15 bulletin fakulty architektury čvut

01/’15

bulletin fakulty architektur y čvut

 i nterview s ivanem voseckým   z an brožová – hůrka  vítěz diplomek: kotlář od přikryla  waltrovka a já

kozojedy, snímek jitka poláková, k rubrice lab: očima doktorandů

air house v campusu – z ver nisáže infor mační ho centr a č v ut , snímk y jiř í r yszaw y (1), vojtěch kotek ( 2)

výstavy X Ateliérové práce FA ČVUT, návrhové ateliéry, 12.–23. 1. 2015 X Diplomové práce FA ČVUT, fakultní dvorany, 3. 2.–10. 3. 2015 Knihomol

2

X VOX POPULI – VOX DEI? Stopadesátistránková publikace „Ještěd 11× jinak / Der Ještěd 11× anders“ přináší nejen fakticitu, dobové dokumenty, soutěžní návrhy pro horský hotel a vysílač „Ještěd“ , ale své těžiště má v přepisu dochované návštěvní knihy výstavy „Za obnovu Ještědu“ z roku 1963. Mladší generaci možná překvapí, jak rozporuplně a převážně negativně byl vnímán již vítězný návrh dnes tak slavné stavby Karla Hubáčka vystavený s dalšími deseti návrhy. Protistrany zapsaly své emoce, přesvědčení a argumenty (a mnozí se dokonce několikrát vraceli a svůj názor v návštěvní knize rozšiřovali atd.). To by nemělo být pouhým podnětem k pobavenému úsměvu, ale k zamyšlení. V základu úspěšné architektonické práce leží konsensus s klientem/ investorem. Autor si přeje klienta nejen takového, který ví, co chce – což zdaleka není samozřejmost (a to platí i pro velké investory a instituce!) – ale který je vstřícný k prodiskutování parametrů a provozu projektu. Autor přijímá odpovědnost a klient / investor rozhodne o realizaci. Naplnit potřeby klienta a dostat do návrhu „něco navíc“ , umění najít v zadání něco jedinečného – to je práce architekta. ( O to zčásti šlo i v USA ve známém střetnutí P. C. Johnsona s tehdy nastupující generací architektů – patriarcha americké scény deklaroval názor, který k rozhořčení mladých tvůrců znamenal, že architekt má ustoupit klientovi, potřebám trhu.) Klíčovým slovem je zde konsensus. Kdo potkal architekta, který právě započal práci ve zjevné souhře s klientem, ví, o čem hovořím. Psychologové pak píší o synergii. Nepoměrně složitější situace vzniká, když do souhry architekta a klienta vstupuje veřejnost. „Hlas lidu – hlas boží“? Ale kdy hovoří lid se zhodnocenou a zažitou zkušeností generací, Kdy je v názoru lidu obsažena

oldřich ševčí k

péče o tradici a zdravý instinkt, a kdy se „názor lidu“ – většiny stává pokleslým „názorem“ davu? A je to ještě složitější: vždyť působivé argumenty proti Hubáčkovu návrhu zapsali s velkou přesvědčivostí a tenzí jak kadeřnice, tak odborník, architekt. Takže zdaleka nejde o pouhý konflikt s naivitou, neznalostí na straně jedné a profesionalitou, odborností na straně druhé. Ve výroku „dal bych přednost vládě prvních dvou set lidí z bostonského telefonního seznamu před vládou dvou set profesorů Harvardovy univerzity“ (W. F. Buckley) se poukazuje na „dav v nás“ , ať jsme v roli diváka, „veřejnosti“ či profesionála v určitém oboru. Byla to velká odvaha poroty, která zvolila Hubáčkův návrh, „z porotců nic takového nikdo nikdy nenavrhoval, a přesto si udrželi veliký nadhled. Dnešní soutěže jsou příliš ušněrované různými zákazy a podmínkami. Převratné, silné, svobodné dílo se z takové situace nezrodí!“ (K. Hubáček, 1996). V rámci předmětu Filosofie II na FA ČVUT je v tématu „19. století“ dotčena tehdy tak aktuální role davu a lidu (boje o hlasovací právo); kdo si toto téma – téma davu a lidu, většinového názoru a názoru elity – chce promyslet dnes, může si pročíst diskuse spjaté s osudem OS Ještěd v Liberci, s obchodním domem Máj (nyní „MY“), hotelem Praha, nádražím v Havířově, Vítkovicích. Proto pokládám „historii“ spjatou s Hubáčkovým Ještědem za nanejvýš aktuální! „Ještěd 11× jinak / Der Ještěd 11× anders“. Architektonická soutěž na vysílač a horský hotel na Ještědu v roce 1963 v textech a dokumentech/Architekturwettbewerb für den Sender und das Berghotel auf dem Ještěd im Jahre 1963 in Texten und Dokumenten. Editor Jiří Křížek. Technická univerzita v Liberci, 2014, 180 stran, ISBN 978-80-7494-070-5.

Oldřich Ševčík

X AIR House funguje jako nové informační centrum ĆVUT. Slavnostního zahájení provozu budovy – experimentálního solárního domu, navrženého a postaveného studenty ČVUT – která byla po návratu z USA znovu postavena v dejvickém kampusu na travnatém prostranství před Stavební fakultou ČVUT, se 3. prosince 2014 zúčastnil rektor ČVUT prof. Petr Konvalinka, děkan FA ČVUT prof. Ladislav Lábus a hosté z akademické sféry, i zástupci vědeckých institucí, firem a představitelé kulturního života včetně Mgr. Jana Laciny, místostarosty pro školství a kulturu pok r ačov ání na s . 12

ivan voseck ý

Hovoříme s Ing. arch. akad. mal. Ivanem Voseckým, novým vedoucím Ústavu výtvarné tvorby FA ČVUT Alfa: Začněme začátkem – s jakým programem jste vstoupil do výběrového řízení? Co komisi zřejmě oslovilo nejvíce? I. Vosecký: Ve svém programu jsem se zabýval směřováním výuky k znalostem a schopnostem, které mají charakterizovat absolventa naší fakulty. Co je pro práci absolventa nebo vůbec architekta v praxi dnes důležité? Tedy z hlediska kreslení nebo umění všeobecně. Co je důležité? Než jsem začal psát program, konzultoval jsem s kolegy architekty a většina říkala, že absolventi mají největší potíže s kreslením. Neumějí kreslit. Neumějí, přesněji řečeno, skicovat. Problém je, když je klient požádá o nějakou rychlou kresbu od ruky či perspektivu. Skica je jakousi nadstavbou kreslení, nejdříve je potřeba zvládnout kresbu-řemeslo, úběžníky, poměry, úhly, a až když to člověk dělá jakoby automaticky, může začít skicovat. Podle mě by se student měl u nás naučit rychlou skicu, kterou je architekt schopen přenést svou myšlenku na papír. Ale další, tedy moje téma je, jak je to naučit... Určitě především vytrvalým skicováním. A vedoucí ateliérů by měli u konzultací vyžadovat přinesené skici... Tuhle jsem se na skicování ptal studentů během výuky modelování a dozvěděl jsem se, že po nich skicu nikdo nechce, že přinášejí výsledek už na počítači... Jistě že to jde, v počítači je všechno. Ale je to spojení mozek – stroj – a navíc zdržuje. Určitě je rychlejší si projekt naskicovat – i půdorysně. A ještě k tomu moc neumějí dělat detaily, ale ani vnímat měřítko. Jedna ku deseti udělají jako jedna ku pěti... Znamená to změnu dosavadního směřování Ústavu výtvarné tvorby? Nějaké změny již proběhly, ale zásadní změny bych chtěl nastavit až v novém školním

roce, po konzultacích s komisí učebního plánu a ostatními ústavy. V ústavu se učila perspektiva, úběžníky, začínalo se jednoduchými kubickými tvary – a to se kreslilo celý rok. Jenže to není skica. Dalším tématem je figura. Figura je podle mě základ architektury. Nejsem žádný figuralista a nikdy mě figury moc nebavily... Ale vím, že je to nutné, hlavně kvůli měřítku. Prostě lidské proporce. A to už v prvním ročníku, nikoli někde v pátém semestru, když se na figuru student vůbec přihlásí – ale neumět figuru, to je pro architekta smrtelné... To prostě nejde. Figuru se musí učit souběžně s těmi kubickými tvary: jak je velká hlava, jak tělo, z tohoto poměru poměřujete i židli a okno, a nakonec i jak je velký celý barák. Učím studenty v třetím semestru, takže prošli již prvním ročníkem. A dozvídám se, že postavu dosud nekreslili, ani v ateliéru! Projektují barák, aniž by si předtím nakreslili člověka. Takže znovu: měřítko. Studenti dělají často zásadní chybu v tom, že se dívají ze tří metrů – přesněji něco jako z nadhledu. Ale autor je jako chodec a ten se dívá asi z metru a sedmdesáti centimetrů... Samosebou tohle jsou představy, se kterými člověk nastupuje. Druhým tématem je čas, který na to všechno jako kantor máte. Jako Ing. arch. a navíc akademický malíř stojíte fakticky na obou březích... V architektuře musí autor reagovat na něco jiného než v umění. Jinak řečeno: umění je tu něco jako přidaná hodnota. Jaké parametry by měl mít dobrý architekt – ve srovnání s dobrým umělcem? Architektem se člověk stává postupně na základě své praxe a zkušeností, které zpětně aplikuje. Umělec sám sebe deklaruje. Je to otázka osobního postoje, takže v podstatě každý může být umělec. Architektura je řemeslo. Architekt je služebník klienta. Ale když jste umělec, tuhle vazbu nemáte a můžete si dělat, co chcete... Jste omezen dobou, časem atd. A to je základní rozdíl. pok r ačov ání na s . 8

3

Diplomky 2014 1. cena Filip Kotlář, vedoucí práce prof. Emil Přikryl, ŠA AVU Dokumentační centrum českých Němců v Ústí nad Labem Z autorské zprávy

Návrh DCČN vzniká ve spolupráci se společností Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Dokumentační centra jsou instituty zkoumající daný fenomén z pohledu historie, kultury, společenských věd, v kontextu místa a jeho topografie. Jsou místem interdisciplinární činnosti. Jejich smyslem je propojování různých rovin jednoho tématu – komplexní vhled do „problému“ ve všech jeho rovinách. Místo se nalézá v horním cípu Mírového náměstí. Sousedí s pěší zónou spojující dvě hlavní náměstí v Ústí nad Labem – Mírové a Lidické. DCČN se ocitá na ose, na níž leží řada institucí. Kromě magistrátu například divadlo, Muzeum města Ústí nad Labem, Palác Zdar atd. Potvrzuje logiku umisťování důležitých domů ve městě. Místo je neuralgickým bodem města. Od roku 2008 na něm stojí rozestavěná kancelářská budova. Koncept DCČN se zabývá fenoménem, který je pro zvolené místo i historickým kontextem, ke kterému se společnost staví nejednoznačně. Vyhýbám se subjektivním interpretacím. Zároveň však nechci jít cestou neutrálního domu, který svou společenskou roli řeší uzavřením se do sebe. Má snaha je vytvořit silný městský dům, jenž obstojí ve složitém kontextu. Stavební program podrobuji analytickému rozboru, syntetizuji jednotlivé části do logických celků, které pak navzájem propojuji. Výsledkem jsou čtyři navzájem provázané domy – typologie: lodžie, galerie, archiv s badatelnou a kancelářská budova s dílnami. Interpretuji stavební program, který je výzvou svou fragmentací na zdánlivě nesouvisející celky. Tematizuji tím podstatu metodiky práce nadace a její největší přednost – interdisciplinaritu, schopnost přistupovat ke zkoumanému vícero směry, vidět jej v mnoha souvislostech a umět jej v této podobě prezentovat společnosti.

lodžie

galerie

knihovna

kanceláře

Z hodnocení poroty

4

Porota ocenila výjimečnou kvalitu návrhu – silnou myšlenku uchopenou jednoduchými výtvarnými prostředky a bez kompromisů dotaženou až do téměř sochařského výrazu. Urbanisticky se autor úspěšně vypořádal s měřítkem sevřeného území městského bloku a různorodostí okolní zástavby. Signifikantní architektonický výraz reflektuje obsah objektu, kdy autor kloubí čtyři navzájem nesourodé vnitřní funkce v jeden celek. Tyto funkce se navenek projevují ve výrazném vertikálním členění fasády, aby pak byly neviditelně horizontálně vnitřně logicky propojeny.

axonometrický řez

pěší zóna

mírové náměstí

SITUACE – MODEL 4. np

M 1:250

1. np

M 1:500

2. np

M 1:500

5

1 l Místo pro sebe, Katarína Mikuláková, model 2 l Místo pro sebe, Vanda Martínková, skica 3 l Místo zapomnění, Pavlína Prokopová 4 l Ve větru, Vanda Martínková 5 l Sportoviště, Pavlína Lazarová 6 l Fárání, Jáchym Kopecký 7 l Knihovna, A lina Fornaleva 8 l Světelné lázně, Karolína Sýkorová 9 l Chrám síly, Jaroslav Jůza 10 l Místo pro sebe, Alexander Arthur Storek 1

2

Zan BrOžOvá – Hůrka

Jaký Je smysl a cíl naší výuky v prvním rOčníku? ...učit se znát cesty Krásna a umět je zdůvodnit. podle Marca-Antoina Laugiera, 1755

6

Obecně řečeno: Výuka v  prvním a  druhém semestru se liší od výuky v návrhových ateliérech, které následují. Přestože každý člověk prožívá již od  raného dětství zkušenost s  vystavěným prostředím, začínající studenti jsou ve většině případů „navrhováním nedotčeni“ a o studiu architektury mají často romantické představy. Teprve v průběhu práce si uvědomují souvislosti se stavitelstvím a  ostatními obory, postupně chápou, že základy navrhování představují jen první kroky směrem k  budoucím komplexním projektům. V  této fázi také někteří zvažují svojí volbu a někteří školu dokonce dobrovolně opouštějí. Studentům zpočátku ani „není jasn锂 že jde o klíčový předmět. To se zřetelně projeví

až po odevzdání první práce na závěr semestru a v konfrontaci s ateliéry všech ročníků, která je pro studenty nesmírně důležitá a motivační. Smyslem „dílny ZAN“ je studovat, ale hlavně vytvářet abstrakci dispozice, plány, řezy, konstrukční systém a současně vidět život, funkci, výtvarnost a krásu stavby, pochopit organizaci a seskupení prostor. V  prvním semestru postupujeme od  výuky obecně platných kompozičních principů, přes návrh podzemní stavby, kde se student učí řešit základní architektonické problémy – vymezení emočně působícího prostoru v  souvislosti s  konstrukcí a  světlem – a  končíme návrhem drobné stavby v reálném prostředí „místa pro sebe“. Ve  druhém semestru navrhujeme již větší stavbu na konkrétním pozemku v jednom ze tří hlavních prostorových plánů – konstrukčním, raumplanu a volném plánu. Pracujeme se vzory – klíčovými precedentními stavbami, které nepodléhají módním vlnám, přitom se sna-

žíme vést studenty k samostatné tvůrčí práci a hledání vlastních vyjadřovacích prostředků. Kromě výuky „řemesla“ se tak učitel stává průvodcem studenta na cestě objevování světa architektury, i toho vnitřního, jeho schopností a  nadání. Ale také uvědomování, že život není jen architektura, a  že zdroje architektury nejsou jenom v ní samé... Jedním z cílů v každém ateliéru je iniciace – přenesení, vůle, entusiasmus a chuti do práce. Toto směřování vrcholí v našem ateliéru během prvního prázdninového týdne studijním pobytem v klášteře La Tourette a putováním po dalších stavbách Le Corbusiera i současných tvůrců. Osobní zkušenosti s Architekturou a její prožití in situ hodnotí naprostá většina studentů jako zásadní. Doktorandi: Radka Kurčíková, Kristýna Šilhánová, Milan Vlček Ateliér k publikování vylosoval René Šulc

3

4

5

10

6

7

8

9

7

z p o d z i m n í h o p ř e d n á š ko v é h o c y k l u f r e n c h f u t u r e . a l d r i c b e c k m a n n , o l i v i e r m e h e u x , j u l i e n r o u s s e a u , t h o m a s c o l d e f y a a d r i e n d u m o n t . s n í m k y m a r t i n k r á l ( 2 ) a š t ě p á n t o m š ( 3 )

Dnešní česká architektura jako by byla – ve většině realizací – zbavena vztahu k volnému umění. Obsahuje hodně geometrie, která moc neusiluje o oživující sousedství... V historii tomu ovšem tak často nebylo. Někteří architekti tvrdí, že architektura si vystačí sama o sobě. Osobně si to nemyslím. Architektura bez umění je mrtvá, nebo přesněji neživá. Je to vidět třeba na naší budově architektury. Je fakt, že na umělecké propojení nejsou peníze. Za komančů se na to dávaly z rozpočtu nějaká dvě procenta, možná že se tahle éra někdy vrátí. Jenže když to nikdo nepožaduje, umění se nedělá. Ale kdyby například u veřejných staveb bylo volné umění vyžadováno zákonem, tak se to stane. Prospělo by to nejen architektuře a architektům, ale i umělcům.

8

V této souvislosti připomeňme například Jiřího Stříteckého, který nabízel plochy své architektury malíři panu Paštikovi. Nicméně se vraťme na fakultu. Při sledování určitých trendů na umělecké scéně: hodláte metodiku výuky ovlivňovat současnými trendy? Nebo budete spíš sledovat klasické způsoby? Reflektujete například konceptualisty? Skutečně to s kolegou Fabiánem vnímáme přes rovinu konceptu. Ale nejde jenom o koncept výtvarného pojetí. Pro mě je výukou vlastně také výuka člověka jaksi celkově, nejenom že se naučí kreslit. Ale pořád nevím, jestli na to je vlastně čas, když učíte třiadvacet studentů a máte na ně hodinu a půl. Občas dorazí pozdě, vybalí si věci, pak něco chtějí, zkrátka z té hodiny a půl vám zůstane prakticky hodina. Ale co stihnete za hodinu? Mně to přijde strašně málo: na figuru nebo na modelování... Sám učím modelování studenty ve třetím semestru, což mi dává určitý prostor na konceptuální přístup. Mají úkol: donesou kámen, k tomu si vymodelují nějakou figurku a k tomu udělají nějakou kompozici. Kámen ať má pro ně určitou historii, není to podstatné, ale je to pro ně zábavnější než sedm hodin modelovat nějakou lebku. A pak zas modelovat něco jiného. Měla by to pro ně být zábava, měli by se cítit uvolněně, a ne být vystresovaní. Ptáte se na trendy: Trendy v umění sleduju, jednak na

výstavách, umění ovšem tvořím také sám. Dnes je možné cokoli. Ale to už dost dlouho. Všechno se nazývá nakonec konceptem... Jakákoli malba je v dnešní době prostě konceptuální. Už to začíná být trochu nuda. Mluvili jsme o metodě výuky a o skicování. Nemá ovšem skicování co dělat s klasickými metodami? Spíš s řemeslem. Řemeslo je základ, a to se student musí naučit, ať jsme na něj příjemní nebo nepříjemní. V podstatě se kreslit může naučit každý – i šimpanz. Se skicováním je to trochu jinak, tam je potřeba něco jako talent. Nejde mi o to, jestli výsledek vypadá nebo nevypadá dobře. Mně stačí, když alespoň chytí měřítko té věci... Poměry mezi jednotlivými prvky. Finální produkt mě zas až tak nezajímá, spíš jestli dělají naplno. Někdo je šikovnej, někdo nešikovnej... Nějaký architekt-absolvent bude sedět na úřadě, jiný bude dělat plakáty, někdo bude dělat baráky... Nás bylo v ročníku osmdesát, skončilo nás asi šedesát, ale architekturu dělá jen polovina. Dnes je jich v ročníku tři sta, dokončí dvě stě a ze všech škol v Česku vyleze asi tisíc architektů... Pro profesi mi to připadá jako sebevražda. Zeptám se závěrem lapidárně: Je tu něco, co by měla architektura, resp. budoucí architekti převzít z volného umění? Invečnost, svobodu a otevřenost – samozřejmě tu vnitřní. A aby byli schopni ty své koncepty zmačkat a, zahodit a začít znovu. Nikdo ze studentů není rád, když mu řeknu, obraťte papír a začněte znovu. Už negumujte... Děkuji za rozhovor. JHR

š t e r n b e r k , š k v o r e c , s v. m a r t i n , v y ž l o v s k ý r y b n í k ; s n í m k y j i t k a p o l á k o v á

LAB: Očima doktorandů 1/ Zaujala vás některá z myšlenek v poslední Alfě? 2/ V které části vaší dizertační práce se nacházíte? Překvapila vás během práce některá skutečnost či idea? 3/ Děkan Lábus během nedávného ceremoniálu udělení Ceny Ministerstva kultury ve Veletržním paláci řekl, že se největší škody za 25 let od listopadu staly při pečování o krajinu. Před krátkou dobou jste se na fakultě zúčastnila kolokvia „Krajina a co dál“ , jež hledalo cesty k nápravě. Které myšlenkové zdroje by se podle vás měly při hledání východiska brát v potaz?

Jitka Poláková 1/ S velkým zaujetím jsem si pročetla názorové spektrum o situaci na naší fakultě i ve vnímání společenských změn před revolucí, euforie a nasazení střídané zoufalstvím během ní a postupný vývoj k současnému stavu. Za sebe mohu mluvit jen o vnímání v nejbližším okolí, jež jsem pozorovala jako dítě. Dříve „nikomu nepatřící ruiny“ získávaly nové majitele, kteří je s nadšením přebudovávali, a dříve relativně svobodně prostupná krajina se začala dělit na soukromé pozemky se zakázaným vstupem. Těžko mohu hovořit o situaci na naší fakultě, kde jsem studovala bakalářské a později magisterské studium. Jedinou změnu myšlení a určitý posun vedení ateliérů jsem zaznamenala se zavedením hodnocení ateliérů. Do té doby vcelku volné myšlení a různorodost řešení jednotlivých studentů v ateliérech začala být, snad strachem ze špatného ohodnocení celého ateliéru, sjednocována do názorového pojetí vedoucích. Nedokáži přesně říci, zda je přístup s respektem k názoru žáka lepší nebo horší než přístup, kdy vedoucí má jasný názor, jak se má dané místo či stavba vyřešit, a student je do něj jednotlivými prezentacemi a konzultacemi dostrkán. 2/ Ve své práci se zabývám historií krajiny od období třicetileté války do poloviny 19. století. V současné době stojím před pomyslným milníkem studia – zpracování

jitka polákov á

a následná obhajoba tezí mé dizertační práce. Jako případovou studii jsem po různě dlouhých peripetiích zvolila Černokostelecko. Na tomto území mám jedinečnou příležitost sledovat jak stále trvající, tak již zaniklé a archeologicky i historicky detailně zmapované pokusy o její obhospodařování a zároveň mám možnost sledovat v delším horizontu změny a další vývoj. Původně jsem zdejší krajinu považovala – v horizontu alespoň desetiletí – za stabilizovanou a neměnnou, což byl velký omyl. Středověké úvozové cesty v lesích jsou ohrožovány nešetrným hospodařením těžkou technikou, některé domy či architektonické prvky utvářející jejich výtvarnou celistvost beze stop mizí. Jiné domy se zcela bez respektu ke starší zástavbě rozlézají do bývalých polí, zahrádek a sadů. Relikty zaniklých vesnic jsou ohroženy nájezdy amatérských archeologů. Pro všechny tyto fenomény jsem našla jednoho zásadního společného jmenovatele – neznalost. 3/ Vracíme se opět na začátek článku. Téměř čtyřicet let zde probíhaly soustavné snahy o zapomenutí pojmu soukromého vlastnictví, a najednou během pár let dochází k navracení majetků – luk, polností, všemožných výroben a dalšího – původním majitelům, kteří se za tu dobu přeorientovali na úplně jiný životní styl a uvažování. Velmi trefně je tento stav popsán v knize Petra Skleničky Pronajatá krajina. Ostatně i na kolokviu padl názor, že od části společnosti nemůžeme chtít, aby se vrátila na pole a pokračovala tam, kde před lety skončila. Byla bych však ráda, kdybychom se naučili opět pracovat s odkazem našich předků, znali složitý vývoj naší krajiny a díky vědění si udrželi hodnoty, které nás obklopují. Nejtěžší úkol čeká hlavně v oblasti přesvědčování našich zákonodárců. Pokud budou kvůli své neznalosti činit špatná rozhodnutí a nepřijmou s pokorou, že jejich zásluhy budou o pár funkčních volebních období přisuzovány později tomu, kdo bude zrovna přestřihávat před hejnem reportérů pásku úspěšně dokončeného projektu, jsou všechny výzkumy a debaty na akademické půdě sice krásné, ale zcela k ničemu. Doktorandka je absolventkou FA ČVUT, obor Architektura a urbanismus (2012). Doktorandská práce Panské dvory ve struktuře feudálního velkostatku od třicetileté války do poloviny 19. století. Školitelka Ing. arch. Milena Hauserová, CSc.

9

jan dousek

Já a Waltrovka Referát z jedné exkurze

Jan Dousek, 3. semestr Sraz 12.45, metro Jinonice, výlet ke skeletu budoucích kanceláří Waltrovka Scházíme se se spolužáky a s dvojitým dozorem! (trochu legrace, že), inženýrkou Vaňkovou a inženýrkou Koukolovou, a vyrážíme k autu, kde na nás čekají helmy a vesty, jež nám poskytuje naše škola. Následně se přemísťujeme k základně stavbyvedoucích, kde jsme důkladně poučeni o chování na staveništi a co tu vůbec uvidíme. A pak hurá na stavbu! Procházíme turnikety, které hlídají počet příchozích, a po cestě si užíváme pohledu na mohutnou konstrukci, která se každým naším krokem zvětšuje a zvětšuje... Bez povšimnutí nezůstanou šikmé sloupy v druhém nadzemním podlaží, jejichž účinnost coby statické síly se stává předmětem zevrubného výkladu, podobně jako developerské nevýhody většího půdorysného obrazu, a tudíž sníženého pronájmu. Ale zpět k prvním dojmům ze stavby. Je zde otázka: navštívíme nejdříve podzemí, nebo nadzemí? Volíme podzemí, i když přesně nevím, co nás k tomu vede. Úsměvné. V přízemí musíme dávat pozor na projíždějící techniku; vidíme dilatační spáry a pozorujeme také kuriozity typu velké nádoby, po jejímž obvodu je vyskládán extrudovaný polystyren; a teď si představte takový trychtýř, který určitě máme všichni doma v kuchyni. Jo, přesně tak to funguje: ze stropu vytéká proud vody, která se tímto „nástro10

jem“ odpouští ze stavby. Máme dále možnost si prohlížet hlavice sloupů i montáž vzduchotechniky, obkládání tepelnou izolací i vyzděné stěny, které se už jen nastříkají ochranou barvou – a tak stavebník musí vzít na vědomí navazování spár (dodržet nějaký ten vzhled). Na samotný závěr návštěvy podzemí si prohlížíme les vzpěr, u nichž se dozvídáme, že více se dozvíme v patře pod střechou... Vycházíme tedy o patro výš, kde se nám nabízí výhled ze stavby přes šikmé sloupy. V centru staveniště se instaluje modulová fasáda – pomocí jeřábu a dělníků, kteří, zajištěni lany, „visí“ na budově jako mravenečci. Když se dostáváme k otázce, proč se v každém patře nachází ten celý les vzpěr, dozvídáme se, že v čele budovy musí stát méně sloupů, a tudíž se zde zbudoval statický unikát, kde se patro vyvýšilo o 0,35 mm. Po fázi odstranění zmíněných vzpěr přijede mašina, která napne lana v nosníku, a tím odstartuje aktivování jeho statické účinnosti. Až budou vzpěry vyjmuty, sestoupí strop o 0,35 mm dolů. Tady přestává platit pravidlo, že na stavbě je deseticentimetrová odchylka naprosto normální. Následně se nám dostává popisu řešení střešní izolace a konstrukce, kterou se bude na střeše zakrývat technické zázemí. A také popisu stavby lešení na tzv. vajíčka, aby se mohla dokončit fasáda této mohutné budovy. Závěrem bych za sebe rád podotkl, že i když nejsem milovníkem podobných monumentálních developerských staveb, z hlediska informování o konstrukci atd. byla pro mě návštěva staveniště Waltrovky velice přínosná.

11

pokračování ze s. 2

12

Městské části Praha 6. Air House bude i nadále k dispozici studentům a výzkumu. Fungování použitých technologií a materiálů budou vyhodnocovat také firmy, které na stavbě soutěžního domu spolupracovaly. Hlavní pozornost bude zaměřena na energetickou náročnost stavby (www.airhouse.cz). X Otevřený přístup: Je-li výzkum financován z veřejných zdrojů, měly by být jeho výsledky logicky k dispozici všem daňovým poplatníkům. A to dokonce zdarma. V říjnu 2014 se na ČVUT konal seminář „Otevřený přístup (Open Access) a institucionální repozitář ČVUT v programu HORIZON 2020“. Probíraly se dva okruhy témat: za prvé institucionálně-právní otázky a za druhé praktická stránka publikování v časopisech typu „open access“ či používání digitálních repozitářů, které shromažďují a zpřístupňují výsledky vědeckého bádání. Zatímco publikování výsledků v open access je podmínkou poskytnutí financí na výzkum u řady zahraničních grantových agentur a v evropském programu Horizon 2020, žádný český poskytovatel grantů na tomto zatím netrvá. Nicméně podle zmíněného doporučení Rady pro výzkum, vývoj a inovace budou – a to patrně už brzy – řešitelé českých veřejných grantů povinni publikovat své vědecké články právě v časopisech typu open access. Jako zásadní se zde jeví následující problém: čeští poskytovatelé grantů hledí zatím hlavně na to, v jak kvalitním periodiku hodlají žadatelé výsledky svého bádání zveřejnit. Žadatel o grant (a prakticky jeho řešitel) bude tedy v budoucnu muset najít takový časopis, jenž bude nejen v režimu open access, ale bude zároveň dost kvalitní (aspoň tzv. recenzovaný neboli peer-reviewed časopis). Zatímco v anglicky mluvících zemích je takovýchto periodik mnoho, v tuzemsku, a to nejen v uměleckých oborech, to bude aspoň z počátku velmi těžké. (https://research.cvut.cz/seminars/20-otevreny-pristup-open-access-a-institucionalni-repozitar-cvut-v-programu-horizon-2020). X Ve spolupráci s Francouzským institutem v Praze uspořádala FA ČVUT pod názvem French Future podzimní cyklus přednášek mladých francouzských architektů. V průběhu října a listopadu vystoupili na půdě FA ČVUT s přednáškou Aldric Beckmann, Olivier Meheux (www.toa-archi.com), Julien Rousseau ( www.fresharchitectures.eu), Thomas Coldefy (www.caau.fr) a Adrien Dumont (www.mcbad.biz).

X Landscape Transformations, říjnová studentská vědecká konference, se uskutečnila v „transformačních“ prostorách Nákladového nádraží Žižkov. Akce tematicky navazovala na letní Landscape festival, samotné místo konání zdůraznilo obsahový smysl konference – transformaci přírodní i městské krajiny. Témata příspěvků byla rozčleněna do oblastí Síly, Procesy, Souvislosti & Vztahy a Vize. Celkem zaznělo 14 referátů z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Chorvatska a Finska. Konference byla doplněna přednáškami, jež vždy uváděly jednotlivá témata (Christine Mondor: The Race Is Really the Prize, Miloty Sidorové: Dynamics of Urban Change, Carla Riche: Understanding the Role of Feedback in Planning Josefa Fanty: Landscape Transformations in Central Europe. Visions and Realities). Garantem projektu byl Henry W. A. Hanson IV, vedoucí ateliéru v Ústavu prostorového plánování FA ČVUT, a byl podpořen ČVUT z interního grantu SVK 45/14/F5. http://www.landscapearchitecture.cz/projects/landscape-transformations-conference-2014/

generální partner

ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 9 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; s. 4–5: Filip Kotlář / s. 6–7: Michaela Brožová / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 / [email protected].