Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva. Vlastnictví. Bakalářská práce. Jan Chylo. Autor: Právní administrativa v podnikatelské sféře

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Vlastnictví Bakalářská práce

Autor:

Jan Chylo Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. René Šifta

Červen, 2015

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Karlových Varech dne 20. 6. 2015

Jan Chylo

Poděkování Chtěl bych poděkovat Mgr. René Šiftovi za odbornou pomoc při vedení mé bakalářské práce. Rovněţ děkuji své rodině za podporu, kterou mi poskytovala během celého studia.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá popisem současné nové právní úpravy vlastnictví a zároveň ji komparuje s předchozí občanskoprávní úpravou účinnou do konce roku 2013. Tématiku pojímá komplexně. Dále seznamuje čtenáře s historií a vývojem vlastnictví. Práce také analyzuje širokou společnost, a to jakým způsobem je informována ohledně změny v právním prostředí. Klíčové pojmy: Naplavenina, nezbytná cesta, nový občanský zákoník, právo stavby, přestavek, rozhrada, stavba, strţ.

Annotation This bachelor´s work is description of the new system of property ownership and also compares it with the previous regulation valid until the end of 2013. The theme conceived comprehensively. The article introduces the reader to the history of ownership. It also analyzes society at large, and the way it is informed about the changes in the legal environment. Key words Alluvium, building, coomb, fence, law of building, necessary way, new civil code, overhead building.

OBSAH

ÚVOD ......................................................................................................................... 9 1. PŘEDSTAVENÍ TÉMATU .................................................................................. 13 1.1. Co vyjadřuje vlastnictví .................................................................................... 13 1.2. Vysvětlení pojmů vlastnictví a vlastnické právo .............................................. 13 1.3. Nabytí vlastnického práva ................................................................................ 14 1.4. Charakteristika pojmu věc ................................................................................ 14 1.4.1. Věci hmotné a nehmotné................................................................................ 15 1.4.2. Nemovité a movité věci ................................................................................. 16 1.4.3. Zastupitelné a nezastupitelné věci.................................................................. 16 1.4.4. Věci zuţivatelné a nezuţivatelné ................................................................... 16 1.4.5. Hromadná věc ................................................................................................ 17 1.4.6. Součást věci.................................................................................................... 17 1.5. Věcná práva ...................................................................................................... 17 1.5.1. Veřejný seznam .............................................................................................. 18 2. VÝVOJ VLASTNICTVÍ ...................................................................................... 19 2.1. Pravěk ............................................................................................................... 19 2.2. Starověk ............................................................................................................ 20 2.2.1. Chamurabbiho zákony ................................................................................... 20 2.3. Středověk .......................................................................................................... 20 2.4. Novodobý vývoj ............................................................................................... 21 2.4.1. Rakouský všeobecný zákoník občanský (ABGB) ......................................... 21 2.4.2. Katastr nemovitostí ........................................................................................ 22 2.5. První zápisy o vlastnictví .................................................................................. 22 2.6. Konfiskace majetku po skončení 2. světové války ........................................... 23 2.7. Socialistický model společného vlastnictví ...................................................... 24 3. VYSVĚTLENÍ NOVÝCH POJMŮ V NOZ ........................................................ 25 3.1. Právo stavby ...................................................................................................... 25 3.2. Stavba, jakoţto součást pozemku ..................................................................... 25 3.3. Nezbytná cesta .................................................................................................. 26

3.4. Rozhrady ........................................................................................................... 27 3.5. Naplavenina ...................................................................................................... 28 3.6. Drţba ................................................................................................................. 28 3.7. Přestavek ........................................................................................................... 29 3.8. Stavba................................................................................................................ 30 3.9. Podzemní stavba ............................................................................................... 30 4. ANALÝZA STARÉ FORMY S NOVOU PRÁVNÍ ÚPRAVOU ....................... 32 4.1. Vymezení vlastnictví ve starém občanském zákoníku ..................................... 32 4.2. Vymezení vlastnictví v novém občanském zákoníku ....................................... 33 4.3. Komparace jednotlivých paragrafů ................................................................... 34 4.3.1. Předmět a obsah vlastnického práva .............................................................. 34 4.3.2. Omezení vlastnického práva .......................................................................... 34 4.3.3. Rozhrady ........................................................................................................ 37 4.3.4. Nezbytná cesta ............................................................................................... 37 4.3.5. Vyvlastnění .................................................................................................... 38 4.3.6. Ochrana vlastnického práva ........................................................................... 38 4.3.7. Přivlastnění..................................................................................................... 39 4.3.8. Přírůstek nemovité věci .................................................................................. 39 4.3.9. Přírůstek movité věci ..................................................................................... 40 4.3.10.Naplavenina a strţ .......................................................................................... 40 4.3.11.Stavba ............................................................................................................. 40 4.3.12.Přestavek ........................................................................................................ 41 4.3.13.Vydrţení ......................................................................................................... 42 4.3.14.Převod vlastnického práva ............................................................................. 42 4.3.15.Nabytí vlastnického práva od neoprávněného ............................................... 43 5. DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ VE SPOLEČNOSTI .............................................. 44 5.1. Skupina středoškolských studentů .................................................................... 45 5.2. Skupina ekonomicky aktivního obyvatelstva ................................................... 46 5.3. Skupina seniorů................................................................................................. 48 5.4. Závěr průzkumu ................................................................................................ 49 6. SROVNÁNÍ S JINÝMI ZEMĚMI EVROPSKÉ UNIE ....................................... 51

6.1. Občanskoprávní úprava v Německu ................................................................. 51 6.2. Code civil .......................................................................................................... 52 6.3. Nizozemská právní úprava................................................................................ 53 ZÁVĚR...................................................................................................................... 54 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...................................................................... 57 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................... 61 Dotazníkové šetření ve společnosti – dotazník a grafický výsledek

ÚVOD V Českém právu proběhla dvanáctiletá rekodifikace soukromoprávního systému. Z tohoto procesu byl vytvořen Nový občanský zákoník. (dále jen ,,NOZ“) ,,Nový občanský zákoník nabyl platnosti 22. březnem 2012, kdy byl v částce 33 Sbírky zákonů publikován pod symbolickým číslem 89, které ukazuje, ţe jde o další krok směřující k naplňování poţadavku vyjadřovaného v listopadu 1989: Svobodně ţít a svobodně se spolu domlouvat.“1 Změny, které vzešly z rekodifikace, se dotýkají téměř všech odvětvích v NOZ, a to včetně vlastnictví a vlastnického práva, kterým se tato práce zabývá. Primárním úkolem práce je porovnat novou právní úpravu vlastnictví s předchozími právními úpravami. Nahlédnout zpět do historie a představit základní aspekty, které ovlivnily vývoj vlastnických práv a také zanalyzovat problematické body, které tato oblast práva nese. Sekundární částí této práce je analýza širší společnosti, a to jaký mají názor na nově vzniklý NOZ a komparace pojmu vlastnictví s ostatními státy Evropské unie. Nová právní úprava vlastnictví v NOZ přináší nové právní instituty. Těmi jsou rozhrada, nezbytná cesta, naplavenina, strţ a přestavek. Dále se do občanskoprávní úpravy vrací v oblasti vlastnictví a vlastnického práva například institut právo stavby. Tyto právní instituty prošly dlouhodobým vývojem, avšak v předchozí právní úpravě byly opomenuty NOZ upravuje pojem vlastnictví jiným způsobem, neţli jsme byli doposud zvyklí. Rekodifikace našeho soukromého práva byla uskutečněna po dvanáctileté práci našich nejlepších právních odborníků. Hlavním autorem je prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš, který mimojiné zpracoval i aktualizovanou důvodovou zprávu k zákoníku, a to s týmem odborníků z Ministerstva vnitra. Rekodifikace započala rozhodnutím tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Otakara Motejla, který o ní rozhodl v lednu roku 2000. Celé rekodifikaci předcházela novela zákona č. 509/1991 Sb. Jejím primárním úkolem bylo tímto kodexem rozdělit rozdíly mezi socialistickým modelem soukromého práva a novým modelem demokratického pojetí. Nevýhoda této novely spočívala v tom, ţe byla vypracována příliš urgentně a tím neobsahovala podstatné údaje a zároveň se neztotoţňovala. De facto pouze odstraňovala pozůstatky socialistického práva, nicméně 1

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem: komentář. 1. vyd. Praha: Sagit, 2012. Právo pro kaţdého (Grada). ISBN 978-80-7208-922-2.

9

pouze ty nejvíce viditelné. Primární inspirací a zároveň zdrojem novely se stal občanský zákoník z roku 1950 a dále pak jiné zákoníky, jakoţto například zákoník mezinárodního obchodu z roku 1963. Kritici rekodifikace připomínali, ţe NOZ se podobá některým vyjadřováním příliš diskontinuitně a má snahu všechno změnit. Především v oblasti vlastnictví a vlastnického práva, ale samozřejmě i v jiných oblastech. To je samozřejmě nesmyslné, NOZ ve většině paragrafů navazuje na původní úpravu nebo je jen upravuje a určitým způsobem vylaďuje, aby byly pochopitelné, a znatelé pro všechny na které tato norma působí. Vymezení vlastnictví ve staré právní úpravě vypovídalo době okolo roku 1950 a NOZ je rozšířil o nové poznatky a pojmy. Například u zásady ,,superficies solo cedit“2, té se původní právní úprava z roku 1964 zcela distancovala a po vzoru SSSR ho vůbec nevloţila do občanskoprávní úpravy. V této práci je jejich podrobný rozbor, jak jsme si jiţ řekli, a to především, jakým způsobem ovlivňují novou právní úpravu. Dále se zde budeme zabývat srovnáním NOZ se starou občanskoprávní úpravou, respektive se zákonem č. 40/1964 Sb. V první kapitole této práce je rozebrán celkový význam vlastnictví a vlastnického práva, včetně jeho definice a je zde popsán primární rozdíl mezi nimi. Dále je v této kapitole podrobně charakterizována věc, včetně jejího dělení do několika skupin. Cílem je prohloubit čtenáře do problematiky správného pochopení pojmů a následnému pochopení této práce tak, aby si dokázal vymezit základní rozdíly v pojetí nové občanskoprávní úpravy. Poté věnujeme pozornost věcným právům, které jsou podstatou fungování celého systému vlastnictví. Druhá kapitola se zabývá dlouhodobým vývojem vlastnictví od pravěku aţ po současnost. Zahrnuje nejdůleţitější etapy vývoje vlastnictví, a to od nemoderního modelu vlastnictví, dále pak sleduje souvislosti a podstatné právní změny aţ do konce 20. století. Jsou zde zmíněny i zajímavosti, jako například Chamurabbiho zákony nebo vývoj katastru nemovitostí, jakoţto veřejného seznamu. Větší pozornost je věnována 2

Zásada superficies solo cedit – v překladu znamená, ţe povrch ustupuje půdě. Podrobně si ji vymezíme v následujících kapitolách

10

části, která se týká socialistického modelu vlastnictví, kde je zdůrazněno, jakým způsobem se v minulém století pohlíţelo na vlastnictví a vlastnické právo z pohledu socialistických představitelů našich zemí. Také je zde zmíněn první historicky doloţený zápis vlastnického práva k dané věci a poté je věnována velká pozornost Rakouskému všeobecnému zákoníku občanskému ABGB z roku 1811. Po vývoji vlastnictví se dostáváme k hlavní náplni této práce, a to vysvětlení nově vzniklých pojmů, které stará občanskoprávní úprava neznala. To obsahuje kapitola 3. Také se zde objevují pojmy, které nebyly v původní občanskoprávní úpravě nikterak definovány, avšak předchozí občanskoprávní úpravy je uţ znaly. Myslím si, ţe je pro tuto práci podstatné udělat rozbor jednotlivých paragrafů a jejich následnou komparaci s předchozí právní úpravou, proto jsem tento rozbor provedl v kapitole 4. V této kapitole jsou vybrány primární instituty v oblasti vlastnictví, které jsou nejvíce postihnuti změnou. Rozbor se týká pouze toho nejpodstatnějšího paragrafu u kaţdého institutu. Jedním z dalších cílů této práce je analýza společnosti, kterou jsem provedl v kapitole 5. Je obzvláště důleţité znát názor široké společnosti na problematiku občanského práva. Tuto analýzu jsem směřoval pouze na občany České republiky, kteří jsou laici v oblasti práva. Byly zvoleny jednoduché otázky s otevřenými a uzavřenými odpovědi. Tím získáváme objektivní názor na tuto problematiku. Celá anketa je taktéţ v příloze této práce. V šesté kapitole této práce jsem se zaměřil na porovnání právní úpravy v oblasti občanského práva a části vlastnictví s vybranými zeměmi Evropské unie. Záměrně byly vybrány pouze některé země, u kterých jsou znatelné rozdíly a zároveň, které poslouţily k inspiraci ke změně naší úpravy. Tato kapitola dává komplexnost práci a udává moţnost nahlédnout do primárních zdrojů, které poslouţily ke vzniku naší občanskoprávní úpravy. Poslední částí práce je závěr, ve kterém je zhodnocení, zdali práce dosáhla svého výsledku a cíle. Nicméně taktéţ odkazuje na můj objektivní názor na tuto problematiku.

11

Závěrem bych chtěl dodat, ţe rekodifikace byla přijata v roce 2012 díky Topolánkově vládě z roku 2006, která ji zařadila mezi prioritní záleţitost v oblasti rezortu justice. Věřím, ţe tato práce bude přínosem pro vytvoření názoru, ať uţ pozitivního či negativního, na rekodifikaci našeho soukromého práva.

12

1. PŘEDSTAVENÍ TÉMATU První kapitola této práce analyzuje vymezení pojmu vlastnictví a vlastnické právo. Dále nás seznamuje s definicí pojmu věc, která je primární podstatou institutu vlastnictví.

1.1. Co vyjadřuje vlastnictví Vlastnictví je jedním ze základních atributů moderního demokratického státu. Kaţdý obyvatel tohoto státu něco vlastní, aniţ by si to víceméně uvědomoval. Teď se nám vybízí otázka, co všechno lze povaţovat za vlastnictví? Odpověď je jednoduchá. Vlastníme téměř vše, co se nám fyzicky dostane do ruky, ať uţ to jsou potraviny, které konzumujeme či vzduch, který kolem sebe dýcháme. Vlastnictví prošlo dlouholetým vývojem a v současné právní úpravě je vnímáno jako jednotné, nicméně v minulosti tomu tak zdaleka nebylo. Poohlédneme-li se zpět do blízké historie, tak vţdy byl zvýhodňován stát a vlastnictví nikdy nebylo vnímáno jako individuální, nýbrţ kolektivní. Avšak tomuto tématu se budeme věnovat v našich dalších kapitolách.

1.2. Vysvětlení pojmů vlastnictví a vlastnické právo ,,Vlastnictví neboli vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby nad konkrétní věcí. Řidčeji se slovo vlastnictví pouţívá také ve významu majetek či jmění, tedy pro označení předmětu vlastnického práva.“3 Ve výše uvedené citaci si povšimněte, ţe dříve se vlastnictví a vlastnické právo nerozdělovalo na dva pojmy, nýbrţ se jednalo o jeden tentýţ pojem. Nová občanskoprávní úprava tento mýtus vyvrací a definuje tyto pojmy samostatně. Vlastnictví je vyjadřováno jako souhrn něčeho, co někomu patří. De facto to znamená, ţe se jedná o souhrn kusů majetku. Oproti tomu vlastnické právo má vyjádřit subjektivní právo k tomuto majetku, jakoţto předmětu práva. Pro jednodušší pochopení podstaty vlastnictví je moţno pracovat téţ s informacemi, které nám nabízejí jiné vědní obory. ,,Např. sociologie vnímá pojem 3

Slovník spisovného jazyka českého [online]. Ústav pro jazyk český, [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledat&heslo=vlastnictv%C3%AD&sti=EMPTY&where=hesla &hsubstr=no

13

vlastnictví jako určitou společností zaloţenou, uznanou a uplatnitelnou moc disponovat objektem ve smyslu jeho uţití či neuţití, přetvoření či zničení, ale i převedení na jinou osobu.“4 Dále je zde důleţitá podstata toho, ţe kdo nabude vlastnického práva k určité věci, přebírá veškeré závady, které na předmětné věci váznou, avšak tyto závady musí být zapsány ve veřejném seznamu. Ostatní závady nový vlastník přejímá pouze v případě, ţe měl moţnost si je předem zjistit, případně bylo-li tak sjednáno.

1.3. Nabytí vlastnického práva Vlastnické právo nabýváme různými způsoby, v případě nemovitých věcí nabýváme vlastnické právo vţdy písemně, a to převáţně formou smlouvy. U spojitosti se smlouvou je podstatné říci, ţe zde platí primární zásada ,,Pacta sunt servanda“ aneb smlouvy se mají dodrţovat. Nabytí vlastnického práva musí být taktéţ zaznamenáno do veřejného seznamu (katastru nemovitostí). Dále jej můţeme nabýt například dědictvím, darováním atd. NOZ také upravuje situaci nabytí přivlastněním a nálezem. To znamená, ţe jakoukoliv movitou věc, která nemá vlastníka, si můţeme přivlastnit, avšak nesmí tomu bránit zákon nebo jiné právo na přivlastnění věci určité osobě. U opuštěných nemovitých věcí platí to, ţe vţdy připadají do vlastnictví státu.

1.4. Charakteristika pojmu věc Významnou změnou v NOZ je rozsáhlejší charakteristika pojmu věci, jelikoţ vlastnictví jako takové je absolutním majetkovým právem k určité věci, proto je obzvlášť důleţité ji umět správně definovat. V NOZ je věc definována tak, ţe: ,,Věcí se rozumí vše, co není osobou a slouţí k potřebě lidí. Věcí se tak stává např. i energie, investiční nástroj či právo stavby.“5 Myslím si, ţe je vhodné do této práce také zmínit to, ţe nejpodstatnější změnou v charakteristice věci je to, ţe zvíře jiţ není bráno jako věc, avšak ustanovení o věcech se dají na zvíře pouţít pouze v případě, ţe neodporuje povaze ţivého tvora. Avšak

4

LINHART, Jiří a kol. Velký sociologický slovník, II. Svazek, 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996, 1627s., ISBN 80-7184-310-5, s. 1389 5

Nový občanský zákoník [online]. http://obcanskyzakonik.justice.cz/obecna-cast/veci/

[cit.

14

2015-01-22].

Dostupné

z:

kupní smlouva se zvířaty zůstává, tudíţ i nadále si díky ní můţeme pořídit jakékoliv zvíře, nicméně předmětem této smlouvy není věc, ale jiţ zmiňovaný ţivý tvor.

Věci

NOZ rozděluje do několika dalších kategorií, a to: a) věci hmotné a nehmotné b) věci movité a nemovité c) věci zuţivatelné a nezuţivatelné d) věci zastupitelné a nezastupitelné e) věci hromadné Revoluční změnou je vymezení nemovitých věcí, a to například to, ţe součástí pozemku nejsou jiţ pouze porosty, ale také stavby. Tyto novinky jsou podrobně rozepsány v následujících kapitolách. Primární charakteristikou věci je to, ţe má svoji určitou hodnotu a pokud lze tuto hodnotu vyjádřit v penězích, jedná se o cenu. Dalo by se říci, ţe v právním slova smyslu je věcí vše, co je slouţící k lidské potřebě a není to osoba či ţivý tvor. Obecně platí, ţe kaţdou věc můţeme ocenit a to na základě podobné věci v příslušném místě a čase. Velkou cenou v NOZ je to, ţe stanovuje termín MIMOŘÁDNÁ CENA, coţ je taková cena, při které je zhodnocena povaha věci a obzvlášť důleţitý je vztah vlastníka k dané věci. Jako příklad si můţeme uvést hrníček po babičce, který má pro jejího vnuka, jakoţto vlastníka daleko vyšší hodnotu neţli pro kohokoliv jiného. Mimořádná cena se stanovuje převáţně u náhrady škody. V právní literatuře ji mnohdy můţeme nalézt pod pojmem ,,cena zvláštní obliby“. V NOZ mimojiné nalezneme také definici toho, co nelze za věc povaţovat. Můţou to být například oddělené části lidského těla, a to na výjimku, kterou tvoří takové části těla, které lze odstranit bezbolestně. Příkladem mohou být vlasy, které se povaţují za movitou věc. Můţeme s nimi tedy nakládat jako se svým vlastnictvím. 1.4.1. Věci hmotné a nehmotné Hmotná věc je taková, které se můţeme určitým způsobem dotknout. Jedná se o samostatný předmět nebo soubor předmětů. V NOZ je definuje § 496 odst. 1 a 2, který zní: ,,(1) Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu.

15

(2) Nehmotné věci jsou práva, jejichţ povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty.“6 Nehmotnou věcí můţe být například pohledávka. 1.4.2. Nemovité a movité věci Jakoţto nemovité věci jsou v nové právní úpravě definovány stavby, pozemky, podzemní stavby se samostatným účelovým určením dále pak věcná práva k těmto pozemkům a stavbám. Nemovitou věcí se rozumí taková věc, kterou nelze nikterak oddělit a přenést na jiné místo. Ostatní věci, které lze přemisťovat jsou definovány jako věci movité. Zajímavostí je, ţe ve staré občanskoprávní úpravě byly nemovité věci definovány pouze jako stavby, které jsou spojeny pevným základem k zemi, respektive pozemku. To znamená, ţe to byly veškeré nepřenosné stavby atd. Všechny ostatní věci byly definovány jako movité. NOZ toto vyvrací a uplatňuje zde zásadu, o které se více dozvíme v následujících kapitolách. 1.4.3. Zastupitelné a nezastupitelné věci Ve starém občanském zákoníku byly tyto věci nazvány pouze jako věci. Jedná se o věci, které se řadí do kategorie věcí movitých a které je moţné nahradit jinou věcí, stejného druhu. Typickým příkladem mohou být hrušky, brikety nebo peníze, avšak například u peněz se myslí hodnota a nikoliv ta daná bankovka. To samé platí u zmiňované hrušky, nemyslí se tím ta daná hruška, ale jiná, která je obdobná. Ostatní věci jsou zákonem nazývány jako věci nezastupitelné. 1.4.4. Věci zuţivatelné a nezuţivatelné Jedná se o movité věci, jeţ jsou spotřebovávány běţným uţíváním. Příkladem můţe být voda. Tento pojem dává větší práva převáţně obchodníkům. Například při koupi nových bot a jejich běţného uţívání nebude moţné při následné reklamaci brát zřetel na poškození, které je způsobeno běţným uţíváním obuvi, například při prošlapané podráţce. Ostatní věci jsou nezuţivatelné.

6

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Praha: Sagit, 2012. Právo (Anag). ISBN 978-80-7208-922-2.

16

1.4.5. Hromadná věc Další věcí, kterou zákon definuje, je věc hromadná. Hromadná věc je tvořena souborem několika věcí, které patří či náleţí jedné osobě. Příkladem můţe být jakákoliv sbírka, například kamenů či soubor potravin jednoho druhu, například pytel brambor. Zákon tuto věc povaţuje za jeden předmět, to znamená, ţe mnoţství několika věcí stejného druhu zcelí v jednu věc. To samozřejmě neznamená, ţe by vlastník této věci ji nemohl rozdělit, například tím, ţe prodá jeden kámen ze své sbírky. Pak je sbírka stále povaţována za věc hromadnou. 1.4.6. Součást věci Součástí věci se rozumí vše, co nesmí být od věci nikterak odděleno, aniţ by se tím věc znehodnotila. Tento pojem vznikl v souvislosti s novým objasněním nemovitých věcí. Pojem si jednoduše vysvětlíme na jednoduchém příkladu s autem. V případě, ţe si kupuji nové vozidlo, tak jeho nezbytnou součástí je příslušenství, které se nachází uvnitř vozidla a zároveň také například zvnějšku kola od vozidla. To znamená, ţe kola od vozidla nemohu oddělit, jelikoţ bez toho by vozidlo, jakoţto předmětná věc prodeje, nebylo pojízdné a nenaplňovalo by skutkovou podstatu věci. Avšak u nemovitých věcí to není takto jasné. Příkladem můţe být koupě bytu, jehoţ součástí je vybavení bytu, nicméně dostáváme se k otázce, co všechno lze povaţovat za vybavení bytu, aby byla naplněna podstata součásti věci. Nejlepším řešením je, kdyţ při koupi nemovitosti (bytu) je uveden podrobný seznam věcí, které náleţí k bytu. Příkladem můţe být kuchyňská linka, okna apod. Dále bychom si mohli u tohoto pojmu zmínit to, ţe v případě pozemku je povaţováno za součást nemovité věci vše, co se nachází nad povrchem i pod povrchem země, a to včetně staveb. V tomto případě platí zásada Superficies solo cedit, o které se budeme zmiňovat v dalších kapitolách. Obtíţnější situace nastává v případě, pokud je pod naším pozemkem vedeno, nějaké elektrické vedení nebo pokud nám pod něj zasahuje sousedovo sklepení. Tuto situaci pak řeší institut VĚCNÁ PRÁVA.

1.5. Věcná práva Myslím si, ţe je vhodné zakomponovat do této práce také poznatek o věcných právech. Jedná se o práva, která jsou přiřazená k věcem hmotným a taktéţ věcem nehmotným a jakoţto absolutní právo působí na kaţdého. Dále jsou to práva kogentní,

17

tudíţ se nelze od nich jakýmkoliv způsobem odchýlit. Do věcného práva se řadí převáţně vlastnické právo, nicméně se sem taktéţ řadí dědické právo, drţba a věcná práva k cizí věci, coţ jsou zástavní práva, předkupní práva atd., které mají charakter věcných břemen. Myslím si, ţe by bylo vhodné zde uvést příklad věcného práva. Můţeme si zvolit zápis předkupního práva do katastru nemovitostí. Zápis je prováděn do veřejného seznamu a je důleţité, aby byl zachován PRINCIP MATERIÁLNÍ PUBLICITY a OCHRANY DOBRÉ VÍRY, a to v údaj, který je do tohoto seznamu zapisován (předkupní právo). Po zapsání je toto věcné právo zveřejněno veřejnosti a je moţné si jej kdykoliv vyhledat. 1.5.1. Veřejný seznam NOZ upravuje práva, která jsou vázána na jejich zápis do veřejného seznamu. Veřejným seznamem je seznam, který je zpravidla veřejně přístupný a můţeme do něj kdykoliv nahlédnout, aniţ bychom museli nějakým způsobem o nahlédnutí ţádat. V našem případě mluvíme o katastru nemovitostí, který je volně k nahlédnutí z webových stránek nebo se můţeme dostavit osobně na Katastrální úřad, kde nám náhled bez formální překáţky umoţní.

18

2. VÝVOJ VLASTNICTVÍ Vlastnictví, jakoţto právní pojem prošlo dlouholetým vývojem. Čím více lidstvo získávalo nové poznatky a rozum, tím lépe chápalo pojem něco vlastnit. Přání vlastnit a chránit majetek má lidstvo jiţ od nepaměti. Dalo by se říci, ţe způsob uvaţování, který dovoluje povaţovat určitou věc za vlastní, neomezeně s ní nakládat a tuto skutečnost prosadit i vůči ostatním osobám, je jedním z důvodů vzniku jakéhokoli právního řádu. Lidé získali potřebu chránit si svůj majetek, a to nikoliv jen fyzickou silou. Člověk uvaţuje dualisticky, a proto si dělí věci na moje a tvoje. Jedná se o právo IUS NATURALE, které podle myšlenky klasického římského právníka Ulpiána příroda vloţila do všech ţivých bytostí, tedy i člověka. ,,Připustíme-li, ţe pojem vlastnictví je přirozenou součástí IUS NATURALE, musíme dojít k závěru, ţe potřeba vlastnit a své vlastnictví chránit je přirozená i dalším ţivočichům.“7

2.1. Pravěk V historii vlastnictví jako takového nalezneme prameny jiţ při samotném zrodu člověka. To znamená, ţe sahá do pravěku. Tehdejší člověk byl oproti současnému modernímu člověku primitivním jedincem. Nicméně i u tohoto primitivního jedince se vyskytla potřeba něco vlastnit. V první řadě se jedná o oblečení, respektive nějaký kus z kůţe a konče u jeskyně, ve které ţili v tlupě. Společně tedy tvořili pravěcí lidé kmen, který měl v dnešním porovnání funkci státu. Dalo by se říci, ţe jiţ tehdy se zrodilo podílové vlastnictví a spoluvlastnictví. Příkladem je právě ta jeskyně, kde měl kaţdý obyvatel svůj podíl a tím i svůj osobní prostor, ve kterém ţil. Je samozřejmé, ţe tehdy se nevedly ţádné záznamy o tom, kdo co vlastní. Pračlověk nikdy nad touto moţností nepřemýšlel. Poté se postupně rozvíjela inteligence člověka a dostáváme se do další fáze, a to je do Starověku.

7

KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1995, ISBN 8071790311.

19

2.2. Starověk Zlom nastává jiţ ve Starověku, kdy člověk jiţ není tím primitivním jedincem. Člověk upustil od ţivotního stylu zaloţeným na lovu a sběru potravy. Usadil se na jednom místě. Vznikly zde počáteční reformy o zemědělství, člověk si přivlastnil kus půdy a hospodařil na něm. Tím si vytvořil svůj nemovitý majetek. Jiţ v této době se společnost členila na tři třídy: šlechtu, plebejce a otroky. Majetek měla pouze první třída, coţ byla šlechta. Bylo to přibliţně v období od 9. tisíciletí před n. l. Ve stejném období se na Anatolijské vysočině a na východní části Země začala vytvářet první ranná městská centra. V severním Luristánu na Íránské vrchovině vznikly desítky malých vesnic, z nichţ jedna, zvaná Coga Miš přerostla své původní proporce a poskytla plochu 10-18 ha a tím se stala prvním městským centrem v historii lidstva. Tyto sídliště se vytvořili i později v Egyptě, a to v 5. a 6. tisíciletí př. n. l. Lidé uctívali bohy a začali jim stavět monumentální stavby, které prakticky byly ve společném vlastnictví všech. Dalo by se říci, ţe tyto stavby vlastnili bohové, kterým byly lidmi darovány. Vznikly zde nové pojmy, jakoţto bohatství a majetek. Díky tomu se výrazně zdokonalilo zpracování takových materiálů, jako byl kámen nebo kost. 2.2.1. Chamurabbiho zákony Prvním písemným záznamem o vlastnictví byly Chammurabiho zákony, které ovlivňovaly babylonskou společnost ještě za vlády krále Nabukadnesara, vycházely z právních rozhodnutí vyrytých v r. 1750 př. n. l. do čedičové desky. Mimojiné jsou tyto desky dnes vystavené v Paříţském Louvru. Jsou zapsány klínovým písmem (symboly) a zahrnovaly činnosti od krádeţí aţ po dědictví. Obsahují také záznamy o tom, co kdo vlastnil a kdo co bude vlastnit na základě dědického vyrovnání.

2.3. Středověk Člověk ve Středověku je plně vyspělý, ţije ve společnosti a plně chápe pojem vlastnictví. Tato společnost se dělí na jednotlivé stavy. Do těchto stavů jsou řazeni právě podle toho, jak jsou bohatí a co vlastní. V této době jiţ existují majetkové evidence, které zdaleka nejsou na úrovni těch dnešních. Jedná se pouze o zápisy v kronikách. Toto vlastnictví je chápáno tak, ţe vše vlastní pouze vůdce, tudíţ ten, kdo vládne, jednalo se o krále či císaře. Všichni ostatní hospodařili s jeho majetkem.

20

2.4. Novodobý vývoj 2.4.1. Rakouský všeobecný zákoník občanský (ABGB) Jakoţto první kodifikaci vlastnictví v novodobé historii nalezneme v Rakouském všeobecném

zákoníku

občanském

–

ALLGEMEINES

BÜRGERLICHES

GESETZBUCH ( dále jen ABGB ). Byl vyhlášen císařem Františkem I., a to 1. června roku 1811 pod názvem zákon č. 946/1811 Sb. z. s. a byl platný pro všechny země, které tvořily rakouské císařství mimo Země Koruny Uherské. Své účinnosti nabyl dne 1. ledna 1812 a v tehdejší době patřil mezi stěţejní evropské kodexy občanského práva. Přes drobné kodifikace patří u nás k nejdéle platnému občanskoprávnímu kodexu, a to aţ do roku 1950, kdy byl nahrazen. ,,Vzniku rakouského ABGB předcházela řada kodifikačních prací občanského práva. Právní úprava ABGB vycházela z římského práva, z městského práva 16. století, a z Obnoveného zřízení zemského. Byla zaloţena na přirozenoprávní teorii. Předchůdcem ABGB byl občanský kodex z roku 1766 nazývaný Maria-Theresia Codex.“8 V civilních kodexech je zmíněno, ţe: ,,Zákoník zakotvoval společenskou rovnost a garantoval svobodu občanům, obsahoval 1502 paragrafů a byl uspořádán vedle úvodu do tří dílů. První díl ABGB pojednával o právu osobním a skládal se ze čtyř kapitol. Nejobsáhlejší byl díl druhý, který byl nadepsaný „o právu k věcem“ a skládal se z úvodu a třiceti kapitol. Tyto kapitoly zahrnovaly rozdělení věcí, ustanovení o drţbě, o vlastnickém právu, dědění, ustanovení o smlouvách. Třetí díl zákoníku hovořil o společných osobních a věcných právech.“9 V tomto občanském zákoníku je obsaţen tzv. intabulační princip, který nám říká, ţe při převodu vlastnictví k dané nemovitosti je nutné tento převod zapsat do tzv. pozemkových knih. Zápis do této knihy se odborně nazývá intabulace. Vlastník nabývá vlastnictví k dané nemovitosti jiţ okamţikem zápisu do této knihy. Dalo by se říci, ţe tento princip je předchůdcem dnešního katastru nemovitostí. Rakouský občanský zákoník prodělal v průběhu let několik novelizací, avšak je stále platný.

8

POHL, Walter, Karl VOCELKA, Rolf GUTDEUTSCH, Christa HAMMERL, Ingeborg MAYER a Karl VOCELKA. Habsburkové: historie jednoho evropského rodu. Praha: Grafoprint-Neubert, 1996. ISBN 80-857-8544-7. 9

SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE Karel. Civilní kodexy: 1811-1950-1964. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 1993. ISBN: 80-85765-56-X.

21

2.4.2. Katastr nemovitostí Katastr je slovo, které je odvozené z latiny a znamená soupis. Pro nás a tuto práci je primární pozemkový katastr, který byl u nás přijat v roce 1927 ,,zákonem o pozemkovém katastru a jeho vedení (Katastrální zákon)“10. Tento zákon postupně změnil svůj původní účel a z daňového účelu se stal účel právní a hospodářský. Zákon byl účinný aţ do roku 1971, kdy byl nahrazen ,,zákonem o geodézii a kartografii“.11 Dnes je pro katastr nemovitostí prioritní zákon č. 120/200 Sb., který nám říká, ţe katastr nemovitostí je v u nás v České republice veden především jako informační zdroj. V současné době probíhá takzvaná digitalizace map jednotlivých katastrálních území, coţ zajišťuje přesnější informace o dané nemovitosti.

2.5. První zápisy o vlastnictví První mapování pozemků a nemovitého majetku na našem území proběhlo v 11. století. Bylo to z důvodu přesného výběru daní. Dále si pak ve 14. století šlechta začala zapisovat soukromá práva a majetek do zemských desek, které byly vedené u zemského soudu a převáţně slouţily k zápisům o soudních sporech. V roce 1650 vznikl první katastr, který nesl název Rustikální katastr. Dále následoval v roce 1749 Tereziánský katastr a následně okolo roku 1785 Josefský katastr. ,,Základy dnešního novodobého katastru nemovitostí byly poloţeny nejvyšším patentem rakouského císaře Františka I. ze dne 23. 12. 1817 o dani pozemkové a vyměření půdy. Jejím základem byl přesný soupis a geodetické vyměření veškeré půdy, tzv. stabilní katastr. Stabilní katastr byl jiţ zcela zaloţen na vědeckých základech velkoměřítkového mapového díla. Pro nové mapové dílo bylo zvoleno CassiniSoldnerovo nekonformní transverzální válcové zobrazení a systém pravoúhlých souřadnic s počátky v trigonometrických bodech Gusterberg (pro Čechy) a Svatý Štěpán (pro Moravu). Zvolené základní měřítko zobrazení (1:2880) vycházelo z tehdejšího poţadavku. Hranice všech pozemků byly v přírodě za účasti jejich drţitelů řádně vyšetřeny a označeny. Podrobné měření bylo realizováno ve většině případů metodou měřického stolu (grafickým protínáním). v Čechách probíhalo podrobné měření v letech 1826-1843, na Moravě 1824-1836. Všechny zaměřené pozemky byly zobrazeny a očíslovány jako parcely. Výměra jednotlivých parcel byla určena ze zobrazené plochy 10

Zákon o pozemkovém katastru a jeho vedení. In iure: 177/1927 Sb. 1927

11

Zákon o geodézii a kartografii. In iure: 46/1971 Sb. 1971

22

v mapě. Z měřického operátu stabilního katastru je dodnes odvozena i většina platných katastrálních map na území České republiky. Takové katastrální mapy (zpravidla v měřítku 1:2880) jsou platné na cca 70 % území dnešního státu.“12 V této souvislosti jiţ hovoříme o stabilním katastru. Jednotliví vlastníci pozemků a nemovitostí byli zapsáni taktéţ přímo v mapě u příslušného pozemku či stavby. Povinné císařské otisky, tak byly mapy nazvány, jsou přístupné veřejnosti v naskenované online podobě na webových stránkách katastru nemovitostí.

2.6. Konfiskace majetku po skončení 2. světové války Dle mého názoru je důleţité v této práci pouţít pojem konfiskace majetku, která proběhla po skončení 2. světové války. Pojem konfiskace znamená zabavení neboli vyvlastnění majetku bez náhrady. V roce 1945 byl vydán dekret prezidenta republiky Edvarda Beneše č. 12/1945 Sb. a na základě tohoto dekretu došlo ke konfiskaci majetku Němců, Maďarů a ostatních nepřátel Československé republiky. Ihned po vydání tohoto dekretu byl zřízen Národní pozemkový fond, jehoţ primárním úkolem bylo starat se o tento konfiskovaný majetek. Příkladem si můţeme uvést situaci v oblasti Sudet,13 kde byl konfiskován majetek obyvatelům německé národnosti, a to z důvodu toho, ţe byli povaţováni za nepřátele České republiky, a to i přesto, ţe ne všichni sympatizovali s nacismem v období války, stejně byli odsunuti v nelidských podmínkách do Německa a někteří dokonce do východního bloku SSSR, to je ale jiná část historie. Pro nás a tuto práci je podstatné to, co se stalo s majetkem. Pod správou Národního pozemkového fondu byl rozdělen přistěhovalcům, kteří měli za úkol osídlit Sudety, tedy české pohraničí. To probíhalo ihned po skončení války, tedy od roku 1945. V kaţdém územněsprávním celku byl zvolen tzv. národní správce, který měl za úkol přerozdělení majetku nově přistěhovaným rodinám, kteří se zde měli usadit, tento majetek vlastnit a obhospodařovat jej. Tento stav nevydrţel příliš dlouho, jelikoţ v roce 1948 se k moci dostala Komunistická strana, která tento majetek znárodnila a tím zastávala model společného vlastnictví, tomuto tématu se budeme věnovat v následující kapitole. 12

STÁTNÍ SPRÁVA ZEMĚMĚŘIČSTVÍ A KATASTRU [online]. [cit. 2015-05-30]. Dostupné z: http://www.cuzk.cz/Katastr-nemovitosti/O-katastru-nemovitosti/Historie-pozemkovych-evidenci.aspx 13

Sudety – oblast českého pohraničí, která byla oficiálně vymezena jiţ počátkem 20. století. Převáţnou část obyvatel tvořili především Němci. V průběhu 2. světové války byla tato oblast připojena k Německé Říši.

23

Myslím si, ţe konfiskace majetku takového rozsahu, která zde proběhla, byla naprosto nesmyslná, jelikoţ vezmeme-li v potaz konfiskaci u Maďarů, tak těm byl majetek znárodněn na území Slovenska a část z nich byla odsunuta do Maďarska, avšak poměrná část byla odsunuta k nám do Sudet, kde měli za úkol vybudovat nové prostředí a usadit se v něm. Tím, ţe se stali ,,budovatelé“ pohraničí, tak jim byl přidělen zkonfiskovaný majetek po Němcích.

2.7. Socialistický model společného vlastnictví Po 2. světové válce se svět rozdělil na dva bloky, a to východ a západ. Náš stát spadal pod východní tedy socialistický blok. V tomto období prošlo vlastnictví nejradikálnější změnou, která se dotkla kaţdého občana. Zásadní zlom nastává v roce 1948, kdy se k moci dostala Komunistická strana a začalo znárodňování movitého i nemovitého majetku. Z právního hlediska se jednalo, jak jsme si jiţ vysvětlili v předchozí části, o konfiskaci majetku a znárodnění bylo upraveno v celkovém počtu devíti zákonů. Soukromé vlastnictví bylo potlačováno. Charakter státního socialistického vlastnictví se odvíjel od politicky vytyčené úlohy, spočívající v reformě hospodářských a společenských poměrů v souladu s principy všelidového státu, do nichţ se promítá vítězství dělnické třídy zajišťující rovný přístup všeho lidu (rozuměj dělnické třídy) k majetku uvnitř státu.“14

14

. . 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, M

210-4844-1.

24

, 2009. ISBN 80-

3. VYSVĚTLENÍ NOVÝCH POJMŮ V NOZ Nový občanský zákoník s sebou přináší taktéţ mnoho nových pojmů a jedním z cílů této práce je vysvětlení těchto pojmů v oblasti vlastnického práva. Jak jsem jiţ uvedl, základ NOZ nevychází jen z inspirace občanských zákoníků okolních států, nýbrţ i ze starého Římského práva.

3.1. Právo stavby Tento právní institut byl znovu zaveden do českého občanského zákoníku. Právo stavby má v České republice mnohaletou historickou tradici, a to aţ do roku 1950, kdy došlo k výrazné novelizaci občanskoprávní úpravy, a pojem právo stavby byl v tomto roce opomenut. Při rekodifikaci v roce 1964 bohuţel úplně zapomenut. V NOZ toto právo upravují § 1240 – 1249. Inspirace byla nalezena v občanských zákonících našich sousedů, a to Rakouska a Německa. Primárním důvodem k tomu, aby bylo znovu zavedeno, je to, ţe pozemek a stavba nemůţe mít rozdílného vlastníka. Podstatou tohoto institutu je to, ţe vlastník pozemku, na kterém nebude chtít v nejbliţší době stavět stavbu, přenechá tento pozemek jiné osobě a té tam stavět umoţní. Zákon taktéţ definuje skutečnost toho, ţe stavebník můţe stavět stavbu nad zemí a zároveň také neopomíná stavbu podzemní. Důleţité ovšem je, ţe právo je vţdy na časově omezenou dobu. V zákoně se řadí jako právo dočasné, které je moţné zřídit na dobu s maximální délkou trvání 99 let.

3.2. Stavba, jakoţto součást pozemku Jednou z částí dělení věcí je kategorie věcí movitých a nemovitých. Prvotně se nemovitou věcí rozumí pozemek poté stavba. Jedná se o zásadu, která vychází jiţ z Římského práva a latinsky se nazývá Superficies solo cedit, coţ v překladu znamená, ţe povrch ustupuje půdě. V novodobé historii našeho státu byla tato zásada upravována v právních předpisech od roku 1812 do roku 1950. V roce 1950 byla tato zásada upravena zásadou opačnou. Podle ní byly pozemek a stavba dvě rozdílné věci v právním slova smyslu. Jak jsem jiţ zmiňoval, bylo běţné, ţe před rokem 2014 nevlastnil pozemek a stavbu tentýţ vlastník. Zákon chce, aby nedocházelo k rozporům ve vlastnictví.

25

Typickým příkladem můţe být chata, kterou si vlastník postavil v období socialistického Československa, tedy před rokem 1989, na státním pozemku, který byl pod správou Státních lesů ČSSR. Aţ do roku 2014 se tato situace neřešila, avšak docházelo k rozporům ve vlastnictví, a to především při prodeji těchto nemovitostí. S příchodem NOZ má vlastník pozemku právo stavby, tedy právo na to, aby veškeré stavby na jeho pozemku byly v jeho výlučném vlastnictví. ,,Pro stavby, které ke dni účinnosti nového občanského zákoníku jiţ existují, se uplatní přechodná ustanovení, která rozlišují následující případy. Stavba i pozemek jsou ve vlastnictví jedné osoby, tak stavba se stane součástí pozemku. To znamená, ţe dnem účinnosti zákona se jiţ nejedná o dvě samostatné věci, od tohoto okamţiku tudíţ bude moţno disponovat jiţ jen pozemkem, přičemţ všechny tyto dispozice se budou týkat i staveb na něm umístěných (výjimka bude platit pro tzv. dočasné stavby).“15 Druhou částí je, kdyţ stavba a pozemek mají jiného vlastníka, poté stavba nepřechází automaticky do vlastnictví vlastníka pozemku.

3.3. Nezbytná cesta Jeden z nových pojmů NOZ je nezbytná cesta, jiţ z názvu je patrné, co tím má zákon na mysli. Tento pojem vznikl z důvodu toho, aby kaţdý vlastník měl přístup ke své nemovitosti, v zákoně se tím myslí stavba či pozemek, který je běţně uţíván a není k němu přístup z veřejné komunikace. ,,Povolení nezbytné cesty představuje vţdy konflikt dvou subjektivních práv na řádné uţívání vlastnictví. Soudy by tedy měly najít rovnováhu mezi těmito dvěma právy a vţdy srovnat výhodu, kterou přinese zřízení nezbytné cesty s újmou, kterou utrpí vlastník zatěţovaného pozemku.“16 Jedná se o výjimečný právní institut, z toho důvodu, ţe na základě tohoto ustanovení zákon omezuje jednoho vlastníka a na druhé straně dává právo druhému vlastníkovi v jeho soukromém zájmu. Ve své podstatě to tedy znamená, ţe jednomu přilepší a druhému pohorší. Jak jsem jiţ uvedl, pokud není na pozemek v soukromém vlastnictví přístup z veřejné komunikace je vlastník tohoto pozemku oprávněn ţádat souseda vedlejšího 15

OBČANSKÝ ZÁKONÍK [online]. In: Občanský zákoník. [cit. 2015-06-18]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/stavba-jako-soucast-pozemku/ 16

MIHÁLIK M. [online]. [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/jak-se-lzebranit-povoleni-nezbytne-cesty-94109.html, Matěj Mihálik, 16. 4. 2014

26

pozemku, přes který je jediný moţný přístup, o nezbytnou cestu. V případě, ţe soused nebude chtít nezbytnou cestu povolit, můţe se ţadatel, jakoţto vlastník nemovitosti, obrátit na soud a domáhat se povolení soudní cestou. Soud má právo povolit nezbytnou cestu jako sluţebnost (věcné právo). Dále musí soud brát v potaz to, aby soused byl zřízením nezbytné cesty co nejméně obtěţován a aby mu nebyl poškozen jeho stávající majetek. Tato situace vzniká především při výstavbě nové cesty a soud je povinen podrobně zkoumat jaké zatíţení bude nová cesta mít na jeho pozemek a jaké důvody neumoţňují přístup k pozemku z jiné strany. Rád bych taktéţ zmínil jaké práva má druhá strany, zda se můţe či nemůţe proti zřízení nezbytné cesty bránit. Jak jiţ napovídá samotný název cesty, není moţné se proti jejímu zřízení bránit. Cesta slouţí k nezbytným potřebám sousedního vlastníka nemovitosti, avšak existují případy, kdy ji soud nepovolí. Tyto případy jsou vyjmenované v § 1029 – 1036. V první řadě se jedná o skutečnost, ţe škoda, která by byla způsobena při zřízení cesty by převýšila výhodu nezbytné cesty a další skutečností můţe být, ţe si ţadatel záměrně znepřístupnil svoji nemovitost, tedy úmyslně nebo hrubou nedbalostí. Dále můţe ve zřízení nezbytné cesty bránit i veřejný zájem. Zákonodárce tím chtěl předejít situace, kdy by bylo zřizování nezbytných cest jen z důvodu pohodlnosti vlastníků. Příkladem můţe být to, ţe vlastník nemovitosti bude ţádat o nezbytnou cestu přes areál společnosti, jelikoţ je tento přístup kratší a je zde vybudován asfaltový povrch a nechce tento areál objíţdět po nezpevněné komunikaci. V takovémto případě soud zamítne zřízení nezbytné cesty. Vlastník pozemku, na kterém je cesta zřízena má právo ţádat úplatu za uţívání jeho nemovitosti. O údrţbu cesty a její opravy se stará uţivatel, tedy ţadatel, na své náklady.

3.4. Rozhrady Pojmem rozhrady rozumíme viditelné hranice mezi pozemky. Jsou přirozené a umělé. De facto se jedná o jakýkoliv předmět, který rozděluje pozemek. Nejčastěji se jedná o plot, dále můţe pozemek rozdělovat stromová alej či jen potok. Moţností jakým způsobem rozdělit pozemky je mnoho. Z právního hlediska byla rozhrada upravena jiţ v roce 1811, a to obecním zákoníkem občanským (viz. článek 2.4.1. Rakouský všeobecný zákoník občanský AGBG). V § 854 bylo obsaţeno, ţe vlastnictví všech rozhrad je ve spoluvlastnictví

27

vlastníků sousedících pozemků. Další občanské zákoníky od tohoto pojmu upustily, ačkoliv v justici byl stále pouţíván. NOZ tento pojem navrátil do povědomí veřejnosti a je upraven v § 1024 – 1028. Je zde stanoveno, ţe kaţdý vlastník můţe svobodně rozhradu uţívat, a to aţ do poloviny její tloušťky. Pokud se tedy jedná o zeď, můţe si ji kaţdý vlastník natřít jinou barvou z kaţdé strany, a to bez nutnosti svolení druhého z vlastníků. Vlastníci nemají zákonem stanovenou povinnost údrţby rozhrady, avšak nesmí svým stavem poškodit nemovitost jednoho z vlastníků. Tato část je sloţitější na pochopení a zároveň si myslím, ţe bude obtíţné dokazovat, například v soudním řízení, která část rozhrady poškodila nemovitost. Pokud se poškodí nebo úplně zničí rozhrada mají vlastníci právo poţadovat obnovu této rozhrady z důvodu toho, ţe hranice pozemku není zřetelná. Další zajímavostí je, ţe pokud je hranice mezi pozemky neznatelná, tak má soused právo poţadovat, aby ji soud určil podle poslední pokojné drţby a pokud to nejde určit, tak jej soud určí podle slušného uváţení. Geometrické zaměření a výpis přesných hranic z katastru nemovitostí slouţí pouze jako podpůrný prostředek pro rozhodnutí soudu.

3.5. Naplavenina Dalším z nových pojmů, které zákoník vymezuje je naplavenina. Tento pojem je obsaţen v § 1068, který nám říká, ţe ,,Zemina naplavená poznenáhla na břeh náleţí vlastníkovi pobřeţního pozemku. To platí i o přírůstcích vzniklých působením větru nebo jiných přírodních sil.“17 Předchozí občanský zákoník tento pojem opomíjel, proto je v NOZ srozumitelně definován a pouţívá se v případech, které se stávají převáţně při povodních

3.6. Drţba Jedná se o stav, ve kterém vystupuje drţitel, coţ je osoba, která v dobré víře vykonává kontrolu nad věcí. Je zapotřebí, aby měl drţitel nad věcí faktickou moc a měl by s ní nakládat tak, jako kdyby byla jeho vlastní. Převáţně je drţitel taktéţ vlastníkem dané věci, avšak není tomu vţdy tak. Rozdílem mezi vlastnickým právem a drţbou je

17


28

to, ţe vlastník můţe něco vlastnit i proti své vůli. U drţby toto moţné není. Pojem drţba vychází jiţ z římskoprávní teorie a NOZ ji podrobně upravuje § 987 – 1010. Drţet můţeme hmotnou věc, kterou jsme si charakterizovali v předchozí kapitole. Případ, kdy drţitel není vlastníkem dané věci, můţe nastat například v případě neplatné kupní smlouvy, nicméně domnělý vlastník věc jiţ drţí a myslí si, ţe je v jeho vlastnictví, má dobrou víru se o věc starat, avšak ve skutečnosti nikdy vlastnictví k té dané věci nenabyl.

3.7. Přestavek § 1087 NOZ upravuje tzv. přestavek, coţ je situace kdy stavba není postavena pouze na jednom pozemku, nýbrţ zasahuje přes hranici pozemku. Starý občanský zákoník tuto situaci vůbec neupravoval a tento pojem byl neznámý. Primární podmínkou instituce přestavku je to, ţe stavba zasahuje na druhý pozemek pouze malou částí. V případě, ţe zasahuje na pozemek stavba větší částí, tak je tato situace upravována § 1084 - § 1086 o neoprávněné stavbě. ,,Úprava zde tedy prolamuje nově zavedenou zásadu superficies solo cedit, tedy zásadu, ţe povrch ustupuje půdě“18. V tomto případě platí, ţe zásada se vztahuje na ten pozemek, na kterém se nachází převáţná část stavby. NOZ řeší tuto situaci tak, ţe část, která zasahuje na cizí pozemek, se převádí do vlastnictví vlastníka stavby. Je to myšleno tím, ţe vlastník stavbu stavěl v dobré víře a nebylo jeho záměrem stavbou přesáhnout hranice svého pozemku, avšak je povinen poškozenému, tedy vlastníkovi pozemku, na kterém je přestavek, tuto část pozemku nahradit obvyklou cenou nabyté části pozemku. Při vkladu do katastru nemovitostí je zapotřebí doloţit geometrický plán, který předmětnou část pozemku vymezí. Dále je k tomu zapotřebí souhlasné prohlášení vlastníka pozemku, který je přestavkem poškozen. Dle mého názoru si myslím, ţe bliţší vymezení tohoto institutu přenecháme praxi soudců. Příkladem špatného vymezení můţe být i špatné vyměření hranice pozemku a tím majitelovo domění, ţe staví na svém pozemku.

18

NOVOTNÝ, Petr. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada. Právo pro kaţdého (Grada). ISBN 978-80-247-5166-5.

29

3.8. Stavba ,,Hned na první pohled najdeme v NOZ dva významy slova stavba – uţší a širší. NOZ totiţ pouţívá legislativní zkratku „stavba“, která zahrnuje „stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení“. O ţádnou definici se ale nejedná. NOZ není jediný zákon, který s pojmem stavba pracuje – svou definici obsahuje stavební zákon, ač ji judikatura za obecnou definici neuznává. Navíc je otázkou, nakolik je pojem definovaný ve stavebním zákoně pouţitelný pro občanské právo, vzhledem k ustanovení NOZ, které říká, ţe „uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného“. Navíc i judikatura k předchozímu zákoníku z roku 1964 dovodila, ţe pokud občanskoprávní předpisy pouţívají pojem stavba, nelze obsah tohoto pojmu vykládat dle stavebních předpisů.“19 Jak jsem jiţ uvedl, stavbu vymezuje zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon) v ustanovení § 2 odst. 3., ţe ,,Veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montáţní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, pouţité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel vyuţití a dobu trvání. Za stavbu se povaţuje také výrobek plnící funkci stavby.“20 Nemovitá stavba musí být pevně spojena základy se zemí, pak ji tak můţeme kvalifikovat. Pokud není pevně spojena se zemí, je kvalifikována jako stavba movitá.

3.9. Podzemní stavba K tomuto pojmu je ve veřejnosti plno spekulací, kam aţ sahá podzemní stavba, zda je její součástí i pozemek, který se nachází nad ní. Jak jsem jiţ uvedl, v Římském právu platila zásada, ţe vlastník pozemku je jeho vlastníkem aţ do nitra země. Nicméně NOZ tuto situaci upravuje způsobem takovým, ţe za podzemní stavbu definuje jako samostatnou nemovitou věc, kterou upravuje § 498 odst. 1., a to v případě, ţe se jedná o samostatnou stavbu se zvláštním hospodářským vyuţitím. Příkladem této stavby můţe být vinný sklep či metro, které se zajisté nachází pod cizím pozemkem. Nyní se nám vybízí otázka, co se stane, pokud vlastník pozemku bude provádět výkopové práce a poškodí například strop vinného sklepa, jakým způsobem tuto situaci 19

TZBINFO[online]. [cit. 2015-05-31]. Dostupné zakonik/11081-umime-spravne-vylozit-pojem-stavba 20

z:

http://www.tzb-info.cz/novy-obcansky-

Zákon o územním plánování a stavebním řádu. In iure: 183/2006 Sb. 2006

30

bude řešit soud, protoţe nikde není zaznamenáno, v jaké hloubce se musí podzemní stavba nacházet.

31

4. ANALÝZA STARÉ FORMY S NOVOU PRÁVNÍ ÚPRAVOU V této kapitole se budeme věnovat především analýze vlastnictví ve starém občanském zákoníku, který byl platný a účinný do konce roku 2013 a poté tuto úpravu srovnáme s novou, která je platná od roku 2014. Nová občanskoprávní úprava dala vlastnickému právu a vlastnictví podstatně širší význam slov a definic, oproti původní právní úpravě, která se opírala převáţně jen o věci, které slouţí k hmotné potřebě člověka a také zahrnovala předměty duševního nebo průmyslového vlastnictví. Původní občanský zákoník byl u věcných práv zásadně kogentní a nebylo moţné se od něj nikterak odchýlit, a to ani s moţností úpravy účinků mezi stranami. Naopak NOZ přináší moţnost odchýlit se od úpravy, a to na základě účinků mezi smluvními stranami. Dále je v NOZ výrazně upraveno uţívání pojmu ,,Vlastnictví“ a ,,Vlastnické právo“. Tyto dva pojmy byly ve staré právní úpravě často zaměňovány. Rozdíl mezi nimi je takový, ţe vlastnictví je skutečný souhrn věcí, které vlastníme a vlastnické právo je pak subjektivní právo vlastníka dané věci, a to k předmětu tohoto práva. Obdobnou definici jsme si jiţ zmínili v první kapitole. Vlastnictví a vlastnické právo nalezneme v nové občanskoprávní úpravě v části o absolutních právech. Absolutní práva jsou práva, která působí vůči kaţdému.

4.1. Vymezení vlastnictví ve starém občanském zákoníku Vlastnictví bylo obsaţené ve starém občanském zákoníku, respektive v zákoně č. 40/1964 Sb., a to v souvislosti s přijetím ústavy ČSSR v roce 1960 a české právo nutně potřebovalo nový občanskoprávní kodex. Na základě ustanovení § 509 odst. 1 byl zrušen předchozí zastaralý občanský zákoník č. 141/1950, nicméně ve většině pojmů na něj navazoval. Starý občanský zákoník naprosto vynechal zásadu SUPERFICIES NON SOLO CEDIT, coţ v překladu vyjadřuje, jak jsme si jiţ zmínili v předchozí kapitole, ţe povrch ustupuje půdě. To znamená, ţe se zde setkáváme s oddělením vlastnictvím pozemků a staveb, stojících na nic. Ba dokonce se můţeme pozastavit i nad tím, ţe lesní porosty,

32

které rostou na lesních pozemcích obhospodařované druţstevní jsou v jejím vlastnictví, přestoţe organizace není vlastníkem pozemku. Přestoţe proběhla novelizace, tak některé jeho části byly sporné, a to se týká například vlastnických práv, kde docházelo k rozporům ve vlastnictví. Národní shromáţdění v roce 1964 přijalo Občanský zákoník, který za svou dobu působení prošel několika změnami, z nichţ nejrozsáhlejší novelizace byla na počátku 90. let, a to zákonem č. 509/1991 Sb. V průběhu let byly tedy přijímány další dílčí zákony, které upravovaly oblast soukromého práva, avšak Občanský zákoník zůstával podle ustanovení § 853 pro tato odvětví podpůrným předpisem. Starý občanský zákoník se zprvu dělil na devět částí. Nicméně tři části byly jiţ v době jeho účinnosti zrušeny. Pro nás a tuto práci je důleţitá část druhá, která se zabývala věcnými právy. Hlava první řešila vlastnické právo, které bylo nejdůleţitější. Koncepce této části vycházela z Římského práva. Věc, jakoţto taková byla jasně definována jako právo drţet jí, poţívat z ní plody a uţitky a uţívat ji. V oblasti vlastnictví zákoník kladl důraz na zásadu, která je obsaţena v Listině základních práv a svobod a ta nám říká, ţe ,,všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a je jim poskytována stejná právní ochrana.“21

4.2. Vymezení vlastnictví v novém občanském zákoníku Z vymezení vlastnického práva v NOZ vyplývá, ţe se jedná o obtíţně definovatelný právní institut občanského práva. Jak jsem jiţ uvedl, pro člověka je důleţité vlastnit nějakou určitou věc a tu si drţet, uţívat a nakládat s ní. To je logická definice vlastnického práva. Dá se říci, ţe de facto celý institut vlastnictví je zaloţen na vlastnickém právu a my jsme povinni jej dodrţovat. Jedná se o nejsilnější a zároveň nejrozsáhlejší věcné právo. Základní definice vlastnického práva zůstala u NOZ obdobná jako v předchozí úpravě, naopak do této úpravy přibyly nové pojmy, které jsme si vysvětlili v předchozí kapitole.

21

Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

33

4.3. Komparace jednotlivých paragrafů Primární součástí této práce je porovnání změn, které s sebou přinesla nová právní úprava občanského zákoníku, a to zákonem 89/2012 Sb. ve srovnání s původní právní úpravou občanského práva, zákonem 40/1964 Sb. Vybral jsem ty nejzásadnější, které se týkají našeho tématu, vlastnictví. Tato úprava proběhla na základě faktu toho, ţe původní právní úprava s sebou nesla terminologické nepřesnosti a všeobecné nejasnosti, které vyplývaly nejen z vlastnictví a vlastnického práva. 4.3.1. Předmět a obsah vlastnického práva ,,Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím“22 Toto je citace § 1011, který je primární v oblasti vlastnictví. Jedná se o objektivní vymezení vlastnického práva. Definuje tedy jeho předmět. Dále tu máme § 1012, který vlastnické právo definuje subjektivně a říká nám, jakým způsobem můţe vlastník nakládat se svým vlastnictvím. V původní právní úpravě předmět a obsah vlastnického práva definoval pouze jeden paragraf, a to § 123, který zněl: ,,Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví drţet, uţívat, poţívat jeho plody a uţitky a nakládat s ním.“23 Tento paragraf je příliš obecný a odkazuje na myšlenky někdejšího občanského zákonodárství Sovětského svazu. Znění paragrafu se záměrně vyhýbalo definici vlastnického práva. 4.3.2. Omezení vlastnického práva Tato situace je v NOZ vymezena v § 1013, odst. 1, který nám říká, ţe: ,,Vlastník se zdrţí všeho, co působí, ţe odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé uţívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka

22

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Praha: Sagit, 2012, Právo (Anag). ISBN 978-80-7208-922-2. 23

Občanský zákoník. In: 40/1964 Sb. 1964

34

bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěţování souseda, ledaţe se to opírá o zvláštní právní důvod.24 V jiţ neplatném Občanském zákoníku 40/1964 Sb. bylo toto omezení definováno takto: ,,Vlastník věci se musí zdrţet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěţoval jiného nebo čím by váţně ohroţoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, ţe by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěţovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.“25 V porovnání s původním § 127 nám NOZ speciálně upravuje vlastnická omezení tzv. imisí, které jsou lépe propracované a které doplňuje zvláštní opatření, týkající se například chovu zvířat. Původní imise jsou redukovány, a to především jejich zbytečná kazuistika. Příkladem je plyn, který byl dříve rozšířen o páry a kouř. Další důleţitá změna se týká zvířat. V původním zákoníku bylo definováno, ţe na sousední pozemek nesmí vnikat chovaná zvířata, coţ bylo zavádějící a současný NOZ na to myslí a definuje tuto skutečnost tak, ţe slovo zvíře má na mysli obecněji, příkladem můţe být hnízdo neţádoucího hmyzu na pozemku jiného vlastníka, které není záměrně chováno a vniká na pozemek poškozeného souseda (vlastníka). V původním paragrafu je taktéţ pouţit termín ,,sousední pozemek“, avšak NOZ od tohoto pojmu upustil a pouţívá nový termín ,,pozemek jiného vlastníka“, jelikoţ se vţdy nemusí jednat pouze o pozemek, který s ním přímo sousedí. Myslím si, ţe by bylo vhodné k omezení vlastnického práva zmínit mimojiné § 1014, odst. 1, který nám říká, ţe: ,,Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u sebe; jinak mu umoţní vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a odnést. Stejně tak můţe vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře nebo roj včel; vletí-li však roj včel do cizího 24

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Praha: Sagit, 2012. Právo (Anag). ISBN 978-80-7208-922-2. 25


35

obsazeného úlu, nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniţ je povinen k náhradě.“26 Starý občanský zákoník tento pojem neznal, pouze § 127, který jsme si jiţ uvedli, stanovoval, ţe vlastník pozemku nesměl nechat vnikat zvířata na pozemek jiného vlastníka a dále § 124 nám uváděl, ţe: ,,Všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana.“27 Většina jiných zákoníků v Evropě tento pojem zná a my jsme se inspirovali německou úpravou občanského zákoníku, která tuto situaci řeší v rámci ochrany zájmů obou vlastníků a pokud tak jeden z vlastníků neučiní, poté se bude jednat o neoprávněné zadrţení věci a vystavuje se moţnosti ţaloby. Další paragraf, nové právní úpravy, který není vymezen ve staré právní úpravě má číslo 1020. Je inspirací Code civil, québeckého zákoníku a ustanovuje právo, ţe majitel sousedního pozemku se můţe bránit proti zřízení stavby. Důvod musí být podstatný a majitel musí prokázat, ţe například stavba, která se zřizuje, bude stínit na předmětný pozemek a bude se nacházet v těsné blízkosti hranice mezi pozemky. Dalším důvodem můţe být to, ţe chce chránit majetek před případným padáním sněhu ze střechy atd. Posledním paragrafem, který bych rád zmínil k omezení vlastnického práva je § 1023, odst. 1, je citován takto: ,,Vlastník pozemku musí snášet uţívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, jeli pro to důleţitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, ţe vlastník nemůţe mít rozumný důvod tomu bránit.“28 Původní občanský zákoník jakkoliv nevymezoval prostor nad pozemkem a pod pozemkem. Tento paragraf lze přirovnat k § 127, odst. 3, který zní: ,,Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umoţnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyţaduje údrţba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda

26



28

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Praha: Sagit, 2012. Právo (Anag). ISBN 978-80-7208-922-2. .

36

na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůţe zprostit.“29 4.3.3. Rozhrady Pojem rozhrady jsme si jiţ vymezili v kapitole 3. této práce. Také jsme si řekli, ţe se jedná o nový pojem NOZ. Primárním úkolem rozhrad je stanovit přesně viditelné hranice, ať uţ umělé či přirozené. Takto je stanovuje § 1024, přestoţe se jedná o nový pojem, nám se nabízí moţnost srovnat § 1028 NOZ s § 127, odst. 2, původní právní úpravy. §127, odst. 2., zní: ,,Je-li to potřebné a nebrání-li to účelnému vyuţívání sousedících pozemků a staveb, můţe soud po zjištění stanoviska příslušného stavebního úřadu rozhodnout, ţe vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit“30 Z tohoto paragrafu vyplývá, ţe starý občanský zákoník stanovoval pouze moţnost soudního uloţení povinnosti, aby si pozemek oplotil. Níţe jsem uvedl § 1028, který je obdobný: ,,Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má kaţdý soused právo poţadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné drţby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uváţení.“31 4.3.4. Nezbytná cesta Dalším novým pojmem v NOZ je Nezbytná cesta, tu jsme si, stejně jako předchozí pojem, rozebrali v kapitole 3. V NOZ ji definuje § 1029, odst. 1., ,,Vlastník nemovité věci, na níţ nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně uţívat proto, ţe není dostatečně spojena s veřejnou cestou, můţe ţádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.“32 Tento paragraf je moţné srovnat s § 151o, odst. 3., který nám říká:

29


30

Občanský zákoník . In:40/1964 Sb. 1964

31



37

,,Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, můţe soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.“33 Předchozí občanský zákoník tento institut upravoval pouze zkráceně a pouze v řádcích jednoho paragrafu, coţ bylo nedostatečné. NOZ našel inspiraci v úpravách občanských zákoníků ostatních států (Německo, Québec a dalších) a pojem podrobně definoval. 4.3.5. Vyvlastnění Tento pojem je tradiční a předchozí občanský zákoník jej znal taktéţ. Nová právní úprava jej de facto recipuje, a to původní paragraf § 128, který zní: ,,(1) Vlastník je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu pouţita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak. (2) Ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.“34 Jediná změna, která je u tohoto institutu je, ţe stanovuje tzv. zvláštní opatření, ve kterých odděluje pouţití cizí věci, a to ve stavu nouze nebo naléhavém veřejném zájmu. Tudíţ se jedná o výjimečná opatření, která jsou dočasná. V NOZ tuto situaci stanovuje § 1037: ,,Ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře pouţít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout jinak.“35 4.3.6. Ochrana vlastnického práva Tento pojem se v původní právní úpravě opíral o § 126 odst. 1, který chrání vlastníka, jemuţ někdo neoprávněně zasahuje do jeho vlastnického práva. Tento pohled na ochranu vlastnického práva byl příliš stručný a zjednodušený, a to na základě socialistického pojetí práva. V nové právní úpravě je řešen § 140 – 144, které tento

33

Občanský zákoník. In 40/1964 Sb. 1964

34


35


38

institut lépe propracovávají a převáţně rozšiřují jeho kompetenci. Například § 140 odst. 2 stará právní úprava neobsahovala a který nám říká, ţe: ,,Ţalovat o vydání věci nemůţe ten, kdo věc svým jménem nabyvateli zcizil, aniţ byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci.“36 4.3.7. Přivlastnění ,,(1) Věc, která nikomu nepatří, si kaţdý můţe přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protoţe ji nechce jako svou drţet, nikomu nepatří. (2) Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.“37 Toto je citace § 1045 v nové občanskoprávní úpravě, který je ve své podstatě v rozporu s původním ustanovením § 135 odst. 1, toto ustanovení nám říkalo, ţe ten, kdo nalezne věc je povinen ji odevzdat vlastníkovi a v případě toho, ţe vlastník není znám, je povinen ji vydat obci. Nová úprava toto mění a do paragrafu vkládá nové slovní spojení ,,nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného“, tudíţ ruší tuto absolutní povinnost. Dále je další významnou změnou to, ţe nové ustanovení zcela mění podstatu vrácení nemovité věci, a to ve výše zmíněném § 1045 odst. 2, podle kterého tato věc spadá do vlastnictví státu a nikoliv do vlastnictví příslušné obce. K této instituci bych ještě rád zmínil informaci o zvláštním ustanovení, které je pouţito u zvířat. Jak jsme si jiţ řekli, zvíře není povaţováno za věc, nýbrţ za ţivého tvora. Vzorem pro tato ustanovení se stal německý a rakouský občanský zákoník. Zvířata rozdělujeme, dle právní terminologie, do dvou skupin, a to na divoká a domácí. Nicméně k zvířeti, jako takovému, můţeme z právního hlediska nabýt vlastnické právo a drţet jej. To znamená, ţe toto nové ustanovení se na pojem ,,zvíře“ vztahuje taktéţ. 4.3.8. Přírůstek nemovité věci U tohoto pojmu bych rád zmínil § 1066, který upravuje situaci vlastnictví stromu, a to tak, ţe strom je ve vlastnictví toho vlastníka pozemku, u kterého roste 36



39

kmen. Dále pak § 1067 upravuje skutečnost, kdy strom roste na společné hranici pozemků různých vlastníků, pak je strom ve vlastnictví všech vlastníků pozemků. Jediné negativum, které bych k tomuto paragrafu vytkl je to, ţe zde chybí přesná definice stromu, respektive, co lze povaţovat za strom, jakoţto nemovitou věc. V předchozím občanském zákoníku byl upraven pouze přírůstek movité věci. 4.3.9. Přírůstek movité věci V původní právní úpravě byl tento přírůstek upraven § 135a, který nám říkal, ţe: ,,Vlastníku věci náleţejí i přírůstky věci, i kdyţ byly odděleny od věci hlavní“38 Toto ustanovení se spíše vztahovalo na plody z věcí, nacházející se na pozemku daného vlastníka. Nemovité přírůstky nebyly, jak jsme si jiţ řekli, nikterak definovány. NOZ s tímto prvním paragrafem koresponduje, avšak nově zde upravuje plody, vydávající zvíře, a to tím způsobem, ţe tyto plody náleţí vlastníku zvířete. Tuto úpravu definuje § 1073 odst. 1, dále tu máme odst. 2, téhoţ paragrafu, který nám říká, ţe: ,, Za oplodnění zvířete lze ţádat odměnu, jen byla-li ujednána“39 4.3.10. Naplavenina a strţ Tento nově vzniklý institut jsme si jiţ vysvětlovali v předchozí kapitole, a proto se jiţ nebudeme zabývat jejich definicí. V NOZ tento pojem definují § 1068 – 1071. Tato ustanovení jsou standardní téměř ve všech občanských zákonících. Jediná situace, kterou NOZ neřeší je taková, která se týká změny koryta vodního toku a následný dopad na vlastnická práva. Tuto situaci řeší § 45 vodního zákona č. 254/2001 Sb. 4.3.11. Stavba Pojem upravuje § 1083 – 1086. NOZ řeší takovou skutečnost, kdy v případě stavby na pozemku mohou z právního hlediska nastat dvě protiprávní situace. První z nich je taková situace, kdy vlastník pozemku bude zřizovat stavbu na svém pozemku, ale za pouţití cizího materiálu. Při této situaci se vlastník pozemku stává taktéţ majitelem stavby, ale je povinen se vypořádat s majitelem materiálu. Tuto situaci řeší § 38


39


40

1084. Druhou protiprávní situací, která můţe nastat, je to, kdyţ stavebník zřídí stavbu na cizím pozemku, poté tato stavba automaticky připadá do vlastnictví majitele pozemku, avšak pod podmínkou toho, ţe se musí vypořádat se stavitelem předmětné stavby. Ve staré právní úpravě první protiprávní situace není nikterak definována, za to druhá protiprávní situace ano, a to § 135c odst. 2, který nám říká, ţe kdyţ odstranění stavby nebude účelné, tak soud ji přikáţe za náhradu vlastnictví vlastníkovi, který vlastní pozemek pod ní, avšak pouze v případě, pokud s tím vlastník bude souhlasit. Tato významná změna, která je dle mého subjektivního názoru negativní, jelikoţ v současné právní úpravě připadá, jak jsme si jiţ řekli, do vlastnictví vlastníka pozemku stavba automaticky, ale bude muset uhradit veškeré náklady, které měl stavitel. Oproti tomu v dřívější právní úpravě s tím musel vlastník pozemku souhlasit. Původní úprava tohoto paragrafu mi přijde logická, jelikoţ zamyslíme-li se nad otázkou. Proč by měl vlastník pozemku mít další náklady, za stavbu, kterou nechtěl. Tato stavba by měla být odstraněna z pozemku na náklady zřizovatele, coţ je moţné podle §1085, ale je tam nepříjemný dovětek, ţe soud při řízení je povinen přihlédnout, zdali nebyla stavba stavěna v dobré víře. Otázkou zůstává, jak bude obtíţné tuto dobrou víru u soudního řízení prokázat. 4.3.12. Přestavek Tento nově vzniklý právní institut upravuje § 1087 odst. 1, který nám říká, ţe: ,,Zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré víře.“40 Dále pak tento paragraf ve druhém odstavci určuje cenou, kterou je povinen nahradit stavitel poškozenému vlastníku pozemku. Tato cena musí být obvyklá. V předchozí občanskoprávní úpravě nebyl přestavek definován a de facto spadal pod institut stavby a § 135c odst. 2., který jsme si vysvětlili v předchozí kapitole u pojmu stavba.

40

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2.

41

4.3.13. Vydrţení NOZ pojednává o tomto pojmu v § 1089 – 1098 a řadí se do kategorie řádného vydrţení. § 1089 nám ve své podstatě říká to, pokud věc drţím určitou dobu, tak ji vydrţím a nabudu do svého vlastnictví. Dále je pro nás důleţitý § 1091, který určuje dobu pro vydrţení. NOZ ji stanovuje na dobu deseti let u nemovitých věcí a na dobu tří let u movitých věcí. Ve srovnání s předchozí právní úpravou se de facto příliš u této části nezměnilo, primárním problémem bylo, ţe vydrţení upravoval velmi stručně a pouze v jednom paragrafu, a to § 134. Nová občanskoprávní úprava bere pojem rozsáhle a podrobně. Změnou je například to, ţe definuje v § 1093 přerušení vydrţecí doby, a to tak, ţe drţba je přerušena, pokud se nevykonává drţitelem v průběhu drţby déle neţ jeden rok. 4.3.14. Převod vlastnického práva Vlastnické právo se převádí podle NOZ pouze platnou smlouvou, a to jiţ v okamţiku její účinnosti, pokud není sjednáno jinak. Tuto část upravuje § 1099 – 1108. Po uzavření smlouvy vznikají subjektivní práva a povinnosti a je zákon dále rozlišuje převod vlastnického práva k věci movité a k věci nemovité. Případ převodu vlastnického práva k věci movité upravuje §1101 a ten nám říká, ţe: ,,Vlastnické právo k movité věci určené podle druhu se nabývá nejdříve okamţikem, kdy lze věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhoţ druhu.“41 Primárně je důleţité, ţe movitá věc je určena pouze podle jejího druhu a v tomto případě lze vlastnické právo k dané věci převést aţ na základě konkrétního určení jejího druhu. Tuto úpravu dříve upravoval starý občanský zákoník, který byl platný do roku 1950, poté byla převzata zákonem č. 513/1991 Sb., a to § 444. Aţ nyní ji převzal zpět NOZ, který ji v tomto paragrafu podrobně vymezil. Převod nemovité věci je vymezen v § 1105, který nám tuto skutečnost definuje tak, ţe pokud je převedena nemovitá věc, která je zapsána ve veřejném seznamu, tak vlastnictví k dané nemovitosti nabýváme aţ dnem zápisu do veřejného seznamu. Mnozí se mylně domnívají, ţe nabytí vlastnického práva k nemovité věci jiţ získávají při podpisu smlouvy, avšak tento paragraf tuto skutečnost vyvrací. 41


42

V původní právní úpravě byl převod vlastnického práva upraven pouze v § 133 odst. 1 a 3. Ten nám pouze definoval převod vlastnických práv u věcí movitých a nemovitých na základě smlouvy, to bylo jednoznačně nedostačující. 4.3.15. Nabytí vlastnického práva od neoprávněného V praxi se tomuto institutu zjednodušeně říká nabytí vlastnického práva od nevlastníka. V nové občanskoprávní úpravě tuto situaci upravuje § 1109, který zní tak, ţe vlastníkem věci se stává ten, který věc získal, avšak podmínkou je, ţe nesmí být zapsána ve veřejném seznamu. Tento vlastník byl v dobré víře a přenesl vlastnická práva k předmětné věci na základě řádného titulu, a to pokud k nabytí věci došlo v případech stanovených zákonem. Tento pojem se opírá o římskou zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse haberet, coţ v překladu znamená, ţe nikdo na sebe nemůţe převést více práva, neţ by sám měl. V původní občanskoprávní úpravě byla tato situace definována v § 228, ale objevila se také v zákoníku o mezinárodním obchodu, a to § 325. Nicméně novela občanského zákoníku, kterou provedl zákon 509/1991 Sb. část tohoto paragrafu zcela vypustila.

43

5. DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ VE SPOLEČNOSTI Jednou z dalších částí této práce je dotazníkové šetření ve společnosti, které analyzuje skutečnost, zdali je veřejnost informována o rekodifikaci občanskoprávní úpravy a s ní související změny v oblasti vlastnictví a vlastnického práva. Průzkum jsem vytvořil pomocí dotazníku s jednoduchými otázkami a zároveň krátkými uzavřenými i otevřenými odpovědi. Zaměřil jsem se převáţně na širší veřejnost, která nemá příliš bohaté znalosti v oblasti práva a z toho vytvořil průzkum veřejného mínění. Otázky byly pokládány pouze občanům České republiky, a to ve věkovém rozmezí, kde nejmladšímu respondentovi bylo 17 let a nejstaršímu bylo 86 let. Dotazník byl určen pro anonymní respondenty a jediný údaj, který respondenti vyplňovali, byl jejich skutečný věk. Nejprve jsem analyzoval názor, jakým způsobem jsou informováni o změně (rekodifikaci) v občanském zákoníku. Tato otázka byla uzavřená a respondent měl moţnost vybrat si mezi odpovědí ano či ne. Dále mne zajímal způsob, jakým se dozvěděli o této změně a v případě, ţe u první otázky byla zvolena odpověď ne, tak otázka pro tyto respondenty zní, jaký způsobem by se rádi o změně dozvěděli. U této otázky byl výběr z několika odpovědí, a to z televize, novin, internetu, přednášek či jiným způsobem, u poslední odpovědi bylo moţné napsat jakým jiným způsobem. Další otázkou bylo, kdo si myslíte, ţe byl hlavním iniciátorem NOZ. Zde byly na výběr tři odpovědi. První odpovědí byl prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš, druhou moţností byl prof. Ing. Václav Klaus, CSc. a třetí moţností byl RNDr. Petr Nečas. V další otázce jsem se zajímal o to, zda jsou respondenti schopni vysvětlit nové pojmy, které se vyskytují v NOZ, a to v úpravě vlastnictví. U této otázky byla otevřená odpověď. V předposlední otázce jsem se tázal na změnu, kterou občané pociťují jako nejzásadnější v oblasti vlastnictví a vlastnického práva k nemovitostem oproti 20. století. Zde jsem vytvořil výběr ze tří moţností. První byla ,,Ţádnou změnu jsem nepocítil/a“, druhým výběrem bylo ,,Vítám moţnost osobního vlastnictví či spoluvlastnictví“ a za třetí ,, Nejsem spokojen se současným modelem vlastnictví a upřednostňuji předchozí převáţně státní vlastnictví, jelikoţ jsem nenesl/a takovou zodpovědnost“, Poslední otázku jsem směřoval na to, co respondent očekává od NOZ, zde jsem nechal prostor pro otevřenou odpověď.

44

Respondenty jsem si rozdělil do třech základních skupin, které jsem vytvořil na základě jejich věkové přiměřenosti a sociodemografických aspektů. Záměrně jsem zvolil otázky jednoduché, aby byly odpovědi co nejobjektivnější pro kaţdou skupinu.

5.1. Skupina středoškolských studentů První skupinou, na kterou jsem se zaměřil, byla skupina středoškolských studentů. Dotazník byl rozdán ve dvou středních školách v Karlových Varech. První školou bylo gymnázium a druhou byla střední odborná škola. Respondenti této skupiny byli ve věku od 17 do 20 let. Ve skupině bylo plnohodnotně vyplněno 35 dotazníků. Na první otázku, která se táţe na to, zda zaregistrovali rekodifikaci občanskoprávní úpravy, odpovědělo 30% respondentů otázkou, ţe ano. Zbytek zvolil odpověď ne. Dokonce u jednoho dotazníku zazněla v první otázce odpověď, která specifikovala to, ţe to není podstatně a dotyčný nemá čas řešit takovéhle nesmysly. V případě analýzy této otázky nás mohou napadnout různé další otázky. Například proč je na středních školách právní podvědomí studentů tak nízké. Nemělo by se uvaţovat o změně školského vzdělávacího systému? V současné době je školský vzdělávací systém nastaven takovým způsobem, ţe konkrétně výuka práva se probírá pouze okrajově a jsou poţadovány jen základní znalosti. Myslím si, ţe by bylo vhodnější se do této problematiky více prohloubit, jelikoţ v dnešní době je obzvláště důleţité mít dobré právní znalosti, aby se lidé uměli více bránit, a rozhodně si myslím, ţe by ubylo střetů a tím by byl pozitivní dopad na celý soudní systém u nás, jelikoţ by ubylo sporů. Primárně mám na mysli občanské právo. Pokud zapátrám do paměti, tak občanské právo bylo, alespoň v mém případě vyučováno ve druhém ročníku na střední škole a jediné kapitoly, které byly zdůrazňovány, se týkaly rodiny a například vlastnictví či vlastnické právo nebylo vůbec zmiňováno, stejně tak i jiné instituty. Je samozřejmě moţné odporovat, jelikoţ i u nás máme střední školy, které jsou primárně zaměřeny na právo, ale to bych sem nechtěl vměšovat. Druhá otázka byla směřována na to, odkud se o změně dozvěděli/rádi dozvěděli. 11 % zvolilo moţnost média, 4 % z novin, 80 % z internetu a 5 % z přednášek. Jinou moţnost nezvolil nikdo. Z této otázky jasně vyplývá, jakým směrem se mají nadále vyvíjet informativní zdroje. Internet je v tomto směru nejdůleţitějším článkem budoucí informovanosti obyvatelstva.

45

U třetí otázky jsem se ptal na hlavního iniciátora NOZ a odpověďmi jsem byl poměrně zaskočen. Pouze 12 % tázaných zvolilo správnou odpověď prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš, za to druhá odpověď, prof. Ing. Václav Klaus sympatizovala 60 % respondentů a třetí moţnost zvolilo 28 %. Ve čtvrté otázce, týkající se vysvětlení pojmů NOZ se všichni respondenti nejvíce shodli v pojmu ,,Nezbytná cesta“42, který definovali téměř obdobně, jako v právní úpravě, avšak laicky, popisovali to způsobem, ţe ke kaţdému domu musí vést cesta, přestoţe je to přes pozemky jiných vlastníků. Dále pak zmiňovali pojem právo stavby, kde se ale mylně domnívali, ţe se jedná o to, kdyţ je postavena jakákoliv stavba, tak má právo zůstat stát, a to i kdyţ nemá stavební povolení. Ostatní pojmy nebyly vůbec zmíněny. Předposlední pátou otázkou jsem se zajímal o to, jakou primární změnu pociťují ve vlastnické úpravě v porovnání s předchozím stoletím. Tato otázka nebyla vhodná do skupiny středoškolských studentů z důvodu jejich nízkého věku a taktéţ nemoţností subjektivního porovnání, uvaţoval jsem však nad tím, ţe na základě získaných vědomostí, by mohli určitým způsobem vypovědět, dle svých názorů, jaká změna proběhla. Nicméně všech 100 % respondentů zvolilo odpověď ,,Ţádnou změnu jsem nepocítil/a“. Poslední otázka, která se táţe na to, co očekávají od změny NOZ byla s otevřenou odpovědí. Naprostá většina 75 % studentů svou odpověď formulovala ve smyslu toho, ţe od změny neočekávají nic. Zbylých 25 % se změnou souhlasí a myslí si, ţe ,,inovace jsou zapotřebí“, takovým to způsobem to formulovali.

5.2. Skupina ekonomicky aktivního obyvatelstva Druhá skupina, na které jsem prováděl výzkum, byla skupina ekonomicky aktivních obyvatel. Dotazník vyplnilo v této skupině celkem 24 respondentů v rozmezí od 18 – 60 let. Myslím si, ţe je podstatné vytvořit tuto skupinu na předmětný dotazník, jelikoţ mají rozdílné názory, neţli nepracující studenti či senioři. Záměrně jsem z tohoto dotazníku vynechal skupinu vysokoškolských studentů, jelikoţ je zde mnohem vyšší předpoklad toho, ţe mají rozsáhlejší vědomosti v oblasti právní vědy.

42


46

U první otázky, zda zaregistrovali změnu občanskoprávní úpravy, 80 % zvolilo moţnost ano a 20 % moţnost ne. Zde je zřetelné, ţe tato část obyvatelstva je více informována nebo by se také dalo říci, ţe se více zajímá o veřejné dění. Je to samozřejmé, jelikoţ většina těchto respondentů se s občanským zákoníkem setkává pravidelně při běţných činnostech. Druhá otázka byla v oblasti odpovědí pestřejší, neţ u předchozí skupiny. Při otázce, jakým způsobem se o změně dozvěděli, zvolilo 40 % respondentů první moţnost z médií, druhou moţnost, z novin, zvolilo 30 %, pouze 10 % určilo třetí odpověď, a to z internetu a 20 % tázaných odpovědělo, ţe se o změně dozvěděli z přednášek. Poslední jinou moţnost si nikdo nevybral. U těchto odpovědí můţeme porovnat naši první skupinu středoškolských studentů s druhou skupinou ekonomicky aktivního obyvatelstva. Kdy první skupina, jak jsem jiţ řekl, pouţívá jako svůj primární informativní zdroj internet, tak tato druhá skupina nejčastěji pouţívá, jakoţto svůj hlavní zdroj televizní médium, poté následují noviny. Třetí otázka byla opět překvapující, při dotazu, kdo byl iniciátorem NOZ pouze 30 % zvolilo správnou odpověď prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš, prof. Ing. Václava Klause, CSc. zvolilo 60 % respondentů a zbylých 10 % vidí, jakoţto hlavního iniciátora NOZ RNDr. Petra Nečase. Při otázce čtvrté, která se týkala vysvětlení nových pojmů v NOZ si většina respondentů z této skupiny zvolila pojmy: ,,Nezbytná cesta, naplavenina a právo stavby“. Definice nezbytné cesty byla popisována, jakoţto právo na přístup ke své nemovitosti přes cizí pozemky, coţ je samozřejmě správně, ba dokonce zde padl ve dvou odpovědích výraz, ţe vlastník, který nezbytnou cestu poţaduje, jednal při stavbě nemovitosti v dobré víře a taktéţ zde respondenta napadla otázka, jakým způsobem se bude dobrá víra prokazovat v případě soudního sporu. Nicméně jeden respondent si pojem vysvětlil po svém a mylně se domníval, ţe se jedná o lesní a polní cesty, které nesmí být zahrazeny překáţkami a musí být volně průjezdné. U vysvětlení pojmu naplaveniny se v několika odpovědích objevil odkaz na povodně, které se prohnali Českou republikou v roce 2002 a několik soudních sporů, které stále nejsou vyřešené. Naplavenina byla respondenty definována jako movitá i nemovitá věc, která byla naplavena na cizí pozemek, a to pouze v případě povodních. Právo stavby bylo definováno ve své podstatě stejně jako u předchozí skupiny.

47

Předposlední odpověď na otázkou co pociťují, jakoţto základní změnu v oblasti vlastnictví či vlastnického práva s předchozím 20. století, všech 100 % respondentů si zvolilo odpověď, ţe vítají moţnost osobního vlastnictví či spoluvlastnictví. U poslední otázky, týkající se toho, co očekávají od NOZ se relativní většina přiklání k názoru, ţe se právní společnost měla na tento zákon více připravit a jeho účinnost se měla odloţit. U této odpovědi jsem se zamyslel nad tím, jaká legisvakanční lhůta je optimální při vydání nového zákona. Podle mého názoru byla naše společnost dostatečně připravena na přijetí NOZ, veškeré nedostatky, které tento zákoník s sebou nese, se budou postupem času projevovat, je to zcela normální, jelikoţ je vţdy zapotřebí vychytat v praktické aplikaci práva.

5.3. Skupina seniorů Poslední skupinou, na kterou jsem se ve výzkumu zaměřil, jsou občané České republiky ve věku 61 aţ 86, tedy senioři. Jejich názory jsou specifické, a to za předpokladu toho, ţe mají jiţ v tomto věku bohaté zkušenosti a jsou svědci několika novelizací zákonů a zároveň mají v paměti změnu reţimů apod. U této skupiny správně vyplnilo formulář celkem 18 respondentů. Dále bych chtěl zmínit skutečnost toho, ţe v této skupině byly nejdelší a nejlépe zpracované otevřené odpovědi oproti předchozím skupinám. Můţeme si zde povšimnout určité zodpovědnosti a také moudrosti. V první otázce, ve které jsem se tázal, zda zaregistrovali rekodifikaci NOZ odpovědělo 70 % respondentů, ţe ano, zbylých 30 % rekodifikaci nezaregistrovali. U druhé otázky, z jakého zdroje se o změně dozvěděli, se naprostá většina 70 % přiklání k moţnosti z televize, zbylých 30 % obsadily noviny. Ostatní odpovědi nezvolil nikdo. Dle mého názoru si myslím, ţe tyto odpovědi se daly předpokládat, jelikoţ primárním informačním zdrojem této generace jsou právě televizní média a zároveň noviny. V průběhu dalších několika málo let se tato skutečnost bude měnit s postupně stárnoucí generací, která jiţ má potřebné zkušenosti při práci s počítačem. Třetí otázku, týkající se iniciátora NOZ, překvapivě správně zodpovědělo 60 % respondentů. Dále pak 35 % obdrţel prof. Ing. Václav Klaus, CSc. a RNDr. Petra Nečase uvedlo pouhých 5 %. Je dobré, ţe ne všichni jsou ovlivněni bulvárním tiskem. U této skupiny jsem očekával, ţe mnohem více odpovědí bude pro RNDr. Petra Nečase, a to v souvislosti jeho současnými negativními kauzami.

48

Čtvrtou otázku, která se týkala vysvětlení nových pojmů v NOZ, vyplnili všichni respondenti velmi dlouhými odpověďmi s definicemi pojmů, avšak ani jedna z nich neodpovídala jejich skutečnému pojetí. Pouze jeden respondent se blíţil ke správné definici u práva stavby, ve kterém zmiňoval, ţe stavba je nadřazena k pozemku, tudíţ ten, kdo vlastní stavbu, která je postavená na cizím pozemku, má právo k pozemku pod stavbou, dále však zmínil, ţe se jedná pouze o situaci, kdy o to vlastník poţádá a není to ze zákona povinné. V předposlední otázce, co pociťují jakoţto základní změnu v oblasti vlastnictví a vlastnického práva, jsou rozdílné odpovědi oproti předchozím skupinám. Celých 70 % občanů této skupiny jsou toho názoru, ţe ţádnou změnu nepocítili, 20 % vítá moţnost osobního vlastnictví či spoluvlastnictví a dokonce 10 % jsou takového názoru, ţe nejsou spokojeni se současným modelem vlastnictví a raději upřednostňují předchozí státní vlastnictví, jelikoţ neměli téměř ţádnou odpovědnost. Myslím si, ţe není překvapující skutečnost, ţe se mezi námi naleznou i tací, kteří sympatizují s tím, ţe předchozí omezenost ve vlastnictví a vlastnickém právu byla jednodušší, jelikoţ byli bez starostí a argumentem jednoho respondenta bylo to, ţe lidé nemuseli mít strach o svůj majetek jako je to nyní. Poslední otázku skupina pochopila spíše jako přání do budoucna. Jedna třetina respondentů svoji odpověď směřovala na to, aby NOZ byl prospěšnější, neţ současný a zbytek odpovídal ve smyslu toho, aby ubylo sporů, a doufají ve všeobecné zlepšení právních norem.

5.4. Závěr průzkumu Z předchozích třech skupin je znatelné, jak jsou názory naší společnosti rozdílné. Je to z důvodu vlivu mnoha aspektů, ať uţ věkových nebo sociálních. Celkově si ale myslím, ţe informovanost našich občanů není příliš dostačující, je to individuální u kaţdého z nás. Mělo by se začít jiţ v tom školství. To jsem zmínil u první skupiny. Je zapotřebí dát právní základ alespoň středoškolsky vzdělanému člověku, a to z důvodu toho, aby měl přehled o právním světě a uměl se orientovat v platné legislativě. V porovnání se západní částí Evropy jsme tak trochu pozadu, jelikoţ například ve Velké Británii a stejně tak i v jiných zemích se právo jako takové vyučuje jiţ na základních školách.

49

Přejdeme-li k jednotlivým otázkám, tak jsem toho názoru, ţe například u první otázky, týkající se, zda respondent zaznamenal rekodifikaci občanského práva je velký rozdíl mezi skupinou středoškolských studentů oproti zbylým dvěma skupinám. Kaţdá skupina je specifická v určité oblasti, například podobný rozdíl je v otázce, zda respondenti pociťují změnu v oblasti vlastnictví a vlastnického práva. U této otázky je znatelně odlišná odpověď mezi skupinou středoškolských studentů a skupinou seniorů. Je samozřejmé, ţe na základě sociodemografických aspektů se bude kaţdý přiklánět k jiné variantě. Rád bych také zmínil otázku, která se týká iniciátora NOZ prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše. Skutečností toho, ţe převáţná část respondentů, ze všech tří skupin, nezná primárního iniciátora nové občanskoprávní úpravy je ţalostná, a to z toho důvodu, ţe jsem záměrně vytvořil jednoduchou odpověď, kterou jsem jasně dával najevo, ţe vylučovací metodou lze bez jakéhokoli problému přijít na autora. Výsledkem této analýzy společnosti jsme získali nové poznatky o tom, co by se mělo zlepšit při vytvoření nové právní legislativy a dbát na to, aby se informace rozšířily i do širší veřejnosti. Kompletní dotazník, včetně grafického znázornění jednotlivých uzavřených otázek, je přílohou této práce – viz Příloha č. 1 - Dotazníkové šetření ve společnosti – dotazník a grafický výsledek.

50

6. SROVNÁNÍ S JINÝMI ZEMĚMI EVROPSKÉ UNIE Evropské pojetí vlastnictví nebo vlastnického práva se liší dle jednotlivých států. Kaţdý stát má rozdílně upraven systém vlastnictví, avšak skutková podstata zůstává všude stejná.

České země byly výjimkou, jelikoţ v období feudalismu zde bylo

v platnosti například bytové právo, coţ jinde, mimo socialistické země, nemělo obdoby. Tvůrci NOZ hledali při sestavování nové občanskoprávní úpravy vzory v jiných státech světa. Tuto skutečnost jsme si jiţ řekli, avšak nejpodstatnější inspiraci nalezli v občanskoprávních úpravách zemí Nizozemska, Belgie, Německa, Rakouska a dokonce mimo Evropskou unii, taktéţ uplatnily vzor z Ruska. V Evropské unii dokonce existuje směrnice, která se zabývá ochranou průmyslového vlastnictví. Není to typ vlastnictví, kterým se primárně zabývá tato práce, avšak si myslím, ţe je podstatné zmínit to, ţe průmyslové vlastnictví je v Evropské unii významný strategický nástroj hospodářského rozvoje a je zapotřebí tento nástroj do určité míry chránit. Tato ochrana se provádí na základě tzv. Evropského patentu, který vznikl v roce 1973, kdy byla podepsána Evropská patentová úmluva, a vznikl Evropský patentový úřad se sídlem v německém Mnichově. Jeho prioritou je vydávání ochranných známek. Nevýhodu v tomto institutu vidím v tom, ţe jsou příliš vysoké náklady na získání patentu. Zabloudíme-li do oblasti bytového práva, tak především v západní Evropě vlastní svůj byt průměrně jedna polovina obyvatel, druhá polovina nevlastní ţádné nemovitosti a upřednostňují bydlení ve veřejném nájemním sektoru, který se stal velmi oblíbený především u mladých lidí, kteří zatím nedosáhnou na hypoteční úvěr.

6.1. Občanskoprávní úprava v Německu Podíváme-li se do jiných zemí Evropské unie, tak vlastnictví a vlastnické právo ve všech státech výlučně upravuje občanskoprávní úprava daného státu. Kupříkladu u našich sousedů v Německu stále platí původní občanskoprávní úprava, která byla přijata roku 1896 a nese název Bürgerliches Gesetzbuch. Účinnost byla aţ od roku 1900. Můţeme si povšimnout, ţe je zde výrazně delší legisvakanční lhůta oproti nové právní úpravě, která byla přijata u nás. Zásadní novodobá novelizace proběhla aţ v roce 2002, kde bylo primárně novelizováno závazkové právo.

51

Jelikoţ bylo Německo ve 20. století rozděleno na dva bloky, východní socialistický blok a západní kapitalistický blok, tak mělo i rozdílní vývoj občanskoprávní úpravy. V době, kdy vzniklo NDR, tedy sovětská část Německa, tak byl stále v platnosti Bürgerliches Gesetzbuch, který byl však nevhodný k budování socialismu, a to především v oblasti vlastnictví. V roce 1968 vznikly v NDR tři nové formy vlastnictví. Druţstevní, státní a společenských organizací. Poté byl v roce 1975 vydán nový občanský zákoník. V SRN se vlastnictví vyvíjelo demokratickým směrem, bylo zde umoţněno soukromé vlastnictví a celkově se urychlil proces vydávání nových zákonů. Veškeré tyto změny zanikly aţ v roce 1989, kdy se Německo spojilo, a vznikla spolková republika. Občanským zákoníkem v Německu se inspirovala při rekodifikaci občanského práva nejen Česká republika, ale mimojiné taktéţ Řecko a dokonce i Japonsko. Co se týká vlastnictví, tak primárním rozdílem, který nese německá občanskoprávní úprava, je taková, ţe věci jsou označovány za hmotné předměty. Náš NOZ to tak ale nemá. Výslovnou definici věcí nezná, ale právní teorie ano. To jsme si jiţ zmínili v předchozích kapitolách. Vlastnictví v Německu upravuje oddíl 3 občanskoprávní úpravy Bürgerliches Gesetzbuch. Je rozsáhle zpracovaný a například u vlastnictví bytů zákon tuto skutečnost definuje: „Zvláštní vlastnictví bytu spojené se spoluvlastnickým podílem na společném vlastnictví (gemeinschaftlichen Eigentum), ke kterému patří“ 43. Dalším institutem, který definuje německá občanskoprávní úprava je tzv. zvláštní vlastnictví. Tento pojem NOZ nezná. Definice tohoto pojmu tkví v tom, ţe k bytové jednotce jsou například další místnosti, které lze vlastnit na základě tohoto institutu a můţe být zaloţeno pouze na těchto místnostech. Jednou z dalších zajímavostí je, ţe tento zákoník definuje garáţové stání jako samostatnou jednotku stejné právní povahy jako bytová jednotka.

6.2. Code civil Neboli Code civil de francais je francouzský občanský zákoník, který byl schválen v roce 1804 a je platný dodnes. Autorem je Jean-Jacques-Régis de Cambacérés. V předchozích letech, respektive v 19. století byl taktéţ nazýván jako 43

RGBl. In iure: S. 195, Bürgerliches Gesetzbuch

52

Napoleonský občanský zákoník. Ve své době patřil k nejlépe zpracovaným občanským zákoníkům moderní společnosti a podle mého názoru je tím dodnes. Vychází z Římského práva a jeho samotné členění vychází z justiniánské kodifikace. Celý kodex se skládá celkem ze tří částí, z nichţ pro nás je důleţitá část druhá, ve které se věnuje vlastnictví a vlastnickému právu. Tato část se nazývá o majetku a různých druzích vlastnictví (Des biens et des différentes modifications de la propriété). Zvláštností v oblasti vlastnického práva je to, ţe ve veřejném seznamu, tím myslím katastr nemovitostí, jsou přiloţeny k dané nemovitosti a vlastnickému právu také tzv. Dossier de diagnostic technique, coţ v překladu znamená technická diagnóza nemovitosti. Je to výborné řešení k tomu, jak předejít pozdější spory, týkající se například špatného stavu dané nemovitosti. Zásada superficies solo cedit, kterou jsme si jiţ vysvětlili je primárním základem u vlastnické úpravy ve Francii. Na základě tohoto zákoníku přijal inspirativně svůj občanský zákoník také v Nizozemsku.

6.3. Nizozemská právní úprava V Nizozemsku občanskoprávní úpravu zastává Nový občanský zákoník - Nieuw Burgerlijk Wetboek, který je účinný od roku 1992. Autorem je Eduard Maurits Meijers. O této zemi je všeobecně známé, ţe má vysoce stabilní právní prostředí. Vlastnictví je v Nizozemsku zařazeno do obecného kodexu a primárně se skládá s kondominia, které značí pozemek a na něm minimálně jednu stavbu, to tedy znamená, ţe uplatňuje také zásadu superficies solo cedit. Jediným rozdílem je, ţe při vzniku společenství vlastníků bytových jednotek si kaţdý spoluvlastník musí rozdělit pozemek na tzv. bytová práva – appartementsrech.

53

ZÁVĚR Závěrem bych rád zhodnotil tuto práci, jejímţ tématem byla analýza, vysvětlení nových a stávajících pojmů v oblasti vlastnictví či vlastnického práva a zároveň následné porovnání s předchozí právní úpravou, která byla účinná aţ do konce roku 2013. Taktéţ bych rád v této poslední části práce zdůraznil její výsledek a přínos pro čtenáře. Jak jsem jiţ uvedl v předchozím odstavci, tak primárním cílem bylo popsání současné nové úpravy vlastnictví a její srovnání s předchozí úpravou. Dle mého názoru jsem přesvědčen, ţe práce tohoto cíle dosáhla. Jednotlivé nové pojmy jsou v práci definovány a vysvětleny. Dále obsahují poznatky o tom, jakým způsobem zasahují do nového právního systému a taktéţ obsahují můj jiţ objektivní názor na tuto problematiku. Vlastnictví a vlastnické právo, jako takové je nejrozsáhlejší institut v oblasti práva. Jedná se o základní atribut moderního demokratického státu, a proto bylo nutné tento institut zanalyzovat, jelikoţ prošel dlouhodobým a obtíţným vývojem a u nás v České republice byl jaksi spoustu let, po změně reţimu, přehlíţen. V práci jsme si jiţ zmínili, ţe novelizace tohoto institutu samozřejmě probíhaly, avšak nikdy nebyly dotaţeny do konce. Jednalo se o jakousi náhradu za původní socialistický výklad pojmů, lidově bychom to mohli nazvat, ţe se pokusily o ,,záplatu díry“ v naší občanskoprávní úpravě. NOZ je liberální zákon, který se postaral o to, aby nedocházelo k omylům špatného vysvětlení a pochopení původních paragrafů, proto nastolil změny, které tuto skutečnost vyvrací. Tyto i jiné změny jsme si zmínili ve druhé kapitole, která se věnovala vývojem vlastnictví. Záměrně jsem zvolil skutečnost toho, ţe jsem vývoj rozšířil aţ do samotného počátku naší civilizace, a to do pravěku. Myslím si, ţe bylo vhodné zmínit, kdy se potřeba něco vlastnit v člověku zrodila a zároveň vysvětlit, kdy tuto potřebu musel sdělit ostatním například vyrytím do hliněných desek, tak vznikly první oficiální zápisy o vlastnictví. Určitě sem také patřil článek, který pojednává o vývoji katastru nemovitostí, jakoţto veřejného seznamu, který je primární u vlastnictví nemovitých věcí. V další části této práce jsme komparovali jednotlivé paragrafy, záměrně jsem vybral ty, u kterých je znatelný rozdíl v jejich výkladu. Jedná se o další z cílů práce, který je stěţejní, jelikoţ bez tohoto výkladu by nebyla plnohodnotně naplněna.

54

Primárním cílem porovnáním paragrafů bylo vysvětlení souvislostí, které jsou spojeny s kapitolou, ve které jsme se věnovali rozborem jednotlivých nových a stávajících pojmů, vyskytujících se v NOZ. Podstatnou částí práce byla analýza široké společnosti občanů České republiky, kde jsme se zaměřili na občany, kteří nejsou vzdělaní v oboru práva a mají o této vědě pouze základní poznatky. U této části byl vytvořen dotazník s jednoduchými uzavřenými i otevřenými otázkami. Záměrně jsem si respondenty rozdělil do tří věkových skupin, které jsem v závěru mezi sebou srovnal. Poté proběhlo následné zhodnocení tohoto výzkumu. Výsledek byl poměrně překvapující. Je vidět, ţe zde na skupiny obyvatel působí sociální a demografické aspekty. Odpovědi byly rozdílné. Myslím si, ţe průzkum ve společnosti splnil očekávání a na základě něj si můţeme odvodit určitý názor na rekodifikaci. Jako poslední kapitolu této práce jsem zvolil srovnání naší právní úpravy s úpravou ostatních států Evropské unie. Záměrně byly vybrány pouze státy, u kterých je nevelký rozdíl v občanskoprávní úpravě vlastnictví a vlastnického práva. Na základě této analýzy jsme si mohli vytvořit názor na to, kde mají lépe propracovanější systém vlastnictví a všeobecně celý občanskoprávní systém. Je zde znatelně vidět, ţe u nás v Evropské unii je vesměs tento systém obdobný a nenese s sebou příliš viditelné rozdíly, které by byly stěţejní. Touto kapitolou jsem chtěl dát čtenářovi prostor k tomu, aby si uvědomil, ţe primárním základem celého Evropského společenství je demokracie a svobodné myšlení. O tento postoj jsou opřené i všechny zákony a my jsme aţ do roku 2012 tvořili výjimku, tím nás srovnávám se západní vyspělejší částí Evropy. Můj objektivní názor je takový, ţe ještě bude mnoho let trvat, neţ se nové pojmy, které nová občanskoprávní úprava s sebou přináší, vţijí do společnosti a společnost pochopí jejich opravdový význam, který mají vykazovat. Od počátku lidstva se lidé snaţí něco vlastnit a myslím si, ţe ne vţdy se vyvíjelo správným směrem. V průběhu let na tento institut působilo mnoho aspektů, především reţimy, které znemoţňovaly jeho rozvoj, poté například krize, které utlumovaly zájem něco vlastnit, ale to uţ bychom se dostávali do jiné části, zůstaňme tedy u právní vědy. Jeden z nejpodstatnějších aspektů v současné době bylo to, ţe v roce 1989 proběhla změna reţimu a Česká republika se stala demokratickou svobodnou zemí a tím se osvobodila od socialistické několikaleté podjatosti. Myslím si ale, ţe rekodifikace vlastnického

55

práva a vlastnictví, měla proběhnout jiţ mnohem dříve. Celková doba rekodifikace sice trvala dvanáct let, avšak započala ,,teprve“ v roce 2000. Rekodifikace měla proběhnout ihned po roce 1989. Někteří by samozřejmě mohli namítnout skutečnost takovou, ţe proběhla novelizace občanskoprávní úpravy zákonem 509/1991 Sb. avšak Občanský zákoník stále zůstával subsidiárním předpisem. Nicméně jak jsme si v předchozích kapitolách zmínily, tato novelizace byla zpracována příliš urgentně a změnila pouze podstatné rozdíly mezi socialistickým a demokratickým pojetím občanského práva. Inspiraci jsme mohli hledat jiţ tenkrát a myslím si, ţe bychom nemuseli chodit příliš daleko, stačilo by se rozhlédnout k našim německým sousedům, kteří měli ten samý problém při spojení východní socialistické části Německa k západní demokratické části. Rozhodně bych tímto názorem nechtěl nikterak zpochybňovat náplň práce naší vlády a taktéţ kritizovat naše zákonodárce. Jsem toho názoru, ţe můţeme být rádi, ţe nějaká rekodifikace vůbec proběhla a náš právní systém se ,,osvěţil“ novými pojmy. Díky této práci jsem si prohloubil znalosti v této problematice, a to nejen v oblasti vlastnictví a vlastnického práva, ale všeobecně v celé nové občanskoprávní úpravě. Získal jsem nový nadhled nad touto úpravou a myslím si, ţe jsem pochopil podstatu tohoto institutu a zároveň si vytvořil jakýsi názor, který jsem jiţ prozradil v předchozích odstavcích. K tomuto úspěchu mi dopomohla odborná literatura, kterou jsem studoval, a to především ta, která se týkala Nového občanského zákoníku a ve které byly uvedeny rozdílné názory na nové pojetí práva. Dále jsem byl zaujat tou literaturou, která se týkala historie lidstva, studoval jsem ji z důvodu toho, abych rozumně popsal vývoj vlastnické potřeby a všeobecný vznik tohoto institutu. Taktéţ jsem byl překvapen internetem, ve kterém bylo k nalezení spousta informací o nové občanskoprávní úpravě. V neposlední řadě bych chtěl zdůraznit, ţe přínosem pro čtenáře této práce bylo obohacení znalostí o nové pojmy a umět charakterizovat základní rozdíly mezi právními úpravami v oblasti vlastnictví. Doufám, ţe se tak i stalo.

56

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Monografie: . : ka , 2009. ISBN 80-210-4844-1. ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2. POHL, Walter, Karl VOCELKA, Rolf GUTDEUTSCH, Christa HAMMERL, Ingeborg MAYER a Karl VOCELKA. Habsburkové: historie jednoho evropského rodu. Praha: Grafoprint-Neubert, 1996. ISBN 80-857-8544-7. . Enc . 1. vyd. Praha: Linde Praha, 2012. ISBN 80-720-1870-1. KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 8071790311. s. 21 LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník I: obecná část (§ 1-654) : komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9. LINHART, Jiří a kol. Velký sociologický slovník, II. Svazek, 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-310-5. NOVOTNÝ, Petr. Nový občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Grada, 2014. Právo pro kaţdého (Grada). ISBN 978-80-247-5166-5. SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE Karel. Civilní kodexy: 1811-1950-1964. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 1993. ISBN: 80-85765-56-X. . letech 1945-1989. 1. vyd. V Praze: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0863-4 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400108-6. VRAJÍK, Michal. Judikatura Nejvyššího soudu z pohledu nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2014. ISBN 978-8072638-468.

Legislativní zdroje: JGS Nr. 946/1811, Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, ve znění pozdějších předpisů.

57

RGBl. S. 195, Bürgerliches Gesetzbuch, ve znění pozdějších předpisů Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 357/2013, o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013. Zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru a jeho vedení (Katastrální zákon). Zákon č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Internetové zdroje:

MIHÁLIK M.,epravo, [online]. [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/jak-se-lze-branit-povoleni-nezbytne-cesty-94109.html 16.4.2015 Nový občanský zákoník [online]. [cit. 2015-01-22]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/obecna-cast/veci/ OBČANSKÝ ZÁKONÍK [online]. In: Občanský zákoník . [cit. 2015-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/stavba-jako-soucastpozemku/ Slovník spisovného jazyka českého [online]. Ústav pro jazyk český, [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledat&heslo=vlastnictv%C3%AD&sti=EMPT Y&where=hesla&hsubstr=no

58

STÁTNÍ SPRÁVA ZEMĚMĚŘIČSTVÍ A KATASTRU [online]. [cit. 2015-05-30]. Dostupné z: http://www.cuzk.cz/Katastr-nemovitosti/O-katastru-nemovitosti/Historiepozemkovych-evidenci.aspx TZBINFO[online]. [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://www.tzb-info.cz/novyobcansky-zakonik/11081-umime-spravne-vylozit-pojem-stavba

59

SEZNAM ZKRATEK NOZ – Nový občanský zákoník AGBG – Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie SSSR – Svaz sovětských socialistických republik ČSSR - Československá socialistická republika NDR- Německá demokratická republika SRN- Spolková republika Německo

60

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1 – Průzkum ve společnosti, dotazník a grafický výsledek

61

PŘÍLOHY Příloha č. 1

Dotazníkové šetření ve společnosti – dotazník a grafický výsledek (Veškeré grafické zpracování je mé vlastní.) Dotazník Věk: ............. 1.

Zaregistrovali jste změnu (rekodifikaci) občanského zákoníku?

ano - ne 2.

Jakým způsobem jste se o změně dozvěděli / chtěli se dozvědět?

a)

z médií (televize)

b)

z novin

c)

z internetu

d)

z přednášek

e)

jinak

3.

Víte, kdo je iniciátorem NOZ?

a)

Eliáš

b)

Klaus

c)

Nečas

4.

V NOZ se vyskytují nové pojmy jako je rozhrada, nezbytná cesta,

právo stavby či naplavenina… Slyšeli jste o těchto pojmech v souvislosti s úpravou vlastnictví a dokázali byste tyto pojmy vysvětlit? ..................................................................................................................... 5.

Vlastnictví prošlo dlouholetým vývojem. Co pociťujete, jakoţto

zásadní změnu ve srovnání s vlastnictvím ve 20. století? a)

,,Ţádnou změnu jsem nepocítil/a

b)

,,Vítám moţnost osobního vlastnictví či spoluvlastnictví“

c)

,, Nejsem spokojen se současným modelem vlastnictví a upřednostňuji

předchozí převáţně státní vlastnictví, jelikoţ jsem nenesl/a takovou zodpovědnost“

6.

Co očekáváte od NOZ?

.............................................................................................................................. Grafické znázornění u jednotlivých otázek: 1. Zaregistrovali jste změnu (rekodifikaci) občanského zákoníku?

2. Jakým způsobem jste se o změně dozvěděli?

Skupina středoškolských studentů 0

5 11

4

z médií z novin z internetu

z přednášek 80

jinak

3. Víte, kdo je iniciátorem NOZ?

5. Vlastnictví prošlo dlouholetým vývojem. Co pociťujete, jakoţto zásadní změnu ve srovnání s vlastnictvím ve 20. století?

Záměrně jsou v grafické části vynechány otázky 4 a 6, z důvodu jejich otevřené odpovědi.

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva. Vlastnictví. Bakalářská práce. Jan Chylo. Autor: Právní administrativa v podnikatelské sféře

Recommend Documents