12. bulletin fakulty architektury čvut

04/’12

bulletin fakulty architektur y čvut

 s olar decathlon 2013: projekt čvut  i nterview s doc. kohoutem  d oktorand sigmund píše nejen o sociálním bydlení  n a ostří praxe (iii)

studenti doktorského a magisterského studia ústavu navrhování ii, air house, soutěžní návrh pro solar decathlon 2013, koncept – skica

na pražské radnici se za účasti primátora konala mezinárodní konference věnovaná pražsk ým (nev yužit ým) nádražím

Soutěže X The City of Dreams Pavilion 2012–2013. Lhůta pro odevzdání soutěžních návrhů do 1. 5. 2012. http://newyork.figmentproject.org/long-term-exhibitions/2012city-of-dreams-pavilion/ X Active House Award 2011/2012. O  zpracování objektu v  aktivním standardu, kdy aktivní standard je definován: kvalitou vnitřního prostředí, ohleduplností k životnímu prostředí a energetickou efektivitou, a to v kategoriích: Novostavby a Rekonstrukce, Česká republika. Vypisovatel Velux. Lhůta pro odevzdání soutěžních návrhů do 15. 5. 2012. www.velux.cz, [email protected] X A House for Joan of Arc. Lhůta pro odevzdání návrhů do 30. 5. 2012. www.icarch.us X Aurora Borealis Arctic Observatory. Lhůta pro odevzdání návrhů do 31. 5. 2012. http://en.archmedium.com/Concursos/OBA/Summary.php Soutěže – výsledky X FelCafé. 1. cena: Barbora Fraňková, Jan Harcinik, Žvejkačky; 2. ceny: Winston Wolfe – Jan Holub, Jitka Molnárová, Strop; Jiří Deyl, Ondřej Hart, Lukáš Makovský, Kristýna Rožánková, Kostelecké Uzeniny. Cena studentů FEL: Jan Ret, Pavla Enochová, Michal Mráz, FEL-scape. Porota: L. Brom (The Builders), R. Černoch (zást. AS FEL), S. Dočkalová (zást. zhotov. proj. dok.), O. Kučera (zást. AS FEL), P. Melková (MCA ateliér), V. Soukenka (FA ČVUT), P. Ripka (děkan FEL).

Ph.D., a  který je financován Grantovou agenturou České republiky. Cílem je seznámit posluchače s knihami, jež se věnují problematice města a architektury a nabízejí inspirativní a aktuální přístupy. První přednáška se věnovala knize Dalibora Veselého Architektura ve věku rozdělené reprezentace, problém tvořivosti ve stínu produkce a knize Michela Ragona Kde budeme žít zítra? s doslovem Dalibora Veselého. Výklad představil rozdílné pohledy obou autorů na vztah člověka a techniky a dále se věnoval problematice zjednodušeného chápání světa a z toho plynoucích důsledků. Postupnou tendenci fragmentace chápání světa dokládal na mnoha příkladech z filozofie, dějin umění a dějin architektury. Druhá přednáška se věnovala tématu Space syntax, vlivu skladby městského prostředí – uliční sítě na pohyb lidí městem, výskytu socio-patologických jevů nebo závislosti vnitřní skladby bytů a využívání jednotlivých místností. Základní informace jsou shrnuty v knize The Social Logic of Space, konkrétní příklady jsou převzaty z dalších publikací – článků v odborných časopisech a doktorských disertačních pracích. Třetí přednáška uvedla knihy Globalizing Cities: A New Spatial Order (Studies in Urban and Social Change) a  Spatial Behavior: A  Geographic Perspective. První z  nich se zabývá jevy, které ovlivňují tvář měst, hledá společnou podobu globalizovaného města a nabízí konkrétní příklady devíti měst, jejich politického, ekonomického a urbánního vývoje. Druhá kniha představuje propracovaný přehled přístupů a metodologií, kterými lze nahlížet na město. Sleduje pohled z makro úrovně, podobně jako kniha Globalizing Cities, ale navíc nabízí i metodiky vztahu chování jednotlivců a konkrétních architektonických a urbanistických charakteristik města. Dalibor Veselý, Architektura ve věku rozdělené reprezentace, problém tvořivosti ve stínu produkce, Akademia 2009. Michel Ragon, Kde budeme žít zítra?, Mladá fronta 1967. Bill Hillier, Julliene Hanson, The Social Logic of



Knihomol

Space, Cambridge University Press 1984. Peter Marcuse, Ronald Van Kempen, Globalizing Cities: A New Spatial

 X Čtení v knihovně Ústavu urbanismu. V lednu a v únoru proběhly v Ústavu urbanismu tři přednášky na téma architektura a město. Přednášky jsou výsledkem přípravné části projektu Sémantika městského prostředí, který zpracovává Ing. arch. Jana Zdráhalová,

J. Stimson, Ph.D, Spatial Behavior: A Geographic Perspective, The Guildford Press 1997. Přednášky proběhly

Order (Studies in Urban and Social Change), Blackwell Publishing 2000. Reginald G. Golledge, Ph.D., Robert 19. 1., 2. 2. a 16. 2. vždy od 16.30 do 18.00 h v místnosti 112, poslední již v nové knihovně Ústavu urbanismu.

pokračování na s. 12

s . 3, 4 – v k nihov ně děj i n a r ch ite k tu r y se kona la pr eze ntace 34 pu bl i kací, k te r é v zni k l y na půdě f a č v u t

Habilitace 2011 Mezi chrámem a palácem aneb Než vyjedou bagry Hovoříme s docentem Michalem Kohoutem Volná rubrika Alfy představuje nově habilitované pedagogy na FA ČVUT Co vás inspirovalo k rozhodnutí sepsat docentskou práci? Když chce někdo vést na škole předměty, je hlubší, teoretické zázemí nutností. Já mám nyní vedle ateliéru na starosti předměty hned dva: NSII – Obytné stavby v bakalářském programu a U5 – Soubory staveb v magisterském programu. Ale nakonec i pro sebe si člověk chce srovnat, co chce vlastně učit. Udělat si v hlavě pořádek. Tím spíš, že nejsem akademik a že přicházím z praxe – a s ambicí rozvíjet téma bydlení. Mohl byste stručně popsat strukturu vašeho habilitačního spisu? Práce se nazývá Stavba jako společenský jev a  je rozdělena na dvě části: teoretickou a dále komentář k realizacím a návrhům bytových staveb naší kanceláře. Teoretická část zahrnuje vstupní oddíl, což je jakýsi sled úvah popisující z mého pohledu nejvýznamnější faktory ovlivňující podobu našich staveb a druhou část shrnující některé již dříve publikované texty, které spojuje téma obytnosti. Z pohledu samotného obsahu se v teoretické části zabývám především společenskými silami, které formují stavby. Ty nás – architekty – musejí eminentně zajímat. Z jistého pohledu jde o cestu z vědomí do vědomí.

Z vědomí do vědomí Jak byste tuto architektonickou trasu popsal? Začnu vznikem. Stavba vzniká ve známém trojúhelníku stavitel – stavebník – architekt. Každý z nich nese svou odpovědnost. Pokud jde o roli architekta, mnohdy se vnímá jako role experta přes krásno… a přes tvarování. Podle mě je ale primární rolí architekta učinit stavbu srozumitelnou – zprostředkovat její smysl. Jinými slovy: vytvořené prostředí pomáhá uživateli autenticky prožívat život: bydlet. Další způsob pojmenování odpovědností v rámci tohoto trojúhelníku může být život – tělo – duch neboli vědomí. Když pozor-

michal kohout

ně sledujete proces stavění, tradičně asociovaný s hmotným světem, víc a víc si začínáte uvědomovat, že to vše představuje v daleko větší míře, než si obvykle připouštíme, fakticky práci s vědomím. Jednak s vědomím všech účastníků stavebního procesu, ale také úplně se vším, co je v  tomto procesu přítomno. Osobně věřím, že hmota v  sobě nese zárodky vědomí, tedy jestli dobře rozumím textům moderních fyziků. Shluky energie jsou drženy pohromadě něčím, co mně, možná naivně a laicky, připomíná vědomí. Takže se sem promítají zákonitosti skladby všeho, co existuje kolem nás, a řečeno zjednodušeně: co si o díle myslí stavebník i stavitel a další účastníci atd., atd., to vše ovlivňuje výraz stavby. Nahlédnuto procesně, dochází k  interakci vědomí všech zúčastněných a  všeho zúčastněného… Teprve postupně se celý proces projektování začne materializovat. Zárodečné myšlenky jsou postupně zaznamenávány v návrhu, potvrzovány a ustalovány v procesu jeho projednávání, až do okamžiku, kdy kdesi vyjedou bagry a na stavbě se fyzický materiál začne formovat do podoby stavby. A co je důležité, že ve výsledku nashromážděné materiály a jejich podoba zase zpětně začínají ovlivňovat uživatelské vědomí… Toto vše tedy spoluvytváří obraz ve vědomí účastníků. Jde o jakýsi zpětný proces: a to je zmíněná cesta z vědomí do vědomí. Zaujalo mě motto jedné z kapitol, které jste si vypůjčil od kunsthistorika Jindřicha Chalupeckého: Architektura počíná z  obce. Vyvozujete konkrétně, že od stavby chrámu a stavby paláce jsou odvozeny standardy všech ostatních staveb v obci. Jak k takovému tvrzení docházíte? To je tradiční myšlenka rozvedená mimo jiné v  Chalupeckého stati O  monumentalitě v architektuře. V tradičním pojetí je chrám sídlem toho, kdo ustavuje určitou harmonii ve světě, jenž se nachází mimo lidský dosah. Palác je zase sídlem toho, kdo ustavuje určitou harmonii na úrovni světa lidského. Chrám je, jinými slovy, sídlem principu transcendentálního, tak jak ho vnímá ta která kultura. A palác je sídlem vládce čili toho, kdo vykazuje exkluzivní vztah k  uvedenému transcendentálnímu principu; svým původem nebo schopnostmi. Každý z nás je odpovědný za své činy, každý tvoří a řídí svůj malý svět, a je tedy i na své úrovni stvořitelem i vládcem… A každá stavba určená k pobytu je tedy svým způsobem odleskem chrámu a paláce – tedy toho, v co daná společnost věří a jaké hodnoty vyznává. Le Corbusier říkal: Dům je chrám rodiny, neboli je to stavba



zasvěcená rodinným hodnotám. A opět v tradičních společnostech byly tyto osobní hodnoty velmi přímo a názorně spojeny s hodnotami univerzálními. A mělo to i své obrazy: příbytky měly svoje ochranná božstva nebo bůžky, nad vstupní dveře nebo do koutů se umísťovaly svaté obrázky atd. Mohl byste dovodit, jakou cestou se propisuje – symbolicky – uvedený chrám či palác do stavby postavené na území obce? Společnost je tímto způsobem vybudována. Jinými slovy, aby obec skutečně fungovala, musí sdílet hodnoty. Tedy pokud má fungovat jako společenství, nikoli jako disharmonické či nahodilé seskupení jedinců. V tomto skrytém i zjevném principu je založeno i východisko tvarového rejstříku budovaných staveb. Původ má zčásti v objektech, které se nacházejí ve společenské hierarchii kdesi nejvýše. Když se například národní knihovna postaví ve tvaru chobotnice, budou mít obyvatelé tendenci stavět své příbytky v podobném duchu. Mluvíme o situaci, kdy v obci skutečně dochází k sdílení společných hodnot. Uveďme si příklad opačný: co se děje s architekturou v případě, kdy k tomuto sdílení nedochází? Vašimi slovy, když obec není dokonale harmonizována… Stavby jsou fyzickým obrazem stavu společnosti, která je rodí. Pakliže se budeme vyhýbat debatě o hodnotách, které sdílíme, pakliže nebudeme mít představu, kam jako společnost směřujeme, bude naše prostředí tuto dezintegraci odrážet; to je jen přirozené. Čím více je obec dezintegrovaná nebo čím méně sdílí společné hodnoty, tím méně platí i zmíněné dvojjediné principy symboliky paláce a chrámu. Prostředí se stává nečitelné – a zmatenější… tradiční srozumitelný palác i  chrám ztrácejí původní sílu. Jejich roli přebírá cosi jiného dle individuální – zpravidla podvědomé – volby toho kterého stavebníka. Je to jen negativní potvrzení platnosti původní teze.



Ve výrazu architektury lze tedy přečíst dosažený stupeň společenské harmonizace… Stavba a vystavěné prostředí jsou významnými indikátory společenské shody či dezintegrace. Slouží jako pověstný kanárek v chemické továrně z Páralovy knihy Mladý muž a bílá velryba. Jak známo, když kanárek umírá, dělníci vědí, že je zle, a prchají…

Vraťme se k procesu psaní. Překvapilo vás něco v jeho průběhu? Především mě překvapil zápas. Myslel jsem si, že psaní bude lehčí. Začalo se mi ukazovat víc faset, víc významů, které jsem v počátcích nevnímal… Například? Jako příklad mohu uvést třeba způsoby řazení bytových domů. Resp. čeho jsou jednotlivé způsoby obrazem. Domovní řada může představovat např. výraz určité rovnosti či demokratičnosti občanů, kteří si stojí bok po boku. Ale pak jsem si uvědomil, že úplná rovnost tu nepanuje: poloha krajní a poloha ve středu se liší. Tak to platí u objektů orientovaných tak, že mají čelo a záda. Ale existují řady, například na sídlištích, které jsou vlastně oboustranné. Systém front-back zde nefunguje a ta valence konců řad je jiná: mají čelo a záda na krajích a jsou seřazeny jako do vláčku. Ten konec a začátek je různý, ale střed je méně významný… Takže mě překvapilo, že se mi otevírala další a další okénka. Také jsem si musel logicky doplňovat určité znalosti a fakta. Dnes člověka napadne originální myšlenka a zítra si na to téma vygooglujete řadu knih. Má práce jsou vlastně zápisky praktikovy – čímž práci nechci shazovat. I proto, že naléhavost určitých témat, už samotným faktem, že přicházím z praxe, vnímám jinak než čistý vědec, který se zabývá tématem akademicky; kdy si pohrává s určitými koncepty, které pro něj mohou být někdy i určitou intelektuální hrou, bez zpětné vazby na reálný proces vzniku vystavěného prostředí. Ovlivnil vaši docentskou práci i fakt, že na fakultě vedete ateliér? Výuka mě nutí k trvalé analýze vlastních postupů: co se mi to vlastně honí hlavou, když vezmu do ruky tužku a chci reagovat na situaci v terénu nebo na papíře? Při vlastní práci člověk tu zkušenost sleduje úplně jinak – jdete po intenzitě toho prožitku. Ale chcete-li ten pocit předat, nestačí ho jen umět vyvolat – musím si ho vždy rozložit do určitých kroků. A následně tyto kroky podat studentům tak, aby byly vysvětlitelné. Jako příklad uvedu práce s měřítkem. Vystavený svět se skládá z témat různých měřítek, která se dají vymezit. Je to plynulá řada: místo, místnost, byt, dům, ulice, lokalita, čtvrť atd. Autor si musí být vždy vědom, že práce v jednom měřítku musí navazovat na další měřítkové stupně… až ke stupňům krajinným a dalším makroměřítkům.

s . 5 , 8 – s n í m k y z  b ř e z n o v é h o c e r e m o n i á l u u d í l e n í o l o v ě n é h o d u š a n a – z i m n í k o l o 2 01 2 v   b u d o v ě n t m

Jak se tento poznatek či metoda promítly do docentské práce? Jde o souvislosti měřítek a jejich posloupnost. Hlouběji jsem si začal uvědomovat, že je nutné, aby výsledné prostředí zčitelnilo právě prostorová měřítka, neboť ta mají v životě člověka velký význam… A když se to povede a prostorové poměry budou obyvateli pochopitelné, lépe se bude v tom kterém prostředí žít – protože uživatel takto čitelnému prostoru lépe porozumí. Zároveň ovšem platí, že se nelze pouhou mechanickou aplikací pravidel dobrat pozitivního výsledku. Ty souvislosti jsou složitější a členění na měřítka v určitém smyslu neexistuje. Je to pouze koncept pomáhající nám uchopit prostředí v jeho složitosti. Tato dichotomie, totiž že něco je a není zároveň, dává věci určité pulzování nebo živost. A o to běží – pochopit, že jsme jako chirurg operující na živém těle. Zcela podle tradičních zásad: architekt je lékař prostoru. Dovolte odbočku: při pozorování studentských prací na naší fakultě lze odhalit dva základní přístupy kantorů: v jednom případě pozorujeme silný výtvarný vliv pedagoga… Jinde je naopak minimální… Jak se na toto prosazování kantora díváte? Nemohu zapalovat pro něco, pro co sám nehořím. Na druhou stranu, student mě zajímá i jako člověk – ale snažím se ho vést k určitému přemýšlení, které není apriorně výtvarně vymezeno. Přál bych si, aby pochopil, kdo je a co ho vlastně zajímá. Právě skrze konfrontaci nad společnou prací. Jeden ze základních úkolů školy ostatně je, aby se student dokázal orientovat ve vlastním vědomí. Ukázat, kde jsou jeho slabiny a kde jeho přednosti. Naučit ho vidět, co ho baví nebo nebaví, co mu přináší radost, co ho zajímá i nezajímá. Uplatnit se mohou lidé různých talentů. Jak se říká v závěru filmu Limonádový Joe, když se padouch přiznává, že má skoro chuť s tím praštit a přestat být padouchem: Ne tak, milý synu, náš byznys potřebuje talenty všeho druhu! A být například dobrým architektem-úředníkem, který rozumí průběhu tvůrčího procesu, protože je jeho fasilitátorem – i když sám ho třeba v tom bezprostředním slova smyslu neprovozuje, je krásná poloha. Neboť je smysluplná.

Bydlení Proč jste si vybral jako předmět výuky bydlení? Vnímám je jako základ. Pobyt se odehrává všude. Svým způsobem člověk obývá i sportov-

ní stavbu nebo elektrárnu. Ale ve stavbách pro bydlení se tato aktivita – obývání – odehrává nejzřetelněji. Obytných staveb je také nejvíc, nehledě na to, že člověka ovlivňují v kritických životních okamžicích, ať je to dětství, mládí, nebo naopak stáří, nemoc či úmrtí. Další jeho rolí je vytváření domova, lidské identity apod. Nedochází tímto zdůrazněním k vydělení bytovky z architektury jako řádu? Nesnižuje se tudy nepřímo i  vážnost či význam dalších typů architektur, které v  určitém okamžiku své existence mohou nabízet věrnější architektonickou zprávu o  stavu světa…? Každé prostředí by mi mělo v adekvátní formě pomáhat žít… Ale především – s bydlením jsme seznámeni velice intimně a  studentům můžeme na jeho příkladu ukázat principy oboru po mém soudu nejefektivněji. Asi jako když se na základní škole demonstruje matematika na jablkách a hruškách, které děti znají. Jak známo, když se na to šlo rovnou přes množiny, pár výjimečně abstraktně orientovaných jedinců to možná zvládlo, ale většinu to spíše mátlo. Někdy se za klíčovou charakteristiku kantora a jeho ateliéru považuje volba zadání. Co si o tom myslíte? Které zadání v oblasti bytových staveb považujete ve vašem ateliéru za příkladné? Snažíme se zadávat témata, jež vnímáme jako souladná s potřebnými trendy. Například co-housing zadáváme, i když se v ČR nepostavil zatím ani jeden. Dá se na něm mj. dobře demonstrovat, jak stavba pomáhá vytvářet společenství. A zadávali jsme to také proto, že tato kvalita společenského prostředí se u nás moc nesleduje. Přitom tzv. community orientated design představuje jeden z  významných nástrojů formování společenství. Zadávali jsme také town-house; typ, který v Česku v moderní podobě rovněž prakticky neznáme. Jde o stavbu na pomezí rodinného a bytového domu: městský dům, z něhož jsou prakticky složena naše středověká města. Je určen buď pro velkou rodinu, nebo pro větší společenství. Vzadu dílna, vepředu se prodává a nad tím patro, kde je ubytována rodina vlastníka a v dalším patře bydlí příbuzný a nad tím ještě jeho personál. Moderní obdoba tohoto typu domu se ovšem ve světě nepřestala objevovat, například v Holandsku nebo v Anglii…



SOLAR DECATHLON 2013 Tým „Czech Republic“ , finalista studentské soutěže Ministerstva energetiky USA AIR House, studenti doktorského a magisterského studia Ústav navrhování II Od roku 2002, kdy se ve Washingtonu konal první Solar Decathlon, soutěží každé dva roky univerzitní týmy z celého světa v návrhu a stavbě energeticky soběstačného solárního domu. V lednu byl mezi 20 finalistů Solar Decathlon 2013 vybrán tým ČVUT s  konceptem AIR House. Tým ČVUT je prvním zástupcem východní Evropy v historii soutěže a jedním ze dvou neamerických týmů v  aktuálním ročníku. Do projektu jsou zapojeni profesoři a studenti napříč ČVUT. Projekt vede tým Fakulty architektury z Ústavu navrhování II v úzké spolupráci s Katedrou konstrukcí pozemních staveb Fakulty stavební. Dále se projektu účastní studenti FEl, FS a FD. Tým se od vstupu do soutěže rozrostl na dvojnásobek, posilou jsou i studenti VŠUP, kteří navrhují jednotný vizuální



styl projektu a  multimediální tým, který natáčí časosběrný dokument. Mezi architektonickými soutěžemi je Solar Decathlon jedinečný především mírou zapojení studentů do celého projektu. Sami ho řídí, zajišťují jeho financování a  nakonec vlastními silami domy staví. Stavby vznikají na půdě univerzit, na závěrečnou přehlídku jsou převezeny do USA, kde se hodnotí v deseti disciplínách. Posuzování staveb je velice komplexní a v architektuře vyzdvihuje všestrannost a holistický přístup. Koncept AIR House chce být provokativní a vyvolat diskusi o principech a formě ekologické architektury budoucnosti. Vizí je energeticky efektivní dům, jednoduchý a lehký, který používá kvalitní materiály, šetrné technologie a působí na všechny smysly člověka. House je flexibilní, „single room concept“ umožňuje přizpůsobit prostor nejrůznějším činnostem uživatelů a  inteligentní plášť jejich momentálním požadavkům na vnitřní komfort. Cílovou skupinu představuje ekonomicky aktivní třída, které není lhostejná budoucnost Země, se vztahem k moderním technologiím a designu. AIR House je určen pro jednotlivce a páry s vysokými nároky na flexibilitu obytného a pracovního prostředí, může sloužit jako rodinný dům, rekreační chata nebo domácí kancelář. Konstrukční strategie je v souladu s  architektonickým konceptem domu, založeným na

jednoduchosti a  rychlosti výstavby. Konstrukční systém využívá minimální počet prvků, z nichž každý integruje více funkcí. Příkladem je použití technologie panelů CLT, které plní funkci statickou, vzduchotěsnou a  akumulační. Materiály a  technologie, se kterými návrh pracuje, jsou dnes inovativní, v budoucnu ale budou standardem. Jejich výběr je řešen s  ohledem na jejich energetickou nenáročnost, obnovitelnost, recyklovatelnost a je komplexně posuzován metodikou LCA. Harmonogram soutěže: 2012 Květen Architektonická studie soutěžního domu. Říjen Projekt ve fázi ke stavebnímu povolení. 2013 Leden Maketa soutěžního domu, prezentace na mezinárodním stavebním veletrhu v USA. Únor Projekt ve fázi prováděcí dokumentace. Březen – květen Výstavba domu v prostorách kampusu ČVUT. Čerevenec – září Transport soutěžního domu do USA. Říjen Přehlídka Solar Decathlon 2013, Orange County Great Park v Kalifornii – USA.



z c e r e m o n i á l u u d í l e n í o l o v ě n é h o d u š a n a 2 01 2 , s n í m k y j a n b e r g h a u e r

Co je asi příčinou nezájmu o co-housing u nás? Co-housing se objevuje často ve skandinávských zemích, kde je hodně oslabená tradiční forma rodiny. To je i náš případ v Česku, nicméně přesto se zde tento model dosud neuchytil. Mne to samotného překvapuje, ale řekl bych, že český či obecně postkomunistický člověk především nedůvěřuje principu sdílení. Po čtyřiceti letech totality, která deklarovala umělou solidaritu, je zdejší obyvatel velice ostražitý. A odmítá sdílení i v naprostých banalitách, například kdyby měl se sousedem sdílet společné zařízení nebo hřiště nebo saunu ve společném domě. U nás cokoli je společného, od zlého jest. Náš člověk zkrátka nevěří, že se dokáže dohodnout se sousedem. Myšlenka sdílení, přestože ve své podstatě zcela přirozená a v rovnostářské české společnosti kdysi zdomácnělá, jako by byla zkompromitována – kvůli historickým souvislostem… Před dvaceti lety? Není to přece jen dávno? Možná tu jistou roli hraje také fakt, že dnes jsou lidé – globálně – na sobě méně závislí, že se víc pohybují… Jde o  určitý trend, kdy se proces sdílení postupně oslabuje. Naše nezávislost technická, finanční i materiální je stále větší. Naopak dřív se bez kooperace nedalo prakticky přežít.



Omlouvám se, ale není tedy uvádění co-housingu do českých poměrů cosi donkichotského? Myslím, že člověk dnes postrádá běžný fyzický kontakt. Tento požadavek je v nás po staletích geneticky zakódovaný. Sdílení je zkrátka určitá lidská potřeba. A jednou z nejpřirozenějších forem je spolužití – s lidmi tam, kde bydlím. Někdo z nás má takovou potřebu vyšší, někdo nižší. A pro ty první existuje co-housing. Například v Dánsku, kde je tato forma – ve srovnání s jinými evropskými zeměmi – nejrozšířenější, přitom jde jen o jedno procento populace. Věřím, že jde jen o překonání určité psychické bariéry. S minimalizovanými pozemky rodinných domů kompenzovanými sdíleným parkem nás developeři také léta vyhazovali, přestože je možné 300 km od Prahy směrem na jih a západ takových příkladů nalézt celou řadu. Až nakonec dva stavební podnikatelé v Husinci u Prahy nedali na rady marketingových poradců a spolehli se na vlastní úsudek. Věc se postavila a úspěšně uplatnila na trhu, aniž by si někdo vůbec všiml, že se stal účastníkem malé revoluce.

Závěrem: V  letošním roce proběhla ve výuce bydlení rozsáhlá inovace přednášek a cvičení. Jak byste charakterizoval podstatu změn? Hlavním záměrem je chápat obytné prostředí nikoliv pouze jako jednu z mnoha typologických kategorií, ale jako základ vystavěného prostředí vůbec. Posláním prakticky všech staveb je sloužit v nějaké míře lidskému pobytu. Už jsem o tom mluvil. Z pedagogického hlediska jde zároveň o klíč k pochopení veškeré navazující výuky – skrze důvěrně známé obytné prostředí se učím rozpoznávat obecné vlastnosti a kvality vystavěného prostředí vůbec: z čeho se buduje a skládá. Z toho plyne i snaha vhodně navázat na ostatní předměty, především NS a U, a nesnažit se suplovat jejich výuku tím, že se bude věnovat přehnaná pozornost jednomu aspektu. Například? Například předpisům, konstrukci nebo historii apod. Ty jsou vyučovány jinde, čímž chci potvrdit, že je nutné je znát. Do výuky je také od letošního roku zapojeno více pedagogů i hostů. Celkem se na přípravě celého cyklu podílí asi 10 lidí. Postupně se snad podaří přes školní webové stránky a další nástroje zapojit i určité prvky e-learningu. V  neposlední řadě chceme, aby studenti vnímali tvorbu obytného prostředí jako vždy aktuální téma. Vystavěné prostředí dlouhou periodou svého trvání trochu mate: navozuje dojem, že je to něco, co je tu od nepaměti a stále tu bude, aniž by se o to musela nová generace nějak přičinit. Že je možné opakovat staré vzory a že vše bude hladce fungovat. Ve skutečnosti, už z  odstupu pár desítek let, se prostředí dosti dynamicky proměňuje: abychom zachovali jeho základní srozumitelnost, musíme je dokázat vždy znovu správně reinterpretovat. Znovu-vytvořit čili re-kreovat, aby prostředí mohlo posléze rekreovat nás. To je vždy aktuální úkol každé generace. Ten pocit naléhavosti bychom studentům také chtěli předat – dnes se učí, ale zítra to bude na nich, abychom jako společnost úspěšně udrželi nebo bohdá zlepšili kvality našeho prostředí, a tím i šance každého z nás důstojně prožít život. Děkuji za rozhovor. JH

ve d vor a ně f a č v u t se př edáv a l y ceny x v ii . r oční ku meziná r odní sou těže o nejlepší ur ba nis t ick ý pr ojek t

LAB: Očima doktorandů 1/ Zaujala vás některá z myšlenek v poslední Alfě? 2/ V  které fázi vaší práce se nacházíte? Překvapila vás během práce některá skutečnost či idea? 3/ Co ovlivnilo vaši volbu tématu?

Vojtěch Sigmund 1/ V  posledním vydání bulletinu ALFA mě nejvíce zaujaly vítězné projekty Olověného Dušana. Plovoucí přemístitelné objekty ateliéru Petra Hájka perfektně zapadají do kontextu řeky ve městě. Dokázal bych si na Vltavě představit nejen vítězné akvárium, ale i některé další projekty… 2/ Dizertační práce Finančně dostupné bydlení v podmínkách ČR tematicky navazuje na oba mé diplomní projekty: na Nízkonákladové bydlení pro kolektiv obyvatel stavěné částečně svépomocí, vypracované na ENSAG v Grenoblu v září 2008 a na Centrum sociální pomoci a sociální byty pro lidi bez domova, vypracované na FA ČVUT v únoru 2010 pod vedením Petra Suskeho. V poslední době jsem se také zabýval přípravou přihlášky do Studentské grantové soutěže (SGS). Konkrétně projektem Bariéry v architektuře s podtitulem Odstraňování fyzických, psychologických, ekonomických a urbánních bariér při navrhování staveb pro bydlení. Jde o  hledání dostupného kvalitního bydlení a  zkoumání překážek. Téma bylo zvoleno jako reakce na aktuální situaci v České republice, kde naléhavě chybí státem podporované bydlení. Těžištěm projektu mělo být uspořádání studentského workshopu s cílem navržení modelového projektu bytové stavby. Ačkoliv byla naše žádost o grant zamítnuta, práce byla přínosná. Především jsem si uvědomil, že v ČR prakticky neexistuje institut sociálního bydlení. Tím hůř v době zesilující hospodářské krize, kdy se stále více obyvatel dostává na hranici chudoby, nebo i za ni… V české legislativě je sociální bydlení definováno plochou 120 m2 u bytových jednotek a 350 m2 u rodinných domů. Tato definice má mnoho nedostatků a v reálu způsobuje, že se namísto sociálního bydlení staví pouze nákladné bydlení komerční. V této souvislosti se hovoří zejména o nutnosti nového zákona o sociálním bydlení, který by mimo jiné jasně definoval podíl obcí na odpovědnosti

státu za zajištění práva na důstojné životní podmínky pro své obyvatele. V ideálním případě by má práce měla přispět k tvorbě tohoto zákona. Rád bych zmapoval podmínky, za jakých vzniká sociální bydlení v zemích EU. Například v Rakousku se běžně staví státem podporované bydlení v nízkoenergetickém nebo pasivním standardu. Díky tomu tyto stavby neztrácejí atraktivitu na trhu s bydlením. Ve Francii se staví sociální bydlení v kombinaci s komerčním. Tato opatření zabraňují sociální segregaci. 3/ Impulsem pro výběr tématu byl můj pobyt ve Francii v rámci Erasmu. Bydlel jsem ve studentském apartmánu na předměstí Grenoblu, což je jedno z nejnebezpečnějších míst ve Francii. Univerzita a potažmo i apartmán sem byly umístěny v rámci sociálního experimentu. V místě dochází například k přepadávání studentů při odchodu ze školy ve večerních hodinách a proslulé francouzské zapalování aut je na denním (nočním) pořádku. Ale došlo tu i  na střelbu a  dva mrtvé, kdy si dva drogové gangy vyřizovaly účty… Ve škole jsme byli vedeni k řešení sociální problematiky z pozice architektů. Ve Francii dlouhodobě intenzivně řeší tzv. „krizi bydlení“. Tímto termínem označují stav, kdy střední vrstvy nemají šanci ušetřit si na vlastní bydlení. V druhém roce jsme řešili nízkonákladové bydlení pro reálného klienta – kolektiv obyvatel. Dnes již vím, že se jednalo o tzv. co-housing, kdy se skupina lidí sdruží za účelem snížení nákladů na bydlení. Museli jsme spočítat náklady na stavbu včetně ceny pozemku. Projekt měl být umístěn v jedné z „lepších“ čtvrtí Grenoblu: výběr lokality měl eliminovat sociální segregaci a předcházet vzniku ghetta. Pro nás to znamenalo v první řadě zvolit dostatečnou míru hustoty zastavění tak, aby domy byly ekonomicky realizovatelné. Asi nejlépe dopadl projekt mých kolegů, kteří pracovali s upravenými stavebními buňkami. Náš tým zvolil konstrukční systém realizovatelný svépomocí, jehož základem byly dřevěné palety a  nepálená hlína. Po návratu jsem si uvědomil, že se sociální problematikou zabývá u nás jen zlomek architektů. Nepokoje na sídlišti Janov v Chomutově nebo na Šluknovsku sice utichly, ale problém nezmizel. Jedním z nástrojů prevence je existence sociálního bydlení. Kromě společenského přínosu by navíc vznikl zajímavý druh zakázek pro architekty, kteří jsou znechuceni klasickou developerskou výstavbou bytů. 2 0 0 8 , E c o l e N a t i o n a l e S u p é r i e u r e d ‘A r c h i t e c t u r e d e G r e n o b l e ( EN S A G ) , 2 010 , FA Č VUT, a t e l i é r S u s k e . D o k t o r a n d s k á p r á c e : F i n a n č n ě d o s t u p n é b y d l e n í v  p o d m í n k á c h Č R , š k o l i t e l : d o c . I n g . M i c h a e l a B r o ž o v á



natália č t vr tníčková

Na ostří praxe (III) aneb Jak se vede našim absolventům? 1/ Kde jste zaměstnán? 2/ Je využívána vaše odborná kapacita, zejména kreativní? 3/ Často se cituje pojem „krize“. Zrcadlí se ve vašem zaměstnání? 4/ Kterého poznání, schopnosti či umu, jež jste získal/a na FA ČVUT, si považujete? A kde měla (má) škola největší rezervy? 5/ P  rosím, uveďte rok absolutoria, zadání vaší diplomové práce a jejího vedoucího.

martin gaberle

tomáš kosnar

Martin Gaberle 1/ Pracuji v ateliéru Collaborative Collective. Věnujeme se návrhům od porcelánu po občanské budovy, nejčastěji navrhujeme bydlení. Do CollColl jsem poslal portfolio. 2/ Moje kreativní kapacita je využívána na 99 %. Na projektech mám možnost pracovat ve všech fázích od ideových skic po realizaci. 3/ Nemám zkušenost se stavem před krizí. Pokud se dá soudit podle množství práce, krizi nepozoruji. Je možné, že se krize více projevuje ve větším měřítku zakázek, než jaké řešíme. 4/ Na škole jsem měl možnost poznat několik inspirativních osobností, zejména Romana Kouckého, Alenu Šrámkovou a Jana Šépku, což pro mě bylo největší zkušeností, kterou jsem si z FA ČVUT odnesl. Snad jsem také získal ponětí o urbanismu. 5/ 2011, Diplomová práce Město nad městem, Jan Šépka.

Natália Čtvrtníčková

10

1/ Pracuji na živnostenský list a spolupracuji na projektech v České republice, ale také v  zahraničí. Nejčastější zakázky pocházejí z  oblasti rezidenční architektury a  veřejných budov. 2/ Využívání kreativní kapacity záleží na osobní důvěře majitele arch. kanceláře ve schopnosti spolupracovníků. Je to proto individuální a liší se od člověka k člověku jak v týmu, tak i co se vedení kanceláře týče. 3/ Projekty jsou pozastavovány na dobu neurčitou. 4/ Nejvíc si cením ateliérové tvorby, kde jsem se, mám pocit, naučila nejvíce, a  to hlavně při konzultacích s vedoucími ateliéru. Rezervy vidím v nastavení systému směrem k problematické spolupráci dvou základních profesí – architekta a stavaře, která vytváří další otazníky v pozdější praxi. 5/ 2007, Diplomová práce Výšková budova pro Prahu, Roman Koucký.

Tomáš Kosnar 1/ Po obhájení titulu jsem spolupracoval na několika projektech s pražským ateliérem A.D.N.S. V současné době již po delší čas spolupracuji s Martinem Rajnišem. K tomu se občas namane drobná, ryze vlastní zakázka. 2/ Hodně záleží na konkrétní zakázce, ale nemám rozhodně pocit pouhého kresliče. 3/ Naprosto zásadně. Práci sice zatím mám, navíc velmi zajímavou, ale mezi spoluabsolventy jsem spíše výjimka. Najít kvalitní (alespoň trochu) zaplacenou práci je v současné době v ČR hodně obtížné. Hodně lidí hledá práci v cizině. 4/ Škola mě slušně připravila na jednání s úřady. Od pana Plose jsem si odnesl velmi slušnou znalost právních předpisů a z jednání s některými jinými vyučujícími zkušenost, jak reagovat na nejasné a nepříliš smysluplné požadavky tak, aby se vlk nažral, koza zůstala celá a celé to zabralo co nejméně času.

pr vní v ýročí púřestěhování do nové budov y oslavila fa č vut jarním komorním koncer tem v betlémské kapli

Ambivalentní jsou výsledky v oblasti managementu, řízení zakázky, financování a provádění staveb apod. Půlsemestr s panem Řezáčem mi dal svazeček poznámek k developmentu a ekonomii, které si dodnes hlídám jako oko v hlavě, a několik let v SPA mi dalo cenné zkušenosti. Ucházející, byť v  provedení značně diskutabilní základ jsem dostával v průběhu celého studia z provádění staveb – hlavně hydroizolace od pana Kutnara. Zbytek této veledůležité kapitoly zůstal nicméně navzdory obrovské námaze naší generaci utajen a odnesli jsme si jen to, že „úkolem rozhodovacího procesu je učinit rozhodnutí“ a svazeček zmatených výpisků, za které si nás kamarádi z ekonomky dobírají dodnes. Vzdělání tohoto směru považuji za jednu ze tří největších slabin FA. Druhou rozporuplnou kapitolou je teoretická základna pro naši práci. Nikdy za celou dobu studia v Praze (kromě práce v ateliéru) po mně nikdo nechtěl jediný smysluplný text, obhájit nebo prezentovat souvislejší myšlenkouvou konstrukci. Prvně jsem se s tím setkal až při studiu na RWTH Aachen, kdy jsem pochopil, co mi celou dobu v Praze tak chybělo. Nedávno jsem zaregistroval blížící se lepší časy v  podobě mladších spolužáků, pracujících na textech pro pana Vorlíka, což mě potěšilo. To by byla druhá slabina. Kromě výuky grafiky jsem nezaregistroval jedinou systematickou snahu o  vzdělání v oboru komunikace s klientem, prezentace apod. To je třetí největší slabina. Výsledek je bohužel ten, sečteme-li výše zmíněné slabiny, že absolvent může mít problém klientovi svou práci srozumitelně prezentovat, odůvodnit a „nacenit“ , což jsou v zásadě tři nejdůležitější body, které klienta zajímají. To je možná i trochu mé doplnění odpovědi na otázku na krizi v oboru. Díky pirátsky šířeným audionahrávkám jsem absolvoval přinejmenším dvacetkrát vynikající Filosofii II pana Ševčíka, nedocenitelnou pro širší rozhled. Škoda že audionahrávky jako edukativní pomůcka zůstávají tak hluboce nedoceněny. Musím velmi vyzdvihnout paní Hájkovou a  její kolektiv vyučující deskriptivu. Pokud jsem někdy cítil výraznou znalostní převahu nad absolventy jiných škol, bylo to kromě

otázek právních v otázkách geometrie. To, nad čím jsme soptili v prvním ročníku, že nebudeme nikdy potřebovat, se mi už nejednou hodilo. Byl to boj, ale bez boje není vítězství. Rozporuplně musím hodnotit i  vzdělání v  otázkách konstrukce a  statiky. Znalost mezního průhybu udělá na kontrolním dnu dojem, zvláště, způsobíte-li tím pozastavení stavby. Cvičení z Nosných konstrukcí ale prapodivně kontrastují s přednáškami – přednášky pana Holického si hýčkám a využívám je dodnes. Kdežto ze cvičení jsem si neodnesl skoro nic – navrhování průřezů na nich probírané není v praxi uplatnitelné a cit pro konstrukci neprocvičí. Navíc ateliérová cvičení zvláštním způsobem hodiny přednášek „překřičela“ , takže je doceňuji až postupně, zpětně. Mnohem větší hodnotu by mělo důsledné proškolování v procesu kontroly správného provedení nosné konstrukce v průběhu stavby – jaké všechny armatury mají být v trámu a jaké mají být jejich přesahy, jak vypadá správně provedené napojení ocelových či dřevěných prvků, způsoby zavětrovávání či podpírání složitějších konstrukcí v průběhu montáže, navrhování konsttrukcí jako celku a  vůbec jakýsi cit pro konstrukci. Aby absolvent cítil, jakou konzolu si může dovolit, kdy se mu dům překlopí a kdy složí jak domeček z karet, protože nezavětroval jednu rovinu. Obrovskou hodnotu pro mou praxi pak měla možnost studovat rok v  zahraničí. Ať se ve škole třeba netopí, ale ať jede raději více studentů do světa. Rozhled, který to přináší, je nedocenitelný a zkušenost obrovská. Ačkoliv jsem byl v  odpovědi na tuto otázku občas možná trochu kousavější, nechci studium na FA nijak shazovat. Hledá-li student, najde na FA kvalitní vyučující, odnese si mnoho a ve světě se neztratí. FA, na kterou jsem nastupoval, byla hodně jiná než FA, kterou jsem opouštěl a šlo o vývoj jednoznačně pozitivní a držím škole palce, aby to tak šlo i nadále. 5/ 2011, Budoucnost panelových sídlišť, Alena Šrámková. 11

pokračování ze s. 2

Notes

12

X Mezinárodní konference Pražská nádraží ne/využitá. V sále zastupitelů Magistrátu hlavního města Prahy na Mariánském náměstí v  Praze se počátkem března 2012 uskutečnila konference s  cílem zahájit mezioborový dialog o  dalším využití nádražních lokalit na území Prahy na modelu Nákladového nádraží Žizkov. Zahraniční přednášející představili úspěšné revitalizace dopravních a industriálních areálů v předních evropských metropolích a partnerských městech hlavního města Prahy. V průběhu konference, uspořádané pod záštitou primátora Bohuslava Svobody Galerií Jaroslava Fragnera, Výzkumným centrem průmyslového dědictví FA ČVUT a Tady není developerovo, o. s., se setkali mj. ministr dopravy s ředitelem Národního filmového archivu Michalem Bregantem, aby prodiskutovali záměr umístit NFA v prostorech Nákladového nádraží. Mezi přednášejícími byli i  pedagogové FA ČVUT – Benjamin Fragner, Pavel Kalina a Jan Sedlák. Ale také politici – primátor B. Svoboda, 1. náměstek primátora Tomáš Hudeček, ministr dopravy Pavel Dobeš, generální ředitel Českých drah Petr Žaluda, architekti (například Jiří Střítecký) i  zahraniční experti (např. Carlos Baztan Lacasa z  Madridu) a  historici umění (např. Richard Biegel). Součástí podniku byla výstava Pražská nádraží ne/využitá instalovaná v Galerii Jaroslava Fragnera. X Zpráva pro absolventy ČVUT: Po překonání dětských nemocí v instalaci internetové registrace zájemců – absolventů na webových stránkách fakulty: www.fa.cvut.cz pod heslem „Absolventi“ (v anglické verzi „Alumni FA“) je vyvěšen přihlašovací formulář. Jmenovitý seznam přihlášených bude volně přístupný. Sdělené kontaktní poštovní nebo především e-mailové adresy budou skryté a budou sloužit pouze pro komunikaci mezi fakultou a přihlášeným absolventem. Přihlášení do seznamu absolventů nepřináší žádné povinnosti ani žádné členské poplatky. Přihlášeným nabídne nejen informace o činnosti, přáních a  akcích fakulty, ale i  možnost podílet se na jejích aktivitách. Přípravný výbor spolu s vedením fakulty chystána jaře letošního roku první setkání absolventů spojené

s prohlídkou nové budovy FA, s představením náplně studia pěti ústavů fakulty a s dalším, zatím nespecifikovaným programem. Václav Šebek, předseda přípravného výboru Přednášky, workshopy X Památky 2012. 5. ročník volného přednáškového cyklu Ústavu památkové péče FA ČVUT. Matúš Dulla: Tři ruiny moderní architektury (od českých architektů na Slovensku) – 17. dubna; Milena Hauserová: František Bílek – mistr a jeho dům – 24. dubna. FA ČVUT, Thákurova 9, Praha 6, posluchárna Janák, vždy v úterý v 18 h. X Konference Registr uměleckých výstupů (RUV). Mezi účastníky budou prof. Noel Witts, zakladatel systému hodnocení vědy a výzkumu a uměleckých výstupů ve Velké Británii, doc. Peter Mederly, z Ministerstva školství SR, prof. Libor Vozár, rektor Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře, prof. Ing. Rudolf Zahradník, bývalý předseda Akademie věd ČR, prof. Miloslav Klíma, prorektor Akademie múzických umění v Praze, prof. Ing. Ivo Medek, rektor Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, a jiní. Fakulta architektury ČVUT, Thákurova 9, Praha 6. Ve dnech 25.–26. května 2012. http://istudio.cz/RUV/

generální partner

ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 6 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; Str. 6–7: Dalibor Hlaváček / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 / [email protected].