Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura
Jana Skoumalová Průhledy do příběhové prózy pro děti Cestopis s jezevčíkem od Ludvíka Aškenazyho Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Vlastimil Válek, Csc. 2008
Prohlašuji, že jsem uvedenou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
................................................................................
Na tomto místěch bych ráda poděkovala doc. PhDr. Vlastimilu Válkovi, Csc. za odborné vedení této práce i cenné připomínky a rady.
Obsah ➢
Úvod...........................................................................................................................1
➢
Teoretické a materiálové východisko.........................................................................3
➢
Tvorba Ludvíka Aškenazyho v tzv. "dětské" linii......................................................6
➢
"Dvojí zrození" jedné knihy.....................................................................................10
➢
Problém typologické charakteristiky v tvorbě Ludvíka Aškenazyho pro děti.........12
➢
Od moderní pohádky k žánru příběhové prózy........................................................14
➢
Specifické výrazové prostředky obsažené v tematické, kompoziční a jazykové výstavbě Cestopisu s jezevčíkem.............................................................................17
➢
Literární postavy a jejich jedinečnost v knize Cestopis s jezevčíkem.....................27
➢
Z recenzí knihy Cestopis s jezevčíkem....................................................................33
➢
Helena Zmatlíková – ilustrátorka Cestopisu s jezevčíkem......................................35
➢
Závěr.........................................................................................................................38
➢
Seznam literatury......................................................................................................44
➢
Přílohy......................................................................................................................44 ➢
Příloha č. 1 – Svědecká výpověď k případu Ludvíka Aškenazyho....................44
➢
Příloha č. 2 – vložený lístek k novému vydání Cestopisu s jezevčíkem.............52
ÚVOD Základním úkolem této práce je pokus o analýzu knihy Ludvíka Aškenazyho Cestopis s jezevčíkem a vymezení jejího místa jednak v tzv. dětské linii autorovy tvorby, jednak v žánru příběhové prózy pro děti a též v současné literární produkci určené dětem. Při rozboru je přihlédnuto i ke kritickému ohlasu v odborných časopisech, který je konfrontován s vlastním pozorováním daného uměleckého textu. Tato práce se nesnaží o celkovou analýzu dané knihy, ale spíše o jednotlivé pohledy na nejdůležitější a nejcharakterističtější aspekty týkající se Cestopisu s jezevčíkem. Před samotný rozbor knihy je nejprve zařazena kapitola se stručným přehledem děl v tzv. "dětské" linii autorovy tvorby, která vznikala od poloviny 50. let 20. století a svou poetikou (humornou ironií, uplatňováním principu hravosti, lyrismem a především konfrontací světa dětí se světem dospělých) žánrově kolísala mezi četbou pro dospělé a četbou pro děti. Je poukázáno na to, že Cestopis s jezevčíkem, kniha již jednoznačně určená dětem, je svou poetikou těsně spojena s předchozí autorovou tvorbou v této linii. Po zmínce o "dvojím" zrození knihy, v níž je popsána svízelná cesta této knihy k dětskému čtenáři přes její skartování v roce 1970 až k opětovnému vydání roku 1992, se práce zaobírá vývojem autorova intenčního směřování jeho tvorby k dětskému čtenáři. Na tomto místě je plně respektován názor teoretika dětské literatury Vladimíra Nezkusila, který pojímá ústup od normativního pojetí literárních druhů a žánrů v literatuře pro děti za přirozený stav odpovídající realitě. Následující kapitolu tvoří snaha o oddělení žánru moderní pohádky, jenž je představován Aškenazyho knížkou Putování za švestkovou vůní, od příběhové prózy Cestopis s jezevčíkem, která přináší nové podněty do vypravování, jako je např. dějově bohatý, přímočarý příběh s utilitárním zaměřením. Poté již následuje samotná analýza knihy, spočívající v rozboru tematické, kompoziční a jazykové výstavby textu, vedoucí k definování autorského stylu v daném díle. Je postupováno od rozboru titulu Cestopis s jezevčíkem k určení vůdčího tématu a témat věcných a k jejich kompozičnímu uspořádání, které vychází ze základního principu "cestopisu", v němž se veškeré dění soustřeďuje kolem putování několika ústředních postav. Zvláštní pozornost je věnována úloze autora v roli vypravěče, a to jednak jeho "předstírání" improvizovaného vypravování (příběh se rodí v okamžiku jeho vypravování) za účelem přizvat dětského čtenáře jako partnera k větší spoluúčasti na ději, jednak autorovu jazykovému mistrovství při hře se slovy za účelem jazykové komiky i při lyrických popisech esteticky ozvláštňujících text. -1-
V samostatné kapitole je popsána charakteristika hlavních literárních postav (jezevčíka Aidy, babičky Pomajzlové a kráčející postele), které se přes svou zdánlivou "malost" a bezvýznamnost staly v průběhu děje nositeli významných etických hodnot. V závěrečných pasážích polemizuje práce s přísným hodnocením Cestopisu s jezevčíkem Otakara Chaloupky z roku 1970, spočívajícím v názoru, že dílo bylo patrně určeno méně náročném čtenáři. Zároveň je zde vysloven souhlas s obavami Zdeňka Heřmana o přijetí tohoto básnického a náročného díla dětským čtenářem v poněkud "drsnější" době na počátku 90. let 20. století, v době poklesu čtenářského zájmu i nižší čtenářské kultury. Jako doplněk práce je zařazena kapitola o ilustrátorce Cestopisu s jezevčíkem, malířce Heleně Zmatlíkové, a o jejím vztahu k tvorbě Ludvíka Aškenazyho. Zvláštností knihy jsou popisky pod obrázky od Heleny Zmatlíkové, které převážně korespondují s textem knihy, v několika případech se na jejich formulaci podílela patrně sama malířka. V závěrečném shrnutí je na základě provedené analýzy potvrzeno, že příběhová próza Cestopis s jezevčíkem je dílo plně určené dětem. Dále je upozorněno na estetickou funkci díla i na jeho hodnoty mimoestetické, pevně zakotvené v realitě, a na první autorův pokus propojit v tomto díle informativně poznávací princip s básnickými postupy. Tato práce chce zdůraznit význam této zdařilé příběhové prózy pro děti, odpovídající určité potřebě dětského čtenáře mladšího školního věku (6 – 11 let). Je však samozřejmě třeba si uvědomit relativnost daného věkového určení, a to zejména v souvislosti s intenční tvorbou Ludvíka Aškenazyho, oscilující mezi četbou pro dospělé a pro děti. Určité příznačné stavební postupy v knížce však k tomuto věkovému vymezení směřují, včetně doprovodných obrázků od známé ilustrátorky dětských knih Heleny Zmatlíkové.
-2-
TEORETICKÉ A MATERIÁLOVÉ VÝCHODISKO V oblasti teorie dětské literatury se práce opírá předevší o trojdílný svazek Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I, II, III1 autorů Otakara Chaloupky a Vladimíra Nezkusila, dále z odborných prací o dětské literatuře Otakara Chaloupky Horizonty čtenářství2 a Vladimíra Nezkusila Spor o specifičnost dětské literatury3. Směrodatnými pasážemi z uvedené trojdílné studie však byly jen ty, které se bezprostředně vztahují k tématu práce, např. Chaloupkova stať o pohádce, Nezkusilova stať věnovaná příběhové próze s tematikou dětského života, v níž autor považuje příběh se zvířecím hrdinou za estetickou stylizaci tohoto žánru a nevidí mezi příběhovou prózou z dětského života a příběhem se zvířetem striktní rozdíl, nebo stať o specifických výrazových prostředcích literatury pro děti a mládež. Nezkusilova studie Spor o specifičnost dětské literatury a Chaloupkova práce Horizonty čtenářství byly důležité při určování estetických kvalit díla, estetické funkce a funkcí mimoestetických a též při přisouzení Cestopisu s jezevčíkem věkovému stupni a žánru dětského čtenáře (s jistou přípustnou tolerancí). Z uvedené literatury je čerpáno také při specifikaci žánru příběhové prózy pro děti v Cestopise s jezevčíkem, dále z práce Svatavy Urbanové Historický vývoj žánrů literatury pro děti a mládež4 a též z recenzí na analyzovanou knihu. Zásadním a velmi cenným zdrojem pro přiblížení vývoje poetiky Ludvíka Aškenazyho se stala esej Zdeňka Heřmana Ludvík Aškenazy, dětství a tak vůbec aneb Pokus o pokus čili esej na zkoušku5, v níž se již dovídáme o připravované knížce Cestopis s jezevčíkem, i studie Jana Dvořáka Principy tvorby Ludvíka Aškenazyho6 analyzující úctu Aškenazyho k "malým" hodnotám, jeho zaujetí pro svět fantazie, propojování tragična a komična i smysl pro jazykovou komiku formou humorných slovních hříček Ústředním materiálem, jenž je v této práci analyzován, se stala příběhová próza 1 CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. 1. vyd. Praha : Albatros, 1973. CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha : Albatros, 1976. CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. 1. vyd. Praha : Albatros, 1979. 2 CHALOUPKA, Otakar. Horizonty čtenářství. 1. vyd. Praha : Albatros, 1971. 3 NEZKUSIL, Vladimír. Spor o specifičnost dětské literatury. 1. vyd. Praha : Albatros, 1971. 4 URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena. Žánry, osobnosti, díla. Historický vývoj žánrů české literatury pro mládež – antologie. 4. upr. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 2003. ISBN 80-7042-625-X. 5 HEŘMAN, Zdeněk. Ludvík Aškenazy, dětství a tak vůbec aneb Pokus o pokus čili esej na zkoušku. Zlatý Máj, 1966, č. 8, s. 433-435. 6 DVOŘÁK, Jan. Principy tvorby Ludvíka Aškenazyho. Impuls. 1967, č. 5, s. 333-338.
-3-
pro děti Ludvíka Aškenazyho Cestopis s jezevčíkem7. Pro potřeby dané analýzy bylo nutné vycházet též z předchozí Aškenazyho tvorby pro děti i pro dospělé, konkrétně z titulů Květnové hvězdy8, Dětské etudy9, Ukradený Měsíc10, Milenci z bedny11, Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka12, Malá vánoční povídka13, Praštěné pohádky14, Pohádka na klíč15, a též ze skartovaného vydání Cestopisu s jezevčíkem z roku 196916.
7 8 9 10 11 12 13 14 15 16
AŠKENAZY, Ludvík. Cestopis s jezevčíkem. 1. vyd. Praha : Artur, 1992. AŠKENAZY, Ludvík. Květnové hvězdy. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1955. AŠKENAZY, Ludvík. Dětské etudy. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1955. AŠKENAZY, Ludvík. Ukradený Měsíc. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1956. AŠKENAZY, Ludvík. Milenci z bedny. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1959. AŠKENAZY, Ludvík. Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959. AŠKENAZY, Ludvík. Malá vánoční povídka. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1966. AŠKENAZY, Ludvík. Praštěné pohádky. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1965. AŠKENAZY, Ludvík – ŠTĚPÁNOVÁ, Hana. Pohádka na klíč. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1967. AŠKENAZY, Ludvík. Cestopis s jezevčíkem. 1. vyd. Praha : Albatros, 1969. (Skartované vydání.)
-4-
Reinaldův automobil na fotografii z původního vydání knihy.
-5-
TVORBA LUDVÍKA AŠKENAZYHO V TZV. "DĚTSKÉ" LINII Ludvík Aškenazy napsal svou knížku pro děti Cestopis s jezevčíkem v druhé polovině šedesátých let. S obrázky Heleny Zmatlíkové, ilustrátorky všech jeho dětských děl, mělo dílo vyjít v nakladatelství Albatros. Kniha byla vydána v Klubu mladých čtenářů roku 1969 a na stránkách Zlatého máje vcelku příznivě recenzována Otakarem Chaloupkou17. Emigrace autora do Německa v důsledku ruské okupace roku 1968 však způsobila, že se dostal na seznam zakázaných spisovatelů, celý náklad Cestopisu s jezevčíkem byl skartován a kniha spatřila světlo světa v minimálně pozměněné grafické podobě až o třiadvacet let později roku 1992 v pražském nakladatelství Artur.18 Ludvík Aškenazy tímto dílem z konce šedesátých let 20. století navazuje na "dětskou linii"19 své tvorby, k níž se přiklonil v polovině 50. let, tedy v době, kdy se po autorech žádala "velká společenská témata". Ta Aškenazy zdařile obešel již v povídkovém souboru Květnové hvězdy, kde lyrizovanou formou bez patosu vypravuje o životě vojáků Rudé armády v květnových dnech roku 1945. Jedna z povídek souboru – Dušan a generál – citlivě zachycuje upřímnou dětskou touhu po generálské čepici, symbolizující v očích dítěte hrdinu. V témže roce 1955 pak vydává Aškenazy knížku slavných mikropovídek Dětské etudy, které už zřetelně naznačily změnu autorova rukopisu i jeho budoucí tematické zaměření. Podnětem pro vznik této prózy byly autorovy osobní zážitky s otcovstvím, literárně stylizované a komponované do drobných povídek, vtipných příběhů, v nichž je svět dospělých lidí nazírán očima dítěte – malého človíčka.20 Od druhé poloviny padesátých let 20. století v dotyku s programem "poezie všedního dne" generace Května upřednostňuje Aškenazy při odhalování pravdivého vztahu mezi dospělým a dítětem propojování každodennosti a problémů současného světa s fantazií a humornou ironií. Realita je zpravidla nazírána dětským ozvláštňujícím 17 Viz CHALOUPKA, Otakar. Nový Aškenazy. Zlatý Máj. 1970, č. 4, s. 238-239. 18 V roce 1973 však kniha vyšla v upravené podobě v Mnichově v německé překladu Alexandry Baumruckerové jako Dackel auf Reisen. Z důvodů mimoliteáráních se tedy dočkala dříve německého vydání než českého. 19 S tímto označením přichází Vítězslav Macháček. Chápe tak díla, v nichž vystupují jako hlavní postavy dětští hrdinové, texty ale přitom nejsou určeny dětským čtenářům, ale dospělým. (MACHÁČEK, Vítězslav. 50 českých autorů posledních padesáti let. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1970.) 20 Zde Aškenazy navazuje na moderní postupy v tvorbě pro děti, založené již ve třicátých letech 20. století Vítězslavem Nezvalem a jeho knížkou pro děti Anička skřítek a Slaměný Hubert, v níž je také svět dospělých objevován dětskýma očima, a navíc je zde i konfrontován pohled venkovského a městského dítěte na okolní realitu, často za komickým účinem. Samozřejmě Nezvalovo poetisticko-surrealistické dílo pro děti je lyričtější, básničtější, iracionálnější, plnící částečně jiné poslání než Aškenazyho texty, ale uplatňovaný poetistický princip hravosti při tvorbě je analogický.
-6-
pohledem, protože soulad je obsažen především v dětské hře a pravda se odráží v dětské naivní otázce. S dětskými hrdiny se setkáváme i v následujících dvou pohádkových "sciencefiction" obsažených v knize Ukradený Měsíc a dále v díle Milenci z bedny. V příběhu Ukradený Měsíc jsou ústředními literárními postavami dva sympatičtí uličníci a "bezmála kladní hrdinové" Filip a Vavřinec ze Zelené Kupky, kteří jako zanícení rybáři chodí lovit ryby do rybníka Rákosníku. Vypozorují, že se do Rákosníku chodí večer koupat Zlatá hlava – Měsíc. Rozhodnou se ho chytit do sítě a zavřít do jeskyně za kopcem Doutnáčem, aby zjistili, co po jejich činu nastane, a mají též v úmyslu předvádět Měsíc divákům za vstupné jako v biografu. Jejich čin vyvolá na celém světě velký nepořádek. Nejvíce trpěla dívka Anděla Ducháčková, neboť se nemohla dočkat úplňku, při němž se scházívala s milým Františkem. Jednou při bloudění temným lesem jeskyni s Měsícem objevila a pustila ho na oblohu.21 V druhé próze Červená hvězda jsou uličníci Filip a Vařinec pozváni na Měsíc, kde prožijí měsíční slavnost a na Zemi se vracejí s poselstvím, abychom si vážili života na naší planetě. I tento příběh je napsán vtipně a hravě, se znalostí dětské psychiky.22 Zejména pak Milenci z bedny vynikají až jiskřivou konfrontací světa dětí se světem dospělých, ale také
něžným humorem a lyrickým laděním. Je to příběh dvou dětí
z pražského předměstského činžáku, které si v opuštěné bedně na dvorku hrají na rodiče, mají svatbu na úřadě i svatební hostinu v hotelu, s břichomluvcem z předměstského cirkusu podniknou svatební cestu do cizokrajných zemí a když pak po toulce večerní Prahou se zázračně osvětlenými výlohami přijdou domů, dostanou od rodičů výprask. I když oba musí dát rodičům čestné slovo, že ve hře nebudou pokračovat, na druhý den se v bedně opět sejdou. V samotné hře a hovorech dětí jsou s lehkou ironií parodovány vztahy mezi dospělými i naznačeny jejich životní touhy a stesky uprostřed každodenní všednosti. Je však třeba poznamenat, že v tomto díle se Aškenazy z hlediska tvůrčích postupů již dále nevyvíjí, humorná ironie a hravost jsou jen půvabnou variací již dosaženého a např. motivy cirkusu, cizokrajných zemí nebo velkoměsta s ozářenými výlohami jsou dědictvím poetismu. Nicméně Aškenazy pokračuje v této linii dále, a to rozsáhlou moderní pohádkou o sedmadvaceti kapitolách ("pohádkovým románem") Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka. Jedná se o příběh trpaslíka Pitrýska, který uteče z knížky, protože ho husa vyobrazená na sousední stránce štípla, a vydá se 21 Aškenazy zde úspěšně navazuje na odkaz moderní autorské pohádky meziválečného období. Motiv ukradené planety se objevuje již ve Wolkerově pohádce O milionáři, který ukradl slunce. 22 Aškenazy tu využívá odkazu Svatopluka Čecha a jeho knihy Pravý výlet pana Broučka do Měsíce.
-7-
do světa hledat spřízněnou trpasličí duši. Putování se odehrává v reálném i fantazijním světě, mezi postavami původu lidského, zvířecího i tajemného, protože všude tam trpaslík hledá odpověď na věčnou otázku po prapodstatě své existence: Kdo jsem, proč tu jsem a kde vlastně jsem? Nakonec se Pitrýsek po mnoha dobrodružstvích, při nichž byl obohacen o poznání lásky, přátelství a smysluplné práce, vrací do pohádkové knížky. Jeho putování bylo cestou za uvědoměním si základních životních hodnot. I v tomto díle, věrném autorově poetice okouzlovat humorem a rozmanitými nápady, najdeme v podtextu problémy současného světa. Jenže sklouznutí do jistého stereotypu tematického i výrazového již delší próza neunesla, takže dětského čtenáře může unavovat. „Aškenazy vypracovává, precizuje; zkoumá, co všechno hříčka může obsáhnout. Intelektualizuje "rozkoš z vypravování"; není tak přímočarý ani znaivnělý. [...] Dokonce někdy vzniká pocit chladné (ale ne zase vypočítavé, myslím) rafinovanosti. […] Hra se čtenářem totiž může být mnohdy velmi nebezpečná; neboť přestane-li se obdivovat autorovým nápadům, začne vážit jejich cenu“23, což právě může být oním důvodem dětské rezignace při četbě. V druhé polovině šedesátých let Aškenazy vytvořil pro děti ještě další čtyři texty. Jsou jimi Malá vánoční povídka, Praštěné pohádky, Pohádka na klíč a Cestopis s jezevčíkem. „Spojujícím rysem je básnická obrazotvornost, poezie okamžiku, rozehrání situačního a jazykového humoru na základě jiskřivého nápadu.“24 Komorně laděná Malá vánoční povídka vypráví příhody chlapce Jakuba, jenž se na Štědrý den ztratí otci při nakupování vánočního stromečku. V andersenovsky laděných situacích autor zavádí nebojácného Jakuba do různých zákoutí Prahy, v nichž potkává skutečné i snové postavy. Prózou se prolíná nostalgický smutek za mizející Prahou plynových lamp a poštovních dostavníků s humornými a snovými příběhy, jež jsou nahlíženy s dětskou hravostí i údivem. Jakub bezděčně strážníkům prozradí adresu bydliště a vše má dobrý konec, akcentující myšlenku vzájemné pomoci. Praštěné pohádky obsahují pětadvacet textů, poněkud nezvyklých pohádkových příběhů básnického rodu. Zvolenou formou se však stávají obtížnější pro dětského čtenáře, a to zejména tvárnou a významovou náročností. Aškenazy v závěru knihy říká: „Pohádka že není pravda? Tak vám to povím jinak: Když je něco velká pravda, tak je to zatím jenom pohádka. Ta nejopravdovější pravda je to, co se teprve stane. Protože to, co bylo, už není pravda. Je loňský sníh pravda? Není. Ale ten z příštích vánoc? Ó jé, ten je bílý a křupavý a jiskřivý.“25 Tímto způsobem se autor snaží rozvíjet v dětech smysl pro humor, kritičnost i schopnost zralé úvahy. Kniha však může potěšit i dospělé čtenáře. 23 DVOŘÁK, Jan. Principy tvorby Ludvíka Aškenazyho. Impuls. 1967, č. 5., s. 336. 24 URBANOVÁ, Svatava. Ludvík Aškenazy – 1. díl. Ostrava : ITEM, 1992, s. 7. 25 AŠKENAZY, Ludvík. Praštěné pohádky. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1965, s. 146.
-8-
Pohádku na klíč napsal Aškenazy společně s Hanou Štěpánovou. Jde o metaforický název, kde klíčem je možné otevírat i lidská srdce. Ústředními postavami jsou babička a dědeček, nositelé těch vlastností, které činí život člověka plnohodnotným (láska, vyrovnanost, ohleduplnost, úsměvnost). Touha po harmonických lidských vztazích ostatně provází celou tvorbu autora určenou dětem. Cestopis s jezevčíkem je po Putování za švestkovou vůní druhou "světoběžnickou" knížkou pro děti. Na rozdíl od Putování za švestkovou vůní však nejde o typickou moderní pohádku, nýbrž pro dějový akcent a omezení lyrických pasáží naplňuje spíše žánr příběhové prózy pro děti. „Je to první pokus autora propojit básnicko-fantazijní princip s informativně poznávacím; přitom tak činí osobitě, dynamicky, s jistou vypravěčskou bravurou.“26 Zdeněk Heřman v recenzi z roku 1992 předkládá čtenářům otázku: „Je to dobrý – nebo méně dobrý Aškenazy?“27 Poetika tohoto díla bude náplní dalšího zkoumání v předkládané práci. Pokračováním nového tvůrčího záměru, realizovaného v Cestopisu s jezevčíkem, měla být pravděpodobně dvě vyprávění, která jsou však z důvodů již zmíněné Aškenazyho emigrace známa pouze z německých překladů Alexandry Baumruckerové – Der Tiger mit dem gelben Tank (Tygr se žlutou nádrží, Mnichov 1970) a Paul, Pauline und der gelbe Tiger (Pavel, Pavlína a žlutý tygr, Aarau 1975). Německý kontext literatury pro děti obohatil Aškenazy ještě mnoha dalšími knížkami, např. svébytným převyprávěním světových národních pohádek Wo die goldene Schildkröte tanzt (Kde tančí zlatá želva) z roku 1977 nebo příběhy o vztahu zvířátek ke světu lidí Du bist einmalig! (Ty jsi jednička!, 1981). Tak posléze Aškenazyho tvorba pro děti získala nadnárodní charakter (Aškenazy se stal dokonce nositelem státní ceny SRN za dětskou literaturu), i když její poetika bytostně vyrůstala z tradice moderní české pohádky meziválečného období.
26 URBANOVÁ, Svatava. Ludvík Aškenazy – 1. díl. Ostrava : ITEM, 1992, s. 8. 27 HEŘMAN, Zdeněk. Světoběžník Aškenazy. Nové knihy. 1992, č. 47, s. 8.
-9-
"DVOJÍ ZROZENÍ" JEDNÉ KNIHY Když se Zdeněk Heřman jako lektor nakladatelství Albatros v roce 1966 v eseji o Ludvíku Aškenazym28 zmínil o připravované autorově knize Cestopis s jezevčíkem, zcela jistě netušil, jak svízelná bude cesta tohoto díla k dětskému čtenáři. Tato zmínka však dosvědčuje i skutečnost, že Aškenazy pracoval na rukopisu knihy již v roce 1966. První, po vytištění kvůli Aškenazyho emigraci (až na recenzní a tzv. povinné výtisky) skartované vydání knihy Cestopis s jezevčíkem, vyšlo původně v nakladatelství Albatros v roce 1970 v edici Klubu mladých čtenářů, s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, grafickou úpravou Zdeňka Seydla, odpovědnou redaktorkou byla O. Krejčová, kniha měla 172 stran. Oproti vydání v roce 1992 je původní kniha doprovázena řadou fotografií, které nenarušují ilustrace Heleny Zmatlíkové, jenom je doplňují. Před titulem je zařazena fotografie automobilu "veterána" Reginalda Parkera i s jeho vyobrazením ilustrátorkou. Vedle zmenšené kresby kosti je v tomto "prvním" vydání fotografie hradu Kost. Mapa Rakouska není zjednodušeně nakreslena, ale je zařazena mezi všechny sousední státy včetně umístění větších měst. Vložené listy jsou věnovány fotografiím ze Sušinkova rodinného alba a pohlednicím z Vídně (včetně portrétu císaře Františka Josefa), Benátek, Říma, Paříže a Londýna. Fotografický doprovod zakázaného vydání zakončuje fotografie Karlova mostu s popiskem: „A tohle je obrázek Prahy pro všechny případy. Protože to je snad nakonec to nejlepší.“29 Seydel za tiráž ještě umísťuje barevnou fotografii kašpárka, z níž vykukuje kresba loučící se babičky Pomajzlové. Součástí tohoto stornovaného vydání byla navíc Příloha pro členy Klubu mladých čtenářů 1968 z pera Zdeňka Heřmana, nazvaná Svědecká výpověď k případu Ludvíka Aškenazyho30. Druhé vydání, které se skutečně dostalo ke čtenářům, vyšlo v nakladatelství Artur roku 1992, se stejnými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, má rozsah 152 stran, odpovědným redaktorem je Ivan Zmatlík, syn ilustrátorky, grafickou úpravu provedl Vladimír Vimr. Až na absenci zmíněných fotografických vložek se jedná o téměř totožnou podobu původního vydání. Je zde navíc ale přiložen lístek, pod nímž je podepsán sám Aida, informující dětské čtenáře o tom, jak dlouho musela tato kniha čekat, než mohla být opět na trh uvedena.31
28 Viz HEŘMAN, Zdeněk. Ludvík Aškenazy, dětství a tak vůbec aneb Pokus o pokus čili esej na zkoušku. Zlatý Máj, 1966, č. 8, s. 433-435. 29 AŠKENAZY, Ludvík. Cestopis s jezevčíkem. 1. vyd. Praha : Albatros, 1969, s. 170. 30 Viz Příloha č. 1. 31 Viz Příloha č. 2.
-10-
Aidův dopis psím přátelům do Vídně
-11-
PROBLÉM TYPOLOGICKÉ CHARAKTERISTIKY V TVORBĚ LUDVÍKA AŠKENAZYHO PRO DĚTI Tvorba Ludvíka Aškenazyho je velmi rozmanitá. Pohybuje se na pomezí několika žánrů, tvůrčích přístupů a postojů. Obsahuje publicistiku, beletrii, poezii i prózu, lyriku a epiku, rozhlasovou a divadelní dramatiku, tvorbu pro dospělé a pro děti. Právě hranice mezi tvorbou určenou dětem a dospělým je u autora někdy málo zřetelná a má též svůj vývoj. Od druhé poloviny padesátých let 20. století, pod vlivem programu "poezie všedního dne", pronikaly do reportážních a dokumentárních prací prvky lyrické, obraz každodennosti se mísil s fantazií, která byla blízká obrazotvornosti dětí. Tento lyrismus a dětský pohled na svět byl uplatněn především v Dětských etudách z roku 1955, blízkých objevováním světa naivním a bezelstným pohledem dítěte současně dospělému i dětskému čtenáři. Již zřetelnější intenční zaměření je patrné v příběhových prózách Ukradený Měsíc a Milenci z bedny, i když ani zde se nedá adresovanost směrem k dítěti jednoznačně určit. Aškenazy jako lyrický vypravěč se smyslem pro jemnou poezii okamžiku i pro humorný podtext může konvenovat i dospělému čtenáři a zmíněné tituly mohou být integrální součástí jeho četby.32 Za texty autorsky intencionálně určené dětem je možné považovat až Aškenazyho moderní pohádky ze šedesátých let 20.stol., obsahující jejich žánrovou klasifikaci už v samotných názvech, např. Praštěné pohádky, Pohádka na klíč nebo Putování za švestkovou vůní. V žánru tzv. moderní autorské pohádky je Aškenazy pokračovatelem tendencí v dětské literatuře dvacátých let minulého století, kdy se autoři z různých důvodů zajímali o uměleckou inovaci pohádky. Jedním z nich byl mj. vliv poetismu a surrealismu, tedy směrů kladoucích důraz na představovou volnost, fantazii, obraznost, poetičnost, 32 Zde je třeba upozornit na složitý genologický problém týkající se konkrétního rozdělení a systematizace literárních druhů, žánrů a žánrových forem. Vladimír Nezkusil roku 1976 píše, že „dosavadní vývoj literatury a její teorie vnesl sem veliké množství nejasností a nedůsledností, vyplývajících především z toho, že nebylo nalezeno kritérium, podle něhož by bylo možno klasifikaci provést.“ (CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha : Albatros, 1976, s. 13-14) Tentýž problém existuje i v teorii literatury pro děti a mládež, neboť i zde se setkáme s určitou nejednotností ve stanovení kritérií systematizace literárních děl a že „ příčinou tohoto jevu je na jedné straně nedostatečně propracovaná koncepce podstaty literárního díla a jeho funkcí (prohloubená v daném případě i o ne dost důkladné pochopení zvláštností dětské literatury) a na druhé straně tlak tradice, promítnutý i do edičních zvyklostí. Důkladněji jsou zpracovány pouze některé žánry (říkadlo, bajka, pohádka, uměleckonaučná próza).“ (Tamtéž, s. 14.) Současně je třeba poznamenat, že „moderní teorie upouští od normativního pojetí literárních druhů a žánrů“ a „takzvané smíšené druhy nechápe jako chybu, ale jako přirozený stav odpovídající složité realitě“. (Tamtéž, s. 12)
-12-
na značnou metaforičnost v próze. A tak moderní pohádka dostávala „infúzi nových motivů a látek, s tradiční folklórní pohádkou již nespjatých nebo spjatých jen málo“33. Nástup moderní pohádky v české literatuře, která mimochodem inovacemi předstihla pohádky ve většině evropských literatur, je spojen například se jmény Karla Čapka (jehož je možné pro akcent na dobro "obyčejného člověka" spojit se jménem Aškenazyho) a Jiřího Wolkera. Autoři začínají bezprostředně spojovat pohádku se současným životem, civilizací, názory a stanovisky dvacátého století. Poněkud jiného rodu je již zmíněné Nezvalovo dílo pro děti Anička skřítek a Slaměný Hubert, dílo výsostně básnické, ale též zaplněné reáliemi z dvacátého století. V tvorbě padesátých a šedesátých let v české literatuře pro děti vzrůstá zájem o moderní pohádku zejména mezi mladšími autory, k nimž v té době patřili kupříkladu Eduard Petiška, Václav Čtvrtek, Alois Mikulka, Miloš Macourek i Ludvík Aškenazy. Pohádka v jejich pojetí se stává literárním útvarem značně otevřeným, popírajícím ustálené konvence a normy tradičního pohádkového žánru a dovolujícím si nejširší rejstřík motivů, tvárných prostředků i významů, vymezený pouze autorskou invencí. Uvedenou charakteristiku moderní pohádky lze vztáhnout zejména na knížku Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka.
33 CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha : Albatros, 1976, s. 56.
-13-
OD MODERNÍ POHÁDKY K ŽÁNRU PŘÍBĚHOVÉ PRÓZY Zdeněk Heřman považuje Putování za švestkovou vůní ještě za pohádkový příběh, byť se složitější intencionalitou (pro mladší i docela nemladé čtenáře), ale Cestopis s jezevčíkem, napsaný téměř o deset let později, již vidí jako "druhou vlnu" autorových cestopisných příběhů, daleko více ukotvených v realitě (zejména pokud jde o beletrizované putování hrdinů po evropských metropolích). Heřman naznačuje, že Cestopis s jezevčíkem je typologicky již jiný text než moderní pohádka, to znamená, že jsou ve struktuře díla dominantní prvky naznačující poněkud odlišný žánr.34 Jedinými pohádkovými prvky jsou v díle dvě postavy – personifikovaná chodící postel a antropomorfizovaný jezevčík Aida. Chápeme-li žánr jako soustavu několika vlastností, které pokládáme za důležité pro dané dílo, v Cestopise s jezevčíkem se již jedná o příběhovou prózu, jejímž základním posláním je seznámit dětského čtenáře se základními modely vztahů ve společnosti, s cílem napomáhat jeho orientaci ve světě. Skutečnost, že jde o příběhovou prózu se zvířecím hrdinou, je jen estetickou stylizací tohoto žánru a mezi ním a příběhovou prózou z dětského života není přitom striktní předěl. Fantastický motiv – mluvící pes, ale i další promlouvající bytosti ze světa zvířat a věcí (svišť Pfifka, holub Pepík, chodící postel a mnoho dalších) – velmi dobře koresponduje s reálným dějem, který je smysluplně posouván kupředu, a to stylem autorovi vlastním, tj. prostřednictvím veselých dobrodružství a humorné ironie. Navíc Aidova "zázračná" schopnost dorozumět se s lidmi (vycházející mj. z tradiční blízkosti člověka a psa a též z Aškenazyho lásky ke psům) je současně zbavována "zázračnosti" tím, že komunikuje s člověkem, kterého si pro svá zamýšlená dobrodružství sám vybral a který má pro něj porozumění. Tím člověkem je jedna z hlavních postav příběhu, babička Ludmila Pomajzlová, vnášející do příběhu hodnotící stanovisko dospělého, moudrého člověka, které pramení z životní zkušenosti. I její, byť někdy též dosti pošetilé kousky (např. seskok z Eiffelovy věže), mají však pevné ukotvení v realitě (získat co nejvíc peněz na další cestování a nebýt tak závislá na dárci, ušlechtilém panu Sušinkovi) a zřetelně stírají pohádkový prvek ve prospěch příběhové prózy. V rozporu s reálným dějem příběhové prózy nejsou ani některé další postavy (zvířata a věci), vybočující z vžitých představ o tom, že citový svět je vlastní pouze lidem. Aškenazy tyto zdánlivě nenápadné a "obyčejné" postavy "oživuje", neboť je přesvědčen, že vše kolem nás žije svým vlastním životem. Tím obohacuje svět dětí o prostor volné fantazie, ozvláštňuje tento svět v duchu dětské logiky a přibližuje se tak specifickému 34 Viz HEŘMAN, Zdeněk. Světoběžník Aškenazy. Nové knihy. 1992, č. 47, s. 8.
-14-
způsobu vnímání dětského čtenáře. V tematické výstavbě díla se Aškenazy nevyhýbá vylíčení ani vážnějších a tragičtějších životních momentů (např. utrpení psích válečných veteránů, smrt jezevčice Viktorie), se kterými se mohou i děti mladšího školního již věku setkat. Dělá to však v intencích své poetiky a s vědomím, že komické i tragické jsou součástí života. Současně ale nerezignuje na optimismus a důvěru v život. I tento příklad z tematické výstavby sbližuje Cestopis s jezevčíkem s žánrem příběhové prózy. Je tedy skutečností, že v Cestopise s jezevčíkem je potlačena pohádkovost, až na chodící postel a na psa, který mluví, jehož schopnost dorozumět se s lidmi je charakterizována spíše jako mimořádná vloha. Hranice mezi pohádkou a skutečností jsou v knize téměř setřeny přesunem drobného ireálna do skutečného světa, což je princip vlastní dětem.
-15-
Pohlednice z Londýna z původního vydání knihy
-16-
SPECIFICKÉ VÝRAZOVÉ PROSTŘEDKY OBSAŽENÉ V TEMATICKÉ, KOMPOZIČNÍ A JAZYKOVÉ VÝSTAVBĚ CESTOPISU S JEZEVČÍKEM Analýzou tematické, kompoziční a jazykové výstavby Cestopisu s jezevčíkem chce tato práce přispět ke správnému porozumění Aškenazyho příběhové prózy pro děti, vyložit, proč může oslovit dětského čtenáře, a jakými prostředky se toho autor snaží dosáhnout. V neposlední řadě jde též o to zmínit důležitost takovéhoto typu dětské literatury v současné knižní produkci pro děti. Na začátku je třeba upozornit na jistý problém metodický. Fabuli zkoumaného cestopisu i syžet, způsob, jakým jsou seřazeny dějové složky v kompoziční celek, i jejich jazykové ztvárnění by bylo nejpřesvědčivější pro pochopení plného významu díla analyzovat a vykládat nikoliv izolovaně, ale v souvislostech, tj. v průběžném konkrétním časovém a příčinném sledu, vzhledem k nepřebernému množství dílčích originálních epizod, kterými autor naplnil děj. Tento postup, který je také často používán, je však vystaven jistému nebezpečí mechanického převyprávění. Proto přistupujeme k rozčlenění na dílčí části (tematický a kompoziční rozbor a rozbor jazyka a stylu), spolu s odhalováním příčinných souvislostí mezi nimi. Základní fabule Cestopisu se dá charakterizovat velmi stručně. Mezi odloženými věcmi na
malém pražském dvorku se jednoho dne ocitne bez lítosti vyhozená
opotřebovaná rozvrzaná mosazná postel, která dlouhou dobu věrně sloužila. Nyní je bez jediného slova díků vystavena dešti a nepohodě, což je jí líto a je z toho smutná. Jak postel pustne a prší na ni, zatouží po změně. A tu přichází jezevčík Aida, jenž naučí postel chodit a spolu se rozhodnou, že se vydají do světa. Aida přizve k cestování babičku Pomajzlovou, která řadu let trpí kloubovým revmatizmem, nemůže chodit, ale zná pět světových jazyků. Společně se vydávají na cestu, vzbuzují na ní velkou pozornost, neboť je to neobvyklá sestava – chodící postel, mluvící pes a veselá nechodící babička s kanárem. Cestou (na hradě Kost) se seznamují s Angličanem Sušinkou, který se stane jejich společníkem a průvodcem téměř po celém jejich putování. Když překonávají Alpy, setkávají se se svištěm Pfifkou, zastavují se ve Vídni, kde je očekávají novináři, kapely hrající marše a valčíky, navštíví Prátr se známými atrakcemi a Psím divadlem. Cestují dál do Benátek, svezou se gondolou, seznámí se s českým holubem Pepíkem, který se stane jejich poštovní spojnicí s domovem. Poté cestují vlakem do Říma, letadlem do Paříže, nakonec se vydají za Angličanem Sušinkou a jeho nemocnou jezevčicí Viktorií -17-
do Londýna. Ta je ale nemocná a krátce po jejich příjezdu umírá. Jezevčík Aida zůstává u Sušinky, neboť ten by byl bez jezevčíka sám a ztracený. Babička Pomajzlová se vrací do Prahy, chodící postel je uložena v Muzeu dopravy a spojů, kde si ale po nocích pilně cvičí kroky a chůzi. Samotným posláním putování hlavních hrdinů se jim během cesty stala víra v to, že lidé na celém světě jsou si podobní, mají stejné smutky, radosti a přání. To, že každý mluví svým jazykem, není žádným důvodem k nenávisti a válkám. Toto přesvědčení hlásá babička Pomajzlová ve všech projevech během cesty, která se postupně z nezávazného cestování za dobrodružstvím promění v manifestaci přátelství a lidskosti. Základní klíč ke knize plné příběhů a dobrodružství i hodnotové doporučení je obsaženo již v titulu Cestopis s jezevčíkem. Tento nadpis, jako integrální součást literárního díla, je nositelem estetické funkce a naznačuje věcnou stránku tématu. Dětskému čtenáři sděluje nejen jméno hlavní postavy – antropoformizovaného jezevčíka, ale i dějovou náplň – cestování a též styl příběhové prózy – cestopis. Na vloženém lístku do knihy vydané roku 1992 v nakladatelství Artur jezevčík Aida upozorňuje dětské čtenáře, že knížka musela čekat třiadvacet let, než se dostala k dětem. Není to poznámka autora, ale vydavatele. Svorníkem, který nám umožní pochopit významovou výstavbu díla jako struktury, je jeho ústřední téma – hlavní a vůdčí myšlenka. Ta pak determinuje výběr faktů a naznačuje, na čí straně jsou autorovy sympatie. Ludvík Aškenazy se netajil láskou k "malému", zdánlivě nevýznamnému, a to jak ve světě lidí, tak i zvířat a věcí. Jan Dvořák již v souvislosti s povídkami Milenci z bedny píše: „Hovořili jsme o Aškenazyho lásce k "malému". Je tedy jeho svět malý? Ne, spíše je v něm místo i pro to, nač se běžně zapomíná, co se odsouvá, co se vyhazuje.“35 Patrně z tohoto důvodu se vyhozená, stará a rozvrzaná postel stává jednou z hlavních postav příběhu. A autor jí za společníky vybírá další outsidery života – toulavého psa a chromou babičku. Tyto tři stěžejní postavy příběhu autor glorifikuje, vyzvedává jejich nezdolnou touhu změnit všední život ve veliké dobrodružství, jejich odvahu při realizaci tohoto záměru i statečné srdce, což jim získává úspěch a přízeň u všech lidí v zemích, které na svých cestách navštíví. A samozřejmě též přízeň čtenářů. Právě autorovu lásku k obyčejnému, zdánlivě nevýznamnému, a také přesvědčení, že i "malý hrdina" dokáže být ještě užitečný a schopný vykonat "velké věci", má-li dobré srdce a přátele, pro které chce žít, lze považovat za hlavní myšlenku Cestopisu s jezevčíkem. 35 DVOŘÁK, Jan. Principy tvorby Ludvíka Aškenazyho. Impuls. 1967, č. 5., s. 335.
-18-
Termín téma však označuje i předmět, o němž je pojednáno. Z tohoto hlediska je hlavním tématem, jak již bylo uvedeno v souvislosti s rozborem titulu knihy, "cestopis s jezevčíkem". A rozložíme-li tato základní věcná témata na témata dílčí, dostaneme se k jednotlivým dobrodružstvím, jež postavy příběhu zažívají při návštěvě různých evropských metropolí. V průběhu děje, při střetávání se postav s rozmanitými situacemi v několika zemích, se uplatňují též tzv. věčná témata jako je touha po dobrodružství, po poznání, chuť užívat si života, stálá nespokojenost s tím, co člověk má a co je, ale též motiv soucitu se slabými, nemocnými nebo opuštěnými, motiv touhy po domově v protikladu s touhou cestovat, motiv pevného přátelství, obětavosti a slušnosti i téma boje za mír a důraz na hodnotu svobody. Všechna uvedená témata tak dokládají již naznačený autorův humanistický postoj ke skutečnosti. S autorským postojem Ludvíka Aškenazyho je těsně spjata estetická kategorie komična, doprovázená humornou ironií, často spojovaná s vtipem, zakládajícím se jednak na rozporech v objektivní skutečnosti (např. stará rozvrzaná postel tančící charleston) nebo na rozporech v užití slov, jejichž výsledkem je slovní komika. Do této kategorie patří slovní hříčka, typický stavební prvek v díle (např. Aida zdraví babičku Pomajzlovou pozdravem Na štěkanou! nebo je zklamán hradem Kost, když tam žádnou kost nenajde). K pobavení dětských čtenářů však Aškenazy využívá i příbuzných kategorií, jako jsou kategorie groteskna, bizarna a absurdna (např. groteskní je představa psího válečného veterána teriéra George, který má jako výsledek válečných zranění falešný ocásek a má ustřeleno ještě několik dalších věcí, bizarně působí už samotný konvoj cestovatelů, v jehož čele běží toulavý jezevčík aj.). Z hlediska kompozičního si autor své vypravování rozdělil do patnácti kapitol, které však již název nemají, jsou označeny římskými číslicemi a přispívají tak k členění díla. Kritériem pro určení kompozice je vzájemný vztah tematických složek, jejichž obsahem je dobrodružné putování hlavních literárních postav – jezevčíka Aidy, kráčející postele a babičky Pomajzlové po evropských metropolích. Prostřednictvím fantastického i realistického vyprávění chce autor dětského čtenáře zaujmout, pobavit i poučit. Tematické složky vytvářející dějovou linii jsou těsně propojeny, nejednou je hranicí kapitol přetržená situace, často autor na konci kapitoly různými motivy ještě zvyšuje napětí a zvědavost dětského čtenáře. Jednotlivé příběhy v díle na sebe tedy navazují v souladu s "přirozeným" uspořádáním událostí, logicky a postupně. Poněvadž jde o "cestopis", -19-
v němž autor provází dětské čtenáře po cizích zemích, je též značná pozornost věnována popisu reálného prostředí, který je
rozložen do celé knihy a ozvláštněn v souladu
s autorovou poetikou. Pro celý příběh je rozhodující ústřední linie cesty z Prahy přes Vídeň, Benátky, Řím a Paříž do Londýna a zpět do Prahy. Jednotlivé epizody, které nejsou rovněž výrazně budovány a vystupňovány, nezabírají velkou plochu a jsou soustředěny kolem hlavních postav. Pokud jde o hiearchii hlavních postav v knize (jezevčík Aida, babička Pomajzlová, kráčející postel, pan Sušinka), jsou autorem nazírány jako rovnocenné, všechny jsou provázeny jeho sympatiemi a porozuměním v průběhu vyprávění. Totéž je možno říci i o vedlejších postavách příběhu, jako je např. holub Pepík, svišť Pfifka, Aidovi psí přátelé a další. Neurastenickým místem celého díla je začátek a závěr. Příběh je zahájen expozicí, jejímž posláním je představit dětskému čtenáři tři stěžejní postavy příběhu a jejich životní osudy. V této souvislosti je třeba upozornit na velice výraznou úlohu vypravěče. Celá kniha je vlastně volným autorovým vyprávěním o třech poněkud netypických postavách, které dětem představuje podle toho, jak si udělal uzly na kapesníku (aby na ně nezapomněl). I když z hlediska autorské perspektivy stojí Aškenazy nad příběhem, před dětským čtenářem předstírá, že příběh za něj "píše život", sám je překvapen, kam se děj ubírá. Postup, kdy se příběh rodí v okamžiku vyprávění, uplatnil autor již v Putování za švestkovou vůní. V Cestopise s jezevčíkem je rovněž výrazně uplatněna humorná autorská ironie, která je přítomna v podtextu nesčetných příhod, dotýkajících se zejména soudobých společenských událostí (např. pateticky vyznívajícího boje za mír, který si hrdinové příběhu plánují při loučení v Londýně, přiblížení římských dějin aj.). Autorský postoj se promítá i do vyprávěcího času, který je v díle shodný s časem postav. Celý příběh nemá takové zakončení, které by bylo možné označit za výraznou pointu, znamenající rozuzlení děje. Jde naopak o to, že konec syžetu nemá typické rozuzlení, autor v závěru díla upozorňuje dětského čtenáře na možnost dalšího pokračování, není tedy vyloučeno (jak se ukáže) další cestování babičky Pomajzlové a chodící postele. Pořádajícím kompozičním principem v díle je autorova fantazie. Aškenazy se "rafinovaně" svěřuje dětskému čtenáři s tvůrčím problémem: bude se sice snažit o veselé vypravování, ale nemůže to zaručit, neboť hrdinové jeho knížky se chovají velmi svéhlavě a nejsou zvlášť poslušní, místy poslouchá i on je. Autor píše: „Jakmile si někoho vymyslím, už ho musím trochu začít poslouchat, často víc, než on poslouchá mne. Někteří hrdinové a
-20-
hrdinky mě vůbec neposlouchají. A tak je musím nechat dělat, co napadne je.“36 Fantazii se zde tedy podřizují autor i jeho literární postavy. A tak už v prvních řádcích příběhu je navozena atmosféra uvolněnosti – dětskému čtenáři může být sympatický "zdánlivě neposlušný" hrdina. Tímto odhalením tvůrčího postupu nejen že neklesá autorita autora před čtenářem, naopak je tím navazován hodnotnější kontakt, neboť autor nevystupuje v roli "všeználka" vyvyšujícího se nad nezkušeného čtenáře. Vzniká tak spolupráce a partnerská součinnost mezi autorem a recipientem. Pocit hry v Cestopise s jezevčíkem je podepřen také grafickým vyobrazením dopisů, telegramů i samotných obrázků s popisky. O nich je pojednáno ve zvláštní kapitole, určené Heleně Zmatlíkové, ilustrátorce knih Ludvíka Aškenazyho. Není též bez zajímavosti, že Aškenazy nazval své vypravování románem. Zřejmě měl na mysli román dobrodružný, přitažlivý pro dětského čtenáře uprostřed pubescence, v našem kontextu příběhovou prózu. Za autorskou řeč si zvolil Aškenazy na počátku příběhu ich formu, subjektivnější vyprávění v první osobě, kterým chtěl patrně zaujmout dětského čtenáře též jako vypravěč: „Pokud to bude záležet na mně, učiním vše, aby to dopadlo co nejlépe.“37 Jejím prostřednictvím pak v některých dalších kapitolách též posouvá děj kupředu. Již v první kapitole se však v duchu moderní prózy střídá pásmo vypravěče s pásmem postav, dochází ke stírání a prolínání hranic obou pásem. Pro postavy je pak typická nevlastní přímá řeč, podávaná bez uvozovek, splývající s pásmem vypravěče, ale mající znaky hovorového stylu, např. „-Bože, - řekla si postel, - proč jen nám říkají věc. Jak někdo může říci, odneste tu věc!“38 Velmi důležitou složkou Aškenazyho příběhové prózy Cestopis s jezevčíkem je její jazyk, vyznačující se stylotvornou čistotou. Aškenazy volí takové jazykové prostředky, které velmi přesně vystihují jeho vztah k zobrazované skutečnosti. Tato mimořádná stylotvorná vyspělost, sjednocující momenty příběhové a momenty poznávací, dominuje celému dílu. Základní tóninou Aškenazyho vyprávění je humorná ironie. Výsledkem je vtipný, jazykově rozmanitý text. Aktivní humor v něm obsažený je podpořen jazykovou komikou, při jejíž klasifikaci můžeme vysledovat několik příznačných rysů. Pro dílo je typická hra se slovními významy, např. stáří opuštěné postele naznačuje autor dětem poměrně komplikovaným objasňováním: postel je Aidovi vděčná za to, že si ji 36 AŠKENAZY, Ludvík. Cestopis s jezevčíkem. 1. vyd. Praha : Artur, 1992, s. 5. 37 Tamtéž, s. 5. 38 Tamtéž, s. 6.
-21-
vybral za účastníka dobrodružství a říká mu: „Vás mi poslala sama prozřetelnost, Aido – pravila postel. To slovo prozřetelnost znala ještě
z devatenáctého století.“39 Slovo
prozřetelnost, které je pro dětské čtenáře dost abstraktní, je jistým způsobem takto "omluveno", jeho význam však vyplývá ze souvislosti. Hra se slovními významy, bystřícími mysl dětí, je příznačná i pro následující ukázku: „Babička si s Aidou vyměnili ustarané pohledy. A když se vymění dva ustarané pohledy, nic se vlastně nevymění. Za jeden ustaraný pohled dostanete třebas ještě ustaranější.“40 Záslužné je autorovo objasňování nejrozmanitějších rčení a pořekadel, což přispívá k obohacování slovní zásoby dětí: „Doufám, že víte, co znamená tlouci špačky. To znamená klimbat.“41 Z kontextu čtenář zcela jistě pochopí, co znamenají rčení a úsloví: žádný učený z nebe nespadl; všechno jde, když se chce; být lehký jako pírko; zabalit si pár švestek; z cesty, vari; dělat cavyky; šálí mě zrak; spěchejme pomalu; lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše; jít na něco zhurta; jako by se nechumelilo; hodit někomu rukavici; mít peněz jako šlupek; cítit se jako ryba bez vody. Hra s různými významy rčení je trvalým rysem poetiky tohoto díla. V současnosti je obecně známo, že děti význam rčení většinou vůbec neznají a příliš nechápou ani jejich objasňování, což je doklad jejich nedostatečné čtenářské zkušenosti. Autor se též snaží v dětech upevňovat automatismus gramatických dovedností, např. řazení pádových otázek a skloňování podstatných jmen: „Skloňuje se ten Aida, toho Aidy, tomu Aidovi, koho co vidíme – Aidu, voláme Aido!“42 K poukázání na šířku české slovní zásoby volí Aškenazy různé prostředky, kupříkladu paronomázii (tj. užití slov odvozených od téhož základu) při hře se slovem opuštěnost: „Opuštěnost souvisí se slovem pusto a se slovem poušť a s přídavným jménem zpustlý. A s puštíkem, to je taková sova, která houká ve zpustošených hradech a vůbec v pustinách.“43 Autor též čerpá z homonymity slov za komickým účinem. Když dětem představuje Aidu, píše, že „byl nezištný. A dobrák od kosti, i když pro něj žádná kost nezbyla. To jsou největší dobráci od kosti, kteří k tomu nepotřebují ani tu kost.“ 44 Opakovaně týž jev využívá při vylíčení Aidovy nespokojenosti na hradě Kost: „Nevím, proč mu vlastně říkají Kost. Když tu žádná kost není.“45 Velmi zdařilým příkladem jazykové komiky tohoto druhu je významová záměna slov trouba (na pečení) a trouba (jako hudební nástroj) – 39 40 41 42 43 44 45
Tamtéž, s. 16. Tamtéž, s. 124. Tamtéž, s. 25. Tamtéž, s. 9. Tamtéž, s. 6. Tamtéž, s. 9. Tamtéž, s. 27.
-22-
babička při cestě na lodi do Londýna potkává dvě anglické dámy, jež jí dávají recepty na pečení. Babička zalituje, že nemá s sebou troubu a dáma s naslouchátkem ji odpovídá: „Zatrubte si klidně u nás, můj synovec má sbírku vojenských trubek.“46 Naopak na hranici únosnosti dětského vnímatele je homonymní hříčka, charakterizující svišťovo okouzlení cestovateli. Svišť je sleduje, neboť „nějak mu udělali. A udělat svišťům, to se jen tak někomu nepodaří. Svišti jsou na udělání tuze tuzí.“47 Sloveso udělati je expresivní výraz znamenající mocně někoho zaujmout, okouzlit, upoutat či očarovat; jde o výraz, který mnohé děti nemusí znát. Udělat znamená též uvařit. Náročnější bude pro dětského čtenáře i slovní spojení tuze tuzí. Z estetických kategorií komična jsou využita též antonyma, např. Aida „byl dlouhý jako půlka ulice 28. října, což je nejkratší ulice v Praze.“48 Délka jezevčíka je zde poměřována délkou ulice a ne v metrických jednotkách. Osobitým jevem je též vytváření humorných neologismů, např. pozdrav Na štěkanou!, nápis Zvěrolékárna (lékárna pro psy) nebo název pro kráčející postel kráčedlo. K vtipnému zvýraznění profese římského redaktora časopisu Náš pes využívá autor syntaktický prostředek uměleckého stylu – figuru opakování slova: Redaktor má domek zarostlý psím vínem, na záhonech má psí fialky i sochy psů – dobrmana nebo smetáka. Za kalambúr lze označit úmyslnou záměnu zvukově podobných slov jezevčík a jozevčík za komickým efektem –
babička říká: „Aido, mohu vám říkat jozevčíku? - Vy
ano, - pravil Aida,- ale jinému bych to netrpěl.“49 Poměrně výrazným stylotvorným prvkem v díle jsou slovní variace stejného schématu, jež jsou součástí autorovy poetiky i v předešlých dílech, např. v Ukradeném Měsíci nebo v Putování za švestkovou vůní. Podle Jiřího Dvořáka jako by Aškenazy zkoumal, co všechno může hříčka obsáhnout, a intelektualizuje rozkoš z vypravování až na samou hranici únosnosti, humor spíše "oslňuje" než oslovuje čtenáře, je ho však také možno chápat jako příznak prostořekosti.50 Jsme tak např. svědky autorovy slovní ekvilibristiky při pohrávání si se slovesem dáti, evokující slovní humor V+W v Osvobozeném divadle nebo rozvíjející odkaz poetismu: „Už mi to nějak nedá, drahý Sušinko, vám to přece taky nedalo. Myslím, že to nedá nikomu. A komu to dá, tomu zase nedá třeba něco jiného. Myslím, že je vždycky něco, co člověku nedá.“51 Tato amplifikace, 46 47 48 49 50 51
Tamtéž, s. 128. Tamtéž, s. 35. Tamtéž, s. 9. Tamtéž, s. 21. Viz DVOŘÁK, Jan. Principy tvorby Ludvíka Aškenazyho. Impuls. 1967, č. 5., s. 333-338. AŠKENAZY, Ludvík. Cestopis s jezevčíkem. 1. vyd. Praha : Artur, 1992, s. 134.
-23-
figura rozšiřující výpověď tím, že se táž věc opakuje z několika hledisek, může rozvíjet u dětského čtenáře schopnost logického myšlení. Jiným příkladem je asociativní analyzování rčení být svůj při Aidově letu v letadle: „Aida se nepřipoutal. V tom byl velice svůj. Ale celkově byl nesvůj. Chvílemi nevěděl, je-li víc svůj nebo nesvůj.“52 Atmosféru hravosti v díle však evokují kromě slovních hříček i "veselá" slova, např. Daisinka oslovuje Aidu při loučení slovy „ty má drahá tlamo“53, Aida píše Daisence „jsme ve světě a pořád světačíme“54 – "světačit" je sice zastaralý expresivní výraz, ale nepostrádá humorný podtext. Působivé jsou i archaické kašpařince, holenkové, špumprnákle, nevědomec nebo fonetický přepis výslovnosti anglických slov: „Ou, dýr, a luk hýr a maj bed maj kásl (…) vot e svít dog.“ 55 Tyto věty Aškenazy malému čtenáři ihned překládá, ale v souvislosti s větou: „Púr litl grenma, a to bylo zase něco na babičku,“ 56 autor vstupuje do děje a podotýká: „Ale co, to jsem se zapomněl zeptat.“57 Zde patrně chtěl autor "vyprovokovat" malé čtenáře ke zvídavosti a k zájmu o angličtinu. Dnes by si už samozřejmě většina čtenářů mladšího školního věku s tímto "jazykovým tajemstvím" hravě poradila. Jako básník se Aškenazy projevuje při uplatňování básnických přirovnání za komickým efektem, např. Sušinka vyhlížel jako tyčka na chmel, hraběnka Pozzi vypadala podle římského redaktora jako zmrzlý houser, podle Aidy jako kolíček na prádlo, jedna z anglických dam na lodi do Londýna vypadala jako kus zábradlí. Hyperbolickým pojmenováním Paříže jako nádherného moře světel babička vyjadřuje své nadšení při pohledu z letadla. „A to vysoké uprostřed, co se tváří jako žirafa z oceli, to není žádná žirafa, Aido, to je slavná Eiffelova věž.“58 Následují další básnická obrazná přirovnání: z Eiffelky (Aškenazy využívá důvěrnějšího hovorového výrazu) vypadá celá Paříž jako makový koláč, po němž lezou světlušky (pěknou metaforou světlušky pro večerní osvětlení), kocour našlapuje zvysoka jako cvičení koně, jeho vztyčený ocas se tyčil jako Eifellova věž, celá Paříž je trochu jako bílý kocour a v noci jako černý kocour. Velmi působivé jsou i metafory, např. metaforou loučení je Most vzdechů v Benátkách, u něhož se gondoliér Marco dočasně rozchází se svými novými přáteli. Přezdívka Reinalda Parkera – Sušinka – je metaforou jeho hubenosti a neurostlosti. Prostřednictvím perifráze opisuje Aškenazy Benátky – je to náměstí svatého Marka 52 53 54 55 56 57 58
Tamtéž, s. 99. Tamtéž, s. 15. Tamtéž, s. 62. Tamtéž, s. 50. Tamtéž, s. 50. Tamtéž, s. 50. Tamtéž, s. 100.
-24-
a jsou to holubi. A jak u něho vypadá záměna holubů za sníh? Babička „plete svetr, jako by se nechumelilo. Na náměstí svatého Marka ovšem chumelí jen zřídka; ale náměstí přesto vypadá, jako by tu věčně sněžilo. Křídla benátských holubů mají totiž barvu ranního sněhu.“ Pro poetizaci motivu autor významově vytěžil ze rčení jako by se nechumelilo i z metaforického chápání barvy křídel benátských holubů jako barvy ranního sněhu. Perifrázi, metaforu i personifikaci nalezneme soustředěny v básnickém vidění večerních Benátek: „Nad lagunou se zatím zvedal měsíc. Měsíc v Benátkách bývá trochu bledší než jinde. Vypadá jako starý gondoliér a někdy se z ničeho nic zjeví v pruhovaném tričku.“59 Průhledy do tematické, kompoziční a jazykové výstavby díla Cestopis s jezevčíkem jsme se pokusili vystihnout jeho nejcharakterističtější rysy a tím provést částečnou analýzu daného textu. Cestopis s jezevčíkem tematickým i kompozičním zaměřením směřuje k dětskému čtenáři, v rovině jazykové však Aškenazy volí i prostředky, které odpovídají spíše četbě pro dospělého čtenáře než intencionálnímu dílu. Text přesto zůstává srozumitelný i vysoce esteticky hodnotný.
59 Tamtéž, s. 56.
-25-
Mapa Rakouska v původním a v novém vydání knihy
-26-
LITERÁRNÍ POSTAVY A JEJICH JEDINEČNOST V KNIZE CESTOPIS S JEZEVČÍKEM Literární postava je na jedné straně těsně spjata s dějem – je vztažným bodem, kolem něhož se všechny události vyprávění tak či onak organizují, na druhé straně souvisí s ideovým záměrem autora: především prostřednictvím literární postavy vstupuje čtenář do prostoru vyprávění, aby odtud přijal jeho myšlenkové a mravní poselství.60 Každá postava literárního díla musí být určitým způsobem charakterizována, tj. musí být poukázáno na její jedinečnost, pojmenovány její charakterové rysy. „Z hlediska dějové výstavby tvoří jednotlivé charaktery soubor předpokladů pro určité jednání v určité situaci. Situace se z hlediska charakteru pak jeví jako průsečík mezi strukturou charakteru a strukturou děje, čili děj je vytvářen charaktery, ale i naopak. Charakteru je v dějové výstavbě nadřaděna role, tj. funkce postavy v celé dějové struktuře. (…) Pocit charakteru vzniká v čtenářském povědomí tehdy, jestliže vzniká očekávání, jak bude postava dále jednat.“61 K postavám, které můžeme sledovat od počátku příběhu až do jeho konce, patří antropomorfizovaný jezevčík Aida, babička Pomajzlová a personifikovaná postel. Jezevčík Aida je nejdůležitějším členem cestovatelského týmu a ústřední literární postavou. Jedná se o zvířecího hrdinu, blízkého světu dětí. Od takového hrdiny je dítě ochotno přijímat i věcná a etická naučení, a to zvláště oplývá-li všemi správnými vlastnostmi hrdiny imitativního příběhu, jako je odvážnost, chytrost, vytrvalost, šlechetnost, smysl pro humor, dobrá povaha. Aškenazy „Hrdinu tak ironického a duchaplného (…) možná totiž před tím ještě nenapsal“62. Jeho počínání je motivováno touhou cestovat a poznávat svět. V tom se shoduje s postelí, kterou naučil chodit. Jejich společné rozhodnutí vyjádřil Aida ve třetí kapitole takto: „Myslím, že teď, když umíte chodit, - řekl Aida, jako by četl její myšlenky – mohli bychom do světa na to šup.“63 Aškenazy, který zřejmě vychází z osobních zkušeností s vlastním psem, dokázal promítnout chování Aidy do rozmanitých situací, jež se přihodily během dobrodružného cestování. Přirozenou psí zvědavost využívá k tomu, že vydává Aidu za inspirátora celého cestovatelského dobrodružství od vycvičení postele, jako přepravního prostředku pro babičku, až po vlastní průběh cesty. 60 Viz CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. 1. vyd. Praha : Albatros, 1979, s. 82. 61 HRABÁK, Josef. Poetika. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel 1973, s. 217-218. 62 HEŘMAN, Zdeněk. Ludvík Aškenazy, dětství a tak vůbec aneb Pokus o pokus čili esej na zkoušku. Zlatý Máj, 1966, č. 8, s. 435. 63 AŠKENAZY, Ludvík. Cestopis s jezevčíkem. 1. vyd. Praha : Artur, 1992, s. 16.
-27-
Během putování (ale už i při vlastním představování, jako pomocník babičky Pomajzlové, který přes všechny pochvaly vůbec nezpychl, ale zůstal stejný jako v době, kdy babičce pomáhal s nákupy a zpříjemňoval jí dlouhé odpolední chvíle) projevoval příkladnou dobrotivost – rozdělil se o jídlo s toulavými a hladovými psy, dokázal předvádět "psí kusy" umírající jezevčici Viktorii (a přitom je patrné, jak to pro něj bylo velmi bolestivé, že jí nedokázal pomoci). Pro dětského čtenáře je Aida příkladem v tom, že všichni jsou si pro něj rovni, nikoho nevyvyšuje nad ostatní (na to jsou děti v kolektivu zvlášť citlivé), nehodnotí lidi povrchně. V tom smyslu musí někdy dokonce poučit i babičku, byť je již dospělá a moudrá. Vytýká jí, že je někdy ovlivněna neopodstatněnými předsudky a činí ukvapené závěry. Aida má rád svobodu a také by se dokázal vzbouřit jako římští otroci. Těžko se v letadle smiřuje i s příkazem Připoutejte se. V otázkách svobody je zajedno s Angličanem Sušinkou. I u Aidy se ovšem projeví "lidské" rysy ješitnosti, to když při návštěvě římské vily redaktora Psích novin marně hledá mezi sochami psů sochu jezevčíka. Domnívá se, že umí dobře plavat, ale málem se utopí, při léčení proti nachlazení má "trošku špičku", za což se pak stydí. Nakonec přijímá (po chvilce "vlasteneckého" váhání) za svůj osud stát se společníkem Angličana Sušinky, po smrti jeho jezevčice Viktorie, a zůstat s ním v Londýně. Aida se hlásí ke svému původu – nornictví. Je to výborný společník, bystrý pozorovatel, ironický a duchaplný komentátor událostí, má "psí sociální cítění", vždy zůstává svůj. U Zdeňka Heřmana je však Aida nazírán jako klaun svého druhu, jenž, jak správně Heřman podotýká, je nositelem humoru, který je Aškenazymu vlastní, a to humoru často posmutnělého.64 Další významnou postavou příběhu je babička Ludmila Pomajzlová, rozená Pacovská, pocházející z krve částečně lesácké, částečně z písmácké. Je to hrdinka ze světa lidí. I když v díle plní roli důstojné a uvážlivé osoby, není prosta pošetilostí, pro které však dětským čtenářům může být sympatická. Jako nepřehlédnutelná postava příběhu dokáže dětskému čtenáři pomáhat vyznat se ve spletitých mezilidských vztazích, a to svou letitou moudrostí, což se ukazuje v různých situacích, do nichž se hrdinové během cestování dostávají. Je to starší vzdělaná paní (znalost cizích jazyků), jejíž chování odpovídá prvorepublikovému období (ale dokonce si pamatuje i návštěvu císaře, rakouského mocnáře v Praze). Se všemi je zvyklá si vykat, neboť to byl jeden ze základních atributů 64 Viz HEŘMAN, Zdeněk. Má se kam vrátit? Tvar. 1993, č. 4, s. 10.
-28-
vybraného chování a slušnosti. Autor nehovoří o jejím rodinném zázemí, manželovi, dětech, povolání. Má ovšem velmi přátelský vztah k dětem v domě, kde bydlí, což lze vidět z dopisů, které si spolu vyměňují (zajímá ji dění v celém domě, včetně sousedů). Je důvěřivá a důvěryhodná. A samozřejmě i dosti zvědavá. Postava babičky je charakterizována takovým vystupováním, které vždy prokazuje její přirozenou inteligenci. Např. ve srovnání s babičkou amerických dětí (při cestě do Benátek), s nimiž se hlavní hrdinové potkají, vychází česká babička Pomajzlová jako ta "správná" babička. Kdyby měla vlastní vnoučata, předčítala by jim pohádky, kterých zná nepočítaně, hrála by si s nimi, zkrátka by se jim věnovala, neboť rodinné hodnoty považuje za přednější než užívání si svatebních cest, jako tomu je u americké babičky, která je už na svatební cestě po třetí. Je nebojácná, ochotná jít vstříc novým zážitkům, poznatkům. Je to žena činu. Pokud si myslí, že dělá správnou věc, stojí si za ní a je ochotná ji jakkoli podpořit. Tak je tomu v případě, kdy potřebuje sehnat peníze, aby je mohla následně využít (na cestu do Londýna) – rozhodne se skočit padákem z Eiffelovy věže. V tomto motivu zřetelně projevila podnikatelské schopnosti (když smlouvala cenu za seskok). Ovšem jako každá žena je také trochu ješitná. Při seskoku padákem má starost o to, zda ji z kombinézy nečouhá spodnička. Lichotí jí i dvoření senegalského kapelníka. Jako většina dospělých dá na to, co si o ní lidé myslí, zda jsou její vzhled a způsoby chování na veřejnosti vhodné, či nikoli. Podléhá jistým předsudkům. Např. při projíždění Alp odmítá vzít s sebou na další cestu chudáka sviště Pfifku, v němž zpočátku vidí jen opelichaného tvora, s nímž se stydí vstoupit do Vídně, později, když je seznámena s jeho osudem,
radikálně mění svůj vztah, dívá se na sviště jinak a omlouvá se mu.
S Angličanem Sušinkou udržuje distinguovaný vztah. Nakonec zařídí, aby Aida zůstal u Angličana, čímž naplňuje i přání zesnulé jezevčice Viktorie. Posteli – další důležité postavě příběhu – Aškenazy přisuzuje pohádkové vlastnosti létajícího koberce. Postel, nedávno vyhozená jako nepotřebná věc, v příběhu ožívá. Aida ji naučí chodit, dokonce tančit. Aidovým úsilím (a cvičením) se z postele stává zázračný prostředek přemísťování. Je to satisfakce odložené věci, a to z již výše uvedené lásky autora k "malému", z úcty k nenápadným hodnotám. Jinak je postel mlčenlivý společník, mluvící velmi zřídka. Především si ale postěžuje na nevděk svého bývalého pána. Dokáže však také vyzvednout své vlastnosti – dobře se na ní hoví, což oceňuje babička, postel dokáže natrénovat a provádět jisté akrobatické výkony – tančí blues, twist, umí podle potřeby cestovatelů ujíždět, kam si -29-
zamanou, umí plavat (jen motýlek jí nejde). Je to v příběhu dokonalý pohybuschopný prostředek. Po celé cestovatelské anabázi je postel umístěna v Muzeu dopravy a spojů, čímž se jí jako předmětu dostává dodatečného ocenění. Až dojemně působí konstatování, že si po nocích tajně cvičí chůzi, což vyjadřuje touhu být i nadále užitečná. Patří k typicky aškenazyovským hrdinům, kteří nepodlehnou. K hlavním cestovatelům se přidává na hradě Kost anglický turista Reginald Parker, zvaný Sušinka, který s hlavními hrdiny podniká cestu Rakouskem, Benátkami, Římem a Londýnem. Angličan Sušinka je vedle babičky Pomajzlové rovněž reálnou postavou příběhu. Na rozdíl od babičky se však nezúčastňuje podobného fantaskního přemísťování jako cestování pomocí kouzelné postele. Jezdí tradičním reálným prostředkem – automobilem. Aškenazy ho již charakterizuje přezdívkou – Sušinka, je tedy hubený. Přezdívku si dal sám, se suchým anglickým humorem, při setkání s českými cestovateli na hradě Kost. Sušinka je nositelem pravého gentlemanství, střízlivosti a racionality. A taky ovšem není chudý ve smyslu nedostatku finančních prostředků. Je to člověk moderní, využívající soudobou spojovací techniku k domlouvání mezi sebou a babičkou na posteli. Má smysl pro spravedlnost, dokáže odkázat do správných mezí neukázněné Američany, jejich děti i jejich babičku. Hledá a později nachází cestu k Aidovi, neboť si ihned nepadnou do oka. Má vztah ke svišťovi, českého kanára Fafejtu naučí anglickou písničku. Koupí gondolu, aby finančně prospěl gondoliéru Marcovi, poskytuje peníze na přepravu cestovatelů do Londýna, kam se vrací díky autu dříve a jinudy. Jeho starost o nemocnou jezevčici Viktorii je dojemná (i když i malého čtenáře může napadnout otázka, proč ji opustil a věnuje se cestování). Při společné prohlídce památek Říma stojí Sušinka na straně těch, kteří se snažili zbavit otroctví. V tom si rozumí s Aidou. Vyznává hodnotu svobody. Za pobytu cestovatelů v Londýně se jim plně věnuje, ukazuje pamětihodnosti, a když je babička již unavená a má cestování dost, alespoň jim promítá obrázky Londýna. Nemůže se vzpamatovat ze smrti své věrné jezevčice Viktorie, které vystrojí důstojný pohřeb, a velmi stojí o to, aby jezevčík Aida zůstal s ním v Londýně. Dětským čtenářům je tak představen typ kultivovaného cizince, byť působícího poněkud strojeně a tím pádem komicky. V knize se však vyskytuje i řada dalších postav větší nebo menší důležitosti. Kolem Aidy se mihne jeho milá jezevčice Daisinka v epizodní roli, v níž plánuje s jezevčicicí -30-
během putování dopisovací kontakt. Při cestě Prahou se cestovatelé setkávají ještě s dopravním strážníkem, s nímž si také později vymění korespondenci. V Alpách se hlavní hrdinové seznamují se svištěm Pfifkou, který v příběhu sehrává poměrně významnou vedlejší roli. V souvislosti s ním je zde poukázáno na motiv přirozeného přírodního prostředí a jeho ochrany i motiv sociálního cítění. Po setkání cestovatelů se Sušinkou je v převážné části příběhu "nepřítomnou postavou" jeho jezevčice Viktorie se šlechtickým původem, válečná hrdinka. Popis jejího umírání v závěrečné části knihy patří však k dojemným scénám, i přes tragikomické pojetí vyprávění. V Benátkách se rozšiřuje rejstřík postav o důležitého vedlejšího hrdinu – holuba Pepíka, který pochází z Čech a který je pak do konce příběhu symbolem spojení cestovatelů s domovem. Epizodní role v příběhu hrají ředitel zábavných zařízení ve vídeňském Prátru Zelíčko mající české předky, v Benátkách gondoliér Marco, unavený ze své práce, při níž trpí jeho nohy, a toužící po nové profesi, což se mu zásluhou Sušinky podaří, v Římě potkáváme hraběnku Pozzi a redaktora časopisu Náš pes, v Paříži ředitele Malik, v Londýně teriéra – válečného hrdinu George, zuboženého psa, jehož prostřednictvím rozehrává autor protiválečný motiv.
-31-
Hrad Kost v původním a v novém vydání knihy
-32-
Z RECENZÍ KNIHY CESTOPIS S JEZEVČÍKEM Jak už bylo uvedeno, první skartované vydání Aškenazyho Cestopisu s jezevčíkem předešla recenze Otakara Chaloupky ve Zlatém máji č. 4 z roku 1970 pod názvem Nový Aškenazy. V duchu doznívající literární náročnosti na konci šedesátých let Chaloupkovo hodnocení vyznívá místy kriticky. Podle Chaloupky je Aškenazyho příběh nápadně utilitární, je funkčně zaměřený, autor v něm vypravuje (na rozdíl od předcházející tvorby) přísně dějově, jeho humor je velmi aktivní a výrazně čtenáři nabízený. Přitom ale v knížce dominuje mimořádná vyspělost stylotvorná, schopná sjednotit momenty příběhové s momenty poznávacími. Podle Chaloupky si autorův humor udržuje svoji úroveň. Přesto se Aškenazy podle Chaloupky dostává na samý okraj svého standardu. Jako příklad legrace na úrovni humoristického listu uvádí Chaloupka rozhovor jezevčíka Aidy s redaktorem psího časopisu. Místy jde podle recenzenta o nekoncepční humor (týká se to i postavy hraběnky Pozzi nebo Angličana Sušinky). Cestopis s jezevčíkem se pak, tak jak je dán základním nápadem, rozvržením situací a postav, odvíjí dál více méně automaticky, jeho situační humor i sdílené charakteristiky vyplývají z tématu a jeho pojetí. Jak dále Chaloupka uvádí, dané teze a poloha jednoduchého situačního humoru, jenž se sám nabízí, nedovoluje autorovi jít za humornou deskripci a někdy mu dokonce diktují konkrétní vtip, jenž je možností zvolenou nikoli invenčně, ale jako řešení více méně příběhem dané, které autor prostě přejímá. Celkové Chaloupkovo hodnocení knížky sice nevyznívá zamítavě, uvedené kritické připomínky jsou ovšem závažné. Dětský čtenář však zcela jistě při četbě tohoto díla nevyjde naprázdno, naopak i tato kniha prošla médiem spisovatelovy osobnosti a má všechny atributy dobré dětské četby. Lze spíše s obdivem vzhlédnout k autorovi knihy, který na konci 60. let už jako by předvídal, že zájem dětského čtenáře se posune od poetických textů
k textům významově jednoznačnějším, čemuž současný vývoj
v literatuře pro děti dává za pravdu. A patrně to nebude souviset s tím, že čtenář je méně náročný, spíše jde o trendy doby. Obnovené vydání knihy v roce 1992 hodnotí Zdeněk Heřman v Nových knihách č. 47 z roku 1992 v recenzi Světoběžník Aškenazy. Podotýká, že Helena Zmatlíková vytvořila k textu svébytný ilustrační doprovod, jenž mimo jiné výrazně nasměroval knihu do centra pozornosti dětských čtenářů. Základní tóninou vyprávění je dle něj ironie. Poněvadž se však dnes dostáváme do světa mnohem snadněji než v časech, kdy Cestopis vznikl, Heřman upozorňuje, že Aškenazyho knížka se proto přirozeně táže „docela jiné doby“. A zatímco Chaloupkovi v roce 1970 se zdá Aškenazyho text méně básnický než -33-
jeho předešlé knihy, Zdeněk Heřman si naopak není v roce 1992 jistý, zda děti poetičnost knihy vůbec unesou. Další Heřmanova recenze Má se kam vrátit? objevující se v Tvaru č. 10 v roce 1992 však z hlediska obsahové analýzy knihy, kromě zdůraznění významu humoru a letmého srovnání knih Putování za švestkovou vůní a současného vydání Cestopisu s jezevčíkem, nepřinesla pro tuto diplomovou práci nové podstatné podněty k zamyšlení či rozboru.
-34-
HELENA ZMATLÍKOVÁ – ILUSTRÁTORKA CESTOPISU S JEZEVČÍKEM Samostatnou kapitolu analýzy příběhové prózy pro děti Cestopis s jezevčíkem od Ludvíka Aškenazyho tvoří ilustrace Heleny Zmatlíkové. Helena Zmatlíková, rozená Wehrbergerová, se narodila 19. listopadu 1923, zemřela ve věku 81 let 4. dubna 2005. Patří mezi naše nejvýznamnější ilustrátorky. V rozhovoru s Jaroslavem Císařem pro časopis Knižní noviny 9. dubna 2003 uvádí, že počet titulů, které ilustrovala, byl kolem 270 (většinou pro nakladatelství Albatros). Řada z nich vyšla v několikerém vydání, v mnoha z nich není jméno ilustrátorky uvedeno. První knížkou vůbec, kterou Zmatlíková ilustrovala, bylo Deset děvčat jede na sever od Egona Schleinitze pro nakladatelství Melantrich. Výtvarnou kvalifikaci začala Zmatlíková získávat před druhou světovou válkou na Musatovově Ukrajinské akademii, pokračovala pak ve studiu v Rotterově škole reklamní grafiky a módního návrhářství, navštěvovala rovněž výtvarnou školu, kterou vedli Hugo Steiner a Jaroslav Šváb. Jaroslav Císař v citovaném rozhovoru položil Zmatlíkové otázku, týkající se jejích malířských a výtvarných vzorů. Podotýká, že encyklopedie připodobňují její výtvarný styl k rukopisu Josefa Lady. Zmatlíková to však popírá a uvádí, že nikdy nevycházela z žádných vzorů, i když měla své oblíbené kreslíře a malíře. Ladou se nikdy neinspirovala, přestože si ho velice vážila. Zdůrazňuje, že rukopis její a Ladův je rozdílný a určitě nezaměnitelný. Helena Zmatlíková získala za svého ilustračního působení nepřebernou řadu cen u nás i v zahraničí (např. v Bruselu), její ilustrace byly několikrát oceněny v soutěži o nejkrásnější knihu roku. Na otázku, která z knížek jí přirostla nejvíce k srdci, odpověděla Helena Zmatlíková, že mezi její nejmilejší knížky určitě patří Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, dále Collodiho Pinocchiova dobrodružství a Malý princ od A. de SaintExupéryho. K oblíbeným knížkám dále řadila Říhovu Honzíkovu cestu a Děti z Bullerbynu od Astrid Lingrenové. Z literatury pro dospělé ilustrovala knížku Černošskej pán Bůh a páni izraelité a Starej zákon a proroci, také Drdovo Městečko na dlani. Pro naši práci je velmi významná ta část rozhovoru, v němž byla položena otázka, jak probíhá ilustrátorčina spolupráce s autory. Zmatlíková odpovídá takto: „Vždy jsem se věnovala především autorovu textu, a ne jeho osobě. Byla jsem ráda, když nabízí možnost rozvíjení mé vlastní fantazie, a rozhovory s autorem jsem pokládala za důležité. Jediný autor, se kterým jsem si ráda a celé dny povídala, byl Ludvík Aškenazy, a v těch chvílích -35-
plných porozumění se rodila postavička Pitrýska a jeho pohádkové Putování za švestkovou vůní. Ukradený Měsíc, Dětské etudy a další Aškenazyho knížky65 jsem však dostala do rukou již jako hotové dílo.“ Při zkoumání Cestopisu s jezevčíkem jsou tyto informace v podání autorky velice důležité. Obnovené vydání knihy ve vydavatelství Artur v roce 1992 totiž vyšlo v minimálně pozměněné podobě oproti původnímu, později z důvodu Aškenazyho emigrace staženému vydání z roku 1969. Cestopis s jezevčíkem s cca 80 ilustracemi rozmístěnými v patnácti kapitolách se vyznačuje tou zvláštností, že každá ilustrace je provázena popiskem "vyjmutým" z textu. Jde tedy o to, že část takto vyjmutého textu dostává podobu obrázku. I v tomto díle se objevují texty psané dětskou rukou. První otázkou je, kdo je vlastně autorem textů pod obrázky. Jestliže jsme se však od samotné ilustrátorky dověděli, že v případě Cestopisu s jezevčíkem se jí dostal do rukou hotový text, na rozdíl od textu Putování za švestkovou vůní, který Zmatlíková promýšlela s autorem, je zde jediná možnost, a to, že text k obrázkům si ilustrátorka Zmatlíková vybírala sama a někdy ho i sama upravovala. To lze dovodit např. z toho, že se zde vyskytuje i ilustrace s textem, který se ve stejné podobě v Aškenazyho knížce neobjevuje. Ale i zde autorka ilustrace vychází pouze z kontextu, s cílem napomoci čtenáři v orientaci v textu. Jako příklad lze uvést začátek šesté kapitoly, kde u stylizované mapy Rakouska je tento text: „Zde je mapa Rakouska. A ten čtvereček je Vídeň. A ta tečka vedle toho čtverečku je postel. To vlevo jsou Alpy.“66 U Aškenazyho bychom tuto doslovnou větu hledali marně, je ovšem jasné, že z kontextu knihy vyplývá. Podobně si ilustrátorka vypomáhá při představování všech hlavních hrdinů. Kupříkladu hned na začátku, při představování postele, si Zmatlíková na základě Aškenazyho textu upravuje popisek do této podoby: „Tak takhle vypadala postel v dešti.“67 Jde v zásadě o vytažení části autorova textu tak, aby byl splněn účel ilustrace, tj. informovat čtenáře o průběhu děje. Ukazovací zájmeno, které ilustrátorka k představování používá, může při výčtu působit monotónně, nicméně plní svoji informativní funkci. Naprostá většina popisků pod ilustracemi je však přesně vybrána z autorova textu. Několik obrázků je bez popisku. Ilustrace jsou červenočernobílé, jednoduché, výstižné, humorné, dětským čtenářům pochopitelné, „čitelné“. Popisky jsou jistou novinkou, která napomáhá pochopení sdělovaného textu. Svým způsobem pomáhají čtenáři v orientaci i konkretizaci představ, což je hlavním posláním ilustrování v knize pro děti. 65 Zde zajisté myslí i Milence z bedny a Cestopis s jezevčíkem. 66 AŠKENAZY, Ludvík. Cestopis s jezevčíkem. 1. vyd. Praha : Artur, 1992, s. 33. 67 Tamtéž, s. 6.
-36-
Pohlednice Prahy v závěru původního vydání knihy
-37-
ZÁVĚR Analytickými pohledy do knihy Cestopis s jezevčíkem od Ludvíka Aškenazyho jsme se pokusili vymezit její místo jednak v rámci tzv. "dětské linie" autorovy tvorby, jednak podpořit její intencionalitu směrem k dětskému čtenáři v žánru příběhové prózy pro děti. Vnitřní potřeba autora soustředit svůj zájem především na dětského čtenáře však ještě nemusí znamenat recepci jeho tvorby dětmi. Zdeněk Heřman píše, že problém Aškenazyho a autorů vycházející z analogických tvůrčích postupů spočívá v tom, „že ať píší, co píší, nejsou autory pro děti; jsou dětmi zaujati, inspirovali se dětskou hravostí, ale plně sdělné jsou jejich výtvory jen dospělým“68. Zároveň se však zmiňuje i tom, že „každé umělecké dílo hodné toho jména se dá vnímat v celé škále vrstev. Podle toho, jak je kdo disponován, podle toho si vybere“ a že je mu „dětství jako zdroj tvorby vždycky přirozenější, než soupis témat, jimiž by měla být dítka obšťastněna“69. Navíc text s nějakým tajemstvím může dokonce zvýšit jeho půvab i přitažlivost. A pokud jde o dětského vnímatele, Aškenazy mu velmi dovedně předkládá skutečnosti v díle tak, aby je čtenář mohl vnímat v jejich estetickém aspektu. Prostřednictvím tematické, kompoziční a jazykové výstavby (uplatněním široké škály estetických kategorií komična) vyvolává v dětském čtenáři emocionální stavy, pramenící z prožívaných dobrodružství "cestovatelů" i z jejich chování, a to od pocitů radosti, veselí, rozvernosti až k pocitům úzkosti a smutku. Nemalou měrou k pocitům libosti dětského čtenáře přispívá též humoristická hříčka, která často nemá jiné opodstatnění než pobavit. Silnou stránkou Aškenazyho umění je spojování komického a tragického. Slovní variabilita je výrazem prostořekosti a pramenem komického, jak o tom svědčí nesčíslné množství dialogů. Spojení komiky a tragiky uplatňuje Aškenazy v detailu i v celku (např. umírající jezevčice Viktorie se chce před smrtí smát, posílá Aidu k zrcadlu, aby si myslela, že stojí vedle sebe). Aškenazymu fantazie a realita splývají, nevede mezi oběma rovinami dělící čáru. Pohádková fantazie pomáhá Aškenazymu v objevování světa. Personifikovaná postel je prostředkem přemísťování spojeného s lidskou pomocí babičce, která by bez tohoto prostředku nemohla podniknout cestovatelskou anabázi. Autorovo vypravování je fantazijně mnohotvárné a vtipné. Tedy i na Cestopis s jezevčíkem lze vztáhnout slova Jiřího Dvořáka z jeho stati věnované principům tvorby L. Aškenazyho, podle které je 68 HEŘMAN, Zdeněk. Ludvík Aškenazy, dětství a tak vůbec aneb Pokus o pokus čili esej na zkoušku. Zlatý Máj, 1966, č. 8, s. 435. 69 Tamtéž, s. 435.
-38-
Aškenazyho fantazie neoddělitelně spojena s dětským světem a je též projevem upřímnosti a lásky k poznání.70 Estetická hodnota díla je nemyslitelná bez hodnot mimoestetických. Přitom právě Cestopis s jezevčíkem, jak již bylo výše uvedeno, je prvním autorovým pokusem propojit básnicko-fantazijní princip s informativně poznávacím, samozřejmě osobitým autorským způsobem. Putování po evropských metropolích, představení jejich historie i současných reálií, je autorovi příležitostí, jak rozšířit obzor dětských čtenářů. Nepřehlédnutelná je také snaha Aškenazyho rozvíjet v dětském čtenáři povědomí o národním jazyce. Autor zde ukazuje, že čeština je jazyk velmi modifikovatelný, plný možností her se slovy, jejich významy i následnou interpretací v různých kontextech. Děti si tak nenásilnou, zábavnou formou rozšiřují slovní zásobu, seznamují se s různými obraznými rčeními, poznávají, že jedno slovo může být nositelem různých významů apod. Z dalších mimoestetických hodnot jsou v díle akcentovány prvky naukové, výchovné a etické, sociální cítění, humanismus, národní cítění, vlastenectví či antimilitarismus. Aškenazy se snaží dětem ukázat, že lidé jsou všude stejní, i když mluví různými jazyky, že není lepšího či horšího uměle vytvořeného společenství. Aškenazy „objevil, že snaha po proměnění světa se může stát efektivnější, když budeme ovlivňovat vyrůstající generaci.“71 Proto sáhl po naučném putování, při němž postavy skrze prožívané události docházejí k poznání důležitých lidských hodnot a k vytyčení smyslu jejich života. Zároveň Aškenazy svět dětem neidealizuje. Aškenazyho svět je plně zakotven v realitě a je zobrazen se všemi sociálními nerovnostmi, neveselými aspekty i tématem, které v době, kdy Aškenazy Cestopis s jezevčíkem psal, bylo v intencionální části dětské četby stále ještě víceméně tabuizované – s tématem smrti. Realita je tedy dětem předkládána ve své celistvosti, není okleštěna a autor tím nenásilně a chytře připravuje děti na to, s čím se, až dospějí, budou setkávat po celý zbytek života. V dnešní době působí knížka Cestopis s jezevčíkem jako doušek čisté vody, a to svým humanitním poselstvím, pěknými mezilidskými (i "mezizvířecími") vztahy, které mohou být v současné době příkladem slušného, zdvořilého chování, vzájemné úcty a respektu, jak to vidíme u babičky Pomajzlové, Angličana Sušinky, jezevčíka Aidy. Svět lidí, svět zvířat i věcí je tu totiž líčen jako svět harmonie, zdvořilosti a slušnosti, na což se dnes někdy zapomíná. Současně čtenář zřetelně rozpozná, že i autor má své hrdiny z rodu "človíčků", kolem nichž se točí všední, běžné věci, velmi rád. Touto 70 Viz DVOŘÁK, Jan. Principy tvorby Ludvíka Aškenazyho. Impuls. 1967, č. 5., s. 333-338. 71 HEŘMAN, Zdeněk. Ludvík Aškenazy, dětství a tak vůbec aneb Pokus o pokus čili esej na zkoušku. Zlatý Máj, 1966, č. 8, s. 434.
-39-
láskou k člověku, vírou v jeho dobrotu navazuje Aškenazy na čapkovsko-poláčkovskou tradici české meziválečné prózy. V souvislosti s poukázáním na mimoestetické hodnoty v díle připomeňme myšlenku Vladimíra Nezkusila o tom, že by nebylo příliš moudré ve jménu umění potírat didaxi, a naopak, nebo uvažovat o tom, co má pro dítě větší význam. Dítě potřebuje působení obou složek, tj. umění i faktické poučování, neboť obě složky odpovídají potřebám dětské psychiky a jsou proto nezaměnitelné a nenahraditelné.72 Aškenazy oba tyto aspekty osobitě propojuje a vytváří tak pro děti umělecky hodnotnou, zábavnou a zároveň i poučnou četbu. Umělecké dílo je hodnotné tehdy, když plní všechny své funkce, a je hodnotné proto, že plní tyto funkce. To o Cestopisu s jezevčíkem plným právem tvrdit lze. A jestliže Zdeněk Heřman nad touto knihou nabídl čtenářům otázku „Je to dobrý – nebo méně dobrý Aškenazy?“73, tak na ni můžeme odpovědět, že je to dobrý Aškenazy.
72 Viz NEZKUSIL, Vladimír. Spor o specifičnost dětské literatury. 1. vyd. Praha : Albatros, 1971, s. 36. 73 HEŘMAN, Zdeněk. Světoběžník Aškenazy. Nové knihy. 1992, č. 47, s. 8.
-40-
SEZNAM LITERATURY Primární literatura •
AŠKENAZY, Ludvík. Cestopis s jezevčíkem. 1. vyd. Praha : Albatros, 1969. (Skartované vydání.)
•
AŠKENAZY, Ludvík. Cestopis s jezevčíkem. 1. vyd. Praha : Artur, 1992.
•
AŠKENAZY, Ludvík. Dětské etudy. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1955.
•
AŠKENAZY, Ludvík. Květnové hvězdy. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1955.
•
AŠKENAZY, Ludvík. Malá vánoční povídka. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1966.
•
AŠKENAZY, Ludvík. Milenci z bedny. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1959.
•
AŠKENAZY, Ludvík – ŠTĚPÁNOVÁ, Hana. Pohádka na klíč. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1967.
•
AŠKENAZY, Ludvík. Praštěné pohádky. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1965.
•
AŠKENAZY, Ludvík. Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959.
•
AŠKENAZY, Ludvík. Ukradený Měsíc. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1956.
•
ČAPEK, Karel. Devatero pohádek a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka. 3. vyd. Praha : F. Borový, 1932.
•
ČECH, Svatopluk. Výlety pana Broučka I-III. 1. souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1985.
•
NEZVAL, Vítězslav. Anička skřítek a Slaměný Hubert. 1. vyd. Praha : Dědictví Komenského, 1936.
•
WOLKER, Jiří. Pohádky a povídky. 1. vyd. Praha : V. Petr, 1925.
Sekundární literatura •
ČEŇKOVÁ, Jana. Človíček Ludvík Aškenazy. Ladění. 2006, č. 1., s. 42-43.
•
DVOŘÁK, Jan. Principy tvorby Ludvíka Aškenazyho. Impuls. 1967, č. 5., s. 333-338. -41-
•
HEŘMAN, Zdeněk. Ludvík Aškenazy, dětství a tak vůbec aneb Pokus o pokus čili esej na zkoušku. Zlatý Máj, 1966, č. 8, s. 433-435.
•
HEŘMAN, Zdeněk. Má se kam vrátit? Tvar. 1993, č. 4, s. 10.
•
HEŘMAN, Zdeněk. Světoběžník Aškenazy. Nové knihy. 1992, č. 47, s. 8.
•
HRABÁK, Josef. Poetika. 1. vyd. Praha Československý spisovatel, 1973.
•
CHALOUPKA, Otakar. Horizonty čtenářství. 1. vyd. Praha : Albatros, 1971.
•
CHALOUPKA, Otakar. Nový Aškenazy. Zlatý Máj. 1970, č. 4, s. 238-239.
•
CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. 1. vyd. Praha : Albatros, 1973.
•
CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha : Albatros, 1976.
•
CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. 1. vyd. Praha : Albatros, 1979.
•
LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany : H & H Vyšehradská, s. r. o., 2002. ISBN 80-7319-020-6.
•
MACHÁČEK, Vítězslav. 50 českých autorů posledních padesáti let. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1970.
•
NEZKUSIL, Vladimír. Spor o specifičnost dětské literatury. 1. vyd. Praha : Albatros, 1971.
•
RYCHECKÁ, Petra. Ludvík Aškenazy a jeho česká tvorba pro mládež. Brno, 1994. FF MU. Vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc.
•
STEJSKAL, Václav. Cesty současné literatury pro děti. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1960.
•
TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice : Pedagogická fakulta JU České Budějovice, 1992. ISBN: 80-7040-055-2.
•
URBANOVÁ, Svatava. Ludvík Aškenazy – 1. díl. Ostrava : ITEM, 1992.
•
URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc : Votobia, 2003. ISBN 80-7198-548-1.
•
URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena. Žánry, osobnosti, díla. Historický vývoj žánrů české literatury pro mládež – antologie. 4. upr. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 2003. ISBN 80-7042-625-X.
•
VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Štěpán Vlašín. 2. rozš. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1984. -42-
•
VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno : CERM, 1998. ISBN 80-7204-092-8.
-43-
PŘÍLOHY Příloha č. 1 – Svědecká výpověď k případu Ludvíka Aškenazyho
-44-
-45-
-46-
-47-
-48-
-49-
-50-
-51-
Příloha č. 2 – vložený lístek k novému vydání Cestopisu s jezevčíkem
-52-
