13 bulletin fakulty architektury čvut

08–09/’13 bulletin fakulty architektur y čvut

 j aký má být děkan fa čvut (ii)  čtyři kandidáti na děkana  s  laureátem ceny hlávky 2012  přelet nad ortenovým náměstím

na snímku vladimíra soukenky model hradčan na nedávné výstavě praha haptická v rámci pražské muzejní noci ve dvoraně fa čvut

s n í m k y a l f y z e z a h á j e n í a k a d e m i c k é h o r o k u 2 01 3  / 2 014 , d ě k a n t a k é p ř e d s t a v i l t r a d i č n í f a k u l t n í r o č e n k u

soutěže X XIX. ročník studentské soutěže O nejlepší urbanistický projekt za akademický rok 2012/2013. Do  soutěže lze přihlásit práce semestrální, ročníkové i  bakalářské, zapsané jako urbanistický projekt, termín odevzdání přihlášky spolu s  prací – do 30. 10. 2013. Odevzdávejte svázané v deskách formátu a3 v místnosti č. 615 na FA ČVUT, lze zaslat též poštou. Přihlášky do soutěže http://www.gis.cvut.cz. Knihomol

2

X Ústav teorie a  dějin architektury a  Ústav prostorového plánování Fakulty architektury ČVUT prezentoval 16. 9. 2013 v Knihovně ústavů teorie a dějin a VCPD významné přírůstky věnované rodinou zesnulého profesora Jiřího Musila z jeho pozůstalosti. Knih darovaných rodinou je zatím přes sto padesát a jsou k dispozici ve studovně knihovny.  V blízké době počet darů ještě vzroste. Datace knih začíná čtyřicátými léty 20. století a končí současností a jsou východní i západní provenience. Řada z nich obsahuje věnování autorů. X „Tvary – formy – ideje“ je název reprezentativní více než třistapadesátistránkové knihy s 19 studiemi a esejemi, která upoutá již pohledově – díky výjimečně kvalitnímu grafickému ztvárnění. Na  páté stránce čteme: „Věnováno prof.  PhDr.  Rostislavu Šváchovi, CSc.“. Sám oslavenec (nar. 16. 1. 1952 ) je v publikaci připomenut skromně dvěma fotografiemi a  krátce v  úvodu, takže význam teoretika a  historika architektury se stává plně zjevným díky impozantní bibliografii prací (1977–2013) a přes zařazené studie K. Framptona, D. Prelovšeka, M. Platzerové, H. Moravčíkové a  dalších. Rostislav Švácha je v publikaci „přítomen“ ve studiích svých nejmladších spolupracovníků (R. Biegela, H. Guzika, M. Horáčka, L. Hůrkové, I. Panochové). Knížce dominují práce kunsthistoriků, příspěvky A. Šrámkové, E. Přikryla jsou více než skromné, zaujme J. Pleskotovo „Praha Prahou. Architektovo zamyšlení“. Reprezentativnosti vydání odpovídá vysoká kvalita studií

a esejí – jen nesporný vliv R. Šváchy na českou současnou architekturu a její sebereflexi zůstal ve stínu jiných oborů. doc. Oldřich Ševčík T. Petrasová a M. Platovská (eds.): Tvary – formy – ideje. Studie a eseje k dějinám a teorii architektury. Praha, Ústav dějin umění AV ČR, Artefactum 2013, ISBN 978-80-86890-47-0.

výstavy X d-Controle – expozice více než 30 prací studentů Ústavu průmyslového designu FA ČVUT. Era svět, Jungmannovo nám. 767, Praha 1. Od 7. 10. do 30. 10. 2013. Notes X V průběhu jednání Akademického senátu FA ČVUT 2. 10. 2013 byly otevřeny obálky přihlášek k volbě kandidátů na děkana FA ČVUT. Kandidáti jsou: Ing. arch. Dalibor Hlaváček, Ph. D., prof. Ing. arch. Ladislav Lábus, prof. Ing. arch. Robert Votický, D. Arch. (Kingston), PhDr. JUDr. Jiří Plos. Volba kandidáta na děkana proběhne dne 23. 10. 2013 (viz s. 12–23 v čísle). X Na základě výsledků výběrových řízení vypsaných děkanem fakulty na místa akademických pracovníků povedou od zimního semestru 2013/2014 na FA nově ateliéry tito vedoucí: Ing. arch. Tomáš Hradečný (HŠH architekti.cz) v Ústavu navrhování I, Ing. arch. Petr Kordovský (www.knkarchitekti.cz) v Ústavu navrhování II, Ing. arch. Radek Lampa (www.rala.cz) v Ústavu navrhování I, Ing. arch. Josef Mádr (atelierMadr.blogspot.cz) v Ústavu navrhování II, Ing. Tomáš Novotný (atelierkava.cz), v Ústavu navrhování I a Ing. arch. Pavel Ullmann (www.andarch.cz) v Ústavu navrhování I (ateliér ZAN). X Linda Vránová z ateliéru Karel-Červinková-Šafařík z Ústavu průmyslového designu FA ČVUT se stala laureátkou Speciálního ocenění děkanky Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati doc. Jany Janíkové (v rámci soutěže Národní pok r ačov ání na s . 12 cena za studentský design) za návrh urny (čedič, sklo).

jan alinče

pert janda

pavel kalina

jan kasl

Jaký by měl být děkan FA ČVUT? ( II )

Prof. Pavel Kalina, Ústav teorie a dějin architektury

Jak již fakultní zpravodaj referoval, na podzim tohoto roku proběhnou na fakultě volby nového děkana. Stávající děkan prof. Zdeněk Zavřel vykonává svůj úřad dvě po sobě jdoucí funkční období, a nemůže již tedy ve své děkanské roli pokračovat. Alfa oslovila náhodně vybrané členy akademické obce FA ČVUT a osobnosti architektonické scény se žádostí o zformulování představy o charakteristikách budoucího děkana (k tématu též viz s. 12–23).

Jan Kasl, člen Vědecko-umělecké rady FA ČVUT

Jan Alinče, absolvent FA ČVUT (2012), laureát Ceny Josefa Hlávky 2012 Jde o Fakultu architektury a mě napadá, že by její správu a rozvoj měl vedoucí brát jako projekt, kde vystupuje jako odborník na slovo vzatý se všemi vlastnostmi, které by architekt měl mít. Být tvůrcem, psychologem, krizovým manažerem a zároveň mít intelektuální přesah, jenž mu umožní vidět situaci v širší perspektivě, prosadit svůj názor, ale uznat také chybu a ustoupit.

Petr Janda, člen představenstva České komory architektů

Měl by stát v centru a ne na okraji, schopný diplomacie bez oportunismu, společenského vhledu bez podlézavosti, neúplatnosti vlivem, formulace názoru bez eurospeaku a  outsiderského pindání, nesentimentálního sebevědomí a  avantgardního optimismu, nenaivní progresivity a  vůle ji uplatňovat, názorové přístupnosti a  syntézy bez kompromisního rozpliznutí, upozadění ega bez ztráty osobnosti, studu před „opodstatněným“ lhaním a  „nutným“ zlem, neplýtvání pod rouškou šetření, odporu proti kvantitě na  úkor kvality, architektonické komplexity bez trendy kolaborace. Měl by to být aktivní zástupce budoucích architektů, propagující regulérní soutěživost a rovnost příležitostí, nikoli oborový trafikant.

eva kubjátová

Podle Portoghesiho by se architektura třetího tisíciletí měla učit od přírody, přijímat výzvu daného místa, učit se z dějin, zajímat se o inovace, využívat kolektivní zkušenosti („coralità“), pomáhat udržovat přírodu v rovnováze a přispívat k omezení spotřeby. Dobrý děkan by byl takový, který by řídil školu tak, že by studenti zvládali tohle všechno dohromady.

Za  samozřejmé považuji morální osobnostní kvality, profesní bezúhonnost, lidskou slušnost a schopnost vést tým; děkan FA by navíc měl/a být respektovanou osobností z oboru, ideálně s akademickou zkušeností, protože znalost prostředí FA a ČVUT je nutnou podmínkou pro úspěšné řízení fakulty uvnitř a prosazování jejích zájmů v rámci univerzity. My architekti jsme silné osobnosti, jež je obtížné semknout v houfu k realizaci společného cíle, kterým by mělo být posílení profese architekta ve společnosti.

Eva Kubjátová, 4. ročník FA ČVUT

Kvality děkana od A do Z: aktivní, bystrý, cílevědomý, čestný, důvěryhodný, empatický, férový, geniální, hravý, charakterní, inspirativní, jistý, kreativní, lidský, moudrý, nadšený, odvážný, poctivý, rozhodný, řádný, skromný, šikovný, trpělivý, upřímný, úderný, vlivný a zapálený.

Václav Fanta, absolvent FA ČVUT (2013)

Budoucí děkan by měl využít toho, že se na Fakultě architektury vyskytují takoví studenti a pedagogové, kteří se chtějí zabývat nějakým užším či souvisejícím oborem, a jejich specializované studium či výzkum podporovat. Architektura totiž není jen projektování novostaveb. S architektonickým vzděláním se lze věnovat i spoustě dalších činností: designu, interiérové tvorbě, rekonstrukcím staveb, navrhování konstrukcí, památkové péči, územnímu a prostorovému plánování, krajinářské architektuře, ději-

3

václav fanta

nám stavitelství, urbanismu i krajiny atd. Studenti by měli mít možnost se během studia na některou subdisciplínu specializovat.

Ing. Vladimír Sitta, vedoucí ateliéru

Do akademického světa jsem vstoupil vážněji teprve nedávno. Necítím se proto nějak zvlášť kvalifikovaný ke konstruování ideální hlavy instituce, kde se líhnou budoucí architekti. Úloha děkana je často nezaviděníhodná, připomíná roli dirigenta ve Felliniho Zkoušce orchestru. Pro mne je to kouzelník, který je z  názorového koktejlu a pneumatických eg schopen vytvořit fungující organismus, jenž je inspirativní pro studenty i  pedagogy. Zároveň je žonglérem, jenž ze splasklého vrchnostenského měšce vykřesá energii k udržování instituce, která má respekt nejen v české kotlině, ale i v jiných teritoriích. Ve světě existuje pár supermágů, kterým se v záplavě generických škol podařilo vytvořit magnetická místa architektonického školení. Jen maně mě napadá intelektuálně neúnavný Alvin Boyarsky z Architectural Association v Londýně, John Hejduk z Cooper Union, jihoafrický import na RMIT Melbourne Leon Van Schaik anebo Bartlett Petera Cooka. Co je pro tyto školy charakteristické, je dlouhodobá vize jejího směřování, schopnost fermentace talentů a místo neotřelého uvažování o budoucím charakteru lidského prostředí. Jsou to skutečné laboratoře idejí. Tyto školy integrují různé, u nás dodnes pohodlně a nesmyslně rozškatulkované disciplíny, jako je architektura, urbanismus, krajinářská architektura, ekologie a další ve smyslu jakéhosi nového Bauhausu. Současný děkan zanechává za sebou střevíce vykotlané vzácným světorozhledem. Přeji si, aby novému děkanovi padly jako ulité. Nebude to mít lehké.

Prof. Alena Šrámková, vedoucí ateliéru 4

Asi se netrefím do otázek, s dovolením se zaměřím na svou vizi naší fakulty. Škola, jak se domnívám, má správně a dostatečně nadimenzovaný program jednotlivých předmětů. Pro výuku v ateliérech bych doporučila:

vladimír sitta

alena šr ámkov á

pavel z věřina

1/ zásadně zmenšit kapacitu žáků, učitelů i administrativy. Posílit výběr přijímaných žáků. 2/ O výuce v ateliérech by měli rozhodovat katedry a učitelé. To znamená nevymezovat kdy a  jaké typologické prvky učit. Ponechat rozdělené pouze na  urbanismus a architekturu staveb. Tím posílit soutěživost, vertikalitu ateliérů a odpovědnost žáků. Děkan by měl být co nejvelkorysejší.

Prof. Pavel Zvěřina, člen Vědecko-umělecké rady FA ČVUT, pedagog FA univerzity v Řezně

Z mého pohledu by měl být především osobou autentickou s mezinárodním rozhledem, s vlastním architektonickým postojem a vizí vývoje fakulty. Dalšími atributy jsou analytické, organizační a  komunikační schopnosti, empatie, sociální kompetence, nadhled, humor, vedení fakulty inter pares s ohledem na kompetence jejích stávajících členů včetně integrace studentů a  jejich orgánů, tedy tyto akceptovat, podporovat a umožnit jim optimální rozvoj a agilitu ve prospěch celku a definovaných parametrů vývoje. Dále jistá dávka pragmatismu a současně i vášně při jednáních s ostatními institucemi jak v národním, tak i mezinárodním kontextu.´

Jan Alinče: Studia v Praze mě připravila dobře Hovoříme s laureátem Ceny Josefa Hlávky 2012 Co z vaší diplomky mohlo oslovit vedení školy, aby vás nominovalo na Cenu Josefa Hlávky? Nedokážu odhadnout, co konkrétně mohlo z  práce zaujmout, ani vlastně přesně nevím, zda jsem byl nominován na  Cenu Josefa Hlávky na  základě diplomové práce. Vycházet snad mohu z kladného hodnocení vedoucího práce profesora Ladisla-

noví vedoucí ateliérů (viz s. 2):

tomáš hradečný

petr kor dovsk ý

radek lampa

va Lábuse, podle nějž byl projekt vypracován nezvykle komplexně, zeširoka a zároveň do hloubky. Osobně si na projektu kláštera pro komunitu mnišek dominikánského řádu cením především možnosti setkat se s lidmi z okruhu kláštera a konzultací s vedoucími práce, profesionály z oboru humanitních věd i krajinnými architekty, které mi umožnily vytvořit společenské a  teoretické základy, z  nichž samotný projekt vznikal. Nemohl byste uvést konkrétní problém, se kterým jste měl největší trápení – a jehož řešení možná mohlo také přispět ke kladnému hodnocení? Pro mě bylo největším úkolem rozpoznat roli novostavby kláštera v současné době a její vztah k historii. To se reálně projevilo v několika základních rozhodnutích: jednak na téma otevřenosti či uzavřenosti vůči okolí, resp. v  odstupňování prahů kontaktu návštěvníka s klášterním životem v podobě veřejného dvora jasně vymezeného ohradní zdí a z něj přístupné haly rozdělující dále směry do kaple, přijímací místnosti hostů a klauzury. Dalším tématem byla návaznost na daný urbánní a přírodní kontext: navrhl jsem dvojí přístup k areálu: ulici pro pohodlný příjezd a poutní cestu stoupající historickým zeleným úvozem z centra obce, návštěva klášterní kaple je pro poutníky odměnou za překonání určité překážky v podobě pěšího stoupání k areálu. Dalším tématem byla otázka základní podoby stavby – má být novotvarem, nebo má respektovat tradiční dispozici? K čemu jste se přiklonil vy? K tradičnímu uspořádání do čtverce okolo rajského dvora s orientovanou klášterní kaplí přisazenou k ambitu ze severu. Toto dispoziční schéma nejpřesněji vystihuje potřeby provozu menší klášterní stavby v ideálních podmínkách, tedy v situaci, kdy dispozice není omezena specifickou urbanistickou situací. Architektura klášterů jako církevních staveb spojujících duchovní a obytnou funkci reflektuje jejich komplexní způsob užívání. Nalezení koncentrované formy bylo pro mě zásadní. Ze čtvercového perimetru okolo rajského dvora vystupuje střecha kaple vertikálně a hmota domu hostů horizontálně.

josef mádr

tomáš novotný

pavel ullman

Které ze setkání s lidmi z okruhu kláštera a konzultací s vedoucími práce – architekty, profesionály z oboru humanitních věd i krajinnými architekty, jak uvádíte, pro vás bylo nejinspirativnější? Nejintenzivnější byly pochopitelně diskuse v prostředí fakulty, tedy s vedoucím práce, profesorem Ladislavem Lábusem a s architektem Michalem Šrámkem. Velmi obohacující byla setkání s doktorem filozofie Vratislavem Jiljím Slezákem, germanistou, překladatelem, vysokoškolským pedagogem a přítelem komunity sester dominikánek v Praze-Lysolajích. Nad rozpracovaným projektem jsme mluvili o tématech, která byla pro mě nová, tedy o životě komunity mnišek, o klášterní kapli a jejím mobiliáři, o významu prvků církevní architektury ( jako například o roli klášterního zvonu jako bijícího srdce a důležitého viditelného detailu), ale i o cestě duchovním životem. Lze předpokládat, že jste se seznámil s řadou klášterů v dějinách architektury i ze současnosti. Viděl jste je v reálu, nebo jste se seznámil s dokumentací? Které z těchto děl vás oslovilo, resp. bylo vzorové? Součástí projektu byla i rešerše příkladů klášterních budov z historie i současnosti v cizině i u nás. Většinu jsem osobně nenavštívil. Byl jsem si s celým ateliérem prohlédnout známý klášter trapistů v Novém Dvoře a zúčastnili jsme se podvečerních nešporů. Dále jsem navštívil benediktýnský klášter v Břevnově. Nalézt patřičné reference je poměrně obtížné, protože způsob stavění klášterů se lišil řád od řádu. Záměrně jsem nestudoval příliš mnoho příkladů, spíš jsem se skutečně snažil pochopit klášterní dispozice z dostupné dokumentace. Přesto je jeden projekt (klášter se nakonec nerealizoval), který bych rád jmenoval. Jedná se o projekt klášterní budovy pro větší komunitu sester dominikánek nedaleko Filadelfie od architekta Louise I. Kahna z let 1965–1968. V Kodaňské knihovně Fakulty architektury jsem našel dvě knihy věnované výlučně tomuto projektu, takže obrazového i textového materiálu bylo k dispozici dost. Projekt je zajímavý hlavně uspořádáním vnitřních prostor s výrazným rozlišením denní části, tedy prostor, které sestry obývají společně, a noční části – individuálních cel. pok r ačov ání na s . 8

5

WORKSHOP

BEZPEČNOST VEŘEJNÉHO PROSTORU

NÁMĚSTÍ MEZI BLOKY

MEZI STRUKTURAMI

tři KROKY PRO NÁMĚSTÍ

Filip Foglar, Lukáš Havelka, Barbora Klusáková, Petr Kočička

Jurij Bobitko, Tomáš Kopecký, Lenka Milerová, Anita Prokešová

Ivo Urbánek, Leona Vítková, Anna Tomášková, Eliška Bílková

ORTENOVO NÁMĚSTÍ DOLNÍ HOLEŠOVICE pořádal ÚSTAV URBANISMU FA ČVUT a OTEVŘENÁ SPOLEČNOST, O. P. S. ve dnech 22. 4.–26. 4. 2013

6

Úvodem pár základních informací: Ortenovo náměstí má potenciál stát se jedním z nejvýznamnějších veřejných prostranství dolních Holešovic; dnes je ovšem zasaženo negativními vlivy automobilové dopravy a  je zde soustředěna jedna z největších drogových scén v Praze; k tomu se připojují další sociálně patologické jevy (herny, bezdomovectví). Cílem workshopu bylo navrhnout takové architektonické a  urbanistické zásahy jak do  vlastního prostoru Ortenova náměstí, tak do jeho bezprostředního sousedství, jež by vytvořily předpoklady pro jeho postupnou proměnu v kvalitní a pro všechny uživatele atraktivní městský veřejný prostor. I z odstupu několika měsíců je třeba nejdříve konstatovat, že všechny týmy odvedly obrovské množství práce s úžasným (v porovnání s běžným školním provozem) nasazením po celých pět dní workshopu.

Kromě materializovaných výstupů v podobě posterů přinesl workshop pro nás všechny i dost podnětů k přemýšlení o veřejném prostoru – a to nejen o jeho bezpečnosti. Jedním z  prvních zjištění ( jistě i  pod vlivem skvělé přednášky Vladimíra Sitty o jeho úpravě parku v Sydney) bylo, že veřejný prostor patří všem a nelze z něj nikoho vylučovat: i  bezdomovec nebo narkoman má právo na  jeho užívání, je jeho přirozenou součástí. Zjištění na první pohled banální, ale v souvislosti třeba s narkomany na Ortenově náměstí pro mnohé z nás možná zprvu trochu překvapující. Problém samozřejmě nastává ve chvíli, kdy se některá skupina uživatelů veřejného prostoru stane dominantní a začne si jej přisvojovat na úkor ostatních – ale tou skupinou nemusí být vždy jen bezdomovci nebo narkomani…

NA ŠIKMÉ PLOŠE

TŘI NÁMĚSTÍ

Jana Rýznarová, Michaela Plucarová, Marek Doubravský

Martina Valachová, Jitka Tomiczková, Přemysl Kotoul

Další banální zjištění: pro bezpečnost veřejného prostoru (ale vlastně pro jeho standard obecně) je důležité, jaké funkce jsou v parteru domů, které jej vymezují – ovšem ve městě s možná nejhustší sítí heren a kasin ve střední Evropě už to tak banální zjištění není ( jedna herna sídlí například v bývalé mateřské školce, která byla vyjmuta z areálu školy přímo na Ortenově náměstí a byla privatizována)… Workshop se zabýval Ortenovým náměstím a jeho specifickými problémy, rozhodně se ovšem nedalo nepřemýšlet – a to i dlouho po skončení workshopu – o veřejném prostoru v Praze vůbec, o jeho kvalitě, užívání… Za sebe jsem stále přesvědčenější, že ve srovnání třeba s Berlínem, Paříží nebo Barcelonou na tom není – z hlediska stavu veřejných prostranství – Praha vůbec špatně. Zjevný je jeden zásadní rozdíl: v čistotě, v údržbě.

MĚSTSKÁ KRAJINA

Petr Bočan, František Bosák, Markéta Vopelková

HOLEŠOVICKÉ NÁMĚSTÍ Tereza Březovská, Filip Rašek, Michal Štěpař

To je patrně klíčové zjištění: spíše než nové investice do krásnějších dlažeb nebo mobiliáře potřebují pražská veřejná prostranství každé ráno chlapíka s  hadicí s vodou a s koštětem. A pak: užívání veřejných prostranství musí být přirozenou, spontánní, každodenní součástí našeho života ve městě – a to nám zrovna moc nejde (klima není omluvou: viz Berlín). Je to prostě zase jako vždycky se vším: místo organizovaných jarmarečních monstrakcí, na kterých se jejich účastníci sebedojímají svým užíváním veřejného prostoru, je třeba každodenní mravenčí práce: sezení v kavárnách, pořádání pikniků, procházení se po nábřežích a parcích – to za nás nikdo neudělá (pokud ovšem nedojde k masivnímu importu francouzského či italského obyvatelstva). Ivan Plicka, iniciátor a spoluorganizátor, Ústav urbanismu

7

s n í m k y z e s o l á r n í v e s n i c e v o r a n g e c o u n t y g r e a t p a r k v k a l i f o r n i i , k d e s t u d e n t i a d o k t o r a n d i p o d v e d e n í m f a č v u t p ř e d s t a v u j í s v ů j a i r h o u s e v s o u t ě ž i s o l a r d e c a t h l o n .w w w. a i r h o u s e . c z , w w w. s o l a r d e c a t h l o n . g o v

dokončení ze s . 5

Nedá se říct, že by projekt byl pro mě vzorový, jeho dispozice je podle mého neopakovatelná, ale v duchu Kahnovy teorie o formě jako o něčem přesahujícím individuální design nejdůkladněji zobrazuje kvality různých klášterních prostor a základní principy pohybu uvnitř klauzury.

Proč zrovna SANAA? Ateliér jsem během studií obdivoval pro kreativitu, čistotu konceptuálního myšlení a schopnost jeho realizace i charakteristickou estetiku staveb. Samozřejmě mě zajímalo, „jak se to dělá“?

Jste věřící? Nejsem aktivní věřící.

Jistě jste pracoval jen na některých akcích. Mohl byste být konkrétní? Pracoval jsem například na  projektu nového komunitního centra pro the Grace Farms Foundation v  městě New Canaan ve  státě Connecticut v  USA nebo na  projektu nového kampusu vysoké školy Bezalel Academy of Arts and Design v Jeruzalémě. Po návratu do Evropy pracuji od začátku roku v ateliéru Christoph Sauter Architekten AG ve švýcarském Svatém Mořici. Momentálně řeším projekt nového masterplanu, resp. strategii pro Svatý Mořic a jeho architektonické podoby. Jinak jsou rozpracované i dokončené projekty ateliéru v médiích k dispozici. Pro mě byl zajímavý tvůrčí proces formování stavby, kdy křivky, linie a hmoty vypadající samozřejmě, jsou výsledkem dlouhého výtvarného procesu. Vnímal jsem odvahu, schopnost třídění a výběru nápadů či motivů, místa inspirací, důslednou preciznost. Nejde o to, jestli autor pracuje s křivkami nebo pravými úhly či zda je výsledek výrazově minimální nebo bohatý. Jde o organické spojení částí, prostorů a ploch.

Do jaké míry je nezbytné se seznámit s programem klienta osobním pobytem? Setkal jsem se s názorem, že pro dobrý návrh kláštera by měl autor strávit nějakou dobu v prostředí klášterního denního rytmu. Pokud je snaha myšlena vážně, je určitě krátkodobý pobyt v prostředí kláštera pro jeho budoucí návrh přínosný. Nemyslím si ale, že je to podmínkou. A vy? Já jsem v klášteře nikdy nepobýval ani jsem o tom neuvažoval. Obecně platí, že různé komunity různých řádů mají drobně se lišící denní program i zvyklosti. Tedy případně by podle mého bylo důležité strávit nějaký čas jako host přímo v komunitě, pro kterou je nový klášter navrhován. V našem případě byla tato možnost komplikována tím, že současná dispozice a užívání kláštera sester dominikánek v Praze-Lysolajích je zásadně přizpůsobena jeho omezeným prostorovým možnostem. Na začátku práce jsme společně s ateliérem absolvovali schůzku s klientem, tedy komunitou sester, nad podrobným stavebním programem. V průběhu návrhu lze konkrétní otázky řešit s odborníky.

8

Mohl byste krátce popsat vaše kroky, resp. profesní angažmá po absolutoriu? Po ukončení studia jsem měl příležitost strávit tři měsíce v Tokiu na odborné stáži v  ateliéru SANAA. Ateliér průběžně pracuje na  projektech na  všech kontinentech a bylo opravdu úžasné být součástí takového procesu.

Vzpomněl jste si v dobrém na studia v Praze? Anebo jste musel leccos dohánět? Studia v Praze mě připravila dobře. Výborná je myslím možnost pracovat v průběhu studia v  různých ateliérech s  různými vedoucími. Některé věci jsem musel dohnat, třeba se naučit novým softwarům, které jsem do té doby nepoužíval, jako například Vectorworks, který je velmi populární obzvlášťě mezi uživateli Mac. Děkuji za rozhovor. JHR

p r a ž s k á m u z e j n í n o c p ř i l á k a l a d o  b u d o v y f a č v u t v í c e n e ž t i s í c n á v š t ě v n í k ů . s n í m k y m o d e l ů v l a d i m í r a s o u k e n k y z  v ý s t a v y p r a h a h a p t i c k á .

LAB: Očima doktorandů 1/ Zaujala vás některá z myšlenek v posledním vydání Alfy? 2/ V  e které části dizertační práce se nacházíte? Překvapila vás během práce některá skutečnost či idea? 3/ Pocházíte z  východoslovenského města Košice, které je letos Evropským hlavním městem kultury. Co považujete za přínos tohto projektu a co si z něj berete jako architekt doktorand?

Peter Koban 1/ Hned v  úvodu mě zaujala recenze druhého svazku Oxymoron & pleonasmus (s dialogy se současnými americkými architekty) z pera tandemu Beneš-Ševčík. Četl jsem některé texty prvního svazku, které ovlivnily mé úvahy nad dizertační prací, a tak doufám že se mi vbrzku dostane do rukou i druhý svazek. V Alfě mě také zaujalo pokračování příběhu Air House, který právě v těchto okamžicích, kdy píši tento příspěvek, dorazil, rozložený do šesti námořních kontejnerů, na finále soutěže Solar Decathlon do Los Angeles. Je to jedinečný projekt, kde se architekti naučí pracovat za hranicemi svého oboru. Na závěr mě potěšila tradiční letní anketa Alfy „prázdniny s architekturou“. Konkrétně příspěvek Martina Pince o putování za dřevěnými kostelíky na východním Slovensku. Pocházím z Košic a výlet za skvosty tradiční dřevěné architektury je pro mě skvělou inspirací na nejbližší prodloužený víkend, který strávím na Slovensku. 2/ V současnosti studuji shromážděnou literaturu a dokončuji definici obsahu práce. Důležitým impulsem byl pro mne závěrečný workshop prvního ročníku studia, kde mi diskuse a komentáře kritiků pomohly porozumět úskalím mého přístupu. Přínosem pro mne byly i některé předměty. Primárně však ne svým obsahem, ale komplexnější úrovní rozprav nad architekturou a jejími tématy, estetikou, filozofií... Za všechny bych

peter koban

vyzdvihl hodiny s doc. Ševčíkem a prof. Kalinou. V nejbližší době budu věnovat čas zužování a  zpřesňování svého výzkumného záměru. Současně připravuji příspěvky na dvě konference. Při shromažďování literatury mě překvapilo, jak jednoduše se lze díky systému meziknihovní výpůjční sluby, již nabízí Ústřední knihovna ČVUT, dostat k zahraniční literatuře, která u nás není dostupná. 3/ Umění se v Košicích transformuje z galerijního druhu s raritním výskytem v urbánním prostředí do aktivní nebo interaktivní součásti struktury města. S cílem využít potenciál kreativního průmyslu se nastartovala řada různorodých procesů. Celý projekt je založen na podpoře malých skupin, jež se vzájemně aktivizují napříč profesemi. Měl jsem možnost sledovat činnost těchto různých profesních skupin v rámci projektu EHMK: výtvarníky, hudebníky, designéry, architekty, spisovatele, vědce. Jejich tvorba vznikala primárně v interiérech ateliérů kanceláří anebo v interiérech jejich hlav. Projekt EHMK dokázal iniciovat přesun těchto aktivit do interiéru města. Důležité je vstoupit s  dobrými myšlenkami do  veřejného prostoru a  iniciovat pozitivní změny. Možnosti jsou obrovské, jen je nutno je aktivně nacházet. Architekti, kteří chodí s otevřenýma očima anebo ještě lépe s  otevřenou hlavou, by měli jít v  čele a  ukazovat cestu. Je to naše sociálně-kulturní úloha. Naše práce přece není jen v čekání, že přijde investor, dá nám zadání a práce může začít. Ne vždy existuje investor, klient, ne vždy existuje program, ne vždy jeho využití, ne vždy existuje pozemek a rozhodně ne vždy jsou dostupné finance. Architekt by měl být schopen na tyto situace reagovat. V současnosti mají v Košicích na kulturu peníze, daří se rozvíjet různé programy, zapojovat klienty, tj. obyvatele a nacházet pro tuto činnost prostor. Po ukončení projektu EHMK se ukáže, zda se naplnil jeho hlavní cíl a tato síť kulturních aktivit bude fungovat soběstačně. V souvislosti se svou dizertační práci mám tedy jedinečnou možnost sledovat a analyzovat tyto formy kulturního aktivismu a jeho přesahy do různých profesí. D o k t o r a n d j e a b s o l v e n t e m FA Č VUT ( 2 01 2 ) , d o k t o r a n d s k á p r á c e I n o v a t i v n í a r c h i t e kt o n i c k é p r a k t i k y, Ú s t a v n a v r h o v á n í I , š k o l i t e l d o c . I n g . a r c h . J á n S t e m p e l

9

filip foglar

Z workshopu Bezpečnost veřejného prostoru Alfa se ptá učastníků dubnové dílny, pořádané Ústavem urbanismu a  Otevřenou společností, o. p. s. (viz též s. 6–7 v čísle). 1/ Považujete téma workshopu za užitečné? 2/ Patologické společenské jevy na  Ortenově náměstí jsou jedním z  projevů stavu části veřejného prostoru v ČR. Co je podle vás příčinou tohoto stavu?

Filip Foglar, 4. ročník

10

1/ Workshop byl vynikajícím důkazem toho, že urbanismus a architektura, nebo – jak říká Roman Koucký – „urbanismus, tedy architektura” , má být věcí diskuse a záležitostí mezioborového sdílení zkušeností; jde o  exponované a  důležité téma, kterým bezpochyby bezpečnost našich náměstí a ulic je. Zároveň však poukázal na téma vlivu architekta: i při sebevětší snaze o řešení veřejného prostoru je sebelepší architekt z hlediska obrany před patologickými jevy, jsou-li v takovém rozsahu, v jakém existují na Ortenově náměstí, malým pánem. Tím samozřejmě netvrdím, že situaci nelze výrazně zlepšit, a to jak velkou a drahou, tak malou a levnou změnou prostoru, budov, mobiliáře, osvětlení, zeleně, údržby, dopravního řešení; mám na mysli mnohem širší měřítko problému patologických jevů, a to z hlediska čtvrti, z hlediska města. Zkrátka vyřešíme-li Ortenovo náměstí tak, že pro narkomany již „bude nepoužitelné” , problémy s jednou z největších pražských drogových scén se přesunou do sousední městské části. A tak se dostáváme do velice komplikované situace sociologicko-psychologicko-architektonického rázu, kterou je nutné řešit v rámci celého města, s odborníky a dlouhodobě. Myslím si, že workshop ukázal především to, že architekt umí přinést spoustu dobrých řešení, návrhů, ale že musí v těchto otázkách nutně spolupracovat s experty. Při unáhlených nápadech se může stát, že se vyřeší jedno náměstí, ale dvě další se tím potopí. Proto je třeba pracovat systémově, v rámci celé Prahy.

lukáš havelka

2/ Těžko formulovat odpověď na tuto otázku; jde o natolik složitý problém, že by podle mého názoru odborník potřeboval k analýze hodinovou přednášku a ještě by se zapotil. A háček je ještě v něčem jiném: Žádný takový odborník tu (nemyslím fakultu) není a žádná diskuse na toto téma neprobíhá. Téma by se mělo tedy otevřít veřejnosti.. Zjednodušeně si myslím, že otázka by měla znít: jak z toho ven, co malého můžeme udělat, abychom dosáhli velké věci. Takovým příkladem může být právě jedna z myšlenek osvíceného policisty z Prahy 7: přes den by se náměstí užívalo jako dnes, děti by si hrály na hřištích, důchodci by si povídali... Pokud po půlnoci přijdou drogově závislí, ať přijdou. Je pouze potřeba po nich uklidit, aby infekční materiál neohrozil nikoho jiného. Tato drzá myšlenka prakticky počítá s náměstím ve stávajícím stavu, jediným finančním výdajem navíc by byl každodenní ranní úklid technických služeb. Drogovou scénu bychom tedy nepřesouvali do jiné části města, kde by mohla působit mnohem větší problémy, ale „tolerovali“ bychom ji. Toto řešení může – ve srovnání s finančně velmi náročnými přestavbami celého náměstí – přinést v obecné rovině, resp. z pohledu obyvatel celého města mnohem více užitku. Nemůžeme si přece naivně myslet, že drogově závislé spoluobčany prostě vystěhujeme. Z tohoto pohledu bych se tedy Ortenovo náměstí pokusil pojímat jako dvojjaké, jako náměstí „pro všechny“. A tím myslím opravdu pro všechny.

Lukáš Havelka, 4. ročník 1/ Tematické zaměření workshopu byl jeden z důvodů, pro které jsem se dílny účastnil. Myslím, že tematika bezpečnosti veřejného prostoru se dotýká navrhování obecně. Je to jeden z aspektů jeho utváření, který by měl mimoděk řešit prvotní návrh, a ne jen dohánět různá sekundární opatření. 2/ Nabídka určuje poptávku, současný stav nevznikl náhodou, ale je důsledkem určitého vývoje a prostředí, které mu nahrává svým stavem. Střetávají se zde nevyužité plochy průmyslových areálů s městem. S tím souvisí nízká cena takových nemovitos-

tomáš kopeck ý

tí a hodnota prostředí obecně. V důsledku vzniká podhoubí, které narušuje sociální skladbu obyvatel. Je zde snaha změnit prostředí výstavbou nových domů, jež přitáhnou nové obyvatele, kteří pozvednou úroveň. Tyto projekty působí ovšem příliš izolované a vytržené z celkového kontextu, proto jsou dolní Holešovice příkladem toho, že při setkání opačných pólů společnosti vznikají uzavřené komunity. Myslím si, že je důležité podpořit hlavně tzv. střední proud. Nejsou to velké zásahy a snahy o celkovou přeměnu, ale projekty ve středním či menším měřítku. K samotnému náměstí. Ač si nemyslím, že forma prostředí je pro jeho využití zásadní, zde mu zcela nepochybně nahrává. Prostor náměstí je pro potřeby okolí celkově zbytečně veliký, kvůli rozdělení komunikací neuchopitelný, proto těžko využitelný a ani forma prostoru není pro bezpečný a na údržbu nenáročný provoz zcela ideální.

Tomáš Kopecký, 2. ročník 1/ Ano. Třeba se to na první pohled nezdá, ale diskuse o bezpečnosti ve veřejném prostoru je v současné době aktuální. To, že v českých městech v zásadě neexistují takzvané „no-go-zones” , ještě neznamená, že se nemůže stát to stejné, co se stalo s  některými pařížskými čtvrtěmi nebo s  londýnskou periferií. Lékem na  bezpečné město samozřejmě není jenom kvalitní veřejný prostor, ale může být jedním z generátorů jeho proměny. Poměrně zajímavá byla možnost konfrontace s lidmi mimo obor, s místními obyvateli, ale hlavně s policistou a „streetworkerem” , kteří jsou ve stálém kontaktu s místní drogovou scénou, tudíž vnímají priority veřejného prostoru z jiného úhlu pohledu než architekti. 2/ Velmi obecně je to, myslím, koncentrace sociálních skupin, tedy jejich nedostatečné promixování. Už to samo o sobě je patologickým jevem, který se ale nejvýrazněji projevuje právě u skupin sociálně slabých nebo vyloučených ze společnosti. Pokud pokládáme za  kvalitní veřejný prostor takový, který má sloužit všem, bude lokalizován jen

jana r ýznarová

s obtížemi tam, kde má určitá sociální vrstva velkou převahu (viz umístění centrálního kontaktního centra u hlavního nádraží a jeho vliv na Vrchlického sady a bezprostřední okolí). A fakt, že si tyto sociálně vyloučené skupiny často vybírají místa nepřehledná a těžko kontrolovatelná, je jen logickým důsledkem nabídky takových veřejných prostor, jejichž počet je ve městě poměrně veliký. Velmi často jde totiž o prostory přímo sousedící s kapacitními komunikacemi, které ve městě působí jako bariéry.

Jana Rýznarová, 4. ročník 1/ Téma workshopu samozřejmě považuji za  užitečné. Nežijeme v  ideálním světě a  „patologickou společnost” , která je v  oblasti Ortenova náměstí tvořena převážně skupinami drogově závislých, prostě opomínat nemůžeme. Zdá se mi tudíž velmi vhodné snažit se řešit tuto problematiku i jako součást navrhování městských veřejných prostorů. Pro toto je však nutná spolupráce s odborníky na sociopatologické jevy. A tato spolupráce fungovala, podle mého názoru, v průběhu workshopu velmi dobře. Promluvil sociolog, místní policista a další. My jsme si tak odnesli mnoho postřehů – a hlavně nové úhly pohledu, jak by se měl architekt dívat na problematiku navrhování městských prostorů. 2/ Příčina by mohla tkvět v podstatě české mentality. Máme potřebu starat se o vlastní dvoreček, a co je za plotem, nás nezajímá. Myslím si, že aby člověk ochotně dané místo využíval, musí si k němu vytvořit vztah. Musí se cítit v bezpečí, být „ve známém prostředí“. Prostory nemají definované hranice, nemají záchytné body, tečou odnikud nikam, jsou pro člověka neuchopitelné. Veřejný prostor by měl být schopen nabídnout kvality lidem napříč sociálním spektrem a v různých dobách. Člověk také rád pozoruje, takže je nutné, aby v prostředí, kde trávíme čas, probíhaly nějaké děje. A protože se spousta „pozitivních“ dějů přesouvá na kraj měst do hypermarketů atd., protlačují se „patologické“ děje do center měst.

11

dalibor hlaváček

Kandidáti na děkana FA ČVUT Alfa představuje volební programy a životopisy čtyř kandidátů tak, jak je obdržel Akademický senát FA ČVUT

Ing. arch. Dalibor Hlaváček, Ph.D. Volební program  Fakulta architektury jako building workshop  Zlepšení interdisciplinární spolupráce s  ostatními fakultami ČVUT  Užší kooperace se zahraničními univerzitami  Research by design  Implementace podpory marketingu a prezentace architektury do studijního programu FA  Zaměření výuky architektury a urbanismu na ekologii, udržitelný rozvoj skrz strategické myšlení a integrální navrhování  Zlepšení podmínek pro práci studentů ve škole, škola otevřená

12

C. V. Nar. 1976. Vyučuje a přednáší na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde také absolvoval magisterské a doktorské studium. Mezi lety 2001 až 2002 působil v Renzo Piano Building Workshop v  italském Janově. V  roce 2008 založil vlastní architektonickou praxi. Je autorem a spoluautorem mnoha oceněných staveb, například Revitalizace Staroměstského náměstí v Mladé Boleslavi nebo podzemních nízkoenergetických domů v Horních Počernicích. Je spoluautorem skript „Zdraví a krása – Přírodní materiály a zdravé stavby“ a editorem a spoluautorem studijní příručky „Architektura a ekologie“. Je členem Akademického senátu ČVUT, Hospodářské komory při AS ČVUT a členem komise Fondu studentských projektů při ČVUT. V současné době je koordinátorem týmu ČVUT Solar Decathlon 2013. Vzdělání: 2011 FA ČVUT, doktorský studijní program Architektura a  urbanismus, téma dizertační práce: Přírodní materiály v architektuře, školitel doc. Ing. arch. Eduard

Schleger; 2005 FA ČVUT, magisterský studijní program Architektura a  urbanismus, téma diplomové práce: Studijní a  vědecká knihovna Hradec Králové, vedoucí práce prof. Ing. arch. Tomáš Šenberger. Studijní stáže: 2000–2001 Rheinisch-Westfaelische Technische Hochschule Aachen, Německo; 1998 Kansas State University, Manhattan – Kansas, USA. Odborná činnost: 2001–2002 Renzo Piano Building Workshop – Janov, Itálie (odborná stáž); 2003– 2008 Hlaváček a partner, architektonická kancelář; od 2008 vlastní architektonická praxe. Vybrané realizace: 2013 Obytný soubor Horní Počernice, Praha; 2012 Rekonstrukce a dostavba řadového domu na Ořechovce, Praha; 2012 Rekonstrukce a dostavba rodinného domu, Nebušice; 2012 Půdní vestavba Terronská, Praha; 2011 Revitalizace Staroměstského náměstí, Mladá Boleslav; 2010 Soubor podzemních domů, Horní Počernice, Praha; 2010 Rekonstrukce a  dostavba Gymnázia Arabská (s  Hlaváček a partner); 2010 Plovoucí pizzerie, Praha (s Hlaváček a partner); 2009 Podzemní dům v nízkoenergetickém standardu, Horní Počernice; 2007 Rodinný dům Nebušice; 2006 Rodinný dům Semčice; 2005 Expozice Slavia, Škoda Auto Muzeum, Mladá Boleslav (s  Hlaváček a  partner); 2005 High Museum of Arts, Atlanta, USA (s Renzo Piano Building Workshop); 2004 Expozice Muzea skla a bižuterie v Jablonci n./N. (s Hlaváček a partner). Pedagogická činnost: od  2008 FA ČVUT, ateliér Eduarda Schlegera, odborný asis-tent; od  2011 přednáší v  rámci předmětu Ekologie I  (odborný garant předmětu prof. Ing. arch. ir. Zdeněk Zavřel); od 2011 vedoucí týmu ČVUT Solar Decathlon 2013. Vybrané publikace: Schleger E., Liesler l., Hlaváček D., Rottová K.: Zdraví a krása. Přírodní materiály a zdravé stavby. Praha, ČVUT, Fakulta architektury 2008, 130 s. Hlaváček D.: Family House Nebušice, Family House Semčice. World Architecture 2009. Hlaváček D. (ed.): Architektura a ekologie. Praha, ČVUT, Fakulta architektury 2013, 180 s. Hlaváček D., Zavřel Z.: Teaching Sustainable Approach in Architecture School. Central Europe towards Sustainable Building. Praha, ČVUT 2010. Hlaváček D., Zavřel Z.:

ladislav lábus

Teaching a  Sustainable Approach on CTU – Faculty of Architecture. Teaching a  new Environmental Culture – Environment as a  Question of Architectural Education. Leuven, EAAE European Association for Architectural Education 2011. Hlaváček D.: Přírodní materiály: historie, nebo naděje? Soft Sustainability. Zlatý řez 34, Praha, Zlatý řez 2012. Ocenění: 2013 Cena za ekologický přínos realizovaného projektu – 11. ročník soutěže o stavbu s ekologickým přínosem. Revitalizace Staroměstského náměstí, Mladá Boleslav; 2011 Stavba roku 2011 – cena veřejnosti. Revitalizace Staroměstského náměstí, Mladá Boleslav; 2011 Nominace na titul Stavba roku 2011. Revitalizace Staroměstského náměstí, Mladá Boleslav; 2011 1. místo v soutěži o Nejlepší podkrovní bydlení. Půdní vestavba Terronská, Praha; 2010 Stavba roku 2010 – nominace na Cenu Státního fondu životního prostředí ČR za energetickou úspornost. Soubor podzemních domů, Horní Počernice, Praha; 2010 Stavba roku 2010 – nominace na Cenu Státního fondu rozvoje bydlení za nejlepší stavbu určenou pro bydlení. Soubor podzemních domů, Horní Počernice, Praha; 2007 Soutěžní přehlídka Český interiér. Čestné uznání. Rodinný dům Semčice; 2005 Nominace na cenu European Museum of The Year Lisabon 2006 Muzeum skla a bižuterie v Jablonci n./N.; 2005 Stavba roku 2005 Libereckého kraje. Muzeum skla a bižuterie v Jablonci n./N.; 2004 1. místo v Národní soutěži Gloria Musaealis v kategorii Muzejní počin roku 2004. Muzeum skla a bižuterie v Jablonci n./N. Grantové projekty: SGS 2011–2013 Hlaváček D.: Solar Decathlon; OPPA 2012 Zavřel Z., Hlaváček D.: Architektura bydlení; ČVUT 2009 Zavřel Z., Hlaváček D.: Architektura udržitelného rozvoje; ČVUT 2008 Schleger E., Hlaváček D., Liesler L., Rottová K.: Příprava výuky ekologické architektury; ČVUT 2008 Šestáková I., Hlaváček D.: Multimediální webová prezentace Fakulty architektury ČVUT. Další působení: od 2011 člen Akademického senátu ČVUT; od 2011 člen Hospodářské komory při AS ČVUT; od 2011 člen komise Fondu studentských projektů ČVUT.

Prof. Ing. arch. Ladislav Lábus, Hon. FAIA Volební program Heslo: MINIMAX – minimem prostředků maximum efektu. Klíčová slova: MÉNĚ, VÍCE a NUDA. V moderní architektuře platil výrok Miese van der Rohe „méně je více“. Postmoderní doba, kterou jsem jako mladý architekt velmi intenzivně prožíval, zpochybnila víru modernistů v zásadu „méně je více“ a přišla s protikladným tvrzením, „více je více“ a neodpustila si vyjádřit se i k předchozímu bludu jeho parafrází – „méně je nuda“. Diskuse byla vedena v angličtině, kde se slova „less“ , „more“ a „bore“ vzájemně rýmovala, a tím lapidárněji a přesvědčivěji vyjadřovala obsah sdělení. Mimochodem je příznačné pro vývoj diskursu architektů, že modernisté neměli potřebu definovat protipól svého výroku negativně jako postmodernisté. V této tendenci jdeme dál, stále častěji se jen vymezujeme vůči protipólu. Dnes se ve své tvorbě i v obecné rovině nenechávám svazovat těmito proklamacemi, protože vím, že víceméně „méně může být více i nuda“ a také „více může být více i nuda“. Dosažení tohoto stupně prozření, tolerantnosti dané vyvanutím předsudků, může být někým naopak chápáno jako projev laxnosti dané profesním vyhořením a podle toho posuzováno jako více, či naopak méně přínosná vlastnost pro výkon manažerské funkce. Záleží na vašich očekáváních i na schopnostech uchazeče. Za vrchol manažerských schopností považuji situaci, kdy lidé nepociťují, že jsou řízeni, a přitom jsou téměř samovolně vedeni k dosažení vytčeného cíle, resp. cílů. Množné číslo je možná podmínkou této metody manažerského MINIMAXU. Nechci tvrdit a slibovat, že ji ovládám, ale jen to, že ji vyznávám. Rovněž nechci avizovat nezbytnost zásadní změny kurzu a paradigmatu hodnot fakulty, či dokonce slibovat zářivou budoucnost podmíněnou revolucí, více či méně sametovou. Máme na co navazovat a nestyďme se za to. Dosáhli jsme výrazného zlepšení v oblasti spolupráce se zahraničím, ve vědě a výzkumu, začali jsme důsledněji sledovat a koordinovat standardy a kvalitu vzdělávací činnosti, ačkoli právě v této oblasti, která mne zajímá

13

i z hlediska studijního plánu, máme rozhodně co zlepšovat. Rozvoj školy se uplatnil nejen v oboru Architektura, ale i rozšiřováním spektra studijních oborů. Akreditovali jsme a postupně realizovali bakalářský i magisterský studijní program Design a připravujeme program Krajinářské architektury, který bych rád v příštím období akreditoval. Naše škola si v posledních letech získala respekt a zlepšila kredit u odborné veřejnosti i v akademickém světě a doufám i u studentů, i když vím, že ani zde neplatí jednoznačné mínění a hodnocení, zda „méně je více“, či „více je více“, kde je hranice mezi „nic“, „málo“ a „dost“. Opět záleží na tom, v čem spatřujeme „více“ a v čem „méně“, kde cítíme hranice a limity a samozřejmě i jakou roli ve spektru škol v ČR naší fakultě přisuzujeme. Mnohem obtížnější než podněcování radikálních změn je kultivace vývoje, která není možná bez vzájemného respektu, jenž souvisí s dnes tak potřebnou ochotou vzájemně komunikovat. Vážnost a význam, který kladu na  tyto hodnoty, se pokusím zlehčit analogií. Můj kmotr, otcův kolega, byl architektem a jmenoval se Kolomazník. Mým programem je být Kolomazník soukolí orloje Fakulty architektury a vzájemné komunikace nejen mezi našimi 17 apoštoly. Skončím citátem, který odkrývá mé přesvědčení o relativnosti významu formy a obsahu studia i o celistvosti významu hodnot, které svým působením předáváme. „Filozofická práce je vlastně – stejně jako všestranná práce architektova – spíše prací na sobě. Na vlastním názoru. Na tom, jak člověk vidí věci. (A co od nich žádá.)“ Ludwig Wittgenstein, 1931

14

C. V.  Narodil jsem se v roce 1951 v Praze, do roku 1960 jsem žil v ČSR, v letech 1960–1990 v  ČSSR, v  letech 1990–1992 opět v  ČSR a  od  roku 1993 na  stejném místě, ale jen v ČR.  V roce 1976 jsem vystudoval obor architektura na Stavební fakultě ČVUT v Praze.  V letech 1977–1991 jsem pracoval v Ateliéru Delta Projektového ústavu HMP, v roce 1991 jsem založil vlastní architektonický ateliér. Ve své tvorbě i teorii jsem se soustředil na dnes často postrádanou komunikativnost, čitelnost a  uživatelskou příjemnost staveb. Věnuji se problematice staveb v  historickém prostředí a  navrhování renovací a  přístaveb i  renovací funkcionalistických a  průmys-

lových budov. Díky aktivitám a  výsledkům v  této oblasti jsem se stal členem Vědecké rady Národního památkového ústavu. Publikována byla i má tvorba a teoretické příspěvky v oblasti bydlení, bydlení seniorů nebo chráněného bydlení postižených osob. Dlouhodobě se věnuji transformaci institucionálních forem sociální péče na integrované systémy. Zájem o humanizaci obytného prostředí nasměroval mou tvorbu rovněž na problematiku revitalizace sídlišť a panelových domů. Zúčastnil jsem se řady architektonických soutěží jako soutěžící či člen nebo předseda poroty. Naše projekty vyhrály prestižní ceny Grand Prix architektů a Stavba roku i řadu dalších ocenění. Tři naše realizace byly nominovány na cenu EU za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award. Naše stavby byly publikovány v prestižních českých i zahraničních architektonických časopisech a byly prezentovány na více společných i několika individuálních výstavách u nás i v zahraničí. Od roku 1990 předávám zkušenosti získané v oblasti architektury i navrhování interiérů a urbanismu studentům FA ČVUT jako pedagog. Na FA ČVUT jsem začal učit jako vedoucí ateliéru, od roku 1993 vedu na základě výsledku několika konkurzů Ústav navrhování III. V  roce 1995 jsem byl jmenován docentem a  v  roce 2002 profesorem architektury na ČVUT v Praze. V letech 2003–2006 jsem byl členem Vědecko-umělecké rady FA ČVUT a Vědecké rady ČVUT v Praze. Aktivně jsem se zapojil také do práce samosprávných orgánů fakulty a univerzity. Od roku 1990 jsem členem Akademického senátu (AS) FA a od roku 1993 členem AS ČVUT. Od počátku své akademické praxe jsem se věnoval hodnocení a rozvoji studijních programů FA jako předseda Komise studijního plánu. Kromě evaluace a rozvoje oboru Architektura jsem se v posledních letech podílel i na přípravě dalších oborů – Průmyslový design a Krajinářská architektura. Své zkušenosti s architektonickými studijními programy jsem uplatnil i mimo ČVUT. Jsem předsedou Pracovní skupiny pro vzdělávání České komory architektů (ČKA) a předsedou Autorizační rady ČKA, členem pracovní skupiny Akreditační komise vlády ČR a po vstupu do EU jsem se stal expertem zastupující m ČR v Podskupině pro architekturu Skupiny koordinátorů pro uznávání odborných kvalifikací při EK, zabývající se vzděláváním a praxí architektů v EU. Svoji dlouhodobou aktivitou jsem se snažil přispět k transformaci vzdělávání architektů v ČR a jeho harmonizaci

jiří plos

s evropskými standardy. V roce 2013 jsem získal prestižní ocenění od Amerického institutu architektů (AIA), bylo mi uděleno čestné členství v AIA s titulem Honorary Fellow (Hon. FAIA), který patří „k nejvyšším vyznamenáním AIA pro zahraniční architekty, co významně přispěli architektuře i společnosti“.

máše Akvinského … je údiv definován přímo jako desiderium sciendi, jako žádostivost vědět, činná touha po vědění. Údiv, ačkoliv je nevědění, nejen, že není rezignace: z údivu pochází radost, říká Aristotelés; a středověk po něm opakoval: omnia mirabilia sunt delectabilia (co vzbuzuje údiv, vyvolává radost). … V tomto sepětí „ne“ a „ano’“ se však ukazuje, že údiv má strukturu, stavebnou formu naděje, která je vlastní také filozofování, ba samotné lidské existenci. Jsme podstatně viatores, na cestě, „ještě ne“ jsoucí.

JUDr. PhDr. Jiří Plos

Josef Pieper: Co znamená filozofovat? (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007; str. 54 an.)

Volební program Motto: V tom, že filozofování začíná údivem, se projevuje takřka principiálně ne-měšťácký charakter filozofie; neboť údiv je cosi ne-měšťáckého … Co totiž znamená stát se v duchovním smyslu měšťákem? Především to, že blízké okolí dané bezprostředními životními účely je pro člověka tak definitivní, tak kompaktní, že věci, s nimiž se setkává, už se nemohou stát průhlednými. Už netuší větší, hlubší a skutečnější, zprvu „neviditelný“ svět esencí; už se nevyskytuje, nevystupuje nic udivujícího: člověk už se nedokáže divit. Otupělému šosáckému myšlení připadá všechno samozřejmé. Co je ale doopravdy samozřejmé? Je snad samozřejmé, že jsme; je samozřejmé, že existuje něco takového jako vidění? … Filozofický údiv se nerozněcuje na tom, co „tu ještě nikdy nebylo“, na abnormálním a senzačním; na tom jen otupělé myšlení zakouší jakousi náhražku pravého údivu. Kdo k údivu potřebuje neobvyklé, dokazuje tím, že ztratil schopnost dát správnou odpověď na mirandum bytí. Potřeba senzace, i když ráda vystupuje v masce bohémy, je neklamným znamením ztráty pravé schopnosti žasnout – a tedy právě znamením změšťáčtělého lidství. … Údiv není počátek filozofie jen ve smyslu initium, začátek, první stadium, předstupeň. Údiv je principium, trvalý imanentní zdroj filozofování. … Vnitřní struktura filozofování je přímo identická s vnitřní strukturou údivu. … Údiv má stránku negativní a pozitivní. Negativní: kdo se diví, ten něco neví, nechápe; nezná, co za tím vězí. … Kdo se tedy diví, neví, nebo neví dokonale, nechápe. Kdo chápe, nediví se. … Kdo se diví, vydává se na cestu. I to patří k údivu: člověk je jednak na okamžik zasažen a umlká, jednak vychází hledat. U To-

Ve velmi podobném smyslu reflektuje profesi architekta (včetně urbanismu a krajinářské architektury) například Renzo Piano ve svých úvahách o profesi (v zásadě lze v předchozím textu nahradit slovo filozofuje slovem „tvoří“ či „navrhuje“): „Povolání architekta je dobrodružné. Architekt se pohybuje na ostří nože mezi uměním a vědou, mezi původností a pamětí, mezi opovážlivostí modernosti a obezřetností tradice. ... Architekt má nejkrásnější povolání na světě, protože na malé planetě, kde téměř všechno už bylo objeveno, je navrhování jednou z největších příležitostí k dobrodružství. ... Navrhování je něco jako pouť. Vydáváte se na ni, abyste nalézali, abyste se poučili, abyste přijímali neočekávané. Vylekáte-li se a hledáte-li okamžitě útočiště v teplém a přívětivém doupěti toho, co už znáte, toho, co už bylo uděláno, potom na cestě nejste.“ (Renzo Piano: Logbook; Monacelli Press, New York 1997.) Technologické a informační inovace současnosti (a předpokládám i blízké a vzdálenější budoucnosti) skýtají navrhování nepřeberné možnosti, v nichž je však poučená orientace stále obtížnější. Současné možnosti získávání informací jsou takřka bezedné, ale tato bezednost je zrádná; bez opory ve schopnosti myslet a rozumět není nikterak obtížné v nich utonout. Posilovat orientaci v oboru a schopnost poučené reflexe aktuálních témat při nepodléhání módám, avšak zároveň souběžně rozvíjet univerzitní charakter studia v jeho celostnosti, to je – myslím si – smyslem existence této fakulty. Není jejím cílem produkovat na jedné straně profesní mankurty, ale na druhé straně ani osoby profesí víceméně nedotčené. Smyslem a účelem vzdělávání v nejširším smyslu toho pojmu by mělo být ovšem víc než jen prosté úspěšné proplouvání Skyllou neinvenč-

15

16

ní rutiny a Charybdou bezobsažné senzace, jakkoliv i to samo o sobě již vyžaduje značné osobní i společné úsilí. Jedním z podstatných rysů vzdělávání architektů je – nebo by měla být – jeho univerzalita, umožňující absolventům širokou škálu možností životního uplatnění, neomezenou pouze na architekturu, urbanismus, krajinářskou architekturu či (průmyslový) design, ale umožňující se rychle adaptovat v procesu navazujícího vzdělávání na další blízké i vzdálenější obory, a tak zvýšit šance absolventů na jejich uplatnění v praxi; tady se, myslím, nejvíce vyjevuje pole pro součinnost a spolupráci s profesními institucemi, zejména s Českou komorou architektů, jejíž zaměření je jinak zásadně odlišné: spravuje profesi. Směry činnosti V tomto napětí, zdá se mi, tkví podstata, smysl a poslání školy – a jejich naplňování považuji za zcela principiální, a to ve všech níže uvedených fakultních aktivitách: Studium/pedagogická praxe Mým záměrem je pokračovat v  transformaci celého systému vzdělávání na  fakultě a proměně programu studia, jak bylo započato za děkana Zdeňka Zavřela, a to potvrzením a posílením jeho univerzitního charakteru, avšak zároveň dále a hlouběji propojovaného s profesní praxí, prosazovat systematický rozvoj vědy a výzkumu, větší zapojení školy do veřejného prostoru, spolupráci s profesními institucemi a pokračování a další rozvoj spolupráce se zahraničím. Fakulta (a možná i profese sama) má v důsledku stávající struktury spíše divergentní charakter a fragmentarizující tendence; postupnými organizačními kroky a úpravami studijního programu chci dosáhnout určité míry propojení a sjednocení, koordinace a koncentrace úsilí fakulty při zachování osobitosti jednotlivých profilujících osobností. Dodnes jsem přesvědčen, že profesním ideálem je „architekt se všeobecnou působností“, tedy architekt s nejširším, nejuniverzálnějším profesním rozkročením, jehož se povedlo v roce 1992 zakomponovat do připravovaného zákona o výkonu povolání. Oprostit se od zjednodušených „technických“ (spíše by se mělo říci „technicistních“) řešení – a naučit se znovu hledat krásu.

K jednotlivým stupňům studia navrhuji tento přístup  bakalářské studium: i  nadále deklarovat z  hlediska celistvého výkonu profese toto studium pouze jako dílčí studium a přípravu pro případné činnosti ve veřejné správě, popřípadě k „nesamostatnému“ výkonu profese v rámci profesních kanceláří; pro tento účel jednoznačně vymezit smysl a účel tohoto studia v případě vzdělávání architektů, dát mu obsah a rozsah odpovídající možnostem uplatnění v praxi (s případnou nabídkou navazujících forem „doškolení“ pro účely profesní praxe);  magisterské studium: i nadále deklarovat jako základní úroveň profesního vzdělávání pro případný samostatný vstup do profese a pro její samostatný výkon; postavit strukturu magisterského studia na uceleném základu bakalářském s povinností respektovat a držet i v magisterském studiu základní obsah (strukturu) komplexního studia (v rozsahu odpovídajícím autorizaci „se všeobecnou působností“ , kterou považuji dosud za jeden z největších přínosů zákona o výkonu povolání), avšak s možností určitého specifického profesního zaměřování na obory (urbanismus / územní plánování / architektura / krajinářská architektura / design) podle osobní preference;  doktorské studium: znovu definovat smysl a  účel doktorského studia v  architektuře a zaměřit toto studium na přípravu na vědeckou a výzkumnou činnost, resp. pedagogické působení – součástí transformace by měl být důraz na koncepčnost organizace tohoto studia celofakultně se zvláštní podporou základních výzkumných směrů fakultou sledovaných, jen výjimečně a ve zdůvodněných případech realizovaných mimo tento základní směr v samostatných tématech;  postdoktorské studium: toto studium by mělo být přednostně zaměřeno na prohlubování odborných znalostí v souběhu a součinnosti s vědeckou a výzkumnou činností realizovanou fakultou; nemělo by jen suplovat systém celoživotního vzdělávání;  celoživotní vzdělávání: ze svého působení v  České komoře architektů a  z  mnoha koncepcí „celoživotního vzdělávání“ vím, že mezi architekty (zejména staršími generacemi, které zažily mnohdy umělost a  zbytečnost takového „vzdělávání“ v  nedaleké minulosti) existuje k  podobným systémům určitý odpor; přesto zůstává nepochybnou

skutečností, že jedním ze základních znaků nezávislých svobodných povolání (a  zdůrazňuji právě slovo „povolání“) je jeho celoživotnost, či možná lépe „doživotnost“ – jsem proto přesvědčen, že právě alma mater architektů má povinnost se celoživotním vzděláváním zabývat soustavně a  koncepčně a  přicházet s  kvalifikovanými a  žádanými nabídkami a  možnostmi, které architekty přitáhnou zpět k  jejich škole. Tato forma by neměla být omezena pouze na profesně samostatně praktikující architekty, ale i na  pomoc těm, kteří svoji cestu vzdělávání ukončí již ve stupni bakalářském a svoje uplatnění najdou například na úřadech, a to na všech stupních veřejné správy. K dosažení tohoto záměru považuji ovšem za nezbytné vrátit se k rozpravě o struktuře a obsahu studia; ne zcela dokončená a uzavřená rozprava vedená v Kruhu u Jilemnice mne přesvědčila o tom, že je nezbytné celkovou koncepci studia znovu a důkladně analyzovat a promyslet, a to zejména s  ohledem na  efektivitu a  účelnost práce studentů i  pedagogů, na  proporční vztahy předmětů a  jejich návaznosti (časový snímek, denní/týdenní/semestrální práce, resp. rozvrh, úvazek/výkon apod.) tak, aby byla zachována základní koncepce univerzitního vzdělávání, prostoupeného praktickými profesními činnostmi (dovednostmi). S tím pak úzce souvisí způsob a forma spolupráce se studenty, resp. způsob reflexe procesu jejich postupu školou a momentů evaluací (zkoušky, závěrečné státní zkoušky, diplomní řízení apod.). Zahraniční vztahy Obdobně jako základním záměrům v části týkající se studia – jeho struktury a obsahu – je nutno i  zahraničním vztahům věnovat zásadní pozornost. Jsem přesvědčen, že osoba proděkana a jeho spolupracovníků musí připravit důkladný a soustavný program spolupráce se zahraničními školami a profesními institucemi. V nejhrubších rysech struktury a obsahu studia je fakulta srovnatelná s mezinárodními vzdělávacími standardy; je však na místě zkoumat jejich naplňování a působit na jejich případné změny reagující na inovace i na poli mezinárodním. Ve stejném duchu by měla být škola otevřena výměnám pedagogů a nalézat vhodné formy nejen jejich přednášek, ale i jejich časově dohodnutému hostování pro srovnávání možných přístupů k výuce. Škola se musí nabízet i zahraničním

studentům; má-li však být taková nabídka smysluplná, musí být něčím ojedinělá a pro cizince přitažlivá. Ze svých zkušeností z  autorizačních řízení v  České komoře architektů vím, že mnozí absolventi studia architektury podstupují praxi v zahraničních architektonických ateliérech a kancelářích a mohou poskytnout srovnání. Obdobné platí i pro studenty, kteří se již v průběhu studia zúčastňují vzdělávání na zahraničních univerzitách a přinášejí zkušenosti z tamního vzdělávacího systému. Tyto zkušenosti by měly být soustavně sledovány a reflektovány a podle nich inovována strategie vůči zahraničním školám i profesním institucím. Jsem však nejhlouběji přesvědčen, že přitažlivými se staneme tím, že především dosáhneme co nejvyšší kvality v základním procesu vlastního vzdělávání a výzkumu, v ojedinělých a nezaměnitelných tématech. Věda, výzkum a rozvoj teorie a kritiky V odborné veřejnosti se opakovaně objevuje názor, pro jaké účely pěstovat vědu a výzkum na fakultách architektury, neboť její absolventi jsou vedeni z povahy profese především k navrhování – to jest k efektivnímu kreativnímu řešení problémů, nejen k jejich popisu a analýze. Toto profesní poslání hledat řešení konkrétních problémů na základě vysoké kvalifikace – vzdělání a praxe – a osobní tvůrčí invence (typické pro svobodná/nezávislá povolání lékařská, právní a inženýrská) je naopak předností; jemu musí být celá koncepce výzkumné a vědecké práce podřízena v hledání témat, která nelze řešit jinde; jsem přesvědčen, že existuje řada témat zasluhujících nejen doktorské a postdoktorské studium, ale vskutku soustavný celofakultní koordinovaný a koncentrovaný výzkum a vědu, jimiž lze obecný výkon profese podporovat – ale nejen to, jimiž lze přispět i na cestě obecného hledání nových způsobů utváření krajiny, urbánního prostředí (měst a venkova) či stavění budov a jejich interiérů. Technologické a sociálně-ekonomické inovace a proměny nás všechny nutí svou rychlostí také rychle a zároveň poučeně/kvalifikovaně reagovat. Témata mohou být věnována jak dopadům těchto technologických a sociálně-ekonomických inovací do krajiny, tak do urbánního prostředí, tak do staveb a jejich interiérů, resp. řešení (průmyslového) designu. Architekti by neměli kroužit na okraji těchto témat, nýbrž přispí-

17

18

vat v jádru k jejich řešení, a to při zachování nezbytné kritické reflexe (nepodléhající módnosti pojmů a témat), opírající se právě o univerzálnost a široké rozkročení jejich vzdělání. Z uvedených důvodů je na místě vyjasnit si pozice pro spolupráci se specialisty i na tomto poli, to jest například nekonkurovat elektroinženýrům a  dopravním specialistům při řešení „smart cities“ v technických detailech, ale naznačit širší možnosti a souvislosti s poučeně koncipovaným městem/venkovem jako významnou veličinou, zásadně ovlivňující samu povahu „smart technologies“. Pěstování (kultivaci) teorie a kritiky by měla fakulta věnovat mimořádnou pozornost. Je velmi obtížné – zejména v kritice – překonávat dědictví minulosti, v němž kritika byla vnímána často jako osobní ohrožení, a nikoliv základ vysoce kvalifikované rozpravy. Pěstování nepředpojaté kritiky již na fakultě v průběhu studia považuji za jeden z klíčových úkolů, které před školou stojí. Vnímavost, kritický odstup i současná schopnost porozumění práci kolegů, respekt k jejich myšlení a zároveň striktní požadavek na  kvalifikovanou obhajobu zvolených řešení by měly být nedílnou součástí všech rozprav nad vlastními návrhy. Výsledkem nesmí být pouze tabulka se zařazením podle dosaženého hodnocení, ale právě rozprava o věci, otevřená diskuse s případnými náměty na zlepšení. Z důvodů uvedených výše jsem rovněž přesvědčen, že fakulta by se měla účinněji zapojit též do hledání možností a nabídek celoživotního vzdělávání architektů. Jedním z cílů činnosti na poli dalšího vzdělávání, vědy a výzkumu by měl být rovněž rozvoj kritiky a teorie, kterou často suplují jednotlivé architektonické týmy nespokojené s rutinní činností; to lze vydržet po určitou dobu, ale nesmí se z toho stát všeobecný model, neboť věda a výzkum vyžadují soustředění prostředků i myšlení; fakulta nemůže zcela tento handicap odstranit, může však soustavně vytvářet takové činnosti zázemí a pěstovat/podporovat osobnosti profilující se tímto směrem (podmínkou je rovněž pěstování kultury a metody vědy a výzkumu), přičemž je nutno zásadní pozornost věnovat navrhování jakožto základní metodě, jíž se architekt / urbanista / krajinářský architekt / designér projevuje, to jest samotnému procesu tvorby, jeho teoretickým východiskům i  obsahu a formě, jimiž architekt návrh prezentuje.

Organizace fakulty V historii byla funkce děkana svěřována pedagogům v rotačním systému vždy na jeden rok – byla tím zdůrazňována především funkce administrátora fakulty; nositeli kvality jsou pedagogové, a to zejména ti, kteří nesou odpovědnost za ateliéry a jednotlivé profilové předměty; na nich musí především spočívat další kvalitativní rozvoj fakulty. Časem prošla tato funkce transformací a děkanům byla svěřena řada kompetencí a celistvá odpovědnost za rozvoj fakult; v jistém smyslu bych se rád vrátil k tradici, v níž významnou roli sehrávali a sehrávají čelní pedagogové; zároveň bych rád postavil tým, který by další kroky důkladně připravoval a jehož činnost by byla úzce provázána s činností děkana – jedná se především o proděkany odpovědné za základní správní úseky fakulty a okruh dalších přímo spolupracujících osob („užší poradní tým“) – pedagogů a  studentů. Všem základním shora uvedeným směrům činnosti fakulty by měla tudíž odpovídat též organizační struktura a  fungování fakulty. Je-li základním rysem architektovy práce individuální invenčnost a zároveň týmovost, pak je na místě tyto principy prosazovat i ve vedení / v řízení fakulty i v jejích podstatných organizačních složkách (ústavech). Projektové řešení základních fakultních témat: každý z problémů, který bude stát před vedením fakulty, by měl být veden projektově, neboť je to standardní postup architektů; pověřený proděkan, popřípadě určená osoba připraví s týmem konkrétní způsob řešení, který bude projednán v užším grémiu (kolegiu) a následně podle potřeby a okolností též předložen k případné širší rozpravě. Poté bude ve finální verzi projednán a schválen a následně důsledně realizován, a to pod kontrolou pověřeného/odpovědného proděkana. Jak z  uvedeného plyne, považuji proděkany za osoby pověřené vedením a správou určitého úseku pod osobní odpovědností a  s  rozsáhlými kompetencemi. I  proto bych rád již nyní představil tým proděkanů, s nimiž bychom měli tvořit (a to zdůrazňuji) skutečný tým s tím, že by měli do své pozice vnést maximum tvůrčí potence a vlastní odpovědnosti. Tento tým by pak dále intenzivně spolupracoval s akademickým senátem. Za podstatné považuji také intenzivnější angažmá vědecko-umělecké rady; v tomto smyslu bude na místě

její rekonstrukce. Tento nejužší tým bude doplněn i  o  další osobnosti fakulty, které by měly tvořit širší poradní zázemí („kolegium“), které se bude scházet podle potřeby k řešení konkrétních zadaných úkolů. Hlasování o děkanovi nepovažuji pouze za hlasování o jedné osobě, nýbrž též za hlasování o nejužším i širším týmu spolupracovníků. Představa o jednotlivých osobách je v tuto chvíli pracovní a může být do určité míry navazujícími jednáními modifikována, ale základní směřování týmu považuji za nutné sdělit též skrze (byť předběžné) návrhy spolupracujících osob. Do funkcí proděkanů bych rád jmenoval (s  některými již po  předběžné konzultaci) tyto osobnosti: Petr Hlaváček – proděkan pro rozvoj, Jan Jehlík – proděkan pro transformaci studia, Radek Kolařík – proděkan pro zahraniční vztahy, Michal Kohout – proděkan pro výzkum , Irena Šestáková – proděkan pro organizaci studia a  tým výkonných koordinátorů s vlastními rozhodovacími pravomocemi a odpovědností: Irena Fialová – Ph.D. a postdoc studium, Edita Lisecová – Mgr. studium, Michaela Brožová Bc.  studium, Bára Seifertová – výzkum, Eva Červinková – (průmyslový) design, Ladislav Lábus – proděkan se zvláštním zaměřením na  součinnost s  univerzitou a reprezentaci zájmů fakulty na tomto poli. Užší poradní sbor děkana a proděkanů by tvořili: Jan Sedlák, Ján Stempel, Roman Koucký, Vít Máslo, Miroslav Cikán. Další kolegové (profilující osobnosti) podle jednotlivých oborů/předmětů; v  tomto užším poradním sboru budou působit též zástupci studentů (zastoupených v senátu, popřípadě nominovaných dohodnutou formou). Tento poradní sbor nenahrazuje pochopitelně součinnost s akademickým senátem, který musí být rovněž rozvíjen na shora i níže uvedených zásadách. Širší okruh spolupracujících kolegů: Tomáš Novotný, Jan Šépka / Petr Hájek, Ondřej Císler, Filip Tittl a  další osobnosti fakulty i  osobnosti stojící a působící mimo ni, a to podle jednotlivých řešených témat (projektů). Vytvářet soustavně a důsledně širší síť spolupracujících osobností a vytvářet tak širší odborné zázemí fakulty a možnosti jejího působení v profesi, vytvářet zdrojnici budoucích pedagogů školy. Považuji v této souvislosti za zcela nezbytné orientovat pozornost k novým generacím třeba i nedávných absolventů fakulty, kteří v profesní praxi získali

první významné ostruhy, kteří se rozhlédli po světě a kteří by byli s to vnést do procesu vzdělávání nové podněty. Svoji roli spatřuji především v tom jim tuto cestu dále otevírat, pro fakultu je získávat a  pokračovat tak v  procesu v  minulosti zahájeném děkanem Zdeňkem Zavřelem. Mimo důkladnou rozpravu o organizačních a provozních souvislostech nemůže zůstat ani způsob celkového hospodaření fakulty, jeho efektivita – zejména efektivita alokace výdajů na straně jedné, a mnohem důslednější aktivita na rozšíření příjmů z dalších zdrojů financování. Přestože je právní subjektivita fakulty jakožto součásti univerzity do určité míry limitována, zůstává jí řada možností a forem „kofinancování“. Na to je však nutno zaměřit podstatně větší pozornost, vytvořit skupinu, která se bude tomuto tématu setrvale věnovat a bude „fakultu prodávat“. Součástí širších úvah o hospodaření a provozu musí být též vytváření velmi dobrých pracovních podmínek pro další zaměstnance fakulty, aby se mohli v nejvyšší míře věnovat kvalitnímu výkonu a službě pro podporu základních cílů fakulty, zejména aby nedocházelo k dublování činností a zároveň některé z nich zcela neabsentovaly. Vedle standardních výkonů administrace fakulty považuji za podstatné posílení aktivit ve vztahu k veřejnosti. Tajemník: Jana Tóthová. Součinnost a  spolupráce: a) s  ostatními fakultami univerzity a  dalšími fakultami/ školami architektury, popřípadě též obsahově blízkými fakultami obecných univerzit; b) s profesními institucemi; c) s orgány veřejné správy (nabídky spolupráce s ústředními orgány státní správy i územních samospráv ve věcech urbanismu a architektury, resp. krajiny); d) s podnikatelskými subjekty připravenými podílet se organizačně a  finančně na  výzkumných úkolech fakulty. Pro efektivní součinnost a  partnerskou spolupráci se všemi uvedenými skupinami považuji za nezbytné vstupovat do jednání vždy s vlastními ucelenými a ujasněnými tématy, jejichž řešení považujeme za aktuální a přínosné, a zároveň soustavně sledovat témata, kterým věnují pozornost tyto instituce. Přípravě a formování takových témat průřezem fakultou považuji za jeden z nosných úkolů, které před školou stojí. Fakulta se musí ve veřejném prostoru trvale angažovat a projevovat, zkvalitňovat svůj obraz mezi odbornou i laickou veřejností.

19

20

Považuji za správné, aby tato fakulta působila v oboru jakožto institucionální soudní znalec, jakkoliv jsem si vědom, že je to specifická činnost, pro niž je nutno vytvořit nezbytné odborné zázemí a  koordinovat výzkumné a  související aktivity. Svými znaleckými stanovisky a vyjádřeními však může z hlediska odborné akribie podpořit nejen výzkum a pedagogickou praxi, ale celé profesní milieu. Aniž to souvisí především s mým původním vzděláním právníka, nýbrž spíše se zkušeností, jíž jsem během svého působení v profesi a mezi profesionály nabyl, jsem zároveň přesvědčen, že fakulta musí spolupracovat s  profesními institucemi na  sledování práva dotýkajícího se výkonu profese a vzdělávání – a opět zejména s využitím výsledků svých výzkumných a dalších odborných aktivit, neboť nastavením pravidel je výkon profese ovlivňován mimořádnou měrou, s velkou setrvačností a se značným dopadem. Nejedná se o právní služby, nýbrž o vysoce kvalifikovaně argumentované odborné pozadí.

smyslu vrací ke svým východiskům, o nichž jsem se zmínil na počátku – k učení se přemýšlet a ke vzdělávání k nezbytným dovednostem jinak nedosažitelným. V zájmu hlubší součinnosti pedagogů, studentů a zaměstnanců jsem připraven podpořit studentské aktivity organizačně a finančně a vytvořit jim pevné administrativní zázemí. Fakulta musí být otevřena navenek, musí – chtě nechtě – vstupovat do  veřejného prostoru („PR“), zaujímat stanoviska a oslovovat širší odbornou i laickou veřejnost, získávat ji pro architekturu, urbanismus, krajinu či design, učit je vnímat jejich krásu a smysl, jejich význam pro všeobecnou vzdělanost a pro starost o své osvětí urbánní, krajinné – ale i sociální (Renzo Piano dokonce v jisté nadsázce říká, že „architektura je sociálně nebezpečné umění, protože je nepřehlédnutelná“). Přál bych si vrátit pojmy jako krása, ale i profesní odpovědnost zpět do veřejné rozpravy! Rád bych napomáhal i v této funkci profesi vrátit se na cestu...

A poznámka zcela na závěr, byť významem vůbec ne poslední v řadě Jak jsem uvedl na počátku a opakoval v jednotlivých bodech programu, základním smyslem a  účelem Fakulty architektury je připravovat nové generace konkurenceschopných, v  oboru orientovaných, ale zároveň široce a  univerzálně vzdělaných architektů, urbanistů, krajinářských architektů a designérů pro jejich profesní praxi. Všechno úsilí by mělo ústit v učiliště přitažlivé pro (tuzemské i zahraniční) studenty chtivé poznání a vzdělání, ochotné obětovat čas a úsilí – ba dokonce aktivně požadující po svých učitelích, aby takovému poslání školy dostáli. Vztahy mezi učiteli a studenty by měly být nanejvýš otevřené a obě skupiny by měly vést setrvalou rozpravu o podobě a smyslu studia. Pro tento účel musí fakulta vytvářet nezbytné předpoklady, zejména spolupracovat se studenty, reflektovat jejich požadavky a zájmy, podporovat jejich aktivity, směřují-li k posílení významu a kvality školy a zkvalitnění studia. Nemám tudíž na mysli populistické nadbíhání studentům k úlevám ve studiu, nýbrž věrohodnou a  poctivou diskusi. Možnosti získávání a  sdílení informací dnes daleko přesahují půdu fakulty (půdu vzdělávacích učilišť) a smysl vzdělávání se tak v jistém

C. V. Narozen 1952. Vzdělání: 1958–1967 Základní škola v  Kobylisích (Praha 8); 1967–1970 Střední všeobecně vzdělávací škola v Libni (Praha 8); 1970–1976 Právnická fakulta UK v Praze v oboru mezinárodní právo veřejné a soukromé (řádné denní studium); 1979–1985 Filozofická fakulta UK v Praze v oboru teorie a dějiny výtvarného umění (se zaměřením na architekturu) a estetiky (řádné externí studium) při zaměstnání v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Studium na Střední všeobecně vzdělávací škole jsem zakončil maturitní zkouškou z jazyka českého, jazyka ruského, jazyka španělského, dějepisu, filozofie, psychologie a logiky (maturitní vysvědčení vystaveno dne 15. června 1970). Univerzitní studia jsem absolvoval v řádném studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1970 až 1976 (včetně rigorózního řízení v oboru mezinárodní právo veřejné a soukromé, rigorózní práce na téma Základní zásady mezinárodního práva a jejich kodifikace – diplom č. 117859 ze dne 22. března 1976 pod č. j. 17450, diplom č. 206226 ze dne 23. června 1976 pod č. j. 5776), a  na  Filozofické fakultě téže univerzity v  letech 1979 až 1985

rober t votick ý

externě v oboru teorie a dějiny výtvarného umění se specializací na teorii a dějiny architektury (diplom č. 012272 ze dne 21. května 1985 pod č. j. 40802). Praxe 1977–1990 odborný pracovník Uměleckoprůmyslového muzea v Praze; 1990–1994 vědecko-výzkumný pracovník v  oboru teorie architektury a  urbanismu, prostorového (územního) plánování, teorie práva a legislativa v uvedené sféře (VÚVA), 1992 až 1994 ředitel ústavu; 1993–2007 ředitel Kanceláře a  sekretář České komory architektů; 2007–2012 sekretář České komory architektů (od roku 2012 právní konzultant na částečný úvazek); 2012 – pověřený řízením Výzkumného centra FA ČVUT v Praze. Pedagogické působení a  spolupráce se školami: od  1994 dosud na  FUA TU Liberec: obor právo (dvousemestrální kurz); obor stavba měst – urbanismus a územní plánování (třísemestrální kurz); stavba měst I – základní pojmy teorie urbanismu a územního plánování a  dějiny urbanismu (územního plánování) do  novověku; stavba měst II – dějiny a teorie urbanismu (územního plánování) od počátku novověku do současnosti; stavba měst III – územní/prostorové plánování – metoda; pojetí prostoru a  času ve  vztahu  architektuře a urbanismu, role prostoru a času v procesu prostorového plánování; pojetí prostorového plánování v  širším evropském a  českém kulturním a  právním kontextu; standardy výkonů a dokumentace v územně plánovací činnosti; nástroje územního plánování. Od  2000 dosud na  FA ČVUT Praha (od  2000 do  2011 externě, nyní interní úvazek): obor právo (jednosemestrální kurz); od 2008 dosud (interní úvazek) FA ČVUT Praha: obor urbanismus – předmět U II – vývoj; od 2010 do 2012 na ŠA AVU Praha (externě): obor právo (jednosemestrální kurz); od 2011 dosud na VŠUP Praha: obor právo (jednotlivé přednášky, od roku 2013 jednosemestrální kurz). Působení v komisích pro státní závěrečné zkoušky a ve vědeckých radách. Odborné zkušenosti Výzkumná práce v oboru teorie a dějiny architektury a urbanismu, teorie prostorového (územního) plánování včetně strategického plánování obcí, měst a regionů, teorie práva, se zaměřením na legislativu výstavby a výkonu povolání autorizovaných architektů, pa-

mátková péče, životní prostředí včetně ochrany přírody a  krajiny a  organizace a  výkon veřejné správy v  uvedených sférách. Spolupráce na  přípravě právních norem, zejména na nové koncepci stavebního práva, zákona o výkonu povolání, zákonů o veřejné správě, zákona o muzeích a galeriích a zákona o památkové péči, předpisů o ochraně přírody a krajiny, zákona o veřejných zakázkách. Spoluautorství při přípravě rozvojových programů obcí a konzultační činnost pro obce v oboru prostorového plánování a urbanismu, zadávání (veřejných) zakázek architektonickými soutěžemi. Člen poradních sborů a komisí souvisejících s architekturou, urbanismem, památkovou péčí, péčí o krajinu a právem.

Prof. Ing. arch. Robert Voticky, Dip. arch. (Kingston), RIBA, FSAI, Rome Scholar, ČKA Volební program: Volební tucet 2014–2018. Jde o evoluční, nikoliv revoluční děkanské období po pozitivních krocích a změnách prof. Zavřela, doplněné novými studijními předměty, které odrážejí vývoj současné architektury, urbanismu a designu. 1. POZICE DĚKANA mezi kolegy je podle mého osobního názoru first amongst equals (první mezi rovnými) – podle vzoru britského vládního politického modelu. Přesto má děkan (alespoň dle anglosaského vzoru) vedoucí a  reprezentativní roli ve  směrování akademického vývoje ve spolupráci s akademickým senátem a umělecko-vědeckou radou. 2. NOVÉ STUDIJNÍ PŘEDMĚTY by měly zahrnovat landscape design, townscape, interior design, adaptivní a responsivní architekturu, smart materials (chytré materiály) ve spojení s vývojem například bio-mimiky a bio-inženýrství. Nejnovější 3D tisk a digitální fabrikace a BIM by mohly znamenat novou tvůrčí a průmyslovou revoluci, na kterou by měli být absolventi FA do budoucna připraveni a vybaveni. Velký výzkumný a kreativní potencionál pro FA se nabízí v intenzivnějším propojení se zainteresovanými specialisty na jiných fakultách ČVUT. 3. TECHNIQUE. ČVUT je jedna z nejstarších technických uni-

21

22

verzit ve střední Evropě. Slovo technika bylo ale degradováno na encyklopedické vědomosti a citace odborných regulí. Je aktuální obnovit význam výrazu technique ve smyslu technologickém, vědecko-inovačním a výtvarném. 4. VZDĚLÁVÁNÍ. Budoucnost profese a  řemesla architektury je často neurčitá a  těžko definovatelná. Vývoj ekonomiky, stejně neurčitelný dle událostí od roku 2008, vyžaduje i přípravu na několik profesních kariér – větší důraz by se měl věnovat všestrannému architektonickému vzdělání nejen ve smyslu profesní kvalifikace. Vedle designu, umění a kultury, technologie a inovační vědy a výzkumu již existují nové sektory pro uplatnění architektů, jako jsou média, projekční management, virtualita, komunikace, tvorba urbanistických a architektonických zadání mezi jinými a studium na FA by rozvoj absolventů pro tyto směry měla umožnit. 5. INOVACE A VÝZKUM. Podle vlády ČR zdroje (2–3 miliardy Kč) jsou a budou k dispozici univerzitám a program FA by měl využít takové příležitosti v cca třetině ateliérů s výzkumnou a inovační náplní. Z 32 ateliérů by mohly být cca dvě třetiny standardní s co nejširším přístupem k tvorbě, ale nejméně třetina výzkumná a experimentální. Momentálně existuje jen jeden. 6. VÝUKA DESIGNU KONSTRUKCÍ, MATERIÁLŮ A  TECHNOLOGIÍ se dobře osvědčila v přístupu learning through making (výuka vyráběním, děláním) v dílnách. Jde o prototypové modely návrhů až do modelování detailů 1 : 1, ale nejde jen o architektonické a prezentační modely. Úspěch AIRHOUSE projektu potvrzuje efektivnost přístupu „learning through making“ a rozšíření tohoto přístupu a vybavenosti je důležité. Tento přístup se ovědčil v mnoha zahraničních školách architektury. 7. PUBLICITA. Práce, projekty, výstavy, modely, kresby, konference a vernisáže FA jsou vizuálně zdaleka nejzajímavějším materiálem univerzity a měl by se více a lépe využít jako propagační a publicistický materiál celé ČVUT. V mezinárodním a konkurenčním prostředí je evidence studia a jeho výsledků velmi důležitá pro místní i zahraniční studenty. Jejich výběr univerzit v rámci EU a jiných částech světa se stále rozšiřuje. V rámci FA publikace jako ALFA a ročenky FA potřebují neustálé zkvalitňovaní v tištěné i webové formě. Časopis Pražská Technika pokulhával až donedávna graficky i obsahově za současnými mezinárodními materiály. Příspěvky FA mohou zásadně obohatit obsah i kvalitu publika-

ce, tak důležité pro nábor kvalitních studentů. 8. FINANCE. Jedním z klíčových úspěchů prof. Zavřela bylo vyrovnání rozpočtu a vytvoření zisku pro fakultu. Základním úkolem pro nového děkana je pokračovat v pozitivní finanční bilanci. Opak oslabuje pozici FA v kontextu ČVUT a její celkový studijní i investiční program. Finanční propady bohužel pronásledují fakulty architektury na mnoha univerzitách a oklešťují jejich rozvoj a ohrožují jejich existenci. 9. MEZINÁRODNÍ PŘÍNOS. Mým přínosem pro FA na mezinárodním poli by byla větší spolupráce s anglicky mluvícím světem. Dvojjazyčnost je výhodou. Prohloubení vztahů s globálně vysoce profilovými školami, jako je Bartlett (University of London), Architectural Association, Kingston University, univerzity Kentu, Glasgow, Portsmouthu, by přineslo výměnu zkušeností a rozvoj spolupráce, který by se odrazil v růstu anglicky mluvících studentů na ČVUT. Do seznamu architektů osobně přizvaných na přednášky/workshopy mohu zahrnout mezi jinými Grahama Morrisona, Boba Alliese, Mika Russuma, Terry Pawsona, Phila Allsopa, Brenta Richardse, Keithe Williamse, Richarda Reida, Jamese Timberlaka, Neila Thomase... David Porter (Glasgow a Peking), Tod Wakefield (Portsmouth), Jonathan Kendall and Peter Bishop (Bartlett), Don Grey (Kent), Philip Beesley (Waterloo), Michael Stacey (Nottingham), Peter Murray (NLA a Madrid) a jiní by jako profesoři obohatili vzdělávací diskuse na FA. Z putovních výstav bych doporučil mezi jinými Prototyping Architecture, práce Chucka Hobermana, Trains, planes and drains a Future is here. 10. VLASTNÍ VÝUKA. Ve vlastní výuce bych nabídl rozšíření experimentálních ateliérů o ateliér s názvem „Kinetická, responsivní a adaptivní architektura“. Zabývám se tímto oborem zhruba od roku 1993 a má profesorská práce z roku 2007 má titul Kinetické tendence v architektuře. 11. VZDĚLÁVACÍ DŮRAZ. Na FA bych rád viděl větší důraz na výběr motivovanějších a různorodě talentovaných studentů než na tradiční zkouškově orientované zájemce v tradičnich předmětech s výborným prospěchem. Ve  výuce vidím důležitost individuálního přístupu, kreativního, koncepčního myšlení tvorby s nutnou disciplínou vypracování, skloubenou se schopností pracovat v týmu. Zkouškový teror bych vyměnil za průběžné hodnocení (continuous assessment). V internetové éře je také nutné zařadit jako nedílnou součást vzdělávání

sebevzdělávání studentů. 12. PROSTŘEDÍ. Možná nejdůležitější úkol je vytvořit a udržet na  FA kreativní, kooperativní atmosféru, ve  které studenti i  učitelé pracují se zájmem, volností debaty, objektivní (a nikoliv zosobněné) kritiky a s požitkem z výtvarného prostředí a rozvíjení individuálních talentů a schopností. Ve formativních letech studentů jde o „radost chodit na fakultu“, která ovlivní celoživotní přístup k oboru. C. V. Narozen 1948. Národnost: britská, česká. Odbornost: FSv ČVUT obor architektura 1967–1968, Dip. Arch. (Kingston) 1975, ARCUK – registrovaný architekt v UK 1977, Prix d’Rome, British Academy 1977–1979; RIBA – členem 1983; zvolen členem společnosti ilustrátorů architektury (FSAI), 1987; habilitace – docent architektury FA VUT Brno, 1997; autorizovaný architekt v  České republice 2001; poradce ve Frank Lloyd Wright Foundation, Taliesin West, USA, 2008; Generální ředitel Lewis+Hickey Praha, architekti, 2002–2007; Executive L&H International Business Development, 2007–2010; profesor architektury – VUT Brno, 2009; zakládající partner ateliéru Transpolis Global, 2010; spoluvlastník Lewis and Hickey Praha architekti, 2011–2013; konzultant a nezávislý architekt od 2010. Odborné zkušenosti: Architekt, urbanista, designér, projektant, manažer, lektor, učitel, kritik a autor článků v oblasti architektury, architektonický ilustrátor a fotograf architektury, široké zkušenosti od výuky k praxi, urbanismu, designu, prezentacím, publikacím a vysílání v médiích, profesorská práce Kinetické tendence v architektuře – shrnutí výzkumu od roku 1991. Pracovní zkušenosti ve Velké Británii, Itálii, USA a České republice. Ceny: Medaile Královského institutu britských architektů (RIBA) za nejlepší bakalářské portfolio v UK, 1971; Cena RIBA za diplomní portfolio, 1975; Rome Scholarship (Prix d’ Rome) v  architektuře (British Academy at Rome, 1977–1979; Stříbrná medaile rektora VUT Brno za mezinárodní spolupráci, 1998; Cena časopisu Construction Journal za nejlepší administrativní interiéry roku (Jungmannova Plaza), 2004; nejlepší komerční novostavba v Plzeňském kraji – obchodní středisko Dvořák, 2007.

Pracovní zkušenosti: 2010 nezávislý architekt, urbanista a  konzultant; 2010 zakládající partner globálního konzultačního ateliéru Transpolis Global; 2007–2010 Executive, L&H International Business Development; 2001–2007 jednatel a  managing Director, Lewis + Hickey Praha, architekti; 2000–2001 vedoucí projektu Lewis & Hickey Ltd., architects, London; 1997–2000 architekt/konzultant ateliéru Initiatives in Design, Londýn; projektový architekt pro projekt nové generace základních škol 2FE ve  východním Londýně; design architekt pro projekt základních škol 3FE ve  východním Londýně, průzkum a  zpráva pro Lottery funding o  hudebním vybavení škol; od 1993 externí kritik a lektor, Fakulta architektury, ČVUT Praha; externí profesor, Fakulta architektury, VUT Brno, Fakulta architektury, TU Liberec. Od 1997 londýnský korespondent architektonického a  stavebního časopisu Forum, publikovaného v  Praze; od  1983 vlastník společnosti ROVO Associates – architektonické, projektové, designové a  vizuální konzultace; 1983–1996 vedoucí ateliéru, Fakulta architektury, Univerzita východního Londýna (UEL); 1979–1983 Darbourne + Darke, architektonické studio; design architekt; 1979 Sartogo Associatti, Řím, design architekt; 1975–1977 Eric Lyons, Cunningham Partnership, Architects and Landscape Designers; design architekt; 1974–1975 Gerald Shenstone and Partners, Chartered Architects; architect asistent; 1971–1972 Richard Sheppard, Robson and Partners, Architects; architect asistent. Jazykové znalosti: angličtina a  čeština – dvojjazyčně, italština – hovorově, němčina a francouzština – základní znalosti.

Redakce se kandidátovi a čtenářům omlouvá – z technických důvodů nemůže přetisknout obrazové ilustrace programu. 23

pokračování ze s. 2

24

X Jubilejní X. pražská muzejní noc, do níž se letos zapojila i naše alma mater, se uskutečnila v náhradním termínu v sobotu 14. září 2013. Přestože Fakulta architektury byla jedním z nováčků, přilákala více než 1100 návštěvníků. Největší úspěch slavila výstava Praha haptická, která představila 14 modelů význačných pražských staveb. Expozice byla určena přednostně pro nevidomé, a bylo patrné, že modely architektur je velice zaujaly. Mnoho vidících návštěvníků použilo připravené pásky na oči a vyzkoušeli si, zda poznají známé objekty poslepu. Živý zájem projevili návštěvníci i o audiovizuální projekci Co jsme si zbořili (VCPD) a o ukázku možného konstrukčního využití PET lahví (MOLAB). Příchozí mohli také zhlédnout dokumentární film Great Expectations nebo si zakoupit knihy z ediční činnosti fakulty. X „Maggie´s Centre“ představuje delikátní projekt, se kterým přicházejí největší hvězdy současného architektonického nebe (Zaha Hadid, Frank Gehry, Richard Rogersaj.). Maggie Keswick Jencks byla ženou Charlese Jenckse, spisovatelkou, malířkou a krajinářskou architektkou, která v průběhu své onkologické léčby v Británii inspirovala vedení nemocničních center i významné architekty k zvýšené péči o prostředí, ve kterém pacient musí zápasit se zákeřnou chorobou. V ateliéru Zavřel-Seho-Mádr několik let vedení nabízí studentům zadání „Maggie´s Centre“. Úkolem je především návrh specifického prostorového řešení, které by nabídlo pacientovi domáčtější klima s respektem k složitému vývoji jeho vztahu k nemoci samotné. V ateliéru se snaží vystihnout potřeby různých stupňů psychického rozpoložení pacientů a jejich „zdravých“ blízkých v různých stadiích nemoci. Tým Zavřel-Seho-Mádr spolupracuje již při tvorbě zadání s experty ze sdružení Amelie, která se v ČR věnuje onkologickým pacientům podobně jako Magie´s Centre ve Velké Británii. Studenti využívají poznatky z jejich praxe, zástupci sdružení Amelie se zúčastnili závěrečné prezentace studentských projektů. Tato spolupráce obohatila i samotné sdružení, které se díky ní seznámilo s britskou alternativou a již navázalo první kontakty. (Pozn. red.: v nastávajícím akademickém roce došlo k rozdělení ateliéru; nadále bude působit ateliér Zavřel–Seho a ateliér Mádr.)

X Zářijové, interdisciplinární Letní školy medievistických studií, již tradičního, v  pořadí devátého setkání doktorandů a  pedagogů všech vysokých škol zaměřených na výzkum středověké kultury, pořádané v Sázavském klášteře Centrem medievistických studií Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy, se opět zúčastnila arch. Milena Hauserová z Ústavu památkové péče FA ČVUT. Vedla zde tematický blok věnovaný středověkému městskému domu a bydlení uvedený přednáškou Středověký městský dům v Čechách. Přednášky, workshopy X Současná architektonická tvorba. Volitelný předmět uvede v  zimním semestru 2013/2014 cyklus přednášek o vybraných laureátech Pritzkerovy ceny.  Anna Kašíková: Glenn Murcutt (2002) – 17. 10.  Eva Bortelová: Zaha Hadid (2004) – 24. 10.  Jan Zikmund: Wang Shu (2012) – 31. 10. FA ČVUT, Thákurova 9, posluchárna Janák, vždy ve čtvrtek v 16 h. X Památky 2013/2014. Ústav památkové péče FA ČVUT pořádá v zimním semestru akademického roku 2013/14 soubor přednášek cyklu Památky. Matúš Dulla: Omyly a prohry architekta Jurkoviče – 22. října; Petr Krajči: Historie a obnova vily architekta Otto Rothmayera – 29. října; Michael Rykl: Anatomie domu (pokračování příběhu o domu čp. 209 v Havelském bloku) – 5. listopadu; Petr Hájek: Intervence – 12. listopadu; Richard Biegel: Nové ve starém – 19. listopadu; Jaroslav Šafer: Tehdy a teď– 26. listopadu; Vlado Milunić: Love story a příběh bez morálky – 3. prosince; Guido Carrai: Galerie Ufizzi ve Florencii – 10. prosince. Přednášky vždy FA ČVUT, Thákurova 9, posluchárna Janák, úterý v 17.30 h. ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 7 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; / s. 6–7: Matyáš Sedlák / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 / [email protected].