05/’13 bulletin fakulty architektur y čvut
i nterview s jánem stempelem jan tesař senátorem as fa čvut a lfou listuje doktorandka hugová d ušani 2013 v průmyslovém designu
dominika bočková, ateliér prof. mariána karla, ústav průmyslového designu fa čvut, interiérová dělící stěna ja.wall, zimní olověný dušan 2013
z v ýstav y přírůstků ve fakultní knihovně
Soutěže X International gastronomic center. Lhůta pro odevzdání návrhů do 14. 6. 2013 http://www.arquideas.net/competition/international-gastronomic-center Výstavy
2
X Desátá pražská muzejní noc 2013 – tentokrát také na FA ČVUT. Praha haptická: výstava modelů historických architektonických ikon Prahy pro nevidomé. Mezi jinými: nová budova ČVUT, Letohrádek Hvězda, panorama Pražského hradu, Müllerova vila, Schwarzenberský palác, Anežský klášter, Veletržní palác atd. Výstava vznikla v rámci projektu Operační program Praha Adaptabilita. Dvorana budovy, vernisáž 19.00 h. Výstava starých knih a tisků o architektuře z fakultních fondů. Studovna fakultní knihovny, 7. podlaží. Výstava diplomních projektů absolventů FA ČVUT. Všechny dvorany budovy, vernisáž: 17. 00 h. Výstava semestrálních prací studentů jednotlivých ročníků. Návrhové ateliéry, 2.–7. podlaží budovy, vernisáž 17.00 h. Výstava prací doktorandů FA ČVUT. Bezprostředně před muzejní nocí proběhne na FA ČVUT workshop studentů doktorského studia, který bude doprovázet výstava průběžných výsledků práce doktorandů. Ústřední dvorana se schodištěm 30. 5.–13. 6. 2013. Výstava mezinárodního workshopu IP UPWARD. FA ČVUT se šestnácti studenty a čtyřmi pedagogy se účastní tříletého mezinárodního projektu Urban Project Workshop and Responsible Design, který pořádala turinská Fakulta architektury Politecnico di Torino ve spolupráci se sedmi dalšími evropskými univerzitami. Ústřední dvorana se schodištěm 6. 6.–13. 6. 2013. Doprovodné akce: Interaktivní prezentace internetové verze Industriální topografie, audiovizuální projekce Co jsme si zbořili. K nahlédnutí jsou připraveny všechny publikace, vydané Výzkumným centrem průmyslového dědictví od roku 2005. Knihovna VCPD FA ČVUT, 3. podlaží, učebna 304, 19.00–01.00 h. http://vcpd.cvut.cz/. Promítaní filmů: Great Expectations.
A Visual Journey through the History of Visionary Architecture. Dokumentární film režiséra Jespera Wachtmeistera z roku 2007 popisuje vizionářské projekty architektury 20. století – utopické i realizované. 19.00–20.00 h. Prodej knih o architektuře z produkce vydavatelství Zlatý řez a z ediční činnosti FA ČVUT. Nejnovější publikace jako: Petr Kratochvíl (ed.): Architektura a veřejný prostor, Monika Mitášová (ed.): Oxymorón a pleonasmus II (Rozhovory o kritické a projektivní teorii architektury), Časopis Zlatý řez 35: Automobil, architektura a město, Vladislava Valchářová (ed.): Industriální topografie (Královéhradecký kraj) a mnoho dalších titulů, vše se slevou 10 % z běžné prodejní ceny. Archi-café, 19.00–01.00 h. www.zlatyrez.cz. Knihomol V knihovně Ústavu teorie a dějin architektury a Ústavu památkové péče proběhla 25. března hojně navštívená výstava významných přírůstků zakoupených v uplynulém roce.Z prostředků školy jsou kromě našich i zahraničních časopisů průběžně pořizovány aktuální knihy určené pro zkvalitnění studia a výuky. V loňském i předloňském roce se však podařilo získat nad rámec běžné akvizice mnoho velmi kvalitních, zejména zahraničních knih a také DVD v rámci grantů. V roce 2012 byly pro knihovnu nejvýznamnější dva granty: Ucelený soubor tvoří monografie zaměřené na soudobou architekturu a na architekturu druhé poloviny 20. století a DVD na téma dějin architektury, součást projektu FRVŠ Dějiny architektury – studijní databáze, jehož garantem byl doc. Petr Vorlík. Z grantu GA ČR Mgr. Huberta Guzika Kolektivní bydlení – utopie české architektury 1900–1989 byla pořízena řada knih na téma sociální utopie a socialistického životního stylu ve 20. století. Knihovna tak navázala na úspěšnou loňskou výstavu publikací, jejichž autory jsou pracovníci obou ústavů, a v měsíci březnu, jenž byl v minulosti s knihami spojován, založila tradici knižních výstav. Ještě před příštím březnem se však plánuje výstava knih, které škola získala prostřednictvím knihovny Sociologického ústavu AV ČR z pozůstalosti pok r ačov ání na s . 12
ján stempel
Hovoříme s doc. Jánem Stempelem, novým vedoucím Ústavu navrhování I Vedoucím ústavu jste se stal po prof. Bočanovi poté, co se této funkce vzdal arch. Máslo. Mohl byste představit váš koncept, se kterým jste šel do konkurzu? Nemohu se nezmínit, že jsem měl ve svém profesním životě štěstí na vedoucí. Nejprve na budapešťské fakultě to byl děkan László, potom pan Hubáček v Sialu a následně na Fakultě architektury pan Bočan: všichni mí šéfové dokázali vytvořit kolem sebe tvůrčí atmosféru, kdy na jednu stranu nikomu nic nevnucovali a na druhou stranu jsme se nemuseli zabývat ničím jiným než tím podstatným, totiž architekturou. Veškerými administrativními nebo organizačními záležitostmi nás nikdy nezatěžovali. A to je i základ mé dnešní koncepce. Změní se něco třeba metodologicky? Myslím, že v ústavu jsou tak silné osobnosti, že jejich způsob výuky bych nechtěl ani nemohl měnit nebo pro ně vymýšlet nějaké metodologie. Každý učí, jak uzná sám za vhodné, a navíc podle toho, jaké má studenty. Nemusím mít jen ty výborné, ale i ty horší… Obecně bych řekl, že pravidla fungování ústavu jsou nastavena dobře a nevyžadují nějaké zvláštní změny. Co bych ovlivnit chtěl, to je výuka ZAN. Několikrát za sebou jsem zasedal v komisích zřízených pro jejich posuzování a debatoval s kolegy – také mimo školu. A tady určitá metodologie chybí. I když jsem viděl skvělé prezentace, vnímal jsem zde velké rozdíly. V každém ateliéru se ZAN dělá trochu jinak, což tolik nevadí do té chvíle, než si uvědomíte, že si student svůj ZAN nemůže vybrat jako ateliér ve vyšším ročníku. Je určen pořadím podle abecedy. A když už si nemohou vybrat, neměly by být pedagogické přístupy tak odlišné, jaké jsou. Proto si myslím, že by měla mít zanová výuka jednotné vedení. Tady metodologie jednoznačně chybí. Myslím si, že základy architektonického navrhování by měly být soustředěny pod samostatný ústav.
Nicméně má učitelský sbor očekávat nějaké změny v ústavním chodu? Rád bych zapojil všechny pedagogy do intenzivnější vědecké činnosti. Ve srovnání s jinými školami toho naše fakulta mnoho neprodukuje. Ne však z toho důvodu, že by nic nevznikalo, ale pedagogové-architekti své kvalitní výsledky například na rozdíl od pedagogů ostatních fakult nezařazují do různých hodnotících systémů. Tento přístup se určitě musí změnit a už jsme v tom začali podnikat první kroky. Začali jsme od lesa. Konkrétně každý vedoucí ateliéru z našeho ústavu připraví přednášku o dvou částech: o své tvorbě a o metodách vedení ateliéru. Nejde nám jen o vystoupení pro studenty, kteří získají takto hlubší povědomí o směřování toho kterého ateliéru, ale vůbec o prezentaci před širší akademickou veřejností. Předpokládám, že studenti využijí situace a budou se ptát. Také si budou moci uvědomit, že někdo má spousty realizovaných projektů, někdo málo, což neznamená, že ten první je lepší architekt než ten druhý. Ostatně nedávno dostal státní cenu za architekturu Emil Přikryl, který postavil málo domů, ale lepšího pedagoga u nás nenajdete. A naopak spousta staveb ještě nemusí znamenat skvělého učitele… Jako první vystoupila profesorka Šrámková, která představila i věci ne moc známé. Šlo mi o to, aby bylo studentům jasné, že na začátku profesní dráhy nejsou hned velké stavby, ale mnohdy jen drobnější práce, kterými se architekt postupně prosazuje. Tedy jestli v něm něco je. Následovala moje přednáška a v tomto okamžiku se chystají další kolegové. A co student? Co by měl vědět o vašem ústavu jiného, než je obsaženo v Bílé knize? Nevím, co ví nebo neví. Ale když už se ptáte, na této škole mi schází jedna věc. A to je něco, co jsem zažil na budapešťské fakultě, kterou jsem absolvoval. Konkrétně: od začátku jsem věděl, co mě během těch šesti let čeká. Na chodbě poblíž každé katedry byly vystaveny ty nejlepší projekty, na katedře deskriptivy ty nejlepší výkresy. Tedy to, co musel člověk absolvovat v tom kterém úseku studia. Přiznám se, že když jsem to viděl poprvé, myslel jsem si, že sbalím svých pár švestek… Protože bylo vidět obrovské
3
v e f a k u l t n í d v o r a n ě p r o b ě h l a v ý s t a v a z d í l a p r o f. b o č a n a
4
kvantum práce, které mě do diplomu čekalo… U nás tohleto chybí. A uvědomil jsem si to u přijímaček do prvního ročníku. Kdyby uchazeči viděli, co je čeká, půlka by to ani nezkoušela… Ale abych se vrátil k novinkám. Nemohu se nezmínit o diplomkách. Po zkušenostech s hodnocením na fakultách v Debrecínu a Liberci – mimochodem – v minulém semestru jsem předsedal komisi na obhajobách také v Budapešti, musím říci, že budeme muset hodně přidat. Teď nediskutuji o kvalitě architektonických návrhů, ale o kvalitě provedení diplomové práce. Řekl bych to takto: Nejvyšší příčka hodnocení patří podle mého názoru fakultám v Maďarsku. To, co se po našich studentech požaduje, je možná dostatečné, ale co se produkuje, je velice málo… Proto jsme se ve vedení ústavu dohodli na zásadním kroku: měsíc před odevzdáním prací musí diplomant svou práci prezentovat před všemi pedagogy ústavu. A ti rozhodnou, jestli může nebo nemůže jít k obhajobě. V našem ústavu se nesmí stát, že by u obhajoby některý člen komise vůbec váhal, jestli vyhodit nebo nevyhodit daného studenta. Protože v takovém případě jde o chybu pedagoga, ne studenta, že vůbec připustil tuto práci k obhajobě. Čili si uděláme předdiplomní obhajobu. Asi je to tvrdé rozhodnutí, ale i pro studenty určitě dobré. Svým diplomním projektem by se měl student chlubit. Na nedávné výstavě diplomek v naší dvoraně bylo takových projektů jen pár…
Kde se bere ten dramatický rozdíl? Asi nejsou dost pilní – abych se vyhnul slovu flákání. Když se toho po nich moc nechce, budou se raději zabývat vyděláváním peněz v nějakém ateliéru nebo jinou činností... Ale takové studenty nechci pouštět ze školy… Chci, aby byli na svůj diplom hrdí.
Takže dva? Takže dva.
Co ovlivnilo váš letošní výběr ateliérového zadání? Předešlu, že se spolu s Ondřejem Benešem věnujeme především studentům z nižších ročníků. Druhému ročníku plus bakalářům. Ve třetím semestru se pracuje na bytové stavbě menšího měřítka nebo také na větší rezidenční vile. A u bakalářů se snažíme najít témata, která jsou pro studenty uchopitelná – také podle dobrozdání Jiřího Mráze, Honzy Žemličky a Jana Hory, se kterými spolupracujeme. Zadání musí být komplexní. Určitě ne žádné „ptákoviny“. Studenti by se měli naučit, jak se zakládá běžná stavba, jak se navrhuje co nejrozumnější konstrukce a aby všechny profese v domě fungovaly, tak jak mají. Letos jsme tedy zvolili malý hotel. A to hlavně proto, že tam najdete všechno. Bytem počínaje, restau-
Mohu se zeptat, je-li ke srovnání obrovský provoz naší fakulty a malých škol typu Liberce? Ale co to pro studenta znamená? Mimochodem budapešťská fakulta je co do počtu studentů s tou naší srovnatelná. Dokonce jsem nedávno ukazoval budapešťskou produkci našim diplomantům. Když diplomky viděli, začali se hroutit – při vědomí úkolů, které by měli udělat…
Váš zásah bude motivovat jak studenta, tak pedagoga… Pevně v to věřím. Ale zavedl jsem ještě jednu novinku. Začátkem každého semestru byli studenti zvyklí běhat od jednoho ateliéru k druhému, aby si vybrali podle zvoleného zadání jednotlivých vedoucích. Každá schůzka byla v jiném čase. Rozhodli jsme se tuto praxi změnit: v největší posluchárně všichni učitelé ústavu v jednotném čase představili svá semestrální zadání najednou. Bylo tam našlapáno, tři sta lidí, každý vedoucí měl několik minut na prezentaci zadání. Studentům se prezentace líbila, protože si mohli zarámovat najednou celý ústav. A pak si mohli v klidu vybrat. O které zadání byl největší zájem? To není důležité. Hlavně že si mohli porovnat jednotlivá zadání a vybrat si to, které jim vyhovuje pro daný semestr nejvíce.
rací či fitness a konferenční místností konče. Takže jde o stavbu obsahově velkou, ale objemově malou. Mimochodem sledujete, jak se daří vašim absolventům na trhu projektů? Co do nalezení práce je to v současnosti hodně špatné. Většina našich bakalářů se dostala na zahraniční stáže, což je velice příjemné. S diplomanty je to horší, ti mi píší, že nemají práci. Ještě před několika lety mi volali kamarádi architekti, jestli bych pro ně neměl do kanceláře šikovného absolventa. Teď je to naopak, píší studenti… Zkoušejí leccos, také pracovat v zahraničí… Nebo si zakládají vlastní kancelář, dělají drobnosti, jenže často jdou pod cenu, což pro vnímání postavení architekta v naší společnosti není dobře. Osm škol architektury v tak malém státě je už příliš. Stovka absolventů ročně by stačila na celé Čechy… Dovolte odbočku: jak to všechno stíháte? Vedete ústav i ateliér, projektujete, vydáváte knihy – naposledy 99 domů… Jednu velkou výhodu spatřuji v tom, že mohu fungovat na škole a nemusím ztrácet čas běháním sem tam, tedy přesunem mezi svou kanceláří a ateliérem na fakultě. Studenti to vědí, a tak dorazí kdykoli. Pro někoho by to možná byla nevýhoda… Ale protože jsem tu kvůli nim a ne studenti kvůli mně, je to v pořádku. Vedoucí ústavu má sedět ve škole, a když je něco zapotřebí, má být k dispozici. Dalším plusem je, že mám skvělého kolegu Honzu Tesaře, který mě dokáže zastat v každém ohledu. Ovlivnila váš přístup k architektonické výuce nějakým způsobem vaše studia na budapešťské fakultě architektury? Určitě hodně. Především přesvědčení, že architekt není pánbůh, který vymýšlí baráky. Ale je to ten, který musí spolupracovat se všemi profesemi. Se stavaři, se statiky – a že ti jsou stejně důležití jako architekt. Nemám rád, když si studenti hrají na velké architekty. Důležitější je postavit obyčejný dům, který dobře funguje. A ti, kteří budou
dělat velkou architekturu, se nakonec vygenerují sami. Ty učit nemusíme. Nebo jinak: není prvotní dělat nějaké supermódní baráky. Důležitější je dělat domy, před kterými nebudou lidi nadávat, co jsme to za bandu sebestředných architektů… Proto je součástí našeho týmu také Mráz – stavba, Žemlička – domovní technika, Horák – statika. Můžete být konkrétní? V čem je rozdíl mezi budapešťskou a pražskou fakultou? Které předměty jste absolvoval – a ve studijním plánu pražské fakulty nejsou? Měl jsem stejné předměty, jen statiky a pozemních staveb bylo asi třikrát tolik. Tady se k tomu jen tak přivoní. Někteří mí tehdejší spolužáci působí jako statici, protože je to baví… Je-li něčeho více, musí být také něčeho méně… Čeho je tedy na pražské fakultě více? Možná rozdíl netkví ve studijním plánu – ale spíše v usilování. Mnohým studentům chybí píle; ale o tom jsme již mluvili. Já jsem si během studií nemohl dovolit chodit do práce… Když jsem studentům nedávno ukazoval některé své školní práce třeba ze statiky, jen zírali. Ale i tady to jde: stačí srovnat některé bakalářské projekty z různých ateliérů… Studentům říkám, že dům je dobrý tehdy, když je v něm dobré všechno. A že ti, kteří na něm spolupracují, se musí vzájemně respektovat. Nechci slyšet, že za to může „blbý stavař “ nebo „blbý elektrikář “. Dům je společné dílo. A my jsme tu od toho, abychom studenta vychovali tak, aby dokázal se všemi spolupracovat a dům postavit správně. Děkuji za rozhovor. JHR 5
zimní Olověný Dušan 2013
1
2
3
4
5
6
Ústav průmyslového designu laureát v Kategorii aleliéry
Ateliér prof. Mariána Karla Dominika Bočková, Intérierová dělicí stěna (1); Anna Kutíková, Věšák (2); Jakub Polesný, Prohlížeč obrázků a faxů (3); Katerina Pražáková, Mazlicí stěna (4); Jiří Vlastník, Interiérová dělicí stěna (5); Linda Vránová, Dělicí stěna (6).
6
Z autorské zprávy Design chápeme jako disciplínu balancující na pomezí volného umění a striktně technologického uvažování, které zahrnuje navrhování jak produktů průmyslového designu, tak i kvalitní volné environmentální tvorby. Jedním z fenoménů, na kterých ateliér Karel staví, je sklo. To vnímáme především jako materiál a prostředek vhodný k realizaci projektů napříč měřítky obsahující širokou škálu využití jak v produktovém designu, tak v interakci s architekturou a prostorem samým (optické, ploché, tabulové sklo, výroba a užití skleněných vláken a integrace hi-tech technologií a inovace ve sklářském průmyslu). Student je veden k mezifakultní a mezioborové spolupráci, která je nedílnou součástí výuky a profilace studenta – absolventa. Dalším fenoménem, na který se ateliér v průběhu svého působení na FA ČVUT zaměřuje, je prostorový design. Ten zahrnuje návrh mobiliáře, úpravy parteru, kompozice v prostoru… Jako součást Fakulty architektury logicky navazujeme na fenomén architektury samotné a semestrální zadání částečně koncipujeme tímto směrem. Naším cílem je rozšířit vnímání studentů tak, aby neuvažovali jen nad samostatným produktem – artefaktem, ale vnímali jej ve všech souvislostech, z pohledu jeho umístění a vymezení v prostoru a v sociálním kontextu.
Témata zimního semestru 2012/13 Organizace / uspořádání, rozčlenění, třídění, umístění v prostoru Návrhy Stěna / Projekční, dělicí, posuvná, paraván, žaluzie… Předmět na stůl / Pořadač předmětů, věcí, vzpomínek… potravin…
Ze zprávy poroty Ateliéru vedenému prof. Mariánem Karlem udělujeme Olověného Dušana za vskutku jedinečný pedagogický přístup, který byl cítit z každé studentské práce, i jasné odpovídající formy prezentace projektů. V tomto ateliéru nalézáme ideální s ubstanci silných konceptů, invence, inovace, odvahy experimentovat a schopnost reflexe zajímavých témat – organizace, dělicí stěna.
zimní Olověný Dušan 2013 Ústav průmyslového designu
laureát v Kategorii jednotlivci
Miroslav Hušek, ateliér Šulc Kavárenské sezení SANO Z autorské zprávy Tato židle je díky nízko umístěnému opěráku v oblasti beder určena pouze pro použití na tzv.krátkodobé sezení. Ideální využití se tedy nabízí v restauracích, kavárnách nebo cukrárnách. Tedy všude tam, kde je potřeba se pohodlně posadit, ale dlouho nevysedávat. Opora pouze v oblasti beder zajišťuje kvalitní sezení se zpevněnou horní partií zad. Při nesprávném posazení se židle stává nepohodlnou. Typově se jedná o křesílko s ohýbaným opěradlem přecházejícím v područky. Kostra židle je zhotovena z masivního buku, sedák pak je z tvarované bukové překližky. Výška opěráku nad sedákem je přibližně 190 mm. Ohnutím a postupným naklopením opěradla vzniká jeho správný sklon a zároveň pohodlné područky, které směrem dopředu pozvolna stoupají. Povrchová úprava je provedena v případě černé židle vodovým mořidlem a následně třemi vrstvami disperzního laku. Bílá pak nitrocelulózovým emailem. Židle je celkově nízká, proto je její výhodou možnost zasunutí pod stůl. Stohovatelnost je pak samozřejmostí, a to dvěma způsoby. Buď vložením do sebe max. tří kusů, nebo skládáním na sebe. Ze zprávy poroty Autor židle spoléhá na tradiční výrobní technologie 19. století a spolehlivě prověřené tvary. Ale právě tento fakt nám připadá v této digitální době jako šťastně použitý. Geometrii židle tvoří několik výborně použitých konstrukčních prvků. Sano nabízí nový pohled na sezení v kavárně – rovná člověku záda, a co je výborné, je stohovatelná. Mimo jiné oceňujeme perfektní grafickou prezentaci návrhu a excelentní provedení prototypů v bílé a černé barvě.
7
oldřich ševčí k
Nad vídeňským řízkem
8
Při nedávné cestě jsem si Vídni přečetl: „Do univerzit byly napumpovány miliardy a není slyšet ani žbluňknutí.“– a hned jsem byl doma. I zde, u našich sousedů, se očekává, že okolo vzdělání musí být hluk. I zde se volá po „aplikovatelnosti“ a „praktičnosti“ (nikdo ji nepopírá, jen se nějak neděje) a současně se naříká nad tím, že odbornost poklesá na „školení“(„od vzdělání k informovanosti“ , což taky nikdo nechce); i u našich sousedů řádově roste dovednost studenta v tzv. druhé gramotnosti – v práci s PC, neméně roste schopnost studentů obstarávat si – „stahovat a akumulovat“ informace, ale fatálně zaostává schopnost kvalifikovaně s příslušnou nezbytnou metodickou dovedností pracovat se znalostmi. Imperativem doby na vysokoškolské vzdělání se stává: propojení růstu informací se schopností s nimi odpovídajícím způsobem zacházet jako se znalostmi. Připočteme-li do souboru zásadních změn i záplavu inovací ve stavebních materiálech a technologiích, je zřejmé, jakému tlaku na „obsah a rozsah“ je vystavena vysokoškolská výuka a architektury zvlášť. Zaujaly mne otázky: „Existuje přímá úměra mezi kvalitou technologie zavedené do výuky a kvalitou vzdělání?“ „Anebo je kvalita vzdělání spíše vedením studenta k jeho vlastní identitě?“ Od absolventa architektonické fakulty se právem očekává, že bude odborník-specialista. Vzdělání je schopnost získávat a využívat informace a poznatky. Tento „produkt“ technického vzdělávání nespočívá v rozvíjení vědění jen do šíře (viz počty předmětů a zkoušek), nespočívá ani v omezování se na jedinou specializaci, ale v prohlubování vlastního stanoviska (co se cení víc, průměrná znalost ve všech předmětech anebo mimořádná znalost v jednom klíčovém oboru?). Technicky vzdělaný jedinec, nikoli jedinec informovaný, má svou specializaci a je si vědom, v jakém vztahu je jeho specializace k celku – a teprve takové propojení z něj činí vysoce kvalifikovaného odborníka-experta. Od absolventa architektury se tedy plným právem očekává, že bude jak odborník, tak vzdělaný člověk, který umí vidět konkrétní rozhodnutí a řešení v potřebných souvislostech. O jaké „potřebné souvislosti“ jde? K technickému
vzdělání patří na prahu 3. tisíciletí „umění najít své místo“ v širších horizontech světa. Student architektury má být na co hrdý: jeho vzdělání mu nabízí největší možné dobrodružství, stokrát překonávající Harry Pottera – v architektuře „se setkává, vyrovnává“ technika s kulturou. To je tak závažné téma, že je raději trochu odlehčím – pomohu si slovy Petera Eisenmana: „Jsou pouze čtyři věci na světě, které mají smysl: víno, sex, jídlo, a poezie. Tyto čtyři věci nezvládne počítač. Architektura je druh poezie. Tyto věci jsou základ. Samotná architektonická tvorba je to, co má smysl.“ Nicméně narůstající problematičnost civilizačního vývoje se promítá i do našeho oboru, do práce architekta. To nelze přehlížet, vždyť náš obor byl a zůstává – jakkoli se v zajetí developerů stává zbožím – součástí hledání podstatného, nepomíjivého v překotně se měnícím světě. V povodni banalit a exhibicí by neměla slábnout aspirace – kultivovat svět. V „informační společnosti“ , v níž narůstá virtualita a simultánnost, má architektura podtrhnout právě moment fyzického setkávání (srv. pozornost k „veřejnému prostoru“); v konfliktu „staré“ zástavby a expandujících novostaveb se řeší vztah současnosti a minulosti atd. O „udržitelnosti celkového vývoje“ nerozhodnou jednotlivé stavby, ale to, co přesahuje a co se prosazuje přes obor architektury. Architekt v době velmi pozdní moderny ví, že nespasí svět, ale neméně důležité zůstává vědět, jak nedávno při bilancování výsledků české architektury zdůraznil teoretik a historik architektury Petr Kratochvíl, na čem se – z kulturně-civilizačního hlediska – svým projektem-realizací podílí. Nejde jen o to, co se stalo s naším oborem a kam směřuje; ale na jeho proměnách přímo spektakulárně vidíme, co se stalo se světem, jak se mění nejen urbanismus měst, ale, vyjádřeno pojmem filosofa techniky pro XXI. století Martina Heideggera, jak se mění „obraz světa“. Tím se vracím na začátek úvahy: student architektury musí být odborník a zároveň i tím, co bylo výše nazváno osobností s náležitou „identitou“. Když jsem se z Vídně vracel, říkal jsem si – v předvečer zkouškového období to snad není úplně marná úvaha. Doc. Oldřich Ševčík
markéta hugová
LAB: Očima doktorandů 1/ Zaujala vás některá z myšlenek v posledním vydání Alfy? 2/V které části vaší dizertační práce se nacházíte? Překvapila vás během práce některá skutečnost či idea? 3/ Architektura je „věc veřejná“. Veřejnoprávní média se české architektonické tvorbě věnují spíše okrajově. Jde o problém těchto médií (Česká televize, Český rozhlas) anebo je to otázka komunikace profesantů?
Markéta Hugová 1/ Nejvíc mě zaujal rozhovor s proděkanem Maierem o tom, že nenaplníme nabízená místa pro studium v zahraničí. Myslím si, že je to strašná škoda. Sama jsem absolvovala rok ve Velké Británii (pravda, ne na vysoké škole, ale už na střední) a jen málo životních zkušeností mě ovlivnilo víc než tato. Jiné způsoby výuky, jiný pohled na svět a v neposlední řadě „umění přežít“ v úplně cizím prostředí jsou stejně přínosné v patnácti i v pětadvaceti letech. Nemyslím, že by za snížení počtu výměnných studentů mohlo omezení výuky na kabinetu jazyků. Za tu hodinu týdně se stejně zvládnete naučit maximálně odbornou slovní zásobu, a i tu získáte stejně dobře četbou článků v zahraničních časopisech. Základ a komunikační dovednosti si prostě musí člověk přinést odjinud. Je pravda, že s italštinou, španělštinou a portugalštinou se asi člověk na střední škole běžně nesetká, ale s němčinou a francouzštinou rozhodně ano. 2/ Je třeba přiznat, že zejména od narození druhého syna jsem se k pořádné práci na své dizertaci prakticky nedostala. Co mě tedy potěšilo, je, že jsem objevila úplně nové (a přínosné) přístupy k mé specializaci – územnímu plánování, na které při magisterském studiu nezbyl čas. Nejzásadnější bylo pro mě zjištění, že zatímco našem kulturním okruhu je územní plánování vnímáno (a vyučováno a praktikováno) jako soubor technických norem a opatření, jinde (například v anglosaských zemích) je územní plánovač
spíše zprostředkovatelem komunikace. Slovy Johna Forestera: „Na rozdíl od inženýrů urbanisté nebývají zpravidla autoritativními řešiteli problémů, nýbrž organizátory (nebo naopak dezorganizátory) zájmu veřejnosti (...).“ S ohledem na naši politickou a společenskou situaci myslím, že trocha anglosasky angažovaného přístupu by v územním plánování neškodila. 3/ Architektura má především obrovský vliv na náš každodenní život. Jsem přesvědčená, že vyrůstáte-li v prostředí dobré architektury a v dobrém urbanismu, ovlivní to nejen váš dobrý vkus, ale i vaši psychickou pohodu. Co se týče prezentace architektury ve veřejnoprávních médiích, myslím, že co dosud vzniklo, není špatné. Je toho samozřejmě velmi málo, v porovnání s ostatními „druhy umění“ má architektura absolutně mizivou publicitu. Kde je problém na straně médií, se mohu jen dohadovat. Nabízí se vysvětlení, že architektura prostě není pro lidi dost „sexy“. Možná je to proto, že vlastní dům nebo byt má skoro každý, a proto tomu každý rozumí nejlíp. Navíc architekturu spousta lidí vnímá jako tu estetickou třešničku na dortu, ne jako kvalitní dispozici nebo příjemný veřejný prostor. O smyslu územního plánování už neslyšel pravděpodobně téměř nikdo (ani mnozí architekti...). Na druhou stranu, my sami tomu nikterak nepomáháme. Ptydepe architektonické (nedej bože územněplánovací) musí být pro běžného člověka strašlivé. Proto myslím, že lidé jako Vávra nebo Gebrian dělají dobrou práci. Nejen že jim normální člověk může rozumět, ale dokázali snést architekturu zpátky na zem. Jsem totiž přesvědčená o tom, že kromě nesrozumitelné komunikace je naším největším problémem pocit nadřazenosti nad obyčejnými lidmi. Kdybychom dokázali přijmout, že nejsme „páni architekti – velcí umělci“ bylo by napůl vyhráno. D o k t o r a n d k a j e a b s o l v e n t k o u FA Č V UT ( 2 0 07 ) , d o k t o r a n d s k á p r á c e P o l y c e n t r i c k é u s p o ř á d á n í p r a ž s k é h o r e g i o n u j a k o p ř e d p o k l a d u d r ž i t e l n é h o r o z v o j e? Ú s t a v ú z e m n í h o p l á n o v á n í , š k o l i t e l p r o f. K a r e l M a i e r.
9
jan tesař
Jan Tesař: Nejdřív jsem si myslel, že jsem vyhrál… Hovoříme s novým senátorem AS FA ČVUT O prezentaci kandidátů studentské komory před doplňovacími volbami do Akademického senátu byl ze strany fakultní akademické obce nulový zájem... Prostě je to ukázka stavu společnosti. Připomenu současný obecný zájem o veřejný život v Česku. Čímž ale nechci říct, že mě to nemrzelo… Příčinou mohla částečně být i slabá propagace. Pozvánky byly sice vylepeny u výtahů, ale například na fakultním portálu jsem pozvánku nenašel… I svou vlastní přihlášku mezi kandidáty jsem nakonec stihnul za pět minut dvanáct – když jsem si pozvánky na nástěnce všiml jen docela náhodou. Informace na letáku A4 o volbách do senátu byla navíc dost mnohomluvná – znáte to, máte naspěch a všimnete si leda krátkých a dobře čitelných vět.
10
Ale přemýšlel jste o tom, kde jsou kořeny téhle apatie? Přiznám se, že jsem si sáhnul do svědomí a ptal jsem se sám sebe, jak moc mě samotného zajímal akademický senát během magisterského studia. Ani já jsem senátní provoz nějak zvlášť nesledoval. A ani nevyhledával informace. Kdyby mě někdo vyloženě neodchytil u výtahu, abych šel volit, také jsem neodvolil. Takže je to asi určitá neodpovědnost a lhostejnost, kdy si každý řeší jen témata na svém písečku. Jsem ovšem rád, že se můj postoj změnil v doktorském studiu: vybavil jsem si první ročník, kdy jsem neměl z volitelných předmětů z čeho vybírat, jak jsem jen nadával, kdo to dával dohromady, a proč musíme chodit na tolik předmětů… atd. A klidně budu konkrétní, protože na jmenovitém předmětu se situace popíše nejlépe. Konkrétně ekologie. Tenhle pojem použijete dnes kdykoli, když chcete vzbudit zájem. A stejně tak v doktorském studiu: šlo prostě o povinný předmět, který jsem musel, jak se říká, odchodit, předmět naprosto bez vazby na dizertační práci. – Nemluvím teď o kvalitě výuky ani o kvalitě přednášejících – to byla vyloženě tristní situace. Navíc se nám v půlce semestru dokonce změnilo zadání,
protože se vrátil garant předmětu z USA… Takže jsme na něčem dělali půl semestru naprosto zbytečně. To jsem si připadal jako na gymnáziu. A asi se to ve mně nahromadilo a řekl jsem si, že si nemůžu jenom stěžovat. Možná, že to byla až tahle naštvanost, co ve mně vzbudilo zájem podílet se na veřejných věcech. Konkrétně třeba hlídat skladbu předmětů. Nemyslím, že by senát měl mluvit do těchto detailů – ale předpokládám, že budu moci jako senátor ovlivnit v tomto duchu například rozpočet. Podobně budete moci ovlivnit směřování školy prostřednictvím volby děkana. Není sice jasné, který senát bude volit děkana: přesněji jestli ten současný, anebo senát vzešlý z příštích voleb. Podle osobnosti děkana se ovšem vždy dá odtušit směřování školy. Projeví se to jak ve skladbě předmětů, tak v určování priorit. Ale také ve výčtu zvaných hostujících zahraničních pedagogů apod. Které charakteristiky děkana byste jako člen senátu preferoval? Kromě standardních vlastností, které by měl mít vedoucí organizace, jako jsou manažerské nebo diplomatické schopnosti, by to měl být renomovaný architekt, kterého si kolegové váží, protože působí jako magnet na ostatní architekty, kteří právě kvůli této osobnosti přijdou učit na školu. Také to musí být člověk, který bude fakultu reprezentovat, který se nenechá převálcovat rektorátem. A také někdo, kdo vládne vazbami na zahraniční univerzity: to kvůli hostujícím pedagogům nebo jednosemestrálním vedoucím ateliérů apod. Stávající děkan je právě v tomto ohledu dobrým příkladem. Vždyť díky němu hostovali na naší fakultě představitelé nejlepších nizozemských ateliérů, ale také norské Snohetty apod. A pak to musí být osobnost, která dá škole určité jméno. Protože konkurence roste a pražská fakulta by měla patřit k těm nejlepším. Vždyť nám dnes šlape na paty například Liberec – jestli už to není naopak, jestli my nešlapeme na paty Liberci… Liberec je příkladem školy, která má výhodu měřítka, což v jeho případě znamená takřka rodinný charakter, zatímco u nás musí fungovat naprosto odlišný přístup – takže děkan musí být osobnost, která zvládne kolos.
na fakultě se konal y doplňov ací volby do akademického senátu
Kdybyste měl jmenovat příklad… Asi bych hledal někoho v duchu Karla Hubáčka a Miroslava Masáka… Díky absolvování fakulty a díky doktorandskému studiu jste získal určitý odstup. Jak byste v současnosti Fakultu architektury charakterizoval? Rok od roku je čím dál větší institucí – bohužel v tom negativním slova smyslu. Dnes je něčím jako továrnou na architekty. Kvantita strhává průměr dolů… Jde ovšem o důsledek nedávných metod financování českého veřejného školství. Od podpory kvantitativního nárůstu se v současnosti již naštěstí ustupuje… Ale vraťme se ke kvalitě: Rok jste studoval v rámci Erasmu na fakultě v Delftu. Které prvky byste odsud přenesl do Česka? Studoval jsem v Delftu na Erasmu v magisterském studiu a musím říct, že způsob organizace studia na naší fakultě se za ty roky poměrně k delfskému přiblížil: jasným rozdělením na bakalářské a magisterské studium. V Delftu se bakaláři učí vyloženě řemeslo. Naprosto perfektně, nepodceňují se technické předměty nebo výuka stavitelství… Nicméně úžasným zážitkem byla pro mne svoboda v magisterském stupni a byl to zážitek tvůrčí: přitom jsem vnímal, že se ani na okamžik nezapomínalo, že když něco vymyslím, musím zjistit, jak se bude myšlenka realizovat. Magisterské studium tam fungovalo v podobě komplexních bloků předmětů s vazbou na téma ateliéru, ze kterých si student může vybrat… A co je také neméně důležité, že v rámci bloku předmětů se velmi intenzivně objevovala i teorie. Nešlo ovšem jen o přednášky: během své práce jsme měli například povinnost psát eseje, což představovalo určitou formu sebereflexe. Tohle mi v Praze chybělo, ale měl jsem štěstí, že jsem teorii mohl dohnat v doktorském studiu. Co jste četl? Mám na mysli přednášky doc. Ševčíka, který poskytl jedinečný seznam jím doporučené literatury. A pak to byl seminář s dr. Sedlákovou, která tu začíná učit teorii architektury…
Četli jsme třeba Palasmu, který je fenomenolog, konkrétně jeho Ice of the skin. Naštěstí se ho podařilo přeložit, takže, když jsme ho dolouskali v angličtině, vyšel na podzim v češtině; i jeho dřívější díla… Ale abych zůstal u studijních metod v Delftu: mohli jsme tam projektovat i mrakodrap. Mluvím o tom proto, že zajímavé je, že se na projektu podílejí vždy menší týmy a to nejenom z architektury, tým doplňují studenti z fakulty strojní či stavební. Mrakodrap se tedy vymýšlel společně, ale každý si současně odpovídal za svou část, přitom vždy ale i za celek. Takže se v Delftu pěstovala týmová odpovědnost, což u nás moc nefunguje – stejně jako spolupráce nebo vůbec komunikace mezi obory. Mám teď na mysli třeba spolupráci se Stavební fakultou… Musíme si uvědomit, že se bez nich neobejdeme, ale stejně tak se oni neobejdou bez nás. A ještě něco bych dodal: hodně pozornosti se v Delftu věnuje prezentaci. Nejčastěji před všemi kolegy. Pracovali jsme v týmech, ale ke každé prezentaci se dostavil nový host, kterému musel tým vysvětlit znovu vše od začátku. Prezentace probíhaly každý týden. Vzpomínám, že jsme projektovali pro rotterdamskou městskou část – a tak dorazili na prezentaci i zástupci města. Zpátky k senátu. Jak jste dosud vnímal jeho práci? Existuje-li nezájem, jak jsme o něm mluvili, nemyslíte, že by mohl sám senát aktivněji zviditelňovat svou práci? Podle mě je vše k dispozici na webu a vše ke stažení. Také si nemyslím, že by měl senát studentům všechno servírovat pod nos. A pokud jde o medializaci, myslím si, že zjednodušovat senátní zápisy, aby byly čtivější, nelze – tady by už hrozilo vytrhávání z kontextu… A to může být i zavádějící. Budu-li trochu osobní: jak jste přijal zprávu o vítězství v doplňovacích volbách? Nejdřív jsem si také myslel, že jsem zvítězil. Ale vzápětí jsem si uvědomil, že to hlavní začíná. Že jde o start odpovědného závodu. A pocit, že se něco povedlo, ještě nemohu mít – vždyť práce teprve startuje. Věci se mají hodnotit na konci. Děkuji za rozhovor. JHR
11
pokračování ze s. 2
významného bývalého pracovníka fakulty profesora Jiřího Musila. Tyto knihy zaujmou svým zaměřením především urbanisty. Blanka Kynčlová notes
12
X K uctění památky prof. Jana Bočana proběhla v pravé fakultní dvoraně koncem letošního března a počátkem dubna výstava. Uspořádala ji FA ČVUT a občanské sdružení Člověk a prostor, kurátorem byl doc. Zdeněk Rothbauer, dlouholetý spolupracovník prof. Bočana. Výstava představila Bočanovy hlavní realizace a projekty – Československé velvyslanectví v Londýně, Stockholm, České velvyslanectví v Tbilisi, Hlavní nádraží v Praze, nadstandardní bydlení v Praze-Tróji nebo návrh interiérů Hotelu Intercontinental v Praze. X 2013 Honorary FAIA Announcement. Architekt Ladislav Lábus se stal na návrh ČKA a Josefa Pleskota jedním ze sedmi zahraničních architektů, kterým Americký institut architektů (AIA) letos udělil Čestné členství. Kromě prof. Lábuse udělil AIA čestné členství také Ben van Berkelovi z Nizozemí, Zvi Heckerovi z Německa, Francis-co Mangadovi ze Španělska, Fernando Romerovi z Mexika, Matthiasi Sauerbruchovi z Německa a Siegfriedu Zhiqiang Wuovi z Číny. Porota: Giancarlo Alhadeff, Itálie, John J. Castellana, USA, Brian P. Dougherty, USA, Leevi Kiil, USA, N. J. Susan Maxman, USA, Craig Rafferty, USA, Katherine L. Schwennse, USA, Linda Searl, USA, Raymond Yeh, USA. X Doplňovací volby do Akademického senátu ČVUT z kandidátů studentské komory AS FA ČVUT proběhly koncem dubna. Ve volbách zvítězil Jan Tesař (viz Studentské forum). Akademická obec FA ČVUT vybírala ze čtyř kandidátů. Jmenný seznam doplňuje redakce volebními programy. Lucie Dřevikovská: Zajímám se o dění na FA ČVUT. Chci se podílet na volbě nového děkana a celkovém směřování FA. Chci zlepšit komunikaci mezi studenty a kantory. Jakub Hoffmann: Zajímá mě situace a dění na FA CVUT. Chci se podílet na volbě nového děkana a celkovém směřování fakulty. Chci prosazovat zájmy studentů a zlepšit komunikaci mezi studenty a vedením fakulty. Chci se za-
v ladimír soukenka slav il šedesátiny v ýstavou na nové scéně
jan tesař
pojit do diskuse ohledně kvality a objemu vyučovaných předmětů. Jakub Kolek: Myslím to upřímně. Ing. arch. Jan Tesař (student doktorského programu): Při případném zvolení se budu aktivně účastnit zasedání akademického senátu, kde jako zástupce studentů budu hájit a prosazovat jejich zájmy. Prioritou je zejména kvalita výuky, aby byli absolventi schopni obstát v tvrdé konkurenci v praxi. K tomu, jako absolvent magisterského studia a praktikující architekt, mám zkušenosti, které v rámci práce v senátu mohu využít. Volebnímu aktu předcházela veřejná prezentace: před jednohlavým publikem, které přestavoval pedagog FA ČVUT, člen volební komise Ján Stempel… Volilo 593 členů fakultní akademické obce (35, 96 % hlasů), vítěz z nich získal 47 % hlasů, J. Hoffmann 24,8 %, L. Dřevikovská 17, 9 % a J. Koleček 9,1 % hlasů. X Výstavu scénografie doc. Vladimíra Soukenky uspořádala k šedesátinám pedagoga FA ČVUT Laterna magika. Vernisáž proběhla ve čtvrtek 11. 4. v 18 h v CAFÉ NOVA na Nové scéně Národního divadla. Worskhopy, přednášky, konference X Konferenci Historické zdivo pořádá Sdružení pro stavebněhistorický průzkum ve spolupráci s FA ČVUT, NTM, UJEP, FF UK a Městem Roudnice nad Labem. Zámek Roudnice n. L. 18.–21. června 2013.
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 7 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; s. 6–7: redakce / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 /
[email protected].
