\
%.}ká
ROVNA
Pitrchciseíl for the
LiBRARV of the
UNIVERSITY OF TORONTO jroui the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
AROVNÁ
ZAHRADA.
BASNE
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
DRUHÉ VYDANÍ.
(1885—1888.)
V PRAZE. TISKEM
A
N.\KLADEM
J.
OTTY.
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
fOó!
':
SEP 22
1966
ii
• V
AROVNÁ
ZAHRADA.
(prolog.)
Cesta.
sladká — tak ¥miá paní dla Co tu hyneš
já
:
a v
tžké
dum
íkám
lásce,
—
v slzách oko
ponoenou
duši
?
vesna zlatým smavým vzduchem, poj za mnou v sad mj, prchnem' z toho svta i z prachu mst, poj, v dálku kyne cesta
Vsta,
svítí
A
šli jsme, dlouhá ržemi šla cesta nevím, co jsem vyprávl tu lásce, a tak jsme došli až na konec svta; plot dlouhý z myrtí spatilo tu oko,
a
za ním se staré stromy
tmly vzduchem
svou šumnou písní zkájejíce duši.
A
mír
tch strom
padl v moji duši.
Kol mramorových soch nás vedla cesta, kol fontán perle házejících vzduchem, kol besídek, jež
zasvceny
lásce,
kol houštin, jimiž faun kmitlo oko honících nymfy až na konec svta.
A dla
láska:
Tady sted
a brzy v své jej
budeš
je
cítit
svta duši,
jak rosné oko slunce cesta se sklání k nim, i pochopíš vše v lásce, jež proudí tady jako moe vzduchem. že radost kmitne
na
jí
adrech narciss, když
Co dla to, já zpilý byl tím vzduchem a vzdychal jsem: Ó, velká paní svta, a strom a kvt se chvjí v lásce, jíž ó, sestup, sestup mírem v moji duši, z hvzd vydláždí se pro tebe tam cesta
ke
a
samý kvt
kol zhlédne tvoje
oko
A
co tak šli jsme, zhledlo naše oko mrak Amorett lett zlatým vzduchem
jich ptala se
má
V
se
smích
dali
a odletli,
paní: ti
vni rží
hudba
a slunce
táhla
bylo
a radost byla
jde cesta
svta
v duši
mi nechal smích ten a
A
Kam
šibalové já
vil
lásce.
vzduchem, v ržích cesta oko žhoucí v lásce, duší všeho svta.
Setkání.
dl jsem
1
lásce
V sad
:
tvém, jenž
ráji
podobá, mi chybí nco, paní, zím kvty, sladké dýchající vn, se
zím zím
stromy, sladké vrhající stíny, zdroje, sladkou šeptající písní, nevidím zde ženu. však nezím jedno
I
—
dla láska, nezapela ženu odpovdi svdné jak had
v té
rt
jež s
V svém i
schvla slavií les,
kvt, když
když cítí
cítí
ráji,
stíny,
kol vlát
umlknul jsem, neb v tom
mne
v
se písní:
srdci každý svoji nese paní,
slepý hádá
a tuší
I
jí
zarazila.
Mj
jež rozložena v
vn.
silná
vn
zrak stihnul ženu,
buk mkké
stíny
svží jako Eva v ráji. Tu chtl bych za svou hned zvoliti paní, jí vydechnout svou duši v bouné písni. se smála,
A
co tak rostla kídla mojí písni
a v srdci láska jako z
kvt
vn
se vzbouzela, já patil v tvá té paní a videi jsem v ní ideál jen, ženu,
každý hledá ve svých vidin však pes tahy jí, hle, se hnaly
již
A
po tvái co tak
jí
ráji,
stíny.
hrály stíny,
pi kos, drozd a slavík písni, pi šumu strom, zdroj jako v ráji, pi svitech v tráv, kterou táhly vn, já zel, jak tahy stídá
a v krásnjší se stále
A tu,
ona paní
mní
naposled jsem poznal v která plaší
s
mého ela
ženu.
ní
svou ženu,
stíny,
sn
svých uinil jsem paní, která hraje v srdcí mojich písní, tu, která istá nad lilií mne uí vit dobru, kráse, ráji.
tu,
kterou
tu,
vn,
vn,
A co tak zel jsem v stíny kol a v tom ráji v mou se ženu promnila láska sama, paní mojich písní. i
Vyplnní.
jí
co v
mou ženu
vtlila se láska,
sedla v tráv, jak smavé jaro na rozkvetlé niv, s tím okem, v kterém hrály všecky hvzdy, s tou tváí, v které spaly všecky taje, a ek' jsem: Duše má poj, a se mnou!
já
ruku
té dal, jež
bu
A
poklekla a svatý mír byl se mnou,
neb
z
oí
její
klí, jímž se
dívala se láska,
žití
otvírají taje,
a smála se, jak sedmikrása v a pravila: ty
vné
tráv,
Poj, dív než vyjdou hvzdy, amaranty v nebes niv.
Než v stromech drozd, než cvrek ztichne v niv, chci, abys kráel tímto sadem se mnou, bys jasmínu a myrty trhal hvzdy, bys tásl stromem, který sluje láska, bys jeho zralé plody sbíral v tráv a okusiv je poznal tvorstva taje.
Ó, bezmezné vy svaté lásky taje Já zvolal, rosy není tolik v niv, než slunce topas zaleskne se v tráv,
co kouzla, nhy, štstí bylo se mnou, když v její loktech poznal jsem, že láska je strom, jenž nosí v haluzích svých hvzdy.
Ó, ader vlny, O, paží pouta,
oí sladké hvzdy! tah snivé taje!
Vy úsmvy,
jež rodí pouze láska, rozhozené v cit niv,
ó,
perly,
ó,
chvíle blaha, jež
vás
cítit
jsi snila s£ mnou, budu pod mohylou v tráv!
Vás cítit budu, až z mých oí v tráv se zvednou modré pomnnkové hvzdy, vás cítit budu, vy budete se mnou, až spadne clona z všehomíra taje,
až jako ranní slunce v spící niv boží láska plát bude svtem
vná
Je láska démant jež svítí spadlé
a
poznám
její
spící v
hvzdy taje,
!
svta niv,
leskem v tráv, vždy se mnou!
bu
Apotheosa.
U písn
lásky, zlatokídlí ptáci,
jež pouští z klína kouzelnice láska,
když vesna v svžím houští ladí šalmaj, vás básník chytá, chytrý ptáník srdce, svou duši svuje vám v zpvné hrdlo, by celý svt znl velkou lásky písní!
bute
mojí pozdravené písní, touhy vstíc vám letí jako ptáci, kosa, drozda neb slavíka hrdlo zní vámi, jedno, vždy vás ladí láska ta mocná sahá v struny mého srdce, své kladouc rty na sedmizvukou šalmaj.
Ó,
mé
a
Když v pustých stržích Pana znla šalmaj, že poutník zlekán ztichl v svojí písni a
hrza
mocn
a na haluzích
sevela mu srdce kolem zmlkli ptáci,
not na dn chvla se již láska nymf nazvédajíc snhobílé hrdlo. v té
Když Amarylid
se
chvlo
hrdlo,
jak Virgila lkát uslyšela šalmaj, tu všemohoucí zas to byla láska, jež v Lukrecov nesmrtelné písni ve hvozd tmách, kde kií velcí ptáci, milenc v jedno spojovala srdce.
Danta znalo srdce, Petrarky všech se chvlo zvuné hrdlo a milenci všech národ jak ptáci, lyra znla, cymbál nebo šalmaj, se slétali k té velké lidstva písni, i
Ji jí
pvc
a
již
A
od pravku zpívá
svtem
láska.
šttec jako dláto vedla láska, všehomíra srdce,
ta ohnivá, ta ta byla
vnou
chvjící se
písní,
hrdlo, nach rží, pi níž kryje tvá pi které pružné tlo jako šalmaj se pod polibky chvje, jež jsou ptáci. i
Ó, moji ptáci, kéž vás vede láska, co sladkou písní zvoní Vesny šalmaj, mé paní zdobte hrdlo, blažte srdce!
S E
R
E
NAD
Y.
Primavera.
Primavera Jak to voní, zvoní z šera, jak by se v tom vzduchu chvly, kídly tloukly, lkaly, ply zástupy tch hubiek, které sláká letem ptáka
jjrimavera
!
dívkám v
rty a
do llek
skotaivá, lstivá, snivá Primavera
Primavera! Primavera!
hndá, nevím která, tmavým, plavým vlasem milujte Vše prchá asem, vrásky skanou do líek, jen se smjte, pi-ilákejte zástupy tch hubiek, Bledá,
dti
s
I
jež
má
v
ln,
Primavera
lesk a
vn,
Veernici
U
!
sladká hvzdo, každý den která mi hledíš do oken, mé stežíš bdní, zlatíš sen!
Démante
z
kštice Venuše,
sny lásky v snivé pedtuše mi házející do duše
Ty
zlat}'
kvte
tak plát a smát já
nevidl
t
rajských niv,
nebes jaktživ! se,
div,
Ty žhavá jiskro prasvtla, vesmíru výhn vylétlá, pro v okn mém jsi vykvetla?
z
i t
noe
seraf
hlavu v jas
kídel v brázdy nebe stás' v ten záhon vných sedmikrás ? s
Te
jako safír modravá, tak líbezná, tak laskavá
mi kyneš
z
nebes mlhava!
V mé dumy
sladká
jemným nachem
ty
opálový v mlhy
svi*:
Ó,
hvzdo
odpov,
te zm.
házíš
lásky, sladkých
dum,
t
potok zná i strom šum, kde rtové sklánjí se k rtm
T též i
mezi rží
dobe
!
tisíci
znají slavíci
svtlušky v tmách tanící
Když retu ret se dotýká, na péro slétáš básníka, když perel šrku navlíká.
A nejlíp hoíš, blesk a kmit, v milenky oku, slzí tpyt když záí svou chceš zastínit. arovná
zahrada.
Tu v žárné slze skaneš v ret, jak rosná krpj padá v kvt, tu básní lásky zvuí svt
Ó, sladká
mi plá
a
mé bdní
hvzdo, každý den
hlediž do oken,
stež,
mj
vyzla sen
Notturno.
en kdybych vdl, zdali šel bych blíž
bdíš,
v,
Tak musím pouze
hvzd vidt
v šeru
Poslouchat, jak hnul pták, nežli
Jak pod si
stát,
pád.
vtvovím
zdím.
mechem kdes
zdroje potají
zpívají.
Jak snové chodí kolem v tmách a
A
po špikách.
slzami jak z
mj
Ó, kdybych
v,
ader
v oka lesk
stoupá stesk.
šel
vdl,
bych
zdali
blíž
bdíš,
Píse.
i-í
ravy usmev a nic
vic,
to je nic,
pelítne jak motýl tahy, kmitne se a znikne záhy,
to vru
chytit ho,
Vlídné slovo a nic
div
!
víc,
to je nic,
dozní jako píse duch, sotva že se sneslo k uchu,
andlský
Ruky
hlas
stisk a
hvzdných
dál nic
niv.
víc,
to je nic,
sotva lávu, a
zas
cítíš
vznik ten divý,
plamen v svoje ivy chlad a mráz jak dív.
Políbení a nic víc, to je
mana
nic,
sladká,
nha
—
krátká k písni látka, lepší nemáš jaktživ! a
pec
vná
Májová.
¥
tveraivý hoch,
áj,
se usmál jen a hloh
nach a sníh, pryskyník, kam vstoup' a pes lávku se houp" zní v sítí checht a smích. zaplál v
již
hle,
Dál zatoil se v hvozd zahviz za ním drozd
a
a
již
ml
svta pl,
kol myslivny se bral,
u plotu zaukal na
spící,
nmý
A vzduchem
úl.
rozzvuel
se zástup zlatých vel,
on vle v jich bzunou druž, kde lesní dumal sráz, tam kukavice hlas
na
volal:
Pospš
juž!
Pak v budce na dvorku též vzbudil sýkorku, paprscích se kra.
dál v
zmizel. Do oblak ? Ne, ve tvj smavý zrak,
A
v tvé brady
dlek vpa.
Veer.
"D en krásný doznl jako hudba tichá. Jak ptáe, které v teplém hnízd dýchá, van táhne vlahý strom korunami a sladší tam, kde milující sami lásky šeptají si v ucho. sny Je chvíle, v které, okídlená tucho, se z cit popelnice zvedáš bolná! A kterak msíc roste v nebi zvolna, ty vzrstáš rovná božské ku lilii, jíž koeny se v krvi srdce kryjí, le kalich k nebi spje dál a dále, až hvzdy v nesmrnosti neskonalé jak rosné brilianty se chvjí na ní.
vné
Mám
tebe v duši a nedýchám
ani.
Ticho.
y šecko
spalo, ani nehnula se tráva,
spali vrabci, spali drozdi, vítr ztratil
spaly v
ob
listí
spali
kosi,
kídla kolíbavá,
velké,
tžké kapky
Liljím spaly v bílém srdci
rosy.
mouchy
zlaté,
zelenavé vážky spaly v srdci ttinám, rže motýlími kídly kropenaté nehnuly se ani. Vos šum odle jinam.
Vlny v
ece
spaly,
stromy v lese spaly,
pod hub stíškou u kapradí; ticho tak, že kdyby andlé se dali v let, že chzi duch toto ticho zradí. elfy spaly
Všecko
spalo, ani
spali vrabci,
spali
nehnula se tráva, drozdi, spali kosi.
jen tvá hudba zvoní dojímavá, nevím, zda to pláe, nevím, zdali prosí.
Srdce
!
Nevím, zda se smje, nebo zda to zpívá, zda to kídlo vážky nebo peru ptaí. Psyche etherická pod níž hlavu skrývá, jsem jen šastný, šastný tak až nevím k plái
—
Píse. Na
adrech moje písn vely na kvtech, v rhytmus jich svj rhytmus tvých
visí,
tichý mísí
v harmonický dech.
Na tvých adrech moje duma
leží,
rosa v lupenech, istá, tichá, msíce lesk svží
na svlaec to
Na
leh'.
adrech moje touha dímá. ervencový žeh, jímž ve slunce, zem když obejímá tvých
v svtla plamenech.
Na tvých adrech celé moje žití zastavilo bh, sníti na nich, žíti mne a míti, šastným
býti
nech!
28
Ticho.
aké ticho! — Padá s hvzd, kolébá se v sntích strom? Srdce mé jeho jest. Jsem jak dít, z bludných cest které pišlo šastn dom.
t
Jaké ticho!
—
Y
duši
nám
štstí svatveer se stmívá; láska plá v drahokam, a já skoro sám, že tam byla odjakživa
nm —
vím
Staré duo.
Ona:
Kéž bych mohla
býti
zpívajícím ptákem!
On: Pírkem v kídle tvém pak chtl bych být!
Ona-
Kéž bych
byla v
moi opuštným vrakem! On.
Vlnou chtl bych v tvé
se nitro
lít!
Ona:
Kéž bych rosou byla na pažitu! On:
Zoí bych
t
vypil bez soucitu!
Ona:
Kéž bych na obloze hvzdou byla!
T
On: bych
byl, jež
t
by
zrcadlila!
Oba:
K emu
taká marná pání? touhy ty a marný sen ? Lepší skutenost dnes k nám se sklání a sen každ}^ naped vyplnn! Obejmi mne Poznáš, jásající vesmíru duch v duše milující vždy byla, sestoupí vždy! Láska v které božství tvá se zrcadlila
Duše!
K emu
!
t
!
Serenada.
tiché hudby všady na pole, na zahrady nad pustými lady i
Uo
se sklání
v
zvon
lkáni
jak harmonický dech, a dýše z
ader zem
a zdrojem huí temn a mluví vtrem ke a dímá v poupatech!
mn
Z tvých oken, která krejí se v betan, tóny chvjí
dechem elo
se
azaleí,
tvé i
tvé
to velká
tlo
báse
ký div pak, že
píse
z
jest,
duše stinné
též se line,
nech teba
ví,
že zhyne
v kosmické písni
hvzd
nept
Ó, tžko ve jásotu
kvt
spolu,
bolu,
i
svém
útlý na
stvolu
duše, která v tuše
je
chvje podveer!
se
Kdy neznámá
jí ruka ve ztichlé struny uká, tu musí, nech puká, i
hudbu
se vmísit v
Vše zapomenout
kvt
zdraný,
svj poslední
sfér
!
ztráty,
sváty,
listy
pel zlatý
tu sbírá,
nech zmírá zpvnou za ob; i
si
ne píse, duše celá to
letí,
kde tvá ztmlá
sni jizba
O, holubiko, le
Le
—
osamlá
I
kídlem písn
bílým,
k ní že já to pílím, že celým tlem chýlím
rci,
se písní
k vlas
tísni,
vzrst; rtem sloky v podveeru
jež halí její
pi luny
a
a
hvzd
šeru,
neví o tom, beru
polibky
z její úst.
A
pravdou-li ta tklivá
háj,
v polibku že snivá
nám duše
s
duší splývá,
pak mojí v sladkém boji jde tvoje duše vstíc Tvj vzdech mou píse
stihne,
jak plaše kol se mihne, dá kídla jí a zdvihne v azur, nad msíc j i
Ne píse, ne vzdech, ve
slasti
ale
neskonalé
to letí dál a dále
po hvzdné dráze bezdné dv duše, moje s tvou; co kolem s hvzd tak jemn a dolem z ader zem noc spádá sladce, jemn svou hudbu mystickou.
arovná
zahrada.
Modlitba milujících.
—
Ne vnost "
ví
lásky! Kdo v ni Jen pouze šastný okamžik, kdy vzplane msíc v hvzdné šei a osude, náš pijmi dík I
Jen objat duši s duší cele jak na snti dva lupeny a
plesem
na svém tle plameny!
cítit
ty zpívající
Jen v chvíli štstí zvednout oko jak v nebe, když se napil, pták, a v adrech mír mít pehluboko a
hvzdno
tak!
^
35
Píse. ídyž '.
dáno ptáku
je
každým jarem pt,
pro bych se v tvém neml denn chvt? Když
je
v rose
dáno
denn
zraku
kvtu plát,
pro bych z tvého neml rozkoš ssát
retu
?
Když
je
hvzdám páno
v zrcadlo vln zít, pro bych ve tvém »anoI<
nesml znovu
žít
Chvít se jako lyra, blaho z úst,
píti
dechem všehomíra bujeti a
rst;
Zhlížet se jak v
ece
ve vlnách tvých dn, pustit z písní klece ptáka svojich sn
id
Hledati a najít a v
tom
tisíc
ztratit
kvt
zas,
zbájit
tam, kde život zhas'
Noc a
mít plnou míru den jeden shon,
jako na klavíru tón když honí tón;
Úsmvem okrášlit
jako v zaplá
slovem
a
svj
bol,
kvtu novém
holj'
stvol
Doufat a mít strachy, v duši své
vnost
tíš hvzd
a mžik plachý
život, láska jest!
Logika lásky
i^ starému zlatníku jsem pišel kdj^s " nad achat sklonn, jaspis nad tyrkys, v šperk skládal všecky do obruby zlaté To známé kameny zde, miste, máte, Vše zde již bylo, co sestavíte z nich ? ím hrdlo ženy kdy se ozdobilo.
—
—
V
les vešel jsem, jenž v jarní páe stál a v slunci rozzvuet se uchystal. Ach, drozd a slavík, véru známá nota
Tím vesnu les chce vítat do života? Co stojí svt, vždy jedna píse stejná, táž zele kol a táž motýl hejna Pak
dom
šel jsem,
a z
obraz
bez
starosti,
divný v srdci spor
známých metafor jsem zaal skládat šperk své písn taky, tvj v srdci úsmv a tvé slunné zraky a
Kéž tob by
že
všecko zde
se v
tom jen
již
bylo.
zalíbilo
!
II
I
D Y
L
Pan!
K
Y.
Božen Náprstkové-Šantrkové.
Stvoení kvtin.
jak perla vržena ku íše dnu zem v hlubinách prostoru byla,
jako by v mrákotném dímala snu
hudba
K
andl
ní
sfér kol ní se
nejbližší
lila.
Tvrci
se snes'
a závoj proletl chmury, za
kídlem jeho
úsmv To
a
byla Láska.
jak
moe
proudil se ples,
svtla pruh
I
s
hry.
vidla zem,
a lesy
ji
plní,
modravých až v nebes lem, v tmavých dmou se a vlní.
to v liniích ty
Vše bylo tak velké
a
nádherné
kol,
ty hvozdy, ty strán, ty nivy,
však tajemný na všem spoíval bol a pvab tak drsný a divý.
Neb chybla nha
v souzvuku tom proud hnal se pes kámen s vavou, k nebi píšern jak v dumách strom
nl
;
smutn
a vítr
clivl travou.
A lovk
ve vod zhlížel se sám, v sláv té smutný a nmý, spl, nevdl kam, po družce práh' ta velkost jej tížila k zemi. stál
—
To Láska
vidla.
Edenem
kroky v to vtru dech
se její
Co
jí
let
ízy jen svál do trávy klesly
s
.-
Tam hvzdy dv
A
jinde azurných vzplál
pod
dál
nesly,
krpjí tpyt
její
ržovou patou
a brzy zrak pechází, jiskení, kmit,
ohnm
tu louku
Tu
pralesy
plamen
ziš vzatou!
valí se
v jas
stín pochmurných hvozd. rží je zátopa, až divem hlas slavík zmlkne a drozdu. ze
to
Tam
zdá
se,
jako by ku zemi níž
se chýlila to
lilije
mléná
dráha,
týí svou snhovou íš,
po které
msíc
rád sahá.
Co pýí tam víí ve strán a
paprsk
chví se v
jako by
vtrm
luh
v plen rozházel
andílk blostné ízy
Tu
i
pízi,
Buh
I
dišál a hloh, tam jasmínu hvzdice vonné, msíce roh až v nebi siném šípek a šeík a
i
v
A
kvt
potop
jen tone!
luin kde vlnivý vodopád se zdvíhá a míhá, jak sestry
zlatých by
hvzd
chumá
si
byly,
Tu plamínky skáí tu sponky, tu
tam kozích brad
usedl pestrý.
ze
zem
tam zvonky
v
rej,
se šíí,
krokus a narcisy nad šalvj,
tam jehnd zlacené chmýí
Tu hrozny, tu íše, tu ovály dcsk. tu srdcí tvar, tam ret, ten kvt je pták a onen je blesk, ten motýl je ztrnulý v letu.
Ten jako by
úsmv
byl záivý,
pln vlídnosti, touhy a
ten pírko ttinám kles' do s
kidélka kolibíku!
dík, hívy
A
bjio tu jásání a byl tu ples, a orgie barev a
vn,
neteskem smál a
A s
se
pochmurný
leknínem vodní
tes
tn.
v svitu a tpytu leskem tím šla Láska, jas na svém ele, ní pišlo kvítí a teprve s ním te bylo stvoení celé
—
!
Te
nhou
d\'chal nevlídný stín bahniska zkalená pna, teprv mohla lovku v klín se sklonit s úsmvem žena i
te
i
Dubnová
idylka.
duben jaru otevírá koen dvée, azur zírá skrz holých sntí vzdušnou sí, pod suchou travou loské zimy na stébly kývá zelenými, zas pažit smavý volá: Pij!
ij;as
do
se s drozdem v tuše jara, zas hledají se hnízda stará, slyš jásavý jich plesný hvizd!
Kos hnul
Však
víc než ptáci a než tráva
že k
nám
se vrací
víc fialek než velký
Mn
Vesna smavá, list.
dí to lehký šustot šatu po suchém listí, v ilém chvatu jdou sborem dívky v mstský sad, jsem jist, že ty k nám Vesnu zvábí ba víc, jich vlas do hedvábí hoch Amor že se chytne rád.
Hle, jak se rozptýlili parkem. zázrak, v chvilce zíš je párkem,
A
ku každé kde jen vzal se hoch ? lávku sednou sladká chvilka! Však v potu jich je malá mýlka, je posud holý šeík, hloh.
—
Xa
A stromy bez listí jsou skorém a jdeš-li stezkou v parku horem, jak skrze krajky vidíš v hloub, jak ruka hledá ruku
chvatn
.
.
.
Jsou zastínny ješt špatn, je vidíš
ze všad,
kam
jsi
vstoup'.
Je záhy mate pohled drzý a cítí, že si vyšly brzy,
že teba ješt strpení, než hloh a stemcha, planá nad skrán jejich sklenout své stinné, vonné lupení.
rže
mže
O, dti, dál, jen milujte se! tak vás nyní vidí v lese, ten milenec je zárove,
Kdo
i
jemuž Vesny ruka s novou písní uká jak bouná míza v mladý pe básník,
na skrán
!
Antická idylka jarní.
iVde potok hrí sotva zbaven ledných pout, za vilou mezi buky znáš vlhký onen kout pln divizny a hlohu? Tam se socha skrývá tak plná mechu, plísn, tak snivá
Tam
sejíti
se,
drahá, není radno,
neb divn huí potok
a
!
v,
divn šumí ke,
bohyn jak živa, zdá se mi, že dýchá, z ticha na píchod boha eká,
ta
v
Víš, jak se
Tam vera
druhdy Joviš snesl k Danai byl jsem, zázrak jsem vidl pi)
tají,
bh
pišel, drahá, zel jsem jehu stopy ješt,
nelj
socha
mla
v klín cytisu zlaté dešt.
Moderní idylka
fak má
vyšli
jsme
si
píliš
jarní.
asn,
pírody ven, první sloky básn,
drahá, do
ty zažít
jež zpívá první jarní den.
Je pravda, všecko svží bylo, ta snžná pole, plna ryh,
vzduch, v i
nmž
se víno rozperlilo.
mladá zele na vtvích.
A
paprskíi kol celé
eky
a tajný ševel ze všech stran,
že i
ek' bys
stádo
Tou
cítí
havran
idylkou
my
máje
vdky
a vran.
ve nadšení
jsme brouzdali se samotní a plní lásky, touhy, snní vše uznat, chválit ochotní.
Však, ach, v zahradní restauraci tam neekali na hosti a hladem, se humor ztrácí poetické radosti.
v,
i
Kam sednout Židle byly ješt srovnány v stohu uprosted a prška dubnového dešt nás brzy hnala k mstu zpt.
—
parník ujeli V tžké boje ve vtru, dešti, sper to as mi tchou byly nožky tvoje, jak sukniku svou zvedalas
A
arovná
zahrada.
Vzpomínka
z
cest.
jAdo v lét pisárny je otrok, tomu je každá upomínka milá, jež zázrakem se skryla v kout jeho duše
Na vod kvty,
:
Ševel velkých strom,
na rákosí v honu, vlaštovka v kídel sklonu, jež mouchy v hnízdo mláatm svým nosí: a motýl za
sídlo
melákem
To všecko
jako zázrak v srdci chová v zdech mstských, ve úpalu vedra,
vzpomínky ruka štdrá jak dotkne se ho chladná,
Jak
z
a
liliová.
tn
vod se noí leknín náhle jasem polívá kol vlny,
mn
obraz kouzla plný vznítil svtlo v duši zpráhlé.
dnu zašlých
Od
rána vozem jel jsem skrze lada, bez kee, trávy, stromu, jen v dálce stechy se tiskly v obzor. S nebe ohe padá.
dom
A a
cesta stoupala a slunce hálo, a bílý prach div neoslnil oi
v tom silnice se toí údolíko pede mnou se smálo,
Jak vraženo do tchto pustých strání, jím potok zurivý se vinul, stín strom vesel kynul, jak na vrásité tvái pousmání.
A
kolem potoka
—
to pekvapení,
malých dtí, jak motýli, když sletí na basinu kraj, v parku še a snní. se hemžil zástup
Na behu
—
a
stáli star.ší
malí košilái ve vod se smáli
—
a brouzdali a hráli, tu
po rznu, tam pestém ve chumái.
Kéž moh' bych
za nimi
se cesta toila, ten
!
Dál v slunce žáru
smavý
zas minul obraz, žhavý
prach
bílý dral
se ke
mn
do koáru.
Konec hádky.
•ÍDIí
milující
sadem zkvtlým,
kvt
purpur plál a bl, nad jejím vlasem sklonn svtlým, on tichým, snivým hlasem dl kol
Viz rudé
kvty
na jabloni, zdobí hlohu ke, mé lásky zvst z nich sladce voní, ty rostou ze srdce mi, viz ty, jež
v!
Však ona vrtíc hlavou dla: Ty, jež se nachem zaskvly, ty mého srdce krev jsou velá, ty rostou z nho, píteli I
On
odporoval. Vzešla hádka,
chtl každý rudé svými zvát. Jak skonila as ta pe sladká.^ To, pravím, nechtjte se ptát;
Vím, ernohlávek na
jabloni,
jenž letl kol, se tomu smál. Kvt bílý ze srdce jim voní,
však rudý na líku jim
plál.
Na Ohebi
ak
dumá
stará
*)
zícenina
a zamyšlený zdiva
bok
ostružinou obepíná se kloníc v eky víný tok si
!
Kol šumí hluboký les, taj vlnami trávy splývá a ptactva jásavý ples se tlumí jak pohádka snivá, a vánek jako by šeptal dýšící
pes kapra
dív, nežli
jsi
se zeptal
—
Ml, neprozra! Hrad pyšný
stával
na Ohebi
a patil v dol a snivou plá: ve omšené zdiva lebi mu hnízdí netopýr a ká.
te
*)
' hebi balvan, spadlý ze svorníku hlavní bránv, kde se mohlo íst slovo »Tace !«
Ješt prý do nedávná ukazovali na
Kde hlavní vchod na brán moh' jsi
kynul kdys, ísti
neznámé ruky rys tam vtesal do vnce listí a vánek to krajem šeptal a ptaí to zpívala mla dív, nežli
jsi
se zeptal,
—
Ml, neprozra! Jak asto vjíždl rytí mladý v tu bránu, hezký, mladý jun, s pavlánu dívka luzné vnady co dívala se v zvuku strun. A trubky lovecké hlas na vlnách hvozdu se ztratil a
msíc
a
jemu
její
vlas
pílbici
zlatil.
0, budiž mojí, on šeptal, ó, vánku, líka j( schla, a líbal dív, než ?e zeptal,
—
Ml, neprozra! Pak ženský
klášter byl
znik" hlahol strun a
Kdo tebe umlet
to dlouho,
me
chest.
muž', touho,
vn
budeš kvést v modlitbách sbor celý prodléval tiše,
ty v srdcích
Co pi rženci
stín
štíhlý
pod okny
se táh'
mladistvé abatyše.
Co
on se neptal, nohu vsa, a svorník nad branou šeptal, Ml, neprozra! z toho,
jen v skálu výš
—
A
pešla, hrad byl rumem, v jasu slunce tich a nm, tu zkolébáni strom šumem dva milující pišli sem. I sedli tam, kde kj-nu! mech a ruku v ruce mli, a v ptactva zpv a sosen vzdech léta
nl
do oí sob zeli. Nech, vzkikla on se neptal, ó, líbej dál a hla, ráj celý v ouško jí všeptal
—
Ml, neprozra! Dnes projdeš klidn zíceniny nad skalou nící jako stráž a vesel v hloub a lesní stíny a do kraje se zadíváš,
na eky stíbrný pruh na azur rozpjatý v dáli a plný dumy a tuch pak zajdeš mezi skály a hrabeš v mechu a listí pes hloh a pes kapra. balvan, v nmž mžeš ísti Hle
—
Ml, neprozra!
Kout
jcJár
a
idyly.
kivých, starých vrb se k vod kloní svislé dlouhé vtve do ní;
smáí
klín údolí veliký toi)ol
steží,
kol jehož paty chladný potok bží, plot lískový je neproniklý, hustý.
Tam
dve
s ohnivými ústy nožky bosý mlo a modrý zrak po kráv otáelo, osmahlé ruky mlo plny trávy. A dvrné a velké oko krávy na dívce tkvlo, plno nmých dík,
sedlo
as šestileté,
co v chumá žabince a pryskyník pampelišek, žebíku a býlí se boil krávy jazyk pnou bílý; již z ruek sndla, te jí hledá v klínu. sídla zelená se honí v stínu. a
Dv
Jiný kout idyly.
Áím
oknem pímo mezi vršky strom
tu na šedou,
tam rudou stechu domu:
kol sady.
Tye
—
telegrafu v rohu
rám obrazu je, kam dohlédnout mohu. tam svítí hrušky, modrají se slívy. Sem asem slétne malý ptáek sivý, jak zlaté kapky vosa vosu stíhá
te
vznášejí se,
kde mezi se velký
te
se
kloní k zemi,
staré hruše haluzemi
žebík podepený míhá.
Kytice.
Na
kde stáí se a kmitá dívích nožek víící, kde bruslí sí se dobrodružn splítá, jsem nasel malou kytici. kluzišti,
rej
Fialky parmské, kol nich velké listy jak na ochranu ped zimou: jemný tak a istý ten výdech
kvt —
a jaro táhlo duší
Kdo
ztratil je
ruka
byla líná
ve bruslení vír adra mladá, málo pohostinná, jež dýší posud klid a mír je
í
—í
mou.
nésti
neznajíce vášní bou a zmatky jen pod své matky polibkem se zachvívají v oddech snivý, sladký, tu kytku malou stásla sem?
A
1
zvedám zbožn
ji
být rozdupána
vždy
vn
její
ta
ke
mn
;
zde
vru nemá
neten,
nmá, srden.
sladká, jiným
mluví
Z tch útlých ader cos na kvtech
Bu
Co
z
zdráva,
vni pesladkál
tebe te se v duši moji mládí zlatá pohádka
to
lilo,
zbylo.
Vzpomínka.
Víš, v dob té, kdy zasnoubení jak dti jsme se vodili a plní života
i
snní -
jsme spolu na led chodili. Ty odvážn, já opatrn, ty rovna štíhlé pyšné srn vždy jeden smích a ples a let, já nedviv stále zpátky se obracel, tvj úsmv sladký kde v zdravém líku tob kve
Noc nezeli jsme,
necítili,
že dlužno myslit na návrat, že svítilny
již
rozsvítili
tmách jen v dálce strml hrad, tu kluzkou drahou zamlženou mojí ženou! jsem tob ek': a v blahém okamžiku tom, a v
Bu
jsem cítil sklouznulo a sjelo mi v náru tvoje sladké tlo a v srdci zkvetl lásky strom.
G2
Já chtl se uit k vli tob jen z lásky jezdit na bruslích, však osud stejný vždy v své zlob strojil astý pád a smích.
m
A
když
to
pece
šlo již lépe,
—
prstem na led klepe ten pes noc k moi dal se v chvat tu jaro
O, mládí, lásko, zašlé asy jak led i život s námi hrá dík, náš je pevný ])osavad'
si
.
.
.
Amor.
V opuštném jilm stojí s
parku,
kde mluví starý
bukem,
s
Amor
uraženým lukem.
Co zim pešlo tady, co se jar tu smálo, s každého pár lístk v toul mu napadalo.
Do
vlasu
mu
jjlíse
sedla zelenavá,
na buclatých nožkách mnohá skvrna tmavá.
Tak s
se
mezi stromy
kusým lukem
stezky
chýlí,
vkol nho
ztrácejí se v býlí.
Zámeek
je
pustý,
v okenice slepé
vtrným jen kídlem bouný sever tepe.
Náhle ruch a šumot s nov zkvtlým jarem rozlehl se
zámkem,
dvorem, v parku starém.
Pijel sem pan hrab rozkaz sto dává, v zámku shon od rána
po noc neustává.
V
zámku v jedné práci klíe, okna, zdi v parku v jedné práci rýe. motyk}' i
i
Prohrabují cesty, stíhají ke trochu, proberou houš každou, natou každou sochu.
Nevstu má mladou, nad ervánky, pivést chce ji hrab v zámek na líbánky. sladší
Hrab, šedý náhle
abbé,
ped Amorem
zastavili kroky tichým rozhovorem.
Zahradník tu mladý, jun jak jedle štíhlý, vtve pistihoval, jež se k sošce zdvihly
Z toulce zvadlé vybrati jak
listí
píli,
mezi smetím k zemi
vypa Ržový deštm
lístek bílý.
byl druhdy,
zvlhlý zcela,
písmena se
z
rozplyzlá v
nm
dálky
tmla.
Nežli hoch jej zdvihnul
shýb' se rychle abbé, rty
mu peletlo
pousmání
slabé.
Rychle nahlé v lístek, sotva se ho chopil zachmuil se v líci, v sutanu arovná
zahrada.
jej
stopil,
»j\Ioje
drahá
Filis !«
v první stálo ádce. Filis íkávali
zahradníka matce.
V tch
veselých asech,
on je pamatoval, otec hrabte když zde se ubytoval.
Bývaly to asy, hudba noci celé znla širým parkem skrze vtve stmlé.
I\hhala se svtla,
pochodn
a
masky,
co tu bylo tance, co tu bylo lásky!
Na
lodicích pentle,
samý fábor
veslo,
jež se v taktu s
šumn
hudbou
do vln neslo
Ty procházky bludné v labyrintu
síti,
kde nenašli hosté Ariadny niti!
Ty procházky diouhé k ínské bažantnici, kde na slepou bába hráno pi msíci!
Ty procházky
snivé
kolem vodometu, labut kde táhly
moem
bílých
kvtu!
Ty procházky
prašné
ku skalnímu chrámu, kam. když dvorn každý pive svoji dámu.
Na krápníky
jjate
na tpytivém stropu, v duchu nepomyslil proud na zátopa,
Jež z
z
rour sterých blesky
podlahy se mihly,
v strachu dámy kikly, v zmatku šaty zdvihly,
Proudy
rostly stále,
šaty výše sply, div se
hrab smíchem
nepotrhal celý!
Pi tch hrách a tancích, pi tch promenádách, pi tch maškarádách, pi tch kavalkádách
FiHs první byla V mysli stopy slabé, !
toho všeho sbíral v okamžiku abbé.
Oste
podíval se
zahradníku v tahy a k hrabti pravil: »Dále, pane drahý!
i\Inoho práce ješt zbývá prohlédnouti. A již oba parkem v další spli pouti.
Mladý hoch si hvízdá, mladý hoch si zpívá, nad ním povážliv stoletý jilm kývá.
Amor
podle cesty
novým lukem míí, z
pampelišek
kolem
letí
zlaté pýí.
Vela
za
motýlem
a za sídlem vosy, narcis v zlatem srdci
velkou perlu
JNlladý hoch mladý hoch
nosí.
si
zpívá,
si
hvízdá,
pedtuchou se chvjí chocholouš hnízda.
Amor dobe
hlídal,
co tu zapomnno, v dešti, vtru, boui, v listí pohrobeno.
Pes vánice lkáni pes máje zpvy,
i
šastný, šastný, šastný hoch, že o tom neví.
»Co v tom
e
jste,
ptá se
knz
lístku
abbé
hrab,
že
elo
starém
milý.?" vida,
chýlí,
Jako v trpké dum, jako v zpomínání. Abbé jen se usmál, vytáh" z kapsy psaní;
Na kusy vtru bílý
je rozííi,
dal je v pleny,
motýl každý
lístek utržený.
A
pak ústa stáhnul
v smutný »
úsmv
líný
hrab, pavuiny
Minulosti,
zbytky
—
!«
III.
Díví
PROFILY. Pani Karle Heinrichové.
Prolog. Zen krásných visiony mé duše zrcadlem táhnou a jako harfy tóny
do dna srdce mi sáhnou.
až
Co
velkost jich a sláva,
kterými zaplály Jen žena v nich
asy? pede mnou
pouze zjev nebeské krásy!
Co na tom
z
minulosti
a prachu že zvedají
Co a
krásné,
paprsk
vnost
její
pa
skrán hostí
na
Co na tom, nkteré
n.
celý
že život strávily v taji.? Pec verše zlaté jak vely jich krásu oblétají.
vstává.
A
snu jsou jen dti, obraznosti vzlétly, jak poupata na vonné snti v rose a úsmvu zkvetly. z
jiné
mé
Ó, s pletí jasmínovou, vy bledé zlatovlásky, mým strunám zase novou
vdechnte píse
lásky!
Ó, s vlasem jak noc tmavým granáty temn žhoucí
ku
tónm vete
pravým
mé
srdce láskou vroucí
Vy
z
pod
dáli
tisem,
I
a vy v blízku,
pod
jabloní,
pi šumném vodotrysku, jenž o porfyry zvoní.
Na hrobech s urnou víry, s obrouky na pažitu vy duše obrovské
oi
lyry,
které v lun"' svitu
Báj lásky
spádá
se sterá
ve pustém parku mých kde náhle v dechu jara se listí s poupaty tísní:
písní,
Vy jste
zjevy a visiony
sochy úblové, do záclony
jež list
též halí jaro nové,
Jímž kolem bílých bokíi se
betan pítuln
plazí,
jímž lásky sen tkví v oku a dálka beze hrází.
Královna ze Saby.
f na aj
cizí
v oku mi hoí,
adrech
aniii.lct,
v sny divné duch se noí, co mdlý šepotá ret
—
Všecku moudrost
zem
dám hned!
ze srdce
Kol nubické otrokyn se vírem toí v let, zní píšalami sín, plá íše, voní
kvt
—
Všecky skvosty moe za srdce dám hned !
Kdes v
poušti
já slyšela
Memnon
stojí,
ho pt,
on chy mne písní svojí, kde k nmu cesty sled? Všecky taje nebes za srdce dám hned
Sulamit.
lidyž jsem vyšla na vinice lehká jako pták. sypaly mi rže v líce lístk vonný mrak. Jaký den to krásný, vonný, jaký sladký vzduch, s nebe mraen beze clony zemi líbal bíih.
Když jsem vracela vinicí táh' vítr lkal
se
dom,
šer,
jak v loubí stromu
plá Siónských
A mé temn
dcer.
líko žhnulo, plamen, do krve — cítila jsem v adrech kámen, srdce poprvé !
ii-ngona.
U
staré zdi, jež révou kryta celá, po rtu jejím bloudí, sedí,
úsmv
tam sní,
nevidí, že s
se hrozen
k
adrm,
ní,
hora zvolna loudí
pes rám
se
jí
sklání
rozechvlá se náhle vzpjala v boulivjším vláni. Již hrozen tmavý na adrech jí leží a rajský cit jí celým tlem bží.
ku
jejichž vlna
—
však v tom ji báze jímá zraku svému r Kde hrozen byl, tam Dyonis te dímá zave zrak a vzdá se celá jemu.
A i
i
dlouho
procitne
sní
.
.
.
Má vit
—
Dioné.
ak moe Dioné se stále mní, hned bouí rozmarem, zas dá se v pní, zrak
její
hraje v
modré
tón}'
vody,
když zefyr dýše do ní píse shody a hndé stíny táhnou po obzore. h'p ji znáš, tím víc v ní vidíš moe, vše na ní pvab je a vše se vlní,
ím
vlas, jenž
jí
úblovou
šíji
plní,
tmavou ader vlnu bílou pikr3'vá stží, dech, jenž hudbou milou a vlnou zní
jako
moe
v slunci dímající,
krok, jenž jest vánek vodou tancující, hlas, jenž jest jako píse Sirén sladký, pás, jenž jest ttina klonící se zpátky,
když pták se v letu dotekne jí kídlem. Yše po moi má, její ústa sídlem isou vzácných perel -- však co v srdci dímá, se neptej, skoro strach
mne ped
tím jímá,
snad zželelo by srdci se i oku kol tebe v lehkém taní kroku Nech,
a
!
80
Myrtó.
msíc, kišálová lampa matná, houpá v nebes klenb, kterou chvatná pelétá peru mrák v západ jdoucích. Houš plna svtlušek je temn žhoucích, kdes ozval slavík se v myrt vonném snhu. Les dýše píse a vzduch dýše nhu a labu zpívat chce na vodní pláni, by za to cenou bylo umírání.
liž
se
—
O, míre nebes ó,
jak
azure, níž
nezmrný
sklo svj
a bezdný,
kalich
hvzdný
modrý svlaec, operlený rosou
Te
se sklání v obilí! nožkou bosou vychází Myrtó v háje tmavou trávu. Jak hrd nese nepokrytou hlavu své krásy, vdku svého povdomá! Jak patí do dálky chvjnýma rtoma, jež jsou jak tulipánu puklé poup! Hle, v tráv žába, jež jí skoit chtla na bosou nožku, též se pozachvla a velkým okem civí na ni hloup.
Theáno.
1^1
ol
plaše jdte, dívky z Eleusiny,
jak ve snu
jako lehké stíny v duši štstí lásky, jež uhodnete snadno, bez otázky po vlhkém oku, až se ze sna vzbudí, tiše,
!
Neb ona díme,
po mkké ruce, vlnící se hrudi, po tanci nožek pružném kdys, te táhlém, po nachovém rtu jako krokus spráhlém, když nepršelo dlouho. Jdte tiše A zítra pozor dejte, z plné íše jak vlije pod Venuši Praxiteia chladící mléko, jež se sladce blá, jak rží vysype tam klíny celé a hrdliky dv pidá stíbroskvlé.
arovná
zahrada.
Fausta.
i^ímského konsula to písná dcera. Jí pozadím je chrámu klenba šerá, taj divný díme jí v záhybech ízy, zrak její rozhodný má pvab cizí, je velitelský, pomalý sklon hlavy. Je vidt, ddictví že dávné slávy jí
je
adra dme pod tunikou, jež nachem ovroubena. Ve pohledu plachém
k ní barbar plíží se a otrok padá na kolena. Jest ješt velmi mladá, však vážnost starší dlá ji a pýcha. Že miluje, se nepizná, ni z ticha otrokyn slovu si nezavzdychne naslouchá klidn, do zrcadla z kovu své zraky hroužíc. Jen když vyjde z lázn, se usmje. Zí v život, nezná bázn, ví, s klidem stejným že svou vloží patu na milence šíj, lásky ve záchvatu až obejme ji svalnatou svou paží, jak služce dlouhou jehlu do zad vráží. ;
Flavia.
í
zdálo se, že vyšla z
adrech
jitra
v sad,
kvt
zela rosu plát, kdes v myrtách v houští hrdlika se smála; vzduch cist byl, nebe modré, ve vlnách na
jak lístky ržové se tásl nach, jak stopa Zory, svt když zulíbala.
Šla
kde
známou
tml
se
stezkou, kaktusový plot
mnohý
nastavuje hrot,
zamyšlená v srdci divnou tuchu a stále hrdliek jen divný smích ji provázel a šelest ve vtvích a cos jak polibk ples v mkkém vzduchu. sla
Blíž
k plotu pistup
!
V
ní pravilo
cos,
kos Blíž pistup, rozhr vtve ilimníku A již se stalo, kvt stás' na ni hloh, a kídlatý a buclatý v tom hoch obejmul a políbil v rty v mžiku. ii
a ve fontánu ševel zpíval
:
jak lyry tón zachrastil o zem luk. polibek a v srdci tisíc muk a blaha zas, až slzou vlhne oko, a neslyšela dáie ve snu tom, jak zpíval pták, jak rozšuml se strom, co šelmovi v zrak zela pehluboko.
Ten
Že
vn
netrval ten krásný sen vzbudila se, vyšla z domu ven. Hle, zrovna také arovné plá jitro Smích hrdliek zní z myrt a kosií hvizd a rosy brilianty piá kvt i list a divnou tuchou clivje se jí nitro. !
Te
!
Má
sklonit se nad kaktusový plot.'
Amorv však hrot ve snu v srdci probudil cit nový mladý konsul kráí sem, kroky houš rozhrnuje ne, to není snem Hoch kídlatý kdes tleská ukryt v koví.
Jde, couvá, váliá, jí
Te
—
—
— .
.
.
85
Pi
est jako rosa '
lilje
a.
na kalichu,
jež z rána spadla a se chvje v tichu, jíž nedotkla se ješt ani zora, kdy v mlze, tuše jitra, stojí hora,
mlí
les
Jí
a kraj celý dojat
dímá.
denn andl perutma svýma
když dobrou noc dá matce rženci sepne sladce; ten potom kyne ku nebeským luhm a znamení dá kídlatým svým druhm, by sestoupili v tuto istou duši. Plá vodní, kterou vánek nerozruší, ni kídlem pták, je dtský spánek její. Jen visiony sín procházejí se dotýká,
a ruce na
sn Jí ji
jejich, kídlaté jsou s hlavou v sklonu. celý život jest jak hlahol zvon, žebrák zná, jenž sedí podél dráhy,
své ukazuje rány polonahý, dít zná na hluných ulic rohu. Jde svtem tichá, porouí vše Bohu, a po stupních když kathedraly kráí, dým kadidla jí u hlavy se stáí,
ji
zkad
andlík
vyzírají hlavy.
Jí
v duši
píse zvoní bez únavy,
krok se rovná. Smrt kdykoliv by pepadla ji, zrovna šla v ráj by na skráních svit aureoly apoštoly. za Pannou Marií dle varhan tónu její
i
Violanta.
U
jako hedbáv
las
voln rozesaný
nad bílým elem dol na dv 'strany, jak broskev šíj a pod krajkami plna jak vodní se chvje ader vlna.
t
A a
oko modré, azur
úsmv
jihu celý
ztrnulý a jaksi
ztmlý
myšlénky stínem, která brázdí lehce
skrá prsvitnou,
Od
oltáe
ta
již
opustiti nechce.
ku hlunému kvasu
se vrací ptákem, oka zlatou
asu
až sklání k líku, kde plá cosi v palu jak odlesk od purpuru kardinál.
Miss Watteau.
yšichni znali ohlédli se,
ji
a
vždycky zase
sotva zjevila se.
Úes vysoký, tvá pod ním bledá, sam3'm pudrem skoro celá šedá. Mušky
v líku, jak menuet koketní a staromodní tuze.
chze
Šatu stih pi každém kroku vzdychal dávno vypelichal. vjí motýl
—
A
ten
íkali
úsmv jí
jak vybledlé zlato
vespolek Miss Watteau.
Vidl jsem
ji, bolest divá znáhla hrdlo moje útrpností stáhla.
Minulosti dech jsem jak
svj pudr
man, mé skrán.
cítil
sypal na
Vše, co bylo, plálo, milovalo, vybledlé zas ped mým zrakem stálo. ]Mrtvá vesna dýchala tu jarem v herbái jak skoro sto let starém.
Pachita.
Uo
to stálo krušné práce,
vru, má
dosyta,
jí
než ten pestrobarvý zrádce
nauil se
kiet
sladce:
Pachita!
Ovšem, sladce jenom pro
ni,
jako tóny varyta
papouškv skek drsn
zvoní,
v sluch se to jak perly roní! Pachita!
Od
rána až do veera co se kolem nalítá
!
Pohádka je pestroperá, drahokam do jizby šera Pachita
Sklonn k jak
ji
její
ruce
bílé
klove, necita
kídly tlue hlavu chýle,
kií
ve
-
!
he
Pachita!
rozpustilé:
nad tím v dtském oku istá radost prokmitá, za ní on tu v každém kroku, ona za ním v jednom skoku:
A
jí
Pachital
Semper eadem.
Los jak
z šttce velikého Giotta by spadlo do tah jí, sladká nota z
harf
andl,
jež kreslil Fiesole,
u trnu Panny, kteí
hrají dole,
táhne úsmvem, jenž sladký, snivý jest odlesk duše. Pes edenské nivy tak spjí stíny duch v blahé chvíli. Skrá její v blahé pokoe se chýlí, jak ekala by na kyn vle vyšší. A nikdy neodmlouvá, vzdechem ztiší, ím srdce peplnno jako vása tak rádo vzkypí. V svt, kde jen zkáza a zhouba vládne, pustá vava denní jde jako sen, jenž v skutenost se mní, jak dennice na blednoucím již nebi, pod kterou stíny noní jen se šklebí, v skrýš hvozd prchajíce v isté kráse svých sester ona »Pro jen blednou?* ptá se a vítzící azurem jde sama. Dnes po letech, kdy žití trpké drama ji zburcovalo v kapkách žlue stálých jí
;
nám
lijíc
smutek v pochmurný
dn
kalich
dnes ješt zím ji s tím úsmvem blaha, jenž jako andl, který duše tahá z
tmy po
etze hvzd,
je
stále
silný
a dobrý, tichý, spravedlivý, sdílný, jenž praví k všem, kdo v ž-^lu, pot na skráni,
jdou životem: O,
bute
požehnáni!
Má
dcera.
vyrstá pod zraky mými f ak pi smíchu matky, písni,
jak pod kaštany
kvt Ty
dají
ztemnlými
sladký.
kvtu
chlad
i
vláhu
den zpv ptaí, obé k dcka mého blahu
a celý to
te
staí.
Jde domem jako duše domu, jsouc žití všeho osa, ve hluku ulic, voz hromu
zpv
kosa.
Jde domem, smíchem všady zvoní, jas vtkán v šer jeho
stmlý,
to honí zkvetlé na jabloni se
vely.
Jde domem, všady štstí zdroje svou zvuí vlnou zlatou motýli, vážky ve sny moje se matou.
—
neví o tom, co nám dává ruka sladká, malá, že láska jen, kde pustá vava,
A
ta
vstala.
ní
z
A
neví, ku životu lásku že erpáme z ní denn, že vyhráváme tžkou sázku
v
té
zmn.
Dn, msíc
a
rok
vtší,
ím
roste nám to dít, ta zora, která slunce pedí
v svém svit!
Ji
vida takto snivou, milou,
kdy u ní zrakem prodlím, vždy z hloubi duše celou se modlím:
Ó,
bu
vždy dobrá, jak
a mírná, jemná, vlídná, a zastaví se krutý osud,
t
zhlídna
silou
jsi
posud,
bu
Ó,
vždy sladká jako n^mí
a veselá a
slunná, v život, nebes dobrodiní, jak luna
plá
!
Nech bouit svt, nech a
láti
davy
zápasiti zbraní, slovy,
nech spadnout kvt, máj vzkísí smavý zas nov}'
Nech
orgii
nech
šklebiti se zlobu,
v,
vzrostou rže, kdo i
Mj
se zmítat divou,
z
má
víru tu, zla projdi
lékou,
—
jak stínem paprsk hbit Herkul, nezdolaný had byl dít! i
víru živou,
hrobu
smekou,
IV.
PROMENÁDY. Své žen.
arovná
zahrada.
Jarní symfonie.
I.
Povzdech básníkv. Vyletly písn jak
skivánk
dav,
když to luhem plá a puí, bez pout ledu když zas huí
uvolnný
splav.
Rozlétly se
písn
jako lehký pýr z již
pampelišky
vtrem
letí,
rozfoukly v smíchu dtí
drobnvch hvzdic
vír!
Xevím sám, ú Bože, co jen bude z nich; skivana pec kdosi slyší, ráno polem když jde v tiši v jhu myšlének svých.
Nevím sám, ó Bože, jaký jejich cíl, pampelišky drobné pýí
vzduchem aspo h3'n, víí vtru v kratochvil!
Ale písní osud jaký bude jen ? K útše mi chvilku zníti a pak v knize, v prachu
nekonený
sen.
Bude osud
jejich
jako skivan zapadlých po krátkém
tlíti
pní
v pustém kraji do osení
asn
po ránu.
Bude osud jako pýí který sotva a již
jejich
rej,
vzduchem poal
cesty kalný
moál
v ráz pohltil
jej.
—
Budiž! Resignuju, kvt, vše má skon, myšlének mých pestré pýí zím, jak jiných hlavou víí i
vný
spád
a
let:
A
skivany
písní,
jimiž zhrdne svt,
— to mi k štstí dosti kdes nad brázdou budoucnosti slyším
jásati
a
pt!
II.
Píse
s
k
i
v ánk o
\'
a.
ješt to za nehty leze, ješt jsou holé kol meze, já
musím výš
Vyprázdnit rázem, než skanu na zem, blankytu íš!
Ale
ta
pede mnou
prchá
I
Jarního dešt mi sprcha hrá na kídlech.
Dost chladna zkusím, však zemi musím snést jara dechl
Úzká jsou prsa má, tsná, z
blankytu dýchá však vesna, já chci
By eka by
ji
pít
svtla zalkla mne, zhntla, ml bych mít
Uniká azur mi Ale já letím
musím
já
nech
stále
pec
.
.
.
dále,
výš,
mi zmizí do hvzdné ízy blankytu íš! i
Lokám
ji
douškem
a piju,
jásám a do vzduchu
zpv,
Sotva svit jak hvzda v
A
tam
siju
zpt' lapnu, do brázdy skápnu
perly
let!
se ztajím, div dýši,
poslouchám, vesel v své O, vím to, vím, že
mj zpv
Te
tiši
—
plesný zrychlil vjezd Vesny
mlet smím
!
III.
áp.
Píse K.Jap, klap! To uká na
okap: roztavených horských hmí ruej u divokém bhu bez behu jak démantovým slap.
hle, z
snh
Klap, klapl
kam
Fialky,
zí u starých jich
vn
s
skal
mech
jsi
zdí
šláp',
mokrým okem,
tebou každým krokem;
bokem
sivý stkví se nad hedváb'.
Klap, klap!
Jsou strouhy perel žlab, a v slunci svítí stíbrem eka, ve mlýn, v rákosí kde vtéká,
kdos let
eká
náš, jenž neochab'.
Klap, klap! Svit blaha v
matky
úsmv
skap'
polední chvíli náš pár se v staré kolo chýlí
a zvolna o
nad bílý mlýn nící* z vrb a na
eáb.
Klap, klap!
ve
zpvný
se kolébavka
koncert žab
matky míchá
nad dckem, jež v snu sladce dýchá, a z ticha takt
z
výše klektá
áp.
IV.-
Motiv kukaky. \I ten jásot a smích, v ten ševel a ples, v ten záící, vonný a slunný les
mj nápv jak
kles',
dumná nota
s
buk:
O, dokud vše kvete, milujte jen, jak vlna v ece tak uniká den, jdem zmaru v plen vstíc v každém srdce tluku
I
V
ten jásot a smích, v ten ševel a ples. co kvete ilimník, stemcha a bez, já volám v les! Ó, podejte si ruku O, milujte, láska je životem jen, den v plnoc af polibk}', zpv zní utajen
mj
se
srdcem do souzvuku!
i
v.
Snoubencm
v
máj
i.
ruku v ruce a zrak v zraku píklad vzali sob z drobných ptáku, na kvetoucích sntích staví hnízda. Co vichice jim vztek a jek?
jályslím, že jste
již
Ta
Te Myslím, jste
a
si
kolem
potom hvízdá ples a máje
že duši v duši a ret
píklad
vzali
sob
z
vdk
!
sklonn k
luních
kvt,
drahokamy vzplály. Co poledne jim žhavý paprslek? Ten a si potom pálí! kolem ples a máje vdk!
jež v jitra svitu
Te Tak
v štstí jedné, velké chvíli zlaté máj vonný pro vždy v hru si zamykáte, máj. jemuž zima nikdy neublíží, máj, jenž je duší vzlet a srdcí lék.
as vám
nech svá kídla vše je ples a máje
níží,
vdk!
retr
Humor pírody.
krajem
y J^ den
jsme za soumraku,
šli
v sklon se chýlil víc a víc a kolem zdivenému zraku se mihlo divi na tisíc.
zmnn
Kraj známý náhle hra svtla plna rozmar
na tvá
te
mu
urité,
kladla
te
Strom oživnul a jiný stál
bez
a
cele,
masky ztmlé, tvaríi.
sntí kývnul
zas nepohnut,
a jiný smál se, jiný zívnul, a
koeny
Ped
má
nohu v blud.
námi stezka kivolaká
se zdála vlnit níž a výš
—
šum na hoe
Šum
dole
—
z
to
kídlo ptáka
díry tryskla myš.
A
stará jíva u potoka tak byla plna svtlošek, jak staré kajicnici z oka
by ruej žhavých
Te z
tek'
slzí
pukla clona mrak tmavá, se probral pruh,
msíce
ní
te te
skoil jako satá hlava, se jako v mlze duch.
táh'
Te jako
jab'ko nakousnuté, jako šípy proklaný, v rudé zái a te v žluté,
te te te
kulatý,
Te te
te
strhaný.
celý pažit stíbrem zrosil usnul stromm na kmenu,
,
jak liljí prales kdos by zkosil v sta rozlit svtlých pramen.
Te jak
z
strom jisker arodjky kotle vír
v loubí
jich srší
—
v ráz
te
všecky
mrak erným kídlem
A
oboí,
ada zub a tam ústa, ten drak msíc zaskoí. tu
i
zhasil
— netopýr.
clona jeho rostla hustá,
tu elo, nos a
našil,
Již spolknul jej, tma kol se vše pohbila v své záhyby, však brzy luna vyskoila jak Jonáš z bicha velryby.
A
v jejím svitu vše se
zem napodobí taní
stín
s
ní,
A opuštná a
ke
v luhu
san
mní
ptáka.
bouda v
se hrbí jako
mní,
oblaka,
bájeného na
se
slila,
poli
v skok,
tmavý potok pod topoly s ohonem je dlouhým zmok.
to
Zíš tlamu, kterou v olších skrývá, te zvedá, noí v hlubiny,
te jeho hbet se v te blýskly na nm
Ze
modro
stmívá,
šupiny.
stará u zpustlého sadu
te stín tlum pehoup', na hromadu
se hýbat zdá, se
pes
ní
tam skoily,
Tam
v
slyš
v tráv šum
sad hoí výhe
žhavá,
plá jako rozžhavená pec,
na a
ohe kdos tam díví dává druhý k žáru hrbí plec.
Ten jak jak
vzmach a dol druhý
míchá, s
hvzd obrovskou
tžké kapky v
šumn
do
kopisti:
spící luhy
to
padá
A
v dáli v temnu zvolna
si
a
listí.
ejka
vykrauje pes luka. vrba jako arodjka,
jež hrbatá
a
bezruká
Se choulí v plachetky své cáry. zkad svítí pouze oí dvé, plá zdoutnalého deva žáry ve vlhké
A
tiši
truchlivé.
topoly dva
zašumly
tak temn blíže stavidla, s nich jak by bleskem dolia sjely dva stíny jako strašidla.
Hle. velký leknín otevírá
zán
svítící své oko zírá a jako bytost na tak vyítavý, truchlící.
t
Skok — žába tryskla, pavouk rychlonohý
a
mra mih"
se po lupenu v ece svtla jak trávy odstín na vtvích.
vzletlá
A
parkosy a trosky díví svítí tmou a z dálky sem jak ada kostlivc v šer civí
te
bezmasým, tupým úsmvem.
A
luny svit jak po nich skáe,
divn
tak
jich se
mní
tvar,
ten ruce vzpíná a ten pláe,
ten z
hnát
rve
si
slední cár.
Ten tlue druha svými
hnáty,
ten hude jakés na skipky,
tm
oi
svítí,
co slyším
A
—
nhou
vzaty,
to jsou polibky!
divn hoí modrým plamenem,
na stráni to
te ím
žlutým, dál se
strom kývá
noha v bahno boí, erným ramenem.
A
z velkých dr, kde byly suky, Dryada skoí v okamžik —
Já cítím chvní tvojí ruky a slyším v listí šum a ryk.
zatím co se tiskneš ke mn, co zrak tvj v temno nazírá,
A
nám se
obma
se zdá, že
pod noho a nám
zem
otvírá.
lis
A
sarni
jsme dva jen
že
stíny
kráíme zde stín hrou
již
bez
cíle,
vle, bez píiny,
že srdce buší, žíly vrou.
Kam pjde to? — Ó, ztiš se, drahá, a bezpen dál nivou v les, pro úzkost v nitro tob sahá ?
Na
Callota
si
Kol píroda
hraje dnes.
humor
a
její
dsný
jako její klid, zíš úsmv na skal oblieji
je
chechtem
a stromy
slyšíš
znít.
Vše velké, gigantické na ní a její mraen dsný spch,
to co
arovná
stín,
jenž
úsmv
zahrada.
pele
hrál
jí
její
skrání,
na ústech.
Procházka po boui.
ak plny tžkých perel svítí stromy! Jak ze zem se kouí V dálce hromy jak ze sna ješt zvolna doznívaly. mrak ítila se ku západu do výhn ervánk. V tu živl vádu jak lovk se svou moudrostí je malý I
Ze
Ted'
šli
jsme
opt
!
vní, kvítím, zpvem.
Hrom, který v dálce bujným dunl evem, byl jako chrapot hrdiny, jenž zmírá
po velkém kol dýchají a vítr
Te
Svžest,
boji. !
síla,
nha
Jak západ v stromy šlehá
démanty
s
jich
vtví
stírá
!
nm
v houští cvrek ozval se, kos po ve ticha pohár zpvné perly pouští. Noc chvátá. Jak je rosy plna tráva! Jak žneky v poli nadzdvihují šaty, co slední, dlouhý, skvoucí paprsk zlatý jim do vlas se vbodá, šipka žhavá.
Poj, pujdeni dom. Pjdem podél po kvtech akát, jež vichry svály,
skály
asem plaše vzhledném k veernici pjdem spát; však v, nech v snní klesnu,
jen a
že
budu ješt dlouho vidt ve snu oí modrou blýskavici.
tvých tmavých
Stj chvíli ješt! Slyšíš toho ptáka, jak rozjásal se v kraj, který se smráká, jak vyzpívat by chtl svou duši celou! Strom, tráva, ke, plot, vše mu zbožn slouchá, jak z hrdla tóny, noc tak z tásn roucha své pouští hvzdy na krajinu ztmlou.
Bou
zkazila dív jeho jásot plesný. chce to nahradit si V dny své .vesny tak rovnž básník v žití sklon se vrací v své jitro, kvt svj, s upomínkou letí, než jak to slunce v skrytu erných sntí ve zái svojí písn vykrvácí.
Te
!
Než padne noc na erná kolem
lada,
než zmizí prach, jejž zvíila kol stáda, než usne v kei ptáe opoždné, než vyjde msíc jak truchlící oko, než tob kídlo odepnu, ó sloko,
dne poutí a dne vedrem unavené
;
se jak hád skrí, míhati se v smrí
Než koen stromu než stíny
zanou
a divizna na rozbrázdné stráni než zane v zlato hvzd své mísit zlato, jak adro dívky, které rozepjato, než leknín zaskví na vodní se pláni;
Než dozní v
tiši
našich
krok
stopy,
svt
se v šer a bezetvárnost ztopí, a hlucho, síinx zírající v
než
nmý ds
noc nežli erné brvy stín
svraští,
drahá, ztajen v ticha toho plášti, chci tob nco pošeptati v ucho.
já,
Xech, ku tvým chci se nakloniti lícím, den patí živým, noc však milujícím, a vci jsou, jež nesnesou zá denní: dost svtla z rží pod tvým oknem kane, když nad nimi se, dít milované, rty
naše v
tsném
spojí políbení.
Pak nechme noc, a dál se prázdnem valí, spát nechme strže, nivy, hvozdy, skály,
zv i
v brlohu a
mraen
stíny,
hvzdy které
v sfée chladné, na zdi,
leží
meteor, jenž lno nebes zbrázdí, než nkam v lno oceánu spadne. i
po drahách, a lodi, svtem vodí, dálku jež touha zisku v v mdlob. úpadu, do slávy touha neb nesmí íci, Blíž ústa k uchu! Nikdo nach se rdici co sklonn nad tvé líko v sna tob. ze chvíli blaha šeptám
Ty nechme,
jež
hmí
v té
ke
Neb pták, jenž by to slyšel v píse vlíti, by nevdl, v jakou to
v
siti,
noc to slyšela kol spchající, hvzdách vzpláti! by nevdla, kterak v by jen slkati musil toho z A sám
by
Bh
básníka srdce
vn
Svt, vesmír, noc
a
jásající!
žití
valné taje
te
modrá
baje,
mi jsou pod tvým zrakem, cos míhá se jen kde nedohledná, sloka. to zove láskou mojí písn tatranského oka Tak z tmavé velkolepé, záné slunce zdvíhá!
t
;
tn
se
že te Zda budem žít? Dost na tom, pijem nesmrtelnost že z kalich rt chceme? více co zhynuli, I bozi
žijem, !
pakli krátce? len milujme, co na tom, matce, všeho se, pitulme "len k lásce nech teba po kráteru spícím jdeme.
A
v prázdnu visí svt,
nám jedno
i
Bh
jej
drží.
v té jeho tmavé strži my našh démant, který plane, nech hvzdy zhasnou, na se zas vznítí. láska jest Blah, kdo si v duši chytí to svtlo z duh a rosy zoou stkané. jest,
ohnm
nm
To
!
Kdo uzave
je srdce svého na dn, dá kídla duši, strž peletí snadn a bude roven bohm starých l)lát bude silou, úsmvem a blahem,
ek,
zem
celá
tak plna
bude jemu ráje prahem, zázrak a vn, vdk.
Ten démant v strž a
nezhasne, on
vn
záí,
mlénou zmní pouze stáí: hvzdnou rozplyne se vesmír kmetu
v dráhu
jej
kídlo smrti bude pouze vánkem,
proídlým a spoceným spánkem mihne v motýlím a tpytném letu.
jež nad se
A
onen jas, jenž vpa nám v život láskou, bude každou na mrtvole vráskou, z rakve trhlin bude proudit svtlem,
plát i
a duše v
nm
co pták, co pýí zmizí
do rosy, vn, paprsk a mízy ve vzduchu duší hyacint zkvtlém.
Tak a
snil
noc
jsem veer na prahu své chaty
šla
kol své nazvedajíc šaty kterém ty jsi stála
a hledla v okno, v
;
v tvých oích, drahá, démant, láska, svítil, jak slední slunce svit by tam se chytil, jak celá Vesna jen tam by se smála.
A dlas: Tam,
hle,
za
ernými
lesy
—
zda to boue zuí kdesi Ó, nikoli, dím, na asy to blýská
se blýská
Pak polibkem jsem tob zavel a ztich' jsem.
tak po písni
Hvzdu
r
ústa
tma tak zhltí hustá, pták padne do koviska.
AROVNÁ
ZAHRADA.
(EPILOG.)
ak dlouho básník bloudil sadem ztmlým, sám nevdl, však vdl, žitím celým že zaprodán jest jeho divm sterým, motýl honu, stezkám v houští šerým a
ptaí, která neustává.
písni
Mdlá noha klesá, mdlá jde kolem hlava, sad konce nemá však. Kde jsou jen vrata? Za cypišemi, hle, tam záe zlatá se míhá iia obzoru! Pod ní bílá Však byla se ára oste rýsuje, to zel to mlha veerní a v nové spleti on vtví, stonk, trav a zmtí se potácí Faun vedle cesty smje
—
ke
I
honb
cudn kreje své bujné vnady. Hle, tam se mihlo cosi u kaskády jde za tím stínem, ale darmo, bda To msíce pruh svtlý, jenž se zvedá kdes z druhé strany. Co si nyní pone Mšic neustal rej v mihotavé skoné, se
svých
jeho. Flora
plod košíkem
.
.
I
—
komái
nestavili
bzuné
tance,
on jak rým by ztratil u romance, vysílen, uštván klesl zemdlen k zemi, kde pod kaštan velkých haluzemi
a
se jí
Goujonova Venuše na smála, nohy ale byly skála.
objal
—
.
pus mne, zalkal, z objetí svých sadu, proklínám již jejich ples vnadu, mne volá život v rejdišt své šumné Však stromy zavzdychly: Je život u mne O, nech mne, dost jsem kadidla ti pálil, já srdce dal ti, pej mi, bych se vzdálil, mne volá povinnost, pej, bych se vrátil A zdroje šumí: A tam duši ztratil; O, nech mne, tisíc problém tam láká A slavík v to Je sladší píse ptáka Tam škola, forum hluné do arény, kde pravda s lží se bijí, v moe zmny Ó,
já
i
!
!
—
—
!
:
—
chci
ponoit
A komár
obanem
se,
dí
chci býti!...
Je lépe sníti a starých fík,
hvizd
ve stínu platan
:
pod ruejemi bezu, ilimník, pi drozda flétn, pi hrdliek smíchu Co poít ml si Zatím v hlubém tichu .-
noc vstávala a na stromy se kladla, jí
z
dlan otevené mnohá spadla mhou hvzda mihotavá
a kmitnula
a plna rosných perel byla tráva a
Venuše na podstavci svém klidná
jen smála se.
A
vyšla luna vlídná
chodby buk, kde v alej druhu druh podával ruku, a pistihnuté na ze ernou zdály a jak se opírala v
se
On
zmnny, ped pvcem znal je
dobe:
stíny stály.
Pierrot. hle,
bílý,
smšný
ubožák, jenž láskou šílí a chvje se a žalem ruce spíná, bledá Kolumbina. a proti
ten
nmu —
Skrá uklánje
do
bohyn klínu noním stínu
ten dialog on slyšel v
:
P Blázni,
e
i
r r
moudí,
o
t
starci,
dti
jeden shon a jeden rej, o pi-ekot a v jedné zmti za
neznámým
cílem
Kolm b Ty
letí
n a
i
však miluj, objímej
P
er r o
i
.
.
.
:
I
t
Chci to, drahé dít, práv. Noci, stínem svým nás krej Poj, usednem v husté tráv, adro k adru, hlavu k hlav
Ko Vari
—
u
1
mb
i
na
:
jen mi pokoj dej
P
e r r o
i
t
Pro mne tedy smích tvj rci, jak mohu nezít jej?
V
žití
chze
láká,
moje, jež se smráká, tvoje, tanec ptáka .
Iv
Mumraj
,
o
u
1
mb
i
n a
.
.
:
slov a frásí rej
P Necitelná
—
i
e r r o
t
zíš, jak zbledla
tvá má? Láska, arodj, o samot jak mne shlédla, v petrklíe se mnou sedla
.
.
Ko
1
u
mb
i
na
:
Nuže, dál se zpovídej
Pier r
o
1
t
t
chytám a ty v dáli Já prcháš, skrýváš obliej. zrak se kalí, Nemohu,
mj
Láska
je taj
neskonalý
K ol u m b ekni
i
.
.
.
na
sám, kdo pronik"
Pierrot
jej
:
Scvrklá babka stáí, vda. Srdcí sladký dobrodj, kde která se sukn zvedá, šilhá
Amor, neposeda
.
.
.
Kolumbina:
Vná
látka k básni,
pj
Pierrot: Život kaskádou se tíští, fantastická epopej, ale
v posled na bojišti
podvazky
se,
cetky blýští
Kolumbina: Alkovnou
je
svta dj.
.
P Blázni,
errot
i
moudí,
jeden shon a o za
dti,
starci,
vír a
rej,
pekot a v jedné zmti neznámým cílem letí .
Ko Nu,
již
1
umb n a i
.
.
:
stojím, objímej
I
Co básník nyní vidl v noci klínu ve neproniklém starých strom stínu, to všecko splynulo mu v jedné smsi. Jen slyšel z hloubi dýchat staré lesy a cítil rozkoš všehomíra pláti v svých žilách všech, vidl se Fauna smáti a Floe, které vypa košík z dlaní, kynout: na zelené pláni to víilo, sta stín s kordy, copy se v jeden tanec na jeden ráz chopí a pi slaviím zpvu v trysku, honu zní v sluch mu ševel dávno zašlých tón, v hvzdách to jiskí, v kovinách to práská
dvrn
a
svtem
Kvt
zní to
:
Láska
!
Láska
!
Láska
zlatem plá a slzy roní skála.
Na podstavci svém Venuše
se
smála.
!
OBSAH. Stianó
arovná zahrada
(Prolog):
Cesta Setkáni
•'
7
^
Vyplnni Apotheosa
.
1.
.
11
Serenady:
Primavera Veernici! Notturno
1^ '" '"
Pise
20
^
Májová
Veer
-*
Ticho
25
Píse
W
Ticho
28
Staré duo
29
Serenada Modlitba milujících
p|
Píse
^
-^ "''
Logika lásky II.
Idylky:
Stvoení kvtin
*^
Dubnová
idylka Antická idylka jarni Moderní idylka jarní Vzpomínka z cest
•
^^ |f
Konec hádky Na Ohebi Kout idyly
f*
-^ 5|
Jinv kout idyly
f ^^
Kytice
Vzpomínka
''^
Amor III.
Prolog Královna ze Saby Sulamit
Erigona
*^ *^ f^
Díví
profily
:
]l '" -„
Strana
79
Dioné Myrtó Theáno Fausta
80 81
82 83 85 87 88 90 92 94
Flavia Pia Violanta
Miss Watteau Pachita
Semper eadem
Má
dcera
IV. I.
II.
III.
Promenád}-:
Povzdech básníkv Píse skivánkova
Píse
IV. Motiv
Jarní symfonie.
99
áp
105 104
kukaky
10(i
107
V. Snoubencfim v máji Humor pírody Procházka po boui
108 114
arovná
123
zahrada
(Epikjg)
PG 5038 F8A17 1895 díl 32
Frlda, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických
spis
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
FROM
THIS
POCKET