Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Katedra české literatury a knihovnictví. Český jazyk a literatura

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra české literatury a knihovnictví

Český jazyk a literatura

Marcela Hrdličková

Dívčí román 90. let 20. století a komerce Bakalářská diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D.

2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………………………………

Děkuji Mgr. Luise Novákové, Ph.D., za její vstřícnost a velmi užitečné připomínky při konzultacích nad touto bakalářkou prací. Moje poděkování patří rovněž všem, kteří mi ochotně poskytli často nedostupnou primární literaturu.

Obsah Úvod ........................................................................................................................... 6 1. Dívčí román ........................................................................................................... 8 1.1. Terminologie.................................................................................................... 8 1.2. Vývoj vztahu dívčího románu a komerce (na pozadí vývoje žánru) ............... 9 2. Četba pro dívky 90. let 20. století ...................................................................... 11 2.1. Inspirační zdroje............................................................................................. 11 2.1.1. 90. léta a meziválečný odkaz .................................................................. 11 2.1.2 Zahraniční podněty .................................................................................. 13 2.2. Oblíbenost ...................................................................................................... 16 3. Příčiny úspěchu dívčích románů 90. let ............................................................ 18 3.1 Dějovost a základní fabulační modely............................................................ 18 3.1.1 Model trojúhelníku .................................................................................. 20 3.1.2 Model lásky jako úniku nebo kompenzace.............................................. 22 3.1.3 Model (ne)lásky či (ne)přátelství ............................................................. 24 3.2. Exkluzivita témat a motivů ............................................................................ 25 3.2.1. Mezilidské vztahy ................................................................................... 26 3.2.2. Sociálně patologické jevy ....................................................................... 29 3.2.3. Hledání vlastní identity........................................................................... 31 3.3. Výjimečnost prostředí.................................................................................... 34 3.4. Schematismus postav ..................................................................................... 36 3.4.1 Dívčí vzory .............................................................................................. 36 3.4.2. Mužné idoly ............................................................................................ 39 3.5. Formální stránka a jazyk................................................................................ 41 3.5.1. Horizontální členění textu a forma vyprávění ........................................ 41 3.5.2. Jazyk dívčích románků ........................................................................... 42 4. Vnější znaky komerce......................................................................................... 46 4.1 Obálka – součást marketingové strategie........................................................ 46 4.2 Označení žánru................................................................................................ 49 4.3 Význam edic ................................................................................................... 51 Závěrem: 90. léta ve znamení dívčího románu, dívčí román ve znamení 90. let............................................................................... 53

Seznam příloh.......................................................................................................... 58 Přílohy...................................................................................................................... 59 Seznam použité literatury ...................................................................................... 72

Úvod Rok 1989 vnesl do české společnosti řadu změn ekonomických, politických i společenských. Výrazně zasáhl také knižní trh, včetně jeho sekce s literaturou pro děti a mládež. Svobodné podnikání, zrušení cenzurních opatření, zánik snížené poštovní sazby1, která se vztahovala na knižní produkty, rychlé zformování přibližně tří tisíc státem neřízených nakladatelství2. Tyto změny jasně předurčily další vývoj literárního světa v České republice, který se začal, stejně jako mnohá jiná odvětví, řídit komerčními zákony, zejména symbiózou nabídky a poptávky. A právě proto, že nabídka existuje tam, kde je poptávka, znamenalo porevoluční období i návrat triviální a brakové literatury, kterou totalitní režim po roce 1948 téměř zlikvidoval. Jeden ze symbolů paraliteratury představuje dívčí román, který rovněž v 90. letech zažil boom srovnatelný snad jen s meziválečnou érou. Právě na tomto žánrovém typu 3 je patrné, jak rychle se poptávce ze strany mladých zákaznic přizpůsobili vydavatelé. Trh s literaturou určenou dospívajícím dívkám se díky množství titulů stal záhy nepřehledným. Lenka Lanczová, Zuzana Francková, Jana Jahodová, Jana Tomanová. To jsou pouze některá z jmen, která nenajdeme v seriózních slovnících české literatury, ale jejich cílová čtenářská skupina, dospívající dívčí generace 90. let, dobře znala a četla knihy těchto autorek a s napětím očekávala nové tituly. Tato práce se zaměřuje na příčiny komerčního úspěchu, kterého dívčí romány ve zmiňovaném období dosahovaly. Pokusí se postihnout změny, jež v nové éře daný žánrový typ postihly a které mu možná pomohly se v nové situaci etablovat. Hlavním cílem je pak najít společné znaky, literární i mimotextové, z nichž vyplynulo dominantní postavení dívčích románů na prvních místech nejrůznějších anket i průzkumů. Po pádu cenzurních, politických i kulturních bariér nastal nejen příliv zahraničního čtiva, ale také trend vydávání dříve zakázaných děl. Prameny této bakalářské diplomové práce budou ovšem výhradně původní česky psané tituly, jež vyšly v rozmezí let 1990 – 2000 poprvé. Výjimku představují kapitoly zaměřené na srovnání cizí a domácí, respektive starší a nové produkce. Avšak „protože komerční 1

PISTORIUS, V. Jak se dělá kniha. Praha/Litomyšl: Paseka, 2005, s. 10. Tamtéž, s. 32. 3 Označení žánrový typ volím ve shodě s Jaroslavem Tomanem. Viz TOMAN, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 73. 2

6

literatura je rozsáhlá, ba až nepřehledná, badatel se nemůže zabývat celým jejím rozsahem, nýbrž se bude muset omezit na vybrané vzorce a bude muset, ať chce, nebo nechce, probírat celou produkci pouze v průřezu“4. Z těchto důvodů se opírám především o tituly jmenované v kapitole Próza s dívčí hrdinkou z publikace Jaroslava Tomana Současná česká literatura pro děti a mládež5. Druhou část knih, na něž odkazuji, potom tvoří skupina těch, které se výrazně prosadily ve čtenářských anketách. A konečně ve velmi malém měřítku se zaměřím na eventuální pokračování děl z jedné z předchozích dvou jmenovaných kategorií. Celkový seznam primární zkoumané literatury tvoří 46 základních děl, jež se dostala na knihkupecké pulty v 90. letech.

4

SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 92. TOMAN, J. Próza s dívčí hrdinkou. In: Současná česká literatura pro děti a mládež. Brno: Cerm, 2000, s. 21 – 25.

5

7

1. Dívčí román 1.1. Terminologie Dívčí román se řadí mezi intencionální literaturu pro děti a mládež. Zaměřuje se, jak ostatně sám název naznačuje, zejména na genderově specifikovanou skupinu čtenářů, která je navíc blíže určena také věkem. Tento žánrový typ charakterizuje „a) dívčí hrdinka, b) exponovaná citová problematika a c) konfliktní situace vázané na typické prostředí, v nichž si hrdinka vytváří nebo osvědčuje své mravní kvality“6. Podle Jaroslava Tomana jsou „tematickou variantou příběhu z dětského života reagující na psychické potřeby určité věkové kategorie nedospělých čtenářů“7. Kategorie knih určených dospívajícím dívkám však představuje kvalitativně heterogenní skupinu. Pro označení dívčí román či románek je charakteristické „významové zatížení břemenem asociací s literaturou triviální až brakovou“ 8 . K tomuto začlenění přispívá jednoznačně zábavní charakter próz, jejich zkreslený a zjednodušující náhled na svět, minimální charakteristika postav i absence snahy o tvůrčí originalitu 9 . Diskuse o významu dívčího románku probíhaly v souvislosti s nadprodukcí už ve 30. letech na stránkách časopisu Úhor. O dvě desetiletí později, v období snah zamezit jeho renesanci ve vydavatelských plánech, potom v Literárních novinách. Proto na konci 50. let vstoupil do povědomí také termín próza s dívčí hrdinkou.10 Ta si zakládá na svém zařazení mezi umělecky cennou literaturu určenou dětem a mládeži, na originalitě i na své odlišnosti od dívčího románu s příznačným „žánrovým schematismem, stereotypností námětovou i motivickou a plytkostí jazyka i komerčním uspokojováním čtenářské poptávky“11. Diferencování těchto dvou hodnotově odlišných žánrových typů se stejnou cílovou skupinou čtenářek však není dodnes dodržováno striktně, což je mimo jiné důsledkem náhlého vymizení triviální podoby z knižních pultů po roce 194812.

6

VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 78. TOMAN, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 73. 8 VAŘEJKOVÁ, V. Česká próza s dívčí hrdinkou. Ostrava: Scholaforum, 1994, s. 6. 9 TOMAN, J. Fenomén triviality v polistopadové české próze pro mládež. Zlatý máj, 1999, roč. 43, s. 36. 10 VAŘEJKOVÁ, V. Česká próza s dívčí hrdinkou. Ostrava: Scholaforum, 1994, s. 6. 11 VAŘEJKOVÁ, V. Česká próza s dívčí hrdinkou, 2. díl. Ostrava: Scholaforum, 1995, s. 20. 12 VAŘEJKOVÁ, V. Česká próza s dívčí hrdinkou. Ostrava: Scholaforum, 1994, s. 6. 7

8

1.2. Vývoj vztahu dívčího románu a komerce (na pozadí vývoje žánru) Romány s dívčími postavami určené mladým čtenářkám do českého prostředí pronikly poprvé již ve druhém desetiletí 19. století, a to zásluhou Magdaleny

Dobromily

Rettigové

a

Marie

Antonie.

Mnohem

známější

představitelkou dívčího románu je však Eliška Krásnohorská. Právě na jejím příkladu je patrné, že spojení zamilované četby pro mladší recipienty a komerce fungovalo téměř od dob etablování se této odnože literatury na našem území. Uznávaná autorka se ujala úkolu přeložit úspěšný románek německé spisovatelky Emmy von Rhodenové. Pravděpodobně jen těžko by podobnou zakázku dostala, kdyby originál Svéhlavičky (Trotzkopf) neslavil úspěch, v němž vydavatel české verze nutně musel vycítit šanci na finanční výhodnost takové investice. V souvislosti se sérií o tvrdohlavé dívce s vlasteneckým podtextem kvůli přítomné tendenci ke schematismu typickému pro paraliteraturu Naděžda Singlová uvádí, že „naplňuje obsah pojmu dívčí románek“13. Na přelomu století se definitivně vyprofilovala komerční tvorba v celkovém kontextu literárního světa. Zlatou éru ve vývoji pozorovaného žánrového typu představuje prvorepublikové období. Zamilované čtivo vycházelo v různých edicích i na pokračování v tisku. Vznik samostatného československého státu, demokratické ovzduší i technologické a organizační novinky14 přelomu dvou století tento boom podpořily. Dominovali autoři, proslulí jako symboly komerční literatury, ať už to byl Josef Roden, Vilém Neubauer či Jaromíra Hüttlová. Rozmach triviálního čtiva zastavil až rok 1948. Centrálně plánovaná ekonomika, podepisující se i na nesvobodě knižního trhu, braku ani komerční četbě nepřála. Nicméně, jak uvádí Dagmar Mocná15, ani překážky kladené odpočinkové četbě oficiálními místy nemohly úplně zastavit zájem konzumentů, který se promítal do frekventovaných inzerátů pátrajících po tomto čtivu či do četnosti výpůjček komerčních titulů v knihovnách. Po téměř deseti letech poznamenaných nepřítomností nově vznikajících knih pro mladé recipientky odpověděla ve druhé

13

SIEGLOVÁ, N. Próza s dívčí hrdinkou. Brno: CERM, 2000, s. 7. Fotografie, tiskařská technika, přechod od abonentského způsobu šíření k distribuci prostřednictvím drobných prodejců, jež vyžaduje upoutat potencionálního kupce už vizuálním zpracováním, pokročila také reklama a její vnímání jako součást úspěšné obchodnické taktiky. 15 MOCNÁ, D. Červená knihovna. Praha/Litomyšl: Paseka, 1996, s. 222-223. 14

9

polovině 50. let na zájem čtenářek svými prózami s dívčí hrdinkou Mládí na křídlech (1956) a především Velké trápení (1957) Helena Šmahelová. V 60. letech na typ příběhové prózy pro děti zaměřené na dívky nedali zapomenout významní autoři jako Věra Adlová, Jana Červenková, Stanislav Rudolf, Jan Procházka nebo Hermína Franková. Mnozí z nich se dočkali již v následujících dvou desetiletích reedic a na jejich úspěchy navázali mimo jiné Hana Pražáková, Jarmila Dědková, Marika Syrová nebo Josef Suchý16. Ani v období totalitního režimu tak nemůžeme hovořit o naprostém vakuu v oblasti četby pro dívky, neboť už před revolucí „každý dívčí román17, který tehdy vydal Albatros a některá další nakladatelství, byl v krátké době vyprodán“18. Rok 1989 však přinesl druhé výrazně plodné období komerčních knih určených dospívajícím dívkám. Porážka řízeného hospodářství, zánik paralyzujícího vlivu cenzury i euforie z nastolené svobody umožnily uspokojit neutuchající zájem o triviální i brakovou literaturu.

16

SIEGLOVÁ, N. Próza s dívčí hrdinkou. Brno: CERM, 2000, s. 11. V souvislosti se zmiňovanými autory bych hovořila spíše než o dívčím románu o próze s dívčí hrdinkou, viz předcházející kapitola. 18 DITMAR, R. Dívky pro román devadesátých let. Tvořivá dramatika, 1998, roč. 9, č. 2-3, s. 51. 17

10

2. Četba pro dívky 90. let 20. století 2.1. Inspirační zdroje Devadesátá léta zasáhla jak vlna reedic starších děl a vydávání dříve zakázaných knih, tak příliv nových titulů19. Tuto „druhou, stále výraznější linii“20 však nelze úplně oddělit od produkce let dřívějších nebo od vydavatelského trendu zaměřeného na zahraniční tituly.

2.1.1. 90. léta a meziválečný odkaz Krátce po listopadu 1989 se na knižní pulty vrátili Hüttlová, Marešová, Roden, Neubauer i Štáflová, osvědčené hvězdy substandardního čtiva 21 . Jejich nástup byl však záhy přehlušen přílivem nových autorů. Schémata, oblíbené postupy i populární prototypy charakterů dřívějších spisovatelů se ale dostaly i do produkce nové, přestože jen v omezené míře a musely se zároveň přizpůsobit novým požadavkům na tento typ literatury kladeným, mimo jiné tak pohotově reagovaly na pád některých dřívějších tabu. Svědčí o tom například dilogie Blanky Chlupové Prázdniny na vodě22 a Daň ze štěstí23. Už samotný leitmotiv, po nejrůznějších peripetiích naplněná láska třídního učitele k žačce, v desetiletí, kdy „studentky svými mladými profesory spíše pohrdají: špatně placení pedagogové totiž u nich vzbuzují podezření, že se k ničemu jinému nehodí“24, navazuje na septimánky zasnubující se s pedagogy ve 20. až 30. letech. Odkazů na tuto tradici však najdeme mnohem více. Některé pasáže působí jako kompilace v minulosti použitých prostředků. Srovnáme-li například motiv dívky, jíž neštěstí spojené s mužem (ve starším titulu jeho smrt, v novém potom zrada) způsobí vážné psychické trauma, dojdeme k závěru, že svou funkcí v rámci textu a konečně hlavně řešením této zápletky jsou si neuvěřitelně podobné jak v Dani ze 19

Podrobně se jimi zabývá kapitola 3. Příčiny úspěchu dívčích románů 90. let a 4. Vnější znaky komerce. 20 TOMAN, J. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. Brno: Cerm, 2000, s. 15. 21 Tamtéž, s. 12. 22 CHLUPOVÁ, B. Prázdniny na vodě. Praha: Erika, 1995. 23 CHLUPOVÁ, B. Daň ze štěstí. Praha: Erika, 1996. 24 DITMAR, R. Dívky pro román devadesátých let. Tvořivá dramatika, 1998, roč. 9, č. 2-3, s. 53.

11

štěstí, tak v Dáše, pražské studentce meziválečné autorky Jaromíry Hüttlové 25 . Prvorepubliková spisovatelka ve svém románku, který vyšel původně v roce 192926, konstruuje falešné utonutí: „Gina ztratila rozum při oné tragické příhodě, kdy jela na loďce se svým ženichem a zpívala onu píseň. Nešťastnou náhodou spadla do moře a její ženich tam nalezl smrt. To byl poslední silný dojem – příliš silný – neboť pozbyla paměť a vzpomínky na to, co následovalo. Slečna Dáša kombinovala správně. Předvedla jí tuto tragickou scénu do všech podrobností a počítala s tím, že dojem bude tak silný, že probudí Gininy vzpomínky, že rozum naváže tam, kde přestal fungovat. Pokus se zdařil. Dáša zasluhuje pochvalu za svou odvahu a rozšafnost. Uzdraví-li se Gina, je to Dášina zásluha.“27 Blanka Chlupová, debutantka porevoluční éry, použila tentýž princip při tvorbě svého příběhu. Pasáž o fingovaném únosu a nahraném výstřelu do hrudi hlavní mužské postavy má v příběhu stejnou funkci jako noční koupel v předchozím úryvku: „[…] někde jsem četl, že psychické poruchy se dají léčit šokem. A nejlepší to je podle hesla, čím se to pokazilo, tím by se to dalo spravit. Do tohohle stavu ses dostala, když přišlas o kluka, vycházel jsem z toho, že potřebuješ zase ztratit někoho, koho bys měla ráda […]“28 Že se nejedná o nahodilou podobnost nového a staršího románku, můžeme doložit faktem, že nápadná shoda nenastala jen v této části. Robin Blanky Chlupové se pro změnu v některých zdánlivě drobných, ale akcentovaných rysech shoduje s ikonou literatury pro děti a mládež, Kájou Maříkem29, jenž spatřil světlo světa již v roce 192630. Nejen, že jsou oba pohlední, inteligentní, úspěšní, čestní a první dívka pro ně znamená zároveň poslední, ale také svoji nešťastnou lásku vkládají pateticky do not: „Robinův pohled zavadil o Niku. V okolí srdce ho opět zabolelo. Musel zavřít oči. Ponořil se do své hudby. Nikdo z přítomných nemohl tušit, že příčina, která ho přiměla vrátit se ke klasickým skladbám, byla právě Nika. […] Sahal po 25

HÜTTLOVÁ, J. Dáša, pražská studentka. Praha: Ivo Železný, 1992. MOCNÁ, D. Červená knihovna. Praha/Litomyšl: Paseka, 1996, s. 180. 27 HÜTTLOVÁ, J. Dáša, pražská studentka. Praha: Ivo Železný, 1992, s. 88. 28 CHLUPOVÁ, B. Daň ze štěstí. Praha: Erika, 1996, s. 207. 29 Série Školák Kája Mařík bývá tradičně zařazována do skupiny knih pro děti, ovšem zejména poslední části sedmidílného pokračování vykazují některé rysy výrazně shodné s dívčím románem. 30 TOMAN, J. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. Brno: Cerm, 2000, s. 17. 26

12

kytaře, když mu bylo nejhůř, a díla starých mistrů, a nejen jich, mu pomáhala vzchopit se. […] V podstatě nehrál prsty, ale srdcem. Vložil do ní [pozn. autorky – do hudby] všechnu svoji lásku, bolest i touhu. Tóny, které se kouzelně linuly z jeho kytary, měly duši a dokázaly vzít za srdce každého jen trochu vnímavého posluchače.“31 Hra slavnějšího černovlasého lesního inženýra Káji Maříka, staršího o dvě generace, je motivována tímtéž a má stejné účinky: „[…] Taková vzpomínka a tisíc podobných letělo Kájovou duší a každá končila na špičkách jeho prstů. […] Mnozí slzeli, mnozí ani hlavy nezvedli. Pan farář Hloušek si otíral čelo, ale jenom proto, aby zakryl slzu. Jen Zdeňa roztěkaně přebíhala očima celý sál a najednou, když viděla, jaké nadšení Kája způsobil svou hrou, jasně si uvědomila, že v té improvizaci vlastně vzpomínal na jejich krásné dětství. Že těmi tóny říkal i jí: ‚Zdeňo, já tě mám rád.‘“32 Vysokou míru návaznosti konkrétně této dvoudílné série Blanky Chlupové lze hledat i v happyendu. Zatímco převážná většina komerčně orientovaných dílek z 90. let se orientuje na erotický vrchol děje33, Daň ze štěstí pojímá šťastný konec v souladu se stavem po první světové válce34 jako očekávání vytouženého potomka. Podstatná obměna oproti prvorepublikovým konvencím však spočívá v předsunutí těhotenství (a samozřejmě také zahájení sexuálního života) protagonistky před svatební obřad. Tím se ovšem Chlupová přizpůsobila již zmiňovanému pádu tabu v oblasti erotiky a zároveň se přidržela nově vznikajícího literárního klišé.

2.1.2 Zahraniční podněty Spojení triviální literatury se zahraničními vzory funguje, jak ukazuje už případ Elišky Krásnohorské a její Svéhlavičky, od počátků dívčího románu v našem geografickém prostoru. V 90. letech s uvolněním poměrů do českého prostředí proudí kromě nejlacinější podoby příběhů o lásce, které z anglických originálů zprostředkovává především Harlequin Publishers35, také triviální tituly z Německa

31

CHLUPOVÁ, B. Daň ze štěstí. Praha: Erika, 1996, s. 136. HÁJ, F. Školák Kája Mařík, VI. díl. Praha: TJ Bohemians, 1991, s. 27. 33 Viz kapitola 3.2.1. Mezilidské vztahy. 34 Viz MOCNÁ, D. Červená knihovna. Praha/Litomyšl: Paseka, 1996, s. 71. 35 TOMAN, J. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. Brno: Cerm, 2000, s. 12. 32

13

(Brigitte Blobelová), Anglie (Lynne Reid Banksová, Penelope Farmerová) či USA (Robert Westall, Lois Duncanová).36 Využití úspěšných schémat ze zahraničního vzoru můžeme ilustrovat na zjevné podobnosti knihy Tanec za jedna, matika za pět 37 Brigitte Blobelové a některých momentů z českých románků z 90. let. Již leitmotiv: dívku, která ve škole propadá z technických předmětů, matematiky, fyziky a chemie, rodiče připraví o její velkou zálibu, v tomto případě tanec. Zatímco otec a matka z ní chtějí mít lékařku, ona sní o baletním pódiu. Prakticky stejnou zápletku konstruovala také Lenka Lanczová, jejíž Sabina, hrdinka románku Srdcový kluk, neuspěje v chemii a rodiče jí zakáží dovolenou v zahraničí. Navíc mají obě dívky kromě věku kolem 15 let, kreativních schopností a talentu společné i štěstí, které jim v pravou chvíli postaví do cesty mladého muže, jenž je inspiruje ke zvládnutí zkoušky i zásadního rozhodnutí. Obě nakonec volí své povolání v umělecké oblasti, Němku zláká tanec, Češku módní návrhářství. Postavu babičky, která má pro svoji vnučku a její ambice a touhy mnohem větší pochopení než samotní rodiče, lze nalézt také nejen v německém díle, ale opakovaně i v domácí produkci od kvalitní prózy s dívčí hrdinkou Karolíny Ivy Procházkové38 po dívčí románek Panna nebo Blíženec Lenky Lanczové39. U knihy Zátoka bílých skal Jany Jahodové40, jež je sice explicitně označena jako dívčí román, avšak jeho definici podle mého názoru nenaplňuje 41 , a jejího volného pokračování Sníh, všude sníh42 lze odhalit poměrně nápadnou podobnost s velmi populárním seriálem dobrodružných příběhů party dětí Správná pětka Enid Blytonové43. To ostatně může rovněž potvrzovat zmíněné chybné zařazení Zátoky bílých skal k triviální dívčí četbě. Tyto česky i anglicky psané knihy jsou postaveny na stejném schématu. Parta dětí se nejprve musí sejít v témže časoprostoru, zbavit se dozoru rodičů, poznat nové přátele, kteří rozšíří jejich řady (třebaže dočasně), a narazit na stopu, na níž založí svoji hypotézu, aby ji posléze detektivním způsobem potvrdila či zcela vyvrátila. Kromě toho do značné míry odpovídají i zvolené 36

SIEGLOVÁ, N. Próza s dívčí hrdinkou. Brno: Cerm, 2000, s. 17. BLOBELOVÁ, B. Tanec za jedna, matika za pět. Praha: Egmont, 1994. 38 PROCHÁZKOVÁ, I. Karolína: Stručný životopis šestnáctileté. Praha: Albatros, 1999. 39 LANCZOVÁ, L. Panna nebo Blíženec. Praha: Víkend, 1997, 2. vydání. 40 JAHODOVÁ, J. Zátoka bílých skal. Praha: Petra, 1996. 41 Viz blíže kapitola 4.2. Označení žánru. 42 JAHODOVÁ, J. Sníh, všude sníh. Praha: Petra, 1999. 43 O úspěchu knižních příběhů čtyř dětí a psa u nás svědčí skutečnost, že jen do roku 1997 jich stihlo vyjít 19 a v anketě Moje kniha se umístily na 30. místě. 37

14

charaktery dětí. Divoká George má svůj obraz v Rendě, rozumný Julián se v domácím díle projevil jako Luky, plachá, avšak praktická Anna se odrazila v Lucii a konečně upozaďovaný, nevýrazný chlapec, který však nepostrádá inteligenci a nadhled, Dick, se převtělil do Míry. Ve druhé knize, Sníh, všude sníh, dojde i na mimořádně chytrého psa. Příznačná je pro tyto knihy také doba, v níž se odehrávají, a to prázdniny, které postavám dodávají potřebnou volnost, čas a také chuť na dobrodružství. Jen reálie musela česká autorka upravit, takže její děti nenavštěvují internátní školy a neplaví se po moři, musí vystačit s Krkonošemi a Slapskou přehradou. Prolomení bariér mezi Československem (a později Českou republikou) a západní Evropou přineslo vítané osvěžení motivů, ukázalo českým autorům, jaké knihy slaví úspěch za hranicemi. Jejich prostá nápodoba však nemusí být nejsprávnější cestou a nevyvolává automaticky stejný ohlas, naopak může snižovat čtenářský zájem. Na rozdíl od Správné pětky, Zátoka bílých skal ani její pokračování na seznamu 204 čtenářsky nejoblíbenějších titulů v anketě Moje kniha nebo v průzkumu Čteme všichni Sukovy studijní knihovny literatury pro mládež nefiguruje44. Na tomto vítězství zahraniční předlohy se však mohly podepsat i další aspekty, například masivnější reklama.

44

Správná pětka naopak v roce 1994 získala 2. místo, tři roky poté dokonce vyhrála.

15

2.2. Oblíbenost Při posuzování oblíbenosti dívčí četby 90. let se nemůžeme spolehlivě opírat o konkrétní čísla, protože vydavatelé na rozdíl od dřívější praxe nezveřejňují náklady v tiráži. Vladimír Pistorius tvrdí, že obchodníci se tak brání zneužití citlivých údajů 45 . V této souvislosti přináší jediné známé relevantní číslo Pavel Mandys 46 . Během svého pátrání přímo u knihkupců došel k závěru, že jen dílek Lenky Lanczové, pravděpodobně komerčně nejúspěšnější autorky, si čtenářky každý rok koupí čtyřicet tisíc. Odpovídá-li výše zmíněné číslo realitě, její knihy lze považovat za bestsellery. Má k tomu kromě předpokladů literárních

47

a

organizačních 48 rovněž předpoklady tržní, neboť ženská populace tvoří 60 % nákupčích knih 49 . Několikanásobně více si jich ovšem najde svoji oblíbenou spisovatelku v knihovně.50 Při popisu úspěchů tohoto žánrového typu se tak musíme spolehnout na výsledky čtenářských anket. V nich dívčím románům opakovaně patří přední místa. V již zmiňované anketě Sukovy studijní knihovny literatury pro mládež v Praze se v první polovině 90. let prosadily i kvalitnější tituly z oblasti dívčí četby, starší Velké trápení Heleny Šmahelové (v roce 1993 na 3. – 4. místě) a Zakázané holky Hany Bořkovcové (1995, 3. místo). Pak už ale z této oblasti dominuje Lenka Lanczová, jejíž Tajná láska získala nejvíce hlasů z téměř 2500 v roce 1996 a o rok později Sólo pro Kristýnu skončilo druhé. Ivana Hutařová v roce 1999 uvádí, že v první dvacítce se kromě J. Foglara, M. Švandrlíka, E. Štorcha a O. Hofmana prosazuje právě jen tento žánr51. Svoje dominantní postavení Lenka Lanczová prokázala také v anketě Moje kniha. V ní porazila všechny ostatní domácí autory, v celkovém pořadí se zařadila na třetí místo hned za Rowlingovou a Tolkiena. Mezi jejích patnáct knih, které se vešly mezi prvních 204, rozdělili hlasující 2 437 hlasů.

45

PISTORIUS, V. Jak se dělá kniha. Praha/Litomyšl: Paseka, 2005, s. 24. MANDYS, P. Královna dívčích knihovniček. Týden, 2005, roč. 12, č. 30, s. 66. Uvádí jej sice pro rok 2004, ale Lenka Lanczová, jak bude dále prokázáno, položila základy tomuto číslu již o několik let dříve. 47 Jimi se zabývá kapitola 3. Příčiny úspěchu dívčích románů 90. let. 48 Viz kapitola 4. Vnější znaky komerce. 49 PISTORIUS, V. Jak se dělá kniha. Praha/Litomyšl: Paseka, 2005, s. 18. 50 MANDYS, P. Královna dívčích knihovniček. Týden, 2005, roč. 12, č. 30, s. 66. 51 HUTAŘOVÁ, I. Co naznačilo šest ročníků ankety dětí o knihu roku. Zlatý máj, 1999, roč. 44, s. 112. 46

16

Příznačné, ovšem s ohledem na kvalitu a pověst tohoto žánrového typu nikoli překvapující, také je, že tituly úspěšné ve čtenářských laických hlasováních se neumísťují mezi zvolenými odbornou veřejností. Ani ta ovšem nepopírá přínos knih zaměřených na dívčí populaci52.

52

Viz cena Za přínos k rozvoji dětského čtenářství udělovaná učiteli v rámci ankety Sukovy studijní knihovny literatury pro mládež, kterou dostaly Markéta Drijverová s Annou za dveřmi (rok 1993) nebo Blanko, představ si… od Evy Bernardinové (1995).

17

3. Příčiny úspěchu dívčích románů 90. let Jak dokázala předcházející kapitola, v 90. letech zažila tato „dominantní odnož četby pro dospívající mládež“53 svoji druhou renesanci, ať už se jednalo o počet vydaných děl, nebo o čtenářský zájem. Kromě dovedné obchodní taktiky vydavatelů v této skutečnosti sehrály výraznou roli i samotné principy dívčích románů 54 . Jejich děj, postavy, témata, jimiž se zabývají, i prostředí, v němž se odehrávají.

3.1 Dějovost a základní fabulační modely Podobně jako další žánry triviální literatury jsou dívčí romány založeny na dějovosti. Jednotlivé události, z nichž autoři jako dovední střihači filmu vybírají jen ty, které jsou zábavné, pro další postup příběhu nezbytné nebo jsou součástí nepřímé charakteristiky některé z postav, se za sebou řadí obvykle (ve zvoleném paraliterárním výběru prakticky vždy) chronologicky. Při bližším pohledu na triviální četbu pro dívky, která vycházela v 90. letech 20. století, dojdeme ke zjištění, že se dějová schémata opakují. Dagmar Mocná ve své studii pojmenovala modely nosné v červené knihovně jako fabuli sociální, fabuli nelásky a fabuli vzestupu55. Přestože červená knihovna se zaměřovala především na ženy, stejná schémata se odráží i v triviální literatuře určené mladším dívkám. Na sklonku století v knihách určených mladšímu čtenářstvu však přežívá pouze jeden z těchto typů, a to fabule nelásky. Hlavní zápletku nevytváří sociálně odlišný původ ústřední dvojice. Výjimku částečně představuje románek Evy Herzové Osud s vůní fialek 56 . Hlavní hrdinka Viola se zamiluje do bohatého Bobyho i chlapce ze středních vrstev Martina. Bobyho, bohéma a narkomana, nakonec předčí poctivý a ve všem dokonalý syn starosty. I zde je však náhlé zbohatnutí a pak téměř zchudnutí rodiny hlavní hrdinky pouze prostředkem pro změnu prostředí 57 , která se často vyskytuje v komerčně 53

VAŘEJKOVÁ, V. Několik otazníků nad inovací. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: Bedřich Maleček BM Typo, 2003. 54 Srov. SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 10. 55 MOCNÁ, D. Červená knihovna. Praha, Litomyšl: Pasek, 1996, s. 96–97. 56 HERZOVÁ, E. Osud s vůní fialek. Praha: Petra, 1999. 57 Viz. kapitola 3.3 Výjimečnost prostředí.

18

laděných románech. Otázka majetku či pozice na společenském žebříčku tak ustupuje do pozadí, představuje jen vedlejší motiv. Ve většině děl ze stejného období pocházejí hrdinové z přibližně stejně sociálně situovaných rodin nebo jejich odlišnost v tomto směru není překážkou pro vznik vztahu. Také fabule vzestupu nenašla po revoluci valného uplatnění. Její náznaky najdeme pouze v primitivní psychologii postav, kdy se z krásné, ale málo sebevědomé mladé dívky stane idol všech mužů 58 . Takovýto prvek vytváří však stále jen vedlejší linii. Na základě analýzy dívčích románů 90. let se nabízí jejich klasifikace podle tří hlavních fabulačních modelů. První lze nazvat modelem trojúhelníku. Druhou skupinu představuje téma lásky jako úniku nebo kompenzace a konečně, jak již bylo řečeno výše, zachováno zůstalo schéma (ne)lásky či (ne)přátelství, jež popsala Dagmar Mocná59. Toto rozdělení nevylučuje použití více schémat v jednom díle, ba právě naopak „největšího úspěchu dosahovali ti autoři, jimž se podařilo umně prokombinovat existující fabulační modely“ 60 . Dějová schémata se opakují i v hodnotné literatuře, ale od triviální ji odlišují nezpochybnitelné umělecké kvality, tvůrčí a umělecký přístup usilující o originalitu61. Schéma trojúhelníku62 nalezneme sice například v Darině

63

Jarmile Mourkové, nepochybně kvalitním výtvoru

literatury pro mládež, ale pouze jako vedlejší, nikoli hlavní či jediný prvek konstituující děj. V 90. letech se ovšem výrazně proměnil happyend, nepostradatelný šťastný konec triviální četby o lásce. Ojediněle se vyskytuje stejně jako v meziválečné éře64 svatba (Zadáno pro Blížence Lenky Lanczové 65) či toužebně očekávané dítě (Co jsme si říkali k ránu Stanislava Rudolfa 66 , Daň ze štěstí Blanky Chlupové 67 ), jednoznačně ale převažují erotická zakončení milostných peripetií68.

58

viz typologie postav v kapitole 3.4.1. Dívčí vzory. MOCNÁ, D. Červená knihovna. Praha, Litomyšl: Pasek, 1996, s. 97. 60 Tamtéž. 61 Srov. SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 11. 62 Viz. kapitola 3.1.1 Model trojúhelníku. 63 MOURKOVÁ, J. Darina. Praha: Agentura Leprez, 1993. 64 Blíže viz kapitola 2.2.1 Meziválečné romány. 65 LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání. 66 RUDOLF, S. Co jsme si říkali k ránu. Praha: Víkend, 1997. 67 CHLUPOVÁ, B. Daň ze štěstí. Praha: Erika, 1996. 68 Význam takového happyendu viz. kapitola 3.4 Schematismus postav. 59

19

3.1.1 Model trojúhelníku Model trojúhelníku, který lze označit také jako schéma 2 + 1, zastřešuje největší skupinu dívčí četby 90. let 20. století. Vrcholy pomyslného geometrického obrazce tvoří dva chlapci a jedna dívka nebo dvě dívky a jeden chlapec. Strany potom představují jejich vzájemné vztahy, zpravidla, ale ne vždy, milostné. Na základě tohoto stabilního základu se v rámci možností děj obměňuje. Aby došlo ke kýženému odstranění přebývajícího elementu v závěru románu, k happyendu, v němž má místo už jen zamilovaná dvojice, musí autor sáhnout po jedné z několika osvědčených metod. Nejsnazším a také nejvyužívanějším způsobem přímé redukce trojúhelníku na úsečku je zdánlivě svobodná volba pohlaví v menšině, který (která) ze soků (sokyň) zvítězí. Spisovatel a konvence žánru však toto důležité rozhodnutí postavě usnadňují. V případě, že si muž má zvolit jednu ze dvou dívek, sáhne v triviální literatuře po hlavní hrdince69. Pokud se poměr obsazení vrcholů otočí v kvantitativní převahu mužského pohlaví, situace se zkomplikuje. Ale jen zdánlivě. Pozorná čtenářka, která již četla několik děl tohoto typu, si může povšimnout, že přednost zpravidla dostane chlapec, který na stránkách knihy svého soupeře v bitvě o hrdinčino srdce předběhne. Dokonalým příkladem je Tajná láska Lenky Lanczové70, v němž o Anetu usilují dva bratři. Takový děj plně vyhovuje podstatě schématu trojúhelníku, neboť všichni tři protagonisté jsou spojeni úzkými vztahy. Zatímco s Jankem se recipientka potká už na straně 27 a je s ním velmi podrobně seznámena, Radima hrdinka poznává až na straně 44 a jen letmo zhodnotí jeho zevnějšek. Odstup však nemusí být vždy tak markantní. V Jak vypadá láska Zuzany Franckové71 ideální protějšek Vašek figuruje v rozhovoru hrdinky a její kamarádky na straně 25, negativní postava Majk vstupuje na scénu již o tři stánky později. Toto uspořádání má svoji logiku, přenechání exponovaných míst, začátku a závěru, hlavnímu páru, podporuje v triviální literatuře tohoto typu očekávání. Čtenářka ví předem, jak to dopadne, ale zajímá se o okolnosti, které každé ze tří schémat

69

S ohledem na skutečnost, že ve zkoumaném vzorku dívčí četby 90. let byli hlavními hrdiny chlapci pouze ve třech případech a nebyli zapojeni do schématu 2 ženy + 1 muž, lze v tuto chvíli jejich existenci pominout. 70 LANCZOVÁ, L. Tajná láska. Vimperk: Víkend, 1996. 71 FRANCKOVÁ, Z. Jak vypadá láska. Praha: Petra, 1999.

20

umožňuje volně obměňovat. V tomto případě se v průběhu děje vyloučí třetí sám. Nejčastěji svými negativními vlastnostmi72. Nejdrastičtějším a z pohledu dnešní čtenářky možná neočekávaným motivem může být smrt partnera hrdinky. Jako doklad dobře poslouží prvotina v době jejího vydání patnáctileté autorky Jany Tomanové Modré oči osudu 73 . Už samotný trojúhelník se v tomto románu jeví jako zdánlivě neúplný. Neexistuje explicitně pojmenovaný objekt na třetím vrcholu obrazce. I zde ovšem „novost má především podobu jinakosti ve stejném“ 74 . Základnu obrazce nepochybně tvoří čtrnáctiletá hrdinka Jana a její přítel Filip. Přestože do děje Tomanová nedosadila konkrétní třetí element, na konci se ukazuje jeho imanentní přítomnost a tím se doplňuje schéma trojúhelníku. Spisovatelka nejprve naruší Filipovu dokonalost, což konvence dívčího románku umožňují maximálně v průběhu děje, kdy se autoři pokoušejí vytvořit zdání plastičtějších charakterů, ale nikoli v jeho závěru: „Zapálil si cigaretu. Ještě nikdy přede mnou nekouřil.“ 75 V boření image perfektního muže pokračuje systematicky i tím, že jej nechá odjet od Jany kvůli práci do zahraničí a napsat jí až po týdnu. Ještě jej „přinutí“ ze smrtelné postele poslat tklivý dopis plný frází s didaktickým podtextem, jako například: „Chci, abys žila jako dřív, nebreč pro mě. Každou slzou si ubíráš života a věř, že život je to nejcennější a nejkrásnější, co můžeš mít.“76 Hned poté musí Filip zemřít, aby se tak hrdince otevřela příležitost najít si někoho jiného, lepšího. To se sice již recipientka přímo nedočte, ale hrdinčino setkání s jiným mladíkem i její patetické konstatování v samotném závěru jasně napovídá, že její život, natož její lásky tím nekončí: „Já jsem vyšla ze hřbitovních vrat a jako by ze mě spadla všechna tíha lidských osudů, které byly navěky pohřbeny za hřbitovní zdí.“77 V předešlých ukázkách uplatnění fabulačního schématu trojúhelníku jsem záměrně volila jeho nejjednodušší možné varianty, které se opíraly pouze o jeden základní trojúhelník. Tento obrazec ale nabízí autorům, kteří jej využívají, mnohem více možností. Pokud se spisovatel rozhodne do děje zapojit vícero postav, musí je vzájemně propojit nejrůznějšími typy vztahů, aby zachoval jejich přehlednost a 72

Blíže viz. kapitola 3.4.2. Mužní idolové. TOMANOVÁ, J. Modré oči osudu. Praha: Petra, 1997. 74 URBANOVÁ, S. Otevřenost pojmů „tradice, inovace, současná literatura“. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: Bedřich Maleček BM Typo, 2003, s. 14. 75 TOMANOVÁ, J. Modré oči osudu. Praha: Petra, 1997, s. 82. 76 Tamtéž, s. 113. 77 Tamtéž, s. 115. 73

21

zároveň zkomplikoval děj. Jeho figury pak opět formují obrazec sestavený z mnoha trojúhelníků, jejichž vrcholy zabírají opakující se jména. Velmi oblíbená je kombinace dvou trojúhelníků. I ty se však vyskytují jednak v románech menšího rozsahu, jednak v dílech se stále ještě jednoduchou zápletkou. Tento princip najdeme například v Když svítí hvězdy Markéty Harasimové 78 . Jeden trojúhelník představuje Jitku, hlavní hrdinku, jejího prvního milence Petra a mnohem vyzrálejšího Patrika, s nímž začne hrdinka chodit poté. Druhý potom má stejnou základnu jako první, Jitku a Petra, ale třetí vrchol patří Jitčině kamarádce Hedvice, jež jí Petra přebere. Spojitost postav je tak zřejmá79. Nejkomplikovanější strukturu však mají v 90. letech oblíbené seriálové knihy. Aby spisovatel měl čím zaplnit tři a více titulů, potřebuje značné množství postav s rozmanitými charaktery 80 a osudy, které spojuje vztahy rodinnými, přátelskými a zejména milostnými. Z pozorovaných titulů tyto pletence dovedla téměř do extrému Lenka Lanczová ve své trilogii Znamení Blíženců81, Panna nebo Blíženec82 a Zadáno pro Blížence83, která do 643 stránek dokázala vtěsnat téměř dvě desítky trojúhelníků84.

3.1.2 Model lásky jako úniku nebo kompenzace Druhou skupinu románů pro dívky tvoří dílka, která mají společné schéma, v němž láska prezentuje protiklad negativním jevům a stává se únikem před nimi, případně do hrdinčina/hrdinova života vstupuje jako kompenzace za životní ztrátu. Do této kategorie se řadí zejména mementa namířená proti sociálně patologickým jevům, které v 90. letech byly považovány za velmi nebezpečné pro mladou generaci, tedy mimo jiné problematika náboženských sekt (Žít a věřit Jany Tomanové), drog (Osud s vůní fialek Evy Herzové), šikany a špatné party (Petra a Dominik Stanislava Rudolfa) nebo promiskuity a s ní spojeného nebezpečí pohlavních chorob, zejména AIDS (Prázdniny s Monikou Jany Moravcové). 78

HARASIMOVÁ, M. Když svítí hvězdy. Praha: Petra, 1996. Viz. obr. 1. 80 Tato rozmanitost je ale relativní – viz. kapitola 3.4 Schematismus postav. 81 LANCZOVÁ, L. Znamení Blíženců. Praha: Víkend, 2004, 3. vydání. 82 LANCZOVÁ, L. Panna nebo Blíženec. Praha: Víkend, 1997, 2. vydání. 83 LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání. 84 14 základních trojúhelníků v trilogii Znamení Blíženců, Panna nebo Blíženec, Zadáno pro Blížence viz. obr. 2. 79

22

Jiná varianta, tedy láska jako kompenzace, není ničím jiným než opakujícím se schématem, kdy cit pomůže hlavní postavě překonat ztrátu životních jistot, bez ohledu na to, zda ji způsobil rozpad rodiny, rozchod, nemoc nebo stěhování. Vzhledem ke skutečnosti, že se tento typ často neobejde bez mezistupně, jakým je právě podlehnutí drogám (Jak vypadá láska Zuzany Franckové), nepřiměřené sexuálnímu chování (První polovina nebe Stanislava Rudolfa) nebo nevhodná společnost vrstevníků (Petra a Dominik téhož autora), bylo možné oba způsoby shrnout jako jeden fabulační model. Rudolfův Dominik z románu Petra a Dominik85 si nejprve vynahrazuje svoji frustraci způsobenou rozpadem rodiny, konkrétně odchodem matčina přítele, začleněním do party, která krade, dopouští se vandalismu, nevyhýbá se ani šikaně, ale v definitivním poklesu na úroveň jeho přátel mu zabrání sestřina láska, která dospívajícímu chlapci společně s náklonností matky i prarodičů kompenzuje absenci otce. Tento příklad také jasně ukazuje, že spásným vztahem nemusí být nutně láska milostná, ale postačí i sourozenecká, rodičovská nebo kamarádský vztah. Nicméně spojení dívčího románu a lásky jako vztahu dívky a chlapce, které čtenářky očekávají86, vydavatelé zneužívají jako propagační trik. A to i v případě, že kniha tento žánrový stereotyp nenaplňuje. Můžeme tak hovořit přímo o klamavé reklamě. Na záložce Blíženců Stanislava Rudolfa87 se tak můžeme dočíst: „Dívčí román Blíženci je silný a dojímavý příběh o sblížení intelektuálně založené Milady a sebevědomého sportovce Davida, jejichž přátelství po dramatických peripetiích přerůstá v intenzivní lásku.“ Ve spojení s grafickou podobou, jež využívá motivů srdce, a s přebalem tento bulvární úvod, který neodpovídá obsahu, neboť milostný vztah mezi Miladou a Davidem není ani naznačen jako možný, knihu falešně představuje potenciálnímu kupci88. Model lásky jako úniku nebo kompenzace by mohl být považován za pouhou variantu schématu trojúhelníku, jen místo postavy by jeden vrchol obrazce zabíral daný problém. Na rozdíl od něj však není zpravidla schéma lásky jako úniku postaveno výhradně na vzájemných předem určených vztazích protagonistů, ale

85

RUDOLF, S. Petra a Dominik. Brno: Víkend, 1991. Viz kapitola 3.2.1 Mezilidské vztahy. 87 RUDOLF, S. Blíženci. Most: Dialog, 1992. 88 Blíže o vnějších znacích spojení komerce a dívčí četby viz kapitola 4. Vnější znaky komerce. 86

23

překážky či okolnosti tyto vztahy utvářejí. Poměry postav poté ovlivňují vypořádání se s potížemi. Lze tak zjednodušeně hovořit o cyklickém průběhu událostí v knize.89

3.1.3 Model (ne)lásky či (ne)přátelství Schéma nelásky, neboli děj postavený na počáteční antipatii nebo zášti, jež posléze přeroste v pevné citové pouto, hrálo v dřívějších vývojových fází romantického čtení významnou roli, protože v sobě ukrývalo „jakousi elementární psychologickou přitažlivost“90. Ona si myslí, že jej nemiluje, postupně zjišťuje, že on je tím pravým. Nebo ona o něj usiluje, on o ni nejeví zájem na rozdíl od mnoha dalších dívek, až postupně dochází k závěru, že hlavní hrdinka je všechny předčí svou krásou, inteligencí i kladnými vlastnostmi. Na přelomu dvou tisíciletí se ale toto schéma vyskytuje zpravidla jen v kombinaci s jedním z předešlých modelů, obvykle s modelem trojúhelníku. Oba zažité postupy se efektivně kříží v Souhvězdí Labutě Lenky Lanczové 91 . Model (ne)lásky, jak je patrné z nákresu v příloze92, vzájemná nenávist měnící se postupně v lásku, pomáhá trojúhelník uzavřít. Trojúhelník na oplátku nabízí možnost, jak odůvodnit antipatii.

89

Viz. obr. 3. MOCNÁ, D. Červená knihovna. Praha, Litomyšl: Pasek, 1996, s. 97. 91 LANCZOVÁ, L. Souhvězdí Labutě. Praha: Víkend, 1998. 92 Viz obr. 4. 90

24

3.2. Exkluzivita témat a motivů Je zřejmé, že hledat příčiny úspěchu pouze v opakování zažitých schémat by nebylo příliš efektivní. Jen těžko by to totiž vysvětlilo, proč reedice symbolů komerce ze 30. let, všechny Evy, Táni a Dáši, sextánky i septimánky, u porevolučních čtenářek propadly. A právě už obměna syžetových schémat poukazuje na to, že k jistému posunu uvnitř žánru došlo, vynutily si jej společenské změny. Nový impuls přinesl konec minulého století i v kategorii „o čem“. K hlavní motivaci pro „inovaci“ se na svých webových stránkách vrací Lenka Lanczová se slovy: „Od malička jsem moc ráda četla − od pohádek přes příběhy a dobrodružnou literaturu, až jsem se dostala do věku, kdy se holkám začínají líbit kluci (a naopak), a tak jsem četla dívčí romány. Jenomže tenkrát jich vycházelo hodně málo a i u těch, které jsem měla k dispozici, mi stále něco chybělo, nebylo to ono, a tak jednou, když jsem ležela doma s angínou a nudila se, protože jsem neměla co číst, jsem se rozhodla, že si nějaký takový román napíšu, a že si ho napíšu tak, jak bych ho chtěla prožít […].“93 Podle prvních kritik se absentující tematika podařila této autorce vystihnout, zejména ve srovnání s bulvární produkcí její prvotinu Počkej na mě, Radko! (na rozdíl od dalších pokusů) ještě vítají, protože „působí v dnešní záplavě různých sešitků a ‚harlekýnů‘ přinejmenším sympaticky: o něco usiluje, uchází se čestně o přízeň svých čtenářek“94. Tato kapitola se proto zaměří na témata a motivy v dívčích románech 90. let. Zvláště pak na ty, které už (nejen) Lence Lanczové po roce 1989 chybět nemohly, neboť je ona i ostatní autoři dívčích románků hojně využívali. Témata a motivy, které se opakují, lze shrnout do tří velký okruhů. První pojímá obecně mezilidské vztahy, ať už se jedná o milostnou lásku, rodinnou problematiku nebo přátelství. Druhý se potom věnuje sociálně patologickým jevům, do třetí skupiny se řadí hledání vlastního já dospívajících. Romány však není možné rozčlenit pouze podle těchto tematických skupin, naopak zpravidla se jejich autoři uchylují ke kombinaci dvou, v ojedinělých případech i všech tří. LANCZOVÁ, L. Jak jsem se k psaní dostala? [online]. c2006 [cit. 2007-05-03]. . 94 DITMAR, R. Počkej na mě, Radko! Zlatý máj, 1993, roč. 37, č. 2, s. 105.

93

25

3.2.1. Mezilidské vztahy Dívčí román, stejně jako ostatní knihy komerčního charakteru s milostnou tematikou, si velmi zakládá na své dějovosti 95 , ale vítaným prvkem je rovněž psychologické ladění románu, ačkoli ve velmi povrchní podobě. Dějovost i „psychologičnost“ těchto dílek podmiňuje interakci několika postav. Z toho tedy vyplývá, že ve všech titulech se objevuje soubor témat a motivů, které označuji jako mezilidské vztahy. Dominantní subkategorií této skupiny v rámci dívčích románů je láska coby cit mezi dívkou a chlapcem96. V různé podobě, od hlavního tématu po marginální prvek prostupuje všemi knihami určenými dívčímu čtenářstvu. Její uplatnění závisí na zvoleném fabulačním schématu. Může být pojata jako náhražka97 nebo hlavní dějovou osnovu tvoří přerůstání přátelství, sympatií či antipatií v hluboké a coby přímý odkaz sentimentalismu, z nějž zamilované romány vzešly 98 , také věčné, nejvyšší a nejmocnější city, jaké člověk může poznat99. Její zasazení do fabulačního trojúhelníku rozhoduje o způsobu hledání ideálního protějšku. S tématem či motivem lásky jde v 90. letech po pádu některých tabu ruku v ruce sex. Erotika není ovšem v triviálních románech žádným nováčkem, v paraliteratuře milostného typu, určené však spíše dospělejšímu čtenářstvu, se objevila již na počátku 20. století. Její vpád do naivních dílek urychlila citlivost a nestálost prvního desetiletí, podpořená proměnou žebříčku hodnot 100 . Situace na samém konci 80. let tak vnesla do českých zemí vlastně podobnou situaci i se všemi důsledky pro literaturu, poznamenala i knihy pro mladší čtenářky. Společně s médii101 se četba pro dívky k tělesné lásce postavila velmi otevřeně, obvykle však s didaktickým a osvětovým podtextem. Způsob poučení se ale liší. Zatímco Eva Bernardinová, autorka mimo jiné próz s dívčí hrdinkou a jedna z průkopnic tématu erotiky v četbě pro mládež, poučení o sexualitě vkládá do úst starším, zkušenějším, často odborníkům, Lenka Lanczová vše, co chce čtenářkám sdělit, vpisuje do dialogů a monologů mladých či přímo do jejich jednání. Přednášky Evy 95

Viz kapitola 3.1. Dějovost a základní fabulační modely. Ze zkoumaného vzorku na homosexuální orientaci naráží se skrytě negativním postojem pouze Eva Bernardinová v románu Blanka, obyčejná holka (Erika, 1993). 97 Viz 3.1.2. Model lásky jako úniku nebo kompenzace. 98 MOCNÁ, D. Červená knihovna. Praha/Litomyšl: Pasek, 1996, s. 15-16. 99 Viz 3.1.3 Model (ne)lásky či (ne)přátelství. 100 MOCNÁ, D. Červená knihovna. Praha/Litomyšl: Paseka, 1996, s. 63. 101 Toto tvrzení opírám o ročník 1997 časopisů pro mládež Bravo, Bravo Girl! a Dívka. 96

26

Bernardinové však představují dlouhé monology, jsou často příliš okaté a zpomalují tempo děje, které je v triviální literatuře důležité102. I to může být důvodem, proč autoritativní explicitnost ve srovnání s nenápadným podsouváním pomocí příkladů neuspěla, alespoň soudě podle výsledků anket oblíbenosti103. Tělesný vztah svých protagonistů však neztvárňují jen romány tvářící se jako moderní a reagující na společenský vývoj, ale také díla přímo navazující na cudnou meziválečnou tradici104. Sex pomohl autorům jednoznačně rozdělit mužské protějšky jejich hrdinek na dobré a špatné. S těmi nesprávnými je sex zpravidla líčen jako nepříjemný (Monika a její první milenec ve Hvězdě naděje Lenky Lanczové 105 ), kontakty milenců se posléze změní v ryze sexuální vztah (Když svítí hvězdy Markéty Harasimové 106 ). Obvykle přináší i problémy – nechtěné těhotenství a nutnost interrupce (První polovina nebe Stanislava Rudolfa 107 ), hrozba nákazou HIV (Prázdniny s Monikou od Jany Moravcové 108 ) i ne právě dobrovolné angažmá v pornografickém průmyslu (Jak vypadá láska Zuzany Franckové109). Hrdinky, jež podlehnou pokušení v podobě nesprávného muže, podporují autorův zdvižený prst, protože jsou líčeny jako naivní, hloupé, s nízkým sebevědomím, slepé ke všem náznakům. Spisovatel k nim pak důsledně komponuje jejich naprostý protiklad, kterým zdůrazní svoje varování, protože těmto správným vzorům dopřeje skutečný happyend hodný červené knihovny. Podíváme-li se například na zmiňovanou Hvězdu naděje49, je zřejmé, že dětinsky prostá Monika, která podlehne muži podezřelému od jeho prvního vstupu na scénu, stojí v opozici ke své krásnější, nadanější, chytřejší, úspěšnější a dospělejší sestře Michaele. Je to právě ona, která na konci má svého dokonalého přítele, s nímž mohou čtenářky sympatizovat, zatímco Moničin happyend spočívá v její nezadanosti. Tento kontrast může být ale zdůrazněn v rámci jedné postavy, kdy hlavní hrdinky pod vlivem svého zážitku zmoudří a nepotřebují přímočaré srovnání s bílou vránou, stávají se jí samy (Jak vypadá láska Zuzany Franckové53). Pokud si hrdinka počká na toho, kterého autor 102

Srov. TOMAN, J. Dětské čtenářství a literární výchova. Brno: CERM, 1999, s. 6. Viz kapitola 2.3. Oblíbenost. 104 Viz kapitola 2.2.1 Meziválečné romány. 105 LANCZOVÁ, L. Hvězda naděje. Jihlava: Víkend, 1994. 106 HARASIMOVÁ, M. Když svítí hvězdy. Praha: Petra, 1996. 107 RUDOLF, S. První polovina nebe. Praha: Víkend, 1993. 108 MORAVCOVÁ, J. Prázdniny s Monikou. Praha: Olympia, 1994. 109 FRANCKOVÁ, Z. Jak vypadá láska. Praha: Petra, 1999. 109 KOMENDOVÁ, J. Jak rozkvétá Sněženka. Vimperk: Víkend, 1998. 103

27

popisuje implicitně jako vhodného, rozumného a zejména milujícího, pomůže jí vyvolený muž s prvními krůčky do světa milostných vztahů zařadit se zároveň mezi dospělé. První erotická zkušenost je pak vnímána jako důležitá změna, v hrdinčině chování i myšlení dochází k posunu skokem, naráz končí její dětství. Stává se zároveň impulsem pro zvýšení sebevědomí, uvědomění si priorit i ujasnění vztahů s okolím. Druhou významně zastoupenou skupinu motivů představuje rodina, zejména pak střety dospívajícího s rodiči. Hojně aplikovaným trendem bylo zobrazování různých typů rodinného zázemí. Lenka Lanczová ho pravidelně volí tak, aby ukázala co nejvíce možných variant. Kupříkladu v již dříve zmiňované trilogii Znamení Blíženců, Panna nebo Blíženec, Zadáno pro Blížence112 najdeme rodinu s mnoha dětmi113, s perfektně fungujícím manželstvím a přísnou výchovou (Veselí – hlavní hrdinka a její nejbližší příbuzní); rodinu s potomky, kteří již vylétli z hnízda (Langovi – hrdinčina láska Dick a jeho bratři); situaci, kdy se jeden z rodičů rozvede a najde nového partnera, s nímž si děti nerozumí (Jindra a Přemek); rozpadající se manželství rodičů jako důsledek nevěry jednoho z nich (Katka); dospívající vyrůstající mimo dosah rodičů, kteří o ně nejeví zájem (Simona a Petr žijící u babičky). Smrt blízké osoby se objevuje jen ojediněle, nicméně i takové příklady lze najít (Jak rozkvétá Sněženka Jitky Komendové 114 ). Mnohem častější je dosazení motivu zdravotního handicapu člena rodiny. Zatímco samotnou otázku handicapu a života s ním v běžné společnosti z pohledu takto zasažené hlavní postavy řeší výhradně kvalitní literatura pro mládež (Darina Jarmily Mourkové 115 ), komerční autoři tento motiv využívají pouze k ukázce soucitu svých hrdinů, tedy coby nepřímou charakteristiku (Mirka, Alex a babička trpící v 90. letech ve všech pádech skloňovanou Alzheimerovou chorobou v Souhvězdí Labutě Lenky Lanczové116). Posledním okruhem, jejž lze zařadit do kategorie mezilidských vztahů, je problematika přátelství a vytváření part dospívajících. I tato skupina nabízí celou řadu variujících témat a motivů, od prostého nezištného přátelství (Holky z akády

112

LANCZOVÁ, L. Znamení Blíženců. Praha: Víkend, 2004, 3. vydání. LANCZOVÁ, L. Panna nebo Blíženec. Praha: Víkend, 1997, 2. vydání. LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání. 113 Kdo je kdo – viz obr. 2. 114 KOMENDOVÁ, J. Jak rozkvétá Sněženka. Vimperk: Víkend, 1998. 115 MOURKOVÁ, J. Darina. Praha: Agentura Leprez, 1993. 116 LANCZOVÁ, L. Souhvězdí Labutě. Praha: Víkend, 1998.

28

Karla Štorkána 117 ), přes zradu kamaráda/kamarádky (Když svítí hvězdy Markéty Harasimové118) a upevňování vztahů mezi skupinou dospívajících či uvědomění si kvalit jednotlivce i celé třídy (Prázdniny na vodě od Blanky Chlupové 119 ) po nebezpečné party, často ne nepodobné americkým gangům ve zmenšené podobě, které páchají trestné činy (Petra a Dominik Stanislava Rudolfa 120 ) nebo které spojuje nevázaný přístup k sexuálnímu životu (okrajově v Zadáno pro Blížence Lenky Lanczové 121 ), často ve spojení s tendencí experimentovat s alkoholem i drogami (Hvězda naděje stejné autorky122). Poslední jmenovaná tematika se však již prolíná se sférou věnovanou sociálně patologickým jevům.

3.2.2. Sociálně patologické jevy Prostředkem charakterizace doby i postav se stávají sociálně patologické jevy, které autoři svým hrdinkám a hrdinům kladou jako nástrahy do cesty. Zatímco kladné dívčí protagonistky se jim zdatně vzepřou, u mladých mužů zkušenost s nimi podporuje zdání jejich světáctví, nadhledu a také inteligence, neboť temné období své minulosti překonali bez následků. 90. léta jsou komerčními dívčími romány, které unifikují časoprostor děje s časem svého vzniku i jinými detaily (například názvy časopisů − Bravo 123 , popularita knih, mj. o UFO124, apod.), prezentována jako mimořádně nebezpečná. V tom narušují idyličnost, s níž byla triviální četba pro pubertální recipientky zpravidla spojována v minulosti. Protože se však omezují na pouhé setkání s negativním projevem doby a takové nepříjemnosti bohatě hrdinkám vynahradí, jedná se opět jen o zdánlivé překročení hranic konvencí. Poměrně často se objevují různé podoby extrémního a nebezpečného sexuálního chování. Znásilnění hlavní protagonistky zpravidla zabrání její přítel nebo chlapec, do nějž se zamiluje (Zadáno pro Blížence Lenky Lanczové 125 ,

117

ŠTORKÁN, K. Holky z akády. Plzeň: NAVA, 1998. HARASIMOVÁ, M. Když svítí hvězdy. Praha: Petra, 1996. 119 CHLUPOVÁ, B. Prázdniny na vodě. Praha: Erika, 1995. 120 RUDOLF, S. Petra a Dominik. Brno: Víkend, 1991. 121 LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání. 122 LANCZOVÁ, L. Hvězda naděje. Jihlava: Víkend, 1994. 123 Např. LANCZOVÁ, L. Tajná láska. Vimperk: Víkend, 1996, s. 41. 124 Např. LANCZOVÁ, L. Souhvězdí Labutě. Praha: Víkend, 1998, s. 130. 125 LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání. 118

29

Prázdniny na vodě Blanky Chlupové126). Pokud se o motiv sexuálně motivovaného trestného činu opírá schéma lásky jako kompenzace a úniku, pak může čtenářka s jistotou očekávat, že vykročit do „nového života“ pomůže hrdince poznání ohleduplného přítele: „,Bylas tím poznamenaná a já jsem moc chtěl, abych tě vrátil zpátky do života právě já.‘ ,[…] minulost pro mě dnešním dnem přestala existovat, přítomnost je neuvěřitelně báječná.“ 127 Z kategorie těchto velmi nebezpečných společenských jevů se v dívčích románech i v próze s dívčí hrdinkou odráží rovněž problematika sexuálního zneužívání v rodině (incest) a nebezpečí pornografického průmyslu. S obojím se otevřeně v aktivní podobě z hlediska hrdinky setkáme v próze s dívčí hrdinkou Safari styl Věry Adlové128, v němž si s problémem poradí Karolína sama, ale triviální románky vyžadují pomoc zdatného a chápavého mladého muže (viz například Jak vypadá láska Zuzany Franckové129). Druhý okruh se věnuje počátkům experimentování s návykovými látkami, alkoholem i drogami, u mladistvých. Hlavní hrdinky se k nim ale nedostávají obvykle dobrovolně, ale díky své nezkušenosti. Tím se naplňuje dvojí didaktický záměr – přímé varování, že podobná hloupost by se nemusela vyplatit, a také autorova představa o vlastnostech dokonalé dívky, neboť hrdinky poté alkoholem ve větší míře pohrdají, drog a jejich uživatelů se přímo štítí. A tak zatímco Alex ze Souhvězdí labutě Lenky Lanczové tvrdí, že „kdo si víkendově ubalí jointa na povzbuzení, přece není feťák“130, jeho dívčí protějšek, hlavní hrdinka Mirka, trvá na svém (a přesvědčuje o tom díky své „podobnosti“131 se čtenářkou i recipientky): „Podle mě je to chudák, když nedokáže mít zážitky bez dopingu.“ 132

Ve

zkoumaném vzorku dívčích románů se však tato otázka vyskytuje pouze jako prostředek k posunu děje, k poučení nebo ke konstrukci čtenářsky atraktivní epizodické linie, v níž se hrdinka ocitne v nebezpečí (např. Lanczové Znamení Blíženců133 – náhodní známí, kteří opijí a téměř zneužijí hlavní postavu, jež předtím ztroskotala na kanoi).

126

CHLUPOVÁ, B. Prázdniny na vodě. Praha: Erika, 1995. KOMENDOVÁ, J. Jak rozkvétá Sněženka. Vimperk: Víkend, 1998, s. 140. 128 ADLOVÁ, V. Safari styl. Praha: Victoria Publishing, 1995. 129 FRANCKOVÁ, Z. Jak vypadá láska. Praha: Petra, 1999. 130 LANCZOVÁ, L. Souhvězdí Labutě. Praha: Víkend, 1998, s. 206. 131 Viz kapitola 3.4 Schematismus postav 132 LANCZOVÁ, L. Souhvězdí Labutě. Praha: Víkend, 1998, s. 207. 133 LANCZOVÁ, L. Znamení Blíženců. Praha: Víkend, 2004, 3. vydání. 127

30

Mimo tyto dvě skupiny motivů, jež lze najít ve vícero knihách daného žánru, se vyskytují ojediněle také varování před sektami (Žít a věřit Jany Tomanové134), skupinkami páchajícími trestné činy jako vandalství (Petra a Dominik Stanislava Rudolfa135) nebo krádeže a přepadení (Hvězda naděje Lenky Lanczové136). S ohledem na skutečnost, že žánr dívčího románu si přímo žádá happyend137, je jasné, že hrdinové se s nástrahami, které jim podle jejich autorů do cesty klade doba, v níž prožívají své dospívání, vyrovnají. Hlavním důvodem pro použití právě této tematiky může být jednak přiblížení dobové reality, ale především narušení zdání idyličnosti. Dívčí román, žánrový typ komerčního charakteru, potřebuje upoutat pozornost. A protože „důležitá základní otázka může vydat tematicky na celý román, ale zajímavé vedlejší otázky by měla klást každá kapitola“ 138 , společensky nebezpečné jevy, které se nevyhýbají ani světu pubescentů, se hodí právě do epizod, ačkoli to nevylučuje jejich použití jako ústředního tématu. Sociálně patologické jevy tak hrají v dívčích románech 90. let zejména didaktickou roli. Autoři o nich chtějí otevřeně mluvit, varovat před nimi, ale „jejich varování […] postrádá důraz, je povrchní“.139

3.2.3. Hledání vlastní identity Dívčí románky se věnují vypjatému období života dítěte, době přechodu od dětství k dospělosti. O tento fakt se opírá většina autorů při vytváření charakterů postav i příběhu. „Iniciační cesta mladé dívky od dětství k ženství“140 tak vytváří další oblíbenou skupinu využívaných a opakujícím se způsobem prezentovaných motivů. Tato kategorie však nevstupuje do děje sama, vždy vytváří podpůrnou složku jedné z předcházejících. Na rozdíl od nich nebývá totiž explicitně

134

TOMANOVÁ, J. Žít a věřit. Praha: Petra, 1999. RUDOLF, S. Petra a Dominik. Brno: Víkend, 1991. 136 LANCZOVÁ, L. Hvězda naděje. Jihlava: Víkend, 1994. 137 Např. MOCNÁ, D. Červená knihovna. Praha/Litomyšl: Pasek, 1996, s. 15. 138 WATTS, N. Umění psát. Praha: Grada Publishing, 1998, s. 37. 139 DOUPALOVÁ, E. Etopedická problematika v současné literatuře pro mládež. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: Bedřich Maleček BM Typo, 2003, s. 36. 140 HOMOLOVÁ, K. Moderní děvče – hrdinka i čtenářka? In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2006, s. 106. 135

31

pojmenována a pro dítě se stává sekundární záležitostí, protože jeho pozornost se zaměřuje spíše na děj plný napětí, vzrušující události a mimořádné charaktery141. Postavy dívčích románů jsou však černobílé, s minimální psychologií 142 , proto autoři volí velmi jednoduché, ačkoli implicitní techniky zachycení těchto proměn. To, že v dospívajícím zůstává část dítěte, naznačují pouze pohádkové aluze. Nejedná se o nahodilý jev nebo program jednoho spisovatele, v různých podobách je lze nalézt ve většině knih. Děje se tak různými způsoby. Častou přezdívkou hrdinek, zpravidla trpících komplexy, ale krásných, jednoznačně kladných, nesobeckých, „normálních“ a dosud hledajících pravou tvář svého vlastního já i budoucnost, se stává označení některé z pohádkových bytostí (například víla – trilogie o Blížencích Lenky Lanczové 143 či princezna – Nika v Prázdninách na vodě 144 ). Někdy spisovatel odkazuje na dětské příběhy v plytkých zamyšleních, plných primitivních metafor, kterými triviální literatura nešetří: „Jsem jako ten malý dráček v jedné Večerníkově pohádce, který křičel do vesmíru: Nikdo mě nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát… Mohla bych to sice zařvat z okna, jenomže mně by žádný skřítek Rákosníček nepomohl najít si kamarády, jen bych vzbudila nežádoucí pozornost sousedů.“145 V krajním případě zapojí pohádku přímo do děje, například její natáčení v Souhvězdí Labutě Lenky Lanczové 146 . Častý výskyt takovýchto intertextových vazeb je naprosto logický, neboť odpovídá věku čtenářek, které ještě pohádky úplně neopustily a které se „postupně z prostoru nezakrytě fiktivního“147 dostávají k příběhům, s nimiž se mohou snáze, vzhledem ke svému věku, identifikovat, avšak které jim stále poskytují dostatek prostoru pro vlastní fantazijní dokončení příběhu, k pohádkovým příběhům dospívajících. Ostatně na podobnost této četby s lidovou slovesností upozorňuje i Oldřich Sirovátka, podle nějž mají společné to, že stojí na krajnostech, přemrštěnosti a zjednodušující bipolaritě148.

141

Viz TOMAN, J. Dětské čtenářství a literární výchova. Brno: CERM, 1999, s. 6. Viz kapitola 3.4. Schematismus postav. 143 LANCZOVÁ, L. Znamení Blíženců. Praha: Víkend, 2004, 3. vydání. LANCZOVÁ, L. Panna nebo Blíženec. Praha: Víkend, 1997, 2. vydání. LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání. 144 CHLUPOVÁ, B. Prázdniny na vodě. Praha: Erika, 1995. 145 LANCZOVÁ, L. Tajná láska. Vimperk: Víkend, 1996, s. 17. 146 LANCZOVÁ, L. Souhvězdí Labutě. Praha: Víkend, 1998. 147 VAŘEJKOVÁ, V. Česká próza s dívčí hrdinkou. Ostrava: Ateliér Milata, edice SCHOLAFORUM, 1994, s. 9. 148 SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 51. 142

32

Metaforou pro vstup mezi dospělé se stává nejčastěji milostný zážitek 149 , který knihu uzavírá nebo odstartuje prudkou přeměnu hrdinky. Naivní slečna se náhle mění v dívku ochotnou postavit se zákeřným spolužákům i vyjádřit svůj nesouhlas s rodiči. V případě, že happyend s erotikou nesouvisí, zaměřuje se na vyváznutí z nebezpečí nebo překonání následků negativního prožitku či chyby, která nezůstala bez následků a v souvislosti s níž hrdinka psychicky, jak sama konstatuje přímo nebo náznakem, zestárne a předběhne svoji generaci o roky: „Nevstoupíš do stejné řeky. Jestli jsem se naivně domnívala, že porodím dítě, vrátím se s ním do našeho pokojíčku, budu chodit dál do školy, občas dítě nakrmím, přebalím a vykoupu a jinak bude vše při starém, šeredně jsem se pletla. Všechno je jinak!“150 Celá řada knih věnujících se hledání vlastní identity dívčích hrdinek kromě varování, typického spíše pro sociálně patologické jevy, se zaměřuje také na zvýšení sebedůvěry svých recipientek. Tím si zajišťuje předem úspěch, neboť „krasavice, jež se zájmem opačného pohlaví nemají problémy, obvykle nečtou; ani dívčí romány“151.

149

Viz kapitola 3.2.1. Mezilidské vztahy. LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání, s. 190. 151 MANDYS, P. Královna dívčích knihovniček. Týden, 2005, roč. 12, č. 30, s. 66-67. 150

33

3.3. Výjimečnost prostředí Zlomové okamžiky ve vývoji dívčího románku přinášely zpravidla i proměnu prostředí, v němž se děj jeho příběhů odehrával. Zatímco doba před 1. světovou válkou přála penzionátům a statkům, jejich zlatý věk se přesunul do tříd gymnázií152. Další plodné období dívčího románu, porevoluční 90. léta, situuje děj do prostředí dospívajícím známým a nikterak neobvyklým. Sedmdesát procent (32 z reprezentativního vzorku 46) titulů je zasazeno do školních lavic. Gymnázia sice převládají, ale ani odborné školy nejsou výjimkou. Druhé číslo je však vzhledem k očekávané exkluzivitě prostředí, k němuž měl triviální román sklony od svého vzniku, mnohem zajímavější. Sedmnáct dílek se totiž zaměřuje na prázdniny, které už nabízejí větší možnosti k méně obvyklým situacím i místům pobytu. Často se tak střídají tábory s několikadenními výlety na kolech, vodáckými kurzy, lyžařskými zájezdy a horskými pobyty, hausbóty i autostopy153. To všechno potvrzuje, že i na sklonku 20. století si může triviální román zvolit zasazení do zdánlivě každodenního světa154, ale klíčová jsou pro něj místa přitažlivá a nevšední155. Vždy však taková, kde lze předpokládat velký počet lidí, umožňující interakci postav. Převaha školského ovzduší je dána nejen věkem postav 156 , ale často také součástí se železnou pravidelností se opakující iniciace děje. V 90. letech se totiž nezbytným impulsem pro zahájení jakéhokoli příběhu či jeho nové fáze zdá být změna prostředí. Uplatňuje se v 89 procentech případů (41 knih ano proti 5 ne). Z obr. 10 v příloze je patrné, že se omezuje na šest způsobů. Nejčastěji tento žánrový typ využívá odjezdu na prázdniny, dále potom stěhování, které v sobě zpravidla zahrnuje i změnu školní budovy. Kvůli schematismu postav se také většina z románků soustředí na věk od 15 do 18 let. To dokládá výrazná dominance kategorie přechodu ze základní na střední školu, v omezeném měřítku potom shodně

152

MOCNÁ, D. Červená knihovna. Praha/Litomyšl: Paseka, 1996. Jejich zastoupení viz obr. 9. 154 Knihy, které se zabývají dospíváním a problémy, jež s sebou přináší, ostatně řadí Kovalčík s Urbanovou mezi tzv. Příběhy z každodenní reality (KOVALČÍK, Z. – URBANOVÁ, S. Minimum z literatury pro děti a mládež. Ostrava: Scholaforum, 1996, s. 54–57). 155 Srov. SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 52. 156 Viz kapitola 3.4. Schematismus postav. 153

34

postup na vysokou školu či do práce. Téměř zanedbatelné procento zabírají dva příklady, kdy v rámci proměny vlastního já157 hrdinky mění svoje studijní zaměření.

157

Viz kapitola 3.2.3 Hledání vlastní identity.

35

3.4. Schematismus postav Dívčí četba svoji pozornost věnuje referenčnímu hrdinovi, respektive hrdince. Pro romantické čtení je ale nezbytným prvkem také protějšek opačného pohlaví. Knihu od knihy mají různá jména, různou barvu i délku vlasů, různá bydliště, přesto je nápadná jejich schematičnost. Kromě ústřední dvojice, s níž by celý román, nezřídka mívající přes 200 stran, sotva vystačil, vstupují na scénu také vedlejší postavy. Ty jsou zpravidla určovány místem děje nebo bezprostředně spjaty s ústřední dvojicí158.

3.4.1 Dívčí vzory Právě dívčí postava představuje v tomto žánru referenční typ hrdiny. S ohledem na recipientu a komerční charakter románků je zpravidla „málo složitá, přehledná a s jedinou dimenzí“159. Tato kapitola je věnována právě zjednodušování charakterů a jeho příčinám. Ve většině dívčích románů je pozornost upřena na ženskou postavu (výjimečně postavy), a to přesto, že v ojedinělých případech patří exponovaná místa, tedy úvod a závěr, mladému muži, případně se příběh jeví jako vyprávěný z chlapeckého pohledu. Ovšem v komerčních titulech v posledním jmenovaném případě autor sahá záměrně po er-formě, která dominantní postavení muže oslabuje a otevírá možnost pro jednoznačné vyniknutí dívčí hrdinky. Platí to jak pro Jedno léto s tebou Heleny Longinové160, tak pro Prázdniny na vodě Blanky Chlupové161. Právě v posledním jmenovaném titulu je sice zdánlivě hlavní postavou mladý učitel Robin, ve skutečnosti mu ale není zdaleka věnováno tolik prostoru jako jeho dívčímu protějšku Nice. Je to právě Veronika (Nika), koho se nápadně dotýkají veškeré události, zejména nešťastné. Nejprve se uhodí do hlavy a upadne do bezvědomí, pak si roztrhne obočí, následuje říznutí do prstu a ztráta občanského průkazu, zachrání také život dítěte a nedbá na to, že si při něm rozedře ruce, žárlivá spolužačka ji téměř opaří polévkou, unikne znásilnění, rozbije si koleno, dobrovolně

158

To dobře dokumentuje mj. obr. 2. CHALOUPKA, O. Horizonty čtenářství. Praha: Albatros, 1971, s. 34. 160 LONGINOVÁ, H. Jedno léto s tebou. Praha: Petra, 1999. 161 CHLUPOVÁ, B. Prázdniny na vodě. Praha: Erika, 1995.

159

36

se vydá na stezku odvahy a zúčastní se bojové hry, během níž ji píchne včela, potřebuje se vypovídat ze svého traumatu ze smrti kamaráda z dětství, v táboře ji přestrojí za princeznu, o niž bojují dva rytíři atd. Úkol hlavní postavy tak Nika plní beze zbytku a Robina stejně jako zbytek třídy výrazně upozaďuje. V dívčích románcích 90. let se vyskytují dva typy hlavních dívčích hrdinek. První, častější, představují především velmi mladé slečny (14-16 let), které charakterizuje krása, inteligence, zpravidla i nepovšimnutý zájem mužů, ale také nízké sebevědomí. Tuto skupinu určuje rovněž hra na obyčejnost. Samy se označují za normální, obyčejné, prezentují se jako průměrné, ale všechny tyto dívky výrazně vymykají průměrnosti okolí, s nímž je čtenářka může v rámci recepce textu konfrontovat. Tím si získávají její bezděčnou pozornost a sympatie. Důvod pro „normálnost“ je však zjevný, proklamují jej ostatně i obálky knih, které vnucují, že „současná mladá generace najde v románě svůj pravdivý obraz“162. Příčina tohoto tvrzení, Blanka z prózy Evy Bernardinové, o sobě „sama“ také prohlašuje: „Já jsem obyčejná […] holka.“163. Ve skutečnosti si autorka nenechala ujít jedinou příležitost, aby svoji Blanku, symbol této iluzorní všednosti,

vyznamenala mimořádnou

mravností, dobrotou a chytrostí. Chodí do vodáckého kurzu, pracuje s dětmi, do školy dojíždí, nenechá se osahávat od spolužáků jako její kolegyně, coby protiklad své kamarádky zastává zodpovědný přístup k sexu. Tento typ hrdinek totiž reprezentuje poslední náznaky dobra ve zkaženém světě, který chtějí moderní autoři zpodobňovat. Na druhou stranu musí kladné dívčí postavy plnit také svoji didaktickou úlohu. Stávají se vzory správného jednání a také myšlení 164 . Proto hrdinky věkově i zkušenostmi mírně předbíhají modelovou čtenářku165, která v nich pak může nacházet ušlechtilé vzory svého příštího konání. To rovněž vysvětluje oblibu knižních sérií v 90. letech. Čtenářky se vyvíjejí zároveň s postavou, jež se tak na knihkupecké pulty může vracet i v nových románech. Musí však prodělat alespoň minimální posun, který ji přiblíží k novým problémům, umožní jí zažívat jiné situace, jež zajímají čtenářky, mezitím o několik měsíců či let starší. Zároveň dívčí hrdinka komerčních titulů zpravidla nepřekročí hranici dvacátých narozenin, po níž

162

BERNARDINOVÁ, E. Blanka, obyčejná holka. Praha: Erika, 1993, 4. strana obálky. Tamtéž, s. 21. 164 Srov. TOMAN, J. Hodnoty a funkce zájmové četby ve čtenářské konkretizaci dnešním pubescentů. In: Literatura bez hranic. Praha: Euroslavica, 1995, s. 30. 165 VAŘEJKOVÁ, V. Česká próza s dívčí hrdinkou. Ostrava: Scholaforum, 1994, s. 9-10. 163

37

by už nikoho zajímat nemusela, protože preference už dospělých recipientek se mezitím změnily. Aby umožnily ztotožnění se čtenářek s postavami, omezují autoři v triviálních románcích individualitu postav na minimum. Z toho důvodu také pravděpodobně fiktivní dívky nemají v dívčích románcích žádné koníčky, projevují se jednotně. I tím se zpravidla odlišují od postav próz s dívčí hrdinkou, například zmiňované Blanky Evy Bernardinové. Pokud mladou ženu v románku už musí něco zajímat, děje se tak jen do seznámení s mužským protějškem a jedná se zejména o četbu, samozřejmě klenotů české a světové literatury. Charakterizuje je nejen činorodé chování, které přes proklamovanou plachost a nesmělost jeví známky drzosti, vtipnosti a pohotovosti, ale zejména vzhled. Tím jsou uzpůsobeny právě recipientce, která se zaměřuje „na tělo, na projevy chování patrné navenek“166. Druhá kategorie hrdinek patří dívkám sebevědomým, zpravidla až namyšleným, dobře si vědomým své krásy a inteligence, jež své přednosti zneužívají. Pak však narazí na komplikaci167, s jejímž řešení jim pomůže mladík, a ony se náhle, ze dne na den, či spíše ze stránky na stránku, umoudří. Paradoxem, který dokládá schematismus v jeho nejzjevnější podobě, tak je skutečnost, že oba typy postav směřují ke stejnému cíli. Zatímco zakřiknutým kráskám vztah s chlapcem dodá jistotu, lacině povrchní typy díky mužskému protějšku ztratí část své nadnesenosti. Proto se všechny tyto postavy dočkají stejného konce, ideálu nosné prostřednosti, která je důležitá pro identifikaci mas čtenářek, jimž je komerční literatura tohoto typu určena, s dívčími vzory. Toto pomyslné centrum společné první i druhé kategorii představuje zdravé sebevědomí. I to zastává v dívčích románech didaktickou funkci, protože se dostává ke slovu závěrem společně s happyendem a nepřímo říká, že bytosti jím disponující dojdou vytouženého romantického štěstí.

166

HOMOLOVÁ, K. Moderní děvče – hrdinka i čtenářka? In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2006, s. 105. 167 Nejčastěji z řad sociálně patologických problémů, viz kapitola 3.2.2. Sociálně patologické jevy.

38

3.4.2. Mužné idoly Protějšky hlavních hrdinek už nejsou zatíženy snahou o formování anticipačních prototypů jednání konzumentek. To jim poskytuje větší svobodu a možnost variability, ale ani v jejich případě se spisovatelé k rozmanitosti zpravidla neuchylují. Díky tomu můžeme hovořit rovněž o dvou typech hlavních mužských postav, které určuje primárně jejich poměr k protagonistkám. Komplikovanější chlapecké postavy představují ti, kteří si nakonec hlavní hrdinku nezaslouží. Mají sice naději, že jim dívka na krátké časové období (v románu i na desítky stran) podlehne, ale protože nedosahují kvalit dokonalých partnerů, je jisté, že si ji neudrží. Protagonistka ve výjimečných případech opustí tohoto mladíka sama, aby si vzápětí zvolila z hlediska triviální literatury pravděpodobnějšího muže. V tomto případě nejsou příčinou opuštění zklamaného mladíka zdůrazňované negativní vlastnosti (například v Tajné lásce Lenky Lanczové168 si Aneta z bratrské dvojice zvolí atraktivnějšího a v dívčím kolektivu žádanějšího Janka). Mnohem častěji se však mladý muž, konkurent romantické lásky hlavní dívčí postavy, diskvalifikuje sám svým jednáním a zejména zacházením s hrdinkou. Tento typ mužů se jeví jako nejrozmanitější z charakterů všech postav dívčích románků vůbec, nabízí se totiž celá škála nežádoucích atributů (od méně vážných jako kouření po zapojení v kriminálních aktivitách). Kladní chlapečtí hrdinové však sklouzávají v 90. letech k podobné unifikaci, jakou jsme pozorovali u jejich dívčích protějšků. Jsou pohlední, inteligentní, většina z nich patří mezi školní elitu, přesto se profilují jako rebelové, zpravidla mají značné zkušenosti nejen s děvčaty, ale prožili si temnější období. Vytyčují si nemalé cíle, touží být úspěšní, vědí přesně, co chtějí (kromě vztahu s hlavní hrdinkou často také úspěch v budoucí profesi s nádechem neobvyklosti – například Dick z trilogie Lenky Lanczové Znamení Blíženců, Panna nebo Blíženec, Zadáno pro Blížence169 a jeho touha stát se režisérem). To vše je činí zajímavými a zároveň jim umožňuje nenásilně a poměrně nenápadně poučovat nejen jejich partnerky, ale hlavně recipientky. Jejich slova mají přitom větší váhu než mentorská kázání dospělých, rodičů nebo dokonce vědeckých kapacit, protože tito mladí muži představují po 168

LANCZOVÁ, L. Tajná láska. Vimperk: Víkend, 1996. LANCZOVÁ, L. Znamení Blíženců. Praha: Víkend, 2004, 3. vydání. LANCZOVÁ, L. Panna nebo Blíženec. Praha: Víkend, 1997, 2. vydání. LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání. 169

39

všech stránkách dokonalý, neomylný ideál. V úvodu kapitoly zmiňovaná relativní proměnlivost se projevuje v 90. letech zejména tím, že mají záliby. Ty se však omezují nejčastěji pouze na dvě – sport a hudbu. Každý perfektní (čili pro hrdinku vhodný) mladý muž si udržuje postavu zejména kulturistikou či vodními sporty a jemnou, romantickou stránku své povahy ukazuje na tom, že skvěle hraje na kytaru. Tento nástroj je na sklonku tisíciletí považován zřejmě za nutnost, protože jej ovládá v komerčních titulech téměř každý úspěšný hrdina (Dick − Lanczové Znamení Blíženců a jeho dvě pokračování, Janek – Tajná láska stejné autorky, Robin – Prázdniny na vodě Blanky Chlupové a další). Exkluzivita mužských postav se projevuje také ve volbě křestního jména, a to bez ohledu na jeho funkci v příběhu. Po revoluci se začaly v nápadně hojné míře vyskytovat anglické varianty a přezdívky, proto narazíme na Dicka, Boba, Rendyho, Alexe, Ricka, Vika, Majka aj. S dívčími hrdinkami tak mají mužné idoly společnou velmi malou proměnlivost, ale přestože sami nefungují jako vzory jednání pro čtenářky, mnohdy naplňují didaktickou funkci románků lépe než hrdinky. Oproti dívkám poučují explicitněji, opakují fráze o tom, jakými by mladé ženy měly být, aby se chlapcům líbily. Vyjadřují se k problémům také z pozice zkušenějších, ale nikoli generačně vzdálených jako dospělé postavy.

40

3.5. Formální stránka a jazyk Úspěch triviálního čtiva závisí především na tom „o čem a jak autor vypráví“170. Tím „o čem“ jsme se zabývali v předchozích kapitolách, ale exkluzivní motivy, schematismus děje či jednoduchost postav velmi úzce souvisí s formální i jazykovou stránkou knih.

3.5.1. Horizontální členění textu a forma vyprávění Formální uspořádání próz s dívčí hrdinkou i dívčích románků v 90. letech nepodléhalo žádné závazné konvenci, liší se dílo od díla. Mohou být členěny do kratších kapitol, což zejména v případě, že příběh kopíruje časově rozsáhlejší horizont, pomáhá autorům přeskakovat pro jejich základní dějové schéma nepodstatné pasáže. A tak zatímco v sedmé kapitole Kde se nebe země dotýká 171 hrdinové tří knih Lenky Lanczové v posledním díle série Zadáno pro Blížence prožijí své první sexuální sblížení, v osmé (Taková rozumná holka172) už se hlavní hrdinka Eva smiřuje se čtvrtým měsícem těhotenství. Kapitoly však ani nemusejí nést názvy naznačující podstatné události, které v nich recipientka najde, často postačuje grafické oddělení číslicí (například Tajná láska 173 stejné autorky). Často je také text prezentován jako jednolitý proud sledu událostí, které od sebe nejsou formálně odděleny. K tomu se ale spisovatelé obvykle uchylují zejména v těch dílech, která zaznamenávají příběh několika málo týdnů či měsíců (mimo jiné Prázdniny na vodě174 Blanky Chlupové). V tomto případě pouhé členění na odstavce umožňuje vynechat pro děj příběhu nepodstatná časová období. Z hlediska formy autoři četby pro dospívající dívky 90. let 20. století využívají tři možnosti vyprávění. Ich-forma a er-forma se uplatnily ve vyrovnaném počtu knih (23:21), dvakrát byly aplikovány obě formy v jedné knize prostřednictvím kombinace klasického chronologického vypravování a deníku. Ich-

170

SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 45. LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání, s. 101-117. 172 Tamtéž, s. 117 – 138. 173 LANCZOVÁ, L. Tajná láska. Vimperk: Víkend, 1996. 174 CHLUPOVÁ, B. Prázdniny na vodě. Praha: Erika, 1995. 171

41

forma je společná především knihám, v nichž hlavní roli hrají dívky, které mají sloužit čtenářkám za vzor.

3.5.2. Jazyk dívčích románků Především pro triviální literaturu tohoto typu, jejímž cílem je zaujmout velkou heterogenní skupinu čtenářů, je příznačná snaha po neutralitě, která pravděpodobně bude vyhovovat většině. Pavel Mandys sice tvrdí, že Lanczová promlouvá „jazykem blízkým čtenářkám, nerozpakuje se používat hovorové až vulgární výrazy. Stíhá rovněž zachytit rychle se měnící slang náctiletých“175. Ve skutečnosti ovšem právě tato autorka podřizuje všechny plány výstavby svých početných děl dvěma zákonitostem, čtenářskému úspěchu a didaktičnosti. Schematicky používá jednotlivé vrstvy českého jazyka tak, aby podpořila šablonovitost svých postav. Pro vypravěče příběhu a ve většině případů také dívčí postavy, a to nejen u Lenky Lanczové, na jejímž příkladě se v této kapitole pokusím nastínit jazykový styl autorů a autorek triviálního čtiva, je příznačná spisovná jazyková vrstva, většinou neutrální, jen výjimečně se uchylující ke knižním („děs“176) či hovorovým výrazům („panelák“ 177 ). Zřejmě proto, aby se s jejími dívčími postavami mohlo identifikovat co nejvíce recipientek, důsledně se vyhýbá nářečním výrazům. A to přesto, že hrdinky dívčích románků pocházejí z dialekticky odlišných částí republiky. Například Eva ze Znamení Blíženců 178 jednoznačně bydlí na Moravě, v blíže nespecifikovaném větším městě poblíž Brna, a její řeč by se tedy teoreticky měla alespoň částečně lišit od Anetiny, protagonistky románku Tajná láska 179 , pravděpodobně žijící v menším jihočeském městě. Jejich bydliště se však v promluvách neodráží. Ani sociální stratifikace jazyka se do tohoto žánrového typu příliš nepromítá. Jen zcela výjimečně lze v promluvách kladných mužských hrdinů, kteří se pohybují často ve čtenářsky atraktivních prostředích, nalézt náznaky i slangových výrazů,

175

MANDYS, P. Královna dívčích knihovniček. Týden, 2005, roč. 12, č. 30, s. 67. LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání, s. 73. 177 Tamtéž, např. s. 69. 178 LANCZOVÁ, L. Znamení Blíženců. Praha: Víkend, 2004, 3. vydání. 179 LANCZOVÁ, L. Tajná láska. Vimperk: Víkend, 1996. 176

42

například v Zadáno pro Blížence voják základní služby Dick hovoří o „kasínu“ (kasárna) a „lampionech“ (důstojníci). Dívčí hrdinky, které mají pro čtenářky reprezentovat vzory správného chování, použijí vulgarismus jen zcela výjimečně. Pokud se v jejich pásmu hrubý výraz vyskytne, nikdy se tak nestane v přímé řeči, ale pouze ve vnitřních úvahách postavy: „Prý se mi zapalují lýtka. Kretén!“ 180 Naopak jedním z dominantních způsobů nepřímé vnitřní charakteristiky zejména mužských postav je právě volba vyjadřovacích prostředků. Výše zmíněné Mandysovo konstatování o využívání lexika blízkého mluvě čtenářek se týká spíše hrdinčiných mužských protějšků. Dvě diametrálně odlišné množiny výrazů přispívají k jednoznačnému a zjednodušenému zařazení mužských postav do jedné ze dvou kategorií, dokonalých partnerů hrdinek, nebo méně úspěšných mladíků. Derimu v románku Panna nebo Blíženec vloží Lenka Lanczová do úst nejednu repliku šokující svojí vulgaritou a dysfemismy, jež hrdinku Evu pohorší, například: „Jmenuju se Jindřich, takový zkurvený jméno po fotrovi.“ 181 V přímém protikladu k této postavě stojí hrdinčina láska Dick, jenž si sice „hověl na lavičce před toaletami, celý v kůži, ověšený řetězy a řetízky, kolena u brady, na nohou okované boty“182, tedy s image nonkonformního bohéma a rebela, který se ale neuchyluje k hrubým výrazům. Promluvy těchto „správných hrdinů“ bývají však protkány explicitními didaktickými frázemi, kterými mají formovat nejen hrdinky, ale i recipientky, mimo jiné: „Nebezpečí číhá všude. Čím je svět civilizovanější, tím větší to nebezpečí je. […] Pamatuj si, největší hrozba je v lidech, ne ve zvířatech nebo přírodě. Lidi jsou nejnebezpečnější zvěř.“183 V dívčí triviální literatuře, pro niž je typická převaha kvantity nad kvalitou, tedy důraz na rychlost vydávání nových a nových románků a nikoli snaha o hodnotné literární počiny, si můžeme také povšimnout toho, že autoři často nadužívají jistý výraz. Společným ve zkoumaném vzorku knih se stalo označení pro smích. Jen v Zadáno pro Blížence Lenky Lanczové se vyskytuje na 200 stránkách textu 222krát. Na straně 74 jej najdeme dokonce šestkrát, a to pouze v podobě verba „smát se“ nebo sloves od něj odvozených prefixací. Ostatně využívání (a hledání) jiných prostředků pro vyjádření téhož ve srovnání s verbem „smát se“ a substantivy 180

Tamtéž, s. 16. LANCZOVÁ, L. Panna nebo Blíženec. Praha: Víkend, 1997, 2. vydání, s. 93. 182 Tamtéž, s. 122. 183 Tamtéž, s. 200. 181

43

„smích“ a „úsměv“, které se v románu vyskytují celkem 168krát, výrazně prohrává. Z osmnácti užitých synonymních výrazů je navíc velká část tvořena substantivem „smích“ v instrumentálu singuláru a verba (například smíchy se potrhat, smíchy se prohýbat). Na výrazových prostředcích, zejména z hovorové vrstvy spisovného jazyka, označujících emoci smích lze zároveň demonstrovat stereotypnost, s jakou je autorka spojuje s jednotlivými charaktery. Lehkovážná a frivolní Jarina, sestra hrdinky knihy Zadáno pro Blížence, se nejčastěji „hihňá“. Idol Dick se „uculuje“. Hlavní postava Eva „vybuchuje“, šestkrát smíchy, ale jednou také žalem. Mirka, protagonistka Souhvězdí Labutě 184 této autorky, pro změnu smích často popisuje slovy „jít do kolen“. Velkou část triviálního čtiva pro dospívající dívky charakterizuje skutečnost, že příběhy se odehrávají převážně v dialozích, menšinově v úvahách postav a nejmenší podíl na jejich rozvíjení má pásmo vypravěče. S hlavními hrdinkami a jejich promluvami je rovněž spojena hlavní složka humoru v dívčích románcích, který ve většině případů staví na konverzační pohotovosti a vtipnosti postav v hovoru a nikoli na situačních základech:

„[…] ,Ty nejíš jahody?‘ otočí se přímo na hosta. Ten po mně střelí pohledem a odpoví: ‚Jo, chutnaj mi.‘ Mamka pomalu ztrácí trpělivost: ‚Tak Mirko – ′ ‚Nejde o to, jestli mu chutnají nebo ne,‘ ušklíbnu se. ‚On je nemůže.‘ Bráchové, kteří tuší nějakou zradu, se pochichtávají. ‚A proč by nemohl, když mu je dávám?‘ nechápe mamka. ‚Protože jsou kyselý a jemu by po nich vyrašily uhry,‘ vysvětlím škodolibě. ‚S poďobaným kvichtem by si už nemohl hrát na takovýho borce, víš?‘ Dan s Rendou jdou do kolen, vybuchnou tak mohutně, až se Pajda rozštěká, protože neví, co se stalo. Alex navzdory své otrlé povaze zrudne […].“185

Vtipnost dialogů je tedy postavena na primitivním glosování běžných, ba až banálních témat. Postrádá invenci, je předvídatelná. Na rozdíl od kvalitních próz s dívčích hrdinkou nepracují románky s nadsázkou ani s ironií. Jako opačný příklad 184 185

LANCZOVÁ, L. Souhvězdí Labutě. Praha: Víkend, 1998. Tamtéž, s. 98.

44

odlišného,

kvalitativně

mnohem

vyššího

způsobu

humoru

může

sloužit

Lékárníkových holka Hermíny Frankové: „U vysvětlivek k čísélkům stála slova jako močový měchýř nebo (bože mě netrestej!) děloha! O takových věcech nemají dívky vůbec vědět!“186 Další příklad zdařilého díla pro mládež, Dáda & spol. Vojtěcha Steklače, dokazuje, že v tvorbě pro dospívající je možná i sebeironie a inteligentní slovní humor: „Já sice každé ráno dietně snídám, ale přes den se to někdy nedá vydržet. A v cukrárně zrovna moc dietní sortiment nevedou. Ačkoli jsem jednou slyšela o šlehačkový dietě. To musíte jíst pořád šlehačku. K snídani, k obědu, na svačinu i k večeři. Ovšem nic jiného než šlehačku. A když vám po pár dnech ještě vypumpují žaludek, tak určitě pár kilo shodíte.“ 187 Oproti tomu všechny hrdinky dívčích románků cílí své vtipné poznámky k jiným postavám, nikoli k sobě, jejich repliky postrádají nadhled. Komerční dívčí románky se tak od kvalitních děl pro dospívající liší i po jazykové stránce. Triviální literatura postrádá snahu o originalitu v tomto plánu, často schematicky opakuje slova, nadužívá jednotlivé výrazy a navíc jednotlivé postavy bývají čistě plánovitě spojovány s jedním označením, které odpovídá jejich zjednodušené a spisovateli zjednodušované charakteristice. Dokonce ani humorná složka příběhů, pro niž se právě literatura pro děti a mládež často stává předmětem pozornosti recipientů, se neliší u paraliteratury tohoto typu nejen dílo od díla, ale dokonce ani autor od autora, vždy je postavena na banálnosti a zjednodušení. Navíc, jak vyplynulo z analýzy Zadáno pro Blížence Lenky Lanczové v této kapitole, sami tvůrci textu explicitně pojmenovávají to, co považují za vtipné, tak, že nechávají své postavy průměrně více než jednou na stránce přibližně formátu A5 se smát. Pro vyjadřovací prostředky dívčích románků je tak příznačná explicitnost a minimum obrazných pojmenování.

186 187

FRANKOVÁ, H. Lékárníkových holka. Praha: Albatros, 1996, s. 8-9. STEKLAČ, V. Dáda & spol. Praha: Amulet, 2000, s. 15.

45

4. Vnější znaky komerce Kromě literárních předpokladů pro komerční úspěch titulů sehrály svoji roli ve čtenářské oblíbenosti také vnější znaky, mezi než můžeme zahrnout zejména grafickou úpravu obálky, která je součástí marketingové strategie vydavatelství, explicitní příslušnost k žánru a edice. O dílech intencionální povahy totiž platí, že „jsou určovaná vnějšími atributy“ 188 . S ohledem na již zmiňovaný nedostatek konkrétních dat, která by mapovala knižní trh 90. let, se však musíme mnohé domýšlet z nepřímých dokladů.

4.1 Obálka – součást marketingové strategie Součást podpory prodeje u většiny výrobků zpravidla představuje reklama v určité formě. U dívčích románů klasickou inzerci ale supluje spíše vlastní přebal knihy. V roce 1997 vyšel například velmi úspěšný román Lenky Lanczové Sólo pro Kristýnu 189 , jenž obsadil v anketě SUK − Čteme všichni druhou příčku 190 . Ve stejném ročníku časopisu Dívka, jednom z trojice nejčtenějších periodik pro mládež191, však nenajdeme ani jednu upoutávku na nově vycházející knihy tohoto žánru. Tedy ani na Sólo pro Kristýnu. A to přesto, že se cílové skupiny obou médií překrývají, jsou určena dívkám mezi 14 a 19 lety. O tom, že se jedná pouze o neexistující obchodní vztah mezi vydavatelstvím periodika a konkrétně vydavateli dívčích románů (a nikoli tedy o nekomerční zaměření časopisu Dívka či redakční embargo na konkurenční čtivo) svědčí skutečnosti, že podstatnou část jedné strany věnuje konkrétnímu titulu z dílny nakladatelství Harlequin192 a v rámci sponzoringu i třem produktům nakladatelství Motto193. Shodná situace nastala ve vztahu dívčích románů a dalších dvou periodik, která doplnila nejprodávanější trojici v této věkové kategorii, v časopisech Bravo a Bravo Girl!.

188

ČEŇKOVÁ, J. Žánrové struktury dětské literatury. Ladění, 2002, roč. 7, č. 2, s. 2. LANCZOVÁ, L. Sólo pro Kristýnu. Vimperk: Víkend, 1997. 190 Výsledky [online]. c2005 [cit. 2007-04-30]. Dostupné z . 191 Dívka [online]. c2005 [cit. 2007-04-30]. Dostupné z: < http://www.europress.cz/files/1219400404.pdf>. 192 Past na hrdinu – inzerce. Dívka, září 1997, roč. 7, č. 9, s. 65. 193 Vánoční maxi soutěž. Dívka, prosinec 1997, roč. 7, č. 12, s. 27.

189

46

Sólo pro Kristýnu a společně s ním i ostatní triviální čtení pro dívky tedy nepodpořila na knižním trhu cílená inzerce v tištěných médiích, přesto uspěly. Jednou z příčin může být jejich vlastní obálka, která svým způsobem představuje díky grafické unifikaci odkazující na určitou kategorii literatury součást marketingové strategie. V 90. letech se však nepotvrzuje to, co platilo ve starší tradici zkoumaného žánru. Zatímco Sirovátka poznamenává, že „obálka knížky odpovídala titulu a obsahu románu“194, na konci 20. století jsou titulní fotografie ve vztahu k obsahu často zavádějící. Z přebalů většiny komerčních i některých kvalitativně hodnotnějších titulů na potencionálního kupce hledí fotografie mladých šťastných lidí, často párů, vždy však krásných dívek a na první pohled úspěšných mužů 195 . Vyobrazení přitom nemusí odpovídat obsahu. V tom případě však postavy zářící z této součásti knihy, z obchodního hlediska nejdůležitější, plní, třebaže jen v podobě anonymních tváří, úlohu doporučovatele z řad laické veřejnosti, kteří se v reklamě vybírají tak, „aby se co nejvíce podobali cílovému segmentu, protože ten se pak může s doporučovatelem nejlépe ztotožnit“ 196 . Ve skutečnosti tento typ přesvědčování kalkuluje zejména s touhou recipientky co nejvíce se podobat pohledné mladé ženě a navázat vztah s mužem podobných kvalit, jakými disponuje mladík z obrázku, jedná se tedy o model „přitažlivého zdroje“197. S ním ostatně počítá i autorská narativní intence198. Tomuto grafickému zpracování postupně podlehla většina děl, což ještě více zkomplikovalo orientaci v záplavě knih stejného formátu i úpravy, ale odlišných hodnot v 90. letech. Anna za dveřmi Martiny Drijverové 199 tak klame svým zevnějškem, který slibuje harmonický vztah dívky a psa200 a jenž není nepodobný přebalu románu Jany Smetanové Marek, já a Iveta201. Anna však zažívá naprosto odlišné situace, vstupuje do jiných vztahů a její příběh postrádá prostoduchý soulad a nekomplikovanou „krásu“, nepřímo proklamované obrázkem.

194

SIROVÁTKA, O. Ach, ta láska. Praha: Melantrich, 1984, s. 10. Viz obr. 5. 196 SVOBODA, V. Propagační kampaně v marketingových komunikacích. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2004, s. 33. 197 Tamtéž, s. 33 - 34. 198 Blíže viz kapitola 3. Příčiny úspěchu dívčích románů 90. let. 199 DRIJVEROVÁ, M. Anna za dveřmi. Praha: Olympia, 1993. 200 Viz obr. 6. 201 Viz obr. 7. SMETANOVÁ, J. Marek ,já a Iveta. Praha: Petra, 1997. 195

47

Nedílnou součástí přebalu je i jméno autora. V 90. letech se prosadil trend jeho depersonalizace202. Na rozdíl od 30. let si spisovatelé nedávali cizokrajně a exoticky znějící pseudonymy, aby umocnili dojem nevšednosti. Nicméně i jméno autora představovalo součást reklamy. Například skupina knih vydávaných nakladatelstvím Víkend si díky své kvantitě a oblíbenosti vysloužila označení podle své autorky − lancovky203, které se stalo značkou jistých „kvalit“. Na žánr v případě dívčích románů jasně odkazují i názvy. V relevantním období však jejich původci neprojevovali přílišnou kreativitu. Nejčastěji, v 17 případech ze 46 zkoumaných, použili jméno dívčí hrdinky. Druhým inspiračním zdrojem se ukázala být astrologie a astronomie, tedy označení znamení (zde dominovali Blíženci coby symbol spojení dvou jedinců), nebe nebo hvězdy. Objevily se devětkrát. Překvapivě v mnohem menším měřítku (v počtu po 1 − 2) používali spisovatelé atributy tradičně spojované s dívčím románem, tedy srdce, osud nebo láska.

202

Srov. SIROVÁTKA, O. Ach, ta láska. Praha: Melantrich, 1984, s. 12. Viz např. ČÍRTEK, P. Lanczová píše pro děvčata. Magazín Práva, 25. 11. 2000, roč. 5, č. 48, s. 18 - 19. 203

48

4.2 Označení žánru Pro komerční literaturu obecně platí, že „čtenářský vkus se orientuje podle jednotlivých typů a odrůd“204. To vysvětluje, proč se v případě četby pro dívky zdá označení žánru nutností. Zaměříme-li se na zkoumaný vzorek těchto knih, zjistíme, že ze 46 titulů bylo 31, tedy dvě třetiny, přímo žánrově zařazeno k tomuto typu literatury. Toto začlenění se realizovalo dvojím způsobem, explicitním označením „Dívčí román“, případně „Čtení pro dívky“, nebo označením edice205. Tato kapitola je věnována první variantě. Podobně jako grafická úprava obálky knihy má i explicitní označení žánru svůj reklamní účel. Jak zjistily průzkumy čtenářských preferencí206, pubescenti si vybírají knihy nejčastěji sami bez ohledu na doporučení učitelů nebo rodiny. Dívkám, které mají zkušenost s tímto žánrem literatury pro mládež a vědí proto, jaké na ně klade nároky a zda se shoduje s jejich čtenářskými preferencemi, tak toto přímé vyznačení pomáhá v orientaci, v tom, aby reagovaly přesně podle přání vydavatele triviální četby pro dospívající dívky. Označení „Dívčí román“, přestože tento termín obsahuje i negativní zabarvení, pomáhalo na přeplněném knižním trhu prodávat. A zřejmě více než úspěšně, soudě podle toho, že se ocitlo i na obálce knihy Jany Jahodové Zátoka bílých skal207, komponované částečně jako lodní deník a částečně jako dobrodružné vyprávění v er-formě. Letní historie osádek dvou amatérských plachetnic naplňuje „poutavým, dramatickým dějem, větveným do překvapivých situací a kolizí, se zdůrazněnými motivy nebezpečí“208 spíše definici dobrodružného románu. Hrdiny je parta dětí, nikoli dospívají mladá žena, jež si podle již zmiňované charakteristiky dívčího románu „vytváří a osvědčuje své mravní kvality“209. Druhý paradox související s explicitním označením žánru na obalu většiny titulů představuje snaha některých autorů se nenápadně distancovat od triviální literatury pro dívky. Opakovaně se o to pokouší „královna dívčích knihovniček“210 Lenka Lanczová. Na titulcích jejích děl umísťuje s železnou pravidelností 204

SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 17. O tomto způsobu a o smyslu edic viz blíže kapitola 4.3 Význam edic 206 Viz např. TOMAN, J. Hodnoty a funkce zájmové četby ve čtenářské konkretizaci dnešních pubescentů. In: Literatura bez hranic. Praha: Euroslavica, 1995, s. 30. 207 JAHODOVÁ, J. Zátoka bílých skal. Praha: Petra, 1996. 208 VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 78. 209 Tamtéž, s. 78. 210 MANDYS, P. Královna dívčích knihovniček. Týden, 2005, roč. 12, č. 30, s. 66 - 67. 205

49

vydavatelství Víkend výrazný nápis „Čtení pro dívky“, ovšem autorka, zřejmě si dobře vědoma nežádoucích konotací, jež jí důvěrně známý žánrový typ vyvolává, jej sama pomocí svých hrdinek shazuje. Protože kladné hrdinky v jejích románech představují vzor chování dospívající211, dívčí četba nepatří mezi jejich zájmy:

„,Ty bys mě rozesmála. Čteš červenou knihovnu?‘ ‚Dovol?! Nečtu ji vůbec! Pochybuješ snad o mém IQ?!‘ ‚Ne, vůbec ne. Dělám si psinu, přece vím, že chytrá holka jako ty má jiný zájmy.‘“212

K podobnému úhybnému manévru se uchyluje rovněž například v Panně nebo Blíženci213 či ve Hvězdě naděje214, nejedná se tedy o jev náhodný či ojedinělý.

211

Viz kapitola 3.4 Schematismus postav. LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Vimperk: Víkend, 2003, 2. vydání, s. 150. 213 LANCZOVÁ, L. Panna nebo Blíženec. Vimperk: Víkend, 1997, s. 9, 54, 55. 214 LANCZOVÁ, L. Hvězda naděje. Jihlava: Víkend, 1994, s. 41. 212

50

4.3 Význam edic Edice sdružují knihy podle předem stanoveného selektivního klíče, vtiskují jim podobnou nebo shodnou grafickou úpravu, svůj význam mají jak pro čtenáře, tak pro samotná vydavatelství. Poslední dvě jmenované funkce označuje Pistorius jako „signalizační“ a „stabilizační“ 215 . Signalizační funkce propojuje svět knih a čtenářů, kterým pomáhá v orientaci, protože odkazuje na konkrétní žánr i hodnoty. Stabilizační význam edic je důležitý pro samotné vydavatelství, které se pak na základě svých edic orientuje na danou literaturu. Spojení edic a odpočinkové literatury určené ženám se osvědčilo výrazně už na počátku 20. století. První edicí určenou mladým čtenářkám se stala Vilímkova knihovna Dívčím srdcím vycházející od roku 1902. Nadprůměrnou úroveň si drželo i Radostné mládí ve 30. letech a okupační Knihy nové dívčí generace. Mezi ryze komerčně zaměřené se zařadila Dívčí knihovna a Knihovna šťastných dívek216. Z hlediska stabilizační funkce mělo vytváření edic nejen v 90. letech samozřejmě největší význam pod hlavičkou společností, které se nevěnovaly pouze úzce profilovanému typu literatury. Například jedno z nejstarších českých nakladatelství Olympia, které na trhu působí od roku 1954, od 1968 pod současným názvem, vydávalo publikace o sportu a zdravé výživě, cestovní průvodce, detektivní příběhy, dílo Jaroslava Foglara i další, většinou dobrodružné, knihy pro děti a mládež. Proto orientace jedné sekce produkce na četbu pro mladé slečny s sebou nese jasnou a posléze realizovanou vizi vytvoření speciální edice Dívčí romány. Její program i důvody vzniku potom redakce nastiňuje v úvodu druhého svazku, Anně za dveřmi Markéty Drijverové: „[…] Proto se redakce obrátila na české spisovatelky, proto ony píší o českých děvčatech – což prosím neberte jako projev zapšklého vlastenectví. Už třetí Dívčí román vám totiž dosvědčí, že jsme sáhli i za hranice – a právě proto, že vám chceme přinášet čtení skutečně o vás. O vás, jejichž trampoty a potěšení zřejmě nesouvisejí s vlastní alfou romeo ani se zaoceánskou dovolenou ani s domácím videotelefonem či jak se to jmenuje […]“217 Přímým oslovením „Milé mladé čtenářky“218 jasně udává i vytipovanou cílovou skupinu, která vyplývá již ze zvoleného žánru. Na obálce se kromě fotografie, která nijak výrazně nepřevyšuje 215

PISTORIUS, V. Jak se dělá kniha. Praha/Litomyšl: Paseka, 2005, s. 119. Blíže viz kapitola 1.2 Vývoj vztahu dívčího románu na pozadí vývoje žánru. 217 DRIJVEROVÁ, M. Anna za dveřmi. Praha: Olympia, 1993, s. 3. 218 Tamtéž. 216

51

díla jiných nakladatelských domů 219 , jména autorky, názvu knihy i vydavatelství objevuje také označení edice, jež díky svému názvu vypadá spíše jako explicitní zařazení k žánru. Z podobných důvodů vytvořilo vydavatelství NAVA edici Simona. Tvorba této firmy je natolik stratifikovaná, že sahá v odvětví detektivních románů dokonce k jejich klasifikaci na základě roku vydání. Zařazení do edice ale může sloužit také k přesnější konkretizaci typické čtenářky. Po této možnosti sáhlo na samém sklonku 90. let nakladatelství Petra a jeho nově vzniknuvší edice IVA – pro dívky. Petra totiž produkuje také jinou linii milostných románů, určenou starším ženám. Oproti tomu Víkend, kmenové nakladatelství nejúspěšnější autorky 90. let v této oblasti Lenky Lanczové, se až na výjimky v dané dekádě specializovala téměř výhradně na četbu pro dívky. Nepotřebovalo tedy oddělit tuto svoji aktivitu od jiných, své počiny unifikuje graficky.

219

Domnívám se totiž, že běžná recipientka dívčích románů jen těžko na první pohled pozná, že autorem fotografie na obálce knihy Jany Moravcové Prázdniny s Monikou z téže edice je přední český fotograf Jadran Šetlík. Grafice sice nedominuje koláž, ale fotografie rovněž zachycuje dívku, modelku, v idylickém prostředí.

52

Závěrem: 90. léta ve znamení dívčího románu, dívčí román ve znamení 90. let Revoluce v roce 1989 přinesla politické, cenzurní, ekonomické i kulturní uvolnění. Masivní vydávání překladové, starší samizdatové či exilové i nově vznikající literatury se záhy stalo předmětem svobodného podnikání, které přímo vyžaduje náklonnost čtenářů. Proto také počátek 90. let odstartoval boom ryze komerční literatury. A poptávka po triviálním čtivu, které komunistický režim vymýtil z edičních plánů na dlouhá léta, ale jež nedokázal odstranit z povědomí hladových čtenářů, byla mimořádná. Dívčímu románu, stejně jako dalším žánrům či žánrovým typům paraliteratury, snad hrozilo, že se jimi brzy přesytí trh i že přestane zajímat čtenářky, které mohly jen na krátkou dobu podlehnout kouzlu znovu objevených starších textů určených a přizpůsobených konkrétně jejich věkové i mentální vyspělosti. Avšak k tomu nedošlo. Nejen, že oblíbená žánrová varianta příběhů s dětským hrdinou zahájila rychlý nástup krátce po převratu, ale vysokou oblibu u své cílové čtenářské skupiny si držela po celá 90. léta. A neskončila ani s přelomem století, ačkoli kvantitativní zastoupení dívčích románů bylo skutečně ohromné. Jen nejúspěšnější autorka daného období, Lenka Lanczová, v souvislosti s níž se dokonce hovoří o bestsellerech, stačila vydat mezi lety 1992 a 2000 úctyhodných 33 titulů, ačkoli sama považuje psaní pouze za svůj koníček a má občanské povolání220. Na spěch, v němž (nejen) její knihy vznikaly, protože konzumentky si žádaly stále další a další, ukazují však kromě tohoto čísla i chyby, které unikly rovněž editorům nakladatelství Víkend. Pozorná čtenářka by si po několikerém přečtení celé série Znamení Blíženců, Panna nebo Blíženec a Zadáno pro Blížence mohla všimnout, že zatímco ve druhém díle „taťulda znal Prahu poměrně dobře z dob svých studií“221 , v závěrečné části autorka trilogie protikladně uvádí, že „táta se v hlavním městě nevyznal“222. Tuto nevídanou rychlost tvorby ale umožnil samotný žánrový typ, v němž Lanczová uspěla, protože jeho nosnou kostru v 90. letech tvoří pouze několik stále se opakujících stereotypů, kterými jsem se podrobněji zabývala v této práci.

220

Srov. např. ČÍRTEK, P. Lanczová píše pro děvčata. Magazín Práva, 25. 11. 2000, roč. 5, č. 48, s. 18 - 19. 221 LANCZOVÁ, L. Panna nebo Blíženec. Praha: Víkend, 1997, 2. vydání, s. 122. 222 LANCZOVÁ, L. Zadáno pro Blížence. Praha: Víkend, 2003, 2. vydání, s. 135-136.

53

Pro komerční literaturu 90. let určenou dívkám je příznačné, že téměř každou její vnitrotextovou úroveň, fabulační modely, motivy, prostředí děje i postavy, lze systematizovat do dvou nebo tří skupin, z nichž jedna vždy v početním zastoupení výrazně dominuje. Tato žánrová varianta literatury pro mládež totiž především vyšla vstříc požadavku svých mladých recipientek, které přitahují „citově vypjaté, dramatické, komické a nezvyklé epizody, úryvky, situace a zápletky“223. Ty však musí být v paraliteratuře konstruovány tak, aby je čtenářky snadno dekódovaly. Proto autoři volí pouze ze tří možných fabulačních modelů, modelu trojúhelníku, modelu lásky jako úniku nebo kompenzace a modelu (ne)přátelství či (ne)lásky. Také témata, další výrazný rys každého díla, které se řadí mezi prózy ze života dětí, jsou v daném období volena pouze ze tří paradigmat, mezilidských vztahů, sociálně patologických jevů a způsobů hledání vlastní identity. Další volbu činí autoři na úrovni prostředí a konečně hlavních postav, pro něž je ale typická příslušnost k některému z krajních pólů na úsečce dobro – zlo. Po jazykové stránce využívají zejména spisovnou, v dialozích nedůsledně obecnou češtinu. Různé postavy z odlišných titulů rozdílných autorů se neliší, i jejich promluvy jsou z hlediska volby jazykových prostředků unifikované. Je tedy zjevné, že v 90. letech neměli autoři ryze komerční četby pro dospívající slečny příliš iniciativy a snahy vyhnout se omezeným možnostem, které kopírovali prakticky všichni. Navíc z už tak velmi úzkého zásobníku možností volili pouze některé, pravděpodobnější, varianty. Tabulka v příloze, která zaznamenává všechny analyzované tituly224, bez ohledu na jejich příslušnost k dívčím románkům nebo četbě s dívčí hrdinkou, z hlediska jejich výběru z těchto variant, jasně dokazuje, že některé kombinace se s železnou pravidelností opakují. Například jen výjimečně není zapojena „obyčejná holka“ do schématu trojúhelníku. Zjistíme také, že téměř padesát procent (22 ze 47) zkoumaných titulů se shoduje s jiným v nadpoloviční většině sledovaných částí. Tato podobnost ovšem také jasně ukazuje, že na daných schématech nelze prokázat plně rozdíly mezi dívčími románky a prózami s dívčí hrdinkou. Lékárníkových holka 225 Hermíny Frankové a Modré oči osudu 226 Jany Tomanové vykazují shodu v devíti ze dvanácti polí, ovšem jejich umělecká kvalita je nepochybně diametrálně odlišná. Tabulka ale naopak potvrdila, že autoři se rádi 223

TOMAN, J. Dětské čtenářství a literární výchova. Brno: Cerm, 1999, s. 6. Viz Tabulka 1. 225 FRANKOVÁ, H. Lékárníkových holka. Praha: Albatros, 1996. 226 TOMANOVÁ, J. Modré oči osudu. Praha: Petra, 1997. 224

54

vracejí k osvědčené kombinaci, se kterou již jednou u čtenářů uspěli. Takovým příkladem je již zmiňovaná trilogie Lenky Lanczové, která všechny tři díly vystavěla na stejném základě, to platí i pro hodnotnější Blanko, usmívej se a Blanko, představ si…, druhé a třetí pokračování příběhu od Evy Bernardinové. Je tedy zřejmé, že inovátorský posun četby pro dívky nabízel dvojí cestu. Méně nápadnou pro laického čtenáře se mohla stát právě nezvyklá kombinace prvků jednotlivých plánů, přínosnější potom přidání nového elementu. Částečně se o to pokusili autoři na motivické rovině, když krátce po roce 1989 začali dosud nebývale otevřeně v rámci literatury pro mládež pracovat s přístupem k erotice. Avšak podobně jako v minulosti náměty Velkého trápení či Metráčka i tematika erotiky a sexu byla tak dlouho opakována a rozmělňována, až se přestala jevit jako novum a naopak začala v rámci dívčí četby fungovat jako standardní, ne-li přímo nutný motiv. V souvislosti s dívčím románem se hovoří zejména o relaxační funkci. Tu ostatně akcentovaly podle výzkumu Jitky Pourové i samy recipientky227. V průběhu této práce se ale ukázalo, že samotní autoři zdůrazňují spíše jiný význam svých děl. Do většiny rovin totiž začleňují didaktickou složku. Lze ji nalézt v dějové linii, kdy dobro vítězí nad zlem a hodná dívka nad protřelou konkurentku, tím pádem se odráží také v kategorii postav. V jazyce dívčích románků, který do značné míry odráží právě tuto diferenciaci postav, se didaktická funkce realizuje zejména ve vztahu k využívání vulgarismů. Zatímco kladní hrdinové je neužívají, případně se k nim uchylují jen ve zcela mimořádných případech, promluvy postav záporných, zpravidla končících špatně, jsou hrubými výrazy naopak přesyceny. V rámci motivů dobře fungují různé formy varování. Tato funkce se naplňuje dvojím způsobem, explicitně a implicitně. Zatímco první z nich často sklouzává do pasáží nápadně se podobajících odborným příručkám, druhý se jeví jako méně nápadný. Domnívám se, že běžná čtenářka si jej vědomě nepřipouští, nicméně je pro ni přijatelnější než předchozí variace a zároveň nezáměrně v těchto titulech hledá návody a modely pro úspěšné fungování v dané společnosti. Na základě kapitoly věnované vnějším znakům komerce jsem došla k závěru, že unifikovaná grafická úprava přebalů do značné míry zkomplikovala orientaci zákazníka na přeplněném knižním trhu. Ukázalo se totiž jako nemožné odlišit četbu ryze komerčního charakteru od titulů s vyššími uměleckými ambicemi na první 227

POUROVÁ, J. Výzkum současného stavu četby a příjmu literárních děl 14-18letými čtenáři se zaměřením na estetickou funkci. Čtenář, 1996, roč. 48, č. 7-8, s. 256 – 261.

55

pohled. Toho se v několika málo případech vyvarovalo například nakladatelství Albatros, které namísto oblíbených fotografických koláží používá často kvalitní kresbu (například ilustrace Adolfa Borna na obalu románu Holky a spol. Vojtěcha Steklače). Ani Albatros se však nevyhnul ryze komerčnímu umístění fotografií z oblíbeného seriálu Lékárníkových holka nejen na obalu stejnojmenné knihy Hermíny Frankové, ale také uvnitř mimořádně zdařilého představitele prózy s dívčí hrdinkou. Dívčí román (a samozřejmě i četba s dívčí hrdinkou) měl v literatuře pro mládež v dané věkové kategorii nezastupitelnou úlohu. Uvážíme-li, že v cílové skupině se vyskytovalo 15 − 20 % nečtenářů228, může i triviální žánrový typ hrát důležitou roli v tom, aby se dítě programově nevyhýbalo četbě a postupně začalo v ideálním případě upřednostňovat i mnohem hodnotnější literární práce. Největší skrytou hrozbu dívčích románů ovšem vidím v jejich snaze zastírat svoji příslušnost k paraliteratuře neboť „kýčem jistě není román Dostojevského: není jím však ani obyčejná detektivka. Je však kýčem detektivka, která v čtenáři chce vzbudit dojem, že čte Dostojevského“ 229 . Zejména nejznámější autorka dívčích románků 90. let, Lenka Lanczová, ve svých textech kriticky komentuje vlastní žánrový typ, což může být chápáno jako snaha zabránit spojování jejích knih s triviální literaturou. Kmenové nakladatelství Víkend navíc na obálku „lancovek“ umísťuje označení „Čtení pro dívky“. A čtením pro dívky nemusí být pouze triviální dívčí románek. Tato práce se tak pokusila odpovědět na základní otázky týkající se vztahu dívčího románu sklonku minulého století a komerce. Zároveň však poodhalila některé další problémy a podněty, které s jejím základním tématem okrajově souvisejí a jež by se mohly stát předmětem dalšího bádání. Opakovaně jsem narážela například na propojení mezi dívčí četbou a tištěnými periodiky, zejména pak časopisy se stejnou cílovou skupinou. Přestože oproti meziválečnému období se neuchylují k marketingově výhodné taktice klasického románu na pokračování, souvislosti zejména v tematické rovině nelze přehlédnout. Navíc se v nich objevuje nový fenomén – fotoromán, jenž pracuje zpravidla pouze s jedním fabulačním modelem a hlavně s moderním vizuálním médiem. Dívčí románek na sklonku 20. století tak nebyl z hlediska čtenářské oblíbenosti a vydavatelských plánů mrtvým žánrovým typem. Kromě krátkodobého 228 229

TOMAN, J. Dětské čtenářství a literární výchova. Brno: Cerm, 1999, s. 16. KREJČÍ, K. Sociologie literatury. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 67.

56

osvěžení motivů, jež souviselo s pádem některých tabu po revoluci v roce 1989, však nepřinesl do literatury pro děti a mládež nic nového. Zůstal tak u toho, co je pro komerční literaturu určenou dívkám typické. U triviality, zjednodušenosti, primitivní didaktičnosti a opakování osvědčeného.

57

Seznam příloh

Obr. 1 – Model spojených trojúhelníků v románu Když svítí hvězdy Obr. 2 − Schéma soustavy trojúhelníků Obr. 3 – Cyklický model lásky jako úniku nebo kompenzace Obr. 4 – Kombinace schématu trojúhelníku a (ne)lásky v Souhvězdí Labutě Obr. 5 – Přebal knihy Lenky Lanczové Souhvězdí Labutě Obr. 6 – Přebal knihy Martiny Drijverové Anna za dveřmi Obr. 7 – Přebal knihy Jany Smetanové Marek, já a Iveta Obr. 8 – Typy prostředí, v nichž se odehrává děj Obr. 9 – Způsoby změny prostředí Tabulka 1 – Shoda v jednotlivých plánech

58

Přílohy

Obr. 1 – Model spojených trojúhelníků v románu Když svítí hvězdy

Patrik

Znají se vztah

Jitka

Ústřední dvojice

Petr

vztah přátelství

Hedvika

59

Obr. 2 – Schéma soustavy trojúhelníků – trilogie Lenky Lanczové Znamení Blíženců, Panna nebo Blíženec, Zadáno pro Blížence (s ohledem na přehlednost nejsou zobrazeny všechny možné trojúhelníky, ale pouze pro děj nebo charakteristiku hlavních postav podstatné) Izabela

Líbí se jí

Podobné zevnějškem, setkají se

Katka

Sex. vztah

Dušan

kamarádky

tábor

Miluje ji Ústřední milenecká dvojice

EVA

DICK

Švagr/-ová sestry

kamarádi

rivalita vztah

Jarka

Ondra

Kam. Petr

Přátelství, on ji miluje

Švagr/-ová

nehoda

Simona

Důvěrný rozhovor

Políbí ji

Rick bratři

Jindra Líbí se jí

Přemek

tábor Robin

bratři

Bob

60

Obr. 3 – Cyklický model lásky jako úniku nebo kompenzace

4) Pomoc s řešením problému

1) Hrdinka/ hrdina

3) Nová láska/rodina/ kamarád(ka)

2) problém

Obr. 4 – Kombinace schématu trojúhelníku a (ne)lásky v Souhvězdí Labutě

Láska – antipatie - láska

Alex Sexuální vztah

kamarádi

Mirka

Znají se

Adriana

Chodí spolu

sourozenci

Dan

61

Obr. 5 – Přebal knihy Lenky Lanczové Souhvězdí Labutě

62

Obr. 6 – Přebal knihy Martiny Drijverové Anna za dveřmi

63

Obr. 7 – Přebal knihy Jany Smetanové Marek, já a Iveta

64

Obr. 8 – Typy prostředí, v nichž se odehrává děj

brigády, praxe 4% internát, koleje 2% sport. prostředí 1% sanatorium, lázně 2% sekta 1% hory 2% putovní výlet 4%

práce venkov 6% 1%

tábor 5% cizina 6% prázdniny 21%

škola 41% vodáctví 4%

65

Obr. 9 – Způsoby změny prostředí

škola/práce 8% SŠ/VŠ 8% SŠ/SŠ jiného typu 4% ZŠ/SŠ 23%

stěhování 26%

odjezd na prázdniny 31%

66

Tabulka 1 – Shoda v jednotlivých plánech

Základní fabulační modely

Prostředí

Výjimečnost

„Obyčejná"

Příliš sebevědomá

Nezaslouží si hrdinku

Idolové, partneři hrdinek

Ich/er

Ahoj, Blanko

+

+

-

+

+

+

-

+

-

+

-

er

Anna za dveřmi

-

+

-

+

-

+

+

+

-

-

+

ich

Bára

-

-

-

+

-

+

+

+

-

-

+

er

Blanka, obyčejná holka

+

-

-

+

-

+

-

+

-

+

-

er

Blanko, představ si…

+

-

-

+

+

+

+

+

-

+

-

er

Blanko, usmívej se

+

-

-

+

+

+

+

+

-

+

-

er + ich

Blíženci

-

-

+

+

-

+

-

+

-

Cesta pro Hanku

+

-

-

+

+

+

+

+

-

Sociálně patologické jevy Hledání vlastní identity

Mezilidské vztahy

Forma

(ne)přátelství/(ne)lásky

Mužské postavy

Lásky jako úniku/ kompenzace

Dívčí postavy

Trojúhelníku

Motivy

ich

+

+

er

67

Co jsme si říkali k ránu

+

+

-

+

+

+

+

+

-

Dáda & spol.

-

-

-

+

-

-

+

+

-

∗Daň ze

+

+

-

+

+

-

+

+

-

Darina

+

-

-

+

-

+

-

∗Dotkni se

+

+

-

+

-

+

+

-

+

+

-

er

Hanka v Paříži

-

-

-

+

+

-

+

+

-

-

+

er

Holky a spol.

-

-

+

+

-

-

-

∗Holky z

-

-

-

+

+

+

-

+

-

+

+

ich

+

+

-

+

+

+

+

+

-

+

+

er

+

+

+

+

+

+

+

+

-

+

+

ich

Jdi pryč

+

-

-

+

-

+

-

+

-

+

-

er

∗Jedno léto

+

-

+

+

+

-

+

-

-

+

+

er

štěstí

mraků

akády

∗Hvězda naděje

∗Jak vypadá láska

s tebou

+

+

ich

ich

+

-

er

er

ich

68

Karolína

-

-

-

+

-

+

+

+

-

-

+

ich

∗Když svítí

+

+

+

+

-

-

-

-

+

+

+

ich

Konkurz na anděla

-

+

-

+

+

+

-

+

-

+

+

ich

Lékárníkových holka

+

-

-

+

-

-

+

+

-

+

+

er

∗Marek, já a Iveta

+

-

-

+

-

-

-

+

-

-

+

ich

+

-

-

+

-

-

-

+

-

-

+

ich

+

-

-

+

-

+

+

+

-

+

-

+

+

+

-

+

-

+

+

+

er

+

-

-

+

+

+

+

+

-

+

+

ich

Petra a Dominik

-

+

-

+

+

+

+

+

-

Praprázdniny

+

+

+

+

-

+

+

+

-

-

+

er

+

-

-

+

+

-

+

+

-

-

+

er

hvězdy

∗Modré oči osudu

Odpusť, bratříčku…

∗Osud s vůní fialek

∗Panna nebo Blíženec

∗Prázdniny na vodě

ich

er

69

Prázdniny s Monikou

+

-

+

+

+

-

+

+

+

+

+

ich

První polovina nebe

+

+

-

+

+

-

+

+

-

+

-

ich

Safari styl

+

-

-

+

+

+

+

+

-

+

+

er

Sníh, všude sníh

+

-

-

+

+

-

+

+

-

+

+

+

+

+

+

-

-

+

ich

∗Srdcový kluk

+

+

+

+

-

+

+

+

-

-

+

ich

∗Tajná láska

+

-

+

+

-

+

+

+

-

+

+

ich

Z deníku pampelišky

+

+

+

+

+

+

-

+

-

+

-

-

+

+

+

+

+

-

+

+

ich

Zakřič do tmy já

+

+

-

+

-

+

+

+

-

+

+

er

Zátoka bílých skal

-

-

-

+

+

-

+

∗Zmatky lásky holky Klárky

+

-

-

+

-

-

-

∗Souhvězdí Labutě

∗Zadáno pro Blížence

er

ich

er + ich

+

-

+

+

ich

70

∗Znamení Blíženců

∗Žít a věřit

+

-

-

+

+

+

+

+

-

+

+

ich

+

+

-

+

+

+

+

+

-

+

+

er

Vysvětlivky + přítomno - nepřítomno ∗ dívčí románek (hranice mezi dívčím románkem a prózou s dívčí hrdinkou je však často diskutabilní) stejná barva polí – shoda

71

Seznam použité literatury Seznam primární literatury ADLOVÁ, Věra. Safari styl: v honbě za láskou. Praha: Victoria Publishing, 1995. BERNARDINOVÁ, Eva. Ahoj, Blanko. Praha: Erika, 1998. BERNARDINOVÁ, Eva. Blanka, obyčejná holka. Praha: Erika, 1993. BERNARDINOVÁ, Eva. Blanko, představ si… Praha: Erika, 1995. BERNARDINOVÁ, Eva. Blanko, usmívej se. Praha: Erika, 1994. BEŠŤÁKOVÁ, Eva. Odpusť, bratříčku. Hradec Králové: VEGA, 1991. BLOBELOVÁ, B. Tanec za jedna, matika za pět. Praha: Egmont, 1994. BLYTONOVÁ, E. Správná pětka: Pětka a tajemství Šeptajícího ostrova. Praha: Egmont, 1997. BORSKÁ, Ilona. Cesta pro Hanku. Praha: Olympia, 1993. BORSKÁ, Ilona. Hanka v Paříži. Praha: Olympia, 1995. BOŘKOVCOVÁ, Hana. Jdi pryč. Praha: Portál, 1994. BŘEZINOVÁ, Ivona. Praprázdniny. Praha: Petra, 1999. DRIJVEROVÁ, Markéta. Anna za dveřmi. Praha: Olympia, 1993. FRANCKOVÁ, Zuzana. Jak vypadá láska. Praha: Petra, 1999. FRANKOVÁ, Hermína. Lékárníkových holka. Praha: Albatros, 1996. HÁJ, F. Školák Kája Mařík, VI. díl. Praha: TJ Bohemians, 1991. HARASIMOVÁ, Markéta. Když svítí hvězdy. Praha: Petra, 1996. HERZOVÁ, Eva. Osud s vůní fialek. Praha: Petra, 1999. HÜTTLOVÁ, Jaromíra. Dáša, pražská studentka. Praha: Ivo Železný, 1992. CHLUPOVÁ, Blanka. Daň ze štěstí. Praha: Erika, 1996. CHLUPOVÁ, Blanka. Prázdniny na vodě. Praha: Erika, 1995.

72

JAHODOVÁ, Jana. Dotkni se mraků. Praha: Petra, 1997. JAHODOVÁ, Jana. Sníh, všude sníh. Praha: Petra, 1999. JAHODOVÁ, Jana. Zátoka bílých skal. Praha: Petra, 1996. LANCZOVÁ, Lenka. Hvězda naděje. Jihlava: Víkend, 1994. LANCZOVÁ, Lenka. Panna nebo Blíženec. Vimperk: Víkend, 1997. LANCZOVÁ, Lenka. Souhvězdí labutě. Praha: Víkend, 1998. LANCZOVÁ, Lenka. Srdcový kluk. Vimperk: Víkend, 1997. LANCZOVÁ, Lenka. Tajná láska. Vimperk: Víkend, 1996. LANCZOVÁ, Lenka. Zadáno pro Blížence. 2. vyd. Český Těšín: Víkend, 2003. LANCZOVÁ, Lenka. Znamení Blíženců. 3. vyd. Český Těšín: Víkend, 2004. LENARTOVÁ, Eva. Zakřič do tmy já. Ostrava: Sfinga, 1992. LONGINOVÁ, Helena. Jedno léto s tebou. Praha: Petra, 1999. MORAVCOVÁ, Jana. Prázdniny s Monikou. Praha: Olympia, 1994. MOURKOVÁ, Jarmila. Darina. Praha: Agentura Leprez, 1993. PROCHÁZKOVÁ, Iva. Karolína: Stručný životopis šestnáctileté. Praha: Albatros, 1999. PSŮTKOVÁ, Zdeňka. Bára. Praha: Albatros, 1997. RUDOLF, Stanislav. Blíženci. Most: Dialog, 1992. RUDOLF, Stanislav. Co jsme si říkali k ránu. 2. vyd. Praha: Erika, 2006. RUDOLF, Stanislav. Konkurz na anděla. Praha: Parta, 1992. RUDOLF, Stanislav. Petra a Dominik. Brno: Víkend, 1991. RUDOLF, Stanislav. První polovina nebe. Praha: Víkend, 1993. RUDOLF, Stanislav. Z deníku pampelišky. Mladá Boleslav: Nakladatelství Šebek a Pospíšil, 1991. SMETANOVÁ, Jana. Marek, já a Iveta. Praha: Petra, 1997.

73

STEKLAČ, Vojtěch. Dáda a spol. Praha: AMULET, 2000. STEKLAČ, Vojtěch. Holky a spol. Praha: Albatros, 1999. ŠTORKÁN, Karel. Holky z akády. Plzeň: NAVA, 1998. ŠTORKÁN, Karel. Zmatky lásky holky Klárky. Praha: SEDISTRA, 1995. TOMANOVÁ, Jana. Modré oči osudu. Praha: Petra, 1997. TOMANOVÁ, Jana. Žít a věřit. Praha: Petra, 1999.

74

Seznam sekundární literatury

Monografie HRABÁK, J. Od laciného optimismu k hororu. K historii a patologii dvou odvětví literárního braku. Praha: Melantrich, 1989. HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. CHALOUPKA, Otakar. Horizonty čtenářství. Praha: Albatros, 1971. KOVALČÍK, Zdeněk – URBANOVÁ, Svatava. Minimum z literatury pro děti a mládež. Ostrava: Scholaforum, 1996. KREJČÍ, Karel. Sociologie literatury. Brno: Masarykova univerzita, 2001. MOCNÁ, Dagmar. Červená knihovna. Praha/ Litomyšl: Pasek, 1996. PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2006. PISTORIUS, Vladimír. Jak se dělá kniha. Praha/Litomyšl: Paseka, 2005. SIEGLOVÁ, Naděžda. Próza s dívčí hrdinkou. Brno: CERM, 2000. SIROVÁTKA, O. Ach, ta láska. Praha: Melantrich, 1984. SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. Praha: Československý spisovatel, 1990. SLABÝ, Z. K. Dívky pro román. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2003. SVOBODA, Václav. Propagační kampaně v marketingových komunikacích. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2004. TOMAN, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992.

75

TOMAN, Jaroslav. Dětské čtenářství a literární výchova. Brno: CERM, 1999. TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládež. Tvorba devadesátých let 20. století. Brno: CERM, 2000. TOMAN, Jaroslav. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. Brno: CERM, 2000. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, 1992. VAŘEJKOVÁ, V. Česká próza s dívčí hrdinkou. Ostrava: Scholaforum, 1994.

VAŘEJKOVÁ, V. Česká próza s dívčí hrdinkou, 2. díl. Ostrava: Scholaforum, 1995. VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. WATTS, Nigel. Umění psát. Praha: Grada Publishing, 1998.

Články v časopisech a ve sbornících ČEŇKOVÁ, Jana. Žánrové struktury dětské literatury. Ladění, 2002, roč. 7, č. 2, s. 2-6. ČÍRTEK, Pavel. Lanczová píše pro děvčata. Magazín Práva, 25. 11. 2000, roč. 5, č. 48, s. 18 - 19. DITMAR, René. Dívky pro román devadesátých let. Tvořivá dramatika, 1998, roč. 9, č. 2-3, s. 51-53. DITMAR, René. Počkej na mě, Radko! Zlatý máj, 1993, roč. 37, č. 2, s. 105.

76

DOUPALOVÁ, E. Etopedická problematika v současné literatuře pro mládež. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: Bedřich Maleček BM Typo, 2003, s. 35-37. HAMAN, Aleš. Čtenářská recepce krásné literatury. In: Literatura a komerce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1994, s. 16-18.

HAMANOVÁ, Růžena. Poznámky k současné původní tvorbě pro děti. In: Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, 1996, s. 5-16. HOMOLOVÁ, Kateřina. Moderní děvče – hrdinka i čtenářka? In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2006. HUTAŘOVÁ, Ivana. Co naznačilo šest ročníků ankety dětí o knihu roku. Zlatý máj, 1999, roč. 43, s. 112-113. CHALOUPOKA, Otakar. Žánrová skladba literatury pro děti a mládež. Dívčí próza. Zlatý máj, roč. 24, č. 8, s. 497-498. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. O pubescentním čtenářství III. Český jazyk a literatura, 1996-1997, roč. 47, č. 5-6, s. 115-120. MANDYS, Pavel. Královna dívčích knihovniček. Týden, 2005, roč. 12, č. 30, s. 66-67. PETRŮ, Eduard. Hodnotová hierarchie literatury. In: Literatura a komerce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1994, s. 7-11. POUROVÁ, Jitka. Výzkum současného stavu četby a příjmu literárních děl 14-18letými čtenáři se zaměřením na estetickou funkci. Čtenář, 1996, roč. 48, č. 7-8, s. 256 – 261. SIEGLOVÁ, Naděžda. K tzv. triviální literatuře pro mládež. Zpravodaj Ústavu literatury pro mládež, červen 1994, roč. 4, č. 2, s. 1-5.

77

SULANOVÁ, Jarmila. Dívčí hrdinka dříve a nyní aneb od Robinsonky k současné moderní dívce. In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2006, s. 137-142. SULOVSKÁ, Jarmila. Faktory ovlivňující dětské čtenářství. In: Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2004, s. 73-79. SVOBODA, J. Bestseller – jeho specifické znaky umělecké a komerční. In: Literatura a komerce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1994, s. 19-21.

TOMAN, J. Hodnoty a funkce zájmové četby ve čtenářské konkretizaci dnešních pubescentů. In: Literatura bez hranic. Praha: Euroslavica, 1995. TOMAN, J. Polistopadová kritika literatury pro děti a mládež na rozcestí? In: Česká a slovenská literatura dnes. Praha/Ostrava: Ústav pro českou literaturu AV ČR a Slezská univerzita, 1997, s.48-52. TOMAN, Jaroslav. Aktuální profil dětského čtenáře. In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 1999, s. 6-14. TOMAN, Jaroslav. Fenomén triviality v polistopadové české próze pro mládež. Zlatý máj, 1999, roč. 43, s. 36-41. TOMAN, Jaroslav. Polistopadové proměny dětského čtenáře. Zlatý máj, 1997, roč. 41, č. 3-4, s. 132-134. TOMAN, Jaroslav. Současnost české teorie dětské literatury. Ladění, 1997, roč. 2, č. 2, s. 1-4. TOMAN, Jaroslav. Soudobé trendy prepubescentního čtenářství. In: Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, 1996, s. 39-48. TOMAN, Jaroslav. Soudobý pubescentní čtenář a neintencionální literatura. Zpravodaj Pedagogické fakulty, 1995, roč. 5, č. 1-2, s. 5-9.

78

URBANOVÁ, S. Otevřenost pojmů „tradice, inovace, současná literatura“. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: Bedřich Maleček BM Typo, 2003, s. 11-16. URBANOVÁ, Svatava. K některým aktuálním otázkám bádání v oblasti literatury pro mládež. In: Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, 1996, s. 27-29. URBANOVÁ, Svatava. Zakřič do tmy já. Zlatý máj, 1993, roč. 37, č. 2, s. 100. VAŘEJKOVÁ, V. Dnešek tzv. dívčí četby. In: Česká a slovenská literatura dnes. Praha/Ostrava: Ústav pro českou literaturu AV ČR a Slezská univerzita, 1997, s.60-63.

VAŘEJKOVÁ, V. Několik otazníků nad inovací. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: Bedřich Maleček BM Typo, 2003, s. 22-26. VAŘEJKOVÁ, Věra. Mezi námi (nejen) děvčaty. Zpravodaj Ústavu literatury pro mládež, červen 1994, roč. 4, č. 2, s. 5-9.

Ročníky časopisů Bravo, rok 1997, roč. 7, č. 1-26. Bravo Girl!, rok 1997, roč. 2, č. 1-26. Dívka, rok 1997, roč. 2, roč. 7, č. 1-12.

79

Elektronické zdroje Nakladatelství Olympia, a.s. slaví padesátiny [online]. c2007, poslední revize 6.4.2007 [cit.2007-06-04]. Dostupné z: < http://www.iolympia.cz/onaklada50let.htm>. Nakladatelská a vydavatelská agentura NAVA [online]. c2007 [cit. 2007-06-04]. Dostupné z . SUK – Čteme všichni [online]. c2007, poslední revize 6.4.2007 [cit. 2007-06-04]. Dostupné z: . Stránky Lenky Lanczové [online]. c2006 [cit. 2007-06-04]. Dostupné z: <www.lanczova.cz>.

80