12. bulletin fakulty architektury čvut

05/’12

bulletin fakulty architektur y čvut

 z práva z moskvy: lenin jede v porsche!  a rch. hauserová o archivu aneb o schránce naší paměti  3 × k soutěži o krumlovskou letní scénu  d oktorand grasse přemýšlí o „ideálním plánu“

staronová synagoga – ukázka dokumentace wiener bauhütte, 1864, vedl prof. von schmidt, učitel mockerův; sbírka plánů a grafické dokumentace ústavu teorie a dějin architektury fa čvut

z á b ě r y z  d u b n o v é v e r n i s á ž e v ý s t a v y n á v r h ů r e v i t a l i z a c e s t a d i o n u b o h e m i a n s

Soutěže X A House for Joan of Arc. Lhůta pro odevzdání návrhů do 30. 5. 2012. http://www.icarch.us X Aurora Borealis Arctic Observatory. Lhůta pro odevzdání návrhů do 31. 5. 2012. http://en.archmedium.com/Concursos/OBA/Summary.php X New Contemporary Art Museum. Lhůta pro odevzdání návrhů do 5. 7. 2012. http://www.ac-ca.org/en/project04 X Schindler Award 2012. Lhůta pro odevzdání návrhů do 30. 7. 2012. http://www.schindleraward.com/award-index/schindler_award_2012.htm

Výstavy

X Nová letní divadelní scéna v Českém Krumlově. 1. cena (ex aequo): Eliška Křížová, Marie Křížová (ateliér Girsa); Jan Harciník (ateliér Cikán-Buš) FA ČVUT. 2. cena: Radka Ježková, ateliér Suchomel, FA TU Liberec. 3. cena: Barbara Fraňková, ateliér Cikán-Buš, FA ČVUT. Porota: Matúš Dulla, Václav Girsa, Naděžda Goryczková, Pavel Jerie, Lucie Loosová, Vladimír Soukenka, Jiří Suchomel, Tomáš Šimerda.

X Jan Světlík, Josef Pleskot – Vítkovická katedrála. Nová architektura ostravských Dolních Vítkovic. Galerie Zdeněk Sklenář, Smetanovo nábřeží 334/4, Praha 1 – Staré Město. Do 26. 5. 2012 (St.–So. 13.00–18.00 h). X Výsledky studentské soutěže na Novou letní scénu v Českém Krumlově. Pořádá Ústav památkové péče FA ČVUT. Výstavní síň Mincovna na II. nádvoří Státního hradu a zámku Český Krumlov. Ve dnech 26. 4. –26. 6. 2012. X Výstava ateliérových prací. Dvorana FA ČVUT, Thákurova 9, Praha 6. Od 28. 5. do 11. 6. 2012. X Výstava diplomových prací. Dvorana FA ČVUT, Thákurova 9, Praha 6. Od 6. 6. do 26. 6. 2012.

Knihomol

Notes

X (PK) Koncem března proběhl na FA ČVUT křest knihy Udržitelný rozvoj území a současně vernisáž kreseb autora knihy Milana Valeše. Knihu, jejímž editorem a hlavním autorem je profesor Karel Maier, napsal kolektiv Ústavu prostorového plánování s řadou externích spolupracovníků a vydalo ji nakladatelství Grada. Přibližně padesát účastníků slavnosti si užívalo vystoupení kapely Jarabáci, v níž hraje na violoncello spoluautor knihy Jiří Čtyroký, i stručnost a civilnost projevů, které ke křtu patří. Prof.

X Prof. Pavel Kalina se počátkem března zúčastnil mezinárodní konference a dílny architektury a urbanismu, pořádané Sains University v Penangu (dříve Georgetown, Malajsie). Účast byla financována z  prostředků SGS ČVUT. Konference, které se účastnili převážně praktikující architekti z mimoevropských zemí (severní Afrika, Blízký východ, jihovýchodní Asie), byla věnována různým aspektům udržitelnosti v současné architektuře a urbanismu, pokračování na s. 12

SOUTĚŽE – VÝSLEDKY



Karel Maier přiblížil záměr autorů – namísto skuhrání o tom, co je špatně, názorně ukazovat přemýšlivým lidem z praxe a studentům, jak lze využít aktuální teoretické poznatky i právní nástroje k zlepšení kvality prostředí a k prosazení jeho udržitelných změn. Ocenil ilustrace Milana Valeše, které texty okořenily svojí jemnou ironií. Kmotr knihy profesor Matúš Dulla vyzdvihl její čtivost a  sdílnost příkladů z  praxe. Dvacet výtisků, které byly přímo na křtu ke koupi, bylo velmi rychle rozebráno.

m o s k e v s k ý h o r i z o n t ; v e d l e f o t o z  a t e l i é r u e . a s s e h o

Ach Arbat, moj Arbat, ty moja religia…

S doc. Ševčíkem a arch. Benešem o Moskvě v těchto časech Alfa: Loňská Alfa č. 10/2011 přinesla zprávu o vaší studijní cestě do MARCHI (Moskovskij architěkturno chudožestvennyj institut). Rádi bychom váš raport doplnili o pohled na ruskou metropoli. Jak byste zobecnili moskevskou realitu? Oldřich Ševčík: Všechno válcuje developer. Kam oko pohlédne supernové budovy. Seskupení mrakodrapů byznysového centra na horizontu... tzv. MMDC čili Moskevské mezinárodní obchodně-podnikatelské centrum. Radikálněji již Moskvu změnit nelze. Uznává to například i prorektor Marchi Švidkovskij, se kterým jsme se setkali. Metropole se rozpadá na různorodé fragmenty. Moskva ztratila svůj obraz, svůj svébytný urbanistický ráz. Ten se stal obětí probíhající totální urbanizace! Není váš obraz až příliš chmurný? O. Ševčík: Není, ale něco v metropoli přece jen najdete… Moskvě je 850 let. A tak tu zaznamenáváte úctu k 19. století v podobě obnoveného chrámu Krista Spasitele coby součást obrovské vlny historismu, která zaplavila Moskvu po pádu Sovětského svazu. Remake chrámu, který bolševici vyhodili do vzduchu, to byl vskutku gigantický podnik. A dnes staronový chrám ukazuje svůj hlubší, urbanistický smysl. Směřuje k němu řada moskevských ulic včetně Borodinského mostu. Kostel tedy tvoří nejenom spirituální, ale i fyzický, orientační bod – přitom se tento orientační bod noří z historie. A vlastně symbolizuje prolínání historie 19. století do současné Moskvy. Dnes stojí v metropoli sedm výškových budov, které nahradily zvonice církevních staveb. I tyto budovy nabízejí orientaci. Říkají jim vysotky. Mluvím o tom proto, že se v současnosti v Moskvě buduje další, které říkají osmá a tvarově je asi jemnější – jenže nehraje už onu významnou orientační roli… Ondřej Beneš: Ještě k developmentu: zjistíte, že v různých částech města se chová různě. Jiným způsobem přistupují developeři k nejcennějším místům, která leží na jih od

oldřich ševčí k

ondřej beneš

Arbatu, kde dnes stojí nejexkluzivnější bytové a kancelářské domy, a i jiným způsobem přistupují k novým výškovým stavbám na okraji a za okrajem historického jádra. Najdete tam mrakodrapy vysoké řekněme 200 metrů, jde ovšem o shluky bez urbanistických vazeb. V nejužším centru, které se pyšní nejlepšími architekty a nejdražšími materiály, mrakodrapy naštěstí nejsou… Jiná část developmentu buduje standardní bytové komplexy hlavně na vnějším okraji Moskvy a je to vlastně určité pokračování dřívějších mikrorajonů a sídlišť v současné podobě. Těch sedm výškových budov, které se postavily v rámci socialistické výstavby, jak se o nich zmínil docent Ševčík, představuje mimořádný kompoziční záměr, který v současné době při současném způsobu plánování rozvoje města i přístupu developerů už není možný… Objevili jste v Moskvě něco, co byste mohli považovat za dobrý příklad? O. Ševčík: Určitě fakt, že architektura zde má silné institucionální zakotvení: v Moskvě sídlí nejen Moskevský architektonicko-umělecký institut MARCHI, ale i Mezinárodní akademie architektury, Ruská akademie architektury a stavebních věd čili RAASN a nové vlivné Centrum současné architektury C:SA, které bylo založeno v roce 2001. Sídlí zde také Institut malířství, sochařství a architektury Rjepina atd. Instituce v centru mají silné mezinárodní kontakty, chodby Mezinárodní akademie architektury nabízejí setkání s hvězdami světové scény. A dnes jsme dostali e-mail, podle něhož byla založena nezávislá Moskevská škola architektury – MARŠ, která kooperuje s London Metropolitan University a s Britskou vysokou školou designu. Společným cílem mají být nové metody výuky s vazbou na praxi. Bůh je mi svědkem, s touto školou bychom měli spolupracovat! Inspirující je také určitě hloubka diskuse nad zmíněnými tématy. Například Ostoženka. Jedinečná čtvrť v blízkosti centra, ale současně název architektonického ateliéru, který hodlal tuto historickou čtvrť zachránit. Vyrazili do archivů, rozhodli se dokonce nastudovat původní barevnost… Bohužel z Ostoženky vznikla dnešní Zlatá míle. Nádherné, přepychové baráky, mramor od začátku do konce. A nahoře je vždycky poutač: K pronájmu.



n o v é m r a k o d r a p y v  b l í z k o s t i m o s k e v s k é h o m e z i n á r o d n í h o p o d n i k a t e l s k é h o o b c h o d n í h o c e n t r a m o s k v a - c i t y, v e d l e l u x u s n í č t v r ť o s t o ž e n k a a l i a s „ z l a t á m í l e “ s  a d m i n i s t r a t i v n í m i , o b c h o d n í m i a  b y t o v ý m i k o m p l e x y

O. Beneš: Na jedné straně ulice vás ohromí dům obložený kamenem s tradičním tvaroslovím a na druhé straně ulice stavba stejně velká, z té samé doby, nějakých dvě stě na sedmdesát metrů s moderním architektonickým tvaroslovím, sklo, plech, beton atd. Neleží ovšem problém spíš než v developmentu v neexistenci regulativů? O. Ševčík: Ano, ty by měly být. To je správný kondicionál, po kterém se volá… Hlavním pozitivem je zde až bouřlivá diskuse nad těmito tématy, jak jsme se tu zmínili. Diskuse, která se obrací až hluboko do minulosti. Načež zaslechnete: Ani Ivan Hrozný a Petr Veliký nezměnili Moskvu tak, jak ji změnili bolševici; ale jak ji měníme dnes, na to se nezmohl nikdo z nich... Ale vrátil bych se ještě k jednomu zážitku. Nesmírně se mi líbil Římský dům, což je stavba, kterou projektoval Filippov, představitel bumážniků. Bumažnaja architektura, legendární tvorba, odsouzená k tomu, aby zůstala na papíře. U nás byla známá za totality z šedé zóny a v Téčku ji odvážně publikoval Benjamin Fragner. V tehdejším SSSR představovala protest proti sterilitě Brežněvova režimu. Vynikala subtilností a poetičností, svojí kresebností zůstává estetickým zázrakem i dnes. Takže ustrnete, když pojednou stojíte před stavbou jednoho z bumážniků. Vždy miloval antiku, a tak s ní pracuje, nicméně s ní pracuje velice osobitě – vznešenost, jemnost a útulnost si ve stavbě padají do náruče, abych tak řekl. Realizoval obrovskou stavbu s všudypřítomným lidským měřítkem.



fické fakultě UK. Chceme se zamyslet nad základními tendencemi. Zejména nad devadesátými léty, která znamenají pro Moskvu ovládnutí historismem: konkrétně jde o církevní stavby, ale i o stavění moskevským stylem, který nazývala veřejnost Lužkovův styl – podle starosty. Jde o pseudohistorismus a zvláštní variantu postmoderny s citacemi z antiky a z doby ruského impéria. O postmodernu, která běžela paralelně s obnovou ruské státnosti a je důsledně zbavena žertu a ironie. Tedy toho, co chtěli od postmoderny Venturi a Jencks. Tyto prvky tam chybějí. My toto vše vidíme právě proto, že jsme Češi a že jsme z Prahy, takže na moskevskou scénu můžeme pohlížet jinýma očima… Mohl bych se závěrem zeptat na nejsilnější zážitek z Moskvy? O. Ševčík: Můj zážitek? Prostě stará sovětská socialistická Moskva přestala existovat. Předchozí metropole, i socialistická, surově intervenovala Sjezdovým palácem do Kremlu, ale zároveň chránila starou Moskvu sadů a parků, útulných tichých čtvrtí z minulých staletí v bezprostřední blízkosti Arbatu. To už dneska nenajdete.

Do jaké míry se odráží tato realita ve vzdělávacím systému? O. Beneš: Byli jsme přizváni k obhajobám na konci semestru a bylo zajímavé, že v komisi zasedali mj. také Brit, Němec, jeden špičkový ruský architekt, který dělá byznysová centra… Samozřejmě, že lepší studenti jsou schopni reflektovat ruskou realitu lépe, ti horší hůře, ale řekl bych, že průměr je srovnatelný s tím, co se děje u nás.

Ten z Pjesenky ob Arbate od Bulata Okudžavy? O. Ševčík: Přesně tak. A kdybyste si půjčil jejich Památkáře, tuhle píseň tam citují… Pět let po pádu Sovětského svazu se v Moskvě veřejně diskutovalo o nezbytnosti ochrany těchto památek. Diskuse to byla mimořádně zajímavá a i pro nás poučná. O. Beneš: Nafotil jsem si průhled z GUMu přes otevřený kabriolet Porsche hlavním vchodem ven na Rudé náměstí a tam v ose stojí Lenin! Neznalý člověk když vidí všude symboly, hvězdy, kladiva, Leniny, kterých je tam na tuny, a vedle toho bohaté současné Moskvany, jako by vystoupili z módního žurnálu Harper ’s Bazaar, k tomu všude limuzíny… Takže když si tyto obrazy dá člověk vedle sebe, může si říkat: Ono se jim to podařilo!

Údajně se chystáte sepsat z moskevského zájezdu studii… O. Ševčík: Odpovím za nás oba, že už je napsaná, aktuálně jedeme s přednáškou na česko-polskou konferenci, další přednášku připravuji pro obor kulturologie u nás i na Filozo-

Co se jim podařilo? O. Beneš: To, s čím začali v tom roce sedmnáct. Děkuji za rozhovor. JH

záběr y – také na s. 8 – ze kř tu knihy udr žitelný roz voj území; kresby milana valeše

Co s ním?

Úvaha o archivu Ústavů 513 a 514 Přesun naší fakulty ze staré budovy do nové obrátil nakrátko pozornost k  archivu Ústavu dějin architektury a Ústavu památkové péče. Chod fakulty přirozeně orientované na vytváření nového neskýtá příliš prostoru k ohlédnutím. Pro mnohé bylo proto překvapením, že tyto sbírky vůbec existují. A tak neočekávány a v nastalé časové tísni nepříliš radostně vítány samotnými aktéry stěhování začaly z útrob středního traktu vystupovat převážně netříděné a volně ložené haldy grafické dokumetace, fotografií, kreseb, originálních zaměření, projektů, výukových diapozitivů a  studentských prací pořízených pražskou českou i německou Technikou od druhé poloviny 19. století téměř až do současnosti. Před našima užaslýma očima defilovaly tisky a  fotografie z  19. století zachycující významné evropské architektury, které bezpochyby sloužily jako inspirace dobové historizující tvorbě, a obrovské formáty precizní dokumentace středověkých staveb, pořízených žáky vídeňské Akademie výtvarných umění (Wiener Bauhütte). V  jejich uprášeném a  místy potrhaném chumlu upoutaly známé tvary Parléřova chóru v Kolíně signované rukou Josefa Mockera a jeho vídeňských spolužáků, detaily svatoštěpánského dómu, Goldenes Dächl v Innsbrucku. A tohle? Není to Balšánek? A tohle Ohmann? Na řešení nebylo dost času. V chvatu stěhování se rovnalo spíš podle formátu, aby tisky bylo možné vůbec zabalit do desek a připravit k transportu (dokážete si představit, jaký problém je nacpat do výtahu vozík naložený tisky formátu více než A0, na něž nejsou ani desky a které jsou širší než světlost výtahových dveří?). Z téhle haldy zase trčí výkresy studentů z předválečného prvního Ústavu dějin architektury. Virtuózní kresby, jak bylo ostatně tehdy pravidlem, se dobírají ke kompozičním principům staveb z různých slohových období. Nepochybná ozvěna úvah prvního vedoucího tohoto ústavu prof. O. Stefana o povaze slohu. Tady zase axonometrie Anežského kláštera. Není divu, vždyť právě v Ústavu dějin vznikal projekt jeho komplexního výzkumu. Léta opřeny

milena hauserová

o zeď a obráceny ven rubovou stranou odhalují teprve teď svůj obsah podivné překližkové desky, o nichž jsme chvilku přemítali, že by se daly na něco praktického použít. Třeba rozřezat na poličky. Soubor velkoformátových fotografií na jejich líci však nenechával na pochybách, že stojíme před pozůstatky slavné výstavy českého baroka, která na prahu druhé světové války nejenže objevila naší veřejnosti krásu českého baroka, ale zároveň v  dramatické době posilovala sebevědomí národa poukazem na tvůrčí sílu domácího prostředí. Mezi výkresy bylo ostatně ještě pár zbylých axonometríí několika proslulých barokních kostelů, které lze dohledat v katalogu výstavy z roku 1938. Pro pořízení dokumentace byli vybráni ti nejlepší: na axonometrie studenti ČVUT, na fotografie mistři Illek a Paul. Nepředstavitelně těžký balík v protějším koutě obsahuje štočky na tisk prvních poválečných skript z  dějin architektury. A  v  těchhle děsně těžkých krabicích jsou velkoformátové diapozitivy úžasné kvality, které zřejmě pocházejí z německé Techniky, část ještě z doby před první světovou válkou. Najdete na nich třeba za války zbořenou synagogu ve Wormsu, autentické záběry z archeologických výzkumů v Sýrii, Norimberk, který ještě neví nic o první ani druhé světové válce, interiér Frauenkirche v Drážďanech (toho pravého) a stovky dalších objektů. A mezi těmi krabicemi je zamíchána spousta studentských prací, jež vznikly při průzkumových a dokumentačních praxích zejména v průběhu padesátých a šedesátých let minulého století. Zaměření a průzkumy objektů, z nichž některé se dodnes nedočkaly srovnatelného zpracování. Vesnické kostely, městské domy, tvrze, zámečky, jednotlivé venkovské stavby i celé vesnice. Dokumentace lidové architektury z plánované zátopové oblasti vltavské kaskády. Bez zajímavosti nejsou ani podpisy na těchto pracích: tady třeba jakýsi F. Kašička, jinde zas J. Škabrada, ale i jména, u nichž bychom tyto počátky vůbec nečekali. To byste ani neřekli, čím ve svých školních letech prošli slavní. Co z  toho v  nich zbylo? A  v  jaké podobě? I  tohle zřejmě patří k  pochopení východisek tvorby a k porozumění dílům samotným. Na třídění dalšího nezbyla síla. Tušíme jen, že v těch neidentifikovaných haldách je ukryt nezanedbatelný kus usilování, kus hledání cest k  porozumění architektuře



O novou letní scénu v Č. Krumlově 1. cena (ex aequo): Eliška Křížová, Marie Křížová, ateliér Girsa, Ústav památkové péče



Z autorské zprávy Umístění nového otáčivého divadla jsme zvolily v návaznosti na zámeckou zahradu. V jejím podélném prodloužení jsme pokračovaly v  geometrii s  podobným členěním. Za zahradou tak vznikl čtverec o rozměrech 150 ×150 m. Hlediště jsme umístily do centra čtverce. Část severně od čtverce je využita na parkování. Navázání na zahradu českokrumlovského zámku má i historický podklad. Náš návrh je ve stylu labyrintu, který se původně v areálu zahrady nacházel. Dalším znakem návrhu je variabilita rozmístěných kostek. Objekt nové scény je od okolí oddělen vysokou „stěnou“ ze stříhaných tisů. Labyrint uvnitř je tvořen kostkami různých velikostí, které se dají posouvat, popřípadě se vysouvají jejich vnitřní části. Pro kostky je v centru čtverce stanoven rastr kolejí, po kterých pojíždějí do všech čtyř stran. Tím je pro divadelníky zajištěna spousta variant a  možností tvorby prostoru. Kostka je navíc tvořena kovovým roštem, který je porostlý břečťanem. Na rošt se dá tudíž také cokoliv zavěsit – dřevěné desky, plátno, různé pomocné konstrukce (schody, žebříky atp.). Velké kostky jsou šest metrů široké a  uvnitř se nachází buď menší, vyjíždějící kostky, anebo prostor pro pohyb herců či návštěvníků (např. schodiště umožňující herci výstup na kostku; také tam mohou být části stěn kostky „propadající se“ dovnitř, čímž vzniká prostor „vjezdů“). Čtverec obsahuje poblíž hlediště také propady, které ústí v nejbližší kostce. Herci je tak umožněn pohyb po „jevišti“ skrytý zrakům diváků. Objekt je přístupný i mimo divadelní sezonu. Pak má návštěvník možnost procházet se kostkami. Některé kostky obsahují provozní zázemí objektu, ty jsou tvořeny nosným skeletem s lehkým obvodovým pláštěm s průhledným či neprůhledným zasklením, na němž je umístěn rošt s popínavými rostlinami.

O novou letní scénu v Č. Krumlově 1. cena: Jan Harciník, ateliér Cikán-Buš, Ústav památkové péče Vzhledem k tomu, že současné divadlo netěží svůj úspěch jen ze svého atraktivního otáčení hlediště, ale zejména z prostředí zámecké zahrady, mělo by po znovunalezení místa mimo ni navázat na původní principy: divadlo v těsné návaznosti na zámeckou zahradu, pokračování parku a  jeho forem (prolnutých s  volnou krajinou), sledovaných z  pohyblivých, otáčivých a  posuvných hledišť, plovoucích na vodní hladině. Návrh tak zachovává celkový obraz krajiny, do kterého se „vpisuje“ nová linie vodní plochy, jež je lineárním pokračováním rytmů a formy zámecké zahrady s vodní plochou s lekníny, uzavírající barokní park. Linie stříhaných habrů, pokračující ze zahrady do neformální krajiny a sledující linii vodní plochy, tvoří několik formálních plánů a průhledů, jež násobí (společně s variabilitou polohy hlediště na lineární ose vodního prvku) možnosti změn scén proti původnímu umístění. Živé ploty také zcela skrývají technické zázemí divadla. Za dne tak návštěvník netuší, že při představení se místo může proměnit v maximálně variabilní divadelní prostor, skýtající více než čtrnáct základních scénických možností, okamžitě změnitelných tichým posunem nebo pootočením plovoucích hledišť. S cílem nenarušit krajinný obraz bylo hlavní zázemí divadla ukryto pod terén a jeho zeď zakryta habry. Zázemí nabízí univerzální „halu,“ šatny, maskérny a sklady, jež jsou díky posuvným stěnám připraveny na proměnu v jeviště. Posunem stěny lze též jednoduchým způsobem schovat, či odkrýt kavárnu – foyer a stejně tak je tiše odclonit v době představení, která jsou v krajině jen večerním hostem. V průběhu divadelního představení se zastavuje plovoucí hlediště na jednotlivých pohledech do scén „nového parku“ a  volné krajiny stejně tak, jako se člověk zastavuje na jednotlivých čtrnácti zastaveních křížové cesty, vedoucí přes Kvítkův dvůr. K  dispozici jsou stávající volné a  nové scény: od tradičního kukátkového divadla, až po volnou krajinu. Mezi hlavními scénami ležícími na osách, mohou herci objevovat další a další scénické možnosti násobené tichým lineárním a otáčivým pohybem hlediště.



a  zpřístupňování její řeči studentům. Slušná řádka pokusů, jak těm, kdo myslí na budoucnost, ukázat souvztažnost minulého se současným. A  zároveň proměnlivost toho, co bylo kdy považováno za naléhavý apel současnosti. Ano, je to materiál k dějinám výuky architektury. A jistě nejenom k výuce jejích dějin. Je však už přestěhováno. Balíky a haldy našly svůj nový kout v druhém suterénu vedle garáží. Díky péči vedení školy se však již blýská na lepší časy. Ukázala se možnost získat odložené regály, takže materiál již nebude ležet na zemi. Nejde však nepochybně jen o fyzickou ochranu tohoto fondu zčásti již zdecimovaného při přesunu z původních prostor Ústavu dějin architektury v budově staré Techniky v Zikově ulici do budovy „A“ v Thákurově 7 v sedmdesátých letech minulého století a dále několikrát redukovaného během jeho uložení ve středním traktu tamějšího 9. patra (část fondu se tehdy podařilo zachránit před likvidací předáním do archivu nynějšího Národního památkového ústavu a  později především do sbírky architektury Národního technického muzea). Záchrana je jistě krokem primárním. Je to ono pověstné „a“. Mělo by za ním následovat i „b“ kvalitního archivního zpracování, odborného vyhodnocení a „c“ jasného a reálného režimu další ochrany a zpřístupnění badatelské veřejnosti. Bude-li tyto kroky možné uskutečnit na půdě naší školy, nebo s ohledem na snazší zajištění ochrany fondu v uživatelském režimu spíše v odborné archivní instituci, to se jistě ukáže časem. Milena Hauserová, Ústav teorie a dějin architektury, Ústav památkové péče

Letní experimentální scéna v Českém Krumlově Poznámky k studentské soutěži 

Jak zadání napovídá, byla soutěž výzvou k experimentu v krajině: v blízkosti romantického statku Kvítkova dvora nebo ve volné krajině v kontextu barokního parku a také v kontextu stopy staré křížové cesty.

Referenčním rámcem, ze kterého vyplynuly výsledky návrhu, bylo prostředí. Kdo zůstal svobodný a zamýšlel se nad skutečnými vazbami a východisky, nemohl přenést otáčivou atrakci z  centra parku do volné krajiny a  očekávat experimentální změnu, ale pouhé přenesení nelichotivého stavu, který zlikvidoval původní komorní (dobrou) myšlenku, explodovanou masovou zábavou osmdesátých let. Současné divadlo a jeho konceptuální východiska nabízejí širokou paletu možností, jak dnes uchopit dané téma. Elementárním rozborem místa a nabídky krajiny a jejích scén a kompozic lze do návrhu nové letní scény vkládat děje novými prostředky současné scénografie a dramaturgie divadla. Co je skutečně nového, bylo možné vidět leckde: například na pravidelné přehlídce Pražského quadriennale 2011, na scéně divadla ARCHA nebo v inscenacích Roberta Wilsona v Národním divadle – v kontextu toho nejlepšího, co české divadlo kdy mělo – v kontextu scénografie Josefa Svobody, která byla vystavena nedávno v Sovových mlýnech. V době vyhlášení soutěže běžel v pražských kinech také úžasný film Pina… atd. Všeusměrňující byla nakonec úvodní přednáška prof. Pavla Vlčka, který vysvětlil, co jsou formální a neformální znaky barokní a volné krajiny a jak se v historii vyvíjely. To vše byly podněty, jež měli studenti k dispozici. Krumlov byl úžasná nabídka k experimentu. Jen si ji užít, trvat na nabídce a nesklouznout do formální jednoduchosti opakování typologických klišé a  konzervace stejné formy na jiném místě, když jde o něco nového. Ve skutečnosti však jde o téma staré jako člověk sám, a to je jeho existence v krajině a vzájemná existenciální a percepční interakce, což je hozená rukavice architektuře; její meziprostor se díky tanci Piny Bausch ve filmu Wima Wenderse stal na krátkou dobu tou nejzajímavější experimentální scénou. Doufám, že se některé soutěžní návrhy stanou i výzvou pro místní divadelníky, aby nesetrvali jen u „Prodanky “ , ze které se točí hlava. Miroslav Cikán, vedoucí ateliéru Cikán-Buš, Ústav památkové péče (k tématu na s. 6–7, 10–11)

lukáš grasse

LAB: Očima doktorandů 1/ Zaujala vás některá z myšlenek v poslední Alfě? 2/ Ve které fázi vaší práce se nacházíte? Překvapila vás během zpracování tématu některá skutečnost či idea? 3/ Uzavření doktorandského studia a  získání titulu bude znamenat ve výsledku dosažení expertní úrovně s potenciálem jistého kritického vhledu. Jak s  touto nově nabytou akademickou kvalitou hodláte (profesně) nakládat?

Lukáš Grasse

1/ Určitě článek o  úspěchu týmu ČVUT na Solar Decathlonu 2013. Mimo zpracování aktuálního tématu z  oblasti energeticky soběstačných budov mne na projektu zaujala především prezentace mezioborové spolupráce, na niž je architektonická tvorba v praxi založena a student se s ní během ateliérové výuky příliš nesetkává. Další klíčový moment vidím v přenesení starosti o projekt na samotné studenty, čímž celý proces získává reálnější proporce. V neposlední řadě se těším na realizaci domu na půdě školy. 2/ Doktorský program studuji prvním rokem a titul mé dizertační práce je Role urbanistické vize, „ideálního plánu“ ve stavbě měst. Jedná se o téma velice obsáhlé a vyjadřuje se v  podstatě k  celé historii plánování a  realizování lidských sídel. Doposud jsem se věnoval jeho zužování a zaměření na několik úběžníků, ke kterým bych dále rád směřoval. Proces zužování jsem ještě neukončil a ponechávám si k vyhledávání materiálů pozadí celého tématu. Předpokladem studia jednotlivých konceptů města je sběr a systematizace jejich plánů a také dohledávání dobových souvislostí a podmínek, které ovlivnily jejich vznik. S tím samozřejmě souvisí sestavování tematické knihovny. Mnoho autorů (i z oborů mimo urbanismus) se exkurzu do problematiky ideálních plánů dotýká, ale jen pro malou část z nich se stává prioritním tématem. Na druhou stranu je pro zkoumání plánů sídel relevantní většina urbanistické literatury. Souběžně se sběrem a systematizací modelů měst se zaměřuji na identifikaci klíčových prvků jednotlivých koncepcí a na hledání ekvi-

valentů těchto prvků v dostupných realizacích konkrétních konceptů na jejich dobovém společensko-kulturním pozadí a zkoumám, zda a proč se tyto klíčové prvky opakují. Téma urbanistické vize sídla, resp. dlouhodobé koncepce rozvoje je v současnosti velmi aktuální jak mezi odbornou, tak laickou veřejností. Bohužel je zpracováváno převážně na teoretické a akademické bázi v rámci ateliérových projektů nebo soutěžních studií. K praktické poptávce tohoto nástroje jako zastřešujícího rámce pro městské plánování zatím příliš nedochází. Jednou z reakcí na tuto architekty a urbanisty vnímanou potřebu jsou ideové urbanistické soutěže na územní plány, jež dávají dobrý prostor k vytvoření právě takového koncepčního rámce dříve, než do něj vstoupí jednotlivé, vzájemně často nesouvisející, požadavky na využívání území, vedoucí k jeho rozmělňování. Odbornou diskusi například ve formě soutěže vidím jako jedinou možnou platformu pro stanovení nosné koncepce sídla. Společně s kolegy z doktorského studia jsme se zabývali sestavením přihlášky do Studentské grantové soutěže s pracovním názvem „Ideální plán prostředkem vize města“ a rovněž konzultací záměru a předmětu grantu s naším školitelem. Téma vychází z absence „ideálního” plánu jakožto nástroje vedoucího k formulaci vize budoucí podoby města. Těžištěm projektu je mezioborová moderovaná diskuse o nutnosti existence urbanistické vize v územněplánovacím mechanismu (zakončená vyzvanou debatou u kulatého stolu) a také uspořádání workshopu jako platformy k vyjádření k vizi vybraných měst formou případové studie s využitím dosavadních výzkumných závěrů. O aplikaci a ověřování svých tezí se pokoušíme i prací na ideových urbanistických řešeních konkrétních sídel. 3/ Doktorské studium mi dává možnost dále intenzivně prohlubovat znalosti v  oboru, a tím také napomoci k vytvoření dostatečné teoretické základny pro samotné navrhování a další výzkumnou činnost. S tím samozřejmě souvisí prezentace a předávání jednotlivých výsledků odborné veřejnosti a snaha přiblížit klíčová témata (v mém případě mimo jiné závažnost jednotné urbanistické koncepce sídla) i odborníkům jiných profesí a veřejnosti neodborné, a tím podpoření informované diskuse. D o k t o r a n d j e a b s o l v e n t e m FA Č V UT ( 2 011 ) , a t e l i é r L á b u s . D o k t o r a n d s k á p r á c e R o l e u r b a n i s t i c k é v i z e „ i d e á l n í h o p l á n u “  v e s t a v b ě m ě s t , š k o l i t e l I n g . a r c h . J a n S e d l á k .



Hovoříme s vítězi soutěže O novou letní divadelní scénu v Českém Krumlově Eliškou Křížovou, Marií Křížovou a Janem Harciníkem

Alfa: Máte v paměti nějaký nedávný zážitek z divadelního představení? E. Křížová: One man show: Cave Man – Jeskynní muž. Navrací se do starých časů, aby objevoval základní rozdíly mezi mužem a ženou. A taky aby mohl porovnávat historii se současností – a vždy našel určitá podobenství… Docela jsme se nasmáli. Vybavíte si z představení konkrétní divadelní obraz? E. Křížová: Asi jak představoval sám sebe coby lovce – v  supermarketu. Pátrá, má košík, s oštěpem v ruce mezi regály s košilemi – jednu uloví a má hotovo… Zatímco žena je původně sběrač, takže s košíkem v ruce sbírá všechno, co by se jí mohlo hodit. Jan Harciník: Když jdu do divadla, tak spíš na klasiku. V souvislosti s Krumlovem mě asi ovlivnilo představení Bratři Karamazovi. Jde ovšem o divadlo, které je zfilmované, a to v prostředí nikoliv divadelním, ale industriálním, kdesi v polské továrně. Herci Dejvického divadla hrají pro zaměstnance, a to tak, že se i diváci stávají herci a naopak. Občas prostě nevíte, kdo je kdo. A kdyby nemělo jít o film, ale o skutečné divadlo? J. Harciník: Pak bych si asi vybavil Kupce benátského ve Stavovském divadle. A obraz jeviště skoseného směrem vzhůru…

10

A kterou krásnou zahradu byste jmenovali? M. Křížová: Asi zahradu, která patří k Villa d´Este v Tivoli, je to kousek od Říma. Obsahuje spoustu zábavných prvků. Díky obrovské rozloze je tam můžete znovu a  znovu objevovat, včetně třeba krásného výhledu na město… Zahrada je geometrizovaná, můžete se v ní ovšem také ztratit… Má spoustu fontán, soch a překvapení.

J. Harciník: Jednak zámecký park ve Veltrusech, který volně prolíná s okolní krajinou – zároveň tu najdete formální prvky, osové prostupy, ale také vodní elementy, a do toho jdou ještě linie cest… A potom zámecký park v Berlíně u zámku Charlottenburg. Je to klasická barokní zámecká zahrada, kde jsou typické široké cesty s osami, živými ploty stříhanými do různých formací a kytkami vysázenými v přesných ornamentech. Park je zakončen jasnou linií začátku vodní plochy, a ač byl směrem k zámku ukončen, směrem do krajiny už je linie různě řekněme přírodně zalamovaná, za vodou se rozkládá přírodní, neformální park, který je formalizován malými dotyky a průhledy na osy zámku. Nestal se Berlín inspirací pro váš návrh do Krumlova? J. Harciník: Veltrusy jsem viděl až nedávno a  připadal jsem si jako v  Jiříkově vidění. Ale berlínský park jsem viděl skutečně v průběhu navrhování a určitě mě ovlivnil. Ještě dodám, že v úvodní fázi – řekněme té analytické – jsme v ateliéru spolupracovali s Bárou Fraňkovou (3. cena – pozn. red.) a došli jsme ke zjištění, že zahrady z doby baroka jsou prakticky shodné, tedy v konceptu, rozměrech, osovostech a skladbách. Schönbrunn, Versailles se zásahy do volné, původní krajiny nebo vytvářením nové, romantické… Absolvovali jste před samotným projektováním speciální přípravu? J. Harciník: Mimo klasické analýzy, kterým jsme věnovali v ateliéru hodně času, na mě asi nejvíce zapůsobila přednáška prof. Vlčka, která se týkala barokních zahrad. Proč a  jak vznikaly, jejich organizace… Principy a  atmosféru popsal tak bezvadně, že – mimo jiné – podnítil a zesílil náš zájem spíš o krajinářské hledisko. E. Křížová: Ze stejné přednášky mě osobně, nebo nás obě, zaujala informace, že v historické části zahrady má být vždycky labyrint: jako zábava pro lidi, jako místo, kde mohou strávit určitý čas, podle toho, na jak dlouho zabloudí. M. Křížová: Mě osobně zaujal výklad o překvapeních. Tohle byla pro mě klíčová myšlenka celé přednášky. Jde samosebou o kompozici, ale současně i o umění dokázat vložit pro diváka prvek překvapení. Proto labyrint, proto dělení zahrady po určitých úsecích

e l i š k a a m a r i e k ř í ž o v y, j a n h a r c i n í k

nebo rytmizování zahrady… pro ten úžas člověka, který do zahrady vstupuje. Tady je asi ona podobnost s divadlem – od slova dívati se, ale také přeneseně z indického základu soustředit se či meditovat… J. Harciník: ještě jsem si vzpomněl, že tou hlavní myšlenkou ještě před absolvováním přednášky prof. Vlčka pro nás bylo setkání se správcem zahrady Ing. Olšanem přímo v  Krumlově… Mluvil o  postupném otevírání jednotlivých prostorů zahrady. Na osu pokojů zámku navazuje krytá chodba, která jde přes střechy objektů, jde skrze ně, skrz střechu pevného barokního divadla přímo do zahrady. Dříve vedla až k fontáně. Za ní se stejně tak, jako se otevírají pokoje, otevírají jednotlivé prostory zahrady, které jsou rytmizované zahradními osami. První prostor je konírna, další prostor je u fontány, další jsou boskety – stříhané ploty do různých obrazců labyrintu, následuje belárie, suchý rybník a cesta končí vodní plochou. E. Křížová: Snad bych dodala, že i my jsme využily otevírání prostorů, a to v labyrintu; nikoli ovšem rytmickým stylem, jako je tomu v zahradě. Musím zmínit, že v původní zahradě se zachoval také altánek, kolem kterého byl labyrint. A ten byl určen k tomu, aby divák mohl zabloudit i do altánku a tam se stát pozorovatelem bloudících diváků venku; jde tedy o  proměnu altánku v  divadelní prostor… zkrátka prostor jeviště se promění do hlediště a naopak. Tuhle myšlenku jsme v našem návrhu zopakovaly. Co oceňujete u druhé první ceny? E. Křížová: Určitě vodní plochu. Krásný prvek barokních zahrad, zrcadlení jako divadelní element, ale vyhloubený kanál je také prvek dopravní… Pro diváka to bude další zážitek. J. Harciník: Asi bych oceňoval hlavně práci s živými ploty a vytvoření labyrintu. A v něm překvapení… a jeho využití pro divadlo, jak říká Eliška. Soutěžní výstava vyjevila i velké architektonické téma. Jeden ze soutěžících byl vyřazen, protože nevyhověl zadání. Neprojektuje mimo barokní zahradu, ale do stávající zahrady navrhuje namísto dnešní ošklivé a předimenzované točny cosi

jako mobil, přesněji pojízdné čili fakticky demontovatelné hlediště… Jak se díváte na tuto formu prověřování samotného zadání? E. Křížová: V zadání jde o vyčištění zahrady s cílem zastavit její ničení divadlem. A nejde jen o zahradu, jde například i o záchranu Bellarie, která dnes slouží jako divadelní zázemí. Hlediště na pneumatikách, které kolega navrhl, může ohrožovat vedle kvalit zahrady, právě i  Bellarii, která by měla ukončit svou dnešní funkci skladiště. Přitom mohl svůj mobil navrhnout třeba do nové zahrady, která by vznikla mimo tuto zahradu barokní. Takto problém, na který poukazuje UNESCO, vlastně zůstává… M. Křížová: Zahrada by asi mohla fungovat i  s  divadlem, kdyby se jednalo o  malé množství diváků… E. Křížová: Složitosti by ho čekaly, kdyby měl navrhnout takový mobil, který by nezanechával stopy ani v korunách pečlivě stříhaných stromů, ale ani v trávě… Zkrátka aby udržel zahradu ve stavu, v jakém by měla být… Jinak nápad to není špatný…. J. Harciník: Samotný přístup Pavla Borůvky je podle mě správný: prostě zkusit jinou možnost. Protože – obecně – ne vždy musí být zadání správné. Jestli je to technicky realizovatelné a společensky přijatelné, to je pak druhá otázka. Jenže půjde-li proti zadání, nezvítězí. J. Harciník: Ano. Ale může se také stát, že přijde s mnohem lepším řešením, než které definuje samotné zadání. Trochu podobný přístup jsem si osobně vyzkoušel v nedávné soutěži na pivovar v Buštěhradě. Pak se ale může stát, že prostě nevyhrajete. Ale proč to tedy soutěžící dělá? J. Harciník: Proč to dělá? Třeba v  Buštěhradě jsem si myslel, že je to tak správně. A pořád si to myslím. Děkuji za rozhovor. JH Viz též s. 6, 7 a 8 v čísle – pozn. red.

11

pokračování ze s. 2

12

s velkou pozorností k otázkám architektonického dědictví. Na konferenci bylo možné sledovat jistou polarizaci mezi stoupenci low-tech architektury, inspirované postupy vernakulárních tradic jednotlivých regionů, a  zastánci high-tech přístupu, tj. využití současných technologií. Příspěvky byly zahrnuty do sborníku, bohužel pouze v digitální podobě. X V  levé dvoraně fakulty byla počátkem dubna instalována výstava výsledků loňského workshopu, jehož předmětem byla revitalizace fotbalového stadionu Bohemians v Praze ve Vršovicích. Účastnila se ho řada českých i zahraničních studentů a lektorů. Garantem byl prof. Arnošt Navrátil. X Ve fakultní posluchárně Gočár v rámci konference a výstavy Pražská nádraží ne/ využitá, která se konala na pražské radnici počátkem letošního března, uspořádala Galerie Jaroslava Fragnera spolu s Výzkumným centrem průmysového dědictví FA ČVUT a občanským sdružením Tady není developerovo dvě přednášky evropských urbanistů: Jeroena Dirckxe (KCAP Architects and Planners) – Projekty na pomezí architektury a urbanismu a Vanessy Miriam Carlowové (COBE) – 100 %. X Dílnu Design Thinking Bootcamp II vedla v březnu pro studenty průmyslového designu na FA ČVUT opět Dominika Nell Applová. Účastníci první tři dny pracovali na řešení osobního designérského problému. Během závěrečných dvou dní ve vylosovaném pořadí prezentovali své práce. Významnou součástí úspěšného absolvování workshopu byla nejen kvalita výsledného návrhu, ale i individuální prezentace na jeho konci. (Materiál: arch hnědé vlnité /šedé lepenky o minimálních rozměrech 125 × 250 cm.)  X V rámci filmového cyklu prezentoval Ústav urbanismu v polovině března zpodobení evropských metropolí Berlín-Paříž-Řím ve filmu. The Belly of an Architect / Architektovo břicho (Velká Británie / Itálie, 1987), režie Peter Greenaway; dále film Roma / Řím (Itálie / Francie, 1972), režie: Federico Felini, Německo v roce nula / Germania anno zero (Itálie, 1948), režie: Roberto Rossellini a Berlín: Symfonie velkoměsta / Berlin: Die Sinfonie der Großstadt (Německo, 1927), režie: Walter Ruttmann.

Worskhopy, konference, přednášky X Týden vědy a výzkumu studentů doktorského studijního programu. Studenti 1. a 2. ročníku budou veřejně prezentovat výsledky své roční vědecké práce v rámci přípravy své doktorské disertační práce. FA ČVUT, Thákurova 9, Praha 6. Ve dnech 21. 5.–25. 5. 2012. Program: Výstava posterů studentů 1. a 2. ročníku DSP FA ČVUT, dvorana s kruhovým schodištěm, pondělí 21. 5. 2012, 9.00 h. – pátek 25. 5. 2012, 17.00 h. Vernisáž: střední dvorana, pondělí 21. 5. 2012 v 17.00 h. Derniéra: střední dvorana s kruhovým schodištěm, pátek 25. 5. 2012 v 17.00 h. X Workshop II – 2012 studentů 2. ročníku DSP FA ČVUT, Aula Gočár, pondělí 21. 5. 2012 v 9.00–17.00 h. X Workshop I  – 2012 studentů 1. ročníku DSP FA ČVUT, Aula Gočár, pátek 25. 5. 2012 v 9.00–17.00 h.

generální partner

ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 6 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; s. 6–7: redakce / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s  r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160  00 Praha 6, tel.: 602 222 478 / [email protected].