Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení
Prostředky mezinárodněprávní ochrany osob se zdravotním postižením při výkonu práva na zaměstnání
Diplomová práce
2013
Mgr. Romana Jakešová
Prohlašuji, ţe diplomovou práci na téma: „Prostředky mezinárodněprávní ochrany osob se zdravotním postižením při výkonu práva na zaměstnání"sem zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem při psaní práce pouţila, jsou citovány v poznámkách pod čarou a uvedeny v seznamu pouţitých pramenŧ a literatury.
V Brně, březen 2013
..........................................................
Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Janě Komendové Ph.D za laskavé a trpělivé vedení a podněty poskytnuté pro sepsání této práce.
Zároveň děkuji svým nejbližším, kteří mi byli po celou dobu studia velkou oporou.
OBSAH: Úvod .................................................................................................................................. 6 1
Vymezení pojmu osoba se zdravotním postižením v mezinárodních dokumentech 8 1.1 Vymezení osoby se zdravotním postiţením v rámci dokumentŧ Mezinárodní organizace práce...................................................................................................................... 10 1.2
Vymezení osoby se zdravotním postiţením podle dokumentŧ OSN .......................... 12
1.3 Vymezení osoby se zdravotním postiţením podle dokumentŧ Světové zdravotnické organizace ............................................................................................................................... 15 1.4
Vymezení osoby se zdravotním postiţením podle Rady Evropy ................................ 17
1.5 Vymezení osoby se zdravotním postiţením podle dokumentŧ Evropského společenství ............................................................................................................................. 18
2
Mezinárodní ochrana zdravotně postižených při výkonu práce na univerzální úrovni........................................................................................................................... 19 2.1 Dokumenty OSN poskytující ochranu zdravotně postiţeným při výkonu práce .............. 20 2.1.1
Všeobecná deklarace lidských práv .................................................................... 20
2.1.2
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech ................ 22
2.1.3
Deklarace o právech mentálně postiţených ........................................................ 24
2.1.4
Deklarace o právech osob se zdravotním postiţením ......................................... 24
2.1.5
Světový program činností pro osoby se zdravotním postiţením......................... 25
2.1.6 Standardní pravidla OSN pro vyrovnávání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením ........................................................................................................................... 25 2.1.7
Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením ............................................. 27
2.2 Dokumenty Mezinárodní organizace práce poskytující ochranu zdravotně postiţeným při výkonu práce ..................................................................................................................... 30 2.2.1
Doporučení č. 99 o pracovní rehabilitaci zdravotně postiţených ....................... 31
2.2.2
Úmluva č.159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ .......................... 33
2.2.3
Doporučení č. 168 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ ................... 35
2.2.4 Úmluva č. 142 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojŧ a Doporučení č. 150 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojŧ .................................................................................................. 36 2.2.5
3
Praktický kodex upravující zdravotní postiţení na pracovišti ............................ 37
Mezinárodní ochrana osob se zdravotním postižení při výkonu práce na partikulární úrovni ....................................................................................................... 39 3.1
Nástroje ochrany osob se zdravotním postiţením vytvořené Radou Evropy .............. 39
3.1.1
Evropská sociální charta ..................................................................................... 40
3.1.2
Revidovaná Evropská sociální charta ................................................................. 46
3.1.3 Doporučení výboru ministrŧ (92) 6 o ucelené politice pro osoby se zdravotním postiţením ........................................................................................................................... 48 3.1.4 Doporučení Parlamentního shromáţdění Rady Evropy 1185 (1992) o politikách rehabilitace pro zdravotně postiţené ................................................................................... 49 3.1.5 Doporučení Rec (2006) 5 Výboru Rady Evropy: Akční plán na podporu práv a plného zapojení osob se zdravotním postiţením do společnosti: zlepšení kvality ţivota osob se zdravotním postiţením v Evropě 2006 – 2015....................................................... 50 3.2
Nástroje ochrany osob se zdravotním postiţením vytvořené Evropskou unií ............ 51
3.2.1 Úprava pracovních podmínek zdravotně postiţených zaměstnancŧ v primární legislativě EU ...................................................................................................................... 52 3.2.1.1
Smlouva o EU, Smlouva o fungování EU, Lisabonská mluva ....................... 52
3.2.1.2
Listina základních práv Evropské Unie .......................................................... 55
3.2.2
Sekundární legislativa ES ................................................................................... 58
3.2.2.1 Směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání ................................................................................. 59 3.2.2.2 Směrnice 89/391/ EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnancŧ při práci ........................................ 63
4
Zaměstnávání osob se zdravotním postižením v právním řádu české republiky .. 64 4.1 Povaha závazkŧ v oblasti zaměstnávání zdravotně postiţených plynoucích z mezinárodních dokumentŧ pro českou republiku ................................................................ 64 4.2
Legislativa v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením v České republice 65
4.2.1
Zákoník práce ...................................................................................................... 65
4.2.2
Zákon o zaměstnanosti ....................................................................................... 66
Závěrem: ......................................................................................................................... 70 Resumé: ........................................................................................................................... 75 Literatura: ....................................................................................................................... 79
Úvod
„Postiženi lidé by měli mít nezávisle na druhu a stupni postižení ve všech oblastech života v zásadě stejné šance na přistup a účast jako nepostižení“ Cloerke
Na osoby se zdravotním postiţením bylo poměrně dlouho nahlíţeno jako na pouhé příjemce sociálních dávek od státu, popřípadě sociálních sluţeb a podobných kompenzací, kteří nemohou
a nejsou schopni být zaměstnáváni. Jejich moţný
ekonomický přínos byl popírán a tito lidé byli chápáni i jako jistá přítěţ pro stát. Postupným vývojem společnosti se změnil i postoj ke zdravotně postiţeným. Začaly být akceptovány jejich poţadavky na rovná práva a stále více prosazován princip integrace. Která dle Jesenského znamená „stav soužití postižených a intaktních, kdy se samotný postižený nepovažuje za zvláštní součást společnosti a kdy ani intaktní společnost nepociťuje postiženého jako zvláštní součást.“1 Integrativní a inkluzivní snahy vycházejí nejen z postoje společnosti vŧči zdravotně postiţeným jedincŧm, ale i z legislativních základŧ. Tato práce se zaměřuje na prostředky mezinárodněprávní ochrany osob se zdravotním postiţením při výkonu práva na zaměstnání a přístupu k němu. Práce si stanoví stěţejní cíl spočívající nejen ve zmapování pramenŧ upravujících prostředky ochrany zdravotně postiţených občanŧ ve vztahu k jejich
1
JESENSKÝ, J. Integrace - znamení doby. Praha: Univerzita Karlova, 1998. s 197. ISBN 80-
7184-691-0.
6
zaměstnávání, dále pak závazky, které ve vztahu k členství, Opomenuty by neměly zŧstat ani nedostatky či případné problematické otázky či oblasti, v nichţ je legislativa České republiky nedostatečná popřípadě kontroverzní České republiky v nejrŧznějším mezinárodních organizacích pramení Hlavními metodami za pomocí, kterých byla tato práce zpracována jsou metoda historická a metoda srovnávací Práce je rozčleněna do tří základních kapitol, přičemţ první z nich je věnována s ohledem na téma této práce na vymezení samotného pojmu zdravotní postiţení, Mezinárodní organizací práce, Organizací spojených národŧ, Světovou zdravotnickou organizací, Radou Evropy a také Evropským společenství. Je zde rozlišen medicínský a sociální model pojetí zdravotního postiţení, stejně tak i pojmy: vada, postiţení, znevýhodnění a invalidita. Druhá kapitola přináší ucelený souhrn prostředkŧ ochrany zdravotně postiţených nejen při samotném výkonu práce, ale i při získávání odborné pracovní kvalifikace a přijímání do zaměstnání na univerzální úrovni V kapitole jsou zahrnuty jak nástroje právně závazné, tak i nástroje právně nezávazné, vytvořené rŧznými, výše zmiňovanými organizacemi a společenstvím. Třetí kapitola diplomová práce je zaměřena na ochranu zdravotně postiţených v rámci Evropského společenství a jím vytvořenými nástroji na primární i sekundární úrovni. Poslední kapitola je věnována přijetí úpravě pracovních podmínek zaměstnávání zdravotně postiţených v rámci právního pořádku České republiky, která by měla být vzhledem k členství státu měla přinejmenším s těmito mezinárodními poţadavky v souladu. V rámci této kapitoly jsou krátce zmíněny i rozporuplné či nejasně vymezené oblasti podmínek zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. .
7
1
Vymezení pojmu osoba se zdravotním postižením v mezinárodních dokumentech
Pro uplatnění práv osob se zdravotním postiţením a to nejen v oblasti pracovního práva, je nutné nejdříve tuto skupinu co nejpřesněji vymezit. Následující kapitola předkládá ucelený přehled definic osoby se zdravotním postiţením z hlediska jednotlivých mezinárodních organizací, které jim poskytují ochranu. K vymezení zdravotního postiţení lze přistupovat ze dvou základních hledisek : medicínského a sociálního. Historicky starší medicínský model je zaloţen na samotném zdravotním postiţením, funkčních limitech, které přináší a taktéţ patologii daného postiţení. Na základě tohoto přístupu je kladen dŧraz především na léčbu samotného postiţení, jeho příčiny a dŧsledky pro zdravotní stav jedince, nikoliv však k jeho integraci a odstranění sociálních bariér. Tento přístup tedy mŧţe ve svých dŧsledcích vést aţ k určité segregaci a izolování zdravotně postiţeného jedince od zbytku zdravé společnosti.2 V současnosti stále více uplatňovaný a prosazovaný sociální model naopak vychází z myšlenky, ţe hlavním dŧvodem omezení osob se zdravotním postiţením není jejich postiţení,ale společenské překáţky a překáţky týkající se okolního prostředí. Společenský model usiluje o vytvoření inkluzivní společnosti, ve které by byl kaţdý schopen plně participovat s větší či menší mírou podpory.3 K otázce sociálního modelu k přístupu ke zdravotně postiţeným, však Víšková podotýká, ţe i kdyţ se jedná o stále častěji pouţívanou koncepci, v praxi naráţí na problémy. A to v případě soudních sporŧ, kdy nejsou osoby se zdravotním postiţením mnohdy schopny prokázat, ţe naplňují definici osob se zdravotním postiţením a proto soud často dochází k závěru, ţe jejich konkrétní zdravotní postiţení je v běţných 2
VÍŠKOVÁ, L.Diskriminace osob se zdravotním postižením. [online] Multikulturní centrum Praha.[cit. 2011-10- 02]. S. 4-5. Dostupné <.http://www.mkc.cz/uploaded/antidiskriminace/Diskriminace_osob_s_postizenim_koho_chran it.pdf>. 3 Definice zdravotního postiţení – medicínský vs. Sociální model srov. SEITLOVÁ, J.. Doporučení veřejného ochránce práv pro přístup vodících a asistenčních psů pro přístup do veřejných prostor [online]. Změněno 10.8.2010.[cit. 2011-10- 02]. s.7. Dostupné z : <.http://www.ochrance.cz/uploads/tx_odlistdocument/31-10-DIS-JKV_doporuceni.pdf> 8
ţivotních úkonech a situacích nelimituje natolik, aby byli shledáni zdravotně postiţenými podle platné právní úpravy.4 Vymezit pojem osoba se zdravotním postiţením není zcela jednoduché vzhledem k tomu, ţe se jedná o heterogenní skupinu, která je tvořena jedinci s rŧzným druhem zdravotního postiţení a jejich případnou kombinací. Český statistický úřad ve svých statistikách vyuţívá rozlišení na šest základních druhŧ zdravotního postiţení : tělesné, zrakové, sluchové, mentální, duševní a vnitřní.5 Míra, jakou se zdravotní postiţení projeví v kaţdodenním ţivotě člověka a tedy ve schopnosti pracovat je závislá na druhu a především rozsahu daného postiţení. K definování pojmu zdravotního postiţení přistupují jednotlivé státy rozdílně s ohledem na to, jak který typ zdravotního postiţení vyţaduje zvýšenou míru ochrany. To vede k nejednoznačnosti, kdy v praxi jeden stát dle vlastních kritérií osobu za zdravotně postiţenou uzná a naopak kritériím druhého státu tato osoba nevyhoví a status zdravotně postiţeného jí přiznám nebude.6
4
VÍŠKOVÁ, L. Diskriminace osob se zdravotním postižením. [online]. Multikulturní centrum Praha.[cit. 2011-10- 02]. Dostupné z : <.http://www.mkc.cz/uploaded/antidiskriminace/Diskriminace_osob_s_postizenim_koho_chran it.pdf>. 5 Výběrové šetření zdravotně postiţených VŠPO 07. .[online].Český statistický úřad.Změněno 2008.[cit. 2012-10- 02]. S. 10. Dostupné z : <.http://notes2.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/4100269DD7/$File/330908j3.pdf>. 6 KOMENDOVÁ,J. Pracovní podmínky osob se zdravotním postižením.Ostrava: KEY publishing, 2009 ,s.14 9
1.1
Vymezení osoby se zdravotním postižením v rámci dokumentů Mezinárodní organizace práce
Mezinárodní organizace práce (dále jen MOP) vznikla s cílem dosaţení a podpory sociální spravedlnosti v roce 1919 v rámci Versailleského mírového procesu. V současné době sdruţuje 183 zemí z celého světa, mezi které se řadí i Čeká republika. Od roku 1946 je MOP součástí systému OSN,v němţ zaujímá vzhledem ke své činnosti neopomenutelné místo. Specifické je také tripartitní uspořádání této organizace, které je tvořeno zástupci vlád, zaměstnavatelŧ a zaměstnancŧ. Ti vŧči sobě vystupují v rovnocenném postavení. Význam MOP spočívá především ve formování, přijímání a prosazování pracovních standardŧ v oblasti svobody sdruţování, politiky zaměstnanosti, pracovních podmínek, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, sociálního zabezpečení a dalších souvisejících otázek, které jsou přijímány ve formě úmluv, protokolŧ a doporučení.7 Prvním dokumentem MOP, jenţ se mimo jiné zabývá i vymezením osoby se zdravotním postiţením je Doporučení č. 99 přijaté na 38. zasedání Generální konference práce v roce 1955. ČL.1 písm. b) tohoto doporučení definuje zdravotně postiţenou osobu jako „ jednotlivce, jehož vyhlídky naleznout a zachovat si vhodné zaměstnání jsou sníženy v důsledku tělesného nebo duševního postižení.“ Toto doporučení uţ ale blíţe nekonkretizuje, co je dle MOP míněno vhodným zaměstnáním a stejně tak se ani nezabývá podmínkami výkonu práce zdravotně postiţenými osobami.8 Dalším dokumentem, který specifikuje jedince se zdravotním postiţením je Úmluva č.159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ (dále jen Úmluva). Tato Úmluva byla přijata na 69.zasedání Generální konferencí práce v roce 1983 a v platnost vstoupila o dva roky později. V témţe roce přistoupilo k její ratifikaci i Československo a Úmluva byla ve Sbírce zákonŧ vyhlášena pod č.72/1985 Sb. Tato vyhláška na rozdíl od anglického originálu nepouţívá výrazu zdravotně postiţená osoba (disabled person), 7
Srov. Základní informace o Mezinárodní organizaci práce [online]. International Labour Organization, [cit. 2012-01-18]. Dostupné z :
. 8 KOMENDOVÁ,J.Pracovní podmínky osob se zdravotním postižením.Ostrava: KEY publishing, 2009, s.15 10
ale termínu invalida.9 Stejně tak jako doporučení č.168, které bylo přijato v rámci stejného zasedání Generální konference. Pouţití pojmu invalida shledává Komendová jako nevhodné, vzhledem k tomu, ţe jej zákonodárce spojuje s dŧchody podmíněnými dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, přičemţ v souvislosti s výkonem práce je zapotřebí chránit širší okruh osob neţ jen poţivatelŧ invalidního dŧchodu.10 Invalidou je dle obou výše uvedených dokumentŧ „ osoba, jejíž vyhlídky naleznout a zachovat si vhodné zaměstnání a dosahovat v něm postupu jsou podstatně sníženy v důsledku náležitě ověřeného tělesného nebo duševního postižení“.11I kdyţ z tohoto znění vyplývá, ţe fyzické nebo psychické postiţení,
pro které je osoba shledána
invalidní, musí být řádně ověřeno a potvrzeno. Bliţší zpŧsob nebo postup tohoto ověření není ani v úmluvě a ani v doporučení specifikován. V přístupu k osobám se zdravotním postiţením v oblasti práce a zaměstnání jsou tyto dokumenty také přínosem díky tomu, ţe nezohledňují nalezení a zachování vhodného zaměstnání, ale také dosahování postupu v tomto zaměstnání.12 Konkrétnější a přesnější definici oproti výše zmiňovaným dokumentŧm přinesl Praktický kodex MOP upravující podmínky zdravotně postiţených na pracovišti z roku 2001.
Cílem
Kodexu
bylo
především
poskytnout
potřebné
poradenství
zaměstnavatelŧm velkých, středních a malých podnikŧ, jak veřejném, tak i soukromém sektoru, dále také organizacím zaměstnancŧm a národním orgánŧm v oblasti přijímání osob se zdravotním postiţením, podpory rozvoje zaměstnancŧ se zdravotním postiţením, návratu osob se zdravotním postiţením do zaměstnání. Kodex je na rozdíl od úmluv právně nezávazný a primárně byl určen jako metodická pomoc pro zaměstnavatele. Zdravotně postiţená osoba je definována jako „jednotlivec, jehož vyhlídky naleznout, zachovat si vhodné zaměstnání, dosáhnout v něm postupu a vrátit se 9
Srov. Znění čl.1odst.1 vyhlášky č.72/1985 Sb.o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ v českém překladu , znění úmluvy.159 v anglickém originále 10 KOMENDOVÁ, J. Ochrana osob se zdravotním postiţením v rámci Mezinárodní organizace práce In Debaty mladých právníkŧ (Sborník příspěvkŧ z konference Monseho debaty mladých právníkŧ, konané ve dnech 10. 9.-12. 9. 2007 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, Univerzita Palackého, Olomouc, 2007, s. 121 11 Čl.1odst.1 vyhl.č. 72/1985 Sb. 12 KOMENDOVÁ,J. Ochrana osob se zdravotním postiţením v rámci Mezinárodní organizace práce In Debaty mladých právníkŧ.Olomouc: Právnická fakulta Univerzity Palackého.s. 120123, 246 s. 2007.
11
do tohoto zaměstnání, jsou podstatně sníženy v důsledku náležitě ověřeného tělesného, smyslového, intelektového nebo duševního postižení“.13 Přínos Kodexu lze spatřovat především v tom, ţe blíţe rozlišuje jednotlivé druhy zdravotního postiţení a dále také počítá s návratem do práce. Tímto pojmem se rozumí „proces podporující pracovníka v tom, aby znovu začal pracovat po uplynutí nepřítomnosti v práci z důvodu zranění nebo nemoci“14 V tomto lze spatřovat integrační snahu MOP směrem k osobám, jenţ se v dŧsledku získaného zdravotního postiţení opět vrací do pracovního ţivota. Všechny výše uvedené definice se zaměřují především na dopad a dŧsledky zdravotního postiţení na výkon práce a pracovní podmínky, přičemţ rozhodujícím faktorem není samotný zdravotní stav konkrétního jedince. V tomto lze spatřovat určité nedostatky těchto definic, stejně tak jako nedostatečné vymezení vhodného pracovního místa, které všechny výše uvedené dokumenty běţně uţívají avšak nevymezují.15 I přesto však zaznamenaly jednotlivé zpŧsoby vymezení osob se zdravotním postiţeným MOP určitý historický posun odráţející změnu v nahlíţení na osoby s zdravotním postiţením a jejich potřeby nejen v oblasti zaměstnávání a výkonu práce.
1.2
Vymezení osoby se zdravotním postižením podle dokumentů OSN
Organizace spojených národŧ (dále jen OSN) je největší mezivládní organizací, která vznikla s cílem udrţovat mezinárodní mír a bezpečnost, rozvíjet přátelské vztahy mezi národy zaloţené za zásadě rovnoprávnosti a práva na sebeurčení národŧ a také uskutečňovat mezinárodní hospodářskou, sociální, kulturní a humanitární pomoc. Zakládajícím dokumentem OSN je Charta spojených národŧ přijatá na Konferenci o poválečném uspořádání světa v San Francisku dne 26.června roku 1945. 13
Č.l.1.4 Code of practice on managing disability in the workplace. [online]. International Labour Organization, [cit. 2012-3-12], dostupné z: http://www.ilo.org/public/english/standards/relm/gb/docs/gb282/pdf/tmemdw-2.pdf 14
Č. l.1.4 Code of Practise managing Disability in theWorkplace, definition of the return to work. [online]. International Labour Organization, [cit. 2012-3-12], dostupné z: http://www.ilo.org/public/english/standards/relm/gb/docs/gb282/pdf/tmemdw-2.pdf 15 KOMENDOVÁ, J.Ochrana osob se zdravotním postiţením v rámci Mezinárodní organizace práce In Debaty mladých právníkŧ.Olomouc: Právnická fakulta Univerzity Palackého.s. 120123, 246 s. 2007. 12
Na pŧdě OSN bylo přijato mnoho mezinárodních dokumentŧ upravující lidská práva a svobody, pro účel vymezení zdravotně postiţených osob jsou to především: Deklarace práv osob se zdravotním postiţením, Standardní pravidla OSN pro vyrovnávání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením, Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením. Deklarace práv osob se zdravotním postiţením přijatá Valným shromáţděním OSN v roce 1995 vymezuje osobu se zdravotním postiţením v článku 1 následovně: „ zdravotně postiženou osobou je jakákoliv osoba, která není plně nebo zčásti schopna zabezpečit si své životní potřeby nebo potřeby v životě společnosti jako běžný jednotlivec, a to v důsledku vady, ať již vrozené nebo ne, spočívající v jejích fyzických nebo duševních schopnostech“16 Takovéto vymezení zdravotně postiţených jedincŧ mělo slouţit k širokému obecnému vyuţití v rámci celé OSN. Na 48. zasedání Valného shromáţdění OSN v roce 1993 byl přijat další z řady dokumentŧ definující zdravotní postiţení a jeho základní charakteristiky. Standardní pravidla OSN pro vyrovnávání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením chápou zdravotní postiţení jako „velké množství různých funkčních omezení, která se vyskytují v každé populaci ve všech zemích světa. Lidé mohou být postiženi fyzickou, mentální nebo smyslovou vadou, zdravotním stavem nebo duševním onemocněním. Takovéto vady, stavy nebo onemocnění mohou být trvalého nebo přechodného rázu“17Kromě postiţení byl v témţe dokumentu také blíţe specifikován pojem handicap, který je nutno od postiţení rozlišovat. Handicapem se rozumí „konflikt osoby s postižením a prostředí. Účelem tohoto termínu je položit důraz na nedostatky v prostředí i v mnoha organizovaných aktivitách ve společnosti, např. informacích, komunikaci a vzdělávání, které zabraňují osobám se zdravotním postižením, aby se zapojily za vyrovnaných podmínek.“ Samotná pravidla podávají vysvětlení, proč by mělo být rozlišováno mezi postiţením a handicapem. Dŧvodem je nejen vývoj v pohledu na postiţení a přístupu k němu, ale také fakt, ţe předešlé definice zohledňují pouze lékařský a diagnostický přístup aniţ by kladly dŧraz na nedostatky vycházející z okolní společnosti. Standardní pravidla pro vyrovnávání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením nejsou právně 16
Čl.1 Deklarace práv osob se zdravotním postiţením- Rezoluce Valného shromáţdění 3447 ze dne 9.12.1975 17 Čl.17 Standardních pravidel pro vyrovnávání příleţitostí osob se zdravotním. 13
závazným dokumentem, to ale nemá vliv na fakt, ţe v přístupu k osobám se zdravotním postiţením sehrála dŧleţitou roli nejen v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Přínos těchto pravidel potvrzuje i jejich značné vyuţití jako východiska pro další spolupráci mezi jednotlivými státy, OSN a dalšími mezinárodními organizacemi. Pravidla jsou však i kritizována pro řadu nedostatkŧ, toto bude podrobně rozebráno v následujících kapitolách. Bezpochyby nejvýznamnějším dokumentem OSN ochrany práv zdravotně postiţených je Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením přijatá společně s jejím Opčním protokolem 13.prosince 2006. K její ratifikaci přistoupila i Česká republika. Úmluva vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 28.října 2009 a publikována byla ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 10/2010 Čl.1 Úmluvy vymezuje zdravotně postiţené osoby jako „osoby mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.“ Úmluva se tedy vztahuje na jedince, kteří jsou v dŧsledku svého individuálního postiţení nuceni čelit nejrŧznějším překáţkám ve všech oblastech běţného ţivota a nemohou tak plně uţívat svých základních lidských práv. Úmluva nejen, ţe rozeznává mezi čtyřmi základními typy postiţení: fyzickým, duševním, mentálním a smyslovým, které musí být navíc dlouhodobého charakteru. Dlouhodobost jakoţto zásadní charakteristika zdravotního postiţení však není ani v Úmluvě a ani v jejím Opčním protokolu blíţe specifikována. Ze samotného textu Úmluvy a definice zdravotně postiţené osoby plyne, ţe pro její účinnou aplikaci a provádění je nezbytné, aby i vnitrostátní legislativy vycházely ze sociální koncepce pojetí zdravotního postiţení, jenţ zohledňuje vzájemnou interakci zdravotního postiţení se sociálním prostředím.18
18
MAKOVCOVÁ, S.Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením. [online]. Ministerstvo práce a sociálních věcí, Změněno 13.4.2010 [cit. 2012-01-06]. Dostupné z . 14
1.3
Vymezení osoby se zdravotním postižením podle dokumentů Světové zdravotnické organizace
Světová zdravotnická organizace (dále jen SZO)
vznikla v roce 1948 jako
nezávislá organizace v rámci OSN. Mezi hlavní strategické záměry, které si SZO vytýčila patří především podpora celkového světového zdraví, sniţování nemocnosti a úmrtnosti, omezování zdravotních rizik, rozvoj spravedlivých a efektivních zdravotních systémŧ odpovídajících potřebám lidí.19 Základní činnosti SZO jsou definovány v čl. 2 Ústavy Světové zdravotnické organizace. Jsou jimi hlavně: řídící a organizační činnost, spolupráce s OSN, s vládními zdravotnickými úřady a dalšími odbornými organizacemi, poskytovat vládám odbornou pomoc, podporovat spolupráci mezi jednotlivými organizacemi, navrhovat úmluvy, dohody a činit doporučení směřující k podpoře celkového zdraví ve společnosti.20 Definici zdravotního postiţení lze nalézt ve dvou stěţejních dokumentech SZO. Dŧvodem proč byly SZO vytvořeny tyto definice, je snaha zavést společný jazyk pro zlepšení komunikace, poskytnutí logického rámce pro definování zdravotního stavu, umoţnit srovnání napříč zeměmi, zdravotnickými obory a dalšími sluţbami,podpořit výzkum týkající se zdraví a usnadnit rozhodnutí ohledně zdravotního stavu.21 Prvním z nich je Mezinárodní klasifikace vad, postiţení a znevýhodnění, která byla vydána v roce 1980. Takto vymezené zdravotní postiţení mnohem přesněji vystihuje vztah mezi individuálními schopnostmi jedince a společenskými podmínkami. „Nesoustřeďují se pouze na identifikaci vnitřního stavu zdraví nebo na odchylku od biomedicíncké normy, ale zaměřují se na proces, který vyplývá z počáteční nemoci,
19
Srov. Základní informace o Světové zdravotnické organizaci [online]. Světová zdravotnická organizace, Změněno 2007[cit. 2011-10-02]. Dostupné z : < http://www.who.cz/zaklinf.htm>. 20 Čl. 2 Ústavy Světové zdravotnické ústavy publikované ve Sbírce zákonŧ a nařízení československé republiky č.189/1948 21 MADDEN,R. Family of international classification: definition, scope, purposes [online]. WHO.Změněno 2007 .[cit. 2011-12- 02]. WHO [online]. Dostupné z : <.http://www.who.int/classifications/en/FamilyDocument2007.pdf>. 15
zranění nebo poruchy a je zakončen zkušeností s handicapem zahrnující i sociální znevýhodnění.“22 V rámci této klasifikace byly vymezeny následující pojmy: Vada (Impairment): Jakákoliv ztráta nebo abnormálnost psychologické, fyziologické nebo anatomické struktury nebo funkce. Postižení (Disability): Jakékoliv omezení nebo ztráta (vyplývající z vady) schopnosti jednat a provádět činnosti zpŧsobem nebo v mezích, které se pro lidskou bytost povaţují za normální. Znevýhodnění(Handicap): Nevýhoda, vyplývající pro daného jedince z jeho vady nebo postiţení, která omezuje nebo znemoţňuje, aby naplnil roli, která je pro tohoto jedince (s přihlédnutím k věku, pohlaví a sociálním a kulturním činitelŧm) normální. I kdyţ tato definice našla široké uplatnění v mnoha oblastech začala být postupem času nevyhovující pro své nedostatečné objasnění vzájemné interakce společenského prostředí a schopnostmi a předpoklady jedince. Navíc byla příliš lékařská. Na nedostatky upozorňuje např. Leandro Despuoy ve Zprávě o lidských právech postiţeních.23 Druhým dokumentem SZO zaměřujícím se na vymezení zdravotního postiţení je Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (International classificationoffunctioning, disability and health z roku 2001. Přínos této klasifikace spočívá nejen ve vymezení samotného postiţení, ale především v hodnocení rŧzných situací, ve kterých mŧţe mít jedinec problémy a které mŧţe v dŧsledku svého zdravotního znevýhodnění obtíţně zvládat. Tato klasifikace je vystavena na tzv. biopsychosociálním modelu, který se skládá z pěti základních komponent: ● struktury a funkce ● aktivity a participace
22
VYSOKAJOVÁ,M. Hospodářská, sociální, kulturní práva a zdravotně postiţení .Praha: Karolinum, 2000, s.46 23 Mezinárodní klasifikace nemocí-definice zdravotního postižení. [online]. Braillnet .Změněno 2003.[cit. 2011-12- 02]. Dostupné z : <.http://is.braillnet.cz/Osveta_prispevky/17.html>. 16
● osobnost ● prostředí
Klasifikace je uţívaná v nejrŧznějších oblastech právě i proto, ţe klade dŧraz na sociální aspekty zdravotního postiţení , výjimkou není ani oblast sociálního zabezpečení a práce. Vyuţít ji lze tedy např. „k pracovnímu hodnocení, v rehabilitaci při hodnocení funkčních schopností, kapacity i výkonu jednotlivce, při hodnocení výstupů a úspěšnosti rehabilitace, jako je například integrace na trh práce, k měření výstupů kvality života a faktorů prostředí. Dále je vhodná jako statistický nástroj pro shromažďování a zaznamenávání dat, jako nástroj sociální politiky v plánování sociálního zabezpečení, v systému kompenzací, k vytváření a zavádění politiky jako nástroje vzdělávání a vytváření osnov, k podporování uvědomění a vytváření sociálních akcí.24
1.4
Vymezení osoby se zdravotním postižením podle Rady Evropy
Rada Evropy je celoevropskou mezinárodní organizací, která byla zaloţena v roce 1949 s hlavním cílem podpory demokracie, lidských práv a sociálních svobod. Ani v rámci rady Evropy nebyly opomenuty potřeby zdravotně znevýhodněných a k celkové podpoře jejich maximálního začlenění do společnosti bylo vydáno několik nezávazných doporučení. Jedním z nich je Doporučení Parlamentního shromáţdění rady Evropy 1185 z roku 1992, které taktéţ vymezuje zdravotní postiţením. Podle bodu 3 tohoto dokumentu je zdravotním postiţení „omezení způsobené fyzickými, psychickými, smyslovými, sociálními, kulturními nebo právními překážkami, které postižené osobě brání, aby se integrovala a účastnila se rodinného života a života společnosti na stejné úrovni jako kdokoli jiný.“
24
Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. [online].Ministerstvo práce a sociálních věcí.Změněno 12.2.2002.[cit. 2011-12- 02]. Dostupné z : <.http://www.mpsv.cz/files/clanky/9867/klasifikace_funkcnich_schopnosti_disability_zdravi.pd f >. 17
Toto doporučení vychází z principu účasti na plnohodnotném ţivotě a integraci. Rozhodujícím faktorem tedy není samotné zdravotní postiţení, ale především jeho dopad na rŧzné oblasti jak soukromého, tak společenského ţivota jedince.
1.5
Vymezení osoby se zdravotním postižením podle dokumentů Evropského společenství
V rámci právního řádu ES byly osoby se zdravotním postiţením nepřímo vymezeny v Doporučení Rady 86/379/EHS o zaměstnávání zdravotně postiţených ve Společenství jako „všichni lidé s vážným postižením, které je důsledkem fyzických, duševních nebo psychologických poruch.“ Toto pojetí zdravotního postiţení vychází z medicínského modelu postiţení bez toho, aniţ by jakkoliv zohledňovalo dŧsledky zdravotního postiţení na společenský ţivot a uplatnění jedince. Ve své rozhodovací praxi přistoupil k vymezení zdravotního postiţení také Evropský soudní dvŧr ve věci Sonia Chacón Navas vs. Eurest Colectividades SA (c13/05). V tomto rozhodnutí je zdravotní postiţení chápáno jako „omezení vyplývající z fyzických, duševních nebo psychických postižení, bránící dotčené osobě v profesním životě.“ Toto chápání zdravotního postiţení zohledňuje nejen samotné ať uţ fyzické, psychické nebo duševní postiţení, ale hlavně také zdŧrazňuje jeho dopad na pracovní stránku ţivota jedince. Záměrem Evropského soudního dvora tedy nebylo vytvořit obecně uplatnitelnou definici zdravotního postiţení, ale vymezení pro oblast práce a zaměstnání.
18
Shrnutí
Legální definice zdravotního postižení v právních řádech a také ve výše uvedených mezinárodních dokumentech se vyznačují svou různorodostí, kdy se k sobě jednotlivé pojetí postižení přibližují nebo naopak. Existuje několik možných způsobů, jak je možné na zdravotní postižení nahlížet. Nejčastěji se používá tzv. medicínský a sociální model pojetí zdravotního postižení. Přičemž medicínský model zohledňuje především samotné individuální postižení jedince definované především nedostatečným zdravím. Sociální model naopak chápe postižení jako výsledek vzájemných vztahu postiženého jedince a jeho sociálního okolí. V této kapitole byly zmíněny jak definice založené na medicínském modelu, tak vymezení postižení vycházejí ze sociálního pojetí. Sociální model v důsledku celkového vývoje společnosti a změnám postoje k osobám s postižením začíná převažovat. Většina zmiňovaných definic byla vytvořena s cílem poskytnout dostatečnou metodickou pomoc při definování zdravotního postižení pro všechny oblasti ochrany lidských práv. Výjimkou jsou pouze definice MOP, které slouží jako nástroj ochrany pouze pro oblast zaměstnávání.
2
Mezinárodní ochrana zdravotně postižených při výkonu práce na univerzální úrovni Právo na práci a zaměstnání je jedním z práv, které přísluší všem bez rozdílu,
zdravotně postiţené nevyjímaje. Univerzální rozměr ochrany lidských práv nejen ve smluvní, ale i obyčejové podobě poloţila Organizace spojených národŧ a k ní přidruţené organizace, na jejichţ pŧdě se potřeba ochrany těchto práv začala diskutovat nejdříve. Vznikem OSN se tak navíc prolomila vnitrostátní jurisdikce v oblasti lidských práv, kdy se jednotlivci na základě mezinárodních smluv rŧzného charakteru stali
19
nositeli práv na mezinárodní úrovni a tedy i v omezené míře subjekty mezinárodního práva.25 Následující
kapitola
představuje
přehled
nejdŧleţitějších
mezinárodních
instrumentŧ přijatých s cílem poskytnout ochranu jiţ tak často znevýhodňovaných zdravotně postiţených jedincŧ při jejich zaměstnávání. Kapitola se zaměřuje na dokumenty OSN a samostatnou podkapitolu vzhledem ke specifickému charakteru činnosti Mezinárodní organizace práce (dále jen MOP) zaměřené právě na dosaţení sociální spravedlnosti i prostřednictvím rovných podmínek v zaměstnávání tvoří dokumenty MOP.
2.1 Dokumenty OSN poskytující ochranu zdravotně postiženým při výkonu práce
2.1.1
Všeobecná deklarace lidských práv Všeobecná
deklarace
lidských
práv
je
prvním
a
zároveň
jedním
z nejvýznamnějších dokumentŧ na mezinárodní úrovni upravující základní lidská práva a mezi nimi i práva osob se zdravotním postiţením. Deklarace vznikla v dŧsledku soustavného a masového porušování lidských práv v prŧběhu obou světových válek. Jejím vypracováním byla pověřena Komise pro lidská práva, která byla v roce 1946 ustavena jako orgán Hospodářské a sociální rady pro podporu lidských práv. K přijetí deklarace došlo 10.prosince 194826. Deklarace uznává přirozenou dŧstojnost a rovná a nezcizitelná práva za základ svobod člověka27. Ve vztahu
ke zdravotně postiţeným je významný
25
článek 2
JANKUV,J.Mezinárodné a Evropské mechanizmy ochrany l´udských práv.Košice. 2006: IuraEdition s. 29 26
Den přijetí deklarace je kaţdoročně připomínán jako Den lidských práv 20
Deklarace, podle kterého náleţí základní práva garantovaná touto deklarací všem bez rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboţenství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního pŧvodu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Článek 2 tedy formuluje zákaz diskriminace. Výčet diskriminačních dŧvodŧ není vymezen taxativně, z čehoţ tedy vyplývá, ţe i zdravotní postiţení je dŧvodem, který by mohl vést k nerovnému postavení nebo zacházení. Článek 23 odst. 1 upravuje právo na práci, svobodnou volbu zaměstnání, spravedlivé pracovní podmínky
a ochranu v případě nezaměstnanosti. Toto právo
stejně tak jako právo na stejný plat za stejnou práci upravené v čl. 23 odst.2 je přiznáno kaţdému bez jakéhokoliv rozlišování, tedy i rozlišování z dŧvodu zdravotního postiţení. Nezbytná sociální opatření, právo na zabezpečení v případě ztráty výdělečných schopností, nezpŧsobilosti v práci nebo nezaměstnanosti je upraveno článkem 25 odst.1 této deklarace a náleţí taktéţ všem bez rozdílu. Všeobecná deklarace lidských práv není právně závazným dokumentem, má pouze doporučující charakter. To však nic nemění na tom, ţe se jedná o dokument s velkým morálně - politickým významem na poli prosazování základních lidských práv nejen v rámci OSN, ale na celém světě. Deklarace se stala východiskem pro řadu dalších lidskoprávních dokumentŧ a inspirací pro řadu legislativních systémŧ v řadě zemí celého světa.28 Generální tajemník OSN Ban Ki-moon, připomíná, ţe i přestoţe byla Deklarace přijata jako společná vize budoucího spravedlivého upořádání světa, aţ příliš mnoho státŧ se nyní zdráhá naplňovat tuto mezinárodní normu, kterou v minulosti přijaly a souhlasily s jejím zněním.29
27
Preambule Všeobecné deklarace lidských práv ŠTANGOVÁ,V. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu.Plzeň. vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,2010, str.6ř 29 KI-MOON,B. Lidská práva pro všechny..[online]. Organizace spojených národŧ.Změněno 5.12.2008.[cit. 2011-10- 02]. S.1 Dostupné z::http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=1374>. 28
21
2.1.2
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
Dalším mezinárodním standardem lidských práv přijatých na pŧdě OSN je Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen Pakt), který byl schválen Valným shromáţděním OSN 16.12.1966 stejně tak jako Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Oba pakty mají společné principy a některá ustanovení, zároveň se však liší v předmětu regulace, charakterem a rozsahem přijímaných práv a okamţikem závaznosti státy převzatých povinností. Pakt obsahuje tzv. programové závazky, kterými se jednotlivé státy zavázaly k postupnému dosaţení formulovaných práv a svobod. Takový charakter závazkŧ
je odrazem ekonomické rozdílnosti mezi
jednotlivými členskými státy Paktu, která právě určuje individuální moţnosti kaţdého státu zabezpečit dodrţování jednotlivých hospodářských, sociálních a kulturních práv.30 Stejně jako Všeobecná deklarace lidských práv i Pakt obsahuje v ustanovení článku 2 odst.2 všeobecný zákaz diskriminace, který garantuje rovný přístup ke všem v Paktu formulovaným právŧm bez rozdílu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboţenství, politického či jiného smýšlení, národnostního a sociálního pŧvodu, majetku, rodu nebo jiného postavení. I kdyţ Pakt výslovně neuvádí zdravotní postiţení jako jeden z diskriminačních dŧvodŧ, lze vyvodit, ţe zdravotní stav nebo zdravotní postiţení mŧţe být právě dŧvodem vedoucím k jinému postavení odlišnému od majoritní společnosti. K otázce, zda mŧţe vést zdravotní postiţení k odlišnému postavení se ve svém Komentáři číslo 5 k Mezinárodnímu paktu o hospodářských (dále jen komentář č.5), sociálních a kulturních právech vyjádřil Výbor pro hospodářská a sociální práva, který definoval diskriminaci z dŧvodu zdravotního postiţení jako „ rozlišování, vylučování, omezování, upřednostňování, popírání nebo odmítání učinit přiměřená opatření z důvodu zdravotního postižení, které má za následek zrušení nebo odmítání uznání, užívání nebo výkonu hospodářských, sociálních a kulturních práv. Kvůli nedbalosti, ignoraci, předsudkům a mylným předpokladům, stejně tak jako kvůli vylučování, rozlišování nebo rozdělování, nemohou často osoby se zdravotním 30
JANKUV,J.Mezinárodné a Europké mechanizmy ochrany ludskýchch práv.Bratislava.Iura edition.2006,s.99
22
postižením vykonávat svá hospodářská, sociální a kulturní práva na rovnocenném základě s osobami bez postižení. Obzvláště závažné jsou pak důsledky diskriminace z důvodu zdravotního postižení oblastech vzdělávání, zaměstnávání, bydlení, dopravy, kulturního života a přístupu k veřejným místům a službám.“31 Následně jsou pak článkem 7 tohoto Paktu upraveny spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, jeţ jsou zaručeny, tedy i osobám se zdravotním postiţením. Tyto podmínky zahrnují především právo na minimální odměnu, spravedlivou mzdu, bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky, stejné příleţitosti v dosahování povýšení v zaměstnání, právo na odpočinek a zotavenou, právo na rozumné vymezení pracovních hodin, pravidelnou placenou dovolenou a odměnu ve dnech veřejných svátku. I přestoţe Pakt výslovně neupravuje práva zdravotně postiţených i tak byl ve vztahu k této skupině osob značně pokrokovým a inovativním prostředkem k zaručení základních hospodářských, sociálních a kulturních práv. Coţ potvrdil i Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva a zároveň v komentáři č.5 podotknul, ţe situace osob se zdravotním postiţením je v době, kdy byl tento komentář vydán stále nejasná a ţádá si vytvoření kompletní antidiskrminační legislativy, která by měla za cíl napravit minulé a současné nerovné zacházení se zdravotně postiţenými, ale zároveň by od další diskriminace měla odrazovat. Taková legislativa měla postiţeným poskytnout nejen ochranu v podobě soudních prostředkŧ, ale také sociálně-politické programy, které by osobám s zdravotním postiţením umoţnily ţít integrovaný sebeurčující a nezávislý ţivot.32 Zda k dosaţení tohoto cíle došlo je mimo jiné i otázkou mé diplomové práce, která bude probrána následně.
31
Comitee on Economic, Social and Cultural Rights.Persons with disabilities: General comment No.5..[online].Změněno 9.12.1994.[cit. 2011-10- 02]. S.1 Dostupné z : <.http://www.unhchr.ch/tbs/doc.nsf/%28Symbol%29/4b0c449a9ab4ff72c12563ed0054f17d?Op endocument>. 32
Comitee on Economic, Social and Cultural Rights.Persons with disabilities: General comment No.5..[online].Změněno 9.12.1994.[cit. 2011-10- 02]. S.1 Dostupné z : <.http://www.unhchr.ch/tbs/doc.nsf/%28Symbol%29/4b0c449a9ab4ff72c12563ed0054f17d?Op endocument>.
23
2.1.3
Deklarace o právech mentálně postiţených
Dalším z dokumentŧ, ve kterých se OSN věnuje otázce práv osob se zdravotním postiţením Deklarace mentálně postiţených osob přijatá Valným shromáţděním OSN dne 20.prosince 1971. Ve vztahu k zaměstnávání a pracovním podmínkám postiţených, hovoří tato deklarace v článku čl.3, kdy má mentálně postiţený plné právo pracovat dle svých individuálních moţností a nebo se zabývat jinou uţitečnou činností. Tato deklarace je však právně nezávazným dokumentem.
2.1.4
Deklarace o právech osob se zdravotním postiţením Deklarace o právech osob se zdravotním postiţením byla schválena s cílem
umoţnit zdravotně postiţeným podílet se na běţném ţivotě a podpořit rozvoj jejich schopností.33 V článku 7 této deklarace se mimo jiné hovoří také o právu těchto osob dle svých schopností zabezpečit, udrţet si zaměstnání nebo se zapojit do uţitečného, produktivního zaměstnání a o právu vstupovat do odborŧ. Dále jsou článkem 8 zohledněny specifické potřeby zdravotně postiţených, ke kterým by se mělo přihlíţet ve všech fázích hospodářského a sociálního plánování. Stejně tak jako Deklarace práv mentálně postiţených není ani Deklarace o právech osob s zdravotním postiţením právně závazná a lze se tedy spoléhat na její morální autoritu.
33
Deklarace byla schválena dne 9.prosince 1975 jako Rezoluce 3447 (XXX)
24
2.1.5
Světový program činností pro osoby se zdravotním postiţením Světový program činností pro osoby se zdravotním postiţením byl přijat Valným
shromáţděním OSN v rámci tzv. Dekády OSN pro osoby s zdravotním postiţením, která proběhla v letech 1983-1992. Program si vytýčil dva základní cíle: rovné příleţitosti pro zdravotně postiţené a plné zapojení zdravotně postiţených do společenského ţivota a rozvoje. Hlavní význam programu lze spatřovat v poskytnutí kompletního politického rámce k posílení prevence a rehabilitace zdravotního postiţení a dosaţení plné účasti osob se zdravotním postiţením na sociálním ţivotě a národním rozvoji. Program znamenal zásadní posun od dosavadního tradičního přístupu k postiţeným spočívající v rehabilitaci. Navíc to byl první mezinárodní dokument, který se pokusil formulovat postiţení jak z hlediska vývojového tak z hlediska právního.34 Zde byl také poprvé definován handicap jako funkce vztahu mezi osobami se zdravotním postiţením a jejich prostředím.
2.1.6
Standardní pravidla OSN pro vyrovnávání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením Standardní pravila pro vyrovnání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením
(dále jen Pravidla) byla schválena Valným shromáţděním OSN 28.října 1993. Pravidla se měla stát východiskem pro tvorbu jednotlivých národních politik ve vztahu k zdravotně postiţeným, vyuţití měla nalézt v činnosti jednotlivých organizací zabývajících s postiţenými. Jsou podkladem pro odbornou a ekonomickou spolupráci mezi jednotlivými státy, OSN a dalšími mezinárodními organizacemi. 34
Report of the Secretary General on the Implementation of the World Programme of Action concerning Disabled Persons: Towards a society for all in the twenty-first century. [online]. OSN.Změněno 23.3:2005.[cit. 2011-10- 02]. Dostupné z : .
25
Pravidla vymezují oblasti dŧleţité pro kvalitu ţivota zdravotně postiţených, jejich plnohodnotné zapojení do společnosti a celkovou rovnoprávnost. Dokument obsahuje celkem 22 pravidel, která jsou uspořádána do čtyř základních oddílŧ: předpoklady pro rovnocennou účast, cílové oblasti pro rovnocennou účast, provádění opatření a kontrolní mechanismus. Pracovními podmínkami zdravotně postiţených se ve svém ustanovení zaobírá pravidlo 7.Dle tohoto pravidla legislativa v oblasti zaměstnanosti nesmí diskriminovat osoby se zdravotním postiţením a taktéţ nesmí zvyšovat překáţky pro jejich zaměstnávání. Aktivní formou podpory jako jsou rŧzná opatření, odborné vzdělávání, motivační programy, kvóty, pŧjčky , dotace, daňové úlevy aj. by stát měl napomáhat integraci na trh práce. Stát by měl rovněţ vést zaměstnavatele k úpravě a přizpŧsobení pracoviště tak, aby jej zpřístupnil zdravotně postiţeným zaměstnancŧm. Stejně tak by mělo být podporováno vyuţívání nových technologií, asistenčních zařízení, která napomohou těmto zaměstnancŧm v přístupu k zaměstnání. Prostřednictvím veřejných osvětových kampaní by mělo dojít k eliminaci negativních postojŧ vŧči zdravotně postiţeným zaměstnancŧm. Cílem by mělo být vţdy získat pro takové zaměstnance pracovní místo na otevřeném trhnu práce a k alternativním formám zaměstnávání jako je chráněné a podporované zaměstnávání by se mělo přistoupit jen v individuálních případech, kdy jedinci jeho postiţení nedovolí být zaměstnán v běţných podmínkách na otevřeném trhu práce. Na opatření týkajících se pracovních podmínek, výše platŧ, opatření k zlepšení pracovního prostředí za účelem prevence zdravotních úrazŧ a opatření pro rehabilitaci zaměstnancŧ by se měly společně se státem podílet také organizace zabývající se zdravotně postiţenými. Dŧleţitým pravidlem je taktéţ pravidlo 5, které formuluje podmínky pro zpřístupnění prostředí a zpřístupnění informací a komunikací osobám se zdravotním postiţením. Coţ je nezbytné i pro oblast zaměstnávání. Stejně tak i pravidlo následující v bodě 6 upravuje podmínky zdravotně postiţených v návaznosti na jejich zaměstnávání, kdy je nezbytné, aby tito lidé dosáhli nejprve adekvátního vzdělání. Proto standardní pravidla apelují na to , aby vzdělávání zdravotně postiţených ţákŧ bylo nedílnou součástí vzdělávacího systému. Při vzdělávání na běţných školách by měly být zajištěny vhodné podpŧrné prostředky. Rodiče by se stejně jako organizace osob s zdravotním postiţením měly podílet na 26
vzdělávání. V případě, ţe by všeobecný školský systém neodpovídal potřebám všech zdravotně postiţených ţákŧm, je moţné vzdělávat tyto jedince prostřednictvím speciálního vzdělávání, které ale musí odpovídá stejným standardŧm a směřovat ke stejným cílŧm jako vzdělávání všeobecné. Stát by měl rovněţ
zajistit osobám se zdravotním postiţením rovnocennou
adekvátní podporu příjmŧ v případě, kdy právě z dŧvodu zdravotního postiţení došlo ke ztrátě a nebo omezení příjmŧ. Stejně tak by nemělo docházet k diskriminaci postiţených v oblasti sociálního zabezpečení a sociálního pojištění. Podpŧrná opatření by měla zohledňovat výdaje a náklady, které jedinci a jeho rodině z jeho zdravotního postiţení vznikají. Tyto podpŧrná opatření jsou formulována v pravidle 8 standardních pravidel. Pravidla nejsou sice právně závazná, ale přesto se stala silným politickým, ale také i morálním závazkem smluvních státŧ k vytvoření a garanci rovných příleţitostí ve všech oblastech ţivota pro osoby se zdravotním postiţením nejen v oblasti zaměstnávání.
2.1.7
Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením (dále jen Úmluva) a její Opční
protokol byly přijaty Valným shromáţděním OSN 13. prosince 2006, podpisu byla
27
otevřena 30. března 2007 a vstoupila v platnost 3. května 2008.35 Úmluva je prvním mezinárodním dokumentem, k jehoţ podpisu přistoupilo i Evropské společenství. 36 Úmluva byla přijata s cílem odstranit existující překáţky, které brání zdravotně postiţením plnohodnotně participovat a zapojit se do ţivota. Úmluva ukládá smluvním státŧm povinnost zabránit diskriminaci osob se zdravotním postiţením, ať uţ se jedná o postiţení tělesné, duševní, mentální nebo smyslové, v rŧzných oblastech ţivota, kde podle mezinárodních zkušeností k jejich diskriminaci nejčastěji dochází. Tato povinnost je státŧm uloţena jak ve vztahu k politickým a občanským právŧm, tak i k právŧm hospodářským, sociálním a kulturním. Doposud byly tato práva zdravotně postiţených na mezinárodní úrovni upraveny v obecné rovině především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Coţ dle Makovcové zakládalo jisté nerovné postavení ve vztahu k dalším na základních právech ohroţených skupinách jako jsou např. děti a ţeny, protoţe práva a jejich základní práva byla prostřednictvím samostatných úmluv posílena mnohem dříve.37 Pojetí zdravotního postiţení vychází z jeho sociálních aspektŧ a opouští tak doposud tradiční medicínský koncept zdravotního postiţení. Úmluva zavedla legální definici diskriminace na základě zdravotního postiţení, kterou se dle čl. 2 rozumí: „ jakékoliv činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě zdravotního postižení, jehož cílem nebo důsledkem je narušit nebo zrušit uznání, užívání nebo uplatnění, na rovnoprávném základě s ostatními, všech lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti. Zahrnuje všechny formy diskriminace včetně odepření přiměřené úpravy“. Lawson kvituje zavedení této definice především z toho dŧvodu, ţe s diskriminací na základě zdravotního postiţení je spojena řada jevŧ, které jsou zpŧsobeny marginalizací právě lidí se zdravotním postiţením, jedná se především o úzké propojení chudoby a 35
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas s ratifikací Úmluvy v červnu 2009, Senát v červenci 2009 a prezident republiky v září 2009 Úmluvu ratifikoval. Ratifikační listina České republiky byla uloţena u generálního tajemníka OSN, depozitáře Úmluvy, dne 28. září 2009. Pro Českou republiku tak vstoupila Úmluva v platnost podle svého článku 45 odst. 2 dne 28. října 2009. 36
Mimo to je úmluva nejrychleji sjednaným dokumentem v rámci OSN. Zároveň se po celou dobu jednání Ad Hoc výboru účastnily i nevládní organizace, coţ se aţ doposud nedělo. 37 MAKOVCOVÁ, Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením. 28
postiţení, problémy v přístupu na pracovní trh, nedostupnost vzdělávání, zdravotních a jiných sluţeb a nemoţnost politicky se podílet na chodu společnosti.38 Vytvořením legální definice diskriminace na základě zdravotního postiţení získala Úmluva taktéţ na interpretačním významu, kdy se na znění článku 2 odvolává řada dalších právních dokumentŧ a především také Evropský soud pro lidská práva, tak Evropský soudní dvŧr ve své judikatorní činnosti .39 V rámci úmluvy jsou definovány i tzv. přiměřené úpravy (reasonable accomodation), kterými se dle čl. 2 rozumí: „nezbytné a odpovídající změny a úpravy, které nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení, a jsou prováděné, pokud to konkrétní případ vyžaduje, s cílem zaručit osobám se zdravotním postižením uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními.“40. Ve vztahu k zaměření této práce je jedním z nejdŧleţitějších ustanovení Úmluvy čl. 27, který garantuje všem zdravotně postiţeným právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, které zahrnuje hlavně rovné příleţitosti spočívající v moţnosti ţivit se samostatně zvolenou prací na otevřeném inkluzivním trhu práce a
rovné
odměňování za práci stejné hodnoty. Smluvní státy se rovněţ zavázaly, ţe umoţní osobám se zdravotním postiţením přístup k programŧm odborného a profesního poradenství, ke sluţbám zprostředkování práce a odborné přípravě na výkon povolání. Úmluva podporuje zaměstnávání ve veřejném i soukromém sektoru, stejně tak jako samostatnou výdělečnou činnost a podnikání zdravotně postiţených. Jednou z podmínek, která úzce souvisí s právem na zaměstnání je také podmínka dodrţení přístupnosti, která je zakotvena v čl. 9 Ústavy. Nejen konkrétní pracovní místo a prostředí musí vyhovovat po stránce technické a architektonické, aby jej mohli bez 38
. LAWSON, A The United Kation Convection on the Rights of persons with disabilities: New Era or Falsedown. [online]. Syracuse.J.Int´l. L &Com., s. 566-571 [cit. 2011-10- 02].: , dostupné z: http://heinonline.org/HOL/LandingPage?collection=journals&handle=hein.journals/sjilc34&div =21&id=&page= 39 např. rozsudek ve věci Glor proti Švýcarsku, ve kterém Soud odkazuje na definici Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením a upozornil tak na její úzké propojení s Evropskou úmluvou o ochraně základních lidských práv a svobod. Rozhodnutí tak potvrdilo, ţe práva osob se zdravotním postiţením by měla být posuzována především pohledem Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením. 40 Koncept Reasonable accomodation má pŧvod v USA, kde byl poprvé vymezen v rámci Civil Rights Act z roku 1968 29
problémŧ vyuţívat lidé s nejrŧznějšími druhy postiţení.Výše zmiňovaný článek klade na smluvní státy poţadavek zajištění přístupnosti ve všech oblastech ţivota a zajištění plné
uskutečňování
tohoto
práva,
zejména
prostřednictvím
bezprecedentního
vynucování dodrţování právních předpisŧ v této oblasti. Moţnosti pracovního uplatnění úzce souvisí s dosaţeným stupněm vzdělání, proto na tomto místě nelze opomenout čl. 24 Úmluvy, který stanoví základní podmínky pro vzdělávání zdravotně postiţených. Na základě ustanovení tohoto článku se státy zavázaly, ţe vytvoří inkluzivní systém vzdělávání41 na všech úrovních bez rozdílu formy a hloubky postiţení, který umoţní postiţeným ţákŧm získat potřebné znalosti a dovednosti nezbytné pro zapojení do ţivota společnosti. Za tímto účelem poskytnou přiměřená opatření. Státy zajistí vzdělávání prostřednictvím nejvhodnější formy komunikace, umoţní studium alternativních a augmentativních forem komunikace, rozvoj orientačních schopností a mobility.
Primární a sekundární vzdělávání je
bezplatné. Úmluva nedefinuje nová práva osob se zdravotním postiţením , ale „spíše objasňuje závazky a právní povinnosti států respektovat a zajistit rovné užívání všech lidských práv všemi osobami se zdravotním postižením:“42
2.2
Dokumenty Mezinárodní organizace práce poskytující ochranu zdravotně postiženým při výkonu práce
Mezinárodní organizace práce (dále jen MOP) nestaví ochranu zdravotně postiţených do popředí svých zájmŧ, jak vyplývá z Ústavy MOP a také z Deklarace o 41
Inkluzivní vzdělávání lze definovat jako : From Exclusion to Equality – Realizing the rights of persóna with disabilities, Handbook for Parliamentarians on the Convention on the Rights of Persóna with Disabilities and its Optional Protocol, Geneva: United Nations, Office of the High Commisioner for Human Rights 2007, p. 20 In: KOMENDOVÁ, J. Úprava pracovních podmínek osob se zdravotním postiţením v mezinárodních dokumentech. Časopis pro právní vědu a praxi, 2008, č. 1, s. 35. 42
30
cílech a úkolech MOP, i přesto je této problematice věnováno několik dokumentŧ. Jejich cílem je především poskytnout zdravotně postiţeným dostatečnou ochranu při výkonu jejich zaměstnání a zlepšení pracovních podmínek zdravotně postiţených. Mezinárodní pracovní standardy, které tvoří hlavní náplň činnosti ILO jsou přijímány ve formě úmluv, doporučení a protokolŧ, jejich kontrolní mechanismus bude popsán níţe. Cílem MOP je podporovat příleţitosti pro ţeny i muţe, včetně osob se zdravotním postiţením a umoţnit jim tak získat vhodnou a produktivní práci v podmínkách svobody, spravedlnosti, bezpečnosti a lidské dŧstojnosti.43
2.2.1
Doporučení č. 99 o pracovní rehabilitaci zdravotně postižených Doporučení č.99 o pracovní rehabilitaci zdravotně postiţených (dále jen
Doporučení) bylo přijato na 38. zasedání generální konference práce 22.června roku 1955 s cílem navrátit zdravotně postiţeným zaměstnancŧm
fyzickou, mentální,
sociální, pracovní a ekonomickou uţitečnost prostřednictvím pracovní rehabilitace. Přičemţ rehabilitace je zde chápána jako holistický
přístup sloţený z lékařského,
psychologického, sociálního, vzdělávacího a odborného výcvikového poradenství. Pracovní rehabilitace je v čl.1 tohoto doporučení definována jako : „jedná se o část pokračujícího a koordinovaného procesu rehabilitace, který zahrnuje služby zaměstnanosti jako: poradenství pro volbu povolání, odbornou přípravu a oddělené umístění, které jsou určeny k tomu, aby pomohly osobě s zdravotním postižením získat a zachovat si vhodné zaměstnávání.“ Doporučení také klade dŧraz na to, aby pracovní rehabilitace byla dostupná pro všechny osoby se zdravotním postiţením bez ohledu na pŧvod a povahu jejich postiţení a bez ohledu na jejich věk, pokud mají rozumné vyhlídky na zajištění a udrţení vhodného zaměstnání.
43
MURRAY,J.International Labour Standards and theEmployment of Disabled Persons. [online] ILO [cit. 2012-14- 02] dostupné z:http://www.ilo.org/wcmsp5/groups/public/---asia/--ro-bangkok/---ilo-jakarta/documents/presentation/wcms_160655.pdf
31
Koncepce pracovní rehabilitace by měla být vytvořena tak, ţe mŧţe být aplikována nejen v pracovněprávním vztahu, ale i
jako podpora při samostatně
výdělečné činnosti. Do skupiny opatření, které je třeba přijmout, aby zdravotně postiţení mohli plně vyuţívat sluţeb pracovní rehabilitace se řadí: - informace o dostupnosti pracovní rehabilitace - odpovídající finanční pomoc, která by měla být poskytnuta v kterékoliv fázi procesu a která by měla být navrţena tak, ţe usnadní efektivní přípravu a zachování zaměstnání včetně samostatně výdělečné činnosti. Finanční pomoc by měla zahrnovat i bezplatné poskytnutí rehabilitačních sluţeb, úhradu nákladŧ spojených s přepravou v prŧběhu odborné přípravy na zaměstnání, náklady za zajištění nezbytných nástrojŧ a zařízení osobám ţijícím v oblastech s omezenými vyhlídkami na budoucí zaměstnání nebo omezenými moţnostmi v přípravě na toto zaměstnání by měly být poskytnuty příleţitosti k odborné přípravě, včetně poskytování ubytování a stravování, a příleţitosti přepravy .-
zdravotně postiţeným by mělo být umoţněno vyuţívat všech sluţeb pracovní
rehabilitace bez toho, ţe by ztratily jakékoliv sociální dávky, které nesouvisí s jejich účastí na této rehabilitaci -
osoby se zdravotním postiţením by neměli být diskriminovány s ohledem na mzdu a další pracovní podmínky, pokud je jejich práce rovnocenná jako práce lidí bez postiţení
V rámci Doporučení bylo upraveno chráněné zaměstnávání jako alternativa zaměstnávání osob se zdravotním postiţením, které nemohou z fyzických a psychických dŧvodŧ nebo z dŧvodu nedostupnosti místa výkonu práce pravidelně cestovat do zaměstnání a nazpět. Chráněné dílny by měly pod lékařským a odborným pracovním
32
dohledem poskytovat nejen uţitečnou a placenou práci, ale také vytvářet podmínky k přechodu do běţného zaměstnání.44 Do přijetí Doporučení č.159 a č.168 slouţilo Doporučení č.99 jako základ pro všechny národní legislativy a praxi týkající se odborného vedení, výcviku a umístění zdravotně postiţených. Doporučení není právně závazným dokumentem. V souladu s ustanovením čl.19 odst. 6 písm. b-d) Ústavy MOP má kaţdý člen povinnost předloţit jej do jednoho roku od konce zasedání Generální konference MOP příslušnému orgánu, aby přijal potřebná opatření, a´t jiţ zákonná či jiná. Dále má stát povinnost informovat Generálního ředitele Mezinárodního úřadu práce o opatřeních, které v dané otázce učinil, stejně tak jako o stávajícím stavu v oblasti legislativy a praxe v otázkách Doporučením dotčených.
Úmluva č.159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů
2.2.2
K přijetí Úmluvy č.159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ45 došlo na 69. konferenci MOP 20. června 1983 jako reakce na dosavadní vývoj v chápání potřebnosti rehabilitace, rozsahu a organizaci rehabilitačních sluţeb stejně tak jako v zákonodárství a praxi řady členských státŧ v otázkách, které aţ doposud upravovalo Doporučení č. 99 o pracovní rehabilitaci zdravotně postiţených. Úmluva je členěna do čtyř následujících částí: -
část I : vymezení pojmŧ a pŧsobnosti
-
část II: zásady politiky v oblasti pracovní rehabilitace a zaměstnávání zdravotně postiţených
44
45
Bod 32 a náhled. Doporučení č.99
Pojem invalida se objevuje v českém překladu názvu dokumentu, v originálním znění je uţito pojmu „ disabled people“ 33
-
část III: vnitrostátní opatření pro rozvoj pracovní rehabilitace a zaměstnávání zdravotně postiţených
-
část IV: závěrečná ustanovení Mezi ákladní zásady stanovené Úmluvou pro pracovní rehabilitaci a
zaměstnávání zdravotně postiţených se řadí povinnost státu stanovit, provádět a pravidelně přezkoumávat vnitrostátní politiku v oblasti pracovní rehabilitace. Tato politika by měla umoţnit, aby pracovní rehabilitace byla dostupná všem skupinám zdravotně postiţených a prosazovat moţnosti zaměstnávat zdravotně postiţené ve volném náboru. Další zásadou je zásada rovných moţností mezi zdravotně postiţenými a ostatními pracovníky.Stejně tak jako zásada rovnosti mezi postiţenými muţi a ţenami. Zároveň by neměly být pozitivní opatření, které mají za cíl zajistit tuto rovnost pokládány za diskriminační ve srovnání s ostatními pracovníky. Provádění této politiky i veškerá její opatření je třeba projednávat se zástupci zaměstnavatelŧ, včetně opatření nezbytných pro podporu spolupráce mezi veřejnými a soukromými institucemi.46 Vnitrostátními opatřeními pro podporu pracovní rehabilitace a zaměstnávání zdravotně postiţených se podle Úmluvy č.159 rozumí zejména opatření za účelem poskytování a vyhodnocování poradenství pro volbu povolání, odborné výchovy, zprostředkování práce a jiných souvisících sluţeb, jeţ mají umoţnit zdravotně postiţeným získat a udrţet si zaměstnání a dosahovat v něm postupu. Dále opatření pro vytváření a rozvoj pracovní rehabilitace a zaměstnávání zdravotně postiţených ve venkovských oblastech a v odlehlých obcích. Zároveň by měl kaţdý ze smluvních státŧ usilovat o vyškolení a dostupnost poradcŧ ve věcech rehabilitace a i jiných vhodně kvalifikovaných osob pověřených poradenstvím pro volbu povolání, odbornou výchovu, zprostředkováním práce a zaměstnáváním zdravotně postiţených.47 Komendová podotýká, ţe i kdyţ se ve své preambuli Úmluva odvolává na vyhlášení roku 1981 valným shromáţděním OSN rokem zdravotně postiţených pod heslem „Plná účast a rovnost“ a na Světový akční
program činností pro osoby
se zdravotním postiţením, má její znění daleko ke koncepci vyrovnávání příleţitostí.48
46 47 48
Část II Úmluvy č.159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ
Část III Úmluvy č.159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ
KOMENDOVÁ,J. Pracovní podmínky osob se zdravotním postižením.Ostrava: KEY publishing, 2009 ,s. 43 34
Doporučení č. 168 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů
2.2.3
Doporučení č. 168 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ bylo přijato Generální konferencí práce dne 20. června 1983. V části I jsou vymezeny základní definice a účel Doporučení stejně tak jako v předchozím Doporučení. 159. Část II Doporučení č. 168 definuje podmínky pracovní rehabilitace a pracovní příleţitosti, kterými jsou: -
rovnost příleţitostí a zacházení s ohledem na přístup, zachování
a postup
v zaměstnání -
princip rovnosti příleţitostí mezi muţi a ţenami
-
zvláštní pozitivní opatření pro podporu rovnosti příleţitostí bez toho, ţe by byly povaţovány za diskriminační
-
přijetí opatření podporující vstup zdravotně postiţených na otevřený trh práce: finanční pobídky pro zaměstnavatele, školení a následné práce pro zdravotně postiţené, přiměřené úpravy pracovišť, vytvoření moţnosti chráněného zaměstnávání pro ty, kteří nemají moţnosti participovat na otevřeném trhu práce, odpovídající státní podpora odborné přípravy, odborné poradenství, podpora vzniku a rozvoje druţstev pro zdravotně postiţené; odstranění architektonických, fyzických a komunikačních bariér, přizpŧsobení prostředkŧ pro dopravu, podpora informovanosti široké veřejnosti o moţnostech a přínosu integrace zdravotně postiţených pracovníkŧ, poskytnutí moţnosti pracovat na částečný úvazek, moţnost odborného vzdělání.
Oproti předcházejícímu doporučení, rozšířilo Doporučení č.168 výčet jednotlivých opatření na podporu osob se zdravotním postiţením.
35
2.2.4
Úmluva č. 142 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojů a Doporučení č. 150 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojů
Dalším z nástrojŧ MOP, který měl podpořit přístup lidí s zdravotním postiţením na otevřený trh práce je Úmluva č.142 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojŧ, která byla přijata na 60. zasedání generální konference Mezinárodní organizace práce 23. června roku 1975. S Úmluvou vyslovilo souhlas i tehdejší Federální shromáţdění Československé socialistické republiky a prezident republiky ji ratifikoval. Ratifikace úmluvy byla zapsána generálním ředitelem mezinárodního
úřadu
práce
6.března
1979,
v platnost
pro
československou
socialistickou republiku vstoupla o rok později. Ratifikací se tak Československo přidalo ke státŧm, které se v souladu se zněním čl.1 Úmluvy zavázaly, ţe přijmou, budou rozvíjet a koordinovat všestrannou politiku a poradenství pro volbu povolání a odborné výchovy, které jsou úzce spjaty se zaměstnaností. Přičemţ tato politika bude zohledňovat individuální potřeby, moţnosti a problémy zaměstnanosti jak na vnitrostátní tak na oblastní úrovni, stupeň hospodářského, sociálního a kulturního vývoje. Úmluva klade dŧraz na to, aby se tato politika
prováděla
metodami,
které
budou
korespondovat
vnitrostátním
podmínkám.Čl.1 Úmluvy taktéţ garantuje zásadu rovnosti a zákazu diskriminace pro všechny osoby, kterým je tato politika určena. Dle čl. 2 Úmluvy se státy zavázaly k vytvoření a zdokonalování otevřené, pruţné a vzájemně se doplňující soustavy všeobecného, technického a odborného vzdělání, poradenství pro volbu výchovy a povolání a odborné výchovy, ať uţ činnost v rámci školské soustavy nebo i mimo ni. S cílem zajistit všestrannou informovanost a co nejširší poradenství pro všechny děti, mladé i dospělé, včetně postiţených a nezpŧsobilých osob, rozšíří státy podle čl. 3 Úmluvy postupně své soustavy pro volbu povolání, včetně soustavy informací o stavu zaměstnanosti. Informace a poradenství budou zaměřeny na volbu zaměstnání, odbornou výchovu a s nimi související moţnosti vzdělání, stav zaměstnanosti, moţnosti postupu, bezpečnost a hygienu při práci a jiné stránky pracovní činnosti v rŧzných 36
odvětvích hospodářské, sociální a kulturní aktivitě a na všechny stupně odpovědnosti. Tyto informace a poradenství budou doplňovány všeobecnou informací o kolektivních smlouvách a o právech a povinnostech všech zúčastněných stran podle pracovního práva; tyto informace se budou poskytovat v souladu s vnitrostátním právem a praxí, s přihlédnutím k příslušným funkcím a úkolŧm zúčastněných organizací pracovníkŧ a zaměstnavatelŧ. Státy se rovněţ zavázaly, ţe postupně rozšíří, přizpŧsobí a sladí své soustavy odborné výchovy tak, aby odpovídaly potřebám mladistvých a dospělých po celý jejich ţivot ve všech úsecích hospodářství, ve všech odvětvích hospodářské činnosti a na všech stupních odborné kvalifikace a odpovědnosti. 49 Čl. 5 stanoví, ţe veškerá politika a programy poradenství pro volbu povolání a odborné výchovy se budou vypracovávat a provádět ve spolupráci s organizacemi zaměstnavatelŧ a pracovníkŧ, a pokud je v souladu s vnitrostátním právem a praxí, i s jinými dalšími zúčastněnými organizacemi. Na témţe zasedání generální konference MOP bylo přijato doporučení č. 150 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojŧ, které mělo výše uvedenou Úmluvu konkretizovat.
2.2.5
Praktický kodex upravující zdravotní postižení na pracovišti
Praktický kodex upravující zdravotní postiţení na pracovišti (dále jen Kodex) byl přijat na setkání tripartity v Ţenevě v roce 2001. Na rozdíl od předchozích výše zmiňovaných dokumentŧ MOP, které byly adresovány státŧm, je Kodex určen přímo zaměstnavatelŧm. Kodex se zabývá moţnostmi, jak ulehčit vyuţití pracovních schopností zdravotně postiţených zaměstnancŧ v praxi, kdy zaměstnavatelŧm poskytuje rámcový návod postupŧ zohledňujících zdravotní postiţení a jemu odpovídající moţnosti a schopnosti zdravotně postiţeného zaměstnance. 49
Čl. 4 Úmluvy č.142 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojŧ
37
Shrnutí Na univerzální úrovni ochrany práv osob se zdravotním postižením ve vztahu k práci a pracovním podmínkám položila základy Organizace spojených národů, která nejprve řešila tuto otázku formou obecné garance práv vůči všem lidem bez rozdílu, později v 70 .letech se práva osob s postižením objevují již v samostatných dokumentech různého charakteru a různé právní síly. Ve vztahu k jiným ohroženým skupinám jako jsou např. ženy nebo děti bylo k vytvoření těchto nástrojů ochrany přistoupeno poměrně později. I přesto však OSN vytvořila kvalitní základ pro ochranu postižených nejen v oblasti zaměstnávání, ale ve všech oblastech běžného života. Důležitou a neopomenutelnou roli zde sehrála také Mezinárodní organizace práce, která naopak řeší zejména problematiku zaměstnávání s cílem dosáhnout sociální rovnosti. Ani v rámci MOP není problematika zdravotního postižení primárním cílem její činnosti, což ale neznamená, že této skupině osob, jejíž pracovní schopnosti jsou mnohdy limitovány a omezeny v důsledku postižení, nebyla věnována dostatečná pozornost ve snaze v maximální míře podpořit jejich integraci na otevřený trh práce. K tomu byly přijaty jak výše popsané právně závazné úmluvy, tak i nezávazná doporučení, která však mají zejména pro členské státy MOP silný politický a morální charakter. Na jednotlivých dokumentech lze sledovat i celkový vývoj postoje společnosti ke zdravotně postiženým.
38
3
Mezinárodní ochrana osob se zdravotním postižení při výkonu práce na partikulární úrovni
Na evropské regionální úrovni došlo taktéţ k přijetí několika dŧleţitých legislativních dokumentŧ které jsou zaměřeny na prosazování práv osob se zdravotním postiţením, které mimo jiné upravují i pracovní podmínky těchto jedincŧ. Hlavními iniciátory těchto významných právních nástrojŧ jsou Rada Evropy a Evropské společenství. Tato kapitola přináší přehled jednotlivých dokumentŧ, charakter v nich obsaţených práv a zpŧsob vymáhání ze strany mezinárodní organizace i jednotlivce.
3.1
Nástroje ochrany osob se zdravotním postižením vytvořené Radou Evropy
Rada Evropy vznikla v roce 1949 pŧvodně jako organizace subregionálního charakteru, které sdruţovala některé západoevropské státy s cílem vytvoření evropské jednoty, usnadnění ekonomického a sociálního pokroku a zlepšení celkových ţivotních podmínek. Postupně se rozrŧstala aţ na současných 47 členŧ. Členství v Radě je podmíněno dodrţováním lidských práv a základních svobod a efektivním napomáháním při uskutečňování jejich cílŧ. Česká republika je členem od 30. června 1993. Pŧvodně byla činnost Rady Evropy zaměřena především na občanská a politická práva, postupem času s začala zabývat i sociální problematikou, coţ vyústilo přijetím Evropské sociální charty.
39
3.1.1
Evropská sociální charta
Evropská sociální charta (dále jen Charta) byla přijata v roce 1961 v Turíně, v platnost vstoupila 26.února 1965. Na tvorbě Charty se podílela i Mezinárodní organizace práce. Česká republika taktéţ přistoupila k její ratifikaci a chartu vyhlásila ve Sbírce mezinárodních smluv pod. č.14/200 Sb.m.s. Ratifikací se smluvní státy zavázaly, ţe vyvinou maximální úsilí vedoucí k usnadnění sociálního a hospodářského pokroku členských státŧ prostřednictvím zachování a dalšího dodrţování lidských práv a svobod, zajištění občanských a politických práv a svobod a zajištění maximální ţivotní úrovně a podpory sociálního blahobytu obyvatelstva. To vše bez rozdílu rasy, barvy, pohlaví, náboţenství, politického názoru, národního pŧvodu nebo sociálního pŧvodu.50 Charta představuje katalog minimálních záruk sociální ochrany na evropské úrovni, které chrání všechny, kteří potřebují pomoc, ať jiţ krátkodobou z dŧvodu nemoci nebo ztráty zaměstnání, nebo pomoc dlouhodobou
z dŧvodu ukončení
placeného zaměstnání, trvalé pracovní neschopnosti nebo nutnosti pečovat o děti bez ohledu na výši příjmu.51 Jednotlivá ustanovení charty mají rŧznou právní povahu, kdy některá pouze programově vyhlašují určitá práva, jiná naopak obsahují právní závazky s omezenými účinky.52 Dŧvodem je především fakt, ţe Charta byla přijímána rŧzně ekonomicky vyvinutými státy a stanovením minimálního standardu práv, tak zohlednila charta individuální úroveň jednotlivých státŧ a zároveň jim umoţnila zvýšení úrovně jednotlivých práv dle jejich hospodářských a ekonomických moţností. Text Charty je členěn do pěti částí. V první části je definováno 19 hospodářských a sociálních práv , které si smluvní státy stanovily za cíl své politiky a kterých má být dosaţeno pomoc vhodných národních a mezinárodních prostředkŧ. V druhé části Charty jsou formulována následující práva: právo na práci, právo na spravedlivé pracovní podmínky, právo na spravedlivou odměnu, právo dětí a mladých 50
Viz.Preambule Evropské sociální charty MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ.Sociální ochrana v rámci Evropské sociální charty.Praha:nakladatelství JAN.2001.S.5 52 ŠTANGOVÁ,V..Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu.Plzeň. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.2010.s.81 51
40
osob na ochranu, právo zaměstnaných ţen na ochranu, právo na odborný výcvik, právo odborově se organizovat aj. Třetí část upravuje závazky s pojené s ratifikací Charty. V této otázce je Charta taktéţ specifická, protoţe nestanoví státŧm povinnost přijmout ji jako celek,ale umoţňuje zavázat se k plnění jen určitých práv a povinností. Státy jsou povinny ratifikovat minimálně 5 článkŧ ze 7 nejdŧleţitějších v druhé části Charty a dále také alespoň 10 celých článkŧ nebo 45 číslovaných odstavcŧ.53 Ve čtvrté části je upravena povinnost státŧ k podávání pravidelných zpráv o provádění Charty a zpŧsob kontroly jejího dodrţování. Pátá část upravuje zpŧsob provádění charty v mimořádných případech jako je válka a dále také vztah Charty k vnitrostátnímu právu a jiným mezinárodním smlouvám. Z hlediska této práce jsou nejdŧleţitějšími právy zakotvenými Chartou: právo na spravedlivé pracovní podmínky, právo na bezpečné zdravé pracovní podmínky, právo na poradenství při volbě povolání, právo na přípravu k výkonu povolání, právo tělesně nebo mentálně postiţených osob na odbornou přípravu k výkonu povolání, rehabilitaci, profesní a sociální readaptaci.
Právo na spravedlivé pracovní podmínky je upraveno v čl.2 Charty a k jeho naplnění je nutné, aby se smluvní stát, který přistoupil k ratifikaci tohoto článku ( i Česká republika je tímto článkem vázána) zavázal dodrţet následující závazky: - stanovit přiměřenou denní a týdenní pracovní dobu a postupně zkracovat pracovní týden, jak to dovolí rŧst produktivity práce a ostatní dŧleţití činitelé - poskytovat placené pracovní volno v době veřejných svátkŧ - poskytovat nejméně dvoutýdenní placenou dovolenou ročně - zajistit dodatkovou placenou dovolenou nebo zkrácení pracovní doby pracovníkŧm v povoláních uznaných za nebezpečná nebo zdraví škodlivá - zajistit kaţdý týden dobu odpočinku, která má pokud moţno připadnout na den 53
Česká republika ratifikovala:
41
uznávaný podle tradic nebo obyčeje příslušné země nebo oblasti na den odpočinku. Evropský výbor pro sociální práva zdŧraznil, ţe záruka spravedlivých pracovních podmínek zakotvených Chartou směřuje nejen k ochraně zdraví a bezpečnosti pracovníkŧ, ale také jejich soukromého a rodinného ţivota.54
Právo na bezpečné a zdravé pracovní podmínky zakotvené v čl.3 Charty stejně jako předchozí závazné i pro českou republiku. Čl.3 stanoví smluvním státŧm povinnost: - vydávat právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci - stanovit opatření v k vynucení těchto právních předpisŧ formou dozoru - projednat s organizacemi pracovníkŧ a zaměstnavatelŧ, tam kde existují, opatření zaměřená ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Právo kaţdého pracovníka na bezpečné a zdravé pracovní prostředí je všeobecně uznávaným principem, který vychází
přímo z práva na osobní integritu, jeden ze
základních principŧ lidských práv.55 Povinnosti stanovené v článku 3 se dotýkají veřejného a soukromého sektoru. Z dŧvodu neustále se měnících rizik je nutné, aby politika a přijaté strategie byly posuzovány pravidelně.56 Porušení tohoto práva mŧţe vést k závaţným dŧsledkŧm jako je zásah do tělesné integrity jedince nebo v krajních případech aţ smrti. Dále autorka také upozorňuje, ţe ve znění tohoto článku jsou sice charakterizována opatření vedoucí k zajištění 54
Evropská sociální charta-pracovní podmínky a sociální dialog – Výklad některých ustanovení Evropské sociální charty jejími kontrolnímu orgány.Councilof Europe1999,překlad Ministerstvo práce asociálních věcí ČR. Nakladatelství JANA Rovenská, 2000,s.7 IN KOMENDOVÁ,J. 55 56
Conclusions I, Statement ofInterpretation on Article 3, p. 22. Conclusions 2005, Lithuania, p. 306.
42
bezpečných a zdravých podmínek, ale není stanoven minimální standard, kterého by měl kaţdý stát v této oblasti dosáhnout.57 Faktem je, ţe v případě, kdyby bylo ustanovení čl.3 povinně ratifikováno a zároveň by byl stanoven určitý minimální standart k jeho naplnění, prevenční charakter ochrany zdraví zaměstnancŧ by značně zesílil z dŧvodu hrozby sankcí.
Právo na odborné poradenství při volbě povolání. Přijetím článku 9 se smluvní strany zavázaly poskytovat nebo podporovat dle potřeby sluţby, které pomohu všem osobám, včetně osob zdravotně postiţených povolání
a
odborným
postupem,
řešit problémy související s volbou
s náleţitým
přihlédnutím
k jejich
osobním
schopnostem a moţnostem na trhu práce. Tato pomoc musí být poskytována zdarma jak mládeţi, včetně dětí ve školním věku, tak dospělým. Pro Českou republiku tento článek není závazný, ale i přesto s odkazem na čl. 20 odst.1 písm.a) je jedním z cílŧ, o jehoţ dosaţení bude stát usilovat všemi vhodnými prostředky.
Právo na přípravu k výkonu povolání stanovené v čl.10 bylo mělo být smluvními státy zajištěno prostřednictvím technické a odborné přípravy všech osob, včetně zdravotně postiţených, poskytováním prostředkŧ, které umoţní dosaţení vyššího technického a vysokoškolského vzdělání výhradně na základě schopností jednotlivce. Dále vytvořením a podporou učňovského systému, podporou výcvikových zařízení pro dospělé pracovníky
a zvláštním zařízením pro rekvalifikaci dospělých pracovníkŧ
nutnou v dŧsledku technického rozvoje a nových trendŧ na trhu práce. Opatřeními, které by měly vést k plnému vyuţití moţností jsou dle čl.10 odst. 4: sníţení nebo zrušení poplatkŧ nebo náhrady nákladŧ, poskytnutí finanční podpory ve vhodných případech, započítání času, který pracovník stráví během zaměstnání při doplňkovém výcviku na ţádost zaměstnavatele, do normální pracovní doby, zajištění účinnosti učňovských a všech ostatních forem výcviku pro mladé pracovníky a náleţité ochrany mladých
57
KOMENDOVÁ,J.Pracovní podmínky osob se zdravotním postižením.Ostrava: KEY publishing, 2009,s.52
43
pracovníkŧ obecně prostřednictvím odpovídající kontroly po projednání s organizacemi zaměstnavatelŧ a pracovníkŧ. Na rozdíl výše uvedených práv, které jsou garantovány všem zaměstnancŧm bez rozdílu, tedy i zaměstnancŧm zdravotně postiţených je právo formulované článkem 15 Evropské sociální charty určeno výhradně zdravotně postiţeným jedincŧm. Právo na odbornou přípravu k výkonu povolání, rehabilitace a profesní a sociální readaptace tělesně a postižených osob je dalším z článku, ke kterým přistoupila i Česká republika (konkrétně se jedná o čl.15 odst.2 Charty). Dle ustanovení čl.15 odst. 1 se smluvní strany zavazují přijmout odpovídající opatření k poskytnutí moţnosti odborné přípravy pro výkon povolání, včetně zapojení specializovaných nebo soukromých institucí. V souladu odst.2 téhoţ čl.15 se dále smluvní státy zavázaly přijmout taková vhodná opatření, která umoţní umístění zdravotně postiţených do zaměstnání, zejména prostřednictvím chráněného zaměstnávání a vhodným zpŧsobem stimulace zaměstnavatelŧ k přijetí zdravotně postiţených do zaměstnání. Cílem článku 15 je zajistit účinný výkon práva na nezávislost a sociální integraci zdravotně postiţených bez rozdílu, zda jde o tělesné, mentální nebo duševní postiţení. I kdyţ se článek 15 vymezuje na práva osob se zdravotním postiţením, jsou tyto dle Komedové vymezena příliš obecně, bez toho, aniţ by byly dále upraveny samotné podmínky výkonu práce zdravotně postiţených a dŧraz je kladen pouze na profesní přípravu.58 Určité negativum lze spatřovat i v dnes jiţ upozaďované koncepci chráněného zaměstnávání pro osoby se zdravotním postiţením. Dŧvodem toho je, ţe se jedná o uzavřený a příliš ochranitelský zpŧsob zaměstnávání osob s postiţením, který do jisté míry omezuje jejich plnou
integraci do společnosti a na otevřený trh práce.
Současnému integračnímu trendu v zaměstnávání zdravotně postiţených vyhovuje spíše koncept tzv. podporovaného zaměstnávání.59 Kontrolní mechanismus dodrţování Evropské sociální charty má administrativní charakter. Smluvní státy předkládají v pravidelných dvouročních intervalech zprávu o tom, jak implementovaly jednotlivé články, ke kterým se zavázaly, nejen do 58
KOMENDOVÁ,J .Pracovní podmínky osob se zdravotním postižením.Ostrava: KEY publishing, 2009,s.53 59
44
vnitrostátního práva, ale i do praxe. Zpráva je předkládána generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Dále je projednána Výborem expertŧ za spoluúčasti zástupcŧ Mezinárodní organizace práce a závěr je společně s pŧvodní zprávou státu postoupen Podvýboru Sociálního výboru Rady Evropy. Stanovisko Podvýboru společně s předchozími zprávami prostuduje Výbor ministrŧ Rady Evropy, jehoţ rozhodnutí připravuje Vládní výbor. Závěry Výboru expertŧ jsou taktéţ prozkoumány parlamentním shromáţděním Rady Evropy, která své závěry postupuje Výboru ministrŧ. Ten na základě těchto zpráv adresuje příslušnému smluvnímu státu potřebné doporučení k nápravě. Charta byla postupně doplněna několika dodatkovými protokoly. Tím prvním byl Dodatkový protokol z roku 1988, který rozšiřoval oblast sociálních a hospodářských práv zakotvených v Evropské sociální chartě. Dalším Dodatkovým protokolem z roku 1991 byl změněn kontrolní mechanismus Charty. Tímto protokolem byly vyjasněny a specifikovány funkce dvou základních orgánŧ kontroly a to: Výborŧ expertŧ a Vládního výboru. Taktéţ došlo k posilnění úlohy Výboru ministrŧ a Parlamentního shromáţdění Rady Evropy. Byla zakotvena moţnost zasílat Generálnímu tajemníkovi připomínky ke zprávám smluvních stran nevládními organizacemi, národními organizacemi zaměstnavatelŧ a odbory. Třetím Dodatkovým protokolem z roku 1995 byl zaveden systém kolektivních stíţností pro nedodrţování práv v Chartě zakotvených. Cílem přijetí tohoto Dodatkové protokolu bylo zlepšení vynucování práv zakotvených Chartou. Kdy stíţnost nevládní organizace je adresována Generálnímu tajemníkovy Rady Evropy, který o tomto uvědomí dotčený smluvní stát a postoupí ji Výboru expertŧ, který zjistí zda nedošlo k pochybení nebo nedostatečné aplikaci Charty a své závěry pak postoupí Výboru ministrŧ, který na jejich základě přijme rezoluci, v případě, kdy bude zjištěno určité pochybení. Evropská sociální charta je dŧleţitým nástrojem Rady Evropy k prosazování sociálních a hospodářských práv. Většina v ní formulovaných práv týkajících se pracovních podmínek a zaměstnávání jsou garantována všem bez rozdílu, tedy i zdravotně postiţeným. Práva adresovaná výhradně zdravotně postiţeným jsou zde formulována příliš obecně bez toho aniţ by upravila samotné pracovní podmínky a spíše se zaměřuji na vzdělávání a profesní přípravu. 45
V době, kdy byla Evropská sociální charta přijata byla bezesporu prŧlomovým dokumentem, který rozšířil pŧvodně chráněná občanská a politická práva o práva sociální a hospodářská. I Přesto díky neustálému vývoji a potřebám inovace Charty byla přijata tzv. Revidovaná sociální charta.
3.1.2
Revidovaná Evropská sociální charta
Revidovaná Evropská sociální charta zohlednila vývoj, který se od vydání pŧvodní Evropské sociální charty odehrál. K jejímu přijetí došlo 3. dubna 1996. Česká republika přistoupila k jejímu podpisu v listopadu 2000, doposud však Revidovaná charta nebyla ratifikována. Revidovaná charta je souhrnem práv obsaţených v pŧvodní Evropské sociální chartě a dodatkových protokolŧ, který byl navíc doplněn o nová práva. Těmi jsou především: právo na ochranu před chudobou a sociálním vyloučením, právo na bydlení, právo na ochranu v případě výpovědi ze zaměstnání, právo na ochranu před sexuálním obtěţováním na pracovišti a dalšími formami obtěţování aj. revidovaná charta posílila princip nediskriminace, přinesla lepší sociální ochranu mateřství, pracujících, dětí a také zdravotně postiţených. Kontrolní mechanismus dodrţování a aplikace Revidované charty zŧstal stejný jako u Evropské sociální charty. Vzhledem k zaměření této práce je nejdŧleţitějším ustanovením článek 15, který výslovně upravuje práva zdravotně postiţených, kdy garantuje této skupině osob právo na nezávislost, sociální integraci a na účasti na společenském ţivotě. Přijetím článku 15 se smluvní státy zavázaly: „přijmout odpovídající opatření, aby se, všude kde je to možné, osobám s postižením dostalo poradenství, vzdělání a odborné přípravy pro výkon povolání v rámci obecných systémů, nebo, kde to není možné, pomocí specializovaných veřejných nebo soukromých institucí. Podporovat jejich přístup k zaměstnání pomocí všech opatření vedoucích k povzbuzení zaměstnavatelů najímat a 46
udržovat v zaměstnání osoby s postižením v normálním pracovním prostředí a upravovat pracovní podmínky potřebám postižených nebo, tam kde to není možné z důvodu postižení, zařídit nebo vytvořit chráněné zaměstnání podle stupně postižení. Dále podporovat jejich plnou společenskou integraci a účast na životě společnosti, zejména pomocí opatření zahrnující technickou pomoc s cílem překonat bariéry komunikace a pohybu a umožnit přístup k dopravě, bydlení, kulturní činnosti a odpočinku“60 Pozitivum směrem k integraci
a následné inkluzi zdravotně postiţených lze
spatřovat právě i v ustanovení čl.15 odst.1, který preferuje vzdělávání a profesní přípravu v běţném vzdělávacím proudu na rozdíl od speciálních zařízeních, které i přestoţe se poskytují vzdělávání vyplývající z individuálních moţností daného jedince, zároveň podporují určitou míru segregace od zbytku společnosti. Systém speciálního vzdělávání by měl být pouze doplněním běţného vzdělávacího proudu, který bude poskytovat vzdělání a profesní přípravu jen takovým zdravotně postiţeným jedincŧm, kteří nejsou
sto v dŧsledku rozsahu, závaţnosti nebo kombinace svého postiţení
dosáhnout určitého stupně v běţných podmínkách běţných vzdělávacích institucí. V souladu s čl.15 odst. 2 jsou státy povinny přijmout taková opatření, která umoţní postiţeným přístup na otevřený trh práce. V této otázce je státŧm je státŧm poskytnut určitý prostor pro zváţení, která opatření přijmou,ale zároveň je vyţadována anti-diskriminační legislativa a její dodrţování. Mimo jiné z tohoto článku plyne také závazek státu zřizovat chráněná pracovní zařízení jen pro osoby, které nejsou schopny vstoupit na otevřený trh práce. Taková zařízení by měla představovat spíše výjimku. Měla by napomáhat zdravotně postiţeným přejít na otevřený trh práce. Lidem pracujícím v chráněných zařízeních, kde představuje hlavní náplň práce výrobní činnost, musí mít obvyklé výhody pracovního práva a to zejména právo na spravedlivou odměnu a dodrţování odborových práv.61
60
Čl.15 Revidované Evropské sociální charty
61
COUNCIL OF EUROPE. Rights of people with disabilities :Factsheet on Article 15 of theRevisedEuropeanSocial Charter. [online].[cit. 2011-10- 02]. S.7. Dostupné z http://www.coe.int/t/dGHl/monitoring/Socialcharter/Theme%20factsheets/FactsheetDisabled_e n.pdf >. 47
Na rozdíl od Evropské sociální charty je novým právem v Revidované chartě právo na sociální integraci a participaci na ţivotě společnosti. Prohlášením o přijetí tohoto článku se smluvní státy zavázaly k přijetí soudrţné politiky v kontextu zdravotního
postiţení
spočívající
v opatření
vedoucí
k překonání
překáţek
v komunikaci, mobilitě, s cílem umoţnit přístup k dopravě , bydlení, kulturním aktivitám a volnému času. Všechna tato opatření by měla mít jasný právní základ, sami zdravotně postiţení by měli mít moţnost vyjádřit se k návrhu, implementaci a zpŧsobu dodrţování těchto opatření. Na všechny oblasti zmíněné v tomto článku by se měla vztahovat antidiskriminační legislativa.62 V souvislosti se zaměstnáváním osob se zdravotním postiţením nelze opomenout ani ustanovení čl.3é, kterým je Revidovanou chartou zavedeno právo na ochranu před chudobou a sociálním vyloučením. Zdravotní postiţení je právě jedním z nejčastějších faktorŧ, na základě kterého stále dochází k vyloučení ze společnosti a má významný vliv na ekonomickou a sociální úroveň zdravotně postiţených.63 Revidovaná Evropská sociální charta rozdíl od předchozích mezinárodních dokumentŧ neuvádí v demonstrativním výčtu diskriminačních dŧvodŧ zdravotní postiţení, ale uvádí zdraví. Z čehoţ lze vyvozovat, ţe k diskriminačnímu jednání nemusí docházet jen z dŧvodu dlouhodobého či trvalého zdravotního postiţení, ale také z dŧvodu dočasného narušení zdraví.
3.1.3
Doporučení výboru ministrů (92) 6 o ucelené politice pro osoby se zdravotním postižením Doporučení výboru ministrŧ (92) 6 o ucelené politice pro osoby se zdravotním
postiţením definuje základní principy ucelené politiky ve prospěch zdravotně postiţených, které by měly spočívat v:
62
viz.výše
63
V současné době se pohybuje počet nezaměstnaných zdravotně postiţených v jednotlivých státech a celých světadílech v rozmezí mezi 25-80 %. Většina z nich se nemŧţe v dŧsledku nezaměstnanosti a tudíţ niţších příjmŧ a nízké sociální úrovně plně podílet na ţivotě společnosti. Řada zdravotně postiţených ţije na hranici chudoby. 48
-
prevenci a eliminaci postiţení, prevenci zhoršování zdravotního stavu a zmírňování jeho následkŧ
-
v zaručení plné a aktivní účasti na ţivotě společnosti
-
pomoci vést nezávislý ţivot dle vlastních představ
Doporučení se taktéţ věnuje otázce integrace osob se zdravotním postiţením do společnosti, kdy integrace není pouze otázkou státu, ale celé společnosti se všemi jejími členy, představiteli a institucemi. „Strategie integrace v sobě v rámci doporučení kombinuje tradiční přístup k sociální ochraně s antidiskriminačními opatřeními“64
3.1.4
Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1185 (1992) o politikách rehabilitace pro zdravotně postižené Doporučení Parlamentního shromáţdění Rady Evropy 1185 o politikách
rehabilitace pro zdravotně postiţené bylo přijato dne 7. května v roce 1992 a stejně tak jako i výše zmiňované Doporučení výboru ministrŧ (92) 6 je zaloţeno na zásadě nezávislého ţivota a plného začlenění osob se zdravotním postiţením do ţivota společnosti65 Tímto je překonána myšlenka zdravotnické rehabilitace. V několika svých rozsudcích odkázal na toto doporučení i ESD, coţ potvrzuje interpretační jeho význam i přestoţe se právně nezávazným dokumentem. Jedním z nich je i rozhodnutí Botta vs. Itálie, kde ESD připomíná, ţe společnost by měla uzpŧsobovat své standardy tak, aby odpovídaly specifickým potřebám osob s zdravotním postiţením a umoţnily jim tak vést samostatný ţivot.66
64
ELLIS, Access to social rights for people with disabilities in Europe, Strasbourg: Council Of Europe, 200 s.28 65
Disabledpersons and humanrights: thelegalframework, s. 36, InDegener, T., Koster-Dreese, Y. (eds.) Humanrights and disabledpersons: essays and relevanthumanrightsinstruments,Dordrecht-BostonLondýn: Martinu NijhoffPublishers, 1995. 66
Botta vs. Italy par.22
49
Doporučení Rec (2006) 5 Výboru Rady Evropy: Akční plán na podporu práv a plného zapojení osob se zdravotním postižením do společnosti: zlepšení kvality života osob se zdravotním postižením v Evropě 2006 – 2015
3.1.5
Doporučení Výboru ministrŧ o Akčním plánu na podporu práv a plného zapojení osob se zdravotním postiţením do společnosti: zlepšení kvality ţivota osob se zdravotním postiţením v Evropě 2006 – 2015 (dále jen Akční plán) bylo schváleno dne 5.dubna 2006 s cílem realizovat záměry Rady Evropy v oblasti práv osob se zdravotním postiţením. Akční plán zdŧraznil univerzálnost, nedělitelnost a vzájemnou provázanost všech lidských práv a svobod, stejně tak jako i
potřebu zaručit osobám se zdravotním
postiţením jejich úplné poţívání bez jakékoliv diskriminace.67 V dokumentu jsou vymezeny oblasti činností pro podporu zdravotně postiţených, jak ale upozorňuje Komendová68 samotný pojem zdravotní postiţení zde není definován a jeho vymezení je ponecháno v kompetencích jednotlivých členských státŧ. Oblast činnosti č.5 Akčního plánu je věnována zaměstnávání osob se zdravotním postiţením, kde jsou stanoveny dva základní cíle, a to: - podpora zaměstnávání osob s zdravotním postiţením na otevřeném trhu práce kombinací antidiskriminačních opatření s pozitivními akcemi s cílem zajištění rovných příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením; - potírání diskriminace a podpora účasti osob se zdravotním postiţením na pracovně profesním hodnocení, poradenství, výcviku a sluţbách souvisejících se zaměstnáváním. K dosaţení těchto cílŧ by měly jednotlivé členské státy mimo jiné: -
zajistit přístup osob se zdravotním postiţením k objektivnímu a individuálnímu hodnocení,
67
MATIAŠKO,M.Úmluva OSN o právech osob s zdravotním postiţením a transformace sociální péče v České republice,dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/10700/Analyza_CRPD.pdf, citováno 10.10.2012 68 KOMENDOVÁ,J. Pracovní podmínky osob se zdravotním postižením.Ostrava: KEY publishing, 2009,s.63
50
-
zajistit přístup osob se zdravotním postiţením k pracovnímu poradenství, profesní přípravě, - zajistit ochranu proti diskriminaci na všech stupních zaměstnání,
-
motivovat zaměstnavatele k zaměstnávání osob se zdravotním postiţením,
-
podporovat přechod osob se zdravotním postiţením od chráněného a podporovaného zaměstnání na otevřený trh práce,
-
zajistit, aby zaměstnanci se zdravotním postiţením měli stejná práva při vyjednávání o pracovních podmínkách a při členství a aktivní účasti v odborech jako ostatní zaměstnanci,
-
přijímat účinná opatření na podporu zaměstnanosti osob se zdravotním postiţením;69
Zaměstnávání je v akčním plánu věnována pozornost zejména proto, ţe Výbor ministrŧ potvrzuje jeho význam pro integraci zdravotně postiţených do společnosti a zároveň i jeho ekonomický přínos nejen pro tyto jedince, ale zejména i pro stát a celou společnost.
3.2
Nástroje ochrany osob se zdravotním postižením vytvořené Evropskou unií Evropská unie vznikla pŧvodně za účelem vytvoření jednotného hospodářského a
ekonomického evropského celku, kdy sociální práva zahrnující mimo jiné i práva osob se zdravotním postiţením nebyla základním cílem, k němuţ by jednotná evropská politika směřovala. Z dŧvodu efektivního dosaţení těchto cílŧ musely být upraveny i sociální otázky. Prameny mezinárodní ochrany osob se zdravotním postiţním v rámci práva EU jsou na základě vývoje a také povahou evropského práva tvořeny normami rŧzného pŧvodu a
69
Srov. Doporučení Rady Evropy [Rec(2006)5] „Akční plán na podporu práv a plné hozapojení osob se zdravotním postiţením do společnosti: zlepšení kvality ţivota osob se zdravotním postiţením v Evropě 2006 – 2015, bod. 3.5.3
51
charakteru, kdy jsou roztroušeny ve vícero právních dokumentech. Práva osob se zdravotním postiţením upravující jejich podmínky při výkonu práce lze nalézt jak na primární tak i na sekundární úrovni evropského práva. Následující subkapitola přináší přehled těchto základních pramenŧ ve vztahu k pracovním podmínkám zdravotně postiţených.
3.2.1
Úprava pracovních podmínek zdravotně postižených zaměstnanců v primární legislativě EU
3.2.1.1 Smlouva o EU, Smlouva o fungování EU, Lisabonská mluva Na poli ochrany
základních práv představují
zásadní prostředky ochrany
zdravotně postiţených ve vztahu k jejich zaměstnávání s výkonu práce: Smlouva o Evropské unii (dále jen SEU), Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU).Tyto smlouvy prošly významným vývojem, k posledním změnám došlo přijetím Lisabonské smlouvy, která je novelizovala. Odkazy na ochranu práv zdravotně postiţených však lze najít jiţ v rámci dřívějších znění, např. v Preambuli Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství podepsané v Římě roku 1957 smluvní strany smlouvy prohlašují, ţe budou neustále usilovat o zlepšování ţivotních a pracovních podmínek svých národŧ. Tyto podmínky však nejsou dále specifikovány a konkretizovány, coţ lze přisuzovat zejména tomu, ţe
prvotně si smluvní státy kladly cíle zejména hospodářky a ekonomicky
orientované a potřeba blíţe upravit další oblasti se projevila aţ po vzniku a samotným fungováním ES. Smlouva o Evropské unii podepsaná v roce 1992 v Maastrichtu významně novelizovala Smlouvu o zaloţení ES a jak uvádí Komendová představuje další posun evropské integrace oblasti sociální politiky70. V pŧvodním čl. 2 (dnes čl.) si Unie za cíl stanovila mimo jiné i podporu hospodářského a sociálního pokroku, vysokou úroveň zaměstnanosti a posilování hospodářské a sociální soudrţnosti. Význam lze spatřovat 70
KOMENDOVÁ, J. s. 66
52
také v tom, ţe Smlouva o EU přímo odkazuje na Evropskou sociální chartu z roku 1961 a dále také na Chartu základních sociálních práv pracujících z roku 1989, kdy smluvní strany
výslovně potvrzují oddanost sociálním právŧm v těchto dokumentech
zakotvených.71 Další novelizaci taktéţ podstatné změny v oblasti ochrany práv zdravotně postiţených přinesla novelizace v rámci Amsterodamské smlouva z roku 1997 pozměňující Smlouvu o evropské unii a Smlouvy o zaloţení Evropských společenství. Na základě ustanovení čl.13 odst1 (dnes ve znění čl. 19 SFEU), které stanoví. „ Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení této smlouvy a v rámci pravomocí svěřených Společenství touto smlouvou, může Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně přijmout vhodná opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.“
Výčet
diskriminačních dŧvodŧ v čl.13 (čl. 19 SFEU) je vymezen sice taxativně, ale zároveň dle autorŧ Bobka, Boučkové a Kuhna72 není vyloučena ani moţnost, ţe by Soudní dvŧr mohl tento výčet v rámci své judikatorní činnosti rozšířit, vzhledem k tomu, ţe se k takovému kroku jiţ jednou uchýlil73. Pŧvodním článkem 13 bylo zdravotní postiţení v rámci Evropských společenství nejen uznáno za jeden z diskriminačních dŧvodŧ, ale zároveň byla orgánŧm ES poskytnuta pravomoc s tímto negativním jevem v rámci legislativní činnosti účinně bojovat a potírat jej. Na základě tohoto zmocňovacího ustanovení dochází k vydávání řady sekundárních normativních aktŧ, které ukládají členským státŧm pozitivní povinnost zavést zásadu rovnosti. Boučková dodává: „Samotný fakt, že smlouvy a akty sekundární legislativy EU zavazují členské státy k provedení zásady rovnosti a nediskriminace v poměrně velkém věcném rozsahu, nelze vydávat za zvlášť překvapující skutečnost. Totéž lze říci o celé řadě jiných oblastí právní úpravy, v nichž byla založena pravomoc ES.“74
71
Preambule Smlouvy o Evropské unii: „…POTVRZUJÍCE oddanost základním sociálním právům, jak jsou vymezena v Evropské sociální chartě podepsané dne 18. října 1961 v Turíně a v Chartě Společenství základních sociálních práv pracovníků z roku1989….“ .
72
BOBEK,M, BOUČKOVÁ,P.,KUHN,Z.:Rovnost a diskriminace.Praha:C H BECK, 2007,s.128 Věc C -13/94 P v S a CornwallCounryCouncil (1996) ECR I-2143 74 BOUČKOVÁ, P.:Antidiskriminační zákon: Konec diskriminace v Čechách?, [Právní rozhledy 13/2009, s. II 73
53
Navíc jako určité negativum tohoto ustanovení mŧţe být vnímán i fakt, ţe sice stanoví zákaz diskriminace, ale dále jiţ se nezabývá opatřeními pro podporu rovnosti příleţitostí.75 I přestoţe představuje čl. 13 (čl. 19 SFEU) významný milník v oblasti ochrany zdravotně postiţených, přináší však i jistá negativa. Zejména pak, ţe se nejedná o ustanovená přímo účinná a dále poměrně komplikovaná procedura přijímání pravidel.76 K dalším významný změnám došlo přijetím Lisabonské smlouvy, jejíţ novelizace smluv SEU A SFEU je platná dodnes. Stejně tak jako předchozí znění SFEU, zakotvuje tato smlouva zákaz diskriminace z dŧvodu zdravotního postiţení a to nejen jakoţto princip společně politiky zakotvený čl 10 SFEU, ale i v rámci prováděcího ustanovení čl. 19 SFEU, na základě, kterého bude EU přijímat opatření k potíraní diskriminace a to nejen z dŧvodu zdravotního postiţení. 77 Ve vztahu tématu této práce nelze opomenout ustanovení hlavy IX SFEU, které stanoví principy a podmínky zaměstnanosti občanŧ EU. Politika zaměstnanosti představuje totiţ z pohledu U jeden z nejúčinnějších prostředkŧ prevence chudoby a sociálního vyloučení.78 Dŧleţitým jsou t i ustanovení hlavy X. SFEU, která vymezují sociální politiku ve vtahu ke všem občanŧm, zdravotně postiţené nevyjímaje.V rámci čl.151 SFEU (dříve čl. 131) uznává EU základní sociální práva, tak jak jsou zakotvena v Evropské sociální chartě a v Chartě základních sociálních práv pracovníku Společenství. Tento článek a něj navazující ustanovení nejsou zpŧsobilé upravovat postavení jednotlivce a zároveň nejsou ani právně vynutitelné. Coţ potvrzuje ve svém rozhodnutí ve věci Defrenne vs. Saben ESD, který konstatoval, ţe pokud jsou obě charty, na které článek odkazuje právně nezávazné a spadají do kategorie tzv. soft law, je i toto ustanovení právně nevynutitelné.79 Zároveň však ESD přihlédl a odkazuje se na Evropskou sociální chartu a zároveň také k Úmluvě č.111 Mezinárodní organizace
75 76
ELLIS,E.EU Anti-DiscriminationLaw,Oxford:Oxford University Press, 2005,s.15 KOMENDOVÁ,J. s. 68
77
KVASNICOVÁ,J. Několik poznámek k českému antidiskriminačnímu právu, [online]. Bulletin advokacie 3/2010, s. 19 [citováno 2012-23-12], dostupné z:www.beck-online.cz 78 TOMEŠ, I., KOLDINSKÁ, K. Sociální právo Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 77 79 JANKUV,J.: Mezinárodné a Evropské mechanizmy ochrany l´udskýchpráv. Košice. 2006: IuraEdition. s.206 54
práce. V tomto spatřuje Jankuv inspiraci při formování a konkretizování zásady ochrany lidských práv a ne jen respektování obou dokumentŧ.80 Lisabonská smlouva nejen, ţe novelizovala pŧvodní ustanovení smluv o SEU a SFEU, ale zároveň velmi zásadně zasáhla do ochrany základních práv. A to tak, ţe přináší nové znění čl. 6 SEU, který přímo odkazuje na Listinu základních práv EU, jakoţto právně závazný dokument.
3.2.1.2
Listina základních práv Evropské Unie
Na zasedání Evropské Rady došlo k přijetí dvou pro pracovněprávní ochranu zaměstnancŧ dŧleţitých dokumentŧ. Prvním je Evropská sociální agenda. Ta představuje významný posun v modernizaci a posílání evropského sociálního modelu zejména proto, nevytýčila konkrétní priority ve všech oblastech sociální politiky.81 Druhým ještě významnějším dokumentem taktéţ přijatým na zasedání v Nice je Listina základních práv Evropské unie (dále jen Listina). Dŧleţitost tohoto dokumentu lze spatřovat hned v několika aspektech: Především se jedná o první, v rámci Evropské unie přijatý katalog lidských práv, který kromě toho, ţe zakotvuje jiţ dříve uznaná a garantovaná práva, zároveň vymezuje práva zcela nová, která jsou typická pro seskupení státŧ EU.82 Navíc je Listina prvním z lidskoprávních dokumentŧ, který obsahuje práva všech generací, kdy vyjma tradičních občanských a politických práv zahrnuje
i
práva
sociální,
kulturní
a
environmentální
odráţející
současný
vědeckotechnický pokrok a zněj plynoucí poţadavky na ochranu práv.83 Z hlediska
80
Viz.výše TROSTER,P., Právo sociálního zabezpečení, 5.vydání, 2010, s. 61 82 ŠTURMA,P. Lisabonská smlouva a závaznost Listiny základních práv EU pro Českou republiku vzhledem k tzv. výjimce (opt-out),[Právní rozhledy 6/2010, s. 191] 83 ČERNÁ, D. Standard lidských práv v Evropě: srovnání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009. s. 86. 81
55
struktury se Listina dělí na Preambuli a dále sedm samostatných kapitol, 54 článkŧ zakotvujících celkem 50 základních práv a obecné ustanovení o pŧsobnosti a aplikaci Listiny. Jiţ samotná Preambule reflektuje zásadní charakter Listiny, kdy na tomto místě členské státy vyjadřují své rozhodnutí zaloţit prostor svobody, jistoty a práva. Podle chráněných zájmŧ jsou pojmenovány jednotlivé kapitoly následovně:I Dŧstojnost, II Svobody, III Rovnost, IV Solidarita, V Práva občanŧ ,VI Spravedlnost, VII Všeobecná ustanovení. „Všechna práva a svobody obsažené v Listině tvoří jeden celek, který je vzájemně propojen a jednotlivá ustanovení nehledě na zařazení do různých rubrik Listiny, je třeba aplikovat ve vzájemných souvislostech“.84 Co se týče charakteru a právní závaznosti, prošla v poměrně krátké době své existence zásadní změnou. Poté, co byla dne 1.12.2009 ratifikována Lisabonská smlouva se z pŧvodně právně nezávazného dokumentu stala právně závaznou a tedy i vymahatelnou, jelikoţ Lisabonská smlouva obsahuje přímý odkaz na Listinu. Závazky vyplývající z Listiny jsou v prvé řadě adresovány jednotlivým institucím a orgánŧm EU a členským státŧ jen v případě, kdy provádějí právo Unie. 85 Zajímavým je také fakt, ţe Listina není součástí Smlouvy o Evropské unie, není mezinárodní smlouvou, která by vyţadovala ratifikaci86, ale zároveň má stejnou právní sílu jako smlouvy primárního práva Evropské unie.87 Neopomenutelným a odbornou, ale zejména i politickou veřejností, stále diskutovaným zŧstává Protokol č. 30, jehoţ iniciátory bylo pŧvodně Spojené království společně s Polskem, kdy si připojením tohoto Protokolu vymínily zvláštní zacházení ve vztahu k závazné Listině. Přistoupení k Protokolu avizovalo také Irko, které od tohoto záměru později ustoupilo.88 Česká republika si v roce 2009 v zastoupení prezidenta
84 GERLOCH,A.,ŠTURMA,P. a kol.Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21.století.Praha:Auditorium,2011,s. 301 85
86
TROSTER,P., Právo sociálního zabezpečení, 5.vydání, 2010, s. 61
FILIP, J. Evropeizace ústavního práva v České republice (vybrané problémy). Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, roč. XVII, č. 3, s.170. 87
ARNOLD, R. Evropská charta základních práv a svobod. Beck-online.cz [online]. [cit. 201328-2 ] . Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 88
BONČKOVÁ,H. „Výjimka“ z Listiny základních práv EU: Moţné interpretace a dopady, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta: Dny práva 2010. [cit. 2013- 28-2 ] . Dostupné z: http://dvp.sehnalek.cz 56
Václava Klause vymínila přistoupení k Protokolu jako podmínku podpisu Lisabonské smlouvy. Dŧvodem, byl především fakt, ţe Listina, tak jak je formulována umoţní přezkum jiţ platných rozhodnutí českých soudŧ a umoţní tak znovuotevření Otázly Benešových dekretŧ.89 Česká republika ve vztahu přijetí „výjimky“ pŧvodně nikterak obzvláště neangaţovala a svŧj názor vyjádřila v rámci Deklarace č.53: Prohlášení České republiky k Listině základních práv Evropské unie. Ta je však nepřináší ţádné nové skutečnosti, jeţ by zakládaly dŧvod pro přistoupení k „výjimce“, pouze opakuje obecné ustanovení Listiny o jejím výkladu a přístupu k ní.90. I přesto bylo České republice přislíbeno, ţe v rámci dalších přístupových smluv se ke Smlouvě o Evropské Unii připojí v rámci ratifikačních procesŧ i „český protokol“, doposud se tak nestalo a vyjednávání o budoucnosti „výjimky“ pro Českou republiku stále trvá. Z hlediska zaměření této práce je stěţejních hned několik článkŧ Listiny. Čl.21 představuje generální antidiskriminační klauzuli, coţ lze vyvodit z formulace zákazu jakékoliv diskriminace. V tomto článku jsou na rozdíl od výše zmiňovaných antidiskriminačních ustanovení jednotlivé dŧvody, na základě kterých mŧţe být zaloţeno nerovné diskriminační jednání vyjmenovány demonstrativně, jedním z nich je právě i zdravotní postiţení. Opomenout nelze ani čl.26, ve kterém Unie uznává a zároveň respektuje právo osob se zdravotním postiţením na opatření, která jim umoţní zabezpečit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a účast na ţivotě společnosti. Jak podotýkají autoři Tomeš a Koldínská je tato formulace do jisté míry nedostatečná, vzhledem k tomu, ţe jiţ nejsou dále vymezeny prostředky, jak těchto cílŧ dosáhnout.91 Toto lze chápat také tak, ţe naopak dává jednotlivým členským státŧm moţnost, jak si samotně zvolit vlastní nástroje pro naplnění tohoto prohlášení. Čl. 31 Listiny zaručuje kaţdému právo na slušné a spravedlivé pracovní podmínky, které budou respektovat jeho zdraví, bezpečnost a dŧstojnost. Na rozdíl od toho Evropská sociální charta stanoví smluvním stranám povinnost přijmout předpisy
89
KLAUS,V.Prohlášení prezidenta republiky ze dne 9.října 2009 k ratifikaci Lisabonské smlouvy.
[online ]. [cit. 2013- 3- 3 ], dostupné z http://www.klaus.cz/clanky/1307 90 BONČKOVÁ,H.,SMEKAL,H. Česká republika a výjimka z listiny základních práv Evropské unie. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, Centrum pro lidská práva a demokracii. s.4 [cit. 2013- 3- 3 ]. Dostupné z http://www.centrumlidskaprava.cz/sites/centrumlidskaprava.cz/files/users/clpd/vyjimka_eu.pdf 91
TOMEŠ,I.,KOLDÍNSKÁ,L. Sociální právo Evropské unie,Praha:CH Beck,2003,s. 137
57
k ochraně zdraví a bezpečnosti, aniţ by sama stanovila minimální standard těchto pracovních podmínek.92 Mimo to je tímto ustanovením také garantována maximální přípustná pracovní doba, právo na denní týdenní odpočinek a placenou dovolenou. Listina základních práv Evropské unie představuje ucelený, systematický a transparentní katalog práv a svobod jednotlivcŧ jak na komunitární tak i unijní úrovni.93 V tuto chvíli je však Listina vŧči České republice aplikovatelné v plném rozsahu. Připojením České republiky k Protokolu dojde k omezení uţití Listiny a tím tedy i potenciálnímu sníţení úrovně ochrany lidských práv.94 Do jaké míry ovlivní standard ochrany základních práv a potaţmo tedy i práv zdravotně postiţených zaměstnancŧ při výkonu práce, závisí nejen na přijetí či nepřijetí Protokolu č.30 Listiny, ale také na aplikační činnosti příslušných orgánŧ EU, zejména pak na výkladové činnosti ESD, která doposud díky relativně krátké závaznosti Listiny není příliš rozvinutá nelze tudíţ soudit do jaké míry dostály smluvní strany svých závazkŧ z tohoto dokumentŧ plynoucích.
3.2.2
Sekundární legislativa ES
Sekundární nebo-li odvozené komunitární akty ES vznikly na základě základních smluv ES. Dle formy lze tyto prameny rozlišit na. nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska.95 Rozdíl mezi těmito jednotlivými formami pramenŧ spočívá v právní závaznosti, přímé pouţitelnosti. Směrnici je aktem závazným pro členské státy, kterým je určen, a to pouze pokud jde o výsledek, kterého má být jejím prostřednictvím dosaţeno. Volba forem a prostředkŧ k jeho dosaţení je ponechána na orgánech státu. Specifičnost směrnice spočívá v tom, ţe se její účinky ve vnitrostátní sféře daného členského státu
92
KOMENDOVÁ,J.Pracovní podmínky osob se zdravotním postižením.Ostrava: KEY publishing, 2009,s.71 93 JANKUV,J.Mezinárodné a Evropské mechanizmy ochrany l´udskýchpráv.Košice. 2006: IuraEdition s. 223 94 Viz.výše 95 Čl.288 Smlouvy o fungování Evropské unie
58
plnohodnotně
projeví
pouze
v určité
symbióze
s vnitrostátním
transpozičním
opatřením.96 Nařízení je komunitárním aktem, který má obecnou pŧsobnost, je závazný v celém rozsahu a přímo pouţitelný ve všech členských státech EU. Nařízení tedy dopadá na objektivně určené skutkové situace a zpŧsobuje právní následky pro obecně abstraktně definované kategorie osob. Nařízení je přímo aplikovatelné bez vnitrostátní transpozice, tedy bez přenesení a promítnutí jeho obsahu do vnitrostátních předpisŧ.97 Rozhodnutí nemá obecnou právní platnost
a z hlediska aplikovatelnosti je
závazným právním aktem. Mŧţe být adresováno všem členským státŧ, nebo jen některým, nebo jen určitým subjektŧ. Doporučení a stanoviska nejsou právně závaznými akty, předpokládá se dobrovolné plnění.
3.2.2.1 Směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání
Směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání byla vydána v souladu s článkem 13 Smlouvy o zaloţení ES s cílem odstranit diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického pŧvodu, náboţenství, zdravotního postiţení, věku nebo sexuální orientace. Pokud jde o osobní a věcnou oblast pŧsobení, vztahuje se tato směrnice na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o: a) podmínky přístupu k zaměstnání, samostatně výdělečné činnosti nebo k povolaní, včetně kriterii výběru a podmínek náboru bez ohledu na obor činnosti a na všech úrovních profesní hierarchie včetně získávaní praktických zkušenosti; b) přistup ke všem typům a úrovním poradenství pro volbu povolání,
odborného
vzdělávání i, dalšího odborného vzdělávání a rekvalifikace včetně pracovní praxe; 96 97
KRÁL,R. Transpozice a implementace směrnic ES v zemích EU a ČR.Plzeň: C.H.BECK.,2002,s.2 KRÁL,r. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace a implementace. C.h.Beck,2006,s. 4-5
59
c) podmínky zaměstnání a pracovní podmínky, včetně podmínek propouštěni a odměňováni; d) členství a činnost v organizaci zaměstnanců nebo zaměstnavatelů nebo v jakékoli organizaci, jejíž členové vykonávají určité
povoláni, včetně výhod poskytovaných
těmito organizacemi.98 Směrnice definuje dvě formy diskriminace: přímou a nepřímou diskriminaci, kdy obě dvě by měly být prostřednictvím nejrŧznějších opaření odstraněny. Přímou diskriminací lze chápat takové jednání, kdy s jednou osobou zachází méně příznivě než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci a základě jakéhokoliv diskriminačního důvodu formulovaného v této směrnici.99 „Nepřímou diskriminací rozumí, pokud by v důsledku zjevně nestranného ustanovení, kritéria nebo praxe byla znevýhodněna osoba určitého náboženského vyznání nebo víry, určitého zdravotního postižení, určitého věku nebo určité sexuální orientace ve srovnáním s jinými osobami“.100Ne vţdy se musí nutně jednat o nepřímou diskriminaci. Směrnice uvádí dvě výjimky, kdy tomu tak není : -
uvedené ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně zdŧvodněno oprávněným účelem a prostředky dosahování uvedeného účelu jsou vhodné a nezbytné
-
v případě osob s určitým zdravotním postiţením je zaměstnavatel nebo kterákoli osoba či organizace, na kterou se tato směrnice vztahuje, povinna podle vnitrostátních právních předpisŧ učinit vhodná opatření v souladu se zásadami uvedenými v článku 5 za účelem odstranění nevýhod vyplývajících z takového ustanovení, kritéria nebo praxe Zdravotní postiţení bylo výslovně zahrnuto mezi tradiční dŧvody jeţ mohou vést
k diskriminačnímu jednání.
Tímto tak došlo k zohlednění faktŧ vyplývajících
z nejrŧznějších statistických údajŧ, ţe u lidí se zdravotním postiţením je 2-krát aţ 3-krát větší pravděpodobnost nezaměstnanosti. Délka doby nezaměstnanosti je také mnohem delší neţ u osob bez zdravotního postiţení. Jedním z faktorŧ, které toto zpŧsobují je
98
Srov.čl.3 směrnice 2000/78 Čl 2 odst 2 písm a) směrnice 2000/78 100 Čl 2 odst 2 písm b) směrnice 2000/78 99
60
právě i diskriminační jednání z dŧvodu postiţení. I přesto však směrnice neformuluje samotnou definici zdravotního postiţení.101 Jednou z otázek, která byla v prŧběhu legislativního procesu tvorby směrnice řešena, bylo také zakotvení definice zdravotního postiţení. Argumentem proti zavedení stál také fakt, ţe se má tato směrnice soustředit primárně na diskriminační jednání, nikoliv na samotná specifika jedince. Navíc by bylo velmi obtíţné nalézt jednotnou definici, na které by se shodly členské státy jednomyslně a která by vyhovovala jejich právním řádŧm.102 Navíc vyvstala otázka, zda by případné vymezení zdravotního postiţení mělo vycházet ze staršího medicínského modelu, nebo naopak zohlednit celkový společenský vývoj zavedením sociálního modelu zdravotního postiţení.103 Nakonec definice zdravotního postiţení do tohoto právního pramene začleněna nebyla, stejně tak neodkazuje směrnice na právní řády jednotlivých členský řádŧ. Přitom k tomuto Evropský soudní dvŧr opakovaně podotkl: „z požadavků jak jednotného používání práva Společenství, tak ze zásady rovnosti vyplývá, že ustanovení práva Společenství, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení smyslu a dosahu tohoto ustanovení, musí být zpravidla vykládáno jednotným a autonomním v celém Společenství, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou.“104 Směrnice zakazuje jakoukoliv formu diskriminace z dŧvodu zdravotního postiţení. Otázku, zda lze chápat i nemoc jako moţný identifikátor rovnocenný zdravotnímu postiţení řešil Evropský soudní dvŧr ve věci Sonia Chacó nNavas v. EurestColectividades, kdy se ţalobkyně domáhala porušení ustanovení čl.1 směrnice 2000/78, kdy byla propuštěna ze zaměstnání z dŧvodu dlouhodobé nemoci. ESD dospěl k závěru, ţe nemoc nelze chápat naroveň se zdravotnímu postiţením. Zdravotní postiţení lze charakterizovat především dlouhodobostí a trvalostí na rozdíl od nemoci, u které byť mŧţe být dlouhodobá, se předpokládá, ţe je stavem přechodným nebo v opačném případě se mŧţe stát člověk v dŧsledku nezvratných
101
Pozn. Ani jiné dŧvody zakotvené směrnicí vedoucí k diskriminaci nejsou v dokumentu výslovně definovány. 102 VÍŠKOVÁ,L.Diskriminace osob s zdravotním postiţením Multikulturní centrum Praha 103 Viz.výše 104 Rozhodnutí Komise v.Španělsko C-323/03, p.32, rozhodnutí SoniaChacónNavas v. EurestColectividades C 13/05,p.40
61
následkŧ nemoci osobou zdravotně postiţenou. Oba pojmy tedy vymezují rozdílné zdravotní stavy s ohledem na délku a míru zasaţení zdraví. Nelze opomenout rozsudek ESD, který se zabýval otázkou, zda mŧţe diskriminační jednání z dŧvodu zdravotního postiţení směřovat k vŧči jiné neţ zdravotně postiţené, pokud je tato osoba diskriminačním jednání zasaţena a ovlivněna. Ve věci S.Coleman vs. AttridgeLaw and SteveLaw se ţalobkyně domáhala zákazu diskriminace z dŧvodu zdravotního postiţení, kdy s ní mělo být v zaměstnání zacházeno odlišně, protoţe je matkou zdravotně postiţeného dítěte na rozdíl od rodičŧ dětí bez postiţení. Generální advokát M.PoirasMadura dospěl ve svém stanovisku k závěru, ţe dŧstojnost a autonomie zaměstnance mŧţe být podrytá i díky tomu, ţe má blízký vztah k osobě, která je postiţená..105 Diskriminační jednání tedy nemusí vţdy směřovat přímo vŧči zdravotně postiţenému jedinci, ale i vŧči třetí osobě. „ Rozhodnutí ve věci Coleman přineslo holistický a zároveň smysluplnější pohled na otázky rovnosti.“106 Z hlediska podmínek zaměstnávání zdravotně postiţených nelze opomenout čl. 5 této směrnice, který formuluje tzv. přiměřené uspořádání neboli princip reasonable – accomodation. Rozumným uspořádáním se rozumí zavedení takových opatření zaměstnavatelem, která danému zaměstnanci umoţní přístup k zaměstnání, postup v zaměstnání a nebo také absolvování odborného vzdělávání. Tento princip se uplatňuje ve vztahu ke zdravotně postiţeným zaměstnancŧm s cílem předcházet nepřímé diskriminaci, kdy těmto zaměstnancŧm jsou sice poskytnuty stejné pracovní podmínky jako ostatním, ale tyto podmínky zároveň nezohledňují jejich individuální potřeby a schopnosti, kdyţ jim nejsou vhodně přizpŧsobeny. Povinnost k přijetí resonable accomodation není povinností absolutní a uplatní se pouze tehdy, kdy takové opatření není pro zaměstnavatele neúměrně neúnosné. Odmítnutí přijetí takového opatření nezakládá diskriminační jednání, ale je pouhým
105
Stanovisko generálního advokáta M. PorteraMadury ve věci S.Coleman vs. AttridgeLaw and Steve Law,p.12 106 CONNOR.T. S. Coleman v AttridgeLaw and SteveLaw - A newdawnfornti-discriminationlawBradford University LAwSchoul.Law in Brief..http://www.brad.ac.uk/acad/management/external/pdf/research/lawinbrief/2009_01.pdf
62
nesplněním povinnosti zaměstnavatele uloţené čl.5 za účelem dodrţení zásady rovného zacházení.107 „Směrnice nezamýšlí být nápomocná konkrétnímu jedinci v nalezení práce, protože je zdravotně postižený. Směrnice je vytvořena tak, že je založena na systému meritokracie, systému, který upřednostňuje profesně nejkvalifikovanější a vhodné kandidáty.“108
3.2.2.2 Směrnice 89/391/ EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci
S cílem chránit zdraví zaměstnancŧ, předcházet úrazŧm a nemocem z povolání byla přijata směrnice 89/391/ EHS, která zavádí opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zaměstnancŧ. Směrnice dopadá na všechny zaměstnance, vyjma osob zaměstnaných v domácnosti, tedy i na zaměstnance se zdravotním postiţením109. Mezi obecné zásady prevence patří dle této směrnice zejména: vyhýbání se rizikŧm, vyhodnocení nevyhnutelných rizik, odstraňování rizik u zdroje a přizpŧsobení práce jednotlivci, zejména s ohledem na uspořádání pracovních míst, výběrem pracovního zařízení a volbu pracovních a výrobních metod.110 Mimoto ukládá
107
Komendová, J. ……………………………………………… WHITTLE.R.The Framework Directiveforequaltreatment in employment and occupation: ananalysisfrom a disability rightsperspective. Dostupné z http://www.leeds.ac.uk/disabilitystudies/archiveuk/richard%20whittle/uropean%20Directive.pdf 109 Čl.3 písm a) směrnice 89/391/EHS 110 Čl.6 odst. 2 písm b) směrnice 89/391/EHS 108
63
zaměstnavateli povinnost při ukládání pracovních úkolŧ zohlednit
individuální
schopnosti daného zaměstnance.111 Tato směrnice není jediným nástrojem ochrany zdraví a bezpečnosti zaměstnancŧ při výkonu práce, dílčí oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví jsou upraveny dalšími navazujícími směrnicemi.112
4
4.1
Zaměstnávání osob se zdravotním postižením v právním řádu české republiky
Povaha závazků v oblasti zaměstnávání zdravotně postižených plynoucích z mezinárodních dokumentů pro českou republiku Vzhledem k tomu, ţe Česká republika je členem nejenom Evropské unie, ale i
řady dalších výše zmiňovaných mezinárodních organizací, je třeba alespoň rámcově na tomto místě shrnout prostředky ochrany při zaměstnávání zdravotně postiţených v rámci českého právního řádu z tohoto členství plynoucí.
111
Čl.6 odst. 3 písm b) směrnice 89/391/EHS Dalšími směrnicemi týkající se ochrany zdraví jsou: Směrnice Rady 89/654/ EHS , Směrnice Rady 89/655/ EHS ,Směrnice Rady 92/58/ EHS. 112
64
Dle Výboru OSN pro hospodářská, sociální
a kulturní práva113 mají tyto
závazky týkající se práva na práci povahu jak individuální, spočívající v zákazu zásahu uplatňování práva na práci u jednotlivce, tak i povahu kolektivní, zakazující jakékoliv vyloučení či omezení určité skupiny osob na otevřeném trhu práce, tedy i osob se zdravotním postiţením. Stát se má nejen povinnost zdrţet takového jednání, kterým by omezoval ať uţ jednotlivce nebo specifickou skupinu osob při výkonu jejich práva na práci, ale zároveň by měl aktivně usilovat o vytváření moţností a předpokladŧ pro jeho výkon.114
Naplnění těchto závazkŧ má progresivní charakter, kdy je naplňován
postupně s ohledem na veškeré materiální prostředky daného státu. Zároveň je stát povinen k jeho naplnění vyuţit maximálních dostupných zdrojŧ .115 Při hodnocení do jaké míry dostál daný stát svých závazkŧ a do jaké míry k tomu vyuţil svých moţností se posuzuje celá škála indikátorŧ, mezi ty nejdŧleţitější se řadí finanční situace státu, národní politiky a strategie pro posilování zaměstnanosti ohroţených skupin na trhu práce, podíl ohroţené skupiny zaměstnancŧ v celkové zaměstnanosti.116 Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe stát není oprávněn
jakkoliv omezit účast zdravotně
postiţených občanŧ v účasti na trhu práce. Takové to jednání by mělo diskriminační charakter. Jak podotýkají Durajová se Slašťanovou i nedostatečné zavedení strategií či legislativních plánŧ,vhodných opatření ze strany státu je porušením práva na práci.117
4.2
4.2.1
Legislativa v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením v České republice Zákoník práce
Zákon č.262/2006 Sb. zákoník práce upravuje ve vztahu ke zdravotně postiţeným zaměstnancŧm, jakoţto zvláštní skupině zaměstnancŧ povinnost zaměstnavatele zabezpečit vhodnou úpravu pracovišť a pracovních podmínek. Mimo to je zaměstnavatel povinen 113
Všeobecné vyjádření Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. E/C.12/GC/18 k právu a práci ze dne 24. 11. 2005, odst. 6. Dostupné z: http://www.unhchr.ch/tbs/doc.nsf/898586b1dc7 b4043c1256a450044f331/493bee38093458c0c12571140029367c/$FILE/G0640313.pdf 114 viz. výše,par.22 115 viz. výše,par.32 116 viz. výše,par.38-41 117 DURAJOVÁ, Z.,SLAŠŤANOVÁ D., Zaměstnávání lidí se zdravotním postiţením a transformace sociálních sluţeb.Brno:Liga lidských práv, r. 2012,s.24 65
zdravotně postiţeným zaměstnancŧm zabezpečit zaškolení, zaučení a stejně tak i zvyšování
kvalifikace těchto zaměstnancŧ.118 V témţe předpise je zakotveno zmocnění vlády k úpravě výše minimální mzdy formou nařízení. Donedávna platilo nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejniţších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíţeného pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíţeném pracovním prostředí, kterým byla zaměstnavatelŧm dána moţnost sníţení hranice minimální mzdy zdravotně postiţených zaměstnancŧ podle míry invalidity aţ na 50%. Čímţ bylo jednoznačně dotčeno právo zdravotně postiţených na rovné platové podmínky a toto ustanovení naplňovalo známky přímého diskriminačního jednání vŧči dotčené skupině zaměstnancŧ. coţ potvrzuje i Krása119, jenţ toto ustanovení označuje za jasně diskriminační. od 1.1.2013 vstoupilo v účinnost nařízení 246/2012 Sb.120, které toto problematické ustanovení ruší.
4.2.2
Zákon o zaměstnanosti
Hlavním legislativním nástrojem regulujícím podmínky zaměstnávání osob se zdravotním postiţením je zákon č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti (dále jen ZoZ), který vytváří podmínky pro samotný výkon práce všech zaměstnancŧ a zároveň vytváří předpoklady pro zabezpečení státní politiky zaměstnanosti, jejíţ vymezení lze nalézt v rámci demonstrativního výčtu v ustanovení §2 odst. 1 tohoto zákona. Ve vztahu zaměstnávání zdravotně postiţených občanŧ spočívá tato politika zejména v opatřeních podporujících
dosaţení rovného zacházení s osobami se zdravotním postiţením
týkajících se jejich přístupu k přípravě na budoucí zaměstnání, samotné zaměstnání, rekvalifikaci a speciální rekvalifikaci. Neopomenutelným je i ustanovení § 4 ZoZ, které zakotvuje zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání a reflektuje tak, povinnost rovného přístupu všech fyzických osob uplatňujícími právo na zaměstnání a zákaz jakékoliv formy diskriminace zakotvené ve směrnici Rady 2000/78 ES. Z téţe 118
zákon č. 262/2006 Sb. zákoník práce § 103 odst.5 KRÁSA,V. Rozprava na zasedání Vládního výboru pro zdravotně postiţené občany k tématu rovných pracovních podmínek ze dne 6.3.2013 120 Nařízení 246/2012 Sb. Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejniţších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíţeného pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíţeném pracovním prostředí, ve znění pozdějších předpisŧ 119
66
směrnice vychází i zákon č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (dále jen AnDZ), který je stěţejním předpisem obecně zakazujícím diskriminaci. V rámci AnDz je tedy stanoven i zákaz diskriminačního jednání vŧči osobám se zdravotním postiţením v oblasti práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání. AntDz je na rozdíl od ZoZ, který upravuje zákaz diskriminace pouze v oblasti zaměstnávání a je vŧči AntDZ lex specialit, obecným předpisem. I přestoţe ZoZ zavádí zásady, prostředky a metody pro zaměstnávání osob se zdravotním postiţením s ohledem na jejich individuální potřeby a dle některých autorŧ dostatečně zohledňuje zdravotní postiţení, tak aby odpovídalo mezinárodně uţívaným a zohledňovaným hlediskŧm zdravotně handicapovaných osob,121 je nutno podotknout, ţe se v tomto předpise najdou i ustanovení, která jsou přinejmenším z výše uvedeným tvrzením rozporuplná. Tímto problematickým ustanovením je § 25, který vymezuje pojem uchazeče o zaměstnání a zároveň říká, ţe tímto nemŧţe být osoba, která byla shledána invalidní ve III. stupni, vyjma těch, kteří jsou schopni vykonávat výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek.122 Coţ má za následek fakt, ţe zaměstnavatelé raději upřednostňují zaměstnance, s jejichţ zaměstnáváním nejsou spojené tak vysoké náklady a nároky. Tímto se však mohou dopouštět porušení povinnosti přijmout přiměřená opatření zakotvená v AntDZ k přístupu osob se zdravotním postiţením k zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti, funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, ledaţe by představoval pro zaměstnavatele nepřiměřené zatížení.123 Jak uvádí Alternativní zpráva pro Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postiţením je úprava mimořádných podmínek a přiměřených opatření v českém právním řádě vymezena nejasně, coţ má za následek nedostatečně vymezení podmínek pro zaměstnávání osob se III. stupněm invalidity a tím dochází k jejich vyloučení z trhu práce.124 Část III ZoZ představuje stěţejní část materie úpravy práva na zaměstnání a k jeho přístupu, zejména zakotvuje nástroje podpory zaměstnávání této cílové skupiny, kterými jsou pracovní rehabilitace, chráněné pracovní místo, příspěvek na zaměstnávání 121
LEIBLOVÁ,Z a kol. Zaměstnávání občanů se zdravotním postižením, důchodců, mladistvých a studentů, absolventů škol, žen, agenturních zaměstnanců a dalších.Olomouc:ANAG,2012, s.12 122 mimořádné podmínky jsou definuje Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náleţitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity jako: 123 124
par. 119 Alternativní zprávy pro Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postiţením.
67
osob se zdravotním postiţením a zároveň stanoví evidenční, informační, poradenské a jiné sluţby poskytované
příslušnými úřady práce v oblasti zaměstnávání. Zvýšená
ochrana na trhu práce je poskytována osobám se zdravotním postiţením se všemi stupni invalidity (tedy I., II., III. stupeň)125 Od 1.1.2012 byly ze skupin osob se zdravotním postiţením vyloučeny osoby se zdravotním znevýhodněním, coţ se jeví jako nepříliš vhodné vzhledem k tomu, ţe tyto i přestoţe jsou jejich pracovní moţnosti, kompetence a předpoklady omezeny, nemají nárok stát se poţivateli invalidních dŧchodŧ a tudíţ se na ně nevztahují ani ustavení poskytující ochranu zdravotně postiţeným.126 Pracovní rehabilitace, tak jak je vymezena v § 69 a násl. ZoZ odráţí principy a snahy směřující k plnohodnotné integraci osob se zdravotním postiţení na otevřený trh práce, tak jak jsou definovány v Úmluvě MOP č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ, a stejně tak i Standardní pravidla pro vyrovnávání příleţitostí pro fyzické osoby se zdravotním postiţením vydané Valným shromáţděním OSN v roce 1993.127 Pracovní rehabilitace je představuje moţnost uplatnění práva na pomoc při přípravě k povolání, tak jak je zakotveno v čl. 29 odst. 2 Listiny. Na pracovní rehabilitaci vzniká právo kaţdému jedinci z cílové skupiny, pokud o ni poţádá.128 Stěţejní činností v rámci pracovní rehabilitace je individuální plánování, kdy úřad práce sestavuje za spolupráce s konkrétním zdravotně postiţeným občanem individuální plán s ohledem na jeho moţnosti a zpŧsobilost vykonávat zaměstnání. V rámci tohoto plánu je stanoven hlavní předpokládaný cíl rehabilitace, prostředky, jak tohoto cíle dosáhnout, časová posloupnost jednotlivých krokŧ. Pracovní rehabilitaci provádějí úřady práce, popřípadě právnické nebo fyzické osoby úřadem práce k tomu delegované. Pracovní rehabilitace představuje nástroj aktivní politiky zaměstnanosti. K tomu, aby byla účinná, je nutné, aby byla prováděna s maximálním ohledem na individuální pracovní předpoklady zdravotně postiţeného jedince. Dále, aby byla prováděna dlouhodobě a cíleně a zároveň byla poskytnuta maximálnímu moţnému počtu zdravotně postiţených.
125
stupně invalidity jsou vymezený blíţe v § 39 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o dŧchodovém pojištění v aktuálním znění 126 Alternativní zpráva pro Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postiţením, kterou předkládají organizace hájící zájmy osob se zdravotním postiţením cílem shrnout opatření přijatá k naplnění jednotlivých práv dotčených osob,r.2011. 127 HŦRKA, P. aj.Pracovní právo.Plzeň: Aleš Čeněk,2011,s. 524. 128 STEINICHOVÁ,L. a kol. Zákon o zaměstnanosti.Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR,a.s., 2010, s. 95.
68
Chráněné pracovní místo129 je dalším z prostředkŧ podpory zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Novelou ZoZ účinnou od 1.1.2012 došlo k jeho sloučení s institutem chráněných dílen. Chráněné pracovní místa jsou zřizována po dohodě zaměstnavatele s úřadem práce výhradně pro zdravotně postiţené zaměstnance. S cílem zvýšit zájem zaměstnavatelŧ o zřizování takovýchto pracovních míst, poskytuje MPSV finanční příspěvek jak na zřízení takového místa, tak i na úhradu jeho provozních nákladŧ. Jiţ výše uvedenou novelou však došlo k podstatnému sníţení tohoto příspěvku a zpřísnění podmínek pro jeho obdrţení, coţ se mŧţe projevit ve ztrátě zájmu chráněná pracovní místa zaměstnavateli zřizovat. V dlouhodobém kontextu mŧţe dojít ke sníţení zaměstnanosti cílové skupiny.
Shrnutí: Mezinárodněprávní závazky České republiky v oblasti práva na práci zdravotně postižených osob mají povahu jak individuální, tak i kolektivní a podléhají tzv. progresivní realizaci, tedy postupnému naplňování s ohledem na individuální možnosti státu. V rámci českého právního řádu lze nalézt řadu ustanovení, jež směřují k podpoře ochrany zaměstnávání osob se zdravotním postižením, ale zároveň jsou zde stále i taková, která jsou přinejmenším nejasná nebo rozporuplná. Aby Česká republika dostatečně dostála svých závazků, je zapotřebí revize výše uvedených ustanovení a zároveň usilovat o realizaci takových opatření, která povedou ke skutečné účasti těchto osob na trhu práce tak, aby nebyly pouhými poživateli dávek státní sociální podpory.
129
§ 75 a násl. Sb. zákona o zaměstnanosti.
69
Závěrem: Zdravotní postiţení představuje pro člověka bezesporu řadu větších či menších překáţek. Výjimkou mnohdy není ani oblast přístupu k zaměstnání a jeho výkonu. S cílem poskytnout zdravotně postiţeným občanŧm adekvátní ochranu pro uplatňování a naplňování jejich práva na práci a podpořit jejich plnohodnotnou integraci na otevřený trh práce, byla vytvořena jak na mezinárodní, tak i národní úrovni řada legislativních nástrojŧ. Tato práce mapuje
právní prostředky ochrany z pohledu mezinárodního
zároveň se pokouší o stručnou analýzu, do jaké míry těchto závazkŧ dostála sama Česká republika. K samotnému vymezení osoby se zdravotním postiţením se vyuţívá převáţně sociálního modelu, kdy je zohledňován dopad postiţení na jedince z pohledu jeho celospolečenského uplatnění a případných překáţek, stále lze nalézt i takové definice, které vycházejí z rozsahu samotného postiţení a nedostatečného zdraví. Navíc většina definic má univerzální charakter, kdy byly vytvořeny s cílem vyuţití ve všech oblastech. Výjimkou představuje vymezení vytvořené MOP, které slouţí pro oblast výkonu zaměstnání. V rámci českého právního řádu se vyuţívá sociálního pojetí zdravotního postiţení. Ve vztahu k práci a pracovním schopnostem jsou definovány jednotlivé stupně invalidity v souvislosti s poklesem pracovních schopností. K významným činitelŧm v oblasti ochrany lidských práv a tedy i práva na práci patří bezesporu OSN, která poloţila základ jejich ochrany na univerzální úrovni. K dokumentŧm vydaných za tímto účelem slouţí především Všeobecná deklarace lidských práv, Deklarace o právech osob se zdravotním postiţením a také Deklarace o právech osob s mentálním postiţením. Ačkoli se zaměřují na ochranu práv jsou právně nezávazné a tudíţ i nevynutitelné, kdy se tedy mŧţeme spoléhat pouze na jejich morální autoritu a výkladový význam. Za stěţejní lze povaţovat Úmluvu o právech osob se zdravotním postiţením, ke které přistoupila i Česká republika. Tato přináší nejen definici samotného zdravotního postiţení, ale zároveň vymezuje obě nepřípustné formy diskriminace a tzv. reasonable accomodation, tedy přiměřených úprav, které směřují ke snazšímu uplatnění lidských práv zdravotně postiţenými a to nejen práva na práci 70
zakotveného v čl. 27. Princip přiměřených úprav pronikl i českého právního řádu, a to konkrétně do AntDZ. Ten se však ve spojení s principem tzv. mimořádných podmínek, za kterých se mŧţe stát osoba se III. stupně invalidity uchazečem o zaměstnání jeví jako nedostatečně legislativně upravený, coţ stále vede k znevýhodňování této skupiny zdravotně postiţených potenciálních zaměstnancŧ. Legislativa by sama o sobě neměla jiţ na počátku samotného procesu zaměstnávání stavět překáţku v podobě zaměstnatelnosti těchto osob jen za vytvoření specifických podmínek, protoţe ne vţdy mŧţe zdravotně postiţený, který byl uznán invalidním ve III. stupni vyţadovat k tomu, aby se mohl ucházet o zaměstnání specifické podmínky či úpravy. MOP sice nestaví práva osob se zdravotním postiţení do popředí svých zájmŧ, zároveň však i této cílové skupině poskytuje v rámci své činnosti dostatečnou ochranu ve výkonu zaměstnání, coţ potvrzují i Doporučení130 a Úmluva o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ přijaté v rámci činnosti MOP. Právě i díky těmto dokumentŧm je stále více směřována sociální politika ve prospěch integrace a inkluze zdravotně postiţených a to nejen na otevřený trh práce. o čemţ svědčí i pracovní rehabilitace, která v České republice probíhá v souladu s Úmluvami MOP. Na partikulární evropské úrovni bylo přijato taktéţ několik dokumentŧ směřujících k ochraně práv osob se zdravotním postiţením. Jejich iniciátory byla Rada Evropy a Evropská společenství. Ve vztahu uplatňování práva na práci nelze opomenout Evropskou sociální chartu, která garantuje všem pracovníkŧm spravedlivé, bezpečné a zdravé pracovní podmínky, dále právo na adekvátní přípravu na povolání a poradenství pro jeho volbu. Z dŧvodu společenského vývoje bylo zapotřebí chartu aktualizovat. Revidovaná sociální charta přináší mimo jiné právo na sociální integraci a právo postiţených osob participovat na ţivotě společnosti. K zásadním počinŧm EU v oblasti ochrany práva na práci osob se zdravotním postiţením lze přiřadit nejen samotné zakládající smlouvy, ale zejména Listinu základních práv občanŧ Evropské unie, která představuje nejrozsáhlejší mezinárodní katalog garantovaných lidských práv. Navíc kromě toho, ţe zakotvuje jiţ uznaná práva, přináší i práva zcela nová. Ve vztahu k České republice nabývá Listina na významu zejména díky tomu, ţe Česká republika ratifikovala Lisabonskou smlouvu, čímţ se stejně jako pro všechny členské státy stala tato Listina právně závaznou v plném 130
71
rozsahu. Česká republika si však těsně před ratifikací vymínila připojení se k protokolu č. 30 této Listiny a budoucnost rozsahu její závaznosti je odvislá o toho, zda se ČR k této podmínce po dlouhé době přetrvávající vyjednávání připojí či nikoliv. Bez ohledu na to se odváţím tvrdit, ţe přestoţe přistoupením k této "výjimce" se do jisté míry sníţí standart ochrany základních práv, práva spojená se zaměstnáváním osob se zdravotním postiţením budou i přesto nadále dostatečně chráněna prostřednictvím národní legislativy,která zaručuje minimální standard ochrany jak na ústavní úrovni Listinou základních práv a svobod, tak i v rámci jednotlivých zákonŧ ČR, zejména pak , zejména v zákoníku práce č. 262/2006 Sb., v zákoně o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., v zákoně o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací - tzv. antidiskriminační zákon č. 198/2009 Sb. Práva osob se zdravotním postiţením v oblasti zaměstnávání a přípravy na něj byla Evropskou unií upravena nejen na úrovni primární legislativy, ale stejně tak i sekundární legislativa tuto otázku neopomíjí. Za zmínku stojí zejména směrnice Rady 2000/78/ES pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, která stanoví zákaz jak přímé, tak i nepřímé diskriminace, a to i na poli zaměstnávání zdravotně postiţených občanŧ. Závazek nerozlišovat z dŧvodu zdravotního postiţení byl převzat i právních pramenŧ České republiky, konkrétně do zákona č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací. Hlavním účelem tohoto předpisu je sjednocení definic a stanovení základního právního rámce pro boj s diskriminací. S ohledem na mezinárodní poţadavky zákazu diskriminace lze říci, ţe dostatečně splňuje podmínky mezinárodního standartu ochrany a to také díky tomu ţe je výsledkem sbliţování evropského práva s vnitrostátním před samotným vstupem České republiky do EU. Navíc lze ve vztahu k tomuto předpisu najít další , které mají v otázce diskriminace charakter lex specialias, čímţ je tato oblast dostatečně legislativně „pokryta“. Téměř ve všech výše zmiňovaných dokumentech zabývajících se zaměstnáváním zdravotně postiţených lze nalézt poţadavek a apelaci k vytváření a rozvíjení dostatečných a adekvátních předpokladŧ pro zaměstnávání zdravotně postiţených. Jednoduše řečeno stát by měl činit takové kroky, jenţ s ohledem na jeho moţnosti podpoří vstup postiţených jedincŧ na otevřený trh práce. K těm patří např. pracovní rehabilitace, zároveň lze nalézt i takové, které se jeví minimálně jako nedostatečné nebo popřípadě rozporuplné.
Jedno z negativ legislativy ČR ve vztahu k zaměstnávání osob se zdravotní postiţením spatřuji v nedostatečné stimulaci zaměstnavatelŧ této skupiny osob 72
prostřednictvím nejen stimulačních podpŧrných programŧ, ale zejména sankcí. Jako prostředek motivace lze chápat stanovení povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postiţením ve výši povinného podílu Tuto povinnost mŧţe zaměstnavatel splnit rŧznými alternativami, jsou však rovnocenné a zaměstnavatele zas aţ nemotivují k tomu, aby skutečně zaměstnal zdravotně postiţeného. Pro řadu zaměstnavatelŧ je tedy stále snaţší uchýlit se k odběrŧ výrobkŧ od společností která zaměstnávají právě zdravotně postiţené nebo provést odvod do státního rozpočtu. Vzhledem k tomu, ţe pro celou společnost by bylo ekonomicky výhodnější, kdyby byly zdravotně postiţení skutečně zaměstnáváni bylo by vhodné, kdyby povinnost zaměstnávání byla stanovena mnohem striktněji a další dvě alternativy jejího naplnění byly pouze výjimečné. Z pohledu budoucího zaměstnávání zdravotně postiţených, kteří byli z dŧvodu specifických potřeb zaměstnávání především v chráněných pracovních dílnách popřípadě chráněných pracovních místech se lze obávat, ţe dojde ke sníţení takto zaměstnaných občanŧ. Dŧvodem není pouze fakt, ţe institut chráněných dílen byl legislativně zcela zrušen a nadále jako podpŧrná moţnost pro zaměstnávání zdravotně postiţených zŧstává jen tzv. chráněné pracovní místo, ale zejména to, ţe zřizování takovýchto pracovních míst jiţ není od 1.1.2013 ze strany státu natolik finančně podporováno. Coţ zcela logicky vyústí ve sníţení zájmu zaměstnavatelŧ zřizovat takováto pracovní místa. Dostatečná finanční motivace zaměstnavatelŧ a to nejen v podobě dotací nebo příspěvkŧ, ale i dostatečně vysokých sankcí by se mělo bezesporu odrazil i ve větší snaze zaměstnávat právě tuto skupinu zdravotně postiţených. Jako
další
negativní
krok
je
moţné
posuzovat
vyjmutí
zdravotně
znevýhodněných občanŧ ze skupiny osob zdravotně postiţených, kterým je poskytována zvýšená ochrana na otevřeném trhu práce. Tito lidé se tak dostávají do pozice, kdy jsou díky jejich dlouhodobě nepříznivému stavu sníţený jejich pracovní moţnosti a schopnosti, ale zároveň nemohou poţívat ochrany
jako poţivatelé
invalidních dŧchodŧ a sniţují se tak jejich moţnosti participace na otevřeném trhu práce, coţ by mohlo být chápáno do jisté míry s ohledem na ustanovení Revidované sociální charty, která jako diskriminační dŧvod uvádí zdraví a ne pouze zdravotní postiţení,
jako diskriminační jednáni. Bohuţel jak jiţ bylo výše zmiňováno není
....právně závaznou a ve vztahu k ČR má pouze morální charakter.
73
Naopak jako pozitivum lze jednoznačně kvitovat zrušení moţnosti sníţení výše minimální mzdy u invalidních zaměstnancŧ. Sniţování minimální mzdy bylo ospravedlňováno jako motivace zaměstnavatelŧ k přijímání takovýchto zaměstnancŧ do zaměstnání. Na druhou stranu tak popíralo princip spravedlivé odměny za stejnou odvedenou práci. české republice tak minimálně hrozilo nařčení z Další setrvání tohoto ustanovení v České republice v souvislosti s jejím členstvím ve výše uvedených mezinárodních organizacích vznikly závazky k naplňování jimi garantovaných práv. Závěrem lze říci, ţe Česká republika bezpochyby usiluje o to, aby zdravotně postiţení mohli bez rozdílu participovat na všech oblastech společenského ţivota v širším slova smyslu, zaměstnávání nevyjímaje. Za tímto účelem byla přijata řada legislativních nástrojŧ, která prošla bezpochyby významnou genezí ve prospěch plnohodnotné inkluze zdravotně postiţených na otevřený trh práce. Zároveň lze však stále najít jisté přinejmenším diskutabilní oblasti, které si ţádají revizi, tak aby odpovídali mezinárodně právním závazkŧm, ke kterým v této oblasti ČR přistoupila. Změna legislativy a ani zavedení nejrŧznějších podpŧrných programŧ nebudou sami o osobě nikdy dostačující k tomu, aby se zdravotně postiţení stali plnohodnotnými členy společnosti, a to nejen na otevřeném trhu práce. K tomu je nutná celospolečenská změna smýšlení, kdy jiţ nebudou tito lidé chápáni pouze jako poţivatelé nejrŧznějších dávek od státu, ale především bude zdŧrazňován jejich pracovní potenciál a tudíţ i ekonomický přínos pro stát. Jedná se o zdlouhavý a obtíţný proces transformace, ve kterém uţ Česká republika za dobu své existence "ušla velký kus cesty, stále však není v cíli".
74
Resumé: Disability means undoubtedly a number of larger or smaller obstacles. An access to employment is not an exception . In order to provide disabled people adequate protection for the application and implementation their right to work and support their full integration into the open labor market, has been created a number of legislative instruments at both international and national level. This work explores the legal means of protection from international view and tries to give a brief analysis how Czech Republic fulfilled these commitments. The actual definition of persons with disabilities is based on the social model, which accounts the impact of disability in the context of society-wide application and potential obstacles. But we can still find such definitions, which are based on the actual extent of disability and lack of health. Most definitions have universal and can be used in all areas. The exception is the definition created by the International Labour Organization, which serves the area of employment. Czech legal system uses the concept of social disability. Grades of disability are defined in connection with the decrease of working ability and opportunity. To major actors in the area of protection of human rights including the right to work belongs undoubtedly the United Nations, which laid the foundation for their protection on an universal level. The documents issued for this purpose is primarily the Universal declaration of human rights, the Declaration on the rights of persons with disabilities and the Declaration on the rights of persons with mental disabilities. Although the focus on protecting the rights are not legally binding and therefore unenforceable, when we can only rely on their moral authority and interpretative significance. Convention on the rights of persons with disabilities provides a definition of disability, but also identifies both impermissible forms of discrimination and reasonable accomodations, which seeks for easier application of basic human rights of disabled people, also including the right to work enshrined in Article 27. The International Labour Organization does not build rights of persons with disabilities to the to the top of his interests, but also provides adequate protection of disabled workers through its activities and politics, which is confirmed by the Conventions and Recommendation on vocational rehabilitation and employment of disabled persons adopted by the ILO. Thanks to these documents is social policy of the 75
Czech Republic aiming to full integration and inclusion of people with disabilities and not only to the open labor market. This confirms vocational rehabilitation, which is in the Czech Republic carried out in accordance to ILO Conventions. On the European level were also adopted documents aimed at protecting the rights of persons with disabilities. Their initiators were: the Council of Europe and the European Community. In respect of the application of the right to work can not ignore the European Social Charter, which guarantees all workers a fair, safe and healthy working conditions, the right to adequate vocational training and counseling for his choice. the Charter should be update due to social development.. Revised Social Charter provides, inter alia, the right to social integration and the right of disabled people to participate in society. On the field of EU belongs to basic and major acts, which provide of human rights of persons with disabilities not only founding treaties, but in particular the Charter of Fundamental Rights of the European Union, which represents the largest international catalog of guaranteed human rights. The Charter enshrines the rights already recognized and brings an entirely new rights The Charter became legally binding in its entirety, after the Czech Republic ratified the Lisbon Treaty. Czech Republic, however, shortly before ratification insisted joining the Protocol No 30 of the Charter. The future of its obligation for the Czech Republic depends o the fact, if Czech Republic will join the Protocol or not. I daresay that this "exception" reduces the standard of protection of fundamental rights, the rights associated with the employment of people with disabilities will still remain sufficiently protected by national legislation, which guarantees a minimum standard of protection as from a constitutional Charter of Rights and freedoms, as well as within the laws of the Czech Republic, in particular, especially in the Labour Code No. 262/2006 Coll., the Employment Act No. 435/2004 Coll., the Act on equal Treatment and Legal protection against discrimination - the Anti-discrimination Act No. 198/2009 Coll. The rights of persons with disabilities in the area of employment and preparing for the profession are regulated by the European Union on the level of primary legislation and secondary legislation does not neglect this question too. It is worth to mention Council Directive 2000/78/EC on equal treatment in employment and occupation, which prohibits both direct and indirect discrimination, even in the field of 76
employment of disabled people. Commitment no distinction on grounds of disability was taken as legal sources of the Czech Republic, particularly in Act No. 198/2009 Coll. on equal treatment and legal protection against discrimination. The main purpose of this regulation is to unify efinitions and the basic legal framework for combating discrimination. With regard to international non-discrimination requirements can be said that sufficiently meets the requirements of the international standard of protection. Also because it is the result of convergence of European law with national law before the Czech Republic entered in to the EU. In most all the above mentioned documents dealing with the employment of the disabled people can be found request and an appeal to the create and developa adequate and sufficient conditions for the employment of disabled people. Simply the state should take such steps, which will support the entry of individuals with disabilities on the open labor market. These include, for example, vocational rehabilitation, while we can also find those that appears to be at least as insufficient or contradictory. One of the negatives of the Czech legislation in relation to the employment of persons with disabilities, I see a lack of stimulation of employers though supporting programs and through sanctions too. As a kind of motivation can be understood an obligation to employ persons with disabilities up to mandatory share . Employers may fulfill different alternatives, but they are equivalent and do not motivate employers really to employ disabled people. For many employers it is still easier to buy products from companies that employ people with disabilities, or just to make payments to the state budget. Due to the fact that society as a whole would be economically advantageous if they were actually employed disabled people. So the obligation to employ disabled workers should be defined more strict than other two alternatives. The future employment of disabled people who were due to the specific needs employed in sheltered workshops or sheltered places is threatened. The main reason is not the fact, that the possibility of sheltered workshops were cancelled. But except that, financial support of employers from the state was reduced. Which logically results in a reduction of interests of employers to establish such posts. Sufficient financial motivation for employers, not only in the form of grants or contributions, but also sufficiently high penalties should certainly also reflected in a greater effort to recruit this group of disabled. 77
As another negative step you I see the removal of physically disadvantaged groups of people with disabilities who are given increased protection in the open labor market. These people thus get into a position where are because of their long-term adverse condition decreased their job opportunities and skills, but they can not enjoy protection as recipients of disability pensions and thus reduce their chances of participation in the open labor market, which could be understood to some extent with regard to the provisions of the Revised social Charter, which states health as one of discrimination reason as discriminatory behavior. Unfortunately, as already mentioned above this Charter is not legally binding, and in relation to the Czech Republic only has only moral character. On the contrary, as an advantage I see abolishing the minimum wage for disabled employees. Reducing the minimum wage was justified as motivation for employers to employ such employees. On the other hand, to deny the principle of fair pay for equal work. Czech Republic in the context of its membership above-mentioned international organizations is obliged to fulfill their guaranteed rights. In conclusion, we can say without doubt that the Czech Republic aims to ensure that disabled could equally participate in all spheres of social life in the broader sense, including employment. For this purpose, a range of legislative instruments, which underwent a major doubt genesis for full inclusion of people with disabilities in the open labor market. Additionally Additionally, wecan still find at least some questionable areas that require a revision to match international legal obligations to which the Czech Republic joined the field. Change in legislation or introduction of a variety of support programs themselves are not sufficient for a disabled person to become full members of society, not only in the open labor market. This requires societal change, when these people will be no seen as recipients of various benefits from the state, but above all, their employment potential and so their economic benefits for the state. It is a lengthy and difficult process of transformation, in which the Czech Republic has throughout its existence "has come a long way, but still not at the finish."
78
Literatura: 1. Monografie:
BĚLINA, M. aj. Pracovní právo. 4. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2010. BĚLINA, M. aj. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. BOBEK,M, BOUČKOVÁ,P.,KUHN Z.:Rovnost a diskriminace.Praha:C H BECK,2007. BOUČKOVÁ, P., HAVELKOVÁ, B., KOLDINSKÁ, K., aj. Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. aj. Občanský soudní řád. Komentář. I.díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006.. ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C. H. Beck, 2008. ČERNÁ, D. Standard lidských práv v Evropě: srovnání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009. DURAJOVÁ, Z.,SLAŠŤANOVÁ D., Zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a transformace sociálních služeb.Brno:Liga lidských práv, r. 2012,s.24
ELLIS,E.EU Anti-DiscriminationLaw,Oxford:Oxford University Press, 2005. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004. FILIP, J. Ústavní právo České republiky. I. díl. 4. opravené a doplněné vydání.Brno: Doplněk, 2003. GALVAS, M., GREGOROVÁ, Z., HRABCOVÁ, D. Základy pracovního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. GALVAS, M. aj. Pracovní právo. 2. aktualizované a doplněné vydání. Brno:DOPLNĚK, 2004. GERLOCH,A.,ŠTURMA,P. a kol.Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21.století.Praha:Auditorium,2011,s. 301 HENDRYCH, D. aj. Právnický slovník, 3. podstatně rozšířené vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. HŦRKA, P. aj. Pracovní právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011.
79
HŦRKA, P., BEZOUŠKA, P., SCHMIED, Z. aj. Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku s podrobným komentářem. Olomouc: ANAG, 2008. JANKUV,J.: Mezinárodné a Evropské mechanizmy ochrany l´udských práv.Košice. 2006: IuraEdition. s.206 JOUZA, L. Zákon o zaměstnanosti a předpisy související s komentářem. Praha: Nakladatelství RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2004. KOMENDOVÁ, J. Pracovní podmínky osob se zdravotním postižením. Ostrava: KEY Publishing, 2009. KRÁL,R. Transpozice a implementace směrnic ES v zemích EU a ČR. Plzeň: C.H.Beck,2002. KRÁL,R. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace a implementace. C.H. Beck,2006. LEIBLOVÁ,Z a kol. Zaměstnávání občanů se zdravotním postižením, důchodců, mladistvých a studentů, absolventů škol, žen, agenturních zaměstnanců a dalších.Olomouc:ANAG,2012. MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5., podstatně upravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk 2008. POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5.doplněné a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. . STEINICHOVÁ, L. aj. Zákon o zaměstnanosti. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. SYLLOVÁ, J., PÍTROVÁ, L., PALDUSOVÁ, H. aj. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. . TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J. aj. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. TOMEŠ, I., KOLDINSKÁ, K. Sociální právo Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2003. TRÖSTER, P. aj. Právo sociálního zabezpečení. 5. přepracované a aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. VYSOKAJOVÁ, M., KAHLE, B. DOLEŢÍLEK, J. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2008. VYSOKAJOVÁ, M. Hospodářská, sociální, kulturní práva a zdravotně postižení. Praha: Karolinum, 2000.
80
ŠTANGOVÁ,V. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu.Plzeň. vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,2010
2. Články:
ARNOLD, R. Evropská charta základních práv a svobod.Evropské právo. 2001, č.4, s.7 BOUČKOVÁ, P.: Antidiskriminační zákon: Konec diskriminace v Čechách?, Právní rozhledy.2009, č.13 s. 11. FILIP, J. Evropeizace ústavního práva v České republice (vybrané problémy). Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, č. 3, s.170.
JOUZA, L. Zaměstnávání zdravotně postiţených. Právní rádce. 2005, roč. 13, č. 1, s. 32-39. KOMENDOVÁ, J. Vymezení osob se zdravotním postiţením pro účely pracovněprávních předpisŧ. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 12, s. 33-38. KOMENDOVÁ, J. Úprava pracovních podmínek osob se zdravotním postiţením v mezinárodních dokumentech. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 1, s. 41-47 . KOMENDOVÁ, J. Ochrana osob se zdravotním postižením v rámci Mezinárodní organizace práce In Debaty mladých právníkŧ (Sborník příspěvkŧ z konference Monseho debaty mladých právníkŧ, konané ve dnech 10. 9.-12. 9. 2007 Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Univerzita Palackého, Olomouc, 2007, s. 121. KVASNICOVÁ, J. (Ne)diskriminace, rovnost nebo rovné zacházení Právní rádce.2011, č.3 s.87 KVASNICOVÁ, J., Čermák, M.Několik poznámek k českému antidiskriminačnímu právu. Bulletin advokacie.2010, č.3, s.19 ŠTURMA,P. Lisabonská smlouva a závaznost Listiny základních práv EU pro Českou republiku vzhledem k tzv. výjimce (opt-out).Právní rozhledy.2010, č.6, s. 191.
VARVAŘOVSKÝ, P. Diskriminace v pracovněprávních vztazích a její dokazování. Právní fórum. 2009, roč. 6, č. 10, s. 450-451. 3.Právní předpisy Mezinárodní předpisy:
81
Všeobecná deklarace lidských práv Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech Deklarace o právech mentálně postiţených Deklarace o právech osob se zdravotním postiţením Světový program činností pro osoby se zdravotním postiţením Standardní pravidla OSN pro vyrovnávání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením Doporučení č. 99 o pracovní rehabilitaci zdravotně postiţených Úmluva č.159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ Doporučení č. 168 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidŧ Úmluva č. 142 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojŧ a Doporučení č. 150 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojŧ Praktický kodex upravující zdravotní postiţení na pracovišti Evropská sociální charta Revidovaná Evropská sociální charta Doporučení výboru ministrŧ (92) 6 o ucelené politice pro osoby se zdravotním postiţením Doporučení Parlamentního shromáţdění Rady Evropy 1185 (1992) o politikách rehabilitace pro zdravotně postiţené Doporučení Rec (2006) 5 Výboru Rady Evropy: Akční plán na podporu práv a plného zapojení osob se zdravotním postiţením do společnosti: zlepšení kvality ţivota osob se zdravotním postiţením v Evropě 2006 – 2015 Smlouva o EU Smlouva o fungování EU Listina základních práv Evropské Unie Směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání Vnitrostátní předpisy: 82
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisŧ. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonŧ (antidiskriminační zákon). Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisŧ . Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisŧ Nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejniţších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíţeného pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíţeném pracovním prostředí, ve znění pozdějších předpisŧ. Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisŧ. Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 519/2004 Sb., o rekvalifikaci uchazečŧ o zaměstnání a zájemcŧ o zaměstnání a o rekvalifikaci zaměstnancŧ. Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náleţitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity
4. Judikatura: Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. července 2006 ve věci Sonia Chacón Navas v. Eurest Colectividades SA (C-13/05) Rozsudek soudního dvora ve věci Botta v. Italy ze dne 24.2.1998. (21439/93). Rozhodnutí Komise ve věci rozhodnutí Sonia Charón Navas v. EurestColectividades C 13/05 Rozsudek Evropského soudního dvora č. 43/75 ze dne 8.dubna 1976 ve věci Defrenne v. Société Anonyme Belge de Navigation Aériene Sabena
83
5. Webové stránky: www.ilo.org www.ochrance.cz www.mpsv.cz www.klaus.cz www.llp.cz www.coe.int www.nrzp.cz www.eur-lex.europa.eu www.unhcr.ch www.beck-online.cz
84
