5. TŘÍDA Pavlíková Jiřina, Vejsková Kateřina 1998/1999 PASPORTIZACE TŘÍDY Náš výzkum jsme prováděly v jedné základní škole v Praze. Je to církevní škola, náboženství je zde však nepovinné. Naše třída se nám jevila jako výběrová, většina dětí byla intelektově nadprůměrná. Děti z větší části pocházejí z církevních rodin, což se také odráží na vztazích mezi dětmi. Ve třídě je velice příjemná atmosféra, děti si spíše pomáhají, než aby mezi nimi byla rivalita, neviděly jsme téměř žádné projevy agresivity ke spolužákům, ani větší konflikty ve skupině. Žáci naši přítomnost přijali spontánně, třída je podle slov paní učitelky zvyklá na různé návštěvy. Ve skupině byla stále patrná oddělená hra chlapců a dívek, dívčí a chlapecké hry měly své specifické znaky. Dívky byly celkově pasivnější a méně tvořivé při hrách, často jen pozorovaly hru chlapců, nebo hrály hry přijaté z jiných zájmových skupin. Chlapci byli sportovně založení, vymýšleli si různé pohybové hry, také si hry spíše tvořili a zdokonalovali. Mezi typicky chlapecké hry patřily „Míčko-sporting“ a „Bačkorasporting“, dále soutěže na poznávání a procvičování si znalostí z různých oborů, hlavně sportu a vlastivědy. Při popisu třídy považujeme za nutné zmínit i osobnost učitelky. Je to učitelka s dlouholetou praxí v oboru. Překvapila nás reakce paní učitelky na naše sdělení, že bychom chtěly pozorovat hrové aktivity dětí ve třídě. Hovořila o tom, že její děti si nehrají, že jenom dělají problémy, o přestávkách křičí a prostě „zlobí“. Stále opakovala, jak byla její třída dříve hodná a poslušná a jak se změnila. Byla jejich třídní učitelkou od prvního ročníku, pak je pochopitelné, že se chování dětí za pět let změnilo. Pro děti je však i přes někdy až příliš přehnanou přísnost velkou autoritou. Děti jí důvěřují a svěřují jí své problémy a trápení. Získávání dat K získávání informací o hrách jsme využily rozhovorů, pozorování a písemného zadání otázky. Několikrát jsme navštívily děti o přestávkách, kde jsem navázaly spontánní rozhovory ve skupinkách s dětmi, které byly ochotné s námi hovořit. Také jsme některé hry měly možnost pozorovat a pak jsme si v rozhovorech ujasňovaly pravidla hry a její možnosti. Paní učitelka nám dala k dispozici jednu vyučovací hodinu, kdy nám děti ukazovaly hry, o kterých se předtím jen mluvilo. Také jsme zadaly dětem domácí úkol, kde nám psaly, jaké hry hrají mimo školu, v zájmových skupinách, doma nebo venku. Získané informace jsme si v poznámkách zapisovaly a později upřesňovaly. Seznam her 1. Děti 2. Hlavičko-sporting 3. Kdo zbude poslední 4. Kolotoč
5. Koso Šoula 6. Letadla v mlze 7. Magnety 8. Míčko-sporting 9. Na šlapanou 10. Penalta 11. Scénky z filmů 12. Strefovaná 13. Šťastná pětka 14. Tlačenka 15.Výroba časopisů 16.Zápasy o holky
POPIS HER Děti Hraje se v tělocvičně nebo venku, na větším prostranství. Potřeba je jakýkoliv míč. V naší třídě hrají tuto hru výhradně dívky. Počet hráčů není omezen. Dívky se naučily hru ve skautské skupině. Stojí kolem jedné z nich (hráč A), která hodí míč vysoko nad sebe do vzduchu a při vyhazování zakřičí jméno jednoho hráče (hráč B). Ostatní ve stejné chvíli utíkají do všech stran, jen ten, jehož jméno bylo zavoláno, musí míč chytit. Pokud hráč B míč chytne, zvolá „stop“ a jde k tomu hráči, který je nejblíže (hráč C), maximálně tři kroky. Když míč nechytne, vyhazování se opakuje. Pak volaný hráč (hráč B) znovu míč vyhodí a hráč (hráč C), ke kterému směřoval, musí míč chytit. Když hráč C míč chytí, stává se „dítětem“ ten, kdo házel (hráč B), pokud hráč C míč nechytí, stává se „dítětem“ hráč C, a pak má právo vyhazovat v dalším kole jako hráč A. Hra nemá vítěze, končí se, až přestane děti bavit. Pojmenování „dítětem“ se zdá v této hře spíše samoúčelné, hra nám připadala velmi zmatená. Hráč může ovlivnit při vyhazování směr kterým hází a zvolit jméno tak, aby míč volaný nestihl chytnout, aby se mohlo vyhazování opakovat a on byl tak hlavním aktérem hry ještě jednou. Stejně tak ten, kdo chytá, může chytnout či nechytnout podle svého uvážení, zda chce být dítětem či ne. Hráči B a C soupeří o to, kdo se stane dítětem. Hra nám připomíná dětský egocentrismus, kdy chce dítě být hybatelem všeho dění. Hráč B vyhazuje a dává tedy příkaz, aby byl míč chycen, pokud hráč C příkazu vyhoví, dítěti se potvrzuje jeho moc. Pokud hráč C nevyhoví příkazu, uplatnil svou vůli a je tedy mocnější, může být dítětem on a navíc má právo začínat další kolo. Hlavičko-sporting Hraje se v zadní části třídy na koberci, prostor 4x2 metry, prostor musí být omezený. Potřeba je školní guma. Tuto hru hrají výhradně chlapci, počet hráčů není omezen. Hru vymyslel Tomáš, žák naší třídy. Hráči stojí většinou v zástupu a ten, kdo stojí první, se snaží dát gumou co nejvíce „hlaviček“. Ostatní mu úspěšné pokusy počítají. Pokud guma spadne, hráč jde na konec zástupu a čeká na svůj další pokus, až na něho dojde řada. Vyhrává ten, kdo dá nejvíce hlaviček (má nejvíce bodů). Hra končí většinou s koncem přestávky, je
tedy omezena jen možným časovým prostorem, pokud se hraje jindy než o přestávce, končí až když přestane bavit. Vítěz je ten, kdo má v momentě ukončení nejvíce bodů. Nejúspěšnější jsou hráči, kteří mají již odrážení gumy hlavou nacvičené, nelze u této hry vytvořit nějaký zvláštní způsob, jak být úspěšnější. Úspěšní jsou ti obratnější a šikovnější. Zlepšit výkon může hráč také tím, že okopíruje techniku spoluhráče. U hry se projevuje originalita chlapců ve zvolení předmětu, se kterým „hlavičkují“, hra je poměrně náročná díky rozměrům předmětu, se kterým se hraje. Možným cílem je zde ukázat, že může být hráč nejlepší, že má nejlepší techniku. Kdo zbude poslední Hra se hraje většinou ve třídě, někdy i při vyučování s paní učitelkou jako opakování učiva. Pomůcky mohou být předem připravené otázky, můžeme použít nastříhané proužky jako „životy“. Hrají chlapci i dívky, hráčů musí být lichý počet, ne velká skupina, ideální je asi tak 7 hráčů. Hru vymyslel spolužák Viktor. Lichý počet hráčů se postaví do řady vedle sebe, každému se rozdají tři lístečky jako „životy“. Pak Viktor nebo někdo určený dává vědomostní otázky z různých oborů, hlavně z učiva ve třídě probíraného. Objevují se hlavně otázky z vlastivědy a přírodopisu. Otázky se pokládají postupně, každému hráči v řadě jiná. Pokud hráč odpoví, pokračuje se v dotazování hráče stojícího vedle. Pokud nezodpoví otázku nebo zodpoví nesprávně, odebírá se mu jeden lísteček. Viktor nebo jiný vedoucí hry uvede správnou odpověď a pokračuje v dotazování. Vyhrává ten, kdo zbude v řadě poslední, komu zbývá alespoň jeden život. Při této hře nelze vyvinout zvláštní strategii pro lepší dosažení výsledků, hra je vědomostní, dokazují se pouze znalosti a také kvalita zapamatování si učiva. Hra má pozitivní charakter v tom, že se jí může zúčastnit kdokoliv ze třídy, většinou se po jedné hře skupina vymění a nastoupí další, dokud se nevystřídá každý, kdo chce hrát. Hra je velice oblíbená u žáků s lepším prospěchem, kterým nedělá problémy odpovídat na otázky z učiva. Ale je příležitostí i pro ty méně úspěšné se ukázat před celou třídou, pokud jsou otázky například zaměřené na určitou oblast, ve které se dobře vyznají. Ale naopak může být vystoupení před celou třídou i traumatizující, pokud dítě na většinu otázek odpověď nezná, stává se, že se spolužáci i vysmívají za nevědomost. Kolotoč štěstí Prostor pro hru není omezen, hraje se ve třídě, v klubovně, kdekoliv v místnosti. Potřeba je vyrobená pomůcka zvaná kolotoč - kruh z papíru s otvorem uprostřed, ve kterém jsou vykreslené výseče, a jednotlivé výseče jsou označeny různými částkami (10 000, 100 000, bonus, stop, bankrot, apod.). Dále potřebujeme plastovou láhev, psací potřeby a cenu pro vítěze, kterou vymyslí a obstará iniciátor soutěže. Hru hrají chlapci i dívky, počet není přesně stanoven, je však lepší určit menší skupinu, pak se dostanou jednotliví hráči vícekrát na řadu a hra je zajímavější a napínavější. Hru vymysleli chlapci pro celou třídu, hra má motivaci v již známých loteriích a losováních. Iniciátor hry určí pořadí hráčů a vyvolává dle tohoto pořadí a volaní hráči přistupují ke „kolotoči štěstí“. Kolotoč funguje tak, že kruh s výsečemi je nasazen na plastové láhvi naplněné vodou. Na plastové láhvi je nakreslen svislý pruh, který určuje výseč, která je
výhrou. Je určeno pravidlo, že kolo se musí otočit minimálně třikrát, aby byla výhra platná. Iniciátor hry nehraje, celou hru řídí a zapisuje výsledky, které se na konci hry sčítají. Předem je určeno, kolik přestávek bude hra trvat, poslední hráč v pořadí pak hru v daném čase ukončuje. Hráč s největší vytočenou částkou je vítězem, může si vybrat výhru, nebo dostává jen ocenění vítěze. Výhry jsou většinou sladkosti nebo drobné předměty, například školní potřeby. Při této hře nelze příliš ovlivnit výsledek, záleží na štěstí. Hráč může pouze jedno kolo nehrát, pokud cítí, že by příliš riskoval. Hra je podobná loteriím dospělých, pravděpodobně je zde i inspirována. Děti jistě přitahuje, že mohou být na chvíli jako dospělí, disponovat s vysokými částkami. Na hře je přitažlivé i riziko, kdy v jedné chvíli můžeme být vítězem a v dalším kole muže zbankrotovat a začínat od začátku. Pokud se děti do hry skutečně vžijí, mohou si pěkně užít hru osudu, hra je plná překvapení a nervozity. Hra se může v pravidlech obměňovat, například snížit minimální počet otáček kruhu nebo místo částek na výsečích naznačit konkrétní výhry materiální. Na výsečích by mohly být napsány i různé úkony, které musí hráč vykonat, pokud si je vytočí. Kolotoč se muže využít i při hrách s figurkami jako „Člověče, nezlob se“, místo kostky. Koso Šoula Hraje se v zadní části třídy, kde je prostor na hraní, v tělocvičně, venku. Pomůcky nejsou potřeba žádné. Hrají pouze chlapci, ale většinou jsou dívky součástí hry tím, že se účastní jako diváci. Počet hráčů není přesně vymezen, ideální je přibližně 10 hráčů. Hráči se během hry střídají. Hra vznikla na lyžařském výcviku v zimě, kdy se chlapci nechali inspirovat funkcí lyžařského vleku typu „puma“. Od té doby se hra občas hraje, když je dobrá nálada a chlapci jsou „rozdovádění“. Tato hra patří k hrám, které reagují na určité situace a přehrávají se v dětském zpracování. Předem musíme u této hry vysvětlit speciální názvosloví pro hru vytvořené. Hráči zastávají ve hře role - jednotlivé části vleku: „filiny“ - betonové nosné sloupy; „šoula“ - kladka vespodu a navrchu vleku; „kosa“ - kovové závěsy zavěšené na lanech, kterými kladky otáčejí - vlastní vlek na který se lyžaři zavěsí; „Malin“ - dohlížeč, správce vleku, údržbář. Při počtu deseti hráčů jsou tři hráči „filny“, postaví se za sebou jedním směrem, v rozestupech asi tak jeden metr. Mají upažené ruce ohnuté v loktech směrem dolů, jakoby jim v dlaních probíhala lana. Na obou koncích řady stojí „šoula“. „Šoula“ má upažené ruce a otáčí se kolem své osy ve stejném směru. Kolem zástupu pobíhají ve stejném směru jako se otáčejí kladky „kosy“, závěsy s „pumou“. U jednoho konce vleku stojí „Malin“, dohlíží a pokřikuje, udává tempo, může vlek i zastavit. Hra nemá žádná zvláštní pravidla, hraje se pro pobavení, končí v okamžiku, když přestane bavit nebo když jsou chlapci unavení běháním. Všichni se při ní smějí, i sobě navzájem, ukazují si na sebe. I dívky jsou při hře přítomny, stojí v hloučku a smějí se. Nikdy se však do hry přímo nezapojí. Tato hra nevyžaduje žádnou speciální strategii, jde pouze o pobavení se, není zde žádný vítěz ani poražený. Hra se nám skutečně velmi líbila a velmi nás pobavila, nejen děti se při ní hodně zasmály. Hra umožňuje rozvoj fantazie, každá role poskytuje prostor pro ztvárnění, jde hlavně o to, aby byla celá scénka co nejhumornější. Tato hra vyjadřuje dobře atmosféru ve třídě, která je velmi příjemná, ohleduplná a je jako společenství pevná. Hlavně chlapecká část drží hodně při sobě, podnikají hodně společných aktivit. V této hře se projevuje potřeba zpracování společného zážitku do určité formy, potřeba pokračování společně prožitých zážitků. Na společných pobytech, jako může být právě lyžařský výcvik, se třída nejvíce poznává a vztahy se upevňují. A to se právě projevilo i v této hře, která připomíná zážitek sounáležitosti.
Letadla v mlze Hraje se ve třídě i venku, v místech, kde jsou přirozené překážky. Potřeba je píšťalka, šátky nebo šály na zavázání očí, hodinky. Hru hrají chlapci i dívky, pokud ji organizuje dospělá osoba, ale jinak hru uváděly dívky. Pokud by si ji měly zorganizovat děti samy, hrají pouze dívky. Počet hráčů není omezen. Hru se dívky naučily v klubu skautů. Jeden z hráčů, který je zvolen pro každé kolo hry nebo se sám přihlásí, je pro tuto hru „maják“. To znamená, že stojí vpředu před všemi ostatními hráči čelem, má píšťalku a hodinky. Ostatní děti stojí na druhém konci místnosti, tělocvičny nebo pokud se hraje na volném prostranství, tak ve větší vzdálenosti od majáku. Zavážou si oči a čekají na signály. Maják pak začne v minutových intervalech, nebo podle domluvy i v kratších, vysílat signály jedním písknutím na píšťalku. Letadla se vydávají na cestu, musí se co nejrychleji dostat k majáku, a to bez úhony, překonat všechny překážky a neohrozit ostatní letadla. Ten, kdo se první dostane k majáku, je vítězem hry a může dělat maják v dalším kole. Jednotlivé kolo hry končí, když se poslední letadlo dostane k majáku. Ostatní letadla, pokud jsou už u majáku, musí tiše čekat, aby nerušila a nenapovídala kde maják je. Letadla musí slyšet jen zvuky majáku. Dosáhnout úspěchu v této hře jde nejlépe cvikem při opakování hry. Děti si musí najít způsob, jak se pohybovat bez očí, v jaké poloze je nejvýhodnější mít ruce pro maximální bezpečí pohybu. Musí si zvolit i tempo pohybu, aby mohly dobře prozkoumat terén před sebou. Tato hra je výborná na nácvik sluchové orientace, učí děti soustředit se pouze na jednu činnost, jinak by nebyl pohyb bezpečný. Učí děti ovládat se, ovládat strach z nebezpečí. Podrobnější komentář bude následovat v další části naší práce, kdy se budeme věnovat interpretaci hry „Letadla v mlze“. Magnety Hraje se ve třídě, kde je magnetická tabule. Potřeba je magnetická tabule a magnety. Hru hraje vždy jen malá skupinka chlapců, která se většinou odděluje od ostatních a sama si vymýšlí hry a zábavu. Sedí spolu v lavicích a stýkají se i mimo školu. Viděly jsme hrát hru čtyři chlapce, hra by se ale dala hrát i ve větším počtu dětí, i ve družstvech. Hru vymyslel jeden ze skupinky chlapců jménem Aleš. Hráči stojí u magnetické tabule a hádají obrázky sestavené z magnetů. Magnetů musí být větší množství, aby se daly tvořit i větší obrazce. Jeden ze zúčastněných sestavuje svůj obrázek a ostatní už při sestavování mohou hádat, o co jde. Ten, kdo první uhodne, má právo vymyslet obrázek v dalším kole. Obrázky mohou být s různou tématikou, například předměty a zvířata. Hra se hraje o přestávkách, končí většinou při skončení přestávky. Hráč, který tvoří obrázek, může uplatnit fantazii a vymýšlet obrazce, které jsou symbolické a tím ztížit poznávání. Lze také obrázek tvořit od nejméně charakteristických znaků pro určitý předmět, tím se zvýší také obtížnost, protože musíme domýšlet stále nové možnosti, co by mohl obrázek znamenat. Tato hra je inspirována podobnými hrami s kreslením obrázků nebo se slovy, kdy se napíše počáteční a konečné písmeno a musí se doplňovat. Chlapci pouze hru přizpůsobili podmínkám ve třídě. Hra rozvíjí fantazii a schopnost orientovat se ve znacích pro jednotlivé předměty. Míčko-sporting
Hraje se ve třídě v zadní části na koberci, prostor pro hru je vymezen okraji koberce. Potřeba je molitanový míček nebo guma na gumování či bačkora, čepice s kšiltem. Hrají chlapci, větší část třídy, většinou ti sportovně založení, účastnit se může kdokoliv. Je třeba 6 hráčů (2 brankáři, 4 hráči). Hra je inspirována klasickým fotbalem, je jen upravena pro podmínky třídy a pro možnosti výběru pomůcek. Kdo přesně hru vymyslel nevíme, ale spíše vznikla spontánně pro hraní si ve třídě. Děti nesmí běhat o přestávce po chodbě, tak si přenesly hru do menšího prostoru ve třídě. Hra se hraje na koberci, chlapci hrají bosí, hřiště je ohraničeno hranami koberce. Na koncích hřiště jsou brány - židličky nebo dvířka od skříněk. Hráči si zvolí dva brankáře a ti si vyberou k sobě dva hráče. Když hra začne, hráči se snaží kopnout předmět, se kterým se hraje, do brány soupeře. Brankáři i hráči druhého družstva musí zabránit, aby se míček dostal do brány. Brankáři mohou používat na chytání míčku v bráně čepici s kšiltem jako „lapačku“. Čepici drží za kšilt a chytají míček tím, že ho přikryjí na zemi čepicí. Čepice se k chytání používat nemusí. Nepoužívá se ani když se kope s bačkorou. Když se kope s gumou, je nejlepší taková, která se hodně rozpadá, chlapci mají radost, když se na konci hry guma úplně rozpadne. Hráči si skóre počítají sami, když dá hráč gól, jde dělat brankáře svému družstvu a brankář hraje v poli. Když se gól uskuteční, pošle brankář míček, bačkoru nebo gumu doprostřed hřiště a znovu se začíná. Okolo hřiště stojí fanoušci a sledují hru, ale neskandují ani nefandí jen jednomu družstvu, spíše povzbuzují toho, kdo je zrovna u míče. Hra je časově omezená na dobu přestávky. Další přestávku se pokračuje ve stejné sestavě nebo s novými hráči. Při hře lze použít zkušenosti z jiných míčových her, hlavně z fotbalu. Důležitá je obratnost a pohotovost. Hra je velmi dynamická, bez velkých přestávek a konfliktů. Při hře lze uplatnit originalitu ve výběru „míčku“, se kterým se bude kopat. Hra slouží hlavně k vybití energie z klidného sezení při hodině, uspokojuje touhu po společné činnosti. Je vhodná i pro děti méně sportovně nadané, protože se hraje na malém prostoru, není tak únavná jako klasické sporty. Může být i dobrou průpravou pro opravdové sportování. Na šlapanou Hraje se v tělocvičně nebo na volném prostranství. Nejsou třeba žádné pomůcky. Hrají pouze děvčata. Počet hráčů není omezen, je vhodnější větší skupina, minimálně deset hráčů. Hru se dívky naučily při hodinách tělesné výchovy od dětí z paralelní třídy. Hra začíná tím, že si dívky nakročí jednu nohu a špičkami bot se v kruhu dotknou značky. Dívka, která stojí mimo kruh, odpočítává „jedna, dvě, tři...“, pak dívky odskočí co nejdále od středu. Ta, která stojí nejblíže středu, musí pak skákat tři kroky a dupnout někoho, kdo je poblíž. Mezitím mohou dívky uhýbat tím, že skáčou po jedné noze. Když se jí podaří dupnout, předává slovo to znamená, že může odpočítávat v dalším kole. Pokud se jí nepodaří dupnout na nohu nejbližší osobě, může mít ještě jeden pokus, pak předá slovo a pokud ani napodruhé není úspěšná, musí v dalším kole odpočítávat sama. Hra v podstatě nemá konec, není vítěze ani poraženého. Trestem za to, že se někdo nechá dupnout je to, že nemůže v dalším kole hrát, ale jen odpočítává, na jedno kolo se tedy vyřadí ze hry. Při hře je možné kamuflovat, nedávat hned najevo, ke komu se chystá dívka skákat a tím zmást i ostatní a být tak úspěšnější. Může také protahovat dobu, než se rozmyslí ke komu bude skákat a pak rychle vyrazit a využít tak moment překvapení. Tato hra nám připadala poměrně zmatená, jaksi bez významu, i při vysvětlování pravidel se dívky často neshodovaly a jejich výklad byl značně nesouvislý. Hra je podobná hře „Na babu“, kdy se děti honí a musí se nějak dotknout, aby předali „poselství“.
Penalta Opět se hraje v zadní části třídy na koberci, který vyznačuje hrací plochu. Potřeba je molitanový nebo tenisový míček, předměty na vytvoření branek, opět židlička nebo dvířka od skříňky. Hrají pouze chlapci, počet hráčů je neomezený. Hra je variantou ke hře „Míčko-sporting“, která vznikla spontánně během hraní ve třídě. Hráči, kteří mají o hru zájem, se postaví do zástupu, na čáru proti bráně. Ten, kdo stojí první, střílí na brankáře a snaží se mu dát gól. Když není úspěšný a míč nedostane do brány, jde se postavit na konec zástupu a střílí další hráč, který je na řadě. Když je střelec úspěšný, mění si místo s brankářem a počítá si bod. Tak hra pokračuje, dokud neskončí přestávka. Pak se spočítají získané body, a ten, kdo má nejvyšší počet, získává pojmenování „borec“. Opět se dají použít různé způsoby střelby, jak je známe ze skutečného fotbalu, lze využít špatného postřehu brankáře, střílet do špatně hlídaného místa, což je však v tak malých prostorech obtížné. Hra opět čerpá z klasického fotbalu, i název hry zůstává stejný jako část hry ve fotbale. Zde se dá opět ukázat, kdo je ten nejlepší, většinou se ukáže při opakování hry, kdo je nejúspěšnější, a ten je pak favoritem a očekává se od něho větší úspěšnost než u ostatních. Pro chlapce je přitažlivé obhájit si své postavení, ale i pro ty, co nebyli v minulosti tak úspěšní, to znamená šanci ukázat se. Někdy lze okopírovat techniku jiného hráče a pak mít lepší výsledky. Je to šance pro všechny. Scénky z filmů Hraje se ve třídě nebo klubovně. Nejsou třeba žádné pomůcky, herci mohou náhodně použít předměty, které mají kolem sebe. Hrají chlapci i dívky, většinou se chce zapojit celá třída, hra je velice oblíbená. Počet hráčů není omezen, skupina se rozdělí na dvě části, jedna je porota a druhá jsou herci. Hra pochází z inspirace hrami, kdy se předvádí různé profese, zvířata, věci. Hru si pak ztvárnila třída sama. Hráči se nejdříve rozdělí na dvě přibližně stejné skupiny, většinou je to tak, že přátelské skupiny chtějí být pohromadě. Jedna skupina jsou herci, kteří nastoupí před ostatní a hrají scénky z filmu, který dobře znají. Druhá skupina zasedne proti hercům jako porota, a snaží se uhodnout, o jaký film se jedná. Po uhodnutí se skupiny vymění, střídají se tak dlouho, dokud dětem nedojdou nápady, nebo je hra nepřestane bavit. Musí však mít obě skupiny stejnou šanci vidět stejný počet scének. Po ukončení je vítězem ta skupina, která uhodla více scének. Hra je časově poměrně náročná, není vhodné hrát například o přestávkách, kdy by se muselo přehrávání scének přerušit. Hráči mohou používat různé předměty, které najdou v místnosti, aby si pomohli při přesném napodobení scény z filmu. Filmy by měly být všem hráčům známy, většinou se hrají dětské filmy nebo známé české komedie. Uhodnutí mohou hráči porotě ztížit tím, že vyberou méně známý film, nebo i ze známého filmu vyberou méně známou pasáž. Těžké k uhodnutí je i ztvárnění scénky ne přesně podle originálu. Ale ve této hře se fantazii meze nekladou, hráči mohou zapojit svoji originalitu. Hra je velmi zábavná, pro diváky i pro samotné herce, zvláště u humorných scének. Hra je dobrá na procvičení paměti, děti si musí vzpomenou na detaily z filmů, aby scénky byly věrohodné. Uplatňuje se zde fantazie při ztvárnění situace bez příhodných rekvizit, oděvů a předmětů, se kterými má být scénka ve skutečnosti zahrána. Děti si zde uspokojí i svoji potřebu předvádět se před ostatními, být středem pozornosti.
Strefovaná Hraje se v zadní částí třídy na volném prostoru. Potřeba je tenisová raketa a molitanový míček. Hrají jen chlapci, většinou se zapojí celá skupina chlapců ve třídě. Počet není omezen, musí být alespoň dva hráči jako oběti a jeden střelec. Hra vznikla, když spolužák Honza přinesl do školy tenisovou raketu. Dva dobrovolníci jdou ke zdi a s upaženýma rukama se opřou o zeď čelem do třídy. Ostatní hráči stojí v předem určené vzdálenosti a jeden po druhém se strefují míčkem odraženým raketou do oběti u zdi. Oběť se za žádnou cenu nesmí pohnout. Když se oběh pohne, všichni se tomu smějí a předvádějí grimasy, které oběť předvedla na obranu před míčkem. Nejlepší je ten hráč, který se jako oběť ani nepohne před úderem míčku. Oběti se mohou různě prostřídávat, každý má šanci si vyzkoušet být v roli oběti. Aby se oběť vyhnula obranné reakci na úder míčku, může mít zavřené oči, i když to je také terčem smích spoluhráčů. Ten, kdo pálí raketou, si může vybrat místo, kam bude mířit, chlapci se ale nesnaží trefit se do obličeje oběti, i když někdy se to také přihodí. Hra se zdá na první pohled dosti agresivní, ale při jejím pozorování vidíme, že jde spíše jen o zábavu, všichni se při ní smějí, i oběti, do kterých se strefují, se smějí při svých grimasách. Obětí není vždy jen jedna osoba, nejde tedy ani o potrestání nebo šikanování, oběti se střídají a vcelku si to užívají. Přesto můžeme tuto hru chápat jako touhu vidět někoho v nesnázích. Oběti zase chtějí ukázat, že to nejsou zbabělci, kteří se bojí molitanového míčku. Někteří z hráčů si jistě vybijí při hře agresivitu, mají možnost strefit se do někoho, koho by rádi uhodili i ve skutečnosti, ale není to přípustné. Hra je inspirována různými podobnými činnostmi se strefováním na cíl, do terče, otvoru apod. Pokud má hra živý terč, je přitažlivější a proto velmi oblíbená a často hraná. Šťastná pětka Hraje se ve třídě nebo klubovně. Potřeba jsou kupony s označením: Los šťastná pětka; Vaše jméno....; Datum....; Vaše sázka....; ústřižky papíru s čísly od 1 do 20, skládací obrázek rozstříhaný na 24 dílů, hodinky, dárek pro výherce, psací potřeby, dřívka nebo sirky (různě dlouhé). Hraje celá třída, někdy se připojí i paní učitelka. Jednu hru hraje osm hráčů a jeden vedoucí řídí hru. Hru vymyslel spolužák Viktor, který vytvořil i všechny pomůcky a hru vždy řídí. Vedoucí hry rozdá osmi hráčům již zmíněné kupony. Ti napíší na kupón své jméno, datum a sázku, což je pět čísel v rozmezí od jedné do dvaceti, a k tomu přidají jedno číslo dodatkové. Pak kupóny odevzdají sázkaři, který losuje čísla od 1 do 20. Pak u všech hráčů zakroužkuje na kupónech ta čísla, která byla tažena a která hráč správně tipoval. Určí se ten z hráčů, který uhodl nejvíce čísel. Pokud je více hráčů se stejným počtem správných čísel, tahají se sirky různé velikosti, a ten kdo má nejdelší, vyhrává pro toto kolo. Vítěz má pak právo vybrat si ze dvaceti čtyř dílů obrázku. Celá hra má dvacet čtyři kol, stejně jako je dílů obrázku. Ten hráč, který má nejvíce dílků rozstříhaného obrázku, pak musí do jedné minuty složit správně celý obrázek. Pokud se mu to podaří, je absolutním vítězem celé hry a může dostat dárek. Pokud nestihne do jedné minuty složit celý obrazec, nastupuje místo něho hráč s druhým největším počtem dílků a také se snaží složit celý obrázek v časovém limitu. Vítěz je tedy ten, kdo složí správně celý obrazec. Hra je opět založena spíše na štěstí, hráč může své schopnosti uplatnit jen při skládání obrázku z dílků. Obrázky se po čase obměňují, ale může se stát, že už hráč obrázek zná, je pak ve výhodě proti ostatním. Hra je velice dobře promyšlena, autor si dal na jejím zpracování opravdu záležet. I jednotlivé pomůcky, jako losovací lístky a kupóny, nosí stále s sebou do
školy a hra se může kdykoliv opakovat. Hra je inspirována pravděpodobně klasickou sázkovou hrou běžně provozovanou mezi dospělými a je to velmi zdařilá modifikace, vylepšená ještě o další úkol, který musí hráč splnit, jako je skládání obrazce. Tlačenka Hraje se ve třídě u stěny, kde jsou okna. Nejsou třeba žádné pomůcky. Hrají pouze dívky. Počet hráčů není omezen, hrají většinou všechny dívky ve třídě, což je přibližně 12 dívek. Hra vznikla spontánně, během jiných her o přestávkách. Dívky se postaví těsně vedle sebe do řady, z obou krajů začnou do sebe vší silou tlačit, až se celá řada začne různě kymácet pod tlakem těl, postupně se utvoří spíše chumel než řada, dívky se při tlačenici různě přidržují lavice nebo okenních parapetů. Hra končí, když řada nápor těl nevydrží a spadne k jedné straně na zem. Není zde však vítěz ani poražený, družstva nejsou předem nikdy určena, jde pouze o to, co nejrychleji přetlačit jednu stanu. Ten, kdo je uprostřed, vlastně nepůsobí ani na jednu stranu, pouze se přidržuje. Celou hru dívky křičí a ječí, smějí se a vydávají podivné zvuky. Zde je úspěšnější ten, kdo má největší sílu, nebo ten, kdo si zvolí dobré místo a může se zapřít o nějaký pevný předmět v blízkosti. Protože však v této hře nejde příliš o vítěze, nehledá nikdo svou speciální strategii, nejde o to být nejlepší. Tato hra je typická pro dívky v naší třídě, kdy z vlastní iniciativy nehrají hry příliš založené na dodržování pravidel, hry znalostní ani sportovně založené. Chtějí se hlavně vybít, zasmát se, vydat přebytečnou energii. Myslíme si, že je zde velmi důležitý i osobní kontakt, vzájemný dotyk celým tělem. Funguje jako potvrzení si společenství, soudržnosti skupiny, kamarádství. Hra slouží také na upozornění pro kluky, tím že je velice hlučná, zaručeně vždy vyvolá pozornost u kluků. Dívky po chlapcích během hry pokukují a sledují jejich reakce. Výroba časopisů Časopisy se vyrábějí doma nebo i ve škole o přestávkách a vyučování, vždy se ve škole ukazují a hodnotí. Potřeba jsou psací potřeby, pastelky, papíry, nůžky. Hrají pouze chlapci, jen menší skupina, za celou dobu existence se aktivně zúčastnilo asi pět chlapců. Může se zúčastnit kdokoliv, je to vlastní iniciativa. Hru přinesl do třídy Šimon, který do páté třídy přestoupil z jiné školy. Pokud se chlapec rozhodne vydávat svůj časopis, nejdříve si ho sám navrhne a vymyslí si, jak bude vypadat, kolik bude mít stran. Doma časopis vytvoří, podle pravidel by měl časopis vycházet každý den školy, ale ne vždy se to povede. Někdy má „redakce“ (tak nazývají sebe jako vydavatele) i několik týdnů přerušení. Časopis pak vydavatel přinese do školy a ten putuje po třídě a zájemci si ho pročítají. Vydávání je vždy očekáváno s radostí a všichni se těší na nová čísla. Čtenáři pak vyslovují uznání nebo kritiku. Ve třídě začala výroba na Šimonův námět, který vydával časopis „Očko“, ihned se k němu připojil Vojta, který vydával časopis „X-ray“, Jirka začal vydávat časopis „Cvočko“, dále zde byl Radkův „MHD servis“, který se vydával jenom dva dny. Dále vznikaly ještě časopisy „Jágr“ a „Sporting“. Časopis „Windows“ drží rekord v každodenním vydávání 51 dní (v době našeho zkoumání). V časopisech děti píší a kreslí podle vlastního uvážení nebo podle tématu, které má časopis sledovat, jako sport, počítače, zprávy ze světa, filmy, humor apod. Vydavatelé se navzájem inspirují, takže v některých časopisech najdeme stejné prvky, i když od jiných tvůrců. V časopisech jsou i obrázky a kvizy, které když čtenář vyřeší, přijde s odpovědí do redakce a ta
odpověď vyhodnotí, někdy lze získat i malý dárek. Časopisy si vydavatelé ukládají do „archivu“, což je krabička nebo obálka na již vydaná čísla. Důležité v této hře je hlavně vydržet ve vydávání, časopis je pak oblíbenější. Nestává se, že by čtenáři časopis odmítli nebo příliš kritizovali, a navíc náměty v časopisech jsou velmi originální, což zaručuje úspěch každého čísla. Tato hra je velmi přitažlivá pro chlapce, kteří se chtějí seberealizovat, ale udělat i něco pro ostatní spolužáky. Často se v časopisech projevují reakce na dění kolem, na politiku, sport, ale i na problémy týkající se bezprostředně třídy. Je to velká příležitost vyjádřit svůj názor jako novinář ve skutečném časopise. Je možné si vydáváním dobrého časopisu a vytrvalostí získat uznání u spolužáků, je to možnost i pro méně oblíbené žáky. Zápasy o holky Hraje se v zadní části třídy na koberci. Potřeba jsou psací potřeby a papír. Hrají pouze chlapci, jen malá skupinka, která si hru vymyslela. Pravidly není počet hráčů omezen, hrálo ji šest hráčů. Hru vymyslel spolužák Jirka. Hra je zvláštní tím, že se hrála jen jednou a podle výpovědí chlapců se zjistilo, že nebyla příliš domyšlena pravidla, konkrétně ceny (mělo jít o dívky). Pořadatel ustanovil jako první cenu spolužačku Markétu, druhou cenou měla být Veronika a třetí cena Dáša. Je nutné podotknout, že dívky o celé soutěži nevěděly. Vyhrát cenu znamenalo, že vítěz dotyčnou dívku „prostě má“, že si ji vybojoval, ale zápasník jí to nedal nijak najevo, šlo prostě jen o rozdělení dívek, o to, aby mu patřila v jejich mysli a aby o tom ostatní věděli. Nejdříve se vylosovali zápasníci, kteří budou zápasit proti sobě ve dvojici. Pak zápasili - vítěz je ten, kdo udrží druhého na lopatkách minimálně 10 sekund. Pak vítězové z jednotlivých dvojic měli zápasit o první cenu, a to každý ze tří vítězů s každým. Problém však nastal, když zjistili, že každý má jiný vkus na dívky a jako první cenu by si představoval každý jinou dívku. Poté dospěli k domluvě, že tedy budou zápasit spolu ti hráči, kterým se líbí stejná dívka. Hra však nakonec nebyla úplně dokončena. Při další přestávce již opadlo nadšení ze zápasu a tak nakonec nikdo nevyhrál. Vyhraje ten, kdo je lepší v zápase, kdo je silnější a obratnější. V této hře šlo jako v jediné o téma děvčata, jinak se zatím chlapci o dívky ve třídě příliš nezajímají, mají své hry a zájmy. Ve hře jde pravděpodobně o to si dokázat, kdo je silnější, můžou si ho pak spolužáci více vážit. Může to být také jasným poukázáním na to, která dívka se kterému chlapci líbí, nepřímo si tak ujasňují, jaké má kdo šance, a také která dívka je nejoblíbenější. Chlapci si nacvičují, jaké je to bojovat o ženu, podle vyprávění brali všichni hru vážně, i když nebyla dokončena.
Analýza hry „Letadla v mlze“ Hru „Letadla v mlze“ jsme se pokusily analyzovat na základě postavení a úlohy jednotlivých aktérů ve hře, tedy „maják“ a „letadlo“. Zaměříme se na jejich pocity, možnosti ve hře, poslání ve hře a význam. Maják je ve hře jedinou osobou, která vidí, není tedy nijak omezen, a právě na majáku závisí celý příběh hry. Na jeho vzdálenosti, kam se uchýlí od letadel, na intenzitě signálů, které vysílá. Maják si může užívat pocitu nadvlády, sebevědomí, může i soucítit s letadly, pokud například vidí letadlo narazit do překážky. Je tedy v roli vůdce a ostatní jsou na majáku závislí. Maják v podstatě manipuluje ostatními, může se i přemístit během hry a tím mást letadla. Zároveň se však nesmí porouchat, zastavil by tak obrazně řečeno chod věcí, letadla by zabloudila, mohla by do sebe navzájem narážet a způsobilo by to zkázu pro všechny. Pokud maják selže, zákonitě se všechno změní, stejně jako kdyby přestalo svítit Slunce a Země by se ocitla ve tmě, také by najednou bylo všechno jinak a vedlo by to k zániku všeho živého. To přikládá majáku obrovskou zodpovědnost, aby pracoval zodpovědně a přesně, aby neublížil ostatním. To je dosti významná role i v životě, kdy nějakou svou činností ovlivňujeme i své okolí, zvláště pokud je okolí na nás závislé. Děti si tak mohou zakusit tíhu odpovědnosti, situaci, kdy nepracujeme jen pro sebe, ale musíme brát zřetel i na ostatní. Letadla prožívají též rozporuplné pocity, bojují s novou situací, to že jim chybí jinak nejpoužívanější smysl. Zároveň však mohou ovlivnit výsledek tím, že se rychle adaptují na nové podmínky, využijí hmat a sluch, rychle se pohybují v prostoru. Děti v roli letadel zůstávají ve hře jen sami se sebou, záleží jen na jejich schopnosti řešit situaci, rychle se rozhodnout, musí se spolehnout na svoji obratnost, také se musí spolehnout na maják, který je má ze svízelné situace vyvést. Ke zlehčení tíživosti situace může přispívat vědomí, že letadlo není v mlze samotné, že snášejí tíživou situaci společně. Velkou hnací silou je pro letadla jistě strach, strach ze ztráty orientace, kontroly nad sebou samým a nad vlastními pohyby, a proto je dítě motivováno dostat se co nejrychleji k cíli. Pokud letadlo pečlivě naslouchá signálům, nemusí se ztratit v prostoru. Může zde využít i paměť, pokud se na své cestě setká s některými známými předměty, které jsou na stálém místě, mohou sloužit jako orientace. Známé předměty jsou jako záchytné body podobné životním situacím, kdy se snažíme o dosažení cíle, musíme vykonat určitou práci, i když je nám třeba nepříjemná a nevíme si s ní rady. Zpočátku se zdá úkol nepřekonatelný, nemáme skoro žádné vodítko, naše možnosti jsou omezené a to, na co jsme byli zvyklí, najednou nemůžeme použít. Ale když se na problém soustředíme a zvážíme jej, najdeme přece jen nějaké východisko, zkušenosti, a ty nám mohou pomoci. Tak se dítě učí překonávat zpočátku obtížně vypadající úkoly, učí se odsunout prvotní strach a zděšení z neřešitelného. Vztah mezi majákem a letadly se odehrává na poli vzájemné důvěry, kterou nesmí aktéři zradit. Letadla věří majáku, že nepřestane vysílat signály a bezpečně je vyvede z mlhy, maják naopak věří letadlům, že budou správně reagovat na vysílané signály a půjdou za ním, jeho směrem, jinak způsobí zkázu vzájemnou srážkou a ohrozí i maják. Maják může být též metaforou k nesnadné životní situaci, kdy hledáme osobu, která nám pomůže, poradí nebo nás utěší, je velmi uklidňující, pokud se taková osoba najde a existuje pro nás. Pro děti v naší třídě jsou stále ještě takovou jistotou a „přístavem“ rodiče, a tak si mohou děti vyzkoušet roli, která jim zatím nepřísluší, ale která je v budoucnosti čeká.
Taxonomie her 1) Rozdělení podle cíle hry První způsob rozdělení jsem vytvořily podle cíle, který hra sleduje. V souboru se objevily hry, kdy cílem je čistě osobní zisk, a to buď konkrétní věcná výhra, nebo jen označení vítěz či podobné. Naopak jsou zde i hry, kdy hráč hraje za družstvo nebo za skupinu, cílem je získat ocenění pro celou skupinu a hráč neupřednostňuje osobní cíl a podřizuje se většině při rozhodování. Dvě hry v našem souboru jsme pak nedokázaly jednoznačně zařadit, a to „Strefovaná“, kdy kolektivním cílem může být pobavení ostatních hráčů při napodobování obranných grimas, ale individuálním cílem je snaha o to nepohnout se a ukázat ostatním svoji odvahu. Stejně tak u hry „Výroba časopisů“ je individuálním cílem mít nejlepší časopis, ale kolektivním cílem je snaha vydavatele pobavit čtenáře. Individuální
Kolektivní
Sporné
Děti
+
-
-
Hlavičko-sporting
+
-
-
Kdo zbude poslední
+
-
-
Kolotoč
+
-
-
Koso Šoula
-
+
-
Letadla v mlze
+
-
-
Magnety
+
-
-
Míčko-sporting
-
+
-
Na šlapanou
+
-
-
Penalta
+
-
-
Scénky z filmů
-
+
-
Strefovaná
-
-
+
Šťastná pětka
+
-
-
Tlačenka
-
+
-
Výroba časopisů
-
-
+
Zápasy o holky
+
-
-
2. Rozdělení podle motivace ke hře Druhé rozdělení jsme vytvořily podle zaměření hry, zda jde o hru, ve které se chtějí hráči jen pobavit, zasmát se a vybít energii, nebo jde o hru, kdy je na prvním místě výhra jako hlavní činitel v motivaci ke hře. U hry „Scénky z filmů“ uvádíme jako hlavní motivaci výhru pro družstvo, ale jsme si vědomy, že přehrávání scének je téměř stejně vážnou motivací. I při hře „Výroba časopisů“ uvádíme jako motivaci pobavit sebe i ostatní, ale výhrou zde může být i prvenství v délce vydávání časopisu, v počtu dní. Protože však se v naší třídě o této výhře nehovořilo, zůstáváme u zařazení do her pro pobavení. Pobavení
Výhra
Děti
-
+
Hlavičko-sporting
-
+
Kdo zbude poslední
-
+
Kolotoč
-
+
Koso Šoula
+
-
Letadla v mlze
-
+
Magnety
-
+
Míčko-sporting
-
+
Na šlapanou
-
+
Penalta
-
+
Scénky z filmů
-
+
Strefovaná
+
-
Šťastná pětka
-
+
Tlačenka
+
-
Výroba časopisů
+
-
Zápasy o holky
-
+
3. Rozdělení podle pohlaví hráčů Třetí rozdělení jsme zvolily podle celkem klasického způsobu na hry, které jsou typicky chlapecké, typicky dívčí a hry hrané společně. Jak jsme již výše uvedly, chlapecké hry byly velmi propracované, měly pevná pravidla, často se zaměřovaly na znalosti, byly většinou vytvořené v naší třídě. Zatímco hry dívek byly většinou přinesené z jiné zájmové skupiny, méně propracované, méně zaměřené na rozumové znalosti, často se při nich křičí, upozorňuje na sebe, celkově byly dívky více pasivní. Společné hry pak jsou iniciované od chlapců, nebo se hrají i v hodinách vyučování pod vedením paní učitelky. Chlapci
Dívky
Společně
Děti
-
+
-
Hlavičko-sporting
+
-
-
Kdo zbude poslední
-
-
+
Kolotoč
-
-
+
Koso Šoula
+
-
-
Letadla v mlze
-
-
+
Magnety
+
-
-
Míčko-sporting
+
-
-
Na šlapanou
-
+
-
Penalta
+
-
-
Scénky z filmů
-
-
+
Strefovaná
+
-
-
Šťastná pětka
-
-
+
Tlačenka
-
+
-
Výroba časopisů
+
-
-
Zápasy o holky
+
-
-
Závěr Z tabulek nyní vidíme, že pokud jde o první rozdělení podle her s individuálním a kolektivním cílem, jasně se ukazuje, že děti v naší třídě hrají spíše hry s individuálním zaměřením, spíše každý sám za sebe než za skupinu. Toto je možná odrazem dnešní doby, která fandí individualismu a vyzdvihuje osobní úspěch před kolektivním. Ve druhé tabulce vyplývá, že děti hrají spíše hry zaměřené na konkrétní výhru a ohodnocení, než jen hry bez cíle a přesného vyústění v jasný závěr. To je pravděpodobně dáno skladbou žáků ve třídě, jak jsme již uvedly, zdála se nám většina dětí nadprůměrných, proto i hry mohou být více racionální a vyžadující vymezení výhrou. Z rozdělení podle pohlaví se nám ukazuje, že ve skupině je mnohem více typicky chlapeckých her nežli dívčích, což potvrzuje naši domněnku, že dívky jsou v této třídě pasivnější, mají méně svých her a hrají hlavně hry společné. Díky vstřícnosti žáků i paní učitelky se nám podařilo shromáždit poměrně mnoho materiálu ke zpracování naší práce, z her, které jsme poznaly, uvádíme ty podle našeho názoru nejzajímavější a méně obvyklé. Těší nás, že se nám podařilo přesvědčit paní učitelku, že její děti si přece jen hrají, a ne jen zlobí a dělají problémy.
