4. TŘÍDA Hradecká Daniela, Šimuniová Marta 1998/1999
PASPORTIZACE TŘÍDY Třída 4. A ZŠ v Praze se nachází v prvním patře budovy na rušné ulici v centru města. Třída je velká 12x6 m, má čtyři velká okna vedoucí do ulice a běžné starší vybavení. Výzdoba třídy: nástěnky s výtvory žáků, které působí velmi originálně a hezky. Většina dětí sem chodí od první třídy, ve třetí třídě přibyly dívky a rychle se zapojily. Do první třídy s nimi chodil Rom, který ve druhé třídě přešel do Školy hrou, protože si podle vyjádření ostatních dětí „stále hrál“. Celkem je tam 28 dětí, z toho 12 kluků. Děti jsou ve věku 9 - 11 let, průměrný věk 10 let. Podle jejich vlastních slov i podle našeho pozorování nejsou striktně rozděleni na kluky a holky, baví se všichni dohromady. Uvnitř třídy je několik menších skupinek, jejichž složení se mění. Jak jsme získávaly informace Školu jsme si vybraly na základě doporučení matky jedné žákyně této třídy. Při první návštěvě jsme snadno nalezly třídní učitelku ve sborovně. Byla velmi vstřícná, dovolila nám provést výzkum ve své třídě, poskytla nám rozvrh hodin včetně přestávek a poradila nám dokonce, že by bylo nejvhodnější třídu pozorovat při volné hodině mezi dopoledním a odpoledním vyučováním. Tuto hodinu tráví většina dětí ve školní družině. Poslechly jsme její radu a přišly do družiny. Vstoupily jsme do uvolněné atmosféry, nijak oficiálně jsme se nepředstavovaly, pouze jsme paní družinářce vysvětlily důvod naší návštěvy. Usadily jsme se do jedné lavice a pozorovaly, jak se děti dělí do skupinek a co která skupinka hraje za hry. Pak jsme začaly jednotlivé skupinky obcházet a navazovaly jsme kontakty s hráči. Děti byly od počátku velmi sdílné, zvláště pak některé, děvčata více než chlapci. Postupně se rozpovídali i chlapci. Děti nám s nadšením začaly popisovat, co, jak, kdy, kde a proč hrají. Hned při první návštěvě jsme nasbíraly 15 her. Děti byly při všech návštěvách opravdu ochotné. SEZNAM HER (Všechny názvy her pocházejí od dětí.) 1. Pogy 2. Dáma 3. Házená houbou 4. Plivání brčkem 5. Házení míčem na koš 6. Ruleta
7. 100-3-Stop 8. Ptáčku zazpívej 9. Bubáci 10. Barvičky 11. Hej brácho 12. Šly tři opice do porodnice 13. Domino 14. Zombie 15. Mrazík 16. Valná hromada 17. Lupiči a policajti 18. Píšťalka 19. Hloupá kuchařka 20. Král vysílá své vojsko 21. Klíště 22. Bludiště na papíře 23. Kuba řekl 24. Bomba 25. Poznávačka po hmatu
POPIS HER Pogy Hra pochází z Havaje, odkud se rozšířila dále do světa. V naší třídě hráli tuto hru pouze kluci. Používají se pogy (žetony), které mají z jedné strany obrázek a kin (házedlo), kterým se hráč musí strefit do hromádky žetonů. Musí hrát nejméně dva hráči, jinak je počet hráčů neomezený. Hráči nastaví tři pogy na sebe na hromádku a pravidelně se střídají v házení kinem. Účelem je trefit se kinem do hromádky tak, aby se co nejvíce pogů otočilo obrázkem vzhůru. Otočené pogy si házející bere jako výhru. Hromádka je znovu doplněna na tři pogy a hází další. Vyhrává ten, kdo získá nejvíce pogů. Hráči sedí v kruhu a střídají se po směru hodinových ručiček. Teoreticky hra končí, když jsou všechny pogy rozděleny mezi hráče, kluci však pogy zároveň sbírají, takže jich mají až kolem padesáti. Proto hra končí dříve, většinou když končí volná hodina nebo když už je nebaví hrát dál. Na konci hry si hráči spočítají získané pogy a vyhrává ten, kdo jich má nejvíc. Po skončení hry je možné si pogy vyměňovat. Dáma Hrají dva hráči, používá se herní plán a černé a bílé herní kameny. Házení houbou Houbu vezme jeden žák a snaží se trefit některého z ostatních žáků. Děti říkaly, že tato hra nemá žádná další pravidla.
Plivání brčkem Vezme se brčko, do pusy se dá zrnko rýže nebo trochu mouky a plive se skrze brčko na ostatní spolužáky. Hrají spíš kluci. Házení míčkem do koše Hrají kluci na chodbě, kde se snaží trefit do odpadkového koše. Různě mění vzdálenosti odkud hází. Ruleta Stolní hra, kdy se do otáčejícího kruhu rozčleněného na políčka s čísly vhazuje kulička, která se při zastavení kruhu zastaví na jednom čísle. Před roztočením kruhu děti sází na jednotlivá čísla určitou částku dětských papírových peněz. Hráči se střídají, vždy vsadí jeden, roztočí a buďto vyhraje jednou tolik co vsadil nebo o vsazené peníze přijde. Délka hry je omezená dobou volné hodiny. Hrají holky i kluci. 100-3-Stop Hrají holky na chodbě. Stoupnou si na jedno místo a rozskočí se po kusu chodby. Namátkou se určí, kdo má slovo - nejlépe ten, kdo je nejdál od ostatních. Ten, kdo má slovo, má tři skoky na to, aby skočil jednomu ze spoluhráčů na nohu. Spoluhráč může třikrát uskočit. Když se ten kdo skáče trefí někomu na nohu, trefený vypadává ze hry. Vždycky, když jeden vypadne, dá slovo někomu dalšímu. Hra končí, když zůstane jenom jeden hráč. Ptáčku zazpívej Je to obdoba hry „Pepíčku pípni“ (děti to říkaly). Hraje se ve skupině. Děti jsou ve třídě a mají skloněné hlavy, jeden jde za dveře. Děti ve třídě se dohodnou, kdo bude pípat. Když ten, co byl za dveřmi, vejde do třídy, jedno vybrané dítě pípá a on má poznat které. Když to pozná, jde ten kdo pípal za dveře a ten kdo poznával se připojí k ostatním. Kdo bude pípat je na dohodě mezi dětmi. Když to nepozná, jde znovu za dveře. Hra končí většinou, když to děti přestane bavit. Bubáci Hraje se potmě. Jedno dítě chodí mezi ostatními a má je poznat po hmatu. Oni nemluví, ale když řekne správně jejich jméno, musí to potvrdit a odejít stranou. Děti se různě matou, vyměňují se svetry, kluci si berou sponky a holčičí čelenky. Vyhrává ten, kdo není identifikován. Hra končí, když je většina dětí poznaná. Barvičky Hraje celý kolektiv. Nezávislá osoba jim dá na záda barevné papírky, tak aby to ostatní neviděli, při nandávání stojí v řadě. Když mají všichni papírek, začnou běhat ve vymezeném prostoru a snaží se zjistit, jakou barvičku má ten druhý. Když někdo zahlédne cizí barvu, tak ten, kdo si neuchránil záda, vypadává. Hraje se dokud je někdo, kdo ještě neukázal záda.
Hej brácho Dva (většinou kluci) mají zavázané oči a v ruce srolovanou čtvrtku, sedí proti sobě na koberečku - nebo jiném přesně vymezeném prostoru. Mlčí se a jeden řekne: „Hej brácho“, a ten druhý má poznat odkud se volání ozývá a bouchnout toho druhého srolovanou čtvrtkou. Vždycky ten, co volá, se snaží po zavolání uhnout, aby zmátl protihráče a ten ho nezasáhl. Podle dětí jde o postřeh. Šly tři opice do porodnice Děti (holky i kluci) sedí v kruhu ruku v ruce a společně říkají říkanku. Za ruce se nedrží, vždy jednu ruku mají na něčí ruce a druhou pod něčí rukou. Jak začne říkanka, tak jeden plácne volnou ruku souseda po směru hodinových ručiček a ten zas plácne dalšího. Tak to jde, dokud říkanka neskončí. S poslední slabikou říkanky musí ten, kdo má být plácnut, ucuknout. Pokud to stihne, může pokračovat ve hře a říká se znovu od začátku. Pokud neucukne dost rychle a je plácnut, vypadává. Hraje se dokud nezbudou jen dva - pak je finále. Vyhrává ten s největším postřehem. Domino Hraje se na louce, kluci i holky dohromady. Všichni si stoupnou do řady, kleknou si na jedno koleno (všichni na stejné). Jsou na sebe nalepení, aby mezi nimi nebyla mezera. Ten, co je první na kraji, spadne na souseda, ten na dalšího a padá celá řada. Nevýhodu má poslední, spadnou na něj všichni. Střídají se tak, že poslední jde na začátek. Jde o to, že je legrace při padání. Hra končí, když už je to nebaví. Zombie alias mozkožrout S oblibou hrají skoro všichni kluci ze třídy. Vymysleli si ji sami před pár měsíci. Jeden je vybrán a je zombie. Ten pak honí po celé škole ostatní kluky a „vysává jim mozek“. A to tak, že přiběhne k jednomu, chytne ho za hlavu a 10 sec. ho drží. Po 10 sec. se taky stává zombíkem. Jsou už dva zombíci, kteří honí ostatní a chytají je za hlavy. Hra končí, když se všichni stanou zombíky. Zajímavé bylo, že děti říkaly, že ten, kdo je honěn, je normální člověk. Mrazík Hraje hodně dětí, holky i kluci dohromady. Na začátku hry se určí, jestli se bude hrát na kytky nebo na auta. Hraje se většinou v tělocvičně nebo venku na vyhrazeném hřišti. Vybere se mrazík, popřípadě víc mrazíků (podle počtu dětí, není ale pravidlo, že třeba na 10 dětí by připadal 1 mrazík, spíš jak to vyjde). Mrazík běhá a chytá děti. Děti se mohou zachránit tím, že řeknou jméno nějaké kytky (auta) a sednou si na bobek. 30 sec. musí na bobku vydržet. Děti se nemohli shodnout na tom, jestli mrazík může u sedícího hlídat a pak ho dotykem zmrazit nebo jestli musí běžet dál k ostatním dětem. Zřejmě tedy existují dvě varianty. Ten, kdo nestihne říct jméno kytky (auta) a sednout si na bobek dřív, než se ho mrazík dotkne, je zmražený a musí zůstat v pozici, v jaké byl při dotyku mrazíka. Zmražený může být zachráněn tím, že mu pod nohama nebo pod upaženou rukou podběhne někdo „zdravý“. Děti zdůrazňují, že zmraženého nesmí zachránit mrazík nebo jiné zmražené dítě. Hra končí, když jsou všichni zmraženi a není nikdo, kdo by mohl rozmrazovat.
Valná hromada Hrají kluci i holky na suché louce nebo podlaze. Jeden si lehne na zem a ostatní si lehnou na něj. Úkolem toho, kdo je vespodu, je dostat se ven. Ostatní mu brání jenom tím, že na něm leží, nijak ho nechytají. Když se dostane ven, nebo když mu to dlouho nejde, tak jde dospodu další. Hrají dokud je to baví. Lupiči a policajti Hraje se na louce nebo v lese. Hraje sudý počet dětí. Vedoucí je rozdělí na lupiče a policajty (třeba půl na půl). Každý dostane 10 šišek. Policajti dají lupičům 10 sec. náskok, aby se lupiči mohli schovat a zamaskovat na vymezeném území. Jeden z lupičů má na těle schovanou umělou prázdnou láhev. Střílejí po sobě šiškami, kdo je zasažen umírá a vyklízí pole. Je-li zasažen lupič s láhví, vyhrála policie. Ten co má láhev to musí po zasažení šiškou přiznat. Lupiči mají svůj posvátný kámen, ke kterému musí nenápadně proniknout ten s lahví a položit ji na něj. Když se mu to podaří, vyhráli lupiči. Kde je posvátný kámen, vědí obě strany. Kdo má láhev, vědí jen lupiči. Píšťalka Děti si stoupnou do řady a koukají se jedním směrem nebo zavřou oči. Nestranná osoba dá někomu nenápadně píšťalku zezadu do ruky a odstoupí stranou. Děti se rozeběhnou a ten s píšťalkou po minutě nenápadně zapíská. Děti mají za úkol poznat, kdo to je. Když si někdo myslí, že odhalil pískajícího, jde to pošeptat nestranné osobě. Když se netrefí, hra pokračuje. Hra končí, když je pískající odhalen. Během hry děti nesmí být moc blízko u sebe. Hloupá kuchařka Hrají kluci i holky v kruhu. Jeden je hloupá kuchařka a říká: „Já hloupá kuchařka - dala jsem do polévky všechny druhy stromů (barev, aut, kytek..)“. Podle toho, co řekne si děti vyberou jeden strom (barvu..) a pošeptají to dítěti, které řekne všechny druhy, které jsou ve hře, kuchařce. Kuchařka řekne nahlas jeden strom. Kdo si vybral ten strom, zvedne se, utíká a kuchařka ho honí. Když ho chytí, je kuchařka on. Může se zachránit tak, že si sedne na volné místo v kruhu. Pak role kuchařky zůstává. Hraje se, dokud je to baví. Král vysílá své vojsko Hrají dvě družstva minimálně po pěti. Každé družstvo si zvolí krále. Družstva si stoupnou proti sobě do řady v takové vzdálenosti, aby bylo místo na rozběh. Děti v každé řadě se musí pevně chytnout za ruce. Králové střídavě vysílají po jednom bojovníkovi, aby se rozeběhl do protější linie a prorazil ji. Když prorazí spojené ruce, odvádí si sebou zpět jednoho zajatce (může si vybrat jednoho z těch, jejichž ruce prorazil). Když neprorazí, zůstává sám jako zajatec. Král zůstává stále na své straně, vybíhá až když zbude úplně poslední. Vyhrává družstvo, které zajalo všechny protivníky i s králem. Klíště Podle slov dětí se hraje stejně jako baba. Jenom se nedává dotykem, ale ten kdo honí se musí na svou oběť na chvilku „přisát“ - pevně ho obejmout. Objetím se předává baba (klíště).
Bludiště na papíře Hra určena pro dva hráče. Jeden maluje trasu na papír - dělá tam různé zábrany, zdi, schody, mosty a cestičky. Druhý zkouší tou cestou projít. Začne u startu a když narazí třeba na dveře, musí uhodnout, jak se do nich dostane. Ptá se - „Můžu je odemknout, musím je vykopnout nebo jsou otevřené..?“ Ten kdo trasu dělal, mu musí popravdě odpovědět, jak může pokračovat v cestě. Lhát se nesmí, hra by ztratila význam. Hra končí, když druhý hráč dojde do cíle. Kuba řekl... Hrají minimálně dva hráči. Jeden je Kuba a druhý ten, co poslouchá Kubovy rozkazy. Stojí od sebe několik metrů. A Kuba říká: „Kuba řekl: Dupej, skákej...“. Ten, co poslouchá musí rozkaz splnit. Kuba dává matoucí rozkazy - nejen, že mají dupat, musí u toho třeba ještě tleskat a držet rytmus s ostatními. Podle vyjádření dětí jde o to stíhat všechno najednou a „nezblbnout to“. Ten, kdo udělá chybu, vypadává. Hra končí, když vypadnou všichni. Bomba Hraje hodně dětí s učitelem. Učitel říká rozkazy a děti musí poslouchat. Říká: „Dělej kočičku“ - a všichni musí mňoukat, „Přišla povodeň“ - všichni si musí vylézt třeba na židli a nedotknout se země, „Je tu zemětřesení“ - všichni se musí klepat, „Hoří“ - všichni musí vyskakovat nahoru jako plameny, „Uragán je tu“ - musí se točit dokola. Jde o to, že jednou řekne: „Bomba“ a všichni musí k zemi. Cílem je nevypadnout ze hry, nekoukat po ostatních co dělají, vědět sám co mám dělat, nezastavit se. Kdo nesplní rozkaz - vypadává. Až všichni vypadnou je konec. Poznávačka po hmatu Děti sedí v kruhu. Jeden je uprostřed a má zavázané oči, postaví se před někoho a po hmatu ho poznává. Může hádat třikrát. Tahá ho za vlasy, sahá na hlavu, na krk. Děti si nasazují cizí věci a doplňky, matou se. Když to napotřetí neuhodne, děti se vymění a on se staví před dalšího. Když to uhodne, vystřídá se s tím, koho odhalil. Končí se, když je to už nebaví.
Analýza hry „ZOMBIE“ Vybraly jsme Zombíka, protože je to jediná hra, kterou si děti v této třídě samy vymyslely. Název hry Zombie, Zombík, Mozkožrout. Historie a původ hry Vymysleli si ji kluci ze 4. A před několika měsíci. Účastníci - hráči Ve třídě, kde jsme prováděly výzkum, hráli Zombíka pouze kluci. Holky to prý nehrají, protože je to moc „drsná hra“.
Místo Začíná se většinou ve třídě, pak se hráči přesouvají do ostatních částí školy. Někdy prý hrají i venku, ale to není tak časté. Potom se musí vymezit prostor, kde se bude hrát. Pomůcky ke hře Hráč potřebuje vlastní tělo: rychlé nohy, aby mohl honit ostatní a ruce, aby mohl oběť chytit za hlavu Pravidla Vybere se jen Zombík, což v praxi probíhá tak, že když se začíná hrát - jeden zakřičí, že bude Zombík, a ostatní to buďto schválí nebo vyberou někoho jiného. Zombík hraje proti ostatním hráčům (bývá jich tak 4 - 10), jeho úkolem je dohnat „normálního člověka“, chytit ho - to vypadá tak, že ho přimáčkne na stěnu, chytne za hlavu a 10 sec. ho drží - vysává mu mozek, po 10 sec. se odchycený stává taky Zombíkem a spolu se Zombíkem původním chytá a vysává ostatní děti. Během hry narůstá počet Zombíků a zmenšuje se skupinka „normálních“. Hra končí když jsou všichni Zombíci. Strategie Zombík většinou nejdřív vysaje svoje dobré kamarády, aby potom mohli společně běhat a vysávat ostatní. Konec hry Hra končí, když se všichni hráči stanou Zombíky . Blok významu Důležitým okamžikem je část hry, kdy Zombík přimáčkne „normálního“ na stěnu, drží ho za hlavu a vysává mu mozek. Někoho přimáčknout ke zdi vlastně znamená zmáčknout ho, něco z něj vymáčknout, něco z něj dostat. Zbavit ho něčeho, donutit ho k výpovědi, donutit ho, aby dělat to, co po něm chce ten, kdo ho mačká. V tomto případě je „normální“ přimáčknut a je z něj vysáván mozek. Tahle fáze hry je dost hlasitá, hráči u ní vydávají zvuky a křičí. A to nejen ten, co je vysáván, ale i ti ostatní normální. Je vidět, že oběť přichází o něco, co považuje za důležité, o něco na čem velice lpí. V naší době si mozku hodně ceníme, rozumová stránka je jaksi upřednostňována jednak před emocionální stránkou, ale i před naší duchovní stránkou. Mozek a rozum se stali jakýmsi Bohem, na kterého jediného se lze ve všem spolehnout. Opovrhujeme lidmi, kteří, jak se říká, ztratili rozum, zbláznili se, začali brát drogy, sypou (bezhlavě) peníze do automatů nebo se jiným způsobem chovají nerozumně. Od malinka slýcháme: „Buď rozumný, přemýšlej, než něco řekneš, jaks mohl udělat něco tak nerozumného.“ Nabýváme tedy od dětství dojmu, že rozum je něco, bez čeho se nelze v žádném případě obejít. Přitom třeba v totalitní společnosti se vládnoucí hrstka vždy snaží zbavit jednotlivce samostatného myšlení. Násilím provádí výplachy mozků myslících lidí a do vymytého mozku jim pak nalévá svoje ideologie. Třeba v Orwellově knize 1984 je moc pěkně popsáno, jak Strana, která je u moci, vyplachuje mozky samostatně myslícím lidem. Dělá z nich masu, zbavuje je vlastní identity, násilím je donutí vzdát se všeho, co je jejich vlastní. Vlastně je zbavuje jejich ega. Když tedy přijdeme o mozek - který je sídlem našeho myšlení, našeho ega a identity přijdeme o schopnost si uvědomovat vlastní existenci, vědomě prožívat sebe i okolní svět. Třeba podle toho, co píše Huxley v „Bránách vědomí“, když se člověk vymaní ze zajetí vlastního k egu „vztaženého rozumu“, otevřou se mu brány vnímání a on vplyne do čistého
vědomí. Pak prý může být vším, když třeba vidí u cesty umírat pejska - umírá s ním, umírá proto, že nemá vlastní uvědomování, proto může žít všechno, co kolem sebe a v sobě vidí a vnímá. Tělo člověka bez rozumu (ega) může normálně fungovat, což vidíme i v Zombíkovi, hráči nemají mozek a přitom jejich těla dál běhají a podle pravidel hry vysávají ostatní. Zbavují identity ostatní hráče. V této hře tedy hráči symbolicky přichází o rozum. Když se zamyslíme nad významem slova zombie, je to člověk, který vstal z mrtvých. Toto nám připomíná termín, se kterým jsme se setkaly, u křesťanských mystiků středověku (Jan od Kříže, Sv. Terezka), a to mystická smrt. Jedná se o stav zániku ega, o chvíli, kdy se člověk celou svou bytostí vzdá všeho, co by od života chtěl. Nejde o smrt těla, jde o zánik toho zkamenělého v člověku, co ho stále poutá k zemi. Indové tomu snad říkají vyhasnutí všech vásán. Zbavení se závislostí a všeho chtění. Je to přechod od já k ne-já, jak říká indická védanta. Mystické smrti se nelze dobrat plánovaně, postupně dochází ke smiřování se s vlastní cestou, vyrovnávání a přijímání života v celé jeho šíři. Píše se, že k tomu, aby člověk mohl v sobě umřít, je zapotřebí velké odvahy, že je nutno mnohé obětovat a překonat strach, který je zřejmě způsoben naší závislostí na příjemných věcech a pohodlném životu. Zombík tedy symbolizuje člověka, který povstal z mrtvých a vrátil se na zem. Stejně tak Ježíšek, když se vrátil na zem, nebyl už člověkem, ale byl Bohem. Tady vyskakuje moment oběti. Člověk musí hodně obětovat, aby získal věčný život. Mystická smrt je vlastně ukončením pomíjivého života jednotlivce (nositele rozumu, ega, individuality, identity), je vstupem do života věčného. Zombík se vrací na svět proto, aby pomohl ostatním zbavit se ega, aby je odvedl s sebou do života věčného. Stejně tak, jako se říká, že osvícené duše se vrací na zem, aby pomáhali ostatním lidem na jejich duchovní cestě. Hra tedy končí, když jsou všichni zombíci, když jsou všichni zbaveni ega, když všichni hráči vplynou do čistého nerozlišeného vědomí života věčného. Z hlediska našeho kritéria pro rozdělení her na hry, ve kterých dítě hraje samo za sebe a ve kterých hraje za skupinu, patří Zombík do obou skupin. V začátku hry je jeden Zombík zmrtvýchvstalá osoba bez mozku proti skupině „normálních“ dětí. (Označení „normální“ pochází od hráčů.) Postupně Zombíků přibývá, ve hře proti sobě stojí zvětšující se skupina Zombíků a řídnoucí skupina „normálních“ hráčů. V této fázi hrají Zombíci spolu (za skupinu) a „normální“ hráči sami za sebe. Tady se nám hezky potvrzuje teorie, že ve své individualitě je člověk sám, je svou egem omezenou osobností, ale bez rozumu, bez ega žije spolu s ostatními v čistém, individualitou nerozlišeném vědomí. Hra končí, když jsou všichni Zombíci bez mozku. (Tahle hra je malou vzpourou proti dnešním světem vládnoucímu rozumu. Děti nám ukazují, že rozum není jediný nástroj, který máme k poznávání světa a nás samotných.)
Podobné hry Pogy jsou podobné tím, že se účastní jenom kluci. Při hře Bubáci jde o to poznat druhého podle jeho podstaty, ne podle toho, co on nám ze sebe předkládá - tedy poznat ho citem ne rozumem. Barvičky - děti mají místo, které nesmí nikomu jinému ukázat - tady se naráží na mýtus, že si musíme nějakou naši část nechat jenom pro sebe, nikomu ji neukázat. Pokud ale něco
neukazuji světu, maskuji to, schovávám to i sám před sebou a potom mi to brání v sebepoznání - v popisu hry říkáme: „Hraje se tak dlouho, dokud je ještě někdo, kdo neukázal záda.“ To znamená, že nakonec je stejně ukážu, že v okamžiku smrti se stejně budu muset odhalit. Šly tři opice do porodnice - tady jde o splynutí s ostatními - symbolické splynutí v čistém vědomí. Domino - tady se ukazuje, že jsme na tom všichni stejně, jsme masa, která by ráda zapomněla, že má mozek. Mrazík je podobný v tom, že dítě Mrazík běhá a chytá děti, liší se v tom, že zmražený se nestává tím, kdo ho zmrazil (Mrazíkem), ale zůstává zmražený a už nehraje, dokud ho nikdo nevysvobodí - v Zombíkovi není vysvobozování v tomto smyslu možné, podobnost je taky v tom, že dotykem Mrazíka přechází na chyceného jiná kvalita. Valná hromada - tady se objevuje motiv rozplynutí se v mase, vplynutí do řeky nerozlišených těl, rozum je zapomenut. Píšťalka - tady je jediná podobnost, že pískající je ve hře sám za sebe proti skupině ostatních, kteří ho mají odhalit - v počáteční fázi Zombíka stojí Zombík taky sám proti ostatním. Hloupá kuchařka - tady se předává role Hloupé kuchařky, podobnost je v tom, že je tady nějaká role, která putuje mezi hráči - rozdíl je v tom, že u Zombíka se tato role rozšiřuje postupně na všechny hrající, ale roli Hloupé kuchařky má vždy jenom jeden. Hloupá kuchařka je dítě, které stojí samo proti skupině ostatních - jako v začátku hry na Zombíka. V Král vysílá své vojsko se v průběhu hry mění příslušnost hráčů ke skupinám - stejně tak se u Zombíka z normálních hráčů stávají Zombíci, takže patří nejdřív k jedné a pak ke druhé skupině (kromě Zombíka, který je Zombíkem od začátku - stejně tak, je v Král vysílá své vojsko postava Krále, který stále zůstává na své straně). Klíště - podobnost je ve způsobu chytání - Klíště se přisaje na svou oběť a předá mu roli Klíštěte - stejně tak se Zombík přisává na své oběti - rozdíl je v tom, že role Klíštěte putuje, ale Zombík Zombíkem zůstane a ještě udělá Zombíka ze své oběti. V Kuba řekl stojí jeden Kuba proti ostatním hráčům, kteří ho musí poslouchat, stejně tak v začátku Zombíka stojí Zombík proti všem „normálním“. V Bombě stojí proti všem ostatním jeden, který udává rozkazy - všichni ostatní dělají sice to samé (poslouchají jeho rozkazy), ale stejně se musí spolehnout sami na sebe. V Poznávačce po hmatu putuje role toho, kdo poznává ostatní, děti se snaží měnit svou identitu.
taxonomie her Kritéria pro rozdělení her 1. Dítě hraje samo za sebe 2. Dítě hraje za skupinu Kritérium č. 1 - Dítě hraje samo za sebe Z našeho souboru her sem patří 21 her, které mají společné, že hráč hraje sám za sebe, má hrou danou roli, kterou zastává sám. V těchto hrách se zjišťuje síla individuality, čeho je člověk schopen dosáhnout vlastní silou, co si může dovolit, co dokáže, jaký je, jak se vymezuje vůči ostatním, musí se spolehnout sám na sebe. Jedná se o hry: Pogy, Dáma, Házení houbou, Házení míčem, Plivání brčkem, Ruleta, Píšťalka, Klíště, Poznávačka po hmatu, Bomba, Kuba řekl, Hloupá kuchařka, Šly tři opice do porodnice, Bludiště na papíře, 100-3Stop, Hej brácho, Barvičky, Bubáci, Ptáčku zazpívej, Zombie, Mrazík. Objevují se tři varianty a) dítě hraje samo za sebe proti jinému dítěti, které hraje taky samo za sebe b) dítě hraje samo za sebe a stojí proti kompaktní skupině c) všichni proti všem - každý za sebe a) Dítě hraje samo za sebe proti jinému dítěti, které hraje taky samo za sebe Dáma, Hej brácho, Bludiště na papíře, Poznávačka po hmatu, Bubáci - v těchto pěti hrách se utkávají dva hráči. V Dámě se utkávají na herním plánu, při Hej brácho na vymezeném území, kde se snaží druhého zasáhnout, v Bludišti na papírové dráze, při Poznávačce vně kruhu, při Bubácích se vždy ve tmě střetává Bubák s tím, koho poznává. Tyto hry mají společné, že se dá jednoznačně určit, kdo vyhrál. U Dámy ten, kdo získal všechny kameny, při Hej brácho ten, kdo se do druhého přesněji trefoval, v Bludišti ten, kdo došel k cíli, u Poznávačky a Bubáků ten, kdo druhého poznal. V těchto hrách se hráč spoléhá sám na sebe, na vlastní schopnosti a síly - jedná se o různé schopnosti, které jsou potřeba pro výhru. U Dámy a Bludiště jde o inteligenci, kombinační schopnosti a schopnost odhadnout situaci a najít správnou cestu, při Hej brácho jde o postřeh a odhad, kde se druhý nachází, u Poznávačky a Bubáků jde o paměť, schopnost dávat věci do souvislostí a vlastně také o odhad, druhý je tady poznáván podle své podstaty, podle toho, co je mu vlastní, i když se zevnějšek změní. Závěrem tohoto dílčího ukazatele kritéria dítě samo za sebe říkáme, že hry, kdy dítě stojí proti druhému dítěti, mají společné to, že lze jednoznačně vyhrát a v průběhu hry jaksi jde o schopnosti odhadnout buďto, jak se bude vyvíjet situace (Dáma, Bludiště), nebo o odhad, kde se nachází druhá osoba, případně, co je to za osobu. b) Jeden hráč sám za sebe proti kompaktní skupině Házení houbou, Plivání brčkem, Ptáčku zazpívej, Zombie, Píšťalka, Hloupá kuchařka, Klíště, Kuba řekl, Poznávačka po hmatu, Bubáci, Mrazík (pokud je málo hráčů je jenom jeden). Tady se u většiny her objevuje motiv „něco předat“ - Házení houbou (houba), Plivání
brčkem (rýže) - tady může jít klidně jenom o nevinný způsob, jak na sebe před ostatními upozornit, touha někoho houbou a rýži pošpinit. Tady, zdá se, narážíme na postoj jedince ke společnosti - jedinec buďto chce vyvýšit sebe nebo ponížit ostatní. Zombie, Hloupá kuchařka, Klíště - tady jedinec je nositelem role, kterou předává zbytku skupiny - buďto předáním roli ztrácí (Klíště a Kuchařka), nebo předáním zvětšuje skupinu nositelů této role (Zombík). Jde o to, jak se člověk vyrovná s tím, čeho je nositelem. Ptáčku zazpívej, Poznávačka po hmatu tady se předává úloha toho, kdo buďto pípá (Ptáček) nebo poznává (Poznávačka). Vždy, když je pípající odhalen, je vystřídán jiným hráčem, stejně tak, když je poznávaný poznán, je poznávající nahrazen jiným hráčem - aby byl vystřídán, musí vždy podat nějaký výkon poznat, být poznán. Bubáci, Píšťalka, Mrazík a Kuba řekl - tady stojí celou hru jedno dítě proti ostatním, neuvolňuje svoje místo ostatním dětem - od začátku hry je jasné, že udávat rozkazy (Kuba), zmrazovat, poznávat ostatní (Bubáci) a pískat (Píšťalka) bude jenom jeden ostatní to musí přijmout, musí přijmout autoritu (Kuba), nechat se osahávat Bubákem nebo poznat, kdo je tím, kdo píská na píšťalku - udává tón - tedy vlastně, kdo je „vůdcem“. Závěr - u této skupiny her, kdy jedinec stojí proti skupině ostatních, kdy se něco předává ať je to hmotná věc, kterou po někom házím či plivu a nechávám na něm, jak se s tím vyrovná, nebo je to role vůdce skupiny, která se předává - hráči se s přijímáním vedoucí role různě vyrovnávají - buďto před ní utíkají (Zombie, Hloupá kuchařka, Klíště), a pak ji dostanou přičiněním toho, kdo je chytil - nebo si ji zaslouží tím, že jsou poznáni (Poznávačka) nebo poznají (Ptáčku zazpívej). Role vůdce taky může být od začátku jasně daná (Bubáci, Píšťalka, Kuba řekl) a ostatní hráči to musí přijmout. V této kategorii se nám objevuje postavení jedince ve společnosti. Může být buďto vůdcem nebo někým, kdo se ze skupiny vyděluje (Házení, Plivání). Děti si v těchto hrách mohou vyzkoušet různé role, naučit se brát věci tak, jak jsou, vyrovnat se s tím, co život přináší - jednou se najdeš v roli vůdce a jindy zase v roli toho, kdo se musí podřídit. V této skupině her se hezky ukazuje, že role jsou proměnlivé a že je dobré na žádné z nich neulpívat. c) Všichni proti všem - každý za sebe Pogy, Ruleta, 100-3-Stop, Barvičky, Šly tři opice do porodnice, Bomba. U těchto her se ukazuje, že nejde, aby každý byl jenom sám za sebe - aniž by bylo přítomno něco nebo někdo, kdo všechny hrající drží pohromadě - „zastřešuje“. Toto zajišťuje buďto nestranná osoba (Bomba, Barvičky), nebo se objevuje rytmus (Bomba, Šly tři opice do porodnice) či pravidelné střídání (Pogy, Ruleta, 100-3-Stop). Kritérium č. 2 - Dítě jako součást skupiny V našem souboru her náleží k tomuto kritériu her 7. Zjišťuje se síla kolektivu, násobení síly, prožitek z toho, že je nás víc ve stejné situaci. Jde o příležitost uvědomit si, že každý jednotlivec je součástí celku a že jeho chování by vždy mělo být v souladu s potřebami ostatních. Domino, Zombie, Mrazík, Valná hromada, Lupiči a policajti, Král vysílá své vojsko, Šly tři opice do porodnice - skupinové hry mají v naší třídě tři varianty. a) hraje jedna celá skupina b) dvě (tři) skupiny proti sobě c) dítě je samo za sebe a zároveň tvoří se skupinou určitý celek
a) Hraje jedna celá skupina Domino, Valná hromada. V těchto hrách jsou děti součástí celku, jde o prožitek nerozlišené masy, o možnost zapomenout na vlastní individualitu, pokud použiji termínu z bloku významu hry Zombík - jedná se o symbolické splynutí v čistém vesmírném vědomí. b) Hrají dvě nebo tři skupiny proti sobě Skupiny jsou různě propustné. Při hře Zombík se postupně zvětšuje skupina mozkožroutů a zmenšuje skupina zdravých, skupiny jsou propustné jen jedním směrem - jde tady o jakýsi vývoj - nejdřív máš mozek, a pak ti ho vysají a ty už se nemůžeš zpátky vrátit, splyneš se skupinou, která se neřídí rozumem. Při hře Mrazík se objevují tři skupiny - pokud je při větším počtu hráčů více Mrazíků, tvoří jednu skupinu, druhou skupinu tvoří zmražení a třetí jsou zdraví ještě nezmražení, kteří zároveň mohou rozmrazovat již zmražené - skupina Mrazíků se nemění (viz podobné hry Zombíkovi), zbylé dvě skupiny jsou propustné oběma směry. Lupiči a policajti jsou dvě od začátku dané nepropustné skupiny. Král vysílá své vojsko skupiny propustné oběma směry, členové v průběhu přecházejí z jedné strany na druhou (akorát Král si nechává svou roli). U všech těchto her se objevuje osoba, která má výsadní postavení - Zombík, který stojí sám na začátku proti ostatním zdravým, Mrazík, který zmrazuje a jeho podstata se tím nemění, Lupič, který má plastovou láhev a ostatní ho kryjí, aby došel na posvátné místo, Králové, kteří stále zůstávají na své straně. c) Hry, kde je dítě samo za sebe a zároveň tvoří se skupinou určitý celek Šly tři opice do porodnice - dítě se musí spolehnout na vlastní postřeh a rychlost a zároveň je skrze říkanku, rytmus a ruce spojeno s celou skupinou.
Závěr K rozdělení souboru nasbíraných her ve 4. A jsme použily základní kritéria - dítě hraje samo za sebe nebo dítě hraje za skupinu. Tímto se nám celý soubor rozdělil na dvě skupiny (21 x 7) her z celkového počtu 25 her. Hry Zombík, Mrazík a Šly tři opice do porodnice patří do obou skupin, protože splňují požadavky obou kritérií. První skupina her (26), které mají společné to, že dítě v nich stojí samo za sebe, se nám dále rozpadla na podskupinky, podle toho, kdo stojí ve hře proti dítěti, které hraje samo za sebe. Zjistily jsme, že pokud se ve hře střetnou dva hráči, z nichž každý hraje sám za sebe, tito hráči stojí proti sobě a tvoří dvojici, je možno jednoznačně určit, který z těchto hráčů vyhrál jedná se o hry Dáma, Bludiště na papíře, Poznávačka po hmatu, Hej brácho a Bubáci. V těchto hrách si dítě zkouší stát samo proti druhému dítěti - a to v úzkém vztahu, nemá se za koho schovat, setkává se se svým protivníkem tváří v tvář, nemá kam uhnout - buďto vyhraje nebo prohraje - jde tady o měření sil, jde o to odhadnout konkrétního protivníka a zvolit správnou strategii.
Jeden hráč taky může stát proti celé skupině (Házení houbou, Plivání brčkem, Ptáčku zazpívej, Bubáci, Zombie, Píšťalka, Hloupá kuchařka, Klíště, Kuba řekl, Poznávačka po hmatu). Tady se ukazuje na vztah jednotlivce ke společnosti. V těchto hrách je ten, co stojí proti ostatním většinou vymezen rolí, která je dána hrou a musí se s touto rolí vyrovnat. Buďto mu tato role zůstává celou hru nebo ji v průběhu hry předává ostatním, a tím se jí zbavuje nebo rozšiřuje skupinu držitelů této role. Objevuje se tady taky motiv něco předat, jako by ten, co je vydělen ze skupiny představoval pro skupinu nějaké poselství. Třetí podskupinkou kritéria „Dítě samo za sebe“ jsou hry, kde hrají všichni proti všem. Ukazuje se, že nejde, aby každý hrál jenom za sebe a neměl nad sebou nic, co by všechny hráče spojovalo dohromady. U těchto her se vždy objevuje nestranná osoba, která hru vede nebo pravidla, která nelze porušit, aniž by hra byla ukončena, nebo rytmus, na jehož vlně se hra nese. Překvapivě se ukázalo, že pouze ve třech hrách ze sedmi, které jsme zařadili do kritéria „Dítě hraje za skupinu“, děti jsou opravdu všechny ve stejném postavení - tady je čistá varianta toho, na co jsme chtěly ukázat. Tedy na to, že děti mají příležitost si prožít, že tady na světě jsme všichni na jedné lodi. To se však objevuje pouze ve hrách Domino, Valná hromada a Šly tři opice do porodnice - kdy děti mají možnost splynout s masou, spojit se v jednom rytmu. V ostatních čtyřech hrách je stejně vždy přítomna osoba, která má nějaké výjimečné postavení, která stojí nějak mimo (Král, Zombík, Mrazík, Lupič s lahví). Spíše nám tedy připadá, že tyto děti si rády zkouší nové role, objevují se vůči sobě v různých postaveních. Z poměru her ve dvou základních skupinách plyne, že děti mají více v oblibě hry, kde hrají samy za sebe, nebo kde alespoň mají šanci se objevit v roli někoho výjimečného. Většina her nám připadá dost individualistická, což na první pohled nesouhlasí s výkladem Zombíka. Musíme dodat, že to, co je na pozadí hry Zombík, si děti ani nemusí uvědomovat. Je za tím skryta přicházející světová vzpoura proti rozumu, v popředí stejně stojí touha ocitnout se v roli Zombíka, který může druhé měnit a přetvářet je. Jak jsme řekly, naše děti se rády ocitají v rolích někoho, kdo nad druhými nějakým způsobem vyniká - to se ukazuje právě na tom, že ve většině her se objevuje postava někoho výjimečného, nadřazeného, rozkazy udílejícího či ostatní ovládajícího....
