Ústavní stížnosti. Bankovní institut vysoká škola Praha. Právní administrativa v podnikatelské sféře. Bakalářská práce

Bankovní institut vysoká škola Praha Právní administrativa v podnikatelské sféře

Ústavní stížnosti Bakalářská práce

Autor:

Iva Nymburská Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Písek

JUDr. Elona Khalaila, PhD.

Duben, 2012

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Myšenci, dne 24. 4. 2012 Iva Nymburská

Poděkování Na tomto místě bych ráda upřímně poděkovala JUDr. Eloně Khalaila, PhD., za inspiraci při napsání práce a odborné vedení. Dále pak za cenné rady, užitečné připomínky, náměty a celkově velmi vstřícný přístup. Rovněž moje nebližší rodina si zaslouží nemalý dík za podporu během celé doby studia.

Anotace Bakalářská práce na téma „Ústavní stížnosti“ je zaměřena na ústavní soudnictví vykonávané prostřednictvím Ústavního soudu České republiky, které zajišťuje ochranu ústavnosti a v rámci něhož je subjektu práva umožněno využít specifický procesní prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod. Stěžejním cílem práce je představit institut ústavní stížnosti, zejména pak význam ústavních stížností, náležitosti ústavních stížností, řízení Ústavního soudu České republiky o ústavních stížnostech a povahu a důsledky rozhodnutí Ústavního soudu. Výsledkem práce je provedená analýza institutu ústavní stížnosti, jakož i řízení o ústavní stížnosti a závěrem je popisováno rozhodování Ústavního soudu České republiky o ústavních stížnostech.

Annotation The bachelor´s dissertation themed “Constitutional complaints” is focusing on the constitutional judiciary carried out by the Constitutional Court of the Czech Republic. The constitutional judiciary guarantee the protection of the constitutionality and under the terms of the constitutional judiciary is the subject of law allowed to use the specific procedural means of the constitutionally guaranteed rights´ and liberties´ protection. The principal aim of the dissertation is to introduce the institute of the constitutional complaint, particularly the significance of the constitutional complaints, requisites of the constitutional complaints, the proceeding of the Constitutional Court of the Czech Republic of the constitutional complaints and the character and consequences of the Constitutional Court´s decision. The result of the dissertation is a conducted analysis of the institute of the constitutional complaint as well as the proceeding of constitutional complaint. In conclusion there is described the decision-making of the Constitutional Court of the Czech Republic about constitutional complaints.

Klíčová slova: Ústavní soud České republiky Ústavní soudnictví Ústavní stížnost Ústava České republiky Listina základních práv a svobod Zákon o Ústavním soudu

Key words: the Constitutional Court of the Czech Republic the Constitutional judiciary the Constitutional complaints the Constitution of the Czech Republic the Declaration of human rights and liberties the Law of the Constitutional Court

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1. Ústavní soudnictví .................................................................................................................. 8 1.1. Vývoj ústavního soudnictví ........................................................................................... 11 1.2. Význam ústavního soudnictví a celková koncepce ....................................................... 15 2. Organizace ústavního soudu ................................................................................................. 17 2.1. Ústavní soud .................................................................................................................. 17 2.2. Organizace ústavního soudu .......................................................................................... 18 3. Pojem ústavní stížnosti ......................................................................................................... 20 3.1. Význam ústavních stížností ........................................................................................... 22 3.2. Typy ústavních stížností ................................................................................................ 23 3.3. Funkce ústavních stížností ............................................................................................. 24 4. Řízení o ústavních stížnostech.............................................................................................. 26 4.1. Náležitosti ústavní stížnosti ........................................................................................... 26 4.2. Účastníci řízení .............................................................................................................. 28 4.3. Vedlejší účastníci řízení................................................................................................. 31 4.4. Právní zastoupení........................................................................................................... 33 4.5. Průběh řízení .................................................................................................................. 37 5. Rozhodnutí Ústavního soudu ............................................................................................... 42 5.1. Procedura rozhodování .................................................................................................. 42 5.2. Důsledky rozhodnutí Ústavního soudu ......................................................................... 42 5.3. Vykonatelnost rozhodnutí Ústavního soudu ................................................................. 44 5.4. Odložení vykonatelnosti a předběžné opatření .............................................................. 44 Závěr ......................................................................................................................................... 48

Úvod Téma „Ústavní stížnosti“ jsem si pro svou bakalářskou práci zvolila především z důvodu jejího zásadního významu při ochraně základních práv a svobod a provázání s prakticky kterýmkoliv odvětvím práva i veřejného života vůbec. Základní práva a svobody jsou pod ochranou moci soudní. Tato ochrana je vykonávána prostřednictvím soudů, ale existuje i jiný prostředek ochrany garantované státem, a tím je institut veřejného ochránce práv. Stát je povinen garantovanou ochranu práv efektivně zajistit. Zásadní vnitrostátní ochrana ústavně zaručených práv a svobod však náleží ústavnímu soudnictví, které je prezentováno Ústavním soudem České republiky (dále jen „Ústavní soud“). Tento ústavní orgán provádí mimo jiné i kontrolu ústavnosti. Velmi často využívanou kompetencí Ústavního soudu je právě rozhodování o ústavní stížnosti, která představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní právo je jedním z nejvýznamnějších odvětví systému práva České republiky, neboť tvoří základ celého právního řádu. Ústavní právo lze ohraničit jako samostatné právní odvětví s vymezením předmětu právní úpravy, tedy specifikací společenských vztahů, které jsou regulovány ústavními normami. Mezi takové společenské vztahy, které jsou ústavními normami regulovány, řadíme vztahy, které vznikají při realizaci veřejné moci. Veřejná moc autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů buď přímo, nebo zprostředkovaně. Rozhodování orgánu veřejné moci o právech subjektu není s tímto orgánem v rovnoprávném postavení a rozhodnutí, respektive obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Mechanismus fungování veřejné moci spočívá právě v ústavním soudnictví. Hlavními funkcemi ústavního soudnictví je ochrana ústavnosti, základních práv a svobod plynoucích z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů. Ústavní soud je možné označit za orgán následné abstraktní a konkrétní kontroly ústavnosti, který řeší nejen rozpory zákonů a dalších právních předpisů s ústavním pořádkem, ale také individuální stížnosti jednotlivých stěžovatelů. Stěžejním cílem mé práce je představit institut ústavní stížnosti, zejména pak význam ústavních stížností, náležitosti ústavních stížností, ale také důsledky rozhodnutí Ústavního soudu. Pro usnadnění orientace v textu poslouží čtenáři stručné nastínění jednotlivých kapitol.

6

Prvá kapitola je věnována obecně ústavnímu soudnictví vykonávané prostřednictvím Ústavního soudu, jehož předpokladem je zajištění ochrany ústavnosti a v rámci něhož je subjektu práva možno využít specifický procesní prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod. Také je tato kapitola věnována vývoji ústavního soudu, významu ústavního soudnictví. Tato kapitola byla do této práce zařazena především z důvodu uvedení do celé problematiky. Kapitola druhá, nesoucí název „Organizace Ústavního soudu“ je věnována obecné charakteristice Ústavního soudu České republiky, jeho hlavní funkci a úkolu. Dále pak je zde rozebráno složení a organizaci Ústavního soudu České republiky, rozvrh práce a rozdělení agendy. Kapitola třetí pojednává o ústavních stížnostech, respektive je zde definována ústavní stížnost, význam řízení o ústavních stížnostech, pojednání o jednotlivých typech ústavních stížností a rozdělení funkcí ústavních stížností. V pořadí čtvrtá kapitola se věnuje již samotnému řízení o ústavních stížnostech, postupu Ústavního soudu při podání ústavní stížnosti, charakteristice zmíněného institutu, účastníkům řízení a náležitostech ústavních stížností. V páté kapitole se věnuji rozhodnutím Ústavního soudu, proceduře rozhodování, důsledkům rozhodování Ústavního soudu a vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu.

7

1. Ústavní soudnictví Ústavní soudnictví můžeme označit jako činnost směřující k ochraně a zachování ústavních norem a kontrole jejího dodržování prováděnou státními orgány soudního typu zpravidla na základě kvalifikovaného podnětu.1 Konkrétní podoba orgánu, který je ústavně zmocněn dohlížet na kontrolu ústavnosti, závisí zejména na historickém vývoji ústavního soudnictví daného státu, na právním systému státu a na dalších okolnostech. Z pohledu srovnání mezinárodního ústavního soudnictví a historického vývoje rozlišujeme

základní

členění

na

decentralizovaný

model

ústavního

soudnictví

a centralizovaný model ústavního soudnictví, smíšený model ústavního soudnictví, kdy kontrolu norem ústavní soudy provádějí z časového hlediska preventivně nebo represivně a z hlediska způsobu přezkumu může jít o formální či materiální kontrolu ústavnosti. V jednotlivých státech existují určité typy ústavního soudnictví, ale ne všechny jsou stejně důležité a mají stejný význam. Velkou a významnou roli sehrávají například historické tradice, kultura nebo například forma vlády. Decentralizovaný model ústavního soudnictví je specifický tím, že ústavní kontrolu nevykonávají jen specializované ústavní soudy, ale ústavní kontrolu vykonávají především obecné soudy všech stupňů. Příkladem tohoto modelu je například USA, „a to počínaje judikátem Nejvyššího soudu ve věci Marbury versus Madison (1803), v němž – mimo jiné – zazněla klíčová slova, často považovaná za úplný historický počátek samotného institutu ústavního soudnictví“2, že „pokud je ústava nejvyšším svrchovaným zákonem, který není možné měnit běžnými prostředky, pak běžný zákon, který je s ní v rozporu, nemůže platit“. „Je významnou úlohou a povinností soudní moci říci, co je zákon.“3 Mezi další země, kde existuje decentralizovaný model ústavního soudnictví, je možné uvést například Japonsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Izrael, Indie, Švédsko, Dánsko, Finsko, Norsko a Mexiko. Je samozřejmé, že v jednotlivých zemích najdeme určité odchylky od obecného modelu a tyto obecné znaky, které jsou uvedeny, neplatí ve všech zemích beze zbytku a bez dalších modifikací. 1

Sládeček V., Ústavní soudnictví, Praha, C. H. Beck, 1999, str. 2. Šimíček V.,Ústavní stížnost, 3. doplněné vydání, Linde Praha, a.s., str. 27. 3 Kresák P., Porovnávacie štátne právo, Právnická fakulta UK, Bratislava, 1993, str. 335 a 336. 2

8

Charakteristickým znakem decentralizovaného modelu kontroly ústavnosti je především incidentnost a konkrétnost, to znamená, že otázkou ústavnosti se obecné soudy zabývají pouze konkrétními spory a to jako předběžnou otázkou, respektive pokud dojde k protiústavnosti, pak v konkrétních případech konstatují nemožnost použití zákona. Další znakem decentralizovaného modelu ústavního soudnictví je i to, že soudní orgány při svém rozhodování interpretují ústavu a zákony tak, aby mohly být uplatněny v konkrétních případech, které řeší. Samozřejmě soudní orgány nesmějí opomíjet respektování hierarchie právních norem a v případě, že soudce zjistí, že právní norma, která má být aplikována, je v rozporu s ústavou, nesmí ji soudce aplikovat a použije přímo ústavu. Rozhodnutí decentralizovaných ústavních soudů jsou závazná jako relativní právo působící v rámci nějakého právního vztahu nikoli však jako absolutní právo působící vůči všem. Takovýto princip je však ve výše uvedených zemích do určité míry modifikován doktrínou soudních precedentů, kdy v souladu s ní mohou rozhodnutí nejvyšších soudů prejudikovat při rozhodování nižších soudů v obecných případech. Soudy jsou tak ve svém rozhodování vázáni judikaturou nadřízených soudů a stejně tak svou dřívější vlastní judikaturou. V těchto svých dřívějších rozhodnutích hledá soudce k vyřešení určitých problémů pravidla a na jejich základě tvoří obecné zásady, s kterými případ vyřeší. To znamená, že ke změně judikatury může dojít v případě, že se změní reálné poměry, za kterých byla vydána starší rozhodnutí, pokud si většina dřívějších rozhodnutí protiřečí, anebo pokud jsou starší rozhodnutí nepraktická. Takováto změna je možná pouze na nezávislém subjektivním názoru soudce, to znamená, že je vázána na objektivní skutečnosti. Mezi slabé stránky tohoto decentralizovaného modelu ústavního soudnictví můžeme zařadit nejednotnost judikatury obecných soudů, neboť právní předpisy mohou být obecnými soudy posuzovány rozdílně a mohou se také lišit v názoru na jejich ústavnost. Také setrvačnost chybných rozhodnutí může být rovněž nedostatkem, kdy se může stát, že jedno chybné rozhodnutí může poznamenat do budoucna celou řadu dalších konkrétních rozhodnutí. V tomto systému jsou na soudce kladeny značné nároky a také mají velkou odpovědnost. Výhodou decentralizovaného systému je možnost vyšších soudů k provádění selekce, to znamená možnost výběru z množství věcí, které u nich napadnou, jen takové, které pokládají za nejdůležitější a to z hlediska objektivního významu věci pro právní řád nebo pro množství osob. Poté nejsou zahlceny toliko počtem řešených případů a mají možnost u věcí, kterými se zabývají provést skutečně důkladnou, precizní a přesvědčivou právní analýzu, 9

která napomáhá formování právní kultury a vědy v určité zemi daleko více než co do počtu rozhodnutí a obsáhlejší judikatura soudů, kterým právo selekce nepřísluší. V neposlední řadě můžeme mezi výhody také zařadit větší samostatnost soudců nebo například předvídatelnost. Centralizovaný model ústavního soudnictví je specifický tím, že ústavní soudnictví je vyhrazeno zvláštním, specializovaným orgánům soudního typu a tedy posuzování otázek ústavnosti nepřísluší obecným soudům. To znamená, že dochází k důslednějšímu respektování

principu

oddělení

moci

zákonodárné

a

soudní,

než

jak

je

tomu

u decentralizovaného modelu ústavní stížnosti. To také znamená, že obecné soudy jsou povinny aplikovat platné právní předpisy, a to i v případě, že mají pochyby o jejich souladu s ústavními předpisy. Mezi další znaky centralizovaného modelu ústavního soudnictví je možnost abstraktní kontroly ústavnosti, to znamená, že se ústavní soud může zabývat ústavností konkrétního právního předpisu, a to i za předpokladu, že byla na jeho základě konkrétním zásahem státního orgánu porušena některá práva a svobody stěžovatele zaručených ústavou. Ve věcech přezkumu ústavnosti právních předpisů mají rozhodnutí ústavního soudu všeobecně závaznou povahu. Smíšený model ústavního soudnictví je charakteristický tím, že každý z obecných soudů je oprávněn realizovat soudní kontrolu ústavnosti v souvislosti s projednáváním konkrétního případu, avšak zároveň v dané zemi existuje zvláštní soudní orgán pro specifickou kontrolu ústavnosti. Preventivní kontrolu norem je možné specifikovat jako ústavnost normy, která je přezkoumána ještě před tím, než vstoupí v platnost a účinnost. S takovou právní úpravou ústavního soudnictví se setkáme například ve Francii, Rakousku, Portugalsku, Irsku a ve Finsku. Tato preventivní kontrola norem na první pohled vypadá velmi výhodná, protože by měla předcházet možným budoucím sporům o ústavnost přijatého právního předpisu, ale jak uvádí a na příkladu Španělska názorně demonstruje E. Wagnerová „obecně lze konstatovat, že od preventivní kontroly norem moderní ústavní soudy ustupují“, a to zejména z toho důvodu, že „zákonodárce na ni příliš spoléhá a nevěnuje přijímaným zákonům dostatečnou pozornost z hlediska ústavnosti“. Navíc „ústavní soudy nemají na preventivní kontrolu norem dostatek času, vzhledem k pravidelně krátkým lhůtám poskytovaným k uskutečnění preventivní

10

kontroly, a v důsledku toho nejsou, neboť ani nemohou být taková rozhodnutí dostatečně kvalitní“.4 Represivní kontrolou norem rozumíme a znamená, že ústavní soud může zrušit takovou právní normu, která již nabyla platnosti. Tato kontrola norem se provádí buď bez konkrétního zásahu orgánu veřejné moci, kdy tento zásah je založen na napadeném právním předpisu, anebo konkrétním zásahem, tedy na základě určitého právního sporu. V ústavním soudnictví je represivní kontrola norem typická, oproti preventivní kontrole norem, která bývá spíše výjimečná. Formální a materiální přezkum ústavním soudem můžeme označit za dvě různé koncepce ústavního přezkumu. Ústavní soudy provádějí jak formální přezkum ústavnosti, tak také přezkum ústavnosti materiální a oddělení těchto dvou způsobů má význam toliko z hlediska následnosti kroků při postupu ústavních soudů a nikoli z hlediska omezení některého ze způsobů hodnocení. Formální přezkum ústavního soudu se koncentruje na otázky formální správnosti napadeného individuálního nebo normativního právního aktu. V individuálním právním aktu soud hodnotí procesní aspekty napadeného rozhodnutí. Pokud ústavní soud shledá, že už v proceduře přijetí tohoto individuálního aktu došlo k protiústavnosti, zruší jej. Normativní právní akt Ústavní soud při formální kontrole ústavnosti zruší, jestliže byl přijat protiústavní procedurou. Materiální přezkum ústavnosti je možné prezentovat jako přezkum meritorní, kdy napadený individuální nebo normativní právní akt ústavní soud zruší tehdy, pokud je svým obsahem protiústavní.

1.1. Vývoj ústavního soudnictví Prvními pokusy o vybudování skutečných základů konstitucionalismu na našem území se stal vývoj po roce 1848. Návrh ústavní listiny takzvaný Kroměřížský návrh z roku 1848 obsahoval souhrn základních občanských práv. S tímto Kroměřížským návrhem ústavní listiny byl spojován i zamýšlený vznik nejvyššího říšského soudu. Kroměřížský návrh schválen nebyl, a přesto se mnoho v něm obsažených myšlenek projevilo v dalším ústavním vývoji. 4

Wagnerová E., Ústavní soudnictví, Praha, 1996, str. 55 a 56.

11

Listina základních občanských práv byla vydána s přijetím takzvané březnové ústavy, i přesto, že neexistoval žádný ústavní orgán, který by účinně zaručoval ochranu. Ochranným orgánem se později, konkrétně roku 1867 ukázal Říšský soud. Tento soud se skládal ze 14 členů jmenovaných císařem na návrh říšské rady. Tento Říšský soud rozhodoval mimo jiné o stížnostech občanů pro porušení politických práv ústavou zaručených. Už v této době musel být návrh podepsán advokátem a lhůta pro jeho podání musela být 14 dnů. Říšský soud rozhodoval formou nálezu a obsahem tohoto nálezu bylo konstatováno, zda a v jaké míře došlo k porušení předmětného politického práva stěžovatele. Říšský soud neměl oprávnění přímo napadená rozhodnutí zrušit, natož přisoudit náhradu škody. Oprávnění pro vykonatelnost těchto rozhodnutí pak měly příslušné soudní a správní orgány. Postavení Říšského soudu lze tedy spíše přirovnat k postavení dnešního Evropského soudu pro lidská práva než k ústavním soudům jednotlivých států. Z pohledu současnosti je například zajímavé, že o návrhu na rozhodnutí bylo hlasováno veřejně. Při potřebném počtu devíti soudců stačila k přijetí meritorních rozhodnutí a k rozhodnutím o odmítnutí návrhu pro jeho formální vady prostá většina soudců. První ústavní soud vzniká v Československu na základě ústavní listiny z roku 1920. Činnost tohoto ústavního soudu upravoval zejména zákon č. 162/1920 Sb. Dle tohoto zákona se ústavní soud skládal ze sedmi členů s funkčním obdobím deseti let. Tři členy ústavního soudu jmenoval prezident republiky a dva členy vysílal Nejvyšší soud a Nevyšší správní soud. Tehdejší Ústavní soud měl však velmi omezenou pravomoc ve srovnání se současným Ústavním soudem ČR. Po celé období takzvané první republiky byla praktická činnost Ústavního soudu ve stínu Nejvyššího správního soudu, neboť takového faktického vlivu a významu nikdy nedosahovala. Proto také Ústavní soud ustavený dne 17. 11. 1921 byl po uplynutí funkčního období dne 17. 11. 1931 znovu ustaven až dne 10. 5. 1938. V tomto období je Ústavní soud považován za specializovaný a koncentrovaný, který měl oprávnění rozhodovat toliko ve věcech takzvané abstraktní kontroly norem. Řízení o ústavní stížnosti v tomto období byla zajímavá pouze okrajově. V této době si však zasluhuje pozornost právě již zmíněný Nejvyšší správní soud, který vznikl zákonem č. 3/1918 Sb. o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů. Dle ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 3/1918 o nejvyšším správním soudě může totiž nejvyšší správní soud rozhodovat o stížnostech přikázaných soudu říšskému. Dle zákona o nejvyšším správním soudě byl Nejvyšší správní soud příslušný k rozhodování ve všech 12

případech, ve kterých někdo tvrdil, že nezákonným rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu byl poškozen ve svých právech. Nejvyšší správní soud výslovně rozhodoval o „stížnostech státních občanů pro porušení politických práv, zaručených jim ústavou, byla-li věc vyřízena v zákonitě předepsaném správním pořadu“.5 Mezi hlavní úkol nejvyššího správního soudu patřilo rozhodování kompetenčních konfliktů. „Hlavní problém nejvyššího správního soudu v řízení o stížnostech spočíval v tom, že při posuzování napadených rozhodnutí byl tento soud vázán jak ústavou, tak i zákony a ve skutečnosti tedy mohl – podobně jako v řízení o „běžné“ stížnosti ve věcech správních – zkoumat jen zákonnost, neboť žádná zvláštní procesní úprava neexistovala.“6 Z pohledu zkoumané problematiky řízení o ústavní stížnosti je třeba uvést, že právní úprava tehdejších stížností měla podobné znaky se současnou úpravou. Například při zahájení řízení, respektive tehdy návrhovém řízení, zahájil nejvyšší správní soud řízení jen tehdy, pokud se ho strany dovolaly. Také například platil princip subsidiarity, tedy stížnost bylo možné podat jen tehdy, byla-li věc vyřízena ve správním pořadu. Pokud nedošlo k vyčerpání opravných prostředků, byla stížnost nepřípustná. Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší správní soud ze zjištěného skutkového stavu, a tudíž neprováděl vlastní dokazování. Rozhodnutími Nejvyššího soudu byla kasační rozhodnutí a těmito rozhodnutími byly správní úřady vázány a tato rozhodnutí byla závazná. Dalším podobným znakem tehdejších úprav ústavních stížností byla skutečnost, že například zákon stanovil pro podání stížnosti lhůtu do šedesáti dnů po doručení rozhodnutí, kdy tato lhůta mohla být ve výjimečných případech prodloužena, na rozdíl od dnešní úpravy. Po roce 1945 se diskutovalo o dalším ústavněprávním vývoji a také se diskutovalo o otázkách právního zakotvení ústavního soudnictví. „Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (tzv. květnová ústava) s institucí ústavního soudu vůbec nepočítal a právo podávat závazný výklad zákonů

5 6

Šimíček V., Ústavní stížnost,3. doplněné vydání, Linde Praha, a.s., str. 37. Sládeček V., Nástin vývoje ústavního soudnictví na území Československa (a České republiky), Právní rozhledy č. 11/1998, str. 545.

13

a rozhodovat o ústavnosti zákonů ryze formálně přiznával – zcela protimyslně a nesystematicky – Předsednictvu Národního shromáždění (§65 odst. 1)“.7 „Není ovšem příliš udivující, že není znám případ, kdyby tato pravomoc byla využita, ostatně prováděcí zákon nebyl nikdy vydán.“8 Květnovou ústavu nahradila Ústava ČSSR z roku 1960, která se nikterak od ní v tomto směru neodlišovala, respektive se odlišovala v pravomoci nad ústavností, která byla přenesena na celé Národní shromáždění. V této době vláda vycházela z myšlenky, že parlament je nejen nejvyšším orgánem zákonodárné moci, ale nejvyšším orgánem veškeré státní moci, z čehož bylo odvozeno postavení ostatních orgánů. Takovýto model v současné době už neplatí, neboť Česká republika rozdělila státní moc na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Je zapotřebí také připomenout, že v tomto období systém vlády shromáždění byl zcela fiktivní, neboť jakákoliv činnost tehdejších státních orgánů byla řízena pravidly vedoucí úlohy KSČ, tudíž centrum politické a státní moci se nalézala ve stranických orgánech, namísto v orgánech státních. K velkým změnám došlo po listopadu 1989, kdy začalo docházet k postupnému budování právního státu a v neposlední řadě demokratické společnosti. Bylo to právě ústavní soudnictví, které bylo jednou ze základních institucí garantující a stabilizující tento proces. Klíčovým právním dokumentem byl v tuto dobu zákon č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu ČSFR. Tento zákon byl schválen dne 27. 2. 1991 a nabyl účinnosti dne 1.4.1991. Tato právní úprava umožnila podání ústavní stížnosti jak fyzické, tak právnické osobě, které tvrdily, že například pravomocným rozhodnutím nebo i jiným rozhodnutím orgánu veřejné moci, došlo k porušení jejího základního práva a svobody. Podání ústavní stížnosti musely předcházet všechny možné vyčerpatelné prostředky k ochraně práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti musela být šedesát dnů ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí a pro dobu celého řízení o ústavní stížnosti bylo nutné zastoupení advokátem. „Při rozdělení ČSFR na dva státy dochází k dalšímu vývoji ústavního soudnictví. Ústavní soud České republiky byl konstituován Ústavou ČR (čl. 83-89), schválenou Českou národní radou dne 16. 12. 1992, a účinnou ke dni 1. 1. 1993. Tato ustanovení provádí zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, účinný od 1. 7. 1993. Faktickou činnost Ústavní soud

7 8

Šimíček V., Ústavní stížnost. 3. doplněné vydání. Linde Praha, a.s., str. 40. Sládeček V., Ústavní soudnictví, C. H. Beck, Praha, 1999, str. 17.

14

zahájil dnem 15. 7. 1993, kdy do rukou prezidenta republiky složil slib dvanáctý soudce. První plenární zasedání Ústavního soudu ČR se konalo dne 26. 7. 1993. Později prezident republiky jmenoval zbývající tři soudce, takže celkový počet 15 soudců byl naplněn.“9

1.2. Význam ústavního soudnictví a celková koncepce Ústavní soudnictví je obecně co do svého významu pokládáno za velmi spolehlivou záruku ochrany ústavnosti ve státě, ale také za dostatečně účinnou ochranu základních lidských práv a svobod, neboť jedinec bývá v dnešní moderní době ojediněle státní mocí ohrožován. Toto ohrožení a jeho závažnost, ale i intenzita bývají přirozeně podmíněny nejen povahou státu a rozložením státní moci ve státě, ale také bývá vyvoláno a ovlivněno řadou příčin tkvící v současné společnosti, která jak v kladném, tak záporném smyslu ovlivňuje výkon státní moci a také respekt této moci k právům a svobodám, které jsou pokládány za základní. Dalším ohrožením současné společnosti je také stoupající zločinnost, způsob jejího organizování a rozsah technického vybavení zločinnosti a v neposlední řadě z hlediska života a zájmů jedince je nebezpečným činitelem samotná technika. Vývoj poslední doby má takové důsledky, které mnohdy protiprávně a stále častěji pronikají do různých sfér lidského života, které mají požívat ústavní ochrany. Jedná se o faktory namátkou vybrané, které se v určité míře dotýkají ústavnosti státu, a to nejen jeho doktrinální, ale i skutečné podoby, a se kterými se musí současná společnost vypořádat, tedy chápeme-li ústavnost v širším a ucelenějším smyslu, než který je v samotném textu ústavy. „Lze proto ústavnost ve státě chápat spíše jako ucelený obraz společnosti v její ekonomické, politické a právní současnosti, a také v rysech a směrech vlastního vývoje probíhajícího alespoň v podstatné shodě se zásadami vtělenými do ústavního a právního řádu“. 10 U spontánního společenského vývoje se předpokládá stabilita společenského prostředí, která je v nemalé míře právním řádem ovlivňována, ale i spoluurčována, tedy z tohoto hlediska jsou kladené požadavky na právní řád nemalé. Je zapotřebí, aby právo odpovídalo společenským potřebám a poměrům, právní řád byl jednotný, zřetelný a důsledky, které z něj

9

Šimíček V., Ústavní stížnost. 3.doplněné vydání. Linde Praha, a.s., str. 42. Ševčík V., Ústavní soudnictví v praxi, Bulletin advokacie, Zvláštní číslo – listopad 1999, str. 12.

10

15

plynou, byly předvídatelné a aby právo zkoumané orgány veřejné moci nebylo rozporné, poté může právo plnit svou společenskou funkci. Toto všechno v současné době a současných podmínkách lze vyjádřit obecně tak, že vzdálenost poměrů ve státě skutečných od vysokého ideálu se rovná tomu, jak vyspělá je společnost a jak je stát kultivován. Ústavní soudnictví je jedním z prostředků kontroly ústavnosti, když i význam ústavního soudnictví je právě možno odvozovat z významu ústavy. Obecně řečeno je zapotřebí, aby základní zákon státu, tedy ústava, byla reálnou a realizovanou a hlavně je nutné, aby bylo garantováno účinné fungování institucí, které by toto měly zajišťovat. Mezi hlavní tyto instituce řadíme právě ústavní soudnictví. Funkcí ústavního soudnictví, a to tou nejzákladnější, je nejefektivnější záruka dodržování předem stanovených a dovozených ústavních pravidel. Lidé se na základě společenské smlouvy, tedy ústavy, zříkají části své suverenity a očekávají za to, že stát bude připraven a v pohotovosti při respektování předem stanovených ústavních pravidel. Ústavní soud je určen zejména k ochraně lidských práv, k zajišťování rovnováhy v projednání a rozhodnutí konkrétní věci a také k tomu, aby rozhodoval o ústavněprávní odpovědnosti ústavních činitelů.

16

2. Organizace ústavního soudu 2.1. Ústavní soud O ústavním soudu v obecné rovině je možné říct, že je ústavním orgánem, tedy, že jeho postavení bývá zpravidla vymezeno přímo v ústavách jednotlivých států a také speciálními zákony a že není podřízen jiným státním orgánům a jeho činnost je značně autonomní. Dále je nutno zdůraznit, že ústavní soud je soudním orgánem nebo přinejmenším orgánem soudního typu. To znamená, že disponuje klasickými prostředky soudů, jedná na základě kvalifikovaného návrhu na zahájení řízení, příslušné procesní předpisy podrobně upravují řízení před ním a jeho rozhodnutí jsou závazná. Ústavní soud hájí Ústavu České republiky a umožňuje dynamiku a rovnováhu ve výkonu moci státními orgány stojícími na vrcholu uvedených tří mocí. Mezi hlavní funkce ústavního soudnictví patří zejména kontrola veřejné moci, tj. zákonodárné, výkonné a soudní státní moci a samosprávy, vytváření a ochrana tzv. objektivního ústavního práva a prosazování základních práv a svobod. V České republice je existence a postavení Ústavního soudu zakotvena v zákoně č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Ústavní soud je Ústavou definován jako soudní orgán ústavnosti. I když je Ústavní soud soudním orgánem státu, byl ústavodárci vyjmut ze soustavy obecných soudů, kterou tvoří okresní soudy, krajské soudy, vrchní soudy, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Ústavní soud při svém výkonu nebo činnosti pracuje podobným procesním postupem, nicméně význam tohoto soudu a jeho poslání značně převyšuje význam obecných soudů. Ústavní soud je vázán pouze právními předpisy ústavní síly a jeho hlavním úkolem je chránit ústavně garantovaná základní práva a svobody, zatím co úkolem obecných soudů je rozhodování v civilním, trestním a správním soudnictví. Postavení Ústavního soudu je rozdílné od soudů obecných také v oblasti personální, soudci Ústavního soudu jsou jmenováni odlišným způsobem než soudci obecných soudů. Na soudce Ústavního soudu jsou Ústavou kladeny odlišné požadavky než na soudce obecných soudů, soudci Ústavního soudu používají imunitu a tyto soudce lze trestně stíhat jen se souhlasem Senátu. Mezi největší a nejvýznamnější odlišnost Ústavního soudu od soudů obecných můžeme zařadit především jeho pravomoc a působnost.

17

Ústava zakotvuje pravomoci Ústavního soudu v čl. 87. Pro tuto práci je nejvýznamnější ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kde se říká, že Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

2.2. Organizace ústavního soudu Jak vyplývá z čl. 84 Ústavy, Ústavní soud se skládá z patnácti soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident se souhlasem Senátu. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Dále Ústava v čl. 85 říká, že složením slibu do rukou prezidenta republiky se soudce Ústavního soudu ujímá své funkce. Slib soudce Ústavního soudu zní: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně“. Odmítne-li soudce složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl jmenován. Článek 82 zákona Ústavy hovoří také o tom, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo předložit k jinému soudu, výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon. Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě, zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný. Podobná úprava postavení Ústavního soudu je zakotvena v zákoně č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu („dále jen Zákon o Ústavním soudu“). Dle § 1 Zákona o Ústavním soudu se také Ústavní soud skládá z předsedy, dvou místopředsedů, kdy dle § 2 Zákona o Ústavním soudu jmenuje prezident republiky ze soudců Ústavního soudu předsedu a dva místopředsedy Ústavního soudu. Předsedovi Ústavního soudu přísluší dle § 3 Zákona o Ústavním soudu taxativně vymezené činnosti, například zastupuje Ústavní soud navenek, vykonává správu Ústavního soudu, svolává zasedání pléna Ústavního soudu, určuje pořad jeho jednání a řídí jednání, 18

jmenuje předsedy senátů Ústavního soudu a plní další úkoly, které mu ukládá zákon. Nepřítomného předsedu Ústavního soudu zastupují místopředsedové Ústavního soudu v rozsahu a pořadí stanovené plénem. Předseda Ústavního soudu může se souhlasem pléna pověřit místopředsedy trvalým plněním některých svých úkolů. Mezi další úkoly předsedy Ústavního soudu patří zejména rozdělování agendy soudu mezi senáty, rozhodování o vyloučení asistenta soudce, soudního znalce nebo tlumočníka v případech, u kterých rozhoduje plénum Ústavního soudu, informování prezidenta republiky o uvolnění místa soudce, rozhoduje o zbavení mlčenlivosti asistenta, přiděluje návrh jinému soudci zpravodaji, vyhlašuje nález v případech, kdy rozhoduje plénum, předává redakci Sbírky zákonů nálezy v této sbírce uveřejňované. Zákon o Ústavním soudu říká v § 8, že každému soudci je jmenován alespoň jeden asistent soudce. Asistenta jmenuje a odvolává předseda Ústavního soudu na návrh soudce, o jehož asistenta se jedná. V § 9 Zákona o Ústavním soudu se hovoří o tom, že asistentem může být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Všichni soudci Ústavního soudu tvoří jeho plénum a pro jednání a usnášení se je nutná přítomnost alespoň deseti soudců. Pravomoci pléna jsou taxativně vymezeny v § 11 odst. 2 Zákona o Ústavním soudu. Podle § 15 Zákona o Ústavním soudu pro rozhodování věcí podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, které nepatří do působnosti pléna, a pro rozhodování podle § 43 odst. 2 vytváří Ústavní soud ze soudců čtyři tříčlenné senáty, přičemž předseda a místopředsedové Ústavního soudu nemohou být stálými členy senátu. Při rozdělení agendy mezi senáty se postupuje následujícím způsobem. Plénum stanoví pravidla, kterými se rozdělení agendy bude řídit a předseda Ústavního soudu následně určí samotné rozdělení rozvrhem práce na dobu kalendářního roku. Předseda Ústavního soudu jmenuje předsedu senátu na dobu jednoho roku. Do této funkce nemůže být soudce jmenován ve dvou letech následujících za sebou. V § 19 Zákona o Ústavním soudu se říká, že zasedání senátu svolává a jeho jednání řídí předseda senátu. Senát je způsobilý jednat a usnášet se, jsou-li přítomni všichni jeho členové, usnáší se většinou hlasů. Ve věci podle § 43 odst. 2 se vyžaduje k přijetí usnesení senátu souhlas všech členů senátu. 19

3. Pojem ústavní stížnosti Možnost podat ústavní stížnost vyplývá přímo z Ústavy, konkrétně z jejího čl. 87 odst. 1 písm. d), kde je výslovně uvedeno, že Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podrobně je pak úprava řízení o ústavní stížnosti obsažena v oddílu třetím Hlavy druhé Zákona o Ústavním soudu, tedy v § 72 a následujících. Ústavní stížnost je možné definovat jako specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost může být podána za určitých okolností, ale Ústavní soud se jí nemusí vždy věcně zabývat, jen v některých zákonem vymezených případech. Důležitou součástí ústavní stížnosti je vymezení základních pojmových znaků, a to zejména aktivně a pasivně legitimovat subjekty, uvést důvody podání ústavní stížnosti, vymezit hledisko posuzování Ústavním soudem a vymezit důsledky rozhodnutí ve věci. Ústavní soud je instancí, která má omezené právo přezkumu předchozích řízení, to znamená, že napadená usnesení by měla vykazovat vady například právě v nerespektování ústavou zaručených základních práv a svobod. „Oprávnění k přezkumu existuje tehdy, když rozhodnutí obecných soudů obsahují výkladovou vadu, která spočívá na zásadně nesprávném pojetí významu základních práv, obzvláště na rozsahu jejich oblasti ochrany.“11 Jedním ze znaků ústavní stížnosti můžeme zařadit specifičnost jejího podání a tím je vyčerpání všech ochranných prostředků práva nabízející vnitrostátní právní řád. Ústavní soud se zabývá jen podáními, u kterých byly vyčerpány všechny ochranné prostředky práva. Ústavní soud je tak chráněn před situací, kdy by byl přetížen potenciálním nápadem. Ústavní stížnost je také specifická v tom, že o ní rozhoduje zvláštní orgán jako je Ústavní soud, který je konstituován přímo Ústavou a je oprávněn zasahovat do činnosti moci zákonodárné, výkonné, soudní a samosprávné. „Podílí se na celkové souhře vrcholných ústavních orgánů ochranou ústavní rovnováhy a garancí demokratické a ústavní funkce státního mechanismu, jakož i ústavních práv občanů“.12 Ústavní soud je při svém rozhodování 11 12

Šimíček V., Ústavní stížnost. 3. doplněné vydání. Linde Praha, a.s., str. 76. ŠimíčekV., Ústavní stížnost. 3. doplněné vydání. Linde Praha, a.s., str. 78.

20

hlavně vázán ústavním pořádkem a samozřejmě zákony upravující řízení před Ústavním soudem, běžnými zákony a podzákonnými právními předpisy zásadně vázán není. To souvisí s tím, že hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli zákonnosti a tudíž také z pohledu ústavnosti musí Ústavní soud hodnotit důvodnost nebo nedůvodnost ústavních stížností. Dalším znakem ústavní stížnosti je také to, že ústavní stížnost musí být namířena proti zásahu orgánu veřejné moci, nemůže směřovat proti subjektům soukromého práva, přestože i tyto orgány můžou porušovat základní práva nebo svobody fyzických i právnických osob. Ústavní stížnost svou povahou patří do oblasti veřejného práva. Není však vyloučeno, že by v některých případech ústavní stížnost podaly soukromé osoby, ale i osoby veřejného práva, například obec, státní orgán s tím, že v konkrétním řízení před Ústavním soudem budou vystupovat v postavení soukromoprávních subjektů, které jsou naroveň postaveny ostatním osobám soukromého práva. „Ústavní stížnost slouží k ochraně subjektivního veřejného práva navrhovatele, kde základní podmínkou je to, aby se o taková práva jednalo, tzn. především, aby k takovému porušení – z hlediska jejich materiální povahy a právního zakotvení – vůbec mohlo dojít.“13 Ústavní stížnost je prostředkem individuální právní ochrany. Navrhovatel musí být ten, kdo je napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci sám postižen, nemůže podat ústavní stížnost za někoho jiného. Proto Ústavní soud zjišťuje, jestli k porušení základního práva a svobody opravdu objektivně došlo nebo zda se tak navrhovatel pouze subjektivně domnívá. Na základě výše uvedeného je možné shrnout, že lze „ústavní stížnost definovat jako specifický a subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kde aktivně legitimovaným subjektem může být fyzická nebo právnická osoba, pokud tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci (pasivně legitimovaný subjekt) bylo porušeno její subjektivní veřejné základní právo nebo svoboda. Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti vázán pouze ústavními a nikoliv běžnými zákonnými předpisy; z tohoto hlediska také hodnotí její důvodnost. Rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech ústavní stížnosti nemá obecnou závaznost.“14

13 14

Šimíček V., Ústavní stížnost. 3. doplněné vydání. Linde Praha, a.s., str. 79. Šimíček V., Ústavní stížnost. 3. doplněné vydání. Linde Praha, a.s., str. 80.

21

3.1. Význam ústavních stížností Stěžejní činností Ústavního soudu by měl být abstraktní přezkum norem, tedy řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů. To souvisí s tím, že tato řízení mají v praxi největší dopad. Řízení o individuální ústavní stížnosti je tedy typ řízení, které patří koncepčně spíše mezi méně významné. Statisticky však řízení o ústavní stížnosti tvoří drtivou většinu řízení Ústavního soudu. Ústavní stížnosti mají velkou preventivní funkci. V praxi není vůbec podstatné, kolika návrhům Ústavní soud vyhoví, ale důležitý je samotný fakt existence Ústavního soudu, skutečnost, že rozhodnutí orgánů veřejné moci mohou být přezkoumána či zrušena Ústavním soudem. Řízení o ústavních stížnostech má také velký význam v tom, že dochází k interpretaci a dalšímu vývoji ústavních norem. Tyto ústavní normy Ústavní soud jako orgán ústavnosti bezprostředně aplikuje, není zásadně vázán běžnými zákony. Aplikaci jakékoliv normy předchází její interpretace, a i když tato interpretace není považována za oficiální, má značný význam pro obecné právní vědomí. Přestože úspěšnost ústavních stížností není z tohoto pohledu významná, je zapotřebí vyzdvihnout propracovanost právních názorů Ústavního soudu, které jsou obsaženy v odůvodněních byť i zamítavých nálezů nebo odmítavých usnesení. Ústavní soud přehodnocuje řízení před orgány veřejné moci z ústavněprávního hlediska, nikoli po stránce skutkové a po stránce obecné právní. Přestože má Ústavní soud právo na zrušení pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci, nemělo by být prezentováno jako narušení právní jistoty účastníků řízení, ale hlavně jako záruka a předpoklad, že orgány veřejné moci budou ústavně zaručená základní práva a svobody fyzických i právnických osob chránit a respektovat, jinak existuje možnost, že Ústavní soud jejich rozhodnutí i jiné zásahy bude rušit. Z výše uvedeného je tedy jednoznačné, že existence ústavní stížnosti právní jistotu občanů neoslabuje, ale naopak posiluje. V některých případech bývá Ústavnímu soudu vytýkáno, že své ústavně vymezené kompetence překračuje, ale i přes tuto kritiku nemůžeme zpochybnit existenci institutu ústavní stížnosti, jen možná toliko procesní a meritorní postup Ústavního soudu.

22

Stávající koncepce ústavních stížností dle dosavadní činnosti Ústavního soudu není v žádném případě nadbytečná. Vzhledem k tomu, že obecné soudy a zejména orgány veřejné správy stále ještě nemají dostatečné podvědomí o ústavně garantovaných základních právech a svobodách, je Ústavní soud ve své činnosti nepostradatelný.

3.2. Typy ústavních stížností Ústavní stížnosti rozlišujeme procesní a hmotněprávní, a to na základě toho, v čem navrhovatel – stěžovatel spatřuje protiústavní zásah orgánu veřejné moci do svých ústavou zaručených základních práv a svobod. Za procesní ústavní stížnost považujeme takovou stížnost, která brojí proti porušení některých principů označovaných jako právo na spravedlivý proces, to znamená, že není zpochybňováno rozhodnutí orgánů veřejné moci jako takové, ale je tvrzeno, že toto rozhodnutí bylo vydáno protiústavním způsobem, například že nebylo nařízeno ústní jednání, nebo že účastníci jednání nebyli k jednání řádně předvoláni. Hmotněprávní ústavní stížnost nezpochybňuje způsob procesního řízení, ale jeho samotný závěr, ve kterém spatřuje protiústavní porušení hmotněprávních ústavních ustanovení, například porušení práva na ochranu majetku nebo osobní svobody. Ústavní stížnost v praxi většinou zahrnuje argumentaci jak procesněprávního, tak i hmotněprávního charakteru. Ústavní stížnosti dělíme také na stížnosti směřující proti soudním rozhodnutím a na stížnosti směřující proti ostatním orgánům veřejné správy například obcí, správních úřadů, jedná se o dělení ústavních stížností podle typu orgánu veřejné moci. Dále pak rozlišujeme ústavní stížnosti napadající rozhodnutí orgánu veřejné moci například rozsudku obecných soudů nebo usnesení nebo rozhodnutí správních orgánů, ústavní stížnosti napadající zásah orgánu veřejné moci například nečinnost orgánů, průtahy v řízení, jedná se o dělení ústavních stížností podle typu zásahu orgánu veřejné moci. Rovněž můžeme zmínit dělení ústavních stížností na ty, o kterých Ústavní soud rozhoduje kasačním způsobem a na ostatní ústavní stížnosti.

23

V ustanovení § 82 odst. 3 Zákona o Ústavním soudu se říká, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud a) zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo b) jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Ústavní soud rozhoduje také nekasačním způsobem a to například ve věcech průtahů v řízení před obecnými soudy nebo při zjištění provedených protiústavních vyšetřovacích úkonech, jako je například domovní prohlídka bez povolení.

3.3. Funkce ústavních stížností Základním rozdělením funkcí ústavní stížnosti je rozlišení funkce subjektivní a funkce objektivní. Subjektivní funkci ústavní stížnosti můžeme vyjádřit jako ochranu ústavněprávní sféry jednotlivce a objektivní funkci ústavní stížnosti jako garanci a následný rozvoj ústavně zaručených základních práv a svobod. Z pohledu subjektivní funkce, tedy jak je výše uvedeno, ochrany ústavněprávní sféry jednotlivce vyplývá, že ústavní stížnost může podat každá fyzická i právnická osoba, která tvrdí, že bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, a to zásahem orgánu veřejné moci, tedy byla-li porušena jeho subjektivně veřejná práva. Takovýmto zásahem orgánu veřejné moci musí být stěžovatel individuálně postižen, ústavní stížnost nemůže být podána za někoho jiného. Z praktické činnosti Ústavního soudu se subjektivní funkce ústavní stížnosti projevuje tak, že v případě zpětvzetí ústavní stížnosti, které je spojeno s návrhem na zrušení právního předpisu nebo jednotlivého ustanovení, Ústavní soud judikuje, že takovýmto zpětvzetím je ukončeno řízení před Ústavním soudem i pro návrh na zrušení právního předpisu. Z pohledu objektivní funkce je ústavní stížnost považována jako obecná ochrana ústavnosti. Procesně se objektivní funkce ústavní stížnosti projevuje například v řízení před Ústavním soudem, kdy se nejedná o řízení sporné, návrh na zahájení řízení se nenazývá žaloba a účastníky nejsou žalobci a žalovaní. Objektivní funkci je možné vypozorovat 24

i z ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) Zákona o Ústavním soudu, kde se říká, že vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, jde-li o ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo. Objektivní funkce ústavní stížnosti se odráží také v ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. c) Zákona o Ústavním soudu, kde je uvedeno, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, to znamená, že jestliže senát Ústavního soudu dospěje k rozhodnutí, že použitý právní předpis v souzené věci je protiústavní, může navrhnout jeho zrušení a tím v konkrétním řízení nabývá objektivní funkce. Zrovna tak se objektivní funkce ústavní stížnosti projevuje v ustanovení § 74 Zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení může spolu s ústavní stížností být podán i návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Dojde-li totiž v konkrétní situaci ke zrušení napadeného právního předpisu a tím i k vyhovění ústavní stížnosti, tedy ke splnění subjektivní funkce, pak důsledek zrušení právního předpisu je objektivní, neboť se dotkne všech dalších budoucích právních vztahů a tyto se nebudou muset už zrušeným právním předpisem řídit. Subjektivní a objektivní funkce ústavní stížnosti se navzájem nevylučují, naopak se vhodně doplňují. Rozhodování o ústavní stížnosti má jak reparativní, tak preventivní funkci. Jestliže rozhodování o ústavní stížnosti skončí tím, že je konstatováno porušení základních práv a svobod navrhovatele a dojde ke zrušení napadených rozhodnutí, znamená to, že orgán veřejné moci, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, musí rozhodnout znovu, respektive vydat nové rozhodnutí a tím dojde k odstranění protiústavnosti původního rozhodnutí, tedy k reparaci. Takovýto postup má zároveň i funkci preventivní, to znamená, že orgán veřejné moci, jehož rozhodnutí bylo napadeno, stejně tak další orgány, by se měly podobných protiústavních rozhodnutí v budoucnu vyvarovat. Jedná se vlastně o určitou formu právní výchovy.

25

4. Řízení o ústavních stížnostech Řízení o ústavních stížnostech je zcela odlišné od jiných řízení, které provádějí obecné soudy. Odlišnost se projevuje zejména v podmínkách meritorního posouzení stížnosti, v přezkumu a způsobu rozhodování. Velký význam v řízení o ústavních stížnostech má respektování zákonem stanovených procesních pravidel, neboť na jedné straně je zajištěno to, že navrhovatelé se na Ústavní soud obracejí jen s kvalifikovanými návrhy, což má význam pro rozhodování v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, a na druhé straně v předvídatelnosti postupu řízení a rozhodování. Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) Zákona o Ústavním soudu říká, že ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen „zásah orgánu veřejné moci“) bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (dále jen „ústavně zaručené základní právo nebo svoboda“).

4.1. Náležitosti ústavní stížnosti Dle ustanovení § 27 Zákona o Ústavním soudu návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem může podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Zahájení řízení před Ústavním soudem začíná dnem podání návrhu, tedy ústavní stížnosti Ústavnímu soudu. Ústavní stížnost dle Zákona o Ústavním soudu musí splňovat obecné náležitosti podání, ale také zvláštní náležitosti, které jsou specifické pro ústavní stížnost. Obecné náležitosti dle ustanovení § 34 Zákona o Ústavním soudu zahrnují, že návrh na zahájení řízení se podává písemně Ústavnímu soudu. Musí z něj být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován. Návrh má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá, návrh musí obsahovat i další náležitosti, které stanoví zákon. Návrh na zahájení řízení se předkládá v takovém počtu stejnopisů, aby jeden stejnopis zůstal u soudu a aby každému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, kteří byli v návrhu uvedeni, mohl být doručen rovněž jeden stejnopis. 26

Zvláštní náležitosti návrhu jsou také nezbytnou náležitostí návrhu, a to zejména tvrzení navrhovatele, tedy fyzické nebo právnické osoby, že v řízení, jehož byl účastníkem, bylo pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ustanovení § 72 odst. 3 Zákona o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jeho uplatněním je spojeno zahájení soudního správního nebo jiného právního řízení. Ustanovení § 72 odst. 5 Zákona o Ústavním soudu pak uvádí, že jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Nedílnou součástí návrhu musí být kopie rozhodnutí o posledním možném opravném prostředku, tedy rozhodnutí, kterým bylo řízení orgánem veřejné moci pravomocně skončeno. I přesto dochází k opomenutí – dodržet zákonnou šedesáti denní lhůtu ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovatelem při podání ústavní stížnosti. K otázce běhu této lhůty se Ústavní soud vyjádřil ve více věcech, z těchto je možno uvést například řízení o ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu, vedené pod sp. zn. III. ÚS 40/93. Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku prvního stupně a na něj navazujícího potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu a také usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu dovolacího, kterým bylo dovolání odmítnuto. Dle ustanovení § 72 odst. 3 Zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat do šedesáti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci z občanského soudního řádu neplynulo oprávnění podat dovolání jako procesní prostředek k ochraně práva, lhůta pro 27

podání ústavní stížnosti začala běžet nabytím právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Na základě výše uvedeného Ústavní soud v senátě ve věci ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 40/93 ústavní stížnost zamítl s odůvodněním, že: „V případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu“15. „Pokud by se navrhovatel usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítil dotčen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, daném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, může o ochranu základního práva formou ústavní stížnosti žádat Ústavní soud České republiky. Předmětem takovéto stížnosti je však denegatio iustitiae a ne samotné subjektivní právo“.16 Z výše uvedeného je zřejmé, že Zákon o Ústavním soudu uvádí náležitosti, které musí ústavní stížnost splňovat, tedy jak náležitosti obsahové, tak formální. Mezi náležitosti obsahové je možné zařadit například to, aby z návrhu vyplývalo, čeho se stěžovatel domáhá, čeho se týká, návrh na provedení důkazů a mezi náležitosti formální můžeme zařadit například počet stejnopisů, podpis, datum vyhotovení.

4.2. Účastníci řízení Zákon o Ústavním soudu stanoví v ustanovení § 28 odst. 1, že účastníky řízení jsou navrhovatel a ti, o nichž to stanoví tento zákon, přičemž toto ustanovení je doplněno ustanovením § 76 odst. 1 Zákona o Ústavním soudu, že účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje.

15 16

Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93.

28

Přesné vymezení účastníků řízení a účastníků vedlejších v řízení o ústavní stížnosti je jednoduché, jednodušší než při přesném vymezení účastníků řízení například před obecnými soudy. Jestliže ústavní stížnost je možné podat až po vyčerpání všech procesních prostředků, pak se účastenství v řízení lépe vymezuje a nedochází k problému označení účastníků. Právě špatným označením účastníků v řízení před obecnými soudy končí tím, že některá ze stran není aktivně či pasivně legitimována. Je dobré zdůraznit, že v řízení o ústavní stížnosti je určující způsobilost být nositelem základních práv a svobod. V praxi se s vymezením účastníků řízení o ústavní stížnosti většinou nevyskytují problémy, největší problém s tímto vymezením účastníků řízení se může objevit v případech, kdy podání ústavní stížnosti předcházelo správní řízení. Mezi účastníky řízení řadíme především stěžovatele, což může být buď fyzická osoba, nebo právnická osoba, také to může být v některých případech stát nebo veřejnoprávní korporace. Dojde-li po zahájení řízení ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení dříve, nežli bylo řízení ústavní stížnosti skončeno, fyzická osoba zemře, právnická osoba je zrušena, je nutné dále postupovat podle ustanovení občanského soudního řádu a předpisů vydaných k jeho provedení. V takovém případě je tak Ústavní soud nucen v řízení postupovat podle ustanovení § 107 odst. 1 občanského soudního řádu, který stanoví: Podle ustanovení § 107 odst. 1 občanského soudního řádu, jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat. Ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení může dojít u fyzické osoby například smrtí. Jestliže ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení dojde během řízení, tedy po zahájení řízení, ale do dne kdy bylo řízení pravomocně skončeno, soud musí posoudit, jestli tato skutečnost brání dalšímu pokračování v řízení, nebo zdali je možné pokračovat v řízení s právním nástupcem. Pokračování v řízení může být ohroženo tam, kde práva a povinnosti, o které v řízení jde, jsou dle hmotného práva vázány na osobu účastníka řízení, a tedy nepřechází na právního nástupce. Mezi taková práva patří svou povahou ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Pokud takováto situace nastane, ztráta způsobilosti být účastníkem řízení, pak Ústavní soud postupuje tak, že nejprve vydáním usnesení přeruší řízení o ústavní stížnosti a poté co je 29

z dědického řízení znám právní nástupce původního stěžovatele, rozhodne usnesením o tom, s kým bude v řízení pokračováno. Jakmile Ústavní soud rozhodne o pokračování v řízení o ústavní stížnosti, tedy vydá usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno, bude možné o ústavní stížnosti meritorně rozhodnout, i když není vyloučené odmítnutí ústavní stížnosti z procesních nedostatků, či pro zjevnou neopodstatněnost. Do řízení o ústavní stížnosti vstupuje právní nástupce stěžovatele v takovém stavu, v jakém bylo řízení přerušeno, to znamená, že všechny provedené úkony v řízení jsou platné a právní nástupce má právo vzít ústavní stížnost zpět. Na základě tohoto zpět vzetí Ústavní soud řízení zastaví usnesením. V pokračujícím řízení při meritorním posuzování ústavní stížnosti musí Ústavní soud nejdříve posoudit, zda namísto původního stěžovatele může nastoupit právní nástupce nebo zda je toto z povahy příslušného práva vyloučeno. „Proto také Ústavní soud judikoval, že „předmětem dědění nejsou základní práva a svobody zaručené Listinou, které mají charakter přirozených osobních práv, jež smrtí oprávněného objektu zanikají, s výjimkou těch práv, u nichž to zvláštní zákony stanoví, případně určují, že přecházejí na další subjekty“17. Lze proto shrnout, že „jde-li o věci majetkové, pokračuje Ústavní soud po ukončení dědického řízení s dědici jako právními nástupci stěžovatele; jde-li o práva a povinnosti vázané na osobu zůstavitele, řízení zastavuje“18. Mezi další účastníky řízení o ústavní stížnosti patří orgán, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje, jde o obecný soud nebo orgán veřejné správy. Ústavní soud je v podaném návrhu vázán především jeho petitem a přezkoumává zásahy orgánů veřejné moci, které jsou v návrhu napadeny, není jeho povinností přezkoumávat jiné zásahy orgánu veřejné moci. To znamená, že pokud stěžovatel napadne například pouze rozhodnutí druhého stupně, které potvrzuje rozhodnutí orgánu stupně prvního, je v řízení před Ústavním soudem pouze orgán stupně druhého, který toto napadené rozhodnutí vydal. V řízení před Ústavním soudem se dle ustanovení § 28 odst. 2 Zákona o Ústavním soudu vedlejší účastník řízení může vzdát svého postavení na rozdíl od účastníka řízení. Dále pak dle ustanovení § 29 Zákona o Ústavním soudu se účastník nebo vedlejší účastník může 17 18

Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 66/97. Mikule/Sládeček, Zákon o Ústavním soudu – komentář, Eurolex, 2001, str. 90 – 91.

30

dát v řízení před Ústavním soudem zastupovat pouze advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. V téže věci může mít jen jednoho zástupce. Ustanovení § 30 odst. 1 Zákona o Ústavním soudu říká, že fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy a ustanovení § 30 odst. 3 Zákona o Ústavním soudu říká, že za státní orgán nebo úřad jedná v řízení před Ústavním soudem osoba oprávněná jednat jménem tohoto orgánu nebo úřadu podle zvláštních předpisů, nestanoví-li tento zákon jinak. Tím není dotčeno jeho právo nechat se zastoupit advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Podrobněji se touto otázkou zabývá kapitola 4.4. V řízení před Ústavním soudem není možné přistoupení a záměna účastníků řízení, neboť „uvedené instituty jsou typické pro řízení nalézací a nikoli přezkumné; jejich účelem je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní legitimace, jestliže je vhodné, aby věc byla projednána a rozhodnuta i vůči další nebo vůči jiné osobě“.19

4.3. Vedlejší účastníci řízení Podle ustanovení § 28 odst. 2 Zákona o Ústavním soudu jsou vedlejšími účastníky řízení ti, kterým toto postavení tento zákon přiznává, pokud se tohoto postavení nevzdají. Mají v řízení stejná práva a povinnosti jako účastníci a podle ustanovení § 76 odst. 2 Zákona o Ústavním soudu jsou vedlejšími účastníky řízení všichni ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Šlo-li o trestní řízení, jsou vedlejšími účastníky strany tohoto řízení. Vedlejším účastníkem řízení i jinou osobou může být ten, kdo prokáže právní zájem na výsledku řízení. Jako vedlejší účastník má právo se účastnit i ten, kdo podá návrh ve věci, ve které už Ústavní soud jedná. Jestliže se více zaměříme na konkrétní postavení vedlejšího účastníka řízení, je toto velmi zajímavé. Například v praxi je velmi častá sporná otázka postavení okresního soudu, kdy stěžovatel podává ústavní stížnost směřovanou proti rozhodnutí krajského, respektive odvolacího soudu, nikoli směřovanou proti rozhodnutí soudu nalézacího například okresního. Zákon o ústavním soudu totiž říká, že účastníkem řízení je ten orgán, proti kterému je odvolání podáno, a mezi účastníky vedlejšího řízení řadíme účastníky předchozích řízení. Teoreticky by okresní soud mohl být jako orgán, proti kterému ústavní stížnost směřuje a to

19

Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu – komentář, C. H. Beck, 2001, str. 101.

31

i přesto, že rozhodnutí okresního soudu nebylo výslovně napadeno, neboť bez rozhodnutí tohoto soudu, tedy rozhodnutí soudu první instance, je v podstatě rozhodnutí odvolacího orgánu nemyslitelné. Nicméně tento výklad je považován za výklad, který je v rozporu s platnými zákony, neboť stěžovatel se neodvolává proti rozhodnutí okresního soudu a není tedy účastníkem řízení o ústavní stížnosti a také okresní soud nebyl ani účastníkem předchozího řízení, takže nemůže být ani vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti. Tento výklad nepovažuji za odpovídající, neboť rozhodnutí obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci nebylo sice ústavní stížností napadeno, ale přesto jejich rozhodnutí byla podrobena přezkumu orgánem, proti kterému ústavní stížnost směřuje jako proti rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva. Tyto orgány totiž často disponují velkým množstvím informací a podkladovými materiály, neboť jejich úkolem bylo provedení náležitého skutkového zjištění v dané věci a také dokazování. Je tedy velký předpoklad, že Ústavní soud může právě od tohoto orgánu obdržet nejvíce informací a vyjádření. A navíc Ústavní soud s těmito orgány je ve většině případů nucen komunikovat, například může jít o vyžádání příslušného spisu či poskytnutí vyjádření. Všechny soudy musí postupovat podle obecného ustanovení § 48 odst. 2 Zákona o Ústavním soudu, kde se říká, že všechny soudy, orgány veřejné správy a jiné státní orgány poskytují Ústavnímu soudu na jeho žádost pomoc při opatřování podkladů pro jeho rozhodování. Jelikož v řízení o ústavní stížnosti je účastníkem řízení pouze ten orgán veřejné moci, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, dochází k nerovnému postavení, neboť tento orgán, o jehož rozhodnutí Ústavní soud rozhoduje a které nakonec případně i zruší, nedostane možnost se k této ústavní stížnosti vůbec vyjádřit a v konečné fázi nemusí být rozhodnutí tomuto orgánu ani doručeno, neboť podle ustanovení § 60 Zákona o Ústavním soudu se v odstavci 1 říká, že nálezy a usnesení, upozornění na vady návrhu, předvolání k ústnímu jednání a další vyrozumění se účastníkům a jejich zástupcům doručují do vlastních rukou a v odstavci 2 se říká, že vedlejším účastníkům se nedoručují písemnosti podle odstavce 1, pokud se týkají pouze účastníků řízení. Do budoucna by bylo dobré zvážit, zda by orgány veřejné moci, které rozhodují jak v první instanci, případně i v druhé instanci ve správním řízení nebo v dovolacím řízení, měly mít možnost postavení vedlejšího účastníka řízení v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Případně by Ústavní soud mohl v případech, kdy rozhoduje o ústavní stížnosti

32

nálezem, si od těchto orgánů veřejné moci nechat zaslat písemné vyjádření, či je pozvat k ústnímu jednání a hlavně těmto orgánům veřejné moci zaslat nález ve věci.

4.4. Právní zastoupení Ustanovení § 29 Zákona o Ústavním soudu uvádí, že účastník nebo vedlejší účastník se může dát v řízení před Ústavním soudem zastupovat pouze advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. V téže věci může mít jen jednoho zástupce a dále pak ustanovení § 30 Zákona o Ústavním soudu uvádí, že fyzické nebo právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Účastníci řízení jako například veřejnoprávní subjekty, nikoli jako stěžovatelé, být zastoupeny nemusí, ale mohou se nechat právně zastoupit. V řízení o ústavní stížnosti musí jménem státního orgánu či úřadu jednat osoba oprávněná. Povinnost právního zastupování v řízení o ústavní stížnosti se nevztahuje jen na například podání ústavní stížnosti či na zastupování při ústavním jednání, nýbrž povinnost právního zastoupení se musí vztahovat na celé řízení o ústavní stížnosti. Dojde-li během řízení k ukončení právního zastupování, jedná se o vadu řízení a stěžovatel je povinen tuto vadu odstranit tím, že si zajistí, respektive zvolí nového advokáta. Právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem má svá některá specifika oproti zastupování před obecnými soudy. Například podle ustanovení § 31 Zákona o Ústavním soudu se zástupce účastníka podle § 29 a § 30 odst. 1 není oprávněn se dát v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátním koncipientem. Tím má být zajištěna jistá kvalita a úroveň právního zastoupení před Ústavním soudem. V současné době je ale možné, aby si advokát za sebe zvolil, respektive ustanovil jiného advokáta takzvanou substituční doložkou. Touto substituční doložkou je nutné se soudu prokázat v písemné formě společně s ústavní stížností. V případě, že toto nebude učiněno, bude se jednat o vadu, kterou bude Ústavní soud požadovat pod sankcí odmítnutí odstranit. Mezi další specifika související se zastupováním v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem patří to, že v plné moci, která je udělena pro zastupování, musí být výslovně uvedeno, že je udělena právě pro zastupování před Ústavním soudem. Nestačí tedy 33

uvést obecné náležitosti zmocnění pro advokáta, ale je zapotřebí Ústavnímu soudu zaslat zvláštní plnou moc, ze které vyplývá, že je jednoznačně určena pro zastupování před Ústavním soudem. I pro takovýto nedostatek může být ústavní stížnost odmítnuta. Právní zastoupení před Ústavním soudem má své opodstatněné důvody, kdy je zapotřebí zaručit určitý stupeň kvality řízení o ústavních stížnostech a tím také zabránit nedůvodným podáním. Jedná se o jakési filtrování, které by mělo napomáhat přetížení Ústavního soudu a odlehčování jeho činnosti. I přes takovéto zákonné právní zastoupení při podání ústavní stížnosti, které má zaručit stupeň kvality řízení o ústavních stížnostech a zabránit nedůvodným podáním, dochází k podáním ústavních stížností právními zástupci, které jsou Ústavním soudem odmítnuty právě pro porušení povinností advokáta při podávání ústavní stížnosti. Jedním takovýmto porušením povinnosti advokáta při podávání ústavní stížnosti se zabýval Ústavní soud například dne 1. července 2009, kdy bez ústního jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl soudce zpravodaj ve věci ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 1656/09 tak, že ústavní stížnost odmítl. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze, ve kterém bylo rozhodnuto o vyloučení některých soudců Obvodního soudu pro Prahu 9, kdy stěžovatel v těchto řízeních vystupoval jako obecný zmocněnec účastníků. Stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, že uvedenými rozhodnutími Městského soudu v Praze došlo k porušení jeho základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, Ústavou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud je povinen zkoumat než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, jestli ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem. Jak je výše uvedeno, stěžovatel je zmocněncem účastníků řízení, ve kterých bylo napadenými usneseními rozhodováno o vyloučení soudců obvodního soudu, tudíž nelze stěžovatele považovat za osobu oprávněnou podat ústavní stížnost. V tomto případě není totiž předpoklad, že stěžovatel byl účastníkem řízení, ve kterém byla rozhodnutí vydána, proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) Zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou neoprávněnou.

34

Vzhledem k vysokému počtu ústavních podání, které nesplňují zákonem kladené požadavky tak, aby byla meritorně projednatelná, a to i přesto, že jsou podávána prostřednictvím advokáta, Ústavní soud shledal takovýto profesně liknavý postup za nepřijatelný a k tomuto výslovně uvedl: „Ústavní soud nesmí být zahlcován neprojednatelnými podáními, jejichž zpracování mu brání věnovat se těm věcem, které zasluhují pozornosti Ústavního soudu, popř. dokonce i jeho zásahu. Pokud advokát podá zcela neprojednatelný návrh, který trpí neodstranitelnými vadami (jako v nyní projednávané věci za osobu zcela zjevně neoprávněnou k jejímu podání), jedná se dle názoru Ústavního soudu o neprofesionální výkon advokacie. Takové pochybení lze totiž vysvětlit jen buď jako neznalost procesních předpisů (zákona o Ústavním soudu), nebo jako snahu advokáta o získání majetkového prospěchu (odměny za sepsání ústavní stížnosti) bez ohledu a to, zda takový postup zákon umožňuje. Oba naznačené důvody jsou dle názoru Ústavního soudu porušením buď zákonných, nebo etických povinností advokáta.“20 Na druhé straně však může být toto některými ze stěžovatelů chápáno a vnímáno jako překážka při ochraně jejich základních práv a svobod, neboť právní zastupování advokátem v řízení o ústavní stížnosti je velmi nákladné a pokud nedojde k dohodě mezi stěžovatelem a advokátem o smluvní odměně, vypočítává se každý úkon advokáta podle sazby tarifní hodnoty. Mezi tyto úkony advokáta patří minimálně tři úkony, a to převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ústavní stížnosti a také účast na jednání před soudem. Advokát má také nárok na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, takže klientovi mohou vzniknout náklady pro advokáta za právní zastupování v řízení o ústavní stížnosti. Situace, kdy stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků a nemůže sám advokáta zaplatit, je možno řešit různými způsoby. Jednu z možností nabízí Zákon o Ústavním soudu v § 83 odst. 1, který říká, že odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. Na základě tohoto ustanovení mohou být náklady zastoupení stěžovateli přiznány, ale je zde riziko, že Ústavní soud tomuto návrhu nevyhoví a stěžovatel bude muset advokátovi tyto náklady uhradit sám. 20

Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1656/09.

35

Mezi další možnost stěžovatele, který není dostatečně solventní, k získání nutného právního zastoupení, patří postup podle ustanovení § 18 odst. 2 Zákona o advokacii, kde se uvádí, že nemůže-li se někdo poskytnutí právních služeb podle tohoto zákona domoci, je oprávněn požádat Komoru, aby mu advokáta určila. Nejsou-li dány důvody pro odmítnutí uvedené v § 19, je Komorou určený advokát povinen právní služby poskytnout za podmínek v určení stanovených. Takovéto určení advokáta Komorou ne všichni advokáti vítají. Komora advokáty ustanovuje především z důvodu ochrany práv a zájmů občana, kteří mají být chráněni, když by jim např. advokáti nechtěli poskytnout právní služby. Advokát určený Komorou může přitom se svým klientem uzavřít smlouvu o poskytování právních služeb, ale jen v případě, že smlouva bude v souladu s obecnými podmínkami, vymezenými v určení. Určení advokáta Komorou má za význam poskytnout právní službu v určeném rozsahu, ale advokát se nestává automaticky jeho zástupce či obhájcem. Právní službou je jednotlivý úkon a procesní zastoupení, ale určením Komorou nevzniká žádný procesní vztah. Určení advokáta Komorou je jakýsi příkaz Komory advokátovi, aby poskytl právní službu v zájmu všech zúčastněných, ale také aby Komora ve svém písemném opatření specifikovala obsah právní služby, ke které je advokát Komorou určen, neboť advokát není povinen plnit klientovi každé přání. Advokát dle svého posouzení a rozhodnutí nemůže například za klienta podat evidentně nepřípustnou či nedůvodnou ústavní stížnost. „… Advokát… není sluhou či písařem klienta, ale je povinen prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a nikoliv jakékoliv jeho zájmy anebo jakékoliv požadavky“21. V řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem může být každý zastoupen pouze jedním advokátem. Zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem má význam v tom, aby účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení vystupovali, byť písemnou či ústní formou, kvalifikovaně. Respektive, aby právně nekvalifikovaný stěžovatel byl kvalifikovaně zastoupen. Takovéto kvalifikované právní zastoupení pak vede k efektivitě řízení před Ústavním soudem a nedochází k značným průtahům.

21

Šimíček V., Ústavní stížnost. 3. doplněné vydání. Linde Praha, str. 221.

36

4.5. Průběh řízení Řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu. Po doručení návrhu ústavní stížnosti Ústavnímu soudu je tomuto návrhu přidělena spisová značka ve znění čísla senátu, pořadí a roku. Přidělená spisová značka, přidělený soudce zpravodaj či složení senátu je právnímu zástupci stěžovatele sděleno Ústavním soudem obvykle do dvou až tří dnů ode dne doručení návrhu. Ustanovení § 40 Zákona o Ústavním soudu praví, že týká-li se návrh věci, o které rozhoduje Ústavní soud v plénu, přidělí se návrh soudci jako zpravodaji určenému rozvrhem práce. Týká-li se návrh věci, která patří do působnosti senátu, přidělí se soudci zpravodaji určenému rozvrhem práce, který je stálým členem senátu. V případě podání a zároveň přidělení většího počtu návrhu ústavních stížností v jeden den soudci zpravodaji, seřadí soudce zpravodaj návrhy z tohoto dne abecedně podle příjmení. Návrhy ústavních stížností z jednoho dne se po jednom přidělí všem soudcům, kteří jsou rovněž seřazeni podle abecedy s výjimkou toho, že v každém druhém přidělovacím kole se vynechá předseda Ústavního soudu a v každém čtvrtém přidělovacím kole se vynechají místopředsedové Ústavního soudu. S takovýmto přidělováním návrhu ústavních stížností nelze manipulovat, neboť toto přidělení lze zpětně ověřit. Soudce zpravodaj nejdříve zjišťuje, zda posuzovaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem a zda dle obsahu nejsou dány podmínky pro odložení či odmítnutí této stížnosti. Soudce může také dle ustanovení § 41 Zákona o Ústavním soudu pověřit svého asistenta, aby podání, které podle obsahu zjevně není návrhem na zahájení řízení, odložil a vyrozuměl o tom osobu, která jej učinila nebo nemá-li návrh na zahájení řízení náležitosti podle tohoto zákona, vyrozuměl o tom navrhovatele a určil mu lhůtu k odstranění vad návrhu. Pokud soudce zpravodaj dle ustanovení § 42 Zákona o Ústavním soudu neshledá důvody k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 2, připraví věc k projednání v senátu. Jestliže usnesení senátu o odmítnutí návrhu z důvodu podle § 43 odst. 2 nebylo přijato, připraví soudce zpravodaj věc k projednání věci samé v plénu nebo v senátu. Soudce zpravodaj činí potřebné procesní úkony, zejména zajišťuje shromáždění listinných důkazů a provedení výslechu svědků, případně i prostřednictvím jiného soudu, pokud takové důkazy navrhl 37

některý z účastníků a pokud podle dosavadního stavu řízení mohou sloužit ke zjištění skutkového stavu věci. Soudce zpravodaj zajistí, aby návrh byl neprodleně doručen ostatním účastníkům, případně vedlejším účastníkům s výzvou, aby se k němu vyjádřili ve lhůtě, kterou určí nebo kterou stanoví tento zákon. Návrh ústavní stížnosti může být dle ustanovení § 43 odst. 1 Zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnut, pokud navrhovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené nebo je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem nebo jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným nebo jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný nebo je-li podaný návrh nepřípustný. K odmítnutí ústavní stížnosti může také dojít z důvodu zjevné neopodstatněnosti, kterou je třeba hledat již v samotném meritu věci, tedy jestli a v čem bylo napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele. V případě zastoupení stěžovatele advokátem by k takovýmto případům docházet nemělo, neboť praxe Ústavního soudu je v současné době v tomto směru poměrně liberální, i když lze s přibývající judikaturou očekávat, že se kritéria zpřísní. O skutečnosti, že věc byla odložena, vyrozumívá Ústavní soud navrhovatele přípisem, či o odmítnutí návrhu pak je navrhovatel vyrozuměn usnesením s odůvodněním a poučením, že opravný prostředek není přípustný. Pokud nebyl dle ustanovení § 44 odst. 1 Zákona o Ústavním soudu návrh ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, koná se ve věcech projednávaných podle článku 87 odst. 1 a 2 Ústavy ústní jednání. Dle ustanovení § 45 Zákona o Ústavním soudu je ústní jednání před Ústavním soudem veřejné, účast veřejnosti může být omezena nebo vyloučena. Účastníci jednání, vedlejší účastníci jednání nebo jejich zástupci musí být k ústnímu jednání předvoláni nejméně pět dní předem. Ústní jednání v řízení o ústavní stížnosti řídí předsedající, který nejprve uděluje slovo soudci zpravodaji. Soudce zpravodaj sdělí obsah návrhu a výsledek dosavadního řízení, který nesmí obsahovat názor jako by mělo být o návrhu rozhodnuto. Ustanovení § 48 Zákona o Ústavním soudu pak stanoví, jakým způsobem Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. Rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Provedením

38

určitého důkazu mimo ústní jednání může pověřit jednotlivého soudce. Může též o provedení určitého důkazu požádat jiný soud. Na žádost Ústavního soudu při opatřování podkladů pro jeho rozhodování poskytují pomoc všechny soudy, orgány veřejné správy a jiné státní orgány. Důkazem mohou být všechny prostředky, kterými lze zjistit skutkový stav, jedná se o výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání, výslech účastníků. Každý, kdo je Ústavním soudem předvolán k řízení, je povinen se dostavit a vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. Svou výpověď může odepřít, pokud by sobě nebo osobám blízkým způsobil nebezpečí trestního stíhání. Podstatnou část a jádro ústavní stížnosti tvoří narace, do které by se měla zakotvit právní argumentace a rozbor problému, který byl vyvolán napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci, samozřejmě pod ústavně právními aspekty a hlavně toho základního práva, do kterého mělo být napadeným rozhodnutím zasaženo. Rozsah této argumentace a její způsob, odkaz na literaturu nebo její citace, také možný odkaz na judikaturu samotného Ústavního soudu a její interpretace závisí na povaze věci. Nezbytnost ústavních hledisek posuzovaných problémů, představují velmi náročnou myšlenkovou práci, která si většinou nevystačí jen s obvyklými návyky, ústavou zaručená základní práva a svobody bývají v příslušných textech formulována velmi zjednodušeně a tudíž každé z těchto ústavou zaručených základních práv a svobod vyžadují nezbytný výklad pro praktickou aplikaci. V konkrétní věci by se mělo jednat o vyložení nejúplnějších vzájemných souvislostí s obecnými právními normami, které byly orgánem veřejné moci aplikovány nebo jejich aplikace byla opomenuta. Největším pomocníkem a vodítkem v právní praxi představuje judikatura Ústavního soudu České republiky a také judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud není vázán v řízení o ústavní stížnosti skutkovými zjištěními, ke kterým v předchozím řízení dospěl obecný soud. To ale neznamená, že není vyloučeno úsilí o změnu skutkového základu věci pravomocně ukončené. Podmínkou samozřejmě ale musí být, že vadami skutkového zjištění byla dotčena ústavní hlediska nebo ústavně zaručená základní práva stěžovatele. V takovém případě musí být v ústavní stížnosti označeny a navrženy důkazy, kterými stěžovatel tato svá skutková tvrzení prokázal a ze kterých bude Ústavní soud při svém rozhodování o ústavní stížnosti vycházet. Ústavní soud není další přezkumnou instancí nad obecnými soudy, takže ústavně právní aspekt představuje zásadní a rozhodující kritérium. 39

Zmíněné kritérium lze hledat v zásadách spravedlivého procesu na základě Listiny základních práv a svobod, tak jak jsou interpretovány Ústavním soudem a také již v několika nálezech vyloženy. Tyto zásady se dotýkají zásady volného hodnocení důkazů. Ústavní soud volné hodnocení důkazů chápe jako princip nezávislosti soudu, proto také vyslovené závěry obecných soudů v oblasti skutkového zjištění respektuje i přesto, že by s takovýmto hodnocením důkazů nesouhlasil. Obecné soudy ve svých řízeních a rozhodnutích musí respektovat pravidla a meze dané ustanovením občanského soudního řádu, neboť jen tento respekt odpovídá ústavní zásadám spravedlivého procesu. Z pohledu ústavní stížnosti mohou velkou úlohu sehrát opomenuté důkazy, které i když byly navrženy, nebyly obecný soudem bez uvedení důvodu provedeny, anebo provedeny obecným soudem byly, ale v rozhodnutí nebyly zohledněny. Pokud tedy dle přesvědčení stěžovatele jím napadené rozhodnutí obecného soudu vykazuje vady ve skutkových zjištěních, je zapotřebí tyto vady posoudit a obecnému soudu tyto vady vytknout, poté patrně nebude muset Ústavní soud zasahovat svým nálezem do skutkové oblasti. Stejně tak je nezbytné náležitě věnovat pozornost skutečné povaze vytýkané vady pravomocného rozhodnutí obecného soudu z pohledu hmotněprávní stránky posuzované ústavní stížnosti a to jejímu vztahu k základním právům a svobodám. Podle názoru Ústavního soudu „právo, jehož se ústavní stížnost dovolává, musí mít charakter práva již existujícího (konstituovaného) a nemůže se proto jednat toliko o tvrzený nárok na ně; samotný spor o takové právo, v němž existence onoho práva jako takového in concreto má býti teprve zjištěna nebo takové právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže“.22 Nelze každou nesprávnost v napadeném rozhodnutí nebo každou nesprávnost v řízení, které mu předcházelo, nebo vadnou aplikací hmotněprávních předpisů obecných soudů považovat za vykazující znaky porušování ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť protiústavnost takového pochybení obecného soudu musí být vyvoditelná a teprve tehdy může být chráněna Ústavním soudem. Stejná pozornost zaslouží i ústavní stížnost, která usiluje o vyslovení odkladného účinku napadeného rozhodnutí nebo o vydání předběžného opatření, čímž se předpokládá, že nebude ohrožen veřejný zájem a že napadené rozhodnutí přinese stěžovateli nepoměrně větší 22

JUDr. Vlastimil Ševčík, Ústavní soud ČR Brno.

40

újmu, než která může vzniknout při odložení vykonatelnosti jiným osobám, případně je-li to nutné z hlediska odvrácení hrozící vážné újmy uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Jestliže narace ústavní stížnosti má splnit svůj účel a také zajistit předpoklad úspěšného řízení před Ústavním soudem, není možné, aby se ústavněprávní argumentaci stran jakéhokoliv problému vyhnula, popřípadě byla nahrazována opakovanou polemikou s právními závěry obecných soudů. Jen takto koncipovaná a z ústavněprávního hlediska dostatečně odůvodněná narace vede k logickému závěru. Podle ustanovení § 54 Zákona o Ústavním soudu ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem a v ostatních věcech usnesením. Nálezy musí být odůvodněny a musí obsahovat poučení, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Ustanovení § 55 Zákona o Ústavním soudu říká, že návrh nálezu nebo usnesení vypracuje soudce zpravodaj, byl-li však přijat návrh, který se podstatně liší od návrhu soudce zpravodaje, vypracuje jej soudce, kterého určí předsedající. Dle ustanovení § 56 Zákona o Ústavním soudu se nález vyhlašuje vždy veřejně jménem republiky. Jde-li o nález pléna, vyhlašuje jej předseda Ústavního soudu, a jde-li o nález senátu, vyhlašuje jej předseda senátu. Článek 89 odst. 2 Ústavy upozorňuje, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

41

5. Rozhodnutí Ústavního soudu 5.1. Procedura rozhodování Ústavní soud, jak vyplývá z článku 84 odst. 1 Ústavy, je tvořen patnácti soudci. Soudci rozhodují v plénu nebo tříčlenných senátech. Rozdíl mezi plénem a senátem je v rozhodování případů. Plénum rozhoduje o nejzávažnějších případech, o vnitřních záležitostech Ústavního soudu, o případech, kdy senát nerozhodl a také rozhoduje o stanovisku k právnímu názoru senátu, které se odchýlilo od názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu. Ve věcech ostatních rozhoduje senát nebo soudce zpravodaj. Dle § 54 odst. 1 Zákona o Ústavním soudu ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem a v ostatních věcech usnesením. Ústavní soud v praxi většinou rozhoduje usnesením například o přerušení řízení, o vyloučení soudce, o spojení věcí, o změně návrhu. Takovýmto usnesením může být návrh odmítnut nebo může být řízení zastaveno. Pravidlem je, že nález může vydat pouze senát nebo plénum Ústavního soudu a usnesení může vydat i sám soudce zpravodaj, ale jen v zákonem taxativně uvedených případech. Senát může jednat a usnášet se za přítomnosti všech svých tří členů a rozhoduje většinou hlasů. Při odmítání návrhů pro zjevnou neopodstatněnost nebo při odmítání návrhů ve věci kontroly norem je zapotřebí k přijetí usnesení souhlas všech členů senátu.

5.2. Důsledky rozhodnutí Ústavního soudu Pokud Ústavní stížnosti vyhoví, vydá po ukončení řízení o ústavní stížnosti nález, kdy důsledkem tohoto nálezu dochází k povinnosti orgánů veřejné moci znovu ve věci rozhodnout. Řízení před těmito orgány veřejné moci se dostane do předchozí fáze vydání zrušeného rozhodnutí. Další důsledky pro řízení před orgány veřejné moci Zákon o Ústavním soudu neupravuje. Tuto procesní otázku neřeší ani občanský soudní řád. „Ústavní soud sám dovozuje, že zrušení napadeného pravomocného soudního rozhodnutí představuje jediný procesní úkon, který byl ve vztahu k předcházejícímu řízení učiněn. Po zrušení napadeného rozsudku tedy v předcházejícím soudním řízení není meritorně rozhodnuto, a toto řízení proto ani nemohlo skončit. …Ústavní soud proto usuzuje, že v tomto procesním stavu řízení před příslušným soudem (orgánem veřejné moci) pokračuje a jsou

42

zachovány právní následky všech ostatních (tj. nezrušených) procesních úkonů, které byly v dosavadním řízení učiněny“23. Příslušný orgán veřejné moci je při rozhodování o zrušeném předchozím rozhodnutí vázán právním názorem Ústavního soudu, který je v nálezu obsažen. Z článku 89 odst. 2 Ústavy vyplývá vázanost právního názoru. Důvod zrušení soudního rozhodnutí pro formální nebo věcnou zmatečnost může spočívat v oblasti ústavního hmotného práva, ale také může spočívat v oblasti ústavního procesního práva. Proto není vyloučeno, že příslušný orgán veřejné moci rozhodne meritorně stejně jako v předchozím rozhodnutí. Samozřejmě nesmí dojít k opětovnému protiústavnímu pochybení, které mu bylo ze strany Ústavního soudu vytknuto. Proti tomuto novému rozhodnutí orgánu veřejné moci ve stejné věci je samozřejmě možné podat novou ústavní stížnost, o které bude Ústavní soud opět rozhodovat, ale formálně bude podána proti novému rozhodnutí, takže není zde dána překážka již rozhodnuté věci, která by vedla k jejímu odmítnutí. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je možné, že v případě vyhovujícího nálezu, Ústavní soud zakáže orgánu veřejné moci, aby pokračoval v porušování práva a svobody nebo mu přikáže, aby pokud je to možné, byl obnoven stav před porušením. Takovýmto typem vyhovujícího nálezu je předpoklad okolnosti, že v době rozhodování Ústavního soudu ještě trvá napadený zásah orgánu veřejné moci, to znamená, že vyvolává reálné negativní právní důsledky v právní oblasti stěžovatele. Pokud jde o jednorázový zásah, pak smysl vyhovující nálezu spočívá v zákazu tento jednorázový zásah v budoucnu neopakovat. Důsledek nálezu Ústavního soudu může být také uplatnění práva na náhradu škody, která byla způsobena nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci při výkonu státní správy a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle tohoto zákona by odpovědnost měla být předpokladem pro zrušení příslušného pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, proto je možné, že Ústavní soud v nálezu konkrétního případu zvolí takovýto postup. Postup podle takového ustanovení však musí splňovat podmínku prokázání škody, která protiústavním rozhodnutím stěžovateli vznikla. K závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu je zapotřebí uvést, že samotný Ústavní soud zavazuje judikatura Ústavního soudu. Právním názorem Ústavního soudu obsaženým v nálezu 23

Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 390/98.

43

je Ústavní soud vázán. Dle ustanovení § 23 Zákona o Ústavním soudu pak, jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.

5.3. Vykonatelnost rozhodnutí Ústavního soudu Vykonatelnost rozhodnutí je podmínkou možné závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, kterými Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech. Jedná se o to, že uložené povinnosti někomu ve výroku rozhodnutí jsou vynutitelné prostředky veřejné moci. Vykonatelnost rozhodnutí znamená určení termínu, kdy se stává exekučním titulem. Nálezy Ústavního soudu jsou vykonatelné až vyhlášením v příslušné formě, v některých typech řízení může Ústavní soud rozhodnout i o vydání předběžného opatření. Rozhodnutí o předběžném opatření v odůvodněných případech zabraňuje vzniku hrozících vážných následků. Pokud Ústavní soud nerozhodne jinak, jsou nálezy podle ustanovení § 58 zákona č. 182/1993 Sb. Zákona o Ústavním soudu vykonatelné dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů. Nálezy ve věcech ústavních stížností jsou vykonatelné doručením jejich písemného vyhotovení účastníkům.

5.4. Odložení vykonatelnosti a předběžné opatření Ústavní stížnost nemůžeme považovat za řádný opravný prostředek proti rozhodnutím obecných soudů či rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, což také vychází z článku 83 Ústavy České republiky v řízení o ústavních stížnostech. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat rozhodnutí, která byla vydána v předchozích řízeních, nejen z pohledu zákonnosti nebo skutkové správnosti, ale především z hlediska ústavnosti. Z tohoto tedy vyplývá, že Ústavní stížnost je možné podat jen proti rozhodnutím orgánů veřejné moci a co je důležité, jen proti rozhodnutím, která již nabyla právní moci, nikoli tedy proti rozhodnutím nepravomocným. Ústavní stížnost můžeme podat toliko proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci a toto samotné podání ústavní stížnosti nemá odkladný účinek, respektive právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci není podáním ústavní stížnosti ovlivněno. Podání ústavní

44

stížnosti není důvodem pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí příslušeného soudu či jiného správního orgánu. Výjimkou z pravidla je ustanovení § 79 odst. 2 Zákona o Ústavním soudu, které říká, že ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud rozhoduje o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí pouze na návrh, nikoliv z vlastní iniciativy. Jestliže ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí, ale směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, Ústavní soud nerozhoduje o vyloučení odkladného účinku, ale o vydání předběžného opatření podle ustanovení § 80 Zákona o Ústavním soudu. Ustanovení § 80 odst. 1 Zákona o Ústavním soudu říká: směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (předběžné opatření). Mezi odklad výkonu napadeného rozhodnutí v trestně právním řízení řadíme například odklad výkonu peněžitého plnění, odklad výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, odklad výkonu ochranného léčení a další. Odklad výkonu napadeného rozhodnutí v občanském řízení znamená, že v exekučním řízení nelze toto rozhodnutí vykonat, ale je možné výkon rozhodnutí nařídit. Jednoznačně z výše uvedeného vyplývá, že odložení výkonu rozhodnutí je možné pouze tehdy, pokud napadené rozhodnutí zasahuje do právní oblasti stěžovatele. Například odložení výkonu rozhodnutí není vhodné, když ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o vzetí do vazby a stěžovatel již ve vazbě není a je na svobodě či ve výkonu trestu odnětí svobody. V takovém případě je namístě, aby stěžovatel vzal zpět návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a řízení této části návrhu bylo zastaveno. Důležitým předpokladem pro vyhovění návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci musí být skutečnost, že toto rozhodnutí bude subjektu ukládat nějakou povinnost, něco plnit, jinak by byl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zcela nesmyslný. Příkladem je odklad výkonu podmíněného trestu odnětí svobody.

45

Charakteristika rozhodnutí o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí může znít jako rozhodnutí zatímní nebo předběžné, to znamená, že v případě vyhovění nebo odmítnutí návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavním soudem, Ústavní soud neprejudikuje výsledek řízení o ústavní stížnosti za konečný. Jelikož se Ústavní soud ve své činnosti rozhodování co nejméně snaží zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a také s ohledem na povahu ústavní stížnosti, je nutné, aby Ústavní soud svou možnost odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí prezentoval značně restriktivně. Mezi podmínky pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností můžeme zařadit okolnosti odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo jiného závažného veřejného zájmu. Návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí napadeného rozhodnutí má odvozenou povahu a je možné jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a smysl osudu tohoto návrhu je v tom, že pokud je ústavní stížnost odmítnuta z procesních důvodů nebo z důvodů zjevné neopodstatněnosti, bude odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nemusí být ve výrokové části nálezu nebo usnesení o zamítnutí či odmítnutí návrhu uveden, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti a je zamítnut či odmítnut právě spolu s ústavní stížností. Ústavní soud rozhoduje o odložení vykonatelnosti usnesením a vykonatelnost napadeného rozhodnutí se z časového hlediska odkládá rozhodnutí o meritu věci o ústavní stížnosti, tedy až do vydání nálezu o částečném nebo úplném vyhovění ústavní stížnosti či vydání nálezu o zamítnutí ústavní stížnosti. Teoreticky však nelze vyloučit, že vlastní rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud pozdějším rozhodnutím zruší ještě před meritorním rozhodnutím ve věci. V praxi Ústavní soud o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci rozhoduje samotným usnesením jen tehdy, jestliže návrhu vyhoví. Jinak se o zamítnutí či odmítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí většinou zmíní ve výroku nebo v odůvodnění usnesení či nálezu, kterým ústavní stížnost odmítne, zamítne nebo ústavní stížnosti zcela či částečně vyhoví. Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se týká zásadně osoby stěžovatele, nikoliv dalších jiných účastníků předchozího řízení.

46

Předběžné opatření je smyslem uložení povinnosti orgánu veřejné moci o zastavení zasahování do ústavně chráněných základních práv či svobod stěžovatele. Vydat předběžné opatření je tedy možné, jestliže ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí, nýbrž proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí, pak Ústavní soud nerozhoduje o předběžném opatření, ale rozhoduje o vyloučení odkladného účinku napadeného rozhodnutí. Návrh na vydání předběžného opatření ve vztahu k ústavní stížnosti má také odvozenou povahu a sdílí její osud, neboť pokud dojde například k odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti, je zamítnut či odmítnut i návrh na vydání předběžného opatření, i když Ústavní soud takovouto skutečnost ve výrokové části výslovně nezmíní. Vydáním předběžného opatření nedochází k prejudikování konečného výsledku řízení o ústavní stížnosti. Jde totiž o zatímní rozhodnutí a nelze z něho dovodit, jestli Ústavní soud vyhoví podané ústavní stížnosti či nikoliv. Předběžné opatření ukládá povinnost orgánu veřejné moci nepokračovat v zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Pro vydání předběžného opatření mohou vzniknout důvody výlučně na straně stěžovatele, ale i důvody přesahující výhradně zájmy stěžovatele, když tyto důvody se spolu prolínají, neboť je přirozené, že jak společnost, tak stát by měl mít zájem na tom, aby jednotlivci nevznikla vážná škoda či újma apod. Proto Ústavní soud v konkrétních případech posuzuje, zdali vydáním předběžného opatření skutečně dojde k odvrácení hrozící vážné škody, újmy na straně stěžovatele nebo k odvrácení hrozícího násilného zásahu vůči stěžovateli či je pro vydání předběžného opatření dán jiný závažný veřejný zájem. Ústavní soud by měl k vydání předběžného opatření přistupovat v ojedinělých případech, ale také náležitě odůvodněných případech a hlavně by vydáním předběžného opatření neměla vzniknout škoda či jiná újma především účastníkům předchozího řízení. Podle Zákona o Ústavním soudu může dojít ke zrušení usnesení o předběžném opatření, a to dvěma způsoby. Prvním způsobem, kdy dojde ke zrušení usnesení o předběžném opatření, je vydání nového usnesení, neboť pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Druhým způsobem je vydání meritorního nálezu Ústavního soudu, kdy tímto nálezem předběžné opatření pozbývá platnosti. A způsob zrušení předběžného opatření, který zákon neuvádí, je i odmítnutí stížnosti, neboť předběžné opatření sdílí společný osud s ústavní stížností, takže odmítnutím ústavní stížnosti musí samozřejmě dojít i ke zrušení předběžného opatření, neboť samotná existence předběžného opatření není důvodná.

47

Závěr Stěžejním cílem práce bylo především představit institut ústavní stížnosti, zejména pak jeho význam, řízení o ústavních stížnostech a v neposlední řadě rozhodování Ústavního soudu o ústavních stížnostech. Než jsem přistoupila ke splnění tohoto cíle, shledala jsem za nutné věnovat se v úvodních kapitolách ústavnímu soudnictví a jeho významu, jakož i postavení a organizaci Ústavního soudu. Následně pak jsem provedla analýzu institutu ústavní stížnosti, jakož i řízení o ústavní stížnosti, čímž byl splněn cíl mé práce. Závěrem je zapotřebí zdůraznit, že ústavní stížnost je zcela samostatný a specifický prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod a proto nachází své místo tam, kde veřejná moc vůči jednotlivci vybočuje z daných mezí tvořenými ústavními předpisy a zákonem, a zasahuje nejen jednotlivce v jeho zaručených právech a svobodách ústavou, ale i samotnou ústavností státu. Věřím, že svou snahou popsat problematiku ústavních stížností usnadním případným budoucím čtenářům pochopit institut ústavní stížnosti jako takový a také činnost Ústavního soudu České republiky při rozhodování o tomto specifickém prostředku ochrany základních práv a svobod.

48

Seznam použité literatury Monografie: Sládeček, V. Ústavní soudnictví. Praha. C. H. Beck, 1999. 2 s. – 17 s. Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. doplněné vydání. Linde Praha, a.s., 2005. 27 s. – 221 s. Kresák, P. Porovnávacie štátne právo. Právnická fakulta UK Bratislava, 1993. 335 a 336 s. Wagnerová E. Ústavní soudnictví. Praha, 1996. 55 s. a 56 s. Mikule; Sládeček. Zákon o Ústavním soudu – komentář. Eurolex, 2001. 90 – 91 s. Filip; Holländer; Šimíček. Zákon o Ústavním soudu – komentář. C. H. Beck, 101 s. Články v odborných periodikách: Sládeček, V. Nástin vývoje ústavního soudnictví na území Československa (a České republiky). Právní rozhledy č. 11/1998. 545 s. Ševčík V. Ústavní soudnictví v praxi. Bulletin advokacie. Zvláštní číslo – listopad 1999. 12 s. Ševčík V. Ústavní soud ČR Brno. Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni Použité právní předpisy a další právní dokumenty: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 66/97 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1656/09 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 390/98

49