Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura
Zuzana Klementová
Vztah beletrie a žurnalistiky v trilogii Cesta slepých ptáků od Ludvíka Součka Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Zbyněk Fišer, Ph.D.
2009
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce
2
Poděkování
Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce PhDr. Zbyňku Fišerovi, Ph.D. za to, ţe mi umoţnil a pomohl zpracovat téma, které mě vzhledem k mému studiu ţurnalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity zaujalo.
3
Obsah 1. Úvod 2. Ludvík Souček a jeho dílo .......................................................................................... 5 3. Zařazení trilogie Cesta slepých ptáků do díla Ludvíka Součka ............................... 6 4. Zařazení trilogie Cesta slepých ptáků do české literární produkce ......................... 7 5. Vlastní rozbor díla........................................................................................................ 8 5. 1 Obsah trilogie Cesta slepých ptáků .................................................................... 8 5. 2 Zobrazený časoprostor ........................................................................................ 9 5. 3 Rozbor postav ..................................................................................................... 11 5. 4 Zobrazení žurnalistů a žurnalistiky v díle ....................................................... 13 5. 5 Obrazový doprovod ............................................................................................ 15 5. 6 Kompozice ........................................................................................................... 17 5. 7 Jazyk díla ............................................................................................................. 21 5. 8 Zobrazení ideologie v trilogii ............................................................................ 23 5. 9 Reakce čtenářů na trilogii Cesta slepých ptáků ................................................ 25 5. 10 Ohlasy kritiky .................................................................................................... 26 6. Závěr ............................................................................................................................ 28 7. Seznam použité literatury .......................................................................................... 30
4
1. Úvod Trilogie Cesta slepých ptáků Ludvíka Součka patří mezi díla, která dovedou čtenáře zaujmout i dlouho po svém prvním vydání. V roce 1990, čtyřiatřicet let od doby, kdy se její první díl objevil na pultech knihkupectví, se stala v anketě časopisu Ikarie nejlepší science fiction v kategorii český/slovenský román. Ludvík Souček tuto trilogii namíchal jako dobrodruţný vědeckofantastický román psaný formou reportáţe. Její čtenářskou přitaţlivost podtrhl obrazový doprovod, který zahrnuje také fotografie hlavních hrdinů nebo „autentické“ záběry z Marsu. Část čtenářů, kteří si v roce 1964 přečetli první díl trilogie, dokonce uvěřila, ţe se události popisované v knize skutečně odehrály. Souček zmátl i francouzské velvyslanectví, které prohlásilo, ţe nikomu, kdo v knize vystupuje, nedalo vízum.1 Příznivé přijetí prvního dílu vedlo Součka k napsání dalších dvou pokračování.2 Ačkoliv se tyto knihy nemohou pochlubit srovnatelnými literárními kvalitami ani stejnou dávkou sugestivnosti, jakou vyniká první díl, jsou do této bakalářské práce zahrnuty také. Jejím cílem je popsat vztah beletrie a ţurnalistiky v trilogii Cesta slepých ptáků a postihnout, jak vzájemný poměr beletristických a ţurnalistických prvků ovlivňuje sugestivnost a recepci jednotlivých dílů trilogie. 2. Ludvík Souček a jeho dílo Spisovatel a publicista Ludvík Souček patří mezi nejvýraznější postavy české vědeckofantastické literatury šedesátých a počátku sedmdesátých let minulého století. Narodil se 17. května 1926 v Praze. Vystudoval stomatologii, v roce 1954 se stal vojenským lékařem. Za války v Koreji v této zemi strávil téměř jeden rok. Poté působil na Ministerstvu národní obrany, v Ústředním výboru Komunistické strany Československa a v armádní redakci Československé televize. V roce 1971 nastoupil jako redaktor do nakladatelství Albatros. V roce 1976 musel toto místo ze zdravotních důvodů opoustit. Poté se věnoval pouze literární tvorbě. Zemřel 26. prosince 1978 v Praze. Ludvík Souček se jiţ od studentských let zabýval fotografií, napsal na toto téma řadu publikací a článků. Na počátku šedesátých let jeho zájem o fotografii vystřídalo zaujetí pro vědeckofantastickou literaturu. Jak píše Neff, fotografie „v této době totiţ přestala být pohrdaným páriou ve světě výtvarného umění, a Souček svíral ve své mohutné ochranitelské náruči jiného utiskovaného nešťastníka, literární druh zvaný science fiction“.3 Ludvík Souček se stal jedním z průkopníků české vědeckofantastické literatury. Svou statí „Přímluva za budoucnost“ se zaslouţil o vznik českého fandomu. Její text byl otištěn v Literárním měsíčníku v roce 19784. Dokonce chtěl v nakladatelství Albatros zaloţit edici science fiction, coţ ale bylo v dobových poměrech nemoţné.5
1
2 3 4 5
Zvaţovala jsem, zda mezi sekundární literaturu zařadit knihu Luboše Y. Koláčka Vzpomínky na Ludvíka Součka, která je spíše projevem nadšení pro danou tematiku neţ odborným dílem. Rozhodla jsem se z ní čerpat vzhledem k tomu, ţe obsahuje rozhovory se členy Součkovy rodiny a jeho přáteli, které přinášejí podstatné informace týkající se autorovy tvorby. KOLÁČEK, Luboš Y. Vzpomínky na Ludvíka Součka: komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a dalšími pamětníky. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2008, s. 29. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 290. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 287. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 302. KOLÁČEK, Luboš Y. Vzpomínky na Ludvíka Součka: komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a dalšími pamětníky. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2008, s. 200.
5
Součkova „beletristická tvorba nevznikala ani tak k pobavení čtenářů, ale spíše jako reálné hypotézy převedené do prózy“.6 Nebyla pro něj jen hrou plnou fantazie, poţadoval, aby tato literatura předvídala budoucnost, aby vycházela z reality a respektovala zákony logiky.7 Za integrující část svého různorodého díla povaţoval populárně naučné knihy.8 V nich se zabýval hlavně historií lidstva a pravděpodobností mimozemského ţivota. Jeho rozsáhlá bibliografie byla z velké části inspirována dänikenovskými a bergierovskopauwelsovskými spekulacemi.9 Získala mu přízeň čtenářů, odborníci jeho odváţné výklady vědeckých a historických faktů odmítali. 3. Zařazení trilogie Cesta slepých ptáků do díla Ludvíka Součka Dílu Ludvíka Součka dominují populárně naučné práce, odborné knihy o fotografii a vědeckofantastická beletrie. Je autorem více neţ pěti set časopiseckých článků, řady televizních a rozhlasových pořadů i odborných stomatologických prací. Nejvíce ho proslavila populárně naučná díla, z nichţ největší senzaci u dobových čtenářů vyvolaly bestsellery Tušení stínu (1974) a Tušení souvislosti (1978). Ty tehdejším československým čtenářům představily Součkova oblíbená témata - „záhady z minulosti lidstva, návštěvy z jiných planet na Zemi, stopy a realita zmizelých civilizací na naší planetě.“10 Tato díla předčila knihy jeho inspirátora Ericha von Dänikena hloubkou a seriózností svého zpracování11. Součkova vědeckofantastická beletrie je provázaná s jeho populárně naučnými díly, vyuţívá v nich stejné motivy. Jeho romány a povídky vynikají dovedným propojování fikce a skutečnosti. Snaţí se působit, jako by zobrazovaly skutečné události, opírá se v nich o vědecky ověřená fakta. V době, kdy se většina autorů české science fiction snaţila psát „váţné, společensky zaměřené romány pro dospělé“12, získával čtenáře svým napínavým, vtipným stylem. K Součkovým nejlepším beletristickým dílům patří trilogie Cesta slepých ptáků (Cesta slepých ptáků 1964, Runa Rider 1967 a Sluneční jezero 1968), sbírka povídek Bratři Černé planety (1969) a detektivní příběhy s postavou Martina Anděla (Případ ztraceného vzduchoplavce 1968, Případ baskervilleského psa 1972). Románová trilogie Cesta slepých ptáků je Součkovo první rozsáhlé beletristické dílo. Její první díl – Cesta slepých ptáků – obdrţel Cenu Marie Majerové za dětskou knihu roku 1964. Uţ v tomto beletristickém pokusu13 se projevuje, co je pro Součkovu tvorbu typické – dovedné balancování mezi realitou a smyšlenkou a zájem o historii lidstva a mimozemské návštěvy Země. Motivy, které v těchto knihách pouţil, se dají vystopovat i v jeho pozdějších beletristických a populárně naučných dílech. 6 7 8 9 10 11 12 13
ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995, s. 202. ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995, s. 202. SOUČEK, Ludvík. Minislovník oprav oblíbených omylů. Doslov Jan Šnobra. Praha: Albatros, 1976, s. 38. ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995, s. 202. SOUČEK, Ludvík. Minislovník oprav oblíbených omylů. Doslov Jan Šnobra. Praha: Albatros, 1976, s. 41. KOLÁČEK, Luboš Y. Vzpomínky na Ludvíka Součka: komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a dalšími pamětníky. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2008, s. 27. ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995, s. 202. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 287.
6
Součkova snaha o vytvoření fiktivního dokumentu je v této trilogii dotaţena nejdále, na rozdíl od většiny jeho ostatních beletristických děl vynikají tyto knihy velmi sugestivním obrazovým doprovodem, vyuţíváním fiktivních dokumentů a publicistických prvků. Stejně jako ostatní jeho vědeckofantastické práce se tato trilogie vyznačuje prolínáním zábavné a naučné sloţky. 4. Zařazení trilogie Cesta slepých ptáků do české literární produkce Únorový puč v roce 1948 znamenal útlum české science fiction, uvolnění nastalo aţ v polovině padesátých let.14 Reţim se pokusil vědeckofantastickou literaturu vyuţít pro své propagandistické cíle, ve Státním nakladatelství dětské knihy začala vycházet edice vědecké fantastiky.15 Pokusy o ideologické vyuţití science fiction ale selhaly, „během dalšího vývoje se fantastika vůči reţimu dostala do sloţité pozice elementu trpěného s ostraţitými výhradami“.16 Od druhé světové války dominují české vědeckofantastické literatuře „...díla dobrodruţná, určená převáţně mládeţi...“.17. Do této kategorie se svou prvotinou zařadil také Ludvík Souček, ačkoliv jeho dílo mělo větší ambice. Snaţil se dokázat svému publiku i sobě, ţe je schopný napsat i kvalitní četbu pro dospělé. 18 Ţánr beletrizované reportáţe, kterou Souček pro Cestu slepých ptáků zvolil, nebyl v šedesátých letech ojedinělý. Publicistické projevy omezovala vládnoucí komunistická strana, jejich funkci přejímala literatura. Příkladem mohou být Opožděné reportáže Ladislava Mňačka nebo soubor beletrizovaných reportáţí Anděl na kolečkách od Miroslava Holuba. Suchomel o této situaci píše: „Míšení literatury s publicistikou je znakem mezidobí i neuspokojených nároků doby. Přisypávání dokumentaristiky do fikce je doplňováno neexistencí ţánrů, které by dokumentaristické funkce zastaly případněji“.19 Součkova trilogie Cesta slepých ptáků bývá často srovnávána s románem-fejetonem Válka s mloky od Karla Čapka. Narozdíl od Čapka Souček netvoří alegorii, nechce upozornit na hrozící nebezpečí. Jeho cílem je pobavit, mystifikovat a poučit čtenáře. Podobně jako Čapek se pokouší napodobit styl a částečně i grafickou podobu novinových zpráv. Podle Ondřeje Neffa ale Souček nedokázal parafrázovat publicistický styl do té míry, v jaké se to podařilo Čapkovi.20
14 15 16 17 18 19 20
ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995, s. 17. ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995, s. 17. ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995, s. 17. NEFF, Ondřej, OLŠA, Jaroslav. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: AFSF; Jinočany: H&H, 1995, s. 61. KOLÁČEK, Luboš Y. Vzpomínky na Ludvíka Součka: komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a dalšími pamětníky. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2008, s. 63. SUCHOMEL, Milan. Literatura z času krize: šest pohledů na českou prózu 1958-1967. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1992, s. 48. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 291.
7
5. Vlastní rozbor díla 5. 1 Obsah trilogie Cesta slepých ptáků Ústředním motivem trilogie je myšlenka, ţe naši planetu v minulosti navštívily vyspělé mimozemské bytosti, které ovlivnily ţivot jejího tehdejšího obyvatelstva. V prvním dílu trilogie navštíví dvoučlenná československá výprava Island. Pátrá zde po jeskynním hmyzu a zároveň se snaţí ověřit teorii, ţe tento ostrov navštívil spisovatel Jules Verne, který zde učinil významný objev. Z neznámých důvodů se ho však snaţil utajit. Zároveň jej ale částečně vyuţil v románu Cesta do středu země. V nitru sopky Sneffels najdou doktor Kameník a fotografka Králová za pomoci svých místních přátel - doktora Bjelkeho a horského vůdce Thorgunna - důkazy o pobytu mimozemské civilizace. Shodou náhod vypustí mimozemský talíř, který má dávným návštěvníkům přinést zprávu o tom, ţe obyvatelé Země jiţ dosáhli určité úrovně poznání. Létající talíř způsobí poplach na nedaleké americké základně. Jen rychlý příchod Islanďanů zaktivizovaných místními socialistickými novinami zabrání Američanům, aby místo zabrali. Hlavní hrdinové byli dokonce ochotni zničit přístup do jeskyně, pokud by hrozilo zneuţití mimozemské techniky a technologie pro válečné účely. Ve druhém dílu doktor Bjelke a horský vůdce Thorgunn po dobrodruţném pátrání v brazilském pralese zjistí, ţe mimozemšťané s sebou v minulosti odvezli skupinu Vikingů, které v Jiţní Americe krutý vikingský vůdce Ottar ponechal svému osudu poté, co návštěva z jiné planety objevila jeho zdejší sídlo. Zbytek Vikingů, kteří neodletěli v mimozemském korábu, měl splynout s brazilskými Indiány a dát základ kmenu s bílou pletí, jehoţ členové vynikají ve stavbě lodí. Ve stejnou dobu se speciální robot sestrojený tak, aby ochránil lidskou posádku před radiací, kterou jsou zamořené jeskyně pod sopkou Sneffels, kde pobývali mimozemšťané, probourá do jeskyně, v níţ objeví pohádkový poklad. Podle značky majitele – runy rider – ho tam před staletími ukryl právě Viking Ottar. Otázkou zůstává, kam Vikingové odletěli. Odpověď dá aţ objev runy rider na povrchu Marsu. Plánuje se mezinárodní mise na tuto planetu, které se má zúčastnit také čtveřice hlavních hrdinů. Třetí díl trilogie popisuje výpravu na Mars, kam ze čtyř progatonistů nakonec odletí pouze doktor Kameník. Jejím cílem je navázat kontakt s místními Vikingy a tajemnými mimozemšťany. Ukáţe se, ţe mimozemšťané musí Mars opustit. Svěří proto záchranu zuboţeného zbytku Vikingů do rukou pozemšťanů. K bliţštímu kontaktu nedojde, protoţe mimozemšťanům škodí pozemské bakterie. Vůdci Vikingů nesouhlasí s odletem, lstí zahubí vedoucího výpravy Ivana Maximiče Ostapenka. Zároveň připraví zbytek Vikingů o poslední stálý zdroj potravy. Mimozemšťané varovali výpravu, ţe raketě hrozí nebezpečí a ţe musí předčasně odstartovat, nebo bude zničena. Na Marsu zůstává sémantik Fred Sinton, který se rozhodne pomoci přeţít zbylým Vikingům. Čtyři z nich odlétají na Zemi. Mimozemšťané pomohou raketě se startem. To ale způsobí, ţe k Zemi dorazí předčasně. Kvůli technickým potíţím nemůţe přistát podle plánu v oceánu, nakonec nouzově dosedne mezi pusté svahy Himalájí. Výprava potřebuje pomoc, nikdo na Zemi ale o jejím návratu neví, protoţe uţ na Marsu byly poškozeny komunikační přístroje. Jeden z Vikingů donese zprávu do nejbliţšího kláštera. Jakmile se informace o tom dostane aţ na Island, zbytek hlavních hrdinů, v čele s Leifem Thorgunnem, se vydá trosečníky zachránit. Po jejich úspěšné výpravě začnou přípravy na záchranou misi, která má na Zemi dopravit strádající Vikingy.
8
Pokud by tyto události byly skutečné, byly by ideálním námětem pro reportáţ. Jak uvádí Markéta Dočekalová: „Aby byla reportáţ kvalitativně na výši, musí mít mimo jiné i určitou dávku senzačnosti, novosti, neopakovatelnosti“.21 5. 2 Zobrazený časoprostor Děj trilogie Cesta slepých ptáků se odehrává patrně v šedesátých letech minulého století v Československu, ve Francii, na Islandu, v Brazílii, ve Spojených státech amerických, v Himalájích a na Marsu. Redaktor Ludvík Souček udává v předmluvě prvního dílu jako dobu vzniku této knihy rozmezí leden aţ srpen 1962. Chybí zde ale konkrétní časové údaje, které by určily dobu, kdy se odehrávají události, jeţ protagonisté knihy popisují. V dalších dvou dílech časový údaj v předmluvě chybí. Stejně si Souček počíná i při uvádění dokumentů. Například u novinových zpráv, které následují za předmluvou druhého dílu, sice udá den vydání, rok však chybí. Něco takového by u reportáţe bylo nemyslitelné. „Podstatným znakem reportáţe je věcnost, přesný a pravdivý popis skutečnosti, uvádění i zcela konkrétních údajů (např. čísel, jmen apod.).“22 Ludvík Souček se v trilogii pokouší dát skutečné historické události do nových souvislostí a vyuţít je pro vytvoření své fikce. Docent Holub se například snaţí v prvním dílu trilogie dokázat, ţe pád tunguzského meteoritu v roce 1908 byla ve skutečnosti havárie mimozemského plavidla, doktor Kameník dává ve druhém dílu do souvislosti přírodní katastrofy na Islandu s činností mimozemšťanů, kteří si zde zřídili základnu. Souček vyniká v popisech prostředí, dovede do nich zakomponovat zajímavé detaily, které jeho líčení dodávají autentičnost, o kterou usiluje také reportáţ. „Detail reportáţ charakterizuje, dává jí náladu, je strůjcem atmosféry. Přesvědčuje čtenáře (diváka, posluchače) o pravdivosti reportáţe. Detail vyjadřuje, jak autor vidí a zachycuje okolí.“23 Po této stránce jsou velmi působivé popisy brazilského pralesa, ve kterých Ludvík Souček vyuţívá velké mnoţství místních reálií. Zdařilé jsou rovněţ úvody jednotlivých rozhovorů psané redaktorem Ludvíkem Součkem, které umoţní čtenáři představit si, kde a za jakých okolností jednotlivé rozhovory vznikaly. Sugestivnost prvního dílu trilogie podtrhuje skutečnost, ţe se její děj začíná odvíjet v důvěrně známém prostředí Prahy a teprve postupně se její protagonisté dostávají na stále neobvyklejší místa. Jakmile hlavní hrdinové vstoupí do jeskyně v kráteru sopky Sneffels, ocitnou se v typicky románového prostředí. Vyhaslá sopka se stává místem s tajemstvím, v podzemních jeskyních ukrývá pozůstatky po mimozemské návštěvě a monstrum, které zde zanechali mimozemšťané.24 Hlavní hrdinové v jejím nitru čelí tmě, propastem a neviditelnému nebezpečí – radioaktivitě šířící se z plastik „slepých ptáků“, které zde zanechali mimozemšťané. Naleznou tu také pozůstatky pobytu Jula Verna a jeho dopis.25 21 22 23 24 25
DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 40. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 319. DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 42. HODROVÁ, Daniela. Místa s tajemstvím: (Kapitoly z literární topologie). 1. vyd. Praha: KLP – Koniasch Lantin Press, 1994, s. 12, 162. „Místo s tajemstvím si v sobě nese vzpomínky na všechny bytosti, které se na něm ocitly (jejich příběhy tvoří často důleţitou součást děje)“ HODROVÁ, Daniela. Místa s tajemstvím: (Kapitoly z literární topologie). 1. vyd. Praha: KLP – Koniasch Lantin Press, 1994, s. 10.
9
Ve druhém díle trilogie dobrodruţnost a exotičnost míst, na která Souček přivádí své hrdiny, dále narůstá. Mimozemské monstrum se ukryje do neprozkoumaného systému jeskyň pod kráterem sopky. Při pátrání po něm objeví badatelé jeskyni s pokladem. Doktor Blejke se v hostinci26 setká s tajemným cizincem, který mu před svou smrtí řekne o podivným nálezech v neprozkoumané oblasti Jiţní Ameriky. Bjelke a horský vůdce Leif se tam posléze vypraví a objeví další místo s tajemstvím - ruiny vikingského sídla a v jejich blízkosti zlatý roh a doklady pobytu mimozemšťanů. Jediným nedobrodruţným místem v tomto dílu trilogie je Světový ústav meziplanetárních styků vybudovaný v kráteru a na úpatí sopky Sneffels. Na tomto místě, které nese aţ idylické rysy, společně pracují lidé z celého světa. Představuje realizaci myšlenky překonat politické spory prostřednictvím vědecké spolupráce. Třetí díl trilogie se částečně odehrává v prostředí pro vědeckofantastickou literaturu typickém – na planetě Mars. Několikaměsíční pobyt v raketě Rider autor záměrně vynechává, obsáhleji se zmiňuje pouze o zdravotních potíţích, které toto cestování doprovázejí. Ve třetím dílu často naráţí na konvence vědeckofantastické literatury a vtipně je konfrontuje se „skutečným“ pobytem v mimozemském prostředí. „Na mou duši – nic zvláštního se nestalo. Nepotkal nás ţádný roj meteoritů, ačkoli by se to mělo podle všech románových pravidel stát a plášť Rideru by měl být proraţený alespoň na třech místech a někdo z nás by ho měl s nasazením ţivota zvenčí záplatovat – jenţe ono je mezi Zemí a Marsem těch meteoritů jako za krejcar uranu a ke všemu bývají tak maličké, ţe by na tungstenkarbidovém kabátě 27 Rideru zanechaly sotva viditelnou ďubku.“
Souček líčí planetu Mars jako extrémně vyprahlý svět, ve kterém kromě importovaných Vikingů ţivoří skromná fauna a flóra. Při líčení prostředí na Marsu si nápadně často pomáhá různými přirovnáními k pozemským reáliím, které mají tamější jevy přiblíţit čtenářově zkušenosti.28 I na této cizí planetě číhá nebezpečí, tentokrát v podobě vůdců Vikingů a létajícího zvířete (thurs), které s sebou přivezli mimozemštané a které výpravu napadne. Hrdinové příběhu jsou v tomto nepřátelském světě z neznámých důvodů připraveni o moţnost komunikace se Zemí. Aby se mohli setkat s mimozemšťany, musí sestoupit do systému jeskyň, ve kterém objeví obří diamant a podivnou látku, která slouţí Vikingům jako poslední stálý zdroj obţivy. Zbylí hlavní hrdinové se zúčastní výpravy, která z islandského ústavu odcestuje do Himalájí, aby zachránila posádku Rideru. Doktor Bjelke a horský vůdce Thorgunn procházejí dosud nezmapovaným horským terénem. Překonají nebezpečný ledovec Khumbu, cestu jim ztěţuje vichřice, těsně před dosaţením rakety je zavalí lavina. Reportér Ludvík Souček přijíţdí do Himalájí také, v tajemném prostředí kláštera v Káthmándú získává exklusivní informace o speciálně trénovaných běţcích, kteří doručili zprávu o přistání Rideru. Z výše uvedeného vyplývá, ţe Souček stále stupňuje fantastičnost a exotičnost míst, ve kterých se odehrává děj jeho trilogie. I tento vzrůstající počet prostředí, která jsou typická pro dobrodruţnou literaturu, je pravděpodobně jedním z důvodů, proč fikční světy dalších dvou dílů nepůsobily tak reálně jako fikční svět prvního dílu. 26 27 28
„...hospoda, krčma – místo v románu a jemu blízkých útvarech spjaté s náhodou“ HODROVÁ, Daniela. Hledání románu. 1. vyd. Praha: Československý vydavatel, 1989, s. 105. SOUČEK, Ludvík. Sluneční jezero. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, s. 24-25. „...čtenář nemá čím zkonkretizovat situaci, pro niţ nemá předběţné zkušenosti,... nutně spoléhá na autorovo detailní vysvětlení. Není ovšem v ţádném uměleckém díle moţné, aby autor popsal věci do nejpodrobnějších detailů – není to moţné ani ve vědeckofantastickém románě. I zde se musí spisovatel opřít aspoň o určité, velmi rozptýlené částečky čtenářových vědomostí a zkušeností...“ GENČIOVÁ, Miroslava. Vědeckofantastická literatura: srovnávací žánrová studie. 1. vyd. Praha: Albatros, 1980, s. 137.
10
5. 3 Rozbor postav Ludvík Souček se snaţil formou monologů individualizovat jednotlivé postavy trilogie a přiblíţit se reportáţnímu zachycení konkrétních osobností. Přesto jsou postavy trilogie spíše beletristické, aţ typizované. Ačkoliv je v trilogii Cesta slepých ptáků opakovaně připomínáno, ţe její protagonisté jsou skromní, běţní lidé, kteří dělají jen to, co by na jejich místě udělal kaţdý, vybírá si Souček za své hrdiny většinou nadprůměrně vzdělané jedince s rozsáhlými znalostmi, kteří navíc podávají nadlidské fyzické výkony, mezi něţ patří například zdolání obtíţně přístupného svahu sopky Sneffels nebo vyčerpávající záchranná výprava v prostředí Himalájí. Ve třetím dílu trilogie dokonce odlétá doktor Kameník na Mars, ačkoliv se u něj jiţ v prvním dílu začaly projevovat náznaky závaţných zdravotních obtíţí. Něco takového by bylo v reálných podmínkách, které vyţaduje reportáţ, nemyslitelné. Autorovo pojetí postav odpovídá poznatkům teoretičky sci-fi Miroslavy Genčiové: „Plní-li hrdina fantastický úkol, musí i on sám být výjimečný a neobyčejný.“29 V souladu s konvencemi sci-fi vyzdvihuje Souček vlastnosti, jako jsou „...odvaha, cieľavedomosť, rozvaha, chladnokrvnosť zoči-voči nebezpečenstvu, inteligencia, zmysel pre povinnosť, vernosť atď.“30 Převaha racionality je pro vědeckofantastickou literaturu typická.31 Zobrazení postav trilogie tomuto znaku sci-fi odpovídá. Jejich citový ţivot, jako například vztah doktora Kameníka a slečny Králové, který vyústí ve sňatek, je potlačen, emoce postav se projevují hlavně v souvislosti s úkoly, které plní. V souladu s konvencemi vědeckofantastické literatury jsou Součkovi hrdinové bez minulosti, jejich charaktery a postoje se nemění, jejich dřívější ţivot není známý.32 Tento způsob zobrazení má ve vědeckofantastické literatuře své opodstatnění. „...v štruktúre SF (pozn. science fiction) sa ťaţisko prenáša... na dej (dôkladné vykreslenie postáv by bolo retardujúcim prvkom a odpútavalo by čitateľovu pozornosť, upriamovalo by ju na iné veci)...“.33 Součkovo pojetí postav odpovídá poznatkům teoretika sci-fi Dušana Slobodníka, který tvrdí, ţe „...postava v diele SF je veľmi často zovšeobecnením, ,reprezentantom' istého společenstva - napríklad vedeckého kolektívu alebo spoločenské formácie... a veľmi často aj celého ľudstva...“.34 Hrdinové trilogie zosobňují víru v lidstvo a v schopnost člověka poradit si v jakékoliv situaci.35 Důkladné vykreslení postavy proto není podstatné. „Důleţité jsou jen situace, do kterých se teprve dostane, a to, jak si v nich bude počínat.“36 Heroické zobrazení hrdinů je typické pro román-smyšlenku.37 Cílem reportáţního portrétu je naopak vytvořit co nejvěrnější obraz konkrétní osobnosti: „Má-li být obraz člověka (postavy) skutečně ţivý, a nikoliv schematický, musí být pravdivý, odpovídat ţivotu a nikoliv spekulaci 29 30 31
32
33 34 35 36 37
GENČIOVÁ, Miroslava. Vědeckofantastická literatura: srovnávací žánrová studie. 1. vyd. Praha: Albatros, 1980, s 94. SLOBODNÍK, Dušan. Genéza a poetika science fiction. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 1980, s. 222. „Autori z komplexu ľudských vlastností vyzdvihujú tie, ktoré tak či onak súvisia s vedou: to znamená, ţe v charakteristike postavy prevládajú racionálne reakcie a aj racionálne autorské hodnotenie nad emocionálnymi postojmi a črtami.“ SLOBODNÍK, Dušan. Genéza a poetika science fiction. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 1980, s. 223. GENČIOVÁ, Miroslava. Vědeckofantastická literatura: srovnávací žánrová studie. 1. vyd. Praha: Albatros, 1980, s 120. SLOBODNÍK, Dušan. Genéza a poetika science fiction. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 1980, s. 221. SLOBODNÍK, Dušan. Genéza a poetika science fiction. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 1980, s. 221-222. SLOBODNÍK, Dušan. Genéza a poetika science fiction. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 1980, s. 223. GENČIOVÁ, Miroslava. Vědeckofantastická literatura: srovnávací žánrová studie. 1. vyd. Praha: Albatros, 1980, s 120. HODROVÁ, Daniela. Hledání románu. 1. vyd. Praha: Československý vydavatel, 1989, s. 7-8.
11
autora a jeho přáním“.38 Souček se snaţí oţivit své hlavní postavy zobrazením různých negativních vlastností, jako je například přílišná upovídanost fotografky Aleny, slabost pro silnou kávu u doktora Kameníka nebo nemluvnost horského vůdce Thorgunna. Tyto negativní charakteristiky jsou ale představovány jako ve své podstatě neškodné a souzní s jednostranným zobrazením protagonistů trilogie. Zásadní prostor je v Cestě slepých ptáků věnován muţským postavám – doktoru Kameníkovi a psychiatru Bjelkemu. Postava jediné ţenské hrdinky, fotografky Králové, sice vyniká intelektem podobně jako její kolegové, je jí ale přisouzena role jakéhosi komického prvku. V tomto duchu se o ní vyjadřují i její muţští kolegové. Toto pojetí je patrné jiţ v prvním dílu Cesty slepých ptáků, v dalších pokračováních se stává mnohem výraznějším. Zatímco v prvním dílu je to právě objev Aleny Králové, který potvrdí podezření, ţe Jules Verne skutečně z jakéhosi důvodu tajil svůj pobyt na Islandu, ve třetím dílu trilogie se Alena Králová stává pouhým svědkem událostí. Jejím hlavním úkolem je vytrvale odrazovat redaktora od návštěv svého dosud nezotaveného manţela: „...krevní obraz doktora Kameníka opravdu druhý den nestál za nic; jestli mu kolega Petr vynadal, nevím, ale zato m n ě paní Alena Kameníková vynadala po telefonu velmi vydatně - a právem!“39 Zajímavým detailem týkajícím se zobrazení muţských a ţenských postav je poznámka ve druhém dílu trilogie, ve které redaktor Ludvík Souček vytýká čtenářkám, ţe mu po časopiseckém zveřejnění dané kapitoly nepsaly dotazy týkající se obsahu rozhovorů, ale ţe se zajímaly o recepty na islandská jídla, která v daném textu zmiňuje. Redaktor Ludvík Souček, jehoţ obvyklým pracovištěm je zemědělská rubrika nejmenovaného časopisu, je integrujícím prvkem celé trilogie, plní funkci vypravěče. Vystupuje v předmluvách knih, v úvodech jednotlivých kapitol a v poznámkách, kterými průběţně doplňuje rozhovory. Ludvík Souček učinil hlavními hrdiny své trilogie jedince s nadprůměrnými znalostmi a vědce. Doktor Jiří Kameník a psychiatr Gudmundur Bjelke mají jako svědci senzačních událostí v trilogii stěţejní postavení. Jejich výpovědi zabírají její největší část. Charakterově jsou si velmi podobní, jejich zobrazení odpovídá výše popsaným konvencím vědeckofantastické literatury. Doktor Bjelke je vnukem Hanse Bjelkeho, který doprovázel Verna do nitra sopky Sneffels a který vystupuje v románu Cesta do středu země. Postava upovídané fotografky Aleny Králové dostala v trilogii mnohem menší prostor k vyjádření neţ její výše jmenovaní kolegové. Vyniká osobitým způsobem vyjadřování, znalostí několika světových jazyků a fotografickými dovednostmi. Mlčenlivý horský vůdce Leif Thorgunn vystupuje jako mluvčí jen výjimečně, čtenář se s jeho postavou seznamuje hlavně na základě výpovědí ostatních protagonistů. Zatímco zbývající členové ústřední čtveřice hrdinů vynikají duševními kvalitami, Leif jim díky svým fyzickým schopnostem pomáhá přeţít v prostředí divoké přírody, se kterým nemají příliš zkušeností. Ve třetím dílu trilogie se má zúčastnit výpravy na Mars. Kvůli nedostatku odborných znalostí, které by bylo moţné vyuţít ve prospěch výpravy, ale musí zůstat na Zemi. Kromě čtyř hlavních hrdinů vypovídají v trilogii o svých záţitcích, poznatcích či domněnkách i další postavy. V prvním dílu je to profesor Sörenssen, docent Holub, vrátný Akademie věd Volejník a pilot, který viděl start mimozemského talíře. Ve druhém dílu vystupují opět doktor Sörenssen, docent Holub a brazilský pěstitel ţab Günther Hertwig, který doktora Bjelkeho a Thorgunna dovedl k pozůstatkům vikingského sídla ukrytým v pralese. Ve třetím dílu je 38 39
ŠTORKÁN, Karel. O reportáži prakticky i teoreticky. 1. vyd. Ostrava: Vydavatelství a nakladatelství Novinář, 1985, s. 176. SOUČEK,Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, s. 177.
12
kromě docenta Holuba dán prostor také dvěma členům posádky Rideru - pilotovi Mac McLaughinovi a sémantiku Fredu Sintonovi, v jehoţ případě redaktor uveřejňuje pouze dva zápisy, které pořídil na Marsu. Souček se v trilogii Cesta slepých ptáků snaţí popřít stereotyp vědce, který bývá často zobrazován jako postarší, ješitný a pouze do svého oboru zahleděný jedinec. Vědci v jeho podání, konkrétně docent Holub, profesor Sörenssen a sémantik Fred Sinton, jsou mladší lidé, kteří se nebojí tvořit smělé teorie a kteří se kromě bádání s oblibou věnují sportu. Souček někdy z vţitých stereotypů týkajících se zobrazení vědců záměrně čerpá, například ve druhém dílu zesměšňuje příliš sebevědomého profesora orientalistiky. V rozporu s realistickým zobrazením konkrétních osobností, které vyţaduje reportáţ, je skutečnost, ţe vedlejší postavy trilogie často nesou románové rysy a odkazují ke konvencím dobrodruţné literatury. V prvním dílu varuje výpravu před sestupem do nitra sopky islandská stařena, která recituje prastaré verše. Ve druhém dílu trilogie se doktor Bjelke setká s umírajícím cizincem40, který mu poskytne informace o podivných nálezech v Brazílii. Ve třetím dílu varuje záchrannou výpravu před odchodem do hor starý láma, který vypráví o démonech a příšerách číhajících po cestě. Zajímavá je rovněţ skutečnost, ţe zatímco primitivní Vikingové na Marsu vzbuzují u posádky rakety Rider soucit, počínání brazilského indiánského kouzelníka, který se snaţí rituálně ochránit doktora Bjelkeho, Thorgunna a Hertwiga před zlými duchy, je zobrazováno jako komické: „Dědoušek uţ sotva dýchal, tak pocivě od nás zapuzoval mocnosti temna“.41 Vikingové a brazilští indiáni jsou přitom zhruba na stejné vývojové úrovni. Samotní mimozemšťané v trilogii vystupují pouze jednou, s posádkou Rideru komunikují prostřednictvím stroje. Nemohou se s ní setkat osobně, protoţe jim vadí pozemské bakterie. Lidem naopak škodí radioaktivita, která je pro mimozemšťany přirozeným zdrojem energie. Na základě těchto informací se jeví jako problematický motiv odvezení Vikingů mimozemšťany na Mars, který není v trilogii uspokojivě vysvětlen. Mimozemšťané se k lidem chovají přátelsky. Pokud jejich činnost můţe lidem ublíţit, snaţí se je včas varovat. Jsou představováni jako vyspělé bytosti, jejichţ technická úroveň však není lidstvu příliš vzdálená. Jejich přesná podoba není známá, pravděpodobně se jedná o „dvojité hvězdice“, které doktoři Kameník a Bjelke pozorovali na „obrazovkách“ v nitru sopky Sneffels. 5. 4 Zobrazení žurnalistů a žurnalistiky v díle Za povšimnutí stojí zobrazení ţurnalistů a ţurnalistiky v trilogii. Redaktor Ludvík Souček, který zpovídá svědky událostí, představuje vzorného, seriózního novináře. Snaţí se, aby jeho kniha reportáţí byla maximálně přesná. V kaţdé z předmluv informuje čtenáře, ţe se jedná o minimálně upravované výpovědi svědků daných událostí. V poznámkách, kterými doprovází knihu, podává doplňující a vysvětlující informace a odkazuje na písemné a fotografické zdroje. Ač je většina jeho poznámek přínosná, objevují se také takové, které obsahují nepodstatné informace nebo příliš nápadná přitakání jednotlivým mluvčím, například: „Docela a do puntíku se v tomto ohledu s dr. Kameníkem ztotoţňuji.“42 Redaktor svými osobními postřehy pomáhá dokreslit idealizované vlastnosti hlavních postav. 40 41 42
Neobyčejná setkání jsou typická pro román-smyšlenku. HODROVÁ, Daniela. Hledání románu. 1. vyd. Praha: Československý vydavatel, 1989, s.68. SOUČEK,Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, s. 87. SOUČEK, Ludvík. Sluneční jezero. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, s. 23.
13
Redaktora Ludvíka Součka váţe k protagonistům trilogie přátelský vztah, zaujímá ale vůči nim podřízené postavení, coţ není pro novináře, který by měl být v rozhovoru rovnocenným partnerem, ideální. Mluvčí, které zpovídal, označuje jako „oběti“43, někdy je dokonce „pronásleduje“44. Takové zobrazení činnosti novináře spíše evokuje představu práce bulvárního ţurnalisty, coţ je v rozporu se snahou redaktora Ludvíka Součka podat co nejvěrnější svědectví o daných událostech. Po stránce profesní etiky se však redaktor ke zpovídaným osobám nechová vţdy korektně. Uvádí, ţe pouţíval malý magnetofon, díky němuţ mohl nepozorovaně nahrávat jednotlivé rozhovory. Této skutečnosti zneuţije například ve druhém dílu trilogie, kdy v Berlíně zastihne docenta Holuba, který netuší, ţe jeho osobní názory budou otištěny. Redaktor se v předmluvě rozhovoru snaţí tento přečin omluvit: „Měl jsem se, uznávám, ke skrytému přístroji přiznat ale obával jsem se probuzení profesionální opatrnosti v úsudku a rezervovanosti v teoriích.“45 Serióznější a mnohem ohleduplnější ke zpovídanému, kterému by případná publikace takového neformálního rozhovoru mohla profesně uškodit, by bylo na přítomnost magnetofonu a účel rozhovoru upozornit jiţ před jeho zahájením. Redaktor se v některých poznámkách zmiňuje, ţe nechával přepisy rozhovorů autorizovat. Ne vţdy ale respektuje poţadavky mluvčích. Ve třetím dílu trilogie například v poznámce uvádí, ţe nevyškrtl odstavec popisující obětavou péči, s jakou se horský vůdce Leif staral o vyčerpaného doktora Bjelkeho při záchranné výpravě v Himalájích. Podobně v témţe dílu trilogie redaktor zveřejňuje i část výpovědi pilota McLaughina, kterou si přál z rozhovoru vypustit: „Tu a tam se nám nad hlavou kmitla koule jako z ledu, zvrásněného nějakými rýhami a důlky. Viděl jsem je tenkrát poprvé a doufám, ţe naposledy. Ale ne - to neberte váţně, redaktore, a nikam to nepište!“.46 Novinář má na podobné nakládání s materiálem, který získal, právo. Autorizace není ze zákona povinná, novinář se na ní se zpovídaným ale většinou domluví, zvláště pokud se jedná o rozhovor na odborné téma. Pokud ţurnalista nerespektuje poţadavky zpovídaných osob, riskuje, ţe přijde o jejich důvěru a zdroj exklusivních informací. V tomto případě nerespektování přání mluvčích slouţí k dokreslení jejich kladných povahových vlastností, jako jsou skromnost a obětavost. Zobrazení redaktora Ludvíka Součka je, aţ na jedinou výjimku, kterou představují novináři z islandského listu Thjódviljin, zcela odlišné od zobrazení ostatních ţurnalistů a médií. Například jiţ na začátku první kapitoly prvního dílu doktor Kameník kritizuje jakýsi článek v anglických novinách: „To víte, zajímalo mě to, člověk se o sobě rád něco dozví - musí to mít ovšem přinejmenším hlavu a patu. Tenhle článek to neměl. Říkali mi tam ,rytíř náhody'...“.47 Kritika novinářů zaznívá ostřeji ve druhém a třetím dílu trilogie. Jsou prezentováni jako lovci senzací, kteří překrucují informace, nebo si je rovnou vymýšlejí. „Ani o tom se nemusím rozepisovat - vţdyť světový tisk je i tak dost plný skutečných i vymyšlených zpráv o průběhu výcviku, o tom, co šéfpilot Mc Laughlin rád jí a pije, o zvláštních zálibách paní Aleny, o kříţovkářské vášni inţenýra Ostapenka... Samé veledůleţité věci!“ píše redaktor Ludvík Souček.48 Neserióznost kolegů ztěţuje redaktorovi práci s protagonisty knihy: „Nezapírám, ţe rozhovory daly dost práce; doktoři Kameník a Bjelke, ale také Leif a paní Alena mají 43 44 45 46 47 48
SOUČEK,Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, s. 10. SOUČEK,Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, s. 130. SOUČEK,Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, s. 131. SOUČEK, Ludvík. Sluneční jezero. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, s. 187. SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964, s. 13. SOUČEK,Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, s. 137-138.
14
špatné zkušenosti s popularitou a jen po dlouhém přemlouvání vystoupili ze skořápky skromnosti, aby se propůjčili k další knize.“49 Německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung dokonce bez vědomí redaktora Ludvíka Součka volně zpracují první díl jeho reportáţí a vydávají ho za dílo svého fiktivního dopisovatele Horsta Hammera. Typickým zástupcem ţurnalistů, kteří stojí v opozici vůči redaktoru Součkovi, je zpravodaj vatikánského listu Osservattore Romano, kanovník Trezzi, se kterým se redaktor setká ve třetím dílu trilogie, kdyţ cestuje do Káthmandú. Tento ţurnalista redaktora vezme na návštěvu lamaistického kláštera. Jako zástupce „evropské Lhasy“50 je zde přijat se všemi poctami, k opatovi kláštera se ale chová přezíravě, pokládá ho za pohana. Jedinou výjimku mezi senzacechtivými novinami představuje skromný islandský socialistický titul Thjódviljin, který otiskne zprávu o mimořádných objevech v nitru sopky Sneffels a zaktivizuje obyvatele Islandu, aby zabránili Američanům zabrat místo s nálezy. Redaktoři tohoto listu jsou většinou mladí, nadšení lidé, kteří musí čelit nepřátelským postojům okolí. Na fiktivnost trilogie aţ zbytečným způsobem poukazuje skutečnost, ţe redaktor opakovaně zesměšňuje šéfredaktora časopisu, ve kterém pracuje: „...naše redakce se pronikavě zmodernizovala; šéfredaktor konečně přistoupil po dlouhém vrčení a po četných poznámkách o rozmazlenosti a o berličkách pro neschopné reportéry na nákup sotva pět let starého dráťáku, který se vejde do kapsy.“51 Skutečná reportáţ můţe vyjadřovat postoj autora: „Reportáţ je odrazem osobnosti reportéra a tudíţ můţe (ale nemusí) obsahovat i jeho osobní názory a stanoviska. Do jaké míry autor do reportáţe vloţí své postoje a názory, záleţí na něm. Chybou by však bylo, pokud by zmínil výhradě své názory a postoje“.52 V případě redaktora z Cesty slepých ptáků je zachycení osobních názorů nadbytečné. Ironické poznámky adresované šéfredaktorovi časopisu redaktoru Součkovi přináší sympatie čtenářů. Prozrazují však, ţe se jedná o fikci, protoţe je značně nepravděpodobné, ţe by redaktorův nadřízený nechal opakovaně zveřejnit kritiku své osoby i listu, který vede. Trilogie působí jako obrana ţurnalistiky, poukazuje na její nedostatky a demonstruje, jaká by měla v ideálním případě být. Ludvík Souček byl sám novinář, je moţné, ţe se tímto způsobem chtěl zastat svého povolání. 5. 5 Obrazový doprovod Trilogie Cesta slepých ptáků obsahuje bohatý obrazový doprovod. Převaţují v něm kresby vytvořené pro tuto trilogii, jejichţ autorem je Kamil Lhoták, reprodukce ilustrací, montáţe a různé fotografie. Právě vyuţití fotografií je pro reportáţ typické: „Nepísaným pravidlom je v reportáţi pouţiť kvôli autentickosti a dokumentárnosti fotografie.“53 Čtenáři mají tendenci povaţovat fotografii, se kterou média běţně pracují, za autentickou a pravdivou. „Dobrou ţurnalistickou fotografii nevnímá čtenář jako reprodukci skutečnosti, ale jako skutečnost samu; ţurnalistická
49 50 51 52 53
SOUČEK,Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, s. 10. SOUČEK, Ludvík. Sluneční jezero. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, s. 78 SOUČEK, Ludvík. Sluneční jezero. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, s. 8. DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 38. TUŠER, Andrej. Ako se robia noviny. 1. vyd. Bratislava: SOFA, 1999, s. 113.
15
fotografie mu umoţňuje být ,při tom', stát se bezprostředním svědkem zajímavé či dramatické události“.54 Fotografie, které Ludvík Souček v obrazovém doprovodu trilogie uţívá, ve většině případů nevyhovují poţadavkům na reportáţní fotografii. Snímky mají spíše ilustrační charakter, většinou zobrazují krajinu, stavby nebo další objekty, o nichţ se zmiňuje text. Jen zřídka zachycují konkrétní děj, coţ je jeden z poţadavků na kvalitní reportáţní fotografii. V prvním dílu trilogie lze za takový snímek povaţovat nepodařenou fotografii odlétajícího mimozemského talíře a snímek Leiga Thorgunna na svahu sopky Sneffels, ve druhém dílu pak fotografie z průzkumu jeskynního systému v nitru téţe sopky. Ve třetím dílu počet těchto snímků narůstá, je do něj zahrnuta velmi působivá fotografie setkání s prvním Vikingem, několik snímků ze záchranné výpravy a fotografie líhnoucích se fotů, spěchajícího kmene Vikingů a víru mračen vytvořeného mimozemskou vesmírnou lodí. Účelem fotografického materiálu, který doprovází Cestu slepých ptáků, je zvýšit sugestivnost díla. Souček vyuţívá čtenářovu zkušenost s tištěnými médii. Do obrazového doprovodu jsou dokonce zařazeny i fotografie hlavních hrdinů. Tuto skutečnost uvádí Miroslav Červenka ve své knize Významová výstavba literárního díla jako příklad posílení sugestivnosti fikce světa.55 Obrazový doprovod prvního dílu zahrnuje sto fotografií, kreseb a dalších materiálů. Arsen Pohribný ho rozčlenil na následující ilustrační plány: „Podle historického původu: 1. staré rytiny, hlavně mapy, 2. plán vernovský čili ilustrace z několika starých vydání. 3. Fotografická dokumentace starší a téměř současná, jako plán nejpřesvědčivější, jen propůjčuje váhu reálného i 4. plánu (fotomontáţím a retušérským fikcím) a 5. plánu: padělkům písemným a deníkovým včetně plánků výpravy.“56 Samostatné plány podle něj tvoří vědecké fotografie, kresby Kamila Lhotáka a symbolické a situační kresby. Vzhledem k tomu, ţe Ludvík Souček neuvádí zdroje, ze kterých čerpal obrazové materiály pro trilogii Cesta slepých ptáků, je v mnoha případech obtíţné odlišit fotografii od fotomontáţe nebo reprodukci kresby, která byla jiţ dříve publikována, od kresby vytvořené výhradně pro tuto trilogii. Pro potřeby této bakalářské práce jsem proto obrazový doprovod trilogie rozčlenila podle svého uváţení následujícím způsobem: 1. fotografie z různých zdrojů, 2. reprodukce kniţních ilustrací z různých zdrojů (v případě prvního dílu jsem zvlášť vyčlenila reprodukce ilustrací z Vernových románů), 3. montáţe a 4. kresby vytvořené výhradně pro tuto trilogii. Za povšimnutí stojí rozmístění jednotlivých sloţek obrazového doprovodu v prvním dílu trilogie. Fotografie doprovázejí, často velmi zdařile, text aţ do míst, kdy se hlavní hrdinové ocitnou v podzemí. Poté na jejich místo nastoupí kresby. Ač postava fotografky Králové v útrobách sopky pořídí sérii fotografií, které měly být otisknuty islandskými levicovými novinami Thjódviljin, v této knize, která se vydává za dokument, tyto snímky paradoxně chybí. Do obrazového doprovodu prvního dílu trilogie byly naopak zařazeny fotografie, které s dějem přímo nesouvisí, například snímek stáda ovcí na Islandu nebo fotografie soba opatřená popiskou: „Nejskromnější ze skromných: sob“.57 Aţ zbytečně velký prostor je v závěru knihy věnován reprodukcím ilustrací světové vědeckofantastické literatury. Je zřejmé, ţe autor vyuţil fotografie k dotvoření své fikce, pokud mu to text umoţňoval. Za zvláště působivý pokládám snímek „Vchod do Díry svatého Patrika“, který velmi dobře 54 55 56 57
OSVALDOVÁ, Barbora, HADALA, Jan, aj. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3. vyd. Praha: Libri, 2007, s. 80. ČERVENKA, Miroslav. Významová výstavba literárního díla. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1992,s. 108. TAFEL, Jaroslav, POHRIBNÝ, Arsen. Sci-fi jako dokument. Zlatý máj. 1965, roč. 9, č. 6-7, s. 307. SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964, s. 51.
16
dokresluje napjatou atmosféru příběhu. Kresby, které převaţují ve druhé části knihy, nepůsobí tak sugestivně jako fotografie pouţité v první části příběhu. Čtenář zvyklý na ilustrace v beletristických dílech ale pravděpodobně nebude úbytek fotografií v této části knihy příliš vnímat. V následujících dvou dílech trilogie počet fotografií, kreseb a dalších obrazových materiálů výrazně klesá. Druhý a třetí díl doprovází přes padesát obrazových materiálů, coţ představuje téměř poloviční úbytek oproti prvnímu dílu. Ve druhém dílu převaţují reprodukce kreseb a fotografií převzatých z různých zdrojů. Autor zde vyuţívá i části komiksu, který měl vzniknout na základě událostí popsaných v prvním dílu trilogie. Dále zde publikuje fotografie českého cestovatele Alberta Vojtěcha Friče, který na počátku dvacátého století procestoval část jihoamerických pralesů, různé astronomické snímky a kresby a řadu kreseb severských artefaktů. Opět jsou zde otisknuty fotografie hlavních postav, jedná se o portrétní snímky, které obsahuje jiţ první díl trilogie. Ve třetím dílu trilogie jsou hojně zastoupené kresby, které zobrazují cestu na Mars a prostředí této planety. Značnou část obrazového doprovodu tohoto dílu tvoří fotografie dokumentující reálie Marsu, jakými jsou například mikrosnímky tkáně místního „stromu“, detailní fotografie prachového povlaku na řece, snímek tamějšího zvířete, které připomíná obřího komára, nebo fotografie obřího diamantu. Na rozdíl od prvního dílu trilogie, kde chybí snímky, které v jeskynním systému pod sopkou Sneffels pořídila fotografka Králová, jsou ve třetím dílu uveřejněny fotografie, jeţ členové výpravy přivezli z Marsu. Aţ na jednu výjimku, kterou je snímek jiţ výše zmíněného setkání s prvním Vikingem, na nich ale nejsou konkrétněji zobrazené ţádné osoby. Jedná se buď o snímky krajiny, nebo detailní fotografie místních reálií. Portrétní fotografie hlavních hrdinů na rozdíl od předchozích dílů ve třetím dílu chybějí. Obrazový doprovod nejvíce podporuje sugestivnost prvního dílu, v dalších dvou pokračováních, která jiţ nebyla pro čtenáře tak přesvědčivá, svou funkci postupně ztrácí. Na obrazovém materiálu je patrné, ţe pochází z mnoha různých zdrojů. Je pravděpodobné, ţe pokud autor neměl k dispozici vhodný snímek, pouţil montáţ nebo kresbu, často aţ zbytečně naivní. Příkladem můţe být „snímek“ monogramů doktora Kameníka a fotografky Králové umístěný na konci kapitoly, ve které si vyznali lásku. Bez zajímavosti není další osud obrazového doprovodu, který byl v pozdějších vydáních trilogie omezen nebo úplně vypuštěn. Zatímco například první vydání prvního dílu knihy z roku 1964 obsahuje stovku kreseb, fotografií, reprodukcí a montáţí, další vydání z let 1976 a 1989 nepřejala z tohoto bohatého obrazového materiálu ani polovinu. Nejvíce přitom ubylo kreseb a fotografií. Vydání prvního dílu trilogie z let 1999 a 2006 jsou zcela bez ilustrací. Tento pokles patrně souvisí se ztrátou „aktuálnosti“ trilogie, která poprvé vyšla v průběhu šedesátých let minulého století, a pravděpodobně také s finančními moţnostmi vydavatelů. 5. 6 Kompozice Trilogie Cesta slepých ptáků se prezentuje jako kniţní vydání časopiseckých reportáţí sloţené z dokumentů a reportáţních rozhovorů58 se svědky daných událostí a s odborníky. Ludvík 58
V reportáţním rozhovoru „hraje důleţitou roli popis místa i situace, nesmí chybět fotografie, důleţitý je i popis (vyobrazení) atmosféry a nebo portrétu zpovídaného. Zatímco u klasického rozhovoru je nedůleţité, kde se odehrával a za jaké atmosféry, u reportáţního rozhovoru jsou tyto informace stěţejní a nesmí chybět.“ DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 58.
17
Souček vyuţil při psaní své trilogie „vypravěčskou metodu“ Jula Verna, kterou přizpůsobil svým záměrů. Souvislé vyprávění, které uţíval Verne, nahradil rozhovory a citacemi z různých dokumentů, které mají podpořit jeho fikci.59 Spolu s vyprávěčskou metodou převzal také „nedějovost“, která je typická pro některé Vernovy romány, jejichţ struktura „připomíná pouťovou cestu pavilónem hrůzy: hrdinové procházejí od epizody k epizodě, od jednoho divu k druhému, ale základní dramatické vztahy zůstávají beze změny“.60 Dějovost je však paradoxně dominující pro syţet v reportáţi i ve vědeckofantastické literatuře. Ludvík Souček tento rozpor řeší důmyslným řazením motivů. Čtenářovi předkládá stále fantastičtější fakta a domněnky, zavádí ho na stále dobrodruţnější místa. Důsledkem toho je, ţe ač se první díl trilogie zdařile pohybuje „na pomezí vědeckofantastické beletrie a naučné publicistiky fantastického zaměření“61, další dvě pokračování se více blíţí dobrodruţnému románu. Zatímco v prvním dílu je jedna dějová linie, druhý a třetí díl obsahuje dvě dějové linie. Ve druhém dílu jsou paralelně zobrazeny události, které se odehrály ve stejný čas na různých místech, ve třetím dílu autor záměrně ruší lineární výstavbu, aby příběhu dodal dramatičnost. Redaktor zpovídá členy posádky Rideru, je tedy zřejmé, ţe se raketa z Marsu vrátila. Autor proto co nejdéle tají, jaké okolnosti donutily posádku neplánovaně přistát v Himalájích. Vzhledem k tomu, ţe se trilogie vydává za shrnutí informací o událostech, o kterých jiţ referoval světový i domácí tisk, jeví se z tohoto pohledu uţité stupňování napětí jako nepatřičné. Čtenáři by v reálných podmínkách o osudech výpravy jiţ byli informováni, spíše by je pravděpodobně zajímaly dosud nepublikované podrobnosti, které by taková kniha reportáţí mohla přinést. I kdyţ se gradace v reportáţi běţně uţívá, v daném případě prozrazuje, ţe se jedná o fikci. Autor vyuţívá formu reportáţe, aby na základě čtenářovy znalosti tohoto ţánru posunul nereálné téma na hranici uvěřitelnosti. Zvolená forma mu umoţnila zdařile proplést velké mnoţství motivů, které spolu nijak nesouvisí. Čtenáři překládá stále fantastičtější motivy, jejichţ důmyslná kombinace mu zároveň umoţňuje skrýt různé fabulační nedostatky trilogie, o kterých pojednám níţe. Tato tvůrčí metoda je typická i pro jeho další beletristická díla.62 Vyuţití této strategie není ve vědeckofantastické literatuře ojedinělé. „...ústřední motiv SF románu musí být buď mimořádně nosný, aby dokázal pokrýt celý rozsah díla - nebo takových motivů musí být víc a ty se ,s pravidelností apoštolů na orloji´ obměňují a tím udrţují čtenářskou pozornost,“ všímá si Aleš Langer.63 Ondřej Neff dokonce přirovnává trilogii k vrabčímu hnízdu, spletenému „ze stébel, peříček, nitek a papírků, snesených s chvatnou pílí z širokého dalekého okolí“.64 Všímá si, ţe je na trilogii patrné, ţe byla napsána velmi rychle.65 Ludvík Souček napsal přes čtyřicet titulů za sedmnáct let, řadu děl vydal pod pseudonymy. „Zpravidla psal několik věcí najednou a pohyboval se vpřed velkými skoky; v jedné dvanáctihodinové pracovní směně toho zdolal tolik jako někdo jiný za půl roku.“66
59 60 61 62 63 64 65 66
NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 288. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 288. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 290. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 297. LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy: nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: TRITON, 2006, s. 30. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 293. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 291. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 293.
18
První díl trilogie Cesta slepých ptáků napsal za pouhých čtrnáct dní. Díky své encyklopedické paměti ho nadiktoval své manţelce.67 Tato pracovní technika byla pro Součka typická. Samotnému psaní textů předcházela osobitá příprava. „Měl hodně výstřiţků z celé řady časopisů, českých i zahraničních, jen výjimečně nějaké vpisky, které si psal na stroji. Měl sloţky a také obálky, které se postupně plnily výstřiţky. A kdyţ se některá dostatečně naplnila, vysypal ji - a napsal kníţku,“ vzpomíná na Součkovu neobvyklou tvůrčí metodu spisovatel Pavel Toufar.68 Rychlost, s jakou Souček psal, je pravděpodobně příčinou vzniku řady fabulačních nedostatků, které lze v trilogii nalézt. V prvním dílu trilogie zabrání pouhá přítomnost neozbrojeného průvodu Islanďanů, který se v rozhodujícím okamţiku objeví v obtíţně přístupném kráteru sopky Sneffels, americkým vojákům přivlastnit si mimozemské nálezy. Ty by přitom mohly Spojeným státům zaručit nadvládu nad celým světem. Část amerických vojáků se dokonce připojí k nadšeným Islanďanům. Podobně paradoxní je, ţe Jules Verne důkladně zahladí veškeré stopy svého pobytu na Islandu, kde objevil mimozemskou základnu. Své záţitky ale částečně zpracuje v románu Cesta do středu Země. Objevy, které učinil na Islandu, tají, protoţe se obává, aby nikdo nezneuţil pozůstatky po mimozemské návštěvě. V době, kdy Verne ţil, ale ještě nikdo nemohl mimozemskou techniku ani technologii zneuţít, protoţe lidské poznání nebylo na potřebné úrovni. Nebylo dosud známo ani vyuţití radioaktivních prvků pro válečné účely. Na konci druhého dílu začne „zmlazování“ doktora Kameníka, který je z hlavních hrdinů nejstarší. Jeho zdravotní potíţe způsobené psychickým i fyzickým vyčerpáním v prvním dílu málem přešly ve váţnou chorobu. Ve třetím dílu jako jediný ze čtveřice hlavních hrdinů odlétá na Mars. Je zdůrazňováno, ţe i přes svůj věk je stále vitální a „vypadá pořád stejně“.69 Původně dokonce měli letět všichni hlavní hrdinové, ale kvůli technickým potíţím musel být počet kosmonautů zredukován. Je nepravděpodobné, ţe by úcta k objevitelům mimozemské základny byla tak velká, ţe by byli navzdory svému zdravotnímu stavu a potřebným schopnostem vysláni na tak důleţitou misi místo kvalifikovaných odborníků. Podobně problematický je motiv odvezení Vikingů na Mars, kterému jsem se věnovala jiţ výše. Sami mimozemšťané museli pravděpodobně uprchnout ze své původní planety a nouzově se zabydlet na Marsu, jehoţ podmínky jim ale také přestávají vyhovovat. Tisíce let před tím, neţ na Mars dovezli Vikingy, zde pro lidské obyvatele vyráběli kyslík, a nyní se o ně nejsou i přes svou vyspělost schopni postarat. Není uspokojivě vysvětleno, proč nemohou svou obří lodí dopravit pár zbylých Vikingů na Zemi, kdyţ by to pro ně patrně nebyl závaţný problém. Tento úkol svěří lidstvu, pro které je stavba dostatečně velké rakety nesmírnou zátěţí a vlastní cesta vesmírem představuje velké riziko. Otázkou rovněţ zůstává, zda by lidstvo za takovou cenu vůbec chtělo zachránit hrstku primitivních Vikingů. Nevysvětleno zůstává také blokování vysílání rakety Rider, které začne po jejím příletu na Mars. Vzhledem k tomu, ţe se nejedná o přírodní úkaz, jsou jeho původci pravděpodobně mimozemšťané. Není zodpovězeno, jaký zájem mají tito mírumilovní tvorové na tom, aby posádka rakety nemohla komunikovat se Zemí. Kromě rozhovorů a poznámek redaktora jsou v trilogii uţity také další formální útvary. V prvním dílu jsou to telegramy, novinová zpráva a dopisy, mezi něţ patří i list psaný Julem 67 68 69
KOLÁČEK, Luboš Y. Vzpomínky na Ludvíka Součka: komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a dalšími pamětníky. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2008, s. 42. KOLÁČEK, Luboš Y. Vzpomínky na Ludvíka Součka: komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a dalšími pamětníky. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2008, s. 250. SOUČEK, Ludvík. Sluneční jezero. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, s. 9.
19
Vernem. Ve druhém dílu trilogie jsou citovány novinové zprávy, recepty na islandská jídla, dopisy a deníkové záznamy, ve třetím dílu jsou uvedeny záznamy radiogramů posílaných posádkou Rideru z Marsu, dopis, záznam rádiového vysílání a zápisy sémantika Freda Sintona. Citované dokumenty jsou většinou uvedeny v odlišné grafické podobě neţ výpovědi hlavních hrdinů a odborníků. V některých případech mají i náleţité formální prvky, jako jsou datace a určení místa, autora či adresáta. Cílem vyuţití těchto formálních útvarů je vzbudit u čtenáře dojem, ţe trilogie je skutečně dokumentem, za který se vydává. Uţití fotografií, náčrtů, mapek a různých dokumentů umoţňuje čtenáři v případě skutečné reportáţe „postupně objevovat pravdu“, projít stejným nebo podobným procesem jako autor textu.70 Tato forma je pro příjemce sdělení přitaţlivá. „Čtenář bude dávat vţdycky přednost tomu, aby se zúčastnil hledání nějaké pravdy, neţ aby pasívně přijímal dokument jako takový.“71 Ačkoliv se trilogie snaţí zastřít svou fiktivnost, Souček v ní uţívá velké mnoţství aluzí na díla české i světové literatury. Události zobrazené v trilogii navíc často porovnává s konvencemi vědeckofantastické a dobrodruţné literatury. „Všechno bylo tajuplné a jako naschvál připravené nějakým šikovným spisovatelem - věštící stařena, výstraţné sýčkování doktora Bjelkeho, skály černé jak bota a nakonec Díra svatého Patrika...,“ líčí své dojmy fotografka Alena.72 První díl trilogie staví Souček na myšlence, ţe Vernův román Cesta do středu země je částečně pravdivý. Ludvík Souček k tomuto románu napsal „rozsáhlý doslov“, z něhoţ čerpal při psaní prvního dílu i dalších dvou pokračování Cesty slepých ptáků.73 V prvním dílu jsou kromě odkazů na román Cesta do středu Země uvedeny i aluze na Bibli, Božskou komedii, Gulliverovy cesty, postavu Dona Quijota a Písně kosmické. Ve druhém dílu trilogie autor obdobně vyuţívá Bibli, postavu Sherlocka Holmese a Wellsovu Válku světů. Odkazuje také na tituly odborné literatury. Třetí díl obsahuje aluze na Tisíc a jednu noc, Robinsona Crusoe, Labyrint světa a ráj srdce, Bibli a hrdiny Karla Maye. Souček přerušuje děj trilogie často aţ neúměrně dlouhými kapitolami, ve kterých „odborníci“ předkládají čtenáři různé zajímavosti a domněnky, jejichţ důmyslná kombinace je oporou příběhu. „V oddílech, prezentovaných jako ,rozhovory s doktorem Holubem´, přechází autor k čistě populárně-naučné publicistice, ovšem dänikenovského typu,“ všímá si Neff.74 Populárně-naučný prvek je pro autorovu tvorbu typický, ve skutečné reportáţi by však podobné pasáţe působily rušivě. „Kompozice nesmí nikde stagnovat, uspořádání reportáţe musí mít dynamiku jak ve vstupní části (otevření), tak i v části závěrečné.“75 Populárně-naučné pasáţe, které Souček často řadí také do výpovědí „neodborníků“, značně zpomalují děj, v některých případech je jejich zařazení zbytečně nápadné. Příkladem můţe být podrobný výklad o výskytu létajících talířů v prvním dílu trilogie, který do svého dopisu zahrnul pilot letadla, jenţ pozoroval talíř letící ze Sneffelsu.
70 71 72 73 74 75
DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 42. ŠTORKÁN, Karel. O reportáži prakticky i teoreticky. 1. vyd. Ostrava: Vydavatelství a nakladatelství Novinář, 1985, s. 124. SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964, s. 68. SOUČEK, Ludvík. Bohové Atlantidy. Doslov Ondřej Neff. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1983, s. 167. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 288. DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 40.
20
Ludvík Souček se patrně snaţil, aby jeho kniha neměla pouze zábavnou rovinu, ale aby čtenáři zprostředkovala v přijatelné formě zajímavé informace z různých vědních oborů. Zároveň v těchto pasáţích prezentuje své často velmi odváţné teorie. Zvolená forma rozhovorů umoţnila autorovi konfrontovat pohledy několika vypravěčů. Souček tento potenciál vyuţívá pouze na začátku prvního dílu. „...fakt, ţe kaţdou kapitolu vypravuje někdo jiný, je zatlačen souvislým pohybem děje do pozadí.“76 V rozporu se snahou zakrýt fiktivnost trilogie je skutečnost, ţe mluvčí opakovaně instruují redaktora, kdo z nich má vyprávět jako další, nebo ţe nechtějí dále vyprávět a odkazují ho na různé dokumenty. „To povídání v jeskyni ,karnevalu trpaslíků´ je ostatně v archívu akce, a jak to bylo dál, to uţ můţe zase vyprávět Mac. Není toho moc.“77 5. 7 Jazyk díla Trilogie Cesta slepých ptáků se vydává za reportáţ sloţenou z výpovědí odborníků a svědků popisovaných událostí. Rozhovory jsou většinou prezentovány ve formě tzv. monologického rozhovoru78. Redaktor knihy ponechává interview ve formě dialogu, pouze kdyţ zpovídá nepříliš výřečného horského vůdce Thorgunna a kdyţ hovoří s docentem Holubem. V jednom případě uţívá dialogickou formu i u interview s profesorem Sörenssenem. Zatímco v případě Leifa Thorgunna slouţí toto řešení ke zvýraznění jeho nejtypičtějšího povahového rysu, kterým je právě jeho nemluvnost, dotazy, které redaktor pokládá oběma odborníkům, pomáhají dotvořit Součkovu fikci. Redaktor reaguje na výroky odborníků, pokládá jim otázky, které v souvislosti s dějem zajímají i čtenáře. Toto dynamické pojetí je pro čtenáře mnohem přístupnější neţ pouhý výklad. Formě skutečného rozhovoru neodpovídá jazyk trilogie. Ačkoliv není v předmluvách knih opomenuto, ţe zápisy rozhovorů, ze kterých se trilogie skládá, byly jen minimálně upravované, aby byl zachován „zvláštní styl a ráz řeči kaţdého z vypravěčů“, jednotlivé promluvy se paradoxně příliš neliší. Hlavní i vedlejší postavy mají podobný styl řeči, slovní zásobu a nápadně často uţívají ironii. Nejvíce je tato podobnost patrná při porovnání výpovědí doktora Kameníka a psychiatra Bjelkeho. Ţe se nejedná o zápis skutečných rozhovorů, naznačuje i další skutečnost. Je málo pravděpodobné, ţe by mluvčí dokázali bez přípravy o daných událostech referovat natolik plynule a strukturovaně, s minimálním počtem prohřešků proti spisovné stavbě věty, jakými jsou například elipsa, anakolut, apoziopeze nebo dodatkově připojené větné členy. Moţnost, ţe rozhovory byly dodatečně upraveny redaktorem, je vyloučena jeho tvrzením, ţe do materiálu zasahoval pouze minimálně. Pokud trilogii srovnáme s knihou Vzpomínky na Ludvíka Součka, která je součástí sekundární literatury této práce a která přináší neupravované přepisy skutečných rozhovorů, je jasně patrné, ţe se nemůţe jednat o neupravované nebo minimálně upravené záznamy mluvené řeči. Součkovi se i přes jeho
76 77 78
TAFEL, Jaroslav, POHRIBNÝ, Arsen. Sci-fi jako dokument. Zlatý máj. 1965, roč. 9, č. 6-7, s. 306. SOUČEK, Ludvík. Sluneční jezero. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, s. 177. „Někdy se přistoupí k potlačení osobnosti redaktora a k vypíchnutí osobnosti zpovídaného tím, ţe se otázky zcela vypustí a odpovědi redaktor zpracuje do monologu zpovídané osoby. Není to zrovna snadná a lehká forma rozhovoru, protoţe takový monolog musí mít ve všech svých částech jasnou myšlenku a cíl. Monologický rozhovor je vlastně jakýmsi obrazem, portrétem zpovídané osoby. Při samotném pořádání vypadá tento rozhovor klasicky, redaktor se ptá a zpovídaný odpovídá, pouze konečná úprava rozhovoru je monologická.“ DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 58.
21
snahu o vytvoření rozhovorů, které by vypadaly jako reálný záznam mluveného slova, nepodařilo zachytit „chaotickou spontánnost a improvizovanost“ mluvené řeči.79 Jednotný jazyk, kterým Souček obdařil své postavy, je jednou ze slabých stránek této trilogie. Poukazuje na skutečnost, ţe se jedná o beletristické dílo, které vyuţívá stylizaci mluvené řeči, aby zastřelo svou fiktivnost. Zpovídané osoby uţívají kromě spisovného jazyka také značné mnoţství výrazů obecné češtiny, které výpovědím dodávají zdání bezprostřednosti (např. kafe, dneska, kapánek, basa, hejblata, bţunda).80 Výrazy obecné češtiny se nejčastěji vyskytují v promluvách fotografky Aleny. Kromě ustálených výrazů s různou mírou expresivity vynikají výpovědi postav trilogie uţíváním značného mnoţství neologismů (fotogrloh, broukopravci) a originálních, často humorných přirovnání („Kdyţ fotografování skončilo, přitiskl dědoušek deník k sobě jak deset let oplakávaného prvorozence...“).81 Iluzi skutečného rozhovoru navozují také kontaktové prostředky, které mluvčí uţívají: "Nepřerušujte mne, redaktore, já jsem tomu nejdříve sám nevěřil".82 Pojetí výpovědí docenta Holuba a profesora Sörenssena odpovídá populárně-naučnému stylu, u kterého je hovorovost do určité míry přijatelná. Kromě výkladového, úvahového a popisného slohového postupu se v nich objevuje také vyprávěcí slohový postup. Ten je v popularizujících pracích, které se mohou blíţit publicistice nebo beletrii, "jedním z prostředků beletrizace textu".83 Jazyk trilogie neodpovídá ani poţadavkům na jazyk reportáţe. Ten se sice „... můţe pohybovat od čistě zpravodajského jazyka aţ po literárně beletristické zpracování“84, v reportáţi se však zpravidla „neuţívá neobvyklých výrazů, náročnějších metafor ani uměleckých přirovnání a také její věty mají jednodušší syntaktickou konstrukci.“85 Jazyk reportáţe se zpravidla musí podřídit jejímu hlavnímu cíli, kterým je co nejjasněji sdělit dané informace. Autor reportáţe by měl brát ohled na „zcela osobitý způsob vyjadřování“ dané osobnosti a „snaţit se v přímé řeči reprodukovat slovně frazeologické, gramatické a fonetické zvláštnosti ve způsobu vyjadřování člověka, protoţe právě zde jsou nejjasněji zřejmé veškeré individuální a typické zvláštnosti“.86 Pouţité expresivní jazykové prostředky mají za cíl pobavit čtenáře. Neobvyklá a humorná spojení i zcela nová slova pronáší hlavně postava Aleny Králové, která vyniká v glosování daných událostí: „Blázen a skvělý chlap Borgland potom udělal něco, proti čemu je pobyt proroka Daniela v jámě lvové úplná rekreace ROH: nechal se totiţ spustit na nylonovém špagátu mezi viklany a hledal tam Černou chobotnici osobně.“87 Sugestivnost trilogie pomáhá dotvořit uţívání výrazů z různých cizích jazyků. V prvním dílu jsou to angličtina a latina, kterou je psán středověký návod, jak se dostat do středu Země. 79 80 81 82 83 84 85 86 87
ČECHOVÁ, Marie, aj. Stylistika současné češtiny. 1. vyd. Praha: ISV - nakladatelství, 1997, s. 134. HAVRÁNEK, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého. 1. A-M. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1960. SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964, s. 46. SOUČEK, Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, s. 110. ČECHOVÁ, Marie, aj. Stylistika současné češtiny. 1. vyd. Praha: ISV - nakladatelství, 1997, s. 152-153. DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 38. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 319. ŠTORKÁN, Karel. O reportáži prakticky i teoreticky. 1. vyd. Ostrava: Vydavatelství a nakladatelství Novinář, 1985, s. 179. SOUČEK, Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, s. 57.
22
Ve druhém dílu se v souvislosti s výpravou do Jiţní Ameriky vyskytují španělské a portugalské výrazy, opět se tu vzhledem k dalšímu zkoumání středověkého spisu objevuje latina, jsou tu zastoupeny také názvy islandských reálií a němčina. Latinské výrazy obsahuje i třetí díl trilogie. Z cizojazyčných prostředků mu dominují anglické výrazy, které ve svých promluvách uţívá kosmonaut Mac McLaughin. I kdyţ cizojazyčné výrazy často ztěţují vnímání textu, v trilogii Cesta slepých ptáků pomáhají vytvořit dojem autentičnosti a také zvýšit napětí. Příkladem můţe být promluva umírajícího cizince ve druhém dílu částečně uvedená ve španělštině a portugalštině. Cizojazyčné názvy cizích reálií tvoří kolorit příběhu. 5. 8 Zobrazení ideologie v trilogii V trilogii Cesta slepých ptáků se nejvýrazněji projevují čtyři významné ideové a myšlenkové směry. Jsou to socialismus, patriotismus, idea slovanské pospolitosti a humanismus. V prvním dílu trilogie hlavní hrdinové, kteří vyznávají socialistické ideály, čelí nebezpečí v podobě vojáků z americké základny. Američané chtějí násilím získat území Islandu, na kterém se nachází pozůstatky mimozemské návštěvy, ačkoliv na něj nemají ţádný nárok. Podobně nelichotivé je zobrazení jednotlivých Američanů. Tajný agent, který se po první výpravě hlavních hrdinů k sopce Sneffels snaţí zabránit vstupu dalších vědeckých expedic do těchto míst, se chová k Bjelkemu neuctivě a nadřazeně. Americký voják, o jehoţ zdraví se Bjelke a Kameník strachovali, protoţe v době odletu mimozemského talíře stál na nebezpečném místě, podává lţivé informace: „Jakmile se půda pohnula, upaloval, aţ se mu od pat prášilo, ale reportéru New York Herald Tribune ráčil přesto udělit informace o krásných plavovlasých bytostech, které mu kynuly přívětivě na pozdrav z vesmírného vozidla...“.88 Kritice neujde ani americká vědeckofantastická literatura, kterou pouţije ve svých výkladech o mimozemšťanech docent Holub. Z hlavních hrdinů vzdoruje levicovým názorům pouze psychiatr Bjelke. V průběhu prvního dílu si však uvědomuje, ţe Island je malý stát zaloţený na prastarých tradicích, které v moderním světě neobstojí. Jeho názory jsou líčené jako značně naivní, jak říká slečna Králová: „Bezelstný Bjelke, plný ideálů, naprosto neprokoukl, jak to chodí nejenom ve světě vůbec, ale, jak se z jeho rozčilení po návratu z prefektury ukázalo, ani doma v jeho vlasti.“89 Jeho protikladem je doktor Kameník, který je informován o napjaté mezinárodní politické situaci. Navíc má zkušenosti s ozbrojenými silami. Zaţil nacistickou okupaci Československa a podle náznaků v textu byl pravděpodobně vězněn v koncentračním táboře. Vymlouvá proto psychiatru Bjelkemu jeho naivní nápady, například kdyţ chce Bjelke vyuţít své morální převahy a klidně jít přes území hlídané americkými vojáky. Hlavní hrdinové se rozhodnou svěřit své objevy místnímu socialistickému časopisu, protoţe si myslí, ţe „... je opravdu jediný, který to jaksepatří rozmázne, nezaloţí a nepůjde se ptát pánů z Keflaviku, jestli to můţe nebo nemůţe uveřejnit!“90 Další důleţitou tendencí, která se objevuje v prvním dílu trilogie, je myšlenka slovanské pospolitosti. Je zdůrazňován rozdíl mezi spontánním Slovanem Kameníkem a uzavřenějším Seveřanem Bjelkem. Paradoxně Bjelkeho příjmení prozrazuje, ţe některý z jeho předků byl Slovan, který se od místních obyvatel odlišoval bílou pletí.
88 89 90
SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964, s. 188. SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964, s. 115. SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964, s. 143.
23
V prvním dílu trilogie se objevují prvky patriotismu, které se omezují hlavně na líčení krás Prahy. Dále je zdůrazňována podobnost Československa a Islandu. Oba státy jsou malé, ţijí v nich přátelští a odváţní lidé. Výrazná je také humanistická tendence. Senzační nálezy v sopce Sneffels jsou jedinečnou šancí pro lidstvo, aby spojilo své síly a objasnilo všechny záhady, které s návštěvou mimozemšťanů souvisí. „A takové spojené úsilí, to vlastně jsou červánky doby, kdy se lidé konečně stanou lidmi, jednotnými obyvateli naší planety,“ říká docent Holub, který věří, ţe lidstvo není v porovnání s mimozemskými návštěvníky nijak zvlášť zaostalé.91 V kráteru a na úpatí sopky Sneffels vznikne Světový ústav meziplanetárních styků, ve kterém pracují mezinárodní vědecké týmy. Ve druhém dílu trilogie zaznívá kritika Spojených států méně zřetelně. Islandský Světový ústav meziplanetárních styků dostane od amerického vojenského letectva obřího robota, který můţe prozkoumat podzemní prostory zamořené radioaktivitou. Místní vědci ho nemají v lásce, označí ho za „danajský dar“92, dokonce dostane hanlivou přezdívku Ţebrák. Jakmile začne pracovat, je nutné kvůli otřesům celý ústav vyklidit. Díky tomuto robotu je ale objeven pohádkový poklad, který v jeskyních ukryl vikingský vůdce Ottar. Zatímco idea slovanství v tomto dílu není patrná, objevují se zde opět prvky patriotismu. Redaktor Ludvík Souček je hrdý, ţe po islandských ulicích jezdí automobily z Československa. Univerzita v Reykjavíku svěřila výrobu přesné kopie zlatého rohu nalezeného v Brazílii odborníkům z Československa. Ve třetím dílu se nejzřetelněji ze všech dílů trilogie projevují humanistické ideály. V předmluvě je zmíněn námořní incident, kvůli kterému byla na několik měsíců zastavena mezinárodní spolupráce na kosmické lodi Rider. Tím ale nesvornost mezi jednotlivými národy končí. Na výrobě kosmické lodi se podílí několik států. Stejně tak záchranná výprava do neprozkoumaných oblastí Himalájí má ve svých řadách slavné horolezce z celého světa, kteří spojí své síly, aby za extrémně nepříznivých podmínek zachránili posádku rakety Rider. Často zaznívají myšlenky týkající se nezdolnosti člověka. Vikingové na Marsu dovedli s pomocí primitivních nástrojů přeţít tisíc let v nehostinném a nepřátelském prostředí. „Opravdoví lidé“ dokáţou společně překonat jakoukoliv překáţku.93 Kosmonauti jsou dokonce rádi, ţe ţijí v době, kdy ještě do vesmíru létají lidé a ne jen stroje. Objevování neznámého je láká i za cenu vystavení se nebezpečí. Lidé jsou nezastupitelní, nenahradí je ani nejmodernější technika. „Kam se hrabe, redaktore, kybernetická mašina na pořádného chlapa...,“ tvrdí doktor Kameník.94 V prvním dílu trilogie představují hlavní nebezpečí pro ústřední čtveřici hrdinů američtí vojáci. Ve třetím dílu se situace výrazně mění. Jedním z vypravěčů se stává americký Ir Mac McLaughin, který pilotuje raketu Rider. Na rozdíl od Američanů z prvního dílu je vylíčen jako kladný hrdina, jehoţ znalosti a dovednosti jsou pro úspěch výpravy klíčové. V rozporu s celkovým kladným zobrazením postav slovanského původu v trilogii je drobná poznámka ve třetím dílu, ţe Rusové ilegálně (bez cla) obstarávají Leifu Thorgunnovi tabák. Doktor Ludvík Souček je jiţ v prvním dílu líčen jako „měkká duše slovanská“.95 Ve třetím dílu je jeho citovost zdůrazňována aţ do té míry, ţe přestává být uvěřitelná, například kdyţ se rozpláče spolu s davem Vikingů.
91 92 93 94 95
SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964, s. 218. SOUČEK,Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, s. 11. SOUČEK, Ludvík. Sluneční jezero. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, s. 47. SOUČEK, Ludvík. Sluneční jezero. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, s. 30. SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964, s. 17.
24
Ve třetím dílu se opět objevují prvky patriotismu. Fotografii, která potvrdí, ţe na Marsu existují mimozemská plavidla, najde doktor Kameník v československém časopisu Říše hvězd. Posádka Rideru je vybavena československými samopaly „škorpióny“. Redaktor Souček popisuje, ţe v hlavním městě Nepálu je moţné zakoupit i náhradní součástky pro československé motocykly. Z výše uvedených ideových a myšlenkových směrů má na rozvíjení děje trilogie největší vliv střet socialistických a kapitalistických ideálů. To však platí pouze pro první díl trilogie. Vzhledem k tomu, ţe se tento díl v roce 1990 v anketě časopisu Ikarie stal nejlepší science fiction v kategorii český/slovenský román, lze usuzovat, ţe levicové ideály, které jsou v něm obsaţeny, patrně neměly na tehdejší čtenáře výraznější rušivý účinek.96 Autor zahrnul do svého díla ideologický materiál pravděpodobně proto, aby v něm mohl prezentovat teorie, které se ne vţdy shodovaly s názory vládnoucí komunistické strany. Kupodivu se tato skutečnost příliš neprojevuje v jazykové stránce díla, například oslovení „soudruh“ lze najít pouze na několika místech prvního dílu. Je moţné, ţe ústup od prezentace socialistických ideálů v dalších dvou pokračováních trilogie mohl souviset s uvolněním reţimu před rokem 1968. 5. 9 Reakce čtenářů na trilogii Cesta slepých ptáků Jak jiţ bylo řečeno výše, část čtenářů prvního vydání povaţovala první díl trilogie Cesta slepých ptáků za záznam skutečných událostí. „...telefony od kulturních i mediálních pracovníků u Součků drnčely bez ustání, kdekdo chtěl zprostředkovat besedu či rozhovor, nejlépe přímo na kameru, s hlavními hrdiny...“ popisuje Koláček, který účinek knihy přirovnává k rozhlasovému zpracování Války světů Herberta George Wellse.97 Součkova románová prvotina vyšla v příhodné době. Cesty do vesmíru se začaly stávat skutečností. V roce 1957 byla vypuštěna první umělá druţice Země Sputnik 1, v roce 1961 Jurij Gagarin obletěl jako první člověk Zemi. Lidé byli svědky vědeckého pokroku, snáze uvěřili, ţe došlo k tak zásadním objevům. Součkovu mysfitikaci podpořilo také blokování informací z kapitalistických zemí. K sugestivnosti trilogie, kterou je nejvíce obdařen první díl, velkou měrou přispělo vyuţití publicistických prostředků a stylizace díla do podoby reportáţe, ke které čtenář přistupuje jinak neţ k beletristickému dílu. Čtenáři na základě své zkušenosti s médii vnímají reportáţ jako „...prozaický ţánr rázu publicisticko-beletristikého, zobrazující skutečnost na základě konkrétních (dokumentárních) faktů, zčásti téţ pomocí uměleckých obrazů...“98. Předpokládají, ţe jim přináší svědectví o skutečných událostech. Paradoxně samotná média potlačují a zastírají svou konstruovanost a konvenčnost ve snaze, aby jejich produkty vypadaly co nejvíce realisticky a byly pro publikum uvěřitelné.99 Ludvík 96
97 98 99
„Jestliţe přes všechnu tendenci hodnotíme určité dílo jako dílo umělecké, není to dáno jeho tendencí, ale hodnotami estetickými, které mohou být daným dílem čtenáři zpřístupněny. Zvlášť výrazně se to jeví tam, kde přicházíme do styku se staršími díly, jejichţ taková nebo onaká tendence je nám lhostejná. Jesliţe v tomto případě nemá přítomnost tendence negativní vliv na strukturu díla a nenarušuje nám jeho estetický vněm, pak nám tendence nekalí pohled na dílo a my je bez překáţek můţeme chápat v jeho vlastní funkci.“ INGARDEN, Roman. O poznávání literárního díla. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 65. KOLÁČEK, Luboš Y. Vzpomínky na Ludvíka Součka: komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a dalšími pamětníky. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2008, s. 6. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 319. BURTON, Graeme, JIRáK, Jan. Úvod do studia médií. 1. vyd. Brno: BARRISTER&PRINCIPAL, 2001, s. 205.
25
Souček vyuţil faktu, ţe „...některé mediální produkty jsou pro publikum zřejmě věrohodnější právě proto, ţe jejich realistická iluznost je větší, a je proto ochotno je brát váţněji (a snáze přejímat ideje, které jsou v těchto produktech nabídnuty).“100 Souček z těchto mediálních konvencí záměrně čerpá. Například v předmluvě prvního dílu trilogie seznamuje čtenáře s tím, jakým způsobem knihu sestavil, a ubezpečuje je, ţe do výpovědí jednotlivých účastníků událostí zasahoval pouze „drobnými jazykovými a slohovými úpravami, v těchto případech obvyklými“101. Pod textem předmluvy následuje vlastnoruční podpis „Ludvík Souček“, datace a určení místa. V záhlaví první kapitoly se na čtenáře z fotografie usmívá jedna z hlavních postav - doktor Kameník. Fotografie, poznámky redaktora Ludvíka Součka, názorné plánky, rádoby autentické dokumenty, datace, vyjádření vědeckých kapacit k popisovaným událostem – všechny tyto prvky, které běţně vyuţívá publicistika a také odborná literatura, pomáhají Součkovi vytvořit jeho fikci. Výše uvedené platí zvláště pro první díl, který se pohybuje „na pomezí vědeckofantastické beletrie a naučné publicistiky fantastického zaměření“.102 Další dvě pokračování jsou mnohem fantastičtější a beletrističtější. „...teprve v těchto dvou svazcích se z Cesty stává román,“ všímá si Ondřej Neff.103 Odpověď na otázku, proč autor zvolil právě toto zpracování, dává pravděpodobně fakt, ţe Ludvík Souček velmi rád mysfitikoval. Svá beletristická díla „pokládal za zábavu nejen pro čtenáře, ale i pro sebe“.104 Vymyšlený námět záměrně zpracovával tak, aby odpovídal čtenářově zkušenosti. Jak píše Jan Šnobra: „Přesvědčuje o moţnosti věcí a dějů, o kterých sugestivně vypravuje a umí je zapojovat do skutečného ţivota a skutečného světa, zvyšuje napětí svého námětu, převedeného přes hranici moţností.“105 5. 10 Ohlasy kritiky Většina dobových kritiků povaţovala první díl trilogie za průkopnické dílo v české dětské literatuře, za knihu, která dovede zaujmout svým dobrodruţným zaměřením, neobvyklými motivy a zajímavým zpracováním. Cesta slepých ptáků se objevila ve chvíli, kdy v domácí literatuře podobná díla kombinující dobrodruţství a exotiku chyběla, a čtenáři proto sahali po zahraniční produkci.106 Kritici oceňovali kombinaci textu s obrazovým doprovodem, který zvyšuje sugestivnost textu. O úspěchu prvního dílu trilogie svědčí také skutečnost, ţe za něj Ludvík Souček v roce 1965 získal Cenu Marie Majerové a příběh byl zpracován jako rozhlasová hra107 a komix108. 100 101 102 103 104 105 106 107
108
BURTON, Graeme, JIRáK, Jan. Úvod do studia médií. 1. vyd. Brno: BARRISTER&PRINCIPAL, 2001, s. 206. SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 290. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 290. SOUČEK, Ludvík: Po stopách bludiček. Předmluva František Novotný. 1. vyd. Brno: AF 167, 1992, s. 16. SOUČEK, Ludvík. Minislovník oprav oblíbených omylů. Doslov Jan Šnobra. Praha: Albatros, 1976, s. 42. CHALOUPKA, Otakar. Hledání dobrodruţnosti. Plamen, 1965, č. 2., s. 154. „...30 září 1967 byla vysílána adaptace románu ,Cesta slepých ptáků´ o stopáţi 1 hodina 15 minut (autoři: Marie Paříková, Antonín Langer)“ KUBÁT, Jan. Ze spárů Skylly a Charybdy do útrob Leviatana aneb Nový epochální výlet za Ludvíkem Součkem, tentokrát do XX. století. 1. vyd. Praha: Kubát Jan, 2008, str. 345. KUBÁT, Jan. Ze spárů Skylly a Charybdy do útrob Leviatana aneb Nový epochální výlet za Ludvíkem Součkem, tentokrát do XX. století. 1. vyd. Praha: Kubát Jan, 2008, s. 343.
26
Otakar Chaloupka v časopisu Plamen o Cestě slepých ptáků píše: „Připadá mi, jako by ji psal Jules Verne, který omládl o sto let a dokonce pochopil rozdílou mentalitu dnešního čtenáře a čtenáře svého století... Souček umí, co uměl Verne a co umí tak málo soudobých autorů scifi pro mládeţ: vytvořit fikci velkolepou, brilantní, beze spár, věrohodnou i ve své fantastičnosti, omračující nonšalantní samozřejmostí, s jakou se čtenáři předkládají nejabsurdsnější výmysly“.109 Vladimír Blaţek knihu v časopisu Host do domu sice hodnotí jako zajímavou, kritizuje ale vylíčení politické situace na Islandu. Ačkoliv se celý příběh snaţí tvářit co nejreálněji, Součkovi hrdinové podle něj „zrají politicky přes noc, jsou to takřka zázračná procitnutí“.110 Dále povaţuje za nepravděpodobné, ţe by americké vojáky zahnal od jednoho z největších objevů v dějinách lidstva dav Islanďanů s transparenty. Jaroslav Tafel ve Zlatém máji oceňuje sugestivnost knihy, zároveň jí ale vytýká, ţe v ní jednotlivé promluvy postav stejně jako „různé zorné úhly vypravěčů“ postupně splývají a ţe se Součkovi nepodařilo věrohodně zobrazit postavy vědců, kteří se podle jeho názoru příliš věnují novinářským senzacím. „...autor zkrátka figury vědců servíruje příliš á la Jules Verne, jejich dnešní způsob myšlení je mu přece jen vzdálený...“.111 Nelíbí se mu také, jak se postavy navzájem poučují, této funkce se podle jeho názoru měl ujmout vypravěč. I „další dva díly měly velký úspěch u čtenářů i odborné kritiky“112, v odborných časopisech jim ale bylo věnováno méně pozornosti neţ Součkově beletristické prvotině.113 Druhý díl v kulturní rubrice Rudého práva hodnotil Jaroslav Voráček, který poukázal na Součkovy novátorské tendence. Oceňuje, ţe hrdiny svého dobrodruţného románu učinil vědce. „Činorodá iniciativa, sugestivní vůle, odhodlanost a hlubové vzdělání člověka-vědce cele soustředěného na vysvětlení záhadného jevu jsou nové vlastnosti »dobrodruţného« hrdiny.“114 Jedinou recenzí třetího dílu trilogie je text Blanky Stehlíkové ve Zlatém máji, ve kterém rozebírá obrazový doprovod třetího dílu trilogie. Tvrdí, ţe je oproti předchozímu dílu „méně různorodý“ a vzbuzuje otázku, jaký je jeho smysl.115
109 110 111 112 113 114 115
CHALOUPKA, Otakar. Hledání dobrodruţnosti. Plamen, 1965, č. 2., s. 154. BLAŢEK, Vladimír. Chudáci Japonci a Islanďané. Host do domu. 1964, č. 5, s. 77. TAFEL, Jaroslav, POHRIBNÝ, Arsen. Sci-fi jako dokument. Zlatý máj. 1965, roč. 9, č. 6-7, s. 306. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 294. ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995, s. 204. VORÁČEK, Jaroslav. Dobrodružná poznání. Rudé právo. 1968, roč. 19, 21. 2. 1968, s. 14. STEHLÍKOVÁ, Blanka. Malý výlet do světa fantastiky i faktů. Zlatý máj, 1970, č. 2, s. 135.
27
6. Závěr Záměrem této bakalářské práce bylo popsat vztah beletrie a ţurnalistiky v trilogii Cesta slepých ptáků a postihnout, jak vzájemný poměr beletristických a ţurnalistických prvků ovlivňuje sugestivnost a recepci jednotlivých dílů trilogie. Podnětem pro dané zkoumání byly reakce čtenářů na první díl této trilogie. V době, kdy Ludvík Souček píše trilogii Cesta slepých ptáků, dominují české vědeckofantastické literatuře dobrodruţná díla určená mládeţi. Do této kategorie je zařazena také tato trilogie, ačkoliv je zřejmé, ţe jejím adresátem je i dospělý čtenář, který má jiţ určitou zkušenost s tištěnými médii. Za úspěchem trilogie stála neuspokojená čtenářská poptávka po podobných dílech a příhodná doba jejího prvního vydání. Blokování informací z kapitalistických zemí totiţ výrazně podpořilo Součkovu mystifikaci. Autor chtěl vytvořit dílo, které kromě zábavné funkce poskytne čtenáři také zajímavé informace z různých vědních oborů. Napsal „fiktivní non-fiction, literární mystifikaci, kde čtenář postupně ztrácí přehled, kudy vede hranice mezi smyšlenkou a faktem“. 116 Na trilogii je patrné její tematické propojení se Součkovými populárně-naučnými publikacemi, ve kterých se zabývá dänikenovskými záhadami. Zvolená forma Součkovi umoţnila psát o jeho oblíbených tématech, kterými jsou mimozemské návštěvy Země a záhady týkající se historie lidstva, a zároveň poskytla prostor pro prezentování jeho často velmi odváţných teorií. Zatímco svým slavným populárně-naučným dílům věnoval značnou pozornost, mnoţství různých fabulačních nedostatků v trilogii naznačuje, ţe Souček neusiloval o vytvoření brilantní mystifikace. Spíše ho lákalo vytvořit novou formu, která by dětskému i dospělému čtenáři v přístupné podobě přiblíţila jeho oblíbená témata. Pokud by chtěl po úspěchu prvního dílu napsat pokračování, která by svou autentičností překonala první díl, měl k tomu příleţitost. Rozhodl se však pro cestu literární. Další dva díly trilogie jsou ještě více beletristické. Ludvík Souček záměrně vyuţívá mediální konvence, aby u čtenáře vzbudil dojem, ţe trilogie je skutečným dokumentem. Nečiní tak ale důsledně. Dopisy, telegramy, novinové zprávy, deníkové zápisky a další formální útvary, které uţívá, často postrádají náleţité formální prvky, jejich dokumentárnost je tím relativizována. Zobrazený časoprostor zpočátku odpovídá čtenářově zkušenosti, postupně se děj odehrává na stále exotičtějších a fantastičtějších místech, která jsou typická pro dobrodruţnou a vědeckofantastickou literaturu. Toto řešení umoţňuje čtenáři postupně akceptovat stále fantastičtější prvky děje. Pojetí Součkových hlavních hrdinů odpovídá konvencím vědeckofantastické literatury, vedlejší postavy nesou rysy typické pro dobrodruţnou literaturu. Souček zde ale vytváří nový typ moderního vědce, který konfrontuje s jeho stereotypním zobrazením. Ludvík Souček ve své trilogii poukazuje na neetické praktiky tisku. Paradoxně se i vzorný redaktor Ludvík Souček, který je vypravěčem trilogie, dopouští různých profesních prohřešků a líčení jeho činnosti v některých případech evokuje způsob práce bulvárního ţurnalisty. Trilogie ovšem celkově vyznívá jako obrana povolání ţurnalisty, které, pokud se mu novináři věnují s dobrými úmysly, je společensky prospěšné. Z hlediska literárního je novátoským počinem v této trilogii vyuţití fotografií, které jsou typické pro publicistiku nebo odborné texty. I kdyţ publikované fotografie ve většině případů nesplňují poţadavky na reportáţní fotografii, značně zvyšují sugestivnost fikčního světa díla. 116
NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 288.
28
Kompozice, kterou Souček vyuţil, sice není ve vědeckofantastické literatuře a publicistice neobvyklá, v daném případě ale umoţňuje zdařile propojit velké mnoţství motivů, které autor uţívá. Jazyk postav je beletristický, díky vyuţití výrazů z hovorové češtiny ale dokáţe do určité míry zastřít skutečnost, ţe se jedná pouze o stylizaci mluvené řeči. V případě výpovědí odborníků odpovídá pojetí jazyka populárně-naučnému stylu. Pouţité expresivní jazykové prostředky mají za cíl hlavně pobavit čtenáře. Z ideových a myšlenkových směrů se při rozvíjení děje trilogie nejvíce uplatňuje střet socialistických a kapitalistických ideálů. To však platí pouze pro první díl trilogie. Tento ideologický prvek patrně nepůsobí na čtenáře příliš rušivě. Do díla byl pravděpodobně zahrnut pouze proto, aby v něm autor mohl volněji prezentovat své teorie týkající se mimozemského ţivota a záhad historie lidstva. První díl trilogie, který se nejvíce blíţí skutečné reportáţi, byl velmi kladně přijat odbornou kritikou i čtenáři. Část čtenářů ho dokonce povaţovala za záznam skutečných událostí. Další dvě pokračování, která jsou více beletristická, jiţ podobného úspěchu nedosáhla. Záměrem této bakalářské práce bylo rovněţ upozornit na potenciál děl, která se pohybují mezi beletrií a publicistikou, a na jejich moţné působení na čtenáře. Jsem přesvědčena, ţe i v době moderních komunikačních technologií mohou čtenáře zaujmout podobně zdařilá díla, která dovedně balancují mezi smyšlenkou a realitou.
29
7. Seznam použité literatury Primární literatura: SOUČEK, Ludvík. Cesta slepých ptáků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964. 218 s. SOUČEK,Ludvík. Runa rider. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967. 137 s. SOUČEK, Ludvík. Sluneční jezero. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968. 199 s. Sekundární literatura: ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995. 349 s. ISBN 80-85364-57-3. BLAŢEK, Vladimír. Chudáci Japonci a Islanďané. Host do domu. 1964, č. 5, s. 77. BURTON, Graeme, JIRáK, Jan. Úvod do studia médií. BARRISTER&PRINCIPAL, 2001. 391 s. ISBN 80-85947-67-6.
1.
vyd.
Brno:
ČECHOVÁ, Marie, aj. Stylistika současné češtiny. 1. vyd. Praha: ISV - nakladatelství, 1997. 282 s. 80-85866-21-8. ČERVENKA, Miroslav. Významová výstavba literárního díla. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1992. 155 s. DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. 152 s. ISBN 80-247-1602-X . GENČIOVÁ, Miroslava. Vědeckofantastická literatura: srovnávací žánrová studie. 1. vyd. Praha: Albatros, 1980. 177 s. HAVRÁNEK, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého. 1. A-M. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1960. 1311 s. HODROVÁ, Daniela. Místa s tajemstvím: (Kapitoly z literární topologie). 1. vyd. Praha: KLP – Koniasch Lantin Press, 1994. 211 s. ISBN 80-85917-03-3. HODROVÁ, Daniela. Hledání románu. 1. vyd. Praha: Československý vydavatel, 1989. 275 s. CHALOUPKA, Otakar. Hledání dobrodruţnosti. Plamen, 1965, č. 2., s. 153-156. INGARDEN, Roman. O poznávání literárního díla. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967. 277 s.
30
KOLÁČEK, Luboš Y. Vzpomínky na Ludvíka Součka: komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a dalšími pamětníky. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2008. 356 s. ISBN 97880-7268-489-2. KUBÁT, Jan. Ze spárů Skylly a Charybdy do útrob Leviatana aneb Nový epochální výlet za Ludvíkem Součkem, tentokrát do XX. století. 1. vyd. Praha: Kubát Jan, 2008. 349 s. ISBN 978-80-254-1727-0. LANGER, Aleš. Průvodce paralelními světy: nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: TRITON, 2006. 275 s. ISBN 80-7254-857-3. NEFF, Ondřej, OLŠA, Jaroslav. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: AFSF; Jinočany: H&H, 1995. 555 s. ISBN 80-85390-33-7. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981. 555 s. ISBN 80-85390-33-7. OSVALDOVÁ, Barbora, HADALA, Jan, aj. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3. vyd. Praha: Libri, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7277-266-7. SLOBODNÍK, Dušan. Genéza a poetika science fiction. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 1980. 256 s. SOUČEK, Ludvík: Po stopách bludiček. Předmluva František Novotný. 1. vyd. Brno: AF 167, 1992. 207 s. ISBN 80-85384-08-6. SOUČEK, Ludvík. Bohové Atlantidy. Doslov Ondřej Neff. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1983. s. 167. SOUČEK, Ludvík. Minislovník oprav oblíbených omylů. Doslov Jan Šnobra. Praha: Albatros, 1976. 44 s. STEHLÍKOVÁ, Blanka. Malý výlet do světa fantastiky i faktů. Zlatý máj, 1970, č. 2, s. 135136. SUCHOMEL, Milan. Literatura z času krize: šest pohledů na českou prózu 1958-1967. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1992. 142 s. ISBN 80-7108-051-9. ŠTORKÁN, Karel. O reportáži prakticky i teoreticky. 1. vyd. Ostrava: Vydavatelství a nakladatelství Novinář, 1985. 240 s. TAFEL, Jaroslav, POHRIBNÝ, Arsen. Sci-fi jako dokument. Zlatý máj. 1965, roč. 9, č. 6-7, s. 306-308. TUŠER, Andrej, FOLLRICHOVÁ, Mária. Teória a prax novinárskych žánrov I. 2. vyd. Bratislava: Vydavateľstve UK, 2001. 106 s. ISBN 80-223-1555-9. TUŠER, Andrej. Ako se robia noviny. 1. vyd. Bratislava: SOFA, 1999. 219 s. ISBN 8085752-66-2.
31
VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977. 471 s. VORÁČEK, Jaroslav. Dobrodruţná poznání. Rudé právo. 1968, roč. 19, 21. 2. 1968, s. 14.
32
