Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA ČESKÉ LITERATURY
Sládkův americký pobyt Bakalářská práce
Brno 2008
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracovala:
PhDr. Mgr. et Mgr. Martin Reissner
Iva Maxerová
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. .............................. podpis
2
Děkuji vedoucímu bakalářské práce, panu PhDr. Mgr. et Mgr. Martinu Reissnerovi, za jeho pomoc a rady při zpracování závěrečné práce.
3
Obsah 1 Úvod ………………………………………………………………………………… 5 2 Josef Václav Sládek – životní osudy ……………………………………………….. 6 2.1 Domov a rodina …………………………………………………………………. 6 2.2 Studia ……………………………………………………………………………. 7 2.3 Další osudy ……………………………………………………………………… 9 3 Americký pobyt ……………………………………………………………………. 15 3.1 Příčiny cesty …………………………………………………………………….. 15 3.2 Praha – Amerika ………………………………………………………………… 17 3.3 Putování Amerikou ……………………………………………………………... 18 4 Vybraná literární tvorba psaná za amerického pobytu …………………………….. 25 4.1 Komparace Sládkovy básnické tvorby napsané před americkou cestou s produkcí z amerického pobytu ………………………………………………. 25 4.2 Básně …………………………………………………………………………… 28 4.2.1 Tematika básní ……………………………………………………………… 29 4.2.1.1 Tematika indiánská ……………………………………………………... 30 4.2.1.2 Tematika smutku ……………………………………………………….. 37 4.2.1.2.1 Motiv hvězdy a chladu ……………………………………………… 38 4.2.1.2.2 Motiv anděla a spánku ……………………………………………… 41 4.2.1.2.3 Motiv domova a vlastenectví ……………………………………….. 44 4.2.1.2.4 Motiv matky a Emilie ……………………………………………….. 49 4.2.1.2.5 Motiv dětství ………………………………………………………… 50 5 Závěr ……………………………………………………………………………….. 52 6 Poznámky …………………………………………………………………………... 54 7 Použité zdroje …………………………………………………………. ………….. 59 8 Resumé …………………………………………………………………………….. 61
4
1 Úvod Básník Josef Václav Sládek je významnou osobností v českém literárním světě. Místo v něm si zasloužil prostřednictvím své bohaté umělecké tvorby. Za svůj život vyprodukoval množství
básní. Ty publikoval v řadě tehdejších novin a časopisů,
jakými byli např. Lumír, Květy, Světozor aj., nebo je vydával ve svých básnických sbírkách, kterých za svou literární kariéru nechal vytisknout přes dvě desítky. Byly jimi např. Básně, Jiskry na moři, Světlou stopou, České písně, V zimním slunci, Dvě knihy veršů aj. Ve své tvorbě se zaměřil i na dětského recipienta a vznikly tři sbírky s básněmi pro mládež – Zlatý máj, Skřivánčí písně a Zvony a zvonky. Josef Václav Sládek však nebyl jen básníkem, i když tato činnost u něj převažovala, ale i spisovatelem a překladatelem. K jeho prózám můžeme zařadit např. fejetony a povídky, jež se vztahují většinou k jeho americkému pobytu a které byly vydány souborně v Amerických obrázcích a jiné próze I. a II.. Dále vypracoval i řadu studií, jež se opět z velké části týkají Sládkovy zahraniční cesty. Např. Ženy a dívka v amerických školách, Ústava Spojených obcí severoamerických aj. Z překladů jsou nejvíce ceněny překlady Shakespearových dramat. V době, kdy žil Josef Václav Sládek (1845-1912), patřily Čechy pod státní útvar Rakousko-Uhersko, který byl pod správou Habsburské monarchie. A tak, jako i v jiných dobách, i v 19. století existovaly snahy českého národa se z područí cizí moci vymanit a získat samostatnost a svobodu. Svůj odmítavý postoj vůči Habsburkům lid prezentoval různými revolučními aktivitami, jako byly veřejné demonstrace, útočné projevy mluvené i psané aj.
Na odboji se podílel i Josef Václav Sládek, který taktéž
několikrát pronesl buřičské řeči a svůj postoj vyjádřil i v množství svých literárních textů. Jeho vystoupení byla tak radikální, že jej začala sledovat policie a aby unikl uvěznění odcestoval do Spojených států amerických. Ve své práci nastiňuji životní osudy J. V. Sládka, abych v jejich kontextu poukázala, jak významný mezník v nich tvořila americká cesta. Dále se věnuji samotnému zahraničnímu pobytu a poslední část mé práce tvoří analýza vybraných textů, které souvisí právě s pobytem v Americe. Pracovala jsem s dostupným knižním materiálem. Ten představovala biografická díla o Sládkovi a básníkova vlastní literární tvorba.
5
2 Josef Václav Sládek – životní osudy 2.1 Domov a rodina
Josef Václav Sládek se narodil 27. října 1845 v malém městě Zbiroh na Berounsku v domě č. 28. Byl první z pěti dětí zednického mistra Petra Sládka a Antonie Sládkové, dcery zbirožského pekaře Josefa Mizery. Básník vyrůstal v rodině, která nebyla příliš bohatá, ale která o své děti láskyplně pečovala a vytvořila jim dobré zázemí. Otec byl muž energický a moudrý. Petr Sládek rád četl a z toho důvodu vlastnil množství knih, jež posloužily jako prvotní četba i jeho dítěti, v němž rozvíjely vztah k literatuře. Matka byla jemná, citlivá a trpělivá. Věnovala se zpěvu, hudbě a přírodě. Osobnostní rysy a zájmy obou rodičů se výraznou měrou zapsaly do povahy jejich syna. Josef byl pracovitý a emocionálně založený. Tyto atributy se staly předpokladem pro jeho kariéru spisovatele, překladatele a pedagoga. Prostřednictvím matky se budoucí básník seznámil s folklorem. Antonie Sládková mu často vyprávěla rozmanité pohádky a pověsti a zpívala nejrůznější národní písně. Tím ve svém dítěti podněcovala a budovala cit pro umění. To se projevilo na jeho profesním zaměření a literárním stylu. Již jako chlapec si Josef na známé lidové melodie tvořil své vlastní texty. Písňový charakter veršů provázel celou jeho tvorbu. Některé Sládkovy básně byly díky své melodičnost i zhudebněny, např. cyklus písní Skřivánčí písně opatřil notami Karel Bendl. Josef strávil své dětství v kraji se starou kulturní tradicí, v kterém obyvatelstvo žilo v těsném sepětí s přírodou. Lidé zde byli srdeční a družní. Zbiroh a jeho okolí patřily k územím s bohatou lidovou slovesností. Ve své literární produkci Sládek čerpal z příběhů a písní, které zde slýchával. V tomto příjemném vesnickém prostředí prožil svá bezstarostná léta a později se sem uchyloval ve dnech, kdy ho zmáhala jeho choroba. Spisovatel měl své rodiště rád a mnohokrát na něj vzpomínal. Zvláště když jako dospívající muž na čas opustil svou vlast a vycestoval do Spojených států amerických. Důkazem o jeho vztahu k domovu a venkovskému lidu jsou početné básně i prózy.
6
2.2 Studia Základní vzdělání Sládek získal na zbirožské obecné škole, kam docházel v letech 1851-1856. Rodiče svého syna posílali do školy pravidelně, neboť byl často nemocen, a tak nepředpokládali, že bude vykonávat fyzickou činnost, ale že bude pracovat duševně. Nemalý vliv na rozvoj jeho znalostí měl i tamější farář Pavel Šimandl, který se staral o nadané žáky, mezi které náležel i Josef, a připravoval je na budoucí studia. Díky tomuto muži měl i po informacích toužící žák možnost přístupu ke knihám, jež rozšiřovaly jeho vědomosti a zájem o literaturu. Ve vzdělávání Sládek pokračoval od r. 1857 na novoměstském piaristickém gymnáziu, kam byl přijat na základě úspěšně vykonané zkoušky. O rok dříve se snažil, aby mohl docházet na staroměstské akademické gymnázium, ale přijímací zkouška se mu nezdařila, protože učební látka, která byla v testu obsažena, nebyla ve zbirožské škole probírána. Josef v Praze zůstal a své nedostatky si doplnil na c.k. české vzorné hlavní škole, kde byl tehdy ředitelem K. S. Amerling. Na německém piaristickém gymnáziu byl Sládkovým třídním učitelem P. Eusebius Durdík, který nadaného studenta neměl v lásce. A protože záporně ovlivňoval i další pedagogy ve vztahu k Josefovi a situace se stala neúnosnou, rozhodl se Sládek r. 1862, že školu opustí a přestoupí na akademické gymnázium, které bylo centrem literárního i politického ruchu tehdejší studující mládeže. Sládek se dostal do svobodnějšího prostředí, plného tvůrčích aktivit a nových možností, kde mohl naplno uplatnit své znalosti a dovednosti a dál se zdokonalovat. Seznámil se zde s řadou zajímavých lidí, kteří se také určitým způsobem zapsali do českých dějin. Mezi novými Sládkovými spolužáky bychom mohli najít např. Jaromíra Čelakovského, Svatopluka Čecha, Ivana Klicperu, Emanuela Engela, Roberta Václava Kounice a mnohá další významná jména. Nejdůležitější osobou, s kterou se na nové škole setkal, byl poslední jmenovaný, kníže Robert Václav Kounic, jenž Sládka ovlivnil v mnoha směrech. V. Kounic byl velmi vzdělaný mladík, vynikal světovým rozhledem, uměl několik řečí a vyznačoval se vlasteneckým a demokratickým smýšlením. Josef Václav Sládek jej obdivoval a vzhlížel k němu. Nechal se jím inspirovat. Díky znalému knížeti byl zasvěcován do světových literatur. Byla mu představována kvalitní zahraniční díla a jejich autoři.
7
Společně četli např. Shakespeara, Byrona, Burnse, Schillera, Gogola aj. Prostřednictvím těchto knih a doučování pomohl Kounic svému obdivovateli naučit se i cizím jazykům, angličtině a francouzštině. V tomto období můžeme taktéž spatřovat počátek Sládkova kosmopolitismu. Ten se stal jednou z tendencí směřování jeho literární tvorby. Druhou tvořil spisovatelův neutuchající zájem o tradice, kdy se nemalou měrou obracel k bohatým zdrojům lidové poezie. V jeho tvůrčím vývoji se tyto protichůdné vlivy navzájem prolínají a doplňují. Kounic sehrál i důležitou roli v profesní orientaci Sládka. Josef se měl původně na přání svých rodičů stát knězem, ale přítel ho od tohoto záměru zrazoval a Sládek na radu knížete od této myšlenky upustil. Přátelstvím se světaznalým spolužákem byla podněcována i básníkova touha po cestování a objevování neznámého. Americký pobyt byl splněním těchto snů. Tvůrčí atmosféra akademického gymnázia iniciovala v budoucím básníkovi potřebu literárně se prezentovat. Na počátku šedesátých let vznikají první Sládkovy básně inspirované především národními písněmi. Objevují se mezi nimi i básně motivované různými světovými básníky. Své prvotní práce zveřejňuje v časopisech vydávaných studentským literárním spolkem Vltavan (dřívější název Bratří literární) a posléze i v časopisech Lípa a Kritika prestižnějšího druhého školního literárního spolku Oreb.1 To, že směl v Orebu publikovat a že se stal jeho členem zapříčinil Jaromír Čelakovský, vedoucí spolku, který, když si přečetl Josefovy texty, mu nabídl spolupráci. Jaromír Čelakovský se stal dobrým Sládkovým přítelem a pomohl mu, když spolužák hledal existenční uplatnění a pomýšlel na pedagogickou kariéru, která by mu přinesla finanční zabezpečení a i dostatek času na literární zájmy. Josef Václav Sládek původně, než odjel do Ameriky, pomýšlel na místo středoškolského nebo vysokoškolského učitele přírodopisu. Rodina Čelakovských mu usnadnila postup tím, že ho kustod Muzea království českého Ladislav Čelakovský, bratr Jaromíra, navrhl na asistenta muzea. V březnu 1868 na tuto pozici Sládek nastoupil. Studium na akademickém gymnáziu ukončil Josef roku 1865 vykonáním maturitní zkoušky. V nabývání svých znalostí pokračoval v Praze na filozofické fakultě. Za obory si zvolil fyziku a matematiku. V matematice však přes všechnu svou snahu neprospíval, a tak si druhý semestr zapsal přírodopis. To, že si vybral právě přírodovědné disciplíny a ne něco z humanitního okruhu není překvapující. Již od dětství se zabýval přírodou
8
a jeho zájem byl jistě prohlouben i na Amerlingově škole, kde tyty vědy měly díky řediteli dobré zázemí.2 To však neznamená, že by ochabl jeho vztah k literatuře. Neustále se účastnil schůzek nově existujícího sdružení Ruch, které vzniklo r. 1865 spojením spolků Vltavan a Oreb, a nadále publikoval do časopisů. Od roku 1866 přibyly Ruchu nové povinnosti, byly jimi financování a řízení časopisu Lumír. Spolek se jej snažil zachránit před blížícím se koncem. I Sládek se výrazně zapojoval k jeho udržení. Pomáhal shánět finance a přispíval do něj svými texty. 5. dubna 1866 vyšla v Lumíru jeho báseň „U zpovědi“, která je básníkovým prvním tištěným literárním počinem v seriózním periodiku. Krátce na to začal publikovat i v jiných prestižních časopisech, ve Světozoru a v Květech. V Květech prezentoval především své překlady děl zahraničních básníků. Otiskli mu zde např. druhý zpěv Byronova Korzára. V druhé polovině 60. let si Sládek našel novou zálibu a poslání. Chtěl překlady českému národu přiblížit hodnotná světová díla, aby „mohl Čech s velikány národů jiných rozmlouvat česky“.3 Byla to četba Byrona, která jej k tomu přivedla. Mezi jeho první překladatelskou práci patří dílo právě tohoto autora, Korzár a Džaur. Následovaly další překlady, které vyvrcholily vydáním Shakespearových dramat.
2.3 Další osudy Poslední rok jeho studií, rok 1867, byl obdobím náročným. Sládek dokončoval své vzdělání a připravoval k vydání almanach Ruch, v kterém se chtěl spolek Ruch veřejně manifestovat. Původně měl spolek záměr, poté co zanikl Lumír, vydávat svůj vlastní časopis, ale od tohoto nápadu sešlo. I Sládek se od něj distancoval. Považoval to za ztrátu času a drahocenných sil. Ale to, že by se měl Ruch nějak veřejně prezentovat, to schvaloval. Na jedné ze schůzí spolku, bylo rozhodnuto, že bude připraven almanach, v kterém budou nejzdařilejší literární práce členů. Svým dílem chtěli oslavit i založení Národního divadla. Sládek se nabídl, že se postará o všechny nakladatelské práce. Opatřil tiskaře, zajistil finance a sestavil celý obsah a podobu almanachu. Roku 1868 publikace vyšla. Celý titul knihy zněl: Ruch. Básně české omladiny, vydané r. 1868 k upomínce založení Národního divadla. Sestavil Josef V. Sládek.
9
Dílo obsahovalo 77 básní od 20 přispívatelů. Jedním z nich, ale pode dvěma jmény, vlastním a pseudonymem Vojtěch Černý, byl i sám redaktor. Celkem zde otiskl dvanáct svých básní, např. úvodní báseň Tobě, Zvonky, Španělskou romanci, U potoka aj. Tematika těchto 12 textů je vlastenecká nebo milostná. Z vlasteneckých básní zaznívá Sládkův neklid nad nepříliš dobrými českými poměry a politickým napětím. Milostné motivy nacházejí svůj podnět v soukromém Josefově životě. V té době se seznámil se svojí budoucí ženou Emílií Nedvídkovou, dcerou váženého továrníka a purkmistra v Počátkách. Pan Nedvídek by však své dítě neprovdal za nezajištěného literáta, proto Sládek usiloval o profesorské povolání. Po dokončení vysokoškolských studií ho ale představa budoucího císařského učitele přírodopisu nenaplňovala. K tomu se přidaly pocity nespokojenosti, rozervanosti a touhy po svobodě. Příčinou tomu byla špatná a stísňující politická situace a vyčerpání způsobené ustavičnou namáhavou duševní prací a studiem. Východisko z tohoto stavu básník spatřoval v zahraniční cestě, na které by nabral nové síly i zkušenosti, které by mu pomohly získat po návratu lepší pracovní místo, finance a s nimi i ruku Emilie. Původně pomýšlel na Anglii, ale když se skrze Julia Grégra setkal s americkým Čechem Karlem Alexandrem Kadišem, rozhodl se pro Ameriku.4 Sládek přijal Kadišovo pozvání do jeho domu ve Spojených státech amerických. Po dokončení prací s almanachem a zajištění si finančních prostředků na cestu se v červnu 1868 vydal do zámoří. Obsahem cesty mělo být zkoumání americké přírody, sbírání různých přírodnin pro Museum království českého a poznání kultury, literatury a společenského života Američanů. Svá zjištění měl podle domluvy posílat do Národních listů, které pak jeho články s poznatky ve svém periodiku otiskovaly. Sládek strávil v Americe dva roky a v červnu 1870 se navrátil do své vlasti. Pobyt v Americe jej poznamenal v mnoha ohledech. Jeho osobnost vyzrála. Sládek si utřídil své životní postoje a názory. Vzrostlo jeho vlastenectví a snaha po svobodě a demokracii. V zahraničí si předně uvědomil, jak je český národ utiskován a jak moc oproti demokratickému vyspělému státu kvůli tomu zaostává. Domů přijel s myšlenkou tento neutěšený stav své vlasti zlepšit. Začal se více zajímat o veřejný život, o kulturní a politické dění a zasahovat do něj především prostřednictvím své vlastní literární tvorby a překladů.
10
Po návratu ze zahraničí Josef Václav Sládek působil jako lektor angličtiny, a to na několika pracovištích. Předmětům, které vystudoval na vysoké škole nikdy nevyučoval. Zůstaly pouhou jeho zálibou. První místo učitele anglického jazyka získal na polytechnice v Praze (od r. 1879 české vysoké učení technické). Aby zde mohl vykonávat tuto činnost, musel si dodatečně doplnit odbornou kvalifikaci, neboť byl i přes výbornou znalost jazyka pouze „samoukem“. Rigorosum v březnu 1871 dopadlo kladně. Pro účely svého nového povolání vypracoval první českou gramatiku angličtiny – Průpravná mluvnice anglického jazyka s příklady, výslovností a slovníkem (1872) a o tři roky později i anglickou čítanku – Anglická čítanka s úplným anglicko-českým slovníčkem a výslovností dle systému Walkerova . Druhým pracovištěm byla nově založená Českoslovanská obchodní akademie v Praze. Sládek si podal žádost o místo angličtináře na akademii v červnu 1872. Byla to pro něj dobrá příležitost, jak zvýšit svůj příjem a zajistit si existenci. To by znamenalo, že může požádat o ruku Emilie. Součet platů, které doposud získával na polytechnice a v redakci Národních Listů, kam nastoupil po příjezdu z Ameriky, na to nestačily. Protože měl vynikající předpoklady a kladné doporučení z polytechniky, místo bez nesnází získal. Jediným problematickým bodem bylo, že musí vykonat zkoušku z anglického jazyka. Té se úspěšně podrobil a od roku 1973 tak směl na škole vyučovat. Třetím působištěm byla od roku 1882 filozofická fakulta v Praze. Vypsaným konkurzem opět prošel. V první polovině 70. let téměř nevznikala původní Sládkova tvorba. V časopisech byly publikovány pouze jeho práce napsané za pobytu v Americe nebo po těsném návratu z cest. Důvodem bylo množství práce. Zaměstnávalo ho učitelství. K tomu přibyly starosti o Národní Listy a vzkříšený Lumír, který koupil od Hálka a Nerudy se svým spolupracovníkem z Národních Listů Servácem Hellerem.5 Svatba Emilie Nedvídkové a Josefa Václava Sládka se uskutečnila v září 1873. Štěstí novomanželům ale nepřálo. Básníkova manželka v srpnu 1874 zemřela při porodu i s dítětem. Josefa tato tragédie hluboce zasáhla. Vzdal se práce v redakci Národních Listů a o rok později i v Lumíru.6 Smrt jeho ženy ho ale také podnítila k vydání básnické sbírky Básně, kterou věnoval její památce. Kniha vyšla v roce 1875 a obsahovala texty z let 1868 až 1875. Nacházejí se v ní i básně s americkou tematikou.
11
Toto neradostné období mělo i klady. Sládek se seznámil s Jaroslavem Vrchlickým a Juliem Zeyerem. Ti byli hlavními původci toho, že začal znovu vyjednávat se svými bývalými kolegy z Lumíru o jeho opětovné převzetí a koupi. Lumír mu byl podstoupen. Sládek jej redigoval v letech 1877 – 1898. Pak časopis prodal nakladateli Ottovi, neboť práce ho zmáhala a nesvědčilo to jeho zdravotnímu stavu podlomenému vážnou nemocí. Přátelství s Jaroslavem Vrchlickým přineslo Sládkovi i novou známost. Vrchlický zval svého zkroušeného přítele, aby pozapomněl na svůj zármutek, na výlety a vycházky. Na nich se Josef setkal s Marií Veselou, kterou si roku 1989 vzal za ženu, a která mu porodila jediné dítě, Helenu. Splnil se mu sen o vřelém rodinném zázemí, po kterém tak toužil. Sládkovi nastaly radostnější časy. I když i ty byly rozrušovány problémy. Jedním z nich bylo trápení, které měl kvůli častým polemikám, jimiž útočili odpůrci kosmopolitismu na jeho Lumír. Dalším byla jeho znovu se objevivši nervová choroba, která se poprvé projevila v roce 1876, a která ho neopustila až do smrti. Neustále se vracela a básníka ochromovala v jeho činnostech. Stávalo se, že byl zesláblý tak, že i na několik dnů byl upoután na lůžko. O průběhu choroby a mukách, která mu způsobovala, se můžeme dočíst ze Sládkových dopisů adresovaných jeho blízkému příteli Zeyerovi. Básník se ale nevzdával a s nemocí bojoval. Jakmile mu bylo lépe, pracoval. Nadále vyučoval angličtinu, řídil Lumír a byl i literárně činný. Krátce po sobě publikuje několik básnických sbírek. Roku 1880 vyšla druhá Sládkova kniha Jiskry na moři, jež obsahuje verše z let 1976-78. Následovaly ji sbírky: Světlou stopou z r. 1881, Na prahu ráje (1883), Ze života (1884), Sluncem a stínem (1887) a téhož roku i Zlatý máj určený dětskému čtenáři. Pro děti napsal i Skřivánčí písně vydané r. 1888 a Zvony a zvonky (1894). Sládek se k tvorbě pro děti inspiroval svou dcerkou Helenou. Na konci 80. let dal do tisku ještě jednu knihu básní, a to Selské písně a české znělky. Verše z těchto několika sbírek a jejich ukázky, vycházely i časopisecky, především v Lumíru. Ladění básní odpovídá momentálnímu Sládkovu rozpoložení. Odráží se v nich jeho soukromé životní události a zároveň i současná společenská a politická situace. Od let 90. se k vlastní tvorbě přidávají i překlady. Josef Václav Sládek pracuje např. na Byronových Hebrejských melodiích, na Tegnerově Písni o Frithiofovi a na Mickiewiczově Wallenrodovi. Od roku 1894 začíná překládat Shakespeara. Původně měl Sládek přeložit jen některá dramata podle vlastní volby. O zbylou část se měli
12
podělit Eliška Krásnohorská s Jaroslavem Vrchlickým. Oba dva ale od záměru odstoupili.7 Celá práce tak zůstala na Sládkovi. Díky své píli a houževnatosti dokázal zvládnout nástrahy nemoci a přeložit velkou část Shakespearových divadelních her. To, co by jinému bylo úkolem na celý život, on vykonal během několika let a k tomu se věnoval i jiným tvůrčím aktivitám. Ve splnění mu zabránila jen jeho dlouholetá závažná choroba, která ho často ochromovala tak, že nebyl schopen žádné činnosti. I tak stihl přeložit necelých 33 z 37 her. Třicáté třetí drama „Jindřich VI.“ básník nedokončil, zastavila jej smrt.8 Antonín Klášterský psal o tomto Sládkově počinu následovně: „Sládkovy překlady Shakespeara jsou velikým literárním činem, jimž získal si Sládek o literaturu a české divadlo zásluhu nehynoucí. Překlady jeho jsou přesné a až úzkostlivě věrné, není tu takřka jediné epiteton vynecháno, jediný obraz setřen; slovní hříčky rozřešeny jsou na podiv duchaplně a vtipně, rytmicky jsou překlady ty dokonalé, plynné a jasné a vynikají vzletem i vkusem a velkou lahodou a bohatstvím básnické řeči české.“ 9
Z vlastní produkce vznikly v posledním desetiletí 19. století Starosvětské písničky a jiné písně (1891). Toto dílo bylo velmi kladně čtenáři i kritikou přijato. Po jeho velkém úspěchu napsal autor volné pokračování, které vyšlo pod názvem Směska. V obou sbírkách se nechal motivovat lidovými písněmi. Pak dal do tisku České písně (1892), jež byly psány ve vlasteneckém duchu a v nichž reagoval na neblahé politické poměry, a melancholickou sbírku V zimním slunci (1897) obsahující verše z let 1890-97, jež byla věnována jeho zesnulé matce. Nemoc se Sládkovi neustále zhoršovala a upozorňovala na sebe čím dál častěji. Hojně navštěvoval různé lázně, ale ty mu dokázaly pomoci jen na krátkou dobu. Každá práce byla pro něj náročná a vysilující. Vzdal se proto i svých pedagogických aktivit. Od roku 1900 mu byla odměnou za odučená léta vyplácena doživotní renta. Roku 1908 byl zvolen předsedou IV. třídy České Akademie, jejímž mimořádným členem byl od r. 1892. Svůj volný čas se snažil trávit s rodinou, ale ani v práci nepolevoval. Posledních dvanáct let svého života zasvětil básník překladům Shakespeara, a také své literární tvorbě. Vydal Písně smuteční, souborné dvojdílné vydání Spisů básnických (1906-07) obsahující kromě dříve vydaných děl i dvě sbírky nové, Za soumraku a Z cizích luhů (tvořená překlady cizích básníků), Dvě knihy veršů (1909), složené
13
z oddílů Nové selské písně a Léthe a jiné básně. Poslední básní, kterou napsal, byl Pozdrav sokolstvu, který byl otištěn ve Zvonu právě v den jeho smrti. Josef Václav Sládek zemřel dne 28. června 1912. J. Thomayer, Sládkův přítel, ve své vzpomínkové črtě o básníkovi psal takto: „Hle, člověk těžce nemocí stižený, ohromně trpící, vykoná za svůj život gigantickou práci. Zdaž to nebyl člověk veliký?“ 10
Z tohoto stručného nástinu Sládkova života, lze rozpoznat, jak důležitým mezníkem byl jeho americký pobyt. Těchto významných životních předělů, které určovaly směr Josefova vývoje, bylo sice více, např. jeho choroba, lásky aj., ale z profesního a osobnostního hlediska byla zahraniční cesta nejpodstatnější. Básník se začal orientovat úplně jiným směrem, než původně zamýšlel. Vzdělal se a poučil se v mnoha oblastech. Zdokonalil se v anglickém jazyce a naučil se několika dalším, což mělo vliv, jak na profesní orientaci, tak na uměleckou tvorbu, kdy dokladem jsou tomu již zmiňované překlady a nejen ty. Utříbil si své politické smýšlení a rozvinulo se v něm internacionální cítění a odpor proti rasismu a kolonialismu. Sám Sládek si změny své osobnosti uvědomoval. Dne 28. listopadu 1868 psal J. V. Fričovi z Racinu: Viděl jsem ponejprv cizí svět, cizí lidi a cizí mrav, i nelze se divit, že byl jsem jako omámen. Počínám se probírat ze spaní a cítit, že teprve nyní opravdově žiji. Musí mít člověk v životě svém nějakou césuru, která dělí jej od dětských let.“ 11
14
3 Americký pobyt 3.1 Příčiny cesty Josef Václav Sládek začal snít o Americe, o Indiánech a s těmito pojmy spjatými dobrodružstvími už v dětství. Impulzem k těmto fantazijním představám byly indiánské povídky, které si zbirožský školák v 50. letech 19. století mohl ve městě kupovat. Svou zainteresovanost do četby tohoto druhu literatury popisuje ve svém cestopisném obrázku Jaru vstříc, který vyšel v Lumíru roku 1874.12 Zájem o vzdálenou zemi ho už neopustil. Chlapeckou divokou obrazotvornost však vystřídal realistický pohled. Do popředí se dostalo studium amerického přírodního, společenského a politického prostředí. Již jako student univerzity se zaobíral poměry v Americe a roku 1866 přeložil francouzské pojednání o této zemi a otiskl v Časopise Českého muzea. Byl fascinován tímto „Novým světem“. Především jeho neomezenými možnostmi v oblasti politické svobody. Každý člověk zde podle něj mohl žít volně, rozhodovat se a jednat podle svého vlastního uvážení, aniž by byl za to nějak vládou trestán. To v jeho vlasti nebylo kvůli režimu a sociálnímu hledisku možné. Jeho touhy po cestování a poznávání cizích krajů z velké části podnítilo už výše zmíněné přátelství s knížetem Robertem Václavem Kounicem. Ten motivoval svého méně světaznalého spolužáka k činu, který výrazně ovlivnil Sládkovy životní osudy. Básník nejen obohatil celou svou osobnost novými zkušenostmi a znalostmi, ale také poznal, že se dá žít
lépe, demokratičtěji než tomu bylo v Čechách pod vládou
Rakouska-Uherska. V Americe se naučil mnohému. To, co konal, dělal s myšlenkou na svou domovinu. Vše, co do sebe vstřebával, mělo následně sloužit českému lidu. Bylo by pro něj snadné zůstat na americkém kontinentě a svou vrozenou pracovitostí si zajistit život v blahobytu, ale Sládek přespříliš miloval svou rodnou zem a nedokázal by žít od ní tak vzdálen. Velmi by postrádal českou řeč a lid, jež jí mluví. Svědčí o tom četné dopisy, básně i prózy. Důvodů k zahraniční cestě bylo několik. Jedním z nich, jak již bylo dříve zmíněno, bylo Sládkovo neklidné duševní rozpoložení. Básník ve svých dopisech Čelakovskému tento stav popisuje jako lenauovského démona nespokojenosti a rozervanosti, který se
15
ho mimovolně zmocňoval a nedalo se ho zbavit.13 Tyto pocity odpovídaly jeho situaci. Josef dostudoval univerzitu a stála před ním nejasná vize budoucnosti. Sládek zakoušel to, co zažívá každý člověk
mezi dospíváním a dospělostí. Dobou, kdy končí
bezstarostná studentská léta a začíná opravdový život a problémy se zajištěním existence. Sládek sice před sebou měl určitý směr, a to stát se carským učitelem přírodopisu, ale tato možnost ho neuspokojovala. I když se zajímal o přírodní vědy, své poslání viděl v umění a literatuře. Také nepředpokládal, že by jemu a jeho budoucí rodině pouze pedagogická činnost zajistila živobytí na úrovni. Další příčinou odjezdu byl strach z policejního pronásledování a snad i zatčení spjatého
s vydáním
almanachu
Ruch
a
s jinými
Sládkovými
aktivitami
nezamlouvajícími se politickému režimu. V 60. letech vznikaly tajné studentské spolky, které protestovaly proti habsburské monarchii, nesvobodě, útisku a nesamostatnosti Čech. Tyto revoluční snahy vyvrcholily činností spolku Ruch, jehož předním členem byl i Sládek, a vydáním stejnojmenného almanachu na jaře roku 1868. Publikace měla vyjít u příležitosti oslav spojených s položením základního kamene Národního divadla. Tato akce měla podpořit národní vědomí. Policie se o situaci s almanachem podrobně zajímala a vypracovala o něm zprávu. Texty označila jako revoluční, namířené proti monarchii a zdůraznila, že redaktorem i přispívatelem některých nevyhovujících a nežádoucích textů (např. úvodní báseň Tobě) byl Josef Václav Sládek. Označila jej za politického předáka, za jednoho z hlavních vůdců českého studentského hnutí zvaného „česká omladina“ a začala jej sledovat. Po té, co měl údajně v květnu 1868 pronést buřičskou řeč v Šárce, oblíbeném výletním místu Pražanů, mu hrozilo zatčení.14 Sládek, aby vyvázl z této nezáviděníhodné situace, raději opustil vlast a vycestoval do zámoří. Na volbu Sládkovy cesty mělo vliv i přátelství s Vojtěchem Náprstkem. Před odjezdem si Sládek přivydělával vyučováním v soukromé vlastenecké dívčí škole slečen Peškových. Ty byly členkami Amerického klubu dam, k jehož založení dal podnět Vojtěch Náprstek. Slečny Peškovy seznámily tyto dva muže, jež našli společné téma v Americe. Náprstek, který již dříve navštívil Spojené státy americké, kam odjel kolem roku 1848, aby se vyhnul vyšetřování pro účast na revolučních událostech, svého následovatele pro tuto zem nadchl. U Náprstků se Sládek setkal i s americkým Čechem Karlem Alexandrem Kadišem (Cadishem), obchodníkem z Chicaga, jehož syna Josiku Kadiše doučoval na Grégrovo doporučení češtinu. Když se Kadiš po několika měsících
16
vracel zpět do své nové vlasti, zval učitele svého syna, aby za ním přijel a nabídl mu ubytovaní ve svém domě. Sládek by rád zajímavou a lákavou nabídku přijal, ale povinnosti spjaté s redakcí almanachu Ruch a blížící se oslava položení základního kamene Národního divadla jej zadržely. Když ale po slavnostech přišel básníkovi dopis, v kterém ho Kadiš znovu zval do Ameriky, Sládek se rozhodl, že pojede. Začal shánět finance potřebné na cestu. 100 zlatých mu půjčil jeho přítel Kounic, 50 zlatých mu poskytl Julius Grégr, majitel Národních Listů, s podmínkou, že bude Josef do časopisu posílat fejetony o životě v Americe, a 150 zlatých si 19. června Sládek vyžádal u spolku Svatoboru. V jeho žádosti o finanční podporu zazněl i pracovní plán cesty. Josef Václav Sládek tvrdil: „Že však nutno určitějšího míti cíle, uznávám a kladu pozahloubání se v krásnou přírodu, poznání
anglo-americké literatury, společenského života
amerického, úplné prostudování věci tamější, zvyků a obyčejů obyvatelstva krajů těch, na místo druhé pak sbírání rostlin pro naše Muzeum na třetí místo v řadě toho, co cílem cesty mé.“15 Svatobor mu předal peníze již 22. června. Pomoc mu nabídl i A. Kareš, majitel cestovní kanceláře, který Sládkovi slíbil bezplatnou dopravu do Ameriky a k tomu 50 dolarů.
3.2 Praha – Amerika Začátkem června zajel Josef Václav Sládek do Zbirohu, aby se rozloučil s rodinou a pak odcestoval zpět do Prahy. Tam si vyřídil finanční záležitosti a 22. nebo 23. června 1868 z města odjel a nastoupil svou zahraniční cestu. V posledních pražských dnech se ještě aktivně zúčastnil demonstrací na Žofíně a Staroměstském náměstí, kde měl podle policejní zprávy mít i veřejný projev. S vizí odjezdu vystupoval odvážně a bojovně. Radikální atmosféra výstupů se odráží i v básních psaných v Americe Před trónem a Bratři. V nich Sládek metodou autostylizace promítl svou buřičskou činnost. 24. června navštívil v Drážďanech místní slavnou galerii a pak pokračoval vlakem přes Berlín, Magdeburk, Hannover do Brém. Tam, jak psal Emilii, se chtěl na jistou dobu zdržet, než vstoupí na loď. Příčinou otálení bylo vyjednávání s Karešem a cesta do Švýcarska, kterou mu hradil Kareš. Ten také Sládka přemluvil, aby společně zajeli do Kostnice, kde se měla konat pouť k Husově hranici. Kostnická a Curyšská slavnost byly
17
demonstracemi vlasteneckých Čechů proti Rakousku, kdy byl vyzvedáván Hus jako symbol češství a svobody. Počátkem července se tedy Sládek z Brém vydal přes Hannover, Darmstadt, Heidelberg, Frankfurt do Štrasburku. Odtud přes Alsasko do Basileje a pak do Kostnice a Curychu. Pak zamířil do Lugu a pěšky k Vierwaldstättskému jezeru. Odtud se vrátil do Brém a v polovině července nastoupil na loď Hermann, která plula přes anglický přístav Southampton do Ameriky. Lodě vyplouvaly z Brém každou sobotu, Sládek tedy nejspíše 18. července 1868 opustil evropskou pevninu. 20. července přistál v Southamptonu a na druhý den směřoval k americkým břehům. Pocity a události, které zažíval během plavby, popsal ve svých dílech, např. v básni Vystěhovalci a ve stejnojmenné reportážní próze. Motiv moře se ještě objevuje v básních Moře dlouhé, moře duté, Na oceanu, Byl pěkný den, Jiskry na moři a v próze Člověk na moři aj.
3.3 Putování Amerikou Koncem června, 28. nebo 29., vstoupil na americkou půdu. Loď Hermann zakotvila v přístavu v New Yorku. Místa, která Sládek v Novém světě navštívil, nebyla volena náhodně. Básník si vybíral kraje, města a osady podle toho, kde byli soustředěni čeští vystěhovalci. Chtěl zjistit, jak se žije Čechům v nové vlasti. Jak moc odlišný je jejich způsob života od toho, který měli dříve. Od Vojtěcha Náprstka měl doporučeno několik takových oblastí. Sládkovým posláním v Americe nebylo pouze poznávat zdejší kulturu, společenský a politický život, ale i sledovat podmínky pro vznik tzv. „nové Čechie“, pomocného státu, který by svou politickou svobodou a sociálním rozmachem pomáhal osvobozovat starou vlast od vykořisťování a útlaku Habsburků. Tento nápad pocházel od Náprstka, který viděl ve vybudování tohoto útvaru jedinou možnost, jak osvobodit svou zem. Postupem času ale Sládek dospěl k názoru, že vytvoření „nové Čechie“ není možné. Překážek bylo několik. Zjistil, že problematické bylo velké rozptýlení českých přistěhovalců po celých Spojených státech amerických. A ani tam,
kde byla větší soustředěnost českého
obyvatelstva to nebylo reálné. Všiml si, že sice hodně Čechů neustále vzpomínalo na
18
svou minulou vlast, tesknilo po ní, ale už se do ní vrátit nechtěli. Zvykli si na celkem příjemný a svobodnější život a starosti o bývalý domov ustoupily do pozadí. Rádi si poslechli či přečetli, co se v Čechách dělo, ale zájem na zlepšení situace neměli. Podstatným jevem neúčastnosti bylo i to, že klesalo jejich národní uvědomění. Stávali se Američany se vším, co k tomu patřilo, a bylo potlačeno vlastenectví. Děti Čechů zde bydlících mnohdy již ani neuměly česky a vyprávění svých rodičů o jejich rodné zemi považovaly za smyšlené. Sládek byl velmi zklamán a rozhořčen tímto stavem a přístupem, což také zaznívalo z jeho dopisů, které psal domů rodině a přátelům, a z povídek a fejetonů, které byly publikovány v Národních Listech. Např. Ztracená duše, Američtí Čechové a my, kde na závěr fejetonu napsal: „Amerika učinila z vás lidi, obdařila vás majetkem, kterým byste mohli žít neodvisle. Proč se nevrátíte, proč neužijete svých vědomostí ku prospěchu jiných? Či není líp, abyste ty své zkušenosti přinesli do Čech, než aby celé Čechy hrnuly se za vámi a – zhynuly? - Pravíte, že nemožno vám v Čechách více žít. Ty politické poměry vás tísní, a vy jste přece zvykli svobodě! Soběcká výmluva; neboť kdo nedovede k zmírnění bídy jiných dát kousek srdce vlastního, je ztěžka povšimnutí hodným člověkem, a nedovedete-li toho, mohu ovšem s lehčím srdcem opakovat to po aristokraticku znící: ‚Nestojíme o vás‘“ 16 Sládek v Americe putoval i po městech, v kterých mohl najít politicky činné lidi, nebo kde se nacházela centra české žurnalistiky a novináři. A to z toho důvodu, že tyto osoby měly většinou přehled o dění v Americe i v Čechách, měly kontakty na další důležité lidi a mohly tak nějakým způsobem pomoci buď Sládkovi při jeho putování nebo přímo Čechám. Navštívil i taková místa, která pro něj byla zajímavá z přírodovědného hlediska, např. Niagarské vodopády, prales v Greenbay aj. Josef Václav Sládek se v New Yorku nezdržel, pospíchal přes Chicago na západ do Racinu, přístavního města na Michiganu. Příčinou toho bylo, že doprovázel Lindu Reišlovou právě do Racinu, kde na ni čekal její budoucí choť František Boleslav Zdrůbek, Sládkův bývalý spolužák žijící v Kaledonii. Ale ani kdyby nikomu společnost nedělal, tak by se zde dlouho nezdržel, protože New York nepatřil mezi oblíbená místa českých vystěhovalců. I tak by tedy pokračoval na západ do centra česko-amerického kulturního života. Svatba se konala 4. srpna, ještě ten stejný den, kdy do města přijeli. Hned po ní Josef odcestoval do Chicaga ke svému příteli Kadišovi. Zde se zdržel 15-16 dnů, i když
19
původně zamýšlel, že Kadišův dům bude výchozím bodem, odkud bude konat své výpravy po Americe. Ale prostředí Chicaga ho moc neupoutalo. Psal o tom v příhodě Od jezera Michiganského.17 Opustil toto dusné město a parníkem odplul na výlet do osady Kewaunee ve státě Wisconsin vzdálené asi 200 mil od Chicaga. Kewaunee (Kyváň)18 lákalo Sládka tím, že se tam nacházel ještě prales, a že to byla jedna z českých obcí. Básník se ubytoval u tamního obchodníka Vojtěcha Maška.19 Ten mladého cestovatele potkal na přístavišti, zrovna když Sládek vystupoval z lodi. Maška zaujalo Josefovo oblečení, čamara, a tak pozval krajana do svého domu. O tomto setkání se Sládek zmínil v próze Od jezera Michiganského. Z tohoto textu je taky patrné, jak velmi třítýdenní dobyt u Michiganu na Sládka zapůsobil. Básník rád vzpomínal na tuto část cesty. V Kewaunee se Josef i poprvé hlouběji seznámil s osudy Indiánů a začal se této problematice více věnovat. Citlivě chápal jejich nesnadnou situaci a připodobňoval ji osudům vlastního národa. Shodu viděl v utlačování, zotročování a zneužívání těchto národů a jejich zemí někým, kdo si myslel, že na to má právo. Indiánské tematice věnoval básně Pomník Indiánův, Na hrobech indiánských, Papů a próza Na hřbitově aj. Pobyt v osadě ho inspiroval i k vlastní tvorbě. Vznikly básně Loučení, Nad jezerem, Po dalekém moři (pozdější název Má matička), Hučí vlny jezera (přejmenováno na U Michiganu), Jsi tak pyšná a Dítě na obrázku (pak název U obrazu dítěte).20 Napsal i verše motivované pralesem, a to V pralese, Hrob v pralese (původní název Mou ženu v pralese mi pochovali). V Kewaunee se Sládek zdržel jen tak dlouho, aby stihl ve městě Chicagu vzácnou událost - volby do kongresu a volbu prezidenta Spojených států amerických.21 Zaujal jej demokratický ráz voleb, kdy každý občan mohl vyslovit svůj názor a přiklonit se k jemu vyhovující politické straně. Svobodně se řečnilo a manifestovalo. Obě strany, republikánská i demokratická, mohly volně agitovat. Josef si zde uvědomil podstatný rozdíl mezi politickými poměry v USA a Rakousku-Uhersku. O svém prozření psal rodičům: „Ale jak obmezený, nepravý názor měl jsem o světě – jak nepravý úsudek o všem, co kolem mne se děje, jak přesvědčení své řídil jsem jen citem a ne rozumem – jak jinak vidím nyní hodnotu člověka – jak jinak volnost a svobodu a jak jinak tyranství. A teď teprve naučil jsem se tu drahou vlast opravdově milovat a teď teprve naučil jsem se ty trýznitele člověčenstva opravdově nenávidět.“22
20
V tomto momentu se Sládek rozhodl vzdát se profese učitele přírodopisu a stát se spisovatelem a novinářem, a tak aktivněji zasahovat do společenského života. V Chicagu se Sládek vlastní tvorbě příliš nevěnoval, spíše se soustředil na zkoumání politického zřízení a amerického života. Publikoval pouze pár textů v chicagském protiklerikálním listě Pokrok.23 Byly to básně U obrazu dítěte, Mou ženu v pralese pochovali, Z večera a pojednání O Slunci. Po pěti týdnech strávených v Chicagu Sládek odjel navštívit svého přítele Fr. Boleslava Zdrůbka v Kaledonii, který zde zaujímal místo faráře. Kaledonie byla českoamerická rolnická osada, v níž se usídlili protestanti převážně z Moravy. V její části nazvané Morava
24
působil Sládek od 1. prosince 1868 jako učitel. O tom, jak to
v osadě vypadalo, se můžeme dočíst ve fejetonu nazvaném Morava.25 Za svého pobytu napsal Sládek společně se Zdrůbkem operu, s kterou zamýšleli vlastenecky působit na zdejší mládež a připomenout jim známé české lidové melodie. Jednalo se o montáž národních písní nazvanou Hus. Proces tvorby tohoto díla popsal Sládek v příhodě Česká opera v Americe.26 Poté se básník přestěhoval na farmu, která patřila Františku Nechutovi-Trávníčkovi, Moravanovi, přezdívanému „starý husita“, který vnitřek své chalupy popsal citáty z Bible kralické. Kaledonské období je spjato se Sládkovou bohatou básnickou činností, rozmachem tvůrčích sil a vyzráváním jeho osobnosti. Hojně psal a překládal. Z původní tvorby vznikly básně Štědrý večer, Bitva, Mé drahé Emilii, Pan hrabě, V hrobce královské, Bratři a Nezdara.27 Z překladů to byly Longfellowa Píseň o Hiawathě, Quadronka a Novoanglické tragédie, dále pracoval na překladu antologie amerických a britských autorů. Své práce posílal domů v dopisech nebo ukládal v redakci časopisu Slavie,28 která sídlila v nedalekém městě Racine, kam Sládek často z Kaledonie docházel. V Slavii uveřejnil svou protirakouskou veršovanou Turecko-rakouskou pohádku, stať o koloběhu vody v přírodě a cestopis Z cesty do Texasu,29 jež vypovídá o jeho cestě na jih, a kterou poslal do časopisu ze San Antonia. Sládek opustil začátkem února 1869 farmu Nechuty-Trávníčka a vydal se směrem na jih do Mexika. Jeho cestu můžeme sledovat v cestopisném obrázku Jaru vstříc.30 Pěšky dorazil do Racina a odtud vlakem k Chicagu a pak přes illinoiské prérie k Mississippi až do St. Louis. Tam přestoupil na parník a plul přes Natchez do Nového Orleansu. Město
21
se stalo námětem pro prózu z názvem Z Louisiany, v které Sládek popsal podobu tohoto města a zamýšlel se nad osudy černochů a jejich bývalým otroctvím.31 Ve městě se nechal Josef převézt na lodi na druhý břeh Mississippi a pokračoval v cestě po železnici. Když spatřil Mexický záliv napsal protihabsburskou báseň Na golfu. Z Mexického zálivu se vydal lodí do Galvestonu. Potom pokračoval do nedalekého Houstonu, vzdáleného asi 25 km na severozápad od Galvestonského zálivu. Z Houstnu se Sládek vydal pěšky k San Antoniu de Bexar v jižním Texasu. Bloudil nepříliš vstřícnou krajinou téměř měsíc, než se mu vyčerpanému a hladovému podařilo dosáhnout cíle. Do San Antonia dorazil asi v polovině března 1869. Celý den pak chodil po městě a prosil o práci a nocleh, ale lidé ho nikde nepřijali. Až večer objevil na konci města kostel, z něhož zazníval polský zpěv. Oslovil mladého kněze a poprosil jej o nocleh. Kněz, polský vystěhovalec Wincent Barczyński mu vyhověl. Sládek místo původně zamýšlených pár dnů, strávil na faře půl roku. Spřátelil se s knězem a rád na jeho výjimečnou osobnost vzpomínal. Ve svých textech mu věnoval pozornost několikrát. Např. Polský misionář, Pod černou sutánou či Jak jsme křtili a biřmovali.32 Sládek se v San Antoniu živil různě. Pracoval jako pomocník faráře, kostelník, varhaník, kuchař a učitel polských dětí. Za zdejšího pobytu se naučil polsky a španělsky, což pak následně využil jako překladatel.33 Josef s knězem jezdívali po polských osadách v Texasu, a tak básník důkladně tuto zemi poznal. Seznamoval se s ní i při svých přírodovědeckých exkurzích, kdy po okolí sbíral přírodniny pro Muzeum. Při jedné z výprav se setkal s Čechem Horákem, který jej pozval na svou farmu v osadě High Hill. O průběhu setkání napsal Sládek v próze Na českém dvorci v Texasu.34 Jak Josef Václav Sládek texaskou krajinou cestoval a navštěvoval české farmy a osady, znovu se přesvědčil, že české vystěhovalce čekalo jen odnárodnění. Tato smutná vize osudu amerických Čechů básníka zasáhla. Poznal, že za svobodu svého lidu nemůže bojovat v cizině, ale jen ve své vlasti. Uvědomil si, jak mocně byla jeho duše srostlá s domovem. V dopise Čelakovskému psal: „Nejdůležitější věcí zdá se mi poměr v jakém rozum můj i cit nyní nalézají se k mému domovu … Můj bože, vždyť bez toho domova byl bych mrtvým, vždyť nevěděl bych, proč žiju … Opětuji Ti znovu, že čímkoliv budu, v jakýchkoliv poměrech, mým prvním činěním bude dobro lidu mého … Čeho nejvíce však přál bych si – byla by smrt – na barikádě.“
22
35
K pocitům mírné
beznaděje a deziluze, nad slabou národní uvědomělostí svých krajanů v Americe, se připojil stesk po domově a únava z cestování. Je to patrné z jeho skromné texaské tvorby. Vznikly básně jako Anděl smrti, Jen usni tiše, Pojďme spat, O něčem přemýšlím, Jdi spat, Za hory slunce zapadá, Kozák. Po půl roce se Sládek rozhodl San Antonio opustit a vydat se na zpáteční cestu do vlasti. Putoval pěšky a bez finančních prostředků do Houstnu. Pak se opět plavil podle pobřeží Mexickým zálivem do Nového Orleansu na nekryté nákladní lodi jako pomocný dělník. Z města psal 2. listopadu 1869 dopis příteli Václavu Šnajdrovi, který byl taktéž v té době v Americe, do Racina a prosil jej o nějaké peníze, aby si mohl zaplatit dopravu. Z Nového Orleansu se poté plavil po Mississippi do St. Louis, kam dorazil 22. listopadu 1869. Druhý den pokračoval do Racine za Šnajdrem, aby se s ním poradil o osudu Národních novin vydávaných v St. Louis. Společně si 28. listopadu udělali výlet do městečka Milwaukee, aby uctili památku Vojtěcha Náprstka, který zde vydával první české noviny.36 Ještě v listopadu odjel Sládek z Racine do St. Louis, aby zde převzal po J. B. Bělohradském
37
redakci Národních novin. O působení Sládka v tomto tisku
neexistují téměř žádné záznamy. Výjimku tvoří pouze jediný exemplář Národních novin, který byl nalezen v Náprstkově knihovně.38 Sládek v něm otiskl svou báseň Kam skryjem hanbu svou? pod pseudonymem J. S. Počátecký. Pak jsou ještě známé pouze texty dvou článků z konce roku 1869, a to Svět ještě nedokonán a Sbírka na Correspondance Tchégue, ale to jen proto, že je přetiskly jiné noviny. V prvním z textů se Sládek zabýval změnami v přírodě a společnosti. Můžeme z něj poznat autorovy etické, estetické a přírodovědecké názory. Druhý článek je výzvou k peněžním sbírkám na záchranu Fričovy Correspondance tchégue. O tom, jak to fungovalo v Národních novinách a jaké měl tisk existenční problémy, se můžeme přesvědčit v humorné Sládkově vzpomínce Můj pan chef, kdy za postavou šéfa se skrývá J. B. Bělohradský. 39 Když vydavatel Bělohradský přestěhoval Národní noviny do Chicaga, aby utekl před věřiteli, Sládek jel s ním, ale začátkem roku 1870 redakci opouští a plánuje odcestovat v září 1870 z americké půdy. V Chicagu studoval politickou literaturu vztahující se k americkému zákonodárství, k republikánskému zřízení a k politickým dějinám, jak měl domluveno s Národními
23
Listy a Svatoborem.40 Dále se zajímal o systém amerického školství a zastoupení žen v něm. Na toto téma pak vypracoval pojednání Ženy a dívky v amerických školách.41 Josef Polák se domníval, že básník pro účely svého zkoumání politických dějin, školství a přírodních věd navštívil Filadelfii, město spjaté s vyhlášením nezávislosti Spojených států amerických. O tom, jak jinak trávil svůj zbývající čas v Americe nejsou záznamy. Poslední Sládkova korespondence s domovinou je datována 20. dubna 1870, v níž se Sládek zmiňoval, že chce ještě navštívit Kewaunee než přes New York opustí v září Ameriku. Ale odcestoval o čtvrt roku dříve. Předpokládá se, že jeho odjezd uspíšily události týkající se nadcházející prusko-francouzské války, od níž se očekávaly dalekosáhlé změny v Evropě, pád monarchií a zrod republik. Sládek se chtěl tohoto dění účastnit jako válečný zpravodaj. Když se o to pokoušel, byl chycen Prusy, zajat a dokonce mu hrozila smrt zastřelením. Ale jeden z důstojníků se za něj přimluvil u samého Bismarcka a Sládek obdržel milost s podmínkou, že do 24 hodin opustí bojiště. Ani přesné datum návratu domů Josefa Václava Sládka není zcela jasné. Ferdinand Strejček, první kdo se zabýval Sládkovou biografií, za den příjezdu do Zbirohu považuje 13. červen 1870. Josef Polák se k tomuto datu taktéž přiklonil. Co následovalo po návratu, bylo již zmíněno dříve. Doplňuji jen, že v roce 1872 vyšel překlad Logfellowova indiánského eposu Píseň o Hiawathě a o dva roky později Kalifornské povídky Breta Harta, obojí překládal v Americe. Pak byly vytištěny Básně (1875) a Jiskry na moři (1879). V obou sbírkách pronikala americká tematika přímo, ale zážitky a zkušenosti, které získal v zámoří, ovlivnily veškerou další Sládkovu tvorbu. Jak se básníkovi po návratu změnil život, bylo již několikrát v mém textu pojednáno. Nebudu se tedy již tomuto tématu podrobněji věnovat. Nyní se zaměřím na poslední část mé práce, a to na analýzu básníkovy literární tvorby, která je spjata s americkým pobytem. Pozornost věnuji jen vybraným veršovým útvarům.
24
4. Vybraná literární tvorba psaná za amerického pobytu
4.1 Komparace Sládkovy básnické tvorby napsané před americkou cestou s produkcí z amerického pobytu
Sledovat Sládkův umělecký vývoj od počátků jeho literární produkce lze jen s obtížemi. Proto ani srovnání jeho tvorby psané před odjezdem do Ameriky s díly vytvořenými za amerického pobytu nemůže být celistvé. Komparace může být založena pouze na nám přístupných textech. Příčina je v tom, že básní z jeho mladých let se dochovalo jen málo. Materiály, jako např. časopisy spolků Oreb a Vltavan, kde Josef zveřejňoval své verše, nebyly archivovány, a tak posledním důkazem po léta zůstával sešitek, který jediný obsahoval texty z let 1861 až 1866. Ten ale autor krátce před svou smrtí spálil. Známé nám jsou jen některé tituly básní, např. Prstýnek, Zlí lidé, Matičce, Tři žebráci aj. Ty však o hodnotě jeho poezie nic nevypovídají. Pozorovat genezi Sládkovy tvorby můžeme až od roku 1865. Z té doby jsou k dispozici dvě jeho práce. Jsou jimi báseň Nuž, mlčte, vždyť již nepláči a žertovná znělka
Lóry,
Lóry,
která
byla
objevena
v jednom
z dopisů
adresovaných
J. Čelakovskému.42 Z následujících let již máme zdokumentováno více básní a to především díky Sládkově publikování v periodicích Lumíru, Světozoru aj. Dalším problematickým bodem je, že ani básníkova produkce napsaná za amerického pobytu není kompletní. Sládek své literární výtvory ukládal do redakcí českých časopisů tištěných ve Spojených státech amerických, např. Národní noviny, Pokrok a Slavie, anebo je posílal v listech domů svým rodičům a přátelům. Ani jeden z těchto způsobů však nebyl plně spolehlivý. Český tisk v Americe podléhal různým existenčním problémům, často se stěhoval, měnil své majitele aj., a tak docházelo ke ztrátám materiálů. Ani některá čísla a některé ročníky se nedochovaly. Podobně je na tom i korespondence, z které zůstaly jen fragmenty.
25
Sládkova tvorba vyprodukovaná v letech 1865-1868, tedy před odjezdem do Spojených států amerických, vykazuje převážně znaky ruchovské generace. Odráží tehdejší společenskou situaci a náladu. Je naplněna vlasteneckými snahami povzbudit český lid, vrátit mu víru a odvahu a působit na jeho národní a sociální cítění. Za náměty si Sládek volil historické události, které byly pro české země významné a které posilovaly v lidu pocit sounáležitosti a jednoty. Rozvíjí např. motivy husitství v básni Husita na Baltu, události z roku 1848 v Poželte, bratři, padlých hrdinů aj. Snažil se básnickými obrazy pronikat hlouběji k podstatě skutečnosti a vyvolávat ve vědomí recipientů realistický pohled na situaci. K vyjádření atmosféry autor používal revolučně či elegicky laděné verše, které někdy nabývaly až podoby patosu. Z básní zaznívají hořkost, výčitky a žal. Ukázkou může být báseň Tobě, v které Sládek přirovnává svůj národ k žebrákům zmoci se k revoltě. (…) Jsme národ žebráků! – žel duchem víc než tělem, svým činem na mizině, ač ne řečí. Ten minul čas, kde sáhalo se k meči, kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem. (…) Jsme národ žebráků; - já také žebrák jsem a to, co jiní, k nohoum též ti kladu: to vínek ze slov, rýmem spjatých v řadu, jen jiní snad co ne, horoucí slzu v něm. Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím, bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem. Jsem žebrák, činu není v srdci mém, jen slzou, dovol, ať tvé rány zrosím; odvrhni slova, - jen tu slzu vem . 43 Častá je i kritika a satira vedená proti habsburské monarchii a vlasti, která nedokáže bojovat proti utlačovatelům a tyranskému režimu. Příkladem mohou být texty publikované v almanachu Ruch, např. Kam skryjem hanbu svou aj. Druhým výrazným momentem jeho literární produkce je tematika venkovská a milostná. Sládek se nechal inspirovat svým rodným krajem, jeho přírodou a způsobem života jeho obyvatelstva. Důkazem jsou např. básně Jarní, Ptáče a Ze vsi, v nichž převládají přírodní náměty, a Ty Zbirožské zvony a Modli se za mne, děvče nevinné s milostnou problematikou. Na ukázce z básně Ty Zbirožské zvony můžeme pozorovat
26
hromadění stejných slov a časté opakování refrénů, což bylo pro Sládkovu nejen začátečnickou poezii typické.
Ty Zbirožské zvony smutně vyzvánějí a moji panenku, a moji panenku k hrobu odnášejí. Oh, moje panenka bílé šaty měla, jako by ji vedli, jako by ji vedli k svatbě do kostela. 44
Venkov a člověk v něm žijící tvoří jednu z hlavních linií Sládkovy poezie, která prostupuje básníkovým celoživotním dílem. Josef byl těsně spjat se svým domovem a jeho folklorem, což silně zaznívá z jeho sbírek. Sládek chtěl psát pro prostého čtenáře a měl zájem na tom, aby jeho básně byly recipientovi srozumitelné. Pro tento účel přizpůsobil formální stránku díla. Jeho záměru odpovídal jasný melodický jazyk, který většinou obsahoval výrazy z vesnického prostředí. Text členil spíše do kratších strofických útvarů než do rozsáhlých skladeb a využíval principů lidové písně.
Jeho poezie z druhé poloviny šedesátých let byla, tak jako autor sám, ještě nevyzrálá. Ani umělecká úroveň nedosahovala vysokých kvalit. Verše z jeho mladých let sice vynikaly silným citovým prožitkem, ale autorova přílišná snaha po stručnosti a úsečnosti způsobovala nejasnosti ve významu i ve formální stránce básní, kde např. byly špatně voleny přízvuky či používána různá násilně zkracovaná slova.45 Uměleckých hodnot nabyl až za pobytu v Americe, kde jeho verše získaly hloubku a tvarovou a výstavbovou čistotu. Je na nich znát, že autor nad jejich obsahem i formou více přemýšlel a že při jejich tvorbě postupoval precizněji než dříve. Obohatila a zdokonalila se jeho slovní zásoba. Do české poezie zanesl neznámé nebo málo používané pojmy, které souvisely s americkou nebo indiánskou kulturou. Byly jimi např. výrazy Indián, Papů,46 jména indiánských bohů, či zeměpisné názvy jako Mississippi, Michigan aj. Obměněna byla i tematika, kdy nově zpracovával např. motivy moře, oceánu, tragického osudu indiánů a stesku z odloučení od domova. Vytvořil si styl, který se pro něj stal charakteristickým a jež se vyznačoval realistickým zobrazováním toho, co Sládek prožíval a pociťoval.
27
Proces zkvalitňování básníkovy tvorby byl postupný. Změna z „horší“ úrovně do „lepší“ nenastala rázovitě. Bylo zapotřebí určitého časového úseku, aby Sládkova osobnost i literární práce dospěla k vyššímu stupni. Z toho důvodu i některé práce z amerického pobytu jsou srovnatelné s texty psanými před odjezdem. Problematická je např. stránka výstavby textů. Sládek se v některých básních vychyloval z metra, měl nepravidelné strofické členění, často nedodržoval rozložení rýmů, kdy i v rámci jedné sloky přecházel z jednoho druhu rýmu na druhý, např. ze střídavého rýmu na sdružený. V rozsáhlejších básních měla každá strofa jiné rýmování. Nadále se vyskytovalo i zkracování slov aj. To mohlo recipientovi způsobovat obtíže při interpretování básně nebo při uměleckém prožitku z díla.
4.2 Básně Josef Václav Sládek za svého dvouletého pobytu v zahraničí napsal několik básní. Jejich přesný počet není znám z důvodů uvedených v úvodu třetí kapitoly. Předpokládá se, že Sládek vytvořil v Americe tyto básně: Pan hrabě (otištěna v Květech z r. 1869 v č. 12), Mé drahé Emilii (v Květech z r. 1869 v č. 13; pak v Básních), Na oceanu, Má matička ( jiný název Po dalekém moři), O Štědrý večer, Loučení (čtyři předešlé básně vyšly v Almanachu českého studentstva z r. 1869; pak in Básně), Vlny dlouhé – moře vzduté (otištěno v 1. čísle v táborském Lužičanu z r. 1869), Na hrobech indiánských, Pomník Indiánův, V pralese,47 Kozák, Do dáli, Jdi spat, Bratřím, Kalina, V hrobce královské (devět předešlých uvedeno v druhém ročníku Ruchu, almanachu omladiny československé; pak bez posledních třech v Básních), Bitva (ot. r. 1870 v Květech; pak in Básně), U obrazu dítěte (in Básně), Dvoje černé oči (netištěno), V sále (net.), Vítr (net.), Bratři (in Básně), Bratřím v dáli (dvě básně, z nichž jen druhá otištěna v Ruchu 1870 a pak v Básních, prvá netištěna), Cigara (net.), Demokrat (net.), Nedívej se, děvče, tak!
(jiný název Vždyť jsem tomu chtěla, in Básně), Žalost (net.), Z večera
(přejmenováno na U Michiganu, in Básně), U Michiganu (jiná než předešlá, ot. ve Zvonu r. 1913, na str. 635 v dopisu prof. G. A. Vostrému), Hvězdy (net.), Orel (ot. ve Zvonu r. 1913 na str. 663), Na Golfu (ot. v Amerických obrázcích a jiné próze II. na str. 324) , Náboženství (net. pouze náčrtek básníka), Před trónem (ot. v Květech 1870; pak
28
v Básních) , Jiskry na moři, O něčem přemýšlím, Anděl smrti, Jen usni tiše, Za hory slunce zapadá, Hrob v pralese, Zastesknutí (předešlé básně otištěny v Básních), Jsi tak pyšná, Hučí vlny jezera (pozdější název U Michiganu), Byl pěkný den, Nad jezerem, (u předešlých vydání nezjištěno) Jen buďme, hoši, veselí (net.), Nezdara, Mississippi, Papů, Vystěhovalci, V lese (ot. v Básních). Z uvedených básní věnuji ve své práci pozornost jen některým. Mnohé z nich nebyly knižně publikovány a nejsou dostupné. Z těch, které jsou přístupné, vybírám jen ty, které považuji za charakteristické pro Sládkovu zahraniční tvorbu. Nerozebírám je do detailů, jen poukazuji na jejich základní znaky, které jsou pro ně typické. V analýze děl postupuji podle tematiky.
4.2.1 Tematika básní Poezii, kterou Sládek vytvořil za svého amerického pobytu, můžeme rozdělit do několika tematických okruhů, které se různě variují a navzájem prolínají. Základními náměty, jež básník rozvíjel, jsou indiáni a jejich tragický osud a smutek a touha po vzdáleném domově, rodičích a lásce Emílii. Tyto dvě hlavní linie pak autor zasazoval do dílčích momentů a nechával je dotvářet různými vnějšími okolnostmi, jakými jsou např. plavba po moři, přírodní scenerie, denní či roční doba aj. Vedle těchto dvou výchozích prvků stojí pak jednotlivé motivy, které se vyskytují jen v určitém počtu básní a dolaďují celkový obraz Sládkovy zahraniční poezie. Jsou jimi vodní plochy, hroby, lesní porosty aj. Ze všech veršů zaznívá truchlivá nálada a teskné rozpoložení básníkova nitra, jenž vzpomínal na svou domovinu a vlast, kterou opustil v pro ni kritické době, kdy národ zápasil o svou svobodu a samostatnost. Tyto chmurné pocity přetrvávaly po celou dobu Sládkovy americké cesty. Rozptylovaly se jen na okamžiky, kdy byl oslňován americkou přírodou, např. Michiganským jezerem. Básně jsou psány velmi citlivě a poeticky. Často z nich zaznívá silná melancholie, pesimismus a hluboký smutek. Pro básníkovu produkci z počátku jeho cesty byla typická shoda mezi obsahem uměleckého díla a mezi tím, co se v realitě kolem Sládka dělo. Snažil se o věrné vyjádření skutečnosti a k tomu účelu volil pečlivě vybírané výrazy, které svými rysy
29
charakterizovaly podstatu dané situace. To, že si události nevymýšlel, je pro dnešní vědecké zkoumání velkým přínosem. Můžeme tak z jeho tvorby básnické i prozaické, z té hlavně, odvodit mnohá fakta spjatá se životem Josefa Václava Sládka, s jeho zahraniční cestou a celkovým obrazem dějinné epochy.
4.2.1.1 Tematika indiánská Sládek při putování
Amerikou narazil na jemu do té doby neznámý fenomén,
kterým bylo vyhlazování Indiánů a jejich odsun z jejich rodné země směrem na západ do neosídlených a nehostinných oblastí. Viděl, jak nerovný boj vedou tito původní obyvatelé s nově příchozími, jež si dělali nárok na jejich půdu, která Indiánům po dlouhá staletí patřila, umožňovala jim přežít a s níž byli silně spjati. Bezpráví, jež se dělo Indiánům, kvůli žádostem bílých lidí po penězích a majetku, Sládka hluboce zasáhlo. Do nešťastného osudu tohoto etnika si promítl současnou situaci svého národa. V obou případech viděl paralelu, kdy malý národ je zotročován cizí vůlí a on se neměl jak bránit. Ztotožnil se s indiánskými kmeny a vyslovoval rozhořčení nad necitelností amerických osadníků, kteří bez zábran pořádali výpravy po okolí svých farem, na nichž pronásledovali Indiány a chladnokrevně je zabíjeli. O tom, jak mocně obraz trpícího národa zapůsobil na Sládka, můžeme vyvodit z básní Na hrobech indiánských, Papů, Pomník Indiánův a Mississippi. Sládek byl prvním českým básníkem, který poukázal na tuto problematiku a věnoval jí ve svém díle značnou pozornost.
Ve verších Na hrobech indiánských Sládek vznesl protest proti bezcitnému chování přistěhovalců vůči původním obyvatelům a přírodě. Obžaloval v nich Ameriku z její přetvářky. Vyčetl jí, že navenek vystupovala jako země svobody a přitom ve jménu kapitalismu trýznila a vyvražďovala miliony nevinných lidí. Je to patrné hned z první strofy, v které básník považoval procesy, které se děly na americké půdě, za horší než ty, které se konaly ve středověku. K vyjádření tíživé a syrové atmosféry využil hromadění nelibozvučných souhlásek, jako jsou k, r a ř. Nejvíce je to patrné např. z třetího verše první strofy - „zmar každý krok a zločin krvavý“ nebo z pátého z téže strofy - „skřek divoký, jenž neznal
30
barbar ani“, i když i v ostatních verších je koncentrace tohoto prvku nápadná. Sládek jimi chtěl apelovat na smysly recipienta a vzbuzovat v něm představu hrozivé situace, v které se Indiáni ocitli. Z tohoto důvodu byla i v celé sloce volena slova a básnické přívlastky, jenž umocňovala tragický výraz básně. Sládek použil temně a tvrdě znějící slova jako děsnější, krvavý, divoký, zmar aj., která svou podstatou a významem dotvářela obraz básně a předznamenala její zaměření.
(1) Zem svobodná a přec tu bezpráví, jak děsnějšího neviděly světy: zmar každý krok a zločin krvavý, a každý hles vítězné oslavy skřek divoký, jenž neznal barbar ani na zříceninách Říma před sta lety. 48
Zotročení Indiánů je pak umocněno v druhé sloce prvními dvěma verši. I zde ke zdůraznění dochází k využívání konsonant.
(2) Když na vaši si tyran stoupá šíji a do prachu vás šlape poroby, (…) 49
Tyto verše mohou platit i českému národu, neboť i ten se ocitl v podobné situaci, kdy byl podrobován cizí autoritou. Z tohoto hlediska můžeme chápat celou báseň Na hrobech indiánských za politickou. Byl to Sládkův veřejný projev mířený proti mocenským snahám utlačujících jiné národy. Ve třetí strofě pak vylíčil, jak byla indiánská dobrosrdečnost zneužita a jak falešně byla myšlena útěšná slova, která se vztahovala k problematice Indiánů. V posledním verši k vyjádření těchto slov zvolil ironický přístup. Sládek zde narážel na fakt, že když evropští osadníci připluli k americkým břehům a vystoupili na pevninu, byli Indiány převážně laskavě přivítáni a bylo jim nabídnuto, že mohou využívat darů jejich země. Přistěhovalci této příležitosti a dobré vůle Indiánů zneužili ve svůj prospěch. Chladnokrevnost jednání bílých lidí přímo čiší ze třetího a čtvrtého verše třetí strofy, kdy kus olova je s posměchem vháněn do družných srdcí Indiánů. Je tak vyjádřena protikladnost dobra a zla. Na straně jedné stojí mírumilovní Indiáni a proti nim krutá
31
nelítostná síla, která se přímo vysmívá prostotě záměrů a citů původních obyvatel. Velmi sugestivně působí i šestý verš „vítězná píseň huronské víc hýká“, z níž básník prostřednictvím aliterace zdůrazňuje hrozivý zvuk písně.
(3) Však tento lid, jenž tisk´vás v náručí, když po kapkách se krev umučí a v srdce družné, prosté, otevřené se jako v posměch olova kus vžene, ba na jeho když hrobech prokletá vítězná píseň huronské víc hýká – toť do pralesů vnikla osvěta a přec-li kdo, že bezpráví to, říká, to „lichý útlocit“, to „romantika“! 50 Ve sloce čtvrté a páté pak poeticky, prostřednictvím množství básnických přívlastků, popsal přírodní krásy Ameriky a přirovnal tuto zem v „čárný ráj“, aby v zápětí v následujících dvou strofách mohl poukázat na to, jak bílí lidé zdevastovali toto bohatství a z Indiánů udělali žebráky, kteří čekali, až se nad nimi smilují a poskytnou jim trochu potravy. Žebrajícími o jídlo se stali proto, že osadníci vykáceli množství lesů, v kterých se nacházela zvěř, jež sloužila jako zdroj obživy Indiánům, a na jejich místě vytvořili řadu polností, které prostor pro zvěř neposkytovaly. V sedmé sloce je také naznačen průběh odsunu Indiánů z jejich půdy a to, jak peníze znamenaly více než lidské životy. Zaznívá zde silná výtka mířená proti tzv. „osvětě“, kterou Američani aplikovali na jimi obsazenou zemi. Touto osvětou se myslí rozvoj kapitalismu a vše, co s ním souvisí.
(7) Kde osvěta, „jež dána temnot robu?“ Jej vyštvali jste odtud jako laň, že nemá místa pro své hlavy mdlobu, jej „rukou vlídnou“ odvádíte k hrobu a příští rok jej vyštve vaše zbraň to pro dolar; ten klet buď, o něj prací když jedno lidské srdce dokrvácí.
Kde osvěta? tak ptám se ještě jednou. Já viděl lid ten před vašimi domy, jak s žebrákovou čekal tváří bědnou a marně čekal, ven až po něm shlednou a hodí drobet spadlý pod stoly: a div že srdce při tom nepuklo mi: syn země té, žebrácké o holi! 51
V osmé a poslední strofě položil básník podrobitelům otázku, jak se mohli vyrovnat se svými hrůznými činy, jak si mohli užívat svobody a blahobytu, když obojí bylo
32
dosaženo na úkor prolité krve milionu padlých. Ptal se jich, kam skryjí svou hanbu. Sládek útočil na svědomí osadníků a odvolával se na příběh Kaina a Abela, v kterém nacházel stejný motiv a aplikoval jej na vztahy mezi přistěhovalci a Indiány. Báseň devátou strofou vrcholí a z veršů zaznívá silná výčitka a rozhořčení.
A buďte volni, všeho ze světa že z prachu k vám zřít budou otroci a svítiž vám ta vaše osvěta jak nové slunce tmavé do noci a stavte všemu, co je lidské, trony, že řekne rozum: „Spasili jste nás,“ či srdce lidské nebude se vás též jednou ptát: „Kde padlé miliony? Kde Abela jsi nechal, Kaine, vrahu?“ Kdo za vás odpoví v tom vašem blahu, kdo ze světlé té záře kolem hlavy vás rudého paprsku hanby zbaví? 52 Tato rýmovaná skladba je sestavena z devíti nestejnoměrných strof. Počet veršů v jednotlivých slokách se pohybuje v rozmezí od čtyř do čtrnácti. Jediné zastoupené čtyřverší slouží k zdůraznění Sládkovy výhrady vůči Američanům, že základy jejich volnosti stojí v indiánské krvi. Volnost jste sobě zbudovali tady, evropský otrok zdání o ní nemá, však střísněnu ji krví vidím všady Dne, v minulu – a budoucnost je němá. 53 Ani rozložení rýmů ve všech strofách není pravidelné. Je použit rým sdružený a střídavý, i oba dva v rámci jedné sloky. Na podobném principu je založeno i několik dalších básní, např. Papů. Je z toho patrné, že Sládkova technika tvorby nebyla ještě plně promyšlena a že básník sám nenabyl doposud dostatečných uměleckých zkušeností. Důvodem nedodržení pravidelné formy může být i Sládkovo větší zaměření na obsahovou část díla, než na způsob jeho provedení. Sládek postupně text nechal gradovat a každým veršem mu přidával na autentičnosti a naléhavosti a posouval jej dál k vrcholu básně, jímž je právě otázka kladená osadníků. K zpomalení toku básně použil čtvrtou až šestou strofu, které založil na poetickém popisu přírody a jejího ničení. Využil zde hromadění epitetonů – „větviny dlouhé,
33
tmavostinné“, metafor – „květy luční perly démantové“, „líhnou vaše města jako houby“ a častá je i personifikace a animizace – např. „po jezerech letí lodní šrouby“, „v lesích houká pádná sekyra“ aj. Z celé básně zaznívá velké soucítění s trpícím národem. Za tímto účelem Sládek zvolil i elegický tón, který v některých momentech nabývá až podoby patosu.
Druhou výraznou básní s indiánským námětem je Papů. Inspirací Sládkovi k napsání této rozsáhlé epické skladby bylo vyprávění jedné z žen za jeho pobytu v Kewaunee. Tehdy básníka zaujal na jedné z farem košíček spletený z dřevěných pruhů a na základě toho mu byl vysvětlen původ tohoto předmětu. Tato báseň je rozdělena do dvou částí. V první z nich tvořené dvěma strofami Sládek vylíčil tesknou krajinu kolem Michiganského jezera. Ta se stala chmurnou díky tomu, že v okolí vodní plochy se nacházelo množství opuštěných indiánských hrobů, na které Sládek při svých procházkách častokrát narazil a jež v něm vyvolávaly tíživé pocity a myšlenky a uvědomoval si pomíjivost času. Tyto dvě sloky slouží k navození atmosféry k druhé části básně, která pojednává o indiánské matce a jejím dítěti, kdy tato Indiánka, když byla tuhá zima, přišla ke dveřím domu jednoho z farmářů a v náručí nesla vyhladovělé dítě. Farmářka, když uviděla strádajícího kojence, tak, protože v té době byla taky čerstvou matkou, pocítila sounáležitost s dvojicí a nabídla dítěti mléko. Tato Indiánka pak docházela každý den pro trochu mléka a když nastalo jaro a Indiáni byli z kraje vyhnáni, přišla se s farmářkou rozloučit a darem jí věnovala právě onen košíček s vyobrazeným Papů. Sládek nechal příběh vyprávět z pozice ženy, od které se jej dozvěděl. Druhý úsek je pak přímou řečí oné ženy, jež promlouvá k posluchači - autorovi a sděluje mu historii košíčku. Text končí zamyšlením se vypravěčky nad osudem indiánského Papů, kterému by už mělo být sedm let, tak jak jejímu synovi, který „je zdráv a růžový, jak polní květ.“, ale „kde je? co dělá indiánské Papů?“. Báseň má popisný ráz a Sládek na tomto příběhu ukázal, že i Indiáni jsou lidské bytosti a že si zaslouží rovnocenné zacházení a soucit jako jiní lidé. Doložil to např. verši: Nuž, ať si tomu kdo a jak chce věří, já dím, ti lidé přece nejsou zvěří! 54
34
Důležitým momentem textu je vzájemná pomoc matky matce. Je zde vyjádřeno, jak žena – matka dokáže díky své empatii překonat strach a ulehčit v trápení jiné matce. Farmářka v okamžiku, kdy uviděla stát Indiánku na prahu dveří, se sice lekla a rychle k sobě přivinula své dítě, ale když po určité chvíli, kdy obě matky s dětmi v náručí stojí proti sobě, jí došlo, že indiánské dítě strádá a potřebuje pomoc, odložila své dítě a podala teplou láhev s mlékem Indiánce. Tento výjev je popsán v básni velmi sugestivně a dramaticky.
Kdys večerem já byla doma sama, náš malý Jeník právě nakojený zde u kamen byl přikryt peřinkama; já byla ještě po tom děcku mdlá, a slyšíc, jak tam zuří bouře zlá, já lekala jsem se každého se hlesu. V tom dítě piplo – a já jak mu nesu Lahvičku s mlékem, otevrou se dvéře a v síni jako kus vychrtlé zvěře cos držíc v loktech Indiánka stála a divé zraky upírala na zem. V tu chvíli nevím, co jsem udělala,
leč v loktech dítě svoje cítím rázem a s děckem matka proti matce stojí. Nevím, jak dlouho takto proti sobě jsme byly; vím jen, teď že k tváři mojí svou pozvedla a hlavou probleskává mně myšlénka: Hle mé a její robě, mé teplé tak a její skřehlé mrazem, mé syté, její hladem dokonává a prsy matky hluboce tak vpadly; a přece, Bože, - vždyť jsme matky obě! A cítila jsem, jak se slzy kradly mi do očí. - 55
Báseň má nepravidelné strofické členění a ani metrum není z velké části dodrženo. Dochází k vychýlení v počtu slabik ve verši. Tento text má pak svou obdobu v próze nazvané Na hřbitově, kde Sládek rozpracoval spíše první část, v níž popsal své výpravy po okolí, a příběh o indiánském dítěti je jen krátkým dodatkem. Pomník Indiánův je báseň sestavená z devíti strof o čtyřech verších. Rýmují se pouze sudé verše. Tohoto principu Sládek využil ve více básních, kdy jedno dvojverší představuje celý významový úsek. Je zde použit pětislabičný a osmislabičný verš. Čtyři stopy jsou vždy ve třetím verši každé strofy. Text popisuje pohřeb Indiána, kterého zabil některý z osadníků. Do hrobu ho uložil jeho druh i se zkrvaveným mlatem, kterým indián pomstil smrt zavražděného. Na hrob dal borový kmen, aby žádný běloch nemohl místo posledního odpočinku zhanobit. Tento strom ještě indián proklel, aby ten, kdo jej porazí, z něj neměl užitek a aby jej přivedl do zkázy. Sládek se v básni vcítil do mentality a názorů Indiána a postavil se na jeho stanovisko tvrdé odvety. Podnětem pro
35
napsání básně byla nejspíš pověst, která se tradovala o pohřbívání Indiánů, kdy oči toho, kdo kopal mrtvému druhu hrob, divoce planuly do tmy. (1) Vykopal mu hrob vedle jezera; jenom dvé divokých očí svítí do šera.
(8)A kdo v stěžeň jej k lodi uchopí, v tiché noci, vše když dřímá, loď ať potopí.
(9) A když bude mít mrtvý z něho stan, ať mu ani v hrobě nedá pokoj Indián. 56
K indiánské tematice můžeme zařadit i šestistrofou báseň Mississippi, v které je využit střídavý rým a sedmislabičný verš. Sládek ji pojal jako modlitbu Indiánů k Otci vod nazývanému Mississippi, kdy mu jeho „děti“ vyčítají, že je prodal za „úsměv a lež a klam“, že je nechal na pospas „vodě ohnivé“ a duchu smrti Paugukovi a že, když oni umírali a volali o pomoc, on byl k jejich nářku hluchý. Báseň končí kletbou: Mississippi, Otče vod, za lež, úsměv v moře běd odplavil jsi vlastní rod, zrádce dětí budiž klet, Mississippi, Mississippi! 57 V metafoře „voda ohnivá“ narážel autor na skutečnost, že s příchodem osadníků do Ameriky byl dovezen i alkohol, který do té doby Indiáni neznali. Během krátké doby si na něj vytvořili návyk a byly ochotni obětovat cokoliv pro jeho získání. Vyměňovali jej za kožešiny, půdu aj. Alkohol se stal jedním z dalších ničivých prostředků, které přispěly k záhubě tohoto etnika.
Ze všech veršů týkajících se Indiánů můžeme vyvozovat Sládkovo velké pobouření nad stavem tohoto národa. Když se seznámil s touto problematikou, již v Americe nespatřoval tak demokratickou zemi, jakou se mu zdála na počátku svého příjezdu. Uvědomil si, že volnost je důležitá, ale pokud byla vykoupena životy nevinných, nemůže být pravou svobodou. Je sice potřeba za ni bojovat, ale ne na úkor ostatních bezbranných jedinců. Jak již bylo několikrát podotknuto, jeho zaujetí osudem Indiánů
36
bylo v určité míře podníceno i událostmi v jeho vlasti. Sládek těžce nesl porobu svého národa a snažil se, aby mu nějak pomohl. Svou šanci viděl v Americkém pobytu, ale to, co se zde dělo, jej určitým způsobem zklamalo. Neočekával, že v Americe, která se vyznačovala politickou a sociální nezávislostí, najde takové bezpráví. Bolestně laděné básně odpovídaly i Sládkovu momentálnímu životnímu
duševnímu rozpoložení
a vrozené schopnosti empatie. Sládkovo dílo s indiánskou tematikou, a nejen tou, je obhajobou lidskosti.
4.2.1.2 Tematika smutku Druhou významnou tematikou, která se vyskytuje v Sládkových básních psaných za amerického pobytu, je stesk po domově, rodičích a lásce Emilii. Odkazy na něj můžeme najít snad ve všech jeho textech. Básník jen s obtížemi snášel odloučení od rodného kraje a vlasti, k nimž ho vázalo silné pouto. O tom, jak mnoho bylo rozjitřené nitro Josefa Václava Sládka, vypovídá bezpočet básní. V některých z nich se objevují i motivy sebevraždy. Nuance, v kterých jsou básně laděny, jsou založeny převážně na pesimistických, depresivních, melancholických, teskných pocitech a náladách autora. Převažuje tmavé vidění okolního světa, který je téměř až básníkovi nepřítelem. Vše je v něm cizí, studené a bez citu. Prostor pro světlé a šťastné stránky života a naději se vyskytuje jen zřídka. K vyjádření truchlivé nálady zvolil Sládek temné barvy, noční a zimní dobu, mlžný opar, rozsáhlé pusté vodní hladiny, hluboké vody oceánu, vlnobití aj. Tyto jednotlivé motivy ve svých básních různě varioval a propojoval. Vždy alespoň jeden z nich byl v textu obsažen.
Většinu vyjmenovaných složek použil např. v úvodní básni se sbírky Básně Na oceanu, z které přímo čiší mrazivá nálada, jež básníka přepadla, když plul k americké pevnině. Sládek vše zahalil do pološeré mlhavé chladné noci plné teskného šumění moře a jeho duše souzněla s tímto obrazem. Dokazují to verše: Hučely vody v mlhavo noci: Smutno je v pomoří, mrazně a temně. „Smutněji, mrazněji, temněji ve mně!“ 58
37
Atmosféra básně je ponurá o to víc, že je zde patrný i náznak sebevraždy. Ten se objevuje ve druhé strofě a potom také v posledních dvou verších ve čtvrté sloce. Sládek chtěl hledat útěchu svého bolavého srdce v hlubinách oceánských vod.
Slyšíš vln: šumot: Kdo rozumí? A jak to srdce prudčeji bije: Rozumím, rozumím, - jak se to žije tam v oceanu, tam v oceanu?
(…) hleděl bych do vás, mlhavé noci, až byste mne vlákaly do oceanu. 59
K zdůraznění tíživé situace vystavěl Sládek báseň na opakování slov a slovních spojení, jak je patrné z první strofy i z předešlých uvedených. (1) Polšeré noci, mlhavé noci na oceanu, na oceanu z večera k ránu, mlhavé noci, hleděl bych do vás na oceanu. 60 Čtyřstrofá báseň je rýmovaná střídavě a sdruženě. Je dodrženo pravidelné metrum, které je založeno na desetislabičném verši.
Podobný výjev je spodobněn i v třístrofém textu U Michiganu, kde pouze vodní plochu oceánu vystřídala hladina jezera. Motiv sebevraždy je vynechán a je nahrazen hvězdami, které i když svítí do noci a jejich světlo je určitou nadějí, přesto nedokáže jejich zář proniknout až k srdci básníka a to tak zůstává v temnotě. Sládkův smutek je tak velký, že ani hučící vlny jezera nepřekřičí bouři v jeho prsou. Bezmocnost je zdůrazněna v posledním dvojverší: „Ptej se hvězdy tříštící se / v černých vlnách jezera.“ Každá sloka má pět veršů.
Hučí vlny jezera do tmavého večera. Ó, nech sebe více hučí, bouři v prsou nepřehlučí z vln mi nikterá. 61
38
4.2.1.2.1 Motiv hvězdy a chladu Hvězda jako zdroj světla a naděje je aplikována i v lyrické básni V lese. Básník bloudí lesní tmavou houštinou a na cestu mu svítí jediná hvězda, ke které on upíná svou víru, že ho vyvede z lesa a zažene bol, co má v srdci. Mezi něj a hvězdu se však kladou čím dál hustší „šedé suků stíny“, které ho nakonec svým množstvím od světla hvězdy oddělí a básník zůstává ponechán noci a smutku a hořce pláče v mechu. Ten jediný částečně zmírňuje básníkovu situaci. I v těchto verších měla důležitou pozici beznaděj, která se vyskytovala i v dalších textech a byla jedním z častých motivů, jež se v Sládkově díle objevovaly. V básni jsou použity čtyřstopé verše, které jsou rýmovány střídavě, sdruženě i obkročně. Autor rozdělil text do pěti strof, v kterých se pravidelně střídá čtyřverší a pětiverší. K zvýraznění působivosti básně a navození skličujícího okamžiku Sládek užil aliterace a zvukomalby. Obojí založil na sykavkách. Pleonasmus „dál a dále“ v prvním verši druhé sloky se objevuje i v následující strofě a v obměněné podobě „a jen dále“ také v páté. Vyjadřuje, že chodec se neustále dostává do větší hloubky lesa a nemůže najít cestu zpět, kdy v konečné fázi rezignuje a pláče.
(2)Dál a dále v noci hluché ubírám se do huštiny dole šustí listí suché, shora šeré suků stíny hustší se a hustší řadou mezi mne a hvězdu kladou. 62 Námět hvězd je rozvíjen i v lyrickém osmistorfém textu Jiskry na moři, kde vystupují v souvislosti se slzami. Básník při plavbě na lodi vzpomíná na svou milou, jak ona jistě myslí na něj a vždy, když spadne hvězda, mu pošle po ní pozdrav. V okamžiku, kdy hvězda opouští své místo na nebi, stihne ještě před dopadem do moře, kde podle básníka ony končí, její svit ozářit tvář milé, v jejíž očích se zračí slzy. Když pak loď brázdí vodní hladinu moře „vyorává“ hvězdy, jež se tříští o boky lodi, a jejich zář opět osvětluje slzy, tentokrát samotného básníka. „Pak hloub‘ je na vždy zhasí - / a loď má dál jde v temno. Tato drobná paralela dodala básni na intenzitě a poetičnosti. Sládek opět využil, jak dokládá i poslední verš, pro vyjádření teskného momentu typické výrazové prostředky, jako byly temné barvy, ticho, hloubka. Ty se objevují
39
i v předešlých dvou textech. Verše se převážně rýmují sdruženě, malé odchylky jsou jen v první sloce. V básni je množství personifikace, jak dokazuje následující ukázka.
Loď letí, - ticho; po boku to syká jenom v hluboku. To nesyká, to vyptává se na mne vlna zvědavá ta vlna lodi šepce v sluch: „Jaký to jede divný druh?“
63
Kombinací básní V lese a Na oceanu je text V pralese. Sládek zde spojil mrazivou noční atmosféru a tmavý lesní prostor. V básni se „chodec“ v pralese uchyluje k odpočinku a do chladné zimní noci mu svítí dohořívající oheň a louč, kterou mu ale zhasí sníh spadlý z větve stromu. Když chodec louč opět rozsvítí její kouř stoupá do větvoví a tam „vdychne“ větvoví a chodce přepadne úzkost a začne vzpomínat na domov. Při pohledu na stromy se mu zdá, že jak se kývají ve větru, tak mu ukazují cestu nazpět k otčině. Poté znaven usíná. Báseň je z devíti strof a rýmuje se střídavě. Je užito osmislabičného verše. Z úvodu básně můžeme vyvodit autorovu zálibu v hromadění stejných slov a jejich opakování v různých variantách, kdy tímto principem vykreslil podobu prostoru a času, do nichž Sládek zasadil děj veršů.
Je večer mrazný, mrazivý; teď mraky nebe zakryjí a teď zas pablesk zářivý na bílou padá prérii.
Měsíc pablesk zářivý jen chvílí prorve nebesa a na prerii zakřiví se klikatý stín pralesa. 64
Chlad jako motiv se nachází i v textu O Štědrý večer. V něm dochází k prolínání dvou rovin, snové a reality básníka. Ten na Štědrý večer prochází mrazivým tichým lesem, kdy sníh mu křupe pod kroky a na cestu mu svítí bílí měsíc. Básník tuší, že v dálce v kostele se zpívá píseň půlnoční a vydává se tím směrem. Když však dojde ke kostelu, zjistí, že žádná mše se zde neodehrává a nikdo zde není. Pouze mrtvý leží na marách a „jen vítr půlnoční / si z ticha šepce vánoční“. Hlava chodce steskem klesá na hrob a chladí se o zmrzlý sníh. V tom přilétá anděl, rozpíná křídla a odnáší básníka za moře do rodné země. Tam v kostele probíhá mše půlnoční a v jedné z lavic sedí matka
40
s dívkou a modlí se k Bohu, aby jí v cizině ochraňoval syna. Pak opět anděl „zavane“ perutěmi a básník se probouzí osamělý u hrobu se zmrzlou slzou na tváři. Sládek v této třináctistrofé básni od začátku první sloky gradoval svůj stesk a samotu. Každým veršem přidával na intenzitě. Je to patrné již z první strofy.
Dnes Štědrý večer; oblohou se bílý měsíc zaskvívá, sníh zmrzlý rupá pod nohou a mrazný vítr zazívá. A pusto kol je u lesa; zde večer, -tam již půlnoční, zde praská strom jen v nebesa, tam zvučí píseň vánoční. 65
Tklivou atmosféru vylíčil pomocí různých výrazových prostředků nesoucích význam zimy, prázdnoty, temna, ticha aj. Chmurnou náladu dotváří bílé chladné světlo měsíce, hřbitov s černými kříži, kostel s umrlcem, zmrzlý sníh a všudypřítomný prohánějící se studený vítr. Těmito použitými prvky Sládek ztvárnil velmi pesimistický a depresivní obraz vánočního večera. Novou složkou zmírňující ladění básně je zde postava anděla, který se stává ochráncem spícího básníka a jež je spojujícím článkem dění - mezi cizinou a domovem. Je jím umělecky vyřešen přechod z jedné linie textu do druhé. K tomuto účelu slouží i opakující se motiv nízké vížky, která se pne k nebi, a u ní se nacházejícího strmého černého kříže. Je jimi znázorněn kontrast, kdy vížka představuje záchranu, naději a kříž naopak chlad a nedosažitelnost. Uzpůsobena je i jazyková stránka těchto veršů –
„pne se vížka nízká“, zní velmi pozitivně a jemně oproti
slovnímu spojení „strmý černý kříž“, které naopak působí tvrdě a nepřístupně. Aktivita větru je převážně v personifikované podobě – vítr zazívá, šepce aj. Báseň má nepravidelné strofické členění. Rým je střídavý nebo přerývaný.
4.2.1.2.2 Motiv anděla a spánku Motiv anděla je rozvíjen především v dílech psaných za texaského pobytu. Důvodem bylo pravděpodobně to, že Sládek trávil čas na faře v přítomnosti kněze a měl tedy
41
blízko k náboženským tématům a symbolům. Kromě předešlé básně O Štědrý večer se anděl vyskytuje i v básních O něčem přemýšlím, Anděl smrti a Jdi spat. V každém z textů zaujímá jinou pozici. V O něčem přemýšlím je pouze vnějším pozorovatelem a autor jím zdůraznil bezvýchodnost z duševního strádání básníka. V druhé básni Anděl smrti představuje posla smrti, který se o umírajícího stará jako „matka“ a pomáhá mu v jeho poslední chvíli. Slouží zde jako uklidňující element před obavami ze smrti. Anděl ve třetí básni plní roli ochránce spících před děsivými sny. Texaskou tvorbu provázela i Sládkova nová a mocnější vlna truchlivých pocitů. Byl již dlouhou dobu vzdálen od domova a ten mu čím dál víc scházel. Vyprodukované texty opět obsahují silně tíživé a smutné verše.
O něčem přemýšlím. Báseň pojednává o Sládkově nevyjádřitelné úzkosti, kdy o něčem přemýšlí a sám neví o čem. Tuší, že jeho mysl se propadá do temna, jíž má i v srdci, které mrazí. Vzpomíná a neví, co ho tíží a jen dlaněmi si skrývá uslzenou tvář. Pouze vzpomínky mu zůstaly, ale ty jsou tak plytké, že by je spláchla „řeka líná“. Ví, že minulé časy už se nevrátí a budoucnost vidí pesimisticky. Báseň končí verši „O něčem přemýšlím a myšlénka to divá / a anděl můj nade mnou ruce spíná.“, jenž dotvářejí básníkovu rozháranost, kdy i anděl si již neví rady, co s jeho rozbolavělým nitrem. Text je rozložen do čtyř slok, které jsou tvořeny čtyřmi verši. Ty se rýmují obkročně. Počet slabik není dodržován a pohybuje se od deseti do třinácti. Z ukázky můžeme odvozovat, jak mocně byla Sládkova duše rozpolcená.
O něčem přemýšlím, sám nevím, co mi schází, cos jen jak v stroji když se něco hatí, vím jen, že mysl do temna se tratí a tmou čím dál víc to v srdci mrazí. 66 Anděl smrti. Jak již předznamenává název básně hlavním námětem je smrt a anděl jež ji nosí. V osmistrofé básni Sládek umělecky a poeticky ztvárnil umírání člověka. V první sloce jsou poslední chvilky života přirovnány ke slábnoucímu světlu hvězdy, když nastává den. V následující strofě k umírajícímu přichází anděl a rozpíná nad ním křídla a pak mu vlídnou rukou sáhá na čelo a nechává ho tak ještě jednou snít o zašlém životě. Čtvrtá a pátá část básně je zaměřena na proces pozvolného vzpomínání se na bývalou existenci onoho člověka. Pak se anděl k člověku jak matka k dítěti nakloní
42
a zeptá se jej, zda chce ještě žít. Mroucí mu odpoví, že již ne a anděl mu zvolna zatlačí oči. Život je vyjádřen metaforou, kdy jej Sládek označil jako „hračku k zoufání“. Autor pro báseň vybral slova, která jsou zlehka plynoucí, melodická a zmírnil jimi jinak krutou realitu. Dokazují to např. verše z druhé a čtvrté sloky.
(2) A člověk v jiných krajích již bloudit počíná, tu anděl smrti nad ním svá křídla rozpíná.
(4) A tíhnou různí snové tak zvolna, pomalu jak podzimkové mlhy po svadlém úvalu. 67
Každá strofa má čtyři verše, v kterých se střídá sedm a šest slabik. Rýmují se pouze sudé řádky.
Třetí báseň s motivem anděla Jdi spat je tvořena třemi šestiveršovými strofami. Básník poroučí své unavené hlavě, aby šla spát, že už se blíží večer, hvězdy už svítí a srdce je unavené. Napomíná ji, aby se ještě před spaním pomodlila, aby ji anděl od děsivých snů ochránil. Hlava mu odpovídá, že už neví, jak se má modlit, že již zapomněla. A taky anděla že již není potřeba neboť žádných snů nemá. V poslední, třetí, sloce je básníkova mysl čím dál víc rozrušována, vinou je tomu básníkova matka. Té na konci strofy patří výtka, protože kvůli ní nemůže básník spát, neboť na ni vzpomíná a je mu z toho teskně.
(1) Jdi spat, jdi spat má hlavo unavená, již večer jest a srdce míru touží, již bílé mlhy po pláni se plouží, nad nimi boží světla roznícena; než mlhy pohltí ta světla boží, slož, unavená hlavo má, se k loži. 68
Na první sloce můžeme pozorovat rýmování, které ze střídavého principu přechází na sdružený. Sládek v textu využívá apostrofy, která se nachází v prvním verši první strofy a pak také ve druhé sloce opět v prvním verši, kdy promlouvá k hlavě - „Modli se modli, než odejdeš k spaní.“
Zajímavým momentem první strofy je i metafora
týkající se hvězd, kdy je autor označuje jako „boží světla“.
43
Dalšími básněmi, které obsahují námět spánku a jež byly také psány za texaského pobytu jsou Za hory slunce zapadá a Pojďme spat. Za hory slunce zapadá je krátká dvoustrofá skladba, v které opět básník prosí spasitele, aby jej v noci chránil od těžkých snů. Text je rýmovaný střídavě a je užito desetislabičného a jedenáctislabičného verše. Třístrofá báseň Pojďme spat je zoufalým voláním básníka po bezbolestném a léčivém spánku, v kterém by jeho nitro zapomnělo na duševní strádání, jež ho v cizině provází. Ovšem ani ve spánku ani v bdění nenachází uspokojení, protože jeho sny jsou v „mozku jako plamen“ a ve dne je zase jeho „srdce jako kámen“. Tato přirovnání charakterizovala básníkovo rozpoložení. Ocitl se v bezvýchodném tíživém stádiu, které vylíčil opět chladnými a temnými výrazy, jako jsou ostrý vítr dující z lad, táhnoucí mlhy, mrazivý noční chlad aj. Báseň má zvláštní rýmování. V sedmiveršové strofě se vždy rýmuje první, druhý a šestý verš, jiné zakončení má třetí a sedmý a pak čtvrtý s pátým veršem. Pojďme spat, pojďme spat, ostrý vítr duje z lad, na horách se smráká. mlhy táhnou po údolu, dost již práce, dost již bolu, mrazný je ten noční chlad a mne v sen to láká. 69
4.2.1.2.3 Motiv domova a vlastenectví Básněmi vztahujícími se k tematice domova a jeho národa můžeme najít v Sládkově tvorbě bezpočet. Ve většině z nich Sládek stavil do kontrastu špatné domácí politické i sociální poměry s možnostmi, které čekaly vystěhovalce v zahraničí. Upozorňoval na to, že v Americe se sice žilo lépe, svobodněji i sociální stránka byla na vyšší úrovni, ale hrozilo odnárodnění a odcizení se. Ze všech básní zaznívají teskné tóny. Josef Václav Sládek byl velkým vlastencem. Jeho rodná zem a kraj pro něj znamenaly všechno a velmi trpěl, když otčinu opustil. Kdyby situace v Čechách nebyla tak bezvýchodná, nejspíš by nikdy na tak dlouhou dobu a tak daleko nevycestoval. Svou americkou cestu podnikl jen s jediným záměrem, který předčil jeho pouto k domovu,
44
a to pomoci svému národu. Byl to hlavní cíl všech jeho snah. Byla to pro něj velká oběť, ale pro vlast ji rád podstoupil. O tom, jak mocně jeho nitro postrádalo domov pojednávají včetně předešlých i následující básně Vystěhovalci, Zastesknutí, Do dáli a pak i texty s vlasteneckou tematikou – Kozák, Bratřím v dáli a Bitva.
Významnou básní jsou Vystěhovalci. Josef Václav Sládek byl mezi prvními spisovateli, jenž se vystěhovalectví, tohoto doprovodného jevu rozmachu kapitalismu, zmocnili umělecky. V sedmislabičném verši básník vylíčil, co se dělo první večer na lodi, vzdalující se od německého pobřeží a směřující k Americe. Text má popisný a vzpomínkový ráz a je laděn pesimisticky. Námětem básně je, jak vystěhovalci stojí na palubě lodi a své pohledy směřují k vzdalující se evropské pevnině a s těžkým srdcem se s ní loučí, přitom zaznívá táhlá píseň, kterou hraje starý houslista. Pak některý z cestujících požádá muzikanta, aby zahrál nějakou veselejší melodii a nálada na palubě se pozvedne. Lidé tančí, radují se a na svůj žal pozapomenou. Jen stařec neustále slyší v písni smutek, neboť ví, že se do vlasti nikdy nevrátí a zemře v cizině sám a daleko od domova. To, co se děje na palubě odráží i hladina moře. Když cestující tančí, vlny „krouží a čeří se a chvějí“ a v momentu, kdy se pozornost obrací na houslistu a jeho hudbu, vlny „šumí a lomí se a hučí“. A kolem vlny krouží a čeří se a chvějí a na palubě víří to stále veseleji.
A kolem vlny šumí a lomí se a hučí, však dumněji a dumněj‘ ty skřipky do nich zvučí. 70
Sládek ve verších poukázal na skutečnost, že mnoho vystěhovalců, kteří opustili svou vlast, se do ní již nikdy nevrátilo. I když je v zahraničí čekalo odnárodnění, volili raději tuto možnost, než domácí útisk a bídu. Sládek při své cestě od počátku ve svých dílech narážel na základní otázky české národní existence, na sociální a politickou situaci. Nevyhýbal se těmto tématům, upozorňoval na ně svými texty a ztvárňoval je umělecky. Ve Vystěhovalcích se také objevuje odkaz na české poměry, a to v sedmé strofě.
45
Ej, zahraj veselejší, než nám tam doma hráli; tam doma samý smutek, ať veselo je v dáli!“ 71 V úvodu básně ze čtrnácti slok zvolil Sládek opět tmavou barvu moře a tím navodil truchlivou atmosféru. Jinak je motiv moře v básni zatlačen do pozadí a důraz je kladen na vyjádření pocitů provázející odjezd vystěhovalců. Stejný obraz vykreslil i ve stejnojmenné próze zařazené do Amerických obrázků .
Zastesknutí je krátká
prostá třístrofá báseň, v níž autor vzpomínal na svou
domovinu. Jeho duše byla zasažena smutkem, ale doufal, že časem „snad se pokoj vrátí, slza z oka ztratí“, ovšem dodával, že ale domov mu „nikdo nenavrátí“. Ještě prudčeji však stesk zaznívá z básně Do dáli. Text je velmi expresivní a Sládek v něm přímo vyjádřil svůj hluboký nářek po otčině a touhu po návratu z cizí země domů ke známým milovaným lidem. Pocity bezmocnosti a zoufalství jsou silně koncentrovány. Dokazují to verše:
Ó domovino, domovino v dáli, kéž vyslovit mi lze, jak toužím zpět, ten stesk, jenž v prsou jako oheň pálí; leč marně, marně, řeč jest pouhý led.
A do mrazu se s oka slza roní; ta v líc jen novou vrásku vyzebe a skane, schne, ty nevíš ani o ní, a já tu prahnu, hynu bez tebe. 72
Báseň Kozák vznikla nejspíše za Sládkova texaského pobytu. Nasvědčují tomu výrazy prérie, v cizinu jak cizí, v daleké té dáli, kdy poslední dva pleonasmy jsou pravděpodobně ovlivněny polštinou. Rozsáhlá epická skladba je složená z třiadvaceti strof v převážně sedmislabičném verši. V některých verších dochází k vychýlení ze stopy - ke snížení nebo naopak ke zvýšení počtu slabik. Není to však pravidelné. Rýmují se pouze sudé verše. Báseň pojednává o setkání dvou na koních jedoucích Slovanů, Čecha a Ukrajince, někde v prérii. Den se chýlí ke konci a oba dva jsou cestou znaveni. Sesednou z koní a rozdělají oheň a každý z nich vypráví o své vlasti, po které teskní. Pozornost básník věnuje především řeči kozákově, který vzpomíná na svou vlast, v níž podobně jako
46
v Čechách vládne nesvoboda, kdy lidé nemohou ani dumky 73 zpívat a caři je vyhání ze země. Dále si kozák stěžuje, že ani na Aljašce, druhém jeho domovu, již nemůže být, neboť ji car prodal,74 a tak se z kozáka stal dvojí vyhnanec. Kozák se ze zoufalosti rozpláče, ale pro jeho smutek druh nenachází slova k utišení. Ráno se každý rozjíždí na opačnou stranu a „když slunce vzešlo znovu“ uslyšel Čech „houknout pušku kozákovu“. Tato tragicky končící elegická báseň se svým námětem řadí k vlasteneckým básním s politickým podtextem.
A rozplakal se kozák tak jako děcko malé a horké slzy pily ty uhly rozháralé.
A večerní když hvězda kruh změřila až k ránu, zas rozjeli jsme se a každý v jinou stranu.
„Pro taký bol, kozáče, útěchy není v slovu“; a tisk‘ jsem ruku k srdci i ruku kozákovu.
A po jezdci ni stopy když slunce vzešlo znovu; však z dálky zaslech‘ houknout jsem pušku kozákovu. 75
Na ukázce ze dvou dolních slok v jejich předposledních verších, je patrné, že Sládek ještě užíval zkracovaných slov, což mu bylo tehdejší kritikou vyčítáno. Tato metoda sloužila k jeho záměru dodržení metrického impulzu.
K básním s vlasteneckou a politickou tematikou se řadí i Bratřím v dáli a Bitva. Bratřím v dáli. V básni Sládek promlouvá ke svým bratřím v domovině, kteří tvrdě bojují za její svobodu, zatím co básník tráví čas v cizině a dění se nemůže účastnit. Přesvědčuje je však, že jeho srdce i duše jsou neustále s jeho vlastí a jakmile se naučí žít ve volnosti a dokáže napřímit svou šíji, tak se vrátí zpět do otčiny za svými bratry „žít anebo zemřít s nimi.“ Tato báseň ze sedmi strof je rýmovaná střídavě a je založena na čtyřstopém verši. Básník v ní zdůrazňuje své silné pouto, které ho váže k jeho vlasti. Tvrdí, že kdyby byl svobodný a jeho země by zůstávala v porobě, on by se do ní za každou cenu vrátil. Doložil to prostřednictvím metafory, která se nachází v poslední sloce, kdy se vtěluje do orla a vlast označuje jako zajaté ptactvo. Velmi silně působí provolání ve čtvrtém verši, v kterém autor řekl, že by zvolil raději i smrt, než by žil bez svého národa.
47
Leč kdy byl bych orlem v letu a vy ptáci za mřížkami, vrátím se z těch volných světů žít anebo umřít s vámi. 76 Bitva je ironická politická dvanáctistrofá báseň rýmovaná sdruženě. Každou sloku tvoří jen dva verše, které jsou dvanáctislabičné. Text pojednává o bitvě dvou dvě stě tisícových vojsk, které stojí proti sobě a čekají až dostanou od svých králů pokyn k boji. Králové, každý na svém vršku, se smějí. Potajmu si dávají dobré ráno a pak zavelí a bitva začíná. Křik, který se rozléhá nad bojištěm, zní králům jako hudba a když se tisíce ženou přes tisíce mrtvých, panovníkům to připadá jako pouhé divadlo. Když jedno z vojsk začne vyhrávat a zahánět druhé na útěk, král silnějšího pluku se raduje a „trůn si výše staví“. Druhý panovník se mu pak jde jen poklonit a celá válka pro vysoce postavené končí připíjením si na zdraví. Nikoho z nich nezajímá, že na pláni leží tisíce mrtvých těl. Sládek chtěl na básni ukázat, jak nesmyslné jsou války. Postavil do kontrastu velké množství vojáků, které formuloval hyperbolicky počtem dvakrát dvě stě tisíc lidí, proti dvěma králům. Tato nadsázka prostupuje celým textem, jak můžeme pozorovat např. na verších z počátku básně. Tím, že Sládek uvedl nerovnovážný počet na stranách bojujících a velících, zdůraznil nelogičnost válečného počínání. Poukázal, jak egoistické jsou zájmy vyhraněné privilegované skupiny, která se baví tím, že z jejich mocenského rozmaru umírají tisíce lidí. V metafoře, kdy přirovnal jednu armádu ke „stojící skále“, statickému prvku, a druhou k „valícímu se mraku“, dynamickému prvku, vyjádřil ničivou sílu těchto dvou monumentů a hrozivou atmosféru boje. Dalším významným momentem básně jsou výrazy ve tvářích zúčastněných stran. Tragika spočívá v tom, že tisíce vojáků proti sobě stojí s nenávistí, kdy „očima vlků jedni druhých měří“ a o jejich životech rozhodují dva usmívající se panovníci, kteří si tajně dávají dobré ráno. Báseň Bitva je velmi působivým textem.
Dvě stě tisíc mužů stojí jako skály, dvě stě tisíc jako mrak se vstříc jim valí. Dvě stě tisíc mozků s každé strany hoří: či mrak sdrtí skála, či blesk skálu sboří.
48
Čtyřikrát sto tisíc rtů se kletbou šeří a jak očmi vlků jedni druhých měří. Mračivých tu vršků proti sobě dvé je a na každém vršku jeden král se směje.77
4.2.1.2.4 Motiv matky a Emilie Matce věnoval čtyřstrofou báseň Má matička (dřívější název Po dalekém moři), v které staví do protikladu naději a volnost, které ho čekají na amerických březích a jež představují bílé plachty lodi, a stesk a hoře, které se váží k domovu. Ty básník symbolizoval černotmavým mořem a matčinýma očima vyplakanýma do „krvava“. Básník v ní využil šestislabičný verš, kdy v každé sloce ve třetím verši jej nahradil osmislabičným.
Pluje bílá loďka černotmavým mořem, jen se vy mi neutrapte má matičko, hořem. 78 Emilii jsou učeny básně Mé drahé Emilii, Loučení a Vždyť jsem tomu chtěla. Mé drahé Emilii je báseň sestavená ze čtrnácti čtyřveršových slok, v které se rýmují opět jen sudé verše. Sládek pojal text jako odpověď na dopis, v které mu Emilie psala, že se jí po něm stýská a že jí slíbil, že se brzo z cest vrátí, ale rok již přešel a on doposud nepřijel. On jí odepisuje, že chápe, že se trápí, že i jemu je po ní teskně, ale že jeho nitro zatím nenašlo klid, který v zahraničí hledal. Odkazuje na to, že přece věděla, že je „dívkou písničkáře“, kterému často „myšlenky divné čelo stíní“ a že se má za něj modlit, aby nabyl rovnováhy a mohl se navrátit.
(1)Mé drahé, drahé dítě, ty píšeš, smutno že ti a že ten čas tak zdlouha, tak tuze zdlouha letí.
(3) A večerem co večer že k hvězdám hledíš tiše a modlíváš se za mne když která padá s výše.
49
(2)A že jsem návrat slíbil, až vlaštovky se vrátí a že tu ještě nejsem a ony už se tratí.
(4) Mé drahé, drahé dítě, o vím, co snese žele, kdo miluje tak věrně, kdo miluje tak vřele. 79
V textu Sládek použil apostrofy k oslovení Emilie. Dochází také k hromadění slov a slovních spojení, např. objevuje se pleonasmus – „večerem co večer“ ve třetí sloce, anafora – „kdo miluje tak“ ve čtvrté strofě, epizeuxis –drahé, drahé v první a čtvrté sloce aj. Ve třetí strofě je zobrazen podobný námět jako v básni Jiskry na moři, v níž dívka taktéž pozoruje hvězdy a myslí na svého milého.
Ze všech předešlých básní zaznívá Sládkův velký stesk po domově a po mu blízkých osobách, které zanechal na evropském kontinentě. Sládkovo nitro bylo rozbolavělé a unavené z ustavičného zamýšlení se nad národní situací. Básník se strachoval, co ho čeká v cizí zemi, ale byl i pln očekávání věcí, jež mohou nastat.
4.2.1.2.5 Motiv dětství Báseň, která se vyčleňuje z dosavadních tematických okruhů je text U obrazu dítěte. U obrazu dítěte je devítistrofičná skladba, v níž je použit obkročný a sdružený rým. Autor promlouvá k obrazu dítěte a loučí se s ním. Uvědomuje si, že dospívá v muže a obraz symbolizující dětství se mu nenávratně vzdaluje. Cítí a vyjadřuje, jak souhrn nových zkušeností, dojmů a emocí tvoří jakýsi předěl od jeho jinošského období k dospělosti. Vzpomíná, jak ještě nedávno byl obraz jeho přítelem, bratrem a líbal jej na sklo a nyní si o něj chladí své „plamenné čelo“. Sládek v textu otevřeně přiznal svou temnou náladu, která byla spojena s vědomím, že stárne a radostná léta dětství se již nevrátí a že jej čeká neznámá budoucnost zakončená smrtí. Text je laděn pesimisticky.
Ty na obraze usmívavé dítě s tou růžnou tváří, jasně modrým okem, jak často rok již zaměnil se s rokem, než zraky moje opět spatřily tě! Ty dítě mé, jak jsme se rozloučili a po letech se opět shledáváme:
ty usmíváš se ještě, - vždy to samé, však oči mé se pláči naučily. A srdce bolí, vzpomenu-li na to, jak tisk‘ jsem rty k té desce skleněné a nyní, chvíle tato? Ó, chladím jen své čelo plamenné. 80
50
Básník opět užil apostrofy a oslovuje obraz. Báseň Dítě na obrázku můžeme pokládat za počátek té linie tvorby, v které se Sládek zabývá otázkami životních etap, života a smrti, stárnutí. Tato linie se stala jednou z básníkových specifických tematických oblastí, kterým ve svém díle po návratu z Ameriky věnoval pozornost.
51
5. Závěr Z analýzy vybraných děl ze Sládkovy tvorby psané za amerického pobytu vyplývá, že výběr témat z velké části ovlivňovalo prostředí, v kterém se nacházel. Do doby, než odjel do zahraničí, byly jeho verše zaměřeny převážně na vlasteneckou, milostnou a přírodní lyriku. Po odjezdu do Ameriky od těchto námětů až na výjimky opustil a nechal se inspirovat okolím a děním kolem sebe a svými pocity. Nově tedy začal zpracovávat látku týkající se Indiánů, jejich tragického osudu a dílčí motivy spojené s těmito pojmy, jako např. pohřební rituály v básni Pomník Indiánův. Dalšími náměty, které se nacházely v jeho dílech a jež byly ovlivněny prostředím jsou moře, oceán, prales, prérie, lodě, hroby, andělé, hvězdy aj., které pak nadále po svém návratu ve svých básních užíval aj. Druhým významným tematickým okruhem byl hluboký smutek po domově, vlasti a mu blízkých osobách, jako byla matka a Emilie. To, že stesk patřil k předním faktorům podílejících se na obsahovém složení Sládkových děl, dokládá výběr prostoru a času, do nichž básník své texty zasazoval, volba jazykových prostředků aj. Sládek umísťoval své verše do nočních chladných temných dob, do tmavých mrazivých míst, neprostupných lesů, na paluby lodí plujících rozbouřeným černým mořem nebo hlubokým pustým oceánem aj. K vyjádření truchlivé a tíživé atmosféry používal pečlivě vybíraná slova a slovní spojení nesoucí příznaky deziluze, beznaděje a žalu. V některých básních aplikoval k zdůraznění významu pleonasmů, hromadění stejných slov a opakujících se refrénů. Jeho verše byly pesimistické a melancholické. Byly laděny elegicky a v některých případech nabývaly až podoby patosu. Z analýzy můžeme dále vyvodit, že Sládkova umělecká technika ještě nebyla plně vyvinuta. Často se vychyloval z pravidelného strofického členění. Nedodržoval metrum. Přecházel bez řádu z jednoho druhu rýmování na jiné. Nadále ještě používal násilně zkracovaných slov aj. Z některých básní je však již patrné, že jeho kvality nabývaly určitých hodnot. Jsou jimi převážně texty z druhé části jeho pobytu, např. Anděl smrti, Mé drahé Emilii aj. V těch se již vyskytuje jisté respektování metra, rýmů, dělení do strof atd. Došlo i k myšlenkovému a obsahovému prohloubení jeho veršů. Objevily se první epické a lyrickoepické básně.
52
Je tedy patrné, že americká cesta posunula Sládka v jeho tvůrčím i osobním životě výše a že mu připravila dobré základy pro další vývoj.
53
6 Poznámky 1. Vltavan měl na starosti časopisy: Listy literární, Obzor, Kukátko a Věda. 2. Karel Slavoj Amerling byl mimo jiné také přírodovědec a snažil se ve škole, kde byl ředitelem, zajistit dobré podmínky pro bádání v této oblasti. 3. STREJČEK, F. Josef Václav Sádek. Jak žil, pracoval a trpěl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1948, s. 44. 4. Sládek se s J. Grégrem seznámil prostřednictvím překladů Životopisu Julia Caesara. Grégr chtěl vydávat toto dílo a Sládek mu byl doporučen jako dobrý překladatel. 5. Hálek a Neruda obnovili zaniklý Lumír v roce 1873. 6. Z Národních Listů odešel Sládek 1875. 7. Eliška Krásnohorská poté, co se dozvěděla, že si nebude moci sama vybrat, která díla bude překládat, od spolupráce odstoupila. 8. Překlad Jindřicha VI. dokončil Antonín Klášterský, jemuž bylo Akademií svěřeno pokračovat ve Sládkových překladech Shakespeara a dokončit překlad zbylých čtyř dramat 9. KLÁŠTERSKÝ, A. J.V.Sládek – Jeho život, literární dílo, ukázky bibliografie. Praha: Nakladatel Jan Svátek, 1922, s.20. 10. STREJČEK, F. Josef Václav Sádek. Jak žil, pracoval a trpěl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1948, s. 227. 11. POLÁK, J. Josef Václav Sládek. Život a tvorba. Praha: Univerzita Karlova, 1984, s. 75. 12. SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 199-210. 13. Sládek četl v té době Lenauovy básně, kde se autor zmiňuje o tomto démonovy nespokojenosti a rozervanosti. 14. Josef Polák vyslovuje na základě nesouhlasících faktů určité pochybnosti o Sládkově proslovu. In POLÁK, J. Americká cesta Josefa Václava Sládka. Praha: SPN, 1966, s. 19-24. 15. POLÁK, J. Americká cesta Josefa Václava Sládka. Praha: SPN, 1966, s. 33. 16. SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 50-54.
54
17. SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s.129-154. 18. Tak nazývali město Češi. 19. Vojtěch Mašek byl tehdy nejvýznamnější osobnost v kraji, známá mezi americkými Čechy svým rusofilstvím. 20. Básně přiloženy k dopisu z 27. srpna 1868 adresovaného T. Bubeníčkové. 21. O průběhu voleb se můžeme dočíst v Volba amerického prezidenta in SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 123-126. 22. POLÁK, J. Americká cesta Josefa Václava Sládka. Praha: SPN, 1966, s. 60-61. 23. Pokrok se r. 1869 přestěhoval do Racinu, kde byly nižší náklady a vydávání než v Chicagu. 24. Osada byla vzdálena asi 7 mil na sever od města Racine. 25. SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 17-21. 26. Tamtéž, s. 154-162. 27. Básní Nezdara začíná tvořit epiku. 28. Slavie se vyznačovala tím, že zdůrazňovala slovanskou jednotu a horlila pro stěhování Čechů do Ruska. 29. Text práce doposud neobjeven. 30. SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 199-210. 31. Tamtéž, s. 71-75. 32. Všechny tři prózy jsou uvedeny in SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 199, s.118-122, 210-217, 235-242. 33. Z polštiny přeložil Mickiewiczova Konrada Wallenroda. 34. SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 218-235. 35. POLÁK, J. Americká cesta Josefa Václava Sládka. Praha: SPN, 1966, s. 89. 36. Ty byly ale psány v němčině. 37. J. B. Bělohradský zůstal vydavatelem tohoto tisku.
55
38. Jedná se o číslo 16 třetího ročníku ze dne 6. května 1870. Jako redaktor je uveden J. V. Sládek. 39. SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 177-193. 40. O americkém zákonodárství pojednává Sládkovo dílo Ústava Spojených obcí severoamerických in SLÁDEK, J. V. Americké obrázky a jiná próza II. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1914. 41. SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 84-91. 42. Dopis z 5.3.1865 in SLÁDEK, J. V. Americké obrázky a jiná próza II. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1914, s. 231. 43. Tobě in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s.33. 44. SLÁDEK, J.V. Americké obrázky a jiná próza II. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1914, s. 258. 45. Zkracoval např. slovo španělská na špá´nská. 46. Výraz pro indiánské dítě. 47. Místo poslední strofy básně V pralese, jak je otištěna v Básních, byly v Ruchu tři jiné, jež tvořily jakýsi přechod k druhé části, která později v Básních má zvláštní název Hrob v pralese. 48. Na hrobech indiánských in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926. s. 21. 49. Tamtéž, s. 21. 50. Tamtéž, s. 21. 51. Tamtéž, s. 22-23. 52. Tamtéž, s. 23. 53. Tamtéž, s. 23. 54. Papů in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 25. 55. Tamtéž, s. 26. Jedná se o jedinou strofu. Z prostorových důvodů ji rozděluji na dvě části.
56
56. Pomník Indiánův in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926. 57. Mississippi in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 30. 58. Na oceanu in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 1. 59. Tamtéž, s.1. 60. Tamtéž, s. 1. 61. U Michiganu in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 6. 62. V lese in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 46. 63. Jiskry na moři in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 4. 64. V pralese in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 7. 65. O Štědrý večer in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 8. 66. O něčem přemýšlím in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 48. 67. Anděl smrti in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 44. 68. Jdi spat in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s.49. 69. Pojďme spat in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926. 70. Vystěhovalci in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s.2. 71. Tamtéž, s.2. 72. Do dáli in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 33. 73. Hrdinská lyrickoepická ukrajinská píseň.
57
74. Sládek naráží na události, které se děly na Aljašce v 2. pol. 19. století. V roce 1867 prodalo Rusko Aljašku Spojeným státům, ačkoliv ruská vojska o území dříve tvrdě bojovala. 75. Kozák in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 14. 76. Bratřím v dáli SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 32. 77. Bitva in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s.37. 78. Má matička in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 5. 79. Mé drahé Emilii in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s. 61. 80. U obrazu dítěte in SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926, s.50.
58
7 Použité zdroje Primární literatura: . SLÁDEK, J. V. Americké obrázky a jiná próza I. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1914. SLÁDEK, J. V. Americké obrázky a jiná próza II. Praha:Nakladatelství J. Otto, 1914. SLÁDEK, J. V. Básně. Praha: Československý spisovatel, 1954 SLÁDEK, J. V. Domov. Praha 1946. SLÁDEK, J. V. Má Amerika. Fejetony a příběhy 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. SLÁDEK, J. V. Na hrobech indiánských. Praha: Československý spisovatel, 1951. SLÁDEK, J. V. Spisy básnické. I. díl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1926.
Sekundární literatura: BULÁNEK, F. D. Mladé lásky. Z mládí Josefa Václava Sládka. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1966. HRABÁK, J. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. JANKOVIČ, M. Josef Václav Sládek. Praha: Československý spisovatel, 1951. KLÁŠTERSKÝ, A. Josef Václav Sládek. Jeho život, literární dílo, ukázky bibliografie. Praha: Nakladatel Jan Svátek, 1922 LINHARTOVÁ, L. Josef Václav Sládek. Brno: Dobročinný komitét, 1946. MENCLOVÁ,V. a kol. Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri, 2005. NOVÁK, A. Josef Václav Sládek. Vydání neuvedeno. PETRŮ, E. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico. 2000. POLÁK, J. Americká cesta Josefa Václava Sládka. Praha: SPN, 1966 POLÁK, J. Josef Václav Sládek, život, tvorba. Praha: Univerzita Karlova, 1984. POLÁK, J. Josef Václav Sládek: básník domova. Praha: Nakladatel F. Borový, 1945
59
PRAŽÁK, A. Josef Václav Sládek: napsáno k 100. výročí narození básníka. Mor. Ostrava: Knihovna Literárního kruhu, 1946. STREJČEK, F. Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1948.
60
8 Resumé Ve své bakalářské práci jsem nastínila životní osudy Josefa Václava Sládka, abych v jejich kontextu poukázala na to, jak významná byla pro českého básníka jeho cesta do Spojených států amerických. V druhé části práce jsem pojednala o samotném zahraničním pobytu. Věnovala jsem se příčinám a poté průběhu dvouleté cesty. V posledním dílu bakalářské práce jsem zanalyzovala vybranou Sládkovu básnickou tvorbu psanou v Americe. Především jsem se zaměřila na tematickou stránku básnických textů, kdy jsem zjistila, že autor se ve své literární produkci nechal inspirovat prostředím, ve kterém se nacházel, a jeho pocity, které ho na cestě provázely.
In my minor thesis I am concentrated on life story of Josef Václav Sládek to show its context and the importance of Sládek’s journey to the United States in this context. In the following part of my work I deal with the stay in the United States itself. I discuss the causes and then the course of his 2- year travelling. In the last part of the thesis I have analysed selectes Sládek’s poetry written in America. I particulary focused on the themes of his texts and I have found out, that the author was inspired by the surroundings and circumstances, in which he found himself, and also by his feelings, which accompained him during his travels.
61
62