SKVRNY NA SLUNCI
Píirchased for the
LIBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO froni the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
SKVRNÍ NA SLyNCl.
BÁSN
Jaroslava Vrchlického.
(1895-
V PRAZE. TISKEM
A
NÁKLADEM 1897.
J.
OTTY
VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA.
í)
r SEP 2 2 1966
f).n^. f
/ / 'f!
1126ÍÍ50 /
Váženému
FR.
A. riditeli
píteli,
panu
ŠUBERTOTI. Národního divadla,
spisovateli,
vzpomínkou na »Epponinu« pipisuje
r.
r
SKVRNY NA SLUNCI
Skvrny na
slunci.
nové na slunci rostou skvrny, táhnou v centru; jaké sluje, krátery tam se tvoí
'fetále
v délce mil se tisíc v
hvzdá
úžas:
Žár snad slunce sopený, tryskající skal si bere škrabošku neprostupných, abv v hloubi pod maskou píkrých tes mocnj moh' vzplanout?
i
snad místy zhasíná divotvorná
slunce z
žáru
síla,
ostrovy tak že celé
noí odvkých, mocnvch
oh
vyprahlé poušt?
Zatím slunce, záící moe ohn, mní na zem pomalu tvar jádro, z látek aby shoelých, doutnajících s zárodky žití. i
Vstala nová planeta, sestra zem, k níž se nové z hlubiny skloní slunce v
nový život ženoucí
koeny
rašeliny
z
stkané,
Nová zem, bývalé
kdysi slunce,
nová zem, zárodk plna, kteréž nové vítzné cestou
žití,
vk
nastoupí drahý.
V
ln t
jak z
slunce rodící snad se práv, s radostí nebo strachem žár vystouplá Afrodito,
vítat
lázn
vítej
nám,
sestro!
snad výkvt maliké naší zem, výkvt snahy, genia, citu, vle,
Tam
jakýms divem pesídlí v píští žití, v Parádou nové?
Tam
snad staré básnické sny se
pvc hru
jež tušila
mozky vštc
mocném
v
vítavších v
splní,
vzruchu,
temné dálce
Atlantis zašlou?
Tam
snad divem oživnou staré zkazky, mythy, postavy legend, bájí, svtlé stíny nadlidí velkých, krásných v prostor se zvednou, staré
V
nové slunce,
v
se rodí. staré
jež ztiš
se
bezednu nedozírném co dokonává
zem, úloha Tvoje blíží
V
se
k
velká cíli.
vk,
sklon se chýlí veliké drama s Golgotou, starý Tsion
v
kterém Olymp
v
moi zmny
kypících velkých
majáky byly.
dj
Doba pláe
za námi, doba boj! Bajkou bude okov chrestot, thyrsy Jako žezla do prachu klesnou stejn ve vlnách svtla.
adra
\'ábné zjevy! Rozrývat
ostrým pluhem nedá
sama
klín
tuhá
nová zem,
si
svj oteve laným dtem
.
kypící plody.
Z lna hlubin nebude žravý
Mamon
v
prachu, v potu
lámati lesklý kámen,
sama všecko píroda ráda podá drahým svým dtem. \'olná bude
myšlenka,
in
a
píse,
zmizí Závist, šklebivý Moloch zisku
dá
se v
útk,
v hojnosti
všech a všeho
nebude boh. Pouze život, kypi'cí život bude, pouze svtlo, nadšení, radost, láska,
vné
svátky,
pímí
vky
dlouhé,
bezkonce Sabat.
Tíse
zmizí
s
Úzkostí.
Nahá Bída
v páru splyne, bušící srdce Strachu
zmlkne, stádem labutí vzletnou k nebi paiany šastných!
Jaké místo v budoucím tomto ráji chystá osud, Vlasti má, drahá tob?
Kam
budoucím Eldorad, matko má svatá?
se stulíš v
10
A
co z všeho peneseš v nový život
zápas, snah
ze svých tužeb,
blažším
synm
Híky sn
a
boj otc
ddictví bdných ovocem sladkým? v
Budoucnost šerou clonou
vše!
všecky osudy kosmu. Zákon neznán žene souhvzdí, ídí živly, sám snad je božstvím. halí
Rovnováhou nazve jej chladný mudrc, láskou básník, hvzdami která hýbe. Co mu prášek tanící v slunci ped ním s
Jak
si
mudrc nevšimne
vk?
híky
dtí,
loutkami hrají ped ním, všecko ped jeho nevyzpytnou, ledovou tváí.
které scénu
zmizí
aeony
s
Vše je tajem, závratí efemerám. Všecko v nás jen prchavý svj má s každou smrtí zhasíná staré slunce
jednomu
život,
žití.
Takž vy skvrny neznámé v štítu slunce, a jste vštky katastrof nebo zdaru,
a
jste
nové etapy ve rozvoji kosmických íší,
Novou maskou
hledíte na nás, taje. nových pouze otázek vámi svty v adrech puí, otázek, pochyb, spor zbyených, marných.
A
tam nové nesmírné tryska žití, tam staré v kaskádách ohn mizí, eho znakem rostoucí jsou ty skvrny
a
ve tvái slunce?
Ty
zde dole, nicotná loutko lidská,
hraj
dále
si
škubej
vysnné drama na njž t
drátem,
svoje, v
zlob
svojí
zavsil Osudí
rumy, Smýšlej svty, vztyené obra spojuj behy, vysušuj moe, budu), ini kruhy otroctví, tískej pouta, v pevratech nových; ':
Vvbav
temnot úpící duši lidu, zákony, mravy, city, nové boh systémy utkej, zni je, z
zave nové
ím
je
to
Kosmu?
Taje svoje nad tebou sám si spádá, hled bez vší úasti v tvoje spory, sám buh všeho lhostejný, v sebe vnoen,
sob svým Jemuž, lidská bublino,
cílem,
nejsi více
bouí zteštných nerv svojich, ba snad mí jsi nežli ty práv nové
s
celou
na slunci skvrny!
TRIPTYCH ŽIVOTA
Hvozd Chimér.
ak poutník vyšel, zbloudil v lese. Kol rozhlíží se, plachý host, vždy lákán dále s duší v dse zí v dlouhý ten a pustý hvozd.
táhnou
Kol píšerné'
se
Zda
vrb, blysk tam nach
v shnilé
stínv.
i
zrak to šelem u mýtiny,
i
bludiky
to
skáí
v tmách''
Ty
štíhlé stromy jsou tak ztmlé, bez hnutí trí k nebesm. v nich vítr usne; s vtví stele
se stále
Tam
nových stín tlum.
rulík
erným okem íhá
kývá,
kvt, déš žlutých jehel k zemi splývá, v stezkv mizí každv sled. v skal strži
nm
lilku
16
oi
Jen
šelem planou
let
jak v
Kam Tam
nekonenost otázka. letí
asi
klínem v šiku?
hle, jak víí nad
strání!
nežli zmizí v
Však poznáš, to
bližší,
pod nohou klest zapraská, ptaích kídel zazní výší
jich
mžiku,
zlovstní jsou havrani!
V tom
jako
z
výhn
holé
kmeny
ervánkový polije, jich suky v tváe promnny ó hrzo! To jsou harpye! svit
—
kivý zobák, spáry draí a svislé prsy jako mch. z jich peí stín se k zemi vláí,
Viz
zrak rudý jako sopky žeh.
Pod nohou pruhem vlnovitým se mihne tiše kluzký had, jen rvchle kol spj krokem hbitým zíš klaný jazyk v tráv hrát?
Tu
šeré
mry
na pni holém
bez hnutí, hvozdu jeptišky, slimák stíbro trávy stvolem se
táhne v kvtu kalíšky.
ím
mkne
vlhká zem, dále jak v šer jdeš dál a do ticha, a stín víc, z jich stedu temn cos ob as zalká, zavzdychá.
nikde východ. Nových strom jen rady zas a v postavv kol skalného se kupí lomu par šedých zástup mlhavý.
A
Jak slzu kvt má rosu v oku a plod, když touha nesmlá kroku, jej dotkne se ve bludném jest horkého pln popela. velký na všem
A smutek a bez
konce
ta
leží
cesta jest,
tmou houštin dereš se jen stží. a ekáš toužn promyk hvzd.
A
vím to, zhynu kdesi, nikdy šastný nebudu, a tup bloudíš mezi lesy svvch chimér, lží a pelud. cítíš,
víc
II.
Suchopar pravdy.
»Konen šer mizí,
a
!
Stíny jsou
již
stromy ídnou
híkou pelud
jásal v
slunci.
a lež
!
duše hloubi
a vysílený v trávu kles'. Skvrnv na
mnou.
všech klamnou
víc nejsem, v dálce sen
Tak poutník
za též.
18
kde
s
oblaky se obzor snoubí,
daleko
již
jest za
ním
les.
erný pelud stojí za ním, každým krokem uniká,
Jak dál
cítí, k jeho skráním samé svtlo pimyká,
a chodec se
I
pozdravuje slunce stkvoucí,
jak vítá jeho tepla proudí
Však nezí hned, žár jeho žhoucí že trávu spálil v šedý troud.
A
chimér tady není!
jásá,
Kde zlovstný
pták skek?
je
žluté trávy zašustní
Ve
cvrí luních kobylek.
roj
Též div Flory není tady a jako natažená
dla kam
se
zí, všady táhne v obzor dlouhá plán.
A
jak jde dále, slunce pálí,
na
levo,
a jako
v právo,
výsmch cynik
hlas kobylek a
jde za
ním
v
cvrk
v
dáli
hlasném povyku.
Kol samá metelice hluchá, a a
zm
jen samá vesovišt prs
iest
bok zem
žlutých trav, jen
suchá
celv háv.
Když pod nohou cos zableskne štrk jen v slunci plá Zrak unaven se k výši vznese, modr Její v bílé páre mdlá
se,
to tvrdý
.
.
,
Se nad vším klene bez soucitu, nad sebou sama znudna, v tom písku a trav zžehlých tpytu krok zmírá ozvna. i Zdroj nezaperlí se tu v mechu a k neschýlí se pták. jdeš dál a dále bez oddechu,
nmu
jen za tím
A
sluncem .hroužíš zrak.
s výše hárá parn, chodec: Ono pravdou jest! Tož za ním, teba jednotvárn se motal spletí úzkých cest!
toto
ví
Kde a
vítr
nezeí
nezachvje ttinou tvar žlutých klín,
nad vlhkých hvozd klenbu stinnou plá tato dýchá vtší spleen.
voln v dál se rozprostírá, možno pec se rozpáhnout, pro stejná pouš jen zevšad zírá, Kraj
zde
krok zní chest
a v
mu
starých pout
Zí
vše, zná vše, jde jist, pevn svtlo chtl pec v lese tam? Vždy jedno cítí v duši hnvn.
to
že
tam jak tady
—
kráí sám
!
10
Louka asfodel. Vše naposled se den nejdelší má vše otravné
v
konec
v
posled noc,
sn, chimér
svou zázranou
již
jeví
chýlí.
býlí
moc.
slunce, po nmž vzpínal zraky kdys junný poutník, nyní zmdlen, za olovné klesá mraky, sn v oi padá tíž a hlen.
To
Z
hor, v dálce
sem
svdn
modrými
jež
rysy
kynou k pozdravu,
kýs vánek zavál a se mísí jak lehký oddech ve trávu.
Ta
svžejší se zdá již kynout, kdes jist bude pramen skryt Sklo ucho! Slyšíš jej se rinout pes kapradí a pres pažit? .
Jen za ním! Tráva houstne kapra, tam list lopuchy,
.
mkká,
tu
u kivých vrbin chodce eká stín plný blahé pedtuchy.
Snem
.
obtížený jak v snu kráí, dne požár za ním. Vlhký chlad jej objímá, kde vrby pláí nad tní, kam šer noci pa.
21
Po hladin jak lunky duch vnoeny,
lekníny plynou
jak hadí sple spí beze ruchu
dna
až u
koeny.
jejich
Jak svtloška cos v kvtech plane, snad slzy rusalek a vil? Na lupen tžká rosa kane a z hloubi zazní teskný kvil.
A
chodec
krok
jde,
dle tluku srdce do
luh
podivnými kvty
s
však utrhnout
Neb
vidí,
by se
je,
jak v jich kalich
ídí
dál,
bál.
pehluboko
udivený zadívá,
se v
matn tmy
nm
pláti vidí živé
Kvt vážn A
oko
hlavou zakývá
.
.
chodce zrak jak v hloub
tu vidí v
kvtech
tiše
.
.
.
.
mu
spje,
spát
svých drahých mrtvých oblieje všech, které vzal
Tu
otce
tu sestry,
tvá
a
mu hrob
chlad.
tam tvá matky,
dcka
tahy mdlé,
tam obliej své lásky sladký, vše v
mlhavém
jak zrcadle.
Bez bolesti zí, bez únavy jich
klidné
tváe
k
nmu
výš.
jeho duše prchá tmavý, k rtm uklání se míru íš.
stín
z
22
A
na víka
to
zvolna klesá
nhy
opium, zrak nezvedne víc nad nebesa. kde trysk již v mlhy hvzdný tlum
jak sladké
Jen klekne, noha v pudu vrstá, jest bez tíže, jest dít zas, líbá zbožn mrtvých kvtem sám se stane
ret
a
ústa,
v ráz
,
.
.
.
VZDECHY SILNÝCH
Žalm epigonu.
Go chcem
a
mužem,
jak to vše je málo
stalo s tím srovnáno, co ped námi se Krásy plálo. od tch, jimž slunce
vné
Nad duch úrove ní jako to
s
Vností
hory,
centru tkví, vše luští spory: jsou vných rozhovorv.
jdou v hloubku,
v
Jsou kolébka, hrob, umírání, jak svtloška tvé vedle jejich a
malomocn
v
noc
a
zmar
žití,
svítí,
se
ítí.
strže, propasti a svty Zda mužem nad n? Co náš vzruch Co smrtelnými lze tu íci rety?
Jsou hlubé
.
.
.
a vzlety?
Vše vytesáno a vše malováno, vše vyzpíváno a vše v žulu psáno, my veer máme, Pane, kde jest ráno?
26
Jdem za nimi, jdem v boji, resignaci, za novým jdem a duch se v starém ztrácí zlým zápasením, každou tuhou prací.
Však jdeme pres všecko
Pa
kámen
O míž
v hloub a
se ubit, je
též
a
my
jdeme pece. jsme kruhy v ece
prchnout
z
klece!
27
Život.
Uarem boh vezmi Bludem hrozným píštích
slastí,
jej
a ne jinak.
bráti
jej
jako úpis
rozkoší, které nikdy
neuzí svtla.
Žádny nárok na jednu chvíli štstí, žádnou touhu po vzletu z prachu k výším, žádný záchvv po citech, jež ti cizí zstanou vždvckv.
Jako peníz ražený erstv, le.sklý, tv jej vezmi s legendou tajuplnou, s divným znakem mystickým, jejž snad pozdj rozluští síinsa.
Dosti
možná hádankou všemi
co
ti
roky,
zstane znak i nápis, po tom? Nerazis peníz tento, dostas jej pouze.
jimiž projdeš,
28
Jak
vrátíš? Otázka! K odpovdi dá tob jedin klí a ruku, hle, jak možná, záící, jak's jej dostal, jej
as
abys
jej
vrátil.
ZaŠlap srdce Žernovem zkruš svou vli Otup smysly! Na kostru ztýrej tlo! !
Kdož
ví,
zda-li
nad hrobem hádanka žití?
zjeví se
ti
Ž9
Rýc
Kdvž ^'
starý
Adam
z
a péro.
ráje
vyhnán
byl,
dav sklamán výhost všemu, pouš ped sebou zel a Smrt všeho pistoupil Andl k nmu:
»Sny
ráje,
blaha sladký chtí, již zmaru,
štstí,
vše propadlo
vsta, synu prachu! Nesu
bu vden Jej
v svalnatou
mému
tob rý,
daru!
dla chy, do zem vno,
pot se snoubí skráním, toho potu nový ráj si stvo
nech ty z
a bude požehnáním
však
jitro
—
1
Ryj, stále ryj jak výitky tvé rvj v žáru. na úsvit,
chvj napjatou
cíl,
erv.
strunou každý nerv pozdraví tl
se
tebou jednou vstane plný klas tvou krví, potem sycen, a v jeho stínu najdeš ráj svj zas, jenž ped tebou dnes zícen
Ped
.
.
.«
—
30
V
Andl
ráz
ten zbyl
mu
vc
v
em
po letl,
se,
rý
v ruce
vážil,
z všeho,
kdys vzpjal
Jej
Adam
odle.
jak podivnou
jeho chtí
snažil.
hrudu vryl a bolestn
vzdych'
si
a vzdychl kolikráte,
než v temné lno rozvlnných vrh' první zrno zlaté.
lích
pravdu Andl, vzpomnl si na), dl. Kdvž osud ráj mu zniil, jak zázrak první klas mu vypuel,
A
jenž z potu jeho vzklíil.
Za prvním vln
legie
bezetné,
jich
moských
souperové, vela pilétne
pták staví se tu, a denn divy nové
Ó
Adame
starý
te
stojíš
1
Jak
tob
mn
v
též za
nazývá
To vlada
sn
mj
.
Jak olbím sn zrakem, ráj, mých píštích
smrtí kryt a
Mj
.
ped mým
jak ty já ztratil
ad
.
i
spory
se
údl dán rý.
péro.
kat, i
dn
mrakem.
já
jeho
mí
v tuch Šero.
Vše za mnou. Sladký co z mlh a duh
ráj je
všech stkáno
iilusí,
31
V
dny
bezbarvé zím bez hrzy, péro požehnáno
píští,
bu
!
Ty vrné zstaneš, jak.
— A
ry
v
a
ty
neselžeš.
zem tak
—
adro,
ty v
krvácím se v hloubku zaryješ. až ve myšlenky jádro.
vzroste klas,
nad hlavou
bu
jej
v
zím, jak šelestí mých dum sporu,
bole zdráv,
bu
Já za vámi
zím
zdrávo neštstí! zoru.
A
sklamán tady vším, jak Adam já tebe, péro, zvedám. Sny štstí, lásky illuse jsou pry,
rý
mír v stínu klas hledám.
Snad potom Eva má, jež v hloubi ryjí v
stín si
žal
zdroj
všech,
temn,
stoh mých
v polední slunce žeh ráda sedne ke
mn
.
.
.
32
Klid.
-F
ikdy nesvol, v osud tvj aby cizí se míchal; jakbys ho neznal, dlej,
bh
kráej mimo potichu jako kolem -
Jednou
laviny spící.
strachu, v úzkosti duše svojí
v
vzepneš k
nmu
nevíš ani,
pomže, i
v
modlitb chvj né dlan,
Démonicky v
jamo
—
hluchý však jemu.
jest
Propas
osedlá tvou pak vli,
svoje zapráhne tvoje snahy,
hodí v nitro bezmezný, dlouhý smutek illusí marných.
Dá-li
nco, otrokem
jeho's
pízn,
jednou, stokráte zas to vezme, strach jen zbude v srdci tvém, hadochvjnou dá-li
By
t
ped
slákal,
zatese
kšticí.
nevstku
pošle,
Nadj,
tvým zrakem tanící tužeb kankán,
by se vysmál, asketu Hnus
ti
ve kukli studu.
pošle
Proto nechtít nieho, všecka moudrost! Vyplet z duše koínky každé touhy, bráti noci bráti klidn po dni den, v
stídavém bhu.
Potom vru neteba býti za pí žití, s kondorem jaká píd
ta,
jedno
jest,
vdným ji
má
stízlík,
vi Vnu
jepice pouhá.
Potom klidn ulehnout mžeš k spánku, zdravit klidn stárnout, s úsmvem stejným v Ivsé tvojí lebce se zhlížející
odvké hvzdy!
Skvrny na
slunci.
34
Bh. Ani andlé Boha nevidí. Rabbi Akiba.
B yl
velký despota a vládl Orientem, perly v tiae a šatil se jen kmentem, dav klesal, pod kola se vrhal jeho vozu,
ml
ml ml ml
tri
tisíce
jásot tisíc
žen, vojsk
nesetené
šiky,
zástup a slávu, ples a díky, trofejí váleném ve hlomozu.
Kam svt
hnul
Boha
se,
odpov mu
ml
Byl chudý myslitel, džbán vody, knihy své,
hledal,
nedal.
sotva
list
krku
papíru
chleba,
— co teba":
Však
v ádkách, které psal, lilije rostly bílé, dumách, které snil, slavií píse znla, svt byl mu pohádkou a rájem zem celá, každá všední chvíle. a Šastným sladkým snem a v
i
Kam svt
hnul
se,
Boha
odpov mu
hledal,
nedal.
35
Pak oba
zmírali,
král
i
své plaché rozkoše
i
myslitel ^chudy,
své bludy, horkost, jež z nich zbyla;
druh druha nepoznal a
vážili
»Ghtrs Boha vidti?« dl démon
králi v ucho.
—
a na otázku v hlucho mudrci však duše hovoila znl, jen chrapot mroucích
Dl
totéž
obou v téže dob: »Lze vidt, co máš v sobr«
Jich
36
Náek.
Prostor dál
se
hloubí a as dále lépe nemysleti;
efemero pouhá, co
Sen Z tmy
jsi
vyšel,
je
a
letí,
tvoje touha:
híka
do tmy
dtí!
vrátíš
se zas jednou,
ruce tvé se zvednou stokrát v
pídi,
žití
kdo
zná tvou Máš-li ohlas jeden v
Kdo
t
slyší,
vidí,
muku bednou?
svj
kvil
S úastí kdo matky, z tvor, k pivinul
t
v
živl zlob?
tob?
dal ruku z
hmoty,
z
látky
sob?
Slyšes ve svém smutku ve svých nocí bdní, ve svém zápasení, že
kdos
cítí
s
tebou, když
t
zmije strebou?
Není duch, není!
Zstaven sám sob svíjíš se a vztekáš, svty sn svých tkáš,
37
dol
sražen k zemi
v
stín Chtél
jsi
pravdu,
byl
stálý vzlet
a lásku,
jim život v sázku,
toho? Nepátel jen mnoho. ele vlastním vrásku.
jsi
pouze v kaleidoskop zjev
z
v radosti
zaaTs. kde
bolu,
v
máš blázne
Skh'kem
i
lekáš!
se
dobro,
das co
úzkostech
jen
dd
i
hnvu,
t
pestal, a syn
již
ztrestal
prvním pi záchvvu. Nahrazen budeš
v
jsi
snadno na divadle syta, krátká prchnou léta,
posmch
mládí, jež
Staroch budeš,
žebrák jež
se
Umi co
jiný vnadí,
po své dlouhé dnes
je
drahá?
v resignaci
ekl Spinoza,
víš
pece,
míže znáš své klece: Nemž' milovati, nemž' záštím vzpláti. Co
práci,
v písek ztrácí;
komu
všecka tvoje snaha,
O Bohu
cíl
záná meta!
jiná
chceš, vlno v
ece?
—
38
Svatá
zem.
dou dnové všední. Za jedním druhý
druhým
za
máku
jak zrnka
Jde,
bezbarví, šeJí jsou
tetí,
ten
onen,
i
zdlouhaví, únavní, fádní k smrti.
A
nikde povzlet, k životu nový vzruch, nikde jásot, vštící novou zem, a nikde, nikde vykoupení, vyjetých kolejí bláto kolem.
a
A pece druhdy ped zem novou
najít s
léty
chtli jsme,
prameny erstvých vod
manou strom granátových,
a
s
s
prozpvy, šveholem bájných pták!
Kde
láska
mla
vn
kde trvat kde ctnost a
pravým
Kde
být v
choditi bez
síla
bohatýrm
kadeích
mly vštc
masky,
bez falše pátelství,
mly
^idiny splnit
laurem
;
se,
kde zpívat cit ml s orgií ton všech, kde mlo vzejít velké slunce splnní tužeb všech v moi svtla
S9
Kam znikla asi arovná tato zem ? Kam náhle jen se propadla tajemn? My snili, její beh již máme Nadarmo! Zmizela
—
.
pouš
.
.
kol šedá!
A touha pouze po se
ní jak marný sen táhne myslí, prochvívá nervy nám,
ach,
ona
jesti
!
—
vykouzlit z hlubin
Ó píse,
Mže ji
v
píse
nové
žití?
slovo! Zazní a zniká hned!
Snad šttec s dlátem silnjší mohou byt, i pouze hudby sladká vlna piláká kouzlem svým k nám ji zpátky? Až Columb šastný budoucích lepších ji
smle jednou
pozdraví dílem svým.
kéž aspo vzpomínku vzdá velou zhynulým athletm Ideálu
Kéž se
My
aspo
v
kiku
jásavé radosti
kosti naše zachvjí v
hrob tmách:
chtli totéž Žel, jsme padli v zápasu pro tebe, Svatá Zem! !
dn
PANDEMONIUM.
Pandaemonium.
V
snech palác vidl jsem, ren dotýkal se hvzd,
poschodí on ml, sto k nmu vedlo cest, chmurný, ohromný jak duch Eskurial. V své zdi a prostory on davy, davy pijal všech, kteí ped vky se zvali lidstva bohy, jak asu postupem vk shromáždil je mnohý, sto
byl
jak
Postrach zbájil
O moe od já
beh
Indie až k
marn
i
plachá Obraznost.
behm a láni,
Ameriky;
vzdechy, kiky,
do oken a prostorem
se tásly,
ve vzduchu, jenž trnul jimi, hasly.
Jak okolo jsem já
je,
ó byl jich valný hvozd
jich,
slyšel kletby jich
jak bily a
bylo
poslech', za
Já vstoupil.
šel, kýs blázen kývnul na mne, ním spl dál v bludišt to klamné.
Nadje
a za ní Illuse, ten
u starých stála vrat
vný
lidstva kat,
jenž hlavu srazí dnes, by zítra vzrostla znova; a dlažbou paláce zde byla tož slova
prorok
a
slova,
slova:
vštc všechnch
dob.
44
vstal
lovk
bh
jimi
klesnul jimi rob,
a
a v kterou obrátil zrak zdivený se stranu,
e rzné
citáty
z
všech
biblí,
alkorán
po schod spirále jsem kráel vyš a dál, zel opic, ibis, ps, koek hluný cval, a slyšel jejich vesk, jich skek orgii, .jak víno arovné, jež hoí, opíjí. A jak jsem stoupal dál, já vidl modly všecky, jež sob zbudoval um titrný a dtský, sta hlav a páží sto v píšerné zmti tl, tu
Satan chechtal
tam plakal Archandl;
se,
ped prahem bronzovým a
vidl za sebou
Sms
hlas
v
laur a já
já zastavil se
bledý,
krve rudc sledy.
ustála a znikla v dáli kdes,
jak velké po já
jen
boui by
utišil
se les;
sálu velkém stál, byl prostorný a svtlý,
myrtou ve oknech a v koutech všady kvetly, zel zástup soch, jak z mramoru by byly,
s
tak v temno svítily, ty ekl bysi, žily Ó všecky poznal jsem, jichž ada se tu kmitá, tu Otricolský stál a tamo Afrodita,
Smyntheis, Minerva, tu Merkur okídlený, faun a nymf sta a dti, dívky, ženy jak v díln pravku, kde Prométheus kdysi vdech' v hlínu žití žár, zde pospolu se mísí, však bledí, bez krve, jen sochy, postavy, jak básníkv jen sen je spádá mlhavý, jak v knihách žijí dnes. A v srdci žalnou tuchu tu
pak
já
patil v
ohromný
a
mrtvý herbá duch.
45
Sí
jiná
pede mnou
a
bezetny
v
ní
dav.
Já vidl zástupy tu ozáených hlav. lesk hrál jim nad ely, však sinalý a bledý.
jak bludika se chví, než zhasne naposledy. Já muiJla jsem zel a steré pístroje,
kterými trpli v své choutce do boje ideály, za pravdu, lásku, cit, za za spoustu krásných slov, z nichž výsledek tak malý. Ti s mitrou. berlou ti a ti jen opásáni
vné
pastý na horách, ti s otevenou dlaní, zkad tekla almužna jak istá rosa s nebe. A v celém víru tom já vidl, Kriste, tebe, bys vysílen a bled, kíž padl tob s ramen, plamen, však v oích nebeských hál onen
jak
vný
jenž z
ka
vk
do
vk
nad
lovkem
se tese,
ob as: Doufejte! a vždycky: Milujte se!
svnu tesae! Zda jednou v snech jsi tušil, lovk rukou tvou na bránu ráje bušil, že v tob procitnul a že chtl s tebou žíti? Jak bysten divoká se náhle s el hor ítí a dole tíští se v sta stružek, nových tok,
Ó
že
jež šumí, zpívají vítznou Vesny sloku. tak tvoje nauka v sta zdroj rozptýlena, tu tryskla jásavá na zdroje beze jména
a vždycky stopu tvou za sebou jasnou táhla,
a vždycky do srdcí, všem kdož zde trpí, sáhla. vstali mudrci a vstali svatí knží, a z hranic zpívali, v sektá divé eži,
A s s
tvým jménem zmírali tvým jménem vstávali
v z
tl obnažených zmti, úst panen, vdov a dtí,
o lásce mluvili, jichž plna jejich duše, až stará naše zem se chvla v sladké tuše.
40
Kde
Kam
jsou?
zanikli?
však v Apenninách
již
Mrak nad svtem mnich
v
se sbíral,
knihu nebes
zíral,
e,
vný
zákon jenž sluje »soucit k v§em!« a sotva pohnul rtem, on pohnul srdcí stem. O svaté orgie všech sn a odíkání! O bílé Ulije na zkrvácené skráni! O rukou stigmata hoící v hvzdném jase! Slast, Kriste trpti, vše rány s tebou zase v
ní
I
O stupn oltá, kam sterá tloukla ela O lidstva vidino ty záící a skvlá! tu v dómy vtlená, jež kamenné jak svty !
výš pjaly haly a kružby, minarety!
Ó žalmy lkající v podr.emních chodeb stínu! Ó svtc extase, výkiky muezzin Ó ticho sabatu, kdy lampy hasly zlaté, všecky záchvvy vících srdcí znáte, možno všecko to, myšlenka, sen a tvar by v prázdno zapadlo a v zapomnní, zmarr
ty je
hrob
nová sí mne láká do života hmota, »Je pouze v mžik oživena vždy jak mladý bh se vznese, to starý Dyonis, jenž kadeemi tese! O radost Evoe Ó jdte vstíc mu všicci a bute thyrsu zas a lauru uenníci!« Pod myrtou sonet lká, kanzona v houšti vzdychá zní z rží, jasmín polibk hudba tichá. O žít a milovat Nemyslit na vteinu, by klenul nad námi se celý zástup stín! O vzkísit starý vk, jak žil, po se snažil, kde zásluhou jest hích, jen po kráse když bažil, kde v sladkou Madonnu se mní l-ornarina,
Z tmy
a
bouný
chorál zní:
!
vná
!
—
!
em
kde
v
Monny
Lisy
tvá
se
vsak rozluštní jich vždy co otrok spoutaný v své o svoje koleno vše láme by v tvá je osudu, jenž v
utopila vina
stinga kouzelná, jež otázky jen dává,
jalc
rum sebe
píštím ponechává, duši osten chtíe
pouta, bie,
tyran zve
se,
hodil,
pohrobil, však bratry osvobodil.
Po bozích mudrci, po králích vštci lidu; vždy nové masky jen pro starou ieho bídu, co chtli, nemohli a v zlém podlehli boji, meem, kladivem, se jen duchem zbrojí, zde boh po boku se všichni v zmatku tísní, nesmrtelní sny, nesmrtelní písní.
a
a
a
a
O velká budovo! Ty blázinec jsi duch! A ev ten a jich zpv mi dodnes zvoní v kam hnu
se,
a palác nestaí, v tu
svt na
Dál djin tok
polekán.
duch
celý objímá a ten
vný
jejich
plá
a
zm
je
malý,
nestaí ani
vné
uchu,
se valí,
proklínání.
DEMOGORGOX. (psáno po UICONEXI
PEKLADU
SHEf.LEYOV.V
»ODPOUTANÉHO PROMETEA«.)
Skvrnv na
slunci.
f
v nejstarší, jenž
díve
byrs, než
svty
rozletly rznou drahou svojí, ty vný, nesmrtelný, bez poátku a bez konce jenž budeš v sob jeden. se
jenž nevíš, co
zmna, as
je
i
prostor.
všecko objímaje, (jak Plato tušil t a vidl Shelley v snech, píroda kde celá byla hostem s
neb vše
to
sám
jsi,
božství jediné a nevyzpytné. nás jako pýri nesoucí v svém klínu v tmu halen, svtlo za masku jen maje, neb svtlo raní a tma ukoj dýchá,
tv
rci,
zdali cítis
cos pro
nkdy proudem
vk
lovka?
vk
clona Dvakrát velebnou tvou tváí a dvakrát stála hora ped tvým zrakem. a vždycky na každé z nich trpl lovk, lidí, zván byl poíobh, Tšak v jádru lovk, lovka syn pouhý! se roztrhla
a
ped
bh
eí
Tv's vidl hrdý Kavkaz tret k nebi pln ledných hrot ve vichici snhu, pln huících a hmících vodopád, pln slují, v kterých ohlas sta dímá, jež probuzeny vichry jako lvice hmí s hromy o závod, a v stedu ledu
vidl lovka, jenž vbitý k skalám, démantnými Silou, Mocí své hrozné anathema, hvzdám ku val ped kterým hvzdy putující v mracích tvá zahalily, neb cos jako slza se chtlo plížit nesmrtným jich okem. Ten lovk, lidmi zvaný Prométheus, dal ohei lovku, s ním"" svtlo, teplo a divou sílu podmanit si kovy, je spájet v pístroje a tvrdé zbran,
ty's
spjat kruhy
a odvahu, vše podstoupit a zažit zahnat šelmu, jejíž zuby ledy i
a jejíž
ohon
a
srs
jejíž
jež
Pi
od severu
vichr
je
snhu
hustý kožich,
duje zimu, kterou tuhne všecko. jeho ohni mile praskajícím srdce, ruka vztáhla po kadeích vedle snící družky,
se rozvázala
se
po
její
Šíji,
vyklenutých
adrech
a ústech svítících tmou jako koral, a žíly vely, srdce div bilo a poprv lovk šeptnul sladké slovo, jež
znlo
jej
uil opakovat
láska.
co zpívá drozd,
písn not, hýká v mraku orel,
On mu
dal dar
v sladké
ím
co echem opakuje skalní ruej, ím opájí se jasmín pi msíci ve
zpvu
slaviím.
A
za to pykal
na skále supem drán.
vystoup"
ty's
z
tmy
své,
Dle staré báje to jsi trpt nemoh'.
zmueného.
ty's
osvobodil rázem
ty's
v propast skácel jeho protivníka,
zpupného Joviše kdes na Olympu,
opt
tys vrátil
ním jazyk, pak vrátil jsi s
A vky
ohe,
lidstvu svatý
lásku, pravý život,
teplo, se v
táhly jako
temno dum svých tvrích.
hvzdy nebem,
jako ovce, kdy jdou k stíži, ty tmavé jako vrány strásající
ty
bílé
ku zemi tžké, zkrvácené peí, a
lovk
a
žil
bojoval a tvoil,
a trpl znova, propad'
stvr
vlastních z
lsti
bázn,
jež
zrad
a
pochází
z
a bída rostla výš a výše k nebi, až zatemnila tmu, v které tys doma. že roztrhl
svj hustý
Po
tisícletí
jsi
litanickou silou
závoj.
Bda,
podobný
Zas hora byla
—
co
jsi
vidl?
zas obraz!
spráhlá sluncem, bez kvtu, trávy, bílá jako lebka; v ní na úpatí jejím spali mrtví již, však jejím na vrcholu od na kíži hrub sbitém visel lovk. na hebích visel za ruce i nohy, krev stékala mu pes oi a elo,
vk
ale
viny,
54
rusém jeho
a v
vlase
se
lepila
tžké kapky dol
a padala jak
na prsa vyhublá, kde nejsvtjší se táslo srdce ve smrtelné kei Zas byl to lovk, tenkrát zvaný Kristus. jenž lovku dal víc než Prométheus, jenž velké chtl a po svatém jen toužil, a zákon lásky ku všemu a ku všem nad všecky vztyil zákony a rády.
On rovnž
nmu,
vzkísit, jak
jej
moh' klidn z mraen mu heby,
trpl. Tys
se schýlit k
jsi
uvolnit
vzkísil Prométhea,
jsi toho vrátil, však tys jej nechal na kíži tam viset a zpátky vrátil jsi se do tmy svojí, v svou lhostejnost, ve mrano svojí dumy.
vrátit
jej
Snad
lidstvu,
myslil
jsi
Na
:
znova opakovat
nkdy
která sotva
tragedii,
tu
jak
mít bude konce? Jednou osvobodil jsem Prométhea, s ním vám vrátil život, pro propadli jste znovu mdlob vlastní a vin,
dcei? NepomysliTs, dít. stokrát znova
její
že
lovk,
vné
si
zbourá,
úsilí
Tak na kíží i
co vystavlo.
jsi
nechal viset Krista
jeho láskou, opustil
s
a utajil se hloub a
všech v
své
taj pírody
a
tam
A pomohl,
mít
lidstvo,
se
halíš
tvrí dumy.
Když Prométheu, jsi
jsi
hloub až ke dnu
nechal
pro jsi ?
darmo ptám
já
jenž byl Krista,
rozum
jenž
byl
se:
lidsUý,
srdce,
Ty mlíš? Kdo
t
vzbudí
Zda dla valící se jako hromy msty, zvony se všech vží
spícími v
poslední
kei
znaveného
lidstva,
kácí všecky oltáe a bohy a sebe staví tam, kde má jen kleet, zda dtí vzlyk, zda proklínání matek, jež
dóm
zda jichž
tíš, hoící obrazárny, zkrvácená luza:
dýmem hýká
chleba tla, co nám chléb je duší? války, jež jsou zákenictví a v spoustách vraždní? Zda egoismus, pes vychrtlý, jenž v lovka se vtlil ? Zda tvrích duch zoufalství a bída?
»Ghcem
Zda nové
a vyždímané mozky mesiáš dvacátého vku, místo pochodní jen s lampikami
Zda prázdná dla všech již
se plíží
Svt
v
po hbitovech budoucnosti?
rumy padá.
Mlíš?
Co
t
vzbudí?
PED BRANOr
XX.
VKU.
Na
hlavu ibise ze zícenin Karnackých.
akým divem, osudu jakou zmnou prišel's
z
rum
vírem vin
Karnackých dlouhou rukou lidských,
poutí,
tisíci
i
mystický ptáku
V
tichou jizbu básníka, samotáe,
jenž dnes v tvoje upírá slepé živé svoje
oko
otázek celým davem, úžasu plný?
s
Kolem zobce, zakiven
jenž se sklání.
podivný hraje úsmv, ploská hlava, zechrané spánky zdají v
tvái
tob
v závoj
Jakým
Isis
halila
se skládat.
svoje taje,
cos v tvj profil padlo z nj, divný ptáku, v slepých oích utkvlo, v krku laloch
usedlo
s
šklebem.
63
Jaká léta, o kterých tucha mizí, tupou zel jsi do svta zítelnicí v
serapeu v hlavici starých sloup,
ornament
Patis vky
v
aleje
sting a
prostý.
boh,
kteí klidn sedli v posách vných, slyšes jist v mystických jitrech lidstva
Memnona
zpívat.
Kolem tebe v plnocích hvzdotkaných kídly tloukl Ramsesv sup, rval Apis, pramenu
v stáda gazel k
prchajících
Anubis štkal.
voje neshledné domorodc, kterak táhly na lodích svatým Nilem,
Vidrs
ve dnech svátk
Vidrs davy
v
vneny, slyšes beskný posoun hlahol.
prvodech plných smutku,
kterak vezli mrtvého, v starý byssus pohbeného v pyramid tichou kobu k
vnému
spánku.
Osiris zlatou misku soudu zvedá, jestábí oko mhoue, rozliných jeho skutk váha padá zloinv tžká.
VidFs, kterak
—
nesmme ticho poušt, vybouriv když leh' v písek, pohbiv jeho peejí pohyblivou zástupy vojska.
VidFs^ prožiTs divý
Samm
Vidrs pouští karavan dlouhá stáda, krky vzpjaté velbloud v trapné žízni, hledajících oasu v palmách, kde snil Jupiter
VidTs mrtvé oživnout náhle krokem voj slyšes
dav
Ammon.
písky
velkélio Alexandra,
jásání
i
smích haeter v lesbické flétnv
Prošla léta oddechu, líné prázdn, patirs pouze do nocí lunojasnych v rzná jitra, v západy plné nachu. Šilhavým okem
zahle lodiku Kleopatry, klín zemdlena spala hlava Antonia, na vahách co se tásly osudv svta Snad
v
jsi
jejímž
I
Zda
jsi
zvdl
v
stoletích tupé
dumy,
jaké nové povstaly boje lidstvu, zda jsi zvedl ztrnulá víka svoje.
vnoená
v
snní'
62
jakých ptkách Evropa mladá chví se, Kristv kíž co mystické rám vztáhnul plné stín, podobných tvým, je sypal
V
orgie plesy?
v
Jakých boj, zápas dlouhé rady rvaly,
draly
nežli stanul
lovka
cestou
vk,
tváí v tvá Bounaberdi pyramid štítm
t
Nová doba zkoumání, vdy, práce zala potom, oživly rozvaliny, pišel vdec s vyzáblou písnou tváí, ísti vše runv
Pišel Hebrej zchytralý, ziskuchtivý. pišel kupík Anglian v masce vdy, dral, rval, sbíral, v obrovský zmnil bazar Luxor i Karnak.
Tenkrát byla's
asi
Ibise
hákem
dumná
stržena
s
hlavo
hlavic sloupu,
bledá missis koupila za groš tebe s
Baedeckrem
v
ruce.
Jakou cestou do krámu vetešníka pišla's, nevím, tuším jen, kolik rukou tebe lety drželo v
chvjné dlani, hádanku starou.
63
Než sem ke
mn
mj
dospla's na stolek mezi svazky moderních, starých véštc, nežli Já jsem pohroužil živé oko ve tvoje mrtvé !
Stj zde tedy! Básníka
u
jej
staré,
Není možná
hlídej
odvké pravd v
dumy,
všeho.
myšlének nových dráze zapíti
koen;
Není možná
strhati všecka pouta, nás víží ddictvím k dávným není možná zapíti staré svty,
jež
ddm,
nové kde puí.
Vždy v
jsme jedno. Odvký, dlouhý etz,
krvi naší
jeden
taj
pravká
síla
bují,
nás objímá, dáví, škrtí, v kterém jsme brati,
Taj to hrob, kterých bys vrným strážcem, z nichž se vždycky obrodí nový život, pechod, hádanka nevyzpytná Žití a Smrtil
vný
64
Pípitek Josefu V. Myslbekovi
V
e své
sluji
hlínu
hntl
odvký Prométheus v koiossy boh, lidí,
urval jiskru nebeským, vrátiv
Známý
trest
ji
jí
pak stihnul
vdech'
hmot,
život.
jej,
na Kavkaze
k skále pibit okovy démantnými, supem rván byl, vichicí deptán, blesky, otrasv
zem.
Ale marn vztekal se svtovládce pýše svojí, v zpupnosti. Moc a vykonavše katanské dílo, chabé odešly zpátky.
v
Díla
žila.
Síla,
Nebeským ohnm v žilách, mohutných lebkách obr,
jiskrou ducha v
triumf
žití,
odboje, vzruchu, touhy,
bouící k hvzdám.
65
Vždvcky socha umlc byl mi králem. Moc a Síla vtleny v jeho dílo kypí zdravím, tvoící kypí jiskrou žití a pravdy.
Hýká
duši líbezný
ton
ševel,
peste kyne paleta malíova, svty v dálce kouzlí si básník slovem, nad všemi socha,
Tvrce boh, bystrý, umný sedí v
dum
gigant, krásných lidí, milenec lepých tvar, u zdroje všeho klidný, hbitými prsty,
Hnte
hlínu podoben Tvrci svému, když smavý postavil otce lidí tíbí, soudí, odhadne, slepou hmotu v
ráj
;
prošlehne žitím.
V tmu
se
tyí postavy,
kšticí
tese
Otrikolský, Venuše,
úsmv
na
Laokontu
kyne
hady,
v zápase
s
rtu,
lUioneus
K Narcissovi pohlíží, který echa zvuky kdesi zbloudilé v dálce chytá, úpí k nebi Nioba, dál se šklebí tragickou maskou Skvrnv na
slunci.
66
Hadochvjnou Medusa. V
poskok
hbitý
Diskobolos napíná paží svaly, útlý hoch co unaven cestou hloží tahá si z nohy.
Jaké svty Praxiteles
tvrci
!
Zvíené vlny
duch
!
podává klidn ruku
Sibylí,
s
Davidem zvedá hlavu obrovský Mojžíš!
Karyatid,
vzpoura
Noc
otrok
spjatých v kruhy
nmá, prorok dumné
a Jitro v nadliských
pjí své hymny
Dvojí slunce Hellady
s
tváe,
vných
posách
1
Renaissancí
našlo tetí v svobodné íši
duch
Puget, Goujon v ztrnulé tvary dobou
vdechnuli váše^
Eleganci
století
lad
i
kouzlo.
Krása tvar, koketnost, mkká nha ku lví síle, k výbuchu drsných vášni zvíecích pud
S hloubkou spjaty symbolu pistoupily; od Jeanne Arc až k gorille Fremieta jeden
etz
rozvoje, jedna vlna
k
Tob
až miste
I
bu
Zdráv silný Oddanost s písnou symbol Tvého umní, naší práce Kristus mroucí, trpící národ celý, !
lící
!
síla
a
nha
!
Žehnající, vítzný v ruce prapor
jede Václav
—
!
Ustupte
cesty všichni,
z
zmlkni, Záští, v sedraném plášti skryj
syící Zlobo
!
Jede velký, zahynout který nedá
svému Tímto
lidu,
žijícím
vdn
ani píštím!
pozdraven
bu
koloss tvrce
ó Miste,
se,
Duch
Uuch, který
sob
a v
a Hmota.
vesmír obejímá
celý
jímá, že jak bílá
na adrech jeho
v
rže
svatém snní
leží,
vzbudil kdysi z odvké své dumy, a chtl se vidt, poznat, oceniti, pemýšlel, jak najít cestu k tomu. i
se
A
našel
jež v
On
ji.
vné
jak
zrcadle
však sebe
musil sebe vidt,
slunce vidí sebe v
a
pece
ped ním
moi,
svj obraz vidí, nm. Ten valný kosmos,
jen v
beztvaré se vlnil spoust, svým prodchl dechem, svoji velkou duši na milliardy menších rozmanitých on roztíštil a odvký a jeden sám pi tom žádné neutrpl ztráty, když vidl, kterak velká jeho duše se ítí dol v kapek zlatém dešti.
jenž
Však zadržet ta
zlatá
všech
v
ji,
krpj
zmn
!
To
nežli
ve
rozplyne se
odvkém
kotli
záhada. Zde teba k
hmot
pipoutat prchající tuto krpj, uvznit do uritého tvaru, v nmž zaplála by nesmrtelnou jiskrou a hrála duhou vítzná a krásná. ji
A
takto duši
vytvoen tvar tla.
z hmot}' jesti, která od poátku zde kupila se jako škváry z výhn, zkad tryskal veškerenstva stálý život. Do odpadk tch božských velkých
To
dj
jak v
do vzení zamknuta je duše, boží duch na roj motýl bílých uvznn a v nich on zhlíží sebe.
n
jest
Z tch boj odvkých a obrovitých, jež vedla Hmota od poátku s Duchem, z z
bunk, sval, žil a tch škvár, odpadk tch
té spleti
svým tlem, oživeným
vným
kostí,
povstal
nm
se sváí bytost, odtud dvojí v dol touží následkem své tíhy, ta tíhne výše následkem svých kídel. však obou teba jest. by celý lovk moh' zrcadlem se odvkvm stát Boha.
a
ta
To celý taj, na To poátkem je
stnm,
veškerého sporu,
bojem Zla a Dobra nazývají bojem Hmoty proti Ideálu.
jejž
a
který všickni
lovk
dechem,
70
Tím
nechci íci, že
je
hmota špatná
neb slabá, ne, má pouze svoje práva, jež od poátku zddila a za nž víc nemže, neb vrozena jsou všecka. Liána objímala staré kmeny ve plesu veselém, ký div, že ruce zas chtjí objímat, rty byly velou, jež z lotosových kalich med pila, ký div, že píti chtjí v novém tvaru! To jasno pec, co zmže tady duše, jen podléhá, však
A
zstává pec
duší.
spor ten trvá dále nerozešen, asketické snahy pošinuly
jej
cíle, však problém zstal problém. odtud v duších hokost po požitku touha po istot hvzdných nebes, výitky a marné horování, snaha lepším býti nežli hmota hmoty vítzný škleb triumfálný.
dál od
A a a
a a
zmžem v tom? Jen zbývá nám, to nésti hledt proplavati mezi Skyllou a Charybdou, jak dovolí to Osud. Kde hmoty víc, tam podléhá spíš duše, kde duše víc, tam hmota umlkává, kde stejné jsou, tam vný boj a neklid. Však vinit nelze hmotu ani duši. Co a
71
Prae. Píteli B. Šimákovi.
~-
—
behu kráel jsem, den šery, ztmlý tam strhanou hráz znovu naváželi tžká, nemotorná za provazy
po
.
.
.
Lo
a
etzv
té jata byla hrázi prkna, zícením jež hrozí, dosti vratké podpíraly kozy,
k
pes úzká jež
na kolekách byl dovážen sem kámen, a
vzmachem
v ráz
dol
svalnatých a silnjxh ramen svržen, hráz kde protržena.
Jak výstel opáila lomu stna
koleka zvrat každý v tžkém hmotu. Bez kazajk muži, skrá i prsa v potu vždy k lodi vraceli se, s novou tíží zpt jeli a zas nový náklad híží
ten
poboené
se v trhlinu té
chví
lo
prkna
se
ani zpola
i
hráze,
kozy v rovnováze,
vypráznná
není.
A znova kol zní ruch a tesk a hmní, jak v eku hrubé kamení se hrne. Sem
kladivo
!
Sem rýi a sem drne. To tuhá práce,
vše ucpat skuliny!
než pískem všecko zasypáno hladce
72
a ztmeleno, by z jara ve vln jeku mohlo vzdorovati bouí vzteku.
zas
Má noha až rmen uzím
tu
za rok
kráet bude,
slziky kvítko rudé, much bzukot uslyším a vel ruch plesnv a nepomyslím víc, ký zápas dsný tu lovk s živly podniká a stále, skále, než urve vlnám každou pí vítznou svou stopu vtlaí. než na Co mžikem poboí spár vlny draí, zde,
i
n
dny práce
stojí,
námahy
a
potu.
jsem chápal lásku ku životu, jež tím jen trvá, vytrvat že umí. novou hudbou stará eka šumí, a dlníkm v jich hrubé práce ruchu
A
já
Mn iá
tisknul
dlan
mozolité v duchu.
73
Mlátika.
rak skoro
i
se stroji
nového
vku
smíím dobou kratikou, hochu mj, vidím tvj úsmv, se
co,
nad novou
v
pln
vdku,
dvore mlátikou.
Tvá obraznost co všecko vidí v tom stroji! Co kouzlí tob ostrý hvizd, co emení, dýmu sloup, jenž se tu rojí, hra kol a nepokojný píst!
Jak a
divem stojíš ty do zem vrytý, na vrchu hlavy oi máš.
ped
koán
do v
zázrakem zpitý od rána nazíráš.
ústa, jak
ten ruch
Kde prosu já vidím jen prostou a známku svého století,
a
holou
bude divný stroj jak aureolou do mládí tvého pamti.
ten plát
74
Ach, staré nás budíval cep hlas družný, jenž zníval kolem ze stodol, tak
znla
jímž
Kde od rána ve
byl takt jejich pružný,
plá, vrch
ves,
se pilné
mlatc smích
te emeny
a
hvízdají a fií prudce,
zmnn
strojem tím
syk.
náš milý kraj celý,
hle!
kol v dálku, blízko, hochu,
koue mrak ztmlý,
což nevidíc odevšad ves
každá
Tak duní
to,
Manchester te.
jest
funí to, heká a víí,
potkáš se všady co na
ípu tomu
jenž k
Zda pozná a
k
Mne
nám zí
echy
jen
s
mlátikou
jen svatý dí Jií, svojí
své?
Kvt ml
ten starší,
emu
zbyten
jest
dol
i
míhaly ruce vrabc kik,
hlomoz kol a páry
zní
Ba,
známý
milý byl,
zde
lépe se smíiti
kaplikou?
—
Inu,
vk
nový dým, plýtvati s
slovy,
vším.
nejvíce ze všeho
ba vydržím zít v koles
tch
a zapomnít
s
radost tvá baví, tebou zde stát,
vír i
a polet jich hravý
otc
mlat.
nový!
V pravý as pochopit všecko. si mít pro vše stejn velý cit, stár vidti pvab tam, kde zí jej dcko.
A
myslit
:
jen tak lze
V
nás
konen
vždvckv mladvm
pedstava života
a poesie tryská z
Ó
chápu, jak stroj
tob mž'
znít jak
Tak, hochu
nás.
mj.
mn
bvt.
leží,
v
sladký a svží
znl cep
bav se tím,
mn
hlas.
co
je
Vstíc pijít sob, sladký sen Tak lidstva svta vše pedsudky zmizí, je pochopení v lásce jen i
I
cizí.
76
Masky
utrativ
Satana.
moc svou nad svtem, spadnuv
v letu
dsném
s
výše
bez vlády draích kídel,
svtlem zžehnut prýštícím z ela Vdy, udolán smutkem.
mdlobou zdeptaný v kalu, cít archandla drtící patu tžkou, k zmaru lidí neschopnost, Satan trojí nasadil masku.
Vlastní
V
této tiše nepoznán k nám se blíží: Ukryt v krajkách kypících, bujných ader, v pružném boku, v rozkoše zhaslém zraku
smje
V šumnou pnu ztajen,
se
perlící
vítz.
žhavé révy
blýská tisícem rudých oí,
spá
netopýí nad mozkem tupých rozpne pak peru.
Smrtí dlouhou thotný, dlouhou mukou, se skrí v jehlice duté ostí,
v sled
kterým vniká Opia démon siný k zárodkm žití
Ti
V
božské
írou pouze, vírou Jen v
ctnosti.
nco,
v sebe,
mžeš býti velikým v dum, práci, mžeš kráet k výsluní cíle svého, penášet hory.
Láskou pouze, láskou jen mžeš v vit, je-li na svt, pak jest v oku
nhou
štstí
sladkou dýšícím, leží celé na plných adrech.
Ale trpt, snášeti hoký osud, blátem smýkat sobectví laur i jméno, v blescích pevný, neklesnout, dál žít nadjí pouze.
mžeš
79
Mater dolorosa. vy všichni, kteí jdete cestou, zastavte bolest, jako jest bolest moje
Ó
se a vizte,
:
je-li
Vlast
—
matka, držíc syna
—
národ v klínu.
Jan Senuia.
vedru, Gasto V slunce paprscích v letním
asto v šedé jesen mrazné pršce kolem tebe po Karla most starém. Matko, jsem kráel. chvatu denním kamenné silhuetty matné rysy splývaly v oku chodce,
V
bledé
líce,
Syna
strnulé ruce. držící
v
klínu.
Avšak nápis o duše dno vždy zvonil, jako horký bez tchy zvonil balsam :
Ó
vy všichni, jdoucí kol, stjte, vizte, jaká má bolest 1
asto, asto v
pam
pvce verše zbožn ret chvl
jiného
pišly,
Dolorosa ustoupla matce
Národ
Sladce
tam kde
jimi
byl synem.
Šastný pvce, dokavad tak moh"s
mžeš
se
Vlasti,
v illusi svojí spáti,
svatý Vyšehrad kolébají
Mtavské dumy.
zpívat!
mnohem dsnjší obraz vidím, dnes když kráím po Karla most starém, matka stejn bolestná pláe v hoi
Horší,
nápis Stejný, ješt palivj'
je
stejný.
hlodá duši.
Není syna v náruí matky více Povstal hrdý, v bujnosti mládí svého. Zapírá matku. !
s kíže sat dlouhé muky bezduch v matin klín mkkém, svtlu otevel opt oi z mrákoty smrti.
Dokud chorý ležel
nežli
Dokud k rtm sladké
ei
jí
sesláblé
sklánl ucho,
hlaholy znova pije,
dokud vroucích
pocítil tluky
ader,
miloval matku.
Která sama, ubitá Dolorosa jama pozvedla skrá svou vdoví, vše mu dala, povzlety orlích kídel,
z
vk
titanské
vznty
I
O
jak asto na Karla most starém zel jsem v duchu divadlo dávných dj, slávu krytou Mostecké vže stínem
ve
vnci
z
lebek
!
Nyní kolem kráeje vidím matku, vrna staré tradici matek pláe! Hledá syna, národ svj, ruce svislé
—
vztahuje v prázdno.
81
S kíže satý bohužel nezná matky,
tvá
v
jí
biíkem
šlehá
v drzé choutce
soíismatu,
odvkým zlobn
se
bolm
jejím
smje.
Jindy mohl urážet matku cizák,
prbhem
tomu
zvykla
dlouhých
vk,
že by syn však proti ní v drzé choutce zatínal pst,
Že by mohl za fantom humanity prodat matku, slzami která vdovy k
—
vryto zvedla mrtvého, do žuly djin
žití
budiž
!
Co mu po dnes
je
—
Na hrobech syn Pežilá o ní píse plané dtinské vlastenení
Matka pláe
!
v
Vzývat
lidstvo,
mudrák
zapírat
pi tom matku,
v lásce objímat cizí bídu,
nezít
vlastní,
je
baví.
ústech.
chtíti
Psát
se
ní?
vlastní
nad sopkou svojí kepit k výbuchu hbitou. do djin knihy kletbu.
pjde pes vás, zmarem s všemi
Lidstvo? Pijde, povstane, zdeptá, sváží, zútuje
Nemesis velká
Ó
tu
!
chápu velikou bolest matky
Dolorosy Nemá víc syna v klinu Rtové mdlí jen chvjí se: Stjte, vizte! Jaká má bolest !
!
Skvrny na slunci
82
Ped
branou dvacátého vku.
zel Ji také. Schvácený tžkým snem, Dante onu vedoucí v pekel týn,
|á
jak
však tato byla uzavena železnou závorou píštích
nápis zel jsem,
I
byl
dýmem
as.
nemožno ísti smazán
jej,
halen, slzami
byl,
však stejn u ní jak u sestry v tísni se zástupy tiskly kolem.
Kik, vava
divá, rouhání, láni, plá. pstí zaatých burný vztek, kvil tichý bídných, zavržených v zoufalý paian se nesly k hvzdám.
tlesk
dlaní,
Však veej stála bez hnutí v svorech svých, a pstí v krvi proletá do ní tlouk',
a
hasnul u ní žen vzdech, jehlou si ruce své rozpíchaly.
které
A
hloubkou dum svých myslitel sfingy spár chtl pohnout blázen k soucitu, marný sen spár nepohnul se. dále tímal Oidipa hádanku, jež taj všeho.
A
—
!
asu dál, behu kupí
davy rostly peejí moský na
jak písek
Špak mrana
jak v
A
sítí
—
—
v
se,
hustých davech
když zapadnou podveerem.
byly smutné, znavené poutí zlou
davy lidské, mrtvoly byly spíš, kletbám došla síla, vzdoru rouhavý k odboji selhal jazyk. ty i
smutku
Jak to jen možná
Já
ptal se v
to
že jsou vnuci století, které kdys
:
ped všemi neslo velké svtlo urvané s pochodn revoluce?
Tak
sešlí,
bídní,
malátní, bez všech
tak zdráni žalem, schváceni v
tak unavení všemi hesy papoušk nestoudných, sov a
bíd
mlok?
Tak papírových raket jim ohe o doutnák pumy zavadiv plaše a
z
všeho zbyly fráse,
falešné pozlátko
fráse,
harlekýn.
sil,
zlé,
zhas' jen,
jest,
84
Však v
umít, padnouti, není
síly
ped
dd
síla
jim,
neznámá žena
je,
spád kladiv kyklopických z hlubin k osudí láká je budoucnosti.
V ráj
nich stará choutka Adama stále plá, urvat zase ztracený dávno již,
aspo
být v
lidmi,
když ne bohy, a svtla
píšerném zápasu tmv
Ó bdné
dti budoucna! Kam jen. kam v marný boj,
se takto slepí ítíte
své skládajíce kletby, slzy
u brány železné, neúprosné?
Co zíte
za ní? Vykáte, v plái až
se tajuplná oteve,
v ní
andl míru
anebo záící
zjev
s
bude stát palmou tchy, snad Kristv?
Zda ruce svoje zbodané heby On nad vámi vztáhne šeptaje: Mír, jen mír! Sem pojte všichni unavení, sirotci,
i
nešastní, zoufající!?
nová hydra, šílenstvím zpuchiý zrak,
v ní Šklebná stane, hlásajíc nový boj a
nový zápas, ozbrojená
pancíem výzkum
bi-airo\raždy
?
85
\'y
až
lkáte v tísni,
tžká
rafij
O Nadj aspo poslední
Té
z
vme chytnm
nehne
brána však,
se
orloje schýlí se.
budiž
Pandory
aspo
s
vámi,
sknn
tonoucí
I
odkaz
Její
i
lem
vk
svár Nemožno, a duch boje. hodný laur, vyznt by mohly snad prázdným echem. si
všickni
!
Tu Nadj aspo, opustil Dante u brány svojí zástavou vztyme jí
silní
projdm mhou
alespo o
tuto
bume
a stíny,
vtší
ji,
my
NOVÁ RENAISSANCE.
Od
ilvšíte?
beh
Seiny
kídlem blesku
nám
do kraje k
zvst
letí
snhu
mlhy,
Veliký Pan vzkíšen iest! Julian jak Apostata
bohy obrodit chtl svt, dvacátého vku chvátá chabý syn, by z prachu, bláta thyrsus
V
tisíc
zve
hlas,
jež
!
kol teští,
tento nejvíc duší hne, staré
blaho lidstvu vští,
tebe splnit, zlatý sne!
o
nmž
jejž
od stín
se
Byron, Schiller
mudrc dávno
chvíle,
se v
snili,
vzdal,
co Kristv bílý krvi
s
kíže
chýlí
v lidský žal.
Dosti pláe, slzí, trudu Jak to láká líbezn V azur, nach, nad prach a hrudu v radost vzlétnout vítzn !
1
I
90
ržemi íš ovnenou zvedat, plnou
vit, že
na pokraj,
žena ženou, štstím v rozkoš promnnou a
Vit,
jest
svt
v
ráj.
mž'
že
chvít se
zem
pod kentaur kopyty, vlnou, listím v stesk náš že lká kdosi ukrytý,
jemn
božství sladké tvoru,
že jest
smrt že není hrozný trest, není vin a není sporu, co zde zašlo, dál mž' v sboru
hvzd
žíti
!
Slyším. Péro z ruky padá,
tak druhdy, jun, skepse však se vkrádá v rozechvný paian strun. Svdný hlas, z njž vesna dýše,
i
já
te
v
snil
zmij
každém zazní
Keats, jenž pil
usmívá v
se
století, jej
pi tom
z
plné íše,
tiše
podsvtí.
Krásný sen Však zašlé Vesny nepivolá nikdo v svt, lidské myšlenky kruh tsný v tentýž bod vždy ústí zpt. Pouze prstí píštích 1
as
91
mže
minulost,
býti
novy strom však v nových blankyt zvedá novou krásu,
plod
"Zapuštný
pás
skvost.
v
staré
zemi
ovšem koen lidstva tkví, novými však haluzemi vichr nové doby chví.
Vk
boue
odchovaly
blesky zrytý starý
pe,
ší se smle rozkládaly, nové vtve, aby daly novou že. v
A
ty
boue dsné
byly,
stískána tu mnohá sn, strom však divem staré síly vyhnal nové v odpov; svatý obraz zbožnou rukou v kru kmenu druhdy vbit, v
as
píse dsnozvukou, hokou mukou,
sytou lidstva chví
smvt.
se.
Brzy všecko bude mythem, nových dum.
to jest: prstí z nichž silný
svým vlastním prohát citem
orel
vzletné
k
nebesm
lovk
aby na vzdor
doby
píští,
bouím všem
92
po
illusi
zatk'
v
Olymp
sn
a tíšti
hvzdu na
si
bojišti
diaJem.
i
sob
Ráj v
nesa,
sob sám
maje dost, resignuje na nebesa zem pán, ne plachý host
na
positivní prací silný,
dobrý, ale spravedliv,
nový Prométheus pilný, ducha svého tže dílny
z
sterý div ;
Pote patou zmoka
války,
bratra k hrudi pivine,
pepne moe, pouš v oasy
dálky,
sblíží
hostinné
zmní neúmornou
dlaní,
nárok,
prost všech panství
tak že v jitra nové vz plání
pouhou bájí bude otrok. Myšlenky své vtlí
hrav
lkáni
sím
draci
v spasný
in
na vše silou vlastní staí vnoen vlastních do hlubin. Srdcem dít a muž skutkem, jasný, klidný,
sladn vším,
marným neutýrán smutkem, pozná, smrt že
smíením
!
žití
útkcm,
To
ta
ducha
teba snem
rue doba
se
zdá dnes
vstíc
zvedném zrak
Bouí
»ríše tetí«,
jí
vyš,
byt,
letí,
dla
i
cit
píští mír se chystá,
vrchol stromu zí již v jas. jenom srdce mjme istá, a
sny Platona a Krista vzplanou v nás
Vtlíme je v sob sami bez kult a bez forem, cetkami jež jsou a hrami tam, kde duch tlí úhorem. Bez Dryad a Kozonoh, bez prvod, slavností,
pozvedneme
v tanci
nohu
v hold z všech nejvtšímu
Radosti
bohu
OBSAH Str. I.
II.
Skvmj' na slunci
7
Triptjch života. Hvozd chimér
15
Suchopar pravdy Louka asfodel
20
III
17
Vzdechy silných. Žalm epigonv
25 27 29 32 34
Život
Rý Klid Bh
a péro
Náek Svatá IV.
V.
VI.
-^6
zem
38
Pandemonium
43
Demogorgon
."il
Ped
branou XX. vku.
Na hlavu ibise ze zícenin KarnackVxh Pípiíek Jos. V, Myslbekovi ..." Duch
a
hmota
Práce
7
Mlátika
73 76 78 79 82
Masky Satana Tri božské ctnosti Mater dolorosa
Ped VII.
59 64 68
branou XX.
vku
Nová renaissance
89
PG 5038 F8A17 1895 díl 11
Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických
spis
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY OF
FROM
THIS
POCKET
TORONTO LIBRARY
m-