PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Právo a finance Katedra obchodního práva

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

ÚVĚROVÁ SMLOUVA ONDŘEJ SÝKORA 2010/2011

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Úvěrová smlouva zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

2

PODĚKOVÁNÍ Děkuji prof. JUDr. Karlu Markovi, CSc. za vedení bakalářské práce. 3

OBSAH SEZNAM ZKRATEK .............................................................................................................. 5 1 ÚVOD ..................................................................................................................................... 6 2 DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ.................................................................................. 7 2. 1 ÚVĚR ................................................................................................................................ 7 2. 2 SMLOUVA O ÚVĚRU VS. ÚVĚROVÁ SMLOUVA .................................................................... 8 2. 3 SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU ............................................................................ 8 2. 3 PŮJČKA ............................................................................................................................. 9 2. 4 VÝPŮJČKA ...................................................................................................................... 10 2. 5 LEASING ......................................................................................................................... 11 2. 6 ROZDÍL MEZI PŮJČKOU, VÝPŮJČKOU A ÚVĚREM. ............................................................. 11 2. 7 ÚROK .............................................................................................................................. 12 2. 8 LICHVA ........................................................................................................................... 13 2. 9 ÚPLATA ZA POSKYTNUTÍ ÚVĚRU ..................................................................................... 13 2. 10 RPSN ........................................................................................................................... 14 2. 11 SPOTŘEBITEL ................................................................................................................ 14 3 SUBJEKTY SMLOUVY O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU ........................................ 16 3. 1 POSKYTOVATEL ÚVĚRU .................................................................................................. 17 3. 2 POVINNOSTI POSKYTOVATELE ÚVĚRU ............................................................................ 18 3. 3. PŘÍJEMCE ÚVĚRU ........................................................................................................... 20 4 NÁLEŽITOSTI SMLOUVY O ÚVĚRU........................................................................... 21 4. 1 FORMA............................................................................................................................ 21 4. 2 OBLIGATORNÍ NÁLEŢITOSTI SMLOUVY O ÚVĚRU ............................................................. 22 4. 3 FAKULTATIVNÍ NÁLEŢITOSTI .......................................................................................... 23 5 ZÁNIK SMLOUVY O ÚVĚRU ......................................................................................... 25 5. 1 ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY ............................................................................................. 25 5. 2 VÝPOVĚĎ SPOTŘEBITELSKÉHO ÚVĚRU ............................................................................ 25 5. 3 SPLNĚNÍ .......................................................................................................................... 26 5. 4 ZÁNIK SUBJEKTU ............................................................................................................ 26 8 ZÁVĚR ................................................................................................................................. 27 9 RESUMÉ .............................................................................................................................. 28 10 POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY ...................................................................... 29 10. 1 LITERATURA ................................................................................................................. 29 10. 2 PRÁVNÍ PŘEDPISY ......................................................................................................... 29 10. 3 JUDIKATURA ................................................................................................................. 30 10. 4 ON-LINE ZDROJE ........................................................................................................... 30

4

SEZNAM ZKRATEK ObčZ

Občanský zákoník, v platném znění

ObchZ

Obchodní zákoník, v platném znění

ZoB

Zákon o bankách, v platném znění

ŢivZ

Ţivnostenský zákon, v platném znění

SpotÚv

Zákon o spotřebitelském úvěru, v platném znění

RPSN

roční procentní sazba nákladů

5

1 ÚVOD V této bakalářské práci se budu rámcově zabývat smlouvou o úvěru jako celkem a průřezově pak jedním z typů smlouvy o úvěru, smlouvou o spotřebitelském úvěru. Srovnám všeobecnou úpravu smlouvy o úvěru v obchodním zákoníku1 s úpravou spotřebitelského úvěru v zákoně o spotřebitelském úvěru2, který je lex specialis k obchodnímu zákoníku. Vymezím a rozvinu, které subjekty mohou přijímat a poskytovat spotřebitelské úvěry. Budu také uvaţovat situace, kdy by chtěly neadekvátní subjekty uzavřít smlouvu o úvěru a také situace, kdy by chtěly subjekty de lege uzavřít úvěr mimo působnost SpotÚv. Tomuto výkladu bude předcházet přesné vymezení pojmu „úvěr“, včetně jeho oddělení od podobných pojmů, jako např. půjčka či výpůjčka. Tato práce bude průřezově zaměřena na spotřebitelský úvěr. Za cíl si rovněţ kladu provedení komparace úvěru podle SpotÚv s ObchZ. Chci se svým zkoumáním ujistit, ţe SpotÚv skutečně spotřebitele chrání a zda-li není zajištěna dostatečná ochrana podle § 262 odst. 4 ObchZ. Spotřebitelský úvěr se od jiných úvěrů dle § 497 a násl. ObchZ vymezuje zejména proto, aby byla více chráněna slabší strana, tedy spotřebitel. Spotřebitel má v rámci spotřebitelského úvěru zvýhodněné postavení oproti jiným běţným věřitelům z jiných typů úvěrových smluv. Také věřitel (poskytovatel spotřebitelského úvěru) je vázán přísnějšími povinnostmi, zejména informačními, oproti poskytovateli jiných úvěrů podle ObchZ. Zákon o spotřebitelském úvěru je zákon speciální k obchodnímu zákoníku. Na smlouvu o spotřebitelském úvěru se vztahují všeobecná ustanovení o smlouvě o úvěru podle §§ 497- 507 ObchZ, pokud předmětná problematika není upravena ve SpotÚv. Své argumenty se snaţím co nejvíce opírat nejen o můj výklad platné právní úpravy, ale i o judikaturu a odbornou literaturu. Problematika uvedená v této bakalářské práci se vztahuje k datu sepsání práce, k období únor-červen 2011.

1 2

Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ObchZ“. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dále jen „SpotÚv“.

6

2 DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ Ze všeho nejdůleţitější je si na úvod této bakalářské práce vyloţit nejdůleţitější pojmy, se kterými se bude dále pracovat. V praxi často dochází k záměnám klíčových pojmů, nejčastěji úvěru s půjčkou. Z ekonomického hlediska můţe pojem „půjčka“ v sobě zahrnovat i „úvěr“, i kdyţ z právního hlediska je nutné tyto pojmy striktně rozlišovat a „úvěr“ de lege v ţádném případě není podmnoţinou pojmu půjčka. Z laického hlediska jsou tyto pojmy rovněţ zaměnitelné. Kdybychom se běţného spotřebitele, který si právě sjednal v bance neúčelový spotřebitelský úvěr, zeptali, zda-li má za to, ţe právě uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, jistě by odpověděl ţe nikoli a bil by se do krve za to, ţe si odnáší půjčku na cokoli. Dalo by se dokonce říci, ţe úvěr nemá s půjčkou nic společného, neboť půjčka je institutem občanského zákoníku3 a úvěr obchodního zákoníku4. Definici základních pojmů by sice šlo zahrnout přímo do výkladu, nicméně si myslím, ţe pro názornost a lepší orientaci je na to lepší vyčlenit samostatnou kapitolu. Pro zjednodušení budeme předpokládat, ţe předmětem půjčky, příp. výpůjčky, jsou věci movité; nemovitosti jsou z rozsahu této práce vyňaty. 2. 1 Úvěr Úvěr je výsostný institut obchodního práva, který upravuje vztahy mezi podnikateli, případně osobami, které si zvolí postup podle ObchZ5, popř. mezi osobami, o nichţ to zákon výslovně stanoví. Jde tedy o absolutní obchod bez ohledu na povahu stran. Předmětem úvěru mohou být pouze peníze a nic jiného. Pojmem peníze se rozumí druhově zastupitelný monetární prostředek směny, ať jiţ ve hmatatelné podobě, či elektronické6. Aby se jednalo o úvěr, je nutné, aby byl sjednán úrok. Smlouva o úvěru bez sjednaného úroku7 je neplatná. Jedná se o neplatnost absolutní, tedy ex tunc. Takováto smlouva by byla zastřeným právním úkonem, kdy by šlo o špatně pojmenovanou smlouvu o půjčce (smlouva o půjčce podle ObčZ můţe být bezúročná). „Za úvěr v nadepsaném smyslu nepovažujeme časový rozdíl mezi plněním závazku (například převzetí zboží kupujícím), eventuálně přijetím vyúčtování - faktury a zaplacením. Pro tento časový rozdíl se používá pojmu obchodní úvěr. Přestože v současné době obchodní 3

§ 657 ObčZ, čímţ se řídí vztahy a priori mezi nepodnikajícími fyzickými osobami. § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ, čímţ se řídí primárně z podstaty věci vztahy mezi podnikateli a osobami, které se dohodnou, ţe budou postupovat podle ObchZ. 5 Mám na mysli situaci, kdy spotřebitel nebude chtít uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru podle SpotÚv, ale smlouvu o úvěru podle § 497 ObchZ. Dle mého názoru to moţné je, k tomu blíţe dále v textu. 6 Elektronické peníze jsou definovány blíţe v zákoně č. 284/2009 Sb., o platebním styku. 7 Nebo bez způsobu výpočtu úroku či odkazu na úvěrové podmínky apod. z čehoţ by byla výše úroku patrná. 4

7

úvěr - s delší dobou jeho poskytnutí - zásadně u nás nebývá sjednán, fakticky k němu v řadě případů dochází.“8 2. 2 Smlouva o úvěru vs. úvěrová smlouva „Smlouva o úvěru“ je legální pojem, který upravuje § 497 ObchZ. Smlouva o úvěru je navíc typový (absolutní) obchod, protoţe je zahrnuta do § 261 odst. 3 ObchZ, který říká, ţe obchodním zákoníkem se smlouva o úvěru řídí bez ohledu na povahu účastníků. Dle mého názoru je pojem „smlouva o úvěru“ plně zaměnitelný s pojmem „úvěrová smlouva“. Pojem „smlouva o úvěru“ v sobě zahrnuje také speciální případy smlouvy o úvěru, jako např. smlouva, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr. Smlouvu, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, upravuje SpotÚv. V této práci se průřezově zabývám právě touto speciální úvěrovou smlouvou. Podle judikatury9 je smlouva o úvěru podle ObchZ konsenzuální kontrakt, závazek dluţníka z ní vzniká, jakmile je uzavřena a nikoli aţ předáním předmětu smlouvy, jako je tomu u smlouvy o půjčce. 2. 3 Smlouva o spotřebitelském úvěru Pro účely této práce budu pro lepší názornost a zjednodušení označovat jako „smlouvu o spotřebitelském úvěru“ „smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr“, tak, jak ji označuje SpotÚv. Jedná se o speciální formu úvěrové smlouvy, na kterou se vztahuje působnost SpotÚv, ale i ObchZ v oblastech, které SpotÚv neupravuje nebo upravuje neúplně. Smlouvu o spotřebitelském úvěru je moţné sjednat pouze mezi spotřebitelem, tak jak jej vymezuje SpotÚv10, a věřitelem, popř. zprostředkovatelem, tak jak je vymezuje SpotÚv11. Podle zásady dispozitivnosti a smluvní svobody stran podle mého názoru zároveň není vyloučeno, aby si nepodnikající fyzická osoba (spotřebitel), dispozitivně výslovně dohodla s poskytovatelem12, ţe se jejich závazkový smluvní vztah (smlouva o úvěru) bude řídit pouze ObchZ a ne SpotÚv. Musíme mít však stále na paměti ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ, které chrání smluvní stranu, která není podnikatelem. Podle citovaného ustanovení je „ustanovení směřující k ochraně spotřebitele však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.“ 8

MAREK, K. Pojem úvěru a zásady úvěrování. Právní rádce [online]. [citováno 28. června 2011]. Dostupné z: < http://pravniradce.ihned.cz/c1-19618780-pojem-uveru-a-zasady-uverovani>. 9 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2010, sp. zn. 33 Cdo 4610/2008. 10 § 3 písm. a) SpotÚv 11 § 3 písm. b) a c) SpotÚv 12 poskytovatelem se pro účely této práce pro zjednodušení rozumí osoby uvedené v § 3 písm. b) a c) SpotÚv

8

Za zajímavé povaţuji, ţe „spotřebitelský úvěr“ není právní pojem de lege lata, čili není nikde definován. Není zvláštním smluvním typem soukromého práva. V předchozí právní úpravě13 byl definován v § 2 odst. 1. SpotÚv se nevztahuje podle § 2 odst. 1 na odloţenou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční sluţbu dále specifikovanou v tomtéţ zákoně pod písmeny a-k. Soudy se často potýkají s tím, co nepodřadit pod spotřebitelský úvěr. Předešlá právní úprava z roku 2001 o spotřebitelském úvěru jiţ počítala se vstupem ČR do EU v roce 2004. Aktuální právní úprava zohledňuje směrnici Evropského parlamentu a Rady z roku 200814 jejímţ cílem bylo, „aby občané EU mohli požádat o spotřebitelský úvěr v jakékoli členské zemi EU a zároveň zajistit, aby spotřebitelé byli chráněni proti nekalým praktikám poskytovatelů úvěru.“15 2. 3 Půjčka Půjčka je institut občanského práva. Předmětem půjčky jsou věci druhově určené, tedy volně zastupitelné.16 Nejčastěji jsou předmětem půjčky peníze, můţe to být ale i libovolná jiná věc určená podle druhu. Smlouva o půjčce na rozdíl od smlouvy o úvěru vzniká aţ samotným předáním předmětu půjčky. Pro platné uzavření smlouvy o půjčce není třeba stanovit úrok. Můţeme se tedy setkat s bezúročnou půjčkou. Je vhodné si zde odpovědět na následující otázku: „Mohou mezi sebou podnikatelé uzavřít půjčku dle ObčZ a sjednat si v ní úrok?“ Podle mého názoru to v jistých případech moţné. Oporu pro toto tvrzení nalezneme v § 261 odst. 1 ObchZ17. Půjdeme tedy postupně; o závazkový vztah se jedná, o podnikatele jde rovněţ. Dále je nutné, aby se tento závazkový vztah týkal jejich podnikatelské činnosti. Ne všechny závazkové vztahy mezi podnikateli se nutně musí týkat jejich podnikatelské činnosti. Není podle mého názoru vyloučeno, aby jeden podnikatel poskytl jednorázovou úročenou půjčku (nejednalo by se zde o jeho podnikatelskou činnost) jinému podnikateli, který by předmětnou sumu vyuţil na něco jiného, neţ je jeho podnikatelská činnost, například na nákup umění, jakoţto prostředku uchování hodnoty. O úvěr by se nejednalo, protoţe poskytování úvěrů není předmětem činnosti prvního 13

Zákon č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. 14 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. 15 PLÍVA, S., ELEK, Š., LIŠKA, P., MAREK, K. Bankovní obchody. Praha : ASPI, a. s., 2009. s. 91. 16 § 657 ObčZ 17 § 261 odst. 1 ObchZ: „Tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.“

9

podnikatele a druhý podnikatel peníze nevyuţije ke své podnikatelské činnosti. Výše uvedené ovšem platí jen za situace, kdy budeme uvaţovat, ţe ne vţdy kaţdé jednání podnikatele je jednáním v rámci jeho podnikatelské činnosti. Pokud by strany chtěly mezi sebou sjednat smlouvu o úvěru, tak ta by se bez ohledu na povahu účastníků řídila ObchZ. Po mém bliţším zkoumání nabídek úvěrových produktů pro spotřebitele dle SpotÚv největších tuzemských bank musím konstatovat, ţe ani samotné banky nepouţívají korektní terminologii. Jistě se za tím skýtá promyšlený marketingový tah, kdy se bankovní produkty nabízejí spotřebiteli v jazyce, kterému rozumí, nicméně podle JUDr. Selucké18 i ustálené judikatury spotřebitel disponuje jistou mírou rozumu a inteligence a mám za to, ţe označení neúčelového spotřebitelského úvěru jako „půjčkou na cokoliv“, tak, jak to prezentuje na svých internetových stránkách např. ČSOB19, je přinejmenším neetické, ba dokonce i klamavé. Na základě takto formulované nabídky spotřebitel s alespoň minimálními znalostmi se můţe domnívat, ţe banka mu nabízí sjednání půjčky podle ObčZ, na coţ se nevztahuje bankovní licence20. Navíc se můţe zpočátku domnívat, ţe půjde o bezúročnou smlouvu. Pochybuji, ţe banka kdy uzavřela s klientem půjčku podle ObčZ. Výše uvedená disharmonie by se ovšem dala vysvětlit tím, ţe banky tíhnou k tomu pouţívat terminologii ekonomickou, spíše neţ právní. Pokud ekonom řekne „půjčka“, právník musí pochopit, ţe ekonom pouţívá ekonomickou terminologii, nikoli právní, a pod půjčku zahrnuje jak půjčku podle ObčZ, tak i úvěr podle ObchZ, případně spotřebitelský úvěr. 2. 4 Výpůjčka Výpůjčku zde zmíním jen okrajově a to jen pro úplnost, neboť jistá souvislost s půjčkou či úvěrem se můţe nabízet. Jedná se opět o institut občanského práva. Předmětem výpůjčky můţe být pouze věc, která je individuálně určená, je bez dalšího nezaměnitelná. Typicky se bude například jednat o motorové vozidlo. Pokud jedna osoba poskytne druhé osobě dočasně motorové vozidlo, má se za to, ţe se jedná o výpůjčku. Povinností dluţníka je vrátit přesně to konkrétní motorové vozidlo, které si vypůjčil.

18

Poznatek ze semináře vedeného JUDr. Markétou Seluckou, Ph.D. ČSOB Půjčka na cokoliv [online]. [citováno 4. května 2011]. Dostupné z: . 20 podle § 1 odst. 1 a 3 ZoB, můţe banka vykonávat jen takovou činnost kterou má povolenu v udělené licenci. V taxativním výčtu třetího odstavce není uvedeno „poskytování půjček“, z toho plyne, ţe banky nejsou oprávněny k poskytování půjček a neměly by tedy ani spotřebitele klamat tím, ţe mu nabízejí půjčku, ze které se vyklube úvěr. 19

10

„Smlouva o výpůjčce je vždy bezplatná. Tato skutečnost patři k dalším znakům, které smlouvu o výpůjčce odlišují od smlouvy o půjčce. Bezúplatný charakter výpůjčky ji odlišuje od smlouvy nájemní.“21 2. 5 Leasing Městský soud v Praze konstatoval, ţe: „současně dle § 1 odst. 2 písm. b) zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1968 Sb. se nevztahuje na nájemní smlouvu, která po uplynutí určité doby nezaručuje převod vlastnického práva nebo práva obsahově obdobného vlastnickému právu. Podle správního orgánu prvého stupně z uvedeného vyplývá, že nájemní smlouva, která převod vlastnického práva zaručuje, podléhá režimu citovaného zákona.“22 Podle současné právní úpravy se § 2 odst. 1 b) SpotÚv nevztahuje na odloţenou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční sluţbu sjednanou v podobě nájmu věci nebo leasingu, u nichţ není sjednáno právo nebo povinnost koupě předmětu smlouvy po uplynutí určité doby. Do zákona byl tedy oproti předchozí právní úpravě nově vloţen pojem leasingu jako nepojmenované smlouvy. To zřejmě z důvodu jiţ ustálené judikatury. Pokud tedy u leasingu půjde o převod vlastnického práva, bude tato leasingová smlouva podléhat reţimu citovaného SpotÚv. Leasing rozlišujeme finanční a operativní. Rozdílem je především délka pronájmu. Jestliţe jde u finančního leasingu o pronájem dlouhodobý, u operativního leasingu jde o pronájem krátkodobý s tím, ţe pronajímatel nejen, ţe vlastní daný předmět, ale současně ho i udrţuje. V současné době se leasingová smlouva jako smlouva inominátní sjednává podle § 269 odst. ObchZ, případně téţ podle 489-496 ObchZ jako smlouvy o koupi najaté věci. Je však moţné ji dle uvedeného judikátu rovněţ sjednat dle SpotÚv. Jedna skupina tedy tvrdí, ţe leasingová smlouva je smlouvou inominátní, druhá skupina, ţe ji lze podřadit pod spotřebitelský úvěr. A to s ohledem na spotřebitele a jejich ochranu, jak to najdeme i v jiných právních řádech Evropy. 2. 6 Rozdíl mezi půjčkou, výpůjčkou a úvěrem. Konečně se dostáváme k samotnému rozlišení těchto pojmů, které je pro tuto práci zásadní. Z definice úvěru plyne, ţe jeho předmětem jsou pouze peníze. Od tohoto se nelze odchýlit.

21 22

ŠVARC, Z. et al. Základy obchodního práva 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. s. 330. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.9.2005, čj. 10 Ca 5/2004-27.

11

Pytel mouky jednoduše nemůţe být předmětem úvěru. Tím pádem nám ze srovnání jednoduše vypadává výpůjčka, jejímţ předmětem je věc individuálně určená.23 Faktem, ţe předmětem úvěru mohou být pouze peníze, si pro smysluplné srovnání institutu půjčky a úvěru musíme půjčku úzce vymezit pouze na situaci, kdy předmětem půjčky jsou peníze. Zákon zároveň nezakazuje si ve smlouvě o půjčce sjednat úrok. První klíčová diferenciace je tedy v tom, ţe u smlouvy o úvěru jde z hlediska předmětu smlouvy (peníze) a sjednaného úroku o podstatné náleţitosti smlouvy o úvěru, bez nichţ by byla smlouva absolutně neplatná, popř. by se jednalo o jinou smlouvu. Na druhou stranu předmětem smlouvy o půjčce mohou být mimo jiné i peníze a moţnost sjednání úroku je pouze fakultativní, tedy je plně na vůli stran, zda si úrok sjednají či nikoli. Absence úroku u smlouvy o půjčce nezakládá její neplatnost. Druhá klíčová diferenciace se týká samotného okamţiku vzniku smlouvy. Smlouva o úvěru vzniká v okamţiku uzavření smlouvy o úvěru a poskytovatel úvěru je do doby poskytnutí předmětných peněz dluţníkem příjemce úvěru. Jakmile však peníze poskytne, stává se z něj věřitel a z příjemce peněz dluţník. Smlouva o půjčce je tzv. smlouva reálná a vzniká aţ samotným plněním, tedy dostáním se předmětu půjčky do sféry příjemce půjčky. Do doby, neţ poskytovatel půjčky skutečně poskytne příjemci půjčky předmětné peníze půjčky, není příjemcův dluţník, tak jak by to bylo v případě smlouvy o úvěru. 2. 7 Úrok Úrok je nedílnou součástí úvěru a podstatnou náleţitostí smlouvy o úvěru. Pokud by úrok ve smlouvě o úvěru nebyl sjednán, smlouva by byla neplatná. Smlouva o úvěru, ani smlouva o spotřebitelském úvěru, nemůţe být bezúročná, na rozdíl od smlouvy o půjčce, která bezúročná být můţe. Velmi zjednodušeně je úrok cena (odměna) za to, ţe věřitel (poskytovatel) poskytne dluţníkovi (příjemci úvěru) peníze. Povinnost stanovit výši úroku ve smlouvě není podstatnou náleţitostí smlouvy o úvěru, v samotné smlouvě tedy být sjednán nemusí, musí tam však být sjednán závazek příjemce (dluţníka) úrok splatit. K určení úroku se přistupuje podle § 502 ObchZ. Pokud se tedy strany dohodnou, ţe nesjednají výši úroku, ale závazek splatit úrok tam je, je výše úroku výše obvyklá.

23

Předmětem výpůjčky samozřejmě také mohou být peníze, ovšem pouze takové peníze, které jsou určeny individuálně. Jedná se typicky o zběratelské kousky, klidně i platné, u kterých je z numismatického hlediska nutné, aby došlo k vrácení té konkrétní monety. Z toho plyne, ţe předmětem výpůjčky nemohou být peníze virtuální.

12

Co kdyţ si ale v extrémním případě strany dohodnou výši úroku, která ovšem nebude vyjádřena v penězích, ale např. v podobě jistého hmotného, nebo klidně i nehmotného statku. Pro ilustraci se strany například dohodnou, ţe dluţník bude místo úroku věřiteli pravidelně odvádět část úrody, řekněme kaţdý měsíc 10kg brambor. Jedná se o smlouvu o úvěru, nebo o jakýsi inominát? Dle mého názoru se o smlouvu o úvěru podle ObchZ jednat nemůţe, neboť úrok ze své podstaty musí být vyjádřen procentuálně nebo zlomkem a odvozuje se od výše úvěrované částky. V tomto případě by se jednalo pravděpodobně o bezúročnou smlouvu o půjčce, v rámci níţ si strany dispozitivně dohodnou další závazek, a to, ţe dluţník bude pravidelně po dobu čerpání půjčky věřiteli odvádět např. sjednanou část úrody. 2. 8 Lichva Lichva je trestný čin upravený v § 218 Trestního zákoníku24 (v § 253 předešlého trestního zákona25). Lichvou se rozumí zneuţití něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení. Nebo kdo dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehoţ hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. Aktuální Trestní zákoník přidal skutkovou podstatu v odstavci 3 téhoţ ustanovení při spáchání lichvy za stavu ohroţení státu nebo za válečného stavu. „Při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu § 253 odst. 1 tr. zák. Poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70 % a více za rok pak takový hrubý nepoměr zakládá.“26 Odkaz na výše uvedený judikát uvádím proto, ţe determinace lichvy v platných právních předpisech chybí, a proto se nutně musíme opřít o judikatorní výklad. 2. 9 Úplata za poskytnutí úvěru Je třeba rozlišovat úplatu za poskytnutí úvěru od úroku a od RPSN27. Všechny tyto instituty mají jinou funkci. Jak jiţ bylo výše definováno, úrok je „cena“ za poskytnuté peníze. Úplata

24

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 26 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004. 27 Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr podle § 10 SpotÚv 25

13

za poskytnutí úvěru je cena za to, ţe věřitel peníze pro dluţníka obstará a ţe je pro něj má k dispozici, tedy za sjednání závazku.28 Úplata je jedním z mála kogentních ustanovení ObchZ29, a proto se od ní strany nesmí smluvně odchýlit. Znamená to tedy, ţe úplatu za sjednání úvěru můţe sjednat30 a přijmout pouze poskytovatel (de lege věřitel), jehoţ předmětem podnikání je poskytování úvěrů. Výši zmiňuje prof. Marek: „tato úplata bývá jednorázová nebo činí zpravidla 0,5–1 % ročně“31 2. 10 RPSN RPSN je zkratka, která doslova znamená „Roční Procentní Sazba Nákladů“ na spotřebitelský úvěr. Je upravena v § 10 SpotÚv. Její sjednání je u spotřebitelských úvěrů povinné a ustanovení o její výši je podstatnou náleţitostí smlouvy o spotřebitelském úvěru.32 Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru musí být uvedeny veškeré předpoklady pouţité pro výpočet RPSN a celkovou částku splatnou spotřebitelem. RPSN není podstatnou náleţitostí obecné smlouvy o úvěru podle ObchZ. Výše RPSN se povinně vypočítává podle přílohy 5 SpotÚv. Tím je vyloučena moţnost, ţe by se strany mohly dohodnout na příliš vysokém RPSN. Zde je spotřebitel bezesporu chráněn. Dle mého názoru jiţ ale není chráněn v tom, ţe RPSN nemůţe být sjednáno na druhou stranu příliš nízké, řekněme kolem 1 %. Kdyţ vezmeme v úvahu, ţe běţné RPSN se pohybuje podle ekonomů od 8,5 % do 18 % a ve spotřebitelském úvěru sjednáno být musí, tak být spotřebitelem v tomto ohledu pro spotřebitele příliš výhodné není, zvlášť, kdyţ u jiných úvěrů podle ObchZ RPSN sjednáno být nemusí. Navíc jak u úvěru podle ObchZ, tak i SpotÚv můţe být sjednána úplata za sjednání závazku.33 2. 11 Spotřebitel Spotřebitelem se pro účely SpotÚv rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.34 Splnění těchto 28

§ 499 ObchZ § 263 ObchZ 30 respektive si úplatu za sjednání úvěru smluvně můţe sjednat kdokoli, nicméně smlouva bude v této části neplatná. 31 MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 199. 32 Příloha č. 3 SpotÚv, písm. f) 33 podle § 499 ObchZ pouze pokud je poskytování úvěrů předmětem podnikání poskytovatele. Podle SpotÚv pak můţe být úplata za sjednání úvěru sjednána vţdy, neboť poskytovatelem spotřebitelského úvěru musí být vţdy podnikatel, jehoţ předmětem podnikání je poskytování úvěrů. 34 § 3 písm. a) SpotÚv. 29

14

předpokladů je nutnou podmínkou k tomu, aby byla uzavřena platná smlouva o úvěru podle SpotÚv, která se sjednává výhradně mezi spotřebitelem a poskytovatelem (věřitelem), nebo zprostředkovatelem. Spotřebitel, jehoţ závazkové vztahy se řídí ObchZ, navíc poţívá zvláštní ochrany podle § 262 odst. 4 ObchZ. „Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.“35

35

MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 203.

15

3 SUBJEKTY SMLOUVY O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU Subjektem běţné smlouvy o úvěru podle § 497 ObchZ můţe být za jistých okolností prakticky kdokoli. Samotné poskytování úvěrů z vlastních zdrojů navíc nevyţaduje licenci36. To znamená, ţe úvěr mohou poskytnout i nebankovní subjekty. Subjektem smlouvy o spotřebitelském úvěru můţe být pouze spotřebitel na straně jedné a podnikatel, jehoţ předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelských úvěrů, na straně druhé. Smlouvu o spotřebitelském úvěru tedy spolu nemohou uzavřít například dva podnikatelé, či dvě nepodnikající fyzické osoby, i kdyby tak předmětnou smlouvu nazvaly. Jednalo by se nejspíš o zastřený právní úkon a pravděpodobně by spolu sjednali smlouvu o úvěru podle § 497 ObchZ či smlouvu o půjčce podle § 657 ObčZ, či výjimečně i inominát. Záleţelo by ovšem na konkrétních atributech předmětné smlouvy. Samotné jednoznačné označení subjektů spotřebitelského úvěru je velmi komplikované a vyţaduje bliţší upřesnění. Uvaţujme tedy tento závazkový vztah jako dvoustranný. Na straně jedné je ten, kdo má intenci úvěr poskytnout a na straně druhé ten, kdo má intenci úvěr přijmout (čerpat). První stranu, tedy poskytovatele, můţeme nazývat různě. SpotÚv, ale i ObchZ jej označuje jako věřitele, případně zprostředkovatele. Dle mého názoru nejvhodnější a nejširší pojem, který vede k jednoznačnému určení, o jakou stranu se jedná, je samotný pojem poskytovatel, který pro účely této práce pouţívám. Běţně se ovšem v literatuře i legislativě uvádí pojem věřitel.37 Pro případ úvěrových smluv uţití pojmu věřitel není příliš šťastné, neboť v jisté fázi procesu spotřebitelského (ale i všech ostatních) úvěru nemusí být vţdy jasné, jestli se označením „věřitel“ rozumí poskytovatel či příjemce úvěru. V době uzavření platné (a účinné) libovolné smlouvy o úvěru je do doby realizace samotného poskytnutí peněz příjemci úvěru poskytovatel úvěru příjemcův dluţník a zároveň je v tomto případě příjemce úvěru, běţně označovaný jako dluţník, poskytovatelův věřitel. Ad absurdum je tedy při těchto konstrukcích věřitelův dluţník zároveň věřitelův věřitel a naopak dluţníkův věřitel je zároveň dluţníkův dluţník. Odborně se o tomto stavu říká, ţe smlouva je „synallagmatická“38 Druhou stranu představuje příjemce úvěru, podle ObchZ „dluţník“, podle SpotÚv „spotřebitel“. Jedná se tedy o osobu, která smlouvu o úvěru uzavírá na straně příjemce úvěru. Dle ObchZ můţe být příjemcem úvěru prakticky kdokoli, tedy fyzická osoba i právnická osoba, podnikatel i „nepodnikatel“, popř. i stát, v závislosti na tom, jestli stát povaţujeme za 36

BARÁK, J. Zákon o bankách. Komentář a předpisy související. Praha : Linde Praha, a. s., 2003, s. 20. např. § 3 písm. b) SpotÚv pojem věřitel přímo stanovuje jako legální pojem pro účely SpotÚv. 38 MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 204. 37

16

veřejnoprávní korporaci či právnickou osobu. Pro fyzické osoby jsou pak samozřejmě limitující všeobecná ustanovení ObčZ o způsobilosti fyzických osob. SpotÚv označuje příjemce úvěru pro účel SpotÚv jako „spotřebitele“, čímţ zakládá právní pojem blíţe vymezený jako fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání.39 Na základě výše uvedeného si myslím, ţe by bylo vhodnější de lege ferenda pouţívat pro účely smlouvy o úvěru pojmy typu „poskytovatel“ a „příjemce“, čímţ by se zamezilo legitimním pochybnostem, jestli se např. označením „dluţník“ myslí poskytovatel či příjemce úvěru, v závislosti na fázi plnění dle smlouvy o úvěru. Podle SpotÚv nemohou být upraveny vztahy mezi podnikateli a ani mezi nepodnikateli. Dva podnikatelé nebo dvě nepodnikající fyzické osoby se tedy nemohou dohodnout na tom, ţe se jejich úvěrový závazkový vztah bude řídit SpotÚv. Nemohou se tak dohodnout ani v rámci zásady dispozitivnosti, neboť SpotÚv upravuje pouze vztahy mezi podnikatelem oprávněným poskytovat úvěry na straně jedné a spotřebitelem, tedy nepodnikající fyzickou osobou, na straně druhé. Za jistých okolností by to ovšem teoreticky moţné bylo, a to v případě, kdy by se dva nesubjekty SpotÚv dispozitivně dohodli na tom, ţe se jejich vztah bude řídit SpotÚv s tím, ţe by nebyli přímo subjekty SpotÚv, nicméně některá ustanovení, která by se na ně mohla vztahovat, by je takto zakomponovali do svého smluvního vztahu formou odkazu na SpotÚv. SpotÚv by tak mohl plnit obdobnou funkci jako např. doloţky INCOTERMS. Typicky se tak mohou strany dohodnout, ţe se předčasné splacení bude řídit § 15 SpotÚv. Všeobecně je smlouva o úvěru právní vztah adresný. Nedovedu si představit situaci, kdy by byl poskytnut neadresný úvěr. Mohou k tomu jistě tíhnout situace, kdy orgán veřejné správy vyčlení peněţní zdroje např. pro oběti ţivelné katastrofy a nabídne jim do značné míry výhodný úvěr. I tak se ale jedná o adresný právní vztah, neboť subjektem je mnoţina poškozených ţivelnou katastrofou. 3. 1 Poskytovatel úvěru Všeobecně můţe být poskytovatelem úvěru dle ObchZ jak podnikatel, tak nepodnikající fyzická osoba. Nejběţněji je poskytovatelem banka, tak, jak ji definuje ZoB a dále podnikatel, právnická osoba, která poskytuje úvěry na základě ţivnostenského oprávnění. Jedná se o vázanou ţivnost dle §§ 23 a 24 ŢivZ dle přílohy č. 2 ŢivZ. Poskytovatelem úvěru můţe být

39

§ 3 písm. a) SpotÚv

17

ale i podnikatel, právnická osoba, kde předmětem její podnikatelské činnosti není poskytování úvěrů. Na tento případ se ale vztahují jistá omezení, např. ţe tato osoba není oprávněna vyţadovat úplatu za poskytnutí úvěru.40 V této úrovni můţe podnikatel úvěr poskytnout zpravidla jednorázově, tak, aby se nejednalo o porušení ŢivZ. Nesmí se tedy jednat o „soustavnou činnost provozovanou samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem“41. Poskytovatelem

spotřebitelského

úvěru

můţe

být

pouze

věřitel

nebo

zprostředkovatel.42 Věřitelem se dále pro účely SpotÚv rozumí osoba (tedy právnická i fyzická) nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání.43 Mohou to tedy být banky, tak jak jsou vymezeny v § 1 ZoB. Dále to mohou být podnikatelé (fyzické i právnické osoby), které tuto činnost vykonávají na základě vázané ţivnosti s názvem „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“44. Z toho plyne, ţe na rozdíl od běţného úvěru podle ObchZ nemůţe spotřebitelský úvěr poskytnout nepodnikající fyzická osoba a ani podnikatel (fyzická či právnická osoba), jehoţ předmětem podnikání není poskytování spotřebitelských úvěrů. 3. 2 Povinnosti poskytovatele úvěru Poskytovatel spotřebitelského úvěru má ze zákona povinnost, navíc oproti ustanovení ObchZ, před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.45 K tomu poskytovatelům, ovšem pouze bankám, významně pomáhá existence společnosti jménem CBCB - Czech Banking Credit Bureau, a.s., která provozuje Bankovní registr klientských informací. Nebankovní poskytovatelé úvěrů, tedy podnikatelé jiní neţ banky, kteří poskytují úvěry na základě ţivnostenského oprávnění, nemají právo do tohoto registru nahlíţet. Tyto nebankovní subjekty často ve svých reklamních nabídkách zdůrazňují, ţe do registru nenahlíţejí, nicméně tímto právem ale ani nedisponují. Je na zváţení, jestli zde nedochází k porušování nekalosoutěţních ustanovení § 44 a násl. ObchZ, zejména ustanovení o klamavé reklamě, neboť tito nebankovní poskytovatelé tuto moţnost ani nemají. Tyto úvahy jsou však nad rámec této práce a nebudu se jimi dále zabývat. Další povinnosti poskytovatele by se daly rozdělit na povinnosti před samotným uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru a po uzavření. Před uzavřením musí poskytovatel 40

§ 499 ObchZ § 2 ŢivZ 42 § 1 SpotÚv 43 § 3 písm. b) SpotÚv 44 Příloha č. 2 ŢivZ 45 § 9 SpotÚv 41

18

spotřebiteli poskytnout veškeré informace podle přílohy č. 2 SpotÚv. V této souvislosti bych se zaměřil na písm. g) přílohy č. 2 SpotÚv, která sice stanoví povinnost informovat o celkové částce splatné spotřebitelem, nicméně v ní nejsou zahrnuty ostatní poplatky, např. za vedení úvěrového účtu, pojištění úvěru apod., ale hlavně tam není zahrnuto uvádět celkovou výši RPSN. De lege lata tedy nemá poskytovatel povinnost sdělit spotřebiteli tu nejzákladnější informaci, a to kolik reálně celkem za úvěr zaplatí. Spotřebiteli je to podáno po částech a často tak, ţe je to příleš sloţité na orientaci. Uvedu názorný příklad: spotřebiteli je nabídnuto např. 200.000,- Kč s délkou trvání deseti let a s 10% úrokem p.a. Většina spotřebitelů na toto naletí a myslí si, ţe si půjčí 200.000,- Kč a vrátí 220.000,- Kč, tedy ţe je to bude stát jen 20.000,- Kč. Pokud se do celkové sumy, kterou spotřebitel vydá, zahrnou i další náklady, typicky RPSN, zpravidla vţdy sjednané dispozitivní pojištění úvěru, poplatek za správu úvěru, další poplatky atd. a spotřebiteli se před uzavřením sdělí skutečné celkové náklady, které spotřebitel vynaloţí, spotřebitel by byl jistě při sjednání úvěru obezřetnější. V tom spatřuji tu nejryzejší ochranu spotřebitele, která bohuţel chybí. V našem konkrétním případě, kdy další atributy pro jednoduchost uvádět nebudu, se stane, ţe spotřebitel za oněch 200.000,Kč po deseti letech reálně vydá přibliţně 450.000,- Kč. Neexistuje ţádná zákonná povinnost pro poskytovatele, aby spotřebiteli ještě před uzavřením spotřebitelského úvěru jasně a srozumitelně sdělil, ţe těch našich příkladných 200.000,- Kč bude spotřebitele stát po deseti letech celkem 450.000,- Kč, tedy ţe musí půjčených 200.000,- Kč vrátit a k tomu ještě připlatit 250.000,- Kč. Tento stav osobně povaţuji za naprosté selhání zákonodárce a vede k předluţení spotřebitelů a prosperitě poskytovatelů. Tento stav navíc posvětila i EU tím, ţe tuto povinnost nedeklarovala v příslušné směrnici46. Správní dozor nad dodrţováním podmínek podle SpotÚv vykonává Česká obchodní inspekce. Pravomoci a povinnosti České obchodní inspekce jsou dány zákonem č. 64/1986 Sb. Česká obchodní inspekce můţe kontrolovat např. údaje, které poskytovatelé úvěrů uvádějí v reklamě. V případě pochybností můţe sama zasáhnout, popř. můţe jednat na základě podnětu. Tuto kontrolu provádí podle § 2 odst. 2 písm. f zákona47, pokud ji neprovádí Česká národní banka.

46

Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. 47 Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů.

19

3. 3. Příjemce úvěru Jak jiţ bylo naznačeno výše, příjemcem spotřebitelského úvěru můţe být pouze spotřebitel, tedy nepodnikající fyzická osoba. Jen pro pořádek: to ovšem neznamená, ţe podnikající fyzická osoba nesmí uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru jakoţto příjemce, nesmí však jednat v rámci své podnikatelské činnosti. Na druhou stranu všeobecně příjemcem úvěru podle ObchZ můţe být jak právnická, tak fyzická osoba (samozřejmě za předpokladu dodrţení ustanovení ObčZ o způsobilosti k právním úkonům). Tímto se tedy smlouva o spotřebitelském úvěru podstatně liší od smlouvy o úvěru podle ObchZ, neboť příjemcem spotřebitelského úvěru můţe být pouze spotřebitel, tedy nepodnikající fyzická osoba. Otázkou je, zda-li je moţné, aby spolu uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru dva podnikatelé. Dle mého názoru to moţné není a oporu mám přímo v § 1 SpotÚv, který jasně říká, ţe příjemcem můţe být pouze spotřebitel. To ale nevylučuje dva podnikatele z toho, aby mezi sebou uzavřeli smlouvu o úvěru podle ObchZ a dispozitivně si určili, ţe převezmou jisté prvky ze SpotÚv. Na základě výše uvedeného lze tedy dovodit, ţe příjemcem spotřebitelského úvěru můţe být pouze spotřebitel, čili nepodnikající fyzická osoba a nemůţe jím být jiţ nikdo jiný. Pokud by se stalo, ţe je spotřebitelský úvěr uzavřen podnikatelem, jehoţ podnikatelskou činností je poskytování úvěrů (poskytovatel) a nespotřebitelem (příjemcem), např. podnikající fyzickou osobou, která by jednala v rámci své podnikatelské činnosti, pak by k uzavření platné spotřebitelské úvěrové smlouvy nedošlo a smlouva by byla neplatná ex tunc, pro nedostatek na straně subjektu. Pravděpodobně by se pak jednalo o běţnou smlouvu o úvěru podle ObchZ. Na základě smlouvy o úvěru má navíc příjemce úvěru právo, nikoliv povinnost, poţadovat od poskytovatele poskytnutí sjednaných peněţních prostředků.48

48

PLÍVA, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha : ASPI, a. s., 2006. s. 213.

20

4 NÁLEŽITOSTI SMLOUVY O ÚVĚRU Náleţitost smlouvy o úvěru je moţné zkoumat i z trestněprávního pohledu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR je: „předložení nepravdivého potvrzení o zaměstnání a výši příjmu pro uzavření smlouvy o hypotečním úvěru zakládá trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Nedojde-li následně k uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru, jedná se o pokus trestného činu úvěrového podvodu (§ 8 odst.1, § 205b tr.zák.). Zpětvzetí žádosti o úvěr za situace, kdy pachatel zjistí, že nebude možné zajistit "zdání" pravdivosti předloženého nepravdivého potvrzení o zaměstnání a banka tak při ověřování údajů zjistí, že jím uvedený údaj se nezakládá na pravdě, nelze považovat za dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu, neboť jde o případ, kdy pachatelé od trestného jednání upustili pod vlivem nepřekonatelné překážky; k zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu ust. § 8 odst. 3 písm a) tr. zák. tak nemohlo dojít.“49 K rozdílu mezi úvěrovým podvodem a podvodem podle minulého Trestního zákona50 se jiţ vyslovil v roce 2007 Nejvyšší soud ČR: „k trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. - na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. - není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat (i když tomu tak zpravidla bude).“51 4. 1 Forma Forma smlouvy o úvěru podle ObchZ není zákonem stanovena. Je to tedy bezformální závazkový vztah. Záleţí na stranách, jakou formu si zvolí. Forma tedy můţe být písemná či ústní. Za jistých okolností by mohlo dojít k uzavření platné smlouvy o úvěru i konkludentně. Myslím si, ţe nejvhodnější je volit formu písemnou. K tomu se kloní také praxe, kdy drtivá většina smluv o úvěru je písemných. Myslím si, ţe i přes to má dispozitivnost volby formy své opodstatnění, které spočívá například v tom, ţe platná smlouva o úvěru vznikne i v případě, kdy to ani jedna strana sice neočekává, ale obě strany učinily kroky, na základě kterých platná smlouva o úvěru vznikla. Pokud ale uvaţujeme spotřebitelský úvěr, tak zde je přímo de lege vyţadována forma písemná.52 Nicméně nedodrţení písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Bez dalšího by se mohlo zdát, ţe jedno vylučuje druhé, tedy ţe nedostatek formy nemá za následek neplatnost. Této imperfekci se ale blíţe věnuje § 8 SpotÚv, který říká, ţe při 49

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 8 Tdo 1374/2004. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 51 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2007, sp. zn. 8 Tdo 143/2007. 52 § 6 SpotÚv 50

21

nedostatku formy smlouva sice není neplatná53, nicméně v případě, kdy se toho spotřebitel dovolá u poskytovatele (věřitele), je tento spotřebitelský úvěr od počátku úročený ve výši diskontní sazby České národní banky a ujednání o jiných platbách (to můţe být např. RPSN) na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Diskontní sazba České národní banky bývá v drtivé většině případů niţší, tedy pro příjemce úvěru výhodnější, neţ úrok sjednaný ve smlouvě. Dále § 6 SpotÚv také ukládá povinnost, aby spotřebitel obdrţel jedno vyhotovení smlouvy o spotřebitelském úvěru v písemné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Toto ustanovení garantuje spotřebiteli právo mít u sebe jedno vyhotovení smlouvy a tím být se smlouvou, kterou uzavřel, plně obeznámen. 4. 2 Obligatorní náležitosti smlouvy o úvěru Všeobecně podle ObchZ musí smlouva o úvěru, aby byla platná, obsahovat následující obligatorní (podstatné) náleţitosti: identifikace stran, určení výše nebo limitu úvěru ve stanovené měně, vyjádření závazku věřitele (poskytovatele) poskytnout příjemci smluvené peníze, závazek dluţníka (příjemce úvěru) k vrácení částky úvěru a zaplacení úroku(ů).54 V této fázi si můţeme povšimnout, ţe určení úroku není podstatnou náleţitostí smlouvy, je jí pouze závazek příjemce úroky splatit. Pokud si tedy úrok strany nedohodnou vůbec, je dluţník (příjemce úvěru) povinen platit obvyklé úroky poskytované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dluţníka v době uzavření smlouvy.55 „U podnikatele, který je fyzickou osobou, bude rozhodující místo jeho podnikání (§ 2 odst. 3) a u fyzické osoby, která není podnikatelem, pak místo jejího bydliště. Sídlo totiž mají pouze právnické osoby.“56 SpotÚv v příloze 3 dále mimo to stanoví další obligatorní informace ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Zatímco nejelementárnější smlouva o úvěru podle ObchZ můţe obsahovat pouze čtyři výše uvedené obligatorní náleţitosti, seznam obligatorních informací, které musí být ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, je podstatně širší. Je to tak proto, aby se tím podstatněji chránila slabší smluvní strana, tedy spotřebitel. Podstatných náleţitostí smlouvy o spotřebitelském úvěru je dvacet a jsou uvedeny v příloze č. 3 SpotÚv. Nesprávné údaje, uvedené jak poskytovatelem, tak spotřebitelem, mohou za jistých okolností zakládat trestněprávní odpovědnost. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR podle 53

Tím se chrání spotřebitel před případným nárokem poskytovatele na vydání bezdůvodného obohacení v případě, ţe by nedostatek formy zakládal neplatnost smlouvy. 54 MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 203 55 § 502 odst. 1 ObchZ 56 ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1084-1085.

22

předešlé trestněprávní úpravy: „trestní odpovědnost pachatele za uvedení nepravdivých údajů v případě trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. je dána nejen v případě, že pachatel takové údaje uvede (příp. je sdělí, poskytne, doloží apod.) v úvěrové smlouvě samotné, ale i tehdy, jestliže je úmyslně uvede, sdělí, poskytne nebo doloží v některém z tzv. pomocných dokumentů, které byly předloženy v průběhu procesu sjednávání smlouvy.“57 Dále je důleţité zmínit, ţe spotřebitelský úvěr nemůţe být poskytnut na libovolnou částku. Předmětná částka, případně její ekvivalent v české měně, se musí vejít do rozmezí 5.000,- Kč aţ 1.880.000,- Kč.58 4. 3 Fakultativní náležitosti Běţně bývají součástí smlouvy o úvěru podle ObchZ, ale i smlouvy o spotřebitelském úvěru, odkazy na všeobecné obchodní podmínky či na úvěrové podmínky. Tím se tyto podmínky automaticky stávají součástí smlouvy a je proto důleţité, aby se s nimi příjemce úvěru důkladně seznámil. Často jejich součástí bývá rozhodčí doloţka, která deleguje případné spory plynoucí z té smlouvy na rozhodce a ne na běţný civilní soud. Úvahy o tom, jestli právě toto neznevýhodňuje spotřebitele, jakoţto slabší smluvní stranu mj. podle § 262 odst. 4 ObchZ, ponechme stranou. Spotřebitelský úvěr v zásadě můţe být účelový či neúčelový. V obou případech se však musí jednat o vyuţití peněz k nepodnikatelským účelům (pak by se jiţ nejednalo o spotřebitelský úvěr kvůli nedostatku v subjektu úvěru, tedy spotřebitele). V případě neúčelového úvěru poskytovatele nezajímá, na co jsou peníze příjemcem vyuţity (jediné, co ho můţe zajímat, je, zda-li nedošlo k uţití peněz k podnikatelským účelům). V případě účelového spotřebitelského úvěru jde o to, ţe si strany dohodnou účel, na který jsou úvěrované peníze vyuţity. Účel můţe být vymezen negativně (na vše kromě např. nákupu motorového vozidla či nemovitosti) či pozitivně (na nákup dovolené, na opravu vozidla apod.). Při sjednávání spotřebitelského úvěru je třeba, aby byla jednoznačně stanovena s ohledem na § 2 odst. 1 SpotÚv účelovost úvěru. Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozsudku uvedl: „dovolává-li se poskytovatel spotřebitelského úvěru toho, že se jedná o úvěr poskytnutý na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti a zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., se

57 58

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008. § 2 písm. e) SpotÚv.

23

tak na smlouvu o daném úvěru nevztahuje [§ 1 odst. 2 písm. a) citovaného zákona], je třeba, aby tato účelovost úvěru byla ve smlouvě uvedena.“59 „Účel poskytnutého úvěru je možné vymezit různě široce. V případě spotřebitelských úvěrů tak lze učinit např. druhovým označení zboží, na které mohou být finanční prostředky dlužníkem použity, nebo dokonce určením konkrétního kusu zboží (označením výrobního čísla). Není však vyloučena situace, kdy je účel úvěru vymezen kombinací podmínek, např. druhovým označením zboží a označením konkrétního prodejce, u něhož toto zboží má být zakoupeno.“60 Speciální variantou účelového spotřebitelského úvěru je úvěr vázaný (§ 14 SpotÚv), kde smlouva o vázaném spotřebitelském úvěru je závislá na smlouvě o koupi zboţí nebo poskytnutí sluţby. Měna poskytnutého úvěru výslovně sjednána být nemusí. Pokud je sjednána libovolná existující měna, úvěr se poskytne v této měně. Pakliţe měna úvěru není sjednána vůbec, má se za to, ţe se úvěr poskytne v měně české.

59 60

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 10.4.2009, čj. 2 As 93/2008-115. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.1.2007, sp. zn. 11 Tdo 1399/2006.

24

5 ZÁNIK SMLOUVY O ÚVĚRU Smlouva o úvěru můţe zaniknout následujícími způsoby: splněním povinnosti nebo v určitých případech předčasným splněním povinnosti, odstoupením od smlouvy, výpovědí, smrtí věřitele nebo dluţníka, zánikem poskytovatele úvěru bez právního nástupnictví a rozhodnutím státního orgánu. 5. 1 Odstoupení od smlouvy Nyní se budu zabývat odstoupením od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. Ustanovení § 11 odst. 1 SpotÚv obsahuje pro spotřebitele přívětivou moţnost, kdy spotřebitel můţe odstoupit od úvěrové smlouvy ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření této smlouvy. Došlo-li k odstoupení od smlouvy, je spotřebitel povinen bez zbytečného odkladu zaplatit věřiteli jistinu. Dle § 11 odst. 3 téhoţ zákona „je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli úrok ve výši, na kterou by věřiteli vznikl nárok, pokud by k odstoupení od smlouvy nedošlo, a to za období ode dne, kdy byl spotřebitelský úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena.“ Má-li spotřebitel právo na odstoupení od smlouvy o úvěru, nepouţijí se jiţ současně pravidla pro odstoupení od smlouvy o finančních sluţbách uzavíraných na dálku dle občanského zákoníku nebo od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory. Příjemce úvěru je povinen dodrţovat účel, pro který mu byl úvěr poskytnut. „Pokud dlužník tento závazek nesplní a peněžní prostředky použije k jinému účelu, vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky společně s úroky.“61 5. 2 Výpověď spotřebitelského úvěru I vypovězení spotřebitelského úvěru je s ohledem na spotřebitele velmi ohleduplné, příznivější neţ všeobecná úprava ObchZ. Je-li sjednán spotřebitelský úvěr na dobu neurčitou, je spotřebitel oprávněn ho kdykoliv vypovědět, a to s okamţitou účinností, nebyla-li sjednána výpovědní lhůta. Výpověď však nesmí být věřitelem zpoplatněna a sjednaná výpovědní lhůta nesmí být delší neţ 1 měsíc62. Oproti tomu věřitel je oprávněn, je-li to sjednáno ve smlouvě, ukončit spotřebitelský úvěr sjednaný na dobu neurčitou písemnou výpovědí, a to v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Výpovědní lhůta nesmí být kratší neţ 2 měsíce.

61 62

ŠVARC, Z. et al. Základy obchodního práva 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. s. 286. § 12 odst. 1 SpotÚv

25

Písemná forma výpovědi je nutná proto, ţe samotná smlouva o spotřebitelském úvěru má obligatorní písemnou formu.63 5. 3 Splnění Splnění je nejtypičtější zánik závazku. Pokud strany sjednají spotřebitelský úvěr, poskytovatel řádně poskytl peníze a spotřebitel řádně plní svůj závazek splácet půjčené peníze spolu s úrokem, RPSN, poplatky, pojištěním, poplatkem za správu úvěru atd., tak okamţikem, kdy dojde poslední splátka do sféry poskytovatele, je závazek splněn a závazkový smluvní vztah zaniká. Další nároky jsou poté bezpředmětné a na případné další nezaplacené úroky neexistuje právní titul; jednalo by se o bezdůvodné obohacení. 5. 4 Zánik subjektu Spotřebitelský úvěr dále můţe zaniknout tím, ţe zanikne subjekt tohoto závazkového vztahu. Co se týče poskytovatele, je třeba, aby bylo u právnických osob ve smlouvě výslovně sjednáno nástupnictví. U fyzických osob dochází k přechodu na případné dědice.

63

FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vyd., Praha : ASPI, a. s., 2007. s. 174.

26

8 ZÁVĚR Ve své práci jsem se průřezově zaměřil na spotřebitelský úvěr jakoţto speciální úvěr k ObchZ. Srovnal jsem úpravu úvěrové smlouvy podle ObchZ a smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr podle SpotÚv. Během vypracovávání této práce jsem došel k velmi zajímavému závěru. Zákon o spotřebitelském úvěru (SpotÚv) by zde měl být primárně proto, aby ještě více chránil slabší smluvní stranu, tedy spotřebitele. Ještě více píši proto, ţe slabší smluvní strana je jiţ dle mého názoru dostatečně chráněna ustanoveními § 262 ObchZ. Na čistě teoretické úrovni je pro spotřebitele výhodnější sjednat smlouvu o úvěru podle ObchZ a ne smlouvu o spotřebitelském úvěru podle SpotÚv. Mám za to proto, ţe nejjednodušší smlouva o úvěru se můţe sjednat i za předpokladu, ţe si strany dohodnou pouze předmětnou sumu úvěru a úrok (ovšem mimo další podstatné náleţitosti)64. Podstatné náleţitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru podle SpotÚv jsou ovšem mnohem širší, je jich celkem dvacet. Mezi podstatnými náleţitostmi je i pro spotřebitele extrémně nevýhodná sazba RPSN, která musí být u spotřebitelského úvěru sjednána a její výše stanovena podle vzorce uvedeného v příloze č. 5 SpotÚv. RPSN ze své podstaty nemůţe být nulová či bagatelní, takţe spotřebitel je mimo běţné úroky a poplatky dále zatíţen i touto sazbou. Spotřebitel sice je více chráněn, ale za neúměrně vyšší náklady oproti běţnému úvěru. Právě proto by měl mít spotřebitel moţnost vyloučit SpotÚv ze svého závazku s podnikatelem poskytujícím úvěry. Na základě zásad dispozitivnosti a smluvní volnosti se domnívám, ţe spotřebitel tuto moţnost má, byť je to jistě postup příliš nerozšířený a prakticky nereálný, neboť sjednat úvěr podle ObchZ není pro poskytovatele výhodné a ten na tuto dispozitivnost stěţí přistoupí.

64

Těmi dalšími podstatnými náleţitostmi smlouvy o úvěru podle ObchZ jsou: identifikace stran, závazek poskytovatele peníze poskytnout, závazek příjemce poskytnuté peníze vrátit a zaplatit sjednaný úrok.

27

9 RESUMÉ In this bachelor thesis I am focusing on the Credit contract in terms of the consumers credit contract in the Czech republic. I am comparing the efficiency of using czech Commercial code and Consumer´s credit contract act. where consumers credit contract is involved. Consumer is taken as a weaker party within the credict contract law and therefore deserves special treatment. Consumer is in general protected by § 262/4 of the commercial Code and also by lex specialis, which is Consumer´s credit contract code. It is binding for obligation between the consumer and the credit provider (usually it is a bank or an individual entitled to providing consumers contracts) or a middleman. The code states way more rights for consumers and launches duties for credit providers. In this thesis I am also explaining some basic terms that tend to be mixed up together. It aims to be helpful for the interpretation if this terms. Next I am describing the subjects of the consumer´s credit contract and stating their rights and duties. Also the legal requirements for a consumer´s credit contract are mentioned. The last chapter is about the termination of a consumer´s credit contract. Annual Percentage Rate (APR) is a phenomen that occures only in consumer´s credit contracts, it is a mandatory rate that has to be stated in all consumer´s credit contracts and its limit has to be calculated under the annex no 5 of the Consumer´s credit contract act. So my conclusion is that under some certain circumstances it would be prefferable for the consumer to enter into a credit contract under the rules of the Commercial code. There is a new directive no 2008/48/ES on the field of the consumer´s credit contracts. This directive was transposed into czech law by Consumer´s credit contract act and it comes with some changes compared to the previous legal situation. It is for example the new duty for the credit providor to make sure that the consumer is able to fulfil the credit obligation before entering into a credit contract.

28

10 POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY 10. 1 Literatura 1.)

BARÁK, J. Zákon o bankách. Komentář a předpisy související. Praha : Linde Praha, a. s., 2003. 474 s. ISBN 80-7201-418-8.

2.)

BEJČEK, J., ELIÁŠ, K.,RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 427-433.

3.)

FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vyd., Praha : ASPI, a. s., 2007. 236 s. ISBN 978-80-7357-154-2.

4.)

MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 451 s. ISBN 978-80-210-4268-1.

5.)

MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2008. 477 s. ISBN 978-80-210-4619-1.

6.)

PLÍVA, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha : ASPI, a. s., 2006. 336 s. ISBN 807357-202-8.

7.)

PLÍVA, S., ELEK, Š., LIŠKA, P., MAREK, K. Bankovní obchody. Praha : ASPI, a. s., 2009. 221 s. ISBN 978-80-7357-4033-8.

8.)

POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 881 s. ISBN 978-80-7357-491-8.

9.)

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. 1397 s. ISBN 978-80-7400-055-3.

10.) ŠVARC, Z. et al. Základy obchodního práva 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 432 s. ISBN 978-80-7380-144-1. 10. 2 Právní předpisy 1.)

Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS.

2.)

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

3.)

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v textu „ObčZ“.

4.)

Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů.

5.)

Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, v textu „ŢivZ“.

29

6.)

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v textu „ObchZ“.

7.)

Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, v textu „ZoB“.

8.)

Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.

9.)

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

10.) Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v textu „SpotÚv“. 10. 3 Judikatura 1.)

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.9.2005, čj. 10 Ca 5/2004-27.

2.)

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 10.4.2009, čj. 2 As 93/2008-115.

3.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 8 Tdo 1374/2004.

4.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004.

5.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.1.2007, sp. zn. 11 Tdo 1399/2006.

6.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2007, sp. zn. 8 Tdo 143/2007.

7.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008.

8.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2010, sp. zn. 33 Cdo 4610/2008.

10. 4 On-line zdroje 1.) ČSOB Půjčka na cokoliv [online]. [citováno 4. května 2011]. Dostupné z: . 2.) MAREK, K. Pojem úvěru a zásady úvěrování. Právní rádce [online]. [citováno 28. června 2011]. Dostupné z: < http://pravniradce.ihned.cz/c1-19618780-pojem-uverua-zasady-uverovani>.

30