Ústav slavistiky. Ruský jazyk a literatura

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura

Johana Kodytková

Magisterská diplomová práce

Ruská lágrová próza z genderového hlediska

Vedoucí práce: prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc.

2015

Prohlašuji, že jsem magisterskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Johana Kodytková

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce prof. PhDr. Ivo Pospíšilovi, DrSc., za užitečné rady a věcné připomínky. A dále také všem mým blízkým za jejich trpělivost, podporu a pochopení.

Obsah 1. Úvod ........................................................................................................ 1 2. Stručná historie Gulagu ........................................................................... 4 2.1 „Předgulagovské“ období ..................................................................... 4 2.2 První tábor sovětského gulagu - Solovky ............................................. 6 2.3 Zlomový rok 1929 .............................................................................. 10 2.4 Průmyslové rozrůstání táborů ............................................................. 14 2.5 „Velká čistka“ 1937 - 1938................................................................. 16 2.6 Stalinova smrt a začátek propouštění vězňů....................................... 19 2.7 Chruščov u moci ................................................................................. 23 2.8 Sedmdesátá a osmdesátá léta – je všemu konec? ............................... 25 3. Žánrová klasifikace v sovětské lágrové próze....................................... 29 3.1 Odborné studie a encyklopedie........................................................... 30 3.2 Memoáry............................................................................................. 32 4. 30. – 50. léta ženského a mužského Gulagu.......................................... 35 4.1 Muži a ženy v Gulagu......................................................................... 35 4.2 Tzv. ženské memoáry: v hlavní roli J. Ginzburgová .......................... 36 4.2.1 Lágrová „móda“ jako útěk z reality ............................................. 37 4.2.2 Ženy jako vzácné zboží ................................................................ 41 4.2.3 Děti jako následek těhotenství v lágru ......................................... 44 4.2.4. „Lehká“ práce v ženském lágru................................................... 48 4.2.5. Hlad a všudypřítomná smrt ......................................................... 52 4.2.6. Silná lágrová přátelství, vzájemná pomoc a pocit osamění......... 55 4.3 Tzv. mužské memoáry: v hlavní roli A. I. Solženicyn ....................... 58 4.3.1 Mužská práce a snaha o její ulehčení ........................................... 61 4.3.2 Krutá zima na Kolymě.................................................................. 64 4.3.3 Smrt jako běžná součást lágrového života ................................... 67 4.3.4 Trýznivý hlad a s ním související příděly jídla ............................ 70 4.3.5 Útěk z lágru – hloupost nebo splněný sen? .................................. 73 5. 70. – 80. léta – lágr stále existuje? ........................................................ 75 5.1 Strastiplný osud Anatolije Marčenka ................................................. 77

5.2 Podoba lágru v 80. letech z pohledu uvězněné Iriny Ratušinské ....... 78 6. Závěr...................................................................................................... 82 7. Резюме .................................................................................................. 88 8. Použitá literatura.................................................................................... 93 8.1. Odborná literatura.............................................................................. 93 8.2 Internetové zdroje ............................................................................... 96

1. Úvod Sovětská lágrová próza zahrnuje nepřeberné množství memoárů, odborných knih i beletrie, přesto si však pod tímto obecným termínem dokáže málokdo představit něco určitého. Pokud se zmíní pojem Gulag, většině čtenářům vyvstane na mysli pouze dílo A. I. Solženicyna, Souostroví Gulag, případně jeho povídka Jeden den Ivana Denisoviče. To je podle mého názoru skutečně málo, vzhledem k tomu, že se nejedná o až tak vzdálenou historii a existuje o tomto tématu mnoho literatury. Na ženské lágrové autorky se většinou zapomíná úplně, a to je jeden z důvodů, proč jsem se ve své magisterské práci zaměřila na komparaci lágrových děl z genderového hlediska. V teoretické části mé práce předkládám čtenáři stručnou historii vývoje a zániku Gulagu od tzv. předgulagovského období až po osmdesátá léta dvacátého století. Zajímám se zejména o to, jestli se pracovní tábory v průběhu let a za vlády různých vedoucích osobností SSSR, měnily, modernizovaly a procházely významnějšími transformacemi. Dále rozděluji žánry v sovětské lágrové próze na tři hlavní kategorie: odborné studie, encyklopedie a memoáry, které vzhledem k historickým okolnostem začaly vznikat hlavně v devadesátých letech dvacátého století. Existovali však i takoví autoři, kteří se potrestání nebáli a vzpomínky publikovali už dříve, většinou za hranicemi. Příkladem jsou Moje výpovědi Anatolije Marčenka, které vyšly už na konci šedesátých let. Hlavním cílem mé magisterské diplomové práce je komparace ženských a mužských memoárů, a to zejména na úrovni obsahové. Snažím se odhalit, v čem se vzpomínky ženských vězeňkyň liší od vzpomínek mužských trestanců. Na jaká témata se ženy na rozdíl od mužů ve svých memoárech soustřeďují a které skutečnosti považují za stěžejní. Na podkladě použitých lágrových vzpomínkových knih rovněž vyvozuji, jaká témata jsou pro všechnu memoárovou literaturu společná.

1

V neposlední

řadě

charakterizuji

sedmdesátá

a

osmdesátá

léta

a upozorňuji na stálou existenci politických lágrů a pracovních táborů. Zmiňuji se o smutném osudu Anatolije Marčenka a o propuštění světoznámé básnířky Iriny Ratušinské. Na základě analýzy jejich děl a komparace s memoáry z let třicátých zjišťuji, jaké změny pracovní tábory prodělaly, jak se vězňové chovali a jaké osudy trestance většinou čekaly. Rovněž zkoumám, jak velký vliv měl západní svět v osmdesátých letech na podmínky politických vězňů v SSSR. Ve své práci používám metodu analýzy a srovnávání. Analýza jako vědecká disciplína rozděluje celek na jednotlivé části, díky čemuž je možné získat stěžejní znaky zkoumaného díla. Můžeme tak oddělit podstatné od nepodstatného a prozkoumat jednotlivé části složitého celku. K porovnání jednotlivých děl za účelem vyhodnocení jejich společných a odlišných prvků jsem použila metodu komparace, a to nejen při srovnávání mužských a ženských lágrových děl, ale také při srovnávání memoárů z let třicátých a osmdesátých. Pomocí komparace jsem určila, co vzpomínkové knihy spojuje a v čem se naopak odlišují. Kombinací těchto dvou metod jsem získala hlavní a obecné znaky sovětské lágrové prózy. O Gulagu, pracovních táborech pro politické vězně i postalinských lágrech, již vyšlo mnoho odborných publikací a statí, stejně tak jako populárně-naučných děl. V teoretické části mé práce jsem vycházela zejména z tištěné odborné literatury, která se zabývá vznikem, vývojem i zánikem Gulagu. Hlavní odbornou publikací pro mou práci se stala světově známá kniha od Anne Applebaumové, Gulag: historie1. Taktéž mi byla velmi nápomocná publikace ruského historika Olega Chlevňuka s názvem Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru"2. Tyto knihy pro mě představovaly zejména teoretickou a obecnou oporu.

1

APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

604 s. ISBN 80-7306-152-X. 2

CHLEVNJUK, Oleg. Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru". Vyd. 1.

Praha: BB art, 2008. 477 s. ISBN 9788073814625.

2

Jádrem práce a jejím smyslem je však až komparace tzv. mužských a ženských lágrových děl, čtyř autobiografií, z toho dvou napsaných ženami a dvou muži se zdůrazněním odlišností ženského pohledu. Jako stěžejní zástupkyni ženské lágrové prózy třicátých let jsem vybrala knihu Jevgenie Ginzburgové s názvem Strmá cesta3, která je pravděpodobně známá všem, kdo se tematikou lágrů a Gulagu podrobněji zabývají. Za podstatného reprezentanta mužské lágrové literatury jsem zvolila, podle mého názoru, nejznámější dílo o stalinském Gulagu, tzn. Souostroví Gulag4 od A. I. Solženicyna. Pro mužskou část jsem taktéž čerpala ze známých Kolymských povídek5 Varlama Šalamova, na kterého ve svém díle Solženicyn často odkazuje. Lágrovou literaturu sedmdesátých a osmdesátých let jsem se snažila přiblížit pomocí děl Anatolije Marčenka6 a knihy básnířky Iriny Ratušinské Šedá je barva naděje7. Pro praktickou část jsem získávala mnoho užitečných informací z internetové databáze sovětských lágrových autorů8, díky níž jsem se dostala ke vzpomínkám vězňů, jejichž knihy nejsou celosvětově známé a

vydávané.

Vzhledem

k množství

tištěné

odborné

literatury

a vzpomínkových knih, jsem internetových zdrojů využívala zejména k vyhledávání memoárové literatury, která pro mě nebyla dostupná v tištěné podobě.

3

GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. 729 s. ISBN 80-207-

0394-2. 4

SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 1.-3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. 368 s. ISBN 80-900270-0-8. 5

ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. 254 s. ISBN 978-

80-87060-43-8. 6

MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,

1990. 195 s. ISBN 80-85196-00-X. 7

RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &

PRINCIPAL, 2001. 248 s. ISBN 80-85947-72-2. 8

Odkaz na databázi: http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/

3

2. Stručná historie Gulagu 2.1 „Předgulagovské“ období 25. října 1917 (podle nového kalendáře 7. listopadu 1917) proběhla Velká říjnová socialistická revoluce a tento den se tak zapsal do dějin jako den velkého převratu a vzniku Leninova sovětského Ruska. Díky Leninově aktivitě, podněcování a přesvědčování byl vypleněn Zimní palác, bolševici zatkli ministry Prozatímní vlády a následovalo rychlé nastolení komunismu v Rusku. Stát s jedinou politickou stranou nevyvolával u lidí mnoho nadšení a ani samotní bolševici nebyli na novou situaci zcela připraveni. Lenin se stal hlavou země během pouhé hodiny9, ale bolševici museli pro udržení se u moci vyvolat občanskou válku, která roku 1920 skončila jejich vítězstvím. Mezi odpůrce bolševiků, kterým se přezdívalo bílí, řadíme ideové a politické odpůrce (esery, kadety, menševiky, anarchisty) a nepřátele komunismu neboli tzv. třídní nepřátele (buržoazii, kapitalisty, majetnou šlechtu a inteligenci). Za třídního nepřítele byl považován nový typ zločince, který vystupoval proti revoluci buď otevřeně, nebo častěji skrytě a snažil se o její potlačení.10 Podle názoru bolševiků vyžadoval třídní nepřítel speciální zacházení a tvrdší tresty než klasický zločinec nebo dokonce vrah. Kdo je třídní nepřítel ovšem nebylo nikde jasně vymezeno nebo definováno. Mohl jím být v podstatě kdokoliv a dalo by se říct, že mohl být trestán téměř za cokoliv. Anne Applebaumová ve své knize Gulag: historie dodává, že „Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, Leninovy tajné policie, jež byla

9

APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004. s.

36 ISBN 80-7306-152-X. 10


s. 37 ISBN 80-7306-152-X.

4

předchůdkyní KGB, měl osobní černý notýsek, do kterého si zapisoval jména a adresy údajných „nepřátel“, na které při své práci narazil.“11 Společně se vznikem pojmu třídní nepřítel musela nutně vzniknout represivní opatření ve formě pracovních táborů, aby počet nepřátel režimu vládnoucí strana eliminovala. Toho si byl dobře vědom i Lenin, který již tři týdny před revolucí 25. října nastínil myšlenku zavedení nucených prací pro majetné kapitalisty. Po propuknutí války dokonce otevřeně mluvil o „uvěznění milionářských sabotérů, kteří si cestují v železničních kupé první a druhé třídy.“12 Přál si jejich odvedení na nucené práce v dolech, a to na dobu půl roku. Naopak „obyčejní“ zločinci byli považováni za potencionální spojence a předpokládalo se, že jejich chování se po nastolení komunismu změní a zločinecké úmysly nadobro vymizí. Dělení vězňů na kriminální a politické sice existovalo odjakživa, ale všichni vězni byli umísťováni do stejných nápravných zařízení. Většinou šlo o zcela nevyhovující, špinavé, temné a hlavně přeplněné kamenné prostory pozůstatky po carském systému.13 Po nástupu bolševiků se začaly staré věznice postupně měnit a modifikovat a nové začaly vznikat většinou ve sklepech, starých palácích a kostelech. Stále tu ovšem vládl zmatek, útěky byly na denním pořádku a po hromadných zatýkáních se nevyřešila ani otázka přeplněnosti. Bylo tedy nutné vymyslet nové východisko a vytvořit speciální nápravná zařízení pro „opravdové“ nepřátele země. Nové řešení, které nalezl Trockij již v červnu 1918, pocítili jako první na vlastní kůži českoslovenští váleční zajatci.14 Odmítli složit zbraně, a proto byli umístěni do konclageru, tedy do koncentračního tábora, o kterém se začínalo mezi hlavními přestaviteli země čím dál více diskutovat. Sám Lenin použil tento 11


s. 37 ISBN 80-7306-152-X. 12


s. 36 ISBN 80-7306-152-X. 13


s. 38 ISBN 80-7306-152-X. 14

ГЕЛЛЕР, Михаил. Концентрационный мир а советская литература. London:

Overseas Publications Interchange Ltd., 1974. s. 43 ISBN 0903868017.

5

termín již v srpnu 1918 v dopise komisařům v Penze, kde požadoval: „masový teror proti kulakům, kněžím a bělogvardějcům,“ přičemž nespolehlivé chtěl umístit do koncentračních táborů mimo město.15 Dne 3. března 1918 Rusko vystoupilo z první světové války podpisem Brest-litevského míru, díky čemuž bylo propuštěno na dva miliony zajatců. Nedostatečná kapacita táborů tím byla konečně vyřešena a všechna nápravná zařízení získala pod patronát Čeka.16 O několik měsíců poté, v září 1918, nastalo období „Rudého teroru“17 - probíhala masová zatýkání, perzekuce a bylo uskutečněno mnoho poprav. Počet pracovních a koncentračních táborů rostl závratnou rychlostí. Ještě v roce 1919 existovalo „pouhých“ 21 registrovaných táborů, v létě roku 1920 vyšplhal jejich počet na 49 a na začátku roku 1921 jich už bylo 107.18 Političtí vězni se stali velkým problémem, protože se stále domáhali svých výsad a práv a rovněž se jim dařilo bolševikům neznámými prostředky kontaktovat vnější svět. Političtí vězni tak museli být odděleni od kriminálních, protože bolševici cítili, že by političtí se svými neustálými protesty a hladovkami mohli strhnout i ostatní vězně. Řešení se našlo na Soloveckých ostrovech – prvním gulagu vůbec.

2.2 První tábor sovětského gulagu - Solovky Solovecké ostrovy, rovněž nazývané Solovky, se zdály být ideálním místem pro první sovětský Gulag. Nacházel se zde Solovecký Kreml, který byl přetvořen v hlavní správu a centrální baráky tábora a byl složený z kostelů z patnáctého století a z různých budov původně patřících

15


s. 39 ISBN 80-7306-152-X. 16

Tajná policie založená 20. prosince 1917 a zrušená 6. února 1922

17

Rudého, protože bolševikům se přezdívalo rudí.

18

IVANOVA, Galina. Labor camp socialism – The Gulag in the soviet totalitarian system.

London: M.E. Sharpe, 2000. s. 13 ISBN 0-7656-0426-4.

6

mnichům.19 Zajímavé je, že tyto ostrovy sloužily k podobnému účelu již od 16. století. Anne Applebaumová ve své knize Gulag: historie uvádí: „Solovečtí mniši byli carovi věrní služebníci a pomáhali věznit jeho politické odpůrce, mezi nimi i vzpurné kněze a výstřední rebelující šlechtice[…].“20 Solovecké ostrovy jsou seskupením několika ostrovů, což zřejmě inspirovalo Solženicyna k názvu jeho vrcholného díla Archipelag21 Gulag. Centrální Solovecký ostrov byl obklopen dalšími menšími ostrůvky, přičemž na jednom vězni chovali stříbrné lišky na kožešiny, na druhém se nacházel tábor určen výhradně invalidům, ženám s dětmi a bývalým mnichům a poslední byl využíván jako ženský trestný tábor.22 Na hlavním ostrově byla umístěna nechvalně proslulá korekce, která se nacházela na vrcholu Sekerní hory, přezdívané Sekyrka. Solženicyn popisuje Sekyrku následovně: „V korekcích se sedí takto: od zdi ke zdi jsou upevněná bidla o tloušťce paže a potrestaní vězni musí sedět na těchto bidlech celý den. […] Výška bidýlek je taková, že nohy na zem nedosáhnou. Není lehké zachovat rovnováhu. Vězeň se musí snažit celý den, aby se udržel nahoře. Jestliže spadne, dozorci přiskočí a bijí ho.“23 Vzhledem k umístění Soloveckých ostrovů, býval už pouhý transport pro vězně náročný a zdlouhavý. Plavba z nejbližšího tranzitního tábora na pevnině trvala několik hodin a z hlavního města regionu, Archangelska, se cesta táhla celou noc.24 Boris Širjajev, autor knihy Věčné světlo, vzpomíná 19


s. 47 ISBN 80-7306-152-X. 20


s. 48 ISBN 80-7306-152-X. 21

v překladu Souostroví

22


s. 47 ISBN 80-7306-152-X. 23

SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 23 ISBN 80-900270-0-8. 24


s. 57 ISBN 80-7306-152-X.

7

na podmínky zdlouhavé cesty takto: „Třípatrové klece po celé délce vagonu; v každé kleci tři lidé, zamčené zamřížované dveře na chodbičku, kde se tam a zpátky prochází strážný. V klecích se dalo jen ležet. Jídlo – sleď a tři hrnky vody na den.“25 Pravdou zůstává, že transport byl pro solovecké vězně to nejmenší zlo, protože toto vězení bylo proslulé svou iracionalitou, nepředvídatelností a krutostí. Existovaly zde solovecké zákony, díky kterým si velitelé mohli s vězni dělat prakticky cokoliv. Ivan Čuchin ve svých dokumentech popisuje mnohé surové praktiky soloveckých dozorců, např. jak v zimě nechávali vězně ve staré, studené zvonici zcela nahé nebo jim záměrně dávali k jídlo zkažené maso. Čuchin hovoří rovněž o tom, jak museli vězni chodit v zimě nazí do dva kilometry vzdálené lázně nebo jak dostávali zcela nelogické a zbytečné rozkazy typu, když zakřičím „Delfín“ musíš skočit z mostu do studené řeky.26 V říjnu roku 1923 Dzeřžinskij požádal sovětskou vládu, aby byl všechen klášterní majetek na ostrovech předán Čece (později OGPU27), a tak se ze Solovek staly tábory zvláštního určení.28 Ty byly později přejmenovány na severní tábory zvláštního určení, ve zkratce SLON29, což vyvolávalo smíšené emoce. Na jednu stranu byl SLON zdrojem smíchu a ironie, na straně druhé nebezpečnou hrozbou.30 Na Soloveckých ostrovech, tak jako téměř ve všech nápravných táborech, koexistovaly vedle sebe dvě skupiny vězňů – političtí a kriminální. Rozdíl byl v tom, že političtí, kteří byli důsledně izolovaní, měli svá „privilegia.“ Dostávali knihy, časopisy, balíky z domova a právo 25

ŠIRJAJEV, Boris. Věčné světlo – Solovecké ostrovy v epoše GULAGu. Červený kostelec:

Pavel Mervart, 2011. s. 23 ISBN 978-80-87378-91-5. 26

ЧИХИН, Иван Иванович. Два докумета комиссии А. М. Шанина на Соловках. вып.

1. Москва: Звенья: Ист. альманах, 1991. с. 359-381 27

jednotná státní politická správa (Объединённое государственное политическое

управление) 28


s. 49 ISBN 80-7306-152-X. 29

v orig. северные лагеря особого назначения

30

SLON v ruském originále znamená to stejné jako v češtině

8

nepracovat. Kriminální oproti tomu žili ve špíně, téměř bez jídla a museli pracovat velmi tvrdě, což vedlo k častým onemocněním, zejména k tyfu, kurdějím a tuberkulóze. Neprospíval jim ani fakt, že jejich zdraví bylo často podlomeno vodkou nebo kokainem.31 Roku 1925 bylo na Soloveckých ostrovech kolem 6000 vězňů. Toto číslo se po zimě 1925-1926 rapidně snížilo a každý rok na nejrůznější epidemie a hlad umírala až polovina vězňů.32 Přestože v táboře vládly nesnesitelné podmínky a vězni byli často nemocní, rozvíjela se tu v lehce zjednodušené podobě i kultura. Již v roce 1923 začalo pomalu vznikat první táborové divadlo, kde se nejdříve hrála klasická díla pouze po paměti. O rok později však přišla do tábora nová skupinka vězňů, bývalých profesionálních herců, kteří byli všichni odsouzeni za kontrarevoluční činnost.33 Divadlo začalo vzkvétat a ostatní vězňové a dozorci mohli zhlédnout kvalitní představení děl Gorkého či Čechova. Na repertoáru mělo divadlo v pozdějších letech dokonce hru Leonida Andrejeva, což se může zdát paradoxní, vzhledem k osudu jeho syna.34 Kromě divadla vydávali vězňové nejrůznější periodika, která obsahovala poezii, beletrii a dokonce satirické karikatury. Anne Applebaumová dodává, že: „Solovecké časopisy také obsahují náročnější články, od Lichačovovy analýzy zločinecké hráčské etikety po práci o uměleckých dílech a architektuře zničených soloveckých chrámů.“35 Na Soloveckých ostrovech se nacházela rovněž botanická zahrada, kde vězni experimentovali

31

ŠIRJAJEV, Boris. Věčné světlo – Solovecké ostrovy v epoše GULAGu. Červený kostelec:

Pavel Mervart, 2011. s. 37 ISBN 978-80-87378-91-5. 32


s. 51 ISBN 80-7306-152-X. 33


s. 53 ISBN 80-7306-152-X. 34

Syn Leonida Andrejeva Daniel, byl spisovatel a později se sám ocitnul v Gulagu.

35


s. 53 ISBN 80-7306-152-X.

9

s polárními rostlinami, a knihovna o velikosti asi 30 000 knih.36 Je zřejmé, že se vězni přes bezvýchodnost situace stále snažili žít alespoň trochu normálním životem. Jak ve svém díle Мои воспоминания uvedla Elinor Olická, politická vězeňkyně: „Мы хотим жить по-человечески […].“37 Otázkou, na kterou do poloviny dvacátých let neuměl nikdo odpovědět, zůstávalo, k čemu přesně měly tyto tábory sloužit. Nebylo jasné, jestli mají být tato nápravná zařízení určena k převýchově vězňů, k jejich potrestání nebo zda měla být zdrojem levné pracovní síly a tím přinášet prospěch celé zemi. Přestože v té době panoval na Soloveckých ostrovech zmatek, můžeme dnes už s jistotou říci, že právě z tohoto chaosu se zrodila struktura Gulagu. Na konci dvacátých let vznikl nový řád a „ze Soloveckých ostrovů se stal nejen hospodářsky uspořádaný podnik, ale také moderní tábor, příklad, který byl po celém SSSR v mnoha tisících naklonován.“38

2.3 Zlomový rok 1929 Solovecké ostrovy jsou zmiňovány v mnoha memoárech uvězněných zajatců. Některé vzpomínky popisují Solovky jako nelidská a krutá zařízení, jiné

zase

poukazují

na

pomalou

přeměnu

táborových

podmínek

z přijatelných k velmi nepříjemným. Politická vězeňkyně Olga AdamovaSliozbergová píše o Solovkách zpočátku tak, že čtenář může mít pocit, že si tam politické vězeňkyně žily více než dobře: „Ustanovily jsme si takovýto režim: vstávaly jsme v osm a hodinu cvičily při otevřeném okně. Potom jsme snídaly a následovala výuka. Dvě hodiny denně jsme se s Žeňou učily angličtinu a dvě hodiny se Zinou matematiku. […] Pak jsem četla 36


s. 53 ISBN 80-7306-152-X. 37

ОЛИЦКАЯ, Екатарина Львовна. Воспоминания о Гулаге и их авторы [online]. 2014

[cit.2014-10-12].

Dostupné

z:

<

http://www.sakharov-

center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=8763>. Překlad: „Chceme žít jako lidé.“ 38


s. 57 ISBN 80-7306-152-X.

10

francouzské knížky, kterých bylo v knihovně dvě stě padesát svazků a všechny velmi slušné.“39 Adamova-Sliozbergová ovšem vzápětí dodává, že tato „idylka“ trvala pouhý rok, poté jim přestali půjčovat knihy, dávat noviny, zakázali rozcvičku, přítelkyně rozdělili a co bylo pro inteligentní, vzdělanou ženu asi nejhorší, na toaletě jim na utírání dávali rozřezané stránky z jejich oblíbených knih.40 Solovky navštívil 20. června 1929 slavný spisovatel Maxim Gorkij, ne jako vězeň, ale jako pouhý návštěvník. Napsal o nich stať ve formě cestopisné črty, která se velkou měrou odlišovala od všech vězeňských vzpomínek. Maxim Gorkij, který byl angažovaným socialistou, přijel na lodi Gleb Bokij spolu s nejvýše postavenými čekisty včetně samotného Gleba Bokije.41 Ve své stati se o Solovkách vyjadřuje velmi pozitivně a otevřeně doporučuje šíření takovýchto zařízení: „Мне кажется - вывод ясен: необходимы такие лагеря, как Соловки […]. Именно этим путём государство быстро достигнет одной из своих целей: уничтожить тюрьмы.“42 Gorkij líčil Solovecké ostrovy jako nový typ tábora, kde docházelo k přeměně kriminálních, asociálních osob v prospěšné sovětské občany. Anne Applebaumová uvádí, že: „Gorkij znovu oživil myšlenku Dzeržinského, že tábory neměly být jen nápravné ústavy, ale „školy práce“ , speciálně určené k vychování takových pracovníků, jaké nový sovětský

39

BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské

lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 90 ISBN 978-80-200-1701-7. 40




s. 65 ISBN 80-7306-152-X. 42

ГОРЬКИЙ, Максим. По Союзу Советов. [online]. 2014 [cit.2014-10-20]. Dostupné z:

. Překlad: „Zdá se mi, že je to jasné: jsou zapotřebí takové tábory, jako jsou Solovky […]. Právě touto cestou se podaří státu rychle dosáhnout jednoho ze svých cílů: odstranit věznice.“

11

systém vyžadoval.“43

Gorkého stať byla základní prací o nápravných

zařízeních té doby a pomohla formovat veřejný i oficiální postoj k novému, rozsáhlejšímu systému táborů. Podle Applebaumové udělal Gorkij „z institucionalizovaného násilí Soloveckého tábora zdánlivě logickou a přirozenou součást nového řádu a pomohl smířit veřejnost s rostoucí, totalitární mocí státu.“44 V roce 1929 revoluce v Rusku dozrála a tento rok je připomínán nejen kvůli známé stati spisovatele Gorkého. Byl potřeba zcela nový, jiný typ vůdce, kterému odpovídala osobnost Josifa Stalina. Stalin využíval tajné informace, které na jeho pokyn shromažďovala tajná policie, a převzal odpovědnost za personální rozhodnutí strany. Díky tomu se mu podařilo dostat ven ze hry některé nepřátele bolševiků a později i své vlastní soky. Postupně začal vykonávat stranické čistky, které nejdříve znamenaly „pouhé“ vyřazení ze strany, v letech 1937 a 1938 už však šlo o vyloučení ze strany a následné odsouzení do tábora nebo rovnou na smrt.45 Stalin si byl svou budoucností tak jistý, že se mu podařilo ve velmi krátkém čase zdiskreditovat svého největšího souputníka o moc - Lva Trockého. Poslal ho na ostrov u tureckých břehů, připravil ho o důvěryhodnost a potom jeho případ používal jako precedent. Je důležité zmínit, že v roce 1929 nebyl Stalin ještě tak silným diktátorem, jak tomu bylo později. Stalin zavedl nový program rychlé industrializace, který byl stavebním kamenem tzv. „stalinistické revoluce“46 Vláda schválila nový pětiletý plán, který trval na dvacetiprocentním ročním růstu průmyslové produkce.47 Vrátily se potravinové příděly, dělníci pracovali na směny, aby

43


s. 67 ISBN 80-7306-152-X. 44

Tamtéž

45


s. 68 ISBN 80-7306-152-X. 46

Stalin tuto revoluci nazýval „Velký obrat.“

47


s. 68 ISBN 80-7306-152-X.

12

mohly továrny nepřetržitě pracovat a čelní představitelé stran, kteří se postavili do opozice proti urychlené industrializaci, ztratili svá místa. Další významnou transformací v roce 1929 bylo podstatné urychlení násilné kolektivizace venkova. Rolníci byli nuceni odevzdat své pozemky a vstoupit do kolchozů, přičemž tyto změny značně oslabovaly sovětské zemědělství. Díky tomu přišly strašlivé hladomory a bída, které na Ukrajině a v Rusku zahubily šest až sedm milionů lidí.48 Ti, co kladli kolektivizaci sebemenší odpor, byli označeni za kulaky, tzn. bohaté rolníky stojící proti režimu. Kolektivizace venkova znamenala mimo jiné i masová zatýkání, popravy a deportace rolníků, zejména zámožných kulaků, ale rovněž vesnické inteligence a kněžích. Oleg V. Chlevňuk ve své knize Historie Gulagu uvádí, že: „samotné zatýkání a deportace kulaků naplno ukázaly rysy příznačné pro všechny stalinské kárné akce, především neuvěřitelnou krutost, vyplývající z direktiv Moskvy, „přehmaty“ provádějících orgánů a všeobecnou chudobu, a tudíž absenci zdrojů, z nichž by kulaci, kteří se stali zvláštními přesídlenci, byli zabezpečeni alespoň podle hladových norem.“49 Režim nutně potřeboval zamezit odporu kulaků, a proto je začal deportovat na Sibiř, do Kazachstánu a do dalších téměř neobydlených oblastí.50 Někteří z nich byli dokonce zastřeleni nebo zatčeni a uvězněni do nápravných táborů, a protože šlo o mimořádně nebezpečné zločince, bylo nutné je umístit do těch nejpřísnějších a nejvíce zajištěných vězení. V říjnu roku 1930 se zrodila Hlavní správa táborů51, díky níž vznikla dnes již celosvětově známá zkratka Gulag.

48


s. 69 ISBN 80-7306-152-X. 49

CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art

s.r.o., 2008. s. 25-26 ISBN 978-80-7381-462-5. 50


s. 70 ISBN 80-7306-152-X. 51

V originále Главное управление лагерей.

13

2.4 Průmyslové rozrůstání táborů Jednotná státní politická správa (OGPU) dostala pod patronát trestance odsouzené na tři a více let, a to společně s hromadnými represivními akcemi vyústilo v mnohem rychlejší růst táborových zařízení, než bylo původně předpokládáno. Do léta roku 1930 vzniklo několik nových nápravných zařízení jako byl například Sevlag, Višlag, Siblag nebo Dalněvýchodný, Středoasijský a Kazachstánský tábor.52 Stále však nebylo jasné, k čemu budou tyto tábory sloužit, zda budou mít ekonomický přínos, a dokonce i hlavy OGPU považovaly tato zařízení za přechodná. V některých táborech, jako byly například Solovky nebo Sevlag, se našlo řešení ve využití vězňů při těžbě dřeva a stavby nových silnic a různých cest. Ekonomické vyhlídky jiných táborů však nebyly zpočátku nijak růžové. Řada historiků53 považuje za přelomový „první velký projekt“ svěřený do rukou OGPU, a to stavbu Bělomořského kanálu, který měl spojoval Bílé a Baltské moře. Vzhledem k tomu, že měl být kanál dokončen za pouhé dva roky, bylo na jeho stavbu potřeba mnoho trestanců. Mohlo by se zdát, že tento projekt byl zcela nového typu nebo že byl doposud nejrozsáhlejší, ale není tomu tak. Už před začátkem jeho stavby se OGPU podařilo rozjet vězeňskou práci po celé zemi, ovšem v tichosti a bez široké propagandy. V Siblagu trestanci stavěli severní železniční trať, káceli stromy a vyráběli cihly, další vězňové v jiných táborech zas pracovali na stavbě silnic, káceli stromy na vývoz nebo balili vylovené ryby.54 Hlavní představitelé země se snažili vše uchovat v tajnosti jak před svými občany, tak především před světem. To se jim ovšem nepovedlo a „informace o „novotách“ v SSSR a konkrétně širokém zapojování vězňů 52


s.r.o., 2008. s. 38 ISBN 978-80-7381-462-5. 53

Např. CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha:

BB/art s.r.o., 2008. s. 40 ISBN 978-80-7381-462-5. 54


s. 90 ISBN 80-7306-152-X.

14

a rolnických vyhnanců do opatřování dřeva na vývoz pronikly na Západ a vyvolaly tam kampaň proti sovětskému exportu.“55 Úspěchu kampaně napomohla i hospodářská krize, která se na Západě začínala ozývat. Sovětská vláda byla donucena zakázat vězeňskou práci pro export i legislativně, ale těžba dřeva stále zaujímala v ekonomice Gulagu velmi významné místo. Postupně se začalo uvažovat o zapojení vězňů do těžby zlata, které bylo nutné pro koupi potřebných strojů a materiálů ze Západu. V roce 1932 byl založen Sevvostlag56, který odpovídal za těžbu tohoto drahého kovu na Kolymě.57 Tato oblast, která je bohatá na minerály a zlato, je dnes díky četným memoárům známá jako jedno z nejstrašnějších a nejkrutějších míst v historii Gulagu. S tím, jak se tábory zvětšovaly, získávala sovětská tajná policie více pravomocí a vězňové dostávali více různorodých úkolů. SSSR se snažil osídlit daleké chladné severní oblasti s velkým nasazením, při němž docházelo k početným úmrtím a náhodným neštěstím. Podle Anne Applebaumové nebral sovětský režim ohledy na životy trestanců a razil motto: „Když nějací umírají – dobrá, najdou se jiní.“58 Přestože bylo osídlování nových nehostinných oblastí pro vyhladovělé a zesláblé trestance velice náročné, některé nově vzniklé tábory byly i za těchto podmínek schopny přežít a dokonce růst. Jako příklad můžeme uvést Uchtinskou expedici a trust Dalstroj, které nakonec dosáhly velikosti a postavení průmyslových říší.59

55


s.r.o., 2008. s. 44 ISBN 978-80-7381-462-5. 56

Severovýchodní tábor

57


s.r.o., 2008. s. 47 ISBN 978-80-7381-462-5. 58


s. 91 ISBN 80-7306-152-X. 59


s. 93 ISBN 80-7306-152-X.

15

Od roku 1934 se gulagy po celém SSSR rozšiřovaly podle stejného modelu, jako to bylo předtím u Solovek – nejdříve zavládl chaos, následovala četná zbytečná úmrtí a nakonec se vše ustálilo a mohlo se začít produktivně pracovat. Mezi nejznámější gulagy patří Uchtpečlag, který produkoval naftu, zlatá Kolyma a archangelská oblast, která se zabývala těžbou dřeva. Bez

ohledu

na

některé

neúspěchy

se

OGPU

stala

jedním

z nejdůležitějších ekonomických aktérů v SSSR a v roce 1934 se znovu reorganizovala a změnila název na NKVD.60 Nic však netrvá věčně a brzy následoval obrat, který zasáhl nejen vězně, ale i vedoucí představitele režimu.

2.5 „Velká čistka“ 1937 - 1938 Žádné období Stalinovy hrůzovlády se nedá označit za méně důležité nebo dokonce bezvýznamné. Státní teror byl za jeho moci všudypřítomný a vždy se vyznačoval krutostí, surovostí a velkým rozsahem. Léta 19371938 jsou však považována mnohými historiky a autory odborných knih a článků o Gulagu za brutálnější a vražednější než jakékoliv předchozí nebo následující období. Tuto tendenci můžeme najít například v knize Olega Chlevňuka, který píše: „ […] státní teror […] v letech 1937-1938, historici už po několik desítek let po vzoru R. Conquesta nazývají „velký“, protože byl mohutnější a surovější než jiné hromadné represe […]“61 Naopak Anne Applebaumová upozorňuje, že podle statistik byla úmrtnost vězňů vyšší jak v letech 1932-1933, tak samozřejmě za druhé světové války, zejména pak v letech 1942-1943.62

60

Lidový komisariát vnitra, v orig. Народный комиссариат внутренних дел.

61


s.r.o., 2008. s. 168 ISBN 978-80-7381-462-5. 62


s. 105 ISBN 80-7306-152-X.

16

Stejně jako Applebaumová i někteří trestanci ve svých memoárech poukazují na zveličování významu období „Velkého teroru“ neboli „Velké čistky“. Jedním z nich je A. Solženicyn, který ve svém díle Souostroví Gulag uvedl: „ Když se teď nadává na zvůli kultu osobnosti, mluví se pořád jen o letech 1937-1938. […] Nemám v rukou žádnou statistiku, ale přesto se nebojím, že chybím, když řeknu: proud z let 1937-1938 nebyl jediný, dokonce ani ne hlavní, byl snad jedním ze tří největších proudů, jimiž přetékaly temné páchnoucí stoky naší vězeňské kanalizace.“63

Dalšími

dvěma proudy má Solženicyn na mysli léta 1929-1930, kdy bylo do tajgy posláno na patnáct milionů lidí a roky 1944, 1945 a 1946, kdy byly celé národy brutálně pronásledovány. Podle Solženicyna však šlo o lidi prosté, kteří povětšinou neuměli ani psát, a proto dnes neexistují jejich svědectví.64 Ovšem v roce sedmatřicátém byli uvězněni i lidé z vyšších vrstev, inteligence a spisovatelé, od nichž se nám dochovalo vetší množství celých pamětí, jednotlivých deníkových zápisků nebo tematických básní. V dějinách Gulagu znamená rok 1937 určitou změnu, kdy se chaotické a lhostejně vedené sovětské tábory transformovaly v pravé tábory smrti. Čistka se stávala krvavější a zatýkání, vyslýchání a popravování se šířilo jako mor. Stalin se postupně zbavoval svých nepřátel, plnil sovětské koncentrační tábory a utlačoval sovětské obyvatelstvo. Velký vůdce začal určovat počty lidí, kteří mají být uvězněni v určitých oblastech bez udání důvodu.65 Většina z nich spadala do tzv. druhé kategorie, což znamenalo uvěznění na osm až deset let v koncentračních táborech. Někteří nepřátelé režimu byli odsouzeni v tzv. první kategorii neboli k trestu smrti. Rok 1937 neznamenal utrpení pouze pro vězně, ale také pro jejich „pány“, jejichž teror začal téměř na vrcholu pomyslné pyramidy. Genrich Jagoda, náčelník tajné policie zodpovídající za rozšiřování táborových 63


1990. s. 25 ISBN 80-900270-0-8. 64

Tamtéž

65


s. 107 ISBN 80-7306-152-X.

17

komplexů, byl v roce 1938 odsouzen a zastřelen. Postupně byli uvězňováni a likvidováni jeho přátelé, známí, podřízení v NKVD a rodina. V té době bylo mnoho dalších vedoucích osobností uvězněno, zastřeleno nebo jinak odstraněno. Toto Stalinovo konání vedlo k úvahám, že pravděpodobně „[…] systém potřeboval nějaké vysvětlení, proč pracoval tak špatně – jako kdyby potřeboval lidi, na které to svést.“66 Na Jagodovo místo nastoupil Nikolaj Ježov - muž nevelkého vzrůstu, ale s o to většími ambicemi, který se měl brzy dočkat stejného osudu. Díky jeho rozkazům bylo popraveno mnoho vězňů z nejpřísněji střežených politických věznic, kteří byli odsouzeni za „nejhorší“ možné činy, tedy za špionáž, terorismus, kontrarevoluční činnost apod. Tím se režimu podařilo „bez námahy“ se zbavit bývalých trockistů a dalších nepohodlných vězňů. Následovaly další příkazy k nesmyslným popravám, kdy se vězňové určení k smrti vybírali namátkově. Jako příklad můžeme uvést Solovecké ostrovy, kde byla stanovena kvóta 1200 náhodných trestanců k zastřelení.67 V listopadu 1938 hromadné vraždění v táborech i v celém SSSR zničehonic ustalo. Proč tomu tak bylo, můžeme dnes pouze odhadovat, je ale možné, že si Stalin uvědomil, že „čištění“ země zašlo už příliš daleko. Roku 1939 dokonce na sjezdu komunistické strany uznal, že čistku provázelo více omylů, než se dalo očekávat.68 Ještě v listopadu 1938 Stalin odvolal z funkce „tvůrce“ všech pochybení Nikolaje Ježova a společně se všemi jeho stoupenci a přáteli ho odsoudil k smrti. Vězňové tomuto „štěstí“ nemohli často ani uvěřit. Jevgenija Ginzburgová ve své knize Strmá cesta popisuje, jak se svými spoluvězeňkyněmi viděly majora ze stěny odstraňovat kartón s vězeňskými předpisy podepsanými Ježovem. Myslely si, že jediným možným 66


s. 105 ISBN 80-7306-152-X. 67


s. 116 ISBN 80-7306-152-X. 68


s. 117 ISBN 80-7306-152-X.

18

vysvětlením je zpřísnění režimu, z čehož byly značně nervózní. Nakonec však nadřízený vrátil kartón na původní místo a trestankyně ho začaly studovat: „V levém rohu kartónu přece bylo uvedeno: „Schvaluji. Generální komisař státní bezpečnosti Ježov.“ Bylo to tam? No samozřejmě! A teď? Teď je to přelepeno bílým papírkem. Tak pečlivě, že by si toho člověk málem nevšiml.[…] Že by ten zrůdný skrček padl? Vždyť jeho kult byl v posledních letech doveden do homérských rozměrů. Leckdy se dokonce zdálo, že může konkurovat kultu Stalinovu. […]“69 Vězeňkyně pádu Ježova uvěřily až další den ráno po přečtení novin. Přestože se v roce 1939 situace poněkud uklidnila, období „Velkého teroru“ se zarylo pod kůži vězňům i dozorcům a nedalo na sebe už nikdy zapomenout. „Mlýnek na maso“, jak trestanci nazývali proces zatýkání, výslechů, transportů, jídla a práce, byl na začátku čtyřicátých let již pevně zakotven a do Stalinovy smrti se téměř nezměnil.70

2.6 Stalinova smrt a začátek propouštění vězňů O Stalinově smrtelné nemoci, o jeho odchodu z funkce a o tom, kdy zemře, začali vězni mluvit už několik let před tím, než se tak skutečně stalo. Pořád zůstávali obezřetní a dávali si pozor, aby neřekli nebo jen nenaznačili něco, co by odporovalo režimu. Většinou tedy mezi sebou mluvili v narážkách a šifrách, aby na ně táboroví šéfové a hlavně udavači nic neměli. 5. března 1953 se zekové konečně dočkali Stalinova odchodu a mohli si alespoň částečně vydechnout. Mnozí z nich nevěřili, že se věci mohou obrátit k lepšímu, proto zůstali opatrnými a stále si dávali pozor na to, co říkají ze strachu z možného trestu. Jevgenija Ginzburgová ve svých vzpomínkách popisuje, jak slyšela zprávu o zhoršení Stalinova stavu z rádia 69

GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 200 ISBN 80-207-

0394-2. 70


s. 123 ISBN 80-7306-152-X.

19

a hned se rozplakala. V té době čekala na informace o svém třetím uvěznění a hlavou ji proběhly všechny ty roky strávené v táborech, všechna bolest a hlavně osud její rodiny. „Kaji se: Neplakala jsem jenom nad obrovitou historickou tragedií, ale především nad sebou. Co to ten člověk udělal se mnou, s mou duší, s mými dětmi, s mou matkou …“71 Nad Stalinovou smrtí však bylo prolito i mnoho skutečných slz, ať už ze strany vězňů, šéfů či jiných zaměstnanců Gulagu. Každý z nich měl pro zármutek své osobní důvody a domnívám se, že jen málokdo v té době smutnil pro Stalina jako pro člověka. Pracovníci v Gulagu se báli, že ztratí svoji práci a byli nervózní z toho, co by mohlo následovat. Chruščov rychle pochopil, že osud Ruska už má ve svých rukou Berija a podle jeho vlastních slov se bál o budoucnost celé země.72 V té době se u hlavních představitelů Gulagu projevilo velké množství nemocí, jako byla např. chřipka, horečka nebo dokonce zvýšený krevní tlak a infarkt, což pravděpodobně pramenilo ze všeobecného strachu a nejistoty, co se teď bude dít. Reakce vězňů na Stalinovu smrt byly na rozdíl od vedoucích představitelů táborů poněkud ambivalentní. Někteří plakali nad ztracenými roky, jiní se naopak v skrytu duše radovali, další nemohli uvěřit svému štěstí a udavači se začali obávat o svůj život. Otevřená radost propukla například v lágru, kde byl zavřený Žukov: „Многоголосие, кто был в колонии крики – Ура! Ура! Ура! Умер Тиран! Какой тиран? – спрашивали друг друга заключенные. Однозначный ответ: Сталин! Потом стали кричать: – Свобода! Свобода!“73 Trestankyně Odolinská, uvězněná za práci v Německu, vzpomíná na březen 1953 následovně: „В то утро 71


0394-2. 72


s. 413 ISBN 80-7306-152-X. 73

КОЛЯГИНА, Наталья. Смерть Сталина в воспоминаниях заключённых. [online].

27.2.2013 [cit.2014-11-11]. Dostupné z: < http://urokiistorii.ru/current/dates/51706>. Překlad: „V kolonii se začal ozývat křik: „Hurá! Hurá! Umřel tyran!“ Vězňové mezi sebou začali zjišťovat: „Který tyran?“ Přišla jednoznačná odpověď: „Stalin!“ Potom všichni začali křičet: „Svoboda! Svoboda!“

20

по радио передавали тихую, приятную музыку. И вдруг прервали концерт и объявили о смерти Сталина. Нину охватило чувство радости. Самой откровенной, такой, что она и не собиралась скрывать. Донбасские и ростовские женщины изобразили горе. Одна даже заявила, что надо начать собирать деньги на венок.“74 Mnoho dalších výpovědí zeků obsahuje různorodé emoce a odlišné myšlenky, všechny ale spojuje alespoň malá naděje v lepší zítřky. Berija naplnil Chruščovovy obavy, převzal otěže Stalinovy vlády a téměř okamžitě začal s vlnou změn. Applebaumová popisuje, co v několika málo dnech po vůdcově smrti stihnul: „6. března, ještě než byl Stalin pohřben, vyhlásil Berija reorganizaci tajné policie. Nařídil jejímu šéfovi, aby předal odpovědnost za Gulag ministerstvu spravedlnosti […]. Už 12. března Berija přerušil víc než dvacet předních projektů Gulagu na základě toho, že neodpovídaly potřebám národního hospodářství.“75 Berija chtěl propustit z věznic těhotné ženy, ženy s malými dětmi, nezletilé a hlavně všechny s trestem nižším než pět let. To bylo do té doby nemyslitelné a zdálo se, že Berija umí být oproti Stalinovi a jeho souputníkům lidský. Berija dříve než ostatní pochopil, že tábory jsou neekonomické a státu vůbec nic nepřinášejí, proto bylo nutné je alespoň částečně zredukovat. Amnestie nabyla platnosti 27. března a vězňové spadající do této skupiny začali ve velkém odcházet z táborů. Celkem bylo propuštěno milion lidí.76 Trestanci, na které se amnestie nevztahovala, se snažili seč mohli se do propouštěné skupiny také dostat. Velmi oblíbenou metodou bylo ze sebe 74

КОЛЯГИНА, Наталья. Смерть Сталина в воспоминаниях заключённых. [online].

27.2.2013 [cit.2014-11-11]. Dostupné z: < http://urokiistorii.ru/current/dates/51706>. Překlad: „V to ráno v rádiu pouštěli tichou, příjemnou hudbu. A najednou ji přerušili a oznámili, že Stalin zemřel. Ninu zaplavila tak upřímná vlna radosti, že se ji ani nechystala skrývat. Donbaské a rostovské ženy smutnily. Jedna dokonce oznámila, že je potřeba začít sbírat peníze na věnec.“ 75


s. 414 ISBN 80-7306-152-X. 76


s. 414 ISBN 80-7306-152-X.

21

udělat invalidu. Podle Anne Applebaumové „někteří nadlouho odsouzení chodili za táborovým lékařem a dožadovali se kýženého potvrzení o „invaliditě“, které by jim zajistilo okamžité propuštění.“77 Doktorům, kteří se odmítli podvolit, zekové vyhrožovali nebo je rovnou zbili. Ostatním vedoucím představitelům země v čele s Chruščovem se tyto rychlé modifikace táborových systému vůbec nelíbily. Podařilo se jim Beriju na konci roku 1953 přepadnout nepřipraveného, uvěznit a nakonec i popravit. Propouštění už ale bylo v plném proudu a nebylo v lidských silách ho zastavit. Zaměstnanci Gulagu proměnili své chování téměř z hodiny na hodinu a uvolnili zaběhlý táborový řád.78 Mohlo by se zdát, že pro vězně, kteří měli být propuštěni, začala nová lepší doba. Bohužel tomu tak nebylo a tito trestanci si radost z blížící se svobody nemohli ani moc užít. Jejich spoluvězni byli i zekové, většinou političtí, jichž se amnestie netýkala. Ti propouštění vnímali jako nespravedlnost a svůj hněv si vybíjeli nejen na udavačích, ale bohužel i na těch, co měli tábor brzo opustit. Stále častější vzpoury a stávky, které probíhaly téměř ve všech sovětských táborech, vystrašily náčelníky hlavní správy lágrů a vzniklou situaci museli začít řešit velitelé z Moskvy. Zloba trestanců nakonec vyústila ve vězeňskou revoluci proti režimu a hlavním představitelům lágrů. V té době vznikla svébytná „republika zeků“, která měla svou vládu, pestrý kulturní život a spojení se světem díky krátkovlnnému vysílači.79 Za svého vůdce, který měl být tváří celé revoluce, zvolili Kapitona Kuzněcova. Finální a zároveň největší vzpoura, která se odehrála v Kengiru, byla dne 26. června 1954 násilím potlačena a několik vězňů bylo dokonce přejeto tanky. Vojáci stříleli slepými náboji a světlicemi, překvapení trestanci 77


s. 417 ISBN 80-7306-152-X. 78


s. 415 ISBN 80-7306-152-X. 79

ФОРМОЗОВ, Николай. Танки врезались прямо в толпу. [online]. 10.12.2012

[cit.2014-11-11]. Dostupné z: .

22

pobíhali po táboře a nevěděli, co mají dělat. Anne Applebaumová dodává: „Vojáci tábor pozoruhodně rychle zpacifikovali – podle později napsaných hlášení za půl druhé hodiny […]“80 Na druhý den se vše vrátilo do starých kolejí a trestanci museli do práce. Po předešlém dni, kdy byli nuceni odklízet nepořádek vzniklý při revoluci a při zásahu tanků, to pro ně nebylo zrovna jednoduché. Solženicyn popisuje den 27. června následovně: „Tak se železniční soupravy dočkaly pracovitých rukou! Tanky, které potlačily Kengir, odjely k Rudniku a tam se producírovaly před očima muklů. Pro poučení…“ 81 Vedoucí osobnosti tohoto obrovského povstání byly popraveny, kromě Kuzněcova, který byl nakonec omilostněn. Podle dostupných informací skuteční organizátoři této akce zůstali před režimem utajeni a dál si „v klidu“ odpykávali svůj trest v táborech.82 Jejich jména už s největší pravděpodobností zůstanou navždy skryta.

2.7 Chruščov u moci Kengirské povstání sice skončilo pro vězně porážkou, ale nakonec se nedalo považovat za zcela bezvýznamné. Už v červenci roku 1954 byla vězňům navrácena osmihodinová pracovní doba, zvláštní tábory byly zavřeny, balíčky a dopisy byly znovu povoleny a trestanci měli možnost se z tábora dostat dřív za dobré chování.83 Vězeňkyně E. L. Vladimirovová tyto informace potvrzuje v dopise: „This spring important changes have taken place in the camp, which have given me the oppurtunity to write this

80


s. 433 ISBN 80-7306-152-X. 81


1990. s. 190 ISBN 80-900270-0-8. 82


s. 434 ISBN 80-7306-152-X. 83


s. 435 ISBN 80-7306-152-X.

23

letter. The special camp has been closed; they´ve released the first group of the youngsters and are preparing for the release of the incurably ill. There has been a significant change in the treatment of prisoners.“84 Konečně se začalo doopravdy propouštět, přestože se zpočátku jednalo o zdlouhavý proces. V únoru 1956 se stalo něco neuvěřitelného – Chruščov na uzavřeném zasedání Dvacátého sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu otevřeně vystoupil proti Stalinovi a dokonce vyjmenovával jeho zločiny proti lidskosti. Ve svém proslovu odsoudil mimo jiné Stalinův termín „nepřítel lidu“: „Этот термин […] давал возможность всякого, кто в чем-то не согласен со Сталиным, кто был только заподозрен во враждебных намерениях, всякого, кто

был просто оклеветан,

подвергнуть самым жестоким репрессиям […].“85 Chruščov si dával dobrý pozor, aby upozorňoval pouze na události, ve kterých on sám nefiguroval. Z tohoto důvodu „nepřipomněl ani kolektivizaci, ani ukrajinský hladomor, ani hromadné represe na západní Ukrajině a v baltských státech […].“86 Projev se začal šířit po celé zemi obrovskou rychlostí a propouštění začalo nabírat na obrátkách. Nadšení vězňů ovšem nebylo tak velké, jak by se dalo předpokládat. Mnoho vězňů s desetiletým nebo delším trestem se dozvědělo o svém propuštění téměř ze dne na den. Trestanci tak neměli čas se na změnu psychicky připravit a mnozí z nich nechtěli tábory opustit, protože se báli, 84

IVANOVA, Galina. Labor camp socialism – The Gulag in the soviet totalitarian system.

London: M.E. Sharpe, 2000. s. 66 ISBN 0-7656-0426-4. Překlad: „Toto jaro se v táboře odehrály důležité změny, díky nimž mohu napsat tento dopis. Zvláštní tábory byly zavřeny; propustili první skupinu mladistvých vězňů a připravují se na propuštění vážně nemocných. Zaznamenala jsem významnou změnu k lepšímu v chování dozorců k vězňům.“ 85

ХРУЩЕВ, Никита Сергеевич. О культе личности и его последствиях. Доклад XX

съезду КПСС. Lib.Ru: Библиотека Максима Мошкова [online]. 1989 [cit. 2014-11-23]. Dostupné z: . Překlad: „Tento termín dával možnost podrobit krutému útlaku kohokoliv, kdo v něčem se Stalinem nesouhlasil, byl z tohoto činu podezřelý nebo byl kvůli tomu pomlouván.“ 86


s. 437 ISBN 80-7306-152-X.

24

co je venku čeká. Jiní vězňové naopak toužili po svobodě a teple domova, ale brzy zjistili, že to není tak lehké, jak si představovali. Většinou neměli moc jídla a hlavně jim chyběly peníze na cestu. Ti, kteří se nějakým způsobem domů dopravili a po cestě nezemřeli, čelili problémům spojeným se znovuzačleněním se do společnosti. Podle Anne Applebaumové byla „úplná společenská rehabilitace – k níž patřilo vrácení a znovuzískání práce, bytu a platu či penze -“ velmi vzácná.87 Bývalí šéfové, kolegové a hlavně udavači se návratu trestanců nesmírně báli. Vězňům však dělalo starosti něco jiného – jak moc můžou mluvit o táborech a chtějí to vůbec? Mají sdělit rodině vše odporné, co se jim za ty roky v lágru událo nebo se mají obrnit mlčením a uchránit je tak před hrozivou pravdou? Chruščov ve svém počínání zašel ještě dál a bez udání důvodu povolil znovu vydávat dávno zmizelé autory. V Sovětském svazu se začala pravidelně objevovat díla, která byla dosud v sovětské literatuře zakázaná. V této době vyšel poprvé Jeden den Ivana Denisoviče od A. Solženicyna, jedna z nejslavnějších novel o dni v Gulagu. V knize, která je pravděpodobně zčásti fikce, A. Solženicyn popisuje jeden obyčejný den v Gulagu 50. let se všemi strastmi, ale i malými radostmi či vítězstvími. Chruščov se pravděpodobně rozhodl, že se nemusí ani moc snažit a spisovatelé se svými příběhy mohou vést propagandu za něj.88

2.8 Sedmdesátá a osmdesátá léta – je všemu konec? Po smrti Stalina už se nikdo nepokusil vzkřísit bývalou „slávu“ koncentračních táborů v Rusku. Lágry však většinou zůstaly na svých místech a staly se součástí běžného vězeňského systému.89 Roku 1964 87


s. 441 ISBN 80-7306-152-X. 88


s. 446 ISBN 80-7306-152-X. 89


s. 451 ISBN 80-7306-152-X.

25

vystřídal Chruščova neostalinista Brežněv. Ještě se občas stávalo, že zavřeli člověka jen tak pro nic za nic, ale rozhodně ne v takové míře jako tomu bylo předtím. V té době vznikl nový typ politického vězně, kterého nazývali disident. Disidenti věděli, za co jsou vězněni, většinou si svůj trest odpykávali v táborech v Permu nebo Mordovii a tam se věnovali lehké manuální práci. Anatolij Marčenko, disident 70. let, byl uvězněn jak v Permu, tak v Mordovii. V Mordovii strávila v osmdesátých letech 3 roky rovněž politická vězeňkyně Irina Ratušinská. Několik disidentů začalo publikovat samizdatový časopis „Kronika běžných událostí“, kde psali o zneužívání lidských práv, zatýkáních, soudech,

korekcích

a

významných

disidentech.

Vydávali

články

o politických vězních v Mordovii, zabývali se trestanci, kteří byli umístěni do psychiatrických léčeben a dokonce se zmiňovali o aktuálních zdravotních stavech jednotlivých disidentů.90 To byly informace, o kterých se doposud nikdo neodvážil ani zmínit. Kronika se, i přes uvěznění většiny dopisovatelů, dostala na Západ, kde ji začala pravidelně vydávat Amnesty International.91 Na první straně každého čísla Kroniky byl citován článek 19 z Všeobecné deklarace lidských práv: „Каждый человек имеет право на свободу убеждений и на свободное выражение их; это право включает свободу

беспрепятственно

придерживаться

своих

убеждений

и свободу искать, получать и распространять информацию и идеи любыми средствами и независимо от государственных границ.“92 V sedmdesátých a osmdesátých letech se zprávy z věznic dostávaly do zahraničí ohromující rychlostí, a to nejen díky Kronice, ale hlavně díky 90

Хроника текующих событий [online]. 2014 [cit.2014-11-26]. Dostupné z: <

http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm>. 91


s. 459 ISBN 80-7306-152-X. 92

Хроника текующих событий [online]. 2014 [cit.2014-11-26]. Dostupné z: <

http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm>. Překlad: „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“

26

zručnosti politických vězňů. Dozorci zuřili, když nemohli přijít na to, jakou cestou vězni informace předávají ven. Vězni to dokázali velmi dobře utajit, např. Ratušinská a její přítelkyně byly připraveny na všechno: „Domlouvaly jsme se, jak budeme ze zóny předávat nové zprávy: pořád je třeba vymýšlet nové METODY pro případ, že by staré selhaly.“93 Ještě v roce 1989, kdy byla vydána kniha Šedá je barva naděje se autorka Ratušinská bála popsat všechny způsoby, kterými se informace ze zóny vynášely. Zmínila se tak pouze o těch, které už dozorci znali. K moci se roku 1982 dostal Jurij Andropov, který zastával názor, že se na disidenty musí dávat velký pozor. Věřil také, že „všechny četné problémy Sovětského svazu […] lze vyřešit uplatněním větší kázně: přísnější tábory a věznice, silnější dohled a víc obtěžování.“94 Ve věznicích se díky Andropovovi, který rád prodlužoval tresty, setkávali dvě generace bojovníků za svobodu a lidská práva. Applebaumová ovšem dodává: „Starší generace často svým mladým krajanům těžko rozuměla. Muži a ženy, kteří bojovali v lesích se zbraní v ruce95, neuměli pochopit disidenty bojující s kusy papíru.“96 I přes tento nesoulad se lidé začali čím dál více spojovat, postupně utvořili silnou síť a styk se Západem se stal zase o něco jednodušším. Andropov však pokračoval ve své tvrdé politice, a proto za něj nebylo disidentské hnutí příliš silné. Roku 1985 na post generálního tajemníka nastoupil Michail Gorbačov, díky kterému se situace postupně uvolňovala. Gorbačov povolil publikovat romány a příběhy, na které se doposud vztahovala přísná cenzura. Jako příklad Applebaumová uvádí Rekviem od Anny Achmatovové, Doktora Živaga Borise Pasternaka, díla Osipa

93


PRINCIPAL, 2001. s. 93 ISBN 80-85947-72-2. 94


s. 471 ISBN 80-7306-152-X. 95

Odkaz na partyzány

96


s. 473 ISBN 80-7306-152-X.

27

Mandelštama a Josifa Brodského a další pokračování Solženicynova Souostroví Gulag.97 Znovu započal proces propouštění trestanců a jména některých politických vězňů se stala všeobecně známými. Nic však nebylo tak růžové, jak se mohlo světu na první pohled zdát. „Amnesty International znala jména 600 vězňů svědomí,98 kteří stále seděli v sovětských táborech, a měla podezření, že je jich mnohem více.“99 Patřil mezi ně i A. Marčenko, který se na protest proti uvěznění rozhodl držet čtyřměsíční hladovku.100 Gorbačov konečně roku 1986 omilostnil všechny politické vězně. A. Marčenko se toho již nedožil. „Na co zemřel Anatolij Marčenko? Diagnózy, které mi sdělili, si navzájem odporují. Jsou to ale všechno ústní sdělení. Lživá ústní sdělení. Úmrtní list mého muže mi nedali. Chorobopis mého muže mi neukázali. […] Odmítli mi dát potvrzení o pohřbu.“101 Přestože byli vězňové omilostněni, někdy to vypadalo, jako by se v systému vůbec nic nezměnilo. Disidenti byli často nuceni podepisovat prohlášení, kterým se distancovali od protisovětské činnosti. Někteří se dokonce museli veřejně vzdát svého přesvědčení nebo odejít do emigrace.102 Irina Ratušinská byla sice propuštěna, ale v květnu 1987 jí bylo odebráno sovětské občanství. „Tato reakce sovětské vlády by nebyla nikterak

97


s. 475 ISBN 80-7306-152-X. 98

Vězni svědomí se říkalo disidentům

99


s. 476 ISBN 80-7306-152-X. 100


1990. s. 185 ISBN 80-85196-00-X. 101


1990. s. 192 ISBN 80-85196-00-X. (Z dopisu Larisy Bogorazové, manželky A. Marčenka) 102


s. 478 ISBN 80-7306-152-X.

28

neobvyklá, nebýt faktu, že perestrojka a glasnosť byly již v plném proudu a zemi vládl Michail Gorbačov.“103 Nebylo výjimkou, že ještě na začátku devadesátých let někteří političtí vězňové stále „seděli za mřížemi“. Podmínky ve věznicích se přitom téměř vůbec nezměnili. Osobně se domnívám, že tvrzení z Marčenkovy knihy Мои показания z roku 1967 – „[…] сегодняшние советские лагеря для политзаключенных так же ужасны, как сталинские“104 – ve velké míře platilo i v letech devadesátých. Poslední tábory v Permu byly zavřeny až v roce 1992, tzn. po rozpadu Sovětského svazu. Bývalé republiky spadající pod Sovětský svaz se osamostatnily, staly se svébytnými státy a často v jejich čele stanuli bývalí političtí vězňové.105 Jaké jsou podmínky ve věznicích v současném Rusku se můžeme jen dohadovat.

3. Žánrová klasifikace v sovětské lágrové próze Žánrem, jako termínem spojeným s literaturou, se poprvé zabýval ve 4. století př. n. l. Aristoteles ve svém díle Poetika. Tento slavný filozof vymezil tři základní, dnes všeobecně známé pojmy – lyriku, epiku a drama. Každá z těchto tří kategorií měla své typové zvláštnosti a zákonitosti, které platily při zařazování určitého díla do žánrové klasifikace. Dnes se na termíny lyrika, epika a drama díváme spíše z filozofického hlediska

103


PRINCIPAL, 2001. s. 7 ISBN 80-85947-72-2. 104

MAРЧЕНКО, Анатоли. Мои Показания [online]. 2014 [cit.2014-11-25]. Dostupné z:

< http://www.memo.ru/history/diss/books/MAP4EHKO/index.htm>. Překlad: „Dnešní tábory pro politické vězně jsou pořád stejně hrozné jako v stalinských dobách.“ 105


s. 479 ISBN 80-7306-152-X.

29

a nazýváme je „rody“.106 To, co pod ně řadíme a to, co je bezpochyby jejich součástí jsou právě literární žánry. Žánrové dělení můžeme aplikovat na mnoho odlišných typů umění, např. na malířství, hudbu nebo dokonce tanec. S literaturou je však tento termín spjat pravděpodobně nejtěsněji. Díky příchodu klasicismu se literatura rozdělila na poezii a prózu, přičemž oba tyto základní útvary stále vychází z Aristotelovy poetiky. V průběhu času se žánrová klasifikace stále více rozrůstala a přibývalo mnoho nových žánrů, jako například poémy, ódy, romány apod. Definice pojmu literární žánr se ustálila a dnes ji chápeme jako „soubor vlastností, které platí pro určitou skupinu literárních děl.“107 V následujících dvou podkapitolách se zaměřím na prozaické literární žánry, které jsou úzce spjaty se sovětskou lágrovou prózou. Jde především o čtyři základní kategorie: odborné studie, encyklopedie, literární texty a memoáry.

3.1 Odborné studie a encyklopedie Do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 bylo vydáno zejména díky Chruščovovi několik významných knih s lágrovou tématikou. Opravdový boom této literatury však přišel až po úplném zániku Sovětského svazu. Očití svědkové začali pomalu, ale jistě odcházet a bylo nutné sepsat jejich svědectví co nejdříve. Lágrovým tématem se kromě přeživších zabývali i vědci a nejrůznější badatelé, díky nimž vzniklo mnoho odborných a populárně-naučných studií. Ty se „pokoušejí uchopit Gulag jako celek, pojmenovat jeho základní stavební kameny a zasadit je do dobového 106

POSPÍŠIL, Ivo. Základní okruhy filologické a literárněvědné metodologie a teorie

(elementy, materiály, úvahy, pojetí, texty). Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, Filozofická fakulta, 2010. 275 s. ISBN 978-80-8105-191-3. 107

POSPÍŠIL, Ivo. Základní okruhy filologické a literárněvědné metodologie a teorie

(elementy, materiály, úvahy, pojetí, texty). Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, Filozofická fakulta, 2010. 275 s. ISBN 978-80-8105-191-3.

30

i celospolečenského kontextu.“108 Po rozpadu Sovětského svazu byly vědcům zpřístupněny archívy, i když pouze v omezené míře. Mezi známé ruské badatele, kteří sepsali odbornou studii v časopise Свободная мысль Гулаг: структура и кадры se řadí trojice autorů - Alexandr Kokurin, Nikita Petrov a Jurij Mokurov.

Zaměřovali se zejména na strukturální

proměny sovětského vězeňského systému a jeho vývojové fáze.109 Mezi další vědce patří např. Galina Ivanova, Alexandr Smykalin nebo Viktor Zemskov. Všichni výše zmínění badatelé se soustřeďují hlavně na strohou a jasnou deskripci vězeňského systému a na význam Gulagu pro sovětské hospodářství a politiku. Pro popis oblečení, příděly jídla a běžnou každodenní práci není v jejich studiích místo, autorům to pravděpodobně nepřipadalo dostatečně odborné. Jednou z nejdiskutovanějších populárně-naučných knih s lágrovou tematikou se bezesporu stala publikace Anne Applebaumové Gulag: historie, která v roce 2004 získala Pulitzerovu cenu. Applebaumová se ve své knize zaměřuje na vznik, vývoj a drsnou každodenní realitu Gulagu. Autorka sice nezabíhá do nejmenších podrobností, přesto se nebojím tvrdit, že kniha jako celek má pro lidstvo veliký význam. I když se jedná o odbornou studii, je kniha čtivá, protkaná osobními příběhy vězňů a každý si v ní najde to, co ho o Gulagu zajímá. Dalším významným zdrojem informací o Gulagu a lágrech obecně jsou naučné encyklopedie. Většinou jde o velké, tlusté, několikasvazkové publikace, které běžného čtenáře příliš nelákají. Pro badatele a osoby, které preferují vědecký přístup však představují významnou studnici faktických informací. V Rusku velmi známá organizace Мемориал vydala „základní encyklopedické práce věnující se struktuře Gulagu a personáliím

108



Tamtéž

31

představitelů represivních orgánů.“110 Navíc uveřejnila soupis a biografické údaje více než dvou milionů obětí Gulagu, což představuje asi pětinu skutečného počtu zemřelých. Za zmínku stojí rovněž historicko-literární sdružení Возвращение, které v roce 1991 v Rusku vydalo Encyklopedii Gulagu od Jacquese Rossiho. U nás byla vydána až o osm let později, a to v roce 1999. V České republice se tématem lágrů zabývá např. Ivana Ryčlová, která publikovala mnoho odborných článků a napsala několik děl, kde se tématu Gulagu dotýká. Existuje ještě mnohem více odborných publikací, encyklopedií a slovníků zabývajících se tématem Gulagu v různých jazycích. Podrobný popis a vyjmenování těchto odborných studií však není primárním cílem mé práce, proto jsem se snažila zmínit hlavně ty, které jsou podle mého názoru jedny z nejznámějších.

3.2 Memoáry Memoáry lidí, kteří zažili Gulag na vlastní kůži z jakékoliv strany mříží, začaly vznikat hlavně v devadesátých letech dvacátého století. Ruští autoři se totiž konečně mohli beztrestně vyjádřit o jakémkoliv tématu, které se jich nebo jejich rodiny bolestně týkalo. Paměti o Gulagu psali nejen přeživší zekové, ale i bývalí kápové a zaměstnanci táborů, kteří tím zřejmě chtěli ospravedlnit své skutky nejen ve svých očích, ale především v očích širší veřejnosti. Některá neméně působivá díla o Gulagu jsou poskládána jen z dopisů, básní nebo jiné dochované tvorby již zesnulých vězňů. Jako poslední bych chtěla uvést knihy autorů, kteří ve svých knihách o lágru detailně hovoří, popisují jednotlivé dny ve vězení, ale příběhy jsou zcela nebo alespoň zčásti vymyšlené. Právě u posledních zmíněných knih vyvstává problém, kam žánrově spadají, zda do literatury memoárové nebo do kategorie románu, popř.

110


lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 11 ISBN 978-80-200-1701-7.

32

povídky. U děl, o kterých i sám autor tvrdí, že jsou vymyšlené, jako je například Jeden den Ivana Denisoviče, to máme jednodušší. Existují ovšem díla, u kterých je určování žánrové kategorie obtížnější. Například Strmá cesta od Jevgenii Ginzburgové, se na první pohled jeví jako běžná memoárová literatura. Autorka sama to ve své knize potvrzuje: „Lidé toužili po prostém, nehledaném slovu a byli vděční každému, kdo se odhodlal vypovědět „de profundis“ o tom, jak tomu skutečně bylo. Chtěla bych čtenáře ujistit, že jsem psala jen a jen pravdu.“111 Nemůže však jít zároveň o román? Definice románu v Ottově všeobecné encyklopedii zní: „Román, velký prozaický žánr vytvářející spojitou řadu povídkových, novelistických příběhů se společnými postavami. Román zachycuje rozsáhlý úsek života, složité mezilidské vztahy a situace jejich psychického prožívání. […]“112 Ottova všeobecná encyklopedie rovněž udává, že román může být spojován s žánrem věcné literatury, jako je např. biografický román. Podle tohoto vymezení Strmá cesta spadá do obou žánrových kategorií. To, co dílo Ginzburgové posouvá blíže k pamětem, než k románu, jsou detaily. Podle Aleny Vintrové „jsou to právě detaily, které mohou bořit pevnou strukturu románu, detaily, jejichž přítomnosti je vystavena literatura memoárů.“113 Strmá cesta je celá protkaná záblesky dalekých vzpomínek, nepodstatnými

událostmi

a

dalšími

drobnostmi

a

zbytečnostmi.

Ginzburgová se očividně snaží popsat všechny situace věrně a přesně, na druhou stranu sama uznává, že to někdy bylo nad její síly. „V textu knihy mohou být ovšem nepřesnosti či chyby způsobené špatnou pamětí. […] K tomu, abych mohla napsat celou pravdu, se mi nedostávalo informací, talentu a schopnosti proniknout k podstatě událostí.“114 111


0394-2. 112

BULISOVÁ, Jiřina. Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Vyd. 1. Praha:

Ottovo nakladatelství, 2003. s. 317 ISBN 80718194762. 113

VINTEROVÁ, Alena. Proměny ruské lágrové literatury. [online]. 2000 [cit.2014-12-9].

Dostupné z: < http://casopis-texty.cz/texty/Book/p084.html>. 114


0394-2.

33

V pamětech se často vyskytují citace, úryvky básní, rozhovorů, dopisů a dalších výplní a Strmá cesta není výjimkou. Na toto dílo se můžeme dívat z různých pohledů a nikdy nebudeme moci přesně určit jeden jediný žánr, do kterého spadá. Osobně se domnívám, že to není až tak podstatné. Důležité je, že díky Strmé cestě a dalším memoárům či románům o Gulagu, se dozvídáme zásadní informace o běžném dni v lágru, ať už podle pravdy nebo z doslechu. Nevybavuji si totiž žádný fiktivní lágrový román, který by se alespoň z části neopíral o skutečné události. Vzpomínková literatura většiny ruských autorů je pro pochopení Gulagu zásadní. Podle mého názoru mají největší význam knihy, které sdružují paměti a příběhy od více autorů. Díky nim si můžeme udělat pestřejší, ale zároveň celistvější obrázek o podmínkách v lágru, protože každý danou situaci popisuje trochu jinak. Semjon Vilenský vydal dvousvazkové dílo Доднесь тяготеет. Антология произведений узников ГУЛАГа, které spojuje mnoho lágrových příběhů a je základem pro české zkrácené vydání Jen jeden osud. Antologie sovětské lágrové prózy. Semjon Vilenský rovněž vytvořil antologii lágrové poezie, kterou nazval Поэзия узников ГУЛАГа. Další vzpomínky z lágrového prostředí sdružila Nancy Adlerová v anglojazyčné studii „The Gulag Survivor: Beyond the Soviet System.“115 Nemohu a ani nechci tvrdit, že romány či memoáry od jednoho autora jsou méně přínosné než tato dvě díla. Ale myslím si, že pro člověka, který si chce udělat rychlý, realistický, i když poněkud povrchní obrázek o životě v Gulagu, představuje antologie sovětských příběhů jeden z nejlepších zdrojů poznání. Pro dnešní vědce, badatele a historiky zabývající se Gulagem je velmi důležitá komunikace se stále žijícími bývalými vězni a sbírání jejich životních příběhů. Bývalých trestanců, kteří Gulag přežili, však postupně ubývá a jejich vzpomínky se čím dál více zamlžují. To je smutný fakt, který však nemůžeme nijak ovlivnit.

115



34

4. 30. – 50. léta ženského a mužského Gulagu 4.1 Muži a ženy v Gulagu Lágrová mužská a ženská próza se výrazně odlišuje od zbytku ruské literatury a zaujímá v ní své jedinečné, nenahraditelné místo. Běžný čtenář, ať už český, ruský nebo třeba americký, zná pouze několik málo nejznámějších jmen spojených s lágrovou tematikou. Celosvětově známý a uznávaný je držitel Nobelovy ceny za literaturu A. Solženicyn. Cenu získal

v roce

1970

právě

za

memoárové

svědectví

o

hrůzách

nápravněpracovních táborů s názvem Souostroví Gulag. Přelom v dějinách lágrové prózy způsobilo již vydání jeho ranějšího díla Jeden den Ivana Denisoviče, které publikoval v 60. letech. Původně se tato povídka jmenovala Šč-854 – Jeden den jednoho mukla, čímž autor narážel na své reálné číslo, které nosil po několik let na svém trestaneckém oděvu. Přestože byla povídka prezentovaná jako fiktivní, Solženicynovi se podařilo ukázat čtenáři, jak skutečně vypadal jeden běžný den v táboře s jeho leckdy nesmyslnými pravidly a zákazy. Vedle zřejmě nejčtenějšího Solženicyna existuje značné množství méně známých autorek a autorů, kteří mají co říct, přestože většina z nich vydala jen jedno dílo s touto tematikou. Je důležité si uvědomit, že se muži a ženy ve svých více či méně autobiografických knihách vyjadřují odlišně a kladou důraz na jiné situace a aspekty lágrového života. Přesto však můžeme nalézt několik styčných bodů, které se ve všech dílech bez ohledu na pohlaví autora prolínají. Téměř každé lágrové vyprávění popisuje zatčení, následné věznění a vyšetřování, transport do prvního tábora, malé porce jídla a pocit každodenního hladu. Charakteristické je líčení typické práce a běžného dne v táboře a téma neustálé přítomnosti smrti. Přes tyto společné prvky většiny táborových vzpomínek je patrný významný rozdíl genderového vnímání zažívaných situací, přičemž mnoho témat je typických pouze pro jedno pohlaví. Ženy se často ve svých

35

pamětech zabývají strachem ze znásilnění, smutkem po dětech, „lágrovou módou“ a společným soužitím kriminálních s politickými. Muži naopak popisují rutinní činnosti více systematicky a technicky a kladou důraz na podrobný popis vyšetřovacích metod. Dalo by se říct, že ženy se zaměřují podobně jako v běžném životě především na sociální vztahy a vazby, zatímco popis mužů je obecně více orientován na výkon a osobní hrdost.

4.2 Tzv. ženské memoáry: v hlavní roli J. Ginzburgová Situace a postavení žen v lágru ani samy autorky nevnímají jednotně. Některé zdůrazňují, že být ženou s sebou neslo velké výhody, další naopak tvrdí, že ženy jako zranitelné, křehké bytosti zažívaly těžké chvíle. Anne Applebaumová uvádí, že všechny ženy „plnily stejné pracovní normy a jedly stejnou vodovou polévku. […] Měly skoro stejné šaty a stejně nepadnoucí boty. Při vyšetřování se s nimi jednalo nerozdílně.“116 Mezi ženami často vznikala silná přátelství a navzájem si podle dochovaných memoárů pomáhaly více než muži. Díky nižší výkonnosti prováděly ženy lehčí práci většinou v textilce nebo snadnější úkony na stavbě apod. To ovšem neplatilo vždycky a být politickou vězeňkyní v nápravněpracovním táboře mělo svou stinnou stránku. Na politické trestankyně se často dívalo skrz prsty a lehčí práci dostávaly pouze kriminálnice a prostitutky. Jekatěrina Olická ve své knize Мои воспоминания píše, že zlodějky, vražedkyně

a jim podobné se

„Презрительно смотрели они на нас — «врагов народа» — и с меткой иронией называли себя «друзьями народа».“117 Dalším negativem pro ženy byla skutečnost, že ve věznicích jich bylo často jen kolem dvaceti 116


s. 278 ISBN 80-7306-152-X. 117

ОЛИЦКАЯ, Екатерина Львовна. Мои воспоминания. [online]. 2014 [cit.2014-10-

12]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=11792>. Překlad: „na nás „nepřátele lidu“ dívaly s pohrdáním a s trefnou ironií si říkaly „přátelé lidu“.“

36

procent, mnohdy i o dost méně, a proto byly pro muže ceněným zbožím. Některé ženy však toho dokázaly využít a překonaly své morální zásady, jiné byly zneužívány, ponižovány a nedobrovolně, často i masově, znásilňovány. To, co mnoha ženám pomohlo utrpení v táboře překonat, byly myšlenky na jejich děti, které zůstaly na svobodě. Lágr, hlad a věčné urážení však myšlení člověka velmi promění a kousek jídla se v danou chvíli stane důležitějším než jejich vlastní ratolesti. Ve své povídce Cesta Olga Adamova-Sliozbergová přiznává, že když jí jedna spoluvězeňkyně oznámila, že na ni čeká pod polštářem překvapení, myslela si, že tam bude ležet kousek chleba. Když zjistila, že to není chléb, ale tři dopisy od rodiny, o které neslyšela už půl roku, následovalo zklamání. „А вслед за этим — ужас. Во что я превратилась, если кусок хлеба мне дороже писем от мамы, папы, детей!“118

4.2.1 Lágrová „móda“ jako útěk z reality Oblečení, jeho úpravy a vylepšování, představovalo pro ženy důležitou součást vězeňského života a přinášelo jim radost, kterou v lágru moc často nepociťovaly. Ve svým memoárech většina „lágrových“ autorek posuzuje v menší či větší míře celkový vzhled žen, jejich běžný oděv a obuv, a to nejen z hlediska jejich funkčnosti. Jekatěrina Olická zmiňuje, jak na Kolymě po příjezdu nových vězeňkyň dozorci zkoumali, zda nejsou ženy zavšivené a pokud byly, tak je celé oholili. Poté následoval výdej oblečení, z kterého byly trestankyně přímo nadšené: „Каждая получала комплект. Трусы, бюстгальтер, рубашка, платье, пара чулок и обувь. Первого сорта

118

АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. 272 s. ISBN

978-5-7157-0225-8. Překlad: „A potom – zděšení. Co se to se mnou stalo, že mi byl kousek chleba cennější než dopisy od matky, otce a od dětí …“

37

были все эти вещи. А платья были нетюремного образца — разноцветные: красные, синие, зеленые, — в клеточку, в полоску, в цветочках...“119 Hned potom si ženy začaly věci vyměňovat a přemýšlet o tom, jak je přešijí. Trestankyně mezi sebou udržovaly pevná přátelství a nezřídka pomáhaly nově příchozím dobře míněnými radami o přežití v lágru, popř. s oblečením a věcmi denní potřeby. Protože zatčení probíhala často nečekaně, neměly ženy možnost vzít si s sebou vhodné šaty pro pobyt ve vězení. Ginzburgová uvádí, že v cele v Butyrkách viděla čtyři ženy, o kterých si podle hlubokých dekoltů a vysokých podpatků myslela, že se živily jako prostitutky. Pravda ovšem byla jiná – všechny čtyři byly členky strany, a když je zadrželi, právě večeřely po shlédnutém divadelním představení u bolševika Radzutaka. Tři týdny jim dozorci nepovolili ani balíček, a tak musely trpět ve večerních róbách. Jedna vězeňkyně člence strany darovala svůj šátek, aby se mohla alespoň trochu zahalit.120 Margarete Buber-Neumannová ve svých pamětech vzpomíná na ženu, kterou zatkli v lehkých letních šatech, ze kterých po výsleších, přesunech a dalších praktikách zbyly jen kusy látky. Spoluvězeňkyně se domluvily a rozhodly se, že ženě ušijí z dostupných materiálů něco vhodnějšího pro pobyt v cele. U trestankyň se projevila velká vynalézavost - koupily šest hrubých lněných ručníků a protože nevlastnily nůžky, použily místo nich ohořelou zápalku. Autorka popisuje, jak byla žena výsledkem nadšená a stejně tak i ostatní vězeňkyně, které si s oděvem daly velkou práci. Šaty byly dokonce kolem lemu sukně a na rukávech vyšívané.121 119


12]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=11792>. Překlad: „Každá dostala komplet. Kalhotky, podprsenka, košile, šaty, pár punčoch a boty. Všechno to byly věci první kategorie. A šaty nebyly vězeňského střihu – byly různobarevné: červené, tmavě modré, zelené a kostkované, pruhované, kytičkované …“ 120


0394-2. 121


s. 278-279 ISBN 80-7306-152-X.

38

Tím, že měly ženy možnost své oblečení upravovat a zkrášlovat, získávaly zpět svou ztracenou identitu. Oblečení se vydávalo dvakrát do roka – na podzim vězeňkyně dostávaly prošívané „vaťáky“, šátky a válenky a na jaře oblečení vyměnily za prošívané bundy, boty, šaty, košile, dvoje punčochy a kalhotky.122 Na výdej oděvů připadl vždy celý den a tu dobu ženy využily k výměně šatů mezi sebou a k jejich úpravám. Etnoložka Nina Gagen-Tornová dodává, že si ženy „сами удлиняют или укорачивают, добывают белые лоскутки на воротнички.“123 Když pak jednu zimu začali dozorci psát na každý kus oblečení číslo tekutým chlorem, žádné z žen se to nelíbilo. Hodně trestankyň sdílelo názor, že raději budou přes zimu mrznout, něž chodit s číslem na zádech. Gagen-Tornová poukázala na souvislost s koncentračními tábory – „Не могу я смотреть на эти номера, так и кажется, что в фашистском лагере опять — там с номерами ходили.“124 Příkaz byl však jasně dán a kdo číslo nenosil nebo schovával dostal dva dny korekce. Gagen-Tornová na oblečení a jeho důležitost pohlíží rovněž z vědeckého hlediska. Ve své knize Memoria se na šaty člověka dívá jako na jeden z pravděpodobných zdrojů vysvětlení etnogeneze: „Племенная одежда — это система символов, сигнализирующая о принадлежности человека к определенной группе и отражающая идеологию этой группы.“125 Své 122

ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 232 ISBN

978-5-7157-0228-9. 123


978-5-7157-0228-9. Překlad: „samy věci zkracovaly, prodlužovaly a sháněly bílé hadříky na výrobu límečků.“ 124


978-5-7157-0228-9. Překlad: „Nemůžu se na ta čísla dívat, zdá se mi, jako bych byla zpátky v koncentračním táboře – tam jsme chodily taky s čísly.“ 125


978-5-7157-0228-9. Překlad: „Oděvy nejrůznějších plemen tvoří systémy symbolů, jež signalizují příslušnost člověka ke skupině a zrcadlí i ideologii této skupiny.“

39

myšlenky a názory sdílela Gagen-Tornová se svými spoluvězeňkyněmi. Například ve frontě na výdej oblečení vysvětlovala své lágrové kamarádce podstatu a historickou funkci oblečení: „Покрой отстаивался из раздумий, как удобнее и экономичнее использовать материал для защиты от холода и гнуса. Орнаментика и расцветка служат защитой — оберегом, от другой опасности — духов. Эстетика слишком большая роскошь, она приходит позднее.“126 Tyto úvahy autorce pomohly myslet na svou předchozí práci a uniknout tak díky tomu tvrdé realitě lágru. Obuv představovala podle vzpomínek ženských autorek největší problém v kategorii oblečení. Téměř nikdy se nastalo, že by trestankyně dostala boty první kategorie, tzn. nové a své reálné číslo. Olická píše: „Обувь принесла горе. Нам выдали огромные тяжелые бутсы, всем — одного размера. Шнурков в них также не было. […]

хлопали на ногах бутсы.“127

Gagen-Tornová zas popisuje, jak maličké stařence vydali vojenské boty číslo 42, které jí musely být o mnoho čísel větší.128 Podle mého názoru pomáhaly mnoha trestankyním úvahy o oblečení, botách a o dalších „normálních“ věcech, jako bylo přátelství, láska, děti nebo vzhled, přežít kruté zacházení a dennodenní dřinu a utrpení. Udržovaly tak neustálý kontakt s životem, který měly venku.

126


978-5-7157-0228-9. Překlad: „Střih vznikl z přemýšlení, jak co nejpohodlněji a nejekonomičtěji využít materiál, aby chránil před chladem a špínou. Ornamenty a barvy sloužily jako talisman před jiným nebezpečím – před duchy. Estetika byla přílišná rozkoš, objevila se až mnohem později.“ 127


12]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=11792>. Překlad: „S botami to bylo trápení. Vydali nám obrovská bagančata, všem jednu velikost. Ani tkaničky v nich nebyly. […] bagančata na nohách čvachtala.“ 128


978-5-7157-0228-9.

40

4.2.2 Ženy jako vzácné zboží Být ženou v krutém prostředí Gulagu nebylo žádný med a jejich psychické i fyzické zneužívání bylo na denním pořádku. Některé ženy se nabízely za jídlo, šaty a další výhody dobrovolně. V mnoha memoárech se můžeme dočíst o mladých ctnostných dívkách, které se na muže ani nepodívaly, vyhýbaly se jim nebo na ně vrhaly zlé pohledy, nakonec však některé z nich hlad a útrapy donutily změnit jejich morální zásady. Příběhy podobné vyprávění Tamary Ružencevy129 byly velmi běžné a v mnoha ženských pamětech v různých obdobách popisované. Tamara přijela do lágru a hned v prvních dnech ji nějaké zlodějky ukradly oblečení. Začínala být zima a Tamara mrzla. Ve své povídce píše, že právě v tu hroznou dobu ji potkala její první láska - Saša.130 Osobně se domnívám, že láska je velmi silné slovo, vzhledem k tomu, co následovalo. Ženské autorky však tyto situace často za projevy lásky považovaly nebo si tím chtěly omluvit to, co považovaly za špatné, nemorální chování. Saša poslal Tamaře stručný milostný dopis, ve kterém stálo: „Давай с тобой жить, и я буду тебе помогать“131 Tamara mu odpověděla, že nesouhlasí a tak ji Saša zmlátil železnou tyčí. Potom ji vzal do nemocnice, kde podle Tamary řekl: „Эту девку вы мне выходите. Она моей будет.“132 A tím začal jejich rodinný život a lágrový románek. Přestože má Tamara na zádech dodnes šrámy po železné tyči, považuje Sašu za svoji první skutečnou lásku. Jen ženské autorky dokáží s takovou lehkostí otočit hroznou situaci v něco pro ně společensky přijatelnějšího – „Началась моя семейная 129

РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].

Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. 130 131

Tamtéž РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].

Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. Překlad: „Pojďme spolu žít a já ti budu pomáhat.“ 132


Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. Překlad: „Tuhle dívku mi vyléčíte. Ona bude moje.“

41

жизнь. Саша оказался хорошим парнем.“133 Nezapomínají při tom ani na vyzvednutí výhod takového svazku: „Я поправилась, ходила в красивых сапожках, уже не носила черт знает какие отрепья: у меня была новая телогрейка, новые брюки.“134 Z dnešního psychologického hlediska by se možná toto chování dalo považovat za projevy Stockholmského syndromu, na druhou stranu si myslím, že ženy jsou flexibilní a přestože se ze začátku bránily, rychle si na novou situaci zvykly a přizpůsobily se jí. Když Sašu přemístili do jiného tábora, rychle si našla náhradníka, o kterém už nemluví jako o velké lásce, ale nově získané výhody ve svém příběhu vyjmenovává. Při svém bádání jsem si všimla, že mnoho ženských autorek se ve svých memoárech tématu sexu záměrně vyhýbá. A pokud už o něm píší většinou se netýká jich samých, ale cizích, „náhodných“ dívek. Ještě větším tabu v ženských pamětech je popisování znásilňování nevinných žen. Podle mého názoru jde o přirozené vytěsňování negativních zážitků. Pokud to autorky samy zažily, připomínat si to pochopitelně znovu nechtějí. Známá autorka Jelena Glinková toto tabu poprvé prolomila ve své povídce Kolymská tramvaj střední tíhy, která vyšla v časopise Něva v roce 1989. Podle Glinkové když přijely ženy do Bugurčanu, hned se začaly sjíždět muži z širého okolí. Muži podplatili vojáky alkoholem a cigaretami a začali se pomalu s trestankyněmi sbližovat. Některé, hlavně politické, se držely stranou, protože situaci dokázaly odhadnout a začínaly se bát. „Поняли задолго до того, как солдаты один за другим в бесчувствии повалились наземь и мужики с гиканьем кинулись на женщин и стали затаскивать их в клуб, заламывая руки, волоча по траве, избивая тех,

133


Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. Překlad: „A tak začal náš rodinný život. Saša se projevil jako dobrý chlapec.“ 134


Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. Překlad: „Přibrala jsem, chodila jsem si v krásných holínkách, přestala jsem nosit kdovíjaké hadry: měla jsem nový vaťák, nové kalhoty.“

42

кто сопротивлялся.“135 Muži potom zabednili okna a ženy povalili na zem. U každé se začala tvořit fronta zhruba dvanácti mužů a tím začalo masové znásilňování neboli tzv. Kolymská tramvaj. Nebylo výjimkou, že to některé ženy fyzicky nevydržely, a proto muži „Мертвых женщин оттаскивали за ноги к двери и складывали штабелем у порога; остальных приводили в чувство — отливали водой, — и очередь выстраивалась опять.“136 Glinková vše popisuje velmi naturalisticky, bez emocí a v třetí osobě. Je jedinou autorkou, která „Kolymskou tramvaj“, tak barvitě a realisticky vylíčila. Ostatní pamětnice se o znásilňování také zmiňují, ale většinou pouze okrajově a nikdy nemluví o tom, že by se týkalo přímo jich samotných. Herečka Tamara Petkevičová například píše o mladém a chladném dozorci, o kterém se v lágru proslýchalo, že nedávno znásilnil a zabil jednu trestankyni. „[…]She was not the first and certainly not the last. People called him a Beast.“137 Dozorci věděli, že se ženy znásilnění velice bojí a často jim tím vyhrožovali. Taťjana Leščenko-Suchomlinová popisuje jednu noc, kdy ji krutý dozorce řekl: „S jakým požitkem bych vás …, a pak za nohy a hlavou o zeď.“138

135

ГЛИНКА, Елена. Колымский трамвай» средней тяжести. [online]. [cit.2015-1-

20]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=2285>. Překlad: „Pochopily to dlouho před tím, než se vojáci jeden za druhým v bezvědomí svalili na zem a muži se s jekotem vrhli na ženy a začali je odtahovat do klubu, kroutili jim ruce, táhli je po trávě, mlátili ty, které se bránily.“ 136


20]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=2285>. Překlad : „Mrtvé ženy odtahovali za nohy ke dveřím a skládali je na hromadu u prahu; ostatní křísili – polévali vodou – a znovu se u nich řadili.“ 137

PETKEVICH, T, Yasha KLOTS, Ross UFBERG, Joshua RUBENSTEIN a Julia

FAUCI. Memoir of a Gulag actress. Illinois: Northern Illinois University Press, 2010. s. 161 ISBN 978-0-87580-428-6. Překlad: „Bylo jasné, že nebyla první ani poslední. Přezdívalo se mu Dobytek.“ 138



43

Jevgenija Ginzburgová jako většina žen znásilnění nebo sex za jídlo a oblečení v celé své knize nezmiňuje. Je ovšem velmi pravděpodobné, že se s tím v lágru setkala, ať už zprostředkovaně nebo „z první ruky“. Ženy zkrátka o takto intimních věcech nechtějí psát a hlavně na ně vzpomínat. 4.2.3 Děti jako následek těhotenství v lágru Sex a následné těhotenství bylo v lágru, kde se mohly ženy pravidelně stýkat s muži, velmi časté a obvyklé. V táborech kvůli tomu vznikaly speciální školky, kde děti trávily veškerý svůj volný čas. Podmínky v nich nebyly zrovna idylické a mnoho dětí umíralo hlady nebo nedostatečnou péčí a zanedbáním ze strany personálu. Ginzburgová ve svých pamětech uvádí, že zvláště kojenci umírali na průjmovou epidemii. Nešťastnou situaci popsala stylem charakteristickým pouze pro ženy, pro matky: „[…] podmínky, za nichž byly vychovávány tyto děti věznice, hořem natrpklé mateřské mléko i zdejší klima, to všechno mělo své důsledky.“139 Z administrativního hlášení roku 1949 jasně vyplývá, že v Gulagu bylo uvězněných téměř půl milionu žen, z nichž více než devět tisíc bylo těhotných a dalších dvacet čtyři tisíc žilo v lágru společně s malým dítětem.140 Pro mnoho žen představovalo narození dítěte nejen značnou fyzickou a psychickou zátěž, ale i nový impuls pro touhu po přežití. Probudil se v nich mateřský a ochranitelský pud, i v hrozných podmínkách se snažily dopřát dětem to nejlepší, co se v tomto prostředí dalo sehnat. Naděžda Ioffe v nevytápěném stanu dostala v šestinedělí zánět mléčných žláz a musela do nemocnice. Tam se seznámila s umírající asi pětadvacetiletou dívkou, která vypadala na čtyřicet. Když umírající dívka zjistila, že je v nemocnici Naděžda s dítětem, soucitně na ni pohlédla: „Да,

139


0394-2. 140

APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,

2011. s. 96 ISBN 9780300153200.

44

плохо. Вам даже умереть нельзя. Что же делать, живите.“141 A Naděžda žila. Tak jako Jelena Glinková prolomila tabu o znásilňování, Hava Volovičová ve svých pamětech podrobně popsala druhé zapovězené téma těhotenství a rodičovství uvnitř Gulagu. Ve svých memoárech přiznává, že dlouho odolávala pokušení pořídit si v lágru dítě, ale touha po někom tak blízkém kvůli komu bude chtít žít, ji nakonec zlomila. Sama přiznává, že narození dítěte v lágru má dvě strany – krásnou a hrozivou: „Beautiful if everything has been done to greet the arrival in the world of this new human being; terrible if this child is condemned, even before birth, to torment and suffering.“142 Vzhledem k tomu, že Volovičová porodila v baráku a ne v nemocnici, mohla si miminko nechat u sebe a dávat ho přes den na hlídání starším ženám, které už nemohly pracovat. Potom ji však převezli do lágru pro matky, kde se pro ni i pro její dcerku Eleonoru vše změnilo. Dítě musela Volovičová nechávat ve speciální školce, kde pracovaly ženy, které se staraly pouze o sebe a své vlastní děti. Utrápené matky tak mohly pouze sledovat, jak se z jejich dětí postupně vytrácí život. „[…] here my pudgy little angel with golden curls soon turned into a pale ghost with blue shadows under her eyes and sores all over her lips.“143 Autorka o této školce mluví jako o „Domě mrtvých dětí“, kde byla smrt těch nejmenších na

141

ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:

Биологические науки, 1992. s. 130 ISBN 5-85699-001-0. Překlad: „To je zlé. Vy nemůžete ani umřít. Co se dá dělat, žijte.“ 142


2011. s. 97 ISBN 9780300153200. Překlad: „Krásnou, když je všechno hotovo k přivítání nové bytosti na tento svět; strašlivou když je dítě ještě před narozením odsouzeno k mukám a utrpení.“ 143


2011. s. 99 ISBN 9780300153200. Překlad: „[…] tady se můj baculatý, malý andílek se zlatými kudrlinkami brzy přeměnil v bledého ducha s modrými kruhy pod očima a boláky po celých rtech.“

45

denním pořádku. Tento pocit sdílela i Naděžda Ioffe, která nazývala dětské oddělení „Továrnou na andělíčky.“144 Volovičová velmi realisticky popisuje, jak krutě se „sestřičky“ vězeňkyně chovaly k miminkům. Postrkovaly je pěstmi, bily je, spoutávaly jim ruce ručníkem, cpaly jim vařící ovesnou kaši do krku a tak dále.145 Dcerka Volovičové se dožila jen jednoho roku a čtyř měsíců. Autorka Eleanořin příběh ukončuje velmi emotivně: „That is the whole story of how, in giving birth to my only child, I comitted the worst crime there is.“146 Volovičová není jediná, která popisuje situaci na dětském oddělení s takovým odporem. Naděžda Ioffe ve svých pamětech vzpomíná, jak jí její kamarádka, které umřelo v lágru dítě oznámila: „Надя, мою девочку изнасиловали.“147 Bohužel se její tvrzení potvrdilo - udělal to správce márnice, který se později přiznal, že tuto činnost pravidelně provozoval s těly mrtvých žen.148 Ginzburgová v táboře sice neporodila, ale pracovala v dětském baráku a o mladší i starší děti se starala. V prvním okamžiku ji velice překvapilo, jak jsou děti zaostalé. Děti ještě ani ve čtyřech letech nemluvily. Ginzburgová uvádí, že „jenom někteří čtyřletí caparti uměli vyslovit

144


Биологические науки, 1992. s. 137 ISBN 5-85699-001-0. V originále: „Фабрика ангелов“ 145


2011. s. 101 ISBN 9780300153200. 146


2011. s. 104 ISBN 9780300153200. Překlad: „A to je celý příběh o tom, jak jsem dáním života mému jedinému dítěti spáchala ten nejhorší zločin, který existuje.“ 147


Биологические науки, 1992. s. 137 ISBN 5-85699-001-0. Překlad: „Naďo, moji holčičku někdo znásilnil.“ 148


Биологические науки, 1992. s. 137 ISBN 5-85699-001-0.

46

jednotlivá nespojená slova.“149

Ostatní děti jen vykřikovaly a mávaly

kolem sebe rukama. Ginzburgová se však setkala s dvojčaty, Stasikem a Věrkou, která byla na svůj věk a na situaci, v které se nechtěně ocitla, docela vyspělá. Ginzburgová v nich nejvíce ze všech lágrových dětí viděla děti z „pevniny.“150 Autorka s nimi zažila jednu, na první pohled nedůležitou příhodu, při které si uvědomila, že děti z tábora už nikdy nebudou uvažovat jako „normální“ děti. Ginzburgová nakreslila dvojčatům domeček s kočkou a plotem. Stasik označil dům jako „barák“, kočku nepoznal ani jeden z nich a plot Věrka radostně nazvala zónou.151 Na rozdíl od Volovičové Ginzburgová tvrdí, že děti netrpěly hladem: „Dávali jim najíst dosyta, podle mých tehdejších představ dokonce chutně.“152 Přesto se však děti stravovaly s určitou urputností, jedly rychle a dávaly si velký pozor, aby v misce nezůstala ani trošička kaše. Díky tomu působily dojmem malých skutečných vězňů, kterými přese všechno byly. Ginzburgová na tuto radostně smutnou etapu svého lágrového života až do smrti nezapomněla, ale nikdy nechtěla a ani jí svědomí nedovolilo srovnávat děti z Gulagu s židovskými dětmi v koncentračních táborech. Upozorňovala hlavně na to, že lágrové děti nebyly usmrcovány v plynových komorách, ale byly naopak z nemocí léčeny. Ginzburgová ukončuje povídání o dětech smutnou, ale mateřsky pravdivou větou: „A přece, když vzpomínám na plochou, šedou, tesklivou krajinu Elgenu, připadají mi v ní jako nejděsivější, nejďábelštější výmysl právě tyto baráky s nápisy Kojenci, Batolata, Starší děti.“153

149


0394-2. 150


0394-2. 151

Tamtéž

152


0394-2. 153


0394-2.

47

4.2.4. „Lehká“ práce v ženském lágru Fyzická práce představovala základní kámen lágrového života v táborech žen i mužů. Pokud vězeň odváděl svou práci dobře a hlavně plnil často nesplnitelné normy, dostával nesnížené příděly potravy a mohl získat další menší či větší výhody. Klasickou představu o tom, že většina vězňů pracovala s krumpáči v ruce a snažila se prorazit na kost zledovatělou zem, bych označila za poněkud stereotypní. Samozřejmě, že např. na Kolymě trestanci takto těžce fyzicky pracovali, ale existovaly i jiné tábory a další „odbornější“ nebo méně náročné druhy práce. Vězni se zabývali mj. konstrukcemi, stavbou domů, šitím šatů, uklízením, uměleckou činností apod. Je všeobecně známo, že ženské trestankyně dostávaly lehčí práci než muži, a to zejména kvůli menší síle a vytrvalosti. Pro politické vězenkyně však toto pravidlo většinou neplatilo. Adamova-Sliozbergová vykonávala stereotypní mužskou práci s krumpáčem v ruce, která se nakonec ukázala jako nesmyslná a zbytečná: „Это был очень тяжелый труд. Земля — как цемент. Дыхание застывает в воздухе. Плечи и поясница болят от напряжения. Но мы работали […]А весной, когда земля оттаяла, пустили трактор с канавокопателем, и он в час провел канаву такую же, как звено в шесть человек копало два месяца.“154 Je logické, že v zimě, pokud vězeňkyně pracovaly venku, byla práce o dost náročnější než na jaře. Nina Gagen-Tornová popisuje ve své knize Memoria svoji namáhavou práci následovně: „Подошла зима. Трудно в мороз, стоя на обледеневшей вышке, поднимать тяжелую обледеневшую бадью, лить и лить воду в желоб для бани. Обледеневают рукавицы, намокает до плеча рука под обледеневшей 154

АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. s. 103 ISBN

978-5-7157-0225-8. Překlad: „Byla to velmi těžká práce. Půda jako beton. Dech mrzl u úst. Ruce a bedra bolela námahou. Ale pracovaly jsme poctivě. A na jaře, když země rozmrzla, přijel traktor s rypadlem a za hodinu vyhloubil stejnou strouhu, jakou jsme v šesti kopaly dva měsíce.“

48

телогрейкой.“155 Práce v létě však nebyla o mnoho lehčí. Vězeňkyně pracovaly ve velkém horku pomaleji, práce byla únavnější, a proto se všechny ženy snažily získat noční směnu. Herečka Tamara Petkevičová popisuje, jak kombinace práce a horka vyčerpávala vyhladovělé ženy: „Hlad, vedro a vysilující práce udělaly z těchto lidí výlisek do herbáře, z něhož jakýmsi nepochopitelným způsobem ještě nevytekla poslední kapka života.“156 Ženy se od mužů lišily rovněž přístupem k práci, často chtěly být užitečné a něčemu novému se naučit. Jevfrosinija Kersnovská byla uznána jako invalida druhého stupně, a tak získala „privilegium“ u práce sedět. Dostala na výběr ze tři druhů práce: výroba dřevěných hraček, výroba užitkových předmětů a bednářská dílna.157 Kersnovská se vzhledem k délce svého trestu rozhodla pro nejnáročnější bednářskou práci s tím, že se alespoň za tu dobu vyučí řemeslu. Její nadřízený jí od toho odrazoval: „Právě že to není na den dva, ale na deset let. Proto je třeba snažit se těch deset let přežít a nezemřít vyčerpáním.“158 Kersnovská byla stejně jako mnoho dalších politických vězeňkyň neoblomná a bednářskou práci začala vykonávat. Měla skutečné štěstí, že jí její nadřízený se vším pomáhal a dokonce tu nejzodpovědnější část práce dělal za ni. Díky němu vždy splnila normu a dostala nesnížený příděl jídla. Stejně jako Kersnovská i Adamova-Sliozbergová pracovala ze všech sil, čemuž se zejména muži často vysmívali. Kriminálnicím jakoukoliv práci navíc započítávali a díky tomu si mohly vězenkyně snížit svůj trest. 155


978-5-7157-0228-9. Překlad: „Přišla zima. Je tak těžké stát v mrazu na zledovatělém žebříku, zvedat ledová kluzká vědra a lít vodu do žlabu umývárny. Palčáky zmrzlé na kost, ruka mokrá až po loket a obalená zledovatělým rukávem vaťáku.“ 156



KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia

Group, 2012. s. 343 ISBN 978-80-249-1567-8. 158

Tamtéž

49

U politických to ovšem neplatilo: „[…] vedoucí brigád – kriminálníci – připisovali naše výkony svým milenkám. […] Dávali nám nepoužitelné nářadí a nejhorší úseky.“159 Nadměrná snaha politických vězeňkyň přišla tedy nakonec vniveč. Stávalo se, že i politické někdy dostaly lehčí práci, a to buď díky tomu, že byly uznány za invalidní nebo díky osudové náhodě, kterou bylo často setkání se správným člověkem apod. Jevgenija Ginzburgová se díky šťastnému řízení osudu a malému úplatku v podobě blůzky dostala na práci mimo lágr – do hotelu. Ginzburgová popsala hotel s velkým nadšením: „To je přímo pohádkové místo, kam posílají jenom rozkrádače, kam my političtí vůbec nemáme přístup. To je právě ta šťastná Arkádie, kde vězeňské uklízečky […] braly od zákazníků objednávky na soukromý úklid a dostávaly za to velké kusy chleba a dokonce cukr.“160 Pracovat v hotelu musely ženy do tří a potom měly čas na své vlastní aktivity. Úkolem Ginzburgové

bylo

mytí

nenatřených

podlah,

což

byla

vzhledem

k okolnostem velmi lehká práce. Ginzburgová se, jak bylo u politických zvykem, velmi snažila a sklidila tím u kriminálnic prudký výsměch: „Jen se, holky, podívejte! Jak to pulíruje! Tos přijela ke tchýni, nebo co, to chceš ukazovat, jaká jseš pracantka?“161 Ginzburgová brzy pochopila, že vše, co se po ní chce, je rozlít vodu po podlaze, lehce ji rozetřít, hlavně aby nadřízený viděl, že je podlaha vlhká a že se pracovalo. Pro ženu-umělkyni byla nejideálnější tvůrčí práce, která ovšem v lágrech většinou zcela chyběla. Některé ženy pracovaly v divadle, jiné v hudebním odvětví, ale Kersnovské se podařilo překvapivě najít uplatnění v jiném „uměleckém“ oboru. Kersnovská začala pracovat ve „vypalovačce“, kde nejenže produkty vypalovala, ale i zdobila a kreslila na ně celé obrázky. 159




0394-2. 161


0394-2.

50

Pracovala v týmu se starým „dědou“ Feďou Baladinem: „Naše práce má až staroegyptský charakter. Baladin silně připomíná velblouda pohánějícího vodní kolo a já sedím shrbená v kotoučích dusivého kouře z doutnajících třísek a oháním se rozžhavenými šídly.“162 Ačkoliv u práce Kersnovská nemohla normálně dýchat, měla ji ráda a často překračovala normu. Tehdy si neuvědomovala, že dobrovolným překračováním normy stíží pozici jejích následovnic a ohrozí tím dokonce jejich život, když vysoko nastavenou laťku nedokáží splnit. Herečka Tamara Petkevičová vystřídala ve vězení několik typů práce od těžké dřiny v dílně na zpracování konopí, přes práci sestřičky v nemocnici až po hereckou činnost v lágrovém divadle. V dílně dostala Petkevičová tu nejtěžší práci – podávání vláken konopí do stroje. Herečka musela stébla roztřídit podle velikosti válečků a zasunout je mezi ně.163 Podle Petkevičové se několikrát stalo, že žena, která podávala vlákna byla tak unavená z dvanáctihodinové směny, že se jí jedna nebo obě ruce dostaly do stroje. „The whole arm was pulled into the whirling steel shafts and there was no time to stop the machine. Help always came too late and the women lost her arm, […] most often she died not long after.“164 Z uvedeného je zřejmé, že ani „lehká“ ženská práce nebyla pro politické vězeňkyně vůbec lehká a musely se snažit ze všech sil, aby splnily normu, nebo aby nějakým způsobem získaly práci lepší a skutečně snazší. Pokud se jim to nepodařilo, jejich šance na přežití se rapidně snížila.

162


Group, 2012. s. 347 ISBN 978-80-249-1567-8. 163


FAUCI. Memoir of a Gulag actress. Illinois: Northern Illinois University Press, 2010. s. 160 ISBN 978-0-87580-428-6. 164

Tamtéž; Překlad: „Celé rameno začaly drtit točící se ocelové válečky a nikdo včas

nestačil stroj vypnout. Pomoc vždy přišla pozdě a žena ztratila celé rameno, […] nejčastěji krátce nato zemřela.“

51

4.2.5. Hlad a všudypřítomná smrt Téma nedostatku jídla a hladu je podle mého názoru zcela pochopitelně jedno z nejrozšířenějších témat v lágrových memoárech. Pokud ženy dobře pracovaly a splnily normu měly nárok na nesnížený příděl chleba, pokud se jim to však nepovedlo, musely se začít obávat ještě většího hladu. Adamova-Sliozbergová uvádí, že běžný příděl chleba na den při splnění normy bylo 600 gramů, pokud však normu nesplnily dostaly jen 400 gramů. „Эти 200 граммов разницы решали вопрос нашей жизни, потому что на 400 граммов хлеба в день нельзя было жить при работе на пятидесятиградусном морозе.“165 V každém táboře se příděly potravy lišily, některé vězeňkyně dostávaly na lágrové poměry jídlo ucházející, jiné trpěly hladem a nedostatkem živin. Naděžda Ioffe popisuje, jak strašlivé byly podmínky v magadanském vězení, kde seděly její přítelkyně: „Сидели они в ужасных условиях тесно, грязно, кормили их только селедкой, а воду ограничили […]“166 Ze vzpomínek Taťány Leščenko-Suchomlinové se naopak dozvídáme, že v Lefortovu dostávaly vězeňkyně o něco lepší, i když dennodenně stejnou, stravu – polévku a kaši s trochou rostlinného tuku a místo horké vody

165


978-5-7157-0225-8. Překlad: „Na tom dvěstěgramovém rozdílu závisel náš život, protože s 400 gramy chleba za den se při práci v padesátistupňovém mraze nedalo přežít.“ 166


Биологические науки, 1992. s. 141 ISBN 5-85699-001-0. Překlad: „Seděly v příšerných podmínkách – bylo tam těsno, špína, krmily je jenom slanečky a vodou v omezeném množství […].“

52

dokonce čaj.167 Tamara Petkevičová uvádí, že před transportem se vydával příděl pět set gramů chleba a dvě plechovky se slanečky.168 Většina lágrových autorek si ve svých pamětech stěžovala na malý příděl chleba, vody a celkově potravy. Některé z nich se na krátký čas dostaly k lepší stravě, ať už díky práci v kuchyni nebo díky úplatkům apod. Kersnovská se však na příděly chleba dívala jinou optikou: „Šest set sedmdesát gramů není zas tak málo. Jen nebýt té vražedné jednotvárnosti! I když je lidský organismus dokonale vybavená živoucí laboratoř, přece jen z pouhého chleba, který se navíc takřka z poloviny skládal ze slámy a vody, není možné vytvořit a uchovat živé buňky organismu.“169 Vězeňkyním se tak z nedostatku bílkovin často tvořily otoky, byly zcela vyčerpané a rozvíjela se u nich avitaminóza. Často také trpěly „hladovým“ krvavým průjmem, který si lékaři často pletli s úplavicí.170 Pokud se žena dostala za nějaký přestupek do korekce, v první řadě jí byl rapidně snížen příděl potravy. Adamova-Sliozbergová ve své povídce Cesta zmiňuje Aňu Bublikovovou, která přišla do autorčiny cely přímo z korekce. Zjistilo se, že vyhublá a bledá Aňa, která po příchodu ihned usnula, měla tuberkulózu. Příděl potravy v korekci byl tristní – 400 gramů chleba na den a dva hrnky horké vody, přičemž většinu dne musely ženy stát, popř. chodit. Aňa dostala nejdelší dobu korekce, jaká byla v té době možná, a to dvacet dní. Už po pěti dnech vycházely ženy z korekce vyhladovělé a polomrtvé. Aňa přežila v cele s Adamovou-Sliozbergovou ještě jeden celý měsíc, potom se „eй делалось все хуже, и в одну печальную ночь у нее началось

167




FAUCI. Memoir of a Gulag actress. Illinois: Northern Illinois University Press, 2010. s. 154 ISBN 978-0-87580-428-6. 169


Group, 2012. s. 343 ISBN 978-80-249-1567-8. 170

Tamtéž

53

горловое кровотечение.171 Odvezli ji do nemocnice, kde za dva dny zemřela. Bylo jí dvacet jedna let. Smrt v lágru se netýkala pouze vyhladovění, ale také extrémního vyčerpání,

strachu

a

nechuti

k dalšímu

životu.

Největší

hrozbu

představovala Serpantinka, lágr s tou nejhorší pověstí. Nadežda Ioffe o Serpantince píše, že byla synonymem pro „страшный застенок, пыточную камеру, откуда никто не выходил живым.“172 Přestože Ioffe nikdy Serpantinku nenavštívila, její kamarádka Difa jí o hrozných podmínkách a příšerném týrání lidí v tomto lágru vyprávěla. Difa tam potkala svého bývalého spolužáka, který byl po pobytu v Serpantince úplně zmrzačený, skoro nemohl chodit a vykašlával krev. Spolužák už byl smířený se svým osudem a Difě řekl: „Я уже отсюда не выйду. Если ты когда-нибудь вернешься, расскажи о том, как я погиб.“173 Do obávané Serpantinky se dostala i Galina Voronská, dcera literárního kritika a bolševického revolucionáře Alexandra Konstantinoviče Voronského. Původně ji měli odvézt do Magadanu, ale přes noc ji umístili v cele v Serpantince, což Galinu174 velmi vylekalo: „Ale vždyť Ňuma vyprávěla o člověku, kterému řekli, že ho vezou do Magadanu, a přitom ho poslali do Serpantinky.“175 Byla umístěna do cely, kde už seděly dvě vyhublé ženy v otrhaných šatech. Ty hned začaly zjišťovat, jestli jí zabavili na strážnici 171


978-5-7157-0225-8. Překlad: „se jí udělalo špatně a jedné smutné noci začala chrlit krev.“ 172


Биологические науки, 1992. s. 137 ISBN 5-85699-001-0. Překlad: „příšernou mučírnu, celu trýzně, ze které nikdo nevyšel živý.“ 173


Биологические науки, 1992. s. 143 ISBN 5-85699-001-0. Překlad: „Já už se odsud nedostanu. Jestli se ty odsud jednou dostaneš, řekni lidem o tom, jak jsem umřel.“ 174 175

V příběhu se Galina nazývá Radou. Jedná se o její alter ego. BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské


54

jídlo, protože jejich příděl tvořil pouhých tři sta gramů chleba a horká voda. Galina vytáhla od přítelkyň darovaný cukr, špek, chleba a čokoládové bonbony, na což se vychrtlé ženy ihned vrhly. Když řekla, že je v Serpantince jen na jednu noc, ženy se jí vysmály: „Blbost. Na jednu noc by vás sem nikdo neposílal. Jednou jste se dostala do Serpantinky, tak musíte vědět, co vás čeká.“176 V noci se Rada vyděsila ještě víc, uslyšela totiž hluk traktorů, a jak jí její nová spoluvězeňkyně vysvětlila – když zapínají traktory, tak střílejí. Poté co pro ni druhý den jako zázrakem skutečně přijelo auto, aby ji odvezlo do Magadanu, nemohli tomu uvěřit ani strážní: „Ty seš, holka, nejspíš nedělňátko, odsud odvážejí málokoho.“177 Voronská tak jako jedna z mála Serpantinku díky neskutečnému štěstí přežila a mohla o ní po propuštění podat svědectví z první ruky. 4.2.6. Silná lágrová přátelství, vzájemná pomoc a pocit osamění Ženy, na rozdíl od mužů, v lágrech velmi špatně snášely osamocení a zažívaly pocit vykořenění a viny. Tyto negativní emoce se snažily překonat hledáním lágrového společenství, do kterého zapadnou a silných přátelství. Nelze si přitom nevšimnout jisté analogie s dnešními ženskými věznicemi. Trestankyně si často navzájem vypomáhaly - přítelkyním, které měly málo nebo neměly prakticky nic, dávaly ze svého mála a mnohdy si i bez nadsázky zachraňovaly životy. Gagen-Tornová popisuje situaci, kdy u ní našel velitel její rukopisy a autorka v očekávání toho nejhoršího nemohla celou noc usnout. Kamarádky se rozhodly, že přestože před sebou mají další den plný těžké fyzické práce, budou se u Niny střídat a spolu s ní nebudou spát. „Рузя легла рядом со мной. По дыханию мы обе знали, что ни 176





55

одна не спит. […] Молчу. Идет ночь. Рузя приподнялась и наклонилась послушать. Боится, жива ли? — подумала я машинально.“178 Ruzja se potom podle autorčiných pamětí vystřídala s další kamarádkou a tak to šlo celou noc. Gagen-Tornová jim za tuto pomoc byla moc vděčná: „Знали: иногда к человеку подступит такое, что одиночество непереносимо. Но трогать, говорить с человеком не надо. Только следить: не придется ли помочь?“179 Kersnovská180 si v lágru získala mnoho přítelkyň a jako „velitelka“ světnice mohla mnoha ženám pomoci nebo jim alespoň trochu přilepšit. Každá vězeňkyně při rozdělování chleba toužila po patce, a tak Kersnovská chléb rozdělovala spravedlivě tak, aby nikdo nejedl patku dvakrát za sebou, ale aby se dostalo postupně na každého. V její světnici žilo několik beznadějných případů - stará nemocná paní Heinzová, která Kersnovské připomínala opičku, dvě děti a ještě jedna stará napuchlá babička. Kersnovská se jim snažila pomáhat, jak jen mohla: „Musím přiznat, že za celý čas, který jsem strávila v této věznici, jsem si ani jednou nenechala svoji patku: buď jsem ji přenechala té „opičce“, nebo když patku dostala, protože na ni vyšla, pak té oteklé bábě či jedné ze dvou dívek.“181 Dokonce si paní Heinzovou oblíbila natolik, že se jí snažila dopřávat desetiminutový pobyt na slunci, který měly vězeňkyně povolený. Heinzová ovšem byla tak 178

ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 237-238

ISBN 978-5-7157-0228-9. Překlad: „Ruzja si lehla vedle mě. Podle dechu jsme obě věděly, že ani jedna nespíme. […] Mlčím. Noc pokračuje. Ruzja se opřela o ruce, naklonila se ke mně a zaposlouchala se. Automaticky jsem si pomyslela: „Bojí se jestli ještě žiji?“.“ 179


978-5-7157-0228-9. Překlad: „Ony věděly, že někdy se člověk cítí tak na dně, že samota je k nevydržení. Ale mluvit na vyčerpaného člověka je nepřípustné. Jen ho hlídat, kdyby náhodou potřeboval pomoc.“ 180


Group, 2012. 654 s. ISBN 978-80-249-1567-8. 181


Group, 2012. s. 279 ISBN 978-80-249-1567-8.

56

slabá, že jí musela Kersnovská pomáhat: „Nejprve jsem ji podpírala, aby neupadla, avšak brzy nastal čas, kdy jsem ji musela vynášet v náručí. Byla lehounká jako dítě!“182 V pamětech Ginzburgové se objevuje pomoc druhým na mnoha stránkách. Jako by ani autorka své obětavé chování nebrala jako něco neobvyklého, ale jako samozřejmost. Ginzburgová popisuje, jak byly některé ženy v nesnesitelných podmínkách ohleduplné a pořád konaly dobré skutky. Například ve vagónu, v kterém autorka cestovala, bylo jedno malé zamřížované okno a u něj se ženy střídaly: „Mnohé z nás pouštěly mimo pořadí Aňu Šilovou, agronomku s Voroněžské oblasti, ať se podívá na ty lány obilí. Každá víme, jak se jí po takovém pohledu stýskalo!“183 Ginzburgová uvádí příhodu o jedné Gruzínce s nádhernýma zelenýma očima. Gruzínka pracovala v kolymském Elenu, kde se silážovaly vrbové pruty. Jeden prut náhle vystřelil a vypíchl Gruzínce oko.184 Ginzburgová a její kamarádka jí do nemocnice přinesly pár kousků cukru, protože cukr byl v lágru vzácný a přidával nemocným, ale i zdravým energii. Zajímavé je, jak krásná Gruzínka brala vypíchnutí oka s nadhledem: „Netrapte se holky! Na takový život, jako je ten náš, bohatě stačí koukat jedním okem.“185 Na tomto příkladu je jasně vidět, jak Ginzburgová pomoc v podobě cukru zmiňuje pouze okrajově (oproti např. Kersnovské), bere ji jako něco samozřejmého a přebíjí ji reakcí statečné Gruzínky. Naopak pokud někdo pomohl autorce sebemenší maličkostí, Ginzburgová daného člověka dovede ve svých pamětech náležitě vychválit: „Ta dvaadvacetiletá Alločka Tokarevová, která ke mně pocítila sympatie, byla celý měsíc, který se mnou

182


Group, 2012. s. 281 ISBN 978-80-249-1567-8. 183


0394-2. 184


0394-2. 185

Tamtéž

57

strávila […] mým dobrým andělem. Velice takticky a laskavě mě uváděla do nového světa, učila mě lágrové savoir vivre.“186 Ženy, z vlastní podstaty ženství, touží navazovat přátelství a samota je ničí. Ginzburgová popisuje, jak se konečně dostala z vagónu do tranzitního tábora a mohla se začít sbližovat s ostatními ženami. Přestože si vyprávěly o svých tragických osudech, vždy se našel někdo, kdo příběh odlehčil nějakou komickou vsuvkou. Nejvíce všechny ženy zajímaly příhody těch, které už v lágru byly déle než měsíc.187 Charakteristickým rysem ženských memoárů je fakt, že ženy oproti mužům popisují kromě svých vlastních příběhů rovněž to, co se stalo jejich spoluvězeňkyním, přítelkyním, náhodným známým a dokonce i kápům. Mužské paměti se více soustřeďují na osobu autora, nezmiňují se tak často o okolních trestancích a realisticky popisují události, které se staly jim samotným.

4.3 Tzv. mužské memoáry: v hlavní roli A. I. Solženicyn Mužské paměti jsou všeobecně známější a rozšířenější než memoáry ženské. Když se řekne Gulag, každému se vybaví jméno A. I. Solženicyn, jeho dílo Souostroví Gulag nebo jeho povídka Jeden den Ivana Denisoviče. Ostatní lágroví spisovatelé si získali spíše popularitu lokální a ne celosvětovou. V dílech bývalých trestanců-mužů se objevuje několik stále se opakujících témat: jídlo a hlad, smrt, sociální rozvrstvení, práce a jak si ji ulehčit a ukrutná zima. Muži rovněž píšou mnohem častěji než ženy o útěcích, a to jak o úspěšných, tak o těch nepovedených. Solženicyn věnuje útěkům celou kapitolu a zdůrazňuje, že útěků ze zvláštních táborů s vyšší 186


0394-2. Překlad savoir vivre: umění žít 187


0394-2.

58

ostrahou bylo méně než z klasických nápravně-pracovních lágrů, ale šlo podle něj o „útěky tvrdší, těžší, osudovější, beznadějnější – a proto významnější.“188 Vězni často zdůrazňují, že vedle sebe žily všechny vrstvy sovětského obyvatelstva – politici, profesoři, vojáci, kněží, badatelé, spisovatelé, ale i dělníci, zloději, vrazi a další negramotní tuláci a vyvrhelové společnosti.189 Muži, kteří neměli tak pevné spojení se svou původní rodinou jako ženy, často svůj život v lágru vzdávali a ani se neodvažovali doufat, že by se někdy vrátili zpět na svobodu. Jakov Efrussi, doktor přírodních věd, houslista a vynálezce, přišel kvůli strašnému kolymskému mrazu o několik prstů na levé ruce a došlo mu, že už si nikdy na své milované housle nezahraje. „Потом я сообразил, что вероятность дожить на Колыме до конца моего срока ничтожна мала и сокрушаться о скрипке не имеет никакого смысла.“190 Vězni mužského pohlaví nenavazovali ve srovnání s ženskými trestankyněmi příliš silná přátelství. Šalamov se o přátelství v lágru vyjadřuje následovně: „Aby přátelství mohlo být přátelstvím, musí se zakládat za podmínek, kdy způsob života ještě nepřekročil hranici, za kterou v člověku už není nic lidského, kdy už zbývá jenom nedůvěra, zloba a lež.“191 Nelze tvrdit, že by si muži navzájem nevypomáhali, ale častěji než ženy se chovali egoisticky, většinou jim šlo předně o jejich vlastní dobro a upřednostňovali samotu. Práce byla pro muže, a to zejména pro ty, kteří nikdy fyzicky nepracovali, velmi tvrdá. Ve většině případů je vedení táborů nutilo pracovat v obrovské zimě, dělat díry do země zmrzlé na kost nebo ovládat 188


1990. s. 114 ISBN 80-900270-0-8. 189



ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 58 ISBN 5-7157-

0106-6 . Překlad: „Potom jsem si uvědomil, že pravděpodobnost, že se dožiji na Kolymě konce mého trestu, je velmi nízká a že rmoutit se nad houslemi nemá žádný smysl.“ 191

ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 33-34 ISBN

978-80-87060-43-8.

59

životu nebezpečné a pro ně do té doby neznámé stroje. Muži si proto více než ženy vědomě ubližovali ve snaze stát se „invalidy“ a usilovali všemi možnými i nemožnými způsoby o získání co nejlehčí práce. Podle dostupných memoárů se jim to leckdy i podařilo a skončili buď na delší čas na marodce nebo u nějaké lehčí, někdy dokonce nesmyslené práce. Semjon Vilenskij se díky doporučení jednoho táborového „vynálezce“, dostal k práci lágrového spisovatele: „Он рассказал начальнику лагеря, что здесь есть молодой писатель, который может сочинить роман. Роман, конечно, сразу напечатают в Москве, что, в свою очередь, прославит и лагерь, и самого начальника.“192 Když se o tom po nějaké době dozvědělo nejvyšší vedení, usoudilo, že je to práce opravdu zbytečná. Vilenskij si ale alespoň na nějaký čas mohl oddychnout od náročné fyzické práce a omrzlin. Muži se ve většině případů soustřeďují na popis historických faktů a politických skutečností nebo na svůj vlastní život v táboře. Hodně z nich si zvolilo úplnou sociální izolaci od světa „tam venku“, a tak nebylo výjimkou, že trestanec před svojí rodinou předstíral smrt. Nejčastěji požádal svého vězeňského přítele, aby napsal rodině dopis, kde oznamuje jeho úmrtí. Radka Bzonková uvádí, že „zpřetrhání všech sociálních vazeb mu dalo možnost starat se jen sám o sebe, přežití a smrt se odvíjely už jen od jeho osoby.“193 Gulag byl zkrátka tvrdá zkušenost a každý se s ním snažil vypořádat po svém.

192

ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,

2004. s. 518 ISBN 5-7157-0146-5. Překlad: „Řekl veliteli tábora, že je tu mladý spisovatel, který by mohl napsat román. Román samozřejmě hned vydají v Moskvě, což určitě proslaví jak lágr, tak samotného velitele.“ 193



60

4.3.1 Mužská práce a snaha o její ulehčení V lágrech existovalo pro muže mnoho druhů společných prací a většina z nich byla tak náročná, že představovala opravdovou hrozbu pro lidský život. Solženicyn uvádí, že : „Druhy těchto společných prací nespočítáš, nepřebereš, jazykem nepřemeleš. Vozit kolečko. […] Tahat nosítka. Holýma rukama vykládat cihly (kůže rychle slézá z prstů). […] Těžit v lomech kámen, v dolech uhlí, kopat hlínu a písek. […] A prostě kopat, prostě se zahryzávat do země (kamenité půdy v zimě).“194 Ale tím výčet těžkých mužských prací rozhodně nekončí. Není proto divu, že se trestanci ve snaze přežít snažili dosáhnout ulehčení práce jakýmkoliv způsobem. Nejen na Kolymě pracovali muži hlavně venku v surové zimě a kopali do na beton ztvrdlé země. Práce to byla vyčerpávající a normy se zdály nesplnitelné. Georgij Vagner ve svém vyprávění popisuje, jak byl přeložen z jedné brigády do druhé, kde se dostal k pomocným zemním pracím a musel odstraňovat vrchní „nezlatonosnou“ vrstvu zledovatělé půdy. „Obyčejný krumpáč na takovouto zmrzlou zeminu nestačil, a to jsme měli normy přímo strašlivé – šest až osm kubíků denně!“195 Kromě kopání do země však existovala ještě jedna práce typická pro ruský Gulag, a to štípaní dřeva a celkově práce s ním. Lesu se podle Solženicyna nevyhnuli ani invalidé, kteří tam byli posílání v tříčlenných skupinkách a udupávali sněhové závěje.196 Semjon Vilenskij uvádí, že při těžbě dřeva byly normy tak nereálné, že museli trestanci vymyslet způsob, jak je ošidit. Učili se, jak poskládat dřevo do hranic a mezery vyplnit velkými břevny, aby nesplněnou normu nikdo nepoznal.197 194


1990. s. 100 ISBN 80-900270-0-8. 195




1990. s. 100 ISBN 80-900270-0-8. 197


2004. s. 527 ISBN 5-7157-0146-5.

61

Kopání do zledovatělé půdy a denní několikahodinová práce se dřevem představovali jen jednu z tvrdých a fyzicky náročných prací v lágru. Semjon Vilenskij popisuje další druh těžké práce, tzv. práci po práci, kterou musel vězeň vykonat ve speciální zóně po klasické dvanácti až čtrnáctihodinové šichtě venku v zimě: „Вот и меня однажды привели в эту зону колоть дрова для солдатской кухни. Это была тяжелая работа, потому что солдат – целый гарнизон.“198 Podobnou tzv. práci po práci, i když v lehčí formě, zmiňuje ve své povídce i Varlam Šalamov: „Po celodenní rachotě ve výkopu jsme museli naštípat dříví na den a noc.“199 Někdy se vězňům poštěstilo, že získali práci, která jim přinášela nezanedbatelné výhody. Šlo buď o zaměstnání v kuchyni, v nemocnici nebo o náhodné nárazové pracovní zpestření. Jakov Efrussi ve svých pamětech popisuje událost, kdy k němu přišel dozorce s nabídkou práce, kterou autor hned přijal. „Нас привели в Магадан, который был тогда деревянным городком, к деревянному же ресторану. Надо было убрать снег возле него, мы это сделали с удовольствием и получили в награду ресторанный обед, который показался изумительно вкусным.“200 Většina mužských vězňů práci a normy minimálně zezačátku nezvládala, a tak se trestanci snažili seč mohli, aby si práci usnadnili nebo se dostali na nějaký čas na marodku. Vilenskij ve své povídce vypráví o třicáté brigádě, která se skládala z lidí nejrůznějších společenských vrstev. Jádro této brigády však tvořili donašeči. Trestanci třicáté brigády pracovali hlavně pro 198


2004. s. 524 ISBN 5-7157-0146-5. Překlad: „Jednou i mě přivedli do této zóny, abych naštípal dříví pro vojenskou kuchyni. Byla to těžká práce, protože v zóně sídlila celá posádka vojáků.“ 199

ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 19 ISBN 978-

80-87060-43-8. 200


0106-6 . Překlad: „Zavedli nás do Magadanu, který byl v té době dřevěným městečkem, k dřevěné restauraci. Měli jsme za úkol shrabat před restaurací sníh, což jsme s radostí udělali. Za odměnu jsme dostali oběd z restaurace, který se nám jevil jako neobyčejně dobrý.“

62

dozorce a vedení, kreslili jim obrazy, vyráběli různé předměty denní potřeby apod.201 Vilenskij uvádí, že se tam měl velmi dobře, psal pro dozorce román a ani hospodářské a údržbářské práce, které měla tato brigáda na starosti, nebyly tak náročné: „По сравнению с работой в шахте или на полигоне, то, чем занимались люди в 30-й бригаде, казалось необычайно легким делом. И питались они лучше […].“202 Georgij Vagner se šťastnou náhodou také dostal alespoň na nějakou dobu k lehké práci. Získal umístění mezi geology jako technický kreslíř a kopista, přestože jeho ruce byly dost roztřesené. Praví geologové ho nekritizovali a snažili se mu všelijak pomoci. Vagner si připadal jako v ráji a geology velmi uctíval: „Для меня это были боги.“203 Zanedlouho přišli dozorci na to, jak se autor vyhýbá těžké práci a hned druhý den byl přeřazen rovnou do trestné brigády.204 Ještě méně kvalifikovaný pro lehkou práci, tentokrát truhláře, byl Potašnikov v povídce Varlama Šalamova. Potašnikov se svojí neznalostí řemesla moc netrápil, viděl se v teple, v relativním pohodlí a jeho uvažování bylo typicky trestanecké. „A dnes večer, až se zjistí, že neumí udělat násadu ani odborně nabrousit pilu, ho vyženou, a zítra se vrátí k brigádě. Ale dnes bude v teple.“205 Takovým způsobem si snažilo podle dochovaných memoárů ulehčit práci alespoň na den dva mnoho vězňů, a to jak politických, tak kriminálních. Většinou to však byli kriminálníci, kteří by pro ulehčení práce udělali opravdu cokoliv. Smutnou pravdou ovšem zůstává, že se mnoho politických vězňů u nich začalo inspirovat a učit se lžím a klamům. Varlam Šalamov ve 201


2004. s. 522 ISBN 5-7157-0146-5. 202

Tamtéž; Překlad: „V porovnání s prací v šachtě nebo ve fabrice byla práce třicáté

brigády velmi lehká. A taky jsme lépe jedli. […]“ 203

ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва: Круг, 2004. 110

s. ISBN 5-7396-0024-3. Překlad: „Pro mě představovali bohy.“ 204


s. ISBN 5-7396-0024-3. 205


80-87060-43-8.

63

svých Kolymských povídkách vypráví příběh o vězni, který několik dní uvolňoval v šachtě obrovský kámen s cílem si ho později pustit na nohu tak, aby si ji zlomil. V tomto činu trestanec spatřoval cosi nádherného. „Z té zlověstné tíhy jsem

hodlal vytvořit, jak říká ruský básník, „cos

překrásného“. Hodlal jsem si zachránit život tím, že si zlomím nohu. Byl to vpravdě překrásný záměr zcela estetické povahy.“206 Kdyby se mu to povedlo, byl by z něj už navždy invalida s lehčí prací, bohužel zafungoval reflex a trestanec v poslední chvíli nohu odtáhl do strany. Kámen mu nohu pouze lehce pohmoždil, vytvořil pár modřin, ale kost nezlomil. Stávalo se, že takovéto akce a pokusy ze sebe udělat invalidu končily buď pár podlitinami nebo rovnou smrtí. Jen zřídka se podařilo vězni docílit přesně toho, co původně plánoval. Samozřejmě existovali i tací „šťastlivci“, kteří uspěli, ale nesli si pak následky do konce života. Ať už se vězňům povedlo práci si ulehčit nebo zůstali u fyzicky náročné aktivity, žádný z bývalých trestanců už se na ruskou přírodu nikdy nepodívá týmž způsobem jako před Gulagem. Solženicyn ve svých pamětech brilantně vyjádřil, jak se každý vězeň po prožitcích z lágru dívá na čarovný ruský les: „Tento les, tu pozemskou krásu, opěvovanou ve verších i próze, budeš nenávidět! S odporem budeš vstupovat pod borovicovou a březovou klenbu! Ještě po desetiletí, jen co zavřeš oči, budeš vidět ty jedlové a osikové špalky, které jsi vlekl stovky metrů na sobě do vagónu, zapadaje do sněhu, padals, křečovitě držel kmen, protože ses bál, aby ti nespadl, myslels, že bys jej pak ze sněhové kaše nezvedl.“207 4.3.2 Krutá zima na Kolymě Troufám si tvrdit, že téměř každý mužský lágrový autor, pokud už na začátku výkonu trestu netrpěl žádnými vážnými nemocemi, strávil alespoň 206


80-87060-43-8. 207


1990. s. 101 ISBN 80-900270-0-8.

64

část svého trestu na Kolymě. Horská pásma v okolí řeky Kolymy patřila od třicátých do padesátých let 20. století k hlavním sovětským centrům, kde se nacházely nápravně-pracovní tábory.208 Podmínky na Kolymě byly kruté, práce tvrdá a zima nesnesitelná, ale i tak se tam podařilo mnoha vězňům přežít a později o této oblasti podat svědectví. Většina vězňů pracovala i v té nejkrutější zimě venku v nedostatečném oblečení. Nebylo výjimkou, že trestancům umrzly prsty na ruce nebo na nohou. Jakov Efrussi popisuje, jak zjistil, že jeho prsty na rukou nejsou v pořádku: „Через некоторое время я почувствовал что-то неладное с пальцами на руках, они стали какими-то деревянными. Скинул варежки — а пальцы белые.“209 Přestože se mu podařilo jít hned na ošetřovnu, prsty už se zachránit nedaly: „В столовой около меня никто не хотел сидеть, так как от них распространялся трупный запах.“210 Další citlivou částí těla, která mráz velmi špatně snášela, byl nos. Georgij Vagner ve svých pamětech popisuje, jak se nos nedal v krutých mrazech uchránit a následky si nese autor dodnes. „Když jste si tvář omotali šálou, ještě se to zhoršilo, protože pod ní se srážela pára, která se rychle měnila v led. Já tam s nosem zkusil opravdu hrozně a dodnes mi omrzá i při pár stupních pod nulou.“211 V táboře se tradovalo, že když je určitý počet stupňů pod nulou, do práce se nejde. Teploměry však nikdy nefungovaly nebo je alespoň vězňům neukazovali. Šalamov ve svých Kolymských povídkách tvrdí, že staří „mazáci“ dokázali určit i bez teploměru, kolik je zrovna stupňů pod nulou. 208




0106-6 . Překlad: „Za nějaký čas jsem ucítil, že je s mými prsty na rukou něco špatně, byly nějaké dřevěné. Sundal jsem si palčáky - prsty byly bílé.“ 210


0106-6 . Překlad: „V jídelně vedle mě nikdo nechtěl sedět, protože se od nich šířil mrtvolný zápach.“ 211



65

„Když je mrazivá mlha, je venku 40 stupňů pod nulou. Když při dýchání vychází vzduch z plic hlasitě, ale ještě se dá snadno dýchat, je 45 stupňů. Když je přes 50 stupňů, mrzne plivanec v letu.“212 Do práce se však chodilo téměř za každého počasí. Jakov Efrussi ve svých pamětech uvádí, že je vyslali pracovat i v minus šedesátistupňovém mraze. Efrussi musel dýchat pusou, protože trpěl chronickou rýmou. Autor tvrdí, že čas od času vykašlával „небольшие черные хлопья; старожилы говорили, что это — подмороженные кусочки легких.“213

V táborech podpůrné výroby

naopak při nepřízni počasí dostávali vězni skutečně volný den, přestože to bylo „nezákonné.“ Podle Georgie Děmidova v období zimy měli vězni volný den alespoň jednou nebo dvakrát měsíčně.214 Vězni si mohli ve svých barácích topit, ale dřevo bylo nedostatkovým artiklem. Šalamov se zmiňuje, že se pro dřevo muselo čtyři kilometry daleko a po náročné práci na to nikdo neměl sílu. Většinou chtěli všichni spát, co nejvýš, protože na horních palandách bylo nejtepleji. Šalamov dodává: „Pravda, všichni spali samozřejmě v tom, v čem pracovali, v čepicích, vatovaných blůzách, prošívaných kabátech a kalhotách. Nahoře bylo tepleji, ale i tam v noci přimrzávaly vlasy k polštáři.“215 Georgij Vagner už si dnes ani nedokáže představit, jak kruté mrazy přežil jen v celtovém stanu „zatepleném“ pouze překližkami.216 Dřeva bylo málo, káceli se kvůli němu i zdravé stromy a ke konci gulagovské éry byla okolí mnoha lágru úplně holá a zdevastovaná. 212


80-87060-43-8. 213


0106-6 . Překlad: „nevelké černé vločky; zkušení trestanci říkali, že jde o zmrzlé kousíčky ledvin.“ 214

ДЕМИДОВ, Георгий. Чудная планета. Москва: Возвращение, 2011. 360 s. ISBN

978-5-7157-0258-4. 215


80-87060-43-8. 216



66

Alexandr Solženicyn o Kolymě ve svých vzpomínkách téměř nepsal, protože: „Kolyma „měla štěstí“, přežil to tam Varlam Šalamov a už toho hodně napsal.“217 Solženicyn dodává, že navíc o ní psala i Ginzburgová, Sliozbergová a další známí lágroví spisovatelé.218 Dle jeho pohledu už bylo o Kolymě řečeno prakticky vše. 4.3.3 Smrt jako běžná součást lágrového života Gulag představoval pro většinu obyvatelstva východního bloku obávané a kruté místo, kde dennodenně umíralo mnoho lidí. Ačkoliv se v ženských pamětech o přítomnosti smrti mluví často, v mužských lágrech bylo umírání vzhledem k těžké práci a velké zimě o dost běžnější. Jakov Efrussi uvádí, že „вообще за один год пребывания на Колыме я шесть или семь раз просыпался рядом с трупом.“219 Muži se museli se smrtí vypořádávat nebo na ni myslet opravdu každý den a někdy z ní pro trestance plynuly dokonce určité výhody. Šalamov píše, jak jednoho rána zemřel v baráku vězeň a nikoho se ani nenapadlo zajímat, jak k tomu došlo. Důležité pro vězně bylo, že jim ranní úmrtí přinášelo nezanedbatelná pozitiva: „Službák měl radost, že nezemřel večer, ale ráno, protože na něho bude celý den fasovat jídlo.“220 Georgij Děmidov ve své povídce Дубарь uvádí, že nejvíce umírali nováčci, a to i v táborech považovaných za mírnější. Nově příchozí nebyli přivyklí na tvrdou práci, často je skolilo tvrdé klima nebo jedna z mnoha

217


1990. s. 65-66 ISBN 80-900270-0-8. 218


1990. s. 66 ISBN 80-900270-0-8. 219


0106-6. Překlad:

„Celkově jsem se v průběhu jednoho roku stráveného na Kolymě

probudil vedle mrtvoly asi šestkrát nebo sedmkrát.“ 220


80-87060-43-8.

67

lágrových nemocí.221 Solženicyn rovněž zmiňuje vysokou úmrtnost v Gulagu – v Usť-Vymských táborových střediscích zemřelo na přelomu 1938/1939 přes zimu 385 lidí z 550.222 Autor uvádí, že některé brigády vymíraly úplně celé včetně vedoucího. V muslimských barácích v únoru 1943 nikdy neklesl denní počet mrtvých pod čtyři. Průměrný počet byl 12 mrtvých denně.223 A tak by se ve výčtu lágrových obětí za určité období dalo pokračovat do nekonečna. Leckdy došlo ke smrti vězně jen z rozmaru náčelníků nebo hlídajících vojáků. Vilenskij brzy zjistil, jak to v tajze na lesních pracích často chodí, a že pokud překročí dozorcem stanovenou hraniční čáru, může lehce přijít o život. „Солдат подзывает заключенного и стреляет в него: перешел запретку. Солдат-часовой поступил правильно.“224 Solženicyn mluví o tzv. hošáncích s automaty, což jsou podle něj mladí hoši, kteří nepoznali válku a do rukou dostali úplně nové zbraně. Poukazuje na hrozivý fakt, že kterýkoliv z těchto mladíků může jen tak podle svého uvážení zabít kohokoliv z pracujících vězňů.225 Šalamov ve své povídce Individuální výměr popisuje podobnou událost, kdy měl vězeň Dugajev pracovat celý den sám stranou od ostatních. Trestanec se snažil ze všech sil, ale dosáhl pouze dvaceti pěti procent stanovené normy. Dugajev měl ze svého výsledku velkou radost, protože překonal všechny své hranice. Potom ho vojáci odvedli k vysokému 221

ДЕМИДОВ, Георгий. Чудная планета. Москва: Возвращение, 2011. 360 s. ISBN

978-5-7157-0258-4. 222


1990. s. 111 ISBN 80-900270-0-8. 223


1990. s. 111 ISBN 80-900270-0-8. 224


2004. s. 528 ISBN 5-7157-0146-5. Překlad: „voják si zavolá trestance, ten k němu jde a voják ho zastřelí. Vězeň překročil stanovenou hranici, dozorce se tedy zachoval podle předpisu.“ 225


1990. s. 128 ISBN 80-900270-0-8.

68

ostnatému plotu, odkud se často ozývalo známé vrčení traktorů, které mělo zakrýt střelbu. „Když Dugajev pochopil, oč jde, zalitoval, že se zbytečně dřel, že se zbytečně tolik natrápil ten poslední, dnešní den.“226 Jeho smrt přišla náhle a zapadla mezi další případy úmrtí ostatních trestanců. Další smrtelnou hrozbu pro vězně představovalo umělé zvyšování norem. Pracovní doba při nesplnění normy v termínu dosahovala klidně i 16 hodin denně. Na minutu přesně se střídali pouze stráže, ale trestanci museli pracovat dál třeba při světlech reflektorů a do lágru se vraceli až k ránu. Když se konečně dopravili zpět do tábora, snědli si večeři současně se snídaní a museli znovu do práce. Podle Solženicyna už nezbyl nikdo, kdo by o tom blíže promluvil, všichni umřeli.227 Autor rovněž dodává, že „ti, kdo zvyšují fyzické normy, to jsou nejhorší kati! Ti by měli být souzeni! Ty by měli poslat na ty normy!“228 Po smrti vězně dozorci zacházeli s mrtvým tělem neuctivě a dokonce kontrolovali, zda trestanec smrt pouze nepředstírá. Podle Solženicyna „za tím účelem tělo propíchli bodlem nebo velkým kladivem rozbili hlavu.“229 Vězně zpočátku pochovávali ve spodním prádle, ale po nějakém čase uznali, že je to zbytečné plýtvání oblečením a mrtvoly nechávali nahé. Těla dávali do beden a pokud nebyly bedny k dispozici, položili je jen tak na vůz či saně. Mrtvým vězňům k sobě svázali ruce a nohy, aby „neplandaly“ a mohlo se vyjet. Těla poté vysypali do hromadných hrobů většinou někde za táborem.230

226


80-87060-43-8. 227


1990. s. 101 ISBN 80-900270-0-8. 228

Tamtéž

229


1990. s. 111 ISBN 80-900270-0-8. 230


1990. s. 112 ISBN 80-900270-0-8.

69

4.3.4 Trýznivý hlad a s ním související příděly jídla Pravděpodobně nejčastěji jsou ve všech memoárech omílána témata týkající se jídla a hladu. Není se čemu divit, protože když člověka trápí velký hlad, nemůže myslet na nic jiného než na jídlo a naopak – když vězeň vidí malé porce jídla musí znovu myslet na to, jaký bude mít zanedlouho hlad. Jakov Efrussi mluví o účincích hladovění na psychiku člověka: „От мысли о еде нельзя отвлечься, о ней думаешь все время. […]Все мысли сосредотачиваются на решении одной задачи: как раздобыть еду?“231 Příděly jídla nebyly téměř nikdy dostačující a dozorci si obvykle z „nafasovaného“ jídla kradli to nejlepší pro sebe. Solženicyn uvádí, jak to s rozdělováním jídla skutečně bylo: „Ze skladu se objednává tolik a tolik tuku a masových subpotravin (to znamená, že to nejsou opravdu potraviny), ryb, hrachu a obilovin – ale málo co se z toho nasype do kotle. I v nejzapadlejších koutech si vedení bralo „sůl“ na svoje nakládání.“232 Vězni pak dostávali pouze zbytky a malé porce potravy bez důležitých živin a vitamínů, což v mnoha případech vedlo k zdravotním potížím. Jakov Efrussi uvádí, že hladovění jemu i ostatním mimo jiné způsobovalo i problémy s udržením moči, a proto musel autor v noci vycházet z baráku až osmkrát.233 Gramáže a typy jídla se v jednotlivých táborech lišily. Někde trestanci jedli solenou rybu, jinde obilnou kaši s rajským protlakem nebo vodnatou, popř. ovesnou polévku, a když měli vězni štěstí dostali kousky masa z uhynulého koně, mrože nebo tuleně. Fidelgolc uvádí, že v normální brigádě bez zostřeného režimu je krmili velmi špatně: „Dostávali jsme 231

ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 59-60 ISBN 5-7157-

0106-6 . Překlad: „Myšlenek na jídlo se nejde zbavit, pořád na něj musíš myslet. Všechny myšlenky se točí kolem jediného cíle: jak se dostat k jídlu?“ 232


1990. s. 102 ISBN 80-900270-0-8. 233


0106-6 .

70

řídkou ovesnou kaši, zkažené ryby a polosyrový chléb. Někdy nám místo ryb dali smradlavé vařené tulení maso.“234 Jídlo se rovněž rozdělovalo podle typu tábora a podle splněné či nesplněné normy. Efrussi píše, že v invalidním táboře trestancům přidělovali pouze pět set gramů chleba na den a vzhledem k tomu, že i ostatní jídlo bylo nízkokalorické, vězňům to nestačilo.235 Solženicyn ve svém díle zase popisuje, jaké příděly potravin získal vězeň při splnění určitých procent z normy: „[…] menším než 30 procent normy, je příděl na úrovni korekce: 300 gramů chleba a miska šlichty denně. Při výkonu od 30 do 80 procent – trestní příděl: 400 gramů chleba a dvě misky šlichty. Od 81 do 100 procent – výrobní příděl: 500-600 gramů chleba a tři misky šlichty.“236 Z tohoto přehledu je patrné, že jídlo nemohlo vystačit nikomu – kdo málo pracoval, dostal i málo jídla a ten, kdo pracoval tvrdě, získal sice více jídla, ale spálil při práci o mnoho víc kalorií a svalové hmoty, kterou neměl jak doplnit. Hlad trestanců byl tak silný, že se postupem času stávala z původně sofistikovaných lidí téměř zvířata. Efrussi popisuje, že tzv. chcípáci se kvůli nesnesitelnému hladu tlačili u vchodu do kuchyně, odkud kuchaři vyhazovali odpadky. „Они ждут, не выбросят ли из кухни что-нибудь съестное, например, капустные очистки.“237 Georgij Vagner přiznává, že byl jedním z těch tzv. chcípáků, kteří se hrabali v odpadcích za kuchyní a uklidňoval se tím, že v tak strašném mraze stejně všechny bakterie pomřou.238 Ve svých pamětech rovněž vzpomíná na událost, kdy vězni našli 234




0106-6 . 236


1990. s. 102 ISBN 80-900270-0-8. 237


0106-6 . Překlad: „Čekali, jestli z kuchyně nevyhodí něco jedlého, třeba odkrojky od zelí“ 238


s. ISBN 5-7396-0024-3.

71

mimo tábor mrtvého koně: „И вот однажды кое-кто из нашей бригады (и я в том числе) решили наворовать себе этой дохлой конины, что мы и сделали. При возвращении к вечеру в ЛП мы побросали мясо в ближайший шурф, чтобы при более удобных обстоятельствах пронести его через вахту в лагерь. Пронесли. Начали варить, с аппетитом поели […].“239 Vagner, stejně jako tisíce dalších trestanců, to neměl v lágru jednoduché a musel klesnout až na úplné dno, ale i díky tomu se mu nakonec podařilo přežít. Mužští trestanci, kteří při práci venku neskutečně mrzli, velmi často vařili a pili silný čaj, tzv. čifir. Šalamov na něj vzpomíná ve svých Kolymských povídkách hned několikrát: „Nápoj je hořký jako utrejch, pije se malými doušky a přikusuje se k němu nasolená ryba.“240 Padesát a víc gramů čaje se zavaří do menšího hrníčku a čifir, který skvěle funguje proti ospalosti, je hotov. Vilenskij popisuje rychlé účinky tohoto silného čaje: „Несколько глотков... и сердце бешено заколотилось. И сразу же неестественная бодрость и прилив украденных у будущих дней сил.“241 Solženicyn viděl čifir jako druh narkotika – „padesát gramů na sklenici – a už máš vidění.“242 Čaj fungoval v táborech leckdy lépe než peníze a dalo se za něj pořídit mnoho užitečných věcí. Vilenskij uvádí, že pro čifir měli slabost dokonce kolymští velitelé a někdy trestancům tento silný čaj sami 239


s. ISBN 5-7396-0024-3. Překlad: „A jednoho dne se někteří z naší brigády (včetně mě) odhodlali ukrást tuto mršinu. Když jsme se vraceli do tábora, rozházeli jsme nakradené maso do blízké šachty, abychom, až se naskytne vhodná příležitost, mohli pronést maso přes stráž. To se nám taky podařilo. Začali jsme vařit a s chutí jsme ho snědli […].“ 240


80-87060-43-8. 241


2004. s. 521 ISBN 5-7157-0146-5. Překlad: „Několik doušků a srdce se bláznivě rozeběhlo. A najednou se u člověka objevila nepřirozená bodrost a do krve se přilila nová, z dalších dní ukradená, síla.“ 242


1990. s. 112 ISBN 80-900270-0-8.

72

přinesli.243 Silný kolymský čaj dokázal zahnat ten neodbytný pocit hladu, na druhou stranu se později zjistilo, že škodí srdci. 4.3.5 Útěk z lágru – hloupost nebo splněný sen? O útěky z lágrů se snažilo mnoho trestanců, přestože velmi často viděli, jak dopadení uprchlíci po návratu do tábora vypadají – „samá modřina, kašlající krev – jak je vodí po barácích a nutí je křičet: „Vězňové! Podívejte se, jak vypadám! Totéž čeká vás!“244 A to jen pokud je dovezli živé. Jestliže je na útěku zabili a těžké tělo se dozorcům nechtělo nést, přinesli s sebou pouze hlavu a pravou ruku pro ověření otisků prstů.245 I tak se o útěky snažilo poměrně hodně trestanců a pro nové uprchlíky se museli otevírat a rozšiřovat baráky se zostřeným režimem. Solženicyn ve svém díle Souostroví Gulag zavádí nový pojem, tzv. uprchlík z přesvědčení. „To je ten, kdo ani na vteřinu nepochybuje o tom, že za mřížemi člověk žít nemůže! […] To je ten, kdo ví do čeho jde. Kdo viděl i mrtvoly zastřelených uprchlíků, pro výstrahu vystavené u nástupu. […] To je ten, proti němuž se dávají mříže do oken.“246 Solženicyn tyto uprchlíky přirovnává k ptákům, kterým nemůžete zamezit v přeletu do teplých krajin, uprchlíkovi z přesvědčení také nemůžete zabránit v útěku. Bývalí vězňové se ve svých memoárech moc často nezmiňují o úspěšných útěcích. Osobně se domnívám, že to není proto, že bych jich bylo tak málo, ale proto, že se o nich v lágru buď vůbec nemluvilo nebo mluvilo, ale informace o nich byly zahaleny tajemstvím. Pokud se nějakému vězni podařilo utéct, moc dobře věděl, že o tom s nikým nesmí mluvit. Bál

243


2004. s. 521 ISBN 5-7157-0146-5. 244


1990. s. 77 ISBN 80-900270-0-8. 245

Tamtéž

246


1990. s. 77 ISBN 80-900270-0-8.

73

se, že by ho někdo prozradil a musel by se vrátit zpět do tábora s ještě vyšším trestem. Sami dozorci se tím rovněž veřejně nechlubili a snažili se záležitost ututlat. Solženicyn zmiňuje případ zdařilého útěku, o němž promluvil jeden člen skupiny uprchlíků, který musel útěk kvůli zranění v polovině vzdát. Šlo o útěk, který nebyl předem plánován, ale vězňům k jeho uskutečnění dopomohla obyčejná náhoda. Na pracích v lomu se skupině vězňů naskytla příležitost, které bleskurychle využili. „Sotva vyjeli z lomu, vrhli se naráz na znamení na strážné, naházeli jim do očí písek. Sebrali jim automaty a oknem kabiny pažbou omráčili svobodníka.“247 Po cestě jim došel benzín, tak vyměnili auto za koně. Bohužel jeden člen skupiny (řidič) z koně spadl a poranil si nohu. Svým spoluuprchlíkům řekl, ať si s ním nedělají starosti a jedou dál. „Ten řidič byl poslední, kdo je viděl, od té doby – nikdo? a do tábora je už nikdy nepřivezli.“248 V pamětech trestanci podrobněji popisují útěky nepovedené, protože o nich bylo možno získat více informací. Neúspěšní trestanci se vraceli do táborů zakrvavení, vyhladovělí a celkově vyčerpaní. Některé útěky byly pečlivě naplánované a promyšlené, ale stejně se ve většině případů přihodila nějaká maličkost, se kterou uprchlíci nepočítali a celý plán se sesypal jako „domeček z karet“. Další uprchlíci nad útěkem moc nepřemýšleli a chovali se po úniku z tábora neuvážlivě. Solženicyn popisuje, jak jeden ze skupiny utečenců šel hned navštívit svoji známou, která bydlela blízko tábora. „Nechtěl se u ní schovat, nechtěl přečkat nějakou dobu ve sklepě nebo na půdě (to by bylo bývalo velmi rozumné), ale chtěl s ní strávit kratičkou sladkou chvilku.“249 Potom s ní šel do kina, což bylo nejhloupější rozhodnutí, které mohl udělat. Táboroví dozorci, kteří tam rovněž trávili svůj volný čas, ho hned poznali a chytili. 247


1990. s. 119 ISBN 80-900270-0-8. 248


1990. s. 120 ISBN 80-900270-0-8. 249


1990. s. 118 ISBN 80-900270-0-8.

74

Ať už se vězňové rozhodli pro útěk nebo pro zůstání v táboře, stálo je to nadlidské úsilí a těžké zvažování pro a proti. Pokud se jim podařilo dostat se za hranice tábora, museli být velmi obezřetní, nikomu nevěřit, neukazovat se lidem, vydržet krutý hlad a žízeň a být psychicky i fyzicky odolní. To pro už tak zesláblé vězně nebyl žádný med. Když se nějakému trestanci útěk skutečně podařil a ostatní vězni se o tom dozvěděli, byl velký důvod k oslavě. Podařený útěk se rovnal nové naději a u ostatních vězňů prohluboval víru v zázraky.

5. 70. – 80. léta – lágr stále existuje? Andropov, který se v roce 1982 dostal v SSSR k moci, od počátku tušil, že přestože je disidentů celkem málo, mohou pro sovětskou vládu představovat velkou hrozbu. Applebaumová uvádí, že „kvůli Andropovovi se na první polovinu osmdesátých let vzpomíná jako na nejrepresivnější období poststalinské sovětské historie.“250 Andropovova opatření rozdělila disidenty, nacházející se ve věznicích, na několik skupin: aktivisty za lidská práva, baptistické disidenty, nacionalistické disidenty (tuto skupinu tvořili Ukrajinci, Lotyši, Litevci a Gruzíni), meschetinské Turky, krymské Tatary a sovětské Židy.251 Všichni zástupci daných skupin byli ve věznicích striktně odděleni od kriminálních, ale mezi sebou mohli téměř svobodně navazovat nové kontakty a nová přátelství. Pro Západ představovali sovětští Židé neboli tzv. refusnici, kterým Sovětský svaz nedovolil vystěhovat se do Izraele, nejdiskutovanější a pravděpodobně nejdůležitější skupinu. V říjnu roku 1986 proběhla schůzka Gorbačova, který byl v té době u pomyslného sovětského kormidla, s Ronaldem Reaganem. Přestože bylo hlavním tématem jaderné odzbrojení, Reagan rovněž Gorbačovovi předložil seznam 1200 Židů, kteří chtějí SSSR 250


s. 471 ISBN 80-7306-152-X. 251


s. 472 ISBN 80-7306-152-X.

75

opustit. Navíc jednou ze stěžejních podmínek ze strany USA pro uskutečnění celé schůzky bylo osvobození básnířky Iriny Ratušinské.252 Gorbačov souhlasil, vyhlásil „glasnosť“, povolil doposud zakázaná díla a

v Sovětském

svazu

začalo

docházet

k postupnému

politickému

uvolňování. Německem a USA se začala šířit tzv. gorbymánie a nikdo se nezabýval tím, že Gorbačov vidí propastný rozdíl mezi trestanci v Gulagu a politickými vězni v současnosti. Vzhledem ke svým kořenům, cítil potřebu říct světu pravdu o minulosti Sovětského svazu, nicméně „jak se ukázalo, neviděl mezi minulostí a přítomností souvislost.“253 Irina Ratušinská měla obrovské štěstí, že si Reagan oblíbil její básně a bojoval za její svobodu. Za Anatolije Marčenka bohužel nikdo z významných osobností Západu nebojoval, a tak se hlavy SSSR rozhodly, že mu jeho drzost vůči režimu nebudou tolerovat. Protože Marčenko nepodlehnul jejich nátlaku a protestoval proti vyhnanství učence Sacharova, dostal se do čistopolského vězení, kde začal držet protestní hladovku za osvobození všech politických vězňů. Marčenko hladovce podlehl, zemřel tři týdny po propuštění Ratušinské254, týden před propuštěním akademika Sacharova a dva měsíce před začátkem propouštění zbylých politických vězňů.255

252

RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností

Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 195 ISBN 8073250632. 253






1990. s. 195 ISBN 80-85196-00-X.

76

5.1 Strastiplný osud Anatolije Marčenka V současnosti velmi diskutovaný spisovatel Anatolij Marčenko, který se už na konci 60. let nebál otevřeně napsat pravdu o sovětských lágrech, pobýval v drsných podmínkách vězení hned několikrát. Poprvé v roce 1958 za rvačku, poté byl znovu obviněn za pokus o útěk a na svobodu se vrátil až v roce 1966. Už v lágru se rozhodnul, že o krutém zacházení a podmínkách v sovětských táborech napíše knihu a nebude o svých zážitcích mlčet. Se svými lágrovými přáteli o tom často mluvil, ale napevno jim nic nesliboval. Ve svém díle Žij jako všichni píše: „Když mě propouštěli, když jsem se loučil s přáteli, neměl jsem dost odvahy ujistit je, že naše rozhovory nezůstanou planými táborovými kecy.“256 Jeho kniha pojmenovaná Moje výpovědi vyšla na západě v roce 1969, kdy už byl Marčenko znovu uvězněný. Záminkou k jeho odsouzení v srpnu 1968 se paradoxně nestal rukopis jeho knihy a jeho protirežimní projevy, ale „neplnění nařízení o přihlašovací povinnosti.“257 Od té doby už žil Marčenko téměř nepřetržitě v pracovních táborech, věznicích nebo ve vyhnanství. První čtenáře jeho díla tvořil širší okruh jeho přátel a ohlasy byly veskrze pozitivní. Marčenko upozorňuje ve všech svých knihách na fakt, že se lágry v průběhu let téměř neproměnily a podle něj i „čtenáři srovnávali stalinské lágry s nynějšími (mnozí z vlastní zkušenosti) a shledávali, že systém se nezměnil.“258 Zaráželo je zejména už samotné přetrvávání politických lágrů. Při bližším zkoumání Marčenkových pamětí však v pracovních táborech malé nepatrné změny přece jenom proběhly. Například trestanci byli s postupujícími léty a s větší provázaností SSSR se západem troufalejší, drzejší a v určitém smyslu odvážnější. Někdo by zas mohl tvrdit, že se 256


1990. s. 11 ISBN 80-85196-00-X. 257


1990. s. 110 ISBN 80-85196-00-X. 258


1990. s. 83 ISBN 80-85196-00-X.

77

„novodobí“ vězňové chovali hloupěji, zbytečně se nechávali trestat a dostávali se díky svým hrdinstvím do korekcí, které ohrožovaly jejich život. Později se v tomto stylu k Marčenkovým memoárům vyjádřil sám Solženicyn, „kterému nynější vězňové připadali příliš smělí, příliš provokující samovazbu a další tresty.“259 Nemůžu a ani nechci tvrdit, že by pobyt ve věznici sedmdesátých nebo osmdesátých let byl snadnějším, ale je jasné, že ve stalinském Gulagu by si např. žádný z vězňů nedovolil vyhlásit protestní hladovku. Kdyby ji vyhlásil, byl by do jednoho dne mrtvý. Ve všech Marčenkových dílech je zřejmé, že se stále snaží chránit své přátele a lidi, kteří mu při jeho životní cestě pomohli. Přestože někteří emigrovali, bál se, že by se mohli chtít vrátit za příbuznými a kvůli jeho výpovědím by je úřady šikanovaly. Nebyly to jen plané obavy, ale měl pro to opravdu dobrý důvod: „U nás totiž nikdo není zapomenut a nic není zapomenuto.“260 To je fakt, na který myslela i básnířka Irina Ratušinská a ostatní lágroví spisovatelé. Doba se mění, na zemi má silný vliv Západ, ale tajná policie alias „muži v civilu“ stále existují, stejně tak jako práskači.

5.2 Podoba lágru v 80. letech z pohledu uvězněné Iriny Ratušinské Pachuť „novodobých“ politických lágrů na vlastní kůži zažila také mladá svobodomyslná básnířka Irina Ratušinská. Narozdíl od Marčenka byla skutečně odsouzena za to, co podle sovětské vlády udělala, a to za „produkování a rozšiřování antisovětské poezie“. Západní veřejnost upoutaly nejen její verše, ale i přemrštěná výše trestu - dvanáct let, z toho sedm let pracovního tábora a pět let ve vyhnanství na Sibiři.261 Považuji za 259


1990. s. 84 ISBN 80-85196-00-X. 260


1990. s. 8 ISBN 80-85196-00-X. 261


Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 195-197 ISBN 8073250632.

78

nutné zmínit, že ještě v této „moderní“ době šlo o soudní proces bez „svědků“, bez práva na obhajobu a bez možnosti závěrečné řeči. Autorku umístili do pracovního tábora v Mordovii pod názvem „Malá zóna“, který byl určen pouze pro politické vězeňkyně. Malá se jí říkalo proto, že shromažďovala ty „nejnebezpečnější“ politické trestankyně z celého SSSR, jejichž počet nesměl přesáhnout patnáct osob.262 Ratušinská ani v táboře nezapomínala na svoji tvorbu a nové verše si zapisovala kam to jen šlo, pak je ničila a několikrát denně si je opakovala, aby je nezapomněla. Některé z veršů se jí podařily poslat na západ, kde byly ihned vydány. Jak toho autorka přesně dosáhla, ve své autobiografické knize neuvádí a uvádět nechce. Bojí se, že by popsala metody, na které ještě dozorci nepřišli, a tím by způsobila problémy vězňům, kteří v lágrech ještě přežívají a tyto metody stále používají. „Zakazujete nám návštěvy, zadržujete korespondenci – informace stejně dojdou, kam mají a kdy mají. Jak? To už je zekovské tajemství. Napsala bych o nich pro spořádané lidi, ale – jak to mám vědět? – možná tuto moji knihu budou číst také kágébáci…“263 Podrobně tedy popisovala pouze lágrové „vychytávky“, které už byly odhaleny. Je smutné, že autorka takto uvažovala ještě na konci osmdesátých let, kdy knihu vydala a nedivila bych se, kdyby tak přemýšlela dodnes. Jednou ze zásadních věcí, kterými se memoáry Ratušinské liší od vzpomínek vězňů ze stalinské a těsně postalinské doby, je pořádání protestů, hladovek a posílání neustálých výzev, stížností a žádostí nejvyšším orgánům Sovětského svazu. Ratušinská doplňuje: „Nás nedonutí padnout na všechny čtyři. Nemáme ve zvyku plnit ponižující nebo nesmyslné požadavky správy,

262




PRINCIPAL, 2001. s. 39 ISBN 80-85947-72-2.

79

protože se nezříkáme svobody.“264 V lágru třicátých let by trestance ani nenapadlo na něco takového pomyslet nebo se dokonce pokoušet o protestní hladovku, protože nejen že by tím ničeho nedosáhli (maximálně své smrti), ale navíc by je za to mohli potrestat nebo dokonce zastřelit. Nadto pobyt ve stalinském lágru představoval jednu neustálou hladovku při plném pracovním nasazení. „Malá zóna“ nesla podnázev nápravně pracovní zařízení, a tak ženy dostaly za úkol šití dělnických rukavic. O takové lehké práci si většina žen v lágrech třicátých až padesátých let mohla nechat jen zdát. Ratušinská a její spoluvězeňkyně si dokonce v zóně vytvořily malou zahrádku, kde víceméně skrytě pěstovaly různou zeleninu.265 Kolem zóny se jim rovněž potulovala kočka, kterou si trestankyně přivlastnily a ochočily. „Je také členem rodiny, žije tady skoro déle než my všichni a živí se z našich přídělů.“266 To by se v stalinském lágru opravdu stát nemohlo, vyhladovělí vězni by nejen, že kočku nenakrmili ze svého, ale ihned by ji snědli. I Solženicyn si uvědomoval, že existence kocoura v jeho díle Jeden den Ivana Denisoviče je poněkud nelogická a Šalamov tuto skutečnost oprávněně zkritizoval: „Copak to tam máte za nemocničního kocoura? Proč ho dosud nezapíchli a nesnědli?“267 Co se v lágrech osmdesátých let nezměnilo, byla zákonná povinnost nošení identifikačních štítků na zekovském oblečení. To se samozřejmě obyvatelkám „Malé zóny“ vůbec nelíbilo a štítky nenosily. Všechny je totiž do korekce poslat nemohli, ale riskovaly zákaz nějaké ze tří povolených rodinných návštěv ročně nebo zákaz nákupu v kiosku. V dřívějších táborech by všechny problémové vězně do korekce bez debat poslali a hlavně by si 264


PRINCIPAL, 2001. s. 34 ISBN 80-85947-72-2. 265


PRINCIPAL, 2001. s. 37 ISBN 80-85947-72-2. 266


PRINCIPAL, 2001. s. 33 ISBN 80-85947-72-2. 267


1990. s. 102 ISBN 80-900270-0-8.

80

nikdy celý barák nedovolil porušit zaběhnutá pravidla. Síla „Malé zóny“ spočívala v jednotě nevelké skupinky žen, které ve většině situací držely pevně při sobě. Trestankyně v osmdesátých letech měly podle norem dostávat podstatně víc jídla, ale stejně z hladu otékaly. V lágru se kradlo úplně stejně jako dřív: „[…] naše zekovská norma jde přes dvojí krádež: nejdřív si vezme ostraha a pak ještě pomocný personál.“268 Potravin tak ženy dostávaly mnohem méně, než bylo určeno. O kolik míň však nikdy zjistit nemohly, protože váhy nebyly vězenkyním dovoleny.269 Ratušinská ve svých vzpomínkách několikrát zmiňuje Solženicyna a přiznává, že jí přečtení jeho díla Souostroví Gulag alespoň trochu připravilo na život v „Malé zóně“ a možná i díky němu se jí podařilo přežít. Například při jednání se zástupcem KGB, kdy měla na sobě šaty roztržené přímo na hrudníku, se vůbec nedostala do rozpaků a bylo jí úplně jedno, jestli se muž bude cítit nesvůj: „Bude-li kágébák při pohledu na mne v rozpacích, nebo ne, mi bylo upřímně jedno. Pokud očekával, že budu v rozpacích já – měl smůlu, byla jsem díky Solženicynově Archipelagu připravena na horší věci.“270 Ratušinská se dokonce pokoušela převyprávět celou knihu Souostroví Gulag už při cestě vlakem do „Malé zóny“ ostatním spolucestujícím ve vagóně. Zjistila, že parafrázování tohoto díla dává vězňům naději.271 Ačkoliv se některé věci v lágrech osmdesátých let lehce změnily k lepšímu, je zřejmé, že skryté mučení, psychické trýznění a ponižování bylo stále na denním pořádku. U žen se dozorci velmi snažili, aby už nikdy nepoznaly mateřství a často jim tím také vyhrožovali. Ratušinská ve svých pamětech uvádí, jak se tomuto tvrzení dnes dozorci vehementně brání:

268


PRINCIPAL, 2001. s. 49 ISBN 80-85947-72-2. 269 270

Tamtéž RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &

PRINCIPAL, 2001. s. 209 ISBN 80-85947-72-2. 271


PRINCIPAL, 2001. s. 28 ISBN 80-85947-72-2.

81

„Avšak oni – již tenkrát, když nám vyhrožovali, že nás zmrzačí – nyní bez mrknutí oka budou tvrdit (a tvrdí!), že nás nikdo nemučil […].“272 Ratušinská, i přes všechny zdravotní obtíže, které si z lágru přinesla, porodila dva syny a tím si mohla připočítat další vítězství nad KGB.273 Na druhou stranu již fungovala určitá propojenost se západem a Sovětský svaz v čele s Gorbačovem si nechtěl vztahy s ním rozházet. Sovětské orgány si dávaly velký pozor, aby Ratušinská nebo nějaký další „mediálně“ známý politický vězeň v lágru nezemřel. Přesto byl zdravotní stav Ratušinské už delší dobu díky častým korekcím kritický a je možné, že jí propuštění udělené právě v tuto chvíli zachránilo život.274 S Marčenkem udělal Sovětský svaz velký krok vedle a přecenil jeho síly. Bohužel mašinérie lží, podvodů, práskání a věznění s jeho smrtí neskončila. Ratušinská v epilogu své knihy v roce 1987 tuto domněnku potvrzuje: „Nedočkal se smrti a umřel ve vězení Anatolij Marčenko a každý den někdo umírá – i dnes umřou a zítra taky.“275

6. Závěr Hlavním cílem mé magisterské diplomové práce bylo za pomoci dostupné literatury a ověřených webových zdrojů srovnat mužské a ženské memoáry třicátých let, a to především po stránce obsahové. V úvodu jsem si položila několik hlavních otázek, na které jsem v průběhu práce hledala odpovědi. 272


PRINCIPAL, 2001. s. 60 ISBN 80-85947-72-2. 273






PRINCIPAL, 2001. s. 246 ISBN 80-85947-72-2.

82

Nejdříve bylo nutné, vzhledem k celkovému kontextu práce a plnému pochopení historických souvislostí, stručně zcharakterizovat předstalinské, stalinské a postalinské období SSSR. Ukázala jsem, jak se situace od Velké říjnové revoluce v roce 1917, přes hrůzovládu Stalina, až po významný den sovětské historie 26. prosince 1991, průběžně transformovala a jaký vliv měly tyto změny na existenci lágrů. V průběhu psaní práce jsem dospěla k názoru, že ať už stál u moci kdokoliv, politické lágry zůstávaly stále podobné a podmínky v nich se nezlepšovaly tak, jak by se mohlo očekávat. V mé práci analyzuji především memoárová neboli vzpomínková díla sovětských autorů, a proto bylo zapotřebí objasnit, co memoáry přesně označují a co pod tento termín spadá. Zjistila jsem, že u vzpomínkových knih, které jsou mnohdy zčásti fiktivní, vyvstává problém v jejich správné žánrové klasifikaci. Zabývala jsem se rovněž důležitostí encyklopedií a odborné literatury pro správné pochopení života a podmínek v Gulagu. Došla jsem k závěru, že přestože vzpomínková próza může mnohdy vypadat nedůvěryhodně a jde o subjektivní výpověď jednoho člověka, je stále jedním z nejcennějších zdrojů poznání týkající se politických lágrů. Memoáry psali vždy lidé, kteří pracovní tábory na vlastní kůži zažili a i když mohou situace ve svých dílech zveličovat nebo je lehce upravovat, stejně jejich vzpomínky disponují vysokou vypovídací hodnotou. Stěžejní část mé práce vycházející z analýzy vybraných pamětí se zabývá komparací ženské a mužské lágrové prózy třicátých let. Zásadní otázka, kterou jsem si položila, spočívala v tom, co ženskou lágrovou literaturu odlišuje z obsahového hlediska od vzpomínek mužských a co díla spisovatelů obou pohlaví naopak spojuje. Pro ženskou část jsem si za hlavní dílo zvolila Strmou cestu od Jevgenie Ginzburgové, ale samozřejmě jsem analyzovala rovněž vzpomínky a kratší povídky dalších více či méně známých trestankyň, jakými jsou Kersnovská, Olická, Adamova-Sliozbergová a další. Mým prvotním předpokladem bylo, že ženy více a podrobněji píší o mezilidských vztazích a vězeňském „mundůru“. Moje domněnky se potvrdily, ale nikdy by mě nenapadlo, že pro ženské trestankyně může přešívání a spravování různých „hadrů“,

83

představovat paprsek naděje a tolik potřebné spojení s běžným životem „tam venku“. Šití a ostatní činnosti typické pro život na svobodě pomohly mnohým vězeňkyním přežít a nezbláznit se. Zjistila jsem, že žen bývalo ve společných lágrech velmi málo, a proto se pro všechny muže v okolí stávaly lákavým a ceněným zbožím. Přestože ženy oproti mužům většinou různé situace a lágrové podmínky nepopisovaly příliš naturalisticky a drasticky, Jelena Glinková toto pravidlo prolomila. Téměř jako jediná ženská autorka napsala o tzv. Kolymské tramvaji, která se stala synonymem pro hromadné znásilňování vězeňkyň.276 Toto téma bylo dlouhou dobu tabu, jak pro ženské tak pro mužské autory. Glinková ovšem tím, že se o těchto praktikách odvážila napsat, rozvířila velké debaty a bývalým trestancům obou pohlaví tzv. rozvázala jazyk. Za hlavní dílo reprezentující mužský lágr třicátých let jsem si zvolila třídílnou knihu A. I. Solženicyna Souostroví Gulag. Významným zdrojem poznatků se pro mou práci stala díla Varlama Šalamova, Jakova Efrussiho, Semjona Vilenského a dalších. Dle mého zkoumání bych jako typicky mužské téma označila útěky, na které jsem v ženských vzpomínkách nikde nenarazila. V mužských táborech k útěkům docházelo podstatně častěji a Solženicyn se jim podrobně věnoval v několika částech své knihy. Zajímavé je, že autoři téměř vždy psali o útěcích nepodařených, protože o úspěšných pokusech se dozorci z pochopitelných důvodů moc nešířili a obecně o nich bylo velmi málo informací. Domnívala jsem se, že mučení u žen a mužů probíhalo podobně a na trýznění zástupců obou pohlaví používali dozorci stejné prostředky. Zjistila jsem ale, že přestože na všech zkoušeli jak fyzické, tak psychické týrání, ženy, které jsou od přírody emotivnější, více vázané na rodinu a na možné mateřství, byly pro dozorce o dost snadnějším terčem. Na druhou stranu se ženy o své traumatizující zážitky měly vždy s kým podělit, protože v táborech navazovaly silná přátelství a navzájem si pomáhaly. Muži se na rozdíl od nich mnohdy snažili zpřetrhat všechny kontakty s rodinou 276


20]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=2285>.

84

a v táborech se zajímali hlavně o sebe. Všimla jsem si, že trestanci mužského pohlaví ve svých memoárech tolik neodbíhají od tématu a píší spíše o sobě než o příhodách spoluvězňů. Mužští vězňové často pobývali na Kolymě a pracovali venku v krutých mrazech, proto se povídání o zimě a neustálé odhadování teploty stalo jejich „koníčkem“. Ženy se o chladu ve svých pamětech také zmiňují, ale pouze okrajově, pravděpodobně proto, že většinou pracovaly uvnitř. Existuje několik témat, které všechny lágrové autory spojuje bez ohledu na jejich pohlaví. Můžeme mezi ně zahrnout vyprávění o hladu, přídělech jídla a smrti. Je logické, že všichni rovněž píší o práci, ale muži hovoří zejména o způsobech jejího ulehčení, naopak ženy si často volily tu nejtěžší možnou variantu pracovní činnosti. Otázku, kterou jsem si kladla bylo, proč tomu tak je a proč si i ženy nechtěly práci ulehčit. Zjistila jsem, že trestankyně uvažovaly více prakticky: chtěly čas strávený v lágru využít produktivně. Muži, kteří byli využíváni na těžší práci, naopak přemýšleli pouze nad tím, jak se udržet, co nejdéle naživu. V závěrečné části mé magisterské práce jsem obrátila pozornost na memoáry a politické lágry let sedmdesátých a osmdesátých. Jedním z hlavních úkolů, který jsem si na začátku vytyčila, bylo zjistit, zda se lágry v průběhu let radikálně proměnily. Autoři, kteří sepsali své vzpomínky z lágrů „současnosti“, se shodují na tom, že k žádným podstatným změnám nedošlo, a že je stále čeho se obávat. Irina Ratušinská se ještě na konci osmdesátých let zcela záměrně vyhnula popisu všech způsobů, jakými posílala zprávy a své verše na svobodu. Básnířka dokonce po propuštění z vězení „šokovala […] západní média […] prohlášením, že zatím neuvažuje o emigraci a hodlá zůstat ve vlasti.“277 Pravděpodobně to udělala proto, že ji lágr naučil opatrnosti i v zdánlivě bezpečné situaci. Anatolij Marčenko zase nejmenoval lidi, kteří mu ve zlé době podali pomocnou ruku. Nechtěl je bezdůvodně dostat do problémů, i když by jim velmi rád 277


Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 204 ISBN 8073250632.

85

poděkoval. V předmluvě ke své poslední knize Žij jako všichni napsal: „Souhlasím se zásadou, že stát by měl znát své donašeče. O těch povím rád kdykoliv. Co by ale bylo s poctivými a dobrými lidmi, kteří neriskovali, o nic méně než já, když mi pomáhali? A nejenom mně.“278 Marčenko navíc upozorňuje na strašlivou, ale reálnou skutečnost, že to, co je v SSSR jeden den povoleno, se může zítra stát zločinem.279 Při komparaci politických lágrů sedmdesátých a osmdesátých let jsem dospěla k přesvědčení, že se na životě v táborech přece jen leccos změnilo. Za jeden z nejmarkantnějších rozdílů bych označila neutuchající odpor vůči autoritám, což vedlo k pořádání častých protestních hladovek, posílání výzev vysokým orgánům v SSSR a odmítání plnění zaběhlých pravidel. V stalinských lágrech by se nikdy nic takového nemohlo stát. Nejen, že by vězni nenašli dost odvahy, ale navíc by si tím pravděpodobně podepsali okamžitý ortel smrti. Dospěla jsem k závěru, že političtí trestanci osmdesátých let si mohli více dovolit kvůli provázanosti SSSR se západním světem. Úmrtí vězně, který byl ve světě známý, by vrhalo velmi špatné světlo na celý Sovětský svaz a to Gorbačov ani ostatní vedoucí představitelé SSSR nemohli dopustit. Když „znenadání“ ve věznění zemřel Anatolij Marčenko, tak za několik málo týdnů pro jistotu omilostnili všechny politické vězně. To podle mého názoru svědčí o tom, že se hlavní představitelé Sovětského svazu obávali reakce západních velmocí. Domnívám se, že situaci v Rusku přesně vystihla básnířka Irina Ratušinská v epilogu svých pamětí. Spisovatelka vzpomíná na pobyt ve vězení s určitou nostalgií a oprávněným rozhořčením: „Občas se k té táborové kůži, co toho tolik zažila, tisknu tváří. Moje šedá, šedá barvo! Barvo naděje! Jak dlouho tyto tábory mají ještě stát v mé zemi? Jak se dnes

278


1990. s. 7 ISBN 80-85196-00-X. 279


1990. s. 8 ISBN 80-85196-00-X.

86

mohu opovážit usnout, když ještě pořád stojí?“280 Podle mého osobního názoru přeživší vězňové Gulagu, politických lágrů či krutých vězení už nikdy nezapomenou na roky strávené v tak děsivých podmínkách. Obávám se, že ještě dnes, v roce 2015, se někteří lidé obávají, že existence podobných zařízení není na území bývalého Sovětského svazu úplnou otázkou minulosti. Gulag, stejně tak jako modernější politické lágry a nápravně-pracovní tábory, stále představují pro obyvatele dnešního Ruska živou historii. Toto téma je pro celou zemi stále čerstvou, otevřenou ránou, která se zaceluje jen velmi pomalu. V průběhu psaní jsem nabyla přesvědčení, že vznikem samostatného Ruska v roce 1991, politické lágry „Solženicynova“ typu zcela vymizely. Pak jsem ovšem narazila na knihu Ilji Staševského s názvem Mělo to být jinak s podtitulem Svědectví z moskevských cel. Dílo bych pravděpodobně za normálních okolností přešla, ale zarazil mě text na záložce knihy: „Drsné podmínky, absolutní právní nejistota a svévole státní moci jako by oproti minulým desetiletím nedoznaly žádné změny. Ruský spisovatel a disident Vladimir Bukovskij přirovnal svědectví Staševského k románům Alexandra Solženicyna.“281 Nepřináleží mi soudit, zda tato kniha popisující ruské vězení v druhé polovině devadesátých let, obsahuje stoprocentní a čistou pravdu. Chtěla bych jen, aby si čtenář uvědomil, že i v dnešní svobodné době takovéto knihy vycházejí a téma politických vězňů SSSR není dodnes zřejmě zcela uzavřenou kapitolou.

280


PRINCIPAL, 2001. s. 246 ISBN 80-85947-72-2. 281

STAŠEVSKIJ, Ilja. Mělo to být jinak – svědectví z moskevských cel. Brno: Jota, 2008.

316 s. ISBN 978-80-7217-553-6.

87

7. Резюме Целью моей магистерской работы является сравнение женских и мужских мемуаров тридцатых лет с помощью доступной литературы и проверенных веб-сайтов. В предисловии я задала себе несколько главных вопросов, на которые искала ответы в течение написания работы. Прежде всего я характеризовала предсталинский, сталинский и постсталинский период советской истории. Это было нужно для понимания всех исторических взаимосвязей. Я писала о том, как ситуация в СССР менялась в период от Октябрьской революции 1917 года до знаменательного дня советской истории – 26 декабря 1991 года. Этот период, конечно, включает в себя и эру сталинского террора, которую я также подробно описала, сосредоточив своё внимание на возможности влияния проходивших в тот период событий на советские лагеря. В течение написания своей работы я сделала вывод, что политические лагеря оставались одинаковыми независимо от того, кто господствовал в СССР. Также условия в лагерях были неизменными. В

своей

магистерской

работе

я

анализирую

мемуары

и воспоминания советских авторов; поэтому мне, прежде всего, необходимо было выяснить, что означает понятие «мемуары». При выяснении этого вопроса я встретила препятствие – у лагерных воспоминаний, которые иногда бывают отчасти фиктивны, возникают проблемы с их правильным отнесением к конкретному литературному жанру. Помимо этого, я также занималась изучением специальной литературы и энциклопедий для правильного понимания жизни и условий в Гулаге. Несмотря на то, что воспоминания являются субъективными показаниями одного человека и часто могут казаться недостоверными, мемуары, по-моему, остаются одними из самых ценных источников знания в вопросе изучения политических лагерей

88

и Гулага. Мемуары всегда писали люди, которые испытали суровость лагерной жизни на собственной коже. Несомненно, иногда авторы преувеличивали или немного искажали реальные события, но, несмотря на это, их воспоминания и книги имеют для нас очень важное значение. Главная часть моей работы посвящена сравнению женской и мужской лагерной прозы тридцатых годов. Основной вопрос был поставлен следующим образом: «В чём женская лагерная проза отличается от мужской и что их, наоборот, объединяет?» Основным произведением для анализа женской прозы я выбрала «Крутой маршрут» писательницы Евгении Гинзбург. Кроме того, я анализировала воспоминания и рассказы других более или менее известных заключённых женщин, например, Керсновской, Олицкой, Адамовой-Слиозберг и т.д. Поначалу я думала, что женщины подробнее и в большей мере пишут о межчеловеческих отношениях и тюремной одежде. Мои предположения подтвердились, но мне бы никогда не пришло в голову, что для женщин-заключённых может представлять надежду и воплощать некую связь с нормальной жизнью на свободе обычное перевешивание вещей. Шитьё и остальная работа, типичная для жизни вне лагеря, помогли многим заключённым пережить эти страшные события и не сойти с ума. В течение написания своей работы я узнала, что в общих лагерях было очень мало женщин. Поэтому они становились для мужчин в окрестностях привлекательным и ценным товаром. Женщины, в сравнении с мужчинами, не описывали разные состояния и лагерные условия слишком натурально и сурово, но писательница Елена Глинка нарушила это правило. Она, как почти единственный автор женских мемуаров, написала о так называемом «Колымском трамвае», после чего данный термин стал синонимом для массового изнасилования женщин-заключённых. Эта тема была долгое время абсолютным табу для всех авторов.

89

Основным

произведением,

которое

является

представителем

мужского стиля описания лагерной жизни в тридцатые годы, я выбрала книгу в трёх томах А. И. Солженицына «Архипелаг Гулаг». Другие мемуары, а именно книги Варлама Шаламова, Якова Эфрусси, Семёна Виленского и прочих авторов, были также важны для моей работы. По моему мнению, типичная мужская лагерная тема – это бегство. Эту тему я в женских воспоминаниях нигде не встретила. Побеги в мужских лагерях происходили значительно чаще. Солженицын, например, о них подробно написал в нескольких частях своего произведения. Интересно, что авторы почти всегда описывали именно неудачные побеги. Так происходило потому, что об успешных бегствах надзиратели по понятным причинам не говорили, кроме того, о них существовало слишком мало информации. Я думала, что пытки у женщин и мужчин были схожи, и что надзиратели пользовались теми же самыми средствами пыток. В ходе изучения разных материалов я узнала, что женщины от природы более эмоциональны и более подвержены тоске по семье. Помимо этого, они думали о возможном материнстве, и поэтому становились для надзирателей более простой мишенью, нежели мужчины. К счастью, у женщин как в жизни, так и в лагере были подруги, с которыми они всегда могли поговорить и поделиться своими переживаниями. Женщины помогали друг другу, в то время как мужчины, наоборот, думали только о себе и часто стремились порвать все связи с семьёй. Мужчины пишут больше о себе, а не о впечатлениях своих сокамерников. Мужчин-заключённых очень часто ссылали на Колыму, где они работали на улице во время суровых морозов. Поэтому они часто пишут о холоде и своём «хобби», которое заключалось в определении верной температуры воздуха.

Женщины в своих мемуарах тоже

говорят о холоде, но не так часто. Это, вероятно, произошло потому, что они, обычно, работали внутри помещений.

90

Существует несколько тем, которые связывают всех лагерных авторов. Таковыми являются рассказы о голоде, дневных пайках и смерти. Все заключённые также пишут о работе. Мужчины упоминают о поиске вариантов её упрощения, а женщины, наоборот, о выборе самого тяжёлого варианта труда. Это объясняется тем, что женщины думали более практично и поэтому хотели провести время в лагере с наибольшей продуктивностью. Мужчины же думали лишь о том, как при их сложном труде выжить. В заключительной части своей магистерской работы я занялась изучением

мемуаров

и

политических

лагерей

семидесятых

и восьмидесятых годов. Моей основной целью в этой части было установить, изменились ли лагеря в течение данного периода времени или нет. Писатели, которые были заключены в «современные» лагеря, согласятся с тем, что лагеря остались неизменными. Некоторые авторы мемуаров даже в конце восьмидесятых годов умышленно не описывали в своих произведениях все методы передачи информации, как например: стихи и другие таинственные письма на свободу. Известная заключённая поэтесса Ирина Ратушинская в своих мемуарах писала, что лагерь приучил её к осторожности во всём, в том числе в обычной жизни. Писатель Анатолий Марченко в своих книгах не называл людей своими именами, потому что он не хотел им создавать проблемы. Эти люди ему очень сильно помогли, и он хотел написать о них и поблагодарить их за помощь, но при этом постоянно обоснованно боялся. Когда

я

сравнивала

политические

лагеря

семидесятых

и восьмидесятых годов, я узнала, что в лагерной жизни этого времени всё же кое-что изменилось. Первым резким отличием, которое я заметила, являлся факт, что в новых лагерях заключённые часто объявляли голодовки в знак протеста, посылали разные жалобы высоким органам СССР и отказывались выполнять определённые правила. Нужно сказать, что в сталинских лагерях никогда бы не могло

91

произойти

что-то

подобное.

Сталинские

заключённые

боялись

и впридачу они могли быть сразу же наказаны пытками или даже смертью. По моему мнению, политические арестанты восьмидесятых лет могли отважиться на эти поступки благодаря большим связям СССР с Западом. Смерть политического заключённого, который был известен в мире, создала бы плохое впечатление о советском союзе, что Горбачов и другие ведущие личности СССР не могли себе позволить. Когда «неожидано» умер Анатолий Марченко, ведущие личности СССР испугались и через несколько недель амнистировали всех политических заключённых. Я думаю, что они испытывали боязнь перед реакцией Запада. Ситуацию в России восьмидесятых годов, по моему мнению, достаточно точно в своих мемуарах описала поэтесса Ирина Ратушинская: «И умер в тюрьме, не дождавшись свободы, Анатолий Марченко, и каждый день кто-то умирает - и сегодня умрут, и завтра.»282 Думаю, заключённые, которые выжили в лагерях, уже никогда не забудут годы, прожитые в суровых и ужасных условиях этих лагерей. Боюсь, что даже в настоящее время, некоторые люди верят, что политические лагеря подобного типа до сих пор могут существовать в современной России. Гулаг а также политические и исправительно-трудовые лагеря представляют для жителей России живую историю. В течение написания своей магистерской работы я думала, что, благодаря возникновению самостоятельной России в 1991 году, все политические лагеря, о которых писал Солженицын, уже полностью исчезли. Но потом мне встретилась книга Ильи Сташевского «Должно было быть не так», опубликованная во второй половине девяностых годов

282

РАТУШИНКАЯ, Ирина.Серый – цвет надежды. Лондон: Overseas Publications

Interchange Ltd., 1989. с. 315 ISBN 1 870128 41 9.

92

двадцатого века. В своём произведении автор описывал ситуацию и условия нахождения в тюрьме, похожей на лагеря последнего типа. Не мне судить о подлинности описанных в книге событий, поэтому я не буду утверждать, что всё написанное – правда. Я бы только хотела, чтобы человек, читающий мою магистерскую работу, остановился, подумал и осознал, что сегодня, в современное свободное время, такие книги всё ещё публикуются, а, значит, тема политических заключённых СССР - ещё не совсем закрытое дело.

8. Použitá literatura 8.1. Odborná literatura APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004. 604 s. ISBN 80-7306-152-X. APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press, 2011. 195 s. ISBN 9780300153200. BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. 649 s. ISBN 97880-200-1701-7. BULISOVÁ, Jiřina. Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Vyd. 1. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003. 752 s. ISBN 80718194762. GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. 729 s. ISBN 80-207-0394-2. CHLEVNJUK, Oleg. Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru". Vyd. 1. Praha: BB art, 2008. 477 s. ISBN 9788073814625.

93

IVANOVA, Galina. Labor camp socialism – The Gulag in the soviet totalitarian system. London: M.E. Sharpe, 2000. 208 s. ISBN 0-7656-04264. KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia Group, 2012. 654 s. ISBN 978-80-249-1567-8. MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko, 1990. 195 s. ISBN 80-85196-00-X. PETKEVICH, T, Yasha KLOTS, Ross UFBERG, Joshua RUBENSTEIN a Julia FAUCI. Memoir of a Gulag actress. Illinois: Northern Illinois University Press, 2010. 496 s. ISBN 978-0-87580-428-6. POSPÍŠIL, Ivo. Základní okruhy filologické a literárněvědné metodologie a teorie (elementy, materiály, úvahy, pojetí, texty). Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, Filozofická fakulta, 2010. 275 s. ISBN 978-808105-191-3. RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER & PRINCIPAL, 2001. 248 s. ISBN 80-85947-72-2. RYČLOVÁ, Ivana. Mezi kladivem a kovadlinou: dvacáté století v osudech literárních osobností Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252953. RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 221 s. ISBN 8073250632.

94

SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 1. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM, 1990. 368 s. ISBN 80-900270-0-8. SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM, 1990. 352 s. ISBN 80-900270-0-8. SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM, 1990. 336 s. ISBN 80-900270-0-8. STAŠEVSKIJ, Ilja. Mělo to být jinak – svědectví z moskevských cel. Brno: Jota, 2008. 316 s. ISBN 978-80-7217-553-6. ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. 254 s. ISBN 978-80-87060-43-8. ŠIRJAJEV, Boris. Věčné světlo – Solovecké ostrovy v epoše GULAGu. Červený kostelec: Pavel Mervart, 2011. 374 s. ISBN 978-80-87378-91-5.

АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. 272 s. ISBN 978-5-7157-0225-8. ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва: Круг, 2004. 271 s. ISBN 5-7396-0024-3. ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение, 2004. 575 s. ISBN 5-7157-0146-5. ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. 400 s. ISBN 978-5-7157-0228-9.

95

ГЕЛЛЕР, Михаил. Концентрационный мир а советская литература. London: Overseas Publications Interchange Ltd., 1974. 350 s. ISBN 0903868017. ДЕМИДОВ, Георгий. Чудная планета. Москва: Возвращение, 2011. 360 s. ISBN 978-5-7157-0258-4. ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва: Биологические науки, 1992. 238 s. ISBN 5-85699-001-0. ЧИХИН, Иван Иванович. Два докумета комиссии А. М. Шанина на Соловках. вып. 1. Москва: Звенья: Ист. альманах, 1991. 390 с. ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. 89 s. ISBN 5-7157-0106-6 .

8.2 Internetové zdroje VINTEROVÁ, Alena. Proměny ruské lágrové literatury. [online]. 2000 [cit.2014-12-9]. Dostupné z: < http://casopistexty.cz/texty/Book/p084.html>.

ГЛИНКА, Елена. Колымский трамвай» средней тяжести. [online]. [cit.2015-1-20]. Dostupné z: < http://www.sakharovcenter.ru/asfcd/auth/?t=page&num=2285>. ГОРЬКИЙ, Максим. По Союзу Советов. [online]. 2014 [cit.2014-10-20]. Dostupné z: .

96

КОЛЯГИНА, Наталья. Смерть Сталина в воспоминаниях заключённых. [online]. 27.2.2013 [cit.2014-11-11]. Dostupné z: < http://urokiistorii.ru/current/dates/51706>. MAРЧЕНКО, Анатоли. Мои Показания [online]. 2014 [cit.2014-11-25]. Dostupné z: < http://www.memo.ru/history/diss/books/MAP4EHKO/index.htm>. ОЛИЦКАЯ, Екатерина Львовна. Мои воспоминания. [online]. 2014 [cit.2014-10-12]. Dostupné z: < http://www.sakharovcenter.ru/asfcd/auth/?t=page&num=11792>. РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.20151-20]. Dostupné z: < http://www.sakharovcenter.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. ФОРМОЗОВ, Николай. Танки врезались прямо в толпу. [online]. 10.12.2012 [cit.2014-11-11]. Dostupné z: . Хроника текующих событий [online]. 2014 [cit.2014-11-26]. Dostupné z: < http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm>. ХРУЩЕВ, Никита Сергеевич. О культе личности и его последствиях. Доклад XX съезду КПСС. Lib.Ru: Библиотека Максима Мошкова [online]. 1989 [cit. 2014-11-23]. Dostupné z: .

97

Ústav slavistiky. Ruský jazyk a literatura

Recommend Documents