10/’14
bulletin fakulty architektur y čvut rozší řené v ydání
n a cestě k sobě: 1939–1989 t ři děkani k čtvrtstoletí fa v archicafé o 17. listopadu t éma: studentská svoboda
listopad 89, praha, václavské náměstí. snímek petr rošický.
oldřich ševčí k
2
Soutěže – výsledky
výstavy
X Diplomky 2014. 1. cena a Hlavní cena spol. ProInterier: Filip Kotlář (ved. práce prof. Emil Přikryl), ŠA AVU, Dokumentační centrum českých Němců; 2. cena: Jan Vybíral (Ivan Kroupa a Jana Moravcová) UMPRUM, Šumava; 3. cena Jitka Brablecová (Jan Šépka), FA ČVUT, vesnice Malé a Vysoké Březno v prostředí uhelných dolů. Čestné uznání poroty: Barbora Zmeková (Jindřich Smetana), VŠUP, Znojemské Hradčany. Zvláštní cena Českých center: Vojtěch Jemelka (Emil Přikryl), ŠA AVU, Křížová cesta pro Stříbrnice; Zvláštní cena společnosti Cegra: Petra Husslíková (Juraj Dulenčín), FsV VUT Brno, Nová synagoga v Brně. Porota: Martin Chválek, Hana Maršíková, Jiří Opočenský, Ondřej Teplý a Maxim Turba. Celkem se přihlásilo 43 prací z FA ČVUT Praha, 12 z FA VUT Brno, 13 z FSv ČVUT Praha, 7 z UMPRUM Praha, 5 z FAST VŠB TU Ostrava, 4 z ŠA AVU Praha, 7 z FAST VUT Brno, 4 ze ZF MENDELU Brno, 2 z FUA TU Liberec a 2 z ČZU Praha. X Young Architect Award 2014 . 1. cena: Titul Beton Brož YAA: Lukáš Landa, Městský dům pro Libeň; 2. cena Beton Brož YAA: Vojtěch Hybler, Moravskoslezská vědeckotechnická knihovna v Ostravě; 3. cena YAA: Michal Tichý, Zlín 2050. Cena časopisu Moderní obec: Jan Müller, Revitalizace areálu bývalého pivovaru v Buštěhradě. Cena rektora ČVUT za školní práci: Ondřej Zámečník, Konverze bývalé elektrárny, Praha-Holešovice. Cena architekta Josefa Hlávky: Jan Kubát, Revize vnitrobloku. Cena Archiwebu: Zuzana Tomaňová, Bydlení v bývalém továrním areálu OP Prostějov. Cena veřejnosti (na portálu www.yaa.cz, účast 2012 návštěvníků): Martin Foldyna, Transformace venkovského brownfieldu do podoby národního návštěvnického centra Domu přírody Beskyd. Porota: Benjamin Fragner, Petr Hrůša (náhradník), Naďa Goryczková, Jiří Janďourek, Antonín Novák (náhradník), Josef Pechar, Hana Ryšavá, Tomáš Šenberger (předseda).
X Ateliérové práce FA ČVUT. Návrhové ateliéry, 12.–23. 1. 2015. X Kresby a fotografie z workshopu ZAN v klášteře La Tourette studentů 1. ročníku Základního ateliéru doc. Michaely Brožové, Jiřího Hůrky a Michala Šrámka z Ústavu navrhování III FA ČVUT ve spolupráci s akad. mal. Gabrielou Novákovou z Ústavu výtvarné tvorby FA ČVUT. Dvorana FA ČVUT. Do 9. ledna 2015. knihomol X „1989 diskuse 2014“ – zpráva o generaci architektů a designérů, zpráva o době a proměně perspektiv a zpráva pro ty, kteří chtějí přemýšlet. Vysoká škola uměleckoprůmyslová a Uměleckoprůmyslové museum v Praze vydaly bilancující publikaci. Tvoří ji dva svazky, reprint diskuse z „pracovního setkání“ architektů (24 vyzvaných účastníkůarchitektů) v roce 1989, druhý svazek představují texty z diskuse v roce 2014. Iniciátor architekt Jiří Pelcl, kurátorka UPM v Praze Iva Knobloch a Adam Gebrian komentují a interpretují uvedené diskuse někdejších pětatřicátníků – absolventů Fakulty architektury ČVUT a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Výtvarným řešením, nákladem 300 výtisků i křtem v kavárně Krásný ztráty se publikace stává bibliofilií. Je výzvou k netriviálnímu přemýšlení o podstatném: o nesvobodě před listopadem 1989, o technické zaostalosti stavebnictví v době „reálného socialismu, “o dobovém kontextu, o proměně hodnot, životních a profesních podmínek, o otevření perspektiv po listopadu 89. Architekti (ročníky 1950–1959) vypovídají po uplynulém čtvrtstoletí sugestivně a plasticky o nesamozřejmém naplňování svobody v současné české společnosti, o „taktikách a strategiích“ („Neplánuji dlouhodobě, neboť žijeme v příliš dynamické době, která přináší mnoho změn a překvapení. Na to je třeba reagovat a plány přizpůsobovat. Cíle jsou jednoduché – být zdravý a mít radost ze života a těšit se z práce.“ – J. Javůrek; „Před rokem 89 nás omezoval společenský systém, teď jsou to čím dál víc normy pok r ačov ání na s . 24
vladimír šlapeta
Na cestě k sobě 17. listopad 1939 – 17. listopad 1989 Jubileum sametové revoluce, která se uskutečnila před pětadvaceti lety v tehdejší Československé socialistické republice, připomíná Alfa prostřednictvím reflexí tří děkanů, kteří vedli Fakultu architektury ČVUT v posledních 25 letech (1) – a záznamu z besedy o 17. listopadu 1989 v Archicafé, kterou uspořádal děkan fakulty prof. Ladislav Lábus. Fakultní bulletin se také dotýká jubilea 75 let od zastřelení Jana Opletala německými nacisty a následného zavření českých vysokých škol. Studenti na Albertově, kteří – netušíce – spustili před pětadvaceti lety osvobozující lavinu, připomenuli vzdor kolegů v roce 1939 a jejich manifestace byla také stvrzením, že touhu po volnosti nelze umrtvit. Stále živé téma studentské ne/svobody se Alfa rozhodla nabídnout k diskusi třem generacím.
25 let očima tří děkanů FA ČVUT Prof. Vladimír Šlapeta, děkan FA ČVUT v letech 1991–1997, 2003–2006 1/ V jaké situaci jste zažíval 17. listopad 1989? Ohlasem mé knihy Czech Functionalism vydané na AA v Londýně bylo pozvání k sérii přednášek v Norsku. Dne 17. listopadu jsem přednášel v Trondheimu. Televize nejprve přinesla zprávu o pokojném průběhu studentské demonstrace, později však oznámila, že na Národní třídě došlo k brutálnímu zásahu ozbrojených složek. Zavolal jsem proto
domů a žena mi sdělila, že dvě naše šestnáctileté dcery jen se štěstím unikly zranění. O víkendu jsem pak situaci diskutoval s Martinem Roubíkem, Standou Makarovem i synem prof. Jiřího Hájka, který v Oslo studoval architekturu (v Praze mu to nedovolili). Následující přednášku v Muzeu architektury v Oslo mi uvedl Christian Norberg-Schulz a vyzněla s euforií přeplněného auditoria jako jednoznačná podpora sametové revoluci. Domů jsem přiletěl 23. listopadu krátce po poledni a taxíkem jsem pro kontrolu zastavil na Václavském náměstí. Doma jsem se pak jen převlékl a vrátil se tam na demonstraci. Od 24. listopadu jsem se již pak denně účastnil podvečerních setkání OFA v Letenské ulici. O pár dní později přišli studenti a žádali, aby OF navrhlo kandidáty na děkana FA. Z šesti navržených jsem kandidaturu jako jediný přijal: podepřeli ji Karel Hubáček a Jiří Suchomel, a tak jsem nastoupil proti čtyřem kolegům z fakulty. S podporou studentů jsem se dostal do druhého kola, to se však konalo až těsně před Vánocemi, kdy již slovenští studenti odjeli domů. Ty hlasy chyběly, a tak byl zvolen velmi těsně Svatopluk Voděra (volební řád tehdy počítal tři studentské hlasy jako jeden hlas pedagoga). Zklamaní studenti prohlásili, že pokud nebudu jmenován proděkanem, budou ve stávce pokračovat, a tak dosáhli mého jmenování (k 1. únoru 1990). O rok později pak prosadili mé zvolení děkanem a tuto funkci jsem vykonával celkem devět let. Situace však byla na začátku velmi složitá, protože architekti z praxe, kteří na fakultu přicházeli a které jsem podporoval, se většinou věnovali jen výuce a málo zasahovali do prosazování potřebných změn ve vnitřních strukturách FA. V senátu však docházelo k ostrým střetům mezi zástupci stávajících pedagogů a námi nově příchozími. Musel jsem ustát zvláště odpor proti konkurzům na všechna místa, které jsem prosadil, a nakonec jsem dosáhl jmenování prvních profesorů, jimiž se stali Milan Pavlík a Jaroslav Šafer. Zároveň se mi dařilo i zapojení školy do mezinárodní sítě: vůbec prvními přednášejícími architekty ze Západu na FA byli již v prosinci 89 tři ateliéry architektů ze Štýrského Hradce, krátce nato přijel Christian Norberg-Schulz se studenty a pak i profesoři TU Vídně. K Vánocům 89 mi poslal Vittorio M. Lampugnani, šéfredaktor časopisu Domus, pro studenty bednu vína,
3
zdeněk zavřel
které jsme se zástupci stávkového výboru vyzvedli na celnici letiště v Ruzyni, a tak mohli studenti oslavit volbu Václava Havla prezidentem a revoluční Silvestr s podporou lahodného moku z Lombardie. Koncem února přijela také studentská skupina ze Strathclyde University Glasgow a dodnes mám v živé paměti, jak se večer Skotové ve svých kiltech a s dudami domlouvali a trumfovali s naší studentskou banjo-kapelou v hospodě U Kalicha. Byla to neopakovatelná a nezapomenutelná doba euforie a zažehnuté energie… 2/ Co považujete za klíčové pozitivní změny, která se po listopadu uskutečnily a/ na půdě FA, b/ ve veřejném prostoru? a/ Otevření fakulty směrem k praxi a prosazení stavby nové budovy fakulty. V devadesátých letech se podařilo vrátit absolventům titul Ing. arch, který byl VŠ zákonem z roku 1990 zrušen, zvýšit finanční koeficient pro výuku architektury proti běžné inženýrské výuce a zapojit i architekty ze zahraničí do výuky (např. Miroslav Šik, František Sedláček, Stanislav Makarov, Martin Roubík atd.). b/ Návrat profese architekta mezi svobodná povolání.
4
3/ Které změny považujete za negativní? Efektivnější proměně našich univerzit brání nevyhovující vysokoškolský zákon, který svým populistickým a socialistickým tónem odporuje standardům, běžným v západní Evropě a v kulturním světě. Např. nevyrovnané kompetence a složení Akademických senátů – v senátech mají studenti ze zákona zajištěnu minimálně třetinu hlasů, zatímco profesoři (ačkoliv všichni bez výjimky jsou už jmenovaní až po roce 1990) nemají ze zákona zajištěn hlas ani jeden. To znamená, že méně kvalifikovaná část akademické obce má podstatně větší vliv na fakultách než ta nejkvalifikovanější vrstva. To odporuje smyslu vzdělávání. Také způsob jmenování profesorů neodpovídá standardům západní Evropy, atd.
4/ Jak jste zažíval hranice studentské svobody či nesvobody v době vašich tudií? Mezi léty 1965–1968 jsme zažívali na ČVUT narůstání svobody v souvislosti s přicházejícím pražským jarem, avšak po Palachově pohřbu, jehož jsme se zúčastnili, začalo přituhovat – začala normalizace… Několik mých profesorů mi tehdy řeklo, že pokud chci něčeho dosáhnout v české architektuře, musím si napřed změnit jméno (vzhledem k tomu, že můj otec i strýc byli perzekuováni jako nepřátelé režimu). V českých architektonických časopisech byl až do počátku osmdesátých let pravidelně škrtán můj podpis. Proto jsem se snažil publikovat své práce ve světových architektonických revuích (Lotus, Bauwelt, Abacus apod.), což se mi kupodivu dařilo. Avšak poté, co jsem ve švýcarském časopise Archithese v roce 1980 uveřejnil rozsáhlý přehled o československé meziválečné avantgardě (vlastně obsah mé disertace), sdělil předseda Svazu architektů mému řediteli v Národním technickém muzeu, že jsem poškodil kulturní politiku, a požádal, aby z toho byly vyvozeny důsledky. Ředitel mne sice potrestal, ale naštěstí mne nevyhodil. Obhajoba mé kandidátské disertační práce byla potom zdržována orgány KSČ a došlo k ní až po více než sedmi letech… S takovými problémy se dnes už naštěstí nesetkáváme.
Prof. Zdeněk Zavřel, děkan FA ČVUT v letech 2006–2010, 2010–2014 1/ V jaké situaci jste zažíval 17. listopad 1989? Sedmnáctého listopadu 89 jsem na obrazovkách letiště v Denveru viděl české studenty mávající vlajkami a bílé přilby ohánějící se pendreky – a srdce mi radostí poskočilo. Po jedenácti letech exilu se otevíraly hranice, čehož jsem hned začátkem prosince využil.
2/ Co považujete za klíčové pozitivní změny, které se po listopadu uskutečnily a/ na půdě FA, b/ ve veřejném prostoru? a/ Bylo jasné, že se vše začalo rychle měnit – dostávali jsme zprávy z OF architektů. Založili jsme (čeští a slovenští architekti v cizině) Czechoslovak architectural foundation, jejímž předsedou se stal Jan Kaplický. Nadace nabídla při různých setkáních s českými architekty pomoc jak školám, tak i Obci architektů. Odstartovali jsme celou řadu akcí – přednášky, konference, workshopy a soutěže –, jež měly pomoci překonat dlouhodobou izolaci. Vypsali jsme i Cenu Jaromíra Krejcara, které se zúčastnila řada mladých architektů a studentů. Nadace byla velmi aktivní prvních pět šest let po revoluci... Do skutečných problémů architektonické výuky jsem se ponořil teprve po mém příchodu na fakultu v roce 2006. V té době už samozřejmě skončilo revoluční nadšení a fakulta hledala cestu ke svému dlouhodobému profilu. Prioritou pro mě bylo od samého začátku práce zlepšení kvality výuky ve všech stupních (Bc, Ms, Ds), radikální změny v „zamrzlých“ ústavech (urbanismus, památková péče, teorie...), rozšíření curricula o nové obory (průmyslový design), posílení role výzkumu (převzetí VCPD, zahájení práce VCFA), rozšíření strukturální a tematické spolupráce se zahraničními univerzitami, užší spolupráce se studenty a v neposlední řadě omlazení pedagogického sboru. Výrazně všemu pomohlo přestěhování do nové budovy, na jejímž vzniku se „porevoluční generace“ intenzivně podílela. Mj. díky němu se z fakulty stává i společenská platforma oboru architektury, tak důležitá pro další rozvoj naší profese. Mělli bych tedy charakterizovat dnešní FA – pak si myslím, že se nám podařilo vytvořit otevřené a relativně kvalifikované akademické prostředí, které se výrazně odlišuje od řevnivosti a nesnášenlivosti ve skutečném profesním prostoru. b/ Zcela radikálně se změnily společenské podmínky pro architektskou práci. Odpadla většina státních institucí, které objednávaly projekty – skončila státní bytová výstavba. Všechny socialistické „projekťáky“ zmizely z povrchu zemského a nahradily je soukromé zprivatizované zbytky, které se v rámci divoké privatizace snažily sehnat
práci u zahraničních anebo vznikajících domácích investorů. Postupně docházelo k diferenciaci stavebního trhu, na což reagovala řada mladších kolegů ve spolupráci se zahraničními partnery. Ti byli schopni se nejlépe v nově vznikajícím trhu orientovat... Otázka architektonických soutěží a „antikorupčních“ výběrových řízení je stejně tragická jako řada obdobných „cechovních“ pokusů v jiných oborech. Jasně vymezit pravidla soutěží a přesvědčit odbornou i širokou veřejnost o tom, že určitá forma soutěže je zárukou kvality projektu, se doposud nepodařilo především kvůli nejednotnosti architektů samotných... 3/ Které změny považujete za negativní? Školy architektury prošly dlouhým procesem hledání a díky evropskému vlivu (Bologna) se organizačně ustálily a celkem slušně fungují v evropském prostoru. Úroveň výuky je zákonitě poměrně konzervativní, pedagogický sbor je přestárlý a není náchylný k radikálním změnám... Přesto se naše úroveň výuky dá velmi dobře srovnat se zahraničními školami – do „champions league“ se ale počítat nemůžeme. To, že se o to občas s velkým pokřikem někdo pokouší, nemůže samozřejmě nahradit poctivou dlouholetou práci, která takové pozici musí předcházet...! Stejně jako v jiných společenských oblastech jsme asi zákonitě „vylili vaničku i s dítětem“... Samozřejmě šlo a stále ještě jde především o rozdělování majetku (chcete-li kapitálu). Výsledkem je velmi fragmentovaný architektonický sektor, který obtížně organizuje vlastní profesní záležitosti (ČKA), nemluvě o vztahu ke vzdělání, a navíc ještě znepřátelený se stavaři sdruženými v ČKAIT. Současné české kanceláře stále ještě nedosahují úrovně svých západních kolegů a často ani úrovně svých socialistických předchůdců (pokud je to vůbec možno srovnávat) – myslím tím především komplexitu přístupu ke stavbě a schopnosti prosazovat nové myšlenky. Při otevřeném trhu EU to prakticky znamená degradaci českých architektů do role „local partners“ u větších ambiciózních zakázek. Likvidace bytové výstavby a přenesení odpovědnosti za ni na obecní úroveň vedla rovněž k fragmentaci standardů a sledování kvality, kterou velmi obtížně znovu
5
ladislav lábus
formulujeme. Chaotická privatizace bytů na sídlištích nám bude ještě velmi dlouho komplikovat život... 4/ Jak jste zažíval hranice studentské svobody a nesvobody v době vašich studií? Studoval jsem na ČVUT v době začínajícího „socialismu s lidskou tváří“ v šedesátých letech, kdy se rozpadla „sorela“ a ve škole se potkávali předváleční hrdinové s dychtivými hochštaplery. Ti hrdinové nám za zavřenými dveřmi občas o svém mládí rádi vyprávěli. Ke způsobu výuky patřil i „kontakt s dělnickou třídou“ ve formě mnoha hodin strávených na stavbách socialismu... Paradoxně jsme tím ale poznali reálnou stavbu, naučili se betonovat, omítat, šroubovat – to co dnes našim studentům, kteří se utápějí ve virtuální realitě, bohužel neumíme předat. Doba těsně před rokem 68 byla pro nás studenty vlastně velmi otevřená a strnulost režimu nás provokovala k úžasným akcím, jako byly kupř. školní výstavy, pop-koncerty, majáles 1966 a další... Přesto byly nejasně definované hranice toho, co se smělo a nesmělo – Big Brother tedy nespal! Kupř. můj přítel Franta Sedláček, výborný řečník, si dovolil při volbě na krále majáles 1966 ironizovat ekonomickou politiku režimu a zaplatil za to vyhazovem ze školy. Zbabělý děkan se mu pak dodatečně omlouval, že „on za to nemohl“...
Prof. Ladislav Lábus, děkan FA ČVUT od roku 2014
6
1/ V jaké situaci jste zažíval 17. listopad 1989? Nepamatuji si, co jsem konkrétně dělal v pátek 17. listopadu, asi jsem byl v práci, kde jinde. Na Albertově byla moje žena, ale nedošla až na Národní třídu, měli jsme tehdy malé děti. Takže o brutalitě zásahu jsme se dozvěděli až příští den na chalupě v jižních Čechách z vysílání rakouské televize. Mimochodem i Havel odjel po manifestaci na
Albertově na Hrádeček, nikdo nepočítal s tak razantní akcí ani zákrokem. Celý rok se totiž čekalo, že k uvolnění musí dojít i u nás, když už se v Polsku i Maďarsku, a dokonce i v Sovětském svazu vývoj tak posunul, a zvláště když týden předtím došlo k prolomení berlínské zdi. Nikdo však nepředpokládal, že právě tato oficiálně povolená manifestace studentské organizace Socialistického svazu mládeže na Albertově bude mít tak rozhodující význam a změní se v sametovou revoluci. 2/ Co považujete za klíčové pozitivní změny, které se po listopadu uskutečnily a/ na půdě FA, b/ ve veřejném prostoru? Separování odpovědi na uvedené dvě podotázky, bez uvedení obecné společné charakteristiky, by vedlo k opakování. V obou kategoriích dominují vzájemně související pojmy – otevřenost a zejména svoboda a s tím spojená odpovědnost za vývoj a správu společnosti, odlišující vývoj posledních pětadvaceti let od předchozího totalitního režimu. V obecné i individuální rovině bylo, je a bude rozhodující, zda jsme schopni oba pojmy vůbec vnímat a rozpoznat a dovedeme-li je vyváženě absorbovat i aplikovat. a/ Za klíčové pozitivní změny, které se po listopadu na půdě FA uskutečnily, považuji: • svobodu i odpovědnost svěřené akademické obci – studentům a pedagogům v samosprávných orgánech fakulty i univerzity, • svobodu i odpovědnost dané otevřeností škol pro studenty, pedagogy i odborníky z praxe – rovným přístupem ke vzdělání i k výuce, • svobodu i odpovědnost dané na naší fakultě možností otevřené volby profilace studia širokou škálou volitelných předmětů a modulů studia, • svobodu i odpovědnost dané otevřenou volbou profilace studia systémem vertikálních ateliérů a způsobem volby vedoucích ateliérů, • svobodu i odpovědnost dané systémem kreditů a s tím související otevřenou volbou individuálního harmonogramu studia bez povinnosti každým rokem absolvovat celé penzum stanovené studijním plánem jako na základních a středních školách,
• svobodu a odpovědnost dané otevřeností přístupu k informacím i možností cestovat po světě a bezprostředně poznávat historickou i současnou architekturu, její technické a estetické hodnoty i sociální a kulturní zázemí nebo možností studovat v zahraničí, • svobodu i odpovědnost dané lepšími podmínkami a kapacitními možnostmi i otevřeností naší nové budovy, svobodu i odpovědnost a otevřenost studentského života i studentských spolků. b/ Za klíčové pozitivní změny, které se uskutečnily po listopadu ve veřejném prostoru a na trhu architektonických projektů, považuji: • s vobodu i odpovědnost za obor svěřené architektům v samosprávných orgánech spravujících výkon profese – komoře architektů, • s vobodu a odpovědnost spojené s možností individuálního provozování činnosti formou svobodného povolání – architekta, • s vobodu a odpovědnost dané – vymezené i omezené individuálním provozováním činnosti investora i stavebníka, • s vobodu a odpovědnost dané – vymezené i omezené individuálním provozováním činnosti dodavatele staveb a výrobce stavebních materiálů a výrobků i prvků, • s vobodu a odpovědnost dané – vymezené i omezené vlivem pochopení významu udržitelnosti rozvoje. 3/ Které změny považujete za negativní? Negativa se projevila tam, kde jsme nebyli schopni oba pojmy – svobodu a odpovědnost – vnímat a rozpoznat a nedovedli je vyváženě absorbovat i aplikovat. Svoboda a otevřenost školy, způsobu studia a života studentů i pedagogů nebo postupné zvětšování počtu studentů školy se negativně projevily ve vzájemných vztazích, atmosféře, míře vzájemné sounáležitosti a identity s kolektivem svých vrstevníků a spolužáků z ročníku a studijního kruhu nebo pedagogů. V systému bezročníkového studia v kombinaci s otevřenou volbou předmětů a ateliérů i individuálního harmonogramu studia nejsou studenti součástí kolektivu jednoho ročníku
a jednotlivých pracovních skupin – kruhů, od počátku až do konce studia putujících danými cvičeními i ateliéry, sestavenými vedením školy podle abecedního pořadí příjmení na počátku studia. Nechci tím říci, že současný systém je špatný, ale upozornit na skutečnost, že i ten minulý neměl jen negativa, ale skrytý půvab některých vlastností a předností, které dnes postrádáme. Platí totiž i opak, ta negativa měla svá pozitiva. Nedostatek svobody a otevřenosti, informací a možností cestovat nás vedly k tomu, že jsme si jich velice vážili a sami jsme se aktivně vzdělávali v neformálních strukturách, souvislostech a vztazích. Totalita a nesvoboda měly kromě jiného i výhodu v čitelnosti sociálního prostředí v měřítku společenském i individuálním, bylo snadnější se orientovat ve světě i společnosti a rozlišovat hodnoty i osobnosti. 4/ Jak jste zažíval hranice studentské svobody a nesvobody v době vašich studií? Nejde o konkrétní případy, důležitější je připomenout si nesrovnatelnost tehdejší a dnešní doby a s touto zkušeností hodnotit současné podmínky. Na vysoké škole jsem studoval na počátku normalizace, v první polovině sedmdesátých let. Tehdy nešlo jen o hranice studentské svobody či nesvobody. Nesvoboda, zaobalovaná do evidentních úmyslných nepravd a vynucených kompromisů, byla všude kolem nás. Paradoxnost a zmar této situace vystihuje připomenutí skutečnosti, že jsme žili v zemi násilně okupované „spřátelenými vojsky“. Koncem roku 1969 zavřeli hranice, potom zavřeli nebo vyhodili z práce ty, co „zlobili“ a nechtěli se nechat „poučit z krizového vývoje“ v roce 68. To se samozřejmě projevilo na atmosféře školy i profilu pedagogů. Na univerzitách se kádrování uplatňovalo mnohem intenzivněji než v běžné architektonické praxi. Tížila nás zejména absence rovnoprávného přístupu ke vzdělání, k informacím i možnosti cestovat a poznávat svět, tehdy koncentrovaný především na západní Evropu. Možná ještě víc nás tížila přítomnost lži všude kolem nás, ne-
7
petr hlaváček
ladislav lábus
upřímnost té doby. Absence současných projevů otevřenosti a svobody na školách – možnosti profilace studia výběrem předmětů nebo pedagogů nebo možnosti volby individuálního profilu studia atd. byla v daných souvislostech druhotná. Naštěstí i v této době byli na škole pedagogové s odborným i lidským kreditem. Tyto lokální normalizační problémy a kontradikce výrazně ovlivnila také obecná skutečnost té doby, která se stala přelomovým mezníkem vývoje oboru. Byli jsme poznamenáni projevy kořenů postmoderní tvorby, jež generace kantorů odchovaných modernistickou ideou zpočátku příliš nechápala a nepodporovala. Nechci však vzpomínky zatěžovat negativně vymezovanou litanií. Jestli něco spojuje dobu předtím a potom, je to potřeba hledět dopředu a zkušenosti z minulého vývoje používat k orientaci v mapování současnosti pro potřeby zacílení naší energie na budoucnost. (1. Bývalí děkani Svatopluk Voděra i Bohumil Fanta již zemřeli –pozn. redakce).
17. listopad ´89 Záznam z besedy
8
Datum: středa 19. listopadu 2014, 17.00 Místo: Archicafé, FA ČVUT Pořadatel: FA ČVUT Děkan Fakulty architektury ČVUT prof. Ladislav Lábus pozval k 25. výročí listopadového převratu fakultní akademickou obec na diskusní podvečer. Do debatního panelu usedli prof. Miroslav Masák, jedna z klíčových postav listopadových událostí, prof. Martin Rajniš a tehdejší studentští lídři Luďěk Jasiok a Tomáš Hradečný nebo Ivan Plicka – aktivní účastník listopadových událostí a dnešní předseda České komory architektů, prof. Zdeněk
miroslav masák
martin rajniš
luděk jasiok
Zavřel, který v té době působil v Holandsku a později spoluzaložil Nadaci české architektury. Prof. Lábus omluvil neúčast prof. Aleny Šrámkové, mj. členky Občanského fóra architektů, a přivítal také doc. Antonína Pokorného, tehdejšího proděkana fakulty pro studijní záležitosti, a písničkáře Vladimíra Mertu. Setkání moderoval Petr Hlaváček. „Je pět hodin a pět minut a zahajujeme vzpomínkové setkání na sametovou revoluci, ...jež přišla možná pět minut po dvanácté, “ zahájil soiré prof. Lábus. „Přesně před pětadvaceti lety dne 19. listopadu 89 bylo ustaveno Občanské fórum, které se stalo hybnou silou následujících událostí.“ Revoluce vyžaduje přípravu Ladislav Lábus v úvodu večera vyjevil zájem doplnit obraz té doby osobními pohledy. A také otevřít otázku směřování společnosti. „S odstupem doby to vypadá, že vše bylo strašně jednoduché a že se od začátku vědělo o orientaci na kapitalismus. Ale tak to nebylo.“ Miroslav Masák: „Podle výsledků jedné z tehdejších anket bylo sedmačtyřicet procent pro pokračování v jiné formě socialismu, osmačtyřicet pro třetí cestu à la ideály roku 68 a možná tři procenta pro kapitalismus. Podle mě možná také proto, že se čtyřicet let hustilo o kapitalismu do lidí jen to špatné... V neděli 19. listopadu se v Činoheráku před plným hledištěm sešla skupina lidí v čele s Václavem Havlem. Zde následně vzniklo prohlášení se čtyřmi požadavky: Aby odstoupili někteří představitelé v čele s Husákem, za druhé aby podali demisi tajemník městského výboru KSČ Štěpán a ministr vnitra Kincl. Za třetí ustavit z členů OF vyšetřovací komise k událostem 17. listopadu na Národní třídě. A za čtvrté okamžité propuštění tzv. vězňů svědomí, což byli političtí vězni. Celkový koncept zpočátku pramenil ze směřování k dialogu s tehdejšími představiteli strany a vlády. Až do volby prezidenta hodlalo OF hlavně naslouchat a přispět. Určitě jsme nechtěli násilný střet, nekladli jsme proto nesplnitelné požadavky. Na demonstracích se proto nevyvolávaly žádné bojové nálady... Obecně šlo o kladně přijatelný
vladimír merta
tomáš hradečný
michal kohout
zdeněk zavřel
výsledek. Vše, řízeno Vaškem Malým (katolický kněz, vězeň svědomí, signatář Charty 77, první mluvčí OF – pozn. red.), probíhalo v noblesní atmosféře. Další den se na Václavském náměstí uskutečnila spontánní demonstrace. Následně bylo založeno v Mánesu koordinační centrum Občanského fóra – na schůzce, kterou organizoval už Václav Havel – a řídil Václav Malý. Načež asi za hodinu a půl jsme se dozvěděli, že Mánes je obsazen StB a že máme vypadnout. Přesunuli jsme se – díky Stefanu Milkovi (sochař, malíř, hudebník, člen skupiny Tvrdohlaví – pozn. red.) a Michalovi Blažkovi (sochař, restaurátor, pedagog, iniciátor a vydavatel časopisu Konserva na hudbu – pozn. red.) – do Galerie mladých U Řečických, protože u vstupu byly mříže, za které se žádné StB nedostane. Tam se také domluvilo odpolední prohlášení z balkonu Melantrichu. Samozřejmě stále byla ve vzduchu obava ze zatýkání... Přeskočím na Letnou v neděli 26. listopadu. Přišlo takřka třičtvrtě milionu lidí. Téhož dne dopoledne jsme se sešli s předsedou vlády Adamcem. A tam se také domluvila pondělní generální stávka. Adamec by zásadně proti a pořád chtěl jen stávku symbolickou. Nakonec souhlasil. Letná byla úžasná – také proto, že sem dorazili někteří lidi přímo z kriminálu, například Jiří Ruml (vězeň svědomí, signatář Charty 77 – pozn. red.), tatínek Jana Rumla (signatář a mluvčí Charty 77, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných – pozn. red.). Ale objevily se první rozpory. Například vystoupení dvou příslušníků pohotovostního pluku s prosbou o odpuštění nebo určité vstupy moderátora Václava Malého byly některými vnímány také jako chyba... Po návratu do Laterny magiky, kde jsme zasedali, nám totálně vyčerpaní Václav Havel a Václav Malý oznámili, že se vzdávají svých funkcí. Byl to šok, ale věděli jsme, o co jde, vždyť ani my jsme toho moc nenaspali. Byla to obrovská fyzická zátěž, která už trvala týden. Tak jsme je samozřejmě přemlouvali, ať si především odpočinou a že to bude lepší... Načež dorazil Petr Miller, který nebyl součástí dopolední delegace na schůzce s Adamcem, a tak pohrozil, že by se mohlo stát, že už dělníky z ČKD na Václavák nepřivede. A vzápětí dorazila tříčlenná delegace studentů, která nám oznámila, že jsme jim ukradli revolu-
ivan plicka
tomáš novotný
jan stempel
ci. Naštěstí za půl hodiny dorazila oficiální studentská delegace, která toto odmítla a naopak nám vyjádřila podporu. Takže není divu, že jsme se rozcházeli docela zmrzlí... Naštěstí v pondělí došlo ke generální stávce, oba Václavové ožili a vše se zlepšilo. To vše uvádím proto, abych ukázal, jak se může z obrovského nadšení najednou všechno zbortit.“ Martin Rajniš zavzpomínal na situaci na Národní třídě, kde mu jeden z příslušníků červených baretů pendrekem přerazil nos a přivodil lehký otřes mozku... M. Masák pak připomněl, že když se skládala nová česká vláda, byl mezi kandidáty na ministra vnitra v určitém okamžiku právě Martin Rajniš... Luděk Jasiok: „Moc se nemluví o motivu vzdoru společnosti. Demonstrace na Václavském náměstí byla druhou povolenou demonstrací – po té na Škroupově náměstí. Jenže ji organizoval Socialistický svaz mládeže – a to prostě bylo pro nás příliš režimní. To byl také důvod, proč se mimochodem někteří z nás téhle demonstrace nezúčastnili. A právě proto, že šlo o oficiálně povolenou akci, k tomu organizovanou svazáky, a přitom byl tento průvod drsně zmlácen na Národní třídě, pravděpodobně to byl ten moment – nepočítaje fingovanou smrt Jana Šmída – kdy se společnost začala radikalizovat: rodiče pochopili, že jejich režim, který tiše podporují a kterým se nechají celý svůj život uplácet, tenhle režim jim zmlátil děti a možná i jedno zabil... A proto možná vypukl převrat, nehledě na spojitosti s tím, co se už několik let dělo v Polsku, Maďarsku a východním Německu. Vždyť Praha byla plná východních Němců, kteří lezli přes plot ambasády... Zkrátka režim jako celek byl už neudržitelný... A teď chci reagovat na prof. Masáka, z jehož řeči také vyplynulo, jak se vzniklé nové struktury začaly okamžitě rozpadat. Šlo vlastně o boj o moc... Podobně to ostatně probíhalo mezi studenty. Tedy u nás to bylo trošku jinak: relativně rychle jsme založili těleso, které přerostlo ve studentský parlament. Na Karláku v podzemí na Chemicko-technologické fakultě se nás několik sešlo a tam se také ustavil program, tedy dlužno dodat nevolený. Chtěli jsme zachovat zdání jakés takés demokracie a je pravda, že se o kapitalismu vůbec nemluvilo. Mimochodem asi jsme byli radikálnější než jiné vrst-
9
10
vy ve společnosti: požadovali jsme okamžitě svobodné volby a o nějakém dialogu s mocí jsme neuvažovali. Chtěli jsme, aby se to okamžitě zlomilo a aby šli komunisti od válu a aby byla normální demokracie. Bez ohledu na to, jestli půjde o kapitalismus nebo o nějakou jinou formu. Samozřejmě byli tu i svazáci, kteří byli opatrnější a současně cítili, že se jim to vymklo z rukou. Proti těm jsme se museli prosadit. Nejprve nikým nevolení a později už zvolení studenti začali docházet na Občanské fórum a začali jsme kopírovat budoucí celostátní demokratickou strukturu. Tuším, že až do března zasedal v Disku studentský parlament. Začali jsme se učit zničehonic demokracii. I mezi námi probíhal boj o moc a v jeho důsledku potom někteří z nás se dostali skutečně i do oficiálních struktur. A je pravda, že řada z nás týden nespala, jak o tom mluvil prof. Masák. Dovedete si představit, jak vypadáte po dvou nocovkách... A tohle trvalo týden. Na tribuně na Letné jsem byl už tak vyčerpaný, že jsem se rozplakal, když jsem viděl ten milion lidí; a šel jsem se domů vyspat. Bylo mi jasné, že to dopadne dobře. Ale – abych nezapomněl, studenti i herci okamžitě zorganizovali okupační stávky vysokých škol. Tady se netaktizovalo. Obsadili jsme školy, zbavili jsme se řady profesorů, prostě pro nás nebylo cesty zpátky, žádné vyjednávání s režimem. Takže boj o moc se nakonec odehrál jinde než na půdě radikálních studentů a herců. My jsme byli jen kulisa...“ M. Masák připomíná atmosféru těch dnů, kdy například taxikáři zdarma vozili studentům DAMU během okupační stávky jejich svršky k vyprání domů a od rodičů nazpět přiváželi čisté oblečení... „Ještě k boji o moc: na jednáních s vládou bylo vždy složení delegace úplné. Takže tam museli být kromě OF i zástupci studentů a dělníků. Na to se velice dbalo.“ Vladimír Merta publiku vypravuje, jak vyvážel jako kytarista a písničkář převrat na Slovensko, kde se ještě o pražském kvasu vůbec nic nevědělo... Tomáš Hradečný: „V roce 89 jsem byl v druhém ročníku a nakonec se ocitl jako jeden ze dvou reprezentantů v koordinačním studentském výboru. Předevčírem mě v ČT potěšila reportáž o jednom ze tří studentů brněnské Fakulty architektury, který se
dvacet pět let soudil s doc. Snášelem, protože ještě jako student řekl, že je to proklatý komunista a že by měl vypadnout ze školy, protože u něj neshledává autoritu, u níž by se rád učil. Doc. Snášel se soudil dvacet pět let a konečně, jak uvedla ČT, prohrál. Pro mě to byla určitá satisfakce, protože jsem právě zde před těmi pětadvaceti lety hřímal v aule fakulty na nebohé kolegy, že musejí zatočit s mocí způsobem, který je nevratný. A oni si to asi vzali natolik k srdci, že se pak museli pětadvacet let soudit... Tak jsem šťasten, že to takto dopadlo.“ Michal Kohout: „Kdybychom se měli zabývat budoucností, potom bychom se měli zeptat, jak se takové revoluce připravují? A tím chci říct, že 17. listopad neproběhl jen tak sám od sebe. Zajímavý na té době je fakt, že se začala propojovat sféra disidentská s běžným životem, se sférou, které se říká šedá. Částečně se tak dělo spontánně, ale částečně to byla činnost organizovaná. My jako mladí architekti nebo studenti a čerství absolventi architektury jsme nebyli spokojeni s tím, co se dělo. Boural se Žižkov, chystalo se bourání Smíchova... Takže jsme se snažili vystupovat v rámci tehdejší tzv. glasnosti, což byla komunální, ale přece jen povolená kritika. Zároveň si nás ale začala všímat skupina kolem Václava Havla se spojkou, kterou byl pan Masák. Vzpomínám si, že jsem se zúčastnil schůzky na Žižkově u Ivana Vavříka, kde nás pan Masák požádal, abychom sestavili něco jako program architektury. Něco jako mobilizace mladých?, říkal jsem si. Takže jsme začali skutečně sepisovat, co by se mělo dít s architekturou. Přiznám se, že toho 17. listopadu asi nikdo z nás tak moc nečekal, tím spíš, že akce byla organizovaná svazáky. To se leda režim podráždí, říkali jsme si. Víc se uvažovalo o 28. říjnu nebo až 10. prosinci na Den lidských práv. Dnes si samozřejmě také uvědomujeme, jak jsme byli naivní... Na druhé straně bylo skvělé, že lidé kolem Václava Havla dokázali komunikovat s veřejností a dokázali se hlavně postavit těm, kteří tu moc drželi čtyřicet let a uměli v tom velmi dobře chodit. A bylo to zásluhou právě skupiny kolem Václava Havla. Prostě se na to připravovali. A to je také můj závěr směřující ke studentům: revoluce chce přípravu.“
M. Masák: „Začátek byl osmašedesátý rok a následky osmašedesátého: to je vznik Sialu a vznik Školky, nálada ve Školce... atd. Já jsem se stýkal s mladými architekty a nešlo jen o nedělní schůzky u Ivana Vavříka, silná skupina byla taky v Brně, z těchto skupin vznikl ostatně v Praze Obecní dům, ale leccos se dělo také v jiných městech: v Karlových Varech byl Tonda Polony, v Plzni dnešní pedagog Miloš Florián, v Ústí nad Labem Michal Gabriel... Základní skupinka byla skutečně v Liberci a s Václavem Havlem jsme byli kamarádi 40 let... Text, o kterém mluví Michal, měl být součástí zprávy pro Chartu 77. Mimochodem částečně je publikován v antologii, kterou dával dohromady Jirka Ševčík s Monikou Mitášovou (Česká a slovenská architektura 1971–2011 – pozn. red.). Takže je pravda, že už jsme se tudíž s mnoha architekty znali, a pak když přišel listopad, tak jsme věděli, na koho se obrátit. Ale ještě bych dodal, že asi pátý den od 17. listopadu dostal v Koordinačním centru OF Josef Vavroušek za úkol vytvořit programovou komisi. Takže nešlo jen o střet a o přebírání moci, ale taky o to, co bude následovat, a programová komise měla věc zformulovat. Dne 26. listopadu jsme vydali, tedy programová komise, prohlášení s názvem Co chceme. Mělo sedm kapitol a bylo to programové směřování, kam se společnost, resp. nová společnost měla vydat. První kapitola byla Právo: vyjít z Deklarace lidských práv, zajistit občanskou svobodu, vytvořit ústavu, zjednat nápravu napáchaných křivd. Druhá – Politický systém: obnovit principy demokracie, zajistit důstojné podmínky života všem občanům a zajistit rovnoprávnost obou národů. Zahraniční politika: vrátit se do evropské společnosti, revidovat všechny dosud uzavřené mezinárodní smlouvy. Ekonomie: vytvořit podmínky tržnímu hospodářství, uvést do života různé formy vlastnictví a zajistit státní ochranu prostředí. Sociální spravedlnost: Dát lidem stejné životní šance, zajistit důstojnou pomoc společnosti ve stáří, nemoci a svízelných životních situacích. Životní prostředí: vracet se k harmonii člověka a přírody, nahradit způsobené škody a snižovat spotřebu energií a surovin. Kultura: respektovat duchovní hodnoty historie a současnosti, tvořivost a vzdělanost chápat jako nejcennější statek společnosti. Až na pár drobností
můžeme tento program vnímat jako aktuální i dnes; řada cílů, které jsme chtěli naplnit, se dodnes nenaplnila.“ M. Rajniš: „Jen bych chtěl podotknout, že mezi cíli programu chybí příprava další revoluce...“ Zdeněk Zavřel: „Osobně jsem se listopadových událostí nezúčastnil, protože jsem žil v cizině, a anžto jsem byl odsouzen za opuštění republiky, hrozil mi jeden a půl roku v kriminálu, tudíž jsem do listopadu nemohl přejet hranice. Souhlasím s Mirkem Masákem, že klíč k těm událostem byl v roce 1968, který byl pro naši generaci rozhodujícím bodem, kdy se naše životy pod vlivem vnějšího tlaku naprosto radikálně změnily. A souhlasím i s Martinem Rajnišem, že na takové momenty byste měli být připraveni... Naši rodiče podobné momenty prožili několikrát. My jen jednou...Myslím, že osmašedesátý byl ovšem větší rána do hlavy než rok 89... Což neznamená, že bych ji dnešní generaci přál. Do Prahy jsem dorazil kolem 15. prosince, a to se chystal sjezd architektů ve Sjezdovém paláci v Holešovicích. A tam taky zde přítomný Mirek Masák skoncoval se socialistickým Svazem architektů.“ M. Masák: „V neděli 26. listopadu se ustavilo Občanské fórum architektů. Byli zde zvoleni tři zástupci v Občanském fóru. A tam jsme se také domluvili, že ve Svazu architektů převezmeme moc. Protože v kancelářích svazu ještě stále seděli svazoví funkcionáři...“ Ivan Plicka: „Učinil jsem tehdy zajímavé zjištění, které je absolutně nepřenositelné. Je fantastický, jak se náš národ dokáže v klíčových okamžicích vzedmout – a několik dní vše vypadá, že už to jiné nebude. A pak to opadne. A musíme vyhrát třeba mistrovství světa v hokeji, abychom se zase na pár hodin dali dohromady. Faktem ale je, že to byly příjemné okamžiky. Třeba na Albertově, když začínal průvod a Michal Kohout držel v ruce vlajku, v jednu chvíli povídá: Na, zkus si, jaký je to držet vlajku a mávat s ní. Byl to skutečně úžasný zážitek. Šlo o symbol, jenž si člověk předtím spojoval se státem, který moc rád neměl...“
11
12
13 snímk y př emysl hněv kovsk ý ( 3), archi v alf y ( 2) a archi v č v ut
14
M. Kohout: „Ještě k té vlajce. Přiznám se, že jsem možná sentimentální, ale mám rád symboly. Někdy v roce 88 jsem vycestoval a jezdil jsem po Švýcarsku. A zaujalo mě, jak jsou tam lidi hrdí na své vlajky. Jel jsem vlakem někde podél jezera a viděl jsem, že na jednom dvorku u chatky u jezera měl někdo stožár a na něm měl vytaženou vlajku. A vybavuji si, že jsem si říkal: toho bych se chtěl dožít, kdy i já nebo lidi budou s hrdostí vyvěšovat na stožáru před svou chatkou vlajku. A tak skutečně když jsem dorazil na Albertov, vlajku jsem měl připravenou a půjčoval ji i jiným...“ L. Lábus: „Jen připomenu, že nejaktivnější byly umělecké školy – taky byly v centru. A Fakulta architektury v rámci techniky ČVUT patřila k těm aktivním elementům.“ L. Jasiok upozornil přítomné studenty na existenci fenoménu moci: „Moc korumpuje. A absolutní moc korumpuje absolutně. I sex je vedle toho naprosté nic... Jakmile získá někdo moc třeba jen nad dvěma lidmi, jako člověk se změní; máte-li moc nad sto lidmi, jste někdo jiný, máte-li moc nad státem, přestáváte být lidský...“ Tomáš Novotný: „Byl jsem pěšák. A s Janem Stemplem a Martinem Němcem jsme dělali i spojky. Ale připomenu například u Řečických, tam zasedal štáb Občanského fóra. Hlídali jsme u vstupu, aby nikdo nepovolaný nemohl dovnitř... Jenže jak poznáte, kdo je a kdo není povolaný? Když řekl, že jde za Havlem, nepustili jsme ho, ale když řekl, že jde za Vencou, mohl dovnitř.“ Jan Stempel připomněl skvělý zážitek, kdy s Tomášem Novotným chystali před manifestací na Letné 13 metrů dlouhou trikoloru. A pak ji společně rozvinuli na střeše letenského stadionu – před milionem lidí na ploše... I. Plicka: „Už někdy kolem 18. a 19. listopadu jsem si uvědomil úžasný pocit a to, že nemám žádné politické či jiné ambice. A poprvé mi došlo, že se těším na dobu, která přichází. Je to stejný pocit jako s tou vlajkou. Budu moci normálně pracovat, tedy živit se tím, co mě baví.“ L. Lábus připomněl své dva největší zážitky, a to rok 68 a 89. „Určitě souhlasím s tím, že vývoj není ukončen a studenti by měli sledovat politiku a měli by být aktivní. Ale ať byly prožitky jakkoli silné, nepřeji jejich prožití nikomu z přítomných studentů... Jsou –
byly – totiž spojeny s totalitou a my jsme prakticky do poslední chvíle nevěřili, že to rupne a že to rupne nekrvavě. Ale každopádně se tehdejší situace se situací dnešní, jakkoli se může někomu jevit bezvýchodná, jakkoli jsme kritičtí, tedy s dneškem se srovnat nedá. Doba byla mnohem bezvýchodnější. A i když se tu odkazuje na rok 68, rád bych připomněl, že Maďaři měli rok 56 a v Polsku měli také rok 68 a měli tam také v osmdesátých letech Solidaritu, a i když moc převzala armáda, opozice měla de facto obrovskou sílu... V Česku to bylo smutné, měli jsme nejrigidnější systém ve střední Evropě. A vypadalo to, že to u nás nikdy neskončí. Slibovali jsem si něco od 28. října, kdy by se mohlo něco stát... Ke všemu ale obrovsky přispěla i perestrojka. Když tu byl Gorbačov a naznačil, že nebudou zasahovat, bylo to uklidňující – zásah zvenku už jsme jednou zažili. Ale připomenu také, že náš 17. listopad přišel poté, co v Německu rupla zeď... Ten okamžik byl strašně silný.“ L. Lábus připomněl tehdejší sílu solidarity ve všech částech společnosti. „I zloději si dali údajně pauzu od vykrádání bytů, aby mohli občané v klidu demonstrovat...“ M. Masák se přidal k nepesimistickým hlasům, byť jako všichni kritizuje současné politiky – také odkaz na moudrost Ferdinanda Peroutky, který tvrdil, že pomalu narůstající politiku netvoří politici, ale dobrý nebo špatný stav národa. „Takže záleží na každém z nás , “uzavřel M. Masák. M. Rajniš: „Nesouhlas. Existuje jediná zásada: Svoboda je individuální. Svobodu získáváte nikoli tak, že vám ji někdo strčí. Nebo dá. Svobodu si musíte sami vzít. Ne na úkor někoho nebo ve prospěch někoho. Ale – co se týče lidu – jsme jako Anglie na rozhraní 17. a 18. století. Dnešní doba je jen urychlení evolucí, které nás čekají... Prosím vás, musíme prostě ujít dvě stě let. Takže budou revoluce, věřte mi.“ M. Masák na dotaz z publika: „OFA skončilo všelijak. Ve Sjezdovém paláci byla založena Obec architektů – jako mezistupeň před založením České komory architektů. A ta byla skutečně založena – i když se to některým politikům velice nelíbilo – v květnu 92.“
Zásady versus kvalita tvorby? Dotaz z publika: Uvažovalo se o dědictví architektury za předchozích čtyřicet let, včetně nezbytnosti chránit některá díla, která v té době vznikala? M. Masák: „Tehdy toto téma neexistovalo.“ L. Lábus: „Oficiální styl, který byl vnucován a preferován, jsme upřímně nenáviděli a pro nás mladé byl nepřijatelný. Navíc se toho zase tolik nepostavilo. Ale byly tu stavby – viz Havířov, – které se z toho vymykaly... Nám imponoval SIAL a některé ateliéry PPÚ, jako byl Machonin nebo Šrámek..., a pak dlouho nic.“ L. Lábus dále připomněl existenci Obce, vůči které není tak kritický, ostatně předsedkyní byla v té době Alena Šrámková. A na půdě Obce vznikala Komora architektů. L. Jasiok: „Připomenu, že nám šlo o totální odstřižení od minulosti, a to na všech frontách. A tak se například zrušily výsledky soutěže do Sevilly...“ M. Kohout: „V rámci oficiální architektury se přece jen odlišovalo. Například profesor Kuna. Dělal jsem v té době u paní Šrámkové, která Kunu jako člověka- funkcionáře kritizovala, ale jako architekta ho respektovala. Osobně jsem to takto úplně neviděl, trochu se mi to slejvalo a tenhle názor mě překvapoval. Takových, jako byl profesor Kuna, bylo víc: své postoje vnímali jako cestu k zakázkám. Ale i mezi nimi byly rozdíly...“ L. Lábus potvrdil, že i tehdejším mladým stavby prof. Kuny imponovaly. „Navíc ani tehdejší Svaz architektů už nebyla strašně zabedněná instituce, vždyť v jeho předsednictvu zasedal v té době i Josef Pleskot a další. I tam už byla tzv. perestrojková nálada. Takže ten přechod neprobíhal násilnou formou... De facto své funkce položili. Nebyli to sveřepí komunisti.“ L. Jasiok: „Jen dodám, že nám imponovali právě ti architekti, kteří tu sedí...“ M. Masák: „Je to jedna z vážných věcí. Jestli máme být zásadní nebo ne. Pro nás – i když jako architekti byli dobří – to byli lidi nepřijatelní. Zasazovali se o to, co tu bylo 40 let. Znemožňovali normální poměry. Jestli postavili dobrej barák nebo ne, nás vůbec nezajímalo. Pro nás to byli nepřátelé. Tak jednoduše jsme to viděli, a tak jsme se k tomu chovali.“
M. Rajniš s použitím svého známého, rajnišovského slovníku, který jen s obtížemi snese publikování, se shodl s M. Masákem. Na druhé straně po prof. Kunovi zdědil na VŠUP ateliér, do nějž prof. Kuna vybral své studenty dobře. S noblesou zajistil i předání ateliéru... L. Lábus: „Stal jsem se spolu s tehdejší elitou v roce 1988 členem skupiny Středotlací. S většinou sialáků, ideologicky nás vedl a stmeloval Jiří Ševčík. S Pleskotem jsme byli benjamínci. Ideou bylo vědomí, že se něco hýbe, a také snaha komunikovat se Svazem architektů. A tak jsme také odeslali dopis Kunovi, že bychom se rádi zapojili do dění. Samozřejmě jsme to mysleli jako kukaččí vejce... Prostě mám na tu dobu přece jen jiné vzpomínky...“ M. Kohout: „V této souvislosti bych připomněl trochu relativizační historku s paní Šrámkovou, resp. s ruskou školou u ruského velvyslanectví. Po roce 68 se o této zakázce hodně polemizovalo: měl tu ruskou zakázku projektant – tuším, že se jmenoval Kuchař – vzít, nebo ne? Paní Šrámková byla proti. A vyprávěla mi, jak ten Kuchař, který také váhal, nakonec argumentoval: Ta škola tu bude, až tady Rusové nebudou, říkal. Možná měl v něčem pravdu.“ Ve fakultních vodách L. Jasiok se na dotaz z publika vrátil k situaci na fakultě. „V souvislosti s okupační stávkou byli okamžitě odstaveni pedagogové, kteří nejvýrazněji reprezentovali tehdejší režim. A naopak jsme téměř na kolenou prosili některé – jako byl pan Masák – aby se chopili porevolučním způsobem pozice děkana fakulty...“ T. Hradečný: „Bylo to složitější. Ti chytřejší pedagogové, kteří měli důchodový věk, odešli sami... Ti ostatní se přišli zeptat, jestli naše studentská obec, protože tehdy panovala studentokracie, si myslí, že mají šanci v konkurzu uspět... Konkurzy byly skutečně vypsané, ale nejsem si jist, že na všechny pozice... Mimochodem pedagogický sbor čítající asi sedmdesát kantorů byl válcován pětinásobkem studentů. A v těchto podmínkách se volil děkan...
15
16
L. Lábus: „Já bych to upřesnil. Konkurz probíhal, bohužel, až o prázdninách v roce 90 a byl celoplošný; ale spokojenost s výsledky nebyla. Připomenu, že školu ovládal orgán zvaný Akademická rada: třetina pedagogů, třetina studentů a třetina zástupců Občanského fóra. Nejtvrdší boje se vedly samozřejmě o složení konkurzní komise... Jednoho člena prosadila škola, jednoho studenti, jednoho Občanské fórum. Já jsem byl kooptován až někdy na jaře, když odjel Jiří Suchomel učit do USA. Nakonec po prázdninách nastalo z výsledků velké rozčarování, hlavně ti radikálnější nebyli spokojeni. Například Zlatí orli odeslali protestní dopis rektorovi Hanzlovi... Je nutno si ovšem uvědomit, že i když panovala revoluční nálada, nikdo nenutil Fakultu architektury, aby vyměnila děkana. Přesto byl už v prosinci zvolen nový děkan – volby vyhrál Voděra. A pak koncem roku 1991 vyšel nový vysokoškolský zákon, který určil, že na všech VŠ musejí proběhnout celoplošné konkurzy a že se musí zvolit nový děkan. Fakulta tak prošla novými celoplošnými konkurzy na všechna pedagogická místa a druhé volby vyhrál Vladimír Šlapeta...“ L. Jasiok: „Někteří ze studentů byli zklamaní, že ne všichni dobří architekti chtěli učit na fakultě... Jenže mnozí například zakládali své privátní ateliéry, a tudíž neměli čas se věnovat škole...“ Jiří Horský: „Dovolte pár slov k odborným médiím. Tehdy existoval Čs. architekt a Architektura ČSSR. Poměry byly bizarní: například některé výsledky soutěže na Staroměstskou radnici směly být publikovány v Architektu, ale už ne v Architekuře ČSSR, například návrh Emila Přikryla. Někteří výtvarníci nesměli být publikováni v Ateliéru – tak ty jsme tu a tam publikovali v Architektu a naopak, některá jména nesměla být v Architektu, tak jsme je umisťovali v Ateliéru. To jen na dokreslení atmosféry, která předcházela převratu. A ještě k samotnému listopadu. Z dálky dnešních dnů to všechno může občas vypadat jako kostýmní převrat. Ale ve skutečnosti existovala v podhoubí odborná témata, která se profilovala skrze nastupující generaci. Některá z nich byla publikována v rámci výstav tzv. Urbanity, kterou organizoval Benjamin Fragner v časopisu „T“. Téčko smělo touto cestou zveřejňovat některé práce, které
v odborném tisku být nesměly. A to vše se nakonec začalo prosazovat jako odpor proti establishmentové architektuře, například proti bourání, resp. asanaci Žižkova, takže se bránil Žižkov, nebo proti tunelu ve Stromovce nebo na téma rychlá tramvaj v Brně. A na těchto námětech se začaly dávat dohromady nejenom stanoviska, ale i jejich představitelé. Tvořili malé skupinky, které se začaly scházet, až nakonec vytvořily – a už to tu padlo – tzv. Obecní dům. To byl myšlenkový kvas, který asi nebyl viditelný, ale který Masaryk nazýval drobná práce... V pohyblivých píscích, do kterých jsme našlapovali...“ A versus B V. Merta: „Sice jsem vystudoval architekturu, a nic jsem nepostavil, a také FAMU, a nic jsem nezrežíroval. Ale teď bych vám režisérsky navrhl hru, kdy je možné hlasovat pro A, a kdy je možné hlasovat pro B. Přitom A je rozvoj města nebo principy stavění nebo územní plán, stručně řečeno Hudeček, Koucký, Sekyra. A B představuje model volného růstu města, jak jsme na něj zvyklí historicky, spojeného s individuální odpovědnosti; stručně: Králíček – Rajniš. Model A je princip zviditelnění moci, kdežto to, o co se snaží architekti na školách, je B– vyvázání se z moci developersko-peněžní...“ M. Rajniš: „Dělám B, ale v roli šéfa gremiální rady dělám A. Osobně tu říkám: ani A, ani B. Magie má svá vrtošivá pravidla, která se nedají takto jednoduše říci. Ty jsi režisér a myslíš si, že se na jednom místě sejdou všechny impulsy a tam se to vše vyřeší? Ne, tak to není. Neexistují hodní a zlí.“ M. Masák: „Za předpokladu, že by společnost znala svůj cíl a že by našla shodu v ideálech, jsem pro B.“ T. Hradečný: „Taková otázka se musí položit ve chvíli, kdy má smysl. Tedy kdy se něco začíná dít. Kdy je ten moment přerodu, kdy tvůrce má možnost získat v tvorbě mandát... Teď bohužel nemá smysl ani otázka, ani odpověď.“ M. Kohout: „Nevím – jednoznačně. Ale jak jste dal ta jména vedle sebe, řeknu: Hudeček beru, Sekyra neberu. A stejně tak na straně B. Ale kdybych si mohl něco přát, pak taky spíš áčko.“
Z. Zavřel: „Otázka je logická a volba nemůže být černobílá. Z A beru vytvoření jednoduchých pravidel hry, která nám chybějí. Z B beru individuální odpovědnost. Myslím, že pravidla jsou zapotřebí, a jestli se stávající generace na magistrátu pokusila, tak jí za to zatleskám, i když práci neskončila a tu osobní odpovědnost se musíme naučit... Protože je nás tu velmi málo, kteří bychom mohli říct, že bychom to zvládli.“ Jan Sedlák: „Když vezmu zmíněná jména, jde o dva principy. Platí to i ono. A ten majstrštyk je správně je smíchat. V tom je ten vtip – v proporci těchto zdánlivých polarit.“ I. Plicka: „Vybral bych si B. Téma osobní odpovědnosti je pro mě jedno z nejsilnějších.“ J. Stempel: „Styděl jsem se za lidi, kteří sedí či seděli na tom úřadě (ÚRM – pozn. red.) Za ty nové, kteří jsou zde dnes (IPR – pozn. red.), se již nestydím.“ L. Jasiok: „Idealisticky B, realisticky A“. L. Lábus: „Na takovou otázku nedokážu odpovědět, zvlášť když se personifikuje. Ale ztotožňuji se s Honzou Sedlákem anebo Zdeňkem Zavřelem. Překvapuje mě, do jaké společnosti se dostal Roman Koucký – dělal to se svým entuziasmem. Ten dotaz je trochu předpojatý a to mi na něm vadí. A tak na to nechci odpovídat.“ T. Novotný: „Při vší úctě k obhájcům B – byl bych rád, kdyby kolegové na IPRu mohli dotáhnout tu spoustu rozdělané práce. A i když bych mohl hlasovat pro nějakou remízu, v tomto okamžiku jsem pro.“ M. Rajniš: „Kdyby A mělo být smetené ze stolu, budu je bránit – i když mám spoustu připomínek. Ale je to první rozumná akce, která zaváděla slušný pravidla hry. A s Hudečkem a Sekyrou to moc společného nemá...“ M. Masák: „Trochu se nám to smeklo. Otázky byly položeny neosobně, ale teď jako bychom tu hájili Hudečka. Hájím ho taky, ale o to tu nejde. Šlo o to, jestli je osobní odpovědnost víc než úřední postup. To nám v debatě trochu uteklo.“ P. Hlaváček: „17. listopad má dopady i na dnešek, takže finální otázka, směřující k Mirkovi Masákovi, zní: jak vnímá 68, 89 a dnešek...?“ M. Masák: „Já mám ještě jeden: Silný zážitek byl taky konec války v roce 45. A pak rok 68 a rok 89. A celý průběh mých let mě vede k optimismu. Což neznamená, že
vývoj bude bez konfliktů a i vás čekají těžký chvilky. Není ovšem důvod k pesimismu. Mimochodem o smyslu tohoto setkání jsem pochyboval, a proto jsem to Láďovi rozmlouval. Změnil jsem názor a chtěl bych jménem svým, a doufám že i vaším, děkanovi poděkovat, že se ten dnešní večer uskutečnil.“ L. Lábus: „Chtěl bych poděkovat všem, kteří přišli. A ještě řeknu svůj pocit, že když zažijete takové dějinné událostí, z pohledu nazpět vypadají jako samozřejmé; že to tak musí být, že to tak muselo být. Ale nebylo. Ani to, že to bude sedmnáctého, ani to, co se stane během prvních pěti dnů – až do středy. Jestli to neskončí jako pár měsíců předtím v Pekingu. I když to bylo nezadržitelné a propuklo by to za nějakou dobu znovu. Nakonec jsme to v prosinci viděli v Rumunsku. Prostě jsem velice alergický na konspirační teorie. Lidi z Prognostického ústavu přišli s tím, že to měli už dávno naplánované... Mysleme na to, jak to udělat do budoucna co nejlíp – a to už bude na vás.“ L. Jasiok (k L. Lábusovi): „Na rozdíl od jiných kolegů jste, pane profesore, přijal svou roli ve škole a vedete ji. A říkal jsem, že jste byl jeden z našich tehdejších idolů. Ve vaší osobě je důkaz neoprávněného pesimismu ve společnosti.“ Připravil JHR
Jak jste zažíval studentskou (ne)svobodu? Připomenutím tohoto fenoménu podtrhujeme skutečnost, že společenský vzmach, jenž uvozoval radikální politické změny v roce 89, byl iniciován památkou vzdoru českých studentů proti likvidaci českého vysokého školství před 75 lety – jeden z jejich kolegů zde také ztratil život... Společným generátorem pohybů ve studentské komunitě tehdy i dnes je ovšemže vědomí ducha svobody. Svobody občanské, ale i jejího derivátu, svobody akademické, podmínky poznávaní a vědění. Ptáme se tří generací.
17
zdeněk Hölzel
Šedesátá léta minulého století
Rok 1968 a doba před i po něm představovaly v Evropě i v zámoří éru obrovského společenského vzmachu. Jedním z iniciátorů tohoto pohybu byla u nás i v zahraničí studentská hnutí, která volala po reformách v oblasti školství, ale také možnosti politické participace. V socialistickém Československu rozpohybovaly studenty „strahovské události“ v roce 1967, v jejichž důsledku došlo ke změnám ve vedení státu: k odchodu Antonína Novotného z čela KSČ a nástupu liberálního komunisty Alexandra Dubčeka... Znameními doby se staly studentské majálesy. „Pražské jaro“ skončilo 21. srpna 1968 okupací země vojsky zemí Varšavské smlouvy. O liberálnější společenskou atmosféru se ovšem „bojovalo“ ještě v roce 1969 (svou roli zde hrálo také sebeobětování studenta Univerzity Karlovy Jana Palacha, který chtěl svým činem vyburcovat stále přizpůsobivější spoluobčany). Počátkem roku 1970 nastoupila tvrdá ruka KSČ, v roce 1977 byla podepsána Charta 77...
18
Zdeněk Hölzel, absolvent Fakulty stavební ČVUT, obor architektura, 1971 Před rokem 1968 Existovaly fyzické hranice s dráty, nejen pro studenty. Architekturu musíte zažít přímo. Tedy jsme ji znali jen z literatury – i ta byla těžko k sehnání. Na škole poměrně svobodný duch. Staří bolševici (vlastně všichni učitelé) byli již rozměklí a hranice nevytyčovali. Prototypem revolucionáře je pro mne Karel Janů. Z profesorů nejvíce strhující řečník a propagátor svobody. Stejně jako (všichni?) revolucionáři se osvobozoval od postavené architektury (před válkou krásný dům na Letné) směrem k vědě (stavební systémy nás spasí) a politice. Po komunistickém převratu arcinepřítel a omezovač architektů: otec racionalizace, prefabrikace, typizace, obřích státních projektových ústavů (dnes jedním slovem: paneláky). V době mých studií jezdil za synem-emigrantem do USA a propagoval americkou svobodu, Bucky Fullera a jiné progresisty. Přesně jako Zemánek v Kunderově Žertu – oblíbenec studentů. Revolucionáři chodí podobnými cestami.
michal gabriel
Rok 1968 Hranice otevřeny – svoboda všude, hlavně v bufetu. Smrkovský a další populární bolševici besedují na schodišti. Manifest o škole architektury, kde vlastní navrhování či stavění domů má ustoupit společenským vědám (tehdy sociologie, sémantika…). Do čela studentů se drali lidé, co mají rádi moc a vědí, co mají ostatní dělat. Hranice prostupné: 21. srpna jsem byl v Aix-en-Provence, za zbylé drahé peníze jsem si koupil lístek na vlak a jel chránit stát. Svobodu jsem nechal tam. Po okupaci stávka, ve škole se spacáky se pilo, kouřilo, politizovalo a tak. 1968–1971 Postupné utahování šroubů, ale tak pozvolné, že za ty tři roky jsem nesvobodu nepozoroval. Cestovat se nemohlo, stipendium do Francie jsem nesměl využít. Hranice opět zavřené. Za vyvexlované peníze jsem si nechal posílat časopis Architectural Design. Byl pro mě tak drahý, že jsem všechno přečetl a části přeložil. Hranice vymezují hodnoty. 1990 Byl jsem v nové Akademické radě (třetina studenti – pamatuji Jasioka, třetina učitelé – nepamatuji si nikoho, třetina praktikující architekti (pamatuji Hubáček, Masák). Vzpomínám, že studenti chtěli opět upozadit navrhování a stavění a rozšířit společenské vědy. Já jsem pro to pořád neměl moc pochopení. Další téma bylo přestěhovat školu do centra Prahy – kasáren na nám. Republiky. Zklamal mě jeden revoluční student – Obec architektů mu dala peníze na cestu do USA a Kanady – pro šíření informací o Obci – a on tam zůstal. Celkově: Nakonec si myslím, že i svoboda má mít – stejně jako všechno – hranice. Teprve osahání hranic nám dá rámec, ke kterému se vymezíme. A na škole architektury se má učit architektura. Michal Gabriel, absolvent Fakulty stavební, obor architektura, 1972 Asi jsem měl štěstí. Má studentská léta začala v druhé polovině šedesátých let, a aniž bych si tehdy uvědomoval, že se děje něco neobvyklého, jaksi paralelně s mojí napros-
tomáš vích
to obvyklou mladistvou touhou po nezávislosti a svobodě, konečně po letech mlčení a strachu dospívala i tehdejší společnost a požadovala změny, které mohly nezávislost a svobodu přinést celé společnosti. Připadalo mi tedy zcela normální vyjadřovat se dosti svobodně, s drzostí dospívajícího. S přáteli z gymplu jsme na majáles 1966 připravili vystoupení ve vězeňských mundúrech a pod hlavní tribunou jsme prošli pozadu zpívajíce „kupředu levá, zpátky ni krok“ a „a teď máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela“. Tehdy jsem neměl ani tušení, že jenom díky všeobecně uvolněné atmosféře a díky několika rozumným lidem jsem byl připuštěn k maturitě a mohl jít na vysokou školu. Architekturu jsem začal studovat na ČVUT v Praze v roce 1967. To byla významná změna směrem ke studentské svobodě. Snad mohu mluvit i za tehdejší mé přátele a kolegy. Svobodu jsme tehdy vnímali jako něco zcela obecného, dotýkajícího se všech, bez nějakých specifických privilegií. Pro nás v tu chvíli bylo úžasnou svobodou třeba i to, že jsme odešli z domova, že nemusíme každé ráno do školy, že můžeme sedět v hospůdce u piva a vést nekonečné a bouřlivé diskuse právě třeba o svobodě. Tehdy spíše o svobodě tvůrčí, ne o akademické svobodě, protože jsme moc nevěděli, o co jde. Nepřipadalo nám podstatné se o ni zajímat, protože jsme hlavně vnímali obrovský deficit svobod občanských. Akademický sbor byl tvořen lidmi, kteří nesvobodný režim buď přímo podporovali, nebo k němu byli loajální až servilní. Paradoxně by vlastně mohli využít odkazu na akademické svobody a nedovolit jakékoli vystoupení s jiným než prorežimním kontextem s tím, že jakýkoli politický nátlak je na akademické půdě nepřípustný. Ostatně jsme se toho brzy dočkali. Srpen 1968 byl šok. Drsná realita, ale v té chvíli ještě skálopevné přesvědčení, že společnost je tak jednotná, že s nimi, s okupanty, nikdo nepůjde. Mladická a naivní představa o pasivní resistenci. Po prázdninách jsme hledali vzájemnou podporu a už jsme nediskutovali o abstraktních svobodách, ale o konkrétním postoji. Nerad jsem dělal to, co dělají všichni, byla to moje představa o svobodě, o individuální nezávislosti. Neměl jsem nikdy rád dav, a to pro tu dobu nebyla nejlepší výbava, protože bezradní lidé, celkem pochopitelně, hledali oporu mezi sebou navzájem a davu podobně smýšlejících věřili, že jde správ-
ným směrem. Nevěděli jsme kudy kam, ale připadalo nám ponižující být součástí jakýchsi povolených protestů. Vzpomněl jsem si na majáles 1966 v Ústí nad Labem, kdy „šikovní organizátoři“ nabídli studentům kostýmy z divadla, a tak majáles proměnili na maškarní průvod, čímž téměř eliminovali kritický potenciál studentských projevů. Teď nám zhroucení vůdci zase umožnili stávkovat. Asi jsme neznali alternativu, ale cítili jsme, že tenhle studentský „mejdan“ je už jenom pomalé chladnutí rozžhavené společnosti. Normalizace začínala... Pomalé a dost možná řízené chladnutí tak, aby společnost nezačala nebezpečně praskat. Mnozí nám náš postoj vyčítali a mnozí z nich brzy opět „vedli“ studenty, tentokrát již pod značkou Socialistického svazu mládeže. A mnozí z nich už brzy měli posílit akademický sbor.
Osmdesátá léta minulého století
Sedmdesátá a osmdesátá léta jsou dnes historiky označována jako období „normalizace“. Málokdo do poloviny osmdesátých let věřil ve změnu „Biafry ducha“ , jak se šeptem charakterizovalo tehdejší Československo – i když jisté naděje přineslo střídání v Kremlu, kde se objevil nový komunistický politik Michail Gorbačov. Toto období je reakcí na pojem: „studená válka“. Ale posléze také na slovo „tání“: v Československu se začíná probouzet občanská společnost i její součást – stále silnější odpor mladé odborné veřejnosti proti tehdejší oficiální architektuře a jejím nejzjevnějším důsledkům: panelizaci české krajiny i zpustnutí (organizovanému) městské historické zástavby. Tomáš Vích, absolvent FA ČVUT, 1991 Svoboda studenta je přímo závislá na učiteli, který mu posouvá hranici poznání. Zvídavý student se ptá, učitel odpovídá. Zatímco svět osmdesátých let hýřil kontexty, vtipem, barvami a já poslouchal Garáž a Talking Heads, na naší fakultě se stále ještě vyučoval pozdní modernismus a cokoli živého bylo vnímáno jako útok na oficiální hodnoty. V ateliérech
19
jan kupka
jsem narážel na nepochopení postmodernismu a sbíral trojky do indexu. Po revoluci, když jsem dělal scénografii pro divadelní soubor Nejhodnější medvídci a studoval u Aleny Šrámkové, svět naráz ožil a já si připadal jako v ráji. Dnešní oficiální stagnace ve stylu velmi, velmi pozdního modernismu mi předrevoluční zatuchlou situaci nebezpečně připomíná, a jestli mohu říci, jak to cítím, mám chuť znovu otevřít školní porevoluční diskuse o krásné a zdravé architektuře našich měst a venkova a hranici svobody pomoci o kus posunout. Jan Kupka, absolvent FA ČVUT, 1992 Přišel jsem do školy, neznaje pojmu „studentské svobody“. V té době nedávalo smysl mluvit o svobodě specificky studentské. Prostředí na fakultě bylo sice klidnější, mírnější a do jisté míry otevřenější než obecně v Československu té doby, ale o akademických svobodách nemohla být řeč. V druhé polovině osmdesátých let se režim choval jinak než v letech sedmdesátých nebo padesátých. Ze všeho nejvíc se mi vybavuje všudypřítomná neschopnost a také nesnesitelná stupidita oficiální kultury bez vyhlídky na změnu, neřku-li konec. Politická změna na konci roku 89 se promítla do života školy skoro okamžitě, určitě rychleji než tomu bylo ve společnosti jako celku. Volili jsme akademický senát, který zase volil děkana, vybírali jsme si ateliér a zapisovali předměty. Pamatuji si na debatu o zrušení numeru clausu. Člověk to nebral jako samozřejmost, spíš jako radost a úlevu, ale zároveň ani nemyslel na to, že by mohl o nabytou svobodu – nyní zahrnující i svobody studentské – přijít. To bylo naivní. Lidé, kterým svobodné prostředí nevyhovuje, bývají ve své snaze omezovat ostatní dost zarputilí; ani akademici nejsou výjimkou. Nicméně mám pocit, že české univerzity jsou svobodné. Není to bez výhrad. Ty se však týkají konkrétních situací a vztahů (konkurenčních, ekonomicko-politických) tvořených pedagogy a studenty. A je jejich odpovědností, jak svobodu chápou a naplňují. 20
Luděk Jasiok, absolvent FA ČVUT, 1992 Praktikování aktivního potlačování základních lidských práv a svobod, jež jsou do
luděk jasiok
značné míry společné všem totalitním režimům, na území tehdejší ČSSR navíc podpořené masivní přítomností okupačních jednotek armády cizího státu, bylo všudypřítomné a děsivě jednoduché. Strach z následků jakékoli tzv. protisocialistické (rozuměj nezávislé) činnosti byl doslova hmatatelný napříč společností. Nejběžnější typ trestu byl buď úplný, anebo alespoň částečný zákaz výkonu povolání či alespoň znemožnění profesního růstu. A také zákaz vysokoškolského studia dětem „nespolehlivých“ osob. A opačně – trestáni byli i rodiče za „nevhodné“ aktivity svých synů a dcer. Tento druh nátlaku a strach z podobného typu postihu pak většinou stačil k udržení poslušnosti. Opakem pak byl nejrůznější systém odměn, určený téměř výlučně členům tehdejší KSČ a také jejich rodinným příslušníkům. Problémem však bylo, že i přes tento odporný systém cukru a biče se do přímé kolaborace s režimem mnohým prostě nechtělo, a tak bylo nutno nestraníky ke vstupu do KSČ nutit. Život ve lži je dlouhodobým peklem a KSČ byla po roce 1969 většinovou společností slušně nenáviděná, tím pádem také paranoidní organizace. Jedním z nejrafinovanějších a značně ponižujícím typem nátlaku bylo nucené členství. Odmítnutí vyslovené nabídky ke vstupu do KSČ znamenalo jediné – stal jste se třídním nepřítelem se všemi důsledky. Všeobecně se vědělo, že nátlak ke vstupu do KSČ je prováděn i na studenty vysokých škol. Ale nikoli na všechny! Bylo to jako Damoklův meč nad vámi. Někdy ve třeťáku za mnou přišel s takovou neodmítnutelnou „nabídkou“ předseda stranické buňky příslušné fakulty, politruk, jenž zasedal zároveň ve vedení fakulty. Nevím, kde jsem tehdy sebral odvahu odmítnout, do teď si však pamatuji, jak jsem byl vyděšený, mé koktání, své studené ruce a celkem nepokrytou výhružku, kterou jsem při té příležitosti obdržel. Byla to věta typu: No, doufám, že jste si svou odpověď opravdu dobře uvážil, pokud byste si to rozmyslel, jsem zde. V opačném případě vám přeji do budoucnosti opravdu hodně štěstí... Vlastnil jsem dva dokumenty, kterými jsem neskutečně vytáčel jednak vedení fakulty, jednak vedení strahovských kolejí. Všeobecnou deklaraci lidských práv v nádherném slavnostním vydání a grafice a daleko sušší vydání Hygienických předpisů pro hro-
matyáš sedlák
madná ubytování (a tedy i pro vysokoškolské koleje). Kdo někdy bydlel na strahovských kolejích, ví, o čem mluvím. Oba tyto dokumenty byly na území ČSSR platné, byly však v příkrém rozporu se skutečností deklarovanou i faktickou. Nebylo přípustné diskutovat s režimem. Nebylo přípustné diskutovat s profesory. Nebylo přípustné vyvíjet neschválené veřejné a často i soukromé aktivity. Nebylo přípustné diskutovat s kolejní správou. A zcela jistě nebylo přípustné požadovat po režimu nápravu do očí bijících rozporů při praktikování lidských práv. Počátkem roku 1989 se však celospolečenská situace zdála neudržitelná. S pár kolegy se mi polozázrakem podařilo ve fakultní přednáškové místnosti uspořádat malou „konferenci“ na téma dodržování lidských práv a hygienických předpisů. Ve Slavii jsem se předem sešel se Sašou Vondrou a požádal ho o účast. Celkem vážně a střízlivě nám náš nápad rozmlouval, mimo jiné nás upozorňoval, že nedostudujeme. Doteď si pamatuji, jak pak na mě proděkan na té „konferenci“ před celým sálem řval. Od té doby jsem už neviděl nikoho s tak rudým obličejem. Zpětně myslím, že už byli strachy bez sebe. Přesto mě stihli vyloučit z koleje a jsem si jistý, že nebýt listopadu, ani bych nedostudoval. Matyáš Sedlák, absolvent FA ČVUT, 1999 Dobu nesvobody jsem zažil na gymnáziu i s přímou zkušeností s posledním záchvěvem režimu – jako jeden z redaktorů školního časopisu jsem v říjnu 1989 strávil nepříjemnou dvouhodinovku s pracovníkem Stb, který se snažil zjistit u kterého z rodičů a na kterém z nemnoha Xeroxů jsme svůj plátek množili. Problém byl v uveřejnění inzerátu o narozeninách Ferdinanda Vaňka (Václava Havla). Dodnes si vzpomínám na kombinaci pocitu strachu a bojovnosti. Vše vyřešil zásah naší profesorky, členky KSČ, která nás rázně ochránila převedením celé věci na „klukovinu“. Na Fakultě architektury jsem zažil možná nejsvobodnější léta – po personálních změnách již nebylo cítit nesvobody minulé, o nesvobodách současnosti jsme ještě nevěděli. V nezřízených devadesátých letech (i v architektuře) bylo naším hlavním tématem hledání vlastních limitů i limitů naší profese. Architektura a stavění byly naším svobodným prostorem, v profesi spousta možností
jan kazimour
lenka burgerová
k uplatnění, ale i tíže vzduchoprázdna. Spojovala nás touha po praxi. Existenční nejistota, politika, evaluace či aktivismus byly pro studenty ještě vzdálené pojmy.
Generace, která dospívala na přelomu tisíciletí
Na rozdí l od kolegů studujících v předcházejících epochách může student či studentka dnešních časů, kteří slyšeli o roce 89 jen od svých rodičů či jejich přátel, užívat plnými doušky svobody – otevřeného přístupu k nabývání znalostí a vědomostí. Jan Kazimour, absolvent FA ČVUT, 2007 Měl jsem štěstí? Mé studium na FA ČVUT v první dekádě 21. století proběhlo bezesporu ve svobodné době. S křehkou samozřejmostí jsem naslouchal profesorům, kteří se zápalem začali učit po roce 89. Svobodné volby a přetlak studentské energie mne přivedly do Akademického senátu FA, kde se mi tématem stala touha po kvalitě vedení školy, vyústivší v angažmá Zdeňka Zavřela. Současným studentům přeji, ať mají své téma, ať mají to štěstí věci měnit. Lenka Burgerová, absolventka FA VUT Brno, 2009 V době, kdy jsem studovala na Fakultě architektury VUT v Brně, se do debaty o hranicích svobody projevu na fakultě stále vracela tehdy už přes deset let stará kauza z počátku devadesátých let, kdy studenti architektury v lednu 1990 sepsali své názory na kvalitu výuky a pedagogů, které podepsali tři členové stávkového výboru. Bývalý předseda školské organizace KSČ na fakultě, Jan Snášel, se poté s těmito třemi studenty 23 let soudil a požadoval po nich omluvu za označení „demagogický kariérista, zneužívající politického postavení“. Studenti se odmítli omluvit, podle nich by se tím popřel smysl listopadu 1989. Kauza prošla snad všemi soudy včetně soudu pro lidská práva ve Štrasburku a byla ukončena teprve před několika měsíci vítězstvím studentů, v tuto chvíli
21
jana br aňkov á
mar kéta mr áčkov á
už zkušených profesionálů v oboru architektura. Naši kolegové tehdy v roce 1990 ani netušili, co všechno bude následovat, pokud se pevně postaví za svůj názor a budou ho hájit i v poměrně nepříznivých podmínkách soudních mašinérií. Nepochybně to bylo těžké, ale prokázali rozhodnost, vytrvalost, odpovědnost (neochotu zpochybnit hodnoty listopadu 1989) a víru v to, že právo nakonec zvítězí. Studentská svoboda je úplně stejná jako každá jiná svoboda. Není těžké otevřeně se vyjádřit, těžší je nést za své rozhodnutí a vyjádření odpovědnost a neutíkat z boje. Bylo by pěkné, kdybychom to dobře uměli. Jana Braňková, absolventka FA ČVUT, 2011 Hranice studentské svobody pro mě byly v hranici tvořivosti, v tom, jak moc nám kantoři dovolili ověřit si naše nápady, nebo kdy nám jenom řekli: Tak se to nedělá, tak to nejde a to vám nikdo nezaplatí. Kromě stáže na francouzské škole pro mě neocenitelnou zkušeností byl ateliér Jana Šépky a Mirky Tůmové, kde jsme měli možnost realizovat naše ideály, naráželi jsme na překážky a nacházeli na ně řešení. To byly pro mě dva momenty největší svobody.
22
Markéta Mráčková, absolventka FA ČVUT, 2012, a ŠA AVU, 2014 Pocit nesvobody jsem zažila až v diplomantském semestru, ve kterém jsem si uvědomila, že svoboda studenta je omezena pouze hranicí svobody učitele, resp. končí tam, kde končí svoboda učitele. Že skoro není dovoleno udělat projekt jinak než navrhnout dům a že nesplnění – vzepření se zadání je vnímáno jako neochota přijmout stanovený úkol. Stejně tak se nepěstuje mít vlastní program či téma. Je to nedůvěra ve studenta, nevíra v jeho samostatné uvažování. Protože pokud studentovi ponechám svobodu, musí učitel akceptovat nejistotu výsledku. Profesor Přikryl to umí a jistě to není jednoduché. Když někdy slyším kritiku na fakultu, pak se týká nechuti experimentovat... nechuti vystoupit ze zaběhlých kolejí, průměrnosti a unavenosti projektů, či projektů bez jiskry, které vypadají, jako by byly produktem čtyřicátníka s dvěma dětmi a hypotékou na krku. Snad jsou studenti pouze odrazem svých učitelů?
snímk y alf y z besedy v archicafé 1 9 . l i s t o p a d u 2 014
23
z e s e t k á n í r e k t o r a č v u t p r o f. p e t r a k o n v a l i n k y s e s e n á t o r y a s č v u t . s n í m k y a l f a .
pokračování ze s. 2
a Evropská unie, tlaky na cenu atd. Předtím i nyní si člověk hledá tu svoji „bublinu“, ve které se cítí dobře a umožní mu dělat si věci trochu po svém.“ – M. Cajthamlová), o aktuálním stavu profese architekta. Před námi odkrývají, nejen co doba dělá s námi, ale i co my jsme schopni udělat s dobou! Bilancují, hodnotí: „…ambice jsem pohřbil o padesátých narozeninách, což ale neznamená rezignaci, naopak větší soustředění, bez úporné snahy se prosadit.“ – T. Turek. Oba sborníky jsou dokumentem i příležitostí k probíhajícímu celospolečenskému dialogu k vývoji české společnosti po roce 1989. Generační zkušenost, její recepce následujícími generacemi se v demokratické společnosti stává významným dynamickým zdrojem k dalšímu vývoji. Vývoj před rokem 1989 byl zatížen nejen ideovým a politickým diktátem vrchnosti, technologickým zaostáváním, ale i bariérami zabraňujícími přirozenému vytváření generační zkušenosti. Dnes jde o schopnost mezigenerační spolupráce. Pokolení „Diskusí 1989 a 2014“ zažila uzavřenou společnost takzvaného reálného socialismu a prožila i vstup do otevřené společnosti, s jejími nejistotami, se změněnou sociologií společnosti, reagovala na změny paradigmat – to je jedinečná, cenná zkušenost. Vyjasňování toho, co generace dělí, co je spojuje, výpovědi o rozčarování a o zakládání osobních perspektiv – to je vklad do axiologického horizontu, který by měl být zhodnocován. Publikace by si zasloužila další diskusi u kulatého stolu. Proč? V Lidových novinách napsal J. Chuchma: „Velké ambice hnané potřebou zapsat se do dějin jsou fuč. Čestně přežít, ještě udělat pár dobrých věcí. Toť vše. Pociťují to v téhle zemi výhradně stárnoucí architekti? Nejspíš nikoliv.“ A to je silný důvod k zamyšlení. 1989 Diskuse 2014. Architektura-interiér-design. Editoři Iva Knobloch a Jiří Pelcl, grafický design Štěpán Malovec. Praha, Vysoká škola uměleckoprůmyslová a Uměleckoprůmyslové museum, 2014, nestránkováno. ISBN 978-80-86863-76-4
Oldřich Ševčík
notes 24
X Rektor ČVUT prof. Petr Konvalinka navštívil prosincové zasedání Akademického senátu FA ČVUT. Seznámil senátory se svými dosavadními aktivitami v čele univerzi-
ty, mezi dalšími diskutovanými tématy byla chystaná novela vysokoškolského zákona, vazby mezi jednotlivými fakultami ČVUT, projekt Smart cities, dále se rektor se senátory zabýval kvalitou stravovacích služeb v dejvickém kampusu atd. V průběhu setkání rektor poděkoval prof. Zdeňku Zavřelovi, Daliboru Hlaváčkovi, tajemnici Janě Tothové a děkanovi prof. Ladislavu Lábusovi a všem studentům i pedagogům, kteří se podíleli na úspěšném soutěžním projektu AIR House, v němž právě začalo fungovat Informační centrum ČVUT. Konference, workshopy, semináře X Seminář: Využití digitálních technologií v památkové péči. Pořádá Ústav památkové péče FA ČVUT, Centrum pro dokumentaci a digitalizaci kulturního dědictví FF UJEP, a Omnium z. s. FA ČVUT, Thákurova 9, Praha 6-Dejvice, přednáškový sál 112–113. Dne 15. ledna 2015, 9.00. Errata: V Alfě 0/2014 vypadlo z textu o knize „Bedřich Feuerstein. Cesta do nejvýtvarnější země světa“ , s. 22 v rubrice Knihomol jméno autora doc. Oldřicha Ševčíka. Jmenovanému i čtenářům se redakce omlouvá.
generální partner
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 8 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 / alfa@ fa.cvut.cz.