomu, aby umožnila právě takový dialog, který má postavu díla uvést do žádané situace. (Bečka, 1992: 274) Pokud scéna polaritu obsahuje, ale není výslovně vyřčena, mluvíme o polaritě implicitní.
3. 2. Stylizace dialogů Jazykem mluvených rozhovorů je hovorová čeština (pro rozhovory poloveřejné) a obecná čeština, popř. interdialekt nebo dialekt (pro rozhovory neveřejné, intimní). Dialogy jsou stylizovány mluveným jazykem spisovným (beze slov knižních i tvarů knižních, s jednodušší větnou a souvětnou stavbou), popř. s charakterizačními prvky jazyka hovorového, lidového, nářečí, podle okolností i slangu, někdy pro charekteristiku osoby i s prvky cizojazyčnými, a nejednou s nápadnými prvky mluvy individuální. Úzus směřuje ke stále hojnějšímu využívání prvků neplně spisovných a nespisovných. Průvodní prostředky mluvené řeči (intonace, důraz, modulace hlasu, tempo) i prostředky nejazykové (mimika, gesta) lze v přímé řeči dialogu vystihnout nanejvýš jen v neúplných náznacích. To vše se naznačuje, pokud je to potřebné a vhodné, v průvodních větách nedialogických, zejména ve větách uvozovacích. Zvláštní místo tu mají verba dicendi. Vedle sloves pojmenovávajících mluvení (říci, praviti aj.) se vystihuje i jeho způsob (zašeptat, vykoktat apod.), citový doprovod (podivit se, žasnout), apelový tón (rozkázat), postoj k adresátovi (poděkovat, domlouvat, vyčítat), postoj ke skutečnosti (hájit, tvrdit, připustit). Slovesa bývají blíže určena příslovci: pravil vyčítavě, řekla přísně, naléhavě domlouvat, odvětil neochotně, dodal mrzutě atd. K tomu se připojují i výrazy naznačující mimiku a gesta (např. zamračil se, mávl odmítavě rukou). (Bečka, 1992: 275)
16
3.3. Řeč přímá, polopřímá, nepřímá a) Základní formou dialogu je přímá řeč. Přímá řeč je taková forma užití jazyka, která předpokládá projev skutečně pronesený. Je situována vzhledem k mluvčímu, a to slovesnou osobou (1. osoba je mluvčí, 2. osoba je oslovený), slovesným časem (čas přítomný je doba pronesení) i adverbiálním a deiktickým určením (zde znamená dobu projevu, poukazuje na přítomný objekt). Vyjadřuje stanovisko mluvčího (jeho názory, jeho vůli, jeho citový vztah); protože je oslovený přítomen, může vyjadřovat i přímý apel (věty rozkazovací a tázací v jejich přímé apelové funkci). Vyznačuje i vztah mluvčího k oslovenému. Přímá řeč v dialogu se tedy od nedialogického kontextu nezbytně musí odlišit tím, že je situována k mluvčímu. Graficky bývá vyznačena uvozovkami. (Bečka, 1992: 276) Nevlastní přímá řeč se od přímé řeči liší tím, že není graficky od ostatního kontextu odlišena (není vyznačena uvozovkami). Odstraněním uvozovek je ztlumen rozdíl mezi přímou řečí a nedialogickým kontextem. (Bečka, 1992: 276)
b) Polopřímá řeč se od přímé řeči liší tím, že je v ní zrušena polarita 1. a 2. osoby, je stylizována ve stejné osobě jako řeč vypravěče. Z toho důvodu nelze vyjádřit ani přímý apel (větou rozkazovací). Ostatní znaky přímé řeči zůstávají (jazykové prostředky typické pro mluvenou řeč apod.), neuplatňují se však s takovou plností jako v řeči přímé. Polopřímá řeč snadno přechází v řeč přímou. (Bečka, 1992: 276-277)
c) Nepřímá řeč úplně stírá polaritu rozhovoru a rozhovor převádí v nedialogické vyprávění jako jednu z forem jednání, od ostatních neodlišenou. (Bečka, s. 277) Je-li obsah nepřímé řeči zkrácen a převeden mezi okolnosti děj, nepřímá řeč se plně „rozplývá“ ve vypravování. (Bečka, 1992: 278)
3.4. Využití dialogu v epickém díle Rozhovor je zasazen do vnější situace, oddělíme-li jej tedy od situace, je nejasný. Vztah kontext-dialog je v epickém díle realizován různě. „Kostrou“ epického díla je děj, ve vztahu k osobám jejich činnost, jejich jednání. Dialog jednání líčí, motivuje, vystihuje pohnutky, příčiny, způsob jednání i reakci na jednání, a to vše jen v tom rozsahu, jak se může projevit ve skutečně vedeném rozhovoru, nikoli jak se
17
odehrává v jejich mysli (na to jsou složky úvahové, vyjadřované vnitřní řečí). Motivace dialogem však může být tak sugestivní, tak přesvědčivá, že jednání je už jen přirozeným, logickým důsledkem. Dialog v epickém díle však vypravování jen doprovází a místy prostupuje, ale jeho stavební kostru netvoří. V epickém díle dialog netvoří samostatné obsahové úseky v tom smyslu jako vypravování. Někdy dialog v epickém díle jen „dotváří“ stylizační a kompoziční prvky uvnitř vypravování. Mnohdy sice vystupuje jako samostatný obsahový úsek, ale pak má vždy epický rámec, který jej zasahuje do kontextu. (Bečka, 1992: 278-279)
3. 5. Vnitřní řeč Je stav vědomí, kdy se myšlenky teprve krystalizují a postupně se formují do sdělné podoby, tj. nejsou ještě uspořádány. Věty zachycující „vnitřní řeč“ nemají sdělnou podobu, obsahují i prvky citové, přímou řečí nezachytitelné. Potřeba vystihnout vnitřní řeč postav se projevuje hlavně v beletrii. Jsou to úvahové vložky na úrovni postav jako průvodní pasáže v epickém proudu vypravování. Vyznívají jako motivace chování postav, osvětlují je jako odezvu na líčenou situaci a jako předznamenání důvodu následujícího jejich chování. Nemohou být sděleny ve vnitřní řeči, autor je stylizuje v řeči polopřímé s užitím subjektivních časů. Řeč polopřímá přechází někdy do nedialogické řeči přímé. (Bečka, 1992: 280)
4. Stylová norma v jazykové výstavbě 4. 1. Jazyk uměleckých děl a jazyk spisovný Vztah jazyka uměleckých děl k jazyku spisovnému je znovu a znovu řešen každou literární generací. Bez ohledu na to, zda autor užije více nebo méně prostředků stojících mimo spisovnou normu (nehledě k tomu, že překročí spisovnou kodifikaci), není možné realizovat estetickou složku literární komunikace bez opory neutrální vrstvy spisovné. Ta tvoří jakési pozadí, nepříznakovou vrstvu pro možné vyjádření téhož obsahu, od níž se autorské využití výrazových prostředků záměrně liší. Bez zkušenosti s neutrální vrstvou spisovného jazyka by také nebylo možné stylově aktivní prvky identifikovat. Jazyk spisovný a jazyk umělecké literatury jsou ve stálém kontaktu; 18
stylizace jako vědomé užití výrazových prostředků s jistým komunikačním cílem začíná tam, kde se užívá jiných prostředků než neutrálních, ale stejně i prostředků zcela neutrálních s autorským záměrem, který při analýze stylu odkrýváme. Mnohotvárnost zobrazovaných situací a postojů a snaha krásné literatury postihnout téma v celistvosti a složitosti zároveň s úsilím o jedinečnosti autorského vyjádření vede k tomu, že jazykovým materiálem uměleckého díla jsou vedle stávající normy spisovného jazyka i jeho starší normy, prostředky ostatních strukturních a nestrukturních útvarů národního jazyka, ale také potenciální možnosti jazykového kódu, které spisovný jazyk ani jiné útvary národního jazyka běžně nevyužívají (takové povahy je např. neobvyklé využití existujících slovotvorných modelů při tvorbě autorských slov). Může být užito i prvků jazyků cizích. Při tvorbě díla s akcentací estetické funkce sdělování se využívá především celý národní jazyk ve své složitosti a je jen otázkou jazykové zkušenosti a znalosti autora a jeho tvůrčích schopností, do jaké míry ho využít dokáže. (Čechová, 2003, s. 268)
4.2. Syntaktická stavba Syntaktická stavba uměleckých děl je velmi variabilní. Frekvenční údaje (vycházející ze zatím malého počtu analyzovaných prací) ukázaly v umělecké próze např. větší počet vět tvořících souvětí, zvýšenou frekvenci větných ekvivalentů (vět jednočlenných neslovesných), častější užití jednoduchých vět ve srovnání s komunikáty odbornými apod. (Čechová a kol., 2003: 269)
Osamostatňování částí výpovědí a rozčlenění informace do samostatných vět je dosud stylově aktivní v řeči vypravěče:
Apríl. Většinou chladný. Umrholený a upršený. Sotva cesty oschnou, hlásí se nová přeháňka. L. Štěpán
Častý je tento prostředek v řeči postav (přímé, nepřímé i polopřímé), neboť tak lze stylizovat menší koheznost spontánních vyjádření. Může se objevit i tendence opačná – spojování relativně samostatných informací do jediného větného celku, což zvýrazňuje jejich návaznost a odpovídá asociativnímu myšlení postavy: 19
Den z dovolené, řekl tatínek a posadil se na kavalec, a zavřel oči, měl ty nejkrásnější šaty, protože za hodinu zasedá správní rada pivovaru a on tam přednese zprávu o tom, jak zvýšit odběr piva. B. Hrabal
Vytváření extrémně dlouhých souvětí může být také výrazem epické šíře v řeči vypravěče. V takových případech je však mezi členěním informace a členěním syntaktickým (a textovým) shoda – např. rozsáhlé popisné pasáže u Vl. Neffa. V poezii se větná stavba dostává do souladu nebo naopak do rozporu s veršovým členěním. Zrušení interpunkce v literární praxi básníků 20. let minulého století vedlo ke zvýraznění principu veršového nad princip syntaktický a umožnilo vytvořit nečekané významové souvislosti. (Čechová a kol., 2003: 270) Prostředkem poetizace se mohou stát i obměny slovosledu, např. postpozice shodného přívlastku (V těch krajích duše mé, kde neplá světlo denní… O. Březina) – inverze byly časté zvláště v poezii -, nebo přesun slovesa na konec věty (Knihu odlož, jinak nepěkné věci uvidíš, pošpiníš se člověčinou, iluzi o brahmanech ztratíš, jejich moudrosti jako šálivé prohlédneš a vším tím čtením o moudrém muži chytřejší nebudeš. J. John); slovosledné prostředky je však nutno citlivě hodnotit ve vztahu k normě doby vzniku díla – na přelomu 19. a 20. století byly daleko méně příznakové než v literatuře současné. Také častější užití subjektivního pořádku slov, a to i tam, kde nejde o stylizaci přímé řeči, lze pokládat za prostředek poetizace. Podobně je v řeči vypravěče prostředkem poetizace užití vět tázacích, přacích anebo zvolacích; bývají v pasážích úvahových a signalizují sblížení vypravěče s postavou. Poetika připomíná také syntaktické figury – asyndeton (bezespoječné přičlenění vět), polysyndeton (nadbytek spojek), parentezi (vsuvku), zeugma (spřežení vazeb) a elipsu: jde o způsoby syntaktické výstavby vět a souvětí existující i v mimoumělecké komunikaci, uměleckými se stávají až tam, kde je autor užil jako prostředek poetizace vyjádření. (Čechová a kol., 2003: 271)
20
4.3. Expresivita ve větné stavbě 4.3.1. Citová expresivita výpovědi
V díle uměleckém se uplatňuje dvojí citová složka: city umělcovy a city líčených osob. Projevy osobních citů literárních postav není třeba tlumit a omezovat jako projevy osobních citů autorových, naopak k plnému pochopení duševního života líčených osob a k motivaci jejich činů je nezbytné podat je v takové plnosti a přímosti, jak to autor uzná za nutné k účinku svého díla (Bečka, 1992: 198)
Prostředky, kterými se vyjadřuje citová stránka výpovědi, jsou tedy tyto: a) Zvláštní typ vět (věty citové). b) Prostředky syntaktické a tvaroslovné. c) Prostředky lexikální (citově expresivní pojmenování).
a) Věty citové Citové věty jsou ty, které už svým typem vyjadřují vedle sdělení o skutečnosti i citový vztah autora k ní. Jsou to především věty zvolací a pak věty přací. Citové zabarvení velmi často provází též věty výzvové, tj. věty rozkazovací a tázací. aa) Věty zvolací vyjadřují sdělení s citovou expresívností. Bývají uvozeny slovem to v platnosti částice, např.: To jsem se lekl! – To to bolí! – To byl zmatek! Často jsou to věty svou formou oznamovací, tázací, rozkazovací, přací nebo vedlejší se zvláštní intonací. Citový vztah, jejž věty zvolací vyjadřují, může být velice rozmanitý. V psaných projevech je nacházíme v moderní próze v přímé a polopřímé řeči: charakterizují mluvenou řeč dialogickou a tzv. vnitřní dialog a vystihují subjektivnost řeči postav. (Bečka, 1992: 199) ab) Věty přací vyjadřují vůli, kterou ani autor, ani adresát nemohou sami splnit. Přání mívá různý citový odstín, např. obavy, lítosti. Protože se přání může týkat i adresáta, v přacích větách se objevuje i polarita (tj. vztah mluvčího k oslovenému). Mohou pak mít formu vět rozkazovacích a liší se od nich jen sémanticky, např. Měj se dobře (věta přací) a pozdravuj doma (věta rozkazovací). (Bečka, 1992: 200-201)
21
ac) Věty tázací, když jimi chceme zjistit, co potřebujeme vědět, mají expresivitu apelovou. Mnohdy je však provází i citová exprese (výraz netrpělivosti, překvapení, rozmrzení apod.), vyznačená v mluvené řeči modulací hlasu. ad) Věty rozkazovací mají expresivitu apelovou, ale mnohdy je doprovází – stejně jako věty tázací – i citová exprese. V mluvené řeči apelová exprese některých vět „poklesá“ tak, že přestávají být sémanticky větami rozkazovacími. Stávají se pak citově expresívními doprovody jiných vět, nejednou až s platností výrazů citoslovečných. Podobně i některé výrazy vokativní. Např. Ale jdi, to ani nechci věřit. (Bečka, 1992: 201)
b) Syntaktické a morfologické prostředky větné emocionality ba) Citový důraz. Je spojen s citovou expresí, která se projevuje v intonaci a má vliv na pořádek slov ve větě. Větný člen se slovem citově zdůrazněným se dostává na začátek věty (a to i tehdy, je-li jádrem výpovědi). (Bečka, 1992: 201) bb) Také sama stavba věty může přispívat k citovému podbarvení výpovědi. Bereme-li pevnou, utříděnou a rozvrženou větu, zvláště větu složitější, jako výsledek promyšleného plánu a výraz postupu především rozumového, bývá vybočení z ustáleného schématu větného buď přímo způsobeno citovým hnutím, nebo mívá za úkol citové hnutí naznačovat. (Bečka, 1992: 201-202) bc) Dativ sdílnosti zesiluje citovou expresivitu vět zvolacích nebo podbarvuje věty, které svou formou nejsou citové. Je vyjádřen zájmenem 1. nebo 2. osoby a dodává větě důvěrný tón. Je spjat s jistou polaritou a zčásti s expresivitou apelovou. bd) Citovost výpovědi zvyšují, zejména v mluvené řeči, zájmena, zvláště nadměrně užité zájmeno 1. a 2. osoby v podmětu (tj. mimo důraz), dále zájmeno to (i mimo platnost částice ve větě zvolací) a zájmeno ukazovací u substantiva. Např.: Mám já to s vámi trápení. – Co vy si to o mně myslíte?! be) Expresívní bývá i užití prézentu o ději minulém, na vyjádření nespokojenosti, rozmrzení, nevole apod. bf) Expresivní femininum a neutrum. Femininní přídavné jméno u podstatného jména v rodě mužském je doprovázeno citovým zabarvením. Jsou to případy typu: darebáku darebácká, chudák stará. Neutrum je především rod věcí neživých. Užijeme-li ho úmyslně o nějaké osobě, dáváme tím najevo pohrdání, podceňování. (Bečka, 1992: 202)
22
c) Prostředky lexikální Obsahu sdělení dodávají citovou expresivitu pojmenování, a to pojmenování, která mají citovou expresivitu již jako jednotky lexikální, i pojmenování, jež citově expresivity nabývají až v kontextu. Pro vyjádření silné citové emoce je hromadění citově expresívních prostředků vůbec příznačné. Sdělná hodnota věty ustupuje před výrazem citu, věty jsou celkem krátké a velmi často v rozmanitých obměnách vyjadřují tutéž myšlenku. Vedle takto vyjádřené silné citové exprese, v níž se prostředky citové expresívnosti kombinují a hromadí, bývají výpovědi s citovým hodnocením jen naznačeným. K tomu se užívá zpravidla jen prostředků lexikálních. Stačí jediné citově zabarvené slovo, aby citově zabarvilo celou větu a někdy i celou nadvětnou souvislost. Nejednou se taková citově hodnotící slova dostávají do parenteze, apozice nebo na okraj věty. (Bečka, 1992: 203)
4.3.2. Apelová expresivita výpovědi
Výpověď má apelovou expresivitu, když jí autor vyjadřuje svou vůli přímo adresovanou vnímateli. Jejím prostředkem jsou věty rozkazovací a věty tázací, v jejich primární funkci. Větou rozkazovací se autor obrací na vnímatele a žádá na něm, aby něco vykonal (popř. zakazuje mu, aby něco nedělal), větou tázací se na něj obrací s žádostí, aby mu poskytl nějakou informaci. Po vyslovení věty rozkazovací nebo tázací (v jejich primární funkci) autor očekává reakci vnímatele, zasahuje tedy svou vůli do jeho jednání. Forma tohoto zásahu vzbuzuje v adresátovi jistý postoj (kladný nebo záporný) a podle něho pak adresát na zásah reaguje. Proto zde mluvíme o apelové expresivitě (Bečka, 1992: 204). Pro přímý vztah autora k adresátovi navozený řečí volí Bečka název polarita. Polarita spojená s apelem je tedy polarita expresivní. V psaném dialogu (např. v beletristickém díle, v dramatu) jde o expresívní polaritu mezi postavami díla, mezi osobami dialogu, nikoliv o expresívní polaritu mezi autorem a adresátem. Výrazovými prostředky apelové expresivity jsou, s výjimkou apelových citoslovcí, výhradně prostředky větné, a to apelové modalitní typy vět a příslušné jejich syntaktické a morfologické prostředky (např. imperativ).
a) Věty rozkazovací vyjadřují vůli v různé kvalitě a intenzitě od skutečných 23
rozkazů, popř. zákazů přes výstrahu, varování k vybídnutí, žádosti a konečně až k prosbě. Jejich apelová expresivita je tedy různě silná a bývá provázena slabší nebo silnější expresivitou citovou. (Bečka, 1992: 204) Vlastní formou vět rozkazovacích jsou věty imperativní, v nichž apelová exprese je vyjádřena formálně imperativem. Kvalita a intenzita apelu je odstíněna intonací a modulací hlasu. Rozkaz se zmírňuje užitím věty tázací s tázací intonací (tj. s antikadencí) a s vyznačením modality možnosti (využitím kondicionálu), např.: Nešel bys se mnou na procházku? Největším zmírněním apelové exprese (vlastně již jejím zrušením) je opis oznamovací větou (s intonací věty oznamovací), např.: Přišel jsem vás poprosit, abyste se za mne přimluvil. Expresivita je vůbec zrušena, apel převeden ve sdělení a ponechána je jen polarita. Lexikálně se rozkaz zmírňuje užitím slov zdvořilostních, např.: Posaďte se, prosím. Působením apelové exprese vět rozkazovacích dochází také ke změně ve vyjádření polarity. Místo 2. osoby je užito 1. osoby pl. (tím je polarita oslabena a zesílen vybízecí ráz věty). Celkem řídký je posun do 1. osoby sg.; zabarvuje větu do tónu rozmrzelosti, nespokojenosti. (Bečka, 1992: 205) Polaritu lze vůbec zrušit a místo věty rozkazovací užít věty oznamovací s vazbou neosobní, např.: Tady se nekouří. (Bečka, 1992: 206)
b) Věty tázací (zjišťovací, doplňovací, vylučovací) jsou ve své primární funkci rovněž apelově expresívní, jejich apelová expresivita je však ve srovnání s apelovou expresivitou vět rozkazovacích značně slabší. Proto také posunů je tu mnohem méně.
c) Jestliže autor vysloví větu apelovou, aniž očekává splnění apelu, věta ztrácí přímý apel. Apel se pak oslabuje (např. jen na zdvořilostní formuli) nebo se vůbec vytrácí a zbývá jen apelově vyjádřená polarita (hovor tím získává důvěrnost) nebo apel ztrácí polaritu (stává se prostředkem kompozičním), popř. se ztrácí i přímý apel i přímá polarita (apelová věta se pak blíží k výrazu
24
citoslovečnému a zesiluje se její doprovodná expresivita citová). (Bečka, 1992: 206)
4.3.3. Výrazová expresivita věty
Hlavní oblastí expresivity výrazové je pojmenování, zejména pojmenování nepřímé (výrazově expresívní metafory, metonymie, přirovnání). Jsou však i typy vět, které již svou stavbou dodávají myšlence zvláštní účinnosti. Účinnost dávají vyjádření myšlenky i větné typy jinak běžné, mají-li zvláštní členění (pořádek slov). I některé syntaktické vazby nabývají za jistých okolností zvláštní působivosti.
a) O výrazové expresivitě větné stavby lze mluvit hlavně ve dvou případech: u vět stavěných na osu souměrnosti a u paralelní stavby větné. Forma těchto vět výrazně zvyšuje působivost obsahu myšlenky. (Bečka, 1992: 207)
b) Někdy větné formy nabývají výrazové expresivity posunem. ba) Apostrofa je druh oslovení, autor jí však neoslovuje vnímatele (nevzniká tedy přímá polarita), nýbrž předmět svého sdělení, většinou objekt neživý. Jde tedy o metaforický posun (zosobnění) a ten právě dodává apostrofě výrazové expresivity. Apostrofa dodává výrazu jisté patetičnosti, kterou je možno i stupňovat. (Bečka, 1992: 208) bb) Řečnická otázka je otázka, která v sobě implikuje odpověď a sugeruje ji adresátovi. Autor ji nevyslovuje proto, aby se něco dověděl, nýbrž aby sugestivně zasáhl do myšlení adresáta a přiměl ho, aby si sám v duchu odpověděl, a to ve smyslu, který má na mysli autor. Je tu silná polarita (třebaže ne vždy přímá) i silný apel. (Bečka, 1992: 208)
c) Výrazové expresivity nabývá věta, je-li v ní pozměněn obvyklý nebo očekávaný pořádek slov. Změněn bývá obvyklý sled v těsných syntagmech: neshodný přívlastek stojí před jménem, shodný za ním (i mimo ustálené případy), přívlastek bývá od svého řídícího jména i oddělen. (Bečka, 1992: 208)
25
d) Také morfologické prostředky mohou nabýt ve větném užití výrazové expresivity. Je to především intenzifikační plurál (např. Dělá milosti a drahoty) a prézens historický. (Bečka, 1992: 209) Expresivitu většinou humornou má nefunkční užití některých morfologických prostředků.
4.3.4. Zvuková expresivita věty
Zvukové prostředky, jež se účastní výstavby výpovědi, jsou síla a výška hlasu a pauzy. Můžeme je nazvat zvukovými prostředky skladebními. Rytmizují větu a pomáhají ji členit, popř. určují i modalitu věty. V psaných textech se uplatňují také zvukové jevy, které vznikají ze zvukové hodnoty slov, jichž je ve větě užito: libozvučnost (popř. nelibozvučnost) věty a její zvuková expresívnost. Jsou to jevy v podstatě jiného rázu než zvukové prostředky skladební. a) Skladební zvukové prostředky se přirozeně ve své plnosti a bezprostřednosti uplatňují v mluvené řeči. (Bečka, 1992: 210). V uměleckém stylu však autoři se zvukovými skladebnými prostředky musejí počítat a využívají jich i záměrně, a to buď ve vlastní stylizaci, nebo v charakterizaci mluvené řeči. (Bečka, 1992: 210-211) b) V oblasti libozvučnosti a zvukové expresívnosti věty se zvukové hodnoty písemným záznamem neztrácejí. (Dveře se otevřely a stojí v nich mišpulka v růžových šatech s kanýrkem, hlavu má jeden vrkoč. Čtvrtek: Rumcajs, s. 60) A protože většinou předpokládají větší míru záměrné stylizace, objevují se v plnějším stylistickém uplatnění právě v projevech psaných. I těchto zvukových jevů se využívá především ve stylu uměleckém. Některá slova svým hláskovým skladem mohou být cítěna jako libozvučná, jiná jako nelibozvučná. (Bečka, 1992: 211) ba) Případů, kdy ve větě vzniká nelibozvuk nebo nežádoucí zvukový efekt, je několik typů. Bečka sem řadí např. nahromadění souhlásek vedle sebe, zvláště sykavek, nápadnější nahromadění hlásky i, zejména í, věty obsahující více slov se slabičným r, popř. l (Řimbuch zachruněl, jako když se v lomu sype kámen. Čtvrtek: Cipísek, s. 19). Všechny tyto případy vadí spíš ve vyslovování než v poslechu. Při tichém čtení je ani nepociťujeme jako rušivé. (Bečka, 1992: 212)
26
Nápadný zvukový dojem vzniká dle Bečky, sejdou-li se ve větě slova se stejnými nebo podobnými slabikami, nežádoucí je opakování dvou stejně nebo podobně znějících slov za sebou. bb) Ve větě je často záměrně užito slov s takovými zvukovými hodnotami, které mohou doplnit a výrazně zabarvit vyjádření obsahu věty. Je to tzv. větná zvuková expresivita. Výrazovými prostředky větné zvukové expresivity jsou rytmus, rým, aliterace, paronomázie, opakování slova, větná onomatopoie a zčásti i využití slov podobně znějících. Rytmus je tu prostředkem větné zvukové expresivity v užším smyslu. Rýmu je občas užito v pojmenováních složených (zejména v přirovnáních kluk jako buk, má peněz jako želez, tváře jako slabikáře), rýmová jsou i některá zvukově expresívní slova a sousloví (např. láry fáry, halabala, páté přes deváté). (Bečka, 1992: 214) Aliterace je seskupení slov obsahujících stejnou hlásku. Je to zpravidla souhláska a opakuje se většinou na začátku slov ve větě. Úkolem aliterace je těsněji semknout slova věty k sobě a posílit takto jejich skladební i významový vztah. (Bečka, 1992: 215) Paronomázie je záměrné užití slov odvozených od téhož základu. Zvuková expresívnost takto vznikající je prostředkem jak sepnout části myšlenky v těsnější celek a myšlenku takto pointovat. S opakováním slov se setkáváme při pojmenování (tzv. reduplikace): Hochu, hochu, co to děláš? Opakování slov je však i účinným prostředkem větné stavby. Jeho výrazné zvukové expresívnosti se využívá ke zvukomalebnému podbarvení vyjadřované myšlenky, zpravidla v kombinaci s využitím rytmického efektu. (Bečka, 1992: 215) Užití slov podobně znějících ve větě se zpravidla cítí jako slohová závada. Je-li však motivováno, stává se jako zvukový kalambur výhodným prostředkem vyhrocení myšlenky. (Bečka, 1992: 217)
4.4. Hláskoslovná a tvaroslovná stránka Na foneticko-fonologické a morfologické rovině jsou v uměleckých dílech specifické rysy podřízeny záměru autora tvořit tak, aby jeho sdělení mohlo být vnímatelem přijímáno bez komunikačního šumu: užití nespisovných hláskových a 27
tvarových prvků je proto v psaném textu limitováno grafickým obrazem ustáleným v psaných textech, pravopisu se musí v zásadě podřídit i interpunkce. (Čechová a kol., 2003: 271) Jen ojediněle se v historii literatury objevily texty psané veskrze stylizovaným nářečím. Většinou jsou tak stylizovány repliky dialogů. Nejobvyklejší postup pak je, že autor užívá jednotlivých nespisovných lexémů a hláskové nebo morfologické signály využívá jen střídmě jako prostředek posilující sourodost textu. V zásadě to platí i pro obecnou češtinu. Od 60. let se obecná čeština uplatňovala jako specifický signál svobody uměleckého díla, a to nejprve v překladech, brzy i v originální tvorbě. V příštích desetiletích bohužel poklesla na módu, jíž se chopili i autoři druhořadí. Nově se na jedné straně posílila snaha o krásný spisovný jazyk (Klíma, Havel), na druhé straně však zejména u nastupující generace nacházíme další destrukci ustálených norem. (Čechová a kol., 2003: 272) Vedle prostředků nespisovných se v krásné literatuře využívají i hláskové a tvarové prostředky zastarávající a zastaralé. Jejich funkce je samozřejmě velmi různá: u starších textů jsou prostým projevem dobového zařazení díla, v řeči postav i projevem kultivace uměleckého jazyka posunem k výlučnosti a v lecčems i vzdálení od řeči lidové (u Nerudy), jindy jde o prostředek charakterizace postav a prostředí (u Jiráska, Wintra), celkové poetizace textu (u Vančury, Fukse), ironie (u Johna), prostředek posilující komickou složku textu (u Poláčka, ve Vančurově Rozmarném létu), prostředek kontrastu v textu (u Hrabala) apod. Prostředkem poetizace se stává také volba výrazů obsahujících méně obvyklé hláskové seskupení nebo slov, v nichž se opakují hlásky stejné či zvukově podobné. Záměrně se zvukové neobvyklosti takových slov využívá v literatuře pro děti (např. cizí slova v pohádkách o Rumcajsovi). (Čechová a kol., 2003: 273)
4.5. Lexikální stránka Specifické rysy nacházíme také v lexikální výstavbě uměleckých děl. Z hlediska slovní zásoby je významným rysem krásné literatury již to, že její slovník je velmi široký. Index opakování slov je v uměleckých textech menší než jinde; největší pestrost lexika vykazují básně, v nichž je volba pojmenování mimořádně důležitá nejen proto, že jde o sdělení soustředěné na malé ploše, ale i pro celkovou výstavbu básně. 28
V indexu opakování slov jsou mezi jednotlivými díly poměrně velké rozdíly. Šíře slovníku je důsledkem stylové disimilace typické pro umělecké texty: autor se snaží neužívat bez zvláštního důvodu téže pojmenovací jednotky na menším úseku textu. Snaha o disimilaci vyjádření vede k bohatému užití synonymních lexémů. (Čechová a kol., 2003: 275). Podobně jako synonyma se mohou v textu kumulovat kohyponyma, slova souřadná; vzniká tak enumerace. Při volbě ze synonym je v krásné literatuře běžné užívání lexémů se stálým stylovým příznakem. Užití jakkoli zabarvených výrazů může souviset s tematikou a jejím autorským pojetím (knižní a zastaralé lexémy v historickém románě, profesionalismy v románě ze současnosti ap.), ale není to nutné; již v tom se projevuje individuálnost autorského jazyka a stylu. Na obecné úrovni nelze jednoznačně funkci žádného z příznakových výrazů v uměleckých dílech vymezit, dotváří se až v projevu, stálá stylová hodnota se mění v hodnotu kontextovou. (Čechová a kol., 2003: 276) Slovní zásoba uměleckého díla může být čerpána důsledně z neutrální slovní zásoby, většinou ji však překračuje. Autor přitom volí buď příznakové lexémy jediného typu příznakovosti a tvoří komunikát výrazově sourodý (tj. vedle neutrálních najdeme jen prostředky knižní až archaické, jindy zase jen nespisovné, jen slangové atd.), nebo využívá širokých možností slovní zásoby národního jazyka (eventuálně i jazyků jiných) k vytváření kontrastu mezi řečí vypravěče a řečí postav, mezi jednotlivými postavami v souvislosti s jejich sociálním zařazením, nebo konečně vytváří kontrast výrazu na menší ploše, např. v řeči vypravěče, aby dosáhl zvláštní estetické kvality umělecké výpovědi – ironie, komického účinku ap.; kontrastní volba pojmenování není bez významu pro smysl celého komunikátu, neboť výraz vymykající se z projevu svou charakteristikou se výrazněji vtiskuje do mysli vnímatele a tím ovlivňuje i interpretaci obsahu. Volba lexikálních jednotek může být také v souladu se stylovým zabarvením ostatních jazykových plánů (častěji), nebo je v kontrastu. Jde vždy o záměr – umělecké dílo i přes zdánlivou nejednotnost užitých prostředků má jednotný ráz, vnímáme-li jej jako celek. (Čechová a kol., 2003: 276-277) Specifickou lexikální vrstvu uměleckého textu tvoří poetismy, lexémy se stálou stylovou hodnotou, tvořené nebo ustálené pro plnění specifické funkce uměleckých projevů – funkce estetické. Vrstva těchto výrazů není velká, v zásadě se dnes nerozhojňuje a jejich užití nezakládá uměleckost díla. (Čechová a kol., 2003: 277)
29
Za poetismy lze pokládat i autorská slova, která zvyšují estetický účinek sdělení akcentací některé ze složek sdělení – např. Běží, běží / plavovlasá. / Běží pořád běží / smavovlasá. / A ještě běží, běží samovlasá / a zpívá nestoudnosti (O. Mikulášek); ….hnala ho hoplárum třikrát kolem rynku (V. Čtvrtek). (Čechová a kol., 2003: 278) Z příznakových vrstev slovní zásoby se v krásné literatuře užívá jako prostředek charakterizace postav a prostředí v próze i dramatu dialektismus. Dnes je užití dialektu poměrně vzácné, ustoupil z postavení prostředku charakterizujícího lidovou postavu do funkce prvku komického nebo ukazujícího na stáří hrdiny (Galuškova vyprávění), uplatní se ve vyprávěních vzpomínkových, ojediněle jinde. Nejběžnější je dnes v krásné literatuře užívání příznakových lexémů kolokviálních (hovorových) a obecných, dále slov slangových a profesních. (Čechová a kol., 2003: 278) Argotické prvky se objevují méně, neboť jejich srozumitelnost je omezena; jsou především prostředkem charakterizačním. Jazykovým prostředkem vystupujícím z normy neutrálního spisovného výraziva jsou i výrazy knižní a zastaralé. Knižnost byla dříve součástí tvůrčího záměru autora, neboť některé literární školy usilovaly o vytvoření „vyššího“ vyjadřování literárního. Také realistický historický román sytil výrazivo historismy a archaismy ve snaze posílit dobový kolorit příběhu; ve funkci prostředku poetizace jsou takové výrazy v některých dílech Vl. Vančury. V současné literatuře se archaismy takřka neobjevují, knižní prostředky jsou častější a jsou součástí individuálního jazyka autorova. Historismy si své postavení podržely, neboť jsou vlastně specifickým typem termínů. (Čechová a kol., 2003: 279) Vyskytují se i frazémy s příznakem knižnosti. Lexikální výstavba uměleckých děl může být obohacena i výrazy s příznakem jiného stylu, např. odbornými nebo publicismy. Stávají se součástí jak řeči vypravěče, tak řeči postav. Do kontextu literárního díla může vstoupit i citát – cizojazyčný nebo z téhož jazyka, úsek z textu jiného funkčního stylu, vedle toho i aluze, narážky na jiný text vlastní nebo cizí. (Čechová a kol., 2003: 279) Pro umělecký text je důležité užívání výrazů expresivních. Lexémy s kladnou expresivitou jsou tradičně spojovány s textem pro děti. Výrazy s negativní expresivitou mohou být – s ohledem na normy krásné literatury – dosud výrazným prostředkem aktualizace výrazu.(Čechová a kol., 2003: 280-281) Vedle bohaté slovní zásoby a maximálního využití stylově příznakových lexémů je pro umělecké texty typické i vědomé využívání vztahů, které ve slovní zásobě existují. Vedle synonymie a kohyponymie je to i vztah polysémie a homonymie 30
lexikálních jednotek a vztah antonymie. Právě pro využití těchto vztahů platí, že umělecký text aktivizuje již ustálené souvislosti mezi formou slova a jeho smyslem a referencí, že obnovuje již ustálené, a tedy stylově málo aktivní souvislosti. (Čechová a kol., 2003: 281)
4.6. Implicitnost a explicitnost Literární dílo počítá vždy s aktivitou čtenáře, který autorské sdělení nejen přijímá, ale i interpretuje, a to ne vždy zcela jednoznačně; autor pro tuto aktivitu čtenáře sám otevírá prostor tím, že některé souvislosti jen naznačuje, že každé literární dílo obsahuje určitý prvek nedourčenosti. V oblasti lexikální stavby se tato nedourčenost promítá v tom, že (v závislosti na typu textu a autorském záměru) se na úrovni pojmenování uplatňují vedle smyslu pojmenovávacích jednotek i jejich konotace, asociace formy a denotátu znaku ke znakům dalším, které vedou k vybavení určitých představ a souvislostí v mysli vnímatele (konotace se označují i jako významy pobočné). Autor díla počítá s existujícími konotacemi výrazů (jsou částečně ustálené), ale dokonce je probouzí při zapojení lexikálních jednotek do textu. Na konotaci jsou založena nepřímá obrazná pojmenování – metafory, metonymie. Zvláštní význam tu mají metafory, označení jednoho jevu pojmenováním jevu jiného na základě vztahu podobnosti (objektivně existující, většinou však individuálně vnímané a pojaté); tím dochází nejen k obohacení výrazové stránky díla, ale i stránky obsahové, neboť se do kontaktu dostává základní a metaforický význam. Specifičností krásné literatury je rozvíjení metafory – jeden obraz vyvolává sled obrazů dalších, které se již vážou na nové metaforické pojmenování. Z typů metafory je v krásné literatuře velmi běžná personifikace:…těsto kyne a vzdychá (V. Čtvrtek). V pohádkách se personifikace rozvíjí do celého textu (pohádka o koblížkovi aj.) Naproti tomu metonymie (a synekdocha), založená na objektivně existujících věcných souvislostech reality, je stylově méně aktivní. (Čechová a kol., 2003: 282). Tvorba nepřímých pojmenování je i jedním z prostředků budujících implicitnost uměleckého vyjadřování; ve vzájemném vztahu k ní stojí explicitnost mnohých uměleckých vyjádření – upřesňování a rozvíjení čtenářských představ pomocí epitet a přirovnání. V krásné literatuře se užívá jak přívlastku běžného typu, který upřesňuje význam vyjadřovaný substantivem a slouží k identifikaci objektu, tak tzv. epitet, přívlastků „básnických“, jejichž funkce je především estetizující. Velmi bohatě 31
využívají někteří autoři přirovnání, a to především názorných a intenzifikujících, která jsou v zásadě běžná i v mimoumělecké komunikaci. Vedle toho vznikají specifická metaforická přirovnání, která jsou stylově velmi aktivní. Stylově aktivním prvkem je v krásné literatuře opakování slov na menší ploše. (Čechová a kol., 2003: 283). Závěrem Čechová dodává, že možnosti využití slovní zásoby národního jazyka jsou v krásné literatuře skutečně neomezené, každý z autorů může přinést nové obohacení stávajícího souboru prostředků a způsobů jejich zapojení do textu, a protože jazyk se vyvíjí, dává sám jazykový materiál stále nové a nové podněty pro práci. (Čechová a kol., 2003: 284)
4.7. K mluvenostní stylizaci v literárním díle Jedině spisovný jazyk má vlastní soustavu grafických znaků, která umožňuje vyjadřování psané. Při slohotvorném procesu nebyly překračovány (vědomě) meze spisovnosti: existovalo písemnictví vedle ústní slovesnosti. Literatura musela být jednotlivě stylizována jako psaná, „stylizována“ ve významu „příklon k určitému stylu jazykového vyjadřování“, rozhodující zde byly vlastnosti psaných promluv. Psanost se stala základním slohotvorným faktorem. (Čechová a kol., 2003: 170) Jak dále uvádí Čechová, v naší době se psanost jako základní slohotvorný faktor stala tak samozřejmým podkladem literárního snažení, že už mohla být na vyšší úrovni negována. Dělo se to především tak, že se od stylizace podle psaného vyjadřování mohlo upouštět u řeči postav, šlo zde tedy o ústup od „literárnosti“, o návrat k „původní vlastnosti“ zobrazovaného jevu. (Čechová a kol., 2003: 170) Spisovní jazyk jako nástroj národní kultury se stal tak samozřejmým výrazem literatury, že může být v jisté míře nahrazován jinými útvary národního jazyka, a to buď v celé šíři vyjadřování, nebo alespoň v určitých prvcích. (Čechová a kol., 2003: 171) Jakmile byla uvolněna pouta svazující všechny literární žánry bez výjimky obecnými stylizačními zákonitostmi „jednotné“ psané řeči, rozšířil se prostor pro slohové rozrůznění podle ostatních slohotvorných faktorů. A jedním z nich může být i autorova volba jazykového útvaru. Co se zdá při výběru z prostředků výhradně spisovného jazyka příliš samozřejmé, bezděčné, automatizované, tlumené, to se jeví při využití příznakových nespisovných prvků jako výrazné, zjevné, nápadné. (Čechová a kol., 2003: 172). 32
5. Slovní zásoba Slovní zásobu jednoho jazyka tvoří souhrn všech slov, která se v něm vyskytují. Obsáhlost slovní zásoby svědčí o bohatosti jazyka. (Hauser, 1986: 13) Naprostou většinu slovní zásoby spisovného jazyka tvoří slova s funkcí pojmenovávací bez zvláštních vedlejších příznaků. Je možné je použít v různých oblastech vyjadřování, jsou to slova neutrální. Menší počet slov má vedle své pojmenovávací funkce další příznaky slohové nebo citové, jiná se pociťují jako zvláštní pro svůj původ, příslušnost k jiným útvarům národního jazyka, nebo z hlediska dobového. Tak se ve slovní zásobě vytvářejí vrstvy charakterizované: 1. příslušností k jiným útvarům národního jazyka (slova nářeční, obecná, slangová, argotická) 2. původem (slova cizí a přejatá) 3. časovou platností (archaismy a neologismy) 4. frekvencí užití (slova řídká, ojedinělá) 5. slohovými příznaky (slova knižní, hovorová, poetismy, termíny) 6. citovostí (slova s kladnými a zápornými citovými příznaky) Vrstvy slov jsou navzájem dobře rozlišitelné, a tedy i ohraničené. Příznaky se mohou u jednoho slova překrývat, takže slovo patří k několika vrstvám současně. (Hauser, 1986: 18-19) Základní rozvrstvení slovní zásoby představují rozdíly podle příslušnosti k útvarům národního jazyka. V první řadě se slovní zásoba národního jazyka skládá ze slovní zásoby spisovné a ze slovní zásoby nespisovné. Tu tvoří slova obecné češtiny, jednotlivých dialektů, slangu a argotu. Ve slovní zásobě spisovného jazyka, slovní zásobě jednotlivých nářečí i obecné češtiny je velká část slov společná. Sestává ze slov označujících běžné skutečnosti, stylově neutrálních, jako jsou voda, skála, vzduch, země, zelený, dlouhý aj. Případné rozdíly spisovných a nářečních slov jako mouka - múka – muka – móka apod. se týkají jen jejich formy, hláskové podoby, nikoli významu. Představují ke spisovné podobě, kterou považujeme za základní, nespisovné nářeční varianty fonetické. Stejně hodnotíme nářeční varianty slovotvorné, např. pardubský (pardubický), kovárňa, a tvaroslovné: okurek, hadra.
33
Za skutečné lexikální rozdíly považujeme nespisovná synonyma ke slovům spisovným, lišící se především svou podobou, a zvláštní slova, která nemají příslušný (jednoslovný) ekvivalent ve spisovném jazyce. (Hauser, 1986: 20)
5.1. Vrstva slov podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka 5.1.1 Rozdíly územní (geografické) a) Slova obecné češtiny Ve slovní zásobě obecné češtiny tvoří zvláštní vrstvu slova, která pronikla do hovorového stylu, jako např. chleba, deko, dechovka, háklivý, kilo, kluk, moc, párkrát, montérky. Spolu se spisovnými slovy hovorovými konstituují hovorovou vrstvu, všeobecně rozšířenou. Jiná slova obecné češtiny mívají užití omezenější a za hovorová je nepovažujeme. Jejich nespisovný ráz je ovšem nestejně pociťován. Sem patří např. slova: baštit, babral, ceknout, činžák, flink, flákač, flinta, frajer, gruntovat, kafe, mindrák, nátřesk, padavka. Některá jsou původu cizího, zvláště německého, a užívá se jich většinou v prostředí venkovském: furt, almara, akorát, pasovat, šiknout se, štrikovat, šuple, štafle. Jiná slova charakterizují prostředí městské, často do obecné češtiny přecházejí ze slangu a mívají jako mnohá jiná slova obecné češtiny velmi často příznak citový: citlivka, fajnovka, flákat se, kecat, hecovat někoho, splichtit něco, podraz, zařezávat, marodit. (Hauser, 1986: 21)
b) Slova oblastní (regionalismy) Slova, jejichž užívání přesahuje hranice jednoho nářečí a rozšiřuje se na větší oblast, nazýváme slovy oblastními, regionalismy. Pro českou slovní zásobu jsou typická slova, která mají omezen výskyt na oblast moravskou, tzv. moravismy. Příslušné ekvivalenty spisovné jsou zároveň slovy užívanými na území Čech: dědina (vesnice), duchna (peřina), hody (posvícení), sdělat (sundat), suk (uzel). Slova omezená jen na území Čech nazýváme čechismy. Patří k nim: drandit (ujíždět), špitat (šeptat), umolousaný (ušpiněný). Někdy se v obou oblastech užívá běžných slov v jiném významu. Jsou to tzv. sémantické moravismy: sifón (sodovka), sodovka (limonáda) a sémantické čechismy: kytka (květina), víno (hrozen), přišel dlouho (pozdě). Několik slov má platnost spisovnou a hodnotí se jako oblastní spisovné varianty: stolař – truhlář, slimák – hlemýžď. (Hauser, 1986: 21-22)
34
c) Slova nářeční (dialektismy) Slova užívaná jen na území nářečním a neznámá příslušníkům z jiných oblastí nazýváme dialektismy. Mimo tuto oblast se jich užívá v uměleckém stylu jako prostředku charakterizačního. Často k nim sahali spisovatelé realisté na přelomu století. Slova spjatá se životem a zvyklostmi určité oblasti nazýváme dialektismy etnografickými (části oděvu - kordule, fěrtoch, kacabajka, halena, vlňák; věci z domácnosti - almara, truhla, štokrle, krajáč; jídla – praženice, pučálka, houbovec, hnětýnky; zemědělství – žebřina, rozporka, humno, řičice, slepičárna). Slova označující věci spojené se starým způsobem života venkovského lidu se označují jako lidová. (Hauser, 1986: 22)
5.1.2 Rozdíly sociální a) Slang Nespisovná slovní zásoba spjatá se sociálním prostředím, pracovním nebo zájmovým, se nazývá slang. Slangová pojmenování jsou omezena zpravidla na mluvené projevy příslušníků určitého povolání nebo pracovní skupiny a váží se tematicky na toto prostředí. (Hauser, 1986: 23). Podle Hausera se v literatuře někdy rozlišuje: a) slovní zásoba profesionální (stavovská) motivovaná vztahem k povolání a zahrnující soubor nespisovných názvů odborných a pojmenování a obratů rozšířených v daném pracovním okruhu; b) slovní zásoba slangová (slang v užším smyslu) vázaná na projevy skupin zájmových. Dále upozorňuje, že slang nemá svou mluvnickou stavbu ani vlastní úplnou slovní zásobu. Je to jen úzká vrstva zvláštní slovní zásoby navrstvená na slovní zásobě nářečí nebo obecné češtiny. Uživatelé slangu (i argotu) mluví nářečím nebo obecnou češtinou nebo hovorovým stylem spisovného jazyka a jen ve svém sociálním prostředí nebo ve vztahu k němu užívají zvláštních výrazů slangových. Slangová pojmenování nejsou vyvinuta ve všech oblastech stejnou měrou. Do spisovného jazyka, především do jeho hovorového stylu, se slangové výrazy dostávají z mluvy nositelů slangu často mimoděk. Záměrně se objevují v uměleckých dílech jako prostředek charakterizující postavy a prostředí. Značný podíl ve slangové lexikální vrstvě představují profesionalismy, nespisovné odborné výrazy. (Hauser, 1986: 24)
35
b) Argot Názvem argot označujeme zvláštní vrstvu slov v mluvě společenské spodiny. Argotu užívali v minulých dobách zlodějové, kasaři, překupníci a podobné kriminální živly. (Hauser, 1986: 27) Výrazným znakem argotu je bohatství synonym. Argot není omezen jen na tajná slova zlodějské hantýrky. Jeho příznačným rysem je jazykové „novotaření“, neustálé hledání nových výrazů, silná expresivita, žertovnost, slovní hříčky. (Hauser, 1986: 28) Lexikální prvky argotu, argotismy, se objevily také v umělecké literatuře jako charakterizační prostředek. (Hauser, 1986: 29)
5.2. Vrstvy slov podle slohových příznaků Podle slohových příznaků se ve slovní zásobě vydělují jako zvláštní vrstvy slova hovorová a knižní, termíny a poetismy. Hovorovost a knižnost tvoří z tohoto příznakového hlediska protikladnou dvojici. Hovorová lexikální vrstva je vázána na projevy mluvené, knižní na psané. Hovorovost a knižnost není omezena jen na prostředky lexikální, ale i hláskové a mluvnické. Termíny a poetismy příslušejí funkčním stylům odbornému a uměleckému. Představují také jistý protiklad: termín je jednoznačný, přesný, necitový a normalizován. Poetismy jsou často expresívní a postrádají uvedené znaky termínů. (Hauser, 1986: 29)
5.2.1 Slova hovorová
Do lexikální hovorové vrstvy patří pojmenování užívaná v projevech mluvených. V nich jsou prostředky základními a nepociťují se jako příznakové. V hovorové vrstvě se vyděluje část spisovná a část nespisovná, složená z pojmenování obecné češtiny a slangů. Hranice mezi hovorovou vrstvou na jedné straně a obecnou češtinou a slangem na druhé nejsou pevné. Důsledkem toho se slova pociťují jako hovorová i jako obecná nebo slangová, např. moc, činžák, domáknout se něčeho, kapánek; mistrák, kulisák, jézeďák, prašan, dodávka. Hovorová slova bývají často expresívní, např. průšvih, nátřesk, piplačka, fajnovka, klimpr, doják, klikař, binec,
36
rambajz. Výrazně vystupuje tento příznak u hodnotících adjektiv a adverbií: ohromný, úžasný, náramný, senzační, fantastický, bezvadný, šílený, přepychový, báječný. Protože hovorová vrstva přísluší živému mluvenému jazyku, je v neustálém vývoji. Projevuje se přejímáním nespisovných slov i ztrátou hovorového zabarvení a přesunem slov k neutrální slovní zásobě. Přitom se prostřednictvím hovorové vrstvy stávají neutrálními i slova obecná a slangová, jako např. písemka, češtinář, silničář, úsekář. Pro hovorovou vrstvu je tedy příznačná živost a novost, neslučuje se s ní archaičnost. (Hauser, 1986: 30)
5.2.2 Slova knižní
Knižní slova jsou vázána na jazyk psaný, vyskytují se však i v mluvených projevech slavnostního rázu. Vyskytují se ve všech stylových oblastech, s výjimkou hovorové. Příznak knižnosti vystupuje ve srovnání se synonymními prostředky neutrálními nebo hovorovými: odvětiti – odpovědět, praviti – říci, pěti – zpívat, jinoch – mládenec, obuvník – švec. Jako zvláštní vrstva se uvnitř vrstvy knižní vydělují slova častá v administrativním vyjadřování: stávající, pozůstávat z čeho. Mezi prvky neutrálními a knižními je plynulý přechod. Vývoj postupuje v obou směrech: neutrální slova zknižňují a knižní se stávají neutrálními. (Hauser, 1986: 32)
5.2.3 Odborné názvy, termíny
Zvláštní stylovou lexikální vrstvu vytvářejí pojmenování užívaná v odborném stylu. Nazýváme je odbornými názvy nebo termíny a jejich souhrn odborným názvosloví, terminologií. Podle jednotlivých oborů mluvíme o odborném názvosloví jazykovědném, chemickém, zoologickém, historickém aj. Termín má vyhovovat obecným požadavkům, kterými jsou jednoznačnost, přesnost, ustálenost, nosnost a neexpresívnost (Hauser, 1986: 32-33). Na základě rozboru těchto vlastností dospívá Hauser k definici, že „termín je lexikální jednotka sloužící odbornému vyjadřování s přesným, zpravidla pojmovým významem, ve svém oboru jednoznačná, ustálená a normalizovaná, bez vedlejších příznaků citových“. (Hauser, 1986: 35)
37
5.2.4 Poetismy
Slova omezená na užívání v uměleckém stylu se nazývají poetismy. Jejich vznik a užívání jsou spjaty s uměleckými osobnostmi a směry. Poprvé se zvláštní básnická slova objevila v době obrozenecké. Některá z nich zanikla, několik z nich zůstalo jako poetismy: bol, modrojas, lepý, rov nebo se stalo slovy knižními: lučina, skalina, chrabrý. Původní poetický ráz ztratila a stala se slovy neutrálními slova svit, oslavenec, prázdnota, třtina, výšina, dalekosáhlý. Poetismy si vytvářela také básnická škola májovců a lumírovců, někdy přebírala úlohu poetismů slova cizí. Většinou jsou tedy poetismy spjaty se starším básnickým jazykem. Poměrně zřídka vytvářejí poetismy i básníci nové doby, mnohé tyto poetismy mají ráz neologismů. (Hauser, 1986: 40)
5.3. Vrstvy slov podle časových příznaků Ve slovní zásobě současného jazyka se z časového hlediska vydělují zvláštní lexikální vrstvy na krajních pólech: slova zastarávající a slova nová. Některá slova jsou z užívání vytlačována a zastarávají, jiná se do jazyka teprve nově dostávají. Tento proces postupuje ustavičně, je odrazem společenského vývoje. Posun je však způsoben i vnitřním jazykovým vývojem, změnami v systému pojmenování, v slovotvorných strukturách, v synonymních řadách apod. Hodnocení slov podle této časové platnosti je pro živost procesu nesnadné, údaje brzy pozbývají platnosti a mění se. Poměrně stabilnější je jádro slov zastaralých, protože se udržují v povědomí starší generace a současně také tradicí a literaturou. Vrstva nových slov je nestabilnější, jako nové nebývá slovo pociťováno dlouho. (Hauser, 1986: 40-41)
5.3.1 Slova zastaralá
Pojmenování, kterých se v soudobých projevech přestalo užívat nebo která jsou z užívání vytlačována, označujeme jako zastaralá. Podle věcných hledisek i podle jazykových znaků formálních a významových vydělujeme uvnitř vrstvy zastaralých slov archaismy a historismy. (Hauser, 1986: 41)
38
Archaismy jsou pojmenování vytlačovaná z užívání jiným slovem běžným a živým. Představují tedy příznakové synonymum k synonymu neutrálnímu. (Hauser, 1986: 41) Historismy jsou slova označující věci, jevy, poměry již zaniklé. Užívá se jich vždy v kontextu příslušné doby, na kterou se váží. (Hauser, 1986: 42) Historismů i archaismů se užívá v uměleckém stylu pro vytvoření dobového koloritu. Proto se objevují zhusta v historické próze. Archaismy spolu s knižními prvky dodávají projevu patetičnosti a slavnostnosti. Jsou tedy prostředkem tzv. vyššího stylu. Na pozadí neutrální a zejména hovorové slovní zásoby nápadně vynikají, a mohou proto sloužit k charakteristice postav nebo k vyvolání komičnosti. Užití archaismů je tedy vždycky záměrně a slohově příznakové. Nepříznakové jsou archaismy objevující se jako jazykový relikt v některých frazeologismech, např. není zbla pravdy, vzít na paškál, nechat na holičkách aj. Užití historismů má odlišný charakter. Kromě záměrného použití v uměleckém stylu mají historismy své místo ve stylu odborném. (Hauser, 1986: 43)
5.3.2 Slova nová, neologismy
Druhý pól časových příznaků představují slova nová, neologismy. Jsou to slova užívaná nejprve menším okruhem uživatelů, někdy dokonce jen jedním autorem. Postupně se šíří, a jakmile vejdou do obecného užívání, ztrácejí příznak novosti. (Hauser, 1986: 43) Jako neologismus hodnotíme pojmenování, které se objevilo nedávno, od jehož vzniku nás dělí nepříliš velký časový odstup. Neologismy vznikají z příčin vnějších i vnitřních. Vnější mimojazykové příčiny jsou vyvolány společenskou potřebou pojmenovat nově se objevivší věci. (Hauser, 1986: 44) Vnitřní jazykové důvody vzniku neologismů jsou stylistické a strukturní. Potřeba nově odstíněného stylistického pojmenování vede ke vzniku neologismů básnických. Takové tvoření není bezprostředně vynuceno společenskými potřebami, ale může být ovlivněno dobovými názory na básnický jazyk. Mnoho neologismů z nejrůznějších tematických okruhů se dostalo v obecnější známost prostřednictvím publicistiky. Pramenem neologismů je rovněž styl hovorový, který je jednak vytváří, jednak přejímá z obecné češtiny, ze slangu, popř. i z argotu.
39
Strukturní důvody vedou ke vzniku nového pojmenování tam, kde staré nevyhovuje pro svou formu, např. za starší složeninu paroloď se rozšířil pozdější parník. (Hauser, 1986: 45)
5.4. Vrstva slov expresívních Většina slov slouží k pojmenování bohatě diferencované skutečnosti. Jejich význam je nocionální: škola, ulice, město, sešit, spánek. Takový význam mají také slova označující city: láska, nenávist, zloba, dobrota, žal a volní projevy: rozkaz, zákaz, přání, touha. V určité vrstvě slov se k nocionálnímu významu druží ještě příznak citový nebo volní. Taková slova označujeme jako expresívní. Rozlišujeme mezi citovými příznaky spjatými se slovem, expresivitou inherentní, a citovými příznaky, které vyplývají z užití slova, expresivitou adherentní. Podle způsobu vyjádření se rozlišuje expresivita hlásková, slovotvorná, lexikálně sémantická. (Hauser, 1986: 48-49)
1. Expresivita se projevuje hláskovou stavbou slova tím, že sestává z takových hláskových spojení, která nejsou běžná ve slovech neexpresívních, např. spojení předopatrových souhlásek ď, ť, ň, j se samohláskami zadní řady, zejména s u: hňup, nekňuba, kňučet, ňouma, čumět, čučet, ťulpas. Také hláska ch v určitých hláskových seskupeních vyvolává expresívní příznak: chlemtat, chumlat, chrchlat. (Hauser, 1986: 49)
2. Slovotvorná expresivita je spjata se slovotvornými kategoriemi, typy a prostředky. Ze slovotvorných kategorií se expresivita spojuje se slovy zdrobnělými a zveličenými. Zdrobněliny nejsou výlučně expresívní. Základní význam je u nich nocionální, označovat věci kvantitativně menší: stolek, knížka, očko. Často se s tímto nocionálním významem spojuje expresívní příznak kladný: děťátko, kočička, nožka. Některá deminutiva mají tento expresívní příznak k nocionálnímu významu základnímu, neslouží u nich k vyjádření něčeho malého: tatínek, maminka, sluníčko, vodička, mlíčko. Záporný, znevažující význam mají některá deminutiva jako přítelíček, spisovatýlek, sousedíček, doktůrek. Slova zveličelá, augmentativa, jsou expresívní vždy. Někdy tento příznak, zpravidla záporný, převažuje: psisko, chlapisko, vousiska, babizna. Expresívní jsou též adjektiva označující zesílení nebo zjemnění původní vlastnosti: droboučký, maličký, stařičký; dlouhánský, velikánský, dlouhatánský. 40
U dalších slovotvorných kategorií se expresivita pojí s některými slovotvornými typy a prostředky. Záporný příznak mají názvy nositelů vlastností vyznačujících se nápadným znakem: hlaváč, nosáč, roháč, vousáč. Často provází některé přípony: -as (kliďas), -och (tlusťoch), - oun (mlsoun), -ous (divous), -out (žrout), -na (chlubna), -anda (fešanda), -dlo (třeštidlo), -árna (darebárna). Příznakové jsou názvy osob se zápornou předponou, jako nemluva, nemrava. Eticky negativní význam slov zesiluje předpona arci-: arcidarebák. (Hauser, 1986: 49)
3. Lexikálně sémantická expresivita je spjata se základním významem slova, který sám označuje věci vyvolávající citové hodnocení. Takovou expresivitu mají citoslovce vyjadřující emoce a vůli: ach, fuj, br, hle, na, hybaj i citoslovce zvukomalebná: vrkú, bú, krá, haf, frnk, buch. Provází také slova od nich odvozená: frčet, bučet, bručet, krákorat, krákorka. Citový příznak tkví ve významu slov označujících skutečnosti záporné, nelibé, nevhodné apod.: hlupák, pitomec, hrabivec. Častým užíváním slov jako nadávek, stává se tento expresívní příznak rovněž součástí významu celého lexému: osel, vůl, trouba. (Hauser, 1986: 49-50) Expresívní příznaky se pociťují buď jako kladné, nebo jako záporné. U některých slov není toto rozlišení vyhraněno. Citově pozitivní příznak mají slova důvěrná, familiární (miláček, zlatíčko, srdíčko, drahoušek, má, můj); slova domácká, hypokristika, laudativa (tatínek, maminka, táta, máma, dědeček, Váša, Mařka aj.); dětská slova (hajat, hačat, bumbat, papat, čiči, paci); eufemismy (zesnul, skonal, odešel na věčnost, nevidomý, neslyšící, tělesně postižený). Záporný citový příznak mají slova hanlivá, pejorativní (chlapisko, babizna, barabizna, herka, křikloun); slova zhrubělá (kecat, žvanit, dršťkář, ožralec); slova vulgární (chlastat, blít, hajzl, zdechl, scípl, žrát, oslovení vole). (Hauser, 1986: 50-51) Expresívní příznaky mají slova všech oblastí stylových i slova nespisovná, výjimku tvoří odborné názvy. Citovost vystupuje do popředí v živém mluveném projevu, proto se expresívní slova objevují zhusta ve vrstvě hovorové, ve slovech obecné češtiny, ve slangu a argotu. (Hauser, 1986: 51)
41
5.5. Vrstva slov cizích Největší část slovní zásoby tvoří slova domácího původu. Kromě nich jsou tu však zastoupena i slova původu cizího. Cizí lexikální prvky se rozvrstvují na ose, jejímiž krajními póly jsou slova zcela přizpůsobená a slova zcela nepřizpůsobená. První z nich, přizpůsobená formou, hláskovou stavbou a mluvnicky, nazýváme slovy zdomácnělými. Uživatelé si cizost jejich původu vůbec neuvědomují: škola, kalendář, cihla, banka, plech, barva. Uprostřed mezi oběma krajnostmi jsou slova, která patří sice k běžným prostředkům lexikálním, která si však podržují určitý rys cizosti. Cizí původ se prozrazuje jejich formální stránkou, a to ve zvukové a grafické podobě. V hláskové stavbě se objevují hlásky, které se v neutrálních českých slovech nevyskytují: g – guma, generál, sága, gymnázium; f – fyzika, fráze, asfalt. Odlišné jsou i kombinace hlásek: automobil, pneumatika, inteligent, koalice. V psané podobě jsou signálem cizosti: písmeno x: praxe, box, existence; psaní i/y odlišné pro česká slova: kritika, rival, diktát, politika; psaní ú uprostřed slova a na konci: ragú, skútr, kúra; psaní ó: chór, balón, sólo; w: interview. Po stránce mluvnické se objevují odchylky při skloňování: datum – data, téma – tématu; nesklonnost: relé, kupé, plató, karí. (Hauser, 1986: 51-52) Na druhém krajním pólu jsou slova nepřizpůsobená, která se stále pociťují a chovají jako cizí. Tvoří je pojmenování cizích realit a slova citátová. Jestliže se cizí věci rozšíří v domácím prostředí nebo vejdou v širší známost, pozbývají jejich názvy příznaku cizosti, např. kánoe, kajak, kakao, špagety, džem. Hranice mezi slovy zčásti přizpůsobenými a nepřizpůsobenými je tedy plynulá. Pravopisné přizpůsobení je komplikovanější. Výrazné je při fonetické psaní slov anglického a francouzského původu: ofsajd, buly, hokej; angažmá, parfém, žervé. Také některých vlastních jmen zeměpisných se užívá v počeštěné podobě, která se u nich vyvinula v minulosti a je tradiční, např. Paříž, Londýn, Milán, Florencie, Bavorsko. Vlastní jména osobní zachovávají původní podobu při pojmenování cizích příslušníků nebo politických, kulturních apod. představitelů z cizích zemí nebo se takto zaznamenávají v názvech literárních postav v překladech cizojazyčné literatury. (Hauser, 1986: 52-53) Druhou skupinu tvoří slova citátová. Jsou to cizí lexikální prvky, které si uchovaly svou původní podobu a do slovní zásoby se zpravidla vůbec nevčleňují. Citátová slova jsou vždy stylisticky příznaková. Často bývají výrazem intelektualizace projevu a snahy po exkluzivitě vyjadřování. Od těchto citátových pojmenování se liší opravdové citáty, celé věty v cizím jazyce. (Hauser, 1986: 53-54) 42
Zvláštní vrstvu mezi cizími slovy tvoří tzv. slova mezinárodní. Vyskytují se v několika jazycích obvykle s určitými úpravami tak, jak se přizpůsobují struktuře slov domácích. Pramen velké části mezinárodních slov jsou klasické jazyky, latina a řečtina. (Hauser, 1986: 56)
6. Komika a humor v jazyce Komika a humor hrají v životě člověka důležitou roli. Ve svém článku v časopise Naše řeč se komikou a humorem v jazyce zabývá J.V. Bečka. Rozebírá různé situace ze života, které mohou působit komicky, uvádí ovšem i případy, kdy se očekávaná komika může změnit v opačný pocit. Dochází tak k základní podmínce komiky: komický dojem nemusí nastat, když máme o komický objekt citový zájem. Podle druhu a síly těchto citů dle Bečky dojem komiky vůbec nevznikne, ačkoli by vzniknout mohl, nebo je zastaven hned v počátcích nebo je rušícím citem značně ztlumen, anebo sice trvá, ale nemůže se navenek projevit. (Bečka, 1946: 72) Komické situace jsou často důsledkem nepružnosti ducha či těla (klopýtající člověk, roztržitý profesor). Tuto komiku označuje Bečka za komiku nechtěnou, tj. komiku, kterou komický předmět nechtěl způsobit. Komika však může být i chtěná, úmyslná, kdy komická osoba předstírá komické situace. Tak je tomu v divadle, ve filmu, v cirkuse i v životě. Člověk takto hrající není objektem komiky, ale jejím subjektem. Mezi komikou nechtěnou a úmyslnou není ani takový rozdíl v podobě, jako spíše ve způsobu, jak ji přijímáme. U komiky úmyslné nemáme pocit, že se smějeme na škodu jiných. Komika zasahuje chování, gesta i mimiku, ať už se projevují v situacích jedinečných, anebo se stále vracejí jako zvyk nebo trvalý rys povahy a samy pak komické scény způsobují. Z toho plyne, že i řeč může být pramenem komiky, a to právě tak řeč mluvená, jako řeč psaná. (Bečka, 1946: 75) Na řeči mluvené může být komická už její akustická podoba – výslovnost, melodie, síla hlasu i tempo řeči. Komicky zní nadměrné opakování některých slov nebo obratů a úsloví, nedorozumění, když posluchač špatně slyší to, co říká druhý, nebo špatně pochopí smysl. Směšně zní i pokroucený tvar slova; to se zvláště stává u slov cizích. Čím delší tradici má spisovný jazyk a čím bohatěji je propracován, tím více má
43
v sobě prvků, které v obecné řeči mluvené znějí neobvykle a komicky (např. používání knižního spisovného jazyka ve všedním hovoru). Odlišnou podobu má podle Bečky komika psaného jazyka spisovného. Na rozdíl od mluveného jazyka se totiž může uplatnit čistě optická komika psaní, zejména komika pravopisu. Toho využíval např. I. Herrmann ve svých humoristických zprávách „krytýgra“ Lebedy (např. sem 100 „jsem s to“, o 5 „opět). Komicky vypadá čeština psaná pravopisem francouzským nebo anglickým. Strach z nechtěné komiky tvarů neobvyklých a zastaralých je v psaném jazyce mnohem slabší než v mluveném. Zato se však silněji ve psaných projevech jeví komický účinek různých nechtěných nelogičností. Takovou nechtěnou komiku nejednou způsobuje nesprávná elipsa podmětu (např. Marně se snažil lékař nemocnému zachrániti život. Nazítří vydechl naposledy.) nebo pomíchané metafory, katachrese (Když byl ještě mlád a nezkušený, hlavou chtěl proraziti zeď, ale spálil se.). Úmyslnou komiku jazykovou nazývá Bečka humorem. Podle něj je humor „duševní rozpoložení, které chce budit veselí u jiných. Často teprve veselí vzbuzené humorem u jiných působí nakažlivě na původce humoru a rozptyluje jeho chmury a nejistoty“. (Bečka, 1946: 111) Za projev humoru nepokládá úmyslná komická gesta, komickou mimiku nebo chování, ale úmyslnou myšlenkovou komiku. Výrazovým prostředkem je řeč, kresba, malba nebo hudební výtvor. Nejméně možností k vyjádření humoru má hudba, naopak nejbohatším výrazovým prostředkem humoru je řeč. (Bečka, 1946: 111) Jazykový humor existuje dle Bečky trojí: situační, myšlenkový a slovní, často se spolu kombinují. Situační humor je vlastně živě a sugestivně vylíčená komická situace. Tento humor, který je hlavní podstatou veseloher, se vyskytuje často i v próze. Myšlenkový humor je jiný, humorný účinek vychází ze stylizace myšlenek. Myšlenky jsou stavěny tak, že mezi nimi vzniká úmyslná nelogičnost nebo jsou vedeny k závěrům zřejmě nemožným, ad absurdum. To vyžaduje často i zvláštní vhodné jazykové úpravy, charakteristické právě pro tento druh humoru. Této úpravy se dosahuje především úpravou věty, např. úmyslným kontrastním postavením dvou vět vedle sebe, které vyjadřují myšlenky navzájem si odporující; spojením naprosto nesouřadných představ souřadně v jednom větném členu; větným dvojsmyslem apod. Slovní typ humoru využívá k humornému účinku jen prostředků jazykových. Najdeme jej v žertovných slovních hříčkách, v slovních žertech a vtipech. Může se však objevit i v delších projevech jako samostatný typ humoru. Využívá se např. humorného 44
novotvoření slov nebo úmyslného měnění tvaru slov, hyperboly, nápadné zeslabení významu slova, slovní ironie, homonymity, úmyslné změny frazeologie, humorné metafory a metonymie, přirovnání, opisu, rozvedených výrazů. Za zvláštní druh humoru slovního považuje Bečka humor, který nazývá funkčním. Jedná se o úmyslné užití jazykových prvků disfunkčně, tj. na nepravém místě, např.:
Společnost se sešla v hospodě za příčinou vepřových hodů.
Disfunkční prvky se většinou hromadí. Mistrem v prolínání různých funkčních stylů a v jejich humorném disfunkčním užití je Vančura. (Bečka, 1946: 112-117) Dalším typem humoru je parodie. Jedná se o napodobení slohu některého spisovatele se všemi jeho nápadnými zvláštnostmi v látce nápadně odchylné od naturelu napodobeného spisovatele. Zvláštním typem humoru funkčního je humor gramatický. Je to disfunkční užití tvarů flektovaných, nadměrného pasiva apod. (Bečka, 1946: 117-118) Všechny tyto typy humoru se vyskytují zřídka v čisté formě, většinou se navzájem sdružují a podporují nebo zesilují. Důležité je, aby humorné prvky v textu měly jednotné ladění, tj. musí se navzájem přirozeně a nenásilně doplňovat. Útočný humor se nazývá satira. Ta odhaluje na lidech a na společenských zřízeních jejich komické stránky, aby zesměšnila a tím znemožnila lidské vady, nedokonalosti a slabosti. Účelem satiry je nápravný výsměch. Humor nesatirický často postupuje opačně: jevy prosté, běžné, všední, přízemní nám úmyslně líčí nadneseně jako neobyčejně závažné, důležité, významné, aby tím více vynikla jejich směšná malost. (Bečka, 1946: 118-119) Komika i humor jsou jevy příznačně sociální, je k nim zapotřebí společnosti. Jen dokonalá humoristická díla překročí hranice své domácí literatury a jen mistrná díla humoru přečkají při tom i svou dobu. Humor je velmi citlivý na společenské a kulturní poměry národa. V humoru národ snad nejvíce prozrazuje svůj charakter. Některé národy nemají smysl pro humor, jiné naopak tímto smyslem vynikají. Snad každý národ si vytváří svůj vlastní, charakteristický typ humoru. Podle Bečky náš lid má smysl pro humor a má humor rád, a přece je v české literatuře tak málo dobrých humoristických děl. (Bečka, 1946: 120)
45
II. Pohádková tvorba 1. Žánrová charakteristika pohádky Pohádka je žánr mimořádných estetických kvalit. Ve znacích, které patří k jejím žánrovým určením, v kondenzované podobě ztělesnila podstatné rysy umělecké literatury vůbec – jednotu faktu a výmyslu, odrazu a projektu, objektivní reality a subjektivního snu. Proto žije – literárně upravována – i v dnešním světě, především ve světě dětí, které zůstávají jejími vděčnými posluchači a čtenáři. Žije aktivně nejen jako dědictví už hotových klasických textů, ale i jako literární útvar novodobými autory stále nově utvářený, který si víc než kdykoli dříve osvojuje dětský pohled na skutečnost, napájí z něho prameny své fantastiky a pro dětské přemýšlení, potěšení i radost ze hry objevuje nové náměty, chytré nápady, platné mravní hodnoty, humor a s ním i příležitost pro pobavení a smích. (Vařejková, 1998: 3) Vařejková vychází ze Slovníku literární teorie (1984: 281), který určuje pohádku jako „žánr lidové slovesnosti, jehož vyprávění podává objektivní realitu jako nadpřirozenou s naivní samozřejmostí, jako by vše bylo skutečné; přes svoji fiktivnost tak zpravidla postihuje některé základní lidské touhy, etické normy a obecné životní pravdy“. Podle Vařejkové je folklorní pohádka především vypravování, tj. ústní epický projev, navazující kontakt s vnímatelem prostřednictvím zvukové realizace, při které se zhodnocuje jak kouzlo lidského hlasu, mimiky a gest, tak i půvab a napětí společného prožitku vypravěče a posluchačů, přítomných v dané chvíli na daném místě, „tady a teď“. (Vařejková, 1998: 4) Pohádka autorská, třebaže fixovaná písmem, obojí významně aktualizuje. Neprochází sice „kolektivním výbrusem generací“, ale poutavost děje, objevný nápad a potěchu z vypravování, ba povídání oceňuje a nezřídka i zdůrazňuje nápadnými výrazovými prostředky. (Vařejková, 1998: 4) Vypravování v pohádce znamená formování a sdělování fantastického nebo neobvyklého děje. Často se v ní objevují nadpřirozené bytosti, kouzelný předmět, nadlidský zápas dobra a zla, ale i nadsazený (tj. fiktivnost neskrývající) příběh v podstatě
novelistický,
v němž
chytrost
vítězí
nad
zlovůli,
omezeností
a
nespravedlností, v němž je vysmívána hloupost nebo oceňováno umění vymýšlet a bavit. Pohádka je však současně osobitým zpodobením skutečnosti, lidských vztahů, 46
názorů, ideálů a zkušeností, touhy po štěstí, hojnosti, spravedlnosti a pohodě. Postupem času se zabydlela v životě dětí, které v ní z mnoha důvodů nalézají uspokojení. Například proto, že jim v srozumitelných dějích poskytuje modely životních situací, obrazy nabývání zkušeností a osobní identity, či proto, že souzní s dětskou schopností vytvářet si vlastní imaginativní svět a spřádat představy a hry do podob epického dění. Pohádkové postavy a děje do tohoto světa vstupují bez zábran a přinášejí s sebou mravní principy, naděje a opory. Pohádkové řešení je řešení šťastné; uskutečňuje to, co je žádoucí z hlediska přirozené morálky, z hlediska představ o kráse lidských vztahů, o zaslouženém vítězství dobra a zaslouženém potrestání zla. (Vařejková, 1998: 4) Vařejková připomíná známé dělení pohádky na kouzelnou, novelistickou, zvířecí, legendární, didaktickou atd., sama pojmenovává trojí typ pohádkového útvaru: 1. Pohádka folklorní – ústně tradovaná, realizovaná v jedinečných vypravěčských aktech, proměnlivá, existující ve více variantách. Písemně zaznamenána se stává výchozím textem literárního zpracování. 2. Pohádka literární – literární adaptace zaznamenaných folklorních textů. Adaptace klasická sleduje vytvoření tzv. optimálního variantu (K. J. Erben aj.), adaptace autorská je určována individuálními představami a talentem těch, kteří ji realizují (Božena Němcová aj.). 3. Pohádka autorská – text tematicky původní, literární, s velmi různou mírou návaznosti na žánrově relevantní znaky prvních dvou. Uvedené pohádkové typy na sebe navazují v časové následnosti, aniž vytěsňují typ starší, a dnes demonstrují životaschopnost žánru, ve sféře slovesnosti pro děti nezastupitelného. Literární pohádka z domácích i jinonárodních zdrojů už svou kvantitou významně působí na formování žánrového povědomí i na tvůrčí postupy autorů píšících pohádky původní. Představitelů literární pohádky dokonale adaptované z domácích záznamů folklorního podání (J. Š. Kubín, Oldřich Sirovátka aj.) i upravované v rámci překladu z jinonárodních textů (František Hrubín, Jan Stanislav, Vladislav Stanovský, Pavel Šrut) má česká literatura mnoho. Jejich pohádky se v charakteru stylizace liší, například i tím, zda autor přistupuje k úpravě výchozího textu jako badatel (Václav Říha-Tille), umělec (František Hrubín) či folklorista (Oldřich Sirovátka), nebo tím, že záměrně postihuje osobitost vypravěčství určitého regionu či země původu (Jan Vladislav, Pavel Šrut, Jiří Tomek). Tyto pohádky tvoří velmi bohatý kontext, vstupují do povědomí dětských posluchačů a čtenářů, žijí v povědomí
47
dospělých, udržují žánrovou kontinuitu a vytvářejí kontextové pozadí inovačnímu proudu, který je reprezentován pohádkou autorskou. Autorská pohádka, námětově původní, samou svou podstatou znamená v žánrovém kontextu dynamický, proměnlivý, produktivní fenomén a jako taková je nositelkou životnosti žánru. Na rozdíl od folklorní pohádky, která ve své nejvlastnější podobě představuje vypravěčský výkon, je od okamžiku svého vzniku literárním textem. Včleňuje se do literárního kontextu své doby a je poznamenána jeho charakterem. Představuje dílo tvořivého jedince, šíří se předčítáním a četbou. (Vařejková, 1998: 6) Jiří Mahen, Jiří Wolker, Karel Čapek, Josef Čapek a Vladislav Vančura vytvořili během necelého dvacetiletí pohádky zcela osobité a jejich kvalitou zajistili autorské pohádce v české literatuře pro děti jedinečnou základnu i kontinuitu. Jejich pohádky potvrzují výše uvedené konstatování, že autorská pohádka je individualitou svého autora poznamenána neméně výrazně než příznakovými rysy žánru. Do individuality autora je přitom promítnuta i vázanost na literární kontext. Díky této vázanosti na významné autorské osobnosti utváří český pohádkový kontext 20. a 30. let inspirativní seskupení, v jehož morfologické pestrosti se rýsuje nejedna společná tendence. Za významnou mezi nimi – vedle průniku soudobé reality na pohádkové území – lze považovat snahu o maximální kontakt s vnímatelem ve fiktivní, různě stylizované vypravěčské situaci, jinak řečeno – zdůraznění narativnosti. (Vařejková, 1998: 7) Narativnost získala významné postavení a na žánrové vývojové linii spojila autorské pohádkové texty s ústní vypravěčskou tradicí – bez ohledu na to, že vznikají a působí jako texty literární. Stalo se tak nikoli v žánrové izolaci, ale naopak – v souvislosti s proměnami experimentujících
prozaiků
vypravěče evokovat
v české ve
meziválečné
vnímateli
próze,
představu,
že
se
snahou
naslouchá
bezprostřední promluvě. Stylizovaná ústnost a předstíraná improvizace jako by byly sudičkami u zrodu nového, autorského pohádkového typu. Tento typ je nový ve všech rovinách své výstavby. Nalézá si nové zdroje fantastiky, nově chápe nadpřirozené postavy a dobře se obejde i bez nich, volí vlastní fabulační postupy, nové prostředí děje a nové hrdiny. Jeho časem se stává i dnešek, jeho prostorem i místa bez pohádkových ambic (třeba pošta), zcivilňuje prostředí tradičních pohádek (pokud ho použije) a pohádkovými činí zcela civilní lokality. V souvislosti s tím vším znamenala i nová narativnost posunutí vypravěčovy pozornosti od vyváženosti celku pohádkového syžetu na jeho části – na explikace, odbočky, prodlevy, návraty, komentáře a jazykové hříčky. Přinesla uvolnění syžetu, relativní osamostatnění motivů i jednotlivých slov, zdůraznění 48
jejich vlastní funkce uvnitř vyprávění, impuls k dalším možným improvizacím, náznak potenciálních nových syžetů i možnosti překračování žánrových hranic. Pohádkové texty nesoucí tyto znaky se staly výchozím stadiem dalšího vývoje. (Vařejková, 1998: 7-8). Vazby na žánrové objevy tohoto uzlového stadia ve vývoji české autorské pohádky viditelně oživila erupce pohádkové tvorby v 60. letech. Ve 40. a 50. letech autorská pohádka měla menšinové postavení. V 60. letech se naopak rozvinula v kreacích tolika autorů, že rozmanitost jejích podob zákonitě vedla až k formulaci otázky po jejím žánrovém vymezení, po oprávnění vřazovat tak rozmanité texty do proudu pohádkové tradice (Stanovský, 1969). Neboť autorská pohádka se diferencuje nejen podle míry a charakteru vztahu k pohádce folklorní či literární, nejen nalézáním nových zdrojů fantastiky a křížením s jinými žánry, ale zejména podle individuality svých tvůrců. A těch na pohádkovou scénu v 60. letech vstupuje mnoho: po Janu Drdovi Jan Werich, Eduard Petiška, Zuzana Nováková, Václav Čtvrtek, Alois Mikulka, Miloš Macourek, Alena Vostrá, Hermína Franková, Daisy Mrázková, Ludvík Aškenazy, Olga Hejná, Z.K. Slabý a další. (Vařejková, 1998: 9) Mistrem cyklu uzavřených krátkých pohádek s jedním hrdinou se stal Václav Čtvrtek. První soubor pohádek (Veselé pohádky) publikoval už v roce 1947, ale vrcholné fáze své tvorby dosáhl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, počínaje Pohádkami ze čtyř studánek (1969) a Rumcajsem (1970). To už měl objeveno své nezaměnitelné, zcela konkrétní jičínské přírodní prostředí, jež zabydlil postavami, které s ním zůstávají natrvalo spjaty v čtenářském, posluchačském i diváckém povědomí. Postavy přesně diferencoval, odlišil dobré a zlé, vtipné a hloupé, lidsky hodnotné a bezcenné, oživil přírodu a charakterizoval člověka i vztahem k ní. Koncipoval krátké příběhy a vtipným, jakoby nahodilým nápadem si zajišťoval jejich kompoziční řešení. Projevil mimořádnou vynalézavost ve vymýšlení dalších a dalších dílů cyklu, každý z nich pojednal v sevřeném syžetu, a přesto nezůstal netečný k detailům a k drobným glosám příznačným pro vypravěčský styl. Je možné ho nazvat klasikem české autorské pohádky….Na rozdíl od sběratelů, kteří v určitém kraji své texty získávali „z úst lidu“, Václav Čtvrtek svými pohádkovými cykly jičínský region obohatil. (Vařejková, 1998: 9-10). I sám Čtvrtek se však jednou vyslovil, že při psaní pohádek je pro něj mimo jiné nejdůležitější věcí „poučení národními i lidovými pohádkami.“ (Sirovátka, 1998: 139)
49
Nenavazoval na tradiční pohádku přímo, neopíral se bezprostředně o folklorní pohádku, i když se jí inspiroval a tu a tam využíval její prvky. Dával svým pohádkám živý a spádný děj, jak to známe z folklorní pohádky, avšak vytvářel krátké jednoepizodové texty a ty někdy spojoval v širší pásma, v pohádkové romány. Čtvrtek nečerpal z tradičního fondu pohádkových syžetů a motivů, nýbrž spoléhal na vlastní pohádkovou invenci. Na základě žánrové pohádkové formy i formy pověsťové vytvořil samostatnou autorskou pohádku; jeho pohádky upomínají tradiční pohádku a pověst, spočívají však na vlastní autorské imaginaci. Prostřednictvím této tvořivé imitace Čtvrtek tlumočil dětským čtenářům myšlenky a pocity lidské spravedlnosti, přátelství, lásky, radosti a humoru. (Sirovátka, 1998: 143-144) V 70. a 80. letech hlubinné konstanty pohádky zůstávají v různých modifikacích živé a zajišťují její vnímání jako šťastné jistoty. O toto pocitové uspokojení dětského vnímatele autorské pohádky usilují, a to natolik zřetelně, že jejich žánrově příznakové prvky překračují hranice druhu k povídce ze života dětí (Olga Hejná, Ota Hofman) či k fantazijní próze (Ota Hofman, Josef Hanzlík). (Vařejková, 1998: 11-12). Autorská pohádka devadesátých let prochází obtížnou situací, v níž podobně jako celek dětské literatury hledá svou hodnotovou rovinu v konfrontaci s projevy trivializace a komerce. Hodnotné texty z 60. a 70. let (Čtvrtek, Hejná, Doskočilová, Macourek, Nepil) ani klasické autorské pohádky z 20. a 30. let (Mahen, Čapkové), zpřístupňované v reedicích, zatím nenacházejí dost vyhraněné pokračování. Na jednom pólu nalezneme texty adresované malým dětem, jasné, průzračné, plnohodnotně vnímatelné v denotační rovině; dospělého vnímatele obohacují v kontaktu s dítětem prožíváním návratu do čistého, smyšleného světa zřetelné spravedlnosti, poezie, humoru, naivity a hravosti. (Vařejková, 1998: 12). Druhý pól domácích autorských pohádek charakterizují texty vážně laděné, přemýšlivé, poetické, prostřednictvím skrytých významů promlouvající k závažným problémům lidského nitra, lidského poslání i mezilidských vztahů včetně jejich společenského uspořádání. Jsou pro recipienty náročnější, vybízejí k interpretačním návratům. (Vařejková, 1998: 13)
III. Václav Čtvrtek Václav Čtvrtek, vl. jménem Václav Cafourek, se narodil 4. 4. 1911 v Praze a zemřel 6. 11. 1976 tamtéž. Jaroslav Voráček ho označuje za prozaika, autora osobitě 50
stylizovaných dětských příběhů, především však erudovaného představitele moderní pohádky. V ní navázal na nejlepší tradice lidového podání i na meziválečnou moderní pohádku, dal jí nový obsah a tvar, dosáhl v tomto literárním útvaru značné bezprostřednosti i působivosti. (Voráček, 1985: 73) Čtvrtek žil do tří let, než jeho otec musel jako frontový voják odejít do války, v Praze, v letech 1914-18 se přestěhoval k dědečkovi do Jičína, kde začal chodit do školy. Jičínské dětské prožitky zakotvily hluboko v jeho paměti a objevily se dlouho potom v literární podobě. V dětství na něj měla silný vliv matka, která u něj mj. utvrdila vztah k lidové písni, a tatínkovo vypravování dlouhých vymyšlených pohádek na pokračování. Po první světové válce se rodina vrací do Prahy, kde Čtvrtek dokončil obecnou školu a vystudoval reformní reálné gymnázium, nato odešel pracovat jako účetní úředník okresního finančního ředitelství do Chebu. V tamějším většinou německém prostředí se necítil dobře a dlouhou chvíli si krátil tím, že začal psát humoristický román pro dospělé Whitehors a dítě s pihou, který vydává r. 1940 pod pseud. Hugo Prattler. Od r. 1940 pracoval na zemském finančním ředitelství v Praze, potom byl totálně nasazen na práce do Německa. Při své vojenské službě v Děčíně (1945) začal psát pro svého syna Petra pohádky, z nichž později vznikla knížka Lev utekl. Od r. 1946 byl zaměstnán na ministerstvu financí, již tehdy začal spolupracovat s časopisy pro děti, v nichž otiskoval pohádky. Redaktor časopisu Vlaštovička, Antonín Zhoř, citlivě usměrňoval autorovu počínající literární tvorbu. Čtvrtek také navázal kontakt s rozhlasem, jeho prvním vysílaným pořadem byla scéna Vrabečkovo trápení s jarní písničkou (1946). Od r. 1947 publikoval v Sedmihlásku seriál Vepřík a kůzle, ten měl později v rozhlase čtyřicet pokračování a uplatnil se také v televizi. V letech 194960 pracoval Čtvrtek jako redaktor pohádkových pořadů v Čs. rozhlasu, později jako vedoucí vysílání pro školy a vedoucí redaktor vysílání vědy a techniky pro mládež. Od r. 1960 byl spisovatelem z povolání. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků, byl nositelem rakouské státní cena za knihu Čárymáry na zdi, r. 1975 byl jmenován zasloužilým umělcem. (Voráček, 1985: 73) S výjimkou jediného díla pro dospělé je Čtvrtkova tvorba cele soustředěna k dětem a mládeži. Než našla svůj pevný výraz a tvar především v moderní autorské pohádce a do jisté míry také v příběhové próze ze života dětí, prodělala složitý vývoj. Čtvrtek vyzkoušel snad všechny malé a střední epické žánry, než se dopracoval k osobitě vyhraněnému typu moderní pohádky. Mezi prvními pohádkami (Veselé pohádky, Lev utekl) byly značné hodnotové rozdíly, brzy však psal i povídkovou, 51
příběhovou i psychologickou prózu. Povídky a povídkové soubory Doktor Ludva Faust a jiné povídky, My tři a pes z Pětipes, Chlapec s prakem, Čárymáry na zdi, Zlaté pero, Kosí strom a Zlatá lilie nemají vyrovnanou úroveň, ale přinášejí do literatury obraz životní reality současných, většinou velkoměstských dětí a soustřeďují se na kresbu vyhraněných dětských charakterů a na otázky mezilidských vztahů. Čtvrtkovy příležitostné exkurze do nových oblastí dětské literatury byly typické také pro počátek sedmdesátých let, byly příznačné humorem, parodováním přežitků, např. Neuvěřitelná příhoda práčete Leška. Ale umělecký vrchol autorovy tvorby nepředstavují, podobně jako jej nepředstavují jednotlivé, vesměs již posmrtně vydané knížky v edici První čtení (Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka, Panáček Bomiňa a panenka Palele, Lenka a dva kluci, Franta a já). V té době již zřetelně vyvstává nejvlastnější smysl a přínos Čtvrtkova díla v próze pohádkové. K seriálovým pohádkám o Rumcajsovi (Rumcajs, Cipísek, Manka, O Česílkovi, Šejtročkovi a jednom známém loupežníkovi, Rumcajsova loupežnická knížka, Vánoce u Rumcajsů aj.) dospěl Čtvrtek po mnoha zkušenostech a několika vlivy. Původním podnětem k těmto pohádkovým příběhům byla nabídka televize napsat třináctidílný seriál pro Večerníček, nejprve tedy vzniklo televizní seriálové vyprávění a pak teprve literární zpracování. Pohádky o Rumcajsovi, Cipískovi, Česílkovi, Šejtročkovi a dalších jsou podle autorových slov „vlastně literárním přepisem suchých filmových povídek“. (Voráček, 1985: 75) Pohádka Čtvrtkovi poskytovala větší prostor pro realizaci uměleckého záměru, především pro rozehrání fantazie a její prolnutí s realitou, mohl více uplatnit své vypravěčství a docílil v ní onoho naivního přístupu k světu, který byl jeho harmonickému postoji nejbližší. Do Čtvrtkovy pohádky proniká silněji než do pohádkových textů jeho předchůdců zcivilnění obsahu, pohádkovosti dociluje ozvláštěním reality, orientovaným k dětskému čtenáři a jeho tendenci fantazijně přetvářet skutečnost. Cykly o Rumcajsovi, Mance, Cipískovi, Křemílkovi a Vochomůrkovi autor pokládal, jak sám řekl, za „preventivní ochranné očkování dětí proti suchosti ducha, necitovosti, snížené citlivosti vůči kráse a proti tomu, aby člověk, obklopený technikou, se jí příliš nepřipodobňoval“. (Voráček, 1985: 76) V pohádce si Čtvrtek ponechával prostor pro konfrontaci staromilství a přežitků, zašlého světa knížat, baronů a pánů, se světem přirozeného lidového citu a lidové moudrosti, jejichž nositelem jsou stylizované postavy a pohádkové bytosti. Ve své příběhové próze Čtvrtek rozvinul její ustálené prvky a obsahově ji aktualizoval, začleňoval do ní současný dětský život a vlastní dětský pohled na svět, v němž nechybí ani dobrodružství a fantazie, což se projevilo hlavně v psychologické 52
kresbě postav. Jeho dominantním dílem jsou však pohádky, rumcajsovské seriály a přírodní báchorky. (Voráček, 1985:77)
IV. Jazykové prostředky v díle Václava Čtvrtka 1. Rumcajs 1.1 Obecná charakteristika díla Vyprávění o loupežníku Rumcajsovi, bývalém ševci z města Jičína, který bydlí v lese Řáholci a díky svému důvtipu vyzraje nejen na jičínského „knížepána“ a jeho pomocníky, ale i na vojsko samotného „císařpána“, vyšlo poprvé v roce 1970. Kniha byla vydána od té doby již několikrát, s ilustracemi Radka Pilaře. Ten oživil postavy i pro televizní Večerníček.
Titul knihy nese jméno hlavního hrdiny. Kniha je rozdělena do 24 kapitol, které na sebe volně navazují. Všechny kapitoly mají přibližně stejnou délku, jež odpovídá věku recipientů. Již název kapitoly nám nastíní děj příběhu (Jak se švec Rumcajs stal loupežníkem, Jak Rumcajs zavřel knížepána do věže, Jak dal Rumcajs Mance sluneční prstýnek), ten je v každé kapitole uzavřený. Text jednotlivých kapitol je dále členěn na odstavce, které umožňují zejména dětským čtenářům lepší orientaci v textu a usnadňují jim i vlastní čtení. Také souvětí nepoužívá Čtvrtek příliš dlouhá, díky tomu je kniha vhodná i pro začínající čtenáře. Těm mohou ale dělat problémy některá ne příliš běžná slova. V textu můžeme rozlišit řeč postav od řeči vypravěče. Ta je stylizována do 3. osoby času minulého. Dialog postav je pak vyjádřen jak řečí přímou, tak i nepřímou.
Jednotlivé příhody loupežníka Rumcajse jsou velmi vtipné nejen díky svému ději, ale i díky využitým jazykovým prostředkům. Čtvrtek kombinuje obecnou češtinu se zkomoleninami německých či francouzských slov, čímž zvyšuje komičnost situací. Tyto zkomoleniny vkládá do úst převážně jičínskému knížepánovi a kněžně, čímž zesměšňuje jejich rádoby nadřazené postavení a vytříbené mravy a dává vyniknout charakteru obyčejného českého ševce.
53
1.2 Jazyková stránka promluv postav Děj knihy se odehrává ve městě Jičíně a jeho okolí a hlavním hrdinou je loupežník. Tomu odpovídá i používání jazykových prostředků. Autor používá hovorový jazyk, který nejlépe charakterizuje prostředí. Hláskové varianty hovorového jazyka najdeme nejen v promluvách loupežníka Rumcajse, ale i v řeči vypravěče, a dokonce jičínského knížepána a kněžny. Jejich promluvy jsou navíc proloženy množstvím zkomolených cizích slov, které těmto postavám dodávají komičnosti. V protikladu k jazyku Rumcajse můžeme uvést jazykovou stránku promluv Manky. U ní Čtvrtek používá spisovnou češtinu, která zjemňuje představu neuhlazené loupežnické rodiny. Větší množství kladných expresívních výrazů je typické pro dětskou literaturu. V některých případech pozitivní expresivita slova působí úsměvně a přispívá tak k uvolnění děje vyprávění.
1.3. Použité jazykové prostředky A. Podle příslušnosti k útvarům národního jazyka Václav Čtvrtek využívá v této knize hlavně jazykových prostředků obecně českých. Často střídá spisovný jazyk neutrální s obecnou češtinou, a to jak v řeči vypravěče, tak zejména v řeči postav, přímé i nepřímé. To se projevuje často ve variantách hláskových: „Já dojdu i tak, Rumcajsi. Ale ty máš zejtra na krku knížecí kanonýry.“ Všude má ouctu pro svoje starostenské nohy.
Některé výrazy obecné češtiny mají navíc příznak expresivity: Zahrály trumpety a knížepán zatáhl za krajní špagátek. Skočila do jeskyně a honem se dobývá do jarmárky. Vzal pochopa a jen tak, že uvízl za přezku na větvi. Protože byl Rumcajs ještě trochu nesvůj od rýmy a taky od zlosti na jenerála z Prus, uvařila mu Manka sedminásobnou polívku. (tento výraz pociťujeme i jako zastaralý)
V knize se objevil také oblastně moravský výraz drant (neurvalec): „Tam bývali obři vždycky pěkní řvouni a dranti,“ pokýval hlavou Rumcajs. 54
Najdeme zde i slova slangová (Byl to jelen kapitální, korunový šestatřicaterák.) a výrazy s původem v argotu: Cvaklo to a Rumcajs má ruce v železných brazoletkách. „Koupil sis to pěknej šancajk,“ povídá střelniční. „Ani dvanáct krejcarů nemá ten šancajk cenu!“
V následující ukázce využití jazykových prostředků z různých útvarů jazyka nacházíme množství slov, která pociťujeme jako nespisovná. Některá mají svůj původ v jiných jazycích, např. z latiny pochází slova škatule, oficína, slovo rechnička je pravděpodobně zdrobnělina slova rechna (něm. Rechen hrábě, věšák, rošt). Tento jazyk je typický pro Čtvrtkova „jičínská vyprávění“, vyskytuje se v řadě knih, jejichž děj se váže k městu Jičínu.
Nejdřív ale zašel do své loupežnické jeskyně. Vzadu v koutě stála jarmárka a v jarmárce na rechničce leží kožený pytlík. Je obyčejný, ale taky zvláštní. Nedá pokoj. Hned je větší, hned zas menší, hned nafouknutý a hned splasklý, zkrátka jako živý. Rumcajs ho vzal a vypravil se s ním do Jičína. Za ten čas, co byl v lese, zarostly Rumcajsovi vousy málem do pasu, vlasy mu sahají skoro po ramena. Lidi se po něm ohlížejí. „Takhle bys ani do zámku nedošel,“ povídá si Rumcajs a zatočil rovnou do oficíny holiče Ďoubalíka. Sedl si do židle, hodil klobouk na rohatinku a poručil si: „Posíct díl vousů a díl vlasů.“ Když Ďoubalík vjel nůžkami Rumcajsovi do vousů, zabzučelo to a začaly se z nich rojit lesní včely. „Jezusku,“ zamektal Ďoubalík, „já vezmu radši dřív vlasy.“ Hrábne do nich hřebenem, jenže z vlasů vykoukl ptáček a začiřikal. „Co teď?“ rozhodil Ďoubalík bezradně rukama. „Všechno tě hned, Ďoubalíku, rozčílí,“ povídá Rumcajs. „Jen klid. Podej mi nějakou škatuli a klícku.“
55
B. Se slohovými příznaky Ze slohově příznakových jazykových prostředků autor užívá zejména vrstvu hovorovou, a to prostředky hláskové (To všecko se stalo před jarem. Protože byl Rumcajs ještě trochu nesvůj od rýmy a taky od zlosti na jenerála z Prus, uvařila mu Manka sedminásobnou polívku.), lexikální (Cestou k Jičínu si Rumcajs pro potěchu nacpal novou fajfku čerstvým loupežnickým tabákem.) i slovotvorné („Když dělá ženská, co náleží mužskýmu, bere mu to sílu.“).
Hovorové prostředky lépe charakterizují prostředí, ve kterém se děj knihy odehrává. Přesto se občas text blíží k popisu knižnímu, jako například v následující ukázce:
Když se starosta Humpál unavil pochůzkou po lese, sečetl zajíce v notesu a složil zmožené údy pod doubek. Začal klímat a blaze se přitom usmíval na špičky svých věhlasných nohou. Libě odcházel do sna, když vtom mu do levého ucha zarumplovalo: „A teď se uvidí!“ Humpál se vylomil ze spaní, dívá se, co by to mohlo být. Nikde nic. Ani travička se nepohne. A vtom zas do pravého ucha: „Teď se uvidí, Humpále!“ ……….. …..Rumcajs udělal krok a zastavil se u věhlasných nohou spícího starosty Humpála. Tiše si je prohlídl a jemňoučkým ševcovským a rychlým loupežnickým hmatem stáhl Humpálovi boty. A zase se tiše zadíval na Humpálovy velebné nohy, obuté už jen do štráfkových fuseklí. Pak štípl Humpála do palce. Starosta se protrhl ze sna rovnou do leknutí: „Šmarijánko, loupežník!“ „Z vašeho dopuštění, pane starosto,“ povídá Rumcajs a mírně ukázal z lesa ven: „Tudyhle se chodí do Jičína, pane starosto.“ Pak už se jen hnula větvička, a Rumcajs jako by tam nikdy nestál. „To byl ale divný sen,“ bručí starosta Humpál. Zvedl se z trávy a chce si omést kolena. Nevěří svým očím. Zdola na něho koukají dvě hromanánské nohy jenom ve štráfkových fuseklích. 56
„Taky dobře,“ broukl vztekle Humpál do křoví. „Já dojdu i tak, Rumcajsi. Ale ty máš zejtra na krku knížecí kanonýry.“
Začátek textu má spíše knižní zabarvení, pak do něj náhle vstupuje hovorové slovo (zarumplovalo) a řeč se mění na neutrální s příznakem hovorovosti (fusekle, šmarijánko, tudyhle). Hovorový jazyk v knize přispívá k většímu spádu děje a zvyšuje čtivost textu. C. S expresívními příznaky Vrstva slov expresívních je v knize velmi bohatě zastoupena, a to jak kladná, tak i záporná.
Expresivita slovotvorná se objevuje v knize nejčastěji a to zejména ve slovech kladných, např. Jenže najednou se mladý měsíc naklonil a podal Rumcajsovi špičičku. Kněžna jen luskla prstíčky. „Ty,“ povídá mu sluníčko, „nech toho. Tím nic nespravíš.“ A nešťastný Volšoveček smutně krabí žabáckou hubičku.
Z expresivních slov kladných domáckých sem můžeme zařadit následující: „Rumcajsíčku, jsi tam?“ „Mančinko, hned jsem u tebe!“ Elisbetka se dala do pláče, co tomu řekne maminka, až se vrátí domů. „Hraješ moc tence, mišpulko,“ povídá Rumcajs Elisbetce, „a já pak pro samé poslouchání zapomínám krok.“ Záporný příznak nacházíme méně často: Tam bývali obři vždycky pěkní řvouni a dranti,“ pokýval hlavou Rumcajs. Hubu má Holdegrón širokou jako stavidlo a oči jako mlýnské kameny.
Lexikálně sémantická expresivita je v textu zastoupena minimálně : „Jo, chlapče, když máš takového služebníka, jak by to teprve muselo lítat, kdyby ses do toho dal sám!“ „S tím rabijákem nebude nijak lehké zápolení,“ povídá Rumcajs Mance. 57
D. Výrazy vzniklé zkomolením cizích slov Čtvrtek zvyšuje humornost situací užíváním zkomolených cizích slov, která vkládá do úst nejen knížepánovi s kněžnou (Zblizoučka se na něho usmívá: „Tré žoli šarmán.“) a císařpánovi a jeho hejtmanovi, ale také loupežníku Rumcajsovi ve chvíli, kdy z něj chtěla kněžna udělat dvořana: Rumcajs se jen prohrábl rukou v navoněných vousech a v tom okouzlení si vznešeně povzdychl: „Fržoli maron, ze mě už je knížepán.“
Zatímco jičínský knížepán s kněžnou používají zkomolenou francouzštinu, císařpán a jeho hejtman mluví německy: V úterý se to stalo se starostou Humpálem a ve středu povídá kněžna Majolena knížepánovi: „Mon šér, to bych jedla hříbky!“ Knížepán dávno zapomněl na Humpálovo žalování, dal si zavolat myslivce Pinskera a naporučil mu: „Jde se na hříbky direkción les Řáholec.“
V tu chvíli Rumcajs pošťouchl Manku do třetice. Manka vyčastovala hejtmanskou kobylu poslední hrstí pelyňku. Hejtman Kárlitschek císařpánovi zasalutoval, div si dlaní neusekl ucho, ale jeho kobyla se na císařpána ušklíbla jako sám čert. Císařpán se zle urazil. Vyjel si na kobylu německy: „Hapták! A pověz mi, co praví předpis?“ Kobyla srazila paty a po německu odpověděla: „Cu befél! Když vojenská kobyla potká svého císařpána, zahledí se mu nadšeně do očí a zvolá íhaha!“ „Rychtyk,“ pochválil ji císařpán. „A co udělá císařpán, když se na něj vojenská kobyla ušklíbne jako sedm čertů?“ „Dá zavřít do basy hejtmana, co na ní jede,“ povídá podle předpisu kobyla. „Taky rychtyk,“ řekl císařpán a dal hejtmana Kárlitschka zavřít na sedm let.
58
E. Slova s dobovými příznaky V knize se objevují archaická slova, jejichž význam současný čtenář může odhadnout pouze z kontextu, např.: V Jičíně, v krámku pod věží, dělal už devět let prtačinu švec Rumcajs. Zde je slovo prtačina odvozeno od staročeského výrazu prťavec = švec. „Díky. Jsem Očičko, podučitel, lučebník a silozpytec z Jičína.“ Jde o zastaralé výrazy s významem chemik a fyzik.
2. Manka
2.1 Obecná charakteristika díla V knize Manka navazuje Václav Čtvrtek na vyprávění o loupežníku Rumcajsovi. Jak již napovídá název knihy, hlavní hrdinkou je Manka, zůstávají však všechny postavy známé z předchozí knihy Rumcajs, nově k nim přibyl loupežnický synek Cipísek. Čtvrtek rozehrál další příběhy plné humoru i napětí, ve kterých chytrost jičínského loupežníka vítězí nad zkostnatělým myšlením knížepána i císařpána. V tom mu v této knize pomáhá vydatně Manka, jejíž ženský cit skvěle doplňuje Rumcajsovu sílu a vtip. Kniha má 16 kapitol, ty jsou však delší než v Rumcajsovi. Názvy kapitol opět shrnují děj příběhů, odehrávajících se v okolí města Jičína i ve Vídni (Jak Manka pekla chleba pro jičínskou kněžnu, Jak Manka škrtla císařpánovi do fajfky apod.). I zde můžeme oddělit řeč vypravěče v 3. osobě minulého času od řeči postav. Přímá řeč je umístěna vždy na nový řádek, což zvyšuje členitost textu a usnadňuje dětským čtenářům orientaci. Kniha je bohatě ilustrovaná obrázky Radka Pilaře. Ty společně s využitými jazykovými prostředky činí knihu přitažlivou pro všechny generace čtenářů a zajišťují její nesmrtelnost.
59
2.2 Jazyková stránka promluv postav Protože je Manka volným pokračováním knihy Rumcajs, využil Václav Čtvrtek již osvědčených jazykových prostředků. Text je hojně proložen hovorovými výrazy, charakterizujícími hlavního hrdiny, i zkomoleninami cizích slov, typickými zejména pro jičínskou vrchnost a císařpána. Význam některých slov může být současnému čtenáři nesrozumitelný a slova tak nabývají čistě zvukomalebného charakteru. Na rozdíl od předchozí knihy Rumcajs, kde autor vkládal Mance do úst spisovný jazyk, užívá v této knížce v Mančiných promluvách více jazyka hovorového, zejména jeho hláskových variant. Jako by tím chtěl zdůraznit proměnu Manky z „čisťounké jičínské panenky“ v loupežnickou hospodyňku.
2.3. Použité jazykové prostředky A. Podle příslušnosti k útvarům národního jazyka Také v této knize Václav Čtvrtek prokládá neutrální spisovný jazyk jazykovými prostředky z oblasti obecné češtiny. Najdeme je v řeči vypravěče i v řeči postav. „I nic,“ povídá Manka, „jen jsem knížepánovi trochu zavlažila, když už u nás chce kvartýrovat.“ Kněžna kradla na trhu slepice, hrušky, homolky, bábám z hlavy zavití a strejcům z kapes křesadla. Knížepán zase posmejčil dědkům kdejakou fajfku, v kasárnách kradl koně a v magacínu patrony. A ať prý kočí nechá koně běžet, kudy je ponesou kopyta, jen aby kněžně vyvětralo od mutace s chlebem.
Vyskytují se i slova obecně česká s expresivním příznakem: Ten v jedlovém stlaní se pohnul a hned bylo všude vůně jako od francouzského mejdlíčka. Kecl si v atlasových kalhotách až na podlahu a pro leknutí zapomněl francouzsky. Pec zčervenala jako zoun a těsto v ní shořelo na kouř.
60
Ze slangových výrazů zde najdeme vojenský slang: Kolem ní všecko vojsko, co mělo hlídat císařpána. Infantérie, artilérie, kavalérie i sapéři.
Naopak ke kriminálnímu argotu bychom mohli zařadit výraz štípnout: Lokaj Fricek stačil štípnout jen munzemlátko pekaři na podloubí.
B. Se slohovými příznaky Ze slohových příznaků najdeme v knize velké množství hovorových výrazů, které jsou typické po Čtvrtkův umělecký jazyk: Vtom Mance přiskočila pravá myšlenka: „A co tak jičínskému knížepánovi s kněžnou dát pít medicínu, kterou navařili pro nás?“ „Zvrtačil jsi na rozumu?“ volá Manka. V poslední vteřince zatajila Manka dech a odběhla do buků, aby se zmátořila. To aby snad císařpánovi zas nevyvedl nějakou alotrii. V táboře zrovna bubnujou a někdo tam volá: „Zítra ráno ať si každý vyfasuje patrony v magacínu. A hned po guláši se šturmuje na císařpána!“
Objevují se i hláskové varianty hovorového jazyka: „Všecko se děje na knížepanské rozkázání,“ odsekl lokaj Fricek a ryje lopatkou pod studánkou. Rumcaj zavolal na Manku, aby ho nečekala k polívce. Ze slovotvorných variant lze uvést hovorovou podobu slova chleba: Manka zavrtěla hlavou, že pro kněžnu péct chleba nebude.
Význam mnohých hovorových výrazů může dnešnímu čtenáři působit potíže a odhaduje ho spíše z kontextu. Některé mají svůj původ v jiných jazycích, především v němčině: A že hned zítra vyzkouší jeden způsob, jak došafovat medvěda do jeskyně. Rumcajs se dívá a povídá: „To není těžká študyje, Bosáku. Až bude očesáno, vyběhneme, popadneme košíky a složíme to až u tebe na dvorku.“ „Chytil nás na praktiku za groš!“ vzteká se starosta a červený je jako cinobr.
61
C. s expresívními příznaky Expresivní výrazy se vyskytují v knize často. Jedná se především o kladnou expresivitu: Udělala si z břízy chvošťátko a vymetla pavučiny. A tak si Manka nevšimla, že se v houštince hnulo. Když to psaní přinesl, dýchla si z lahvičky pro silnějšího ducha a rozlomila pečeťku. Ale protože musela mít pro sestru z Frankrajchu nejlepší chleba, udělala milou špuličku: „Nešla bys se mnou na zámek upéct mi taky bochník?“
Někdy expresívní výrazy pomáhají charakterizovat určitou osobu: Potom vyšel mezi stromy divný panáček. Botičky s permutrovou přazkou, atlasové kalhoty se zlatým lampáskem, sedmiduhová kazajka a na hlavě kadrličková paruka. Mává hedvábným šátečkem a od toho je ta vůně. Vytraksloval takovou poklonku, až to Rumcajsovi s Mankou bralo oči. V tomto případě kladná expresivita podporuje představivost čtenáře ohledně vzhledu dotyčného.
Často je spojena s osobou Manky a Cipíska: Střelilo z něho jako z pistolky a zapomněl všechny poklonky i krůčky. Když se Manka vrátila ze zámku, kýchla si, jako když zahraje píšťalička.
Záporný citový příznak nacházíme méně: Jenže druhý na to: „Copak můžeme s takhle umazanými hubami meldovat kaprálovi?“ Erckrajckrutibaby byly baby, co žily v pazderně pod kopcem Zebínem. (hanlivý výraz) Na mé přikázání k vám přijde jeden člověk a naučí Cipíska takovým móresům, že z něho budeš mít princátko!“ Toto slovo pociťujeme většinou jako záporně citově zabarvené, v kontextu této knihy se však jedná spíše o použití slova z cizího jazyka k charakteristice knížecí rodiny.
Objevit můžeme i expresivitu hláskovou: Strčil si zelený klobouk do čela pro lepší usínání a začal chrupat jemně po francouzsku. Najednou se něco zachruje ve vlhkém houští pod bukem a někdo tam povídá: „Neupustil bys aspoň drobeček?“ 62
Kola hrncují přes kořeny, vůz se hází, div se koláče neodsýpají po stranách.
Expresívní zabarvení (adherentní expresivita) má také věta: Ve Frickovi se při pohledu na tu krásu zadrhlo. Zde s kontextu vyplývá ironizující význam. D. Výrazy vzniklé zkomolením cizích slov Také tato kniha je protkána množství zkomolených slov z cizích jazyků, které slouží k charakteristice postavení kněžny s knížepánem a zvyšují humornost situací: „Protože se ti nelíbilo, když jsem si udělal trochu komód u vás v jeskyni, tady vedu jednoho za sebe,“ křikl knížepán a ukázal na medvěda z třetího polesí. „Ještě ne. Nejdřív zavřeme s knížepánem oči. To pak bude tré žoli překvapení.“
Používáním těchto zkomolených slov často došlo k vytvoření novotvarů: Fricek tréžolí a šarmánkuje, jak se sluší na lokaje. Kněžna s knížepánek jsou samé júbl júbl, víla vyčítá. E. Slova s dobovými příznaky Některá slova se v současné době už nepoužívají, řadíme je k výrazům zastaralým: Manka mísí kopistí těsto v díži a myslí na Rumcajse s Cipískem. Došel k pazderně, překročil vyvrácené dveře. Kněžna je jeho kontrfekt. Jenerálů už by se nedopočítal. (zastaralý výraz obecné češtiny s expresivním příznakem)
3. Cipísek 3.1. Obecná charakteristika díla V knize Cipísek pokračuje Václav Čtvrtek ve svém vyprávění o loupežníku Rumcajsovi. V loupežnické jeskyni přibyl k Rumcajsovi a Mance jejich synek Cipísek. 63
A právě on je hlavní postavou celé knihy. Pohádkový svět umožnil Čtvrtkovi představit Cipíska již od jeho narození jako bystrého chlapce, který si chytrostí nijak nezadá s dospělým Rumcajsem. Navíc díky své maličké postavě, ač by se mohla zdát nedostatkem, proklouzne všude. Malý vzrůst kompenzuje svou chytrostí a vynalézavostí. A protože kromě notné dávky odvahy má i dobré srdce, pomůže vždycky rád svým přátelům z lesa. Mezi ty nejvěrnější patří vodník Volšoveček, se kterým prožije nejedno dobrodružství. Kniha Cipísek má 34 uzavřených kapitol, z nichž některé jsou podstatně kratší než v Rumcajsovi. I zde však názvy kapitol napovídají hlavní zápletku (Jak se Cipísek narodil, Jak Cipísek povalil medvěda, Jak Cipísek s Volšovečkem vytrestali sládka apod.). Opět můžeme oddělit řeč postav od řeči vypravěče v 3. osobě minulého času, přímá řeč je ve většině případů umístěna vždy na nový řádek. K lepší orientaci dětských čtenářů dopomáhá rozčlenění textu na odstavce. Také tuto knihu ozdobil svými ilustracemi Radek Pilař.
3.2. Jazyková stránka promluv postav Václav Čtvrtek napsal tuto knihu ve stejném duchu jako Rumcajse, použil již vyzkoušené jazykové prostředky, které skvěle doplňují dějové prostředí knihy. Množství hovorových výrazů, expresiv i slov cizího původu, většinou zkomolených, se stalo charakteristickým prvkem pohádkové tvorby Václava Čtvrtka. Časové zařazení příběhů je naznačeno postavou „císařpána“ ve Vídni. To vedlo k použití slov, která pociťuje dnešní čtenář jako zastaralá (lajblíček, rychtář, šatlava, rynk). Čtvrtek také často zařazuje slova, jejichž původ bychom mohli nalézt v němčině a která se nám jeví jako zastaralá (repetýrovat, šús, forajtr). Jejich význam čtenář často jen odhaduje. Podobně je tomu i u řady expresivních výrazů (zaštorcovat, haratláp), které často zajišťují spíše zvukomalebnou stránku textu než konkrétní význam. Kombinací těchto jazykových prostředků docílil Václav Čtvrtek nesmrtelnosti svých pohádek.
64
3.3. Použité jazykové prostředky A. Podle příslušnosti k útvarům národního jazyka Děj knihy se odehrává v okolí města Jičína ve východních Čechách. Kromě neutrálních výrazů spisovného jazyka najdeme tedy v knize i nářečí: Humpál došel až pod vrbu a povídá: „Vyhlas si třeba sedmé, vasrmánku. A vylez si k tomu třeba až na věž. Všá, husy!“
Množství jazykových prostředků pochází z obecné češtiny: Knížepánovi pro zlost se ale v celém Jičíně nenašel kluk, co by poražené kuželky dokázal stavět po knížecí chuti. „Mám,“ zasmál se lékárník, jako když se v šupleti přesypou pilule, „a je to proti vodníkům.“ A ve stole šuplík plný lejster. „To ti zas hlavou vrtá nějaká ouřední hloupost,“ zívla si Humpálka a urovnala polštář taky Humpálovi, aby si jeho starostenská hlava do rána dobře odpočinula. Obr zadupal kolem sebe po ouhorech, vymáčkl z nich potůčky vody a všechno to běží do Česílkova rybníka. „I běhá tu jeden po Řáholci!“ brnkl se přes pysk starosta. „A je v něm žáru jako v rozhicované peci.“ Ten nejtek byl z třikrát přepouštěného železa a svedl by s ním něco jen kovář. Když o tom říkal kněžně, vrtěla hlavou taky, až z ní alabastrový prášek prejskal na všechny strany. Otočil se na kramfleku a dupe z kovárny. Volšovečka to popadlo za kaťata a vyjel z rybníka jako hasičský forajtr.
Expresivní zabarvení má spojení dát se do prosíka: Cipísek se dal do prosíka.
K zastaralým a expresivním prostředkům obecné češtiny patří slovo jenerál: Bydlí v něm jenerál, má modré kalhoty a bílou kazajku a na klobouku kohoutí ocas.
65
K vojenskému slangu bychom mohli přiřadit výrazy bumajzle a mordeble: Potom si poručil sedmadvacet lotů dvakrát přesoušeného prachu, k tomu sedm bumajzlí, šest petard a pět mordeblí. K hornickému slangu se pak původně řadí slovo šús (odpal): Až knížepán najednou ze závisti povídá: „Kdyby ale ten zajíc přišel do rány mému myslivci Robátkovi, Robátko ho na jeden šús odstřelí.“
B. Se slohovými příznaky Pro Čtvrtkovy jičínské příběhy je typické časté použití hovorových výrazů (Ale Kalvas už zas byl v nejhlubším limbu.), např. i následujících příslovcí: „To aby starostovi topil v cihelně sám blesk,“ zasmál se Rumcajs a šel tam, kam mířil už prve. „Ptal ses prve Volšovečka?“ zavolal za ním Rumcajs. Hned bylo ohně habaděj a přes polívku se hrne var.
Z různých variant hovorového jazyka najdeme v textu: -
varianty hláskové:
Všecko to napravila Manka. Navařila hrnec polívky a donesla ji maršálici. A tak si Manka navlíkla do jehly pavoučí předení, obrací lajblíček v rukách a nakonec povídá: „Vždyť to není k spravení. Jestli chceš, dám ti jeden ze svých.“ Myjou ji po ránu holubím mlíkem a mažou mastí z papouščího sádla, aby byla krásná. Všecko bylo snadné jako slabikář. -
varianty slovotvorné
Loupežnický chleba, to je trochu mouky, trochu vody a trochu soli.
Hovorový jazyk je charakteristický pro vyprávění o Rumcajsovi, pro konfrontaci světa lidového a panského, pro vykreslení hlavních hrdinů. Přibližuje děj mladým čtenářům, je bezprostřední a lépe vystihuje danou situaci.
66
C. S expresívními příznaky Také expresívní výrazy napomáhají ke spádnosti děje a čtivosti textu, činí ho bohatším a zajímavějším. V knize Cipísek toho Čtvrtek plně využil: Na prknech leží bochany syrového chleba, jen je nasázet do pece. Takovou láci už Jičín nikdy potom nezažil. „A výheň nepotáhne,“ vylekal se Štancl. „Bez komína přijde kovárna vniveč.“ Zabouchal na apatycké dveře a zavolal: „Kruciš, to je doba! Jičínskému starostovi se zle zaštorcovala krev!“ Potom se kněžny dovolil, aby směl zaklít, a začal kohoutit: „Krajcdonrvetr, když je to tak, vymyslím na toho vasrmánka Volšovečka takovou věc, že ho čáry přejdou!“ „Co já vím?“ zabručel Volšoveček. „Už tři dny tu místo ní vybírám z vody cerepličky a nahoře mi zatím leží celý rybník bez dohledu.“ A Volšoveček dál odstrkoval smítka a už jen vzdychal: „Práce taková jedna nimravá.“ Volšoveček si omočil prsty, udělal pár divných kejklíků – a zámek povolil a závora sama spadla. Uhodila ocasem, až se přes hráz převalila vlna, a křikla na Cipíska: „Volšoveček už třetí den není doma. A neklincej mi tu s vodou!“ Navlíkl Cipíska do krajek, krejzlíků a kadrliček a postříkal ho voňavkou, až se v něm zarazil dech. Celý den koulel knížepán v tom kuželníku kuželky a s ním baroni a hrabátka, a taky jeden jenerál a jeden vévoda. Expresivitu pociťujeme z hovorového výrazu lejstro (Na pařezu sedí kaprál od jičínského regimentu s nějakým lejstrem v ruce.) i z některých obecně českých slov: Až lokaj, co mazal panty u dveří, povídá: „Ať císařpán dá chytit ohniváče a pustí ho potmě do zahrady. Bude mít takovou podívanou, že rachejtle proti tomu nejsou nic.“ Strčil drahokámen pod pult a fofruje prázdnými dlaněmi jako anděl křidýlky. Negativní expresívní výrazy napomáhají k charakteristice některých postav: Pivo vařil dobré, a proto ho ve městě rádi strpěli, i když to byl velký řimbuch a zem se pod ním lámala jako marcipán. Tlápy měl jako haratláp, kam šlápl, tam vždycky něco vyvedl. „Co je to za divousa?“ diví se kovář Štancl. Vtom před ním stojí divná ženská. 67
Už na míli je slyšet, jak se mlynář vzteká ve mlýnici: „Která nátura špicovaná mi to zavřela stavidlo!“ „Rád bych věděl, co to tam nahoře je za točeného vrtáka. Předkládat rybě celou žemli jako starostové ke kafi!“ Takové je to hrombidlo, že skřivánek mu doletí sotva k ramenům.
Citově pozitivní příznak mají jména hrdinů knihy, ty často působí jako jejich zkrácená charakteristika, kladná (Cipísek, vodníci Volšoveček a Česílko, podučitel Očičko, víla Andulka) či záporná (starosta Humpál).
V některých větách najdeme při sobě expresivitu kladnou i zápornou: Vtom odskočí víčko u hodinek, vyjde maličký panáček a drnkavým hláskem si stěžuje: „To je mi pěkné potěšení, vyhrávat pořád tomu lenochovi! Aspoň se trochu protáhnu.“ Holodarka se usadila na vršíček kanapátka, vjede rukou do taštičky pro jemný kapesníček a roztřásá ho napravo i nalevo.
Hlásková expresivita se projevuje ve výrazech: Řimbuch zachruněl, jako když se v lomu sype kámen. „Nevím, jak jste mezi sebou čachrovali, ale tohle je ten můj kapr. A já ho držím a já ho nepustím!“ (hanl.) Namířil pistol, zahromcovalo od skály ke skále, a Rumcajs tvrdým žaludem podstřelil povětří pod ledovým ptáčkem. Jednou v noci se Humpálka probudila a poslouchá, jak na párové posteli chrupe starosta Humpál.
D. Výrazy cizího původu V knize se objevuje množství slov, jejichž význam odhadujeme spíše z kontextu a u kterých pociťujeme původ v jiných jazycích, převážně v němčině: U Města Hamburku nemají kruchtu, muzikanti tam postávají jen tak v koutě. (zast. obec.) Udělaly jí točenou frizúru a nakonec ji poprášily mletým alabastrem. 68
K tomu pořád repetýruje po latinsku: „Ale něco je mi na tom drakovi divné.“ Dal ho postavit vzadu na zahradě z drahého dřeva, kuželky rozkázal vytrakslovat ze sloních klů a koule z ostatních sloních zubů. Volšovečka to popadlo za kaťata a vyjel z rybníka jako hasičský forajtr. Tam vyložil na pult všecko zboží, kam dosáhl po regálech: anglické sukno a taky to humpolecké; z jemnějších věcí žaponské hedvábíčko; a z těch nejjemnějších nýdrlantskou krajku. K tomu i cajky (z něm.), sametové kordy (z angl.), dušestry a fustiány.
Často se vyskytují zkomoleniny německých a francouzských slov, které jsou typické v řeči panstva: Knížepán vykoukl z okna a povídá: „Přiletělo to od kovárny. Sofort zapřáhněte a já si tam dojedu.“ Knížepán pořád do toho: „To jsem najgíryk, jak se tu bude kovat!“ Knížepán s kněžnou volali: „Nýgezén!“ To že takovou věc ještě nikdy neviděli. „Krajcšvajneraj!“ křikl hrabě ze Špajéru. „Sapristi,“ povídá, „v té rachejtli asi něco přeskočilo. Vždyť ona se nese rovnou dolů!“ „Co vás tak rozzlobilo, mon šér?“ povídá kněžna.
E. Slova s dobovými příznaky Vzhledem k času vyprávění, které napodobuje s výsměchem atmosféru rakouského mocnářství, najdeme v textu i výrazy zastaralé, které dnes řadíme mezi historismy nebo archaismy. Z historismů jsou to např. následující: „Ptal jste se na radu rychtáře?“ Ráno mu stálo pod oknem dvanáct kumpanií vojska a bílý kůň. Jednou přiběhla do loupežnické jeskyně studánková víla a hlásek má jednu starost: „Lidi, jak foukal ten veliký vítr, roztrhlo mi to lajblíček.“ Očičko stojí nad kaluží, tahá z kapsy papír za papírem a píše na ně olůvkem. Vypravil na třetí polesí lejtu s vodou a s ní sedm hasičů. Nestará nemladá, na hlavě má lněnou plachetku a vězí v režné kytli. Tou dobou se vracel forman Šejtroček od Liberce.
69
Jako zástupce archaismů můžeme uvést slovo silozpyt (dnes fyzika), rynk, šatlava a další: „Jestli by starostovi nedokázali pomoct nějakou silozpytnou kličkou.“ Šli tím směrem, odkud slyšeli bít věžní hodiny, a došli rovnou na jičínský rynk. A říká se do třetice, že tu knížecí pochvalu si porybný Kotě užíval celé čtyři neděle v jičínské šatlavě. Ofoukl Volšovečkovi tlapky od vlhka, aby nepleskaly, a vede ho zadem k apatyce. Cipísek vlezl oknem do světnice a vidí stát v koutě basu.
Jistou expresivitou se vyznačují historicky znějící výrazy okuláry a metrmírky: Když poslal žáky zadem domů, přinesl si okuláry a metrmírky, okukoval draka, měřil ho a zapisoval si o něm do notesu.
4. O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi 4.1. Obecná charakteristika díla Kniha O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi patří k posledním dílům Václava Čtvrtka, vydána byla až po jeho smrti. Děj tohoto pohádkového příběhu je opět zasazen do prostředí lesa. Kniha vypráví, jak již její název napovídá, o hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, kteří společně hospodaří v Robátkově lese a snaží se vyhnout nástrahám svého souseda, pana Kotrče. V tom jim pomáhá také Josefka z chalupy. Pan Kotrč se chce Robátkovi pomstít, protože mu zabránil zastřelit jelena Větrníka. Přesvědčí k pomoci další obyvatele lesa – medvěda, lišku, krtky, vodníka. Ti se však postupně přikloní na Robátkovu stranu a společně dosáhnou toho, že se pan Kotrč „zakutálí“. Knihu doplňují ilustrace Františka Skály, je určena nejmenším dětem, ti ji ostatně znají také z Večerníčku.
Vyprávění je rozděleno do 13 kapitol, volně na sebe navazujících, které jsou očíslovány, ale také pojmenovány podle nadcházejícího děje (Jak Robátko odešel z lesa do lesa, Jak pan Kotrč zasedl celou hájovnu, Jak vodníku Barborovi dali jméno Bonifác apod.), dále je text členěn na krátké odstavce. To společně s velkým tiskem písmen 70
usnadňuje čtení začínajícím čtenářům. Využito je opět řeči přímé i nepřímé, řeči postav i řeči vypravěče ve 3. osobě.
Podobně jako Rumcajs je i Robátko vykreslen jako spravedlivý myslivec, který pomocí své chytrosti překoná nástrahy pana Kotrče a z jeho pomocníků si díky svému dobrému srdci udělá přátele.
4.2. Jazyková stránka promluv postav Ačkoliv se jazykové prostředky v této knize většinou liší od jazyka používaného v Rumcajsovi, nalezneme přesto některé výrazy, které bychom mohli zařadit mezi slova typická pro Čtvrtkův umělecký jazyk. To se týká především výrazů obecně českých (kramflek, almara) a hovorových, zvláště pak hláskových variant (všecky, políval). V knize se vyskytuje i množství výrazů expresívních a opět se objevují i slova s dobovým příznakem.
4.3. Použité jazykové prostředky A. Podle příslušnosti k útvarům národního jazyka Obecná čeština je častá už v předchozích pohádkových dílech Václava Čtvrtka. Její výrazy se vyskytují i v této knize: Šel do zahrady a dupl kramflekem. A Kotrč dupl, až se mu rozstříklo od kramfleku. Bylo v něm všeho bohatě, obrazy na stěnách, stříbro v almarách a plné kredence krystálkového skla. Zrovna vázala plachetku, když ji divně začemejřilo v nose. Potom králíčí vojsko slavně mašírovalo a generál Šuchaj mu na pařezu salutoval tlapkou k uchu.
Z nářečí převzal Čtvrtek slovo vasrmánek, jehož původ je v němčině: Na Josefku s Robátkem se vasrmánek pěkně usmál, protože mu dali dobré jméno Bonifác. 71
Vodník Barbora na ně dělal nejhorší vasrmanské obličeje.
Vzhledem k hlavní postavě knihy mohl autor využít i mysliveckého slangu, čímž obohatil jazykovou stránku textu: Panu Kotrčovi troubí trumpeta v uších halali. Už za chvilku se přihnalo klubko zajíců a hlásí: „My jsme březňáci. Jsme tu na tvé jelení přikázání. A co dál?“
V mysliveckém slangu se objevuje také výraz vekslík ve smyslu „cestička používaná zvěří“: Když od ní byli na dohození bukvicí, udělala Metýnka vekslík. Ve smyslu tohoto textu jde podle mého názoru spíše o výraz přejatý autorem z němčiny.
Z vojenského slangu pak využívá výraz execírka (S ním je tam houf králíků a Šuchaj s nimi drží execírku: „Na mé generálské rozkázání!“).
V argotu má původ výraz rajtačka: Byla s tím pro Kotrče těžká rajtačka, než hnízdo dostal dolů, protože vrány nestavějí z hedvábí.
Na rozdíl od Rumcajse, kde je místo děje přesně dané, není v této knize konkrétní místo děje určeno. Najdeme zde sice výraz haluz (Odťaté stromy vzaly vláhu a začaly hnát do ratolístek a do haluzí.), což je oblastní spisovná varianta moravská, v tomto textu má však spíše za cíl působit příznakově knižně.
B. Se slohovými příznaky Ze slohově příznakových vrstev je v knize zastoupena hojně vrstva slov hovorových: Když prokoukl, vidí krajem přes mlází hajného Robátka, ještě se mu kouří z pušky. „Takové slovo se snadno řekne,“ povídá Robátko a kočíroval Větrníka k hájovně, protože tam medvěd nejspíš přijde. Josefka z nich uvila kytku. „Kdybych mohl k flintě, střelil bych po vás hrstí máku,“ zlobí se Robátko. 72
Zvedne konev, ozkusí ji. Hajný Robátko vzal pochopa jelenovi přes paroží a uhodil sebou do mechu. Nakonec šel do prosa. Větrník mu kopýtky zadupal na pospěch.
Z jejích hláskových variant najdeme např. následující: To byl les, zelený a pěkný na všecky strany. Robátko ji políval z klobouku a Josefka kropila po hrstích. Hajný Robátko vjel do kalhot a kamizoly, Josefka si oblíkla sukni a jupku jako křídlem. A vrazil do pana Kotrče takovou jezeváckou silou, že sletěl do tůně.
Příznakově působí několik knižních výrazů: Pak Robátko kráčel dál lesem. Odťaté stromy vzaly vláhu a začaly hnát do ratolístek a do haluzí. Protože to bylo hodné, učinlivé, ale docela nerozumné prase. Cestou k hájovně podpírali jeden druhého a prase Karbous za nimi volalo: „Mám z toho velikou lítost. Ale kdybyste stáli o kousek jinde, nemuselo se nic stát.“ „Za chvíli tu bude jako v lese. Darmo bych tu zabloudil.“
K vrstvě poetismů bychom mohli zařadit některá autorská slova, např.: Pan Kotrč za skalkou čaruje Josefce horíbundum. Stojí tu divoké prase Karbous a rozklečkává se v kolínkách. Potom se divoké prase Karbous rozklečkalo v kolenách.
C. S expresívními příznaky Vrstva expresívních výrazů je v knize velmi bohatá. Vyskytuje se jak expresivita kladná, tak i záporná. Ze slov s citově pozitivními příznaky jsou to např.: Chodil v zelené kamizolce a v kloboučku s tetřevím pérem. Bylo v něm všeho bohatě, obrazy na stěnách, stříbro v almarách a plné kredence krystálkového skla. Odťaté stromy vzaly vláhu a začaly hnát do ratolístek a do haluzí. Rozvázala uzlík, v něm buchty jako sluníčka. 73
Potom se tišíčko, po palcích vloudil do Větrníkova stání. Pršelo po kapkách a po konývkách a po vědrech. Vodník Bonifác se podrbal za žabím ouškem, usmál se a řekl: „A proč ne?“ „Zryjem celý les na řešátko!“ volají krtci jeden přes druhého a je jich naseto od konce do konce paseky. „Vezmi si s sebou motyčku!“ zavolal za ní Větrník. „Ten kořen roste na tři dloubnutí hluboko.“ Trávou odcházejí od hájovny stopy jeleních kopýtek. S nimi jdou v páru šlápoty jako tlápy. (Zde je postavena do kontrastu expresivita kladná a záporná, čímž je umocněna charakteristika osoby.)
Z dalších příkladů záporné expresivity to jsou: Nad lesem, tou stranou, kde stojí Robátkova hájovna, se černě hulí. „Barbora,“ řekl skřípátkovým hlasem vodník. Pan Kotrč s puškou za ním a pro jeho kulatou narostlost se lámaly větve. Robátko si vzdychl: „Než z nich vyroste les, budu já dědek a ty babka.“ Kotrč na ně: „Já jsem pan Kotrč z velkého domu, holky bláznivé.“ „Který stakrment,“ uplivl si hajný Robátko. A v rákosí sedí vodník, už od podívání poďous a vzteklík. „A mám proto vztek. Copak jsem ženská.“ „Ty jsi mi pěkný divous,“ pokýval hlavou hajný Robátko.
Častá je i expresivita hlásková: Jenže sotva sehnul hlavu k vodě, chňaplo mu něco po nose. Jednou se pan Kotrč přihrnul do pokoje, kde viselo na věšáku devět zelených klobouků s jezevčí ozdobou a tři myslivecké kamizoly. Medvěd Hromburác se zatím hrnul lesem k hájovně. Pátý se hrne medvěd Hromburác, kam šlápne, tam se hne zem. Byl by tam s Josefkou ještě postál, ale Větrník ho drcnul parožím: „Nezapomeň na motyku.“ Bažantice Hubertka se popelila v důlku a drchala si kolem sebe zelenou trávu jako záclonku.
74
Lexikálně sémantickou expresivitu představují zejména citoslovce: A svist a šust, jako by šlehl červený ohníček, je tu liška Metýnka. Josefka tam pořád ještě stála a do hejsa jí nebylo. „Hó,“ lekl se pan Kotrč. „Hromryc, podejte mi ty buchty!“ povídá silnějším hlasem.
D. Slova s dobovými příznaky Jelikož se děj vyprávění odehrává v minulosti, ačkoliv doba není přesně určena, což je pro pohádku typické, odpovídá tomu i využití pojmenování, která bychom dnes mohli označit za zastaralá. Tyto jazykové prostředky dokreslují atmosféru příběhu a napomáhají jeho autentičnosti s dobou dávno minulou. Z truhly vzal vinutí červené pentle na čtrnáct loket dlouhé a zas vylezl z vody na břeh. Josefka bílila před chalupou prádlo. Košile a lajblíčky a taky postlání na postel. Narovnala do plachetky ty s tmavší kůrkou, takové mají hajní nejradši. Hajný Robátko drží na dlani trupel do černa ohořelý a povídá: „Josefko, já pekl buchty.“ Hajný Robátko vjel do kalhot a kamizoly, Josefka si oblíkla sukni a jupku jako křídlem. Nohy ho málem nenesou, hlavu má těžkou na centýř.
Zastarávají i některá slova hovorová německého původu, např. almara: Bylo v něm všeho bohatě, obrazy na stěnách, stříbro v almarách a plné kredence krystálkového skla.
5. Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky
5.1. Obecná charakteristika díla Pohádky z pařezové chaloupky představují jiný typ pohádkového příběhu než předchozí knihy. Zatímco Rumcajs, Manka, Cipísek i hajný Robátko byly „reálné“ bytosti, obyvatelé pařezové chaloupky patří více do světa fantazie. Jsou to malí mužíčkové Křemílek a Vochomůrka, jeden spíš hubený a druhý spíš tlustý. Jejich život se podobá tomu lidskému – společně hospodaří v chaloupce, spávají v posteli, topí 75
v kamnech, vaří kaši. Vykonávají ty činnosti, které děti znají z domova, čímž se jim přibližují, ale navíc zažívají spoustu příhod díky své maličké postavě i pohádkovému světu víl, vodníků či lesních zvířátek, ve kterém se nacházejí. Ačkoliv se snaží každému potřebnému pomáhat, někdy se do řešení problému sami zamotají natolik, že je pak nutné pomoci i jim. Tím je jejich konání podobné dětskému bezprostřednímu jednání, což je ještě umocněno v postavě Vochomůrky. Ten občas provede něco, o čem ví, že by dělat neměl, ale jeho touha vyzkoušet si dotyčnou činnost je silnější než hlas svědomí. Možná i proto jsou postavičky Křemílka a Vochomůrky oblíbené u dětí – ze všech Čtvrtkových hrdinů je jejich svět tomu dětskému asi nejbližší. Kniha Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky má 28 kapitol, jejich názvy naznačují děj, ne však tak přesně jako např. v Rumcajsovi (Jak Křemílek a Vochomůrka měli hodiny s jednou ručičkou, Jak pozdravili myšku, Jak jedli kaši). Jednotlivé kapitoly jsou také výrazně kratší než v předchozích knihách. Řeč postav je stylizována do řeči přímé, méně často se vyskytuje řeč nepřímá. Řeč vypravěče je ve 3. osobě minulého času. Kniha je známá také díky ilustracím Zdeňka Smetany, její televizní zpracování znají děti z často reprízovaného Večerníčku.
5.2. Jazyková stránka promluv postav Křemílek a Vochomůrka jsou malincí obyvatelé lesa. Tomu odpovídá i využití jazykových prostředků. Objevuje se zejména množství slov s citově pozitivním příznakem (mužíčkové, čepičky, sluníčko, hvězdička, pěstičky, hrníček), které dokreslují představu jejich malých postaviček. Do kontrastu k nim je postaven záporný citový příznak (vrták, ospalec, hromtrdlo). Najdeme však i další expresívní prostředky, které využívají často hry se slovy a vytváří nové výrazy, posilující zvukomalebnost textu. Z dalších oblastí českého jazyka se v textu vyskytují hojně slova obecně česká a hovorová.
5.3. Použité jazykové prostředky A. Podle příslušnosti k útvarům národního jazyka Z oblasti obecné češtiny je u Čtvrtka častý výraz fajfka: 76
On tam seděl jezevec Burdych a pouštěl z fajfky obláčky. Celá je pěkná, ale vlasy má rozdrchané, jako by přes den spala v roští.
V knize najdeme také množství slov obecně českých s expresivním příznakem: Seskočil z vrby, nabral si na dlaň krapítek vody a foukl ji přes potok. U hrnců na peci, u rendlíků, u hrnečků na polici a taky v almárce. „Přetrhl se mi u kanónu špagátek a nemůžu to zavázat,“ povídá. Křemílek si olízl prst a zkusil flíček smýt. Vodník Krapítko hned na ně volá: „Aspoň krapítek vody!“ „A just není,“ zavolal na ně vodník Krapítko, co tam seděl na vrbě nad potokem. Stůl vytáčí židli jako slečinku, almara trdluje s kredencí jako soused se sousedkou. „Jak Vochomůrka vypadl z houpačky a točil ve vzduchu ouvrty, klopýtl o větev a spadl Dórince rovnou do hnízda. Cestou se Krapítko dost uondal a málem mu na nit uschl šos. Ježek z toho ztumpachovatěl a vrazil nosem rovnou do pařezu. Byl proto samé kruciš. „Kruciš, to bych se na to podíval, abych nesvedl obyčejnou kukačku, kruciš!“ „To máš z toho krucišování při práci,“ povídá Vochomůrkovi Křemílek. „Asi sto krucišovatých kukaček z hodin,“ řekl Křemílek.
K obecné češtině zastaralé s příznakem expresivity patří výrazy jenerála špumprnády: „Na Kazbunďáka, co nám strká do komína,“ poručil Vochomůrka jako jenerál. „A máš to,“ povídá Vochomůrkovi Křemílek. „To jsi chtěl nějaké kovařické špumprnády, a udělal jsi na pasece zimu. Co teď?“
Výraz pertličky pochází ze zastaralého obecně českého slova pertle, zde se objevuje jako zdrobnělina: Křemílek se oblíkl do kožíšku, zapnul ho na pertličky a stoupl si pod buk.
K oblastní češtině se řadí slovo kytka ve významu květina: „Ale chtěli jsme, aby nám na zahrádce vyrostla kytka, a nemáme semínko,“ řekl Křemílek.
77
B. Se slohovými příznaky Text oživuje množství hovorových výrazů, které přibližují postavy Křemílka a Vochomůrky a dalších hrdinů dětskému hravému světu: A on na plácku mezi ostružinami cvičí s kanónem brouk Prskavec. Svatojánek jen kejklal vyhaslou svítilnou a díval se, jak Vochomůrka krmí plamínek měsíčními nitkami. „Jestli tohle má být nějaká muzika!“ zlobil se Vochomůrka. A zahrál tak pěkně, že tam Křemílek s Vochomůrkou spolu tancovali jako na bále. „Bodejť bys mohl, když ten špagátek jedněma nohama svazuješ a druhýma zas rozvazuješ,“ řekl Vochomůrka. „Co jsem zkazil, to jsem zkazil,“ zarámusil obr. Je to basa vzácná. Takové basy rozhazuje na jaře sluníčko a čmeláci je hledají, aby měli na co hrát. Sluníčková basa je moc vzácný instrument.“ „Nic se nebojte,“ povídá, „já tu nic nevyvedu. Ale máte tu mráz jako v morně. Pec je nadranc! (exp.) A co tamhle Vochomůrka, nestůně?“ Vypletli se ze šlamastyky (exp.) s nepamětníkem.
Častá je také hlásková varianta hovorového jazyka: Kýchl jako z brokovnice a povídá: „Za všecko můžou hodiny s jednou ručičkou.“ Potom semínko zalívali kropicí konví a zpívali mu písničku. Ohnivý mužík ještě zapálil v peci pod hrncem s polívkou a šel taky.
Tvarové varianty se vyskytují v textu minimálně: „A kdo za to může?“ zabručel Vochomůrka a ukázal na hodiny s jednou ručičkou: „Můžou za to tyhle hodiny!“
C. S expresívními příznaky Slova s expresivním zabarvením jsou pro tuto knihu charakteristická. Vyskytuje se jich v ní velké množství, často se jedná o hru autora se slovy, kdy výsledkem je oživení textu novými výrazy, která čtenáři činí povídání rozmanitějším a zajímavějším. Například: 78
A aby si uždibl koneček plamínku. „Protože nám to tu obr všecko roztlápne,“ řekl Křemílek. Vochomůrka housličky obešel a povídá: „Čípak jste?“ A flekly Vochomůrku ručičkou přes ruku. „Ty jsi dole, já jsem výš,“ zahuhlal výr. Rozespalá basa se rozčertila a praskla na ní struna, zrovna ta nejtenčí strunka. Ten sedmý se ale vrátil, ulomil z ostružiny větvičku, podal ji Křemílkovi s Vochomůrkou a špitl: „Až vám bude do ouvej, ulomte z té větvičky sedm pichláků.“ Vtom Křemílek křikl: „Hé rup!“ „Je to na žumbardum…,“ povídá smutně čmelák. Jenže vtom kovařík Lukášek vykřikne: „Já měl ty peníze jako závaží. Teď musím strašně vysoko vyskočit! Huperdum!“ Křemílek a Vochomůrka smekli čepičku a Filipka udělala pukrlátko, co se mu říká myšrlátko. „Mordyjous,“ povídá, „kdo mi tu chalupu postavil do cesty?“
Hlásková expresivita se ve Čtvrtkových knihách nachází také často: Až jednou večer zabouchal někdo na dveře a do chaloupky se bez pozvání hrne čmelák Žumbarda s basou. Basa zahromovala jako divoká, div to neporazilo chaloupku. Polámal zámek a hrne se dovnitř. Pizizubka jen vybíral jádra ze skořápek a chroustal je na zadních zubech. „Tuhle ho vedu,“ povídá Křemílek víle. „Vidíš, je baňatý jako žalud a má okované boty. Takový už něco zmůže.“
Kladný citový příznak pomáhá vykreslovat malý svět Křemílka a Vochomůrky a přibližuje ho světu nejmenších dětí. Objevuje se ve jménech většiny postav (Křemílek, Vochomůrka, výr Ouško, Růženka, kovařík Lukášek apod.) i v samotném vyprávění: V chaloupce byla světnice a v té světnici spali dva mužíčkové. Vede odtamtud ve sněhu stezička, jak se ze zlosti odkutálely do lesa. A on tam vysoko na větvi sedí výr Ouško, drží hodiny v pařátcích a dívá se na ně jako na svou nejmilejší sovu. Časně na jaře, když se v houští ještě schovávaly poslední mrazíky, šel Křemílek lesem. Studánková víla si pěstičkami vytřela slzy z očí. 79
„Ještě si promáčíš slzami košilku a nastydneš,“ povídá Křemílek. Vtom mu sluníčko zaťukalo zlatým prstem na rameno. Křemílek jen nastavil čepičku. Jenže on tam vodník Kebule vařil v hrnečku mlhu. Potom utrhla nit a řekla: „To jsem si letos užila rojeníčka!“ Mezi křemínky se lesklo jen pár kalužek. Ležela tam rybička, a ne a ne dosáhnout k vodě. Ti dva běží, až se jim třesou ouška. Byly to housličky.
Vyskytuje se ovšem i záporný citový příznak, většinou v reakcích některého z hrdinů na činnost jiné postavy: „Ty nešiko,“ povídá Křemílek. „Je to nějaký lenoch,“ povídá Křemílek. „Nějaký ospalec je to,“ zívl si Vochomůrka a v tu chvíli usnul. Křemílek s Vochomůrkou zůstali dole a jen na něho volají: „Kazbunďáku, nestrkej nám do komína.“ Křemílak s Vochomůrkou rovnou na obra: „Ty hromtrdlo jedno, zkazil jsi víle tanec.“ Vystrčila hlavu a řekla: „To jsi tchoř, vrtáku?“ „Takový píďa, a jak ono to křičí!“ Hulí se z něho obláčky a trochu v něm bublá.
6. Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka 6.1. Obecná charakteristika díla Kniha Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka je příběhem ze života „současných“ dětí Slávka a Jiřky (s přihlédnutím k faktu, že kniha byla napsána v 70. letech minulého století), provázanost s pohádkovým světem zde zajišťuje postava dubového mužíčka. Ten byl původně žalud na dubu, stojícím v zahradě u Slávkova domu. Protože však Slávek lhal pod tímto dubem mamince a zároveň nakreslil „kouzelné čáry“ na papír, proměnil se žalud v mužíčka, který měl Slávkovi přinést jen 80
trápení. Slávek kvůli němu opravdu dostal pětku ve škole, ale nakonec v sobě našli kamarády a po společně prožitém dobrodružství se mohl dubový mužíček vrátit do své bývalé podoby. Také tato kniha je určena začínajícím čtenářům. Již název knížky napovídá její obsah. Kniha se skládá z 13 kapitol, které na sebe navazují, každá má v názvu naznačen průběh dalšího děje. Text je rozčleněn na odstavce, je tvořen většinou jednoduchými větami, občasná souvětí jsou krátká. Kromě řeči přímé se občas vyskytuje i řeč nepřímá, řeč vypravěče je ve 3. osobě minulého času, střídajícího se místy s časem přítomným. Obrázky k textu namaloval Jan Černý.
6.2. Jazyková stránka promluv postav Tato kniha se výrazněji liší od předchozích knížek, které obsahovaly množství různých jazykových prostředků. Na rozdíl od nich se v této knize vůbec neobjevuje obecná čeština, také hovorových prostředků je podstatně méně. Z expresivních výrazů převládají slova s kladným citovým příznakem, což odpovídá dílu určenému nejmenším dětem, v jejichž mluvě je kladná expresivita častým jevem. Výrazy užívané v mluvě postav odpovídají době prvního vydání knihy („A kdyby se to řeklo soudružce učitelce!“ vypískla Jiřka.).
6.3. Použité jazykové prostředky A. Podle příslušnosti k útvarům národního jazyka Kniha je psána spisovnou češtinou, nenajdeme v ní ani výrazy obecné češtiny, ani dialektismy, slang či argot.
B. Se slohovými příznaky Neutrální jazyková vrstva je občas doplněna hovorovými výrazy, které působí v textu příznakově: Seděl na kraji kapsy a kejklal nohou. Šťouchala Slávka taškou do boku a pořád šeptala: „Až se to řekne dětem ve třídě!“ 81
„Tak bych ti namlel. I když jsi holka.“ „Víš co, dojdi ke škole,“ řekla Slávkova maminka. „A podívej se, jestli se tam ten náš kluk někde netoulá kolem.“
Objevují se i hláskové varianty hovorové: Zalívala na zahrádce zeleninu. Před školou se děti rozběhly na všecky strany.
Za knižní výraz se považuje varianta mne zájmena já ve 2. a 4. pádě. „Kdepak, nebude,“ zasmál se dubový mužíček. „Kdo si mě jednou vyčaruje, ten se mne tak snadno nezbaví!“
C. S expresívními příznaky Nejvíce využitým jazykovým prostředkem je expresivita: Opatrně se rozhlédl a štířivě řekl: „Kdo to byl?“ „Tak bych ti namlel. I když jsi holka.“ Školník musel vstát od večeře a zlobil se: „Kdopak se to k nám tak pozdě dobývá?“ Jiřka se loudala poslední.
Kladný citový příznak vychází ze souvislosti se světem malých dětí i dubového panáčka: Dubový mužíček se usadil do rohu zásuvky. Stáhl si čepičku přes oči a dlouho přemýšlel. Když se Slávkův táta odpoledne vrátil z práce, zeptal se: „Kdepak je náš synek?“ „A co je tohle?“ volal. „To jsou přece čarovánky, co dělají z žaludů mužíčky! Kdo lže pod dubem a udělá přitom takouvouhle čarovánku, přičaruje si dubového mužíčka.“ Postavila žehličku a dala Slávkovi housku a hrneček mléka.
V následující ukázce nalezneme množství slov s kladným citovým příznakem, ale také záporný příznak (lenoch): Teď dostala zlost i Jiřka. Setřásla Uhlíka z ramena. „To víš, ty lenochu. Polštářek ti dělat nebudu.“
82
Uhlík sletěl na všechny čtyři, jen bříškem se trochu ometl o zem. A skápla poslední kapička do jeho kocouří zlosti. Naježil se, zaprskal a křikl: „Takovéhle služby mám dost!“ Přeskočil smetiště a dírou v plotě utekl do zahrady. „Tak vidíš,“ pokýval hlavou Slávek. Jiřka se dívá na díru v plotě. „Jenže bez Uhlíka já domů nemůžu. Táta by se zlobil. A maminka ještě víc.“
7. Lenka a dva kluci 7.1. Obecná charakteristika díla Kniha zachycuje zážitky Lenky a jejích dvou spolužáků Rudy a Tomáše v průběhu jednoho roku. Příběh začíná prvního září, kdy nastupují do druhé třídy, a končí o letních prázdninách, těsně před začátkem nového školního roku. Jedná se o příběh s dětským hrdinou, nevyskytují se žádné nadpřirozené, pohádkové bytosti či jevy, ani personifikace zvířat či věcí, pokud v to nepočítáme rozmluvu Lenky s panenkou Bárou, kdy jde spíše o ukázku běžné dětské fantazie. Také tato kniha je určena začínajícím čtenářům, tvoří ji 12 přiměřeně dlouhých, volně na sebe navazujících kapitol, které kromě číslování obsahují i název, napovídající děj každé kapitoly (Jak do třídy přišel nový kluk, Jak sáňkovali s veselým psem, Jak přišli do školy o tři dni dřív). Dále je text bohatě členěn na odstavce, což napomáhá v lepší orientaci dětských čtenářů. Kniha obsahuje řeč vypravěče a přímou řeč postav, nepřímá řeč se téměř nevyskytuje. Řeč vypravěče je stylizována do 3. osoby času minulého. Ilustrace v knize jsou dílem Heleny Zmatlíkové.
7.2. Jazyková stránka promluv postav V knize užívá Čtvrtek zejména spisovné češtiny neutrální, občas se objevují hovorové výrazy, které činí dětskou mluvu reálnější, více ji přibližují skutečnému jazyku dětí tohoto věku, a tím i zvyšují čtivost textu. Stejný efekt má i používání 83
expresivních, citově zabarvených výrazů. Při čtení je třeba si uvědomit dobu vzniku této knihy, dnešním dětem je třeba vysvětlit některé situace nebo pro ně neznámé výrazy, jako např. prvomájový průvod, oddíl jisker, soudružka učitelka: Kytku, co nesla na přivítanou soudružce učitelce, chovala v náruči jako panenku. Lenka dnes měla jít na vycházku s jiskrami. Bylo by škoda, kdyby knížka vymizela z četby dnešních dětí kvůli těmto výrazům, protože její jazykové kvality i morální aspekt jednotlivých příhod jsou nesporné.
7.3. Použité jazykové prostředky A. Podle příslušnosti k útvarům národního jazyka V knize se nevyskytují jazykové prostředky z oblasti obecné češtiny, dialektu, slangu nebo argotu.
B. Se slohovými příznaky Ze slohově příznakových jazykových prostředků najdeme v knize prostředky hovorové, což odpovídá obsahové stránce knihy a věku recipientů. Lenka natočila do umývadla vodu a dala do ní kytku. A u dveří postával kluk, kterého nikdo neznal. Jenže kdyby to Ruda udělal, mohl by si cizí kluk pomyslet, že Rudovi poroučí každá holka. Vtom Ruda tajně strčil ramenem do Tomáše a pošeptal mu: „Tady by se prima dělal ohníček.“
Z prostředků hovorových hláskových jsou to následující výrazy: Sedli si do kruhu a Majka zavolala: „Pořádně se rozhlídněte kolem. Pak mi povíte, co je tu jiné než v létě.“ „Až pořádně přituhne, tak to poliju,“ kývl školník. „Splašíme všecky zajíce v lese,“ řekla Lenka. Ještě na Lenku zavolal: „Lepší je přinést na polívku taky houby než jen samotnou vodu.“ Jen v přízemním školníkovic okně seděl kocourek. 84
Mezi prostředky knižní patří výraz člověčí, v této souvislosti se mi však jeví spíše jako výsledek tvořivosti dětí: „Všichni stavějí člověčí sněhuláky, tak já dělám psího,“ řekl Ruda.
C. S expresívními příznaky Také expresívní výrazy pomáhají charakterizovat dětský svět lépe než neutrální jazyk: „Au,“ vykřikla Lenka a na ruce má škrábanec od trnu. Do té lékárny vletěl kluk. A Bojar upaloval, až se mu uši obracely naruby jako kornoutky. „Ten kluk, co jsi ho přepral,“ tiše řekla Lenka. „Asi ti za to chce natlouct.“ Věrka se rozplakala a Lenka jí řekla: „Nebreč. Půjdeme pro dárky zítra. Za tyhle mokré dvacetikoruny by ti stejně nikde nic neprodali.“ Minimálně se vyskytuje hlásková expresivita: Pak na chodbě zadupaly nohy a vhrnulo se to do třídy.
Častá jsou v dětských knihách slova s kladným citovým příznakem: Zahrádka byla maličká, jen záhonek a proužek trávníku mezi domem a chodníkem. Vyšel školník a chvíli mhouřil oči do sluníčka. A na ní jako očka svítila jezírka obrostlá vrbičkami.
Záporný citový příznak se v této knize téměř nevyskytuje: Ruda vyprskl smíchy: „Takový mrňous!“
85
Závěr Na stylizaci mluvenosti v promluvách hrdinů i vypravěče Čtvrtkových děl se podílejí jazykové prostředky z různých útvarů národního jazyka i z různých příznakových vrstev. Z jazykových útvarů převažují výrazy obecné češtiny a dialektismy, jen minimálně se vyskytuje slang či argot. Z hlediska slohové příznakovosti převládá vrstva hovorových prostředků, prostředky knižní ji pouze místy doplňují. Velký rozdíl je také mezi jednotlivými Čtvrtkovými díly. Zatímco pohádkové příběhy, zejména tři díla s loupežnickou rodinou, se vyznačují množstvím rozmanitých výrazů, slovník v příběhové próze ze života dětí je mnohem střízlivější, obsahuje pouze několik výrazů hovorových, příp. knižních, jež doplňují neutrální jazyk. Ve všech knihách má výrazné zastoupení expresivita – hlásková či expresivita související s významem. Hojně se vyskytují výrazy s kladným citovým příznakem, což je typické u dětské literatury, záporný citový příznak se objevuje opět častěji v pohádkových příbězích. Tam také nacházíme slova s dobovým příznakem. Kombinaci těchto jazykových prostředků v řeči vypravěče a řeči postav využil Čtvrtek k dosažení jazykové komiky, která zejména v pohádkových dílech převládá. V knihách Rumcajs, Manka, Cipísek je ještě podpořena použitím zkomolených cizích slov, kde vede čtenáře k ironickému pohledu na panský svět. Jazykové prostředky, které Čtvrtek využil ve svých knihách, napomáhají charakteristice osob i místa vyprávění. Odpovídají ději příběhu a ten díky tomu působí přesvědčivě, u dětských čtenářů podporují fantazii a rozvíjí cit pro mateřský jazyk.
86
Použitá literatura BEČKA, J. V. Česká stylistika. Praha: Academia, 1992. 467 s. ISBN 80-200-0020-8. BEČKA, J. V Komika a humor v jazyce. Naše řeč 30, 1946, s. 71-78, s. 111-120 ČECHOVÁ, M. a kol.: Současná česká stylistika. Praha: ISV, 2003. 342 s. ISBN 8086642-00-3. DOLEŽEL, L. O stylu moderní české prózy. Praha: ČSAV, 1960. 217 s.1 FILIPEC, J. a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2001. 647 s. ISBN 80-200-0493-9. HAUSER, P. Nauka o slovní zásobě. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 192 s.1 HAVRÁNEK, B. a kol. Slovník spisovného jazyka českého. Praha: Academia, 1971.1 HOLUB, J., LYER, S. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. 528 s.1 HRABÁK, J. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1972. 361 s.1 HUGO, J. a kol. Slovník nespisovné češtiny. Praha: Maxdorf, 2006. 460 s. ISBN 807345-098-4. MINÁŘOVÁ, E. Kapitoly ze stylistiky češtiny. Brno: UJEP, 1987. 83 s.1 SIROVÁTKA, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998. 183 s. ISBN 80-85010-06-2. VAŘEJKOVÁ, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998. 16 s. ISBN 80-7204092-8. VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. 465 s.1 VORÁČEK, J. Václav Čtvrtek (vl. jménem Václav Cafourek), in CHALOUPKA, O. a kol. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1985. s. 73-75.1 ČTVRTEK, V. Rumcajs. Praha: Albatros, 2002. 123 s.1 ČTVRTEK, V. Manka. Praha: Albatros, 1999. 150 s.1 ČTVRTEK, V. Cipísek. Praha: Albatros, 2000. 148 s.1 ČTVRTEK, V. O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi. Praha: Albatros, 1979. 124 s.1 ČTVRTEK, V. Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky. Praha: Albatros, 1986. 117 s.1
87
ČTVRTEK, V. Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka. Praha: Albatros, 1984. 90 s.1 ČTVRTEK, V. Lenka a dva kluci. Praha: Albatros, 1978. 117 s.1
1
ISBN není uvedeno
88
Resumé Předmětem diplomové práce je zkoumání jazykových prostředků v řeči vypravěče a postav v dílech Václava Čtvrtka s přihlédnutím k využití jazykových prostředků různých útvarů národního jazyka a slohově příznakových vrstev. Cílem je zhodnocení jazykových prostředků z hlediska spisovnosti a nespisovnosti a jejich funkce v textech a vliv na stylizaci řeči vypravěče a postav.
Summary This diploma work deals with the research of the lingual means in the speech of the narrator and other characters in Vaclav Čtvrtek´s work. It takes account of the use of different forms of national language as well as stylistically significant levels. In this work I have summarized the application of lingual means in both literary and nonliterary terms. I also paid attention to their function in the text of Václav Čtvrtek´s books and their influence on the speech of the narrator and other characters.
89
