Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Polský jazyk a literatura
Tereza Ņćárská
Polsko-sovětská válka 1919–1920 a její obraz v polské meziválečné próze Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Michal Przybylski
2014
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
…………………………………………...... Tereza Ņćárská
2
Zde bych chtěla poděkovat svému vedoucímu práce Mgr. et Mgr. Michalovi Przybylskému za jeho cenné rady, připomínky a postřehy k mé bakalářské práci. Můj dík patří také mému bratrovi, který mi byl během psaní bakalářské práce velmi nápomocný. 3
Obsah 1. ÚVOD .................................................................................................................................... 5 2. POLSKO-SOVĚTSKÁ VÁLKA ........................................................................................... 7 3. POLSKO-SOVĚTSKÁ VÁLKA V POLSKÉ MEZIVÁLEČNÉ PRÓZE .......................... 15 3.1 Żeromského rozčarování v románu Przedwiośnie ............................................................. 16 3.2 Drsná realita války v díle Stanisława Rembka ................................................................... 23 3.3 Małaczewského válečné inferno ........................................................................................ 30 4. POLSKÝ STEREOTYPNÍ OBRAZ BOLŃEVIKA ............................................................ 37 5. ZÁVĚR................................................................................................................................. 44 6. RÉSUMÉ .............................................................................................................................. 46 7. BIBLIOGRAFIE .................................................................................................................. 48 8. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ..................................................................................................... 50
4
1. Úvod Polsko-sovětská válka v letech 1919–1920 představuje souhrn důleņitých historických událostí, jeņ se odehrávaly po skončení první světové války, kdy nově vzniklé státy, jeņ získaly svou nezávislost, započaly proces upevňování svých vnějńích hranic. Tato válka se vńak odlińovala od jiných pohraničních bojů svým rozsahem. Proto se domnívám, ņe je téma polsko-sovětské války velmi důleņité a zajímavé, ale na druhou stranu bohuņel také často opomíjené, přehlíņené a je jí věnováno málo pozornosti. Někteří historici se jí vyhýbají z důvodu neochoty otevírat tyto jeńtě ne příliń zahojené rány ve vztahu „přátelství“ mezi Polskem a Sovětským svazem. V českém prostředí se v současnosti objevuje málo publikací, jeņ se tímto konfliktem zabývají. A pokud se v těchto publikacích přece jenom něco najde, tak se autor o válečném konfliktu zmiňuje pouze okrajově pár větami, anebo v lepńím případě na několika stránkách. Mezi taková česky vydaná díla je moņné zahrnout například Dějiny Ruska od M. Ńvankmajera1, Dějiny Polska od V. Melichara 2 či Dějiny polského národa od J. Macůrka 3 . Pravděpodobně nejlepńí českou publikací, jeņ pojednává o polsko-sovětské válce, je kniha F. Peroutky, v níņ je konfliktu věnována jedna kapitola ve III. díle Budování státu4, i kdyņ autor spíńe pojednává o postavení Československa, které v tomto střetu zaujímalo, neņ o faktech z dané války. Přínosem pro seznámení se s polsko-sovětskou válkou mohou být také diplomové práce M. Ņćárského5, jenņ se tímto konfliktem podrobně zabýval, a pro mé účely se tak stala vhodnou jeho bakalářská práce6. I přes to vńechno je pozornost českých historiků nedostačující, a tak bylo zapotřebí vyhledat studie zahraničních autorů. Pravděpodobně nejlepńí publikace, pojednávající o této válečné události v podrobnostech a na základě získaných faktů, pochází od anglického historika N. Daviese 7 . Z ruských knih je známé vydané dílo A. Bubnova 8 , jehoņ součástí je i zajímavý obrazový materiál. Dále je moņné připomenout ruského 1
ŃVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. 4. rozńíř. vyd. Praha: Lidové noviny, 2004. MELICHAR, Václav. Dějiny Polska. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1975. 3 MACŮREK, Josef. Dějiny polského národa. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1948. 4 PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu III. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. 5 ŅĆÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka v československé a české historiografii. Brno, 2013. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D., ŅĆÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka v učebnicích dějepisu. Brno, 2013. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. Mgr. Lukáń Fasora, Ph.D. 6 ŅĆÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka 1919–1920 a její ohlas v českých novinách. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. Mgr. Lukáń Fasora, Ph.D. 7 DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda: polsko-sovětská válka 1919–1920 a "zázrak nad Vislou". 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006. 8 BUBNOV, A., M. POKROVSKIJ a J. THOMAS. Dějiny občanské války v Rusku 1917–1921. Praha: K. Borecký, 1932. 2
5
spisovatele I. Babela, jenņ se polsko-sovětské války přímo zúčastnil na straně Rudé armády. Vedle jeho knihy povídek Rudá jízda je známý i jeho Deník 1920 psaný přímo v terénu, čímņ zachycuje danou atmosféru války. Z polských historiků je moņné zmínit například W. Suleju9 nebo A. Czubińského10. Publikací v polském jazyce, zachycujících události polsko-sovětské války, je mnoho. Zachovalo se hodně memoárů polských vojáků, stejně tak i od samotného Józefa Piłsudského jeho vlastní pojednání Rok 1920. V těchto knihách vńak dominuje spíńe tematika úzce vojenská. Postupem času na toto téma vzniklo mnoho vědeckých prací, ale pro českého badatele zůstávají nepřístupné, pokud mu není znám polský jazyk. Daná práce je rozdělena na tři hlavní kapitoly. V kapitole první se zabývám polskosovětskou válkou jako takovou a jde v ní předevńím o shrnutí historických faktů. Čtenář se tak můņe seznámit s celkovým průběhem tohoto válečného konfliktu. V obsahu druhé kapitoly bude pozornost přesunuta do oblasti meziválečné polské literatury. V dané kapitole představím dva romány a soubor povídek, které se svým dějem dotýkají polsko-sovětské války. Jedná se o díla dvou méně známých spisovatelů S. Rembka11 a E. Małaczewského12 a dále pak o dílo S. Żeromského13, jenņ je v polské literatuře zásadní osobností, a proto o něm bylo vydáno mnoho studií. Z tohoto důvodu se o románu Przedwiośnie dá napsat velmi mnoho. Mým cílem vńak není analyzovat celý román, ale pouze vybrané pasáņe spojené s tématem polsko-sovětské války. Mým záměrem v druhé kapitole je nejen na ukázkách děl vybraných polských meziválečných autorů zachytit popis různých událostí války se sovětským Ruskem v literární tvorbě a postihnout tak alespoň částečně její charakter, ale také na základě srovnávací metody poukázat na jednotlivých dílech a relevantních pasáņích na roli osobní zkuńenosti a jejím vlivu na podobu díla daných spisovatelů. Třetí a zároveň poslední kapitola bude představovat vytvořený obraz stereotypních představ o Rusku a Rusech v daných románech polských autorů na příkladu polsko-sovětské války. Pro způsob sestavování těchto stereotypů se jeví jako nejlepńí metoda diskurzu. Pomocí této kapitoly bude moņné nahlédnout na to, jak polská společnost vnímala ruské obyvatelstvo a jejich zemi v letech 1919–1920 na základě údajů, jeņ jim polská meziválečná literatura předkládala.
9
SULEJA, Włodzimierz. Józef Piłsudski. Wrocław: Ossolineum, 1995. CZUBIŃSKI, Antoni. Rusko-polská válka v letech 1918–1921: první sovětský útok na Evropu. 1. vyd. Brno: Bonus A, 1996. 11 REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928. 12 MAŁACZEWSKI, Eugenjusz. Koń na wzgórzu. Wyd. 3. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, [po r. 1920]. 13 ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974. 10
6
2. Polsko-sovětská válka Po skončení první světové války nastal mír pouze v západní Evropě. Zatímco na západě byl klid, na východě se rozpoutaly pohraniční spory mezi nově utvořenými státy, které vznikly po rozpadu Rakouska-Uherska a Ruska. V obtíņné situaci se nacházelo i Polsko, jeņ bylo rozchváceno v 2. polovině 18. století v tzv. třetím dělení Polska v letech 1772–1795, kdy nakonec ztratilo svoji samostatnost. Znovuzrozené Polsko získalo území po třech říńích, které se vlivem první světové války rozkouskovaly. Hlavní město Varńava dříve spadalo do ruského záboru, Lvov a Krakov bývaly městy rakouské Haliče a Poznaň aņ do velkopolského povstání v prosinci 1918 spadala do pruského záboru. Dne 11. listopadu 1918 vznikla Polská republika a jejím vůdcem se stal Józef Piłsudski, jenņ byl propuńtěn z německého vězení.14 Tento ruský revolucionář, rakouský generál a polský vlastenec převzal moc jako první nezávislý vládce Polské republiky od rozdělení země v 18. století, čímņ nastal konec poddanství Polska, které trvalo 123 let. Za účelem vymezení polských hranic se Polsko dostalo do několika pohraničních bojů. Na západě Poláci získali Poznaňsko a část Horního Slezska, které byly pod vládou Němců. Spor o Těńínsko s Československem byl nakonec vyřeńen zásahem Dohody, avńak s výsledkem, jenņ se Polákům nezamlouval. Situace se stala komplikovanějńí v souvislosti s děním na východních územích. Okolí města Lvov bylo jádrem bojů mezi Poláky a Ukrajinci. Polská republika se dostala do sporu i s Litevci kvůli městu Vilnu (Vilniusu). Největńím nepřítelem vńak bylo sovětské Rusko, které od roku 1917 trpělo krizí občanské války, anarchií, vnitřními boji mezi rudými a bílými a zásahy spojenců proti bolńevismu, kdy Francie a Británie bojovali v oblasti Archangelsku a Oděsy, dále britská vojska zasahovala na Kavkaze a od Vladivostoku do vnitra Sibiře postupovaly americké a japonské jednotky.15 Polsko i Rusko vstupovaly do války s rozdílnými cíli. Pro Sověty skrz Polsko vedla cesta k vyspělým evropským státům, viděli v něm jakýsi most, který je nutno v zájmu celosvětového rozńíření revoluce překročit. Polsko, vedené Józefem Piłsudským, naopak chtělo získat oblasti bývalé polsko-litevské unie a zároveň si zajistit co nejlepńí pozici v případném boji o polskou nezávislost.
14
DAVIES, Norman. Polsko: dějiny národa ve středu Evropy. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Prostor, 2003, s. 124. 15 ŅĆÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka 1919–1920 a její ohlas v českých novinách. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. Mgr. Lukáń Fasora, Ph.D., s. 7.
7
Ze začátku polsko-sovětskému konfliktu bránila německá armáda v prostoru Ober-Ost, jenņ se nacházel mezi těmito dvěma státy. Německý Ober-Ost se rozprostíral od Litvy aņ po Rumunsko, ale v prosinci 1918 dostaly německé jednotky rozkaz stáhnout se do vlasti, čímņ se tento pás rozpadnul a uvolnil prostor mezi Polskem a sovětským Ruskem. Boje na začátku roku 1919 byly ve velkém ovlivněny vojenskou situací obou států. Dané podmínky byly velmi omezené jak v oblasti lidských zdrojů, tak i materiální. Stav polské armády vńak byl oproti stavu ruskému ve větńí výhodě, a proto Poláci v roce 1919 dosáhli dvou významných vítězství. Prvním byla vilenská operace v dubnu 1919. Vilno představovalo jediné velké město na sovětské frontě, a proto se Piłsudski rozhodl, ņe toto město osvobodí. Celá operace vypukla 16. dubna a během pár dnů se povedlo polským jednotkám z města vyhnat Sověty, kteří poté zaujali obrannou linii na řece Němen. Dne 21. dubna do uņ polského Vilna přijel Piłsudski a vydává prohláńení k obyvatelům Litvy o svých politických záměrech: „Polská armáda, kterou jsem sem přivedl proto, aby skoncovala s násilím libovůlí a aby zlomila vládu, jež odporovala vůli lidu, vám všem přináší osvobození a svobodu. Chci, abyste si vy sami vyřešili své vnitřní národnostní a náboženské záležitosti tak, jak sami chcete, bez toho, aby na vás ze strany Polska kdokoli vyvíjel nátlak či proti vám násilně zakročil.“16
Dalńím polským úderem bylo dobytí města Minsk 8. srpna. Plánem byl rozsáhlý obchvat sovětských pozic a odříznutí ņelezničního spojení. Sovětské síly byly kvůli přeruńení ņeleznice oslabeny a nakonec donuceny ustoupit k řekám Dvině a Berezině. Polská armáda koncem srpna nakonec drņela vńechna důleņitá místa v pohraničí – Vilno, Minsk a Lvov, ze kterého nakonec Ukrajinci ustoupili. Piłsudski vydal rozkaz udrņet tuto linii a dále nepostupovat. Nastal čas, kdy byl Piłsudski připraven vyjednávat. V období mezi zimou 1919 a jarem 1920 bylo uskutečněno několik diplomatických schůzek mezi těmito znepřátelenými stranami. V podstatě na schůzkách nebylo nic domluveno aņ na výměnu zajatců. Ze strany Dohody se objevily výtky určené Polákům kvůli přeruńené vojenské akci zaměřené na Moskvu, kam mezitím postupovaly vojenské jednotky bílého generála Děnikina, kterého Dohoda podporovala a který později utrpěl několik zdrcujících poráņek. Polská vláda neměla vńak stejné cíle jako Dohoda, a i kdyņ měla s Děnikinem stejného nepřítele, nepřála si jeho vítězství. Přála si spíńe výhru rudých nad
16
KOVÁCS, István. Piłsudski... Katyň... Solidarita...: klíčové pojmy polských dějin 20. století. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 49.
8
bílými, jelikoņ poté by pro ni bylo jednoduńńí získat oblasti na východě, jeņ poņadovala.17 Při schůzkách dońlo i k vyjednávání míru, které vńak kvůli nespokojenosti obou stran selhalo. Neochotu sjednání míru dokazují i slova Piłsudského, jenņ v návalu emocí řekl M. Kossakowskému18: „Platí to stejně pro bolševiky jako pro Děnikina; dá se jim říci jen jediné: »My jsme světová síla a vy jste předurčeni do márnice. Opovrhuji vámi, cítím k vám pohrdání… Žádné otázky vztahů a diplomatické jednání nemohou existovat tam, kde nejsou základními podmínkami důvěra a diskrétnost. To první nemáte a druhé neuznáváte…« Ne, neměl jsem o čem vyjednávat. Jen jsem jim řekl nepříjemná fakta… Nařídil jsem jim, aby pochopili, že vůči nám mají být pokorní žebráci.“19
Piłsudski si byl zcela vědom toho, ņe Sověti vedou dvojí politiku, kdy na jedné straně mluví o míru, ale na straně druhé shromaņćují vojenské síly na západní frontě. V období diplomacie v Pobaltí nastalo období zmatků, kdy se na tomto území střetávala armáda litevská, lotyńská a estonská s armádami bílých, sovětských, stejně tak s německou Baltskou armádou. Polsko k této situaci nebylo zcela lhostejné a navázalo spolupráci s Lotyńi ohledně města Dunaburg (dneńní Daugavpils), kdy toto město, leņící na pravém břehu řeky Dviny, bylo na podzim 1919 zabráno rudými. Od konce srpna levý břeh řeky Dviny okupovala polská armáda vedena generálem Śmigłym-Rydzem. Chystaná akce s krycím názvem operace Zima započala 3. ledna 1920, kdy Poláci zaútočili přes zamrzlou Dvinu. Rudoarmějci byli nuceni se stáhnout z města a nakonec byli obklíčeni Lotyńi. Dne 5. ledna operace Zima skončila a Piłsudski oficiálně prohlásil, ņe město Dunaburg patří Lotyńské republice. Výsledkem dunaburgské operace vznikla situace, kdy se polská a sovětská armáda stýkaly na jednotné, nepřeruńované linii od severu na jih. Na počátku roku 1920 probíhaly velké změny na polsko-sovětské frontě. Rudá armáda 12. prosince 1919 dobyla Kyjev a Děnikin byl nucen ustupovat směrem na Krym. Dne 2. února 1920 byla v Tartu podepsána mírová smlouva, díky níņ skončily boje s estonskou národní armádou. Mezitím se Nejvyńńí spojenecká rada pokouńela zvrátit boje mezi Polskem
17
SULEJA, Włodzimierz. Józef Piłsudski. Wrocław: Ossolineum, 1995, s. 199. Úředník ministerstva zahraničí, člen Výboru na obranu hranic a představitel polské strany za dob vyjednávání se sovětským Ruskem. 19 DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda: polsko-sovětská válka 1919–1920 a "zázrak nad Vislou". 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006, s. 71–72. 18
9
a Ruskem. I kdyņ zpočátku Polsku dávala prostředky na obranu, 20 později spojeneckou podporu Polsku odmítla, jelikoņ ta byla směřována spíńe proti německému revanńismu a ne proti bolńevické revoluci. Dohoda se k dané situaci vyjádřila: „Polsko mělo být bariérou proti Rusku a zábranou Německu, nikoli zábranou Rusku a bariérou proti Německu.“21 Spojenecké mocnosti 8. prosince stanovily provizorní hranici mezi Polskem a Ruskem tzv. Curzonovu linii.22 Tato linie vńak nebyla Polskem ani Ruskem respektována a boje pokračovaly dál. Na druhé straně v Rusku panovala panika plynoucí z armád, které Rusko obklopovaly a usilovaly ho zničit. Tím pádem bylo pro Rusy pochopitelné, kdyņ předpokládali, ņe tyto armády se navzájem podporují. Sovětńtí historici o této situaci píńí jako „o domluvě imperialistických velmocí s Polskem v letech 1919–1920“23 a také podotýkají to, ņe díky pomoci Dohody bylo Polsko schopno bojovat proti sovětskému Rusku. Po zdlouhavé komunikaci ohledně míru měl Piłsudski dostatek času pro reorganizaci armády a zajińtění vojenského vybavení. V polovině dubna byla polská armáda připravena k boji. Zato Rudá armáda na tom byla hůře kvůli dlouhým přesunům vojenských jednotek. Piłsudski rozvíjel své plány ohledně federace pohraničních států, k tomu vńak potřeboval spojence, kterého nakonec po dlouhém hledání nalezl v ukrajinském nacionalistovi Semjonu Petljurovi. Piłsudski s Ukrajinou ve své Pohraniční federaci počítal, a tak 17. dubna 1920 vydal rozkaz k útoku na Kyjev, jenņ byl pod vládou Sovětů. Piłsudskému bylo jasné, ņe poté co by Kyjev dobyl, by polská armáda nedokázala toto území ubránit, proto potřeboval někoho, kdo bude udrņovat Ukrajinu s Polskem v přátelském vztahu. Dne 21. dubna 1920 byla ve Varńavě podepsána dohoda mezi Polskou republikou a Ukrajinskou lidovou republikou a 24. dubna i smlouva vojenská.24 Kyjevská operace je mnohdy povaņována za začátek této války. Pro Polsko byla polsko-sovětská válka významná uņ od jejího počátku, ale Rusko aņ do roku 1920 jako by předstíralo, ņe konflikt neexistuje. Dne 6. května vstoupila polská armáda vítězně do Kyjeva, z kterého se den předtím Rudá armáda evakuovala. Piłsudski poté Kyjev předal do velení Petljurovi, jenņ vyhlásil Kyjev za hlavní město Ukrajinské lidové republiky. Získáním Kyjeva se postup polských sil pozastavil. Vpád Poláků 20
Francie poskytla Polsku půjčku ve výńi 375 milionů franků a USA zajistila půjčku v rozmezí 56 milionů dolarů, čímņ mohlo Polsko nakoupit vojenský materiál. Nastal vńak problém s transportem zbraní do země, kdy existovaly pouze tři trasy a to přes Československo, Německo nebo lodní dopravou přes Gdaňsk. První dva způsoby byly později blokovány, stejně tak i transport přes Gdaňsk, který byl přeruńován kvůli stávkujícím dělníkům. 21 DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda: polsko-sovětská válka 1919–1920 a "zázrak nad Vislou". 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006, s. 90. 22 Pojmenována podle britského ministra zahraničí George Curzona. 23 DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda: polsko-sovětská válka 1919–1920 a "zázrak nad Vislou". 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006, s. 91. 24 ŘEZNÍK, Miloń. Dějiny Polska v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2010, s. 339.
10
na Ukrajinu v ruské společnosti vyvolalo vlnu vlastenectví, coņ mělo za následek velký počet dobrovolníků ochotných vstoupit do Rudé armády. Plánem sovětského protiútoku bylo prolomit polskou frontu, coņ se také 5. června povedlo Konarmiji pod velením generála Semjona Bućonného. Z 10. na 11. června museli Poláci opustit Kyjev, poté následoval ústup od řeky Tetěrev k linii řek Zbruč a Styr. Rudá armáda tlačila Poláky zpátky na západ, ale její postup se na jihozápadním frontu začal zpomalovat. Konarmija se musela stáhnout kvůli přeskupení a doplnění zásob a nastalo několikadenní klid, který polská armáda vyuņila k reorganizaci jednotek. Invaze na Ukrajinu byla odraņena, Petjlura na Ukrajině zcela zklamal a v červenci Polsku hrozil útok ze dvou směrů. V červenci 1920 podle plánu Rudá armáda začala postupovat do centra Polska, kdy bylo hlavním cílem dobýt Varńavu. Do čela Rudé armády vstoupil velitel Michail Nikolajevič Tuchačevskij, který ve svém slavném prohláńení Rudé armádě vzkázal: „Vojáci Rudé armády! Nadešel čas zúčtování. Armáda Rudého praporu a armáda Bílého orla stojí proti sobě ve smrtelném střetu. Přes mrtvolu bílého Polska vede cesta k celosvětovému požáru. Na svých bodácích přineseme pachtícímu se lidstvu štěstí a mír. Na Západ! Udeřila hodina útoku. Na Vilno, Minsk a Varšavu! Pochodem vchod!“25
Dne 4. července započala ofenzíva směr Varńava. Dne 11. července byl dobyt Minsk Rudou armádou a 14. července díky lsti a pomoci Litevců bylo dobyto Vilno, kdy poté podle dohody mezi sovětskou a litevskou vládou Vilno připadlo Litvě.26 Polská armáda byla nucena stále ustupovat. Nakonec padlo i Grodno, jeņ obsadila Gajova jízda, která neustále postupovala vpřed. Spojenecké vlády v Paříņi a v Londýně byly vpádem Rudé armády do Polska překvapeny, nikdy nepočítaly s tím, ņe by se sovětské Rusko pustilo do války v zahraničí. Proto kdyņ je polská vláda ņádala o pomoc, tak jejich odpovědi a podmínky byly velmi vyhýbavé. Spojenecké vlády se nakonec dohodly, ņe Polsku pomohou, aņ padne čistě polské území (za které povaņovaly aņ Varńavu) a to z důvodu, ņe Polsko ani Rusko nerespektovaly Curzonovu linii a nebylo zcela jasné, kudy východní polská hranice vede. Spojenecké mocnosti se pokouńely Sověty zadrņet, ale Sovětům se spojenecké návrhy zdály jako projev jejich slabosti a ujistily je, ņe spojenci pro ně nejsou ņádnou hrozbou. Po neúspěchu udrņet Sověty se Lloyd George pokusil jeńtě obrátit na Poláky, kam poslal 21. července 25
DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda: polsko-sovětská válka 1919–1920 a "zázrak nad Vislou". 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006, s. 143. 26 PEČENKA, Marek a Bohuslav LITERA. Dějiny Ruska v datech. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011, s. 212.
11
mezispojeneckou misi za účelem zahájit jednání o míru. Sověti předloņili naprosto poniņující podmínky míru, ale i přes doporučení Lloyda George je Poláci striktně odmítli. Tímto spojenecká diplomacie skončila s nulovým výsledkem. Co se týče sousedních zemí Polska – Rumunska, Maćarska, Československa, Německa a Svobodného města Gdaňsk – kterých se sovětská invaze dotýkala nejvíce, tak ty zaujaly spíńe neutrální postoj. Rumunsko bylo oslabenou vlnou stávek, Maćarsko by bylo ochotno poslat do Polska své jednotky, ale problém nastal v přesunu přes Československo, se kterým bylo ve válečném konfliktu. Československo o polské záleņitosti nejevilo příliń zájem, blokovalo ņeleznici směrem do Polska a zabavovalo vojenský materiál, jenņ byl Polsku velmi potřebný. Na konci července sice uskutečnilo pár pomocných kroků, ale to bylo vńe, nechtělo Polsko podpořit a 9. srpna 1920 vydalo prohláńení o neutralitě v tomto konfliktu. 27 Vysvětlení k danému postoji, které Československo v této situaci zaujalo, lze nalézt v knize F. Peroutky: „Je nutno blíže vysvětlit, proč vláda považovala za potřebné vydat takto výslovné prohlášení. Vyjadřuje zajisté velmi dobře její ideologii, která byla upřímně mírová. Tajně a nevysloveně však vyjadřuje i politický stav země. Poněvadž vzali jsme si za úkol říkat v této knize věci, jak jsou a nikoliv, jak by snad měly být, povíme i tentokráte plnou pravdu: hlavní příčinou této neutrality byla slabost.“28
Německo, v němņ vládl politický chaos a které trpělo vlnami sociálních nepokojů, zase vidělo v Rudé armádě osvoboditele a vyhlásilo vůči polsko-sovětské válce neutralitu. Gdaňsk, stejně jako Československo, přeruńilo zásobovací tratě do Polska a jejich postoj k dané situaci byl takový, ņe pokud má být Polská republika zničena, nevidí důvod, proč jí pomáhat. I přes ņádost Tuchačevského spojit západní a jihovýchodní front, XIV. armáda směřovala na jih kvůli rumunskému výboji, Konarmija se obrátila na Lvov, jediná XII. armáda se snaņila spojit s Tuchačevským, ale uvízla v baņinách v okolí Stochodu. Tuchačevského armáda se postupem času oslabovala a postupovala pomalu, jelikoņ čelila mnoha polským protiútokům. Kvůli pomalému postupu Sověti ztratili mnoho času, jenņ byl v této válečné akci velmi důleņitý. Tato situace vńak byla prospěńná Polsku, kterému se podařilo dostat polskou armádu z krize a připravit Varńavu na sovětský útok. V obranných opatřeních pomáhalo i civilní obyvatelstvo a počet vojáků díky vlasteneckému cítění se výrazně zvýńil za pomoci dobrovolníků a dobrovolnic vńech věkových či společenských kategorií. 27 28
PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu III. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 1190. Tamtéņ.
12
Bitva o Varńavu se odehrávala na čtyřech místech – na předmostí Visly, u řek Wkry a Wieprz a na hranicích s Pruskem. Dne 12. srpna se střetly jednotky u předmostí Visly, kde byl dobyt Radzymin. O tři dny později se vńak povedlo Radzymin získat zpět a 18. srpna Hallerovy jednotky zvítězily nad sovětskými. Jiņ 13. srpna začala ofenziva páté armády pod velením Sikorského u řeky Wkry, kde boje plnily nejtěņńí úkol. Pátá armáda vńak pomalu postupovala, aņ sovětské velení muselo stáhnout své jednotky. Boj u řeky Wieprz, který započal 16. srpna, byl závislý na úspěńích akcí předeńlých, a proto se počítá mezi okamņiky nejdramatičtějńí. Nakonec byl celý konflikt přesunut od okolí Varńavy k pruským hranicím. 29 Tři sovětské armády dokázaly prchnout před tím, neņ je polská armáda mohla obklíčit, ale pro poslední IV. armádu bylo příliń pozdě a byla polskými jednotkami postupně zničena. Polská armáda dosáhla úspěchu, v který skoro nikdo nevěřil. Karty se obrátily a Poláci začali pronásledovat Rudou armádu, dostali se do boje s Kavkorem, jízdou pod velením Gaji, jeņ dosud nebyla jeńtě poraņena. Po několika dnech urputných bojů byl Kavkor nucen ustoupit kvůli značné polské přesile za pruské hranice, kde se nechal zajmout Němci. Výsledek bitvy, zapsaný v dějinách jako „zázrak na Visle“, byl k neuvěření, sovětská invaze byla zázrakem odraņena. Polská armáda způsobila Rudé armádě obrovské ztráty a ruský ústup pomalu připomínal útěk zpátky do Ruska. Polská armáda stále pronásledovala Tuchačevského jednotky s cílem zničit nepřítele. Tuchačevskij směřoval na základnu podél Němnu, kde 20. září vypukla dalńí bitva. Rudá armáda se jeńtě pořádně nevzpamatovala z poráņky v bitvě o Varńavu, polským jednotkám se dařilo postupně sovětské armády obklíčit, aņ nakonec 26. září Tuchačevskij zavelel k ústupu a na konci září byla Halič vyčińtěna od sovětských jednotek. Armáda generála Żeligowského obsadila 9. října Vilno a 18. října padl Minsk. Fronta opět zaujímala linii před začátkem ruské ofenzívy a nastala chvíle, kdy bylo moņné začít diskutovat o příměří. Dne 12. října 1920 ve městě Rize polńtí diplomaté podepsali se sovětským Ruskem příměří a 18. října po příńtích 19 let skončily boje mezi těmito státy. O konečných podmínkách mírové smlouvy se vńak diskutovalo jeńtě dalńí půl rok v Rize. 18. března 1921 se strany dohodly a v 7 hodin večer byla mírová smlouva podepsána, čímņ válka byla nadobro ukončena. Ze smlouvy vycházelo, ņe Sověti mají Polsku vyplatit 30 milionů rublů v carském zlatě a vrátit polské kulturní poklady. Co se týče hranice, ta byla stanovena podle linie fronty,
29
Podrobnějńí informace je moņné nalézt v publikaci: CZUBIŃSKI, Antoni. Rusko-polská válka v letech 1918–1921: první sovětský útok na Evropu. 1. vyd. Brno: Bonus A, 1996, s. 304–315.
13
kterou zaujímala 12. října 1920.30 Území Ukrajiny a Běloruska bylo rozděleno mezi tyto dva státy, coņ se nelíbilo představitelům těchto zemí, jelikoņ tak bylo učiněno bez jejich souhlasu. V Polsku mírová smlouva vyvolala kritiku, za to v Rusku byla přijata příznivě. Válka skončila s výsledkem, jenņ se neshodoval s cíli, které si strany před válkou vytyčily.
30
ŅĆÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka 1919–1920 a její ohlas v českých novinách. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. Mgr. Lukáń Fasora, Ph.D., s. 10.
14
3. Polsko-sovětská válka v polské meziválečné próze Jak uņ bylo zmíněno v úvodu, tato kapitola se bude zabývat rozborem vybraných polských děl, ve kterých je zobrazena polsko-sovětská válka. Kaņdé dílo je zkoumáno jednotlivě a na základě získaných poznatků jsou díla navzájem porovnávány, přičemņ budou v kapitole přiloņeny i relevantní pasáņe z knih, na kterých bude moņné rozpoznat, zdali jsou literární díla ovlivněna osobními proņitky z války či nikoliv. Na začátku kapitoly je také nastíněna doba, v níņ se polská společnost nově ocitla, a jak se jednotlivé kulturní sféry, předevńím pak meziválečná literatura, znovuzrodily a dále vyvíjely. Po první světové válce se Polsko nacházelo ve velmi zpustońeném stavu, avńak národní tuņby se konečně vyplnily a polská společnost mohla slavit obnovení polské nezávislosti. Meziválečné období přineslo v Polsku mnoho změn v ņivotě politickém, společenském i uměleckém. Nastala urychlená modernizace sociálního a kulturního vývoje. Lidé byli svědky neuvěřitelného rozvoje technologie a to například ve sféře rozhlasu či kinematografie. Svůj velký rozmach zaņilo i divadlo. Objevovaly se nové avantgardní proudy v umění, architektuře, hudbě či v literatuře. Patří mezi ně například expresionismus, futurismus, formismus, surrealismus aj. Obdobně se objevovaly i nové filozofické směry, jako existencialismus, pragmatismus, behaviorismus či katastrofismus. Meziválečné období bylo zcela jistě epochou neobyčejného rozkvětu literatury. Po roce 1918 se v Polsku vytvořily nové, příznivé podmínky pro rozvoj jak kultury, tak i literatury. Během oněch dvaceti let nebyla literatura příliń jednotná. Dvacátá léta 20. století byla plná euforie, optimismu, nadńení, radosti a vitalismu, předevńím pak v poezii, ve které se začaly utvářet nové básnické skupiny, 31 zabývající se aktuálními tématy a vytvářením nových výrazových prostředků. 32 Společnost po první světové válce a po získání nezávislosti zpočátku viděla polskou budoucnost v mnohem lepńím světle. Druhé podobdobí meziválečné literatury, spadající do 30. let, uņ zdaleka nebylo tak pozitivní. Kvůli velké hospodářské krizi, vysoké nezaměstnanosti a nejisté politické situaci rostla vlna pesimismu, kritika a literatura se začala více zaměřovat na sociální tématiku. Také narůstaly obavy z vznikajících totalitních států, coņ zapříčinilo, ņe se v literatuře začaly objevovat prvky katastrofismu.
31
Snad nejznámějńí je varńavská skupina Skamander, jejímiņ hlavními členy byli J. Tuwim, J. Iwaszkiewicz, A. Słonimski, J. Lechoń a K. Wierzyński. 32 KREJČÍ, Karel. Dějiny polské literatury. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 488.
15
Významnou roli v první fázi meziválečného období hráli spisovatelé, kteří působili uņ před první světovou válkou a kteří byli často známí i mimo polské prostředí, jako například Stefan Żeromski se svým kritickým románem Przedwiośnie, Wacław Berent, Andrzej Strug, Jan Kasprowicz, Leopold Staff či Władysław Reymont, jenņ za svůj román Chłopi roku 1924 obdrņel Nobelovu cenu za literaturu. Próza oproti poezii plného nadńení byla skeptičtějńí a vyvolávala budící se obavy ohledně společensko-politické problematiky znovuzrozeného státu. Jiņ během první světové války se v Polsku vytváří nová generace spisovatelů, jeņ zastává nové heslo – dost národních mýtů, trpitelství a hrdinství, je zapotřebí se postavit nové skutečnosti.33 Tato nová vlna spisovatelů se poté díky změněné realitě ujímá velení a vytváří vůdčí proud nové literatury, která se snaņí otevřít světu a nechává se ovlivňovat novými směry, zvláńtě pak ze západu. Velmi silné je vńak i navrácení k domácí tradiční literatuře, v níņ se spisovatelé snaņí nalézt ņivé prvky, díky nimņ by mohli rozvést literaturu novou, ve které je vyzdvihována snaha o zachycení a ztvárnění reality. Díky tomuto přístupu byla současná literatura osvěņena a obohacena novými tvárnými prostředky.34
3.1 Żeromského rozčarování v románu Przedwiośnie Stefan Żeromski, polský prozaik, dramatik a esejista, který si rychle získal velkou autoritu ve veřejném ņivotě, býval často nazýván „svědomím národa“ díky svému hlubokému sociálnímu cítění a morální neústupnosti. Żeromski ve svých dílech dokáņe s hravostí manipulovat s prvky realismu, naturalismu, symbolismus či metaforické příměry, čímņ tak dosáhne toho, ņe dokáņe s lehkostí skrýt své myńlenky, a proto není někdy pro čtenáře zcela jasné, jak se má k obsahu díla postavit. Tento styl vńak vyjadřuje autorovu individualitu a jeho pomocí je schopen dosáhnout svých specifických cílů. Tím se projevuje i Żeromského originalita, jeņ spočívá v tom, ņe bezohledně tříńtí na kusy stereotypy polského myńlení dané doby, které literatura vytvářela a podporovala. Żeromského tvorba se vyznačuje tím, ņe se autor pokouńel zachytit reakce a názory intelektuální společnosti na historické dění a na společenské problémy. V ņivotě Stefana Żeromského nastalo mnoho historických okamņiků – 33
ŃTĚPÁN, Ludvík. Slovník polských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2000, s. 44. KREJČÍ, Karel. Dějiny polské literatury, op. cit., s. 489–490. O meziválečné polské literatuře lze dalńí informace čerpat i z fundamentálních polských příruček: Trzydziestolecie: 1914–1944 Anny Nasiłowské, Literatura Dwudziestolecia międzywojennego Jerzyho Kwiatkowského, Andrzej Zawada: Dwudziestolecie literackie Andrzeje Zawady ad. 34
16
od revoluce r. 1905 přes první světovou válku aņ po znovuzískání polské nezávislosti, proto jeho díla nejčastěji zobrazují události jak současné, tak i z národních dějin 19. století. 35 Větńina spisovatelů starńí generace se pokouńela navázat po první světové válce na svou předválečnou tvorbu, ale postupně vńak ustupují do pozadí. Opakem byl Stefan Żeromski, který se v tomto období nejsilněji projevuje z celé skupiny předválečných spisovatelů. Jeho tvorba je natolik působivá, ņe z něj vychází téměř celá poválečná generace polských prozaiků. 36 Po získání polské nezávislosti se Żeromski také aktivně zabýval publicistikou. V těchto počátečních poválečných letech se pokouńel předevńím nalézt cestu mezi společenskou nespravedlivostí a neúctou ve spojitosti s těņkou lidskou prací a ničivým vírem komunistické revoluce.37 Jedno z takových děl, jeņ pravděpodobně nejpronikavěji ovlivnilo několik desetiletí myńlení a cítění polské společnosti, představuje Żeromského poslední dílo politický román Przedwiośnie, ve kterém je zobrazen střet mezi starńími nadějemi a tuņbami s hořkou skutečností poválečného vývoje v Polsku. Toto dílo se setkalo se souhlasem řady čtenářů, ale také vyvolalo odpor stoupenců reņimu, ostrou polemiku v polské společnosti a výpady pravice proti autorovi z důvodů propagandy komunismu.38 K této kritice sám Stefan Żeromski podal vysvětlení za účelem objasnění myńlenek v díle: „Nikogo nie wzywałem na drogę komunizmu, lecz za pomocą tego utworu literackiego usiłowałem, o ile to jest możliwe, zabiec drogę komunizmowi, ostrzec, przerazić, odstraszyć. Chciałem, jak to zaznaczył jeden z czujnych krytyków polskich, a człowiek serca – »uderzyć w sumienie polskie«, wezwać do stworzenia wielkich, wzniosłych, najczyściej polskich, z ducha naszego wyrastających idei, dokoła których skupiłaby się zwartym obozem młodzież, dziś pchająca się do więzień, ażeby w nich gnić i cierpieć za obcy komunizm. Nie zrozumiano mej przypowieści. Nie uderzyłem w sumienie, lecz tu i tam trafiłem w brzuch, tu i tam w serce poczciwe, niewiedzące, zaślepione. Nie rozumiano ohydy, okropności, tragedii pochodu na Belweder – sceny, przy której pisaniu serce mi się łamało.“39
Żeromski ve svém posledním románě, jenņ ukončil rok před svou smrtí roku 1925, reaguje na novou skutečnost, kdy se povedlo dosáhnout polských národních cílů. Przedwiośnie je 35
ŃTĚPÁN, Ludvík. Slovník polských spisovatelů, op. cit., 2000, s. 542. KREJČÍ, Karel. Dějiny polské literatury. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 488. 37 JARZĘBSKI, Jerzy. Proza dwudziestolecia. Wyd. 1. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 2005, s. 58. 38 PASZEK, Jerzy. Żeromski. Wrocław: Wydawnictwo Dolnośląskie, 2001, s. 177. 39 SZARUGA, Leszek. Współczesna powieść polityczna: Sens literatury, sens historii. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 2001, s. 53. 36
17
románem o rozčarování, je tu přítomen odklon od optimismu, kdy líčil skutečnost tak, jak se mu zobrazovala před očima. Vńechny nepokoje, obavy, úzkost vycházející ze situace poválečného Polska vytvořily podklad pro román Przedwiośnie. 40 Żeromského tvorba je typická svými diskuzemi ohledně otázek národních, společenských, kulturních a morálních. V díle Przedwiośnie je tato diskuze o nenaplněných idejí neustále přítomna, stejně tak i snaha o nalezení odpovědí na oņehavé, nepříjemné dobové otázky. V díle je bohatě zastoupen Żeromského osobitý styl, kterým dokáņe vyjádřit vńe, co si o soudobé situaci myslí, coņ ve velké míře odporuje tomu, co by chtěl průměrný čtenář číst.41 Jak uņ bylo zmíněno výńe, Stefan Żeromski s oblibou ničil zavedené stereotypy panující v polské literatuře. Rozbíjení těchto stereotypů je patrné i na jeho hrdinovi z románu Przedwiośnie. Před generací polských spisovatelů, jejíņ součástí byl i Stefan Żeromski, vládl v polské literatuře typ sienkiewiczovského pozitivního hrdiny, jenņ se vyznačoval takovými způsoby jednání a reakcemi, které se shodovaly s očekáváními čtenářů a jejich reakcemi v podobné situaci. Čtenářský zájem takto gradoval aņ do podoby téměř naprosté identifikace s hrdinou. Čtenáři měli takové hrdiny v oblibě, jelikoņ v nich mohli spatřovat svůj vlastní obraz. Popularita takového typu hrdiny vedla postupně k vytvoření ustálených schémat, jeņ mohla být neustále opakována. Od těchto předvídatelných hrdinů se odlińoval hrdina Żeromského, jenņ čtenáře mate a záměrně dezorientuje. Hrdina svými impulzivními reakcemi či nelogickým chováním nechává čtenáře na pochybách a ten netuńí, co si o daném hrdinovi má myslet. To samé platí o protagonistovi románu Przedwiośnie Césaru Barykovi, u kterého čtenáři není příliń jasné, kam svými reakcemi, například na události ruské revoluce či znovunabyté polské nezávislosti, směřuje, stejně tak v něm vyvolává pochybnosti svým morálním vztahem k ostatním. Baryka je hrdinou, který se svému okolí i sám sobě jeví cizím. Je neznámým a nečitelným pro vńechny lidi v rodném Baku, v Rusku, v Polsku, pro vojáky, s kterými bojoval v polsko-sovětské válce i pro komunisty ve Varńavě. Je citově rozervaný a jediné, v čem si je jist, je skutečnost, ņe se nedokáņe v Polsku s nikým ztotoņnit.42 Čtenářův vztah k Césaru Barykovi se vńak nevyvíjí negativním směrem, jelikoņ hrdina se nedopustí ničeho tak závaņného, aby se v očích čtenáře zneváņil, ale jeho necitlivé chování vůči lidem a někdy i jeho bezohledný egoismus neumoņní čtenáři vytvořit si k němu jednoznačný postoj.43 40
HUTNIKIEWICZ, Artur. Stefan Żeromski. Wyd. 1. Warszawa: Wiedza Powszechna, 1960, s. 186. KREJČÍ, Karel. Epilog díla Stefana Żeromského. In: ŻEROMSKI, Stefan. Předjaří. 1. vyd. Praha: Odeon, 1970, s. 309–315, s. 309. 42 SZARUGA, Leszek. Współczesna powieść polityczna: Sens literatury, sens historii. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 2001, s. 59. 43 KREJČÍ, Karel. Epilog díla Stefana Żeromského. In: ŻEROMSKI, Stefan. Předjaří. 1. vyd. Praha: Odeon, 1970, s. 309–315, s. 310–311. 41
18
Tato roztříńtěnost vńak není samoúčelná a má svoji danou funkci. Autor tím chtěl zlikvidovat jeden ze stereotypů, který nadále působil v polské literatuře, v níņ bylo typické vzpomínat na dávné okamņiky a zańlou slávu, ale Żeromski toto minulé podává jako ņivou skutečnost. Dokonce v závěru románu mění jakousi iluzi idylického ńťastného konce na neočekávanou katastrofu. Tímto vzniká kontrast mezi přeņívající minulostí a obrazem drsné reality. Také se v knize ukazuje romantická vize vysněné budoucnosti a to utopie „skleněných domů“, kterou Barykův otec předává svému synovi, za účelem vzbudit lásku k osvobozenému Polsku. V této představě Żeromski vyobrazil společenské ideály polského boje za nezávislost, kdy si společnost myslela, ņe s osvobozením polského národa budou vyřeńeny i sociální a ekonomické problémy. Děj románu Przedwiośnie začíná na území Ruska, jeņ je zmítáno revolucí. Díky určitým pasáņím se čtenáři vytváří obraz, jak tato revoluce ovlivnila myńlení a jednání lidí, stejně tak i maličkého Césara Baryku: „Na jednym z takich zbiegowisk wieszano in effigie burżuazyjnych cesarzów, wielkorządców, prezydentów, generałów, wodzów – między innymi lalkę ubraną za Józefa Piłsudskiego. Tłum klaskał radośnie a Cezarek najgłośniej, choć nic jeszcze, co prawda, o Józefie Piłsudskim nie wiedział. Wszystko, co wykrzykiwali mówcy wiecowi, trafiło mu do przekonania, było jakby wyjęte z jego wnętrza, wyrwane z jego głowy. To była właśnie esencja rzeczy. “44
Baryka byl do revoluce velmi zapálen, ale po smrti jeho matky se to změnilo, kdy náhle prozřel a uviděl, ņe tato revoluce nepřináńí nic dobrého. Barykova matka byla Polka, a proto chtěla v těņké době revoluce v synu udrņet jakousi spojitost s polským národem. To se jí vńak nepovedlo, Baryku k Polsku nevázaly ņádné vlastenecké city a Polsko pro něj zůstávalo prázdným pojmem aņ do doby, kdy se po dlouhé době setkává se svým otcem, který jeho mysl naplní utopickou vizí skleněných domů. Po otcově smrti se vńak Baryka ocitá v kruté realitě, kdy přijíņdí sám do Polska. Místo skleněných domů vidí vńude bídu a zaostalost. Tímto začíná část, jeņ se odehrává jiņ ve Varńavě, kde César Baryka započal studia, která vńak byla přeruńena polsko-sovětskou válkou, jíņ se stal součástí: „Wybuchła wojna z bolszewikami. Cezary wstąpił do wojska, jak wszyscy jego koledzy z fakultetu. Nie pałał ci on entuzjazmem do wojaczki, ani myślowo i przekonaniowo pragnął
44
ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974, s. 36.
19
wojować z Sowietami, ale musiał iść w obawie niesławy. Ów snobizm wojenny silniejszy był niż przekonania i sympatia dla tamtej strony. “45
César Baryka působil v polském vojenském oddílu, který byl přítomen ve Varńavě. Čtenáři se tak naskytuje obraz válečné Varńavy, na kterou Sověti táhli v srpnu roku 1920 a zaútočili na městečko Radzymin. V tomto období Stefan Żeromski působil ve Varńavě, kde pracoval ve vojenském zpravodajství.46 Proto jsou popisy válečné atmosféry ve Varńavě v románu více neņ věrohodné: „Cezary wyruszył ‚w pole῾. ‚Pole῾ było niedaleko, tuż pod Warszawą. Widać je było niemal, gdyż dymy płonącego Radzymina ukazywały się oczom z wysokiego pobrzeża, na którym wznosi się Warszawa. Słychać było huk armatni, dobrze Cezaremu znajomy. […] Pewnego razu, gdy wojska bolszewickie minęły już spalone miasteczka i docierały niemal do przedmieść Warszawy, a całe to miasto było w ruchu, w biegu, w skoku, w jakimś locie wszystkich na wszystkie strony – gdy dudniało, jak bęben, od automobilów ciężarowych, od przeciągającej artylerii, dźwięczało od kroku wojsk maszerujących w rozmaite strony…“47
V románu je téņ vyzdviņena situace, kdy se v polské společnosti nacházelo mnoho dobrovolníků, kteří díky svému vlasteneckému cítění měli nutkání vstoupit do polské armády. Tato skutečnost je také zmiňována v historických publikacích, protoņe za pomoci tolika dobrovolníků se podstatně zvýńila bojeschopnost polské armády, která tak byla lépe připravena na sovětský útok. „Drugim motorem, który go popchnął, był powszechny entuzjazm. Szli wszyscy, wszyscy, wszyscy. Jak na bal, jak na zamiejską wycieczkę. Jeszcze nie widział w swym życiu takiego zjawiska jak ten entuzjazm Polaków. Pewnego dnia słyszał na zburzonym moście żelaznym nad Wisłą mowy robotników i przywódców robotniczych wzywające do walki na śmierć i życie – nie z burżuazją, jak zawsze w mowach robotniczych – lecz z tym najeźdźcą, który kraj nadchodzi, łupi i zamienia w ruinę, niosąc czerwone sztandary. Patrzał, jak chłopcy niedorośli wylatywali spod ręki matek, i czytał w dziennikach opisy, jak po bohatersku ginęli. Chciał zobaczyć własnymi oczyma tę sprawę, za którą szli w pole nadstawiać w piersi mężczyźni i wszystka młodzież – szli spokojnie, wesoło, przy huku bębna. Chciał dowiedzieć się, co naprawdę kryje
45
ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974, s. 123. BUSZEWICZOWA, Elwira. Słownik pisarzy polskich. Editor Elżbieta Zarych. Kraków: Krakowskie Wydawnictwo Naukowe, 2008, s. 524. 47 ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974, s. 123–124. 46
20
się w samym rdzeniu tego ich entuzjazmu, jak idea zasadnicza, jak siła, jaka wewnątrz skręcona sprężyna rozpręża się i popycha ich do dzieła. No, i co ta siła jest warta.“48
Po bitvě na předmostí Visly se vojenský oddíl s Césarem Barykou vydal přes Radzymin směrem na východ pronásledovat Sověty, kteří postupně ustupovali, aņ nakonec utíkali zpátky do Ruska. Avńak oproti popisu válečné skutečnosti, jeņ panovala ve Varńavě, kdy je patrné, ņe Żeromski vycházel ze svých zkuńeností, kterých v tomto období ve Varńavě on sám nabyl, tak postup Césarovy roty za nepřítelem uņ není vyobrazen do takových podrobností. Čtenáři se zde naskytuje pouze obecný a krátký popis situace: „Cezary Baryka niemało się nachodził w tej narodowej wojnie. Wykonywał wraz z kolegami z oddziału wściekłe marsze i wypady, obroty i zasadzki, to znowu wiał przed siłą przemożną. Zdarzało mu się iść w sam środek nieprzyjaciół, uczestniczyć w brawurowym przedsięwzięciu generała Sikorskiego, jak pchnięcie bagnetu rozpruwającym front bolszewicki. Zdarzało mu się maszerować dniami i nocami, naprzód, wciąż na wschód za wrogiem uciekającym. […] Gdzie były żelazne mosty, wisiały poprzetrącane ich gnaty – gdzie były mosty drewniane, sterczały osmalone pale. Gdzie były wsie, stały porozwalane pustki. Gdzie cokolwiek pięknego, wzniosłego przeszłość zostawiła potomnym na tej ziemi ubogiej, widniała kupa gruzów.“49
Dílo jako samotné ve společnosti vyvolalo ostré polemiky, rozdílné interpretace románu a komentáře.
50
Konzervativními jedinci byl Żeromski obviňován z podpory bolńevické
revoluce. Coņ vńak nebylo pravdivé, jelikoņ autor výslovně ve svých výrocích odsuzoval násilný převrat, který se udál v Rusku, a tak byl následně román interpretován jako výstraha před revolucí, ke které by mohlo v Polsku dojít, čímņ by byly zničeny vńechny dosavadní kulturní hodnoty a ke slovu by se dostaly stinné stránky člověka. 51 Čtenáře také můņe dezorientovat fakt, ņe se autor pečlivě maskuje, skrývá se za svými hrdiny a málokdy mluví sám za sebe a ani jednu postavu nezobrazuje tak, aby byla chápána jako postava autora samotného, jeņ by vyjadřovala jeho vlastní myńlenky a názory. Żeromski se dokázal v románu natolik odosobnit, ņe i v nepřímé řeči představuje způsob myńlení svých postav, coņ mohlo
48
ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974, s. 125–126. Tamtéņ, s. 131. 50 Recenze a kritiky na román Przadwiośnie je moņné přečíst v publikaci: EILE, Stanisław a Stanisław KASZTELOWICZ. Stefan Żeromski: kalendarz życia i twórczości. Wyd. 2. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 1976. 51 JAKUBOWSKI, Jan Zygmunt. Stefan Żeromski. Wyd. 2. Warszawa: Wydawnictwa Szkolne i Pedagogiczne, 1975, s. 70. 49
21
někdy také vést k dalńímu nedorozumění.52 Je vńak moņné v určitých pasáņích nalézt výjimku, například skrze výrok postavy pana Gajowce, pokračovatele polských pozitivistů s uńlechtilými plány, vysoce postaveného úředníka a sociálního reformátora, mohou být patrné Żeromského myńlenky logického uvaņování ohledně situace, kdy Rudá armáda táhla na Varńavu: „Pan Szymon Gajowiec, dążący wszystkimi swymi siłami do przedstawienia Polski najistotniejszej, takiej, jak żyje, cierpi, raduje się, w rzeczywistości najrealniejszej, był przecież także mistykiem. Wierzył w cuda. Wierzył w tajemnicze opiekuństwo nad tym krajem. W rozmowach z Cezarym wskazywał palcem na kilka ‚cudów῾. Pierwszym ‚cudem῾ pana Gajowca było, rzecz prosta, wskrzeszenie państwa polskiego. Drugim ‚cudem‛ było odparcie bolszewików w roku 1920. Pozycje tego ‚cudu῾ były takie: Bolszewicy mieli ogromną armię, świetną konnicę. Zalali tą armią cały prawie polski kraj. Na sztandarach bolszewickich było wypisane hasło wyzwolenia proletariatu z burżuazyjnej opresji, rewolucja socjalna. Powinna była w Polsce znaleźć zwolenników, powinna była zniszczyć szczupłą polską siłę zbrojną, gdyż za plecami wojsk polskich powinna była stanąć druga potęga: zrewolucjonizowane masy proletariatu miast i wsi. Ta druga siła powinna była podać rękę rosyjskiej armii czerwonej. Tymczasem bolszewicka armia czerwona została przepędzona na cztery wiatry, uciekła z Polski jak banda napastników. To był istotny, był niewątpliwy cud nad Wisłą.“53
Pokud bychom chtěli posoudit vytvořený obraz polsko-sovětské války v románu Przedwiośnie od Stefana Żeromského, tak pozornost je směřována pouze na závěrečné období tohoto válečného konfliktu. V díle je vylíčen pohled na bitvu o Varńavu, která je známá jako „zázrak na Visle / zázrak nad Vislou“ (cud nad Wisłą). Toto zobrazení je podrobně popsáno, a proto je patrné, ņe tato pasáņ byla ovlivněna autorovou osobní zkuńeností a jeho přítomností ve válečné Varńavě, coņ pro čtenářovu představu je více neņ prospěńné, stejně tak i pro pochopení jaká situace panovala v poválečném Polsku. Oproti tomu vńak zbývající úryvky, které zachycují tuto válku a její dopad na polskou zemi, uņ nejsou natolik přesné. Je to pouze obecný popis bez podrobností a podstatou tohoto obrazu jsou pouze obecné informace, které se autor mohl dovědět z novin či z vyprávění někoho jiného. Ale přes to vńechno autorův zájem o tento konflikt slouņí jenom k dobru, i kdyņ je mu v knize věnována pouze malá část.
52
KREJČÍ, Karel. Epilog díla Stefana Żeromského. In: ŻEROMSKI, Stefan. Předjaří. 1. vyd. Praha: Odeon, 1970, s. 309–315, s. 314. 53 ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974, s. 317–318.
22
3.2 Drsná realita války v díle Stanisława Rembka Stanisław Rembek (1901–1985), ńkolený historik, byl jedním z mála polských spisovatelů působících v polské meziválečné literatuře, kteří se ve své tvorbě zaměřili předevńím na vojenskou tematiku. I přes řadu komentářů a pozitivních recenzí ohledně Rembkových románů od mnoha literárních kritiků a spisovatelů je dnes tento polský spisovatel prakticky v zapomnění. Jiná situace vńak panovala v období meziválečného Polska, kdy byl Rembek velmi čtený a uznávaný autor a získal několik literárních ocenění.54 Podstatu pro vytvoření Rembkovy tvorby byly vlastenecké nepokoje ohledně osudu státu a polské společnosti. O jeho dílech se dá říci, ņe se dotýkají stále jednoho tématu a tím je nezávislost Polska, čímņ se Rembkova tvorba můņe zdát jednolitou. Dané téma je zobrazováno v různých historických momentech – od listopadového povstání roku 1830 v knize Żołnierz Wielkiego Księcia, přes první světovou válku, která je ústředním tématem v dílech Serce kaprala a Nienawiść chorążego Bachorczyka, aņ po polsko-sovětskou válku, zachycenou v dílech Nagan a W polu, a léta okupace v knize Wyrok na Franciszka Kłosa.55 Roku 1919 Stanisław Rembek vstoupil jako dobrovolník do polské armády, v níņ v období polsko-sovětské války slouņil u dělostřelectva.56 Působení na frontě v letech 1919 a 1920 ve velkém ovlivnilo vnímání i osobnost spisovatele Rembka. Tyto proņitky z války zformovaly jeho autorský styl a také se staly inspirací pro jeho dva romány – Nagan a W polu. Podstatou jeho tvorby jsou válečné proņitky spojené s mezilidskými vztahy.57 Zároveň se také v těchto dvou románech, které se odehrávají přímo na bojińtích polsko-sovětské války, Rembek pokouńí porozumět pohnutkám nepřátelské strany, jeņ nechává zaznít přímo z úst postavy Rusa, kdy nezáleņí, jestli jeho ideje zní naivně či nedůvěryhodně, coņ je v Rembkově tvorbě novinkou oproti jiným dílům meziválečných polských autorů.58 Válka je v jeho dílech pojímána jako prvek destruktivní a nepřátelský, zbavený veńkeré romantiky, ale téņ pouņívána jako způsob, který odhaluje sloņitost mezilidských vztahů a osobních problémů. Rembek zobrazuje válku v různých jejích protikladech – od hrdinství a vzneńenosti po bláznovství a destruktivitu. Válka je představena jako prostředek, jenņ 54
Např. Nagroda im. Leowenthala, Nagroda Kasy Mianowskich, Nagroda literacka miasta Kalisza z roku 1939, v roce 1938 Rembek aspiroval na ocenění Wiadomości Literackich za nejlepńí román roku. 55 CIĄGARDLAK, Barbara. Koniec legendy: o prozie Stanisława Rembeka. Przegląd Humanistyczny. 1979, nr 4, s. 109. 56 BUSZEWICZOWA, Elwira. Słownik pisarzy polskich. Kraków: Krakowskie Wydawnictwo Naukowe, 2008, s. 391–392. 57 ŃTĚPÁN, Ludvík. Slovník polských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2000, s. 407. 58 GRABOWSKA, Maria. Mały słownik pisarzy polskich. Wyd. 1. Warszawa: Wiedza Powszechna, 1981, s. 204.
23
v čtenáři vyvolá otázky ohledně morálního jednání člověka a etických hodnot kaņdého vykonaného činu.59 Rembek dokáņe vytvořit podrobný obraz dané situace i přes úspornost v uņívání slov. Jeho autorský styl je dramatický, ale zbavený veńkerého patosu. Děj románu se odehrává v neobvykle dynamickém tempu, coņ vyvolává neustálé napětí a čtenář se ve velmi krátké době stává svědkem mnoha událostí. Válečné scény jsou prezentovány čistě realisticky aņ naturalisticky. Některá jeho díla mohou dokonce svou reálností připomínat přímou reportáņ ze zákopů. Autor nevstupuje ani nezasahuje do děje. Nechává události vyvíjet tak, jak by se přirozeně udály, neboť se snaņil o vytvoření románového dokumentu, který bude věrně zachycovat frontový ņivot vojáka.60 Rembkův románový debut Nagan, jenņ je jedním z mála děl v polské meziválečné próze, ve kterých je do hloubky rozebráno téma války a válečných událostí. Román vycházel na pokračování v periodiku Robotnik v roce 1927. Nebyl ovńem nijak mimořádně úspěńný a v polské společnosti nevyvolal zvláńtní nadńení, coņ se změnilo s Rembkovým druhým románem W polu, jenņ je dodnes povaņován za jedno z nejzdařilejńích děl polské válečné prózy a za který obdrņel několik prestiņních literárních ocenění. Stanisław Rembek si také psal deníky – Dziennik rok 1920 i okolice a Dziennik okupacyjny. První deník představuje jeho proņitky z období polsko-sovětské války a v druhém je sepsán jeho ņivot v září roku 1939, kdy se Stanisław Rembek účastnil bojů za účelem obrany Varńavy. Díla Stanisława Rembka dlouhý čas figurovala na seznamu cenzury a byla proto ńpatně dostupná a nevycházela v nových nákladech. Stejně jako v Naganu, tak i v románu W polu, není ústřední postavou pouze jeden hrdina, ale je nám představen osud celé jedné roty. Rembek nutí své hrdiny přemýńlet o příčině těchto válek a jaký má být jejich cíl. Hrdinové v dílech Nagan a W polu představují typické pokolení legionistů, pro které polsko-sovětská válka byla tragickou lekcí rozčarování, vzbudila v nich pochyby ohledně smyslu války. I kdyņ svou povinnost na bojińti plní oddaně, tak hrdinové pociťují zoufalou potřebu konce konfliktu. Děj románu Nagan probíhá v listopadu roku 1919 v Bělorusku u řeky Bereziny, kde má ńestá rota chránit území zvané Mościszcze, jenņ představuje most přes řeku a tím pádem jedinou přístupovou cestu, kterou musí chránit před bolńeviky, aby nedońlo k prolomení válečné linie. Ihned na začátku knihy je uvedena zpráva o daném válečném stavu, o jehoņ průběhu se poté čtenář dozvídá v knize do podrobností: 59
CIĄGARDLAK, Barbara. Koniec legendy: o prozie Stanisława Rembeka. Przegląd Humanistyczny. 1979, nr 4, s. 116. 60 LALAK, Mirosław. Między historią a biografią: o prozie Stanisława Rembeka. Szczecin: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Szczecińskiego, 1991, s. 23.
24
„Oddziały nasze na odcinku między Borysowem a Dźwiną, atakowane od dłuższego czasu przez bolszewików, przeszły do kontrakcji, rozbiły i odrzuciły nieprzyjaciela w kierunku wschodnim. (Komunikat Polskiego Sztabu Generalnego z dnia 5. listopada r. 1919)“61 Situace, která panovala na frontě, je popisována velmi realisticky. Čtenáři se naskýtá obraz fronty, jeņ je popsána do sebemenńího detailu a s maximálním přiblíņením. Stanisław Rembek také hojně vyuņívá různých přirovnání, čímņ otevírá ńirńí pole čtenářovy představivosti a své dílo činí rozmanitějńím a atraktivnějńím: „Ruda, powikłana sieć drutów kolczastych, wychylająca się z pod bufiastej pierzyny śniegu, jak wyliniała szerść starej, utopionej suki wyłania się z przybrzeżnej piany jeziora… Jakieś strzępy wyblakłe i zaśnieżone, zawieszone na ciernistych kolcach, nakształt ścierek, suszących się na płocie – ślady odpartego ataku… Czapka wojskowa, stratowana i zapiaszczona… Porzucony karabin z żółtem, niby kawałek kory sosnowej, zardzewiałem okuciem kolby… Parę pogniecionych puszek od konserw… Czarne wyrwy od granatów, okolone pstremi wiankami grudek wyrzuconej obuchem ziemi… I mgły szare, perłowe, błękitne, a dalekie, dalekie… Front! Tu żyją i umierają ludzie. Każdy szczegół tutaj – to pomnik jakiegoś niezwykłego zdarzenia, o którem przecież ktoś pamiętać będzie?... Ten krajobraz nieraz już chwytały gasnące źrenice konających. Te porzucone przedmioty – to pamiątki zaciekłej walki. Te doły od granatów – to przypomnienie nieludzko długich i ponurych chwil oczekiwania śmierci pod obstrzałem artylerji. A te mgły… Ileż razy błąkały się w nich oszalałe żołnierskie tęsknoty!... Wszyscy tęsknią na froncie. Tęsknią za pokojem, za bliskimi sobie… Kto nie ma nikogo na świecie – tęskni za śmiercią. […] Front był cichy, tylko gdzieś zdaleka szedł Berezyną miarowy klekot karabinu maszynowego, niby odgłosy gotującej się w pralni bielizny. W bolszewickich okopach spazmatycznie lamentowała harmonja. Na przyczółku żołnierze skupili się na dnie okopu u ognisk, grzejąc wyciągnięte nad niemi zlodowaciałe buciory, oczyszczając nad płomieniami koszule z robactwa, czyszcząc karabiny i doglądając piekących się kartofli. Z drugiego końca rowu dochodził przytłumiony śpiew chóralny o srogiej »pani Wojence«, za którą idą na śmierć »chłopcy malowani«. Wszystko to wytwarzało ciężki nastrój pełen melancholji.“62
61
REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928, s. 5. Tamtéņ, s. 6–7, jiný popis fronty je moņné přečíst na s. 66–70, kdy jedna z hlavních postav Maryśka přijíņdí z Varńavy na frontu vlakem a na vlastní oči vidí, jak se okolí se krásnou krajinou a ńťastnými, klidnými lidmi postupně mění vlivem polsko-sovětské války na ponuré, pusté a zničené prostředí, ve kterém je moņné spatřit vyhořelé budovy či vesnice, stejně tak i neńťastné a ńpinavé vojáky, kteří trpí neustálou zimou. 62
25
Jako účastník frontových bojů Rembek v románu vytváří obraz velmi reálně, bez patosu a přikráńlení. Čtenáři je nabídnuto věrné a pravdivé zachycení skutečnosti, kdy je kaņdodenní ņivot vojáků na frontě přeruńován neustálými útoky bolńeviků a vzápětí i protiútoky Poláků: „Jarzyński znowu nie odpowiedział, bo nagle dały się słyszeć, a raczej odczuć, cztery dalekie uderzenia podziemne, i pod niebem zerwał się świergotliwy świst, który rósł coraz potężniej, aż skończył się sykiem gwałtownym niby rozpalonego żelaza w zimnej wodzie. Przed drutami cztery granaty pękły kolejno z przeraźliwym hukiem w czarno-białych, jak skrzydła bocianie, pióropuszach wyrzuconej ziemi i śniegu. »Ostrzeliwują nas!« zawołał. »Gasić tam ognie!« Rzeczywiście, zachód już zgasł, i w mrokach świeciły teraz widocznie różowe kopuły światła od ognisk zapalonych w okopach. Podoficerowie zaczęli je gasić. Zaczął się ruch. Za pierwszą serją pocisków wyły pod niebem następne. Żołnierze kryli się do schronów lub, skuliwszy się na dnie rowu, zakrywali rękami bezbronne głowy, jakby je mogli w ten sposób przed granatami zasłonić.“63
Vedle realistických scén se čtenáři dostává i naturalistických popisů bitevních polí, které jsou posety mrtvolami vojáků. Tímto způsobem Rembek představuje krutost války a její strańlivý ničivý mechanismus. Rolí těchto popisů je naruńení představy, v níņ vojáci umírají majestátně, jak to bylo často popisováno v literatuře. Jejich účelem je před čtenáři vyobrazit nikterak přikráńlenou skutečnost.64 Touto svou originalitou je Rembek tak výjimečný, jelikoņ podobné zobrazení války v polské literatuře není příliń časté, není zde přítomna ņádná iluze, ale ryzí realismus a naturalismus. Autor v románu také popisuje neuvěřitelnou statečnost a odvahu vojáků, které někdy přecházejí aņ v hrdinství: „Wreszcie po krótkiej dyskusji oddział ruszył do ataku z okrzykiem zupełnie niepodobnym do grzmotu. Bolszewicy rzucili się do ucieczki, tłocząc się na kładce. Strzelano za nimi gorączkowo w biegu, ale bez żadnego skutku. Mimo to Polaków wskutek powodzenia ogarnął zapał bojowy. Sadzili teraz jak wicher jeden przez drugiego, rozcinając pochylonemi bagnetami huczący im koło uszu mroźny wiatr. […] Atak bolszewicki trwał. Do Pomianowskiego podbiegł znowu jeden z żołnierzy. »Co tam nowego, Potocki?« zapytał go dowódca. »Panie poruczniku, mnie tu przysłał kapral Zajączkowski. My siedzimy koło mostu. Bolszewicy chcą przejść razem. Dotychczas nie podchodzili, bo się bali swoich granatów, które się rozrywały ciągle na tamtym 63
REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928, s. 19–20, více popisů přestřelek je moņné přečíst na s. 21, 52, 83, 119, 124, 165, 170, 175–179, 185, 209, 216–218, 222, 226–227, 231–232. 64 CIĄGARDLAK, Barbara. Koniec legendy: o prozie Stanisława Rembeka. Przegląd Humanistyczny. 1979, nr 4, s. 113.
26
brzegu, ale teraz, jak usłyszeli atak, nabrali ducha i już dobierają się do kładki.« »Jak nie możecie dać sobie rady, to zrobić ładunek z granatów ręcznych i wysadzić przejście!« […] Potocki wziął kilka granatów trzonowych, związał je drutem w jeden ładunek i pobiegł powrotem na stanowisko. […] »Potocki nie żyje! Ledwie szedł na deski, dostał kulką; zdążył jeszcze podczołgnąć się kilka kroków, zasadził ładunek, wyrwał zapalnik i wyleciał w powietrze razem z kładką.« Pomianowski nie mógł sobie wyobrazić, żeby Potocki był zdolny do takiego bohaterstwa [...]“65
Odvaha a nebojácnost se vńak v knize prolíná i se zbabělostí vojáků. Jeden takový zbabělec a zrádce je přítomen i v románu Nagan. Kvůli svému chování, kdy nakonec zradí vńechny své přátele a přidá se na stranu bolńeviků, jeņ poté tajně převede přes řeku na odlehlém místě, se děj začne velmi dramatizovat, jelikoņ bolńevici zaútočí na polskou armádu ze dvou směrů – na Mościszcze i na nedalekou vesnici Lipsk, kterou chrání pátá rota, jeņ se ale nedokáņe bránit proti velké převaze Sovětů, a po krvavém boji nakonec z vesnice prchá. Útok na vesnici je v románu popsán velmi pečlivě a z různých úhlů pohledů postav. Tento způsob zobrazení jedné scény více očima je v knize velice častý, coņ čtenáři můņe vyhovovat, jelikoņ je takto moņné o dané situaci vytěņit co nejvíce informací a danou scénu si představit do nejmenńích podrobností. „Przed nim było blisko dwa tysiące nieprzyjaciół! Ale jego żołnierze zrozumieli już, o co chodzi, i, rozsypawszy się w tyraljerę, kryjąc się za węgłami domów i za ośnieżonemi płotami, zaczęli systematycznie ostrzeliwać luźne kupki Moskali. […] Oto kilku bolszewików podskoczyło z krzykiem do okien jednej z chałup. Rozbłysło kilka ogników – strzelili do wnętrza. Potem, niespodzianie umilknąwszy, rzucili się do ucieczki. Przez okno wyleciał na drogę granat ręczny i łysnął w dymie rudym płomieniem. Wraz z domu wybiegł Polak z gotowym do strzału karabinem. Rozejrzał się wokół, jakby szukając celu – i również rzucił się do ucieczki. […] Strzelano z za płotów, z za węgłów, z okien, przetrząsano chałupy po drodze, krzyczano, nawoływano się, gdzie niegdzie walczono pojedyńczo na bagnety, przyskakując do siebie i strasząc się jak koguty. Prócz tego napadnięci, chcąc w jakiś sposób zawiadomić o napadzie okoliczne oddziały, podpalali domy, i niedługo ciemna, bronzowa chmura zakryła niebo. Wieś płonęła. […] Gdy w końcu bolszewicy owładnęli wsią, tylko kilkanaście trupów polskich, rozsypanych pod płotami i na szerokiej drodze, obojętnie patrzało w niebo szklanemi oczami.“66
65
REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928, s. 167 a 186–187, dalńí pasáņe, na kterých je zobrazena odvaha vojáků, moņno nalézt na s. 185, 186, 216, 231. 66 Tamtéņ, s. 9 –100, 102 a 109.
27
Bolńevici uskutečnili útok plánovaně, kdy napřed zaútočili na Lipsk, ale jejich hlavním cílem bylo obsadit most, který byl pod dohledem Poláků. Tímto nastaly zdlouhavé krvavé boje. Rembek skrze tuto situaci ukazuje největńí krutosti války, vńudypřítomnou smrt a pocity zoufalství a beznaděje, kdy voják neví, co se s ním můņe kaņdou vteřinou stát a beznadějnost situace zabíjí ve vojácích jejich víru v moņnosti přeņití. Rembek zobrazuje vojáky v naprosto nepříznivých podmínkách, neustále trpící zimou, únavou a hladem. Čtenáři jsou předloņeny chvíle naprostého strachu a vyčerpání, kdy se ńestá rota celý den – beze spánku a jídla – snaņí ubránit Mościszcze i za cenu vlastních ņivotů: „Było to już prawie niemożliwe. Cały przyczółek zdawał się być straconym. Bolszewicy pędzili już po moście na karkach uciekających wartowników. […] Bolszewicy rozpoczęli także atak frontowy. Obejrzał się na most. Ścigający i ścigani, pomieszani z sobą, dopadali już drugiego brzegu. Nagle nad całą wrzawą pościgu i ataku zagórował wysoki ton puszczonych w ruch obu maszynek przyczółka. Śnieg zaczął z sykiem pryskać wgórę od bijącego weń gradu kul. Syczący ten wąż, niby rozwijana z szaloną szybkością serpentyna, dobiegł pędzących po moście Polaków i Rosjan: drewniana podłoga odpowiedziała stokrotnym stukiem; lód zaskomlał gwałtownie, pękając od spadających na niego ciał; ścigający i ścigani skłębili się rozpaczliwie, szukając wyjścia z tego pierścienia śmierci – napróżno. Kule biły piekielnie równo, monotonie, aż most uspokoił się zupełnie i z poddaniem wystawił na ich smaganie zasłany trupami grzbiet. Pomianowski, widząc to, zrozumiał, że jedynie sierżant Gołąbek mógł się zdobyć na podobnie ponury czyn, jak wymordowanie własnych żołnierzy.“67
V románu Nagan jsou dále zobrazeny scény, v nichņ jsou čtenáři popsány smrtelná zranění. Tyto dopodrobna sepsané pasáņe jsou plné utrpení, bolestného křiku a smutku, kdy voják náhle ztratí svého přítele: „[…] miał gardło rozerwane kulą. Charczał przeraźliwie, bo oddech uchodził mu przez dziurę w krtani. Krzyk nieszczęśliwego gubił się w chlupocie krwi, zalewającej go. Próżno pchano mu w ranę okrwawione szarpie i bandaże, trzeba było go odnieść nabok, by widokiem swej agonji nie przerażał innych. […] Granat upadł przed samym karabinem maszynowym, zrzucając go wtył wraz z obsługą. Na pierwszym planie leżał żołnierz, którego Pomianowski popchnął był naprzód, z roztrzaskaną czaszką, z której mózg wypłynął. Poruszał jeszcze rękami
67
REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928, s. 119–120.
28
i nogami konwulsyjnie, jak zdeptany pająk. Dalej, na skarpie, leżało czterech innych poszarpanych, zakrwawionych i nawpół zasypanych grup i śniegiem żołnierzy. “68
Vedle těchto scén Stanisław Rembek vylíčil i situaci, kdy ranění umírají v mrazu, ņiví leņí v zákopu vedle mrtvých, nebo kdyņ vojáci svlékají mrtvé, aby se díky jejich oděvu více zahřáli: „Konrad dostrzegł także ku swojemu zdumieniu, że na dnie rowu leżała już niespodziewanie wielka limba trupów; z bezgranicznym podziwem w osłupiałych oczach i otwartych ustach, wyglądały one jak ryby, niespodzianie wyciągnięte z wody na inny świat. Masy zmoczonych czerwienią bandaży i szarpi czyniły z przyczółka jakieś krwawe śmietnisko. Prócz tego wielu rannych, odurzonych bojem i nie zdających sobie jeszcze widocznie sprawy ze swego stanu, siedziało w zakątkach okopu, lżej skaleczeni kręcili się bez celu, jak zaczadzeni. Żołnierze zdrowi, przebiegający do skrzynek z amunicją po nowe zapasy, mieli również otwarte usta i płomienie w oczach. […] Stan kompanji przedstawiał się coraz bardziej smutno. Wszędzie dno rowu zalegały zesztywniałe na mrozie trupy. W schronach kulili się równie zmarznięci na kość ranni, między którymi znajdował się potarmoszony w ataku furji podporucznik Sztajnbach. Niektórzy z ciężej rannych pomarli, niewiadomo nawet kiedy, i ci leżeli obok jeszcze żywych, świecąc szklistym blaskiem wywróconych oczu. […] Załoga przyczółka przedstawiała się bardzo mizernie. Na niektórych zakrętach okopu były już tylko trupy, przypominające żywych pozami, w jakich zastała ich śmierć, i potęgujące przez to ponure wrażenie pustki. […] Żołnierze ekwipowali się do pochodu, uzupełniając umundurowania. W tym celu ściągali z trupów obuwie, ubrania, a szczególnie płaszcze, które kładziono po dwa na siebie. “69
Vytvořený obraz polsko-sovětské války v románu Nagan od Stanisława Rembka je velmi podrobný a přínosný a ve čtenáři dokáņe vyvolat představu, jak tato válka na frontě u řeky Bereziny mohla vypadat. I kdyņ se děj odehrává v průběhu několika dní, stejně jako pasáņ věnovaná sledovanému tématu v románu Przedwiośnie Stefana Żeromského, tak je moņné získat více informací, neboť Przedwiośnie nezachází do takových podrobností. Vliv autorových zkuńeností z polsko-sovětské války je v románu více neņ patrný, coņ z knihy Nagan vytváří jedinečné dílo, jeņ se námi sledovanou válečnou problematikou zabývá. Stanisław Rembek předkládá věrohodný popis událostí na frontě. V ději jsou popisovány neustálé válečné útoky, stejně tak i citová rozpoloņení polských vojáků, kteří ņijí v neustálém
68 69
REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928, s. 178, 180. Tamtéņ, s. 181, 202, 188–89 a 211.
29
strachu a nejistotě společně s nekončícím hladem a zimou, ale na druhou stranu i za těchto nepříznivých podmínek dokáņou být stateční. Rembek také často připomíná neustále přítomnou smrt na bojińti, u které nikdy není jisté, kdy přijde. Rembkovy romány představují pokus o zodpovězení otázky, kdo je za celou tragédii zodpovědný. Nejkrutějńí se zdá být fakt, ņe za vńechny vykonané zločiny, za velké mnoņství křivdy a utrpení odpovídají nevinní lidé, oběti války.70 Z románu se vńak můņeme dočíst i nepatrné drobnosti z vojenského prostředí, například jaké písničky si vojáci zpívali, aby na chvíli mohli zapomenout na veńkeré zlo kolem nich. Jedna z takových písniček zněla: „A nasza kompanja tu w Mościszcu stoi, tu w Mościszcu stoi, tu w Mościszcu stoi. I pisze do Trockiego, że go się nie boi, że go się nie boi, hopaj – siup! “71 Dále zajímavá můņe být i jedna vojenská pověra, jejíņ podstatou je znamení smrti, kdyņ si voják od jedné sirky zapálí cigaretu jako třetí, či způsob průběhu vojenské popravy. Jelikoņ Stanisław Rembek není natolik významný spisovatel, neexistuje o jeho ņivotě a tvorbě dostatečné mnoņství sekundární literatury, coņ je ńkoda, neboť se domníváme, ņe svou tvorbou, hlavně pak romány Nagan a W polu, v mnohém přispěl k obohacení literatury, jeņ se úzce pojí s tématem polsko-sovětské války. Neexistuje mnoho autorů, kteří by stejně podrobně pojednávali o tomto válečném konfliktu. Proto lze jakýchkoliv emocí zbavený román Nagan, s jeho historickou objektivitou a informační spolehlivostí, označit za velmi dobré dílo, díky kterému si čtenář dokáņe vytvořit představu, jak asi reálně probíhala polsko-sovětská válka.
3.3 Małaczewského válečné inferno Literatura, která se pojí s tematikou polsko-sovětské války, není obecně příliń známá. V období meziválečného Polska se teprve pomalu utvářela, ale hned po druhé světové válce se dostala do hledáčku cenzury, a proto se o přísluńných literárních dílech nemluvilo. Ze stejného důvodu tato díla pomalu upadala v zapomnění. Po roce 1989 se vńak situace okolo meziválečné literatury s vojenskou tematikou zlepńila. V obdobné situaci se ocitl i Eugeniusz Małaczewski-Korwin, polský básník a prozaik, který se narodil na Ukrajině. Roku 1915 vstoupil do ruské armády, v jejíchņ řadách se 70
CIĄGARDLAK, Barbara. Koniec legendy: o prozie Stanisława Rembeka. Przegląd Humanistyczny. 1979, nr 4, s. 117. 71 REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928, s. 163.
30
zúčastnil mnoha bitev na východní frontě. Po říjnové revoluci v Rusku vstoupil do polských vojsk, která se tou dobou tvořila na území Ruska. Poté se přemístil do Archangelsku, kde bojoval proti bolńevikům.72 V roce 1919 se přemístil do Francie a vstoupil do armády, které velel generál Haller a s níņ se po první světové válce vrátil do Polska, kde se armáda zapojila do polsko-sovětské války roku 1920. Později byl Eugeniusz Małaczewski vyznamenán mj. řádem Virtuti Militari. Své básně i povídky začal publikovat roku 1919. V povídkách navazuje na tradiční styl polské gawęndy a střídá v nich prvky humoristické se zobrazením těņkého osudu polských vojáků ve válečných letech 1918–1920. Po polsko-sovětské válce zbytek svého krátkého ņivota strávil ve Varńavě. Nakonec, kdyņ se jeho zdravotní stav zhorńil, se odjel léčit do města Zakopane, kde zemřel na tuberkulózu ve svých 26 letech.73 Eugeniusz Małaczewski se proslavil jako spisovatel, jenņ svými povídkami navazoval na Henryka Sienkiewicze. Pojil dar vyprávění se svébytným vojenským humorem. Jeho dobrodruņství z povídek jsou zobrazena na pozadí překrásné přírody a zvířat na pobřeņí kolem Murmansku
a
Archangelsku.
74
Literární
kritici
Małaczewského
srovnávali
s H. Sienkiewiczem a S. Żeromským: „Bohater z pozycji obrony opowiada o straszliwym barbarzyństwie i spustoszeniach, jakie niesie ta wojna zarówno dla frontu, jak i dla ludności cywilnej. Opisuje palenie wsi i miasteczek, mordy, gwałty, grabieże i wreszcie obdarcie ze skóry żywego konia ‚owego tytułowego Konia na wzgórzu῾. […] Obrazom zniszczenia, barbarzyństwa i klasowej nienawiści przeciwstawiał idee chrześcijańskiej miłości przywoływanej przez cytaty z Listów świętego Pawła. “75
Tvorba Eugeniusze Małaczewského čítá pouze tři díla – soubor básní Pod strzechą błękitną, soubor povídek Koń na wzgórzu a drama Wigilja. Své verńe, stejně tak i povídky, zasvětil přírodě a válce. Małaczewski byl ve své době velmi populární a ceněný spisovatel. Před druhou světovou válkou znala Małaczewského povídky větńina vzdělané společnosti
72
O tomto období je moņné více se dozvědět v publikaci: DĘBICKI, Zdzisław. Portrety: Serja II. Warszawa: Gebethner i Wolff, 1928, s. 321–333. 73 BUSZEWICZOWA, Elwira. Słownik pisarzy polskich. Kraków: Krakowskie Wydawnictwo Naukowe, 2008, s. 293–294. 74 GRABOWSKA, Maria. Mały słownik pisarzy polskich. Wyd. 1. Warszawa: Wiedza Powszechna, 1981, s. 148–149. 75 Murmańczyk. Nasz Dziennik [online]. 2013, nr 253 [cit. 2014-04-06]. Dostupné z: http://naszdziennik.pl/ wp/58118,murmanczyk.html.
31
v Polsku, která o tomto díle mluvila jako o „epopei żołnierstwa i tułactwa polskiego“76, neboť Małaczewski představoval Poláky jako ńlechetné dobrodruhy, věřící v znovuzrozené Polsko. Dílo Koń na wzgórzu poprvé vyńlo roku 1921 a těńilo se velké oblibě, a proto bylo před druhou světovou válkou vydáno celkem pětkrát. Povídky ze souboru pojednávají o tragickém osudu polských vojáků na severu Ruska v murmanské oblasti, kde bojovali v armádách západních států proti bolńevikům, stejně tak na Ukrajině či v polsko-sovětské válce. Povídky tímto dohromady dávají chronologický obraz událostí, které se odehrály od roku 1918 do roku 1920. Za účelem zvýraznění krutosti a zla války je humor v povídkách podáván tak, ņe se od začátku do konce postupně mění na vojenskou tragédii. Povídky jsou zcela ovlivněny osobními zkuńenostmi z války, ve které se Małaczewski přesvědčil o tom, ņe válka rodí pouze čiré zlo a z lidí dělá bestie.77 Podstatou jeho povídek byla předevńím láska a víra v Polsko. O polské zemi se Małaczewski vyjadřoval s určitou symbolikou, čímņ vytvářel zvláńtní obraz mystiky a hrdinství, kdy je vņdy oslavováno polské vojsko, které zosobňuje rytířské ctnosti. Jak uņ bylo řečeno výńe, povídky ze souboru Koń na wzgórzu se odehrávají v chronologickém sledu. Proto počáteční povídky pojednávají o tom, jak se polńtí vojáci v Murmansku dozvídají o nově získané polské nezávislosti a o vypuknutí polsko-sovětské války. Tato informace představuje pro polské vojáky posvátný okamņik, neboť tuńí, ņe se konečně naplnila jejich přání a získali svůj vlastní domov, nezávislý polský stát: „Wtem – machnął ręką i głęboko wzruszonym głosem zawołał: »At, co tu gadać!, Dajcie, moi chłopcy, lepiej pyska! Tylko co otrzymałem wiadomość. Polska jest wolna i wielka. Wszystko, co wiemy – łgarstwo!« I chwytając żołnierzy po kolei w ramiona, sypał w międzychwilach słowami: »Komendant Piłsudski w Warszawie, Jest rząd. Sztubacy porozbrajali Niemców w całej Kodgresówce. Armja maszeruje na Wilno. Poznań nasz. Muśnicki grzmoci szwabów. Polska będzie od morza do morza! Trzymajcie mnie, bo zwarjuję!« I zwajrował – o ile łzy, ciurkiem płynące po twarzy żołnierza, są szaleństwem. Za przykładem dowódcy powajrowali żołnierze. Szarże w zgromadzeniu znikły. Ściskano się i całowano bez względu na nie. […] Tą Rotą żołnierze dobrowolni, swej Ojczyźnie urzędowo nie zaprzysiężeni, wszystką duszą zaprzysięgali się teraz Najjaśniejszej Rzeczypospolitej na śmierć, na życie, na dalszy tułaczy los.“78
76
LINKNER, Tadeusz. Inferno wojny i bolszewickiego zła w zbiorze opowiadań Eugeniusza Małaczewskiego Koń na wzgórzu. Słupskie Prace Filologiczne. 2004, nr 3, s. 141. 77 Tamtéņ, s. 142. 78 MAŁACZEWSKI, Eugenjusz. Koń na wzgórzu. Wyd. 3. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, [po r. 1920], s. 43–44.
32
Kdyņ polńtí vojáci zjistí, ņe bylo Polsko obnoveno, vrací se zpátky do vlasti. Vzhledem k tomu, ņe jejich cesta trvala delńí dobu, dostávají se do Polska v momentě, kdy bolńevici útočí na Varńavu (v srpnu roku 1920). Z tohoto důvodu je v knize popsána pouze závěrečná část daného válečného konfliktu, přesně ty události, kterých se Eugeniusz Małaczewski také osobně zúčastnil: „Tedy i garstkę żołnierstwa, która przywędrowała z dalekiego Wschodu, przekształcono i rozwinięto naprędce w tak zwaną Brygadę Syberyjską i posłano bronić Wisły, bo aż nad Wisłę zapędził się wówczas wróg. […] Po nagłem załamaniu się generalnego ataku nieprzyjaciela na linję Wisły i odparciu go od Warszawy, kolej zwyciężać przyszła na wojska polskie. Dwojąc się i trojąc w powszechnem natarciu na zuchwałego wroga, forsownemi marszami dosłownie nadeptywając mu na pięty, ledwośmy zdążali go wytracać, roznosząc na bagnetach i szablach bose i głodne kupy najeźdźców, którzy potraciwszy głowy i dowódców, umykali w popłochu, czasami tylko zwracając się ku nam do obrony, z rozpaczą i rozjuszeniem osaczonego zwierza. Po niejakim czasie straciliśmy nawet łączność z rozbitym nieprzyjacielem. Uchodził zawsze o dzień drogi marszu prze dnami, plądrując, niszcząc, paląc i rabując, co się da.“79
Při zobrazování ničení krajiny a domů bolńeviky ani Stefan Żeromski nepodává takový sugestivní a popisný obraz jako Eugeniusz Małaczewski, jenņ napřed v mysli hlavního hrdiny zobrazuje pohled na několika pokoleními budovaný panský dvůr ve své největńí vzneńenosti, a poté ukazuje, jak s obrovskou nenávistí bolńevici zničili vńe, co by jim mohlo připomínat cokoliv ńlechtického. Nečinili tak z hlouposti, ale jen kvůli bolńevické ideologii.80 „Smutny obraz dawało to domostwo, urządzane jak widać w ciągu długich lat, może paru stuleci. W czcigodne naczynie, wznoszone i przebudowywane przez szereg pokoleń, kształtujące zbiorową duszę szlacheckiej familii od dziadów-pradziadów tu osiadłej, rojnej od wspomnień droższych nad relikwie, pełne żywego smutku i radości tych, co się w zaciszu starych ścian urodzili, żyli i pomarli – wdarł się żywioł obcy, wrogi i niszczący. I pohulał, wygodziwszy niszczycielskim swoim instynktom. W oknach nie zostało ani jednej całej szyby. Nie od kul wyleciały – powytłukano je snadź naumyślnie kolbą, kijem, pięścią, z sołdackiej chandry, dla zbytku. W pokojach wszystka posadzka była dokładnie wyważona, klepka po klepce, wydarta ze spojeń. W pośrodku izby, niegdyś jadalnej, pozostała kupa popiołu i węgli po ognisku
79
MAŁACZEWSKI, Eugenjusz. Koń na wzgórzu. Wyd. 3. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, [po r. 1920], s. 222–224. Dalńí popisy pochodů krajinou zničenou bolńeviky lze nalézt na s. 230 a 232. 80 LINKNER, Tadeusz. Inferno wojny i bolszewickiego zła w zbiorze opowiadań Eugeniusza Małaczewskiego Koń na wzgórzu. Słupskie Prace Filologiczne. 2004, nr 3, s. 145–146.
33
roznieconym z połamanych mebli. [...] Wszystkie meble, szafy, kredensy leżały w drzazgach i strzępach. [...] Doborowa biblioteka, składająca się z paru tysięcy starannie oprawionych ksiąg, przedstawiała zwichrzoną kupę podartych, zetlonych szpargałów. [...] I co w ogóle szczególniej mię uderzyło w całym tym rozgromionym domu, to mnogość tego specyficznie moskiewskiego zostawiania po sobie zelżywej, śmierdzącej pamiątki [...] Szczególna to chuć robić ze wszystkiego kloakę.“81
Podobně jako v románu Nagan Stanisława Rembka jsou v Małaczewského povídkách zobrazeny válečné momenty – přestřelky, útoky, protiútoky – a obdobné je i ztvárnění smrti na bojińti. V porovnání s Rembkem vńak Małaczewski nepředkládá čtenáři takové naturalistické popisy jako například zobrazení smrti vojáka, kterého později jeho vojenńtí kamarádi pohřbívají s majestátem a úctou. Podobný výjev se v Rembkových románech čtenáři nikde nenaskytne. „Po skończonej robocie, gdyśmy wracali do rezerwy na swoje leża, zdarzył się wypadek bardzo smutny. Jedna z tych zbłąkanych kul, co to lecą na wojnie niewiadomo skąd i dokąd, trafiła w Piskorza. Przeszła mu oba biodra, druzgocąc kości w sposób straszliwy i wyszarpując w ciele szeroką, ohydną ranę. Była, widocznie, z kategorii tych – nadciętych, mylnie inaczej nazywanych kulami ‚dum-dum῾. Rannego dopadł zaraz Makolągwa. Napróżno chciał zatamować krew, chlustającą z Piskorza, jak woda ze skalnego źródliska. Pozbawił się własnego bandażu opatrunkowego, lecz Piskorz bladł mu na rękach przezroczyściał, jak naczynie, z którego uchodzi czerwone wino. Ze świerkowych gałęzi, powiązanych pasami, zrobiliśmy dla rannego nosze, ale one stały się wkrótce marami. Na leża donieśliśmy już trupa. Sine, zacałowane przez śmierć, usta wykrzywiały się na umarłej twarzy nadludzką jakąś boleścią, cierpieniem jakoby życia całego. Tegoż dnia przed wieczorem grzebaliśmy zwłoki. Makolągwa, w zawodzie cywilnym czeladnik stolarski, z jodłowych tarcic zbił skrzynię, podobną do nędzarskiej trumny. Własnemi rękami ułożył druha do jej wnętrza, wonnego od żywicy leśnej. A zaś, by mu tam miękko, wygodnie było, podesłał pod lecące z rąk ciało grup warstwę świerkowego gałęziwa, młodzieńczo zielonego a uginającego się sprężyście, jak zbytkowne posłanie. Trumnę złożyliśmy na saneczki, […] sami wprzęgliśmy się w szleje i kondukt pogrzebowy pobrnął po wieczystych mokradłach ku suchszemu miejscu, gdzie wygrzebany był grób na chłopa. Opuściliśmy trumnę w dół na sznurach; spoczęła z pluskiem w wodzie, która zdążyła nagromadzić się na dnie mogiły wskutek wysięku podziemnej wilgoci. Byliśmy poważni – poważnym bywa się w takich chwilach. A Makolągwa, gdy swoją gard ziemi na trumnę rzucił, 81
MAŁACZEWSKI, Eugenjusz. Koń na wzgórzu. Wyd. 3. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, [po r. 1920], s. 153–154.
34
odwrócił się na mgnienie i w wielkim sekrecie końcem rękawa łzę sobie otarł, udając, że ociera pot, który wykroplił się był mu na twarz skutek podźwignięcia.“82
Małaczewského soubor povídek Koń na wzgórzu se stal známým a ceněným předevńím díky zobrazení bolńeviky zraněného koně, jenņ se stal apokalyptickým symbolem války, symbolem nelidskosti, krutosti a zla: „W oglądanym z dołu, olbrzymiejącym w oczach potworze rozpoznaliśmy zwierzę, właściwie bardzo nawet pospolite. Był to potężny koń, z rasy koni pociągowych, tak zwany perszeron. Ale był to koń odarty ze skóry. Wzdychając głęboko a postękując ludzkim prawie głosem, wgramoliło się po coś to żyjące ścierwo końskie aż na szczyt wzgórza. Jakże ohydnie święciła ta poruszająca się kupa mięsa odartego dokładnie ze skóry, oprócz końskiego łba, który zwisał do ziemi ciężarem nie do udźwignięcia.“83
Mezi spisovateli S. Żeromským a E. Małaczewským panoval blízký přátelský vztah. Udrņovali mezi sebou neustálou korespondenci, a kdyņ Żeromski obdrņel od Małaczewského jeho povídky, s pokorou v dopise přiznal, ņe válku, jak se jeví ve sbírce Koń na wzgórzu, nikdy nezaņil: „ Szanowny i kochany, Panie Eugeniuszu! Najuprzejmiej i najserdeczniej dziękuję Kochanemu Panu za nadesłany mi łaskawie zbiór utworów pt. ‚Koń na wzgórzu῾. Czytałem go z prawdziwym nabożeństwem, bo bije w tych utworach serce człowiecze i nie ma literackiej prozy. To, co Pan pisze o mnie, to tylko łaskawe słowo o steranym i nieszczęśliwym człowieku, który przecierpiał więcej niż powłoka ziemska udźwignąć może. Toteż dobre Pańskie zwrócenie się poczytuję za uścisk Przyjaciela, który nie często zdarza mi się otrzymywać. Jest to dla mnie dar tym cenniejszy, że pochodzi od pokolenia nowego i młodego, nie tylko laty i następstwem pracy, lecz rodzaju przeżycia. Pan nie tylko żył po mnie, ale przemierzył dziedziny, które mi są obce, nieznane, niedostępne, wysokie i odległe. Bo [co – T. L.] ja przeżyłem w fantazji, pisząc ‚Popioły῾, to Pan przecierpiał kościami, żebrami, przeleżał w kryminałach i bił się nie tylko na kartach książki, lecz i na rzeczywistym polu. To różnica. Toteż jaki ja tam prekursor!
82
MAŁACZEWSKI, Eugenjusz. Koń na wzgórzu. Wyd. 3. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, [po r. 1920], s. 59–60. Dalńí popis boje mezi Poláky a bolńeviky moņné přečíst na s. 242–243. 83 Tamtéņ, s. 164.
35
Chudziak sobie jestem i prostak. Może tę tylko mam zasługę, że przeczuwałem to pokolenie rycerskie, do którego Pan należy, gdy inni nic nie tylko przeczuwali, ale nawet nic nie czuli. Jeszcze raz i z serca dziękuję Panu za ten serdeczny list i proszę przyjąć zapewnienie o najszczerszej i najgłębszej przyjaźni i wdzięczności. Sługa i brat Żeromski“84
Gdynia 18. 7. 1921
Małaczewského zobrazení polsko-sovětské války v díle Koń na wzgórzu se od Rembkova v mnohém lińí. Největńí a nejpatrnějńí rozdíl je ve stylu obou autorů. Rembek v románu Nagan podává objektivní reportáņní výpověć o válečných událostech do sebemenńích podrobností, coņ je pro čtenáře informačně přínosné, zatímco Małaczewského styl je velmi subjektivní, představuje válku tak, jak ji vidí autor sám. Z jeho povídek se čtenář nedoví tolik informací o válce samotné, ale na druhou stranu je toto dílo přínosné ohledně zobrazení stereotypního obrazu bolńevika, coņ dává čtenáři moņnost pochopit, jak v dané době polská společnost nahlíņela na nepřítele. Małaczewského reálný popis se v knize velmi často pojí se symbolikou. Autor často děj přeruńuje odbočkami do vzpomínek hlavního hrdiny, stejně jako nesčetnými popisy přírody, v nichņ neńetří slov. Tímto se lińí od Stanisława Rembka i Stefana Żeromského. Stejně jako v případě Rembka se spisovatel Małaczewski netěńí v dneńní době takovému zájmu jako Stefan Żeromski, o jehoņ románu Przedwiośnie bylo napsáno mnoho studií, článků, recenzí a kritik, a z tohoto důvodu nebylo moņné nalézt dostatečné mnoņství odborné literatury, pojednávající o tomto spisovateli, jenņ dokázal vytvořit dílo o neńtěstí a tragédii války, která pouze ničí civilizaci a kulturu. Vńe, co ve svých povídkách zobrazil, Małaczewski zaņil na vlastní kůņi, a díky tomu dokázal tyto události barvitě popsat. V sugestivním a symbolickém obrazu války se Małaczewskému podařilo zobrazit veńkeré opravdové zlo války.
84
LINKNER, Tadeusz. Inferno wojny i bolszewickiego zła w zbiorze opowiadań Eugeniusza Małaczewskiego Koń na wzgórzu. Słupskie Prace Filologiczne. 2004, nr 3, s. 148.
36
4. Polský stereotypní obraz bolševika Tato kapitola se bude zabývat sestavováním polských stereotypních představ bolńevika na základě zkoumaných literárních textů. Pro vytvoření tohoto obrazu bude vyuņita metoda diskurzu. Podkladem mi budou tři díla, která byla rozebrána v kapitole předeńlé. Je vńak zapotřebí podotknout, ņe se nebude jednat pouze o stereotypní charakteristiku jednotlivce, ale o celkový obraz bolńevického hnutí a jeho stoupenců, tak jak byli zobrazováni polskými autory v meziválečném období a prezentováni polské společnosti. Vedle vybraných polských děl mi bude slouņit i publikace Petra Rákose Národní povaha naše a těch druhých 85 . Před vytvořením stereotypního obrazu bolńevika je vńak zapotřebí zmínit, jaké prvky můņou určovat nebo ovlivňovat stereotypní představu národa či státu. Ve své knize P. Rákos dělí tento stereotypní obraz (imago) na několik jednotlivých částí – imago loci (obraz místa), imago regionis (obraz kraje), imago urbis (obraz města) a imago historiae (obraz dějin) 86 , který bude pro tuto práci slouņit nejlépe. Obraz dějin Petr Rákos charakterizuje jako „vžitou představu nebo spíše více méně ucelené soubory vžitých představ o národních dějinách, o ‚smyslu národních dějin῾, opřenou o události, o historické dění, o konstelace a situace dávající tušit ‚typologii῾ dějin toho kterého národa.“87 Imago historiae je moņné jeńtě rozdělit na obraz poslání národa (imago missionis), obraz zpovědi národa příńtímu pokolení (imago posteritatis) či obraz předurčenosti národních dějin (imago fati)88. Dále je důleņité zdůraznit, ņe stereotypy slouņí jako vńeobecně přijatý pohled, jenņ není nijak podloņený formálními důvody. Popisují vńeobecné názory a asociace, jeņ se nám pojí s určitou skupinou lidí, reakcemi či předměty. O stereotypu mluvíme tehdy, kdyņ nańe názory, pocity či postoje nevychází z nańich zkuńeností, ale naopak z vńeobecného myńlení společnosti, ve které ņijeme. Je to samovolné uskupení myńlenek zaloņené na subjektivních a někdy i na nepravdivých podmětech. Stereotypní představy vņdy obsahují jakési hodnocení a jsou citově vytvořené. Proto se dají obtíņně změnit, jsou silné, trvalé a je obtíņné se jich zbavit. Ve výsledku se stereotypy lehce mění v jakousi neodůvodněnou nechuť, v nepřátelské pocity ve vztahu k někomu či k něčemu. Nejčastěji se stereotypní představy pojí s různými národnostmi a vytvářejí zjednoduńený a velmi často zkreslený obraz skutečnosti. Jsou nositeli 85
RÁKOS, Petr. Národní povaha naše a těch druhých: sebeklamy a předsudky jako dějinotvorná síla. Bratislava: Kalligram, 2001. 86 Tamtéņ, s. 17. 87 Tamtéņ, s. 24. 88 Tamtéņ, s. 17–18.
37
určitého typu informací o druhých a slouņí tak k posílení pocitu národní identity, ale také k nepřátelství vůči jiným skupinám. Proto je důleņité brát dané stereotypy s určitou distancí z důvodu naruńení skutečného obrazu dané národnosti. Na základě srovnání vńech tří děl (Przedwiośnie Stefana Żeromského, Nagan Stanisława Rembka a Koń na wzgórzu Eugeniusze Małaczewského) můņeme říct, ņe se jednoznačně shodují v zobrazení bolńevika jako nevzdělaného barbara, který přináńí pouze neńtěstí, zlo a utrpení. Proto byli ruńtí vojáci polskou společností vnímáni jako nájezdníci a vrahové, se kterými je zapotřebí bojovat, a Polsko, chápané jako obranný val, mělo bránit západní křesťanskou civilizaci před těmito původci zla. „Zniweczyło ją najście wojsk bolszewickich, niosących wraz z hasłami rewolucji nowe rzezie, kary, egzekucje, gwałty, nie mniej okrutne i olbrzymie, jak wszystkie poprzednie.“89 Takto Stefan Żeromski představuje čtenáři bolńevickou krutost. V románu Przedwiośnie se téņ čtenář můņe dozvědět, jak polské obyvatelstvo nazývalo bolńeviky, které vidělo zajaté po bitvě u Varńavy. Mezi častá oslovení patřily výrazy: „To są barbarzyńcy! To są łobuzy! Śmierdziuchu moskiewski! Mordo sobacza! Mordy astrachańskie! Kałmuku z krzywymi ślepiami! Świnio nieskrobana! Świński ryju!“90 Z těchto nelichotivých oslovení je více neņ patrné, ņe polská společnost vnímala sovětské vojáky jako necivilizované divochy, kteří pouze z chamtivosti zabírají cizí území a snaņí se vládnout jiným. V souboru Małaczewského povídek Koń na wzgórzu jsou bolńevické zlo a nelidská krutost čtenáři představovány neustále v různých podobách. Vedle zobrazení koně staņeného bolńeviky částečně z kůņe (viz předeńlá kapitola) Małaczewski popsal, například i bolńevické zacházení s polským vojákem: „Melduję, posłusznie – odraportował mi któryś, – względem tego, co wiejskie ludzie powiadają, że tutaj ma leżeć nasz polski oficer. Ciężko był ranny, powiadają. Ponad lasem znalazły go „bolszewniki“ po jednej bitce, i przywlokły, psiekrwie, aż tutaj; ciągli za nogi włócząc gębą po ziemi, ta i zakopały żywcem, nieboraka. Ino ręką z tamtego świata kiwa nam teraz... Marny los, panie poruczniku! “91 89
ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974, s. 73. Tamtéņ, s. 124, 128–129. 91 MAŁACZEWSKI, Eugenjusz. Koń na wzgórzu. Wyd. 3. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, [po r. 1920], s. 229. 90
38
Małaczewski byl přesvědčen, ņe válka činí z člověka nelidskou bestii. Jiné zobrazení ukrutnosti bolńeviků se v povídce objevilo, kdyņ se polńtí vojáci neńťastně ocitli v bolńevickém vězení a bylo jasné, ņe je čeká ten nejhorńí osud, jelikoņ bolńevické metody mučení a zabíjení pro představovaly zhmotnění největńí krutosti.92 „Najpierw Wasia każe rozstrzelać Jerzego, aby starszy brat mógł patrzeć na śmierć młodszego. Ponieważ dla sadysty to za mało, więc Jan będzie musiał go zanieść do mogiły, wykopanej na śmietniku i tam osobiście pochować. Kiedy natomiast sam stanie pod murem, nie od razu zginie od kul plutonu egzekucyjnego. Zanim padnie ostatnia komenda, komisarz Wasia rozkaże marynarzom, by najpierw wypalili po papierosie. Chwila ta okaże się oczywiście dla skazańca najdłuższa, ale jednocześnie najbardziej uwłaczająca jego ludzkiej godności, bo czas życia wymierzono czasem palącego się papierosa. Wypełni się zaś to inferno, kiedy nieszczęśnik usłyszy w ostatniej chwili ironiczne zawołanie bolszewika: »Nu, pan, teraz krzycz swoje Jeszcze Polska nie zginęła.« “93
Co se týče zobrazení barbarství v Rembkově románu Nagan zde se krutost bolńeviků na válečném poli projevuje ve chvíli, kdy se bolńevikům podaří zabrat polskou vesnici současně s polní nemocnicí. V tom okamņiku pro jednu z ústředních postav, zdravotní sestru Maryśku, nastává peklo na zemi a jen se modlí, aby byla z tohoto válečného likvidačního mechanismu vynechána: „Bolszewicy runęli do przeciwległych okien i zaczęli strzelać za uciekającymi sanitarjuszami. Jeden z Moskali obrócił się nagle i, zwracając się do któregoś z siedzących chorych, zapytał go groźnie: »Czego się patrzysz?« Nim się kto zdążył spostrzec, roztrzaskał mu czaszkę wystrzałem z karabinu. Polak fajtnął tak błyskawicznie, że wszyscy czerwoni wybuchnęli śmiechem. […] Przez otwór widać było ambulans. Znów tam na podłodze stały rzeki krwi. Pochodziły one od leżącego za ścianą trupa jednej z chorych, zastrzelonego przez bolszewika… […] Skrzypnęły drzwi. Nareszcie wszedł jakiś żywy człowiek! […] Był to bolszewik w wielkiej, czarnej papasze, z błyszczącą gwiazdą czerwoną na niej, w krótkim, żółtym kożuchu, z rewolwerem. […] Lisim krokiem podszedł do jednego z łóżek, na którem leżał, zakutany w koc, ale mimo to dygocący z zimna i gorączki, chory żołnierz. Rozejrzał się wokół wstydliwie i ostrożnie przyłożył lufę do wystającego z pod kołdry ucha leżącego. Maryśka nie mogła skombinować, coby to miało 92
LINKNER, Tadeusz. Inferno wojny i bolszewickiego zła w zbiorze opowiadań Eugeniusza Małaczewskiego Koń na wzgórzu. Słupskie Prace Filologiczne. 2004, nr 3, s. 143. 93 MAŁACZEWSKI, Eugenjusz. Koń na wzgórzu. Wyd. 3. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, [po r. 1920], s. 129.
39
znaczyć. Nagle huknął strzał. Trafiony drgnął krótko od uderzenia kuli, a potem zaczął się przeciągać leniwie, jak wydobyta na powierzchnię glista ziemna. Miał przestrzeloną głowę. Drugi chory, który jeszcze został w czołówce, błyskawicznie, jak puszczona sprężyna, skoczył na równe nogi i rzucił się do okna. Huknął drugi strzał. Chory padł z przeraźliwym krzykiem. Znów się poderwał. Maryśka zamknęła oczy. Słyszała tylko wstrząsający huk strzałów, od których tynk z pułapu odpadał kawałami, i straszny wrzask mordowanego człowieka. Naraz wszystko ucichło. […] Maryśka wiedziała dobrze, co znaczyła ta scena. Naczytała się w dziennikach wiele zmyślonych czasami lub przesadzonych wiadomości o okrucieństwach ukraińskich i rosyjskich. Zwłaszcza pisma rozpisywały się o sadystycznych torturach, jakim poddawano wzięte do nikoli sanitarjuszki. Miano je wbijać na pale, rozrywać w wyrafinowany sposób granatami ręcznemi i t. d. Maryśka wszystko miała w pamięci i rozumiała, że oto ma przed sobą pasorzyta wojny, osobnika o zbrodniczych instynktach, który korzystając z bitwy, zaspokajał swą żądzę mordu. Wojna nie zawsze jest zbrodnią, ale zawsze daje wszelkim zbrodniom zasłonę.“94
Dalńí stereotypní představa se zabývá vnějńím vzhledem bolńevika. Takový popis je přítomen v románu Przedwiośnie, v němņ jsou bolńevici Żeromským ukázáni jako ńpinaví, neupravení divońi v bídném oblečení: „Młodzi żołnierze stali z bronią u nogi. Za nimi grupa jakichś połamanych cywilów, ciężarowe automobile, chłopskie wozy – wszystko wstrzymane w swym ruchu i biegu, zbite w jedną masę. Nareszcie dostrzeżono, że w wielkim pyle jest jakiś ośrodek, ciemny rdzeń. Niewiele minęło czasu, aliści ukazał się ów rdzeń tajemniczy. Była to olbrzymia, wprost niezmierna bolszewicka kolumna – lecz już jeńców. W długich do samej ziemi szynelach, ciężkich i grubych, w papachach na spoconych głowach, boso przeważnie lub w buciorach najrozmaitszego pochodzenia brnęli ci młodzi zdobywcy świata pod strażą małych i niedorosłych żołnierzy polskich, którzy tu i tam idąc z karabinami na ramieniu srogo pokrzykiwali na tę nieskończoną watahę, szóstkami idącą w jarzmo po radzymińskiej szosie.“95
Na druhou stranu Eugeniusz Małaczewski předkládá čtenáři polský stereotyp, jenņ do značné míry panuje i v současnosti. Jedná se o ruskou oblibu k alkoholickým nápojům. V dané pasáņi se pojí opilství s úmyslným jednáním bolńeviků konat zlo pro vlastní potěchu:
94 95
REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928, s. 105, 129–130. ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974, s. 127.
40
„A potem jaśnie panienkę znaleźli w pokojach. Z szafy, gdzie się chowała, za warkocz wyciągnęli i powiadają, aby dała klucze od piwnicy. Tronków pańskich zachciało się sołdatom skosztować. Sami pili, panienkę pić przymuszali. [...] ... wybiega panienka ze dworu, boso, nieboże, a w jednej koszulinie… I gna pędem, co ma sił, gdzie oczy poniosą. A za nią pijane sołdaty biegną wielką kupą i krzyczą: u-ha!... […] Ale odrazu dogonić nie mogli, bez to, że od pijaństwa ledwo się na nogach trzymali. Tak aż do studni tej pędzili, a dognać przecie nie mogli. […] A jak panienka zobaczyła, że już nie ma dokąd od sołdatów uciec, ino schwyciła się a ścisnęła rękami za głowie jasną i, jak była w koszulinie jednej, tak wbiegła na zrąb studni, a stamtąd prościuteńko chluś do wody głębokiej. […] Zbiegły się wszystkie sołdaty. […] Coś długo, z parę pacierzy, uredzali między sobą, aż urazili wrócić do dwora. A potem pili zdrowo, aże do białego pili dnia, a tęgo pukali sobie na wiwat ze wszystkich fuzjów bez całą noc…“96 V dějinách se také vytvořil atribut Rusa jako uzurpátora menńích okolních národů, jenņ často naruńoval hranice, zabíral země, rozhodoval o ņivotě lidí, jeņ zotročoval či utiskoval. Obdobná situace je nastíněna i v románu Przedwiośnie. Osud jedné postavy Karoliny Szarlatowiczowé byl poznamenán vpádem bolńeviků na Ukrajinu, během něhoņ byli zabiti její rodiče a rodina přińla o movité statky. Takto se Karolina vyjadřuje k daným událostem: „Los! Rzeczywiście! Dola, żeby się urodzić kobietą i nie móc przynajmniej pomścić się na wrogach! Dola, żeby drżeć o siebie, o swą kobiecość wobec tych, którzy mieli prawo pozbawić mię wszystkiego materialnego dobra – ach! – i rodziców. To jest prawo!“97 V románu Nagan Stanisław Rembek v jedné pasáņi, v níņ byl boj přeruńen za účelem vyjednávání, o které zaņádali rudí, předkládá čtenáři v dialogu mezi polským a ruským zástupcem několik polských stereotypních představ. Jednou z takových je známost ruské bídy, chudoby a hladu: „Pierwszy zaczął mówić Gudalewicz […] »Cóż, tawariszcz, […] jak tam sobie żyjecie w krasnej armji? Nie dają wam, jak u nas, białego chleba, co?« Prawdę, powiedziawszy, zaprowjantowanie polskiego frontu w tym czasie było bardzo marne, ale Gudalewicz, jak wszyscy zresztą polscy żołnierze, znając bolszewickie apetyty, lubił przechwalać się dobrocią i obfitością pożywienia. Tym razem jednak bolszewik nie dał się zbić z tropu.“98 Poté se rozpoutá emocionálně nabitá výměna názorů ohledně národních idejí daných stran. Pro rudého není důleņitá informace, jaké národnosti je daný člověk, ale daná třídní přísluńnost, jelikoņ 96
MAŁACZEWSKI, Eugenjusz. Koń na wzgórzu. Wyd. 3. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, [po r. 1920], s. 237–238. 97 ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974, s. 192. 98 REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928, s. 206.
41
bolńevici tento válečný konflikt chápali jako boj mezi sovětským dělnictvem a polskou ńlechtou a ne jako střet polského a ruského národa.99 „»Może nie mamy tak dobrego życia« – powiedział – »ale zato nie służymy panom tak, jak wy!« »Kto służy panom? To wy służycie Żydom parszywym! Myślisz może, że nie widziałem sam, jak byłem w Rosji podczas przewrotu?« »Milcz! My służymy sprawie proletarjatu, a wy burżuazji!« Gudalewicz się obraził. »Komu powiesz ‚milcz‛, bolszewicka twoja mać…«, wrzasnął zaperzony. »Pluję na wasze bolszewickie interesy!« »Ty sukinsynie, parobku kapitału!«, rzucił się czerwonogwardzista, wyrywając z ziemi karabin. »Jak ci dam parobka kapitału, to ci się prababka przyśni!«, ryknął Gudalewicz, chwytając za swój oręż. Rokowania przyjęły niepożądany obrót; obaj parlamentarze stali wyzywająco naprzeciw siebie z bagnetami, skierowanemi w swe piersi, przyczem rozmowa ich wkraczała na coraz szersze ‚familijne tory‛. […] »Tawariszcz, nie przyszliśmy tu, żeby się bić«, powiedział Gudalewicz. Ten nie pozostał głuchy na głos rozsądku i również odłożył swego mauzera. »Tak gadaj, tawariszcz, co masz do powiedzenia!« »Ot co ja powiem! Naco wy się z nami macie bić, przecie my walczymy o dobro wszystkich proletarjuszy, a wy też jesteście proletarjusze? Wasz oddział jest otoczony ze wszystkich stron i, jakbyśmy chcieli, toby już z was nic dotąd nie było… Przejdźcie lepiej na naszą stronę!« »Gdzie?... Jeszcze niewiadomo, czy sobie z nami dacie radę! Dlaczegoście dotąd nie chcieli? My nie chcemy się z wami bić: siedźcie w swojej Moskwie, to wam nikt marnego słowa nie powie! Po co tu leziecie, jak minia w ogród?« Bolszewik nie zwrócił na tę odpowiedź uwagi. »Poco macie słuchać oficerów, którzy was prowadzą na pewną śmierć«, ciągnął – »zabijcie ich i chodźcie do nas.« Gudalewicze znowu to obraziło: »Coś powiedział, taki synie?«, zasyczał groźnie, podchodząc do bolszewika i przysuwając swoją twarz do jego.“100
V tomto momentu bolńevik ztratil sebejistou a prokázala se jeho pravá povaha – bezohlednost, nečestnost, podlost a neúcta k daným pravidlům: „Moskal stracił rezon. Obejrzał się niepewnie poza siebie z myślą o ucieczce, ale […] zdecydował się na coś innego: chwycił Gudalewicza wpół i przewrócił się z nim razem na 99
ŅĆÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka 1919–1920 a její ohlas v českých novinách. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. Mgr. Lukáń Fasora, Ph.D, s. 72. 100 REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928, s. 206–208.
42
ziemię. W tymże momencie skoczyło mu pomoc kilku towarzyszów i wspólnemi siłami zaczęli ciągnąć Polaka do swoich okopów. W bolszewickich okopach przyjęto to okrzykami radości; na przyczółku zawrzało.“101
Z výńe uvedených pasáņí je více neņ patrné, ņe ve sledovaných dílech dominuje negativní hodnocení Rusa-bolńevika, jenņ je zobrazován jako nepřítel, vrah, nájezdník, necivilizovaný divoch, mučitel či ničitel svobody. Rus se často vyznačuje svou barbarskou povahou, sklony k tyranii, despotismu a pohanství. Co se týče zachycení ruských vůdců, tak ti předevńím chtějí hrát velkou úlohu v dějinách, a to i za cenu smrti mnoha tisíců lidí. Usilují o světovou revoluci za účelem převzetí vlády nad celým světem. Proto se Rusko jeví jako úhlavní nepřítel, nesoucí zkázu pro jednotlivce i pro celý polský národ. Dále se téņ vytváří obraz bolńevika jako uzurpátora s rudými zástavami, který vtrhl do Polska za účelem drancovat a zemi zanechává oloupenou o její hmotné i duchovní statky. Bolńevik do země přináńí zlo, bídu, hlad a zimu a zůstává po něm pouze neńtěstí, smrt a naprosto zdevastovaná krajina a obydlí, jak uņ bylo ukázáno i na daných pasáņích v kapitole předeńlé. Vedle tohoto obrazu se objevuje i představa bolńevika hloupého, nevědomého: „Z twarzy jego bił absolutny brak inteligencji. Ze zmarszczek na czole można było poznać, jak straszliwie wysila swój umysł, aby zrozumieć, skąd we wsi mógł się jeszcze wziąć jeszcze uzbrojony w karabin żołnierz nieprzyjacielski.“102 Existuje vńak i odlińný pohled na prosté ruské obyvatelstvo, kterým se vyznačuje například Stanisław Rembek. Vedle veńkerých negativ, jeņ přináńí válka, zobrazuje obyčejné ruské lidi, kteří jsou neńťastní, trpí, umírají, kteří poznali, co to je mít opravdový hlad, cítí strach či bolest jako kaņdý jiný. 103 Ruský člověk je plný pokory, trpělivě snáńí veńkeré útlak a utrpení ze strany ruských úřadů a státní moci. V případě ruského vojáka vzniklo přesvědčení o jeho trpělivosti a posluńnosti, kdyņ beze slova toleruje zneuņívání a poniņování ze strany nadřízených. Postupem let se vńak negativní obraz Rusa začal pomalu měnit. Dnes vedle negativních stereotypů v polském myńlení fungují i kladné ruské vlastnosti, mezi které je moņné počítat například přátelskost, vřelost, věrnost, otevřenost, společenskost, pohostinnost či ochotu pomoci.
101
REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928, s. 208. Tamtéņ, s. 152. 103 CIĄGARDLAK, Barbara. Koniec legendy: o prozie Stanisława Rembeka. Przegląd Humanistyczny. 1979, nr 4, s. 115. 102
43
5. Závěr Polsko-sovětská válka představuje samostatnou polskou záleņitost, kdy se Polsko, jeņ bylo před rokem 1918 chápáno jako roztříńtěná země ovládaná silnějńími sousedy, vlastním úsilím pod vedením Józefa Piłsudského zajistilo svoji nezávislost na dobu příńtích dvacet let. Dopady polsko-sovětské války jsou povaņovány za velmi důleņité. Tato válka ovlivnila raný vývoj sovětské ideologie a zahraniční politiky, zaujímala místo ve formování polské společnosti mezi válkami, v podstatě zasáhla do východoevropských krizí, které prolomily linie oddělující první světovou válku od druhé. Polsko mělo opět své imago missionis, kdy začalo být vnímáno jako obranný val západu proti východu.104 Tato nově získaná nezávislost vńak měla pro polský stát i negativní následky. Polsko se díky vítězství nad sovětským Ruskem domýńlelo, ņe nepotřebuje navázat přátelské vztahy jak s Německem, tak ani se Sověty a po dobu dvaceti let bylo přesvědčeno, ņe si dokáņe udrņet nezávislost mezi těmito dvěma mocnými státy. Toto myńlení vńak bylo pro Poláky katastrofické s příchodem roku 1939, kdy bylo Polsko dobyto a Němci tak měli volnou cestu do Ruska.105 Vedle historických faktů o polsko-sovětské válce se čtenář seznámil i s představením tohoto válečného konfliktu ve vybraných dílech krásné literatury. Z těchto děl si čtenář můņe vytvořit obraz, jak tyto válečné události probíhaly na různých místech – objevuje se v nich válečná Varńava v románu Stefana Żeromského Przedwiośnie, obrana válečné linie polskými vojáky u řeky Bereziny v románu Stanisława Rembka Nagan či pronásledování sovětských nepřátel po bitvě o Varńavu ve sbírce povídek Koń na wzgórzu Eugeniusze Małaczewského. Hlavním motivem děl Nagan a Koń na wzgórzu – ve srovnání s románem Przedwiośnie, kde je polsko-sovětské válce věnována pouze malá část –, jsou válečné střety se Sověty. Obě díla mohou být pro čtenáře přínosná díky prezentovaným autentickým proņitkům a událostem. Rembkův Nagan je hodnotný pro svou objektivitu a informační spolehlivost, zatímco Małaczewského Koń na wzgórzu představuje chronologický obraz válečných událostí od roku 1918, kdy byli polńtí vojáci součástí anglických a francouzských vojsk v oblasti Archangelsku, aņ po rok 1920 v konečné fázi polsko-sovětské války. Co se týče stereotypního obrazu bolńevika, který lze sestavit na základě analyzovaných polských děl, můņeme říci, ņe se jedná o charakteristiku velmi negativní. Bolńevický voják popisován jako původce zla a neńtěstí, ničitel a uzurpátor, který má zvrácenou zálibu 104
ŅĆÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka 1919–1920 a její ohlas v českých novinách. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. Mgr. Lukáń Fasora, Ph.D., s. 81. 105 DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda: polsko-sovětská válka 1919–1920 a "zázrak nad Vislou". 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006, s. 9.
44
v krutostech a mučení. Rusové byli polskou společností stereotypně jiņ po několik staletí chápáni předevńím jako nájezdníci a barbaři, před nimiņ je zapotřebí se bránit. Polskosovětská válka se rovněņ podepsala na vnímání celého bolńevického hnutí. Nejprve bylo chápáno jako jedna z mnoha politických orientací na území Ruska, ale po konfliktu bylo sovětské Rusko a bolńevismus chápány jako jedna společná záleņitost. 106 Pokud jde o vzájemnou historickou nedůvěru mezi Poláky a Rusy, ta se postupně vyvinula do podoby jakési antipatie. Negativní polská hodnocení Rusů a Ruska, která se vyskytovala a v mnoha ohledech se vyskytují dodnes, lze vysvětlit nedobrými vzájemnými historickými zkuńenostmi obou národů, jejichņ zájmy se v dějinách často střetávaly a v mnohém rozcházely.
106
ŅĆÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka 1919–1920 a její ohlas v českých novinách. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. Mgr. Lukáń Fasora, Ph.D, s. 81.
45
6. Résumé Tematem pracy licencjackiej jest Wojna polsko-bolszewicka 1919–1920 i jej opis w prozie polskiej międzywojennej. Motywacją do podjęcia tego tematu jest fakt, że takich prac nie ma wiele. Niestety temat wojny polsko-bolszewickiej jest bardzo zaniedbany, pomijany i zwraca się na niego niewielką uwagę. W związku z tym potzrebne by było bardziej zbadać ten temat, ponieważ myślę, że jest bardzo ważny a interesujący. Kolejnym powodem jest to, że też studiuję język rosyjski i w przyszłości chciałabym zajmować się tym tematem także z tej strony. Celem pracy licencjackiej było rozszerzenie znajomości na temat wojny polskobolszewickiej oraz przedstawienie czytelnikowi ciągłości zdarzeń i jej rezultat. Celem pracy było również zaprezentować trzech polskich pisarzy – Stefana Żeromskiego, Stanisława Rembeka i Eugeniusza Małaczewskiego, którzy w swoich dziełach odnoszą się do wojny polsko-bolszewickiej. Praca licencjacka składa się z trzech rozdziałów. Pierwszy rozdział koncentruje się na faktach historycznych o wojnie polsko-bolszewickiej. Po odzyskaniu niepodległości w listopadzie 1918 przez Polskę i objęciu władzy przez Józefa Piłsudskiego, Naczelnika Państwa i Naczelnego Wodza, zostało utworzone Wojsko Polskie, które walczyło, aby zostały stworzone stałe granice wschodnie. Wojna pomiędzy odrodzoną Rzeczpospolitą i Rosją Radziecką trwała w latach 1919–1920, a jej najważniejszymi wydarzeniami militarnymi były, na przykład zajęcie Wilna i Mińska w 1919 roku, wyprawa kijowska, bitwa warszawska, również znana jako cud nad Wisłą oraz bitwa nad Niemnem w 1920 roku. Po zwycięskiej bitwie niemeńskiej przez stronę polską 18 października 1920 weszło w życie zawieszenie broni (zawarte 12 października pomiędzy delegacjami Sejmu i rządu RP i rządu RFSRR w Rydze). Również w Rydze został podpisany 18 marca 1921 traktat pokojowy, który wytyczył granicę polsko-sowiecką. Jako materiał źródłowy wykorzystano głównie publikację brytyjskiego historyka N. Daviesa Orzeł biały, czerwona gwiazda 107 , która ten konflikt wojenny omawia dość szczegółowo. Kolejny rozdział dotyczy trzech utworów, które poruszają wojnę polsko-bolszewicką swoją treścią. Podczas pracy wykorzystano dwie powieści – Przedwiośnie Stefana Żeromskiego108 i Nagan napisany przez Stanisława Rembeka109 oraz zbiór opowiadań Koń na
107
DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda: polsko-sovětská válka 1919–1920 a "zázrak nad Vislou". 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006. 108 ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974. 109 REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928.
46
wzgórzu Eugeniusza Małaczewskiego110. Moim celem było opisać ogólne wydarzenia wojny z Rosją Radziecką na podstawie wykorzystanych urywków z dzieł, a pojąć częściowo charakter wojny, ale też na podstawie metody porównawczej zwrócić uwagę na osobiste doświadczenia i ich wpływ na dzieła pisarzy za pomocą odpowiednich fragmentów. Ze względu na to, że autorzy S. Rembek i E. Małaczewski osobiście wzięli udział w wojnie polsko-bolszewickiej, ich dzieła, w odróżnieniu od powieści Przedwiośnie, są dla czytelnika bardziej korzystne w celu odtworzenia wizerunku wojennych wydarzeń. Pisarze S. Rembek i E. Małaczewski nie są tak popularnymi autorami, dlatego nie było możliwe znaleźć wielu materiałów źródłowych, na przykład w porównaniu z pisarzem S. Żeromskim, który jest w literaturze polskiej bardziej znany. W trzecim i ostatnim rozdziale przedstawiono stereotypowe obrazy Rosji i Rosjan. Jako materiał źródłowy posłużyły trzy dzieła – Przedwiośnie, Nagan i Koń na wzgórzu, które zostały omówione w poprzedniej części pracy. Podczas pisania tego rozdziału wykorzystano metody dyskursu. Dzięki odpowiednim fragmentom z dzieł możliwe jest stwierdzić, jak społeczeństwo polskie postrzegało Rosję Radziecką i bolszewizm w latach 1919–1920. Są to przede wszystkim bardzo negatywne stereotypy. Na przykład kiedy żołnierz Armii Czerwonej był przedstawiony jako twórca zła, niszczyciel i uzurpator, który popierał okrucieństwa i przemoc. Społeczeństwo polskie zawsze patrzyło na Rosjan jako na najeźdźców i barbarzyńców, przed którymi powinno się bronić. Wojna polsko-bolszewicka miała wpływ również na postrzeganie bolszewizmu, który na początku wojny był jednym z wielu ruchów politycznych w Rosji, ale po zakończeniu stał się postrzegany jako nieoddzielna część Rosji.
110
MAŁACZEWSKI, Eugenjusz. Koń na wzgórzu. Wyd. 3. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, [po r. 1920].
47
7. Bibliografie Primární literatura MAŁACZEWSKI, Eugenjusz. Koń na wzgórzu. Wyd. 3. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, [po r. 1920]. REMBEK, Stanisław. Nagan. Warszawa: Nakład Gebethnera i Wolffa, 1928. ŻEROMSKI, Stefan. Przedwiośnie. Warszawa: Czytelnik, 1974. Sekundární literatura BUBNOV, A., M. POKROVSKIJ a J. THOMAS. Dějiny občanské války v Rusku 1917–1921. Praha: K. Borecký, 1932. BUSZEWICZOWA, Elwira. Słownik pisarzy polskich. Kraków: Krakowskie Wydawnictwo Naukowe, 2008. CIĄGARDLAK, Barbara. Koniec legendy: o prozie Stanisława Rembeka. Przegląd Humanistyczny. 1979, nr 4. CZUBIŃSKI, Antoni. Rusko-polská válka v letech 1918–1921: první sovětský útok na Evropu. 1. vyd. Brno: Bonus A, 1996. DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda: polsko-sovětská válka 1919–1920 a "zázrak nad Vislou". 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006. DAVIES, Norman. Polsko: dějiny národa ve středu Evropy. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Prostor, 2003. DĘBICKI, Zdzisław. Portrety: Serja II. Warszawa: Gebethner i Wolff, 1928. EILE, Stanisław a Stanisław KASZTELOWICZ. Stefan Żeromski: kalendarz życia i twórczości. Wyd. 2. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 1976. GRABOWSKA, Maria. Mały słownik pisarzy polskich. Wyd. 1. Warszawa: Wiedza Powszechna, 1981. HUTNIKIEWICZ, Artur. Stefan Żeromski. Wyd. 1. Warszawa: Wiedza Powszechna, 1960. JAKUBOWSKI, Jan Zygmunt. Stefan Żeromski. wyd. 2. Warszawa: Wydawnictwa Szkolne i Pedagogiczne, 1975. JARZĘBSKI, Jerzy. Proza dwudziestolecia. Wyd. 1. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 2005. 48
KOVÁCS, István. Piłsudski... Katyň... Solidarita...:klíčové pojmy polských dějin 20. století. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010. KREJČÍ, Karel. Dějiny polské literatury. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953. KREJČÍ, Karel. Epilog díla Stefana Żeromského. In: ŻEROMSKI, Stefan. Předjaří. 1. vyd. Praha: Odeon, 1970, s. 309–315. LALAK, Mirosław. Między historią a biografią: o prozie Stanisława Rembeka. Szczecin: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Szczecińskiego, 1991. LINKNER, Tadeusz. Inferno wojny i bolszewickiego zła w zbiorze opowiadań Eugeniusza Małaczewskiego Koń na wzgórzu. Słupskie Prace Filologiczne. 2004, nr 3. MACŮREK, Josef. Dějiny polského národa. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1948. MELICHAR, Václav. Dějiny Polska. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1975. Murmańczyk. Nasz Dziennik [online]. 2013, nr 253 [cit. 2014-04-06]. Dostupné z: http://naszdziennik.pl/wp/58118,murmanczyk.html PASZEK, Jerzy. Żeromski. Wrocław: Wydawnictwo Dolnośląskie, 2001. PEČENKA, Marek a Bohuslav LITERA. Dějiny Ruska v datech. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011. PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu III. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. RÁKOS, Petr. Národní povaha naše a těch druhých: sebeklamy a předsudky jako dějinotvorná síla. Bratislava: Kalligram, 2001. ŘEZNÍK, Miloń. Polsko. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. ŘEZNÍK, Miloń. Dějiny Polska v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2010. SULEJA, Włodzimierz. Józef Piłsudski. Wrocław: Ossolineum, 1995. SZARUGA, Leszek. Współczesna powieść polityczna: Sens literatury, sens historii. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 2001. ŃTĚPÁN, Ludvík. Slovník polských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. ŃVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. 4. rozńíř. vyd. Praha: Lidové noviny, 2004. ŅĆÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka 1919–1920 a její ohlas v českých novinách. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. Mgr. Lukáń Fasora, Ph.D.
49
Obrazová příloha
50
obr. 1 Přehlídka Rudé armády před jejím odchodem na polskou frontu (Kazaň r. 1920)
obr. 2 Vstup Rudé armády do Minsku r. 1920
51
obr. 3 Vstup polských jednotek do města Kyjev
obr. 4 Polńtí vojáci v bitvě o Varńavu (srpen r. 1920) 52
obr. 5 Polské jednotky s ukořistěnými ruskými zástavami po bitvě o Varńavu.
obr. 6 Dobrovolná Legie ņen v zákopech r. 1920
53
obr. 7 Polńtí vojáci v Bělorusku během bitvy na řece Němen
obr. 8 Józef Piłsudski
obr. 9 Edward Śmigły-Rydz
54
obr. 10 Semjon Michajlovič Bućonnyj
obr. 11 Michail Tuchačevskij
obr. 12 Anton Ivanovič Děnikin
obr. 13 Simon Petljura
55
obr. 14 Stefan Żeromski
obr. 15 Obálka ruského překladu Przedwiośnie
obr. 16 Eugeniusz Małaczewski
obr. 17 Stanisław Rembek
56
obr. 18 Polský propagandistický plakát
obr. 19 Plakát polské propagandy
obr. 20 Plakát sovětské propagandy 57
obr. 21 Běloruská karikatura, která zobrazuje rozdělení Běloruska mezi Polskem a sovětským Ruskem na základě Riņské mírové smlouvy
obr. 22 Sovětský propagandistický plakát
obr. 23 Zobrazení Trockého a Lenina
58
obr. 24 Zobrazení bitvy o Varńavu polského malíře Jerzyho Kossaka – Cud nad Wisłą 15 sierpnia 1920 roku
Zdroje: Obr. 1, 2, 22. BUBNOV, A., M. POKROVSKIJ a J. THOMAS. Dějiny občanské války v Rusku 1917– 1921. Praha: K. Borecký, 1932. Obr. 3–14, 16–21. cs.wikipedia.org, pl.wikipedia.org, ru.wikipedia.org Obr. 15. EILE, Stanisław a Stanisław KASZTELOWICZ. Stefan Żeromski: kalendarz życia i twórczości. Wyd. 2. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 1976. Obr. 23. ŘEZNÍK, Miloń. Dějiny Polska v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2010. Obr. 24. http://www.pinakoteka.zascianek.pl/Kossak_Jerzy/Index.htm
59