PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBČANSKÉ PRÁVO KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA
DISERTAČNÍ PRÁCE
URČENÍ VLASTNICTVÍ JUDr. Radim Kostík 2013/2014
1
Prohlašuji, ţe jsem disertační práci na téma: Určení vlastnictví zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.
2
ÚVOD V právní praxi je uplatňována ochrana některých práv a oprávněných zájmů vzhledem k jejich mnoţství častěji, a to prostřednictvím určovací ţaloby upravené v § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále téţ jen „OSŘ“). V této souvislosti soudní judikatura dospěla ve vztahu ke konkrétně uplatňovanému nároku, např. právě k určení vlastnického práva, k jistým specifičnostem nejen v náleţitostech, ale i přípustnosti určovací ţaloby. Zvláštní pozornost si zaslouţí při určení vlastnického práva naléhavý právní zájem jako předpoklad úspěšnosti této ţaloby. Ţaloba na určení vlastnického práva jako univerzální právní prostředek však nemůţe vést k ochraně vlastnictví za kaţdé situace. Je nutné respektovat právní úpravu speciálních právních předpisů. Jádro mé disertační práce bude spočívat v moţnostech uplatnění určovací ţaloby v situacích, které se v právní praxi často vyskytují, a v nichţ můţe určovací ţaloba být efektivním nástrojem ochrany vlastnického práva. Určení vlastnického práva je z moţných způsobů ochrany tohoto práva nástrojem nejobecnějším, jehoţ podstata vychází z individuálních skutkových okolností konkrétního případu, jenţ se opírá nejen o platné a účinné právní normy, ale i o právní předpisy, které se jiţ po dlouhá desetiletí v právním ţivotě neuplatňují, přestoţe v době svého vzniku ovlivňovaly přímo či nepřímo vlastnictví podstatné části našeho národa. Cílem disertační práce bude předloţit komplexní pohled na ochranu vlastnictví prostřednictvím určovací ţaloby, upozornit na specifika a moţnosti jejího pouţití v konkrétních situacích, jeţ přináší společenská realita regulovaná právními normami. Dosáhnout uvedeného cíle nebude jednoduché, a to s ohledem na nepřeberné mnoţství vlastnických sporů, které se mohou v praxi vyskytnout. Rozčlenění případů pro uplatnění ochrany vlastnického práva prostřednictvím určovací ţaloby bude slouţit pro přehlednost zkoumané problematiky. Samotným hmotněprávním důvodům pro nabytí vlastnického práva, např. vydrţením, se v disertační práci zabývat nebudu, byť v praxi dochází často k podání určovací ţaloby právě v souvislosti s ochranou vlastnického práva nabytého tímto originárním způsobem. Zvolené téma je na první pohled klasické, ovšem v české odborné literatuře minimálně zpracovávané. Zatímco v minulosti byla oblast určovacích ţalob analyzována dosti hojně a pojednávána i monograficky,1 v poslední době je značně opomíjena. Je 1
Např. WINTEROVÁ, Alena. Žaloba v občanském právu procesním. Praha: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica,1979.
3
přitom paradoxem, ţe právě procesní i hmotněprávní aspekty určovacích ţalob jsou nyní velmi často posuzovány v judikatuře zejména soudů vyšších instancí. Zdrojem mé disertační práce bude tak spíše judikatura neţ literární prameny. Ucelený obraz problematiky určení vlastnického práva bude nutné z relevantních rozhodnutí nezřídka teprve získat. Soudní judikatura není v přístupu řešení jednotlivých sporů vţdy souladná. Tato rozporuplnost spočívá v různorodosti právních vztahů a skutečností, které je narušují, přináší v právní praxi celou řadu problémů a procesních úskalí spojených s podáním ţaloby na určení vlastnického práva. Bude tedy zcela namístě alespoň částečné srovnání judikatorních závěrů českých soudů s právními závěry, které zaujaly německé soudy. Téma disertační práce leţí na pomezí občanského práva hmotného a procesního. Určovací ţaloba je obecným procesním nástrojem ochrany subjektivních práv upravených v soukromoprávních předpisech, musí tak být respektována konkrétní nastalá situace, tj. hmotněprávní vztah, který má být chráněn. Tato disertační práce je tvořena v období, kdy nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále téţ jen „NOZ“), je platný, ale ještě ne účinný, tedy občanskoprávní vztahy se doposud řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. (dále téţ jen „OZ“). Zpracovávané téma primárně vychází z dosavadní právní úpravy, nebude však chybět reflexe nové právní úpravy tam, kde s určením vlastnictví tato úprava počítá či jej bude alespoň zčásti ovlivňovat. Jak bylo uvedeno výše, zdrojem pro zpracování uvedeného tématu je judikatura, nejen současná, ale i dřívější (zejména z období první republiky), která se v mnoha ohledech jeví jako bliţší nové právní úpravě. Disertační práce tak bude reflektovat dosavadní přístup k problematice určení vlastnictví se zohledněním očekávaného právního stavu, který přináší nový pohled na pojetí vlastnického práva jako práva absolutního. Nedá se pochybovat o tom, ţe řada nastíněných řešení nebude vţdy plně právní praxí akceptována, a to s ohledem na různé preference jednajících subjektů v konkrétní situaci. V disertační práci se proto budu snaţit zdůvodnit své stanovisko ke konkrétně zvolenému postupu a přesvědčit, ţe právě mnou zvolené řešení je tím správným, tedy tím, které bude respektovat práva a oprávněné zájmy jednajících. Pouze takové bude spravedlivé řešení, které povede ke konečnému vyřešení sporu o vlastnické právo.
4
ČÁST PRVNÍ. Obecné otázky vlastnického práva a jeho ochrany 1.
Vlastnické právo – pojem a obsah Definovat vlastnické právo se snaţí právní věda jiţ od dob římského práva.
Nejčastěji pouţívaná definice současnou literaturou vymezuje vlastnické právo tak, ţe je právo ovládat věc, tj. zejména ji drţet, uţívat, poţívat, nakládat s ní, a to svou mocí, tj. mocí nezávislou na současné existenci moci kohokoliv jiného k téţe věci.2 Právní teorie rozlišuje vlastnické právo v objektivním a subjektivním smyslu. Vlastnické právo v objektivním smyslu představuje souhrn právních norem, regulujících vlastnické vztahy v ekonomickém pojetí. Vlastnické právo je základním právním institutem vyjadřujícím především statickou stránku vlastnictví, tj. existující systém rozdělení věcí. Dynamickou stránku vlastnických vztahů, tedy těch vztahů, které vznikají v procesu uţívání a disponování věcmi upravuje vlastnické právo společně s jinými právními instituty, především s instituty obligačního práva. Subjektivní vlastnické právo bylo jiţ od doby římského práva chápáno jako právní panství nad věcí, v moderním pojetí je chápáno jako vztah mezi osobami týkající se věcí.3 Právní panství pojili římští právníci s atributy všeobecnosti, přímosti a výlučnosti. Všeobecností se rozumí moţnost vlastníka nakládat jakkoli s hmotnou věcí, tedy na ni působit jakýmkoliv myslitelným způsobem. Přímost právního panství znamená uplatňovat své vlastnické právo přímo (osobně), bez pomoci či prostřednictvím třetí osoby. Výlučností představuje moţnost vlastníka vyloučit jakékoliv jiné působení na věc, neboť vlastnictví k věci, je výlučně vyhrazeno jemu. Jedná se o znaky teoretické, jelikoţ i vlastník můţe být omezen ve svém působení na věc; a to buď tím, ţe k věci má jisté oprávnění věcněprávního charakteru osoba jiná, anebo tím, ţe vlastník při výkonu svého vlastnictví naráţí na stejně neomezené právo druhých vlastníků k předmětům jejich vlastnictví.4 Omezením předmětu vlastnictví na věci hmotné a pouţitím archaického pojmu „panství“ nad věcí, kdy vlastník byl pánem věci, se odlišuje římskoprávní definice vlastnického práva od té současné, která pojímá vlastnické právo jako přímé a výlučné právo individuálního subjektu vůči konkrétní věci, kterému na druhou stranu koresponduje 2
Srov. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 679. 3 FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002, s. 105. 4 Srov. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 153-154.
5
povinnost ostatních subjektů respektovat toto právo vlastníka, nezasahovat do něho a nerušit jeho výkon. Jde o absolutní právo, které působí vůči všem (erga omnes) a v systematice věcných práv přestavuje to nejsilnější právo.5 Obecný zákoník občanský z roku 1811 (dále téţ jen „OZO“) nepodává definici vlastnictví jako subjektivního práva, jelikoţ – jak uvádí dobová literatura – taková definice by byla jen ohlasem politických ideologií, a to buď individualistické, socialistické, korporační nebo jakékoliv jiné. OZO podává jen výčet toho, co vlastníkovi „nejhlavněji“ přísluší. Vycházeje ze zásady, ţe „vše, co není právním řádem zakázáno, je dovoleno,“ vlastník můţe s věcí dělat, co chce, pokud tím neporuší právní řád. Na toto míří definice Randova,6 podle níţ „vlastnictví je bezprostředná a úplná čili nesvrchovanější právní moc nad věcí hmotnou nebo správněji řečeno: pojmová právní možnosť přímého a neobmezeného nakládání věcí hmotnou“, označovaná za ovlivněnou politickou ideologií liberalismu.7 Pravdou je, ţe toto liberální pojetí vlastnického práva je pomalu vytlačováno sociálním pojetím vlastnictví, kde se zdůrazňuje, ţe výkon vlastnického práva má slouţit obecnému dobru.8 Na pokusy o podání stručné, exaktní a přitom výstiţné definice vlastnictví je třeba patrně rezignovat a zůstat u vysvětlování podstaty vlastnictví bez snahy o definici. Komentář k OZO uvádí, ţe „zřejmě existence více obsahů, které se k pojmu vlastnictví pojí, resp. existence vlastnictví jako kategorie právní, sociální, ekonomické a snad i etické, působí problémy při snaze o definici tohoto pojmu“.9 K tomu lez dodat, ţe vlastnictví jako sociální i právní kategorie má v různých dobách různý obsah, a ţe tedy nejde o nějaký „věčný“ jev; i v současné době, jak se zdá, dochází k zásadním posunům v obsahu vlastnictví i v jeho chápání.10 Z ústavněprávního hlediska je vlastnické právo regulováno článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále téţ jen „Listina“), který prohlašuje právo kaţdého vlastnit majetek za základní občanské právo. Tím navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv, která v čl. 17 stanoví, ţe „každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně svého majetku zbaven.“ Listina vyjadřuje rovnost 5
Srov. PETR, Bohuslav. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 3-4. RANDA, Antonín. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Reprint původního vydání z roku 1923. Praha: ASPI, 2008, s. 1-2. 7 Srov. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Praha: V. Linhart, 1935, s. 22. 8 Viz PETR, Bohuslav. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 3. 9 Srov. SEDLÁČEK, Jaromír; ROUČEK, František. Komentář k Československému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha, 1935, s. 198. 10 Viz HURDÍK, Jan. Institucionální pilíře soukromého práva v dynamice vývoje společnosti. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 40. 6
6
vlastnického práva všech vlastníků a zaručuje stejnou míru ochrany vlastnického práva. Z obecného práva kaţdého vlastnit majetek je Listinou připuštěna v odst. 2 uvedeného článku výjimka spočívající v tom, ţe zákon můţe stanovit, který majetek nezbytný k zabezpečení potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob. Zákon můţe také stanovit, ţe určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČR. Listina nepojímá vlastnické právo jako právo absolutně neomezené, jelikoţ do něj připouští, byť v minimální míře a za přísných podmínek, zásahy, a to způsobem, ţe váţe moţnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva na veřejný zájem a jeho provedení jen na základě zákona a za náhradu. V tomto smyslu vychází z tzv. Hedemannovy koncepce vlastnického práva, jeţ je vyjádřena dikcí, ţe vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny). Tato zásada je projevem koncepce vlastnictví jako sociální funkce, jeţ má původ ve francouzské a německé právní vědě z počátku 20. století. Princip v sobě zahrnuje zákaz zneuţití vlastnictví, současně naznačuje, ţe vlastník nemá jen práva, ale má i povinnosti, vyplývající mu přímo ze zákona. Vlastnictví proto není neomezeným panstvím nad věcí (jak bylo uvedeno shora), ale má svoje určité limity. V návaznosti na omezení je charakteristickým rysem elasticita vlastnictví.11 Elasticita neboli pružnost vlastnického práva znamená, ţe k věci, která je předmětem vlastnictví, existuje věcné právo k věci cizí, např. věcné břemeno, pak jakmile toto omezení odpadne, rozšiřuje se vlastnictví do původního rozsahu samo, pruţně, aniţ je nutný nějaký úkon ze strany vlastníka či jiné osoby. Při definování vlastnického práva se potvrzuje poznatek obsaţený jiţ v Digestech: „Každý obecný pojem (definice) v občanském právu je nebezpečný, neboť jen zřídka se stává, že by nemohl být vyvrácen.“ Uvedené konstatování tak postihuje realitu lépe neţ pozdější pokusy o podání stručné a vyčerpávající definice vlastnického práva. Obsahem vlastnického práva se rozumí komplex oprávnění vlastníka nakládat s věcí, tradičně označovanou jako tzv. vlastnická triáda, obsahující právo věc uţívat a poţívat její plody a uţitky (ius utendi et fruendi), právo s věcí disponovat (ius disponendi) a právo věc drţet (ius possidendi). Uvedené vyplývá z ustanovení § 123 OZ, ale jelikoţ výčet vlastníkových oprávnění zde není úplný, lze formulovat i další jako je právo věc zničit (ius abutendi) a právo věc opustit (ius dereliquendi). 11
HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. podstatně rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 1481.
7
Vlastnické právo je trvalé, nezaniká, pokud nenastal důvod zániku vlastnictví, ani pokud vlastník pozbyl všechna oprávnění. V této souvislosti je třeba odkázat na shora uvedený znak elasticity vlastnického práva, vyjadřující znovuobnovení vlastnického práva v plném rozsahu po odpadnutí omezení vlastníka. V neposlední řadě je třeba objasnit pojetí tzv. neomezenosti vlastnického práva, která je označována za jeden z jeho charakteristických rysů. Nutno zdůraznit, ţe tento znak se nemohl v praxi nikdy uplatnit, jelikoţ výkon vlastnického práva je naopak vţdy právním řádem nějak omezen. Ustanovení § 123 OZ uvádí, ţe vlastník můţe svá oprávnění vykonávat „v mezích zákona“, přičemţ tyto meze jsou současně „omezením“ vlastnického práva. V současnosti se tak lze setkat s řadou zákonných omezení v disponování s pozemky, nemovitostmi či jinými předměty vlastnického práva, jeţ můţe ohrozit ţivotní prostředí či jiné společensky důleţité zájmy. Vlastnictví můţe být omezeno i úředním rozhodnutím nebo na základě soukromoprávní dispozice vlastníka.12 Nový občanský zákoník v ustanovení § 1011 definuje předmět a obsah vlastnického práva, obdobně jako ustanovení § 353 OZO: „Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné a nehmotné, je jeho vlastnictvím.“ Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, ţe jde o vlastnické právo objektivně vymezené, a to z tohoto hlediska, co je jeho předmětem. V tomto směru se nečiní rozdíl mezi hmotnými a nehmotnými věcmi. Subjektivní vymezení vlastnického práva obsahuje následující § 1012, který říká: „Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závazně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.“ Nový občanský zákoník striktně odlišuje, na rozdíl od dosavadního OZ, mezi termínem „vlastnické právo“ jako subjektivní právo vlastníka k předmětu tohoto práva, a „vlastnictvím“ označujícím předmět vlastnického práva, tedy souhrn majetkových kusů, k nimţ určitá osoba má vlastnické právo. NOZ neobsahuje definici vlastnického práva a zabývá se pouze jeho obsahem, přičemţ opouští dikci § 123 dosavadního OZ, který vychází z původního ustanovení § 120 OZ v jeho podobě z roku 1964 a nerespektuje klasickou římskou charakteristiku obsahu vlastnického práva (ius possidendi, ius utendi et fruendi a ius abutendi). Obsah vlastnického práva podle důvodové zprávy k NOZ není tvořen součtem dílčích oprávnění (jak uvádí § 123 OZ), ale je tvořen oprávněním vlastníka 12
Srov. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 681-682.
8
nakládat se svým vlastnictvím volně, tj. ţe můţe na svoji věc působit nebo nepůsobit, jak je mu libo, a jiné z působení na věc vyloučit. Obsah vlastnického práva není podle důvodové zprávy totiţ tvořen součtem těchto dílčích oprávnění a existencí ţádného z nich není podmíněna existence vlastnického práva. V této souvislosti se zdůrazňuje také tzv. elasticita vlastního práva, při odpadnutí některých klasicky chápaných dílčích oprávněních (příp. všech).13
13
Viz ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 438-440.
9
2.
Předmět vlastnického práva a právní pojetí věci v novém občanském zákoníku Předmětem vlastnické práva jsou věci v právním smyslu. V dějinách právního
myšlení můţeme vysledovat dva odlišné přístupy k chápání věci v právním smyslu, a to tzv. materialistický, omezující se pouze na hmotné věci, příp. ovladatelné přírodní síly, který zastávají romanisté a většina našich civilistů 19. a 20. století, a tzv. idealistický, uznávající také nehmotné věci, zvláště práva, jako předměty vlastnictví. Tento přístup reprezentují někteří meziváleční civilisté.14 Preference druhého označeného přístupu se projevila i v novém občanském zákoníku. 2.1
Věc v právním smyslu Dosavadní
občanský
zákoník
věc
v právním
smyslu
jako
předmět
občanskoprávního vztahu nedefinuje. Při jejím vymezení se podpůrně vycházelo z ustanovení § 13 zrušeného zákoníku mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb., který povaţoval za věci v právním smyslu hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouţí potřebám lidí.15 Odtud postupně vznikla tripartice předmětů právních vztahů jako věcí, práv a jiných majetkových hodnot (§ 118 OZ), promítnutá do řady právních konstrukcí. Tento stav, ve kterém byla absence zákonné definice zdůvodňována tím, ţe věc je přírodní fakt, a ţe ji tedy právo nemůţe definovat, byl předmětem kritiky, jelikoţ definice věci v právním slova smyslu není definicí reálnou a nevypovídá nic o reálném světě, ale je definicí nominální. Jinými slovy řečeno, co se jeví ve skutečnosti jako věc, anebo zač věc povaţují např. jednotlivé technické nebo přírodní vědy, není nebo nemusí být věcí ve smyslu práva.16 Nový občanský zákoník povaţuje za věc v právním smyslu (dále téţ pouze „věc“) vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Z uvedeného vyplývá, ţe věcí v právním smyslu jsou objekty pro člověka uţitečné. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku uvádí: „Užitečností se nerozumí jen faktické přinášení užitku jednotlivým předmětem konkrétnímu vlastníkovi, ale objektivní způsobilost přinášet především hospodářský užitek, čímž se nevylučuje užitek estetický či jiný. Užitečné je, co je prospěšné pro život člověka, a tedy má i hodnotu. Užitečnost není vnitřní vlastností věci (s věcí trvale 14
HORÁK, Ondřej. Jaromír Sedlíček a problematika vlastnictví, In Sedláček, J. Vlastnické právo. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 20. 15 Srov. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Doplněk, 2002. s. 97. 16 Srov. JANEČKOVÁ, Eva; HORÁLEK, Vladimír; ELIÁŠ, Karel. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde, 2012, s. 170.
10
a neoddělitelně spjatou); o tom, co je užitečné, a co tedy je vzhledem k tomu věcí, rozhodují lidská vůle a poznání i schopnosti člověka.“ Kritérium uţitečnosti jako kritérium vymezující věc v právním smyslu se však ne vţdy můţe jevit vhodným, oddělujícím věc v právním smyslu od věcí, které předmětem občanskoprávních právních vztahů nejsou, s ohledem na skutečnost, ţe skoro kaţdý hmotný předmět můţe být někomu a k něčemu uţitečný. V této souvislosti nelze ani opomenou veřejnoprávní úpravu, která v ustanovení § 3 odst. 1 zákona o odpadech uvádí, ţe „odpadem je každá movitá věc, které se osoba zbavuje, nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit,“ tedy jinak řečeno, je to věc, které se někdo zbavuje, protoţe je pro něj neuţitečná. A přesto, ţe věc (hmotný předmět) je pro jejího vlastníka neuţitečná, tedy chce se jí zbavit, můţe být i nadále předmětem prodeje, směny apod., jelikoţ pro někoho jiného stále uţitek má. Z tohoto důvodu povaţuji zvolené kritérium uţitečnosti za velmi obecné, které ve své podstatě nikterak nepřispívá k bliţšímu vymezení věci v právním smyslu. Určitý význam kritérium uţitečnosti má v případě tzv. hromadných věcí. Za ně se mimo jiné povaţují i věci, které nejsou jednotlivě uţitečné a mají nějakou uţitečnou hodnotu jen v určitém mnoţství. Literatura jako příklad uvádí zrnko písku, které samo není uţitečné, zatímco vagón písku uţitečný je nebo alespoň můţe být.17 Věcí v právním smyslu je to, čeho se mohou týkat subjektivní majetková práva, především právo vlastnické. Obecně je pro věc v právním smyslu typické, ţe si ji lze přivlastnit, a aby k tomu mohlo dojít, je třeba ji ovládnout. Věcí tak bude vše, co člověk jako bytost nadaná rozumem můţe podrobit své vůli.18 Právní praxe a shodně i právní věda v souvislosti s vymezením kritéria ovladatelnosti dospívají k závěru, ţe některé věci (tedy ovladatelné a uţitečné předměty a přírodní síly) nemusí být ovladatelné plně, ale jen zčásti, ovšem z převáţné části. Věcmi v právním smyslu tak budou i ty, jejichţ ovládnutí objektivně moţné je, ale toto ovládnutí je zvláště komplikované. Důleţitá je však kategorie objektivnosti ovládnutí, tedy nemusí být v konkrétní chvíli ovládány a nemusí je ovládat kaţdý.19 Nový občanský zákoník definuje věc v právním smyslu i negativně, kdyţ stanoví, ţe lidské tělo ani jeho části, třebaţe byly od těla odděleny, nejsou věcí (§ 493). Věcí v právním smyslu tak není člověk, ani jeho mrtvé tělo, ani části lidského těla. Zákonná ustanovení o věcech nebude moţné v souvislosti s nakládáním s těmito objekty pouţít. Za 17
Srov. KINDL, Milan. Musí být věci uţitečné (a zcela ovladatelné)? Právní fórum, 2006, roč. 3, č. 9, s. 308. Srov. JANEČKOVÁ, Eva; HORÁLEK, Vladimír; ELIÁŠ, Karel. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde, 2012, s. 171. 19 Srov. KINDL, Milan., op. cit., s. 308. 18
11
určitých okolností je však moţné povaţovat i části lidského těla za věc, a to tehdy, pokud to zvláštní právní předpis pro své účely stanoví. S částmi lidského těla tak bude moţné jako s věcmi nakládat pouze v mezích těchto zvláštních právních předpisů. Nakládání s částmi lidského těla odebranými pacientovi při poskytování zdravotní péče a nakládání s tělem zemřelého a částmi odebranými z jeho těla je upraveno v ustanovení § 80 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování, podle kterého při odběru částí těla a pouţití těla zemřelého a nakládání s nimi se podle účelu pouţití postupuje podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů upravujících nakládání s lidskými orgány, tkáněmi nebo buňkami. Ustanovení § 493 NOZ tak zabraňuje, aby se s částmi lidského těla nakládalo jako s ostatními věcmi v právním smyslu podle občanského zákoníku, tj. aby se např. zabránilo volnému obchodování s nimi. Samotný občanský zákoník upravuje nakládání s částmi lidského těla v ustanovení § 111 a § 112 NOZ, která stanoví vedle práva na informace o nakládání s odňatými částmi lidského těla, omezení vztahující se na nakládání s těmito částmi a účel pro který mohou být pouţity. Nově je v občanském zákoníku vymezen veřejný statek jako věc určená k obecnému uţívání. Na věc, která bude veřejným statkem, tak lze usuzovat z hlediska účelu, ke kterému má slouţit, tedy k uţívání pro širší veřejnost. Kritérium vlastnické je zde potlačeno, tedy věc můţe být ve veřejném (státním, obecním) či v soukromém vlastnictví, přičemţ vlastník bude ze samotné definice veřejného statku ve svém vlastnickém právu omezen ve prospěch uţívání této věci jinými osobami. Půjde tak o veřejné komunikace, veřejné budovy a veřejná prostranství (náměstí, parky, veřejné sady, ostatní travní plochy apod.). Obchodní průchody, tzv. passage, veřejným statkem zřejmě nebudou, jelikoţ se zpravidla jedná jen o veřejně přístupnou část budovy.20 Největší diskuse při schvalování nového občanského zákoníku vyvolávalo vymezení živého zvířete. To podle § 494 NOZ není věcí a ustanovení o věcech se na ţivé zvíře pouţijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Ţivé zvíře má zvláštní význam a hodnotu jiţ jako smysly nadaný ţivý tvor. Tím je vyjádřeno, ţe zvíře je ţivý tvor nadaný smysly na rozdíl od člověka, který je nadán i rozumem. Z uvedeného lze dovodit, ţe hodnota ţivého zvířete není dána jen obecnou cenou a ţe zvláštní význam a hodnota zvířete můţe mít i pro soukromé právo relevanci. Zároveň nelze ztrácet ze zřetele, ţe jde o soukromoprávní úpravu, která nemá nic společného se správním právem a 20
Srov. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 38-39.
12
zákonem na ochranu zvířat č. 246/1992 Sb., neboť tento zákon pro své účely vymezuje zvíře jako obratlovce odlišeného od člověka; takové vymezení je však pro účely občanského zákoníku příliš úzké, neboť objektem vlastnického práva jsou i bezobratlí.21 2.2
Rozdělení věcí Rozdílně od stávajícího občanského zákoníku, který se ve své obecné části
spokojuje jen s dělením věcí na movité a nemovité a o některých dalších věcech se zákoník zmiňuje jen v částech zvláštních, soustřeďuje se osnova nového občanského zákoníku v obecné části na právní rozdělení věcí podle hlavních a tradičních kritérií. Některé skupiny věcí (zejména věci nemovité, hromadné, zuţivatelné a zastupitelné) se v následujících ustanoveních blíţe vymezují, u jiných (např. pokud jde o věci určené jednotlivě nebo věci dělitelné) jsou však jejich bliţší charakteristiky zbytečné vzhledem k všeobecné srozumitelnosti označení.22 Základní členění rozeznává věci hmotné a nehmotné. Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu (§ 496 odst. 1 NOZ). Pojmové vymezení hmotné věci se inspirovalo vládním návrhem předválečného československého občanského zákoníku. Obecný občanský zákoník naopak definoval věci hmotné jako ty, které je moţné vnímat svými smysly. Podle obecného mínění tak šlo o části hmotné přírody, které si člověk podmaňuje a které představují prostředky k uspokojování jeho potřeb. Za nehmotné věci označuje nový občanský zákoník práva, jejichţ povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Takţe ty věci, které nejsou věcmi hmotnými, lze povaţovat za věci nehmotné. Pokud se opětovně podíváme do obecného zákoníku občanského, tak ten povaţoval za nehmotné věci subjektivní práva, tj. jako moc právem poskytnutou spočívající v oprávnění vlastníka (aktivní legitimaci) ţádat po druhé osobě (pasivně legitimované) nějaké plnění. Toto oprávnění k plnění je majetkovou hodnotou, která je předmětem vlastnictví, tj. věcí nehmotnou. Vlastníkovi je předmět nehmotný určen zákonem, a proto nemůţe jeho „podstatu“ z vlastní vůle měnit jako u věci hmotné. Substance věci hmotné je dána určením hmoty k uspokojování potřeb člověka, substance věci nehmotné je dána aktivní ţalobní legitimací na nějaké plnění.23 21
Srov. JANEČKOVÁ, Eva; HORÁLEK, Vladimír; ELIÁŠ, Karel. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde, 2012, s. 202. 22 Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 23 Srov. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 31-32.
13
K pojmu „věc v právním smyslu“ zazněla i kritika,24 podle níţ přijaté zákonné vymezení věci v právním smyslu jest pojetím širším (neţ doposud), jelikoţ vedle hmotných předmětů jako ohraničenými smysly vnímatelných a ovladatelných částí vnějšího světa materiální povahy (res corporales) zahrnuje rovněţ práva, dále činnosti – sluţby, jakoţ i nehmotné statky (res incorporales), neboli stručně vyjádřeno, vedle hmotných předmětů i nehmotné předměty. Podle kritiků je totiţ třeba odlišovat věc na straně jedné a právo na straně druhé. Přiklánějí se proto k současnému uţšímu vymezení věci v právním smyslu, neboť o vlastnictví se tradičně hovoří pouze tam, kde jde o hmotné předměty (ať movité či nemovité), zatímco pohledávka (jako věc nehmotná) je v majetku věřitele, kterému pohledávka náleţí. Občanský zákoník by tak měl odlišit to, ţe ne vše, co je „majetkem“, je současně „vlastnictvím“.25 Nový občanský zákoník však opouští scholastiku terminologického odlišování předmětů, jeţ jsou ve vlastnictví a jsou „jen“ v majetku, neboť obsahový rozdíl mezi postavením vlastníka a „majitele“ není ţádný. Pohledávka jako věc v právním smyslu (nehmotná) je rovněţ součástí věřitelova majetku a jeho jmění, a tedy i předmětem jeho vlastnictví.26 Tradiční řešení zvolil nový občanský zákoník v pojetí ovladatelných přírodních síl, se kterými se obchoduje (zejména elektřina, plyn), na které se pouţijí přiměřeně ustanovení o věcech hmotných. Reagoval tak na pojímání energií v teorii občanského práva, která nebyla jednotná v závěru, zda energie je věc či majetková hodnota od věci odlišná. V této souvislosti je třeba si uvědomit, ţe s energií můţe vlastník disponovat jako s kteroukoliv (movitou) věcí a můţe se tudíţ bránit proti neoprávněným zásahům třetích osob (typicky u „černým“ odběrů elektrické energie). Při odlišení věcí movitých a nemovitých, pojímá nový občanský zákoník věci nemovité nově, a to jako pozemky a podzemní stavby se samostatným účelem určení, jakoţ i věcná práv k nim a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon (§ 498 odst. 1 věta první NOZ). Pojem věci se tak rozšiřuje na některá práva, např. v třetí části občanský zákoník prohlašuje za nemovitou věc právo stavby. Dále pojetí nemovité věci vrací k zásadě superficies solo cedit, podle níţ se stavba, nejedná-li se o stavbu jen dočasnou, povaţuje za součást pozemku. Stanoví-li však jiný právní předpis, ţe určitá věc není 24
Srov. STUNA, Stanislav; ŠVESTKA, Jiří. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 10, s. 366. 25 Srov. SPÁČIL, Jiří. Drţba v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 13, s. 479 a násl. 26 Srov. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR.
14
součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná, jsou movité (§ 498 odst. 2 NOZ). I zde se nový občanský zákoník inspiroval osnovou československého občanského zákoníku z konce třicátých let minulého století, která předpokládala legální definici nemovitosti, na rozdíl od obecného zákoníku občanského, který kdysi (v ustanovení § 293) vymezoval movité věci jako ty, které lze bez porušení jejich podstaty přenášet z jednoho místa na druhé, zatímco všechny ostatní věci byly naopak věcmi nemovitými. Jako kaţdé i toto vymezení přinášelo právní praxi potíţe, protoţe praktické potíţe přinášelo jak samotné přenášení věci z jednoho místa na druhé, tak i jeho pojetí.27 Soudy proto musely například judikovat, ţe námořní lodě nejsou věcmi nemovitými ani tehdy, kdyţ je s ohledem na jejich velikost vcelku přenášet nelze.28 Další rozlišení věcí na zastupitelné a zuživatelné, které nově definuje občanský zákoník, znala doposud pouze teorie občanského práva. Toto odlišení však nebylo bez právního významu. Zastupitelnou věcí tak bude pouze věc movitá, která můţe být nahrazena jinou věcí téhoţ druhu. Věci nemovité a věci individuálního charakteru, který lze dovodit z jejich objektivně vyjádřitelné hodnoty (např. umělecké dílo), nelze nahradit věcmi jinými, aniţ by se měnilo jejich ekonomické nebo jiné společenské určení.29 Za zuţivatelnou věc je třeba povaţovat věc movitou, jejíţ běţné pouţití spočívá ve spotřebování, zpracování nebo zcizení. Zuţivatelné jsou i ty movité věci, které náleţí ke skladu nebo k jinému souboru, pokud jejich běţné uţití spočívá v tom, ţe jsou prodávány jednotlivě. Ostatní věci jsou nezuţivatelné (§ 500 NOZ). Budou to tedy takové věci, které svou uţitnou hodnotu ztrácejí postupně, které se nespotřebovávají, nýbrţ opotřebovávají.30 Typické zuţivatelné věci (res quae usu consumuntur) jsou potraviny, ale patří sem také topivo, suroviny nebo jiný materiál určený k dalšímu pouţití. Mezi zuţivatelné věci se řadí téţ peníze, neboť jsou-li pouţity ke svému obvyklému účelu, placením je vlastník pozbývá.31 Za účinnosti obecného zákoníku občanského byl podrobně rozpracován koncept věci hromadné (universitas rerum), jeţ představovala souhrn jednotlivých věci, „které se 27
Srov. KINDL, Tomáš. Malá poznámka o věcech (o odpadech, jeskyních a rybnících jako věcech). Právní fórum. 2010, roč. 7, č. 2, s. 49. 28 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 1932, sp. zn. R I 453/32. 29 Srov. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Doplněk. 2002, s. 98. 30 Srov. tamtéţ. 31 Srov. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR.
15
za věc jednu považují a bývají označovány společným jménem“ (§ 302 OZO). U věci hromadné jde o právní skutečnost, ţe několik věcí tvoří celek. Přičemţ není rozhodné, zda tyto věci jsou stejnorodé či různorodé, mohou to být i věci hmotné i nehmotné, téţ věci movité a nemovité, ale i věci hromadné. Musí však jít jednak o úhrn jednotlivých věcí, nikoli jejich pouhých součástí, jednotlivé věci musí být ve vlastnictví toho, kdo je pánem věci hromadné, tyto věci se povaţují za jednu a popsané spojení souřadných věcí je obvyklé, tj. existuje pro ně zvláštní název, např. označení pro nůţ a vidličku jest příbor.32 Uvedené charakteristiky bychom dovodili i z legální definice v ustanovení § 501 NOZ, podle níţ je hromadnou věcí a pokládá se za celek soubor jednotlivých věcí náleţejících téţe osobě, povaţovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení. Věci hromadné mají svůj právní význam především v právech věcných, jako tomu je při odevzdání věcí hromadných, jejich zastavení, při převodu drţby a zejména při vindikaci věci, neboť lze vindikovat hromadnou věc, je-li moţné ji dostatečně individualizovat.33 Dosavadní občanský zákoník pojmu hromadná věc neuţívá a nemá pro tyto případy zvláštní úpravy. Na druhé straně pojem věci hromadné nevylučuje.34 Moţností vindikovat věc hromadnou se zabývala judikatura,35 která dovodila, ţe „věc hromadná je souborem věcí, který tvoří jediný, hospodářsky nedílný nebo i dělitelný celek“. Přestoţe věc hromadná neměla doposud výslovnou právní úpravu v občanském zákoníku, právní věda dovozovala, ţe předmětem koupě věc hromadná být můţe (např. nábytková souprava, soubor knih). Nebylo také pochyby, ţe předmětem drţby můţe být hromadná věc, a to podle okolností jak celek, tj. universitas rerum, tak kaţdá jednotlivě. Jednotlivé případy, kdy předmětem občanskoprávních vztahů jsou takovéto soubory věcí, bude třeba vţdy posoudit podle okolností daného případu a podle ustanovení týkající se věcí vůbec. Ačkoli k uvedenému závěru dospěla právní věda za účinnosti dosavadního občanského zákoníku, podle mého názoru i nadále bude třeba zváţit, zda daný soubor jednotlivých věcí lze pokládat za celek a přistupovat k němu jako k věci hromadné. Bude tomu zejména v případech, kdy předmětný soubor věcí jiţ neexistuje, přestoţe dříve existoval, ovšem
32
Srov. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl II. repr. z roku 1935. Praha, 1998, s. 57. 33 Srov. tamtéţ. 34 KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné. sv. I. Praha: CODEX, 1997, s. 148. 35 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. I. Odon 23/97.
16
některé věci byly ze souboru vyňaty a nahrazeny jinými a nelze jiţ zjistit, o které věci šlo.36 V této souvislosti nelze však opomenout, ţe dosavadní účinná právní úprava pojem věc hromadná zná, a to v souvislosti s definicí podniku v ustanovení § 5 odst. 2 obchodního zákoníku. Na jeho právní poměry se pouţijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku. Z uvedeného však není moţné automaticky dovozovat všeobecnou zákonnou definici věci hromadné, a to s ohledem na zvláštní právní úpravu podniku v obchodním zákoníku. Nově byl pojem „podnik“ nahrazen pojmem „obchodní závod“, ale i ten bude nadále povaţován za zákonnou věc hromadnou, tedy non subjekt. Obecně tedy bude platit, ţe převodem závodu k němu nabyvatel získá uno acta vlastnické právo jako k celku, a proto nebude nutné samostatně převádět jeho jednotlivé části.37 2.3
Příslušenství a součást věci Zákonné vymezení součásti věci v současném občanském zákoníku (§ 120 odst. 1)
je totoţné s úpravou obsaţenou v novém občanském zákoníku, který povaţuje za součást věci vše, co k ní podle její povahy náleţí a co nemůţe být od věci odděleno, aniţ se tím věc znehodnotí (§ 505 NOZ). Za součást věci bude povaţován prostor nad povrchem a pod povrchem, nově však také stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Nebude-li podzemní stavba nemovitou věcí, bude součástí pozemku, i kdyţ zasahuje pod jiný pozemek (§ 506 NOZ). Za součást pozemku povaţuje nový občanský zákoník téţ rostlinstvo na něm vzešlé (§ 507 NOZ). Sama součást věci nemůţe být předmětem samostatného právního vztahu a sdílí právní reţim věci, ke které patří, je vţdy ve vlastnictví vlastníka věci jako celku. Součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci součást výslovně uvedena; není významné, zda si nabyvatel uvědomil, ţe s věcí nabývá i její součást.38
36
Obdobně SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 48. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 38 HOLUB, Milan a kol. Sousedská práva – Praktická příručka, 3. vydání, Praha: Linde, 2005, s. 34. 37
17
Co lze povaţovat za součást věci, vyplývá jednak z její povahy, jednak z rizika znehodnocení věci v důsledku oddělení její součásti. Oboje se posuzuje vzhledem k účelu, zpravidla hospodářskému, ke kterému věc slouţí, přičemţ po oddělení její součásti k původnímu účelu můţe slouţit pouze omezeně nebo nemůţe slouţit vůbec. Znehodnocením věci hlavní je tak myšlena jednak ztráta peněţní hodnoty, jednak znehodnocení funkční, estetické i jiné.39 Asi nejdůleţitější změnou, oproti současnému právnímu stavu, je obnovení římskoprávní zásady superficies solo cedit, tedy ţe stavba, nikoli dočasná, bude součástí pozemku. Z uvedeného tak lze dovozovat, ţe s převodem vlastnického práva k pozemku se automaticky bude převádět i stavba na něm, aniţ by byla samostatně identifikována v převodní (kupní, darovací) smlouvě. Bude však záleţet na úpravě katastrálních předpisů, které budou moci identifikaci převáděné budovy poţadovat. To by podle mého názoru přispělo k vyšší právní jistotě. Nový katastrální zákon nepočítá s evidencí budov, které jsou součástí pozemku, naopak výslovně uvádí, ţe předmětem evidence jsou budovy, kterým se přiděluje číslo popisné nebo evidenční, pokud nejsou součástí pozemku nebo práva stavby a téţ budovy, kterým se číslo popisné ani evidenční nepřiděluje, pokud nejsou součástí pozemku ani práva stavby, jsou hlavní stavbou na pozemku a nejde o drobné stavby. Katastr však bude obsahovat, mj. údaje o budovách, kterým se přiděluje číslo popisné nebo evidenční včetně čísel těchto budov a údaje o budovách, kterým se tato čísla nepřidělují, pokud jsou hlavní stavbou na pozemku, nejedná-li se o drobné stavby. 40 Věci, které byly na pozemku zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako domy a jiné budovy, povaţoval za součást nemovitosti (pozemku) i obecný občanský zákoník v ustanovení § 294. Stavbu bylo moţné povaţovat za součást pozemku za splnění dvou předpokladů, jednak pevného spojení s pozemkem a také trvalostí stavby, tj. jejího zřízení s úmyslem, aby tam trvale zůstala. Posouzení míry pevnosti spojení se určovalo podle toho, jaká se obvykle pro takovou stavbu vyţadovala; volnější byla u dřevěných chat, pevnější i zděných staveb (činţovních). Trvalost stavby se dovozovala podle okolností objektivně patrných (podle účelu). Pokud tu byly takové okolnosti, které by vylučovaly uvedený charakter stavby, nešlo o součást nemovitosti. Jako součást pozemku nebyly s ohledem na zevně patrné okolnosti povaţovány zejména výstavní a slavnostní
39 40
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99. Srov. § 3 odst. 1, § 4 odst. 1 písm. b) a § 8 písm. c) a d) nového katastrálního zákona č. 256/2013 Sb.
18
brány, tribuny a turistické chaty, ochranné boudy, trţní stánky, kiosky, nouzové kolonie u velkých měst, divadelní arény a jiné.41 Nová právní úprava se podrobně zabývá otázkou, zda stroj nebo jiné upevněné zařízení, je či není součásti nemovité věci, v níţ je umístěn. Zde bude záleţet na zápisu výhrady ve veřejném seznamu, ţe stroj ve vlastnictví vlastníka nemovitosti není. Je zde řešena i situace nahrazení stávajícího stroje jiným, který je součástí nemovité věci, přičemţ proti tomu můţe podat odpor osoba zapsaná ve výhodnějším pořadí, tj. osoba mající zapsaná k nemovitosti zvláštní práva v přednostním pořadí, např. právo zástavní, právo zpětné koupě či předkupní právo.42 Podle nového občanského zákoníku inţenýrské sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetické či jiné vedení, nejsou součástí pozemku. Má se za to, ţe součástí inţenýrských sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí (§ 509). Podle důvodové zprávy se nová právní úprava nedotýká úprav ve zvláštních právních předpisech, např. podle horního zákona součástí pozemku nejsou loţiska vyhrazených nerostů či podle vodního zákona povrchové a podzemní vody. Základní pojmové vymezení věci jako takové rovněţ doplňují ustanovení o jejím příslušenství. Přestoţe nová právní úprava vychází při obecném vymezení příslušenství věci ze stejné konstrukce jako ta současná, nový občanský zákoník potlačuje subjektivní prvek co do relevance vymezení příslušenství a zdůrazňuje jako významná pro zjištění, co je příslušenstvím věci, objektivní hlediska, zejména hospodářské určení věci hlavní a posouzení této otázky podle zvyklosti, při pochybnostech, zda je něco příslušenstvím věci.43 Příslušenství věci je podle nového občanského zákoníku „vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím“(§ 510 odst. 1). Příslušenství je sice samostatná věc v právním smyslu, ale její právní osud je do značné míry spojen s osudem věci hlavní. Z důvodu nejednotnosti judikatury v otázce, zda při převodu vlastnictví k věci hlavní se automaticky na nového vlastníka převádí i příslušenství hlavní věci, aniţ by toto příslušenství bylo ve smlouvě výslovně 41
Srov. ROUČEK, František; SEDLÁČEK Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl II. repr. z roku 1935, Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1998, s. 43. 42 Srov. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 43 Srov. tamtéţ.
19
identifikováno, bylo do ustanovení § 510 odst. 2 NOZ formulováno pravidlo, ţe „se má za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství“. Jinými slovy řečeno, rozhodne-li se o právním osudu hlavní věci, sleduje týţ osud i příslušenství, a to i v případě, ţe v převodní smlouvě není příslušenství výslovně specifikováno. Příslušenství jako samostatná věc je funkčně spojena vůlí vlastníka s věcí hlavní, kde spojení má být trvalé a vlastník věci hlavní a příslušenství je tentýţ. Příslušenství však můţe být kdykoli odděleno; postačí tu vůle a jednání vlastníka. Věci mající povahu příslušenství věci hlavní jsou samostatnými věcmi a mohou být samostatným předmětem vlastnického práva. Proto lze jejich vlastnictví převádět bez současného převodu vlastnictví k věci hlavní, a to bez ohledu na hospodářskou neúčelnost takového rozdělení vlastnictví.44 Důkazní břemeno o tom, zda nějaká věc je příslušenstvím, bude stíhat osobu, která to tvrdí. „Je-li stavba součástí pozemku, jsou vedlejší věci vlastníka u stavby příslušenstvím pozemku, je-li jejich účelem, aby se jich se stavbou nebo pozemkem v rámci jejich hospodářského účelu trvale užívalo“ (§ 512 NOZ). Věc hlavní můţe být věc nemovitá nebo movitá. Nemovitá věc však nemůţe být nikdy povaţována za příslušenství věci movité. Výslovně však toto pravidlo nový občanský zákoník neformuluje z důvodu, ţe výslovné kasuistické ustanovení by mohlo být překáţkou dalšího hospodářského vývoje.45 K rozdílu mezi příslušenstvím a součástí věci lze uvést to, ţe součásti nejsou věcmi, naproti tomu příslušenství věcí je. Tudíţ součást nemůţe plnit jiný úkol, neţ jako část věci, ale příslušenství můţe plnit jiný úkol, neţ jako věc hlavní. Jako příklad uváděl Komentář k OZO klíč ke schránce, který je její součástí, neboť nemůţe plnit jiný úkol neţ otvírat onu určitou schránku, naproti tomu hospodářské stroje jsou příslušenstvím zemědělské usedlosti, neboť slouţí k jejímu obdělávání, ale mohou plnit i jiný úkol, tj. obdělávat jinou usedlost. Pokud jde o věc jednotlivou, nemůţeme mluvit o příslušenství, pokud jde o věc hromadnou, vzniká otázka, zda hlavní věc s příslušenstvím je či není věcí hromadnou. Zpravidla tomu tak bude, ale nikoli ovšem naopak, ţe by kaţdá věc hromadná byla případem příslušenství.46 44
HOLUB, Milan a kol. Sousedská práva – Praktická příručka, 3. vydání, Praha: Linde, 2005, s. 36. Srov. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 46 Srov. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl II. repr. z roku 1935, Praha, 1998, s. 34. 45
20
2.4
Shrnutí kapitoly Nový občanský zákoník přichází s novým „širším“ pojetím věci v právním
smyslu, neboť stírá rozdíl mezi věcí hmotnou na straně jedné a věcí nehmotnou (právem) na straně druhé. To vyvolává kritické reakce jednak z řad právních teoretiků, ale i právní praxe, a to z důvodu dosavadní a v evropském kontextu převaţující tendence tyto dvě různé soukromoprávní kategorie odlišovat. V praxi nové pojetí tak můţe vyvolat jisté pochybnosti a právní nejistotu. Samotná legální definice věci v právním smyslu je značně obecná, neboť kritéria uţitečnosti a ovladatelnosti umoţňují pod tento pojem podřadit takřka cokoli, coţ asi nebyl zákonodárcův záměr. Negativní vymezení věci v právním smyslu přesto z tohoto pojmu vypouští lidské tělo a jeho části a ţivé zvíře, na které se ustanovení o věcech pouţije obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Nově upravuje občanský zákoník rozdělení věcí, které bylo doposud záleţitostí právní teorie, coţ ovšem neznamená, ţe by toto rozdělení nemělo praktický význam. Dělení věci podle nového občanského zákoníku odpovídá hlavním a tradičním kriteriím, s nimiţ se můţeme setkat jiţ v obecném zákoníku občanském. Za vhodné povaţují legální vymezení věci hromadné, coţ přispěje k větší právní jistotě, neboť ta byla dovozována právní praxí zejména v oblasti věcných práv a moţnosti vindikovat věc hromadnou. Zásadní změnu přináší nový občanský zákoník v obnovení zásady superficies solo cedit, coţ podle mého názoru bude mít největší dopad na právní praxi, která si jiţ zvykla na pojímání pozemku a stavby jako samostatných věcí. Snad jen dodat, ţe ona změna, která je podle autorů nového občanského zákoníku platná ve většině evropských zemí, přišla tak trochu pozdě, zejména po restitucích v 90. letech minulého století. Na jedné straně snad obstojí z důvodu vyšší právní jistoty, neboť stavba bez pozemku nemůţe fakticky existovat, na straně druhé měnit pravidla a nastolovat nový právní reţim v situaci, která nevykazuje ţádné praktické potřeby a je ustálená, je v zásadě neţádoucí.
Aţ
aplikační praxe ukáţe, zda obnovení zásady superficies solo cedit bylo krokem správným směrem.
21
3.
Identifikace předmětu vlastnictví Uvedená kapitola navazuje na část věnující se právnímu pojetí věci a reflektuje
současnou judikaturu – vycházející z dosavadní právní úpravy, jeţ při řešení vlastnických sporů vymezila zásady pro identifikaci (individualizaci) movitých a nemovitých věcí, k nimţ se ţalobci domáhají určení svého vlastnického práva. Nutno zdůraznit, ţe právě to, zda v ţalobním petitu popsanou věc lze současně povaţovat za samostatnou věc v právním smyslu, tedy předmět vlastnického práva, patří mezi prvotní předpoklady (vedle naléhavého právního zájmu) pro úspěch ve sporu o určení vlastnictví. Obecně platí, ţe vymezení práv a jim odpovídajících povinností obsaţených v petitu ţaloby musí být přesné, určité a srozumitelné, aby následný rozsudek byl po materiální stránce vykonatelný. Tak např. v ţalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v drţbě (detenci) ţalovaného. Problematikou individualizace movitých věcí, ohledně kterých je podána vlastnická ţaloba, obdobně to bude platit i pro ţalobu o určení vlastnictví k věci, se současný občanský zákoník, na rozdíl od OZO z roku 1811, nezabývá. Podle § 370 OZO platilo, ţe „kdo movitou věc soudně žádá nazpět, musí ji popsati znaky, kterými se rozezná od všech podobných věcí stejného druhu.“ Poţadavek na individualizaci věci byl dále upřesněn judikaturou bývalého Nejvyššího soudu ČSR v Brně,47 který uvedl, ţe „ustanovení § 370 OZO o popisu vindikované věci nelze vykládati tak rigorosně, že by byl nutný tak zevrubný popis zažalovaných věcí, aby byly rozlišeny ode všech ostatních věcí stejného druhu vůbec "ve světě" existujících. Stačí, je-li prokázána taková individualizace věci, aby byla dána určitost žalobní žádosti a věc bylo možno rozeznati od věcí stejného druhu, jsoucích v držbě toho, proti komu se žalobce domáhá jejího vydání.“48 Uvedený závěr platí podle současné judikatury Nejvyššího soudu i nadále, jelikoţ v mnoha případech nebude moţné hromadně vyráběnou a prodávanou věc identifikovat takovým způsobem, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků stejného druhu. V takovém případě však podle soudu nelze po ţalobci ţádat, aby věc popsal způsobem, který by takovou věc odlišil od všech existujících výrobků stejného druhu. Postačí, popíšeli ji obecněji (např. televizor určité značky a průměru obrazovky). Pokud by ţalovaný tvrdil, ţe má v drţbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované 47 48
Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1944, sp. zn. RV I 1110/43. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002.
22
věci, spočívalo by na něm důkazní břemeno, ţe je tomu tak; v případě, ţe by v řízení vyšlo najevo, ţe ţalovaný má v drţbě více v ţalobě shodně vymezených věcí, musel by ţalobce popis věci upřesnit. Pak by jiţ zpravidla disponoval přesnějšími údaji o věci, získanými v průběhu řízení,49 které by mu umoţnily věc popsat podrobněji.50 Právní praxe se setkala i s případem poţadavku na vydání knihovny jako tzv. hromadné věci, jelikoţ ţalobce v ţádném podání neodděloval poţadavek na vydání knihovny jako samostatné movité věci a jednotlivých knih, taktéţ jako movitých věcí. Dosavadní občanský zákoník pojem hromadné věci neuţívá, i kdyţ jej ani nevylučuje; jinak tomu je v novém občanském zákoníku.51 Vymezení povahy tzv. hromadné věci, lze nalézt jiţ v prvorepublikové judikatuře,52 podle níţ „tvoří hromadnou věc a pokládá se za celek soubor několika věcí zvláštních, které se počítají za jednu věc a označují se společným jménem. Význam hromadné věci vyčerpává se tím, že užívajíce souborného označení může se obejití bez výpočtu individuálních věcí, majících sdíleti společný osud právní.“ Věcí hromadnou se zabývala téţ romanistická literatura, podle níţ věcí soubornou (tzv. universitas rerum distantium) tvoří více samostatných, hmotně nespojených věcí, která hledíc ke společnému hospodářskému účelu, bývá pojímána za celek a označována jménem jednotným, např. stádo, knihovna. Takový pojmový celek není samostatným předmětem právním, neboť drţení, vlastnictví a jiná věcná práva vztahují se přímo k jednotlivým tělesům, z kterých věc hromadná se skládá, jakoţto různým samostatným předmětům.53 Definici pojmu „hromadné věci“ odbornou literaturou respektuje téţ judikatura Nejvyššího soudu, byť má věc hromadná prvotně význam pro formulaci petitu u ţaloby reivindikační, lze uvedené závěry vztáhnout téţ na formulaci petitu ţaloby na určení vlastnictví k hromadné věci, jelikoţ nejen poţadavek na vydání, ale i na určení vychází z toho, ţe půjde-li o knihovnu, která je identifikovatelná, bude moţno ţalovat na vydání knihovny, aniţ by bylo potřeba popsat kaţdou knihu zvlášť. Pokud by ovšem bylo zjištěno, ţe předmětný soubor jiţ neexistuje, nebude moţné takovou hromadnou věc jiţ vindikovat, příp. ţádat určení vlastnictví k celému souboru knih, které knihovnu tvoří,54 ale popsat 49
Např. na základě ohledání věci podle § 130 OSŘ. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002. 51 K tomu blíţe v kapitole 2. 52 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 8. 1924, sp. zn. Rv I 1139/24. 53 Srov. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. Díl 1. Praha, 1921, s. 196. 54 Srov. SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 50. 50
23
jednotlivé věci zvlášť. Předmětem ţalobního poţadavku na vydání, příp. určení, tak mohou být jednotlivé věci tvořící jinak součást věci hromadné, ale také samotná věc hromadná. Moţnost vindikace hromadné věci zjevně reflektuje poţadavky reálných ţivotních situací a umoţňuje ţalobci dosáhnout vydání zadrţované věci, aniţ by byl nucen pro účely určitosti ţaloby označovat jednotlivé věci tvořící součást věci hromadné.55 Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jeţ mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly.56 Pozemek, definovaný pro účely zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (dále téţ jen „katastrální zákon“), jeho ustanovením § 27 písm. a) jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí drţby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu vyuţití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve smyslu § 119 odst. 2 OZ věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (vlastnických) vztahů; nemusí být vţdy totoţný s parcelou, nýbrţ můţe zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, ţe věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.57 Naopak judikatura výslovně počítá se závěrem, ţe věcí v právním smyslu můţe být i pozemek, který je pouze částí parcely.58 Nejvyšší soud dokonce [pro účely posouzení správnosti (určitosti) a úplnosti ţaloby o vydání (téţ pro určení vlastnictví) nemovitosti, jíţ má být část pozemku] hovoří konkrétně o “části pozemku - dříve samostatné pozemkové parcele, později sloučené s jinými pozemky”.59 Poţadavku náleţité identifikace nemovitosti přitom podle tohoto rozhodnutí odpovídá uvedení údajů z (dřívější) evidence v pozemkové knize, a tedy i v bývalém pozemkovém katastru. Závěr, ţe pozemek, který je částí parcely, je samostatnou věcí v právním smyslu, vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, podle nějţ je nepřípustné dovozovat neexistenci pozemků v důsledku jejich sloučení či přeparcelování, resp. přečíslování.60
55
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1213/2012. Viz § 1 odst. 1 písm. a), § 3 písm. a), b), § 4 a § 27 písm. a) katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. 57 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 20 Co 20/99. 58 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, podle něhoţ je způsobilým předmětem vydrţení vlastnického práva i pozemek, který je částí parcely. 59 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96. 60 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. II. ÚS 82/95. 56
24
Pokud je ve sporu poţadováno určení vlastnictví k parcele, která je evidována v katastru nemovitostí, je třeba ji náleţitě označit, a to tak, aby se výrok rozsudku mohl stát podkladem pro provedení zápisu do katastru nemovitostí. Nezbytnými identifikačními údaji, které musí být v petitu, resp. v enunciátu rozsudku soudu uvedeny, jsou parcelní číslo pozemku a označení katastrálního území, v němţ se pozemek nachází. Půjde-li o existující pozemek geometricky vymezený v katastrálních operátech, rozloha či výměra takového pozemku nemusí být uváděna. Byť však jde o identifikační údaj nadbytečný, je-li uţit, musí odpovídat skutečnosti.61 Jestliţe bude v ţalobě uvedena nesprávná výměra parcely, je třeba učinit závěr, ţe taková parcela není v katastru nemovitostí evidována, a proto nelze určit její vlastnictví. Pokud ţalobce uvede nesprávnou výměru parcely jen nedopatřením, bude na místě odstranění vad ţaloby podle § 43 odst. 1 OSŘ; nejde však o vadu, která by bránila pokračování v řízení. Neopraví-li však ţalobce návrh nebo uvádí-li jinou neţ v katastru nemovitostí evidovanou výměru parcely úmyslně, aby tak dosáhl opravy údajů katastru, soud ţalobu zamítne, neboť nelze určit vlastnické právo k parcele vymezené jinak neţ údaji katastru nemovitostí.62 V právní praxi se nezřídka setkáme s případy, kdy je poţadováno určení vlastnictví ke stavbě. Podle dosavadní právní úpravy § 120 odst. 2 OZ není stavba součástí pozemku, občanský zákoník však nevymezuje, co stavba je. Pro oblast občanskoprávní nelze pouţít vymezení stavby podle stavebního zákona, podle něhoţ se stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montáţní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, pouţité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel vyuţití a dobu trvání.63 Uvedené vymezení je dáno jen pro účely stavebněprávní, neboť některé stavby, k jejichţ provedení je třeba stavebního povolení, resp. ohlášení stavebnímu úřadu, netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Judikatura Nejvyššího soudu proto dospěla k závěru, ţe pokud občanskoprávní předpisy pouţívají pojem „stavba“, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem „stavba“ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat
61
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 680/96. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008. 63 § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). 62
25
staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů.64 Pro posouzení vzniku stavby jako věci způsobilé být předmětem právních vztahů není důleţité veřejnoprávní rozhodnutí (kolaudační rozhodnutí), nýbrţ okamţik, v němţ je stavba vybudována do takového stadia, ţe všechny další stavební práce směřují jiţ pouze k dokončení druhově i individuálně určené věci. Takovýmto okamţikem (nejde-li o některou ze speciálních staveb jako jsou stavby podzemní, některé stavby pro energetiku, pro dopravu apod.) je přinejmenším stav, kdy je jiţ jednoznačným a nezměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaţí. Od tohoto okamţiku, v němţ se jiţ vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro tato jiţ vzniklá vlastnická práva veškeré další stavební práce bez významu, přestoţe náklady na ně potřebné často převyšují náklady jiţ vynaloţené. V této souvislosti není právně relevantní, zda stavba, aby byla věcí, splňuje poţadavky stavebně právních předpisů, tj. zda na ni bylo vydáno stavební povolení, či zda došlo ke kolaudaci stavby po jejím dokončení apod.65 Naopak nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li jiţ patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaţí, přičemţ u staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. K zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu můţe dojít ojediněle i jiným způsobem, např. obestavěním. Stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a téţ stavby slouţící k výrobním účelům zanikají vţdy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlaţím, v důsledku čehoţ zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby.66 Pro posouzení zániku původní stavby není relevantní, co bylo nově vybudováno, ale to, zda navzdory částečné demolici objektu si jeho část podrţela povahu stavby; je-li tomu tak, vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací přiroste k takové stavbě, stává se její součástí a vlastnicky náleţí tomu, komu patří stavba, bez ohledu na výši nákladů vynaloţených při dalších stavebních pracích.67 Stavba, která není samostatnou věcí, je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla téţ stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu 64
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96. Srov. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 30 Ca 225/97. 66 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98. 67 Nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. IV. ÚS 500/2000. 65
26
nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc např. parkoviště, lom, meliorační zařízení, pozemní komunikace apod. V některých mezních případech tak nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vţdy třeba zvaţovat, zda stavba můţe být samostatným předmětem práv a povinností, a to ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení není moţné, půjde zpravidla o součást pozemku.68 Jde-li o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoliv je třeba vţdy posoudit podle okolností konkrétního případu. Přitom “spojení se zemí pevným základem“ je moţno stručně charakterizovat tak, ţe věc nesmí být oddělená od země, aniţ by došlo k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. Z hlediska stavebního je pevný základ základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách. Posouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níţ soud zpravidla nemá dostatek znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením.69 Posouzení toho, zda stavba je v konkrétním případě samostatným objektem právních vztahů nebo součástí pozemku, záleţí na individuálním posouzení kaţdé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uváţení soudu.70 Soudy se v této souvislosti zabývaly určením vlastnictví k tenisovým dvorcům, které vznikly vrstvením jednotlivých přírodních stavebních materiálů, čili stavební činností – zpracováním a ztvárněním pozemku, tedy obdobným způsobem jako je tomu v případě vybudování komunikace. Uvedly, ţe tenisové dvorce nejsou stavbou ve smyslu občanskoprávním,
jsou
proto
součástí
pozemku,
a
tudíţ
(spoluvlastníkům) tohoto pozemku.71
68
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. Nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01. 70 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012. 71 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005. 69
27
náleţí
vlastníkovi
Výše uvedený závěr byl podpořen jiţ dříve přijatým právním názorem, ţe parkoviště představované pozemkem, jehoţ povrch by zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou. Nelze jej totiţ od pozemku oddělovat, není ani dobře představitelné, ţe by někdo mohl převést na jiného parkoviště, chodník či tenisový kurt bez současného převedení pozemku, na němţ se toto „zařízení“ či „konstrukce“ bezprostředně nacházejí.72 Uvedené závěry o „oddělitelnosti“ pozemku od stavby lze vztáhnout téţ na případ určení vlastnictví ke studni či vrtu, jako samostatné věci ve smyslu občanskoprávním. Podle konkrétních okolností můţe být studna jednak samostatným předmětem občanskoprávního vztahu, ale také součástí pozemku. Má-li být studna samostatnou věcí, pak nestačí její uţitečnost, tj. ţe slouţí potřebám lidí, ale musí jít i o hmotný předmět (res corporalis). Pro studnu, pokud má být samostatnou věcí ve smyslu § 118 odst. 1 OZ, musí platit to, co pro ostatní hmotné předměty, tj. ţe je materiální povahy (proto není věcí určitý prostor) a ţe je oddělena od ostatních věcí, tedy, ţádná její část se neprolíná či nemísí s věcí jinou – proto není součástí věci jiné. Studna je tedy stavbou, a tudíţ samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, bez ohledu na pojetí vodohospodářské, jestliţe je výsledkem lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převáţně podzemní konstrukce, jeţ ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenţ má být zčásti zaplněn vodou a zčásti slouţit jejímu čerpání. Nemá-li studna ţádnou konstrukci, nejde o samostatnou věc, ale o součást pozemku, tak tomu bude např. u nezpracovaného vrtu, nijak nevymezenému proti okolí.73 Pokud bude studniční vrt oddělen od okolního prostoru (zeminy), např. betonovými skruţemi, pak půjde o samostatnou věc ve smyslu občanskoprávním. Téţ vlastnictví hráze rybníka bude záviset na jejím stavebním provedení, tj. zda půjde převáţně o hráz vzniklou navršením zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ní leţící, nebo zda převaţují stavební materiály, např. beton, které tvoří samostatnou stavbu na pozemku. Nelze tedy učinit obecný závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, bez posouzení konkrétní situace. Kromě stavebního provedení bude třeba vyjít i z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze.74
72
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, téţ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1341/2010. 74 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. 73
28
Soudní praxe se zabývala téţ sporem o určení vlastnictví k ideálnímu spoluvlastnickému podílu rybníka specifikovaného v ţalobě jako „rybník (s určitým srozumitelným označením) se všemi jeho součástmi a příslušenstvím, zejména rybniční dno, břehy a hráz, se všemi technickými zařízeními sloužícími provozu a užívání rybníka, zejména s betonovým kašnovým přelivem a výpustním ventilem“. Nejprve je třeba se v daném případě věnovat otázce povahy rybníky jako samostatné věci ve smyslu občanskoprávním. V této souvislosti nelze při vymezení rybníka jako samostatné věci opomenout i jiné právní předpisy, jako je katastrální zákon a na něj navazující právní předpisy, jelikoţ občanský zákoník neobsahuje bliţší vymezení pojmu pozemek či stavba. Z prováděcí vyhlášky ke katastrálnímu zákonu č. 26/2007 Sb. vyplývá, ţe jedním ze způsobů vyuţití pozemku je rybník (jako druh pozemku), představující umělou vodní nádrţ určenou především k chovu ryb s moţností jejího úplného a pravidelného vypouštění. Rybník ve smyslu těchto předpisů je vodní plochou a tedy pozemkem, nikoli stavbou. V případě určení vlastnictví k rybníku, vymezeném shora uvedeným způsobem, je zřejmé, ţe nejde pouze o stavbu rybníka, kterou nelze oddělit od pozemku, tj. o stavbu ve smyslu vodního práva, ale o celek představovaný pozemkem a zařízeními, které jsou jejich součástmi a příslušenstvím. Takové pozemky s tím, co tvoří jejich součást a příslušenství – pak samozřejmě předmětem občanskoprávních vztahů být mohou.75 V právní praxi se nezřídka setkáme s případy, kdy je poţadováno určení vlastnictví ke stavbě (budově), jeţ nebyla doposud kolaudována, a vyvstává otázka, zda taková stavba můţe být samostatným předmětem právních vztahů, či je součástí pozemku, na němţ vzniká. Definici rozestavěné budovy obsahuje katastrální zákon v ustanovení § 27 písm. l), podle něhoţ „rozestavěnou budovou je budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, pokud jí dosud nebylo přiděleno číslo popisné nebo evidenční, a u budovy, které se číslo popisné nebo evidenční nepřiděluje, pokud dosud nebylo započato s jejím užíváním“. Uvedenou definici přejímá i soudní judikatura v případě vymezení rozestavěné stavby, jako předmětu občanskoprávních vztahů. Rozhodující tak bude dosaţení stavu rozestavěnosti, resp. dokončenosti budovy, pro její zápis do katastru nemovitostí. Skutečnost, ţe rozestavěná stavba, jeţ podléhá zápisu do katastru nemovitostí, dosud není v katastru zapsána, v ţádném případě nebrání, aby s touto stavbou mohl její vlastník disponovat. Případný zápis rozestavěné stavby do katastru nemá účinky
75
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003.
29
konstitutivní, ale deklaratorní, a proto lze tento zápis do katastru provést i v průběhu řízení o povolení vkladu vlastnického práva podle smlouvy o převodu této rozestavěné budovy.76 Obdobný závěr lze vztáhnout téţ na situaci, v níţ se bude ţalobce domáhat určení vlastnictví k rozestavěné budově, která sice není v katastru zapsána, ale je dosaţeno takového stavu, ţe k zápisu můţe dojít. Rozestavěnou stavbu je třeba - pro účely katastru nemovitostí - popsat parcelou, na níţ se nachází, s nutností předloţit stavební povolení a geometrický plán, který v ploše zobrazí půdorys stavby. Pokud však rozestavěná stavba nedosahuje poţadovaný stupeň dokončenosti, pak je součástí pozemku, není věcí v právním smyslu – stavbou spojenou se zemí pevným základem ve smyslu § 119 odst. 2 OZ. Tomu by měl odpovídat ţalobní petit, ţe ţalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti pozemku, nikoli však určení, ţe je vlastníkem této stavby na pozemku. Pokud dojde k uvedené nesprávnosti, je soud povinen ţalobce podle § 43 odst. 1 OSŘ vyzvat k jejímu odstranění.77 Předmětem určení můţe být téţ vlastnictví k bytu či nebytovému prostoru, které jsou faktickou částí domu. Na základě zvláštní právní úpravy, zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, lze vymezit byty a nebytové prostory jako reálně (prostorově) vymezené části budovy, oddělitelné (podle práva) od budovy, ve které se nachází; stávají se pak samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Byt či nebytový prostor, ve smyslu samostatné bytové jednotky, pak můţe být samostatně převáděn, zastaven či děděn. Právní vztahy k bytovým jednotkám se řídí občanským zákoníkem a dalšími právními předpisy, které se týkají nemovitostí, pokud uvedený zvláštní zákon nestanoví jinak. Byt a nebytový prostor jako tzv. jednotky jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí. Určení prostorově vymezené části budovy jakoţto jednotky ve smyslu uvedeného zákona je svěřeno především vlastníkovi budovy a jeho prohlášení. Vlastnictví jednotky podle tohoto zákona je spojené se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a vzniká vkladem prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí nebo výstavbou jednotky provedenou na základě smlouvy o výstavbě. Vlastnictví jednotky můţe vzniknout rovněţ na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manţelů. S přechodem nebo převodem vlastnictví jednotky přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu. Domáhat se určení vlastnictví k bytu či nebytovému prostoru, je tedy moţné aţ tehdy, kdy došlo k jeho vymezení ve smyslu zákona o vlastnictví bytů. Jinými slovy 76 77
Srov. odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 35 Ca 78/97. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007.
30
řečeno, ţalovat na určení vlastnictví k bytu není moţné v případě, ţe není vymezen jako bytová jednotka a tvoří tak nesamostatnou část domu, jelikoţ neexistuje jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Není moţné totiţ určit vlastnické právo k něčemu, co se můţe teprve po právní moci rozsudku stát způsobilým předmětem vlastnického práva. Nelze ovšem podle judikatury vyloučit určení, ţe ţalobce je vlastníkem „určité konkrétně vymezené prostory v domě jako součásti tohoto domu“. Podmínkou takového určení bude nejen naléhavý právní zájem ţalobce, ale i skutečnost, ţe ţalobce je vlastníkem domu.78 Samostatným předmětem občanskoprávních vztahů můţe být téţ rozestavěná bytová jednotka zapsaná do katastru nemovitostí na základě prohlášení vlastníka za podmínky, ţe se ke dni vydání takového prohlášení v domě nachází. Vymezení předmětu (věci), jehoţ vlastník má být určen, by mělo být v ţalobním petitu dostatečně určité a srozumitelné. V případě movité věci druhově určené tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou věcí téhoţ druhu, u věcí individuálně určených se tato identifikace odvíjí od specifických znaků. Vymezení nemovitých věcí evidovaných v katastru vyplývá z katastrálních předpisů, v této souvislosti je nutné upozornit na následný zápis soudem deklarovaného vlastnického práva do katastrálního operátu, v případě nově vzniklé stavby či oddělení pozemků je třeba připojit geometrický plán. U nedostatků označení předmětu vlastnictví v ţalobním petitu je třeba rozlišovat, zda zakládají skutečně vadu umoţňující záměnu předmětu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliţe by jeho správné označení bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků z obsahu skutečností vylíčených v ţalobě. Je třeba upozornit na fakt, ţe rozsudkem musí být rozhodnuto o celém předmětu řízení tak, jak byl vymezen ţalobním petitem na určení. Soud je tedy vázán ţalobním petitem, musí ţalobní petit svým rozhodnutím vyčerpat a nemůţe jej překročit, vyjma případů uvedených v § 153 odst. 2 OSŘ.79 Na druhé straně není však pochybením soudu, jestliţe formuluje výrok rozsudku za pouţití jiných slov, neţ které v jinak určitém a srozumitelném ţalobním návrhu pouţil ţalobce, pokud tím přesněji vyjádří stejná práva a povinnosti, o nichţ má rozhodnout. Ţalobce není povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Postačí, pokud ţalobce označí v ţalobě (v kterékoliv části jejího
78 79
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22Cdo 5515/2007. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1299/2001.
31
textu, popřípadě i výslovným odkazem na přílohu) přesně, určitě a srozumitelně způsob určení práva či právního vztahu.80 Nový občanský zákoník v ustanovení § 1041 odst. 1 a 2 výslovně uvádí: „Kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu. Vydání movité věci, kterou nelze rozeznat“ podle uvedených znaků, „zejména jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými věcmi téhož druhu, se lze domáhat, jen lze-li z okolností seznat vlastnické právo osoby, jež právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry osoby, na níž je požadováno vydání věci.“ Ţalobce tedy musí prokázat totoţnost věci, kterou má ţalovaný ve své moci, s věcí, o níţ jiţ dokázal, ţe je jeho vlastnictvím. Ţalobce musí svůj ţalobní návrh také dostatečným způsobem konkretizovat, aby bylo zřejmé, jakou věc ţádá; z toho plyne, ţe věc musí být přesně individualizována. Není tedy zpravidla moţné vindikovat věci druhově určené, pokud byly smíšeny s jinými věcmi, čímţ se vylučuje vindikace kvantity. Komentář k OZO v této souvislosti uvádí, ţe kdo vindikuje podíl na smíšené věci, musí tento smíšený celek individualizovat a musí dokázat část svého podílu. Smíšením peněz stávají se dřívější vlastníci peněz spoluvlastníky celku, ale celek musí být individualizován, není-li to moţné, přestává být dřívější vlastník vlastníkem.81 Byť se shora uvedené vztahuje na případy podání ţaloby na vydání věci neoprávněně zadrţované podle § 1040 odst. 1 NOZ, nic podle mého názoru nebrání tomu, aby se uvedené přiměřeně aplikovalo téţ na spory o určení vlastnického práva k věci. Závěry dosavadní soudní judikatury ohledně identifikace (individualizace) věcí bude za účinnosti nového občanského zákoníku třeba částečně korigovat s ohledem na zásadu superficies solo cedit; ve vztahu identifikaci pozemků (parcel) uvedené závěry obstojí i nadále. Dosavadní judikatura ohledně identifikace staveb pak s ohledem na ustanovení § 3055 NOZ bude dále pouţitelná tam, kde stavba zůstane samostatnou (nemovitou) věcí, a to z důvodu odlišného vlastnického reţimu pozemku a stavby, spojené s tímto pozemkem pevným základem.
80
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 717/2011. Srov. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 183. 81
32
4.
Obecně k ochraně vlastnického práva Ochrana vlastnického práva je realizována prostřednictvím tzv. vlastnických žalob,
a to ţaloby reivindikační, pokud se vlastník domáhá vydání (případně i formou vyklizení) věci, a ţaloby negatorní (zápůrčí), ţádá-li, aby se rušitel zdrţel jiných neoprávněných zásahů. Byť jde o právní prostředky ochrany vlastnického práva upravené v občanském zákoníku jako předpisu hmotného práva, řada autorů je povaţuje za smíšený institut práva hmotného a procesního, neboť jak uvádí M. Knappová: „Sama reivindikace, která ani nekonstituuje, ani nijak nemění povinnost, jejíž splnění se jí vydobývá, ač bývá upravována v občanských zákonících a považována zpravidla za instituci občanského práva hmotného…je přinejmenším též institucí práva procesního (je to actio).“82 J. Spáčil je ovšem názoru, ţe vlastnické ţaloby nelze povaţovat za jakýsi hybridní institut, který by jinak neměl obdoby, jelikoţ procesní pojetí vlastnických ţalob je vyvoláno jen pouţívanou terminologií.83 Termín „vlastnické ţaloby“ má totiţ svůj původ v římském právu a vychází z dávno jiţ opuštěného pojetí ţaloby. Římskoprávní jurisprudence totiţ nedospěla k pojmu „subjektivní právo“ a z formálního hlediska se jí objektivní právo jevilo jako systém ţalob, v němţ kaţdá ţaloba obsahovala subjektivní hmotné právo a Římané, nalézající právo, vţdy hledali určitou ţalobu, pod kterou by bylo moţné skutkovou podstatu řešeného případu podřadit. V souladu s touto tradicí se na místo práva vlastníka na ochranu mnohdy dodnes uvaţuje o vlastnických ţalobách.84 Samotná vlastnická ţaloba je prostředkem právní obrany, prostřednictvím níţ ţalobce poţaduje ochranu tvrzeného subjektivního hmotného práva – práva na vydání věci, které vzniklo v důsledku jejího neoprávněného zadrţování, příp. práva na upuštění od jiného zásahu. Toto právo je prvkem relativního právního vztahu mezi vlastníkem a tím, kdo do jeho práva neoprávněně zasáhl.85 Vztah mezi vlastníkem a tím, kdo do jeho práva neoprávněné zasahuje, vzniká aţ v důsledku neoprávněného zásahu. Podle J. Spáčila nelze jej ztotoţnit s předchozí „absolutní“ povinností nerušit vlastníka uţ proto, ţe obsah je tu jiný. Jedná se o relativní 82
KNAPPOVÁ, Marta. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. Praha: Academia, 1968, s. 195. Srov. SPÁČIL, Jiří Podstata vlastnických ţalob relativní neplatnosti a procesního nástupnictví z pohledu vztahu práva hmotného a procesního v díle prof. Macura. In Macurův jubilejní památník. Brno: MU, 2010, s. 40-41. 84 Srov. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 690. 85 Srov. SPÁČIL, Jiří. Podstata vlastnických ţalob relativní neplatnosti a procesního nástupnictví z pohledu vztahu práva hmotného a procesního v díle prof. Macura. In Macurův jubilejní památník. Brno: MU, 2010, s. 40-41. 83
33
právo vlastníka na vydání neprávem zadrţované věci, resp. právo vůči narušiteli, jeho obsahem je povinnost narušitele zdrţet se rušení a odstranit jeho důsledky. Povinnost věc vlastníkovi vydat existuje nezávisle na případném soudním řízení a lze ji realizovat i mimo toto řízení, např. kdyţ někdo vlastníkovi vydá dobrovolně zadrţovanou věc nebo kdyţ vlastník se chopí věci v rámci dovolené svépomoci (např. zadrţí zloděje při činu a věc mu odebere). Pokud se přesto hovoří o „vlastnických žalobách“, jde jen o zvyk, který nemá teoretické opodstatnění. Přesto je toto pojmenování natolik tradiční, ţe by nebylo dobré ţádat jeho opuštění; stejně se tradičně hovoří v tomto případě o „ţalobci“ a „ţalovaném“, ačkoliv správné by bylo hovořit např. o vlastníkovi, příp. jiném subjektu práva na vydání věci, a o tom, kdo má povinnost věc vydat. Také by se nemělo uvaţovat o tom, co je ţalobce povinen dokázat, ale o tom, jaké jsou hmotněprávní předpoklady vzniku práva na vydání věci a jemu odpovídající povinnosti.86 Ke vztahu ţaloby na vydání neoprávněně zadrţované věci (reivindikace) a zápůrčí (negatorní) ţaloby Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98, uvedl, ţe „pro revindikační žalobu obecně platí, že se jí vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Proto je také obvyklou součástí žalobního návrhu (tzv. petitu) požadavek nejen vydání věci, ale i požadavek jejího předání. Jiným způsobem ochrany vlastnického práva, vycházejícím rovněž z ustanovení § 126 odst. 1 OZ, je žaloba zápůrčí (negatorní). Touto žalobou se vlastník věci domáhá, aby se žalovaný zdržel jiných neoprávněných zásahů (jiných než neoprávněného zadržování věci) do vlastnického práva žalobce; domáhá se jí buď, aby žalovanému bylo určité rušivé konání zakázáno (aby se určitého konání zdržel) anebo aby věc uvedl do původního stavu, tj. odstranil věci, které na nemovitosti dříve nebyly.“ Jinými slovy reivindikační ţalobou se vlastník věci domáhá jejího vydání proti tomu, kdo ji má ve faktické moci (drţbě nebo detenci) bez právního důvodu, přičemţ vydání věci můţe být uplatněno i návrhem na její vyklizení. Základním předpokladem je, ţe vlastník je fyzicky zbaven moţnosti věc drţet a uţívat, a postačuje, ţe ţalovaný věc neoprávněně uţívá. Oba základní druhy vlastnických ţalob tak mají odlišný resp. samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím) vším ţalovaný do výkonu jejich vlastnického práva zasahuje. Není však vyloučeno, aby vlastník věci vůči ţalovanému
86
Viz SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 9-10.
34
uplatnil jednou ţalobou vedle vydání zadrţované věci současně zdrţení se dalších rušivých zásahů do výkonu vlastnických práv ţalobce, např. nevstupoval na jeho pozemek. Rozeznávání ţaloby reivindikační a negatorní jako forem vlastnické ţaloby má historické kořeny, neboť pozitivní právo rozlišení obou typů ţaloby znalo jiţ v obecném zákoníku občanském. V právní teorii je řešena otázka, nakolik je toto tradiční členění prakticky významné, a zda by nemělo být nahrazeno kazuističtějším dělením, např. na ţaloby na vyklizení bytu, odstranění stavby či vydání věci apod. Vlastnická ţaloby je však jednotná, jelikoţ i vydání věci je nakonec odstraněním důsledku neoprávněného zásahu a vyklizení neprávem uţívaného bytu je vydáním části věci.87 Obě vlastnické ţaloby jsou řazeny právní teorií do kategorie specifických právním forem autoritativní soudní ochrany vlastnického práva, neboť se obě ţaloby opírají přímo o vlastnické právo a také zcela bezprostředně sledují jeho právní ochranu. Vedle uvedených specifických věcněprávním prostředků ochrany vlastnického práva existují i obecné prostředky soudní ochrany vlastníka. K obecné soudní ochraně vlastnického práva se podle právní teorie počítá autoritativní soudní ochrana na základě předběţného opatření, jehoţ prostřednictvím lze zatímně upravit občanskoprávní poměry, tj. i poměry vlastnické, a téţ obecnou formou je ochrana pomocí určovací žaloby. Nutno upozornit na to, ţe v tomto případě nejde o specifickou vlastnickou ţalobu, jak je tomu u revindikační nebo negatorní ţaloby, ale o formu občanskoprávní ochrany, jeţ má procesní charakter.88 Často bývá označována za další – doplňující prostředek ochrany vlastnického práva. Dluţno podotknout, ţe právní praxe si tento právní prostředek oblíbila, a je pouţíván v případech, na něţ z hlediska zákonného vymezení vlastnické ţaloby nedopadají. Následující výklad bude proto zaměřen na konkurenci vlastnických ţalob a ţaloby na určení vlastnického práva. Jak vyplývá z výše uvedeného, vlastnické ţaloby, tedy reivindikační a negatorní, jakoţto ţaloby specifické, budou mít přednost před obecnou ţalobou určovací. Základními otázkami vlastnických ţalob se následující výklad – s ohledem na vymezení tématu disertační práce – zabývat nebude a zde odkazuji na relevantní odbornou literaturu,89 kde otázka ochrany vlastnického práva prostřednictvím vlastnických ţalob byla podrobně rozpracována včetně odkazů na soudní judikaturu.
87
Srov. SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 14-15. 88 Srov. FIALA, Josef.; ŠVESTKA, Jiří. Úvaha nad ochranou vlastnického práva se zvláštním zřetelem k vlastnickým ţalobám. Socialistická zákonnost. 1971, roč. 19, č. 2, s. 74. 89 Zejména SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, 265 s.
35
4.1
Žaloba na vydání věci Občanský zákoník upravuje ţalobu na vydání věci v ustanovení § 126 odst. 1, podle
něhoţ „vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje“. Za ţalobu reivindikační (vindikační) je právní teorií a praxí pokládána zejména ţaloba vlastníka věci na vydání a odevzdání proti tomu, kdo mu ji neprávem zadrţuje. Ţalobou na vydání věci se tedy vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadrţuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovi) moci. Vydání nemovité věci (např. pozemku) ve smyslu uchopení se její drţby pak znamená její předání do dispozice vlastníka resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat (uţívat).90 Vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) můţe mít úspěch jen tehdy, prokáţe-li ţalobce své vlastnické právo a dále prokáţe-li, ţe ţalovaný vlastníkovu věc neoprávněně zadrţuje. Žalobcem je tedy vlastník věci, dále to můţe být i oprávněný drţitel nebo oprávněný detentor. Uplatnění nároků vlastníka u soudu nemůţe bránit skutečnost, ţe jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba neţ on. Vlastnickou ţalobu můţe podat i dědic ohledně věci, která nebyla dosud projednána v dědickém řízení. Reivindikační ţalobu proti třetí osobě můţe podat i jen jeden z podílových spoluvlastníků věci; obdobně téţ i v případě společného jmění manţelů, a to i v době, kdy společné jmění manţelů zaniklo, avšak nebylo ještě provedeno jeho vypořádání. Pasivně věcně legitimován ve sporu můţe být vedle osoby, jeţ věc neoprávněně zadrţuje, jak detentor věci (tj. osoba, jeţ má věc u sebe, nikoliv však pro sebe), tak i drţitel (tj. osoba, jeţ fakticky ovládá věc a nakládá s ní jako s vlastní), který má moţnost věc ţalobci vydat, případně ji můţe získat od svého detentora.91 Předmětem reivindikační ţaloby je vydání neoprávněně zadrţované věci in natura. Věcí můţe být toliko věc ve smyslu právním, která je předmětem vlastnictví, ať jiţ movitá nebo nemovitá. U nemovitostí plní funkci reivindikační ţaloby žaloba na vyklizení (např. bytu, budovy či jiné nemovitosti). Procesněprávní teorie pak v souvislosti s tím dovozuje, ţe nemovitost je vyklizena tehdy, jestliţe z ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní)
90
Srov. např. HOLUB, Milan; FIALA, Josef; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. 12. vydání. Praha: Linde, a.s., 2006, s. 172, a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007. 91 Blíţe ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 691.
36
umístěné věci, nýbrţ aţ tehdy, kdy ji učinil přístupnou oprávněnému (předal mu klíče, odstranil uzávěry, apod). Ţalovat o vydání věci lze jen v případech, ve kterých lze předmětnou věc odlišit od jiných věcí téhoţ druhu, tedy i věci zastupitelné, lze-li je individualizovat. Věc, jejíţ vydání (vyklizení) se ţádá, musí být řádně popsána tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou věcí.92 Ke konkurenci žaloby na vydání věci a určení vlastnictví lze uvést, ţe právní praxe směřuje jednoznačně ve prospěch speciální vlastnické ţaloby, tedy pokud lze ţalovat na vydání věci (vyklizení nemovitosti) je vyloučeno ţalovat na určení vlastnictví, a to jednak proto, ţe v případě ţaloby vindikační se jedná o ţalobu na plnění, směřující k vydání věci, a v takovém případě není na určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, a jednak proto, ţe oběma ţalobami je sledováno něco jiného. V zásadě lze říci, ţe ţalobce buď chce získat neoprávněně zadrţovanou věc, u níţ je jeho vlastnictví nesporné, nebo mu postačuje deklarace jeho vlastnictví, zejména u nemovitosti, přičemţ určovací výrok bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Vlastnické vztahy jsou však často natolik různorodé, ţe se právní praxe téţ setkala s případy kombinace obou typů žalob, tj. bylo poţadováno jednak určení vlastnictví k nemovitosti a téţ její vydání, resp. vyklizení. Stalo se tak v situaci, v níţ rozsudek, kterým bylo vyhověno reivindikační ţalobě, nemůţe slouţit jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr se opírá o § 159 odst. 2 OSŘ, z něhoţ vyplývá, ţe odůvodnění rozsudku o vyklizení nemovitostí, v němţ se jako předběţná otázka řeší vlastnictví k nemovitosti, není pro katastrální úřady závazné; ty zavazuje jen výrok o tom, ţe ţalobce je vlastníkem, nikoliv ţe ţalovaný je povinen vyklidit nemovitost. Soudní praxe tak přestala u ţalob na plnění striktně sledovat otázku, zda ţalobce nemůţe ţalovat na plnění, a tyto ţaloby začaly být uplatňovány v případech plnění z neplatné či zrušené smlouvy ve smyslu § 457 OZ. V těchto případech soudní judikatura vyslovila názor, ţe opírá-li se určovací ţaloba o skutečnost, ţe došlo k plnění z neplatné smlouvy (případně ze smlouvy, která byla zrušena), je v případě, ţe jiţ dříve nedošlo ke vzájemnému vrácení plnění z této smlouvy, při posuzování naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva převodce soud povinen přihlíţet k tomu, zda je současně uplatněn nárok na vzájemné plnění podle § 457 OZ a zváţit, zda nedochází k obcházení tohoto ustanovení; jinak by
92
Problematika individualizace věci je popsána v kapitole 3.
37
mohlo být v důsledku určení vlastnictví ţalobce ohroţeno právo ţalovaného na vrácení plnění.93 Uvedený závěr neřeší problém zcela, tedy pokud totiţ ţalobce dosáhne určení vlastnického práva jen s uloţením restituční povinnosti, můţe s věcí právně nakládat, aniţ by splnil svou restituční povinnost. Uvedený problém lze řešit tak, ţe osoba, která věc od účastníka neplatné nebo zrušené smlouvy obdrţí, vstupuje do práv a povinností předchůdce, vyplývajících z § 457 OZ. Pokud by takový nabyvatel věc vindikoval, aniţ by v ţalobě uplatnil nárok na vzájemné vrácení plnění, nezbylo by neţ jeho ţalobu zamítnout. Nejvyšší soud, prostřednictvím senátu 22 Cdo, nejprve v této souvislosti uvedl, ţe prodávající má naléhavý právní zájem na určení obnoveného vlastnického práva k nemovitostem po odstoupení od smlouvy jen tehdy, jestliţe sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil kupujícímu, případně jestliţe s touto ţalobou na určení podal ţalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny.94 Tento závěr však byl posléze korigován rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu, který konstatoval, ţe existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal ţalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny. Kupující, který na základě zrušené smlouvy plnil, má totiţ právo, došlo-li k platnému odstoupení od kupní smlouvy, domáhat se soudní cestou vrácení zaplacené kupní ceny na prodávajícím z důvodu bezdůvodného obohacení, jímţ je i majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 OZ); tím jsou jeho práva vyplývající z povinnosti vrátit si vzájemná plnění v případě zrušení kupní smlouvy dostatečně ochráněna. Soud uvedl, ţe pro tento závěr svědčí i skutečnost, ţe zanikla-li by pohledávka kupujícího na vrácení poskytnutého plnění na kupní cenu, např. započtením na pohledávku prodávajícího z titulu sjednané smluvní pokuty pro případ porušení smluvní povinnosti (§ 544, § 545 OZ) kupujícím, nemohl by v takovém případě prodávající při nesoučinnosti kupujícího podle § 5 odst. 4 katastrálního zákona, zápisu svého obnoveného vlastnického práva k nemovitosti dosáhnout ani určovací ţalobou.95 Pro zodpovězení otázky vlastnictví k věci (nemovitosti) při odstoupení účastníků od kupní smlouvy lze odkázat na nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 93
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2002, sp. zn. 22 Cdo 534/2002. 95 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005. 94
38
Pl. ÚS 78/06, v jeho výroku se uvádí: „Odstoupení od smlouvy podle § 48 odst. 2 OZ se – není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.“ Uvedený nález byl posléze doplněn Nejvyšším soudem v tom směru, ţe jestliţe však další nabyvatel nemovitosti od prvního kupujícího nebyl v době uzavření druhé kupní smlouvy v dobré víře o tom, ţe zde není důvod, pro který by některá ze smluvních stran mohla účinně odstoupit od první kupní smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na něj. Důkazní povinnost o existenci této dobré víry má přitom další nabyvatel.96 Jak bylo uvedeno shora, s vydáním (předáním, resp. uchopením) drţby nemovité věci je v soudní praxi spojován poţadavek na formulaci žaloby na vyklizení nemovitosti. V právní praxi můţe nastat i situace, kdyţ ţalobce buďto nemá zájem na vyklizení nemovitosti, protoţe se jedná o neoplocený pozemek, a usiluje pouze o vydání její drţby, anebo z důvodů učiněných právních úkonů oprávněným drţitelem se ani nemůţe úspěšně domáhat vyklizení nemovitosti uţívané např. detentorem (nájemcem). V takovém případě je namístě moţnost domáhat se po ţalovaném, např. vydání příslušné listinné dokumentace nezbytné pro řádnou drţbu nemovitosti nebo např. vydání (mezi drţitelem a nájemcem) uzavřené nájemní smlouvy, jejímţ předmětem byl pronájem uvedené nemovitosti atd. Pokud by se totiţ drţba pozemku ţalobcem (původním vlastníkem) stala nesporná jiţ tím, ţe rozhodnutím soudu bylo pravomocně deklarováno (určeno) jeho vlastnické právo k tomuto pozemku a na straně ţalovaného tak (objektivně) zanikla vůle k drţbě pozemku, který ţalovaný, a to sám ani prostřednictvím jiné osoby v době rozhodování o určení vlastnictví jiţ neuţíval, je ţaloba na vyklizení volně přístupného a ţalovaným neuţívaného pozemku a jeho odevzdání ţalobci nedůvodná. Jinými slovy řečeno, za takové situace zde jiţ není ţádný důvod takový pozemek ţalobci vracet, resp. jej ţalovaným vyklízet a odevzdávat ţalobci.97
96 97
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010.
39
4.2
Žaloba negatorní (zápůrčí) Negatorní právní vztah, na rozdíl od reivindikačního právního vztahu, je
hmotněprávní vztah mezi vlastníkem a tím, kdo do jeho vlastnického práva zasahuje jinak neţ tak, ţe věc bez právního důvodu zadrţuje. Tento právní vztah lze charakterizovat především povinností narušitele upustit od neoprávněných zásahů a uvést věc do původního stavu. Uvedený právní vztah nevzniká tam, kde k zásahu dochází na základě nějakého právem uznaného důvodu.98 Poţadavek, aby vlastník nebyl jinými rušen při výkonu svých práv, nelze prosazovat do krajnosti. Zákon dává v určitých případech k zásahům do vlastnictví práva svolení, tak tomu je zejména ve vztazích mezi vlastníky sousedních nemovitostí. Určité nezbytné činnosti na nemovitosti, např. potřeba nezbytné rekonstrukce, se totiţ mohou negativně projevit na sousední nemovitosti. Odborná literatura se zabývá otázkou délky časového působení tohoto negativního vlivu na sousední nemovitost. Dovozuje, ţe tento právní vztah trvá, pokud trvá neoprávněné jednání narušitele nebo pokud nejsou odstraněny jeho následky, např. pokud někdo sloţí neoprávněně stavební materiál na cizím pozemku. Sloţitější je to v případě opakujících se jednání. V případě, ţe neoprávněné zásahy tvoří časově i místně určitou jednotu, např. narušitel uţívá cizí pozemek v pravidelných časových intervalech vţdy stejným způsobem po omezenou dobu, lze toto jednání posoudit jako jednání jediné - tedy zásah a tím i negativní právní vztah trvá, i kdyţ se rušitel momentálně na pozemku nenachází. V praxi se setkáme téţ s nahodilým, tj. časově a místně nesouvislým jednáním. V takovém případě literatura uvádí, ţe vlastník má negatorní ţalobu jen tehdy, hrozí-li opakování rušebního činu i v budoucnosti, neboť jinak není na ţalobě dán právní zájem.99 Téţ judikatura uvádí, ţe zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 OZ přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice jiţ přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu.100 Negatorní ţalobou vlastník věci poţaduje uloţení povinnosti narušitele (ţalovaného) zdrţet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva a někdy i odstranění 98
Srov. SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 11 a12. 99 Srov. FIALA, Josef; ŠVESTKA, Jiří. Úvaha nad ochranou vlastnického práva se zvláštním zřetelem k vlastnickým ţalobám. Socialistická zákonnost, 1971, roč. 19, č. 2, s. 82. 100 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96.
40
jejich následků. Pokud není neoprávněný zásah aktuální a ani neexistují jeho negativní následky, nelze ţalobě vyhovět. Nelze totiţ uloţit povinnost (v rámci relativního právního vztahu) tomu, kdo do vlastnického práva druhého nezasahuje. Stejně jako ţaloba na vydání je i ţaloba zápůrčí svým obsahem ţalobou na plnění podle § 80 písm. b) OSŘ, poţaduje se jí určité nekonání (zdrţení se) či naopak aktivní odstranění závadného stavu; z tohoto důvodu ji nelze vázat na existenci právního zájmu. Uvedené však platí pouze v případě, kdy neoprávněný zásah jiţ skončil a nehrozí jeho opakování. Ovšem v případě, ţe někdo hrozí neoprávněným zásahem, nelze po vlastníkovi poţadovat, aby vyčkal provedení tohoto zásahu a teprve poté se u soudu domáhal ochrany. Za této situace však není moţné uplatnit ţalobu zápůrčí, ale vlastník se můţe domáhat ochrany prostřednictvím ţaloby určovací, zejména můţe ţádat, aby soud určil, ţe ţalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí. Pro úplnost je třeba dodat, ţe za splnění zákonných podmínek nelze vyloučit ani ţalobu podle § 417 odst. 2 OZ, podle kterého „jdeli o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody“. Ţádá-li vlastník, aby soud určil, ţe ţalovaný není oprávněn zasahovat do jeho práva způsobem, kterým hrozí, je povinností soudu zkoumat, zda ţalobce má na takovém určení naléhavý právní zájem; musí tedy učinit skutkové zjištění, ţe ţalovaný míní hrozbu váţně a je schopen ji uskutečnit, ať jiţ sám anebo prostřednictvím třetí osoby.101 Petit shora uvedené ţaloby je zpravidla formulován shodně jako petit pravých negatorních ţalob, coţ vede k tomu, ţe teorie a praxe obě ţaloby ztotoţňuje a bez hlubší analýzy uvaţuje o naléhavém právním zájmu i u negatorní ţaloby. Petit určovacích ţalob by bylo vhodnější formulovat tak, ţe „žalovaný není oprávněn určitým přesně vymezeným způsobem zasahovat do vlastnického práva žalobce“; ţaloba by téţ měla obsahovat skutečnosti, ze kterých se podává naléhavý právní zájem na určení.102 Jak bylo uvedené v předchozím výkladu, vlastnictví není „neomezeným panstvím nad věcí“, jelikoţ ve skutečnosti není moţné, aby vlastník nakládal s věcí zcela libovolně, současná odborná literatura poukazuje na to, ţe vlastník vykonává své vlastnické právo v mezích určených právním řádem. Tradiční omezení vlastníka jsou upravena v normách upravujících
vztahy
mezi
vlastníky
sousedních
nemovitostí;
souhrn
těchto
občanskoprávních norem je označován za sousedské právo. Uvedené normy upravují 101
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99. SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 13 a 128. 102
41
vztahy vlastníka a třetích osob při uţívání věci, pokud jde o účinky uţívání na tyto osoby, resp. jejich majetek. Právě normy sousedského práva slouţí zejména k vymezení moţnosti bránit se proti zásahu do práva zápůrčí (negatorní) ţalobou.103 Ustanovení § 127 odst. 1 OZ ukládá vlastníkovi povinnost zdrţet se jednání příkladmo uvedených v tomto ustanovení, a z toho, ţe vlastník někdy obtěţuje jiného nebo ohroţuje výkon práv jiného tím, co jinak tvoří obsah jeho vlastnického práva, vyplývá, ţe podle tohoto ustanovení se lze ţalobou domáhat jen uloţení povinnosti zdrţet se přesně vymezeného rušení. Ochrana podle uvedeného ustanovení nesměřuje k tomu, aby ţalovaným byla uloţena konkrétní opatření; tedy ukládat povinnost něco pozitivně konat.104 Zvláštností ţalob z imisí oproti jiným negatorním ţalobám je, ţe činnost, která vyvolává rušení, pochází z uţívání věci vlastníkem (resp. jinou osobou), přičemţ ţalobce není rušen činností, která ani není konána na jeho pozemku, ale jejími výsledky, např. chov slepic souseda nijak neruší, ale ruší jej vnikání slepic na jeho pozemek. Sousedovi nelze proto ukládat povinnost zdrţet se chovu slepic, ale jen povinnost zdrţet se vymezeného rušení, coţ v některých případech nebude moţné bez odstranění jeho zdroje. Naproti tomu, v případě sloţení odpadu na cizí pozemek, dochází k zásahu přímo do práva jeho vlastníka a petit bude znít na povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu. V uvedeném případě lze ţalovat téţ na uloţení povinnosti zdrţet se dalších zásahů, zde bude ovšem nejasné, zda nepůjde o ţalobu určovací podle § 80 písm. c) OSŘ.105 4.3
Ochrana vlastnického práva v novém občanském zákoníku Nový občanský zákoník vychází z klasického pojetí ochrany vlastnického práva
prostřednictvím vlastnických ţalob, a to na vydání věci (reivindikační) a ţaloby zápůrčí (negatorní). K nim přibývá téţ ţaloba z domnělého vlastnictví, neboli publiciánská, upravená nově v § 1043 NOZ. U ţaloby na vydání věci nový občanský zákoník v ustanovení § 1040 uvádí, ţe „kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve
103
Srov. SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 138-139. 104 Srov. zpráva Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/96. 105 SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 171.
42
poté k ní vlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci“. Uvedená druhá věta obsaţená v odst. 2 uvedeného ustanovení reaguje na situaci, v níţ nevlastník svým jménem zcizí věc další osobě, ale následně se zcizitel sám stane vlastníkem dané věci. Onen zcizitel se poté nebude moci domáhat vydání věci s tvrzením svého právě nabytého vlastnického práva; jinými slovy nebude moci těţit z vlastního protiprávního jednání.106 V ustanovení § 1042 NOZ je upravena zápůrčí žaloba, prostřednictvím níţ se vlastník můţe domáhat ochrany proti kaţdému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak neţ tím, ţe mu věc zadrţuje. Závěry uvedené v předchozí kapitole o zápůrčí ţalobě budou pouţitelná i za účinnosti nové právní úpravy. Pro úspěch ve sporu bude muset vlastník prokázat fakt rušení svého vlastnického práva. Obrana ţalovaného (rušitele) pak bude spočívat na případném prokázání, ţe k zásahu do vlastnického práva ţalobce nedošlo, příp. ţe nebyl učiněn neprávem. Ţalobní poţadavek bude spočívat ve zdrţení se dalšího rušení ze strany ţalovaného; ovšem pokud jiţ nastalo, aby rušitel odstranil následky svého negativního jednání uvedením do předešlého stavu. V souvislosti s novou právní úpravou, konkrétně § 1019 odst. 1 NOZ, se v odborné literatuře začínají objevovat názory, jeţ – na základě gramatického výkladu – dovozují moţnost, aby vlastník pozemku poţadoval po svém sousedovi, z jehoţ stavby na sousedním pozemku stéká voda nebo padá sníh nebo led, konkrétní aktivní jednání, a to úpravu této stavby. Současně však s odkazem na § 1013 odst. 1 NOZ dovozují, ţe jakákoliv ţaloba o zamezení imisí má být formulována negativně. Nelze tak vyloučit závěr, ţe i po účinnosti nového civilního kodexu je třeba ţalovat na povinnost zdrţet se, nikoliv na povinnost provést konkrétní stavební úpravy, jeţ mají zamezit stékání vody.107 Domnívám se, ţe nelze zcela vyloučit názor, ţe se ustanovení § 1019 odst. 1 NOZ upravuje zvláštní typ ţaloby na plnění, jíţ se soused postiţeného pozemku můţe domáhat aktivního konání vlastníka sousední stavby, aby zamezil stékání vody či padání sněhu a ledu na sousední pozemek. Samotná úprava stavby bude záleţet na konkrétních podmínkách daného případu a na úvaze vlastníka stavby, aby zamezil negativním vlivům na sousední pozemek. 106
Srov. ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 454. 107 Srov. SVOBODA, Karel. Ţaloba na ochranu vlastnického práva podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2013, roč. 21, č. 4, s. 145.
43
Nová právní úprava ochrany vlastnického práva se v zásadě neliší od současného pojetí vlastnických ţalob v soudní judikatuře, proto mám za to, ţe dosavadní judikatorní závěry budou moci být uţity i nadále. Toto platí samozřejmě u ţaloby na vydání věci či ţaloby zápůrčí, jiná situace je u ţaloby z domnělého vlastnictví, kterou dosavadní právní úprava nezná. Z tohoto důvodu povaţuji za vhodné se zabývat tímto prostředkem právní ochrany domnělého vlastnického práva podrobněji. 4.4
Žaloba z domnělého vlastnictví Původ této ţaloby lze spatřovat v římskoprávní actio Publiciana, která slouţila
k ochraně pretorského vlastnictví, a byla připuštěna z důvodu obtíţnosti důkazního břemene v řízení o ţalobě vlastnické. Abychom mohli uvedenou ţalobu blíţe popsat, je třeba vyjít právě z jejího původního účelu, jenţ vycházel ze ţaloby na vydání (reivindikační). Actio Publiciana tak mohl uţít ten, kdo měl věc v drţbě, jeţ mohla vést k vydrţení a nenabyl řádného (kviritského) vlastnictví jenom proto, ţe věc se dostala z jeho drţby ještě před uplynutím vydrţecí doby. Při jejím samotném projednávání bylo na soudci, aby si domyslel, ţe ţalobce drţel věc před tím, neţ ji pozbyl, a to po celou vydrţecí dobu, byť k jejímu uplynutí ještě nedošlo, a poté o ţalobě rozhodl.108 Actio Publiciana se uţívala (i s ohledem na pozdější vývoj římského práva) zejména k ochraně drţby vedoucí k řádnému vydrţení. K nabytí vlastnictví vydrţením tak musel být splněn mimo jiné předpoklad způsobilosti věci, nikoli však uplynutí vydrţecí doby. Ţalobce ve sporu nedokazoval své vlastnické právo, nýbrţ to, ţe nabyl řádným způsobem a ţe drţel v dobré víře.109 Ţalobce tak uţiv actio Publiciana měl ve sporu úspěch jen tehdy, byl-li jeho poměr k věci relativně lepší neţ poměr ţalovaného, tedy ţalovaný nebyl vlastníkem věci či alespoň měl věc v drţbě stejně kvalifikované. Pokud ţalobce a ţalovaný nabyl věc od stejného předchozího majitele práva (auktora), tak měl ve sporu přednost ten, komu byla věc dříve odevzdána.110 Získala-li však kaţdá strana drţbu od jiného nevlastníka, zvítězil ve sporu ten, kdo věc drţel.111 Publiciánská ţaloba drţitele dobré víry, který řádně nabyl věc od nevlastníka, byla však neúčinnou proti skutečnému kviritskému vlastníkovi. Naopak osoba, jeţ nabyla tradicí mancipační věc od vlastníka, např. převzetím a zaplacením movité věci na trhu, mohla jako bonitární vlastník 108
Srov. VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I., Praha, 1923. Srov. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 1995, s. 186. 110 Srov. tamtéţ. 111 Srov. SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Část 2. Praha, 1935. 109
44
publiciánskou ţalobu úspěšně prosadit vůči kaţdému, tedy nejen proti jinému drţiteli v dobré víře, ale i proti kviritskému vlastníku.112 Cíl publiciánské ţaloby byl tak stejný jako u ţaloby reivindikační, podle níţ byla upravena, tedy domoci se vydání věci a splnění restituční povinnosti ţalovaným.113 Samotná actio Publiciana nebyla ţalobou posesorní, tj. slouţící k ochraně drţby, ale ţalobou petitorní, tedy ţalobou z lepšího práva. Obecný zákoník občanský upravoval ţalobu z domnělého vlastnictví ţalobcova v ustanovení § 372. Podle něhoţ: „Jestliže žalobce sice nevystačí s důkazem nabytého vlastnictví k věci mu zadržované, ale prokáže platný titul a pravý způsob, jak se dostal k její držbě, je považován za pravého vlastníka vzhledem ke každému držiteli, který nemůže prokázat žádný anebo jen slabší titul své držby.“ Uvedená ţaloba mohla být uţita ve sporu mezi ţalobcem (osobou), který nabyl drţbu řádným způsobem, tedy dostačujícím k nabytí vlastnictví od osoby, která by byla vlastníkem a ţalovaným, tedy osobu, která měla věc ve své moci bez ohledu na to, zda tato osoba věc ţalobci odňala nebo věc nabyla od jiné osoby. Ţalobcem tak musela být osoba, která měla jiţ jednou věc ve své drţbě, přičemţ nestačil pouhý titul, ale ţalobci musela být věc odevzdána a jím převzata. Touto ţalobou se mohl ţalobce domáhat vydání celé věci anebo podílu na ní, pokud se jednalo o společnou drţbu a tento podíl byl zadrţován. Pokud však byla podílníkovi zadrţována celá věc, pak se mohl kaţdý podílník domáhat vydání celé věci. 114 Ve sporu musel ţalobce dokázat, ţe nabyl věc řádným způsobem, tj. od osoby, která měla závazek předat věc ţalobci do vlastnictví, a ţe věc mu byla řádně předána. Oním závazkem se rozuměl platný titul, např. smlouva trhová, darovací či směnná. Rozdíl mezi vlastnickou ţalobou na vydání věci a ţalobou domnělého vlastníka spočíval v tom, ţe ţalobce nemusel dokazovat, ţe jeho předchůdce byl vlastníkem věci, naopak musel prokázat, ţe ţalovaný má věc ve své moci.115 Ţaloba z domnělého vlastnictví se tak opírala o kvalifikovanou drţbu, doprovázenou platným titulem a nabytou pravým způsobem.116 Předmětem sporu mohly být jak věci hmotné či nehmotné, dále věci movité a nemovité. U drţby věcí hmotných bylo zapotřebí drţby věcné, při ochraně drţby věcí 112
Srov. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. 1995, op.cit., s. 186. Srov. tamtéţ, s. 186. 114 Srov. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Komentář k §§ 353 - 446 Obecného občanského zákoníku se zřetelem k právu na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnému. Praha: V. Linhart, 1935, s. 187. 115 Srov. tamtéţ, s. 187-188. 116 Srov. ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Druhý díl. §§ 285 až 530. Praha: V. Linhart, s. 344. 113
45
nehmotných bylo třeba prokázat, ţe ţalobce se stal drţitelem příslušného práva a ţe ho nabyl řádným způsobem. Zejména sporům o drţbu věcí nemovitých, u nichţ nabytí vlastnického práva bylo podmíněno zápisem do pozemkové knihy, se věnovala tehdejší judikatura.117 Dobová literatura uvádí jako příklad situaci, v níţ vlastník prodal nemovitost a odevzdal ji nabyvateli do drţby a uţívání, ale nepřevedl ji na něho knihovně, později pak prodal tuto nemovitost ještě jednou a na druhého nabyvatele převedl tuto nemovitost knihovně.118
Přes rozdílnost názorů na vyřešení daného případy ze strany právním
teoretiků lze konečné řešení spatřit v závěru, ţe rozhodující je platný vklad vlastnického práva do pozemkové knihy. První nabyvatel nemovitosti (nezapsaný v pozemkové knize) měl tak proti svému prvnímu předchůdci obligační nárok na vydání vkladové listiny, neměl však proti knihovnímu nabyvateli nemovitosti nárok věcný ani obligační, ani nárok z domnělého vlastnictví.119 Nový občanský zákoník upravuje ochranu domnělého vlastnického práva v ustanovení § 1043 odst. 1, podle něhoţ, „na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a pravým způsobem, se hledí jako na vlastníka proti tomu, kdo mu věc zadržuje či ho jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní důvod stejně silný či slabší“. Podle odst. 2 „nabyl-li někdo držby vlastnického práva bezúplatně a jiný za úplatu, považuje se bezúplatné nabytí za slabší právní důvod“. Důvodová zpráva k NOZ k tomuto ustanovení pouze stroze uvádí, ţe kdo drţí věc poctivě a oprávněně, má vůči všem, kdo mají slabší právo, stejnou moţnost ţalovat, jakou má vlastník. Touto úpravou se rozšiřuje ochrana drţby oproti obecné úpravě posesorní ochrany, ovšem pouze pro případ drţby poctivé a oprávněné.120 Nový občanský zákoník upravuje pojmy řádné, poctivé a pravé drţby, tedy nikoli oprávněné, jak o ní hovoří důvodová zpráva. Je tomu tak zřejmě proto, ţe původní návrh oprávněnou drţbu znal, ale během legislativního procesu došlo ke změnám, v jejichţ důsledku pojem oprávněné drţby byl nahrazen pojmem drţby řádné, byť po obsahové stránce se jedná o obdobnou definici, tedy, ţe „držba je řádná, zakládá-li se na platném právním důvodu“. Řádným drţitelem je ten, „kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu anebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku 117
Srov. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Komentář k §§ 353 - 446 Obecného občanského zákoníku se zřetelem k právu na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnému. Praha: V. Linhart, 1935, s. 187 - 189. 118 Srov. tamtéţ, s. 188-189. 119 Srov. civilní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1925, sp. zn. Rv I 280/25. 120 Srov. ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 455.
46
orgánu veřejné moci“.121 Řádným drţitelem je ten, kdo má k drţbě právní důvod, tedy především vlastník, ale lze si představit i případy, kdy určitá osoba bude mít právní důvod k drţbě, ale ne právní důvod k vlastnictví.122 A právě v těchto případech se bude moci drţitel domáhat ochrany prostřednictvím ţaloby upravené v § 1043 NOZ. „Poctivým držitelem je ten, kdo má z přesvědčivého důvod za to, že mu náleží právo, které vykonává.“ Naopak „nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“.123 Co do obsahu se definice poctivé drţby shoduje s dosavadním vymezením oprávněné drţby v § 130 odst. 1 občanského zákoníku.124 A konečně pravou držbou rozumí NOZ stav, v němţ se neprokáţe, ţe se někdo vetřel v drţbu svémocně nebo ţe se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo ţe někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.125 Jelikoţ ustanovení o ochraně domnělého vlastnictví nebylo v dosavadním občanském zákoníku obsaženo, je třeba při výkladu tohoto ustanovení zohlednit právní úpravu OZO, na kterou navázal vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937, který je zase předobrazem nového občanského zákoníku.126 Samozřejmě nelze pominout, ţe nikoli veškeré tehdejší závěry lze vztáhnout na novou právní úpravu vyjadřující do jisté míry odlišně, alespoň co se jazykového vyjádření týče, podmínky a způsob ochrany domnělého vlastníka. Její základní význam a cíle však zůstávají stejné. Jak jiţ bylo uvedeno výše, ţaloba na ochranu domnělého vlastnického práva vychází ze ţaloby reivindikační, tedy směřuje k vydání věci. Není však i zde vyloučen příměr se ţalobou zápůrčí, jelikoţ domnělý vlastník, tj. ten, kdo nabyl drţby řádně, poctivě a pravým způsobem, se můţe bránit i vůči tomu, kdo jiným způsobem neţ zadrţováním ruší jeho drţbu. Pro úspěch ţalobce ve sporu je nezbytné naplnění podmínky, ţe ţalovaný nemá k věci, kterou uţívá, ţádný právní titul, nebo jej má, ale ten je ve srovnání s právním titulem původního drţitele titulem slabším. Právní úprava NOZ, na rozdíl od právní úpravy v OZO, blíţe neupravuje hodnocení právních důvodů (titulů) k uţívání věci, tedy, který právní důvod bude silnějším a který 121
Viz § 991 NOZ. Srov. SPÁČIL, Jiří. Drţba v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2011, roč. 19, č. 13, s. 479 a násl. 123 Srov. § 992 odst. 1 NOZ. 124 Je-li drţitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, ţe mu věc nebo právo patří, je drţitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, ţe drţba je oprávněná. 125 Srov. § 993 NOZ. 126 Srov. JANEČKOVÁ, Eva; HORÁLEK., Vladimír; ELIÁŠ, Karel. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde, a.s., 2012, s. 16 a 17. 122
47
slabším. Jistý návod, ne však zcela vyčerpávající, nám poskytuje odst. 2 citovaného ustanovení, tedy, ţe bezúplatné nabytí drţby vlastnického práva se povaţuje za slabší právní důvod neţ nabytí za úplatu. Pro úspěch ve sporu bude tedy záleţet především na způsobu nabytí držby, tedy zda byla nabyta řádně, poctivě a pravým způsobem, zjednodušeně řečeno, zda ji ţalobce nabyl v dobré víře, ţe se stává vlastníkem věci na základě platného právního důvodu. Vedle toho předmětné ustanovení hovoří o (relativně) silnějším právním důvodu, přičemţ nabytí za úplatu je silnější právní důvod neţ nabytí bezúplatné. K tomu lze uvést příklad, ţe ten, kdo dostal věc darem, bude mít slabší právní důvod, neţ ten, kdo věc od téhoţ předchůdce koupil, jestliţe předchůdce nebyl vlastníkem. Stejně platí, nabyly-li strany věci od různých předchůdců bez rozdílu na dobu, kdy bylo nabyto, zda ţalovaný či ţalobce nabyl věc dříve nebo později.127 Ţalovaný, který věc fakticky drţí, oproti tomu můţe ve sporu namítat, ţe má lepší titul své držby nebo ţe má právní titul pro držbu stejný jako ţalobce. Můţe se také bránit tím, ţe ţalobce nebyl vůbec drţitelem zaţalované věci nebo ţe mu oproti ţalobci svědčí zvláštní nárok na věc vyplývající ze sluţebnosti či ze závazkového vztahu. Ţalovaný téţ můţe tvrdit, ţe je vlastníkem věci; tuto skutečnost však musí prokázat. Oproti tomu nemůţe namítat, ţe ţalobce není vlastníkem věci,128 pokud jím není on sám. Nová právní úprava neupravuje výslovně případ, kdy ţalobce a ţalovaný mají stejný důvod své řádné držby. V takovém případě nebude moci být ţaloba domnělého vlastníka s úspěchem uplatněna, pokud ţalovaný bude drţet věc rovněţ poctivě jako ţalobce, a to na základě právního důvodu stejného nebo silnějšího.129 Právní úprava OZO v tomto případě dávala přednost ţalovanému, který má věc ve faktické drţbě.130 Jaký je rozdíl mezi „pravou“ vlastnickou ţalobou, tj. na vydání věci, a ţalobou na ochranu domnělého vlastnického práva? Zatímco základem vlastnické ţaloby je vlastnické právo samo, základem ţaloby na ochranu domnělého vlastnického práva je „kvalifikovaná“ drţba, ale nikoli, jak dovozovalo římské právo, drţení věci k vydrţení způsobilé. K vydržení se totiţ podle § 1090 NOZ vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by stačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Důvodová zpráva k NOZ 127
Srov. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Komentář k §§ 353-446 Obecného občanského zákoníku se zřetelem ku právu na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnému. Praha: V. Linhart, 1935, s. 191. 128 Srov. tamtéţ, s. 190. 129 Srov. obdobně RANDA, Antonín. Žaloba z domnělého vlastnictví čili actio Publiciana, Právník X., 1871, s. 399. 130 Srov. § 374 OZO.
48
zdůrazňuje, ţe nejde o řádnou drţbu ve smyslu § 991, nýbrţ ţe se má na mysli jiný případ.131 Bliţší konkretizaci uvedeného případu však nepodává. Z prvorepublikové judikatury lze dovodit, ţe ţaloba z domnělého vlastnictví byla připouštěna jako právní prostředek ochrany faktického a bezelstného (poctivého) drţitele v případech, kdy došlo k mylnému zápisu vlastnického práva do pozemkových knih, příp. dosud k samotnému zápisu vlastnictví na nabyvatele nedošlo, ačkoli ten měl platný titul. Jelikoţ se vlastnictví nabývalo aţ vkladem do pozemkových knih, nemohla být ze strany nabyvatele uplatněna ţaloba vlastnická, nýbrţ jako naturální drţitel mohl uplatnit ţalobu z domnělého vlastnictví i proti „slabším“ drţitelům knihovním.132 Také ten, komu byl pozemek prozatímně přidělen, byl oprávněn domáhat se ţalobou z domnělého vlastnictví jeho odevzdání na tom, kdo se nemohl vykázat ani prozatímním přídělem.133 Ustanovení § 1044 NOZ zařazené v rámci právní úpravy ochrany domnělého vlastnického práva uvádí, ţe „má-li někdo věc u sebe, aniž mu svědčí domněnka podle § 1043, může uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým vlastním jménem“. Toto ustanoví tak podle důvodové zprávy má poskytnout ochranu tomu, kdo má věc u sebe i z jiného právního důvodu jako jsou např. nájem či výpůjčka. Jelikoţ se však jedná o věcněprávní ochranu, jde o právo vlastníka na ochranu, které osoba, jejíţ právo se opírá o obligační titul, pouze vlastním jménem uplatňuje.134 Uvedené ustanovení tak nepřímo navazuje na § 2211 NOZ, který upravuje situaci, v níţ třetí osoba ohrozí nájemce v jeho nájemním právu nebo způsobí nájemci porušením nájemního práva újmu, pak se můţe ochrany nájemního práva domáhat nájemce sám. Nájemce má právo domáhat se ochrany, ale neplyne z něj, ţe nájemce je povinen toto právo vyuţít. Záleţí tak na nájemci, zda se bude bránit sám, nebo zda bude vyţadovat po pronajimateli, aby mu zajistil nerušený výkon nájemního práva.135 Závěrem lze shrnout, ţe ţaloba na ochranu domnělého vlastnického práva (a to i s ohledem na systematické zařazení v NOZ) má blíţe k ţalobám vlastnickým neţ k právním prostředkům, jimiţ se chrání drţba.136 Zásadní rozdíl spočívá v tom, ţe domnělý vlastník skutečným vlastníkem není, jelikoţ k dovršení procesu nabytí vlastnického práva nedošlo, typicky u nemovitostí zápisem do katastru nemovitostí (dříve pozemkové knihy). 131
Srov. ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 469. 132 Viz civ. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1925, sp. zn. Rv I 280/25. 133 Viz civ. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1928, sp. zn. Rv I 525/28. 134 Srov. ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 455. 135 Srov. tamtéţ, s. 842. 136 Srov. § 1003 NOZ.
49
Uvedenou ţalobu tak nelze úspěšně uplatnit proti skutečnému vlastníkovi, bude však úspěšná proti takovému drţiteli, který se nachází ve zlé víře (malae fidei possessor), nebo který ţádný právní důvod k zadrţování věci nemá, anebo který, jak praví zákon, má právní důvod slabší.137 Aţ právní praxe ukáţe, nakolik a v jakých případech bude tato ţaloba vyuţívána, jelikoţ právní úprava ochrany domnělého vlastnického práva není zcela totoţná s úpravou v OZO, přesto mám za to, ţe z řady tehdejších právních závěrů bude moci aplikační praxe vycházet.
137
Srov. RANDA, Antonín. Žaloba z domnělého vlastnictví čili actio Publiciana. Právník X., 1871, s. 399.
50
ČÁST DRUHÁ. Procesní aspekty určení vlastnictví 1.
Určení vlastnictví z pohledu historického Za účinnosti obecného zákoníku občanského právní teorie uváděla, ţe k ochraně
vlastnického práva neslouţí jen vlastnické ţaloby na plnění, popřípadě na opomenutí, ale též žaloby určovací, které jsou přípustné za podmínky existence právního zájmu žalobce na tom, aby právní poměr nebo právo (popřípadě pravost listiny) byly co nejdříve najisto postaveny soudním rozhodnutím.138 Prvorepubliková procesní teorie uváděla, ţe skutečnosti, jeţ vyvolávají právní zájem žalobcův na určení, mohou být rozmanité; můţe to být skutečnost, ţe jisté právo ţalobce je bráno v pochybnost způsobem, jenţ je s to ţalobce váţně znepokojit, anebo ţe ţalovaný si osobuje nějaké právo, jeţ kříţí a podlamuje právo ţalobce. Právní zájem na určení mohl být vyvolán nejen jistým počínáním odpůrce, nýbrţ i činy třetích osob, a nejen činy, nýbrţ i jistými událostmi.139 Odborná literatura té doby hovoří o specifických určovacích žalobách vlastnických, které se neliší svým základem od „obyčejných“ ţalob vlastnických. V určovacím sporu vlastnickém na jedné straně vystupuje ţalobce jako vlastník věci, na druhé ţalovaný, který činí odpor proti výkonu nějakého oprávnění plynoucího z vlastnického práva, za podmínky, ţe zákon jiţ s pouhým odporem spojuje jisté nepříznivé následky pro vlastníka. Téţ v případě, v němţ někdo opětovně totéţ právo na základě téţe listiny dá zaznamenat v pozemkové knize, nebo kdo na vlastnictví ţalobce, jenţ není dluţníkem, vede exekuci, popřípadě při zahrnutí věci ţalobcovi do konkursní podstaty.140 V určovacím vlastnickém sporu musel ţalobce prokázat, ţe k věci nabyl vlastnictví anebo alespoň drţbu na základě platného titulu a pravým způsobem, a pak podle toho, o které vlastnické ţalobě soud jedná, buď ţe ţalovaný odporuje výkonu jeho vlastnického práva, nebo ţe vydobyl opětovný záznam knihovní téhoţ věcného práva na základě téţe listiny, anebo ţe vedením exekuce z podnětu ţalovaného byly postiţeny jeho věci nebo ţe věc byla zahrnuta do inventáře o konkursním jmění. V případě postiţení věci exekucí stačila pro určení vlastnictví pouhá okolnost, ţe k věci hrozí výkon exekuce. 138
Srov. § 228 civilního řádu soudního. Srov. HORA, Václav. Československé civilní právo procesní. Díl II. Řízení před soudy prvé stolice. Druhé, opravené a doplněné vydání. Praha, 1928, s. 156. 140 Srov. RANDA, Antonín. I. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém, II. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém Reprint z roku 1923. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2008, s. 305. 139
51
V uvedených případech se pro podání určovací ţaloby nevyţadovalo přímého „rušebního“ činu na straně ţalovaného, nýbrţ existence okolností, jeţ právo vlastnické jinak ohroţují. Mezi zvláštnosti těchto určovacích ţalob vlastnických, oproti jiným „obyčejným“ určovacím ţalobám, patřila skutečnost, ţe ţalobce nemusel zvláště dokazovat právní zájem na brzkém určení práva nebo právního poměru výrokem soudním, jelikoţ sám zájem vyplýval z povahy věci. Vlastnická ţaloba určovací byla uţita v situaci, kdyţ proti povolení zbourání stavby anebo proti povolení stavby nové, činil soused námitky soukromoprávní a nebylo dosaţeno smíru před stavební komisí, poté se vlastník staveniště mohl bránit proti takovým námitkám zápornou ţalobou určovací směřující vůči sousedovi, který nesouhlasil s povolením k bourání anebo ke stavbě z důvodů soukromoprávních. Pro úspěch v předmětném určovacím sporu bylo třeba prokázat, ţe právo zbourat stavbu či vystavět novou stavbu podle plánu schváleného stavebním úřadem neohroţuje veřejný zájem. V takovém případě měl být formulován ţalobní petit tak, ţe „odporujícímu žalovanému nepřísluší právo odporem zamezit zbourání stavby“, pokud se jedná o stavbu podle plánu stavebním úřadem z ohledů veřejných schváleného. Téţ v případě, kdy někdo totéţ právo v knize pozemkové nechal opětovně zaznamenat, přestoţe „záznam tohoto práva na základě téže listiny jednou již povolený byl pro nespravení vymazán“,141 mohl vlastník záznamem zatíţené nemovitosti proti navrhovateli podat zápornou určovací ţalobu, a poté pro ţalobce příznivý rozsudek dát zaznamenat v knize pozemkové, aby zamezil provedení dalšího záznamu na základě téţe listiny. Mezi zvláštní vlastnické ţaloby určovací patřila téţ ţaloba, jíţ se vlastník mohl bránit proti zahrnutí svých věcí do exekuce, při vedení exekuce proti třetí osobě (dluţníkovi). Ţalobce se domáhal určení, ţe provedení exekuce na jeho věci je nepřípustné. Pokud jiţ došlo ke zpeněţení exekucí postiţené věci, tak ţalobce mohl ţalobní petit rozšířit, ţe ţalovaný vymáhající věřitel je povinen vrátit ţalobci výtěţek získaný z prodeje věcí ţalobce. Tehdejší odborná literatura byla nejednotná v závěru, zda se jedná o ţaloby hmotněprávní či procesní povahy. A. Randa se přikláněl k závěru o hmotněprávní povaze předmětných ţalob, poněvadţ jejich základem bylo právo soukromé a jejich účelem ochrana soukromého práva hmotného. Odůvodňoval to tím, ţe ţalobce se opírá o své
141
RANDA, 2008, op. cit., s. 306.
52
vlastnické právo, proto nemůţe být pochyb o jejich hmotněprávním původu. Naopak za rozhodné nepovaţoval fakt, ţe samotné ţaloby na vyloučení věci z exekuce byly upraveny právem procesním a jevily v procesním směru jisté zvláštnosti.142 Podobně jako ţaloby na vyloučení věci z exekuce i v případě konkursu, bylo moţné ţádat na vydání výtěţku z prodaných věcí ţalobce zahrnutých neoprávněně do konkursní podstaty. To v případě, byly-li věci ţalobce v průběhu rozhodování soudu prodány a trţní cena zaplacena do konkursní podstaty, nebo při postoupení nároku na trţní cenu, jestliţe ji kupující do konkursní podstaty dosud nezaplatil. Nalézala-li se věc vylučovaná v případě exekuce v detenci dluţníka anebo v případě konkursu v detenci konkursní podstaty, bylo moţné ţalobu vylučovací spojit téţ se ţalobou na vydání vylučované věci, jelikoţ vylučovaná věc měla být vrácena jejímu vlastníkovi.143 Naléhavý právní zájem na výše poţadovaném určení tak nebylo třeba zvláště prokazovat, ale současně nelze tvrdit, ţe ţalobce na takovém určení právní zájem neměl. Od poţadavku důkazu mohl zákon v uvedených případech upustit s ohledem na právní situaci, v níţ se ţalobce nacházel, a z níţ právní zájem na určení sám o sobě vyplýval. Ve vztahu k obecným určovacím ţalobám, zvláště v zákoně neupravených, lze uzavřít, ţe význam určovacích ţalob spočíval v tom, ţe se jimi zjednával pevný právní základ pro právní vztahy mezi spornými stranami, a to ještě (zpravidla) dříve, neţ by bylo moţné ţalovat na plnění. S tím souvisel i další význam určovacích ţalob, a to předejití ţalobám na plnění, v případě vedla-li kladná určovací ţaloba k příznivému výsledku a splnil-li poctivý ţalovaný svůj závazek bez další ţaloby. U záporné určovací ţaloby pak vyslovení neexistence práva nebo právního poměru vedlo opět k vyjasnění právního stavu, z něhoţ nemohl dovozovat svá práva ten, jehoţ právo bylo popřeno.144
142
Tamtéţ, s. 305. Srov. § 366 OZO. 144 Srov. HORA, 1928, op. cit., s. 159. 143
53
2.
Určovací žaloba Občanský soudní řád obsahuje v ustanovení § 80 základní dělení žalob podle
obsahu petitu, tedy toho, čeho se ţalobce domáhá. Ţalobou (návrhem na zahájení řízení) se vedle rozhodnutí o osobním stavu lze domáhat téţ vydání rozhodnutí o splnění povinnosti a „o určení, že zda tu právo či právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem“. Cílem této ţaloby je, aby soud v rozsudku autoritativně vyřkl, ţe ţalobce je či není nositelem určitého práva či zda určitý právní vztah existuje či neexistuje.145 Prvotním předpokladem pro projednání určovací ţaloby soudem je, ţe jejím prostřednictvím ţalobce sleduje určení existence či neexistence právního vztahu či práva. O právní vztah půjde tehdy, jestliţe jde o společenský vztah regulovaný právem, tedy právními normami jako pravidly chování, v němţ fyzické a právnické osoby vystupují jako nositelé určitých práv a povinností. Určovací ţalobou tak nebude moţné řešit existenci či neexistenci určité právní skutečnosti, resp. určení existence právní skutečnosti bude moţné pouze tehdy, pokud to zákon výslovně připouští; v takovém případě nepůjde o určovací ţalobu ve shora uvedeném smyslu, nýbrţ o ţalobu jinou v ustanovení § 80 OSŘ nevypočtenou.146 Pokud jde o právní poměr (právní vztah) nebo právo, je nutné si uvědomit, ţe oba tyto zákonem pouţité výrazy znamenají v podstatě totéţ. Právním poměrem se totiţ myslí povinnostní vztah mezi stranami, z nichţ jedna má povinnost vůči straně druhé, popř. při oboustranném právním poměru mají strany vůči sobě povinnosti navzájem. Vedle toho právo neznamená nic jiného neţ oprávnění plynoucí z povinnosti druhého, čili zase vztah povinnostní. U ţalob určovacích musí však vţdy jít o určení povinnostního vztahu, nikoliv o zjištění pouhé okolnosti skutkové, třebaţe by tato byla spornou.147 Zákon výslovně umoţňuje formulovat žalobu na určení buď pozitivně, tj. ţe určitý právní vztah nebo právo zde je, nebo naopak s negativním petitem, totiţ ţe určitý právní vztah či právo zde není, to vše za podmínky, ţe na takovém určení je dán naléhavý právní zájem. S pozitivně či negativně formulovaným ţalobním petitem u určovací ţaloby je úzce spojena otázka věcné legitimace jako předpokladu úspěšnosti ve sporu. Věcná legitimace 145
Novelou č. 293/2013 Sb., účinnou od 1. 1. 2014, obsahuje § 80 pouze ţalobu na určení, nově formulovanou tak, ţe „určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem“. Z obsahového hlediska se však nic nemění, a dosavadní judikatorní závěry budou pouţitelné i nadále. 146 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000. 147 GERLICH, Karel. Ţaloby určovací. Právník, 1932, roč. 71, s. 176.
54
se vymezuje právní teorií jako stav vyplývající z hmotného práva, kdy tvrzený subjekt hmotného práva nebo hmotněprávní povinnosti jím také skutečně je. Ve skutečnosti toto vymezení dopadá plně pouze na ţaloby na plnění. U ţalob určovacích pramení věcná legitimace jako předpoklad úspěšnosti z procesního práva, jelikoţ sama žaloba určovací je procesní žalobou. U pozitivně formulované určovací ţaloby je nezbytná věcná legitimace dvojí jak procesněprávní, tak hmotněprávní. Procesněprávní spočívá v naléhavém právním zájmu na určení, hmotněprávní pak spočívá v existenci určovaného hmotněprávního vztahu. Ţalobce tak musí splňovat obě, aby byl ve sporu úspěšný. U negativně formulované určovací ţaloby je věcná legitimace dána výlučně procesním právem, tj. právním zájmem na určení, protoţe hmotněprávní vztah zde ţádný není, coţ má být právě rozsudkem určeno. Naléhavý právní zájem na určení tak vytváří v tomto smyslu věcnou legitimaci, je součástí ţalobního nároku, nikoli snad nějakou procesní podmínkou. Rozhodnutí o něm je tak meritorním rozhodnutím a nedostatek právního zájmu je důvodem pro zamítnutí ţaloby, nikoli pro zastavení řízení či odmítnutí ţaloby.
148
Zamítne-li soud
určovací ţalobu pro nedostatek věcné legitimace nebo naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby se současně zabýval věcí samou. Z textu zákona jednoznačně nevyplývá, zda právní poměr, jehoţ určení je ţalobou poţadováno, musí být právní poměr mezi žalobcem a žalovaným. Můţe to být téţ právní poměr mezi ţalovaným a třetí osobou. Zde je však třeba, aby ţalobce prokázal svůj naléhavý právní zájem na určení takového právního vztahu, jehoţ sám není účastníkem, přičemţ uvedený právní zájem musí mít právě ve vztahu k ţalovanému. Ve sporech o určení vlastnictví se tak můţeme setkat i s případy, kdy ţalobce není nositelem vlastnického práva k předmětu určení, ale jeho věcná legitimace se odvozuje od jiného hmotněprávního vztahu k věci, jakým je např. dědický nárok. V určovacím sporu se nezřídka setkáme se situací, v níţ soud musí nejdříve vyřešit otázku předběžnou, tj. otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíţ vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci. Posuzuje-li soud platnost nebo neplatnost právního úkonu, na jehoţ základě došlo k převodu vlastnického práva, řeší tuto otázku bez zřetele na to, kdo je účastníkem řízení, jinými slovy řečeno, úsudek o takovéto předběţné otázce můţe soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl ţádný z účastníků tohoto právního úkonu. Na rozdíl od řízení, jehoţ předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu, v němţ je vyţadována účast všech účastníků tohoto úkonu právě proto, 148
Srov. WINTEROVÁ, Alena. Žaloba v občanském právu procesním. Praha: Acta Universitatis Carolinae, 1979, s. 67.
55
aby účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznosti) dopadly na všechny jeho účastníky. S řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu jako otázky předběţné nelze pro účastníky takového úkonu spojovat ţádný právní následek.149 Jak bylo uvedeno výše, je tedy třeba rozlišovat mezi věcnou legitimací k poţadovanému určení a naléhavým právním zájmem na poţadovaném určení. Pokud se řízení o určení práva či právního vztahu neúčastní všichni smluvní účastníci na straně ţalované, pak není moţné ţalobu zamítnout z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na poţadovaném určení, ale pro nedostatek věcné legitimace na straně ţalované, tj. pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Pokud ţalobce poţaduje po soudu deklaraci určení existence práva či právního vztahu musí ţaloba směřovat vůči všem subjektům, jejichţ práva mohou být tímto rozhodnutím dotčena a které ţalobci toto právo upírají.150 Určovací ţaloba se projednává v řízení sporném, v němţ ţalobce jedná ve svém vlastním právním zájmu a chrání své subjektivní právo. Nezbytným předpokladem úspěšnosti je u všech ţalob existence ţalobcova právního zájmu. U ţalob na plnění plyne právní zájem z tvrzeného porušení práva a z nesplnění povinnosti ţalovaným, a proto nemusí být výslovně zákonem poţadován. U určovacích ţalob nemusí být ţalobcům právní zájem na ochraně tak zřejmý, a aby se zabránilo obtěţování ţalovaného i zbytečnému zatěţování soudů, je pro úspěšnost v určovacím sporu nezbytné splnění podmínky tvrzení a prokázání ţalobcova naléhavého právního zájmu na poţadovaném určení. Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Při nedostatku aktivní věcné legitimace, kdy podle hmotněprávních ustanovení není ţalobce subjektem tvrzeného práva, nemůţe být jeho ţaloba úspěšná bez ohledu na to, zda jde o ţalobu na plnění nebo na určení. Věcná legitimace je samozřejmě předpokladem úspěšnosti i ţaloby na určení, není však určujícím kritériem pro posouzení naléhavého právního zájmu podle § 80 písm. c) OSŘ.151 Nejvyšší soud se ke vztahu věcné legitimace a naléhavého právního zájmu vyjádřil tak, ţe věcnou legitimací v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něţ v řízení jde, nebo jehoţ právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na poţadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, který se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo 149
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003. 151 Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1995, sp. zn. 7 Cdo 154/93. 150
56
má v řízení o určovací ţalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k poţadovanému určení pasivně legitimován.152 Určovací ţaloby ovlivňují primárně pouze vztahy mezi účastníky řízení. Mezi takové určovací ţaloby patří například poţadavek na určení, ţe smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná. Pokud soud takovému petitu vyhoví, postaví najisto pouze právní vztahy mezi ţalobcem a ţalovaným. Druhotně však určovací ţaloby, resp. rozsudek o určení konkrétního právního vztahu či práva, působí i ve vztahu k osobám, které stojí mimo řízení. Mezi tyto ţaloby patří především poţadavek na určení, ţe ţalobce je vlastníkem nemovitosti. Primárním cílem ţaloby o určení vlastnictví sice je prosazení ţalobcova vlastnického práva ve vztahu k osobě, která jeho vlastnictví výslovně nebo jinak zpochybňuje nebo nerespektuje. Druhotně však v důsledku vedení zápisů o vlastnickém právu k nemovitostem formou veřejného rejstříku, tedy katastru nemovitostí, a následného zápisu do něj, je rozsudek o určení vlastnictví závazný nejen pro účastníky řízení, ale podle § 159a odst. 4 OSŘ téţ pro státní orgány, katastrální úřady nevyjímaje. Osoba zapsaná do katastru nemovitostí se tak můţe domáhat po státních orgánech, aby jejímu zapsanému vlastnickému právu poskytly ochranu. Osoba, která má za to, ţe v katastru zapsané osobě ve skutečnosti vlastnické právo nenáleţí, můţe tento svůj postoj prosadit opět cestou podání další určovací ţaloby. Do pravomocného rozhodnutí o této ţalobě však jsou i jiné osoby povinny respektovat zápis o vlastnictví v katastru nemovitostí, resp. ze strany státních orgánů budou nuceny tento zápis respektovat. Lze proto uzavřít, ţe ţalobní poţadavek, který bude působit erga omnes, tedy proti všem, lze opřít jen o absolutní právo, tedy vlastnické, a nikoli o relativní právo ţalobce.153 Z uvedeného vyplývá, ţe určovací ţaloba se můţe stát efektivním nástrojem ochrany vlastnického práva. Doposud jsem se zabýval otázkou, na koho se vztahují účinky pravomocného rozsudku o určení, tedy jaké osoby jsou jím vázány. Co se týče časové působnosti, tak není-li ve výroku rozhodnutí soudu, jímţ se určuje vlastnické právo určité osoby, stanoveno jinak, jde o určení v době, kdy soud rozhoduje. Uvedené odpovídá § 154 odst. 1 OSŘ, podle kterého pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. V konkrétním případě bude rozhodující, zda byl ţalobce vlastníkem konkrétní věci v době rozhodnutí soudu.154
152
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009. Srov. SVOBODA, Karel. Žaloba v civilním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 149-150. 154 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2810/2008. 153
57
Judikatura se zabývala téţ otázkou závaznosti pravomocného rozsudku, jímţ byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví k věci. V takové situaci bylo namítáno, ţe výrok rozsudku otázku vlastnictví předmětné věci neřeší, neboť existenci či neexistenci vlastnického práva ţalobce nekonstituuje ani nedeklaruje, přičemţ závazný je pouze výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. Navíc podle § 159a odst. 1 OSŘ je závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. Soudní praxe však v této souvislosti zdůraznila, ţe v případě zamítavého výroku, je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překáţky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběţná otázka ve sporu mezi účastníky byla jiţ závazně pravomocně rozhodnuta. Bylo konstatováno, ţe i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta ţaloba, jíţ se ţalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protoţe soud dospěl k závěru, ţe ţalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva ţalobce k této věci.155 S podáním určovací ţaloby a jejím následným soudním projednáním jsou spojeny různé procesní následky. Podání určovací ţaloby netvoří překážku litispendence a pravomocné rozhodnutí o ţalobě o určení netvoří překáţku věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae) pro ţalobu o plnění, i kdyţ je zaloţena na stejném právním vztahu nebo právu. Pravomocný rozsudek o ţalobě o určení však tvoří překáţku věci rozhodnuté vůči nové ţalobě o určení. Ţaloba o splnění povinnosti, např. vyklizení nemovitosti, je přípustná i tehdy, týká-li se stejných osob či osob, pro něţ je závazný pravomocný rozsudek, jímţ bylo rozhodnuto o ţalobě o určení, neboť bylo pravomocně rozhodnuto jen o tom, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a nikoli také o plnění z téhoţ právního vztahu nebo práva. Pro účastníky řízení a pro soud je přitom ve smyslu § 135 odst. 2 OSŘ rozhodnutí o tom, zda tu právní vztah nebo právo je či není, závazné. Opačně však platí, ţe pravomocný rozsudek, jímţ bylo rozhodnuto o ţalobě o splnění povinnosti, tvoří překáţku věci pravomocně rozhodnuté vůči ţalobě o určení právního vztahu nebo práva, jestliţe otázka, zda tu takový právní vztah je či není, byla posouzena při rozhodování o ţalobě, kterou se ţalobce domáhal plnění z tohoto právního vztahu nebo práva.156 V literatuře se objevuje názor, ţe rozhodnutí o ţalobě na plnění netvoří překáţku věci pravomocně rozsouzené v případě, kdy je ţaloba zamítnuta jen pro nedospělost poţadovaného plnění. Určovací výrok pak samozřejmě nebrání tomu, aby se ţalobce 155
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98. Srov. DRÁPAL, Ljubomír; BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 528 a 1098. 156
58
domáhal odsouzení ţalovaného k plnění. Soud bude v takovém případě vycházet z toho, ţe existence či neexistence práva či právního vztahu jiţ byla zjištěna a podle toho buď vydá rozsudek na plnění, nebo ţalobu pro bezdůvodnost zamítne.157 Právní teorie se věnuje téţ otázce překáţky litispendence, resp. věci pravomocně rozsouzené, mezi určovacími ţalobami navzájem, které se od sebe odlišují rozdílností naléhavého právního zájmu při uplatňování stejného ţalobního nároku. V takovém případě panuje v odborné literatuře shoda, ţe za totoţné je třeba povaţovat i ţaloby na určení téhoţ právního vztahu při odlišném naléhavém právním zájmu a dokonce i při jiném uplatňovaném nároku. K uvedenému dojde tehdy, pokud jeden z účastníků uplatňuje vyslovení existence a druhý vyslovení neexistence téhoţ práva či právního vztahu, ale to jen v případě, pokud se jedná o týţ právní poměr mezi týmiţ účastníky. Kladná určovací ţaloba tedy bude vytvářet překáţku litispendence pro zápornou určovací ţalobu mezi týmiţ účastníky, byť v opačném procesním postavení, při totoţném právním vztahu a naopak.158 Judikatura doposud neřešila otázku, zda při zamítnutí určovací ţaloby z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu se ţalobce můţe domáhat určení stejného práva či právního vztahu při jiném naléhavém právním zájmu; tomu bude zejména v případě budoucí právní nejistoty, z níţ naléhavý právní zájem bude moţné jasně dovodit. V právní praxi převaţuje názor, ţe totoţnost věci tu není, opírá-li se nově uplatněný nárok o skutečnosti, které tu neexistovaly v době vydání původního rozhodnutí. Jsem toho názoru, ţe soudní řízení o ţalobě na určení, u níţ se naléhavý právní zájem opírá o nově nastalé okolnosti, nelze zastavit z důvodu věci pravomocně rozhodnuté, jelikoţ v původním řízení o věci samé nebylo rozhodnuto. Soud v předchozím určovacím sporu pouze neshledal naléhavý právní zájem na poţadovaném určení vyplývající z tvrzeného nejistého postavení ţalobce. Právní teorie a praxe se vyjadřuje nejednotně k účinkům podání určovací ţaloby ve vztahu ke stavění běhu promlčecí doby. Obecně se uplatňuje názor, ţe ve věcech občanskoprávních nebo pracovněprávních vztahů se podáním určovací ţaloby nestaví běh promlčecí doby. Ve věcech obchodních ke stavení promlčení dochází tehdy, kdyţ věřitel učinil jakýkoliv právní úkon, který se povaţuje podle předpisu upravujícího soudní řízení
157
Srov. SVATOŠ, Petr. Určovací ţaloba. Bulletin advokacie, 1986, č. 4, s. 228. Viz WINTEROVÁ, Alena. Žaloba v občanském právu procesním. Acta universitatis Carolinae, Iuridica Monographia, 1979, s. 59, a téţ SVATOŠ, 1986, op. cit., s. 234. 158
59
za jeho zahájení, téţ za účelem určení svého práva, tedy nejen podáním ţaloby o plnění, ale rovněţ uplatněním určovací ţaloby.159 A. Winterová uvádí, ţe v literatuře převládá názor, ţe podáním určovací ţaloby dochází k přetrţení promlčení a odkazuje na shodný názor Ottův a Gerlichův. Nejde však o otázku příliš praktickou, neboť pokud promlčecí doba jiţ běţí, lze se zpravidla domáhat jiţ plnění. V některých případech však na plnění ţalovat nelze, přestoţe promlčecí doba jiţ běţí; bude tomu např. tehdy, kdyţ jiţ běţí objektivní tříletá lhůta k uplatnění práva na náhradu škody, nicméně nelze dosud vyčíslit její výši a nárok uplatnit u soudu. Autorka sama konstatuje, ţe názor, týkající se stavění běhu promlčecí doby z důvodu podání určovací ţaloby, nemusí být nepochybný.160 Z novější literatury se k otázce stavění běhu promlčecí doby při podání určovací ţaloby vyjádřil J. Spáčil, který se přiklání k názoru: „že zejména tam, kde z různých důvodů nelze uplatnit žalobu na plnění, se vydržení staví i v případě podání určovací žaloby. Odepřít zastavení promlčení by v těchto případech znamenalo porušení práva na soudní ochranu, a tím i popření principů právního státu. Patrně i tam, kde bude úspěšná určovací žaloba, přestože již bylo možno žalovat na plnění, by mělo dojít k zastavení promlčení. Vyhověním žalobě totiž soud deklaruje, že žalobce měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že uplatnění této žaloby bylo řádným způsobem ochrany ohroženého práva.“ 161 K úplnosti zkoumané problematiky určovacích ţalob nelze opomenout téţ judikatorní závěr, podle něhoţ nelze určovací ţalobu zamítnout pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 OZ, jelikoţ rozhodnutím o určení se pouze konstatuje, ţe určitý právní vztah či právo existuje či neexistuje. Právo ţalobce domáhat se určení práva či právního vztahu vyplývá z procesního práva, jelikoţ sama ţaloba určovací je ţalobou procesní, nejde tudíţ o výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů ve smyslu shora uvedeného ustanovení. V případě šikanózního uplatňování takové ţaloby by nemohl být shledán naléhavý právní zájem na poţadovaném určení, který je základním předpokladem její úspěšnosti.162
159
Srov. DRÁPAL, Ljubomír; BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 529. 160 Viz WINTEROVÁ, Alena. Žaloba v občanském právu procesním. Acta universitatis Carolinae, Iuridica Monographia, 1979, s. 60. 161 SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 27. 162 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99.
60
3.
Naléhavý právní zájem na určení Předpokladem úspěšnosti v určovacím sporu je prokázání naléhavého právního
zájmu ze strany žalobce. Definici pojmu „naléhavý právní zájem“ občanský soudní řád neobsahuje, řadí se tak mezi tzv. neurčité právní pojmy. Vymezení uvedeného zákonného předpokladu pro moţnost domáhat se soudní deklarace práva či právního vztahu zůstává na soudní judikatuře a odborné literatuře. Výklad podávaný soudní praxí se ustálil na závěru, ţe naléhavý právní zájem o určení, zda tu právo či právní vztah je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Ţaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) OSŘ nemůţe být zpravidla opodstatněna tam, kde lze ţalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) OSŘ.163 To znamená, ţe u ţalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující, a to alespoň v době vydání rozhodnutí, nebo o takovou jeho procesní či hmotněprávní situaci, v níţ by jiţ v existujícím právním vztahu mohl být ohroţen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Domáhá-li se ţalobce ochrany svého vlastnického páva pomocí ţaloby na určení, musí jít o vlastnické právo jiţ konstituované, a tedy existující, včetně situace, kdy právnická či fyzická osoba má stran určitého majetku tzv. legitimní očekávání. Tvrzením vlastnického práva, zejména tam, kde je vyţadován záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně ţalobce, není dán ani naléhavý právní zájem na podání ţaloby o určení.164 Právní teorie se věnuje téţ otázce právního zájmu na poţadovaném určení a dovozuje, ţe tento právní zájem musí být kvalifikovaný, slovy zákona naléhavý, tj. takový, který má předejít případnému nadměrnému podávání ţaloby na určení, jeţ má primárně chránit subjektivní práva ţalobce, ale současně zabránit šikanování ţalovaných a nadměrnému zatěţování soudů zvláště v situacích, které lze vyřešit promocí jiných prostředků, často i mimosoudních, neţ je zmíněná ţaloba. Naléhavost právního zájmu je třeba posuzovat z hlediska časového, ţe potřeba odstranění nejistoty jiţ nastala, nikoliv ţe
163 164
Srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008.
61
by mohla v budoucnu nastat. Naléhavý právní zájem na poţadovaném určení tak musí být dán v okamţiku vyhlášení rozsudku.165 Tento závěr předznamenává, ţe v průběhu řízení, resp. od podání ţaloby do vyhlášení rozsudku mohou nastat takové zásadně významné okolnosti, které mohou přivodit zánik ţalobcova naléhavého právního zájmu na určení (ne)existence práva či právního vztahu. Ţalobce tak např. nebude mít naléhavý právní zájem na určení nájemního vztahu s ţalovaným (tvrzeným pronajimatelem), jestliţe ten v průběhu řízení převedl vlastnické právo na třetí osobu, a ţalobce na tuto skutečnost procesně relevantním způsobem nereagoval návrhem podle § 107a OSŘ. Jinými slovy řečeno, pokud ţalovaný jako vlastník nemovitosti a pronajimatel převede v průběhu soudního řízení vlastnictví k předmětné nemovitosti na třetí osobu, pak nepochybně zaniká naléhavý právní zájem ţalobce na určení, ţe mezi účastníky existuje určitý právní vztah (např. nájemní).166 Určovací ţaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichţ určovací ţaloba účinněji neţ jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu jiného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací ţaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého prvního zájmu, nelze-li v konkrétním případě očekávat, ţe je určovací ţaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se váţou nejen k ţalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se ţalobce domáhá.167 Jinými slovy řečeno, naléhavý právní zájem bude podmíněn i tím, z jakých právních poměrů ţalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a – coţ je v konkrétní projednávané věci téţ významné – vůči komu ţaloba směřuje. 168 Jestliţe tedy poţadované určení stav ohroţení práva neodstraní a nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu, nebude podmínka naléhavého právního vztahu splněna a soud – aniţ by se mohl zabývat věcí samou, tedy otázkou věcné legitimace a opodstatněností nároku podle hmotného práva – ţalobu o určení zamítne.169 Zamysleme se ještě nad otázkou nezbytné nejistoty v právním vztahu ţalobce, jeţ má být prostřednictvím určení práva či právního vztahu odstraněna. Tato nejistota musí 165
Srov. WINTEROVÁ, Alena. Žaloba v občanském právu procesním. Acta universitatis Carolinae, Iuridica Monographia, 1979, s. 63. 166 Srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 10 Co 135/2005. 167 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96. 168 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4967/2009. 169 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2200/2007.
62
dosáhnout určitého stupně intenzity, tedy nestačí pouhá nejistota subjektivní, která by mohla vyplývat z neznalosti práva, ale je třeba, aby se právní nejistota jevila jako objektivní situace.170 Ţalobce musí právní nejistotu ohledně svého práva či právního vztahu, z níţ se odvozuje naléhavý právní zájem na poţadovaném určení, náleţitě osvědčit. Ţalobce je tak v ţalobě povinen tvrdit skutečnosti, jimiţ dokládá splnění podmínky naléhavého právního zájmu. Soud poté posuzuje otázku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě z objektivního hlediska, nikoliv ze subjektivního pohledu žalobce. Naléhavý právní zájem je třeba vţdy posuzovat ve vztahu k pozici ţalobce. Současně však nelze opomenout povinnost ţalobce reflektovat pasivní legitimaci takto určovací ţalobou dotčených ţalovaných, jestliţe se důsledky takto poţadované soudní deklarace mají dotýkat vícero osob.171 V soudní judikatuře původní striktní vázanost přípustnosti ţaloby na určení jako preventivního právního prostředku, jeţ lze pouţít před porušením práva a právního vztahu, jelikoţ po jeho porušení lze vyuţít ţalobu na plnění, není v odborné literatuře a v novější soudní praxi zcela přijímána. Míra určitosti ţalobního petitu zpravidla vyplývá z povahy práva, kterému má být poskytnuta ochrana. Domáhá-li se proto ţalobce ochrany svého vlastnického práva, které je absolutním subjektivním právem, můţe tak učinit i prostřednictvím ţaloby na určení, ţe je vlastníkem věci. A to i za situace, ţe ţalovaný mezi vlastníky sporné vlastnické právo jiţ konkrétním způsobem porušil, a ţalobce se mohl domáhat nápravy situace i cestou ţaloby na plnění. Tak tomu bude např. při kumulaci ţaloby určovací a ţaloby na vyklizení pozemku či vydání věci. S ohledem na všeobecnou snahu o efektivitu uţitých právních prostředků k ochraně subjektivních práv (práva vlastnického) by podáním ţaloby na plnění nebo reparaci jiţ porušeného práva nemuselo směřovat k úplnému vyřešení sporné otázky vlastnictví k věci mezi účastníky. V situaci, kdy je z jednání ţalovaného nepochybné, ţe neuznává vlastnické právo ţalobce, a lze tedy očekávat, ţe je bude prozatím nepředvídatelným způsobem narušovat i v budoucnu, můţe ţalobce chránit své vlastnické právo nejen prostřednictvím ţaloby na plnění, ale i pomocí ţaloby na určení existence ţalobcova vlastnického práva. Z uvedeného vyplývá, ţe ţalobce můţe podat jak ţalobu na plnění, tak ţalobu na určení, přesahuje-li právní neshoda mezi účastníky podstatu „pouhé“ ţaloby na plnění.172
170
Obdobně téţ WINTEROVÁ, Alena. Žaloba v občanském právu procesním. Acta universitatis Carolinae, Iuridica Monographia, 1979, s. 60. 171 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001. 172 Srov. SVOBODA, Karel. Žaloba v civilním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 155.
63
Naléhavý právní zájem bude svědčit téţ ţalobci při pouhém vyhrožování neoprávněným zásahem do jeho práva, či při popírání práva subjektem odpovídající povinnosti. Popírání práva činí pozici jeho subjektu nejistou, a to i v případě, ţe objektivně je toto popírání nedůvodné. Připuštění moţnosti domáhat se určení, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí, naplňuje preventivní charakter určovací ţaloby. V této souvislosti tak je třeba odmítnout moţnost domáhat se soudní ochrany práva aţ poté, co výhruţky budou uskutečněny. V uvedeném sporu bude povinností soudu zkoumat, zda ţalobce má na takovém určení naléhavý právní zájem; musí učinit skutková zjištění, ţe ţalovaný míní hrozbu váţně a je schopen ji uskutečnit, ať jiţ sám nebo prostřednictvím třetí osoby.173 Naléhavý právní zájem na určení nemusí mít pouze ten, kdo s ohledem na tvrzenou právní skutečnost dovozuje určitý věcněprávní vztah k nemovitosti, a v tomto směru poukazuje na nesoulad mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právní realitou. Můţe nastat i situace, kdy naléhavý právní zájem na podání určovací ţaloby bude mít např. věřitel, a to v případě, ţe vlastníkem určité nemovitosti je ţalovaný (podle vykonatelného rozsudku povinný dluţník ţalobce), který ji převedl na jinou osobu, přestoţe mu to zakazovalo předběţné opatření soudu, jestliţe tímto určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti.174 Věřitel však nebude mít naléhavý právní zejména určení, ţe ručitel je vlastníkem nemovitostí, ohledně nichţ je tvrzeno, ţe ručitelem byly převedeny neplatným právním úkonem na třetí osobu, jestliţe vůči ručiteli nemá ke dni rozhodování soudu vymahatelnou pohledávku.175 Ţalobce se můţe domáhat nejen určení obsahu svého práva, ale i povinnosti. V takovém případě bude mít ţalobce bezesporu naléhavý právní zájem na tom, aby bylo rozhodnuto, ţe je vlastníkem nemovitosti, kterou má on sám v nájmu, jelikoţ dluţník má právo vědět, komu má svůj dluh splatit.176 Tvrdí-li nájemce skutečnosti, které by za předpokladu jejich pravdivosti mohly vést k závěru, ţe pronajimatel není vlastníkem pronajaté nemovitosti, ač nájemní smlouvu uzavřel jako její vlastník, a tudíţ je nájemní smlouva neplatná, můţe mít nájemce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětu nájmu. Nemá-li však ţalobce v takovém případě přímý zájem na změně zápisu v katastru nemovitostí ohledně sporné nemovitosti, např. aby byl sám zapsán jako její vlastník, ale jde mu o řešení neshod z právních vztahů 173
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, 22 Cdo 2162/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001. 175 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004. 176 SVOBODA, Karel. Žaloba v civilním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 156. 174
64
zaloţených smlouvou o nájmu, pak za předpokladu, ţe se svých eventuálních nároků jiţ můţe domáhat ţalobou na plnění u soudu, uplatní se zásada, ţe naléhavý právní zájem není dán tehdy, můţe-li ţalovat na plnění. Stejně tomu bude v případě, ţe se mezi týmiţ účastníky vede spor o plnění z nájemní smlouvy, v němţ se soud musí vypořádat s otázkou platnosti nájemní smlouvy jako s otázkou předběţnou.177 Pokud však nájemce pozemku, na němţ se nachází stavba v jeho vlastnictví, bude ţalovat na určení vlastnictví k tomuto pozemku, bude mít na tomto určení naléhavý právní zájem, jelikoţ soudní deklarací vlastníka pozemku se odstraní nejistota v právním postavení nájemce.178 V soudní praxi se můţeme setkat i s případy určovací ţaloby, jíţ se ţalobce domáhá určení, ţe předmětná nemovitost je ve vlastnictví obce, která ji sice prodávajícímu prodala, avšak podle tvrzení ţalobce uvedená smlouva – pro absenci rozhodnutí orgánu obce o daném majetkoprávním úkonu – je absolutně neplatná s tím, ţe ţalobce naléhavost právního zájmu odůvodnil tím, ţe o koupi této nemovitosti měl a má nadále zájem, a proto chce docílit toho, aby byla napevno vyřešena otázka vlastnického práva k této nemovitosti. Obdobně téţ okolnost, ţe záměr obce prodat nemovitost nebyl zveřejněn, zakládá moţnost zpochybnit platnost smlouvy všem zájemcům o převod nemovitého majetku, kteří se pro porušení této povinnosti o něm nedozvěděli, resp. dozvědět nemohli.179 Z uvedeného je patrné, ţe i třetí osoba, která není účastna hmotněprávního vztahu, můţe mít za určitých podmínek naléhavý právní zájem na podání určovací ţaloby o existenci, resp. neexistenci určitého právního (vlastnického) vztahu k nemovitosti, jestliţe by vyhovění takové ţalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. Naléhavý právní zájem bude mít občan obce, jenţ se domáhá určení vlastnictví obce, z důvodu neplatného převodu obecního majetku, ten však musí vţdy v soudním řízení tvrdit a prokázat; nelze automaticky naléhavý právní zájem v takových případech dovozovat.180 Judikatura téţ připouští, ţe naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti můţe mít téţ osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, bylo-li její nabyté právo kvalifikovaně zpochybněno převodcem a není přitom důvod k ţalobě na plnění.181
177
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 918/2003. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo1196/2002. 179 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001. 180 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2389/2010. 181 Srov. tamtéţ. 178
65
Rozmanitost právních vztahů a skutečnosti, které je narušují, přináší v právní praxi celou řadu situací spojených s podáváním určovacích ţalob. V kaţdém případě je posouzení naléhavého právního zájmu otázkou právní kvalifikace rozhodných skutečností. Ţalobce proto musí tvrdit skutečnosti a nabídnout důkazy o skutečnostech, z nichţ soud můţe na existenci naléhavého právního zájmu na určení usuzovat. Ţalobce tak tíţí ohledně skutečností dokládajících naléhavý právní zájem důkazní břemeno.182
182
WINTEROVÁ, Alena. Žaloba v občanském právu procesním. Acta universitatis Carolinae, Iuridica Monographia, 1979, s. 64.
66
4.
Zákonné žaloby určovacího charakteru U určovacích ţalob, které se opírají o zákonné zmocnění konkrétního právního
předpisu, není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.183 Z takového zákonného zmocnění přímo vyplývá, kdo se můţe určení konkrétní právně relevantní skutečnosti domáhat (aktivní legitimace). Jinými slovy můţeme říci, ţe okruh aktivně legitimovaných vyplývá z právního (zákonného) vztahu, aniţ by musel být vymezován splněním podmínky naléhavého právního zájmu na poţadovaném určení. Zákonodárce tak vedle obecné ochrany práv a právních vztahů pomocí ţaloby určovací podle § 80 písm. c) OSŘ jako právního nástroje, vztahujícího se na blíţe neurčitý okruh soukromoprávních vztahů, apriori předpokládá situace, jejichţ řešení můţe být natolik důleţité pro ochranu práv zúčastněných subjektů, ţe zákon umoţňuje domáhat se určení právně relevantní skutečnosti. V literatuře se proto hovoří o tzv. zákonných určovacích ţalobách nebo také o tzv. jiných v § 80 písm. c) OSŘ neuvedených ţalobách, neboť vyplývají z konkrétního ustanovení zákona. Tyto zákonné předpisy spadají do oblasti civilního (soukromého) práva, ale jiţ dříve jsme se mohli setkat také s případem, kdy k podání takovéto ţaloby vyzval účastníky správního řízení orgán státní správy, pro nějţ byl výrok o určení sporné skutečnosti závazný.184 Na první pohled by se mohlo zdát, ţe přípustnost a podmínky k uplatnění takových zákonných ţalob určovacího charakteru nebude – z důvodu zákonného vymezení – činit v právní praxi ţádné nejasnosti. Některé typy těchto ţalob jsou však v právních předpisech upraveny dosti obecně a z důvodu častých poţadavků na určení konkrétních právních skutečností se jimi soudní judikatura zabývá poměrně často. Určení právní relevance skutkového děje rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, pokud to zákon připouští. V některých případech můţe být ovšem rozlišení, zda ţalobce poţaduje určení práva (právního vztahu), anebo určení právně relevantní skutečnosti, která dává právům a povinnostem vzniknout, problematické. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, ţe „žaloba na určení, že žalovaná nenabyla vydržením vlastnické právo k nemovitostem, je žalobou na určení neexistence právní skutečnosti – že určitá právní skutečnost není dána, nikoli žalobou na určení existence či
183 184
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1994, sp. zn. Cdon 8/94. Viz § 137 stavebního zákona č. 50/1976 Sb.
67
neexistence právního vztahu nebo práva, a proto nesplňuje předpoklady žaloby určovací podle § 80 písm. c) OSŘ“. 185 Také ţaloba, jíţ se ţalobce domáhá, aby soud určil, ţe určitá studna je součástí pozemku, na němţ se nachází, nesplňuje předpoklady ţaloby na určení podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, neboť se netýká existence či neexistence práva nebo právního vztahu, ani nemá oporu v platném právu.186 Smyslem zákonných ţalob určovacího charakteru je autoritativní určení sporné (právní) skutečnosti, které je nezbytné pro vytvoření komplexního pevného právního základu pro vzájemné vztahy účastníků sporu a jejich vypořádání. V souvislosti s těmito ţalobami (obdobně jako u obecné ţaloby určovací) je zřetelný jejich preventivní charakter, neboť jejich pomocí lze eliminovat stav ohroţení práva či nejistoty v právním vztahu, pokud k odpovídající nápravě nelze dospět jinak.187 Jinými slovy řečeno, tyto ţaloby nepřímo ovlivňují povahu příslušného právního vztahu, a jejich prostřednictvím lze dosáhnout pevného právního rámce, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Rozhodovací praxe soudů se často zabývá vztahem určovací žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ a zvláštních určovacích žalob, které jsou vymezeny v jednotlivých právních předpisech. Právě striktnost jejich vymezení (aktivní legitimace, předmět určení, lhůty k uplatnění nároku) zuţují moţnost jejich pouţití v konkrétních situacích. V zásadě můţeme dospět ke dvěma závěrům: - pokud nebyla vyuţita moţnost domoci se ochrany svého práva pomocí v zákoně vymezené ţaloby určovacího charakteru, není „obecná“ ţaloba na určení dovolena, neboť by se tím obcházel smysl a účel těchto zákonných určovacích ţalob,188 - nebo dovolena je, ale procesní pozice ţalobce je ztíţená, neboť musí tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem jako nezbytný předpoklad úspěšnosti obecné určovací ţaloby.189 V řadě případů však obecná určovací ţaloba přípustná nebude, neboť jak bylo uvedeno, tyto speciální ţaloby jsou konstruovány zejména k určení právně relevantních skutečností, jejichţ autoritativní deklaraci nelze pomocí obecné určovací ţaloby poţadovat. Připuštění či odepření obecné určovací ţaloby při soudní deklaraci práva či 185
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/1998. 187 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96. 188 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99 189 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006. 186
68
právního vztahu za situace existence speciální zákonné ţaloby bude záviset na konkrétní situaci, tj. nesplnění některého z procesních předpokladů pro její podání. Zde se otvírá široký prostor pro soudní judikaturu, která by stanovením typových případů vyjasnila vzájemný vztah těchto ţalob, a tím přispěla k posílení právní jistoty při ochraně občanských práv. Dovozovat společné rysy, zejména z hlediska civilního práva procesního, pro různorodou skupinu ţalob určovacího charakteru, které jsou výslovně upraveny procesním právem (především ţaloby, kterými se zahajují tzv. incidenční spory), ale téţ předpisy hmotného práva (např. ţaloba člena sdruţení podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdruţování občanů; ţaloba na určení neplatnosti stávky podle § 21 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání; ţaloba na určení neplatnosti draţby podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách či ţaloba podle ustanovení § 183 obchodního zákoníku) je moţné pouze ve vztahu k obecné ţalobě určovací vymezené v § 80 písm. c) OSŘ, a to zejména otázce naléhavého právního zájmu na poţadovaném určení. Podání takové zvláštní ţaloby má oporu v konkrétním ustanovení zákona, a proto lze ţalobu projednat, aniţ by ţalobce musel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem.190
190
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005.
69
5.
Exkurz: Určení právního vztahu v německém civilním procesu Určovací ţaloba je v německém civilním procesu upravena v ustanovení § 256,
podle něhoţ na určení existence či neexistence právního vztahu, na uznání listiny nebo na určení její nepravosti může být vznesena žaloba, pokud má žalobce právní zájem na tom, aby tento právní vztah či pravost nebo nepravost listiny prostřednictvím soudního rozhodnutí byla okamžitě určena. Odst. 2 uvedeného ustanovení dále uvádí, ţe do konce tohoto ústního projednání, z něhož vzejde rozhodnutí, může žalobce požadovat na základě vznesení protižaloby, aby v průběhu řízení vzniklý sporný právní vztah, na jehož existenci či neexistenci je zcela nebo částečně závislé rozhodnutí o právním sporu, bude soudním rozhodnutím určen.191 Podle německé procesní teorie je určovací ţaloba čistě procesním prostředkem k uplatňování práv. Prostřednictvím rozsudku o určení právního vztahu má dojít k jeho závaznému vyjasnění, nikoli k vytvoření titulu pro výkon rozhodnutí. Přípustná bude určovací ţaloba pouze tehdy, pokud bude existovat právní zájem na poţadovaném určení. Pokud bude moţné dosáhnout právní ochrany prostřednictvím ţaloby na plnění nebo právotvorné ţaloby, nebude určovací ţaloba přípustná.192 Právním vztahem se podle výše uvedeného rozumí ze zjištěného skutkového stavu odvozené právní vztahy osob mezi sebou navzájem nebo osob k věcem. K tomu náleţí jednotlivé následky z komplexních právních vztahů, např. jednotlivé nároky nebo jednotlivé samostatné právní základy nároků, nikoli pouhé předběţné otázky nebo jednotlivé prvky právního vztahu. Přípustná je ţaloba na určení dílčích právních vztahů. V jednotlivých případech se dovozují prostřednictvím výkladu, neboť přes znění ţalobního petitu, jde ve skutečnosti o právní vztah. Sporné právní vztahy mohou být téţ procesněprávní povahy. Předmětem určovací žaloby mohou být podle judikatury také právní vztahy mezi účastníky a třetí osobou nebo právní vztah mezi dvěma osobami, které se neúčastní sporu. Předpokladem je, aby sporný právní vztah měl význam pro právní vztah účastníků řízení, 191
Auf Feststellung des Bestehens oder Nichtbestehens eines Rechtsverhältnisses, auf Anerkennung einer Urkunde oder auf Festellung ihrer Unechtheit kann Klage erhoben werden, wenn der Kläger ein rechtliches Interesse daran hat, dass das Rechtsverhältnis oder die Echtheit oder Unechtheit der Urkunde durch richterliche Entscheidung alsbald festegestellt werden. Bis zum Schluss derjenigen mündlichen Verhandlung, auf die das Urteil ergeht, kann der Kläger durch Erweiterung des Klageantrags, der Beklagte durch Erhebung einer Widerklage beantragen, dass ein im Laufe des Prozesses streitig gewordenes Rechtsverhältnis, von dessen Bestehen oder Nichtbestehen die Entscheidung des Rechtsstreits ganz oder zum Teil abhängt, durch richterliche Entscheidung festgestellt werde. [§ 256 odst. 1 a 2 Zivilprozessordnung (ZPO)]. 192 Srov. VORWERK, Volker; WOLF, Christian. Beck´scher Online – Kommentar ZPO. 8. Auflage, C.H. Beck, dostupný na www.beck-online.de
70
poté bude mít ţalobce právní zájem na (brzkém) objasnění sporné otázky. Pokud vyjasnění existence právního vztahu třetích osob je zásadní pro rozhodnutí právního sporu, můţe být také předmětem mezitímní ţaloby, v takovém případě se nepoţaduje právní zájem na určení. Od mezitímního rozsudku se určovací rozsudek odlišuje tím, ţe právní spor ukončuje. Téţ třetí osoba můţe mít zájem na určení neplatnosti uzavřené smlouvy, kdyţ existence či neexistence takového právního vztahu mezi ţalovaným a třetí osobou se dotýká její právní sféry. Poţadované určení se musí týkat současných právních vztahů, můţe se jednat téţ o podmíněný či na odkládací podmínku vázáný právní vztah. Nepřípustné je určení právních následků z právních vztahů, které ještě neexistují, ale mohou vzniknout aţ v budoucnu. Určení zaniklých právních vztahů je moţné, pokud jejich právní následky mají vliv na současné či budoucí právní vztahy. Právní zájem na určení je procesněprávním předpokladem pro uplatnění této ţaloby. Musí existovat nejpozději k ukončení řízení, to zda existuje, musí soud zkoumat v kaţdé fázi řízení, to platí i pro řízení revizní. Soudní judikatura povaţuje za nesprávný názor, ţe postačuje jeho existence v době vznesení nároku. Činí-li nedostatek procesních předpokladů – existence právního zájmu na určení, rozsudek nicotným, je rozhodující doba revizního řízení, kdy soud můţe zohlednit nové skutečnosti (pro existenci právního zájmu). Soud musí zkoumat existenci právního zájmu téţ v případě, kdy ţalovaný určovací návrh uzná (akceptuje). Soudní přezkum právního zájmu na určení nenastane, pokud je uţ stanoveno, ţe ţaloba je neodůvodněná. Také určovací ţaloba můţe být podle všeobecných procesních zásad - zejména kvůli chybějícím podmínkám právní ochrany nepřípustná, pokud ten stejný cíl právní ochrany lze dosáhnou jednodušším a levnějším způsobem. V praxi často není ostře odlišováno mezi podmínkami právní ochrany a podmínkami pro splnění právního zájmu na určení. Často v této souvislosti vyvstává otázka, zda ţalobce svůj nárok musí uplatnit prostřednictvím ţaloby na plnění; ta je v zásadě posuzována s ohledem na zájem o určení. Právní zájem na určení je dán, kdyţ je právo nebo právní situace ţalobce ohroţena aktuální nejistotou a rozsudek o určení toto ohroţení odstraní. Toto ohroţení chybí, kdyţ ţalovaný nedal ţádný podnět k vznesení ţaloby tím, ţe by porušil právo ţalobce. Ţalobce smí na určovací ţalobě mít jen svůj vlastní zájem, nikoliv zájem třetích osob. Existenci právního zájmu na určení by měl soud dovozovat z volného, nikoli formalistického výkladu, zaloţeného na zásadě procesní ekonomie.
71
Německý civilní proces odlišuje pozitivní a negativní určovací žalobu. Při pozitivním určení je dán zájem na určení v zásadě tehdy, kdyţ ţalovaný práva ţalobce závaţně popírá, nebo hrozí promlčení. Při hrozícím promlčení vzniká oprávněný zájem také na určení pravomocně přiřknutého nároku. Právní zájem na negativní určovací ţalobě bude dán tehdy, kdyţ ţalovaný tvrdí, ţe má pohledávku vůči ţalobci. Zde postačí, ţe ţalovaný uplatnil právo, a z existujícího právního vztahu by mohl za určitých předpokladů, jejichţ vznik je nejistý, nárok proti ţalobci vyplývat. Německá judikatura dává přednost při řešení civilního sporu žalobě na plnění před žalobou určovací. U pozitivní určovací ţaloby tak bude chybět právní zájem na poţadovaném určení, kdyţ ţalobce můţe dosáhnout toho samého cíle, spočívajícího v ochraně subjektivního práva, pomocí ţaloby na plnění. V určitých případech má ţalobce na výběr mezi ţalobou na určení a ţalobou na budoucí plnění.193 Určovací ţaloba je dále přípustná, kdyţ stanovení výše vzniklých škod vyţaduje odborné posouzení. Také je přípustná, pokud výše vzniklé škody není konečná a ţalobce nemůţe úplně či částečně svůj nárok vyčíslit. Pokud bude část nároku vyčíslena, můţe ţalobce tuto část uplatnit prostřednictví ţaloby na plnění a zbytek pomocí doplňujícího určovacího návrhu. Není ovšem vyloučena moţnost zaţalovat celý nárok prostřednictvím jeho určení. V případě „ukončeného“ vzniku škody při podání ţaloby má ţalobce k dispozici pouze ţalobu na plnění. To platí i tehdy, pokud bude škoda určena s pomocí znalců. Ve vztahu mezi negativní určovací ţalobou a ţalobou na plnění platí, ţe přednost ţaloby na plnění není bezvýjimečná. Zde se uplatní hledisko procesní ekonomie, podle kterého bude určení právního vztahu přípustné, jestliţe bude vést ke smysluplnému a věcnému vyřízení sporu. Určovací ţaloba bude v tomto případě také přípustná, kdyţ se strany sporu dohodnou, ţe se mezi nimi sporný právní vztah vyjasní pomocí této ţaloby. Pozitivní určovací žaloba je odůvodněna tam, kde existují věcněprávní předpoklady uplatněného nároku. V případě porušení absolutně chráněných právních hodnot, kdy je pouze nejistá škoda, stačí, kdyţ stanovené porušení můţe vést v budoucnu k obavám ze vzniku další škody. Spolkový soudní dvůr doposud nerozhodl, zda odůvodněnost určovací ţaloby je poţadována (se odvíjí) z existence alespoň pravděpodobnosti v budoucnu nastalých škod. Při čistě věcných a majetkových škodách jsou poţadavky na důvodnost pro její vznesení přísnější. Ţalobce musí předloţit skutečnosti, které připouští závěr, ţe mohou
193
Srov. § 259 ZPO.
72
nastat v budoucnu materiální škody, které nejsou zahrnuty v jiţ určené náhradě vzniklých škod. Prostřednictvím určovací ţaloby lze odstranit právní nejistotu ţalobce vztahující se ke konkrétnímu právnímu vztahu, na němţ je zúčastněn. Určovací ţaloba tak bude moci pouţít vlastník proti aktuálnímu drţiteli, kterému byla věc převedena na základě zákonných předpisů. V oblasti dědického práva můţe určovací ţalobu uţít vykonavatel závěti proti dědicům, a to k zodpovězení otázky, zda je někdo skutečně dědicem, zda odpor proti vyplacení odkazu je bezdůvodný nebo zda třetí osoba se nestala dědicem. Lze se domáhat téţ určení proti dědicům, ţe závěť je platná a proveditelná. Můţe slouţit téţ dědicům proti spoludědicům při sporu, ţe pozůstalost není způsobilá k rozdělení. Určovací ţaloba můţe přispět téţ k řešení sporů mezi dědici povolanými na základě dědické smlouvy. Mohou ji pouţít téţ smluvní dědici proti obdarovanému ještě před smrtí ţijícího zůstavitele.194 Uţít lze určovací ţalobu téţ v německém insolvenčním řízení. Tak tomu bude v případě popření práva účasti v řízení ze strany insolvenčního správce. Správce se můţe domáhat proti dluţníkovi určení, ţe určitý předmět spadá do majetkové podstaty. Naopak správce nemůţe ţalovat na určení neexistence k započtení stanovené insolvenční pohledávky, neboť správce má pouze povinnost zvýšit majetkovou podstatu, a je věcí věřitelů, aby ţalobní cestou uplatnili spornou pohledávku.195 Určovací ţalobu lze uţít téţ v souvislosti s kupní smlouvou, bude tomu tak v případě, ţe se koupě vztahuje ještě na jiný pozemek, pokud je předmětem sporu otázka účinnosti kupní smlouvy. V rámci sporu o určení vlastnictví k pozemku provádí z úřední povinnosti pozemková kniha šetření a shromaţďuje příslušné důkazy.196 Se ţalobou na určení vlastnického práva se v německé právní úpravě setkáme v souvislosti s vytyčením průběhu hranice pozemků, které jsou mezi sousedy sporné.197 Německý procesní řád upravuje téţ mezitímní určovací žalobu (incidenční ţalobu). Objektivní právní moc rozhodnutí se vztahuje na nárok, o němţ se ve sporu primárně rozhoduje, nevztahuje se však na předběţné (navázané) právní vztahy. Prostřednictvím mezitímní určovací ţaloby bude pravomocně rozhodnuto i o těchto právních vztazích. Ty mohou být vzneseny pouze v rámci návazných řízení ze strany ţalobce cestou rozšíření 194
Srov. BAUMBACH, Adolf a kol. Zivilprozessordnung mit Gerichtsverfassungsgesetz und anderen Nebengesetzen. Band 1., 65. Auflage. München: C.H.Beck, 2007, s. 1017. 195 Srov. tamtéţ, s. 1019. 196 Srov. § 118 knihovního řádu (Grundbuchordnung). 197 Blíţe k uvedené problematice v kapitole 12.
73
ţaloby, ze strany ţalovaného formou vzájemné ţaloby. Právní zájem na určení se v tomto případě nevyţaduje. Stačí, kdyţ se musí v rámci probíhajícího soudního sporu rozhodnout o stanoveném právním vztahu. Mezitímní návrh je třeba podat do konce ústního projednání ţaloby. Návrh je moţné podat také poprvé před odvolací instancí, v rámci revizního řízení je vznesení nároku nepřípustné. Pravost a nepravost listiny nemůţe být předmětem mezitímní určovací ţaloby. Vedlejší právní otázky musí být pro rozhodnutí o projednávané ţalobě předběţné povahy. Jsou to ty právní otázky, na nichţ sporný právní vztah spočívá. Mezitímní určovací ţaloba je přípustná, jestliţe právní poměr je jiţ v předprocesní fázi sporný; v takovém případě můţe být určení mezitímní otázky vzneseno současně s hlavním nárokem. K podání mezitímní určovací ţaloby tedy dochází současně se ţalobou hlavní nebo v průběhu řízení formou vzájemné ţaloby. Mezitímní určovací ţaloba nebude přípustná v situaci, v níţ soud hlavní ţalobu zamítne z důvodu neexistence práva, jehoţ ochrany se ţalobce prostřednictvím určovací ţaloby domáhá. Rozsudek o věci hlavní současně obsahuje téţ rozhodnutí o mezitímní určovací ţalobě; není ovšem vyloučeno, ţe soud nejdříve rozhodne konečným rozsudkem pouze o mezitímním určení, aniţ by rozhodl o věci hlavní. Rozhodnutí o „předběžných“ právních vztazích je pro další ţalobní návrhy závazné.198 Z uvedených předpokladů pro uplatnění ţaloby na určení právního vztahu lze dovodit, ţe tento procesní nástroj právní ochrany má v českém a německém civilním procesu nezastupitelné místo. Můţeme uvést některé společné charakteristiky, např. předpoklady existence právního zájmu na určení či přednost ţaloby na plnění před ţalobou na určení. Německá judikatura tak připouští ochranu rozmanitých soukromoprávních vztahů prostřednictvím ţaloby na určení obdobně jako judikatura českých soudů, o níţ bude ve vztahu k určení vlastnictví dále pojednáno.
198
Srov. VORWERK, Volker; WOLF, Christian. Beck´scher Online – Kommentar ZPO. 8. Auflage, C.H. Beck, dostupný na www.beck-online.de
74
6.
Určení neplatnosti smluv, jimiž se převádí vlastnické právo Co do právních následků nejzávaţnější jsou spory o určení vlastnického práva či
jiného věcného práva k nemovitostem, které jsou aktivizovány ţalobami, jejichţ prostřednictvím se ţalobci domáhají určení, ţe v důsledku určité právní skutečnosti, např. odstoupením od kupní smlouvy, jsou vlastníky předmětné nemovitosti, i kdyţ stav zápisů v katastru nemovitostí svědčí ve prospěch jiné osoby. Potencionální ţalobce musí ještě před podáním ţaloby zváţit – s ohledem na tvrzenou právní skutečnost – zda dosáhne předmětného hmotněprávního následku, který osvědčuje postup pro úspěšné podání toho kterého druhu ţaloby. Hmotněprávní souvislosti, tedy podstata sporu, totiţ naznačuje, zda a v jaké formě se lze domáhat tvrzeného nároku, resp. práva, prostřednictvím ţaloby, coby procesního nástroje k ochraně subjektivních práv. Ţaloba o určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliţe taková předběţná otázka neřeší a nemůţe (objektivně řešit) celý obsah či dosah sporného právního vztahu či práva. Stav ohroţení práva ţalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiţ v takovém případě neodstraní toliko tím, ţe bude vyřešena předběţná otázka, z níţ bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale aţ určením, zda tu právo či právní vztah je či není. Bude tomu tak zejména tehdy, pokud např. otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběţné otázky ve vztahu k existenci práva či právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběţné otázky, lze-li ţalovat přímo na určení práva či právního vztahu.199 Určovací žaloby musí sloužit především potřebám praktického života a být vhodným procesním prostředkem, jenž bude sloužit k minimalizaci dalších soudních sporů a nikoliv iniciovat další soudní spory. Jestliţe např. vyhověním ţalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti – jestliţe by tento nárok byl uplatněn samostatně – by se v poměrech ţalobce nic nezměnilo, tak uvedený rozsudek by se nemohl stát podkladem pro provedení zápisu ve formě záznamu ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch ţalovaného a zakládal by tak situaci přispívající k nezbytnému podání ţaloby na určení, ţe ţalovaný je vlastníkem předmětných
199
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 85/2008.
75
nemovitostí. Otázka platnosti uzavřené kupní smlouvy se však bude posuzovat jako otázka předběţná v řízení o určení samotného vlastnictví k předmětným nemovitostem.200 Převodce nemovitosti, popř. jeho právní nástupce, bude mít vţdy naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k nemovitosti, jejímţ byl vlastníkem, jestliţe uplatňuje určitý právní důvod (titul), jehoţ existence by měla za následek neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti nebo zánik jejich právních účinků. Opodstatněnost těchto právních důvodů by totiţ znamenala, ţe vlastnické právo na nabyvatele nepřešlo, např. v případě absolutně neplatné převodní smlouvy, nebo ţe je nabyvatel pozbyl a obnovilo se vlastnické právo převodce. Obnovení vlastnického práva převodce k nemovitosti a odstranění rozporu mezi údajem o vlastnickém právu v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem má pro převodce zásadní právní i hospodářský význam, neboť se dotýká rozsahu jeho vlastnictví. Pokud nabyvatel neakceptuje převodcem tvrzený důvod, kterým popírá nabyvatelovo vlastnictví nemovitosti, je ţaloba převodce o určení vlastnictví vhodným prostředkem k dosaţení soudního rozhodnutí, jako podkladu pro nový zápis (formou záznamu) vlastnického práva do katastru nemovitostí. Takovéto ţalobě je třeba pro její jednoznačnost dát přednost před ţalobou na plnění.201 V případě zrušení kupní smlouvy, jíţ se převádí nemovitost, odstoupením převodce od této smlouvy, s níţ nabyvatel nesouhlasí, je ţaloba převodce na určení vlastnictví nemovitosti ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ namístě. Naléhavý právní zájem ve smyslu tohoto ustanovení bude dán existencí rozporu ve vlastnictví k předmětné nemovitosti podle stavu vyplývajícího ze stavu zápisů v katastru nemovitostí a podle stavu, který nastal v důsledku platného odstoupení od smlouvy. Rozhodnutí soudu není v tomto případě konstitutivní, ale má deklaratorní účinky, jelikoţ důsledky odstoupení od kupní smlouvy vyplývají ze zákona.202 K úplnosti probírané problematiky je třeba upozornit na závěr velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, který se věnoval zejména otázce, zda je naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k převedené nemovitosti podmíněn vrácením vzájemného plnění z neplatné smlouvy. Nejvyšší soud zde uzavřel, ţe existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ na určení vlastnictví převodce nemovitosti, je-li kupní smlouva neplatná, není podmíněna tím, ţe sám plnění, kterého se mu z této smlouvy dostalo, tj. kupní cenu, vrátil kupujícímu, případně tím, ţe s touto 200
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4880/2010. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97. 202 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1094/97. 201
76
ţalobou na určení podal zároveň ţalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny. Subjekty neplatné smlouvy mají povinnost vrátit druhému účastníku vše, co podle ní dostaly; k existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti postačuje jeho tvrzení, ţe je vlastníkem nemovitosti, a ţe není jako vlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí. Prodávající totiţ musí mít moţnost dosáhnout vydání rozsudku soudu, na základě něhoţ bude jeho existující vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí. Práva kupujícího, který na základě neplatné smlouvy plnil, jsou dostatečně ochráněna tím, ţe má právo domáhat se soudní cestou zaplacení kupní ceny na prodávajícím z důvodu bezdůvodného obohacení, jímţ je i majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu.203 V praxi se můţeme setkat i s případem, kdy platnost kupní smlouvy je ze strany prodávajících zpochybňována ještě před vkladem práva do katastru nemovitostí. Zde je třeba si uvědomit, ţe při převodu vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí existuje princip dvoufázovosti nabývání vlastnického práva k takové nemovitosti, tedy uzavření smlouvy jako právního titulu a samotný vklad vlastnického práva, jímţ se kupující stává vlastníkem smlouvou převáděné nemovitosti. Pokud je právní postavení prodávajícího zpochybněno samotnou převodní smlouvou, na základě které ještě nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, bude mít prodávající, byť je doposud zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy. Na základě uvedeného rozhodnutí sice nebude moci být proveden záznam do katastru nemovitostí, nicméně s ohledem na preventivní charakter určovací ţaloby, jímţ se v daném případě odstraní nejisté postavení prodávajících, bude tato ţaloba na místě.204 V opačné situaci, kdy ke vkladu jiţ došlo, naléhavý právní zájem na podání této ţaloby ze strany převodce nemůţe být, neboť rozsudek soudu, jímţ bylo určeno, ţe smlouva o převodu nemovitosti je neplatná, nemůţe slouţit jako podklad pro zápis záznamem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Po provedení vkladu vlastnického práva a následného tvrzení převodce, ţe je v důsledku neplatné smlouvy či s ohledem na odstoupení od této smlouvy vlastníkem předmětné nemovitosti, nepochybně bude převodci svědčit naléhavý právní zájem na ţalobě, jíţ se bude domáhat určení, ţe je vlastníkem předmětné (v katastru zapsané) nemovitosti, neboť na základě takového rozsudku,
203 204
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1510/2012.
77
příslušný katastrální úřad provede zápis vlastnického práva ţalobce (převodce) k předmětné nemovitosti. Ve sporu o určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva nejde tedy jen o to, zda konkrétní subjekt (ţalobce) mohl mít podle hmotného práva vliv na vznik smlouvy, resp. zasáhl-li jeho právní postavení soukromoprávní vztah třetích osob při svém vzniku, ale o to, zda se poţadované určení neplatnosti smlouvy promítne do jeho právních poměrů, tedy musí prokázat, ţe byl dotčen na svých subjektivních právech.
78
7.
Určení vlastnictví jako předběžná otázka V civilním řízení soudním existují zvláštní typy řízení, v nichţ se řeší vlastnictví
věci jako otázka předběţná; její vyřešení má poté vliv na konečné rozhodnutí ve věci, o níţ v řízení především jde. Důvodem pro zahájení takového řízení není primárně hmotněprávní vztah, který by byl důvodem pro zahájení řízení nalézacího, typicky sporu o určení vlastnického práva, ale odvíjí se od procesní situace, v níţ se během soudního řízení ocitla třetí osoba, která nemá s hmotněprávním vztahem mezi účastníky řízení nic společného.205 K naznačeným situacím dochází především tehdy, kdyţ během řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) má být nárok oprávněného uspokojen mimo jiné z věcí, které jsou ve vlastnictví jiné osoby neţ povinného. K obdobné situaci dochází téţ během insolvenčního řízení, pokud se třetí osoba domnívá, ţe insolvenční správce pojal do soupisu její majetek, který není součástí majetkové podstaty. 7.1
Určení vlastnictví k věci postižené výkonem rozhodnutí (exekucí) Otázka určení vlastnictví k věci postiţené výkonem rozhodnutí (exekucí) se řeší na
základě vylučovací ţaloby. Základem právní úpravy této ţaloby je pak skutečnost, ţe při výkonu rozhodnutí soud nebo soudní exekutor nemohou zjišťovat, zda konkrétní věc, vůči níţ má být výkon rozhodnutí veden, je či není skutečně ve vlastnictví povinného, resp. se uplatňuje domněnka, ţe věci, které jsou v dispozici povinného, jsou rovněţ v jeho vlastnictví.206 Smyslem vylučovací (excindační) žaloby upravené v § 267 OSŘ je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku, představující věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, jenţ byl postiţen výkonem rozhodnutí (exekucí podle exekučního řádu) takové právo či právní vztah, které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se takto postiţený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného.207 Vlastnické právo třetí osoby, popřípadě manţela povinného, je typickým právem nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuci) ovšem jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník povinnost strpět úhradu dluhu ze své výkonem postiţené věci (práva či jiné majetkové
205
Srov. SVOBODA, Karel. Žaloba v civilním řízení. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2010, s. 243. MACUR, Josef. Kurs občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 120. 207 Srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009, a obdobně téţ rozsudek téhoţ soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006. 206
79
hodnoty). Právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svého majetku tak bude mít vlastník tehdy, získá-li vlastnictví na základě neúčinného nebo odporovatelného právního úkonu.208 Z důvodu ochrany vlastnického práva můţe být excindační ţaloba důvodná jen tehdy, jestliţe třetí osoba nabyla své vlastnictví na základě platného právního úkonu nebo jestliţe jinak podle zákona nabyla své vlastnictví.209 Vedle věci, u níţ je vlastník jeden, můţe vylučovací ţalobou uplatnit třetí osoba vyloučení věci z výkonu rozhodnutí v případě podílového spoluvlastnictví, ale pouze za předpokladu, ţe dalším spoluvlastníkem není povinný. Pod právní ochranu vlastnického práva lze zařadit téţ případy, v nichţ je postiţen majetek ve výlučném vlastnictví manţela povinného, takovou situaci předpokládá ustanovení § 267 odst. 2 OSŘ. K vlastnickému právu je třeba doplnit, ţe toto právo třetí osoby bude chráněno jen tehdy, „nemá-li vlastník jako třetí osoba ve výkonu rozhodnutí právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svých, výkonem rozhodnutí postižených věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot.“210 Rozhodující je, zda věc byla ve vlastnictví třetí osoby v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) poskytnuta dobrovolně či nikoli, tzn. zda-li věci ve vlastnictví třetí osoby byly do soupisu zahrnuty s jejím či bez jejího výslovného souhlasu. Judikatura v této souvislosti uvádí, ţe „předala-li třetí osoba exekutorovi peníze s úmyslem splnit dluh za povinného, nemůže se žalobou podle § 267 OSŘ úspěšně domáhat toho, aby toto plnění bylo vyloučeno z exekuce“,211 neboť tato třetí osoba „poskytla plnění za jiného ve smyslu ustanovení § 454 OZ, a má tak právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnila, nikoli od toho, komu plnila“.212 Další práva, která nepřipouští výkon rozhodnutí, jsou drţba a detence, naopak zástavní a zadrţovací právo do skupiny těchto práv nespadají, nelze však vyloučit jednotlivé výjimky.213 Další práva, typicky práva odpovídající věcným břemenům, práva nájemní, zajišťovací převod práva, předkupní právo či jiná práva, která umoţňují uţívání
208
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1947/2012. BUREŠ, Jaroslav; DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2221. 210 Tamtéţ. 211 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 14 Co 555/2003. 212 Tamtéţ. 213 Blíţe DÁVID, Radovan. Vylučovací spory s přihlédnutím k novele exekučního řádu. Právní fórum. 2010, roč. 7, č. 7, s. 344 -352. 209
80
věci určitou osobou výlučně nebo společně s vlastníkem, jiţ vylučovací ţalobou chráněna nebudou.214 Vylučovací ţaloba je svojí povahou žalobou procesní, nikoli hmotněprávní, coţ znamená, ţe ji lze podat jen ve vztahu ke konkrétnímu vykonávacímu (exekučnímu) řízení, tedy nikoli před jeho zahájením nebo po jeho skončení. Nepodala-li by však třetí osoba vylučovací ţalobu před skončením exekučního řízení, nelze v ţádném případě z toho dovozovat závěr, ţe by se tímto opomenutím stala dluţníkem povinného, a nebyla tak jiţ oprávněna domáhat se ochrany svých práv jinak neţ vylučovací ţalobou.215 Vylučovací ţalobou se ţalobce domáhá rozhodnutí o právu exekučním, nikoli o právu hmotném. Subjektivní hmotné právo je pouze ţalobním důvodem, o němţ soud rozhoduje jako o otázce předběžné v důvodech rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, ţe rozsudek o procesním právu se dotýká pouze konkrétního výkonu rozhodnutí a nepřesahuje jeho rámec.216 Závěr o nepřípustnosti exekuce nemá za následek, jako u rozsudku určovacího, konečné určení vlastnictví k věci. Obdobný závěr platí téţ ve vztahu mezi rozsudkem o hmotném právu a rozhodnutím o nepřípustnosti exekuce. Lze tedy uzavřít, ţe rozsudky určovací nebo na plnění (např. vydání věci) neznamenají nahrazení rozhodnutí o nepřípustnosti exekuce, přičemţ na jejich základě rovněţ nelze rozhodnout o zastavení exekuce.217 V této souvislosti povaţuji za vhodné se zamyslet nad situací, kdy v průběhu vykonávacího řízení a postiţení věci třetí osoby, bude paralelně probíhat řízení o určení vlastnictví, které je mezi třetí osobou a povinným sporné. Na základě výše uvedeného závěru procesní teorie by zahájení řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí excindační ţalobou nebránilo probíhající řízení o určení vlastnictví, z hlediska překáţky litispendence, neboť v obou řízeních jde o něco jiného. Nelze ovšem opomenout fakt, ţe otázkou vlastnictví k věci, v případě řízení o vyloučení věci jako otázkou předběžnou a v řízení o určení vlastnictví jako vlastním předmětem řízení, se oba soudy budou zabývat. Soudy obě věci projednávají v řízení sporném podle části třetí občanského soudního řádu, kde se předpokládá zvýšená procesní aktivita účastníků z hlediska povinnosti tvrzení a důkazní. 214
Srov. BUREŠ, Jaroslav; DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2222. 215 Srov. DÁVID, Radovan. Vylučovací spory s přihlédnutím k novele exekučního řádu. Právní fórum. 2010, č. 7, s. 345. 216 Srov. MACUR, Josef. Kurs občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 121. 217 Tamtéţ, s. 121.
81
V ideálním případě dojde k určení vlastnictví k věci v řízení nalézacím zahájeném na základě určovací ţaloby a v řízení o ţalobě o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí k jejímu vyloučení. V případě postiţení nemovitosti, resp. určení vlastnictví k ní, bude rozsudek o určení vlastnictví slouţit k zápisu vlastnického práva ke sporné nemovitosti do katastru nemovitostí, coţ se o rozhodnutí o vyloučení věci říci nedá. Hypoteticky nelze ovšem ani vyloučit situaci, při níţ bude v jednom řízení určeno vlastnictví věci ţalobce (třetí osoby), ovšem v jiném řízení tato věc nebude z výkonu rozhodnutí vyloučena, coţ by ovšem nepřispělo k právní jistotě skutečného (určeného) vlastníka věci. Osobně se domnívám, ţe v případě, kdy soud v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí zjistí, ţe současně probíhá řízení o určení vlastnického práva k výkonem postiţené věci, měl by postupem podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ řízení přerušit do vyřešení otázky určení vlastnictví, která bezpochyby má vliv na konečné rozhodnutí o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Při opačném pořadí, tedy při vyloučení či nevyloučení věci z výkonu rozhodnutí, se však výše uvedené neuplatní, a soud můţe v řízení o určení vlastnictví zahájené na základě určovací ţaloby otázku vlastnického práva k věci posoudit sám, tedy nezávisle na vyřešení téţe otázky jako otázky předběţné v jiném řízení. Závěrem je třeba uvést, ţe vylučovací ţaloba není ani ţalobou určovací, tedy její úspěšnost není podmíněna prokázáním naléhavého právního zájmu třetí osobou, ani ţalobou vlastnickou,218 neboť jejím účelem není ochrana vlastnického práva, ale určení, ţe věc nepodléhá výkonu rozhodnutí. Navíc se s konečnou platností nerozhoduje o právu hmotném. Z čehoţ vyplývá, ţe v případě, kdy soud vylučovací ţalobu pravomocně zamítne, a věc zahrne do výkonu rozhodnutí (exekuce), nebrání to vlastníkovi věci podat ţalobu na vydání věci. Soudní praxe se setkala s případem, kdy se povinný domáhal zastavení výkonu rozhodnutí, jímţ bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví účastníků, nařízeného podle § 348 OSŘ prodejem nemovitostí a rozdělením výtěţku, z důvodu nabytí vlastnického práva k celé věci vydrţením. Soud konstatoval, ţe právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí v řízení, a nikoli návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí, téţ uvedl, ţe má-li povinný za to, ţe výlučné vlastnictví k dotčeným nemovitostem nabyl vydrţením, je mu k dispozici vylučovací ţaloba, na jejímţ základě bude splnění předpokladů pro
218
Srov. opačně MRUZEK, Karel. Ţaloby o určení vlastnického práva k nemovitosti. Právní praxe, 1996, roč. XLIV, č. 2, s. 72.
82
nabytí vlastnictví vydrţením – včetně dobré víry a jejího titulu – prokazovat v nalézacím řízení podle části třetí občanského soudního řádu.219 7.2
Určení vlastnictví k věci zahrnuté do soupisu majetkové podstaty Kromě řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení prováděného podle zákona č.
120/2001 Sb. je vylučovací ţaloba, a tudíţ otázka vlastnického práva, upravena téţ v insolvenčním řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a dříve téţ v řízení konkursním a vyrovnacím podle zákona č. 328/1991 Sb. V insolvenčním řízení slouţí excindační ţaloba k vyloučení věcí, práv či jiných majetkových hodnot ze soupisu majetkové podstaty z důvodu, ţe ţalobce k nim má právo nepřipouštějící jejich zahrnutí do soupisu. Ţaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci do 30 dnů ode dne, kdy bylo ţalobci doručeno vyrozumění o soupisu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, k nimţ uplatňuje své právo. Nebyla-li excindační ţaloba uplatněna včas, odmítl-li nebo zamítl-li soud tuto ţalobu, nebo jestliţe soud řízení o této ţalobě zastavil, platí, ţe dotčený majetek byl do soupisu majetkové podstaty pojat oprávněně a insolvenční správce ho můţe zpeněţit nebo s ním jinak nakládat.220 Z procesního hlediska je řízení o vyloučení věci, práva či jiných majetkových hodnot ze soupisu majetkové podstaty tzv. incidenčním sporem, tj. sporem vyvolaným insolvenčním řízením. Jednotlivé incidenční spory jsou demonstrativně vymezeny v § 159 odst. 1 insolvenčního zákona a jsou projednávány a rozhodovány na návrh oprávněné osoby insolvenčním soudcem. Při projednávání incidenčního sporu se postupuje přiměřeně podle části třetí OSŘ a ustanovení o jednání v insolventním řízení zde neplatí. Incidenční spory se tedy projednají jako běţná sporná věc, byť v rámci insolvenčního řízení. Přestoţe účinnost insolvenčního zákona nastala k 1. 1. 2008, soudní judikatura – i s ohledem na délku řízení o úpadku – není zatím příliš bohatá, nelze ovšem vyloučit v případě sporů o vyloučení věci z majetkové podstaty pouţití některých závěrů z judikatury vztahující se ke konkursnímu řízení. Bezpochyby se uplatní závěr, ţe u věcí zahrnutých do konkursní (majetkové) podstaty úpadce, není rozhodnutí soudu o určení
219
Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4963/2010. BUREŠ, Jaroslav; DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2225. 220
83
vlastnického práva ţalobce takovou skutečností, která by sama o sobě měla za následek vyloučení této věci ze soupisu majetku patřícího do konkursní (majetkové) podstaty.221 Byla-li věc zahrnuta insolvenčním správcem do majetkové podstaty, můţe být vyloučena pouze na základě rozhodnutí soudu o vyloučení věci ze soupisu podstaty, nebrání to však úspěšnému uplatnění ţaloby na určení vlastnického práva k věci. Obě ţaloby totiţ mají své opodstatnění dané předmětem řízení, který jimi byl určen. Jelikoţ se předměty těchto ţalob liší, moţnost uplatnění jedné z nich nevylučuje úspěšné uplatnění druhé. Při zařazení věci do soupisu majetku patřícího do majetkové (dříve konkursní) podstaty, nelze dovozovat, ţe by ţalobce neměl naléhavý právní zájem na určení, zda je vlastníkem věci při současném podání ţaloby o vyloučení věci z majetkové (konkursní) podstaty jiţ proto, ţe v řízení o vyloučení věci z majetkové (konkursní) podstaty nemusí být otázka vlastnictví zkoumána vůbec nebo můţe být v takovém řízení řešena jako otázka předběţná za předpokladu, ţe má pro rozhodnutí sporu právní význam. Naproti tomu v řízení o ţalobě na určení vlastnictví soud můţe zkoumat, zda ţalobce je či není vlastníkem věci, a otázkou, zda věc byla pojata do soupisu podstaty oprávněně, se nezabývá, neboť to není předmětem řízení vyvolaného určovací ţalobou.222 Otázkou zůstává, do jakého okamţiku můţe mít ţalobce v řízení o určení vlastnického práva k majetku zahrnutému v majetkové (konkursní) podstatě naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ve vztahu k zákonu o konkursu a vyrovnání Nejvyšší soud dospěl k závěru, ţe tento naléhavý právní zájem můţe mít ţalobce do okamţiku zpeněţení konkursní podstaty, a to bez zřetele k tomu, ţe o moţnost vynutit si vylučovací ţalobou podanou podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, vyloučení takového majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty jiţ přišel.223
V reţimu
insolvenčního zákona však uvedený závěr zřejmě platit nebude, jeho cílem je totiţ urychlit zpeněţení majetkové podstaty a tím uspokojit věřitele právě stanovením striktních lhůt pro podání vylučovací ţaloby, přičemţ po jejich uplynutí se k dalším moţným námitkám ohledně zahrnutí majetku do soupisu jiţ nepřihlíţí.224 Uvedený závěr se odráţí v ustanoveních § 231 a násl. insolvenčního zákona, týkající se neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů, podle něhoţ insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení 221
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 32 Odo 1298/2006. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2568/2000. 223 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007. 224 Srov. KOTOUČOVÁ, Jiřina. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 474. 222
84
došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dluţníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění. Z uvedeného lze dovodit, ţe v případě řízení, kdy se bude řešit otázka určení vlastnického práva k věci zahrnuté do soupisu majetkové postaty, v němţ se bude jako otázka předběţná řešit platnost právního úkonu, např. převodní smlouvy k věci, nebude mít třetí osoba (osoba odlišná od dluţníka) moţnost domáhat se následně – po uplynutí lhůty pro uplatnění vylučovací ţaloby – vyloučení věci z majetkové podstaty. Byť k rozdělení výtěţku zpeněţení nebo k jinému nakládání s majetkem, jehoţ vyloučení se domáhá třetí osoba, můţe dojít aţ po pravomocném skončení řízení o vylučovací ţalobě, zákon upravuje i situaci, v níţ je zpeněţena věc, která neměla být pojata do soupisu, poté má její vlastník právo na vydání výtěţku zpeněţení; jeho právo na náhradu škody také není dotčeno.225 Uvedená situace se však bude primárně vztahovat na případy, kdy došlo ke zpeněţení majetku v průběhu řízení o vylučovací ţalobě, z důvodu odvrácení újmy tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliţe tak insolvenční správce činí po podání vylučovací ţaloby se souhlasem ţalobce.226 Odborná literatura se kloní k závěru, ţe vydání jiţ zpeněţeného majetku se, například pomocí ţaloby na určení vlastnictví podanou u obecného soudu, domáhat nelze.227 Insolvenční správce, pokud bude přesvědčen o oprávněnosti zahrnutí nemovitosti do majetkové podstaty, tak ji zahrne do jejího soupisu, a to i tehdy, pokud ze zápisu v katastru nemovitostí vyplývá, ţe vlastníkem je osoba odlišná od úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí, je soupis majetkové podstaty. Je-li určitá nemovitost sepsána v soupisu, pak při zpeněţení majetku je dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí na další subjekt právě uvedený soupis. Není proto nezbytné, aby byl úpadce jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí zapsán. Insolvenční správce tak nebude mít naléhavý právní zájem na určení existence vlastnického práva úpadce k předmětné nemovitosti, neboť po zpeněţení majetku nemusí být úpadce jako vlastník nemovitosti v katastru zapsán. Ke stejnému závěru dospěly soudy v reţimu zákona o konkursu a vyrovnání,228 z hlediska právní úpravy postupu insolvenčního správce při sepisu majetkové podstaty, mám za to, ţe uvedené se uplatní i v rámci insolvenčního řízení.
225
Srov. § 225 odst. 6 insolvenčního zákona. Srov. § 225 odst. 4 insolvenčního zákona. 227 Viz ŘEHÁČEK, Oldřich. Právní důsledky soupisu majetku třetích osob do majetkové podstaty dluţníka v insolvenčním řízení a moţnosti právní obrany. Bulletin advokacie, 2011, č. 6, s. 33. 228 Srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2000, sp. zn. 20 Co 334/2000. 226
85
V reţimu zákona o konkursu a vyrovnání Nejvyšší soud téţ uvedl, ţe „osoba, na kterou konkursní správce v rámci zpeněžování převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty, se …stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že sepsaný a posléze i zpeněžený majetek (nebo jeho odpovídající část) v době zpeněžení vlastnicky náležel osobám jiným. Střet včas nerealizovaného (lhostejno z jakého důvodu) nároku vlastníka (třetí osoby) na vyloučení jeho majetku z konkursní podstaty s nárokem osoby, jež takový majetek nabyla za trvání konkursu jeho zpeněžením podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, tu musí být řešen ve prospěch nabyvatele majetku.“ 229 S ohledem na ustanovení insolvenčního zákona není ani zde důvod pro změnu uvedeného závěru. 7.3
Shrnutí kapitoly Určením vlastnictví jako otázkou předběţnou se soud zabývá obvykle ve sporu o
vyloučení věcí (majetku) v souvislosti s vedením specifických řízení – vykonávacím (exekučním) a insolvenčním, tato řízení primárně směřují k uspokojení oprávněné osoby (věřitelů) z výtěţku zpeněţení postiţené věci (majetku). Jelikoţ součástí těchto řízení jsou podmínky a lhůty pro podání vylučovacích ţalob, a při jejich pominutí (uplynutí), se jiţ nelze domáhat vyloučení postiţených věcí (majetku), je třeba dospět k závěru, ţe v zásadě nelze nahrazovat uvedené žaloby, resp. rozhodnutí o nich, rozsudkem o určení vlastnictví k věci postižené v předmětných řízeních, a to jednak proto, ţe předmětem těchto řízení je něco jiného, neţ je tomu v řízení o určení vlastnictví, a téţ s ohledem na specifičnost předmětných řízeních, která sama umoţňují, aby osoba, do jejíţ vlastnictví má být zasaţeno, prostřednictvím vylučovací ţaloby své vlastnické právo ochránila, neučiní-li tak, nelze se jiţ domáhat ochrany prostřednictvím obecné určovací ţaloby.
229
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002.
86
ČÁST TŘETÍ. Určení vlastnictví a katastr nemovitostí 1.
Určení vlastnictví a zápisy v katastru nemovitostí Ţaloba na určení vlastnického práva nabyla významu po obnově katastru
nemovitostí. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále téţ jen „zákon o zápisech“), stanoví v § 16 odst. 1, ţe zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí, provedené podle dřívějších právních předpisů, tj. podle zákona č. 22/1964 Sb. ve znění zákona č. 157/1983 Sb., o evidenci nemovitostí, prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán opak. Lze proto říci, ţe zápisy právních vztahů k nemovitostem, k nimţ došlo před 1. 1. 1993, mají jen podmíněnou platnost. 1.1
Způsoby odstranění nesprávností v zápisu Zápis o vlastnickém právu, který je v rozporu se skutečným právním stavem a je
proto nepravdivý, má povahu chybného údaje ve smyslu § 8 odst. 1 katastrálního zákona, a jde o neoprávněný zásah do vlastnického práva skutečného vlastníka, který je tím ve svém vlastnickém právu k nemovitosti zkrácen. Je proto otázkou, jakým způsobem lze tento nesoulad odstranit. V minulosti znal náš právní řád ţalobu podle § 61 bývalého knihovního zákona č. 95/1871 ř. z., jejímţ účelem byla restituce in integrum, kterou se ţalobce domáhal, aby soud ţalovanému v rozsudku uloţil, aby buď strpěl odstranění závadného stavu, nebo aby dal souhlas k jeho odstranění. 230 Současné platné právo žalobu na výmaz vkladu nezná. Neexistenci této ţaloby však nelze nahrazovat ţalobu na určení vlastnictví k nemovitosti ve stejné nebo v obdobné funkci, jakou měla ţaloba výmazná podle právních předpisů platných do roku 1950. Podle současného právního stavu tedy v případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným, musí soud vycházet ze skutečného stavu. Je přitom oprávněn posuzovat jako předběţné otázky, zda smlouva, na jejímţ základě došlo ke vkladu práva, je platná, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy nebo ke vznesení námitky relativní neplatnosti, případně k jiným skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem zapsaným v katastru a skutečným stavem.231
230 231
Srov. MRUZEK, Karel. Některé určovací ţaloby vlastnické. Právní praxe, 1996, roč. XLIV, č. 2, s. 72. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99.
87
Vzhledem k ustanovení § 5 odst. 4 a § 6 katastrálního zákona a § 7 a § 9 odst. 1 zákona o zápisech, lze dosáhnout vznik, změnu nebo zánik právního vztahu na základě právní skutečnosti nebo jednostranného právního úkonu, které nelze doloţit a jsou-li nesporné, mohou být do katastru zapsány pouze na základě osvědčení ve formě notářského zápisu nebo na základě soudního smíru. V případě spornosti u skutečností, které měly přivodit změnu ve vlastnickém právu k nemovitosti, lze dosáhnout nápravy zápisu na základě rozsudku, jímţ soud vyhoví určovací žalobě o určení vlastnického práva k nemovitosti. Katastrální úřad na základě doručeného oznámení o podané ţalobě nebo k doloţenému návrhu ţalobce zapíše v jeho prospěch poznámku spornosti, jestliţe ţalobce podá ţalobu na určení, zda vlastníkem nemovitosti evidované v katastru je někdo jiný, neţ kdo je jako vlastník zapsán v katastru, nebo právní úkon, na jehoţ základě má být zapsáno právo do katastru, je neplatný či zrušený.232 Ustanovení § 9a bylo do zákona o zápisech vloţeno novelou č. 349/2011 Sb. Podle jeho druhého odstavce katastrální úřad řízení o povolení vkladu nepřeruší, „pokud je řízení zahájené podáním žaloby… řízením o předběžné otázce v řízení o povolení vkladu. Je-li poznámka spornosti zapsána v katastru až po podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu, řízení o povolení vkladu podle předchozí věty se nepřeruší jen tehdy, pokud s tím souhlasí všichni účastníci řízení o povolení vkladu.“ Pokud je podána ţaloba z důvodu neplatnosti úkonu, na jehoţ základě má být zapsáno právo do katastru, „a řízení o povolení vkladu se nepřeruší, katastrální úřad posoudí listinu v řízení o povolení vkladu podle hledisek uvedených v § 5 odst. 1 zákona o zápisech.“ Uvedená novela reflektovala časté situace podávání zjevně neúspěšných ţalob na určení vlastnického práva k nemovitosti nebo na neplatnost smlouvy s cílem dosáhnout přerušení vkladového řízení aţ do vydání pravomocného rozhodnutí soudu.233 Pokud katastrální úřad ve vkladovém řízení, navzdory podané ţalobě, pokračuje a vklad povolí, přičemţ soud o předběţné otázce rozhodne tak, ţe je to důvodem k zamítnutí vkladu, vymaţe katastrální úřad povolený vklad a všechny na něj navazující zápisy práv, které jsou s rozhodnutím soudu v rozporu, a oznámí to všem osobám, jejichţ práva zapsaná v katastru byla v důsledku tohoto rozhodnutí soudu vymazána.234
232
§ 9a odst. 1 zákona o zápisech. Srov. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k zákonu č. 349/2011 Sb.Tisk č. 318/0. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 234 Srov. § 9a odst. 3 zákona o zápisech. 233
88
Pro úplnost je třeba doplnit, ţe katastrální úřad provede zápis poznámky spornosti o určení právního vztahu soudem, jejímţ smyslem je upozornit subjekty nahlíţející do katastrálních operátů, ţe u dané nemovitosti může být vlastníkem někdo jiný než ten, kdo je dosud jako vlastník v katastru zapsán. V případě, ţe soud ţalobě o určení vlastnictví vyhoví, bude takový rozsudek podkladem pro provedení zápisu do katastru nemovitostí formou záznamu. Zákonem upraveným postupem pro uvedení souladu stavu zapsaného v katastru a stavu skutečného je oprava chyby v katastrálním operátu podle § 8 katastrálního zákona, pomocí níţ můţe zapsaný vlastník docílit souladu skutečného stavu se stavem podle katastru nemovitostí, tedy opravy zjevné nesprávnosti údaje zapsaného v katastru nemovitostí o existujícím hmotněprávním vztahu, který nebyl relevantním způsobem dosud zpochybněn. Je třeba zdůraznit, ţe opravou chyby v zápise nedochází ke změně právních vztahů chybou dotčených. Řízením o opravě chyby proto zásadně nelze řešit spory o existenci a obsah vlastnického práva či jiného věcného práva k nemovitosti. Opravou geometrického a polohového určení nemovitosti tak nelze např. zasáhnout do vlastnického práva. Pokud k zápisu do katastru dojde nedopatřením či omylem, na základě něhoţ je např. zapsáno věcné břemeno váznoucí na nemovitosti, nebude mít vlastník nemovitosti naléhavý právní zájem na určení existence či neexistence jeho věcněprávního vztahu k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, pokud můţe docílit souladu toho, oč mu jde, tj. souladu skutečného stavu se stavem podle katastru nemovitostí, prostřednictvím návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu podle § 8 katastrálního zákona.235 1.1.1 Určení vlastnictví k nemovitosti Je-li zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí v rozporu se stavem faktickým a nedojde-li k odstranění tohoto rozporu dohodou dotčených stran, příp. na základě jiných zákonem předvídaných skutečností, záznamem podle § 7 odst. 1 zákona o zápisech, pak nelze, neţ ţalovat na určení vlastnictví. Právní vztah vlastnictví, o jehoţ určení jde, je svými subjekty vymezen osobou, jeţ své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíţ prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí, případně osobou, jeţ své vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí popírá, a osobou, jeţ má být jako tvrzený skutečný vlastník do katastru zapsána.236 235 236
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4176/2007. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3892/2011.
89
Jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, rozlišujeme kladnou a zápornou určovací žalobu. Formulace ţalobního petitu, který v případě vyhovění ţalobě převezme soud do výroku rozsudku, má pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, zásadní význam. Kladná určovací ţaloba bude pro ţalobce přicházet v úvahu tehdy, kdy původně pravdivému a skutečnému právnímu stavu odpovídá také zápis v katastru nemovitostí, poté však v důsledku nové právní skutečnosti, která nastala v době po provedení původního zápisu a která znamená změnu, např. ve vlastnickém právu k nemovitosti, nedojde k zápisu této změny do katastru nemovitostí, kde je zapsán stále původní vlastník. Petit kladné určovací ţaloby bude tedy znít: „určuje se, že žalobce je vlastníkem nemovitosti.“ V takovém případě bude muset ţaloba o určení vlastnictví směřovat proti všem osobám, které vlastnické právo ţalobce popírají, a kteří jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, jinak nebude dán naléhavý právní zájem na takovémto určení.237 Z důvodu právních a evidenčních účinků zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí, se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jeţ tvrdí, ţe ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, ţe se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají, a naopak, je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jeţ je sice jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, avšak tvrdí, ţe skutečným vlastníkem je někdo jiný, je logické, ţe ţaloba na určení bude v tomto případě směřovat vůči tvrzenému skutečnému vlastníku nemovitosti.238 Předmětem záporné určovací ţaloby o vlastnictví k nemovitosti je určení neexistence vlastnického práva toho, kdo je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Ţalobcem je ten, kdo tvrdí, ţe je vlastníkem nemovitostí, ale jako vlastník v katastru zapsán není, poněvadţ je tam zapsán jako vlastník někdo jiný. Ţalovaným tedy bude ten, kdo je jako vlastník nemovitosti zapsán v katastru. V záporné určovací ţalobě můţe ţalobce navrhnout takový výrok rozsudku, ţe vlastníkem nemovitosti není ţalovaný. V této souvislosti je však nutné uvést, ţe judikatura se shoduje na právním závěru, podle kterého naléhavý právní zájem na určení, ţe ţalovaný není vlastníkem v ţalobě označených nemovitostí, není dán, jelikoţ takové určení ve svých důsledcích neřeší sporný právní vztah a vyhovující rozsudek o takovéto negativní určovací ţalobě nemůţe být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. 237 238
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1751/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008.
90
Prostřednictvím negativní určovací ţaloby nebude postaven najisto vzájemný vztah účastníků k předmětu určení a ani se konečným způsobem nevyřeší otázka vlastnictví nemovitosti. Z určení, ţe ţalovaná strana není vlastníkem nemovitosti, totiţ bez dalšího nevyplývá, kdo jím je, zda ţalobce, ţalovaný nebo jiný subjekt. Jinými slovy lze říci, ţe podkladem pro zápis do katastru nemovitostí by mělo být jen takové rozhodnutí, jímž bude rozhodnuto o určení vlastnictví nemovitosti. 239 Byť z negativního rozhodnutí nevyplývá, kdo je vlastníkem sporné nemovitosti, je nutné výrok posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním, a to v návaznosti na následný spor o určení, v němţ je nutno znovu zkoumat jako předběţnou otázku, kdo je vlastníkem sporného pozemku. Uvedené má význam jednak z hlediska posouzení překáţky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběţná otázka jiţ byla mezi účastníky závazně pravomocně rozhodnuta. Je proto třeba dovodit, ţe i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta ţaloba, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva ţalobce k této věci.240 V právní praxi se často setkáváme se situací, ţe se třetí osoba odlišná od vlastníka nemovitosti zapsaného v katastru nemovitostí domáhá změny tohoto zápisu ve svůj prospěch. Jde zpravidla o případy, kdy se tato osoba domnívá, ţe smlouva, na jejímţ základě je v současné době zapsáno vlastnické právo v katastru nemovitostí ve prospěch (dnes zapsaného) vlastníka, je neplatná. Přitom tato smlouva jako nabývací titul byla buď registrována státním notářstvím, a podle takto registrované smlouvy byl proveden zápis do bývalé evidence nemovitostí, nebo byl na základě takové smlouvy proveden katastrálním úřadem vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Uplatnění nároku skutečného vlastníka u soudu nemůţe bránit skutečnost, ţe jako vlastník je v katastru zapsána jiná osoba neţ on. Vlastnické právo k nemovitosti, nelze sice bez vkladu do katastru nemovitostí provést, avšak existence tohoto práva není na údajích katastru nemovitostí závislá. To ostatně vyplývá i z § 11 zákona o zápisech, podle něhoţ ten, kdo vychází ze stavu zápisu v katastru učiněného po 1. 1. 1993, je v dobré víře, ţe stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaţe musel vědět, ţe stav zápisů neodpovídá skutečnosti. Pokud by zákon nepředpokládal, ţe musí být rozdíl mezi skutečným právním stavem a jeho zápisem v katastru nemovitostí, postrádalo by uvedené ustanovení smysl. V účinném právu není princip tzv. materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí proveden tak, aby v některých případech skutečný vlastník musel ustoupit tomu, kdo nabyl 239 240
Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/1998.
91
pozemek od osoby, která byla v pozemkové knize jako vlastník zapsána, ač jím ve skutečnosti nebyla (tzv. knihovní vlastník), jak tomu bylo do nabytí účinnosti občanského zákoníku z roku 1950.241 1.1.2 Vyklizení nemovitosti Dalším způsobem, jak by bylo moţné domoci se změny zápisu vlastnického práva k nemovitosti v katastru, je formulovat ţalobní petit tak, aby soud uloţil ţalovanému sporné nemovitosti vyklidit. Je-li moţné ţalovat na splnění povinnosti, nebývá zpravidla vhodné uplatnit ţalobu na určení právního vztahu, a to z důvodu zásady preference ţaloby na plnění před ţalobou na určení. Současná judikatura kumulaci obou typů ţalob připouští, pokud vedle splnění povinnosti je nutné definitivně určit vlastnictví. Bude tomu v případě, kdy z rozsudku soudu ukládajícího ţalovanému povinnost vyklidit nemovitost nevyplývá, ţe ţalobce je vlastníkem nemovitosti. Ţalobu na vyklizení totiţ můţe uplatnit nejen vlastník, ale i někdo jiný, který je oprávněn nemovitost uţívat, např. nájemce nebo oprávněný z věcného břemene.242 Pravomocný rozsudek soudu o vyklizení nemovitosti by však katastrální úřad, podle mého názoru, neměl apriori vylučovat jako listinu neumoţňující záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí podle § 7 odst. 1 zákona o zápisech. V praxi by se mohlo jednat především o jednodušší právní vztahy k nemovitosti, např. kdy na straně ţalobce vystupuje pravý vlastník nemovitosti nezapsaný v katastru nemovitostí a nemovitost je právně i fakticky vykliditelná. O pravomocném rozsudku soudu o určení vlastnictví k nemovitosti, oproti pravomocnému rozsudku soudu o vyklizení, můţeme říci, ţe bude ve výroku určitější, a to zejména v osobě skutečného vlastníka, předmětné nemovitosti včetně zastavěných (nevykliditelných) pozemků, formy vlastnictví a výše podílů jednotlivých spoluvlastníků. Rozsudek soudu o vyklizení nemovitosti nebude naopak, oproti rozsudku o určení vlastnictví k nemovitosti, splňovat podmínku určitosti nutnou pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí záznamem z důvodů, ţe odůvodnění takového rozsudku, ze kterého lze nezbytné údaje pro provedení záznamu získat, je nezávazné, mnohdy bývá často neurčité, co do existence skutečného vlastnictví, případně existenci jiného věcného práva k nemovitosti.
241 242
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008. Srov. BAUDYŠ, Petr. Katastr a nemovitosti. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 249.
92
Ke vztahu ţaloby na určení a ţaloby na vyklizení nemovitosti se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, v němţ uvedl: „Pokud nabyvatel neakceptuje převodcem tvrzený důvod, kterým popírá nabyvatelovo vlastnictví nemovitosti, je žaloba převodce o určení vlastnictví ke sporné nemovitosti vhodným prostředkem k dosažení soudního rozhodnutí jako podkladu pro nový zápis (záznam) vlastnického práva převodce do katastru. Takového žalobě je třeba pro její jednoznačnost dát přednost před žalobou na plnění.“ Dojde-li ke zrušení smlouvy o převodu nemovitostí, obnovuje se tím vlastnické právo k těmto nemovitostem. Z hlediska katastrálních předpisu je však nutno, jestliţe strana odmítá vytvořit patřičnou součinnost za účelem provedení příslušné změny ve stavu v katastru nemovitostí, aby se vlastník proti (zapsanému) vlastníkovi domáhal ţalobou určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Spojení určovací ţaloby se ţalobou o vyklizení nemovitosti je přípustné.243 Při formulaci petitu určovací ţaloby je nutné vycházet z konkrétních okolností, za nichţ ţalobce návrh na určení podává. Například vyuţije-li dárce práva na vrácení daru podle § 630 OZ, zaniká darovací vztah okamţikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Tímto okamţikem se obnovují původní právní vztahy. Jedná-li se o nemovitost, lze v případech, kdy obdarovaný dále s nemovitou věcí disponuje, uţívá jí, podat ţalobu na vyklizení. Pokud však ţalovaný předmětnou nemovitost jiţ vyklidil, svědčí v takovém případě dárci naléhavý právní zájem na určení, ţe je vlastníkem darované nemovitosti.244 Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ţalobce k nemovitosti nebude dán, je-li ţalovaný sice v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník této nemovitosti, ale vlastnictví ţalobce nepopírá a je ochoten přistoupit k tzv. souhlasnému prohlášení, tedy ke smírnému vyřešení sporu.245 1.1.3 Určení neplatnosti převodní smlouvy Skutečný vlastník, který byl původně zapsán v katastru nemovitostí, se můţe domáhat vydání soudního rozhodnutí, na jehoţ základě by byl obnoven zápis jeho vlastnického práva k nemovitosti v katastru. V praxi se můţeme setkat s případy, kdy vedle
243
Viz např. rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 19 C 59/99. Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1996, sp. zn. 20 Co 72/95. 245 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002. 244
93
ţaloby na určení vlastnického práva a ţaloby na vyklizení nemovitosti, ţalobce poţaduje určení neplatnosti smlouvy, na jejímţ základě byl proveden zápis do katastru nemovitostí. Zde je třeba upozornit, ţe katastrální úřad v řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehoţ podkladě má být právo do katastru zapsáno, z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona o zápisech. Platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá. Můţe tedy dojít ke vkladu i na základě absolutně či relativně neplatné smlouvy, a je na tom, kdo má na určení neplatnosti zájem, aby tak učinil soudní cestou.246 Soudní praxe je konstantní v závěru, ţe „rozsudek soudu, jímž by bylo určeno, že smlouva o převodu nemovitosti je neplatná, nemůže sloužit jako podklad pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí“.247 U právních vztahů, jejichţ předmětem jsou nemovitosti podléhající evidenci v katastru nemovitostí, je základní problém skrytý v poznatku, ţe rozhodnutí soudu o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí nemůţe být samo o sobě podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí.248 Z výroku soudu o určení neplatnosti smlouvy totiţ nelze zjistit, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti, jíţ se sporná smlouva týkala a takový nedostatek nelze při zápisu do katastru nemovitostí překlenout ani pomocí výkladu. Problémy s vlastnictvím a dalšími právy zde mohou být mnohem sloţitější, neţ se na první pohled zdá. Po uzavření smlouvy, která byla výrokem soudu označena za neplatnou, často následovaly další právní úkony, na základě nichţ došlo k nakládání s nemovitostí. Problém s vlastnictvím, případně s jinými věcnými právy k nemovitosti, se týká mnohdy daleko širšího okruhu účastníků, neţ byl okruh účastníků smlouvy samotné. Na tomto místě je vhodné připomenout, ţe určovací ţaloba musí slouţit především potřebám praktického ţivota a být vhodným procesním prostředkem, jenţ bude slouţit k minimalizaci dalších soudních sporů, a nikoliv iniciovat další soudní spory. Vyhověním ţalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí – jestliţe by tento nárok byl uplatněn samostatně – by se v poměrech ţalobce nic nezměnilo. Uvedený rozsudek by se totiţ nemohl stát podkladem k provedení zápisu ve formě záznamu ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o zápisech ve prospěch skutečného vlastníka, a zakládal by tak situaci přispívající 246
Srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, a téţ rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 1997, sp. zn. 16 Ca 436/96. 247 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 543/2001. 248 Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 36/05.
94
k nezbytnému podání ţaloby na určení, ţe ţalobce je skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí.249 Nesoulad skutečného stavu se stavem zápisu v katastru nemovitostí můţe být řešen přímo podáním ţaloby na určení vlastnictví, pak můţeme konstatovat, ţe ţalobu, jíţ se ţalobce domáhá určení vlastnického práva, by neměl soud zamítnout s poukazem na ustanovení § 80 písm. c) OSŘ jen proto, ţe by měla být nejprve samostatně vyřešena otázka neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva, z níţ ţalobce ve svých ţalobních tvrzeních vychází. Judikatura tedy směruje ţalobce k formulování ţaloby na určení takového práva nebo právního vztahu, aby soudní řízení vedlo k řešení samé podstaty sporu, tedy k určení, kdo je skutečným vlastníkem sporných nemovitostí, a kdo jako jejich vlastník bude zapsán nadále v katastru nemovitostí. Pokud bychom striktně vycházeli z ustanovení § 7 odst. 1 zákona o zápisech, podle něhoţ se záznamem zapisují pouze práva uvedená v § 1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla, v našem případě rozhodnutím soudu, nebylo by moţné provést změnu vlastnického práva záznamem rozsudku o určení, neboť rozsudek, jímţ bylo určeno, kdo je vlastníkem nemovitosti, ţádná práva nezakládá, nemění ani neruší, pouze deklaruje existující stav. Právní praxe však nevykládá ustanovení § 7 odst. 1 zákona o zápisech doslovně ve vazbě na skutečný vznik, změnu nebo zánik práva, ale tak, ţe zápis záznamem se provede na základě rozhodnutí soudu tehdy, kdyţ se tímto rozhodnutím má změnit dosud zapsaný právní stav. Navíc provedení vkladu rozsudku, jímţ soud určí, ţe vlastníkem je někdo jiný, neţ kdo je dosud v katastru jako vlastník zapsán, nelze s odkazem na ustanovení § 2 a násl. zákona o zápisech akceptovat. Pokud by namísto dosavadní právní praxe měl být záznam prováděn nikoli na základě rozsudku o určení právního vztahu, ale na základě rozsudku o neplatnosti smlouvy, nic by to nepřineslo, neboť ani rozsudek určující neplatnost smlouvy nezakládá, nemění a neruší právní vztahy, ale pouze deklaruje, ţe smlouva je neplatná, a samozřejmě byla neplatná jiţ předtím, neţ soud její neplatnost autoritativně vyslovil.250 Můţeme také říci, ţe ustanovení § 80 písm. c) OSŘ vychází z hlediska účelnosti. Význam tohoto ustanovení se projevuje právě ve volbě příslušné určovací ţaloby, která by měla vést k odstranění všech sporných otázek a postavit spornou věc najisto. Tomuto poţadavku odpovídá pouze žaloba na určení vlastnického práva, na rozdíl od ţaloby na 249 250
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4880/2010. Srov. BAUDYŠ, Petr. Katastr a nemovitosti. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 252.
95
určení neplatnosti smlouvy, kdy soud nevyřeší všechny otázky sporu, a to především otázku, komu nemovitost patří. Takového rozhodnutí nepotvrzuje ani neosvědčuje právní vztahy, jak pro záznam do katastru předpokládá § 7 odst. 1 zákona o zápisech. Katastrální úřad není oprávněn z předloţených listin, v tomto případě z rozhodnutí o neplatnosti smlouvy, vyvozovat další závěry o právních vztazích k předmětné nemovitosti. Vlastníkem nemusí totiţ být osoba, která byla převodcem podle neplatné smlouvy.251 Evidenční systém katastru nemovitostí zakotvuje ustanovení § 7 zákon o zápisech, který se vztahuje na právní vztahy, jejichţ vznik změna nebo zánik závisí na skutečnostech, na které katastrální úřady nemohou mít vliv. Záznam má pouze deklaratorní (evidenční) účinky, coţ znamená, ţe se jím do katastru zapisují práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla nezávisle na provedení záznamu, tj. činnosti katastrálního úřadu. Jejich existence nezávisí na tom, jestli jsou zapsána do katastru či nikoliv. Záznam nemá v ţádném případě právotvorné (konstitutivní) účinky. Na provedení záznamu se nevztahuje správní řád, který se vztahuje na řízení o povolení vkladu. Při provedení vkladu se nevydává ţádné rozhodnutí; katastrální úřad je pouze oprávněn zjistit, zda předloţená listina je bez chyb v psaní a počtech a bez jiných zřejmých nesprávností.252 Podání ţaloby na určení neplatnosti smlouvy, na základě níţ má být povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, má vedle účinků zahájení sporného řízení před soudem i případný vliv na probíhající vkladové řízení před katastrálním úřadem. Podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, můţe správní orgán řízení usnesením přerušit, probíhá-li řízení o předběžné otázce. Z ustálené judikatury soudů vyplývá, ţe bude-li v průběhu řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zahájeno před soudem řízení, jehoţ předmětem bude posouzení platnosti právního úkonu, podle něhoţ se navrhuje vklad práva do katastru nemovitostí, katastrální úřad podle shora uvedeného ustanovení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí přeruší a vyčká rozhodnutí soudu. Nejnovější judikatura dospívá k závěru, ţe i včasné podání mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení podle části třetí OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jehoţ předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, podle něhoţ byl navrţen vklad práva do katastru nemovitostí, je důvodem pro přerušení řízení o návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem (příp. i pro přerušení řízení o ţalobě podané ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí podle 251 252
Srov. BAUDYŠ, Petr. Katastr a nemovitosti. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 253. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2191/2005.
96
části páté OSŘ). Přerušení řízení bude trvat aţ do rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku, a bylo-li mimořádnému opravnému prostředku vyhověno, aţ do právní moci nového rozhodnutí ve věci určení neplatnosti právního úkonu.253 Soudní praxe se zabývala i situací, kdy v průběhu vkladového řízení bylo rozhodnuto o určení, ţe prodávající není vlastníkem převáděných nemovitostí z důvodu odstoupení od kupní smlouvy předchozími vlastníky. Za této situace katastrální úřad smí v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí přihlíţet k pravomocnému rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno vlastnictví převáděných nemovitostí jinak, neţ jak vyplývá z dosavadního stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale pouze tehdy, je-li rozhodnutí soudu o určení vlastnictví závazné ve smyslu § 159a OSŘ pro všechny, kdo jsou podle § 4 odst. 1 zákona o zápisech účastníky řízení o povolení vkladu.254 Jinými slovy řečeno, pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němţ bylo vydáno; vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není ani jeho právním nástupcem, nemůţe soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, ţe by o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.255 Na základě výše uvedeného lze učinit závěr, ţe rozhodnutí o určení vlastnictví nemůţe být překáţkou pro povolení vkladu vlastnického práva, jelikoţ kupující jako nabyvatel nebyl účastníkem soudního řízení, a současně vycházel ze stavu zápisů v katastru, v němţ bylo uvedeno, ţe převodce (prodávající) je vlastníkem předmětných nemovitostí. 1.2
Nový občanský zákoník a zápisy v katastru nemovitostí V souvislosti s novým občanským zákoníkem byl přijat i nový katastrální zákon č.
256/2013 Sb., který v sobě bude zahrnovat téţ část týkající se zápisů práv do katastru nemovitostí. Jiţ samotný nový občanský zákoník v ustanovení § 980 a násl. formuluje zásady, s nimiţ je spojován zápis absolutních práv, či jiných práv k určitým majetkovým objektům, mj. k nemovitostem do veřejného seznamu - katastru nemovitostí. Se zápisem do veřejného seznamu je spojován jejich právní význam (materiální publicita), coţ vyjadřuje zásadu, ţe neznalost zapsaných údajů nikoho neomlouvá. Jde nejen o zápis věcného práva, ale i o poznámky, které činí zapsané právo sporným nebo nejistým,
253
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4044/2010. 255 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp.zn. 21 Cdo 1724/2003. 254
97
poznámky pořadí nebo přednosti zapsaného práva. Nový občanský zákoník téţ obsahuje vyvratitelnou domněnku existence zapsaného práva a neexistence práva, které bylo z veřejného seznamu vymazáno.256 Nový občanský zákoník předpokládá v souvislosti se zápisem práva do katastru nemovitostí situaci, při níţ je zapsaný vlastník dotčen ve svém právu zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, poté se můţe domáhat výmazu takového zápisu a ţádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno prostřednictvím tzv. poznámky spornosti. Katastrální úřad tuto poznámku vymaţe v případě, ţe nedoloţí-li vadným nebo nesprávným zápisem dotčený vlastník ani do dvou měsíců od doručení ţádosti, ţe své právo uplatnil u soudu. Poţádá-li ţadatel o poznamenání spornosti zápisu do jednoho měsíce ode dne, kdy se o zápisu dozvěděl, působí jeho právo vůči kaţdému, komu popíraný zápis svědčí nebo kdo na jeho základě dosáhl dalšího zápisu; po uplynutí této lhůty však jen vůči tomu, kdo dosáhl zápisu, aniţ byl v dobré víře. Pokud nebyl vlastník o zápisu cizího práva řádně vyrozuměn, prodluţuje se uvedená jednoměsíční lhůta na tři roky, a počne běţet ode dne, kdy byl popíraný zápis proveden.257 Z uvedeného vyplývá, ţe poţadavek na provedení zápisu poznámky spornosti směřuje vůči katastrálnímu úřadu. Osoba, zejm. vlastník, která se cítí být nekorektním stavem veřejného seznamu dotčena na svých věcných právech, se můţe svého práva domoci prostřednictvím civilní ţaloby, tou v řadě případů bude ţaloba na určení vlastnického práva ke sporné nemovitosti. Podle okamţiku, kdy vlastník, kterému je na újmu neoprávněný zápis, podá návrh na zápis poznámky spornosti, lze dospět ke dvěma situacím. Pokud se oprávněný výmazu nesprávně zapsaných věcných práv domůţe ve lhůtách uvedených v § 986 NOZ, orgán vedoucí veřejný seznam na základě ţádosti oprávněného o výmaz vyznačí u napadeného zápisu poznámku spornosti, vyčká rozhodnutí civilního soudu, a na jeho základě pak bude postupovat podle § 26 nového katastrálního zákona, podle něhoţ se pro zápis a výmaz poznámky pouţijí přiměřeně ustanovení o zápisu a výmazu záznamem. Samotné civilní řízení o určení sporného vlastnického práva zapisovaného do veřejného seznamu se od počátku aţ do konce povede proti osobě, která byla jako nositel věcného práva (neoprávněně) zapsána do katastru nemovitostí.
256 257
Srov. § 980 NOZ. Srov. § 986 NOZ.
98
Pokud domnělý nositel věcného práva uplatní svůj poţadavek na „výmaz“ nekorektního zápisu po lhůtách uvedených v § 986 NOZ, orgán vedoucí veřejný seznam poznámku spornosti na základě poţadavku nositele nevyznačí. Ovšem i za této situace můţe tento nositel podat civilní ţalobu o určení svého věcného práva. K vyznačení poznámky spornosti by mohlo dojít na základě oznámení soudu o zahájení řízení týkající se sporného věcného práva podle § 24 nového katastrálního zákona. Problém však u tohoto řízení, jeţ proběhne mimo rámec § 986 NOZ spočívá v tom, ţe nositel práva (ţalobce) musí v případě, ţe dojde ke změně v zápisu ve veřejném seznamu, na tuto změnu reagovat, např. tím, ţe u soudu podá návrh na záměnu účastníků na straně ţalované podle § 107a odst. 1 OSŘ.258 K zápisu poznámky spornosti podle navrhovaného katastrálního zákona je třeba uvést, ţe vyhoví-li soud ţalobě, o které je zapsána poznámka spornosti zápisu, vymaţe katastrální úřad všechny zápisy, vůči nimţ poznámka spornosti zápisu působí. Po výmazu všech zápisů oznámí katastrální úřad provedenou změnu dotčeným osobám.259 Katastr nemovitostí jako veřejný seznam tak s ohledem na novou právní úpravu, zaloţenou na materiální publicitě zápisů, posiluje právní jistotu vlastníků nemovitostí, které podléhají zápisu do katastru nemovitostí, a téţ nositelů jiných věcných práv, jeţ vznikají zápisem do tohoto veřejného seznamu. Jednou z moţností jak ochránit své vlastnické či jiné věcné právo podléhající zápisu do katastru je prostřednictvím určení vlastnického práva (či jiného práva). Byť jde o jeden z moţných civilních prostředků ochrany vlastnického práva, právní úprava katastru nemovitostí s tímto prostředkem i nadále počítá v právní úpravě poznámky spornosti zápisu.
258
Srov. SVOBODA, Karel. Ţaloby na ochranu vlastnického práva podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2013, č. 4, s. 144 -147. 259 Srov. § 24 odst. 3 nového katastrálního zákona.
99
2.
Určení vlastnictví a duplicitní zápisy v katastru nemovitostí Součástí popisných informací katastru nemovitostí je existence duplicitních zápisů
vlastnictví.260 K duplicitnímu zápisu docházelo v případě, kdy katastrální úřad obdrţel listinu, ve které nebyly zřejmé vady v psaní, počtech a jiné nesprávnosti, a téţ z hlediska formálních náleţitostí, zejména právní moci rozhodnutí, čitelnosti listiny a označení nemovitostí v ní, a přestoţe se taková listina jevila jako bezvadná, byl v katastru nemovitostí u předmětné nemovitosti evidován jiný vlastník, který nebyl právním předchůdcem vlastníka uvedeného v předkládané listině a ani se nejednalo o podílového spoluvlastníka nebo manţela. Katastrální úřad tuto skutečnost následně vyjádřil v katastru provedením duplicitního zápisu. Novela č. 349/2011 Sb. zákona o zápisech tuto neţádoucí situaci odstranila tím, ţe podle § 8 odst. 1 katastrální úřad nově zjišťuje, zda předloţená listina navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Změnou právní úpravy bylo reagováno na situaci, kdy po letech i desetiletích se objevovaly staré listiny, o kterých neměl doposud nikdo ani tušení, a které svědčily o tom, ţe v minulosti vlastnil určitou nemovitosti někdo jiný, neţ kdo byl zapsán ve veřejné evidenci. Provedená změna § 8 odst. 1 zákona o zápisech se snaţí zabránit takovým duplicitám, které vyjadřují právně nemoţný stav, a jen komplikují ţivot vlastníkům nemovitostí. Při tom je čistě vinou těch, co tyto listiny dnes předkládají, ţe tak neučinili jiţ v době, kdy listina vznikla, ač jim to právní předpisy vţdy ukládaly. Návaznost na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí má zabránit duplicitním zápisům v případech, kdy je předkládáno rozhodnutí o vlastnickém či jiném věcném právu k nemovitosti, které není závazné pro aktuálně zapsaného vlastníka, protoţe ten nebyl účastníkem řízení, v němţ bylo rozhodnutí vydáno. Má téţ zabránit případům, kdy dědici dědí nemovitost, kterou zůstavitel nikdy nevlastnil či soud rozhodne o vlastnictví k pozemkům, jeţ v průběhu soudního řízení v důsledku pozemkových úprav zanikly a místo nich existují pozemky zcela jiné.
K provedení zápisu záznamem tak má dojít aţ v okamţiku, kdy bude
jednoznačné, zda a komu svědčí zapisované právo.261 Uvedená zásada, ţe kaţdý zápis ve veřejné evidenci nemovitostí musí navazovat na předchozí zápisy, byla obsaţena jiţ v ustanovení § 21 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o knihách pozemkových, podle něhoţ „zapisovati se může jen proti tomu, kdo jest toho času, kdy se 260
Srov. § 45 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb. Srov. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k zákonu č. 349/2011 Sb. Tisk č. 318/0. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 261
100
žádá, zapsán v pozemkové knize za vlastníka nemovitosti nebo práva, v příčině kterých se má zápis státi, nebo se alespoň zároveň za vlastníka vloží nebo zaznamená (§ 432 OZO)“. Omezený rozsah přezkumu záznamových listin vyplývá z ustanovení § 8 odst. 1 zákona o zápisech. Na provedení záznamu se vztahuje správní řád pouze omezeně. Především tím, ţe katastrální úřad při provádění záznamu je povinen respektovat základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 aţ § 8 správního řádu, neboť zákon o zápisech takové zásady neobsahuje. Správní řád se vedle zákona o zápisech subsidiárně uţije na řízení o povolení vkladu práva. Oproti neprovedení záznamu není moţné podat opravný prostředek podle správního řádu, ani ţalobu podle části páté občanského soudního řádu a ani ţalobu podle soudního řádu správního. Při provedení záznamu se nevydává ţádné správní rozhodnutí, zápis záznamu se vyznačí pouze na předmětné listině. Katastrální úřad nemá zákonnou moţnost zkoumat listinu předloţenou k provedení záznamu z jiných hledisek, neţ je v zákoně o zápisech uvedeno. Ani v případě, ţe se katastrální úřad z nějakého důvodu domnívá, ţe listina obsahuje nesprávné údaje, které však nelze podřadit pod chyby v psaní, počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti, nemá moţnost provedení záznamu odmítnout. Na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu nebo soudu, nejedná-li se o nicotný správní akt, který nemá katastrálním úřadem přezkoumávané vady, vyplývá ze zákona povinnost záznam provést,262 a nově navazuje-li předmětná listina na dosavadní zápisy v katastru. Zjistí-li katastrální úřad, ţe rozhodnutí nebo jiná listina má některý z uvedených nedostatků, vrátí ji s uvedením zjištěných nedostatků vyhotoviteli nebo tomu, kdo ji předloţil s ohlášením, případně si chybějící podklady vyţádá.263 2.1
Postup katastrálního úřadu při duplicitě zápisů a způsoby jejich odstranění V případech, kdy v listině nebyly zřejmé chyby v psaní nebo počtech nebo jiné
nesprávnosti, ale z jejího obsahu vyplývalo, ţe na jejím základě měl být proveden duplicitní zápis vlastnictví, upozornil na tuto okolnost katastrální úřad vyhotovitele listiny, přitom se dotázal, zda při vyhotovení listiny nedošlo k chybě v psaní nebo počtech nebo k jiné zřejmé nesprávnosti a zda na zápisu údajů podle této listiny trvá. Pokud vyhotovitel listiny potvrdil, ţe listina je bez uvedených vad, nebo je ve stanovené lhůtě nečinný, katastrální úřad provedl duplicitní zápis vlastnictví. O provedení duplicitního zápisu
262
Srov. BAREŠOVÁ, Eva; BAUDYŠ, Petr. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, s. 187. 263 § 45 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb.
101
vyrozuměl katastrální úřad osoby, které byly podle takto rozporných listin označeny za vlastníky, s tím, ţe duplicitní zápis bude v případě sporu o vlastnictví odstraněn na podkladě pravomocného rozhodnutí soudu, nebo v případě shody o vlastnictví na základě uznání provedeného souhlasným prohlášením a náleţitostmi podle § 40 odst. 3 katastrální vyhlášky, popřípadě jednostranným prohlášením s obdobnými náleţitostmi, v němţ bude uvedeno, ţe vlastnické právo druhé osoby k nemovitosti prohlašující osobou není zpochybňováno.264 K odstranění tohoto neţádoucího stavu zápisů v katastru, ke kterým s ohledem na novou právní úpravu by nemělo docházet, ale dosavadní katastrální operát tyto zápisy obsahuje, je (a to i soudní judikaturou) preferován mimosoudní způsob řešení formou dohody o narovnání nebo uznání vlastnického práva. V takovém uznání vlastnického práva by měly být osoby duplicitně zapsané náleţitě identifikovány, tj. způsobem, aby je nebylo moţné zaměnit s někým jiným, to bude platit jak pro osoby fyzická, tak právnické. Nemovitosti, k nimţ je duplicitní zápis proveden, by měly být označeny údaji podle katastrálního zákona. Je třeba téţ označit toho z duplicitně zapsaných vlastníků, jemuţ vlastnictví podle tohoto uznání svědčí. Z takového prohlášení o uznání vlastnictví by měla vyplývat jednoznačně vůle dosud duplicitně zapsaného vlastníka, ţe se zápisem vlastnictví ve prospěch druhého (dalšího) duplicitně zapsaného souhlasí, a tudíţ práva k nemovitosti nejsou mezi těmito osobami, které prohlášení činí, nadále sporná ani pochybná. Prohlášení by mělo odkázat téţ na právní titul (nabývací listinu), na základě níţ se vlastnictví dovozuje. V této souvislosti je třeba upozornit, ţe občanský zákoník institut „duplicitního vlastnictví“ nezná, půjde pouze o duplicitní zápis vlastnictví. V případě, ţe se duplicitně zapsaní vlastníci nedohodnou, nezbývá, neţ aby o vlastnictví autoritativně rozhodl soud. Duplicitně zapsaný vlastník se můţe odstranění duplicitního zápisu domoci prostřednictvím určovací ţaloby podle § 80 písm. c) OSŘ, resp. na základě rozsudku, kterým bude vlastnictví určeno. V takovém sporu bude ţalovaným osoba dnes zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí. Zákonným předpokladem pro úspěšnost této ţaloby je prokázání naléhavého právního zájmu ze strany ţalobce. Současná judikatura se ustálila na názoru, ţe lze mít za daný naléhavý právní zájem mimo jiné tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr reflektoval současnou zákonnou úpravu zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí a zároveň postup katastrálních úřadů, které odmítaly přistoupit k zápisům vlastnického práva na základě
264
§ 45 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb.
102
soudního rozhodnutí o vydání věci, přestoţe důvodem pro toto rozhodnutí bylo vlastnické právo toho, jemuţ byla nemovitost soudním rozhodnutím vydána. Ačkoliv tedy lze provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací ţalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem ţalobce dovozovat.265 Pro odstranění duplicitního zápisu je důleţitá správná formulace žalobního petitu, který soud přebírá do výroku rozsudku. Pokud se domáhá ţalobce určení vlastnictví k celé nemovitosti, nečiní to v praxi ţádné problémy, neboť rozsudek, jímţ bylo ve sporu účastníků určeno vlastnictví ţalobce k nemovitosti, nemůţe být pro katastrální úřad okolností, kterou by vyjádřil v katastru nemovitostí dalším duplicitním zápisem vlastnictví; takový rozsudek naopak duplicitu zápisů odstraňuje.266 Neurčitě však můţe být formulován ţalobní petit, kterým se ţalobce domáhá určení svého spoluvlastnického podílu na úrok ostatních duplicitně zapsaných spoluvlastníků. Pokud se tak ţalobce bude domáhat například určení id. ½ spoluvlastnického podílu na dané nemovitosti můţe to způsobit nejasnosti ohledně velikosti spoluvlastnických podílů ostatních spoluvlastníků, tedy z jaké části bude ten či onen spoluvlastnický podíl změněn. S ohledem na zájem na spolehlivost údajů v katastru nemovitostí je ţádoucí, aby jiţ „z výroků rozhodnutí soudu přímo vyplývaly podíly všech účastníků na společné věci, tedy neurčoval by se jen spoluvlastnický podíl žalobce“.267 Pouhé určení spoluvlastnického podílu ţalobce by mohlo vést nikoli k odvrácení dalších spoluvlastnických sporů, ale k dalšímu duplicitnímu (triplicitnímu) zápisu v katastru nemovitostí. Jestliţe v ţalobě o určení, ţe ţalobci náleţí spoluvlastnický podíl k nemovitosti, ţalobce vylíčí skutečnosti, ze kterých dovozuje nabytí svého spoluvlastnického práva v ţalovaném rozsahu ve vztahu ke kaţdému ze ţalovaných, pak nic nebrání soudu, nastane-li případ, ţe bude třeba i určení téţ části spoluvlastnických podílů ţalovaných, které náleţí ţalobci, aby jeho ţalobní petit formulačně sám v tomto smyslu upravil. Takový postup není v rozporu s poţadavkem § 79 odst. 1 věta druhá OSŘ, který stanoví, ţe ţalobce musí v ţalobě uvést, čeho se domáhá.268 Přestoţe je soudní praxí preferováno pozitivní určení vlastnictví, není vyloučeno, aby katastrální úřad odstranil duplicitní zápis také na základě negativního určení. Výrok rozhodnutí soudu, kterým se ţaloba na určení vlastnictví zamítá - a to nikoliv z důvodu 265
Viz sdělení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05. Srov. tamtéţ. 267 Viz BALÁK, František. Poznámka k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005. Právní rozhledy, 2006, roč. 14, č. 20, s. 759. 268 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005. 266
103
nedostatku naléhavého právního zájmu, ale z věcných důvodů - je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva ţalobce k této věci.269 V případě zamítavého výroku bude muset katastrální úřad výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí a poté duplicitní zápis odstranit. Tento postup bude zřejmě moţný pouze v souvislosti s uplatněním vlastnického práva k celé nemovitosti, neboť při zamítnutí ţaloby na určení spoluvlastnického podílu se soud nebude zabývat ostatními spoluvlastnickými podíly. Soud v řízení o určení vlastnictvím při duplicitním zápisu se bude zabývat při posuzování věci samé především právním důvodem (titulem), který svědčí o vlastnictví jednoho z duplicitně zapsaných vlastníků. Podle současné právní úpravy je totiţ vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo více osob, které nejsou spoluvlastníky. Nelze tak nabýt vlastnické právo k jiţ existující věci, aniţ by současně nezaniklo vlastnické právo jejímu dosavadnímu vlastníku, a naopak, vlastník věci, která nadále existuje, nemůţe pozbýt vlastnictví k ní, aniţ by jej současně nenabyla jiná osoba. Z tohoto důvodu nemohou vedle sebe jako „rovnocenné právní tituly“ obstát listiny, svědčící o vlastnictví různých osob k týmţ nemovitostem (s výjimkou případu spoluvlastníků). Je tak na soudu, aby v případě takové existence více titulů posoudil, který z nich ve vzájemné konkurenci lépe obstojí a je na rozdíl od druhého právně účinný. Měl by se zabývat oběma právními tituly z hlediska jejich časové posloupnosti, jejich právních účinků, závaznosti, popř. vykonatelnosti.270 2.2
Zvláštní příčiny vzniku duplicitního zápisu V praxi se nezřídka setkáme s případy, kdy jeden z duplicitně provedených zápisů
na listu vlastnictví v katastru nemovitostí byl převzat ze zápisu v pozemkové knize, resp. příslušné knihovní vloţky a druhý ze zápisů byl proveden záznamem, zejména na základě ohlášení obce o vzniku jejího vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Jedná se o případy vlastnictví jak pozemků, tak staveb. V pozemkové knize zapsaní vlastníci a následně jejich potomci tyto nemovitosti často neuţívali po celá desetiletí a to ať z objektivních důvodů, kterými mohlo být uvalení národní správy271 na předmětné nemovitosti či z důvodů
269
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002. 271 Blíţe o institutu národní správy v ČÁSTI ČTVRTÉ, podkapitole 4.1. 270
104
subjektivních, spočívající v nevědomosti ohledně existence vlastnictví těchto nemovitostí, a to zejména v případech jejich nabytí v době nezletilosti. V rámci sporů o vlastnictví k pozemkům se v praxi řeší případy, kdy vlastník pozemku byl a v některých případech stále je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, přičemţ takové vlastnictví nabyl před, nebo v průběhu tzv. rozhodného období. Šlo zejména o pozemky, na nichţ proběhla tzv. komplexní bytová výstavba či stavba tzv. občanské vybavenosti, aniţ by došlo k majetkoprávnímu vypořádání mezi vlastníkem pozemku a příslušnou socialistickou organizací zajišťující investorskou činnost k takové výstavbě. Stát si nechal vlastnictví předmětných pozemků do evidence nemovitostí zapsat, aniţ by učinil další kroky k samotnému nabytí vlastnictví. Nutno poznamenat, ţe ani takový (formální) zápis nebyl z důvodu nedbalého výkupu či neznalosti bydliště vlastníka příliš častý. V rámci provádění revize údajů v katastru nemovitostí tak došlo k duplicitnímu zápisu, neboť neexistovala nabývací listina, která by dokládala vlastnictví státu. Původní vlastník však nabývací listinu měl, ale o předmětné nemovitosti se dlouhodobě nestaral. V následujícím sporu o vlastnictví vyvstala otázka, zda faktické převzetí (drţby) věci státem lze povaţovat za převzetí bez právního důvodu, aby byl dán restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. či § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V současnosti konstantní judikatura Nejvyššího soudu dospívá k závěru, ţe neexistence smlouvy či jiného právního titulu při převzetí (odnětí) věci státem znamená restituční důvod podle výše citovaných ustanovení obou hlavních restitučních zákonů. Na dosud zapsaných vlastnících (jejich právních nástupcích) bylo, aby se domáhali nápravy – nejspíše cestou finanční náhrady - podle uvedených restitučních zákonů vůči příslušnému státnímu orgánu. Pokud tuto moţnost nevyuţili, nemohou již nyní „dohánět“ absenci restitučního postupu skrze obecné občanskoprávní předpisy. 272 Převzetí věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí drţby věci a to i drţby neoprávněné; to vyplývá z toho, ţe ani v rozhodném období nebylo převzetí vlastnického práva státem bez právního důvodu moţné.273 Nejvyšší soud se jiţ dříve vyslovil, ţe o převzetí věci státem bez právního důvodu jde tehdy, jestliţe stát převzal věc,
272 273
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 675/2008. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006.
105
aniţ k tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloţeno (okupace nemovitosti).274 Naproti tomu lze zaujmout stanovisko, ţe převzetí nemovitosti ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nevyţaduje pouhou faktickou drţbu nebo nakládání s věcí ze strany státu, ale přechod vlastnického práva na stát. Přestoţe tedy příslušná státní organizace sporné nemovitostí uţívala, aniţ by se s dosavadním vlastníkem majetkoprávně vypořádala nelze z pouhého nakládání dovozovat převzetí věci ve smyslu výše uvedeného ustanovení. V této souvislosti odkazuji téţ na dnes jiţ překonaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, podle kterého se uplynutím prekluzívních lhůt uvedených v restitučních zákonech pro uplatnění restitučního nárok „legalizuje okupace“ věci státem v rozhodném období a ten, kdo je stále vlastníkem věci, o ni přichází bez náhrady. I v době nesvobody se mohl vlastník věci domáhat u soudu, aby mu stát vydal věc, kterou mu okupoval či zadrţoval bez právního důvodu. Umoţňovalo mu to ustanovení § 132 či § 489 odst. 1 OZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Bylo by paradoxní aţ protismyslné, aby tuto moţnost ochrany vlastnického práva nepodléhající promlčení odňal vlastníkům zákon, jehoţ účelem má být zmírnění majetkových (a jiných) křivd. Při řešení nastalé situace je pak namístě vycházet ze smyslu a účelu restitučního zákonodárství, jenţ představuje zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých zejména občanskoprávními a správními akty, které byly učiněny v rozhodném období a v rozporu se zásadami demokratické společnosti.275 Pokud se tedy v rozhodném období stát chopil drţby pozemků, přičemţ si byl vědom nutnosti majetkoprávního vypořádání, které přesto neprovedl, coţ způsobilo duplicitní zápis, nelze podle mého názoru automaticky dovozovat existenci restitučního důvodu podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. či § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. Restituční důvody by se poté na daný případ nevztahovaly, a nic by nebránilo tomu, aby soudy určily vlastnické právo ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Bude se jednat zejména o případy, kdy státní organizace z důvodu chybného výkupu pro výstavbu zabrala také jiné pozemky či jejich části, které vlastnily třetí osoby. Při takovém zjevném pochybení nelze dovozovat jakoukoliv perzekuci dotčených vlastníků ve smyslu restitučních předpisů a odmítat poskytnutí ochrany vlastnického práva podle obecných právních předpisů. 274 275
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96. Srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
106
Ústavní soud ve svém dřívějším nálezu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 539/98 dospěl k závěru, ţe nabytí věci do vlastnictví státu bez právního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. formou fyzické okupace, je z ústavněprávního hlediska neudrţitelné. Smysl restitučního předpisu totiţ spočívá ve snaze o zmírnění byť alespoň některých majetkových křivd, vzniklých v rozhodném období, a tento smysl by byl zjevně popřen, jestliţe by byl v samotném restitučním předpisu založen nový důvod vzniku vlastnického práva státem. Pro první shora uvedené řešení předmětného vlastnického sporu hovoří skutečnost, ţe původní vlastník, kterým byla fyzická osoba, se mohl domáhat vydání pozemků daleko dříve podle restitučních předpisů (odhlédnuto od skutečnosti, zda by zastavěné pozemky byly původnímu vlastníku nakonec vydány). Tomuto závěru svědčí princip právní jistoty v občanskoprávních vztazích, neboť postup původních vlastníků, kteří se domáhají určení svého práva často po desítce let od skončení rozhodného období, se jeví s tímto principem v rozporu. Na straně druhé domáhat se svého vlastnictví před rokem 1990 a poţadovat přiměřenou náhradu za zastavěné pozemky nelze povaţovat s ohledem na tehdejší společensko-politické poměry za reálné. Vlastníci se o své pozemky, které zabral stát bez konkrétního vypořádání, nezajímali a ponechali je v hospodaření státu. Vlastníci se o svém duplicitně zapsaném vlastnictví dozvěděli aţ z podnětu katastrálního úřadu, resp. jeho pracoviště, které zjistilo, ţe na sporné pozemky existují dvě nabývací listiny nevykazující ţádné zřejmé nesprávnosti. Přičemţ ani jednou listinou nedošlo k pozbytí vlastnictví jedné osoby ve prospěch druhé. Spor o určení vlastnictví je tak odůvodněn existencí neţádoucího zápisu v katastru nemovitostí, tedy aktuálního nejistého právního postavení duplicitně zapsaných vlastníků. Z tohoto důvodu se domnívám, ţe ţaloba na určení vlastnictví je namístě, neboť jejím prostřednictvím lze odklidit spor mezi stranami a dosáhnout tak udrţení vlastnictví toho, jehoţ právní titul se bude jevit z hlediska hmotného práva jako silnější. 2.3
Shrnutí kapitoly Shora vymezené případy nepatří rozhodně mezi tak časté pro zaloţení duplicitního
zápisu v katastru nemovitostí, neboť jejich počátky sahají do dob minulých. Samotným převzetím nemovité věci státem, tedy drţby - jako jednoho z atributů vlastnictví - nelze podle mého názoru popřít vlastnictví původního vlastníka, přestoţe ten své vlastnické právo po delší dobu nevykonával. Při samotném řešení takových sporů je však nutné 107
postupovat velmi obezřetně, nelze interpretovat restituční normy takovým způsobem, který by se vztahoval i na případy, v nichţ jde o aktuální nejistotu práv či právního vztahu a jímţ by se zamezilo vyřešení sporu pomocí obecných právních prostředků s odkazem na speciální právní úpravu. Ať došlo k provedení duplicitního zápisu z jakýchkoli důvodů, je tento zápis nežádoucí, a takto zapsaní vlastníci by měli své právní poměry v co moţná v nejkratší době řádně uspořádat s tím, ţe praxe preferuje mimosoudní narovnání. Cesta soudního sporu je aţ tou následnou. Pro odstranění duplicity bude rozhodné zohlednění existujících hmotněprávních důvodů osvědčující vlastnictví, není proto vyloučeno ani vydrţení vlastnického práva.
108
3.
Určení sporné hranice mezi pozemky Pozemek, konkrétní výseč zemského povrchu, je předmětem občanskoprávních
vztahů. Tato výseč musí být v terénu vymezená určitými znatelnými hranicemi, které mohou být přirozené (např. vodní tok, mez) nebo umělé (např. hraniční znaky, plot, zeď). V minulosti, kdy neexistovaly mapy a pozemková evidence, bylo označení či stabilizace hranice pozemku přímo v terénu jediným zdrojem informace o rozsahu vlastnického práva k pozemku.276 Ţalobami o určení hranice mezi pozemky se judikatura Nejvyššího soudu (zejména senátu 22 Cdo) zabývala poměrně intenzivně posledních dvacet let. Přestoţe tato problematika je v současné době jiţ podrobně rozpracována nejen v dále zmíněné judikatuře, ale i v komentářích k občanskému zákoníku, v právní praxi se stále objevují ţaloby, jejichţ předmětem je ţádost o určení průběhu sporné hranice mezi pozemky, která však nemá oporu v dosavadním občanském zákoníku. Nový občanský zákoník moţnost poţadovat určení sporné hranice soudem připouští. Jeden z posledních sporů týkající se určení hranice mezi pozemky byl veden u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 679/2011, a ačkoli se dovolací soud danou problematikou nezabýval věcně, jelikoţ dovolání bylo odmítnuto, odkázal na své předchozí judikáty, které se problematikou určení sporné hranice mezi pozemky zabývají, a jejichţ závěry lze uplatnit i pro daný případ. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, ţe rozhodování ve sporu o průběhu objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky je v pravomoci soudu. Ţalobní návrh je v takovém případě třeba formulovat tak, ţe jde o určení vlastnictví, příp. o vyklizení, přesně určené části pozemku, nikoli o určení hranice mezi pozemky.277 Jestliţe se ţalobce domáhá určení průběhu hranice mezi pozemky, musí jej soud poučit o nutnosti upravit návrh tak, aby odpovídal § 126 odst. 1 OZ, příp. ţalobě na určení vlastnictví. Pokud by však ţalobce přes soudem poskytnutá poučení trval na svém návrhu o určení hranic mezi předmětnými pozemky, nelze neţ ţalobu zamítnout. Ve sporech o určení průběhu hranice mezi pozemky je třeba rozlišovat dvě skupiny případů, a to zaprvé spory o hranice pozemků, kdy objektivně nelze zjistit, kudy hranice vede, a ţalobci se tak domáhají nikoliv určení průběhu hranice, ale stanovení (konstituování) nové hranice mezi pozemky, a zadruhé spory o průběh hranice mezi 276
VÁVRA, David. Určení hranice mezi pozemky v novém občanském zákoníku. In: ŢATECKÁ, E. et. al. (eds.) COFOLA 2012. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 314. 277 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1908/2000.
109
účastníky sporné, nicméně objektivně zjistitelné. V druhém případě má ţalobce ve sporu o určení sporné hranice mezi pozemky objektivně moţnost, zpravidla za pomoci znalce, průběh hranice zjistit a je také schopen v ţalobním petitu sporné hranice vyjádřit. Ţalobní petit by měl odpovídat § 126 OZ, popřípadě § 80 písm. c) OSŘ, ovšem s poţadavkem na určení vlastnictví k přesně specifikované části pozemku. Rozhodnutí o takto formulované určovací ţalobě bude mít deklaratorní charakter. Naproti tomu, stala-li se původní hranice mezi sousedními pozemky z jakýchkoliv důvodů neurčitou, a je třeba ji znovu vytýčit, mělo by vydané rozhodnutí, i kdyţ by „určovalo“ hranici, konstitutivní charakter a nejednalo by se o rozhodnutí podle § 80 písm. c) OSŘ. V takovém případě soudu doposud nepřísluší, aby určil novou hranici mezi pozemky, neboť nejde o ţádný z případů uvedených v § 80 OSŘ a moţnost vydat takové rozhodnutí nevyplývá z konkrétního zákonného ustanovení. K tomuto závěru vede i úvaha, ţe kaţdé konstitutivní rozhodnutí je zásahem do soukromých práv, a moţnost je vydat musí vycházet přímo ze zákona. Kdyţ hranici sousedních pozemků nelze zjistit, ale tato hranice objektivně existuje, vlastnictví sousedů je tím dané a vytýčení nové hranice bude s největší pravděpodobností vţdy spojeno se zásahem do práv alespoň jednoho ze sousedů. Proto i s ohledem na ochranu vlastnictví zakotvenou v článku 11 Listiny se takový zásah nemůţe obejít bez zákonného podkladu.278 V případě objektivně zjistitelného průběhu hranice mezi pozemky nelze opomenout jiţ starší rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1973, sp. zn. Cpj 25/73, v němţ bylo uvedeno, ţe: „se vyskytují ještě případy, že se žalobce obrací na soud se žádostí o určení či vyměření hranice mezi jeho pozemky a pozemky žalovaných a tvrdí, že hranice mezi sousedícími pozemky jsou nejasné a z tohoto důvodu mezi nimi dochází k nesrovnalostem. Soudy tu mají vést žalobce k úpravě návrhů tak, že žalovaný je povinen zdržet se užívání části pozemku patřícího žalobci. Jestliže totiž nejde o neoprávněný zásah do vlastnictví, nic nebrání žalobci, aby se obrátil na příslušné středisko geodézie279 se žádostí o nové vyměření hranic, a i kdyby žalovaný tomuto novému vyměření bránil, mají orgány geodézie dostatek právních prostředků, aby bez zásahu soudu mohly takové měření provést.“ Uvedené stanovisko tedy připouští ţaloby na ochranu vlastnického práva vyplývající z toho, ţe mezi vlastníky sousedních pozemků dochází k "nesrovnalostem" ohledně průběhu hranic jejich pozemků.
278 279
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003. V současnosti půjde o katastrální úřady, resp. příslušná katastrální pracoviště.
110
Ke shora uvedenému stanovisku je třeba doplnit, ţe za dosavadního katastrálního zákona jsou podle jeho ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 vlastníci a jiní oprávnění povinni „označit ve stanovené lhůtě, ne však kratší 30 dnů, trvalým způsobem a na vlastní náklad nesporné hranice svých pozemků, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak“. Pokud vlastník nebo jiný oprávněný neoznačí hranice pozemků podle shora uvedeného, můţe katastrální úřad rozhodnout, ţe dá označit hranice na náklad vlastníka nebo jiného oprávněného. V této souvislosti je třeba uvést, ţe pouze v některých případech vyplývajících z katastrálního zákona by bylo moţné uvaţovat o zastavení soudního řízení o určení hranic pozemku a postoupení věci příslušnému katastrálnímu úřadu podle ustanovení § 104 odst. 1 OSŘ, např. je-li návrh na určení hranice podle obsahu návrhem na opravu chyby v katastrálním operátu podle § 8 katastrálního zákona. To platí ovšem za situace, kdy je sporná hranice pozemku objektivně zjistitelná právě pomocí znalce a geodetických a popisných informací tvořících katastrální operát.280 Katastrální úřad můţe k opravě chyby v katastru nemovitostí spočívající v nesprávně zakreslené vlastnické hranici přistoupit jen tehdy, byla-li hranice zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru v rozporu s podkladovou listinou a současně vlastníci hraničících pozemků průběh hranice nezpochybňují a v minulosti jej neměnili. Uvedené podmínky musejí být splněny kumulativně. Pokud by byl průběh hranice mezi vlastníky sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn rozhodnout jen soud v nalézacím řízení k návrhu některého z vlastníků. Katastrální úřad však v takovém případě opravu chyby provést nemůţe.281 Při označení přesně specifikované části pozemku, k níţ se ţalobce domáhá určení vlastnictví, můţe jít jen o parcelu přesně vymezenou v katastrální mapě (nikoliv o pozemek s jiným polohovým a geometrickým určením, neţ je jako konkrétní parcela zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem), takţe jakékoliv další specifikace kromě parcelního čísla jsou, pokud odpovídají údajům v katastru nemovitostí, nadbytečné. Pokud těmto údajům neodpovídají, jsou nesprávné. Ţádá-li ţalobce o určení vlastnického práva k pozemku, který není parcelou, musí tento pozemek přesně specifikovat. Pokud ţalobce formuluje ţalobní petit tak, ţe se domáhá určení průběhu hranice mezi pozemky, příp. parcelami, a soud jej o nutnosti ţalobu upravit nepoučí a o návrhu věcně rozhodne, jde o vadu řízení, která však nemá za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Určením 280 281
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002. Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 1 As 46/2008.
111
průběhu hranice mezi pozemky se totiţ nepřímo vymezuje i vlastnictví účastníků k sousedícím pozemkům.282 Soudní praxe téţ řešila případ, ve kterém se ţalobci domáhali určení vlastnictví k pozemku, resp. změny její výměry. Soud zde uvedl, ţe evidence parcely v katastru nemovitostí je věcí katastrálního úřadu, přičemţ soud nemůţe určovat jakou výměru má parcela evidována v katastru, resp. kudy mají vést její hranice. Vznikne-li spor o hranice pozemku či parcely, nemůţe se ţalobce u soudu domáhat opravy výměry parcely v katastru nemovitostí ani určením průběhu hranice mezi parcelami a pozemky. V takovém případě je třeba sporný pozemek (jeho část) vymezit geometrickým plánem a vlastnictví k takto identifikovanému pozemku můţe být předmětem soudního řízení. Samotná okolnost, ţe jako předběţnou otázku je třeba v tomto řízení řešit skutečný průběh hranice mezi sousedními pozemky ještě neznamená, ţe by šlo o řízení o určení průběhu sporné hranice, které soudu nepřísluší.283 Nový občanský zákoník upravuje ţalobu na určení sporné hranice v ustanovení § 1028 jako součást právní úpravy rozhrad, které popisuje jako ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky. Podle uvedeného ustanovení „jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby takové hranice určil soud podle poslední pokojné držby.“ Půjde tedy nově o určovací ţalobu sui generis, prostřednictvím níţ se můţe ţalobce (spornou hranicí dotčený soused) domáhat u soudu určení právní skutečnosti – hranice mezi pozemky. „Nelze-li ji zjistit (onu pokojnou drţbu), určí soud hranici podle slušného uvážení.“ Jelikoţ důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku k problematice určení hranice mezi pozemky mlčí, je třeba vycházet z komentáře k OZO, ve kterém byla problematika obnovy a úpravy hranic upravena v ustanovení § 850 a násl. Podle tehdejší právní úpravy však ke stanovení neznatelných a sporných hranic docházelo v řízení nesporném, ke kterému byli sousedé obesláni s upozorněním, ţe hranice budou určeny a vyznačeny, i kdyţ se obeslaný nedostaví. Soud se při určování hranice řídil poslední pokojnou drţbou; z té bude vycházet soud i podle nové právní úpravy. Za pokojnou drţbu bude třeba povaţovat takovou drţbu, která by byla chráněna v possesorním sporu, tj. sporu na ochranu drţby, tedy drţbu pravou, nikoli však řádnou a poctivou.284 Nebude-li moci 282
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008. 284 Srov. §§ 991-995 NOZ. 283
112
soud poslední pokojnou drţbu zjistit, rozdělí spornou plochu podle slušného uváţení, přičemţ přihlédne ke všem okolnostem konkrétního případu. Můţe přidělit celou spornou plochu tomu, kdo prokáţe anebo alespoň osvědčí, ţe má na ni právo. Soud by měl při rozdělení sporné plochy hranicí přihlédnout především ke vzájemné poloze a povaze sousedních pozemků, dále k důvodům účelnosti oddělení apod. Pokud soud měl za OZO určit hranice nové proto, neboť se nedalo předpokládat, ţe by se staré hranice daly zjistit nebo proto, ţe by před tím vůbec ještě nebyly hranice vyznačeny, bylo nutné provést úpravu hranic v řízení nesporném, ovládaném principem vyšetřovacím. Naproti tomu, vlastnická ţaloba bez předcházejícího provedení nesporného řízení byla přípustná tehdy, byl-li tu spor o staré hranice, které byly ještě zjistitelné.285 Právní úprava v novém občanském zákoníku rozlišuje mezi neznatelnými a pochybnými hranicemi mezi pozemky. Uvedené ustanovení do značné míry kopíruje ustanovení § 851 odst. 1 OZO. Namísto sporných hranic, hovoří o hranicích pochybných, a vymezuje sousedy jako osoby, které mají právo poţadovat po soudu, aby hranici určil podle poslední pokojné drţby. Není-li moţné pokojnou drţbu určit, soud ji stanoví podle slušného uváţení, na místo, aby rozdělil spornou plochu.286 Zákon předpokládá dvě situace, u neznatelné hranice zřejmě vlastníci netuší, kde se hranice nachází, jelikoţ tato hranice není v terénu nijak stabilizována, u pochybné hranice vlastníci naopak tuší, v jakém prostoru se hranice nachází; tudíţ míru nejistoty lze označit za niţší.287 Zákon však nehovoří o sporné hranici, kdy je třeba hranici mezi pozemky nově konstituovat, jelikoţ ji nelze zjistit na základě ţádných existujících podkladů (listin, katastrální mapy apod.). Zůstává otázkou, zda se ţalobce bude moci i nadále domáhat určení vlastnického práva k přesně vymezené části pozemku (zachycené v geometrickém plánu), a na podkladě tohoto určení bude určen i průběh sporné hranice, a soudní rozhodnutí bude mít účinky deklaratorní, nebo zda bude moci postupovat prostřednictvím speciální určovací ţaloby, kdy rozhodnutí o určení hranice bude konstitutivním rozhodnutím. V této souvislosti je třeba téţ zmínit judikaturu z 20. let minulého století,
285
Srov. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl III., repr. z roku 1936, Praha, 1998, s. 649-655. 286 VÁVRA, 2012, op. cit., s. 320. 287 Srov. tamtéţ.
113
které uváděla, ţe před zavedením řízení o opravu hranice byla vlastnická ţaloba nepřípustná, spočívala-li spornost vlastnictví na spornosti hranice.288 Žaloba na určení hranice mezi pozemky je tradičním institutem, proto je pozitivní, že nová právní úprava počítá s touto specifickou žalobou, jejímţ cílem je odstranění sporu mezi vlastníky sousedních pozemků. Samotná právní úprava však bude podle mého názoru v právní praxi vyvolávat jisté rozpaky, zejména s ohledem na její strohost. Jiţ okolnost, ţe dosavadní právní úprava tuto ţalobu neznala a sporné hranice se dovozovaly ze sporu o určení vlastnictví k vymezené části pozemku, můţe mít vliv na nejistotu při jejím uţití, zejména při formulaci ţalobního petitu, vyhotovení geometrického plánu či samotné otázce, zda lze prostřednictvím dané ţaloby hranici pozemku pouze deklarovat nebo i nově konstituovat. Judikatura a literatura z období platnosti OZO bude moci být pouţita pouze omezeně, jelikoţ ţaloba na určení hranice se bude projednávat ve sporném, nikoli v nesporném řízení, jak tomu bylo za OZO, jelikoţ nový zákon o zvláštních řízeních soudních s tímto typem řízení nepočítá. Samotný zákonný termín „slušné uváţení“, podle něhoţ soud určí hranici v případě absence zjištění pokojné drţby, také vyvolává určitou míru nejistoty. Závěrem je třeba uvést, ţe nová právní úprava určení sporné hranice mezi pozemky, byť právní praxí vyţadována, v sobě skrývá řadu úskalí a interpretačních nejasností. Bude tak záleţet na judikatuře soudů, jaká kritéria pro jednotlivé typové případy stanoví, a která se v právní praxi budou nakonec uţívat.
288
Rozhodnutí Nejvyššího rakouského soudu ze dne 15. 1. 1924, sp. zn. Ob I. 21/24.
114
4.
Exkurz: Určení sporné hranice mezi pozemky v Německu Německý občanský zákoník (dále jen „BGB“) upravuje problematiku vyznačení
hranice pozemků v ustanovení § 919. Podle této úpravy vlastník pozemku může požadovat po vlastníkovi sousedního pozemku, aby se spolupodílel na zřízení pevných hranic, a to v případě, kdy tyto jsou zmatené či neznatelné. Způsob vytyčení hranice a řízení o nich určují zemské zákony (zákony jednotlivých spolkových zemí), neobsahují-li ţádné předpisy, rozhoduje se podle místních zvyklostí. Náklady při vyznačení hranic pozemků nesou oba účastníci stejným dílem, pokud - z mezi nimi vzniklého právního vztahu nevyplývá něco jiného.289 Problematika společných hranic jako potencionálního „spouštěče“ sporů mezi sousedními pozemky je upravena v ustanoveních § 919 aţ § 923 BGB. Ustanovení § 919 má řešit spor o vyznačení hranice pozemků prostřednictvím určení nesporného průběhu hranice mezi dvěma pozemky. Uvedené ustanovení upravuje nárok jednoho vlastníka pozemku vůči druhému vlastníkovi sousedního pozemku na spolupůsobení při obnovení pevných hraničních ukazatelů. Obnova předpokládá, ţe disponibilní hraniční ukazatele na hranicích pozemku se staly zmatenými nebo neznatelnými. Pouhé odhalení existujících, ale skrytých, např. zemí zasypaných hraničních ukazatelů, nespadá pod uvedené ustanovení. Samotné řízení o vyznačení hranice pozemků se řídí spolkovými zákony, příp. místními zvyklostmi. Zde BGB odkazuje na zeměměřičské a katastrální zákony jednotlivých spolkových zemí. Potřeba právní ochrany můţe ţalobou podle § 919 chybět, pokud připouští příslušné zemské zákony vyznačení hranic veřejnoprávně proti vůli dotčených vlastníků pozemků. Odpírá-li soused spolupůsobení, můţe být proti němu podána ţaloba na splnění povinnosti. Tato ţaloba můţe být spojena se ţalobou podle ustanovení § 920 BGB, o níţ bude pojednáno následně. Obsah ţaloby bude záviset na zemských zákonech, jen v Hamburku existuje ţaloba na spolupůsobení při zřízení hranice, v jiných zemích lze ţalovat na souhlas k řízení o vytyčení hranice regulovaném zemskými zákony. Vytyčení hranice nemá ţádné konstitutivní účinky ohledně hranic pozemků, jelikoţ následný důkaz o odklonu hranic je moţný. Také podpis protokolu o vytyčení hranice oběma stranami můţe obsahovat smlouvu o určení hranice.
289
Srov. BAMBERGER, Heinz Georg; ROTH, Herbert. Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2. 3. Auflage. München: C.H.Beck. 2012, s. 1979.
115
Ustanovení
§
920
BGB
upravuje
případ
zmatení
(spletení)
hranic
(Grenzverwirrung). Nelze-li v případě zmatení hranic určit ty správné hranice, je pro jejich vymezení rozhodující stav drţby. Nebude-li moci být stav drţby určen, pak se přidělí kaţdému pozemek o stejně velké části sporné plochy. Pokud tento postup – odpovídající právním předpisům - vede k určení hranice, ale není v souladu se zjištěnými okolnostmi, především se stanovením velikosti pozemku, je třeba vést hranici tak, aby odpovídala slušnosti zohledňující tyto okolnosti. Uvedené ustanovení dopadá na případ, kdy průběh hranic pozemků mezi sousedy je sporný a ţádný ze sousedů nemůţe skutečný průběh hranice znát a dokázat, jedná se o tzv. zmatení hranic. Předpis otvírá moţnost určit skutečný průběh hranice pro oba sousedy závazně. Pokud soused věří, ţe můţe dokázat určitý průběh hranic, má moţnost ţaloby na určení vlastnictví. Přednost této ţaloby spočívá v tom, ţe ţalobci svědčí domněnka existence práva zapsaného v pozemkové knize podle § 891 BGB. V těchto případech se ţaloba podle § 920 vylučuje skutkově. S ohledem na rozvoj moderních měřících technik má podle komentáře ustanovení § 920 málo praktického významu. Podle německé soudní judikatury spočívá zmatení hranic v tom, kdyţ správnou hranici nelze objektivně zjistit, neboť není zjistitelná s pomocí pozemkové knihy ve spojení s domněnkou podle § 891 BGB, katastrem nemovitostí nebo hraničním protokolem, a ţádná ze stran ji jinak nemůţe dokázat.290 Toto ustanovení dává kaţdému ze zúčastněných sousedů z vlastnictví plynoucí nárok veřejnoprávní povahy na konstitutivní určení hranic pozemků soudem. Sousedé nejsou zákonem nuceni podávat ţalobu podle ustanovení § 920, mohou uzavřít smlouvu o stanovení hranice. Ţaloba o určení hranice pozemků předpokládá, ţe skutečný průběh hranice vyplývá buď ze smlouvy o určení průběhu hranice s pomocí hraničních značek nebo z domněnky podle ustanovení § 891 BGB nebo je určen vyobrazením v katastru nemovitostí. Případné nejasnosti ohledně průběhu hranice mohou být vyvolány např. sesuvem půdy, přemostěním nebo nedostatečnou katastrální evidencí. Účastníci řízení ve sporu o stanovení hranice pozemků jsou výlučně vlastníci bezprostředně navzájem sousedících pozemků, jejichţ hranice je nejasná; takţe jde o určení prostorového vymezení vlastnictví. Spoluvlastník můţe samostatně ţalovat, ale
290
Viz rozsudek Vrchního zemského soudu v Hamburku ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 5 U 132/10.
116
kvůli konstitutivním účinkům rozsudku můţe být jen ţalován společně s ostatními spoluvlastníky. Žalobní petit zní na vymezení (vytyčení) hranic pozemků, nikoli na uznání soudně stanovených hranic ţalovanými. K návrhu můţe být připojen i geometrický plán, z něhoţ vyplývá nesporná plocha a stav drţby. Návrhem na určení hranice pozemků je soud vázán potud, ţe nemůţe přiřknout ţádnou větší plochu, neţ tu, která je poţadována. Konkrétní návrh se blíţí ţalobě na určení vlastnictví, vedle něhoţ lze uplatnit eventuální návrh podle § 920 BGB. Změna ţaloby z určení vlastnictví na určení hranice pozemku je moţná v případě, ţe přijatelný průběh hranice v řízení nevyjde důkazně najevo. Soud má v první řadě určit skutečný průběh hranice. V rámci volného hodnocení důkazů můţe soud zohlednit všechny důkazní prostředky, které strany předloţily, jako např. hraniční znamení, údaje katastru, soukromé listiny, znalecké posudky či svědky. Moţnosti zjištění průběhu hranice jsou zde větší neţ v řízení o určení vlastnického práva, jelikoţ ţalovaný, v případě nekonkretizovaného návrhu, se bude ve vlastním zájmu spolupodílet na určení. Nelze-li skutečný průběh hranice určit, je v první řadě rozhodný stav drţby. Nelze-li jej určit, např. proto, ţe pozemky nejsou obhospodařovávány, přidělí soud kaţdému stejně velkou plochu, bez ohledu na velikost pozemku nebo hodnotu plochy. Zváţení prospěšného uţívání pozemku při stanovení určité nebo zcela ideální linie (hranice) není nutné, přesto je vhodné hranici vytyčit účelně. Ve sporu o stanovení hranic pozemků při jejich zmatení je vzájemný návrh kaţdého ze zúčastněných vlastníků zakázán. Ustanovení § 920 odst. 2 BGB umoţňuje soudu, pokud okolnosti zabraňují stanovit hranici podle výše uvedeného pro odpor vlastníků dotčených pozemků, vycházet z údajů v listinách a zohlednit také přirozené hranice jako jsou potoky, houští či příkopy. Základním účelem rozsudku při stanovení hranic je přesné popsání hranice, např. prostřednictvím připojeného geometrickému plánu a popisu hraniční linie. Sám rozsudek má konstitutivní účinky vůči skutečným vlastníkům. Jde o právotvorný rozsudek, který zakládá originární vlastnictví k doposud sporné ploše a dokazuje nesprávnost údajů pozemkové knihy. Rozsudek má účinky vůči všem k pozemku věcně oprávněným a jejich právním nástupcům, jakoţ i vůči zeměměřičskému úřadu. Poznámka v katastru nemovitostí či souhlas k opravě pozemkové knihy, který podle zákona o pozemkové knize následuje, se nevyţaduje. Pozdější zrušení rozhodnutí je moţné pouze v případě obnovy řízení. Zákon umoţňuje stranám také určit průběh hranice bez ingerence soudu, a to uzavřením smlouvy o určení hranice pozemků. Smlouva můţe být téţ součástí soudního 117
smíru. Pokud smlouva neobsahuje povinnost pro převod vlastnictví, není pro ni určena (písemná) forma. Předpokladem pro uzavření smlouvy je souhlasný projev vůle s konečnou platností stanovit hranice; to lze téţ prostřednictvím podpisu protokolu o stanovení hranice. Smlouva o určení hranice má konstitutivní účinky. Po jejím uzavření se nemůţe ţádný soused úspěšně domáhat odlišného průběhu hranice s výjimkou absence základních náleţitostí smlouvy, např. kdyţ strany nepočítaly s hrubou technickou chybou zeměměřiče při měření. Pokud srovnáme právní úpravu určení hranice pozemků v BGB s právní úpravou v NOZ, tak je zjevné, ţe NOZ sice reflektoval potřebu upravit zákonem moţnost domáhat se určení sporné hranice, ovšem s ohledem na rozsah a propracovanost právní úpravy nejen německé, ale i dříve upravené v OZO, je nová právní úprava nedostatečná. Bude tedy na soudní judikatuře, která měla značný vliv i na praktické pouţití ustanovení o určení sporné hranice v Německu, aby novou právní úpravu aplikovala natolik sofistikovaně, ţe přispěje k rychlému a spravedlivému řešení sporů o určení hranic pozemků.
118
ČÁST ČTVRTÁ. Určení vlastnictví a restituce majetku 1.
Určení vlastnictví a restituční nároky Restituce majetku, který přešel na stát v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1.
1. 1990, způsobem vymezeným v restitučních předpisech, zejména v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), se mohly oprávněné osoby domáhat způsobem v těchto zákonech blíţe specifikovaným. Svého vlastnického práva se však původní vlastníci, aniţ by postupovali podle výše uvedených předpisů, domáhali téţ podle § 126 odst. 1 OZ či pomocí ţaloby určovací podle § 80 písm. c) OSŘ. Došlo tak k situaci, v níţ byla narušena právní jistota těch osob, které v mezidobí své vlastnické právo řádně nabyli od státu. Konkurenci restitučního nároku a ochrany vlastnického práva pomocí obecných právních prostředků nakonec judikatura vyřešila v polovině minulého desetiletí tak, ţe nepřiznala právní ochranu těm, kdo pozbyli v rozhodném období své nemovitosti a v zákonem stanovené lhůtě neuplatnili restituční nárok. Nutno podotknout, ţe svého vlastnického práva k majetku, především k nemovitostem, se domáhaly pomocí určovacích ţalob téţ osoby, které pozbyly svého vlastnického práva jiţ před rozhodným obdobím. Velké mnoţství těchto majetkových sporů, jeţ mají v jistém ohledu restituční aspekt, jelikoţ se v nich domáhají původní majitelé svého vlastnického práva, které jim bylo z dnešního pohledu protiprávně odňato ve prospěch státu, případně jiné socialistické organizace, dalo vzniknout poměrně bohaté judikatuře, jejímţ cílem bylo spravedlivě vyřešit v rozhodném období pokřivené vlastnické vztahy, avšak se zachováním ochrany současných vlastníků. Soudní judikatura koncem 90. let minulého století řešila moţnost původních vlastníků domáhat se obecnými právními prostředky svého vlastnického práva tam, kde byl dán restituční nárok, nejednotně. V případě, kdy došlo k převzetí věci (pozemku) státem bez právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, avšak jejímu vydání bránila překáţka jejich následné zastavěnosti podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, rozhodovaly jednotlivé senáty Nejvyššího soudu rozdílně,291 zda v takovém případě lze se domáhat svého vlastnického práva podle ustanovení občanského zákoníku, příp. ţalobou určovací.292 Na uvedenou nejednotnost reagoval velký senát občanskoprávního kolegia 291
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001 a ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98. 292 Šlo téţ o případy, kdy věc přešla na stát, příp. jinou právnickou osobu na základě kupní smlouvy, uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení,
119
Nejvyššího soudu rozhodnutím ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, který dospěl k závěru, ţe oprávněná osoba, jejíţ nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se „nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou“. Uvedené vychází zejména z toho, ţe zákon o půdě je zákonem zvláštním a nároky jím upravené nelze řešit jinak, neţ podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýţ nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky, např. lhůtu pro uplatnění nároku, odlišně. To znamená, ţe hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou poţadavku na vydání věci či formou poţadavku na určení, zda tu právo či právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální právní úprava v zákoně zvláštním. Nejvyšší soud uvedený výklad vztahu zákona o půdě (a podobně i jiných restitučních předpisů) k předpisům obecným opřel o argumentaci, ţe „Česká republika je právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky); jedním ze základních principů, charakterizujících právní stát, je princip právní jistoty. Z toho nepochybně vycházel i zákonodárce, když vázal uplatnění restitučních nároků na lhůty, po jejichž marném uplynutí bylo možno s věcmi, ke kterým se tyto nároky vztahovaly, nakládat. Z preambule zákona o půdě je zřejmé, že jeho účelem je nejen zmírnění křivd, ale i úprava vztahů k půdě. Úpravu těchto vztahů si však nelze představit bez jejich vyrovnání, tedy bez toho, aby toto vlastnictví bylo v míře pokud možno nejširší postaveno na jisto. Pokud by i nadále bylo možno domáhat se vydání věcí, které bylo možno žádat podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, podle § 126 odst. 1 OZ (příp. požadovat určení vlastnictví k nim), byla by hromadně narušena právní jistota osob, které až poté, co bylo zřejmé, že k vydání pozemků podle zákona o půdě nedojde, na základě řádných právních skutečností tyto věci získaly od státu a jeho právních nástupců, jakož i právní jistota budoucích nabyvatelů takového majetku. Vzhledem k rozsahu "socializace" nemovitého majetku v letech 1948 - 1989 by šlo nyní o nejistotu ve značném rozsahu, a takový stav by byl v rozporu s požadavky právního státu.“293
učiněném v tísni, vyvlastěním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy neslouţila účelu, pro který byla vyvlastněna, vyvlastněním bez vyplacení náhrady, znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, apod. 293 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
120
Uvedené téţ platí v případě, mohla-li oprávněná osoba ţádat vydání věci podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.294 Závěr o nepřípustnosti ţaloby na určení se uplatní i v případě, v němţ se ţalobci domáhají určení vlastnického práva svých předchůdců, jejichţ majetek přešel na stát v rozhodném období a byl by jinak dán některý z restitučních důvodů, ovšem restituční nárok nebyl uplatněn, příp. mu nebylo vyhověno. Jinými slovy řečeno, pokud ţalobci v 90. letech minulého století rezignovali na moţnost domoci se vydání nemovitostí na základě restitučních předpisů, a namísto toho zvolili cestu nesporného dědického řízení o dodatečném projednání dědictví, vyhnuli se prokazování svého tvrzeného nároku. Takovým postupem byl zcela evidentně sledován nepřípustný záměr spočívající v obejití restitučních právních předpisů a domoţení se vydání předmětných pozemků podle obecných právních předpisů. K obnovení vlastnického práva ţalobců nemohlo podle judikatury dojít i proto, ţe rozhodnutí vydané v dědickém řízení je deklaratorní, nikoli konstitutivní a zavazuje pouze účastníky konkrétního dědického řízení. Jestliţe pak stát převzal sporný majetek, aniţ se tak stalo na základě jakéhokoli právního titulu, jednalo se o převzetí bez právního důvodu, coţ je jeden z restitučních, zákony typizovaných důvodů pro vydání majetku oprávněným osobám.295 Právní závěr o nepřípustnosti ţaloby na určení vlastnictví jako prostředku obcházení restitučních předpisů platí i v případě, ţe nebyla podána určovací ţaloba, ale ţe ţalovaný, jako právní nástupce oprávněné osoby, bránil své - ve sporu tvrzené – vlastnictví proti ţalobci, jako faktickému uţivateli sporných nemovitostí, tvrzením o zachování svého vlastnictví podle obecných předpisů. Nevyuţil-li právní předchůdce zákonné moţnosti uplatnění restitučního nároku u soudu či jeho nárok nebyl uspokojen dohodou o vydání věci, nemůţe být námitka ţalovaného o přechodu vlastnictví z oprávněné osoby úspěšná.296 Proti vlastnické ţalobě nelze se bránit námitkou, ţe ţalobce měl uplatnit ochranu podle restitučního předpisu tehdy, pokud ţalobce byl tzv. neoprávněnou osobou, z pohledu restitučních zákonů, jejíţ vlastnictví věci přešlo v rozhodném období na stát. Jedná se o situace, v nichţ ţalobce je právnickou osobou či cizím státním příslušníkem.297
294
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 649/2004. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1999/2008. 296 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009. 297 Srov. blíţe CHALUPA, Luboš. Soudní ochrana vlastnictví a tzv. neoprávněné osoby. Právní zpravodaj, 2007, roč. 8, č. 1, s. 8-10. 295
121
Uvedený závěr byl posléze rozvinut v zásadním stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, ve kterém se uvádí, ţe „I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“ Určovací ţalobu lze tedy vyuţít tam, kde nejde o skutečnost upravenou restitučním předpisem, avšak nikoli hluboko do minulosti, neboť k tomu tento prostředek ochrany subjektivních práv není určen.298 Stanovisko vycházelo z toho, ţe „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.“299 Odborná literatura se v této souvislosti zabývala otázkou, zda Ústavní soud nezaměnil aktivní věcnou legitimaci s naléhavým právním zájmem, kdyţ deklaroval, ţe vlastnické právo k majetku, který převzal stát bez právního důvodu, zaniklo ke dni účinnosti restitučních zákonů, které umoţnily jeho obnovení a vydání věci v důsledku řádného uplatnění restitučního nároku; v důsledku toho, ţe restituční nárok nebyl řádně uplatněn nebo mu nebylo vyhověno. Pokud vyjdeme z uvedené argumentace, ţe vlastnictví přijetím restitučních předpisů jiţ zaniklo, je třeba ţalobu na určení vlastnictví k takovému majetku zamítnout, jelikoţ chybí aktivní věcná legitimace ţalobce, neboť ten není 298
Obdobně téţ VRÁBLÍKOVÁ, Petra. Určovací ţaloby a ochrana vlastnického práva – slovo nikoliv poslední. Právní zpravodaj, 2005, roč. 6, č. 12, s. 4. 299 Stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05.
122
subjektem hmotného práva, jehoţ ochrany se domáhá; naproti tomu, při zamítnutí ţaloby na určení z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu se soud existencí vlastnického práva vůbec nezabývá.300 Zatímco uvedený rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu dopadal pouze na případy, v nichţ se oprávněné osoby mohly domáhat podle restitučních předpisů vydání nemovitostí, jeţ nabyl stát na základě neplatného právního úkonu, příp. bez právního důvodu a dalších v zákoně stanovených podmínek, v rozhodném období, soudní praxe se setkávala (a doposud i setkává) s případy, kdy ţaloba na určení byla podávána osobami, příp. jejich právními nástupci, které pozbyly své vlastnické právo dříve, především v letech 1945 – 1948. Ústavní soud se prostřednictvím uvedeného stanoviska vyjádřil k možnosti užít ve vlastnických sporech obecné právní prostředky, zejména určovací žalobu, komplexně. Zdůraznil, ţe zákonodárce prostřednictvím restitučních předpisů z počátku 90. let omezil odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných a z hlediska věcného, ale především časovou hranicí 25. 2. 1948, tedy datem převzetí státní moci komunistickým reţimem, kdy došlo ke společenským změnám vedoucím k nastolení nedemokratického reţimu. Z uvedeného usoudil, ţe zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebyl společensky ţádoucí. Pokud by tato potřeba v rámci restitučního zákonodárství vyvstala, tak jí je třeba řešit prostřednictvím speciálního zákona. Vyloučení moţnosti domáhat se ochrany svého vlastnického práva, odňatého před rozhodným obdobím, prostřednictvím určovací žaloby, vyplývá ze samotné podstaty tohoto procesně právního prostředku, jakoţto nástroje ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, mající především preventivní povahu. Nezbytným předpokladem pro úspěšné uplatnění určovací ţaloby je prokázání naléhavého právního zájmu, jenţ současná judikatura dovozuje často pouze z faktu, zda na základě poţadovaného určení vlastnictví k nemovitostem, resp. výroku rozsudku, lze provést zápis do katastru nemovitostí. Ústavní soud však uvedl, ţe prostřednictvím určovací ţaloby by měly být napravovány nejisté vlastnické poměry, a nikoli jejím prostřednictvím docházet k jejich narušení na straně současného vlastníka věci. V katastru nemovitostí zapsaní vlastníci tak by byli znevýhodněni, neboť by ve sporu o určení přes dlouhotrvající zápis (odvíjející se často od zápisů v pozemkové knize), nemohli vyhovět poţadavkům na prokázání 300
Srov. blíţe SPÁČIL, Jiří Současná judikatura o vlastnickém právu k majetku – přešlému na stát bez právního důvodu před 1. 1. 1990. Právní fórum. roč. 8, č. 6, 2011, s. 254 -255.
123
skutečností nastalých před více neţ půlstoletím. Ústavní soud argumentoval téţ tím, ţe pokud by určovací ţalobou byla napadána konfiskace (její proces, účinky a zákonnost) např. podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakoţ i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu č. 108/1945 Sb., případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, ţe břemeno důkazní zde zatěţovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci mohl bránit v tom smyslu, ţe bylo na něm, aby prokázal, ţe u něj nejsou splněny zákonné podmínky pro konfiskaci, a to v okamţiku konfiskace. Upozornil, ţe prostřednictvím poţadavku určení vlastnického práva se však týţ osoba nebo její potomci, příp. jiné osoby, které tvrdí svůj právní zájem, tohoto zákonného břemene zbavují a přenáší je na druhou, jiţ tak znevýhodněnou stranu. Uzavřel, ţe poskytnutím ochrany prostřednictvím obecných právních nástrojů tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci, bez ohledu na to, zda se jedná o nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí či nikoli, nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůţe být podle soudu v rozporu s čl. 11 Listiny. Pokud osoba, která pozbyla majetek v důsledku jeho odnětí státem, se nedomáhala ochrany u soudu nebo nebyla úspěšná, nemůţe po uplynutí mnoha desetiletí očekávat, ţe by mohlo dojít k obnovení jejího vlastnického práva.301 Pokud se domáhali původní vlastníci určení svého vlastnického práva, v případě konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky, Nejvyšší soud konstatoval, ţe na určení vlastnického práva k nemovitostem odňatým na základě dekretů prezidenta republiky není naléhavý právní zájem. Restituční zákony vyloučily moţnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními podle obecných předpisů, kdyţ úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Nárok na ochranu vlastnictví formou vlastnické ţaloby nelze totiţ úspěšně uplatnit v případech, kdy k zániku vlastnického práva došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil zmírnění nebo nápravu této majetkové újmy. Konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. představovala zákonný akt, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních
301
Viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05.
124
(deklaratorních) rozhodnutí, pokud takový postup výslovně restituční předpisy nepřipustily.302 V některých výjimečných situacích se v současnosti akceptuje, ţe by negativní právní závěr vůči vlastnictví (potencionálního) restituenta, příp. jeho právního nástupce, mohl být, a to i přes existenci uvedeného plenárního stanoviska Ústavního soudu, nepřiměřeně tvrdý, a proto se dává průchod individuální spravedlnosti. Bude to v případě, kdy stěţovatel původně v restitučním řízení uplatňoval jako důvod mj. také absolutní neplatnost kupní smlouvy, avšak tímto důvodem se správní orgán nezabýval, neboť podle tehdy zastávané interpretace § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě pod restituční důvod „převzetí věci bez právního důvodu“ nepatřilo převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy. Stěţovatel o absolutní neplatnost kupní smlouvy opřel ţalobu na určení vlastnictví, jíţ soud prvního stupně a posléze soud odvolací vyhověly. Dovolací soud posléze téţ, ale jiţ na základě podstatně odlišných právních názorů. Podle nich jednak převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy bylo moţno podle uvedeného ustanovení zákona o půdě podřadit, a jednak bylo-li moţno ţádat vydání nemovitosti podle restitučních předpisů, byla tím také vyloučena ochrana vlastnického práva prostřednictvím určovací ţaloby nebo reivindikace. Z toho obecné soudy dovodily, ţe stěţovatel se nemohl domáhat ochrany vlastnického práva určovací ţalobou, neboť byl dán uvedený restituční důvod. Uvedeným postupem obecných soudů se však stěţovatel ocitl v bludném kruhu, z nějţ neměl ţádného východiska, a který byl zapříčiněn především změnou judikatury. V takovém případě lze jedinou moţnost reálné ochrany vlastnického práva zjednat pouze tak, ţe obecné soudy věcně projednají ţalobu na určení vlastnictví.303 Uvedeným postupem však Ústavní soud nechtěl jakkoli zpochybnit právní názory vyslovené ve stanovisku Pl. ÚS – st. 21/05, jeţ zamezuje moţnosti obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství prostřednictvím ţalob na určení vlastnického práva. V případech, v nichţ určovací ţaloba k obcházení restitučních předpisů neslouţí, nelze její pouţití předem vyloučit. To platí zejména pro shora uvedený případ, kdy v důsledku změn interpretace § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, by jinak bylo porušeno právo na přístup k soudu a k realizaci spravedlivého procesu jako celku. Obdobně téţ v případě, kdy po uplynutí doby pro uplatnění restitučního nároku se stát domáhal určení, ţe nemovitosti (pozemky), jichţ uţívali stěţovatelé od roku 1997 jako 302 303
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1464/2007. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07.
125
nabyvatelé po původních vlastnících, jsou ve vlastnictví státu, který je nabyl na základě vyvlastnění v rozhodném období. Ústavní soud zde vyšel ze zjištění, ţe v době běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku byli právní předchůdci stěţovatelů v dobré víře, ţe jsou vlastníky pozemků, a tudíţ by případné uplatnění restitučního nároku bylo zcela nesmyslné. O existenci jejich vlastnictví vedle zápisu v evidenci nemovitostí, svědčilo téţ faktické chování stěžovatelů a jejich právních předchůdců, kteří jako vlastníci s nemovitostmi nakládali, a i stát se k nim choval jako k vlastníkům a nijak nezpochybňoval jejich vlastnické právo. Pokud tedy ve sporu o určení vlastnictví vznesli vzájemnou ţalobu o určení, ţe příslušné pozemky patří do jejich (spolu)vlastnictví, nebyl jejich postup v rozporu s výše uvedeným stanoviskem, jelikoţ stěţovatelé se legitimním způsobem domáhali ochrany svého vlastnického práva, neboť neobcházeli restituční zákonodárství. Při vyloučení moţnosti domáhat se ochrany svého vlastnického práva prostřednictvím určovací ţaloby, by došlo k aprobaci v řízení zjištěného protiprávního vyvlastnění, se zpětným poskytnutím jeho právní ochrany tím, ţe by se jen z důvodu předmětného vyvlastnění konstatovala neplatnost kupní smlouvy, z roku 1997 mezi právními předchůdci stěţovatelů jako prodávajícími a stěţovateli jako kupujícími sporné pozemky, a toliko na podkladě takové argumentace by došlo k určení vlastnictví státu a naopak k zamítnutí vzájemné určovací ţaloby.304 Ústavní soud se v souvislosti s existencí dobré víry na straně dosavadních vlastníků a uţivatelů pozemků, jeţ v rozhodném období měly přejít na stát, a to buď bez právního důvodu (na základě neplatné převodní smlouvy) či na základě vyvlastnění, ale tato skutečnost nebyla vyznačena v katastru nemovitostí, vyjádřil tak, ţe je nepřípustné, aby vlastnické právo dosavadních vlastníků konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíţ správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajících, ţe jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy (tj. jinými státními orgány v jiném řízení) právě odkazem na údajnou moţnost v minulosti dosáhnout restituce.305 Při hledání spravedlnosti – zejména v restitučních sporech – je třeba posuzovat každý případ individuálně. Nutno zohlednit především okolnosti, pro něţ se oprávněné osoby (z hlediska restitučních předpisů) nedomáhaly svého restitučního nároku. Pokud to bylo z důvodu dobré víry, ţe jim sporné pozemky patří či v důsledku vyvíjející se judikatury v restituční oblasti, jsou to důvody, pro něţ lze připustit moţnost domáhat se 304 305
Viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09.
126
ochrany vlastnického práva prostřednictvím obecných právních prostředků. Na druhé straně by soudy měly zohlednit případný zásah do právní jistoty dosavadních vlastníků a najít tak spravedlivou rovnováhu při ochraně subjektivních práv. Ústavní soud se vyjádřil k aplikaci závěru o nemoţnosti domáhat se vydání věci či určení vlastnictví k věci tam, kde bylo moţné uplatnit restituční nárok tak, ţe nelze uvedené pravidlo aplikovat mechanicky bez zohlednění konkrétní zjištěné skutečnosti. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoli se to můţe jevit sloţité. „Při abstraktním přezkumu ústavnosti Ústavní soud není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadené ustanovení v individuálním případě může vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy jednotlivých vlastníků, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem včetně např. relevance nabývacího titulu k existenci dobré víry či k dosavadní roli typu dotčeného subjektu v restitučním procesu, může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu…“306
306
Nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07.
127
2.
Určení vlastnictví a církevní restituce Samostatnou otázkou v oblasti restitucí je navrácení majetku církvím a jiným
náboženským společnostem. Byť samotný zákon o půdě od počátku v ustanovení § 29 poukazoval na to, ţe církevní majetek bude řešen přijetím nového zákona, se zohledněním zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, jenţ lze charakterizovat jako zákon výčtový, který ve svých přílohách vymezuje majetek, který se vybraným náboţenským právnickým osobám navrací, komplexní úprava zde chyběla aţ do přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboţenskými společnostmi. V mezidobí se však náboţenské právnické osoby snaţily domoci svého majetku pomocí obecných právních prostředků, zejména žaloby na určení vlastnického práva. Vznikla tak postupně rozsáhlá judikatura řešící problematiku navrácení církevního majetku. S ohledem na současné vyřešení církevních restitucí se následující stručný přehled zaměří pouze na klíčové nálezy Ústavního soudu řešící uvedenou problematiku. Jiţ v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02 Ústavní soud konstatoval, ţe přechod majetku církví je pokryt kogentním ustanovením, tzv. blokačního, § 29 zákona o půdě, podle něhoţ nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace převádět do vlastnictví jiných osob do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládal, ţe zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat reţim restitučních zákonů, a tudíţ není prostor pro podání ţalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Soud zde zdůraznil, ţe stát musí splnit svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, neboť musí naplnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení. Uvedený závěr byl následně potvrzen stanoviskem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 22/05, který se především vyjádřil k charakteru zákona č. 298/1990 Sb. jako zákona restitučního, neboť byl naplněn restituční účel tohoto zákona prostřednictvím výčtu oprávněných osob a dotčeného (převáděného) majetku. Toto stanovisko bylo vydáno ve spojení se stanoviskem Pl. ÚS – st. 21/05, podle kterého „žalobou o určení vlastnictví nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, a tento závěr byl vztažen též na oblast restituce majetku církví“.
128
Následoval plenární nález z 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07, v němţ Ústavní soud vyslovil, ţe dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboţenských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud připustil moţnost domáhat se hledání spravedlnosti
v konkrétním
případě
s poskytnutím
náleţité
ochrany
specifickým
individuálním nárokům dotčených osob v budoucnu, pokud zákonodárce nepřijme ústavně konformní řešení. Zvrat ve „vyčkávání“ Ústavního soudu na konečné vyřešení církevních restitucí nastal v nálezu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, v němţ se v souvislosti s podanou ústavní stíţností řešila situace, v níţ se jedna římskokatolická farnost domáhala určení vlastnictví po státu k nemovitostem, které měly být podle výměru okresního národního výboru vykoupeny. Na základě uvedeného rozhodnutí byly tyto nemovitosti zapsány v evidenci nemovitostí jako vlastnictví státu, byť uvedené rozhodnutí bylo na základě odvolání zrušeno výměrem krajského národního výboru. Zápis v evidenci nemovitostí však zůstal nedotčen, přestoţe o výkupu předmětných nemovitostí nebylo znovu rozhodnuto. Při posouzení uvedeného případu zohlednil Ústavní soud zejména formální úkony tehdejšího státu, který s majetkem nakládal podle svého zájmu bez ohledu na jejich skutečného vlastníka a konstatoval, ţe „tyto nedůslednosti nelze nyní, ve státě usilujícím být právním státem ve smyslu materiálním, vykládat k tíži stěžovatele, jelikož takový postup by zjevně představoval další křivdu“. Uzavřel, ţe ţaloba stěţovatele v daném případě vyloučena není. Je ji však třeba pojímat jako ţalobu svého druhu, blíţící se ţalobě restituční, mající za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce odporující výše uvedeným ustanovením Ústavy a Listiny, a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989. Na uvedeném závěru nemohlo podle osudu nic změnit ani to, ţe sám stěţovatel jiţ v minulosti uplatnil svůj tvrzený nárok ve formě ţaloby určovací, neboť obecným soudům nelze upřít právo, aby celý případ – vzhledem k naprosto atypickým okolnostem – posoudily po právní stránce jinak, neţ v minulosti činil sám stěţovatel. Ústavní soud se ještě blíţe vyjádřil k samotné ţalobě, jak ji nazval „svého druhu“, která se opírala v době rozhodování o jiţ existující majetkový nárok stěţovatele, jehoţ nezbytnou soudní ochranu dovodil z uplynutí adekvátního času, vyplývající ze závazku státu vydat nový restituční zákon, jak bylo vysloveno i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07. 129
Uvedeným postupem byl vyvinut tlak na zákonodárce, který naplnil legitimní očekávání církví opřené o § 29 zákona o půdě v podobě zákona řešícího restituce majetku náboţenských právnických osob. Za následným – po vydání uvedeného nálezu - relativně rychlým postupem zákonodárce zřejmě stojí obava o nekoordinovanou změnu vlastnictví ke značnému nemovitému majetku, jeţ je ve vlastnictví a uţívání státu, a téţ předejití velkému mnoţství určovacích sporů, které by významně zatíţily soudy.
130
3.
Exkurz: Ochrana vlastnictví a restituce majetku v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Článek 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále téţ jen „Úmluva“) uvádí: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“ Obecnost shora uvedeného článku dává Evropskému soudu pro lidská práva (dále téţ jen „Soud“) moţnost jeho aplikace na širokou škálu sporů, v nichţ je dotčeno vlastnické právo stěţovatele. Ustanovení čl. 1 Protokolu č. 1 upravuje tři aspekty ochrany majetku, a to pokojné užívání majetku, jako ochranu proti zásahům do majetkových práv, dále moţnost zbavení majetku, představující vyvlastnění, pokud bylo učiněno ve veřejném zájmu a z podmínek stanovených zákonem, z čehoţ vyplývá, ţe ochrana vlastnictví není absolutní. Třetí věta pak umoţňuje smluvním stranám přijímat zákony „upravující užívání majetku“, pokud jsou nezbytné a v souladu s obecným zájmem. Stěţejním pojmem pro případy zabavení majetku je existence a výklad pojmu „veřejný zájem“, v souvislosti s oprávněním smluvního státu upravit uţívání majetku pak pojem „obecný zájem“. Z judikatury Soudu vyplývá, ţe nikterak nerozlišuje mezi „veřejným“ a „obecným“ zájmem a s ohledem na stanovení obou v Úmluvě nechává široký prostor pro vlastní uváţení státu při naplňování obsahu těchto pojmů. Jinými slovy řečeno, Soud respektuje názor vnitrostátních orgánů vzhledem k jejich lepšímu postavení oproti mezinárodní soudní instituci, při posouzení, co je pro společnost vhodné a potřebné. První norma článku 1 Protokolu je obecnou zárukou pro tvrzení, ţe došlo k zásahu do pokojného stavu uţívání majetku, který není expresis verbis ani důsledkem zbavení majetku ani úpravy uţívání majetku ve smyslu výše uvedeném. Při zásahu do pokojného uţívání majetku Soud zkoumá, zda vnitrostátní orgány při přijímání opatření zasahujícího do práv jednotlivců zachovaly „spravedlivou rovnováhu“ mezi poţadavkem obecného zájmu a imperativu ochrany základních práv jednotlivce a zda pouţily takové prostředky, které jsou přiměřené cílům, které byly opatřením sledovány. V této souvislosti Soud judikoval, ţe zásada spravedlivé rovnováhy je dodrţena, ukáţe-li se, ţe inkriminovaný zásah byl výsledkem aplikace vnitrostátního práva a nebyl svévolný. Prvkem zachování 131
spravedlivé rovnováhy je např. zaplacení finanční náhrady za obecný zásah do pokojného výkonu vlastnických práv.307 Byť výši spravedlivé náhrady za zásah do pokojného stavu Soud nikterak neurčuje, obdobně to bude platit při náhradě za vyvlastněný majetek, tak uvedené odškodnění by mělo být „v rozumné výši vzhledem k hodnotě majetku“. Spravedlivá rovnováha tak bude zachována, pokud je náhrada v rozumném poměru k trţní hodnotě majetku v době, jakou měl v okamţiku neoprávněného zásahu.308 3.1
K výkladu pojmů „majetek“ a „legitimní naděje“ Otázkou, zda a v jaké míře se čl. 1 Protokolu 1 vztahuje na ochranu vlastnictví
zkonfiskovaného majetku, se Soud zabýval ve věci Kopecký proti Slovensku. V předmětné věci šlo o nárok právního nástupce původního vlastníka sbírky zlatých a stříbrných mincí numismatické hodnoty, která byla v návaznosti na uloţení trestu odnětí svobody a pokuty původnímu vlastníkovi zkonfiskována. Právní předchůdce stěţovatele byl v roce 1992 rehabilitován za současného zrušení uvedeného trestního rozsudku, jakoţ i všech rozhodnutí návazných. Soud v této souvislosti uvedl, ţe zbavení vlastnického práva je jednorázovým aktem, který nevytváří pokračující situaci „zbavení práva“, přičemţ čl. 1 Protokolu č. 1 nezaručuje právo na nabytí majetku. Porušení předmětného článku lze podle Soudu namítat pouze tehdy, vztahuje-li se předmětné omezující rozhodnutí k „majetku“ ve smyslu ustanovení tohoto článku. Podle Soudu lze pod pojem „majetek“ zahrnout jak existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichţ můţe poškozený tvrdit, ţe má přinejmenším „legitimní naději“ na získání skutečného vlastnického práva. Naproti tomu za „majetek“ ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 nelze povaţovat naději, ţe bude uznáno původní vlastnické právo, které nemohlo být účinně vykonáváno; totéţ platí o podmíněné pohledávce, která vznikla z důvodu nesplnění podmínky.309 Obecné pravidlo zní, ţe pokud bylo určité majetkové právo přiznáno pravomocným rozhodnutím vnitrostátního orgánu, které je vykonatelné, pak se jedná o „majetek“ ve smyslu č. 1 Protokolu č. 1. Smluvní státy disponují širokou mírou uváţení, pokud jde o moţnost vyloučit z práva na restituci některé kategorie bývalých vlastníků. Ţádosti osob, které spadají do takové kategorie, potom nemohou zakládat "legitimní naději" chráněnou čl. 1 Protokolu 307
Srov. HUBÁLKOVÁ, Eva. Majetková restituce. Ochrana vlastnického práva ve smyslu judiciální praxe ESLP, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR, 2004, č. 43. 308 Viz rozsudek ESLP ze dne 9. 11. 1994, stíţnost č. 13092/87 a 13984/88. Věc Svaté kláštery proti Řecku. 309 Viz rozsudek ESLP ze dne 10. 7. 2002, stíţnost č. 39794/98. Věc Gratzinger a Gratzingerová proti České republice.
132
č. 1. Pokud ovšem smluvní stát poté, co ratifikoval Úmluvu i Protokol č. 1, přijme legislativu umoţňující celkovou či částečnou restituci majetku zkonfiskovaného za předchozího reţimu, lze takovou legislativu vykládat tak, ţe dává vzniknout novému vlastnickému právu chráněnému čl. 1 Protokolu č. 1 ve prospěch osob, které splňují restituční podmínky. Stejný princip lze aplikovat ve vztahu k ustanovením o restituci či odškodnění obsaţeným v zákonech přijatých před ratifikací Úmluvy, pokud tyto zákony zůstávají v platnosti i po ratifikaci Protokolu č. 1.310 Pojem "legitimní naděje" se poprvé objevil v kontextu čl. 1 Protokolu č. 1 ve věci Pine Valley Developments Ltd a další proti Irsku, ve které byl za majetkový prvek povaţován konečný dokument územního plánování. Ve věci Stretch proti Spojenému království vyjádřil Soud názor, ţe stěţovatel mohl mít legitimní naději na moţnost prodlouţit svou nájemní smlouvu; to znamená, ţe mu smlouva přiznávala právo připodobnitelné právu vlastnickému. V těchto případech mohly tedy dotčené osoby legitimně očekávat, ţe právní úkon, na základě kterého přijaly jisté finanční závazky, nebude v jejich neprospěch retroaktivně prohlášen za neplatný. "Legitimní naděje" vyplývala ze skutečnosti, ţe stěţovatelé se ospravedlnitelným způsobem opírali o právní úkon, jenţ měl pevný právní základ a týkal se vlastnických práv. Jiný aspekt pojmu "legitimní naděje" se objevil ve věci Pressos Companía Naviera S. A. a další proti Belgii, týkající se pohledávek na odškodnění újmy způsobené nehodami zaviněnými nedbalostí belgických pilotů. Tyto pohledávky vznikaly v okamţiku, kdy došlo ke škodě, a Soud je označil za "majetkové hodnoty" chráněné čl. 1 Protokolu č. 1. Taková "legitimní naděje" však sama o sobě nevytvářela majetkový zájem; vztahovala se spíše ke způsobu, jakým bude s pohledávkou označenou za majetkovou hodnotu nakládáno ve vnitrostátním právu, konkrétně k presumpci, ţe konstantní judikatura vnitrostátních soudů bude nadále aplikována na škody vzniklé uvedeným způsobem. V řadě jiných případů došel Soud k názoru, ţe stěţovatelé neměli "legitimní naději", nebylo-li moţné se domnívat, ţe s dostatečnou jistotou vlastnili ihned vymahatelnou pohledávku. Tak ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, ve které šlo o odmítnutí restituční ţádosti pro nesplnění jedné ze základních zákonných podmínek (občanství ţalovaného státu), nebyla tato pohledávka povaţována pro účely čl. 1 Protokolu č. 1 za dostatečně konkrétní. Soud měl za to, ţe je třeba odlišit pouhou (třebaţe pochopitelnou) naději na restituci od tzv. legitimní naděje, která musí mít konkrétnější 310
Viz rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 2002, stíţnost č. 31443/96.Věc Broniowski proti Polsku.
133
charakter a musí se zakládat na právním ustanovení či aktu, jako je např. soudní rozhodnutí. Stejně tak nelze o "legitimní naději" hovořit v případě, kdy existuje spor o způsobu, jakým bylo vnitrostátní právo interpretováno a aplikováno, a kdy národní soudy s konečnou platností stěţovatelovy argumenty odmítly.311 O věcech Gratzinger a Gratzingerová a Jantner týkajících se restitučních ţádostí lze říci, ţe skutečným jádrem sporu nebyla ani tak "legitimní naděje" ve smyslu zásad stanovených rozsudkem Pine Valley Developments Ltd a další proti Irsku, jako spíše otázka, zda stěţovatelé měli nebo neměli pohledávku představující "majetkovou hodnotu" ve smyslu popsaném ve věci Pressos Companía Naviera S. A. a další proti Belgii. V obou těchto záleţitostech není moţné konstatovat, ţe by stěţovatelé měli jakékoliv vlastnické právo jen proto, ţe se opírali o právní akt. Pokud totiţ nesplňovali zákonnou podmínku pro restituci poţadovaného majetku, neexistoval ani dostatečně konkrétní majetkový zájem, se kterým by bylo moţné "legitimní naději" spojovat. Lze tedy uzavřít, ţe judikatura Soudu nepokládá existenci skutečného sporu či hájitelného nároku za kritérium umoţňující posoudit existenci "legitimní naděje" chráněné čl. 1 Protokolu č. 1. Domnívám se naopak, ţe pokud má dotčený majetkový zájem povahu pohledávky (restituční pohledávky), lze jej za majetkovou hodnotu povaţovat pouze tehdy, má-li dostatečný základ ve vnitrostátním právu, tj. je-li např. potvrzován ustálenou judikaturou soudů. Jinými slovy řečeno, existuje rozdíl mezi pouhou nadějí, jakkoliv můţe být věc pochopitelná, a legitimním očekáváním, které musí být konkrétnější povahy a zakládat se na ustanoveních právního předpisu nebo na ustálené judikatuře ve vnitrostátním právním řádu.312 3.2
Aplikace Úmluvy při ochraně restitučních nároků K ochraně restitučních nároků prostřednictvím čl. 1 Protokolu č. 1 je třeba dodat,
ţe Úmluva smluvním státům neukládá ţádnou specifickou povinnost přistoupit k nápravě křivd a škod způsobených před její ratifikací, a proto ji nelze vykládat tak, ţe omezuje svobodu smluvních státu stanovit, za jakých podmínek můţe dojít k restituci majetku zkonfiskovaného před touto ratifikací. Skutečnost, ţe pole působnosti konkrétního restitučního zákona je omezené a ţe restituce podléhá jistým podmínkám, samo o sobě neporušuje právo poškozeného vyplývající z čl. 1 Protokolu č. 1.313 311
Viz rozsudek ESPL ze dne 7. 3. 2003, stíţnost č. 39050/97.Věc Jantner proti Slovensku. Viz rozsudek ESLP ze dne 28. 9. 2004, stíţnost č. 44912/98. Věc Kopecký proti Slovensku. 313 Srov. tamtéţ. 312
134
Ve shora uvedené věci Kopecký proti Slovensku neshledal Soud porušení čl. 1 Protokolu č. 1. Poukázal na to, ţe stěţovatelova restituční pohledávka byla od počátku pohledávkou podmíněnou a ţe otázka, zda pan Kopecký splňoval zákonné poţadavky, byla předmětem soudního řízení před vnitrostátními soudy. V tomto řízení soudy s konečnou platností rozhodly, ţe podmínky uvedené v zákoně o mimosoudních rehabilitacích nebyly v jeho případě splněny. Soud uzavřel, ţe v okamţiku, kdy stěţovatel podal svou restituční ţalobu, jeho pohledávka nebyla natolik určitá, aby mohla být povaţována za „majetkovou hodnotu“ chráněnou podle čl. 1 Protokolu č. 1. Jinými slovy řečeno, ve prospěch stěţovatele nesvědčilo ţádné pravomocné a vykonatelné rozhodnutí vnitrostátního orgánu, které by mu přiznalo jakýkoliv majetek, čímţ nepoţívá ochrany čl. 1 Protokolu č. 1. Obecná svoboda státu, zda se rozhodne napravit případné majetkové křivdy učiněné před ratifikací (příp. před vznikem samotné Úmluvy), však neznamená, ţe by způsob, trvání a výstup z tohoto procesu zcela unikly kontrole orgánů Úmluvy. Tedy samotné vnitrostátní provádění restitucí do časového rámce po ratifikaci Úmluvy spadat bude. S ohledem na uvedené pak Soud v posledních dvou dekádách rozvinul bohatou restituční judikaturu, která je však celkově poněkud méně vstřícná k individuálním stíţnostem. Soud nejprve výrazně časově i věcně omezil svoji příslušnost k projednávání restitučních stíţností, kterou spojil s uţší definicí existujícího „majetku“ a „legitimního očekávání“ neţ ve srovnatelných současných kauzách. Odborná literatura téţ uvádí, ţe spravedlivá rovnováha a otázka přiměřeného břemene je v restitučních otázkách mírně vychýlena. Celé oblasti je pak vlastní výrazný prostor pro uváţení soudu.314 Podstatná část stíţností pro porušení Úmluvy týkající se restituční problematiky byla odmítnuta z důvodu neslučitelnosti s věcným rámcem Úmluvy (ratione temporis a ratione materie) či z důvodu porušení principu spravedlivé rovnováhy, kde však úspěšnost stěţovatelů byla vyšší. Neslučitelnost ratione temporis byla konstatována v případech, kde stěţovatelé namítali porušení Úmluvy z důvodu zbavení majetku, ke kterému došlo před ratifikací Úmluvy danou smluvní stranou. V této souvislosti Soud uzavřel, ţe pokud smluvní stát Úmluvy zbavil někoho majetku, a po ratifikaci Úmluvy nerozhodl, ţe jej chce v jakékoli
314
Srov. KRNEC, Jiří a spol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1284.
135
podobě navracet, pak je stíţnost směřující vůči smluvnímu státu mimo časovou působnost Úmluvy.315 Neslučitelnost ratione materiae naopak vychází z respektu Soudu k volnosti smluvního státu při stanovení podmínek pro restituci odňatého majetku. Takovou podmínkou bylo české státní občanství oprávněných osob. Byť se Soud přímo touto podmínkou nezabýval, ochranu pro poručení čl. 1 Protokolu č. 1 stěţovatelům nepřiznal z důvodu, ţe nemají ţádný majetek, který by bylo moţné ve smyslu uvedeného Protokolu chránit. Stěţovatelé tak neměli ani „legitimní očekávání“, ţe o jejich jakékoli současné a vymahatelné pohledávce bude rozhodnuto v jejich prospěch. Jejich naději, ţe podmínka českého státního občanství oprávněných osob bude zrušena stejně jako podmínka trvalého pobytu, soud nepovaţoval za formu legitimního očekávání ve smyslu uvedeného čl. 1 Protokolu č. 1.316 Neslučitelnost ratione materiae konstatoval Soud také ve věci Baťa proti České republice, v níţ se stěţovatel – syn zakladatele slavného obuvnického impéria opakovaně domáhal po roce 1989 náhrady za znárodnění firmy Baťa, a.s., k němuţ došlo v říjnu 1945 na základě dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Následná náhrada za znárodněný majetek však, ač to dekret předpokládal, nebyla poskytnuta. ESLP v této souvislosti poznamenal, ţe československý stát jiţ od 50. let nadal nijak najevo, ţe by uznával právo dekretem dotčených osob na náhradu, a zůstal odmítavý vůči ţádostem i po roce 1989. Za těchto okolností potomci Tomáše Bati nemohli mít ţádné legitimní očekávání, ţe k vyplacení náhrad za znárodněný podnik dojde.317 Na pomezí neslučitelnosti ratione materiae a ratione temporis se pak nalézá odmítavé rozhodnutí ve věci Harrach proti České republice ze dne 28. 6. 2011, stíţnost č. 40974/09. V němţ Soud v podstatě aproboval stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05. Ve věci samé se dědic Jan Harrach domáhal prostřednictvím určovací žaloby navrácení nemovitostí, které byly zabaveny jeho otci československým státem v roce 1945. České soudy s odkazem na citované stanovisko Ústavního soudu, které konstatovalo, ţe ţalobami na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, jeho ţaloby zamítly. Soud vyhodnotil 315
Srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 13. 12. 2005, stíţnost č. 17120/04. Věc Bergauer a 89dalších proti České republice – stíţnost potomků sudetských Němců proti vyvlastnění na základě tzv. Benešových dekretů. 316 Srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 7. 2002, stíţnost č. 39794/98. Věc Gratzinger a Gratzingerová proti České republice 317 Srov. rozhodnutí ESLP ze dne 24. 8. 2008, stíţnost č. 43775/05. Věc Baťa proti České republice.
136
tento právní názor jako korektní. Stěţovatel neměl ţádný majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1, a proto stíţnost odmítl jako zjevně bezdůvodnou. 318 Z uvedených případů lze dovodit, ţe pokud stěţovatelům vnitrostátní orgány v ţádném z řízení vedených na vnitrostátní úrovni nevyhoví, mezi ty patří téţ rozhodnutí soudu o určení vlastnictví, nemají stěţovatelé legitimní očekávání, jelikoţ ţádné majetkové právo jim nikdy nebylo orgány smluvního státu v ţádném stupni přiřknuto. Obdobný názor přijal Soud také v českých kauzách týkající se restituce církevního majetku nad rámec zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Vyšel ze skutečnosti, ţe „český stát připustil, že některé převody majetku provedené za komunistického režimu představovaly majetkové křivdy, a dospěl k závěru, že jde o problém, který je na újmu jeho demokratického režimu. Rozhodl se proto v průběhu obnovy země přijmout speciální legislativu, jejímž cílem je napravení některých těchto křivd; nedošlo tedy k automatickému obnovení bývalých vlastnických práv.“ V tomto ohledu Soud poznamenal, ţe „státy mohou svobodně určit pole působnosti zákonů, které mohou přijmout v oblasti restituce majetku, a zvolit podmínky, za kterých akceptují obnovení vlastnických práv osob zbavených majetku.“319 Soud s odkazem na zákon č. 298/1990 Sb. uzavřel, ţe by majetek, o kterém se vedlo řízení, byl ve vlastnictví stěţovatele, proto předmětem řízení nebyl „existující majetek“ ve smyslu výše uvedeném. Nedovodil téţ existenci „legitimního očekávání“ domoci se navrácení sporných nemovitostí, jelikoţ uvedený zákon neuvádí, kdy a jak bude realizována restituce majetku jiného neţ toho, který je vypočten v jeho přílohách. Stát si tak podle Soudu můţe svobodně zvolit nejpříhodnější řešení a za těchto podmínek není v ţádném případě moţné tvrdit, ţe existuje zjevný zákonný základ povinnosti státu realizovat právo na navrácení sporného majetku. Naproti tomu legitimní očekávání i v souvislosti s restitucemi bude existovat v případě, kdy vnitrostátní zákonodárce po ratifikaci Úmluvy opakovaně ve vnitrostátní právní úpravě potvrzoval právo na určitý typ restitucí, který navíc vyplývá i
318
KRNEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1288. 319 Rozhodnutí ESLP ze dne 4. 12. 2007, stíţnost č. 32735/07. Věc Cisterciácké opatství Vyšší Brod proti České republice a téţ rozhodnutí ESLP ze dne 11. 5. 2010, č. 29335/06 a 29801/06. Věc Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina proti České republice.
137
z mezinárodních závazků dané smluvní strany, a o daném typu restitucí také jiţ rozhodovaly vnitrostátní soudy, které nároky ţadatelů uznaly.320 3.3
Majetkové restituce Majetkové restituce představují podle Soudu v obecné rovině zásah do pokojného
uţívání majetku, neboť zbavují nové (stávající) vlastníky jejich majetku. Tyto zásahy sice sledují legitimní cíl (veřejný zájem), kterým je zmírnění některých majetkových škod spáchaných komunistickým reţimem v minulosti, ale zásadní otázkou v těchto sporech je nastolení „spravedlivé rovnováhy“ v obdobných typech případů a snaha o to, aby uvedenou restitucí nebyli poškození ti, kteří byli nuceni svůj majetek vydat. V této souvislosti je klíčovou otázkou výše a způsob kompenzace za povinnost vydat majetek v případě existence restitučního důvodu. Soud v takových případech bere v úvahu konkrétní okolnosti tehdejšího nabytí majetku, vedle postavení osob - stěţovatelů v minulém reţimu, zejména zda nabyli vlastnictví v dobré víře, zda zaplatili přiměřenou cenu podle tehdy platných právních předpisů či podmínky výběru kupce a samotný průběh prodeje. Dále výši vyplacené náhrady za restituovanou nemovitost v současnosti v porovnání se skutečnou hodnotou majetku, přičemţ výše náhrady nemusí odpovídat současné ceně trţní, ani odhadní, nicméně nesmí být dán značný nepoměr mezi náhradou a současnou cenou. Soud zohledňuje téţ sociální ohledy na aktuální situaci stěţovatelů. Především zda je moţné po nich spravedlivě poţadovat zajištění jiného ubytování ve vztahu k jejich věku a sociálnímu postavení.321 V jednom z posledních rozhodnutí ve věci Žáková proti České republice322 konstatoval Soud porušení práva na pokojné uţívání majetku, kdyţ stěţovatelka byla duplicitně zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník společně se státem. Oba zapsaní vlastníci neměli k dispozici nabývací listinu, proto uzavřelo město Třebíč (faktický uţivatel pozemků) se stěţovatelkou nájemní smlouvu na předmětné pozemky. K nalezení listiny – rozsudku soudu z roku 1970 o trestu propadnutí majetku, došlo v roce 1997, a na jejím základě byla stěţovatelka jako vlastník vymazána z katastru nemovitostí. V následném soudním řízení o určení vlastnictví byla stěţovatelka neúspěšná z důvodu, ţe vlastnictví pozbyla v roce 1970, a proto se jejich vydání měla domáhat podle zákona o půdě, coţ neučinila. Podle Soudu postup státu sice byl v souladu se zákonem a sledoval 320
Viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 6. 2004, stíţnost č. 31443/96.Věc Broniowski proti Polsku. Srov. KRNEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1295. 322 Viz sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 3. 10. 2013, na stránkách www.justice.cz. 321
138
legitimní cíl, nebyl však přiměřený. Bylo tomu tak proto, ţe stěţovatelka byla v okamţiku výmazu svého vlastnického práva z katastru nemovitostí v dobré víře, ţe je vlastníkem pozemků. Soud uzavřel, ţe stěţovatelka byla nucena nést nepřiměřené břemeno a došlo k porušení jejích majetkových práv. 3.4
Shrnutí kapitoly Evropský soud pro lidská práva má jen omezenou moţnost přezkoumávat skutkové
či právní závěry, které učinily vnitrostátní soudy, jimţ náleţí výklad a aplikace národního práva. Soud tak zejména přezkoumává to, zda postup vnitrostátních soudů nebyl svévolný. Pro oblast aplikace článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy Soud připomíná povinnost zákonodárce docílit „spravedlivé rovnováhy“ mezi rozdílnými zájmy a umoţnit soudům, aby tento princip účinně uplatňovaly. Soud posuzuje soulad vnitrostátní právní úpravy a rozhodnutí vnitrostátních soudů s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy skrze princip definovaný v judikatuře Soudu jako rovnováhu mezi veřejným zájmem - sledujícím legitimní společenské cíle - a ochranou základních práv jednotlivce. Při aplikaci uvedeného článku je třeba zohlednit zejména společenský, kulturní a politický vývoj v kaţdém smluvním státě, z toho vychází zejména přístup Soudu k rozsahu a podmínkám restitucí, které jsou v zásadě věcí vnitrostátní právní úpravy. Úmluva tak sice nezná ţádné „právo na restituci“, tedy nezavazuje smluvní stát cokoli aktivně poskytovat, nicméně platí, ţe pokud se smluvní stát rozhodne ve svém vnitrostátním právu určitá majetková plnění poskytovat, pak tak musí činit férově, nediskriminačně a v rozumném procesním rámci. Jinými slovy, rozhodnutí, zda něco poskytovat, je na úvaze státu a jako takové mimo rámec Úmluvy. Rozhodnutí a především praxe toho, jak je dané plnění poskytováno, nicméně jiţ do rámce Úmluvy spadnout můţe, a to především s ohledem na zákaz diskriminace (čl. 14 Úmluvy) aplikovaný v rámci čl. 1 Protokolu č. 1 anebo v kontextu práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). 323
323
Srov. KRNEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1250.
139
4.
Spory o určení vlastnictví k majetku pod národní správou Institut národní správy se několik desetiletí reálně neuplatňuje, neboť předpoklady
pro jeho „prohlášení“ na majetek s ohledem na společensko-politický vývoj jiţ dávno pominuly. V právní praxi se i nadále setkáváme s vlastnickými spory týkající se majetku (zejména nemovitostí), ke kterému byla do nedávné doby národní správa v katastru nemovitostí zapsána. A právě podrobnější seznámení se s tímto institutem a okolnostmi jeho vzniku je nezbytné pro úspěšné bránění vlastnického práva k takovému majetku. 4.1
K národní správě a konfiskaci obecně Národní správa byla v době svého vzniku označována za „instituci sui generis“, na
kterou nebylo moţné aplikovat ustanovení o jiných obdobných právních institutech, přestoţe jejím předobrazem byla vnucená správa podniků důležitých pro obranu státu a vnucená správa hospodářských podniků. Ačkoli byla národní správa v roce 1945 zaváděna jako institut přechodné povahy za účelem zajištění nepřátelského majetku, v uţívání zůstala i po roce 1948, jejím cílem však bylo zabezpečit státu majetek určený ke znárodnění. Prostřednictvím národní správy měl být zajištěn a řádně spravován majetek v období, které následovalo po vyklizení území, obsazených německou armádou. Hrozilo totiţ nebezpečí, ţe „prchající Němci a některé nesvědomité živly se pokusí tento majetek zavléci nebo zničit“.324 Do doby vydání dalších předpisů, prostřednictvím nichţ měly být upraveny některé vlastnické poměry, zejména konfiskační dekret č. 108/1945 Sb. a znárodňovací dekrety č. 100/1945 Sb. aţ 103/1945 Sb., bylo nutné chránit tento majetek před „pletichami“ vlastníků. Vedle toho bylo třeba chránit veřejný zájem i v jiných případech, v nichţ nemělo dojít k odnětí vlastnictví, ale nesprávným obhospodařováním mohl být ohroţen plynulý chod výroby nebo hospodářský ţivot. Národní správou měl být zajištěn i majetek, který v důsledku válečných událostí byl opuštěn, a to do té doby, neţ se vrátí jeho zákonní majitelé.325 Samotný institut národní správy byl upraven dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých 324
NEŠPOR, Zdeněk. Nové předpisy o národní správě. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků, 1948, s. 11. 325 Srov. tamtéţ.
140
organisací a ústavů (dále jen ”dekret č. 5/1945 Sb.”). Národní správa byla prohlašována nejen na majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky, ale byla zaváděna i do všech podniků (závodů), do všech majetkových podstat, kde to vyţadoval plynulý chod výroby, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných, které spadaly do majetku osoby, které jinak byly osobami státně spolehlivými.326 V prvním uvedeném případě se jednalo o zavedení národní správy ex lege ke dni 23. května 1945 a příslušný úřední výrok národního výboru či rezortního ministerstva měl deklaratorní charakter. Ve druhém případě se jednalo o konstitutivní rozhodnutí správního orgánu v individuálním případě, které muselo být odůvodněno, a to tak, aby bylo zřejmé, proč právě tento konkrétní majetek byl skutečně nezbytný pro chod národního hospodářství.327 Národní správa se uvalovala na „majetek“ popřípadě „majetkové podstaty“, za coţ se povaţovaly věci, věcná i závazková práva patřící určité osobě. Národní správa znamenala zejména omezení v užívání a disponování s nemovitostmi. Rozhodnutí příslušného správního orgánu328 o jejím zavedení, zrušení, případně o vynětí majetkové podstaty z národní správy329 však neměla za následek ţádné změny ve stávajících vlastnických vztazích k dotčenému majetku.330 Tento závěr vyplývá zcela jednoznačně, např. z ustanovení § 20 odst. 1, 2 dekretu č. 5/1945 Sb., podle kterého právní jednání majitelů, drţitelů a správců majetků, spadajících pod národní správu, týkající se podstaty těchto majetků a provedená po účinnosti tohoto dekretu, jsou neplatná. Dosavadní majitelé, drţitelé a správci majetků pod národní správu daných, byli povinni zdrţet se jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce.331 Národní správou „postižený“ majetek měl být zajištěn pro následné konfiskace, znárodnění či restituční řízení a ve většině případů byl shledán pro její uvalení téţ důvod spočívající v zabezpečení řádného chodu hospodářství. Rozhodnutí o zavedení a zrušení národní správy bylo zapsáno knihovním soudem do pozemkových knih, a to formou
326
Srov. § 2 odst. 1 a § 3 dekretu č. 5/1945 Sb. Srov. KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2010, s. 144. 328 Srov. § 7 dekretu č. 5/1945 Sb. 329 Srov. § 7, § 11 a § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. 330 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 193/96. 331 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4048/2009. 327
141
poznámky, popř. formou záznamu do horních knih a u podniků (závodů) zapsaných do obchodního (společenstevního) rejstříku téţ poznámkou do tohoto rejstříku.332 Národní správa byla primárně zaměřena na velké majetkové podstaty, zejména z hlediska národního hospodářství na klíčové podniky v jednotlivých průmyslových odvětvích, nezaváděla se však na veškerý majetek konkrétní osoby, nýbrţ na kaţdý druh majetku tvořící určitý hospodářský celek byla zřizována samostatná správa. Pod zvláštní národní správu pak spadal vedle továrny a velkostatku téţ např. soukromý obytný dům. Právní důvody prohlášení národní správy na jednotlivé majetkové podstaty však mohly být různé, zatímco na továrnu byla zavedena národní správa z důvodu ohroţení plynulého chodu výroby, na obytný dům z důvodu státní nespolehlivosti jeho majitele.333 Národní správce měl spravovat jen tu hospodářskou jednotku, která byla dána do jeho ochrany (např. dům, podnik či zemědělskou usedlost), nebyl však povinen se starat o ostatní majetek téhoţ vlastníka.334 Pokud nešlo o konfiskát, nemusely být všechny majetkové celky pod národní správou. Na majetek, který podléhal konfiskaci, byla uvalována národní správa, jejímţ cílem bylo zachování a rozmnoţení spravovaného majetku. Zatímco vlastník provádí tuto činnost jako své právo, národnímu správci byla uloţena za povinnost. Národní správce směl provozovat jen tu činnost, která byla orientována lukrativně, k dosaţení relativně největšího zisku spravovaného majetku. Národní správce se tak měl vyvarovat všech úkonů, které by spravovanému majetku byly na škodu. Jednání národního správce ohledně spravovaného majetku bylo přičítáno vlastníku majetku, který byl povinen se zdrţet jakékoli činnosti, dotýkající se spravovaného majetku, aby nebyla mařena činnost národního správce.335 Samostatnou a v dekretu č. 5/1945 Sb. přímo neřešenou otázkou byla povaha jednání národního správce se svěřeným majetkem, tedy na čí účet šlo jednání národního správce. Z výkladu dotčených právních předpisů se dovozovalo, ţe supluje-li národní správce vlastníka spravovaného majetku ve správě a tvoří-li spravovaný majetek zdroj, ze kterého se čerpá úhrada závazků národním správcem převzatých, jde správa na účet majitele spravovaného majetku. Ze smyslu uvedeného dekretu však plyne, ţe čistý výtěţek se aţ do doby nové zákonodárné úpravy, tj. podle níţ bude majetek konfiskován, 332
Viz § 15 dekretu č. 5/1945 Sb. Srov. NEŠPOR. Zdeněk. Nové předpisy o národní správě. Praha, 1948, s. 37. 334 Srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 1947, publikované ve Sbírce Váţný pod č. 137/II. 335 Srov. LANČÍK, Jindřich. Několik poznámek k výkladům o národní správě. Právník, 1946, roč. 85, sešit 4, s. 106 a 107. 333
142
znárodněn či restituován, nevydá dosavadnímu vlastníkovi. Poté co byl majetek zkonfiskován nebo znárodněn, měl onen čistý výtěţek národní správy tvořit část konfiskovaného či znárodněného majetku. Nebyl-li majetek zkonfiskován či znárodněn – zejména v některých případech národní správy podle § 3 dekretu – měl být čistý výtěţek vydán majiteli spravovaného majetku.336 Po prohlášení národní správy na příslušný majetek došlo následně k jeho konfiskaci, např. podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“). Splnění podmínky pro konfiskaci majetku u konkrétní osoby podle dekretu č. 108/1945 Sb., které podle ustanovení § 1 odst. 4 citovaného dekretu vydával příslušný okresní národní výbor, mělo pouze deklaratorní charakter s právními účinky ex tunc, takţe k přechodu majetku na stát konfiskací docházelo přímo ze zákona účinností dekretu, tj. dnem 30. října 1945.337 Pravomocné a vykonatelné rozhodnutí správního orgánu podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., vydané v řízení upravených vládním nařízením č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náleţejících do působnosti politických úřadu, představovalo zásadní podmínku (conditio sine qua non) konfiskace. Jinými slovy řečeno, ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 sice docházelo ex lege, ale jen při splnění všech dekretem stanovených podmínek, mezi něţ patřilo i právně účinné správní rozhodnutí o tom, ţe určitá osoba byla nepřítelem nebo zrádcem českého nebo slovenského národa, tj. osobou uvedenou v § 1 odst. 1 pod body č. 1, 2 nebo 3 citovaného dekretu.338 Otázkou, zda samotné splnění konfiskačních podmínek mělo bez dalšího za následek nabytí vlastnického práva státem k nemovitostem, se zabývala téţ odborná literatura. Nelze totiţ opomenout, ţe v době nabytí účinnosti konfiskačních dekretů (zejména dekretu č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb.) platil obecný intabulační princip podle tehdejšího obecného zákoníku občanského a tehdy platného obecného knihovního zákona č. 95/1871 ř. z. Oba uvedené konfiskační dekrety tuto otázku výslovně neřeší. Obecný zákoník občanský přitom důsledně rozlišoval titul, tj. právní důvod nabytí vlastnictví, a modus, jímž tehdy byla jedině intabulace do pozemkových knih. Se zřetelem k principu dvoufázovosti nabytí vlastnictví v obecném občanském zákoníku a k „mlčení“
336
Srov. LANČÍK, 1946, op.cit., s. 106 a 109. Srov. § 1 odst. 1 a § 21 dekretu č. 108/1945 Sb. 338 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 512/98. 337
143
konfiskačních dekretů lze v této věci dovodit, ţe konfiskační dekrety ex lege zaloţily právní důvod nabytí vlastnictví, vlastnictví samo se však nabývalo teprve intabulací.339 Judikatura v této souvislosti zaujala názor, ţe nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. bylo veřejnoprávní povahy a ţe o něm bylo rozhodnuto aţ pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu. Pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřební ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzv. intabulace práv neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotné odevzdání nemovitostí.340 Podmínkou pro konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. nebylo zavedení národní správy na majetkovou podstatu osob státně nespolehlivých podle § 2 odst. 1, § 4, § 5, § 6 dekretu č. 5/1945 Sb., nýbrţ rozhodnutí správního orgánu o tom, ţe ta či ona osoba splňuje jako vlastník majetku podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bod č. 1 aţ 3 dekretu č. 108/1945 Sb. Opačně pak zase platí, ţe zrušení národní správy majetkové podstaty rozhodnutím příslušného orgánu nemohlo zvrátit deklaratorní účinky vykonatelného rozhodnutí správního orgánu o tom, ţe určitá osoba splňovala podmínky konfiskace majetku podle § 1 odst. 1 bodů č. 1 aţ 3 dekretu č. 108/1945 Sb. Protoţe instituty konfiskace a národní správy byly upraveny rozdílnými předpisy, které stanovily odchylně předpoklady a postupy jejich realizace, nelze zaměňovat účinky rozhodnutí o splnění podmínek konfiskace vydané podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. s účinky rozhodnutí o zrušení národní správy podle § 11 dekretu č. 5/1945 Sb. nebo o vynětí majetku z národní správy podle § 24 téhoţ dekretu.341 Nejen na konfiskační dekrety prezidenta Beneše, zejména č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., ale i na dekret zavádějící národní správu č. 5/1945 Sb., lze podle mého názoru vztáhnout závěr, ţe byly v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem, „tyto normativní akty však již splnily svůj účel a po desetiletí již nezakládají právní vztahy a nemají tedy již nadále konstitutivní charakter“.342 4.2
Spory o určení vlastnictví Ačkoliv zavedení národní správy na movitý a nemovitý majetek bylo vázáno podle
ustanovení § 3 dekretu č. 5/1945 Sb. na splnění dalších podmínek, které vyplývaly ze 339
Srov. KINDL, Milan; KNAPP, Viktor. K některým otázkám konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108/1945 Sb., Právník, 1994, roč. 133, č. 7, s. 620. 340 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 423/97, a obdobně téţ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/1993. 341 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 512/98. 342 Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 14/1997.
144
sloţité společensko-hospodářské situace v poválečné době, nebylo výjimečné, ţe k zavedení národní správy docházelo i v době pozdější, tj. po roce 1948, kdy ony podmínky byly zcela odlišné. Národní správa se jevila jako jediný známý a vhodný institut, který měl zabezpečit státu majetky, které měly být znárodněny. I kdyţ se národní správy zřizovaly poněkud odchylným způsobem neţ v roce 1945, institut sám zůstal nezměněn.343 V praxi tak byla prohlašována národní správa na majetek osob odsouzených za hospodářské trestné činy či osob, které odešly do zahraničí, a jako osobám státně nespolehlivým byl majetek prostřednictvím národní správy zajištěn třeba s odůvodněním, ţe majitel je v cizině a jeho právní zástupce neprovádí nutné opravy na nemovitosti.344 Tak se dostala pod národní správu řada nemovitostí, které slouţily nejen pro výrobní účely, ale zejména pro účely bytové. Národní správu nad těmito domy vykonávaly tehdejší podniky bytového hospodářství. V řadě případů k samotné konfiskaci nemovitostí pod národní správou nakonec nedošlo. Vlastníci však byli národní správou natolik omezeni ve svém vlastnickém právu, že jakákoli dispozice s nemovitostmi byla vyloučena. Ke zrušení národní správy tak došlo aţ v průběhu 90. let, kdy na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, si nechaly obce, které s bytovými domy hospodařily, zapsat formou záznamu vlastnické právo k předmětným nemovitostem. V katastru nemovitostí tak došlo ke vzniku duplicitního zápisu;
na jedné straně byl zapsán původní vlastník, na jehoţ nemovitost
byla prohlášena národní správa, na straně druhé obec, která s nemovitostí fakticky disponovala. V následném soudním sporu o určení vlastnictví, jehoţ vyřešení mělo vést k odstranění duplicitního zápisu, soudy dospěly k závěru, ţe zavedení národní správy příslušným orgánem (podle § 7 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb.) neznamenalo odnětí vlastnického práva ve prospěch jiného subjektu; toto právo existovalo i nadále, byť pouze v „latentní formě“, a to vzhledem k politickým a společenským poměrům v mezidobí. V případě, ţe na nemovitosti původních vlastníků byla zřízena národní správa, která trvala po celé období rozhodné z hlediska uplatnění restitučních nároků, tj. od 25 února 1948 do 1. ledna 1990, nedošlo k přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a daný spor proto nemá restituční povahu.345 Je tedy
343
Srov. NEŠPOR, 1948, op. cit., s. 5. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2622/2000. 345 Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 796/2008. 344
145
moţné se v těchto případech domáhat ochrany vlastnického práva cestou určovací ţaloby podle § 80 písm. c) OSŘ.346 Neuplatní se tudíţ závěr, ţe oprávněná osoba (původní vlastník), jejíţ nemovitost převzal stát v rozhodné době, a to i bez právního důvodu, se nemůţe domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku podle § 126 ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.347 Stát vlastnické právo k nemovitosti, u níţ byla zavedena (pouze) národní správa, konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními nezískal, byť ji po celá desetiletí drţel a uţíval. Stát nemohl za této situace vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani vydrţet, jelikoţ tvrzení drţitele věci o tom, ţe mu věc patří, musí být podloţeno konkrétními okolnostmi, z nichţ se dá usoudit, ţe toto přesvědčení bylo po celou dobu důvodné.348 Z uvedeného právního závěru nelze dovozovat, ţe by za drţbu s dobrou vírou drţitele, ţe mu věc patří, bylo moţné pokládat drţení věci na základě rozhodnutí o zavedení národní správy ohledně předmětných věcí, kdyţ zavedení národní správy neznamená odnětí vlastnického práva ve prospěch jiného subjektu.349 4.3
Aspekt tzv. náhradových dohod V řadě případů vlastníci, příp. jejich právní nástupci, na jejichţ nemovitosti byla
zřízena národní správa, opustili republiku a v cizí zemi získali tamější státní občanství. Následně z pravidla došlo ke konfiskaci jejich majetku, tj. majetku cizích státních občanů. Z tohoto důvodu uzavírala československá vláda s vládami cizích zemí tzv. mezistátní náhradové dohody, na jejichţ základě měly být úplně vypořádány a vyrovnány všechny nároky vlády cizího státu a jejich státních příslušníků vůči československé vládě, zakládající se na znárodňovacích, vyvlastňovacích a takových opatření, na jejichţ základě bylo s majetky, právy a zájmy nakládáno, nebo zakládajících se na jiných omezujících opatřeních zahrnujících převzetí vlastnictví a výkon kontroly nad jejich majetkem, právy a zájmy, které vznikly před vstupem této dohody v platnost. Za tímto účelem byla uzavřena dohoda mezi vládou ČSSR a vládou USA o vypořádání určitých otevřených nároků a
346
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4048/2009. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, 31 Cdo 1222/2001. 348 Viz rozsudek Nejvyššího soudu SR ze dne 27. 6. 1989, sp. zn. 1 Cz 36/89. 349 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2184/2006. 347
146
finančních otázek ze dne 29. 1. 1982 či dohoda mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek uzavřená dne 18. 4. 1973.350 K povaze těchto dohod třeba dodat, ţe v době, kdy byly uvedené dohody uzavřeny, panoval v ČSSR dualistický přístup k poměru mezinárodního a vnitrostátního práva. Pokud bylo smyslem normy mezinárodního práva upravit poměry uvnitř jednotlivých států (jako např. vlastnické právo k určitým nemovitostem), byla předpokladem účinnosti ve vnitrostátním měřítku předchozí recepce státem, tedy akt vnitrostátní povahy. Ten v daném případě chyběl. Dohoda mezi dvěma vládami představujícími subjekty mezinárodního práva, jeţ by měla mít vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, tak nebyla a není součástí vnitrostátního práva. Tyto dohody nebyly ani do právního řádu ČR (resp. ČSSR) inkorporovány odkazem v některém zákoně.351 V případě, ţe byl původnímu vlastníku zabaveného majetku nebo jeho právnímu předchůdci, nahrazen tento majetek podle mezivládní dohody formou finanční kompenzace, došlo tím k naplnění účelu sledovaného restitučním právním předpisem, např. zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a ţádný restituční nárok z tohoto předpisu původnímu vlastníkovi, příp. jeho právnímu nástupci, nemohl vzniknout, neboť účelem restitučního závazku mezi povinnou a oprávněnou osobou bylo dosaţeno za pouţití mezivládní náhradové dohody, tedy realizací závazku, jenţ pro Českou republiku (resp. ČSSR) vyplýval z mezinárodního práva. V důsledku finančního vypořádání na základě uvedených dohod byla ztráta jednak moţnosti vznášet své nároky přímo u českého orgánu podle vnitrostátního práva, ale také nepřímo prostřednictvím vlády cizího státu.352 V této souvislosti lze odkázat na závěry vyslovené Ústavním soudem, podle nichţ dohody neměly vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, nebyly součástí českého (československého) právního řádu, přičemţ přímá vnitrostátní pouţitelnost dohod nebyla smluvními stranami zamýšlena, neboť šlo o dohody čerpající své opodstatnění z výkonu diplomatické ochrany cizího státu vůči československému státu, na niţ nemá občan smluvní strany nárok. K tomu však třeba připomenout, ţe dohody jsou závazné podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jimi řídit, protoţe musí dodrţovat principy právního státu. Jelikoţ se jedná o dohody mezivládní, zavazuje přímo pouze vlády obou států, avšak některá její ustanovení se týkají i orgánů moci soudní, a pokud ty podle nich postupují, nemůţe být jejich postup povaţován za porušení 350
Československá vláda uzavřela dohodu o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek téţ s vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska dne 29. 1. 1982. 351 Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99. 352 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005.
147
mezinárodního práva. Proto pokud obecné soudy zamítly restituční nárok, neboť shledaly, ţe nárok jiţ byl řádně odškodněn podle mezinárodní dohody, postupovaly ústavně konformně.353 Pokud bychom se zaměřili blíţe na smluvní vůli vlády USA, při uzavírání shora uvedené dohody, tak ta vycházela z toho, ţe československý stát porušuje tzv. socializačními opatřeními mezinárodní právo. Za toto porušení přísluší postiţeným osobám náhrada (odškodnění). Neuznávala-li vláda USA pouhá omezující opatření (např. právě národní správu) nemohla uzavřením dohody zamýšlet (a fortiori), ţe tato dohoda poskytne československému státu právní titul dokonce k metamorfóze omezujících opatření v opatření odnímající. Nemohla jednat s úmyslem, ţe z bezpráví můţe vzniknout právo. Právě proto odmítla vláda USA, aby v náhradové dohodě byla obsaţena klauzule, ţe souhlasí s tím, ţe byl vypořádaný majetek převeden na československý stát. Z absence uvedené klauzule v dohodě nelze v ţádném případě dovodit, ţe vláda USA souhlasila s tím, ţe je věcí suveréna, jak s vypořádaným majetkem na svém území naloţí. Dohoda vznikla právě proto, ţe vláda USA se způsobem nakládání československého státu se soukromým majetkem nesouhlasila a povaţovala ho za rozporný s právem na vlastnictví chráněným mezinárodním právem. Jediným důsledkem převzetím náhrady postiţenou osobou bylo, ţe vláda USA jiţ nemohla v budoucnu poskytnout danému (odškodněnému) nároku diplomatickou ochranu.354 K vypořádání podle uvedených náhradových dohod je však třeba doplnit, ţe jejich samotná existence a moţnost domáhat se náhrady za socializačními opatřeními postiţený majetek, neznamenalo bez dalšího ztrátu nároku domáhat se jeho vydání podle restitučních předpisů v případě jeho přechodu na stát v rozhodném období. V řízení muselo být prokázáno, ţe majetkový nárok oprávněné osoby, dotčené zásahem státu, byl na podkladě takové dohody skutečně uspokojen; v opačném případě k reparaci vzniklé újmy nedošlo.355 Uvedený závěr ovšem nelze vztáhnout na případy náhrady za nemovitosti postiţené národní správou, jelikoţ samotné uvalení národní správy neznamenalo přechod vlastnického práva na stát.
353
Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99. 355 Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 650/2005. 354
148
4.4
Shrnutí kapitoly Národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. představovala institut s neobyčejně
širokým rozsahem uplatnění. Lze ji zařadit mezi první konkrétní opatření, která po druhé světové válce sledovala socializační cíl a byla předpokladem dalších majetkoprávních opatření, tj. konfiskace a znárodnění. Ovšem jiţ samotná národní správa rozsah vlastnického práva k dotčenému majetku redukovala na minimum a v podstatě jeho výkon omezila na skutečnost, ţe dosavadní vlastník byl i nadále formálním vlastníkem majetku, aniţ by jej však mohl uţívat či s ním nakládat, šlo tedy o tzv. holé vlastnictví.356 V 90. letech minulého století při navrácení majetku podle restitučních předpisů byla v řadě případů pomíjena skutečnost, ţe původnímu v katastru zapsanému vlastníkovi majetku, na který byla prohlášena národní správa, nadále svědčí vlastnické právo, přestoţe nebylo, resp. nemohlo být, po dlouhou dobu vykonáváno. Ochrana vlastnického práva v takových případech je poskytována podle obecných právních předpisů, tedy ustanovení § 126 občanského zákoníku a § 80 písm. c) OSŘ. Také existence tzv. náhradových dohod nemohla mít za následek ztrátu vlastnického práva k majetku pod národní správou, jelikoţ tyto dohody s přechodem takového majetku na stát nepočítaly. Na závěr mohu přisvědčit obavám některých poválečných právních odborníků,357 kteří označovali právní úpravu národní správy podle § 3 dekretu č. 5/1945 Sb. za neurčitou a bezobsaţnou, coţ mohlo vést k jejímu prodluţování do nekonečna, k čemuţ - s ohledem na probíhající a v nedávné době ukončené vlastnické spory - skutečně došlo.
356 357
Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2008, č.j. Komp 3/2008-63. Srov. např. LANČÍK, 1946, op. cit., s. 109.
149
5.
Určení vlastnictví k ležící pozůstalosti jako předmětu konfiskace Po skončení druhé světové války a přijetí tzv. Benešových dekretů, zejména č.
12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. došlo ke konfiskaci nepřátelského majetku osob německé a maďarské národnosti, jakoţ i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. V řadě případů byl zabrán majetek osoby, na kterou se dekrety vztahovaly, avšak tato osoba jiţ neţila. Její jmění tvořilo ležící pozůstalost, samostatný subjekt práv a závazků, který představoval zůstavitele i po jeho smrti. Z důvodu existence pravomocného konfiskačního výměru se potomci zůstavitele svých dědických nároků jiţ nedovolali, neboť veškeré jmění přešlo na Československou republiku. Potencionální dědici však v současnosti vedou civilní spory o určení vlastnictví k takto odňatému majetku. 5.1
Institut ležící pozůstalosti Leţící pozůstalost byla upravena obecným zákoníkem občanským, vyhlášeným
císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Československé republiky recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů; v řízení před soudem prvního stupně a pak i podle císařského patentu ze dne 9. 8. 1854 č. 208 ř. z. (nesporného patentu), popřípadě (v otázkách tímto patentem neupravených) podle zákona č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného. Podle právní úpravy obsaţené v OZO k dědění nedocházelo ze zákona (jak je tomu v současnosti), ale aţ odevzdáním pozůstalosti (§ 797 a § 819 OZO). Chtěl-li dědic nabýt dědictví, musí se o ně ucházet u soudu (tj. podat dědickou přihlášku)358 a soud mu, byly-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, pozůstalost odevzdal.359 Do odevzdání tvořila pozůstalostní jmění „ležící pozůstalost“ (hereditas iacens), tj. majetek, který jiţ nenáleţel zůstaviteli, ale ještě nenáleţel dědicům; práva a povinnosti tvořící pozůstalost v tomto období trvaly, jako kdyby tu byl jejich subjekt (srov. § 547 OZO). K odevzdání pozůstalosti docházelo odevzdací listinou. Odevzdací listina měla povahu jednak deklaratorní (potvrzuje, ţe v ní uvedený dědic prokázal své dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní uvedený dědic stává vlastníkem pozůstalosti). Deklarovalo se, ţe v ní uvedený delát (osoba povolaná k dědictví) prokázal svůj dědický titul v nesporném pozůstalostním řízení u soudu vedeném podle cís. patentu z 9. 8.1854, č. 208 ř. z., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nesporný patent") a současně se 358 359
Srov. § 799 a násl. OZO. § 797 OZO.
150
usnesením vytvářel nový, od dosavadního odlišný, právní stav, spočívající v tom, ţe pozůstalost přechází do právní drţby dědice, který do té doby nesměl dědictví svémocně vzít v drţbu. Odevzdací listina byla titulem vlastnického práva a odevzdání pozůstalosti dědici jiţ následně k dovršení přechodu nevyţadovalo vkladu vlastnického práva do veřejných knih podle ustanovení § 436 OZO, takţe dědic se stal vlastníkem věcí z dědictví ihned odevzdáním pozůstalosti, jímţ dědické řízení končilo. Po zůstavitelově smrti, která na změnu právních vztahů vlastnických neměla ţádný vliv, se dědictví nabízelo (deferovalo) povolaným osobám (delátům), kterým vzniklo jen právo deferovanou pozůstalost přijmout (zpravidla dědickou přihláškou) nebo odmítnout. I kdyţ delát pozůstalost přijal, platil zákaz obsaţený v ustanovení § 797 OZO, podle něhoţ nesměl dědictví vzít v drţbu, dokud jeho dědické právo nebude před soudem projednáno a dědictví mu odevzdáno, tj. převedeno v právní drţbu (srov. § 149 a násl. nesporného patentu). Od smrti zůstavitele aţ do odevzdání dědictví soudem neměly práva a povinnosti tvořící pozůstalost subjektu (nepatří jiţ zůstaviteli a nepatří ještě dědici), ovšem trvaly, takţe byly moţné jen takové jejich změny, k nimţ nebylo zapotřebí spolupůsobení subjektu, nýbrţ stačila existence subjektu.360 Z ustanovení § 547 OZO vyplývá konstrukce tzv. leţící pozůstalosti, spočívající v tom, ţe po dobu delace (od smrti zůstavitele do přijetí dědictví povolanou osobou) se na pozůstalost hledí tak, jako kdyby dosud byla v držení zemřelého, a od přijetí dědictví do jeho nabytí odevzdáním představuje dědic zůstavitele, k čemuţ se dodává, ţe vůči třetí osobě povaţují se oba za osobu jedinou, čímţ je vyjádřeno stejné postavení obou. Je třeba zmínit, ţe za nesprávný jiţ v době účinnosti obecného zákoníku občanského byl povaţován názor dovozující, ţe leţící pozůstalost je právnickou osobou. Chyběl totiţ statut právnické osoby, a neexistovaly ani její orgány, nýbrţ byly jen fyzické osoby podle potřeby povolané k opatrování a správě a tím k zastupování v zájmu veřejném nebo třetích osob (věřitelů). Dalšími argumenty popírajícími konstrukci leţící pozůstalosti jako právnické osoby byly zmiňovány jednak nemoţnost změn na právech a povinnostech tvořících pozůstalost, které vyţadují spolupůsobení subjektu a jednak okolnost, ţe leţící pozůstalost se zpravidla nezapisovala jako vlastník nemovitostí, nýbrţ ve smyslu ustanovení § 119 a § 177 nesporného patentu se knihovní práva zůstavitelova přepsala aţ po přikázání dědictví přímo na dědice. Na leţící pozůstalost se tedy hledělo, jako by tu
360
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1138/96.
151
subjekt - fyzická osoba (popř. fyzické osoby) byl, neboť mohly vzejít pohledávky ex delicto a byla moţná i krádeţ pozůstalostních věcí.361 Přistoupení deláta po podání dědické přihlášky k zůstaviteli pak mělo význam v tom, ţe leţící pozůstalost vůči třetím osobám zastupoval a spravoval, aniţ by byl jejím vlastníkem. Lze tedy uzavřít, ţe odnětí majetku z tzv. leţící pozůstalosti není odnětím právnické osobě, nýbrţ osobě fyzické a se zřetelem na způsob nabývání dědictví do vlastnictví je nezbytné dovodit, ţe za takto postiţenou osobu aţ do odevzdání pozůstalosti soudem je nutno povaţovat zůstavitele. Tento závěr podporuje i úvaha, ţe v řízení o restitučním nároku nemůţe soud jako prejudiciální řešit otázku hmotněprávního vztahu, který vzniká, mění se nebo zaniká konstitutivním rozhodnutím soudu, v daném případě usnesením soudu, jímţ se pozůstalost odevzdává (tzv. odevzdací listina, § 149 nesporného patentu). Dokud nebylo takové rozhodnutí vydáno (nenabylo právní moci), pak vlastnický vztah dědice k majetku z pozůstalosti nevznikl, jinými slovy nebylo-li vydáno odevzdací usnesení soudem, nekonstituoval se nový právní stav (vlastnický) k věcem patřícím do pozůstalosti ve prospěch dědice zůstavitele. Odevzdáním pozůstalosti se dědic ve smyslu ustanovení § 179 nesporného patentu a ustanovení § 819 OZO stal vlastníkem i toho majetku, který v odevzdací listině nebyl uveden, tzn. i takového zůstavitelova majetku, jehoţ existence vyšla najevo aţ po pravomocném odevzdání pozůstalosti. Soud sice v takovém případě provedl řízení, avšak nově najevo vyšlé jmění dosavadním dědicům zvláštní odevzdací listinou neodevzdal, neboť pozůstalost (dědictví) byla povaţována za právně nedělitelný celek a jeho původní odevzdání se vztahovalo i na majetek nově objevený.362 Institut leţící pozůstalosti se v našem právním řádu udrţel do 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti tzv. střední občanský zákoník. Upuštění od leţící pozůstalosti bylo odůvodněno tím, ţe se jedná o umělý institut cizí nazírání lidu. Současná právní konstrukce, podle níţ dědic nabývá dědictví jiţ smrtí zůstavitele a soud dědici nabytí dědictví jen deklaratorně potvrzuje, odpovídá řadě konvenčních úprav dědického práva v kontinentální Evropě a v praxi nevyvolává váţnější obtíţe. Z tohoto důvodu nový občanský zákoník počítá se zachováním stávající právní koncepce.363
361
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1138/96. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3122/2005. 363 Viz ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou, Ostrava: Sagit, 2012, s. 603. 362
152
5.2
Konfiskační řízení Pokud stát konfiskoval předmětnou leţící pozůstalost - např. na základě dekretu č.
108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy - mohl tak činit pouze ve vztahu k zůstaviteli, nikoli ve vztahu k dědicům, jimţ nebylo dosud dědictví odevzdáno.364 V případě přechodu věci v této fázi dědického řízení na stát lze připustit existenci nároku oprávněné osoby podle restitučních předpisů.365 V dobové literatuře se objevují názory, ţe pokud se do dědického řízení přihlásily potencionální dědici, dostalo se předmětné řízení do fáze, v níţ na hereditas iacens jiţ nelze – po dědických přihláškách – pohlíţet jako na majetek zůstavitele, ale jako na předmět s fikcí vlastnictví dědiců, tj. kdy dědic představuje zůstavitele.366 Jestliţe však oprávněná osoba nepodala dědickou přihlášku do pozůstalosti, která byla následně konfiskována, z důvodu, ţe v rozhodné době (v období okupace) pracovala v exilové vládě v Londýně, je dána aktivní věcná legitimace oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.367 Soudy se v rámci restitučních řízení zabývaly samostatně otázkou, zda leţící pozůstalost můţe být vůbec předmětem konfiskace. Dospěly k závěru, ţe pozůstalosti vlastníka zemědělského majetku, zemřelého po účinnosti dekretu, nelze upírat právo, aby se bránila výroku úřadu, jímţ se deklaratorně zjišťuje skutečnost, tvořící zákonný předpoklad konfiskace majetku podle dekretu. Z hlediska řešení sporné otázky pak je nevýznamné, zda ten, jehoţ majetku se měla konfiskace týkat, zemřel před či po zahájení konfiskačního řízení. Podstatné je, ţe pozůstalost měla legitimaci jako samostatný subjekt práv a závazků a (nadto) mohla činit procesní úkony ve správním řízení - např. podat stíţnost u Nejvyššího správního soudu.368 V soudním řízení, které se leţící pozůstalosti týkalo, byl tento subjekt zastupován jednak osobami, kterým zůstavitel za svého ţivota dal plnou moc nebo příkaz nebo osobami povolanými soudem. Takový opatrovník pozůstalosti mohl učinit např. vzdání se
364
V takovém případě by bylo moţné pohlíţet na dědice jako na restituenty podle § 3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích; srov. téţ nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 469/2001. 365 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1762/2006. 366 § 547 OZO a ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl III. repr. z roku 1935, Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1998, s. 52. 367 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1706/2005. 368 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 1948, č. 633/46-4.
153
pochybných práv, učinit narovnání, získat novou drţbu apod. Po přijetí dědické přihlášky mohl ve sporu pozůstalost zastupovat jen dědic, nikoli však opatrovník.369 Správní akt (konfiskační výměr) vydaný podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., pokud směřoval proti leţící pozůstalosti, nebyl právním úkonem nicotným. Podmínkou ovšem bylo, ţe účastníkem správního řízení byla skutečně hereditas iacens, jeţ byla po podání dědické přihlášky zastupována delátem a před podáním této přihlášky opatrovníkem. Jen v tomto případě mohlo být rozhodnutí řádně doručeno (a to i tehdy, kdy se doručovalo veřejnou vyhláškou). Řádné doručení rozhodnutí ve správním řízení přitom bylo podmínkou jeho vykonatelnosti.370 Ke konfiskaci docházelo přímo ze zákona dnem účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. k 30. 10. 1945, jak plyne z ustanovení § 1 odst. 1 dekretu, podle něhoţ se bez náhrady konfiskoval pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni fakticky skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví osob uvedených pod § 1 odst. 1 bod 1 aţ 3 tohoto dekretu. I kdyţ rozhodnutí příslušných správních orgánů podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci majetku osob uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 bod 1 aţ 3 dekretu, nebylo rozhodnutím o konfiskaci, bylo jeho vydání nezbytné pro zjištění, který majetek, tzn. majetek které osoby, byl ke dni účinnosti dekretu konfiskován. Teprve vydáním tohoto rozhodnutí byl konfiskační proces završen. Bez právně účinného rozhodnutí (výměru) správního orgánu o tom, ţe jsou splněny podmínky pro konfiskaci majetku podle § 1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. nelze dovodit, ţe došlo k přechodu konfiskovaného majetku.371 5.3
Spory o určení vlastnictví V právních sporech, v nichţ se potencionální dědici domáhají majetku, který byl
součástí leţící pozůstalosti, se objevují námitky směřující proti věcné správnosti správního (konfiskačního) aktu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, ţe mimo rámec správního soudnictví není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; zkoumá pouze, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo
369
ROUČEK, SEDLÁČEK a kol., 1998, op. cit., s. 53 a 55. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2398/98. 371 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2398/98. 370
154
vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, je nicotný.372 Pokud dědic podal dědickou přihlášku aţ po nabytí právní moci konfiskačního výměru, nebylo moţné pozůstalost projednat, neboť jiţ ţádné jmění - s ohledem na přechod věcí na stát – pozůstalost neobsahovala. Nedostatek pozůstalostního jmění tak způsobilo odbytí pozůstalosti podle § 72 tehdy platného nesporného patentu. Potencionální dědici se, s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, nemohou domáhat např. určení, ţe předmětné věci (ať movité či nemovité) byly ke dni podání dědické přihlášky součástí leţící pozůstalosti. Pokud by však došlo k završení konfiskace až po 25. 2. 1948, tj. v rozhodném období, a ţalobci se domáhali určení vlastnického práva ve prospěch právního předchůdce (zůstavitele), jednalo by se o nárok, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy, jenţ je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním. V takovém případě by se uplatnil závěr, ţe oprávněná osoba, jejíţ nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůţe se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.373 Na shora uvedená zásadní rozhodnutí navázal téţ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006,374 podle kterého osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci. V této souvislosti nelze opomenout odlišné stanovisko soudce JUDr. Františka Baláka, který argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I ÚS 2477/08, týkající se obdobně ţaloby na určení, ţe nemovitost v drţení státu je součástí určité pozůstalosti. Podle něj „stěžovatelka má naléhavý právní zájem na tomto určení, neboť rozhodnutí obecných soudů je předpokladem pokračování v dědickém řízení, v němž se teprve bude osvědčovat vlastnické právo stěžovatelky“.
372
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 374 Tento rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2009. 373
155
5.4
Shrnutí kapitoly Na základě shora uvedeného lze dospět k závěru, ţe žalobou na určení vlastnictví
ke konfiskovanému majetku, který byl součástí ležící pozůstalosti, se nelze vlastnického práva dovolat. Jedinou moţností byl postup podle restitučních předpisů, který se s ohledem na uplynutí propadných lhůt k uplatnění těchto nároků dnes jeví jako hypotetický. Meritorní přezkum konfiskačních výměrů v civilním řízení je vyloučen. Pokud by však civilní soud dospěl k závěru, ţe k dovršení konfiskace nedošlo, neboť konfiskační výměr nenabyl právní moci, přesto však stát převzal věc bez právního důvodu, dostali bychom se zpět k restitučnímu důvodu [např. § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.] a moţnosti postupovat pouze podle speciálních právních předpisů. Vyloučení postupu podle obecných právních předpisů vychází z principu právní jistoty ve vlastnických vztazích a ochrany dobré víry současných vlastníků.
156
ČÁST PÁTÁ. Určení vlastnictví ve zvláštních případech 1.
Určení spoluvlastnického podílu Věc můţe být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků (§ 136 odst. 1 OZ).
Podílové spoluvlastnictví je občanským zákoníkem pojímáno jako spoluvlastnictví ideální, kdyţ výše spoluvlastnického podílu kaţdého z podílových spoluvlastníků nekoresponduje konkrétní části společné věci. Základním pojmovým znakem podílového spoluvlastnictví je tak podíl, resp. spoluvlastnický podíl, který vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Ideální podíl na spoluvlastnictví má charakter samostatné „věci“, se kterou můţe spoluvlastník (relativně) volně nakládat.375 Velikost spoluvlastnického podílu je důleţitá zejména při rozhodování o hospodaření se společnou věcí, o níţ rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou právě podle velikosti podílu.376 V případě určení spoluvlastníka většinového podílu na společné věci, která musí být v ţalobě náleţitě identifikována, má nepochybně menšinový podílový spoluvlastník naléhavý právní zájem na určení většinového spoluvlastníka.377 Judikatura dovodila, ţe naléhavý právní zájem bude mít ţalobce jak ve vztahu k určení vlastního podílu na předmětné věci, tak i ve vztahu k vymezení rozsahu podílového spoluvlastnictví ţalovaných, neboť zamítnutím ţaloby ohledně tohoto podílu pro nedostatek naléhavého právního zájmu by základní sporná otázka nebyla beze zbytku vyřešena a právní postavení ţalobce ve vztahu k tomuto podílu by zůstalo nejisté.378 Uvedený závěr byl podpořen logickou úvahou, podle které spoluvlastník pro výkon svého spoluvlastnického práva potřebuje vědět, kdo je většinovým spoluvlastníkem společné věci a s kým má jednat ohledně hospodaření se společnou věcí, v případě, ţe zůstává sporným, kdo jím je, nemá ţalující spoluvlastník pro výkon svých spoluvlastnických práv potřebnou jistotu.379 Pro výkon svého spoluvlastnického práva potřebuje spoluvlastník také vědět, kdo je dalším spoluvlastníkem společné věci a s kým má jednat ohledně hospodaření se společnou věcí, aby jeho kroky v tomto směru nebyly později zneváţeny. Zůstává-li 375
Srov. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 744 -745. 376 Srov. § 139 odst. 2 OZ. 377 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2024/99. 378 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 63/2001. 379 KRÁLÍK, Michal. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 298.
157
sporným, kdo jím je, nemá kterýkoliv ze spoluvlastníků pro výkon svých spoluvlastnických práv potřebnou jistou. V takovém případě bude dán naléhavý právní zájem na určení, ţe určitá osoba je spoluvlastníkem určitého podílu na společné věci, i kdyţ se ke spoluvlastnictví taková osoba nehlásí, např. u nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí je jako spoluvlastník zapsán někdo jiný.380 V případě více žalovaných zapsaných jako podíloví spoluvlastníci nemovitosti v katastru, kaţdý k ideální polovině předmětné nemovitosti, pak za situace, ţe by bylo vyhověno pouze ţalobě na určení ţalobcova spoluvlastnického podílu k ideální jedné třetině nemovitosti, nebylo by z výrokové části rozsudku dostatečně patrné, na úkor kterého ze ţalovaných, případně zda na úkor obou a v jakém rozsahu, deklaruje vyhovující výrok
ţalobcův
spoluvlastnický
podíl.
Pouze
žalobní
petit
řešící
komplexně
spoluvlastnické vztahy všech účastníků řízení k předmětné nemovitosti je způsobilý vytvořit pevný právní základ pro postavení všech účastníků sporu, a v takovém případě bude na poţadovaném určení dán naléhavý právní zájem.381 Jinými slovy řečeno, půjde-li o určení vlastnického práva více osob k téţe věci, je třeba ţalobní návrh formulovat tak, ţe se určuje, ţe tyto osoby jsou spoluvlastníky věci, a uvést jejich spoluvlastnické podíly. Aktuální judikatura však ve sporu o určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti umoţnila ţalovat třetí osobě, v katastru dosud nezapsané, ţe je vlastníkem spoluvlastnického podílu na určité věci v určitém rozsahu. Tvrdí-li ţalobce, ţe kaţdý ze ţalovaných je v katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník nemovitosti neoprávněně v nestejném rozsahu, nelze vyloučit ani formulaci ţalobního petitu na určení, ţe ţalobci náleţí ze spoluvlastnického podílu kaţdému ze ţalovaných příslušný ideální podíl.382 Proti shora uvedenému závěru lze namítat, ţe pokud se autoritativním výrokem soudu nevyřeší otázka výše spoluvlastnických podílů komplexně, jelikoţ se ţalobce domáhá určení pouze svého spoluvlastnického podílu na úkor spoluvlastnických podílů ţalovaných, nemůţe v daném případě určovací ţaloba naplňovat svůj preventivní účel. Uvedeným soudním výrokem se totiţ nevyřeší otázka všech spoluvlastnických podílů, proto nelze vyloučit zahájení dalšího soudního řízení, kterým se výše ostatních spoluvlastnických podílů vyřeší.383
380
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1798/2002. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96. 382 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005. 383 Srov. BALÁK, František. Poznámka k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 20, s. 761-762. 381
158
Pokud by se ţalobce domáhal určení jednotlivých spoluvlastnických podílů, ocitl by se ve sloţité situaci, pokud jde o zpravidla absentující tvrzení ve vztahu k dalším spoluvlastníkům; v takovém případě by se ţalobcova povinnost tvrzení a důkazní „posunula“ i do vztahu k jiným spoluvlastníkům, ve vztahu ke kterým nemusí ţalující spoluvlastník disponovat potřebnými tvrzeními a důkazy.384 Odborná literatura, s ohledem na pluralitu názorů, očekává v uvedené situaci další judikatorní vývoj. Jelikoţ i samo uvedené rozhodnutí připouští modifikaci vysloveného závěru na určení, ţe ţalobci náleţí ze spoluvlastnického podílu kaţdého ze ţalovaných příslušný ideální podíl. Moţnost domáhat se určení vlastnického práva jen vůči některým ze spoluvlastníků není absolutně vyloučena, jelikoţ ţalovaní spoluvlastníci nemovitosti mají postavení samostatných (nikoli) nerozlučných společníků ve sporu, tedy kaţdý z nich v řízení jedná sám za sebe, a podle ustálené judikatury má ideální podíl na spoluvlastnictví nemovitosti charakter samostatné věci, takţe právní osud jednotlivých podílů se posuzuje samostatně.385 Osoba domáhající se určení svého spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti, tak můţe uplatňovat svůj nárok jen vůči některým spoluvlastníkům, jejichţ spoluvlastnické podíly pak - v případě úspěchu ve sporu – budou umenšeny ve prospěch této osoby (ţalobce).386 Uvedený závěr však nemá zobecňující povahu, a je třeba jej posuzovat v souvislosti s konkrétním skutkovým stavem, otázkou totiţ zůstává, v jakém poměru budou zmenšeny spoluvlastnické podíly ţalovaných, zda rovnoměrně či jiným způsobem a zda by soud neměl ve výroku vyjádřit i výši zbývajících spoluvlastnických podílů, aby se předešlo případným nejasnostem při provádění zápisu do katastru nemovitostí a z toho vyplývajících dalších spoluvlastnických sporů. Soudní praxe se setkala s případem, kdy se dárce, který převedl na obdarovaného jednu ideální polovinu nemovitosti, přičemţ zůstal vlastníkem její druhé poloviny, domáhal určení svého vlastnického práva, obnoveného v důsledku zrušení darovací smlouvy. Ţalobce v takové situaci můţe ţádat jen určení, ţe je vlastníkem celé věci. Ideální spoluvlastnický podíl nelze totiţ v rozsudku konkretizovat.387 Naléhavý právní zájem na podání určovací ţaloby podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ bude mít kaţdý ze spoluvlastníků také tehdy, jestliţe někdo popírá jeho vlastnický 384
Srov. KRÁLÍK, 2011, op. cit., s. 300. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2864/2000. 386 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007. 387 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1968/2000. 385
159
podíl nebo jeho výši. Kterýkoliv ze spoluvlastníků se pak bude moci obrátit na soud se ţalobou o určení, ţe ţalovaný není vlastníkem věci, o kterou jde. Právě tak je moţná určovací ţaloba spoluvlastníka o určení jeho podílu, jestliţe směřuje proti ţalovanému, který o sobě tvrdí, ţe je výlučným vlastníkem celé věci anebo jinak popírá ţalobcovo spoluvlastnické právo, ale pouze za předpokladu, ţe se domáhá určení pouze svého spoluvlastnictví k předmětné věci.388 V uvedeném rozhodnutí bylo dále zdůrazněno, ţe k podání takových ţalob jedním ze spoluvlastníků dochází v případech, kdy ostatní spoluvlastníci jsou neznámého pobytu a ţalobce nemá zplnomocnění ani souhlas, aby se domáhal určení jejich podílového spoluvlastnictví. Vyjma uvedeného případu, je však nutné trvat na závěru, aby ve sporech o určení podílového spoluvlastnictví byly účastníky řízení všichni spoluvlastníci. Úvahy o „neúplném“ okruhu podílových spoluvlastníků jakoţto účastníků jsou často spojeny s případy obtíţné zjistitelnosti okruhu účastníků.389 Tak tomu bude zejména v situaci, kdy podíloví spoluvlastníci, byť zapsáni v katastru nemovitostí, nejsou od nabytí vlastnictví (nemuseli se o něm ani dozvědět), v kontaktu s republikou, jejími institucemi a předmětnými nemovitostmi, přičemţ není známo ani místo jejich současného pobytu, či zda jsou naţivu. V takové výjimečné situaci, jeţ ohledně poměrů k nemovitosti vznikla, je třeba zohlednit princip právní jistoty ve vlastnických poměrech a také obecné právní zásady vigilantibus iura.390 Neuplatní se tedy závěr, aby ţaloba o určení vlastnictví k nemovitostem směřovala vůči všem osobám, jeţ jí mohou být dotčeny, jelikoţ právě tyto osoby jsou výrokem soudu vázány a v případě, ţe jiné subjekty práva byly opomenuty, absentuje naléhavý právní zájem na určovací ţalobě.391 S nároky na určení vlastnictví se ve spoluvlastnických sporech – s ohledem na aktuální soudní praxi – budeme setkávat stále častěji. V této souvislosti je vhodné téţ zmínit případ, v němţ šlo o otázku určení spoluvlastnického podílu ve vazbě na předkupní
právo
spoluvlastníka
v situaci,
kdy
ţalovaný
původní
nabyvatel
spoluvlastnického podílu jiţ není jako vlastník spoluvlastnického podílu v katastru nemovitostí zapsán, neboť svůj spoluvlastnický podíl převedl na další osobu. V takovém případě, kdy došlo k převodu spoluvlastnického podílu na další osobu na základě neplatné darovací smlouvy, z důvodu porušení povinnosti nabídnout oprávněnému spoluvlastníkovi 388
Viz zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 8. 3. 1973, Cpj 8/72. Srov. KRÁLÍK, 2011, op. cit., s. 299. 390 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 406/2007. 391 Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001. 389
160
spoluvlastnický podíl ke koupi podle ustanovení § 603 odst. 3 OZ, má oprávněný spoluvlastník naléhavý právní zájem na určení, ţe nabyvateli, jehoţ nahrazení projevu vůle se u soudu domáhá, náleţí spoluvlastnický podíl. Teprve pak lze rozsudkem nahradit projev vůle nabyvatele nabídnout spoluvlastnický podíl ke koupi oprávněnému spoluvlastníkovi a vklad práva z kupní smlouvy o prodeji tohoto spoluvlastnického podílu (ze které byla nabídka ke koupi nahrazena rozhodnutím soudu) zapsat.392 Pro komplexní pohled nutno uvést, ţe ve spoluvlastnických sporech neslouţí určovací ţaloby výlučně k určení spoluvlastnického podílu, ale jsou uţívány k řešení jiných spoluvlastnických sporů, souvisejících často s hospodařením se společnou věcí. O určovací ţalobu půjde v případě uvedeném v ustanovení § 139 odst. 3 OZ, podle něhoţ „jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud.“ Soud takovéto určovací ţalobě na nepřípustnost změny buď vyhoví, nebo ji zamítne, ale nebude moci sám změnit rozhodnutí většiny. Spoluvlastník se ovšem nemůţe v řízení o úpravě uţívání věci, jeţ je předmětem podílového spoluvlastnictví, domáhat ţalobou podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, aby soud konstitutivním rozhodnutím určil, který ze spoluvlastníků a v jakém rozsahu bude společnou věc uţívat, za situace, kdy o tomto uţívání nebylo platně rozhodnuto většinou spoluvlastníků nebo se nedosáhlo dohody podle ustanovení § 139 odst. 2 OZ.393 Problematika určení spoluvlastnického podílu zahrnuje různorodou škálu (spolu)vlastnických sporů, jimiţ se zabývá především soudní judikatura, reagujíce na rozmanitost spoluvlastnických vztahů. Otázkou určení spoluvlastnických podílů se odborná literatura dosud - aţ na výjimky394 - komplexně nezabývala. Spory o určení spoluvlastnictví se v praktickém ţivotě mohou projevit v mnoha konkrétních obměnách, nelze proto trvat na zásadní neměnnosti dosavadních soudních závěrů, a můţeme proto očekávat další vývoj názorů, jeţ podle okolností konkrétního případu mohou poměřovat správnost dosavadní judikatury. Domnívám se však, ţe s ohledem na zachování principu právní jistoty ve spoluvlastnických vztazích bude kaţdý výrazný posun jiným směrem usměrňován doposud vyslovenými judikatorními závěry.
392
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2470/2005. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98. 394 Viz KRÁLÍK, 2011, op. cit., 536 s. 393
161
2.
Určení vlastnictví k věci ve společném jmění manželů Základním znakem podílového spoluvlastnictví je spoluvlastnický podíl, který je
kvantitativním výrazem pro právní postavení kaţdého spoluvlastníka a vyjádřením míry jeho práv a povinností ve vzájemných vztazích spoluvlastníků, přičemţ kaţdému spoluvlastníku náleţí „ideální“ podíl na společné věci. Institut společného jmění manželů je zaloţen na zásadě, ţe věc, jeţ ho tvoří, patří oběma spoluvlastníkům bez určení jejich podílů; to znamená, ţe kaţdý z nich je vlastníkem celé věci, přičemţ jeho vlastnické právo je omezeno stejným vlastnickým právem druhého. Společné jmění můţe vzniknout jen mezi manţely, zatímco podílové spoluvlastnictví můţe za určitých okolností vzniknout i mezi manţely.395 Majetkové společenství manţelů prodělalo zákonem č. 91/1998 Sb., s účinností od 1. 8. 1998, podstatnou změnu, kdyţ předchozí bezpodílové společenství manželů bylo nahrazeno právě společným jměním manţelů. Institut společného jmění manţelů má sice mnohé rysy shodné s předchozím bezpodílovým spoluvlastnictvím manţelů, nelze však přehlédnout, ţe rozdílnost mezi oběma instituty lze spatřovat kromě jejich názvu i v jejich předmětu, rozsahu, obsahu i zániku. V souvislosti s uvedenou změnou došlo přechodným ustanovením k uvedenému zákonu k transformaci bezpodílového spoluvlastnictví manţelů do společného jmění manţelů, za předpokladu, ţe k uvedenému datu existovalo. Uvedená změna však neměla podstatný vliv na skutečnost, ţe kaţdý manţel je vlastníkem celé věci, a proto má právo tuto věc drţet, uţívat a nakládat s ní; je však přitom omezen stejným právem
druhého
manţela.396
V otázkách
ochrany
společného
jmění
manţelů
prostřednictvím jeho určení tak lze v zásadě odkázat na předchozí judikatorní závěry ochrany bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Občanský zákoník v ustanovení § 144 vymezuje tzv. vyvratitelnou domněnku společného jmění, podle níţ, pokud není prokázán opak, má se za to, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství tvoří společné jmění manţelů. Obecně platí, ţe důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leţí na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jestliţe jeden z manţelů v řízení o určení vlastnictví tvrdí, ţe určitá věc je ve společném jmění manţelů, musí v řízení prokázat, ţe věc byla nabyta za trvání manţelství; 395
Srov. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 740-741. 396 Srov. stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71.
162
pokud toto prokáţe a druhý z manţelů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno, ohledně těchto skutečností.397 Uvedené má význam ve sporu o určení vlastnictví věci, jež byla nabyta za trvání manželství. Tak tomu bude v případě určení vlastnictví k budově - rodinného domu, s jejíţ stavbou bylo započato před uzavřením manţelství jedním z manţelů, stavebně však byla dokončena aţ za trvání manţelství. Bude záleţet na závěru, zda stavba byla ke dni uzavření manţelství v takovém stádiu dokončenosti, aby ji bylo moţno pokládat za předmět vlastnického práva. Pokud manţel, domáhající se určení, ţe stavba je součástí společného jmění, neprokáţe vytvoření v průběhu manţelství stavu, v rámci něhoţ je jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaţí, nebude ve sporu úspěšný, a výlučným vlastníkem stavby zůstává ten z manţelů, který stavbu před uzavřením manţelství započal, a který je uveden ve stavebním povolení jako stavebník. Zatímco uvedené platí pro určovací spory mezi manţely, v praxi se často setkáváme i se zásahem a uplatňováním vlastnictví k předmětu společného jmění ze strany třetích osob nebo naopak vůči třetí osobě ze strany manželů, o těchto sporech, jejich hmotněprávních a procesněprávních souvislostech, bude následující pojednání. V případě zásahu do vlastnického práva manţelů (spoluvlastníků), náleţí právo domáhat se ochrany předmětu spoluvlastnictví vůči neoprávněným zásahům ze strany třetích osob spoluvlastníkům společně, ale i zároveň kaţdému z nich samostatně. U společného jmění manţelů je tomu tak proto, ţe kaţdému ze spoluvlastníků náleţí právo k celé věci, omezené jen stejným druhého spoluvlastníka, jak bylo uvedeno shora. Pokud se „bezpodílový spoluvlastník“ domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manţelů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, ale naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob. Uvedený závěr tak bude uplatnitelný například v případě, ţe manţel (příp. oba manţelé) se domáhá poţadovaného určení s poukazem na skutečnost, ţe vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru společně vydrţeli, nemovitost tvoří jejich společné jmění manţelů, byť jsou jako vlastníci v katastru nemovitostí zapsané třetí osoby, které vlastnictví manţelů popírají.398 Otázkou zůstává, zda je k podání ţaloby na určení, ţe předmětná nemovitost je ve společném jmění manţelů, aktivně legitimován i jeden z manželů, a to i tehdy, kdy s tímto postupem druhý manţel nesouhlasí, nebo kdy původně daný souhlas s podáním ţaloby 397 398
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008.
163
vzal zpět. Při řešení této problematiky je třeba přihlédnout jednak k charakteru (ţalobou navrhovanému) rozsudku, a téţ ke zvláštnímu reţimu společného jmění manţelů obsaţeném v § 145 odst. 2 OZ. K prvnímu hledisku třeba uvést, ţe právní mocí rozsudku by nebyl konstitutivně zaloţen věcněprávní vztah manţelů k vymezenému nemovitému majetku, nýbrţ pouze a jen by byl takový jiţ existující vztah s účinky erga omnes deklarován. Z toho dále vyplývá, ţe právní mocí rozsudku, jímţ by bylo určeno, ţe určitá nemovitost je v příslušném rozsahu ve společném jmění manţelů, nedochází k ţádnému nabytí nemovitosti manţely, nýbrţ k soudní deklaraci jiţ existujícího věcněprávního vztahu, tedy ţe k datu vydání rozsudku určitá nemovitost vskutku tvoří společné jmění manţelů. Ve vazbě na tento závěr je dále třeba posuzovat, zda při vzniku takového sporu se můţe vůbec uplatnit reţim obsaţený v § 145 odst. 2 OZ, a pokud ano, zda se uplatní ve smyslu věty první uvedeného ustanovení, jeţ stanoví, ţe obvyklou správu majetku náleţejícího do společného jmění manţelů můţe vykonávat kaţdý z manţelů, anebo ve smyslu věty druhé, upravující, ţe v ostatních záleţitostech je třeba souhlasu obou manţelů; jinak je právní úkon neplatný.399 Pro posouzení toho, zda a který z manţelů je oprávněn podat návrh na zahájení občanského soudního řízení v případě, ţe uplatňuje právo na ochranu věci, náleţejícího do společného jmění manţelů, je nutno zdůraznit, ţe nejde o uţití ustanovení § 145 OZ, jelikoţ podání návrhu na zahájení soudního řízení není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 OZ, a tedy ani ve smyslu ustanovení § 145 OZ, ale je jen procesním úkonem, jímţ se řízení zahajuje. Lze tedy uzavřít, ţe ţalobu na určení, ţe předmětná nemovitosti je ve společném jmění manţelů, můţe podat i jen jeden z manţelů, a to i tehdy, kdy s tímto postupem druhý z manţelů nesouhlasí nebo kdy původně daný souhlas s podání ţaloby vzal zpět. Je tomu tak proto, ţe kaţdému ze spoluvlastníků náleţí právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka. Jestliţe se totiţ bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva ve společném jmění manţelů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob. Je nutno přiznat právo na ochranu věcí ve společném jmění manţelů kaţdému ze spoluvlastníků i v období, kdy toto sice jiţ zaniklo, avšak ještě nebylo provedeno jeho vypořádání, popřípadě se neuplatnila domněnka o vzniku podílového spoluvlastnictví se stejnými podíly.400
399 400
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 28 Cdo 555/2002.
164
V souvislosti s naléhavým právním zájmem na určení je třeba zdůraznit, ţe podle § 154 odst. 1 OSŘ je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Naléhavý právní zájem manţela na určení, ţe určitá věc náleţí do společného jmění manţelů – účastníků řízení, zvláště, jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru nemovitostí, je dán jednak v době existence společného jmění manţelů za trvání manţelství, a téţ po jeho zániku, pokud nedošlo k jeho vypořádání. Pokud však dojde k zániku společného jmění manţelů, nedošlo k jeho vypořádání a uplynula tříletá lhůta, pak se nemůţe domáhat byť jeden z manţelů určení, ţe předmětná nemovitost (příp. movitá věc, pokud nespadá pod § 150 odst. 4 věty první OZ) náleţí do společného jmění. V případě neshody mezi manţely o tom, zda určitá věc patří nebo nepatří do společného jmění manţelů, není bez významu, zda taková sporná otázka nemůţe být jiţ řešena jako předběţná v rámci řízení o vypořádání společného jmění manţelů, jestliţe jiţ (k dané věci) zaniklo.401 Z procesního hlediska je třeba připomenout, ţe výrok pravomocného určovacího rozsudku je závazný jen vůči účastníkům řízení, proto pokud půjde o určení vlastnictví věci ve společném jmění manţelů, musí se soudního řízení účastnit nejen jeden z manţelů v pozici ţalobce, dále třetí osoba vůči níţ ţaloba směřuje, a jejíţ vlastnictví je zpochybňováno, ale téţ druhý z manţelů a to v pozici ţalobce nebo ţalovaného, a to i navzdory skutečnosti, ţe jiţ probíhá řízení o vypořádání společného jmění manţelů. Pro ţalobcův úspěch ve sporu je tak nezbytné, aby byl splněn poţadavek úplnosti věcně legitimovaných účastníků daného řízení, coţ obnáší učinit účastníky řízení všechny ty, jejichţ právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká, tedy vedle ţalovaného, i oba (bývalé) manţele, byť na opačných stranách sporu. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, ţe mezi bývalými manţely probíhá řízení o vypořádání společného jmění manţelů, v němţ je řešena otázka, zda předmětná věc patří do jejich majetkového společenství.402 Možnost domáhat se určení, ţe věc patří do společného jmění manţelů, i po zániku manželství, je odůvodněna tím, ţe právní vztahy týkající se zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění se řídí ustanovením o společném jmění, jelikoţ i po zániku tohoto majetkového společenství zůstává aţ do jeho vypořádání kaţdý z manţelů vlastníkem celé věci omezeným stejným vlastnickým právem druhého.403
401
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, Srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 17 Co 405/2010. 403 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2986/2000. 402
165
Nejvyšší soud se v rozhodnutí ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008 komplexněji vyjádřil k otázkám věcné legitimace ve sporech o určení, ţe předmět kupní smlouvy - nemovitosti, který byl zcizen, je ve společném jmění manţelů – prodávajících. Nejvyšší soud zde navázal na dřívější závěr, ţe jeden z manţelů jako ţalobce je samostatně věcně legitimován v předmětném sporu k ochraně tvrzeného vlastnického práva, nicméně úspěšnost ţaloby je podmíněna mimo jiné skutečností, ţe účastníkem řízení v daném případě musí být i manţelka ţalobce právě s ohledem na okolnosti, ţe v daném případě se nejedná o ochranu vlastnického práva formou vindikační ţaloby, ale formou ţaloby určovací, která vystihuje právní důsledky váţící se k zápisu do katastru nemovitostí. Jinými slovy řečeno, pokud by ţalovaná strana ţalobci protiprávně zadrţovala movitou věc, je ţalobce legitimován k uplatnění poţadavku na její vydání bez jakékoliv nezbytné účasti jeho manţelky. Jestliţe však předmětem řízení je určení, ţe předmětné nemovitosti tvoří součást společného jmění ţalobce a jeho manţelky s tím, ţe tento výrok má mít důsledky váţící se k zápisu do katastru nemovitostí, musí být manţelka ţalobce v řízení účastna ať jiţ na straně ţalobce nebo na straně ţalované. Ve srovnání s podílovým spoluvlastnictvím představuje společné jmění manţelů právně stabilnější a propracovanější řešení plurality subjektů vlastnictví. Společné jmění manţelů přispívá k jistotě manţelských majetkových vztahů, coţ se projevuje téţ ve sporech o určení vlastnictví k věci ve společném jmění manţelů, a to zejména v oprávněnosti kaţdého z manţelů domáhat se určení vlastnictví a nutnosti účasti kaţdého z nich v takovém sporu ať na straně ţalující či na straně ţalované.
166
3.
Určení vlastnictví k předmětu dědictví Určovací ţaloby jsou často podávány v souvislosti s projednáním dědictví. V této
souvislosti soudní praxe připouští žalobu dědice na určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci, a to v případě sporu o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc.404 Rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleţí pouze soudu v řízení o dědictví. Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv. I kdyţ je věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení ukončeno jinak), neznamená to však, ţe dědic je i nadále vlastníkem věci.405 Naléhavý právní zájem dědiců na určení, ţe zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci, lze spatřovat v tom, ţe jen tak mohou dědici dosáhnout toho, aby zejména nemovitosti v katastru nemovitostí nezapsané ve vlastnictví zůstavitele, mohly být projednány v dědictví. Pro označení nemovitostí, ohledně kterých soud určuje, ţe byly ve vlastnictví osoby ke dni její smrti, je dále rozhodné, jak byly vedeny v příslušné evidenci – dnes katastru nemovitostí, v den vydání (vyhlášení) rozhodnutí. Je tomu tak proto, ţe i kdyţ se dědictví nabývá zůstavitelovou smrtí, je okamţik smrti zůstavitele rozhodný pro posouzení, jaký majetek zanechal svým dědicům. Pro označení tohoto majetku je pak rozhodný den vydání rozhodnutí o vypořádání dědictví, neboť jen takový výrok můţe být – z hlediska vymezení předmětu dědictví a jeho nabytí dědici – dostatečně určitý a srozumitelný. Jinými slovy řečeno, v usnesení o dědictví se nemovitosti patřící do dědictví neoznačují tak, jak jsou vedeny v příslušné evidenci (katastru nemovitostí) v době smrti zůstavitele, ale podle stavu v době vydání (vyhlášení) usnesení.406 Jestliţe dědic je z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání ţaloby na určení, ţe zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, nemůţe být tomuto určení na překáţku okolnost, ţe i tento dědic zemřel a určovací ţalobu namísto něj podávají jeho dědicové. Ti přirozeně mají zájem na rozšíření okruhu majetku, jenţ bude při úspěchu určovací ţaloby zahrnut do jejich dědictví po tomto dědici.407
404
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001. 406 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1949/2001. 407 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98. 405
167
Ţalobu na určení vlastnictví k věci, která byla na základě neplatného právního úkonu z vlastnictví původního zůstavitele převedena, můţe podat i osoba, jeţ nebyla účastníkem smlouvy (typicky pravý vlastník smlouvy). Ustanovení § 80 písm. c) OSŘ totiž nestanoví, že v určovacím žalobním návrhu (petitu) smí jít pouze o právo žalobce vůči žalovanému. Nelze tedy vyloučit přípustnost toho, ţe předmětem určovacího petitu bude právní vztah mezi ţalovaným a třetí osobou. Úspěch takové ţaloby je však podmíněn tím, ţe určení existence tohoto právního vztahu, jehoţ subjektem je třetí osoba, ovlivní právní postavení ţalobce vůči ţalovanému.408 V případě neplatnosti převodní (kupní či darovací) smlouvy, jíţ zůstavitel převedl nemovitost na třetí osobu před svou smrtí, je na místě ţalovat na určení, ţe zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem sporné nemovitosti, nikoli na určení neplatnosti převodní smlouvy, jelikoţ takové rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy uzavřené zemřelým zůstavitelem nemůţe být podkladem pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí. Je třeba nejprve vyřešit otázku vlastnictví k předmětné nemovitosti, kdy otázka platnosti smlouvy bude otázkou předběţnou, a následně projednat otázku přechodu vlastnického práva k nemovitosti v dědickém řízení, přičemţ následné usnesení soudu o dědictví bude listina způsobilá pro zápis do katastru ve prospěch dědiců. Jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, nemusí mít pouze ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o nějţ v řízení jde. Můţe přitom jít o účast, jeţ se ve sporu o určení vlastnictví neprojevuje přímo vlastnickým nárokem ţalobce k předmětu určení, nýbrţ dědickým či restitučním nárokem ţalobce k této věci. Nejvyšší soud ve své dřívější judikatuře uvedl, ţe v řízení o určovací ţalobě nejde jen o to, zda ţalobce mohl mít podle hmotného práva vliv na vznik napadeného právního úkonu, případně o to, zda se jej právní úkon dotkl při svém vzniku, ale téţ o to, jak se následně určení promítne do jeho právních poměrů. Mohlo-li by takové určení zaloţit právně významný následek v řízení o dědictví po zůstaviteli (subjektu neplatného úkonu), pak dopad do právní sféry třetí osoby (konkrétního dědice) vyloučit nelze.409 Ţalobu na určení, ţe zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, však dědici nemohou podat v případě, ţe zůstavitel měl spornou věc nabýt sám na základě dědického práva, pokud tato věc nebyla do řízení o vypořádání dědictví po jeho právním předchůdci, 408
Shodný výklad In: HANDL, Vlastimil; RUBEŠ, Josef a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl Praha: Panorama, 1985, s. 359. 409 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96.
168
ve kterém vystupovalo více dědiců, zahrnuta. Jinak řečeno, pokud zůstavitel se stal s dalšími osobami dědicem věci, která nebyla v dědickém řízení projednána, nemohou se jeho dědicové domáhat určení, ţe zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem této věci. V takové případě je třeba nejdříve věc dodatečně projednat v řízení o vypořádání dědictví po původním vlastníkovi, případně po předchozím určení, ţe byl ke dni úmrtí vlastníkem, a teprve poté lze rozhodovat o vlastnictví jeho dědice. Tento postup se sice můţe jevit jako zdlouhavý, nicméně poţadavek projednání kaţdé věci patřící do pozůstalosti v dědickém řízení je poţadavkem imperativním, normy ukládající takové projednání jsou normami kogentními a vypořádání dědictví nelze řešit v rámci posuzování předběţných otázek.410 Soudní praxe se setkala i s případem, kdy se jediný dědic, který dědictví neodmítl, domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitosti, přičemţ předmětná nemovitost nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví. K vyřešení otázky oprávněnosti domáhat se určení vlastnictví k věci, jeţ nebyla předmětem dědického řízení, je třeba si uvědomit, ţe dědictví se podle § 175a a násl. OSŘ projedná v řízení o dědictví, které lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví dozví, ţe někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (§ 175a odst. 1 a 2 OSŘ), a které podle § 175s OSŘ vedle případu přenechání dědictví věřitelům (§ 175p OSŘ) končí mj. usnesením podle § 175q odst. 1 písm. a) OSŘ, kterým soud potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesením podle § 175q OSŘ se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, ţe k potvrzení nabytí dědictví, tedy v podstatě k potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem náleţejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je oprávněn soud toliko v řízení o dědictví, proto nelze mimo řízení o dědictví deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, ţe dědic je vlastníkem věci náleţející do dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět ţalobě podle § 80 písm. c) OSŘ uplatňující, ţe dědic je vlastníkem věci náleţející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví. Zvláštní druhy řízení, tzv. nesporná řízení, jsou řízeními, na nichţ je zvýšený zájem společnosti vyjádřen zvláštní úpravou, v níţ je princip dispozitivnosti řízení omezen uplatňováním zásady oficiality a zásady vyšetřovací. Rozhodnutí, k nimţ je povolán soud podle ustanovení hlavy páté, zvláštních ustanovení, OSŘ, upravující např. řízení o dědictví, péče soudu o nezletilé,
410
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 739/2003.
169
řízení o osvojení, řízení opatrovnické atd., nemohou být učiněna v tzv. sporném řízení. Rozhodnutí, jímţ by bylo ve sporném řízení podle § 80 písm. c) OSŘ určeno, ţe jediný dědic je vlastníkem předmětu dědictví, by tak nahrazovalo usnesení o potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici podle § 175q odst. 1 písm. a) OSŘ, coţ s ohledem na výše uvedené nelze připustit. Nelze totiţ pominout ani skutečnost, ţe i v případě určení vlastnictví podle § 80 písm. c) OSŘ, by muselo proběhnout řízení o dodatečném projednání dědictví ve smyslu § 175x OSŘ, přičemţ by nebylo moţno vylučovat odchylný závěr příslušného soudu k řízení o dědictví o předmětu dědictví, neţ by vyplýval z předchozího sporného řízení. Lze tedy shrnout, ţe ani jediný dědic se nemůţe s úspěchem domáhat ţalobou podle § 80 písm. c) OSŘ určení, ţe je vlastníkem věci náleţející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níţ nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí vlastnictví. Deklarací soudu o vlastnictví by se totiţ legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, coţ je nepřípustné. 411 V souvislosti s ţalobou na určení, ţe zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, vznikla otázka, zda ţalovaní mohou v řízení vznést námitku vydržení (tedy ţe poté, co zůstavitel zemřel, nabyli k věci vlastnické právo vydrţením). Taková otázka by mohla vzniknout i ohledně jiných způsobů nabytí vlastnického práva (např. od obchodníka či v draţbě). Po určitých diskuzích dospěl Nejvyšší soud k závěru, ţe takovou námitku vznést nelze. Vyslovil, ţe okolnosti nastalé po smrti zůstavitele nemohou mít vliv na výsledek sporu o určení, ţe zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci.412 Ovšem v případě, kdy v rámci projednání dědictví dojde ke zjištění, ţe zůstavitel nebyl (výlučným) vlastníkem nemovitosti, jíţ celý ţivot uţíval a s ohledem na objektivní skutečnosti byl v dobré víře, ţe mu nemovitost patří, domnívám se, ţe dědicové mohou podat ţalobu na určení vlastnictví s tvrzením vydrţení předmětné nemovitosti zůstavitelem. Ţalobce domáhající se určení, ţe jeho právní předchůdce byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitosti, však nemůţe z takového deklaratorního určení dovozovat, ţe i on jako právní nástupce je vlastníkem. Můţe sice na základě takového určení ţádat o projednání nemovitostí v dědickém řízení, ale rozhodnutí vydaná v dědickém řízení
411
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, obdobně téţ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2418/2011 a téţ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5013/2008. 412 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001.
170
nebudou třetí osoby vázat; o skutečném vlastníkovi můţe být rozhodnuto aţ v dalším sporu.413 J. Spáčil je názoru, ţe „v řízení o určení vlastnického práva předchůdce by soud měl řešit jako předběžnou otázku, zda žalovaný nenabyl později vlastnictví, a v kladném případě žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení. Jinak jde totiž často o „akademický“ výrok, úspěšný žalobce sice dosáhne projednání dědictví, ale musí ještě podstoupit další spor se stejnými žalovanými, ve kterém se bude řešit další osud věci a žalobce v něm - prokáže-li se, že po smrti jeho předchůdce věc nabyl žalovaný nebo někdo jiný - může podlehnout. Této zdlouhavé proceduře by bylo možno zabránit. V praxi však převládl opačný názor, vyslovený ve shora publikovaném rozhodnutí.“414 V řízení o dědictví se vedle ţaloby na určení vlastnického práva vyskytuje také žaloba oprávněného dědice. Oprávněný dědic se můţe vůči neoprávněnému dědici domáhat určení vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí zvláštní ţalobou podle § 485 OZ, která není určovací ţalobou ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, a naléhavý právní zájem tu není třeba prokazovat. Závěrem lze říci, ţe určovací rozsudek musí - i v případě věcí dědických - sporné vztahy vyřešit konečným způsobem, aby tak splnil svůj preventivní účel. Nemůţe se jím řešit pouze jedna z řady sporných otázek. Soud rozhodnutím v určovacím sporu nemůţe nahradit dědické rozhodnutí, které potvrzuje vlastnický vztah ţalujícího právního nástupce po smrti jeho právního předchůdce.415
413
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004. SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 33. 415 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1703/2010. 414
171
4.
Určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni Výkon vlastnického práva můţe být omezen ve prospěch třetí osoby zřízením
práva odpovídajícího věcnému břemeni. Toto právo patří do skupiny tzv. věcných práv k věci cizí, představujících subjektivní věcná práva, která umoţňují uţívání cizí věci stanoveným způsobem. Tato práva mají „věcněprávní povahu“, která vyjadřuje spojení jejich obsahu, představující práva a povinnosti, s určitým subjektivním právem k věci, zejména s právem vlastnickým. Mezi věcná práva k věci cizí - vedle věcných břemen patří téţ zástavní právo, podzástavní právo a zadrţovací právo, jeţ slouţí jako zajišťovací prostředky, na rozdíl od věcných břemen, umoţňujících vyuţívání uţitné hodnoty věci patřící vlastnicky jinému subjektu.416 Omezení vlastníka věci zatíţené právem odpovídající věcnému břemeni ve prospěch jiného spočívá v tom, ţe je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Jádro tohoto institutu spočívá v tom, ţe práva a povinnosti jsou spjata s vlastnictvím nemovitosti a přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele, coţ vyplývá z jeho věcněprávního charakteru. Věcné břemeno slouží buď potřebám oprávněné osoby, nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti. Nový občanský zákoník rozlišuje věcná břemena na sluţebnosti, u nichţ je charakteristická povinnost vlastníka sluţebné věci k nekonání (pasivitě), a reálná břemena, zavazující vlastníka obtíţené věci k nějakému konání. Právo odpovídající věcnému břemenu musí mít opakující se charakter, svědčí buď určité osobě (in personam) nebo je na oprávněné straně spjato s vlastnictvím nemovitosti (in rem). V zásadě platí, ţe osobní věcná břemena smrtí či zánikem této osoby zanikají, ovšem v praxi existují i výjimky.417 U věcných břemen spojených s vlastnictvím věci je oprávněným subjektem vţdy vlastník věci, případná změna vlastnictví věci nemá na další existenci věcného břemene ţádný vliv. Tato věcná břemena mají trvalý charakter a jsou zřizována jako časově neomezená. Věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práv
416
Srov. HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. podstatně rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 1216. 417 Srov. např. § 7 odst. 6 zákona č. 274/2001Sb., o vodovodech a kanalizacích, či § 104 odst. 10 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
172
(vydrţením). K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.418 Jelikoţ výkon práv odpovídajících věcnému břemeni může výrazným způsobem omezit vlastníka v realizaci jeho práva, vyskytují se v praxi spory o určení, v nichţ se vlastník věci zatíţené věcným břemen domáhá určení, ţe věcné břemeno na nemovitosti nevázne, příp. ţe nemovitost jím není zatíţena. V opačném případě, téţ osoba oprávněná z věcného břemene se můţe domáhat, ţe se určuje, ţe v ţalobě označená nemovitost ţalovaného je zatíţena věcným břemenem – s obsahem v ţalobě uvedeným – ve prospěch vlastníka nemovitosti nebo osoby v ţalobě označené, resp. ţe na nemovitosti věcné břemeno vázne.419 Obecně lze říci, ţe ţaloba na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, je obecnou určovací ţalobou upravenou v § 80 písm. c) OSŘ, u níţ je nezbytným předpokladem pro úspěch ve sporu prokázání naléhavého právního zájmu osobou oprávněnou z věcného břemene, nebo jinou osobou. Uvedenou ţalobou se lze domáhat určení, že na nemovitosti žalovaného (v žalobě blíže specifikované) vázne věcné břemeno buď ve prospěch žalobce (jako osoby) nebo ve prospěch nemovitosti, resp. že nemovitost je věcným břemenem zatížena. Naléhavý právní zájem bude dán zejména tam, kde se ţalobce bude domáhat určení práva odpovídajícího věcnému břemeni ve prospěch nemovitosti, tj. práva, které mu náleţí jako vlastníkům nemovitostí s tím, ţe toto věcné břemeno není v katastru nemovitostí vyznačeno. Odstraní se tím jednak nejistota v právním postavení ţalobce jako vlastníka oprávněné nemovitosti, a současně tím dojde k provedení zápisu věcného břemene do katastru nemovitostí. Součástí výroku by tak mělo být přesné vymezení obsahu věcného břemene, příp. odkaz na listinu, podle níţ věcné břemeno vzniklo, není ovšem zapsáno, a ţalovaný jeho existenci popírá. Můţe však jít i o případ, ţe věcné břemeno v katastru zapsáno je, avšak vlastník zatíţené nemovitosti jej popírá, např. tvrdí, ţe zaniklo nebo smlouva o jeho zřízení je neplatná, a tím se postavení oprávněného stává nejistým. Nelze vyloučit ani určení sporného rozsahu, resp. obsahu jinak nesporného věcného břemene.420 V této souvislosti je třeba upozornit, ţe rozsudek o určovací ţalobě má deklaratorní účinky, tudíţ při určení sporného rozsahu je třeba vycházet ze skutečností (např. listin), na 418
Viz § 151o odst. 1 OZ. Srov. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1031. 420 SPÁČIL, Jiří. Věcná břemena v občanském zákoníku. Vydání první. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 68. 419
173
základě nichţ došlo ke zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Vzhledem k tomu, ţe věcné břemeno představuje věcné právo působící „erga omnes“, tedy i proti právním nástupcům povinné osoby, je nutné, aby bylo po obsahové stránce dostatečně určitě vymezeno. Pokud se např. zřizuje věcné břemeno k části budovy, je třeba, aby bylo ve smlouvě vymezeno tak, aby i třetím osobám bylo zjevné, čeho se týká. Není však vyloučeno, aby toto vymezení bylo obsaţeno v jiné smlouvě, která je označena jako součást smlouvy o zřízení věcného břemene, případně na kterou je ve smlouvě o zřízení věcného břemene odkázáno.421 Ţaloby o určení existence věcného břemene budou namístě tam, kde mělo být věcné břemeno vydrženo, a není tudíţ doposud zapsáno v katastru nemovitostí. U věcného břemene vzniklého v důsledku vydrţení práva nestačí, tvrdí-li ţalobce dlouholetý výkon obsahu práva, např. přecházení přes cizí pozemek, ale je třeba téţ tvrdit skutečnosti, ze kterých se podává, ţe ţalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, ţe mu náleţí právo odpovídající věcnému břemeni.422 Opačně téţ vlastník údajně zatížené věci proti osobě oprávněné z věcného břemene se může domáhat určení, že na její nemovitosti nevázne, resp. ţe nemovitost není zatíţena v ţalobě uvedeným věcným břemenem. Odborná literatura uvádí, ţe půjde o případy, v nichţ věcné břemeno zapsané v katastru nemovitostí zaniklo, smlouva o jeho zřízení byla neplatná a byl jiţ proveden vklad práv do katastru nemovitostí, nebo někdo tvrdí, ţe mu přísluší právo odpovídající věcnému břemeni a činí postavení vlastníka nejistým.423 Soudní praxe dospěla k závěru, ţe pokud je účelem ţaloby zápis práva odpovídající věcnému břemeni v katastru nemovitostí, je dán naléhavý právní zájem na určení jeho existence, a to i v případě, kdy je tvrzeno porušení tohoto práva. Určením práva a zápisem tohoto práva v katastru nemovitostí bude odstraněna nejistota v právním vztahu mezi účastníky jako osobou oprávněnou a povinnou z věcného břemene. Obdobný závěr bude platit i v případě, ţe věcné břemeno je v katastru nemovitostí zapsáno jen na listu vlastnictví oprávněné nemovitosti a nikoli na listu vlastnictví nemovitosti povinné.424 Judikatura se zabývala otázkou naléhavého právního zájmu na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, které není zapsané v katastru nemovitosti, za situace, kdy se jiţ předchozí ţalobou vlastník oprávněné nemovitosti úspěšně domáhal jeho ochrany. Obecně totiţ platí, ţe pravomocné rozhodnutí o ţalobě na plnění představuje vţdy 421
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3774/2010. Viz SPÁČIL, Jiří. Věcná břemena v občanském zákoníku. Vydání první. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 68. 423 Viz tamtéţ, s. 70. 424 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2928/2004. 422
174
překáţku věci rozsouzené pro ţalobu na určení jiţ z toho důvodu, ţe jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něho bylo ţalováno na plnění.425 V případě, kdy soud pravomocně vyhoví ţalobě vlastníka nemovitosti jako osoby oprávněné z věcného břemene, kterou mu poskytne ochranu proti vlastníku nemovitosti břemenem zatíţené, současně se tím ve vztahu mezi těmito subjekty vyřeší otázka existence věcného břemene. Řízení o ţalobě, kterou se oprávněný z věcného břemene proti povinnému z věcného břemene domáhá následně určení, ţe věcné břemeno existuje, aby mohlo být zapsáno v katastru nemovitostí, nemůţe být zastaveno z důvodu věci pravomocně rozsouzené. Soud je však vázán pravomocným rozsudkem o ochraně práva odpovídajícího věcnému břemeni potud, ţe existence tohoto práva byla mezi jeho subjekty vyřešena, a musí jen zkoumat, zda poté nedošlo k zániku tohoto práva. Protoţe jde o případ věcného břemene in rem, kdy věcné břemeno přechází s vlastnictvím na nabyvatele, platí uvedené závěry i pro právní nástupce subjektů věcného břemene.426 Lze tedy uzavřít, ţe vlastník oprávněné nemovitosti má naléhavý právní zájem na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, které není zapsané v katastru nemovitostí, a to i za situace, kdy se jiţ předchozí ţalobou úspěšně domáhal jeho ochrany. Předpokladem úspěšnosti ţaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je po stránce procesní mj. skutečnost, ţe účastníci mají věcnou legitimaci. Věcnou legitimací v řízení o určení má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o nějţ v řízení jde. Účastníky řízení o určení existence věcného břemene musí být všichni, o jejichţ práva či povinnosti v tomto řízení půjde. Nejsou-li tedy v řízení o určení existence věcného břemene účastníky řízení všechny osoby, nelze z tohoto důvodu takové ţalobě vyhovět. Nedostatek účastenství nemůţe být nahrazen jednostranným prohlášením o souhlasu s vedením sporu.427 Lze tedy uvést, ţe v ţalobě o určení věcného břemene ve prospěch panující nemovitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, musí na ţalující straně vystupovat všechny osoby, které jsou zapsány v katastru nemovitostí jako její spoluvlastníci. Pokud některé osoby zapsané v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci panující nemovitosti
425
Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2638/2005. 427 Rozsudek Krajského osudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. 9 Co 597/96. 426
175
nechtějí vystupovat na straně ţalující, nezbývá ţalobci, neţ je označit v ţalobě za ţalované.428 Ne všechny typy věcných břemen mohou být autoritativně určeny soudem v civilním řízení, jinými slovy řečeno, není v pravomoci soudu rozhodovat o ţalobě na určení existence některých typů věcných břemen, vzniklých na základě zvláštního zákona. V praxi se setkáme s případem věcných břemen zřízených podle dnes jiţ zrušeného § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. V návaznosti na uvedené je třeba upozornit na ustanovení § 147 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, podle něhoţ věcná břemena vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a jiné dohody, včetně dohod o náhradě za omezení vlastnického práva, slouţící k výkonu oprávnění podle § 90 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uzavřené přede dnem nabytí účinnosti zůstávají nedotčeny. Ustanovení § 104 odst. 13 zákona č. 127/2005 Sb. pak uvádí, ţe dojde-li mezi vlastníkem nemovitosti a podnikatelem zajišťujícím veřejnou komunikační síť ke sporu o rozsah oprávnění uvedených v odstavcích 1, 2 a 6 rozhodne na návrh jedné ze stran sporu příslušný stavební úřad v součinnosti s Českým telekomunikačním úřadem. Pokud se však bude ţalobce domáhat svého nároku tzv. vlastnickou ţalobou, tedy bude poţadovat odstranění telekomunikačních kabelů ze svého pozemku, které se na něm nacházejí s tím, ţe právním důvodem pro umístění věci na pozemku ţalobce ţalovaným byla nájemní smlouva uzavřená podle občanského zákoníku, kterou však ţalobce vypověděl, čímţ ţalovaný pozbyl právní titul k uţívání jeho pozemku, pak k projednání takového nároku je dána pravomoc soudu a nikoliv jiného správního úřadu. Konstatováním pravomoci soudu k projednání nároku ţalobce není ţádným způsobem předjímána existence či neexistence ţalovaným tvrzeného věcného břemene a ţalovaný ani není zbaven moţnosti v dalším řízení tímto způsobem argumentovat. Proti vlastnické ţalobě se lze následně ve sporu bránit tvrzením, ţe ţalovanému svědčí právo uţívat věc na základě věcného břemene nebo úředního rozhodnutí. Na soudu potom je, aby se důvodností takové námitky zabýval.429 Závěrem bych se chtěl věnovat otázce samotné formulace žalobních petitů u žalob na určení existence či neexistence věcného břemene. Judikatorní praxe se ustálila na závěru, ţe ţalobní petit má znít na určení, ţe pozemek označený parcelním číslem, 428
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5159/2008, a obdobně téţ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010. 429
176
nacházející se v příslušném katastrálním území je zatížen věcným břemenem v ţalobě specifikovaným, příp. ţe na pozemku takové věcné břemeno vázne. Z návrhu by mělo téţ vyplývat, zda jde o věcné břemeno spjaté s určitou nemovitostí či věcné břemeno patřící určité osobě; to bude časté zejména u věcných břemen doţivotního uţívání určité budovy nacházející se na příslušné parcele. Z vyjádření obsahu věcného břemene by mělo téţ vyplývat případné časové omezení jeho trvání, to především u věcných břemen in rem, u osobních věcných břemen není třeba omezení na dobu ţivota oprávněné osoby výslovně uvádět. Samotná právní skutečnost, na základě níţ věcné břemeno vzniklo, by v ţalobním petitu neměla být uváděna; tuto skutečnost však nelze opomenout jako součást povinnosti tvrzení a důkazní osoby domáhající se určení existence věcného břemene. Pokud ţalobce popírá existenci věcného břemene, tedy jde mu o výmaz věcného břemene z katastru nemovitostí, měl by ţalobní petit formulovat tak, ţe nemovitost není zatíţena blíţe specifikovaným věcným břemenem, resp. ţe na ní věcné břemeno nevázne, nelze však ţádat určení, ţe věcné břemeno nevzniklo.430 K posledně uvedenému lze uvést tolik, ţe na určení předběžné otázky, např. platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, nebude dán naléhavý právní zájem ve vztahu k existenci či neexistenci práva odpovídajícího věcnému břemeni, kdy právě konstatování neexistence věcného břemene je cílem ţalobce, pokud lze ţalovat přímo na existenci či neexistenci tohoto práva či právního vztahu.431 V soudní praxi se však lze setkat i s případem, v němţ byla ţaloba na určení neplatnosti smlouvy připuštěna, a to tehdy, byla-li žaloba na určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene podána dříve, neţ byl na základě takové smlouvy proveden vklad práva do katastru nemovitostí; zde soud dovodil, ţe účastník převodní smlouvy na podání takové ţaloby má naléhavý právní zájem.432 Pokud se věcné břemeno vztahuje pouze na část pozemku, je třeba k ţalobě připojit téţ geometrický plán zobrazující onu část pozemku zatíţenou věcným břemenem; nelze vyloučit téţ připojení geometrického plánu v průběhu řízení. Pro věcné břemeno uţívání části budovy evidované v katastru nemovitostí postačí slovní popis rozsahu a způsobu jejího uţívání. Byť ţalobní nárok na určení existence věcných břemen jako věcných práv k věcem cizím je ve vztahu k určení vlastnictví samostatnou problematikou, nelze opomenout, ţe 430
Srov. SPÁČIL, Jiří. Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 73-74. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1265/2002. 432 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002. 431
177
oba způsoby ochrany těchto subjektivních práv mají společný procesní základ. Uvedeným tak chci demonstrovat, ţe byť jde o odlišné hmotně právní instituty, při jejich ochraně prostřednictvím určovací ţaloby je třeba respektovat nezbytné předpoklady pro úspěch ve sporu, ať se jedná o otázku naléhavého právního zájmu, prokázání existence či neexistenci konkrétního práva či právního vztahu či samotnou formulaci ţalobního petitu. Nelze odhlédnout i od hmotněprávních souvislostí, kdy výkon práv vyplývajících z věcného břemene můţe značně omezit chování vlastníka zatíţené věci, které by mu jinak příslušelo z titulu vlastnického práva.
178
ZÁVĚR Ochrana vlastnického práva je primárně realizována prostřednictvím tzv. vlastnických žalob, a to ţaloby reivindikační, pomocí níţ se vlastník domáhá vydání (případně i formou vyklizení) věci, a ţaloby negatorní (zápůrčí), ţádá-li vlastník, aby se rušitel zdrţel jiných neoprávněných zásahů. Teorie občanského práva není zcela jednotná v pohledu na právní povahu vlastnických ţalob. Její část ji povaţuje za smíšený institut hmotného a procesního práva, naopak současná právní věda se kloní k hmotněprávnímu základu těchto ţalob, a to nejen z důvodu jejich vymezení v občanském zákoníku, ale téţ z moţnosti realizovat uvedenou ochranu vlastnického práva bez nutnosti zahájení soudního řízení. Obě vlastnické ţaloby jsou řazeny právní teorií do kategorie specifických právních forem autoritativní soudní ochrany vlastnického práva, neboť se opírají přímo o vlastnické právo a také zcela bezprostředně sledují jeho právní ochranu. Vedle uvedených specifických věcněprávních prostředků ochrany vlastnického práva existují i obecné prostředky ochrany vlastnictví. K obecné soudní ochraně vlastnického práva se podle právní teorie počítá mimo jiné určovací žaloba. V tomto případě však nejde o specifickou vlastnickou ţalobu, jak je tomu u reivindikační nebo negatorní ţaloby, ale o formu občanskoprávní ochrany, vyplývající z procesního práva. Často bývá označována za další – doplňující prostředek ochrany vlastnického práva. Nutno podotknout, ţe právní praxe si tento právní prostředek oblíbila,433 takţe je pouţíván v případech, na něţ z hlediska zákonného vymezení vlastnické ţaloby nedopadají. Je tomu tak zejména tehdy, je-li pro odstranění ţalobcovy nejistoty v jeho právním postavení nezbytné provedení zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vzájemný vztah vlastnických ţalob a ţaloby na určení vlastnictví se řídí obecnými judikatorními závěry vztahující se ke konkurenci ţalob na určení a ţalob na plnění. Ve své podstatě jsou ţaloby vlastnické ţalobami na plnění, tedy ţalovanému je autoritativně uloţeno, aby něco konal (vydal věc) či se něčeho zdrţel (rušení vlastníka). Vlastnické ţaloby budou tak mít uplatnění tam, kde k porušení vlastnického práva jiţ došlo. Určení vlastnického práva přichází naopak v úvahu v situacích, v nichţ porušení vlastnického 433
Ze statistiky nápadu civilních věcí u Nejvyššího soudu se podává, ţe z celkového počtu 3914 napadlých věcí na civilním úseku v roce 2012 tvořilo dovolání ve sporech o určení vlastnictví celkem 239 věcí, coţ činí 6,1% celkového nápadu. Z toho 72 věcí představovaly spory z věcných práv a společného jmění manţelů podle občanského zákoníku, 65 věcí byly spory o určení vlastnictví v oblasti restitucí, 63 věcí spory o platnost a účinnost převodů vlastnického práva, 16 věcí spory o určení vlastnictví vyskytující se v insolvenčním řízení a zbylé věci spadající do působnosti jiných senátů. Obdobně tomu bylo v letech 2011 a 2010, kdy z celkového nápadu civilních věcí tvořily spory o určení vlastnictví 6,3%, resp. 5,9%.
179
práva hrozí či okolnosti případu činí postavení vlastníka nejistým, a prostřednictvím autoritativního soudního výroku lze tuto nejistotu odstranit. Nelze ovšem vyloučit ani kumulaci obou ţalobních nároků, tedy jednak povinnosti vydat (vyklidit) věc, za současné nutnosti určení vlastnictví ţalobce. Téţ při vyhroţování bezprostředním zásahem do výkonu vlastnického práva je určovací ţaloba namístě, neboť fakticky ještě nebylo do práva zasaţeno, a určovací výrok odstraní nejistotu vlastníka ve vztahu k budoucímu bezvadnému výkonu vlastnického práva. Vţdy je však třeba vycházet z konkrétních okolností případu a zvaţovat, jaký právní prostředek povede k jeho zdárnému vyřešení. Pro úspěšnost v civilním sporu je třeba, aby ţalobní petit byl dostatečně určitě formulován; v případě sporu určovacího, aby byly jasně identifikovány věci, k nimţ se ţalobce domáhá určení svého vlastnictví. Vymezení nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí musí primárně respektovat katastrální předpisy. U věcí movitých a nemovitých, nepodléhajících evidenci v katastru, je třeba takové individualizaci věci, aby byla nezaměnitelná s věcí téhoţ druhu. Bohatá soudní judikatura se v této souvislosti zabývala vymezením věcí hromadných, dále rozestavěných staveb či zvláštních povrchových úprav pozemků; zde je zásadní otázkou, aby existovala věc, k níţ se určuje vlastnictví jako samostatná věc ve smyslu právním, nikoli jako součást věci či příslušenství věci, které sdílí právní reţim věci hlavní. Pro úspěch ve sporu o určení vlastnického práva prostřednictvím obecné ţaloby určovací je třeba mimo jiné prokázat existenci naléhavého právního zájmu žalobce. Ten soudní judikatura v případě určení vlastnického práva k nemovitostem podléhajícím evidenci v katastru nemovitostí dovozuje právě z absence zápisu vlastnického práva v tomto veřejném rejstříku, a moţnosti následně na základě pravomocného rozsudku o určení provést záznam vlastnického práva. Uvedené neplatí však bezvýjimečně, jelikoţ je současně třeba, aby právní nejistota v postavení vlastníka byla aktuální, nikoli však dlouhotrvající; téţ se zohledněním moţnosti ţalobce domoci se svého vlastnického práva podle zvláštních právních předpisů, zejména restitučních. Je nutné zdůraznit, ţe při vyhovění poţadovaného určení, které má deklaratorní povahu, můţe být zasaţeno do práva osob, které sporné nemovitosti fakticky uţívají a jsou v dobré víře, ţe jim uvedené nemovitosti patří. V této souvislosti se vyvinula poměrně bohatá restituční judikatura, jejíţ závěry byly nezřídka předmětem přezkumu ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který zjišťoval, zda samotným vyhověním či naopak ani nepřipuštěním určovací ţaloby nedošlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, a to jak
180
na straně osoby, jeţ se domáhala určení svého vlastnického práva, ale téţ ze strany dosavadních uţivatelů sporných nemovitosti a jejich následné povinnosti je vydat. Zvláštní pozornost je třeba vedle typických restitučních sporů věnovat téţ zvláštním institutům, které mají svůj původ v právních předpisech, jeţ jsou sice účinné, ale právní ţivot jiţ dlouhou dobu neovlivňují. Mezi ty patří především institut národní správy, u níţ vlastníkovi národní správou postiţených nemovitostí sice zbylo holé vlastnictví, ale po mnoho desetiletí nemohl fakticky s nemovitostmi nakládat. K odnětí vlastnictví tak v rozhodné době (ve smyslu restitučních předpisů) nedošlo, proto se původní vlastníci mohli domáhat určení svého vlastnického práva k nemovitostem, u nichţ byly v řadě případů provedeny duplicitní zápisy vlastnictví. Soudní deklarací vlastnictví pak tento neţádoucí zápis mohl být odstraněn. Jiţ prvorepubliková právní věda připouštěla moţnost ţalovat na určení vlastnického práva tam, kde se vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi spornými stranami, a dojde ke konečnému odklizení sporu. Nebude mít naopak místo tam, kde se sporný vlastnický vztah zcela nevyřeší, ale naopak povede k dalšímu zbytečnému rozmnoţení sporů. Není tak v zásadě moţné domáhat se určení neplatnosti smlouvy, kterou bylo převedeno vlastnické právo, jelikoţ se deklarací její neplatnosti nevyřeší zásadní otázka vlastnictví věci. Z tohoto důvodu je třeba ţalovat přímo na určení vlastnictví, přičemţ otázka neplatnosti smlouvy se bude ve sporu řešit jako otázka předběţná. V některých zvláštních řízeních se naopak jako otázka předběžná řeší vlastnictví k věci, jeţ byla postiţena z důvodu právního nároku oprávněné osoby, a to v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) a v souvislosti s řízením insolvenčním. V obou řízeních je moţné domáhat se vyloučení postiţené věci pomocí zvláštní procesní ţaloby vylučovací. V této souvislosti
je
třeba
upozornit,
ţe
deklarace
vlastnického
práva,
jako
práva
nepřipouštějícího postiţení předmětné věci, se omezuje pouze na tato specifická řízení. Byť se lze setkat v právní literatuře s názorem, ţe v těchto případech jde o určovací ţaloby vlastnické, nelze s tímto závěrem souhlasit, jelikoţ cílem uvedeného sporu není primárně určení vlastnictví, ale práva, které vylučuje moţnost oprávněného (věřitelů) uspokojit svou soudně přiznanou, ale dosud neuspokojenou pohledávku (či přihlášenou a nepopřenou) z výtěţku prodeje předmětné věci. Sama vylučovací ţaloba je zvláštní konstrukcí procesního práva, u níţ se naléhavý právní zájem neprokazuje. Vlastnické právo k věci můţe současně náleţet více subjektům, v důsledku toho v praxi vznikají spory ohledně hospodaření se společnou věcí. Spoluvlastníci tak budou mít naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnictví k věci, s vymezením velikosti jejich 181
spoluvlastnických podílů. V rámci společného jmění manţelů se můţeme v praxi setkat s ţalobami na určení, zda konkrétní věc je či není součástí společného jmění manželů. Cílem těchto určovacích ţalob je především vyjasnění spoluvlastnického reţimu, a s tím související právní jistota v nakládání se společnou věcí. Určení vlastnictví se můţe vedle samotného vlastníka domáhat téţ třetí osoba, která vlastníkem není, ale deklarace vlastnického práva můţe významně postavení ţalobce ovlivnit, a tudíţ bude mít na poţadovaném určení naléhavý právní zájem. V této souvislosti soudní praxe připouští ţaloby na určení, ţe zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci, či nájemce pozemku, na němţ se nachází jeho stavba, se můţe doţadovat určení, kdo je vlastníkem pozemku. Určovací ţalobou se lze domáhat určení práva či právního vztahu, nikoli právní skutečnosti, pokud tak výslovně nepřipouští zákonná úprava, vymezující zvláštní určovací ţaloby. Mezi ty však doposud nepatřila moţnost domáhat se určení sporné hranice mezi pozemky. Při sporu o hranici mezi vlastníky sousedních pozemků tak bylo třeba geometrickým plánem zaměřit část sporného pozemku, a poté bylo moţné se domáhat určení vlastnictví ke konkrétní parcele. Právní úprava v novém občanském zákoníku moţnost ţalovat přímo na určení sporné hranice dává, coţ vítá zejména právní praxe. Určení vlastnictví jako doplňková forma právní ochrany vlastnického práva (vedle ţalob vlastnických) se uplatní zejména tam, kde jiné právní nástroje nepovedou k odstranění aktuální právní nejistoty vlastníka a jejichţ prostřednictvím se nevyřeší celý obsah a dosah sporného právního vztahu či práva. Spojení více právních prostředků směřujících k ochraně vlastnictví je v zásadě přípustné, je však třeba hodnotit kaţdou nastalou situaci individuálně. Prostřednictvím určení vlastnického práva by však nemělo docházet ke zbytečnému mnoţení sporů, ale vlastnický spor by měl být definitivně odklizen.
182
Resümee Der Schutz des Eigentums ist mithilfe der sogenannten Eigentumsklagen realisiert. Es handelt sich um die Klage auf die Herausgabe der Sache (oder die Räumungsklage) und die Unterlassungsklage. Diese speziellen Klagen kann der Besitzer verwenden, wenn sein Recht schon verletzt wurde. In der Situation der Bedrohung des Eigentumsrechts oder bei der unsicheren Rechtslage des Eigentümers kann man die Feststellung des Eigentums verlangen. Die Unsicherheit der Rechtslage des Besitzers kann aufgrund des Urteils über die Deklaration des Eigentums beseitigt werden. Die Rechtsprechung bevorzugt die Eigentumsklagen vor den Feststellungsklagen. Die Kumulation der beiden Klageformen ist aber auch möglich, und zwar, wenn der Beklagte etwas aktiv ausüben muss, aber gleichzeitig ist es notwendig, das Eigentum autoritativ festzustellen. Für den Erfolg im Feststellungsstreit ist es nötig, den Feststellungsgegenstand klar zu identifizieren. Bei den Immobilien, die im Liegenschaftskataster eingetragen sind, hängt dies von den Katastervorschriften ab. Die beweglichen Sachen müssen vom Kläger genau beschrieben werden, damit sie von den anderen Sachen der gleichen Art unterschieden werden können. Die autoritative Feststellung des Eigentums zu den Immobilien dient auch zur Beseitigung der Duplizitäteintragung im Liegenschaftskataster. Die Duplizität entstand aufgrund der Existenz zwei Rechtstiteln, wobei jeder für einen anderen Besitzer galt, der nicht Mitbesitzer oder Nachfolger der Früheren war. Das Feststellungsurteil soll diese unerwünschte Eintragung beseitigen und keine andere gründen. Dieses Rechtsmittel geht aus dem Prozessrecht hervor, und deshalb handelt es sich um einen allgemeinen Rechtsbefehl, mit dem man die Rechtsbeziehungen im Zivilrecht schützen kann. Bei der Feststellung des Rechts oder der Rechtsbeziehungen ist es nötig die dringende Feststellungsinteresse zu beweisen. Es handelt sich um eine besondere Prozessvoraussetzung, deren Erfüllen für den Erfolg im Streit notwendig ist. Wenn der Kläger auf die Feststellung keine Interesse hat, muss das Gericht die Klage abweisen. Die Rechtsprechung beurteilt die Interesse an der Feststellung von der Nötigkeit das Eigentum zur Immobilien ins Liegenschaftskataster einzutragen, aber diese Regel gilt nicht immer. Die unsichere Rechtsstellung muss bei dem Kläger aktuell sein. Sie darf nicht von der Vergangenheit ausgehen. Die Feststellung kommt nicht in Frage, wenn der Schutz
des
Eigentumsrechts
mithilfe 183
der
speziellen
Rechtsmittel,
z.
B.
Restitutionsvorschriften, geleistet werden konnte. Dieser Teil der Eigentumsstreiten und damit zusammenhängende Frage der Bewilligung der Feststellungsklage wurde vom Europäischen Gericht für Menschenrechte überprüft. Einerseits verfolgen die Restitutionen das legitime Ziel, das vergangene Unrecht zu beseitigen, anderseits konnten sie nicht die gegenwärtigen Besitzer unbegründet beschädigen. Immer noch aktuell sind die Rechtsstreiten der Besitzer, auf deren Immobilien nach dem zweiten Weltkrieg das spezielle Institut – Die Nationale Verwaltung verhängt wurde. Der Besitzer dieses beschädigten Vermögens konnte nicht mit seinem Eigentum frei verfügen. Nach der Wende im Jahre 1989 hat dieses Institut keine Wirkung mehr, und deshalb könnten die ursprünglichen Besitzer oder ihre Nachkommen die Feststellung des Eigentums verlangen. Die Möglichkeit der Feststellung des Rechts oder der Rechtsverhältnisse ist gegeben, wenn das Urteil die feste Rechtsgrundlage für die Rechtsbeziehungen unter der Streitparteien schafft und der Rechtsstreit endgültig beseitigt. Die Feststellungsklage ist aber unzulässig, wenn der Rechtsstreit nicht vollständig gelöst wird, sondern führt nur zu anderen Streiten. Es ist z. B. nicht möglich auf die Feststellung der Nichtigkeit des Vertrags zu klagen, weil das Urteil nicht die Hauptfrage des Eigentumsrechts löst, konkret das Problem - wer der Besitzer der Sache ist. Die Klage sollte man auf die Feststellung des Eigentums zu formulieren. Die Nichtigkeit des Vertrags wird als die Vorfrage gelöst. Im Exekutionsverfahren und Insolvenzverfahren kann die Sache der Dritten betroffen werden. Dann ist es möglich die Exziderungsklage zu erheben. Im Verfahren über diese Klage löst man am häufigsten, ob zu dieser Sache jemand anderer das Eigentumsrecht hat. Das Eigentum ist hier als die Vorfrage gelöst; die Lösung des Eigentums ist nur auf den Bedarf dieser speziellen Verfahren beschränkt. Die Feststellungsklage können die Miteigentümer anwenden, wenn sie sich nicht sicher sind, wer der Miteigentümer ist. Der Ehegatte kann auch durch die Klage verlangen festzustellen, ob die Sache sich im gemeinschaftlichen Vermögen der Ehegatten befindet. Das Ziel der Feststellung in der beiden Fällen ist die Klärung des gemeinschaftlichen Eigentums und damit zusammenhängender Rechtssicherheit in der Verfügung mit der gemeinsamen Sache. Die Feststellung des Eigentums kann auch die dritte Person verlangen, die nicht der Besitzer ist, bei der aber die Erklärung des Eigentumsrechts ihre Stellung beinflussen kann, und deshalb sie hat die Rechtsinteresse an solcher Feststellung. In dieser Sinne ist in der Praxis erlaubt, dass der Erbe verlangt, dass der Erblasser der Besitzer vor dem Tot war. 184
Auch der Mieter des Grundstücks, auf dem sein Haus steht, kann die Feststellung verlangen, wer der Besitzer des Grundstücks ist. In der Praxi treffen wir uns oft mit der Klage auf Feststellung des Verlaufs der Grenzen von dem Grundstück. Die Klageanschrift muss man auf Feststellung des Eigentums zum konkreten – aufgrund der geometrischen Plan begrenzen – Grundstück formulieren. Die Feststellung der Grenze, als der Rechtstatsache, ist nicht laut der Rechtsprechung erlaubt. Laut dem neuen Bürgerlichen Gesetzbuch ist schon diese Feststellung möglich. Die Feststellung des Eigentums stellt die Zusatzform des Eigentumsschutzes dar. Sie ist verwendbar in den Fällen, wo andere Rechtsmittel nicht den ganzen Rechtsstreit auflösen können. In der Praxis ist diese Form sehr beliebt, aber ihre Nutzung hat ihre Beschränkungen. Die Fachliteratur beschäftigt sich mit diesem Thema selten, die Grundsätze für die Feststellung des Eigentumsrechts gehen aus der Rechtsprechung hervor. Ihr Ziel ist aber klar, die Rechtssicherheit in die Eigentumsbeziehungen einzuführen.
185
Seznam použité literatury 1.
BALÁK, František. Poznámka k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp.
zn. 22 Cdo 238/2005. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 20, s. 759-762. ISSN 1210-6410. 2.
BAMBERGER, Heinz Georg, ROTH, Herbert. Kommentar zum Bürgerlichen
Gesetzbuch. Band 2. 3. Auflage. München: C.H.Beck. 2012, 3378 s. ISBN 979 3406 60932 9. 3.
BAREŠOVÁ, Eva; BAUDYŠ, Petr. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, 778 s. ISBN 978-807179-594-0. 4.
BAUMBACH, Adolf a kol. Zivilprozessordnung mit Gerichtsverfassungsgesetz und
anderen Nebengesetzen. Band 1., 65. Auflage. München: C.H.Beck, 2007, s. 1017. 5.
BAUDYŠ, Petr. Katastr a nemovitosti. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, 305 s.
ISBN 978-80-7400-304-2. 6.
BAUDYŠ, Petr K naléhavému právnímu zájmu na určení vlastnické hranice pozemku.
Soudní rozhledy, 2003, roč. 9, č. 11, s. 369-372. ISSN 1211-4405. 7.
DÁVID, Radovan. Vylučovací spory s přihlédnutím k novele exekučního řádu. Právní
fórum. 2010, roč. 7, č. 7, s. 342 – 352. ISSN 1214-7966. 8.
DRÁPAL, Ljubomír; BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1a ž 200az.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s. ISBN 978-80-7400-107-9. 9.
DRÁPAL, Lubomír; BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád II. § 201až 376.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1776 s. ISBN 978-80-7400-107-9. 10. ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. 11. FIALA, Josef.; ŠVESTKA, Jiří. Úvaha nad ochranou vlastnického práva se zvláštním zřetelem k vlastnickým ţalobám. Socialistická zákonnost. 1971, roč. 19, č. 2, s. 71-89. 12. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002, 433 s. ISBN 80-210-2793-2. 13. GERLICH, P. Ţaloby určovací. Právník, 1932, roč. 71, s. 173-186. 14. HANDL, Vlastimil; RUBEŠ, Josef a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl Praha: Panorama, 1985, 858 s. 15. HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. podstatně rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1481 s. ISBN 978-80-7400-059-1. 186
16. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. Díl 1. Praha: Ott, 1921. 17. HOLUB, Milan; FIALA, Josef.; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. 12. vydání. Praha: Linde, a.s., 2006, 871 s. ISBN 80-7201-602-4. 18. HOLUB,
Milan;
BIČOVSKÝ,
Jaroslav;
SPÁČIL,
Jiří;
MAREČEK,
Jan;
WURSTOVÁ, Jana. Sousedská práva. Praktická příručka. 3. vydání. Praha: Linde, a.s., 2005, 311 s. ISBN 80-7201-534-6. 19. HORA, Václav. Československé civilní právo procesní. Díl II. Řízení před soudy prvé stolice. Druhé, opravené a doplněné vydání. Praha, 1928, 442 s. 20. HORÁK, Ondřej. Jaromír Sedlíček a problematika vlastnictví, In Sedláček, J. Vlastnické právo. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 7-26. ISBN 978-80-7357-742-1. 21. HUBÁLKOVÁ, Eva. Majetková restituce. Ochrana vlastnického práva ve smyslu judiciální praxe ESLP, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR, 2004, č. 43. 22. HURDÍK, Jan. Institucionální pilíře soukromého práva v dynamice vývoje společnosti. Praha: C. H. Beck, 2007, 119 s. ISBN 978-80-7179-379-3. 23. CHALUPA, Luboš. Soudní ochrana vlastnictví a tzv. neoprávněné osoby. Právní zpravodaj. 2007, roč. 8, č.1, s. 8-10. ISSN 1112-8694. 24. JANEČKOVÁ, Eva; HORÁLEK, Vladimír; ELIÁŠ, Karel. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde, a.s., 2012, 205 s. ISBN 978-80-7201-870-3. 25. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1. 26. KINDL, Milan. Musí být věci uţitečné (a zcela ovladatelné)? Právní fórum. 2006, roč. 3, č. 9, s. 308- 310. ISSN 1214-7966. 27. KINDL, Tomáš. Malá poznámka o věcech (o odpadech, jeskyních a rybnících jako věcech). Právní fórum. 2010, roč. 7, č. 2, s. 49- 52. ISSN 1214-7966. 28. KINDL, Milan; KNAPP, Viktor. K některým otázkám konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108/1945 Sb. Právník. 1994, roč. 133, č. 7, s. 620-628. ISSN 0231-6625. 29. KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné. sv. I. 2. Doplněné vydání. Praha: CODEX, 1997, 349 s. ISBN 80-85963-31-0.
187
30. KNAPPOVÁ, Marta. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. Praha: Academia, 1968, 274 s. 31. KOTOUČOVÁ, Jiřina. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, 1122 s. ISBN 978-80-7400-320-2. 32. KRÁLÍK, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, 536 s. ISBN 978-80-7400-400-1. 33. KRNEC, Jiří; KOSAŘ, David; KRATOCHVÍL, Jan; BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1687 s. ISBN 978-80-7400-365-3. 34. KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2010, 444 s., ISBN 978-80-87284-12-4. 35. LANČÍK, Jindřich. Několik poznámek k výkladům o národní správě. Právník, 1946, roč. 85, sešit 4, s. 104-111. 36. MACUR, Josef. Kurs občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, 207 s. ISBN 80-7179-190-3. 37. MRUZEK, Karel. Některé určovací ţaloby vlastnické. Právní praxe, 1996, roč. XLIV, č. 2, s. 72-81. ISSN 1210-0900. 38. MRUZEK, Karel. Další úvaha o sporech o vlastnictví mimo restituce: Určovací ţaloba. Správní právo, 1995, roč. 28, č. 4, s. 217-239. ISSN 0139-6005. 39. NEŠPOR, Zdeněk. Nové předpisy o národní správě. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků, 1948, 229 s. 40. PEJCHAL, Aleš. Stabilita vlastnických vztahů ve světle restituční judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Bulletin advokacie, 2005, č. 7 a 8, s. 50-52. ISSN 1210-6348. 41. PETR, Bohuslav. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, 197 s. ISBN 978-80-7400-332-5. 42. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. Sněmovní tisk č. 342/0. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 2. 2012]. 43. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k zákonu č. 349/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a zákona o správních poplatcích. Tisk č. 318/0. informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 2. 2012].
188
In: ASPI [právní
44. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl I., díl II., díl III. repr. z roku 1935. Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1998, 1192 s., 970 s., 680 s. ISBN 80-85963-61-2, 80-85963-64-7, 80-85963-74-4. 45. RANDA, Antonín. Žaloba z domnělého vlastnictví čili actio Publiciana. Právník, 1871, roč. 10, s. 397- 402. 46. RANDA, Antonín. I. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém, II. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Reprint z roku 1923. Praha: ASPI, 2008, 340 s. ISBN 978-80-7357-389-8. 47. ŘEHÁČEK, Oldřich. Právní důsledky soupisu majetku třetích osob do majetkové podstaty dluţníka v insolvenčním řízení a moţnosti právní obrany. Bulletin advokacie, 2011, č. 6, s. 33- 35. ISSN 1210-6348. 48. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Komentář k §§ 353-446 Obecného občanského zákoníku se zřetelem ku právu na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnému. Praha: Nakladatelství V. Linhart, 1935, 428 s. 49. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, 426 s. ISBN 978-80-7357-742-1. 50. SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Část 2. Praha, 1935, 178 s. 51. SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, 265 s. ISBN 80-7179-385-X. 52. SPÁČIL, Jiří. Věcná břemena v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 103 s. ISBN 80-7179-524-0. 53. SPÁČIL, Jiří. Drţba v návrhu nového občanského zákoníku, Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 13, s. 479-486. ISSN 1210-6410. 54. SPÁČIL, Jiří. Podstata vlastnických ţalob relativní neplatnosti a procesního nástupnictví z pohledu vztahu práva hmotného a procesního v díle prof. Macura. In Macurův jubilejní památník. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 40-47. ISBN 978-807357-7. 55. SPÁČIL, Jiří. Současná judikatura o vlastnickém právu k majetku – přešlému na stát bez právního důvodu před 1. 1. 1990. Právní fórum. 2011, roč. 8, č. 6, s. 251-261. ISSN 1214-7966. 56. SPÁČIL, Jiří. Ţaloby původních vlastníků na vydání privatizovaného majetku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . 189
57. SPÁČIL, Jiří. Poznámka k rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 10, s. 377-378. ISSN 1210-6410. 58. STUNA, Stanislav; ŠVESTKA, Jiří. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 10, s. 366 - 373. ISSN 1210-6410. 59. SVATOŠ, Petr. Určovací ţaloba. Bulletin advokacie, 1986, č. 4, s. 228-241. 60. SVOBODA, Karel. Žaloba v civilním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 312. ISBN 978-80-7357-535-9. 61. SVOBODA, Karel. Ţaloba na ochranu vlastnického práva podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2013, roč. 21, č. 4, s. 144-147. ISSN 1210-6410. 62. ŠARMAN, Jan. Přehled judikatury v oblasti věcných práv. Praha: ASPI, a.s., 2006, 340 s. ISBN 80-7357-145-5. 63. ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. aktualizované vydání. Praha: Linde, a.s., 2009, 1263 s. ISBN 978-80-7201-769-0. 64. ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Michal a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1394 s. ISBN 978-807400-108-6. 65. VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I., Praha, 1923, 569 s. 66. VÁVRA, David. Určení hranice mezi pozemky v novém občanském zákoníku. In: ŢATECKÁ, E. et. al. (eds..) COFOLA 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 313 – 322. ISBN 978-80-210-5929-0. 67. VORWERK, Volkert; WOLF, Christian. Beck´scher Online – Kommentar ZPO, 8. Edition. C. H. Beck. Dostupný z: www.beck-online.de. [cit. 15. 1. 2013]. 68. VRÁBLÍKOVÁ, Petra. Určovací ţaloby a ochrana vlastnického práva – slovo nikoli poslední. Právní zpravodaj. 2005, roč. 6, č. 12., s. 1 – 8. ISSN 112-894. 69. VRCHA, Pavel; JANKŮ, Petra; VRCHOVÁ, Karin. Katastrální (a související) judikatura. 3. vydání. Praha: Linde, a.s., 2011, 708 s. ISBN 978-80-7201-861-1. 70. VRCHA, Pavel. Civilní sporný proces. Druhy ţalob. 2006. In: ASPI [právní informační systém], Wolters Kluwer ČR, [cit. 19. 8. 2013]. 71. WINTEROVÁ, Alena. Žaloba v občanském právu procesním. Praha: Acta Universitatis Carolinae, Iuridica monographia, 1979, 105 s.
190
Seznam použitých judikátů Rozhodnutí Nejvyššího rakouského soudu ze dne 15. 1. 1924, sp. zn. Ob I. 21/24. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 8. 1924, sp. zn. Rv I 1139/24. In: Vážný. č. 4085. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1925, sp. zn. Rv I 280/25. In: Vážný. č. 4847. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 1932, sp. zn. RI 453/32. In: Vážný. č. 11741. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1944, sp. zn. RV I 1110/43. In: Vážný. č. 18813. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1928, sp. zn. Rv I 525/28, In: Váţný. č. 8536. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 1947. In: Vážný. č. 137/II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 1948, č. 633/46-4. In: Bohuslavova sbírka. č. A 1808. Stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972. In: Lex Galaxy [originální právní systém nejen pro právníky]. Epsilon Delta, s. r. o., [cit. 7. 4. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972. In: Lex Galaxy [originální právní systém nejen pro právníky]. Epsilon Delta, s. r. o., [cit. 6. 5. 2013]. Zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72.In: Lex Galaxy [originální právní systém nejen pro právníky]. Epsilon Delta, s. r. o., [cit. 6. 5. 2013]. Zpráva Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/96, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č. 2/1988 pod č. 3/1988. In: Lex Galaxy [originální právní systém nejen pro právníky]. Epsilon Delta, s. r. o., [cit. 6. 5. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu SR ze dne 27. 6. 1989, sp. zn. 1 z 36/89, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1991. In: Lex Galaxy [originální právní systém nejen pro právníky]. Epsilon Delta, s. r. o.,[cit. 17. 4. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/1993. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 1993, sv. 7 - 8, č. 35, s. 261. Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 1993, sv. 2, č. 5, s. 205.
191
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1994, sp. zn. Cdon 8/94. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 1994, sv. 6 -7, č. 73, s. 252. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, 1995. sv. 3, č. 21, s. 135. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1996, sp. zn. 20 Co 72/95. In: Soudní rozhledy. 1998, sv. 9, s. 234. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 193/96. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 1997, sv. 6, č. 21, s. 192. Rozsudek Krajského osudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. 9 Co 597/96. In: Lex Galaxy [originální právní systém nejen pro právníky]. Epsilon Delta, s. r. o.,[cit. 26. 9. 2013]. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1995, sp. zn. 7 Cdo 154/93. In: Právní rozhledy. 1995, sv. 5, s. 225. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 1997, sp. zn. 16 Ca 436/96. In: VRCHA, Pavel; JANKŮ, Petra; VRCHOVÁ, Karin. Katastrální (a související) judikatura. 3. vydání. Praha: Linde, a.s., 2011, s. 159. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 1998, sv. 2, č. 9, s. 99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96. In: Právní rozhledy. 1997, č. 6. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. II. ÚS 82/95. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, díl prvý, č. 31. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96. In: Soudní judikatura 1997, sv. 3, č. 21. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 1998, sv. 4, č. 26. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96. In: Soudní judikatura, 1998, sv. 6, č. 47. Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 14/1997. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1138/96. In: Soudní judikatura, 1998, sv. 7. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. I. Odon 23/97. In: Právo a podnikání. 1998, sv. 2. 192
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 35 Ca 78/97. In: Soudní judikatura. 1998, sv. 14, č. 319, s. 422. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 30 Ca 225/97. In: Soudní judikatura ve věcech správních, 1998, sv. 11, č. 285, s. 336. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 680/96, In: Právní rozhledy, 1998, sv. 10, s. 25. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 512/98. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 1999, č. 58. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 1998, sv. 12, č. 127, s. 221. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2000, sv. 2, č. 11, s. 105. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2000, sv. 5, č. 31, s. 284. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, In: Soudní rozhledy. 1999, sv. 7, s. 220. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99. In: Právní rozhledy. 1999, sv. 8, s. 429. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 24 Cdo 294/98. In: Soudní rozhledy. 1999, sv. 10, s. 324. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99.In: Právní rozhledy. 1999, sv. 10, s. 553. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2001, sv. 1, č. 7, s. 55. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1094/97, In: Právní rozhledy. 1999, č. 12, s. 656. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, In: Právní rozhledy, 2000, č. 1, s 35. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/1998, In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2000, sv. 10, č. 69, s. 635. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2000, sv. 6, č. 40, s. 368.
193
Rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 19 C 59/99. In: VRCHA, Pavel; JANKŮ, Petra; VRCHOVÁ, Karin. Katastrální (a související) judikatura. 3. vydání. Praha: Linde, a.s., 2011. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1620/99. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2001, sv. 7, č. 50. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98. In: Soudní rozhledy. 2000, č. 7, s. 205. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/1998. In: Soudní judikatura. 2000, sv. 11, č. 120, s. 411. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98. In: VRCHA, Pavel; JANKŮ, Petra; VRCHOVÁ, Karin. Katastrální (a související) judikatura. 3. vydání. Praha: Linde, a.s., 2011, s. 154. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2398/98. In: Soudní rozhledy. 2001, č. 2, s. 45. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 5. 4. 2010 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99. In: Soudní judikatura. 2000, sv. 12, č. 132, s. 448. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2000, sp. zn. 20 Co 334/2000, In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2001, sv. 9, č. 65, s. 560. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98. In: Právní rozhledy. 2001, č. 2, s. 89. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2024/99, In: Soudní rozhledy. 2001, sv. 1, s. 4. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98, In: Soudní judikatura. 2001, sv. 4, č. 51, s. 182. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, In: Soudní rozhledy. 2001, sv. 9, č. 61, s. 43. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. IV. ÚS 500/2000, In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2000, sv. 20, č. 183, s. 277.
194
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2622/2000. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 16. 9. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/06899592883129D3C1257 A4E0068A9FF?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, In: Soudní judikatura. 2001, sv. 6, č. 73, s. 269. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1968/2000. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2864/2000. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 18. 6. 2013 . Nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 539/98. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2001, sv. 21, č. 46, s. 411. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2001, sv. 10, č. 68, s. 608. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 20. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 20. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99. In: Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck. 2001, sv. 7, č. 574, s. 49. Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2001, sv. 23, č. 29, s. 357. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001. In: Soudní judikatura. 2002, sv. 5, č. 77. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 28 Cdo 555/2002. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 2. 5. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/88335B278B291565C1257 A4E0067B0E5?openDocument&Highlight=0
195
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1908/2000.In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 15. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2002, sp. zn. 22 Cdo 534/2002. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 2. 5. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D13E0890A68C0F02C1257 A4E0065299C?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, In: Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 18, č. 1309, s. 132. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2986/2000. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 7. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 543/2001. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 7. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1265/2002 In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001. In: Soudní rozhledy. 2003, sv. 1, č. 1, s. 5 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 63/2001. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 469/2001. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2002, sv. 28, č. 114, s. 3 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1299/2001. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 7. 7. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 12. 5. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1798/2002. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 16. 6. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/ABA9B67691AB3A35C12 57A4E0065CF84?openDocument&Highlight=0 Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 .
196
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002.In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1949/2001. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 16. 6. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3011685414CDB4F0C1257 A4E0068F6FE?openDocument&Highlight=0 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2003, sv. 30, č. 60, s. 107. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo1196/2002. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 7. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 16. 6. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/43D9FBA3A330E527C125 7A4E0064BB23?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. In: Právní rozhledy. 2003, č. 12, s. 624. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2568/2000.In: Soudní judikatura. 2003, č. 169, s. 762. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp.zn. 21 Cdo 1724/2003. In: Soudní judikatura. 2003, sv. 10, č. 168, s. 753. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 918/2003. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 16. 6. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/BA427E79C5327A6CC125 7A4E006963D1?openDocument&Highlight=0
197
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 14 Co 555/2003. In: Soudní judikatura. 2004, sv. 3, č. 59, s. 219. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 739/2003. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 10. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 649/2004. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 7. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002. In: Soudní judikatura. 2004, sv. 9, č. 180, s. 738. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2005, sv. 36, č. 23, s. 287. Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 36/05. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 4. 7. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2191/2005. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 4. 7. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05. In: Sbírka zákonů, č. 477/2005 Sb., částka 166. Stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 22/05. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2006, sv. 6, č. 53, s. 519. 198
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 10 Co 135/2005. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 20. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2928/2004. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 17. 4. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3F91AA9C39E8DB26C125 7A4E00672089?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1706/2005. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005.In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2007, sv. 6, č. 53, s. 516. Poznámka k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005. In: Právní rozhledy. 2006, č. 20, s. 759. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3122/2005. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 12. 9. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2184/2006. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 12. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006.In: Soudní judikatura. 2007, sv. 4, poř. č. 49, s. 264. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 650/2005. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006. In: Soudní judikatura. 2007, sv. 8, č. 112, s. 590. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1464/2007. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 29. 5. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2638/2005. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1762/2006. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 .
199
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2470/2005. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 6. 6. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/CD2C8089D416932CC125 7A4E0064FFE7?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 406/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 6. 6. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/9C2E1B5B109F2185C1257 A4E0065C22B?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005. In: Soudní judikatura. 2008, sv. 9, č. 121, s. 657. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 1 As 46/2008-134. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 6. 6. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/EB558B2488FFA6F6C125 7A4E0064BA55?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007. In: Soudní rozhledy. 2009, sv. 3, č. 30, s. 90. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 32 Odo 1298/2006. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 796/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 6. 6. 2012]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/44B29B534DF1E806C1257 A4E0067530E?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1999/2008. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 10. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2008, č.j. Komp 3/2008-63. In: Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 2009. sv. 3, č. 1783, s. 247.
200
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 6. 10. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/224852434279F6CBC1257 A4E00675405?openDocument&Highlight=0 Nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/2008. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2009, sv. 52, č. 4, s. 27. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 675/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 25. 5. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/5DD3C4FBB79F6490C125 7A4E006ACDD8?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 85/2008. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 10. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 10. 6. 2013 . Usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 10. 6. 2013 . Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 22. 9. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5013/2008. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 25. 5. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/0CED794F694D90DDC125 7A4E0066FACA?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4176/2007. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2200/2007. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 25. 5. 2013]. Dostupné z:
201
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/9DCA96A06927662AC125 7A4E0065AABE?openDocument&Highlight=0 Nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2009, sv. 55, č. 260, s. 509. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008. In: Soudní rozhledy. 2010, sv. 10, č. 93, s. 359. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2011, sv. 1, č. 6, s. 91. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4967/2009. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 19. 3. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2010, sv. 58, č. 132, s. 3. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2389/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2810/2008. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 4. 7. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1751/2008. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 10. 6. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1703/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 17 Co 405/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5159/2008. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 6. 10. 2013 .
202
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 679/2011. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4880/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2967/2009. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4044/2010. In: Soudní judikatura. 2013, sv. 2, č. 15, s. 90. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2889/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Vrchního zemského soudu v Hamburku ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 5 U 132/10. In: Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. s. 1982. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4048/2009. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2012 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3892/2011. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2418/2011. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 16. 6. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1341/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . 203
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4391/2011. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1510/2012. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3774/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1213/2012. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 17. 4. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4963/2010. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 6. 10. 2013 . Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011. In: Soudní judikatura. 2013, sv. 10, č. 134, s. 794. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 523/2011. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 717/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 5. 6. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/FEE783B5F302DD8FC125 7B250045146A?openDocument&Highlight=0 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1947/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 25. 5. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/54D7DF6FF00EF386C1257 B4F00330785?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud,
2010 [cit. 10. 7. 2013]. Dostupné z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/6974671E186AB929C1257 B74003AD7FC?openDocument&Highlight=0 Rozsudek ESLP ze dne 9. 11. 1994, stíţnost č. 13092/87 a 13984/88. Věc Svaté kláštery proti Řecku. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=00157906 Rozsudek ESLP ze dne 10. 7. 2002, stíţnost č. 39794/98. Věc Gratzinger a Gratzingerová proti České republice In: Přehled rozsudků ESLP. 2002, sv. 4, č. 212, s. 165.
204
Rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 2002, stíţnost č. 31443/96. Věc Broniowski proti Polsku In: Přehled rozsudků ESLP. 2004, sv. 4, č. 312, s. 192. Rozsudek ESLP ze dne 7. 3. 2003, stíţnost č. 39050/97. Věc Jantner proti Slovensku In: Přehled rozsudků ESLP. 2003, sv. 2, č. 251, s. 97. Rozsudek ESLP ze dne 28. 9. 2004, stíţnost č. 44912/98. Věc Kopecký proti Slovensku In: Přehled rozsudků ESLP. 2005, sv. 2, č. 334, s. 71. Rozhodnutí ESLP ze dne 13. 12. 2005, stíţnost č. 17120/04. Věc Bergauer a 89 dalších proti České republice. In: Přehled rozsudků ESLP. 2006, sv. 1, č. 363, s. 1. Rozhodnutí ESLP ze dne 24. 8. 2008, stíţnost č. 43775/05. Věc Baťa proti České republice. In: KRNEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 1287. Rozhodnutí ESLP ze dne 4. 12. 2007, stíţnost č. 32735/07. Věc Cisterciácké opatství Vyšší Brod proti České republice. In: KRNEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1288. Rozhodnutí ESLP ze dne 11. 5. 2010, č. 29335/06 a 29801/06. Věc Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina proti České republice. In: KRNEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1288. Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 6. 2004, stíţnost č. 31443/96. Věc Broniowsky proti Polsku In: Přehled rozsudků ESLP. 2004, sv. 4, č. 312, s. 192. Rozsudek ESLP ze dne 3. 10. 2013, stíţnost č. 2000/09. Věc Ţáková proti České republice. Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=5673&d=331899
205
Seznam použitých právních předpisů Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 23. 3. 2010 . Zákon č. 208/1854 ř. z., o soudním řízení v nesporných věcech. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 23. 3. 2010 . Zákon č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o knihách pozemkových. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 23. 3. 2010 . Zákon č. 113/1895 ř. z., civilní řád soudní. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 23. 3. 2010 . Dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 3. 4. 2009 . Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakoţ i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 23. 3. 2010 . Dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 23. 3. 2010 . Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, účinný do 1. 7. 2006. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 23. 3. 2010 . Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 1. 2013 . Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: Úplné znění. Ostrava: Sagit, č. 926, s. 6. Zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádu a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 19. 2. 2007 . Zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 8. 2. 2007 . Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů do novely č. 173/2012 Sb. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 6. 5. 2010 .
206
Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 6. 5. 2010 . Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2007. In: Úplné znění. Ostrava: Sagit, č. 619. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 1. 2013 . Sdělení č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod, ve znění pozdějších změn. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 15. 10. 2010 . Zákon č. 246/1992 Sb. o ochraně zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů do novely č. 359/2012 Sb. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 1. 5. 2012 . Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 1. 2013 . Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 1. 2013 . Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních změn. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 6. 2013 . Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práva a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších ústavních změn. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 4. 2013 . Zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 1. 2013 . Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: Úplné znění. Ostrava: Sagit, č. 926, s. 216. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 1. 5. 2012 . Zákon č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, ve znění pozdějších změn do novely č. 275/2013 Sb. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 1. 10. 2013 . 207
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, do novely č. 303/2013 Sb. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 13. 5. 2013 . Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů do novely č. 303/2013 Sb. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 1. 10. 2013 . Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 1. 8. 2013 . Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů do novely č. 257/2013 Sb. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 1. 2013 . Vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 26/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška). In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 2. 1. 2013 . Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování, ve znění do novely č. 167/2012. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 1. 5. 2012 . Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Úplné znění - Nový občanský zákoník 2014. Ostrava: Sagit, č. 900, s. 11. Zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboţenskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdější novely. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 26. 9. 2013 . Zákon č. 265/2013 Sb., katastrální zákon, účinný od 1. 1. 2014. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 15. 10. 2013 . Novela č. 293/2013 Sb., kterou se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2014. In: ASPI právní informační systém . Wolters Kluwer ČR cit. 15. 10. 2013 .
208
Obsah ÚVOD………………………………………………………………………………….....3 ČÁST PRVNÍ. Obecné otázky vlastnického práva a jeho ochrany 1. Vlastnické právo – pojem a obsah…………………………………………………5 2. Předmět vlastnického práva a právní pojetí věci v novém občanském zákoníku…10 2.1 Věc v právním smyslu…………………………………………………………10 2.2 Rozdělení věcí…………………………………………………………………13 2.3 Příslušenství a součást věci...………………………………………………….17 2.4 Shrnutí kapitoly………………………………………………………………..21 3. Identifikace předmětu vlastnictví…………………………………………………..22 4. Obecně k ochraně vlastnického práva……………………………………………...33 4.1 Ţaloba na vydání věci…………………………………………………………36 4.2 Ţaloba negatorní (zápůrčí)…………………………………………………….40 4.3 Ochrana vlastnického práva v novém občanském zákoníku…………………..42 4.4 Ţaloba z domnělého vlastnictví ……………………………………………….44 ČÁST DRUHÁ. Procesní aspekty určení vlastnictví 1. Určení vlastnictví z pohledu historického………………………………………….51 2. Určovací ţaloba…………………………………………………………………….54 3. Naléhavý právní zájem na určení…………………………………………………..61 4. Zákonné ţaloby určovacího charakteru…………………………………………….67 5. Exkurz: Určení právního vztahu v německém civilním procesu…………………..70 6. Určení neplatnosti smluv, jimiţ se převádí vlastnické právo.……………………..75 7. Určení vlastnictví jako předběţná otázka..………………………………………...79 7.1 Určení vlastnictví k věci postiţené výkonem rozhodnutí (exekucí)..………...79 7.2 Určení vlastnictví k věci zahrnuté do soupisu majetkové podstaty..…………83 7.3 Shrnutí kapitoly....…………………………………………………………….86 ČÁST TŘETÍ. Určení vlastnictví a katastr nemovitostí 1. Určení vlastnictví a zápisy v katastru nemovitostí………………………………..87 1.1 Způsoby odstranění nesprávností v zápisu.…………………………………..87 1.1.1 Určení vlastnictví k nemovitosti..………………………………………….89 1.1.2 Vyklizení nemovitosti...……………………………………………………92 1.1.3 Určení neplatnosti převodní smlouvy.....…………………………………..93 1.2 Nový občanský zákoník a zápisy v katastru nemovitostí……………………97 209
2. Určení vlastnictví a duplicitní zápisy v katastru nemovitostí.……………………100 2.1
Postup
katastrálního
úřadu
při
duplicitě
zápisů
a
způsoby
jejich
odstranění………………………………………………………………………...101 2.2 Zvláštní příčiny vzniku duplicitního zápisu..………………………………..104 2.3 Shrnutí kapitoly..…………………………………………………………….107 3. Určení sporné hranice mezi pozemky.…………………………………………...109 4. Exkurz: Určení sporné hranice mezi pozemky v Německu.……………………..115 ČÁST ČTVRTÁ. Určení vlastnictví a restituce majetku 1. Určení vlastnictví a restituční nároky..…………………………………………...119 2. Určení vlastnictví a církevní restituce.…………………………………………...128 3. Exkurz: Ochrana vlastnictví a restituce majetku v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.…………………………………………………………………………131 3.1 K výkladu pojmů „majetek“ a „legitimní naděje“..………………………….132 3.2 Aplikace Úmluvy při ochraně restitučních nároků.……………………….....134 3.3 Majetkové restituce.…………………………………………………………138 3.4 Shrnutí kapitoly.…..…………………………………………………………139 4. Spory o určení vlastnictví k majetku pod národní správou.……………………...140 4.1 K národní správě a konfiskaci obecně..……………………………………..140 4.2 Spory o určení vlastnictví..………………………………………………….144 4.3 Aspekt tzv. náhradových dohod...…………………………………………..146 4.4 Shrnutí kapitoly...…………………………………………………………...149 5. Určení vlastnictví k leţící pozůstalosti jako předmětu konfiskace..…………….150 5.1 Institut leţící pozůstalosti...………………………………………………..150 5.2 Konfiskační řízení..………………………………………………………..153 5.3 Spory o určení vlastnictví.…………………………………………………154 5.4 Shrnutí kapitoly..…………...……………………………………………...156 ČÁST PÁTÁ. Určení vlastnictví ve zvláštních případech 1. Určení spoluvlastnického podílu………………………………………………...157 2. Určení vlastnictví k věci ve společném jmění manţelů…………………………162 3. Určení vlastnictví k předmětu dědictví………………………………………….167 4. Určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni……………………....172 ZÁVĚR……...…………………………………………………………………………179 Resümee...……...………………………………………………………………………183 Seznam pouţité literatury...…………………………………………………………….186 210
Seznam pouţitých judikátů…………………………………………………………..191 Seznam pouţitých právních předpisů………………………………………………..206
211
