Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav české literatury a knihovnictví. Český jazyk a literatura

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Michaela Novotná

Odkaz antiky ve starší české literatuře Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Michaela Soleiman pour Hashemi, CSc.

2013

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………………………………………………

2

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce, prof. PhDr. Michaele Soleiman pour Hashemi, CSc., za odborné vedení, podnětné připomínky a přátelský přístup.

3

Obsah: Úvod………………………………………………………………………………………….5 Antika………………………………………………………………………………………...7 Řecká literatura……………………………………………………………………..8 Římská literatura……………………………………………………………………9 Antická mytologie…………………………………………………………………11 Latina v Čechách……………………………………………………………………………14 Středověk……………………………………………………………………………………21 Kosmas………………………………………………………………………………23 Zbraslavská Kronika…………………………………………………………………31 Jindřich z Isernie……………………………………………………………………..34 Alexandreida………………………………………………………………………...36 Jan Hus a jeho předchůdci…………………………………………………………...38 Renesance……………………………………………………………………………………45 Česká renesance……………………………………………………………………...46 Theriobulia Jana Dubravia…………………………………………………………...48 Jan Blahoslav………………………………………………………………………...59 Baroko……………………………………………………………………………………….64 Jan Ámos Komenský………………………………………………………………...66 Bohuslav Balbín……………………………………………………………………...76 Ohlas Vergilia ve starší české literatuře……………………………………………………...79 Závěr…………………………………………………………………………………………83 Seznam pouţité literatury…………………………………………………………………….88

4

Úvod Ve své práci bych se ráda zabývala vztahem antiky a českého prostředí, konkrétně tedy vlivem antických autorů, ideálů a myšlenek na starší českou literaturu. Vzhledem k tomu, ţe evropská a tedy i česká kultura je zaloţena na syntéze antické řecko-římské a ţidovsko-křesťanské tradice, je i pro nás antika poměrně důleţitou sloţkou kultury. Nejprve přiblíţím období antiky, její literaturu, filozofii a mytologii. Poté se zaměřím na latinu v Čechách a posléze se tedy pokusím charakterizovat jednotlivé epochy české historie a jejich vztah k antice. Co se týče období, nejvíc se samozřejmě zaměřím na epochu české renesance a humanismu, v němţ nalezneme nejvíc prvků antiky. Neopomenu však ani středověké či barokní autory, kteří byli antickou kulturou ovlivněni a okrajově se budu zabývat vztahem latiny a češtiny. Zaměřím se i na antickou mytologii a její potenciální vliv na českou literární kulturu. Primárně se soustředím na vliv antických autorů, filozofů a reálií na starší českou literaturu, ale budu si všímat i vlivu antických jazyků latiny a řečtiny na češtinu, přejímání básnických forem, atp. Co se týče středověku, mou primární literaturou budou především kroniky, a to konkrétně Kosmova a Zbraslavská, dále například Listy Jindřicha z Isernie. Dále se zaměřím na zásluţnou činnost Karla IV., který nechal mnoho antických autorů přeloţit, čímţ přiblíţil antickou tradici širšímu okruhu recipientů. Pokusím se charakterizovat antickými motivy protkané dílo Alexandreis, přiblíţím období rozmachu antického vlivu na českou kulturu, takzvaný protohumanismus. Budu se snaţit přiblíţit antický odkaz v díle Jana Husa a jeho současníků. Dále se budu detailně věnovat etapě českého humanismu, autorům a jednotlivým antickým prvkům, které do české literatury pronikaly. Nejvíce se budu soustřeďovat na Theriobulii Jana Dubravia v kontextu Nové rady Smila Flašky z Pardubic, která antickou literaturou ovlivněná nebyla. Neopomenu ani Jana Blahoslava a jeho vztah k antice, v rámci

5

čehoţ zmíním i Bibli kralickou. Co se týče baroka, svou pozornost budu upínat především na Bohuslava Balbína a Jana Ámose Komenského, zaměřím se i na recepci antické tradice v této době. Jednu kapitolu věnuji i Vergiliovi, který starší českou literaturu poznamenal ze všech antických autorů nejvíce. V diplomové práci mi budou oporou zejména publikace Antika a česká kultura od Ladislava Varcla a kolektivu autorů, dále monografie Jany Nechutové Česko-latinská literatura středověku do roku 1300 a Latinská literatura českého středověku do roku 1400. V jednotlivých kapitolách budu vyuţívat primární a sekundární literaturu dle potřeb práce.

6

Antika

Nejprve se tedy pokusím charakterizovat dané období a posléze se zaměřím na vliv antiky na české země. Lze konstatovat, ţe pojem antika označuje historické období v oblasti Středomoří, které je časově vymezeno nejprve vznikem řecké civilizace a posléze rozpadem římské říše s následným stěhováním národů, někdy bývá uváděn jako jeden z mezníků i počátek středověku. Jedná se tedy o etapu zhruba mezi 8. a 7. stoletím před naším letopočtem a 6. a 7. stoletím našeho letopočtu. Období antiky je spjato s historickým vývojem starověkého Řecka a Říma, kterým se zabývá mimo historie a filozofie také klasická archeologie. Antická kultura tedy vznikla v podstatě syntézou řecké a římské civilizace, respektive jejich kultury. Někdy bývá antická kultura označována téţ jako klasická, styl, který se zaměřoval na napodobování antiky, se proto nazývá klasicismus. Antika byla od svého zániku spojována s velkým mnoţstvím ideálů, byla neznámá a tím pádem i lákavá, aţ ve druhé polovině 19. století se začala vědecky zkoumat, byla odkryta mnohá tajemství a antika tím pádem lehce ztratila svou atraktivitu z předešlých epoch. Důleţité je podotknout, ţe antika a její historie, osobnosti a myšlenky byly aţ do počátku 20. století ţivou inspirací pro veškerou literaturu, ve své práci se proto budu zabývat jejich vlivem na starší českou literaturu. Nyní se tedy zaměřím na antickou literaturu, která se logicky dělila na řeckou a římskou, přičemţ řecká literatura zpočátku hrála prim, římská ji v podstatě jen napodobovala, později se však jejich role změnily. Posléze se budu koncentrovat i na antickou mytologii, která je rovněţ z hlediska mého zkoumání vlivu antiky na českou kulturu důleţitá. Toto krátké přiblíţení poslouţí mé práci k orientaci v nejvýznamnějších antických autoritách a mytologických bytostech, coţ napomůţe lépe pochopit vztah antiky a starší české literatury.

7

Řecká literatura

Je moţné konstatovat, ţe řecká literatura byla v podstatě souhrnem předchozí tvorby a snaţení více kmenů, které sice nebyly jazykově jednotné, ale posléze je spojila národní pospolitost. Jednalo se například o kmeny Aiolů (epická a lyrická píseň), Ionové (epos, reflexivní lyrika, výpravná a nauková próza, Dórové (sborová lyrika) a Attičané (drama, prózou filozofická a řečnická). Řecká literatura se dále vyvíjela a tvořila nové slovesné druhy, přičemţ posléze překročila hranice řeckého světa a rozšířila se po celé Evropě.1 Nyní se pokusím provést jednoduché dělení etapy antického řeckého písemnictví a k jednotlivým fázím přiřadím i nejdůleţitější autory, abychom získali určitý přehled. Celkově se písemnictví dělí na dobu klasickou a poklasickou, za konec bývá povaţováno uzavření aténských pohanských škol filozofie císařem Justiniánem v roce 529 n. l. Mezi nejvýraznější osobnosti tohoto období patří Homér (Ilias a Oddysea), dále Hesiodus (didaktická poezie), Archilochus (zakladatele lyriky) či Solón – první athénský básník. Za zmínku bezpochyby stojí i Theognis, Hipponax z Efesu, Alkaios, Sapfó či Anakreon, neopomenutelní jsou v tomto období jistě i Simonides, Bacchylides či Pindarus, v neposlední řadě i známý skladatel zvířecích bajek, Ezop. Hodně oblíbenou se v této době stala i tragédie, která souvisela s Dionýsovým kultem, zdokonalil ji Aischylus a její vývoj završil Sofokles, Euripides tragédii zpřístupnil více lidem. Nejvýznamnějším zástupcem komedie, jeţ rovněţ vznikla z Dionýsova kultu, byl v této době Aristofanes. Za nejschopnější řečníky byli povaţováni Demosthenes, Lysias či Isocrates. V této době však nade všechny vynikli filozofové a všeobecně vzdělaní učenci: Sokrates, Platon a Aristoteles. V době poklasická jiţ začalo docházet k římským intervencím, celkově se však Římané s řeckou literaturou zatím jenom seznamovali a hledali v ní inspiraci. Z důleţitých

1

Ryšánková, H. Antika - Staré Řecko - Starý Řím. Plzeň: Krajská knihovna v Plzni, 1969, str. 1.

8

autorů můţeme jmenovat například Kalimacha, vedoucího alexandrijskou modernu, Apollonia, který poprvé vyuţil motivu lásky v epice, Menandra coby zástupce uhlazené konverzační hry či Polybia, jenţ byl téměř jediným pragmatickým historikem této doby. Za nejslavnějšího spisovatele tohoto období je povaţován Plutarchus. V této době se jiţ literatura řecká a římská vyvíjí paralelně, nezávisle na sobě.

Římská literatura

Hned na počátku je podstatné podotknout, ţe se nejedná o literaturu původní, která by vznikla zušlechtěním národních slovesných prvků, ale v podstatě šlo o pouhé napodobení literatury řecké. Římané přejali literární druhy i s formami a estetickými zákony.2 V této době se vyvinulo i primitivní drama, jehoţ vznik podnítil Řek Andronicus, dalšími dramatiky byli například Naevius, jeţ byl zakladatelem římského historického dramatu, Plautus či Ennius, autor tragédií, další Terrentius (komedie) a Accius (tragédie). V této době jsou za nejvýznamnější spisovatele povaţováni Lucilius, který byl v podstatě prvním latinským satirikem, a Cato, který byl zakladatelem umělé římské prózy a učinil zadost pouhému bezduchému napodobování řeckého vzoru. Dále přišlo období označované jako tzv. „zlatý věk“. V této době konečně vznikla římská lyrika, jejímţ nejlepším a pravděpodobně i jediným představitelem byl Catullus, nejvýznamnějším zástupcem epiky byl Lucretius s jeho prvním římským filozofickým eposem. V této době působil jeden z nejslavnějších řečníků, Cicero, který byl jednou z nejvýznamnějších antických osobností vůbec. Z dalších osobností lze jmenovat například prvního biografa Nepose, osobnost panovníka Caesara, který však vynikal i na spisovatelském

2

Ryšánková, H. Antika - Staré Řecko - Starý Řím. Plzeň: Krajská knihovna v Plzni, 1969, str. 8.

9

poli, prvního římského historika Sallustia či polyhistorika Varra, jenţ bývá někdy označován i jako nejučenější Říman všech dob. Dále nutno zmínit římského velikána Vergilia, kterému se budu podrobněji věnovat později, dalším byl Horatius (představitel písňové lyriky a literární estetiky), Tibullus (autor elegií s milostnou tematikou), Propertius a v neposlední řadě také Ovidius, jenţ bývá povaţován za nejnadanějšího římského básníka. Dějepisectví se věnoval sám Augustus, dále Agrippa, Asinius, Pompeius či Cremutius, v rétorických a filozofických spisech vynikal například Livius, zástupcem jediného spisu odborné literatury byl Vitruvius. Za zmínku stojí Phaedrus a jeho zavedení bajky jako samostatného literárního druhu, zástupcem satiry byl například Persius, dále Iuvenalis či Martialis. Větší oblibě se těší epika – Lucanus, Valerius Flaccus či Statius. Nejoblíbenější prózou byla v této době próza filozofická a nauková, ze schopných autorů lze jmenovat satyrika Petronia, dále literárně všestranného Seneku, v řečnictví vynikal například Quintilianus. Co se týče dějepisectví, je nutno zmínit nejznamenitějšího historika Tacita, v naukové próze vynikl Plinius starší. I z období úpadku lze zmínit významné osobnosti, například Řeka Claudiana, v lyrice vynikl Ausonius, v próze zaujal výsadní postavení Apuleius, s biografií je spojováno jméno Suetonia, z dějepisectví jako jediný stojí za zmínku Ammianus. Po tomto období začalo vzkvétat zejména křesťanské písemnictví, které mělo zpočátku ryze náboţenský charakter, ale postupně se rozšířilo i mezi světskou veřejnost. Nutno podotknout, ţe v pozdní fázi antiky došlo v podstatě ke změně vzájemného vztahu řecké a latinské literatury, je patrné, ţe se jiţ nejedná o hegemonii řecké literatury, která byla latinské vţdy vzorem. Naopak lze hovořit o paralelním vývoji obou literatur, jde tedy o dvojjazyčnou literární kulturu. Navíc se s nastupujícím křesťanstvím vyděluje i literatura křesťanská, která stojí v opozici literatuře světské.

10

Celkově začíná pozdní antické básnictví přecházet ve středověké, začíná se projevovat záliba v poetických hříčkách, nejvýraznější jsou tzv. „carmina figurata“. Tuto poetickou hříčku vyvinul jiţ v době Konstantinově (počátek 4. století) latinský básník Publilius Optatianus Porphyrius. Důleţité je upozornit, ţe různé etapy české literatury se inspirovaly v jiném období antiky, například v rámci české renesance se největší oblibě těšila římská literatura, především tzv. zlatý věk a jeho největší autority, jako Vergilius, Ovidius, Horatius a další. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla zařadit i samostatnou kapitolu věnovanou Vergiliovi, který byl oblíbený prakticky po celou dobu písemnictví v Čechách, a to i díky středověkému křesťanskému výkladu jeho děl. Stejný trvalý zájem vzbuzovali i starořečtí spisovatelé jako Homér a Solón či antičtí filozofové Sokrates, Platon či Aristoteles, kteří si udrţeli oblibu od středověku aţ po baroko a jejichţ myšlenky slouţily jako opěrný bod argumentace mnohým staročeským autorům. O tendenci vyuţívání antických autorit ve prospěch různých hnutí pojednám později.

Antická mytologie Toto téma je velice obsáhlé, proto se pokusím přiblíţit jen základní informace a zaměřím se zejména na řeckou kosmogonii, tedy mýty, které se týkaly vzniku a fungování světa. Posléze popíši i jejich římskou podobu, uvedu ekvivalenty bohů atp. Právě tento typ mytologie byl nejoblíbenější a také se nejvíce rozšířilo povědomí o postavách této mytologie, a to i mezi české vzdělance, tudíţ je pro naši práci relevantní právě tento typ mytologie. Budeme vycházet z mytologického schématu, který ve svém díle Theogónia popsal antický řecký básník Hesiodos v 7. století př. n. l. Dle něj tedy na počátku všeho stojí Chaos (temný prostor a pramen všeho), v něm vznikly Erebos (temno), Nyx (noc), Gáia (země), Éros (spojující síla) a Tartaros (podsvětní propast). Erebos a Nyx spolu zplodili Aithér (věčné

11

světlo) a Heméru (den), Gáia ze sebe vydala Úranos (nebe) a Pontos (pohoří a moře). Gáia a Úranos spolu počali první boţskou generaci, tzv. dvanáct Titánů (Kronos, Rheia, Foibé a další), mimo těchto navíc zplodili jednooké Kyklópy a mnohohlavé Hekatoncheiry. Kronos a Rheia počali další generaci bohů, mezi nimi byla Héstie, Deméter, Héra, Hádes, Poseidon a Zeus. Tato generace bohů je pro nás nejdůleţitější a nejvíce se také objevuje v literárních památkách, antikou ovlivněných. Jak známo, Zeus přemohl svého otce a jeho sourozence, tzv. titánomachii, a nastala nadvláda olympských bohů. Nyní se tedy pokusím krátce charakterizovat „pole působnosti“ antických bohů a v závorce za jménem vţdy uvedu jejich římskou obdobu. Zeus (Jupiter) byl tedy vládcem celého světa a bohů, stráţcem přísah atp., jeho manţelkou byla bohyně Héra (Juno), se kterou zplodil například boha války Árese (tj. Marta), Hefaista (Vukana) a Hébé (Iuventa). Měl však i mnoho dalších nemanţelských potomků, z nejvýznamnějších můţeme zmínit boha slunce Apollóna, bohyni lovu Artemis (Dianu), Persea, Dionýsia (Libera), Persefoné (Koré), Hérakla, Múzy, Charitky (Grázie) a Hóry, v neposlední řadě nutno připomenout také Pallas Athénu (Minervu), bohyni moudrosti, která údajně vyskočila z Diovy hlavy. V antické mytologii se samozřejmě objevuje mnohem větší mnoţství různých bohů, mytologických bytostí a nestvůr, pro účely práce však bohatě postačí toto krátké shrnutí. Nejfrekventovaněji se však ve starší české literatuře objevuje z antické mytologie postava Dionýsia (Libera), boha vína a plodnosti v přírodě, stejně tak se některá česká díla zmiňují i o jeho druţkách Bacchatkách a slavnostech vína. Zpravidla bývá tedy dáván spíše jako negativní příklad, je nejčastěji charakterizován jako bůh emocí a chaosu. I Zeus je v pozici nejvyššího antického boha poměrně hojně zmiňován. Často se do českého literárního díla dostala i různá antická mytologická monstra, jako například Scylla a Charybda zobrazující lidské hříchy, kterým můţe člověk podlehnout, nebo bájný Minotaurus, hodně oblíbený u Komenského v jeho lehce bizarním pojetí labyrintu. Poměrně často se objevuje i

12

oslovování Múz, krásné ţeny jsou ve starší české literatuře často přirovnávány k antické bohyni krásy Afrodité. Celkově je však přístup k antické mytologii vzhledem k odsuzování pohanství a uctívání více bohů poměrně komplikovaný, vliv antické mytologie na starší českou literaturu je však nepopiratelný, jak si později doloţíme na příkladech.

13

Latina v Čechách

Nutno podotknout, ţe jedním z nejdůleţitějších pojítek mezi antikou a Čechami v době středověku byla latina, která slouţila jako jazyk komunikace intelektuálů a pomáhala jim v seznamování se s literárními památkami latinské epochy. Po pádu říše by se dal předpokládat konec obliby a velkého rozšíření latinského jazyka, někteří „barbarští“ panovníci však udrţení tohoto starověkého jazyka podporovali. Došlo však k roztříštění jazykové normy a vznikalo mnoho dublet, k následné unifikaci přispěla aţ politika a reformní snahy Karla Velikého, který chtěl dosáhnout i intelektuálního sjednocení své říše. Latina jako jeden z nejstarších jazyků prošla několika vývojovými etapami, které na sebe navazovaly, rozlišuje se latina archaická, klasická, vulgární, křesťanská, středověká a novodobá. Nejdůleţitější postavení měla logicky latina klasická, která byla vzorem a z níţ vycházela jazyková a spisovná norma, obracely se k ní školské instituce, vzdělávací systémy a literární i jazykové teorie od samé antiky aţ po novověk. Po tomto období následovalo i období rozkolísanosti způsobené spojováním spisovné latiny s hovorovými prvky, coţ mělo za následek mnohá nedorozumění i v církevní správě, přičemţ toto vedlo v rámci karolinské renesance k obnovení spisovné latiny. Latina byla tímto krokem vzkříšena jako jazyk církevního dorozumívání a jazyk vzdělanců, ale zároveň došlo k odcizení latiny prostému obyvatelstvu. V Čechách se latina vyvíjela ve čtyřech obdobích, a to v rámci středověku, kdy se latinské písemnictví projevovalo v kronikách, diktáminech a nových terminologiích. Dále se jednalo o epochu předbělohorského humanismu, která byla nejvíce inspirována antikou a projevovala se humanizujícími tendencemi a stejnou poezií a prózou. V baroku byly

14

nejčastější panegyriky, umělá stylistika i umělecký jazyk a v klasicismu se latina nejvíce objevovala v rámci literární historie a posléze přesáhla aţ do novolatinského básnictví. 3 Ve školách se latina poměrně často vyučovala pomocí memorování latinských klasiků, přičemţ tato tradice postupně přešla i do českých škol, ţáci se učili pomocí základních modlitebních textů, ţalmů a chorálních zpěvů, aţ později se přidalo i čtení a psaní.4 Důraz se kladl především na ústní projev, od ţáků bylo poţadováno konverzovat mezi sebou i s učitelem plynně latinsky, ústní projev se pěstoval formou dialogu. Středověcí ţáci se tedy s latinou setkávali pomocí gramatik, například Ars maior (Větší učebnice) či Ars minor (Menší učebnice), dále i prostřednictvím četby antických autorů, k nejoblíbenějším v té době patřili například Vergilius, Horatius, Seneka, Boëthius, Terentius či Cicero. Za zakladatele prvních latinských škol v Čechách bývá povaţován kníţe Václav, coţ ovšem není nijak doloţeno a bývá tak usuzováno na základě poměrně bohatých hagiografických pramenů. Prokazatelné ovšem je, ţe latinské vzdělání bylo ještě v době Václava něco mimořádného, coţ mladého kníţete odlišovalo od jeho vrstevníků. Otázkou ovšem zůstává, zda se jiţ dalo hovořit o jakémkoliv vztahu k antice, protoţe latině bylo vyučováno pouze pomocí liturgických textů, antičtí autoři u nás ještě nenalezli oblibu, znalost latinského jazyka byla celkově unikátním jevem. Za první počin, který zpřístupnil antickou vzdělanost českému publiku, můţe být povaţováno zaloţení praţského biskupství roku 973, které se posléze stalo centrem latinského vzdělání a sídlem latinsky orientované inteligence. Pravděpodobně spolu se zaloţením biskupství byla u Sv. Víta zaloţena i katedrální škola, o které se jako první zmiňuje ve své Kronice Kosmas (1074), kterým se budu zabývat ještě později. Právě v této době jsou latinské gramatiky v Evropě doplňovány i četbou nejenom starokřesťanských básníků, ale i méně obtíţných autorů antických, například jsou oblíbena 3 4

Tříska, J. Latinas bohemica: Výbor z latinské literatury českých zemí. Praha: Trizonia, 1996, str. 7. Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 17.

15

Catonova Disticha, Avionovy bajky či Vergiliova poezie. Díla literárně vyšší úrovně se začala do četby zařazovat právě aţ v průběhu 11. století, a to například Statius, Lucanus, Horatius, Persius, Iuvenalius a Terentius. Po poznání těchto a dalších autorů ţáci přistupovali k dialektice, rétorice a dalším uměním quadrivia, přičemţ největšími autoritami byly například Platon (pro dialektiku), Cicero (pro rétoriku), Boëthius (pro aritmetiku a hudbu) a Martianus Capella (pro geometrii).5 V Čechách je ovšem situace jiná, klášterní škola v Praze stojí na samém okraji zájmu, vyučování je stále zaloţeno na čtení ţaltářů, uţívání Donatovy gramatiky a moţná ještě doplněno četbou Catonových distich a Avianových bajek, o znalosti klasických autorů však nemůţe být ani řeč, zejména díky neustále ještě probíhajícím snahám o kristianizaci českých zemí. Celkově aţ do konce 14. století není mnoho zmínek o výskytu antických autorů v českých knihovnách, je tedy otázkou, na jaké úrovni v této době výuka latiny opravdu byla. Nelze však pochybovat o tom, ţe jedním z nejvýznamnějších ţáků praţské katedrální školy byl v dané době kronikář a děkan praţské kapituly Kosmas, jehoţ znalost antických autorů je nepopiratelná, proto mu věnuji samostatnou kapitolu. Jeho antická vzdělanost se tedy dostává do rozporu s domnělou nevalnou úrovní českého školství, vše se ovšem vysvětluje Kosmovým dalším studiem, kterým doplnil praţské vzdělání, a to konkrétně v Lutychu. Nejpravděpodobnější je tedy hypotéza, ţe Kosmas v Praze nabyl základní znalosti latinské gramatiky a jednodušších antických děl a v Lutychu své vzdělání prohloubil. Celkově lze tedy konstatovat, ţe ač se ještě nedalo hovořit o samostatné četbě antických autorů a celkově antické vzdělanosti, české literární publikum bylo však jiţ ve 12. století na takové úrovni, ţe bylo schopno přijmout Kosmovu kroniku, která byla poměrně sloţitá, coţ dokazuje vysokou úroveň českého školství v dané době. Lze konstatovat, ţe latinská kultura sjednocovala celou Evropu, v rámci zaměření škol se však začínají vydělovat dva silné proudy, a to klášterní školy, v nichţ je důraz kladen na

5

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 21.

16

gramatiku, dokonalé vyjadřování a jazyk jako takový, a na školy, kde je upřednostňována zejména filozofická reflexe. Na konci 12. století začínají dokonce vznikat jiţ první univerzity a v západní Evropě vrcholí zájem o četbu antických autorů, výuka je zaloţena právě na jejich četbě a začínají vznikat i první návody, jak antické autory číst a interpretovat. V Čechách však stále zůstává latinská vzdělanost na periferii, kristianizace jiţ sice dospěla vrcholu, avšak politická situace a oslabení moci vládnoucího rodu, tedy Přemyslovců, nepřály kulturnímu rozvoji. Jediná společenská vrstva, která mohla poznat a proţít antický odkaz, byli prakticky jen příbuzní vládnoucího rodu, kteří měli přístup k zahraničnímu vzdělání stejně jako například Kosmas. Stejně jako on v Lutychu studoval například biskup Jaromír, praţský probošt a pozdější biskup Daniel nebo Přemyslovec Jindřich Břetislav. Celkově u nás začalo docházet k velkému nárůstu kostelů a církevních staveb, bylo proto zapotřebí rozmnoţit řady kněţí a gramotných obyvatel celkově, vzdělání jako takové se sice neprohlubovalo, zato se rozšiřovalo do dalších společenských vrstev, počet škol rostl. Situace se v Čechách nezměnila ani ve 13. století., na konci století 12. naopak počalo celoevropsky docházet spíše k odklonu od studia klasických autorů. Oblíbenost si zachoval Aristoteles, stejně jako Donát a Vergilius co se týče vyučování jazyka, navíc však vznikaly i nové gramatiky, latina jiţ nebyla pouze jazykem písemnictví, stávala se prostředkem komunikace, bylo proto zapotřebí různých úprav a především usnadnění sloţité gramatiky. Postupně došlo například ke zjednodušení syntaxe, byla prosazována stylová jednotvárnost, nejčastější byly ovšem změny lexikální, vznikala nová terminologie a celkově narůstala slovní zásoba. Dalo by se říci, ţe se latina v rámci 13. a 14. století měnila z jazyka básníků na jazyk vědců. V Čechách se začaly projevovat stejné tendence, na některých školách však byla upřednostňována výuka latiny, na jiných se více zaměřovali na matematiku, velmi dobrou úroveň si kontinuálně zachovávala tzv. praţská škola, tedy škola při biskupském chrámu sv.

17

Víta. Důleţitou roli sehrál v této době i Jindřich z Isernie, jemuţ se budu věnovat ještě později. Vedle katedrální školy při kostele sv. Víta si důleţité postavení vydobyla vyšehradská škola mistra Jindřicha, přičemţ tato škola se zaměřovala zejména na výchovu světských vzdělanců, celkově výuka směřovala k ovládnutí ars dictandi (umění skládat listy a úřední písemnosti), coţ bylo zaloţeno na dokonalé znalosti latiny. Zatímco tedy ve světě zájem o latinu a antickou vzdělanost klesal, v Čechách byl na vzestupu, svého vrcholu však díky neutěšeným osudům českých zemí nikdy nedosáhl a ţádné překvapivé výsledky tedy také nepřinesl. Celkově je moţné konstatovat, ţe české vzdělávací instituce byly na dobré úrovni, co se výuky latinského jazyka týče, nikdy však nevedly své ţáky k hlubšímu studiu antických autorů, tudíţ antická kultura a její odkaz nebyly v českých zemích plně pochopeny, samozřejmě s výjimkou několika osobností, které měly moţnost studovat na západoevropských univerzitách. Aţ konec 13. století se vzrůstajícím počtem latinských škol a zájmem intelektuálů je příznivější proţitku antiky a jejích autorů, ale jak jiţ bylo řečeno, zájem o antiku v Čechách nikdy nedosahuje takové úrovně jako v západní Evropě. Díky přicházejícímu humanismu s jeho obnoveným zájmem o četbu antických autorů vzrostl kromě obliby klasické latiny i zájem o řečtinu, která se po Evropě i Čechách šířila s vlnou řeckých emigrantů, kteří nejenom ţe disponovali jazykovými znalostmi, ale přinesli s sebou i antická díla v originálním znění. Na latinu byly v této době kladeny poměrně velké nároky, bylo zapotřebí překladů bible i nových reedic antických děl, rozvoj latinské filologie byl nevyhnutelný. Latina této doby se logicky nazývá humanistická. Jiţ nebyla ţivým jazykem jakéhokoliv etnika, slouţila spíše jako nástroj intelektuální komunikace, ovšem její oddálení od vyvíjející se středověké latiny, které rozumělo podstatně větší mnoţství obyvatel, vedlo postupně k částečné ztrátě i této její funkce.

18

Důleţitý je fakt, ţe humanistická latina ovlivňovala i podobu tehdejší češtiny, čímţ se budu podrobněji zabývat v kapitole o Bibli kralické. Tento vliv byl následkem bilingvismu významných českých autorů té doby, jejichţ čeština ovlivňovala normu. Právě tito byli i ve vyjadřování v jazyce českém ovlivněni strukturou latiny, vnášeli tedy do své mateřštiny latinskou syntax i styl. Docházelo k velkému mnoţství lexikálních přejímek z latiny do češtiny, o čemţ pojednám podrobněji později. Pro období humanismu je celkově typický zájem o jazyky, tím pádem se projevil filologický zájem i o češtinu. Lze říci, ţe čeština a latina spolu koexistovaly na českém území od 13. aţ do 18. století, jejich funkce se postupně proměňovaly, obecně je moţné říci, ţe latina slouţila převáţně jako jazyk vědy, čeština jako jazyk komunikace (Jan Hus), latina byla jazykem vzdělanců, čeština jazykem prostého lidu. Jazykový paralelismus se objevoval i v některých dílech, především jej bylo vyuţíváno v makarónských textech či v bajkách, např. Nová rada (viz další kapitola), O lišce a dţbánu, A ta panna stračička, atd. Bilingvismus zasahoval i do terminologie. Za nejvíce bilingvní autory jsou pokládáni Klaret, Milíč, Jan Hus, Jan Blahoslav a Jan Ámos Komenský, o nichţ pojednám v dalších kapitolách. I v baroku se zachovalo poměrně silné postavení latiny, od humanistické latiny s puristickými tendencemi ji odlišuje a ke středověké latině ji naopak přibliţuje především stylová variantnost. Výstiţně charakterizuje latinu své doby Bohuslav Balbín: „Je třeba vědět, ţe je více druhů latiny, které se nemají směšovat. Jedním z nich je latina, která se pouţívá při náboţenské tematice – mohl bys ji nazvat církevní. Ta plně dosáhne cíle, jestliţe se co nejtěsněji přimkne jak k překladu biblických textů zvanému Vulgáta, ke slovům církve, tak k výrokům svatých Otců. Tato latina neváţí slova, nýbrţ pronáší boţská proroctví a s oblibou činí časté naráţky na posvátné texty. „… Proto byl by směšný, kdo by při posvátné látce napodoboval Cicerona nebo jiného světského spisovatele; tato latina má být totiţ naplněna výroky svatého písma.“ Dále poznamenává: „Kromě toho je také latina básnická, ještě jiná je

19

dějepisecká.“6 Pro latinu té doby je charakteristická výrazná expresivita, obliba neologismů, mnoho výpůjček z řečtiny, stylový synkretismus a pravopisná rozkolísanost. Latina se v českých zemích udrţela dlouho jako jazyk státní správy, jako liturgický jazyk ţije v podstatě dodnes. Nyní se budu věnovat charakteristice jednotlivých období, jak šla po sobě v českých dějinách, pokusím se charakterizovat jejich přístup k antice a vývoj tohoto přístupu. Posléze se zaměřím na nejvýznamnější české autory, kteří byli v tom kterém období antikou ovlivněni.

6

Balbín, B. Versiimilia. In: Kysučan, L. Antické tradice v barokní latinské literatuře českých zemí. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, str. 31.

20

Středověk Latinsky bývá toto období označováno jako „medium aerum“, neboli střední věk, mnohými bývá povaţován jako období úpadku, nutné zlo mezi původní antikou a tou, kterou vzkřísila renesance. Například Petrarca označuje středověk jako „období temnoty“ (tenebrae), jiní historikové období středověku označují jako „temná staletí“ (dark ages). Toto období je charakterizováno rozkladem kosmopolitní kultury i státních struktur, probíhalo stěhování národů a v podstatě jedinou organizovanou sloţkou zůstala křesťanská církev, která uchování antického odkazu příliš nepřála. Přesto i ve středověku najdeme mnoho antických odkazů, nejoblíbenějším se v tomto období nejpravděpodobněji stal Vergilius. A to především jeho Bucolica a zejména 4. ekloga, které mnozí křesťanští učenci přisuzovali věštecký charakter, vzhledem k popsanému narození dítěte, s nímţ nastane nový, „zlatý“ věk. Na osobnost Vergilia se ještě zaměřím v samostatné kapitole. Vztah antiky a křesťanství jako takovým byl poměrně komplikovaný a prošel sloţitým vývojem, z počátku byl přístup samozřejmě negativní, antická díla byla zakazována, ne-li pálena, vyznavači antiky a jinověrci byli pronásledováni. Postupně se však křesťanská církev stala prakticky jediným uchovatelem památek této epochy, coţ se dělo pomocí opisování antických spisů. Hojně se objevovaly krátké výtahy z děl a uchování a zprostředkování antických vědomostí rozhodně přispěl i encyklopedismus a především překlady, které zprostředkovaly poznání antiky i prostým lidem. Zjednodušeně lze po skončení antiky provést rozdělení následujícího vývoje na tři cesty kontinuity, přičemţ jednou z těchto cest byl vědomý a programový návrat k antickým textům, který však symbolizoval především humanismus, ve středověku natolik běţný nebyl. Dále docházelo k citování antických autorů a zmínek antických reálií z druhé ruky, kdy autor parafrázuje antického autora, aniţ si je toho vědom. Naposled nutno zmínit i fakt, ţe středověcí autoři se pohybovali v myšlenkovém i formálním prostředí zaloţeném antickým

21

dědictvím rovněţ bez vlastního vědomí. Za dobrý příklad poslouţí například středověký kazatel, který v rámci přípravy kázání dodrţoval Ciceronova pravidla, aniţ by to však tušil. Antika však kromě milovníků a napodobitelů nalezla i mnohé zatvrzelé odpůrce, jedním z nich byl například Tertullianus, který bývá povaţován za největšího „nenávistníka“ pohanské antiky. Dále i Hieronymus Stridonenois (takzvaný Jeroným), který se dokonce v jednom listu zařekl, ţe uţ nikdy nebude číst antické autory, ač je choval v oblibě. Bylo to údajně kvůli jeho snu, ve kterém se kvůli křesťanství vzdává mnoha věcí, jen svou antickou knihovnu není schopný obětovat, coţ je mu ve snu právě vytknuto a on se jí nakonec také zříká, aby mohl dojít království nebeského. Zmíněný Hieronymus proslul zejména překladem Starého a Nového Zákona. 7 Nutno podotknout, ţe ve středověku byl soubor oblíbených antických autorů zcela odlišný neţ v naší době, celkově byla upřednostňována četba spíše výborů a antologií neţ celých děl. Co se týče českých zemí, středověku a antické tradice, za zmínku bezpochyby stojí Kosmas a jeho kronika, víceméně i Kronika Zbraslavská a texty Jindřicha z Isernie, markantní vliv antiky je znatelný i v díle Alexandreis. Jim se tedy budu podrobněji věnovat v následujících kapitolách.

7

Ryšánková, H. Antika - Staré Řecko - Starý Řím. Plzeň: Krajská knihovna v Plzni, 1969, str. 17.

22

Kosmas Tato známá osobnost českých dějin, kanovník a posléze děkan svatovítské kapituly, se proslavil zejména svou Kronikou Čechů, která byla ve své době, tedy na počátku 12. století, poměrně průkopnickým dílem. Zemřel zhruba v osmdesáti letech, přičemţ byl po celý ţivot víceméně všímavým pozorovatelem, neproslavil se hrdinskými činy, ale do historie české literatury se zapsal nesmazatelně. Ještě dnes, po více neţ osmi stech osmdesáti letech je jeho Kronika čtenářsky atraktivní, neboť stále poskytuje poutavý popis nejstarší české historie. Důleţité je připomenout, ţe dílo je psáno pro Kosmovy současníky a dnešní čtenář moţná jen stěţí pochopí nejrůznější ponaučení, která se Kosma snaţí vyvodit, protoţe se pokouší vyvarovat pouhému popisu událostí, tak jak šly po sobě. Pochopení jeho Kroniky je rozhodně znesnadněno společenskými změnami, které proběhly na počátku 12. století. Lze uvést, ţe člověk z Kosmovy doby byl zcela vázán na přírodu, byl jí v podstatě podřízen. Těmito podmínkami se ovšem Kosmas pochopitelně nezabývá, neměl důvod popisovat stav, který jeho potenciální recipienti velmi dobře znali. Vzdělání v této době nemělo vysokou úroveň, avšak jiţ se začínali objevovat učení vzdělanci, kteří zpravidla získali své vzdělání na studiu v zahraničí. Ani oni ovšem nemohli najít příliš dobré uplatnění, jelikoţ důleţité posty jiţ totiţ měli rozebrané Němci. Právě v této době tedy začíná v Čechách převládat protiněmecké smýšlení, proto i Kosmas útočí proti cizincům, „kteří do země přišli bez kalhot“.8 Dalo by se říci, ţe jiţ v tomto období nalézá své základy programový český patriotismus. Latinské vzdělání nemělo v Čechách tradici, jak jsem jiţ zmiňovala dříve, v rámci 11. a 12. století začala latinská kultura do Čech teprve pozvolna pronikat, latinských učenců byla opravdu jen hrstka a tito se museli za svým vzděláním „plahočit“ po celé Evropě, do Lutychu, Paříţe, Lyonu či do Chartes. Přesto i ve své

8

Třeštík, D. O Kosmovi a jeho kronice. In: Kosmas. Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl: Paseka, 2005, str. 12.

23

době Kosma našel bohaté čtenářské publikum, které bylo znalé latiny a bylo schopné porozumět literárním naráţkám a antickým odkazům. Svou Kroniku Čechů (Chronica Boëmorum) začal sepisovat v podstatě aţ na sklonku ţivota, jiţ jako stařec, v roce 1119, tedy šest let před svou smrtí, přičemţ své dílo pojímal spíše jako kroniku národa, nikoliv území. A právě tento národ byl ohroţen tím, ţe nebyl sjednocen pod vládou jednoho rodu, čehoţ vyuţívali útočníci z vnějšku a národu hrozila ztráta samostatnosti, Kosma chtěl svým dílem probudit určitý patriotismus, sám se vyjádřil pro sjednocení pod přemyslovským rodem, kdy vládnout měl vţdy nejstarší z rodu. Kroniku se rozhodl sepsat z toho důvodu, aby Čechům ukázal slavnou minulost a vzbudil jejich hrdost, kterak český národ do neosídlené a pusté země přišel a vše sám od píky vybudoval. Jak autor sám nastiňuje v předmluvě, dalším důvodem sepsání kroniky bylo zboţné přání, aby nejstarší pověsti opřádající vznik českého národa neupadly v zapomnění. Čechy jako národ by dle něj nemělo spojovat pouze vědomí společného praotce Čecha, ale také sjednocení pod jedním vedením, určité politické vymezení. Ne kníţaty však „stojí země česká“, ale svým národem.9 V podstatě se jedná o první zpracování světského tématu, do této doby se všechna díla opírala o církevní náměty. Zpracovává dějiny od dob nejstarších aţ do roku 1125, kdy Kosmas zemřel. Jeho dílo nebylo dlouho překonáno, někteří autoři, jako například Kanovník vyšehradský či Mnich sázavský na něj navazovali a doplňovali důleţité události po Kosmově smrti, ovšem dílo stejného rozsahu a úrovně se v Čechách posléze dlouho neobjevilo. Podle A. Koláře Kosmas ve své Kronice Čechů v podstatě pojímá historickou tematiku čistě literárním aţ beletristickým přístupem, coţ je na tomto díle rovněţ výjimečné. 10 Jedním z charakteristických rysů kroniky je právě velké nasycení antickými motivy, které se v takové míře neobjevuje aţ do počátku humanismu v Čechách. Uţ jen počet

9

Třeštík, D. O Kosmovi a jeho kronice. In: Kosmas. Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl: Paseka, 2005, str. 16. 10 Švanda, L. K recepci antiky v Kosmově kronice. Graeco-Latina Brunensia, Brno: Masarykova univerzita, 2009, roč. 14/2009, 1-2, str. 333.

24

antických klasiků, které v díle zmiňuje, je nebývalý, objevují se četné reminiscence na jejich díla, které v podstatě tvoří určitou strukturu kroniky. Například podle M. Švába se u nás aţ do 14. století „nesetkáme s tak ţivým projevem antiky jako u Kosmy“.11 Pokusím se nyní v jednotlivých kapitolách sledovat vývoj antické tematiky a poté vyvodit závěry. Dalo by se říci, ţe v Kosmově Kronice se objevují antické prvky mytologické, historické, v menší míře i geografické. V první knize zmiňuje geografické pojmy, jako Tanais, coţ bylo řecké antické město, on jej však nazývá řekou, jíţ vymezuje oblast Germanie, jiţ ze samého počátku lze tedy zpochybnit Kosmovu historiografickou důvěryhodnost. Zmiňuje rovněţ oheň prudší neţ v Etně a velmi často se opakují i odkazy na Řím. V jeho díle se neobjevují jenom antické citáty, parafráze a aluze, pouţívá navíc i celou škálu formálních literárních prostředků z antiky. Nejnápadnějším z těchto prostředků je prozimetrum, které bylo typické pro antická díla, ale i ve středověku bylo uţíváno hojně, dle D. Bartoňkové je však Kosmovo prozimetrum plnohodnotné a srovnatelné spíše s antickými prozametrickými díly. 12 Jeho největší, i kdyţ zdaleka ne jedinou inspirací v jeho tvorbě mu byl karolinský kronikář Reginon z Prümu, stejně tak jej však po jazykové, stylistické a kompoziční stránce pravděpodobně ovlivnili antičtí autoři Sallustius, Livius a Tacitus.13 Dílo je protkáno mytologickými motivy, v rámci popisu tzv. prvního věku se zmiňuje o darech „Cereřiných a Bakchových, kterých ani nebylo“14, čímţ naráţí s největší pravděpodobností na alkohol, jehoţ byl Bakchus (římský epiteton pro Dionýsa) bohem, a na úrodu plodin, kdyţ zmiňuje bohyni zemědělství Cereru (Deméter). Při popisu pohanství a volného způsobu ţivota zmiňuje tři Grácie (Charitky): „Neboť po způsobu dobytka kaţdou 11

Šváb, M. Latinské předkarlovské kroniky. In: Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 41. 12 Bartoňková, D. Prosimetrum u Kosmy. In: Classica atque mediaevalia Jaroslao Ludvíkovský octogenario oblata. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, str. 156. 13 Švanda, L. K recepci antiky v Kosmově kronice. Graeco-Latina Brunensia, Brno: Masarykova univerzita, 2009, roč. 14/2009, 1-2, str. 333. 14 Kosmas. Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl: Paseka, 2005, str. 23.

25

noc nové sňatky uzavírali a s východem jitřenky přetrhávali svazek tří Grácií a ţelezná pouta lásky.“15 Mytologické názvosloví naznačuje, ţe se Kosmas inspiroval zejména mytologií římskou, a to vzhledem k uţitým jménům a opomíjení jejich známějších řeckých ekvivalentů. Srovnává dcery kníţete Kroka s postavami antické mytologie, například Kazi přirovnává díky její znalosti bylin a léčitelským schopnostem k Médee z Kolchidy a Asklepiovi, je dle něj zrozena z Cerery. Teta podle něj navedla hloupý lid, aby se klaněl Oreádám, Dryádám a Amadryádám, neboli Nymfám – polobohyním nebo niţším přírodním bohyním. Na tomto příkladu opět ukazuje dle něj nesmyslnost pohanství, vysmívá se hlupákům, kteří Tetě „naletěli“, i dalším, kteří uctívají oheň, háj, kameny atp. Libuši přisuzuje vlastnosti, jaké měla věštkyně Sibylla, kouzelnice Médea z Kolchidy či čarodějka Kirké Aiaiská. Všechny tři sestry nazývá třemi Eumenidami, které byly bohyněmi pomsty – neboli fúriemi, přičemţ Eumenides je rovněţ názvem třetího dílu Aeschylovy Oresteiy. Pakliţe některý z panovníků umírá, dle Kosmy se odebírá k zeti Cereřinu (Hádovi), který byl bohem podsvětí a manţelem (a zároveň strýcem) Cereřiny dcery Persefóné. Pro přesnou interpretaci takových úseků Kosmova textu je tedy znalost antické mytologie nezbytná. O bohu podsvětí Hádovi se v Kronice zásadně vyjadřuje jako o zeti Cereřině, například říká: „Do černých pekelných stínů teď odejdeš, bez viny nejsa, čin můj ať od Tebe zví zeť Cereřin – pamatuj na to!“16 Nechybí ani naráţky na Jupitera (Dia), Marta, jeho sestru Bellonu a právě na Háda. Venuši, tedy bohyni plodnosti, lásky a krásy, jinak nazývanou Afrodíté, také neopomíjí: „Mysl jinochova, roznícená ohněm Venušiným, vře, jako kdyţ ohni sálá Etna.“17 Druhá kniha je zakončena krátkým oslovením Múzy: „Zastav, Múzo, svůj krok, jiţ dosti jsi stvořila kronik. Řekni, kdyţ skončena báseň: „buď sbohem, čtenáři milý!“ “18 V závěru třetí knihy se dovolává její rady: „..sličná rádkyně

15

Tamtéž, str. 23. Kosmas. Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl: Paseka, 2005, str. 149. 17 Tamtéž, str. 71. 18 Tamtéž, str. 135. 16

26

má, dej nyní, Múzo, mi radu ...“19 a jako autorský subjekt s ní de facto rozmlouvá o dalším osudu svého díla a také vzpomíná na svá studia v Lutychu. Boleslavovu náturu popisuje pomocí přirovnání k antickým surovcům: „Bylť tento kníţe Boleslav – smí-li se kníţetem nazývati ten člověk bezboţný a násilný, krutější neţ Herodes, surovější neţ Nero, převyšující Decia nelidskostí činů, Diokleciána krvelačností, čímţ si získal příjmení „Boleslav Ukrutný“ – tak urputný, ţe se v ničem neřídil rozvahou ani rozumem, nýbrţ všechno činil podle své libovůle a nálady.“20 Břetislavovu odvahu naopak zdůrazňuje srovnáním s jinými antickými hrdiny: „Musí ustoupit ithacký hrdina, ţe chytrým důvtipem vypátral syna Thetidina, ani se nesmí chlubit pastýř z Ilia, ţe Tyndareovnu unesl z Amykel, protoţe tento jinoch Břetislav nad oba dva předčí srdnatostí i nesmírnou odváţností.“21 Matoucí je odlišné pojmenování daných osob a míst, které bylo pravděpodobně v Kosmově době běţné, pro dnešního čtenáře jsou směrodatnější dnešní názvy, ithackým hrdinou je pravděpodobně míněn Oddysseus, Ilion je Trója a Tyndareovna Helena (v současné edici Kosmovy kroniky je proto pro dnešního recipienta zaveden systém vysvětlivek). Důleţité bylo a je tedy i historické a mytologické povědomí, aby čtenář mohl řádně pochopit míru Břetislavovy odvahy atp. Samozřejmě nechybí ani známé označení Břetislava jako českého Achillea, i slavnému řečníkovi Ciceronovi by dle něj došla slova, pakliţe by se pokoušel popsat Břetislavovy zásluhy. Asi nejčastěji citovaným autorem je Vergilius, a to konkrétně jeho Aeneis, méně jiţ Bucolica (Pastýřské písně) a Georgica (Rolnické zpěvy), přičemţ se objevují méně často doslovné citáty, zpravidla pouze ty, které jsou všeobecně znány, naopak intenzivně je kronika protkána upravenými citáty, a to především za účelem zachování stylové jednoty díla a dodrţování rytmických závěrů vět, a jeho parafrázovanými citacemi. Dalším antickým autorem, který je v díle přítomný, je bezesporu Ovidius, konkrétně se hojně objevuje inspirace 19

Tamtéž, str. 193. Tamtéž, str. 44. 21 Tamtéž, str. 71. 20

27

Proměnami, přičemţ stejně často se objevují i citáty z Horatia, nejvíce z jeho Satir a z Listů, dále nechybí ani Lucanus a jeho historický epos O válce občanské. Ne tak intenzivně Kosma parafrázuje Iuvenaliovy satiry, Catonova disticha a Avionovy básně, které byly všeobecně známy díky tehdejší školní výuce. Nelze opomenout ani básníka Sedulia či významného křesťanského básníka Prudentia, kterého cituje například z jeho Psychomachie: „Jedno je, dojdeš-li lstí neb zbraněmi vítězství svého.“22 A samozřejmě nemůţe chybět ani Homér, kterého zmiňuje jiţ v první kapitole: „..někdy si podřímne výtečný Homér.“23, čímţ se pokouší demonstrovat na příkladech některé vlastnosti popisovaných osob. Je málo pravděpodobné, ţe by Kosmas znal všechny tyto antické autory, mytologii a reálie přímo, jeho vědomosti nejspíš pramenily z četby různých florilegií, coţ byly sbírky citátů, výroků a excerpovaných příběhů, které byly ve středověku velmi oblíbenou pomůckou vzdělaných literátů.24 O přiblíţení se antickému ideálu usiloval i svým jazykem, a to uţíváním archaismů, různých literárních ozdob (figury, tropy, loci communes) atp. Kosmas vyuţíval antické citáty a odkazy i jako jeden ze stylistických prostředků, čímţ historiografický materiál pozdvihl na vyšší literární úroveň.25 Co se týče jazykového a celkově stylistického aspektu, Kosmu nejvíce inspiroval C. Sallustius Crispus, který byl autorem například monografií De coniuratione Catilinae (o spiknutí Catilinově) či Bellumum Iugurthinum (o římské válce s numidským králem Jugurtou). Je citován ještě častěji neţ Vergilius, navíc se v České kronice objevuje i mnoho jeho obratů a rčení, největší podobnost lze pozorovat v projevech feudálů, konkrétně je zde patrná inspirace Sallustiovými díly Caesarova a Mariova řeč, Catilinův projev k vojsku, u Kosmy lze nalézt i u feudálů niţší hodnosti a v menších rozsazích. Ostatně Sallustiovi, jehoţ znalost patrně pochází z Lutychu, se podobá i v popisu vlastností jednotlivých vystupujících

22

Kosmas. Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl: Paseka, 2005, str. 155. Tamtéž, str. 19. 24 Švanda, str. 335. 25 Švanda, str. 338. 23

28

postav, přičemţ tyto charakteristiky jsou často krátké, výstiţně vyjadřující vlastnosti dané osoby pomocí řetězce jednoduchých adjektiv. . I jazyková stránka se přibliţuje antické tradici, ač jeho latina odpovídá víceméně středověkému úzu, některé stylistické prostředky jsou starořímské, objevují se i výrazy z bible, z církevních spisovatelů i antických klasiků. Kronika je ovšem pojata především jako vyprávění historie, které je ovšem také umělecky ztvárněno, podle Cicera by se dílo dalo nazvat řečnické, coţ znamená, ţe autor není pouze vypravěčem, ale historii i „zdobí“, z čehoţ také vyplývá ne úplně přesná historická fakticita. 26 Dílo je pojato jako propracovaný systém příběhů, a to převáţně příběhů králů, kníţat či biskupů, dramatizaci napomáhá hojnost přímých řečí a dialogů. V rámci charakteristik se Kosmas po starořímském vzoru nezabývá pouze popisem vnitřních kvalit postav, ale zaměřuje se i na jejich zevnějšek, uvádí, jakého jsou původu a podobně, čímţ dodává charakteristice plnosti a ţivosti, a s potencionálním čtenářem tak de facto hraje tzv. sloţitější interpretační hru. Lze tedy konstatovat, ţe v jeho Kronice defiluje mytologický, historický a méně často i geografický svět antiky. Ač byl Kosmas duchovním představitelem své doby, v jeho Kronice Čechů se objevuje podstatně větší mnoţství reminiscencí antických neţ biblických. Vzhledem k faktu, ţe Kronika Čechů měla zachytit zejména přerod české společnosti z pohanské na křesťanskou, jeví se neustále přítomné antické, potaţmo tedy pohanské aluze a motivika poměrně paradoxně. Spojení antiky s křesťanstvím Kosmovi tedy nečiní problém, motivy antické a křesťanské nestojí v opozici, ale například česká pohanská minulost je líčena ve více pozitivním světle křesťanství. Kosma dává na odiv svou znalost antických autorů, dokazuje schopnost dostát antickým poţadavkům, tedy čtenáře poučit, vyvolat v něm poţadované emoce a potěšit (docere, movere a delectare).27 A právě za účelem recipienta potěšit je Kronika Čechů napsána poutavou formou s mnoţstvím různorodých výrazových a 26

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 38. Švanda, L. K recepci antiky v Kosmově kronice. Graeco-Latina Brunensia, Brno: Masarykova univerzita, 2009, roč. 14/2009, 1-2, str. 332. 27

29

stylistických prostředků, jejichţ pestrost byla pro středověk netypická. Vliv antiky je nepopiratelný.

30

Zbraslavská kronika Po Kosmovi se ještě objevily další, avšak nepříliš umělecky úspěšné kroniky. První kronika, která dosáhla určité úrovně, byla rozsáhlá latinsky psaná Zbraslavská kronika, za jejíţ autory jsou povaţováni Ota Durynský a významnější Petr Ţitavský. První koncept pochází od Durynského, který chtěl kroniku pojmout jako ţivotopisnou oslavu Václava II., jeţ zabírá zhruba jednu třetinu kroniky, Ţitavský na něj navázal, dílo však navíc rozšířil na kroniku celého království. S Kosmovou kronikou má společnou vytříbenou stylistiku, vyuţívání dobových uměleckých postupů a prostředků, ale i jeden z kompozičních rysů, a to leoninský hexametr v hojných veršovaných sloţkách. I toto naznačuje autorovu znalost České kroniky, samozřejmě vedle některých ohlasů. Na rozdíl od Kosmovy kroniky se však Ţitavský nedrţí antické zásady slohové jednoty díla, do kroniky vkládá autentické dokumenty, například listy a listiny – papeţské, císařské a jiné. Dalším rozdílem je výraznější historičnost Zbraslavské kroniky, vzhledem k autorovu postavení a jeho zasvěcenosti v tehdejších politických událostech. Také se v podstatě zaměřoval pouze na události své doby, starším dobám nevěnoval na rozdíl od Kosmy pozornost. Ještě více se u něj projevovala příslušnost ke klášternímu duchovenstvu, často vycházel z bible, inspirací mu byly různé biblické výrazy, rčení a věty, jeţ ve formě citátů a parafrází vytváří aţ celé slohové útvary, které se nazývají centony. 28 Ještě o poznání více neţ Kosma Ţitavský v určitých pasáţích zatěţuje svůj text nadměrným uţíváním aliterací, abdominací, seskupováním obdobných výrazů, řetězy anafor atp. Co se týče vlivu antiky na dílo Petra Ţitavského, nelze konstatovat nějakou markantní inspiraci, ač se v jeho díle na rozdíl od předchozích (kromě Kosmy) objevují některé odkazy na antiku a v určitých částech je prokazatelná znalost římských autorů, není tento vliv příliš

28

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 42.

31

markantní. Stejně jako u Kosmy je i ve Zbraslavské kronice pouţito tzv. prozimetrum, J. Nechutová dokonce hodnotí Zbraslavskou kroniku jako typického zástupce tohoto útvaru. Celkově lze v díle nalézt pouze 11 prokazatelných citátů či parafrází římské literatury, coţ je vzhledem k rozsáhlosti kroniky poměrně zanedbatelné. Dalo by se říci, ţe autorova znalost římské literatury vychází pouze ze školské výuky, zdá se, ţe jeho znalosti jsou určitým způsobem omezeny pouze na známé výroky antických velikánů, které nijak dále nerozvíjí, pouze zobecňuje pro komentář historických událostí tehdejší doby. V kronice se objevují odkazy na Horatia, Ovidia, Vergilia a Seneku; dále Catonova disticha. Je zřejmé, ţe některé autory zná Ţitavský zprostředkovaně, například Aristotela, jehoţ ohlas homérského verše cituje: „Věci“ dí „nechtějí být špatně uspořádány a není dobrý větší počet vládců; jeden tedy budiţ vládce“29, ovšem tato citace je známá téţ od Tomáše Akvinského. Právě kvůli předávání i deformování znalostí antiky jinými, zpravidla křesťanskými autory, u nás antický odkaz utrpěl: antika totiţ nebyla vţdy dobře přijímána a chápána. Situace se zlepšila v podstatě aţ s příchodem humanismu. Bohuţel tedy není moţné prokázat autorovu výraznější znalost antické kultury, vyskytuje se pouze několik naráţek, o výraznějším uţívání antických odkazů a přirovnání lze hovořit pouze v rámci psaní novice Petra a jeho popisu světského ţivota, kde se objevují mytologické postavy Fauna, Bakcha, Cerery, Zafyra atd. V tomto dopisu doporučujícím řád cisterciácký narazíme také na Sirény, bájná monstra Skyllu a Charybdu, ale i antického filozofa Epikura, který - jak známo - hlásal, zjednodušeně řečeno, poţitkářství, neexistenci bohů, sloţení lidského těla z pouhých atomů, atp. Právě spojení antiky a světského, tedy nenáboţenského aţ pohanského ţivota je nejspíš důvodem, proč silně věřící autor kroniky nepouţil více antických vědomostí, ač je pravděpodobné, ţe jimi disponoval. Celkově však lze konstatovat, ţe oproti svému předchůdci Otovi Durynskému měl Petr Ţitavský k antice

29

Durynský, O., Žitavský, P. Zbraslavská kronika = Chronicon aulae regiae. Praha: Svoboda, 1976, str. 294.

32

mnohem bliţší vztah, který se také odráţel v jeho díle. V části původně psané Durynským se objevuje pouze jediné, v té době poměrně běţné přirovnání, jako Krésus, coţ dokazuje i fakt, ţe Ţitavský dílo svého předchůdce doplnil pouze veršovanými částmi a věcnými údaji. Ţitavský bývá oceňován i pro svá dvě další díla: Formula in edificacionem fratris et monachi devoti a Sermones in festivitatibus summis secundum ordinem Cysterciensem in capitulis faciemi, v podstatě uměle zpracovaná kázání, která se dochovala v univerzitní knihovně v Lipsku. Někdy bývá poukazováno na společná témata s dílem Malogranatum, coţ byla zbraslavská náboţensko-didaktická encyklopedie. Toto dílo bylo mysticky laděné a podle J. Nechutové dalo základ dialogickému naučnému ţánru u nás, rozmlouvá zde duchovní otec se synem. Objevují se i aluze na antické autority, například nechybí Aristoteles, Ovidius a Cicero. Celkově se dalo hovořit o zbraslavské tradici, která působila trojím směrem: na kronikářství (Františka Praţského, Beneše Krabice), na náboţensko-vzdělávácí literaturu (Tomáše Štítného a Matěje z Janova) a na didaktickou a rétorickou literaturu (Quadripartitus, Novou radu), přičemţ vliv Zbraslavské kroniky se projevoval zejména v řadě moralizací a fabulací. 30 Je tedy moţné konstatovat, ţe ač vliv antiky není ve Zbraslavské kronice natolik patrný jako v Kosmově kronice, je v ní také zastoupen, zejména tedy v části, kterou napsal Petr Ţitavský. Nicméně je zajímavé, ţe v díle se objevuje mnoho mytologických antických postav, a to zejména jejich římská obdoba, coţ v dané době nebylo příliš typické. Namísto Dionýsia se tak objevuje Bacchus, Deméter nahrazuje Cerera, vyskytuje se i původní římský bůh Faunus. Je tedy zřejmé, ţe Ţitavský se inspiroval spíše římskou mytologií, rozhodně je v jeho díle tedy patrný antický vliv.

30

Tříska, J. Latinas bohemica: Výbor z latinské literatury českých zemí. Praha: Trizonia, 1996, str. 35.

33

Listy Jindřicha z Isernie V podstatě lze říci, ţe umění dopisové (ars dictandi) bylo podporováno právě jiţ od antiky, kdy se prolínalo s uměním řečnickým (ars rhetorica) a uměním básnickým (ars poetica). Korespondence se začala rozšiřovat zejména v souvislosti s politickým a společenským vývojem a s rozvojem diplomacie od zhruba 11. století. Do českého prostředí přišel kolem roku 1270 italský politický psanec Jindřich z Isernie, který se v podstatě ţivil psaným slovem, a v Praze zaloţil na Vyšehradě školu, na níţ „lákal“ ţáky pomocí diktamin, coţ byly ve své podstatě výplody různých jazykových cvičení, která měla prokazovat znalost řečnické, básnické a dopisové teorie. Tato diktamina jasně navazovala na antickou tradici tzv. „předběţných cvičení“, měla za účel ukázat potencionálním studentům, jakým dovednostem se mohou na škole naučit, a zůstala nám zachována dodnes. 31 Právě tato jsou psána na svou dobu vysokým stylem, objevuje se v nich mnoho synonym, perifrází, mnohovýznamovost slov, nechybí ani četné metafory, metonymie a epiteta (ornatus facilis a ornatus difficilis), celkově bývá Jindřichův sloh přirovnáván k Ciceronovu. V díle Jindřicha z Isernie se objevuje velké mnoţství antických aluzí, nejčastěji je zmiňován Horatius, Ovidius a Cicero, nechybí ani antická mytologie. Nabízí se otázka, nakolik je jeho znalost antiky přímá a nakolik zprostředkovaná.32 Jednalo se však v podstatě o Jindřichovy tři zvací dopisy, přičemţ první list měl ţáky nalákat ke studiu gramatiky, autor v něm vychvaluje tedy libozvučnost jazyka a zdůrazňuje důleţitost právě gramatiky, druhý ve svém obsahu chválí logiku jako rozumovou vědu a třetí je určen pro ty, kteří se chtějí stát notáři či obhájci pří, a velebí tedy rétoriku.33 Na rozdíl od svých předchůdců a obou autorů, které jsem v práci zmínila, Jindřich z Isernie antikou skutečně ţil, vzhledem k jeho italskému původu k ní měl i logicky nejblíţe, coţ se projevovalo například i v jeho argumentaci pomocí antických památek. Nejednalo se u 31

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 45. Nechutová, J. Česko-latinská literatura středověku do roku 1300. Brno, 1997, str. 92. 33 Tříska, J. Latinas bohemica: Výbor z latinské literatury českých zemí. Praha: Trizonia, 1996, str. 20. 32

34

něj tedy pouze o antické vědění, ale vzdělání jako takové. Celkově se o něm hovoří jako o zakladateli rétoriky u nás, je autorem i dvou rétorických spisů: De coloribus rethoricis a Epistolare dictamen, přičemţ rétorické dovednosti lze dle něj dosáhnout uměním, napodobením a cvikem a tzv. diktátor by měl disponovat určitými vlastnostmi, a to: dobrou znalostí latinského jazyka, bystrostí, měl by ovládat dialektiku, být znalý práva atd.. 34

34

Tamtéž, str. 18.

35

Alexandreida Toto dílo vzniklo v podstatě na počátku česky psané literatury a inspirovalo se nejpravděpodobněji latinsky psanou skladbou francouzského básníka Gualtera Castellionského Alexandreis. Právě období, ve kterém Gualter Castellionský své dílo napsal, bylo charakteristické svým horlivým návratem k antice, díla většiny autorů této doby prozrazují znalost antického světa a kultury. Často byly antické látky i aktualizovány, do antických témat pronikaly středověké prvky reality. A právě v této době se zrodil zájem o ţivot Alexandra Velikého, jeho osudům se věnovalo velké mnoţství básníků v různých národních jazycích po celé Evropě, celkově měla tato díla předobraz v dílech antických. Tento panovník byl oblíben zejména kvůli svému dobrodruţnému ţivotu. Byl v podstatě ideálním hrdinou, který na svých výbojích zamířil i do Malé Asie, která v této době rovněţ nabývala na atraktivitě. V díle se objevuje antická mytologie i klasické antické stavební postupy, vyskytují se i citace a rčení převzatá od Vergilia, Ovidia či Lucana. V českých zemích ţádný rukopis tohoto díla není znám, o jeho existenci však svědčí citáty a výpisky z něj.35 Naše Alexandreida bývá někdy označována jako antický román středověkých Čech, srovnávána bývá někdy s Dalimilovou kronikou, která se spíše přibliţuje k evropské hrdinské epice.36 Nejčastěji bývá česká Alexandreida chápána jako osobitá adaptace původního díla Gualtera Castellionského více neţ pouhý překlad nebo samostatné dílo. Autor se drţí Gualterovy osnovy, v podstatě však modernizuje antiku, ač zprostředkovanou, například nahrazuje antickou mytologii a další antické reálie recipientům bliţšími obrazy. Autor se snaţil pro tehdejšího čtenáře Alexandreidu zjednodušit, oprostit o neznámé reálie (coţ dokazuje nepříliš rozvitou znalost antiky v této době), k současnosti se přibliţuje právě 35

36

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 55. Lehár, J. Nejstarší česká epika. Praha: Vyšehrad, 1983, str. 77.

36

aktualizováním. Někdy je v tomto spisu hledána i alegorická rovina, jedná se především o alegorii zvířecí, důleţitější je však rovina historická. Úloha díla byla především zprostředkovatelská, českému obecenstvu byl prakticky poprvé blíţe přiblíţen antický svět, ač byly některé antické reálie pozměňovány, stále se jednalo o novou a atraktivní tematiku. Jedná se o dílo vysokého stylu, tematicky se věnuje zejména oslavě hrdinství, moudrosti, věrnosti a vlastenectví. Nejdůleţitějším přínosem Alexandreidy je fakt, ţe ukázala schopnost českého jazyka jiţ v této době plně parafrázovat latinský text, tedy i jeho lexikální bohatost. I přes snahu o nahrazení některých méně známých antických prvků domácími, se logicky objevuje velké mnoţství antické motiviky - aluzí, motivů historických antických osobností či reálií, například řecký městský stát Korint, Aristoteles, bohyně Athéna, trójský princ Paris a jeho Helena, a mnohé další. Také tzv. Dalimil ve své kronice zmiňuje některé historické postavy antiky, jako např. Alexandra Velikého, římského císaře Tita a Vespasiana, atd. Antická motivika je však s ohledem na rozsah kroniky zanedbatelná, autor kroniky se koncentruje výhradně na české dějiny. V jejím textu se tedy – na rozdíl od Alexandreidy - neprokazuje větší znalost antické motiviky. Alexandreida jako taková bohuţel však neměla velký vliv na následující generace, snad jí chyběla zejména ideová hloubka a schopnost autora přeměnit cizí látku v nový slovesný organismus, který by byl pro naše prostředí aktuální. Nicméně jako zdroj antického poznání a historie můţe slouţit dobře.

37

Jan Hus a jeho předchůdci V době ţivota a působení Jana Husa se v českých zemích začala formovat renesance a humanismus, je tedy otázkou, zda antika ovlivnila českou reformaci jen v souvislosti s právě začínající renesancí nebo měla vliv i na reformaci jako takovou. Například podle J. Nechutové se husitské období blíţilo spíše středověku neţ humanismu. Pokud bychom se zabývali znalostí a oblibou jednotlivých autorů, lze konstatovat, ţe se poměrně změnily v porovnání se znalostí u Kosmy a celkově předchozí doby. Nejznámějším z antických autorů byl v této době bezesporu Aristoteles, dále Pseudocato a Seneka, Ovidius, Cicero, Horatius a samozřejmě Vergilius, jejich znalost však zajišťovala školní výuka, nejednalo se tedy výhradně o čtenářskou oblibu autorů této doby. Ještě před Husem byla antika přijímána spíše negativně, jako pohanské období, například Matěj z Janova uvádí pohanské filozofy jako odstrašující příklad, ale po vzoru antických císařů, kteří se snaţili o jednotu říše, usiluje o jednotu církve v českých zemích.37 Náhled na jeho názor na přijímání bohů v antice a dnes nám poskytuje tento odstavec: „Tělesní lidé, Řekové a pohané, vedeni pouze a jenom tělesnými smysly, hledali svého Boha tělesně a hmotně jej vzývali, nejsouce nikterak schopni povznésti se k duchu, jímţ je Bůh ve skutečnosti, snad jen s výjimkou filozofů. Ale i oni a právě oni byli povaţováni za bohy, a tak mezi pohany vznikl Merkur, Apollo, Diana a Juno… Pro všechny tyto lidi přišel pravý Bůh v tělesné podobě, přizpůsobuje se tak jejich zastaralému a ovšem nevhodnému zvyku ctít nepravé bohy… Tak se tedy stal pravý Bůh pravým člověkem, viditelným pro tento svět, a dovolil, aby byl uctíván tak, jak oni uvykli uctívat bohy, jeţ tak nazývali neprávem.“38 Také Matěj z Janova nejvíce cituje Aristotela, jeho vztah k němu není sice jasně definován, ale vzhledem k jeho odmítavému postoji ke světské vzdělanosti jej zcela pozitivně určitě 37

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 142. Matěj z Janova: Pravidla Starého i Nového Zákona (Regule Veteris et Novi Testamenti) In: Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 142. 38

38

nepřijímá. Nejčastěji cituje či parafrázuje jeho díla Ethica Nicomachea, De anima a další spisy logické a filozofické. Ve svém spise Pravidla Starého a Nového zákona se Matěj z Janova zabývá i podstatou věcí, cituje Aristotelovo dílo O přírodě: „Přirozenost jest prvním základem pohybu i klidu, prvním v sobě, ne druhotnou, nepodstatnou vlastností.“ 39 Aristotela cituje i v jeho teorii přátelství. Jeho postoj však bývá charakterizován spíše jako augustinskoplatonský neţ aristotelský, dle J. Dolisty Matěj z Janova a jeho doba tíhne k obnově novoplatonské a augustiniánské spirituality, ovšem vytváří se i mystická a kontemplativní spiritualita.40 Podstatný je také fakt, ţe z jeho citování vyplývá typický trend pro tuto dobu, a to přejímání antických vzorů z jejich jiţ křesťanských následovníků, největším vzorem je mu pravděpodobně Augustinus a Jeroným. Kromě antických filozofů a autorů se v díle Matěje z Janova objevují i antické historické postavy, například Nero či Julián Apostata, občas zmiňuje i některé jiné antické reálie. Nejčastějším zdrojem inspirace je mu však samozřejmě bible, kterou kladl nade vše učení a spisy svých předchůdců či současníků, stavěl se i proti přílišnému uctívání obrazů, svatých a ostatků.41 Tomáš Štítný ze Štítného antické autory příliš necituje, někdy Aristotela, ovšem ten u něj hraje roli v jeho počínající teorii poslušnosti, na kterou později navázal i Hus, ten však cituje Aristotela přímo: „A tj., ţe die philosophus: Kaţdému, kdoţ jest rozumný ve svém řemesle, sluší věřiti.“ 42 Právě tato Husova teorie poslušnosti je zaloţena na poslušnosti pouze rozumných, čemuţ se budu věnovat později. U Štítného je dále patrný souhlas s Aristotelem, co se týče pojetí úcty k rodičům, bez odkazu na něj také přejímá jeho některé další názory,

39

Matěj z Janova: Pravidla Starého i Nového Zákona (Regule Veteris et Novi Testamenti). Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1953, str. 52. 40 Dolista, J. Duchovní proudy v době Matěje z Janova. In: Mistr Matěj z Janova ve své a v naší době. Brno: L. Marek, 2002, str. 11. 41 Nechutová, J. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000, str. 178. 42 Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 144.

39

například na Boţí jsoucno a Boţí poznání. Aristotela cituje nejčastěji jako Filozofa, přičemţ se s ním shoduje v teorii Boţí jednoty: „Nenie dobré mnoho knieţat, t. v jednom pořiezení ; protoţ v pořiezenie všeho světa jediné jest knieţě, a to Buoh jest.“43 Nejznámějším spisem Tomáše Štítného je dílo s názvem Řeči besední, které je psáno jako dialog dětí s otcem, přičemţ tuto formu mohl dle M. Nedvědové Štítný převzít i z českého spisu Dialogus dictus Malogranatum. Tento spis je bohatě nasycen antickými motivy, není tedy vyloučeno, ţe Štítný čerpal své antické znalosti i odtud. M. Nedvědová ve svém úvodu ke spisu Řeči besední zmiňuje Malogranatum jako jeden z nejvýznamnějších zdrojů přejatých citátů. Dalo by se říci, ţe Štítný v podstatě připravoval Husovi cestu, jednak v otázce etické, a také svými spisy učil prostší recipienty znalosti sloţitější scholastické problematiky. Největším antickým oblíbencem Tomáše Štítného byl však bez pochyby Seneka, který mu byl blízký zejména svým vztahem k morálce, přičemţ pro oba uvedené - a celkově pro období reformace vůbec - bylo typické především odsuzování lakomství. Seneku nazývá pohanským mudřcem a cituje jej: „Čest jest v tom, ktoţ ctí druhého.“44 Stejně jako myšlení Matěje z Janova, lze i učení Štítného označit za eschatologické, přičemţ eschatologie je jedna z teologických disciplín, jeţ se nejčastěji zabývá posledními otázkami člověka či světa (jako je například smrt, vzkříšení, nesmrtelnost, očistec, peklo, atp.). V případě Štítného je ovšem patrná i obliba Cicerona. Jeho znalost a oblibu antiky lze však také vykládat jeho prací s překlady či parafrázemi starších křesťanských autorů, jeho znalost moţná tedy pramení odtud. Jeho spisy mají částečně kompilační charakter, inspiraci u jiných autorů sám přiznává v předmluvě ke svému spisu Knížky šestery o obecných věcech křesťanských: „…ale druhé, ty sem, hotovo sebrané aneb učiněné někým jiným latíně, vyloţil česky.“45 Za největší přínos Tomáše Štítného je moţné povaţovat právě zprostředkování latinské vzdělanosti i 43

Štítný ze Štítného, T. Řeči besední. Praha: Academia, 1992, str. 44. Štítný ze Štítného, T. Řeči besední. Praha: Academia, 1992, str. 142. 45 Tomáš Štítný ze Štítného: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských. Praha, 1852, str. 10. 44

40

recipientům, kteří ovládali pouze češtinu. Jeho snahou bylo zejména podnítit v lidech samostatné uvaţování a přiblíţit dobové vědění širší veřejnosti. Zprostředkovaná znalost antických autorů a reálií je patrná i u Konráda Waldhausera, v jehoţ komentáři se objevují antická jména známá i neznámá, jejichţ znalost je velmi nepravděpodobná, coţ opět dokazuje přejímání od starokřesťanských autorů, které je pro období reformace v českých zemích tak typické. Nyní se tedy zaměřím na nejdůleţitější osobnost české reformace, na Jana Husa, přičemţ je nutné konstatovat, ţe byl výjimečný i ve svém vztahu k antice, ze všech autorů své doby je u něj totiţ patrná největší znalost a obliba této epochy. Ani u Husa však není moţné předpokládat jinou znalost neţ tu ze školních lavic, vlastní četba se nepředpokládá, jeho vědomosti o antické kultuře byly tedy téţ zprostředkované. Ač se v Husových dílech objevuje velké mnoţství citací antických autorů a odkazů na ně, za zdroj jeho znalosti jsou pokládány různé výbory, florilegia, excerpta či kompendia, ale i anekdoty, které byly často přijímány za pravdu, a tudíţ v jeho tvorbě existuje i mnoho příběhů smyšlených. Na mnoha místech jsou jména antických osobností postupným přejímáním komolena, různé citáty jsou přisuzovány odlišným autorům atp. Není však moţné jen kritizovat, Jan Hus se snaţil i vzdělat z antické moudrosti, jeţ se vztahovala ke křesťanství, dokonce se ve snaze o dokonalý výklad Nového zákonu pokoušel pochytit originální jazyk, tedy řečtinu. Posléze se také pokoušel o výklad jednotlivých řeckých slov a reálií, ovšem většinou se jednalo spíše o komolení, jeho etymologie nebyly příliš správné, stejně jako u jeho předchůdců, kteří se rovněţ pokoušeli o etymologizování řeckých a latinských slov. Pro příklad uvádím, jak se pokouší o výklad slova ecclesia – církev: „Protoţ věz, ţe prvý Čech, který jest najprvé vyloţil to slovo řecké ekklésia, zle jest rozuměl tomu slovu; protoţ zavedl jest hlúpé tiem slovem kostel či cierkev dřevem ustavený. Ale by byl to slovo ekklésia takto vyloţil, ţe ekklésia jest zbor, a byli by ne tak

41

zablúdili.“ 46 Z Husových výkladů však není pochyb o tom, ţe byl velice nadaným filologem, a moţná právě poznání dalších jazyků mu dalo schopnost provést reformu českého pravopisu. Lze tedy zjednodušeně tvrdit, ţe Husovi v rámci jeho reformačních snah a následném počeštění jazyka dopomohlo právě studium antických jazyků latiny a řečtiny, případně i četba antických autorů. Dalo by se však říci, ţe Husovo ţivotní poslání bylo především hledání pravdy, které se však dobíral postupně, jak vyjádřil slovy Jana Viklefa: „Od počátku svého studia jsem si učinil zásadou, ţe kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně přijmu názor, odůvodněný lépe, věda, ţe to, co víme, je zdaleka nepatrným zlomkem toho, co nevíme.“ 47 Pravda je podle něj nejdůleţitější, převyšuje i pochopení, v této souvislosti nadřazuje Jeţíše Krista nad Aristotela, Platona, Eukleida a další antické mistry, kteří sice vynakládali rozumové úsilí, ale jejich jediným cílem nebyla vţdy pravda. V podstatě lze však konstatovat, ţe i Husovo christologické myšlení má platonskorealistické pozadí. Celkově je přitom nutné poznamenat, ţe pokud se u něj objevila některá antická osobnost, zpravidla byla postavena do sluţeb jeho reformace. Sice hojně cituje Aristotela, ale jak jiţ bylo řečeno, uţívá jeho autoritu jako nástroj reformace, jeho citace vţdy vyznívají jako obrana či propagace reformace či jeho učitele Viklefa. Jak se můţeme dočíst například v Husově díle Obrana knihy O Trojici, kde polemizuje o tom, proč Viklefovi odpůrci nespálili i knihy antického filozofa, které svou podstatou zpochybňovaly hned několik článků křesťanské víry. S Aristotelem se však Hus shoduje v názoru na soukromé vlastnictví nebo lakomství a v mnoha dalších myšlenkách, celkově se naopak přiklání spíše k platonskému realismu. Aristotelem často argumentuje právě ve svých stíţnostech na světský majetek 46 47

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 149. Molnár A. Na rozhraní věků – Cesty reformace. Praha: Vyšehrad, 1985, str. 11.

42

kněţích, který je dle něj výsledkem nepoctivosti a lakomství, na jejich odpor odpovídá opět Aristotelovou tezí, ţe pravá čest pramení ze ctnosti. Jak je však nadmíru patrné, stejně jako jeho předchůdci dává Hus přednost studiu bible, antika má i pro něj stále nádech pohanství: „..Klerik, kterého více zajímají Aristotelovy nauky nebo práva a zákony neţ učení Jeţíše Krista, ţije velmi neřádně a bláznivě a není pravým napodobitelem Kristovým, poněvadţ takový člověk narušuje nejmoudřejší zákon Kristův.“48 Stejně jako Aristotela, vyuţívá Hus i dalších antických osobností, a to i pro vlastní argumentaci, například školsky známá Catonova disticha vyuţívá Hus ve své kritice současných válečných konfliktů či opět světsky orientovaných a špatně ţijících kněţí. Důleţité je ale podotknout fakt, ţe antické autory pro obhajobu svých názorů a stanovisek vyuţívá i protistrana, například Husův odpůrce Ondřej z Brodu připomíná rovněţ Catonova disticha: „Připomeňte si aspoň, co jste se naučil, kdyţ jste ještě sedával na zemi v prachu: Míněním ostatních lidí sám jediný nezhrdej pyšně; jiní přec nemusí hanět, co tobě se nelíbí právě.“ 49Husův největší odpůrce Štěpán z Pálče zas pro svou argumentaci vyuţívá Aristotelův výklad o nejideálnějším stavu při jednotě církve, Seneku zase pro obhajobu nezdárného ţivota kněţích, který dle něj nemá nic společného s jejich úřadem. Podle Seneky totiţ tělesné postiţení neznetvořuje lidskou duši a stejně tak je to dle Štěpána z Pálče s ţivotem kněţí a jejich funkcí. Ohraňuje se i proti epikurejcům, coţ byli v prvotním významu ţáci Epikura, posléze stoupenci epikureismu, postupně se však pod tímto slovem rozumělo zejména poţitkářství, respektive lidé milující slast a pohodlí. Hus uvádí k latinskému zápisu kázání i český ekvivalent slova, a to „břicháči“. Zmiňuje je i ve svém protestu proti zákazu kázání: „A takových je velký zástup a zvlášť epikurejců, kteří se víc starají, jak by ţaludek naplnili neţ 48 49

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 151. Tamtéž, str. 152.

43

jak by slovo boţí uslyšeli. A ačkoliv tihle jsou velmi špatní, ještě horší jsou ti, kteří nejen ţe sami neposlouchají, ale dokonce brání, aby slovo boţí slyšeli, činili, mluvili a kázali jiní.“50 A i další antické autority se staly Husovými pomocníky v argumentaci, například Seneka či Iuvenallius proti lakomství atd. Za zmínku stojí i Husův známý výrok obsahující motiviku antických nestvůr Skylly a Charybdy: „Incidit in Scyllam, qui vult vitare Charybdim.“, coţ se do češtiny překládá jako: Stane se kořistí Skylly, kdo Charybdě se vyhýbá. 51 Zajímavý na tomto výroku je fakt, ţe byl původně přisuzován Vergiliovi či Horatiovi, jedná se však o citát z Alexandreidy Gualtera Castellionského, o němţ budu pojednávat později. Pro naše zkoumání zájmu o antiku u Husa je také podstatný jeho vztah k jeho učiteli Janu Viklifovi, jehoţ názory na antické autory často alespoň částečně přejímal (Viklef se však na rozdíl od Husa podstatně více zajímal o Platona). Jak jiţ bylo řečeno, středověcí autoři přijímali antické autority zpravidla zprostředkovaně, zejména z důvodu nedostatku originálních děl. Prostředníkem antické vzdělanosti tedy byla zejména starší křesťanská literatura, z čehoţ je zřejmé, ţe antické dědictví bylo pro středověk značně modifikováno.

50 51

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 151. Tamtéž, str. 151.

44

Renesance Nezpochybnitelné je, ţe antika po sobě zanechala trvalý odkaz, který se v mnoha dalších etapách umění vracel, nejsilněji je samozřejmě návrat k antice znatelný v programu renesance a humanismu. Jak známo, renesance vznikla na přelomu 13. a 14. století v Itálii a dále se rozšířila po celé Evropě, především do Francie, Německa a Nizozemí. Toto období trvalo zhruba do konce 16. století, v českých zemích tomu bylo o něco jinak, k čemuţ se ještě vrátím v samostatné kapitole o české renesanci. Slovo renesance se nejčastěji překládá jako znovuzrození a kromě návratu k antice měla ve svém programu ještě všeobecný antropocentrismus a humanismus, individualismus, vědecký základ umění atd. Renesance přinesla mimo jiţ zmíněného i revoluci ve vzdělání, jejím cílem byla tzv. studia humanitatis, která by skloubila dohromady antickou i křesťanskou tradici. Antika byla v době renesance oporou a pramenem kultury, cílem a především ideálem bytí. Oproti středověku, kdy se rovněţ pěstovala četba antických autorů, došlo však především ke změně přístupu k antice, která se v rámci renesance dostala do vůdčího postavení v rámci soustavy kulturních hodnot. V rámci renesance došlo například k obnovení opomíjených antických ţánrů, například komedie, tragédie či pastorály. Rozvoj humanismu obecně podpořily zejména antikvářské snahy prvních humanistů, jiţ se pokoušeli o záchranu zapomenutých antických spisů, které zprvu opisovali, komentovali a vydávali, později i překládali. Hnízdem humanismu byla tedy logicky Itálie, jejíţ obyvatelé se povaţovali za kulturní dědice antiky, a tudíţ cítili i povinnost její odkaz zachovat dalším generacím. Nejoblíbenějšími se v renesanci stali především antičtí autoři Vergilius, Terentius, Plautus či Seneka, celkově renesance vycházela převáţně z římských textů, které byly samozřejmě v latině, jíţ vzdělanec tehdejší doby snadno rozuměl, na rozdíl od sloţité řečtiny, kterou ovládalo jen několik málo vzdělaných jedinců.

45

Česká renesance Dalo by se říci, ţe česká renesance trvala zhruba od poslední třetiny 15. století do počátku 17. století. V této době v Čechách doznívalo husitství a reformace, stále probíhal zápas mezi šlechtou a měšťanstvem stejně jako zápolení o charakter českého státu, ze slohů se později připojil ještě manýrismus. Právě z tohoto důvodu se v českých zemích renesance nikdy nestala dominantním uměleckým proudem. Někdy bývá i zpochybňována její existence v Čechách jako taková, zejména kvůli stále probíhající reformaci, která renesanční humanismus podřizovala svým vlastním cílům a ideám, antika a její osobnosti byly akceptovány jen jako moţné zdroje argumentace ve prospěch toho kterého reformátora. Kališničtí autoři dokonce antiku odmítají jako pohanství. Čechy byly i díky husitství izolovány od celoevropského vývoje, coţ sice na chvíli svou diplomacií přerušil Jiří z Poděbrad, ale toto zařazení do evropského povědomí nemělo dlouhého trvání. V této době se začaly objevovat první humanistické spisy, českou renesanci lze jednoduše periodizovat na ranou, která se kryje s vládou Jagellonců, a pozdní, která se započala s nástupem Habsburků na český trůn a trvala do poráţky stavovského povstání na Bílé hoře (1620). Jiţ v době Karla IV. se začal projevovat tzv. protohumanismus, čemuţ dal nejspíše podnět pobyt Francesca Petrarky, který bývá někdy označován jak otec italského humanismu, na královském dvoře. Jeho největším obdivovatelem byl Jan ze Středy, který bývá někdy označován jako průkopník humanismu. Právě v období vlády tohoto panovníka začalo docházet k prvním zábleskům renesance a humanismu, jenţe tento nadějný vývoj přerušilo období husitství a reformace. Tento prvotní náznak je patrný například v díle Nová rada Smila Flašky z Pardubic, kde se objevuje například ironický přístup k rytířství, zájem o přírodu atd.52 Podobné znaky vykazovala např. i díla Gesta Romanorum, Trojánská kronika či

52

Kopecký, M. Český humanismus. Praha: Melantrich, 1988, str. 10.

46

Tkadleček. Z autorů zasaţených antickou vzdělaností a novým přístupem k ní můţeme jmenovat například Šimona ze Slaného. Jak jsem jiţ naznačila, v českých zemích dlouho panovala tendence zprostředkované, nepřímé znalosti antických děl. V období renesance se situace začala zlepšovat, oblibu si nalezla zejména díla římských autorů, která byla psaná latinou, které většina vzdělaných obyvatel rozuměla. Začaly tak postupně vznikat i české překlady, jedním z prvních překladatelů byl například Řehoř Hrubý z Jelení. Horší situace byla s četbou řecky psaných děl, protoţe řečtinou v této době disponoval málokdo, tudíţ opět nezbývala jiná moţnost neţ opět nabýt znalosti pomocí latinského překladu. Skutečným znalcem řečtiny (v první i druhé generaci humanistů) byl nejspíš pouze Václav Písecký, který jako první inicioval překlady z řečtiny do češtiny. I v rámci českého humanismu přetrvávala tendence vyuţívání antických autorit pro vlastní argumentaci, coţ bylo běţné zejména pro náboţensky orientovaný humanismus. Celkově se však situace zlepšila, antičtí autoři byli vysoce ceněni a nejenom vyuţíváni k vlastním autorským potřebám. Antika jako taková byla v této době povaţována za ideál, kladl se velký důraz na vzdělání, především jazykové a humanitní. Nyní přiblíţím jedno z děl, které bylo antikou markantně ovlivněno, a to Theriobulii Jana Dubravia, a zaměřím se i na její srovnání s dílem Smila Flašky z Pardubic. Posléze se budu zabývat jedním z nejvýznamnějších českých humanistů, Janem Blahoslavem.

47

Theriobulia Jana Dubravia Therionulii lze moţná charakterizovat jako jedno z „nejantičtějších“ děl starší české literatury. Jak známo, jedná se o soubor alegorických bajek, který ve své době nebyl ojedinělý, proto posléze provedu srovnání Theriobulie a Nové rady od Smila Flašky z Pardubic, v níţ se tolik antických motivů neobjevuje. Nyní se tedy zaměřím na rozbor Theriobulie a přiblíţím ţánr alegorie. Alegorie V současném chápání se jedná o obraz nebo děj v literárním nebo výtvarném díle, který má kromě doslovného významu ještě význam další, a to přenesený. V podstatě jde o způsob nepřímého zobrazení obsahu, který nemůţe nebo nesmí být zobrazen přímo. Alegorie však bývají zpravidla průhledné a jednoznačné, fungují zejména na základě konvenčních vztahů. Velmi často se jedná o personifikaci různých vlastností, ctností a hříchů. Slovo alegorie pochází z řeckého allégorein, coţ znamená mluvit jinak, obrazně, česky bývá alegorie označována jako jinotaj. Její původ je v antice, začala se vyvíjet z původních mýtů a mytologie s pouţitím větší míry abstrakce. V době vzniku alegorie začala na oblibě získávat rétorika na rozdíl od poezie, a právě v rétorice měla personifikace, která je v alegorie jaksi bazálně obsaţená, větší uplatnění, alegorie jako ţánr se proto rychleji rozvíjela. V průběhu historie se vyvinulo velké mnoţství alegorických typů, takţe můţeme jmenovat například alegorii zvířecí, milostnou, politickou, atd. Ústředním motivem však zpravidla bývá souboj ctností s neřestmi, jejich překonání. Za předchůdce alegorie jsou povaţovány fyziology, coţ byly v podstatě symbolické zvířecí báje. Ve středověku se rovněţ jednalo o jeden z nejběţnějších literárních ţánrů, ale nejoblíbenější byla bezesporu alegorie zvířecí, která měla nejspíš původ v indoevropské zvířecí mytologii. Je nutné podotknout, ţe

48

v alegorických dílech se v té době scházely tři prvky, a to folkloristický, antický (tzv. ezopské bajky, Ovidiovy Proměny), křesťansko-biblický a scholastický.53 Alegorii zvířecí předcházela ve středověku zejména alegorie personifikační, můţeme jmenovat například Spor duše s tělem, Anticlaudiana či Tkadlečka. Jak jsem jiţ podotkla, obě naše srovnávané alegorie jsou zvířecí, ale především také politické, přičemţ takový alegorický přístup, tedy obracení se s radami na panovníka vznikl nejspíše v bidpajských textech, zejména v západní Evropě, především ve Francii a Anglii. Takovéto alegorie zpravidla slouţily mnohem lépe neţ otevřené dopisy, které královský dvůr spíše pobuřovaly, na rozdíl od alegorií, které měly ve své podstatě punc aristokratické výjimečnosti a často uměleckou hodnotu, tedy byly panovníkem lépe přijímány. Jan Dubravius Lze konstatovat ve shodě s většinou Dubraviových ţivotopisců, ţe Dubravius byl osobností s rysem renesanční mnohostrannosti, ve své době vynikal ve více oborech a disponoval širokým spektrem znalostí. Narodil se v roce 1486 v Plzni v katolické rodině, po studiu na partikulární škole odešel za vzděláním do Itálie, konkrétně na univerzitu v Padově, kde získal doktorát práv. Posléze trávil čas na olomouckém biskupském dvoře, kde byl zvolen kanovníkem a především kde se mohl stýkat se skupinou humanistů, coţ ovlivnilo jeho další ţivot. Dále se podílel na mnohých diplomatických aktivitách, byl pasován rytířem „z Doubravky a Hradiště“ a slavil další úspěchy na poli diplomacie.54 Za jeho největší ţivotní úspěch lze však povaţovat jeho jmenování olomouckým biskupem roku 1542, přičemţ v této pozici se musel vyrovnat s mnoha hospodářskými problémy, ovšem ani v této době nepolevoval ve svých diplomatických a politických aktivitách. Celkově prosazoval státní i 53

Čapek, J. B. Alegorie Nové rady a Theriobulie. Věstník královské české společnosti nauk. Praha: Třída pro filozofii, historii a filologii, 1937, str. 6. 54 Petrů, E. Jan Dubravius a jeho Theriobulia. In: Dubravius, J. Theriobulia, rada zvířat. Praha: Academia, 1983, str. 12.

49

náboţenskou jednotu, coţ deklaroval literárně v Theriobulii, jeho stanovisko lze však charakterizovat spíše jako smířlivé. Zemřel roku 1553 v Kroměříţi. Co se jeho literárního díla týče, není příliš rozsáhlé, ale zato je obsahově i ţánrově mnohostranné, přičemţ literární tvorbě se věnoval prakticky celý ţivot jiţ od svých studentských let, avšak nejvíce jeho tvorbu podnítila osobnost humanisty a tehdejšího biskupa Stanislava Thurzu, který kolem sebe sdruţoval další významné humanisty tehdejší doby. Styky tedy Dubravius prokazatelně pěstoval i například s Kašparem Ursinem Veliem, Janem Šlechtou ze Všehrd, s Janem Jílkem či Stephanem Taurinem a Šimonem Enniem. Své humanistické záměry vysvětlil v díle Martiani Foelicis Capellae De nuptiis Mercurii et Philologiae, kde se přihlásil k snahám latinsky píšících českých humanistů a zamyslel se zde téţ nad problémy alegorie a jejího výkladu. Pro jeho tvorbu byla typická snaha o uplatnění teoretických poznatků politických či hospodářských v ţivotní praxi, k čemuţ vybízel čtenáře. Tuto tendenci započal uţ v Theriobulii a ještě více se projevila v jeho řečech, ve kterých se zabýval politikou a hospodářstvím země, z nichţ můţeme jmenovat například: Oratio ad Sigismundum, regem Poloniae, de auxilio contra Turcas, Oratiuncula in nuptiis regis Poloniae Sigismundi iunioris i jeho dopis Ad collegium Pragense de ecclesiae oeconomia epistola.55 Pozuruhodné je, ţe i v jeho spisech teologických se objevují jeho myšlenky a formulace humanistické. Jedno z jeho nejpopulárnějších děl je bezesporu spis De piscinis (O rybnících), ve kterém se rovněţ vyskytují humanistické a antické naráţky, tematicky nejdůleţitější je však zachycení vývojového stupně jednoho z nejvýznamnějších odvětví českého hospodářství té doby. Tento spis byl velmi proslavený po celá další staletí. Další významné dílo, které bylo zároveň posledním, je spis s názvem Historiae regni Boiemiae…libri XXXIII. Toto dílo bylo často kritizováno pro nepřesnost a přejímání 55

Petrů, E. Jan Dubravius a soudobá rétorika. Studia Comeniana et historica 6, 1976, čís. 15, str. 33-44. In: Petrů, E. Jan Dubravius a jeho Theriobulia. In: Dubravius, J. Theriobulia, rada zvířat. Praha: Academia, 1983, str. 17.

50

z předchozích kronik, například Eneáše Silvia, Václava Hájka z Libočan, Vavřince z Březové, atd., jak ale dokazuje podrobná analýza V. Svobody: „Česká historie Dubraviova měla tedy podobné poslání jako jeho Theriobulia, věnovaná králi Ludvíkovi. Zatímco v oné mluví zvířata a radí králi, jak si má v různých situacích počínat, mají v České historii k Maxmiliánovi promluvit činy českých králů, vojevůdců a jiných slavných lidí…“56 Jednalo se tedy o jakýsi soubor mravů a zvyků, ze kterých se si měl král vzít ponaučení, Dubravius tedy nedbal natolik faktické časové správnosti, za coţ byl historiky často kritizován. Jak jsme si ukázali, jeho dílo je opravdu rozmanité, objevují se humanisticky pojaté komentáře, didaktické básně, doklady listů a řečí či díla historicky pojatá, přičemţ stejně tak je pestrá tematika, zabývá se problémy státoprávními, hospodářskými či morálními. Avšak jednotícím principem jeho tvorby, který vrcholí v Theriobulii, je především vztah k ţivotní praxi, snaha o poučení se z historie a chyb ostatních gradující do snahy o vytvoření dokonale fungujícího soudobého státu. Srovnání Theriobulie s Novou radou Co se týče Theriobulie, pochází z první poloviny 16. století, konkrétně byla vydána v Norimberku roku 1520, rukopis se bohuţel nedochoval. Zprvu bylo souzeno, ţe Theriobulia měla podklad v Nové radě, která byla napsána v druhé polovině 14. století, ale lze hovořit spíše o reminiscenci, obě díla jsou poměrně rozdílná, jak si nyní ukáţeme. Uţ autoři se diametrálně odlišují, Smil Flaška z Pardubic byl pouze nadšeným laikem, kdeţto Jan Dubravius byl vzdělanec své doby a kněz. I období vzniku bylo odlišné, Nová rada vznikla v rámci gotického středověku, kdy prioritou bylo zejména křesťanství, zatímco Theriobulia během humanismu s jeho důrazem na člověka a jeho vnímání. Celkové vyznění obou děl bylo

56

Svoboda, V. Postavení Dubraviovo v české historiografii. Brno 1966, str. 43-44. In: Petrů, E. Jan Dubravius a jeho Theriobulia. In: Dubravius, J. Theriobulia, rada zvířat. Praha: Academia, 1983, str. 12

51

tedy zcela rozdílné, v Nové radě se objevuje velké mnoţství křesťanských pouček a spíše typické pojetí alegorie, v textu Theriobulie je patrné humanistické zaměření a renesanční myšlenky – svoboda, vzdělanost a rovnoprávnost. Obě díla jsou pojata jako soubor rad panovníkovi, lze je tedy označit jako alegorie politické. Nová rada je určena Václavu IV., respektive jeho opatrovníkovi Joštovi, prostřednictvím Theriobulie autor radí Ludvíku Jagellonskému při jeho nástupu k moci. Dubraviova vzdělanost odpovídala tehdejšímu humanistickému vědění, byl jedním z výrazných osobností na přechodu středověku a renesance, jak jiţ bylo řečeno, byl ţákem Celtesovým a doktorem univerzity v Padově. Podobnost Theriobulie a Nové rady tkví převáţně v její tématice a cíli, ale uţ jen jazykově lze Theriobulii charakterizovat kvůli její latině jako dílo renesanční. Dubraviova latina je uhlazená, bohatě odstíněná a elegantní, na rozdíl od jednodušší češtiny Smilovy. I metrum je v obou dílech odlišné, Dubravius je střídá v závislosti na mluvě toho kterého zvířete, Flaška se zase drţí jednotného osmislabičného metra po celou dobu. Jan Dubravius kvůli uţitému jazyku bývá někdy označován jako latinizující autor, stejně jako například Bohuslav z Lobkovic či Jan Hodějovský, nutno však podotknout, ţe jejich latina jiţ neměla sakrální důvod, nýbrţ byla latina v této době znakem aristokracie a nastupujícího humanismu. Počet zvířat se v obou dílech liší, v Nové radě se vyskytují spíše zvířata domácí a známá, nevyskytuje se zde ani jeden tvor mytologický, zatímco v Theriobulii se najdou i zvířata exotická, neznámá i mytologická (například jednoroţec, fénix, ibis atp.), a ač se některá zvířata objevují současně v obou dílech, jejich rady se neshodují. Do textu Theriobulie jsou tedy přidána i další zvířata, a to z důvodu autorova zájmu o mytologii, který byl pro tuto dobu opravdu typický, a rovněţ o přírodu. Oba panovníky symbolizuje lev, coţ můţe být povaţováno i jako náznak jejich mladosti. Jak jsem jiţ podotkla, v Nové radě

52

převaţuje tematicky křesťanství (beran, holubice) a příprava na mučednickou cestu, v Theriobulii antika a její hrdinové, reálie a mytologie, objevují se odkazy na mnohé antické autority. Ač se typy rad v Theriobulii víceméně prolínají, lze je rozdělit na čtyři hlavní okruhy: prvním a nejrozsáhlejším typem rad jsou ty, které se týkají osobních vlastností panovníka a jeho soukromého ţivota. Další souborem rad jsou ty, které se dotýkají vztahu panovníka k Bohu, přičemţ tento okruh není příliš početný, rady jsou však umístěny na nejexponovanějších místech, tedy na začátku a na konci. Rozsáhlejší sloţku díla tvoří nepochybně rady zabývající se vztahem panovníka s poddanými. Posledním typem jsou rady, v nichţ se autor zabývá řízením státu, teorií a praxí jeho správy.57 Co se týče jazyka, logicky se v Nové radě objevují časté biblismy, v Theriobulii zase historismy a slova antického původu. V Nové radě se projevuje sklon k dramatičnosti, k čemuţ přispívá dialogizace textu, rámcovost, přísloví a ironické připomínky. Theriobulii dominuje dualistický přístup, něco se stane ve dvou dnech, zvířata jsou aktivní, král pasivní, dílo je rozděleno na dvě části, je zde nastíněna i reflexe ţivota středověkých panovníků – Václava III., Karla IV., Václava IV., Matiáše Korvína či Vladislava Jagellonského. Důleţité je podotknout, ţe princip obou alegorií je odlišný, v Theriobulii se na rozdíl od Nové rady více uplatňuje kult dynastie, Dubravius se odklání od Smilova feudalismu. Alegorie dvorská převládla nad rytířskou. Ostatně mezi těmito dvěma literárními památkami jsou ještě další díla, která byla oběma dílům podobná svým charakterem. A to byly konkrétně v 15. století například sbírky rad králi Jiřímu z Poděbrad: spis Pavla Ţídka Jiří Správovna, Mariniho dílo Rada králu Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách, částečně i Tovačovského Hádání Pravdy a Lži. V 16. století sem kromě Theriobulie patří například dílo Jana Hasištejnského z Lobkovic Zpráva a naučení synu Jaroslavovi o tom, co činiti a čeho nechati, Naučení pana Albrechta

57

Petrů, E. Jan Dubravius a jeho Theriobulia. In: Dubravius, J. Theriobulia, rada zvířat. Praha: Academia, 1983, str. 25.

53

z Oušavy synům dané, Rada zhovadilých zvířat a ptactva k člověku a později i Blahoslavovo Naučení mládencům.58 Jak jsem jiţ zmínila, Theriobulia byla ve své době i posléze velmi populární, další rady panovníkovi se tedy částečně vyvíjely s ohledem na toto znamenité dílo. Z následovníků můţeme jmenovat například Bartoloměje Paprockého z Hlahol a jeho dílo Król, přičemţ tento spis byl rovněţ věnován konkrétnímu panovníkovi, tedy polskému králi Štěpánu Báthorymu. Rozdíly jsou však značné, v Paprockého textu se například vůbec nejedná o zvířecí alegorii, nýbrţ spíše o výchovné dílo. Stejně jako v Dubraviově díle se u Paprockého objevují antické aluze a příklady z historie, některé jsou dokonce shodné. Na rozdíl od Theriobulie se v tomto díle vyskytuje podstatně větší mnoţství příkladů z bible, v Dubraviově textu je náboţenských rad pouţito spíše sporadicky. Antika v Theriobulii Základní údaje o Theriobulii jsme tedy shrnuli ve srovnání obou děl, nyní se zaměřím konkrétněji na dané dílo a posléze se pokusím popsat antickou motiviku, která celé dílo prostupuje. Autor Jan Dubravius byl Theriobulií ve své době velmi populární, jednalo se v podstatě o jednoho z mála autorů našeho humanismu, který dosáhl velkého uznání i v zahraničí, o čemţ svědčí velké mnoţství překladů a vydání. V pozdější době tato literární památka nebyla příliš kladně přijímána, jak jsem jiţ naznačila, tento výtvor byl velmi dlouho, především však v 19. století, povaţován za pouhou nepříliš zdařilou nápodobu Nové rady. To aţ Jan B. Čapek ve své stati Alegorie Nové rady a Theriobulie zhodnotil dílo pozitivněji a pokusil se osvětlit jeho skutečné postavení. Upozornil přitom na odlišné podmínky vzniku obou literárních památek a uţ při charakteristice literárního ţánru poukázal na původ alegorie

58

Petrů, E. Jan Dubravius a jeho Theriobulia. In: Dubravius, J. Theriobulia, rada zvířat. Praha: Academia, 1983, str. 20.

54

v antice, ač byla samozřejmě starověká alegorie odlišná od středověké a pozdější. Jak J. B. Čapek dále konstatoval, dříve se o Theriobulii hovořilo jako o „volném zpracování“ díla Smilova s některými odchylkami.59 Je sice zcela jisté, ţe autory spojoval jejich politický zájem, ale jak jsem jiţ podotkla, jejich individuality a různá doba ţivota je zase odlišovaly. Uţ v samé dedikaci panovníku Ludvíkovi Dubravius zmiňuje římského filozofa Plinia, kdyţ zdůvodňuje, proč se v jeho díle objevuje velké mnoţství aluzí na ţivot králů a císařů: „…Kromě toho jsou připojeny zářné příklady velkých králů a císařů, které mají především v sobě to dobré, jak říká Plinius, ţe dokazují uskutečnitelnost toho, k čemu nabádají.“ 60 Právě na tomto příkladu stojí jedna ze základních Dubraviových myšlenek, tedy poučit se z historie a neopakovat chyby předchůdců. Antika je v díle obsaţena svým způsobem bazálně, i filozofie díla je antická, inspirovaná převáţně Platonem, který byl v době renesance velmi oblíben. Jeho filozofie se projevuje například v radě leopardově, v níţ se objevuje slavná idea o nutnosti vzdělání vladařů: „Vţdyť podle Platóna se vládci mají stát Jen lidé vzdělaní, nebo ti, kteří vţdy učence milují.“61 Velbloud zase přináší další dvě dogmata Platonova, zejména se zaměřuje na vladařovu nutnou neustálou starost o poddané: „Předně se postarej o prospěch občanů, k němu vţdy Přihlíţej a velmi málo dbej vlastního prospěchu. Za druhé toho dbej, aby sis udrţel v svých rukou 59

Čapek, J. B. Alegorie Nové rady a Theriobulie. Věstník královské české společnosti nauk. Praha: Třída pro filozofii, historii a filologii, 1937, str. 40 60 Dubravius, J. Theriobulia, rada zvířat. Praha: Academia, 1983, str. 63. 61 Tamtéž, str. 167.

55

řízení celého království, aby se nestalo, ţe kdyţ se zaměříš k ochraně jediné skupiny občanů, zanedbáš zatím naopak ostatní.“62 Dubraviova vzdělanost však samozřejmě nesestávala z pouhé znalosti antických autorit, orientoval se velmi dobře i v antické mytologii, historii a reáliích. Prakticky v kaţdé zvířecí radě se objevuje nejméně jedna antická aluze, pouze u dvou zvířat je antická motivika vynechána, a to v replice svině, která si stěţuje na svou nečistotu, a jeřába, u kterého je antická aluze vynechána moţná pouhou náhodou. V díle se projevuje i antická stylizace, a to zejména na počátku druhé knihy. Do rad zvířat proniká hojně motivika antických osobností. Nejvíce antických autorit lze najít v radě leopardově, objevuje se zde kromě jiţ zmíněného Platona například Brutus, Fabius, Cato, Camillus, Paulus Prodigus Cocles a Mutius. Leopard tedy vyzývá panovníka k celoţivotnímu vzdělávání se a četbě antických autorů, dává za příklad Alexandra Velikého: „Je někdo hodnější přídomku Veliký neţ Alexander sám? A přesto Právě on pěstoval vzdělání tak, ţe měl ve zvyku ukládat pod polštář zbraň vedle Homéra.“63

62 63

Dubravius, J. Theriobulia, rada zvířat. Praha: Academia, 1983, str. 73. Tamtéž, str. 71.

56

Právě osobnost Alexandra Velikého je v celém díle uţívána jako vzor, ale i jako výstraha, jeho jméno se objevuje v radách slona, labutě, holuba, ovce, mezka-muly a hrdličky. Za jedno z jeho největších pozitiv je v textu jednoznačně povaţována vzdělanost a i snaha o vzdělání jeho poddaných, spravedlnost a štědrost, negativum je spatřováno v Alexandrově domnělém zavraţdění jeho milého druha Clyta, coţ je uvedeno v radě holuba: „ Tak Alexander kdys ve hněvu usmrtil Clyta mu milého a vzápětí pak jiţ tak činu litoval, ţe málo chybělo a byl by zvolil si sám dobrovolnou smrt.64 Dále je negativum zmíněno také v radě mula-mezka, kde kritizuje i Alexandrovo přílišné uţívání alkoholu: „Vţdyť makedonský král, pokud byl střízlivý, by nikdy nezkazil přátelskou hostinu zabitím přítele. Leţíš-li, Clyte, zde proboden na zemi, víno je příčinou a ne snad králův meč.“65 Další antické osobnosti, které se v Theriobulii objevují poměrně často, jsou například Alexander Sever (v radách straky, baţanta a kočky), Augustus (v případě drozda a opice),

64 65

Dubravius, J. Theriobulia, rada zvířat. Praha: Academia, 1983, str. 117. Tamtéž, str. 135.

57

Domitianus (v monolozích buvola, špačka a zajíce), Nero (opět u buvola, dále u vlka), Filip Makedonský (u špačka a skopce), Caligula (v radě vlka a páva), Claudius (v replikách fénixe, vola a zajíce), přičemţ některá jména antických autorit se objevují pouze jednou. Nejedná se tedy o ucelené obrazy antických autorit, Dubravius se spíše snaţí o ukázání souvislosti s českými, polskými a uherskými panovníky. Takto je tedy srovnávána například antická osobnost Affrican s králem Vladislavem, Trajan a Hadrian s českým Karlem IV., Alexander Severa a polský Sigmund, Tarquin Superb s Matyášem Korvínem.66 Objevuje se i jeden ze základních ideálů antiky a humanismu, a to kallokagáthia, coţ lze přeloţit jako krása a soulad těla s duší. Jak jiţ bylo řečeno, Dubravius prostřednictvím mnohých radících zvířat doporučuje vzdělání a četbu antických autorů, navíc husa ve své radě podněcuje k cvičení těla a helénské hře. Oproti celkovému povědomí antiky se méně často vyskytují reminiscence mytologické, jedná se spíše o počátky nadšeného zájmu o mytologii, který zavládl aţ v pozdější české renesanci. Celkově bývá Dubraviova Theriobulia hodnocena jako dílo na pomezí, jakémsi pomyslném mostu ze středověku do renesance, antická vzdělanost, o kterou nám v této práci jde, je však uchopena uţ jen pozitivně a světsky.

66

Čapek, J. B. Alegorie Nové rady a Theriobulie. Věstník královské české společnosti nauk. Praha: Třída pro filozofii, historii a filologii, 1937, str. 45.

58

Jan Blahoslav Tento významný český spisovatel se narodil roku 1523 do nezámoţné rodiny, oba rodiče byli horlivými stoupenci Jednoty českých bratří, v jejímţ duchu vychovali i svého syna Jana. Na svých studiích v zahraničí nikdy dlouho nepobyl, z Královce byl Blahoslav odvolán jednotou bratrskou, která dostala strach z příliš reformační atmosféry, v Basileji zase nemohl strávit více času kvůli vleklé a těţké nemoci. I přesto stihl některé informace ze zahraničí načerpat, ve Wittemberku například poslouchal kázání Martina Luthera, v Královci v době jeho pobytu působil slavný kazatel Osiander. Nicméně po návratu ze zahraničí začal uvaţovat o stavu českého jazyka, o poněmčování a polatinšťování, pocítil potřebu přispět k jeho rozvoji, z čehoţ vznikla známá Gramatika česká. Češtinu chtěl pozvednout i z důvodu moţnosti kvalitnějšího překladu Boţího slova, kterému rovněţ zasvětil část ţivota. Ve svém mládí často orodoval v zájmu upadající jednoty bratrské, většinou však bohuţel neúspěšně, nicméně po mnoha neúspěších se mu přece jen podařilo pozvednout postavení skomírající jednoty bratrské. Jedním z jeho ţivotních poslání byla tedy také diplomacie. Ač byl po celý svůj ţivot především ve sluţbách jednoty bratrské, jejíţ některé názory na svět a tím pádem i na antiku přejímal, byl pravým humanistou a jeho přínos pro českou literaturu a kulturu je obdivuhodný. Důleţité je podotknout, ţe Jan Blahoslav by především duchovním autorem, jeho dílo mělo slouţit zejména náboţenským účelům a ve prospěch jednoty bratrské. I za svou Gramatiku českou, která byla v podstatě sepsáním připomínek a rozvinutím myšlenek k dílu předešlých tzv. gramatik, se posléze musel omluvit svým souvěrcům, kteří jeho dílo povaţovali za bezmála bezcenné. Paradoxní ovšem zůstává, ţe i toto dílo bylo v podstatě původně zamýšleno jako pomocné pro jeho překlad bible. Rozmáhající se humanistická tendence překladů bible z originálních jazyků namísto církevně uznávané Vulgáty totiţ

59

prokázala velký přínos i pro jazykový rozvoj. Po vzoru Luthera a Tyndala chtěl i Blahoslav pomoci rozvoji českého jazyka. Jak sám upozorňuje čtenáře, ţe dílo je určeno pro ty, „kteříţ českou řeč právě, totiţ vlastně a ozdobně, mluviti i psáti chtějí.“67 Jeho spisy byly sice tedy primárně určeny pro jednotu bratrskou, ale nejednalo se o díla čistě teologická, jak jiţ bylo řečeno. Blahoslav formou i obsahem svých děl pozitivně ovlivnil českou literaturu i v oborech s nenáboţenskou tematikou. Nyní se tedy budu koncentrovat na motivy antiky v jeho díle. V českém bratrském školství nepanovala příliš dobrá znalost antického odkazu, učitelé v té době stále ještě spíše upřednostňovali de facto středověkou kulturu, znalost antiky byla víceméně povrchní a zprostředkovaná. Jan Blahoslav však tvořil světlou výjimku, věnoval se četbě antických autorů a byl si vědom významu antiky pro pozdější vývoj a rovněţ jejího postavení v literárním kontinuu. I díky četbě antických děl si vypěstoval vybroušenou latinu a exceloval i v řečtině, coţ bylo v tehdejších Čechách spíše unikátním jevem a tím pádem mu tato znalost dovolila provést i nesnadný překlad Nového zákonu z řeckého originálu, který byl v té době více neţ zapotřebí. Na svou dobu vynikal i ve znalosti antické literární teorie, vycházel zejména z teorií Horatia a Cicera. Zastával i mnohé další antické umělecké zásady, například nutnou přítomnost krásy v umění, proto se i sám kromě poučného rázu svých spisů snaţil i o dobrou jazykovou úroveň. Stejně jako Komenský se vzhledem k časté četbě antických autorů zaobírá antickou časomírou a její moţnou aplikací na český jazyk, posléze však své teorie vyuţívá při studiu hudby. Z antických autorit si Blahoslav oblíbil například Vergilia, Cicera, Horatia, Ovidia, Terentia, občas zmiňuje i Platona, Démosthena či Isokrata. Jeho dílo je antikou protknuto celé, bývá tedy právem povaţován za našeho největšího humanistického autora. 67

Čejka, M. Šlosar, D., Nechutová, J. Gramatika česká Jana Blahoslava. Brno: Masarykova univerzita, 1991. In: Brown, M. T.: Jan Blahoslav. Praha: Návrat domů, 2010, str. 20.

60

Na jeho tvorbě je zajímavý i jeho česko-latinský bilingvismus, často v jeho spisech figurují tzv. makaronské texty, které vznikaly vkládáním latinských slov či delších úseků do českého textu. Tento lehce rušivý element není snadno vysvětlitelný vzhledem k tomu, ţe měl k latinským slovům i plnohodnotné české ekvivalenty, s největší pravděpodobností jsou taková textová místa taky nejspíš důsledkem Blahoslavova přílišného pracovního nasazení. Vkládání řeckých slov je však ukázkou Blahoslavova uţšího vztahu k antice, dokazuje jím vlastní četbu antických autorů, coţ v dané době ještě nebylo příliš typické. Jak jsem jiţ podotkla, získal vzdělání v zahraničí a ač se studiu mimo české země z různých důvodů nemohl věnovat dlouhodobě, tato zkušenost jej zvýhodnila na celý ţivot. Uţ jen jeho postavení v jednotě bratrské bylo výsadní, celoţivotně mu byly svěřovány ty nejdůleţitější úkoly, které bez problémů plnil. Sám se pokoušel o vzdělávání svých souvěrců a především následovníků, podporoval mládeţ v zahraničním studiu. Proti odpůrcům a pomlouvačům vysokého vzdělání, kteří stále zastávali scestný názor, ţe vzdělání odvádí mysl od Boha, se, jak známo, postavil ve svém spisu Filipika proti misomusům. Toto dílo je poměrně silně ovlivněno antickou řečnickou prózou, objevují se i naráţky na antické filozofy nebo mytické postavy, ale nejdůleţitější je obsah, tedy jiţ popsaná obhajoba potřeby vzdělání. Právě tyto názory na vzdělání a jeho podpora měly silně humanistický podtext, stejně jako jeho názory na antiku, které pramenily i ze studia Erasma Rotterdamského, Melanchtona, atd. Kniha bývá označována jako jedno z vrcholných děl našeho humanismu čerpajícího z antiky. Ač je toto označení bezesporu zaslouţené, Blahoslavův vztah k humanismu byl vţdy podmíněn zboţností, ve svém ţivotě vynikal v mnoha oborech, ale plody jeho práce byly vţdy ve prospěch zboţného lidu. Jak sám ve svém díle prohlásil: „Ale jiţ tuto snad někdo dí, ţe já učené a učení chválím. Ano tak jest, ţe chválím to obé, i učení neb umění, i umělé lidi:

61

ale nechválímť těch, jeţto učení neb umění zle uţívají.“68 Nebo jak podotkl později: „…nebo umění bez poboţnosti jest jako meč v rukou blázna.“69 Nelze opomenout ani jeho dílo Vady kazatelů (Vitia concinotarium), které napsal na sklonku ţivota po předcházejících radách pro mladé kazatele a v němţ vynikl i jeho didaktický potenciál. Hojně zde vyuţívá příkladů ze ţivota, přírody, ale i antiky. Uţívá slov Vergilia, poukazuje na fakt, ţe i ti nejlepší, jako například Homér, mohou chybovat, zmiňuje Epikurejce či Ciceronovy názory, atd. Zmínky o antických autoritách jsou zásadně v latinském jazyce, stejně jako velké mnoţství latinských citátů. Jedním z jeho největších přínosů byl tedy také překlad bible, k němuţ dal sám podnět a sám přeloţil Nový zákon, jak jsem jiţ zmínila. K novému překladu vedl také fakt, ţe dosavadní české překlady vycházely z latinských překladů, tudíţ obsahovaly mnoho nepřesností, Jan Blahoslav byl tedy na popud jednoty bratrské pověřen překladem bible z originálu, tedy z řečtiny. Tento překlad byl velmi zdařilý a oblíbený, po Blahoslavově smrti se tedy i příslušníci jednoty bratrské pokusili o překlad Starého zákona (tentokrát z hebrejského originálu) po Blahoslavově vzoru. Obě tyto části, Nový zákon přeloţený Blahoslavem a Starý zákon přeloţený českými bratry, byly jednotně vydány a jsou známy jako Bible kralická. Nyní se tedy více zaměřím na přiblíţení tohoto díla. Jak podotkl jeden z uznávaných představitelů církve: „Biblí kralická není jedinou biblí českou, ale je korunou všech českých biblí, nejlépe přeloţenou, a to z jazyků původních.“70 Jazyk této bible byl oproštěn od zbytečných přejímek z řečtiny či latiny, které se staly v té době i díky časté četbě antických autorů nešvarem mnoha spisovatelů, je synonymicky velmi

68

Blahoslav, J. Filipika proti nepřátelům vyššího vzdělání v Jednotě bratrské. Praha: Urbánkova bibliotéka pedagogická, 1905, str. 105. 69 Tamtéž, str. 108. 70 Adolf, A. O Bibli kralické: Několik slov na oslavu třistaletého jubilea tohoto předního odkazu našich otců. Praha, 1893. In: Brown, M. T. Jan Blahoslav. Praha: Návrat domů, 2010, str. 5.

62

rozvitý, z antických jazyků si jazyk bible ponechává terminologické výrazy, pro které nebylo třeba vymýšlet české ekvivalenty. Latinou je ovlivněná i syntax jazyku Bible kralické, objevují se vazby, které nejsou pro češtinu typické, ale Blahoslavova čeština byla vlivem časté četby antické literatury poznamenána. Časté jsou tedy latinismy jako opisné pasivum, koncové postavení slovesa, antepozice neshodného přívlastku, interpozice rozvíjejících částí, vazba akuzativu s infinitivem atd. Bible kralická byla tedy velice oblíbena ve své době a ještě po další staletí, slouţila i jako vzor spisovné češtiny, protoţe v jejím jazyce byly zohledněny i původní překlady, v podstatě se jedná o syntézu tradičního biblického jazyka s přednostmi humanistického stylu.71 Jak známo, jazyk Bible kralické sehrál významnou roli i při kodifikaci češtiny v rámci národního obrození, Jan Dobrovský se rozhodl se raději přiklonit k humanistickému neţ k tehdejšímu jazyku. Blahoslava lze tedy právem označit za našeho nejvýznamnějšího humanistického spisovatele, a ač svůj ţivot i dílo podřizoval potřebám jednoty bratrské, zanechal po sobě nenahraditelný odkaz.

71

Šlosar, D., Večerka, R. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981, str. 79.

63

Baroko Nyní se tedy zaměřím na období českých dějin, které jiţ sice není s antikou spjato tak těsně jako renesance a humanismus, přesto je moţné vysledovat určitý vliv antiky na baroko, který se teď pokusím popsat. Baroko jako takové bylo po dlouhou dobu v českých zemích stereotypně charakterizováno jako období úpadku, vzhledem k dějinným událostem (stavovské povstání, třicetiletá válka), které zemi dostaly do nepříliš příznivé situace a vyvolaly velké vlny emigrací a jazykovou roztříštěnost. Důleţité je však odlišit politickou situaci od umělecké, protoţe například v literatuře vznikala díla umělecky hodnotná neprojevující ţádné známky úpadku, naopak se objevuje imanentní umělecká motivika a projevy patriotismu. Nesporné však je, ţe díky emigraci a jazykové různorodosti byla naše literatura v této době roztříštěna na několik větví, její situace byla poměrně sloţitá. Kromě češtiny a latiny se v Čechách prosazovala i němčina, nicméně latina byla stále favorizována jako jazyk církve a inteligence, tedy i v literatuře jsou některé ţánry tvořeny v latině, jiné v češtině, prosazuje se funkční hledisko. Ač bylo některé dílo psáno česky, autor zpravidla cítil potřebu předvést i svou znalost latiny coby jazyka inteligence. Co se týče exulantské literatury, byla logicky psána latinsky, případně jazykem dané země. Latinskou literaturu této doby lze rozdělit na katolickou a evangelickou, která se víceméně kryje s literaturou exilovou, v podstatě mezi těmito dvěma proudy nelze najít jiné bariéry neţ vyznání autorů, někdy se naopak hovoří i o částečně tajné komunikaci mezi oběma tábory. I v domácí latinské literatuře převaţoval humanistický proud, jenţ se vracel k antice, jeho nejvýraznějším zástupcem byl pochopitelně Bohuslav Balbín, o němţ pojednám později. Oproti předchozím obdobím se humanismus a jeho návrat k antice začal z tvorby měšťanské společnosti přecházet do děl a myšlení církevních autorů, celkově se přesunul do církevního a školského prostředí, někdy se proto

64

hovoří o humanismu jezuitském, katolickém či barokním.72 Latina tedy jak vidno neproţívala ţádný úpadek, spíše jí tato vícevrstevnatost svědčila, ţánrově byly nejoblíbenější homiletika, hagiografie a legendistika. Latina a zejména latinský humanismus byly v podstatě pojítkem s celou Evropou, díky tomuto směru, který se opíral o antické autory a ţánry Čechy zůstaly součástí evropského kulturního prostoru i v době po Bílé hoře. Právě česko-latinská diglosie umoţňovala stejně jako v předešlých obdobích poznání antických památek a pronikání antické vzdělanosti i do díla českých autorů. v této době navíc začala antika nacházet své místo i v tvorbě lidové a pololidové. Časomíra z antických děl se začínala praktikovat i v české poezii, např. Václav Jan Rosa, Jan Amos Komenský, atd. Dále se poezie inspiruje i pozdní antikou a jejím literárním útvarem carmina figurata či středověkými hymny.

72

Kysučan, L. Antické tradice v barokní latinské literatuře českých zemí. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, str. 81.

65

Jan Ámos Komenský Tento významný český spisovatel se narodil roku 1592, tedy prakticky do konečné fáze právě probíhající české renesance, která v českých zemích trvala aţ do počátku 17. století. Jana Ámose Komenského můţeme jeho tvorbou částečně zařadit do období renesančního, ač jeho tvorba spadá časově spíše do baroka a vykazuje i barokní rysy, můţeme na něj pohlíţet i jako na humanistu vzhledem k jeho zájmu o antiku a především jeho kladení důrazu na potřebu kvalitního vzdělání. Právem někdy bývá označován jako prostředník mezi renesanční a barokní epochou. Ač došlo k desinterpretaci některých jeho výroků a Komenský byl někdy označován jako odpůrce antiky, pokusíme se prokázat opak a osvětlit jeho opravdový názor na antiku a rovněţ přiblíţit vliv antiky na jeho dílo a myšlení. V době jeho narození existovala sloţitá situace, obyvatelstvo se obávalo konce světa, české země byly ohroţovány Osmanskou říší, narůstaly rozpory mezi náboţenskými skupinami a celkově mezi panovníkem a stavovskou opozicí. Dalo by se konstatovat, ţe země byla náboţensky i politicky roztříštěná, postupně začalo docházet k další rekatolizaci, kterou se pokusili zbrzdit čeští evangeličtí stavové, roku 1609 tedy byla uzákoněna náboţenská svoboda. Rozbroje však trvaly a posléze vyústily v ozbrojený konflikt. Celková nejistota se odrazila v přechodu z harmonické renesance k manýrismu, začalo docházet k otřesům víry v renesanční ideály. Antické osobnosti začali ztrácet svoji autoritu a oblibu, vzdělanci přestávali věřit v humanistické ideály rozvoje svobodného člověka, přicházelo uvědomění hrůzy nejistoty a především začal převládat názor, ţe řízení i veškerých veřejných záleţitostí by se mělo přenechat Bohu. Symbolem tohoto období se více neţ kdy jindy začal stávat labyrint, a právě hledání cesty ven se stalo ţivotním údělem Jana Ámose Komenského. Svou touhou po vzdělání začal postupně vynikat nad své vrstevníky, brzy si osvojil latinu a nic jiţ nestálo v cestě v komunikaci s evropskými vzdělanci, z bratrské školy

66

v Přerově byl proto vyslán na studia do zahraničí, konkrétně na „Nassavskou univerzitu“ do Herbornu v západním Německu. Právě zde se seznámil s Johannem Heinrichem Alstedem, který byl nadšeným humanistou a pokoušel se shromáţdit vědění všech vědních oborů do monumentálního encyklopedického díla. Právě tento známý evropský teolog a filozof měl na Komenského největší vliv a svou typicky renesanční snahu o všeobecné vědění (zajímal se kromě filozofie a teologie i o přírodovědu, alchymii či astrologii) přenesl i na svého ţáka. I sám Komenský později projevil renesanční touhu po vytvoření „multivědeckého“ encyklopedického díla, v němţ by vyloţil vesmír, svět, přírodovědu, zeměpis atd. A právě tento pansofický zájem ho přivedl blíţe k humanismu. Celkově mu pobyt v Helbornu otevřel obzor evropského humanismu a poskytl mu velké mnoţství duchovních podnětů, ke kterým se celoţivotně vracel a zajímavě je rozvíjel. Další studia absolvoval na univerzitě v Heidelbergu, kde jej nejvíce ovlivnil teolog David Pareus, který usiloval o smíření narůstajících rozporů mezi protestantskými církvemi. 73 V rámci náboţensky rozdělené Evropy se postupně zařadil mezi tolerantní intelektuály, které spojovaly především společné kulturní zájmy, morální filozofie, pozitivní vztah k antice a komunikace pomocí humanistické latiny. Jak jsem jiţ zmínila, Komenský zasvětil svůj ţivot nápravě věcí lidských a snaze o celkovou jednotu celého lidstva, přičemţ svůj záměr uskutečňoval i za pomoci citování a parafrázování mnoha světských autorit, klad důraz na navazování na tisícileté tradice, od antiky, přes Starý a Nový Zákon aţ po renesanci. I jeho filozofie vycházela z předešlých, navazoval na myšlenky antických osobností, často se opíral o bibli a o evropské humanisty. Těmito argumentoval proti nastupujícímu fyzikálně mechanizovanému pojetí světa a kartesianismu, jehoţ představitelem byl například René Descartes. Komenský prosazoval

73

Pánek, J. Jan Amos Komenský. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1990, str. 14.

67

především pojetí člověka jako „svobodného tvůrce s perspektivou dějinné seberealizace“74, čímţ se přibliţoval spíše antice neţ pozdějšímu vývojovému stupni filozofie. V podstatě navazoval na antiku i svou pansofií, která předpokládala paralelismus, tedy spojení všeho se vším. Antiku v podstatě bere i jako moţný předobraz stavu tehdejšího, vychází tím z teze, ţe všechny dějinné okamţiky se opakují a mají svůj předobraz v historii. V antice Komenský nachází velké mnoţství ctností, modelů a vzorů, můţeme jmenovat například antický kosmopolitismus, který Komenský chápal jako předobraz pro moderní internacionalismus, ideál mravní svobody či výpady proti tyranům. Co se týče jeho znalostí antických autorů, hovoří se někdy o zprostředkované znalosti, vzhledem k jeho veliké šířce zájmů, jaksi nezbývalo příliš prostoru na studium antických pramenů, natoţ v originále. Je moţné předpokládat jeho postgraduální studium Seneky, Diogena a řeckých gnómiků, ale například jeho vědomost o Platonovi zřejmě pochází aţ z novoplatoniků, další znalost je pravděpodobně také zprostředkovaná. Na poměrně obsáhlou přímou znalost a četbu však ukazuje i velké mnoţství latinských citátů, sám si dělal výpisky z četby a nabádal k tomu i své ţáky. Někdy jsou citáty přesné podle originálního antického znění, někdy je lehce pozměňuje pro účely textu, jindy jsou citáty nerozeznatelné od jeho vlastního textu. Sám se snaţil spíše vyvarovat doslovných citátů, které povaţoval za úskalí textu, proto někdy výpůjčky zcela splývají s textem, zastává názor, ţe autor by měl dle něj své zdroje uvádět pouze za účelem zvýšení přesvědčivosti. Jiné aluze na antické autory mohou pocházet čistě z jeho paměti, z četby jeho hernbornských učitelů, jejichţ díla byla antikou protkána, či z obecně známých antických pouček a axiomů. Komenského lexikum bylo celkově hojně protkáno výpůjčkami od antických autorů, které přijal zcela za vlastní, tudíţ se při jejich pouţívání ani nenamáhal s uváděním zdroje. Z těchto kratších citátových výpůjček

74

Tamtéž, str. 51.

68

se uţ dávno před Komenským staly gnómy, které měly prakticky blízko k příslovím, jejich autorství bylo uţivateli zpravidla neznámé. Takovéto útvary byly velmi populární jiţ ve starém věku, hojné ve středověku a prakticky nepostradatelné v humanismu. Sám Komenským se zabýval sběrem českých přísloví, z nichţ mnohá byla pouhým překladem latinských, k jejich vydání došlo v díle Adagiorum Behemorum farrago (Moudrost starých Čechů). Cizí jazyky obecně, ale především samozřejmě latinu povaţoval za nástroj sbliţování lidí i národů. Kladl důraz na mateřský jazyk, který chtěl dostat na stejnou úroveň, kterou měla v té době latina, přál si moţnost bezproblémového a kvalitního překladu. Za nejdůleţitější úlohu jazyka povaţoval komunikaci a sociální organizaci, tento důraz se stával podnětem ke sjednocení lidstva bez ohledu na národnost, ale s akcentem na univerzální vzdělanost. Podstatné je ovšem upozornit i na jeho latinu, která kromě výpůjček rozhodně nebyla starověká, ani středověká, Komenský jako pravý pansofik vyţadoval znalost všech vývojových stádií latiny, čemuţ mělo pomoci právě studium nejenom autorů antických, ale i bible, středověkých autorů, humanistů atd. Snaţil se tedy o latinu skloubenou ze všech těchto stádií, která by byla svérázná a stylově vyváţená. Komenský se obdivoval latině Cicerově, Plautově i Terentiově, Apuleiově i poklasické Senekově, snaţil se však psát v latině univerzální. Dalo by se konstatovat, ţe se i ve svém díle snaţí odráţet celkový vývoj latiny, a to od antiky aţ do starého věku. V poţadavcích na své učence kladl důraz na znalost tří posvátných jazyků, tedy latiny, řečtiny a hebrejštiny, a sám řecky uměl, i některé své učební texty vydal v řečtině a zřídka i v řečtině cituje, úroveň jeho řečtiny však samozřejmě není srovnatelná s latinou. Komenský se kromě mnoha jiných oblastí věnoval i teorii jazyka, soustavněji ve spise Nejnovější metoda jazyků, dále i v Trojumění či Panglotii. Zkráceně lze konstatovat, ţe

69

Komenský se shodl s Aristotelem či Platonem na arbitrárnosti jazyků, mluvnické názvosloví přejímal od Donata a Prisciana. Navazoval na antickou metriku v teorii českého verše, pro překlady pouţívá hexametr či elegické distichon. Toto mu bylo umoţněno díky podobnosti češtiny s latinou a řečtinou ve společné fonologické délce samohlásky, díky čemuţ mohl pouţít časoměrný verš. Studiem jazyka Komenského se zabývala například J. Nováková ve své stati Proč je Komenského latina barokní, v níţ uvádí jednotlivé anomálie na jazykovém projevu Komenského a posléze vyvozuje závěry, ţe jeho latinu lze skutečně označit jako barokní.75 Právě v Hernbornu si vzhledem k velkému mnoţství humanistických učenců a jejich vlivu oblíbil Aristotela a jeho Metafyziku, posléze se od něj sice odklonil k dalším antickým velikánům, avšak Aristotelovy teze stále vyuţíval k didaktickým účelům. Mezi jeho další oblíbence patřili bezesporu Seneka a Diogenes, na základě jejich znalosti s přidáním poznatků z římských autorů Vergilia a Iuvenala je postavena Komenského komedie Diogenes Cynicus redivivus, jejíţ podtitul zní Jak úsporně filozofovat aneb filozofie v kostce. Jeho pravděpodobně největším oblíbencem je Diogenes, který je pro něj modelem morální výuky, obdivuje se i umělecké skromnosti Apella, za vzor filozofické indukce povaţuje Sokrata. Komenský sám byl ve své době vyznavačem slohu se jménem lakonismus, jehoţ vzorem byl Seneka, pro kterého byl tento styl charakteristický, jeho podstatou bylo vyjádřit málo slovy velké myšlenky. Sám Seneka byl velice oblíben uţ prvotními křesťanskými autory, Komenský k němu měl blízko zejména kvůli jeho kritice stádovitého a amorálního jednání lidí.

75

Studiem jazyka Komenského se zabývala například J. Nováková ve své stati Proč je Komenského latina barokní. In: Sb. O barokní kultuře, red. M. Kopecký, Brno 1968, str. 53-61.

70

Jak jsem jiţ podotkla, někdy bývá povaţován za odpůrce antiky, coţ pramení především z úryvku jeho díla Česká didaktika, konkrétně části 25. kapitoly, autor zde odsuzuje pohanské Řecko a Řím, za jediný zdroj poznání označuje bibli: „Výchova musí být řízena knihou Boţí, biblí, dítky křesťanské se nemohou s nečistou pohanskou sběří tovaryšiti: nesmíme jim za vůdce dávat oplzlého šprochýře Plauta, nečistého sodomáře Ovidia, bezboţného athea Lukiana, ţertovného kejklíře Diogenesa, slepého šermíře Aristotelesa, básnivého rapsóda Plinia, chlubného Cicerona atd..“76 Jak si ale posléze ukáţeme, všechny dané antické autority později vyuţívá pro svou argumentaci jako příklad ctností a moudrosti. Tento rozpor moţná mohl slouţit k syntéze jeho postoje k antice. V pozdějších úpravách Didaktiky dokonce hanění některých antických autorů zcela vynechává (Aristoteles, Cicero, Plinius atd.), jiná zmírňuje. Tento smířlivý krok byl pravděpodobně následkem jeho práce na pansofickém díle, v němţ mu antické osobnosti vypomáhaly s jeho argumentacemi. V rámci sestavování své pansofické encyklopedie došel k uznání, ţe je potřeba zahrnout všechny vědní obory, nehledě na to, kdo v kterém vynikal, jakého byl vyznání či národnosti, snaţil se zaujmout nestranné stanovisko. Dalo by se říci, ţe z antiky jej nejvíce inspirovala metafyzická filozofie, zejména aristotelsko-scholastická, dlouho dobu svého ţivota se snaţil o vytvoření nové metafyziky pansofické. Z celého snaţení, přepracovávání a ničení vzniklo dílo Konzultace, v níţ je však nejpatrnější vliv Platona. V rámci pozdější práce na své pansofii, konkrétně ve IV. gradu mu slouţí verše Lucretiovy, vyuţívá své oblíbence Seneku, Augustina a Campanellu, nevyhýbá se ani autorům, které kdysi hanil, objevuje se tedy Ovidius, Vergilius, Martialis, Juvenalius, Horatius, Claudianus a další. Jiţ je naprosto zřejmé, ţe se zcela ztotoţnil s myšlenkou politické a náboţenské rovnosti, uznání si zaslouţí kaţdý schopný.

76

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978, str. 263.

71

Nyní se tedy zaměřím na prvky antiky v jednotlivých dílech. Jiţ v jeho první dochované práci se jménem Problemata miscellanea (Smíšené problémy) z roku 1612 z Helbornu, coţ je v podstatě vysokoškolská disputace – odpovědi na osm otázek, se projevuje nadprůměrná znalost antického světa. V jedné otázce, která se týká Martialova verše o opilství, opírá se prokazatelně o Aristotelou Metafyziku a Nikomachovu Etiku a dochází k závěru: „Kdyţ opilý stojí v opozici ke střízlivý, vţdy je tato opozice privativní, kde opilý označuje stav, střízlivý zbavení stavu.“77 Další dílo tohoto velikána Theatrum universitatis rerum (Divadlo světa) je především filozofickým spisem, v němţ rozvíjí své myšlenkové pochody, je zde akcentována především moudrost a radost z poznání. Například uţ v Předmluvě se objevuje Cicero jako moudrý a zboţný pohan, autoritami jsou tady i Platon či Aristoteles. V přepracované části tohoto díla se odkazuje i na filozofii Euripidovu, coţ byl jeden z nejslavnějších antických autorů tragédií. Hodnotí zde lidský ţivot jako soubor náhod, poukazuje na to, ţe se události nesbíhají „podle našeho vinše a naměření“, nýbrţ „náhodou a omatem“. 78 Snaţí se zde v podstatě usměrnit „nabubřelou“ ideu o lidské dokonalosti a rozhodování nad vlastím osudem. V tomto díle dává za příklad i antické vladaře: „Caligula a Caracalla, tyranští císařové, vţdycky při sobě jed nosili, aby se, kdyby co na ně přišlo, hned otrávili. Nerovi se ledakdy obludy ukazovaly a jej děsily, ale mnozí myslí, ţe jemu to dělalo jen myšlení, a tuť jest poznati, jak hrozná věc jest svědomí zlé, kdyţ počne trápiti člověka.“79 Právě zde je jasně demonstrována snaha o poučení se z chyb ostatních, tentokrát na příkladu antických tyranů. V tomto díle Komenský formuloval svoje antropologické pojetí člověka a jeho funkce ve vesmíru. Uţ v tomto díle naznačuje, ţe cesta k ráji vede přes labyrint.

77

Kožmínovi, Zdeněk a Drahomíra: Zvětšeniny z Komenského. Brno: Host, 2007, str. 10. Kožmínovi, Z. a D. Zvětšeniny z Komenského. Brno: Host, 2007, str. 21. 79 Tamtéž, str. 21. 78

72

Je nutno zmínit i jeho překladatelské dílo Catonova disticha moralia, přičemţ právě tohoto antického velikána překládal zejména pro svou vlastní potěchu, s překladem si pohrává, nedrţí se striktně latinské předlohy, často rozvíjí obraznou sloţku jazyka. Vychází nejenom z Catona a jeho díla, ale i z vlastní zkušenosti, často konkretizuje, snaţí se vymezit hranice morálky. Neopomenutelné je i dílo Truchlivý, přičemţ první část se hodně inspiruje biblí, dokonce se objevuje postava Jeţíše Krista. Druhá část se však spíše neţ o bibli opírá o Lipsiův spis De constantia, je zaloţena na zpochybňování personifikované Víry. Významné antické osobnosti se zde často objevují v dialozích Truchlivého s Rozumem či Vírou, všichni jimi argumentují ve vlastní prospěch. Objevují se tedy například Democritos, Seneka, v druhé části ústy Rozumu hovoří Aristoteles, vyskytuje se i zmínka o antických městech, Komenský připomíná i dřívější slávu Řecka a Říma. Není nouze ani o připomínky antické mytologie, opět ve prospěch argumentů diskutujících: „Píší o jakéms Kreontovi, ţe kdyţ jeho dcera hořela, on lítostí do ohně skočiv, jí objímal; ale tím ji nepomohl nic a sobě uškodil, protoţe spolu s ní shořel. Tak ty spíše shoříš v hoři svém, neţli slzami svými uhasíš oheň tento; tím jist buď.“80 Nechybí ani českou literaturou oblíbený řecký bůh vína Dionysius. Komenský si vypomáhá i s příklady z antické historie, například se vyskytuje Absolon, Herodes, Pompeius, Julius Caesar, Xerxes, Alexander Veliký či Tiberius a mnozí další. Právě z chyb výše jmenovaných se snaţí poučit a následně se jim vyvarovat. Nyní se zaměřím i na dílo bezesporu nedůleţitější a nejznámější: Labyrint světa a ráj (původně lusthauz) srdce. V tomto díle se neobjevují odkazy pouze na kladné antické osobnosti, za příklad je dán i známý antický ţhář Herostrates, který je přijat Fortunou mezi slovutné, coţ vyvolá vlnu příchozích uchazečů s výčty těch nejhorších hříchů. Právě jméno

80

Komenský, J. A. Truchlivý II., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, str. 76.

73

Herostrata je spojováno s někým, kdo spáchá hřích ve snaze stát se slavným. Komenský tedy jasně spoléhá na vzdělaného čtenáře, který se alespoň povrchně orientuje v antické literatuře, historii i mytologii. Jeho obdiv k tomuto období a jeho velikánům je očividný, zejména v pasáţi, kde si přivolává antické myslitele Sokrata, Platona a Seneku, aby spolu s nejvyššími apoštoly a patriarchy vyzkoušeli opravdovou moudrost a ctnost personifikované Moudrosti, staví je tedy do nejvyšších pozic a vyjadřuje úctu k jejich schopnostem. V kapitole Poutník přišel mezi filozofy jmenuje samozřejmě velké mnoţství antických velikánů, kteří se věnují kaţdý činnosti, na jejímţ poli vynikali či co je o nich známo, Aristoteles tak disputuje, Euclides přeměřuje síň, Homér létá, atd.81 V díle Unum neccesarium (Jednoho jest potřebí) se pokouší vyloţit dávný původ labyrintu, který dle něj vznikl vinou Mínovy ţeny Pasifaé, jeţ je svému manţelovi nevěrná, z čehoţ vznikl bájný tvor Mínotauros, kterého se spolu s celým lidstem rozhodl boţský Minos uzavřít do labyrintu. U Komenského je tedy přes poměrně bizarní výklad patrná znalost i antické mytologie. Právě dané dílo je mytologií doslova protkáno, labyrint, Sisyfovy balvany a Tantalovy rozkoše se zde stávají tzv. leitmotivy. Pomocí mytologie se zde snaţí konkretizovat i svůj výklad marnosti, který v jeho celoţivotním díle dominuje, objevuje se tedy i dávný Daidalův labyrint. K zachránění se z lidského labyrintu a propasti nicoty musíme vyuţít pomyslné nitě Ariadniny. Ve svém programovém díle Předehra pansofie, v němţ v podstatě vysvětluje své pansofické záměry, argumentuje také pomocí antických autorit, hned na počátku jejich slovy charakterizuje moudrost. Promlouvá zde Aristoteles, Cicero, Horatius, kteří oslavují matku moudrost pochvalnými výroky: „pro Aristotela znamená moudrost znalost mnoha podivuhodných věcí, pro Cicerona poznání věcí boţských i lidských a příčin, které je udrţují

81

Komenský, J. A. Labyrint světa a ráj srdce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, str. 174.

74

a spojují, pro Šalomouna je moudrost strůjkyní všech věcí, jeţ vše naučí, a jak praví Seneka: Nikdo nemůţe dobře, ba ani snesitelně ţít bez studia moudrosti.“82 Často zmiňuje filozofii antických velikánů, v rámci charakteristiky jednotlivých věd, neopomíná ani antické matematiky a fyziky, např. Eukleida, Pythagora či Archiméda. Nutno konstatovat, ţe Komenskému byla antika inspirací stejnou měrou jako bible, někdy ho inspiroval obraz z bible, jindy se v jeho díle objevil sám Jeţíš Kristus, jinde zase figurují antické osobnosti. V některých dílech se antické a biblické obrazy prolínají, coţ bývá někdy povaţováno za typicky barokní znak, nejpatrnější je to u pouţívání jeho oblíbených pojmů Babylón a labyrint, které oba referují ke zmatení lidského pokolení. Citáty z antiky v Komenského díle dokonce převaţují, ale rozsahově jsou oproti citacím z bible či z pozdějších autorů kratší. Ač je u Komenského patrná znalost antiky a pro svůj účel argumentace často vyuţívá mnohé antické osobnosti, rozhodně se nejedná o autora primárně navazujícího na antické autority s bezmezným obdivem k antice. Spíše se tedy snaţil navazovat na tradici dlouhodobější, jeţ započala antikou a pokračovala křesťanstvím aţ po reformaci a renesanci směřujíce k baroku. Důleţitý je však i jeho posun od prvotně spíše odmítavého přístupu k antice aţ po její oblibu, tuto etapu povaţoval za velmi přínosnou a bohatou na velké mysliteli, jejichţ myšlení vyuţíval k prosazení svých vlastních argumentů, pro boj proti scholastice, za reformaci školství, oţivení latiny ve sluţbách společnosti, atd.

82

Komenský, J. A. Předehra pansofie. Praha: Academia, 2010, str. 32.

75

Bohuslav Balbín Nyní se tedy pokusím přiblíţit tohoto barokního jezuitského autora, který ve své době patřil k nejvíce humanisticky smýšlejícím autorům. Je nepopiratelné, ţe Balbínovou inspirací se jiţ během studií stali řečtí a především římští klasikové, dle jejich vzoru se v českém prostředí po dlouhé době věnoval společenským otázkám, vlastní osud obecně formuloval a aplikoval na osud celého národa po Bílé hoře. Oporu měl zejména ve stoické filozofii, se kterou se seznámil především ve spisech Lipsiových, jak jiţ bylo řečeno. Znalost římských poměrů a občanských ctností vyuţil zejména ke srovnání s poměry českými, a to z pozice zástupce drobné šlechty. Balbínovým hlavním cílem byl boj za českou humanistickou minulost, který byl bohuţel předem prohrán, ovšem dochovaly se alespoň jeho základní myšlenky, které byly v pozdějších dobách oceněny. Mnohá jeho díla mají podobu děl antických, například pro historická díla Epitome historica rerum Bohemicarum a nedokončené dílo Miscellanea historica regni Bohemiae byl Balbínovi vzorem styl historika Livia. Spisům polemickým Dissertatio apologetica a Trophaeum sepulchrale bývá přičítán charakter tacitovský. Některé další spisy zas bývají formou přirovnávány k Caesarovým Komentářům o válce galské.83 V jeho díle se také objevuje mnoho odkazů na antické učence, prakticky by se dalo říct, ţe například ve svých politických úvahách vyčerpal všechny významné politické myslitele antiky. Nejblíţe však měl ke stoicismu, nejčastěji citovanou a uznávanou autoritou mu byl Seneka. Nejdůleţitějším humanistickým heslem, kterým se Balbín řídil, bylo humanistické Ad fontes – k pramenům. Nejvíce je antickými odkazy protkáno nejspíše dílo Trophaeum (Pamětní nápis), coţ byl Pamětní nápis věnovaný jeho nepříteli Bernardovi Ignáci Bořitovi z Martinic. Balbínova averze vůči tomuto šlechtici, který byl dle něj viníkem oţebračení země a polovzdělanosti 83

Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura, Praha: Academia, 1978, s. 230.

76

českého obyvatelstva, se začala projevovat jiţ v díle Rozprava krátká, ale pravdivá, v tomto díle však naplno vyplula na povrch. Antických odkazů tedy často vyuţívá, aby demonstroval negativní charakterové rysy Martinice, který dle něj „…jako Nero zkoumal i útroby vznešené matky (vlasti)“84 v naráţce na fakt, ţe tento despotický římský vladař údajně zabil i vlastní matku. Ze státníků se dále objevuje Sulla či Caligula. Dále se objevuje Balbínův oblíbenec Seneka: „Bezboţnosti neuniknou nečestní lidé, i kdyby hojnou krví/svých obětin (útiskem chudiny, která peníze získává krví) zkrápěli oltáře.“85 Hovoří o psí hvězdě Siriovi, čímţ dokazuje znalost Homéra, který se o ní téţ první promluvil. Často zmiňuje i historika Tacita, který vylíčil například poslední léta ţivota římského císaře Tiberia. Nesrozumitelnost Martinicových definic deklaruje tak: „…ţe ani Aristotelés, ba ani zakladatel nauky o ideách Platon by nerozuměli jejich smyslu, kdyby dnes ţili.“86 Dále se samozřejmě objevují mytologické postavy a monstra: Skylla a Charybda, římský bůh obchodu Mercurius, trojský princ Paris či jeden z vojevůdců taţení na Troju, Aiás. Není opomenut ani největší oblíbenec starší české literatury, Vergilius. Z jeho antických naráţek vyplývá velký obdiv k velikánům této epochy, zpravidla bývají dáváni jako příklad nejvyšších ctností či naopak hříchů, viz císař Nero. Antikou doslova protkané je dílo s názvem Verisimilia humaniorum disciplinarum (Nástin humanitních disciplín), prakticky na kaţdé straně se objevuje jméno minimálně jednoho z antických velikánů. Dílo bylo věnováno jeho ţákům a mělo slouţit jako učebnice, posléze se však stalo oblíbeným i mimo školské prostředí, bývá povaţováno za nejvýznamnější a také první úplnou poetikou z doby českého literárního baroka. Právě zmíněná obliba svědčí i znalosti antiky v dané době. Antika a její osobnosti mají své místo samozřejmě i v Balbínově nejvýznamnějším díle Rozprava krátká, ale pravdivá, kde zmiňuje velikány historické, jako např. Caesara, 84

Balbín, B. Trophaeum. Praha: Vyšehrad, 1988, str. 13. Tamtéţ, str. 17. 86 Balbín, B. Trophaeum. Praha: Vyšehrad, 1988, str. 39. 85

77

Tacita, Cassia či Tiberia, stejně tak autory bajek Ezopa a Phaedra, v jejichţ bajkách spatřuje i osud českého království. V kapitole líčící podvodné jednání politiků zmiňuje i antického politika a historika Thúkýdida: „Takovým lidem nic není slavno, není-li bezpečno.“87 Nechybí ani jeho oblíbení filozofové Cicero a Seneka, přičemţ je dává za příklad jako velké patrioty. Bídný stav českého království má dle něj vést k převratu, jak říká známý antický spiklenec Catilina v díle Sallustiově: „A konečně co nám ještě zbývá mimo ten ţivot bídný…?“88 Ze spisovatelů se objevuje Homér či Plinius Starší, filozofy zastupuje Aristoteles, Terentius, atd. Jak jiţ bylo řečeno, v Balbínově díle se objevuje opravdu rozmanitá škála antických osobností, dílo je antickými motivy doslova protkáno, je zjevný Balbínův opravdový, humanistický zájem o antiku. Jako jeden z autorů, které jsem v práci rozebírala, se věnoval přímé četbě antických pramenů, jeho znalost je obdivuhodná. Kromě antických autorit samozřejmě zmiňuje i velké mnoţství křesťanských postav, např. různé arcibiskupy atp., antika však v jeho díle zpravidla převaţuje, Balbín téţ očividně předpokládal vzdělané publikum, které pochopí jeho antické naráţky. K soudobým vydáním Balbínova díla jsou často připojovány vysvětlivky či rejstříky antických a jiných osobností, coţ naznačuje moţnou větší znalost antiky v baroku neţ dnes.

87 88

Balbín, B. Rozprava krátká, ale pravdivá. Brno: Blok, 1997, str. 38. Tamtéž, str. 41.

78

Ohlas Vergilia ve starší české literatuře O ţádné jiné antické osobnosti nelze říci, ţe ovlivnila evropskou literaturu více neţ právě Publius Vergilius Maro, vzpomeňme jen na celosvětově známé dílo Dante Alighieriho, ve kterém je antický básník dokonce průvodcem, coţ nasvědčuje i jeho výsadnímu postavení v křesťanském světě. Celkově o jeho ţivotě a působení panuje mnoho legend, nyní se pokusím zaměřit na jeho vliv na starší českou literaturu. I v českém prostředí se Vergilius drţel na předních pozicích v oblíbenosti, a to ve všech vývojových obdobích starší české literatury. Ve středověku byl oblíben jako zvěstovatel Kristova příchodu, renesance se svým návratem k antice přinesla velkou oblibu nejen Vergilia, ale i dalších antických, především římských autorů, a ani baroko na Vergilia nezapomnělo. Představa o Vergiliovi přesahovala meze reálnosti, často byl povaţován i za čaroděje. Jeho ohlasem v národních literaturách i malých národů se zabýval Domenico Comparetti ve svém díle Virgilio nel medio evo (Vergilius ve středověku). Co se týče slovanských literatur celkově, poukázal pouze na Kosmovu kroniku, přičemţ jinde charakterizuje jako jediný moţný zdroj poznání kouzelníka Vergilia knihu „o sedmi mudrcích“, a to u všech slovanských národů. Je však prokazatelné, ţe v české literatuře tomu bylo jinak. Sice nedošlo k vyloţenému zpracování a samostatnému pojetí dané látky, ale existuje i mnoţství ohlasů, které jistě stojí za zmínku.89 První zmínka se tedy objevuje uţ v Kosmově kronice, která ač psána latinsky, bývá povaţována za počátek našeho národního písemnictví, důleţitý pro spojení s Vergiliem je i Kosmův výklad kněţny Libuše jako následovnice antické věštkyně Sibylly, která rovněţ předpovídala osud svému národu. Vergilia v jeho pasáţi o Sibylle cituje.

89

Ludvíkovský J. Antika, Čechy a evropská tradice. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. 2002, str. 106.

79

Sám Vergilius byl spolu se Sibyllou přiřazen ke starozákonním prorokům, coţ mu na rozdíl od ostatních pohanských básníku přineslo přízeň křesťanské církve po další staletí. A právě díky jeho oblibě u starokřesťanských autorů, v jejichţ dílech a především hrách Vergilius coby křesťanská ikona rovněţ figuroval, se dostal i na naše území a do našich svatostánků. V rámci souvislosti Vergilia se Sibyllou si Comparetti všímá i tzv. „Zlaté legendy“ Jakuba de Voragine, coţ byla stará legenda rozšířená po celé Evropě. A o Sibyllině věštbě se zmiňuje i Legenda o svaté Kateřině, Sibylla v ní: „v svém proroctví boha znala a o něm prorokovala řkúc: Vidiech v slunci stojíce pannu a syna kojiece na ruce, ten krasen bieše… atd.“ 90 Jednalo se tedy víceméně o hanění pohanských mistrů na ukázce ţeny věštkyně. Sibylla je zmíněna i v díle Tomáše Štítného ze Štítného, a to v Knihách naučení křesťanského: „I byla nějaká Sibylla prorokyně slovutná; tu ciesař pozvav k sobě, tázel jie, jest-li nebo bude-li kto mocnější neţ on, jemuţ by sě s poklonú modliti měli? A ona ukázala jemu v slunci pannu, ana drţí na ruce syna; i odvedla ciesaře ta Sibylla, aby nedal tak klaněti sě sobě, řkúc: Tomu, jehoţ panna porodí, budúť sě klaněti, tenť bude bude větší neţ ty.“91 V českých zemích byla Sibylla chápana jako jedna, maximálně dvě osoby, na rozdíl od obecné středověké učenosti, která předpokládala existenci deseti, později i dvanácti Sibyll, 90

Ludvíkovský J. Antika, Čechy a evropská tradice. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. 2002, str. 108. 91 Tamtéž, str. 177.

80

a to například Sibylla Tiburská, Varronova či Kumská, naši autoři tedy hovořili obecně jen o Sibylle, stejně jako i Jakub Voragine. Co se týče vztahu postavy Sibylly a Vergilia, důleţitý je výklad o Sibylle Kumské, ve kterém je Vergilius zmíněn v podstatě jako zapisovatel její předpovědi o zrození Jeţíše Krista.92 Pro ucelený obraz křesťansky pojímaného Vergilia nutno zmínit i málo známou pasáţ z přednášky Jana Husa, v níţ pojednává o marnosti světského vlastnictví. Jedná se v podstatě o čtyřverší, které bývá někdy označováno jako Vergiliův epitaf, důleţité je podotknout, ţe ani Comparetti se o tomto nezmiňuje. Avšak právě Vergilius se v tomto místě jeví jako mluvčí křesťanské askeze. Husova znalost Vergiliových veršů je však poměrně povrchní, někdy bývá jeho výklad povaţován za naivní.93 A další zmínka o křesťansky pojímaném Vergiliovi pochází z díla kališnického kněze Jana Češky a jedná se o zmínku o šestém zpěvu Vergiliovy Aeneidy: „Duše, kdyţ svlečena jest s těla, všecky nemoci, kterýchţ v těle nabyla, s sebú nese nemuoţ jich zbýti, leč Bohem uloţeným čistěním o kterémţ gruntovně a velebně Virgilius vypisuje v šestých knihách Eneidorum.“94 Právě u Češky se předpokládá hlubší znalost Vergilia. Vergilius bývá často prezentován také jako schopný učitel a zejména astronom, v díle Dolopathus, coţ byla jedna z verzí povídek „o sedmi mudrcích“ zaujímá místo filozofa. Toto dílo sice nebylo do češtiny přeloţeno, ale jeho latinská verze se u nás těšila velké oblibě. V dalších verzích těchto povídek je zase povaţován za kouzelníka, přičemţ tato povídka se dostala i do česky vydaného díla Gesta Romanorum a další verzi můţeme nalézt i u Šimona Lomnického z Budče. Vergilius v těchto dílech vystupuje v mnoha významných rolích, nejčastěji však právě jako čaroděj. 92

Tamtéž, str. 109. Tamtéž, str. 110. 94 Ludvíkovský J. Antika, Čechy a evropská tradice. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, str. 111. 93

81

Dalším pramenem poznání „slovutného“ Vergilia slouţil i spis Waltera Burleye, který přeloţil Mikuláš Konáč z Hodiškova, přičemţ i toto dílo přibliţuje Vergilia českému literárnímu publiku zejména jako zázračného muţe a nejlepšího římského básníka. Jak vidno, v předešlých kapitolách jsme si dokázali, ţe římský básník Vergilius se těšil velké oblibě po celou dobu vývoje staré české literatury od středověku aţ po baroko. Takové oblíbenosti ţádný jiný antický autor nikdy nedosáhl, čemuţ Vergilius vděčí i svému prvotnímu křesťanskému výkladu.

82

Závěr Ve své práci jsem se snaţila přiblíţit vliv antiky na starší českou literaturu, který je, jak jsem předpokládala, značný. Nyní se tedy pokusím shrnout své poznatky a zjištění. Ač se přístup k antice v průběhu staletí měnil, její odraz z české literatury v ţádném období nevymizel docela, téma antiky bylo ţivé v podstatě od raného středověku aţ po počátek 20. století. Ve středověku sice nebyla antika natolik oblíbena jako v dobách pozdějších, i přesto se našlo mnoho učenců, kteří antickou literaturu více znali a našli v ní oblibu. V této době byla alespoň povrchní znalost antiky podporována školskou výukou, vlastní četba antických autorů ještě nebyla i kvůli dostupnosti materiálu příliš běţná. S antikou se tedy mohli setkat spíše jen učenci mající moţnost studovat v zahraničí nebo příslušníci královského dvora. Nejoblíbenějším byl v tomto období římský autor Vergilius, a to i kvůli své domnělé křesťanské předpovědi. Právě křesťanství modifikovalo v předrenesanční době obraz antiky pro tehdejší recipienty, protoţe jejich znalost této kulturní epochy často pramenila zprostředkovaně z děl starších křesťanských autorů, četba antických originálů nebyla po dlouhou dobu běţná, a v podstatě ani moţná. Přímou znalost antiky s sebou přinesl aţ humanismus. V kronikách, kterými jsem se zabývala, se objevuje velké mnoţství antických aluzí, na tuto dobu aţ neobvyklé, antická vzdělanost svědčí zejména o studiu v zahraničí vzhledem k nedostupnosti antických materiálů v Čechách. Rozdíl mezi Kosmovou a Zbraslavskou kronikou je především v mnoţství antických odkazů v díle, i v tomto směru text Oty Durynského a Petra Ţitavského za Kosmovým značně zaostává, coţ můţe svědčit o menší znalosti antiky u zmíněných, ale spíše je ovlivnila jejich víra, dle které byla antika především pohanskou kulturou, kterou nebylo vhodné dávat za příklad. Zato v Alexandreidě se objevuje poměrně velké mnoţství antických naráţek.

83

Ve své práci jsem konstatovala u jednotlivých autorů nejenom oblibu antických motivů, ale i vyuţívání antického odkazu k vlastní argumentaci, a to zejména u autorů reformačních, jako byl Jan Hus a jeho předchůdci. Pravděpodobně největší oblibě se těšili řečtí filozofové Aristoteles a Platon a římský Seneka, jejichţ myšlenky se stávaly nosnými pilíři různých teorií této doby, jako například teorie poslušnosti, atd. Autoři této doby si z antických děl a filozofie vybírali myšlenky, které byly přínosné jejich tématu a které sami obhajovali. Co se týče jazykové situace, latina Husovi slouţila jako jazyk vědy, čeština naopak jako jazyk komunikace pro méně učené recipienty. Antický odkaz byl tedy ţivý, obecně se však středověcí autoři stále přikláněli více ke svému náboţenství a Kristu neţ antice, která slouţila často pouze jako nástroj argumentace. Ještě stále nebyla běţná přímá četba antických autorů. Renesance a spolu s ní humanismus v českých zemích probíhaly podstatně později neţ v ostatních vyspělých evropských státech, někdy zaznívá i názor, ţe kvůli probíhající reformaci neproběhly vůbec. Tento názor je však popřen humanistickými snahami českých učenců, jak jsme v práci dokázali. Jedná se tedy logicky o období, které se vracelo k antice nejvíce, mnoho děl je doslova protkáno antickou motivikou, prosazuje se poţadavek kvalitního vzdělání, studium jazyků atd. Z děl můţeme vytknout Theriobulii Jana Dubravia, která dokazuje autorův velký zájem o antiku, dílo je antikou doslova „nabito“. Ve svém díle Dubravius radí panovníkovi, jak ţít a vládnout, k čemuţ hojně vyuţívá příklady z antiky. Je mu známa antická historie, literatura i mytologie. Celkově lze dílo hodnotit jako velký přínos tehdejší literatuře, které čtenáře seznámilo s velkým mnoţství antických postav. Dále jsem se věnovala významnému českému humanistovi Janu Blahoslavovi, který přispěl do pokladnice české kultury zejména svým humanistickým zájmem o jazyk a svým překladem bible. Ač zasvětil celý ţivot jednotě bratrské, ani toto mu nebránilo uskutečňovat

84

jeho humanistické cíle. Jako jeden z prvních se věnoval četbě antických autorů v originále, coţ mu poskytlo kromě znalostí antiky, které posléze často uplatňoval ve svém díle, i dokonalou znalost latiny i řečtiny, coţ mu následně pomohlo i v jeho filologických snahách, někdy bývá označován i jako první český dialektolog. Je právem hodnocen jako jeden z největších humanistických autorů u nás. Baroko přineslo svým způsobem uvolnění od negativního chápání antiky jako „pouhé pohanské“ doby, i kdyţ například u Komenského ještě zpočátku tento de facto středověký přístup převládal, v průběhu svého ţivota se od něj oprostil a projevoval svůj obdiv k významným antickým autoritám. Celkově panoval určitý smířlivější tón, velcí autoři této doby začali chápat nutnost náboţenské svobody ve vztahu k tvorbě. Stejně jako Komenský tedy uznává pohanské autority starověku i moţný přínos muslimů atp., i Balbín se vyjadřuje obdivně ke Komenskému, ač byli oba jiného křesťanského vyznání, tudíţ by měli v této době stát proti sobě. Vrátíme-li se podrobněji k našemu tématu vzhledem k dílu Komenského, musíme konstatovat, ţe jeho vztah k antice je komplikovanější: nejprve vskutku zaujímal spíše odmítavý postoj, který však mohl pramenit z jeho didaktických snah, postupně ale došel k naprostému přijmutí antických vzorů a dal naplno najevo svůj obdiv k velikánům této epochy. Podstatné pro něj byly jeho encyklopedické záměry, snaha o reformaci českého školství za účelem zvyšování vzdělanosti a zájem o cizí jazyky jako o nástroj sbliţování lidí a národů. Stejně jako u Husa a jeho předchůdců je však i v díle Komenského patrná tendence pouţívat antických autorit pro vlastní argumentaci, jako podporu svých tvrzení. I v tvorbě Bohuslava Balbína se objevuje pestrá motivická škála antických osobností, myšlenek a reálií, jeho dílo je antikou doslova protknuto, antických autorit vyuţívá zejména

85

jako příkladů ctností či nešvarů, předpokládá znalost antiky i u svých čtenářů. Pomocí antických témat se snaţí povzbudit i pokleslé sebevědomí českého národa. Kromě Vergilia, kterým jsem se podrobněji zabývala v jedné z kapitol, byl ve starší české literatuře pravděpodobně nejoblíbenější římský filozof Seneka, který tematicky dominuje například u Balbína či Tomáše Štítného ze Štítného a dalších. Vergiliovi jsem věnovala kapitolu zejména z důvodu jeho konstantní obliby v českém prostředí, která se projevila uţ v Kosmově kronice, posílena byla v renesanci a i v baroku je moţné ji u mnoha autorů vysledovat. Tento trend je moţné vysvětlit Vergiliovým domnělým křesťanským proroctvím, které bylo pro středověk a další etapy opovrhující pohanstvím poměrně směrodatné. Co se týče antické mytologie, uţ v Kosmově kronice bylo více uţíváno římských označení pro mytologická stvoření a boţstva, stejný přístup se projevil ve Zbraslavské kronice, v díle Matěje z Janova a v mnohých dalších textech. Tento přístup souvisí pravděpodobně s jazykovými důvody. Jak jiţ bylo zmíněno, řečtina nebyla v Čechách příliš známým jazykem, společnost se tak i s řeckou antikou seznamovala skrze latinské spisy, kde byla jména řeckých bohů zřejmě modifikována na jejich římskou podobu. Celkově lze konstatovat, ţe antická mytologie měla své významné postavení v téměř celé starší české literatuře, nejčastěji jsem se setkala s odkazem na boha vína a úrody Dionýsia, často figurovala i bájná monstra, Skylla a Charybda, která nejčastěji představovala nástrahy bezboţného ţivota. Antická mytologie a její mnohoboţství představovaly specifický fenomén v českém křesťansky orientovaném prostředí, které ji často pouţívalo jako odrazující příklad. Nicméně její odraz ve starší české literatuře je nesporný. Všichni autoři, které jsem jmenovala, ovládali bravurní latinu, která pro ně byla zpravidla jazykem vzdělanosti a církve, na rozdíl od češtiny, která slouţila jinému typu

86

veřejné komunikace. Jisté je, ţe latina, a to zejména její humanistická verze, ovlivnila významně i vývoj češtiny. V díle některých autorů je moţné pozorovat takový zájem o antickou vzdělanost, ţe se kvůli porozumění antickým autorům, případně originálnímu znění bible, začali učit řecky. Jedním z takovýchto autorů je i Jan Hus, Jan Blahoslav a další. Rozhodně je tedy moţné konstatovat vliv antiky na starší českou literaturu, jak jsem dokázala na příkladech několika českých vzdělanců a jejich děl. Antika byla inspirací prakticky po celou dobu vývoje české literatury a je jí v podstatě dodnes.

87

Seznam použité literatury: Primární:

Balbín, B. Rozprava krátká, ale pravdivá. Překlad M. Kopecký. Brno: Blok, 1997. Balbín, B. Trophaeum. Překlad J. Hejnic. Praha: Vyšehrad, 1988. Balbín, B. Verisimilia humaniorum disciplinarum. Překlad B. Ryba. Praha: Univerzita Karlova, 1969. Blahoslav, J. Filipika proti nepřátelům vyššího vzdělání v Jednotě bratrské. Překlad M. Horna. Praha: Urbánkova bibliotéka pedagogická, 1905. Blahoslav, J. Vady kazatelův. Překlad M. Horna. Praha: Fr. A. Urbánek, 1876. Dubravius, J. Theriobulia, rada zvířat. Překlad M. Horna. Doslov E. Petrů. Praha: Academia, 1983. Durynský, O., Ţitavský, P. Zbraslavská kronika = Chronicon aulae regiae. Překlad F. Heřmanský. Praha: Svoboda, 1976. Jindřich z Isernie (Henricus Italicus) Invitantur scolares- formulářové listy Jindřicha z Isernie - pozvání pražským žákům ke studiu na vyšehradské škole. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav klasických studií, 2000. Komenský, J. A. Předehra pansofie. Překlad M. Klosová. Praha: Academia, 2010. Komenský, J. A. Labyrint světa a ráj srdce. Truchlivý I., II., Překlad H. Glancová, A. Brunovský. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

88

Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad B. Ryba. Předmluva D. Třeštík. Praha – Litomyšl: Paseka, 2005. Matěj z Janova: Pravidla Starého a Nového zákona. Překlad R. Shenk. Úvod M. Kaňák. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1953. Štítný ze Štítného, T. Řeči besední. Překlad a úvod M. Nedvědová. Praha: Academia, 1992.

Sekundární:

Bartoňková, D. Prosimetrum u Kosmy. In: Classica atque mediaevalia Jaroslao Ludvíkovský octogenario oblata. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975. Brown, M. T.: Jan Blahoslav. Praha: Návrat domů, 2010. Čapek, J. B. Alegorie Nové rady a Theriobulie. Věstník královské české společnosti nauk. Praha: Třída pro filozofii, historii a filologii, 1937. Hýbl, F. Jan Blahoslav. Přerov: Vlastivědný ústav, 1974. Janáček, J. Jan Blahoslav s ukázkami z díla. Praha: Svobodné slovo, 1966. Kopecký, M. Český humanismus. Praha: Melantrich, 1988. Kopecký, M. Humanismus, renesance a reformace v českých zemích. Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1990. Koţmínovi, Z., D. Zvětšeniny z Komenského. Brno: Host, 2007. Kupský, J. Vliv a osudy Bible kralické. Brno, 1935. Kysučan, L. Antické tradice v barokní latinské literatuře českých zemí. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011.

89

Lehár, J. Nejstarší česká epika. Praha: Vyšehrad, 1983. Ludvíkovský J. Antika, Čechy a evropská tradice. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. 2002. Ludvíkovský, J. Antika a česká vzdělanost v období husitství do Bílé hory problémy a úkoly : referát z konference Antika a česká kultura od husitství do Bílé hory, Liblice 28.-30.11.1966. Praha: Kabinet řecké a římské literatury, 1966. Molnár A. Na rozhraní věků – Cesty reformace. Praha: Vyšehrad, 1985. Nedvědová, M. /e./ Řeči besední Tomáše ze Štítného. Praha: Academia, 1992. Nechutová, J. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. Nechutová, J: Česká latinsky psaná literatura do roku 1300. Brno: Vydavatelství MU, 1997. Nováková, J. Proč je Komenského latina barokní. In: O barokní kultuře. Brno: Redigoval M. Kopecký. Univerzita J. E. Purkyně, 1968, str. 53-61.

Pánek, J. Jan Amos Komenský. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1990. Polišenský J. Čeští humanisté a Evropa 16. století: referát z konference Antika a česká kultura od husitství do Bílé hory, Liblice 28.-30.11.1966. Praha: Kabinet řecké a římské literatury, 1966. Ryšánková, H. Antika - Staré Řecko - Starý Řím. Plzeň: Krajská knihovna v Plzni, 1969.

90

Šlosar, D., Večerka, R. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. Švanda, L. K recepci antiky v Kosmově kronice. Graeco-Latina Brunensia, Brno: Masarykova univerzita, 2009, roč. 14/2009, 1-2, s. 331-340.

Tříska, J. Latinas bohemica: Výbor z latinské literatury českých zemí. Praha: Trizonia, 1996. Varcl, L. [et al.] Antika a česká kultura. Praha: Academia, 1978.

91