Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo Katedra obchodního práva

Diplomová práce

Odpovědnost členů představenstva akciové společnosti

František Geršl

2009/2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Odpovědnost členů představenstva akciové společnosti“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

František Geršl

2

Na tomto místě chci poděkovat doc. JUDr. Jarmile Pokorné, CSc. za odborné vedení mé práce, za její cenné rady a přínosné konzultace a v neposlední řadě za její ochotu a vstřícný přístup. Další díky patří Univ.-Prof. Dr. Martinu Schauerovi z Universität Wien, Rechtswissenschaftliche Fakultät, Institut für Zivilrecht za konzultace a pomoc při zpracování rakouské úpravy, a dále Dr. Raineru Albertovi a Dr. Dirku Plagemannovi z advokátní kanceláře TSP Dresden za cenné rady z praxe.

3

Obsah Úvod ............................................................................................................................... 5 1.

Obecně k výkonu funkce člena představenstva .................................................... 6

2.

Obecně k odpovědnosti ........................................................................................ 9

3.

Základní složky odpovědnostního vztahu .......................................................... 11 3.1. Škoda .............................................................................................................. 12 3.2. Protiprávní jednání .......................................................................................... 14 3.2.1. Povinnost péče a loajality ........................................................................ 15 3.2.2. Povinnost mlčenlivosti ............................................................................. 22 3.2.3. Povinnost zákazu konkurence .................................................................. 25 3.3. Kauzální nexus ................................................................................................ 29 3.4. Zavinění .......................................................................................................... 29

4.

Spoluodpovědnost .............................................................................................. 31

5.

Uplatnění nároku ................................................................................................ 34

6.

Liberační důvody ................................................................................................ 37

7.

Vzdání se nároku, narovnání .............................................................................. 39

8.

Promlčení ............................................................................................................ 41

9.

Business Judgment Rule ..................................................................................... 43

Závěr ............................................................................................................................. 49 Resumé ......................................................................................................................... 52 Seznam použité literatury a soudních rozhodnutí ......................................................... 55

4

Úvod Problematika odpovědnosti členů představenstva akciových společností je zvláště v dnešní době velmi aktuálním a diskutovaným tématem. Pokud chce společnost obstát v tvrdém konkurenčním boji, musí vystupovat mnohem aktivněji než dříve, často s nemalým rizikem neúspěchu. Představenstvo musí uskutečňovat zásadní, mnohdy odvážná a novátorská rozhodnutí. V případě hospodářského neúspěchu pak akcionáři hledají příčinu právě u představenstva a činí ho odpovědným za negativní následky, které musí jako vlastníci nést. Je na právní vědě, aby se pokusila definovat hranice tenké dělicí čáry mezi prostým obchodním neúspěchem, který souvisí s rizikem, které je každému obchodu imanentní, a mezi zanedbáním povinnosti při výkonu funkce člena představenstva. Cílem této práce je přiblížit čtenáři problematiku odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti v české právní úpravě a poukázat na případný odlišný přístup k této problematice ze strany rakouské právní vědy, zákonů a judikatury. Výsledkem tak bude východisko pro aplikaci institutu odpovědnosti v českém právu a autorův pohled na možné řešení některých trvajících interpretačních rozporů. Použité metody práce jsou metoda analyticko-syntetická a metoda srovnávací. Práce je strukturovaná do devíti kapitol. V nich se postupně věnuje obecnému uvedení do problematiky a jejímu teoretickému vymezení, složkám odpovědnostního vztahu, problematice aktivní i pasivní legitimace, možnosti liberace, vzdání se nároku, narovnání a promlčení. V deváté kapitole práce pojednává o pravidlu podnikatelského úsudku a jeho možné implementaci do českého práva. Závěrečná kapitola obsahuje shrnutí poznatků. Problematika odpovědnosti členů představenstva je natolik obsáhlá, že pojednání o celé její šíři by vybočovalo z rámce této práce; práce se proto zaměřuje na obchodněprávní odpovědnost vůči společnosti, v jejímž rámci zkoumá odpovědnost za škodu.

5

1. Obecně k výkonu funkce člena představenstva Základní úpravu postavení představenstva akciové společnosti nalezneme v § 191 a násl. obchodního zákoníku (dále ObZ). Představenstvo akciové společnosti je statutární orgán, řídí její činnost a jedná jejím jménem. Zákon ho nepovažuje za nejvyšší orgán společnosti (tím je dle § 184 ObZ valná hromada), ale svěřuje mu paušálně rozhodování o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou v zákoně či stanovách vyhrazeny do působnosti jiného orgánu. Je to orgán kolektivní, zákon vyžaduje minimálně 3 členy, ledaže jde o společnost s jediným akcionářem. Horní hranici počtu členů představenstva obchodní zákoník neurčuje. Rozhodnutí představenstva jsou přijímána prostou většinou všech členů. Stanovy se v tomto mohou odchýlit, vždy však musí jít o rozhodnutí většinové. Stanovy mohou určovat, kdy je potřeba většiny prosté a v kterých případech většiny kvalifikované. Každý člen má právě jeden hlas. Členové představenstva volí svého předsedu, v případě rovnosti hlasů je jeho hlas rozhodující. Závazek k výkonu funkce člena představenstva je závazkem osobní povahy, člen představenstva musí přijímat rozhodnutí představenstva osobně, nesmí se nechat zastoupit. Zákon představenstvu svěřuje obchodní vedení společnosti, přičemž zakazuje, aby do této činnosti zasahovala dozorčí rada nebo valná hromada. Díky tomu je představenstvu zajištěna vysoká míra nezávislosti při rozhodování, ale také s tím spojená vysoká míra odpovědnosti a požadavky na jeho osobní kvality. Stručně, od člena představenstva se očekává, že bude profesionál. Vztah akciové společnosti a člena představenstva je obchodní závazkový vztah, a to absolutní; řídí se bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem (§ 261 (3) písm. f ObZ). Vzniká z projevu vůle obou stran. Obecně se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. Může však dojít k odlišné úpravě na základě písemné smlouvy o výkonu funkce. Ta se však nemůže odchýlit od kogentních norem. Vzhledem k odpovědnosti za výkon funkce člena představenstva a její možné obcházení pracovněprávní limitací náhrady způsobené škody nepřipouští judikatura Nejvyššího soudu paralelní pracovněprávní vztah, jehož předmětem by byla činnost, která jinak spadá pod obchodní vedení.1 Pokud člen

1

ŠTENGLOVÁ, I. In: ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář.

11. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 232.

6

představenstva vykonává pro společnost práci na základě pracovní smlouvy, nepovažuje se takový vztah za obchodní. Členové představenstva jsou voleni valnou hromadou, nebo na základě stanov dozorčí radou. Funkční období člena představenstva je stanoveno na 5 let, což je také jeho maximální zákonem připuštěná délka. Stanovy mohou určit období kratší. Výkon funkce člena představenstva umožňuje zákon pouze fyzickým osobám starším 18 let, plně způsobilým k právním úkonům. V dalších podmínkách vychází zákon z úpravy zákona o živnostenském podnikání - bezúhonnost a dále fakt, že nenastala skutečnost, jež je překážkou provozování živnosti. Členy představenstva odvolává orgán, který ho zvolil. Odvolat člena představenstva lze z jakéhokoliv důvodu. Rakouská úprava postavení člena představenstva je české úpravě velmi podobná, co do rozsahu téměř shodná; oba právní systémy dosahují v zásadě shodných výsledků, jen v některých případech jinými způsoby. Základní úpravu postavení představenstva najdeme v § 70 rakouského akciového zákona (dále AktG). České a rakouské akciové právo sice vycházejí ze stejných základů – ostatně až do roku 1918 byly obě země spojeny v rámci Rakousko-uherské monarchie, nicméně od té doby již uplynulo téměř celé století. Dnešní rakouské akciové právo je velmi úzce spjato s úpravou německou.2 Pro srovnání s českým právem spatřuji důležitost zejména ve faktu, že rakouské právo díky kontinuitě úpravy vyřešilo mnoho interpretačních otázek, ať už judikaturou, odbornou literaturou či inspirací německým právem, a tím zaručuje větší právní jistotu adresátům práva. Může tak být přínosnou inspirací i pro české soudy.

2

Vychází z německého akciového zákona z 30. ledna 1937, jenž se stal po připojení k nacistickému

Německu v březnu 1938 účinný i na rakouském území, a to na základě „Prvního nařízení k zavedení obchodněprávních předpisů z 11. dubna 1938“. Po válce (přes politické proklamace o dočasnosti tohoto zákona) nedošlo k jeho zrušení, odstranily se pouze nacionálně socialistické formulace a provedly se mírné obsahové úpravy. Současné znění AktG vychází z rekodifikace z r. 1965, která přinesla zpřesnění platné úpravy, její přizpůsobení rakouské ústavě a zavedení rakouské právní terminologie. KALSS, S., BURGER, CH., ECKERT, G. Die Entwicklung des österreichischen Aktienrechts. Wien : LINDE Verlag, 2003, s. 328 a násl. Byť se současná úprava od té německé liší, základní koncepce a logika zákona zůstává totožná. Rakouské soudy tak často vycházejí z německé literatury a odkazují na ni. Faktem zůstává, že často k velké nelibosti rakouských právníků.

7

Základním rozdílem proti české úpravě je postavení představenstva v rámci akciové společnosti. Zatímco v české úpravě existuje přímá vazba mezi představenstvem a valnou hromadou, v rakouské do tohoto vztahu vstupuje dozorčí rada jako určitý „prostředník“. Projevem této odlišné struktury je například výlučná pravomoc dozorčí rady při volbě představenstva, či nemožnost valné hromady dávat představenstvu závazné pokyny. Členové představenstva jsou voleni dozorčí radou na období maximálně 5 let. Vztah se řídí obecnou zákonnou úpravou, může být upraven také ve smlouvě o výkonu funkce. Představenstvo může mít i jen jediného člena. Maximální počet členů představenstva není stanoven. Členové představenstva volí svého předsedu. V případě rovnosti hlasů, není-li ve stanovách určeno jinak, rozhoduje jeho hlas. Odvoláni mohou být pouze dozorčí radou, pokud existuje tzv. „závažný důvod“. Ten může spočívat v hrubém porušení povinností, neschopnosti řádného obchodního vedení nebo vyjádření ztráty důvěry valnou hromadou, ledaže by tato ztráta důvěry byla realizována ze zjevně věcně nepodložených důvodů.

8

2. Obecně k odpovědnosti Odpovědnost je problematika značně složitá, už z toho důvodu, že neexistuje jednotný obecný pojem odpovědnosti; v nejobecnější rovině můžeme rozlišovat odpovědnost podle typu normy, která byla porušena, na odpovědnost společenskou, morální, právní, politickou, náboženskou, sportovní apod. Tato práce se věnuje odpovědnosti ve smyslu odpovědnosti právní. Právní odpovědnost je sekundární nepříznivý následek vzniklý porušením primární právní povinnosti, předpokládaný v sankční složce právní normy.3 V. Knapp upozorňuje na dva různé teoretické přístupy k odpovědnosti. První předpokládá koncepci odpovědnosti za splnění povinnosti, jde o odpovědnost preventivní, která působí cestou hrozby sankcí. Druhý přístup vychází z odpovědnosti následné, odpovídá se za porušení povinnosti a spočívá ve vzniku sankce.4 Jak upozorňuje M. Knappová, zákonodárce používá obou těchto koncepcí, ale zcela nahodile5 (srov. např. § 420 občanského zákoníku (dále OZ) a § 174 odst. 1 OZ). Tato práce vychází z koncepce následné odpovědnosti. Podle právního odvětví, které sankcionuje porušení primární právní povinnosti, můžeme rozlišovat odpovědnost obecně na soukromoprávní a veřejnoprávní, konkrétně pak občanskoprávní, obchodněprávní apod., resp. trestněprávní, správněprávní, ústavněprávní apod. Porušení

normy

obchodního

práva

pak

může

vést

nejen

k odpovědnosti

obchodněprávní, ale při splnění zákonných požadavků i odpovědnosti podle jiného odvětví, např. trestněprávní či správněprávní6. V této práci bude pozornost věnována obchodněprávní odpovědnosti. Z hlediska poškozeného subjektu lze odpovědnost členů představenstva rozdělit do tří samostatných kategorií. Předně se jedná o odpovědnost členů představenstva vůči společnosti samotné, dále odpovědnost vůči společníkům (akcionářům) a odpovědnost vůči třetím osobám (např. věřitelé společnosti). Každá tato kategorie je velice obsáhlá; pojednání o všech

3

ELIÁŠ, K. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999,

č. 4, s. 315. 4

KNAPP, V. Teorie práva.1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 201.

5

KNAPPOVÁ, M. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. Praha : EUROLEX BOHEMIA,

2003, s. 218. 6

Typicky např. § 220 z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník – porušení povinnosti při správě cizího majetku.

9

by vybočovalo z předepsaného rámce této práce, a proto se zaměřuji pouze na vztah odpovědnosti člena představenstva vůči společnosti samotné (Innenverhältnis). Práce vychází z odpovědnosti za způsobenou škodu. Jak už bylo zmíněno výše, právní odpovědnost znamená povinnost strpět negativní důsledek. Ten může mít v případě odpovědnosti členů představenstva vůči společnosti několik podob. Jedná se zejména o možnost odvolání z funkce7, dále neposkytnutí plnění8, zaplacení smluvní pokuty (je-li sjednána) a povinnost člena představenstva k náhradě škody.

7

K. Eliáš hovoří v této souvislosti o „funkční odpovědnosti“, pod niž ale zařazuje i sankci snížení

odměny za výkon funkce. Blíže ELIÁŠ, K. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999, č. 4, s. 319. 8

Zatímco aplikace možnosti neposkytnout nenároková plnění upravená v § 66 (3) ObZ nezpůsobuje

v praxi problém, možnosti neposkytnutí odměny (nárokového plnění vyplývajícího z úpravy o smlouvě mandátní, případně smlouvě o výkonu funkce, je-li sjednána) na základě extenzivní interpretace stejného předpisu vyvolala značnou diskuzi. Blíže RADA, I. Odpovědnost funkcionářů společnosti. Právní rádce. 2008, číslo 2. s 5 a násl.; ŘEHÁČEK, O. Odměňování členů představenstva akciové společnosti. Bulletin advokacie. 2007, číslo 5, s. 30.

10

3. Základní složky odpovědnostního vztahu Obecnou úpravu odpovědnosti za škodu upravuje na nejobecnější úrovni občanský zákoník v § 420 a násl. Jedná se o úpravu, která pro svou aplikaci nespecifikuje podmínky použití této normy; fakticky je tedy toto pravidlo chování dotvářeno právní teorií, která stanoví předpoklady aplikace této normy, a činností judikaturní, která pak naplňuje její obsah. Speciální normou ve vztahu k této obecné zásadě v případě odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti je úprava obchodního zákoníku (§ 373 ve spojení s § 757). Právní teorie rozeznává odpovědnost za škodu podle několika kritérií: za základní jsou považována kritéria vzniku, pak se jedná o odpovědnost deliktní nebo závazkovou (smluvní), a kritérium předmětu, pak hovoříme o odpovědnosti majetkové a nemajetkové. Rozlišování deliktní a smluvní odpovědnosti členů představenstva však nemá praktického využití – v platné právní úpravě je postaveno na roveň (v obchodním právu § 373 ve spojení s § 757 ObZ). Teoretický předpoklad, že porušení smluvního ujednání má následky pouze inter partes, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001 přehodnocen; k této otázce je tak nutno přistupovat v každém případě individuálně. Předpoklady pro vznik odpovědnosti jsou 1) porušení právní povinnosti (tzv. škodní událost u odpovědnosti objektivní), 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi těmito složkami, 4) zavinění a 5) neexistence okolností vylučujících odpovědnost – o té bude blíže pojednáno v kapitole 6. První tři předpoklady, stejně jako pátý, mají objektivní charakter, dokázat je musí žalovaný. Subjektivní prvek, zavinění (ve formě nevědomé nedbalosti), se naopak předpokládá, tuto domněnku může škůdce vyvrátit důkazem opaku, ledaže speciální úprava vyžaduje stupeň zavinění vyšší – pak leží důkazní břemeno na poškozeném. Funkcí právní úpravy odpovědnosti za škodu je jednak reparace formou peněžní náhrady, nebo formou uvedení v předešlý stav, jednak funkce satisfakční (např. odškodnění při úmrtí). Náhrada škody nemá v českém právu charakter sankční ani represivní, jak je běžné například v anglosaském právním prostředí. V rakouském právu upravuje odpovědnost členů představenstva za škodu vůči společnosti na nejobecnější úrovni občanský zákoník (dále ABGB), §§ 1293 a násl. Rakouská právní věda důrazně rozlišuje mezi škodou vzniklou z deliktního jednání a škodou, jež vznikla z porušení smluvních povinností. Praktický důsledek najdeme především u rozdělení 11

důkazního břemene a pojetí spoluodpovědnosti více osob. Otázka, zda odpovědnost členů představenstva je odpovědnost smluvní, nebo zákonná, nemá jasnou odpověď.9 V praxi je tento teoretický problém vyřešen aplikací speciálního pravidla obsaženého v zákoně o akciových společnostech (dále AktG), které má přednost před úpravou obecnou, a judikaturou, která blíže definuje spoluodpovědnost více škůdců; těmto tématům se práce věnuje v samostatných kapitolách. Předpoklady pro existenci odpovědnostního vztahu jsou škoda, protiprávní jednání, kauzální nexus mezi těmito složkami (jejíž součástí je navíc proporcionalita - „Adäquanz“; česká teorie práva tento aspekt řadí k charakteristice škody – její předvídatelnost. Blíže v kapitole 3.3) a zavinění.

3.1.

Škoda

Zákon pojem „škoda“ nedefinuje; právní teorie se přiklání k názoru, že škoda je „újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi).“10 Škoda se hradí zásadně v penězích, požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.11 Škoda se projevuje jako škoda skutečně vzniklá (damnum emergens) nebo jako ušlý zisk (lucrum cessans), přičemž tyto složky jsou v zásadě rovnocenné a existence jedné z nich není podle platného práva podmínkou vzniku a uplatnění druhé formy.12 Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu.13 Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.14 Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by

9

HOPT, K. Großkommentar AktG, Berlin : de Gruyer Verlag 2004, §93 Rz 20.

10

ŠKÁROVÁ, M. In: ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O. ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J. a kol. Občanský

zákoník. 10. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, s. 710. 11

§ 442 OZ, před novelou 509/1991 Sb. však vycházel z priority naturálního plnění.

12

Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001. Před novelou

provedenou zák. č. 509/1991 bylo přiznání ušlého zisku v rámci občanského práva vázáno na úmyslné jednání škůdce, přednost měla naturální restituce před peněžitým plněním. 13

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/1970.

14

Tamtéž.

12

poškozený získal určitý prospěch, spočívá na něm.15 Obchodní zákoník umožňuje vedle tohoto složitého dokazování i postup alternativní, kdy ušlý zisk je presumován ve výši „zpravidla dosahované v poctivém obchodním styku“ (§ 381 ObZ). Předpokladem pro takový postup je však možnost zjistit obvyklý zisk za obdobných podmínek; jak upozorňují někteří autoři, aplikace ustanovení § 381 je touto skutečností do značné míry fakticky omezena. Na problematiku škody způsobené představenstvem akciové společnosti dopadá úprava obchodního zákoníku, která se aplikuje jako lex specialis k obecné úpravě občanskoprávní (§ 261 (3) písm. f ObZ). Úprava náhrady škody v obchodním zákoníku je (krom § 376) úpravou dispozitivní, strany se od této úpravy mohou odchýlit. Pro samotnou žalobu na náhradu škody (přesněji pro okamžik jejího podání) není nutné, aby byla přesně specifikována její výše. Důležitý je okamžik vzniku škody, prokázání její existence. Škoda nevznikne poškozenému okamžikem splatnosti pohledávky věřitele vůči němu, nýbrž skutečná škoda – úbytek majetkových hodnot – mu může vzniknout až zaplacením dluhu.16 Procesním prostředkem tak často bude mezitímní rozsudek podle § 152 odst. 2. věta druhá občanského soudního řádu. Při vydání mezitímního rozsudku se musí soud vypořádat kromě základních předpokladů náhrady škody také s otázkou případného spoluzavinění poškozeného a námitkou promlčení. Rakouský občanský zákoník chápe škodu velmi široce, definuje ji jako každou nevýhodu, která byla někomu způsobena na majetku, právech nebo jeho osobě. Vedle škody přímé zná rakouské právo také ušlý zisk, za něj se však odpovídá pouze tehdy, pokud škůdce jednal v hrubé nedbalosti nebo úmyslu.17 V případě vzniku škody je nutno od samotné škody odečíst všechny výhody, které společnost získala tímto protiprávním jednáním.

18

Pokud tak například člen představenstva

překročí své pravomoci, bude spekulovat s financemi společnosti, výsledkem čehož společnosti vznikne z některých obchodů ztráta, z některých zisk, bude škoda představovat

15

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005

16

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001.

17

§ 1324 ABGB, první věta.

18

Rozsudek nejvyššího soudního dvora (dále OGH) ze dne 29. 04. 1998, sp. zn. 9 OBA 416/97k.

13

rozdíl těchto hodnot (tzv. net loss rule)19. Jak upozorňuje P. Kunz, rakouské soudy by tak zřejmě rozhodly odlišně od soudů amerických v případě, který nazývá „New York Delivery company“, kdy představenstvo údajně přikázalo řidičům při přepravě zásilek nerespektovat zákazy stání a zastavení; celkem společnosti vznikla škoda ve výši 1,5 mil. dolarů. Jeden z akcionářů představenstvo zažaloval k náhradě škody ve výši celkové ztráty. V rakouském právním prostředí by zřejmě soud dospěl k názoru, že od této částky je nutno odpočítat výhody, které společnost získala např. tím, že nemusela klientům platit penále za pozdní doručení, ušetřila na parkovném nebo že vyřídila více objednávek.20 K započítání této výhody však v jistých případech nedojde, zejména tehdy, pokud výhoda spočívala pouze v tom, že povinnost nahradit škodu byla přenesena na třetího, nebo došlo ke zmenšení škody dohodou s věřiteli21. Samotné snížení kurzu akcií není považováno za škodu vzniklou akcionářům a nemohou tedy vyžadovat její náhradu po statutárním orgánu společnosti.22 Pro realizaci nároku na náhradu škody je zásadní otázka, kdy ke škodě došlo. Ke škodě dochází již v okamžiku vzniku obligace vůči společnosti, nikoli tedy okamžikem splatnosti či samotným zaplacením tohoto závazku.

3.2. Protiprávní jednání K porušení právní povinnosti může dojít konáním (komisivně), nebo opomenutím (omisivně). Za protiprávní jednání se považuje nejen to, které porušuje zvlášť daný příkaz nebo zvlášť daný předpis, ale i takové jednání, které se ocitne v rozporu s předpisem třeba i jen všeobecným, anebo s obvyklou nebo pro daný obor činnosti vyžadovanou opatrností.23 Protiprávní jednání lze rozdělit do samostatných kategorií podle povinností, které byly porušeny. Ve své práci se zaměřím na porušení povinnosti péče řádného hospodáře (resp. 19

KUNZ, P. Würde die Übernahme des § 93 Abs 1 dAktG in das österreichische Aktienrecht zu mehr

Rechtsicherheit in Bezug auf nützliche Gesetzverletzungen führen?, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht, 2007, s. 91. 20

Tamtéž, s. 91.

21

Rozsudek OGH ze dne 10. 1. 1978, sp. zn. 3 Ob 536/77.

22

Rozsudek OGH ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 3 Ob 288/02 b.

23

BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání.

Praha : C. H. Beck, 2007, s. 106.; SCHIMA, G. Business Judgment Rule und Verankerung im österreichischen Recht. Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht, 2007, s. 94.

14

péče řádného a svědomitého obchodního vedoucího) a povinnosti loajality jako hlavních povinností člena představenstva, a dále povinnosti mlčenlivosti a zákazu konkurence, které s těmito hlavním povinnostmi úzce souvisí a částečně z nich vycházejí. 3.2.1. Povinnost péče a loajality Právní vztah mezi členem představenstva a akciovou společností je závazkový vztah vzniklý ze smlouvy. Jedná se o obchodní závazkový vztah, a to absolutní; řídí se bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem (§ 261 (3) písm. f). Volbu zákona pro tento vztah zákon nepřipouští (§ 262 odst. 1 ObZ). Základní úpravou, která na tento vztah dopadá, je ustanovení § 66 (2), které stanoví, že vztah mezi společností a členem statutárního orgánu společnosti při zařizování záležitostí společnosti se řídí přiměřeně ustanovením o mandátní smlouvě, nevyplývá-li ze smlouvy o výkonu funkce nebo ze zákona jiné určení práv a povinností. Jedná se tedy o subsidiární obecnou úpravu, která stanovuje základní rámec chování reprezentanta společnosti. Tento standard chování se netýká jen členů představenstva, ale je očekáván i od společníků (akcionářů), členů dozorčí rady nebo likvidátora společnosti. Pro odpovědnostní vztah je toto ustanovení důležité z hlediska rozsahu povinností, které reprezentantům ukládá. Některé z nich se kvůli speciální úpravě nepoužijí (např. § 66 odst. 2 věta 2. stanoví, že závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy a vylučuje tak možnost zastoupení ve funkci24), některé se však svým rozsahem se speciální úpravou překrývají. Otázkou tak je, zda zcela, a použije se tedy pouze speciální úprava, nebo zda jen částečně, a výsledkem bude aplikace normy obecné i speciální. Velkou diskuzi vyvolala rozdílná úprava rozsahu povinnosti péče člena představenstva25, zvláště po novele č. 370/2000 Sb., kdy byl standard „náležité péče“ nahrazen pojmem „péče řádného hospodáře“. Jak konstatuje sama důvodová zpráva, pojem náležitá péče byl obsahově sporný. Sama novelizace však nový termín „péče řádného hospodáře“ blíže nedefinovala; vyvolala však důležitou diskuzi o obsahu tohoto pojmu a jeho vztahu k požadavku „odborné péče“.

24

Tato věta § 66 (2) byla do zákona implementována novelou č. 370/2000 Sb. Před touto úpravou

panoval mezi odbornou veřejností rozpor, zda je či není přípustné zastoupení reprezentantů. Konkrétněji k argumentaci pro možnost zastoupení srov. ELIÁŠ, Karel. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999, č. 4, s. 303 a násl. 25

Požadavek § 567 (1) zařizovat záležitosti s odbornou péčí a požadavek § 194 (5) vykonávat

působnost člena představenstva s náležitou péčí.

15

Závěry o rozsahu a kvalitě péče řádného hospodáře jsou značně nejednotné. Problém má několik rovin. Předně jde o vymezení tohoto pojmu vůči povinnostem mandatáře, které jsou subsidiárně stanovena pro všechny reprezentanty společnosti v § 66 (2). Zde je spor o to, zda a do jaké míry zákonodárce zamýšlel nahradit standard chování mandatáře povinností péče řádného hospodáře, tedy do jaké míry nahradí vedle povinnosti odborné péče i povinnost loajality (in concreto § 567 odst. 2 a 3, § 574 odst. 3), nebo zda obě normy působí vedle sebe a pouze tam, kde se rozcházejí, aplikuje se lex specialis, § 194 (5). Rozsah povinnosti péče řádného hospodáře má pak význam z hlediska dokazování – pro povinnosti v rámci péče řádného hospodáře dochází k obrácení důkazního břemene. Vzhledem k tomu, že povinnost unést důkazní břemeno při žalobě na náhradu škody je esenciální pro její úspěch, má toto teoretické vyčlenění povinností zásadní význam. Rozdíly dále najdeme v pojetí péče řádného hospodáře jako objektivního standardu chování, který je nezávislý na osobě funkcionáře a stanoví podmínky, které musí splňovat každý člen představenstva, a pojetí subjektivním, které upřednostňuje osobu funkcionáře a definuje péči řádného hospodáře „na míru“ tomu kterému případu, a dále pojetí více či méně kompromisní. Je otázkou, zda má význam subsumovat povinnost loajality pod pojem péče řádného hospodáře. Není sporu o tom, že požadavek loajality je od členů představenstva vyžadován; jak je již uvedeno výše, jediný důvod teoretické diferenciace formálního pramene povinnosti loajality (tedy obecné úpravy mandátní smlouvy proti konkrétní úpravě povinnosti péče řádného hospodáře) je důkazní břemeno. Těžko si však lze představit jednání člena představenstva, které by splňovalo povinnost péče řádného hospodáře, avšak by bylo neloajální vůči společnosti. Souhlasím s názorem J. Bejčka, který považuje loajalitu nikoliv za součást, ale za korelát či doplněk odborné péče, za součást péče řádného hospodáře, kterou může i přesahovat.26 Domnívám se, že každé porušení péče řádného hospodáře je i porušením loajality vůči společnosti. Požadavek loajality tedy považuji spíše za interpretační východisko a charakterový znak povinnosti péče, než za samostatnou povinnost. T. Pohl se přiklání k silně subjektivizujícímu pojetí rozsahu povinnosti péče řádného hospodáře. Aniž by blíže zdůvodnil své závěry, považuje pojem odborné péče (pod tím předpokládá „přiměřené použití ustanovení o mandátní smlouvě“) za speciálnější ve vztahu k pojmu péče řádného hospodáře. Uvádí, že zákon (na rozdíl od odborné péče) neklade na 26

BEJČEK, J. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní

rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 615.

16

funkcionáře v § 194 (5) žádné odborné požadavky. Není zde tak požadavek na určité vzdělání, zaměření, odbornost nebo jiné další předpoklady. Je proto věcí každé obchodní společnosti, koho do postavení statutárního orgánu deleguje; vztah funkcionáře ke společnosti přirovnává k vztahu ministra k ministerstvu, kdy mnohdy lidé v této funkci nerozumí svému rezortu. Vlastnosti vyžadované pro výkon funkce tak jsou především schopnost řídit určitý kolektiv, rozhodovat a být připraven na všechny možné eventuality, které v právních vztazích nastanou.27 J. Dědič považuje požadavek péče řádného hospodáře z hlediska profesionality za požadavek odlišný od povinnosti odborné péče. Odborná péče vyžaduje specializaci na určitou oblast, avšak člen představenstva nemůže být odborníkem v celém rozsahu činnosti společnosti. Na členy představenstva naopak klade požadavek „plnit povinnosti na určité odborné úrovni, která však nemusí dosahovat úrovně znalostí odborníka daného oboru, avšak musí být odborníkem na řízení korporací, požadavek seznamovat se s novými poznatky v oboru řízení a správy společnosti a při rozhodování se rozhodovat se znalostí věci a v případě, že člen představenstva nemá potřebné odborné znalosti, povinnost zajistit posouzení daného případu osobou, která potřebné odborné znalosti má.“ Výkon funkce považuje za objektivní standard chování, nedostatek znalostí nebo nedostatek času pro jejich uplatnění není omluvitelným důvodem pro nevynaložení péče řádného hospodáře. Jako jednu ze složek povinnosti péče řádného hospodáře uvádí i povinnost loajality, která se dá dovodit z § 567 odst. 2. 28 I. Štenglová pod pojmem péče řádného hospodáře rozumí takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj vlastní majetek. Přitom nevyžaduje, aby člen představenstva byl odborníkem ve všech oblastech, které je třeba při obchodním vedení společnosti a jednání jejím jménem uplatňovat. Součástí povinnosti péče je však i schopnost rozpoznat (u sebe i jiných členů představenstva), které činnosti již není schopen vykonávat nebo které znalosti a dovednosti mu chybí, a zajistit pro jejich výkon dostatečně kvalifikované osoby; tuto

27

POHL, T. Odpovědnost statutárního orgánu obchodní společnosti za škodu. Bulletin advokacie. 2006,

č. 5, s. 18. 28

DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON 2002, s. 2417.

17

povinnost potvrzuje i nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006 s tím, že výslovně odkazuje na komentář I. Štenglové.29 J. Pokorná vymezuje standard péče řádného hospodáře jako spojení prvků objektivních (odborné znalosti, preference zájmů společnosti) s prvky subjektivními (schopnost postupovat riziko, svědomitost, pečlivost, organizační schopnosti, tvůrčí myšlení, aktivita, samostatnost …). Uvádí, že by však bylo velmi obtížné odvozovat od tohoto propletence prvků jakékoliv měřítko pro chování lidí v právních vztazích, zejména pak pro posuzování, zda byl stanovený standard chování naplněn, nebo zda tomu tak nebylo.30 P. Čech upozorňuje na skutečnost podnikatelského rizika a jeho přenášení na členy představenstva, což fakticky omezuje hlavní cíl kapitálových společností, kterým je maximalizace zisků a hodnoty společnosti. Vedení společnosti se totiž sotva pustí do nového projektu, jakkoliv perspektivního, bude-li vědět, že případný nezdar půjde k tíži blahobytu a životní úrovně jeho vlastních rodin. V nejobecnější rovině má člen představenstva povinnost chránit svěřený majetek před škodami a usilovat o jeho růst. Řádný hospodář reprezentuje dostatečně rozumnou, vzdělanou a zkušenou a pečlivou osobu, která na jednu stranu nemusí disponovat profesionálními znalostmi, schopnostmi a zkušenostmi z oblasti práva, ekonomie výroby, jež jsou při provozování podniku nezbytné, na stranu druhou musí umět včas rozpoznat, kdy má vyhledat pomoc profesionála. Subjektivní koncepci povinné péče považuje za lepší řešení, než její objektivizaci, která vede k průměrnosti. Sice zvyšuje požadovaný standard u členů představenstva, kteří o vlastní záležitosti nedbají dost obezřetně, současně ale snižuje laťku na běžný průměr i tam, kde by subjektivní přístup mohl být – vzhledem ke speciálním vlastnostem zvoleného kandidáta – pro společnost výhodnější.31 J. Bejček v této souvislosti doplňuje, že ad absurdum by mohla subjektivizace standardu péče vést ke snižování nebo vylučování odpovědnosti člena představenstva za škodu, kterou způsobil, s argumentem, že vzhledem ke svým osobním kvalitám vlastně neporušil právní povinnost, neboť ze svého pohledu vynaložil dostatečně „náležitou péči.“32 29

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha :

C. H. Beck, 2009, s. 669. 30

POKORNÁ, J. K některým otázkám právního postavení členů představenstva akciové společnosti.

Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 291. 31

ČECH, P. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce. 2007, ročník 15., číslo 3, s. 4 a

32


násl. rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 614.

18

Má-li však člen představenstva speciální schopnosti nebo dovednosti, je povinen je použít.33 Domnívám se, že toto „zostření“ standardu péče o pozitivní subjektivní prvek v neprospěch člena představenstva bude vyváženo funkčním ohodnocením jeho práce (ať už finančním, nebo jiným), a tak vyšší vzdělání, pracovní nasazení, zkušenosti či dovednosti nebudou takové osobě na obtíž, ale naopak jí umožní uplatnit se na nejvyšších postech velkých společností, kde je očekávaný standard péče jistě jiný, než u společností středních či malých. Povinnost péče má v rakouské úpravě dlouhou tradici, a to jak na úrovni zákonné, tak svým rozpracováním a interpretací v bohaté judikatuře rakouského nejvyššího soudního dvora (dále OGH). V současné úpravě je zakotvena v § 84 AktG. Obecně pak rozsah povinností člena představenstva vychází z povinností svěřeneckého správce34, jak judikoval OGH v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 1 Ob 144/01k, a z obecné povinnosti člena představenstva zakotvené v § 70 AktG.35 Zákonodárce odkazuje v rozsahu povinností péče, které má člen představenstva, na objektivní hledisko „péče řádného a svědomitého obchodního vedoucího“.36 Rozsah této péče však není přesně stanoven a může být pro každý případ jiný. Přistupuje k němu tedy hledisko subjektivní, resp. relativizující – rozsah péče se neodvozuje pouze od vlastností toho kterého člena představenstva, ale především od samotné společnosti a oblasti kompetencí, které mu byly svěřeny37. Je tak třeba především posuzovat velikost společnosti a její předmět 33

DĚDIČ, J., ŠTENGLOVÁ, I., ČECH, P., KŘÍŽ, R.. Akciové společnosti. 6. vydání. Praha : C. H.

Beck 2007, s. 481; shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006. 34

Svěřenecká správa spočívá obecně v tom, že na základě zvláštního závazkového vztahu jsou na

svěřeneckého správce převedena práva, která je povinen vykonávat svým jménem na svěřeném majetku, a to stanoveným způsobem. Svěřenecká správa může mít podobu správy fiduciární (pak dochází k převodu všech práv spojených s předmětem této správy, tedy např. i vlastnictví), nebo zmocněnecké svěřenecké správy, pak dojde pouze k převodu práv týkajících se správy a ovládán majetku. In KOZIOL, H., WELSER, R. Bürgerliches Recht. Band I. Wien : MANZ, 2006, s. 218. Svěřenecký správce vystupuje ve vztazích k třetím osobám neomezeně (jako majitel), ve vztahu k fiduciantovi (svěřiteli) má však povinnost vykonávat svěřená práva v jeho zájmu, případně v zájmu osoby obmyšlené. DITTRICH, R., TADES, H. Das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch – Kommentar. 22. vydání. Wien : MANZ, 2007, s 170. 35

§ 70 AktG: „Člen představenstva je povinen vést společnost na svou odpovědnost tak, jak to vyžaduje

prospěch společnosti při zohlednění zájmů akcionářů a zaměstnanců, jakož i veřejného zájmu.“ 36

„Sorgfalt eines ordentlichen und gewissenhaften Geschäftsleiters“

37

Např. rozsudek OGH ze dne 15. 5. 1979, sp. zn. 5 Ob 586/79.

19

podnikání.38 R. Strasser uvádí, že při aplikaci pojmu péče řádného a svědomitého obchodního vedoucího je nutné zohlednit mnoho faktorů, např. velikost společnosti, vložený kapitál, předmět obchodní činnosti, hospodářskou situaci podniku, situaci na vnitřním a světovém trhu, konkurenci, stav národního hospodářství apod. Požadavky péče se tak odvozují od úkolu, který převzal člen představenstva, ne od jeho individuálních schopností. To platí i za situace, kdy při přijetí této funkce bylo nad jeho síly.

39

Přijme-li člen představenstva tuto

funkci, aniž by disponoval dostatečnými předpoklady (např. vědomosti, zkušenosti, jiné požadované dovednosti) pro její výkon, považuje se toto chování za nedbalost a člen představenstva odpovídá za zavinění z přijetí funkce. Správné zhodnocení svých schopností ostatně vyplývá už z § 1299 ABGB40. Představenstvo jako kolektivní orgán musí disponovat takovými znalostmi a dovednostmi, které jsou zapotřebí pro vedení té které konkrétní společnosti, nemusí jimi však být vybaven každý jednotlivý člen představenstva. Musí však mít základní znalosti takového rozsahu, aby mohl posoudit účetní stav společnosti a mohl řádně kontrolovat své kolegy v rámci rozdělení kompetencí.41 Stejně tak není možno vycházet z péče, kterou by dané záležitosti věnoval řádný a svědomitý člověk při obstarávání záležitostí na svůj účet.42 Mnohem více rozhodující je objektivní, praxí stanovený pojem řádného a pečlivého obchodního vedoucího v podniku srovnatelného typu a velikosti, jako v posuzovaném případě. V rámci řádného výkonu péče má člen představenstva věnovat s přiměřenou intenzitou svou pozornost dodržování právního řádu, stanov společnosti, smlouvám, které se společností uzavřel, smlouvám, které uzavřela společnost (od velkých mezinárodních zakázek po podnikové dohody a smlouvy

38

V této souvislosti zmiňuje OGH v rozsudku ze dne z 24. 6. 1998, sp. zn. 3 Ob 34/97i povinnost

„námahy a úsilí adekvátního danému odvětví, velikosti společnosti a situaci“. 39

STRASSER, R. Aktiengesetz – Kommentar, Teil II. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001, s 151.

40

„Kdo se veřejně hlásí k úřadu, k umění, k živnosti nebo řemeslu; nebo kdo bez nutnosti dobrovolně

převezme jednání, jehož provedení vyžaduje zvláštních uměleckých znalostí nebo neobyčejné píle, dává tím najevo, že důvěřuje své nutné píli a potřebným neobyčejným znalostem; musí tedy stát za jejich nedostatek. Věděl-li však ten, kdo mu jednání svěřil, o jeho nezkušenosti; nebo mohl-li to při obyčejné opatrnosti vědět, je zároveň posléze uvedený vinen nedopatřením.“ 41

KALSS, S. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien : LINDE Verlag, 2005, s. 175.

42

V tomto ohledu je považován rozsudek OGH ze dne 31. 10. 1973, sp. zn. SZ 46/113 = EvBl 1974/83

za nesprávný.

20

s jednotlivými zaměstnanci), šancím, které se společnosti nabízí a vůbec možnostem rozvoje společnosti.43 Člen představenstva má v rámci péče řádného hospodáře povinnost vést účetní knihy a zavést kontrolní systém.44 Odpovědnost za porušení povinnosti péče řádného a svědomitého obchodního vedoucího je koncipována jako odpovědnost za výkon, ne za výsledek.45 Již v důvodové zprávě k § 84 původního německého zákona o akciových společnostech z roku 1937, který následně převzalo Rakousko, počítal zákonodárce s tím, že členům představenstva nesmí být tímto ustanovením odebrána „odvaha k činu“. 46 Bude-li tedy soud posuzovat, zda daný člen představenstva naplnil požadavek předepsané péče, musí na celý rozhodovací proces představenstva pohlížet „ex ante“. Otázkou zůstává, do jaké míry je posuzování „ex ante“ reálně proveditelné. Této problematice je věnována pozornost v kapitole Business Judgment Rule. Požadavek loajality, jak už bylo naznačeno výše, existuje vedle povinnosti péče a vychází ze zásad povinnosti při správě cizího majetku. Povinnost loajality vychází z podstaty funkce člena představenstva a uplatňuje se ve vztahu k samotné společnosti. Základním cílem, ke kterému tato povinnost směřuje, je zabránit vzniku konfliktu zájmů členů představenstva a zájmů společnosti. Tato povinnost je jednou z nejdůležitějších zásad organizační struktury akciové společnosti, a proto nepřekvapí, že měřítko konfliktu zájmu je velmi přísné a že přednost má vždy zájem společnosti. K naplnění tohoto cíle směřuje celá řada ustanovení, které požadavek loajality konkretizují: zákaz konkurence (dle § 79 AktG), speciální kontrolní mechanismy pro některé úkony (např. § 80 odst. 1, 2 AktG upravující pravidla poskytování úvěrů členům představenstva), přesunutí některých kompetencí na dozorčí radu (dle § 97 odst. 1 AktG), povinnost zachovávat mlčenlivost (§ 84 odst. 1 věta 2.). Součástí povinnosti loajality je i povinnost využívat příležitostí ve prospěch společnosti a ne pro vlastní účely (tzv. Geschäftschancenlehre či corporate opportunities).47 43


44

GOETTE, W., HABERSACK, M. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz München : C. H. Beck,

2008, Rn 305. 45

Např. rozsudek OGH ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 Ob 262/02s.

46

KLAUSING, F. Gesetz über Aktiengesellschaften und Kommanditgesellschaften auf Aktien nebst

Einführungsgesetz und amtliche Begründung. Berlin : Heyman, 1937. 47

KALSS, S in KALSS, S., NOWOTNY, CH., SCHAUER, M. Österreichisches Gesellschaftsrecht.

Wien : MANZ, 2008, s. 684.

21

Se zajímavým pojetím loajality a péče řádného hospodáře se můžeme setkat v návrhu nového občanského zákoníku v § 154 odst. 1: „ Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.“48 Zákonodárce tak dává najevo inspiraci zahraniční úpravou (viz pojednání o rakouské úpravě) a odpovídá na otázky koncepčního pojetí péče řádného hospodáře v českém právu de lege ferenda. Myšlenkový přínos této úpravy však lze dle mého názoru na základě kontinuity práva a právní jistoty vztáhnout i na interpretaci péče řádného hospodáře v současné době. Pro praxi je to jasný signál, že péče řádného hospodáře je nutno pojmout jako objektivní měřítko jednání členů představenstva, které se odvozuje od funkce, kterou přijal, nikoliv od jeho osoby. Domnívám se, že je to cesta správným směrem.

3.2.2. Povinnost mlčenlivosti 194 odst. 5 ObZ členům představenstva ukládá povinnost zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Povinnost mlčenlivosti vychází z obecné povinnosti loajality a je jejím konkretizovaným projevem. Povinnost mlčenlivosti se může vztahovat jak k vyzrazení skutečností, které jsou předmětem obchodního tajemství (§ 17 ObZ), tak i k vyzrazení jiných skutečností. Těmi mohou být např. informace o záměru zvýšit základní kapitál společnosti a o rozsahu tohoto zvýšení. Její prozrazení by mohlo mít vliv na vývoj akcií na burze či jiném regulovaném trhu.49 J. Bejček tvrdí, že zatímco obchodní tajemství kryje skutečnosti povahy obchodní, výrobní či technické, mlčenlivost se vztahuje na skutečnosti další, zejména organizační a personální. Musí jít o skutečnosti nikoliv veřejně známé, získané zejména výkonem funkce reprezentanta, způsobilé ovlivnit činnost a výsledky společnosti. 50

48

Vládní návrh občanského zákoníku. [cit. 2007-02-08] Dostupné z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_LRV_090430_final_s%20obsahem.pdf 49

ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha : ASPI, 2006, s. 245.

50


rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 616.

22

Za třetí osoby je nutno považovat též akcionáře společnosti. Problematika možného prozrazení informací akcionářům je zvláště ožehavá u společností obchodující na regulovaném trhu. Zákon o podnikání na kapitálovém trhu (dále ZPKT) stanoví speciální úpravu, která povinnost mlčenlivosti obecně rozšiřuje (§ 117 ZPKT), v rámci transparentnosti však zavazuje k povinnosti publikační a informační (§ 118 ZPKT). J Bejček se v této souvislosti domnívá, že povinnost mlčenlivosti je třeba vykládat extenzivně. Informován nesmí být nikdo, komu na informace nesvědčí právní nárok. Mezi členy orgánu, statutárními orgány navzájem nebo mezi těmito orgány a auditorem by byla mlčenlivost naopak nesmyslná.51 V rakouské úpravě je povinnost mlčenlivosti upravena v § 84 odst. 1, věta druhá AktG,52 ačkoliv tato povinnost vyplývá již ze samotné povinnosti loajality člena představenstva. Povinnost mlčenlivosti se nevztahuje pouze na „důvěrné informace“53, jak by mohlo vyplývat z doslovného znění tohoto ustanovení, ale také na veškerá obchodní a provozní tajemství.54 Členové představenstva mezi sebou navzájem povinnosti mlčenlivosti nepodléhají; naopak zde existuje vzájemná informační povinnost. Povinnost mlčenlivosti členů představenstva se neuplatní ani vůči dozorčí radě, neboť i zde existuje informační povinnost při jejím zasedání. V zásadě by mezi představenstvem a dozorčí radou neměla existovat informační asymetrie a člen představenstva se nemůže vůči dozorčí radě dlouhodobě dovolávat své povinnosti mlčenlivosti. Určitou výjimku představuje možnost krátkodobě odmítnout sdělit informace, a sice po tak dlouhou dobu, dokud je plánovaný záměr ve stádiu příprav a jeho oznámení by vážně ohrozilo jeho realizaci. Pokud však existuje možnost, aby dozorčí rada za tímto účelem vytvořila zvláštní výbor a tím zabránila úniku informací, člen představenstva není oprávněn předmětné informace s odkazem na povinnost mlčenlivosti

51


rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 616. 52

„O důvěrných informacích mají členové představenstva povinnost zachovat mlčenlivost.“

53

K pojmu „důvěrné informace“ blíže KALSS, S. in STUDIENGESELLSCHAFT FÜR

WIRTSCHAFT UND RECHT. Geheimnisschutz, Datenschutz, Informationsschutz. Wien : LINDE Verlag, 2007, s. 240 a násl. 54


23

tajit.55Stejně tak se neuplatní vůči auditorům, vůči nimž mají povinnost informační a předkládací.56 Problém dodržet povinnost mlčenlivosti může nastat při fúzích a akvizicích podílů akciových společností, zvláště pak těch, které nejsou na kapitálovém trhu, resp. při prověrce due diligence, která jim předchází. Příkladem může být situace, kdy o koupi podílů společnosti má zájem více investorů (často z řad konkurence) a je jasné, že proces výběru kupce vyhraje jen jeden. Málokterý investor bude chtít kupovat zajíce v pytli; bude-li však všem zájemcům umožněn přístup k citlivým informacím, nutně to povede k znevýhodnění společnosti na trhu.57 Důležitou roli bude hrát také fakt, zda jde o prodej podílů všech akcionářů společnosti, nebo jen jejich části. Povinnost mlčenlivosti totiž směřuje k „blahu společnosti“ (jak to předpokládá již na obecné úrovni § 70 AktG), ne akcionářů; vůči těm má sice informační povinnost, ale jen v rozsahu stanoveném § 112 AktG, kam tyto informace v plném rozsahu nespadají, a tak na ně akcionáři nemají právní nárok. Členové představenstva při sdělování důvěrných informací akcionářům musí rozhodnout, do jaké míry toto jednání odpovídá potřebám a zájmům samotné společnosti a v jakém rozsahu. Jednou z variant řešení tohoto konfliktu zájmu je zainteresování znalce (auditorské společnosti, advokátní kanceláře apod.), který je vázán povinností mlčenlivosti. Ten pak zájemcům zprostředkuje až celkový výsledek svého zkoumání, a to v obecné, anonymizující rovině. Představenstvo musí posoudit důvěryhodnost takového znalce (společnosti).58 Povinnost mlčenlivosti nekončí s koncem mandátu člena představenstva, ale trvá dál, aniž by byla časově omezena. Jak upozorňuje R. Strasser, většina autorů rakouských komentářů tento fakt prostě konstatovala, aniž by ho blíže zdůvodnila. Německá literatura

55

GOETTE, W., HABERSACK, M. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz München : C. H. Beck,

2008, Rn 309. 56

KREJCI, H. Verschwiegenheitspflicht des AG-Vorstandes bei Due-Diligence-Prüfungen.

Österreichisches Recht der Wirtschaft. Wien : ORAC, 1999, 17. ročník, číslo 9., s. 574. 57

V praxi se lze setkat např. s přístupem, kdy v rámci due diligence prostřednictvím tzv. virtuálního

data roomu jsou jednotlivým zájemcům zveřejňována data společnosti v různém rozsahu právě v závislosti na tržním postavení toho kterého zájemce. V rámci virtuálního data roomu je také možně zjistit, který zájemce si prohlížel které dokumenty po jak dlouhou dobu, a tak zpětně vyhodnotit případné důsledky pro další fungování společnosti na trhu, nemluvě o lepší vyjednávací pozici při samotném prodeji podílu. 58

KREJCI, H. Verschwiegenheitspflicht des AG-Vorstandes bei Due-Diligence-Prüfungen.

Österreichisches Recht der Wirtschaft. Wien : ORAC, 1999, 17. ročník, číslo 9., s. 575 a násl.

24

zdůvodňuje stejný závěr „zvláštní povahou povinnosti“ a „zvláštním postavením členu orgánu společnosti“.59 Porušením povinnosti mlčenlivosti dojde nejen k odpovědnosti podle § 84 AktG, ale také podle § 13 zákona proti nekalé soutěži (dále jen UWG). Soukromoprávní sankcí tak může být jednak povinnost zdržet se jednání, kterým je porušována povinnost mlčenlivosti, jednak povinnost k náhradě škody. Další sankcí pak může být odvolání z funkce, neboť takovéto jednání naplňuje předpoklad „důležitého důvodu“ pro předčasné odvolání z funkce dozorčí radou (§ 75 odst. 4 AktG).

3.2.3. Povinnost zákazu konkurence Povinnost zákazu konkurence je velmi úzce spojena s povinností péče řádného hospodáře a s povinností loajality člena představenstva60, dá se dovodit ze zásad poctivého obchodního styku a dobrých mravů. Přesto považoval zákonodárce za účelné definovat tuto povinnost samostatně. Účelem zákazu konkurence je zabezpečení rovnosti podnikání, tzn. aby společnost nebyla poškozována jednáním těch osob, které jsou dopodrobna informovány o její situaci, plánech a možnostech. Tato povinnost míří proti jednání člena představenstva, při kterém by mohl zvýhodnit ať už sebe, nebo jiného, a to na úkor společnosti.61 Zákaz konkurenčního jednání vychází z ustanovení § 65 ObZ, který jednak definuje možné sankce za porušení, jednak odkazuje v rozsahu povinností na speciální úpravu u jednotlivých společností. Pro akciovou společnost platí mantinely stanovené § 196 ObZ. Jak upozorňuje J. Bejček, koncepcí se jedná o speciálně nesankcionovaný preventivní zákaz vzniku situací, v nichž by reprezentanti svoje postavení zneužili na úkor společnosti. Majetkové důsledky mohou být uplatněny až za skutečné zneužití reprezentanta.62 Porušení samotného zákazu tak bude zpravidla sankcionováno odvoláním z funkce.

59


60

POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praga : Wolters

Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 953. 61

RADA, I. Tři zákazy uložené členům statutárních orgánů. Právní rozhledy. 2003, ročník 11., číslo 1,

62


s. 6. rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 620.

25

Člen představenstva nesmí podnikat ve stejném nebo obdobném oboru jako společnost, ani s ní vstupovat do obchodních vztahů. Nesmí zprostředkovávat nebo obstarávat pro jiné osoby obchody společnosti, účastnit se na podnikání jiné osoby jako společník s neomezeným ručením nebo jako ovládající osoba se stejným nebo podobným předmětem podnikání ani vykonávat činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu jiné právnické osoby se stejným, nebo obdobným předmětem podnikání, ledaže by šlo o koncern. Jak uvádí J. Pokorná a E. Večerková, za obdobný předmět podnikání přitom nelze považovat údaje z živnostenského oprávnění. Tento výklad by znamenal nepřiměřenou zátěž pro společnosti i jejich představenstvo, neboť ačkoliv předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku zní totožně, ve skutečnosti zapsané právnické osoby vykonávají podnikání zaměřené na zcela odlišné činnosti, při kterých ke konkurenčnímu jednání nedochází. Východiskem proto má být posuzování totožnosti nebo podobnosti předmětu podnikání konkrétně podle přesně určených okolností toho kterého případu.63 Naproti tomu D. Křetínský vykládá pojem „předmět podnikání“ v jeho formálním pojetí a ztotožňuje jej významově s předmětem podnikání (činnosti) zapsaném v obchodním rejstříku.64 J. Bejček při řešení sporu mezi formálním a materiálním výkladem „předmětu podnikání“ vychází z úmyslu zákonodárce vyloučit možnost reálného zájmového střetu společnosti a jejího funkcionáře. Nemůže-li reálný střet zájmů nastat (byť formálně jsou předměty podnikání zdánlivě stejné), nemá smysl bránit aktivitám funkcionářů, které vlastní společnosti neškodí. Upozorňuje však na nejasné legislativně-technické provedení tohoto ustanovení, které ztěžuje jeho výklad.65 Zápis předmětů podnikání v obchodním rejstříku má tak mít jen funkci pomocného vodítka v rámci zkoumání v každém jednotlivém případě.66 Sankcí za porušení povinnosti zákazu konkurence, došlo-li ke zneužití postavení na úkor společnosti, je nárok společnosti na vydání prospěchu z obchodu, při kterém došlo k porušení zákazu konkurence, nebo převedení tomu odpovídajících práv na společnost. Jak 63

POKORNÁ, J., VEČERKOVÁ, E. K zákazu konkurenčního jednání v obchodních společnostech.

Právní rozhledy. 1997, ročník 5., číslo 12, s. 603. 64

KŘETÍNSKÝ, D. Věcný a osobní rozsah zákazu konkurence v obchodních společnostech. Právní

rozhledy. 1999, ročník 7., číslo 6, s. 290. 65



POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters

Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 954.

26

již bylo naznačeno výše, netýká se to případů, kdy člen představenstva na základě porušení povinnosti zákazu konkurence nezíská žádný prospěch z obchodů, nenabude žádná práva, ani nezpůsobí své společnosti škodu. Tato práva zanikají, pokud nebyla uplatněna u odpovědné osoby do 3 měsíců ode dne, kdy se společnost o této skutečnosti dověděla, nejpozději však uplynutím jednoho roku od jejich vzniku.67 Vedle toho lze požadovat náhradu způsobené škody. Povinnost zákazu konkurence člena představenstva končí zánikem jeho funkce. Dle některých názorů lze smluvně prodloužit její trvání i na dobu po skončení výkonu funkce na základě tzv. konkurenční doložky. Musí však jít o dobu přiměřenou, její rozsah musí být věcně odůvodněn a adekvátně zajištěn.68

V rakouském právu je povinnost zákazu konkurence stanovena v § 79 AktG. Členové představenstva nesmí bez souhlasu dozorčí rady 1) vést podnik, 2) stát se členem dozorčí rady společnosti, která není se stávající společností spojena v rámci koncernu, nebo na které se podnikatelsky nepodílí ve smyslu § 228 rakouského obchodního zákoníku, 3) uzavírat obchody ve stejném odvětví na svůj ani cizí účet. Pod pojmem „vést podnik“ rozumí AktG také činnost v rámci statutárního orgánu kapitálové společnosti (např. funkce člena představenstva akciové společnosti, nebo jednatele společnosti s ručením omezeným), a to bez ohledu na obchodní odvětví a jeho případnou konkurenci.69 Členství ve správní radě akciové společnosti organizované na monistickém principu zákon nedovoluje, bez ohledu na to, zda by v ní člen představenstva figuroval jako společností zaměstnaný, nebo externí ředitel.70 Člen představenstva se nesmí podílet na jiné obchodní společnosti jako osobně ručící společník, a to i v případě, když tím své akciové společnosti nekonkuruje. Jedná se o kogentní pravidlo, od kterého se nelze odchýlit. Zákonodárce tak předchází problému možného 67

Rakouská úprava sankce za porušení povinnosti zákazu konkurence, na rozdíl od úpravy české,

nespojuje s právní skutečností běhu času následek zániku práva, ale jeho promlčení, subjektivní lhůta je přitom stejná, objektivní je stanovena na 5 let. 68

RADA, I. Tři zákazy uložené členům statutárních orgánů. Právní rozhledy. 2003, ročník 11., číslo 1,

69

DUURSMA, D., DUURSMA-KEPPLINGER, H., ROTH, M. Handbuch zum Gesellschaftsrecht.

s. 11. Wien : LEXISNEXIS, 2007, s. 1199. 70


27

omezení faktické vymahatelnosti případných pohledávek akciové společnosti vůči členu představenstva vzhledem k souběžnému neomezenému osobnímu ručení za závazky jiné společnosti. Přísnější úprava zákazu konkurence je možná jen na základě ujednání ve smlouvě o výkonu funkce, bude-li splňovat kritéria dobrých mravů; naopak úprava ve stanovách společnosti nebo jednostranně usnesením dozorčí rady dovolená není. V praxi je možné se často setkat s vlastní úpravou ve smlouvě o výkonu funkce, která má za cíl jednak zpřísnit podmínky stanovené v § 79, jednak zjednodušit a upřesnit jejich formulaci. Dozorčí rada může povolit ze zákazu konkurence výjimku, a to jak v jednotlivých případech, tak obecněji v smlouvě o výkonu funkce. Dozorčí rada může schválit konkurenční jednání i následně, na základě § 97 odst. 1 AktG – úpravu vztahu společnosti a člena představenstva v této oblasti svěřuje zákon zcela dozorčí radě.71 Povinnost zákazu konkurence končí se zánikem funkce člena představenstva. Případné ujednání o tom, že tato povinnost trvá i po skončení funkce člena představenstva, je s ohledem na dobré mravy přípustná; bude však třeba přihlédnout k způsobu ukončení funkce, věcný rozsah povinnosti musí být vázán na obchodní odvětví společnosti, nesmí trvat nadměrně dlouhou dobu apod. V případě sporu, zda takové ujednání není v rozporu s dobrými mravy, má soud moderační právo.72 Odlišný je i přístup k sankčnímu aparátu za porušení zákazu konkurence (§ 79 odst. 3). Zpravidla představuje porušení povinnosti zákazu konkurence tzv. „závažný důvod“ ve smyslu § 75 odst. 4, na jehož základě může dozorčí rada odvolat člena představenstva.73 Vznikne-li společnosti škoda, může požadovat alternativně buď její náhradu, nebo aby člen představenstva vydal prospěch z obchodů učiněných ve prospěch osoby třetí a zároveň aby pohledávky, které mu vznikly jednáním na svůj účet, převedl na společnost.

71


Wien : MANZ, 2008, s. 687. 72


73

Tamtéž, s 143.

28

3.3. Kauzální nexus Odpovědnost škůdce za škodu jím způsobenou vznikne pouze v případě, je-li možno konstatovat existenci příčinné souvislosti. Rozhodná je přitom relevantní příčina. Při jejím zjišťování se vychází z teorie adekvátní příčinné souvislosti. Podle ní je příčinná souvislost daná tehdy, kdy je škoda podle obvyklého chodu událostí adekvátním důsledkem konkrétního protiprávního úkonu či škodné události.74 V rakouské právní teorii vyžadují autoři ještě prvek proporcionality (Adäquanz). Škůdce tak odpovídá pouze za škodu, kterou mohl předvídat a která je přiměřená porušení primární právní povinnosti.75 V české teorii práva musí být škoda v okamžiku vzniku závazku objektivně předvídatelná jako obvyklý důsledek porušení povinnosti. V mnoha případech porušení péče řádného hospodáře není vůbec potřebné dokazovat, že škodu způsobil představitel společnosti – druh škody může souviset s protiprávním jednáním člena představenstva tak úzce, že není účelné kauzalitu dokazovat.76

3.4. Zavinění Česká právní věda hledisko zavinění formálně nepožaduje, fakticky ale uplatňuje v rámci požadavku neexistence okolnosti vylučující odpovědnost. Jak upozorňuje již K. Eliáš, subjektivně konstruované kritérium předvídatelné a odstranitelné překážky, bránící povinnému jeho povinnost splnit, není v podstatě nic jiného než požadavek nevědomé nedbalosti.77 Rakouská teorie zahrnuje do náležitosti vzniku odpovědnosti také zavinění. Autoři se však shodují, že její význam je okrajový a spíše teoretický; sám zákon ho výslovně nevyžaduje. Zavinění a jeho míru posuzují ve spojení se subjektivní stránkou objektivního měřítka povinnosti péče.78 N. Adensamer hovoří o „subjektivní vytknutelnosti porušení povinnosti

74

FIALA, J. a kol. Občanské právo. Praha : ASPI, a. s., 2006, s. 259

75

KOZIOL, H., WELSER, R. Bürgerliches Recht. Band I. Wien : MANZ, 2006, s. 311.

76

Rozhodnutí OGH ze dne 08. 07. 1993, sp. zn. 6 Ob 583/93.

77

ELIÁŠ, K. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999,

č. 4, s. 318. 78


29

péče“.79 OGH zastává stanovisko, že členové představenstva odpovídají už za lehké zavinění.80 Praktickým důsledkem hlediska zavinění je nemožnost dovolávat se nedostatku znalostí, dovedností, píle či pozornosti odpovídajících přijatým úkolům, neboť takové jednání je považováno za nedbalost81; jde tak o jeden z interpretačních nástrojů rozsahu povinnosti péče. Při dokazování pak musí člen představenstva prokázat, že nejednal zaviněně, tedy s péčí řádného hospodáře. Člen představenstva se zprostí odpovědnosti např. tím, že dokáže, že jednal na základě odborného posudku znalce, i když se jím vyvozený závěr později ukázal jako nevhodný.82 Nedostatek zavinění člena představenstva může nastat také na základě chybějící deliktní způsobilosti, nebo na základě jednání v nouzi.83

79

ADENSAMER, N., ECKERT, G. In KALSS, S. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien

: LINDE Verlag, 2005, s. 192. 80

Rozhodnutí OGH ze dne 31. 10. 1973, sp. zn. SZ 46/113.

81

STRASSER, R. Aktiengesetz – Kommentar, Teil II. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001, s. 140.

82

NOWOTNY, CH. in DORALT, P., NOWOTNY, CH., KALLS, S. Kommentar zum Aktiengesetz.

Band I. Wien : LINDE Verlag, 2003, s. 825. 83

Tamtéž, s. 828.

30

4. Spoluodpovědnost Obchodní zákoník stanoví v § 194 odst. 5, že ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Ve spojení s §§ 293 a 383 ObZ pak vyplývá, že společnost může požadovat plnění na kterémkoliv ze společně zavázaných členů představenstva, ti se pak mezi sebou vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti. Zákon tedy vychází zásadně z odpovědnosti solidární, a to jen těch členů představenstva, kteří porušením svých povinností způsobili společnosti škodu. Jejich vymezení však není snadné. Je sporné, jaké účinky má vnitřní rozdělení povinností v rámci systému rezortní specializace (horizontální delegace). J. Bejček se např. domnívá, že při porušení péče řádného hospodáře je mezi porušiteli nastolena odpovědnostní solidarita bez ohledu nejen na zavinění, ale i na vnitřní dělbu práce uvnitř orgánu. Neodpovídají ti členové, kteří neporušili právní povinnosti při výkonu působnosti představenstva. Klade však otázku, zda je takový případ vůbec možný, neboť nebýt informován o činnosti ostatních členů představenstva bude zpravidla porušením povinné péče, přinejmenším pak náležité obezřetnosti a bdělosti.84 Ke stejnému názoru dospívá i P. Čech, který v této souvislosti uvádí, že člen představenstva nemůže od rezortně specializovaného kolegy očekávat profesionální péči, i kdyby profesionálem na oblast, na niž se zaměřuje, byl. Kromě profesních pochybení by měl totiž řádný hospodář také pamatovat na selhání etická.85 O mnoho jasnější je úprava v případě kolektivního rozhodování představenstva usnesením. Na základě § 195 odst. 2 ObZ bude možno vyjít ze zápisu z jednání představenstva. Domnívám se, že budou odpovídat nejen členové představenstva, kteří hlasovali pro přijetí takového rozhodnutí, ale i ti, kteří se hlasování zdrželi – funkce člena představenstva vyžaduje profesionalitu, člen představenstva musí mít na věc názor. Chybí-li mu znalosti, na základě kterých by se měl rozhodnout pro, nebo proti, musí zajistit posouzení věci znalcem a názor si na tomto základě vytvořit. O členech, kteří nejsou v zápisu uvedeni, platí vyvratitelná domněnka, že hlasovali pro přijetí rozhodnutí. Jak upozorňuje P. Čech, 84



ČECH, P. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce. 2007, ročník 15., číslo 3, s.

15.

31

nelze však ani zde vycházet z čistě formalistického pojetí a nelze tak vycházet pouze z hlasování, ale i z předchozího a následného vystupování ve věci. Jako příklad uvádí člena představenstva, který byť se na rozhodnutí podílel a vyslovoval pro, v klíčové fázi alibisticky zvedne ruku proti.86 V rakouské úpravě nalezneme úpravu spoluodpovědnosti členů představenstva v § 84 (2), věta první.87 Členové představenstva odpovídají solidárně. V rámci vedení společnosti můžou být povinnosti rozděleny mezi jeho jednotlivé členy systémem jednotlivých rezortů, a to buď na základě stanov, rozhodnutí dozorčí rady nebo i pouhým rozhodnutím představenstva. Poslední jmenovaná možnost však vede k jiným právním následkům (viz dále).88 Pokud tedy existuje mezi členy představenstva systém rozdělení podle rezortů, odpovídá v prvé řadě ten člen představenstva, do jehož kompetence spadá škodná událost. Ostatní členové představenstva odpovídají pouze tehdy, nedostojí-li svým informačním, kontrolním a intervenčním povinnostem, které vyplývají z obecné povinnosti člena představenstva, zakotvené v § 70. R. Strasser se domnívá, že v případě, kdy si členové představenstva rozdělí mezi sebe své úkoly čistě na základě svého rozhodnutí, nemá tato vnitřní klasifikace vliv na posuzování odpovědnosti89. Jiní autoři naopak tuto možnost připouštějí, ovšem pouze pokud k rozdělení kompetencí dojde na základě písemného jednacího řádu. Ústně dohodnuté nebo čistě faktické rozdělení úloh nemá na omezení odpovědnosti členy představenstva vliv90. Jak judikoval OGH již v rozhodnutí 3 Ob 536/77 ze dne 10. 1. 1978, v případě rozdělení povinností mezi jednotlivé členy představenstva podle rezortů, nemají tito členové mimo svůj rezort bezprostřední povinnost obchodního vedení, mají však povinnost dozoru. Ta má různou intenzitu v závislosti na mnoha faktorech, např. zkušenosti a spolehlivost pověřeného člena představenstva, důležitost resortu apod. OGH zdůrazňuje, že rozdělení povinností spočívá na vzájemné důvěře, a proto zásadně postačuje, když bude každý člen vycházet z informací o činnostech a událostech ostatních členů 86

Tamtéž, s. 15.

87

„Členové představenstva, kteří porušili svou povinnost, jsou povinni společně a nerozdílně nahradit

společnosti škodu, která tím vznikla.“ 88

KREJCI, H. Gesellschaftsrecht I. Wien : MANZ, 2005, s. 144.

89

STRASSER, R. Kommentar zum Aktiengesetz.4. vydání. Wien : MANZ, 2001, s. 155.

90


: LINDE Verlag, 2005, s. 180.

32

představenstva, které předloží na společných zasedání představenstva. Teprve v případě, kdy se objeví indicie poukazující na nesrovnalosti ve vedení jiného resortu, je člen představenstva povinen zasáhnout. Pokud škoda vznikne na základě rozhodnutí, o kterém představenstvo hlasovalo, pak bez ohledu na to, zda existovalo rozdělení úloh mezi členy představenstva, odpovídají v prvé řadě ti, kteří hlasovali pro tuto variantu. Jim naroveň jsou postaveni ti členové představenstva, kteří se zdrželi hlasování, nebo kteří se ho bez závažného důvodu vůbec nezúčastnili. Členové představenstva, kteří se hlasování nezúčastnili, ale měli proto závažný důvod, musí ihned po tom, co se o rozhodnutí ostatních členů představenstva dozvěděli (přičemž mají povinnost informovat se), řádně využít své intervenční povinnosti. Samotné hlasování proti navrženému rozhodnutí však neznamená automatické zproštění odpovědnosti. Jsou-li přesvědčeni o tom, že takové rozhodnutí odporuje obecné povinnosti § 70 AktG a/nebo povinnosti péče a mohlo by tak dojít ke vzniku škody společnosti, musí podniknout veškeré dovolené kroky k tomu, aby tomuto rozhodnutí zabránil, případně jej alespoň změnil – např. tím, že požádají představenstvo o přezkoumání takového rozhodnutí dozorčí radou, pokud představenstvo zamítne i tento krok, pak přímou informací předsedovi dozorčí rady nebo pokud se chystá v nejbližší době její zasedání a nehrozí riziko prodlení, v rámci informování dozorčí rady o činnostech představenstva.91 Pokud člen představenstva deleguje část svých povinností na třetí osobu, má povinnost tuto osobu pečlivě vybrat, poučit a kontrolovat. Tato povinnost vychází z § 1010 ABGB. Na odpovědnost členů představenstva se aplikuje ustanovení § 896 ABGB, které stanoví výši regresního nároku mezi jednotlivými solidárními spoludlužníky. Výše škody se mezi spoludlužníky rozdělí stejnými poměry, ledaže mezi nimi panuje tzv. zvláštní poměr, pak se bude výše škody toho kterého spoludlužníka odvíjet právě z této specifické situace.

91

STRASSER, R. Kommentar zum Aktiengesetz. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001, s. 156.

33

5. Uplatnění nároku Každé podnikání s sebou nese určité riziko, že nebude úspěšné. Odpovědnost za podnikatelský neúspěch nesou v kapitálových společnostech jejich vlastníci; v případě akciové společnosti tedy akcionáři. Osud svého majetku, jeho spravování a rozmnožování, svěřují do rukou pro vlastníky cizím osobám - zvoleným členům představenstva a dozorčí rady. Toto je v rakouské úpravě navíc umocněno faktem, že zákon svěřuje volbu členů představenstva až dozorčí radě (§ 75 odst. 1 AktG). Je přirozené, že v případě, kdy dojde k neúspěšnému obchodu a tím zmenšení majetku společnosti (a tím nepřímo majetku akcionářů), aniž by do celého procesu jakkoliv zasáhli, cítí se poškozeni a snaží se odpovědnost převést na osoby, jejichž pracovní náplní je, profesionálně (loajálně, s péčí řádného hospodáře, …) spravovat a rozšiřovat jejich majetek; ostatně, jsou za to placeni. Vznikne-li společnosti škoda na základě jednání představenstva a domnívají-li se akcionáři, že představenstvo porušilo některou právní povinnost, mohou svůj nárok uplatnit u soudu. Podání žaloby na své vlastní představenstvo může mít závažné důsledky. Předně jde o negativní publicitu společnosti a s ní spojenou ztrátu důvěry, ale i další negativa; o této problematice podrobněji dále. V rámci soudního řízení o nároku na náhradu způsobené škody bude muset žalobce dokázat vznik škody, protiprávní jednání a příčinnou souvislost mezi nimi. Člen představenstva, chce-li se odpovědnosti zprostit, musí prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře – zákon vychází z přesunu důkazního břemene. Žalobci (viz dále) nemají často přístup k materiálům, na jejichž základě představenstvo rozhoduje, bylo by proto velice obtížné dokázat členům představenstva jejich protiprávní jednání a fakticky by tak jejich odpovědnost byla čistě formální. Odpovědnosti se člen představenstva dále zprostí, pokud prokáže naplnění liberačního důvodu, případně v rakouské úpravě, že nejednal zaviněně. K podání žaloby vůči členům představenstva z důvodu nároku na náhradu škody vůči společnosti je dle českého práva oprávněna v zásadě pouze dozorčí rada nebo specifická skupina akcionářů. Zda může takovou žalobu podat představenstvo, je sporné. Přikláním se k závěru O. Řeháčka, že představenstvo k takové žalobě aktivně legitimováno není. Argumentuje rozporem zájmů představenstva a společnosti per analogiam k staré úpravě § 14 odst. 2 34

zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006, která vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného. Dále upozorňuje, že není možno připustit, aby se až v průběhu řízení např. ukázalo, že za škodu společnosti neodpovídá žalovaný člen představenstva, ale naopak ten, který ho jménem společnosti žaluje.92 Naproti tomu I. Štenglová tuto možnost připouští, když v aplikaci § 182 odst. 2 písm. c vidí nástroj vynucení ochrany zájmu společnosti „pro případ, že člen představenstva, který způsobil společnosti škodu, tuto škodu dobrovolně neuhradí a představenstvo její úhradu nevymáhá“.93 Podání žaloby vůči členům představenstva svěřuje zákon dozorčí radě na základě závazného požadavku na vymáhání náhrady škody ze strany specifické skupiny akcionářů definovaných v § 181 odst. 194 (§ 182 odst. 1 písm. c). Takovýto požadavek může být usnesen i na jednání valné hromady. Pokud dozorčí rada odmítne podat žalobu, nebo ji bez zbytečného odkladu nepodá, mohou akcionáři uvedení v § 181 odst. 1 podat tuto žalobu jménem společnosti sami (tzv. actio pro socio). V rakouském právu může žalobu na náhradu škody vůči členu (členům) představenstva podat vícero subjektů: jiní členové představenstva, dozorčí rada a minoritní akcionáři. Vystupuje-li společnost jako žalobce náhrady škody, spadá podání žaloby proti členům představenstva do kompetence zbylých, sporem nedotčených členů představenstva, jsou-li takoví, a na základě § 97 AktG95 především do kompetence dozorčí rady, pokud nebyl zvolen zvláštní zástupce podle § 122 odst. 2, věty 1. AktG96. Rozhodnutí o uplatnění nároku dozorčí radou však přísluší zásadně valné hromadě.

92

ŘEHÁČEK, O. Postavení a odpovědnost členů představenstva akciové společnosti. Obchodní právo.

2008, ročník 17., číslo 1, s. 12. 93

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha :

C. H. Beck, 2006, s. 614. 94

Tedy jde jednak o akcionáře společnosti, jejíž základní kapitál ve vyšší než 100 mil. Kč, kteří mají

akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje 3 % základního kapitálu, jednak o akcionáře společnosti, která má základní kapitál roven nebo menší než 100 mil. Kč, kteří mají akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje 5 % základního kapitálu. 95

Odstavec 1: „Dozorčí rada je oprávněna zastupovat společnost při provádění právních úkonů vůči

členům představenstva a vést vůči nim právní spory na základě usnesení valné hromady“, Odstavec 2: „Dozorčí rada může, jde-li o odpovědnost jednoho z jejich členů, žalovat členy představenstva bez i proti usnesení valné hromady. 96

„Vedením soudního sporu může valná hromada pověřit zvláštní zástupce“.

35

Usnese-li se valná hromada na vedení sporu, má dozorčí rada povinnost jí vyhovět a podat žalobu. Chybí-li usnesení valné hromady, leží rozhodnutí, zda nárok uplatnit či nikoliv, na dozorčí radě. Uplatnění takového nároku spadá do kontrolní povinnosti dozorčí rady, a proto je v zásadě povinné, ledaže by k nepodání žaloby směřoval závažný důvod. Ten může spočívat např. v negativní publicitě, kterou může vzniknout společnosti negativní následek ve vztazích s investory, věřiteli a obchodními partnery. Dalším důvodem mohou být příliš vysoké nároky pro vedení sporu – a to jak personální, tak finanční, které by mohly jednak paralyzovat fungování společnosti z hlediska vytíženosti dozorčí rady, jednak by byly velkým finančním zatížením (spory s členy představenstva trvají často několik let). Neméně závažný faktor může hrát nebezpečí zveřejnění obchodních a provozních tajemství.97 Pokud by však neuplatnění nároku způsobilo škodu věřitelům, mohla odpovídat dozorčí rada za opomenutí. I v případě, kdy valná hromada zamítne uplatněná nároku vůči členu představenstva, je dozorčí rada oprávněna podat tuto žalobu, a to pokud 1) její nepodání by znamenalo porušení povinnosti péče, 2) mohla by tak společnosti vzniknout škoda – např. promlčením nároku, nebo ztrátou důkazních prostředků a 3) dozorčí rada se obává, že bude žalována věřiteli společnosti.98 Žalobu vůči členům společnosti může podat také skupina menšinových akcionářů, jejichž podíl na základním kapitálu společnosti činí nejméně 10 %. Jedná se o tzv. „actio pro socio“, jejímž cílem je plnění vůči společnosti. Stejně jakou u rozhodnutí valné hromady je k podání žaloby povinna dozorčí rada. Další podmínkou „actio pro socio“ je absence její „zjevné neopodstatněnosti“ (§ 122 odst. 1 AktG). Pokud nároky akcionářů vycházejí z kontrolní zprávy dle § 121 AktG, stačí akcionářúm 5% podíl na základním kapitálu. Nárok se uplatňuje na valné hromadě, od tohoto okamžiku běží šestiměsíční prekluzivní lhůta k podání žaloby. Zákon však klade na minoritní akcionáře požadavek, aby po dobu trvání sporu uložili své akcie (tedy ve výši 10 nebo 5 % základního kapitálu) do soudní nebo notářské úschovy. Akcionáři musí prokázat, že vlastnili předmětné akcie minimálně 3 měsíce před konáním valné hromady.

97


Wien : MANZ, 2008, s. 698. 98


: LINDE Verlag, 2005, s. 200.

36

6. Liberační důvody Člen představenstva se může zprostit odpovědnosti, pokud prokáže, že svoji povinnost porušil z důvodu existence překážky, kterou nemohl překonat nebo odvrátit, která nastala nezávisle na jeho vůli, pokud ji nemohl předvídat v době vzniku závazku (§ 374 odst. 1 ObZ). Toto ustanovení má dispozitivní povahu (§ 263 ObZ), a tak si strany mohou dohodnout řešení odlišné, např. ve stanovách, nebo smlouvě o výkonu funkce. Tento prostor pro úpravu vlastní je omezen dalšími kogentními pravidly. § 194 odst. 5 ObZ, kogentní norma, stanoví, že „smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné.“ Přípustné je tedy „zostření“ odpovědnosti člena představenstva vyloučením možnosti liberace předpokládané § 374 odst. 1 ObZ, nebo jiným vymezením liberačního důvodu. Nedovolená je úprava, která zákonnou odpovědnost ruší nebo omezuje. Obchodní zákoník v § 194 odst. 5 předpokládá další způsob liberace člena představenstva: „členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy“, tedy pozitivně vyjádřeno: členové představenstva neodpovídají za škodu, kterou způsobili plněním pokynu valné hromady, ledaže byl tento pokyn v rozporu se zákonem. Tato úprava je přebytečná vzhledem k faktu, že rozhodnutí valné hromady, které odporuje zákonu, je per se neplatné a člen představenstva se tak nemá na co odvolávat. Toto pravidlo bylo zavedeno novelou č. 370 /2000 Sb. a proti předcházející úpravě je vůči členům představenstva značně benevolentnější.99 I. Rada v této souvislosti upozorňuje na riziko zneužití tohoto institutu, neboť představenstvo může vyvolat přijetí určitého usnesení valnou hromadou, které je pak bude chránit proti případné odpovědnosti za škodu.100 Domnívám se, že přestože zákon výslovně

neupravuje

povinnost

informovat

představenstvo

o

nevhodnosti

jednání

vyplývajícího z daného pokynu, vyplývá tato povinnost z povahy funkce statutárního orgánu, který je na rozdíl od akcionářů složen z odborníků, a proto spadá do povinnosti péče řádného hospodáře.

99

Před touto novelizací platilo, že členové představenstva neodpovídají za škodu vzniklou v důsledku

plnění nevhodných pokynů valné hromady, pokud alespoň jeden z nich valnou hromadu na nevhodnost pokynu upozornil, požádal o zapsání protestu ohledně tohoto pokynu a valná hromada na provedení pokynu trvala. 100

RADA, I. Odpovědnost funkcionářů společnosti. Právní rádce. 2008, číslo 2, s. 8.

37

V rakouském právu neodpovídá člen představenstva společnosti za škodu vzniklou jeho jednáním, pokud jednal se souhlasem valné hromady na základě jejího platného usnesení (§ 84 odst. 4, věta první AktG). Tímto ustanovení není dotčena odpovědnost členů představenstva převáděné společnosti při fúzi (§ 227 odst. 1 AktG to výslovně zakazuje). Stejně tak nezbavuje odpovědnosti člena představenstva schválení plánu rozdělení, plánu na změnu právní formy nebo plánu sloučení valnou hromadou.101 Týkat se bude především případu předpokládaného § 103 odst. 2 AktG, tedy požádá-li člen představenstva valnou hromadu o schválení určitého jednání. Důležitou skutečností je, že toto zbavení odpovědnosti na základě schválení jednání valnou hromadou působí jen vůči společnosti – vůči nárokům vzneseným věřiteli společnosti se ho člen představenstva nemůže dovolat (§ 84 odst. 5 AktG).

101

ADENSAMER, N., ECKERT, G. In KALSS, S. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern.

Wien : LINDE Verlag, 2005, s. 187.

38

7. Vzdání se nároku, narovnání Vzdání se nároku na náhradu škody není v českém právu jednoznačně zakotveno a vyvolává pochyby. Je třeba vyjít z obecné úpravy § 574 OZ, která váže vzdání se práva nebo prominutí dluhu na dohodu s dlužníkem. Tu může za společnost uzavřít pouze statutární orgán. Jak již bylo řečeno výše, § 194 odst. 5 ObZ zakazuje smluvní (nebo v stanovách obsažené) omezení nebo vyloučení odpovědnosti člena představenstva. J. Bejček se domnívá, že toto ustanovení by se nemělo vykládat pouze jako zákaz ex ante, ale také ex post, a proto i následná dohoda o vzdání se či limitaci práva na náhradu škody měla být posouzena jako neplatná.102 I. Rada naopak tvrdí, že daný zákaz míří jen na smlouvy uzavírané ex ante. Vychází z gramatického výkladu. Soudí, že odpovědnost za škodu lze vyloučit, resp. limitovat jen před vznikem škody, poté již nejde o limitaci, resp. vzdání se odpovědnosti, nýbrž o limitaci, resp. vzdání se práva na náhradu škody samého. Taková smlouva pak podléhá nejen korektivu péče řádného hospodáře, ale i dobrých mravů.103 Další teoretickou možnost představuje rozhodnutí valné hromady o vzdání se práva na náhradu škody, tzv. absolutorium. Obchodní zákoník tuto možnost nezmiňuje, ale ani výslovně nezakazuje. Podle převažujícího mínění však nemá usnesení valné hromady povahu právního úkonu, a tak nemůže samotné usnesení valné hromady vyvolat zamýšlené účinky, tj účinné vzdání se práva.104 Zákon navíc v § 187 odst. 2 stanoví, že valná hromada si nemůže vyhradit k rozhodování záležitosti, které ji nesvěřuje zákon nebo stanovy. Otázka je, zda může valná hromada usnesením zavázat statutární orgán, aby se vzdal nároku na náhradu škody. Domnívám se, že takové usnesení by spadalo do kategorie „pokynu týkajícího se obchodního vedení společnosti“, a tedy by pro představenstvo nebyl závazný. V rakouské úpravě spadá vzdání se nároku výhradně do kompetence dozorčí rady, ale pro jeho platnost se vyžaduje souhlas valné hromady. Stejná situace je u narovnání. Společnost může zcela upustit od uplatnění nároku na náhradu škody, případně uzavřít se škůdcem narovnání teprve po 5 letech od vzniku nároku (tzv. Sperrfrist). Tato doba vychází z AktG 1937 a je na evropské poměry velmi dlouhá (např. v Německu, vycházejícím 102



RADA, I. Odpovědnost funkcionářů společnosti. Právní rádce. 2008, číslo 2, s. 8.

104

Tamtéž, s. 8.

39

prakticky ze stejné právní úpravy, činí tato doba jen 3 roky).105 Tím je značně znesnadněna možnost kompromisního mimosoudního vyrovnání s (potencionálními) škůdci. Pokud ovšem se vzdáním se nároku souhlasí všichni akcionáři, je to podle Nejvyššího soudu možné i před vypršením této pětileté lhůty.106 Další dvě podmínky jsou souhlas valné hromady formou usnesení a skutečnost, že akcionář (skupina akcionářů) s alespoň 20% podílem na základním kapitálu nebudou hlasovat proti. Stejně jako při souhlasu s jednáním představenstva působí vzdání se nároku i narovnání jen vůči společnosti – vůči nárokům vzneseným věřiteli společnosti se ho člen představenstva nemůže dovolat (§ 84 odst. 5 AktG). Podle § 104 odst. 1 AktG valná hromada každý rok během prvních 8 měsíců rozhoduje při jednání o rozdělení zisku také o vyjádření důvěry představenstvu (tzv. Entlastungsbeschluss). Přitom jsou jí předloženy roční účetní uzávěrka spolu se zprávou dozorčí rady. Vyjádření důvěry představenstvu v zásadě nemá povahu vzdání se nároku na náhradu škody vůči společnosti; odborná veřejnost se však domnívá, že za určitých okolností by mohlo konkludentně naplnit jeho znaky a tím zprostit členy představenstva odpovědnosti vůči společnosti.107 Podmínkou je, že akcionářům budou známy skutečnosti zakládající nárok na náhradu škody (nebo jim musí být známy po pečlivém prozkoumání podkladů, které jim byly k dispozici), a jsou splněny i ostatní podmínky nutné pro vzdání se nároku (viz výše). D. Duursma tuto možnost potvrzuje, doplňuje ji však o podmínku jednohlasného souhlasu všech akcionářů.108 Podle obecného mínění je v rakouském právu smluvní omezení odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti ex ante nedovolené.109 Předběžné zproštění se odpovědnosti, např. ustanovením ve smlouvě o výkonu funkce, je zákonem zakázané (§84 odst. 4 věta 3. AktG), a proto neplatné.

105

GOETTE, W., HABERSACK, M. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz. München : C. H. Beck,

2008, Rn 323. 106

Rozsudek OGH z 3. 7. 1975, sp. zn. 2 Ob 356/74.

107


Wien : MANZ, 2008, s. 695. 108

DUURSMA, D., DUURSMA-KEPPLINGER, H., ROTH, M. Handbuch zum Gesellschaftsrecht.

Wien : LEXISNEXIS, 2007, s. 1199. 109

ADENSAMER, N., ECKERT, G. In KALSS, S. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern.

Wien : LINDE Verlag, 2005, s. 196.

40

8. Promlčení Právo na náhradu škody se v české úpravě promlčí v obecné čtyřleté subjektivní lhůtě (§ 397 Obz), nejpozději po uplynutí 10 let od okamžiku kdy počala poprvé běžet (objektivní lhůta dle § 408 ObZ). Počátek běhu promlčecí lhůty se váže na okamžik, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u soudu (§ 391 ObZ). Podle rakouského práva se nároky na náhradu škody vůči členům představenstva promlčí za 5 let – § 84 odst. 6 AktG. Speciální úpravu zákonodárce zvolil pro promlčení nároků vzniklých z porušení povinnosti zákazu konkurence (viz dále). Zásadní otázkou je, kdy začíná běžet promlčecí lhůta. Spojuje se zde faktor objektivní – vznik škody – a faktor subjektivní – vědomí škody a kdo ji způsobil. Byť se v právu obchodních společností vychází zásadně z relativně krátké objektivní promlčecí lhůty (např. § 44 AktG -5 let), případně z kombinace subjektivní a objektivní lhůty (např. § 79 AktG), a byť zejména starší judikatura vycházela z objektivní promlčecí doby i u nároků vůči členům představenstva, považuje se zákonem stanovená lhůta 5 let za lhůtu subjektivní. Důvodem je poměrně dlouhá – pětiletá – „doba zákazu“110 pro vzdání se nároku, nebo narovnání vyplývající z § 84 odst. 4 věty 3 AktG. Pokud by však běh promlčecí lhůty byl posuzován jako objektivní, ztrácela by tato ustanovení smysl, což zákonodárce jistě nezamýšlel. Nevylučuje to ovšem použití obecné promlčecí lhůty 30 let při naplnění podmínek § 1489 věty druhé.111 Podle judikatury112 a převažujícího názoru odborné veřejnosti113 začíná promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o skutečnosti zakládající povinnost k náhradě škody, tedy od okamžiku, kdy může být podána žaloba s vyhlídkou na úspěch.114 Toto pojetí vychází z obecné soukromoprávní úpravy promlčecí lhůty § 1489 ABGB. Kromě 110

„Sperrfrist“, blíže v kapitole 7.

111

„Pokud není poškozenému známa škoda, nebo ten, kdo ji způsobil, nebo pokud tato škoda vznikla

více nebo jedním jednáním soudně trestným, které mohlo být spácháno pouze úmyslně a za něž hrozí trest odnětí svobody v délce větší než 1 rok, zaniká žalovací právo po 30 letech.“ 112

Např. rozsudek OGH ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 9 Ob A 148/05p.

113

Např. NOWOTNY, CH. in DORALT, P., NOWOTNY, CH., KALLS, S. Kommentar zum

Aktiengesetz. Band I. Wien : LINDE Verlag, 2003, s. 828. 114

ECKERT, G., LINDER, F. Verjährung von Ersatzansprüchen gegen Vorstandsmitglieder. Ecolex,

ročník 3. Wien : MANZ, 2005, s. 450.

41

škody a osoby škůdce musí být podle aplikačních zásad této normy známo také kauzální – a pokud nese důkazní břemeno společnost také protiprávní – jednání. Škoda musí již alespoň částečně nastoupit, není ovšem nutná znalost její celkové výše. Pokud poškozenému vznikla primární škoda a je předpoklad, že se nejedná o škodu celkovou, ale naopak lze předpokládat škodu sekundární, musí se obrátit na soud s určovací žalobou v rámci promlčecí lhůty běžící od okamžiku možnosti žaloby náhrady primární škody. Musí být znám skutkový stav, na němž je založen nárok náhrady škody, nicméně nemusí být zjištěn zcela do detailu. Podle mnohých názorů postačuje dokonce fakt, že se poškozený bez zvláštní námahy mohl dozvědět informace, představující předpoklad pro úspěšnou žalobu. Začátek promlčecí lhůty tak začne běžet i přes nedbalou nevědomost poškozeného, resp. jeho vědomou ignoraci informací.115 U nároků vyplývajících z porušení povinnosti zákazu konkurence zákonodárce vycházel z velmi krátké subjektivní lhůty 3 měsíců, která začíná běžet okamžikem, kdy se dozvědí ostatní členové představenstva a dozorčí rady o jednání, které vedlo k nároku na náhradu škody. Tyto nároky se však promlčí nejpozději 5 let od jejich vzniku (objektivní lhůta).116 Zákon výslovně neupravuje kritéria, na základě kterých lze přičíst společnosti vědomí škody a toho, kdo ji způsobil. K tomuto problému je třeba přistoupit jako k oprávnění zastupovat společnost ve své pasivní podobě. Rozhodná je znalost orgánu, který je pověřen zastupováním společnosti, přičemž, jak vyplývá z ustanovení § 71 odst. 2117 poslední věty, stačí, když vědomí škody a toho, kdo ji způsobil, bude mít jen jeden z členů představenstva. Znalost tohoto faktu členem představenstva, který škodu způsobil, popřípadě který se na vzniku podílel, není pro počátek běhu promlčecí lhůty směrodatné. Důležitý je okamžik znalosti tohoto faktu nepodjatým členem představenstva.118 Smluvní

115

zkrácení

promlčecí

lhůty

je

nedovolené

a

neplatné.119

DITTRICH, R., TADES, H. Das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch – Kommentar. 22. vydání.

Wien : MANZ, 2007, s 736. 116

§ 79 odst. 3 AktG.

117

„Má-li být projevena vůle vůči společnosti, stačí, je-li projevena vůči jednomu členu

představenstva.“ 118

GOETTE, W., HABERSACK, M. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz. München : C. H. Beck,

2008, Rn 325. 119

NOWOTNY, CH. in DORALT, P., NOWOTNY, CH., KALLS, S. Kommentar zum Aktiengesetz.

Band I. Wien : LINDE Verlag, 2003, s. 828.

42

9. Business Judgment Rule Hrozba odpovědnosti člena představenstva za škodu způsobenou společnosti porušením povinnosti předepsané péče může představovat silně odstrašující faktor. Soud musí posoudit pokud možno pohledem „ex ante“ celý rozhodovací proces a přitom dospět k závěru, zda člen představenstva jednal s odpovídající péčí. Zabývá se přitom obsahem takového rozhodnutí a musí rozhodnout, zda se člen představenstva zachoval v dané situaci přiměřeně povinnostem, které na něj byly kladeny. To vše při vědomí škody, kterou toto rozhodnutí způsobilo, a při obráceném důkazním břemenu v neprospěch člena představenstva. Hodnocení ex ante soudy často nahrazují nesprávným hodnocením ex post, čímž trpí právní jistota adresátů norem a předvídatelnost práva jako takového.120 Soud by přitom měl rozlišovat mezi na jedné straně chybným rozhodnutím, které je způsobeno prostým nedostatkem štěstí v obchodu, a na druhé straně rozhodnutím, které představuje porušení povinnosti a může vést k odpovědnosti za škodu.121 Soud navíc, a to i při využití znalců, jen těžko objektivně zhodnotí podnikatelské rozhodnutí zkušeného člena představenstva – ten byl ve své funkci právě proto, že se vykazuje znalostmi, dovednostmi a schopnostmi, které běžný člověk nemá. Souhlasím s J. Pokornou, že přezkoumávání obsahu podnikatelských rozhodnutí soudy a jejich dodatečné určení, co bylo zájmem společnosti a jaké rozhodnutí tedy měli členové představenstva přijmout, přesahuje funkce, které má soudní rozhodování plnit, neboť zasahuje do sféry volní autonomie soukromých subjektů.122 Řešením tohoto problému by mohlo být zavedení institutu tzv. „podnikatelského úsudku“, tedy Business Judgment Rule (dále BJR) do současného českého práva, ať už na úrovni zákonného ustanovení, jak je tomu např. v úpravě německé, nebo judikaturním vymezení, které odpovídá úpravě rakouské. De lege ferenda počítá český zákonodárce v rámci reformy soukromého práva se zákonnou úpravou BJR dle německého vzoru (viz dále).

120

THÜMMEL, R. Persönliche Haftung von Managern und Aufsichtsräten. 4. vydání. Stuttgart :

Richard Boorberg Verlag. 2008, s. 97. 121

TORGGLER, U. Von Schnellschüssen, nützlichen Gesetzesverletzungen und spendablen

Aktiengesellschaften - Zum Ermessensspielraum bei der gesellschaftsrechtlichen Organhaftung. Wirtschaftliche Blätter. Wien : Springer, 2009, č. 4, s. 168. 122

POKORNÁ, J. K některým otázkám právního postavení členů představenstva akciové společnosti.

Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 295.

43

BJR obecně říká, že při výkonu funkce člena představenstva existuje určitý prostor jednání, v rámci kterého může člen představenstva přijímat podnikatelská rozhodnutí. Pokud při něm dodrží všechna kritéria, která BJR pro svou aplikaci vyžaduje, nejedná se o porušení žádné právní povinnosti a člen představenstva tak nejedná protiprávně. Zásadní význam spočívá v tom, že soudy při splnění podmínek podnikatelského úsudku nepřezkoumávají obsah podnikatelských rozhodnutí za účelem zjištění, zda přijetím takového rozhodnutí nedošlo k porušení povinnosti péče. Usoudí-li soudce, že naopak nebyly naplněny podmínky BJR, neznamená to ještě, že člen představenstva jednal protiprávně. V takovém případě přezkoumá jednání člena představenstva po obsahové stránce.123 Německá úprava124 stanoví pro obchodní uvážení tato kritéria: 1) Musí se jednat o podnikatelské rozhodnutí, tedy o rozhodnutí, při kterém má člen představenstva možnost volby v mezích právního řádu. Pokud zákon nějaké jednání přikazuje, nebo zakazuje, jedná se – v protikladu k podnikatelskému rozhodnutí – o rozhodnutí vázané.125 Negativně můžeme vymezit, že se nejedná o rozhodnutí učiněná v rozporu se zákonem, ale i stanovami, smlouvou o výkonu funkce, jednacím řádem nebo usnesením dozorčí rady, neboť tyto prameny spočívají na zákonném zmocnění. I rozhodnutí nedělat nic (např. nesjednat úvěr) může být podnikatelské rozhodnutí. 2) Člen představenstva musí jednat výhradně ve prospěch společnosti. Tato povinnost zahrnuje požadavek jednání bez konfliktu zájmů126 a požadavek

123

LUTTER, M. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter,

Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht, 2007, s. 84. 124

§ 93 odst. 1 německého akciového zákona: „Pokud mohl člen představenstva při podnikatelském

uvážení rozumně předpokládat, že jedná na základě přiměřených informací ve prospěch společnosti, nejedná se o porušení povinnosti.“ 125


Richard Boorberg Verlag, 2008, s. 99. 126

R. Thümmel upozorňuje na požadavek nezištnosti jednání člena představenstva, jeho nestrannost a

nezainteresovanost „Der Unternehmensleiter muss disinterested sein“. In THÜMMEL, R. Persönliche Haftung von Managern und Aufsichtsräten. 4. vydání. Stuttgart : Richard Boorberg Verlag, 2008, s. 100. Zajímavý případ zmiňuje M. Lutter: Pokud člen představenstva rozhodne zadat velkou objednávku zboží společnosti, kterou vlastní jeho žena, a vznikne-li z tohoto jednání společnosti škoda, nemůže se před soudem dovolávat pravidla BJR, neboť jeho jednání neodpovídalo požadavku rozhodnutí bez konfliktu zájmu. Neznamená to ale automaticky, že jednal protiprávně – soud bude muset přezkoumat toto rozhodnutí po obsahové stránce. Může tak dospět k názoru, že tento obchod byl uzavřen v souladu s principem „arms’s length“ za obvyklých tržních podmínek. In: LUTTER, M. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht, 2007, s. 84. G. Schima s názorem M. Luttera polemizuje,

44

zákazu podstupování nadměrných rizik, které by mohly ohrozit existenci společnosti. 3) Představenstvo musí mít při svém rozhodování k dispozici přiměřené množství informací. Musí vyčerpat zdroje poznatků, které mu jsou v době rozhodování k dispozici. Chybí-li mu odborné znalosti, musí se obrátit na odborníky, ať už v rámci podniku, nebo vně podniku. Důležitým faktorem je přiměřenost závažnosti obchodu a možných rizik s ním spojených. Povinnost informovaného rozhodnutí musí být hodnocena jednak na úrovni zjišťování faktů, jednak úrovni jejich vyhodnocení a promítnutí do samotného rozhodnutí. Pro splnění této podmínky BJR musí člen představenstva dokázat, na jakých informačních podkladech a podle jakých kritérií rozhodl, tedy proč považoval dané řešení za nejvýhodnější.127 Rakouská úprava pravidla BJR je založena čistě na judikaturním uznání128 a vymezení tohoto institutu. Rakouské soudy uznávají existenci jistého podnikatelského uvážení, v jehož rámci může člen představenstva činit rozhodnutí, aniž by jednal protiprávně. Toto pravidlo je ovšem teprve na počátku aplikační praxe, a tak ani soubor kritérií pro jeho uplatnění není úplný a konečný. Nutno dodat, že v této situaci se nacházelo Německo v období mezi 21. 4. 1997 a 1. 12. 2005, tedy po vydání přelomového rozsudku „ARAG/Garmenbeck“129 do účinnosti novelizace německého AktG. Německo se – po řadě intenzivních odborných diskuzí – rozhodlo (na rozdíl např. od Spojených států, odkud myšlenka tohoto pravidla pochází) pro pevnou zákonnou kodifikaci.130 Není tajemstvím, že rakouské soudy často vycházejí z myšlenek německé literatury, případně aplikovaných německými soudy (obecně se dá říci, že obě země mají v zásadě shodné akciové právo), a tak i v otázce BJR se tento vliv projevuje, rakouská právní věda tak má příležitost využít poznatků z čtyřleté aplikace BJR v Německu.

domnívá se, že takové jednání je per se protiprávní, minimálně pak „v šedé zóně“ a doporučuje tuto otázku vyřešit preventivně na úrovni smlouvy o výkonu funkce. SCHIMA, G. Business Judgment Rule und Verankerung im österreichischen Recht. Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht, 2007, s. 95. 127


Richard Boorberg Verlag, 2008, s. 102. 128

Např. v rozhodnutí OGH ze dne 8. 5. 2008, sp. zn. 6 Ob 28/08y soud výslovně odkazuje na „diskuzi

k Business Judgment Rule“. 129

Rozhodnutí Spolkového soudního dvora II ZR 175/ 95 = BGHZ 135, 244, 253. V něm poprvé

zaznělo, že členové představenstva mají právo na podnikatelské uvážení. Jeho mantinely, které soud v tomto rozhodnutí vytyčil, převzalo následně německé právo ve formě zákonné kodifikace. 130

Výhodou tohoto řešení je vyšší právní jistota adresátů a snadnější aplikace soudy.

45

V rakouském právu byl zlomovým rozsudek OGH ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. 1 Ob 144/01k. V tomto rozhodnutí soud poprvé naplno řekl, že podnikatelské riziko nese společnost, ne její představenstvo, to je ve vztahu k společnosti v pozici svěřeneckého správce. Soud tak uznal, obdobně jako německý BGH v případě ARAG/Garmenbeck, existenci prostoru pro volné podnikatelské uvážení. Zdůraznil, že představenstvo odpovídá za výkon své funkce, ne za výsledek, a společnost, tedy nositelka podnikatelského rizika, musí počítat s tím, že ne každé opatření dopadne ve prospěch společnosti. Špatné posouzení následků určitého jednání neznamená samo o sobě nedbalost. Poprvé se zde také objevuje pojem „podnikatelské rozhodnutí“, které převzala také rakouská právní věda a vymezila ji přesně proti zákonným povinnostem. 131 Tyto myšlenky pak OGH potvrdil v rozhodnutí z 22. 5. 2003, sp. zn. 8 Ob 262/02s. Před pojednáním o jednotlivých podmínkách rakouského BJR se pozastavím u procesu uplatnění tohoto pravidla. Je-li proti členu představenstva vznesena žaloba a chce-li se zprostit odpovědnosti, musí prokázat, že dodržel standard péče řádného a svědomitého obchodního vedoucího, resp. že nejednal zaviněně. V tomto okamžiku může do celého procesu vstoupit BJR – pokud se člen představenstva odvolá na svůj podnikatelský úsudek, je na něm, aby prokázal splnění jeho aplikačních kritérií. Pokud bude úspěšný, nebude jeho jednání považováno za protiprávní a zprostí se tím odpovědnosti. Podmínky rakouského BJR musíme odvodit z dosavadní, nepříliš bohaté judikatury a odborné literatury. M. Lutter vychází ze srovnání s německou úpravou a dospívá k názoru, že požadavky na aplikaci BJR jsou v Rakousku stejné, jako pro úpravu Německou, ať už před, nebo po její zákonné kodifikaci. Soudí, že aplikace BJR v podobě, v jaké je v Německu v současné době uzákoněn, by bylo v podmínkách rakouského práva možné a účelné.132 G. Schima s M. Lutterem polemizuje v jeho závěrech. Hlavním argumentem je přístup rakouských soudů při chápání rozdělení důkazního břemene. Zatímco při běžné odpovědnosti musí žalobce prokázat nejen vznik škody a její výši, ale i protiprávní jednání a příčinnou souvislost mezi nimi, při aplikaci BJR leží důkazní břemeno na žalovaném. Za problematické považuje zejména možnost dokázat jednání ve prospěch společnosti z hlediska možného konfliktu zájmu. Například při velké investiční akci by musel člen představenstva prokázat, že 131

LUTTER, M. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter,

Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht, 2007, s. 85. 132

Tamtéž, s. 85.

46

ani z jednoho z desítek, možná stovek případů neměl vlastní prospěch, často navíc v situaci, kdy nemá přístup k podkladům. Takováto úprava neodpovídá účelu BJR, kterým je lepší ochrana podnikatelského uvážení, a vedla by spíše ke zhoršení důkazní situace členů představenstva.133 U. Torggler vychází z názoru, že zavedení pravidla BJR podle německého modelu není bez dalšího vhodné. Upozorňuje na některé sporné otázky v oblasti kritéria podnikatelského rozhodnutí. Tvrdí, že i porušení zákona nemusí znamenat vzhledem k odlišnému zájmu, který má být takovou normou chráněn, porušení povinnosti vůči společnosti. V oblasti konfliktu zájmu pak doplňuje, že člen představenstva musí být schopen prokázat, že bezpodmínečně upřednostňoval zájem společnosti před zájmem svým. Hodnocení procesu rozhodování a jeho obsahu je pak třeba podřídit jednotným kritériím.134 Domnívám se, že aplikace pravidla BJR tak, jak jej chápe německé pojetí, je v podmínkách nyní účinného českého práva zásadně možné. Myšlenkový přínos v podobě kritérií, rozdělující podnikatelské rozhodnutí od rozhodnutí vázaného, a s tím spojený rozdílný přístup soudů v otázce jeho posuzování, považuji jednoznačně za krok ke spravedlivějšímu posuzování vztahu akciové společnosti a představenstva. Cesta judikaturní aplikace pravidla obsaženého v § 194 odst. 5 ObZ dovoluje pružněji reagovat na individuální podmínky toho kterého případu a podstatně tím zmenšuje riziko formalistického přístupu, ke kterému by mohla přímá kodifikace tohoto institutu vést. Vyšší právní jistota a klid členů představenstva na základě zákonného ujednání je dle mého názoru čistě iluzorní; rozsah povinností se tím nemění, navíc i zákonné zakotvení tohoto institutu je třeba nějakým způsobem interpretovat, a tak by funkce takové normy byla spíše deklaratorní. Jak už bylo zmíněno výše, zákonodárce má v úmyslu zakotvit pravidlo BJR v novém zákoně o obchodních korporacích, v § 52 odst. 1. Jeho znění má být podle poslední verze následující: „(1) Péči řádného hospodáře neporuší ten, kdo mohl při svém podnikatelském rozhodování konaném v dobré víře rozumně předpokládat, že rozhoduje informovaně a

133

SCHIMA, G. Business Judgment Rule und Verankerung im österreichischen Recht. Der

Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht, 2007, s. 98. 134

TORGGLER, U. Von Schnellschüssen, nützlichen Gesetzesverletzungen und spendablen

Aktiengesellschaften - Zum Ermessensspielraum bei der gesellschaftsrechtlichen Organhaftung. Wirtschaftliche Blätter. Wien : Springer Verlag, 2009, č. 4, s. 168 a násl.

47

v obhajitelném zájmu obchodní korporace.“.135 Doslovně se tak přiklání k verzi německého pojetí BJR. Z důvodové zprávy se dozvíme, že „V návaznosti na zahraniční zkušenosti se zavádí pravidlo podnikatelského úsudku (business judgement rule), které dává možnost jednajícímu orgánu, aby prokazoval, že v rámci rozhodování jednal lege artis a tedy nenese odpovědnost za případnou újmu (i kdyby ji v ekonomickém smyslu způsobil). Toto řešení, které se v poslední době zapracovalo také v německém akciovém zákoně, stojí na koncepci, že jedná-li (rozhoduje-li) někdo náležitě, informovaně a v zájmu společnosti, nemůže nést veškerá rizika, která mohou v rámci podnikání nastat. Je-li celková koncepce společnosti vystavěna na smlouvě s nejistým výsledkem, není možné chtít po profesionálním managementu, aby nesl všechna možná rizika svého jednání, tedy i ta, která nemohl ovlivnit; důkazní břemeno však i zde nese jednající.“136 Kdy bude toto ustanovení přijato, v jaké podobě a jak se k němu postaví aplikační praxe či odborná veřejnost, nelze s jistotou říci. Vzhledem k téměř doslovnému znění proto odkazuji na pojednání o německé úpravě tohoto institutu.

135

Vládní návrh zákona o obchodních korporacích. [cit. 2007-02-17] Dostupné z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Vladni_navrh_zakona_o_obchodnich_korporacich.pdf 136

Důvodová zpráva vládního návrhu zákona o obchodních korporacích. [cit. 2007-02-17] Dostupné z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/DZ_zakona_o_obchodnich_korporacich_komplet.pdf

48

Závěr Práce pojednává o odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti v českorakouském srovnání s některými aspekty práva německého. Vzhledem k značné šíři problematiky se zabývá konkrétně obchodněprávní odpovědností ve vztahu členů představenstva ke společnosti, co do druhu pak odpovědností za škodu. Práce nejdříve obecně charakterizuje postavení člena představenstva v rámci akciové společnosti. Stručně je nastíněn vztah ke společnosti, základní prameny úpravy, způsob vzniku a zániku funkce. V rámci pojednání o rakouské úpravě práce upozorňuje na její podobnost s úpravou německou. Přesto jsou si právní úpravy česká a rakouská značně podobné. Základním rozdílem, který má zásadní dopad na postavení rakouského představenstva v rámci společnosti, je silná pozice dozorčí rady jako „zprostředkovatele vztahu“ mezi představenstvem a valnou hromadou. Práce se dále věnuje jednotlivým složkám odpovědnostního vztahu. Obecně definuje škodu a pojetí škody skutečné a ušlého zisku. Protiprávní jednání vymezuje v rámci samostatných kategorií podle povinností, které byly porušeny. Práce se postupně zabývá povinností péče a loajality, povinností mlčenlivosti a povinností zákazu konkurence. Zatímco česká úprava de lege lata se potýká s mnoha problémy při interpretaci povinnosti péče řádného hospodáře (jde zejména o vztah k požadavku loajality a o požadavek odbornosti člena představenstva, dále pak samotný rozsah povinnosti péče), rakouská úprava má na tyto problematické otázky zásadně jasné odpovědi. De lege ferenda počítá český zákonodárce s úpravou značně konkrétnější. V otázce povinnosti zachovávat mlčenlivost je rakouská úprava konkrétnější a odborná veřejnost vymezuje i tuto povinnost nejen vůči třetím osobám, ale i v rámci společnosti a jejich orgánů. U povinnosti zákazu konkurence se obě úpravy značně rozcházejí. Shodným prvkem je koncepce nesankcionovaného preventivního zákazu konkurenčního jednání. České právo však vychází z obecného zákonného zákazu, který je např. při výkonu funkce člena představenstva v jiné společnosti vázán na (nejednotné) kritérium předmětu podnikání, zatímco rakouská úprava klade mnohem větší důraz na funkční zapojení dozorčí rady do procesu preventivní kontroly a svěřuje jí rozhodování o přípustnosti a vhodnosti takového jednání. V rámci pojednání o kauzálním nexu mezi škodou a protiprávním jednáním práce upozorňuje na odlišné systémové zařazení institutu proporcionality („Adäquanz“). Česká právní věda řadí tento požadavek k náležitosti škody (její předvídatelnost). 49

Zavinění posuzují rakouští autoři z pohledu subjektivní vytknutelnosti porušení povinnosti péče. Praktickým důsledkem hlediska zavinění je nemožnost dovolávat se nedostatku znalostí, dovedností, píle či pozornosti odpovídajících přijatým úkolům. Česká úprava vychází z objektivní odpovědnosti. Subjektivně konstruované kritérium možnosti liberace však není v podstatě nic jiného než požadavek nevědomé nedbalosti. Zásadní otázkou pasivní legitimace je rozsah spoluodpovědnosti členů představenstva. Obě úpravy vycházejí z odpovědnosti solidární. Rozlišuje se přitom způsob rozdělení pravomocí uvnitř orgánu. V případě rozhodnutí na základě usnesení představenstva se úpravy shodují. Rozdílný (interpretační) přístup panuje v otázce rezortního rozdělení pravomoci. Zatímco rakouské soudy judikovaly, že členové mimo svůj rezort nemají bezprostřední povinnost obchodního vedení, ale mají povinnost dozoru, která se projevuje pokaždé s jinou intenzitou v závislosti na objektivních faktorech, v české úpravě se setkáme i s názory zastávající absolutní solidární odpovědnost všech členů představenstva. Domnívám se, že by české soudy měly přistupovat v této otázce ke každému případu individuálně a zohlednit konkrétní podobu řízení té které společnosti, je-li to možné a účelné. K podání žaloby proti členům představenstva je v české úpravě legitimována dozorčí rada, nepodá-li ji, pak i minoritní akcionáři, možnost podání žaloby ze strany ostatních členů představenstva je sporná. V rakouském právu jsou k podání žaloby oprávněni ostatní členové představenstva, dozorčí rada na základě usnesení valné hromady, nebo minoritní akcionáři. U těch, na rozdíl od úpravy české, zákon vyžaduje velmi přísné požadavky (prekluzivní lhůta pro podání žaloby, soudní nebo notářská úschova akcií). Rakouská úprava je dle mého názoru v tomto ohledu příliš náročná (zejména finančním rizikem minoritních akcionářů) a fakticky tak možnost žaloby „actio pro socio“ téměř vylučuje. Odpovědnosti se lze za určitých okolností zprostit (liberace), nelze ji však ex ante omezit (shodně úprava česká i rakouská). Zásadní rozdíl spočívá v jasné zákonné možnosti následného vzdání se nároku ze strany společnosti vůči členům představenstva, kteří způsobili škodu, v rakouském právu; česká odborná veřejnost nemá na přípustnost tohoto řešení jednotný názor. Uznání tohoto institutu a jeho zákonná kodifikace v českém právu (s omezením zneužitelnosti majoritními akcionáři) by vedla k naplnění požadavku autonomie vůle akcionářů jako vlastníků společnosti. V otázce promlčení se oba právní řády liší jak délkou objektivní, tak subjektivní lhůty. Úpravou pravidla podnikatelského úsudku (Business Judgment Rule) české právo nedisponuje, a to ani na úrovni zákonné, ani na úrovni judikaturní. De lege ferenda však 50

zákonodárce

počítá

se

zákonnou

úpravou

podle

německého

vzoru.

Domnívám se, že judikaturní aplikace tohoto institutu (či alespoň jeho základních myšlenek) je možná a vhodná již dnes. Rakouské právo aplikuje toto pravidlo formou judikaturní činnosti soudů, je však na počátku aplikační praxe a stále probíhají diskuze o případné zákonné kodifikaci.

51

Resumé Die Arbeit untersucht die Haftungsproblematik der Vorstandsmitglieder einer Aktiengesellschaft im tschechisch-österreichischen Vergleich. Dieses Thema wird – wegen seiner Breite – nur im Rahmen des Innenverhältnisses zwischen den Vorstandsmitgliedern und der Gesellschaft behandelt. Die Arbeit gliedert sich in neun Kapitel, in denen der Autor folgende Aspekte analysiert: Zunächst

werden

Stellung

und

Funktion

der

Vorstandsmitglieder

einer

Aktiengesellschaft erläutert. Im Unterschied zur tschechischen Regelung wird im österreichschen Recht die Funktion des Aufsichtsrates als „Vermittler“ zwischen dem Vorstand und den Aktionären hervorgehoben - ein Umstand, der sich essentiell auf die Rolle des

österreichischen

Vorstandes

auswirkt.

Bezüglich

der

Haftung

gehen

beide

Rechtsordnungen von derselben theoretischen Konzeption aus. Anschließend befasst sich die Arbeit mit den Voraussetzungen der Vorstandshaftung. Als Schaden ist jeder Nachteil anzusehen, der der Gesellschaft an Vermögen oder Rechten zugefügt worden ist. Im Rahmen des Unternehmensrechtes (bzw. Aktienrechtes) entsteht der Schaden (und zwar ohne Rücksicht auf Verschulden) aus dem direkten Schaden und / oder dem entgangenen Gewinn. Bezüglich Haftung bedarf es in der tschechischen Regelung des Verschuldens nicht, d. h. man haftet objektiv. Die subjektiv gestaltete

Möglichkeit der

Rechtfertigung durch Umstände, die die Haftung ausschließen, bedeutet jedoch eine Forderung der unbewussten Fahrlässigkeit (sowie in Österreich). Bei

angenommener

Pflichtverletzung konzentriert sich die Arbeit auf die Pflicht der „Sorgfalt eines ordentlichen und gewissenhaften Geschäftsleiters“, in concreto auf die Sorgfaltspflicht und Treupflicht des Vorstandmitglieds. Neben diesen Grundpflichten werden auch die Verschwiegenheitspflicht und das Wettbewerbsverbot als abgeleitete Pflichten behandelt. Im Rahmen des kausalen Nexus zwischen dem Schaden und der Pflichtverletzung macht die Arbeit auf die unterschiedliche Auffassung der Adäquanz aufmerksam, die in der tschechischen Rechtswissenschaft zu den Anforderungen des Schadens gehört (ihre Vorsehbarkeit). Im nächsten Teil beschäftigt sich die Arbeit mit der passiven und aktiven Legitimation. Besteht der Vorstand aus mehreren Personen, gilt der Grundsatz der gesamtschuldnerischen Haftung (Solidarhaftung). Problematisch ist die tschechische Regelung bei der Ressortverteilung der Pflichten, weil - anders als in Österreich (wo es auch 52

zahlreiche Judikatur zu diesem Thema gibt) - die Rechtslage grundsätzlich unklar ist; manche Autoren behaupten sogar, es gelte eine absolute Solidarpflicht zwischen den Mitgliedern, ohne Rücksicht auf die speziellen Verhältnisse der Gesellschaft und ihrer Organisation. Aktiv legitimiert sind in beiden Rechtsordnungen der Aufsichtsrat, die Aktionäre („actio pro socio“) und in Österreich auch die unbefangenen Vorstandsmitglieder. Die Berechtigung zur Klageerhebung der letztgenannten im tschechischen Recht ist umstritten. Weiter werden die Möglichkeiten des Verzichts (Einschränkung) der Haftung und dem Vergleich behandelt. Beide Rechtslagen gehen von der Regel aus, dass eine ex ante Einschränkung (oder Verzicht) unerlaubt ist. Im Unterschied zum tschechischen Recht rechnet das österreichische Gesetz mit der Möglichkeit des ex post Verzichts und Vergleichs (unter gewissen Umständen wie z.B. die Sperrfrist, Verjährung usw.). In der tschechischen Rechtsordnung ist diese Regel nicht ausdrücklich bestimmt und führt zu den unterschiedlichsten Rechtschlüssen, von Zustimmung auf einer Seite bis zum absoluten Verbot auf der anderen. Die Verjährungsfrist unterscheidet sich sowohl in der subjektiven als auch objektiven Dauer; ihr Anfang ist jedoch an dasselbe Moment geknüpft. In dem letzen Kapitel beschäftigt sich die Arbeit mit dem Institut der Business Judgment Rule. Die österreichische (judikatorische) Verankerung dieses Institutes folgt aus der deutschen gesetzlichen Regelung; tschechisches Recht erkennt dieses Regel heutzutage nicht (obwohl es möglich und sinnvoll wäre), de lege ferenda rechnet aber mit einer gesetzlichen Kodifikation nach dem deutschen Muster.

53

Seznam zkratek ABGB

BGBl, Allgemeines bürgeliches Gesetzbuch

AktG

BGBl, Aktiengesetz

BJR

Business Judgment Rule

ObZ

Obchodní zákoník

OZ

Občanský zákoník

OGH

Oberster Gerichtshof

Rn

Randnummer

Rz

Randziffern

UWG

Bundesgesetz gegen den unlauteren Wettbewerb

ZPKT

Zákon o podnikání na kapitálovém trhu

54

Seznam použité literatury a soudních rozhodnutí Literatura: • ADENSAMER, N., ECKERT, G. In KALSS, S. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien : LINDE Verlag, 2005. • BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. • BEJČEK, J. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17. • ČECH, P. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce. 2007, ročník 15., číslo 3. • ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha : ASPI, 2006. • DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON 2002. • DĚDIČ, J., ŠTENGLOVÁ, I., ČECH, P., KŘÍŽ, R. Akciové společnosti. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. • DITTRICH, R., TADES, H. Das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch – Kommentar. 22. vydání. Wien : MANZ, 2007. • DUURSMA, D., DUURSMA-KEPPLINGER, H., ROTH, M. Handbuch zum Gesellschaftsrecht. Wien : LEXISNEXIS, 2007. • ECKERT, G., LINDER, F. Verjährung von Ersatzansprüchen gegen Vorstandsmitglieder. Ecolex, ročník 3. Wien : MANZ, 2005. • ELIÁŠ, K. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999, č. 4. • FIALA, J. a kol. Občanské právo. Praha : ASPI, a. s., 2006, s. 259 • GOETTE, W., HABERSACK, M. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz München : C. H. Beck, 2008. • HOPT, K. Großkommentar AktG. Berlin : de Gruyer Verlag, 2004. • KALSS, S., BURGER, CH., ECKERT, G. Die Entwicklung des österreichischen Aktienrechts. Wien : LINDE Verlag, 2003. • KALSS, S. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien : LINDE Verlag, 2005. 55

• KALSS, S. in STUDIENGESELLSCHAFT FÜR WIRTSCHAFT UND RECHT. Geheimnisschutz, Datenschutz, Informationsschutz. Wien : LINDE Verlag, 2007. • KALSS, S in KALSS, S., NOWOTNY, CH., SCHAUER, M. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : MANZ, 2008. • KLAUSING, F. Gesetz über Aktiengesellschaften und Kommanditgesellschaften auf Aktien nebst Einführungsgesetz und amtliche Begründung. Berlin : Heyman, 1937. • KNAPP, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995. • KNAPPOVÁ, M. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2003. • KOZIOL, H., WELSER, R. Bürgerliches Recht. Band I. Wien : MANZ, 2006. • KREJCI, H. Verschwiegenheitspflicht des AG-Vorstandes bei Due-DiligencePrüfungen. Österreichisches Recht der Wirtschaft. Wien : ORAC. 1999, 17. ročník, číslo 9. • KREJCI, H. Gesellschaftsrecht I. Wien : MANZ, 2005. • KŘETÍNSKÝ, D. Věcný a osobní rozsah zákazu konkurence v obchodních společnostech. Právní rozhledy. 1999, ročník 7., číslo 6. • KUNZ, P. Würde die Übernahme des § 93 Abs 1 dAktG in das österreichische Aktienrecht zu mehr Rechtsicherheit in Bezug auf nützliche Gesetzverletzungen führen?, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht, 2007. • LUTTER, M. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht, 2007. • NOWOTNY, CH. in DORALT, P., NOWOTNY, CH., KALLS, S. Kommentar zum Aktiengesetz. Band I. Wien : LINDE Verlag, 2003. • POHL, T. Odpovědnost statutárního orgánu obchodní společnosti za škodu. Bulletin advokacie. 2006, č. 5. • POKORNÁ, J. K některým otázkám právního postavení členů představenstva akciové společnosti. Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. • POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. • POKORNÁ, J., VEČERKOVÁ, E. K zákazu konkurenčního jednání v obchodních společnostech. Právní rozhledy. 1997, ročník 5., číslo 12. 56

• RADA, I. Odpovědnost funkcionářů společnosti. Právní rádce. 2008, číslo 2. • RADA, I. Tři zákazy uložené členům statutárních orgánů. Právní rozhledy. 2003, ročník 11., číslo 1. • ŘEHÁČEK, O. Odměňování členů představenstva akciové společnosti. Bulletin advokacie. 2007. • ŘEHÁČEK, O. Postavení a odpovědnost členů představenstva akciové společnosti. Obchodní právo. 2008, ročník 17., číslo 1. • THÜMMEL, R. Persönliche Haftung von Managern und Aufsichtsräten. 4. Vydání. Stuttgart : Richard Boorberg Verlag. 2008. • SCHIMA, G. Business Judgment Rule und Verankerung im österreichischen Recht. Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht, 2007. • STRASSER, R. Aktiengesetz – Kommentar, Teil II. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001. • ŠKÁROVÁ, M. In: ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O. ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník. 10. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006. • ŠTENGLOVÁ, I. In ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006. • ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. • TORGGLER, U. Von Schnellschüssen, nützlichen Gesetzesverletzungen und spendablen Aktiengesellschaften - Zum Ermessensspielraum bei der gesellschaftsrechtlichen Organhaftung. Wirtschaftliche Blätter. Wien : Springer Verlag, 2009, č. 4.

57

Elektronické zdroje: • Důvodová zpráva vládního návrhu zákona o obchodních korporacích. [cit. 2007-02-17] Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/DZ_zakona_o_obchodnich_korporacich_komplet.pdf • Vládní návrh zákona o obchodních korporacích. [cit. 2007-02-17] Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Vladni_navrh_zakona_o_obchodnich_korporacich.pdf • Vládní návrh občanského zákoníku. [cit. 2007-02-08] Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_LRV_090430_final_s%20o bsahem.pdf

Právní předpisy: • Z. č. 1811/946 BGBl, Allgemeines bürgeliches Gesetzbuch • Z. č. 1965/98 BGBl, Aktiengesetz • Z. č. 1965/1185 BGBl, (deutsches) Aktiengesetz • Z. č. 1984/448 BGBl, Bundesgesetz gegen den unlauteren Wettbewerb • Z. č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník • Z. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník • Z. č. 256/2004 Sb., Zákon o podnikání na kapitálovém trhu

Soudní rozhodnutí: • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/1970. • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001. • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001. • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005. • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006. • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006. • Rozhodnutí Spolkového soudního dvora II ZR 175/ 95 = BGHZ 135, 244, 253. • Rozsudek OGH ze dne 31. 10. 1973, sp. zn. SZ 46/113 = EvBl 1974/83. 58

• Rozsudek OGH z 3. 7. 1975, sp. zn. 2 Ob 356/74. • Rozsudek OGH ze dne 10. 1. 1978, sp. zn. 3 Ob 536/77. • Rozsudek OGH ze dne 15. 5. 1979, sp. zn. 5 Ob 586/79. • Rozsudek OGH ze dne 08. 07. 1993, sp. zn. 6 Ob 583/93. • Rozsudek OGH ze dne 31. 10. 1973, sp. zn. SZ 46/113. • Rozsudek OGH ze dne z 24. 6. 1998, sp. zn. 3 Ob 34/97i. • Rozsudek OGH ze dne 29. 04. 1998, sp. zn. 9 Ob A 416/97k. • Rozsudek OGH ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. 1 Ob 144/01k. • Rozsudek OGH ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 3 Ob 288/02b. • Rozsudek OGH ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 Ob 262/02s. • Rozsudek OGH ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 9 Ob A 148/05p. • Rozsudek OGH ze dne 8. 5. 2008, sp. zn. 6 Ob 28/08y.

59

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Recommend Documents