6. TŘÍDA Sigmundová Simona, Kučerová Jindra 1996/1997 PASPORTIZACE TŘÍDY Ve třídě je 18 dětí, z toho 7 dívek a 11 chlapců. Jevily se jako klidný, vstřícný kolektiv. Žádné z dětí se nezdálo odstrčené od ostatních, tzn. vyčleněné z kolektivu. Učebna 6. B. je špatně vybavená, tzn. bez technického zařízení (bez televize, videa, zpětného projektoru, ap.); bez koberce; bez výzdoby - jsou zde pouze 3 malé nástěnky, 2 obrazy a kalendář; se silně počmáranými lavicemi. Na druhou stranu je třída prostorná, světlá s květinami na oknech. Jelikož nás děti znají z programů primární prevence, které provádíme na této škole, byla jejich reakce na nás kladná. Nejdříve si myslely, že naše návštěva se týká opět prevence. Proto jsme jim sdělily pravý důvod naší návštěvy. Na toto sdělení reagovaly vstřícně. V průběhu vyučovacích hodin na nás nereagovaly, neotáčely se na nás, nesnažily se s námi komunikovat - zdálo se nám, že nejsou námi rozptylovány. Naopak paní učitelka na dějepis nám po skončení hodiny řekla, že jeden z žáků byl výjimečně pozorný, nedíval se při hodině z okna, sledoval výklad a reagoval. Jako důvod jeho pozornosti uvedla naší přítomnost. O přestávkách dětem nevadilo naše pozorování, bez ostychu hrály hry, které běžně hrají. Na naše dotazy při nejasnostech odpovídaly hromadně, zapojily se všechny. Jako dozor o přestávkách fungují paní učitelky, které se pravidelně střídají podle rozpisu služeb. Pokud se dozor objevil ve třídě, děti přestaly hrát aniž by byly napomenuty. Na nás dozor nijak nereagoval. Všechny přestávky (malé i velké) tráví děti podle svého, tzn. mohou zůstat ve třídě nebo se projít po chodbě.
SEZNAM HER Houba Země, město Piškvorky Čára Gumičky Šibenice Dlaždičky
POPIS HER Houba Pomůcky: houba na tabuli, koš = umyvadlo nebo odpadkový koš. Hráči: 2 skupinky (minimálně 2 chlapci x 2 dívky) - kdo je o přestávce ve třídě, tak hraje, přičemž kdokoli může kdykoli během hry odejít a zase se vrátit; není důležitý stejný počet chlapců a dívek; hraje se bez publika; hráči nemají specifické role, tzn. nejsou rozděleni na obránce, útočníky, ap. Hrací prostor: učebna. Pravidla: Hráči utvoří dvě skupinky, které proti sobě budou hrát - hrají dívky proti chlapcům. Na začátku vezme hráč jedné skupinky - např. dívka (ten, který je rychlejší, který si vzpomene dříve) - houbu a hodí ji spoluhráči. Hráči druhé skupinky - chlapci - se snaží houbu jim sebrat tím, že ji chytí. Jakmile se to chlapcům podaří, hra se obrátí: chlapci si mezi sebou hází a dívky se snaží houbu chytit. V průběhu přestávky tedy střídavě jedni si mezi sebou hází a druzí se snaží houbu jim sebrat. Jakmile zazvoní na konec přestávky, všichni hráči zůstanou tam, kde právě jsou a přestanou házet. Ten hráč, který právě drží houbu, snaží se vhodit jí do předem určeného koše. Je-li to chlapec a trefí se, získávají bod chlapci; je-li to dívka a trefí se, bod získávají dívky. Pokud se hráč netrefí, bod nezískává nikdo. Hra může trvat týden, měsíc, ale i celé pololetí. Jednotlivé body se sčítají a vyhrává ta skupinka, která jich má více. Cíl hry: získat co nejvíce bodů. Potěšení ze hry: měření sil mezi chlapci a dívkami (chlapci mají zatím lepší skóre, ale dívky si věří, že je nakonec stejně porazí). Strategie: mít jednoho hráče ze skupinky co nejblíže koše, aby se po zazvonění trefil. Sporné momenty: snaha hráče zadržet houbu co nejdéle tak, aby se k ní nikdo jiný nedostal. Podobné hry: basketbal: shodné momenty - časové a prostorové omezení pohybu s míčem i houbou, cílem je trefit se do koše; odlišné momenty - oproti basketbalu je zde pouze jeden koš pro obě skupinky, na který se střílí až v samém závěru. Země, město Pomůcky: papír, tužka. Hráči: libovolný počet (minimálně 2) - jelikož se hra hraje převážně v průběhu vyučovacích hodin, hrají ti hráči, kteří spolu sedí v jedné lavici; publikum mohou tvořit otáčející se spolužáci, kteří sedí v lavici před hráči. Hrací prostor: školní lavice. Pravidla: Každý hráč má svůj list papíru a tužku. Podél horní strany papíru si každý hráč nadepíše: země, město, jméno, zvíře, věc, rostlina, řeka ... (hráči si mohou libovolně přidávat nebo ubírat kategorie). Za všemi kategoriemi pak hráči připíší kolonku „body“. Jeden z hráčů říká v duchu abecedu a druhý, dle svého uvážení, řekne v určitém okamžiku „stop“. Hráč říkající v duchu abecedu vysloví nahlas písmeno, u něhož při vyslovení „stop“ skončil - např. písmeno „M“.
Oba hráči začnou co nejrychleji psát do jednotlivých kategorií příslušná slova začínající písmenem „M“ - např. Maďarsko, Moskva, Martin, myš, mašle, maceška, Mže ... . Kdo první zaplní všechny kategorie slovy od daného písmene, zavolá „dost“. V tomto okamžiku oba hráči položí tužky. Pak oba čtou nahlas to, co napsali, a píší si body: postupují podle jednotlivých kategorií, přičemž mají-li v určité kategorii shodné slovo, píší si oba 5 bodů; má-li každý jiné slovo, píší si oba 10 bodů; má-li slovo pouze jeden z hráčů a druhý ho nemá vůbec, píše si 20 bodů a druhý nic. Body za jednotlivá slova se sečtou a zapíší do kolonky „body“. Když se takto vystřídá několik písmen, sečte si každý hráč dosažené body. Kdo jich má více, vyhrává. Cíl hry: získat co nejvíce bodů. Potěšení ze hry: radost ze svých znalostí, ze slovní zásoby. Strategie: nejprve napsat ta slova, která vím, a teprve pak přemýšlet nad těmi, která nevím (tzn. neztrácet čas nad jedním slovem, které mě zrovna nenapadá). Sporné momenty: hráč říkající v duchu abecedu řekne nahlas jiné písmeno, než ke kterému došel - to, od kterého zná nejvíce slov, ev. má slova předem připravená; nečitelné slovo - při kontrole pak buď opakuje slovo protihráče, aby získal alespoň 5 bodů, anebo si slovo dodatečně vymyslí až při kontrole; vymyšlené slovo. Podobné hry: slovní fotbal: shodné momenty - uplatnění slovní zásoby; odlišné momenty jiné určení počátečního písmene slov, slovní fotbal je bez kategorií, odlišné bodování. Piškvorky Pomůcky: list čtverečkovaného papíru, tužka. Hráči: dva - jelikož se hra hraje v průběhu vyučovacích hodin, hrají ti dva hráči, kteří spolu sedí v jedné lavici; publikum mohou tvořit otáčející se spolužáci, kteří sedí v lavici před hráči. Hrací prostor: školní lavice. Pravidla: Dvojice hráčů střídavě zaplňují vždy po jednom libovolném čtverečku. Každý se přitom snaží jednak zaplnit v rovné souvislé linii kterýmkoli směrem pět čtverečků, jednak v tomtéž zabránit svému protihráči tak, že mu vždy zaplní čtvereček, kterým by pokračovala jeho linie. Každý přitom vyplňuje čtverečky určitým „svým“, a tedy stále stejným způsobem: nejčastěji se používá křížek „x“ a kolečko „o“. Komu se podaří dřív zaplnit v jedné linii pět čtverečků, ten má bod. Všechny zaplněné čtverečky z této hry se ohraničí čárou, a tím oddělí od další hry. Na zaplněné čtverečky této hry se výrazně napíše počáteční písmeno křestního jména výherce. Výherce rovněž zahajuje další hru. Cíl hry: dosáhnout co nejvíce linií po pěti čtverečcích, tzn. vyhrát co nejvíce jednotlivých her. Potěšení ze hry: radost z chyby spoluhráče, tzn. z jeho nepozornosti, radost z výhry, která je zapříčiněna hráčovou vynalézavostí, schopností kombinovat a strategicky myslet. Strategie: obranná nebo útočná, tzn. buď pouze bráním soupeři vytvořit linii, anebo se snažím vytvořit co nejrychleji linii vlastní - v průběhu hry lze tyto strategie střídat. Sporné momenty: snaha hráče zmenšením, zvětšením či přesahem znaménka zmást soupeře -
ten pak hůře rozpozná linii. Čára Pomůcky: mince (drobné peníze), křída. Hráči: libovolný počet (minimálně 2); publikum tvoří nehrající spolužáci. Hrací prostor: podlaha (kdekoliv - ve třídě, na chodbě, na WC, ap.). Pravidla: Na podlahu se křídou nakreslí čára. Všichni hráči stojí v určité, předem stanovené vzdálenosti od této čáry a určí si pořadí, v jakém budou házet. Pak postupně jeden po druhém hází, přičemž každý se snaží hodit svou minci co nejblíže k čáře. Hodnota mincí není stanovena, každý hráč hraje s tím, co má. Jakmile se v hodu všichni hráči vystřídají, zjistí se, čí mince je nejblíže. Tento hráč vyhrává, tzn. všechny mince na podlaze jsou jeho. Následuje další kolo. Stane-li se, že dva či více hráčů zasáhne čáru, anebo se jejich mince nachází ve stejné vzdálenosti od čáry, takže není jasný vítěz, následuje rozhoz, tzn. tito hráči hází znovu. Cíl hry: vyhrát co nejvíce peněz. Potěšení ze hry: radost ze zručnosti, z přesného hodu. Sporné momenty: dvě či více mincí leží ve stejné vzdálenosti od čáry - která z nich je blíž? Gumičky Pomůcky: gumičky, pravítko. Hráči: libovolný počet - buď může hrát každý za sebe, anebo se mohou spojit dívky (chlapci) proti chlapcům (dívkám) a vytvořit tak dva, proti sobě bojující tábory; publikum tvoří nehrající spolužáci. Hrací prostor: třída, chodba. Pravidla: Hráč vezme vždy jednu gumičku, kterou natáhne na pravítko tak, aby se co nejvíce napnula. Poté zamíří na cíl (= určitá osoba) a gumičku pustí - ta by se měla vymrštit a zasáhnout cíl. V případě, že proti sobě stojí dva tábory, snaží se chlapci zasáhnout všechny dívky a naopak, dívky se snaží zasáhnout všechny chlapce. Kdo je zasažen, padá k zemi a nesmí se již zvednout a zapojit se zpět do hry. Vyhrává ten tábor, který jako první zasáhne všechny nepřátele. Cíl hry: zasáhnout stanovený cíl; zasáhnout co nejvíce osob z druhého tábora a sám nebýt zasažen, tzn. dovést tábor, jehož členem jsem, k vítězství. Potěšení ze hry: radost ze zásahu, tj. z toho, že umím dokonale zacházet s „nástrojem“; radost z toho, že mohu alespoň symbolicky zneškodnit svého nepřítele ve třídě; měření sil mezi chlapci a dívkami. Strategie: zvolit optimální kvalitu gumiček, délku a polohu pravítka a natáhnout gumičku na pravítko tak, aby se co nejlépe vymrštila; nepozorovaně a přesně zamířit na cíl. Sporné momenty: hráč, který je zasažen, to nepřizná.
Šibenice Pomůcky: list papíru, tužka. Hráči: dva - jelikož se hra hraje převážně v průběhu vyučovacích hodin, hrají ti dva hráči, kteří spolu sedí v jedné lavici; publikum mohou tvořit otáčející se spolužáci, kteří sedí v lavici před hráči. Hrací prostor: školní lavice. Pravidla: Dvojice hráčů si zvolí určitou oblast: např. města, zvířata, květiny, osobnosti ap. Poté si jeden z dvojice myslí určitý pojem ze stanovené oblasti - např. určité zvíře, jehož počáteční a konečné písmeno napíše na papír. Mezi tato dvě písmena vloží tolik pomlček, kolik má slovo zbývajících písmen: např. K - - - - - - L (= krokodýl). Druhý z dvojice pak hádá chybějící písmenka. Každé uhádnuté písmenko protihráč doplní namísto pomlčky; za každé neuhádnuté nakreslí část šibenice - ta má celkem 12 částí. Pokud tedy hráč, který hádá, vyčerpá 12 písmen, která dané slovo neobsahuje, visí na šibenici = prohrává a hádá znovu. Pokud uhádne slovo dříve, než vyčerpá těchto 12 písmen, vyhrává a zadává slovo on, tzn. hádá protihráč. Cíl hry: uhádnout zadané slovo, tzn. neviset na šibenici. Potěšení ze hry: pokud hráč slovo uhádne, má radost, že vyhrál a může zadat slovo protihráči; pokud hráč slovo neuhádne, má protihráč radost z toho, že vymyslel tak těžké slovo. Strategie: při hádání začínat nejfrekventovanějšími písmeny. Dlaždičky Pomůcky: podlaha s dlaždičkami dvou rozdílných barev - jedna barva se pro hráče stává mostem a druhá propastí nebo bažinou, do které nesmí spadnout. Hráči: libovolný počet (minimálně 2, ale čím více, tím lépe) - kdo je o přestávce na chodbě, ten hraje; není vyloučena přítomnost publika - pokud je někdo na chodbě, včetně dozoru, dívá se; hráči mají specifické role: hráč s babou a hráči bez baby; hráč, který má babu, je nebezpečný pro ostatní, protože ti musí před ním utíkat, aby jí nedostali - tzn. zvyšuje se riziko spadnutí do propasti a ztráty života; mít babu je rovněž nebezpečné, protože hráč, který ji dostal, musí utíkat rychle, aby se jí zbavil, a tím opět hrozí pád a ztráta života. Hrací prostor: chodba. Pravidla: Každý z hráčů má 10 životů. Jde o klasickou hru „na babu“, přičemž se hráči musí pohybovat jen po dlaždičkách jedné, předem dohodnuté barvy. Hra začíná tím, že se určí barva dlaždičky, po které se bude běhat. Pak kdokoli z hráčů dá komukoli babu, tzn. dotkne se druhého a řekne „máš jí“ nebo „máš babu“. Baba pak honí ostatní a snaží se dát babu někomu jinému. Všichni hráči, včetně baby, běhají po určené barvě. Jakmile někdo z hráčů, včetně baby, šlápne mimo určenou barvu dlaždičky, ztrácí jeden život. Přešlápne-li 10x, tzn. ztratí-li 10 životů, vypadává ze hry. Cíl hry: udržet se ve hře co nejdéle, tzn. neztratit 10 životů. Potěšení ze hry: radost z pohybu; radost z toho, že utečou babě, aniž by přitom ztratili život, tzn. ze své šikovnosti; tělesný kontakt.
Strategie: držet se co nejdál od baby a co nejméněkrát babu dostat. Sporné momenty: hráč s babou srazí hráče, jemuž babu předává, a ten tak přijde o život; hráč, který přešlápne, to nepřizná. Podobné hry: na babu: shodné momenty - předávání baby mezi hráči; odlišné momenty zde nelze běhat volně, je třeba dávat pozor, kam šlápnu.
KATEGORIZACE HER
houba země město dlaždičky piškvorky čára gumičky 1 gumičky 2 šibenice
pohotový logika znalosti tělesný vzájemná manuální tělesná postřeh kontakt souhra ve zručnost obratnost (pohotová a vhled do situace skupině přiměřená reakce na podnět, situaci) X X XX X XX XX XX XX X X XX XX XX XX X XX XX XX XX XX X X X
Vysvětlivky: míra - dva křížky (XX) = hodně jeden křížek (X) = málo žádný křížek = vůbec Při pohledu na soubor her třídy 6. B. je možné říci, že děti nehrají hry „na něco“, tzn. nenapodobují své vzory, ideály, oblíbené hrdiny z filmů a knih, nýbrž hrají hry „o něco“ - o to, kdo má více znalostí (země, město; šibenice), kdo je zručnější, obratnější (houba, dlaždičky, čára, gumičky) ap. Všechny hry tak vyžadují po hráčích používání určitých schopností a dovedností. Lze říci, že jde o „měření sil“ v různých oblastech, a to bud' mezi jednotlivci, anebo mezi skupinami. Hry třídy 6. B. lze proto rozdělit na: 1. hry, kdy každý z hráčů hraje sám za sebe: země, město dlaždičky piškvorky čára gumičky 1 šibenice Tyto hry lze dále rozdělit na: a) hry, které se hrají - v průběhu vyučovacích hodin, ve dvojicích, s papírem a tužkou: země, město
piškvorky šibenice U všech těchto her hráči potřebují pohotový vhled do situace, dále znalosti (země, město; šibenice) a logické uvažování (piškvorky, šibenice). b) hry, které se hrají - o přestávkách, v libovolném počtu: dlaždičky gumičky 1 čára Pro tyto hry je charakteristická manuální zručnost (gumičky 1, čára), tělesná obratnost (gumičky 1, dlaždičky), dále postřeh (gumičky 1, dlaždičky) a tělesný kontakt (dlaždičky). 2. hry, kdy každý z hráčů je součástí větší skupiny za níž hraje: houba gumičky 2 Pro obě hry je charakteristická manuální zručnost, tělesná obratnost, postřeh, vzájemná souhra ve skupině, přičemž v případě třídy 6. B jde vždy o souhru dívek (chlapců) proti chlapcům (dívkám). Závěr: Měření sil mezi jednotlivci není totožné s měřením sil mezi skupinami. Zatímco mezi skupinami jde pouze o to, kdo je zručnější, obratnější, a o to, kdo má lepší postřeh, mezi jednotlivci jde mimo to ještě o znalosti, logické uvažování a o pohotový vhled do situace. ANALÝZA HRY „DLAŽDIČKY“ Předpokládaný vznik hry: Nejprve si dívky dohodly specifický způsob chůze po chodbě: zpočátku bylo účelem při chůzi nepřešlapovat dlaždičky, tzn. nešlapat na spáry mezi jednotlivými dlaždicemi. Později vymyslely, že musí chodit pouze po jedné barvě = most, přičemž opět nesmí přešlápnout. Přešlap znamená pád do propasti (bažiny). Bez ohledu na tuto hru hráli chlapci i dívky klasickou hru „na babu“, nebo se jen tak honili. Ke vzniku hry „na babu“, zejména pak ke vzniku jejího názvu, přispěla dle našeho mínění představa zlé, ošklivé stařeny - baby, kterou děti znají především z pohádek. Jako čarodějnice, ježibaba či baba jaga škodí hodným lidem: snaží se je chytit a ublížit jim – např. ježibaba v „Perníkové chaloupce”, baba jaga v „Mrazíkovi” apod. Ve hře „na babu“ se tedy člověk, který babu má, stává zlým a ošklivým. Protože nikdo nechce být zlý ani ošklivý, snaží se rychle babu předat a učinit tak zlým a ošklivým někoho jiného. Přitom však nejde o to učinit zlým a ošklivým někoho konkrétního, nýbrž o to, zbavit se baby, tzn. předat ji komukoli. Při hře se ale neříká máš čarodějnici, ježibabu či babu jagu, ale „máš babu“, někdy dokonce „máš ji“ či pouze „baba“. Čím kratší výraz totiž dotyčný zvolí, tím rychleji ho při předávání baby vysloví a uteče. Jednou se stalo, že chlapci začali honit dívky, které na chodbě hrály svou hru. Dívky řekly chlapcům, že s nimi budou hrát „na babu“, ale nezmění přitom způsob pohybu po
dlaždičkách. Chlapci zjistili, že pokud se děvčatům nepřizpůsobí, nebude mít hra smysl. Společně tedy zavedli hru „dlaždičky“. Charakteristika hry: Účastníci hry běhají po tzv. mostě, neboli přeskakují z jedné dlaždičky na druhou a předávají si babu. Nebezpečí, které pro hráče představuje baba je přitom zdvojnásobeno možností spadnout z mostu do tzv. propasti či bažiny a přijít tak o jeden z deseti životů. Je tedy třeba sledovat jednak terén, po němž se jako hráč pohybuji, jednak pohyb baby. Je nutné orientovat se v prostoru a umět pohotově a přiměřeně zareagovat (= postřeh) v momentě, kdy jako hráč dostanu babu. Znamená to zareagovat rychle - pokud možno okamžitě předat babu někomu dalšímu, kdo se ještě nerozkoukal a nestihl ode mě utéci, ale opatrně - abych přitom nepřešlápl, tzn. nespadl do propasti a neztratil tak život. Úspěch závisí dále na tělesné obratnosti hráče. U každého lze vypozorovat určitý styl pohybu po dlaždičkách - někdo prchá a uhýbá babě, aniž by nějakou dlaždičku vynechal (jde o pomalejší způsob, ale riziko přešlapu je menší), někdo dělá obrovské kroky či spíše skoky přes několik dlaždiček (je to rychlejší, ale hráč při doskoku jen těžko udrží rovnováhu). Pravděpodobně ti hráči, kteří volí první možnost, mají větší strach ze ztráty života; druzí vidí větší nebezpečí v babě, kterou nechtějí za žádnou cenu dostat. Tělesný kontakt, který je další charakteristikou této hry, může dle našeho mínění působit v rámci kolektivu dětí velmi pozitivně. Každý se dotýká každého, bez ohledu na pohlaví, prospěch, oblíbenost, krásu ap. Tehdy se cítí dobře nejen pětkař, kterého ostatní příliš neberou, či třídní outsider, s nímž se ostatní příliš nebaví a jemuž se vyhýbají, ale i nesmělý chlapec, který se stydí chytit za ruku dívku ap. Hra „Dlaždičky“ znamená tedy na jedné straně „měření sil“ - umožňuje zjistit, kdo je nejpohotovější, nejobratnější ap.; na druhé straně stmeluje dětský kolektiv - všichni, bez ohledu na to jací jsou, mají stejné výchozí podmínky (10 životů), řídí se stejnými pravidly a jsou stejně důležití.
