10/’13
bulletin fakulty architektur y čvut
děkanem bude prof. lábus hovoříme s doc. fialovou o odkazu prof. musila cena štorma 2013 očima doktoranda petra
akademický senát fa čvut volil 23. října 2013 děkana fakulty, snímky alfa
,
nové vedení spa:
mar tina donátová
zdeňka havlová
vít podráský
karel veis
kar olína vojáčkov á
Soutěže – výsledky
Notes
X Přehlídka diplomových prací 2013. 1. cena (ex aequo): Dmytro Nikitin (ved. práce: doc. Petr Hájek, FA ČVUT), Dům v lomu – klášter; Marek Přikryl (ved. práce: prof. Emil Přikryl, Škola architektury AVU Praha), Nová koncertní síň pro Prahu; Jáchym Svoboda (ved. práce: doc. Vladimír Soukenka, FA ČVUT), Konverze nové kotelny v areálu dolu Hlubina. Odměna: Karel Filsak (ved. práce doc. Zdeněk Rothbauer, FA ČVUT), Víceúčelové kulturní centrum Rožnov pod Radhoštěm. Zvláštní cena společnosti Cegra: Martin Ptáčník (ved. práce: prof. Imrich Vaško, VŠUP), Kinking Mass – pohled na stanici a okolí Hlavního nádraží v Praze. Do soutěže se přihlásilo 94 absolventů: 40 z FA ČVUT v Praze, 11 z FA VUT v Brně, 13 z FUA TU v Liberci, 10 z VŠUP z AVU, 3 ze ZA MENDELU v Lednici, 12 z FSv ČVUT, 1 z FSv VŠB-TU Ostrava a 4 z FSv VUT Brno. Do soutěže o zvláštní cenu ArchiCAD se přihlásilo 63 studentů, z toho 24 odevzdalo CD s podklady zpracovanými v daném softwaru. Pořádá Česká komora architektů. Porota: Ing. Martina Forejtová, prof. Eva Jiřičná (předsedkyně), Pavel Joba, Václav Králíček, Monika Mitášová, Ph.D.
X Děkanem Fakulty architektury ČVUT bude prof. Ing. arch. Ladislav Lábus. Kandidátem, navrženým rektorovi ČVUT na děkana Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze na období 2014–2018 byl ve středu 23. 10. 2013 zvolen prof. Lábus. Ve funkci vystřídá prof. Ing. arch. ir. Zdeňka Zavřela. Kromě profesora Lábuse se o funkci ucházeli Ing. arch. Dalibor Hlaváček, Ph.D., JUDr. PhDr. Jiří Plos a prof. Ing. arch. Robert Votický, D. Arch. Děkana fakulty volí patnáctičlenný Akademický senát. Prof. Lábus byl zvolen v prvním kole volby, kdy pro něj hlasovalo osm členů senátu, sedm členů hlasovalo pro dr. Jiřího Plose. X Rektorem ČVUT ve funkčním období od 1. 2. 2014 do 31. 1. 2018 bude prof. Ing. Petr Konvalinka, CSc. Akademický senát ČVUT jej 23. 11. 2013 zvolil 31 hlasy, doc. RNDr. Vojtěch Petráček, CSc., obdržel 11 hlasů (1 se zdržel). X Tým Air House, který uspěl v soutěži Solar Decathon 2012 v USA, se po návratu do ČR představil vedení ČVUT a vedení FA ČVUT. Pod heslem Vivat Air House v přítomnosti rektora ČVUT prof. Václava Havlíčka, děkana FA ČVUT prof. Zdeňka Zavřela a představitelů dalších kooperujících fakult – Stavební, Dopravní, Elektro a Strojní – zhlédli shromáždění studenti a pedagogové diaprezentaci a vyslechli referát členky týmu Kateřiny Rottové. X Dutch Foot Print byl název výstavy a série přednášek, věnovaných stopám holandského vlivu, kterou uspořádal odcházející děkan FA ČVUT prof. Zdeněk Zavřel. V rámci série vystoupili ve dnech 4.–14. 11. 2013 Fritz van Dongen, Ingwer de Boer, Bjarne Mastenbroek a Winy Maas. X Landscape Transformations of the Post-communist Countries: mezinárodní mezioborová studentská konference se konala ve dnech 17.–19. 10. 2013 na půdě České komory architektů. Doktorandi z České republiky, Slovenska, Polska, Lotyšska, Srbska, Maďarska a Chorvatska zde prezentovali výsledky své dosavadní práce a výzkumu v krajinářské architektuře, urbanismu, antropologii, sociální geografii, ekologii, vizuálním umění a architektuře. Zaštiťujícím oborem konference pok r ačov ání na s . 12
Knihomol X Přírůstky v Ústavní knihovně. Vybíráme ze zajímavých titulů z knižní pozůstalosti prof. Jiřího Musila. Andrusz, Gregory – Harloe, Michael – Szelenyi, Ivan (eds.), Cities after Socialism. Urban and Regional Change and Conflict in Post-Socialist Societies, Oxford 1996; Benevolo, Leonardo, Die Geschichte der Stadt, Frankfurt 2000; Borščevskij, M. V. – Uspenskij, S. V. – Škaratan, O. I., Gorod. Metodologičeskije problěmy kompleksnogo social‘nogo i ekonomičeskogo planirovanija, Moskva 1975; Braunfels, Wolfgang, Urban Design in Western Europe. Regime and Architecture, 900–1900, Chicago – London 1988. 2
lukáš makovsk ý
záběr y z veřejné prezentace kandidátů na děkana fa č vut
Habilitace 2012 Interview s doc. Irenou Fialovou o výzkumu a popularizaci architektury Volná rubrika Alfy představuje nově habilitované pedagogy FA ČVUT Váš habilitační spis se nazývá Výzkum a popularizace architektury – z pohledu vlastní architektonické praxe. Jak byste svou docentskou práci charakterizovala? Moje habilitační práce nebyla úplně typická. Podle zákona můžete k habilitaci předložit práci, která přináší nové vědecké poznatky, nebo soubor vlastních uveřejněných prací doplněných komentářem, tiskem vydanou monografii, která přináší nové vědecké poznatky, umělecké dílo, výkon nebo soubor díla. Teoretici architektury většinou předkládají monografii nebo práci, která přináší nové vědecké poznatky. Praktikující architekti předkládají nejčastěji soubor svých publikovaných realizací doplněných komentářem. Nezapadám ani do jedné z těchto kategorií. Dvacet let se pohybuji na rozhraní teorie a praxe, ve kterém jsem doma a které taky zkoumám. Dovolila jsem si předložit jako habilitační práci své monografie jako soubor vlastních uveřejněných prací a doplnila je komentářem, který jsem nazvala Výzkum a popularizace architektury. Moje knihy o architektuře jsou případovými studiemi té které věci – stavby, architekta nebo tématu – určenými pro širokou veřejnost. Nejsou proto psány vědeckou formou, tzn. že v nich nejsou popsány všechny zdroje, kroky a postupy, podle kterých jsem došla k těm kterým závěrům, přestože jsem všechny tyto kroky musela udělat, abych mohla knihy napsat. V habilitační práci jsem právě tento skrytý proces ukázala a zasadila ho do rámce současné celosvětové diskuse o výzkumu a popularizaci architektury.
irena f ialová
S jakými klíčovými problémy se podle vašeho názoru výzkum architektury potýká? Základní problém výzkumu architektury tkví v tom, že nemá vybudovanou vlastní metodologii a přebírá ji z jiných oborů. Jmenovitě z humanitních a přírodovědných. Výzkum architektury v rámci univerzitního prostředí se systematicky vyvíjí teprve od šedesátých let minulého století, přestože to, co dělal CIAM ve dvacátých a třicátých letech minulého století je výzkum, stejně tak jako Vitruviových 10 knih o architektuře. Po dnešním doktorandovi bychom však chtěli, aby prokázal, jak ke svým tezím došel. Vitruvius podobně jako Le Corbusier, Rem Koolhaas nebo Roman Koucký svá tvrzení většinou neodůvodňují ani nesystematizují. Vycházejí ze své vlastní tvůrčí zkušenosti, kterou zobecňují, vytvářejí teorie, aniž by si ověřovali, zda a za jakých podmínek jsou platné a použitelné. Tyto teorie jsou vlastně manifesty, a ne skutečnými teoriemi, nevykazují náležitosti skutečného výzkumu. Nicméně pro architekturu je tato situace typická: architektonická díla jsou natolik jedinečná, že se vedle staleté praktické zkušenosti náš obor opírá o řadu dílčích teorií, nikoliv o jednu základní teorii architektury. Pokud by architektura nebyla i uměním, ale pouze vědou, měli bychom všechny existující teorie prověřovat. Jak by bylo možné je prověřovat? Vzali bychom např. Kouckého teorii urbanismu, že pro základní organizaci města stačí dvě čáry – jedna vymezuje veřejný a neveřejný prostor a druhá odděluje město a krajinu – a prověřili prozkoumáním určitého počtu měst, zda platí nebo ne. A pokud by se nám podařilo najít dobře fungující a krásná města, která mají veřejné a neveřejné prostory nejasně oddělené a chaotický vztah města a krajiny, prokázali bychom, že jeho teorie, jeho manifest neplatí. Toto ovšem jako architekti neděláme. Především proto, že každé město má naprosto specifické podmínky vzniku, vývoje a existence. Těžko je mezi sebou porovnáváme, obtížně navazujeme na výsledky jiných výzkumů, z hlediska humanitních a přírodovědných oborů je náš výzkum naivní, neučesaný, systematičtěj-
3
ú s p ě š n ý t ý m „ s o l a r d e c a t h l o n “ b y l u v í t á n n a l e t i š t i v á c l a v a h a v l a d ě k a n e m p r o f. z d e ň k e m z a v ř e l e m a t a j e m n i c í j a n o u t o t h o v o u . p ř e d s t a v i l s e t a k é p r e z e n t a c í p ř e d v e d e n í m f a k u l t y.
ší jsme pouze ve výzkumu materiálů a stavebních technologií a trochu také ve vývoji a teorii architektury. Je tato situace definitivní, nedá se s ní něco dělat? Architektonický výzkum se neustále vyvíjí. V posledních deseti patnácti letech se vyvíjí vedle dvou základních a navzájem se prolínajících přístupů tzv. kvantitativního a kvalitativního výzkumu ještě jakýsi třetí typ výzkumu, kterému se říká „research by design“ neboli výzkum prostřednictvím metody navrhování. Jeho zastánci tvrdí, že architekti mají zkoumat otázky architektuře vlastní prostřednictvím metod, které jsou jí jako oboru vlastní. Že si tedy metody nemáme půjčovat od humanitních nebo přírodovědných oborů, ale vycházet ze skutečnosti, že podstatou práce architekta je navrhovat. Navrhování je proces, kterým vyřeším a zhmotním nejlepší řešení složitého problému, jenž se skládá z velkého množství neznámých souvislostí, očekávání, omezení a vývoje. Research by design je typem výzkumu, ve kterém povyšuji proces navrhování na výzkumnou metodu, většinou hledám řešení konkrétního problému, zadání a navrhuji řešení ve variantách. Ty následně mezi sebou porovnávám pomocí nejrůznějších kvantifikovatelných kritérií tak, abych si ověřil a odůvodnil, že nejlepší řešení je opravdu nejlepší a proč. Je zajímavé, že jako tvůrčí jednotlivci si často myslíme, že je přeci „jasné“ , které řešení je nejlepší, a opíráme se přitom o svou letitou praktickou zkušenost. O to více jsme překvapeni, když výsledky takových porovnání odhalí úplně nové souvislosti, které by nás jinak nenapadly.
4
Zažila jste nějaké podobné překvapení, když jste pracovala na svých knihách? Ano, zažila. Když jsem psala o Zlatém Andělu, dokumentovala jsem proces vzniku projektu a stavby, byla jsem jeho součástí a měla přístup k veškeré dokumentaci i archivům. Kniha o Tančícím domě ale vznikala patnáct let po zahájení projektu a osm let po dokončení stavby. Přestože jsem hovořila se spoustou lidí, kteří se projektu přímo účastnili, a měla k dispozici všechny archivy, proces jeho vzniku už ne-
šlo dohledat. Nemohla jsem sbírat jakákoli data, potřebovala jsem najít úhel pohledu, abych věděla, která data sbírat, a mohla z nich vybudovat příběh. Ve vědecké terminologii se tomu říká hypotéza nebo základní výzkumná otázka. Zpočátku mě zajímal vztah Vlada Miluniće a Franka Gehryho. Zajímalo mě, jak spolupracovali, kdo z nich hrál při vzniku domu jakou roli, jakým způsobem Gehry tvoří a co je pravdy na tom, že tvoří sochy a ne domy, jak o něm mnozí čeští kolegové rozhlašovali. Také mě zajímalo, nakolik ovlivnily 3D digitální technologie navržený tvar a vzhled domu. Ani jedno z těchto témat ale nepřineslo nic objevného. Brodila jsem se ve stále větší kupě střípků a celek mi pořád unikal. Až pak mě zaujalo, že Tančící dům a Bilbao vznikaly téměř ve stejnou dobu a byly si nápadně podobné. Zdálo se, že Tančící dům je malým neduživým levobočkem hvězdného Bilbaa. Byla jsem hodně překvapená tím, k čemu jsem došla: bylo to přesně naopak. Tančící dům byl v Gehryho tvorbě tou klíčovou, prototypovou stavbou, na níž si vyzkoušel v malém, co na Bilbau zrealizoval ve velkém. Tančící dům byl zlomovým dílem, které nastavilo směřování Gehryho tvorby na dalších dvacet let. Procesem jeho projektování jste se zabývala do detailu. Který okamžik lze tedy považovat za klíčový? Tančící dům jsem zkoumala z co největšího množství úhlů pohledu jako případovou studii. Procházela jsem mnoho archivů, jen v archivu Vlada Miluniće jsem strávila 14 dní, v archivu Franka Gehryho více než týden, a mluvila asi s dvaceti nejdůležitějšími aktéry projektu a stavby. Také s Pavlem Satoriem, zástupcem investora, a jen tak mimochodem se ho na konci rozhovoru zeptala, na jaký nejkrizovější moment celého projektu si vzpomíná. A dozvěděla jsem se, že uvažovali o skončení celého projektu, když památkáři požadovali snížení výšky prosklené věže Ginger o patro. Nedávalo mi to smysl. Tančící dům se roztahoval třetinou své užitné plochy mimo obrys svého pozemku a současně byl na hranici ekonomické návratnosti? Teprve poté jsem zjistila, že návratnost investice byla spočítána na základě hmotové studie Vlada Miluniće, která nezohlednila fakt, že koncem šedesátých let 20. století došlo při rekonstrukci křižovatky a tramvajové trati
p ů v o d n ě s e k o n a l y p r o m o c e a b s o l v e n t ů f a č v u t v b e t l é m s k é k a p l i . v p o s l e d n í d o b ě s e c e r e m o n i á l o d e h r á v á n a p ů d ě f a k u l t y a r c h i t e k t u r y.
k záboru 12 procent původního pozemku. V jediném ze zhruba 400 novinových textů, které jsem prošla, se Milunić zmínil, že tvarování celého domu je nutností, aby byl dům rentabilní. Proto hrálo těch několik čtverečních metrů v posledním patře tak velkou roli. A pravděpodobně proto Tančící dům tak radikálně vystoupil svými dvěma věžemi do veřejného prostoru a proto je tak dynamicky nakloněný, že jako první stavba na celém světě potřeboval ke své realizaci digitální 3D technologie.
postupně přetavily v to, co nazýváme historickou událostí. Budu-li ovšem hledat nové pojmy, pak je blogosféra absolutně ideálním zdrojem informací. Díky blogosféře mohu tedy kontrolovat potřebnost zmíněného nového pojmu a také jeho kořeny. Proč bylo toto či jiné slovo citované? Proč ho je nebo bylo zapotřebí? Označuje nějakou situaci ve společnosti, kde se stalo něco nového, co si zasluhuje nové, resp. vlastní pojmenování? A pak mohu zkoumat, co se to ve společnosti stalo, co se proměnilo.
Dovolte kacířskou otázku: jaký smysl má vůbec výzkum architektury? Domnívám se, že výzkum má pro architekturu jako obor podobný význam, jaký má literatura pro vývoj jazyka a národa. Výzkum je definovaný jako vytrvalý a systematický proces zkoumání nějakého problému či problémů s cílem objevit, interpretovat nebo přepracovat fakta. Díky němu ladíme a systemizujeme náš myšlenkový proces, formulujeme a ukotvujeme nové pojmy, abychom si vzájemně porozuměli, vytváříme databáze znalostí, předáváme si znalosti, vychováváme další generaci. V praxi se mnoho z toho děje spontánně, ale rozptýleně a dočasně.
Čím se líší blogosféra od diskuse v tištěných médiích? Pro mě osobně je blogosféra jako vrtkavé a rozmarné počasí, zatímco tradiční média by měla být spíš pomale se proměňujícím podnebím. V blogosféře se ale objevují i velice odborné texty, které byly poskytnuty z určitého důvodu široké veřejnosti. Například Christopher Alexander je jedním z teoretiků architektury, který poskytuje velké množství své teoretické práce volně webu s cílem ověřit si správnost svého uvažování. A taky je to samozřejmě způsob, jak co nejefektivněji šířit své myšlenky. Děkuji za rozhovor. JHR
Dovolte se vrátit k pojmu research by design. Jak byste vysvětlila rozdíl mezi tímto termínem a mezi termínem design research? Design research je výzkum procesu navrhování, zatímco research by design je výzkum prostřednictvím metody navrhování. Výzkumu procesu navrhování se věnuje spoustu oborů včetně například ekonomie, protože množství klíčových nápadů vzniká tvůrčím procesem, který je analogický procesu navrhování. V odborné veřejnosti se objevuje i diskuse na téma rozdílu mezi tradičními médii a blogosférou. Jaký je vás názor na tyto jevy? Blogosféra je médiem, zachycujícím přítomnost, je skvělá pro okamžitý otevřený diskurz o jakémkoliv tématu či problému. Neumí ale odhadnout souvislosti, vliv, význam a dosah daného problému, potřebuje tradiční média na to, aby jednotlivé okamžiky
Architektura, urbanismus, pan profesor Jiří Musil a knihy
Je to pár týdnů, co jsme v knihovně v sedmém patře měli možnost sejít se nad nově získanými knížkami z pozůstalosti pana profesora Jiřího Musila, sociologa měst, který působil na naší Fakultě architektury v letech osmdesátých a v první polovině devadesátých let minulého století. Do knihovního fondu spravovaného Ústavem teorie a dějin architektury se tak nově dostaly některé knihy o městech, urbanismu a osídlení, jež zesnulý profesor za dlouhá léta nasbíral: české i světové publikace, mezi nimi také práce napsané samotným Jiřím Musilem. pok r ačov ání na s . 8
5
Cena Břetislava Štorma 2013 Vojtěch Feigl, Daniela Kočová, Zdeněk Hromádka a Martin Stočes, ateliér prof. Václava Girsy, FA ČVUT Rehabiltace lázní Kyselka u Karlových Varů
6
Z autorské zprávy Bývalý lázeňský areál v obci Kyselka v blízkosti západočeských Karlových Varů je situován v krásném přírodním lesnatém údolí meandrující řeky Ohře a jeho historie a zašlá sláva je spojena především s prameništěm věhlasných minerálních vod známých pod jménem Mattoni. Právě výrazné osobnosti Heinricha von Mattoni vděčí zdejší léčivé minerální vody a celý lázeňský areál za nebývalý rozkvět, který vyvrcholil zlatou érou na přelomu 19. a 20. století. Postupný úpadek a následné opuštění celého areálu a devastace, která jej postihla v posledních desetiletích, přivedla většinu objektů do žalostného stavu. Návrh revitalizace lázeňského areálu koncepčně využívá všech bohatých potenciálů místa, respektuje a oživuje historické hodnoty a bývalou krásu dochovaných objektů a je veden snahou o vytvoření atraktivního a příjemného prostředí pro společenská setkání a relaxaci. Podstatou urbanistického a architektonického řešení je navrácení romantizujícího ducha 19. století a oživení specifické atmosféry zlaté éry lázeňského prostředí, který v sousedství světoznámých multikulturních Karlových Varů nabídne osvěžující alternativu. Hlavní majestátní lázeňská hala, tzv. Ottův pramen, je v dominantní poloze jemně zasazena do romantické lesnaté krajiny ve svažitém terénu a dostupná sítí cest pro pěší. Obnovou historické stáčírny s plněním lahví minerální vodou a přilehlého multifunkčního kulturního sálu návrh navrací do tohoto dosud chátrajícího lázeň-
ského srdce nový pulzující život. Obnova nejvýstavnější a zároveň nejohroženější neorenesanční budovy lázní Kyselka, vlastního sídla Heinricha von Mattoni, je řešena s novým využitím pro krátkodobé ubytování hostů s vyšším standardem formou rehabilitace výstavných vilových interiérů, kterému je podřízeno i nové funkční a technické řešení. Architektonické návrhy využívají mimo jiné detailní stavebně-historické průzkumy, archivní rešerše a fragmenty dochované historické podoby jednotlivých objektů, přičemž nové architektonické vstupy jsou výrazově podřízeny celkové koncepci. Celé nové řešení souboru staveb, zahrnující vedle Ottova pramene a vily Mattoni revitalizaci restaurace, altánů, kolonády a řady lázeňských domů včetně parkoviště, je charakteristické svou provázaností s přírodou a rozsáhlou cestní sítí, nabízející řadu vycházek do blízkého i vzdálenějšího okolí. Představuje tak životaschopnou vizi nové životní etapy tohoto těžce postiženého místa, které by mělo nadále zůstat významnou součástí našeho kulturního dědictví. Ze zprávy poroty Porota ocenila komplexní a perfektně prezentované řešení, které vychází ze zodpovědně zpracovaných průzkumů. Návrh důsledně usiluje o revokaci atmosféry bývalých lázní s podřízením se požadavku na minimální novodobé intervence. Hodnotila se také kolektivní souhra s koncepčním přesahem do širších vztahů krajinářského konceptu. 1 Celková situace návrhu obnovy centrální části lázní Kyselka, 2 Vila Mattoni, historický snímek, 3 Návrh obnovy v současnosti devastované vily Mattoni, 4 Pohled od řeky Ohře na revitalizovaný areál lázní, v popředí objekty restaurace a kolonády, v pozadí pavilon Ottova pramene, 5 Vila Mattoni, půdorys, 6 Vila Mattoni, návrh obnovy, 7 Řezy areálem.
2
3
6
4
5
7 1
dokončení ze s . 5
8
z á b ě r y a l f y z v e ř e j n é p r e z e n t a c e p ř í r ů s t k ů z k n i ž n í p o z ů s t a l o s t i p r o f. j i ř í h o m u s i l a v ú s t a v n í k n i h o v n ě f a č v u t
Pro ty, jimž jméno Jiřího Musila moc neříká, krátká vsuvka o něm. Problematice měst se tento poválečný žák Jana Patočky v oboru filozofie a sociologie na Filozofické fakultě začal po absolvování školy věnovat spíše z nouze. V padesátých letech pro něj totiž bylo jediné dostupné a zároveň ještě trochu odborné místo v tehdy vznikajícím Výzkumném ústavu výstavby a architektury. Českou odbornou veřejnost šedesátých let oslovil především svými knihami Sociologie soudobého města a Lidé a sídliště. Politického uvolnění šedesátých let využil k tomu, aby si vytvořil mezinárodní kontakty a začal publikovat i na mezinárodním fóru. Epizoda jeho pobytu na naší fakultě znamenala pro tehdejší katedru urbanismu první pootevření oken a rozhodně přispěla k profilaci řady absolventů, kteří dnes v oboru urbanismu a územního plánování úspěšně působí. Po revoluci Jiří Musil obnovil činnost Sociologického ústavu Akademie věd. Díky nadaci George Sorose založil v Praze spolu s filozofem a sociálním antropologem Ernestem Gellnerem Středoevropskou univerzitu a učil na ní i později v Budapešti, kam se tato instituce odstěhovala, když se ukázala jako trochu přes míru malým českým poměrům. V Praze také spolupracoval s Centrem pro sociální a ekonomické strategie při Fakultě sociálních věd UK například na projektu věnovaném sociální soudržnosti. K Fakultě architektury si zachoval kolegiální vztah: přicházel, kdykoliv jsme ho pozvali, a jeho příležitostné přednášky studenti rádi navštěvovali. Když jsem se knihami z odkazu profesora Musila před pár dny v knihovně znovu probíral, vzpomněl jsem si, jak obtížné bylo před listopadem 1989 dostat se k jakékoliv soudobé světové odborné knížce či časopisu. Jiří Musil měl ve světě kontakty, ale i tak musel určitě vynaložit hodně úsilí, aby se dostal k informacím o tom, co se za našimi hranicemi v urbanismu a ve městech děje a o čem urbanisté uvažují. Snad díky tomu také dokázal odolávat módním klišé a odborným předsudkům, které (nejen) v naší branži byly, jsou a budou. Na základě výsledků vlastních výzkumů tak bořil dnes již překonané mýty o schopnosti centrálního plánování vše vyřešit a zlomit vůli lidí, kteří chtějí každý něco jiného; a také mýty stále přežívající, například o idylickém životě na venkově a o anonymitě života na sídlištích.
Co se týče informací a jejich zdrojů, je dnes úplně jiná situace. Informace lze získat snadno, i když o odborné spolehlivosti a kvalitě přinejmenším těch lehce dostupných na internetu a v dalších nových médiích někdy víme velmi málo. Namísto čtení občas nezáživných a těžko srozumitelných odborných textů skáčeme po odkazech a klíčových slovech a obrázcích. Koneckonců i seriózní články a knížky mnohdy čteme jen tak zběžně. Navíc jsme přesvědčováni, že informace stárnou, platí nejspíš jenom ty nejčerstvější, takže nemá velkou cenu pronikat moc do hloubky, když to záhy bude zase jinak. A tak namísto budování vlastního poznání pomocí porozumění moudrosti těch před námi se sami odsuzujeme k povrchním pokusům nalézt to, co už dávno před námi někdo publikoval. Tím, že si takto šetříme čas a námahu, odsuzujeme se k věčnému zapomínání a objevování dávno objeveného. Namísto pochopení logiky, v jaké naše města vznikala, vyvíjela se a fungují, propadáme pocitu, že teprve my jsme povoláni, abychom do nich vnesli námi objevený absolutní řád. Pokud čteme něco odborného, dáváme přednost autorům z vlastní branže, takže vnímáme města pouze jako architektonická díla a prostory. Snad proto často zapomínáme, že architektura i prostory jsou pouze dějišti procesů a činností, které v nich probíhají. Z malé znalosti faset diskurzu také snadno propadáme nekritickému obdivu vůči autorům, kteří jsou právě „in“ a jejichž knihy – nebo spíš jen některé jejich pasáže – jsme si přečetli. A přitom nám třeba unikne, že to, co na nich obdivujeme, se už mnohem dříve vědělo, nebo bylo naopak už zpochybněno. Když navštívíte nějakou americkou univerzitu, prohlédnete si knihovnu. Přestože jsou naše knihovny s těmi americkými nesrovnatelné, přece jenom se zkuste vypravit do sedmého patra a po levé straně místnosti si v podřepu proberte, co nám profesor Musil odkázal. Není toho na celou knihovnu, ale i tak tam určitě něco zajímavého najdete. Prof. Karel Maier, vedoucí Ústavu prostorového plánování FA ČVUT
michal petr
LAB: Očima doktorandů 1/ Zaujala vás některá z myšlenek v posledním vydání Alfy? 2/ Ve které části vaší práce se nacházíte? Překvapila vás v jejím průběhu některá skutečnost či idea? 3/ Jak posuzujete tendenci vývoje Klatov, odkud pocházíte, směrem k formování „ideálního města“? Blíží se, nebo se naopak vzdaluje?
Michal Petr 1/ Tématem minulé Alfy byla volba děkana. První názor profesora Mirko Bauma vybočuje z mantinelů charakterových či osobnostních kvalit. Kritizuje ztrátu akademických svobod, rostoucí ekonomizaci univerzit. Myslím, že se začínáme pohybovat v době, kdy se tyto tendence projevují stále zřetelněji. Idea vzdělání se pomalu vytrácí a ztrácí na hodnotě. K dosažení studijního cíle není potřeba jít do hloubky problémů, stačí je brát jako fakta. I když jsou informace čím dál dostupnější, jejich interpretace je stále obtížnější. 2/ Studuji v druhém ročníku doktorského studia. Zabývám se tedy vizemi měst a jejich dopady na „ideální plán města.“ Dále zkoumám roli ideálního plánu při reálném vývoji urbanistické disciplíny i konkrétních sídel. Aktuálnost našeho tématu vychází ze současné absence tohoto typu tvorby, patrné jak v odborné, tak laické veřejnosti. Tyto zkoumané děje probíhají v kontextu koloběhu zrychlené proměny životního stylu, politických, demografických, sociálních, ekonomických a obecně kulturních podmínek měst. Téma práce postupně zužuji. Konkrétně bych rád popsal souvislosti mezi aktuálními potřebami společnosti kladenými na města, potřebami rezonujícími ve vizích měst, ideálním urbanismem a urbanistickou teorií. Klíčovým úkolem práce je výzkum dopadů ideálního urbanismu na fyzickou podobu města. Dalším úkolem je zkoumání zohlednění hierarchie potřeb společnosti z hlediska jejich časového dopadu na reálnou podobu města. Výzkum je časově omezen na období od poloviny 18. století, tedy dobou, kdy existující
městské hradby ztrácejí smysl, do šedesátých let 20. století, postmoderním výbuchem. Nutným předpokladem práce je vytvoření katalogu ideálních plánů měst a jejich analýza z hlediska dopadu na město – vychází z potřeby povědomí o historii urbanistických plánů měst, jejich dobových kontextů, které ovlivnily jejich vznik. 3/ Úvodem je potřeba říci, jak si představit formování „ideálního města“. Ve své práci dospívám k poznání, že to můžeme objasnit jako hledání odpovědí na podněty diskurzů potřeb společnosti a vize města. Diskurz vize města je pak naplňováním potřeb společnosti. Projevy vize města ovlivňují jeho ideální urbanismus. Klatovy město s vizí. Vznikly jako součást sídelní struktury Přemysla Otakara II., asi největšího urbanistického (lokátorského) činu. Město plnilo díky geografické poloze strategickou funkci a z pozice města, ležícího na obchodní stezce do Bavor, dobře profitovalo. V 19. století formovala ideál města rozvíjející se průmyslová výroba, mohutně překračující nefunkční městské hradby. Tyto role přinášely městu zřetelnou vizi, smysl jeho existence a strategii jeho rozvoje, která mu vydržela do konce 20. století. Svůj ideál pro dnešní dobu teprve hledají. Prezentují se jako turistické centrum, město poskytující svým občanům životní komfort. V Čechách najdeme více podobných měst, která se hledají jako Klatovy. Tento proces má první dopady na obyvatele. V devadesátých letech minulého století přišlo město v podstatě o všechny průmyslové podniky. Fakt, že Klatovy neleží na žádné z velkých rozvojových os, vyřadil město z reálné možnosti zajistit příchod větších zaměstnavatelů. Nové rozvojové plochy průmyslu zůstávají prázdné. Skutečnost, že městu chybí práce, ovlivňuje rozhodování mladých lidí, kteří nevidí v Klatovech svou perspektivu. Tím průměrný věk Klatova roste a ceny realit klesají. Přes tyto problémy se Klatovy od revoluce proměnily. Město postupně upravilo veřejné prostory, od historických centrálních až po ty sídlištní. Klatovy se dnes formují díky svému historickému jádru v místo s turistickým potenciálem. Spolupráce s blízkými bavorskými městy přináší slibné možnosti pro utváření ideálu Klatov. Doktorand je absolventem FA ČVUT (2011),doktorandská práce Role urbanistické vize „ideálního plánu“ ve stavbě měst, Úst av navrhování III, školitel Ing. arch. Jan Sedlák.
9
kateřina nov ákov á - br ůhov á
Architektura z odpadu Výsledky spolupráce s ETH Curych
10
Po roce a půl snažení, tápání, měření a experimentování a hlavně spolupráce s ETH stojíme na břehu Curyšského jezera připraveni k realizaci. Naším úkolem je postavit pódium z PET lahví, které by uneslo komentátora závodů zvaných Recyclatta, kde mezi sebou soutěží posádky na lodích vyrobených z plastových lahví. Ale zpět k počátkům. Jako doktorandka FA ČVUT jsem získala stipendium ESKAS, jež švýcarská vláda uděluje každoročně dvěma studentům v České republice, a odebrala se na devět měsíců do „města vědy“ v Curychu. Studuji vzdálenou komunikaci u architektů, a tak jsem měla v úmyslu otevřít kooperativní seminář pro české i švýcarské studenty s tématem – jak jinak – architektura z odpadu. Na jaře roku 2012 se to také zdařilo a přes on-line komunikační kanály si spolu povídaly skupiny českých a švýcarských studentů. Úroveň technického vybavení na obou školách se ale dramaticky lišila, a tak bylo nutné vyvinout speciální aplikaci, která by účastníkům kromě slova a obrazu zprostředkovávala i rychlou výměnu skic, pro komunikaci architektů nezbytnou. Speciálně pro tento účel vznikl program ColLab sketch, na jehož zdokonalení pracujeme dodnes a který jezdím stále testovat do Curychu. Součástí spolupráce bylo ale i samotné zadání, kdy nás oslovil švýcarský dobrodruh a podnikatel Louis Palmer s myšlenkou, že by bylo zajímavé navrhnout se studenty vysokou věž postavenou z PET lahví, která by upozorňovala na množství vyprodukovaného odpadu. Úkol to byl ovšem nesnadnější, než se na první pohled zdálo. Ze 150 000 kusů prázdných jedenapůllitrových lahví měli studenti navrhnout dvacetimetrovou věž, která by samostatně stála. A co víc, tato struktura měla být postavena a zase zbourána během tří dnů, kdy se v Curychu koná světoznámý festival. Takže performance se vším všudy. Navíc se na konstrukci jednotlivých stavebních dílů měli podílet žáci základních škol, kterých mělo být do projektu zapojeno 260. Prostě početně celkem komplikovaná úloha, nehledě
na naprosto neznámé stavebně-technické vlastnosti PET lahve. První půlrok se v kolaborativním semináři studenti trápili pokusy nějak si to množství jednotek vizualizovat, představit. Pod rukama jim vznikaly sloupy na základních čtvercových i kruhových půdorysech v zásadě nikterak zajímavých tvarů, což zadavatele příliš neuspokojilo (1). Poté, co jsme ve stejném tématu pokračovali během následujícího semestru v Praze, aplikovali jsme parametrickou metodu Rhino grasshopper: A najednou se studentům uvolnily ruce. Při jakémkoliv tvaru byli schopni určit počet stavebních jednotek. Seminář jsme završili workshopem, v němž se studenti také pokusili vyrobit skutečný stavební díl z nasbíraných lahví (2). Bylo zajímavé pozorovat, jak přeskakují od tužky k počítači a zpět podle toho, který nástroj jim zrovna pro danou vizualizaci myšlenky přišel rychlejší a snazší. Zatímco jsme z prvního semestru získali tři neuspokojivé návrhy, z druhého už vzešlo třináct velmi zajímavých, které jsme prezentovali v Curychu na radnici (3). Navíc vítězný návrh Plasticienne od francouzských studentů obsahoval i návod ke stavbě a propagační film. Spolupráce s curyšskou ETH pokračovala i během třetího semestru, kdy doktorandi z Institutu strukturálního designu hodnotili pro naše studenty on-line další festivalové projekty, navržené opět z PET lahví. Systém curyšské superkomunikační místnosti „Value Lab“ byl ale i na místní architekty příliš komplikovaný, a tak jsme zůstali u skromnějších obrazovek, projektorů a laptopů a přizpůsobili naši skicovací aplikaci menším zařízením. Z posledního semestru vznikly dvě realizace: „Relax square“ – zvlněná pochozí PET krajina, která stála 14 dní před NTK, a „Parabolický hyPETboloid“ – miniatura věže, sloužící v Curychu jako pódium pro komentátora (4). Můžeme nyní zkonstatovat, že spolupráce s ETH a náplň stipendia byly využity do posledního dechu. Po roce a půl máme fungující aplikaci prezentovanou na konferenci v Delftu (5) a prototyp únosné konstrukce vyrobené „jen“ z PET lahví. Oba projekty spojuje stejný základní myšlenkový proud: udržitelný rozvoj. A to jak na bázi recyklace, tak v omezení emisí CO2 pomocí kvalitní komunikace na dálku. Kateřina Nováková-Brůhová, doktorandka Kabinetu modelového projektování
1 pr vní pokusy o návrh věže 2 stavební jednotka z pet lahví 3 návrh věže z pet lahví (rous, smejkal ) 4 v í t ě z s t v í m o l a b u v c u r y c h u 2 01 3 z a t e c h n i c k é ř e š e n í 5 v zdálená komunikace pomocí pr ogr amu collab sketch
2
5
1
4
3
11
pokračování ze s. 2
12
byla krajinářská architektura. Šlo o první ročník projektu, jehož garantem je Henry W. A. Hanson IV, vedoucí ateliéru v Ústavu prostorového plánování FA ČVUT, a ředitel Centre for the Future, o. p. s., a byl podpořen ČVUT z interního grantu SVK 38/13/F5. www.landscapearchitecture.cz/conference. https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1423299784552107.1073741836. 1391471931068226&type=1 https://www.facebook.com/media/set/?set=a.529824310439209.1073741865. 360702724018036&type=1 X Současná architektonická tvorba – volitelný předmět pokračoval v zimním semestru 2013/2014 cyklem přednášek praktikujících architektů. Vystoupili 3+1 architekti, Burian Křivinka Architekti a Vlado Milunić: Věže/Struktury. X Prof. Pavel Kalina z Ústavu teorie a dějin architektury se 4. října 2013 zúčastnil mezinárodního sympozia Alla moderna. Chiese antiche e rinnovamenti barocchi: una prospettiva europea (Alla moderna – po moderním způsobu. Staré kostely a barokní opravy v evropské perspektivě), kterou pořádala Akademie sv. Lukáše spolu s Fakultou architektury univerzity Sapienza v Římě (prof. Augusto Roca De Amicis a prof. Claudio Varagnoli). Jednání bylo věnováno zásadnímu, ale v dosavadním výzkumu poněkud podceňovanému tématu – přestavbám středověkých kostelů v období baroka s přesahy k jejich novodobým úpravám. Konference se kromě italských badatelů účastnili kolegové ze Španělska, Německa a Rakouska. Příspěvky z konference vyjdou ve sborníku, zatím není jasné, zda italsky nebo anglicky. X Architektura v perspektivě (26.–27. září) – je zažitý název již pátého ročníku(!) vědeckých konferencí, které pořádá katedra architektury Stavební fakulty Vysoké školy báňské Technické univerzity v Ostravě. Letošní téma Architektura a urbanismus od druhé poloviny 20. století bylo rozděleno do tří sekcí – Urbanismus a veřejný prostor, Soudobé architektonické trendy a Obnova a konverze objektů a architektonických celků. Konference je tradičně mezinárodní s četnými účastníky ze Slovenska, Polska, Belgie – takže zástupci z Prahy (J. Šanda z UMPRUM, z naší fakulty vystupovali O. Beneš a O. Ševčík) a Brna
byli v menšině. Na dvoudenním jednání se zaznělo 35 příspěvků (časový limit 15–20 min. plus diskuse). Klíčové příspěvky vyjdou jako studie v publikaci – i to, spolu s aulou přeplněnou hosty a studenty – patří k dobré tradici. A ještě dvě poznámky na okraj této informace: například téma Specifika městských hotelů v kontextu nových strategií a typologie Z. Tothové bylo naplněno fakticitou a rozhodně by mělo co říci i studentům naší fakulty. Vystoupení ing. E. Tošenovského s tématem Nastala již doba zásadních diskusí nad plány metropolitních měst od roku 1990? bylo pozoruhodné tím, že ukázalo na koncepční, fundamentální přístup, který se otevírá v politické sféře při znalosti a využívání nejnovějších poznatků z oboru urbanismu. Doc. Oldřich Ševčík X Jan Čtvrtník vedl na přelomu letošního října a listopadu v Ústavu průmyslového designu workshop na téma „Design proces a branding“ (bílá technika, návrh spotřebičů s přihlédnutím k hodnotám značky). Čtvrtník studoval ve Švédsku, zkušenosti získal také v americkém NASA, kde se zamýšlel nad vývojem designu pro dlouhodobé pobyty na chystaných stanicích na Měsíci. Je designérem roku 2008, pracoval pro mnoho českých i zahraničních firem, v současnosti žije a pracuje v Itálii u firmy Elektrolux jako průmyslový designér. X Spolek posluchačů architektury zvolil dne 12. 9. 2013 nové vedení. Náčelnicí SPA se stala Zdeňka Havlová, podnáčelnicí pro sponzoring je Martina Donátová, podnáčelníkem pro finance Lukáš Makovský, podnáčelnicí pro PR Karolína Vojáčková, podnáčelníkem pro koordinaci je Kryštof Veis. Revizorem SPA je Vít Podráský.
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 7 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; / s. 6–7: redakce Alfy/ Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 /
[email protected].
