4. TŘÍDA Brůžová Lenka, Šebelová Radka 1998/1999
PASPORTIZACE TŘÍDY Navštěvovaly jsme 4. třídu základní školy v menším městečku. Škola není zaměřena nějakým směrem. Ve třídě je celkem 23 dětí, z toho je 17 dívek a pouze 6 chlapců. Samo prostředí třídy dává dostatek stimulace ke hrám (prostornost, koberec, volně přístupné hry, blízkost velké chodby aj.). Prostředí školy je také pro hrovou aktivitu stimulující. Škola se nachází mimo dopravní ruch, děti mají prostor pro hry přímo před školou, v blízkosti jsou hřiště. Vedení školy se samozřejmě brání možným nebezpečím úrazů, děti jsou povinné respektovat školní řád, který jim zakazuje některé aktivity (honění se po chodbě aj.). Vzájemný vztah učitelky a žáků je na dobré úrovni. Učitelka má smysl pro spravedlnost, empatii a žáci k ní mají důvěru. Její osobnost je pro ně autoritou, jejíž názory je ovlivňují a přejímají je. Uznávají ale také jiné názory, svých vrstevníků, které někdy převáží názor učitelky. Určité rozdělení ve třídě na chlapce a dívky existuje, ale pro tuto třídu je spíše charakterističtějším znakem spolupráce a společné hry. Neplatí zde, že by chlapci hráli spíše drsnější hry a dívky spíše mírnější, tišší a méně agresivnější hry. Ve třídě jsou oblíbené veškeré sportovní aktivity a hry, na nichž se účastní celá třída, jež se konají v rámci hodin tělesné výchovy a při jiných školních příležitostech. Motivací je pro ně i účast (a úspěch) na mimoškolních soutěžích (v současné době se třída připravuje na okresní turnaj ve vybíjené). V oblibě jsou hry se složitějšími pravidly. Uznáváni jsou ti žáci, kteří jsou dominantní svými fyzickými schopnostmi. Děti si hrají spíše ve skupinách než jednotlivě, ale hrají si také ve dvojicích (dle dané hry a vzájemných vztahů). Objevují se zde prvky soutěžení a soupeření s ostatními, a to v případě jednotlivců i skupin. Žáci této třídy jsou loajální ke své třídě a sami cítí i projevují náležitost k tomuto celku. Funguje zde vnitřní kooperace, která převládá nad rivalitou jednotlivců. Mezi dětmi existují oboustranné pozitivní vazby. Všemi jsou uznávány osobnosti dominantní ve sportech, ve školních aktivitách, pro kamarádství. Od převážné většiny se také ukázala negativní vazba k jednomu spolužákovi. Získávání dat Sesbíraná data jsme získaly převážně pozorováním dětí při jejich spontánních aktivitách o přestávkách, nebo z předvedení dané hry, o které jsme je požádaly. Dále jsme užily data z přímých rozhovorů s dětmi a jednoduchého dotazníku, týkajícího se minulých a nynějších her, oblíbených her chlapců, dívek, společných her, nejoblíbenějších her ve škole a mimo školu, sportovních her. Provedly jsem také malý sociometrický dotazník, ve kterém děti odpovídaly na tyto otázky:
1) Koho by jsi si vzal nejraději s sebou na opuštěný ostrov za společníka a kamaráda do nepohody? 2) S kým by jsi za žádnou cenu nechtěl sedět v lavici? 3) S kým by jsi jel na hezký výlet? 4) S kým ze třídy se moc nebavíš? 5) Komu by jsi nepůjčil svůj domácí úkol? 6) Kdo je podle tebe nejšikovnější ve škole? 7) Kdo je podle tebe nejšikovnější ve sportech? 8) O kom ze třídy by jsi řekl, že je nejlepší kamarád? Zjištěné informace nám pomohly lépe poznat kolektivní vztahy ve třídě.
SEZNAM HER 1. Červení a černí 2. Flaška 3. Fotbal s pomerančem 4. Honzo vstávej 5. Kuba řekl 6. Molekuly 7. Nemocnice (vybraná analyzovaná hra) 8. Na kadeřníky 9. Na psy 10. Ošetřování květin 11. Parkety l2. Pexeso 13. Plácaná 14. Rybičky rybáři 15. Střílení prakem na cíl 16. Vybíjená 17. Vyvolávaná 18. Zadkovka, Prdelovka POPIS HER Červení a černí (Červená Karkulka) 1. Původ hry: hru naučila děti praktikující učitelka při TV 2. Podobná hra: Na ovečky a na vlka 3. Hráči: chlapci i děvčata; nejlépe celá třída, min. 10 hráčů
4. Časové trvání: většinou při TV, při volných hodinách na hřišti či v tělocvičně; hra končí v tom momentu, když jedna skupina pohltí druhou, eventuálně možnost ukončení z časového důvodu (v tom případě vyhrává družstvo, jež má více členů) 5. Místo: nejlépe tělocvična či hřiště 6. Pomůcky: žádné 7. Pravidla: Děti jsou rozděleny do dvou skupin, stojí proti sobě ve dvou řadách ve vzdálenosti 2 metrů, a poslouchají, co jim učitelka nebo určený žák povídají. V momentu, když uslyší svou barvu vybíhají a chytají své protihráče. Eventuálně, když slyší barvu svých protihráčů, obracejí se a utíkají do „domečku“ - v tělocvičně ke zdi, na hřišti za čáru. Sporná místa - zda byl utíkající hráč v době chycení již v domečku či ne (určuje rozhodčí - učitelka). 8. Průběh: Začátek - většinou učitelka rozdá čísla, podle kterých (dle sudá-lichá) se děti rozdělí, postaví se proti sobě do dvou řad ve vzdálenosti cca 2 metrů. Učitelka začne vyprávět příběh o Červené Karkulce a děti pozorně poslouchají, až uslyší slovo červená nebo černá. To je pokyn pro ně, aby buď vyběhly chytat své protihráče či se běžely před nimi schovat do domečku. Chycené děti se přidávají do družstva, jež je chytilo. Pakliže se žák dostane „do domečku“, již nemůže být lapen. Konec - jedno družstvo pohltí druhé. Ideální průběh - bez slovních konfliktů. Většinou to dopadá tak, že se hráči střídají v družstvech, ale k úplnému konci dochází výjimečně, spíše ukončí hru učitelka.
9. Strategie: Některé chycené děti se chtějí znovu vrátit do svého družstva, a potom v momentu, kdy mají utíkat do svého nového domečku, se záměrně opožďují a nechávají se znovu chytit svým prvotním družstvem. Takto však hra pozbývá smyslu. 10. Interpretace hry: Cílem je rozvoj rychlé reakce, rychlosti, pohotovosti, ale i odreagování se sportem, soutěživost mezi dětmi. Sama hra je neustálým střídáním rolí, předem není jasné, zda bude dítě honič či pronásledovaný, sám moment napětí je pro děti velmi zábavný. Flaška 1. Původ hry: mimo třídu, hru se naučily od starších kamarádů 2. Podobná hra: Vadí nevadí 3. Hráči: chlapci i děvčata; 8-10 (dle prostorových možností na koberci) 4. Časové trvání: hraje se o přestávkách, konec bývá empirický - konec přestávky, hra přestane bavit 5. Místo: koberec 6. Pomůcky: plastiková láhev (děti v ní nosí pití do školy)
7. Pravidla: Hráči sedí v kruhu čelem dovnitř, roztočí se láhev - dle toho, jak se zastaví (na koho ukazuje, nebo kdo je nejblíže uzávěru láhve), dává hráč, na něhož ukazuje uzávěr, otázku či úkol hráči, na něhož ukazuje opačný konec láhve. Sporná místa nastávají tehdy, když není někdy úplně jasné, na koho láhev ukazuje (řeší se to dohodou). Variace - Existují variace v tom, „o co“ se hraje, např. „o otázky“, „o úkoly“, „o znalosti“. Další variantou je, že ten, na něhož ukáže uzávěr láhve, si může vybrat, komu položí otázku či úkol. 8. Průběh: Začátek - několik dětí se dohodne, další se přidají; konec - většinou empirický (konec přestávky). Ideální průběh je, když se na každého hráče dostane i otázka i úkol. Většinou to dopadá tak, že se nedostane na každého hráče, titíž hráči se opakují vícekrát. 9. Strategie: s citem otočit lahví tak, aby ukázala na ty hráče, jimž chci předat slovo 10. Interpretace hry: U této hry se projevuje snaha posunout hranice u tabuizovaných témat, odpovídajících tomuto věku, a to ve formě otázek i úkolů. Testují se děvčata s chlapci navzájem. Cílem je spíše klást otázky svým spoluhráčům než je dostávat, a tak se moci zeptat svých spolužáků na věci, které jim v jiných situacích připadají choulostivé („Která holka/kluk se ti líbí?“, „Komu by jsi chtěl/a dát pusu?“ apod.). Při variantě hry „o úkoly“ děti vzájemně testují hranici, co je ještě dotyčný ochoten podstoupit. Fotbal s pomerančem 1. Původ hry: hra vznikla spontánně, když děti k obědu dostávaly pomeranče 2. Podobná hra: Kopaná 3. Hráči: chlapci, ale pouze ti, kteří chodí na obědy; počet bývá 3-6 4. Časové trvání: Hraje se o polední přestávce. Hra končí rozmáčknutím pomeranče či koncem přestávky. 5. Místo: prostor mezi lavicemi 6. Pomůcky: jeden pomeranč 7. Pravidla: Neexistují dvě družstva, ale hraje každý s každým, nejsou ani vymezeny branky, jde o to udržet si „míč“ co nejdéle. Sporná místa většinou nejsou, protože tuto hru hrají pouze chlapci a v malém počtu, tudíž pravidla spontánně dodržují. Variace - hraje se s 2-3 pomeranči 8. Průběh: Hra začíná, když se sejde po obědě, na kterém se rozdával pomeranč, několik hry chtivých chlapců. Hra končí, když pomeranč nevydrží a praskne. Ideální průběh hry je, když ve třídě ještě není mnoho dětí a je více prostoru a když je při tom nikdo z dospělých nepřistihne. Většinou to dopadá tak, že někdo nepozorný šlápne na pomeranč nebo někdo z hráčů neodhadne sílu a pomeranč „míč“ je zničen, nebo jsou přistiženi pedagogickým dozorem. 9. Strategie: Opatrně zacházet s pomerančem, aby co nejdéle vydržel, a vlastní zručností si ho udržet před ostatními hráči 10. Interpretace hry: V této hře je zřejmý silný destruktivní zájem hráčů, i když na druhé straně si vychutnávají i vlastní průběh, tedy dobu, než je pomeranč zcela zničen a trénují si tak svou šikovnost, obratnost a postřeh, neboť manipulace s malým pomerančem je daleko náročnější než s klasickým fotbalovým míčem. Honzo vstávej 1. Původ hry: běžná dětská
2. Podobná hra: Kuba řekl 3. Hráči: chlapci i děvčata; počet 6-7 dětí 4. Časové trvání: Hraje se o přestávkách, hra končí, když jeden z hráčů zvítězí. 5. Místo: na chodbě 6. Pomůcky: žádné 7. Pravidla: Jeden z hráčů je předříkávač, stojí proti ostatním a zadává jim postupně pohybové úkoly. Hráči se postupně k němu přibližují, ale i oddalují, což záleží na povelech předříkávajícího. Ten, který ho dostihne první, vítězí, eventuálně si s ním vymění role a začíná se od začátku. Sporná místa - zda byl povel správně proveden. Variace - možnost libovolných povelů (improvizace předříkávajícího) 8. Průběh: Hra začíná na základě spontánní dohody, určí se předříkávající, stanoví se hrací prostor (kde je start a kde je cíl), předříkávač pak ostatním vybírá povely. Hra končí, když se jeden z hráčů přiblíží až k předříkávajícímu. Ideální průběh - předříkávající kreativně vymýšlí nové povely, čímž se hra stává pro ostatní hráče zábavnější. Většinou to dopadá tak, že si děti mění role a hra pokračuje. Konec bývá začátkem vyučování. Možnosti povelů: pět slepičích (kroků) = malé krůčky; šest sloních = co největší kroky; žabí skok; babička pletla (předříkávající se otočí a ostatní se snaží k němu co nejrychleji dostat, než řekne stop a otočí se, ten jež se ihned potom nezastaví, je vrácen na start); babička párala (jako babička pletla, avšak dozadu); mravenčí krok vzad aj. 9. Strategie: Největší šance dostat se k předříkávajícímu je při povelu „babička pletla“. 10. Interpretace hry: V této hře se obzvláště projevují osobní vztahy mezi předříkávajícím a dětmi. Je zde tendence nechat vyhrát svého kamaráda spíše než někoho, s kým mám neutrální vztah. Během hry spontánní radost z netradičního pohybu a jeho pojmenování. Kuba řekl 1. Původ hry: mimo třídu 2. Podobná hra: Honzo vstávej, Všechno lítá, co peří má 3. Hráči: chlapci i dívky; 4-8 hráčů (dle velikostí koberce), 1 předříkávající hráč, několik diváků-kontrolorů 4. Časové trvání: o přestávkách; konec - dokud někdo nezvítězí (pak nastává výměna s předříkávajícím) či ukončením přestávky 5. Místo: koberec 6. Pomůcky: žádné 7. Pravidla: Jeden (předem dohodnutý) hráč stojí proti ostatním hráčům a předříkává formuli „Kuba řekl, (např.) sedněte si.“ Úkoly jsou většinou různé tělocvičné prvky a pohyby tělem. Hráči, kteří plní úkoly, musí poslechnout pouze pokud předříkávající řekne formuli celou, tj. „Kuba řekl, ...“ a chyba se trestá vyloučením. Vyhrává poslední zbývající hráč. Sporná místa - zda úkol splnili opravdu všichni hráči (a to hlavně na začátku hry, kdy je hráčů ještě více), v takovém případě většinou rozhodnou přihlížející. Variace - pro ztížení obtížnosti se následující cvik přidává k předcházejícímu, takže hráči vykonávají více cviků současně až do doby, kdy předříkávající řekne formuli: „Kuba řekl ruším vše!“ 8. Průběh: Děti se spontánně dohodnou, že si zahrají „Kuba řekl“. Chvíli trvá, než se určí předříkávající hráč (překvapivě se u toho moc nehádají, ne všichni chtějí být předříkávajícími, někdo je určen, a to třeba se slovy, že příště bude někdo jiný). Hra končí, když v poli zůstane poslední hráč, ten je vítězem a většinou střídá předříkávajícího. Ideální průběh je bez
nesouhlasných výstupů některého z hráčů, že daný úkol splnil či naopak ne, s čímž ostatní nesouhlasí. Pokud to daný hráč přijme, hra pokračuje plynule dále, ale pokud se urazí a odejde (což se nestává často), naruší to příjemnou, úsměvnou atmosféru. Většinou to dopadá, že se hra až 3x opakuje a pak ji ukončí zvonění na hodinu. 9. Strategie: maximálně se soustředit na slova předříkávajícího 10. Interpretace hry: Cílem není tak úplně zvítězit, ale užít si a vyzkoušet si různé krkolomné pohyby tělem (jako jsou podrbat se pravou rukou na levém uchu, dotknout se palcem u nohy nosu aj.). Molekuly 1. Původ hry: hru do třídy přinesl jeden z žáků, který ji hrál na dětském táboře o prázdninách 2. Podobná hra: Židle 3. Hráči: chlapci i děvčata; nejlépe celá třída, čím více hráčů, tím lépe 4. Časové trvání: Hra končí, když zůstanou poslední dva hráči, jež zvítězili. 5. Místo: prostorná místnost (třída s odstavenými lavicemi a židlemi), tělocvična 6. Pomůcky: zdroj hudby (magnetofon, hudební doprovod - klavír apod.) 7. Pravidla: Děti se volně pohybují po prostoru podle hudby a v momentu, že je doprovod přerušen, jsou povinny utvořit skupinky podle počtu, jež určený žák (učitelka) vyvolal. Vypadávají postupně ty skupinky či jednotlivci, jež nesplňují toto pravidlo. Sporná místa jsou situace, kdy se některý hráč snaží dostat do již vytvořené skupinky (molekuly) a snaží se vytlačit někoho jiného. 8. Průběh: Určí se ten, jež bude rozhodčí, tedy bude vyvolávat čísla a kontrolovat vytvořené skupinky. Dva poslední zbylí hráči jsou vítězi. Ideální průběh - neperou-li se děti příliš při vytváření skupinek (molekul) a nehádají-li se při tom. Většinou to dopadá tak, že méně oblíbené děti z kolektivu jsou vyřazené nejdříve. 9. Strategie: velice často si děti předem připravují, jak vytvoří skupinku po konci hudby, jsou zde nápadné skupinky, jež odpovídají „partám“ a členění dětí ve třídě 10. Interpretace hry: Děti si při ní cvičí rychlost a pohotovost svých reakcí, procvičují jednoduché početní operace (důležité je vzít v potaz při sčítání i svou osobu). Hra je vhodná pro odreagování. Nepřímo hra naznačí jednotlivým hráčům, do které skupiny ve třídě vlastně patří. Na kadeřníky 1. Původ hry: neznámý 2. Podobná hra: Hra na jiné profese 3. Hráči: děvčata (výjimečně chlapci); 4 - 6 4. Časové trvání: o přestávkách; Hra většinou končí koncem přestávky. 5. Místo: třída, prostor mezi lavicemi 6. Pomůcky: hřebínky, sponky, gumičky, ručníky, imaginární nůžky, zrcadlo, umyvadlo, přípravky na ošetření vlasů a jiné pomůcky známé z kadeřnictví 7. Pravidla: hráčky se dohodnou (většinou i s denním předstihem, aby si mohly přinést pomůcky) a vytvoří si z lavic a židliček kadeřnický salon, dvě hráčky jsou kadeřnice, další dvě zákaznice, další případné hráčky jsou čekající zákaznice Variace - vystřídají se role mezi hráčkami.
8. Průběh: Děti se dohodnou, že tuto hru budou hrát. Hra většinou končí s koncem přestávky. Ideální průběh - proběhnou všechny tyto děje: vyřčení požadovaného účesu, všechny kadeřnické práce (mytí vlasů, stříhání, barvení, melírování, natáčení na trvalou nebo slavnostní účes aj.), zhodnocení zákaznicí. Většinou to dopadá tak, že se všechny práce nestihnou za jedinou přestávku, a tak se pokračuje další. 9. Strategie: aby hra dostala reálný ráz, hrají se i role nespokojených zákaznic s hysterickými scénami a jiným zpestřením 10. Interpretace hry: Ve hře si děvčata osvojují role kadeřnice a různých typů zákaznic. Hra se pojí s prožíváním příjemných pocitů při česání, projevuje se i kreativita jednotlivých děvčat ve vytváření nových a zajímavých účesů. Na psy 1. Původ hry: spontánní 2. Podobná hra: není známa 3. Hráči: chlapci; pouze dva určití 4. Časové trvání: o přestávkách; konec nastává, když je hra přestane bavit či když skončí přestávka 5. Místo: třída 6. Pomůcky: žádné 7. Pravidla: chlapci si „hrají na psy“, kopírují psí chování, lezou po čtyřech po zemi, štěkají, vrčí, prskají, dorážejí na ostatní spolužáky, tahají je za nohavice 8. Průběh: Tuto hru hrají pouze dva určití chlapci, kteří nejsou v kolektivu příliš oblíbeni. Hra začíná, pokud to některého z nich napadne. Hra končí, když si jich ostatní spolužáci nevšímají a neodrážejí je pohrdavými nadávkami (což je právě cílem - „otravovat“ ostatní). Ideální průběh - spolužákům jejich „hra“ vadí a odhánějí je. Většinou to dopadá tak, že po čase si jich ostatní přestanou všímat a vlastní hráče to přestane bavit. 9. Strategie: hrát psy v místě, kde je většina ostatních spolužáků a právě něco řeší 10. Interpretace hry: Jedná se o dva chlapce, jež se jistým způsobem opožďují za ostatními, jsou pomalejší při vyučování (mají SPU), na což ostatní upozorňuje (někdy ne zcela vhodným způsobem) sama učitelka. Domníváme se, že si chlapci tímto způsobem upoutávání pozornosti kompenzují jakousi nevšímavost a nezájem ostatních spolužáků k jejich osobám. Narážení na sebe pozadím, „Zadkovka“, „Prdelovka“ 1. Původ hry: spontánně ve třídě 2. Podobná hra: Sumo 3. Hráči: pouze chlapci; 4-5 4. Časové trvání: o přestávkách; hra končí, když je to přestane bavit či je napomene učitelka 5. Místo: koberec 6. Pomůcky: žádné 7. Pravidla: Vždy 2 z hráčů, kteří se očním kontaktem dohodnou, se mírně rozběhnou, otočí se k sobě zády a naražením pozadím do sebe se snaží vzájemně druhého vytlačit z hrací plochy - koberce. Dvojice se prostřídávají, poražený hráč nevypadává ze hry, ale počítá se to jako chyba. Sporná místa - není stanoveno, jakým přesným způsobem by mělo proběhnout střetnutí dvou protihráčů, otázka odražení bokem apod. Variace - někdy do sebe naráží i trojice (důležitá je dohoda před samotným soubojem)
8. Průběh: Začátek je většinou spontánní - více chlapců se pohybuje v okruhu koberce a jeden začne s narážením. Hra končí, když už působí bolest. Ideální průběh - naráží-li do sebe pouze dvojice a nedojde-li k bolestivému zásahu. Většinou to dopadá tak, že po chvíli se začnou přidávat další chlapci a není již zcela jasné, jak byl kdo úspěšný, prostor začíná být příliš malý.
9. Strategie: Při nárazu být mírně v předklonu, vzápětí se napřímit a tím odstrčit protivníka. 10. Interpretace hry: Je těžko definovatelný přesný záměr hráčů, snad slouží k prosazení se fyzickou silou, ale povoleným způsobem. Obhájení svého teritoria před protihráčem. Nemocnice (viz Analýza hry...) Ošetřování rostlin 1. Původ hry: spontánně ve třídě 2. Podobná hra: Hry s personifikací 3. Hráči: chlapci i dívky (spíše); 2-6 4. Časové trvání: o přestávkách; hra končí, když jsou všechny květiny „ošetřeny“ 5. Místo: parapety oken s květináči a květináče na skříňkách 6. Pomůcky: konvička s vodou, dřívko 7. Pravidla: „Zahradník“ (1-2) si vezme konvičku, napustí ji vodou a začne ošetřovat květiny, jednu po druhé. Sporná místa - někdy není jasné, kdo že je vlastně „zahradník“ a kdo pouhý „poradce“. „Zahradník“ má totiž hlavní slovo, ale pokud je „poradce“ ve třídě osobností, jeho názor má větší váhu. 8. Průběh: Začátek je spontánní - někdo se rozhodne, že by květiny potřebovaly ošetřit. Ideální průběh - „zahradník“ i jeho „poradci“ se shodnou na tom, jak správně jednotlivou květinu ošetřit (jak moc zalít, prokypřit hlínu, nastavit k světlu, popř. změnit místo květiny, otrhat a ostříhat suché listy atd.). Většinou to dopadá tak, že se téměř všichni dohodnou, avšak denně se stává, že květiny projdou i několikrát touto pečovací procedurou. Těžko říci, zda je jim to ještě k užitku. 9. Strategie: uplatňují se zde přírodovědecké znalosti péče o rostliny 10. Interpretace hry: Ošetřovatelé oslovují jednotlivé květiny jmény spolužáků podle toho, kdo kterou rostlinu do třídy přinesl - dalo by se říci, že dochází k určité personifikaci květin. V komunikaci a péči se mírně odráží osobní vztah k majiteli květiny. Pravidelnou samostatnou péčí se děti učí odpovědnosti a smyslu pro povinnost.
Parkety 1. Původ hry: v rámci třídy (kde jsou na podlaze parkety) 2. Podobná hra: Honěná, Na koberec 3. Hráči: chlapci i dívky; počet neomezený 4. Časové trvání: o přestávkách; hra končí, když opadne zájem či je konec přestávky 5. Místo: prostor mezi lavicemi ve třídě a na koberci 6. Pomůcky: žádné 7. Pravidla: Určený hráč se snaží chytit kohokoli jiného, ostatní se mohou zachránit tím, že v danou chvíli, kdy je může honící hráč chytit, nebudou stát na parketách (budou stát na koberci, vyskočí na židli, lavici apod.). Sporná místa - zda opravdu byl honěný hráč chycen dřív než opustil parkety. Variace - záchranným místem je pouze prostor na koberci apod. 8. Průběh: Někoho napadne, že se bude hrát „Na parkety“ a chytí někoho, což spontánně vyprovokuje další, aby se taky přidali (dají to najevo slovním přidáním se do hry nebo útěkem před honícím spolužákem). Hra končí se závěrem přestávky, striktním ukončením učitelky, při více nejasných situacích, zda honící chytil honěného nebo se on dříve zachránil... Ideální průběh - nejsou žádné sporné situace, téměř každý je někdy chycen. Většinou to dopadá tak, že se najdou nějaké sporné chvíle, záleží jak se k tomu postaví nejbližší spoluhráči (ti pak rozhodnou). Pokud to proběhne v klidnější atmosféře, hra pokračuje, jinak opadá zájem. 9. Strategie: Sledovat ostatní hráče, aby nebránili v případném útěku. Při dlouhém neúspěchu se chytající orientuje na děti fyzicky slabší. 10. Interpretace hry: Je to hravá forma pro odreagování se mezi vyučovacími hodinami. Slouží k vybití přebytečné energie, rozvoji postřehu, ale také se objevují vztahy mezi dětmi, neboť honící se snaží v prvé řadě chytit své nejbližší kamarády. Pexeso 1. Původ hry: běžná dětská 2. Podobná hra: Pexeso na počítači 3. Hráči: většinou pouze chlapci; počet je dán pravidly = 2, ke každému hráči se přidávají 1-3 diváci (povzbuzovači) 4. Časové trvání: o přestávkách; hra končí jedním vítězem (většinou hned následuje odveta), či s koncem přestávky. 5. Místo: koberec ve třídě 6. Pomůcky: kartičky pexesa s obrázky hradů, zvířat, povolání apod. 7. Pravidla: Všechny hrací kartičky jsou otočené obrázky dolů, hráč postupně otáčí vždy dvě kartičky a hledá stejné dvojice. Nenalezne-li, hráči se střídají, pokud hráč najde dvojici, má právo pokračovat ve hře. Vítězem je hráč s větším počtem dvojic. Sporná místa - při náhodném otočení více než jedné kartičky se všechny kartičky znovu promíchají. Při posledních 4-8 kartičkách se také všechny opět promíchají. 8. Průběh: Na začátku přestávky se domluví dva hráči, připraví si hrací kartičky. Ideální průběh - hraje pouze dvojice, a tak záleží pouze na postřehu a paměti daných hráčů. Většinou to dopadá tak, že se ke každému hráči přidávají diváci, a ti mu také radí, pokud si neví rady. 9. Strategie: Sledovat a pamatovat si polohu jednotlivých kartiček, které otočí hráč sám i jeho protihráč. Otáčet kartičky v určité oblasti a od ní pokračovat dále.
10. Interpretace hry: Děti si při hře rozvíjejí paměť a postřeh. Dílčím vítězstvím dokazují sami sobě, v jaké pozici v této oblasti si ve třídě stojí. To je jistě i důvodem následných odvet, při kterých má hráč šanci své skóre vylepšit. Plácaná 1. Původ hry: neznámý 2. Podobná hra: jiné pohyby rukou při stejných písních 3. Hráči: převážně pouze děvčata; min. 4, max. 10 4. Časové trvání: Ve volné chvilce; není náročná na čas, možno o přestávkách apod. Většinou se nedohraje do konce. Dle pravidel nastává tehdy, jsou-li vyloučeni všichni mimo posledního, jež je vítězem. 5. Místo: nejsou žádné zvláštní nároky, děti většinou utvoří kolo i mezi lavicemi tak, že jsou různě opřeni či posazeni na lavicích a židlích 6. Pomůcky: žádné 7. Pravidla: Děti (děvčata) utvoří kruh tak, že mají pravou ruku dlaní vzhůru opřenou o dlaň souseda a na levé ruce jim spočívá ruka dalšího hráče. Během zpívání písničky na každou její slabiku si děti předávají plácnutí. Vypadává ten, jež dostal poslední plácnutí, které již nepředal. Sporná místa - případy, kdy následující hráč rukou ucukne příliš předčasně, pak se hráčky musí dohodnout, kdo vypadne. Variace - možná forma ve dvou bez vyřazování a s různými technikami „plácání“ 8. Průběh: Po vytvoření kruhu děti začnou zpívat některou z písní (viz níže), postupně si dle slabik předávají plácnutí vždy pravou rukou na pravou ruku souseda, jež jim leží na jejich levé ruce. Na konci písně vypadává jeden hráč. Většinou se hra nedohraje z časových důvodů (konec přestávky apod.). Ideální průběh - bez sporů o vypadnutí ze hry. Písně: (1) Jak se tak dívám, už kvete jíva, a proto flétny hrajte i ty hudbo hraj,..... (2) Den den delí, deme deme dolly dolly, Saša bibi, Saša bibi Mexiko,...... (3) Konkratuléšo, elegantéšo, eskyta mona lísa mona peramó,..... 9. Strategie: Hráč, na kterého má pravděpodobně připadnout poslední slabika, se snaží ucuknout s rukou dříve, než mu jeho soused do ruky plácne. Nesmí však příliš brzy, jinak je vyloučen. 10. Interpretace hry: Hra je nenáročná na pravidla, děti si při hře užívají pocitu z rytmizace a intonace. Je o tom, být pouze nositelem stigmatizujícího, ale vyvarovat se nechtěnému vyřazení, pouze „to“ (plácnutí) předávat, ale střežit se toho, abych byl tím, u koho to nakonec zůstane. A tím pádem byl vyloučen. Rybičky rybáři l. Původ hry: běžná dětská hra 2. Podobná hra: Na ovečky a na vlka 3. Hráči: děvčata i chlapci; celá třída, čím více dětí, tím je hra zábavnější 4. Časové trvání: V rámci tělesné výchovy. Jsou-li všechny rybičky mimo jedné pochytány, hra končí. Možno ovšem v případě zájmu ještě otočit role. 5. Místo: tělocvična, hřiště 6. Pomůcky: žádné 7. Pravidla: Děti nebo učitelka určí, kdo bude rybářem, a ten si stoupne na jednu stranu hřiště nebo tělocvičny, čelem k ostatním. To jsou rybičky a stojí na druhé straně, také čelem k němu. Rybář vyvolává formuli: „Rybičky, rybičky, rybáři jedou!“ Poté vybíhají proti sobě na
druhou stranu a rybář po cestě chytá rybičky, jež se ihned stávají „sítí“ tak, že se chytnou s rybářem za ruce a chytají rybičky s ním. Sporná místa - nechce-li někdo přiznat, že byl rybářem chycen. 8. Průběh: Určí se rybář a děti zaujmou pozice. Hra končí, zbude-li poslední a nejšikovnější rybička. Většinou to dopadá tak, že mezi posledními zůstávají ti sportovně nadaní.
9. Strategie: Hra je velmi rychlá, proto je při ní opravdu potřeba dávat dobrý pozor a být velmi rychlý, aby rybička nebyla chycena. Někdy se rybička snaží s kamarádem - rybářem během honění domluvit („Mě ne, mě ne!“). 10. Interpretace hry: Dochází k již ve třídě vytvořenému seskupování dětí, rybář často nejdříve chytá své kamarády a snaží se společně vytvořit „pevnou a úspěšnou síť “ na ostatní. Projevuje se zde dominance dětí v prosazování směru, kterým „síť “ poběží. Při střetu více dominantních dětí dochází i k přetržení sítě, což má za následek, že děti chycené v tomto kole se vracejí opět mezi rybičky. Hru provází radost z pohybu, rychlosti, ale i úspěšnosti zvolené taktiky. Možnost dvojího úspěchu - neuspěji-li jako rybička, mám šanci být dobrým rybářem. Střílení prakem na cíl 1. Původ hry: spontánně v prostředí třídy, a to díky určité výzdobě 2. Podobná hra: Čára 3. Hráči: chlapci; pouze ti, kteří vlastní prak (3-4) a ti, kterým ho půjčí 4. Časové trvání: o přestávkách; hra končí, když je přestane bavit či je přistihne učitelka 5. Místo: Plocha odkud se střílí - koberec. Jeho okraj je hranicí, terčem jsou nakreslené balónky s fotkami všech žáků této třídy (sami si vyráběli). 6. Pomůcky: prak, háčky z drátu (nebo kancelářské sponky), obrázky s fotkami spolužáků ve formě balónků na stěně 7. Pravidla: Hráči se dohodnou na cíli (určitém balónku s fotkou - výběr záleží na momentálním rozpoložení a vztahu k danému spolužákovi či spolužačce), jednotlivě se staví na okraj koberce a trefují se. Po jednom pokusu se střídají, každý má celkem 3 pokusy, vítězí nejúspěšnější. Sporná místa - za nejpřesnější trefu se považuje zásah do postavy na fotce, to se ale nedá úplně přesně změřit (zde platí slovo přihlížejících, kteří určí, jak přesná trefa byla). Variace - za cíl je zvolen jiný terč. 8. Průběh: Chlapci se den předem dohodnou, že si přinesou praky, jež musí být alespoň dva. Hra končí, když je určen nejlepší střelec. Ideální průběh - nejsou-li hádky o tom, jak přesná byla trefa. Většinou to dopadá tak, že se hra opakuje až 3x (maximální počet her za přestávku), obměňuje se terč.
9. Strategie: nutná zručnost a cvik ve střílení prakem, nenechat se rozptýlit a přesně mířit 10. Interpretace hry: Mimo trénink šikovnosti a přesnosti hra skýtá možnost ne zcela otevřeně vyjádřit své současné antipatie ke svým jednotlivým spolužákům. Při určování terče záleží i na vlastní dominanci jednotlivých hráčů, na tom, kdo si dokáže prosadit svůj požadavek. Vybíjená, Vybika 1. Původ hry: hru pravděpodobně naučila děti učitelka v rámci hodin TV 2. Podobná hra: Na třetího, Každý každého 3. Hráči: chlapci i děvčata dohromady; počet sudý, min. 10 dětí - celá třída 4. Časové trvání: Většinou při TV, volných dnech atd. Hra končí v momentu, kdy potřetí vybijí kapitána. Možno i z nedostatku času dříve, pak se počítají vybití hráči. 5. Místo: hřiště, tělocvična, ohraničené území, které je nutno dodržovat 6. Pomůcky: míč, (balón, mičuda) 7. Pravidla: Dvě družstva proti sobě soutěží, kdo nejdříve vybije všechny protihráče. Družstvo je rozděleno na kapitána, který je mimo území, a hráče, jež jsou v poli a jsou povinni respektovat jeho hranice. Při nedodržení („přešlápnutí“, „přešlap“) je sankcí ztráta míče pro družstvo ve prospěch protihráčů. Možnost vybíjet spoluhráče je podmíněná třemi nahrávkami mezi hráči a jejich kapitánem, aniž by došlo k jejich přerušení tím, že by byl míč upuštěn na zem či byl tečován protihráči. Vybití hráči odcházejí ke kapitánovi mimo družstvo. Jsou-li vybiti všichni hráči, odchází do pole kapitán, jež má tři životy, tedy je ho možno třikrát vybít a může okamžitě vybíjet protihráče (první rána kapitána). 8. Průběh: Hráči se většinou vybírají pomocí rozdaných čísel, které si kapitáni potom vybírají. Pomocí čísel se určí i které družstvo bude mít míč a jaké pole. Po třech prvních nahrávkách je možno vybíjet protihráče již po jedné nahrávce (nabití). Hra končí, když jsou všichni hráči jednoho družstva včetně kapitána vybiti. Ideální průběh - děti dodržují pravidla a slovně se nenapadají. Většinou to dopadá tak, že prohrávající družstvo se snaží obviňovat soupeře z neférového jednání.
9. Strategie: Stává se, že hrají převážně šikovnější děti, tedy ty, které přehodí pole, aniž by došlo ke ztrátě míče ve prospěch protihráče. Podle místa je možné volit taktiku nejlepšího vybíjení. Hraje-li se v tělocvičně, bývá za kapitánem zeď, proto je lepší, když vybíjí kapitán a ne hráči, neboť se míč pak často odráží od stěny a padá do družstva protihráčů. Naopak na hřišti venku je lepší, když vybíjejí hráči z pole, neboť tak zůstává míč převážně na straně kapitána.
10. Interpretace hry: Hra je výbornou formou odreagování se, uvolnění, vybití agrese, soutěživosti. Fyzicky zdatné děti mají možnost ukázat své schopnosti a dovednosti svým spolužákům, a tím zvýšit svoji prestiž. Vyvolávaná 1. Původ hry: hru do kolektivu přinesla jedna žačka z dětského tábora 2. Podobná hra: není známa 3. Hráči: chlapci i děvčata; min. 15 dětí, nejlépe celá třída 4. Časové trvání: během volných hodin, na škole v přírodě 5. Místo: třída, místnost s prostorem pro kruh ze židlí či sedících dětí na zemi 6. Pomůcky: šátek, židle (nejsou-li, je možno sedět na zemi) 7. Pravidla: Děti utvoří kruh, nejlépe, sedí-li na židlích, jeden z nich (vyvolavač - šátkař) stojí uprostřed kruhu a má zavázané oči šátkem tak, aby neviděl. Předem byly dětem přidělena čísla. Hráč uprostřed vyvolává vždy dvě čísla, která si musí stoupnout a vyměnit si svá místa. Úkolem vyvolávače je jednoho z nich chytit a vyměnit si s ním místo - chycený dále za něho vyvolává. Sporná místa - při delším neúspěchu vyvolávače je možné ho nahradit někým jiným. Variace - děti mají názvy zvířat, může se předem určit způsob, jakým se budou přemísťovat (např. po čtyřech, pozpátku apod.) 8. Průběh: Děti si vytvoří místo, aby mohly sedět v kruhu. Ideální průběh - děti se během hry nebaví, aby mohl vyvolávač dobře slyšet, když se určená čísla vyměňují, a včas zareagovat. Konec není předem daný, tedy když děti ztratí zájem.
9. Strategie: Pro sedící vyvolané děti je důležité, aby se potichu vyměňovaly. Mohou nejdříve zvednout ruku, aby o sobě věděly, a pak se začít přemisťovat. Vyvolávač potřebuje být soustředěný, aby byl schopný identifikovat směr případného zvuku a včas zareagovat. 10. Interpretace hry: Uvolnění, zábava, trénink pozornosti a směrovosti slyšení. Protože je hra v podstatě anonymní (hráči mají čísla nebo názvy zvířat), je jejich výběr hráčem uprostřed kruhu téměř náhodný a mají šanci býti vybrané i děti, jež v kolektivu moc nevynikají. Při hře vzniká možnost radosti z vytvoření krátkodobé dvojice s někým, kdo je mu třeba sympatický, ale v běžné situaci nemá možnost se k němu přiblížit.
ANALÝZA HRY „NEMOCNICE“ Původ hry Tato hra vznikla spontánně ve třídě, a to na základě sledování televizního seriálu z nemocničního prostředí o zdravotní sestře Stefanii, který mají děti možnost v odpoledních hodinách sledovat (i v současné době). Děti se mezi sebou o jednotlivých epizodách často baví, je vidět, že se jim samotný seriál líbí a že je zajímá. Z našeho pohledu je postava vždy kladně jednající sestry Stefanie lehce iracionální, nicméně v tomto dětském věku může představovat vzor toho, jakým by třeba samo dítě chtělo být, a musíme uznat, že je to vzor na rozdíl od mnohých televizních postav (viz většinu amerických seriálů) zdravý. Bavily jsme se s děvčaty a snažily jsme se dozvědět, jak samotná hra ve svém počátku ve třídě vznikla. Bylo nám řečeno (vzhledem k tomu, že hra se již nějakou dobu hraje, není tato informace zaručená), že vznikla během jednoho rozhovoru mezi děvčaty na téma: „Co se přihodilo ve Stefanii nového“. Jednu z děvčat napadlo, že by nebylo špatné, kdyby si na takovou nemocnici zahrály. Byla to údajně právě ta dívka, jež nejčastěji zastává roli doktorky. Jedná se o všestranně nadanou a šikovnou dívku, je v kolektivu oblíbená (to vyplynulo i z našeho malého sociometrického dotazníku, byla nejčastěji zvolena jako nejšikovnější a nejnadanější ve třídě, a zároveň obdržela i nejvíce hlasů při volbě kamaráda na společný výlet). Domníváme se, že podstatný podíl na tom, že se hra začala s nadšením hrát a opravdu se ujala, nese právě status této dívky ve třídě. Podobná hra Těžko je zde možné uvést hru, jež by byla v pravém slova smyslu podobnou hrou. Protože se jedná o hru, jež spadá do kategorie takzvaných her napodobujících, imitačních, tedy her na něco, na někoho. Mohly by se v této kategorii uvést všechny hry, jež splňují tuto charakteristiku. Podobou hrou je v této třídě například hra „Na kadeřníky“, jež stejně jako „Na nemocnici“ napodobuje povolání. Ve své podstatě jsou obě hrami dramatickými, protože se nejedná čistě jen o nápodobu povolání, ale děti si během vlastní hry tvoří vlastní scénář jednotlivých interakcí mezi sebou navzájem. Hráči Co se týče pohlaví dětí účastnících se na této hře, je možno říci, že tuto hru hrají z převážné většiny pouze dívky. Během našeho pozorování jsme si všimly toho, že ač je tato hra dívčí, děvčata jsou na to hrdá, téměř při každé hře se okolo zdržuje několik chlapců diváků (3-4 stejní chlapci), projevujících zájem zúčastnit se. Děvčata většinou do hry z nich někoho přijmou, převážně jen jednoho z nich, na určitý časový úsek a pouze do určité role. Ty jsou předem dány: psychiatr, manžel zraněné a otec dítěte. Dle našeho názoru obě dvě strany, tedy jak chlapci, tak děvčata hrají mezi sebou jakousi hru, ač v počátku je dané, že se jedná pouze o dívčí hru, toto je zde striktně proklamované, je na druhé straně jasné, že v průběhu vlastní hry se děvčata nechají přemluvit a udělí někomu privilegium k spoluúčasti. Vyplývá to většinou ze souvislostí, naskytne-li se situace, kdy se hodí do hry určitá postava, samy hráči nabídnou někomu tuto roli („Máme tady rodičku, po narození dítěte přichází otec se na něho podívat“ apod.) Počet dětí, jež se na této hře účastní, nebývá vyšší jak 7 - 8 hráčů. Doplňující rozlišení postav hráčů:
1. ošetřující doktorka I (1 hráčka) - je to role jedné dívky, vychází z prestiže, jakou má v kolektivu, svým způsobem je tato role i náročná, neboť s ní souvisí i vlastní organizace hry, zadávání úkolů, vymýšlení nových činností apod. I ostatní mají zájem státi se doktorkou a musíme uznat, že v mnohých případech došlo i k dočasné výměně funkce (role), a to vždy na základě dohody všech hráček. V každém případě se však muselo jednat o dominantnější dívku, která byla schopna tuto roli zvládnout. Chlapec se v této funkci během našeho pozorování nikdy nevyskytnul. 2. sestřička I (2-3 hráčky) - v podstatě se jedná též o stejné dívky, s možností, že se při některé epizodě z nich některá stane dočasně doktorkou I či II. 3. sestřička II - obsluhující panel s přístroji (1 hráčka) - tato role je z našeho pohledu druhou nejprestižnější rolí, možná právě pro to, že je přítomna během celé hry. Na její činnosti závisí i vlastní průběh hry, má možnost ji ovlivňovat právě pro její práci - interpretaci údajů na jednotlivých přístrojích apod. Zde musíme uvést, že je to role, kterou si výslovně drží pouze jedna hráčka, má v kolektivu svou danou pozici, jež si nenechá nikým vzít. 4. sanitka = zraněná (1 hráčka) - jedna daná dívka, v první fázi hry má funkci sanitky, po příjezdu do nemocnice se z ní stává raněná. Děje se tomu tak, že přestane houkat a „složí se“ na podlahu, přiběhnou k ní sestry a odnáší ji do nemocnice. 5. doktorka II (1 hráčka) - tato role je pouze dočasná, vzniká v určité situaci na vymezený časový úsek (proto si myslíme, že je méně prestižnější než role sestřička II). Vzniká z okruhu diváků, popřípadě zánikem jedné sestřičky I. Po skončení této role se hráčka navrací k roli původní. Role vyplývá ze situace, je-li potřebná ke speciálnímu vyšetření a určení odborné diagnózy. 6. psychiatr x manžel x otec (1-2 hráči) - toto jsou jediné tři chlapecké role, jež vznikají až ve vlastním průběhu hry a jak již bylo řečeno jen na určitou dobu z řad diváků. V praxi to vypadá tak, že se děvčata dohodnou, zda chlapce mezi sebe přijmou, pro jakou roli, a proběhne zde výběr jednoho. Z výčtu vyplývá, že většina rolí je již předem přidělena určitým dětem, pouze u některých je obsazení volnější (viz doktorka II, chlapecká role a někdy sestřička II) Časové trvání Tato hra se hraje pouze o přestávkách, pravděpodobně proto, že se jednotliví žáci, jež se na ní účastní, již po vyučování dále nesetkávají. Protože tato hra je náročnější na čas, hraje zde určitou roli i to, zda děti nemusejí v rámci přestávky splnit nějaké úkoly (příprava pomůcek náročnější na čas, opakování si učební látky před zkoušením apod.), musejí mít chuť zahrát si takovouto delší a organizačně náročnější hru. Konec - logický vlastně neexistuje, situace, kdy by byl pacient zcela zdráv, a tudíž by ho nebylo potřeba dále léčit, nikdy nenastala. Většinou se vzápětí objevují následky léčení či případné jiné původně skryté onemocnění či zranění, nestává se ani, že by pacient zemřel. Nemůže to být proto, že mají svou stálou skupinu hráčů, ve které je jen jeden pacient a tudíž je jasné, nechají-li ho zemřít, že by hra skončila? Empirický konec představuje zvonění, jež ukončí dobu přestávky, a tím i vlastní hru. Je-li hra takto ukončena v nějakém zajímavém momentu, stává se, že se v ní volně pokračuje v další přestávce. Místo
V podstatě je místem hry celá třída, i když ze tří čtvrtin se hra odehrává za lavicemi vzadu na koberci, jež slouží jako operační sál. Právě zde jsou jednotlivé přístroje, jež jsou dále rozepsány v pomůckách. Pomůcky Děti při vlastní hře používají předměty, které se každodenně vyskytují v jejich okolí. Jsou to předměty běžné potřeby, jež svojí fantazií přetvářejí na zdravotnické pomůcky. Zaznamenaly jsme, že některé pomůcky se vyskytují v každé hře a jsou zastoupeny jednou danou věcí, někdy určitá věc plní více funkcí (plynule přechází podle potřeby v jiný nástroj). Také se v průběhu hry objevují nové nápady, jak v nemocnici využít další předměty. Mezi oblíbené a stálé pomůcky, jež mají stabilní místo ve hře, patří: · stěna u koberce = panel s přístroji, kde se nachází rentgen, ultrazvuk, uspávací zařízení pro anesteziologa, elektrické šoky, EEG, EKG - stěna není nějak dotvořena, zůstává čistá a záleží pouze na fantazii hráček, co vše na ní lze najít; · tužky = injekční stříkačky - zde je zcela zřejmá asociace (delší úzký předmět s ostrou špičkou); · ručníky = plenta při operaci, pro chlazení ledem, imaginární sádra; · „papuče“ = panely na elektrické šoky, hrana = skalpel - tato pomůcka nás zaujala svojí netradiční formou, neexistuje až taková podobnost (člověk nabývá dojmu, jakoby tento nástroj děti připodobnily spíše řeznickému sekáčku, což z pohledu diváků působí komicky); její použití pravděpodobně vyplynulo ze situace, kdy se v průběhu hry hledala vhodná pomůcka a právě „papuče“ byly na dosah, i když by se k tomuto účelu hodily jiné předměty; · panenka miminko = narozené dítě - tuto pomůcku si chodí speciálně půjčovat do školní družiny (což je vedlejší místnost s hračkami, kde lze mimo jiné nalézt i „doktorský kufr“, ale děti mnohem více baví vymýšlet si vlastní zdravotnické náčiní). Pravidla Podstatou se stává nepsaný, předem daný a všem hráčům známý scénář, který si hráčky postupně utvořily během her. Objevují se v něm scény, které mají ve scénáři pevné místo a opakují se při každé hře, dále v něm lze najít scény, jež mají daný postup a mohou se vyskytovat v různé časové posloupnosti, o jejich pořadí rozhoduje nejčastěji ošetřující doktorka I. Čas od času je do hry vnesen některým hráčem nový prvek, nová situace, jež se buď ujme a je dále rozpracovávána, nebo je zamítnuta. Přijetí záleží také na nápaditosti, množství pomůcek a počtu dětí, jež se na této scéně účastní. Všeobecně se dá říci, že zde platí pravidlo čím více tím lépe. Všimly jsme si i existence faktu, že inovace jsou lépe přijaty, když je navrhuje někdo z dominantnějších a oblíbených dětí. Hráči se snaží co nejpřesnějším způsobem imitovat možné situace, které se mohou stát v nemocnici a přitom si co nejlépe zahrát určitou roli. Čím více fantazie, tím lépe, nezáleží ani tak na tom, dodržet všechny správné postupy, ale vyzkoušet si co nejvíce činností. Pro pozitivní emocionální vnímání hry je třeba, aby byla dynamická, měla určitý dějový spád bez dlouhých prostojů, byla obsahově nabitá a v neposlední řadě kreativní. Průběh
Hra začíná tím, že se stane nehoda - jakákoli, např. autonehoda. Vlastní průběh nehody je pouze imaginární, vyplývá ze situace, že přijíždí sanitka, která houká. Přišlo nám zajímavé, že děti vypouštějí moment nehody, který dále supluje pouze zvuk sanitky. I ve skutečnosti nám zvuk houkající sanitky vytvoří asociace, že se asi stala nějaká nehoda bez toho, abychom byli přímo jejími svědky. Hráčka, která představuje houkající sanitku, pobíhá po třídě za hlasitého zvukového doprovodu a transformuje se ve zraněného v momentu, kdy se rázem „složí“ na podlahu. Toto je impuls pro další dvě hráčky, jež ji poté odtahují (a to přímo doslova) do nemocnice, většinou rovnou na operační sál. Tyto činnosti jakoby suplovaly rychlý převoz v budově nemocnice. Protože zranění jsou vážná, v nemocnici rozhlas vyvolává jméno doktora, který má právě službu (hráčky používají jména, která se vyskytují i v samotném televizním seriálu) a žádá ho, aby přišel na operační sál určitého čísla. Dalo by se říci, že doposud se jednalo o jakousi předscénu, jež se vyskytuje na každém začátku. Dále hra pokračuje vlastním lékařským zákrokem na operačním sále. Doktor začíná zraněného vyšetřovat, sestra sledující přístroje na panelové desce mu sděluje hodnoty, které ukazují. Postupně dochází u pacienta k různým situacím, např. nastává zástava dechu, je třeba operovat (uspání, skalpel, řezání, vnitřní krvácení, odsávání, podávání nástrojů, zašívání), elektrické šoky, infuze, pacient se probouzí, dlahování zlomenin, hysterický záchvat, porod, císařský řez. Někdy bývá přivoláván psychiatr, manžel nebo otec dítěte (jediné chlapecké role). Ač jsme se během popisu snažily o podrobnou charakteristiku hry, domníváme se, že pro lepší představu o tom, jak to v realitě opravdu vypadá, je nyní na místě náš pokus o vytvoření krátkého scénáře jedné epizody. V rámci 3. kategorie - hráči jsme již uvedly jednotlivé postavy hry. S odkazem na ni budeme dále používat shodná označení rolí. PŘEDSCÉNA (prostor třídy mezi lavicemi) -Sanitka: (běhá v prostoru třídy mezi lavicemi, mimo prostor koberce, se zvukovým doprovodem napodobujícím zvuk sanitky) „Uůů, uůů, uůů, ...“ (na nějakém místě ve třídě, dle volby sanitky, se její představitelka složí na podlahu a zůstává ležet - stává se zraněnou) -Sestřičky I: (jakmile dojde k přeměně sanitky na zraněnou, rozběhnou se k ní a chytí ji za ruce a nohy a odtahují po zemi až ke koberci - hovoří mezi sebou) „Pozor! Opatrně na tu ruku! Vypadá to, že ji má asi zlomenou.“ „To je strašné, je to dnes už třetí autonehoda.“ „Nevypadá to zrovna nejlépe.“ -Sestřička II: (vyvolává nemocničním rozhlasem mezitím, než sestřičky I odtáhnou zraněnou ke koberci - operačnímu sálu, ucpává si při tom nos, aby její hlas znějící z rozhlasu měl co nejvěrnější zabarvení) „Prosím pozor, prosím pozor, doktorka Müllerová ať se dostaví na operační sál číslo 4, doktorka Müllerová ať se dostaví na operační sál číslo 4, naléhavý případ!“ HLAVNÍ SCÉNA (sestřičky I pokládají zraněnou na operační sál, kde je již na svém místě u stěny - panelu s přístroji - připravená sestřička II a ihned začíná zraněnou napojovat na přístroje; vše probíhá v rychlém sledu) -Doktorka I: (kvapem přichází na operační sál a ptá se sestřiček I, stále jakoby v rolích saniťáků) „Tak co se přihodilo?“
-Jedna ze sestřiček I odpovídá: „Autonehoda, ztratila asi 2 litry krve, zlomenina pravé horní končetiny, tržná rána v oblasti břicha, pohmožděniny asi na třetině těla, pacientka při příjezdu sanitky již nebyla při vědomí.“ -Doktorka I se obrací k sestřičce II: „Jak to vypadá u vás?“ -Sestřička II odpovídá: „Nasadily jsme podpůrné dýchání, tlak 80/50, ale ...(zvyšuje hlas a přidává na důraze) začínáme ji ztrácet!!!“ -Doktorka I: (začíná rychle udělovat pokyny) „Pozor nabíjím, všichni od stolu!!“ (všichni poodsednou a doktorka I přiloží panely na elektrické šoky na hrudník zraněné, ta nadskočí) -Doktorka I se obrací k sestřičce II a ta vzrušeně: „Nic ...“ -Doktorka I: „Znovu nabíjím, odstupte!“ (opět přiloží panely na hrudník zraněné, ta nadskočí, všichni upírají zrak na panel s nástroji) -Doktorka I s úlevou v hlase: „Naskočila ...“ (všichni si oddechnou) -Doktorka I: (začíná detailněji vyšetřovat zraněnou a přitom rozděluje úkoly sestrám) „Dáme transfuzi krve (jedna ze sestřiček I ihned zavádí transfuzi do žíly), zavolejte mi doktorku Krausovou, je to specialistka na poranění břicha a vnitřní krvácení, rychle!!!“ (popohání sestřičky I, druhá z nich jde pro doktorku II - MUDr. Krausovou) -Doktorka II (přibíhají společně se sestrou, ptá se doktorky I): „Budeme muset operovat?“ -Doktorka I (vyšetřuje pozorně zraněnou a mluví k doktorce II): „Pravděpodobně ano, paní kolegyně, pojďte se pro jistotu podívat.“ -Doktorka II (prohlíží zraněnou a také konstatuje): „Dávám vám za pravdu. Rychle se všichni připravte na operaci!“ (všichni si umývají ruce, sestry I chystají nástroje a pokrývají zraněnou operačními plentami, sestra II si připravuje uspávací zařízení; sestra II přikládá uspávací zařízení na obličej zraněné, doktorky se připravují k samotnému zákroku, každá klečí z jedné strany nad zraněnou) -Doktorka II (důrazně žádá sestry I): „Odsávejte, prosím, vůbec nic nevidíme!“ (sestry I okamžitě začínají odsávat krev z rány) -Doktorka I: „Svorku, prosím.“ „Další.“ (otáčí se k doktorce Krausové) “Vidíte to kolegyně? Vypadá to, že tam zůstal nějaký úlomek skla.“ -Doktorka II (nervózně zvyšuje hlas, k sestrám I): „Tak odsávejte přece!“ (k doktorce Müllerové) „Máte pravdu. Musíme ho opatrně vyndat.“ „Pinzetu, prosím.“ (sestra I ihned podává pinzetu, ale obráceným koncem) -Doktorka II rozčileně: „Obráceně přece!!! To jste tu poprvé?! Novou.“ (sestra bojácně podává druhou, nyní již správně) -Sestřička II (sleduje stále panel s přístroji a hlásí): „Klesá tlak.“ -Doktorka II: „Budeme to muset urychlit!“ (vyndává úlomek a odkládá do misky, jíž drží sestra I) - Doktorka I: „Budeme šít. Sestro, šití!“ (sestra I podává jehlu a nit) -Doktorka II (odkládá svorky, ale jednu zapomene odstranit) -Doktorka I (dokončuje šití, operace je hotova; sestry I odklízí použitý materiál, sestra II končí s uspáváním; v tom se ale doktorka I ptá své kolegyně): „Kolik jste vyndala svorek?“ -Doktorka II nechápavě odpovídá: „Dvě přece.“
-Doktorka I (téměř nepříčetně): „Ale byly tam TŘI!!!“ (ticho, nikdo se neodvažuje nic říci) „Budeme tedy muset znovu operovat. Připravte se.“ (všichni se opět připravují) -Doktorka I: „Skalpel, prosím.“ (sestra jí ho podává, ona odstraňuje poslední svorku a dokončuje operaci za pouhé asistence doktorky II, která cítí pocit nezodpovědnosti, a tak již nic neříká; doktorka II odchází; zraněná se začíná probouzet, má však ještě zlomenou ruku, kterou je třeba dát do sádry; sestry I se pod dohledem doktorky I snaží zasádrovat horní končetinu) -Zraněná (která již začíná pociťovat bolest, sténá při sádrování): „Au, to bolí. Opatrně přece.“ (otáčí se k doktorce I a táže se) „Co se mně stalo, paní doktorko?“ -Doktorka I konejšivě praví: „Celkem nic. Jen jste měla malou ranku na břiše a máte zlomenou ruku. To se za chvíli spraví. Chvilku si ale u nás pobudete.“ -Zraněná: „To ale nejde, já musím jít na ten herecký konkurz!!! Je to moje životní šance!!! Musíte mě pustit domů!!!“ -Doktorka I se snaží ji uklidnit: „My vás ale ještě nemůžeme propustit, ale nebojte se, takových konkurzů ještě bude.“ -Zraněná (začíná nabírat hysterický tón hlasu): „Tohle je ale ten nejdůležitější v mém životě, já tam prostě musím jít. Jestli mě nepustíte, tak já uteču!!“ -Doktorka I k sestrám I: „Pohlídejte ji a doběhněte pro psychiatra.“ (jedna sestra hlídá zraněnou a snaží se ji uklidnit a druhá jde pro psychiatra; přicházejí psychiatr společně se sestrou) -Psychiatr klidným hlasem: „Tak mi řekněte, co vás trápí.“ (zraněná opakuje to, co před chvílí říkala doktorce, pouze přidává na intenzitě. Psychiatr to zkouší znovu) „Ale vždyť v takovémto stavu tam nemůžete jít.“ -Zraněná: „Musím!!! Prostě musím tam jít!!!“ -Psychiatr: „Tady si odpočinete, a pak budete svěžejší.“ -Zraněná: „Já chci, aby tady byl manžel. Co je s mým manželem? On je taky zraněný. Přiveďte mi manžela!“ -Psychiatr dochází k závěru: „Nejlepší bude, když zavoláme manžela. Sestro zkuste to nějak zařídit.“ (sestra I odchází pro manžela zraněné, oba se společně vrací; manžel přiklekává ke zraněné a uklidňuje ji, na zraněnou to působí pozitivně a uklidňuje se) Hra by v tomto bodě pokračovala pravděpodobně tak, že by se objevily nějaké pooperační komplikace a muselo by začít nové ošetřování. Ale z hlediska toho, že tato hra je omezena dobou přestávky, tak již ke konci výše uvedeného scénáře se ozve školní zvonění na začátek hodiny a hra je přerušena. Pokud k přerušení dojde v zajímavý moment, většinou se na něj další přestávku navazuje. Jinak se začíná nová hra. Strategie Z pohledu dětí, jak již bylo řečeno, je nejprestižnější rolí „ošetřující doktorka“, která smí vykonávat nejvíce činností. Tato role však obnáší i určitý vnitřní pocit sebejistoty, že tuto roli dokáži zvládnout, umím vystupovat ve vedoucí úloze a jsem schopna skupinové organizace. Všeobecně platí, že hráčky by měly být kreativní, stále aktivní a co nejvíce se zapojovat do vykonávaných činností tak, aby jim vlastní hra přinášela radost a uspokojení. Všimly jsme si
toho, že některé děti o sobě věděly, že nemají schopnosti státi se ošetřující doktorkou, a tak si zvolily „pro svůj profesní postup“ jinou (ale o něco více uznávanější) roli, než doposud zastávaly. Interpretace Scénář v této podobě, jak jsme se jej pokusily zachytit, je pouze jednou z mnoha variant, které se objevují. Co zůstává při každé hře zachováno, je předscéna a začátek hlavní scény do chvíle, kdy doktorka přesně určí další děj. Dále jsou možné situace, které mohou u zraněného nastat. Lze je různě kombinovat; také se objevuje nelogická posloupnost. Ideální průběh je ale takový, když činnosti následují velice rychle za sebou a všichni jsou stále něčím zaměstnáni. Hráči si sami scénář během hry režírují, i když se to někdy neobejde bez rozepří o nejlepší postup či novou situaci; projevuje se průraznost jednotlivých aktérů a schopnost prosadit si svůj názor. Samotný scénář nebyl tvořen předem, ale jeho základ vznikl v průběhu první hry a dále byl rozvíjen při dalších hrách a inovacích. Hry se od počátku účastní stejná skupina hráčů, a tak je tento prascénář jakýmsi všeobecně známým pravidlem, z něhož všichni vycházejí. Tento prascénář tvoří základ jiných, dalších scénářů, v nichž jsou nové situace, inovace technik a postupů, další využití pomůcek a nové pomůcky. Na nových scénářích se samozřejmě nejvíce podílí svojí fantazií ošetřující doktorka a sestra ovládající panel s přístroji, ale na celku scénáře se svým způsobem podílejí všichni jeho aktéři. Podoba scénáře, jak jsme se ji pokusily zachytit, by se mohla zdát trochu klamná. Z pohledu čtenáře se děj jeví jako velice dramatický a atmosféra celkově napjatá a vážná. Avšak z pohledu diváka jsou jednotliví aktéři hry uvolnění, často propuknou v smích (i ve zcela nevhodném okamžiku v rámci situace). Jako názorný příklad bychom uvedly moment, kdy sestra oznamuje zástavu pacientova dechu frází, jakou jsme uvedly ve scénáři, avšak dusí v sobě smích. Nedá se říci, že by vlastní hru nebraly vážně, spíše je to důsledek jejich věku, pohlaví a hrového záměru. Tato hra nám sice na jedné straně nepřipadala jako nejtypičtější pro tuto třídu (neboť se na ní účastní z 99% pouze děvčata, a to ještě jejich část jako uzavřená skupina), ale zaujala nás právě tím, jakou měrou se při ní projevuje stupeň kreativity, fantazie a hlavně imitačních schopností dětí v tomto věku. Hra na nemocnici má ve své podstatě dramatickou formu, vyplývá to i z toho, že jsme při popisu hry hovořily o scénáři, režírování. Je možné položit si otázku, do jaké míry se jedná o záměr dětí hrát divadlo či pouze snahu co nejlépe imitovat televizní seriál, povolání dospělých. Nabízí se zde přirovnání k miskám vah, kdy někdy převažuje divadlo a někdy imitace. Jistou míru na tom, jak jsou děti pro hru zaujaty a jak ji mají snahu rozvíjet, má dle našeho mínění i sám pozitivní charakter TV seriálu a hlavně kladná postava sestry Stefanie, která může v tomto věku představovat pro děvčata vzor a idol. Domníváme se, že i samo lékařské prostředí je pro ně místem respektu a nedotknutelnosti (otázka možnosti záchrany lidského života), a proto možnost si ho v rámci hry vyzkoušet je pro ně příjemným poznáváním. Za pozornost stojí, že ač děti samy hovoří o tom, že si hrají „na Stefanii“, postava sestry Stefanie se v samotné hře vůbec neobjevuje. Jakoby její úlohu převzala role - ošetřující doktorka I, jež ztělesňuje nejen její kladné vlastnosti, ale zároveň i společenskou prestiž a obdivuhodné dovednosti a znalosti. Výše jsme se již zmiňovaly o společenské prestiži. Při našem rozboru nám jakoby vyplynulo na povrch, že mezi dětmi při hře vzniká jakési kastování. Jednotlivé děti mají
přidělenu určitou roli a vlastní postup do vyšší role je ztížen. Nedomníváme se, že je to na základě společenského postavení jejich rodiny, spíše díky jejich vlastním dovednostem a schopnostem. Je diskutabilní, zda dětem jde opravdu pouze o postup do vyšší „kasty“, nebo o zdokonalení a užití si vlastního průběhu hrové aktivity. Pokud bychom chtěly říci pár slov obecně o této hře, musíme v prvé řadě zdůraznit, že se jedná o činnost tvůrčí. Sama hra je při každé epizodě něčím nová a originální. Nese pečeť všech jejich aktérů. Jejich kreativita se mimo jiné odráží ve výběru a způsobu používání pomůcek. Ač děti mají k dispozici přesné kopie lékařských nástrojů (lékařský kufřík v družině), při hře s nimi prakticky nikdy nemanipulují, nepočítáme-li panenku, jež zastupuje miminko. Daleko více je pro ně lákavější záměna funkcí předmětů ze svého okolí (příkladem je, když se z pantofle stává skalpel); mají radost z vtipného nápadu. Hra splňuje funkci poznávání reality, odrazu skutečnosti, ztělesnění ideálu, seberealizace, spojení člověka s člověkem. TAXONOMIE HER Hry, jež se nám podařilo v této třídě v rámci našeho pozorování a z části i díky jednoduchému dotazníku sesbírat, bychom se rády pokusily dále roztřídit do následujících skupin. Vzhledem k tomu, že jsme si vybraly pro analýzu hru, jež je specifická pouze pro děvčata, tak jsme jako možné kritérium pro rozdělení všech her nyní zvolily kategorii pohlaví, a hry jsme rozdělily jako: dívčí, chlapecké a společné. Značnou převahu mají v této třídě hry společné, na kterých se tedy účastní jak děvčata tak chlapci. 1. Kategorie - hry společné Do této kategorie patří celkem 10 her a to: Plácaná, Kuba řekl, Flaška, Honzo vstávej, Parkety, Ošetřování květin, Molekuly, Vyvolávaná, Vybíjená, Červení a černí, Rybičky rybáři. Pro lepší rozdělení jsme se pokusily tyto hry ještě blíže specifikovat. Zvolily jsme k tomu podkategorie dle počtu hráčů, jež se na hře účastní. Vytvořily se nám tedy podkategorie malá, střední, velká skupina. a) malá skupina Sem lze zařadit pouze hru Ošetřování květin. Je to hra, na níž se účastní chlapci i děvčata. Počet hráčů je průměrně 3. Stává se, že se k nim přidají další, ale většinou jen dočasně. b) střední skupina Do této podkategorie bychom zařadily následujících 5 her: Plácaná, Kuba řekl, Flaška, Honzo vstávej, Parkety. K tomu, aby tyto hry přinášely dětem zábavu, je již třeba početnější skupiny. Mimo hru plácaná mají, i když třeba jen dočasně, jednu vůdčí osobu, ať už je to předříkávač zadávající úkoly (Kuba řekl, Honzo vstávej, Flaška) nebo honič (honěná Parkety), který vedoucí úlohu předává symbolicky dalšímu. Děti si samy hru volí, jsou schopny si samy ohlídat pravidla a je zde větší možnost improvizace dle jejich přání. Jsou nenáročné na prostor i čas - slouží převážně jako výplň volného času o přestávce. Jsou ale zároveň svým způsoben cyklické - konec s výměnou vůdčí osobnosti bývá často začátkem další hry (Kuba řekl, Flaška, Honzo vstávej, Parkety). U hry Plácaná se v momentu určení vítěze též hra znovu opakuje.
c) velká skupina Sem patří hry (5): Molekuly, Vyvolávaná, Vybíjená, Červení a černí, Rybičky rybáři. Od předešlé podkategorie se liší tím, že se jich účastní celá třída a jsou již náročnější na čas a prostor. V praxi jsou realizované hlavně v hodinách tělesné výchovy a volných hodinách. Všeobecně jsou u dětí oblíbené. Rozvíjejí fyzické schopnosti dětí - rychlost, obratnost, zručnost, pohotovost, dále schopnost spolupráce, postřehu. Jsou to hry s již stanovenými pravidly, kde se nedá moc improvizovat, mají logický konec, tedy vítěze, ať již skupinu, či jednotlivce. U třech her (Vybíjená, Červení a černí, Rybičky rybáři) je kolektiv třídy rozdělen na dvě skupiny, které mezi sebou soupeří a jedna vítězí. Ve zbylých dvou (Molekuly, Vyvolávaná) hraje každý hráč sám za sebe. Podnět k začátku těchto her vychází často od učitelky. 2. Kategorie - hry chlapecké Do této kategorie patří celkem 5 her: Narážení na sebe pozadím, Střílení prakem na cíl, Fotbal s pomerančem, Pexeso a Na psy. Je třeba připomenout, že chlapců je ve třídě pouze 6, proto možná drží o něco více při sobě, než je tomu v jiných třídních kolektivech. Dalo by se také říci, že mají tendenci vytvářet si své specifické hry, za kterými si pak stojí a prosazují pouze chlapeckou účast. Jsou to hry, jež převážně vznikly v tomto kolektivu a jsou založeny na pohybové aktivitě (odpovídající chlapecké orientaci), mimo hru pexeso. Hrají se v prostoru třídy v průběhu přestávek. Pro malý počet chlapců ve třídě je zde rozlišení na podkategorie malá a střední skupina možná trochu zavádějící. Zaměřily jsme se hlavně na reálný průběh her a dle toho jsme je rozdělily. a) malá skupina Zařadily jsme sem: Pexeso a Na psy. Jsou to hry, jež hrají pouze určité typy chlapců. Obecně se o nich dá říci, že se jich účastní děti, jež se určitým způsobem oddělují od ostatních dětí, nepodílejí se o přestávkách převážně na jejich skupinových hrách, ale volí raději alternativu „své hry“, popřípadě v kombinaci s jedním až třemi kamarády. b) střední skupina Jsou to hry Narážení na sebe pozadím, Střílení prakem na cíl, Fotbal s pomerančem. U těchto her se zdá, jakoby napodobovaly větší, početnější obdoby, ale byly stylizovány s určitými úpravami na menší skupinu hráčů. Důležitou roli v nich mají fyzické schopnosti, síla, obratnost, zručnost a šikovnost. Obecně jsou to chlapci preferované dovednosti, při nichž si dokazují svůj třídní status. 3. Kategorie - hry dívčí Do těchto her patří pouze dvě hry, a to Nemocnice a Na kadeřníky. a) malá skupina Zde se nevyskytuje podkategorie malá skupina pouze skupina střední. b) střední skupina Patří sem: Nemocnice a Na kadeřníky. Jsou to hry, jež hraje specifická skupina děvčat. Děvčata si je sama vymyslela a stejně jako chlapci, tak i ony si prosazují pouze dívčí účast. V realitě to ale většinou dopadá tak, že pokud chlapci projeví zájem zúčastnit se, je jim nakonec umožněno se do hry zapojit, ale nemohou v ní získat dominantní postavení. Jedná se o hry imitační, napodobující. Pravidla nejsou zcela daná, hry jsou kreativní, projevují se v nich
dovednosti a znalosti, ale také organizační či vůdčí schopnosti. Hry jsou nenáročné na prostor (třída), většinou jejich časové trvání přesahuje hranici jedné přestávky (pokračují v další). Do variací se promítá i řada používaných pomůcek.
ZÁVĚR K rozdělení našeho sesbíraného souboru (18 her), jež jsme v první části naší práce popsaly, jsme dále zvolily na první pohled velmi jednoduchou kategorii pro jejich rozčleňování, a to kategorii pohlaví žáků účastnicích se na dané hře. Zvolily jsme si ji však zcela záměrně, protože nám poukázala na charakteristiku třídy, jež má pro svůj poměr počtu žáků (6 chlapců a 17 dívek) specifické složení, jež se dále odráží v řadě her. Jak již bylo v úvodu řečeno, jednalo se o třídu, ve které byly mezi dětmi převážně velmi dobré vztahy. Děti hrály hry, které byly pouze dívčí a pouze chlapecké, ale i hry, kterých se účastnily společně. Je nutno říci, že právě tyto byly u nich oblíbené. Dle našeho názoru je toto období jakýmsi přechodem, kdy jsou již děti strukturované na chlapce a děvčata, ale ještě se tak neizolují, jako tomu bývá třeba už v dalším ročníku. Prioritní postavení v žebříčku oblíbenosti patří aktivním pohybovým hrám, podporujících přirozeně jejich soutěživost. Samy si je v rámci hodin TV prosazují, věnují se jim i v mimoškolních aktivitách (viz příprava na turnaj ve vybíjené). V úvodu naší práce jsme se zmiňovali i o tom, že jednou z charakteristik této třídy je spolupráce a společné hry. Působilo to na nás tak z vlastního pozorování ve třídě, z rozhovorů s dětmi, po zpracování dotazníku na současné hry, které mezi sebou děti hrají (uváděly většinou stejné hry). Avšak v průběhu vlastního zpracovávání a taxonomie her, jsme dospěly k závěru, že děti sice hrají z větší části hry společně ve větších skupinách, avšak termín spolupráce není v řadě her zcela na místě. Jedná se často spíše o hry, ve kterých se objevuje moment vyřazování (Plácaná, Kuba řekl, Vybíjená, Molekuly) či jsou to hry s dominancí jednoho hráče (Honzo vstávej, Kuba řekl). Dále se zde objevuje moment separace. Děti samy proklamují, že některé hry jsou pouze dívčí (Nemocnice, Na kadeřníky) a některé pouze chlapecké (Na psy, Narážení na sebe pozadím, Fotbal s pomerančem, Pexeso, Střílení prakem na cíl). Shrnuly bychom to pravděpodobně do výroku, že i když se separují na pouze chlapecké a pouze dívčí hry, právě společné hry (kterých není málo!) je znovu stmelují v jeden kolektiv, takže se nedá rozhodně říci, že by třída byla zcela separovaná, ani že by byla zcela kooperativní. Vzít zpět bychom měly i výrok, že v této třídě neplatí, že by chlapci hráli spíše drsnější hry než dívky (uvedly jsme ho v úvodu v pasportizaci třídy). Toto platí v případě společných her, avšak separují-li se děti do podskupin na chlapecké a dívčí skupiny, jak je zřejmé v naší taxonomii, tyto hry se výrazně od sebe odlišují (viz jejich charakteristiky v rámci jednotlivých kategorií taxonomie). Na závěr bychom rádi ještě poukázaly na fakt, jež vyplynul v rámci pozorování, že právě na hrách, jež hrají dle pohlaví separované skupiny, se v převážné míře uplatňuje výrazná kreativita hráčů. Téměř většina těchto her by se dala označit jako jejich vlastní, typické pouze pro tuto třídu, hry jež si samy stvořily a dále na nich pracují, tzn. vymýšlejí nové varianty apod. Jsme si vědomy toho, že hledisko jejich originality je pouze subjektivní, samozřejmě, že podobná hra mohla samovolně vzniknout i na jiném místě, v jiném kolektivu. To však dle našeho názoru neubírá nic na faktu, že tyto hry jsou dětem vlastní.
