Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Rozhodčí řízení Bakalářská práce
Autor:
Josef Dunka Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Petr Dobiáš, Ph.D.
Duben, 2015
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Karlových Varech, dne 30. 4. 2015
Josef Dunka
Poděkování
Chtěl bych poděkovat vedoucímu práce panu. JUDr. Petru Dobiášovi, Ph.D. za rady, ochotu a vstřícnost při psaní mé bakalářské práce.
Anotace Tato bakalářská práce „Rozhodčí řízení“ se zabývá zajímavou a diskutovanou problematikou rozhodčího řízení v České republice. Moţnost intenzivně vstupovat do právních vztahů, která se otevřela občanům i podnikatelům na začátku 90. let přinesla také velké mnoţství sporů. Tato práce popisuje moţnost jejich řešení jinou neţ soudní cestou, její výhody a nevýhody a také varuje zvláště spotřebitele před neuváţeným vstupem do závazkových vztahů.
Klíčové pojmy: Právní vztah, rozhodce, rozhodčí nález, rozhodčí řízení, rozhodčí soud, smluvní strany, spor, usnesení, zákon.
Annotation This thesis "Arbitration" is engaged in an interesting and discussed the issue of arbitration proceedings in the Czech Republic. Possibility intensely enter into legal relations, which opened to citizens and businesses in the early 90s also brought a large number of disputes. This thesis describes the possibility of their solution other than through the courts, its advantages and disadvantages and in particular warns consumers against injudicious entering into contractual relations.
Key words Arbitration, the arbitral tribunal, arbitrator, legal relationship, parties dispute, arbitration award, order, law.
OBSAH
Úvod ............................................................................................................................ 7 1. Rozhodčího řízení a jeho druhy .............................................................................. 8 1.1. Definice rozhodčího řízení ............................................................................. 8 1.2. Teoretické koncepce rozhodčího řízení.......................................................... 8 1.3. Vhodnost rozhodčího řízení ......................................................................... 10 1.4. Druhy rozhodčího řízení............................................................................... 12 1.4.1. Rozhodčí řízení institucionální a ad hoc ................................................... 13 1.4.2. Fakultativní a obligatorní rozhodčí řízení ................................................. 13 1.4.3. Řízení bez předstupně a s předstupněm .................................................... 14 1.4.4. Rozhodčí řízení on-line ............................................................................. 14 2. Prameny rozhodčího řízení ................................................................................... 16 3. Arbitrabilita ........................................................................................................... 18 3.1. Negativní vymezení arbitrability .................................................................. 18 3.2. Sporné oblasti arbitrability ........................................................................... 19 4. Rozhodčí smlouva ................................................................................................. 20 4.1. Pojem a význam ........................................................................................... 20 4.2. Závaznost rozhodčí smlouvy ........................................................................ 20 4.3. Typy rozhodčích smluv ................................................................................ 21 4.4. Povaha rozhodčí smlouvy ............................................................................ 22 4.5. Obsah a náleţitosti rozhodčí smlouvy .......................................................... 23 4.6. Zánik rozhodčí smlouvy ............................................................................... 24 5. Osoba rozhodce ..................................................................................................... 26 5.1. Určení, jmenování a vyloučení osoby rozhodce .......................................... 27 6. Stálé rozhodčí soudy ............................................................................................. 30 6.1. Stálé rozhodčí soudy v ČR ........................................................................... 30 6.2. Arbitráţní centra ........................................................................................... 31 7. Stadia rozhodčího řízení ....................................................................................... 32 7.1. Zahájení řízení .............................................................................................. 32 7.2. Průběh rozhodčího řízení.............................................................................. 32 7.3. Ukončení rozhodčího řízení ......................................................................... 34 7.3.1. Rozhodčí nález .......................................................................................... 35 7.3.2 Usnesení ..................................................................................................... 36 7.4. Smír .............................................................................................................. 36 7.5. Přezkum rozhodčího nálezu v rámci rozhodčího řízení ............................... 36 7.6. Právní moc a vykonatelnost ......................................................................... 37 7.6. Zrušení rozhodčího nálezu soudem .............................................................. 37 7.7. Výkon rozhodnutí ......................................................................................... 38 7.7.1. Zastavení výkonu rozhodčího nálezu ........................................................ 39 Závěr ......................................................................................................................... 42 Seznam pouţité literatury ......................................................................................... 44
Úvod Tato bakalářská práce se zabývá Rozhodčím řízení v České republice. Do roku 1995 bylo v České republice, resp. v bývalém Československu, nástrojem k řešení sporů vzniklých výhradně z mezinárodního obchodu (zákon č. 98/1963 Sb.) . Aţ zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, který nabyl účinnosti 1.1.1995, umoţnil, aby rozhodčí řízení vstoupilo i do sporů vnitrostátních. A stalo se častým nástrojem mimosoudního řešení u těch sporů, u kterých to zákon umoţňuje. Poměrně velké mnoţství případů, kdy byl případný spor řešen tímto způsobem, však ukázalo na výrazné nedostatky v našem právním sytému. Samotný zmiňovaný zákon měl značné
mezery,
aktuálnost
a
úroveň
dalších
právních
předpisů
s ním
rovněţ
nekorespondovaly. V souvislosti s rozhodčím řízením se rovněţ potvrdilo, ţe cesta do pekla je vydláţděna dobrými úmysly. Mnoho subjektů systémově vyuţívalo, či spíše zneuţívalo, této moţnosti k tomu, aby z věřitelů získali větší profit, neţ jaký by plynul z řádného plnění smlouvy. Mnoho případů tak musely stejně řešit obecné soudy, které ve většině případů i přes morální konflikt, musely dát za pravdu věřitelům. Efekt sníţení zátěţe soudů při řešení majetkových sporů byl tedy niţší, neţ zákonodárce předpokládal. S postupujícím časem tak bylo zřejmé, ţe původní právní úprava rozhodčího řízení je nedostatečná. Zákon o rozhodčím řízení byl od roku 1995 aţ do tzv. euronovely – 19/2012 Sb. novelizován pouze jednou. Aţ tato jeho novelizace odstranila největší a nejzásadnější nedostatky. Cílem této bakalářské práce je analyzovat vývoj a význam rozhodčího řízení v České republice po roce 1995, popsat jeho výhody a nevýhody, tak jak se měnily s jeho legislativními a změnami. Dále se zaměřuje na problematická témata, jako jsou spotřebitelské smlouvy, arbitráţní centra a důleţitost ochrany spotřebitele v rozhodčím řízení. V této souvislosti rovněţ upozorňuje na nízké právní povědomí občanů České republiky, které způsobuje újmu nejen jim, ale i celé společnosti.
7
1. Rozhodčího řízení a jeho druhy V této kapitole je definován pojem rozhodčí řízení a jeho druhy. Dále je porovnáno rozhodčí řízení s řízením před obecným soudem a rozebrány jeho výhody a nevýhody. 1.1. Definice rozhodčího řízení Rozhodčí řízení je jeden z mimosoudních způsobů řešení sporů, který mohou strany sporu pouţít jako alternativu k běţnému soudnímu řízení. Mezi další moţnosti patří například konciliace a mediace, dále expertízy, minitrial, negociace a další. Na rozdíl od nic však rozhodčí řízení jako jediné končí rozhodnutím třetí nestranné a nezávislé osoby a je pro strany sporu závazné. „Rozhodčí řízení může být definováno jako dobrovolné postoupení řešení sporu neutrální třetí straně, rozhodcům či rozhodčímu soudu (tj. soukromým osobám či nestátní instituci), která vydá po provedeném řízení závazné a vykonatelné rozhodnutí. Mezinárodní rozhodčí řízení či mezinárodní obchodní arbitráž je způsob řešení sporů o majetkové nároky vzniklé z provádění mezinárodního (obchodního) styku mezi fyzickými či právnickými osobami“.1 Českým vnitrostátním pramenem je zákon. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Ten v § 1 odst. 1 stanoví: „Tento zákon upravuje rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci a výkon rozhodčích nálezů“. Existuje více výkladů a pohledů na rozhodčí řízení, které postupem času daly vzniknout několika teoretickým koncepcím.
1.2. Teoretické koncepce rozhodčího řízení Odborná literatura nejčastěji pracuje se čtyřmi teoriemi neboli doktrínami, které vymezují podstatu rozhodčího řízení. Všechny společně řeší vazbu státu k rozhodčímu řízení, ale jeho role a role stran sporu jsou vnímány rozdílně.
1
Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 42
8
a) smluvní teorie – tato teorie vidí základ a původ rozhodčího řízení výhradně ve smlouvě a autonomii stran. Klasická smluvní teorie považuje rozhodce za stran, který zjišťuje obsah dohody mezi stranami, a rozhodčí nález má mít smluvní povahu. Moderní smluvní teorie konstatuje, že rozhodčí řízení jako takové ze smlouvy vychází, rozhodčí nález však již nikoliv.2 Ústavní soud České republiky se k této teorii přiklonil ve svém usnesení se sp. zn. IV.ÚS 174/02 ze dne 15.7.2002, kdy dospěl k závěru, ţe: „Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je činností narovnávající ve smyslu § 585 OZ. Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřili. Rozhodčí nález nevydává rozhodčí soud, ale rozhodci. Je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen.“3 Tento názor Ústavního soudu rozpoutal ve své době značnou vlnu kritiky. b) jurisdikční teorie – tato teorie se v podstatě staví do opozice teorii smluvní. V jejím pojetí je pravomoc rozhodců delegovaná státem a ne smlouvou mezi stranami. Podle ní má stát pravomoc regulovat a kontrolovat všechna rozhodčí řízení realizovaná v jeho jurisdikci. Rozhodčí řízení je v pojetí této teorie řízením sporným a rozhodci vykonávají rozhodčí činnost tím, ţe nalézají právo na základě pravomoci delegované státem.4 c) teorie smíšená – tato teorie hledá kompromis mezi dvěma předchozími teoriemi. „V této teorii dochází k propojení obou prvků, které jsou předchozími teoriemi považovány za základ pravomoci rozhodčího řízení, tedy dohody stran, tj. vůle stran podrobit jejich spor rozhodčímu řízení, a delegace pravomoci státem, resp. vůle státu tuto pravomoc rozhodcům
2
Bělohlávek, A., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2004, s. 14 3 Pecha. R., K právní povaze rozhodčích nálezů. Bulletin advokacie, 2003, č.5, s. 42 4 Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2004, s. 16
9
propůjčit. Existují názory, které tvrdí, že tato teorie nikterak neřeší podstatu rozhodčího řízení, ale že problém pouze popisuje“5 d) autonomní teorie – teorie, která všechny předchozí odmítá a jen v několika málo souvislostech se shoduje s teorií smluvní. „Právní podstata rozhodčího řízení se má podle autonomní teorie odvíjet od potřeb a představ účastníků. Účinkem této teorie je konstatování denacionalizace rozhodčího řízení a toho, že vůle stran je základním řídícím prvkem rozhodčího řízení a nemůže být určena právem žádného státu.“6
1.3. Vhodnost rozhodčího řízení Rozhodčí řízení stojí vedle řízení soudního jako alternativní varianta řešení sporů. Obě moţnosti mají při vzájemném srovnání řadu výhod ale i řadu nevýhod. Pro strany sporu je tedy zásadní, aby se s přihlédnutím k moţným výhodám či nevýhodám rozhodli, jaký způsob bude nejvhodnější při řešení konkrétního sporu, který mezi nimi jiţ vznikl nebo můţe vzniknout v budoucnosti. Nejvýznamnější výhodou rozhodčího řízení proti soudnímu sporu je rychlost. Trvání rozhodčího řízení je sice ovlivněno více faktory, ale netrpí tolik na striktní lhůty a přetíţenost soudů. Můţe být samozřejmě omezena například řádem stálého rozhodčího soudu, ale právě řád Rozhodčího soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární Komoře České republiky umoţňuje vedení tzv. urychlené rozhodčí řízení. 7 Zásadní vliv na rychlost a průběh rozhodčího řízení má volba osoby rozhodce, například takového, který nemá aktuálně k projednávání ţádný další spor. Ten se tak na jejich věc můţe intenzivněji soustředit a přispět ke zkrácení délky řízení. Další výhodou, která hovoří ve prospěch rozhodčího řízení ve srovnání se soudním sporem, je jeho jednoinstančnost a omezenost opravných prostředků. Zákon sice dává všem stranám sporu moţnost přezkoumání rozhodčího nálezu i jinými rozhodci, ale tato moţnost je vyuţívána jen výjimečně. 5
Raban, P.: Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2004, s. 43 6 Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 57 7 § 27a Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (pro vnitrostátní i mezinárodní spory)
10
Další plus pro rozhodčího řízení jsou rovněţ obecně předpokládané niţší náklady, přestoţe bychom určitě našli výjimky. Nejzásadnější výhodou rozhodčího řízení je určitě moţnost uplatňování svobodné vůle stran. Strany si mohou vybírat místo vedení sporu, kolik bude rozhodců, kteří to budou, stálého rozhodce, rozhodce ad hoc. Mají moţnost ovlivnit pravidel rozhodčího řízení. Lze aktivně ovlivnit náklady řízení. Na rozdíl od sporu vedeného před soudem můţeme hovořit o jisté míře neformálnosti, která tolik nesvazuje při zjišťování skutečného stavu věci, důkazů apod. Rozhodčí řízení je neveřejné a umoţňuje tak účastníkům skrýt před veřejností a konkurencí citlivé informace osobního či obchodního charakteru. V podstatě se kromě zainteresovaných stran nikdo nemusí o probíhajícím rozhodčím řízení dozvědět. Rovněţ uznávání a výkon zahraničních rozhodčích nálezů v České republice a naopak je díky Newyorské úmluvě8 snazší a jistější neţ u rozhodnutí obecných soudů a není tak těsně vázáno na konkrétní stát. Komplikací však v mezinárodním měřítku můţe být rozdílnost úprav arbitrability (arbitrabilitu vysvětluje kap. 3 této práce) sporu v jednotlivých státech. Můţe tak nastat situace, ţe spor bude ve státě vedení sporu arbitrabilní, ale uţ tomu tak nebude ve státě nuceného výkonu rozhodčího nálezu. Tuto problematiku je nutné trochu podrobněji rozvinout. Od 1.1.2014 došlo se zákonem č.91/2012 Sb., zákonem o mezinárodním právu soukromém (NZMPS) k výrazným změnám v souvislosti s řízeními s mezinárodním prvkem. NZMPS nově kolizně upravuje rozhodčí řízení, jeho uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů. Úprava rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem se vyjmula ze zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Přípustnost rozhodčí smlouvy se tak posuzují podle českého právního řádu. Její ostatní náleţitosti se posuzují podle právního řádu státu, ve kterém má být rozhodčí nález vydán, jak najdeme v § 117 odst. 1 NZMPS. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro spor. Pokud si strany právo nezvolí, určí ho rozhodci na základě ustanovení NZMPS. Rozhodcem můţe být i cizinec, pokud je ve státě, jehoţ je občanem, k takovému jednání právně způsobilý. Tím je způsobilý k právním jednáním i podle českého právního řádu. Je-li zaručena vzájemnost, budou rozhodčí nálezy vydané v cizině v České republice uznány a vykonány jako rozhodčí nálezy české a to bez vyslovení zvláštního rozhodnutí. Cizí rozhodčí nález se uznává (podle § 120 a 121 NZMPS) přihlédnutím k němu, jako by šlo o rozhodčí nález tuzemský.
8
Vyhláška 74/1959 Sb. ze dne 6. listopadu 1959 o Úmluvě o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (Newyorská úmluva)
11
Na rozdíl od nálezu se výkon rozhodnutí cizího rozhodčího nálezu nařizuje rozhodnutím českého soudu a je potřeba ho odůvodnit. Velmi důleţitý prvek je zakotvení mezinárodní ochrany spotřebitele v rozhodčím řízení do NZMPS přijatá novelou č. 19/2012 Sb.
Existují rovněţ i důvody pro klasickou soudní při, jelikoţ rozhodčí řízení přináší i moţné nevýhody. Rozhodci nerozhodují vţdy jednotně, nejsou vázáni judikaturou a je jen obtíţné dopředu odhadovat výsledek rozhodčího řízení. Neexistují ţádné rozhodčí soudy vyššího stupně, které by sjednocovaly právní názory jednotlivých rozhodců a stálých rozhodčích soudů. I tento stav však lze obrátit ve výhody výhodu, kdyţ si strany si mohou zvolit takového pro ně vhodného rozhodce či stálý rozhodčí soud, pokud jejich rozhodovací praxi znají a je jim blízká a předpokládají, ţe výhodná. Výraznou nevýhodou je to, ţe rozhodci nevládnou donucovací pravomocí. Ochota stran spolupracovat zásadně ovlivňuje průběh rozhodčího řízení. „Pokud pak na tom bude mít jedna ze stran zájem, může rozhodčí řízení protahovat.“ 9 Další praxí ověřenou problematickou otázkou je nestrannost rozhodců. Nestrannost rozhodce sice předpokládáme pro řádný a spravedlivý průběh rozhodčího řízení, ale ve skutečnosti se však často vyskytují případy, kdy jedna strana sporu, většinou ta ekonomicky silnější a právně zběhlejší, nechává rozhodovat všechny své spory u jediného rozhodce, o jehoţ nestrannosti lze tak snadno pochybovat. V České republice i jinde ve světě typicky spory ze spotřebních smluv byly jen výjimečně vedeny jiným způsobem. Spotřebitel se však jiné moţnosti z neznalosti vzdával jiţ při podpisu smlouvy dopředu. Těţko si představit rozhodnutí v neprospěch bohatšího subjektu, ze kterého má rozhodce dlouhodobý a větší profit. Výraznou nevýhodu dále představuje fakt, ţe rozhodce na rozdíl od soudce nemůţe vydat předběţné opatření. Pak je třeba kombinovat a s předběţným opatřením se obrátit na obecný soud. 1.4. Druhy rozhodčího řízení Jak vyplývá z předchozího textu, existuje více druhů rozhodčích řízení rozdělených podle několika kritérií: 9
Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 63
12
rozhodčí řízení ad hoc - rozhodčí řízení před stálými rozhodčími soudy (řízení institucionální) rozhodčí řízení fakultativní - rozhodčí řízení obligatorní rozhodčí řízení bez předstupně - rozhodčí řízení s předstupněm rozhodčí řízení bez časového omezení - rozhodčí řízení s časovým omezením a rozhodčí řízení on-line. 1.4.1. Rozhodčí řízení institucionální a ad hoc Jde o základní dělení a vychází z § 2 odst. 1 ZRŘ, dle kterého si strany mohou dohodnout, ţe vzniklý spor bude rozhodovat buď jeden či více rozhodců, takové řízení je označováno jako řízení ad hoc, nebo stálý rozhodčí soud, kdy je takové řízení označováno jako institucionální. Základní rozdíl spočívá v tom, ţe při rozhodčím řízení ad hoc je vybrán rozhodce nebo rozhodčí senát pouze k vyřešení konkrétního sporu a jejich výběr je pouze v rukou stran při dodrţení právních předpisů. Institucionální řízení probíhá před rozhodčím soudem, který má své sídlo, statut a orgány, jasně formulovaná pravidla o řízení a nákladech a relativně stálý personální aparát. Řízení ad hoc poskytuje určitě vyšší míru svobody, institucionální zase větší jistotu a to i do budoucna. 1.4.2. Fakultativní a obligatorní rozhodčí řízení Fakultativní rozhodčí řízení, jak říká vlastní název, je řízení ryze dobrovolné, jelikoţ závisí na ochotě a shodě stran sporu, jakým způsobem ho chtějí projednat a jestli právě formou rozhodčího řízení. Obligatorní rozhodčí řízení je naopak takové řízení, kdy ţádná dohoda není potřeba a zahajuje se na základě nějakého existujícího a závazného dokumentu jako je například vnitrostátní předpisu, mezinárodní smlouva apod. Ţalobce podá podnět u příslušného rozhodce nebo u stálého rozhodčího soudu a ţalovaný je pak povinen se takovému rozhodčímu řízení podrobit. V České republice není obligatorní rozhodčí řízení upraveno ţádným právním předpisem a nejčastěji je vyuţíváno jako jedna z moţností řešení sporů vzniklých z investic mezi fyzickými a právnickými osobami - investory a státy, na jejichţ území investují, postavená na existenci bilaterálních mezinárodních smluv o ochraně a podpoře investic.
13
1.4.3. Řízení bez předstupně a s předstupněm Rozhodčí řízení můţe být „čisté“, tedy řízení bez nezbytného předstupně a rozhodčí řízení s předstupněm. Strany si mohou jako předstupeň rozhodčího řízení zvolit mediaci, při které se pomocí mediátora snaţí nalézt oboustranně přijatelný kompromis.
1.4.4. Rozhodčí řízení on-line Rozhodčí soud při Hospodářské Komoře České republiky a Agrární komoře České republiky zavedl v roce 2004 moţnost vedení rozhodčího řízení on-line neboli pomocí prostředků elektronické komunikace. V Obchodním věstníku zveřejněn Zvláštní dodatek Řádu pro rozhodčí řízení on-line (tzv. Řád on-line). Jeho účelem je podle § 1 tohoto řádu umožnění rozhodčího řízení a rozhodování sporů prostřednictvím internetu v případě, že tak strany sjednaly a podrobily se Řádu on-line. 10 Podání je tedy moţno provádět elektronickou formou, další řízení je rovněţ vedeno elektronicky. Stejně tak je vydán rozhodčí nález. Zahájení sporu elektronicky však automaticky neznamená celý jeho elektronický průběh. Často ţalovaná strana není způsobilá zúčastnit se sporu tímto způsobem a soudce rovněţ můţe usoudit, ţe tato forma neumoţňuje řádné prošetření věci, objasnění skutkového stavu a posouzení. Rozhodce potom vydá usnesení o vedení sporu standardním způsobem. Je však především na stranách, aby předem dostatečně zvážili, zda se vedení rozhodčího řízení on-line hodí pro spor, jenž mezi nimi již vzniknul nebo, který by mezi nimi mohl v budoucnu vzniknout. 11 Rozhodčí nález z řízení on-line je vydaný tak, ţe je uveřejněn rozhodčím soudem na sudišti. Tímto dnem se povaţuje za vydaný. Sudištěm je v takovém případě internetová stránka, která je zřízena k vedení konkrétního sporu. Na tomto virtuálním místě je umoţněn stranám přístup k dokumentu 30 kalendářních dní ode dne zveřejnění rozhodčího nálezu, poté se stránka znepřístupní. Datum zveřejnění je obsaţeno jak v rozhodčím nálezu, tak v e-mailu, kterým rozhodce zveřejnění rozhodčího nálezu stranám oznamuje. Místo vydání nálezu je sídlo
10
Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky [online zdroj], dostupný na http://www.soud.cz/rady/zvlastni-dodatek-radu-pro-rozhodci-rizeni-on-line-2007 [cit. 2015-4-24] 11 Bělohlávek, A.: Řád pro rozhodčí řízení on-line [online zdroj]. Praha, 23. července 2007, dostupný z http://pravniradce.ihned.cz/c1-14665510-rad-pro-rozhodci-rizeni-on-line [cit. 2015-4-24]
14
Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR. Na ţádost účastníka je nález vydán i v listinné podobě. Pravost rozhodčího nálezu je stvrzena podpisy tajemníka a rozhodce. Rozhodčí řízení on-line neumoţňuje moţnost zrychleného jednání a moţnost sníţení poplatku při projednání věci bez ústního jednání. Jinak jsou pravidla o poplatcích v podstatě stejná jako pravidla o poplatcích pro rozhodčí řízení vedené standardním způsobem.
15
2. Prameny rozhodčího řízení Hlavním pramenem pro rozhodčí řízení v České republice je především zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (ZRŘ). Tento zákon upravuje celý průběh rozhodčího řízení od zahájení aţ po vydání rozhodčího nálezu, jeho výkon i jeho případné zrušení. Dalšími prameny rozhodčího řízení jsou dále ústavní zákony, tedy právní předpisy nejvyšší právní síly, ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky a ústavní zákon č. 2/993 Sb., Listina základních práv a svobod. V nich totiţ najdeme v souvislosti s rozhodčím řízením právo na spravedlivý proces. Rovněţ lze jako pramen přiměřeně na rozhodčí řízení pouţít ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), s odkazem na § 30 ZRŘ. K aplikaci OSŘ se totiţ vyjádřil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku se spisovou značkou 32 Odo 1528/2005 ze dne 25.4.2007, ve kterém stanoví, ţe: „Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Ono přiměřené znamená
především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení.“ 12 Jelikoţ ZRŘ například neupravuje náleţitosti rozhodčího nálezu, uvádí Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku § 157 OSŘ, který náleţitosti rozsudku stanovuje. Další zákony, které jsou povaţovány za prameny rozhodčího řízení: - zákon č. 301/1992 Sb. o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky - zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - zákon č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém - zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu - zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách
12
Rozhodčí soud při IAL SE [online zdroj], dostupný na http://www.rozhodcisoud.net/cz/sekce/k-poucovacipovinnosti-dle-118a-o-s-r-v-rozhodcim-rizeni 252, [cit. 2015-4-24]
16
Rovněţ je důleţité uvést vzorový zákon UNCITRAL pro mezinárodní obchodní arbitráţ, který představuje vzor úpravy nebo přehled moţných řešení určitého problému, jímţ se mohou národní zákonodárci inspirovat. 13 Komise UNCITRAL byla zaloţena v roce 1966 na základě rezoluce Valného shromáţdění OSN. Výraznou váhu mají také řády stálých rozhodčích soudů. Zvláště pak Řády Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky Existuje jeden pro spory vnitrostátní a druhý pro spory mezinárodní. Dále jsou to Pravidla o nákladech a Pravidla pro rozhodčí řízení on-line. Nesmíme také zapomenout na vyhlášené mezinárodní smlouvy, jejichţ pouţití je v souladu s ustanovením čl. 10 Ústavy České republiky, pokud k jejich ratifikaci dal Parlament ČR souhlas, a jimiţ je pak Česká republika vázána a mají přednost před vnitrostátními zákony. Mezi takové nejvýznamnější mezinárodní smlouvy, které se vztahují se k rozhodčímu řízení, patří: - Newyorská úmluva o uznání a výkonu rozhodčích nálezů (č. 74/1959 Sb.), která jiţ byla zmíněna v předchozím textu - Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráţi (č. 176/1964 Sb.) - Washingtonská úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států (č. 420/1992 Sb.)
13
Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 91
17
3. Arbitrabilita „Arbitrabilita je okruh právních vztahů, ve kterém si státní moc nevyhradila právo rozhodovat výlučně státními soudy (popřípadě jinými svými orgány) a připustila tedy, aby spory byly rozhodovány i rozhodci, pokud si tak strany ujednají.“ 14 Arbitrabilita je vymezena v ZRŘ v § 2 v odstavcích 1 a 2, které říkají, ţe se v rámci rozhodčího řízení mohou řešit výhradně spory majetkové, které by jinak spadaly do kompetence soudů. Jelikoţ však termín „majetkový spor“ není v našem právním řádu definován, existují jeho různá vymezení. Ta se však v zásadě shodují, ţe jednak o spory, kde je předmětem přímo peněţní částka, a také o spory, které se týkají nároků penězi ocenitelných. Majetkové spory nejčastěji vyplývají z občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, například jde o porušení smlouvy o dílo, kupní smlouvy, úvěrové smlouvy, leasingové smlouvy apod. Rozhodčí řízení je také poměrně často uţíváno v oblasti pracovního práva. Pracovněprávní vztah je také zaloţen na majetkovém základě. V podstatě na obou stranách je určen k získání finančních prostředků v rámci přerozdělování zisku a to i v případě, ţe spor má na první pohled jiný cíl (např. výpověď z pracovního poměru). 3.1. Negativní vymezení arbitrability ZRŘ negativně vymezuje (§2, odst. 1), u kterých sporů nepřipouští jejich řešení formou rozhodčího řízení. Mezi tyto spory však nepatří všechny takové spory, které vznikly v souvislosti s výkonem rozhodnutí a také spory incidenční spory. 15 Dále jsou to spory veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízení zřízených podle zvláštního právního předpisu. 16 Můţeme rozlišovat arbitrabilitu objektivní a subjektivní. Zatímco arbitrabilita objektivní je vymezena právem státu, u arbitrability subjektivní si strany mohou sami zmenšit okruh vztahů v rozhodčí smlouvě. 14
RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2004. str. 73 15 Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů 16 Zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů
18
3.2. Sporné oblasti arbitrability Jsou však oblasti, kde je určení arbitrability diskutabilní a nejednoznačné. Do skupiny takových sporů patří určovací spory. Základním argumentem odpůrců arbitrability určovacích sporů je to, ţe objektivně nelze u určení stavu skutečnosti uzavřít smír. „Určovací spory jsou tedy arbitrabilní, nikoliv však samy o sobě; musí splňovat ostatní znaky, jež jsou pro arbitrabilnost vyžadovány. Musí jít o určení práv k majetku či s převážným majetkovým dopadem, musí jít o věc spadající do pravomoci soudu (občanského) a nesmí jít o věci z pravomoci rozhodčího řízení vyloučené.“ 17 Další sporné oblasti arbitrability jsou např. právo cenných papírů, autorská a průmyslová práva, koncernové právo, soutěţní právo atd.
17
RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha: Nakladatelství C.H.. Beck, 2004. str. 80
19
4. Rozhodčí smlouva Tato kapitola se zabývá základním dokumentem v rozhodčím řízení, kterým je rozhodčí smlouva. 4.1. Pojem a význam Sama arbitrabilita k aplikaci rozhodčího řízení nestačí. Řešení sporu v rozhodčím řízení je podmíněno existencí rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva je vzájemná dohoda smluvních stran. Podle ní bude rozhodováno o jiţ existujících nebo v budoucnu vzniklých sporech rozhodovat rozhodčí řízení, jak vyplývá z § 2, odst. 3 ZRŘ. Definice rozhodčí smlouvy najdeme v §2 ZRŘ, odst. 1: „Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání by byla jinak dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců nebo stálý rozhodčí soud.“ 18 Rozhodčí smlouva je platná, pokud obsahuje projevy vůle stran k řešení sporů v rozhodčím řízení. Dále musí být uzavřena stranami, které jsou k jejímu uzavření způsobilé, tedy pokud se jedná o osoby svéprávné na základě § 15 NOZ. Svéprávnost fyzické osoby vzniká v 18-ti letech (ev. v 16-ti letech). Právní úkony za právnické osoby činí statutární orgány. K platnosti musí rozhodčí smlouva splňovat určité formální a obsahové náleţitosti. Předchozí odstavce lze shrnout: „Základní podmínkou svěření rozhodování do pravomoci rozhodců je jednak skutečnost, že právní řád takovou delegaci jurisdikční výsosti státu na soukromoprávní subjekty umožňuje a dále platná rozhodčí smlouva.“ 19 4.2. Závaznost rozhodčí smlouvy Rozhodčí smlouva je závazná pouze pro její strany. Není tedy většinou moţné, aby zavazovala i jiné osoby. Zákon však stanovuje výjimky. Rozhodčí smlouva je také závazná pro právní nástupce stran (§ 2 odst. 5 ZRŘ). Není podstatné, jestli nástupnictví vzniklo univerzální sukcesí (např. dědictví) nebo singulární sukcesí (nejčastěji postoupením pohledávky). Další moţností je prohlášení konkurzu na jednu ze stran rozhodčí smlouvy, kdy se však nejedná o právní nástupnictví v pravém slova smyslu. Podle judikatury Nejvyššího 18
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ze dne 1. listopadu 1994; Část první, §2, odst. 1 19 Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2004, s. 33
20
soudu (sp.zn. 29 Odo 1051/2004 ze dne 28.4.2005) se rozhodčí smlouva vztahuje i na správce majetkové podstaty. To však neplatí v případě, kdy takovou situaci strany v rozhodčí smlouvě výslovně vyloučí, coţ lze podle § 2 odst. 5 ZRŘ. 4.3. Typy rozhodčích smluv Existuje více typů rozhodčích smluv, které rozdělujeme podle několika kritérií. Můţe jít o časový okamţik, o to, kde je rozhodčí smlouva uzavírána. Další kritérium je charakter sporu, nebo to, jestli rozhodčí doloţka určuje k rozhodování sporu stálého či stálé rozhodce nebo rozhodce ad hoc. V praxi jsou nejběţnější tyto tři základní typy rozhodčích smluv: a) Smlouva o rozhodci – taková rozhodčí smlouva je uzavírána aţ v době, kdy spor vzniknul a dopadá tak na tento konkrétní spor. b) Rozhodčí doložka - předmětem u tohoto typu rozhodčí smlouvy je takový spor, který v budoucnosti teprve můţe vzniknout z nějakého právního vztahu. Rozhodčí doloţka tedy předchází okamţik vniku sporu. Do 31.3.2012 mohla být rozhodčí doloţka přímo součástí tzv. smlouvy hlavní. To od 1.4.2012 s novelou 19/2012 Sb. moţné není. Rozhodčí doloţky se totiţ staly generátorem exekučních titulů obzvlášť u spotřebních smluv mezi občanem a podnikatelem. Rozhodčí doloţka musí být sepsaná zvlášť na samostatném papíře jako samostatná smlouva, aby si občan uvědomil existenci této moţnosti řešení případného sporu a lépe domyslel před podpisem moţné důsledky. Ty také musí podnikatel včas a řádně klientovi objasnit. Pokud toto nebude dodrţeno, je rozhodčí doloţka neplatná. Doloţka musí rovněţ obsahovat pravdivé, přesné a úplné informace o rozhodci, případně informaci o rozhodování stálého rozhodčího soudu. Dále musí informovat o způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení. Nesmí chybět informace o odměně rozhodce a předpokládaných dalších nákladech, pravidla pro jejich přiznání. Samozřejmě k povinným údajům patří místo konání rozhodčího řízení, způsob doručování nálezu a informaci, ţe pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný. Další výhodou pro spotřebitele je moţnost napadnou nález u obecného soudu, coţ bylo dříve moţné jen u naprostého minima případů. To vylučuje pouţití asymetrické doloţky, která je popsána dále v této kapitole.
21
c) Neomezený kompromis – všeobecné ujednání pro případy, kdy mají strany v úmyslu uzavřít více (teoreticky neomezený počet) smluv a prostřednictvím neomezeného kompromisu se zavazují řešit veškeré moţné spory vniklé z těchto smluv formou rozhodčího řízení. Nemusí tak pořizovat ke kaţdé smlouvě rozhodčí doloţku. Neomezený kompromis je vhodný pro vztahy mezi podnikatelskými subjekty. Někdy se jako další typ rozhodčí smlouvy uvádí tzv. asymetrická doložka. Její specifikum spočívá v tom, ţe jedna strana (zpravidla ta ekonomicky silnější) má právo se obrátit se na obecný soud v případě nesouhlasu s rozhodčím nálezem. Tento typ smlouvy je v české republice platný s výjimkou spotřebních smluv. 4.4. Povaha rozhodčí smlouvy Zde se dostáváme na pole častých diskusí. Existují názory, ţe smlouva má povahu hmotněprávní, procesní nebo smíšenou. Hmotněprávní povahu rozhodčí smlouvy prosazují zejména němečtí teoretici. Označují ji za smlouvu mimoprocesní, protoţe je výsledkem předprocesního, tedy mimorozhodovacího procesu. Rozhodčí smlouva je podle jejich výkladu občanskoprávní smlouva a jako taková náleţí k hmotnému právu a ţádný z jejích projevů se v podstatě do sféry práva procesního nedostane. „Dle smluvní teorie je rozhodčí řízení jako celek ve své podstatě smlouvou.“ 20 Oproti tomu stojí procesněprávní teorie. Ta chápe smysl rozhodčí smlouvy ve vyloučení pravomoci obecných soudů a přesunutí jejich pravomocí k rozhodcům nebo stálým rozhodčím soudům. „Rozhodčí smlouva je totiž právním úkonem, který nezakládá, nemění, ani neruší práva účastníků v hmotněprávní rovině a její následky se tak projeví pouze v procesněprávní sféře.“ 21 Dalším argumentem zastánců procesněprávní teorie je úprava rozhodčí smlouvy v ZRŘ a OSŘ, jelikoţ oba dva předpisy jsou předpisy procesní. Smíšená doktrína dává rozhodčí smlouvě povahu smíšenou. Rozhodčí smlouvě je zastánci této doktríny dáván smluvní základ, ale pohybuje se v prostředí procesního práva.
20
Sklenář Jan, K moţnosti trestněpravní ochrany osoby rozhodce de lege ferenda, [online zdroj], dostupný na http://www.epravo.cz/top/clanky/k-moznosti-trestnepravni-ochrany-osoby-rozhodce-delege-ferenda-30429.html [online zdroj]. [cit. 2015-4-25] 21
Pospíšil, P.: Kdo můţe uzavírat rozhodčí smlouvu? Bulletin advokacie, 2010, č. 12, str. 34
22
4.5. Obsah a náležitosti rozhodčí smlouvy Základní náleţitostí rozhodčí smlouvy je písemná forma. Jiná podoba rozhodčí smlouvy neţ písemná je neplatná. Nezáleţí na prostředku jejího pořízení a způsobu jejího předávání, písemná forma musí být zachována vţdy, tedy i při sjednání telegraficky, dálnopisem, mailem nebo jinými elektronickými datovými prostředky. Rozhodčí smlouva jako kaţdý jiný právní úkon musí splňovat i obecné poţadavky pro právní úkony. Projev vůle musí být učiněn skutečně, váţně a svobodně. Ustanovení rozhodčí smlouvy musí být formulována srozumitelně a určitě. Její předmět musí být moţný a dovolený a strany rozhodčí smlouvy musí být svéprávné. Další náleţitostí rozhodčí smlouvy je arbitrabilita, které je věnována kapitola 3. této práce. Obligatorní náleţitosti rozhodčí smlouvy jsou: -
rozhodce, rozhodci nebo stálý rozhodčí soud
-
způsobu zahájení a forma vedení rozhodčího řízení
-
odměna rozhodce a předpokládané druhy nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidla pro jejich přiznání
-
místo konání rozhodčího řízení
-
způsob doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli
-
informace, ţe pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný
4.5. Neplatnost rozhodčí smlouvy Na rozhodčí smlouvu jsou kladeny poměrně vysoké poţadavky a není zas tak neobvyklé, ţe smlouva můţe být z nějakého důvodu buď sporná, nebo i neplatná. Téměř s jistotou lze říci, ţe některé osoby nesly nebo nesou následky rozhodčího nálezu a jeho výkonu, přestoţe o platnosti jejich smlouvy by šlo s úspěchem pochybovat. Smlouvu, o které jsou pochybnosti, je však potřeba zpochybnit. V podstatě existují dvě moţnosti. První z nich je zpochybnění v rozhodčím řízení námitkou neplatnosti rozhodčí smlouvy. Druhá moţnost spočívá v domáhání se vyslovení neplatnosti rozhodčí smlouvy u obecného soudu. Tato moţnost jiţ byla v předchozím textu zmíněna 4.5.1. Námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy Zpravidla ţalovaná strana vyuţívá moţnost vznesení námitky neplatnosti rozhodčí doloţky v rozhodčím řízení, na jejíţ existenci je rozhodčí řízení zaloţeno. Ţalující strana naopak 23
podáním ţaloby deklaruje svůj pozitivní postoj k platnosti takové rozhodčí smlouvy. Samotné vznesení námitky má z časového pohledu dvě moţnosti vycházející z § 15 odst. 2 ZRŘ: a) námitku lze vznést kdykoliv v průběhu rozhodčího řízení z důvodu nedostatku arbitrability, tedy proto, ţe v dané věci vůbec nebylo moţné rozhodčí smlouvu uzavřít, b) námitku je jinak nutno vznést při prvním úkonu ve věci, pokud je námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy postavena na jiném z ostatních moţných důvodů. Rozhodci mohou zkoumat oprávněnost námitky sami. Výsledek jejich rozhodnutí má formu usnesení podle § 15 odst. 1 ZZŘ. Na základě tohoto ustanovení jsou k posouzení platnosti rozhodčí smlouvy od zahájení rozhodčího řízení oprávněni pouze rozhodci a obecné soudy tak nemohou po celou dobu trvání rozhodčího řízení platnost rozhodčí smlouvy vůbec posuzovat. Význam této skutečnosti tkví v tom, že žádná ze stran nemůže zablokovat rozhodčí řízení podáním žaloby na neplatnost rozhodčí smlouvy u obecného soudu. 22 4.5.2. Řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy před obecnými soudy Jelikoţ stranami sporu mohou být osoby s různým sídlem či bydlištěm, je potřeba si uvědomit, který obecný soud bude ten příslušný. Podle § 41 ZRŘ je příslušným soudem ten, který by byl ve sporu věcně a místně příslušný, kdyby rozhodčí smlouva neexistovala. V § 106 odst. 3 dále najdeme úpravu vztahů mezi řízením o neplatnosti rozhodčí smlouvy před obecnými soudy a jiţ zahájeným rozhodčím řízením. Obecný soud přeruší řízení do té doby, neţ bude rozhodnuto v samotném rozhodčím řízení.
4.6. Zánik rozhodčí smlouvy Rozhodčí smlouva jako kaţdá jiná smlouva můţe zaniknou nebo být zrušena z několika důvodů. Strany mohou po vzájemné dohodě kdykoliv po uzavření rozhodčí smlouvy tuto smlouvu zrušit. Dohoda o zrušení však musí mít písemnou formu. Pokud byla rozhodčí smlouva uzavřena na dobu určitou, zaniká uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Rozhodčí smlouva, která má podobu smlouvy o rozhodci v řízení ad hoc zaniká, jestliţe rozhodce, který
22
Klein, B., Doleček, M.: Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a.s., 2007, str. 32
24
byl jmenován, tuto funkci odmítne, nemá nebo přijde o způsobilost pro výkon takové funkce nebo pokud vybraný rozhodce zemře. Rozhodčí smlouva samozřejmě zaniká, jestliţe byl vydán rozhodčí nález či byl uzavřen smír, který vyřešil veškeré sporné vztahy vzniklé ze vztahu a dotčené rozhodčí smlouvou. V předchozích odstavcích bylo popsány situace, za kterých je moţno dosáhnout neplatnosti rozhodčí smlouvy. Pokud se strany na neplatnosti shodnou, smlouva zaniká. Stejně tak zaniká celá smlouva, pokud byl zrušen jiţ vyslovený rozhodčí nález z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nebo rozhodčí smlouva zaniká pravomocným rozhodnutím obecného osudu, který vysloví její neplatnost.
25
5. Osoba rozhodce ZRŘ v § 4 odst. 1 říká, ţe „Rozhodcem může být občan České republiky, který je zletilý, bezúhonný a plně svéprávný, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak.“ Tím zvláštním předpisem je například § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů a ještě § 4 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z nich vyplývá, ţe soudce českého soudu nemůţe vykonávat funkci rozhodce. Rozhodcem můţe být i cizinec, jestliţe je podle práva státu, ve kterém je občanem, způsobilý k právním úkonům. Ale postačí, je-li způsobilý k právním úkonům podle našeho práva. Pokud se vrátíme k výše citovanému ZRŘ: „rozhodcem může být občan“ je evidentní, ţe rozhodcem můţe být výhradně fyzická osoba. „Vedle toho, že rozhodují v rozhodčím řízení rozhodci, umožňuje právo, aby strany předložily spor k rozhodnutí v rozhodčím řízení i stálému rozhodčímu soudu, jehož povaha jako právnické osoby se předpokládá, resp. nevylučuje.“ 23 Český právní řád překvapivě nestanovuje ţádnou speciální kvalifikaci pro výkon funkce rozhodce, ţádné odborné vzdělání nebo právnickou praxi. Ještě překvapivěji ji nestanovuje ani Evropská, ani Newyorská úmluva či vzorový zákon UNCITRAL. Pouze ve Washingtonské úmluvě v části o seznamech rozhodců najdeme poţadavky na vysokou morální kvalitu a odbornost v právu. Tato skutečnost stranám dává jistou volnost ve výběru rozhodce, kdy bychom očekávali specialisty nebo znalce v daných oborech. V mnoha případech z let minulých bylo toto očekávání naivní. Z těchto důvodů je velice podstatné, aby si strany (zvláště ta, které je rozhodce podsouván, tedy spotřebitel) zváţily volbu osoby rozhodce obzvlášť pečlivě a zodpovědně. Záměrná volba nekvalifikovaného rozhodce nejspíš nesignalizuje poctivé záměry strany, která ho navrhuje. ZRŘ v §8 v podstatě vyţaduje po rozhodci, aby byl osobou nepodjatou, která není tedy nijak zainteresovaná na výsledku sporu a to i v případě, ţe se na této osobě strany dohodly. Pokud by tomu tak nebylo, byl by rozhodce vyloučen z projednávání věci přímo ze zákona. Jestliţe jsou jmenováním rozhodce pověřeny rozhodčí soudy, přikazuje jim zákon přihlíţet ke všem
23
RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha: Nakladatelství C.H.. Beck, 2004. str. 89
26
předpokladům, aby rozhodování bylo nezávislé a nestranné. Rozhodci jsou rovněţ povinni zachovávat mlčenlivost, pokud nejsou této povinnosti zproštěni. 5.1. Určení, jmenování a vyloučení osoby rozhodce Konkrétní osoby rozhodců si mohou strany určit jiţ v rozhodčí smlouvě. Konečný počet rozhodců musí být zásadně lichý. Varianta s konkrétními osobami rozhodců se vyuţívá nejčastěji u sporů jiţ existujících v podobě smluv o rozhodci. Určit konkrétního rozhodce pro spor, který existuje jen potenciálně a můţe nastat i za několik let, představuje riziko pro platnost smlouvy a proveditelnost rozhodčího řízení. Konkrétně jmenovaný rozhodce můţe ta tuto dobu zemřít, vzdát se funkce či pozbýt svéprávnost. Způsob, jakým bude počet a osoby rozhodců určeny lze domluvit ve smlouvě. Pokud tyto údaje rozhodčí smlouva neobsahuje, kaţdá ze stran sporu jmenuje jednu osobu rozhodce a tito si společně zvolí třetího, předsedajícího rozhodce. Jestliţe se jmenovaní rozhodci na předsedajícím rozhodci nedohodnou v zákonné lhůtě a pokud se strany sporu nedohodnou jinak, jmenuje předsedajícího rozhodce soud. V institucionálním rozhodčím řízení si strany zpravidla vybírají rozhodce z listiny rozhodců, které rozhodčí soudy vedou. Stálé rozhodčí stanovují podmínky pro zápis na listinu rozhodců ve svých řádech a statusech. Některé vyţadují v duchu Washingtonské úmluvy k zápisu na listinu rozhodců, aby ţádající osoba měla osvojenou způsobilost pro funkci rozhodce a aby její znalost práva, zkušenosti, vědomosti a osobní předpoklady zaručovaly řádný, spravedlivý a úspěšný výkon funkce rozhodce. Listina rozhodců obsahuje zpravidla takové rozhodce, které soud ověřil a doporučuje. Není povinností stran vybírat rozhodce pouze z takového seznamu. Ty si mohou vybrat libovolného rozhodce, ale taková osoba musí splňovat podmínky určené daným soudem pro zápis do listiny rozhodců a soud ji musí potvrdit. Samotný zápis do listiny rozhodců však nezakládá fyzické osobě moţnost vykonávat funkci rozhodce. Tuto pravomoc rozhodce získá aţ s konkrétním případ, pro který je jmenována rozhodčím soudem nebo vybrána stranami sporu. Funkce rozhodce je postavena na dobrovolnosti, její přijetí není povinné. Přijetí funkce je nutné učinit písemně. Vzdát se přijaté funkce je moţné pouze z váţných důvodů nebo se souhlasem stran. Jsou důvody, pro které se rozhodce funkce vzdát musí nebo můţe být z projednávání vyloučen ze zákona. Jde zvláště o existenci nějaké okolnosti, která by mohla oprávněně vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, či jiné nepřípustné skutečnosti, které je třeba vyvozovat ze zákona. Jde například o ztrátu svéprávnosti či způsobilosti rozhodovat. 27
5. 2. Odpovědnost rozhodce Odpovědnost rozhodce je velice sloţitou otázkou s nejednoznačnou odpovědí. Obě strany se v průběhu rozhodčího řízení snaţí zvrátit prospěch na svou stranu Po vydání rozhodčího nálezu, ať uţ vyhovuje jedné či druhé straně, od počátku rostoucí nepřátelství mezi spornými stranami eskaluje. Rozhodce se pohybuje podle různých pohledů různých jiţ popsaných teorií mezi právem soukromým a veřejným. Zastánci jurisdikční teorie mají za to, ţe rozhodčí řízení je delegovaným výkonem soudní moci a jako takovým tedy výkonem státní moci. Při této úvaze by potom za vydaný rozhodčí nález nesl stát odpovědnost stát a to podle §1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., který říká: „Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.“ Paragraf dále rozebírá, co dalšího má zákon za nesprávný úřední postup. Za zmínku dále stojí §16, odst. 1 stejného zákona, který řeší regresní náhrady: „Nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.“ To znamená, ţe v případě rozhodčích řízeních po rozhodcích. Z pohledu teorie smluvní by měli rozhodci odpovídat za jimi zaviněná porušení povinností podle zásad smluvního práva. Rozhodce totiţ vykonává svou funkci na základě smlouvy. Zde však vyvstává problém, jaké povinnosti můţe vlastně porušit, jelikoţ právní normy rozhodcům ţádný velký repertoár povinností nepřikazují. Příznivci smíšené teorie zase zastávají ten názor, ţe rozhodce je odpovědný za svá rozhodnutí podobně jako soudce obecného soudu. Podle mého názoru by neměl stát nést ţádnou odpovědnost za škodu způsobenou rozhodci v souvislosti s rozhodčím řízením. Smluvní strany mají právo volby, jakým způsobem budou řešit své existující či potenciální spory a pokud se přikloní k rozhodčímu řízení, které je vyňato z pravomoci soudu a rozhodci jsou soukromé osoby, měly by počítat a ztotoţnit se s tím, ţe za případné škody z nesprávného či
nezákonného postupu a výsledku bude
odpovědná výhradně nějaká osoba v řízení angaţovaná. Konkrétní činnost rozhodce nevyplývá ze zákona, ale ze smlouvy, proto by měli odpovídat rozhodci za svá pochybení podle zásad smluvního práva. Poměrně jasné jsou postoje k odpovědnosti rozhodců rozhodčích soudů. Ústavní soud se k rozhodčím soudům v roce 2002 vyjádřil následovně: „rozhodčí nálezy vydávané rozhodčími
28
senáty nebo jedinými rozhodci, jsou rozhodčími nálezy tohoto soudu, nikoliv jeho rozhodců jako soukromých osob.“ 24 Nejvyšší soud se v roce 2007 k tomuto názoru přidal a dále uvedl: „Z toho, že se rozhodnutí rozhodčího senátu, jak bylo uvedeno, přičítá rozhodčímu soudu, je zřejmé, že rozhodci neodpovídají za škodu vzniklou rozhodováním, neboť rozhodují jménem rozhodčímu soudu.“ 25
Většina zahraničních rozhodčích soudů se pokouší odpovědnosti předcházet tím, ţe do svých řádů vkládají ustanovení o zbavení se odpovědnosti. Přestoţe nová právní úprava (NOZ) staví na rozšiřování autonomie vůle, existují stále situace, která taková ujednání vylučují a pokud jsou přesto sjednaná, jsou neplatná. V souvislosti s rozhodčím řízením lze zmínit § 2898 NOZ: „Nepřihlíží se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.“ Dále je to § 1814 písm. a) NOZ, který zvláště zakazuje ujednání vylučující nebo omezující spotřebitelova práva na náhradu újmy.
24
Usnesení Ústavního soudu Sp. Zn. IV.ÚS 174/02 Nejvyšší soud ČR, rozhodnutí nejvyššího soudu [zdroj online], dostupný http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=39529&searchstr=32+Cdo+1044, [cit. 2014-4-25] 25
29
na
6. Stálé rozhodčí soudy Přestoţe lze stálé rozhodčí soudy zřídit pouze na základě zákona (§ 13 odst. 1 ZZŘ), neztrácí tyto soudy soukromoprávní charakter. Nejedná se tedy o orgán veřejné moci. Zmíněný § 13 odst. 1 ZRŘ říká: „Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští.“ Na zřizování stálých rozhodčích panovaly do novely různé názory, jelikoţ paragraf obsahoval spornou formulaci „… pouze na základě zákona…“, která umoţňovala několikerý výklad. Tato nová formulace jednoznačně potvrdila záměr zákonodárce o nutnosti existence jiného zákona ke zřízení stálého rozhodčího soudu. ZRŘ v § 13 odst. 2 opravňuje rozhodčí soudy vydávat své statuty a řády, ve kterých si mohou určit způsob jmenování rozhodců a jejich počet. Dále mohou vázat výběr rozhodců na jejich seznam, který stálý rozhodčí soud vedou. Statuty a řády mohou rovněţ určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky, které souvisí s činností stálých rozhodčích soudů. Stálé rozhodčí soudy jsou povinny své statuty a řády uveřejňovat v Obchodním věstníku. Jejich uveřejnění v obchodním věstníku umoţňuje hlavně stranám dopředu zjistit důleţité informace o organizaci a průběhu řízení. Rovněţ se mohou seznámit se samotnými statusy a řády stálých rozhodčích soudců. Řízení, která jsou vedená u stálých rozhodčích soudů, mají určité výhody. Některé jiţ byly zmíněny v kapitole 1.4. Strany nemusí v rozhodčí smlouvě komplikovaně upravovat pravidla vedení sporu, protoţe stálé rozhodčí soudy je mají formulované v procesních předpisech a lze se s nimi dopředu seznámit. Dále je lépe zaručena aktivita rozhodců, které se strany mohou doţadovat prostřednictvím stálého rozhodčího soudu. Ten totiţ můţe neaktivního rozhodce vyškrtnout ze svého seznamu rozhodců stálého rozhodčího soudu. Stálé rozhodčí soudy disponují svým vlastním administrativním aparátem, který zajišťuje zázemí a všechny podpůrné činnosti pro práci rozhodců. 6.1. Stálé rozhodčí soudy v ČR K dnešnímu dni působí v České republice tři stálé rozhodčí soudy, přestoţe někteří mají za jediný skutečný stálý rozhodčí soud jen ten první. Jsou to:
30
a) Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který je jediným stálým rozhodčím soudem se všeobecnou působností a rozhoduje rovněţ v doménových sporech. b) Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha, a.s., který rozhoduje pouze spory z obchodů s investičními instrumenty. c) Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze v Kladně, který rozhoduje spory z obchodů uzavřených na této komoditní burze a spory mimoburzovní s komoditami, se kterými sama obchoduje. 6.2. Arbitrážní centra V souvislosti s rozhodčími soudy je na místě zmínit tzv. arbitráţní centra, která zvláště v minulých letech v právních kruzích způsobovala bouřlivé diskuse. Jedná se v podstatě o soukromé soudy, právnické osoby, které zajišťují průběh rozhodčích řízení ad hoc a podporují rozhodce. Často se k nim vyjadřovaly i obecné soudy a vznikla obstojná judikatura. Nejznámější a hodně kontroverzní bylo usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 31 Cmo 496/2008 z 28.5.2009, které se překvapivě vydalo opačným směrem, neţ obvyklá dosavadní judikatura obecných soudů a to i Nejvyššího soudu. Vrchní soud došel k názoru, ţe: „pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná dle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona.“ 26 Například Nejvyššího soudu vydal jen pár měsíců před tím 31.7.2008 usnesení se sp.zn. 32 Cdo 2282/2008, které činnost takových soukromých subjektů nezpochybňuje a platnost rozhodčí smlouvy potvrzuje. Rozpor těchto dvou usnesení nakonec v lednu 2010 vyřešilo Občanskoprávní a obchodněprávní kolegium, které upřednostnilo usnesení Vrchního soudu v Praze a zařadilo ho do tzv. zelené sbírky. 27
26
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Praze 12-cmo-496-2008 [online zdroj], dostupný http://pravo4u.cz/judikatura/vrchni-soud-v-praze/12-cmo-496-2008/, [cit. 2014-4-25] 27 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR známa jako tzv. „zelená sbírka
31
na
7. Stadia rozhodčího řízení Tato kapitola se zabývá stadii rozhodčího řízení, jak se zahajuje, jak se můţe vyvíjet a jakým způsobem končí. Rovněţ jsou popsány moţnosti obrany proti nechtěným nebo vadným rozhodčím nálezům a jak se bránit proti výkonům nálezů rozhodčích řízení. 7.1. Zahájení řízení Uzavření rozhodčí smlouvy samo o sobě nezahajuje rozhodčí řízení, pouze umoţňuje podání ţaloby. Rozhodčí řízení se tedy zahajuje podáním ţaloby a to dnem, kdy byla ţaloba doručena rozhodčí instituci, určenému nebo jmenovanému předsedajícímu rozhodci v případě řízení ad hoc. Rozhodce, ke kterému byla ţaloba podána, musí vyznačit den, kdy mu byla doručena. „Žaloba může být podána písemně, telegraficky nebo ústně do protokolu projevené vůle navrhovatele, usilující o to, aby rozhodčí orgán projednal a rozhodl uplatněný nárok.“ 28 Řád příslušného rozhodčího soudu stanovuje obsahové náleţitosti ţaloby. Pokud tomu tak není nebo v případě řízení ad hoc se přiměřeně pouţije §79 OSŘ. Pokud je podána ţaloba k rozhodci nebo k rozhodčímu soudu, má stejné právní účinky jako ţaloba podaná k obecnému soudu. Právní účinky takového podání jsou jednak procesní, tak hmotněprávní. Mezi procesními vidíme hlavně povinnost rozhodce přezkoumat svou vlastní pravomoc obecně i v konkrétním řízení, přezkoumat proces ustavení rozhodců, zjistit splnění předepsaného způsobu při podání ţaloby a prověřit náleţitosti ţaloby. Podstatná je i způsobilost ţalobce a ţalovaného jako účastníků řízení. Dále je potřeba zkoumat plné moci či neexistenci překáţek. Hmotně-právní účinky jsou například pozastavení promlčecí lhůty nebo zabránění vzniku prekluze.
7.2. Průběh rozhodčího řízení Tato fáze řízení je bohatá na procesní úkonů. Například: - provedení důkazů - zproštění mlčenlivosti - odstranění vad ţaloby - provedení předběţných opatření a další. 28
SCHELLE K, SCHELLEOVÁ I. Rozhodčí řízení – historie, současnost a perspektivy. Praha: Nakladatelství EUROLEX Bohemia, 2002. str. 76
32
Dohoda stran sporu má zásadní roli pro stanovení postupu, kterým se povede rozhodčí řízení. Strany mohou stanovení procesních otázek zmocněním přenechat předsedajícímu nebo všem rozhodcům. Pokud však dohoda stran v tomto ohledu neexistuje, jsou rozhodci povinni v řízení postupovat takovým způsobem, který sami povaţují za nejvhodnější. Postup rozhodců však není zcela libovolný, vţdy je potřeba dodrţovat základní zásady pro rozhodčího řízení. Jsou to hlavně tyto: a) Zásada dispoziční – účastníci řízení mají moţnost činit procesní, tzv. dispoziční úkony, směrem k rozhodcům a to nejčastěji v podobě návrhů. Mezi tyto dispoziční návrhy patří: -
návrh na zahájení řízení
-
smír
-
obrana odpůrců a jejich námitky atd.
Procesní aktivita je v rukou stran sporu. Dispoziční zásada má oporu v §17 a §19 odst. 1 ZRŘ. Rovněţ se projevuje v moţnosti volby mezi rozhodcem ad hoc nebo stálým rozhodčím soudem. Dále v moţnosti výběru konkrétní osoby rozhodce atd. b) Zásada rovnosti účastníků - je obsaţena v §18 ZRŘ. Obě strany sporu mají rovné postavení a stejná procesní a hmotná práva a příleţitosti k jejich uplatnění. c) Zásada projednací - zásada projednací znamená, ţe rozhodce rozhoduje pouze na základě toho, co mu sporné strany přednesly a na základě těch důkazů, které mu strany nabídly. Rozhodce tak nezjišťuje skutečný stav věci, ale stav skutkový, coţ můţeme najít v ZRŘ v § 19 odst., který stanoví, ţe rozhodci vedou řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. d) Zásada volného hodnocení důkazů - rozhodce rozhodující v řízení hodnotí jednotlivé důkazy i souvislosti mezi nimi podle své úvahy neomezován zákonem, pouţívá logické myšlení a určuje míru jejich věrohodnosti. e) Zásada rychlosti a hospodárnosti řízení rychlost a hospodárnost řízení jsou určitě kromě očekávaného rozhodnutí hlavními prioritami rozhodčího řízení. Řízení má být vedeno bez zbytečných formalit, a pokud není důvod tak jednoinstančně. 33
f) Zásada neveřejnosti - neveřejnost lze povaţovat za jeden z hlavních důvodů, proč někdy bývá řízení před rozhodcem upřednostňováno před obecným soudem. Je zakotvena v § 19 odst. 3 ZRŘ. g) Zásada ústnosti - § 19 odst. 3 dále stanoví zásadu ústnosti. Řízení je tedy ústní, pokud se účastníci z nějakých pochopitelných důvodů nedohodnou jinak. h) Zásada dobrovolné účasti osob v rozhodčím řízení a dobrovolného poskytnutí výpovědi – Rozhodci mohou vyslýchat svědky, strany, znalce i jiné osoby, ale na rozdíl od soudců obecných soudů jen, pokud se tyto osoby dobrovolně dostaví a chtějí poskytnout výpověď. Mohou provádět jiné důkazy, pokud jsou jim poskytnuty. Pokud rozhodci potřebují některou z neochotných osob vyslechnout, musí obrátit na soud formou doţádání a ten tento procesní úkon za ně provede.
7.3. Ukončení rozhodčího řízení Ukončení rozhodčího řízení je logicky fází závěrečnou. Pokud rozhodci rozhodují o věci samé, je řízení ukončeno vydáním rozhodčího nálezu. Ostatní případy rozhodčích řízení končí vydáním usnesení, kterým můţe být - zpětvzetí ţaloby - zastavení řízení při uzavření smíru mimo rozhodčí řízení - zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu a jiné. Pokud se strany v rozhodčí smlouvě nedohodnou například o moţnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, je řízení zásadně jednoinstanční. Ţádost o přezkoumání musí jedna strana zaslat druhé straně druhé do 30 dnů od doručení rozhodčího nálezu. Tuto lhůtu lze však v rozhodčí smlouvě dohodnout jinak (více v kapitole 7.5.). „Při rozhodování o ţalobním nároku se rozhodčí orgán řídí platným hmotným právem. Můţe však rozhodovat na základě zásad spravedlnosti (ekvity), pokud s tím strany výslovně souhlasí.“ 29
29
ŠVARC, Zbyněk. Základy obchodního práva, Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006. str. 415
34
7.3.1. Rozhodčí nález Přesnou definici rozhodčího nálezu nenajdeme ani v ZRŘ, Není obsaţena ani v ţádné pro Českou republiku právně závazné mezinárodní smlouvě. Proto jde v podstatě o rozsudku v občanském soudním řízení. Přesto ZRŘ stanovuje některé jeho obsahové náleţitosti: -
Rozhodčí nález musí být usnesen většinou rozhodců a musí být vyhotoven v písemné podobě,
-
rozhodčí nález musí obsahovat výrok, který je určitý, dále odůvodnění (ledaže by se strany dohodly jinak) a podpisy alespoň většiny rozhodců. 30
-
Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci,
-
rozhodčí nález, který nelze přezkoumat nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonavatelný, 31
-
Je-li rozhodčím nálezem rozhodnuto o všech nárocích uplatněných spornými stranami (a to nejen částečně), zaniká tak jeho vydáním pravomoc rozhodců k rozhodování v daném sporu,
-
stálé rozhodčí soudy mají povinnost uchovávat rozhodčí nález opatřený doložkou o právní moci a všechny listiny prokazující průběh rozhodčího řízení, a to po dobu 20 let od nabytí právní moci rozhodčího nálezu. 32
§ 29 ZRŘ stanovuje povinnost úschovy rozhodčích nálezů a její pravidla. Toto ustanovení ukládá stálým rozhodčí soudům povinnost uschovat rozhodčí nález opatřený doloţkou o právní moci po dobu 20 let od právní moci rozhodčího nálezu. Stejná lhůta platí i pro všechny listiny prokazující průběh rozhodčího řízení. V případě řízení ad hoc jsou rozhodci povinni do 30 dnů od právní moci rozhodčího nálezu předat do úschovy okresnímu soudu, v jehoţ obvodu byl rozhodčí nález vydán, rozhodčí nález opatřený doloţkou právní moci a stejně tak opět i listiny prokazující průběh rozhodčího řízení. Rozhodčí nálezy vydané v zahraničí se do úschovy nepředávají. Pokud je ve věci vydán mezitímní či částečný rozhodčí nález, běţí lhůty uvedené v § 29 od právní moci konečného rozhodčího nálezu. Naopak pokud je ve věci vydán doplňující rozhodčí nález, běţí tyto lhůty od právní moci doplňujícího rozhodčího nálezu.
30
Zákon 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ze dne 1. Listopadu 1994; § 25 Zákon 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ze dne 1. Listopadu1994; § 28 32 Zákon 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ze dne 1. Listopadu 1994, § 29 odst. 1 31
35
7.3.2 Usnesení Usnesení se vydává, jak uţ bylo v předchozím textu zmíněno, v případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. Nejpodstatnějším rozdílem mezi usnesením a rozhodčím nálezem je to, ţe usnesení na rozdíl od nálezu nemůţe nabývat právní moci a nemá schopnost být vykonavatelné. Náleţitosti usnesení jsou upraveny v ZRŘ v § 23 b), který stanoví, ţe „usnesení musí být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález…“ 7.4. Smír Existence moţnosti vyřešit spor uzavřením smíru je jednou ze základních podmínek pro projednání a rozhodnutí věci v rozhodčím řízení. Rozhodčím řízení samotné by mělo směřovat k uzavření smíru, dokud je takové řešení jen trochu moţné. Rozhodci sami jsou v tomto smyslu instruováni §24 odst. 1 ZRŘ, který říká: „Rozhodci působí během řízení na strany, aby se dohodly na smírném vyřešení sporu.“ Odst. 2 dále upřesňuje moţnou formu uzavření smíru v rámci probíhajícího rozhodčího řízení: „Na žádost stran lze smír uzavřít ve formě rozhodčího nálezu.“ Tímto působením však rozhodci nesmí porušit §19 odst. 2 ZRŘ, aby neporušili rovné postavení stran. Smírné řešení musí probíhat tak, ţe ţalující strana vezme zpět svou ţalobu a je vytvořena nová dohoda. Rozhodci usnesením rozhodnou o zastavení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení tak končí, není vydán ţádný exekuční titul. Rozhodci ale mají právo odepřít vydání takového rozhodčího nálezu, pokud by měli pochybnosti o pravosti dohody o smíru nebo o způsobu, jakým byla sjednána, například v tísni jedné strany. 7.5. Přezkum rozhodčího nálezu v rámci rozhodčího řízení Přestoţe jiţ byla několikrát zmiňována výhoda jednoinstančnosti a v podstatě nemoţnost pouţití opravného prostředku proti rozhodčímu nálezu, umoţňuje § 27 ZRŘ, aby se strany uţ v rozhodčí smlouvě dohodly o moţnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci. Smyslem tohoto ustanovení je poskytnout stranám prostředek, který můţe poskytnout obranu stran proti zjevně nesprávnému, byť procesně bezvadnému, rozhodčímu nálezu jeho přezkoumáním včetně věcného hlediska. To je velmi zásadní, protoţe soudní přezkum věci není moţný. Jinými rozhodci však mohou v rámci přezkumu zkoumat pouze rozhodčí nález, nikoliv jiné formy rozhodnutí, tedy usnesení. 36
Rozhodci, kteří přezkoumávají vydaný rozhodčí nález, mohou návrh na jeho přezkum zamítnout formou rozhodčího nálezu, pokud jej shledají bezdůvodným. Můţou rovněţ rozhodčí nález změnit. 7.6. Právní moc a vykonatelnost Právní moc a vykonatelnost rozhodčího nálezu upravuje § 28 ZRŘ odst. 2: „Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.“ Proto je potřeba rozlišit, jestli byla v rozhodčí smlouvě sjednána moţnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci či nikoliv. Pokud tomu tak nebylo, stává rozhodčí nález pravomocným dnem doručení rozhodčího nálezu. Pokud ale moţnost přezkumu byla sjednána, nabyde rozhodčí nález právní moci aţ po marném uplynutí lhůta k podání ţádosti o přezkum či doručením rozhodnutí od rozhodců, kteří jej přezkoumávali. Vykonatelným se rozhodčí nález stává poté, co nabude právní moci. Přestoţe je v zákoně pouţita formulace „soudně vykonatelný“ (§ 27 odst. 2 ZRŘ), je rozhodčí nález vykonatelný jak v souladu s §251 a násl. OSŘ., tak i v souladu se zákonem č. 120/2001 Sb., exekučním řádem. 33 7.6. Zrušení rozhodčího nálezu soudem Důvody pro které můţe soud zrušit rozhodčí nález, jsou taxativně vymezeny v §31 ZRŘ: a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,
33
Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2004, s. 221
37
g) rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, h) rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé, nebo i) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. 34 K úkonům, které by mohly vést ke zrušení rozhodčího nálezu, je potřeba návrhu jedné ze stran. Ten je potřeba podat ve lhůtě tří měsíců té straně, která se jeho zrušení nedomáhá, pokud ovem ZRŘ nestanoví jinak. Pokud byl rozhodčí nález zrušen pro nearbitrabilitu sporu, z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvu, byla-li smlouva nebo se na dohodnutou věc vůbec nevztahuje, nemůţe jiţ být spor projednán a rozhodnut v arbitráţním řízení. Jestliţe by strany přesto chtěly daný spor rozhodnout, musely by zahájit soudního řízení. „V ostatních případech je rozhodčí smlouva nadále platná a daný spor rozhodnou noví rozhodci (rozhodci, kteří se účastnili na zrušeném rozhodčím nálezu, jsou dále z věci vyloučeni).“ 35 7.7. Výkon rozhodnutí Účelem rozhodčího nálezu je rozhodnutí a ukončení sporu mezi znesvářenými stranami a povinnost jeho vykonání je prakticky stejná jako u výkonu rozhodnutí soudních. Pokud strana dobrovolně nekoná, přistupuje se k nucenému výkonu rozhodčího nálezu. Zajímavé je, ţe výkon zahraničních rozhodčích nálezů je snazší, neţ výkon rozhodnutí zahraničních soudů. Pokud je po doručení rozhodčího nálezu vyznačena doloţka o právní moci pro rozhodčí nález, je moţno zahájit řízení o jeho výkonu V České republice je výkon rozhodčích nálezů prováděn zásadně podle tuzemských předpisů, nezáleţí na tom, jestli jde o spor tuzemsky nebo mezinárodní. Máme k dispozici dva tuzemské předpisy pro provádění výkonů rozhodčích nálezů. Jsou to:
34
§ 228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu. SCHELLE K, SCHELLEOVÁ I. Rozhodčí řízení – historie, současnost a perspektivy. Praha: Nakladatelství EUROLEX Bohemia, 2002. str. 109 35
38
a) výkon rozhodnutí jako činnost vykonávaná soudy na základě OSŘ, b) exekuce vykonávaná soudními exekutory ve smyslu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. Přestoţe obě moţnosti jdou se stejným účelem za stejným cílem, je potřeba je důsledně rozlišovat, pro jejich výrazná specifika. Je ale zřejmé, ţe se jedná v podstatě o totoţný postup, jako při výkonu rozhodnu soudních rozhodnutí. 7.7.1. Zastavení výkonu rozhodčího nálezu Zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu je další moţnost, kterak se bránit před negativními důsledky rozhodčího nálezu. Postup je popsán v § 35 ZRŘ. Odstavec 1 dává povinné straně, proti které byl výkon rozhodčího nálezu nařízen, moţnost podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí. Není podstatné, jestli podala návrh na zrušení rozhodčího nálezu k soudu. Návrh na zastavení výkonu můţe povinná strana podat z Důvody k podání návrhu na zastavení výkonu rozhodčího nálezu jsou uvedeny v § 268 OSŘ: a) byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným; b) rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným; c) zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení; d) výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a 322 vyloučeny; e) průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů; f) bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (§ 267); g) po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku; h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
39
Další důvody najdeme v § 35 odst. 1 ZRŘ. Jsou to: a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f) ZRŘ; b) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno; c) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Je-li řádně a včas podán návrh na zastavení výkonu rozhodčího nálezu, přeruší soud řízení o výkonu rozhodčího nálezu a povinnému uloţí, aby do 30 dnů podal k příslušnému soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Pokud by však takový návrh ve lhůtě podán nebyl, bude soud pokračovat v řízení o výkonu rozhodčího nálezu. Takovou situací, ţe by byl návrh podán po uplynutí tříměsíční lhůty pro jeho podání, se zákon nezabývá. Jelikoţ je znění § 35 odst. 2 ZRŘ poměrně jednoznačné, uvaţujeme tak, ţe v takovém případě se lhůta prodluţuje a výzvou soudu začíná nová třicetidenní lhůta pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Soud pak pokračuje v řízení o výkonu rozhodčího nálezu nejen v situaci, kdy nebude podán návrh na zrušení, ale i v situaci, kdy bude takový návrh pravomocně zamítnut. Je-li soudem rozhodčí nález zrušen, strany dále mohou postupovat podle § 34 ZRŘ, který nabízí moţnost navrhnout soudu, aby sám pokračoval v jednání ve věci samé a rozhodnul ji, případně aby učinil kroky ke jmenování nových rozhodců. Při psaní této práce o rozhodčím řízení v České republice jsem si uvědomil zásadní aspekty českého práva. Je sice pozitivní, psané a snaţí se dopředu odhadnout většinu moţných situací ve všech oblastech soukromého i veřejného dění, ale právě na problematice rozhodčího řízení je dobře vidět, ţe často selhává. Přijímání zákonů je hnáno společenskými změnami, Evropskou unií i potřebami státu, ale pak dlouhé roky trvá náprava nepovedených znění paragrafů, sloţité prosazování myšlenek zákonodárce. Je pravdou, ţe legislativa, která se zabývá rozhodčím řízením, se během posledních let vyvíjela, ale také je pravdou, ţe hlavním tahounem byly mezinárodní smlouvy. Zarazily mě neshody českých nejvyšších soudních institucí. Mám za to, ţe i největší odborník v jakékoliv oblasti by si měl uvědomit, ţe jeho rozhodnutí, pokud je zákonodárné, má dopad hlavně na běţného občana. Po napsání této práce vidím rozhodčí řízení jako velmi dobrý a ve vybraných případech nejefektivnější řešení majetkových sporů, ale pro jeho celkové pozitivní přijetí chybí informovanost občanů, kteří 40
by sami měli změnit přístup k informacím a vlastnímu vzdělání a hlavně morálka některých podnikatelů.
41
Závěr Rozhodčí řízení je alternativní způsob pro řešení majetkových sporů jinou neţ soudní cestou. Tato cesta přináší stranám sporu určité výhody a nevýhody. Přestoţe není rozhodčí řízení ţádnou novou záleţitostí a bylo ve své podobě vyuţíváno uţ za středověku, nezkušená, zvláště spotřebitelská, veřejnost v České republice si hojně uţila zvláště nevýhod tohoto nástroje. Příběhy, které se odehrávaly na sudištích rozhodčích soudů nebo tzv. arbitráţních center jsou smutným dokladem dravosti a absence morálky nemalého počtu podnikatelských subjektů. Zaráţející je, ţe většině případy byly se zdravým rozumem zcela nekorespondující nálezy vysloveny v souladu se zákonem. Právní povědomí většiny občanů České republiky není vysoké a není obvyklé, jako je tomu v jiných státech, konzultovat kaţdou právní záleţitost s odborníkem. Proto se mnoho lidí z neznalosti, důvěřivosti a neopatrnosti stává zbytečně účastníky různých soudních, rozhodčích řízení a poté i exekucí. Proto cílem této bakalářské práce bylo popsat rozhodčí řízení, objasnit hlavní otázky a sporné výklady, které s rozhodčím řízení souvisejí. V práci lze nalézt vývoj rozhodčího řízení od roku 1995 do současnosti, jaké spory se dají řešit rozhodčím řízením, o které zákony se opírá. Vysvětluje velké mnoţství pojmů a souvislostí. Zvláště laická veřejnost by se po přečtení alespoň několika pasáţí mohla lépe orientovat v této problematice, vyhnout se některým problémům v rámci rozhodčího řízení či se mu vyhnout zcela. Je zřejmé, ţe ţádný soudce, rozhodce natoţ protistrana nebude spotřebitelovi radit a pomáhat mu s obranou při průběhu rozhodčího řízení či napadáním neuspokojivého rozhodčího nálezu. Dále jsem se v práci zabýval náleţitostmi rozhodčí smlouvy, která je nezbytná pro rozhodčí řízení. Zaměřila se na různé typy rozhodčí smlouvy a zvláště na její platnost. Další kapitola řešila osobu rozhodce a podle mne ne zcela dořešené odborné a osobnostní poţadavky pro výkon této funkce v ČR a v této souvislosti se přiklání ke stálým rozhodčím soudům, kterým se rovněţ podrobněji věnovala. Poslední části práce se zabývaly vlastním průběhem rozhodčího řízení, jeho stádii i moţnými přechody mezi nimi od podání ţaloby aţ po vydání rozhodčího nálezu. Zvlášť byly vyzdviţeny moţnosti opravných prostředků v rozhodčím řízení. Ty byly rovněţ rozebrány v kapitolách věnovaných vlastnímu rozhodčímu nálezu a usnesení. Je chvályhodné, ţe se zákonodárci na české poměry poměrně aktivně zabývali spornými a problematickými otázkami, které vyvstávaly v souvislosti s probíhajícími řízeními a lze jen litovat ty spotřebitele, pro které přišla novela v roce 2012 pozdě. Tyto změny k lepšímu, které 42
nejsou dodnes všeobecně známé, jsou v práci rovněţ zapracovány v kontrastu se stavem, který byl před účinností novely 19/2012 Sb. Mnohé články pro spotřebitele démonizují rozhodčí řízení a prvoplánově od něj odrazují. Mám za to, ţe při informovanosti, ke které můţe tato práce také trochu přispět, zralé úvaze a posouzení výhod je v mnoha případech rozhodčí řízení snadnější, rychlejší a ekonomičtější řešení neţ soudní spor. Mám za to, ţe práce splnila v úvodu stanovený cíl, zanalyzovala průběh a význam rozhodčího řízení a nabízí k dnešnímu aktuální informace o této moţnosti řešení majetkových sporů.
43
Seznam použité literatury Monografie: BĚLOHLÁVEK, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 679 KLEIN, B., DOLEČEK, M.: Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 272 LISSE, L.: Přehled judikatury ve věcech rozhodčího řízení. Praha: Wolters Kluver, a.s., 2011, s. 429 RABAN, P.: Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 745, ISBN: 80-7179-873-8 ROZEHNALOVÁ, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 386 RŮŢIČKA, K.: Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Dobrá voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, 2003, s. 231 SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I. Rozhodčí řízení – historie, současnost a perspektivy. Praha: Nakladatelství EUROLEX Bohemia, 2002. ISBN 80- 86432-19-X ŠVARC, Zbyněk. Základy obchodního práva. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006. ISBN 978-80-7380-144-1 WINTEROVÁ, A. A KOL.: Civilní právo procesní. 6. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva, Praha: Linde Praha, a.s., 2011, s. 711
Periodický tisk: BĚLOHLÁVEK, A.: Rozhodčí řízení a trestní právo v tuzemském a mezinárodním kontextu. Právní Fórum, 2008, č. 4, str. 140 BĚLOHLÁVEK, A.: Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu. Právní Fórum, 2010, č. 3, str. 89 KLEIN, B.: Pozapomenuté výhody rozhodčího řízení. Právní Fórum, 2008, č. 4, str. 128 Klein, B.: Proč mnozí dští oheň a síru na rozhodčí řízení, kdyţ jde o boţskou instituci?. Právní Fórum, 2010, č. 3, str. 100 LISSE, L.: Rozhodčí doloţka ve spotřebitelských smlouvách a judikatura ESD. Právní Fórum, 2010, č. 12, str. 581
44
PECHA. R., K právní povaze rozhodčích nálezů. Bulletin advokacie, 2003, č.5, s. 42, ISSN 1210-6348 PELIKÁN, V.: Ještě k neplatnosti rozhodčích doloţek a k „právním názorům“. Bulletin advokacie, 2010, č. 9, str. 40, 1210-6348 ROZEHNALOVÁ, N.: Rozhodčí řízení - alternativa k řízení soudnímu. Právní Fórum, 2008, č.4, str. 121
Internetové zdroje: BĚLOHLÁVEK, A.: Řád pro rozhodčí řízení on-lime [online zdroj]. Praha, 23. července 2007, dostupný z http://pravniradce.ihned.cz/c1-14665510-rad-pro-rozhodci-rizenion-line LISSE, L., KOHOUT, M.: Judikatorní kolotoč v rozhodčím řízení aneb tady pomůţe jen legislativní změna. 6. října 2011, dostupný z: http://www.epravo.cz/top/clanky/judikatornikolotoc-v-rozhodcim-rizeni-aneb-tadypomuze-jen-legislativni-zmena-76838.html LISSE, L.: Ještě jednou k postavení stálých rozhodčích soudů v České republice [online zdroj]. 27. dubna 2010, dostupný z http://www.elaw.cz/cs/ostatni/211-jestejednou-kpostaveni-stalych-rozhodcich-soudu-v-ceske-republice.html Sněmovní tisk 371, dostupný z http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&t=371 Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dostupný z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=62509 Epravo.cz [online]. 16.1.2005, dostupný z http://www.epravo.cz/top/clanky/zrizovani-stalychrozhodcich-soudu-vceske-republice-54315.html Epravo.cz [online]. 19.4.2001, dostupný z http://epravo.cz/top/clanky/evropska-umluva-omezinarodni-obchodniarbitrazi-5816.html. Nejvyšší soud České republiky [online]. 31.7.2008, dostupný http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=39529&searchstr=32+Cdo+1044
z
Epravo.cz [online]. 16.1.2005, dostupný z http://www.epravo.cz/top/clanky/k-moznostitrestnepravni-ochrany-osobyrozhodce-de-lege-ferenda30429.html Statistika Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, [online]. [cit. 2010-5-8] Dostupný z: http://www.arbcourt.cz/download/statistika.pdf TRÁVNÍČKOVÁ, Simona. Zřizování stálých rozhodčích soudů v České republice. Epravo.cz [online]. 2. 5. 2008, Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/zrizovani-stalychrozhodcich-soudu-vceske-republice-54315.html 45
Právní předpisy Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém Zákon č. 99/1963 Sb., občanského soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu státní veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách (zneuţívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (Newyorská úmluva) – publikovaná vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory ( i spory mezinárodní) + Zvláštní dodatek Řádu pro rozhodčí řízení on-line (Řád on-line) Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
Judikatura: Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 174/02 Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 31 Cmo 496/2008 Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 2282/2008 46
