06/’13 bulletin fakulty architektur y čvut
s prof. dullou o kapitolách z historie bydlení a teliér doc. appla 2 . kůži vyhrál pertlíček p roč studuje shtepani v praze
přirozené prosvětlení komunikačních prostor renesančního domu slavonice čp. 46–přízemí (z kapitol o bydlení – k rozhovoru na s. 3, 8)
k o n č í s e m e s t r. . . s n í m k y a l f a .
Soutěže
Knihomol
X HELIKA – návrh sportovně rekreační zóny města Lovosice. Soutěž pro vysokoškolské studenty architektonických oborů o architektonicko-urbanistický návrh sportovně-rekreační zóny města Lovosice. Sekretář: Alena Týfová, tel.: +420 281 097 600, mob.: +420 733 677 007;
[email protected]. Území se nachází na levém břehu Labe, v záplavové oblasti, v bezprostřední blízkosti centra Lovosic. Porota: Lenka Lízlová, Vladimíra Nováková, Pavlína Pospíšilová, Karel Thér, Jan Žlábek. www.helika.cz. X O nejlepší urbanistický projekt za akademický rok 2013/2014. Vypisuje Ústav prostorového plánování Fakulty architektury ČVUT, Asociace pro urbanismus a územní plánování, Ústav urbanismu Fakulty stavební ČVUT a Ústav navrhování Fakulty architektury VUT v Brně, Ústav urbanizmu a územního plánovania Fakulty architektury STU v Bratislavě, Fakulta architektury Vratislavské techniky. Přihlášky do soutěže: FA ČVUT, Ústav prostorového plánování, místnost 615, nebo na http://www.gis. cvut.cz. Lhůta pro podání přihlášky spolu s prací do 30. 6. 2014. X Vyhlášení vítězů 6. ročníku Ceny Břetislava Štorma bude probíhat 26. června 2014 od 15 hodin v usedlosti Kotlářka v Praze 6. Soutěž je zaměřena na probuzení zájmu o témata poučené obnovy historického stavebního fondu a vyzdvihuje jak citlivé studentské projekty památkové obnovy, tak kultivované, jemné vstupy soudobé architektury do historického prostředí. Pořadateli soutěže jsou Ústav památkové péče FA ČVUT, Tomáš Bystřický (donátor akce) a GIRSA AT, s. r. o.
X Ročenka Česká architektura 2012–2013 přináší „architekturu vystřízlivění“. Spolu s architektonickou a urbanistickou praxí, s monografiemi a periodiky (Architekt, ERA21, Stavba) patří „ročenka“ k zavedeným standardům domácího profesního života. Poskytuje – jako analog obdobných ročenek v zahraničí – řadu objektivních dat i cennou faktografii: Události 2013, Cenu za celoživotní dílo Obce architektů, Cenu Evropské unie za současnou architekturu Mies van der Rohe Award 2013, Grand Prix architektů 2013 – Národní cena za architekturu, Stavbu roku 2013; rubrika Média přináší vyčerpávající bibliografický soupis publikací, soupisy periodik atd. Ročenka zprostředkovává výchozí reflexi – hodnocení dosahovaných výsledků v letech 2012– 2013 a tento její dominantní a nejočekávanější segment 35 staveb připravil letos Zdeněk Jiran. Každý autor ročenky zde musí s „kůží na trh“ , formulovat a obhájit svůj přístup k architektuře a urbanismu – v každé ročence tak znovu a znovu zaznívají variace konfese: Čím je pro mne práce architekta? Zdeněk Jiran to činí (v dialogu s J. Wolfem) s velkým přehledem o stavu současné stavební produkce (viz údaje k poměrnému zastoupení rekonstrukcí, dotovaných staveb a staveb ze soukromých peněz atd. v celkové produkci), věcně připomíná to, s čím se architekt v praxi střetává (viz schvalovací proces stavby, hodnotné rekonstrukce atd.), otevírá i témata k diskusi (styl a žánrová stavba atd.). Tím, že ze 160 vybral 35 staveb („snažil jsem se objevit, komu z architektů se podařilo nalézt v klientově zadání taky něco zvláštního a jedinečného a jak se to v návrhu pokusil vyjádřit, ” s. 008) a důsledně je seřadil do dvojic (plus 1 most) dokumentujících stavební typy; tímto nechal obrazně řečeno „hovořit věc samu“ a čtenáře vyzval ke spoluhodnocení. Ročenka Zdeňka Jirana přináší přes architekturu s jistou noblesou věcnou zprávu o stavu společnosti: „Po letech hojnosti tu vidíme vystřízlivění...“ Nepodceňujme ročenku! Bohatou fotodokumentací staveb, bilingvními česko-anglickými texty a zajištěnou dostupností v zahraničních knihovnách pok r ačov ání na s . 12
Výstavy X Ateliérové práce. Ateliéry FA ČVUT. Do 13. 6. 2014 X Diplomové práce. Dvorany FA ČVUT. 13. 6.–2. 7. 2014 2
oldřich ševčí k
náznak r ekons tr ukce s tř edověkého otopného s y tému; bezděz, hrad – podélný a příčný řez mansk ým křídlem
Interview s prof. Matúšem Dullou, editorem Kapitol z historie bydlení, vydaných Ústavem teorie a dějin architektury Alfa: Co vás přivedlo k rozhodnutí vydat knihu o historii bydlení? M. Dulla: Reakce na to, že se relativizuje jakákoli typologie. Jestli nějaký typ existuje, je to nejspíš bydlení. Moje původní představa byla, že to může být téma pro celou fakultu. Reagoval jsem na úsilí posledního exděkana dbát během výuky na určitou základní kvalitu návrhu bytu. Mohl byste představit základní koncept? Doznal v průběhu prací nějakých změn? Chtěli jsme v historii objevit skrytá, málo známá, anebo celkem zapomenutá nebo zaprášená témata, která stále mají smysl. A mnozí si to neuvědomují, zejména studenti. Například ve středověku se v zimě netopilo všude, jen ve světnici – píše o tom Rykl. V socialistickém paneláku se topilo všude na 25 a více stupňů. Hledali jsme podobná témata. Taková, která existují mimo hlavní proud, jsou skrytá, ale nadčasová. Kdy se objevil význam dobrého (a krásného) výhledu z bytu, ptá se například kolega Kalina. Anebo co zůstalo z ergonomického objevu funkcionalistů a pozor i funkcionalistek: z minimální kuchyně? To je zase téma Guzika. A jestli to doznalo změny? Samozřejmě. Vazby mezi tématy nejsou absolutně pevné, skládali jsme je jako kaleidoskop, který má na příkladu různých témat ukázat, že v minulosti, kamkoli sáhneme, najdeme nějaké poučení pro dnešek. A musím prozradit, že jsme tu a tam museli tlumit naše přehnané ambice. Ty má každý. Stále si musíme připomínat to, co kdysi prý napsal, nemýlím-li se, Pascal: Promiňte, že je tento dopis dlouhý, neměl jsem čas napsat kratší.
matúš dulla
Kniha vyúsťuje esejí, v níž se objevuje pojem domov. Patřilo toto vyvrcholení do zmíněného konceptu, nebo autoři dospěli k tomuto závěru během psaní? Skutečně, na závěr je zařazeno téma bydlení vyzdvižené do metafyzických výšin a přetřásá se zde pojem domov. Ale pravdu povědíc, celý text knihy se nese záměrně v duchu, který bych nazval bez urážky přízemním. Jak se topilo, co způsobil železobeton, co ženská emancipace, jak se za socíku typizovaly paneláky apod. Patetickým velkým tématům se raději vyhýbáme. Jen na konci v příspěvku kolegů Ševčíka a Beneše jsme úmyslně trochu nadnesení... Publikace na první pohled nabízí dojem souboru „monologů“ – vysoce odborných, specializovaných sond. Co je červenou nití, která spojuje texty? V úvodu vysvětlujete, že cílem není spojitost, ale výběr speciálních momentů atd. Mohl byste uvést konkrétní příklad? Dá se dnes napsat nějaký celistvý, velký historiografický text? Dějiny světové architektury? Velké dějiny bydlení? Určitě, ale spíš populárně. Vždyť k velkým dějinám architektury českého království, které vydala Paseka, by se ihned daly napsat rozsáhlé doplňky z hledisek, která tam chybějí, feministického, marxistického, nacionalistického a všelijak podobně. Protože bádání je již obrovsky specializované, fragmentované. A spojitost? Pár příkladů jsem již připomněl. Jak osvětlit, jak vytopit (Hauserová). Jak funkčně uspořádat (malou kuchyň), jak postavit skromný dělnický příbytek (Beran) – to vše má v pozadí určitý vyzývavý společný aspekt. Publikace má krásnou grafiku – bude asi lákat každého. Je určena výlučně odborné veřejnosti? Nebo je pro studenty, popřípadě širší kulturní veřejnost? Je to učebnice? Eventuálně v čem se od učebnice liší? Dbali jsme na to, aby byla pěkná. Civilnost a obyčejnost, o kterých píšeme, nesmí přehlušit fakt, že na architektuře je nesmírně důležitá také rovina krásy. I kniha má být pok r ačov ání na s . 8 v tomto smyslu krásná. Jsou v ní kouzelné černobílé
3
Praha-Záběhlice, situace
2. kůže O bytovou stavbu FA ČVUT
1. cena
Marek Pertlíček, ateliér Aulík, Ústav navrhování I Vnitřní periferie Prahy – přerušené město
4
Z autorské zprávy Hlavním cílem návrhu byl pokus umístit bytový dům do úzké proluky, aniž by bylo narušeno využívání dvora. Z tohoto důvodu je parter bytového domu navržen taky, aby vedle vstupu do bytového domu byl zachován průjezd do dvora s doplněním o par-
Jižní fasáda
kovací místa. Ve druhém až pátem nadzemním podlaží jsou navrženy čtyři zónované mezonetové byty různých bytových standardů. Dva byty, které zasahují do čtvrtého nadzemního podlaží a výše jsou doplněny o střešní zahradu. Ze zprávy poroty Porota ocenila ucelené řešení, které komplexně pracuje s kontextem, měřítkem a moderní formou. Porota vyzdvihla lapidárnost výrazu zasazenou do původní struktury Záběhlic a harmonické vyvážení všech hledisek návrhu – kontextu místa, typologie bytové stavby, sociálních aspektů a výtvarného řešení. Jediná výtka se obrací k řešení dispozic bytových jednotek, ze kterých by při individuálním, odvážnějším přístupu bylo možné vytěžit více.
Schéma bytů, modelový řezopohled
Východní fasáda
Uliční fasáda, východní fasáda
Půdorysy
4. NP
Situace
3. NP
2. NP
1. NP
5
MgA – I. R
Bc – II. R
Linda Kopecká MgA – II. R
Bc. Karel Jankovský MgA – II. R
Bc. Tomáš Matuna
6
Bc. Monika Pacíková Bc. Kristina Liaskovskaia
WAVenergy vodní elektrárna
Sluneční mobilní elektrárna
Bc – III. R
Julie Hyská
MgA – I. R
Bc. Jana Bubáková
MgA – II. R
MgA – I. R
Bc. Le Duc Dinh Bc – II. R
Markéta Stonová
Bc – II. R
Markéta Rádková
Ateliér Průmyslového designu APPL je zaměřen na praktické studium designu v podmínkách současných technik a technologií, moderního pohledu na výrobu, funkčnost a estetickou úroveň produktu, včetně jeho ekonomického, ekologického a sociologického kontextu. Důraz ve výuce je kladen na přípravu komplexně vybavené tvůrčí osobnosti, schopné, porozumět své sociální a kulturní roli designéra jak v domácím, tak v mezinárodním kontextu. Projekty: II. Bc: Poštovní schránky; I. Mg: Ruční nářadí; III. Bc a II. Mg: Týmová práce – netradiční zdroje elektrické energie. W2GO větrná elektrárna
Bc. Natalia Vargová Bc. Martin Galo
Vedoucí ateliéru doc. Alexius Appl, akad. soch., odb. asistent MgA. Jan Jaroš Ateliér k publikování vylosoval doc. Petr hájek.
7
dokončení ze s . 3
a . p a l l a d i o , č t y ř i k n i h y o a r c h i t e k t u ř e , p ů d o r y s a n á r y s v i l y f o s c a r i ( 16 . s t o l e t í ) ; ž e l e z n ý t a h o v ý s p o r á k v n o v o b a r o k n í m p r o v e d e n í ; t o a l e t n í s t o l e k s u m y v a d l e m a d ž b á n e m , k o l e m 1 9 0 0 ; s p r á v n á v ý š k a u m ý v a c í h o s t o l u ; p a v e l j a n á k , ú ř e d n i c k é d o m y v p r a z e - d e j v i c í c h , 1 92 7–1 92 9
snímky z táborského archivu Šechtl – Voseček a perfektní záběry fotografa Friče. A to vše ze staveb, na nichž popisujeme ony různé neatraktivní přízemnosti. A jestli je to učebnice? To je samostatný příběh. Vznikala za podpory grantu OPPA a původně měla být učebnicí. Ale jsme tu samí vědci a to, co vzniklo, má vědecké parametry. Vždyť naši studenti dokážou pochopit, když se tu odkazuje na nějaký zdroj, že se nepíše jako v bulváru a sem tam se použijí nějaká cizí slova. Co byste u knihy zdůraznil pro čtenáře-architekta, projektujícího bydlení? Všichni jsme z jednoho ústavu, který chce, přesněji má povinnost tvrdit, že vše už tu bylo. Trochu přeháním, ale ne moc. To je ale právě to, co jsme chtěli říci tomu, kdo projektuje bydlení. Bydlet umí každý. A bydlí se již tisíciletí. Inovace je fascinující, ale skutečně už tu vše více méně bylo. Byl pedagogický přesah autorů výhodou, nebo vytvářel určitá rizika? To jste dobře postřehl. Je tu dilema, zda zaujatě vysvětlovat čtenáři alias studentovi, jak se má na věc dívat, anebo jen chladně konstatovat fakta a závěry. Například Rykl sledoval více první linii. My ostatní jsme se od ní ale odkláněli. Museli jsme si to vysvětlovat. I v textech s větší mírou vědeckosti je ovšem toto vysvětlování vždy obsaženo: vědec vysvětluje, co objevil. Čím byli autoři limitováni co do obsahu, rozsahu a jak limity naplňovali? Co do záběru jednotlivých autorů jsme chtěli dosáhnout určité proporcionality. Problém byl v překračování rozsahu. Ve statečném úsilí ponořit se do detailu, vysvětlit vše. Jenže slovy Voltaira: povědět vše znamená nudit.
8
Setkával se kolektiv během psaní? Vyústila setkání v hlubší pochopení tématu? Anebo je tým přece jen příliš fragmentovaný specializacemi? Nikoli, nějaké složité diskuse jsme skutečně nevedli: ti, kteří kráčejí společnou ces-
tou, měli věci prodiskutované předem. V naší branži nevznikají výsledky jako produkty desítek nebo stovek vědců jako například v CERN. U nás se ctí ticho a individuální výkon. A co utužení atmosféry „team spirit“ v ústavu – jako vedlejší účinek? Mladému, začínajícímu kolektivu by to prospělo. Ale občas jsem svědkem dlouhých, bezvýchodných debat. U nás se nejdříve formují a píší vlastní názory. Ty potom vstupují do konfrontace. Jak se vám osobně psalo dnes frekventované téma sídliště? Překvapilo vás během práce nějaké zjištění? Vyhnul jsem se sídlišti a psal výlučně o paneláku. Vloni jsme napsali knihu o sídlištích: Atlas bratislavských sídlišť. Tak jsem si je užil. V Praze jsem se byl podívat, jak dnes vlastně vypadají první paneláky. Na Pankráci. Žasl jsem: jsou zateplené, proto ještě hnusnější, než když je postavili; jsou ovšem čisťoučké, upravené, a stejně tak trávníky a cestičky. A z oken pozorně monitorují svůj malý svět stařenky a stařečkové. Architektura je to naprosto na ....., ale jinak vše perfektně funguje. Jak se liší celkový výsledek od vašeho editorského očekávání? Tak to si musím vzpomenout, co bylo na začátku. Aha, už vím. Chtěl jsem se vyhnout únavnosti dlouhých, vědeckých textů prostřednictvím fragmentování, rámečků a názorných obrázků, jak tomu bývá v populárních časopisech. To se nepodařilo. Ale podařilo se, že se kniha oživila efektnějšími, spíše analytickými obrázky. A ještě jedna věc. Na začátku jsem se setkával s nedůvěrou vůči nakladatelství ČVUT. Nevěřil jsem. A situace nakonec překonala mé představy. Dámám z nakladatelství vděčíme za mnohé. Ochotné, vstřícné, schopné, pohotové atd. I stroje mají skvělé. Radost spolupracovat! Děkuji za rozhovor. JHR
ž e l e z n ý b r o d , d o m y č p . 3 1 5 , 3 16 a 3 9 0, k o n e c 1 9 . s t o l e t í ; f. a . l i b r a , j . k a n , a . č e r n ý, b . a l . k o z á k o v é , d o m y s m a l ý m i b y t y, p r a h a - p a n k r á c , 1 9 3 0 –1 9 3 4 ; a . l o o s , v i l a i n g . m u l l e r a , p r a h a , 1 92 9 ; l . c o r b u s i e r, v i l a s a v o y e , p o i s s y, 1 92 8 –1 9 3 0
LAB: Očima doktorandů 1/ Proč jste si vybral pro vaši doktorskou práci pražské ČVUT? 2/ Kterým tématem se ve své doktorské práci zabýváte? 3/ Jak hodnotíte váš pobyt na ČVUT?
Ernest Shtepani
Narodil se v Tiraně v roce 1983 a v roce 2007 úspěšně absolvoval obor Architektura na Polytechnické univerzitě v Tiraně. Dále pokračoval magisterským studiem na Anhaltské univerzitě aplikovaných věd v Dessau, které dokončil v roce 2010. V současnosti je samoplátcem svého doktorského studia v Ústavu nauky o budovách FA ČVUT. školitelem je doc. Michal Kohout. 1/ Primárně jsem si Prahu vybral kvůli zřetelně stanoveným podmínkám pro zahájení doktorského programu, protože na některých univerzitách není přijímací řízení tak zřejmé a řízené. Kromě toho se jedná o nejstarší technickou univerzitu se všemi tradičními hodnotami vzdělávání ve střední Evropě. Univerzita je konzervativní a zároveň inovativní, což může sloužit jako dobrý kompromis hlavně v proměnlivé profesi architekta vystaveného stále se měnícím nárokům trhu. Vlastní nová budova Fakulty architektury je svědectvím závazku, který má univerzita vzhledem k inovaci a udržitelnosti. Kromě toho je nejzajímavější role, kterou hraje v architektonickém vzdělávání město. Například v německém Dessau, kde jsem studoval magisterský program, mají Bauhaus – poutní místo pro umělce a architekty –, ale na druhé straně je Dessau ospalé zmenšující se město, které nabízí klid, ale málo zajímavostí. V tomto kontextu existuje velmi málo případů takové symbiózy mezi městem a školou jako v Praze. Zde můžeme nalézt základy všech úrovní modernismu a postmodernismu od Adolfa Loose k Jozefu Plečnikovi a od Franka Gehryho k Evě Jiřičné. Existují případy, kdy je město jako muzeum a téměř se nemění, např. Florencie. Zjevně to ukazuje na školu, kde přetrvávají konzervativní tendence. Přitom Praha je dynamická a pořád se měnící, stále plná nadějí na to, co může být vybudováno v budoucnu.
ernest stephani
2/ Téma mé doktorské práce je Energetická efektivita v rozměrech velkoměsta. Právě teď píši o průzkumu energetické efektivity, který vypracováváme a který se zaměřuje na různé pražské čtvrti. Nebude vůbec překvapením, že je to obecně docela energicky efektivní městská morfologie. Hongkong je jedno z nejefektivnějších měst s ohledem na dopravu. Je zde zřetelný ukazatel, že hustě osídlená města jsou ohledně dopravy vysoce energeticky efektivní. Na druhé straně v hustě osídlených městech ztrácíme možnost získávat pasivní solární energii. Zde se objevuje paradox, že vlastně nejen hustota, náklady na dopravu, ale i stavební forma (pasivní solární příjem) souvisí s energetickou efektivitou. Například ve Spojeném království tvoří stavebnictví minimálně 40 procent a pravděpodobně až polovinu celkové primární spotřeby energie, převážně ve vytápění a ohřevu vody (BRE, 1975). Protože jsem se zabýval výše zmiňovanými závislostmi, snažím se prozkoumat tento vztah v existujících městských systémech v Praze. Jaké by bylo spektrum energeticky výkonného řešení pro konkrétní stavební formu? Abych nalezl nějaké nápovědy k zodpovězení této otázky, pracuji na empirickém výzkumu založeném na energetických denících různých pražských oblastí (různých městských morfologií). Dalším krokem po analýze bude vytvoření počítačových modelů a hypotetických řešení pro rozměry města. Nicméně stále budeme sledovat, zda by celý proces mohl vést k jednoduššímu výzkumu, popisujícímu optimální existující řešení, nebo inovativnějšímu řešení budoucího městského uspořádání, které následuje hypotézu budoucí bionické metropole s hypertechnologickými, energeticky nenáročnými materiály, přes něž světlo přicházi dovnitř – do struktury a je absorbováno a použito na energii. 3/ Když jsem přijel, měl jsem obavy, že kvůli velkému množství studentů se budu cítit izolovaný nebo se mi nedostane dostatečné pozornosti. Mám přátele, kteří zažili tento pocit na univerzitách, kde počet studentů přesahuje 2000. Ale to není případ ČVUT. Akademické prostředí je výjimečné a studenti zde mohou jednoduše diskutovat s profesory a dalšími kolegy. Toto se přirozeně děje v kavárně a diskutuje se zde bez zábran, každý se tu cítí jako doma a zároveň sebejistě, což přispívá k profesionálnímu růstu.
9
z c e r e m o n i á l u p ř e d á n í c e n s o u t ě ž e 2 . k ů ž e
Hovoříme s Markem Pertlíčkem, vítězem 2. kůže
10
Alfa: Co jste říkal, když jste se dozvěděl, že jste vyhrál? M. Pertlíček: Moc jsem tomu nechtěl věřit – ostatně jsem ani moc nevěřil samotné nominaci vedoucím ateliéru Aulíkem. Ale pak to byl krásný pocit. Tím spíš, že to byl můj první projekt v ateliéru. Co bylo nejtěžší? Asi volba místa. Vytipoval jsem si asi šest proluk v Záběhlické ulici, ty jsem analyzoval, zbyly dvě a nakonec jedna. Čím vás zaujala? Byla nejužší. Tohle už jsem uměl ze Zanu, kde jsme navrhovali bydlení pro studenty. Měli jsme dané přesně rozměry baráku a mě velice bavilo právě značné omezení: prostě jsem musel začít přemýšlet, jak využít prostor. A nakonec musíte najít vychytávky třeba typu, že umístíte skříň pod schody... Znamená to, že vás parcela zaujala, protože nabízela nejsložitější podmínky? Asi ano. Je to trochu větší výzva. Nakonec jsem barák natáhl přes celý blok, abych získal víc prostoru, když už jsem byl omezen šířkou. Takže ten dům je obrovský... Ale vůbec tak nepůsobí – když se díváte z uliční čáry. Proč je vyšší než jeho sousedi? Ve skutečnosti převýšení není vidět: pozorovatele jsem si postavil před dům a měřil, kam dohlédne... Proto je dům ustoupený a proto má plochou střechu. Mimochodem to ustoupení tam je také proto, abych neubíral světlo, resp. mohl zachovat všechna okna sousedního domu. Jinak bych musel některá z nich zazdít. Jaký materiál navrhujete na fasádu? Cortenový plech. Corten je jak známo zrezlý, ale pořád rezne dále a vyvíjí se. To se mi líbilo: že má předem přiznanou vadu, která u ostatních fasád přijde až časem. Začnou být špinavé a novota se ztratí.
Ale co ta pásová, funkcionalistická okna: nebudou sluncem příliš vyhřívaná? Asi ano, ale to jsem neřešil. Jak je budou nájemníci čistit? Buď pomocí plošiny, nebo horolezce. V zadání soutěže se hovoří také o metodice. Dala by se metodika architekta Aulíka nějak popsat? Jeho přístup mi velice vyhovoval. Například při navrhování místností jsem si vždy položil otázku, jestli bych tam chtěl bydlet já sám... Mimochodem už na začátku jsem si kreslil sestavy bytů, jak by na sebe reagovaly... Dnes se ve filmu, ale třeba i v počítačové grafice postupuje od 2D do 3D. A to jsem si to zkusil přehodit na moje bydlení. Sám pro sebe jsem si řekl, že byt 2D je byt na jedné výškové úrovni. 3D je byt přes víc pater, což se mi líbilo: dokonce na samém začátku jsem zkoušel řešení, kdy každý byt bude mít všechny výškové úrovně. Ale následně jsem o tom diskutoval s rodiči – tedy s někým, kdo do toho tak nevidí. A taťka mi odpověděl, že dnes třeba i ano, ale už za deset let by v takovém bytě bydlet nechtěl, protože by tam bylo spousta schodišť... Byl pro vás pohled architekta Aulíka v něčem inspirativní? Určitě. Třeba mi hodně vyhovoval jeho názor na parkování – v případě toho mého, řekněme trochu alternativnějšího bydlení. Mohl jsem udělat podzemní parkoviště a bylo mi řečeno: klidně tam dej čtyři auta vedle sebe a je jedno, jestli někdo bude moci vyjet nebo ne. Protože tam jsou jen čtyři byty, dá se očekávat, že ti lidé by se mezi sebou domluvili. Je to v Česku reálné? Možná až za nějaký čas se lidé začnou takhle domlouvat. Ale jako myšlenka mi to přišlo hrozně fajn. Tím spíš, že mi celkově přijde téma parkování otravné... Čtete nějakou odbornou literaturu? Ani ne. Spíš si hledám články na internetu: hlavně když se učím na zkoušku například pro Ústav nauky o budovách. Ale že bych odebíral časopis, nebo nějaká čísla sháněl, to ne. Dovolte odbočku: Čtete beletrii? Čtu poměrně rád, ale narážím na nedostatek času.
marek per tlíček
A teď? Od sestry jsem dostal novelu Racek Jonathan Livingston – od Richarda Bacha. Zapsal jsem se také na filozofii II, a tak jsem přečetl Nietzscheho a ještě předtím jsem četl básně od Filipa Topola a ještě od jeho bráchy Jáchyma Topola. Zaujal vás krom architekta Aulíka ještě nějaký pedagog? V současnosti jsem v ateliéru Novotný – Koňata – Zmek a přijde mi také velice zajímavý. V čem? Otevřeností – nedrží se nějak striktně jen projektu, ale můžeme se dostat i k tématům, které s projektem souvisí jen nepřímo. Teď děláme Šumperk, kde navrhuji občanskou stavbu. A krom toho jsem si vymyslel, že bych na náměstí udělal kašny, což nespadá do zadání ateliéru ATOS. Je to něco navíc. Když jsme tam byli na návštěvě a setkali jsme se se starostou, zabývali jsme se klady a zápory města i problémem samotného historického centra. Chtěl bych je podpořit, sevřít třeba kašnami a trochu mu tím pomoci. Centrum dnes není úplně centrem. Kdo by kašny navrhl? Já. ??? Trochu mě inspiroval název Šumperku, kterému se říká Brána do Jeseníku... A já bych rád koncipoval kašny jako něco, čím se prochází. Brána je pro mě místo, kterým projdete a které je kolem vás. Když uvažuji o kašnách jako o bráně, je to samozřejmě v abstraktním provedení. Ale je to asi méně architektura a více sochařina... Je i není. Zasahuje do veřejného prostoru – koneckonců stejně jako architektura. Už jste někdy kašnu navrhoval? Ne. A znáte kašny v některých českých městech? Vzhledem k tomu, že jsem z Plzně – je to jasná odpověď: znám samozřejmě zlaté kašny od architekta Císlera... V Plzni se o jeho kašnách dlouze debatovalo... Projekt byl hotov
a odsouhlasen, ale trvalo několik let, než se zrealizoval. Což je určitě k zamyšlení, proč to muselo trvat tak dlouho. Protože vždycky budou lidi, kterým se bude věc líbit a jiným zase nelíbit... Ale to je přece normální. Co vás ve škole nejvíce přitahuje? Asi práce v ateliéru – a pak předměty, které navazují: především uměleckou stránkou, ale také dějinami architektury apod. Nejméně mě bohužel baví vyloženě technické věci jako statika nebo nosné konstrukce, i když jsem zkoušky nemusel opakovat. Tedy až na matematiku – ale, zpětně pohlíženo i tomuto opakování jsem vlastně rád... Prostě tu matematiku dnes umím lépe. A co nějaká přednáška? Ta od bratra z La Tourrette. I když mluvím velmi málo anglicky a francouzsky... Hodně se mi líbily také přednášky od docenta Kohouta – koncipované o veřejném a neveřejném prostoru, ale také o pasáže o provozech v bytě. A upoutal mě způsob výkladu... Takže jsem se přistihl, že při poslouchání nedělám něco jiného na internetu – což se mi nestává tak často... Máte nějakou představu o stavbě, kterou byste chtěl jako architekt v budoucnu postavit? Určitě bych se chtěl architekturou živit. A chtěl bych postavit stavbu, kterou, když se na ní zpětně podívám, budu si moci říct: není to špatné. Zkrátka aby se v ní dobře žilo. A jestli to bude obytný dům nebo knihovna, je mi trochu jedno. Už závěrem: Říkal jste, že čtete Racka. O čem to je? Je to trochu parabola. Když už člověk – v tomto případě symbolizovaný rackem, má nějaké touhy nebo své sny, které třeba ostatní nechápou, že by od nich neměl upouštět. Může se stát, že bude dělat věci, které ostatní nepochopí, a nebudou se s ním proto bavit... Ale když ten člověk nebo tvor to tak cítí, měl by si za tím stát. Je to příběh o rackovi, který se zamiloval do létání. I když racek jako takový létá jen proto, aby si obstaral potravu. Ale racek v tom létání našel vyšší smysl svého bytí. A tím nacházel dokonalost pro život... Děkuji za rozhovor. JHR
11
k n i h a 1 5 0 0 0 0 p e t b o t t l e s s e k ř t i l a v p r a ž s k é m ě s t s k é k n i h o v n ě ; spoluautor ka k . nov ákov á, v pr avo k motr a eliška kaplick y
pokračování ze s. 2
(viz soupis na s. 215) zprostředkovává tolik potřebný trvalý systematický vstup na mezinárodní scénu; působí jako „textový vyslanec – informátor“ pro zahraničí! Zdeněk Jiran: Česká architektura/Czech architecture 2012–2013. Ročenka/yearbook. Praha, Prostor – architektura, interiér, design 2014, 215 str., ISBN 978-80-87064-14-6, ISSN 1213-7871
Oldřich Ševčík X Křest knihy autorů Kateřiny Novákové a Henriho Achtena z Kabinetu modelového projektováním ČVUT proběhl počátkem května v Malém sále Městské knihovny v Praze. Kniha se zabývá fenoménem architektury z PET lahví. Tento jev je výsledkem narůstajícího faktického množství tohoto typu odpadu a publikace dokumentuje možné architektonické přístupy k tomuto problému PET lahví v různých částech světa.Autoři představili PET láhev jako stavební materiál, poukázali na nutnost sběru a znovuvyužití tohoto artiklu běžné denní potřeby a možnosti jeho aplikace v pedagogice. První kmotrou publikace, která je zatím v anglické verzi, se stala umělkyně činná v PET artu Veronika Richterová, iniciátorka ideje muzea PET lahve; druhou kmotrou byla vdova po Janu Kaplickém Eliška Kaplicky. notes
12
X „Sídliště, jak dál?“ – studentský workshop, který je součástí stejnojmenného výzkumně-osvětového projektu, na němž FA spolupracuje s Centrem kvality bydlení, Národní sítí zdravých měst ČR a nadací Heinrich Böll Stiftung, se konal na FA ČVUT ve dnech 12.–15. března 2014. Cílem workshopu – a zároveň i celého projektu – je hledat dlouhodobá systémová řešení možné transformace českých sídlišť, což jsou specifické oblasti měst vyžadující koncepční a promyšlené rozhodování veřejné správy. Vzhledem k tomu, jak jsou společností vnímány, představují riziko vzniku sociálně problematických oblastí či dokonce vyloučených lokalit. Jejich prostorová struktura s sebou přináší komplikace v oblasti ekonomické i sociální udržitelnosti. Přitom se česká společnost zabývala téměř výhradně domy a jejich stavebně-technologickým
standardem, a příliš neřešila dlouhodobou strategii rozvoje těchto lokalit. Workshop otevřela přednáška Jany Kubánkové Regenerace modernistických sídlišť, představující úspěšné transformace z Francie, Německa a Nizozemí. Vlastní práce se zaměřila na tři lokality z pražských městských částí a tři sídliště z Mladé Boleslavi, Karlových Varů a Vsetína. Zástupci zapojených městských částí se workshopu přímo zúčastnili. X Parametrickým navrhováním se v listopadu 2013 a dubnu 2014 zabývaly další dva ze započaté série workshopů, jež pořádal Kabinet modelového projektování. Cílem bylo přivést studenty architektury k pochopení a k používání parametrického navrhování v ateliérových pracích. Většina účastníků jsou začátečníci, kteří se s programem ještě nesetkali, ale cítí v něm potenciál a inovaci. Workshop je koncipován jako intenzivní dvou až třídenní „nalejvárna“ , do níž jsou zakomponovány patnáctiminutové samostatné úkoly, v nichž se ověřuje porozumění výkladu. Zároveň je v učebně více lektorů, kteří soustavně udržují všechny studenty ve střehu a na stejné úrovni. Témata se většinou snaží najít něco parametrickému navrhování blízkého: opakující se prvek nebo generování vzoru. Odevzdávkou číslo jedna je pak ateliérový projekt, ve kterém se využívá Rhino Grasshopper. Workshop Parametrické baroko by měl být letos uzavřen výstavou kvalitních prací ve fakultní dvoraně. Expozice proběhne až po odevzdání ateliérových prací, neboť zde je využití Grasshoppera obzvláště ceněno. Na některé úlohy zkrátka neexistuje lepší nástroj.
generální partner
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 7 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; s. 4–5: redakce / s. 6–7: doc. Alexius Appl / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 /
[email protected].
