Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra mezinárodního a evropského práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Uznání a výkon cizího soudního rozhodnutí v režimu nařízení Brusel I bis

Michal Pomichálek

2015/2016

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Uznání a výkon cizího soudního rozhodnutí v režimu nařízení Brusel I bis zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

V Brně dne 29. 3. 2016 ............................................. Michal Pomichálek

1

Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. Jiřímu Valdhansovi, Ph.D. za jeho ochotný přístup, podněty, připomínky a cenné rady, které mi poskytl při vypracování diplomové práce. Dále bych rád poděkoval své rodině a všem, kteří mě během celého studia podporovali.

2

Anotace Předmětem této diplomové práce je právní úprava uznání a výkonu v režimu nařízení Brusel I bis. Nařízení Brusel I prošlo významnými změnami, které by měly zefektivnit proces přesunu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech mezi členskými státy Evropské unie. Práce analyzuje současnou úpravu uznání a výkonu v nařízení Brusel I bis a porovnává ji s úpravou minulou v nařízení Brusel I. Na základě toho by mělo být vyhodnoceno, zda tyto změny budou mít na proces uznání a výkonu zamýšlený vliv.

Klíčová slova Nařízení Brusel I bis, nařízení Brusel I, uznání a výkon, rozhodnutí, zrušení exequatur

Abstract The object of this diploma thesis is legislation of recognition and enforcement in régime of Brussels Ibis Regulation. Brussels I Regulation has got through important changes, which should bring more efficient process of transfer of judgements in civil and commercial matters within states of the European union. This thesis analyzes the actual legislation of recognition and enforcement under Brussel Ibis Regulation and compares it to last legislation under Brussels I Regulation. On the basis of comparison it should be analyse whether those changes may have an intended impact on the process of recognition and enforcement.

Key words Brussels Ibis Regulation, Brussels I Regulation, recognition and enforcement, judgement, abolition of exequatur

3

Obsah Seznam použitých zkratek ................................................................................................ 6 Úvod ................................................................................................................................. 7 1.

Evropská integrace a evropský justiční prostor....................................................... 10 1.1

1.1.1

Bruselská úmluva ..................................................................................... 11

1.1.2

Rozšíření o státy Evropského sdružení volného obchodu ........................ 12

1.1.3

Maastrichtská smlouva ............................................................................. 12

1.1.4

Amsterodamská smlouva.......................................................................... 12

1.2

Brusel I bis jako součást evropského mezinárodního práva soukromého ....... 13

1.2.1

Evropské mezinárodní právo soukromé ................................................... 13

1.2.2

Forma právních předpisů evropského mezinárodního práva soukromého 13

1.2.3

Evropské mezinárodní právo procesní a Brusel I bis ............................... 14

1.3

Předchůdci nařízení Brusel I bis ...................................................................... 15

1.3.1

Bruselská úmluva ..................................................................................... 15

1.3.2

Nařízení Brusel I....................................................................................... 16

1.4 2.

Důležité smlouvy evropské justiční spolupráce............................................... 11

Výklad nařízení Brusel I bis ............................................................................ 16

Nařízení Brusel I bis ................................................................................................ 19 2.1

Působnost nařízení Brusel I bis ........................................................................ 19

2.1.1

Místní působnost ...................................................................................... 19

2.1.2

Osobní působnost ..................................................................................... 20

2.1.3

Časová působnost ..................................................................................... 20

2.1.4

Věcná působnost ....................................................................................... 21

2.2

Pojem rozhodnutí ............................................................................................. 22

2.2.1 3.

Rozhodnutí nespadající pod režim nařízení ............................................. 23

Uznání a výkon podle nařízení Brusel I bis ............................................................ 25 3.1

Uznání .............................................................................................................. 25

3.1.1

Způsoby uznání rozhodnutí ...................................................................... 26

3.1.2

Rozhodnutí o uznání jako o předběžné otázce ......................................... 27

3.1.3

Formální požadavky na uznání ................................................................. 27

3.1.4

Přerušení řízení ......................................................................................... 28

3.2

Výkon ............................................................................................................... 30

4

3.2.1

Výkon předběžných a zajišťovacích opatření .......................................... 31

3.2.2

Formální požadavky pro výkon ................................................................ 31

3.2.3

Přerušení řízení a jiná omezení výkonu .................................................... 32

3.2.4

Odepření výkonu ...................................................................................... 33

3.3

4.

Důvody pro odepření uznání a výkonu ............................................................ 35

3.3.1

Rozpor s veřejným pořádkem ................................................................... 36

3.3.2

Závažné vady řízení .................................................................................. 39

3.3.3.

Neslučitelnost rozhodnutí ......................................................................... 42

3.3.4

Porušení některých pravidel o příslušnosti podle nařízení Brusel I bis .... 43

Porovnání procesu uznání a výkonu podle staré a nové úpravy ............................. 45 4.1

Uznání a důvody pro odepření uznání ............................................................. 45

4.1.1

Uznání....................................................................................................... 45

4.1.2

Důvody pro odepření uznání .................................................................... 46

4.2

Prohlášení vykonatelnosti a důsledky jeho zrušen........................................... 48

4.2.1

Celé řízení o prohlášení vykonatelnosti a porovnání se současností ........ 48

4.2.2 Porovnání nařízení výkonu podle obou úprav za předpokladu nevyužití opravných prostředků .............................................................................................. 50 4.2.3

Veřejný pořádek po zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti............... 51

Závěr ............................................................................................................................... 53 Seznam použitých pramenů ............................................................................................ 55 Monografie: ................................................................................................................ 55 Odborné články a příspěvky ze sborníku: ................................................................... 56 Právní předpisy: .......................................................................................................... 56 Judikatura SDEU: ....................................................................................................... 57 Judikatura českých soudů: .......................................................................................... 58 Ostatní: ........................................................................................................................ 59

5

Seznam použitých zkratek Nařízení Brusel I bis

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

Nařízení Brusel I

Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání

a

výkonu

soudních

rozhodnutí

v občanských a obchodních věcech Bruselská úmluva

Bruselská úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních ze dne 27. 9. 1968

Nařízení Řím I

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy

Nařízení Řím II

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy

EU

Evropská unie

6

Úvod Dne 10. ledna 2015 nabylo účinnosti1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech2 (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Jedná se o procesně právní předpis, který tvoří jeden ze základních kamenů právní regulace v evropském justičním prostoru. Tento předpis nahrazuje Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech3 (dále jen „Nařízení Brusel I“), ze kterého také vychází. Nová úprava však obsahuje některé výraznější změny, kterými je sledována snaha efektivněji řešit spory s mezinárodním prvkem a snaha o jednodušší proces přesunu soudních rozhodnutí mezi členskými státy EU. Tématem mé diplomové práce je třetí kapitola nařízení Brusel I bis, která je věnovaná uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí. Soudní rozhodnutí je projevem státní svrchovanosti a „otevřenost hranic“ se pro něj nemůže uplatňovat v takové míře jako např. na zboží. Ovšem při stavu dnešní evropské integrace je nezbytně nutné mít proces přesunu soudního rozhodnutí z jednoho členského státu do druhého upraven tak, aby co nejméně zasahoval do volného fungování jednotného vnitřního trhu. Nařízení Brusel I bis v části o uznávání a výkonu bylo výraznější změnou zasaženo, a to zrušením mezitímního řízení o prohlášení vykonatelnosti, tzv. exequatur. Tímto krokem je sledována snaha urychlit řízení ve státě výkonu a snížit jeho náklady. Zrušením fáze prohlášení o vykonatelnosti by ale povinný přišel o procesní prostředky k obraně, což by bylo nepřípustné. Novela nařízení tedy musí kombinovat rychlost přesunu soudního rozhodnutí mezi členskými státy a možnost povinného se proti tomuto rozhodnutí bránit. Procesní prostředky k obraně povinného, které mohl uplatnit během řízení o prohlášení vykonatelnosti, v nařízení Brusel I bis byly v souladu s právními principy 1

S výjimkou článků 75 a 76, které nabyly účinnosti již 10. ledna 2014. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 6. 10. 2015]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1444296606570&uri=CELEX:32012R1215. 3 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 6. 10. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1444299443887&uri=CELEX:32001R0044. 2

7

nadále zachovány a v rámci celého procesu přesunu rozhodnutí přesunuty. Otázkou zůstává, zda novelizovaná úprava se zrušeným mezitímním řízením a rozhodováním o vykonatelnosti rozhodnutí naplní očekávání, která jsou do něj přepracováním původního znění vkládána. Cílem této práce tedy bude porovnat proces uznávání a výkonu cizího soudního rozhodnutí v režimu současné a předchozí právní úpravy. Tímto porovnáním se pokusím zjistit, zda jsou změny obsažené v současné úpravě natolik významné, aby skutečně dokázaly mít vliv na délku řízení ve státě výkonu. Mnou stanovená hypotéza tedy zní: Úprava uznávání a výkonu cizího soudního rozhodnutí v nařízení Brusel I bis je efektivní a urychlí proces přesunu soudního rozhodnutí. Ve své práci se však již takto úzkou tematikou od samého počátku zabývat nebudu. V první kapitole diplomové práce nejprve lehce nastíním vývoj evropské integrace od počátku do současnosti s ohledem na potřebu justiční spolupráce. Dále se budu zabývat místem nařízení Brusel I bis v evropském mezinárodním právu soukromém a vysvětlím, proč má formu nařízení. Také se zmíním o předchůdcích nařízení Brusel I bis. Nebudu se však zabývat jejich právní úpravou, která se až na výjimky příliš nemění, nýbrž především výkladem a vztahem k jiným právním dokumentům, které obdobnou problematiku obsahují. Poté už se zaměřím na nařízení Brusel I bis jako takové. Ve druhé kapitole se nejprve budu zabývat pojmy působnost (okolnostmi, za kterých se nařízení použije) a rozhodnutí, jehož interpretace musí korespondovat s tímto nařízením, nikoliv s národním právem. Ačkoliv by třetí část o uznávání a výkonu cizího soudního rozhodnutí mohla být součástí kapitoly předchozí, jakožto tématu práce jí věnuji samostatnou kapitolu. Zde se pokusím popsat a analyzovat celý proces uznání a výkonu podle nařízení Brusel I bis. Popíši jednotlivé pojmy, důvody odepření uznání a výkonu a opravné prostředky procesních stran. Především v této části práce též využiji bohatou judikaturu Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“), která je nezbytná k upřesnění mnoha ustanovení. V poslední kapitole pak dospěji k samotnému cíli diplomové práce, kde současný proces uznání a výkonu porovnám s procesem obsaženým v úpravě předchozí. Na základě tohoto porovnání bych měl dojít k závěru, zda je stanovená hypotéza potvrzena či vyvrácena.

8

První metodou, kterou v této práci využiji, bude metoda deskriptivní. Tu využiji na části týkající se justiční spolupráce a evropského justičního prostoru, tak i na současnou úpravu nařízení Brusel I bis. Ve čtvrté části bude použita metoda komparativní, jíž porovnám současnou a minulou právní úpravu.

9

1.

Evropská integrace a evropský justiční prostor

V polovině 20. století v Evropě začala nová kapitola spolupráce vtělená do ESUO. Rysem tohoto společenství byla nadnárodní struktura rozhodovacích orgánů, na něž byla přenesena národní suverénní práva členských států.4 Cílem takového prohloubení hospodářské spolupráce s některými komoditami byl stav, kdy hospodářské vize a plány jednotlivých států nahradí politika společná. S ohledem na tento cíl tak byla vytvořena celní unie, jejímž vlivem docházelo ke zrušení některých cel, množstevních omezení na dovážené zboží či sjednocení celních sazebníků členských států. Výsledkem dlouhodobého snažení o prohloubení spolupráce poté bylo přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986. Byla to první koncepční změna zakládacích smluv. JEA mimo jiné předpokládal utvoření jednotného vnitřního trhu, tedy „…prostoru bez vnitřních hranic, v němž je mezi členskými státy zcela zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.“5 „Tyto svobody jsou založeny na odbourání především administrativních a legislativních překážek mezi členskými státy, které tuto volnost pohybu znemožňovaly nebo omezovaly a zdánlivě by nemusely zasahovat oblast práva soukromého.“6 Pohyb zboží a služeb se ale realizuje formou obchodu mezi obchodníky členských států na základě obchodních smluv, tedy nástrojů soukromého práva jednotlivých členských států.7 Pokud by měl jednotný vnitřní trh fungovat pouze v rámci soukromoprávní regulace jednotlivých národních právních řádů, pak by jeho fungování bylo takřka nemožné. Důvodem by samozřejmě byla jiná úprava hmotného práva, určení mezinárodní soudní pravomoci či nakládání s přeshraničními soudními rozhodnutími. Na základě rozdílných právních úprav „se uvedené problémy soustřeďují do dvou oblastí: a) rozdílná hmotně právní úprava soukromoprávních vztahů v jednotlivých státech,

4

TICHÝ, Luboš; ARNOLD, Reiner; ZEMÁNEK, Jiří; KRÁL, Richard; DUMBROVSKÝ, Tomáš. Evropské právo. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. 758 s. ISBN 978-80-7400-546-6. S. 9. 5 TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2010. 301 s. ISBN 978-80-87212-60-8. S. 20. 6 ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 401 s. ISBN 80-210-4053-X. S. 8. 7 Tamtéž., s. 9.

10

b) samostatnost justičních soustav jednotlivých členských států, teritoriální charakter řízení před soudy jakožto státními orgány (procesní právo regulující řízení) a teritoriální omezenost účinků soudních rozhodnutí.“8 Na tento problém státy reagovaly tak, že v oblastech, které to dovolovaly, došlo k unifikaci hmotněprávní úpravy. V jiných oblastech pak pomocí směrnic došlo alespoň k harmonizaci právní úpravy v jednotlivých státech. V oblasti procesního práva bylo zapotřebí vyřešit především mezinárodní pravomoc a uznávání a výkon cizích soudních rozhodnutí. Členské státy, které si toho byly vědomy, tak tuto problematiku začaly na úrovni mezinárodního a později komunitárního práva řešit.

1.1

Důležité smlouvy evropské justiční spolupráce

1.1.1 Bruselská úmluva Prvním právním dokumentem, který se začal danou oblastí zabývat, byla Bruselská úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září 1968. Justiční spolupráce přesahovala rámec působnosti Společenství, uzavřena byla na základě tehdejšího čl. 220 SES, kterým byly státy vyzvány k úpravě dané oblasti. „Tím byl tento úsek justiční spolupráce vyhrazen smlouvám mezinárodního práva veřejného, jež nebyly součástí sekundárního komunitárního práva…“9 Cíl zjednodušení vzájemného uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí byl touto úmluvou naplněn. „Vzájemné uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy bylo Bruselskou úmluvou v souladu s praktickými požadavky společného (jednotného vnitřního) trhu usnadněno tak, že se někdy s určitou nadsázkou hovoří o volném pohybu soudních rozhodnutí jako o páté základní svobodě.“10 Ačkoliv tato smlouva posunula justiční spolupráci o velký krok vpřed, měla tu nevýhodu, že se nejednalo o akt komunitárního práva. Jakožto smlouva mezinárodního práva veřejného podléhala při každé změně ratifikaci ve smluvních státech, která nemusela být ukončena ve stejnou dobu, takže některé státy byly zněním nové smlouvy

8

ROZEHNALOVÁ, TÝČ op. cit., s. 10. VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007. 491 s. ISBN 978-80-7179-614-5. S. 3. 10 ROZEHNALOVÁ, TÝČ op. cit., s. 13. 9

11

vázány dříve než jiné. To vyvolávalo interpretační potíže zejména z intertemporálního hlediska.11

1.1.2 Rozšíření o státy Evropského sdružení volného obchodu Stranami Bruselské úmluvy mohly být pouze členské státy Společenství. Její úspěch ale vzbudil zájem o ratifikaci i ve státech, které členy nebyly. Výsledkem bylo v roce 1988 přijetí Luganské úmluvy o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních. Tato úmluva měla analogicky upravit stejné otázky jako Bruselská úmluva. Luganská úmluva obsahovala pouze drobné odchylky. Luganská úmluva se aplikovala ve vztazích mezi členskými státy EHS a ESVO, ve vztazích členských států Společenství se nadále aplikovala Bruselská úmluva.12

1.1.3 Maastrichtská smlouva Maastrichtská smlouva (Smlouva o založení Evropské unie) z roku 1992 poprvé kodifikovala pojem Evropská unie a je významnou změnou základních smluv Evropských společenství.13 EU byla tvořena stále třemi Evropskými společenstvími, která byla označována jako I. pilíř, a dále dalšími dvěma pilíři. II. pilíř zahrnoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a III. pilíř spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí.

1.1.4 Amsterodamská smlouva Amsterodamská smlouva z roku 1997 byla zásadní změnou v dosavadní justiční spolupráci. Tato smlouva vytvořila prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Tento prostor má trestněprávní a soukromoprávní složku. Obě složky měly od platnosti této smlouvy rozdílný právní režim.14 Problematika justiční spolupráce v civilních věcech se přesunula z III. pilíře do I. pilíře, komunitárního, zahrnutého SES.15 Tím se velmi usnadnila justiční spolupráce v civilních věcech z pohledu tvorby práva, neboť namísto mezinárodních smluv už šlo

11

VAŠKE op. cit., s. 4. Tamtéž, s. 4. 13 TICHÝ, ARNOLD, ZEMÁNEK, KRÁL, DUMBROVSKÝ op. cit., s. 17. 14 ROZEHNALOVÁ, TÝČ op. cit., s. 16-17. 15 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. 334 s. ISBN 978-80-7400-504-6. S. 15. 12

12

danou oblast regulovat pomocí sekundárního práva Společenství. Princip konsensu mezinárodního práva, kdy musí všechny strany souhlasit, mohl být opuštěn, čímž odpadla těžkopádnost a neefektivita v přijímání a změnách nařízení upravujících justiční spolupráci ve věcech civilních. Toto neplatilo pro spolupráci v oblasti trestního práva, které zůstalo součástí III. pilíře.

1.2

Brusel I bis jako součást evropského mezinárodního práva

soukromého

1.2.1 Evropské mezinárodní právo soukromé Normy evropského práva, které upravují soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem, se souhrnně označují jako evropské mezinárodní právo soukromé. Jak je již psáno výše, jde o normy, které dávají stranám v právních vztazích větší míru právní jistoty a usnadňují fungování jednotného vnitřního trhu. Normy spadající pod evropské mezinárodní právo soukromé se dělí do čtyř okruhů, jimiž jsou: a) normy upravující pravomoc, tzv. mezinárodní příslušnost civilních soudů určitého členského státu EU v přeshraničních sporech, a spolupráci soudů, b) normy určující rozhodné právo, které bude na daný právní vztah aplikováno, tzn. kolizní normy, c) normy

upravující

výkon

cizích

soudních

a

dalších

rozhodnutí

v soukromoprávních věcech, d) normy upravující civilní řízení s přeshraničním prvkem ve zvláštních případech (např. evropský platební rozkaz, evropské řízení o drobných nárocích).16 S výjimkou kolizních norem se výše uvedené normy vztahují především k otázkám procesním. Tyto normy se označují za evropské mezinárodní právo procesní.

1.2.2 Forma právních předpisů evropského mezinárodního práva soukromého Jak je uvedeno výše, po přijetí Amsterodamské smlouvy se oblast evropské justiční spolupráce v civilních věcech stala součástí prvního pilíře, tedy práva plně spadajícího pod legislativu Společenství. Důsledkem byla možnost danou oblast regulovat 16

PAUKNEROVÁ op. cit., s. 7-8.

13

sekundárním právem namísto práva primárního. Nelze však naplno říci, že primární právo nemá pro danou oblast žádný význam. Základem úpravy evropského mezinárodního práva soukromého je však právo sekundární. V kolizní i procesní oblasti je evropské mezinárodní právo regulováno především nařízeními. Jsou to akty obecné povahy, které jsou závazné v celém svém rozsahu a jsou přímo použitelné v každém členském státě. Na rozdíl od směrnic není potřeba vydat vnitrostátní prováděcí předpis. Vzhledem ke své přímé použitelnosti a přímému účinku se jedná o nejefektivnější nástroj sjednocování práva EU.17 Z uvedených důvodů je k regulaci vhodnější forma nařízení. „Nařízení se používá tam, kde je třeba vytvořit samostatnou komunitární úpravu vedle úpravy vnitrostátní, tedy určenou k právní úpravě ryze komunitárních vztahů.“18 Uznání a výkon rozhodnutí mezi členskými státy lze pod ryze komunitární vztahy zcela nepochybně zařadit. Použití formy nařízení navíc předpokládá i samo nařízení Brusel I bis, neboť bod č. 6 preambule stanoví, že k dosažení volného pohybu rozhodnutí je nezbytné a nutné využít závazný a přímo použitelný právní nástroj.

1.2.3 Evropské mezinárodní právo procesní a Brusel I bis Výše je uvedeno, že evropské mezinárodní právo procesní upravuje mezinárodní příslušnost a podmínky uznání a výkonu rozhodnutí v soukromoprávních věcech. Nicméně soukromoprávní věci - tedy civilní a obchodní - ve věcech příslušnosti a uznání a výkonu nelze regulovat pomocí jednoho univerzálního nařízení. Civilní a obchodní právo jsou tak rozsáhlými právními odvětvími, že obsahují hmotněprávní oblasti, které mají svá specifika. To vede i k nutnosti určitým způsobem upravit procesní stránku těchto oblastí, aby soudní řízení v těchto věcech mohlo být vedeno efektivně. Proto je současné evropské mezinárodní právo procesní tvořeno celou řadou nařízení, která právě upravují specifické oblasti (např. dědické věci, úpadkové řízení, řízení o vyživovacích povinnostech). Nařízení Brusel I bis je však předpisem obecným, který se uplatní společně s dalšími nařízeními, případně tam, kde nejsou podmínky pro

17

PAUKNEROVÁ op. cit., s. 26. TÝČ, Vladimír; KŘEPELKA, Filip; MUNKOVÁ, Jindřiška; PIKNA, Bohumil; ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TOMÁŠEK, Michal. Lexikon - právo Evropské unie. Praha: Nakladatelství Jiří Motloch - Sagit, 2004. 322 s. ISBN 80-7208-428-3. S. 140. 18

14

uplatnění jiných nařízení, či navrhovatel jiná nařízení nevyužil.19 Jako obecný předpis je nařízení Brusel I bis v praxi využíváno nejčastěji, neboť většina věcí spadá pod jeho působnost. Proto se uznání a výkon cizích rozhodnutí této obecné problematiky dočkaly právního předpisu o dost dříve, než je tomu u ostatních nařízení.

1.3

Předchůdci nařízení Brusel I bis

1.3.1 Bruselská úmluva Již v první kapitole je uvedeno, že Bruselská úmluva je počátkem spolupráce na úseku justice. Již od počátku šlo o právní předpis přelomový, nikoliv jen co do významu, ale také do úpravy pravomoci a podmínek pro uznání a výkon. „Při určování pravomoci soudu opouští kritérium státní příslušnosti žalobce ve prospěch bydliště (domicilu, sídla) žalovaného, případně žalobce, je-li na území Společenství.“20 Díky volnému pohybu osob tak státní občanství začalo ustupovat místu, se kterým má daná osoba nejužší vztah. Při uznání a výkonu cizích rozhodnutí se zase prosadila zásada presumpce nezávadnosti cizích rozhodnutí, což umožnilo stanovení minima podmínek pro jejich uznání a výkon.21 Tento nový přístup k řešeným otázkám měl umožnit větší efektivitu v oblasti soudních řízení, jejichž větší rychlost zase měla být co nejmenší překážkou pro oblast hospodářskou. Aby tato úmluva ale mohla plnit svůj účel, bylo dále nutné zajistit její aplikaci. V době, kdy byla Bruselská úmluva přijata, už byla totiž problematika uznání a výkonu rozhodnutí řešena bilaterálními nebo vícestrannými smlouvami mezi členskými státy Společenství. V případě Bruselské úmluvy byl tento vztah k jiným mezinárodním smlouvám řešen výslovně v článcích 55 a následujících. „Článek 55 vyjmenovává dvoustranné smlouvy uzavřené mezi smluvními státy navzájem, které jsou nahrazeny Úmluvou ve věcech jí upravených. V ostatních věcech nejsou touto úmluvou dotčeny (článek 56).“22 Proto se nemuselo využít určitých pravidel pro případ, že vztah není

19

ROZEHNALOVÁ, Naděžda; VALDHANS, Jiří; DRLIČKOVÁ, Klára; KYSELOVSKÁ, Tereza. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení Řím I, Nařízení Řím II, Nařízení Brusel I). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. 448 s. ISBN 978-80-7478-016-5. S. 206. 20 ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír; NOVOTNÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 346 s. ISBN 80-210-1867-4. S. 162. 21 Tamtéž, s. 162. 22 Tamtéž, s. 228.

15

výslovně upraven, čímž se dá předejít nejasnosti v aplikační přednosti v některých případech. Aby dále byla úmluva efektivní a především dávala stranám právních vztahů velkou právní jistotu, bylo potřeba zajistit také její jednotný výklad. K tomu sloužila zpráva belgického zpravodaje Paula Jenarda23 (dále jen „Jenardova zpráva“), která měla být pomůckou při výkladu jednotlivých ustanovení. Ovšem i tato zpráva nemohla na všechny budoucí otázky pamatovat. Proto byl v roce 1971 podepsán Protokol o výkladu Bruselské úmluvy, který umožňoval soudům členských státu požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, ačkoliv pravomoc úmluvu interpretovat měl Soudní dvůr již pouze na základě toho, že Bruselská úmluva byla přijata na základě článku 220 Smlouvy ES.24

1.3.2 Nařízení Brusel I Po přesunutí problematiky uznání a výkonu do komunitárního rámce se úprava této oblasti přesunula z Bruselské úmluvy do nařízení Brusel I, které Bruselskou úmluvu nahradilo. Toto nařízení pokračuje v duchu Bruselské úmluvy. Pátý bod preambule nařízení Brusel I se hlásí ke kontinuitě k Bruselské a Luganské úmluvě. Bod 19 nařízení ale tuto návaznost nepředpokládá jen ve vztahu k Bruselské úmluvě, když stanoví, že „stejná potřeba návaznosti platí, pokud jde o výklad Bruselské úmluvy Soudním dvorem Evropských společenství…“25 Samotné nařízení Brusel I je již téměř shodné s dnešní úpravou v nařízení Brusel I bis. Struktura a problematika v části týkající se příslušnosti je v obou takřka stejná. Část týkající se uznávání a výkonu postihly změny více. Jsou ale spíše formálního rázu a na okruh řešených otázek je vliv také takřka nulový.

1.4

Výklad nařízení Brusel I bis

„Jednotný právní režim v rámci Evropské unie vyžaduje existenci jednotné právní úpravy.“26 Samo přijetí právních předpisů, které jsou platné pro všechny členské státy, ale k dosažení jednotného právního režimu nestačí. Má-li mít právní úprava stejný 23

JENARD, Paul. Report on the Convention on jurisdiction and the enforcement of judgments in civil and commercial matters [online]. No C 59/1979 [cit. 27. 11. 2015]. Dostupný z: http://aei.pitt.edu/1465/. 24 ROZEHNALOVÁ, TÝČ, NOVOTNÁ op. cit., 229-230. 25 Bod 19 preambule nařízení Brusel I. 26 TÝČ, KŘEPELKA, MUNKOVÁ, PIKNA, ROZEHNALOVÁ, TOMÁŠEK op. cit., s. 296.

16

dopad ve všech členských státech, je nutné zajistit, aby ustanovení všech právních předpisů EU byla i stejně vykládána. Pokud má tedy mít unifikace nějaký smysl, musí k ní dojít nejen na úrovni legislativní, ale i na úrovni aplikační, resp. interpretační.27 Za léta integrace si EU vytvořila vlastní právní řád, který je nezávislý na právních řádech národních. V tomto duchu je evropské právo také potřeba vykládat. Proto se při výkladu evropského práva využívá tzv. autonomní výklad. Při něm se evropské právo nevykládá pouze v souladu s právem země soudu rozhodujícího orgánu, ale při výkladu se přihlíží „primárně k cílům a systematice Smluv, a sekundárně k obecným principům, které pramení ze základů jednotlivých národních právních řádů.“28 Tento fakt je velice důležitý pro výklad nařízení Brusel I bis i jiných právních předpisů EU. Při výkladu jednotlivých ustanovení nařízení Brusel I bis je důležité tato ustanovení vykládat nezávisle na jednotlivých právních řádech členských států. K mnoha pojmům nařízení existuje řada rozhodnutí SDEU vyjasňujících jejich výklad, protože národní soudy často nemají tendenci tato ustanovení vykládat správně s ohledem na účel evropské legislativy. Tímto výkladem tak vznikají i obecně chápané pojmy nezávislé na národních právech, avšak univerzálně vykladatelné v jednotlivých evropských předpisech. Judikatura SDEU tak umožňuje vykládat nařízení Brusel I bis v návaznosti na jiná související nařízení, a to nejen nařízení procesní. Bod 17 preambule nařízení Řím I29 např. stanoví, že pojmy poskytování služeb a prodej zboží mají být vykládány v souladu s nařízením Brusel I. Nařízení Řím II30 v bodě 7 preambule nařizuje pod věcnou působnost tohoto nařízení vztahovat stejné věci jako nařízení Brusel I. Při tom se již v určitém čase vytvořila konstantní judikatura, která umožňuje nařízení Brusel I

27

TÝČ, KŘEPELKA, MUNKOVÁ, PIKNA, ROZEHNALOVÁ, TOMÁŠEK, op. cit., s. 296. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 10. 1976, věc C-29/76 LTU Lufttransportunternehmen GmbH and Co. KG v. Eurocontrol. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 12. 2015]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61976CJ0029&qid=1449171728033&from=CS. 29 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 3. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?uri=CELEX%3A32008R0593. 30 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 3. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1458388867001&uri=CELEX:32007R0864. 28

17

bis vykládat stejně jako jeho předchůdce, aby tak bylo mimo jiné docíleno i vysoké právní jistoty.

18

2.

Nařízení Brusel I bis

Nařízení Brusel I bis je již třetím obecným předpisem upravujícím problematiku uznání a výkonu cizích rozhodnutí ve Společenství, resp. EU. Toto nařízení se v preambuli hlásí ke svým předchůdcům, tedy Bruselské úmluvě a nařízení Brusel I, a dále i k úmluvě Luganské. Jak je zmíněno výše, velké změny se neočekávají ani v přístupu SDEU k již řešeným otázkám, aby byla zajištěna kontinuita. Ještě před samotnou problematikou uznání a výkonu cizích rozhodnutí je nutno zmínit pojmy působnost a rozhodnutí. Působnost stanoví, kdy se nařízení na danou věc vztahuje a je pro ni použitelné. Samotný pojem rozhodnutí též souvisí s tím, zda je nařízení na danou věc použitelné či nikoliv. K vyložení těchto pojmů je již nezbytné využít judikatury SDEU.

2.1

Působnost nařízení Brusel I bis

2.1.1 Místní působnost Samo nařízení výslovně nestanoví místní působnost. Nicméně z povahy nařízení je jasné, že se použije před soudem každého členského státu. V otázce uznání a výkonu cizího rozhodnutí bude pod nařízení spadat pouze rozhodnutí, které bylo vydáno v jednom členském státu a které je přesouváno do jiného členského státu. Na uznání a výkon rozhodnutí ze třetího státu či přesunu rozhodnutí členského státu do státu třetího nedopadá. U místní působnosti je ještě třeba zmínit zvláštní vztah nařízení k Dánsku. Dánsko se podle Protokolu č. 22 o postavení Dánska připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie přijímání nařízení Brusel I neúčastnilo.31 Nařízení Brusel I se v Dánsku použilo až na základě Dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle článku 3 dohody může Dánsko uplatňovat změny nařízení.32 Dánsko tyto změny uplatnilo a úprava obsažená v nařízení Brusel I bis je účinná i na jeho území.

31 32

ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ op. cit., s. 312. Bod 41 preambule nařízení Brusel I bis.

19

2.1.2 Osobní působnost Osobní působnost je v případě uznání a výkonu univerzální a nemusí být blíže zkoumána. Pro uznání a výkon rozhodnutí je dostačující, že stát, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, a stát, do kterého je toto rozhodnutí přesouváno, jsou členskými státy EU. Bydliště stran, které se řízení zúčastnily, nehraje žádnou roli. „Může se tedy jednat i o rozhodnutí vydané v řízení proti osobě s bydlištěm mimo území EU či vydané v čistě vnitrostátním řízení. Vydání rozhodnutí na území jiného členského státu je tak jediným vyžadovaným mezinárodním prvkem.“33

2.1.3 Časová působnost Časová působnost stanoví okamžiky, které jsou významné pro „životnost“ právní normy. Článek 81 nařízení Brusel I bis stanoví, že nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.34 Účinnosti, tedy okamžiku, od kterého lze normu aplikovat, nařízení podle stejného článku nabylo dnem 10. 1. 2015. Článek 66 dále stanoví, že nařízení se vztahuje na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. 1. 2015 nebo po něm. Proces uznání a výkonu rozhodnutí se tak podle úpravy v nařízení Brusel I bis bude moci použít pouze u rozhodnutí vydaných v řízeních, která byla v původním členském státě zahájena ke dni účinnosti nebo po něm. U rozhodnutí vydaných v řízení, která byla zahájena před účinností nařízení Brusel I bis, se uznání a výkon těchto rozhodnutí bude řídit úpravou podle původního nařízení Brusel I. Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že nařízení Brusel I se pro uznání a výkon v ČR použije pro rozhodnutí vydaná po vstupu nařízení v platnost v ČR, nikoliv v době platnosti samotného nařízení.35 SDEU později doplnil, že „pro založení působnosti tohoto nařízení pro účely uznání a výkonu soudního rozhodnutí je nezbytné, aby v době vydání tohoto rozhodnutí bylo uvedené nařízení platné jak v členském státě původu, tak v dožádaném členském státě.“36

33

ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ op. cit., s. 312. Nařízení tedy vstoupilo v platnost dne 10. 1. 2013. 35 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4032/2007. In: Nejvyšší soud [online] [cit. 26. 3. 2016]. Dostupný z: http://nsoud.cz/. 36 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 6. 2012, věc C-514/10 Wolf Naturprodukte GmbH vs. SEWAR spol., s. r. o. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 34

20

2.1.4 Věcná působnost Věcná působnost je stanovena tak, že podle článku 1 nařízení Brusel I bis se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní. Přitom je stále nutné mít na paměti, že pojem občanské a obchodní věci musí být vykládán autonomně. Hlavním problémem tohoto výkladu je dvojí vymezení hranice mezi soukromým a veřejným právem. První musí nastat v rovině institucionální, kde nelze pojem občanské a obchodní věci vykládat pouze na základě orgánu, který danou věc rozhoduje. Druhé vymezení hranice pak nastává v rovině stran řízení, neboť subjekt veřejného práva v řízení neznamená, že se vždy jedná o veřejnoprávní věc. První vymezení hranice je obsaženo zcela jasně v článku 1 nařízení. Ten stanoví, že se nebere ohled na druh soudu, který se danou občanskou či obchodní věcí zabývá. Z toho vyplývá, že nařízení se může použít i v případě věci, která byla rozhodována správním či trestním soudem, pokud má dané rozhodnutí soukromoprávní charakter.37 SDEU toto potvrdil a vyslovil, že pokud je před trestním tribunálem uplatňován i civilní nárok, pak tento spadá pod působnost nařízení a tento nárok se bude řídit Úmluvou.38 Obdobně je pohlíženo i na situace, kdy je jednou ze stran sporu orgán veřejné moci. I zde hraje rozhodující roli především věc, které se řízení týká. To dovodil i SDEU v rozhodnutí 29/76 ve věci LTU v. Eurocontrol, ve kterém vyslovil názor, že „rozhodnutí daná v žalobách mezi osobou veřejného práva a osobou řízenou soukromým právem může spadat do oblasti aplikace Úmluvy, tomu tak není tam, kde veřejná autorita jednala při výkonu své moci.“39 I osoby veřejného práva tedy mohou spadat do působnosti nařízení. „Rozhodující je předmět sporu a povaha právního vztahu.“40 Článek 1 dále stanoví, že nařízení se nepoužije na daňové, celní a správní věci. Také nedopadá na acta iure imperii. Odstavec 2 článku 1 pak dále vyjmenovává další 19. 12. 2015]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1458160009328&uri=CELEX:62010CJ0514. 37 K tomu i Jenard ve své zprávě uvádí: „Úmluva se vztahuje na civilní nároky přednesené před trestními soudy, co se týče rozhodnutí vztahujících se k příslušnosti, stejně tak co se týče uznání a výkonu rozhodnutí vydaných trestními soudy v takových řízeních.“ 38 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 4. 1993, věc C-172/91 Volker Sonntag v. Hans Waidmann and Elisabeth Waidmann and Stefan Waidmann. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 12. 2015]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1458160777021&uri=CELEX:61991CJ0172. 39 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 10. 1976, věc C-29/76 LTU Lufttransportunternehmen GmbH and Co. KG v. Eurocontrol, op. cit. 40 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 214.

21

vyloučené oblasti.41 Do těchto vyloučených oblastí již značně zasahují i normy práva veřejného nebo jde o oblasti, které jsou upraveny jinými nařízeními.

2.2

Pojem rozhodnutí

Definice rozhodnutí je obsažena v článku 2 písm. a) nařízení Brusel I bis, který stanoví, že rozhodnutím se rozumí každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz či nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i rozhodnutí o nákladech řízení vydané soudním úředníkem. Tato základní definice tedy zůstává nezměněná, pouze se změnilo její místo v systematice nařízení, kdy v současnosti je umístěna v kapitole I a vztahuje se na celé nařízení. K naplnění definice jsou tedy nutné tři základní podmínky: a) musí se jednat o rozhodnutí, b) musí být vydáno soudem, c) musí se jednat o soud členského státu. Co se týče první podmínky, tak nařízení vyjasňuje, že název pro soudní rozhodnutí podle národních právních řádů nehraje žádnou roli. Tento akt soudu se může nazývat jakkoliv, výčet názvů v nařízení je jen ilustrativní.42 Soudem se pak myslí soudní orgán, který jedná nezávisle na jiných státních orgánech a jehož rozhodnutí jsou vydána v řízení, které na základě zásady spravedlivého procesu vykazuje znaky řízení soudního.43 Podle SDEU je soud orgán „rozhodující ze své autority v otázkách mezi stranami.“44 Z toho vyplývá, že soud rozhoduje ze své mocenské pozice, aniž by při svém rozhodování zohledňoval stanoviska stran. Proto se pod pojem rozhodnutí

41

Z působnosti nařízení Brusel I bis jsou dále vyloučeny věci osobního stavu nebo způsobilost fyzických osob k právům a právním úkonům, majetková práva z manželských vztahů nebo vztahů, s nimiž právo pro ně rozhodné spojuje účinky obdobné manželství. Dále insolvenční a podobná řízení, sociální zabezpečení, rozhodčí řízení, vyživovací povinnosti vyplývající z rodinných vztahů, rodičovství, manželství či příbuzenských vztahů, závěti a dědění, včetně vyživovacích povinností vzniklých v důsledku smrti. 42 DICKINSON, Andrew; LEIN, Eva; JAMES, Andrew. The Brussels I Regulation recast. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2015. 836 s. ISBN 978-0-19-871428-6. S. 95. 43 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 316. 44 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 6. 1994, věc C-414/92 Solo Kleinmotoren GmbH v. Emilio Boch. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 7. 12. 2015]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1449580654919&uri=CELEX:61992CJ0414.

22

v režimu Brusel I bis nedají počítat soudní smíry.45 Třetí podmínku není nutné rozebírat. Lze jen dodat, že nezáleží, na jakých pravidlech soud v původním řízení založil svou příslušnost. Mohl tak učinit na základě nařízení Brusel I bis nebo na základě vnitrostátních pravidel v případě osoby, která není domicilována na území EU.46 V nové úpravě nařízení však byla definice rozhodnutí rozšířena o text, který se vztahuje pouze ke kapitole III nařízení, která upravuje uznání a výkon rozhodnutí. Rozhodnutím se podle tohoto doplnění rozumí i předběžná nebo zajišťovací opatření nařízená soudem, který je podle nařízení příslušný rozhodovat ve věci samé. Rozhodnutím však nejsou předběžná nebo zajišťovací opatření, jež byla nařízena tímto soudem, aniž by byl žalovaný k soudu předvolán, ledaže bylo rozhodnutí obsahující dané opatření před jeho výkonem žalovanému doručeno. Předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou vydána soudem příslušným ve věci samé, profitují z volného pohybu rozhodnutí upraveného nařízením Brusel I bis. V kontrastu toho jsou účinky předběžných nebo zajišťovacích opatření vydaných podle článku 35 nařízení Brusel I bis47 omezeny pouze ve vztahu k území státu, který je vydal.48

2.2.1 Rozhodnutí nespadající pod režim nařízení V první řadě nespadají do působnosti nařízení rozhodnutí procesní. Tato rozhodnutí mají za úkol pouze upravovat průběh soudního řízení. Tudíž nemají žádný dopad na úpravu vztahů mezi stranami. Tím pádem je i zbytečné snažit se je přesunout do jiného státu, kde ono soudní řízení neprobíhá. Rozhodnutím dále nejsou sama rozhodnutí nařízení výkonu či exekuce a rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti podle nařízení Brusel I. Tato rozhodnutí nemohou být uznána a vykonána v jiném členském státě. Důvodem je to, že tato rozhodnutí se vztahují pouze k území státu, který toto rozhodnutí vydal. V případě rozhodnutí prohlášení o vykonatelnosti musí mít soud každého státu možnost ověřit, zda byly splněny podmínky stanovené v nařízení Brusel I než povolí uznání a výkon.49 45

K tomu SDEU ve věci Solo Kleinmotoren GmbH v. Emilio Boch, že soudní smíry nejsou rozsudkem, ačkoliv je soud schválí v řádném procesu. Soudní smír spočívá na smluvním základu, jehož podmínky závisí především na stranách. 46 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ op. cit., s. 317. 47 Jedná se o předběžná a zajišťovací opatření vydaná soudem, který není příslušný rozhodovat ve věci samé. 48 DICKINSON, LEIN, JAMES op. cit., s. 98. 49 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ op. cit., s. 320.

23

Ačkoliv by se tu dala presumovat správnost původního rozhodnutí, nelze tu této konstrukce využít. V případě nařízení výkonu či exekuce se zase účinky vztahují pouze na dané území, takže přesun do dalšího státu je zbytečný, neboť tam by bylo nutné vycházet z původního rozhodnutí.

24

3.

Uznání a výkon podle nařízení Brusel I bis

V této kapitole se už budu zabývat samotnou současnou úpravou uznání a výkonu. Uznání a výkon jsou upraveny v kapitole III nařízení Brusel I bis. První oddíl této kapitoly (články 36 až 38) upravuje uznání cizího rozhodnutí, druhý oddíl (články 39 až 44) pak výkon cizího rozhodnutí. Třetí oddíl (články 45 až 51) pak obsahuje úpravu odepření uznání a výkonu. Poslední oddíl (článek 52 až 57) tvoří společná ustanovení k této kapitole nařízení. Na uznání a výkon je potřeba pohlížet jako na nástroj, který doplňuje rozhodování národních soudů. Slouží k tomu, aby byl co nejvíce urychlen přesun soudních rozhodnutí do jiných členských států, aby v daných věcech nemuselo být v dožádaném státě znovu rozhodováno. Tedy za situace, kdy chce strana navrhnout výkon v jiném členském státě, je povinna navrhnout uznání a výkon již existujícího rozhodnutí, nikoliv návrh na vydání nového rozhodnutí ve státě výkonu, byť by účastníku bylo přiznáno stejné právo.50

3.1

Uznání

Uznání cizího soudního rozhodnutí v dožádaném státě je předpokladem k tomu, aby mohlo být na území tohoto státu také vykonáno. Samotný pojem uznání ale není v nařízení Brusel I bis nijak definován. Jenardova zpráva k pojmu uznání říká, že uznání má za výsledek to, že rozhodnutím jsou propůjčovány moc a účinky, jaké mají rozhodnutí na území státu, ve kterém byla vydána.51 Cizí soudní rozhodnutí se tedy staví na roveň rozhodnutím tuzemským. Důsledkem uznání cizího rozhodnutí je tedy takový právní stav, jaký by nastal, kdyby o téže věci bylo stejně rozhodnuto soudem ve státě výkonu.52 Článek 36 odst. 1 stanoví, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v jiných členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. To znamená, že uznání je automatické. To na druhou stranu ale neznamená, že samotné uznání se nikdy nemůže stát předmětem takového zvláštního řízení. 50

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 11. 1976, věc 42/76 Jozef de Wolf v. Harry Cox B. V.. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 18. 3. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1458511614456&uri=CELEX:61976CJ0042. 51 Jenardova zpráva, op. cit., s. 43. 52 KUČERA, Zdeněk; PAUKNEROVÁ, Monika; RŮŽIČKA, Květoslav. Mezinárodní právo soukromé. 8. vyd. Plzeň – Brno: Aleš Čeněk – Doplněk, 2015. 430 s. ISBN 978-80-7380-550-0. S. 375. S. 375.

25

3.1.1 Způsoby uznání rozhodnutí „K uznání cizího rozhodnutí může v zásadě dojít dvěma způsoby: a) Proběhne neformální řízení v rámci soudního řízení, kde má cizí rozhodnutí nějaký význam. Soud k cizímu rozhodnutí přihlédne. K uznání dojde podle článku 36 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez zvláštního uznávacího výroku. b) Dojde ke zvláštnímu řízení o uznání podle článku 36 odst. 2 nařízení Brusel I bis ve druhém stupni řízení. K tomuto zvláštnímu řízení dochází v případě, kdy strana podá návrh na vydání rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření rozhodnutí.“53 Ve druhém případě tak probíhá řízení, které se koná jen kvůli samotnému uznání. Podle článku 36 odst. 2 nařízení Brusel I bis se toto řízení zahajuje na návrh na vydání rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání v článku 45. Článek 36 odst. 2 dále stanoví, že tento návrh může podat každá dotčená strana, tedy nejen oprávněný, ale i povinný.54 Dotčenou stranou se dále myslí i třetí strana, která přímo v dané věci nemá svůj zájem. Avšak pokud může mít rozhodnutí o uznání či neuznání faktický vliv na její práva (např. v budoucnu na další věc, ve které už zájem bude mít), pak je oprávněna tento návrh podat také.55 Povinný pak bude podávat návrh na odepření uznání, nicméně se jedná pouze o terminologii, kdy název mohl být zvolen lépe. Každopádně se jedná o řízení, jehož výsledkem už bude samostatný výrok, zda se rozhodnutí uznává či nikoliv. Tento návrh se podle článku 45 odst. 4 nařízení Brusel I bis podává v souladu s postupy o odepření výkonu. Ovšem toto zvláštní řízení by se mělo konat pouze v případech, kdy je to třeba k vyjasnění, zda je tu okolnost mohoucí ovlivnit budoucí postavení oprávněného nebo kdy se tímto způsobem uznání zajišťuje. V opačném případě by docházelo ke zbytečným průtahům a navyšování nákladů, což by postupně mohlo zmařit účel článku 36 odst. 1 a všechny snahy o procesní ekonomii řízení.56 V praxi je toto zatím dodržováno a k tomuto řízení nedochází příliš často.57

53

ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 324. To vyplývá i z článku 38 písm. b) nařízení Brusel I bis, který podání takového návrhu předpokládá. 55 DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s. 387. 56 Tamtéž, s. 386 – 387. 57 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 324. 54

26

3.1.2 Rozhodnutí o uznání jako o předběžné otázce Zvláštní způsob uznání ještě Brusel I bis upravuje v článku 36 odst. 3, resp. upravuje mezinárodní pravomoc soudu, kdy má výrok o uznání či jeho odepření vliv na jiné soudní řízení, které již probíhá. Jde tedy o situaci, kdy soud ve státě A vydal rozhodnutí, které nějak upravuje právní vztah mezi dvěma stranami. Toto rozhodnutí má ale právní účinky pouze na území státu, který jej vydal. Pokud soud ve státu B bude rozhodovat ve věci, kde nejprve bude muset rozhodnout o právním vztahu, o kterém rozhodoval už soud ve státě A, nebude o věci rozhodovat znovu, ale na návrh účastníka řízení uzná nebo odepře uznání rozhodnutí vydaného ve státě A. Rozhodnutím o uznání jako o předběžné otázce je soudu, který o ní rozhoduje, de facto propůjčena pravomoc, jak o dané věci „rozhodnout“ s účinky v daném státě. Nové rozhodování o uznání v dané věci je tím na území tohoto státu napříště vyloučeno. Nicméně toto se nevztahuje na všechny části rozhodnutí. Pokud nebylo rozhodnuto o uznání výroků, které jsou izolovány a jako předběžná otázka nejsou ve věci relevantní, později se tyto výroky mohou stát předmětem posuzování o uznání či jeho odepření.58 Tzn., že lze rozhodnutí uznat pouze částečně. To SDEU potvrdil i v rozhodnutí C220/95 ve věci Boogaard vs. Laumen, kde uvádí, že pokud je v řízení o rozvodu manželství rozhodnuto i o výživném a vypořádání majetku, lze vykonat pouze výrok, který spadá do působnosti Bruselské úmluvy.59 Typicky tak právě půjde o taková rozhodnutí, jejichž věcná působnost nepůjde zcela pokrýt věcnou působností nařízení Brusel I bis.

3.1.3 Formální požadavky na uznání Článek 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis stanoví, že strana, která se hodlá v některém členském státě dovolávat rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, musí předložit: a) vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti, a b) osvědčení vystavené podle článku 53.

58

DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s. 391 – 392. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 1997, věc C-220/95 Antonius Van den Boogaard vs. Paula Laumen. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457013522593&uri=CELEX:61995CJ0220. 59

27

Podmínky nezbytné pro ověření pravosti rozhodnutí nejsou nařízením upraveny. Tyto podmínky si určuje každý členský stát. Každým státem se v tomto případě rozumí stát, který rozhodnutí vydal, nikoliv ten, kam bude rozhodnutí přesouváno. Proto musí soudy členských států akceptovat i takové podmínky pro ověření pravosti, které jsou podle vnitrostátní úpravy nedostatečné a daný právní řád je v tomto ohledu přísnější. Navrhovatel nemusí soudu ověřené rozhodnutí doručovat vždy. Článek 37 odst. 1 písm. a) to sice výslovně nestanoví, ale tato možnost je stanovena v článku 47 odst. 3, který se zabývá výkonem rozhodnutí. Ten stanoví, že ověřené rozhodnutí nemusí navrhovatel dodávat, pokud ho má soud již k dispozici. Soud také může tuto povinnost uložit druhé straně v případě, že by bylo nevhodné to po navrhovateli požadovat. Druhým požadovaným dokumentem je osvědčení vystavené podle článku 53. Ten stanoví pouze povinnost soudu takové osvědčení na žádost strany vydat, a dále odkazuje na přílohu číslo 1 k nařízení Brusel I bis obsahující formulář, který se k vydání tohoto osvědčení použije. Jde především o to zachytit do tohoto osvědčení podstatu sporu a shrnutí vydaného rozhodnutí. Odstavec 2 článku 37 nařízení poté dává soudu možnost požadovat po straně, která se rozhodnutí dovolává, předložení překladu nebo přepisu obsahu osvědčení v souladu s článkem 57.60 Nařízení uvádí, že tak soud může požadovat v případě potřeby. Soud ale také může stranu požádat o překlad rozhodnutí namísto překladu obsahu osvědčení. Ovšem v souladu s požadavkem na menší náklady řízení tak smí učinit pouze v případě, nemůže-li bez tohoto překladu pokračovat v řízení. Soud si v takovém případě může vyžádat pouze překlad určitých tvrzení a pasáží rozhodnutí. Překlad nemusí být vždy úplný.61

3.1.4 Přerušení řízení Článek 38 nařízení Brusel I bis umožňuje, aby soud, u něhož se strana dovolává rozhodnutí, zčásti nebo zcela přerušil řízení. Těmito důvody přerušení řízení mohou být situace, kdy: a) je rozhodnutí napadeno v členském státě původu, nebo

60

Článek 57 stanoví povinnost překládat do úředního jazyka státu, kde se strana rozhodnutí dovolává. V případě více úředních jazyků postačí jeden z nich. 61 DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s. 397.

28

b) je podán návrh na vydání rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání nebo na vydání rozhodnutí o odepření uznání. Ačkoliv je tento krok dán soudu k uvážení, za některých situací jde takřka o nutnost. A to především z důvodu toho, aby nebylo uznáno rozhodnutí, které zpětně ztratí své účinky. „Pro uznání cizího rozhodnutí není v nařízení Brusel I stanovena podmínka nabytí právní moci. Může dojít k situaci, že rozhodnutí, kterého se strana dovolává, je v členské zemi svého vydání napadeno opravným prostředkem. Výsledkem řízení o opravném prostředku může být změna nebo zrušení rozhodnutí.“62 Pokud by soud v takovém případě na výsledek tohoto řízení nepočkal a rozhodl o uznání, mohlo by tím dojít k paradoxní situaci, kdy bylo de facto uznáno neexistující rozhodnutí. V nařízení Brusel I bis je užito pojmu rozhodnutí je napadeno namísto pojmu řádný opravný prostředek, který obsahovala předešlá úprava. Tato změna reaguje i na rozhodovací činnost SDEU, který dovodil, že pojem řádný opravný prostředek je potřeba vykládat autonomně. „Řádným opravným prostředkem, který byl nebo může být podán, se rozumí jakýkoli opravný prostředek, který může vyústit ve zrušení či změnu rozhodnutí, o jehož uznání a výkon je žádáno podle Úmluvy, a který byl podán v zákonné lhůtě.“63 Tento pojem se vztahuje tedy i na takové opravné prostředky, které české právo označuje za mimořádné opravné prostředky. Rozhodnutí musí být tímto prostředkem však skutečně napadeno. S uznáním se nemusí čekat do konce lhůty k napadení rozhodnutí, a to ani tehdy, pokud dotčená strana projevila vůli, že dané rozhodnutí napadne.64 V případě některých objektivních lhůt v českém právu by se při čekání na jejich konec jednalo i o roky, což by zamýšlenému účelu nařízení rychlých přesunů rozhodnutí neodpovídalo. I zde je soud oprávněn přerušit řízení jen zčásti. Výroky, kterých se odvolání netýká, může uznat. Soud však nemá povinnost zastavovat řízení i v případech, kdy jsou napadeny všechny výroky. Jde o pravomoc diskreční a soud možnost přerušení řízení zkoumá s ohledem na okolnosti dané věci.

62

ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 325. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 11. 1977, věc 43/77 Industrial Diamond Supplies vs Luigi Riva. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457136716452&uri=CELEX:61977CJ0043. 64 DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s. 401. 63

29

Na závěr je ještě vhodné doplnit, že článek 38 nařízení Brusel I bis může být aplikován i v případech článku 36 odst. 3. Soud tak může přerušit řízení i tehdy, kdy je o uznání rozhodováno jako o předběžné otázce. Důvod přerušení bude trvat do té doby, než bude o předběžné otázce rozhodnuto.65

3.2

Výkon

Výkon spočívá v přinucení osoby, které je cizím rozhodnutím uložena určitá povinnost, ke splnění této povinnosti, jestliže tuto povinnost neplnila sama dobrovolně. Nařízení výkonu předpokládá uznání. Tím, že se výkon nařídí, přihlíží se k cizímu rozhodnutí, jako by šlo o vnitrostátní rozhodnutí, a tím se uznává. Uznání cizího rozhodnutí má povahu vyřešené předběžné otázky pro nařízení výkonu rozhodnutí.66 Nařízení výkonu podle článku 39 nařízení Brusel I bis nevyžaduje žádné řízení o prohlášení vykonatelnosti. Jedinou podmínkou je to, že rozhodnutí musí být vykonatelné i ve státě, kde bylo vydáno.67 Podle článku 41 odst. 1 nařízení Brusel I bis se při výkonu cizího rozhodnutí postupuje podle práva dožádaného státu a rozhodnutí se vykonává za stejných podmínek jako rozhodnutí tuzemská. Jelikož se jednotlivé právní řády členských států liší, může nastat situace, kdy povinnost stanovená rozhodnutím nebude být moci vykonána v dožádaném státě tak, jak by tomu bylo ve státě původu. Na to nařízení pamatuje a stanoví, že pokud rozhodnutí obsahuje opatření či příkaz neznámý právu dožádaného státu, opatření či příkaz se v největší možné míře upraví na opatření či příkaz známé právu dožádaného státu tak, aby účinky rozhodnutí zůstaly rovnocenné a byl tak sledován stejný účel a zájem rozhodnutí.68 Proti takové úpravě opatření nebo příkazu bude podle článku 54 odst. 2 možné podat opravný prostředek. V takovém případě bude nutné odlišit pojmy opatření a příkaz od pojmu rozhodnutí. Opravný prostředek musí směřovat jen proti určitému způsobu a metodě, která je pouze určitou složkou rozhodnutí, kterou jsou realizována práva stanovená v jeho působící části.69 Nařízení jinak do oblasti samotného výkonu zasahuje jen v nezbytných případech. Tím

65

ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 326. KUČERA, PAUKNEROVÁ, RŮŽIČKA, op. cit., s. 375. 67 Tato podmínka je soudem, který rozhodnutí vydal, potvrzena v osvědčení podle článku 53, které osvědčuje, že rozhodnutí je vykonatelné a uvádí datum, ke kterému byla tato vykonatelnost deklarována. 68 Článek 54 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 69 DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s. 508. 66

30

je zcela nepochybně článek 45, který obsahuje důvody k odepření uznání a výkonu, jejichž výčet je taxativní. Nicméně to nebrání tomu, aby povinný vedle důvodů pro odepření výkonu podle nařízení Brusel I bis nemohl uplatnit důvody pro odepření výkonu i podle práva vnitrostátního70; a to ve lhůtách, které toto právo samo stanoví.71 Stejně se bude postupovat i v případě formálních požadavků. Soud nemůže požadovat po navrhovateli jiné listiny, než které jsou zmíněny v nařízení Brusel I bis.72 Nařízení Brusel I bis v odstavci 3 článku 41 nestanoví straně žádající výkon rozhodnutí povinnost, aby měla adresu pro doručování v dožádaném členském státě. Stejně tak není vyžadována povinnost mít v tomto státě pověřeného zástupce, ledaže taková povinnost existuje. Tato povinnost může být stanovena jednotlivými právními řády, podle nichž se výkon rozhodnutí řídí.

3.2.1 Výkon předběžných a zajišťovacích opatření Nařízení Brusel I bis umožňuje, aby vykonatelné rozhodnutí mohlo být zajištěno opatřením, které může být použito v souladu s národním právem.73 Toto ustanovení slouží k ochraně zájmů oprávněného tak, aby v mezidobí než bude výkon nařízen, nebylo plnění povinným znemožněno. Tuto ochranu má oprávněný danou automaticky, žádné další podmínky pro použití těchto opatření nejsou vyžadovány; a to ani v případě, že by podle národního práva dožádaného státu musela být nějaká další podmínka splněna.74

3.2.2 Formální požadavky pro výkon Formální požadavky jsou stanoveny v článcích 42 a 43 nařízení Brusel I bis. Základní požadavky pro všechna rozhodnutí jsou uvedeny v odstavci 1 článku 42, v němž jsou požadavky stejné jako požadavky pro uznání, tedy: a) vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti, a

70

Pokud tyto důvody nejsou neslučitelné s důvody podle článku 45 nařízení Brusel I bis. Bod č. 30 preambule nařízení Brusel I bis. 72 Pokud by tedy i tady národní právo vyžadovalo listiny jiné, jeho ustanovení se v tomto případě nebudou aplikovat. 73 Článek 40 nařízení Brusel I bis. 74 DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s. 414. 71

31

b) osvědčení vydané podle článku 53 obsahující údaj, že rozhodnutí je vykonatelné a obsahující výtah rozhodnutí. Odstavec 3 téhož článku, který obsahuje dokumenty nutné k nařízení předběžného nebo zajišťovacího opatření, vyžaduje ke dvěma výše zmíněným dokumentům dodat doklad o doručení rozhodnutí, pokud je opatření nařizováno bez předvolání žalovaného k soudu. Stejně jako v případě uznání má navrhovatel povinnost předložit překlad nebo přepis obsahu osvědčení, jen je-li to potřebné. V důsledku snahy snížit náklady řízení je i tady požadován překlad rozhodnutí jen v případě, že bez takového překladu nebude možno v řízení pokračovat. Aby mohlo být přistoupeno k výkonu rozhodnutí či předběžným opatřením, musí být před prvním opatřením povinnému doručeno osvědčení podle článku 53 a rozhodnutí, pokud mu už nebylo doručeno dříve.75 I když je snaha umožnit volný oběh rozhodnutí mezi členskými státy, zde se jedná o minimum, které musí být povinnému garantováno v souladu s principem spravedlivého procesu. Musí tu být jistota, že povinný měl možnost seznámit se s rozhodnutím a úmyslem oprávněného k vynucení svého práva. To platí i pro překlad rozhodnutí, pokud bylo rozhodnuto ve státě původu, kde povinný nemá bydliště. Pokud se tak stane, povinnému musí být dále doručen překlad rozhodnutí v jazyce, kterému rozumí nebo v jazyce členského státu, ve kterém má bydliště.76 Předběžná a zajišťovací opatření jsou ale výjimkou, neboť k nim lze přistoupit i bez toho, že byl překlad povinnému doručen.

3.2.3 Přerušení řízení a jiná omezení výkonu Nařízení Brusel I bis upravuje nejen přerušení řízení při rozhodování o uznání, ale i při samotném vykonávacím řízení. Účelem je předejít předčasnému výkonu rozhodnutí, i když o něm ještě soudy dožádaného státu definitivně nerozhodly. Řízení se podle článku 44 nařízení Brusel I bis přerušuje až poté, co byl podán návrh podle článku 46 na odepření výkonu. Přerušit řízení lze pouze na návrh povinného, nikoliv ex offo. Podle článku 44 odst. 1 nařízení Brusel I bis může soud přikročit k těmto opatřením: 75 76

Článek 43 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Článek 43 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

32

a) omezit řízení o výkonu rozhodnutí na zajišťovací opatření, nebo b) podmínit výkon rozhodnutí složením jistoty, kterou sám stanoví, nebo c) přerušit zčásti nebo v celém rozsahu řízení o výkonu. Stejně jako v přerušení řízení podle článku 38 nařízení Brusel I bis, i tady se jedná o možnost soudu řízení přerušit či omezit, nikoliv však povinnost. Soud k těmto opatřením přistoupí až v situaci, kdy shledá existenci dostatečného důvodu k omezení či přerušení řízení. Tímto důvodem je, že strana, proti které je výkon rozhodnutí veden, má podle názoru soudu v řízení velkou šanci na úspěch.77 Přerušit řízení jde i za situace, kdy je vykonatelnost rozhodnutí odložena v členském státě původu. Typicky půjde o podání opravného prostředku ve státě původu. Nařízení Brusel I bis se však nezabývá situací, kdy podání opravného prostředku ve státě původu podle tamějšího práva nemá suspenzivní účinek. Vykonatelnost rozhodnutí by tak tímto nebyla poznamenána a v dožádaném státě by nebyla překážka rozhodnutí vykonat. Z ostatních ustanovení nařízení řešících obdobné situace se ale dle mého názoru dá usuzovat, že v tomto případě se i na tato rozhodnutí bude pohlížet jako na nevykonatelná.

3.2.4 Odepření výkonu Odepření výkonu slouží jako obrana povinného proti rozhodnutí, u kterého je dán některý z důvodů pro odepření podle článku 45 nařízení Brusel I bis. „Postup pro odepření výkonu se v rozsahu, v němž se na něj nevztahuje nařízení Brusel I, řídí právem dožádaného členského státu (článek 47 odst. 2 nařízení Brusel I).78 Podle článku 46 nařízení Brusel I bis může návrh na odepření podat osoba, proti níž je výkon navrhován.79 Toto ustanovení je třeba vykládat restriktivně tak, že třetím osobám je vyloučeno podat návrh na odepření výkonu, a to i v případě, že národní právo toto třetím osobám umožňuje.80 Jak je již výše v práci psáno, důvod pro odepření musí být obsažen v článku 45 nařízení nebo jde o důvod podle národního práva, který však není s důvody v článku 45 nařízení neslučitelný. 77

DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s. 431. ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 336. 79 Důsledkem tohoto návrhu je možnost soudu výkon rozhodnutí omezit či vykonávací řízení přerušit. 80 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 2. 7. 1985, věc 148/84 Deutsche Genossenschaftbank v. SA Brasserie du Pecheur. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457617122114&uri=CELEX:61984CJ0148. 78

33

Návrh na odepření výkonu81 se podává podle článku 47 odst. 1 u soudu, který byl členským státem Komisi oznámen podle článku 75 písm. a). Pokud by byl návrh podán nepříslušnému soudu, bude se zřejmě postupovat podle jednotlivých právních řádů, kde řízení probíhá, neboť nařízení pro tento případ žádné povinnosti soudu či „sankce“ pro stranu nestanoví. K návrhu na odepření výkonu rozhodnutí musí navrhovatel přiložit vyhotovení rozhodnutí a případně překlad nebo přepis rozhodnutí. Této povinnosti je zbaven, pokud má soud dané dokumenty k dispozici nebo soud uzná, že je nevhodné to po navrhovateli požadovat a tuto povinnost uloží druhé straně.82 Článek 48 stanoví, že soud rozhodne o návrhu na odepření výkonu neprodleně. Úmysl ustanovení je zcela zřejmý. Jde o naplnění snahy o rychlé řízení ve státě výkonu. Tato doba může být však velmi dlouhá. „Je pozoruhodné, že článek 48, na rozdíl od článku 41 nařízení Brusel I a článku 34 Bruselské úmluvy, neodstraňuje právo nežádající strany být slyšen u soudu.“83 Zde budou soudy postupovat podle národních právních řádů, které pravděpodobně budou v souladu s rovností zbraní toto právo akceptovat. Dále nařízení předpokládá, že řízení o odepření výkonu může být přerušeno. Navíc vzhledem k době, kterou soud potřebuje k rozhodování je zřejmé, že místo pojmu neprodleně mohl být zvolen pojem lepší. Ustanovení je spíše myšleno tak, že soud by se měl vyvarovat přílišných a zbytečných zdržení v rozhodování.84 Proti rozhodnutí o návrhu na odepření výkonu je možné podat podle článku 49 odst. 1 nařízení Brusel I bis opravný prostředek. Tento se podává u soudu, který byl členským státem oznámen Komisi podle článku 75 písm. b). Takový krok je samozřejmě nutný už vzhledem k tomu, že automatickým uznáním a zrušením prohlášení o vykonatelnosti by jedna ze stran (především povinný) mohla být poškozena. Úprava v nařízení nestanoví žádné lhůty, ve které má být opravný prostředek podán nebo ve které má soud rozhodující o opravném prostředku rozhodnout. Zde se tedy budou také jednotlivé doby měnit i v závislosti na fóru, kde je o výkonu rozhodováno.

81

To podle článku 36 odst. 2 nařízení Brusel I bis platí i pro návrh na vydání rozhodnutí o odepření/neodepření uznání. 82 Článek 47 odst. 3 nařízení Brusel I bis. 83 DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s. 488. 84 Tamtéž, s. 489.

34

Rozhodnutí o opravném prostředku není konečné. Podle článku 50 nařízení Brusel I bis může být toto rozhodnutí napadeno dalším opravným prostředkem, a to za předpokladu, že byl tento další opravný prostředek státem oznámen Komisi podle článku 75 písm. c). U tohoto dalšího opravného prostředku se tak státům nechalo na zvážení, zda tento krok stranám umožní. Ustanovení výslovně neuvádí, kdo je oprávněn opravný prostředek podat. Lze však snadno dovodit, že to bude strana řízení o předešlém opravném prostředku, která rozhodnutí o tomto prostředku bude dále napadat. Tento opravný prostředek je zřejmě dalším instrumentem, jak po zrušení řízení o vykonatelnosti dát stranám možnost hájit své zájmy. Ale tento krok je nyní už spíše další zbytečností, která odporuje zamýšlenému účelu uznání a výkonu v nařízení Brusel I bis. Článek 51 stejně jako v řízení o odepření či neodepření uznání dává možnost soudu přerušit řízení. Toto ustanovení mohou aplikovat všechny soudy, tedy i ty, které rozhodují o opravných prostředcích. Přerušit řízení lze za situace, kdy byl proti rozhodnutí ve státě původu podán řádný opravný prostředek nebo lhůta pro podání takového opravného prostředku ještě neuplynula. Pravidla pro výklad tohoto ustanovení jsou stejná jako pro pododdíl 3.1.5 této práce. Pokud ovšem lhůta k podání opravného prostředku ve státě původu neuplynula, může soud určit lhůtu, ve které může být opravný prostředek podán.

3.3

Důvody pro odepření uznání a výkonu

Důvody pro odepření uznání, resp. výkonu rozhodnutí, jsou uvedeny v článku 45 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Pokud je rozhodnutí postiženo některou vadou uvedenou v článku 45, pak je tu relevantní důvod, který znemožňuje soudní rozhodnutí přesunout z jednoho členského státu do druhého. „Důvody jsou obligatorní. Pokud některý z nich existuje, soud je povinen uznání, resp. výkon odepřít a nemá možnost uvážení. Subsidiarita národního práva nepřichází v úvahu. Pokud nelze rozhodnutí uznat podle nařízení, nemůže být následně uznáno podle národního práva.“85 Od toho se nedá

85

VALDHANS, Jiří; DRLIČKOVÁ, Klára. Rozhodování Soudního dvora EU ve věcech uznání a výkonu cizího soudního rozhodnutí: analýza rozhodnutí dle nařízení Brusel Ibis. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015. 292 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, řada teoretická, Edice Scientia; sv. č. 513. ISBN 978-80-210-7784-3. S. 155.

35

upustit tedy ani v situacích, kdy národní právo je příznivější a uznání na rozdíl od nařízení povoluje, i když je tak tímto trochu popírán účel úpravy v nařízení Brusel I bis. Pro odepření uznání a výkonu lze uplatnit pouze důvody uvedené v článku 45 nařízení Brusel I bis. K žádným dalším důvodům nelze přihlédnout. „Důvody napadení, které lze uplatnit, jsou výslovně uvedeny v článcích 34 a 35 nařízení č. 44/2001, na které odkazuje článek 45 téhož nařízení. Tento seznam, jehož prvky musí být podle ustálené judikatury vykládány restriktivně, má taxativní charakter.“86 Restriktivní výklad jednotlivých důvodů vyplývá z koncepce zásady automatického uznávání cizích soudních rozhodnutí, jež může být omezeno jen ve výjimečných a závažných případech, kdy nad touto zásadou převáží zájem jiný. Článek 52 nařízení Brusel I bis stanoví, že rozhodnutí nesmí být v dožádaném státě přezkoumáno ve věci samé. Když je tak o sporné otázce rozhodnuto nějakým způsobem, soud dožádaného státu nesmí toto rozhodnutí zkoumat, i kdyby právo dožádaného státu danou věc řešilo jiným způsobem a s jiným výsledkem. Stejně tak je soud dožádaného státu vázán právními a skutkovými zjištěními. Proti těmto vadám se může povinný bránit pouze opravným prostředkem ve státě, ve kterém původní řízení probíhalo. Pro samotné uznání a výkon však tyto skutečnosti nejsou relevantní a během řízení k nim nebude přihlíženo. Na závěr je vhodné upozornit, že ačkoliv jsou důvody pro odepření uznání obligatorní a při zjištění má soud povinnost uznání odepřít, podle článku 45 odst. 1 nařízení Brusel I bis soud odepře uznání pouze na návrh dotčené strany. Ačkoliv jsou tedy vady v článku 45 považovány za závažné, soudu je tímto ustanovením odepřena možnost je přezkoumat ex offo. V kombinaci se zásadou automatického uznání a nečinností dotčené strany tak mohou vzniknout jisté problémy, ke kterým se dále v práci dostanu.

3.3.1 Rozpor s veřejným pořádkem Prvním důvodem odepření uznání je rozpor s veřejným pořádkem. „Veřejný pořádek je tradičním institutem mezinárodního práva soukromého. Používá se jako důvod pro

86

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 11. 2011, věc C-139/10 Prism Investments BV v. Jaap Anne van der Meer. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457900776372&uri=CELEX:62010CJ0139.

36

odmítnutí aplikace cizího práva, jako podmínka výkonu právní pomoci a jako důvod pro odmítnutí uznání a výkonu cizího soudního rozhodnutí či rozhodčího nálezu. V posledně jmenovaném případě dochází ke zkoumání slučitelnosti účinků cizího rozhodnutí se zásadami tuzemského právního řádu.“87 Za veřejný pořádek jsou považovány takové hodnoty, které jsou tak důležité, že je nutné je chránit a trvat na nich za všech okolností. Veřejný pořádek nelze interpretovat ve všech členských státech jednotně. V současnosti se již mluví i o veřejném pořádku EU, jehož jeden z hlavních cílů je usnadnit fungování jednotného vnitřního trhu. Takový veřejný pořádek vytvořený z unijních zásad a předpisů se určitě dá v jednotlivých státech interpretovat stejně. Ale vymezení obsahu veřejného pořádku v národním právu je ponecháno jednotlivým členským státům. Unijní úprava může „pouze“ stanovit určité meze, v nichž se mohou členské státy na porušení veřejného pořádku odvolat.88 „Ačkoli je smluvním státům v zásadě ponechána volnost určit požadavky vyplývající z jejich veřejného pořádku podle výhrady obsažené v čl. 27 bodu 1 úmluvy v souladu se svými vnitrostátními pojetími, patří vymezení tohoto pojmu do výkladu Úmluvy.“89 Veřejný pořádek by měl být jako důvod k odepření uznání využíván zřídka. To lze dovodit i z ustanovení článku 45, který předpokládá zjevný rozpor s veřejným pořádkem. Soud dožádaného státu nezkoumá, zda je v rozporu s veřejným pořádkem rozhodnutí samo o sobě. Veřejnému pořádku se musí příčit účinky, které rozhodnutí uznáním a výkonem na území dožádaného státu vyvolá. Rozpor musí dosahovat určité intenzity. Musí dojít k nepřijatelnému stupni porušení základní zásady právního řádu státu uznání.90 Veřejný pořádek lze rozdělit na veřejný pořádek procesní a veřejný pořádek hmotněprávní. Veřejný pořádek procesní je tvořen normami procesního práva, které v důsledku straně sporu zaručují právo na spravedlivý proces. Tyto vady řízení přísluší k přezkoumání soudům státu, ve kterém se původní řízení konalo. Veřejný pořádek procesní z pohledu nařízení Brusel I bis tak chrání především případy, kdy účastníku

87

ROZEHANLOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 339. VAŠKE, op. cit., s. 44. 89 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 28. 3. 2000, věc C-7/98 Dieter Krombach v. André Bamberski. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1457954616024&uri=CELEX:61998CJ0007. 90 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 341. 88

37

sporu nebyla dána možnost se svých procesních práv dovolat. Soud dožádaného státu tak musí respektovat jinou úpravu soudního řízení v jiných právních řádech a nehledět na to, že tuzemská úprava je odlišná. K rozporu s veřejným pořádkem tak bude docházet až v případech, kdy ve státě původu došlo k porušení procesních pravidel, a tím tedy práva na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu se tak např. nedá z důvodu rozporu s veřejným pořádkem odmítnout výkon rozsudku pro zmeškání, jímž byl spor rozhodnut po meritorní stránce, který neobsahuje posouzení předmětu ani základu žaloby a neuvádí žádné argumenty k opodstatněnosti žaloby. Zásahem do práva na spravedlivý proces tento rozsudek bude až v posouzení celistvosti řízení se všemi okolnostmi za situace, že proti němu nepůjde podat užitečně a účinně opravný prostředek.91 Veřejný pořádek procesní se jako důvod pro odepření uznání využije až tehdy, kdy bylo porušeno právo na spravedlivý proces a tento zásah do práva se nedá podřadit pod důvod pro odepření podle článku 45 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. Rozhodnutí lze pro rozpor s veřejným pořádkem odepřít, i když procesní pravidla nebyla porušena. „Rozpor s hmotněprávním veřejným pořádkem přichází v úvahu tehdy, jestliže rozhodnutí (byť vydané v bezvadném řízení) je v rozporu se základními hmotněprávními zásadami státu uznání. Vzhledem k postupující integraci přichází výhrada hmotněprávního veřejného pořádku v úvahu ještě méně než u veřejného pořádku procesního…“92 Odlišnost hmotněprávních norem ve státě původu a ve státě uznání nemůže tento rozpor zapříčinit. To platí i pro kolizní normy obou států, kdy rozhodnutí soudu původu podle určeného hmotného práva nemůže vést k rozporu s veřejným pořádkem jen proto, že kolizní normy dožádaného státu by určily právo jiného státu. Hmotněprávní veřejný pořádek se nebude vztahovat ani na případy, kdy došlo ke špatné aplikaci práva EU, ledaže půjde o zjevný rozpor s právem soutěžním.93 Při posuzování nerozpornosti s veřejným pořádkem hmotným je vždy důležité vyhnout se samotnému meritornímu posuzování, ke kterému by se daná kontrola mohla přibližovat a zaměnit se s ním.

91

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 9. 2012, věc C-619/10 Trade Agency Ltd v. Seramico Investments Ltd. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 29. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457962752371&uri=CELEX:62010CJ0619. 92 VAŠKE, op. cit., s. 46. 93 Tamtéž, s. 49.

38

3.3.2 Závažné vady řízení Článek 45 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis stanoví, že uznání se odepře, jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo vydáno rozhodnutí, nebyl doručen návrh na zahájení řízení či jiná rovnocenná písemnost v dostatečném předstihu a způsobem umožňujícím přípravu obhajoby. To neplatí, pokud žalovaný nevyužil opravný prostředek proti rozhodnutí, ačkoliv měl takovou příležitost. Tento důvod odepření se tedy váže na soudní řízení s ohledem na proces ve státě původu. Cílem je umožnit odepřít rozhodnutí, které je výsledkem řízení, ve kterém neměl žalovaný možnost se efektivně bránit. V tomto důvodu odepření se jedná o odejmutí práva na obhajobu při zahájení řízení. Pokud by toto právo bylo žalovanému znemožněno až v průběhu řízení (např. při rozšíření žaloby), důvodem pro odepření by byl procesní veřejný pořádek. Velmi často se tak bude jednat o rozsudky pro zmeškání. Článek 45 odst. 1 písm. b) úzce souvisí s článkem 28 nařízení, který upravuje postup soudu v případě, kdy je žalovaný domicilován v jiném členském státě než místo konání řízení, a nedostaví se k danému soudu. Stanoví potřebné postupy, které soud musí učinit před tím, než vydá rozsudek pro zmeškání. Pokud se žalovaný nedostaví, tak soud podle nařízení: a) prohlásí bez návrhu, že není příslušný, pokud jeho příslušnost nevyplývá přímo z nařízení Brusel I bis, b) přeruší řízení do doby, než bude prokázáno, že žalovaný mohl obdržet návrh na zahájení řízení či jinou rovnocennou písemnost v takovém předstihu, který mu umožňuje přípravu na jednání, nebo k tomu byly učiněny všechny nezbytné kroky, c) pokud má být návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost zaslána mezi členskými státy, použije se namísto předchozího pravidla článek 19 nařízení 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností, d) pokud nelze použít výše uvedeného nařízení, použije se článek 15 Haagské úmluvy o doručování, pokud návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost měly být doručeny podle uvedené úmluvy.94 Závěr o doručení soudu ve státě, kde bylo rozhodnutí vydáno, však není závazný pro soud ve státě, ve kterém je navrhován výkon rozhodnutí. Pokud má soud ve státě 94

ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 345 – 346.

39

původu písemnost za doručenou, soud v dožádaném státě může i tak odepřít uznání z důvodu závažné vady řízení pokud shledá, že písemnost řádně doručena nebyla. Jak je výše uvedeno, aby mohl žalovaný namítat důvod k odepření uznání podle článku 45 odst. 1 písm. b), rozhodnutí musí být vydáno v jeho nepřítomnosti, nebyl mu doručen návrh na zahájení řízení či rovnocenná písemnost a žalovaný využil opravný prostředek. To, že rozhodnutí bylo vydáno v nepřítomnosti žalovaného, znamená, že řízení nebyl účasten. Typicky se tak v tomto případě bude jednat o rozsudky pro zmeškání. SDEU však dovodil, že žalovaný je nepřítomen i v případě, že za něj jedná jeho údajný zástupce, který nedoložil soudu plnou moc, a soud ve věci jednal a rozhodl.95 Je stále nutné mít na mysli to, že podmínka možnosti se bránit se vztahuje k okamžiku zahájení řízení. Okolnost, že žalovaný má možnost později napadnout rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem z důvodu neexistence zastoupení, odepření uznání nebrání.96 Podmínka nepřítomnosti žalovaného se vztahuje pouze ke sporným řízením. Na rozhodnutí vedená v jednostranném řízení bez slyšení žalovaného se tato podmínka nevztahuje, neboť zde by ztratila svůj smysl.97 Návrhem na zahájení řízení či rovnocennou písemností se rozumí písemnost, která je doručena řádně a včas, aby žalovanému umožnila připravit se na obhajobu. Musí tak být doručeny před vydáním vykonatelného rozhodnutí. Samotný návrh na zahájení řízení je provázen nějakým úkonem soudu, na základě něhož je dána žalovanému možnost na návrh reagovat a rozhodnout se o svojí obhajobě. Za návrh na zahájení řízení se považuje i platební rozkaz, neboť právě jeho doručení žalovanému mu dává prostor k možnosti obhajoby (podání odporu) a jeho nečinnost vede k právní moci a vykonatelnému rozhodnutí. Samotné nařízení výkonu po vydání platebního rozkazu nemá výše zmíněné účinky a nelze jej tak považovat za návrh na zahájení řízení.98

95

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 10. 10. 1996, věc C-78/95 Bernardus Hendrikman and Maria Feyen v. Magenta Druck & Verlag GmbH. [cit. 3. 3. 2016]. Dostupný z: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?td=ALL&language=cs&jur=C,T,F&parties=Hendrikman. 96 VAŠKE, op. cit., s. 49. 97 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 5. 1980, věc C-125/79Bernard Denilauler v. S. N. C. Couchet Freres. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 3. 3. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457990796220&uri=CELEX:61979CJ0125. 98 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 16. 6. 1981, věc C-166/80 Peter Klomps v. Karl Michel. In EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 3. 3. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1457992898428&uri=CELEX:61980CJ0166.

40

K uznání rozhodnutí je dále třeba, aby byl návrh na zahájení řízení či rovnocenná písemnost doručen řádně a včas. Písemnost tedy musí být doručena v určité lhůtě, aby žalovaný mohl připravit svojí obhajobu. Nařízení Brusel I bis se délkou lhůty a jejím počátkem nezabývá. Zde je potřeba použít právní úpravu jednotlivých států, kde řízení probíhá. Počátek lhůty se v zásadě počítá od okamžiku doručení písemnosti. Samotná lhůta stanovená právními řády jednotlivých států však není podstatná. Soud v dožádaném státě zkoumá, zda byl žalovanému skutečně poskytnut dostatečný prostor pro přípravu obhajoby. Soud tedy bude přihlížet k jednotlivým okolnostem konkrétního případu. Od samotného příliš formálního lpění na lhůtách se upustilo. Obdobně jako včasnost doručení se posuzuje i jeho řádnost. Jedná se o faktickou skutečnost. Formální nedostatky při doručování podle práva státu, kde se řízení konalo, nemůže mít automaticky za následek doručení, které není řádné.99 Je nutné mít na mysli, že cílem je žalovanému poskytnout dostatečný čas, aby mohl efektivně uplatnit svá práva. Je proto nutné přihlédnout k jednotlivým okolnostem a zvláštnostem řízení. Tyto pak může posuzovat i samostatně soud ve státě výkonu a učinit závěr, zda bylo skutečně doručeno řádně a včas.100 Poslední podmínkou, aby mohlo být ve státě výkonu odepřeno uznání je, že žalovaný využil ve státě původu opravný prostředek proti rozhodnutí, i když měl tuto možnost. Tímto má být docíleno toho, aby se procesní vady napravovaly už ve státě původu. Soud ve státě výkonu nemá žalovaným sloužit jako odvolací orgán. To by bylo v rozporu se současnými snahami o efektivitě a rychlosti přesunů soudních rozhodnutí. Za účinnosti Bruselské úmluvy, která tuto podmínku neobsahovala, tak docházelo k obstrukcím ze strany žalovaných a zbytečným průtahům řízení. „Zavedení povinnosti využít opravný prostředek ve státě původu má zabránit tomu, aby žalovaný (ať už úmyslně nebo z nedbalosti) netěžil z vlastní nečinnosti. Jeho práva by tím neměla být oslabena, pouze je na něj kladen požadavek řádné péče při ochraně svých práv…“101 Takový opravný prostředek musí ve státě původu skutečně existovat. Žalovanému 99

ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 351. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 10. 2004, věc C-39/02 Maersk Olie & Gas A/S v. Firma M. de Haan en W. de Boer. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 6. 3. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1458039128581&uri=CELEX:62002CJ0039. 101 JANEČKOVÁ, Pavlína. Vývoj odepření uznání a výkonu rozhodnutí z důvodů procesních vad. In: ROZEHNALOVÁ, Naděžda; DRLIČKOVÁ, Klára; VALDHANS, Jiří. Dny práva 2014 – Days of law 2014. Brno: Masarykova univerzita, 2014. S. 103 – 117. ISBN 978-80-210-7899-4. S. 113. 100

41

samozřejmě musí být rozhodnutí doručeno, a to takovým způsobem a s určitým předstihem, který žalovanému umožní přípravu opravného prostředku.

3.3.3. Neslučitelnost rozhodnutí Článek 45 odst. 1 písm. c) a d) nařízení Brusel I bis jako další důvody k odepření uznání uvádí neslučitelnost rozhodnutí. Tyto dva důvody představují překážku res iudicata, nicméně nařízení jde dále a může se vztahovat i na rozhodnutí, která se netýkají přímo téže věci mezi stejnými stranami. Důvod k odepření uznání pod písm. c) se vztahuje pouze na vztah, kdy je přesouvané rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným ve státě výkonu. Důvod pod písm. d) předpokládá vydání neslučitelného rozhodnutí v jiném členském státě nebo třetí zemi, tedy mimo stát, kam je rozhodnutí přesouváno. Ačkoliv se jedná o případy podobné, obsahují pár odlišností, které mají za následek i rozdílnou přísnost v otázce uznání. V situaci podle písm. c) se nemusí jednat pouze o překážku uznání rozhodnutí z důvodu res iudicata. Neslučitelnost rozhodnutí je nutné v případě podle písm. c) chápat šířeji. To dovodil SDEU ve věci 145/86 Horst Ludwig Martin Hoffmann v. Adelheid Krieg, ve které vyslovil názor, že se nemusí jednat o řízení mezi týmiž stranami v téže věci, ale rozhodnutí jsou neslučitelná i za situace, jestliže mají právní důsledky, které si protiřečí.102 Musí se jednat pouze o rozhodnutí vydané mezi stejnými stranami, stejné věci se týkat nemusí. Tento důvod k odepření uznání je tak možné uplatnit i tehdy, kdy rozhodnutí vydané ve státě výkonu, které brání cizímu rozhodnutí v přesunu do tohoto státu, nespadá pod věcnou působnost nařízení Brusel I bis. Ustanovení nařízení Brusel I bis ani neuvádí podmínku, že rozhodnutí vydané ve státě výkonu musí být dřívější než rozhodnutí jiného členského státu. Rozhodnutí musí pouze časově předcházet okamžiku, kdy by rozhodnutí tohoto jiného státu bylo uznáno.103 U situací, jež spadají pod ustanovení písm. d), je vyžadováno více přísnějších podmínek, aby mohlo být uznání rozhodnutí z důvodu neslučitelnosti odepřeno. I v tomto případě se musí jednat o rozhodnutí vydané mezi týmiž stranami. Zde se ale musí jednat o rozhodnutí vydané pro tentýž nárok. Tím se myslí rozhodnutí, které 102

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 2. 1988, věc 145/86 Horst Ludwig Martin Hoffmann v. Adelheid Krieg. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 7. 3. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1458065580801&uri=CELEX:61986CJ0145. 103 ROZEHNALOVÁ, TÝČ, op. cit., s. 312.

42

splňuje totožný účel jako rozhodnutí, jehož uznání se navrhuje. Formální totožnost obou výroků je nepodstatná. Ale i tak se musí u obou rozhodnutí jednat o stejný předmět řízení (tedy skutkový základ nároku).104 Na rozdíl od předchozího důvodu je u situací spadajících pod písm. d) respektovat časovou souslednost jednotlivých rozhodnutí. Rozhodnutí vydané v jiném členském státě nebo ve třetí zemi brání uznání cizího rozhodnutí pouze tehdy, jestliže bylo vydáno dříve než rozhodnutí, jehož uznání je navrhováno.105 Pro určení rozhodného časového okamžiku hraje roli vydání takového rozhodnutí. Podání žaloby či nabytí právní moci a vykonatelnosti jsou tu nepodstatnými okamžiky. Poslední podmínkou pro odepření uznání je, že toto dřívější rozhodnutí samo splňuje podmínky pro uznání v členském státě, v němž se výkon jiného rozhodnutí navrhuje. Nehledí se při tom na to, zda je toto rozhodnutí uznatelné podle nařízení Brusel I bis, vnitrostátního předpisu či mezinárodní smlouvy, kterou je tento stát vázán.

3.3.4 Porušení některých pravidel o příslušnosti podle nařízení Brusel I bis Posledním důvodem k odepření uznání rozhodnutí jsou situace, kdy bylo rozhodnutí vydáno ve státě, jehož soudy neměly v dané věci podle nařízení Brusel I bis příslušnost rozhodovat. Článek 45 odst. 1 písm. e) bod i) jako důvod k odepření uznání uvádí rozhodování

nepříslušného

soudu

ve

věcech

pojistných,

spotřebitelských

a

individuálních pracovních věcech, pokud je žalovanou stranou pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy, poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec. Zde nařízení navazuje na ustanovení o speciální příslušnosti, která mají chránit slabší stranu smluvních vztahů. Konání řízení v jiném státě ale nemůže mít samo o sobě za následek odepření uznání rozhodnutí. Článek 26 nařízení Brusel I bis umožňuje tichou prorogaci, tedy situaci, kdy je nepříslušnost soudu zhojena, pokud se žalovaná strana účastní řízení před tímto soudem a nenamítne příslušnost. U zvláštní příslušnosti je ještě třeba, aby tento soud žalovanou stranu informoval o své nepříslušnosti a poučil o možných účincích, pokud bude v řízení pokračovat. Pokud žalovaný nic nenamítne a řízení proběhne, později už nebude moci tento důvod k odepření uznání uplatnit. 104

Nepůjde tedy o stejnou situaci jako v případě pod písm. c), neboť tam ke stejným právním důsledkům postačí i výrok, který není předmětem řízení, ale je o něm rozhodnuto jako pouze o „doprovodné otázce“ (např. výše výživného je pouze vedlejší záležitostí v řízeních, kde primárním předmětem řízení je rozvod manželství). 105 VAŠKE, op. cit., s. 57.

43

Bod ii) téhož ustanovení žádnou podmínku nevyžaduje a u rozhodnutí vydaných v případech, kdy byla porušena pravidla o výlučné příslušnosti podle nařízení Brusel I bis, lze uznání odepřít bez dalšího. Soud ve státě výkonu je podle článku 45 odst. 2 nařízení Brusel I bis vázán skutkovým stavem, na němž soud ve státě původu založil svou příslušnost. „Nařízení Brusel I je založeno na zásadě vzájemné důvěry a předpokladu, že soudy členských států aplikovaly pravidla pro určení příslušnosti národních soudů správně, v souladu s právními předpisy. Dožádaný soud státu uznání není oprávněn přezkoumávat tato faktická zjištění nebo nové okolnosti a důkazy. Toto opatření by mělo zabránit žalovanému

v nepřípustném

protahování

uznávacího

a

vykonávacího

řízení

předkládáním nových důkazů. Strany měly možnost tyto skutkové okolnosti předložit v původním řízení před soudem státu původu.“106 Článek 45 odst. 3 nařízení Brusel I bis pak stanoví, že hledisko veřejného pořádku se v případě pravidel pro určení příslušnosti nepoužije. Nařízení tak zabraňuje obcházení ustanovení o příslušnosti a možnosti snažit se docílit odepření uznání cestou přes procesní veřejný pořádek tím, že byly porušeny procesní předpisy ve státě původu.

106

ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s. 358.

44

4.

Porovnání procesu uznání a výkonu podle staré a nové úpravy

V této kapitole se zaměřím na stručné nastínění procesu uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí podle staré úpravy a uvedu největší změny, které se v novém nařízení objevily. Tímto dojdu k cíli své práce, a to porovnání úpravy podle nařízení Brusel I bis a původního nařízení Brusel I. To mi pak pomůže zformulovat na závěr této práce, zda se novou úpravou a zrušením řízení o prohlášení vykonatelnosti docílilo efektivnější úpravy a rychlejší pohybu rozhodnutí mezi členskými státy EU. Zrušením prohlášení o vykonatelnosti ubyla jedna z fází nutných k přesunu rozhodnutí. Obě úpravy se z tohoto pohledu dají porovnat touto tabulkou:

Nařízení Brusel I 1. uznání

Nařízení Brusel I bis 1. uznání

2. exequatur

2. výkon

3. výkon

Z ní je patrné, že zrušení exequatur je tedy krok, kterým odpadá jedna z formálních překážek k tomu, aby mohlo být rozhodnutí v dožádaném státě vykonáno. Tudíž by mělo být řízení rychlejší a pro strany méně nákladné. K takovému závěru je ovšem nutné podívat se na obsah jednotlivých fází.

4.1

Uznání a důvody pro odepření uznání

4.1.1 Uznání Hlavní znak uznání je oproti předešlé úpravě beze změny. Uznání je podle nařízení Brusel I i nařízení Brusel I bis automatické. I starší úprava tedy pro uznání nevyžadovala žádné zvláštní řízení. Uznání probíhalo neformálně bez vydání zvláštního výroku o uznání. Zvláštní řízení za účelem rozhodnutí o uznání se konalo podle článku 33 odst. 2 nařízení Brusel I. Ten dával v případě pochybností straně, která uplatňovala uznání jako hlavní věc, možnost podat návrh na zahájení takového řízení, kde se o uznání rozhodlo samostatným výrokem. Úprava v nařízení Brusel I bis tak zůstala stejná až na otázku aktivní legitimace. Zatímco nařízení Brusel I umožňovalo podat návrh na samostatné řízení za účelem

45

rozhodnutí o uznání oprávněnému, nová úprava tuto možnost dává i povinnému. Zatímco dříve samostatné uznávací řízení sloužilo jako pojistka pro oprávněného, aby v případě pochybností o existenci důvodu k odepření získal rozhodnutí, že má smysl výkon dále navrhovat, současná úprava v nařízení Brusel I bis dává velký prostor povinnému uskutečnit sporné řízení o důvodech k odepření již před začátkem samotného vykonávacího řízení. „Povinný díky tomu v novém nařízení Brusel I bis disponuje nástrojem k preventivnímu úderu, byť by jej činil pouze například za účelem získání dodatečného času. To tudíž představuje spíše částečné ztížení požadovaného jednoduššího, méně nákladného a více automatizovaného pohybu (nejen) soudních rozhodnutí.“107

4.1.2 Důvody pro odepření uznání Výčet důvodů nová úprava převzala z nařízení Brusel I. Změna nastala pouze u odepření uznání z důvodu porušení ustanovení nařízení o příslušnosti soudů. V dřívější úpravě se důvod k odepření vztahoval k porušení příslušnost ve věcech pojistných, spotřebitelských a příslušnosti výlučné. Současná úprava v nařízení Brusel I bis umožňuje odepřít uznání i v případě porušení příslušnosti soudu ve věcech individuálních pracovních smluv. Rozhodně se nejedná o přelomový krok, nařízení Brusel I bis pouze dává i u těchto smluv slabší straně, která je žalovaným, vyšší míru ochrany. Na tomto místě je vhodné i zmínit, že původní diskuze na změnu nařízení Brusel I počítaly s většími změnami důvodů k odepření. Nebylo zcela jasné, zda veřejný pořádek jako důvod k odepření novelizaci původního nařízení „přežije“. Veřejný pořádek s postupující integrací ztrácí na významu a četnosti jeho využívání v praxi. To vyplývá i z rozhodovací činnosti SDEU: „…použití ustanovení o veřejném pořádku musí být považováno za možné ve výjimečných případech, kdy záruky obsažené v právních předpisech státu původu a samotné úmluvě nestačily k tomu, aby chránily obžalovaného před zjevným porušením jeho práva hájit se před soudem státu původu,

107

HUDECOVÁ, Lucia; KRÁLÍČEK, Jaroslav. Uznávání a výkon cizích rozhodnutí v evropském justičním prostotu aneb co přináší nové nařízení Brusel I bis. Právník. 2015, roč. 154, č. 2, s. 145 – 163. ISSN 0231-6625. S. 158.

46

jak je přiznáno EÚLP.“108 Z výše uvedeného vyplývá, že výhrada veřejného pořádku je skutečně až krajní možností k odepření uznání rozhodnutí. Z pododdílu 3.3.1 této práce je zřejmé, že „lidská práva spojená konkrétně s článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právem na spravedlivý proces) mají své přední místo v definici veřejného pořádku v nařízení Brusel I.“109 Procesní veřejný pořádek tak slouží k ochraně jednoho z nejdůležitějších základních lidských práv. Jak je již psáno výše v práci, ne všechna procesní pochybení se dají odepřít z důvodů nepravidelností v řízení, tedy případů, kdy žalovaný nebyl přítomen. Zpráva Heidelberské univerzity poukazuje i na jiná procesní pochybení. „Národní zprávy odhalují různé případy, ve kterých byl porušen procesní veřejný pořádek. Avšak, většina těchto případů se týká procesního podvodu.“110 Ačkoliv se tu jedná o velice závažnou vadu v řízení, při absenci ustanovení o veřejném pořádku by nespadala pod důvody k odepření uznání. Proto je i ve zprávě z Heidelbergu formulován celkem logický závěr, že zrušení tohoto ustanovení zcela bez náhrady je nemyslitelné. Pokud se budeme zabývat hmotněprávním veřejným pořádkem, zde je situace složitější. Hmotněprávní veřejný pořádek se na rozdíl od procesního neopírá o jedno ze základních práv, ke kterému je upnut. Jeho pozice nemusí být vnímána tak silně jako v případě veřejného pořádku procesního. Připočteme-li k tomu, že obsah si jednotlivé státy určují sami a není tedy jednotný, dojdeme k závěru, že by se skutečně mohlo jednat o překážku volného přesunu rozhodnutí. Nicméně je nutné nařízení Brusel I bis porovnat s jinými evropskými nařízeními. Článek 21 nařízení Řím I stanoví, že použití jiného práva může být odmítnuto v případě, že je zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem místa soudu. Naprosto stejné ustanovení je obsaženo i v článku 26 nařízení Řím II. Ačkoliv se tato dvě nařízení zabývají kolizní problematikou, výhrada veřejného pořádku slouží ke stejnému účelu jako v nařízení Brusel I bis. Odmítnutím aplikace cizího práva se má zabránit účinkům, které by tímto právem měly být ve státě fóra 108

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 28. 3. 2000, věc C-7/98 Dieter Krombach v. André Bamberski, op. cit. 109 BEAUMONT, Paul; JOHNSTON, Emma. Can exequatur be abolished in Brussels I whilst retaining a public policy defence? In: Journal of Private International Law [online]. 2010, Cambridge: University of Cambridge [cit. 12. 3. 2016]. S. 249-279. Dostupný z: http://heinonline.org/. S. 259. 110 HESS, Burkhard; PFEIFFER, Thomas; SCHLOSSER Peter. Report on the Application of Regulation Brussels I in the Member States, Heidelberg: Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg, Institut für Ausländisches und Internationales Privat - und - Wirtschaftsrecht, Study JLS/C4/2005/03 [online] 2007 [cit. 12. 3. 2016]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/civiljustice/news/docs/study_application_brussels_1_en.pdf.

47

vyvolány. Proč by se tedy tatáž ochrana veřejného pořádku nemohla i nadále vztahovat na účinky, které jsou vyvolány uznáním cizího rozhodnutí? Skutečně je veřejný pořádek velkým zásahem do svobody pohybu rozhodnutí? Ponechání veřejného pořádku jako důvodu k odepření uznání rozhodně není překážkou ve volném pohybu rozhodnutí. Je to pouze ochrana zájmů a zásad státu fóra. Tato ochrana je navíc nyní oslabena z důvodů, které budou uvedeny v souvislosti se zrušením prohlášení o vykonatelnosti.

4.2

Prohlášení vykonatelnosti a důsledky jeho zrušení

Jak je již psáno výše, zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti bylo jedním z hlavních cílů při vytváření nového nařízení Brusel I bis. Ačkoliv nařízení Brusel I oproti Bruselské úmluvě v této oblasti udělalo krok vpřed, úprava v nařízení Brusel I byla stále nevyhovující. K tomu bylo Komisí uváděno: „Přesto je však na jednotném trhu bez hranic obtížné odůvodnit, že občané a podniky musí vynakládat peníze a čas na to, aby mohli uplatňovat svá práva v zahraničí. Pokud jsou žádosti o prohlášení vykonatelnosti téměř vždy úspěšné a uznávání a výkon zahraničních soudních rozhodnutí jsou odmítnuty jen velmi zřídka, měla by být snaha o dosažení cíle zrušit doložku vykonatelnosti ve všech obchodních a občanských věcech realistická.“111

4.2.1 Celé řízení o prohlášení vykonatelnosti a porovnání se současností Na rozdíl od současné úpravy, dříve se vykonatelnost jako jediná vlastnost rozhodnutí automaticky nerozšiřovala do ostatních členských států. Tuto vykonatelnost bylo třeba stvrdit samostatným výrokem o vykonatelnosti rozhodnutí na území dožádaného státu. Řízení o prohlášení vykonatelnosti se zahajovalo na návrh oprávněného, který tento návrh většinou spojil s návrhem na výkon rozhodnutí. Samotný výkon ale nemohl být zahájen před prohlášením o vykonatelnosti. Strana navrhující výkon podle článku 53 nařízení Brusel I byla povinna k návrhu připojit vyhotovení rozhodnutí splňující požadavky nezbytné pro uznání pravosti a formulářové osvědčení. Nařízení Brusel I bylo od stávající úpravy přísnější pro navrhovatele v tom, že byl podle článku 55 odst. 2

111

Zelená kniha o posouzení nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. KOM (2009) 175. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13. 3. 2016]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2009:0175:FIN:CS:HTML.

48

povinen na požádání soudu předložit překlad těchto písemností112 a podle článku 40 odst. 2 musel mít ve státě výkonu zástupce pro doručování. Řízení o prohlášení vykonatelnosti bylo v prvním stupni řízením zcela jednostranným. Při splnění formálních náležitostí se rozhodnutí neodkladně prohlásilo za vykonatelné, aniž by byly přezkoumávány důvody k odepření uznání. „Výjimkou je – podle názoru části zahraniční literatury - pouze závažný rozpor rozhodnutí s veřejným pořádkem státu uznání, zejména jsou-li rozhodnutím dotčeny závažné státní zájmy; bylli by tento rozpor zcela zjevný již ze samotného rozhodnutí, lze možnosti jeho zohlednění již v řízení v prvním stupni přisvědčit.“113 Straně, proti níž je návrh podán, se v tomto stupni řízení ani návrh nezasílal k vyjádření, ba bylo i žádoucí, aby o něm nevěděla a nemohla tak účelově jednat, aby byl pozdější výkon ztížen.114 Povinný se tedy o navrhovaném výkonu dozvěděl až ze samotného rozhodnutí, jímž bylo přesouvané rozhodnutí prohlášeno za vykonatelné. Jelikož se podle nařízení Brusel I bis navrhuje rovnou výkon, povinný má možnost se proti návrhu vyjadřovat již v prvním stupni řízení a již v tomto stupni mohou být přezkoumávány důvody k odepření uznání, resp. výkonu rozhodnutí. Tímto tak byl vlastně povinnému dán jeden stupeň v řízení navíc, aby se mohl bránit. Podle staré úpravy se totiž mohla strana, proti níž byl výkon směřován, bránit až pomocí opravného prostředku proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti. Tento opravný prostředek musel být podle článku 43 odst. 5 nařízení Brusel I podán ve lhůtě jednoho měsíce, resp. dvou měsíců pokud měl povinný bydliště v jiném státě. Samo odvolací řízení se pak řídilo procesními předpisy státu výkonu. Současné nařízení Brusel I bis lhůtu k podání opravného prostředku nestanoví. I lhůta pro jeho podání je tedy podle nového nařízení zcela v režimu národních předpisů. Ačkoliv národní předpisy nestanoví lhůty dlouhé, úprava je zcela v jejich rukou. V případě, že by v některých státech došlo ke změně procesních předpisů a byly stanoveny delší lhůty, nařízení Brusel I bis nemá žádná ustanovení, která by umožňovala tyto lhůty ignorovat či zkrátit. Rychlost přesunů soudních rozhodnutí podle evropského nařízení tak v případě podání opravného prostředku podstatně závisí na procesních předpisech jednotlivých států. Tato konstrukce by kdykoliv mohla, ačkoliv je taková změna 112

Nyní má tuto povinnost jen, když nelze bez těchto písemností dále pokračovat v řízení. VAŠKE, op. cit., s. 43. 114 Jenardova zpráva, op. cit., s. 50. 113

49

národních předpisů nepravděpodobná, degradovat snažení o rychlý přesun rozhodnutí mezi členskými státy. Stejně jako nařízení Brusel I bis, i nařízení Brusel I dávalo možnost rozhodnutí o opravném prostředku napadnout dalším opravným prostředkem. Pokud bylo i tímto opravným prostředkem rozhodnuto o vykonatelnosti, byl výkon rozhodnutí na návrh oprávněného nařízen.

4.2.2

Porovnání nařízení výkonu podle obou úprav za předpokladu nevyužití

opravných prostředků Z předchozího pododdílu je patrné, že při využití opravných prostředků za předešlé a současné úpravy, se současná úprava zdá být i méně efektivní a zdlouhavější než úprava předešlá. Podstatné ale je, že v jednotlivých členských státech se proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti opravné prostředky často nevyužívaly. Podle obdržených informací z členských států byla rozhodnutí o vykonatelnosti napadána v 1 % až 5 % případů.115 To znamená, že až v 99 % případů bylo prohlášení o vykonatelnosti pouhým formálním řízením, které se pak samo ani nestalo předmětem dalšího sporu. Jelikož je uznání automatické a řízení o prohlášení vykonatelnosti bylo zrušeno, navrhovatel tak může jako svůj první krok učinit už návrh na výkon rozhodnutí. Je ale nutné uvést, že řízení o prohlášení vykonatelnosti v prvním stupni proces přesunu příliš nezdržovalo, resp. kroky, které byly tehdy učiněny, budou muset být učiněny i nyní. Nutností bylo nejprve přezkoumat formální náležitosti, tedy zda rozhodnutí spadá pod působnost nařízení Brusel I bis a zda navrhovatel k návrhu připojil všechny nutné písemnosti. To samé čeká i soudy teď. Ačkoliv může být výkon rozhodnutí za současné úpravy nařízen okamžitě, k faktickému výkonu stejně bude muset dojít až poté, co bude o nařízení výkonu povinný vyrozuměn a bude mít možnost se k tomu v prvním stupni vyjádřit. První stupeň řízení o výkonu podle nařízení Brusel I bis tedy stejně de facto simuluje první stupeň řízení o prohlášení vykonatelnosti podle nařízení Brusel I, o které muselo být před nařízením výkonu kladně rozhodnuto. Zrušení prohlášení o vykonatelnosti ani nebude mít očekávaný vliv na výši nákladů řízení. U výše soudního poplatku ve věcech uznání a výkonu se v průměru

115

Heidelberská zpráva, op. cit., s. 221.

50

jednalo o 53 euro.116 Větší snížení nákladů se dá očekávat až se zrušením povinnosti v naprosté většině případů doručovat překlad rozhodnutí a zrušením povinného zastoupení v případě, že navrhovatel nemá ve státě výkonu bydliště. Nicméně několikanásobně větší náklady jsou potřeba v řízeních, ve kterých byl podán opravný prostředek. Pokud vezmeme v úvahu, že opravné prostředky budou nadále používány tak četně jako za minulé úpravy, na celkové náklady řízení ve věcech uznání a výkonu pak zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti velký vliv mít nebude. Budeme-li vycházet z toho, že celkové náklady na soudní řízení ve věcech uznání a výkonu tvořily v roce 2009 48 milionů euro, nyní by byly zhruba 40 milionů euro.117 Cíle Komise přitom hovořily o razantním snížení nákladů.

4.2.3 Veřejný pořádek po zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti Jak je psáno výše, v prvním stupni řízení o prohlášení vykonatelnosti soud mohl zkoumat i existenci rozporu s veřejným pořádkem. Nepravidelnosti v řízení, neslučitelnost rozhodnutí a porušení ustanovení nařízení o příslušnosti soudů jsou důvody k odepření uznání, které mají především chránit povinného. Avšak rozpor s veřejným pořádkem má kromě povinného chránit především hodnoty dožádaného státu. Současná úprava výslovně stanoví, že odepřít uznání z důvodu podle čl. 45 lze až na návrh strany. Otázkou tedy je, zda i nyní bude probíhat kontrola souladu rozhodnutí s veřejným pořádkem ex offo, ačkoliv to nařízení nedovoluje. Navíc ve většině členských států je v současnosti výkon rozhodnutí svěřen úřadům a kvalifikovaným osobám, které stojí mimo strukturu soudnictví v těchto státech.118 V současnosti jsou prvními a většinou i jedinými orgány, které jsou ve věcech uznání a výkonu činné. Otázkou tedy i zůstává, zda tento soulad rozhodnutí s veřejným pořádkem tyto orgány přezkoumávají tak důkladně jako se to očekává u soudů. Řízení o prohlášení vykonatelnosti bylo výhradně záležitostí soudů a určitá záruka, že veřejný pořádek bude ochráněn, existovala.

116

HOVAGUIMIAN, Philippe. The enforcement of foreign judgements under Brussels I bis: false alarms and real concerns. In: Journal of Private International Law [online]. 2015, Cambridge: University of Cambridge [cit. 14. 10. 2015]. S. 212-251. Dostupný z: http://www.tandfonline.com/. S. 243. 117 Tamtéž, s. 244. 118 Tamtéž, s. 221.

51

Konstrukce výhrady veřejného pořádku mohla být v nařízení Brusel I bis zvolena lépe. Veřejný pořádek by neměl být chráněn pouze za přičinění povinného, neboť účinky takového rozhodnutí nesměřují pouze proti němu, ale proti významným hodnotám dožádaného státu. Na tomto místě se domnívám, že po zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti veřejný pořádek zůstal nepříliš efektivním ustanovením o odepření uznání v nařízení Brusel I bis. Existuje riziko, že současná úprava dovolí ročně desítkám až stovkám závadných rozhodnutí zcela volný pohyb po území EU. Přesto, že veřejný pořádek jako důvod k odepření uznání oslabuje, je nadále nutné považovat ustanovení o něm za nezbytné.119

119

BEAUMONT, JOHNSTON, op. cit., s. 278.

52

Závěr Cílem této diplomové práce bylo analyzovat proces uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v režimu nařízení Brusel I bis a porovnat jej s úpravou v nařízení Brusel I. Z tohoto porovnání obou úprav měl vzejít závěr, kterým by byla potvrzena či vyvrácena hypotéza z úvodu práce, která zní: Úprava uznávání a výkonu cizího soudního rozhodnutí v nařízení Brusel I bis je efektivní a urychlí proces přesunu soudního rozhodnutí. Nová úprava nahrazující nařízení Brusel I měla zefektivnit tehdejší justiční spolupráci členských států EU v působnosti tohoto nařízení, tedy v občanských a obchodních věcech. Jedním z nejdůležitějších kroků, který měl k tomuto cíli vést, byla zásadní změna úpravy uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí. Zrušením mezitímního řízení o prohlášení vykonatelnosti se měl pohyb soudních rozhodnutí zjednodušit a dopomoci tak stranám původních řízení k tomu, aby se svá práva mohly lehce, bez zbytečných překážek a nákladů, uplatnit i v zahraničí. Tato novinka byla členskými státy vřele přijata jako odpadnutí jedné z bariér bezproblémového fungování jednotného vnitřního trhu. Samo zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti bez dalšího nebylo možné z toho důvodu, že strana, proti které je výkon navrhován, by přišla o takřka všechny procesní prostředky k obraně, neboť právě v tomto řízení byly tyto prostředky naakumulovány. Kromě rychlosti přesunu soudních rozhodnutí tak musel být sledován zájem poskytnout této straně šanci bránit se, aby odejmutím této možnosti nebylo porušováno její právo na spravedlivý proces. Nařízení Brusel I bis skutečně v části o uznávání a výkonu přišlo s novinkami, které zmírnily ustanovení jevící se jako zbytečná zátěž výkonu svých práv v zahraničí. Kladně lze určitě hodnotit omezení situací, kdy je soud dožádaného státu oprávněn požadovat překlad celého rozhodnutí. Jako plus nové úpravy lze i vnímat, že osoba navrhující výkon nemusí mít v dožádaném státě adresu pro doručování ani pověřeného zástupce. Jde ale pouze o kosmetické úpravy, které uznávání a výkon jako celek nemění. A to i v případě zrušení prohlášení o vykonatelnosti, které dle mého soudu nebude mít na volný pohyb soudních rozhodnutí zamýšlený efekt. Obavy, které panovaly z důvodu možného odebrání procesních prostředků k obraně povinného, vedly paradoxně k tomu, že v současnosti jich má podle mého

53

názoru povinný k dispozici více. Jako negativní vnímám možnost povinného podat návrh na odepření již proti samotnému uznání. Fakultativní řízení sloužící dříve k ujištění oprávněného o neexistenci důvodů k odepření je nyní i řízením, kterým má povinný možnost dělat obstrukce a výkon rozhodnutí oddalovat. Zaměříme-li se pak již na samotné řízení o prohlášení vykonatelnosti, je pravda, že formálně zmizelo. Nicméně jeho obsah byl přesunut do samotného vykonávacího řízení. Povinný má nadále k dispozici dva opravné prostředky, kterými může napadnout předešlá rozhodnutí. Svá stanoviska a důvody k odepření rozhodnutí však může podle nové úpravy uplatňovat již během řízení v prvním stupni. Rozhodnutí lze podle nařízení Brusel I bis vykonat za předpokladu, že je vykonatelné ve státě původu a žádný zvláštní výrok není třeba. Ale je na místě, aby bylo k samotnému výkonu přikročeno až po skončení řízení. Nová úprava se ve snaze o co nejmenší počet odepřených výkonů rozhodnutí nevypořádala s problematikou veřejného pořádku jako důvodu k odepření. Již z názvu je patrné, že se jedná o institut práva, který daleko přesahuje zájmy jednotlivce, proti kterému je výkon navrhován. Současná konstrukce však k odepření výkonu činnost tohoto jednotlivce předpokládá. Na odepření výkonu z důvodu rozporu s veřejným pořádkem by se měla určitě použít jiná konstrukce než obsažená v nařízení Brusel I bis. To, zda současná úprava nařízení Brusel I bis posune justiční spolupráci o další kousek vpřed, ukáže zřejmě až čas a první dlouhodobější statistiky z této oblasti. Já osobně se domnívám, že i přes některá drobná vítězství se nařízení nepodaří naplnit do něj vkládaná očekávání. Hypotéza z úvodu práce se tedy nepotvrdila a dopad nařízení Brusel I bis na rychlost řízení o uznání a výkonu cizích rozhodnutí bude minimální.

54

Seznam použitých pramenů Monografie: DICKINSON, Andrew; LEIN, Eva; JAMES, Andrew. The Brussels I Regulation recast. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2015. 836 s. ISBN 978-0-19-871428-6. KUČERA, Zdeněk; PAUKNEROVÁ, Monika; RŮŽIČKA, Květoslav. Mezinárodní právo soukromé. 8. vyd. Plzeň – Brno: Aleš Čeněk – Doplněk, 2015. 430 s. ISBN 97880-7380-550-0. S. 375. PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. 334 s. ISBN 978-80-7400-504-6. ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír; NOVOTNÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 346 s. ISBN 80-2101867-4. ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 401 s. ISBN 80-210-4053-X. VALDHANS, Jiří; DRLIČKOVÁ, Klára; ROZEHNALOVÁ, Naděžda; KYSELOVSKÁ, Tereza. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení Řím I, Nařízení Řím II, Nařízení Brusel I). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. 448 s. ISBN 97880-7478-016-5. TICHÝ, Luboš; ARNOLD, Reiner; ZEMÁNEK, Jiří; KRÁL, Richard; DUMBROVSKÝ, Tomáš. Evropské právo. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. 758 s. ISBN 978-80-7400-546-6. TÝČ, Vladimír; KŘEPELKA, Filip; MUNKOVÁ, Jindřiška; PIKNA, Bohumil; ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TOMÁŠEK, Michal. Lexikon - právo Evropské unie. Praha: Nakladatelství Jiří Motloch - Sagit, 2004. 322 s. ISBN 80-7208-428-3. TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2010. 301 s. ISBN 978-80-87212-60-8. VALDHANS, Jiří; DRLIČKOVÁ, Klára. Rozhodování Soudního dvora EU ve věcech uznání a výkonu cizího soudního rozhodnutí: analýza rozhodnutí dle nařízení Brusel Ibis. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015. 292 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, řada teoretická, Edice Scientia; sv. č. 513. ISBN 978-80-210-7784-3. VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007. 491 s. ISBN 978-80-7179-614-5.

55

Odborné články a příspěvky ze sborníku: BEAUMONT, Paul; JOHNSTON, Emma. Can exequatur be abolished in Brussels I whilst retaining a public policy defence? In: Journal of Private International Law [online]. 2010, Cambridge: University of Cambridge [cit. 12. 3. 2016]. S. 249-279. Dostupný z: http://heinonline.org/. HOVAGUIMIAN, Philippe. The enforcement of foreign judgements under Brussels I bis: false alarms and real concerns. In: Journal of Private International Law [online]. 2015, Cambridge: University of Cambridge [cit. 14. 10. 2015]. S. 212-251. Dostupný z: http://www.tandfonline.com/. HUDECOVÁ, Lucia; KRÁLÍČEK, Jaroslav. Uznávání a výkon cizích rozhodnutí v evropském justičním prostotu aneb co přináší nové nařízení Brusel I bis. Právník. 2015, roč. 154, č. 2, s. 145 – 163. ISSN 0231-6625. JANEČKOVÁ, Pavlína. Vývoj odepření uznání a výkonu rozhodnutí z důvodů procesních vad. In: ROZEHNALOVÁ, Naděžda; DRLIČKOVÁ, Klára; VALDHANS, Jiří. Dny práva 2014 – Days of law 2014. Brno: Masarykova univerzita, 2014. S. 103 – 117. ISBN 978-80-210-7899-4.

Právní předpisy: Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 6. 10. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1444299443887&uri=CELEX:32001R0044. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 3. 2016]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1458388867001&uri=CELEX:32007R0864. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 3. 2016]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A32008R0593. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 6. 10. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1444296606570&uri=CELEX:32012R1215.

56

Judikatura SDEU: Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 10. 1976, věc C-29/76 LTU Lufttransportunternehmen GmbH and Co. KG v. Eurocontrol. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 12. 2015]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61976CJ0029&qid=1449171728033&from=CS. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 11. 1976, věc 42/76 Jozef de Wolf v. Harry Cox B. V.. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit.18.3.2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1458511614456&uri=CELEX:61976CJ0042. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 11. 1977, věc 43/77 Industrial Diamond Supplies vs Luigi Riva. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457136716452&uri=CELEX:61977CJ0043. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 5. 1980, věc C-125/79Bernard Denilauler v. S. N. C. Couchet Freres. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 3. 3. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457990796220&uri=CELEX:61979CJ0125.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 16. 6. 1981, věc C-166/80 Peter Klomps v. Karl Michel. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 3. 3. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457992898428&uri=CELEX:61980CJ0166. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 2. 7. 1985, věc 148/84 Deutsche Genossenschaftbank v. SA Brasserie du Pecheur. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20. 2. 2016]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1457617122114&uri=CELEX:61984CJ0148. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 2. 1988, věc 145/86 Horst Ludwig Martin Hoffmann v. Adelheid Krieg. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 7. 3. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1458065580801&uri=CELEX:61986CJ0145. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 4. 1993, věc C-172/91 Volker Sonntag v. Hans Waidmann and Elisabeth Waidmann and Stefan Waidmann. In EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 12. 2015]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1458829719366&uri=CELEX:61991CJ0172.

57

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 6. 1994, věc C-414/92 Solo Kleinmotoren GmbH v. Emilio Boch. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 7. 12. 2015]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1449580654919&uri=CELEX:61992CJ0414. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 10. 10. 1996, věc C-78/95 Bernardus Hendrikman and Maria Feyen v. Magenta Druck & Verlag GmbH. [cit. 3. 3. 2016]. Dostupný z: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?td=ALL&language=cs&jur=C,T,F&parties=Hendrik man. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 1997, věc C-220/95 Antonius Van den Boogaard vs. Paula Laumen. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457013522593&uri=CELEX:61995CJ0220. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 28. 3. 2000, věc C-7/98 Dieter Krombach v. André Bamberski. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457954616024&uri=CELEX:61998CJ0007. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 10. 2004, věc C-39/02 Maersk Olie & Gas A/S v. Firma M. de Haan en W. de Boer. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 6. 3. 2016]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1458039128581&uri=CELEX:62002CJ0039.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 11. 2011, věc C-139/10 Prism Investments BV v. Jaap Anne van der Meer. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457900776372&uri=CELEX:62010CJ0139. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 6. 2012, věc C-514/10 Wolf Naturprodukte GmbH vs. SEWAR spol., s. r. o. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 12. 2015]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1458160009328&uri=CELEX:62010CJ0514. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 9. 2012, věc C-619/10 Trade Agency Ltd v. Seramico Investments Ltd. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 29. 2. 2016]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1457962752371&uri=CELEX:62010CJ0619. Judikatura českých soudů: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4032/2007. In: Nejvyšší soud [online] [cit. 26. 3. 2016]. Dostupný z: http://nsoud.cz/.

58

Ostatní: HESS, Burkhard; PFEIFFER, Thomas; SCHLOSSER Peter. Report on the Application of Regulation Brussels I in the Member States, Heidelberg: Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg, Institut für Ausländisches und Internationales Privat - und Wirtschaftsrecht, Study JLS/C4/2005/03 [online] 2007 [cit. 12. 3. 2016]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/civiljustice/news/docs/study_application_brussels_1_en.pdf. JENARD, Paul. Report on the Convention on jurisdiction and the enforcement of judgments in civil and commercial matters [online]. No C 59/1979 [cit. 27. 11. 2015]. Dostupný z: http://aei.pitt.edu/1465/. Zelená kniha o posouzení nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. KOM (2009) 175. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13. 3. 2016]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2009:0175:FIN:CS:HTML.

59