y iv^V
PG
5038
M
1899 sv.ll
Purchased for the
LiBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO from the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
SEBRANÉ SPISY
Karoliny Svtlé. XL
PROSTÁ MYSL. I.
ADA OBRÁZK —
Z POJEŠTDÍ.
— O IvKEjÍKOVÉ ANEŽCE. — — — ZE STARÝCH AS. DIVOUSOVÉ. MLADŠÍ BRATR. — TEN NÁKOD.
JOSEF
JOSEF.
KTERAK SE DOHODLI.
V PRAZE.
N Á K Ix A D K M 1901.
J.
O T T Y.
PROSTÁ MYSL I.
ADA OBRÁZK
Z POJEŠTÉDÍ
OD
Karoliny Svtlé.
v PRAZE.
NÁKLiADEM 1901.
d.
OTT
Y.
Veškerá práva vylirazena.
Tiskem eské grafické spolenosti „Unie"
v Praze.
Velectným
lenm a
slavné uitelské jednoty v
tenáské
eském Dub
besedy na Svtlé.
Prokázali jste mi tolikrát smýšlení pátelské, že si pipsati Vám nkolik rt povahopisných z pohoí
dovoluji
Vám
mn
stejn milého. V obrázcích tch podávám pomi známé t}py nevšední samorostlosti a hloubky citové jeho lidu, jenž pestal býti prbhem asu sám na sebe oékázán, jehož vychování náleží ted škole, tedy Vám vysoce ctní pánové, v nichž vidí i ctí vdce svoje. Ano, pedevším Vaší péi a ostražitosti ted svena jedna nikoli sice z nejmohutnjších, avšak za to jedna z nejzajímavjších vtvi kmene eského, obyvatelé to Poještdští, o nichž vším právem lze se nadíti, že dospjí vzdláním všestrannjším, Vámi jim poskytovaným, pi své vynikající vnímavosti pro otázky asové k tak vzácné vlastenecké uvdoralosti a ušlechtilé obanské statenosti, že jako druhdy Chodové na západ naší vlasti zajisté za nedlouho oni na severu jejím se stanou nejbdlejšími strážci i
slední
práv našich národních.
K. S.
JOSEF
JOSEF.
„Spíše by snad lovk houžev ukroutil, než tebe z té zahrádky dosta'/' mrzívali se hoši na Josefova Josefa, když si v nedli odpoledne pro nho zašli a jemu nikdy
tvé
nimi se nechtívalo. Nebývalo pro nho skuten na svt ni muzik ni poutí ni kuželek ni karet, nemiloval než tu svou zahrádku. Málo komu jinému by byla za to stála, neb nebyla vtší, než co mohl žebík ku steše postaviti, a více k ní nenáleželo než za barákem kbel, nad nímž se sklánla ví jak stará ptaí tešn. Ovšem letního asu nebylo lze si pomysliti zelenjšího a stinnjšího místeka než na té mkké pod ní pažiti vedle vody, v jejížto hlubin to ob as tak tajemn zašplouchalo, jako by byla chtla vypravovati o tch svých dlouhých cestách v podzemských roklích, jak se jí tam stýská a kterak se po každá zaraduje, když se v ní zase shlédne kus modrého nebe, neb na její hladin zakolébá proužek zlatého slunéka. Ale nejen že bylo milo odpoinouti si u Josefova Josefa v chládku pod tešní, ješt snad bylo lovku mileji rozhlédnouti se kolkolem domku. Byl jako pasem stíbrným ovinut záhony plnikými lilií. Ach, tyhle lilie! Zdávalo se o nich Josefovu Josefu a v zim, když nemohl ze své sedniky pro zlé povtí, dís
bh
10 se od kamen zakvtovaným oknem, v nmž si vždy k tomnto úelu ržek dechem rozehával, s potšením do zaváté zahrádky a pedstavoval si, jaká to bude zas rozkošná podívaná, až se v ni zablají a zalesknou zrovna jako te ty námt snhové. Na celém okolí býval jen u jeho baráku pravý jejich nikdy tam jiných kvtin domov, a to již od jaktživosti jak nepstovali. Zajisté všem pobožným lidem povdomo pak ne že kvtina ta pelíbezná posvcena sv. Josefu pstounu, jehož mívali pedkové Josefova Josefa ode dávna v takové uctivosti, že nejen celou skromnou svou zahrádku vnovali jeho liliím, ale vždy i nejstarší dít pod nízkou poktíti dali. Za píinou stechou jejich zrozené po tou íkalo se u nich jen „u Josef" a pravé píjmení jejich pišlo u soused nadobro v zapomenutí. Ale jednoho jara troufal si Josef Josef, jenž neml již chudák ni rodi ni bratí a tudíž hospodail zcela sám, pece cosi v zahrádce své pozmniti, vlastn jen doplniti. práv když se poalo nebe Vsadil jednou za bílého rána plála jako slza nad horami zardívati a jitenka na z oka andlského, v tichém žehnání krásnému tomu svtu vyronná ke ržový u samých vrátek. Uinil tak, jak sám sob v tiché slavnostní té hodin pravil, na poest kvty usmínejsvtjší Panny. A skuten, ervené na valy se asem mezi kalichy liliovými jako sbor blahoslavených panen mezi zástupy bloskvoucích andl.
vával
;
—
—
nm
—
nm
—
nm
Avšak není pomoci, dlužno pec jen na vyzraditi, že obadu tom myslil ješt nco jiného, což sice nebylo práv híchem, ni proti bohu ni proti církvi ni proti lidem, ale pec jen ponkud páchlo svtem, o který sic jindy tak málo dbal, ba jemuž se tak rád vyhýbával. si
potajmu pi
11
Josef Josef sázeje ke ržový, kdy by tváe tak rurané jako ty rže, co pokvetou u jeho vrátek, a tak blounké elo jako opodál na záhonech ty lilie, že by se snad rovnalo tomu Mariánskému obrazu v kostele v levo na postranním oltái, kde Myslil
si
mlo nkteré
totiž
dve
k vli nmu, nepouštje ho po celou mši s oí, tak rád poklekával. Ale nedosti na tom! Již nkolikráte se mu bylo namanulo, ale po každé se pi tom až po vlasy zaervenal a nikdy nechtíval ani domysliti, neb co pravda to pravda, bylt dosud tak stydlivý jako dívka, která jde ponejprv za družici, namanulo se mu, že kdyby takový obrázek v živé podob jeho sedniku okrašloval, pak že by mu nebylo ani již v modlitb žádati si po smrti ráje, neb dostal by se do nho již zde na zemi. Le nastojte! jednou mu dokonce hlavou proletlo jako žhavý blesk, až se mu dlaly z toho po celou noc samé ohnivé mžitky v oích, žet u dvete pec jen krása to nejh'avnjší. On aspo že by si na své budoucí
manželce, byla-li
mu bohem vbec jaká
cennjšího vna prý nežádal. Kterak by se byli sousedé
mli
o
tom zdání, co
souzena, jiného draho-
asi
podivili,
se to Josefovu Josefu v
kdyby
mozku
byli
líhne.
Podobalo se každému, ze on ze všech hoch v kolatue tím nejmírnjším, nejrozumnjším, a u dvat bylo dávno na jisto postaveno, že napadne-li ho jednou chuf, se oženic takového znáti, niti ale dosud nebylo na mly jako každého jiného ze soudruh jeho dobe vyjej pozorovaného že pak i k sob zvolí nevstu v ohledu tom navlas mu podobnou, totiž rovnž nad jiné citlivou a
—
a
nm
—
usazenou. Zajisté
mi
všichni
lidé,
náleží zkušený a promyšlený,
kteí mají ten náš svt jak
dosvdí,
že panuje na
nm
12
pravidlo takové,
na
té
tch,
u
platnost
a
s
tím že se nejídeji setkáváme, po
em
své pouti vezdejší nejvíce bažíme, což obzvláštní mívá
neml Josef
pi
nichž štstí vbec rádo nestojí. Ale Josef jiného než ten svj starý domek
zarostlou stechou, kolem nho tu zahrádku na píd velikou a vedle toho pouze ty dv poctivé své ruce, které ovšem znaly pracovati za tyi, pec mu s
tou
mechem
liliovou
to pišlo jinak, než to vbec chodívá: vedl se totiž s tou nejkrásnjší dívkou na celém okolí do kostela a nedosti dívka ta si byla sama k na tom pišla pro slovo. Ano, ano, krásná Lenka si byla u Josefova Josefa sama pro slovo. Ovšem, že se tím ped nikým nepochlubila a že on to na ni také nepovdl ale lidé na to pišli pec. Kdož jej znali, vdli pedobe, že by si do své nejdelší smrti nebyl nikdy dodal tolik mysli podívati se jí pímo do tváe, kdy by ho nebyla sama k tomu ponoukala, nad to jí vyjeviti, jak se vychloubala, že ím je prý msíc mezi hvzdami, tím že ona se mu zdá býti mezi pannami od onoho nedlního rána, kdy zcela man k nmu piklekla ped oltá panny Marie, na njž byla zbožn položila vnec z polního kvítí, samá stíbrná rosa, pi emž ponejprv do ní se zahledl, což ovšem byla istá pravda. Ostatn se mla vc ale pec jen trochu jinak. .
.
nmu
.
—
Josef Josef chodíval ua
práci,
kdežkoli se
mu
na-
tenkráte dobýval práv na samých horách v lese kre. Nevdl, co to, že mívá po njakou dobu tak tžkou hlavu a tak tžké srdce, pro se mu to vbec te po tom svt chodívá, jako by to ani ten starý, jemu pec tak skytla,
13
vlastn jako by on jaksi na ted v lese na mysl, a to takovou silon, že pustil motyku a poal se rozhlížeti. Co Vše tu bylo na vlas jako jindy: ty stromy jen to ml? rovn k nebi jako kolem nho vypínaly se dosud tak
dobe povdomý svt nenáležel.
Zase
mu
nebyl,
i
to vstoupilo
pkn
pilíe u kruchty v kostele, a ve vrcholcích jejich to šumlo práv tak, jako když tam hrávali vánoní píse. Slunce jejich hustou klenbou hrav probleskovalo, a kde se dotklo mechové pod nimi pokrývky, tam jako jindy ihned se zaty
leskl
brouek,
zastrakatil se motýl,
pousmála se kvtinka.
Josefovu Josefu zírajícímu na chomá zvonk, jenž jako by se byl vyprýštil z pod pn jeábu a všemi svými útlými hlavikami najednou pívtiv mu pokynul, pišlo naii taktéž se pousmáti, ímž ta podivná tíž, kteráž mu prsa svírala, ponkud od nho odstoupila; poal volnji dýchati a zas veseleji koukati.
Ale nerozhlížel se Josef Josef dlouho. Napadlo mu záhy, že není placen za zevlování, nýbrž za kopání, a pustil se zase horliv do práce, aby, jak si pravil, kns urazil, a nikdo mu vyítati nemohl, že bere svou mzdu zadarmo. Byl vždy žádostiv, aby každému od nho se dostalo, co mu náleží, spíše více než mén. „Jen nikomu v niem ublížit a vše v dobrot vyídit," bývalo stálou jeho prpovdí.
Tu to za ním zašustilo, jako když se zdvíhá zlý vítr. Zostra se ohledl a poznal, že se to nezdvíhá žádný zlý za ním vítr, že to jsou jen Leniny naškrobené sukn, které v „nezrstu" kolem strom tak rachotí. Byla to skuten ona! Ten Mariánský jeho obrázek jako když ped ním v žvé podob z mrak vypadne!
14
Josef Josef ped dívkou stanul s nadzdviženou v ruce motykou, celý tuby. „Nelekej se mne," kroutila jej, jako by jí to bylo tuze nemilo bývalo, že k nmu tak nenadále bez pedpravy vystoupila, ale jiný zkušenjší hoch byl by ihned na ní znal, jak je tomu ráda, že jej tak vihled dojala. „Nepivádí mne sem nic zlého. Vydala jsem se pouze také jednou na houby, když na ted každý chodí." A pi tchto slovech sedla si proti nmu pod smrk a rozvázala bílý šáteek, v nmž mla asi pt hib a dva osekáe.
n
Josef Josef sebou nepohnul. „Když tak po háji samotinká putuji, narazím na hajného," pokraovala Lenka, aniž se dala mlením hochovým másti, „i ptám se ho, kdo že tu kluuje, zdali se nedostanu mezi njakou cizí svévolnou chásku? Pousmál se a povdl mi, že jsi to ty, který tam dáváš takové rány, ty
saraojediný.
pi
I
Josef Josef jejím vyznání, že
mnil „ale
tob schváln, aby se ti mne za to, i pohaníš?" nebyl s to uiniti tak ni tak. Byl se pi si sem schváln k nmu zašla, úpln prozašla
jsem
si
k
práci nezastesklo. Pochválíš
kamenný
sloup.
„Nikdy jsem
sice s
v
vím,
co
o
tebou ješt nepromluvila," dodala,
tob slýchám od
jiných, totiž že jsi ze
všech našich hoch, co jich je, pec jen ten nejmoudejší." Jak by byl s to býval sebou pohnouti? „Vzpomnla jsem si na to, když hajný jméno tvoje vyslovil, a umínila jsem si ihned, že nebudeš-li mne píliš nerad vidt ... t požádám ... o upímnou radu. Mám Zdá se mi to zrovna ízením božím, jí tuze, tuze potebí. že se tu s tebou setkávám."
15
Lenka
tch patrn
si
hluboká vzdychla a
z
vážn
velmi
chtla pi slovech
vypadati, ale vyšlehlo
jí z
oí pec
jen samé isté ertovství. ped oima Josef Josef toho ovšem nepozoroval. dalo do takového bušení, že slyšel erno a srdce se v
Ml
nm
jako
mu
dálky, co
z veliké
praví.
nevíš, vždyí si mne nikdy ješt nepovšiml, že jsem od malikosti u tety," pravila znova a opt se o to pokoušela tváiti se jako jeptiška, aniž se jí to lépe podailo než ped tím. „Vzala si mne k sob, když mi rodie za jednu zimu oba zemeli. Ale te provdala jedinou dceru a má se k ní sthovati. však se s ní do cizího místa nechce, jinam do služby se mi také nechce Najednou Josef Josef tak v tvái zahoel, že by byl mohl od nho zapálií. Ona, a mla do služby, ona, jíž by byl ml sloužiti celý svt jako královn, kdy by byla na
„Snad
ba
nevíš,
zajisté
Mn
.
nm
.
bývala
vbec
,Co mi
ale
Pi
.
spravedlnost.
zbývá?"
na
svoje jiskrné oi, jako by dno duše podívati. V tom se tak hlasit zasmála, že se zdálo jako by byl s každého stromu stíbrný zvonek zahlaholil. se
otázce té upela až na samé
mu chtla
„Víš-li pak, co mi sousedky radí? provdat a bude pak po všech nesnázích."
Josef Josef
pustil
náhle
motyku,
Mám tak
se
se prý
zalekl
—
té
drzé troufalosti lidské.
na
Lenka dokraovala. „Nuže, co myslíš ty?" znova pro vdavky jako sousedky, tož bys mi pak ovšem musil schváliti, který z hoch by se ti pro mne nejlépe „Jsi-li
16
Tot ta rada, jíž jsem z úst tvých tak žádostivá. Optej se a uslyšíš, že všichni stejn o mne stojí.* Nemusil se teprve optati, vždy nebylo nedle, kde by
hodil.
se nebyli
hospod
v
A práv
kola.
že to
pohádali,
s
vdl, zaaly
kým pjde nejdíve do se
pod ním
klepati nohy,
sotva že se na nich udržel.
vyítala mu Lenka a ve chvíli té na s ním stojí. „Poítám, že jsem jen nevhod a že bych se ti zavdila,
„Ty ješt mlíš?"
skuten nevdla, ti snad pišla pec kdybych jíti.
em
šla."
A Lenka dlala, jako Tím konen Josef odvahy, že se
by
se
chtla zdvihnouti a odevzpamatoval a nabyl
Josef se
pímo
do cesty. dívkou osielou, která neví, eho se chopiti, drobátko soucitu," žádala jej se zrakem sklopeným. „Jen uvaž, nemám ni bratra ni bratrance, k nimž by mi bylo lze uchýliti se o radu. Odlouím-li se od tety, pak jsem na svt tom zcela opuštna." Josef Josef zamáchnul takovým zpsobem rukou, že mohla nabýti nejpevnjšího pesvdení, nestojí-li nikdo k ní, on že k ní státi hodlá tak pevn a nezvratn, že to více vydá, nežli kdyby byla mla deset bratr a dvacet bratranc. Lence se zatpytily její kištálové zuby mezi rtoma, jako z ržových lupenv utkanýma. Usmála se co nejlahodnji. Byla patrn jeho nmou výmluvnosti úpln spotolik
ji
„Nuže tedy mluv,
postavil niáš-li
s
kojena. nejsi práv proti tomu, aby se sousediných rad," zaštbetala jako vlaštovka. „Nuže, nutno se mi vyznati, že teba si to lidé myslí, pec nejsem vybrana. Nesmím chtíti bohatého,
„Ty,
mnou
se
jak
dlo
pozoruji,
dle
17
neb sama nieho nemám, nesmím hledti na vznešený rod, neb jsem podruhova dcera, ale za to chci a z toho mne nikdo nezvrátí za to chci, aby ten, jenž si mne vezme, byl srdce dobrého, v niem mi schváln neubližoval a na mne neuvaloval píliš mnoho práce..."
—
—
Josef Josef opt tak prudce sebou
trhl, jako by ho obavou, že jí by mohl kdy ubližovati, a to ješt k tomu její vlastní muž.
samému
srdci
bodla
„Takového
bude
ovšem
byla k
nkdo
tžko
drozd v háji sefu
se
se
ozývá,
zastaviti
„Ale já
pec
si
pi emž vždy
bývalo Josefovu Jo-
to
trvalo
nkdy
o takovém vím,"
mu
vzdychla
podmraného veera
a tak dlouho bez dechu
dokud neumlkl^ teba náhle
nalézti,"
za
Lenka takovým hlasem, jako když
hrnula se
mu
naslouchati,
až do plnoci.
rozkikl se Josef Josef
rt dosud
tak zamlklých^ prsou dosud tak uzavených slova jedním vášnivým, nepetržitým proudem. „Vím o lovku, který by ti ruce pod nohy položil a srdce svoje k tomu, jen proto, aby se ti to mékeji po tch skalách pozemských kráelo, který by si na tob nežádal žádné, pražádné práce a po svj celý život jiného na tob nechtl, než abys krásou svou nebeskou ozdobovala jeho chudobnou sedniku, který by milerád ve dne v noci se trmácel v robot hrdelní, jen abys nikdy nepocítila její nuzo'y, a který by myslil, že je v ráji, kdybys jen jednou za den tak laskav na nj pousmáti se chtla, jak na mne nehodného v této chvíli..." a
ted
se
z
Lenka umla s muži zatáeti, pec by nebyla ekla, Josefova Josefa tak brzo podmaní. Ted, kdy vidla, že jej má jistého, najednou si vzpomnla, že by se snad Afc
že
si
mla pec K.
SVTLÁ
jen upejpati, :
Proiti mysl.
aby
mu pak ješt
více na ní zá-
2
18
leželo, ale rozmyslila si to
radji a kula železo dále, dokud
bylo tak rozeavené. „Myslíš-li," zašeptala
s
o
nmž
líenou ostýchavosti,
„že ten,
mne jest hoden..." nedopovz!" znova se rozkikl Josef
mluvíš,
Josef. „Ne, ne, hoden není. Vždyf jsem to já, „Ten, o nmž mluvím, já sám, jenž bych t chtl na rukou nositi a tob po celý život v pokoe sloužiti, kdy bys se odhodlala vstoupili pod stechu mou. Ale ne, to není možná, vždyC by se ti každý smál, ty taková onaká mladice všude vyhlášená, a já takový nepohledný chudra, o nmž nikdo neví a který jiného nemá než v prsou kus vrného srdce a dv poctivé pracovité ruce. Což by nebylo možno, by si zlí lidé vyzpomnli, kdyby nás sob tak nepodobné vedle sebe státi vidli, že si mne jen proto vzalas, ponvadž jiného nedostalas?" ku plái pohnut, se ted vlastním A Josef Josef, slovm tak hlasit a dlouho zasmál, že se nemohl ani vzpamatovati. Ne, nebylo možno, by se byl podobný zpozdilý
t
a
pomysl v nkteré lidské hlav zrodil. Co prohodil, pivedla mu na jazyk jen pílišná k sob nedvra a strach, že mezi nimi se jedná, pec jen do pravdy myšleno vše to, není, že jak by vc pišla mezi lidi, v samý jen pro nho výsmch a potupu by se rozplynula, a tedy radji tomu
o
ani v žertu nedoprati vzn ku.
Ale Lenka se nesmála. Zardla se pi jeho slovech jako jeden z tch plavák, které se ervenaly nedaleko na výsluní, a kdyby nebyl sám tak dojat býval, byl by musil na to pijíti, že se v ní dje cosi zvláštního, avšak nikoli
píjemného.
Netušil
Josef
zdál tak nejapným,
Josef, že ji
íal
nápadem svým,
do živého,
který se
že té krásné
mu
Lenky
19
ješt ani jediný hoch do pravdy nechtl, že on byl skuten prvním jejím nápadníkem! Ano, takové to bylo! Pravda ovšem, že se každý radji s ní než s jinou vodíval na jarmarky a pouti, že mla-li jíti kamsi za družici, všichni hoši do jednoho k ní Ale jak zaali rodie nkterému se hlásili za mládence. synu o ženní, jak se jal on sám na to pomýšleti, tu každý zpolehounka od krásné Lenky ucouvl. Nebyla na okolí vyhlášena
pro
jen
svou
slinost, nýbrž
jak tomu u nás íkají, ležáctví. knz ktil, asto teta „Když
t
tom: Budiž k niemu a
zárove pro jí
svoje,
vyítala, „ekl i)i
pozor na nic." Jak by se toho nebyli asem i jiní lidé než teta dopátrali, kterak to ní dopadává, a pedevším hoši, když bývali všude s v patách za ní? „Co 3 tebou, hrdliko?" škádlívali ji asto vtipem a zatím to do pravdy myslili. „Mezi lidmi by dlal ten, kdo by si t vzal, ovšem s tebou parádu, ale jak by to vyhlíželo v chlév, v stodole! Kdo by si t chtl vzíti, musí míti bud hrad rytíský, nebo mu bude všecky žíly pi práci Ty, až k prasknutí napnout, abyste mli co do úst dát. drahonšku mu jediného groše nepihospodaíš, nepivydláš, Hled, nechceš-li zstati tvoje krása. musí t vdáti jen na ocet, abys pebhla takovému bláznu pes cestu, který na jiného se neohlédne." dej
—
Dlouho
Vdla
se byla
Lenka podobným žertm
jen šklíbila.
jaká povst o ní koluje, ale nedlala si z ní ani dost málo. Než když jí odzvonila dvacítka a ona jednu spolužaku po druhé k oltái doprovodila, pec ji konen omrzelo choditi stále jen za družici, také se jí zachtlo vykraovati si jednou v prvodu vystrojených panen a mlásice,
2*
20 dencfi pi výskotu svateban, hudb a stelb, v hedbávných šatech jako nevsta do kostela, I poohlédla se po ženichu a tu teprve k velikému svému úžasu poznala, že se žádný k ní nehlásí, nikdy k ní nehlásil, že se ji každý bojí, že není žádná dlnice a že z ní nebude tedy laké žádná jak náleží hospodyn. Co mla initi? Dáti se na pokání, cepem se ohánti, pod trávnicí obroku k zemi se ohýbati, dát se na poli sluncem opáliti pi kopání a sekání, snažiti se, by se o ní íkalo to, co o jiných dívkách osielých, nemajetných, povsii své dbalejších, že její práce vjnese muži více, než kdyby mu byla celou hrst stovek do stavení pinesla? Ale ne, tohle u ní možno nebylo, podobalo se jí, když o tom pemýšlela, že by jí snad bylo spíše lze vzdáti se života, než toho sladkého lelkování, toho
modra povídání
a
pi tom
se
A
zubeni.
rozmilého
co
konen
do by
mla, kdyby si ji byl vzal synek ze statku i z toho dvora? V takovém míst jest hospod} ni býti celý boží den na nohou, spchati z práce do práce, jako když ji biem prohání, nenají^ nevyspí se nikdy, jako by mla a chtla. Co do takového bohatství, co vlastn z nho koukalo? Nebylo-li pak lépe dostati se pouze jen do baráku, kde není sice hojnosti, ale také žádné lopoty, obzvlášt peje-li
žen muž?
A
Lenka
se
jala se vší
opatrností a tajností pátrati
po takovém míst a po takovém muži.
Netrvalo dlouho a
poznala
liliovém
Blázen,
s
v Josefova
nímž se
—
jí
Josefu
a jeho
byli hoši smáli,
byl
pec
jen
baráku. šíastné
nežádal si na žen jiného než krásu. Ovšem, on za to krásný nebyl, ale aby se bylo mohlo íci, že je nehezký, to také ne. Bylt vzrstný jako
nalezen o
jej
nm
21
mladý habr, což se pec o muže považuje za nejhlavnjší vc, a vedle toh(j si ho každý obzvlášt vážil, což nebylo také pravé k zahození. Poklekla
tedy
jednou v kostele vedle
ného a podle
toho, jak se zapálil, když jejich pohledy se setkaly, a jak
zachvl, kd)ž odv její o nj zavadil, uznala, že by se ním mohla odvážiti k té sázce do loterie, již íkají lidé oddavky a ženitba, ponvadž pi ní nikdo nikdy naped neví, se s
jak
pochodí,
vyhraje-li terno,
i
prohraje-li veškero s\oje
štstí vezdejší.
„Zdali mluvíš pravdu,"
dla lehkomyslná Lenka
ze skromnosti pomíjela se zmíniti o tom, co že se
k
sob
pál do svého
nehodí,
a jako
pronesl,
b;)l
mne si k tob tob po-
„zdali mluvíš pravdu, že bys
stavení, tož
vz,
že
i
já bych se ráda
sthovala, ale to pro nic jiného než že každý o že bys radji se do ruky íznul než mouše
vídá,
ublížil,
žen." To byla ta pravá slova, jimiž se mohl lovk Josefovu Josefa pímo do duše dostaú a si tam dlati, co libo. Opojen její dvrou, jejím ocenním jeho citu, štstím, že si dobyl tak neoekávan a snadno jejího skvostného srdce, svezl se bez vdomi k jejím nohám a poceloval tuhý
nad
to své vlastní
tém
kvtované pergalky. Lenka byla tuze spokojena,
le.n její
avšak ani dost málo Nemla srdce podle jeho velikou k ní oddaností dojata. toho. Naídila mu sice laškovn, aby dnes již svých krc nechal, žet pro oba vlastn svátek, ale chystala se s ním ze zcela jiné píiny. Stálo slunce ješt vysoko na nebi, lidé byli dosud všude v polích pi práci, a onu chtla, by je každý za dne spolu vidl, hned uhodl, jak I
n
dom
to asi s nimi stojí,
a po vesnici roznesl.
22
Mla
aby pišlo do hluku, že Josef Zaslechla onehdy sice mimochodem, ale od osoby spolehlivé, vlastní své kmotry, peptávají dv dvata jako karafiáty. Každá že se po z nich mla nkolik groš penz a s tou jednou by byl míval dokonce po celý rok omastek. Byla z takové živnosti, že jí rodie slibovali, až se provdá, nejen mléko se vším Nebylo tedy a tvaroh, co ho spotebuje, nýbrž i máslo. vru divu, že se Lenka do námluv tak hnala a sama si vyšla za Josefovým Josefem do lesa, teba byl všední den a on tam práv dobýval kre. dosti
na kvap,
Josef a ona jako by
již
byli svými.
nm
Mla se v liliovém base podailo. Josefova Josefa jako úednice. Vyspávala, jak dlouho chtla, napletla si ví co rulík, pak si sedla do chládku pod tešní a chechtala se tam v tajnosti jiným ženám. Tu vidla, kterak nejvtší v celé vesnici selka nese sama za eládkou snídaní na pole, v každé ruce džbán s podmáslím a jak má pes sebe uvázaný bochník chleba veliký jako kolo u voíu, jiná rovnž bohatá spchala již zas z polí, kdež byla od asného rána pracovala, a bez dechu letla dom, by chystala obd pro více než dvacet osob, tetí nebylo ani lze poznat, picházela s hor, kdež byla na tráv. Nesla jí na sob v trávnici takový vrch, že jí z nho sotva hlava koukala, a pec ml muž za píci koupit; ale byl to skrblík. Hospodyn musila vedle vší práce ješt o všechen Lence skuten
ráku
bh
obrok sama se postarati. sebe den co den smrt.
Také volávala po
celé
léto
na
23
Jak
ueméla Lenka pak
jim
se
niím
vesnici samojediná stále
nedli
z
ženy
jí
její
zahálku jen tak beze všeho
každou chvíli co proto, jen že zvyku svého málo dlala, za
dostávala
toho dle
když oua ve když mla
?
Ale nenechaly projít,
smáti,
a nikde se netrápila,
ni
si
„Nystydíš se, ty valnoho, takhle pána boha o den okrádaí a muže odírat?" pes tu chvíli volala na ni tu ta tu oua sousedka, zahledla-li ji vedle kbelu ve stínu pod tešní pohodln nataženou.
„Bodejt!" ušklíbla se Lenka potmšile, aniž se z místa Mívala v takových blažených chvílích, kdy se jí pohnula. zdálo, že stojí nade všemi, jen jednu mrzutost, totiž že její karatelky neslyší, jak písn jí muž sám naizuje, aby hovla, jak si hovívá. i
„Aí když
z
mi
na
nemákneš!"
nic
domu na
práci odcházel.
pokaždé ji napomínal, ,Až pijdu, sám všecko
udlám."
A oplákl
také udlal. a postavil,
žeuu chválii,
že
ho
Sám sám
obdu, sám brambory ,zvodovku" a pi tom
roztopil k
zakloktal
poslechla a sama k
mkké
niemu
ruce ne-
Takové nemla Ach, již žádná jiná ženština, co jich chodilo pod bohem. dostalo se mu šíastnému, po em tak vele toužil, dostalo se mu do té chudiké jeho sedniky obrázku, nad njž Když svou mladou nebylo lze krásnjšího si pomysliti. ženu pldne nevidl, pokaždé se mu zdilo, že jí zas nové krásy pibývalo a poznání to jej stokrát více tšilo, než kdyby byl za stavením místo kbelu a ptaí tešn ml samé plné chlévy a stodoly. piložila, ty krásné
svoje
ruiky.
2d
Dlouho, dlouho se rozmýšlíval, než opt po svém do té tuhé roboty, která se mu ale vždy zdála pouhou jen híkou pi myšlénce na ni, a nikdy nebyl Bfih ví kolikrát se s ní louil s to odtrhnouti oi od ní. a kolikrát jí pi tom zas opakoval, jen aby na nic nesaI musila hala, niím se nenamáhala, k tomu že má jeho. se mu nkdy uschovat, jinak by se snad nebyl ani z domu odešel
dostal.
Trvalo to dosti
dlouho,
že
byla
Lenka
zcela spoko-
dlá, co se jí líbí, a že jí ostatní ženské závidí pohodlný život a dobrého muže, ale zneVe všední den mla náhla jí to pec jen nebylo dosti. ovšem nad svými závistaicemi vrch, ale ne tak v nedli. V ten den nezasedla nikdy ke kbelu. íkala, když je muž doma, že ho chce užiti, což Josefova Josefa opt naplovalo nejvtší blažeností. Ale zatím nechtla vidti, kterak se ubírají po všech cestách do kostela jedna více vystroOna mezi všemi jená, naškrobená, vymódná než druhá. nemli krom svatebních svých šat, v nichž ji zajisté již znalo každé dít, do eho sváten se ustrojiti, ím se poJak jen mohla na to zapomenouti, když se tenchlubiti. kráte vydávala za Josefovým Josefem do lesa, že teba se nebude prací trmácet, za to že zas nebude nikdy, pí ba zajisté nikdy míli ím se honosit.
jena. Dostailo
jí,
že
si
nm
Mrzut pak odvracovala pohled, když se muž celou horoucností duše své do ní zahledíval, štisten, že mže zstati po celý den vedle ní již jí to netšilo, ne-
—
lichotilo.
„Co se to jednou pi tom
poád na mne koukáš?" otázala.
Byla nevrlejší
zhurta
se
ho
než jindy, nebof
25
pravé a to zajisté naschvál, šla jedna z bývalých družek kolem oken v prynelových perkách s modrými stapci. „Jak bych se na tebe poád nekoukal, vždyí není na celém svt, co by stálo více za podívání," zašeptal a chtél ji vzíti na ruku. „Jen kd)bys takhle nepovídal," utrhla se na.
„Nepovídám
—
všechen zaražen, ,ale
co
íkám, míním upímn,"
nevím,
pro
té
eí
pravil
svou dnes tak
domrzuji?" „Domrzuješ, nedomrzuješ," odšpulila se na. „Srdínko moje, tob je zajisté njak nekale a ty mi to vyzraditi nechceš, abys mne nepolekala," doléhal na
pekvapen. „Není mi nic!" „Je, je, znám to na tob.* „A kdyby bylo, co na tom, co pak je vlastn do všeho?" „Jak to myslíš?" íed do pravdy Josef Josef se ni
více a více
zalekl. ,,Jak
povím
mnoho
ti
to
to
není,
myslím? Inu chceš-li to mermomocí vdt, Myslím si, že na té mé kráse již ani když mne necháváš chodit jako škotedy.
.
.
.
laku." „Jako skotaku?" s podivením po mladé žen opakoval. Vždyí se zdálo jeho zamilovaným oím, kdykoli ji spatil, že vidí ped sebou rozenou knžnu. „Ba, jako skotaku! Kdy pak bývám obuta? V nedli, když jdu na ranní a na tom dosti. Po celý týden již ani chvíli
více."
„Ješt jsem
si
toho
nikdy
obuta, a to zajisté jen proto, že
nepovšiml, ti
všecko
že
sluší.
nebýváš Ale pro
26 se
neoboješ,
tedy
drahoušku,
když
se
ti
to
tak
lépe
chodí?"
„A co si vezmu pak do kostela, když si po dom botky vyšlapu? Vždyí mám jen jediné," zaplakala Lenka tak žalostn, že se v Josefovu Josefu div srdce neobrátilo. Nescházelo mnoho, a on by byl hlasit zaplakal s n''. Ale místo toho se najednou vzchopil a bžel k malované v kout truhle po nebožce matce, kamž si ukládal svých nkolik groš pern v} dlané mzdy pro zimní msíce, kdy Vytáhl odtamtud ti zlatníky a položil je práce nebývá. ped Lenku. „Tu máš na nové botky, a ted at t nevidím nikdy neobutou," pravil k ní srden. Lenka pestala ovšem ihned plakati, co mla stíbráky ped sebou, a se zalíbením si jeden za druhým prohlížela.
„Tento
týden
práv bude
také hned pro botky pjdu,"
abjch z
v
tšila
mst se.
jarmark, a to si „Ale co tomu íkáš,
nekoupila takové nemotorné klapaky jako dosud jsem mívala, nýbrž radji prynelna perkách, s modrými naped stapci?" si
tenkráte
teletiny,
iky
Josef Josef ovšem ihned k prynelikám s modrými naped stapci pisvdil, všechen blažen její nad nimi radostí.
Nemla
bohužel
dlouhého
po jarmárce, pohlížela
„Co
se to rmoutíš,
léhal starostlivý manžel.
již zas
Za
trvání.
nkolik
na tento svt jako
z
dní roští.
moje sluníko?" znova na ni do„Nechodí se ti to v nových bot-
kách, jak náleží? Ale hezké jsou. Máš vtší než tuhle mj palec."
v
nich
nožiku ne
27
,Co pak
je
do botek,
kdyby byly sebe
hezí,
když
k uiin Lejsou šaty, jaké býti mají," zakurkala Leuka. Tenkráte se nezdvihl Joseffi Josef a nespchal k ma-
lované v koute truhle, aby z ni zase vyal brsf stíbrák a ped ženu je položil. Smutn sklonil elo k prsm. Co v truhle ješt choval, ml uchystáno na da. Nic by ho nebylo tak dojalo, jako kdyby byl „mladší" zaklepal na jeho okénko, aby jej o ni upomínal. Ale za chvíli pec jen zase vzhlédl jasnji. „Nechávám si ve dvoe státi, co mi má za ralácení
zvstoval Lence spokojen. „Bude to hezká hroaž je pinesu. Vezmi si z nich pak, mnoho-li budeš chtít na šaty.« „Já ale lecjakou kartounovou klocu nechci," ozna„Mám-li býti s nomovala mu Lenka velice rozhodn. vými šaty spokojena, musejí býti tibetové do pivová, ušité až k samé zemi, s tunikou a na ní hedbávnou mašli. Zrovna takové musejí být, povídám ti, jaké má tu vedle Marjáuka. Ovsem ona se posadila do chalupy a co ona má, to já v baráku mít nemohu " Ale potutelná Lenka nedodala, že táž Marjánka, se posadila do chalupy, pec chodí každý den s košem plným ovoce pes hory do msta a když pijde k polednímu všecka uhátá dom, že si vše sama upraví a uvaí. A tím teprve se nevy tasila, kolikrát již ji vybídla, aby chodila s ní a pec všecku starost muži neponechávala, že a ji za to pomlouvají, že je tak jí to lidé tuze zazlívají pijíti,"
dom
mádka šesták,
a
mladá a
silná a
pec
v
niem
se
nepiiúuje.
Zase sklopil Josef Josef tu svou poctivou hlavu, ale tenkráte mnohem hloubji než ped tím. Konené ji ale pec jen zase pozdvihl.
28
„Máš lakové
si
je míti,
koupíš,
holeuku," jaké se ti
pousmál se na ui. „Zrovna ovšem tak hned ne-
líbí,
.
.
.
budou pec." „Nebudu-li si moci k nim koupit zárove
budou
... ale
na hlavu šátek,
n
tak
modrý jako nebe,
s
hedbávný
rží vyšívanou
vlastn ani nestojím," znova oznamovala skroušenému svému muži ta neúprosná Lenka. Tenkráte si Josef Josef tak hluboce vzdychl, že by byl tím do srdce každé jiné ženy jehly vrážel, ale ta jeho se na to neohlížela. Jí jen šlo vždy o to, co si práv do hlavy vzala. Díve se jí chtlo muzik, pak vdavek, ted pedevším zas jen parády. Jala se na prstech poítati, mnoholi jí bude potebí loket na šaty, mnoholi pentle na tu hedvábnou na tunice mašli, mnoholi asi bude stát šátek s tou vyšívanou rží, a Josef Josef celý strnul, když kov rohu, tož o
nen
vyslovila, co to vše dohromady obnáší. Nevdl, co pone. Na zimu bylo potebí díví, jiné ženy si je zdarma nanosily z lesa, k emuž Lenka ovšem se nemla, pak bylo nutno dát nové dochy na stechu, taktéž byl plot u zahrádky již chatrný, letošní závje jej na mnohých místech promakaly, nebude-ii do zimy ádn opraven sesype se zajisté a pak bude výloha z jara jen tím si
vtší
.
.
.
Ale jak jen mohl na takové vcí mysliti a jimi si hlavu truditi, když mu nebe seslalo takovou ženu? Jak o jiném rozjímati, než aby jí vyhovl vždy a ve všem? Dávno ml sám se postarati o takový pro ni odv, jaký by jí byl býval k libosti, a nikoli dát se o nj teprve ty bože, s pláem A ona si ho s pláem upomínat. brala v pevné nadji, že jí nikdy neublíží. Což jí skuten nebyl boden? Neukápn^ jí již jediná slza z oka pro
Mj
!
29
píinu, to si v té Lenka pivové až do
svatosvat písahal. nuže bude je musí je míti ... se vším, co se jí zdálo k nim nutné jakým by to byl mužem, kdyby jí je neopatil ? míti takovou
Pála
si
chvíli
zem
šaty
—
.
.
.
.
.
.
„Cj pak covník, kteí
je?" tázal se Josefova Josefa jeden z praním zárove ve dvoe pi stroji mlátícím
ti
s
pomáhali.
„Co
hem
mi
osteji,
má než
býti?" Josef Josef na to, ale mnomíval v obyeji se soudruhy svými roz-
mlouvati.
„VždyC
již
po nkolik dní jiného nedláš,
než vzdy-
cháš."
„Že vzdychám? To se mýlíš. Já aspo o tom nevím." „Mohou ti ostatní dosvditi, že se nemýlím." „Ovšem, ovšem, Josefe, je to takové. Pozorujeme na tob všickni, že nejsi, jaký bývals," pizvukovali tito do jednoho mluvímu. „Éekni nám pec, co ti vrtá mozkem," naléhal tento znova, když Josef Josef neodpovídal a zamyšlen ped sebe hledl. „Vždy snad víš, že co nás tu je, t považujeme za bratra a nikoli za lovka cizího, po nmž nám ni:i
není."
A všickni jedním rázem ustali od práce a obklopili soucitn Josefova Josefa, jenž pohnut jejich pátelským k nmu smýšlením, si utíral hbetem své upracované ruky zaslzené oi.
Vlastn
ped
se ani tázati nemusili,
nimi vyloženo.
Vdli
od první
co že chvíle,
mu co
je,
mu
bylo to
pijde,
30
když se Imal do svatby s tou povstnou nedbalkyní a od nikoho ni rady ui domluvy pijati nechtl. Byl hluchý a slepý, tak jej prala její krása pes oi. Inu míval vlastn pi vší své mírnos i vždy takovou hlavu, že by byl lovk spíše houžev ukroutil než z toho jej zvrátil, pi emž státi si
umínil.
„Pro bych vám o
em
ted
nebyl
pívtivostí, „Mrzívá mne, že
svou
pravil
a
nepovdl vára, opt se starou
již
upímnost upímností
rád
neb
nemohu
vli
po
nkdy pemítávám?"
splácel.
bych rád." „Ty se tedy ješt dosti nenapracuješ, když jsi ode tmy do tmy na nohou," voláno ze všech stran, ,když picházíš o hodinu díve do práce a o hodinu pozdji z ní odcházíš, než my všichni?" ,A co dlám v noci? Nezahálím v tu dobu dost a dost? ó kdy by nemusil lovk na té posteli tolik hodin hnít a mohl místo spaní nco kutit, co by vynášelo, jak by si pomohl!" „Takové to tedy je? Tob již pestává asi staovat tolik pracovati, jak
denní výdlek?" zalekli se pátelé. ,,Tak daleko svým Mariánským obrázkem došel? Velicí sedláci
krásné
Lenky
pišli o statky,
na svoje
dv
Nadarmo
báli,
vdli,
že
by
a ty chudáku, vzal
ruce.
„Jen
s
tím
se té tvé
takovou hospodyní ji do baráku jen
Ted
to máš!" Josef Josef, aby perval tyto neei, ale nebyl k slovu pipuštn. Mli
se snažil
chvalné o žen své jeho soudruzi radost, že mu mohli co je tak dlouho dopalovalo. doráželi
s
jsi
jsi
konen zpíma
vyísti,
nám pece povz, pro práv ty chceš dlat za dva," neúprosn, „pro nedomlouváš žen, aby se
na
také piinovala, jako ty naše? Vždyt je kolem nás pro
tu,
31 která chce pracovat,
výdlku
teba neuí práv
dost,
nejvtší.
Pro
jen ona sedá vždy k botovému, necbodí na práci, neobchoduje, nešije pro lidi, krátce, pro nco nerobí, z eho
by
šel
užitek pro tvou domácnost?"
„Ponvadž já to uzardlý hnvem. „Ano,
nechci,"
Josefu
zvolal
Josef
celý
nechci, aby se namáhala, trmácela
jako jiné ženy a ped asem se ustarala." „Tu ho máte, pošetilce! Tedy ješt nevystrízlivls! Aby se mu žena pi kráse zachovala, radji pustí duši. Kdo mže litovati, vezrae-li za své?"
t
„Necht
si
politování,
své
Josefa Josef prchliv, šimi prahy nemetu."
„spravujte
já si
o
n
nestojím,"
svoje, já také
kikl
ped
va-
A
pátele Josefova Josefa tuze hntlo, že je tak zpíkra odbyl, a uraženi se odmleli, pece s ním cítiti nepestávali. Pravili si, že ze svého neblahého satku zvrtohlavl, že nesral lovk jeho slova bráti na vážky a pedevším že se nesmí sám sob ponechati, aby se pi žen tak lehkomyslné nedostal ješt ke všemu do dluhu a konepišel snad i o barák. Starali se mu tedy stranou
nen
eho
o to,
byl žádostiv.
„Nezáleží-li v
tob
v
stodole
ovsem
celé,"
pi
vdl
ti
skuten na mu nkolik
tvých kostech, aby zstaly
dní po oné rozmluv opt mlátícím stroji jeden ze soudruh, „tož bych ješt o jiné pro tebe práci zde vedle té naší pravil
každodenní."
Josef Josef
se
k
nmu
se zableskne, a uchopil jej
tak rychle naklonil, jako když
za
ob
ruce.
„Ó povz mi o ní," prosil ho úpnliv, „abych si t mohl v modlitb pipomenouti, jako nejvtšího dobrodince svého."
32
„Dole v nesmí to býti
továrn shánjí
nové
té
lovk
se
po h'.ídai,
ale
ledabylý."
„Tam se tedy nehodím," mínil zkronáen Josef Josef. „Práv ty se tam hodíš, bláhový Což nejsou pi tob !
samé dobré vci, až na
to,
že nenmíš ta svou
Lenku exe-
ml?
Dostaneš od našeho starosty takové vysvdení, že ti dají v továrn, eho si budeš žádati." „Nebudu si sám nieho žádati," skonil mu Josef Josef spšn do ei, , uspokojím se tím, co mi sami dají, círovat, jak bys
neb,
jalf
víš,
nerad
nkoho
utiskuji."
lovk
ješt nevzpomene 1" horoval ním pítel. „Bojí se, by neutiskoval pána, který má více tisícovek pod zámkem, než on vlas na hlav. Vždyt
„Na
co
tenhle
si
nad
je ten fabrikant,
k
nmuž
se
máš
hlásiti,
milioná."
„Že milioná? Nechí! Pec jen dlužno uvážiti, brate, že takové hlídaství není vlastn žádná práce," bránil se Josef Josef jeho výsmchu. „lovk se tam, kde má dáti pozor, jen tak prochází, aniž mu je pi tom potebí napínati
síly
neb hlavu
„Uvaž
ale,
si
že se
lámati."
pi tom
nevyspíš, že
si
neodpoineš."
a odpoinu si vždy o polednách a pak bych pracoval jen tak dlouho za dne jako vy; ale nevím," znova zase Josef Josef se zarazil, „co tomu ekne žena, jestli se jí to nebude také zdáti na mne mnoho. Jest to dokonalá osoba, necht o ní zlí lidé roztrušují cokoli. Ale mívá
„Prospím
se
také nkdy svj vrtoch a nechtívá, bych natáhl než se jí uzda."
„Tenkráte se toho neboj," ubezpeovali
jej
žílu
více,
soudruzi
úsmvem, jemuž ovšem Josef Josef neporozuml. „Pastí t, kdy a kam budeš chtíti, povíš-li jí, co tím zamýšlíš. s
'^
33
když pišel dom, na vlas uhodli. Ba Lenka se jeho úmyslu hlásili se v nové továrn za hlídae nejen ani dost málo neprotivovala, nýbrž souhlasila s ním úpln, že to hlídání vlastn žádnou prací není, ponvadž k tomu není potebí ni síly ni hlavy trmácení. Také v tom se s ním shodovala, že si mže každý den o polednách spánek naza stl do asu, kdy mu hraditi, a zvrátí-li se po jest zase jíti do práce, že si dostaten odpoine. „Ne, to bych nebyl vru ekl, zeje ta moje Lenka tak tuze rozumnou," pravil si Josef Josef s velikým uspokojením, když se píští na to nedli s vysvdením od starosty v kapse, nad nž nemohlo skuten býti pochvalnjšího, do té nové továrny ubíral, aby se tam o noní službu „Ale vlastn, což to dávno nevím, že se nad tím hlásil. dnes tak pozastavuji, jako bych byl pišel na nco z brusu nového? Ano, ano, jsou pi ní samé jen pkné vci, jen I
mohl
se
Josef Josef vru
rozdiviti,
se ženou promluvil a seznal, že
obd
závistníci její toho
pi
ní
uznati se zdráhají.
Ted konené
nových šat. Ta bude skákati, až jí je kreji pinese! Však sám k tomu pihlédnu, aby jí je udlal až do samé zem a na tuniku jí pišil mašli z istého hedvábí, zrovna tak velikou, jak ji dává panikám v mst." „Milostpán fabrikant se prý ráí ohlížeti po njakém se
doká tch
hlídai," ohlašoval se Josef Josef ostýchav v prjezde továrny u vrátného. Zdál se mu v tom dlouhém premovaném svém kabát, s tou velkou stíbrnou, knoflíkem opatenou holí v ruce skoro tak urozeným pánem jako fabri-
kant sám. Vrátný
jej
pemil
Možná, že si sám o sob Josef Josef. K
.SVTLÁ
:
Protá mysl
s
vysoká od hlavy
totéž myslil, co
si
o
až
k pat.
nm
myslil
*>
34 „Ohlíží se," odvtil
nji hlavou, „Tuhle
„ale
nesmí
úsen to
býti
mám vysvdení
a
pi tom
lovk
trbl
ješt úse-
lecjaký."
našeho starosty," hlesl hned ekl, on že se do takového místa nehodí, vysvdení dopadlo, jak mn byli soudruzi pedpovídali. Skoro se stydl, když je pijímal, že má tolik vlastní pochvaly vlastnorun odevzdati. Vrátný do vysvdení nahlédl a jeho tvá dlouhým vousem zarostlá nabyla ponkud lahodnjšího výrazu. Ukázal
Josef ješt
ostýchavji
Vždyt
od
to
a
Josefovu Josefu dosti blahosklonn pes prostranný, továrními stavbami obehnaný dvr, v jehož pozadí se zdvihalo kídlo, kde byly umístny úadovny. „Tam zaklepejte a pak uvidíte, budete-li dnes pedpuštn i nutno-li, abyste se dostavil v dobu píhodnjší,"
pouoval. Josef Josef se uklonil až k zemi v záchvatu hluboké vdnosti nad takovou ochotou. Všechen jí dojat pešel, jak mu bylo kázáno, dvr krásn vydláždný s velikou kašnou v kout, do níž pouštl kamenný lev tlamou vodu, a zastavil se u vrat umle vyezávaných. Dlouho to trvalo, než si troufal na tak skvostnou vc svým hrubým prstem zaukati a když zaklepal konené pec, uinil to tak skromn a tiše, že to nebylo zajisté uvnit slyšeti. Teprve když si dodal nové odvahy a ponkad rázuji a pak ješt ráznji zaklepal, otevel mu lokaj velký jako obr, s tváí tak ervenou jako vaený rak a tak hladce oholenou jako zrcadlo. Josef Josef pln uctivé hrzy ped ním ucouvnul, což obru patrn zalichotilo, neb vzal mu listiny sám z ruky, než ješt mu ohlásil, za jakou píinou si troufal svou nehodnou osobou zde se objeviti. Pokynuv zlehka hlavou jej
35
umle pálených prsteuc, taktéž mu zas ukázal na dvée. Byly to poslední na dlouhé, pestrým mramorem vykládané a ozdobn vymalované chodb.
plnou
„Máte štstí," v
dodal,
útárn, kdež vyizuje
tomnosti pana editele
„práv ráí milostpán meškati bžné záležitosti v nepí-
dnes
výminen
sám.
Jen pan úetní
je
u nho.'
Josef Josef nevdl, má-li
se této
náhod
tšiti,
neb
Kráel po chodb jako stroj a tázal se sama sebe, je-li vše, co s ním se dje, pouhým snem neb vážnou skuteností. Kdo ví, jak by to bylo tenkráte dose jí zaleknou;!.
ml opt zaklepáním vstup si vyžádati do dveí ješt skvostnjších než pedešlé, nejen vyezávaných, nýbrž vedle toho bohat vyzlaceuých, kdyby se nebyly ped ním samy otevely. Stál za nimi patrn na stráži mladý pán v jemném erném obleku, se skvostným u vesty etzem, jenž ped ním opatrn dvée otevel a uslyšev, se jedná, do nich jej vpustil a pri tom mu pošeptal, aby zstal zticha a pana fabrikanta, jenž tam v okn je zabrán v dležitou práci, díve nevyrušoval, dokud sám k nmu se neobrátí. padlo, kdyby byl
i
o
Josef Josef
mu
si
dopáno
oddychl.
Byla
to
veliká
pro
výhoda,
ped
rozmluvou s tak velikým pánem, prý milionáem. Nebyl by v této chvíli zajisté jediného srozumitelného slova z prsou svých dobyl. ty bože, Po dlouhé chvíli teprve plaše se rozhlédl. ím byly místnosti, jimiž se sera dostal, ím byly prjezd, dvr, chodba u pirovnání s pokojem, v nmž se ocítil, a pec si byl prve myslil, že již nemže býti na svt nikde že
bylo
se vzpamatovati
Mj
více nádhery.
3*
m pec vlastn vzel
velitel zaarovaného svta Oekával, že se v nm setká s osobností ješt znan mohutnjší, vyšší a bohatji odnou než byl vrátný ve svém premovaném kabát, lokaj ve svém sivém fraku posázeném samými stíbrnými knoflíky a zde ten pán v erném úedním kabát, jemuž visel od hodinek drahý etz, tak silný jako lano, a zatím nemohl
Ale kde
toho, milostpán
fabrikant?
kolkolem nikoho jiného vypozorovati než u okna, kamž mu byl onen ukázal, malého hubeného mužíka, naklonného nad velikou knihoj, v bílém plátném kabátku. Nemožno, aby to byl vládce tolika milion, o kteréž sum nebyl ostatn Josef Josef s to uiniti sob jasný pojem, se o to pokoušel od té chvíle, co mu navrhli, aby se u nho hlásil za hlídae, I ted, když se ubíral z domova, poád si opakoval: „milioná," „jdu k milionái," „jaký bude asi ten milioná," kdykoli se mu podailo vypustiti Lenku z hlavy. A pec to byl on, ten nepohledný mužíek v tom bílém plátném kabátku, který by se byl dle jeho úsudku pouze hodil njakému ve mlýn stárkovi. Jak jen mohli jeho dlníci o tak asto íkati, že se nafukuje na jejich mozoly! Žádný z nich by se nebyl v nedli v takové
a
nm
sprosté
kajd
ukázal.
mé továrny za hlídae?" tázal když byl pánovi s tím etzem zlatým k sob pokynul, nad knihou s ním okamžik si šeptal, naež tento s hlubokou poklonou se vzdálil. „Zdali pak jste si to dobe pedložil? Budete mít mnoho na starosti noc jako noc." „O, dobe jsem si to pedložil, dobe, milostivý pane fabrikante," kývl Josef Josef horliv hlavou všechen pekvapen, že se mu to s ním m.nohem lépe a snáze hovoí „Vy
se,
se tedy hlásíte do
37
než s jeho zízenci, a zuova se mu bylo podiviti, že mu tak mnozí neíkali jinak než „ten tyran". Byl by se chtl kdo ví o co zasaditi, že mu jménem tím tuze ubližovali,
chudák ani do hrsti. „Vím, že nesmím piaby se stala na místech, která mi budou svena, nejmenší na niem, ale na niem škoda. A také se mou vždyf nebyl
pustiti,
vinou nestane, to
mohu
krví svou peetiti."
Továrník na zkoumav pohledl. Josef Josef vždy tak plachý ped ním oí nesklopil. Byl si své dobré vle píliš
vdom. „Jakou mzdu
si
budete žádati, hlídai?" znova se ho
tázal fabrikant.
V
Josefovu Josefu
si
poskoilo srdce. Tušil podle toho
oslovení nejen, že bude pijat, nýbrž že ale
již
pijat
jest.
„Vezmu, comimilostpán fabrikant urí," pravil skromné, nikoli pcdlízav. „Nerad nkoho utiskuji, nechí to je
kdokoli.
Továrník
„Vy
ml
že byste
patrn za to, že se peslechl. mne nerad utiskoval?" opakoval
s
po-
divením.
„Ano,
milostpane
fabrikante,
tuze
nerad
bych
to
uinil."
„Jak to myslíte, love?" „Myslím to asi tak, že totiž ráíte míti mnoho na sob, o se nám chudým lidem ani ve snu nezdá. Obzvlášt, co jsem sem vstoupil, pozoruji, teba nejsem žádný uenec, co to na milostpánu fabrikantovi asi vše leží. Každý týden sta á sta lidi na krejcar vypláceti, k tomu ty veliké dan, ty drahé stroje, na nichž se každou chvíli asi nco zkazí, vedle toho ta správka na tolika staveních; nkdy se zboží podaí, ale vkdy zas nepodaí, a pak jaká to je
em
38
hned škoda. Ó
mže
a co
mám
vše
dobe promyšleno
a víra, co byli
nemže,"
Nevdl továrník, slyše Josefova Josefa takto rozjímati, nho potutelnost ziskuchtivá, neb nevšední roz-
mluví-li z
Pezdívali-li mu tyran za jeho písnost, byl by se ze svého on zas navzájem mohl vytasiti celou adou života svdící o hrubé nevdnosti tch, jimž se byl stal nejen píznivcem, nýbrž nepopirateln dobrodincem. Chtl ním jest a podrobil ho ihned se pesvditi, na s šafuost.
píbh
em
zkoušce.
„Peji
si
ale,
abyste sám
povdl,
jak chcete býti za
dom
vbec obyesvou službu odmnn. Jestit to v mém jem, aby si každý práci svou ocenil," stál továrník na svém. Pi tom vstal se svého aksamitového sídla, by Josefovu Josefu projevil, že se nehodlá dáti jeho upejpáním zbyten obmeškati.
Josef Josef pokynu tomu ovšem porozuml a hledl se
podle
nho
zachovati.
„Nevím, nebude-li to milostpánovi mnoho, když si za dvacet krejcar," vykoktal nikoli bez každou noc eknu obavy, že se bude zdáti hamživým.
—
Zase se domníval fabrikant, že uedoslechl. „Dvacet nových jste ekl?" opakoval bystrým na pohledem.
váhav
s
novým
„Ano, ekl, tak jsem ekl," piznával se nebohý Jo„ale nemže-li milostpán
sef Josef všechen málomyslný,
—
fabrikant tolik dát, že jsou práv špatné asy a také jsou nuže, tož se uspokojím také patnácti krejcary. Nerad, jak jspm již pravil nkoho uM^^kuji. Vždy je to o«tatn také
pkný
žold."
39
ped uím
nerozhodnut stanul a v jeho ponapsáno „Je to možné, že muž ten se nepetvauje? Jsou skuten ješt tu a tam poctiví lidé, emž jsem již valn pochyboval, a náleží tento mezi na jedno z nejpednjších míst?" Nahlas pravil: „Zstane to tedy prozatím pi tch také nerad nkoho utiskuji práv atnácti krejcarech, jako vy; ale, jak jste pravil, jsou tod zlé asy." „Ovšem, ovšem," svdil mu Josef Jos§f horliv. a jiného nebudu snad „Vždyt to procházení po dvorech není vlastn pec jen žádnou prací." míti uloženo „K tomu však dostanete v lét kabát, boty a epici, v zim kožich, bufy a beranici. Vše to si mžete vždy vzíti Fabrikant
líledu bylo
zejm
:
a
a
1
—
—
dom
a v tom choditi také za dne, Josef Josef se zalekl. „To snad není možná vc."
budete-li
práv
chtíti."
„Pro ne?" si to, milostpane fabrikante, dobe rozmysliti, továrna tolik pro hlídae vynáší, abyste nepišel k vli do žádné škody." Továrník již se neudržel. Dal se do hlasitého smíchu. nuže tedy se smlu„Nebudu-li moci dát, co slibuji
„Rate
jestli
mn
—
víme za as jinak." „Tak, tak, milostpane fabrikante, se
mám
se
zde
s
se
to
rád slyším.
A kdy
dostaviti?"
„Hned dnes veer. Vrátný vám ekne, eho na hlídai žádá, odevzdá vám pušku a ukáže vám, kterak
ní
—
zajisté to neumíte?" „Co s puškou?" zajíkal se Josef Josef. „Jaká to otázka! Uvidíte-li nkoho podezelého, kdo
se zachází
vám
prohlásiti nechce
.
.
."
40
nemám pak po
nm
Ne, to nejsem ua vrabce, na to na lovka živého, dle podoby boží stvoeného, svatou krví Syna jelio vykoupeného." „Ale co si ponete, vniknou-li zlodji do továrny, penadnou-li vás v nkterém tmavém zákoutí, kterých jest „Siiad
s
to.
Nevystelil bych
za celý
svt
steliti? ani
zde nkolik?" Josef Josef tajemn se pousmál. „Jinak si s nimi pomohu," zašeptal. „Rád uslyším, jak!" „Vše v dobrot s nimi vyjednám." Fabrikant se znova pousmál, ale tenkráte ponkud nucené. „Musím se piznati, love, že se mi líbíte, ale nevím, nevím, jak vám to s tím hlídáním pjde," zavrtl hlavou.
aspo necht
tu pušku dát a naute seji nabíjet, ostatním na výstrahu, kdybyste na conebezpeného pišel. A jak to bude se psem? O tom nechcete také slyšeti, vy podivíne?" „Ach, o psu ano, ano! Pes, to je nco zcela jiného než zbra," zaradoval se Josef Josef. „Toho rád k sob
,Tedy
si
abyste mohl vysteliti i
pijímám, pomže mi vrn bdít a sloužit. Budeme spolu jako dva brati, kde on, tam já, a kdo bude vdti, že my dva jsme tu na stráži, neodváží se sem, aby zde chtl spáchat cosi nekalého. Ráíte se o tom pesvditi. Ale již jsem milostpána fabrikanta dlouho, tuze dlouho ob." meškal A Josef Josef se ohlížel po tch pozlacených dveích. „Sekejte ješt chvilenku. Hlída dostává plat na msíc naped, a když daes sám místo pokladníka úaduji, jest na mn, abych vás také sám ihned vyplatil." .
.
41
A
továrník
sáhl
do
krásné
misky, která stála vedle
nho
na
které
novému hlídai pímo hodil do klobouku,
stole,
a
vyal
z ní
celou hrst stíbrných drobných, jejž
držel
v rukou.
„Ne, ne, to pijati nemohu," bránil se Josef Josef sil, „vždyt jsem si ješt nieho nezasloužil. A pak,
íQ všech
mám, mnohem, mnohem víc, než by mi za msíc pišlo." „Jen si to pro tentokráte necht, pozdji budeme s vámi písnji útovati. A ted mžete jíti s pánem bohem
vždyí je toho, co tu
dom
.
A
." .
Josef Josef také
—
ale ne, nešel, zdálo se mu, šel nekráí, že letí, jako by sedl na zlatém koni, k horám, k svému liliovému baráku, jenž se na vždy již z daleka tak líbezn usmíval. Což teprve dnes! „Již je nesu, Tenko, již je nesu!" volal z daleka na ženu, kteráž sedla dle zvyku svého pod tešní u kbelu založenýma. A než se mohla domysliti, s rukama kížem co že nese, již kleel vedle ní a ke každé v pažiti sedmikráse položil ješt jednu ne sice tak útlounkou, ale za to stíbrnou tpytný to práv ražený desetník. „A nepináším ti je jen dnes, každý msíc ti jich tolik pinesu ... ne tolik ne, ale skoro tolik. Dnes mi milostpán fabrikant naponejprv pidal. A co mi ješt pijde šatstva! Jen si pec ty stíbrné sedmikrásy seber a stádej si je na tu tuniku, na ten šátek s vyšívanou rží. Vidfš, všecko budeš mít, jen že nco po nem." Ale rozmazlená Lenka mla pro muže rozrados'nného, pi nmž dle svdectví soudruh jeho jiné neb}lo chyby,
že
—
než že jí neuml jak náleží pouze plativou výhržku
execírovat,
místo
ojpovdi
42
„Nebude-li to ale do posvícení abys to jen vdl!"
nestojím
—
Továrník vypravoval
pi obd,
—
pak,
že se
již
pak
ti
o to
dlouho tak
nebavil jako dnešní dopoledne, když pijal za nepítomnosti
editelovy sám nového na noc hlídae. Bud je to prý nejprohnanjší ferina pod sluncem, neb takový podivín dobrácký, jakého dosud svt nevidl. Byl, jak pravil, velice zvdav, co se
asem pec
jen
z
Úedníci pi nedlní
nho
vyloupne.
tabuli
pítomní spozorovali však
pán toho zvláštního podivína již jaksi oblíbil, a ráili si ho tedy také více mén milostiv povšimnouti, když s ním se setkali, což by se bylo jinak sotva stalo. Dali si od nho opakovati, jak nerad nkomu ubližuje a jak pedevším by ho mrzelo, kdyby ml poškoditi milostpána fabrikanta, který má toho tolik na sob: dan, výplatu dlníkm, správku jak na staveních tak strojích atd. Taktéž jim musil povdti, kterak hodlá se zlodji zacházeti, kdyby se njací do továrny vloupali, totiž že jim v dobrot ukáže zpátení cestu, pi emž mu nebude, jak se tšil, nikdy potebí pušky, již si dal ku pání milostpána fabrikanta pec jen od vrátného nabiti a pres rameno povsiti, že mu pi tom dostaí jeho pes. ihned, že
si
jejich
Medvd, jak mu íkali, krásné chundelaté zvíe, když Josefovi tlapy na ramena položilo, bylo práv tak veliké jako on sám. Seznámili se ihned co nejdvrnji, sotva se byli spatili. Kdo je vidl spolu po dvorech choditi, všeho si všímati a vše tak bedliv prohlížeti, musil íci, že by bylo pravým zázrakem, kdyby jim proklouzla Bylt
které,
43 myš. A nasloochal-li, kterak Josef Josef se svým soudruhem rozmlouvá a kterak tento výrazným mruením a vrením mu odpovídá, jako by vdl slovo za slovem, co mu chce se jim obma jedná, zajisté pisvdil, že se k sob a mají zrovna, jak to byl Josef pedvídal a si pál, totiž jako dva bratí. Trvalo vždy celou hodinu, než obešli továrnu, prošli nádvoí za nádvoím, než prohledli kout za koutem. Byli oba upravené ponkud si by pak mohli v boud pro odpoinouti, ale Josef Josef tak nikdy neuinil. Byl by to považoval za vc naprosto neslušnou. Nemohl li nkdy po píliš namáhavé denní práci dosti pevn na nohou státi, tož sklesl pod širým nebem na njaký ve dvoe patník, ale sotva dosedl, již se zas zdvihl a drndal chudák se svým
o
n
prvodím
dále, jak to
šlo, tak to šlo. bylo se piznati i tm, kdož za to mli, že takový strašpytel, jenž se bojí každého násilného zakroení a o se brzo roznese, jakého je ducha, úloze své nejen
Konen
nmž
nedostojí, nýbrž zlodje spíše piláká, než by je zapuzoval,
pec jen jí vyhovuje a to svou neúmornou bedlivostí, svou svdomitou obezelostí. Snadno se domysliti, kterak se nebohý Josef Josef zarmoutil, když pišel jednou veer do továrny, a jeho soudruh nejen že ho jako jindy radostn nepivítal neutišitelným štkotem, nýbrž ani jednou na nj nevyskoil, ani jednou tlapy na ramena mu nepoložil, ba ani jednou mu nepitiskl hlavu k tvái, což míval nejvíce v obyeji a ímž vždy obzvlášt potšoval. Na jeho neustálé lákání vyse za kašnou v rohu dvora, kamž si byl zalezl, jakoby hledal chlad a snmotn, naež zstal nehybn ped ním ležeti. Konen, když ho jmény poád lichotivjšími a to hlasem
jej
plazil
44
poád
truchlivjším obsypával, když stekl s jeho lící jemu na hlavu jako eavé železo rozpálenou celý proud slz rovnž tak palivých, vzchopil se pes téžce, jako by si byl pipomenul, jaký jest jejich úkol. V tom však žalostn zastenal. Bylo patrno, že ho hnuti to stálo veliké namáhání. Ale pes to snažilo se vrné zvíe pokus ten opakovali, a kd^ž dopadl možná-li ješt neutšenji, jalo se smutn lízati pi tom ruku píznivcovu, která je nepestávala hladiti, se chvla jako list. Takového hoe nebyl Josef Josef ješt co živ pocítil. Tušil, že to pijímá asi poslední pozdrav pítelv. A skuten bylo to louení ped skonáním. Pes se náhle vzpímil, zaal se do koleka toiti, strašliv pi tom výti, a než se toho Josef nadál, ležel vrný soudruh
a
v celé své délce bez hnutí u jeho nohou.
Josef Josef hlasit
zaštkal. Vyskoil, nahnul se do vodou, vychlístl jí na psa, ješt jednu a opt jednu, ale jeho milý Medvd zstal ped ním tuhý, bez vlády. Již nemohlo býti pochyby ... byl mrtev.
kašny, naplnil
si
epici
Dlouho plakal Josef Josef u bezduchého jeho tla, než se tak dalece vzpružil, že se sám sebe tázal, co že se mu tak náhle stalo ? Vždyt býval vždy tak veselý, že z nho míval každý radost. Ješt vera jej uvítal takovými skoky, že nejeden z dlník odcházejících se zastavil, aby se mu zasmál. Každý ho ml rád. Neznal nikoho, kdož by byl dokázal kolem nho jíti a nepoklepati mu na hlavu. Ale což nemohla býti píchylnost ta u nkterých jen mu neekli tu a tam, kdož vdli, jak pes k nmu pilnul, jak rozumí každému jeho slovu a pokynu, že to bude snad více nkomu pekážeti, než kdyby se vdlo, že chod) v noci hlídat s deseti puškami?
líená? Což
45
Uhodli
ach uhodli! Pes nesešel pirozenou smrtí. njaký ošemetnlk, aby jej otrávil. Josef Josef nanejvýš rozechvn vysloviti kruté to,
nmu
Pilichotil se k
Chtlt
.
.
,
svoje podezení, ale shledal man, že jest na dvoe s nebohým Medvdem sám. Bylo v sobotu veer, dlníci šli díve než obyejn z továrny a domácí elcd si nevšímala, co s hlídaem a jeho psem u kašny se dje. Odstranila se do svých píbytk, by po týdenní práci také si poho-
vla. Nikde nebylo, ke
útchu
obrátil,
koho
komu by
se byl se
se optal, podobá-li se
žalem svým pro i jemu, že jest
smrt dobrého Medvda vcí mezi špatnými lidmi umluvenou a jimi také provedenou, a Ize-li oekávati, že hodlají provésti
ješt více?
se udeil do ela. Mlté milostpán fabrikant pec jen pravdu, když jej napomínal, aby si to s tím hlídastvím rozmyslil, že bývá pi mnohá veliká starost,' která není pro každého. Což to nebylo vcí jeho, jeho samojediného, aby se toho dopátral a pedešel, emu se ješt pedejíti dalo? Ted teprve se ped ním zamihlo, co jej už po nkolik dní tuze dopalovalo a na co byl ve své lítosti ve chvíli té nadobro
Josef Josef
nm
zapomnl. Srážely se totiž za stavením, kdež byly úadovny, dv dlouhé zdi, jimiž byla celá továrna jako pevnost obehnána. Tvoily za ním roh, k nmuž vedlo mezi nimi a d'mem dvé úzkých, šikmo se sbíhajících uliek takovým zpsobem, že nebylo lze odnikud dohlédnout!, kde ústí. V rohu ztraceného dvora toho shledal onehdy Josef Josef narovnanou hranici díví, jež tam nikdy díve nebývala. Tot se rozumí, že došel hned k uádvorníkovi, aby mu povdl, kdo že ta polena tam tak nakupil, zrovna jako by chtl zlodjm.
46
když ua onom pustém míst šfastn na zed se dostanou, pohodlné schody dol do továrny uchystati? Nádvorntk se sice podivil hranici jako Josef Josef, ale nepamatoval se prý již, komu ze svých podízených naídil, aby zbytek díví práv pivezeného, které se do kolen k tomu uríených již nevešlo, kamsi uklidil, aby nebylo v cest. Slíbil sice, že dá hranici hned odstraniti, ale nedal. Stále se vymlouval, že na ui zapomíná, ponvadž ji i)rý nemá na oích,
Práv dnes si byl Josef Josef cestou umínil, bude-li ješt v rohu mezi zdmi strmti, že ho požádá o njaké pomocníky a že ji s nimi shodí sám. Bylo by se tak zajisté stalo, kdyby se nebyla naskytla ona nehoda s Medvdem. Snad ale nebude, dá-li Bh, ješt nic zmeškáno. I vzchopil se spšn, aby úadu svému konen zadost •uinil, a poal zkoumati nádvoí za nádvoím, kout za koutem. Nebylo stínu, do nhož by se nebyl ponoi'il, k nmuž by se nebyl ihned vrátil, nezdál-li se mu, když po se ohlédl, dosti erný, dosti hustý a nehnuty. Jak asto mu pi tom bylo, že slyší vedle sebe Medvda výstražn zakueti. Jak ho práv dnes pohešoval Se zvláštní opatrností však zahnul kolem domu jednou z uliek ku hranici Dosud se tam vypínala
nm
.
Ale co zacvrnklo?
V
to,
.
.
.
jako by bylo
Josefovu Josefa
nco
zastavilo
tichem
se srdce
.
noním pi
.
zavrzlo,
poznání, že
opravdu sklo v okn, a to asi v zadní ásti domu, kdež byly chodby vedoucí do kancelár, útáren a k pokladn. Nikdo z úedník v dom nebydlil jen proto, aby nkdo z jeho služebných se tam nedopustil jakési neopatrnosti, která by byla mohla míti vážné se nemýlil, že to cvrnklo
47
následky.
Sám pan
prohlížet,
všecky
sem každý veer vše vlastnorun Podivnou náhodou si nebyl dosud
editel
zámky
chodíval
zkoušet,
naež
dm
zavel a klíe si odnesl. povšimnul osudné hranice.
Xeklamaly-li Josefova Josefa smysly, tož tušení jeho se njací zlosynové pes ni do dvora, petáhli za sebou žebík, který mli ted k domu pistavený. Pes znané pítmí za noci bez msíce, beze hvzd bystré oko jeho zvyklé pronikati horské mlhy a stápti se do zachmuené dálky, jej vypátralo a zároveíi dv postavy. Jedna se krila na nahoa u protlaené tabule a podle vyplnilo. Dostali se
nm
tlumeného jakéhosi vrzání tam asi pilovala míž, druhá zase hlídala u nho dole, ale podle všeho dosud nev} zpytovala blížícího se strážce. Bylt se pikradl jako kuna. Josefovým Josefem zalomcoval mráz. Melt naízeno v pi^ípad nebezpeí, kdy nebude moci neb chtíti sám zakroili, by dal aspo ihned výstražnou ránu z pušky, která se k jeho prosb dosud pouze jen na slepo nabíjela. Ale mohl tak uiniti, když vdl, že tím znií snad nejen život dvou otcv rodiny, nýbrž jejich rodiny s nimi? Xe, tak se nestane Pokusí se zapuditi odsud škdce dle svého starého zvyku a pedsevzetí, totiž ... po dobrém. „Pst, pst!" ozvalo se u nároží domu s tak tajemnou odpust opatrností, jako by se byl v tom Josef Josef pán bh sám u njakých zlodj vyuil. Muž, jenž držel dole žebík, sebou škubl. Ted teprv vidl, že je se soudruhem svým vypátrán. Ale kým? Pítelem, jenž se k nim hodlal pidati, i nepítelem, jenž je chtl I
—
vyzraditi
—
?
„Nechci vám uškoditi," zašeptal Josef Josef opatrností, „ale jdte v té chvíli svou cestou!"
s
touže
48
„Ty jdi svou cestou, špehouue kletý 1" zasyelo píšern nahoe na žebíku, kdež temné skípání u míže náhle ustalo.
„Jsem
zdejší hlída,
ted
víte
dost.
NevynasnaMm
se
vás poznati, v pokoji-li odsud ihned se odklidíte."
„Máme
t
trochu polehtati nožem za
to,
že
si
troufáš
nám poroueti, blbe?"
A tmou se cosi zablesklo nedaleko hlídae jako dlouhý tenký nž. Ale on sebou nepohnul. , Deset takových nož mne nezastraší. Nepjdu odsud, dokud vy tu budete, pobloudilci," stále ztichounka, ale rozhodn jiA oznamoval. „Necouvneš-li do své boudy, zdráv odsud neodejdeš," zasyelo znova nad ním. „Jsme tu dva, víme, že nikoho krom tebe na blízku není, p^a nemáš a puška tvá jest jen na slepo nabita." „Když již o tom víte, že jsem pišel o svého psa, tož jste se, vy ukrutníci, zajisté o to také zasazovali. Ale nechtjte pec více ješt si obtížiti svdomí a vložiti ruku na to, co vám nepatí." „Vše, co je tam nahoe, jest naše, vydel to na nás ten tyran. Jemu mluv do svdomí, ne nám, chce-li se ti kázat. Neodneseme odsud nieho pro sebe, nýbrž jen pro ty, kteí nemohou pracovati. Nechává je hlady míti a sám žije v pepychu bez starosti." „To mu ubližujete, má také starosti svoje a to veliké." „Ó ty ramenái, nejlépe by i)cc jen bylo t skoliti!" A Josef Josef pozoroval, že se souká ten nahoe u okna dol po žebíku. se pitiskl ku zdi a kryl si prsa puškou.
Bezdn
49
„Neuvalujte ua duše svoje takový hích,* pes jejich hrozby je varoval, aniž mu vstoupilo na mysl uprchnouti. „Máte-li dti, tož budete pece chtíti, necht jste jacikoli, aby dlaly ve svt jak náleží lidi. Což je budete pak moci napomínati?"
„Ml
dtech
o
jako kdyby
I"*
zaskípali
oba stejn vášniv
zul.y,
byli ekli.
si
„Odejdete-li odsud v dobrot, spokojený bude váš sen,
tam nahoe, co vám nenáleží, do smrti vás bude páliti, teba jste se sebe více pemlouvali, že jste tak vším právem uinili.*
ale vezmete-li to
„Ó ty duše lokajská, však uvidí?, k stáru naloží." „Nejsem jiného
smle
do
cí
co
ti
ten
tvj pán
mohl každému svým dtem ..."
žádostiv, než abych se
podívati, a to vštipte
Nedoekl. Najednou ležel na zemi, pes hla' u šat nu pehozen a do úst mocn mu vecpán. Nevidl, nesl} šel ve chtl kiknouti, se brániti, sebou pohnouti, hlasu svého pozdvihnouti leknutím a hrzou vdomí.
svém zakuklení s
.
.
.
to
Zvst,
že
verejšího
nejspíše zlodji, kteí se
sle
—
neb}l pozbyl
veera b}l hlídai pes otráven pes hranici díví za úedním sta-
vením do dvora spustili, by se vloupali do pokladny, kdež v chodb k ní vedoucí bylo okno re zmáknuto, míž propilována a pod ním byl nalezen on sám s ucpanými ústy bez vdomí, doletla k továrníkovi práv, kd)ž sedal k snídaní. K.
SVÉTLA:
Pro«ti mysl.
4
50
Nechal svoa okoládu
a spchal do jeho boudy, První otázka hlídaova, když se vzpamatoval, byla prý: jestli si lupii skuten dali íci, v dobrot odtáhli a žádného dalšího neštstí nezpsobili, z eho bylo ovšem patrno, co se bylo na pustém dvoe asi
kamž
této
jej
státi
byli odnesli a uložili.
noci dlo.
nechtl o pušce soucitn pohnut jeho bledostí a mdlo-
„Vidíte, co ted z toho máte, že jste slyšeli,"
vyítal
mu
nm
bou. Již nemohlo
býti pochybnosti, jaké je v jádro. toho lovk mívá, když chce vše jen v dobrot vyjednati a uspoádati." Josef Josef, se snažil pousmáti, ale nepodailo se mu to; podobal se po pestálých noních strastech na vlas nebožtíkovi, avšak v oích mu plála v té chvíli zvláštní jakási jiskra. Byl si vdom, že konal svou povinnost, vždyt mu vyhrožovali zlosynové smrtí, aniž se jim vzdal a pi tom že zstal pece vren svým zásadám ... že jim v niem
„To
z
neublížil.
„Ach, kdyby mi
ti
zbloudilci nebyli
Medvda," zavzlykal, „nebyli by Bylt široko daleko vyhlášen. Inu,
si
díve
zajisté
otrávili
sem
mého
troufali.
jen když se nestalo žádné jsem se zmínil o dtech, hned se zaali mne pamatovati, teba mi pi tom vyhrožovali noži, a omráili, pec jen si dali íci a i s tím svým žebíkem
jiné neštstí. Jak
a
s
pánem bohem odtáhli." „Vy jste žádného z nich nepoznal?" Josef Josef ponkud se odmlel. Zdálo
mu
jen, jako
by
vdomým
býval, ale
byl ten, co slezl
s
žebíku,
se mu pec ponkud po-
odpovdl urit
„Pro tu chvíli nepoznal, milostpanpi fabrikante, a s dovolením, i kdybych si snad asem vzpomnl, kdo by to
51
mohl
asi
—
býti
ízl, než bych
pec bych nepovdl. ublížil, a práv
mouše
mne Lenka vzala." A pi tom si pomyslil, jen dnes
z
nho
Ra
bych se do ruky pro tuto vlastnost si
by snad mohla míti
že
pec
radost a jinak ho uvítati, než inívala, co
tch šatech do pivová, ,Ale uvažte pece, hlídai, kdybyste nebezpené lidi udal, že by se stali pro vždy každému neškodnými," Josef Josef pozdvihl oi k fabrikantovi. Byl v nich
toužila po
ty
samý
jas.
„Umoudí
se
nich stojí a proti
kant
ihned
a
svtu tomu
snad ješt mnozí, co tcd pi brojí, bude-li milostpáu fabri-
chtíti."
„Jak tomu
„ekli
mám rozumti?
n
když jsem na hodlají konati, že nechtjí nic
pišel a jim vyítal, co pro sebe^ nýbrž jen pro ty, co mají mezi nimi nouzi a jsou nemocní. Ráíte-li si na vzpomenouti a v dobrot vc tu s nimi vyíditi, hned budou trvám všichni neškodní."
to
mi,
vzíti
n
Pítomné služebnictvo na sebe zaražen pohlíželo; oekávalo jakési ostré odmítnutí odvážných slov tch, ale mýlilo se. Pán se sice zakabonil, zamyslil, le za dosti dlouhou
odpovdl pec
chvíli
„Jakou noc?" ,
si
Odmnu?"
jen zcela vlídn:
pejete
odmnu
podivil se
za
Josef
tuto
Josef.
—
nepokojnou
„Což nedostávám
za každou noc, co tu hlídám, po patnácti krejcarech a na
dlouhý kabát s epicí a botami, na zimu pak kožich, a bufy? Ano, kdyby mi mohl nkdo Medvda vzkísit, to by pak nco bylo!"
léto
beranici
4*
52
„Tím ovšem není možno vás potšiti, ale vzpomete pec, co byste rád ml jiného?" Josef Josef se po uši zardl. ,Mám vše, co bych byl kdy rád ml. Nikdy více na bohu jsem si nežádal než zdraví, abych mohl stále pracovati a poctiv se živiti, a pak ženu jako Mariánský obrázek, aby mi krášlila mou sedniku." si
—
„A ženy takové pousmál
že
vám podle všeho tedy
dostalo,"
„Snad má ale ona jakési pání." má," zvolal Josef Josef živ, „a to hned
se fabrikaní.
„Ovšem že nkolikeré najednou." „Jaké pak na píklad?" „Nedomrzím-li tím milostpána fabrikanta, tedy se za ni piznám, že by se jí tuze chtlo tibetových šat barvy pivové až do zem, s tunikou a velkou hedvábnou mašlí, vedle toho pak ješt se fantí po šátku modrém jako nebe s ržovým v rohu kvtem. To vše má jí pijíti do našeho posvícení, ale nevím, nevíra."
A Josef Josef zas ponkud se zasmušil. Padlo mu tžce na srdce, že to snad pec jen nedokáže, neb již cítil, že bude musit po nkolik dní zstati doma. Zaalo mu cablhati rameno, na nmž v mrákotách ua dlažb ležel; pochyboval, že se s ním dostane tak hned do kabátu. „Snad
nebudete hnvati, vezmu-li si na starost, aby toho skuten do posvícení dostalo," mínil fabrikaut a vzal z tobolky velikou bankovku byla na ní vytištna padesátka již podal Josefovu Josefu, který nebyl s to promluviti. Však ho nikdy za tyrana neml, ani za skrblíka, který se vypíná na mozoly svých dlník, hle, nemýlil se v nm! Tak veliké peníze ješt co živ nevidl. Chtl nco íci, ale nemohl, hlas mu selhal. se
se jí všeho
—
—
53
„Jeu
ji
pokoju zastrte do kapsy," znova na hlídae
„a budte ubezpsen, že si tím neTovárna moje ješt mi vynáší, abych mohl nkdy nkoho obmysliti takov.vra dárkem." Josefa Josef zas jednou nevdl, na kterém to je svt. Po celé cest k domovu toila se mu v jednom kase hlava. Vrazil do zahrádky, kdež práv kvetly lilie, jako by kolem chaloupky samé závje tpytného snhu nakupil, sklesl pod tešní na pažit a více nebyl s to ze sebe vypraviti než: Staí ti, co myslíš? Však víš, „Tu ji máš, Lenko
fabrikant se pousmál, ublížím.
.
.
.
na." Poznal ihned, že nejen staí ta bankovka nikdy v takové velikosti nespatená, ale že z ní snad ješt nco zbude. Lenka totiž od kbelu vyskoila, jako když ji podpálí padla mu okolo krku a zaala jej tak tuze škrtit, že ji pro boha prosil, aby pec nechtla jeho smrt. Od té doby to s Lenkou šlo. Fabrikant totiž jí oznámil, když se mu pišla za milostivý dar dkovat, že dostane od nho bankovku stejného obnosu o každý výroní den, kdy v jeho továrn se udal onen loupežný pokus, který její muž dle zásady své v dobroté zamezil. Usmívala se tedy stále na Josefova Jos.fa, zabrána v píjemné pemítání, jaké si bude zise nové šaty jednati, by vytela ostatním ženštinám zrak a to tak pívtiv jiko tenkráte, když si k nmu pišla pro slovo práv, když v lese dobýval kre. Jak neml pak zis a zas opakovati, že mu není teba, by se teprve modlil, aby pišel do nebe, když je má již tu na zemi vedle toho svého Mariánského obrázku?
—
KTERAK
SE
DOHODLI.
sedli po veei všichni kolem stolu. Byla vysypána veliká hromada jemene. Tenkráte, kdy mívali fofmíky pro znanou jich drahotu ješt jen na panských d?orech a šetrným hospodám se zdálo, když se obilí vje, ž mnoho zrní p"'i tom se rozmetá, pebírali si na statcích a chalupách obílí k jarní setb peí zimu sami. Jindy bývalo u rychtá v tu hodinu plno soused a tuiíž plno ei. Dnes ale se tam do vsi (na uávitvu) nedostavil aai jediný, a co bylo domácích lidí kolem stolu, nikdo dosud ješt nehlesl. Netroufala si eládka ani šeptem mezi sebou si zahovoiti, když nebyli hospodái po celý veer ješt slovíka z úst vypustili. Mli veliký zármutek a velikou starost. Již po kolik nedl tvrdívala rychtáka den co den, že bude ve vesnici brzo poheb, jinak že by krtkové tak tuze v zahrádkách neryli. -Ale toho se nenadálá, že to zvstuje poheb vlastní své sestry. Byla nebožka vdovou, nechala tu po sob dva hošíky. Nejen že u rychtá želeli upímn píbuzné, kteréž bylo se svtem, na nmž bohužel málo dobrého užila, se rozlouiti a dítky svoje nedov nejlepším ješt vku chované opustiti, ale nevdli, co a kam se sirotky. Byla a pro sebe dobývala jen pilnou jehlou svou, živobytí pro neb po muži nieho nemla. Býval truhláem a zemel
U rychtá
na
nm
;
n
58 tolikéž
pedasn,
než byl ješt
to,
s
by
nco
pro rodinn
uschránil. byli jedinými jejími píbuznými a rádi by hochy její ponechali, ale mli mimo nejstarší dceru Maku ješt vlastních dtí pln devt, s nimiž nevdli vru sami velmi asto kudy kam. Bývalo totiž tehdáž ješt v obyeji, že vojáci, kteí byli vysláni na exekuci, mnšketýi, již honili zlodje, kominíci placení obcemi nocovali u rychtá, kteí byli zárove
Rychtáovi
si
byli
ješt povinni pijati za nocleháe nemohli i krtikáe, cikány atd.
spod
i
ty osoby,
jichž
v ho-
na p. drátae, žebráky, Nkdy nemly rychtáovy dti za píinou tou skuten kde pespati, neb nejen že bylo nevítaných host tch všude na peci rozloženo, i ve svtnici nebylo lze udlati kroku pro slámu jim nastlanou. I nezbývalo tedy rychtáce než zahnati vlastní dti s „páperkami" jejich nad chlév, do stáje na palandu, pod klnu na stelivo a ví kam ješt. A ted si k nim mli dva chlapce pibrati Vedle toho šla tenkráte po sob samá špatná léta, chléb býval vzácný, i ovesný více za mls než za potravu považován. Nestail jako jindy od Jakuba do Jakuba; od Velikonoc kupoval se již za hotové. Míti ve stavení o jedlíka více i mén nebývalo tedy nikde lhostejnou vcí. Avšak u rychtá bylo i nutno na to pomýšleti, že šlo Frantíkovi na osmnáctý rok, kdy tehdáž hochy již na vojnu odvádli, a nebude- li do té doby oženily, že jej také seberou. Která pak ale dívka by si jej byla vzala, kdyby byla vidla, že si nemá u muže kam sednouti pro houf jeho píbuzných z dobré polovice na statku nepotebných? Leda taková, která by nebyla do stavení nieho pinesla. Ale vzíti
Bh
nechtli,
59 mohl-li
si
Frantík
živnost ujati,
vzíti
rodim
nevstu bez pínosu, když
dávati
na
ní
výmnek
a
ml
bratrm
i sestrám vypláceti jejich na ní podíly, teba byly skrovné? Byloí ovšem každému povážlivému lovku uznati, že vcí
nemožnou, aby se tento statek obtížil ješt njakým novým bemenem, a že musí tudíž býti o sirotky jinak postaráno. Jen Marka tomu se vzpírala a dlala za tou píinou tuze zle. Ve dne v noci plakala, že mají býti odstreny dti, které od úmrtního lože matina do domu pivedla a skoro za svoje považovala. Ale pes všechen žalostný ten
rychtáova
svedl, jakmile
jiného
mla že
plá a náek byla tahle jen hodný trn. Nikdo s ní nic nejednou svou hlavu postavila. A ona vlastn než že stála na svém a všude ve všem
Maka pec si
nedlala, vrch.
Také tenkráte. Rvala si vlasy, když nkdo o tom zaal, dti budou musiti nkam jinam, ale aby jim byla sama
doma
místo udlala, to se
jí
nezdálo.
Mla
vlastn na to dávno již pomýšleti a mladším sestrám ustoupiti, neb jí šlo již na dvacátý rok a nápadník se hlásilo k ní vždy hojnost. Nejen že byla vzrstná a úhledná, postavovala se ku každé práci jak ve dvoe tak na poli jako eledín. Ale ona na každého, kdož ji chtl, nco vdla. Nechali jí to rodie dosud platiti, neradi by byli dceru do neho nutili, z eho nebylo pro ni pak po celý život žádného již vyváznutí. Ale když konen odbyla i Antonína ševe, lovka to nad jiné hodného, který na nich ani tlukaky ani utíráku si nežádal, chtje vše do domácnosti poíditi sám, a o jiného nestál než o ni samojedinou, tu se
pec
nemluvili.
jen tuze
domrzeli,
a
když nemusili, na
ni
ani
GO
Ovšem emeslo jeho uebylo pravé
nejváženjších, bylo lze bez lecehož vyššího a krásnjšího se obejfti, ale obstáti bez obavi, to že nejen pro nho, nýbrž pro nikoho vcí možnou není. Nebylo-li tedy smšio pohrdati tím, jenž nco tak užiteného a všem lidem nezbytného zhotovuje? O tatn se tázali lidé, když o tom zvdli, kterak to mezi Markou a Antonínem dopadává, kam že má ta holka daselná vlasto namíeno? Snad neekala, že pro ni pijede pán od stavu v koáe samými erby pomalovaném, s koím na kozlíku ale za to
musil
pece kaž
lý
uznati,
že
z
mu
kolem klobouku prýmou? Ale peptal-li se nkdo na to Maky bud ze všetenosti neb z pátelství, seznal, což ostatn každý ve vesnici vdl že totiž má svj jazýek nejen po jedné, nýbrž po obou stranách dobe nabroušeaý. Olseklamu, že jí zajisté lépe než každému jinému povdomo, pinové od stavu že o tak nízké prahy, jako jest její otcovský, nezavadívají, ale za to prý naprosto neví, pro práv ona by si mla vzíti lovka, jemuž se každý pímo do oí pousmje, jakmile se ozve, kdo a ím jest. Vedle toho si pála, aby jí pec nkdo konen poctiv vyložil, co vlastn z toho pro kouká, když se vdá? Ji aspoií prý se podobá, že si zavazuje vdavkami svt. Cím že potom jest? každé Mužovým nášlapkem, niím jiným. Pracovati musí každá, jak n muže, tak doma, tak ve služb. A kde prý lépe se pracuje, zdali tam, kde lovk ví, žeí ukován pro vné asy, dj se s ním co dj, neb kde mu lze, kdy nco se mu znelíbí, každou chvíli svých pt švestek sebrati a s Pánembohcm dvée za sebou zavíti? Jedním slovem, Maka rychtáova byla perný koínek, a každý íkal o ní, že si nezasloužila, by si ji Antonín se zlatou
dve
dve
61 vzal do
tak velké lásky. Zapisáhnal se totiž veejné,
ne-
ho Mako, do své nejdelší smrti že se prý se žádnou jinou cd oltáe nepovede. Divili se tomu lidé. Teba byla hezká, pec jen pán bh prý všecku krá«u na ni nenapláska), ale v jeho oích nebylo nad ni. vezme-li
si
Njvíce Antonínovi na Mace se líbilo, že si v nedli vždy obtáí kolem pasu pentli jako krev ervenou, z níž na levé stran práv pod srdcem ;i uvazovala mašli jako
dv k
hodné dlan širokou. Konce samému lemu sukn. Kamkoli
z
pak pouštla až tam za ní plánemohl pak Antonín
ní
si
se hnula,
obzvlášt byla-li v kole. I nikdy oi strhnouti. Šla pi tanci tak krásné jako lod. Ach, juk jí to slušelo, když takto plula o muzice kolem svtoice s hlavou pozdviženou, s ústy polootevenými, v oích samé jiskry! Pr&vádl-li ji Antonín sám, tu se mu zdálo, že zrovna zbyteno, aby pi tom dé!al zvláštní njaké kroky. Jakmile ji pojal do ndrui, cítíval, kterak do výšky roste, jak se zdvihá nad tou zaprášenou, udupaiiou podlahou, jak se vznáší nad celým tím houfem uhátých, udýchanjch lidí, pravý to div, že v závrati té nevyletl pímo stropem do polaly, 3
ní
samého nebe. Ale jestli pak by se mu bylo pi tanci tak líbezné daívalo, kdyby i ona nebyla s ním ráda tanívala? Zajisté že ne Bylté o tom v hloubi srdce svého pesvden, neb neustále mu to tam opakoval jakýsi tichounký slaounký hlásek. Chtl se s ní nejednou o tom dohodnouti, byl k tomu již nejv3Šší as, neb poád se mu doma samojediI
nému pi
práci po ní víc a více stýskávalo.
Ale nedokázal s ní dosud nieho. Jakmile jí pi tanci do ucha pošeptal: „Jak se to krásné spolu toíme! Vid,
62
Mako,
že
si
jiného
vytrhla a zle se
na
nevezmeš než mne?"
„Ty vru bys mi za to zavázala svt a na
dosmrti
tvým nášlapkcm!" Teba to Antonína takhle odbývala,
pec
—
již
se
mu
osopila:
ji
stál,
si k vli tob napak jiného nebyla než
abych
nm
vždy tuze dopalovalo, když jej nikdy nieho na to neekl. Myslil,
asem umoudí.
že se
Ale ona se neumoudila. Jednou, bylo to práv o muzice na druhý svátek svatodušní, kdy pece každý mírniti se hledí, vyrazila ze sebe
opt
urážlivá slova ta, a to tak
prudce, že je kolem stojící nejen zaslechli, ale
i
hlasit se
jim zasmáli.
Tenkráte to byl Antonín, jenž první se od ní odtrhl. ji z nárui, než se mu ješt vymknouti mohla.
Pustil
„Neboj se," pravil pi tom a hlas se mu tásl, že mu nebylo skoro rozumti, „já t o ten svt nepipravím. Pro mne mžeš na panovati dle libosti, co živ po tob již se neohlédnu."
nm
A
také stál k slovu tomu.
Od
jednou k
té
chvíle již ani jednou
a nikdy jinou také nešel. Musil-li pi nkteré svatb neb krtinách nevyhnuteln do kola, aby se neeklo, že svými hostiteli pohrdává, tož provádl vždy jen „tanec andlský", což u nás znamená, že taníval vždy jen
s
ní
již ji
s
se nezastavil,
ani
nevzal k tanci.
nkterou
Avšak
ní
nepromluvil
s
vlastní sestrou.
hodila si Maka pi tom hla„Ted aspo nemusím holky pi muzice jako jindy prositi, by mne zastoupilv, aby mne nevidl a pro mne si
„Nevídáno, píštipká!"
vou.
pijíti nemohl."
63
Nikdo nevypátral, ji
to
pece
jen,
že
si
myslí-li jí
ten
to
do
opravdy,
i
rarzí-li
pístipká dokonce pestal
všímati.
Ale teba se statek rozpovážení,
nkteí, pi
nichž samých nebylo
s
do-
svévolaosti její smáli, mezi lidmi roz-
šafQými rala pec jen velikou za to hanu, že dopouští, aby se lovk tak hodný jako Antonín její to vinou vzdával své mladosti. Než ona nechtla dosud o žádném dohodnutí vdti, a nejvtším jejím nepítelem se stal ihned ten, kdo zaal ped ní o vdavkách. Vru každý se tomu podivil, že nechce o vdavkách ani slyšeti a že jest pece celý blázen po dtech, jakož i dti po ní. Všecky, co jich bylo ve vesnici, mla ke své sukni pipoutány, kam se hnula, tam klopýtaly i ony do jednoho za ní. Umla to s nimi. B}la samý mezi nimi žert, samé laškování. Kdož ji vídal n muzik mezi hochy zarputilou a kousavou, sotva by ji byl poznal mezi jejími miláky. V lét si pivstávala a ped slunce východem chodila do lesa na houby, kyselinky, plaváky atd. Prodávala je pak v mst, ale nikterakž aby si za utržené tam peníze nakoupila parády, jak to dlávaly jiné dívky, nýbrž aby mla té drabolesti vždy co z pouti pinésti. Nikdy ne; išla prázdna d )m, každému z tch capart ve vesnici nco pinesla: tomu perníkové srdeko onomu kyselou okurku, jinému zase hlinnou pánviku i obrázek, krátce každému to, po se domnívala, že v tajnosti dychtí. Pi tom jí záila tvá, jakoby se cítila tou nejšastnjší na svt osobou a o jiného skuten nestála než o tu drobotinu a její „štípané" hubiky, které jí za její dárky vždy tak štde udlovala.
em
64 Nastojte! Všichni, co jich pebíralo jemen kolem zstali najednou bez hnutí, zrovna jako když je tam pimrazí. Byly se totiž náhle dvée rozletly, a do sediiice stolu,
mrazil jakýsi
mužský. Kd^
stolu,
i
ž
pistoupil k loui, kteráž hoela svíci. jako obyejné \edle
ern natenm
v fora velkém
oznali v
nm —
Antonína ševe.
Domácí jej zapomcli samým úžasem pi\ítati, ro\nž jak on byl opomenul vcházeje jim vespolek páti, by jim dal
Bh
šfastný dobrý veer.
„Nepicházím sám," oznamoval místo pozdravu rjclitárovi dutým Jlasem, j"dou za ranou konšelé. Nebyl bych k vám vešel, kdyb3ch se nebyl dozvdl, že oni nieho bez vás uzavi i nesmjí a že nutno, by se o tom jednalo zde u vás, má-li to míti svou náležitou platnost."
Rychtá nevdl, práv vstupovali do
má
o všem tom pomyslili^ neb skutené opovzení konšelé, totiž hroba, tesa a krejf. Hnali se hned bez dalšího opovídání a okolkováií ke stolu rjchtá;kému, trven natenému, mezi okny postavenériiu, nad nímž viselo na s'n právo žlutými cvoky hust pobité. Poínali si pi tom
zrovna, jako by se
eo
s
si
tnice
mlo
rokovati o
njaké dležité
obecní
záležitosti.
„Žádám obci, abyste
vás,
rychtái, jako
pisednul ke
usazený v zdejší na místo sóje mezi
soused
konšdm
s nimi hledl mou vc co nejrychlej Antonia tak chvatn, jako kdyby jej podlaha pod nohama páiila, a pi tom se mrail jako nebe pi nejkrutjší bouce. Rjchtáka dí\e se vzpamatovala než její muž, jenž dosud na mladého emeslnila pohlížel jako ve snách a nadarmo hádal, co ho to a^i tak pozd veer v tak vážné
nimi obvyklé a abyste odbýti,"
pravil
(J5
spolenosti sem pivádí. Pitola se zhnrta k Antonínovi, piitrili k nmu židli a mezi tím, co ji pc^^liv vlastním frtochem ntíra'a, zvali jj tak vlídné, jako by nevdla, kterak to mezi n'm a dcerou paliatou s'ojí: t vítám, Antoníne! Jen se pi-ec u nás posad!" Toí se rozumí, že se Antonín neposadil a jen zamruením nesrozumitelným se jí za pozvání dkoval. Bylo hy se mu zdálo, že kd}by se jiaak choval, Mace by tím podlézal. Beztoho jej až do té duše hryzlo, že musil vkroiti tam, kd'3 byla doma, kde prodlévala asi plna štiplavého, peprného proti nmu výsmchu. Avšak co nevidt, snad již za chvíli jí bohdá dokáže jasnji, než svítilo slunce na nebi, že ji již nadobro z mysli vypus il, že mu do ní nic, ale pranic není a již nebude, co svt ten potrvá. Matka po ní mrštila okem, co asi neoekávanému hostu
„Pkn
íká
a zdali píležitosti té
pcvýhodné pec jen
nepoužije,
aby se hledla s nim njak dohodnouti, když pro její k nmu chování celá rodina na ni nevrazila. Ale s chutí by jí byla dala „sutenec" (štilec). Jak za tím stolem sedla, ta umínná diblice, zrovna jako by se nebyla od ní piuila té nejmenší manýe! Do jedné roky klopila to svoje vzdorovité elo a druhou vybírala z obilí ped sebou luštinec tak voln, jako by si jen tak z dlouhé chvíle brala a ve svtnici nikoho cizího lebylo, nad to bývalého, tžce uraženého nipadníka a konšel, jím patrn k dležité svolaných. Což nel'ylo možno, by se byla úada týkala jí? Ale najednou se poal luštinec sypati pod stl. Maka náhle sebou trlila a smetla jej rukávem u kožíšku, který mla k vli horku jen na haklici kolem krku povšený. Bylf se Antonín totiž tázal rychtáe, jenž se konen pec mezi konšely pod právem nvelebil:
úad
K,
SVTLÁ-
Prostá mjtl.
5
66
„Yaše nebožka švakrová uc hala tu po bobé dv dti, oba chlapce?" „Ano," pikývl mu rychtá vážné, „nechala tu nebožka moje švakrová dv dti, a to oba chlapce." „A neuinila žádného opatení, co s nimi státi se má?" , Neuinila." „A nehlásí se k nim žádný píbuzný nebo pítel, který by se jich chtl a mohl ujati?"
Maka se za stolem tak rychle pozdvihla, že smetla za luštincem více než celý žejdlík již pebraného jemene.
n
hlásit a kiet, že Bylo na ní znáti, že ona se chce o to json vlastn ted dti její, nebožka že jí je dala do rukou a že musí tedy zstati tam, kde jest i ona, ale matka se naproti ní ke stolu postavila s takovým posukem, spurná Maka si netroufala s takovým pohledem, že ani v té chvili jí nco proti mysli uiniti. Byla by, odpust Pánbh, s to bývala pede všemi lidmi vzíti na ni pometlo. „Pipadne tedy o sirotky pée obci?" tázal se Antonín dále. „Jak vc dosud se ukazuje ovšem," pisvdil mu rychtá. Zas se Maka za stolem vzepjala jako híb, na které nkdo proti vli jeho strojí uzdu. Zas jí matka zle poNehrozila. 1 nerozumla žertu, když se takhle tváila! zbývalo Mace než opt umlknouti. „Je-li to takové," pronesl Antonín hlasem tichým, ale zpsobem slavným, „jsem já hotov vzíti sob sirotky ty na
—
—
starost."
Opt onmli ale tentokráte
Maka
všichni pítomní jako pi jeho vkroení, úžasem nad tím neoekávaným rozhodnutím.
se musila zadržeti stolu, jinak by se byla za-
67
Zbledla i)i vyjádení Antonínov jisto na podlahu svezla. jako bartolomka (rostlina svtlík), zrovna tak zbledla, jako když onehdy o pohbu pistoupila, vedouc každou rukou jednoho sirotka, k nebožin otevenému hrobu, celá zatoená do svých smutkových loktušek, a jala se jako nejbližší z píbuzných fuuusníky za ní, jak bývá u nás zpsobem, odprošovati: „Prosím vás," žádala jich, „pro Boha jednou, po druhé a po tetí, to odpustili,
a budiž
vám nebožka
jestli
by
vám za
to
ped
nem
v
to stokrát
ublížila, abyste jí
vnost zapla Bh, že
sebou na
nésti nemusila,
jste
nám
ji
po-
mohli sem tak laskav doprovoditi." Vykla prosbu tu tak lítostiv, že se pi ní rozléhal po celém hbitov žalostný plá. Každému byla pohnula srdcem, nejvíce však Antonínovi, se tomu krut bráuil. Ale nebylo mu konen pomoci, musil pec jen ustoupili za koví, kdež na nj nikdo nevidl, a lam zaplakal tak úpnliv, jako v této chvíli Marka sama. I zrodilo se v pi tom pedsevzetí, že tm nebohým sirotkm nahradí rodie, jak dalece to bude v jeho možnosti. Dávno již sedl doma u svého verpánku a ješt mu šlo na plá. Brnly jej dosud z nho oi, že skoro na nevidl, vždyt jich od té doby ani neusušil. „Ty bysi chtl vzíti sob dti ty osielé na starost?" opakoval po rychtá a rycbtáka si zakryla frtochem tvá, po níž jí tekly proudem veliké slzy. ó, byl to pec dokonalý lovk, tenhle Antoníni Ted to jak náleží poznávala. Vru nevdla, co by dcei za to udlala, že jím tak urážliv pohrdla. „Ano, chci," svdil mu Antonín. „Býval jsem s jejich otcem jako bratr a vážil jsem si nebožky jejich matky tuze
a
nm
n
tém
nm
5*
68
piialivost. Jsem sám na svt, nemám, komu mohl páti, a rád se tedy jako pítel u dtí jejich osvdím. Ostatn také pí nynjších špatných asech záhodnO obci kde možná poleviti."
pro
její
bycli
„Netázali
bychom
máš-li k tomu,
se zajisté,
k
emu
prostedk," ozval se po dosti dlouhé pestávce tesa, „kdyby nám to neukládala naše konšelská se ted zavazuješ, dosti
povinnost." Ale skoro bylo znáti, jako nco jiného za lubem.
ml pi ei
by
té
ješt
„Nehrnou se mi sice pení/.e okny a dvemi jako leckomu jinému," odvtil Antonín skromn ale sebevdom, „mívám však takový výdlek, že mi pebývá každý týden nkolik groš, kteié mohu uložiti. Hladu tedy pro dti u mne obávati se nemžete, a jiného nedostatku taktéž neOvšem,
poznají.
kd}by
m
Bh
k
sob
mnoho po sob jim nezstavím. Nemám
náhle
povolal,
jiného po otci než
svj barák a co nejnutnji do nho náleží. Když otec umíral, povdl mi pouze o soudku se starým sklem na co odprodati, špejchárku. Naschráuil ho, abych prý to byl tuze veliký kdyby na mne trhla njaká nemoc.
A
ml
pec mu
Vydal se nebylo možno víc ustádati. když vdával sestry. Jest to ovšem malikost, mystaré sklo slím, že bych za celý soudek více neutržil, te práv platí, než ti stíbrné dvacetníky, ale pece si odkazu toho tuze vážím pro dobrou vli, která z nho jde
šetrnik,
nejspíše,
a
na jevo. Bjhatství, jak za to tím
upímnji,
vidíte,
že je
sirotkm tedy neslibuji, ale svému emeslu vyuím,
ádn
aby se mohli všude usadit a všude došli cti a chvály." „Co se týe emesla," dal se ted zase slyšeti konšel krejí, ale pi tom si mnul rozpait ruce, jako by i jemu
co
nco
než co práv pronáší, „lu nevíme, že jim svdomit vše povíš a ukážeš, eho jim teba; avšak ty jsi lovk svobodný, ve svém stavení sám, a nutno tedy, abychom vyzvdli, budou- li míti dti u tebe náležitý poádek." s podi, Jestli budou míti náležitý u mne poádek?" opakoval. vením Antonín po
vlastn o
šlo
máme zádn
o
jiného,
dti
starosti,
nm
„Ano, poádek a istotu," stál krejí vyzývav na svém, ale horliv hlavou svdil; „patí pi emž mu tesa k vci jako ten boží dárek. Co bývá do lovka, jenž k nim nebyl za mládí pidržován?" ;,Nebojte se, povedu je ke všemu dobrému," ubezpeoval je Antonín ponkud píke. Poalo se mu podobati, že se skrývá v požadivcích tch jakási mu nepíznivá
nm
schválnost. „Jdižiž,"
že budeš
viti,
mýti,
smál se mu krejí, „a nechtj nám namluhcchy sám na to pamatovati, kdy se mají
esati, pevlékati,
sám
je ošetovati,
budou-li
nkdy
nemocni."
Rychtá tak zostra na krejího pohlédl, že tento rychle oi na stl spustil Znal jeho pomry a nebylo mn tedy tžko uhodnouti, že se hledí asi takto domoci uedníka, práv poteboval. Jak by se bylo uznalo, že se obec
jehož
sirotk šatit
a
byl by zajisté oznámil, že, bude-li je o vše ostatní se starat, jest ochoten za malou
ujati musí,
vbec
pouze náhradu jednoho z hoch svému emeslo vyuiti. Návrh Antonínv mu nepišel tedy nikterakž vhod, teba se snažil to zakrýti. I tesa se b}l znan zakabonil slyše, pro jej byl sem Antonín se soudruhy povolal. Jednalo se mu o totéž jako krejímu. Poteboval skotáka a za nynjších bylo by mu tžko bývalo jej živiti a
tém
pomr
70
Byl by si taktéž pál, aby mu byla obec nápomocna, svivši mu druhého sirotka. Oba sousedé by bjli sice slibili, Pišel-li že budou hochy do školy posílati, ale což tenkráte šatiti.
1
pišel; nepišel-li, nepišel; nebyla žádná v tom písnost. I on se tedy mrzel na Antonínovu nevasnou dobroinnost a dodal s úsmškem: sám si vaíš, sám jak se proslýchá „Ty ovšem uklízíš, neb nauil jsi se prý veškeré práci ženské po od matky, která, když se jí dcery provdaly, pak tebe místo nich ke všemu vedla. Ale sirotci jsou ješt dti. Co tob staí, možná, že by nestailo jim." Antonín se ve tvái zapálil. Bylo pravda, že co mohl, ale dosud mi to nebyl ješt nikdo vyetl, si dlal sám, naopak, každý, kdož za-^lechl, kterak si vede, mu to pochválil. Již bylo u nho najisto postaveno, že mu sousedé skuten sirotk nepeji, a bylo mu toho tuze líto. Snažil se však, aby jich ješt více proti sob nepopudil, svou nad
žák
do
školy,
—
—
dom
tím citlivost vší mocí potlaiti.
„Nekazte mi jiného
„Co pak „Záleží
to
pece
dvodu dtkliv ti
tmi nebohými dtmi,"
s
jich
místo
žádal.
kazíme?" oboil
nám jako pedstaveným
se
na
tesa
této obce,
dosti zhruba.
aby
byli
sirotci
opateni, jak to býti má." „Což nemám míti pražádnou radost?" vzdychl si mladý muž vida, že se mu úmysl tak milý nepodaí, když se sami konšelé proti tomu vzpouzejí.
„K vli tvé radosti tedy mají dti snad zstati bez pípravy?" zvolal zase krejí, jako by se myšlenky té Bh ví jak hrozil. „Podobá se, že si je hodláš vlastn jen proto k si
sob
vzíti,
hráti."
aby
ti
ušel
as
a abys
ml
ve své
samot
ím
71
s
„Nf, o to mi pi sám fak bolestným,
Bh
pizvukem
nejde!"
že
to
zvolal
konen
i
Antonín
hrobae
dojalo.
„Co tu dlati, byehora pišli k njakým koncm V" pítomných. Nechtl se do vci té plésti, aby ú sousedy nepohuval, neb jak by se nebyl i on domyslil podle tázal se
ei,
jejich
jen
o
jim vlastn bží? Ale poctivá jeho mysl pec zdráhala pipustiti, aby byli sirotci vydáni jejich
se
lakot a
o
pelivého vychovatele pipraveni. „Snad kdybys
domu njakou hodnou vdovu, než
vzal do
„To
se
oženíš?"
krejí jízliv. „Mladá by nesmla býti k vli lidským eem, a co by mu byla u dtí platná stará, upracovaná osoba?" se státi
nesmí,"
vyjel
Nedomluvil. Všichni, co jich bylo ve svtnici, sebou Takovou mocí uderJ nkdo do stolu rychtáského práv mezi konšely. trLli.
Byla to
te
zase
Maka. Ped
chvílí bledla
jako bartolomka a
hoela v tvái jako planý mák.
máte najednou starost o tyto sirotky?" jí sršely z oí plameny. Nic toho nedbala, dobe vidla, že bží matka k peci na ni pro kus loue. „Vlastní dti necháváte jeden jak druhý bhati neumyté, zpola ustrojené jak v slunci tak ve snhu a celý den na se nepreptáte, jak ze zkušenosti mi dobe povdomo, neb jsem poád mezi tou malou havtí." „Jakou
zvolala, a
to
pi tom
a
n
n
„Práv, že to jsou sirot'i, dlužno o více dbáti než o dti vlastní," zašeptal krejí nesmle, a tesa rovtak nesmle k nmu se pidával, neb vdli také ze
teba
nž
zkušenoiti, jaký je to vos, tahle
kdo
ví
co ješté jim vyísti.
Maka,
a že by byla
s to
72
^Nechám vám to platiti a doufám, že vy bez pasár ran platiti, abych, pikuete-Ii dti AntOLÍk nim pihlížela sama. Každý den nechí ke mn pii
zase necháte novi,
jdou ráno i veer. „Ale já té nepijímám za jejich opatrovnici
!"
rozkikl
se proti ní Antonín.
Všecka ztrnulá Maka naú pohlížela. Z této strany ovšem se nenadálá odporu, a to ješt k tomu tak zjevného a krutého.
„Nepijímám neb není tak
v
tob
V Mace hrozn se
t
k dtem, které
si
chci vzíti na starost,
srdce milosrdného."
se zarazil
Co byla na svt, nieho
dech.
nezdésila jako tchto slov. Nikdy by nebyla
ekla, že jest s to k nkomu tak tvrd promluviti, proti nepátelsky vystoupiti, jako vystupuje ted Antonín
nkomu tak proti ní.
„Odmuješ
se
švihnutím metlou. co pipravila'^ ty
A
již
se
za
za
upímnost
obracel ke dveím.
Jedním skokem byla
n, aby
pošklebkem,
lásku
Než bych dtem tm osielým pipravil, mn, radji se jich vzdám, a to navždy!"
odejíti
„Ne, to se
Maka
u nich a položila se na
nemohl. státi
radji vzdám, radli
nesmí," slibuji,
zajíkala že
se
do
se,
„to
smrti na
já se jich
n
nepo-
dívám." „Jen tomu udlejte pece njaký konec," napomínal liroba znova, „a usne-jte se na rozšafném, vše ostatní necht jeden jako druhý stranou. Vžd>í jsme se tu sešli, al»3cli(>m se postarali o dv duše lidské, za které budeme
nem
joilnou
ped trnem
nojv^ššílio
odpovídati,"
73
Slova ta
patrn pohnula Antonínem, jenž
ped
stál
Makou
bledý a nepohnutý jako sténá. „Véru, sousede niá'e pravdu, již nejvyšší as, abychom
k vli ni chudákm, o které se jedná," ekl m, do„Já aspo se o to ješt jed ou padniž to tak i tak. Pozoruji, že kdybych byl ženat, nikdo by si asi netroufal dtí mi odepíti jako ted, ponvadž, jak vidím, lidé se domnívají, že u svobtdoíka nemohou mti náležité pée Poslyš tedy, Mako, mám stran tch sirotk ješt jeden návrh. asto, peasto, jak zajisté Fáma dobe dvata ženicha k vli statku. Ejhle, ncch víš, si berou moje píhtipkáství stranou a vezmi si mne tedy... k vli rovnž jako tob." tm dtem, na nichž záleží „Ne," kikla Maka se vší svou vzdorovitcstí a ob ruce jako k nejsvtjší písaze zdvihla k nebi, „k vli tm se unioudili
'.
pii
zasmušile.
mn
dtem
...
Ted
si
ale
t
nevezmu ..."
praskla rychtái jeho svatá trplivost.
zahml
na ni, že se všichni nikdy rozuma Eemla's a také bohužel míti nebudeš! Pry s tebou, jdi mi s oí!" íkáte," zaplakala, „práv když povídám, .Tohle ponvadž zadtem k vli že Antonína nechci sluhuje, abych ho chtla... k vli nmu samému ?« Maku v nárui, již Již byl AntODÍQ u dveí, již ji tiskl k sob, jako by ji na vky pustiti nechtl „Dosti, ty dcero nezdá ná,"
kížem,
uleknuti poznamenali
,ty
mn
.
.
.
tm
.
.
.
ml
.
.
vlhkýma oima zpt na židli, s níž byl s takovým hnvem povstal, a rychtáka upustila lou, jíž chtla se proti všetené dcei ozbrojiti. Vždyí ostatn hned, jak Antonín do svtuice vstoupil a konšely opovldal, jako by jí bylo cosi pošeptalo, že neodejde, jak vešel.
A r3chtá
sklesl s
74
Za ti uedle mli
Aatojiín
s
Makou
veselku.
Mohl
neb ml z eho. a tedy také vynaložil. Když si totiž pišla Marka k nmu ponejprv s dtmi vše prohlížet, tak tuze tam hoši skot ili, že pevrhli na spejchárku onen otcem jemu zstavený soudek. A hle, z pod skla zaleskla se na dn vrstva istého step starého v
ua
ui vynaložiti,
nm
stíbra, dvacetník vedle dvacetníku. se starý píštipká pec jen, jak j j Hdé znali, jako znamenitý šetrník, jenž nevybyl jen slušn dcery, nýbrž i na syna stkvéle pamatoval. Antonín koupil z tch dvacetník ihned nevst hedvábné šaty „do zlatová", obma hochm celé odvy ist soukenné a on sám pi svatb tikrát slavn po sob se pestrojil, po každé do obleku zcela nového. Ale když se Maka vzpamatovala, pec jen jí to šlo na rozum, že se Antonínovi tehdáž veer tak snadno vzdala, a to práv, když on proti ní tak krut vystoupil, teba to
Osvdil
totiž
tak zle nemyslil, jak to dlal. I dávala si dobrý pozor, a když
pustily
družiky
že-
nicha o svatební den k ní do komrky, podívala se na, aby toho nikdo nepo7,oroval, ve vší tajnosti rychle skrze prsty, a to jen proto, aby se ho již nikdy báti a tak ochotn jako tenkráte ho poslechnouti nemusila.
A a
když
se
Antoniu pestrojoval k hostin,
nepozorovan svou hedvábnou loktušku,
v níž
opt
rychle byla v ko-
na kabát mu položila, a to zase za tou píinou, aby chvíle poínajíc po celý život vždy nad ním vítzila a se nestala, jak se vždy obávala, mužovým nášlapkem. Nebylo tomu co vit ... po tom, co se bjlo udalo. Dlalo velikou hlavu, že se jím dala pokoiti. Ale jí to dlouho neovšem, vždyt to bylo hlavn k vli tm dtem ... stele,
od
té
i
75
Dala se pec jen láskou podmaniti? Bylo se jí to ním proto tak dobe tanívalo, že teba nechtla, pec na nj vždy si myslívala? Rychtáka se dala pi svatb tak velice vidt jako blažený Antonín. Vaívali tehdáž pro žebráky pi svatbách jen z piva polévku, ale ona jim dala kávu, a to takovou jako pro svatebníky. Zavaila jí celých šest liber, na každou libru jeden balíek cikorie, roztloukla do ní dv homole cukru a smetanu, kterou pidávala, musila poád rozkloktávati, tak byla hustá, neb „svlékla" si všecky mírky v kobylo? s
moe,
co jich
rozkrájela
nadojila
pecn
chleba,
verejšího ani
a
dnešního dne.
sama nevdla, nestail
Kolik jí
je
Frantík ze špejchárku pinášeti. Když se žebrák nahrnula plniká sí, že v ní nebylo hnutí, poád opakovala: „Ale to je vás málo, lidiky. Pro je vás tak málo?" I oslzeli chudáci a pravili: „Tohle, rychtáko, nám ješt o žádné svatb neckli. Za tohle slovo budete míti tam nahoe velikou zásluhu." „ÍQu, tebas nemla," ona na to, „ráda všecko vám dávám, jen když se ti dva tam ve svtnici pece dohodli."
o KREJÍKOV ANEŽCE.
„Lo hráli už
že se
uustrojíš,
Auežka pozdvihla která se
AuožkoV Nahoe
v
hospod
ode-
druhou i>ísniku."
práv
okolo
ocí z modliteb a v)hlidla vcu
plotu
zahrádky
na cestu,
viskcm nahoru do
vesnice toila.
To se toho lidstva dnes po ní k muzice hrnulo, zrouna jakoby byla pout na Svtlé bývab. Ale nebyla, lidé chtli slyšet jen Svtelské muzikanty, kteí se asi ped rokem do
—
Ruska*)
pustili a
—
ped njakým týdnem
tepru byli zas
dom
Nemusili vru cesty litovati, každý si pinesl hezkých pár stíbrných rubl dom. Ale, pane, to jsou njaké onaké peníze ty ruble! Kdo je z našich oban vidal a potžkal, musil se jim zrouna podivit! se tam A co ti muzikanti všecko nevykládali! vedlo! Nu každý den jim strojili hody a poád jen hody, nech 8i hráli u sedláka nebo šlechtice. Ani je odtamtud pustit nechtli a jeden z tch bohá (hyl to prý kníže, ala nkteí zas íkali, že to byl ten ruský císa nebo car sám) jim prý chtl vystavt dm, až do smrti je zaopatit, jen kdyby byli u nho zstali a každý den mu hráli; dorazili.
—
Tm
*)
dobe
eští muzikanti ze Svtlé
pochodili.
byli v
skutku v Rusku a velmi
80 ale oni že ne
to je, že ten,
mocí že ne! Sára pánbh sutT, co kdo horám jednou pivykne, jim do smrti
a živou
neodvykne, a pece nejsou nic jiného než žadlavé (oliyzduf', Ale kdyby špatné) kamíní, na nmž nic kalého neroste nám nám jiode pekli každiký de koláe, za^teskne pece jen za malinko po tch našich horských bandorech (zematech) a my hodime seušítn a uteeme zas do tcch svých skal. My horáci sami se tomu dost a dost nadivíme, jak jen to tak mže být, ale pomoct si od toho pece nemžeme, a kdybychme dáli co dáli. Nu, ale co škodí? Jak to je, tak to je; snad si nabudeme proto hlavu trýznit, když to pece jiné tím nebude. ouky (odrostlé dívky) se dnes naškrobily a naparádily jako o posv.cení, a hoši na sebe všecko navsili, co kdo ml kalého: hodinky, etízky, prsteny, náušnice a bh ekali dnes ví, jak se všecky ty trety ješt jmennjou! mnoho pespolních holek k muzice a chtli jim ukázat, že jsou v Ještde také sekái, ne jen v kraji. !
s
—
Anežka se za tou veselou chasou, ped oknem se mízamyšlen dívala, ale najednou sebou škubla, jako
hající,
bylo co bodlo. Jeden z hoch zastavil se u plotu. Byl to chlapík jako jedle, vlasy ml jeden prsten, zuby ernou manšejako sníh, radost na nho se podívat. strovou kazajku na se, krátké spodky, vysoké boty, okolo
by
ji
Ml
krku ervený hedbávný šátek na zadrhmo uvázaný a v levém uchu velkou stíbrnou náušnici uprosted s konm, jak se zpíná.
Podle toho bylo hned vidt, že je ze statku syn neb eledín, nebot naši obchodníci a emeslníci chodí si už úpln po mstsku. Nepovím, jak žadlav jim jdou ty dlouhé kabáty a pantalony a ty vysoké klobouky. Nevili by mi to
81
ani a rozhnvali
pravdu se prý s
by
lidé
se
snad
i
proto
na
mne,
anií
pro
nejvíce hnvají, a to já nechci. Jsu ráda
každým za dobe, tím
vice se sousedy, proto radš
mlím
.
,
.
ale nerada.
Hoch dál, jako by si dýmku vyklepával; ale zatím koukal do okna, jako by chtl stavení vypálif. Byl zahlídl, jak douka erstv s lenošky (stolice s lenochem) u okna vstala, sotva že se zastavil, a dále do svtnice poodešla, aby ji vidt nemohl. „Nechce se mi dnes njak ze stavení, Btko," pravila Anežka k mladší seste, té, která se jí byla díve ptala, pro se ješt nestrojí, a šla se posadit až na laje (lavice) u kamen, kam nebylo z vní vidt. „Ani sama nevím, co nkdo uhranul. Jdi ty dnes to do mne vjelo, snad že za mne, vyjdu si jindy."
m
Btce
se zajiskily
oi
radostí.
—
Kde dnes
chodila
nemže
na k veerou k mozice! Rodie byli písní a neodpustili než vždycky jednu z holek z domu, a to ješt k tomu jednou za uherský msíc. Dnes mla jíf Anežka. „Jen jdi, snad bys nechtla doma zstat," domlouvala Btka seste, aby si snad nemyslila, že je njaká neuhodná (nepející); „jen se pust do strojení, však ti chuí pijde." Ale Anežka zavrtla smutn hlavou, vzala si staré velké modlitby na klín a zaala na nich zas pobožn íkat, se u kamen už smrákalo. Btka pestala na ni usilovat, mohla si pece jinak zmenouí, a bylo by bývalo po radosti. Sáhla tedy do skouly v devné, ern oleštné stn, kde mla rozesák svj uložený, a zaala si ty své dlouhé vlasy hladit, až se svítily jako kaucí peí; na to je rychle zavázala zatákou a stála, všude
si
byla vzdychala, že
—
a
—
K
SVTLÁ:
Prostá
nijril.
fi
82
každý jiné arvy, pletenoD, a
pti pramínky, napoítal, uvázanou. tri
mla
rulík
co by byl
zatoený a loktušku na ušíka
Zostra otevela malovanou truhlu vedle v komrce a široký svátení frtoch a damaškový si z ní svj
vytáhla
když se do nho zapísi, skoro žádná z holek si více v životku nechodila, každá mla už dlouhé šaty s falblemi Poád se a malou zástrku. Ale tihle rodie, tihle rodie ješt spravovali podle starého zákona a nedopustili za živý svt, aby se jejich dv dcíry jako jiné módily. Což Anežka, ta si nic z toho nedala a ráda se po selsku nosila, ba ani dost málo ji to nemrzalo, že si chodí v tento den v kanživotek
(šnrovaku). Vzdychla
nala, nebylo
vždy
divu,
už
!
rukáv) a ve svátek do kostela kabátku s varháuky, a že jde tatík vedle ní v krátkých koženkách, v dlouhých bílých punochách a bakánatech (v šnrovacích botkách) a že má za špiatým kloboukem s fáborem svatý obrázek zastrený. Ale Btku, Btku tu to pálilo jako její híchy.
daši (v sukni se životem bez v
—
—
V
hotova a jako ptáe z klece vyklouzla zahrádlcy, zahrádkou nahoru na cestu a cestou za vršek, a než se Anežka vzpamatovala, nebylo po ní ani vidu ani slychu
nízkými
tu
chvíli byla
dvemi u sín do
Uletla a sestinu pobožnost jako by byla
s
sebou vzala.
Ješt držela Anežka staré modlitby na klín, ješt mla nad nimi ruce se])jaté, ješt pohybovala rtoma, jako by se modlila, ale
oi
a mysl
a nebyla za sebou rozlilo
Anežka
zavela,
Btka
slunce
byla
utekla
práv zapadalo
a
po celé svtnice nejinak než isté zlato. záe na zemi zakoukala, až jí oi pe-
se jimi ted
se do té
bloudily jinde.
dvée
8;;
tekly; z eho jiného by se jí byly bohatý hrách po tváích kapaly ?
zalily,
Ale slunéko se pomalinku schovávalo,
poád
až
záe
jako
slzy
jí
podlaze
iia
zvolnika pres starý vyšlapaný práh vyloudala, chvilinku se v síni obraeškala na ervené jarmárce po nebožce babice, pak v zahrádce na pivokách, které se práv rozvíjely, potom ješt drtínek na cest a najednou byla tatam za vrškem, práv jako ped okamžikem ta ernooká Btka. se
krátila, až
Anežku pak
se
se
lovk
spatí! Vyšla za ním hrádky, aby do nho
slunéko
jak na nebi ven na mostka a stoupla si do zahodn dlouho vidla, než docela
táhlo to boží
ne, vždyí
celý
jaksi za sebou
obveselí,
.
.
.
když je
odejde.
Baráek
v dolíku v tišin, setmívalo se už okolo nebe bylo ješt v samém ohni, všude jakoby rží nasypal. Bylo ticho jako v kostele, ani stebýlko se nehnulo na záhonkách v zahrádce, ani lísteek na velké hrušce, která byla práv odkvetla jen nkdy si studánka pod ní jemn, jemóounce zašplouchla, když se do ní více vody nahrnulo. Jiný by si toho nebyl ani povšiml, ale Anežka piln studánku poslouchala; bylo jí, jakoby s ní rozprávla, když vedle ní k veerou sama sedávala a o ledems pemýšlela, dnes o smutném a zejtra o veselém, jaké jí pišlo práv myšlení.
v stromoví,
stál
ale
nem
Dnes
nem
nesedala dlouho u studánky v tichosti. Za plonajednou se mužský jakoby nic pes brázdy pehoupl. Byl to ten hoch v manšestrové kazajce, se stíbrnou náušnicí s konm v ucho, který se byl ped tím u plotu zastavil.
tem
ale
to zašramotilo a
6*
„Pro nepišlas k muzice?" pi tom jako devt hrom.
ptal
se jí zostra a
koukal
„Nechtlo se mi, jsa nejradš sama pro se," hlesla dívka a vrazila oi do zem. „Hle, hle, tak z istá jasná!" ušklíbl se hoch, „vždyí jsi ješt o masopust tak ráda jako každá jiná si vyskoila! Povím ti ale sám, pro nepišlas, nejsu tak na hlavu padlý, jak si snad myslíš: vecíalas, že tam budu já a ty se vyhýbáš jako ohni, co jsem se s taíkem k vli tob hádal. Ale nemysli si, holenku, že si snad proto hlavu strhnu, že se mnou nic víc mít nechceš; je holek ve svt jako kvítí: nebudeš ty, bude jiná." ;,Tak, tak, Floriku," svdila mu holka, ale tásla se pi tom jako kapka u libtu ,vida, dnes se mi líbíš. Vždyt že pro tebe rostou jiné holky, než ti to poád povídám, je krejlkova Anežka, mžeš si tu nejhezí z nich vybrat a ona si radostí poskoí. Však ti tatlk tvj holku dává, že už nemže býti široko daleko onaejší." „Nemlíš!" zakikl ji hoch a žíly na ele mu zlostí nabhly. „Co to žvatláš o té, kterou mi tatík strojí, když víš, že nechci jinou než tebe? Také od tebe nepopnstím, nech si mne vyddí, není-li mu to podle mysli! si dát psát statek na jednu ze sester, nebo nech si ho prodá, je vše jedno, neprosím se ho o nic. Mám pár groš penz uložených zanu krsnaif, piiním se, ty se piiníš taky, nejsi žádná svtácká, a za nkolik let koupíme si vtší statek, než jsem ml od nho dostat."
—
mn
;
—
Mžs
mn
;
„Tak lehce to nejde, Floriku, to mi v," ekla na holka a zavrtla smutn hlavou; „ty si všecko tak snadn pedstavuješ, protože ze zkušenosti nevíš, co to je životo
bytí
vytloukat.
—
Statek váš je ve vkolí nejvtší,
vy se
85
na
nm
máte jako pán',
oládka za vás pracuje, kam
podíváte, všude všeho dost;
a
najednou
bysi
mél
z
se
toho
všeho vzít krsnu na hbet a než slunce vyjde, pes Ještd do Nmec, a o polednách, když nejvíce praží, nazpt dom, a sotva žes si oddechnul, musil bys zas celé odpoledne po kraji shánt, co bys zítra opt na druhé stran prodal, jak to naši krsiíáci dlají? Ne, ne, hochu, to není pro tebe; ani týden bys v tom nesetrval." „Nevídáno Snad bych to taky dokázal, dokážc-11 to jiný," hodil si hoch hlavou; Jen at si žádný nemyslí, že mám na statku u tatka nebe, na polích je do roka dení dost, musím dotáhnout, kde pacholek nestaí. Vždyí ale neteba mi s krsnou chodit, když se ti to nezdá mohu jiti jako jiní za husami, za skopy, nebo se mohu s pezáky a zvinái spolit; u nás v horách je na všecky strany vý-
—
!
;
dlku
dost."
)
Anežka tásla znova hlavou. „Není to tak valné, jak si to maluješ; obchodu, jak vedou naši lidé, musí lovk od mládí pivyknout, to ti každý z nich poví. Což je neslýcháš vypravovati, co na svých cestách zkusí zimou, horkem, nevyspáním, nkdy když jsou vesnice daleko od se? i hladem a žízní, To není pro tebe, rodie t mli jediného hocha, chovali t jako
jej
—
*)
Dubem
—
Obchodníci, obývající v severním Boleslavská za pnlioí, jehož nejvyšším temenem jest Ještd, po
eským
nmž má
žeuou každý podzim ohromná stáda bus do Sas a obchod v dobytku je v celých severních echách, v severní Morav až hluboko do Polska v jejich rukou. Do Berlína, Drážan a
toto své jméno,
Frankobrodu zaváželi drnbdy roptví,
znan
dak
a jiné ochabnul.
zve,
ron
mnoho
tisíc
kus
bažant, ko-
kterýžto obchod však v poslední dobé
86
ve škatulce a teba bys ted pi sklízení a seti trochu cTál, však ono to pece nikdá do opraudy není." „Jen pokej," rozzlobil se hócli, „hned zítra ti doráda dala. Naši hoši kážu, že uejbu hedbávný, jak bys se chystají do Žitavy se skopy, pjdu s nimi, abys vcdala, a až se vrátím, pak se mi troufej ješt nco íct ..."
m
„Pane bože!"
mu
neudal, že bys
lekla
se
odešel,
Anežka, „snad bys to tatkoi když máte objednané sekáe?
lovk vru nevedal, kam dív skoit. kouká eládce rád na prsty a že se o své bojí! co by si sám s tmi všemi lidmi poal? A jak by o tob lidé mluvili? Poštívali by na tebe, že mu samotnému necháš všecku starost na krku a sám že si jdeš holdem," „Af si^ po lidech nic není," zabrual Fiorik, „a po tafkoi také ne! Co z nho mám? On nic k vli udlat nechce a já mu tedy také nic; nemá-li jíf po mém, Vždy Víš,
by ten starý
že
mn
mn
nemusí jít po jeho," „Hochu, hochu!, jaké
hlav lihnou!"
to
zló
myšlénky
se
ti
to
v té
Anežka bolestn ruce. „Jak si jen mžeš myslit, že ti Pánbh štstí uštdí, když chceš sebe více než tatka poslouchat? Pivedeš ho brzo do hrobu, budeš-li si svou poád vésti; vždyf víš, jak si všecko hned mj bože, ani si zpomenouf nesmím, jak byl na bere jae špatniký když když se dovedal, že proto mlynáovu Francku nechceš, proto že jsu já tvá holka." sepjala
—
—
.
.
.
—
„Nebylo tak zle," odpovedal hoch opovržliv, „dál, jakoby se ho kee chytaly, aby mi trochu nahnal; ale jak vidal, že mu nejdu na lep, uzdravil se náhle a den nato bhal zas jako kue, Za to ty, bloudku, jsi se dala hned zplašif, a od té chvíle není nic do tebe. Jen si dej pec jednou ícf a nevšímej si takových pasárl Teba ted trochu
—
—
87
dovádl, vSak on se obrátí, až uvidí, že od tebe neupustím." A hoch pistoupil k holce a chtl ji vzít za ruku. Ale ona se mu erstv uhnula, aby se jí dotknouti nemohl.
žile,
více otec,
„Nezaínej znova, Floriku," pravila dosti ješt zmuse ale šel na ni plá, „a jdi s Pánembohem. Nesmíme brání Tob hích. velký toho z bychom mli chtít, jsu mu sprostá a chudobná, a mí rodie také nechtjí,
—
abych
na tebe myslila."
si
njakého takového se hoch kysele, zasmál svatouška, jako jste vy Proto že jsu radš v ho„aby vám driu do nebe pomohl! spod než na kázání, že si radš pihnu než žíly natáhnu, ten a nkdy toho zajíce na panském bouchnu, neb njaký balíek cigár dobrému známému pes hora pro žert pemyslí, že mi už za živa nohy z pekla ounésti pomohu „Aha! chystají pro tebe nejspíše všichni,"
—
:
hají!
To jsou hned njaké kiky pro
nic a za nic!
— Jakoby
—
Ale nemusila mladá krcu driu vybouií, než se usadí. zas pistoupil a mírnji trccliu tomu k pidal jen ml," ti s'arok holce, „jestli t to taky na mne mrzí, co se
mn
svtaci si žena vého si k sob
vyítají, tedy toho
mohu
nechat.
Vždy
íkávají, že
muže dlá sama; jakého budeš tedy chtít, takoze mne udláš." A již ji držel v náruí a již ji pitiskl,
„Prosimž t pro všecky svale, jdi!" zaplakala holka ted do opravdy, „nedlej mi ješt tžší srdce, než už Nejsme si od boha souzeni, tO vidiš sám, jinak mám. by nám rodíce, kterých márr;e podle písma svatého na zemi Jdi, poslouchat jako boha na nebi, tak krut nebránili. hochu, jdi a spravuj se podle otce svého, aby ti bylo po-
—
—
88
žehnáno; nechci ani za celý svt, ahy minulo!"
t
mn
štstí k vli
„Ted ale také jdu a zrouua podle tvého kázání udv tu samu chvíli propadnout!" rozlám, a kdybych se pálil se hoch a udeil do hrušky s takovou silou, až zaste-
ml
—
(Jož „mam toho vypravování*) s tebou práv dost. njaký chudra nebo mrzák, abych musil u holky žeVybronif, aby mi pála? Ne, toho se ty nedokáš! špatná to holka, která mlouváš se, že nám rodie brání proti celému svtu se nepostaví! Kdyby s hochem svým se v tu chvíli zem pod ní boila, nemá se ho spustit! Tak to má být! ty ale nevíš, co to je nkoho ráda míí, s tvou láskou to odjakživa bled vypadalo. Jak bylas malá, hned jsi zaplývala, **) sotva jsi mne nkde na sousedov jabloni spatila, místo cos mla hlídati, aby na mne nikdo
nala; jsu
—
;
—
nevyrazil; a kdyby
byl bych byl
jsem
zpomstil; ti
*)
mn
nebyly
mé erstvé nohy pomohly,
asto skrze tebe co proto ale
vyítal, že
tob jsem nebyl na mne poštíváš,
utržil. s
to
Jiné bych se
ublížit,
a
když
a tys mi na to ekla,
Tolik co upejpání.
**) Když se nkomu v sad neb na polích škoda dlá a dít to zahlídne, hned také „zaplyvuje", to jest zpívá podle jednoduchého nápvu následující prostinká slova:
„Plejvám, plejvám na dole, na dole, té N. (jmenuje se hospodá, který škodu trpí)
Na
stodole, stodole.
Kdyby
oni ho uhlídali, uhlídali, oni by ho za vlasy vycukali, vycukali, (variant: Oni by kozu zajímali). Však já nemusím plyvovat, plyvovat, oni se pijdou N-ovic na to podívat, podívat."
89 že to tak musí být, proto že je to
mu
hích
se neozvat, dlá-li
pokaždé bylo, jako bysi mla Co jscra si pak, praudu, a skórem jsem se zastydal! jaks dorstala, uohy za tebou ubhal! Jak dlouho to trvalo, uež jsi za mnou ven na mostka vyšla, jak dlouho jsem se slíbila, že chceš ráda míti! A když natrápil, než jsi jsem k tob pišel jako hoch na kalandu, tus mi okýnko venku stát. Zlostí jsem skípal neotevela a nechalas zuby, psti jsem zatínal, ale pece jsem ti okno iierozse
nékoma škoda:
tu
—
m
mn
m
tloukl, jak
by
ti
to
Florik skípal
bylo patilo."
zuby a zatínal zas psti, jen co na to zpomnl. Holka ho poslouchala se sklopenou hlavou, ani nemukala. si
zase
—
„Ale co bylo dnes, nemusí být zcjtra," zaal hoch znova se durdií a sápat; „není mi, jak povídám, toho poteba, aby si holka ze mne blázny strojila. Ty mne nechceš, dobe! Nahoe v hospod sedí mlyná, nkolikrát se mne už dnes ptal, pro s jeho dcirou netancuju, jestli je mi snad špatná. Pjdu tedko rounou cestou k nmu, eknu mu o slovo a zejtra hned musím mít s Franckou Nevím ani sám, co jsem tak dlouho na tob pípovd. vidal; vždyí je 'rancka holka jako blesk, ta si dovede ádného hocba jinak vážit uež ty! Kdykoli jdu okolo mlýna, pokaždé na mne zaklepá, a já bloud se tam nestavl proto, že tys mne mozkem pletla. Ta jist nebude chtít, abych ped ní klekal, než mi dá hubiku, jak tys to chtívala! Ale nevím, co zde ješt stojím, nemám u tebe více co pohledávat; my dva jsme spolu hotovi."
—
—
A Florik se vj ítil jako posedlý ze zahrádky a uhánl nahoru k hospod, jako by byl pozbýval (rozumu).
90
V tom íkovou
se ozvaly hlasy z protjší strauy;
se vraceli
dom.
—
Ou
bi
byl
krejík
nkde
s
krej-
na vkolí
pro práci a žena s ním, aby mu ji pomohla nésti. „Neuved nás v pokušení," modlila se Anežka, když si honem v studánce oi vymývala, aby rodie nepoznali
na
ní,
že plakala.
Už byl den a Florik šel teprv od muziky dom, a pece mu byl vera tatík pikazoval, aby hned po plnoci vstal a se sekái zárove na hora odešel, aby louku položili, dokud je rsa a tráva se dobe seká. Ješt kdyby
bandou se banda hrála jednu za druhou dole ve dvoe, jako by to uikdá konce mít nemlo. Starý Blažina vyskoil celý rozkohoutný z komory, kde v lít líhával, na paula a chtl na syna podle noty spustit, nebot celá ta mladá chasa byla se za ním pomalu do dvora vtáhla a ted tam tanila a výskala jako ped tím v hospod. dal ten furiant
byl pišel zticha, ale to celou
vyprovázet,
a
Chvilinku se sice rozmýšlel, než se do nho dal. S hožerty, jak starý o nj z daleka zavadil, jako by stál statek v ohni. Ani byste tomu nevili, lidé zlatí, jak hned kial a dovádl; pastorky u stavení se zatásly, když zaal, a když se vybouil, utekl do hospody a zstal tam tak dlouho, až neznal svt; hospodský psal zatím dvojitou kídou a tatík musil ješt za všecky jeho pasáry hezkých pár groš vysázet. Kdyby nebyl ml Blažina jen jediného syna, byl by dal Florika jist odvést, aby mu tam na té vojn zajedno tu jeho tvrdou lebku obmkili, a za druhé, co bylo. vlastn
chem nebyly ted velké
91
zapomnl, nebo ti vlastn byla píina všech tch rznic. Však po Florikoi ml jen samé dcíry, a kde ty jsou, tam aby bylo taky hodn penz, aby se brzo z domu dostaly. Peníze ale mla, jak je to u nás venkovan zpsob, nevsta do domu pinésti, za to se pustí synoi statek. Blažina mohl sice taky dát jedné z dcír žiunost pipsati, ale znal všecky pomry na vkolí zevrubn a vedal dobe, že nemže žádný ze soused tolik synoi dáí, aby se byl niolil k nmu piženit, a aby byl nkterému z dtí statek jen tak za fajfku tabáku pustil to to Radš by si byl dal koleno vrtaí, než by byl krejcar z toho slevil, co si byl umenul, že musí za svou usedlost dostat. Nezbývalo mu tedy nic jiného než míti s Florikem ješt njakou chvíli strpení a pomyslit si, že pijde pece jednou k rozumu. Vystrkouský mlyná mu byl zkázal, že dá jeho synoi svou holku hned, jak mu o ni ekne, a pt tisíc k tomu; ty vrtaly teri Blažinoi mozkem! Lidé diu myslili, že bude chtít mlyná se svou Franckou výš nahoru, byl rád, když se mohl o pány jen otíti, holka by byla taky njakého kupce neb úedníka z msta dostala; ale ona jen hoela pro Florika, mlyná ml ji samojedinou Ale Florik nechtl o mlynáové a pustil jí tedy vli. Francce ani slyšet a chodil poád za krejíkovou Anežkou. Svtelskýni to ani do hlavy nechtlo, pro se na tu holku blauní vcí, aby na tu krejíkovu holku
—
—
!
—
tak
vsí Staí
a povážlivjší lidé mu vyítali, že Anežka eho nemá, krejík ml nejmenší baráek v celé vsi a k mu louku jako dla a pole jako píd; co mohl dcei krom té jedné krávy a toho devného hamparátí do
spodáství? Bylo
to
ni-
to-
dáf ho-
skoro hanba pro takového kosáka, jako
92
—
Arci, krejík on byl, ua takovou „Evu" jeu pomysliti. emeslník, ale, paneku, jaké to výdlky pro krejéíka v tch našich horách? Kdo je ze soused trochu onaejší, ten si ídí šat v msté, a chudý co ten míiže dát vydlat do roka, krom trochu té spráukyV A ani za tu neplatí hotovými, nýbrž jen klínem bandor
byl vedle toho
—
erné mouky.
a zámorou
—
U krejik
tedy
to
práv
stailo, že nebyli o hladu a v zejme že nemrzli. Mladší chasa zas nevedala, co na ní jen vidí! sice pracovitá a
spoádaná holka a
svaté písmo
tak
— Byla vám
nm
lovk
—
vy-
všecko zrouna ztrnul, jak je to v tak pkné vypsáno; ale to bylo také všecko. Krása? tají netrápila, U^la hubená, žcby ji byl mohl v polách tla peštípnouti, a po tváích bledá jako vosková svíce; k tomu mla vlasy plavé a oi... nesmjte se mi, povím-Ii vám, že byly práv t kove jako ta studánka, vedle které tak ráda sedávala brzo jí hrály do modra a hned na to zas do šedivá, hned se jí svítily a hned jakoby je mlhou potáhl podivné to oi, jak živa jsem takových více nevídala. Když musila otci nkdy do Liberka pro podšíuku neb nit, ohlíželi se prý ti fabrikanti po ní, jako by to šel kdo ví kdo, a který z nich uml trochu tu eštinu lámat, hned se k ní pitoil a tu jí toho hned nažváslal, že se tomu mohl rozumný lovk popukat smíchy. Chválili prý na ní, že má malé nohy a ruce, jako by to bylo co hezkého bývalo, že na nohou stála diu se nezvrátila, a že rukou ani cep neobsáhla! Jednou se i pihodilo, že za ní jeden z tch mšfák velký kus bžal nechtl si to dát vymluvit, že není pestrojená hrabnka, a nebyl ani k odbytí. Od té chvíle nechodila více do msta, var ji polil, když si na to jeu zpomnla, jak jí tenkrát bylo. kládala, že
—
.
.
.
—
—
;
—
Ale nezdá se každému hezké, co hezké, nýbrž jen co se
komu
lek nejvíce
to,
Anežka ze všech hoa nikdy nepochtíval jinou. Holka se ho ze líbí
Florikoi
;
se
líbila
—
taky jako živý ohe; ale neíkáme nadarmo, že láska lásku budí; pomalinku se s ním poád víc a více stavívala, když šel okolo, vyšla na mostka a u muziky netanila se žádným jiným než s ním. Nejdiu si toho lidé tuze nevšímali; koho ale mohla taková vc taky napadnout, vždyt to bylo zrouua jako pst
zaátku
jaksi dsila,
vždy
byl
na oko! Za njaký rok zaaly kmotry pec na peci na sebe mrkat, když 'lorika s krejíkovou poád v kole viflaly a když žádnou jinou mimo ni nikdy nevyvedl, ani jiné nepipil a jen ped ní tu nejdražší koalku rozlíval (platí v horách za nejvyšší poctu), I poaly si holky u koryta žehrav šeptati, že dlá Florik s Anežkou zrouna, jako by mli býí svoji. Starý Blažina se tomu jen smával, když lidé ped ním na to nahazovali; ale co mu byl mlyná zkázal, pestal se smát. Uhodil na syna zhurta, aby kejklm pojednou konec bylo, a poruil mu, aby ode dneška za
tm
Franckou chodil; tím, a zaal
ped
íkovu nevezme. po
nm;
ale ten se se
mu
— Sedlák
postavil
jako ješt nikdy
že musí být v tu chvíli
myslil,
ale Florik si z toho
neohlídl, jak ho
mu
tu zaklínat, že si jinou než krej-
málo
samou mrzutostí
svou až do dnešního dne. Jak se tedy Blažina na té lepším výklad zarazil, když syn
dál,
a ani se po takoi
kee
popadly,
a
vedl
si
paulai podivil a v nejdola na nj kikl: „Jen jdite, jdite, tatku, zas na a ješt jednou se trochu zvrate, abyste ml na k veeru k pípovdi jasnou hlavu, musíte se mnou k mlynáom."
kt
z
94
V prvni chvíli si myslil, že hochovi obrací pivo jazyk; ale jak kmotr kantor na nj taky zavolal, že je to prauda, co Florik povídá, že prý najednou k muzice jako na vte pijel a hned hrr ... na mlynáe o slovo, a ten diu že že ho na dnešek zjednal, aby pípovd napsal se mu ze samé radosti koleka nepomátla. Vždyí to pec jen vedal, že si hoch dá íci, nebyl by musil být z jeho
—
krve, aby
si
byl dal pro nic a za nic
ped nosem ujíf. Honem sbhl do dvora
pt
tisíc
a tak sviž-
nou holku
ze sklepa vyvalila.
—
Hoši
a poruil, aby si
eládka vdérko
zavýskli znova a
pili
a tan-
až slunce na nebi stálo, a nejvíce tanil a skákal mezi nimi starý seiilák sám. Florika nebylo ale více mezi chasou spatiti, za-
ili,
na stavení do sena a tam ležal, až na nj odpoledne kantor zavolal, aby se pece strojil, že už mlyná dobu na nj eká. Zamraenjšího ženicha ale jisté u žádné pípovdi ješt nebylo, sedal v mlýn za stolem jako kamenný a místo aby poslouchal, co pan kantor etné, koukal do okna a vždy zmaten odpovedal, kdykoli se ho staí optali, je li s tím spokojen, co dali do svatební smlouvy postavit. Tepru když bylo po podpise a Francka stl pokryla a víno a koláe pinesla, roztál a mluvil a pil, až v té míe hoel, že by se bylo mohlo od nho rozsvítit. Zpíval, tloukl do štolo, posadil si Francku na klíu a zadušoval se stokrát v jednom dechu, že na celikém panství Staí se usmívali a mrkali na sebe, hezí holky není.
lezl
—
—
jakoby byli vedali, že to tak pijít musí. Sedlák ml se synem práci, než ho dom dostal, byl by poád jen holku objímal; ale sotva se vše v statku
!»n
utišilo,
vyskoil Florik
pozorn dvorem ven
ze sena, kde lihával, vykradl se uhánl, jako by mu hlava hoela,
a
po uáusi dol.
komrce
šramocení ve dvoe, vstal se brzo zas na lze a Poznal toho, kdo po náusi poád se pod sebe usmíval. utíkal, a myslil, že Florik k mlýnu pospíchá, k své nevst na kalandu. na
Blažina slyšal
paula;
a podíval se na
ale
vrátil
—
Ale hoch míil jinam. Pustil se vrchem dol, a místo na levo k Vyi^trkovu otoil se na právo k malému krejíkovu baráku. Zase se pehoupl jako vera pes plot a jako zlodj se plížil okolo stavení až k okýnku komrky, kde vedal, že
Anežka
spí.
Zpolehounka zaukal na sklo pohnulo; zaíukal podruhé zas .
Hoch tásl
se
.
.
.
.
.
se
nic se v
mu
.
„Cti
otce svého
a
.
matku
svou,
odpovdl mu smutný
Hoch zaval
ne-
jako v zimnici. „Anežko!" volal dušeným
hlasem, „ješt je as . vím, že mne jedinké slovíko a vše dopadne jinak."
na zemi,"
komrce
nikdo neozval.
zlostí
k hospod, kdež pak
pil
jako
slyšíš:
abys
ekni
jen
dlouho živ byl
hlas.
vera,
a
jako vera uhánl
až do bílého rána.
Co prauda, to prauda: mlynáova Francka byla hezká bohatá a veselého srdce; ale kdybych ekla, že byla také pi tom dobrá, to bych skoro lhala. Neubližovala sice nikomu; ale také nikomu nepála, a jestli nkterému žebrákoi ten štipec mouky darovala, vedala to už v tu chvíli
i
celá ves.
—
Mla byla bozká,
smívala
ženich dost a
nkteí
a jen
pro
ji
pochtívali, že
ona se všem vynemyslila u žádného z nich
peníze:
dráždila,
je
nkteí
dost,
její
ale
opraudu na vdavky. Tu si ale najednou Fiorika do hlavy vzala a nechtla o žádném jiném ani slyšet, Mlyná se tomu zrouna podivil; vždy mohla z ní býf paní a ona chtla sprostého sedláka, teba si byl bohatý a hezký. Nepál tomu a vymlouval jí to; ale ím víc mluvil, tím víc stála na svém, a ím mí si jí Florik všímal, tím víc se jí líbil. Nu, ženské už jednou jiné nejsou a snad taky nebudou. Nedala taíkoi pokoje, dokud starému Blažinoi nevzkázal, žeby mu dcíru do statku dal; vedala, že je starý na peníze jako ten, co chodí okolo jako voucí lev na duše, a uhodla, že bude syna k ní nutit. Zatím se udala s krejíkovou Anežkou kamarádkou, jen aby se s ním nkdy sešla Diu krila arci nad chudobnou hola o slyšala. kou nos a sotva podkovala, když ji pozdravila, s ní
—
—
nm
a
byla do školy chodila a dost
si
jednou lstiv íkala, že je
Anežka tak milá jako
jí
ní
s
hrávala;
ale ted na-
sestra
pokreoní.
ála ped
krejíkovou, jakoby
ped
ní
pražádných
nemla, a všecko jí povedala, co se u nich doma dje. Ale to bylo ovšem jen na oko; stavla se k Anežce proto tak upímnou, aby jí striti mohla, jak starý Blažina ádí, že mu syn chodí za chudým duetem. Vypratajností
vovala z
jí
dvrn,
mrzutosti skoro
jak
si
stn,
to
ten
starý
lovk
bere,
že
a jestli Florik nepopustí, že dlouho
trávu šlapat nebude.
Tšila
se,
jak
trne, a vyznala se
zpozorovala, jí
a
že
Anežka nad tím vším má doma
nevolí pokryteckou, jaká
97 udali, aby tatkem muka, že si se starým Blažinou dávno vší silou, aby chtjí že ted a svoje, jednou dti byly jejich brání. Kamarádce hocha se vzali; ale ona že se živou mocí vody skoila! Taky prý do by že radš odloudií, to to mu prý poád bouka sedí nevidí, hezkého nic Florikoi na
s
.
.
.
na ele.
vc
Ale náhle se
—
obrátila.
Francka vyhrála, aniž
se
na tom dost, že ml ted býí toho nadálá. jakoby mu byla Florik její a že s ní ped lidmi vyvádl, Anežce pomstit, ješt se chtla milejší než oko v hlav; musila taky Anežka nestál. ni o dlouho tak že k vli ní on a ráda jí nechce zkusit, jak to je, když má holka hocha a
má
jen
Nebylo
oi na
jí
jiné.
Došla tedy hned po
prípovdi
k
ní,
a dala, jakoby
nemohla. Anežka ji chlácholila zpamatovala. prosíc ji plná útrpnosti, aby se pec vykládat Vyslechla ji ani nevzdechla, když jí konen ji dnes že a nemohla, ubrániC pece zaala, že se tafkoi se jí byla všecka kreu by jako Ale donutil. Flprikoi k družiku k vesrazila, když jí Francka úlisn za
samým pláem
ani
mluvit
srdci selce své pozvala a popustit
v
nechtla,
dokud
jí
neslíbila,
že pijde.
na svatební den hned ráne aby si kamarádka v mlýn dostaví, jak to dnes si nevyíponejprv ale závidí; že jí nemyslila, snad pišla myšlénka, že tala, že dlá Francce kiudu, když jí nesmýšlela. s ní pec snad nikdy dobe Pripovedala
tedy,
že
se
družici patí,
K,
SVTLÁ:
Proitá mysl.
98
Na strojila
den byla Anežka ze všech družic nejna Vystrkov, pomáhala, kde bylo njaké dílo, a pletla nevstu, uklízela a chystala na stl, a di-
vila se,
že to
prvnjší
svatební
s
dobe
ní tak
jde.
konce takové bude, a teba jí taky nkdy u srdce píchlo, že s ní a s Florikem musilo býti po všem, tu si honem pedstavila, jak bude šíastný a jak mu bh požehná, že taíka poslechl, a hned jí zas do
až
Myslila, že to
bylo veselo.
Dokud Florika
nevídala,
nevstou a
ostatními
to, jak si myslila; ale družicemi dol do svtnice sešla a zahlídla ženicha bledého jako stna, ekajícího již s mládenci a družbou na n, jako by bylo do ní uhodilo
jak
a
s
s
šlo
omráilo.
ji
Už
dje, co družba mluví s Florikem z mlýna ven na cestu ke kostelu dostala, na tu samu cestu, kterou byl tak asto šlapal, když za ní chodíval. Neslyšala ani muziku, ani stelbu, ani jak hoši vinným a punovým láhvím krky o kamení tloukli a svatebuíkm a známým pipíjeli, kteí na cest stáli a na svatbu ekali, a na ni ješt víc než na nevstu ukazovali. co
nevedala,
se
kolem
ní
a jak oba otcové své dti žehnají,
Potácela
tam
se
poád
se nezpamatovala.
jako ve
A pece
ani jak se
do kostela,
snu
když
ale
ani
nm
po-
jindy v
si
jakoby se bylo vše, co ji bolelo a tížilo, s ní svaani ten dnes jakoby to ani tentýž kostel nebyl oltá, s kterého se Panna Maria vždy tak laskav na ni ani již aby aby usmívala, když se modlila se modlívala; když o tom pemítati sama nevedala, zaala, jakoby jí mlýnské kolo v hlav zahualo.
klekla, lilo
.
.
—
.
.
o
.
.
.
.
.
.
.
.
99
Pan fará poal obad svatební. Ted mla ženichoi ped uí kleícím vneky na hlavy položit; ale
a nevste
a
nehotovila se k torna, je v ruce uchystané držala, stála Kdyby ji nebyla druhá družice šoujako tlo bez duše, zapomnla! Paneku, to chla, sniid by byla dokonce na by tomu byla dala! Ale bylo jí asi souzeno, že s nimi nco vyvede. Na hlavu je snoubencm sice položila, avšak místo aby je byla s hlav sejmula, když pišel k tomu as, a svázala, nechala je ležet, až si je mládenec vzal. Lidé, kteí stáli okolo, šklíbili se tomu. Anežka se na jako pitomá dívala a pousmála se taky, jak to dláváme, když vidíme jiné se smát; ale pro se smje, to chudák nevedala, aniž že je pana vrchního nejmladší syn tím mládencem, který vneky do kapsy stril. mén si ho ona byla povšimla, tím lip byl si však on
—
n
n
—
družici prohlídl,
v koste'e
a ješt
s
ní
oí
nepustil,
co
ím
vedle
ní
stál.
Po oddavkách zaala mše, se nemodlil
v
tom celém božím
vše
klekalo;
kostele,
nikdo
ale
který byl natlu-
—
en, že by nebylo ani jablko propadlo. Lidé se dívali na ženicha, na nevsta, na svatebníky; ale opt zas nejvíce na Anežku. Po celém vkolí bylo známo, jak s Florikem stála a že jí najednou pro bohatou holku ne-
—
chal.
Nkteí
Francce
jí
to
páli,
nkteí jako
jí
zas
litovali
a
mli
smích za družici pozvala; všichni ale ekali s jistotou, že pijdou na holku njaké mdloby, nebo že aspo nahlas vykikne, až knz Florika s jinou na vky sváže. Avšak kmoti a kmotiky se nadarmo tšili: holka ani nevzdechla, ba kvetla dnes jako rže, a jindy bývala za
zlé,
že
si
ji
pro
7*
100
bledá jako
—
stín.
zapláe; ale ona pousmála!
Co té
do
které je
nco
taky I
byli
Florik
že
o
ní
smíchu,
myslili, že
ano ted
a ted,
nic,
se
i
aspo docela
pomyslií? Vru, hezká to když se jí hoch žení ... na
ztratil!
kteí
ti,
a íkali, jí,
ml lovk
si
holka,
poád,
Cákali, akali
poád
Anežky
mrzali
litovali,
nejspíše veda],
pro
jí
se ted na ni nechal a páli
Francka sera všem na odiv postavila. Patilo jí mohla taková holka opovážit, na nejbohatšího
že jí
to; jak se
hocha z celé kolátory si myslit Dobe každému, kdo chce hvzdy s nebe zobat. !
se jí stalo, jako
si lidé šeptají, ohlédl se po holce, jako pivoilka a mla oi místo na modlitbách kdo ví kde ne, ne, vídal dobe, že je mla na tom vrchního synoi, na tom zkaženém studentoi, kterého byli z Prahy ze škol pro rozpustilost vyhnali! Ted se válel u rodi zahálel celý den a otec ikal, že u nho prakticíruje nevím, co to je, je-li to ale nco jiného než kouit, pít a po holkách koukat, tedy starý lhal až hanba. „Stavíš se, jako bys byla kdo ví jak svatá; ale zatím jsi horší fiflena než nkterá jiná!" zašeptal Florik Anežce, když šla okolo oltáe na oféru práv za ním. Holka se na nho podívala, zavrtla hlavou, ale ani nešpetla. Nemohla si pomyslit, že je to prauda, co se
Florik zaslechl, co
rdéla
se
.
.
.
.
.
.
—
dnes
s
ní
dje;
a až se probudí,
myslila že
si,
bude
že
ji
dobe.
to asi
—
jen
Chtla
mra maká, ji
poád
za-
íkat, ale nešlo jí to, mla tak slabou hlavu, že si nemohla zpomenouf, jak se to dlá. V mlýn ekal na svatbu už krytý stl, nevíra vru, co hosté všecko mli (beztoho že se starý mlyná ukázal);
101
víra jen,
že
byl
obyejný pi svatbách poádek
pevrácen. Vedle nevsty sedal
sice
mládenec;
v
ale
sezení družici
ta mladá chasa, i ti vzácným hostm, které Nemohl bez pán býí, a si b*l mlyná z msta pozval. kde byl pi úad njaký písa až nahoru k vrchnímu,
neposadili
vedle
vážnjší sousedé
ženicha musili
.
.
.
všecka
ustoupit
—
nho
dnes pohromad. sedti v tak vznešené spolenosti, nebyla zvyklá ped pány oi klopit a taky s nimi dost a dost šaškovala, ale Florikoi nebylo mezi nimi volno, brzo bledl, brzo se zas ervenal a nemluvil ani slova. Rozuml, co páni mezi sebou si povídali, umlí trochu nmecky, a vedal tedy, že jen vedou o holkách, že si jednu po druhé, co jich za stolem sedlo, prohlíželi, a že se všichni na tom skoro jedním hlasem usnesli, že je Anežka mezi všemi ta nejonaejší. Jeden chválil na ní to, druhý zas ono, a chtj nechtj musil se Florik pokaždé pesvdií, zdali mají pece praudu. Ba že mli Mla v skutku, jak povídali, krk jako mléko, zuby jako kroupy, vlasy jako zlato! Díu se mu líbila, ale nevedal sám pro, a když ho nkdo nabíral, co na ní vidí, nemohl to nikdá povdt, ale ted najednou to vedal, ach ted to dobe vedal Francka ale nezapomnla pro pány, že musí hlídat Florika. Ohlížela se astji po a on se taky na ni pokaždé pousmál; ale dál, jako by mu po Anežce již nic nebylo, zpozorovala pece, jak po ní po oku šilhá. Zaslechla taky, co si páni o bolce povídají, a všimla si dobe, jak ta jejich chvála Florika bodá, že zrouna jako na uhlí sedí. Mohla se skoro vzteky udusit, že se jí to, co si byla umenula, tak špatn dailo. — Chtla holku zavšecko to bylo u
Nevst
se
líbilo
ei
!
—
nm
a
102 a ponížit, a ted mohli všichni mažští nechat; nevstu jen chválili nahlas, ale družici
hanbit
i
na ní oi potajmu.
Nevydržala to dlouho a usilovala na otce, kdykoli stl obcházel a každému svou tžkou stíbrnou pik«lu podával, aby si šupnul, pro ješt muzikantm neporouí, aby hráli? Mlyná nebyl piva šetil, slauná banda se byla notn posilnila a spustila tedy k rozkazu jeho s takovou chutí, že všichni hosté leknutím sebou trhli. Nejdíu ml mládenec s nevstou zatanit. Francka si tedy zaala základky na svých drahých daraaškových šatech rounat a vlasy si pihlazovaf, taky si zas navlékla své hedbávné rukaviky. Všichni se už na ni dívali a šeptali, jak jí to asi bude s mladým pánem slušet, a co ten zlatý tžký etz, který mla šeítkrát okolo krku obtoený, asi s*ál ... ale najednou se celá sednice zarazila. Na místo, co ml mládenec ped Franckou se poklonit, vzal Anežku do nárue a po celou písniku s ní z kola nevyšel; nevsta musila
Ted
jít s jiným. vidt, že páni
holku do modra nevrchová, která byla mezi tím ješt s nkolika panikami pijela na veselku se podívat, íkala v jednom kuse, že se žádná Anežce nevyrovná, a ptala se starého Bla^iny, je-li ona nevsta, a pidala k tomu, že nemohl lip pro syna volit. Po tanci musila k ní holka pistoupit a ona si její kroj do podrobná prohlídla, a ptala se jí milostiv, zdali by ho její slenám nepropnjila, že si podle nho šaty ušijou, až bude u vrchnosti maškarní bál. Ostatní holky na sebe pohlížely a šklibily se paní vrchové, že pro své dcíry nic lepšího neví, než jak si chválili,
teprv
i
bylo
stará paní
103
nejchudší holka u nich na vesnici chodila, proto že na
nemla;
kalejšího
že jen
niem
sto
vnit
se
jim
vší
mocí
žlu
nic;
zdvihala,
Anežka má nco
mezi nimi a ony v
ale
rounaf,
platiC a že má dnes býf jako první poád jen pozadu. Vždyt se jim nemehla mly šaty na se nkterá za více než za
samé mašle a krky plné dukát! ovšem nevedaly, že jim ty dlouhé šaty nejdou, ba že bylo až žadlav na se
zlatých, hlavy
holky
Milé ani dost
málo
kooka, jak
n
poád
po nich depsaly,
všude
nimi uhákly a bez ustání pes klopýtaly a padaly, proto že v nich chodit neuml)'. K tomu v tch tsných dlouhých životech ani dechu popadati nemohly, a vypadaly vru v tom mstském, neobvjklém kroji jedna k zlosti, druhá k smíchu. Na Anežce za to všecko jenjen brnelo. Mla ervený si
s
n
soukený životek s modrem vyšíváním, který ml místo proramk modré mašle s kídlama asi do polou zad. K tomu tenkou bílou košili u krku v samých základkách shrnutou Matka jí pjila svou zelenou a a ní široký výložek. hedbávnou svatební sokni žlut lemovanou a široký, bílý frtoch. Jindy sice chodila v bílém kulatém epci, ale dnes musila mít co družice vnec. Umlý byl pro ni tuze
—
—
drahý; uvila si tedy živý ze samých konvalinek. Ale ani jak s Anežkou potancoval, nepoodešel mladý pán od ní, aby jinou do kola zavedl, nevšiml si již ni ne-
vsty
holek, a poád se jen okolo ní toil jako Kdykoli zaali njakou hrát, která se mn hned zas s ní b3l v prosted sednice a kial .Sólo!"
ni ostatních
holub na báni. líbila,
a všichni
Jak
i
ženich musili
mu
ustoupit.
tak šlo v jednom kuse, zaali svatebníci mezi sebou reptati, a ptali se starého mlynáe, k je sem to
emu
104
pozval? Kdyby prý byli vedali, že nebude jiná podívaná, než na tu krejíkovu douku, nebyly by ani paty ze stavení Nejen ta mladá cha^a, ale ješt víc bruali vytáhly! staí, že mla Anežka na vrchu; nebylo prý pamtníka, aby byla baráuíkova dcíra nejpednjší bývala tam, kde bylo tolik dvat ze statk a dvor pohromed. Vždjt vlastn mezi ani nepatila! Sedláci se hodn na svou zlost napili a ím více se jim oblieje svítily, tím více bouchali do stol a inkali
—
n
skleDÍcemi.
ml
Starý Blažina je co krotit, a mlyná je poád pro prosil, jen aby žádný rámus nestrhli, že by ml velký hnv u pán, a to že by bjlo jeho smrtí. Sliboval jim, že té holce hnedlinko dvée ukáže, jen až sejí mladý pán trochu spustí, neb dobe prý ví, že mezi takové onaké lidi nepatí, ale že nechtl kazit radost dcíi, kteráž ji jen z pílišné dobroty pozvala. Sousedé si dali konen íci a pestali šramotit a se vším házet; tu ale zaali na neštstí práv hrát a zas si kikl ten zkažený student: „Sólo!" ale už se Florik déle zdržet nemohl, Vidal, jak do Anežky kouká, jak ji k sob tiskne, hlava se mu zlostí jak ji nco mezi taccováním šeptá zatoila, popadl Francku a pustil se za nima také do kola,
boha
.
.
.
pi emž
vrazil do mladého pána a depsl mu kovaným kramflíkem takovou silou na nohu, že tento vykikl a v tu chvíli se
zvrátil.
Vše se okolo nho hned obsypalo; ale on vstáti nemohl, musili ho zdvihnout a do vedlejší komory odnést. Na štstí byl taky mezi hostrai doktor, kterýž nohu hned ohledal, ale nemohli mu s ní botu zout, nabhla mu
105
drobet rozíznout.
tak tuze za ten
obuv na
ní
asu,
že
se
objevila
nutnost
mu
Paní vrchová se dala do pláe, paniky mladého pána litovaly,
vrchní klel, ostatní jáni spílali té nemotorné
ládce a mrzeli se najednou,
že se mezi ni pustili.
e-
Mlyná
chodil okolo prosil a chlácholil, ale jak zefoi domlouvati zaal, aby pec šel a mladého pána za odpuštní poprosil, že mn takovou bolest spsobil, zstal Florik zarytý jako dob a nechtl o prošení ani slyšef.
Mlyná se rozmrzal, pustil se s Florikem do vády, Blažina se k pidal, huboval syna ješt víc než tchán, sousedé vstali, vkroili mezi a dávtli ti jedné, druzí zas druhé stran za praudu. Bylo kiku a hluku v sednici, že by neb}l lovk snad ránu z pušky zaslechl, tím mén
nmu
n
vlastního slova.
Francka nevtdala, co zlostí si poií, byla pesvdena, že Florik mladému pánoi naschvál na nohu depsl, proto že mu Anežky nepál, a ne jak si ostatní myslili, že mladý pán jen poád sám tancovati chtl. Pibhla k Anežce, která zasmušile sama v koutku na l^^jci sedala netušíc, co vlastn ta
boue kolem
ní znamená, uchvátila ji za ruku a tásla jí vztekem. Anežka se vytrhla ze svých myšlének a koukala na ni oima podivením vyvalenýma, nevtala^ co a pro na ni tak velice se horší. Ale nemusila jí chce dlouho háoaí, Francka jí poruila, aby se hned odsud klidila, že nedlá jiného než mužské mámif a taková holka že se mezi poestné lidi nehodí. Také jí pikazovala, aby se neopovážila nikdy více okolo mlýna nebo statku se ukázat; vkroí-li jí nebo F orikoi v cestu, že na ni psa zahušká.
bledá
106
Anežka
vstala a odešla, ani nehlesla.
na pástvách dlouho o ní po-
Byla to diuná svatba; vídali.
s
Starý Blažina nevypadal práv, jakoby mu bylo hojné bývalo, ale špatn by byl každý pochodil,
hry udleno
kdo by
se byl
na
to
spolehl
:
byl to lišák zašitý.
Yedal sám nejlépe, pro syna k Francce nutí; nejen že ho její bohatství lákalo, myslil pi tom ješt na nco jiného, a vida, jak si to b}l pál, tak se mu to také vyplnilo.
Není u nás venkovan spsobera, aby se nevsta, tak jako v mst, hned po svatb k muži sthovala, rodie by si to za hanbu pokládali, kdyby dcíru jen tak hned z domu vystrili, jakoby už pro ni to sousto chlíba nemli. Mladá žena zstane nkdy ješt nkolik msíc doma a muž ji chodí navštvovat. Francka taky hned za Florikem nešla,
chtla tafkoi ješt pes bránil, bylo
mu
líto
—
hospodait
Florik
to jedno, a starý sedlák, který
ji
ne-
ješt všecko
jí, jen aby si tak dlouho v mlýn potebuje, že bude hledt bez ní
ve statku vedl, domlouval
zstala, dokud se
ješt
jí
tatík
obejíti.
Florik chodil tedy každý den do mlýna. I když bylo doma práce plné ruce, pece ho tam starý posýlal. Na poátku jakoby ho tam byl kdosi za vlasy tahal, ale pomaJak pak taky ne, vždyt tam linku se mu tam zalíbilo.
—
bylo od rána do
veera hluno
a veselo
;
starý
mljná ml
právo pivo šenkovat a sednice jeho byla poád plna host ta byla Florikoi pl živobytí, ted ji ml takoa hospoda rka doma. Picházel každým dnem díve do mlýna a kaž-
—
107
dým dnem pozdji odtamtud rozprávl
psát, s
s
nimi celé noci
to
pomáhal nalívat
a
dlával na svobod. o
ím
víc se blížil podzim, tím tom, že bude musit šenk pustit,
Ale
ná
odcházel,
hostmi a nejen že jim posloužil, zstával sedt pi kartách a džbánku, práv jak
astji mluvil mlyponvadž mu dcíra
odejde, pak že bude ke všemu jen sám, a v mlýnici i ve sklep v stejné dob dohlížet, to prý na starého lovka mnoho; Florik se pokaždé zamyslil, když tchán takto hovoil, a jak se zaal do opravdy po njakém nájemníkovi shánt, vyšlo z nho, že by snad mohl šenk pevzít sám
a tatka nechat dále na statku hospodait, nebudou-li staí proti tomu.
Jakpak by
niem jiném
byli
proti
tomu bývali
?
Starý sedlák po
nedychtil, než aby zstal až do smrti
pánem
na svém, a mnul si potajmu luce radostí, že nebude musit ani syna ani nevstu na stará léta poslouchat, tšil se, že se mu bylo tak hezky povedlo, na hned z prvo-
poátku
hrál, a
nemusil pustit
mlyná, ta držgrešle, ten byl teprv rád, že vc, která mu snad ješt více než
cizímu
mlýn vynášela. Nikdo ale nebyl radš, že se to tak urovnalo, jako Francka; bála se nahoru do statku, který skoro o samot ležal, a kam mimo nejbližšího souseda nebo žebráka celý
as
živé duše nepišlo.
že se
Dokud nemla
Florika, myslívala
si,
bude všude s ním líbit, teba by s ním musila tom tichém smutném stavení; ale co byl jejím
jí
—
být v smýšlela jinak. Byla lidem zvykla a když se ustrojila, chtla, aby ji pece nkdo vídal a jí ekl, že se mu líbí, a Florik jí to po svatb už neíkal. V mlýn ale to zaslechla ješt ted
108
pár raandelkrát za den, každý, kdo se tam stavl, starý, mladý, onaký, žadlavý, každý jí nco ekl, co ráda slyšala a emu se mohla zasmáf, a Francka se tak ráda smávala a Florik poád koukal jako drahé asy, neml-li karty v ruce a plný žhácek ped sebou. Její závistnice jí to arci vyítaly, že se ted ješt fintí a cení*) jako njaká svobodnice, že se to na poestnou ženu nepatí, aby si s každým jako njaká holice postála; ale vždyf sedával Florik pi tom, když si s ní nkdo zažerNaopak, toval a vidal-li nkdo, že ho to snad mrzí? smával se taky, a teba veJal, že nkdo mladou ženu za jeho zády v ržové tváe štípá nebo okolo pasu bere, ani se proto neohlídl. Její kamarádky jí íkaly, že má muže k pohledání; mohla si zrcuna po celý boží den dlat, co se jí líbilo, jemu bylo vše jedno. Nech si zstala na jarmarkách a poutech, jak dlouho chtla, ani si toho nepovšimnul, ba nkdy byla celý den pry a on to ani nepozoroval, a když „Byla jsem dlouho, vid, Flcriku?" ekl jí se ho ptala: obyejn na to: „Nebylas, pro mne tam mohlas ješt
—
zstaí!" Všecko
udal, jen k
jí
muzice
o posvícení ho tam nedostala.
Diu
veselky.
se bylo
tam b}! Florik,
s
Štítil
ní
nikam nevešel, aul muzik od své
se jaksi
taky v
mlýn nkdy
zrniny
o
ani
muzice,
hrálo:
ale co
nechtl a nechtl
o ní ani slyšet. Francku to nemálo mrzalo; koukají skrze prsty
na ženu, která jde bez muže k muzice, nemohla tam
tedy sama,
*)
smáti
Cenit
se.
ale
a
Florik
šklíbit
jí
užívá
tak
se
dlouho domlouval, jen aby
v
Ještde mnohem
více
nežli
109
pece
šla, jak vidal, že každou nedli pláe, když zaslechla iiešpoe na Svtlé hráí, že si dala íct a tepru ráno chodívala. s kamarádkami od muziky To by tak byla smla jinému udlat! Starý Blažiaa chtl vše jen sám opanovat a zapomnl chudas, že má velkého pána nad sebou. Zaídil si to na statku, co syna s krku pozbyl, docela podle té své staré vládnout; nenadal se, hlavy, a dál, jakoby tam ml že to bude jen na krátko. Jednou se šel podívat na hora, mže-li se již oves sekat; tam ho ofoukl njaký zlý vítr, a si hned tikrát odplivnul, pec ho zaalo od té chvíle v kostech mrazit a jak to po tom zlém vte lámaí. Nohy mu opuchly [)0
—
dom
vn
a
bývá
—
zavrátil
na
—
chadl na celém tle,
a netrvalo to ani šest
nedl,
oi.
Ted nebylo Francce arci pomoci, musila za mužem Každý jí to pál, že ted bude mít po ho-
statek.
—
dech, že bude musit být ted první a poslední na nohou a s mužskými že bude amen. Také Florikoi páli, že bude mít po dobrém ase, že musí toho svého pití a karbanní nechat, bude-li chtít mít na statku poádek; nebo jaký pán, taková potom eládka.
po parádéuí a šklíbení
Ale kdo si myslil, že se ti dva lidé zjinaí, když zasami hospodait, velice se zmýlil; zstali nahoe na statku, jací byli do!e v mlýn, ani za mák se nezmnili. Francka nechala všecku práci dvekám, a kde se ve vkolí co vyskytlo, tam se musila taky blýštt, zrouna jak to ped tím doma dala. Florik jí nechal, nevšiml si jí jako jindy a chodil zamraený po dvoe a po polích, a místo po nich koukal pod sebe a hledl si tak málo jako žena jeho, jak eládka práci odbývá.
nou
110
Nedbal o nic než o hospodu, kdež jediné se rozstouse rozveselil nebo našel jako Ale vždycky, kamarád dost, kteí se veselili s ním. j-edna hospoda už mu ani nestaila, vymetl všecky všudy a kde mu kdo povedal o dobrém piv, tam se taky vyskytl, kdyby to bylo pár hodin cesty bývalo. i Co ml s komi vydlávat, jak to u našich sedlák bývá^ jen s nimi utrácel, a jezdil (skoro je mi to hanba povdt) po krmách, kde se nkdy celé dni pozdržel; ba naši obchodníci vidali ho i za hranicemi v Sasku a Prusku heji, a to s takovými žadlauci, že by se byli stydali jen pily
o
n
chmury na jeho ele, tam
—
zavadit.
Co by tomu byl asi starý Blažina ekl, kdyby tak byl mohl jen na hodinku vstát. Nu ten se jist nkolikrát v
hrob
obrátil!
Prorokovali mladým déle
koleka
máhal;
ale
dým rokem
ostrouhají,
ku podivu, ono
Sousedé nad tím
eládka
to
šlo
naopak místo
let ví
nanej-
jak po-
he
kaž-
lépe
hlavami
chopit, jak to tak jen si
manželm, že do dvou kdyby mlyná kdo
i
dala,
co jen
mže
vrtli,
být.
nemohli
— Vždyí jak
sama chtla; co
to již
zašila,
ani popraveno,
to
zašila,
co sklidila, to sklidila; ani Florik ani Francka nemli kdy k tomu dohlídnout, neb poád po svt se toulali. Už o vá-
mj
bože, co jí pro dobytek píci ... ty Blažina každý rok odprodal! O masopust už pecen chlíba z vlastní mouky, každé sousto nebyl v toho božího daru musili hotovými platit. Do žní to dlalo sta, jak si každý na prstech vypoítat mže. Francka nesila žádný leu, nedala ani píst a drát, a pece mla pein na komorách až do stropu vystlaných,
nocích kupovali byl starý
dom
111
plaé
a pláten
truhly.
loktnšek, každou chvíli
A co mla
si
hedbávných
ídila
nové na
se.
Co byla
šat
a
proti ní
ted vrchová, nemohla se k ní ani rounaf. ruce plné prsten, asi troje zlaté hoFlorik zas
ml
dinky a když z
dýmku istým stíbrem kovanou. To ní
ponejprv
kouil,
povídal,
ho
že
ml
stojí
divák, víc než
stojku.
musilo býf, ale co? Nikdo tomu nimi na to nahazovali, že dse obyejn, že nemají dti, lají takové pány, vymlouvali pro koho tedy aby hospodaili? Co statek nese, to aí taky Cosi zvláštního v tom
nemohl rozumí. Když
ped
pojde.
To bylo arci prauda, pece však mnohému do hlavy nechtlo, že by statek tolik nesl, a leckdy si sousedé potajmu ekli, že to musí s nimi míf njaký háek. Nkteí hádali, že Francka snad peníze do domu pináší, vozívala se prý s pány; jiní zas za to mli, že pišel Florik na velký pátek k njakému pokladu. Bylo se to asi ped sto lety taky u nás v horách jednomu sedlákoi pihodilo, že šel na velký pátek práv o pozdvihování okolo hory (trvám, že to byla Jirkova vápenice), a ta se ped ním rozstoupla, a v ní zlata a stíbra Nesl práv žito do mlýna; nerozmýšlel se dlouho, plno. žito vysypal a zlata do pytle co jen mohl nabral; ale sotva že uskoil, už se skála zas s velkým šramotem zavírala; kdyby se byl jen chvilenku obmeškal, byl by musil
—
až
napesrok v skále akat. A\šak nebylo to ani to
ani ono,
z
ehož manželm
taková hojnost plynula.' Konen se pece jen ukázalo, co v tom vlastn vzí, zrouna trnu, jen když na to pomyslím! Bylo to tak jisté, jako že je slunce na nebi, že se dal
112 Florik
—
a ten že
nastojte, lidé rozmilí
mu
ten proklatý
—
mamon
tomu rohatému zapsat sype
.
.
.
pišel Florikv dolení soused, lovk bohabojný a pobožný; ten jakžiu ueseuhal. Když v boulivých nocech stavení své obcházel, aby se podíval, jestli mu vítr u stodoly stechu nebere, nebo nenechala-li douka v chlív lou hoet, tu vidíval, jak se u Blažiu sadem ploužily erné postavy, jimž se prý oi svítily jako uhlí byl hezký kus zem eavé a síra zavánla až k nmu, mezi nimi. Jak o tom poprvé povídal, tu se mu vysmáli nkteí z mladších oban, tch novovrc, a íkali že už te žádná
Nejdiu na
to
—
a
strašidla nechodí.
Aby mu
dokázali,
že se jich nebojí,
šli
jednou nascivál hlídat na místo ponocného, jenž ješt jakžiu nieho se nedozkoumal, jsa ve dne v noci napilý. Nespatili sice nic obzvláštního, ale za to dostal každý z nich takových pár sutenc (ran do zad), že to odstonali. Moohý jim to pál, a víc se nikdo neodvážil po strašidlech slídit. O bouce vídal zas jednou hrobuík a po druhé zas kostelník raráška samého k Florikoi komínem lett, erný pilítl a ervený odlíti. Víc vykládat nemusím. Každé dít u nás ví, že je erný plný tch pekelných poklad
—
a
ervený prázdný. Jen kdo by mi ekl, kde
asi
Florik
—
té
kuráže nabral,
tím zlým duchem v spolky vejít? Byl sice odjaživa ostrý jako jed, nebál se nikoho, a když se mohl s nkým seprat, myslil, že slyší andly zpívat; ale lidem se postavit a tomu (nebudu ho radš jmenovat, není to prý dobe), to
s
je
pec
Vždyt musil nejdiu po celikou noc v erné stál nad ním s tím koským kopytem poád na nj tma svýma ohnivýma oima,
dvojí.
truhle ležet a ten
a koukal se
113 a tepru, když to vydržal, ani sebou nepohnul, ani nezamrkl,
sml
se
je o
tom jen zmina.
mu
dát zapsat.
—
Zimomorka po
mn
bží, když
bh
sám ví, co se to najednou v tch hoAle to pán rách dlo, jako by byl pytel roztrhl s tmi strašidly, nejen v Ještde, ale všude až k Fridštýnsku dol se jich naVe Vraném (tak totiž se jmenuje jednou plno vyskytlo. les kolem zboeného Fridštýnského hradu), chodilo jich prý Tam vlastn vyvádly ty své nejvtší rejdy, i ve dne. Jak do houštiny vstouv noci nemohl tamtudy nikdo jíí. pil, už se mu nco vyhouplo na záda, bylo to pl lovka, jezdilo, až se ubohý cepl zvíete, a tak dlouho na Pišel-li potom k sob, neležel víc v lese stovník zvrátil. na tom samém míst, kde byl sebou uhodil, nýbrž hodný
—
—
—
—
nm
kus za lesem. Každý se i sboeuišti na tvrthodiny cesty vyhýbal, díu tamtudy chodil málokdo a ted pranikdo, dti pestaly do lesa chodit a na zpustlém hrad ostru Ziny sbírat, zahlídly prý leccos mezi tmi rozpuklými zdmi. co je k smrti podsilo. To bylo všude o tom povídání! Na pástvách nemli ted o niem jiném ei, všecky písn a pohádky zapomnli a jen poád si vedli tu jednu o tch strašidlech až skoro do omrzení, Dáuno už se nebylo nic takového u nás ukázalo, leda že viJal Domoslauský mlyná, když v noci chodíval ze Svtlé dom, na potoce ve „Volších" hejno bezhlavých kachen se šplouchat a že u „Výmelu" hastrman v erveném kabátku si své pentle rozvšoval a sušíval. Taky zahlídli skotáci ješt nkdy na „Chrbích" lesní pannu, jak sedí na paezu a své plavé, dlouhé vlasy si rozesává, a když byl hodný vítr v noci, zaskuelo si taky i
K.
svtlí:
Preiti mysl.
8
114 štvaní okolo vesnice;
ale že
by bylo
z
toho
nco lovku
o tom nebývalo nikdy slychu. Jaký tedy div, že se každý bál paty ze stavení vy-
ublížilo,
táhnout
Co
?
te
lidé
mli
dost o strašidlech
k vykládání, za-
pomnli trochu na krejíkovu Anežku; ale po Florikov veselce bylo také o ní všude plno. Každý si o tom povíže ji
dal,
Francka od muziky vyhnala, protože tam tak tím zkaženým študentem tropila,
a že ji Florik beztoho pro nic jiného nenechal, než že na ní zpozoroval, co je za. Všecky holky, které se musily tehdáž ua ni dívat, jak se poád se synem vrchního toila a jak se páni jen okolo ní obsypali, mohly na ni ted psí hlavu
žadlav
s
strit, a vedly o ní
ei,
že to bylo
hích poslouchat.
—
po nich, nebo každému skoro se líbí, když mže o nkom nco nekalého povídat a pes by nebyl od holky kus chlíba vzal, jak ji ze samé nepízn vykiali. Ti,
kteí na svatb
nebyli, povídali to
a
holka Francka, kde mohla, ješt na ni popichovala, ní vody nezkalila, a ani jí ani Florikoi pes cestu nevkroila. Ale ím zamraenji chodil Florik po stavení, ím mén s Franckou ml a ím astji na celé týdoy odjíždl, tím více si jazyk o ni brousila, jakoby ona byla za
ped
to
mohla!
vejít, všude by byli ped douky, vedle kterých v kostele stávala, do ní strkaly, až na hrubou chodit pestala a o ranní jen do zadá mezi žebráky poklekla. A i ted ne-
Nesmla
ní
zaveli,
ve vsi
ani
a tak dlouho
nikam
116 dala
Francka
ješté
pokcje
a
íkala,
že
dobe
ví,
pro
zalezá.
Ale nejhe bylo, když njaký týden po Franciné svatb paní vrchová ke krejíkom poslala se vzkázáním, jestli by k ni Anežka do služby vstoupit nechtla. Tu byl} její nepítelkyn na koni. Ted, povídaly, ted že to konen na ni vyjde, jaká to je lebbá osoba, a nikdo zeji nebude víc moci zastávat, jak to ješt sem tam njaký lovíek Obzvlášt pan fará nesi troufal, který holka pozoroval. chtl o tom sljšet, že by nebyla Anežka hodná, a na faru smla vejít, kdykoli chtla, starý pán i jeho sestra, která
mu hospodaila, ji vždy mák na ty zlé klepy.
rádi vidali, a neohlíželi se ani za
—
Neo tomto poselství hovor. Za krátko utichl se k tomu piznat, ty holky povedené, že Anežka poslu jak si tam podruhé pro odpovd pišel, dvée ukázala. Rodie ji pro boha probili, jen aby s ním voln jedi
chtly
nala a že musí
si
pomyslila, že jsou páni
lovk
jako
s
mkkými
pec vejci;
jen pány, a s tmi ale ona nepopustila
s hanbou odejit. Nebylo mnoho holek na panství, které by byly jako Anežka uinily, teba vedaly, na paní vrcbúová s tou svou službou hraje. Ba nkteré se paní té ješt samy nabízely, Vybula ale taky a vyvdala-li holku, tu se k ní draly. každou, která u ni sloužila, že to málokterá dcíra ze statku mužoi pivezla, co služka od paní vrchové, obzvlášt jak ješté ti dva starší synové doma meškali. Hoši se jen trhali o holky, které odtamtud ze služby se propouštly, kdo pak, ty rodiko boží ted ješt dbá na poestnost, peníze pikryjou, bohužel, za našich
a posel musil
—
as
vše; jindy to bývalo
pece
jiné,
to
povídá každý. 8*
116
Vrchního syn prý ádil, když s
nepoízenou
vrátil,
se
od krejík
posel
zaal biem okolo sebe
šlehaí a pro-
vlasy vstávaly. Bylo by to s poslem jisté zle dopadlo, kdyby nebyl najednou povoz s hostrai do dvora sleinkám, které študent nebyl vjel a ten zkažený sedaly, naproti chvátal, tak že posel mohl z ostrá v
klínaí, až
tm
nm
upláchnouti.
Krejíkova Bétka mla ted vru asy malované, všude mohla jíí, sestra zstala vždy za ni doma a co v zejme vypedla, to jí ješt k tomu na parádu pidala. Anežka si pranic neídila, sedávala nedli jak nedli ve svém erveném soukeném životku u studánky a než do sednice vešla, pokaždé si oi umyla. si
na Bétku kookávaly ted holky s vysoká, když a nakazovaly ped ní, kde mohly, na Anežku; což onu více mrzelo, než na sob zoáti dávala. Byla do svta, ráda se zasmála, ráda si poskoila, a mladé chase se vyhýbat a nikam nechodit, to by bylo její smrtí bývalo; a pece se jí to už mezi kamarádkami nelíbilo, nešlo to, jak to chodívalo. Rozmýšlela se arci hodnou chvíli, ale pece si šla konen do kraje službu hledat. Tenkrát viali rodie ponejprv Anežku plakat. Když se Bétka z domu chystala, neskrývala více slzy své ped Ale aimi, vedala, že ona vlastn sestru z domu vyhání. Btka ji pro boha prosila, aby si to tak nebrala, že toho má již beztoho dost, co jí srdce utiskuje, a tšila ji, že Ale
mezi
i
n vesla,
—
mla o tom sen. o nm tenkráte jen vru, sen se Btce vyjevil, tak do modra povídala, aby seste lítosti ubylo; nerada O váz domova odcházela, nerada se s horami louila. ví,
že jí v kraji štstí pokvete, že
a
A
—
nocích vstoupila
v kraji
do
služby,
a
hle
už
v
pašijový
117
týden obdrželi rodie psaní, že ji tam jeden mladý vdovec s chalupou tak velkou, jako v Ještde statek, pochtívá a za Tedy se ti staí tyry nedle že chce mít po svatb.
—
chudáci
pec aspo
Ani nevím, co
na jedné
lidé
dcír
radosti dokali!
to bylo, že tenkráte v
tch
poád nco nového
našich ho-
dlo. Ješt o strašidlech povídali a už zas nastal hovor o pa-
rách, co by ruku obrátil, si
z
šeích.
Ale nešla
nkolik balík
te
jíž
e
o
se
takových chudérích, kteí pro
cigár každý den v
nebezpeí
se vydají
:
pijít
na pár let do kriminálu, nýbrž o celé hrozné band, která provozovala pašování ve velikosti. Byli pi ní asi odvážní a ostí chlapíci jak se proslýchalo, penesli zboží pes Nahranice pomezním strážníkm zrouna ped ústy. darmo se za nimi pouštli, nadarmo s nimi se potýkali; pašíi po každé vyhráli. Ani jediného až posud nelapli, aniž kdo ml zdání, co by to mohli být za a z kterého
—
;
asi
hnízda.
To jediné bylo jisté, že jde zboží pes Ještd na eskou stranu, neb až do les u Suché byli Je stíhali; ale tu jim zrouna pod rukama zmizeli. Podruhé zas za nimi pes Plán bžali, až k Fridštýnu; tu opt jakoby je byl „Vraný" pohltil. Prohledali celý les; ale nikdež nic. Nebylo jinak, jist méli nkde na blízku bezpenou skrýš.
—
Pana vrchního to zaalo jaksi dopalovat, že se pod jeho vládou takové vci déjou, jakých nikdá ped tím nebylo. Každou chvíli dostal od krajského úadu pipiš, neraá-li ješt žádné o pašerích stopy; rozzlobil se konen na to a umenul si, že tyto neplechy stj co stj do koene vyplemení.
118
Žádal tedy o pomezní strážníky
—
—
byla
jich
hezká
Svtlou piniašírovali a kde byla njaká vesnika v Ještde, tam jich po dvou, po tech ubytoval hrstka, když na
a uložil jim, aby na všech stezkách, obzvlášt v noci, slía jak by se kde nco podezivého hnulo, hned aby jedni na druhé zapískli, aby jim pišli ostatní na pomoc. dili,
Na Svtlou
dal
tyry,
mli
v
hospod bydle;
ale
n
Florik tomu nepipustil, došel si sám pro a oni musili u nho na statku zstávat. Dál to nejspíše, aby zas u vrchního dobré oko, nebo tento mrail se na nho ješt
ml
od veselky. Strážníci, samí to iperní, mladí hošíci, práv se nehnvali, že pišli na bohatý statek místo do nuzné hospdky, kde nebylo krom kousku tvrdého chlíba a kozího sýra jiného k dostání. Ukázali hospodái i hospodyni, že jsou u nich rádi, obzvlášt hospodyni, kterouž to prý tak tšilo, že ted najednou na své vyjíždky zapomnla a skoro poád Ale u Flodoma se držala a hostm svým posluhovala. rika zstalo to pi starém, poád se po tom svt prohánl, ml ted doma hosty, kteí si tak ráii kartami hodili a pihnuli jako on sám, nepoteboval je teprv kdo ví kde hledat
—
—
a
Však mu to nejspíše už nedalo, byl jako bludná duše, jen vedal, co tomu lovku všude a nikde, to sám pán scházelo! Od své svatby nebyl k sob podoben a ješt vyjevenjší než na svobod.
bh
Nkdy
zstal veer pec doma, a to nejvíce, když než si na hlídku vyšli, do vypravování o pašíích ... tu si k nim zasedl a válel se smíchy, když k tomu pišli, jak je ti nezbedové podvedli, když si nejale
se dali strážníci,
119 jistji
Do pl
ted že je mají.
myslili,
noci byl by je po-
slouchal a vyptával se jich na každou mrvu.
Nejradš ale rausil
slýchal
o
Velký byl prý jako hora a práf a potýkat deset jich .
ml
za
tom pašíském hejtmanoi;
chlapík, pane bože, šla
b}'£
to,
.
z
nho
prý až
hrza
to
—
jako lev. Ten se uml pemohl samojediný! Každý
silný
.
že je taky nejspíše
s
tím
erným
—
spojený; nebo
víe podobné. Když si myslili, že ho nejpevnji drží. vymknul se jim jako ještrka a skákal po skalách, kam by nebylo ani kzle stouplo, a spustil se do hlubin, až se lovku hlava zatoila, když se tam jen podíval. Ale pokaždé vyvázl se zdravými údy, a když mli za to, ted že nkde leží s roztíštnou hlavou, najednou ped nimi zas bžal se svým balíkem na zádech, a když se zas znova za ním hodn upachtili a už dále nemohli, obrátil se a strouhal jim mrkviku. Žádná kulka ho netrefila, z ehož mnohý soudil, zeje „fajksem" nebo „festem", co vyvádl, nebylo k
však ono to beztoho jiné nebylo.
Nkdy se sešlo více oban u Florika, aby taky ale nejen že ped strážníky pašíích nco zvedali že nemají ani zdání, kdo by mohl z jejich krajiny band být, že to budou nejspíše Nmci a nikdo z hor, pravili si to taky mezi sebou. Poád hádali, ;
hádali, ale
by
se byl taky
se
nedohádali.
Ty
mj
Spasiteli,
tch
íkali,
pi
té
jejich
poád kdož
praudy jen ve suu nadál
do podzimku íhali strážníci v Ještde Byli je sice nkolikrát kde nic tu nic. daleka honili, nkolikrát se s nimi i rvali; ale nebyli Celé
na pašíe; z
nieho
o
líto
ale
až
—
120 jiného vyzískali
tom
krom modin
a
dr
do hlavy,
které
pi
utržili.
Už je to samotné mrzalo, ale ješt více pana vrchního. Byl prý až z Prahy dostal jak íkáme nos, že je v tak dležité záležitosti tak vlahý. Pijíždl ted každou chvíli na Svtlou a dohlížel na strážníky, jestli snad nkde nezevlujou, místo co by po té pašíské speži stáhli. Nkdy byl Florik pi jeho návštvách doma, nkdy ale to bylo jedno, vždyf to s Franckou nebylo zas nebyl jako s jinou selkou, která nedovede s pány ani promluvit. Pan vrchní musil pokaždé u Blažin slézt a co bylo na statku dobrého a vzácného, to mu pinesla mladá hezká pisedla a vedala vždy žínka na stl, a po jídle k tolik šprýmovného co vypravovat, že tlustý, starý pán vždycky vesel a spokojen odjel, a úpln zapomnl, že má Florik ;
nmu
ješt u nho vroubek, ba asto zapomnl, k vli emu byl vlastn na Svtlou pijel. Tak to šlo zas nkolik nedl a všecko zstalo pi starém. Tu pihrel jednou na k veerou, kde se toho nikdo nenadal, koár pana vrchního jako bouka na Svtlou a za ním pimašírovala ješt eta strážník. Ted jich ml pan vrchní takovou sílu pohromad, že s nimi mohl zrouna vojnu
vésti.
Nesmli
si ani odpoinout, musili s ostatními v tu na hora a pousi *) se roznesla brzo zpráva, že se u ouadu doveali, že pašíi dnešní noc jist s drahým zbožím pes Ještd potáhnou, vedali prý strážníci každiké místo, kudy lesem pjdou musili je tenkráte jistotn
chvíli
;
chytit.
*)
po
vsi.
121 noc, aby mohl s tmi pivedou, hned za tepla protokol
Pan vrchní zstal u Blažin pes
mu
jak
lotry,
zavést.
Co
ten by
si
se
je svázané
Francka
byl prý
té
nalitovala, že Florik zas vážil,
cti
že
má pana
doma
není,
vrchního za
—
Až posud byli páni vždycky na fae nocovali, bylo to velké vyznamenání, že když se na Svtlé zdržali si tenkráte k Florikoi zajel. Pan vrchní se ptal, kde sedlák se už zas u všech všudy toulá; ale pousmál se, když slyšal, že si jel pro soudek spravedlivého vína, aby ml ím vzácné hosti uctií; bál se prý, že by mu ho nikdo podle chuti nepivezl, protož se vydal na cestu sám, mínil již na druhé poledne býí hosta!
;
doma.
Ted teprv se panu vrchnímu ulehilo, pravil, že bude mít nazejtí po tom tahání s pašíi práv njakého ádného posilnní potebí, a šel si spokojen lehnout; ale dlouho nelézal s pokojem, po plnoci ho zbudila stelba z hor Byla tam asi tuhá bitka; neboí více jak hodinu padala
rán
a pak teprv se udalo zas ticho. poruil pan vrchní, aby ho nkolik tch nejváženjších soused k lesu doprovodilo; hodlal svým vojínaproti, akoli bylo ješt tma a chladno. Vyšli si hezký kus za ves a ješté necítili, že by nkdo picházel z hor. Došli až k samému lesu, volali, kiali ono nikde nic. Došli tedy voln až k místu, kde byl pan vrchní strážníkm kázal, aby na pašíe íhali; ale smutná podívaná na nho tam akala: našel tam své lidi s krvavými hlavami, s prostílenýma nohama a rukama, a Nadarmo ti, kteí nebyli mrtvi, nemohli se dom dovléci. se po chycených pašíích ohlížel; nebylo po nich uikde památky.
rána po
Na
nm
.
.
.
to
122 Strážníci je prý tak brzo neakali; lehli si tedy trochu do chmerku, aby se drtínek prospali a posilnili. Ten, co ml bdít a hlídat, zdíml si taky, a než se toho nadali, byli pepadnuti. Bránili se prý, co mohli, což bylo laky na chudácích vidt, ale kdož pak kdy nad tím pašíským hejtmanem vyhrál? Rval se prý i tenkráte jako posedlý, ti z nejsilnjších muž se na nho vrhli; ale on všechny ti zkolil, že zapomnli na vky dýchat. Tam u té staré borovice ležali ubožátka, vedle sebe nataženi Pan vrchní zstal lítostí a zlostí jako bez sebe; tolik
—
—
muž z
rau
toho!
Z
byli
nebyli zahodili,
ztracený
pobili,
jich
tolik
ba nikdež ani
nž neb epice, aby neho se domakat
hádat a zametl Naši
a
poranili,
nic,
pranic
nich nezstal ani jediný na míst, ani své balíky
.
kazajky, ani podle toho zrouna jakoby byl po nich
kusá utržené byl mohl
.
.
lovk
obané ho mli co tšit, neznal se ani vztekem jen si naíkal, jakou bude mít hanbu a mrzutost, že nieho nepoídil. Zapísáhl se svat, že nepovolí, dokud všecku na šibenici neodvede, a pro toho hejtmana tu že musí být ta houpaka ješt jednou tak vysoká, než pro pokreuního pítele poznal. každého jiného, i kdyby v ubitým a kázal, že mají Ješt jednou pistoupil k býti položeni na nosidla a odneseni, a jak tak rozkládal, brzo v tu, brzo v onu stranu k lidem se obraceje, smetla rau vtev s hlavy klobouk. shýbl, ale najednou vykikl, Rychtá se hned po a
poád
zb
nm
tm
nm
nem,
co se tam a místo po klobouku sáhl do koví po v pokrvácené tráv blýštlo. Oste mu to pan vrchní z ruky vytrhl, byla to napolo
roztluená, istým stíbrem kovaná
dýmka
—
ale
kdyby
se
12B byl Ještd se sousedy proboil, neb} li by se snad tak lekli, jako když poznali, že je to dýmka Florikova. Sám pan vrchní ztrnul, když mu povedali, komu náleží dýmka, kterou práv na míst našli, kde se byl ten
—
pašíský hejtman saraojediný
tm tem
strážníkm
bránil;
zstal jako kamenný a dlouhou chvíli ani lilesnou nemohl podivením a hnvem. Byl to ale taky zlosyn ten Florik . celý svt a nejvíce pány vodil tolik let za nos Lidé to tedy pec nadarmo neíkali, že to s ním musí mít njaký háek; nco takového nebyl by ale pece ani jeho nejvtší nepítel o myslil. Dlouho trvalo, než se pan vrchní zpamatoval a zase k obanm promluvil. Pedevším jim poruil, aby o tom doma mlali, eho se byli dopátrali neb hodlá prý hned zaídit na statku výslech. Doufal, že se spíše praudy dopídí, nebude- li nikdo u Blažin vdt, kam svými otázkami míí. Ale zrouna jakoby byl stromm poruil, aby nešumly, nikdo z oban ho neposlechl; rozkazoval vtru. Žádný z tch, kteí se byli s ním na cestu vydali, nemohl se domova dokat, aby svým lidem podiunou novinu vykládal a už se naped tšil, jak asi budou oi a uši otvírati, až se dovdí, kdo byl tím pašíským hejtmanem, o nmž bylo všude tolik hluku a povídání. Jeden ze soused po druhém se potajmu sebral a utekl panu vrchnímu, a než se toho nadál, byl saraojediný s rychtáem v lese, a ostatní už dáuno doma rozkikovali, eho .
.
nm
se byli dopaili.
Když docházel pan vrchní ke Svtlé, byla už celá ves vzhru, mohl se sotn k Blažinom dotlait, lidé byli statek
124 Florikoi a jeho žen dost a padla k nohám, jak do sednice vešel.
obstoupli a rotili a nadávali dost, a
Francka
mu
mdloby do mdloby,
válela se na zemi a pro boha, jen aby jí vrchní uvil, že je ve všem tom nevinna, co si lidé o jejím raužoi
Klesala
z
mezi tím prosila a
kiala
povídají.
—
Pan vrchní ji zdvihl jakpak by se taky nebyl nad mladou krví slitoval? domlouval jí, aby ve svém náku pestala, a chce-li, aby jí uvil, že o niem nevedala, co
tou
Florik kul, tedy
aby
upímn
povedala,
co
na
nm
zpo-
zorovala.
Milá Francka se nedala dlouho pobízeti. Zaala hned vypravovati, že Florik s diunými lidmi v noci chodíval a ráno že byli titam že jí ze svých cest drahé vci nosíval, ale za to že musila potajmu jeho krvavé prádlo zapírat, aby se prý lidé eládkou nedovedali, když se do krve sepral; a ješt mnoho jiného povídala, z ehož se ukázalo, že byl Florik skuten tím, za ho vrchní a sousedé hned mli, jak jeho dýmku našli.
dom
plaky
;
se tak upímn zpovídala, ba zjevila vrchvci, na které se jí ani neptal, a ukazovala takovou ošklivost k svému nezdárnému muži, který ji byl tak hanebn podvedl a navždy vk jí zkazil, že jí pan vrchní dovolil po stavení chodit jako jindy. Také jí sliboval, že k vli jejímu otci pro ni udlá, co bude jeho možného, a na jmní její že nikdo nesáhne, dokáže-li ped soudem tak jasn jako ted ped ním, že o Florikových kouskách
Mladá žena
nímu
zdání
i
nemla.
Po hospodyni pak vrchní vyslýchal eládku, ale k tm už nemluvil tak tenounkým hláskem, jako k Francce; byl
125 to pán, který si dovedl
u
nho
šatlava jistou,
Mezi samým vyslýcháním
Pan vrchní ních vesnic
a
spisováním pišlo poledne.
byl dal celou vesnici strážníky svolanými
vkol
ml
jak se patí zahrozit! Každý koho by byl ve lži zastihl.
obstoupit, aby
z
ostat-
mladého sedláka hned po-
padli, než se ješt nadíti mohl, co se na statku dje. K polednímu se mé! podle Francky vrátit ale hodina po hodin od minula a nikde nebyl jeho vozík ješt k spatení, nás ze Svtlé je pece mnoho mil do dálky vidt. Pan vrchní se toho lotra už ani dokat nemohl, vylezl samou netrplivostí až na kostelní vž a rozhlížel se po sám po celém vkolí. Koukal pi tom takovou dlouhou troubou, kterou je prý vidt až na konec svta, a dívá-li se skrze ni lovk v noci do msíce, vidí v svatého Davida, jak na harfu binká proto tomu prý taky íkají dalekohled. Ale pan vrchní spatil tak málo Florika jen svýma vlastníma oima jako každý jiný, kdo po slídil. Za to zahlídl nkoho jiného ... z msta pihánl ku Svtlé nejvtším tryskem jezdec. ;
a
nm
nm
;
nm
Pan vrchní byl jezdci naproti; vedal,
v tu
chvíli
že
mu nco
s
vže
dole
a pospíchal
dležitého nese, jinak by ho byl chtl potrhat.
kon popohánl, jako dobe. Jezdec byl nový lesník z Fridšfýna, slyšel o pašerích, když službu nastoupil, a piln po nich slídil, ale nieho podezivého se až posud nedopídil. Dnes v noci ale vídal nkolik muž v nejvtším spchu s balíky na zádech okolo myslivny uhánt, vzal pusku a spustiv se za nimi, zpozoroval, jak jeden po druhém v starém hrad zmizel. Míval o tom starém zboeništi prý hned své myšlénky; ale ted nabyl pesvdení, že tam bude asi ta hlavní pašírská skrýš. Bžal hned do vesnice, zbudil rychtáe, by nebyl
Ml
126
ním na cestu vydali a to staré isté ptáky tam ted všecky do jednoho chytí, ale sousedé nechtli o niem slyšet, a stáli poád na výmluv o strašidlech, bud že se jich skuten báli, nebo ze strachu ped pašery ti se prý každému, kdo proti nim mluví a jedná, krut mstívají, proto asi taky pedešlý lesník mlal, zajisté leccos vedal a vidal, co pobízel sousedy, aby se
hnízdo obstoupili,
že
s
ty
;
a
v
poádku
nebylo.
Lesník musil tedy sám až do msteka pro pomoc, kdež se dovedal, že je všecko z branných muž v horách i pustil se za nimi až na Svtlou. Žádal vrchnílio o nkolik udatných chlapík, kteí by se dovedli tm lotrm ;
i)ostavif,
a vyprosil
peleš prázdnou,
si
eho
zárove
dovolení,
se skoro obával
—
—
najdou-li
již
neboí paširi
tu
mli
aby ji smli zasypat, po celý den asu dost upláchnout by se tam nic takového více zahnízditi nemohlo. se panu vrchnímu ukrutn líbila. Tato moudrá Vypravoval lesníkoi na vzájem, co se bylo tuto noc v horách pihodilo, a zaradoval se, jako by byl panství vyhrál, pi myšlénce, že v starém hrad snad Florika lapnou, nebo nikde vidu, a pan vrchní se už zaal ješt nebylo o potajmu strachovat, že snad paší vte, co se dje, pes liranice mu uklouzl. Pkná to kaka! Nebyli by mu potom lidé vyítali, že mel místo zavádní protokolu radš dát pašíe stíhat, dokud nemohli býti ješt daleko, na to márání že ml pozdji asu dost? Porail tedy hned, aby polovice muž, co jich na Svtlé bylo, s lesníkem k Fridštýnu na cestu se vydala; druhá polovice musila statek a vkolí hlídat, aby byla hned pi ruce, kdyby se Florik bud pece vrátil nebo cos jiuého se
e
nm
vyskytlo.
127
Který sedlák ml kon, ten ho taky musil pivést, aby se strážníci díu na ten starý hrad dostali; už se zaalo smrákat a na Fridštýn je po silnici hezkýcli pár hodin; po pšinkách je tam lovk mnohem díu, ale tam tady nemožno s koni. Celá ves se sbhla, když strážníci na kon sedali; to bylo njakého proklínání! Ti, kteí se s Florikem nej-
astji
pjdou
napili,
dovádli ted nejvíc a tšili se už, že se budou všeí. Tak to dlávají obyejn
podívat, až ho
pátelé, když se na
lovka
Francka stála sama venku tak náhle shluklo.
v
—
neštstí hrne sednici
I
a poslouchala, co se to
Nevedala ješt, co se dje, a nebo nepelhala pana vrchníhOj muž její jí opraudu ekl, aby ho na poledne ekala. Ale koský dupot znenáhla utichl a v sednici se udalo mrívo a ticho jako ped tím. Francka si sedla na falousek a dala se zas do pemýšlení; však mla pro! Musila si už naped vymyslit, jak na pánm odpovídat, aby se nespletla a poád na jedné vci stála. Páni prý dovedou lovka otázkami omámif, že jim vleze do pasti, ani se toho nenadje; to vždycky slýchala, musila se tedy míti na pozoru. Tu sejí zdálo, jakoby nkdo na nejzadnjší u sednice okénko, na to práv, co šlo do sadu, zaukal. Zas se zalekla, zas si myslila na Florika. Ale ani se nepohnula, ani se neozvala; nechtla s ním nic více míf, a jen o tom mla myšlení, jak by se sama z bahna dostala; mohl se starat, jak z toho vyvázne^ dbala jenom o se. Zapomnla Francka, zapomnla, jak asto ho byla pobízela, jen aby šel a pán se nebál, že na nho nebude mít nikdo podezení, a jak se tšlvala, když jí ze svých myslila, že to snad už Florika vedou;
úad
128
kivých
cest
pedobe které mu
drahé
vedala,
šaty
a
šperky
zlaté
pi jakých ptkách
si
pinášel.
Dobe
byl zkrvácel prádlo,
potajmu právala. Ale na se nežalovala, poštívala vrchního jen poád na nho. Zas to na okno zaíukalo ale ne tak Florik neklcpával, když se chtl v noci potajmu se svými kamarády do domu dostat; bylo to klepání jiné, a Francce pec .
povdomé. Tak ji
jindy její malé
aby
šla
,
,
.
.
.
pítelkyn volávaly, když chtly, do lesa na jahody. Tatík ji nechtíval pustit, bál se o ni, ale sotn to fuk, tuk, tuk zaslechla, již taky z dveí vyklouzla, aby nevedal. Ze starého zvyku, skoro proti své vli pistoupila k oknu; ale couvla, jak se ven podívala. oi na ni zasvítily z umrlí tváe. Hrza ji obešla, myslila, že jí to smrt do oken kouká, jak to bývá, když má nkdo z domácích ješt tu noc oi zavrátií. Brzo se pesvdila, že to venku nestojí smrt, sklo s
nimi
— Dv
v
okn
zacinklo a Francka poznala, že je to
Anežka
krej-
íkova, která ho byla frtochem promákla, aby k ní mluviti mohla. Vypadala ale práv jako nebožka. „Kde máš Florika?" ptala se jí holka a zuby ji drkotaly jako v nejvtší zejme; nebylo jí skoro ani rozumt. Francka se zpamatovala, jak zaslechla lidský hlas; ale všecka její stará nenávist a záš na kamarádku se v ní zas zdvihla, jak ji ped sebou spatila. „Co ty se máš na nho co vyptávat, ty pobhlice?" nsopila se na ni, „Už jsi zapomnla, co jsem ti slíbila, ukážeš-li se mi okolo stavení?" „Jak jen ted na takové daremnosti mysliti mžeš," lomila holka rukama, „když je ti povdomo, jak to s mu-
129
žem tvým dopadá!
dobe jako
já,
Chytí-li
protož mi
ho,
je
s
ním
zle,
to víš tak
honem odpovz."
„To tys tomu ráda, vid, Francka liolku, která
píchala
že
mu
to
se tásla,
takové pišlo?" jako by se byla
t
sedéf nechal, a že hlaunice o ni pokoušela; „za to, že se ted nikdo jiný s tebou ošidit nechce!" si svj jazyk zas o mne podle dovolím ti všecko; ale ted se nade mnou smiluj a povz mi, kde je Florik ? Musím to vedet!" prosila ji holka s sepjatýma rukama. „Podívejme se na toho chytrého ptáka!" posmívala se Francka, „chce, abych jí povedala, kde je muž, aby mohla jít a jej udat! Tys na mne nedozrála, ty potméšilko! Vi, to by se ti líbilo, aby ho oddali s provazníkovou dcírou (obsili), za to, že se nechtl dáí oddaí s tebou?" Francka sotva doekla, zas uskoila leknutím; holce se oi tak divoce zajiskily, jako by ji byla chtla probodnout. „Nepestaneš-li utrhovat a v tu chvíli mi nepovíš, kde je Florik, abych mu mohla bžet naproti a povedala mu, osnuje, udlám si zde ped tvýma co se zde proti oima smrt; ale díu pjdu k vrchnímu a povím mu, že jsi o všem vedala a mužoi pomáhala, aby t tedy pokutoval, jak bude tvou vinou Florik pokutován, nepodaí-li
„Až bude poušem,*) pak brus,
libosti
nmu
mi jej varovat." Francka se zaala Anežky bát; bylaf s to dokázaíím jí vyhrožovala. Snad vedala více, než se Francka do, myslela; jestli ji ve dne v noci špehovala, jako ona holkuo mohla leccos zahlídnout a zaslechnout, z eho by byl Francce tžko bývalo ped panem vrchním se vykrouti, se
*) K.
po všem.
SVTLÁ: PiosU
myti.
130
Zkrotla touto myšlénkou a pestala na holku tak s vysoká: beztoho ji bylo už díu hlavu prolítlo, že by bylo nejlépe pro ni, kdyby Florik pánm upláchl. Bála se už toho, až mu ped soudem do oí ekne, že o niem nevedala, co on páchal; mohl se jí zpomstit a ji splísf, že by jí nebyl ani vrchní sám i toho pomohl. Francka se jen stavla, jakoby myslila, že chce Anežka Florika zkazit; vedala dobe, jak mu právala, a že i teJ v ní proti falše není, jako že lepšího posla ani najíti nemže! ale pec váhala holce odpovdti, nechtla, aby se na ni vyzradilo, že o Florikoi pec jen veala. Anežka se do ní koukala, ani nedýchala, pousmála se trpce, uhodlat, pro asi neodpovídá; zaala tedy na ni zas sama. „Strážníci odjeli prý k Fridštýnu," povídala tichým hlasem, aby její slova nikdo nezaslechl; „co tomu íkáš, abych se v tu stranu pustila? Pedbhnu je o dobrou hodinu, a najdu-li tam Florika, mže jim dvakrát utéci,
nmu
vezme-li nohy na ramena."
„Nezdrhuji t,
chceš-li
se
tam podívat," odpoveJala
chytrá Francka pyšn, „snad že ho tam najdeš, je-li ti tolik záleženo na tom lotroi. Ale rouné k rounému se hrne,
jí
Myslím, že by byl vrchní níky na Fridštýn do modra vypravil musila
to bylo odjakživa.
;
tamtud njaká
Anežka se ztratila v
sotva stráž-
mu
pijít od-
jistá zpráva."
více
neslyšala,
rozumla Francce, a jako v sad.
stín
soumraku mezi stromy *
U
truhláe seali práv u veee a vypravovali si, jaké to vci se ted na tomto svt djou, že ted nemže nkomu jinému skoro ani bratr bratroi vit, tím
mí
131
zprudka dvée a Anežka krejlkova vlítla do sednice. „Truhlái," ekla, aniž byla pozdravila, „minulý týden kupoval jste od taka tu naši štrýmu a on vás odbyl, že jí neprodá, neb chystá ji prý mn. Ale ted by vám ji netu se otevely
chal, dáte-li
mu
za
ni,
co jste podával."
„Aha, obrátila se korouhvika," sraál se truhlá; „vždyt jsem vedal, že nedá žádný více! Ale, holenku, co jsem ped týdnem dával, to nedám dnes; nesleví-li tatík desítku, mže si krávu nechat, už o ni nestojím."
Holka
„Když
tžce oddychla.
to jiné není, tedy zerstva, chvátám." „Co pak u vás hoí, že tak pospícháš?" divil se truhlá, a bral z truhly bankovky. „K emu pak ty peníze tak najednou potebujete? Vždyt jsem s tafkem ped chvilkou mluvil a on o kráv ani nemukal," „Zmýlil se, jak stíhal, a zkazil drahý kus sukna, musí je platit," zapálila se holka nad svou nevinnou lží, a brala truhlái erstv peníze pod rukama se stolu vážíc si
sázejte, co za ni
si
je
pevn do
dáti
mžete;
honem s krku strhla, komu asi to drahé sukno ke krejíkoi tak kalé vci k šití
šátku, který
mohl truhlá
a než se
jí
náleželo,
vždyt
nedávali, byla
si
lidé
douka
z
ale
si
byla
optati,
dveí
ven.
„Trvám, že ta holka pozbývá," zabrual si truhlá, jak se zas mezí ostatní za stl posadil a chut lžící do kysela se škvarky namáel, aby si vynahradil, eho byl zameškal. hnal cesty
Venku fual vítr ostrý jako me, každou chvíli pepes msíc tak tžkou chmuru, že nebylo na krok
ped
sebe vidt, a z ní se spouštl déšt tak sychravý lovku jako sty jehel šat prosákal.
a studený, že
9*
132
Ve vesnici i na vkolí bylo mrtvo jako na poušti kdo nemusil, ten taky z baráku ani hlavu nevystril ale navzdor špatnému poasí brala se pece holka z vesnice k horám, a sotva mla poslední stavení za sebou, uhánla ;
s
vtrem
o závod.
Byla bosá, prostovlasá, bez kabátku a loktnšky, ba ani šátek na krku nemla; ale Anežka necítila ani zimu ani dýšf, bžala jen poád ku pedu po nejkratších pšinkách k Fridštýnu. Krátké cesty bývají málokdy ty nejrounjší, obzvlášt jak je to u nás v horách ale co dbala holka na pohodlí ? Co si dala ze |skal, na kterých její nohy krvavé šlépje zanechaly? co z potok, do nichž až po pás zabedla? co z ostrých koen, pes které padala? co z pichlavých vtví, které jí tvá až do krve zašlehaly? Myslila jen, kudy je nejblíž, a nevyhnula se ani skále ani vod, kdyby si tím byla o deset krok zašla, míila poád píjno k starému hradu, z lesa po plahoin a plahoinou zas do lesa. Nevedala ani, mkce-li nebo tvrd-li stoupá, jestli jí to chladí vlahý vtík uhátou tvá, neb jehlií kži ošlehuje. kroužila je. Nkdy se zastavila a naslouchala k silnici pod [ní hluboko v údolí jako had; ale mimo Meluzinu, ;
.
.
.
která si v povtí nad ní zaplakala, neozval se široko daleko žádný jiný zvuk. Vojáci rausili býti ješt daleko za ní. Holku to pokaždé u srdce píchlo, že je kol kolem tak ticho a že ten svt jde poád tím svým starým chodem, jakoby bylo všecko jako jindy a na Florika tak hrozný
osud se
nevalil.
Najednou a
msíc
svítil
se z
holce
se
zaalo v temném
mraen
na
její
lese
šei, dýšf pestal
vykoulel, jasný jako rybí oko. Vesele
smutné cest; ale už nebyla dlouhá,
133
udala jen nkolik krok ješt a stála na pasece nad Fridštýnskou myslivnou. Starý hrad se vypínal na tvrt hodinky cesty
pod ní. Ted teprv, když zboeništ
spatila, stáhlo sejí srdce
strachem. Zastavila se chvilinku a hledla k tm!'šedivým zim a myslila si, jestli v nich pece Fiorika najde, fa jak to s ním asi dopadne. Tu ji nco ze zadu popadlo a
chtlo ji to zrátit; holka byla silná a mrštná, nedala se a vymkla se statn haúaté strašlivé postav, která ji byla pepadla. „Máte po komedii," pravila holka a nic se strašidla nelekala, už vedala, kdo to na Fridštýn strašil, a pro to bylo; „hledte, abyste se odsud co nejdíu dostali, vrchní ví všecko a vojáci už jsou na cest za vámi." Strašidlo se chtlo zas znova do ní pustif, ale jak slova svoje ješt draznji opakovala, se zarazilo. Rozmýšlelo se, jakoby nevedalo, raá-li holce vif ili nic; ale najednou se pec obrátilo a uhánlo pry do nejtemnjší houštiny, co mu jen nohy staily. „Povz!" kiala Anežka za ním, „povz, je-li kdo na hrad?" Ale kiala nadarmo; kdež už bylo strašidlo!
„Máš pátele, Floriku, máš," lestn, „zrouna
takové,
jako je
vzdychla si holka božena Dokud ti bylo a ted, kde jdou zlé asy tvá
blaze, držali se t zuby nehty, na tebe, ukazujou ti paty." Ale v tom ji napadlo, žehy snad pece nebyl pestrojený paší jen tak beze všeho utekl, kdyby byl ješt nkdo na hrad; držali prý pevn k sob a jeden druhého neopouštl, snad se už byl vydal Florik k domovu ... už ho vídala, jak se nieho zlého nenadje a svým drábm práv krev v ní stydla pi této myšlénce, do pasti vchází .
.
.
134 dala se znova do
útku
nkolika skocích
a v
stála v zbo-
eništi.
Stála
tam dlouho jako bez
se jí toila, div že se nezvrátila
sebe, srdce .
zpamatovala a opitrn se ohlížeti
.
.
jí
tlouklo, hlava
trvalo to chvíli, než se
Bylo tak ticho
zaala.
tch starých kovím obrostlých rozvalinách, jako na hbitov; nikde ani hlásku, jen nkdy si v staré vži sova zaboukla, až holku zimomorka pebhla; vedala, že to zlé
v
znamení.
Dodala si mysli a zaala po hrad zpolehounka chodit a po lidských stopách pátrat; ale ehož se mohla v noci bez svtla dopídit, jsouc tam ješt k tomu nepovdoma? Ted teprv ji napadlo, že nemla jen tak beze všeho na cestu se vydat. Ach, jak si vyítala, že tak sbrkle z
domova
utekla, beze všech
ve svém smrtelném strachu
prostedk
a
pomcek,
nezpomnla, eho
jí
že
mohlo
si
býti
poteba! Vstoupla do klenutí hned vedle bývalé brány, odkud nehrne; prý rytíi špehovali, jestli se žádný nepítel na nkolik krok uála, obestela ji irá tma, ale sotn v
nm
n
nemohla vyzkoumat, je-li tam nkdo ješt mimo ni. Zrouna tak se jí dailo \ jeskyni, kde prý bývala ta rytíská kuchy; jen naped, kde msíc trochu svítil, bylo jí lze se ohlídaouti, ale dál do zadu bylo temno jako v hrob; nadarmo makala po vlhkém kamení, jestli tamtudy nevede njaký vchod do hradu. Vyšla ven, jak byla vešla, nevyzkoumala nieho. Co si ted mla poí? Mla kiknouti? Kiknutím mohla všecko prozradit, noc byla ted tak tichounká, že se každý zvuk široko daleko rozléhal, a byl by se jí Florik hlásil, kdyby byl své jméno zaslechl? Naopak, byl by se snad ješt lépe skryl. Že ho to volá její
135
hlas,
na
mti,
léta
to
neml
by byl málo dbal, snad jej ani více léta uplynula, co ho neslyšal.
—
v pa-
V
holce klesala odvaha, as ubíhal jako voda, každou picházeli strážníci k hradu blíž, mohli tam být, než se jí podailo Florika najíti a dáí mu výstrahu zoufalost na ni šla a v nejvtším svém strachu vrhla se na zem a volala z hloubi duše své k bohu, aby ji neopustil. chvíli
.
.
.
V tom
jako by vedle ní v koví bludiky poskakovaly; vzchopila, aby se jim uhnula, než ji ješt omámí a kdo ví kam zavedou; ale brzo si povšimla, že to nejsou žádná svtýlka ze zem vyskakující, nýbrž mdlá zá, která ze základ staré kulaté vže se prodírá a polekané
se
zas mizí.
Vdn
vztáhla ruce k nebi. Bylo patrno, že kdosi ve
vži dosud mešká. Ale jak se do ní dostat? Obcházela ji kolkolem, ale byla vždy slýchala, že je do ní napolo zasypaný vchod, nemohla se ho pec se žádné strany dopídif všude bylo rumu a koví, zrouna jako naschvál narounáno. Už si nevedala jiné rady, když poád nadarmo okolo ní slídila, než skulinou, kudy svtlo vycházelo, zavolat, pojdi z toho
a
.
.
.
—
co pojdi. Co ale potom, když tam Florik nebyl a na místo nho njaký divoký chlap na ni se vyítí Zamhouila !
oi
nesmla na to ani pomyslit. Najednou se záe úpln ztratila, ve zdi to zašramotilo' jako by nkdo velký kámen odvaloval, naež mužský opatrn nízkým a úzkým prchodem vylezl. .
.
.
Narovnal jak je
ped
asi
už
tím sova.
se,
když byl venku, podíval
pozd, naslouchal do dálky Jak ruce k
ústm
se
na hvzdy,
a zahoukal jako
pozdvihl,
aby se jeho
136
má
hlas více rozléhal, bylo videí, že
jednu
z
nich
krvavým
šátkem obvázanou. Chvíli rovici,
akal jako na odpovd,
která jako procas
ale
(korouhev)
uchal
ono
nic; jen v bo-
až podnes*) na
vži
vtve. Zavrtl hlavou, zahouAal znova, poslouchal zas v stranu snad se mu ml ozvaí k lesu, odkud byla Anežka pišla ono paší, který utekl, místo co ml zstat na stráži zas nic, za to se mu ale nkdo ozval, koho by se byl zde ustoupil se zježenými vlasy, na svt nejmén nadál vypoulenýma oima jako ped duchem ped Anežkou. „Jen se tak ukrutn nelekej, Floriku!" pravila holka a srdce se jí v tle obrátilo, jak ho ped sebou vidala a si pomyslila, že nemá pítelínka na tom celém široširém svt, „ješt není tak zle, jak se snad domníváš. Páni sice vdí všecko, našli v lese tvou fajfku a lesník Fridštýnský vás vidal v noci k hradu utíkat, poslali sem za vámi vojáky, ale ti zde pod plhodinkou nemohou býti; upláchneš jim hrakou, vydáš-li se hned na cestu." Florik se popadal za hlavu a koukal jako pomatený okolo sebe. „Tedy nás pece mají, pece?" mumlal mezi zuby, zapomínaje pekvapením se petváeti a zapírati; „však jsem si to hned myslil, jak nás jich v lese taková síla pepadla, že máme udavae mezi sebou. Kdybych vedal, kdo to je, ten by se mohl tši! Ale co ty tu chceš?" oboil se náhle na holku. „Pišlas se mi posmívat, jak daleko to se ranou došlo, nebo stojíš zde snad místo knze a chceš v konopí utopí?" na smrt pipraviti, než se houpá, zahvízdl vítr a
její silné
.
.
.
.
.
.
.
—
mn
m
m
*)
Psáno
r.
1859.
.
.
137
„Bh
ti
tvé
zlé
ei
zaštkala
Floriku!"
odpusí,
Auežka a byla by skorém omdlela; taková se ua ni hrnula lítost, že Florik tak žadlav o ni smýšlí; „ale mluv si co chceš, jen dlej, abys co nejdíu se svými kamarády od-
—
jiného si od tebe více nežádám. sud se dostal Hranice nemáš daleko a v tomto šátku ti nesu pár groš penz abys abys nerausil snad s sebou vzít ... co patí jiným." „Vždyt jsem vedal, že ty nic bez kázání neudláš," zaškaredil se Florik; „ale mohlas si cestu uspoi. Jestli to sa mne vyšlo, že jsem já byl tím pašíským hejtmanem, ped kterým se každý tásl, tedy to vyšlo, nebudu se páskrývat; svého živobytí si ani za vindru nevážím, aí ni se mnou dlojí, co se jim líbí, mám toho všeho beztoho .
.
.
.
.
.
.
.
.
nm
už až po krk."
„Že jsem se od tebe takových slov zabdovala holka. „Myslila jsem si, kdo a jak spokojený,
vždy
nechme toho radji tebe eká. Páni ti
jsi
ml, eho
a nemysli nic
na
nesleví,
dokat ví
jak
musila!"
jsi
šíastný
jen srdce ráilo! Ale
co bylo, nýbrž co na kdyby tchán kdoví jak
to, i
a ty krví ped nimi zaplakal; stydí se, žes tak dlouho nich rozum tahal, a strojí ti muka jako ješt žáduému. spoutaného kraPovaž, ó rodiko boží, jak ti bude, až
platil z
t
jem povezou, kdes býval mezi všemi nejpednjším a kde ustr se sám nad ted každé dít na tebe prstem ukáže .
sebou,
uspo
si
toto
ted zazpívali ve vesnici níží,
rsa
a
.
—
padá, není daleko do rána, a až se rozšeí, ne-
mžeš nikam
—
nikam!"
Florik nebyl se
již
.
Slyš, pospíchej odsud. kohouti, msíek se nad lesem
trápení
ped ním
a šla
Anežku od
mu
všude
veselky vídal, skrývala daleka s cesty, a on sám
své z
138
chycený zlodj hned oi do zem, když zahlídl zahrádce u krejík ervený životek se míhat. Ted ale najednou k ní svj zrak pozdvihl a koukal tak upen do ní, jako by si byl chtl vše to vynahradit; tu si teprv povšiml, že je prostovlasá, smáená, zkrvácená. „Jak to ale vypadáš, holka?" ptal se jí mírnjším hlasem. „Kdo t za mnou v takovém nease, takovou cestou poslal, snad ne Francka?" „Ne," zijíkala se holka, „šla jsem sama; ale ona ví, že jsem se za tebou pustila; byla jsem sejí ptát, než jsem se na cestu vydala, nejsi-li snad nkde jinde," k emuž honem pidala, „abysi snad nemyslil, že nco dlám za vrazil jako
—
v
Francinými
zády."
nechala tebe jít? pro nepišla sama, jak by se to bylo pro ni patilo, chce-li býti poádnou ženou? Snad jí nezaveli?" ptal se znova, nespouštje dosud s holky oí. „Ne, ne, toho se neds Francka je na svobod, mže
„Pro
;
si
chodit,
kudy se
jí líbí,"
odpovdla mu Anežka erstv.
do nieho nepijde, umí si prý pomáhat; ale sama pijít nemohla, vždyí vidíš na mn, jak je cesta špatná, a víš, jak je lesem nebezpeno; byla by „Lidé íkají, že taky
strachy pošla, a kdyby se to byli páni dovedali, že byla za tebou, mohlo jí to škodit. Dlá ted ped nimi, jako by ale to se rozumí, že jen na oko, jí po tob nic nebylo; až budež v bezpenosti, pijde zajisté hned za tebou."
mohla necestami za mnou se plaboit? ty jsi nebála, ani noci nedsila? tob na tom nezáleželo, že si pány rozhnváš, pustíš-li se za proklatým pašírem!" pronesl Florik hlasem ješt jemnjším. „Ale nemluv mi více o žen, nedbal jsem nikdy o ni a nechci
„A
se zlých
tys
píhod
139
ženská, muka s ní o ní do smrti víc slyšet; je to špatná oi tak divoce jako mu se zas A žít pod jednou stechou." Anežka si netroufala o Francce více hlesnouf.
prve zasvítily.
zaal po krátkém pomlení, „ted není, ve kdy k dlouhému otálení: ublížil jsem ti ublizif taky ti jsem nechal a mne nechtla,
„Poslyš, holka,"
jak sama
víš,
vzteku, žes ale vím, že
jsem se
pece
tebou
s
víš,
jak
to
se
nescházel, proto
mnou dopadalo. Teba pece jsem na tebe ne-
—
kdybych byl chtl, nebyl bych to ani dokázal se nco tedy za nco, chceš-li, abych upláchnul, musis ty mnou." takové „Pro svaté rány, jaké to híšné ei vedeš v s tebou jíti mohla bych já „Jak dob?" zdsila se holka.
zapomnl,
i
prijaK
lidmi když máš svou ženu, kterou jsi ped bohem a mas Zaklínám t, abys se zde déle se mnou neobmeskával, to vis, ze dostat; odsud se chceš-li as, nejsvrchovanjší' žádáš, nikdá neuiním." to, eho si na ten„Mohl jsem to vdt naped," zkikl Florik jako
mn
m
zas jen mámit pišla. Od jakkráte^u studánky, „žes pokaždé, když jsem si myslil, tebou, s takové živa to bylo ode mne už neže mne pec jen ráda máš a nikdá více Ale dobe, nenic. za nic a pro upustíš, odstrila jsi nech si mne se mnou, nehnu se tedy tady odsud,
m
chceš-li
zavezou, chytnou a svážou a do njaké vlhké tmavé žumpy krkavaby povedou, až nespatím, kde díu slunce na hody povsili!" a padla „Zadrž, pro boha zadrž!" hoekovala holka
m
m
cm
ped ním na
kolena.
»Ty, ty jediná a nic" na to
jsi
mého neštstí píina!"
zvolal paší,
už nedbal, že zaalo nebe k „Malé Skále"
140
m
msíc za hora zacházel, , proto žes nechtla a k jiné holce nutila, jen abys bílá jako beránek do nebe vejíti mohla a ani poskvrny na tob nebylo k nalezení. Byl jsem chlap do vtru, nezapírám to ped nikým, a radš blednout a
jsem lidem co naschvál udal než k vli;
bych
ale s tebou
emu bys ty byla bránila, — Tob nezáleželo ze mne
toho bych byl taky nechal. co kalého udlat, ty modláko, tys jen chtla v zpovdnici svou ctností se blýšt, že tvrté pikázání plníš. Tys tím vinna, že byl duši rozdlil, a
jsem
pašíem,
se stal z tuláka a zhejilce
mne
z
pašíe mordýem,
mn
nikde jinde volno nebylo, než v lese, když vítr skual a vtve lámal a pušky bouchaly a kulky lítaly a já se rváti mohl jako ta divá jen tak jsem pehlušil erva, který mi na srdci hlodal ..." tys
dohnala,
že
zv
,
.
.
Holka ležala ped ním s tváí zoufale v zem zarytou najednou se zdvihla a poslouchala do dálky opatrn rozhrnula ke, za kterým s Florikem stála, a zsinala jako natáhla ruku smrt ale
.
.
.
.
.
Paší v údolí
se
nco
.
.
.
kam ukázala
podíval,
zablýštlo.
honem zdravou rukou
.
—
Florik
ml
za pás,
... v ranní mlze se sebou trhl a sáhl si vykládanou tam
pkn
bambitku. „Je amen!"
ekl
tiše,
hlas
ale
jeho
znl dut jako
z krypty.
„Ješt ne," volala holka a najednou stála pevn na se jí rdly, oi se jí jiskily: „arci cestou tou ted již nemžeš, ale co na tom ? Pjdeš jinudy máš odtamtud ješt blíže na východní stran se spustíš do lesa ... co si z toho dláš, že je tam píkrá skála vždyí umíš lézt a skákat jako koka." nohou, tváe
.
.
.
.
.
.
.
.
.
141
A vší silou popadla zdráhajícího se za ruku a táhla ho k místu, odkud myslila, že se bude moci s hradu do lesnaté doliny spustií a
Ale sotva
mezi
nepozorovan uniknout.
zboené nad propastí
zdi
vstoupila,
jako by byla na hada šlápla ... i v tu stranu se dole mezi stromovím bodáky a runice blýštly ... a tam také ... a tam ješt dále také celý hrad byl obstoupen, a už se nkolik strážník s nataženými kohoutky po úzké písité pšince opatrn nahoru k zíceninám ubíralo. a do údolí se podívala,
.
.
už
zas ucouvla,
.
Florik je divokým zrakem
mil.
„Hled upláchnout, holka, v šarvátce probhneš snadno, nedám se jim tak lehce; jsem v hrad samotný, budou mít pece hezký kas práce se mnou. Leckterý z nich, jenž sem vejde hlavou vzhru, odejde odsud nohama naped."
a
„Snad bys nechtl znova ruce nevinnou krví si przkikla Anežka pidušeným hlasem, a v tu chvíli mu sáhla za pas a bambitka letla do koví. niti?"
„Tedy chceš, abych pošel jako pes a tm holomkm nemohl?" zaval Florik bez sebe vztekem.
ani bránit se
„Nebudeš více
zabíjet," pravila holka tak
se byla náhle v silného
muže promnila, „aniž
pevn, jakoby se tebe
nkdo
Ne, ne, tvé ruce nikdo nespoutá, tvé tlo nebudou dráhové biovat a duši tvou neumoí strachy a hrzou v žalái, nebudou t tito lidé soudit, nesmji t zavraždit ... ty se uteeš k vyššímu soudci, a já pjdu s tebou, abych tam za tebe orodovala." z
nich za živa dotkne.
z
Holka vypadala pi tchto slovích, jakoby ani nebyla prachu a hlíny stvoena, cosi nadlidského jí z oí záilo,
142
když na hlubokou propast u svých nohou ukázala, a ješt
„Pjdeme
jednou zašeptala: Florik
jí v tu chvíli
spolu!*
porozuml a
„Máš dobe, už jsem sám na jak jsem jim už stokrát ušel bude to aspo erstvji odbyto. .
.
.
trpce na ni se pousmál.
to myslil; ujdu jim zas,
ted nebo za
tedy
Jdi
nkolik nedl,
Pánembohem,
s
není to divadlo pro ženskou ..."
„Nepjdeš beze mne!" zvolala Anežka a „vždyt jsi mne ped chvílí o to sám
zachytila ho
žádal, abych na tvou cestu odsud nepustila samotného, a ted bys nechtl vzíti s sebou?"
za ruku;
m
t
„Jen
poínáš?" bránil se jí Flo" najednou duši svou pro vždy co hodlám, u tebe dosud platilo za hích
ale pomysli,
si
rik vší mocí.
„Což
zkazit? Vždyt to,
co to
chceš
smrtelný. U mne je to toho na vky ztracen
nco
—
—
já jsu už beznení více milosti ani
jiného,
pro
já
mne
mezi lidmi na svt, ani u boha na nebi." „Což zapomínáš,
nešastníku,
že je
bh vné
slito-
lovk
ve své slepé zášti neodpouští?" zkikla holka, a ponejprv ve svém život padla Florikoi okolo krku.
vání, a jen
„A
neobstojíš-li
ped
pec
vné
svatým soudem, zamítne-li
jeho
ve svém spravedlivém temnosti, abych do po nebi, kde tebe není!"
hnvu
t
.
.
.
nuže,
pjdu
tam tšit mohla ... co
Florik ji k sob pitiskl a víc se neudržal vyhrkly tvrdému muži slzy z oí.
.
.
.
t
za tebou je mi
proudem
„Nechceš-li jinak, tedy se mne pevn drž, aby nás roztrhnouti nemohli a spolu v jeden hrob zakopati musili, ty
nevsto má jediná!"
143
„Neboj
miláku mj!" usmála
se,
se
Anežka a
její
úsvit tpytily jako záe okolo hlavy svtice, „už nás nerozlouí ani lidé, ani bh!" plavé
v ranním
vlasy se
Skok
.
.
.
vzkiknutí
Dole v lese
u
.
.
.
potoka je
hrob, ale bledé jitro jim ho slzami; nepostavili jim kíž,
nad
píse
o
vnost.
nevykropili jim kropí svými stíbrnými
zahrabali,
denn
ale nejštíhlejší smrk se pne mladými tly k nebesm nepomodlili se nad drobní ptákové jim šveholí každé jaro sladkou
jejich
nimi, ale
byli svoji pro
vrném
;
milování.
n
už zapomnli, ale matika zem vní ješt každý rok íialkami a nevadnoucím beíanem ... a já slzíc kladu na nj toto prostinké kvítko.
Dávno na
jejich rov
ZE STARÝCH
K,
SVTLA-
Prostá mysl.
AS.
10
iNikde nebýval lidu vesnickému as tak dlouhý, jako druhdy na robot. Ped slunce východem již musil býti každý tam, kamž mu byl rychtá vzkázal, aby se dostavil. Dávno bylo slunéko zase za horami, když sml dom. Každému se zdál den k nepekání.
Jakž teprve, když se sekalo a sklízelo na polích, kdež nebylo nikde na blízku ni strmku, ni studánky. I musil si pak lovk ten svj rozpukaný, jako brousek tvrdý chléb, který si z domova pinesl, snísti nenavlažený o polednách
pímo
na
strništi v
nejvtším úpalu.
tam peC Dlával mušketýr ihned zle. Nevrle tvrdíval, že se sekái pi tom tuze obmeškají, že ten sem, onen zas tam zaleze, takto s oí se mu ztratí, teba kdesi usne a v as ku práci se nedostaví, t eho padne pak zodpovdnost na nho. Ale
jen v
i
bylo-li
nkde koví i pramének,
as odpoinku
Byla
to
málo kdo
uchýliti
si
ovšem jen jalová výmluva.
komu možno bývalo kamsi
z
polí
tož se
troufal.
Jak by bylo
se vytratiti a
n-
kdesi se
bh
obmeškati, když vidl, ví na jak daleko, každou mouchu v letu a pronikal svýma oima krahujíma každý sebe hustší
ke? 10*
148
Mohli dráhové tehdáž leccos
níkm uleviti, ale em. Bývali ješt
dovoliti, v
lecems robot-
nieho, neulevovali v nitvrdší nad úedníky, ba nad pány. Jeden z nejhorších b>l práv v naší krajin pohorské. íkali mu Hýsek, ale byli by mu mohli íkati zcela jinak: pes i vlk, a ješt lépe by byl každý vdl, na koho jméno to
padá. Nejvíce
si
oni nedovolovali
bázovala o žních Heda*) rychtáova. Vždycky
nemla žádných sil. I sám Hýsek Nepodobala se vlastn ani dívce z vesnice, každý by byl hádal, kdo nevdl, komu náleží, že to nByla tak útlounká a štíhlounká, jaká sleinka z msta. pravý div, že ji do^ud ješt vítr nevzal a karasi nezanesl jako njaké pírko. Bylo by jí však tuze škoda bývalo, neb byla pi své drobnosti tak hezouká, jako obrázek z vosku. jen odebírala, k sekání to
nahlížel.
Ale odebírat umla, jak náleží. Práv že byla tak tenká, shýbla se dvakrát lak zerstva jako jiná odbraka. Proto si správce také vždy o žních pro ni vzkázal. Nebyl by ji musil otec ovšem ke dvoru posýlati, ml jalco rychtá jen dvakrát do roka robotu „z lásky", k níž pijíždl s párem koní; ale neodvedli mu páni dosud žádného z jeho syn, hledl tedy, aby si u nich nadále zachoval dobrou vli, Kdo si vzpomene ted, prochází-li se se zalíbením mezi poli a lukami, jak to bývalo jindy? Že je navlažovaly slzy vystupoz lidské jako ty páry, které ráno na valy, že se nad nimi vznášely vzdechy ze srdcí stísnných jako ten vánek, jenž z veera nad nimi se zdvihal. Dobe nevzpomene-li, vždyí by ho pak pestal svt tšit.
——
n
*)
Hocivika.
potk
149
A
se Heda chtla k vli bratrm také pánm zámeckým zavditi a vždy pi práci se inila dle možnosti, pece ji to asto pemáhalo. Musil ji Hýsek asto, chtél-li i nechtl-li, ped veerem propustiti. Ale jednou za odpldne zvlášt parného padla na-
dobro únavou a zstala na místé
Na poátku a žádný
náhodou klopýtla,
aby jí byl zas pomohl Hýska, aby jim nevyetl, že se chápou k lenosti, což by jim byl zajisté také
nich se k tomu nemel,
z
na nohy. Báli se každé píležitosti uinil
Le
bez hnutí.
ležeti
myslili ženci, že asi jen
když
dve
nejen
nevstávalo,
nýbrž
vbec
žádné
známky života nedávalo, tož k ní konené poodešel Hýseksám. Chtl se pesvditi, zdali se jen tak uepetvauje, aneb klesla-li skuten, že jí selhala síla. S úšklebkem zavadil o ó,
nevdla
o
ni
sob Heda
nohou rychtáova, jinak by byla
se
vyskoila, teba v sob cítila, že v té chvíli zase padne a bez vlády a vdomí ležet zstane. Tvá její jako kída bílá v niem se nezmnila, když se jejího ramene dotknula jeho hrubá bota, a oi její, obklíené jako dvma ernými hroby, zstaly zamhouené. vzchopila
a
Nedlal nechí
ml
si
na
si
Hýsek pranic ze sedlák, bylo mu jedno, stžovali nebo nestžovali, a to proto, že
sice
nho
pana správce celého
jen zkaziti nechtl
v hrsti, ale s
Pjoval mu
totiž
rychtáem
si
to
pece
peníze, kdykoli jich
ml potebí, a Hýsek jich ml potebí, neustále pro svoje vždy vyprahlé žíznivé hrdlo. Zdali on sám si nevzpomnl nikdy nezmínil. Jak na svj dluh, rychtá se mu o si toho neml vážiti?
nm
150
Nad každou karabáem a na
jinou holicí byl by beze všeho zapráskal
„Chceš, abych ihned po vli." Tenkráte však
k
mu
ženci, jenž
„Do
té
rozkikl:
ni se
t
ziperuil,
toho
stál
ležako?
neuinil.
Mže
Rozhlédl
se
se
ti
a
státi
pravil
nejblíže:
holky rychtáovy
pec
pranic není. Sotva žílu
natáhne, už na ni jdou mdloby. Bylo by nejlíp, kdybychom ji
odsud co nejdíve dom dostali." „Ovšem, ovšem," svdil mu seká,
^
avšak
nevdl,
jakým zpsobem mu má svoje služby pi tom nabídnouti,
mu
nepišel nevhod. uklidit?" zamruel Hýsek znova. „Ale jak ji „Dám-li ji naložiti na traka, vzbouí se lidé v každém stavení, kudy ji povezou, a budou si mysliti, kdo ví, jak jsme ji zde do práce hnali. Snad kdyby ji nkdo odsud odnesl? Vždyí ji ani neuiti, neváží víc než metlice." „Bodej, bodejt," svdil mu znova seká a chystal se
aby
dom
ihned, aby
mu vyhovl.
„Ne, ne, ty se s ní nevydáš," ušklíbl se mušketýr, „tebe bych se tak hned nedokal. Dojdi tamhle pro Chrášíalova Kleofáše a pived mi jej sem." Seká uinil ponkud rozpait k jeho rozkazu a poodešel,
kam ru
byl ukázal.
Robotník, jehož oslovil, na chvíli se zamyslil, naež pustil voln kosu a odebral se za ním krokem odmeným k velmocnému jejich trýzniteli. Bylt to mladík neobyejn vysoké postavy, pímého držení, v jehož každém hnutí se elo jeho bylo tak široké, že jevila zvláštní odhodlanost. by se tomu nebyl zajisté nikdo podivil, kdyby mu bylo na
mysl vstoupilo
chtít
jím proraziti zed.
A
ty
tvrdé,
krátce
151
zastižené plave vlasy, jež se mu nad nim ježily jako to strništ, na nmž stál, taktéž o tom svdily, že mívá rád svou hlavu a toho, co si jednou do hlavy vezme, tak hned se
nespouští.
Neshrbil záda v obyeji,
emuž
ped Hýskem,
se tento ani
jak
mli
jeho soudruzi
dost málo nepodivil, také se
ho neptal, co že mu porouí. Stanul ped ním a vrazil oi do zem, jako by mu nebylo s ním jednati. Tomu se mu-
opt
šketýr
nepodivil, aniž
kdo
z
ostatních.
Míval totiž nejen Kleofáš v obyeji takovou neslušnou nevšímavost k panstvu dvorskému, k nmuž býval Hýsek ovšem také poítán, nýbrž všichni Chrášíalové vbec, a to od nepamti. Žádný správce, žádný písa, žádný dráb po celou tu adu let, co vrchnost nynjší v zámku vládla, nebyl 3 to, aby jim ji odvykl. Jevili ovšem nejednou tisícerou k tomu chut za to do šatlavy je striti, neb na osla posaditi, avšak mli tajný rozkaz panstva, aby nikdo rodin zejm proti své té v niem neublížil, dokud by v
nem
poddanské povinnosti
Když byla Chrášalové mluviti, aby
se neprovinila.
pozdvížka za císae Josefa, samojediní se nedali perebelauty táhli na Prahu.
totiž ta selská
z celé
byli s
kolátory
tém
„Dávejte vrchnosti, co je jejího, a Bohu, co je Božího," nemli. jiné odpovdi pro
n
„Co s vámi?" vyítali jim tehdáž rozhorlení soudruzi. „Máte se za mudrce a zatím jste pi hlouposti. Však uvivrátíme,
jak
budete
díte,
až
býti
pi
nás."
A
nemli Chrášíalové vru eho
soudruzi
se
poražení,
zahanbení
z
litovati,
neštastné
že
jste nechtli
litovati,
výpravy
když
se
té vrá-
152
a
tili, by si byli zasloužili, aby se bylo uznalo, že jednali prozírav a rozumn, pece pi nich od té doby zstalo,
že jsou pi hlouposti. 1 ve dvoe s nimi nakládali, jako by nebyli v hlav dobe, ale to ovšem proto, aby nemusili uznat a odmnit jejich k zákonm vrnost.
Jen zcela soukrom vrchnost dosud si pipomínala, jak se byl rod ten v oné osudné dob k ní zachoval, a chtla, aby se jeho sice smšaé, nkdy i neuctivé, avšak vždy neškodlivé zvláštnosti od úedník a zízenc pehlédly. Pála si, aby mohla na nj nadále spoléhati v pípad, kdyby se to opt mezi lidem hnulo, což dosti asto tehdáž se stávalo, teba žádný soud v Praze o tom nezvdl.
„Tamhle se zvrátila rychtáova Heda, snad v tom parnu zahoela na hlavu," pravil ke Kleofáši mušketýr, a ukázal opt jen nohou na dívku. Kleofáš zostra se ohlédl a jeho tváí jako z kamene vytesanou to trhlo, jako by byl ped ním náhle sjel blesk. Zaervenal se do krve a hned nato zbledl skoro jako Heda
sama.
pro nám
ji otec sem vždy na krk posýlá," by si nebyli ze dvora sami pro ni „Vždyí pec musí vdt, že s ní pi práci nic vzkazovali. není. A ten starý bláhovec, jak si lidé povídají, nechce ji prý ke všemu jinam provdat, ponvadž ji má samojedinou, než do takového statku, kde se mohou na dvoe s párem koní zatoit. To tam bude dlati hospodyni! To aby k ní muž pijedual hned dv chvy."
„Nevím,
bublal mušketýr, jako
slech
Kleofáš jediným slovem se neozval, kterak on o úmyrychtáových vzhledem k dcei smýšlí. Jeho pohled
utkvl
nm
a
pošmourn na
dívce.
153
„Kdo z nás ji má tady kísit a jí sloužit, když máme „I pomyslil plné ruce práce," dodával Hýsek chvástav. jsem si: pošlu pro Kleofáše, ten ji vezme do náruí, vžd)f holka více neváží, než metlice, a donese ji dom. On aspo darmo mluvit." se zase v as sem vráti, kdežto jiný . .
.
Kleofáš se nahnul mlky k dveti a pojal je tak opatrn do náruí, jako nejlaskavjší matka svoje nemluvn, pi emž si položil hlavu její stále klesající na ramena tím zpsobem, jako by byl odnášel krotkou srnku.
Heda
sotva spoívala na prsou jeho, tak náhle se promrákot, jako by ji byl z nich tlukot jeho srdce probudil. Chvíli se zdšen svýma velkýma modrýma oima rozhlížela, co že se to s ní tak man dje, a Kleofáš rovnž tak zdšen se zase zahledl do ní, jako by se byl obával, že pozná-li, v í je nárui, se mu vymkne a odtrhla z
nésti nedá.
Ale Heda
neuinihi. Když s jeho pohledem se jako ty slziky, co tam opodál kvetly mezi kamením na mezi, a Kleofáš se zardl jako ona. setkala,
zardla
tak
se,
Nepomýšlela patrn na to, se mu vymknouti, ba naopak, jakmile se pesvdila, na ím rameni spoívá její byl svezl ervený kosmanosský šátek a vlasy pramenech než to zralé na poli obilí jí splynuly až k patám, vzdychla si z hluboká, naež zamhouila
hlava,
s níž se
v zlatjších
znova oi, ale tenkráte neoradlévala, nýbrž malé díté usínala.
tak
tiše
jako
154
a jal
Kleofáš se uchýlil se svým lehkým bemenem s pole se skalnatou voznicí stoupati vzhru k rychtáovu
Rozkládal se na blízkém kopci uprosted velkého sadu práv vedle kostela. Nekráel Kleofáš tak voln vzhru pro píkrou cestu, nezdála se mu Heda skuten tžší, než metlice, ale dbal pozorností, aby nevzbudil z posilující se zbožnou dímoty dívku ochuravlou, která se mu byla s takovou statku.
pkného
tém
dvrou
svila.
Vlastn neml
em
si na zakládati, neb nejen rychtákaždá jiná dívka z okolí byla by mu prokázala tutéž dvru, ba nebylo vlastn lovíka mezi sousedstvem, jenž by se mu nebyl rád svil a pi tom si nemysli], že se nemohl dostati do lepších rukou, než do rukou jeho. Kdo pocházel od Chrášfal, o tom koloval jen jediný hlas, totiž že je to nad jiné hodný a spolehlivý oban. Za nejhodnjšího ze všech však byl považován Kleofáš, což pipouštli brati i otec tuze rádi. B}1 to jeden z tch rod, o nichž si lidé ted jen již vypravují jako o škoda. minulém, co se nevrátí a eho je na vky Pro rodinu tu nemlo jiného na svt platnosti než slovo Boží, písmem svatým hlásané, podle nhož, jak již povdno, pi píležitosti oné rebelie neblahé pamti tak písn se zachovávali, že to lidé ani pochopiti nemohli. Naízení matino platilo v rodin té rovnž jako otcovo, a nikdy stará Chrášíalka neekla: „Pokáme, až pijde tatík," nýbrž hned vše sama vyídila a synové ji vždy ve všem
ova Heda,
nýbrž
nem
vkv
uposlechli.
Nemli
s nkolika záhony, pan správce již byl bezpo-
jiného majetku, než chalupu
kouskem louky a
lesa.
Ale
a
155
onomu z bratr nabídl službu hajného hlídae, aby se domohli lepšího bydla, pec žádný jí nepijal; chodívali radji nádeniit, aby si na zimu nco ustádali. ctukrát tu tomu, tu
i
U Chrásíal
ba n stodoly tam bylo cosi ztratilo. I ten zlodj se štítil pro jich „onakost" jim ublížit. Co by byl njaký škdce v každém jiném stavení pokládal za pouhý žert, bylo by se mu zdálo híchem, kdyby to byl ml páchat u Chrášíal. I když se nkdy tlupa cikán ubytovala na blízku vesnice, a každý se strachem oekával, jaké zas tenkráte kousky šejdíské provede,
nemli
ani vrat,
nikdy
a
nezastrkovali
pece
neztratilo se u nich ani
nebylo
dveí,
pamtník,
že by se
kue.
lidé málo u nich na komorách domácí výroku sv. Jana Ktitele, jenž prý za ODoho asu pravil tomu, kdo ml dvojí roucho, dosti že mu jeduoLo, druhé aby dal bližnímu svému. I ml tedy na základ výroku toho každý z nich na všední den do práce jen jedinou halenu a na nedli koženou kazajku, a tu jen si jednali z pouhé uctivosti k Bohu, aby slušn vstoupili ped jeho tvá.
by
Obtatii'^
nabrali.
Paržovali
Nikdy chalupa.
nebyl
z
nevdl,
si
u
byli
zlí
se
Chrášíal jiného
Do hospody žádný
z
nich nikdo nikdy vidn.
co to je
nkomu
než co dala nechodil a u muziky
nepožívali,
nich
Vedle toho nikdo
zalhati, strojiti si z
nho
z
nich
blázna,
za zády pomluviti. Jim byl každý tak hodný, jako byli Jak se jim nemli pak svíáci smáti a o nich íkati, že jsou , pihlouplí"?
jej
oni sami, ve špatnost u jiných nevili.
—
Avšak kdož zostra pozoroval a tch nebylo práv neb záleželo leckomu na tom, dozkoumati se, co
málo,
156 v
nich
pes
pravdivého a co
jejich zjevné ctnosti
pokryteckého a
pec jen
není-li
pi
nich
jakási tajná potutelnost
—
pány neplatí, že v nich vidí osoby, které jim nejsou rovny a s nimiž nemají tedy nic spoleoého. Zachovávali se k nim a k sluhm jejich s pisnou sice poslušností, taktéž jich nikdy nesoudili, když ostatní obané tak inili, ale to bylo také vše. K jinému dkazu úcty a oddanosti nikdy nedovyzpytoval,
spli,
jejich
že
útri)no3t a láska jaksi pro
—
Šfastn sadu, kudy
se kroužila
lidem ted
nho
s Ilédou až k rychtáovu cestika z údolí pes zahradu zadem do stavení. Smrákalo se tam po celý den pro samé staré rozlehlé stromy ovocné, a pemijý vanul k mladým
z
se
dostal Kleofáš
chládek.
Heda pozdvihla jím osvžena elo se náhle zachmuilo. z nárui vymknouti.
„Bud
s
Cítil totiž,
pánem Bohem,"
hlavu, že se
ale
mu
zašeptal a pustil
Kleofášovo hledí dívka
ji
k zemi.
„Ne, ne, tak to nebylo mínno „' odporovala mu živ, když vidla, že se k odchodu obrací, a zas zahoela až po vlasy: „Zastydla jsem se pouze, že jsem ti již tak dlouho k obtíži, a chtla jsem se pokusti, budu-li moci sama kráet. Ale dosud mi hlava neslouží, toí se mi, sotva že na nohách stojím. Zajisté bych se znova zvrátila, kdybys
ode
mne
ted
odešel a
mne nechtl ješt
dále provázeti."
,Já že bych nechtl?" hlesl Kleofáš s takovým úžasem, jako by nejen jí, nýbrž i vlastním slovm svým, která po ni opakoval, víry dáti nemohl. „Co to pravíš? Vždy jsi jindy, když jsme chodívali k starému kantoru odíkávat, navlas vdla, že bych s tebou šel kraj svta prese všecky
157
hory a
moe,
co jich jest na zemi.
Tedys na
to
pec
jen
zapomnla!" „ó nezapomnla," zajíkala se Heda a pi tom tak se potácela, že kdyby ji nebyl Kleofáš zachytil za ruku, kdo s ní stalo. Ne, ne, nemohl ji ted kdyby mu to byla naídila, vždyt práv pozoroval, že byla pšina ped ní propletena samými koeny, jako zkamenlí hadi mezi vysokou travou skrytými, na níž bylo lze tuze snadno sklouznouti. ví,
co by se bylo zase
ješt
opustiti,
i
dodala vyítav, „kdybych mi ted nejen kde mžeš vyhýbáš, ale nikdy se ani neohlédneš, když jdeš kolem našeho. Každý ze soused byl u nás, když k nám pinesli právo', a ekl, že je tomu rád, že udlali otce rychtáem k vli jeho rozšafnosti, jen od vás nikdo u nás nebyl, a pece s takovou jistotou k nám ekala." já
„Nebylo by vcru
divu,"
byla na to zapomnla,
vždyt
se
,
t
Kleofáš sklopil hlavu.
„Uues mi musíš ale vše nahraditi," pokraovala, když nemohla žádné omluvy dokati. „Nepustím t te díve, dokud k nám nevejdeš a neochutnáš, jaký peeme u nás
se
chleba a jaké
dláme
„Nepjdu
máslo."
než tamhle nahoru hoch rozhodn. „Vaši co se na poli s tebou dlo, a považovali by oraaleného lovka, kdybych z nieho nic s tebou vstoupil. Toho bych nesnesl."
vaší zahrádky,"
s
tebou
dále
bránil se
jí
„U nás není dnes nikoho doma krom
m
staré
k plotu nevdí, za
k
nevám.
dveky.
brati chystali se, jak na robotu jsem odešla, pro neobuv na jarmark. Neboj se tedy, nikdo t u nás Otec
i
ubrané."
—
158
A Heda
se zasmála jako žežulka. Již nevdla patrn málo o pedešlé mdlob. Pi tom otevela dvíka do zahrádky a táhla hocha stále se zdráhajícího za sebou. Ach, jak tam bylo krásn, možná-li ješt pknji než v sad! Na záhoncích samý kvt, samá vn, samý bzukot. Ale jak mli ze zahrádky vstoupiti na dvr, již žádnou mocí ku pedu jej dostati nemohla, nechí mu domlouvala sebe srdenji. Stanul ped ní a zaryt jako socha.
ani dost
nm
Konen
trpce ze sebe vyrazil:
„Vid, kam t otec jednou dá, tam musí býti dvr ješt vtší než tuhle ten váš, musí býti takový, jak lidem vykládá, aby se tam mohl vz s párem koní zatoiti?" Náhle Heda zvdla, pro se nikdy neohlédl, šel-li kolem jejich oken, a všecka radostí se zachvla. „Prokne tatík ovšem nkdy cosi takového," pousmála se rozpait, „ale nic si pi tom nemyslívá. Dobe mi povdomo, že mne nikdy nebude nutiti, do eho by se nechtlo, vždyí má jen samojedinou."
mn
m
Kleofáš spokojen
„Ale když
jsi ze
si
odkašlal.
statku, tož se
ti
bude zase do statku
chalup by se ti asi tuze stýskalo?" „ó nestýskalo!" ubezpeovala jej a pi tom jí vstou„Jen kdyby tam byli hodní lidé. Já na pily slzy do oí. jiného nekoukám, jiného si nepeju, než abych mela vedle chtíti,"
vyzvídal,
„v
sebe dobrou vli a upímnost." Kleofáš pozdvihl hlavu a podíval se
jí pímo do tvái. jako by bylo slunce samo s nebe do jeho oí sestoupilo, tak mu zazáily, takové pocítila teplo v srdci svém z pohledu jeho. „Zítra si zastrím za epici kytku," oznamoval jí šeptem, „a tak uiním každý den."
I
zdálo se
Hed
159
ti
ji
„Natrhám ti ji sama pokaždé ješt za rosy a poslu vždy po našem školákovi," slibovala Heda, a také ji
bylo sotva slyšeti.
„A na bi si uvážu ervenou pentli, a ta již na nm zstane pro všecky asy. Jestli pak vyjdeš na práh, až kolem vašeho pojedu a hodn zapráskám?"
—
„Bodejt bych nevyšla,
„A když
se
,Nech( se
ti
vdt,
když budu
že
tys
to."
za to vysmji?"
nkdo
opováží,"
nikdy by nebyl Kleofáš ekl,
že
zahrozila
dovede
Heda rukou,
a
tak se zamraiti.
konen pojd a ukroj si u nás skývu znova ho zvala. „Kdo by mne slyšel takhle žebronit, zajisté by neovil, že je to Heda rychtáova, která „Ted pec jen
chleba,"
se takto ponižuje."
Skoro se
skokem byl
opt
zalekl jejího svraštného
ze dvora v síni a ze
sín
ela
a jedním
v sednici, aby ji do
pravdy nepohnval. Ale
sotva
pekroil Kleofáš práh
sednice,
A
Byla pusta a prázdna. ješt dobrou hodinu nad západem, pec se v vázly jeho kroky.
Bh
již
zase
stálo slunce ní již šeilo.
rychtáovo bylo ví jak staré, což bylo zejména znáti na podlaze. Kladli ji nejspíše, když byly ješt kolkolem ty pralesy, o nichž ve starých kronikách psáno. Každé prkno bylo pes dva lokte široké a takových strom už nemli na okolí nikde. Okna nebyla vetší dlan. Stny asem a oudem z loue tak zaernalé, že se mohly saze s nich škrábat, což však nebývalo tehdáž ješt obyejem; ponechávalo se vše, jaké to bylo. Nynjší istota Stavení
spadává mezi novoty.
160
Pod záhrobím mly ti kukan s kvonami, jednu kuaty, druhou s kachnaty, tetí s koroptvemi.*) Musil se míti lovk tuze na pozoru, ta drobná havt poád se mu pod nohami pletla. s
Nad velikým lipovým sice
nkolik obraz,
stolem
s
trnoži
v
kout
viselo
ale sednice nekrášlily a neobveselovaly.
ostatní. Kdo nevdl, jaké svaté pedstavují, zajisté sám na to nepišel. Mezi nimi viselo „právo". Ono jediné bylo ist uteno a žluté cvoky na se leskly jako zlato. Mohl je vzíti rychtá kteroukoli chvíli do ruky a poruiti ve svárech a pranicích pokoj. Nikde nebylo vidti zrcadla. Považovalo se ješt za hích proti Bohu. Bylo-li jakési v dom, tož je dcerky domácí skrývaly opatrn ve svých trulilách. Když vstoupila Heda s pecnem chleba a houskou másla na talíi za hochem, zstala jako on chvíli váhav státi. I jí se zdála ta stará rodná sednice náhle tak divná, cizí, taková, jak jí ješt nikdy nevidla, že se z toho až otásla. „Jen si pece sedni a zakroj si," opt hocha pobí-
Byly tak zašlé jako vše
nm
zela a
vedle
pišoupla pi tom židli ku stolu, na njž položila Božího dárku veliký nž se stenkou z jeleního
parohu.
Avšak Kleofáš ke stolu nepisedl, do chleba nezakrojil. Podobalo se, že dosud váhá pijati pohostinství pod stechou, kdež pochyboval, zdali by jej hospodá, kdyby byl bylo v tom snad ješt jiného? doma, rád u sebe uvítal.
i
1
rozlítostnila se
Heda
konen
z
té
domnnky,
až šel
na ni plá.
zv
bohatém kraji pijdou *) asem se stává, že v onom na v polích na hnízda koroptví. Vejce se vyberou a dají pod kvonu.
161
„Ty vru dláš,
jako b}s se bál zde u nás i podlaha pod nohama
Kleofáši,
vykroiti, by na tebe strop nepadl, se ti neproboila."
„Toho
práv
nebojím," omlouval se hoch, „ale je nás doma." „Však uvykneš, budeš-li k nám astji chodit," ostýchav jej ubezpeovala. „Vi, že budeš, že nezstaneš to
se
tu zcela jiné než u
—
jen pod okny stát?" „Nevíra, nevím," zavrtl
opt
vážn
hlavou, ale najednou se
Oi
jeho upely se podeziv na polici vedle Nestála tam pi zdi sama, jak to bývalo obyejem, vedle ní v koutku byla vmstnána jakási almárka
zarazil.
dveí. nýbrž
samá ervoto. „Jakou
napjat
jej
to
tu
máte
pozorující.
státi podivnou vc?" tázal se dívky „Nikdy ješt jsem takové almárky
kdesi jinde nevidl."
„Ovšem, žes nevidl. Vždyí ji mívají jen u rychtá." „Jen u rychtá? A pro jen tam? K emu je? Což jest v ní
cosi zvláštního?"
Heda
tu
se chvíli zamlela. I ona upela ted na podivnou almárku plachý pohled, zrovna jako by i ona ji dnes
ponejprv vedle police pozorovala.
„Co že
je v ní zvláštního?"
„Ano, chci
vdt,
rozmýšlela
se.
co v ní pechováváte?"
„Inu, bývají v ní uložena
.
.
.
pouta,"
„Pouta? Že pouta?" „Ano, jsou v ní pouta," pikývla mu Heda, ale slova ta jí jaksi tžce plynula ze rt, když vidla, jak se v tvái promuje. „Nechávají si je mušketýi obyejn u rychtá, aby se nemusili s nimi nositi ze dvora do obce, odkud mají njakého provinilce na úad pivésti." K SVÉTLjI
Proitil mysl.
1
162
ped dívkou tak zprudka vztyil, že nkolik od nho ucouvla. „A takovou vc trpí otec tvj den co den, rok co rok
Kleofáš se
krok
pod svou stechou?" zvolal, až se stny staré sednice otásly. „A ty, ty, Hedo, jsi se ješt nikdy tomu nevzpouzela?"
„Jak se mohu otci vzpouzeti, když nic zlého nekoná?" „Že nic zlého nekoná, když pec biicm vrchnosten-
ským
Tak
nadlehuje?
katanství
v jejich
soudíš
již
ty,
k andlm nebeským pirovnával? To není tedy u tebe žádný hích, když líí lovk na lopouta, když mu dopomáhá do žaláe, když zasevka dává s jeho nepátely nad ním k soudu?" „Ne, to otec neiní!" kikla Heda. „On o jiného se nestará, než aby se všude a každému v obci jeho dlo po
jsem
vždy
v duši
své
—
právu." tak bolestn, k srdci vrazila. „Což je pi pánech právo? Pi nich jiného není než moc, libovle, násilí! Tys to skuten nikdy nepozorovala, a pec máš hlavu tak vtipnou, a nikdys to necítila? A já bloud se domníval, že jsi srdce tak mkkého!"
„O
ty
Heda se
nad
diní ,
vztáhla
„Vz
tedy,
jsme
se
vás
nmu
prosebn
náš,
tatík
nkoho cítiti.'
nejen on,
nž pímo
ruce,
ale Kleofáš
jsi na to sama nepišla, pro my jenestavli, když pinesli k otci tvémn
rychtá dosud
vrchnost lidmi
proti
Kleofáš
si
tmi
slovy
když
u
Pravil
právo'.
s
byla
nesmiloval.
ní
nynjší
vzdychl
zaslepená!"
mu
jako by
i
ty,
když
lovk
za jediný vlas,
Tak
se
stalo
o
tom
se
rozšafný,
i
již
zachytl-li
je po všem,
u vás, ba
dcera jeho, pestalas
dovdl: ,Byl(
ale
s
nimi
stalo se cítiti."
se
pestává i
více,
163
„To není pravda," zaštkala Iléda, „my stojíme dosud všech hodných lidech a jsme jen proti tm, v nichž zlá vle. A co ty se dnes najednou tak zostra proti vrchnosti
pi
Vždyí práv tvj rod vždy hlásal, aby se jí jejilio, a Bohu, co je Božího. Nejednou jsem kteralc vám to lidé vyítali, že se pikázaní Boha
postavuješ?
dávalo, co je slyšela,
tak tuze pidržujete."
„Ano, my jsme pikázaní to vždy uznávali a snášeli jsme vrchnost nad sebou jako ostatní metly, jimiž nás navštvuje Všemohoucí v nevyzpytatelné moudrosti své, snášeli jsme ji jako mor, hlad, vojnu, neúrodu a nevzpouzíme se Trpliv ekáme dne toho, kdy s nás bemeno jí dosud. to sejme. Bude to tenkráte, až se páni znií sami svým rozkošnictvím, svou pýchou a bujností. Ó vyhynou páni, že po nich nezstane žádné stopy budoucím, jako vyhynuli ti draci a obludy, kteí taktéž z Božího dopuštní bytovali ve
slujích
Nebudeme
skal
a
lidi
rovnž nemilosrdn
sebe samé. My, co co jsme prosti duchem,
milovati je jako
vinni
svj
našich
v potu tvái,
lásky Nejvyššího,
naše jest
postavil nad nás,
nejsou jiného,
hnvu.
hubili.
jich litovati, nejsou bližními našimi, .nejsme po-
máíme
chléb
my jsme dti
království nebeské.
Póni, jež než nástroje jeho svatého
Propasí tedy mezi námi!
Kdo by chtl nkterého
by se klanl mei popravímu, jenž visí na tenounké nitce nad hlavou jeho otce, jeho syn, nad celou jeho rodinou. Zbyla-li v tob jiskérka nkdejší tvé ctnosti, na to pijdeš, pijít musíš a pak se zdsíš toho, co za právo jsi považovala, a budeš se za to k smrti hanbiti, že otec tvj sloužil takové spraz
nich za bratra považovati, jako
vedlnosti, a ty že jsi se
jí
nehrozila!" 11*
164
A
Kleofáši sršely takové blesky z oí, že si zakryla nevýslovné hrze tvá a si netroufala všecka zdrcena pohlednouti. k Když konen ruce pec jen spustila, nebylo ho více ped ní, nebylo ho nikde v zatemnlé sednici. Byl vyrazil ze dveí a utíkal, poád utíkal, ale kam to prchá, sám
Heda
v
nmu
nevdl. Nadarmo na nj ekal na jak to v tom
svt
šfaly spoléhali
poli
Hýsek a
lovku
dopadá, když
již
naíkal,
zle
ani na
Chrá
nelze.
Nejradji by byl chtl Kleofáš v onen neštastný veer aby ušel myšlence pro nho tak hrozné, že otec té, v níž vidl dosud svtici, napomáhá pánm s klidnou myslí v jejich krutosti tam, kde jej povinnost k tomu neváže, a že dcera jeho neshledává v tom nic zlého, že jim pouta. pechovává pod vlastní stechou Tedy ml pec jen dobe, že se jí vyhýbal, že se bál pod krov její otcovský vkroiti! ó že na to zapomnl, Jak si náhle pemožen svou dávnou horoucí k ní láskou mohl jediný jen okamžik mysliti, že zstane prosta nákazy pýchy a tvrdosti! Kdož by byl vidl Kleofáše takto po lesích blouditi a to po mnoho dní, aniž se ukázal doma, kde meli strachy, co se to s ním dje a kde asi pišel k úrazu, kdož by byl zvdl krom jeho rodiny s ním ve všem stejn smýšlející, co jej hnte a k zoufalosti dohání, znjisté by byl pokril povážliv rameny a si vzdychl: „Tnu, jaká porada, je jedním
utéci ze svta,
i
i
—
!
slovem
z
Clirášfal,
a
ti
byli
od jakživa ,pn hlouposti'."
165
Když se rychtá se syny z jarmarku vrátil, povdla jim stará služka s usedavým pláem, že leží Iléda nahoe na komoe a že je jí tuze, tuze zle.
vždy již slyšeli smysl ležeti zíistala,
Nepodivili se tomu, poli
zvrátila,
beze
cestou, že se
na
Kleofáš Chrá-
a
k naízení mušketýrovu donesl dom. oba, jak Heda tak Kleofáš dlouho a dlouho. Tžce odstonávali svou znienou lásku. Páli si od dtinství, teba se tím nepochlubili nikomu, ani sami sob, myslívali a najednou si, že tu jeden bez druhého ani býti nemže že na sebe nikdy již nevzpomenou, si umiovali vší silou,
šíalv že
ji
Stonali
—
z druhého pranic dlati nebude, si jeden nimi po všecky vky konec
že
.
.
že
jest
mezi
.
Ano, konec, neb mohla Heda Kleofáši kdy odpustiti, jak písn otce jejího odsuzoval? A ona mu pec krví svou peetila, že nikdy jiného nechtívá, než aby byl v obci zachován poádek. Vyítal mu, že pestal s obany cítiti, co „právo" v dom, a jak asto ho slýchala za toho i onoho se pimlouvati, ml-li býti pokutován za loudavost
ml i
zpurnost.
Jak by
nmu
se
prohešila, kdyby byla chtla proti že se bránila chovati se k otci neohlásil, že nikoli již andla s nebe, nýbrž
byla
vystupovati.
A
spravedliv, tož jí zcela jen všední osobu v ní shledává. Taková byla ta spraHnviv si pak pravedlnost jeho, taková jeho láska! vívala, zdali by mohl tak podi\insky smýšleti a jednati, kdyby nepocházel z téch, kteí jsou „pi hlouposti" ? .
Mla své
také
Heda, jak svou
rychtáovou,
z
.
toho jde na jevo,
pi
vší
dobrot
Nebyla nadarmo jedinou dcerou první dívkou v obci. Ted tenrve zv-
hrdost.
to jest
.
166
dla, jak
si
na tom zakládá.
hlavou, že co se stalo,
kdyby
zadala,
si
dobe
Nkdy
jí
problesklo dokonce
tak se stalo, byla by
byla Kleofáše vzala a
si
pede všemi
prý
lidmi
zahodila.
tom pemítati, kterak by nm dokázala a to že se ted za svou nkdejší k nmu lásku hanbí. Ale zstávalo dosud jen pi choutce. Když se chtla do mstivých svých úmysl hodn zahloubiti, na p. jednou za nj odíkávati žalmy po zpátku, aby mu šlo také vše I
jala se o
hodn kiklav,
po zpátku, tož pocítila takové v srdci bodnutí, že se
pe-
svdila, kdyby chtla do opravdy tak uiniti, že by pi tom a každém podobném pokuse více trpla než Kleofáš sám, že dosud by byla zkáza jeho i zkázou její musí pijíti Ale tak to pece zstati nemohlo k rozumu a sama sob to dokázati. „o ti nepovím," pravil k ní otec, když jednou z veera z nenadání do svtnice vstoupil. Heda pozdvihla k nmu mdlý zrak. Poalo se kolem ní smrákati jako tehdáž, když sem byla Kleofáše ve chvíli .
.
.
.
.
.
tak neblahou zavedla.
Byla sama, pedla. A co tam sedla a pedla, nebyla ješt oí odvrátila od osudné oné v kout almárky. Považovala
Práv
ji za pvodkyni všeho hoe, jež srdce než otec vešel, zamihlo se jí v hlav,
jí
otravovalo.
nemla-li by
na dvr, rozsekati a na prach a popel spáliti, tomu ekne mušketýr, co mu libo. „A co mi tedy povíte, tatínku?" optala se vlídn rychtáe, jí bylo jedno, co od nho uslyší. Avšak byla pec jen ráda, že ji vyrušil z tžkých jejích myšlenek. „Picházím z pily, dal jsem si tam dovézti kmeny, chci dát, jak víš, naši prostední komoru ,do kožicha'."
ji
vynésti
nechf
si
a
167
„A co dále?» „Pila
m
do sednice a poslal
nutil
do
sklepa
pro
pivo."
Heda trpliv oekávala, že se otec kousk, jimi? jej pila, starý to
selých
sklenicí
vytasí s šantala,
dobrého nápoje astoval. Ale pišlo
adou
ve-
zárove
se
to jinak.
„Vyptával se mne na to a na jiné v našem hospodáství,"
pokraoval
„komu
otec,
hodlám
že
ze
syn
dáti
,doma' a ktcrélio kamsi piženiti. Konen jsme pišli i na to nechce z jazyka. tebe. Skoro Vyetl mi, že slyší,
mn
že
t
chci zahrabati."
vc mn,
„Jak mohl tak zpozdilou „Povídají
než
do statku,
zatoiti.
I
prý lidé o
si
kde
tvrdil,
že
úst vypustiti?"
z
jinam dáti, na dvoe vz s párem koní na takové usedlosti bys asi dlouho
se
že té nechci
mže
nedlala paní, žes na tak veliké
starosti slabá."
Heda pokrila lhostejn rameny.
Bh
„Namluvil toho ješt ví co jiného. Jsem z toho skoro celý vrtohlavý. Dokazoval mi neustále, že nemáme my otcové míti jiného na zeteli, než blaho svých dtí a nikoli svou zálibu." nit
Heda hledla možná kolem cívky.
li
ješt Ihostejnji, jak
se jí
otáí
„Dal mi sebe samého za piklad. ,Mám syna a dceru,' vykládal mi. ,Toí se rozumí, že bych syna nejradji na svém míjt vidl, aby živnost, která je již tolik let v rodin, dle možnosti zvelebil. Ale je nepevuého zdraví. Nenechám tedy živnost svou pohromad. Dcera dostane všecky polnosti a
jemu pijde
pila.
Když
si
bude držeti poádného
168
lovka k To
mže
ruce,
pkuá
je také
Hed
poalo
se
ušetit a spokojen
se
ustarati.
vc.'" Nit
býti jaksi nevolno.
jí
poala peska-
kovati.
„Ale k emu jsou ty dlouhé výklady," dodal si rychtá náhle mysli. „Krátce: pila zakonil: .Mj syn je slabounký jako proutek, zrovna jako ta vaše Heda. K tomu se nehodí žádná svtácká, s kterou by se musil blýštti na všech poutích a jarmarkách. Má-li se mi zachovati, tož mi léka hledal dívku mírnou, citlivou, které radí, abych k by se doma líbilo, jež netouží po žádných kratochvílích, která by jej znala vyrážeti z trudných myšlenek, jimž se
nmu
asto oddává.'"
tuze
Hed
se
petrhla
nit.
Otec neustával v
ei
své.
t
nikdy k nikomu nutiti nebudu, \M)Í t mám jen samojedinou a nechtl bych se s tvou matkou tam nahoe shledati, kdybych si byl vdom, že jsem ti Mžeš na to spoléhati, kdybys byla si oblíbila ublížil. hocha, teba jen z chalupy, jenž nemá nieho než svou jsem npilnost a piinlivost, nikdy bych ti nebránil, kdy to a jiné o tom prohodil, že t jinam dáti nehodlám, než kde mohou na dvoe s párem koní zatoit."
„To
víš,
že
a
Heda jen Ovšem že to Což by
mu
s
nejvtším namáháním
vdla
a také
to
byla mohla jinak
mu
za
rosy
uvitou a
na
bi,
aby každý zvdl, že
svoliti,
zatajila bolestný ston.
tehdáž povdla. den co den k}tku ješt
Kleofáši
slíbiti
aby si
si uvázal ervený fábor dobyl dívku srdci jeho
nejdražší?
otec
„Ty jsi se ale dosud do nikoho nezakoukala," tvrdil vážn. „Mžeš si tedy dosud mysliti, kam a na koho
169,
Na pile by snad bylo práv místo pro tebe. Veliké hospodáství, kdež bys celý deu otáeti se rausila jalio v kole, by ti snad skuten nesvdilo, nýbrž spíše domácnost taková, kde by si více než ženiny práce vážili jejího pkného mravu, jejího bystrého rozumu, jejích mírných chceš.
zpsob." „Dosti, dosti, tatínku, již vím, co vás ke zvolala Heda, a již ho nepipustila k slovu
mn
—
zavedlo,"
dala se do
pláe. Plakala celou noc, celý zítejší den, a když otec veer k ní do sednice pistoupil, kdež za soumraku zase u kolovratu proti nešastné alruárce sedla, znova se roz-
opt
plakala.
„Ale dlté," pravil k ní, „kolikrát ti mám íci, že t nenutím. Zstane na pile sice tuze pkné místo, teba nynjší hospodá od ní polnosti odtrhne. Která dívka se tam dostane, bude bez práce a starosti žíti zrovna jako njaká v obchodnice. Ale když se ti to nezdá, tedy mi to pímo ekni. Vždyt sám nahlížím, že to není žádná veselá vc, raá-li si vzíti dívka tak onaká a vyhlášená jako statku tu na vkolí tuze rádi ty, kterou by na každém jako nevstu uvítali, ku které by se hlásili ženichové jako k
niemu
mst
mladé buky a topole, když si má vzíti muže, teba také a poestného, ale jenž není do svta a na žen za to, že jí neukládá tu obyejnou ženskou práci, si žádá zvláštního ošetení, trplivosti, útchy, jemuž by se musila jedním slovem obtovati."
pkného
„Nerozmýšlejte si
„Práv práv proto
rychle oi.
stoupiti,
si
to,
tatínku!" zvolala líéda a utela
vám zdá tak tžké podmísto na pile líbí."
proto, co se se
mi
to
170
A Heda
se
nezaslal za
jí již
náhle utišila a nadobro umoudila.
soumraku
v
Nikdo
scdnici proti almárce písti,
nikdo jí již nevidl v slzách, ani když šla na oddavky v popelavých damaškových šatech dle mlynáské módy ušitých, jež jí byl dal tchán v zhotoviti. Rozplýval se jako její otec radostí nad zdaenými námluvami a po celou hostinu si neustále jeden druhému pipíjeli. Temn se rozhlížela Heda, když vystupovala z kostela za výskotu družic a mládenc, stelby a hudby. „Nikdy mae ten lovk nespravedlivý do opravdy rád neml," pravila si v duchu mezi tím, co si mladý manžel hrdý a šfastný na svou vzácnou nevstu ruku její na rameno pokládal „Zdaž by nebyl pišel, když s jiným u oltáe jsem kleela, aby mi sfoukal všecky svíky a s nimi zároveú shasil všecko štstí, které by u muže toho na mne ekalo Dobe, že toho opomenul, kdo ví, eho bych se byla dopustila ale ted je nadobro konec. Sama bych se ped sebou stydti musila, kdybych toho nedokázala, abych do své nejdelší smrti o nho ani ani jedinou myšlenkou již nezavadila "
mst
—
A Heda
dostála stkvle slovu. Minulost pro ni na pile
Co mu na oích viNeznala žádné jiné radosti, než jeho spokojenost. Bylo pravda, co otci ekla, nevzala si ho pro jiného, než aby se mu mohla celá vnovati a se smrtí o nho zápasiti, neb brzo na to i)išla, že je více nemocen, zapadla, dýchala jen pro svého muže.
dla,
než
státi
se
zdálo,
se musilo.
byla
hned
nadálá. šla
Když
a umyla
se
se u
jí
pec nkdy
o
Kleofáši
kropenky svcenou vodou.
171
ím by mladého manžela ponadji v život v nm sílila. Odsama na pile dohlížela a s elád-
Neustále jen vymýšlela, bavila, potšila,
dvru
a
ala mu každou starost, kou jednala. Chtla, aby ml vedlo ní blažený vk, a také jej ml. Tulil se k ní jako syn k matce. Byl li tžkomyslným, modlívala se s ním takové krásné modlitby, jež sama si vymýšlela, že hned každá tí^e od
nho odstoupila, a musil-li ulehnouti, tož si vzala kolovrat k jeho loži a vypravovala mu takové pohádky podivuhodné, nkdy nemohl samým
napjetím ani dechu popadati. k churavéniu synovi jen koenáky, arodjné baby a pomahae, ale to lléd nedostaovalo. Posýlala do okolních msteek, kde o nkterém ueném lékai slyšela, a zachovávala se k jeho rad, nikoli jak to bývalo tenkráte v obyeji, jen na oko, nýbrž písn že
Dosud na
a
pilu povolávali
svdomit.
Ale bohužel nemlo piinní její žádoucího úinku. Chadl mladý pila prese všechnu opatrnost ženinu a prostedky lékav uených od msíce k msíci. Za to jako
chtl osud odmniti, okivxila sama a asto se podikde se jí dostává sil k úkolu tomu tžkému a bolestnému. Poala se totiž znenáhla starati nejen o muže vlasttaké o jiné. Byla leccos od doktor poch)tila. ního, nýbrž Nauili ji pipravovati tak mnohý tišící lék, tak mnohou hojivou mast. Slyšela-li od eládky, že ten i onen na blízku stn, hned k nmu poslala s tím, co uznala, že by mu mohlo býti ku prospchu. Její rady se osvdovaly, i netrvalo dlouho a b}lo známo po celém okolí, že mladá pilaka pomáhá, a to vždy zdarma, jen z lásky k Bohu, že si žádného ze svých nejdražších lék zaplatiti nedá. by
ji
vila,
i
172
Mla za krátko v prístnku za sednicí celou lékárnu, láhev vedle láhve, hlinný kebíiek vedle kebílku, škatulek vtších menších k nesítání. Ale ani ona nemela z toho všeho takovou radost jako její muž. Nic tak rád nedlal, chudák, jako v jejích zásobách se pebíral. Zdálo se mu pak, že se posiluje a uzdravuje. „Jak by bylo možno, abych umel, když máš proti smrti tolik ale tolik toho nalíeno," tšíval se a vil tomu
na slovo.
Hed
když
bylo pokaždé se odvrátiti,
ped ním opatrn svj
doval. Tajila
se takto
zármutek.
zara-
Nesml zv-
dti, že lékai žádné nadje již nedávají, a že sama více a více pestává doufat. Vdla, že tu dlouho trávu šlapati stýskati, tžce, nebude, vdla, že se jí bude tuze po tžce poheší jeho náklonnost, jeho vdnost, jeho srdené .jistý! s ní nakládání. O byl jiného srdce než ten
nm
.
„Pro koho potom budu
em
sama sebe
se
t
.
nebude?" s plátázávala, když v noci tak tžce na loži žíti,
až
tu
odkašlával. to však z rána otvírala okno, aby mu vpudo dusné sedniky erstvý vzduch a teplé slunéko,
Když na stila
vždy tázati se pestala.
vdla.
Již to
Shromaždovalo
mnoho
lidí,
z
se totiž
tém
již
za svítání
nichž každý dychtiv oekával,
ped
pilou
až mezi
n
mst
nemívají takové Povídalo se, že doktoi v zástupy ped svými dvemi jako ona a že nebývají nemocní jejich rad tak žádostiví jako rady její. vstoupí.
Jaká s ní
to byla radost,
promluviti první a co
když mezi
možná
n
Každý chtl Ten k ní pišel.
vešla!
nejdéle.
173
aby jí vypravoval o vlastním utrpení, jiný pohledával pomoci pro choré dít, tetí se k ní vydal za souseda, jenž se s lžka hnouti nemohl a tak dále. Všichni ji dvovali, vidla, že je všem potebnou. Vdla, že jak ona peje sklíeným a neštastným, nikdo již jim nepeje a páti nebude. Mla tedy pro koho žíti, až osií její srdce ... jediná to útcha v jejím hoi.
Nadarmo ekali jednou z rána lidé opt na mladou pilaku, až, jak bylo jejím zvykem, s pívtivým úsmvem mezi do sín vstoupí a jednoho po druhém se optá, co že by rád. Plaky oznamovala eládka, že dnešní noci mladý pila bez bolestí na vnost odešel, a že manželka jeho dosud ješt od jeho lože nepovstala a od nho díve nepovstane, dokud nenadejde chvíle vného louení
n
.
pec
Nebyli by nevidli o svatb
na
ní
žádnou
nevstách,
a
se
nevdlo
lidé
jen ekli, že
.
.
svému muži tak peje,
takovou veselost jako na a nikdo o tom neslyšel, že by si byla nkoho jiného radji vzala. Tot se rozumí, že bylo vyjednanou vcí, ji že uinil nebožtík jedinou ddikou svou za to, že mu tak šlechetn pO pt let sloužila, dle možnosti vk prodlužovala, na vlastní mladost zapomínala a vedle nho všech radostí svtských
jiných
se vzdávala.
Nikdo o tom nepochyboval, nejmén však starý rychtá. nemohl ani dokati, až mu to dcera dosvdí.
Již se
„Konen pec
povz, jak
se
muž
o tebe
postaral,"
když po tynedlní mši se vracela z kostela a místo aby s rodinou nebožtíkovou, jak obyejem bývá, byla zašla do hospody k smutení hostin, pišla napobízel
Ilédu,
vštívit otce.
174
„Jak
myslíte?" podivila se mu.
to
„Inu, jak to myslím! Chci kšaftu,
zdali
jsi
njakou ást Heda se
nade vsím
pustiti
vdti,
co dal postaviti do
i
budešli musiti
pec
kšaft
a co dal do „nikdy jsme o
nho
paní,
píbuzným?"
zamyslila.
udlal
^Nevím,
smutn
li
nebožtík
tom nemli ei." „To je pkná vc," utrhl se otec na dceru. „Jak jen jsi to mohla nechat takhle bželi? Když on se k tomu neml, sama mlas o tom zaíti." postaviti,"
zavrtla
hlavou,
spolu
„Ne,
tohle
kdyby mi dám, já na
bych nebyla mohla udlati za celý svt, na mysl vstoupilo, ale jak vám poví-
to bylo
i
to
ani nevzdechla."
nikdy o tom nezmínil, když vidl, Je to sice starý lišák a ke své stran tuze opatrný, ale když jsi jeho synovi tak dlouho a poctiv ve dne v noci sloužila, tolik mladých let mu obtovala, tož t mohl aspo jedním slovíkem ubezpeiti, že t v niem zkrátiti nehodlá." jak
„Což tžce
se ani starý
mu
syn
ti
stn
a že z toho asi nevyjde?
se mi o niem podobném nezmínil, a já, hnnehnvejte, všecko spíš jsem v hlav své nosila, než jak to jednou se mnou dopadne."
„Tchán
vejte se,
Rychtá
kroutil povážliv hlavou.
mn
diviti, že se pila tedy aspo když s tebou neml žádné o té vci ei. se aspo dnes po službách Božích za tou píinou zde stavti, aby se mnou porozprávl. Vždyt je tynedlní erná mše nejdelší lhtou, aby se lidé o takových záležitostech
„Musím
se
o tom nezmínil,
Ml
vru
175
domluvili a každý
em
zvdl,
na stojí. Dlužno se vyznati, málo nelíbí. Nemže mi tedy nikdo vzíti za zlé, pjdu-li za ním ted do hospody sám, abych se ho na to optal, a bylo by dobe, abys ty šla se mnou. Beztoho tam náležíš, a je mi divno, že nikoho pro že se mi telilo ani dost
tebe nevyslal."
mn
„Ne, tatínku, toho si na nežádejte," vzpírala se všecka bledá. „Dopejte mi, abych si zde odpoinula, vžd\£ jsem tak dlouho, ach tak dlouho nemla pokojné chvíle."
mu Heda
A Heda sklesla na židli v té staré rodné své sednici, kdež bylo vše jako jindy, byla rada let uplynula mezi tím, co zde naposledy pedla, kde stály opt ti kukan pod záhrobím, z nichž se ta malá hav lidem pod noiiama pletla klesla opt na židli naproti té erné osudné almárce Zdaž otec tu dosud pechovával ta pan-ká pouta, která ji s Kleofášem rozvedla? Jestli pak vdl Kleofáš, že je vdovou? Jak by nevdl! Ale necht vdl, nevdl co na tom? Mu>í se však pec jen otce zeptati, jak to s pouty stojí, a to hned, jak se vrátí. Le nebylo k tomu asu. Dvée se rozletly, a otec se starším bratrem jejím, jenž se byl stal mezi lim, co se byla provdala, zde hospodáem, vešli. Oba hoeli v tváích. „Co se to s vámi dje?" zalekla se Heda a prudce
a
— .
.
.
.
.
.
—
povstala.
„Kam to hodláš?" zasmál se otec trpce. „Chceš dom? Vždyt nemáš nikde jinde domova než zde. Zsta tedy sedti."
„Jak tomu mám rozumti?" užasla mladá vdova. „Jak jinak?" znova se zasmál rychtá jizliv, j,než že nás starý pila všecky obelstil. Nebledni, vždyí ti nedlám
176
žádných výitek, rausil bych pedevším vyítati sob, že jsem mu dvoval jako ádc^imu muži a o tvoje právo se nehlásil, když byl k tomu as." „Otec mého muže nás obelstil?" vzdychla si všecka zniena myšlenkou tou. „Jen mj rozum a neber si to," domlouval jí otec, Když vidl, že se každý ostýchá „vždyt máš ješt nás. optati se ho, jak to hodlá se synem zavésti, tož toho použil a nedal na nj pranieho psáti. Co mžeš tedy dditi po muži, když neml vlastn nieho svého a žil u rodi jako dít a nikoli jako spolumajitel živnosti? Jaká ted porada? Máme se pustiti s tím vychytralým lovkem do soudu?" „Nikoliv!" spjala Heda ped otcem ruce. „Mn se také do soudu nechce," vmísil se do jejich hovoru bratr, „neb mám za to, že má vše dobe promynieho nevymohli, když jsme šleno a že bychom na pravou lhtu propásli. ekl, chceš-li, že ti ponechá jednu z komor, ale u stolu, jako vdov synov, že ti déle než rok mnoho. Vrátí místa popáti nemže, to že by bylo na ti tvj pínos a tvoje zboží. To je vše. Hned zítra ti pro
nm
n
to pojedu."
„A já
o
výmnek
se zaslzeným zrakem,
s
tebou se rozdlím," dodal rychtá
„tak jsme to ted cestou z hospody
mezi sebou udlali." „Ano, u nás vše v poádku," pikývl bratr srden a podal seste ruku. „Kekl jsem, že se o žádnou komoru na pile neprosíme, že jich máme doma dost a okolo stolu namáme šeho že je také místa dosti ješt pro tebe, vždyt sestru samojedinou. I kdyby nebylo otce, zstala bys pec u nás a do pily už bys nevkroila."
t
177
Ilóda byla všecka že se tak rozlouí
i)itoniá.
To
kam
pec
si
jen nemyslila,
srdcem tak ui)ímným se byla pistlio\ala jen v úmyslu, aby tam prospívala, kde svou povinnost tak a ráda konala. Nelitovala jmní, vždyt si nebyla nikdy na jakési ddictví myslila, ale bylo s
inistem,
se
ádn
jí
tuze
líto,
že starý pila, jak ted bylo
nic jiného o ni neíkal, než
vatelku
k synovi,
s
nímž
se
aby
v ní
patrno,
otci jiro
získal levnou
obírati a
obmeškávati
ošeto-
neml
domácích asi chuti. Avšak pamatovala se vší mocí. Když poznala tolik nevdnosti, kde mla nároky na nejvtší uznalost, zdaž by zase s její strany nebylo taktéž bývalo kiklavou nevdností neuznati, s jakou láskou rodina její k ní se hlásila? S usedavým pláem padla nejdíve bratrovi, pak otci kolem krku. „Ano, zstanu u vás," vzlykala, „tak dlouho, dokud mne od vás neodtrhne Biih sám." 'likdo z
z toho povyk po celém okolí, jak se rozkterak se na pile nevst obtavé odmnili, povyk tak neslýchaný, že se toho i starý pila zcela opravdov zhrozil, což nebývalo práv v jeho povaze. Nahlédl, že pochybil, ovšem v jiném smyslu, než se mu vyítalo, a pál ted vele následkem nepíjeínných slech a povídaek si stále vzrstajících a se stupujících s Hedou se smluviti. Chtl uiniti všemožné ústupky, pedevším však byl toho žádostiv, aby se u nho znova ubytovala, a to co nejdíve, neb od té chvíle, co opustila pilu, bylo po sláv tohoto btavení, nikdo se tam již ani neohlédl, kdežto se podobal^^
Veliký byl
neslo,
K,
SVTLÁ'. Proiti mjii.
12
178
zázranému místu, za bývalo také od mnopravd považováno. Sotva zvdli lidé, že zstane mladá pilaka u otce, se vše hrnulo na rychtu. Což nebylo možná, tak aspo
jindy jakémusi
hých ve již
vší
sobeckému tchánovi jejímu, že se za nimi pozdar a požehnání Boží? Jinak by ovšem nebyl vyslal tak etných posl za Ilédou. Ale u rychtá uevyslechli ani jediného, teba picházeli s návrhy dosti lákavými, totiž, že jest tchán ted, kdy není více pemožen žalem tak hrozným za syna, ochoten poskytnouti jeho vdov, která se bez jeho vle a viny z domu jeho odsthovala, vedle bytu na vždy i vše ostatní. Heda mu nedávala na tyto vzkazy nikdy odpovdi. Nejen, že její rodina s inností její samaritánskou souhlaz ní nedal na nejvtšího mrzáka, jenž ji sila, že nikdo pišel vyhledat, škaredého oka a se nehnval, obraeškal-li ji pi práci, naopak ješt jí domlouvali: „Neohlížej se pec na jiného, než na svoje nemocné. To budiž ted tvoje práce a starost nejpednjší. Teprve tenkráte, když t nebude míti žádný bídný lovk zapotebí, vezmi srp do ruky, neb vzpome si na svj kolovrat!" se ted zdálo
táhne
i
I proti tomu nemli její domácí nieho, vydávala-li se Heda za osobami zvlášt povážliv nemocnými, ba asto,
b}lo-li se jí vzdáliti
v
pozdní hodinu, poslali
s
ní skotáka.
Jak tomu byla Heda povdna, že ted nebjl nikdo z jejích svenc nucen jako druhdy, když mívala ješt manžela na starosti, pi tžké chorob namáhavé chze za ní konati, které nejeden z nich, jak asto se stalo, dosti povážliv byl odstonal. Zdálo se ji, že nemže nikdy býti Ale co znamenal pak ten vzdech, spokojenjší, než je te. jenž jí pi uvažování takovém bezdn na rty vstoupil? Ne-
—
179
vila
ve stálost osudu? Bylo-li
na
spouštly se
její
stezku
tomu
tak. tož
se nemýlila,
nové neekané
vezdejší
stíny.
Vracíval se rychtá ze zámku, kdež každou sobotu se
úadovalo,
Heda
tváí dosti povážlivou dom. Povšimla ale když se ho tázávala, co že
s
záhy,
dosti
si
toho
mu
je,
odpovídával jí jeu zkrátka, že to není nic zvláštního, neb že je unaven, i že se zlobil pi jakémsi mezi sousedy sporu, který se nedal vyrovnat, jak by si byl pál a tak dále. Tušila, že to není celá pravda, ale nadarmo si hlavu
zamluje. se pec jednou s tím vytasil, co jej hntlo. „Nelze, abych ti déle zatajil, dít, že ne všichni lidé stejnou zálibou na tvoje samaritánství pohlížejí."
lámala, co
jí
Konen
se
Heda mla
za to, že se peslechla. „Nemýlíte se, tatínku?" „Ovšem, že se nemýlím." „A jací by to mohli býti lidé, kteí by byli páli žebravému ubožákovi kousek wé mastí?"
s
to,
ne-
Otec se nevrle odvrátil. Trvalo to nkolik dni, ba více dokala uritjší odpovdí na svou otázku.
než týden, než se
kdo
tvému samaritáiíství," na ni zazámku? Kdykoli se o tom zavede e, pokaždé mi povdí, že to býti nemá a že jsi vdovou." a že se to jen tak dlouho trplo k vli „Inu,
bruel.
_
Kdo
že je proti
jiný, než
ti
páni tam dole v
mn
Zdálo se jí najednou, jako by ped Ponejprv dnes, co opt ní stál Kleofáš smutný, vyítavý. meškala pod stechou otcovskou, obrazu toho zhurta nezanezapudila si ho z duše: plašila
Heda sebou
trhla.
—
iv
„Tohle íkají páni a smýšlejí tak vrtla hlavou.
skuten?" nedv12*
180
„Ano, smýšlejí tak skuten, nejsou v tom žádné žerty. pi tom zstati, budeš si to musit jinak zavádti." „Nemohu si pedstaviti, jak bych si to jinak zavádla?" „Budeš-li se se svým léením a se svými chzemi
Chceš-li
k nemocným „Já se
ponkud
mám
tajiti."
tím
že s lidmi dobe pomáhám? Vždyt jednám
tajiti,
nimi cítím a ráda jim Kristus naizuje." s
smýšlím, jen, jak
„Nepicházej mi se žádným blouznním, není to v tomto na míst. Takové pokoutní léení, jak to na zámku
pípad
jmenují,
nemá
býti.
Je to proti
úednímu naízení. Krátce
páni to nechtjí a zapovídají to."
mn
pro bh povzte, pro?" na to ti doktoi, víš, ti uení, studovaní doktoi stžují. Ubývá jim tím u lidí úcty i výdlku, a tch se vrchnost ujímati musí, ponvadž platili taxy, než dostali k léení dovolení a mli veliké útraty se studiemi."
„Jen
„Ponvadž
aspo si
„Jestli já -jsem neplatila taxy, tož zase pomáhám za lidem zdarma a vše zdarma jim poskytuji, kdežto musí u nich lovk každý krok a prášek dobe zaplatit. Pro
to
jste
v
jim to ješt neekl?"
„Ovšem žff jsem jim tom práv se prohešuješ
to
ekl,
a
to
již
kolikrát,
ale
nejvíce, když dáváš vše zdarma.
Bodej by prý chodili lidé pak k doktorm za peníze." „Ale vždy se ke mn obrací samá chudina, která doktorm vlastn ani platiti nemže. Jestli nebudou smti ke mn chodit, zstanou bez pomoci." Otec pokril rameny,
„Povdl jsem ti, sob a snad
nechceš-li
jaké to i
je,
a ty se podle toho spravuj,
ješt jiným psobiti veliké opletáni
18t
„V jakém jsme to svété spleteném!" zalomila íléda rukama, „Vrchnost uznává za svou povinnost hájiti toho, kdo chce míti ze žebráka výdlek, a pronásledovati toho, jenž mu slouží zdarma, a tomu se íká spravedlnost? Vždy ra to tšilo, že jste rychtáem, ale po tom, co jsem ted uslyšela, kterak to s tou spravedlností vlastn dopadá, skoro
m
mrzí, že jím jste."
„Opovážíš-li
se
takhle
ped nkým
cizím mluviti, tož
jsem jím nejspíše nejdéle byl. Již jsem ti povdl, že mi vyetli na úad, že své vlastní dít nepidržuji k zákonitému jednání." „Zákonité jednáni jest tedy vzpouzeti se dobrým skutjednoho lovka, aby uražena nebyla hltavost nkolika Iléda. jiných?" dobývala na „Neptej se mne takhle! S pány nejsou žádné šprýmy, když se jim lovk opíti nemže. Neb pi nich je moc a kde je moc, tot stará vc, že je také právo, tož je nej-
km
nm
lépe svého se vzdáti a jim podlézti."
Na upímné toto vyznání Iléda strnula. Byla sice leccos podobného mezi sousedy zaslechla, co si po výstupu s Kleofášem dávala lepši na mínní lidská pozor, i on byl leccos prohodil, o jí bylo asto dlouho a trapn pemítati, ale nic ji nebylo ješt tak dojalo, jako tento výrok, který byla z jeho úst zaslechla: „Kde je moc, tam je také právo, kdo nechce snášeti násilí, tomu nezbývá než podlézti." Co to bylo vlastn podlézti v záležitosti její? Nechí sebe napjatji o tom rozumovala, pec na jiného pijíti nemohla, než že to znamená státi za jedno s utiskovateli,
em
schvalovati jako oni zištnost, vzdáti se soucitu, milosrdenství.
Mli hlouplým,
tedy
pec
ti,
jimž se celý svt smál jako osobám pipravdu, když oni samojediní nepišli
jen
.182
k rychtái, aby mu ekli, že se lší,. že. k nmu bylo pineseno „právo" ? Mohla Kleofáši ješt vyítati, že se byl na tch prohešil, jež v onen smutný veer obvioval? „Ach, ne ty na mn, já jsem se prohešila na tob!" zvolala kajícn mezi proudem trpkých slz. „ó kéž bych se ti mohla z toho vyznati! Ale to se nestane nikdy nikdy nebudeš chtíií o zvdt ... a já se ti ted .
.
jíž
.
.
.
mn
.
nedivím."
Zstal starý rychtá celý zdrcený po tomto hovoru dcerou a uvažoval, mnoho-li v jejích slovech pravdy a mnoho-li bludného. Heda tó pozorovala a nevytrhovala ho nikdy z jeho rozjímání. Trvala pi svém, jak mu to byla opovdla. Již za svítání ji potkávali lidé, jak má košíek bílým šátkem obvázaný na ruce a s ním putuje široko daleko tu do údolí, tam zas vysoko na horu, jak tam obchází chaloupku za chaloupkou, všude nco z košíku uštdí, a komu na tom záleželo, snadno se doptal, že koná vše bez náhrady a je ted vdovou, již opustila rodina manželova, jež žije jen z milosti otce a bratr, obtuje í svj pínos a dosud svoje „léky bez nejmenší náhrady rozdává. „Udlej mi to k vli, dít," žádal ji otec, když se jednou opt za bílého rána kamsi z domova chystala. „Zsta aspo týden doma, aby t nikdo po okolí s košíkem choditi nevidl. Kdo potebuje, necht pijde za tebou na zapenou do sadu. Tam v tom houští jej ped zvdavýma oima snadno ukryješ. Tohle mi poradili hodní lidé, s
a
t
kteí by neradi, abychom se
s
pány rozkmotili, a
ty,
ne-
1B8
dejž Bože,
snad byla
zapletena
do
njakého vyšetování.
mla hanbu po celý život." povazo„Takovou hanbu bych za svou nejvtší est "" sklíenému otci. zrakem planou.ím s Ilcda ohlašovala vala šátek se Neuinila k jeho žádosti ani ted. Složila bílý
'Vždyt bys
'
uvázala si jej zubovitým krajem, jejž práv v ruce držela, kterou loktusku, ernou na ušika", pehodila pes nj spatovaly emž v nepestávala, nositi od smrti mužovy nehodlá, a sklákmotry pevný úmysl, že se znovu provdati potebí. bylo dala do košíka, eho jí ^ ^ výstražné „Pokej, pokej!" zamumlal najednou rychtá ^ a naslouchal. hovor, nkolik stavení blížil se pes náves hlasitý mezi nimi hlas nejPoznal rokovalo. živ u scb mezi osob
K
dveky, plá skotákuv, staršího svého syna, vzlykot staré kancelistovo. bruení pánovité a mušketýrv sykot
uprchms Honem, honem, odsko," porouel, „ješi jim z chléva do stáje a chléva, do honem sín, než v"ejdou do pro tebe odtamtud zadními dvíky kamsi do lesa. Jdou tl" nenajdou je tu, zmateme není o tom pochyby, míst, jako svém na nepohnut tak zstala Heda Ale .
.
.
Neuinila hy nebyla jediného z jeho slov pochopila. utekla do b}la se aby nerci-li dveím, ku ného kroku Nelesa. do kamsi chléva a odtamtud se hledla dostati tušil. otec co vila, viti nemohla, pomoci, Tu jsou," vzdychl starý rychtá. „Již ti není Nebudou naloží. tebou s ví, jak tam nešíastné dít! ani tebe, mladé zeny. šetiti ni mne, starce nad hrobem, žád-
Bh
Veliká nás
eká
potupa."
konšelé
do
sednice
v3'oupili.
,-
^ dvée, dva kuna jako Za nimi vklouzl
Za nkolik okamžik skuten
se rozletly
i
184
do kurníku Hýsek. Avšak nezstal za nimi státi. Piblížil zády k almárce, kdež potmšile stanul s upeným na Hedu zrakem. Kancelista, lovk tlnatý, s tváí nabubenou, oima vypoulenýma sedl si na židli, již díve postril do prosted sednice, a ukázal staršímu z konšel na „právo", jehož se tento s ostýchavým na rychtáe pohledem uchopil a v ruce podržel. Bylt pro tu chvíli on i-ychtáem jmenován. „Neradi jsme se sem vydali," oslovil dosavadní hlavu obce, „ale vrchnost tak naídila. Pan správce sám nás k sob povolal a vc jak náleží nám objasnil. Prese vši výstrahu vám danou neustále se prý dcera vaše prohešuje proti se za jejich
úadm." „Má
otec
mj
jen jedinou dceru,
jiná prohešovati než já,"
nho
ozvala se
nemže Heda
a
pedstoupila, ale nikoli bojácn, nýbrž
se tedy
žádná
pi tom ped s
pozdviženou
hlavou.
„Ano, vy
to jste,
k vli níž jsme sem zavítali," pi-
svdoval kancelista hrozebn. „A jaký je mj hích?" znovu Heda
se tázala a
ješt
výše hlavu vypjala.
úad
pro mastikáství, nepo„Jste prožalována na volané léení, pro poškozování živnosti, za niž platí ty které osoby dan, jíž se domohly po velikých útratách dále vás obviuje obžaloba z užívání škodlivých bylin k nápojm a mastím, jimiž šííte nemoci mezi lidmi a zlehujete stav ;
lékaský." „Dokažte mi jediným píkladem, že jsem komusi masti neb lékem uškodila!" vyjela Heda citliv, „Nejsme zde, abychom se ped vámi zodpovídali, nýbrž vy se máte zodpovídati
ped námi
ze
skutk nezákonitých."
185
„Pispti svému bližuimu,
smilovati
se
nad ním,
pravd u vás skutek nezákonitý?" „Kolikrát vám mám íci," zahml kancelista svých plic a svého spravedlivého hnvu,
je
tedy ve vší
ted plnou
„že svým mastikáátvím poškozujete všechny pány lékae v okolí v jejich obživ? Jejich mnolioletá studia veliký vyžadovala silou
složiti veliké taxy za své diplomy a ted, na místa, kdež jim bylo povoleno psobiti, ted je povolávají jen sem tam do domu, vtšina dobhne si k vám pro radu, a kdo se k nim obrátí, chce, aby mu sloužili zdarma jako vy. Již nkolikrát byl váš otec v píté napomenut, jak jsem již povdl, a jelikož vc ta v niem se nezmnila, usneseno, aby se sáhlo k prostedku rozhodnému. Neslíbíteli, že se svého darebného emesla vzdáte a nebudete-li slib ten, jenž se bude rovnati písaze, opakovati, pak uvidíte, co s vámi díti se bude." na „K takové písaze mne nikdo nedonutí," oznamovala Heda pevn a rozhodn. „Nikdo mi posud nedokázal a také nedokáže, že bych byla komusi svou pomocí ublížila, a co se týe pán doktor, tož na jejich výdlek ohlédnouti se nemohu, neb co konám, konám z kesanské své povin-
bylo jim
peníz,
když
se dostali
in
úad
nosti."
„Víme
dosti,"
zachraptil písa,
„a zárove víme,
co
zase naší povinností." I
vyal
ohlédl se po Hýskovi,
—
jenž
otevel almárku a
z
ní
pouta.
Jakmile zainela v jeho potmšilé ruce, strhl se v sedohromný povyk. Všichni lenové rodiny co jich bylo se sousedy, kteí byli pibhli, práv doma, i s eládkou aby vidli, co se u rychtáe dje, se dali do hlasitého pláe
nici
i
a stkaní.
18G
dlouho kolovaly slechy, že dají páni nejspíše Hedu ji vkolní doktoi jeden za druhým zažalovali. Že tak dlouho váhali proti ní zakroiti, stalo prý se jedin z ohledu k otci. Ted tedy pece na to došlo, že mla býti odvedena za svoje milosrdenství jako jakási poJiž
vsaditi,
ponvadž
bhlice?
Každý myslil, že bude míti Heda ze své potupy smrt. Ale ona se ohlédla po mušketýrovi, jako by jí pinášel ne pouta, nýbrž korunu. „Jen spoutejte, spoutejte, mám toho mnoho k odpykání," vybízela jej zvuným, skoro radostným hlasem. „Nenahlížela jsem dosud, co to je nespravedlivost, libovle, násilí mezi lidmi, hájila jsem nesmysln ty, kteí se jich dopouštli, a kárala jsem zaslepen ony, kdož nad nimi se
m
Dnes teprve jasn poznávám, kde pravda a kde kivda. Zasloužená to tedy vc, aby pouta, která tu byla chována pro ty, kdož uznati nechtí, kde že právo, byla ted na mne navleena. emu jsem se nebránila za jiné, tomu propadávám sama. Na co si mohu stžovati? Spravedlivá to stíhá pokuta za bezpráví v duchu tak dlouho a zarmoutívali.
m
ryt páchané." A Heda si
navléknouti a od nho kout šediny hlavy rval, neprolila pi tom jediné slzy. Zástup plaících lidí ji oekával ped statkem, zástup dala
ze sednice se vyvésti. s
plaících
lidí
ji
Hýskem pouta
A
provázel
si
starý otec tam v
pes
celou vesnici,
ale
nikdo
si
zjevn v prospch její a úednímu usnesení se vzpouzeti. Každý vdl, že je zle, a bál se jí pitížiti, i sám sob a rodin své stejný s ní osud pipraviti. Ale provázeli ji spoliiobané po celou cestu až k sase pokoušeli i konšelé mému dvoru, ped samý zámek, netroufal zakroiti
a
187
mušketýrem nkolikrát po dobrém
po ziém. Tváili se lidé sice, jako by chtli uposlechnouti, a tak k rozkazu jejich vždy ucouvli, ale sotva odvrátily úední osoby od nich pozornost, již se vše zase za spoutanou Hedou hrnulo, a plá tu a tam na poátku kancelista
i
aby je
s
i
rozptýlili.
tajený vypukl
chodbách
a
ped zámkem
síních
tém
v plné síle a rozléhal se v jeho
jako žalm.
selské rebelie, kdy táhli robotníci na Prahu, vymohli na pánech úlevy ve svých krutých povinnostech, a žádného napomínání a varování pijati nechtli, nebylo cosi podobného lam slýcháno.
Od oné
aby
v ní
si
Ale
pro
lléda
pec
jen
vdomí
pojednou zavrávorala? její hanby, vzpomnla
Probudilo
se
konen,
že
si
potupena pro všecky asy, že vsadí-li ji páni do šažádný poádný muž již nikdy o její ruku nezavadí, že jí budou zlomyslníci její trest až do smrti vyítati, svt že pro ni navždy zavázán a ona že z nho jiného nepoznala než starost a péi o churavého muže, jež jí jeho rodina odplatila nevdkem šeredným?
jest
tlavy,
VšícTini se ohlédli,
kam
zírala
mladá vdova
s
takovým
zanícením, jako by se tam brána nebeská ped ní otvírala. A také se otvírala. Ó nebylo to žádné vidní, nýbrž skuten Kleofáš, který stál u vrat zámku a na ni ekal. Slyšel pi prácí, co se dje, a ihned se vzchopil a ped•
bhl prvod. „Kleofáši, zdaž nevidíš, žes
slova!"
ml
pravdu do posledního
zvolala, a ted teprve jí vyhrkly slzy z oí.
Nevdli
lidé ovšem,
o
se
mezi nimi jedná, a
s
podi-
vením na to pohlíželi, kterak' Kleofáš rozprostel proti ní náru a ona do ní klesla jako tenkráte, když v úpalu slunce
188
on ji odnesl dom. Pitiskl ji k prsm jako tehdáž bez vdomí, jen že do kanceláe. „Co ty tu chceš?" rozkikl se na správce nemálo zmaten výjevem tím neoekávaným a pi všem plái a žalu pec boulivým. „Kdo l. sem volal?" „Dostavil jsem se," ohlašoval mu Kleofáš a tenkrát nevrazil oí dle svého zpsobu do zem, nýbrž významn na pány se podíval, „abych, bude-li zde ta žena, která je mou drahou nevstou, odsouzena do žaláe, její trest za ni
se
na
poli zvrátila a
a odnesl
ji
odsedl." Nevýslovný jásot následoval na tato slova. I zdálo se úedníkm, že nebe i zem se zachvly jeho hlaholem. Povážliv na sebe pohledli. Vidli okny, že lidé tam stojí, hlava vedle hlavy jako více a více houstzed. Podobaly se zástupy ty Nevyšel by z nich jen noucím. Jakž, kdyby se srazila? rachot hromu, nekižovaly by se v nich jen blesky, možná dost, že by nkterý z nich sjel a zapálil jim stechu nad
mranm
hlavou.
na to do úsmvu, ostatní páni Cítil dnes každý z nich, žel opatrnosti teba, že s tmito lidmi nejsou veliké žerty. Stála záležitost, o kterou se jednalo, za to, aby bylo pišlo k njakému pohoršlivému výstupu? Byla tím poškozena vrchnost, neb nkterý panský zájem, že rychtáova dcera byla mastikákou? Nebyli by se vlastn páni doktoi tím urazili, kdyby se jí, nevdomé ženštin, byla pikla est
Pan správce
úedníci
a
se
nutil
raušketýi také.
úednílio zakroení? Jemu aspo v té chvíli se zdálo, že by byli na své sláv a povsti spíše utrpli než získali, kdyby byli mladou pilaku páni odsoudili do vzení jako osobu dležitou, na níž skuten záleží. Byl jist, že až panu
189
bude událost tu ze svého stanoviska vypravovati, pochválí za to, že ji pivedl k tak dstojnému zakonení, a to tím spíše, že zcela z nenadání se do ní zalirabti
tuze jej
jeden
l>letl
z
Chráštalíí.
„Nadarmo
namáhal, milý Kleofáši," pravil tak ví kde slyšeti. „Prohešila se sice dcera rychtáe našeho ženskými svými vzdory, ale doufáme, že se z nich dnes nadobro vyléila. Proto jí nebude jiný trest uložen, než který pravé ted vytrpla, když z domu otcovského byla sem úedním sluhou pivedena, a každý jsi
se
hlasité, že jej bylo až
ji
bh
vidél v poutech."
Nová boue jásotu zahmela kolem starého zámku. „A£
žije
náš dobrý pan správce!" ozývalo se se všech
stran.
Jen Kleofáš nieho nevolal a panu správci nedkoval. s rukou Hédiných, hodil je raušketýrovi pod nohy, což vyvolalo hluný smích, jehož se pan správce i písai milostiv zúastniti ráili, jelikož se vše v dobrém skoniti mlo, naež pojal Hedu znova v náru a znova ji
Smekl pouta
odnesl.
Avšak dlouho
mu
nevrátil
strí
ji
dceru
otci,
do
jenž
s
bolesti
šatlavy, a teprve
—
ekal, na jak od cizích se rovnou cestou
dovdl, jak šíastn vše doi)adlo odnesl ji ke Chráštalm a posadil ji na lavici hrd a štasten práv mezi svoje rodie. „Nevím, jak se ti tu zalíbí," pravila stará Chrášíalka všecka zaleknuta a pec blažena, jakou to pivádí Kleofáš onakou nevstu do jejich chatrné chaloupky, „a budeš-li chtíti mezi námi zstati?" „Jak by se mi tu nelíbilo," vzdychla si Heda celá omámena neoekávaným splnním svých nejtajnjších, nej-
190
svtjších tužeb, k nimž nikdy ani sama ped sebou hlásiti se netroufala, „vždyt je tu tak krásn, jako by tu dlela sama panna Maria se svatým Josefem."
—
A
myslila to
upímné.
Tenkráte byli pec jen zcela jiní lidé než teJ. Zdaž by každý, koho by ted tak pokutovali jako tehdáž mladou pilaku, pro všecky asy nezaleží a si pokoje nedal, když mu bylo pro nic a za nic k vli pracizím osobám tolik vytrpti jak strachu, tak hanby? Ale Heda si z toho málo dlala, že ji vedl dráb v inkajících poutech jako zbjnici skoro celou míli cesty kolem ví kolika statk, chalup a barák, snad na sta lidem na odiv za to, že ji ti uení páni zažalovali, ponvadž prý je svým mastikástvím v jejich živnosti poškozuje. Vaila a pražila svoje léky pro chudáky ve jménu božím u Chrášíal dále, a co bylo pi tom nejkrásnjšího, nejen její muž, nýbrž celá rodina, do níž se dostala, byla
bh
pi ní a kde kdo z ní co zvláštního vyna její samaritánství ješt pidal a zstal staré kukli a v opelichaném kožíšku. Inu, vždyí lidé nadarmo neíkali, že jsou u Chrášíal
opt tlem
dlal, hned v
sice
první
hlouposti".
i
duší
jí
to
v
obci
lidé,
ale
vedle
toho
všickni
—
„pi
DIVOUSOVF.
i.
Bylií lidé tomu ode dávna zvykli, že provozují u Rona co si jinde ani ve snu nevzpomenou; ale takové kusy jako za letošního jara pec ješt nikdy tropiti je neani k spatení vidli. Stará Roháka jinak nebyla
há,
tém
než
Na
s
kosou na
polích
se
ramen poalo
zahrad byla tráva
a
pece nemla ješt nikde
osení
nad zemí teprve
sotva na palec vysoká,
co
zelenati,
a
co se
jí
žíti.
na vy-
obou jejich Co se tedy Vždyt nemla
skytlo na mezích, oholil vždy Tobiáš, mladší z
syn, hned
asn
z
rána ješt za rosy srpem.
s tou kosou kolem stavení ohánla? nikdy v obyeji cosi na zda bh podnikati. Ne dosti však na tom, že s ní byla skoro jako srostlá: jakmile ji volala práce domácí do chléva neb do svtnice, ihned pokynula Tobiáši, a ted on zas obcházel stavení s kosou, již mu matka byla podala, tak neunaven a obezele jako ona, dokud nebyla se svým hotova, naež se opt sama pod kosu dostavila. Ale Haštala, staršího z obou mladých Rohá, nikdo nikdy s kosou nevidl. Všem, kdož to vypozorovali, to vrtalo mozkem, avšak nikdo na to pijíti nemohl, co s tou kosou mínili, a ze-
stále
K.
STÉTLÍ
:
Proitá my«l.
1"
194 ptati se jich,
ve
Vrbn
s
k torau
neml
Roháovými jako
neb
nikdo chuti,
nejediiávali
ostatními spoluobany. Ne-
s
eí
míval nikdo s nimi ni ni zastávek; nikdo k nim nikdy nepišel, aby cosi potebného, eho práv neml doma po ruce, si vypjil. Za jedno bylo stavení u nejposlednjší ve vesnici, již do samého lesa s polnostmi svými vystrené, nesethávali se tedy sousedé s nimi ni pi svých hospodáských pracích, ni pi vycházkách do okolí, a za druhé, když se jich Roháovi vždy a ve všem stranili, nuže, tož se jich stranili tedy také a nechtli jim býti v niem
Rohá
k
obtíži.
Vlastn tam ani nikdo neíkal u jen u
Divous
nému mravu
konali,
velmi
dávajíce
Rohá,
obyejn
neb co konali,
;
proti
asto
nýbrž vždy
všemu bž-
celé
osad
po-
horšení, a ne zcela jim kivdili, kdož o nich tvrdili, že se
klanjí sice jedinému bohu, ale nikterakž tomu na nebenýbrž mamonu, k nmuž prý vlastn se modlí a jemuž
sích,
zaprodali svoje duše.
Stará
Roháova na p.
byla se za svého vlastního bra-
ped
plstoletím se ješt nebralo na
trance provdala,
což
tak lehkou váhu jako ted. nýbrž bylo práv od tch nejrozumnjších a nejrozšafnjších lidí považováno za skutek pímo rouhavý, který mli pihlížejíce k pikázání církev-
nímu, u veliké ošklivosti. a
náctiletá
ženich,
K tomu
bezdtný
to
byla nevsta sotva patzralý šedesátník.
vdovec,
—
hospodyn a aby si vzal k tomu nemohlo pece píbuzenstvo svoliti, vždyt by tím byla pišla tak krásná usedlost z državy rodinné. To nahlédla Roháova prese svou velikou mladost a nezkušenost a nezdráhala se ani chvíli vyplniti vli pokrevenstva svého, naopak sama do satku toho se hnala. Ale neradno, aby byl zstal bez
nevstu
z
cizí
krve,
195
„Jen já tam náležím,
kd)/
svém,
si
ji
žádná jiná," napoád stála na zavolati, aby jí poukázal na
fará
dal
jakož i že satek ohledu velmi blízkého píbuzenstva není pimený dopsati. A pi a že se musí o dovolení až do samého náhledu tom také nezvratn setrvala, nedbajíc ni námitek, ni obav a výstrah velebného pána. veliký rozdíl stáí mezi ní a ženichem,
ten
z
íma
dvma synm
svým Roháka žádného Dostavoval se ku ktu vlastní její bratr ve vzdálené vesnici usedlý, což, kolkolem vzato, také býti nemlo a lidem bylo velice proti mysli. I za
ze
kmotra ku
soused
nepozvala.
Pipisovali hlavn neslušnostem tm, že jí manžel, byla v šestineiiélích s mladším synem svým, náble zemel, a hádali zvdav, koho si asi vezme ted, když v rodin samí jen oženilci neb chlapci a nikoho, kdo by se byl mohl státi jejím mužem. Avšak Roháova prese svou dosavadní mladost a pknou podobu již po žádném ženichu se neohlížela, by se byl mnohý nalezl, kdo by jí byl rád pomáhal hospodait a její dva chlapce vychovávat. Nepodobalo se, že by ji starosti ty jaksi tížily, aspo nezaslechl nikdo, že by si byla jako vdovy jiné na svou opuštnost a zkažený vk stžovala. Nikdo v celé obci neodvádl tak poádn jak ona, nikdo neprodal tak bez svou hluku a obyejných pi tom okolk svj odchovaný dobytek a plodiny z pole a nikdo za tolik neutržil, neb nikdo neml to, co prodával, tak udaené jak ona. Bylot patrno,
práv když
a
da
n
že
jí
není potebí ni rádce, ni zastance, ni
pomahae. Ona
toho byla také vdoma a chovala se k celému svtu, jako by jí nejen ua nezáleželo, nýbrž vlastn do nho pranic nebylo. si
nm
196
Dokud byli hoši její malí, nkdy jí utekli na pastvu mezi dti ostatní, zaslechl jsi je tam vesele „holikat", neb si prozpvovat, vidl jsi, kterak se tam prohánjí, i ohn si topí a kolem nich taní. Ale sotva že matka je tam pozorovala, hned byla za nimi a odvádla si je dom. „Pro,
Pro
sebou?
jinými,
s
Nechytejte se cizích,
a svého. Jestli
vám
na cizí, když máte svoje? když si mžete hráti mezi
zabíháte
pošetilci,
chcete hráti
si
lovk
cizí
pidržujte se vždy jen svých neubere, zajisté vám nepidá,
vám ublíží a vás ošidí, ješt se vám ušklíbne. Jen svým pánem, kdo na jiné nespoléhá, s nimi nic nemá
a když ten
a jich nepotebuje. Je vždy o celý sáh vyšší než ostatní a mže se jim tedy na vrch hlavy vysmát, a nad to není."
—
A vala
Roháova, která obyejn nikdy na
a
eech
dti své
sebe hledí-
pi podobných ješt drobní a žádjí pi tom volno a
nepousmála,
se
se smávala, že hoši její,
ného rozumu nemli, veselo u srdce.
mran ped
a
byli
jak je
pocítili,
I udlalo se pak Tobiáši také jaksi volno a veselo kolem srdce, upímn vždy s matkou se zasmál; ale Haštal
nikdy
nimi
s
se nesmával.
vytasiti
výtky, že
aby
netroufal,
si
jí
vzdorn
a
pes rameno za zpvem, kde zase jemu
Pohlížel stále
sebe na louku oživenou tancem a bývalo tak volno a veselo, s ímž ji
ovšem
ped matkou
nepohnval a
nevdn
si
se
nezasloužil
odmlouvá, již mívala vždy jí nebývaly po vli.
pohotov, jakmile dti jen dost málo Tobiáš vítr odnesl,
si
již
mnoho nedlal, jakmile je nevdl, ale Haštalovi padla
ze slov takových
také
o
nich
vždy až na dno srdce, kdež ho pálívala nkolik
dní.
197 II.
Rohá
ješt jaké to bývalo, když byli chlapci u to zstalo, když dorostli. Nepestával Haštal ozýval smích a zpv, pošilhávati tam, odkud se k avšak Tobiáš vždy pohrdliv jen hodil hlavou, vnikly-li tyto zvuky mysli rozjaených a srdcí spokojených k mládeže vrbenské. Nezstával státi jako bratr a nezamyalil nutnou se vzdychaje, nýbrž rychle šel a vykonal jakousi že on dokázati, chtl tím byl by jako práci, v hospodáství
A
dtmi, takové
nmu
nmu
si
zná
asu
lépe vážit
a
zaháliv pod starými na zpívající, laškující a
ho používati než jeho soudruzi, stromy s dvaty o závod
návsi
kolem nich
je vytáející.
Když pak se objevoval první z jara na polích maje svoje náadí upravené a vyleštné, jako by si je byl ted jarmarku pinesl, a poznával-li, kterak hoši spativše jej, píkladem jeho ponuknutí teprve z chalup bží s branami, motykami a tak dále ke kovái, aby jim je pro nastávající práci honem spravil a upravil, tu se smával, jak se smála jeho matka stojící u okna a hledíc za ruchadlem, mladším synem ízeným, jehož rohaté spežení starší popohánl s elem k prsm naklonným, nesdíleje patrn vítzoslavnou náladu svých pokrevenc. z
Necítíval se Haštal v takových chvílích
s
bratrem zá-
rove prvním v celém okolí, nejobratnjším, nejmoudejším, nejpilnjším mezi všemi ostatními, nepovznášelo ho vdomí, praže jsou zas i letos nejpednjšími a že asi pi všech bucích polních jimi po celý rok zstanou, netšil se, že dou
míti
brambory
opt
nejvíce sena, nejtžší mandele, že jim
zase tak
sklepa, nýbrž
hojn
sypati,
budou musiti na
n
budou
nedostanou ani do vykopat na dvoe jámu,
že je
198
ovocem staí celou zimu na polévky, a to jen proto, že že s nikým nic nemívají, ponechávajíce jiným okrádati se tancem, návštvou hospod, veerními tákami a toulkami, tením novin o as a chut ku práci. že si
jiného nehledívají než svého,
nikdy neodpovídal, propjil-li tento hrd slova, ale elo jen tím nachýlil. Taktéž nikdy se nesúastoval hovoru, poali-li matka s bratrem svoje jednání vynášet a si libovati, že není v dom jejich pro jiného smyslu, než kterak by svoje hospodáství hodn biovali, aby jim padaly ze všeho, na rukou máknou, groše do klína, a že se ani jak náleží se svými vzdálenjšími píbuznými neznají, jelikož se jim nedostává ke schzím s nimi prázdné vhodné chvíle. Nevšímali si mlenlivosti jeho. Když se mu do nechtlo nuže, tedy se mu nechtlo avšak uvykli za tou píinou znenáhla vyjednávati vše jen mezi sebou, a ponvadž on se tomu nikdy nevzpouzel, konaje vždy bez odIlaštal
bratrovi
samolibým myšlenkám tm hloubji pi tom k prsm
ei
;
:
poru, co na
nj
vložili,
necht to bylo cokoli, stalo se
a-
sem zákonem, že neml Haštal v niem žádného slova a že bylo povinností jeho slep poslouchati, proti emuž také nikdy nic nenamítal. Otáely se jeho myšlenky patrn o nco zcela jiného, než aby ml v dom matin váhu a platnost jakožto starší syn, jenž se ml dle otcovy poslední vle jednou uvázati v držení chalupy.
Ale okolo feho se otáely, nikdo nevdl, a on sám by to snad nebyl mohl zejm a urit povdti, kdyby se ho byl kdosi na to zeptal, což, jak již praveno, nikomu na mysl nevstupovalo.
191)
tém
bez jasného nikdy se nenutno-h, aby s ozývá otázka, nemže-li býti jinak, krut se vyerpaly. tak síly jeho a tak písn se nakládalo nocí déšt, šumn na dochovlahých za jej probudil-li Ale
Pracoval celý den až do úpadku, vdomí toho, co koná, jako stroj, v
vou stechu dopadající,
a
luk a
vnikla-li
nmž
mm
na pdu, kde spával, silná a pi tom la-
vn
háj
osvžených dymníkem*) siroky, stíhodná neb vloudil-li se k nmu na sen a již neusnul, vztyil se tu brný pruh msíce, polí,
z
nápvm
jarní prsky, byl sebe zemdlenjší. Naslouchal do paprsku se zahledl vzduch, vdýchal do sebe koenný a probouzelo, co pohnulo v se pi tom a msíního, mu pak, že plane ve dne mlelo a spalo. I zdálo se v
teba
nm
nm
svitu, v tom tklitom vonném vzduchu, v tom stíbrném slastného, co nebyl tajemného, cosi nho kolem šumu vém
v
jsoucnosti byl aby jménem oznail, bytost, o jejížto v líbezné její záhadnosti se kochaje pesvden, nezvratn tlukoucím srdcem, s vlhkým zrakem, s úsmvem na rtech, s nezazpíval kohout, vraceje slepiárn vedle nho ve
s
to,
dokud skryl tvá ho drsné zatemnlé skutenosti, jíž polekán sena, která mu byla poduškou. III
Divoká
se
strhla
pou horách
.
k veeru
dom. Nebe bylo mové rány otásaly zemí
pasáci
v otepi
stále jen
boue práv, když
hnali
jediným plamenem, hro-
až do hlubin, a vítr kácel stromy.
200
jako kdyby pelamoval sirky. Postrašený dob)tek neslyšel hlas svých bdujících strážc; rozutíkal se jim na všecky strany, nedbaje jich pokikování.
Pouze u Rohá mli dobytek dávno doma a matka Tobiášem u okna smála se nesnázím jiných, hádajíc ním, kde asi se s plným potem stáda shledají a kde asi
stojíc s s
neshledají.
zvolala najednou na syna u kamen podepíraje si hlavu Honem vezmi o erné kachle, „potok náš samá rmuí! konve a zabhni do olší k tni, než i tam voda se zakalí, abychom mli pro krávy na veer do pití."
„Jen se podívej,
staršího,
jenž
sed^l
Haštale,"
neten
A
byl, jak již praveno, venku soudný den, pece se Haštal ani chvíli nerozmýšlel. Vzal na ramena háky zavsiv
n
dv veliké ervené konve a pes liják, do oí nena uprositelu mu šlehající, vlasy a odv mu máející, pes blesky nad ním nepetržit se švihající a ohlušující rachot hromu zamíil na pokraj lesa, kdež mezi olšemi obrostlými až k samým koenm silnými, mezi sebou se proplétajícími vtvemi se ernala ve skále hluboká tn, v níž bylo i za nejparnjšího léta vždy studené, isté a jasné vody s dostatek.
Tu se to ped ním v tom pustém, burácejícím, ohnivými rýhami zoraném temnu zamihlo, jako když k nmu picházel v noci na návštvu nkterý ten paprsek msíní. Stálo ped ním cosi bílého, jasného. Na poátku se mu zdálo, že se mu dlají jen takové mžitky ped oima, pak to považoval za kus mlhy, až konen v pízraku tom poznal útlou díví postavu s dlouhým rozletlým plavým vlasem, jak beznadjn rukama lomí.
201
„Nevidrs nikde vší
tu,
naši
kozu?" zvolala dívka snažíc
se
svou i)ehlušiti lomoz zápasících živl. Haštal potásl hlavou. Bylo mu sice, jako by dívku jej oslovující, také znal, ale nevdl, z ktetak silou
dvrn
rého stavení jest, nevdl vbec nikdy, potkal-li nkterou z vrbenských vesnianek, do kterého rodu a stavení ji má vaditi. Pamatoval se na ni asi tak, jak se pamatujeme na tu neb onu postavu, jež se nám objevila ve snách, a pece stála ped ním nejbližší jeho sousedka, vnuka dvou starých lidí, kteí mli za potokem nad loukou malý vetchý domeek, jejž nebylo v let pro samé kvítí a v zim pro smrí, jímž byl až po samý okap založen, ani vidt. U Ostrých tam íkali. Nemli jiného vlastnictví krom vetchého toho
baráku
a
nkolik koz,
ale
pece
se
stará dlati takové syreky, jako již okolí;
ani
v
slušn
obživili.
nikde jinde
v
Umla celém
tom nejvtším selském statku hospodyn
ta-
kových nedokázala. Nechtívali lidé v hospodách sousedních k pivu žádných jiných. Co Vojtška dorostala a babice jb dlati pomáhala, podobaly se, dokud byly mladé, bílému mramoru, a když se uležely, pak se „rozplizly" v ústech jako bavluka. Picházely nejen pijákm, nýbrž i nepijákm k chuti, a bývala po nich poptávka ješt vtší. „Myslila jsem, že jsem všecky kozy šíastn dom dostala., a teprve, když jsem je ve chlév poítala, pišla jsem na to, že jedna mezi nimi schází a to práv naše nejlepší dojaka," hoekovala Vojtška. „Jen kam ji pjdu hledat, já nešíastná! Domnívala jsem se, že ji tady najdu u tn, kam nkdy za mnou utee, když jdu pro vodu, ale nikde po ní ani památky." A zakrývajíc si rukama tvá, dala se dívka do usedavého pláe.
202 Ilaštal jako by byl pocítil pi tom u srdce sedm nož. Jedním rázem shodil háky i s konvemi s ramen. „Jdi dom, jdi," domlouval dívce, v níž konen tušil Ostrých Vojtšku, o níž nkdy matka jeho se zmiovala, „v tom božím dopuštní nic nepoídíš. Vydám se za tvou kozou sám, a zle by bylo, abych ti jí nepivedl. Vím, kam za takového povtí dobytek v lese zabíhá a útulku si vyhledává. Budu s ní u vás asi hned. Ale jaká pak ta tvoje koza vlastn je? Co byl Haštal na svt, jedním dechem a v takové souvislostí tolik nepromluvil jako v této chvíli. „Máme všecky celé bílé, s ernou lysinou mezi rohy, takové u nás nejlépe stojí*," Vojtška mu horliv vyklá,
dala, podivena, že to neví.
Haštal
kém jej
neodpovdv
vlnobití brzy
sledujícím,
oím
zmizel.
obrátil se k lesu, v jehožto divodíviným, teskliv a pec nadjn
Vdla,
že
na vlas provede, co
jí
pislíbil, a také to uhodla.
Sotva došla dom a usedla na práh u chlévka, již tu veda zbloudilé zvíe za rohy. Vesele zameela koza spativši milou pstounku, která nemohla se zdržeti, aby obtoivši jí ramena kolem krku, radostn na ernou lysinu ji nepolíbila. Haštal hledl na dívku zaníceným zrakem, „ím se ti odsloužím?" zašeptala. Konen k nmu mohla oi jak se patí zdvihnouti. Pestávalo pršeti, vítr zahánl bouku za hory a pes krajinu se rozklenula duha
byl,
trojí
branou,
shlížejíc se ve stkvoucích
které kanuly dosud
proudem
z jejích
Nikdy nevidl hoch královnu, jistoty,
že ani jinak vypadati
perlách deštových,
zlatých vlas. ale
nemže,
v té
chvílí
nabyl
než jako Vojtška
203
záplav prchavých lepokam. oslnn a omámcn jejím zjevem
Neslyšel, co praví, všecek
v
;
bylo
nkolikrát otázku
jí
svou opakovati.
Konen pec udiven hlavou.
pochopil,
Ona
se
co praví,
mu chtla
a
nad tím
zavrtl
za
odsloužiti
to,
že
i
udlala nejšastnjšího na svt tom lovka? bylo skuten ješt jiné a vtší štstí, než patiti do tch jasných oí, na tato ústa rží se usmívající, naslouchati tomuto sladkému hlasu a laskavým jeho slovm? Vždyt z
nho
které jej obletovalo v bezesných noluních, ze šepotu poblízkých les, ze ním náhle vtlené.
stálo veškeré kouzlo,
cích svitu
z
vn
kvt
hvzd, ped
Nebyl jiné odpovdi schopen, než že
poád
opakoval:
„Nechci, nechci a nechci."
„Když tedy
vší
mocí nechceš, tak nebudu pomýšleti na
Vojtška pohnut, „ale za to ti budu tím více dkovati v srdci svém. Nikdy nezapomenu na tvou dobrotu, nikdy, to uhlídáš. Hle, babika již nás zaslechla
odsloužení,"
a volá
pravila
na mne, vedu-li kozu."
Chtla Vojtška dodati, jestli že k nim na chvilenku nevejde a si u nich neodpoine, alo Haštal zaslechnuv hlas staenin stásl svoje opojení a jako by byl na hlavu zahoel, utíkal k domovu. „Kde pak máš háky, konve, vodu?" podivila se matka, vidouc ho prázdného ke stavení se pihnati ze strany zcela jiné než pijíti ml. Haštal se zardl, že by bylo lze bývalo od Ted teprve si vzpomnl, že nechal u a ležet, pouštje se za kozou. zapáliti.
nho
tn
svíku
vše stát
201
„Kde's tak dlouho byl? Pro picházíš prázdný? Co tebou dlo? Bál jsi se? Zalezl jsi ukam?" doléhala matka. Ale on neodpovdl. Bžel si pro konve a nosil je tolikrát od naplnné dom, že již nevdl, kam s vodou. „Co se to s tebou dje?" nepestali matka a bratr se vyptávati a po celý veer uezavádli o niem jiuém s ním než jakou to ml asi píhodu; ale jediného se
s
tn
e,
slova z
nho
nedostali.
Vždyt sám vlastn nevdl, co se to s ním délo a dosud dje, že mu to hraje všemi žilami, že mu je do pláe a do výskotu najednou že má v srdci tíž a pi tom pec jako by mu byla náhle narostla dv mohutná kídla, jimiž cítil, že by mohl dolétnouti klenby nebeské, kdyby je rozpjal; ale nebylo k tomu kolem nho místa. Byl by jimi zajisté smetl chalupu, stodolu, u dvorku plot, vše, co kolem nho strmlo a mu v cest stálo, a to pec udlati nemohl, se v k tomu hnulo tisíc chutí, neb najednou se mu zdálo vše, co jej obklopovalo, staré, bídné, ošklivé, jej obmezující a poutající, jako vzni zdi jeho tsného, temného žaláe
a
nm
IV. Již
nebylo ani památky po rmuti v potoku, mrskal se
zase vysokou travou tak svižn jako rybka plná stíbrných
tn
šupin, a pece chodil Haštal dosud pro vodu až do v Olších, a práv v tu dobu tam chodívala Vojtška taktéž se svými konvemi.
205
Hned
jí
je vzal místo pozdravu z ruky
a muožstvíkrát vylévaje, než se ni
mu
sám
je
napluje
zdála voda v nich pro
dosti istou.
nm
Nebránila se tomu, bylo na znáti pes jeho nmotu, jak rád jí službu tu prokazuje. Bylo jí to beztoho vždy obtížné, když kleíc na vysokém skalnatém behu k hlubin vodní sklánti se musila. Nejednou se jí zatoila hlava, a asto se stalo, že se jí tžká nádoba pi tom zas vymkla, vyprázdnila, a ona byla nucena s ní znova se pachtiti.
Ted bylo ovšem jinak; sedla si vždy zcela klidn a bezstarostn do rozklenutého pod starými kmeny olšoví a štbetala tak vesele a sladce jako ti drozdi a kosi kolem ní v té tiché vonné houštin, kamž nikdo nikdy mimo dva z vesnice nezabloudil.
n
Vypravovala mu, jak
si
poínaly kozy dnes na pastv,
která z nich byla nejneposlušnjší a která dala pak nejvíce do dížky, kolik sýrk babika vyrobila, kam je ddeek zanesl a co za pinesl.
n dom
„Kdyby
dodávala vždy s jasným svým pohledem, který jí tak slušel a jenž pipomínal Haštalovi pokaždé onen paprsek msíní, který se za tiché noci k nmu dymnikem loudíval na senník, „tož bychom tebe nebylo,"
pkn
dojaku. íká to i ddebabika. Kdo ví, kam by byla v tom hrozném povtí zabhla, kdo by byl na ni pišel, dom ji odvedl a nám ji upel. Jsou prý lidé ted tuze zlí a podvodní." byli zajisté pišli o nejlepší naši
ek
i
Haštal poslouchal odpovídaje, jak
rozpait
dívku
ani
jí
nesvde,
bylo jeho zvykem, jen mezi jejím hovorem potásaje, ale to
ani
jí
ne-
nkdy
hlavou bylo na
nm
206 znáti,
že
která
si
vždy
již
se
toho
mti její
dobe
díve:
tu
e
mile poslouchá, a to Vojtšku, povšimla, velice tšilo. Pemýšlívala
na pastv,
tu zase
komoe vymakávala sržení kladouc ek, o tom, co mu veer u tn pod v
pi je
dojení, neb když
opatrn do
pánvi-
olšemi poví, aby
mu
pišlo nejvíce k libosti; a vida, vždycky to uhodla; jen jednou neuhodla pec. Vrátila se totiž zase k tomu, jak bylo jejím starým lidem tehdáž líto, že pivádje jim kozu, ani na chvilenku ve sednici se nezastavil. „Ale vid," dodala, „že za to pijdeš o posvícení k muzice a se mnou pak pjdeš do kola?" Haštal naplniv konve její, práv se chystal k tni se svými, avšak jako kdyby byl jejími slovy blesk do nho udeil, pustil vše do vody, uhánje kdo ví kam zrovna jako tenkráte, když stoje s ní ped chlívkem zaslechl hlas babiin. Zdsil se myšlenky jako pravý Rohá divous, že s ní má pedstoupiti ped tvá všech lidí a jim prozraditi, co jen sám sob v nejvtší tajnosti a pokaždé s uzardním vyznati troufal, že jest pro jen jedna dívka na svt a to
tou že jest
Vojtška Ostrých.
ekala Vojtška,
Tuze se ale nadarmo. nenadálým útkem, jehož píinu nikterak neuhodla. Co byla pronesla tak zlého V Ze chtla, aby pišel také jednou k muzice a ji vzal k tanci? Vždyt každý z hoch s ní rád si zatanil, ba hádali se, kdo ji vezme první. Nejednou od nich slyšela, že není ve Vrbn hezího nad ni dvete. Nevila tomu, ale jí to íkali a mívala mci svými družkami dosti za to nevle a hnvu, což dosvdovalo, že v tchto eích bylo snad pece njaké drobúounké zrnko pravdy. Jak velice by ji bylo oblažilo ukázati se s ním ruku v ruce a takto projepodivila a zarmoutila
že se vrátí,
nad jeho
207 že
viti,
všech hoch ten nejpednjší ... a on tomu tak zpurn bránil byly ervánky dávno na nebi uhasly, když dnes
jí
jest
nechtl ... on •Již
dom
od
tn
ze
se
.
.
.
všecka uplakána. Ba, rozplakala olšemi, neb skonila svoje rozjímání, pro asi Ilaštal utekl a pro snad již nikdy tam se nevrátí, pravivši si zticha a teskliv: „Trvám, že nebude asi nikdy žádné dívce páti. Není pec jen nadarmo z toho divouského rodu." se
se vrátila
Vojtška tento veer pod
„Hle, hle! také jsi se jednou vybral, abys k nám se podíval?" vítala stará Roháova odpldne druhého na to dne, kdy byla práv nedle, velikého, statného muže, do svtnice vstupujícího, jenž byl ostýchav následován mladou dívkou. Bylo na první pohled znáti, že to asi bratr její a vlastní jeho dcerou. Nemohli v niem zapíti, že jsou také z „Divous". Hledli oba tak na svt jak ona a její synové. Mli tytéž husté, kudrnaté, jako smla erné vlasy a oi, tutéž pihndlou ple a bílé jako stíbro zuby. „Již se sem chystám, co se nám jaro otevelo," odvtil bratr podávaje seste ruku, „ale vždy mi nco do toho pišlo. Vždyt víš, jak to v hospodáství chodí. Dnes však jsem si konen umínil, nechí si vše bží, jak to bží, já
dve
mran
sem dostati musím, abych zvdl, smýšlíš-li jak smýkdyž jsme se naposledy vidli. Proto jsem také pivedl hned Pavlu u ebou, abys mohla na ni se podívati, jestli že jsi se od té doby nepeporadila." že se
šleias,
208
Na pokyn otcv
podala mladá dívka tet ruku. Uiváhav, hranat, nucené, nezapírajíc ani v tom svou píbuznost s mladými Rohái. Teta pemila dívku bitkým, le nikoli nevlídným i
nila tak
Práv taková, jak se jí jevila, byla jí po chuti. „A dobe's udlal," pokynula spokojen hlavou. „Aspou jsem se ihned pesvdila, že je ve všem naše, což je mi pohledem.
tuze milo. Jestli že jí dáš, co's onehdy slíbil, mfiže se sem ješt ped svatým Janem Ktitelem pisthovat, aby nám pomohla pi senách." „Poteboval bych jí ovšem také v tu dobu ješt doma, ale poídíme to i bez ní. Musíme odvyknout na ni spoléhati. Dorstají mi dti jako díví v lese. Nutno, abych hledl jedno za druhým z domu vypraviti, neb nechce se mi ješt na výmnek. K tomu, co jsem slíbil, dosud stojím. Ale kdepak máš hochy svoje, abych se mohl podívati na toho, za nhož se má Pavla dostati? Nevidl jsem je, ani
nepamatuji, kdy."
Roháka
Mla
v
položila prsty na rty a zahvízdla pronikav.
obyeji takto syny k
sob
volati.
Vešel jen Tobiáš.
Pavla spativši bratrance zardla se jako když
ji
krví
poleje, postoupivši rychle za otce.
„To není ten, s nímž bude Pavla tu hospodait," objasovala Roháova bratrovi. „Kde pak máš, Tobiáši, Haštala?"
„Ped chvilkou odvezl na samotížkách žito, které jste ráno do mlýna uchystala," odtušil Tobiáš vrhaje lhostejný pohled na Pavlu, která slyšíc, že to není on, s nímž tu bude hospodaiti, náhle zbledla jako ta lišta za ní, ješt mu
více za otce se skrývajíc.
209
„Nuže, co škodí, že tu tcu pravý není, vždy£ vše
potebné snad také bez
nho
mžeme
umluviti."
„Jak pak ne," pousmála se stará. „A ostatn nám mnoho k umlouvání nezbývá." „Také se mi tak podobá," pikývl bratr seste, která
toho
pokraovala: „Než pjde Haštal s Pavlou do kostela, vysázíš mu na stl tisíc zlatých. Pijdou Tobiášovi, aby si mohl tamhle v lese vystavti. Za to dostane Haštal ode mne ihned úpis zde na tuto chalupu se vším, co k ní náleží, a dcera tvoje bude na ni spolukupující. Do mé smrti budeme však hospodaiti na polovic. Tobiáš je sice ipernjší než Haštal, mla bych jej radji vedle sebe, ale práv, že je Haštal ve všem volnjší, chci ho míti na oích a ke všemu jej pohádati, ehož u Tobiáše není potebí. Také chci míti vedle sebe nevstu z naší krve." „Jaké pak by to bylo, aby zde hospodaila cizí," svdil jejím slovm bratr. „Vždyf na této usedlosti byli od nepamtných dob hospodái i hospodyn všichni naši. K Tobiášovi do nového stavení spíše se sluší cizinka. Pro tu chvíli není ovšem ni svobodné dívky ni mladé vdovy mezi námi, ale snad se mu nco naskytne, než si vystaví. i
I
ten nejmladší
a
nejzdravjší
tami, a mezi naším pátelstvím
muž má jest
stále
nkolik
smrt za pa-
hospodá
ni-
kterak pevných ..."
Nedokonil strýc, neb opt zahvízdla stará Roháka, co v ní dechu bylo, na dva prsty. Zaslechla totiž, že za-
dvíka u dvoru,
vrzla
dle
ehož
soudila, že se vrací Haštal
ze mlýna.
Také razil se, K.
se nemýlila.
vida návštvu
SVTLÁ:
Proitá myil
Za
chvíli
na prahu se objevil. ZaZnal strýce tak málo,
ve svtnici.
14
Tobiáše. Nevidli se vzájemn nkolik Nemli navštvování v rodin té, jak již praveno, ni v lásce ni v obyeji. Tžce odcházelo se strýci z velikého hospodáství, ímž úpln byl u Roháové omluven. Jsouc
jak znal tento jeho
i
let.
mén
on, pece za as jednou ho navštísebou nebrala. Bylo obou doma potebí,
zamstnána než ale chlapce
vila;
aby za
její
v úplném
s
nepítomnosti
hlídali,
což
zase
strýc uznával
poádku.
„Jen dále!" vybízela Haštala matka. „Máme tu strýce dcerou Pavlou, o níž asto jsem mla s tebou e." Ale Haštal stál poád s touže nepohnutostí na prahu. „Jen si pec dej íci, bloudku," znova jej zvala matka. „Nezavítal k nám strýc ze žádné zlé píiny. Pišel jen
s
o slovo."
Haštal promnil se že se
mu pi matiných
v sochu
kamennou. Podobalo nohy do zem,
slovech vrývají
se,
že
aby je pozdvihl a z místa se pohnul. Slýchal sice nkdy od matky, že si má vzíti asem sestenici, ale nebyl si toho dosud nikdy hrub povšiml. „Nu, Pavlo," obrátil se otec k dcei, „dodej ty si kuráže, když se t ženich tvj bojí. Ukaž se mu, pistup k nmu a podej mu ruku." Ale Pavla hnula se ze svého místa za otcovou židlí tak málo jako Haštal ode dveí. Ješt se jí nebyl rumn vrátil na líce, co slyšela od tety, že Tobiáš jejím nastávaani její chování nezaráželo tetu a otce, jícím není. naopak: když je byli oba ješt hodnou chvíli stídav vybízeli, aby se pece k sob piblížili, aniž jeden z nich uposlechl, rozveselili se tak velice divadlem této nepemo žitelné stydlivosti dtí svých, že se dali do hlasitého smíchu, k emuž se pidružil i Tobiáš. není
s
to,
Le
211 zvolala koueué matka utírajíc si fértochera „dokaž aspoíi ty, Tobiáši, že v tob kapka rozumu, a když se ten náš po(ouchlý Haštal k tomu nemá, provázej ty Pavlu po našem stavení a ukaž jí, kde co máme, aby, až k nám se pisthuje, ihned o všem vdla. Mám té domácí Již aby tu byla, již abych ji tu mla! práce a starosti práv po krk." „Pojd tedy!" zval Tobiáš Pavlu.
„Nuže,"
zaslzené oi,
A
jeho hlas a pobídku, již se již šla za ním se sklopesice zrakem ale s planoucími tváemi. Opt se pustili staí do hlasitého smíchu, tak poletotiž uskoil Haštal, když vycházela nevsta vedle ejhle!
vzpímila,
ným
kan nho
již
sotva
zaslechla
stála vedle
nho,
dvemi, tak zprudka odvrátila ona od nho hlavu. „Zde máme stodolu, zahrádku, tu klnu na díví, tu
nm
stojí tyi krásné krávy," aby budoucí švakrovou s novým domovem jejím ve všem obeznamoval. „Všecky ty slepice, které se zde pod lipou popelí, jsou naše a ješt jich schází Tamhle náš sad; každý asi sedm, které se v lese toulají. strom obalen kvtem. Ty široké pruhy polí na výv chod a k stran polední, jež tak hluboko zabíhají do lesa, že ani není odsud vidti, kde je jim konec, náležejí všecky k naší chalup. A ten les až tam daleko, daleko za nimi také. Máme všecko svoje, co jinde draze kupují: obilí, vejce, ovoce, oraastek i díví. Zde se to dobe hospodaí." „Když se to zde tak dobe hospodaí," živ namítala Pavla, a z jejích velkých erných oí na zaletl žhavý blesk, „pro ty s matkou si neudlars, že tu zstaneš?" „Vždyí jsi to slyšela, pro chce míti matka bratra na oích," lhostejn jí odpovdl. „Není k tomu, aby si sám
chlév. Jen se podívej, jaké v
vykonával Tobiáš rozkaz,
nm
14*
212
nco tam,
Ml
zavedl.
auiž
by
pišel na krk.
by peníze,
které
ti
otec vysází, brzo ty
vdl, kam se mu podly, a pak by nám Ne, ne, dobe je to tak, jak si to matka
usmyslila."
Nevykala
až Tobiáš výklad
Pavla,
svj ukoní; nedutým
cbala ho stát a vlítla do svtnice, kdež otci hlasem
oznamovala, že táhne prška, jestli si nepospíší, že pijdou až na kži promoklí dom. Otec ovšem ihned se zdvihl obávaje se o svj i dcein
nedlní oblek,
v
emž
s
ním sestra velmi dtkliv
souhlasila.
Nezdržovala ho jediným slovem, taktéž nevyslovovala svou lítost, že mu jest k vli hrozícímu dešti vzácnou návštvu svou zkrátiti, naopak pravila mu, že si nemají vlastn již co íci, jelikož si byli nejdležitjší dopovdli. Na ty ostatní tretky a pletky, jako kdy že mají být ohlášky a jak to bude se satkem, mají-li jíti ženich s nevstou jen sami do kostela i njací se pozvati svatebníci, jaký nábytek si má nevsta pinésti a který tu najde a tak dále, bylo prý asu až dost.
Louil kvapn, že
samého strachu ped pívalem tak k tomu nedostal, aby k budoucímu zeti
se strýc ze se již
svému ješt jednou promluvil, a stará Roháka propustila nete bez obzvláštního jakéhosi pání a požehnání, jak to bývá pec obyejem všude, kde nevsta poprvé se ocítí pod krovem nového svého domova. Avšak vyprovodila píbuzné pec až za vrátka, aby se podívala, možno-li, by se ješt v suchu dom dostali, pi emž nemálo se podivila, co to ta Pavla vidla. Vždyf nebylo kolkolem žádného mraku na déšf, všude, kamkoli lovk po nebi oi obrátil, samá, samá jen jalovata a dýniovo! Inu spletly ji asi nastávající vdavky. Nebyla by
213
Roháova ekla,
však
jsou
že
to
s
dívce
z její
krve tou
mérou zrak zkaliti, že vidí, co není. Když se na to zase do svtnice vrátila, majíc zameno k svému u okna místu, Haštal náhle jí cestu zastoupil. „Nemže se státi, co se mnou zamýšlíte," oznamoval jí pevným hlasem ale chvjícíma se rtoma. „Co že se státi nemže?" žasla matka nevíc svým oím a svému sluchu, „Nemohu si vzíti, jak tomu chcete, tu dívku, která zde
práv
se strýcem byla."
„A pro ne?" tím,
co mluví,
Roháova
zbledla
nýbrž
že
si
nejen
to troufá tak
hnvem
smle
a
nad
zpíma
pronésti.
„Ponvadž nechci vedle „Kdo t muil takhle
svt."
ní býti na
poroueti, takhle mluviti, takhle smýšleti?" znova užasla matka. „To není jen tak, jak ty pravíš. Nejen že se ti nechce té, kterou jsem ti vybrala a usoudila, ty pomýšlíš asi na jinou. Ale na kterou? Kdo to je, která t omámila, že se rouháš vlastní matce, že se vzpouzíš vli celé rodiny? Mluv, chci to vdti, musím to vdti, aby ta arodjnice pocítila, ím jsem a si
co zmohu!^
Oi
staré
jí
že
Roháové
tak strašliv
ve všem pravdu, vyznati se
mu
jí,
v
kterak
si
nelze bez ní živu býti, a prositi
aby ho
pi
Ml
že se toho Haštal zalekl.
zasvítily,
ji
slovech
tch
se
úmyslu povdti
Vojtšku oblíbil, teba na kolenou,
Ale vida, jaká hrozná záší v matce na pozoru, aby jediným dechem nevyzradil, Nejmenoval Vojtšku, nechí mu co jí bylo dosud tajno. matka vyhrožovala, jak chtla. Poal se o dívku báti a
kypí,
také
neoslyšela.
melt
ml,
se
jak brzo poznal,
pro.
214 ,,Však já na to pijdu," tvrdila
matka
ústy zamodralými, na celém tle
se
zrakem
keovité
srší-
tesouc. „Kam se obrátíš, tam budu za tebou, ale nikoli sama." A vybhnuvši ze svtuice jako blesk zase do ní se kosu. vrátila, držíc v ruce „Co to zamýšlíte?" zhrozil se Haštal. (ím,
s
se
—
„Snad
„A
to vidíš.
Hodlám
si
nebojíte se, že byste
obhájiti svoje práva."
mohla namíiti na hlavu ne-
vinnou?" „Není to žádná hlava nevinná, která syna proti matce popuzuje a ho navádí, by pohrdnul nevstou, již mu zvolila, celý jeho rod se usnesl. Však já ji poa nesplnil, na ji udáš, až t to k ní poznám co nevidt. Ty sám táhne; možná že sama do pasti se mi dostane, až ji to potáhne za tebou." Již vdl Haštal, že je matka nejen nad kámen a skálu nehnutjší, nýbrž že je i s to hrozný in svj splniti, nebo aby si na Jak se chvl, aby si nevzpomnla na ni nevzpomnl bratr, uhodnuv, pro chodíval tak daleko pro vodu, maje potok jen nkolik krok od stavení. Jak rád by byl za to dal život, kdyby se tam byl mohl jen jednou ješt podívati, Vojtšce vše povdti, aby a ji prositi, aby se na pro jej tam nikdy již neekala
em
mn
t,
—
to
nehnvala Mezi tím hádala matka .
.
.
s Tobiášem, která asi z dvat Ale jak by byli pipadli na dívku ze stavení, kteréž oznaovali potupn mezi sebou názvem „Na žebrot"? Hádali na dceru ralynáovu, která, když Tobiáš pivážel melivo, pokaždé se ho tázávala, pro je nepiváží tenkráte bratr. Hádali na dceru kováovu, která, když si tam dal Tobiáš spraviti ruchadlo, práv picházela z pouti, obda-
mu
udlala.
215
ujíc jeho
raaicipáno\ým
kominíkem
nm
po na jiné dívky, dcery velkých a bohatycli statká, které, jak si Tobiáš man pipomínal, o jarmárce za bratrem se otáely a mu po strýcích a kmotrách vzkazovaly, aby je vedl na víno, že mu za to pošlou o masopust buchty a tak dále. Vojtšina libá tvá ped nimi ani jednou ve zlostném tžkém tom rozjín ání se nezamíhla a když obcházeli s kosou na ramen stavení, aby Haštalovi zabránili milence se piblížiti a jí k nmu: tu si nikdy nepomyslili, že jest ta malá zlatovláska, která pasouc tam na louce svoje malé, pro skrovnost jim tak smšné stádo, ted tak postrašen k nim pes vodu pohlíží, jako by tušila, že jest kosa jejich k ní namíena, tou nenávidnou, stokrát kletou vetelkyní, pro niž mli stále smrtící zbra nabroušenu. bratrovi srdce na
ržové
a posýlajíc
stužce. Hádali jesté
—
Pociovala jí nebohá již v srdci svém. Nepicházel pod olše k tni, a když pišla babika minulou nedli z kostela, vypravovala, že ml starší z se svou sestenicí první ohlášku Ilaštal více
Rohá
.
Tedy
byl
pece
s to,
kráte, bylo-lí bohaté. že
páti nemohl,
jí
í
A
jí
že
.
.
aby dveti pál? Snad jen tenod ní tehdáž uprchl,
se vyhýbal,
mu
byla píliš chudá, vida v její
k tanci, dotíravé se mu nabízení? A pece by se byla chtla kdo ví vsaditi, že ale emu toho tcd ješt vzpomínati a srdce ješt více si rozvezme-li
zmínce,
ji
o
rývati
A
co
.
.
.
.
,
.
Vojtška probdla, proplakala a provzdychala noc noc zrovna jako za potokem Haštal.
—
216
VT.
„Zde ti poslala nevsta na zejtek košili a šátek," oznamovala Roháova Haštalovi, když veer z pole se vrátil. Neodpovdl, na poslané vci ani se nepodívav. „ekají t u strýce k ranní na oddavky," Zase Haštal neodpovdl. „Tobiáš pjde s tebou, ale na oddavky pjdeš jen sám Kostelník a kantor se vám postaví za svdky. s nevstou. Mládencv a družic nemáte potebí, starosvat rovnž ne. Neuznal strýc za dobré vyastovati tolik lidí pro nic a za Za to pidá Pavle jalovici, Tobiáš práv jí dlá ve nic. chlév místo." Opt Haštal ueoditovdl, ale zbledl jako sníh nad matinou tvrdostí a neústupností. Podíval se na její postel pod nebesy proti kamnm v kout, bílou loktuší pokrytou. Velice si na loktuši té zakládala, používajíc jí z jara a na podzim za rozsívku. „Na tuhle rozsívku jste vy sama napedla?" tázal se jí. „Aao, napedla," odpovdla vlídnji než mívala ted v obyeji. Neoekávala, že se jí zpurný syn tak brzo a bez okolk poddá, nýbrž pipravovala se na tuhý s ním boj, pozorovala, že se nejen až uhlídá nezbytí. Dobe na satku s Pavlou nenaklouuje, ale ode dne ke dni více protivuje, že se mu již zjevn nevzpouzí jen z úzkosti, by neDobe uhodla, koho tajn v srdci nosí, a jí neublížila
—
nm
.
.
.
pozorovala, že si v hloubi duše své zoufá. A pece se nevdla, že jako vždy jindy bála, ba tšila se na zápas ten „Bylo mi práv sedm let, a obilí tenkráte zas vyhraje. ;
i
217
holikoa napedené, vždycky nám vzešlo rok co rok," tvrd dodala. pozvedl oí s postele na zed. Visela tam
rozseté z loktušky, sedmiletou vzejde. Je to pravda,
Haštal ted již musila míti matka vždy po ruce; nejednou vystelivši oknem zahnala zlodje k nim se dobývající. puška,
Vzal pušku se stny, vyndávati z ní ráno.
položil
ji
na stl a chystal se
to dláš?" tázala se ho pekvapen. „Budete zítra sama doma, což brzo se roznese. Chci vám pušku znovu nabiti. Vzí v ní náboj již od zimy. Mohla by selhati práv, kdy by vám to bylo nejmén po
„Co
chuti."
Nemla matka
proti tomu co namítati, beztoho již na vezme na zejtejší noc psa do sednice. PiNabiv na novo runici Haštal však ji nepovsil blížil se k posteli, vzal z ní rozsívku a prostel na zem. Zase matka pekvapen se ho tázala, co to s rozsívkou tropí, že ji celou umouní, co že s ní chce? „Chtl jsem se pesvditi, je-li delší než já a mohl- li by z ní býti pro mne rubáš," pravil s podivným smíchem. „Ale vy byste mi ji za rubáš nedala, vidte? Vám je píliš milá; vám jest milejší to, co jste napedla, co jste rozto pomj-šlela,
sela,
než
že
si
co jste nažala, co do truhel svých jste nahospodaila, vaše dít, než srdce jeho, štstí jeho, život
vlastDÍ
jeho, vidte?"
si
„Smýšlela jsem s dtmi svými vždy poctiv a žádám jen spravedlivou vc, chci-li, aby to nahlédly," odtušila
stará
Roháova vzdorn.
„Ano, ano, vy jste matka, nad niž není. Vy jste se postarala o krev svou jako již žádná jiná. Ihned vám to dokáži a peji si, abyste se za to dožila dlouhého vku a
218
vždy hojnost takového štstí a požehnání, po nmž vaše baží. Ale to pravé štití vaše vezme vlastn ode dnešního veera teprve svj poátek. Vysthnje se vám odsud syn neposlušuík nohama naped, aniž vám bude potebí dát mu zápis na chalupu, i pínos njaký. Nechce na vás nic jiného, než rubáš. Skrovná to výbava, matiko, a ješt kdo ví, zdali mu jí dopejete. Jak by vám nebylo
mla
srdce
pi tom
A
veselo?" Haštal,
jenž
openou, najednou
stál
obrátil
ped matkou hlave k
s
puškou
o
srdci a zavadil
zemi nohou
o kohoutek.
Rána se se
vyšla,
a oblak
koue
jej
zahalil.
Když
se roz-
ješt na nohou jen ve tvái sinaje a promuje, najednou zbarvil proud krve jeho rty, a on svalil bez vlády a vdomí na rozsívku k nohám mati-
plynul
držel se hoch
ným.*) Vše se dlo tak rychle, tak neoekávan, že se jí zdálo nemožností, aby to pravdou bylo, co ped sebou vidí, co syn jí zvstoval. Na ránu pibhl Tobiáš z venku. Dlouho nepoznal pro pavý kou, sednici naplující, co se bylo dlo. Kospatil bratra v tratolišti krve a matku nad ním bledou jako duch z hrobu se zdvihající. „Co se to dlo?" vypravil pracn s drkotajícími zuby
nen
ze sebe.
„Vždy to vidíš," odvtila hlasem sípavým, „zkazil mi On tím vinen, nebude-li nám tcd scházet obilí."
rozsívku.
íkává se v krajin té, že kdo zakoniv svj padne na bílou loktuši, obzvlášt takovou, malé dvátko, lehce a snadno skon^. *)
rukou,
život vlastní již
uapedlo
219 stará Roliakíi
Pocítila-li
jiného
stesku, jiného
nad mrtvolou synovou, nikdo nikdy
stojíc
žalu,
se nedozkounial.
Ješt téže noci dala syna odvézti do kostnice, a to, jak byl pedvídal, bez rubáse, jehož si na ní jako jedinou výbavu byl vyžádal. Konala rozsívka vypraná a vybílená dále u
Rohá
dávné výtené služby.
Nikdo nebyl v pochybnosti, že to není ruka její, která pokládá na hrbolek hlíny nad jeho prostou rakví za. zdí hbitovní nedbale nasypané po celé léto ty vnce a kytice z nejkrásnjšího kvítí luního a lesního. Myslili, že tak iní nevsta ovdovlá, ale když se krátce na to za bratra jeho provdala, aniž bylo na ní znáti nejmenší truchlivosti, nýbrž samou jen spokojenost a pýchu, jako by on byl vlastn pravým jejím ženichem a nikoli ten pod blinou s tím srdcem zkrváceným, tu se otázka ta znova ozvala. Avšak nevyzradil starý kostelník, že dávno ješt j)ed východem slunce pichází Vojtška Ostrých, aby se u hrobu toho
pomodlila,
jej
ozdobila a políbivši zvlhlou prst zaše-
ptala:
dila.
„Odpust, ach, odpust, že jsem ti v srdci svém kiv.* Vira, jak ti vše pišlo, již všecko .
.
MLADŠÍ BRATR.
Když pouštl
Hlaváek staršímu synu Janovi
starý
kamnm,
kde
se stiskal mladší: Je to sice takový, jak íkáme „devátý Martin", (volný lovk), ale práci svou umí pec jak se patí postavit. Kiklouna, klevetníka a ju-
statek, dodal, pohlížeje
„A
tuhle náš
cháe
v
nm
ke
Vavinec zstane
doma
míti
u tebe.
nebudeš.
Kdyby
se
mu
pihodilo
nkam se piženit a místo to tob se líbilo, pak mu dáš dv krávy, dva korce žita a njaký ten kužel lenu na košili a plandu, aby mla žena hned z eho péci a písti a i
nm
íci nemohli: „Hle hle! ze statku syn domácí jeho o a prázdoý k nám do slavení pišel." Jan kývl hlavou, že je spokojen, a žena jeho pikývla také. Bodejt by také nebyly takovi svdili, když jim pouštl statek, na nmž nebylo dloužku a žádné jiné dávky, krom tch nkolik hrstí výmnku! Že Vavinec u nich nebude, také dobe jim bylo posi zdarma chleba krájet
vdomo. Jak otec u stolu doekl, všichni se zdvihli, každý šel to. Tenkráte se ješt takové vci peetmi a podpisy nestvrzovaly a svdci k smlouvám takovým nebrali. Vše stálo jen na slovu. Nepišlo starému Hlavákovi ani ve snu na mysl, aby mladšího syna se optal, je-li on také spokojen, kterak i
po svém a bylo
224
ním udlal? Za jedno to bylo na všech živnostech tak, jednomu dítti pišlo všecko všudy a ostatním jen z toho njaký capart, a za druhé neml ni on, ni kdo jiný z domácích ve zvyku nadlat s Vavincem velkých eí, nadto se poradit; celý s ním hovor býval: „Hle, s ním o Vavince náš, tahle udláš, tamhle dojdeš, to i ono pi-
to s
že
nem
emž on nkdy se ozval, nkdy se neozval a ním po rokování. Kdyby se jeho otec byl i dnes co on tomu íká, jak to na statku spoádal, zajisté
neseš," po
bylo
s
ptal,
by byl
ml
ihned
dvée
by pelentil (utíkal) ho chce jen tak napalovat, jak nkdy iníval. Nebylí, jak otec Janovi se zmínil, práv z nejipernjších, ale to pec velmi dobe vdl, že je u Hlavák na statku Vavinec Nevavriuec jedna vc. Hned, jak se Hlavákovm Jan narodil, velice do srdce si ho vzali. Udlali si mezi sebou, jeho že bude statek, a kdyby jim po ješt pišlo deset syn. Bylt to také hoch jako obrek, peina pro ke ktu uchystaná ani mu nestaila, musili ho zapovit do matiny spodniky. V celé v ruce a byl
ze sednice, co by byl mohl, poznávaje, že
—
nm
vsi
o
tom
si
povídali
a
chodili
se
na
dívat.
Od
první
ho plné stavení; byl ostrý jako tru, kiíval, že lovk vedle nho na svoje uši neslyšel. Sotva hlavu držel, již nikoho báti se nechtl; co mu dali do ruky, tím praštil o zemi když se mu hned nedostalo, eho si žádal, celý v tvái zmodral. Mlif rodie náramnou radost z toho, že se má tak k svtu, tšili se, že bude z nho jednou chvíle bylo
;
Vavince za to nebylo rodie, jak a kdo vlastn ho vyhlídal. Janovými hurty byli celí omámeni; pro staršího hocha nemli nikdy kdy na mladšího dohlédnout,
ostrý
nikdy
hospodá, což také slyšet,
vyrostl, aniž
uhodli.
vdli
225
zapomnli k obdu ho zavolat, jako by i ho ani nebyli mli. Vavinec vždy tiše a sám v nkterém kout se popelil, dívkem byl s to, aby páral se od s hrstkou kvtin i s nekoukal, nikdo rána do veera. Tím snad, že nikdo po si ho nevšímal, nikdo k nmu nemluvil, zvykl si i on po nikom nekoukat, nikoho si nevšímat, k nikomu nemluvit. Rovnž nikdo nevdl, kdy a od koho se njaké práci piuil. Uml však, když k tomu pišla léta, všecko, co na polích potebí, a nedal se k práci nikdy budit ani pobízet. Jan jí sice vtší kus v krátkém ase urazil, ale jak ji udlal, tak ji udlal; kdežto Vavinec voln vse zapoal a provedl, ale bez úhouky za to dokonal. Nechf si ho kdo hanl ve všem, v práci nikdo hanu dáti mu nemohl. Kvtinám co hoch páti nepestal; jak ml v nedli asu nešporního chvilenku pokdy, již byl v zahrad a tam s nimi se obíral. jich mezi hlavatkou nasázených, co se jich mezi záhony vešlo. Šel-li okolo statku nkdo cizí, zajisté hádal podle kvtin v zahrádce, že mají asi u Hlavák nkolik na vdávání dcer. Jinak do kostela nechodil než v jedné ruce rženec, v druhé kytku. Jak pracoval Vavinec za otce, tak ted za bratra nemohl si Jan v niem na stžovat a také nestžoval. Ani
mnohdy dokonce
nm
i
Ml
švagrová na nic nevdla. Oba byli rádi, že nemusejí eledína, který by bral, na by pišel, a sotva by se vším tak spokojen byl jako Vavinec. Ten ani nepípal, nechí mu to dali takové i makové, nechí mu ul 'žili práci, která pro byla i nebyla. Neslyšel nikdo od nho, jako od hoch jiných, jimž je zstat na statku pi bratrech,
platit
„že je to se
zrodili, K.
pec než
jen zcela jiné sloužit
poslouchati
8TÉTLÁ: Proti mysl.
toho,
s
rodim,
z
nichž jsme
nímž v jedné 15
leželi
226
ho strauon ujaký zvdavec na i než jindy, bud dokonce neodpovdl neb zamumlal, že dosud o tom ješt ne-
jsme kolébce." optal,
to
mu
Kdyby
má-li se
te
se
lépe
be
myslil.
Nelhal; Vavinec o tom skuten nepremit<ával, jak bývalo a jak je mu ted; nemívali velké pemýšlení v obyeji. Málokdy že nco jiného v hlav se mu zamihlo, než na mel práv zrak upený a raku položenou, a sotva se mu to tam vyskytlo, již to bylo obyejn to tam, jako bublina na rybníce za tichého poledne. Ta také vyskoí a zas splaskne, aniž víme, odkud se vzala, pro vodním se dlo, že tak se zmizela a co asi na
mu
em
man
dn
ukázala.
bývalo vidt jen k ,veerou«. V lét u stáje díví, naklepával kosy a srpy, sed na mostkách, a v zim spravoval na peci staré chomouty a cepy. Nepozdvihl od práce nikdy oí; nikdy mu nepišlo, jako hochm jiným, aby na dvoe poškádlil njaké dve, okolo nho s konvemi ke korytu jdoucí, i nkterou potýral pástevnici své švagrové, kd}ž za zimuích
Doma Vavince
štípával toho
asu pak
veer
u ní se scházely a teba pes pl noc mezi sebou hochy se veselily. Jak byl s prací svou hotov, natáhl se na pec a dal se do chrupání, jako by jich v sednici nebylo. Za to dvata okolo nlio chodila jako okolo sloupu vrat, nikdy s ním ei nemívala a jestliže pec nkterá II o se zmínila, vždy mu pislípkovala, že je takový asi hoch jako „za tyry krejcary houska". Vavince nebylo proto za dne na statku vidt, že býval skoro poád na robot. Mli sice u Hlavák robotu velikou, ale tak velikou pec nemli, aby byli museli na ni chodit každý den, který lidem dává. Avšak mli i
s
nm
Bh
227
nehodu. Kus i)aiiské louky zabíhalo mezi nejlepší jich pole; když na ni díla vrchnost vyhnat dobytek, velkou jim vždy Dlouho již o to žebronili, aby ji dlal na osení škodu. smli koupit; chtli za ni dát ješt jednou tolik, za stála. Ale za to, že pan správce v tom Janovi pomáhal, vymínil aby mu posýlal Vavince do dvora, kdykoli pro si si, vzkáže. Jan bratra se neptal, chce li i nechce na robotu, kdykoli pánm se zlíbí: slíbil s radcstí, že jim ho pošle. Mél ješt jiné než louku za luhem a chtl,- aby správce mu
k tomu dopomohl. Vzkazoval si správce pro Vavince poád. Hledl si zahrady zámecké; rád se pyšnil kvtinami, a zahradník si chválil Vavince, že se mu k práci tam nejlépe hodí, vše že na pok ji nechává, ovtce i sazeniky. Vavinec b}val tedy na dvoe více doma než na statku. Dávno by ho byl udlal správce pedákem*), jen kdyby byl více od ei býval. Ale on uml jen sám dost a dost dlat; jiných napomínat a práci jim chválit, to neuml.
Kopal Vavinec práv za panskými stodolami strouhu, jae nezatékalo, když naú zavolal šafá. Kikl na, co hrdla ml, aby toho ke všem všudy ne-
aby do nich na
si pipospl do Vavinec nevdl,
chal a
dvora.
o
se jedná a pro tak na dokrauje, ale nechal všeho, vzal motyku na rameno a šel, kam *) „Pedáci" museli mezi robotníky býti pi práci nejpednjší a nejpilnjší, a ostatním dodávat chuti slovem i skutkem. Za to mli nkteré výhody: dostávali na poledne pivo, smli díve
dom
atd.
15*
228
ho
volal.
mu
Pišedšímu k vratm pihodilo
—
se,
co málokdy se
podivením zstal celý tuhý. Byloí ve dvore všecko vzhru, vše jinaí, než to bývalo. Co pišlo robotník dnes do práce, všichni tam byli shromáždni. Bhali sem tam, pokikovali na sebe, hádali se mezi sebou; každý chtl nco jiného a nejlépe všemu samojediný rozumt. Jedni trhali prkna ze špejchar a stloukali je, druzí skládali s voz smrky mladé, jež osekávali, a ješt jiní stavli z toho hrozitánskou njakou bránu uprosted dvora, okrašlujíce ji vnci. Rovnž rozvšovali vnce po všech kolem dvora staveních; nejvíce jich ovšem pišlo na zámek. Dcera mušketýrova sypala po dvoe, po síních a na schodech samé kvítí. Byla sváten ustrojena, byl „tento den", samá istá pentle a prima. Za živtkem mla tolik božího deva nastrkáno, že z daleka vonla jako hapatyka. ví, jak dlouho by byl Vavinec ve vratech stál, zaražen na to pate, co na dvoe se dje, kdyby ho nebyl pan kanceláský zahlídl. Okikl ho tak urputn, jako se
stávalo
a
Bh
ped aby
tím šafa, si
zdali
si
si pro naschvál poslaly Poru mu, aby se zostra jeho obyejem, o ebík se
myslí, že
sem pišel na podívanon.
zatoil, ne tak zdlouha, jak to
1
na stecha zámku náru korouhvia ržových, které ležely uchystány na chvoji, aby je bylo hodn z daleka vidt. Nebjlo panu kanceláskému vru se divit, že dnes pouštl nejen na Vavince, nýbrž na všechny takovou hrza, toho tuze mnoho.
postaral a šel zastrit
ek
bílých
ml
Zajel
si
pan správce asi ped týdnem do Prahy, tam smluvil s nkým stran obilí, nýbrž paniku. Kanceláský umínil si s ostatními totiž
nikoli snad, aby se
pro mladou
229 ale dali si s píže návrat jeho náležit oslaví pravami na as, myslili, že se nebude mladému párku tak hned cbtít z Prahy do hor pod ten studený Ještd. Najednou tu máš! pan správce zde! Pibhne z nieho nic z blízkého msteka posel, že obdvá milostpán v pivovae u pana starého a na veer že bude jistotn doma. Proto tak z istá jasná ten shon, kik a zmatek ve dvoe. Tásl se pan kanceláský, že nebude všecko v as hotovo, k vcné prou hanb, ale bylo. Ješt nedával mu-
písai,
;
—
ml
porueno vylézt a koár v dálce šketýr s pdy, kamž ihned ohlásit, žádného znamení, že nco pozoruje, co by mohlo být asi povoz pán správcv, a již se podobal zábesídek a dvr zamek a vše, co k náleželo,
ad
nmu
hrad. Se spokojeným úsmvem pan kanceláský se rozhlížel, poroueje pi tom robotníkm, kteí se k píkladu jeho také spokojen rozhlíželi, aby se ted všickni tam pod topoly u studn jak se patí umyli, oprášili, odv na sob upravili a pak od vrat k oné zeleno brán a odtamtud zas až ke vchodu do zámku ve dvou adách manýrn postavili. Jak vjede koár do dvora, necht kiknou ponejprv: „Vivat milostivým
áru pan
pánm
našim!'
podruhé, až sleze
s
ko-
správce, a potetí, až sleze jeho mladá paní,
Vavinec uinil k rozkazu pán kanceláského vše jak tom ho neposlechl, aby do rady se postavil. Byl k tomu tuze nesmlý. Stiskl eo jako doma u kamen, ostatní, jen v
vedle zahradního plotu.
ml
pan Jak tam tak stál pohlížeje k vratm, kudy správce do dvora vjeti, nevdl z nenáhla, co s rukama. Poaly ho brnti, že v nich nic neml a jimi nic nedlal; brzo ho poaly brnt i nohy a konen i hlava. Nemohl
230 si v ní jaksi srovnat, že chodí pan kanceláský po dvoe, písai také všichni, že vidí, že ani eled dvorská ani robotnfci nic nedlají a že se pec proto do nikoho nezavádí. I to si nemohl srovnat, že leží jeho mot}ka tamhle v kout za vraty, kam ji byl hodil, když byl poslán pro ebík, a odpoívá jako on. Nikdy ješt nevidlo sluníko ni jeho ni ji takhle zahálet, byli neúnavní od svítání do smrákání a ncrozluitelní a jako vrní manželé Mocn se musel vždy pamatovat, že se dnes takto dje na uvítanou pana správce, který pijede za chvilinku s paní „správicí", pro niž si
byl schvála až v Praze.
Tu mušketýr najednou s vikýe zamáchl bílým šátkem, pan kanceláský, s písai za sebou, bžel k zelené brán, robotníci se narovnali, a Vavinec za nimi ješt více se schoulil.
kd3Ž hmí, pak blíže a ješt do dvora. Hluné ,Vivat!" ho uvítalo, sotva ve vratech se objeviL Podruhé ješt hlunji se ozývalo, když vyskoil pan správce z koáru, na všecky strany vlídn dkuje.
Zadunlo
blíže,
to
a zaprášený
v dálce, jako
koár brel
byl muž v nejlepších letech, postavy pímé, vousy ml jako uhel erné, pi tom lesknavé, elo bílé jako arch papíru, tváe mu jen kvetly. Nebyl to práv div, že se líbil sleinkám v Praze; mohl se zalíbit nejhezí z nich, obzvlášt koukal- li tak jasn a usmíval-li se tak úlisn jako ted. Kdo ho vidl v této chvíli, nebyl by nikdy vil, že umí také koukat, jako když po lidech nožem hází, kikne-li, že zalezou jeho psi a zahlédnou-li
Pan správce
vysoké.
Oi
a
ho robotníci zdaleka, že na nich vyráží husí kže. Nemidlouhých s lidmi soud, neukázal se ni na poli ni na dvore jinak než s biem v ruce; vyplácel
loval pan správce
231
hoed hotovými. Nikdy vinnik nedošel milosti, leda prosila-li za hezká sestra i milenka. Potetí zahmlo ,Vivat". Vystoupila za manželem mladá panika. Všichni kieli, jen Vavinec tekráte ne-
kiel. Nemohl podivením. Dnes jen
To
b}la to nejspíše pijela, aby se v
jí
se divil.
družice,
Ne, to nemohla b\'ti; která s ní z Prahy
to píliš nestýskalo.
Správice ješt sedla
že byla ta
nová správice?
nkterá
její
koára
Mjslil Vavinec, že musí být správice správci podobna, hrdého vzezení, ostrého pohledu, vysoké postavy, pánovitých nosuk; myslil, že musí býti jako on zdaleka ílnžkára svým postracliem, za pozdrav že nikomu nedkuje a ruce že bude nosit z daleka ped sebou, aby jí je každý, kdo ji potká, políbit musel. Zatím se vyhoupla z koáru lehce jako motýlice, osbka manželu nešla ani drobounká a útlounká, holé to dcko k rameni. V opasích ji mohl peštípnout, dechem jako pírko odfouknout, kiknutím poraxit. Stála vedle muže se sklopeným elem a zrakem, mezitím, co pan kanceláský ponkud koktaje a mna si neustále ruce, s mnohými úklonami odíkával jakous Pi tom v jednom kuse se rdla a zas hned bledla, jako by se v jednom bála a stydla. Byla li to pec správice, nebyla v niem manželu podobna; tím podobnjší však onomu voskovému Jezulátku, které stálo v kostele na hrubém oltái na modré zemkouli, hvzdami stíbrnými poseté, svtu rozpjatou náruí žehnajíc. Od dtinství rád Vavinec na Jezulátko to pohlížel. V duchu divíval se pi tom tomu, jenž tak uml je zhotovit, a rád by byl vdl, jaké ml asi k tomu nástroje. Ba, nejen nástroje dobré, ale i nápady dobré a vtipné
—
e.
232
pkn
Bylaf správice sice dokázal musel mít, že to tak o nco vtší než Jezulátko, ale na puntík tak blounká a po lících ržová, a zrovna takové plavé hedvábné kadee, jako jemu, splývaly jí okolo tváe pes šíj na !
bílé šaty.
Vavinec nejen ice
že
nespustil: koukal
pan kanceláský dávno za ni se ostatním
s ústy polootevenými zrak se správješt na místo, kde stála, když byl
již
e
svou ukonil, správce dávno
mu podkoval, kížem
písam
ruce
stiskaje,
s
a
ním se líbaje a všem ona dávno s manželem zámecké, dcerou muške-
podízenými zmizela v síni týrovou kvtinami posypané. Mezitím se smrklo. Sjíždli se hosté z okolí, panem kanceláským nakvap pro dnešní veer pozvaní. Všecka okna v zámku, co jich bylo, se ozáila. Bylo hluno nahoe mezi pány i dole mezi lidem selským. Msíc vycházel zpolehounka nad lesy, usmíval se pi tom tak lichometn, a jeho
on byl ženichem s panem správcem zárove. by kvty stemchy v panské zahrad, ouhající pes plot, který Vavinec dosud sám se opíral, nemíchaje se ani ten-
jako
i
Bílé
o
kráte mezi mladou chasu, páchly až k omámení, páchly, až Vavinci hlava se toila. Z eho jiného by mu bylo bývalo
jako by
byl
se
náhle
neho
silného napil? Ve vonném Vavinec tak ho poslouchal, ponejprv. Nikdy díve si ne-
jich houští ozýval se slavík, a
jako
když
ho
slyší
dnes
umí prozpvovat, zrovna jako kdyby ml od každého kousku zaplaceno. Nedal si ptáek pekážet vískáním dud, které byl ovák do náruí chytil a chut makal, když se poal dvr naplovat holkami, jimž se chtlo do tance. Vedl si jako dudák svou, a Vavinec ml z toho radost, že se mu pehlušit nedává. Panu správci povšiml, jak
si
233
dvoe
aby vyvalil by se napili na zdraví jebo mladé paní. To bylo výskání, tanení, zpívání a si pipíjeni, zrovna jako by byly asy nejlepší a na svt ani památky o dení, robot a šatlav. „Co tu stojíš a brejlíš do msíce?" ozval se náhle prý ta mela ua lidem sud piva
se líbila, poruil šafái,
sklepp,
ze
kdosi vedle Vavince.
Vavinec sebou
trhnul, jako
kdyby byl spadl
s
vže
kostelní.
„Pojd
se
mnou honem do
kola, aby se
Vavinec
ti
ostatní zas
zamrail, jak se snad ješt na nikoho nezamrail, a pec ho to zvala do kola holka jako omydlík, dcera to mušketýrova. Nemohl kueti ublížit, ale jí by byl v té chvíli hned nco udéla). byla spáchala Bfih ví jaký zloBylo mu, jako by na in, že tak znenadání k nmn promluvila. „Nechci," zabruel, odvrátiv od ní hlavu k plotu. „Tedy nech tak!" myšketýrova na to plna zlosti. „Jsem ráda, že se mnou nejdeš, jen abys to vdl zmýlila jsem se, myslila jsem, že tu stojí Vašk Vašek, a zatím tys to. Pro tebe bych si nebyla pišla do nejdelší smrti; vždyt vím, že tancovat neumíš, jsi chudátko, jako do píkopu vlitý, íkají ti hbet, takoví hoši se pec k tanci neberou. Musejí býti jako Vašk Vašek, rovní jako sirka má-li si holka pro sama chodit. Kdybys u muzik býval vidél bys, jak se hoši o mne trhají: sotva pijdu, mez dvata si stoupnu, již mne jich také chytí deset najednou a každý chce, abych s ním šla. Ale já nejdu s každým, vybírám si; jak bych tedy chtla ted jít s tebou do kola? Kolik mandelkrát k vli se seprali Uhlídáš, že, budn-li chtít, se mnou pjde ted hned nabitou chvíli pan správce nesmáli!" znova hlas se ozval.
se
nm
;
n
mn
!
234
sám a nechá k vli nakrásn sedt." Vavinec slyšel
mn
svou
mladou paní tam nahoe
sice holku se hnvat, ale co povídá, neposlouchal jí. Poodešel si mezitím, fo ho tupila a sebe vynášela, do koutka za vrata pro motyku a chystal se dom. Když mnšketýrova vidla, že je uehnutý,
to
neslyšel,
plna vzteku od
nho
utekla.
Všecko, co ta mušk -týrova holka Vaviuci vyítala, byla samá istá lež až na to, že tanit neumí a k muzikám nechodívá. Nebyl sice práv jako sirka, ale jako do píkopu vlitý také nebyl a ošklivý také ne. Vzal jaksi na sebe tvánost té zem, k níž byl celý den nahnut, byl pihndlý, ralelivý, vážný jako ona, ale jiué chyby na sobe neml. Kdyby byl hlavu více vzhru nosil, vlasy, které si hnal všecky nazpt, ponkud si zastihl a takové byl ml šaty jako Vašk Vašek, bohatého to sedláka syn, a kdyby mu byly boty tak vrzaly jako onomu: že by byly holky po ješt více koukaly než po Vaškovi?
nm
Mušketýrova si již dávno myslila, že by mohl býti k emu, kdyby jen chtl, a hodlala mu to dnes íci. Nezmýlila se, pistoupivši k
nmu;
jen ve
hnvu
se tak
vy-
mlouvala.
Vavinec dosud jako omámen dnešním odpldnem, vzal motyku na rameno a vyšel ze dvora. Ubíral se svým obyejným, stejným, volným krokem z údolí dom k horám. Dlouho slyšel za sebou kik, smích a tleskání. Tleskali lidé a smáli se, ponvadž mušketýrova, ze samých hadích ocásk upletená to holka, si dobhla do panských pokoj pro pana správce, aby Vavinci dokázala, nadarmo že ped ním se nevychloubala. Vida, nechlubila se skuten jen tak na licho! Nechal svou mladou paní sedt a še' s ní do
235
tm
sprostým dvora tauit, aby, jak manželce své pravil, lidem v tak radostný den také njakou radost zpsobil. Než zašel Vavinec do háje, údolí od hor dlícího, zastavil se a ke dvoru se ohlédl. Neslyšel hluk tancujících a veskot dud, již byl tuze vzdálen. Tiše a tajemn se rozkládal zámek mezi tmavým stromovím, a okna jeho
nmu
vysýlala k
za
každým
jako
zái tak radostnou, jako kdyby byl
nich
z
vycházeti
nad ním na
stál
Vavinec,
nebi.
tedy správice, ta osbka, která
se vyhoupla jako motydlice a nikoli,
jak se domníval, jen
„Kdo by Prahy pro tom mimovoln .
.
.
clitl
a krásný,
tak jasný
k zámku, zavrtl hlavou.
zíraje
pec
Byla to
msíc
z
koáru
manželu ani nešla k rameni;
njaká
její
družice!
pojede správce až do se byl nadál, takovou titrku!" zamumlal a pi pro natáhl svou mozolovitou ruku. že
.
.
si
.
Dlouho patil na svou tvrdou, upracovanou vzácná to u nho vc. usmál se pi tom
—
dla
po-
i
Poád pod do téhle
hrsti,
vrabátko!
A
sebe se usmívaje, dodal: „Vždyí jí není jako uschoval bych ji v ní jako to má být njaká správice!" .
.
.
.
.
.
„Dnes budeš kluovat za zahradou louku," naizoval šafá Vavinci, když pišel za nkolik dní zas na robotuVavinec na nedviv koukl, zdali se nepodekl.
Louku prý má kluovat, zelenala
která
?
Šafá
uhodl, co
si
asi myslí.
práv
ted
nejpknji
se
286
„To
je
škoda,
jí
jakáž pomoc!
Když
si
vid?"
pravil
vezmou páni
mu pcšeptrau. „Ale nco do hlavy, tak
musí být, jestli to je k emu i k niemu. Tohle ale nepochází od pána, nýbrž od paní. Zdá se jí zahrada malá, a pán jí slíbil, že dá udlat tak velikou, aby ho v ní ani to
nenašla, když se
jí
schová."
Vavinec odešel beze
slova na louku a dal se do práce Dlouho, velmi dlouho kopal a neprojevil, co si myslí.
Najednou
z
nieho
nic
se
postavil,
opel
se
o
motyku
a
koukl se tykovaným plotem do zahrady, „Tahle zahrada že je malá?" pravil si; „vždyC je jí více než pldruhého korce. Kdo by si pomyslil, že musí mít takové tintidlo tolik místa! Kdyby si ji semhle postavil, pohodln by tu stála." A Vavinec, usmívaje se, natáhl ruku a pohlížel si opt na svou tvrdou upracovanou dla, po emž se dal znova do práce.
—
Dnes
sob
se to
a
Vavinci njak tuze dobe kopalo, sám pradaremnou vc. Co se
neustále opakoval, že koná
louky navozil sena a otavy, jaká z ní byla sladká jak rád ji dobytek požíval; na ni samotnou mohl si lovk držet ti krávy, a ted mla pijít navždy v nic! Zdálo se Vavinci, že kopá sotva hodinku, zatím zvonili již poledne. Podivn se rozhlížeje, jako by se chtl podívat, kam mu ten as asi utekl, hodil motyku, sáhl do kapsy pro kudlu, do uzlu pro chleba a zasednuv si ke plotu do chládku, poal krájet a jíst. Tu to za ním zašumlo, nejinak, než jako když se zdvihá nejvtší vítr. Ohledne se; ani lísteek nikde se nehne, podívá se kovím do zahrady a spatí tam na stinné To, co novou paní správici. za plotem cestice z
té
píce,
—
—
237 zaslechl,
nebyl žádný
a škrobené
vítr,
šustily
tak na ní hedvábné sáty
sukn.
Bh
„Kdo by jí nevidl, mohl by si vru myslit, ví, co se to hrne za osobu!" v duchu si pravil. Pi tom nemohl oi od plotu odtrhnout, poád ji musel kovinami pozorovat. Nevidla ho; proež se chovala, jako kdjby tam sama o
nm
byla.
Vavinec,
pravili,
pec
a
nebyl z nejvtipnjších, jak lidé brzo poznal, že sem pišla, aby se tu
samot
uila dlat paní. Nehnal se od plotu, poád sedl s hlavou obrácenou, nedojedený krajíc v jedné ruce a v druhé kudlu, ml být již dávno zas pi práci. Pohlížeje na to, co správice provozuje, ani na práei si nevzpomnl. Koakala správice po sob, jak jí to sluší, echrala na sob sukn, aby lépe stály, chodila po prstech, aby o
a
kroutila se, ohlížejíc se pí tom, táhnou-li se sukn a práší li se hodn. Pak zas dlala, jakoby nkoho potkávala, usmívala se na a vítala ho, zhluboka se mu poklonivši. Poklonila se tikrát, tyrykrát, ba ješt
byla vtší,
za ní
sob, než se jí to podailo, jak chtla a jak snad býti mlo. Pak zas vytáhla zrcádko z kapsy, a podívala se, jak má na hlav epec, z nhož jí visela dlouhá ržová pentle. Zas se usmála; nejspíše se sama sob v epeku tuze dobe líbila. Ale najednou, jako by se byla vzpamatovala, že ted, když je vdaaá, musí také dlat moudrou a starou. Mla na ruce povšenou koženou kabelku, vyndala z ní rychle kniha, otevela ji, svraštila elo a koukala do ní jako njaký knz, po cestice vážn sem tam pecházejíc. „Jen se petvauj, petvauji" pousmál se jí Vavinec; „není ti to nic plátno, párakou jsi a zstaneš."
vícekrát po to
238 Celé odpoledne, ba ješt ua zpátení cest
dom
musel
Vavinec smát pipomínaje si, kterak dlala správicc Druhý den, mezi kopáním, najednou to zašustilo starou. pímo vedle Vavince, jako vera za plotem. Nezdvihl ani hlavu, a pec vdl, kdo to. ekl si: „Rád se podívám, se
—
co mi as bude chtít porouet!"
Nepišla rau správice porouet, neporouela nikomu. Když nco chtla, vždy k tomu pidala: „prosím". Smál se jí za to správce a íkal, že si to musí odvyknout, ponvadž ale ona odvyknout nemohla. Pišla se Vavince otázat, kdy asi bude hotov. Nemohla se té veliké zahrady již ani dokat. Zstala chvíli vedle nho, otáejíc pi tom okolo prstu ržovou pentli jí se to pro ni nesluší;
s
epce
a
vlající
dívala
se
tak tžká,
že je to práce
na,
kterak
to
a politovala ho.
kopá. Pravila,
Užasla, že to
kluováiií snad nemuselo býti, louka že snad mohla zstat loukou a jen slromy a kvtinami se posázet. Znova užasla, kd}ž Vavinec zamumlal, nezdvíhaje pi tom hlavu, že by v zemi tak tvrdé nic se neujalo, tím kopáním že teprv zkypí. Myslila prý dosud, že se byliny musí všude ujmout, atsi je
zem
jakákoli.
dala," ekl si Vavinec, když byla musel dát do smíchu. Tázal se sama sebe, jestli asi kdy podojila, škOjíek másla vyprala, klín trávy nažala, i zas si ekl: „Ty bys tomu asi dala, takové tintidlo jinam nepatí než k njakému pánu do hedvábné škatulky," a zas se jí smál. Co živ b^l, ješt tolik se nenasmál jako ted, co byla ta nová správice ve dvoe. Když byla louka skluována a mla být se zahradou spojena, správice na nco nového si vzpomnla. Chtla, aby byla i ta starší ást všecka pedlána, že se jí taková,
„Nu,
pry
tomu
tys
a zas se
jí
2B9
jaká
Je,
prý
Kde
nelibí.
strom, kde záhony, tam Vavinec,
stoje
byly trávníky, houští,
kde
pi tom, nevil svým
„Pomysleme si," chtla taková hraka
tam se jí chtlo tam kvtin.
cesty,
uším.
„kterak by na rub obracet!" Jak ona to by byl musel na ní si žádala mít zahradu pipravenou, dlat nkolik rok, a nikoli nkolik nedl, jak bylo ujednáno. Ale hle, pan správce nejen že se nerozdurdil, když mu pišla s takovou, nýorž poruil zahradníkovi, aby dal všecko zrovna tak udlat, jak si to paní udává, nechí to stojí o njaký den práce a groš penz více, než si umínil, „Chci, aby té zahrada tšila, cukroušku," pravil k své panice a zatahal ji pi tom zamilovan za ouška. Zahradník se divil pánovi, že jí tak ve všem svoluje, vedla mu cesty práv pes záhony, kde se mu daily nejpknjší a nejvzácnjší kvtiny, jíodíž se jindy tak rád podivil
ten
se jí v tichosti,
svét
pj sníval.
Vavinec tomu zas pranic se nedivil. Kterak cos odíci takové titrce? Kdyby jí byl ekl správce na nco „ne", pi tom na ni se zakaboniv, snad by byla z toho mla nemoc. Ona zajisté by mu b\la také vše po vli udlala a ve všem mu vyhovla, eho by si byl na ní žádal. Pane Bože, ta mu pála, ta do nho koukala, ta snad jen pro dýchala! Vavinec neml dosud o tom pojmu, že mže být takové lásky na svt. Zstal nkdy celý devný, k(l)ž s manželem se dala do laškování, picházejíc, aby s ním se podívala, jak práce v zahrad pokrauje. Ta ho znala škrtit, po tvái hladit a líbat! Nechtl-li se jí dát dusit, jak ona chtla, utrhla si vtviku ržovou a vyplákvtiny, že se jí ml co cela ho pes ruce, házela po bránit; dlala, jako by ho již vidt nechtla, a utíkala
nm
240
ped ním, co mohla. Honíval se za ní s jiskícím zrakem jako lev za muškou. Ta tomu byla ráda, chytil-li ji pec, povsila se mu pak na krk, íkala mu, že je nejmilejší potšení, nejkrásnjší a nejlepší ze všech muž na svt. Tak šastna jako ona že již neuí žádná jiná žena. Bývala veselá na manžely podívaná, a pece si Vavinec pi tom nkdy zhluboka vzdychl. „Jestli pak by ho asi tak škrtila, kdyby vdla, jak umí biem hrozit a holky štípat do tváe?" pi tom vždy
její
si
pomyslil.
Tím kopáním jediný týden; za to
v
zahrad
uteklo
Vavinci
léto
jako
nemla zima
konce. Nebyla horší zima pedešlých, nechumelilo se od Jetaké nebyly vtší a cesty štda více než jiná léta, špatnjší. Do dvora na mlácení a na dlání ezanky také astji než jindy nemusel a pec se mu zdálo, tahle zima
námt
pekání. Od prvního snhu nebylo správici ani spatit. Melt dobe ped zimou ji správce nahoe v panských pokojích uchránnu, skuten jako v hedvábné škatulce, kam Vavinec ji tenkráte odkázal. Na všecky dvée v zámku dal ješt jedny, ale ne devné, nýbrž bavlnkou vycpané; kudy že není k
tam dal pokryt podlahu mkkounkými hounmi a samotnu zavinul do kožichu od paty až k hlav. Nedo-
chodila, ji
nho
koukalo než hezký nosík. v ratejn pi a smála se správci, že se bojí o ženu, aby mu nezmrzla; ale prý nejen že se o to stará, aby jí nebylo zima, dbá volil,
aby
jí
více z
Tak vykládala mušketýrova dcera
obd
241 i o to, aby jí nebyl as dlouhý, když musí být tak uzavena. Musil jí zahradník po všech stolkách rozestavt ve stípkách kvtiny, mezi nimiž mla v sklenných koulích stíbrné rybiky a v zlaté kleci ptáka, který uml mluvit. Tomu ptáku íkali „papoušek"; byl zelený jako brál a nejeill než cukr, což zvdl Vavinec opt od mušketýrovy. Dlala, jako by nebylo tehdáž veer u plotu mezi nima nic bývalo; kde mohla, k nmu se pitoila a povídala mu,
na
se
jí
neptal.
Konen
—
otevelo jaro, a šafá poslal Vavince ze stodoly zas do zahrady, od loska nedodlané. Vavinci se zdálo, že má ješt jednou tolik dechu, co mohl zas v zahrad pracovat; ale to bylo jen v prvních dnech. Nemohl se jara dokat; pišlo, a ted mu zas pipadalo, jako by vlastn ani žádné jaro nebylo. A pec bylo nebe bez mráku, povtí jako oháté, na polích osení zelené jako rozmarije, a ptákové celý den zobáky nezaveli V loni bývala správice v zahrad den co den, dopoledne i odpldne; letos tam ješt ani jednou nevkroila. Nadarmo poslouchal Vavinec, brzo li za ním zas zašustí se
!
hedvábné
šaty,
ržové
zazní smích,
a ohlížel
— zstalo
se,
odkud k
nmu
všude na cestikách ticho, žádné svévolné nožky nezdvíhaly na nich naschvál prach K emu dala tedy vše na rub obrátit, když ji to tak brzo zas omrzelo? škoda té louky, mohla býti posui, a krávy by se mly po oblizovat. Ale kterak si žádat, aby mlo rozum takové tintidlo, kterého nebilo ani do hrsti? Již si Vavinec myslil, že úpln na zahradu zanevela, tu najednou ji zahledl mezi záhony, aniž ji vidl vstoupiti do vrátek, Nevyskakovala dnes jako kzle, šaty na ní nezavlají
pentle
—
Vná
em
K. SVTLÁ:
Prostá myil
16
242
šustily;
zcela ztichoutika a
zvolounka
vešla a kráela, jak
chodíme po kostele. Nebyla sama nesla v náruí cosi tak drobfioukého a blounkého, jako byla sama. Tiskla k srdci pachole, na vlas^ ale na jediný vlásek k ní podobné. Vavinec zkamenl, spativ ji tak znenadání jako na kvtinách se vznášeti s tím útlým pouptem na prsou. Byla to ona, a pec b}la \šecika promnna. Pipadalo mu, že vyrostla, ale zato že ješt více zútlela a zblela, tváe a oi její byly przrané. Neplápolaly jí dnes s hlavy žádné fábory, bílý závoj pokrýval jí vlasy a spadaje s nich na hlavinku dítte, zahaloval ji. Matka a dít ubíraly se jako ;
v oblaku.
Když
Vavince krokem
neslyšeným, ješt než iníval. Nechtl, aby vidla, náhle takové horko, kterak se zapálil. Vyrazilo na že mu pišly z toho až slzy do oí. Co by jí byl ekJ, kdyby se ho byla tázala, co mu schází? Kterak jí vylíiti, že mu je, jako by byl náhle vstoupil do chrámu Pán, kde slaven velký svátek a kde slyší vykládat o svatém, blaženém jakéms tajemství?! Nemusel se tak tuze nahýbat, aby dojetí svoje skryl nevidla ho, jdouc kolem nho. Vdl, že ho skuten nevidí a ne snad pro pýchu jen vidt nechce vdl, že jiného dnes nevidí než dít svoje. „Hle, holenku," šeptala pacholátku, jako by jí bylo mohlo rozumt. „To je tedy ten svt, o nmž jsem ti již tolik se napovídala. Tu kvetou konvalinky, tamhle se houpá ptáek, a zde se ervenají jahody. Líbí se ti tu lépe než šla
okolo
více k zemi se naklonil,
nm
—
v té kolébice?"
A kam
dít všude se podívalo velkýma modrýma jeho mladá matka ukázala bílým prstem.
oima,
24^
titrka," chtl si Vavinec pomyslit, ale „Taková pekypojícím nedomyslil, a od té chvíle také již ani jednou v duchu tak nepoktil. Díve jí .
.
.
soucitem správici slovo
slušelo,
to
ale
nehodilo.
ted
.
.
.
ted
se
mu
jaksi pro ni již
—
,Vi(í, naše paní ta ztratila? Ta zbledla a zhubla!" prohodila mušketýrova. Pišla si do zahrady pro petružel, práv když správfice z ni odcházela. „Za to tys dost ervená a pi dobrém zdraví," odsekl jí Vavinec. Vyjelo mu to, ani nevdl jak. Mušketýrova se zasmála, jako by jí byl tím ekl cos hezkého, ale pi tom zaíala zuby. Vdla dobe, kterak to myslí. Koukla po nm, div oima ho nezažahla. Již vidla, že s ním nic není od té chvíle k nepro-
—
nmu
raluvi'a.
Když pišel Vavinec veer po dtech.
dom,
bylo
Nemusel
se
jeho
první,
po nich tuze rozhlížet, emejily se ve všech koutech, menší, vtší, jak kdo chtl. Šly po sob jako varhánky. Sehnul se k tomu nejmenšímu, které poalo práv po zemi lézti, vzal je na ruku a po celý veer je choval. Chtl mu také nco ukazovat, ale nešlo mu to nebýval nikdy od ei. V nedli nechal malé dít po zemj se batolit, za to sebral vtší, umyl je u koryta, uísl je a když je ml ustrojené, dal každému kytku do ruky a vedl se s nimi do kostela. podívat
sfc
v sednici
—
—
ním
Ponejprv ve svém život Vavinec hlavu si Pemýšlel, pro asi chodí správice k potoku a tam mezi olšemi se prochází, když má ted zahradu pitrápil.
16*
244
pravenou jako ráj. Vídal tam jen pana správce a chvu s díttem. Minuly ti roky, co louku kluoval, aby byla zahrada vetší. Co se nakopal, než zatoil všecky ty cesiiky práv tak, jak ona si toho žádala; než zahradník vše vysázel, jak když byla zahrada konené na chlup jí se líbilo! A ted, chodila jinam! Jak vyšla ze taková, jak ji míti chtla zámku, ihned jen k potoku zamíila. Jen co u toho potoka mla? Bylo tam smutno i o polednách, voda, olšemi stísnná, se ernala, vtiek se nehnul, nikdo tamtudy nechodil. Nechodili tamtudy lidé, že se báli vodníka; bytoval v potoce. Vídali ho zdaleka, kterak stojí na omženém v potoku kamení, rozvšuje po olších modré a ervené pentle, aby lidi pilákal. Kd}by byl nkterý vštteník se k nim odvážil, nikdo by se ho již nebyl z olší dokal. Jednou pišlo Vavinci na mysl, jakž, kdyby chtl vodník správicí pentlemi svými omámit? Ženštiny jsou po pentlích jak blázni; teba jich mají doma plné pítruhlicí, pec se jim ješt njakých chce. I správice mla pentle asi ráda, dobe ml ješt na pamti (u dlouhou
—
i
ržovou, která
Od
ml že
epce
s
pokoje.
Poád
pjde vci na Umínil
si,
v olších dopadá,
tak vesele
jí
plápolala.
co pišla Vavinci
té chvíle,
ho pokoušela a
tahle myš'éi)ka, ne-
až se odhodlal,
strašila,
kloub.
že
musí
jestli
vypátrat, jak to
lidé o
nm
jen
si
s
tím vodníkem
tak
povídají,
í
tam skuten, a na jakém to míst. „Pistihnu-li t, pak se, netvore, ale tš a ekej poslední svou hodinu!" vyhrožoval vodníkovi, když jednou veer po práci k potoku se ubíral s motykou na rameni. zdržuje-li se
245 Stoupl hnulo; jen
si
rej
do
nejhustšího
komár
se
koví
veselil
a
ve
íhal. Nic se nezmírajícím paprsku
zapadajícího slunce, který tiše mezi stromy dohoíval, a ne-
bilo
vod
slyšet než temné povalených.
M
žblukání okolo
slil si práv, že ho dnes se neodváží, když cos tyku do ruky, napáhne ji na nho se dostal místo
—
vodník
cítí
erných
skal
a že asi ven
zašramotilo. Rychle
z
ve
vody
vezme mo-
odkui by nejlépe voduíka spatil však správici.
a podívá se,
Picházela krokem volným ne pro špatnou cestu, nýbrž že se jaksi sotva táhla. Více padla než si sedla na bel), nkolik jen kruk od nh,); nemohla patrn dál. Dlouho sedla, mlky ped sebe do vody hledíc a roztržité škubala chvjící se rukou kloboui a potonik vedle ní kvetoucí. Vavinec ji pozoroval, ani nedýchaje, jak prudce urvané lístky do vody hází, jak podivn za nimi kouká Najednou si zakryla tvá, zaštkala a hodila sebou na zemi do té veerní rosou vlhké trávy, mezi to tvrdé kamení. ;
.
.
.
Dávno b}la správice zas tatam, než pišel Vavinec k sob Položil ruku mimovolu na prsa, m! v nich jako ránu Jako plakala správice, nikdy tak nikoho plakat ješt neslyšel, ani o pohbech. Jak díve, než ji poznal, nevdl, že mže být taková láska jako její na svt, tak dtsud ani nevdl, že mže být i taková bolest, jakou ted na jevo dávala.
Odešel jako pitomý dom a jako pitomý pišel druhý den do dvora. Po celou noc jen si opakoval, pro asi správice tak hrozn plakala a co jí je. Neml jiného na mysli ani ted mezi prací. Rovnal ješt s nkolika jinými na dvoe prkna, mla se dát správka na špejchary.
246
Pro, jen pro si tak tuze vedla? Jemu se ovšem zdála dosud hezká, jako když ponejprv ji spatil, ba skoro ješt krásnjší; ale lidé poád nco mli, že zhubla, zbledla, syn že jiným matkám krásy pidává, jí že ubral a t. d. jiní
Oplakávala snad u na ní pohešovali?
potoka
tajnosti
v
krásu,
kterou
se jí rozstonal náhle muž neb dít, aniž o tom Ale ne, byli oba zdrávi jako ryby. Práv te šel správce po dvoe, vypadal jako živobytí. Smál se zdaleka na hošíka, který bhal jako amrda okolo studn pod tokterak se poly. Pánbh ho požehnej! rostl jako z vcdy tásla. Netu hnal za kohoutem, jen se hlavika na mohla mu mušketýrova ani stait. B}la te u pán chvou a mla chlapeka poád na starost'. Pan správce prý nechtl, aby se jeho paní s díttem tak tžkým tahala a v noci je hlídala. Bylo by jí to mohlo uškodit, kd}ž byla
Snad
vdl?
;
nm
tak slabá. hošíkovi, promluvil k nmu nkolik pak promluvil s chvou. Nejspíše jí naizoval, jak dbát, když má jen má mít na dít pozor a kterak o to jeiiné, že tak naléhav a dlouho k ní mluvil a tak napjat do Dí koukal. Mušketýrova byla patrn na to hrdá,
Pán pistoupil k
slov,
n
že tak
mnoho na
ní
si
zakládá.
Oi
jí
jenjen hrály, když
pána poslouchala. Nkolikrát mrštila také okem vinci, jako by mu íci chtla: „Vidíš, hlupáku!"
po
Va-
Ve vratech se zamrail, ale jak správice, pohlížela, bledá jako smrt oima do krve uplakanýma, na svoje dít. Nevolala s pacholátko k sob; ale hoch, sotva ji spatil, dal se do Najednou správce
zámku
objevila
!
se
kiku: „Mama, mama!"
i
sápal se k ní
vší
mocí.
247
I
Vyítal
pede všemi lidmi do své paní pro za díttem chodí a zbjten je dráždí? že pec ví, že k niemu není, že neumí než
zavedl se správce
co tu chce, jí,
stonat, aí je tedy ráda,
že
zbyten
jí
drží
chvu, na
niž
mže
se
mušketýrova ihned dít matce z oí odnesla do zahrady a tam aby si s ním hrála. Sám šel za ní, krot plaící dít a slibuje mu ví co všecko, nebude li chtít k mamince a spolehnout, a at
jí
nepitíží. Poruil, aby
Bh
bude-li mít
chvu rád. byl nkdo Vavinci
v tu chvíli nž do srdce snad by se nebyla ukázala jediná kapka krve. Již si nemusel hlavu trápit, pro chodí správice k potoku, kam nikdo nechodí, pro tam pláe, jak neslyšel plakat ani o pohbech již vdl, pro ji netší zahrada, kde tolik se nakopal. A lidé se divili, že bledne a hubne?
Kdyby
vrazil,
—
Odkud
jí
mly
pijít
zdraví a síla?
Jak jen se mohl ten správce tak peporadit a tohle takové titrcel jí udlat, jí Ješt, kdyby to bývala njaká statná, vyrostlá osoba, ale taková páraka, již mohl dechem porazit Kdyby ji byl aspo ponechal to pacholátko, které tak ráda mla, tak vele chovala Ale to práv poteboval k sob, aby ml zámysl ped lidmi, když s mušketýrovou mluvil a s ní po zahrad chodil. Vavinec si práv nemyslil, že to jednou tekové pijde, neml dar, cosi pedpovídat, ale když ji vídal, že muže tak škrtí a hladí, pec si musíval na leccos vzpomenout ted .
.
.
.
.
.
!
.
to
tu bylo
Tento
.
.
!
veer
nešel
Vavinec
ani
dom;
mohli
si
na
statku myslit, co chtli. Poodešel po práci k potoku a tam se
dal
do
práce
nové.
Poal kopat
a
pipravovat podlé
248
potoka cestiku; vdl, že správoice taniUidy asi tak hned cliodit nepestane. Každou díru zasypal, kde by byla mohla' noha její se svézti, každý kámen odstranil, o který by byla mohla zavadit, každou vtev ulomil, která by ji byla mo'la šlehnout. Tak inil veer co veer, a vždy se mu tam naskytovala práce nová. Nasbíral oblázk, vystavl z nich hromadu, pikryl drnem a udlal jí lávku tan), kde ji vídal nejastji zacházet a nejdéle prodlévat V nedli chodil do lesa na ptáky a které ch;til, pustil v olších, aby zpívali. Spatil li nkde na louce njakou pknou jí tam bylinu, hned ji vykopal a pesadil k vodé. Zahradních kvtin si tam nasadit netroufal, aby jí to nebylo nápadné, kde se tu vzaly a ona se nelekala, že nebývá v olších sama. Šíastný to býval pro den, vidl-li ji od potoka piCíázet, njakou vrbovku neb kytiku svétlíku mezi prsty. vrtíval Vavinec smutn hlavou, podle potoka, tu zdvihl zvadlý list neb suchý snt, tam zas odšoupl nohou kamínek s cesty, aby tam bylo vše tak hezké a upravené jako v njakém sad, „ta se jim neubrání. Je z tch, co se bránit neumjí."
„Není
pomoci!"
jí
chod veer
když
Vavinec
pak zhluboka vzdychl pipomínaje si, že tch, kteí se bránit neumjí ti smlí ale s ostatními, že opanovali svt a ted že si dlají na co chtjí, páni s poddanými^ rodie s dtmi, muži se ženami a brati rodní s bratry
i
on je také
si
z
;
nm
.
„Do
.
bys neuhodl, jaké štstí na tebe eká." jednou Jan bratra, který picházeje ze dvora, vylezl na pec, kde se dal do ezání tlelotiny na troud.
Takto si
.
smrti
uvítal
219
a
Vavinec,
pec
se rozmýšlel,
neuhodl, jaké se
mu
pokraoval: „Byl u nás z Veselé ten pišeptava, bez kterého se žádná svatba neukutí. Poslala ho k nám ovdovlá Klomínková. Nemže zstat sama na statku, usoužila by se prý a s dtmi. Má jich pt. Hledá tedy k sob s eládkou otíma laskavého. Vidla svdomitého hospodáe a pro to naskýtaje štstí. Bratr tedy
n
t
prý
picházíš do'
e
kostele
v
si
a
s
odcházíš.
Šla
povšimla, že na
když
t
ník;
když chce pan
tebe
si
její
našimi
práv
dtmi
a líbí
n ani
i
správce
myslí
si
jí,
že
s
nimi
Ví,
nco
tedy,
škared nekoukneš,
tenkrát
tuze neposlouchají.
vzkáže,
se
schváln nkolikrát za vámi a
ty
že jsi
poádný dl-
zvláštního, že
bysi
se
že jen pro
na statek
hodil."
Takového návrhu Vavinec arci se nenadal; zstal, jako když ho k peci piková. „Ml bysi se tam jako písa, de-etkrát lépe než já zde. Jak se musím tu dít, ponvadž t chce mít správce poád na dvoe, a odíci mu ti nemohu, chci-li, aby zas ruku držel. U Kíoraínkové bj s na nic jinak pi máknout nemusel, drží si dva eledíny, statek jí to nese. Nemusel b}s než dohlídnout. Vzkázala také, že kdyby odtud ped tebou odešla, vše, co má na svou rukn zahospodaeného, tob by nechala. Vezmeš-li si ji, budeš mít najednou po robot a do dvora také nemusíš ani páchnout ..."
mn
,
vdl
Nechci/
vyrazil
Vavinec
tak prudce ze sebe, až ne-
ním dje, a již byl s pece dole a ze sednice venku. Bylo to podruhé v život, co se nemu tak rozhodn opel; jednou to mušketjTov, když ho zvala Jan,
co
se
s
do kola, a ted podruhé.
250
Jan myslil nejinak, než že že se
mu
tak
brání.
Vyšel
se bratr v
tedy
za
nem
peslechl,
ním na mostky, kde
opíraje se o zed a tžce oddychuje. „Jen mi ekni, pro tu Klomínkovou nechceš!" zaal na znova; „vždyt ji znáš a víš, že to není žádná žadlavá ženská, v letech je ti rovna, a istá, mírná a spoádaná také je. Pamatuj se pec, nejsi již mladík, léta plynou jako voda: jak dlouho to bude trvat, co se ustaráš? Jen se podívej na naše hochy, jak kynou. Dlouho-li tomu, co jsem se oženil, a jak dlouho to bude ješt trvat, co budu muset ženit je. Haedle již mi pijde na to pomýšleti." utekl mu Ale Vavinec domluvy bratrovy nedoslechl do sad a odtamtud ví kam, jen aby ho s mostek již poslouchat nemusel. Bratr Vavince tšil, že nebude musit do dvora ani páchnout, vezme-li si vdovu zámožnou, naz3'val to štstím, a on za tím vtšího štstí neznal, než chodit do dvora. Díve mu to bývalo nkdy divné, že on práv musí chodit ze všech lidí ve vesnici nejastji na robotu, a na bratra líto, že ho tam posýlá, aniž se ho táže, chce-li se mu i stál,
;
Bh
nechce.
Ale pozdji byl tomu rád, že na pipadá robota tak asto, a ted již nemohl bez toho býti. Ne, to nešlo, aby pestal chodit do dvora! Kdo by byl pipravoval cestiku okolo potoka, kterou správice, jak dobré uhodl, šlapat nepestávala; kdo, íhaje v houští, až pijde si poplakat, by byl pak truchlil v skrytosti s ní? Což mla o všecko pijít, i
o
nho ? Ovšem,
že ji
pec
nevdla tím
jaksi
nevdí dušiky
v
o jeho
ulehuje,
oistci také,
útrpaosti,
když s kdo za
ale
on
ní
se
n
zde
si
trudí.
myslil,
Vždjí
svíiky
za-
251 palujc
modlitbo
a
obtuje, a
pec
prý pociíují
soužení ulehení, plameny je moící schladí vánek
když
lovk
si
dobrý na
n
ve
svém
líbezný,
vzpomene.
he
Ne, nemohl pestat do dvora chodit; bjlo jí te Nebyla v dom již za nic, a mušketýrova paní. Lidé se jí klanli, a kdo chtl nco od správce mít, jea k ní se obrátil. Vládla celým dvorem; co ona poruila, to se musilo stát. Správce ji poslouchal jako kloue, ženu jako by nebyl ml. Dávno zajisté by byla vystrnadila Va\ince za to, že jí tehdáž nechtl rozumt, když si ješt na správce tuze nemyslila, ale ponechlvala ho sob na blízku naschvál, aby ji stále vidl v jejím povýšení a litoval slepoty své. K tomu odvezli správici synáka do škol do Prahy, vídala ho jednou v roce, na podzim njaký jen týden. Otec ho pak chtl poád mít jen u sebe, ml se talit k bývalé chv, jí být za to vden, že s ním prý zkusila, a matky vlastní si hrub nevšímat. Ale hoch ml lepší rozum a srdce než otec; když nemohl k matce veejn, chodil k ní na zapenou veer k potoku do olší a než kdy jiudy.
tam
s
ní
si
šeptal a plakal.
je nkdy poslouchal a plakal pi tom také. Nepibývalo mu jen rok k roku na tle, hoch že ho nemohl Vavinec, od jednch prázdnin k druhým, nikdy poznat, ale pibývalo mu i na du hu. Ten znal matku tšit, k další trplivosti ji pamatovat, ten jí sliboval, jak se jednou bude dobe mít, až on doroste, pánem se stane a ji si vezme k sob!
Vavinec
To
byl
!
—
si Jan mluvil do bratra, co chtl a jak chtl, toho se nehnul, že bohatou vdovu si nevezme. I rozhnval se starší bratr na, že k nmu mnoho nedl ne-
Necht
on
z
252 mluvil, a zvstoval mu, že toho bude zajisté jednou litovat. Ale ješt více než bratr rozhnvala se na švagrová, Díve nechtla, aby se Vavinec ženil; jak nkdo o tom zaal, že by vdl pro místo, hned ho zakikla, bylo jí líto pro „v.vbutí" a platu cizímu eledínu. Ted však smýšlela jinak Léta plynula, jak J^o pravil, skuten jako voda, rostl ve dvoe správcv syn, že ho nebývalo rok od roku ani poznati, a na statku hoch nejstarší vyhoupl se již na kon jako nic, dlal s otcem na polích jako starý. Nemli jen jediného: za ním šli po sob ješt ti, jeden vtší bubeník než druhý, pak pišly dv holky, a po nich zas ti kluci jako bukai. Za dva, ti roky mli u Hlavák sednici plnou lidí a místo jednoho eledína kolik. Pak byl Vavinec nejen zbytený, nýbrž k obtíži. Poali se ho již ted báti, jaké to asi jednou s ním bude, až mu síly ubude a on scstárne. Mohli mu ovšem íci, aby když jim dorstají te k pi-áci si šel hledat službu jinde, dti; ale za to se pec jen stydli. Ted ho mohli nejlepším zpfisobem dostat z domu; jist by si nebyla Klomíuková na nich jeho pínosu žádala, satek ten by jim byl tedy na všecky strany prospíval. Nikdy neml svou vli, a práv
tenkráte
si
postavil hlavu.
pak jsem si to nemyslila, že tenhle potutelník jednou moje dti okrade!" lála švagrová tvrdošijnémn Vavinci. „Jak dlouho se bude moci ješt hýbat, že nechce pamatovati na stará léta a se zaopatit? Že nebožtík tchán takové bemeno na nás uvalil! Již ted není, jaký býval, ti páni ve dvoe celého ho sedeli; sestárne a seslábne, než ješt mu k tomu pijdou léta. Já pak abych mu sloužila, jídlo až k ústm uchystala a dtem svým utrhovala. Kde tolik již krk, tam to není jedna vc, je li o jedlíka vlc i „Jestli
253
mén, jak on si snad myslí. Ale ne, dti k vli nmu neodstríme Dokud bude moci pracovat, dobe, a až nebude at vezme mošnu a jde mezi lidi. Nebude první moci ani poslední. Když ted takové štstí od sebe odstrkuje,
—
Jiného
si
!
nezaslouží."
Nebe se modrá jako chrpa, kostel hoí v parném sluníku jako zlatý hrad, staré lípy kolem nho stojí, au se nehnou, každý lupínek na nich se leskne jako drahý kámen. Práv mají na kvt. Ve vesnici jako po vymení, nikde nic se neozývá, jen nkdy to zašplouchne u koryta pod vrbou vedle plotu hbitovního. Jindy v tak jasný den vody se tam nedostává; dnes koryto petéká, leskne se ped ním kalužina jako i
nmu
dnes ni mycky broušené zrcadlo. Xedostavují se k ni pradleny s ervenými konvemi a škopky s modrými oblouky. Je opuštno. Jen dva holubi je obcliázojí, peí na nich se tpytí jako páví, nohy mají ržové. Nkdy se jeden napije z kalužiny a zapláská kídloma, druhý sedne na stojánek, zavrká a napije se také. To je všecko. Náves samé sešlapané kvítí, okolo oken, domk, nové oleštných, vinou se kvetoucí letorosty, v síních isto a uklizeno jako v kancelái; ale nikde lovíka spatit. Kdož nepozná, žet práv po poledni o Božím tle, kdež mladý, starý, jak lžíci položí, již také zaleze, aby se prospal? Dti jdou do stodoly, holky do komory, ddeek do sadu pod jablo a hoši na seno. Všichni odpoívají, nejen že dnes velký svátek, tak velký jako o Božím hod, nýbrž že si masil každý ráno pivstat a se chystat, by prvod oslavil. Dvata si byla ped slunce východem pro kvítí,
254
kter sypala ped velebnou
vtší holky se pletly a dues ped zrcadlem, aby nedlali žádnou v niem ostuda, až stídav ponesou nad panem faráem nebes', a hoši si bželi ped svítáním do msta pro prach. Ti zas jednou za hbitovem z hmoždí žehlily
si
bílé
šaty,
svátostí,
sousedé se
strojili
bouchali, div že se celá ves nesesula.
Všecko za parného pldne ve vsi si hovlo, jen jediný si nehovl. On samojediný se ploužil volným krokem, se sklopenou hlavou ven do pole. Tam si sedl pod planou hrušku, práv odkvtala Bylo to na vršku, odkud daleký rozhled. Kdyby nebylo bývalo tam dole toho háje, byl by mohl lovk vidt až k samému dvoru. Vavinec to byl, který samojediný ve vesnici bdl a ted pod hrušku si zasedl. Nezašel si sem, aby i on se prospal a tu odpoíval, nýbrž poslali ho, aby vyhlížel pana
lovk
—
správce.
Pan správce dnes ráno se opozdil a nemohl pijít na Tuze ho to mrzelo rád se ukazoval na míst
procesí.
;
pi
takových píležitostech. Ale pijel mu znenadání z Prahy syn, student, na návštvu. Vzkázal tedy, že pijde za to na požehnání i s rodinou a že se pak staví u rychtáe na svainu. Rychtáem byl v posledním ase Jan, dosud ho ml pan správce v lásce ruku. Poslala rychtáka Vavince, aby na a držel pi pana správce ekal a u pišel hned povdít, jak ho zdaleka uvidí, by mohla v as zastavit na kávu a prostít na stl. Vavinec hledl do dálky, a pi tom se mu zakalily oi. Nezakalovaly se mu od koukání, nýbrž od vnitního „stár"! zármutku. ekl si dnes ponejprv, že je vrchnosti
nm
—
Dávno již se mu hoši smáli, že si žene že nosí bakanata (stevíce) a brslenky
vlasy nazpátek, (krátké,
kožené
255 spodky), že chodí do kostela v jedné ruce rženec, v druhé kytku, že má za kloboukem plno svatých obrázk, a íkali mu: „starce"! On toho nikdy tuze si nepovšiml, ponejprv vera na to pišel, že se u nho skuten pipozdívá. Podle let nepoítal stáí svoje, tch nebylo ješt nejvíce, bratr byl ješt starší, a pece se dosud za starého nepoítal a chut rychtail; ale Vavinec pocítil, že je tu na
svt
zbyteným, ba obtížným
starým,
když íkají
—
lovku
lidé
co
do
to
oí,
jiného, že
tu
než býti již není
k niemu?
Vera, když pišel
z
pole
dom,
slyšel,
kterak bratr
svému statek. Udlav ho hospodáem, poruil mu, co má každému z ostatních dtí dáti, kterak pamatovat i na matku, kdyby ho jednou nebylo. O strýci ani nemukal. Potom odjel dnes ráno mladý hospodá na námluvy do kraje, kde mu dohodili bohatou
pouští nejstaršímu hochu
nevstu.
Sed pod odkvetlou hruškou a vytíraje si zakalené tvrdou rukou, tušil Vavinec, až pijde ta bohatá nevsta, že jí bude starý u Kamen strýc asi ješt více pekážet než ta tchýnina jarmara v síni. Kdykoli okolo jarmary pjde, si pomyslí: „Jen kdybys ty tu už nestála!" a když pjde okolo nho: „Ty mne tu teprv na oích mrzíš, kterak odtud jen t dostat?" oi
Pemýšlel Vavinec, nemá-li sám odejíti, než ho njakým zpsobem vystrí, a nkam na službu se dát? Rád by byl šel sloužit, tuze rád; ale kdo bere do služby eledína, jemuž poínají devnt ruce, pi práci nohy již tuze sloužit nechtjí, který chodí ohnutý, i když nic nenese ? Sedeli ho ti páni, sedeli, a bratr jim ho dal sedít, aby
25G
ml
u nich dobré oko a z nich prospch Jan vedle nho vypadal jako ženich! „Lásko, ty Bože! Jak jen to se mnou jednou dopadne? snad nebudu muset chodit s mošnou mezi dobré lidi, abych život obhájil?" najednou hlasit zahoekoval a dal se do pláe. Stydl se sám ped ebou za svou budoucnost. „Nic bych neíkal," pokraoval poád až do usedání pláe, „kdybych byl na tom svt provozoval njaké daremnosti i Pána Boha o den okrádal. Sám bych si ted povdl, že mi to patí, pro jsem nebyl, jak jsem býti ml. Ale co jsem živ, dru se do krve, táhnu za dva kon, ba ti by nebjli nkdy takový kus práce urazili jako já. Se vším, co mi dali, jiem byl spokojen, neb3l jsem o jiném, den co den na robot, než o suchém chleb, nikomu nic zlého jsem nikdy neudlal, nikdy nepál, a ted ke stáru budou snad muset dávat cizí lidé po tvrdé kfce ? Snad ran nkdy i eknou, že jsem nemusel být nic kalého, když nemám kde být a pátelé mne živit nechtjí? Budou si snad i myslit, že jsem byl njaký nedbalec, i lenoch, i ješt nco horšího Ach, kdo by mohl takhle zde pod tou hruškou usnout a nikdy již se neprobudit, to by byla výhova!" I vzpomnl si Vavinec ted na bratra, kterak mu zvstoval, že toho bude jednou litovat, že si nevzal tu bohatou vdovu, která si ji vzít, ted to natak tuze stála! hlížel; ale kterak si ji vzít, když ml v hlav jiného? !
mn
,
o
I
to si
te
.
.
Ml
„Co jsem si to jen vzal do té sám sebe „snad mne Bh ted za to tak pošetilý. Kdybych byl té nebohé ;
—
vyítal. své kotrby!" trestá, že ti
trce
káral
jsem byl
tím
espoíi
257
prospl, že jsem se ze dvora hnout nechtl, že jsem si s ní bázoval (tesknil) v tajnosti, nieho bych ted neli ova!, ba ekl bych, šíastný že jsem lovk, a rád ted bych sníáel, co na mne eká ... ale oua z toho ne nemá ... a nikdy pranic z toho nemla! No, jen když jsem se dokal aspo toho, že jí ten hoch vyrstá k radosti. Z toho bude je dnou, jak s8 patí, muž, je mu to vidét na oích, bude po matce, celý po matce, tak upímného, mkkého srdce, bez špetky pýchy. Jen když se nevydail po otci Kdyby byl jako on, více by mne to pálilo a tížilo, než mne jednou bude v ruce pálit žebrácká hiil a srdce moje tížit mošna ..." !
A tvá Vavincovu více o tom,
a byl
jaké
tomu rád,
radost nejvtší
V tom
to
že
—
polil
velý rumnec.
Již
nepemítal
pec s ním bude, myslil na správici njaká radost vykvetla, a to jí pec
zdárné ditl vidl koár práv
z háje vyjíždt a strmým úvozem voln k horám se kolíbat. Vstal ale neodešel. Jel vedle koáru nkdo na koni; byl to mladý pán. „Musím se pec na podívat, jak mu to na tom koni sluší," pravil si Vavinec, „snad ponejprv dnes na sedl. „Ta" na bude asi koukat, vím, že oi s nho nespustí! Až budou u kíže vedle jasanu, nadbhnu jim pšinkou a budu doma hned. Švagrová se ješt dosti asn doví, že
vstal,
;
jedou
!"
Vavinec si stoupl za hrušku, aby nebylo z koáru vidt, že u ní nkdo stoji a zevluje. Stoupl si tak, že mohl již zdaleka pozorovat matku a syna, s nimiž srostl celým životem, beí nichž si jej ani pedstavit nemohl. Najednou sebou trhnul, jako když ho do srdce stelí, chvíli se potácel omámen tím, co vidl; po emž se rozebhl, co mu tuhé nohy staily .
K.
SVTLÁ:
Prostá mjil.
.
.
17
258
Práv když dojíždl koár ke kíži, v stínu jasan postaveném, vyítilo se ze stromu hejno vrabcv odtamtud, vyplašeno prásknutím bie koího. Vznášeli se s nesmírným hlukem nad koárem, jako by rušitelm míru svého láli a jim pomstou vyhrožovali. mladého pána, zastihl ušima, I zalekl se jich vzepjal se a cít, že jím vládne slabá jen a nezkušená síla, dal se do divokého cvalu pímo pes pole k hrušce . Vzkikla správcová, až celé okolí se zachvlo, daleko z vozu se vyhýbajíc, a Vavinec bez rozmýšlení dal se do bhu splašenému koni práv v ústrety necítil se jako mladík prese všecky pekážky silou a pružletl ností podivuhodnou se vymrštiv vrhnul se na zplašené zvíe, trhnul jim takovým násilím, že se náhle zastavilo, na celém tle se tesouc, a pomohl mladému pánovi nemén se tesoucímu s nho se shoupnout. Ale sotva stál jinoch na zemi, znova sebou škubl, uinil nkolik ohromných skok, a když se mu nepodailo Vavince se sprostit, vykopl, co mohl ... a ruka, která se byla jeho uzdy tak šastn uchopila, povolila náhle Mladý pán to nevidl, neohlédl se ni po koni ni po svém ochránci, letl jako na kídlech k matce. Omdlévala v koáe vedle otce zsinalého; vzkísil ji svými polibky. Škoda, že Vavinec neslyšel vzkiknutí, jímž otevevši oi, syna k srdci pivinula ležel bez sebe na zemi nkolik jen krok opodál stromu, kdež boje se, co na eká, ped malou jen chvílí si byl tak upímn pál, aby zde usnul navždy Ale snad ho slyšel pec, nebot když jeli okolo nho, matka a syn v tsném objetí, otevel oi, úsmv pelétl jeho bledou tvá, jeho bledé rty... nevidli ho, vidli jen
k
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
k
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
259
Jen správce ho vidl, ale uznal za nedstojno sám pispti, poslal mu teprve z vesnice lidi na pomoc nalezli ho již studeného
sebe.
mu
.
.
.
.
.
.
Když správcová u rychtáe konen se vzpamatovala záchvatu hrzy i blaženosti, ovšem si vzpomnla na toho, jehož vidla pres pole letti a synu tak neohrožen život zachovati. Ptala se na, chtla mu na kolenou dkovati, vše, co mla za službu tu mu nabídnouti ... tu slyšela, že ho pravé nesou na márách do umrlí komory, ze
k
ho smrteln ranil Trpce zaplakala! Nedala se zdržet, vybhla a doprovodila Vavince až do toho temného zákoutí, kam ho složili. Padla vedle nho na kolena, modlila se a kropila jeho tvá tisíci a tisíci slz. Poád opakovala, nad ním se kloníc: ,Jaká bych to byla ted bídná žena bez tebe. dobrodince .' mj, ochránce. Bohem samým mi seslaný! že
I
.
Vadil
se s
ní
správce,
domlouvali
jí
.
sousedé, prosil
aby tolik neplakala. íkali jí, že není toho vlastn pražádná škoda, že to byl jen takový nemotora, který neuml než motykou se ohánt. Ubezpeo-
ji
také syn,
lovka
mu nemohlo lepšího stát, jiným i sob jen k obtíži, mohla se pesvditi zejm, že ho nikdo z pátel jeho nelituje ale ona plakala a plakala dále, jako kdyby si byla chtla srdce z prsou vyplakat. Konen se dala synu pozd veer od mrtvoly odvésti. vali
ji
i
vlastní bratr jeho,
že se
že by tu byl za nedlouho býval
—
260
Takový hrob, jaký dala správcová Vavinci pipravit, na celém hbitov, takový kíž, jaký dala k nmu postavit, nikdo nikdy v celém okolí ješt ani nevidl, chopišla ze dvora vždy dili se lidé na dívat. Každý týden k nmu pšky a do sytosti pokaždé nad ním se vyplakala. Jak on nkdy jí na cestiku vedle potoka v olších, tak sázela ona mu ted kvtiny na hrob, nebývalo zelený drn ani vidt. Tch vnc bylo bez potu, které mu pro nebyl
n
uvila a pinášela za to, že
jí
zachoval jedinou života jejího
radost.
Netušila
ona
nkdy
ovšem, jak
se jí
odmnil za
to,
života jeho klopotného radost jediná.
že
bývala
TEN NÁROD.
nemíval Šimon Bainv ovšem k pemýšleni dobýval v lese paezy, a když tlo tžkou práci koná, nemže ji konat i hlava ale veer si to nahrazoval: tu jen rozjímal. v obyeji, že pitom si sepjal ruce a pevn, jako když se nejveleji modlí, k prsm je pitisknul; zdvihl- li mezi tím oi k nebi, míval je vždy plny slz. „ó, ty ukižovane!" volával pak, ale dále nikdy nemohl; pedlávala ho lítost. Tím ukižovancem byl u nho národ eský, jemuž pro krátkost íkával jen „Ten národ." Vyrknul-li tato dv slovíka, vždy všechen v tvái se promnil, jako když má nejkrásnjší vidní; nosil jej tak hluboko v srdci jako svatou vc. Nkteí v horách našich se mu proto divili, jiní zase smáli, ale necht si o smýšleli tak i tak, v jednom byli všichni svorni že totiž, co íká, myslí poctiv a upímn. Na ,ten národ" stonal Simon, co zaal Vácslav Strnadv honit s otcem skopy do Nmec. Chodívali je kupovat do kraje, odkud si pinesl Vácslav mnoho vd, o nichž nebývalo do oné doby u nás ani slýcháno. Ale niehož si tak nevážil jako toho, co tam pezvdl o „tom národ", jak s ním jednou se dlo a co by se díti mlo, aby pišel zas do své staré cti a slávy. Bylté Vácslav ped-
Za dne
kdy
—
—
Ml
:
nm
:
264
placen na kolikeré eské noviny; kde slyšel o njaké eské knize, ta mu>ila býti také jeho, a pi všecii sbírkách na
národní
vc
býval on vždy
ovšom; otec jebo
ml
nejpedujší.
Neuškodil
si
tím
velikou živnost a obchod dobrý, ale
obané mají také výnosné obchody a dobré živnosti a dlají pec, jako kdyby jim po ti>m sšem pranic nebylo, jen aby nemu>ili krejcarem hnouti. Všímá si u nás šlechetného desetkrát spíše ciiudas, jenž žije jen od jiuí
—
neho
—
ru^y k ústm a obtuje na to svou hivnu než bohá. Jak to c odí j lide, neviní. Strmiduv Vacslav n: še lidi teprva poádné pi>u il, co vlastn je ten národ", a kterak mají slovu t(»mu v\ roz-
umt. Mnozí si ehož dkazem,
povšiiii'i
že
od
)eho
oné
ei
a zalíbiU se
vždy ale nikdo
chvíle volby
dopadly, než dofiadávaly ped tni; nepovšiml a pro to nezahoel jako
Šimon
úra tuze,
zcela jinak si
toho tak
na jeho z toho zbohitnout. uení, zrovna jako kdyby b)l nio „Tys našim dobrdditicem,"' íkával Václavovi, „d^iroval's nám, co sttji za v>ecky ve svt statky; cítí bychom ža-treném svt bez tebe? Zapomínali tu b)li v to-n bychom na svt a on na nás, v temnosti a tupost prošli b}cliom životem. Ty teprva nám pinesrs svtlo, uiTs nás koukat a niyslir. Kterak se ti jednou cd loužímw? Zdá se mi asto, že kd bych zi tebe vycedil krev svou kapku za kapkdu, pec byeb ti ješt nezaplatil, co ti dluhujil" Vácslav ale nechtíval nikdy míti, aby ho Šimon tak pes píliš chváil, šlo mu skuten jen o to, aby provedl do rou \e a nežádal si žádné pi tom slávy. Nebyl z tcb, kteí se národa pidržují, jen aby se o nich v okolí mluvilo, i v novinách psalo, nýbrž na všecky strany lovk 1
vzácný.
P.idl
265
odmlouval Šimonovi, kdykoli se „vždjí jsem tu posuil lev) konal, než že jsem vás napomenul, abyste se k tomu hlásili, co dávno „Jen
jen
jdi.
jdi!"
mu zaal dkovat, vaše."
Šimon tedy umlkl, když Vácslav nerad slyšel, kterak prou cítí, ale tím více se mu uvnit srdce svého dkoval, kdykoli na „ten národ" si vzjiomnl, což se stalo zajisté stokrát za jdiiiý den. Vácslav si Simona ro>nž tak asto pipomínal; jakmile nco ztjímavého mezi lidmi peslechl neb z novin se dovdl, hned býval jiítel první jeho myšlénkou, i zatoužil, aby si mohl s mra o tom zahovoit. nedlal než žo duchem se naZpsobem tím oba vštvovali a spolu rozmlouvali; jsk si nemel pak jeden druhého vz t do obzvláštní lásky? Lidé se ovsem Šimon vi nevili. žp se Vác-^lava tak
tém
,
pidržme; ale že si Vácslav, který si mohl chodit samými jen synky z m>ta, práv Šimona tak velice
velice se
oblíbil
—
to
jim
-lo
obyejným nádenníkem. ten stal? Uyl
nad rozum.
Ml
aici
na chrust; kdož b>
Vždjt
pec
svj barák,
nebyl než
ale
zy
pak
d' nfbo byl sirku hodil,
zapálil, a pak tr( el tak vysoko nad vesn'Cl m^zi samou klei, že kdo neml piáv nejdravjši pl ce a nejmladší nohy. dvakrát si to rozmyslil, než tam se ^ydal. Okolo domku nešlo než oves a t^ii býval ješt jako m tlice; musil Šinou ch dit den co den do lesa na tžkou práci, aby to doma na živobytí stailo. Ak „ten nárt^d" med ním a Vácslavem vse vyrovnal, a jejich obapolna k
jej již
nmu
láska
ta'-c
pevn
k
sob
je
klížila,
že se
asto
se
smíchem
jeden druhého tázali, jak jen to dokáže jednou smrt, aby je od sebe roztrhla? Hádali, že bude míti s nimi hodný kus práce, než se jí to podaí.
266
skop dom,
Pišel-li Vácslav od
nikdy
si
v domá-
nieho díve nepovšiml, dokud si nedobhl k Šimonovi, aby si s ním pohovoil o tom, co jim obma tak tuze na srdci leželo. Po celý as, který neztrávil ve svt za obchodem, obmeškával se veer co veer u nho na horách, rozmlouvaje s ním o „tom národ" a rad se, cnosti
kterak
s
tím zato6iti, aby se
stali
naši lidé horlivjší, po-
kroku dbalejší a doma radji nco moudrého si petli, neb peísti dali, než aby v hospod pili, karbanili a se šklíbili.
Bainovou
že si jejího Šimona tak syn ale když se nemohli veer nikdy od sebe dostat, majíce mezi sebou poád jen o jedné vci jako kdyby již jiného na svt nebylo, i vlastn na niem jiném nezáleželo, tož Vincco pec jen nkdy pošeptala, že z pátelství toho pro Šimona vlastn nic nekouká, lépe by mu prý Vácslav posloužil, kdyby od spaní ho nezdržoval, a nenavádl ho, aby se o záležitosti jiných lidí více staral než o svoje vlastní. Chodíval totiž Vácslav od Bain mnohdy teprva až o plnoci dom; ale za to starý Strnad nic proti nim nemíval. Bylo mu naopak tuze milé, že chodil syn místo za milenkou za pítelem. Nechtl Vácslava ješt ženit, nelíbilo se mu jít již na výmnek; dlal rád sám hospodáe. Ale i když Vácslav konen se odebral, nešel velice váží
to sice tuze tšilo,
boháv
;
e,
—
dom
Šimon pec jen ješt neíkala, že
ji
spát.
daremn
Shasil
pálí,
pouze lou, aby matka
a zstal sám za stolem sedt,
koue, pemítaje a vzdychaje „Kdy pak si hodláš dnes lehnout?" volávala s
pece, kdež
se,
v
mla
svoje
noci ješt kesat.
lože,
zaslechla-li
ho,
na
matka
probudivši
267
„Nechce se mi spáti." „Pijde ti spaní, jen co „Ba nepijde, matko !" „Jen
to
se
do pein zvrátíš."
zkus."
.Nemže
ke
mn
pro
velikou
skálu,
která
mi
na
srdci leží."
,Což nemžeš ani v noci ty svoje pletky
z
hlavy vy-
pustit?"
„Rád bych,
ale
nejde
Nemohu
to!
si
pomoci a po-
také spaní nepistoupilo, kdyvdla tak jako já, mnoho-li neštstí na „ten národ" muse pivalilo, co zkusil zlého, mnoho-li lidí ho zradilo, pišel ilo, ubit chtlo, mnoho-li jich dosud se radí, jak by
Však by k vám
ruit. byste
asi
—
nm
nezstalo ani památky co nejdíve k vyhlazení a po O kéž by na to vzpomene lovk si co jen, bda hrza a mohl našinec za to dát zde tu svou pravou ruku, nebo lépe." z hlavy oko, aby s ním bylo lépe, poád a poád !
sebe tak ukrutné metly!" pro mne kruté, co bych za „ten než národ"" podstoupil. Obtoval bych za rád více ješt oko a ruku, kdybych vdl, že mu tím pomohu zas na nohy. Hned bych se dal zastelit, upálit, za živa zakopat,
„Nevolej „Nic by
pece na nebylo
ba všecky všudy smrti, co jich bh na lovka dopouští, vytrpl bych zaú radostn. Jen nedlejte, jako bych kdo že jsem já ví co obzvláštního mluvil! Snad si nemyslíte, první, jenž je toho žádostiv?
kosáci než já položili nicích
a
šli
za
Vy
meem
a upálit, katanským smrt zpívajíce; jen abyste to
nimi rytíové, kteí hrabata a jiní ješt
tomu
hrdla a statky,
muit na
byste
na
desíti
šlechetníci
dala! Jiní to
dali se si
hlavy
vdla!
na hrasrubat
Byli mezi
hradech poroueli, uenci, po celém svt vyhlášení.
268
Jak jen takového
vru
si
z
smáti
mžete lesa
myslit, že
„ten národ"
sprosáka jako jsem
já!
eká
teprve na
Musím
se
vám
!^
A Simon v zasmání bolestném udeil tak pádn tžkou rukou do stolu, že se ce é stavení zatáslo, a i Vincka nahoe na komoe ze spaní se protrhla. To již bylo co íci; tvrdívala o ní Baiuová, že by b\la zajisté potopu svta zaspala, kdjby byla jiz tehdáž na svt bývala, tak pevné mívala spaní. Nebylo se emu oivit, vždy to bylo mljdé, nezkušené, teprva okolo šestnácti let, kdež ješt nebývá o nic starost a lítost, zdravé to také bylo jako hlohyn, jak by si to nebylo rádo chri.ploV Nt^mohla li B iiuívá se synem nic svésti, ukonejšila se obyejné mjšlénknu. že se umoudí, j ko tak mnohý jiný, až bude míti mlídou ženu a he/ká dti. naež na loži se obrátivši zas s pánem bohem u-nula. Ale synova postel tála netknuta, a peasto ho zastala Vincka ješt bdícího, kd\ž v-távajíc se sluncem s hora pibhla, aby v sednici roztopila na sníd ní. Spativši ho za stolem ustrojeného, pe|iadlého, s dýmkou v ruce, uhodla hned, že ma ješt dnes spáti a vytla mu pak zosf-ra, jaké to pro\ozuje nerozumné vci. do nichž pranic neo) ? Podivil-li se za to zas jejímu velikánskému rozumu, vdla hned, že ji n-ijtainje; i zasmála se tomu smíchu dala se pak ale naz plna srdce. Z nejvtšího jednou do vypravo\ánl, co se jí v noci zdálo, kam dnes kozj VNŽene a s kttrými to pasáky se umluvila, že se sejdou, abs si zas jednou v-ecky písué svoje zazpívali. Kam zahnala Vincka svoje malé stádo, tam bývaly hory vždy plny zpvu. Šimon znal její hlas z daleka, byl by jej poznal snad mezi tisíci, tak dobe mu byl povdom. Umla
z
269 tak vysoko vytáhnout, že na stíbrnou strunu.
jej
se
ozýval, jako když
binká
Yincka byla u Bain schovankou. Vzala si ji Šimonova matka za svou, ponvadž mla jen jediného syna a žádnou dceru, která by jí byla mohla posloužiti, kdyby se na ni pihrnula nemoc. Yincka byla hezouká, veselá, upímná, po nebožticích rodiích mla také njaký zlatý, za který by se byla mohla dát správa na vetchý barák; zdálo se Bainové, ím více dívka dospívala, že si nemže nejen pro sebe páti lepší opatrovatelky, nýbrž ani pro syna lepší nevsty.
Simon vila,
velice se podivil,
že by snad nebylo
zle,
když mu matka jednou prakdyby Yincka u nich zstala
na vždy. Což bylo možno, aby od nich odešla? Ml vždy Jemu aspo se tak zdálo od za to, že je s nimi jedno onoho okamžiku, když ji poruník její k nim pivedl. Snesl plaící holice hned vše, co ml nejvzácnjšího, z jeho ruky jedla, v jeho náruí usínala, dokud u nich se neokoukala a nezvykla. Simon si vlastn Vincku vyhejkal a vypstoval a zajisté by se byl spíše vpravil do myšlénky, že se již nebude tráva zelenat, hory k neoi vypínat a nebe to nad nimi modrat, než že by ji mohl nkdo z jeho baráku odvést do svého. Nebyl si vdom, kdy a jak se mu to dostalo do hlavy, že s jinou na oddavky nepjde, než ale bylo to v ní a tak pevn do ní vryto, že by s Vinckou si byl spíše celý mozek z ní dobyl, než z nho obraz len. Bainová nesmla Vincky v niem napomínat; chtl Šimon, aby jí nechala vše platit. Pro výšku a odlehlost baráku pišel si k nira málokdo pohovoit, a ona picbá!
;
270 zela také jen zídka dol do vesnice mezi dvata, aby ji zstala tedy velmi dtinskou a nebvla drobet vycvikovala chtlo se jí dosud, než skotait. Když Bainová jednou ped ní prohodila, že jí chystá syna, ekla jí na to: :
„Tebas" asi takovým zpsobem, jako kdyby se tšila, že pjde se Šimonem za krátko na njakou pouf, kdež jí nakoupí marcipánu, co ho bude chtít. I soudila matka na to, musí se svatbou ješt ekat, až pijde nevst lepší rozum. Šimon bez toho na ženní nepospíchal pro samé truchlivé pemýšlení „o tom národ", a Bainová byla skoro také ráda, že se to ješt njakou chvíli protáhne. Pála si, aby si syn zjednal díve tolik šatstva, aby nemusil pak ídit na sebe, až mu bude ídit na dti. Nkdy sice k veeru, když Šimon se vrátil z práce ervánky za horami do pivoková se rdly a všude se rozkládalo ono sladké ticho a milé šero, jež pedchází noc plnou hvzd, a v lese, z nhož se šíila Vincka natak tžká, že se z toho až prsa úžila, jednou z niehož nic zaholikala: tu mu to škublo srdcem, že upustil, co v ruce držel. Všecky stíny a vzdechy se mu náhle z duše vytratily, a cosi tak lahodného a omamujícího, jako ta z lesa, spustilo se mu na mysl. I zatoila se mu pak hlava jako spitému, až musil z toho pimhouit víka, a najednou ji vidl v duchu vedle sebe státi. Zaleskly se na oi erné jako ostružiny, vlasy jako zlatá píze, ržové líce a v každém z nich dlek práv tak veliký, že by se byl mohl do nho položit malounký lískový oíšek; i pravil si: „Zda-liž pak mám rozum, že že
dom
—
—
vn
vn
nezením?" Ale když otevev oi, ji pak vidl z lesa dom pihánti a s kzlaty vyskakovati o závod výše a ješt výše se
271
pi tom
tak hlasit se smáti, až se to kolkolem vzpamatovav se, si ekl: „Co ale s ni? Vždjf je to takový blázínek, který ten svt v niem nepochopuje. Musím ekat, až se umoudí; zatím snad nadejdou „tomu národu" lepší asy, a i já budu veselejším. Až do kostela se povedeme, bude nám to pak lépe vedle
než ona, a rozléhalo,
tož
ted sebe slušet, než ted že tak od sebe se lišíme .
.
.
.
.
.
by
to
skoro trochu kielo,
."
Nejradji ítával Šimon knížky njakým Havlíkem sepsané; od tch nebýval nikdy k odtržení, mnohdy nad nimi zaplakal hlasem. Veliké dával matce vždy pohoršení, prav k ní mezi tením: „Ten, co tohle íkání složil, byl pravý knz lidu; jeho epištolám by se každý uit od slova k slovu nazpamt, každá v nich stránka kus svatého písma. Ten se znal „toho národa" zastávat a za bojovat! Kdož by ho mohl špendlíkem z hrobu vykopat, sám do hlíny se položit a místo nho v ní hnít! Jediný takový muž stojí za kolik tisíc lidí, jako jsme my tu v našich horách."
ml
A na to si stoupl pokaždé ped svj kíž, a volával žalostnji než kdy jindy: „ó, ty ukižovane!" Mli totiž u Bain všem lidem ku podivu dva kíže; jeden visel nad stolem mezi svatými obrazy ten patil matce, a druhý, synv, visel nade dvemi mezi samými
—
vousái, podobiznami
tch, kteí dlají ted tak zle na „poslancové" jim íkají. Havlíek, byl také mezi nimi, na sob šubu to
tch pražských snmích,
a
dávno mrtev, samé kudrny. Práv vedle
ml
nho
visel
obraz
lovka
v
e-
272
vené
To
košili.
byl zas
njaký
rodem
Garibaldi,
z
Itálie,
všemi národy stejné. Kdežkoli bo volal lid v bíd postavený na pomoc, ibned se dostavil a dal se za do boje, nešete ani dost málo svébo zdraví a nežádaje si za to jediného krejcaru. Mél statky a bohatství u velikém opovržení, bylo mu asi dobe povdomo, že všechno zlo na svt hlavn v nich svj pvod mívá. Pro všechny tyto vlastnosti, o nichž byl Vácslav našim obaum
jenž prý
se
cítil
vykládal, byl
ho
si
Šimon tak
velice
oblíbil,
že
mu
vy-
kázal místo mezi svými nejvýtenjšími rodáky. Byl by prý
na vlas tak janské vdy.
jednal
Podíval-li
se
jako
Šimon
on,
na
kdyby
byl
svj kíž,
ml
tož v
jeho
nm
vo-
vidl
mu pokaždé v tichém zármutku. Nesmla arci matka o tom vdt, kterak se to vlastn s tím kížem má, jinak by mu neb-la zajisté trpla rouháni takové; \žd)i nemohla ani snésti, že si okolo nho ty vousáe zavsil, také mu je zhanila, kdy a kde jen „ten národ"
krváceti,
i
poklonil se
mohla.
„To si,
si
bh asi
nevidí
jsi
si
z
nich udlal svaté," vyítala mu, „a myslíš
vzí obzvláštního Ale já poítám, že také jak se patí pihnou a sehrajou, když je nikdo
.
Na
ví
.
.
to
co v nich
I
."
míval Šimon jen útrpný
úsmv.
práv kdy na takové daremnosti si vzpomepokril pohrdliv rameny; „jen považte, co to je, za nás všecky my^^liti a jednati; jde lovku hlava kolem, jen co si na to pomyslí. Chtl bych se o bh ví co zasadit, že ani nevdí, kterak se berou karty do ruky a jak pivo chutná, Vždyt máme my tu všecky takové vci v oškli„Ti mají
nout!*^
273
mže
jak vás jen pidržovali? ..." vosti,
napaduout, že by se jich oni ješt
Ale matka se ze svého zvrátit nedala.
„Vím, co vím, nevypravíš mi
odnkud
jde za to tak kií!" ,
Matko,
asi
dobrý žold,
matko! jen
Vždy jsem vám pec
již
tím
s
tolikrát
co jsem vidla chodívala; však iim
hlavy,
z
a slyšela, kd\ž jsem ješt na robotu
že na
tch smmfch
mi aspo nepicházejte. ekl, kterak
se
ve
ran
vci poslouchat!" páni v panském dvoe také, jakoby nad , Dlali neby'o; byli proti vrchnostem, když s lidmi mezi *tyrma oima mluvili a íkali jim, kdyby oni mli co porouet, vše vaí. musím-li od vás takové
n
že by musilo vše být zcela jinak; ale
spoleni a
jim
plnili
i
sob statn
pod rukou
truhly.
bylí
s
nimi
Když mli pi
svých hostinách pak drobet v hlav, pochlubili se tím, jak mámí a smáli se, že jim ví."
lidi
tm
svým pánm mi moje lidi nepirovnávejte; ;,K jsou jiné krve, jiný v nich duch a srdce. Nechali by radji desetkrát život, než by brali jméno národa nadarmo. K
.
.
.
.
.
shoí na prach a popel! V co by mohl lovk vit, na co spoléhat, eho. mj ly bože, se zachytit?... musil by si zoufat, že ho bh na postavil!" zapálil,
aí
I zamyslila
„K
emu
se
matka
konen
nad velikým jeho žalem.
poád pálím?" pravila si. „A£ žena jednou hlavu napraví, je na to mladší a ipernjší; s ní tu j)obude, ne se mnou ..." se
s
ním
ale
mu
K.
8TÉTLÍ
:
ProMi myil.
J.8
274
A od té chvíle, co si to umínila, již mu málokdy co íkala, a ekla-li, nebývalo to nikdy zlé. Postavil-li se ped kíž, nechávala ho s pokojem, teba si tam postál nkolik hodin.
Pestala
ale se
Simonem
e, co mu pipodivn poraariko-
teprva všecka
nesl Vácslav z kraje veliký tuhý arch
že z nho pak byl malinký „mapa". Všecky zem, co jich je, zaznamenány, ale kdo se v tom dobe nebyly na než samé áry, každou jiné barvy. znal, nevidl na mu Uil Vácslav Šimona na archu tom íkat, vše na vysvtluje; ukázal mu, odkud pochází ten Garibaldi, kde leží Francie, Anglicko, j^k veliké je Nmecko a kde jsou
vaný, jenž se dal tak jen kousek; nazýval jej
složit,
nm
nm
naše
nm
echy. Když pišli na cechy, Simon tak náramn
ml
se zasmušil,
než ho zas z toho vyvedl. Miloval tak velice „ten národ" jako Šimon, ale picházel mnoho do svta, kdež mezi lidmi se oblomil, uml se tedy do všeho lépe vpravit, byl hladší a obratnjší než pítel jeho, jenž byl ve všem tak dkladný a saraorostlý jako ty buky v lese, jichž koeny v potu tváe dobýval: znalí se tak málo kioutit a ohýbat jako ony. Domníval se zprvku, že ho chce Vácslav jen tak nabírat, když mu naznail, že to skromné místeko na map, kteréž musil lovk vždy teprve hodnou chvíli hledat, než že
s
ním Vácslav velikou
práci,
nalezl, pedstavuje celou eskou zemi. Nechtl a nemohl Simon nikterakž uviti, že je proti ostatním íším tak malá a nepatrná, zrovna jako pecka od tešn mezi
je
n
zakotálená.
upozornil, že
Povyjasnil se
má podobu
sice,
srdce,
když ho Vácslav na to ale
trvalo
to
jen
chvi-
275 leoku, co se tšil, že je tak hezké se rozlítostnil,
vci podobna; hned
zas
že není vtší a rozsáhlejší.
„Ted tedy vidfm konen na svoje vlastní oi, v jakém jsme skipci," zahoekoval, tiskna ruce k prsm, „jakž by nás nezašlápli, když je nás jen takový prášek? Není nám pomoci, ach není! Neobstojíme mezi tolika nepáteli; nedají si tak dlouho pokoje, až nás to nebude." Ale veer ten se pro Šimona pec jen ješt dobe skonil. Ukázal totiž Vácslav na nejvtší na celé map kus a povdl mu, to že je to Rusko, kdež bydlí samí mluvy, jen jen Slované, s nimiž jsou echové jedté že mají Rusové drobátko jiné písmo a lakovou víru, že jim musí knz u oltáe vše íkat v jejich jazyku, proto že takový, jemuž by nerozumli, ve svých chrámech nevytrpí Chtl mu pak ješt leccos jiného zajímavého sdlit, ale Šimon již nechtl jiného vidt a vdt, vždy jen zas k Rusku se vrátil, k<^.ež b\dlí tolik lidí, kteí jsou s echy jedné krve, jednth obyej, jen že maií o drobátko jiné písmo a víru, a jichž je skoro ješt jednou tolili co Némc. Neustále jen zemi tu si prohlížel, jezdil po ní prstem, mil ji na svj palec, porovnávaje ji s o-tatními^ o mnoho-li hde všude ty vtve sloje vtší, stopuje po Yácslavovi vanské z ní vybíhají, kam až dosahují; i nechtl pro to
tém
samou matka
horlivost
a
„Pravdaí,
že
veei
radost o
se stolu tak, jak
mu
ji
ani
slyšet,
odnesla
ji
pinesla.
jsme na tom
svt
jen takový
capart;
koen máme za to poádný, ten nepátelé tak hned nevyvrátí. Prá^ já mohu nej épe pov dt, co mne to stojí, než nad njakým koenem zvít/jm. To trvá, než zem kolem nho povoH a vydá míjej! Má ten slovamký strom ale
bud bohu za
to chvála
— statený
—
základ a
ratoie-.tí
18*
sil-
276
ných a
pkných
také dost. Poítám, že
teba mnoho jiných
kmen
hodn bouí peká
petrvá,
které se ted vedle pyšní a vypínají. Nám je tu ale ze všech bratr našich nejhe; jen se podívej, zdaž ti ten náš Ještd také nepipadá jako poslední kvt na té eské haluzi, kolkolem nho samá již cizota a nepíze, kteráž by jej radji dnes a
nho
než zejtra sklátila, aby nebylo z nho žádného ovoce; ale on se jim nedá! vid, brachu, že nedá; postaráme se o to, Musíme se zde držet zuby, nehty, aby se to aby nedal nestalo. Nutno, abys jednou všecky obany sezval, Vácslave, Jediný pohled zde a jim ukázal, kterak to s námi stojí. na tuto mapu musí i toho nejtupjšího pesvdit, že se nemžeme u nás ani vtšího híchu dopustit než netenosti k naší národní vci." A Šimon rozumuje takto, naklonil se znova k ty slovanské kraje. a poal zas na ní poítat a „ím více si to všecko prohlížím, tfm jasnji vidím, že jsme my, zdejší horáci, vlastn pro celou zemi tuze d!
map
mit
Jak my bychom zde povolili a se ohnout dali, již naši závistníci o jednu dležitou cestu více, otevenou práv k srdci našemu, ku samé Praze. Jsme k stran plnoní, v pravém smyslu slova hradbou vlasti, což zajisté
ležití.
by mli
Všichni, všichni, co nejkrásnjší vcí, již lze si pomyslit. náí tu je, musíme se držet a za samé vojáky považovat. Ty, Vácslave, musíš býti naším generálem, ponvadž máš z nás všech nejlepší vtipy, bez tebe by to tu ani nešlo, byli bychom jako tlo bez hlavy co s tím hloupým trupem? Poslyš ty, Vincko, tam u kamen, i ty bys mla toho si ;
povšimnout a
pi
nás.
býti
pi
Kam bychom
paše d vky a ženy
ná'^,
to
jedním
každá ženština by
krokem
s
mla
býii
kdyby šly námi a muzik i pa-
nedošli v krátkosti,
211
rády dbáti pestaly. Muiíme to dáti mezi lidi, že si budou Ještdští hoši jen taková dvata bráti, která cítí s „tím národem". Není ti pomoci, Vincko, musíš s námi také ku
pedu!" Ale Yincka u kamen sebou ani nepohnula, neslyšela, Šimon praví spala. Sedávala tam veer co veer se svým kolovratem, ale nenapedla toho mnoho; bývala od zpívání a béháui tak uoudana, že jakmile si sedla, již zaala podimovat. Když Šimon vstal, aby k ní pihlédl, pro se mu neozývá, vidl, že má hlavu o kachle openou, šátek s ní smeknutý, vlasy po sob rozpuštné a že tak sladce a tiše oddychuje jako holoub. Nebyl s to, aby vyrušil ji ze spánku tak utšeného a ji pobídnnl, aby se vedle nho postavila v šik bojovník národních. Pál jí vele ten svatý mír. „Vždyt s ní ješt nic není," omlouval se Vácslavovi ze své slabosti; Je to takový mladý blázínek, který musi teprva pijít do svého rozumu." Vácslav píteli v duchu velmi horliv pisvdil, že co
—
jí
Vinckou skuten nic není. Divíval se mu asto, kterak ji mohl oblíbit. Její hluné zpsoby se mu protivily, odvrátil pokaždé hlavu, vešla-li do sednice bosá v krátké vyrostlé kytlici, kabátek na jednom rameni, každý vlas zvláší. Nemohl se ani na ni podívat, ba nevdl ani hrub, je-li hezká i nehezká, pro samý hnv, že má práv ona býti jednou Šimonova. Hnval se na Šimona, že se vbec ženit hodlá, ale neíkal mu to, aby ho nezarmoutil, vida, jak velice Vincce peje. Ml zato, že ten, kdo je pro „ten národ", ani by se ženit neml, aby mu nepoutala rodina ruce, kdyby nastala doba, kdež by mu bylo jednat mužn proež on sám nikdy dvat si nevšímal. a odhodlané s
si
;
278
Šimon se již nespustil myšlénky své, že se musí v Ještde každý oban považovati za vojáka pro „ten národ", a od onoho veera dorážel na každého ve smyslu tom, pedevším však na Vincku. Ale ona se nemohla ve své prostot nikterakž do toho vpravit, eho na ní si žádá a Konen se jí podoba o, že ji snad jak to vlastn myslí. jen tak bére na rozum, a pozorovala-li, že chce zas zaít o „tom národ", již mla dvée v ruce, což bývalo Šimonovi velice proti mysli.
„Že utíkáš jich
si
výklady," mínil konen, „a se vlastn ani tak píliš nepovdt, co si nejpknjšího myslím.
ped mými
všímati nechceš,
pkn
tomu
divím; neumím Ale za to umí Vácslav vše tím lépe vylíit, a jak vysloví jen ti slova již se musí každému v hl»v rozbesknout, slovo plyne mu od úst jako zlatý proud, každé v drahý kámen. Udlej mi to pec k vfili a poslouchej ho jen jedinkrát poádn otevenýma oima a ušima. Však ti pak dímota brzy pejde a taková se v tob probudí dychtivost po jeho hovorech, že ho budeš chtít poslouchat od veera do veera, aniž pi tom pocítíš hladu a žízn, ba
e
nm
okeješ a se posilníš. Vincka udlala Šimonovi velmi ráda nco k radosti; pemáhala se tedy v píštích veerech ze všech sil, aby spaní odolala. Dávala si u kolovrátku dobrý pozor na každé Vácslavovo slovo, ale netrvalo to ani tvrt hodinky, a již ležela zas hlavou na kachlích, pohroužena v sladkou dímotu. „Neinohia jsem si z jeho ei pranic vybrat," ospravedlovala se plativ, když ji to Šimon vyetl; „nechtlo mi ani jediné jeho slovko do hlavy. Jak se mžeš ale jen proto na mne hnvat? Vé mi pec jednou, Šimone, že to, po mezi sebou máte, pro mne není. Vždyt mi také íkáváš, celá
279
žádám jdi,
tebe nemraila, se
abys
na tobé,
li
si
tohle pro raue není,"
Co si dosud
ml se
a
mi
to
se
mnou nkdy
a nikdy
zazpíval:
„Jen na
ješt jsem se proto
tyká milé nebývá."
e;
ptít? Žádná ješt s ní nehodila svým rozoumkem jinam, než na hory mezi s
ni
pa-jáky.
Mál Vácslav pi
init
veliké
stádo
skopc
z
Králové-
nho dom. Doho pndé do ádky
Hradeck:!, ale pihnal; tenkráte h )nci bez Sfai
se
v
jednom
z
taméjších
mésr
v
s národem, jak by byli mii; pišlo mezi obéma stra larai do t hého Vácslav rozhijriiv se, mnoho proekl, co se veejné mluvit nesmí, nechce-li lovk pijít do velikého trestu. Jeho odprcové ho udali, a on byl ješt tutéž noc zajat a do vyšetovací vazt)y odveden. Starý Strnad šel také s národem, ale pec ne tak tuze lako syn; zalekl se tedy zprávy té velice a nevdl v první CM vili, jak by dobe udlal, má-li se ihned za synem vybrat a hledt pány v jt-ho pmspéch obmkit, neb radé|i ne^ hat vci, až se v nich trochu hnv proti nmu ztiší. Ale Simon, dovdv se, co s Vácslavem se dje, nerozmýšlel se ani okamžik, jak by jednati ml. Sotva pibhl jelen z honc k n-mu se smutnou novinou, co se udáiQ. již skoil na nohy, popa'll sváteni epici i iiazajku, pekrojil pecen chleha vejplky a zavázav ruky hl po nebožtíkovi otci, si jej do užlíka, vzal si do a chystal se beze slov na cestu. „Kam pak to hodliá ped samou nocí?" podivila se mu matka.
s
raésfáky, kteí dle jeho uznání nesmýšleli
280
„Kam
jinam, než za Vácslavem?-*
k nmu nepustí, co tedy tam?" ho zastal ..." A než mohla matka proti úmyslu tomi co namítat, již byl ze dveí ven, ani se iisdoékav, až pijde Vincka z pastvy, aby jí dal s pánem bohem. Jak nemela pak matka naíkat, do eho jí to syn pospíchá a se nestrachovat, jak to s nim dopadne? Když pihnala Vincka dom, plakala
„Vždyt
„Abych
t
se
a strachovala se
vrn
s
ní.
Ale dopadlo to se Simonem lépe, než si ob myslily, avšak zcela jinak, než on si to myslil a chtl.
Pibyv do msta, kdež byl pítel nade poptal se v hospod na úadníka,
uvznn,
vše
mu drahý má jeho
který
pod mocí. Bez ostýchání se vydal k nmu do bytu. Byv po nkolikahodinném ekání konen pipuštn, ojilásil mu, že se dostavil, aby slavnému soudu povdl, jakého to dokonalého lovka dal do žaláe k vli nkolika zpátením škdcm, jimž zcela dobe se stalo, že jim nkdo do oí povdl, ím jsou a za je národ považuje; k tomu
vc
dodal, kterak si celé hory Vácslava váží, že ho považují všude v okolí za nejpokroilejšího obana, jehož si neopomenou V5slat na snm, jen co pijde do patiných k tomu let.
na to úadník na Simona vyjel, každý snadno kdož jen ponkud ve svt se poohlédl a ví, kterak to v chodí, obzvlášt mezi takovými pány. Ohlásil mu pedevším, že se žádný nepovolaný svdek k scudu nepipouští; pak ho pokáral za jeho smlé, hloupé ei, dodávaje, aby pánu bohu dkoval, že ho nechává bez pokuty vyváznout, a aby co nejrychleji se vrátil, odkud
Jak
si
si
pomyslí,
nm
pišel.
281
mu Šimon tak snadno odbýt; nahlédl marné žádat si pes moc, aby ma bylo dovoleno pítele veejné hájit, avšak z hrozeb si pranic nedéla!. Zidal si naopak na úadníkovi, aby to sprostedsice,
Ale
nedal
že
by bylo
koval, by byl
se
aspo
on za Vácslava dán do vazby, na
nm
mnoho. Když mu bylo i to odepeno s napomenutím ješt písnjším, tož zase snažn prosil, aby mu b}l tedy tent3'ž trest s pítelem vymen, že to bude jen spavedlivé, ponvadž ve všem s ním
že pranic nezáleží a na píteli tuze
souhlasí.
Te
ale toho ml úadník práv dost; jakž také ne? Vždyí podobné vci snad se nedokal, co úadoval. Obrátiv se ke stolu, zazvouil zvonkem na postaveným, a když na to vešel sluha úadní, poruil mu, aby zde toho pobláznného lovka bez odkladu vyvedl, nejen z jeho domu, nýbrž i z msta. Bude li áe mu vzpouzet, necht si zavolá na pomoc etníka, aby ho postrkem dopravil, kam patí. Šimon vida nezbytí a obávaje se, kdyby chtl znovu doléhat, že by snad ješt pritížil Vácslavovi, proti nmuž vidl, že panuje veliká rozhoenost, dal se tedy bez dalšího oiporu odvésti a z msta vyprovoditi jako zloinec, aniž byl pítele spatil. Prosba jeho, aby ho sml navštívit, byla tak urputn zamítnuta, jako ped tím jeho návrhy. Šimon se vrátil do svých hor v takovém zármutku, že po mnoho dní niehož nepojedl. Stále mu na duši hlodalo, že nemohl pítele nejen potšiti, ale že mu nebylo ani dopáno s ním trpéti. Vedle toho doznívala v poád potupuá slova, jimiž úadník se vyjádil o „tom národ", o takových lidech, jako je on a Vácslav. Nazýval je rýpaly, buii a hanebníky, s nimiž by se mlo zcela jinak zatoiti, aby byl jednou v zemi ped nimi pokoj. Ne-
nm
nm
282
mohl se probrat ze svých truchlivých myšlének, nechí mu matka a Vincka sebe více d omlouvaly. Jak pišla do Ještda zpráva, že je Václav odsouzen na celý rok, nepišel po nkolik nocí ani z 1 sa dom. Trvalo to nedle, než tak dalece se uspokojil, že se jednou za den takž jakž pousmál. Udél d si totiž na dveích folik vroubk, na kolik dní byl pítel odsou/.eo, a picház je veer z práce dom, vždy jeden z nich smazal, pi emž pokaždé pelítl slabý úsmv jeho ivá. Ani ua Vincku po celý ten as vesele nekoukl, c iž ji velice hntlo.
aspo
„Jen ty pok-^j!"
pi
zihrozila
mu
jeinou, když ani ne-
všecky schválné vymyvyražení, a jimž jindy tak srde lé se smáslila pro jeho val, „již vidím, že Vácslavovi více peieš nez mn, a to j;ec nemá býti, když si mne c ices vzíti. Matka tvoje a-poú íká, že más míti ze všecb lidí nejraiš mue a ne jeuo." vzhlédl
žertech, které
-i
Vincina výitka Simona
t)yla
velice dojala.
mn
nem s i,"* ubezpeoval ji po „Ne, Vincko, to si o dlouhém poctivém pemítání; „j duím slovem ti dokáži, že mi kivdíš. Ty, kteí Vác>lavovi ublížili, nechal jsem na pokoji, odešel jsem od nich, aniž bych je byl za U) potrestal, co mu uinili; ale na toho, kdož by chtl tob dost málo ublížit, strhl bych bez rozmýšlení tam tu dvojku nabitou, kterou
„Pi
mám
viset
nad
postelí."
nm
máš. ale pece jen všecky myšlénky, a kdynepromluvil bych se ti neozvala sama, snad bys ke po celý týden «
,To
je jen ted,
mn
pec, on, takový ve díe pi chlebu a zelen a také tak hned neuvidí,
Vineko! Považ
zaven
všem
šlechetník, a je
vod,
nevidí ni slunce, ni
ve
si
vlhké
283
mohu chodit na svobod a si dlat, mne tam mí -to nho podržet?"
a já si
co chci. Nemohli
„Co pak to mluvíš! Vždyt by t bylo zrovna tak škoda do žaláe jako jeho." „To není pravda! Kdybys si ho byla kdy jak se patí povšimla, nemluvila b s taklilft, byla bys sama na to pišla, že mám ve vsera tuze daleko k nmu, on že vždy na tisíc hon pede mnou. Je to naše hliva, ted to pišlo teprva jak se patí na jevo; tch nkolik nedl, co je od nás vzdálen, již to tu všude vázne, a kdyby se neml k nám vrátit, vše tu zas u>ne a utichne. Já mám také dobrou vli, ale neumím do lidí rak mluvit, je bndit a oživovat jako on, a pak oq má peníze, já js*^m chiidas. takového lovka žádný rád neposlouchá. Cnceš-li mi zpsobit vší m"cí n.aUou radost v zármutku mém, tož ti povím tedy jakou: Slib mi, že až k nám se vrátí, si budeš dávat na jeho lepší po/.or; a svolíš-li, že až k nam ponejprv zas pes práh vkroí, mu podáš vnec a k nmu srden promluvíš, jak to dlají dvata jinde muedníkm za národní vo, tu tu byca vru necekal až do našich oddavek, nýbrž ted ihned bych ti koupil na nové šaty, abysi se ped nho slušn postaviti mohla ..." Vincce se zajiskily oi. Co byla na svt, nemla ješt na sob šaty, vždy jen kanduše. sukn, kyt ice, kyrysky.
i
.
.
.
.
.
.
mn
koupíš takové bledé zelené," zašeptala, že radostné nadje, „jako mla onehdy mlynáova, kd}ž šla okolo našeho íkat na svatba, pak podám Vác^lavovi „Jest-li
plna
tolik
vnc,
co jich budeš chtít a vypovím
mu tebas
ce-
lou knihu."
„Nu,
dpbrá!"
potšil se Šimon slibu tak
a hned píští nedli poslal
matku
s
ochotnému Vinckou dol do ves-
284 nice ke krejíkovi, aby jí ušil navlas takové onehdy mlynáové, když šla íkat na svatbu.
šaty, jako
šil
Den ped návratem Vácslavovým z vezení nebyl Šimonv domek k poznání. Z dymníku vynívala jedle, steny nebylo vidt pro samou zele, všude, kde ml býti hebík, byla zabtrena kytka, a okap byl jeden vnec. Z obou stran dveí do sín zasadil Šimon na vnou památku dv mlauunké, krásné bízy, jichž se v lese dlouho navybíral, než
mu
hodily; chtl míti jednu jako druhou. Všichni sousedé se pišli podívat, jak Šimon se chystá uvítat pítele. Nikdo by neb)l do nho ekl, že zná vše se
umle
sestrojit, na žádném táboe to nemohlo býti pipraveno k uvítání slavných host, jako okolo jeho stavení. I starý Strnad vážil píkrou cestu na hory, aby se pesvdil, hodlá-li Šimon syna jeho skutené tak
tak
krásnji
oslavit,
jak to lidé dlají;
vždy
toho byla plná ves, nikdo
o jiném nemluvil.
Nesl za ním na hory skoták krásný kožich beránkový, dar to pro Bainovou za to, že syn její opt svoje pátelství k Vácslavovi tak velice osvduje. Dovdl se starý Strnad, když za synem se vydal, aby se peptal,
kterak šlel.
stojí
jeho
Povdl mu
záležitosti,
to
též
o tom,
sám onen úadník,
s
co
jednati.
^
Zaslzel, vida
ted na
novo, jak
Šimon obmýi jemu
nímž bylo
vrn
*
Šimon napoád
stojí; i opakoval jeho matce, co jí již nmezi tira asem povdl, že mže totiž ve všem non poítat jako na pítele pokrevního. Zárove jí svil,
k synu
kolikrát
jeho
285
tomu
že jak
jindy
dvete
národní vci,
nevidt nosti
oženil,
prával, že
tak
myšlénky aby
se
velice se
mu
mu si
sya pidržuje ra'sto
tecI
peje, aby se co on v budouc-
ustálily, a
již do takové vci si nenamoil. Bainová mu ve všem svdila, vždjt mla
se
synem
ihned do pemýšlení, která z Ještdských dvat by se nejlépe k Strnadovm na statek hodila. Vyjmenovala mu jich po sob asi pt z nejbohatších a nejhezích. Ale starý Strnad vrtl hlavou pí každé! Žádal si prý do stavení nevstu dobrosrdenou, á^^lužnou, tentýž kiž.
Dila
se
veselou, teba nemla niehož, a nikoli zámožnou, kteráž by mu b}la chtla za svj pínos na statku porouet. Bainová slíbilo, že se mu bude tedy po takové pídit. Než se musila mu rukou dáním slíbit, že pijde s ním rozešla, s Vinckou i se Šimonem letos k nmu dol na posvícení, kdež celý týden na statku jeho v pátelství a lásce poi
budou. Bylo by marné, chtít vylíiti, co ti dva pátelé provozovali, když se konen zas po tolika msících shledali. Od bílého rána íhal Šimon u okna, zdali se neubírá Vácslav ješt údolím k horám, dobe vdl, že nemže dív dom zavítat, než okolo poledního. Yždyí se musil pec také chvilenku u otce obmeškat, než se mohl vydat k nmu. Spativ ho konen zdaleka, letl mu s otevenou náruí s vrchu dol v ústrety, div že hlivu nesrazil na spádné cest, a Vácslav spchal proti nmu s touž nedokavostí, otevíraje rovnž proti nmu náru dokoán. Padli si okolo krku a chytli se s hlasitým, radostným pláem. se tak dlouho v objetí, jako kdyby se po celý život i drželi již pustit nemodli a nechtli. Pozorovali je lidé z vesnic?
a
286
nad nimi také do pláe, uznávajíce, že to dva tak vrn a nerozpohledu takovém: „Jen jest- i jim to potrvá," ale o tom nikdo nepochyboval, všichni byli pesvdeni: pátelství to již zkušené a tak skvle osvélené že jim potrvá až do smrti. Kd\ž srdcím svým konen do sytosti ulevili, pojal Simon pítele za ruku a se zrakem, záícím vnitním uspokojením, dovedl ho k svému baráku. Nevdl Vácslav skuten, co by mu ekl, poznávaje, co podnikl k jeho poct, a již šel na nho znovu plá; tu najednou se zarazil a zstal stát, jako když ho do a musili se dát
pec jen krásná véc, milují-li se lun. Oby(^ejn dodává se pi
zem
vleje.
Ped
vchodem do stavení, mezi strmky, spletenými bránu slavnostní, stála dívka zlatovlasá v splývajícím rouše bledo zeleném, vysoká, štíhlá a spanilá, jako mladých tch bíz tetí sestra. Se sklopeným zrakem podávala Vácslavovi vnec z lesního kvítí. „Vítej nám, hrdino vlasti, muedníku národa," zašeptali hlasem dojemnjším, než to šelesiní útlých lupen nad ní, ale ned 'povdla. Vzhlédla mezi oslovením svým, zalekla se a zaervenala jako rže. „Myslila jsem, že to již vedeš Vácslava," omluvila se rozpait a chtla ucouvnout do domku. „Což ho nevedu?" zvolal Šimon podiven; „kam pak dáváš oi?" Znovu zvedla panna zlatovlasá zrak k píchozímu, jenž nmý a nepohnutý, jako v sloup promnn, na ni zíral, a opt zahoela pi tom po tvái a šíji. „To prý je V^icslav! Což to je možná? Kde pak jsou jeho hladké, ervené tváe, jeho opálené elo, jeho zavalitý, ramenatý vzrst? v živou
287
ped
dlouhým tmaVincka si ho jindy ovšem mnoho nevšimla, ale to pece vdla, že díve takovýi^h neml, a ml-li, že se aspo nikdy takovým zpsobem na ni nedíval; vždyt pociíuje jejich palivost až u saVžd}(
vým
stojí
mého srdce .
a neví, co
se
s
a
ní
oima
dje
musí se zadržeti biz,
do hlavy, zvrátilo
mladík bledý, ohebný
ní
plným vousem
vlasem,
.
.
má
,
.
.
s
.*
vstupuje
strach,
aby
jí ji
to až to
ne-
,
„Ty svou vc jak náleží krásn provádíš, Vincko," smál se jí Šimon, kdjž nechala svoje slavné uvítání, jemuž tak dlouho se uiia, nedopovzené. podstrivši Vácslavovi vnec u velikém zmatku jen talr, jako obyejnou jakous vc.
„To
že je
Vincka?"
ústm
lekl se zas Vácslav, upustiv
díve
vcec,
ervenala, tak on ted bledl. Musil mu to Šimon tikrát opakovat, než tomu uvil. Domníval se prý, že to pespolní družice, již obané tamjší vypravili, aby ho v jejich jménu pozdravila. Mnul si poád elo, jako kdyby se chtl probudit ze sna. Bylo to ale také až k neuvení, co se to v\ louplo za ten rok z onolio mladého blázínka, z oné dovádivé hluné díviny kteráž bud s kluky o závod holikala neb s kzlaty skákala, již si nemohl dosud jinak pedstavit než bosou, rozcuchanou, v snknici až po kolena, u kamen nad kolovratem dímající! Stála ped ním ted panna jako divizna, v každém hnutí plachou skromnost, v pohledu svatou nese poád vinnost, jakéž nikdy a nikde dosud nevidl,
jejž
byl
k
pitiskl,
a j^k
ona
se
a
tloukl
svtem
Kdož by
.
.
se
.
byl podivil, že se Vácsluv ted
ješt déle
než jindy! Vždyt si mli tolik co povídat! Ale tomu se musil zajisté každý divit, že si Vincka nyní u kameu nikdy již na spaní ani nezpomnla. Pošlou-
u
Baiii obmeškával
288 toho Simon vždy na ní a ejhle vše, co jí zvstoval skuten na ní se vyplnilo! Kam jen dávala jindy rozum, tvrdíc, že to, co pítel jeho mluví, není pro ni? Bylyt jeho vru zlato a každé slovo v nich drahým nechtfvalo se jí již ni zpívat, ni skotait; kamenem mnohem více ji ted tšívalo, krýti se kdesi v lese, kdež vdla, že nikdo na ni nepijde, opakovati si tam, co byla od Vácslava slyšela, a pedstavovati si, kterak pi tom se tváil. Jak šlechetn se vypínala jeho postava mezi hovorem, bledé elo se mu zardlo a v oích zahoela svati pesvdenost. Jak dobe mu slušely ty dlouhé vlasy a vousy Žádný v celém Ještde již tak nevypadal jako on. Jindy býval celý k Šimonovi podoben, jako bratr k bratrovi, ale ve vzení byl se natáhl, pevyšoval ho ted o celou hlavu; nevypadal již ani jako horák, nýbrž jako takový student, již putují v let vždy po horách na Ještd. Ó, jak ml Šimon pravdu, když ji ubezpeoval, Vácslav že vlastn hor tch duše, on jediný že je osvtluje, oživuje, bez nho že by v nich nic nebylo. Kde bloudívala duchem, že na to picházela teprv ted? Jak se ted hanbívala za svou pedešlou zplašenost, co si asi Vácslav o ní myslíval, když ji vídal tik tup a ospale nad kolovratem sedti? Byla by
chávala
ted Vácslava
žádal,
oteveným zrakem
s
tak, jak
si
a sluchem
;
!
ei
.
.
.
!
ho mohla ted vru
poslouchat od veera do veera bez beze spaní, ba zdálo se jí, že by mohla snad spíše býti beze všeho ostatního, jen již ne bez jeho výkladu. Jednou aspo, když Vácslav se zmínil o dob ve vzení ztrávené, pišlo jí na mysl, jak by to bylo, kdyby ho páni zas jednou vsadili a on k nim opt nepišel po celý rok ? Myslila, že se na lavici neudrží, tak se myšlénky té lekla, ó, jak ted pochopovala Šimonv stesk o nho,
jídla,
bez
pití,
289
hnv
že ho zaveli do tak dusné, temné díry, kdyby mohl aspo vše to za nho vytrpti sám! Tenkráte by to u ní neodešlo jen tak, odstonala by jeho vzdálenost a díve by se nezhojila, až by ho mohla zas uvítat mezi bízami. Kdož by to byl na ni kdy hádal? Bylat Yincka opt píkladem, kterak se lidé promují ve svt tom promnlivém. Ukazovali-li si pátelé ted veer na map, tož to Yincce nedalo, také musila vidt, co to tam pec mezi sebou mají, nad ím se téí a se rmoutí. Chtla se rmoutiti a tšiti s nimi. Zdvihla se od kamen a zvolna, zvolnika pikradla se pak k nim ke stolu. Za krátko se jí skuten rozbesklo, se vlastn jedná, i vdla také tuze dobe, kde je ten koen toho velkého stromu slovanského, na nmž je Ještd kvtem posledním, a byla by mohla tak urité, jako Šimon Vácslavovi ukázat^ kde a jak se rozprostírají jeho vtve po svt a kterak se jmenují. Ale Vácslav sejí nikdy na to nezeptal, všímal si jen Šimona, jen jeho pouoval, s ní mluvil, jen když musil, a to samé obyejné vci. Setkal-li se náhodou pi tom s jejím zrakem, vždy chladn spustil oi, ani jednou již se na ni tak nepodíval, jako tehdáž pod bízami a vzal li ji nkdy Šimon vele za ruku, tše se, že zaíná konen cítit s národem: tak nespokojen od ní odvracel tvá, že jí to vždy všemi žilami proniklo. Nechtl ani slyšet, že ji Simon chválí; nepál dvatm, stžovala si Bainová ted den co den na jeho pýchu, zamítal všecky nevsty, kferé mu k pání otcovu
jeho i
a
lítost,
jeho pání,
o
;
družbila,
a
mu povdla
vždy
o
téch
nejdokonalejších.
Takové stesky poslouchávala Yincka ale s podivnou ladostí; pi každé zamítnuté nevst byla tak veselá, jako kdyby jí byl nkdo zas na nové šaty daroval tak pkné, K.
SVTLÁ;
Frostá mya(
19
290 ty bledé zelené. Vždyf vdla nejen od Šimona, ale ted sama vlastním poznáním, že ho není ani ta nejhodnjší
jako
hodná. Ale že se mu nezdá i ona sama ani o chloupeek všech ostatních, kdež se pec na svoje oi den co den pesvdoval, kterak se té národní vci chápe a pidržuje to se jí za to ani dost málo líbit nechtlo. Jak dlouho tomu, co Viacka pokaždé užasla, probdl-li ponvadž mu nedaly myŠimon zas jednou celou noc šlénky pokoje ted ležela sama mnohdy až do svítání pro s otevenýma oima na posteli pemýšlejíc o tom, Vácslav dnes veer zas tak nespokojen po ní se koukl, když ji Šimon žertem zacukal za rulík, který se jí zpod šátku vysmek', krouže se jako zlatý had po plecích až ke kolenm? Co v tom bylo zlého? Ovšem, mla míti vlasy v lepším poádku, ale jakáž pomoc, když ji nechtly poslouchat! Mohl se pesvditi, co jich má, pak by byl snad uvil, že si s nimi neví rady Nechystal se Šimon s sebou k Strnadovm na posvícení, nebyl milovníkem hluku, kdež o nic se nejednalo; míval radostné pokikování a veselý šramot jen tehdáž rád, dopadly-li volby v dobrém smyslu Za to si vyšla Bainová s Vinckou chut zas jednou mezi lidi z té pohorské poustevny. Obzvlášt na Vincce vše jen hrálo. Netšila se však lepší
—
—
—
.
.
.
ani na hostinu, ani na muziku a tanec, ale nemohla se dokat, až uvidí sednici, v níž se Václav narodil, až uslyší otce jeho o mládí synov vypravovat. Nemohla si ani pedstavit, že by mohli jeho píbuzní o em jiném mluviti než-li
o
nm. Vera
aby letos
vzkázal starý Strnad ješt jednou na hory, jen od Barin jistotn dostavili, bez nich že by se mu ani nezdálo, že je posvícení. Bylo udláno, že se
se
291
dom
nimi sejde v kostele o hrnbé, odkud
si je odvede svými nejbližšími a uejvzácnišími pespolními pátcly. Tof se rozumí, že Vincka dnes oblékla svoje bledo zelené šaty, aby svým hostitelm v niem hanby nedlala. Nepovšiml si Šimon, kterak jí sluší tehdáž, když v nich Vácslava vítala, neml na jiném rajšlénky, než na Vácslavovi i dailo se mu dnes zrovna jako tehdáž píteli, nemohl když v nich z nenadání ped nho vstoupila pekvapením s ní oi spustit a k ní promluvit. Jen mlky jí podal ruku na rozlouenou, když mu dávala s bohem a miraovoln se uchopil ješt jednou její ruky, jako kd}by se byl chtl pesvdit, je-li to pec jen ona, jeho to Vincka, kteráž k nmu náleží jako pl duše jeho, k níž pirostlo k neodtržení srdce jeho, již si vychoval od dtství, aby u nho v lásce pobyla do smrti. Dnes teprva v tom neobvyklém slušném odvu poznával, že je krásná, tak velice krásná, že mu pipaialo, jakoby k nmu do vetchého, starého baráku ani nenáležela, že je jí pro oba veliká škoda. Záhadný nepokoj v se rozvlnil, sotva že ji vidl s matkou ve dveích mizeti. Vyskoil a pecházel po sednici velikými, boulivými kroky. Dlouho to v sob pedlával a tlumil, ale nedalo se to potlait, pišlo k výbuchu strašlivá ho uchvátila žárlivost. Vyítal si náhle, že ji od sebe pustil, tásl se zlostí, vida v duchu, kterak se budou hoši v kostele na ni dívat, skípal zuby^ pedstavuje si, jak ji bude jeden za druhým veer pi muzice vytáet, a zdvihl pst, zahroziv tomu, na nhož pi tom se pousmála, zahrozil i jí jak jen mohla od nho odejít! Kdyby se nebyl stydl, hned by se byl zdvihl a pro ni si dobhl, ale nejen že by se mu byli lidé smáli z toho s
se
;
n
—
nm
—
bezdn
—
—
.9*
292
—
si byl konen málo dlal ale byl by otce pítele milovaného velice takovým jednáním urazil. Jen ze šetrnosti k nmu se zdržel ale jak to v burácelo Mnobo hodin se muil jako v oistci. „Zda-liž pak mám rozum, že se nezením," vyítal si konen; „na co pak vlastn ekám? .,8 tím národem" nebude tak hned lépe, to již je ze všeho dávno vidt, a ona pišla již zcela do svého rozumu. Ani se nepamatuji, kdy jsem ji vidl skotait a hmotit; je ted jako pna. Poslouchává Vácslava veer jako knze, nespouští s nho ani oí, když vykládá, cítí již ve všem se mnou. Uiním nejlépe, eknu-li matce ihned, jak se dom vrátí, aby zaala k svatb chystat. Nebudu již ekat, ba nebudu." A Simon se jal pemýšlet, jak si to zavede, až bude oženily, aby mu to na všecky strany stailo; i usnesl se na tom v duchu, že si zaídí oddavky okolo sv. Kateiny, až pestane práce v lese. Odbude vše jen v tichosti bez svatebníkv. Vácslav mu pjde za jediného svdka a koKéž by ta ten stelník se mu mže postavit za druhého. as již byl, kéž by tu byla aspo již Vincka z posvícení! Ne. necbt se na starý Strnad hnvá jak chce, celý týden mu jí na statku neponechá; za ti dni nejdéle si pro ni
by
—
nm
!
dojde.
Zdálo se Šimonovi, že je dnešní den bez konce, jako ješt, co byl na svt, mu nebyl tak dlouhý a nesnesitelný Oddechl si, jako když z nho mra spadne, vida msíc v okn se zatpytiti. Otevel si je dokoán Tichá záe, hluboký mír spoíval na krajin. Po nebi bez mráku postupoval od Krkonoš úplnk, spouštje na zemi postíbené roušky mlhy. Tu a tam se to v przratu vzdálené to lesy ných jejích záhybech zamodralo,
moe, žádný
I
—
—
29d a tam
—
rybník 6i potok se v uich zamihl zlatý blesk tu a tam se v nich zachvla liledá dálce se lesknoucí zacházející to hvzda. Ale Šimon, ua obzoru perla v
—
—
—
pohlížeje ua krajinu podobající se v té chvíli
diamantovému
prahu k nebi samému, nevidl, jaký to velebný veer nadešel horám do duše rozvlnné pihrnuly se všecky staré, erné jeho vidiny. Musil si vzpomenouti, mnoho-li hrz a svízel se privulilo na tutéž zemi, kteráž se ted tak líbezn jako kds ráje ze sna usmívala; zhrozil se, mnoho-li krve bylo v ní prolito, aby smla zstat svou, že by na ní snad všecky eky a potoky její nestaily; vidl v duchu, mnoho-li hranic bylo v ní zapáleno, aby byla zniena pravda v ní zrozená, pedstavil si, že by zbledly v dsné jejich záplav všecky hvzdy, i msíc a slunce samo, a dým z nich že by udusil všechen život v ní; vidl v duchu, že kdyby se pda všude t^m otevela, kdež v ní zahrabán bojovník za právo náiodní, jedinému by se podobala hrobu, i poal si zoufati pi pomyšlení, kolik lidí o to stojí, aby to, co zbylo, vyplenno bylo, jako na podzim z polí z ;
ech
pejdvka
.
.
.
„Ó, ty ukižovane!" zasténal, „zda-li pak si ješt jednou odchováš plemeno, které zhojí tvoje rány ? Ó, kdož by ti mohl pomoci a za to dát svuu pravou ruku, svoje ." oko z hlavy? ,
.
Nkdo
vstupoval do dveí; Šimon, ohlížeje se, poznal Vácslava. Ach, jak se zaradoval, že si pítel vzpomnl, že spchal od hostí posvícenských i dnes k nmu, do samoty, aby si jako jindy zahovoili Dostavil se jako na zavolání, práv když mu bylo nejhe; znal ho Vácálav vždy tak dobe vyrážet z takových smutných vrtoch,
pi msíku
na
!
294
že
obyejn ustoupily živé mu to podaí
Zajisté se
i
a
bezpené nadji na
asy.
lepší
ted,
„Ty nejsi tedy u muziky?" uvítal Vácslava, podávaje zdaleka ruku. „Jak vidíš, nejsem!" Vácslav na to; ale bud nevidl, že mu Šimon ruku podává, neb si tobo nepovšiml. Nepijal jí piblíživ se k nmu. Šimon se zarazil; pozoroval, že Vácslava cosi tísní, a to nikoli nco jen malébo, jinak by si nebyl tak zvlášt
mu
poínal.
„Co se ti pihodilo? Ml jsi s otcem hádku? Fišli slyšel jsi snad, že se chtjí obchodu ke škod? naši pi volb do snmu pidržovati jiného, než nám v no-
i
jste v
vinách schválili?" doléhal na pítele. proti nmu; neodpoAle Vácslav stál poád vídal ani na jedinou otázku jeho, tak starostliv pronenkolikrát takovým zpsobem senou. Ba mrštil po okem, jakoby upímné to dokraování mu ani dost málo
nmý
nm
po chuti nebylo. Konen po dlouhé pestávce, kdež Šimon nevdl, co pomysliti, promluvil Vácslav k nmu hlasem, v nmž si byla samá jen trpkost a ani stopy staré velosti: „Tys vážil onehdy za mnou cestu obtížnou a nebezavšak já chtl jsi za mne obtovat svobodu penou
—
—
vážím dnes za tebou cestu ješt iéiší, a cokoli jsi za mne vytrpti chtl, trpím já te za tebe v pravd." Opt nevdl Šimon, strnuv podivením a leknutím, co
by
si
o
tom všem pomyslil.
„Dnes, Šimone, mne tu vidíš naposledy," pokraoval „neVácslav s hokostí, zmáhající se pi každém slovr mohu a nebudu k tob již picházeti jalío jindy. Kdybys ;
295
—
pak ovšem bych mi nebyl dosud býval více než bratrem pose s tebou takto nelouil, ba neodcházel byrh ani Neboj se, ne, ue ale koho s kdo to, bych se o kosil ." odfjdu v pokoji od tebe i odtud! „Vácslave, Vác-lave!" zvolal Šimon, chytaje se za mluvíš, hlavu, „co to, probb, blábolíš? Jak to ke píteli! Poslouchám t a nevím, kdo znáš pozbyl rozumu, zda-li ty, jenž tak spleten mluvíš, nebo já, který vše tak spleten slyším, že nevím, kde to stojím, s kým to hovoím a kdo jsem. Louíš se prý se mnou navždy, hlas tvj snad t nechtjí dát na se pi tom tese rozhoeností novo do žaláe? ..." „Pjdu sám do žaláe doživotního, samovolného. Každý bude myslit, že jsem na svobod a snad mi budou mnozí .
.
.
.
.
.
!
.
.
mn
.
.
.
závidt, jak jsem šasten a v hojnosti pc staven, a zatím budu žebrákem, jenž povlee za sebou pouta nejtžší !" a to vše k vli tob popadl se Šimon zncvu za hlavu; „jde „K vli mn," jednomu z nás tedy pec na rozum? Vácslave, pohlédni,
—
jak se mi ruce tesou, ponejprv, co jsem živ, pozorcji na sob slabost takovou, k emu mne dnes schváln sužuješ?
Což s
mn
tebou
pustil,
nemžeš v krátkosti a erstvosti vypovdt, co dje a jakého híchu jsem se nevdomky dona mne tak písn pohlížíš a tak krut ke mn
se
že
mluvíš?"
„Když ti na erstvosti a krátkosti tak záleženo, tedy ponvadž se mi Víncka tak líbí jako vz, že odcházím tob!" zasmál se Vácslav hoce. Šimon zbledl jako sníh nikdy nespustili snad ješt
—
;
nibožtíka chvíli
—
tak siného do hrobu, jak se objevil on v této vždy to, co pociíoval, se rovnalo desíti smrtem
296
nm
najednou. Dlouhou chvíli stál, jako když v není ni ducha, ni života, ni krve; ale najednou se vzchopí', oi jeho krvav zasvítily, skoil ke své posteli, strhl nad ní
—
namíil ji pímo na Václava. a Vácslav se hrd proti postavil. Usmrtit mne tedy chceš za to, že s tebou jednám jako poctivec?" ,Ano, zastelím t jako zlodje t zastelím!" zaskípal Šimon, a v jeho pohledu íhala litá šelma. se
stny dvojku
nmu
,>
.
Vácslav, sttle
ležící,
,
.
o zlodji, popadl od chleba do temna se zardívaje, pustil jej
slyše ale
nž, na z
ruky,
sotva se ho uchopil.
„Co jsem
ti
mne Vincku úkladn
a svolení, že
co ti vzíti chci bez tvho vdomí potupn cazýváš? Kd\b}ch t chtl
vzal,
tak
pipravit, zdaž bych tu stál a ti to ohlazaslepene! Práv že ti ji chci ponechat, odcházím a oznamuji ti to, abysi se odchodu mému neprotivoval. Mohu-liž pak poctivji jednat?" o
šoval,
—
ne„Ale já nechci, aby bylo pravda, cos mi ekl nikdo ji abys ml Vincku rád nechci, nechci nesmí milovat, než já, moje je; kdož o ni zavadí jen myšlénkou jedinou, lotrem je... povz honem, že není pravda, cos mi pravil, že jsi si jen o posvícení ze mne blázna strojil, že mne nevidTs nikdy pomateného, nikdy vzteklého a že mne chtl's v tom vidt, abysi se ml emu zasmát... chci,
.
.
.
.
.
.
jinak ..."
A
Šimon pozdvihl znovu dvojku.
„Znáš mne jako lháe, i kejklíe, že se takové vci o domníváš? Kolikrát ti mám opakovat, že bych tu nestál, kdybych byl podvodníkem, a že jím nejsem, snad
mn
297
nejjasnji
toho jde na jeve, že neví Vincka jediné slovo
z
o tom, co se
„Ona
hav
o
mnou
niem
se
dje." oddychl
neví!'
Šimon a
si
pustil
vá-
pušku.
„Jak by mohla o
nem
vdt,
tho
z
jsem
se
sám
sob
teprva dnes jak se patí vyznal?" rozkikl se Vácslav „Nechtrl jsem si vit, co ve v náruživé, hnvivé bolesti. jititi poíná, když jsem se s ní zas poprvé shledal
mn
ped vchodem do domu tvého mezi tmi dvma bízami! Myslil jsem, že to vidím zázrak posel andla boží mne zasáhl z jejího nevinného oka, zpitoml jrera v jeho zái od té chvíle nejsem pánem svým Dlám vše naopak, nezajímá mne, za co bych byl jindy duši dal, nemohu na nic myslit, jiného si pát než aby byla Kudy chodím, stojím, všude válím se svou lámoje skou; zatínám psti, rvu si vlasy, ryji si nehty ve svém mase, až okrvácím ... ale nic neplát! Jen se pamatuj, jak jsem jindy smýšlel o mužío,h zamilovaných Dtmi jsem stvoje zval a babami, kteí nezasluhují býti, ím je il, ted náležím mezi n. Ach, co mne to stojí pemáhání a práce, než se veer obrním lhostejností, abych se mohl vydat mezi vás a nikdo na mne nic neznal! Co jsem vytrpl, vida t s ní laškovati a ji k tomu se usmívati myslil jsem ale, že se pec šíastn pemohu vlí železnou, tu mi otec dnes vše pokr-zil. Sedaje ke stolu mezi matku tvou a ji, pravil: „Skoda, holka, že jsi již Šimonova, byl bych si jinak namluvil pro syna. Žádná nevsta by se mi k nám tak nelíbila jako práv ty." Slovy tmi jako kdyby byl pede mnou vykopal hrob. Zavíila ve náhle taková zoufalost, že je pro mne ztracena, že nevím, co by bylo z toho pošlo, kdybych nebyl zerstva od stolu vstal. zde
.
.
.
.
;
.
.
,
.
.
—
.
.
.
!
bh
;
t
mn
298
Nemohl jsem
ji
již
vidt na míst, kde by sedti mohla
kam nikdy uezasedne, ponvadž je Ó, Simon, jak t nenávidím, co bych
—
jiného
již
a
tvou.
jen za to udlal,
ti
šastným budeš, a já že musím býti tak nad každé pomyšlení nešastným Musím utéci, a to brzo my dva že tak
;
!
nemfižeme vedle sebe žíti, denn se vidti a potkávati, pošlo by z toho zajisté nco hrozného! Dávno mi nabízejí, jak snad víš, na Jiínsku hostince, líbí se i otci, a dávno by ho byl koupil, kdybych se tomu nebyl bránil. Ale se nikdy nechtlo z tch našich hor, od našich lidí ted museím ... do zimy budeme dávno odtud odsthováni, a hned po posvícení se tam vjdám, abych vše .
.
.
mn
.
.
.
smluvil."
,K emu bys teprva ekal až po posvícení? Odejdi odtud co možná nejdíve, neodkládej to až za týden, n žeš jít hned zejtra, ba hned ted," pobízel ho Šimon dychtiv; „jdi, jdi, noc je jasná, vlahá, pjde se ti to lépe než za dne a zsta tam již nadobro. Však to otec dokáže, aby bez tebe odsthoval se odtud. Jdi, a na naše hory již do smrti ani
si
nezpomc."
„Snad bys mi nechtl smím, i nesmím?"
i
v
tom porouet, na co myslit
„Budcš-li zpomínat na hory, zpomeneš
Vincku, a ty na
ni
si
myslit nesmíš. Myšlénkami
pi tom lidi
k
i
na
sob
vábíváme i proti vli jejich, což to ješt nevíš, i vdti nechceš? Co by mi to bylo pak plátno, že odtud odešers, kdjbys ji duchem svým k sob lákal, a jí pak po tob se zastesklo?" zvolal Šimon tak úpnliv, že Vácslav, chtje proti nmu znovu zas vyjeti, náhle umlkl a sklopil oi. Pipomnl si tak mnohý radostný pohled její, když vešel, tak mnohé zmatené její uzardní a hlasu zachvní, když
2.:)9
k
nmu
jí
dnes
nuly, ty
ho
promluvila; pipomnl si ale pedevším slzy, které náhle z oí vyhrkly a po lících jako stíbro ska-
když otec
kázajíce
že je již jiného.
litoval,
domu vyhánly, útk
z .
.
i
z
rodišt
Vždyf práv
slzy
neodkladn mu
.
„Myslím, že jsme záležitosti svoje tak dalece urovnali, jak se urovnati mohly; povinností naší, abychom pihlédli ted k dležitjším," pravil po dlouhém zamlení tak chladn, jako kdyby nebyl po celý ten as o jiném pemýšlel, než o tom, co pronášel. „Hýbá a petvou'e se to zde den ode dne utšenji, lid náš je dobrý, ilý, dá si radit a rád všeho dobrého a nového se uchopí, a'e pi tom je, jak ti dobe povdomo, lehké krve, snadno zmítaný a zapomntlivý. Jak by jej pustil lovk jen na nkolik nedl z ruky, již by bylo zle; musí býti poád napomínán, podncován, aby nenastal zas ten starý život u nho, jinak hrozí ce^é krajin nebezpeí že se odcizí. Tvou úlohou ted, abys nedal našim obanm sklesnouti do bývalé netenosti, nýbrž abys pevn se uchopil opratí, písn k tomu hledl, at žádný pletichá nad nimi nedostane moc, jak již kolikrát, práv v nejrozhodnjších okamžicích, se stalo. Obzvlášt ted ped volbami musíš veer co veer dol do vesnice noviny jim pedítat, vykládat, je varovat pede všemi možnými uskoky a nástrahami, krátce, co já dosud s tebou na sebe ..." jsem dlal, musíš ty ted vzít A Vácslav se ml k odchodu. Odcházelo se mu tžce z místa, kdež ztrávil nejmilejší okamžiky života, kdež me škával radji než doma, kdež míval bratra, nad nhož nebylo a od nhož prchal ted, jako od nejúhlavnjšího nepítele tžce se mu to odcházelo odtnmtud, záší v srdcí kdež ji vidl všude a všude ... tu sedávala u kolovratu,
—
ám
.
.
.
.
.
.
300
do mapy a z mapy ostýna nho zdali pak ho bude postrádati, po snad teskliv slíditi v hodinách, kdež jindy picházíval? bude! Nechtl se Vácslav nad Ó, bude, tím zaradovati, ale musil proti vli své. Šimon stopoval každé hnutí pítelovo týmž divokým, podezivým v zraku výrazem, ale poznával, že se louí do opravdy, pro celý život že se louí, nejen s domovem, ale i s pátelstvím a láskou kdo ho o to vše jcJm rázem pipravil? K vli komu odcházel odtud smuten a chd, on, jenž tu vše vzkísil, bez nhož by zde ani nic nebylo? „S bohem, s bohem!" zašeptal Vácslav, bera dvée do ruky; ale píteli poslední pozdr..v ten neplatil. Šimon tžce pracoval, tak tžce pracoval, jako kdyby byla nastala poslední jeho hodinka. Ped malou chvílí siný jako mrtvola, byl ted nejen v oích ale po celé tvái jako krví zalit. Bylo vidt, kterak mu buší v hlav myšlénky, v adrech srdce, zdvihaly se mu skrán, a prsa jako kdyby se mu chtla ihned rozpoltit. Pravý to div, že v nepraskla nkterá žíla a on mrtev na zem se nesvalil.
stl
O tento
chav
se opírala, pohlížejíc
oku
po
.
,
.
nm
.
.
.
.
.
.
.
.
.
nm
„Zsta!"
vydralo se
mu konen
z
úst,
ale
lidského
zvuku tom nic nebylo, svdil o boji nadlidském. Vácslav, stoje již na prahu, nerad se obrátil. Domuíval se, že mu chce bývalý pítel ruku podati, aby se nerozešli v zášti zjevné. Uinil tak s nechutí, ale pozastavil se pec. Vždy konen za to, co je rozdvojilo, ani ten ani onen nemohl samo sebou bez viny kteréhokoli vše tak divn, v
;
tak
smutn
pišlo.
I vrátil se tedy
tch nkolik krok zpt k Šimonovi,
jenž stolu tak pevn se držel, jako kdyby se byl obával, že bez podpory sklesne, a podával mu ruku sám první.
301
Ale Šimon se
„Z
ueuchopil; opakoval jen ješt jednou:
jí
tafi!"
„Netrap raue pec tak zbyten!' .Jen tu bud!" ,Co pak nemáš kusá srdce? Pomysli bylo, kdybys bjl ted na mém níst?" ." „Jsem tam „Rid bycb vdl, .
„Clici
ji
ti
jak by
tob
.
—
v
em!"
necbat!"
Vácslav kikl a vztáhl proti
mu
si,
nmu ob
ruce; ale ihned
sklesly.
„To není možná!" vzdychl
si.
Šimon, jako když skonává. Pi pohledu na vnitní boj toho, jehož zval tak rád a tak asto bratrem, pohnulo se ve Vácslavovi celé jeho srdce šlechetné; i pocítil prou jako vždy jindy. „Ne, Šimone!" zvolal, „tak jsem to nemyslil; nepišel jsem k tob, abych žádal nemožných vcí, chtl jsem ti se dje a pro skuten jen poctiv povdti, co ve odtud tak na kvap spchám." „Ty ale nesmíš odtud!'"' „Nemu nás oba již d(?le!" „Nesaíš odtud, ponvadž by ty hory tu bez tebe nenemám ani tvou obstály ... já t zastupovat nemohu hlavu, ani tvoje peníze; kdo by chtl poslouchat takového sprosíáka, jako jsem já? Všecko by tu pišlo zas v nic a já bych to ml pak na svdomí ..." „Již to je hotové,"
hlesl
mn
.
.
.
—
„Platíš u
obana
„Vždyí jsem nalo,
bud
to
—
ochabovalo. tu tedy
s
ní
zkusil,
jako já." jak bys
Když
tu
tolik,
."' .
.
pry
.
bez ní zstat
.
.
již to
nemžeš
usí-
—
302
A Šimonova tvá se stáhla pi sluvech tch v hoi tak mu padl Vácslav, pekouán útrpností, okolo
strašlivém, že
krku.
„Ne, ne, to nemže býti a nesmí! Ty jsi ji sob vyhejkal, srdce tvoje s ní srostlo od dtství; já ji mám temne to nebude . prva jak se patí rád nkolik nedl Pokusím se tak bolet, vyrvu-li si ji z duše, jako tebe! o to, setrvat tu, i když bude tvoje." Šimon ho od sebe voln odstril. ,Toho bys nedokázal; uprchl bysi asem pec. A i kdybys dokázal; což myslíš, že by mne již tšila? Neohlížej se na mne; musíme se starat, jak bychom vc nejlépe opa.
.
.
tili,
a pak
teprva o sebe.
Ted práv
naklonit, bude u vás celý týden
...
.
mžeš
si ji
tu lze
.
mnoho
nejlépe
provést
matce mé, že nemám do ženní žádné chuti, af to sprostedkuje, aby se ona k nám již nevrátila; necht ji ted k tob domlouvá. Neboj se, že ji bude musit mnoho pemlouvat; dá si asi íci bez domluvy. Když jsem já ji napomínal, aby se pidržovala „toho národa", nevdla jak všemu ihned do toho; ale co si povšimla tvých výklad neboj se, dá si íci, dá!" porozumla tak strašlivé, A zas se stáhl Šimonv obliej v že si Vácslav oi zakryl, bby na to patit nemusil. probudil zas onen divoký Ale najednou se v
ekni
—
.
.
,
kee
nm
nmž „Mj si
vztek, v
si
nebyl podoben.
ji tedy, když to býti musí; ale to ti povídám, nechí nezabloudí od vás nikdy sem na hory, necht nikdy nežaholiká, vystoupí-li za humny! Jak bych ji zaslechl, tož bych pak rausil chtj nechtj popiduout zde tu a jeden z nás tí by se se svdvojku, se rozbhnout tem rozlouil. Já nejsem takový hladký pán jako ty, ne-
—
303
mám tvých svtských vtip, vyrostl jsem mezi tvrdými, divokými skalami, stokrát jsem vidl, kterak do nich uhodil hrom je povalil, stromy nejvyšší na nich rozpoltil, zapálil .. mohla by mne také jednou napadnout chuf, zahrát si na takového hroma, vše rozdrtit, zniit, co mi pekáží; proež pozor ne nezapovídej jí nieAle ne at si zazpívá kdy chce a kde chce, zpívá tak ráda, hož nemže býti bez zpvu, oditonala by to, kdyby se nesmla také ne ... nikdy ozvat nic jí neudlám ... a tob .
.
!
.
.
.
.
.
.
.
.
;
,
se
.
.
.
.
.
„Šimone," zaplakal Vácslav, „co ty zamýšlíš, nestane nikdy nesnesl bych myšlénku na tvj žal, nemohl bych ;
býti vedle ní šíastným."
k tob se stokrát podle ní podobu, stavení, všecko než jsi pišel, jsem si myslil, že je jí ke škoda. Jdi jen, a o mne do mé chudoby a sprostoty pomysli si, že se nestarej pijde-li ti o ran myšlénka jsem šel ze svta. Mnoho mi dal's, tak mnoho, že jsem ti
„Bud
již
zticha,
lépe hodí, než ke .
.
prosím t, a jdi;
mn. Ty máš
mn
.
vná
;
—
vždy íkal, jen krví svou že ti to splatit mohu, ted ti to splácím poctiv dle slibu svého, dávám ti svou krev kapku za kapkou; již ti nejsem pranic dlužen, uos mi dal, je zcela moje, nemáš již na to práva. Pro nejdeš? Co tu ješt stojíš a díváš se na mne? Bolí mne oi tvoje, jako kdybys mi do prsou samé nože vrážel. .. prosím t, jdi!..." „Šimone,
píteli
jediný,
nejdražší!
Neodstrkuj mne a pijmouti,
takovým zpsobem od sebe. Jakž mohu odejíti co mi tak velkomysln darovati chceš, když sám, pra-sám na svt?''
tu
zstáváš
„Což nemám ,tea národ'?" vzpímil se Šimon ped ním najednou s takovou vznešeností zdvihaje oi ke kíži
30á
nade dvemi, že odpovdi takové
onml, nevda takovým
již,
co by namítal proti
zpsobem
pronesené. Jindy opanovával on vždy mysl pítelovu, ale v této chvíli opanoval Simon jeho tak mocn, že si již netroufal ho osloviti a mu odporovati. Vyhovl mu beze slov, jat hrzou posvátnou pi odíkání tom velebném. a
Dokud meškal Vácslav ve sednici, stál Simon hrd vztýen, nespouštje oí s obrazu ukižovance, s nímž ml v okamžiku tom podobu úchvatnou. Ale sotva doznly jeho kroky za stavením, jako když mu podtne nohy padl ped kížem na kolena^ dotýkaje se elem podlahy ...
—
Vyrval
si
v
služb národa
živé srdce z
ader
.
.
.
svil se ješt tuto noc otci se vším, a starý nad míru spokojen, že se k nmu na statek dostane nevsta, kteráž se mu nejlépe ze všech pro syna sprostedkoval celou záležitost tak, že nevzniklo líbila, v nikom tušení pravdy. Vácslav
Strnad,
Povdl Bainové dvrn, vaný bílých
pro
zámr
její
tolar za
nepodail, když to,
že
tak
syn
že
známé svoje vrtochy, chyby uvila; ale pestala ihned ženit
emuž plakat,
ped
dobe
její
se
nehodlá
bez nejmenší pože se jí zamilo-
ní vysázel celou
adu
vychovala Vincku pro
syna jeho, za jehožto námluvího pi tom se prohlásil. Pod záminkou, aby Vincka na Simona zapomnla a Vácslavovi se naklonila, poslal pstounku a schovanku do kraje k seste své, kteráž postonávajíc, mla potebí pomoci a zastání v hospodáství.
305
Bainové
se velice
dlat na statku jejím ho-
zalíbilo
spodyni místo ní, a Yincce se teprva po horách nestýskalo. Vždyf picházel Vácslav každou chvíli, aby churavou tetu navštívil, a Bainové bylo uklouzlo, že se Siinonem a s ní nejspíše nic nebude, ponvadž je mu „ten národ" pec ješt milejší než ona. Nehnvala se proto na nho, ba dkovala za to bohu veer co veer, než usnuja, že v jeho srdci vše tak dobe ídil. Yždyt se proroctví Simonovo ve všem na ní vyplnilo. Konen poznala, žet Vácslav nejen
ped každým Ted
jiným,
se nemusila
zpíma
ale
aspo
i
ped
ním
poznání
o sto
krok naped. mohla Vác-
toho zhrozit,
nm
tšit jeho pítomnosti, plesati, že se odnauil nespokojen na ni poslavovi
hlížet
,
.
ukázat,
jak
o
smýšlí,
se
.
I to
pak svedlo na
se
tetu,
že
neslavila
svj satek
na jejím statku. Nemohla nemocná cestovati, a pec chtla prý býii na svatb. Jak by jí nebyli vyhovli? Zatím nechtl Vácslav, aby nejslabší ozvna slavnosti té pítele doletla a poranila; proež se
s
Vácslavem
v horách,
nýbrž
oženil v kraji.
mezi tím Šimon na horách v zasnženém sám po celou tu dlouhou boulivou zimu, kteráž se zdála Vácslavovi a Vincce nejvonnjším jarem? Matka, vrátivši se k nmu, když mladou hospodyku do nové domácnosti patin zasvtila, nepoznala na žádné promny; pouze tomu se podivila, že podíal u samého koene ob bízky, které stavení tak velice okrašlovaly a jež tak dlouho a peliv vybíral, než je vsadil na stálou památku svého pátelství s Vácslavem. nade dvemi by byl mohl o tom vypravovati, Jen co v se dlo; ten mohl svtu povdti, eho, zasvtiv
Co
dlal
baráku sám
a
nm
kž
nm
K.
8VTLÁ
:
Pioitá mysl.
20
306 jest scliopen eský veukovau, jehož jméno nikdy se neozve, bade-li se národ honositi skutky svých dtí, jehož hrobu neovní vavínem, jemuž nepostaví žádného okázalého pomníku, a jenž mu dal pec více ješt celé blaho a spokojenost srdce svého. v obt než život
se myšlénce,
—
PG 5038
Mu^akováj Johana ''Rottrva)
M8 1899 sv.ll
Svtlé
-"'nebrané
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY
psnisv Faroli.nr
FROM
THIS
OF TORONTO
POCKET
LIBRARY