2. TŘÍDA Ehrhardtová Helena 1996/1997 PASPORTIZACE TŘÍDY Sleduji třídu 2. B v Praze 6. Třídu navštěvuje 26 dětí - 14 chlapců a 12 holčiček. Paní učitelka je mladá, vyžaduje disciplínu a pořádek. Třída je velmi hezky upravená, její výzdoba se pravidelně obměňuje. Paní učitelka přitom používá výrobků dětí z hodin výtvarné výchovy, které jsou umístěny na nástěnce zadní stěny třídy, na plochách mezi okny a na šňůrách natažených u stropu. Uspořádání lavice si pak můžete prohlédnout na následujícím nákresu.
koberec
V prostoru před tabulí leží na zemi koberec o rozměrech 2 x 2,5 metru. Děti se chovají ukázněně i o přestávce. Zdržují se převážně ve třídě, opouštějí ji pouze, pokud jdou na WC. Co se týče postoje instituce, nevychází dětem příliš vstříc. Na „vyřádění“ se dětem nenabízí nic - žádné míče, hračky, hry, které by si mohly o přestávce vypůjčit. Chodby jsou prázdné, děti z mé třídy si tam vůbec nehrají. Dozor ve třídě probíhá takřka nepřetržitě, protože učitelka tráví i většinu času o přestávce ve třídě. Reakce dětí byla při první návštěvě neutrální, později se posunula do polohy vstřícné. V podávání informací se děti střídají, nemám trvalého informátora. O hrách mi děti nejčastěji vyprávějí, o přestávkách vidím spíš pouhé náznaky, několik her jsem mohla vidět a pár si jich
i společně s dětmi zahrát. Chlapci jsou oproti děvčatům živější, o přestávkách jsou pohyblivější. Děvčátka převážně posedávají na svých místech a občas si povídají. Průběh přestávek ovlivňuje i ta skutečnost, že děti musí často dopracovávat to, co nestihly v hodině. Týká se to v průměru pěti až sedmi dětí. Dalším důležitým faktorem je skutečnost, že paní učitelka tráví většinu přestávek také ve třídě a děti se neuvolní. V rámci získání lepších a podrobnějších informací chodím s dětmi plavat a navštěvuji školní družinu. Prostor na hraní ve školní družině představuje betonový dvůr za školou a udusané hřiště /spíš „hřišťátko“/. To, jak se děti zabaví, tedy závisí čistě na jejich fantazii a nápadech. Prostředí totiž není příliš inspirující. Nejvíce informací jsem získala, když jsem se účastnila plavání dětí. Po bazénu se chodívají projít do Stromovky, kde jim paní učitelka dovolí hrát si na hřišti. Děti se zde opravdu uvolnily a já se zde mohla i jejich her zúčastnit. Jednalo se o hry Na hladovou kuchařku a Sto - tři - sto. SEZNAM HER Kvarteta Kickbox Na hladovou kuchařku Na honěnou Na pěnění Na policajty a zloděje Páka Sto - tři - sto Štípaná honička POPIS HER Štípaná honička Při této hře nepotřebují děti žádné pomůcky. Hru hrají nejméně dva hráči, obvykle čtyři nebo pět. Jedná se o hru děvčat, kluci se jí zásadně neúčastní, protože „je pod jejich úroveň“. Holky při ní totiž ječí a piští, což kluci nesnášejí a považují za „hloupý“. Hra se hraje ve třídě. Pro štípanou honičku platí stejná pravidla jako při klasické honičce, liší se pouze způsobem předávání baby. Hráč, který má babu, honí všechny ostatní a babu předává citelným štípnutím do zadku. Štípnutý hráči ji tak přebírá a hra pokračuje dál. Cílem hry je co nejrychleji předat babu někomu z ostatních spoluhráčů. Proto hráč, který honí, používá strategii šikovného nadbíhání, ti, kteří utíkají, se naopak snaží pohybovat co nejrychleji a nejobratněji, aby mu unikli. Konflikt při hře může nastat, pokud hráč utíká mimo vymezený prostor /v našem případě mimo třídu/. Dochází proto k hádce, která ale nevede ke konstruktivnímu řešení a znamená zpravidla konec hry. Potěšení ze hry spočívá v radosti z vlastní rychlosti a obratnosti, v co nejcitelnějším štípnutí spoluhráče při předávání baby, v možnosti ventilovat se navenek - křičet, pištět, ječet apod. a strhávat tak pozornost dětí /chlapců/, kteří nehrají. Co se týče podobných her, napadá mě klasická honička. Děvčata se jí věnují pouze, pokud není učitelka ve třídě.
Na pěnění Ke hře potřebují hráči plastikovou láhev s limonádou nebo sodovkou, nejčastěji o obsahu 0,5 l. Hru hrají většinou dva, nejvýše však tři hráči (chlapci). Hra se odehrává v místě, kde kluci sedí, tedy v jejich lavici. Na začátku hráči zlehka utáhnou uzávěry svých láhví. Láhve uchopí přibližně uprostřed a třepou s ní jako s šejkrem, aby se tekutina uvnitř co nejvíc napěnila. Oba hráči musí třepat současně a po stejně dlouhou dobu. Vyhrává ten, komu pěna nevyrazí uzávěr a kdo má současně nejvíc pěny. Cílem hry je tedy vyrobit co nejvíce pěny a zároveň nenechat láhev přetéct. Aby hráč zvítězil, musí neustále sledovat soupeřovy pohyby a současně kontrolovat vlastní láhev. Někteří také trénují doma, aby získali zručnost. Sporné momenty nastávají, pokud hráč poruší dobu délky pěnění - zkrátí ji nebo naopak prodlouží. Řeší se jeho vyloučením z další hry. Potěšení ze hry plyne ze samotné výroby pěny, která vytváří dojem, že v láhvi je pivo, z radosti, když druhému láhev přeteče a rizika, které tuto hru provází, protože se odehrává i za přítomnosti učitelky, která dětským hrám ve třídě příliš nepřeje. Podobnou hrou je například výroba bublinek z vody s Jarem. Sto - tři - sto Hra nevyžaduje žádné pomůcky. Hru hrají nejméně dva hráči, horní hranice není určena. Hře se věnují děti většinou na školním dvoře nebo na chodníku před školou, vzácně i ve třídě - konkrétně v prostoru s kobercem před tabulí. Hra začíná tím, že si hráči určí výchozí bod na zemi. Stačí například skvrna či přilepená žvýkačka. Kolem tohoto výchozího bodu se shromáždí do kruhu a pravou nohou si k němu co nejblíže nakročí. Na slova „sto-tři-sto“ se snaží třemi skoky dostat co nejdál od výchozího bodu. Ten, kdo se dostane nejdál, začíná. Dvěma kroky, příp. skoky, se přiblíží k nejbližšímu spoluhráči a snaží se mu šlápnout na nohu. Napadený spoluhráč může unikat, ale opět pouze dvěma kroky (skoky) libovolným směrem. Ostatní spoluhráči, na něž není v daném okamžiku útočeno, se mohou také pohybovat dvěma kroky (skoky) v jakémkoli směru. Buď volí strategii co největšího odstupu od hráče, který momentálně útočí, nebo se k němu naopak přibližují a provokují ho k útoku. Pokud útočící hráč nešlápne napadenému na nohu, předá „slovo“ dál spoluhráči, kterého si vybere. Tento pak pokračuje ve hře stejným způsobem dál. Hráči, kterému je šlápnuto na nohu vypadává. Vyhrává ten, kdo zůstává ve hře poslední. Cílem hry je šlápnout na nohu co největšímu počtu spoluhráčů a úspěšně se bránit jejich útokům. Tzn. zůstat co nejdéle ve hře. Strategií, které v této hře děti využívají, je celá řada. Dělají různě dlouhé kroky, zaútočí na hráče, na něhož se nedívají, přibližují se k útočníkovi a zase se vzdalují - provokují ho, spolupracují spolu ve dvojici na vyřazení určitého hráče tak, že si navzájem předávají „slovo“, přibližují se tak postupně k oběti ze dvou stran a nakonec ji vyřadí ze hry. Tuto spolupráci uskutečňují děti, které se přátelí i mimo rámec hry. Jejich přátelství se tedy přenáší i do hry, ale tato spolupráce nemusí provázet hru pokaždé. Jedná se pouze o děvčata, chlapci hrají každý sám za sebe. Ke sporu dochází, pokud hráč poruší stanovený limit dvou kroků. Řeší se jen tehdy, když vede toto porušení k vyřazení jiného hráče. V tomto případě vyřazení neplatí a on zůstává ve hře. Potěšení ze hry představuje pohyb, jistá míra rizika při provokaci útočníka, ukazování vlastní rychlosti a obratnosti ostatním hráčům a také utvrzení vazeb mezi kamarádkami při vzájemné kooperaci na vyřazení určitého hráče. Podobnými hrami jsou například šlapaná nebo šlapka (viz hry z 8. třídy). Pokud se tato hra hraje ve třídě, tak pouze za nepřítomnosti učitelky. Na policajty a zloděje Hráči nepotřebují při hře žádné pomůcky. Zbraně používané ve hře jsou fiktivní - pistoli
nahrazuje vztyčený ukazováček. Hry se účastní nejméně dva hráči, ale obvyklý počet představuje pět až šest hráčů (chlapců). Hra probíhá ve třídě, vzácně na chodbě - jde pouze o ojedinělé okamžiky. Nejprve se hráči rozdělí na policajty a zloděje. Obvykle je více policajtů než zlodějů - např. když hraje celkem pět dětí, tak tři hrají policajty a dvě zloděje. Zloději se rozprchnou po třídě a policajti je pronásledují. Obě strany po sobě střílejí. Co se týče zásahů, jsou benevolentní - padne ten, kdo už nechce dál hrát. Jinak jsou v podstatě „nezranitelní“. Hra končí hromadnou rvačkou před tabulí, v níž musí pokaždé vyhrát policajti, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Cílem hry je přeprat zloděje, aby byl dodržen zákon. Policajti vzájemně spolupracují - nadbíhají zlodějům a sevřou je pak do kleští, naženou je do prostoru před tabulí, aby mohla hra pokračovat rvačkou. Sporné momenty ve hře nenastávají, protože kluci respektují, že zloději musí být poraženi. Potěšení ze hry plyne z napodobování filmových hrdinů z akčních filmů, z běhání a lítání, napodobování střílení a tedy možnosti křičet a řvát, z potěšení z boje a z vítězství zákona nad zlem a ze zaujetí náhodných diváků. Z uvedeného popisu vyplývá, že se mohou hře chlapci věnovat pouze za nepřítomnosti učitelky. Podobnou hrou je např. hra na pašeráky. Na hladovou kuchařku Jedinou pomůckou při hře je prolézačka na hřišti. Hru hrají nejméně tři hráči, obvykle je jich však víc a horní hranice není stanovena. Hře se děti věnují na hřišti v parku nebo ve družině. Jeden z hráčů představuje hladovou kuchařku a stoupne si těsně k prolézačce. Ostatní hráči se shluknou asi 1,5 metru od něho. Hladová kuchařka zvolí téma - např. boty, jídlo, hračky, auta... a ostatní hráči se mezi sebou šeptem domluví, jaký typ či značku si bude každý z nich myslet. Uvedu příklad. Při tématu boty si jeden může myslet Nike, druhý Adidas, třetí Kiltec apod. Když se dohodnou, vybraný hráč přednese kuchařce všechny návrhy, aniž by připojil jména autorů. Kuchařka si jeden z nich vybere a vysloví ho nahlas. Autor tohoto návrhu začne utíkat kolem prolézačky a kuchařka ho honí. Pokud doběhne do domku (prolézačky) hladové kuchařky dřív, musí tato hrát svou roli další kolo. Pokud ho chytí, přebírá chycený hráč její roli a hra pokračuje dál. Cílem hry je nestat se hladovou kuchařkou, případně se této role co nejrychleji zbavit. Strategii, kterou děti v této hře používají, představuje rychlý start a kličkování při běhu. Konflikty nastávají v okamžiku, kdy pronásledovaný utíká mimo vymezený prostor (hřiště). Kdo uteče hodně daleko, s tím už se v další hře nepočítá. Sporným momentem je také změna směru při běhu. Utíkat se totiž smí pouze jedním směrem. Kdo se takto proviní, je ostatními hráči napomenut, ale ve hře může pokračovat. Někdy také hladová kuchařka zůstane u prolézačky a krouží kolem ní, aby se k ní nemohl protihráč dostat. V tomto případě ji ostatní hráči donutí slovním napomenutím k běhu. Potěšení ze hry skýtají nové nápady. Jednak jsou to nová témata, ale hlavně neobvyklé návrhy a neznámé značky. Daleko větší úspěch má mezi dětmi například značka Honda než Škoda... Čím neznámější a nezvyklejší nápad, tím větší má autor u dětí úspěch. Dalším potěšením je také radost z vlastní rychlosti a z toho, že jsem nebyl chycen. Co se týče podobnosti s jinými hrami, napadá mě hra „Země, město...“ a to v prvku hledání nových jmen a označení. Na honěnou Děti při této hře nepotřebují žádné pomůcky. Hru hrají nejméně tři hráči. Většinou jsou to chlapci, protože děvčata mají svou variantu honičky - viz Štípaná honička. To ale neznamená, že se jí nemohou účastnit. Honička se odehrává ve třídě. Jeden z hráčů má babu a snaží se ji co nejrychleji předat jinému. Ostatní hráči před ním utíkají. Pokud honící někoho chytne, předá mu babu dotykem (plácnutím). Hra pokračuje dál až do zazvonění. Cílem hry je nedat
se chytit, případně co nejrychleji předat babu dalšímu spoluhráči. Snazšímu dosažení cíle napomáhá kličkování mezi lavicemi, náhlé obraty v běhu, nadbíhání honícího hráče apod. Sporným momentem je útěk hráče mimo hrací prostor (třídu), kdy je hráč buď vyloučen ze hry, nebo musí chytat. Potěšení ze hry skýtá běhání, radost, že byl chycen někdo jiný, možnost křičet, výskat. Podobné hry jako klasická honička jsou například Štípaná honička nebo hra Na lajbly. Honičku hrají děti jen v nepřítomnosti učitelky. Páka Tato hra nevyžaduje žádné pomůcky a hrají ji vždy dva hráči. Důležitým prvkem jsou v této hře diváci, kteří se seskupí kolem, a často jsou tak strženi hrou, že mezi sebou začnou také soupeřit. Hra probíhá na lavici. Soupeři si stoupnou nebo sednou proti sobě a mezi sebou mají lavici. Opřou si loket ruky (nejprve pravé) o desku lavice, chytnou soupeřovu ruku a druhou ruku si dají za záda. Potom se začnou přetlačovat. Vítězí ten, kdo dotlačí soupeřovu ruku až na desku lavice. Někteří hráči po vyzkoušení síly své pravačky zkouší i sílu své levé ruky. Pravidla jsou stejná. Cílem hry je tedy přetlačení soupeře. Tomu napomáhá například náhlé přidání síly, kdy soupeř není na tento nenadálý útok připraven a může podlehnout. Ke sporům dochází, pokud si hráč pomáhá i druhou rukou - nemá ji za zády, opírá se jí o lavici apod. Hra se proto přeruší a začne se znovu. Potěšení ze hry přináší radost z vlastní síly a obdiv přihlížejících. Podobnou hrou, resp. obměnou této hry je přetlačování za malíčky. Kickbox Jedinou pomůckou pro tuto hru je páska z látky na čelo pro učitele. Hru hrají nejméně dva hráči, obvykle jich je ale pět i více. Jedná se o výhradně chlapeckou hru, protože „to není nic pro holky“. Hra se odehrává ve třídě na koberci před tabulí. Hráč v roli učitele bojového umění si převáže čelo zmíněnou páskou na znamení, že ho mají ostatní hráči respektovat, což také dělají. Učitel si stoupne na koberec a vybere si z hráčů jednoho žáka. Tomu nejprve ukazuje různé údery a kopy nohama a on je po něm musí opakovat. V další fázi hry si stoupnou proti sobě a zkoušejí na sobě navzájem zmíněné bojové prvky. Ostatní hráči nejdříve přihlížejí, ale po chvíli už nevydrží a začnou ve dvojicích bojovat také. Nakonec se hra přemění v boj všech proti všem. Je ale zajímavé, že i během tohoto boje respektují žáci prestiž svého učitele a nechají ho vyhrát. Cílem hry je pořádně se poprat a využít při tom nově naučené bojové prvky. Strategii jsem v této hře nevysledovala ani sporné momenty zde nenastaly, protože žáci plně respektují autoritu svého učitele. Potěšení ze hry skýtá napodobování filmových hrdinů, radost z vlastní síly a obratnosti, potěšení z nově naučených prvků boje a u učitele i pocit určité moci a nadřazenosti nad ostatními. Hře se kluci věnují pouze, když není ve třídě paní učitelka. Kvarteta Pomůckou v této hře jsou karty na kvarteta. Hru hrají nejméně dva, nejčastěji tři hráči. Odehrává se na lavici a její pravidla se shodují s obecnými pravidly pro hraní kvartet. Cílem hry je získat co nejvíce kvartet. Toho dosáhne hráč, pokud je neustále „v obraze“ a má přehled, co shánějí ostatní spoluhráči. Sporné momenty dle vyprávění dětí nenastávají. Tuto hru hrají děti zřídkakdy - podle toho, zda někdo z nich přinese karty do školy. Potěšení ze hry plyne z vítězství nad ostatními hráči a z pocitu zadostiučinění sběratele - „mám nejvíc ze všech“. Podobnou hrou je pexeso. Nutno podotknout, že tuto hru paní učitelka toleruje. KATEGORIZACE HER
HR M
JEM POS EXH AGR HLU DOT LOG PŘE KOO EGO
Štípaná
+
+
+
+
+
Na policatjty
+
+
+
+
+
Kickbox
+
+
/
/
+
100-3-100
+
+
Na hlad. kuch.
+
/
Na honěnou
+
Páka
+
Na pěnění
+ + +
/ /
+ +
/
+
+
+
+
+
Karty
+
/
+
/
/
+
/
+ +
+
+ + +
+
Poznámky k tabulce: 1) Názvy kategorií HRM - hrubá motorika JEM - jemná motorika POS - postřeh EXH - exhibice AGR - agrese HLU - hlučnost DOT - dotyk LOG - logika PŘE - přehled KOO - kooperace při hře EGO - egoismus ve hře 2) Popis kategorií HRM - značí, že hra vyžaduje fyzickou zdatnost hráčů (vytrvalost, běžecké schopnosti, obratnost pohybů...); JEM - ve hře uplatňují hráči šikovnost svých rukou; POS - nelze zaměňovat s obratností, i když jeho kvalita následně ovlivňuje chování (resp. pohyb hráče); EXH - součástí hry je předvádění se (svých schopností, znalostí...) hráčů ostatním účastníkům hry nebo náhodným pozorovatelům; AGR - agrese namířená proti ostatním hráčům, napomáhá dosažení cíle, víceméně vyplývá z pravidel hry (není svévolná); HLU - hlučnost se vztahuje hlavně na hry pohybové hrané buď jedním, nebo druhým pohlavím, je součástí potěšení ze hry a jedním z prostředků, jak se zbavit nahromaděné energie či přemíry emocí hráčů; DOT - vzájemný kontakt ve hře působí do jisté míry „potěšení“ a je také
prostředkem dosažení cíle hry (viz páka); LOG - hra vyžaduje logické uvažování, je dominantním faktorem pro dosažení vítězství; PŘE - ve hře je zvýhodněn ten hráč, který má dostatečnou zásobu znalostí, jež lze ve hře uplatnit, ale jež se nevztahují na pravidla (př. u hry Na hladovou kuchařku jsou to co nejširší znalosti značek a typů zboží z nejrůznějších oborů); KOO - kooperaci při hře považuji za důležitou kategorii zejména u těch her, které jsou v jádře založené na heslu „každý sám za sebe“, značí poznání hráčů, že v určitých situacích přináší spolupráce lepší výsledky než postup jednotlivce; EGO - hru může vyhrát pouze jeden hráč, všichni se řídí tímto poznáním a jednají podle něho, pokud se ujistí, že v daném případě je vzájemná spolupráce neobohatí. 3) Vztah kategorií EXHIBICE, AGRESE, HLUČNOST A DOTYK Podle mého názoru mají tyto kategorie něco společného. Všechny čtyři popisují různé způsoby člověka, jak projevit svou emocionalitu, případně ji uvolnit, pokud se jí nahromadilo příliš. Do jisté míry to potvrzuje i charakter her, které se podle těchto čtyř kategorií soustředily do jednoho bloku. I když hru Štípaná je nutné přesněji specifikovat, resp. detailněji u ní rozebrat kategorii exhibice. Štípanou honičku hrají výhradně dívky, jak už jsem zmínila v popisu této hry. Už z toho přirozeně vyplývá jiná povaha jejich předvádění se než je tomu u dalších dvou her, které zase patří mezi ty chlapecké. Dívky chtějí při štípané upozornit na svoji osobu hlavně děti, které se hry neúčastní, a to jsou převážně chlapci. Vyplývá to podle mě i z jejich zájmu o kluky, který je z jejich strany mnohem vyšší než ze strany chlapců. Naproti tomu kluci se při hrách Na policajty a zloděje nebo Kickbox předvádějí především svým spoluhráčům, ti přece nejvíce ocení jejich sílu, obratnost, případně co nejvíc znalostí o nových detektivních seriálech či akčních filmech. Toto stojí zcela mimo zájmy děvčat. Když se ale zadívám na všechny hry najednou, vidím opravdu, že k sobě patří. Všechny výše uvedené kategorie tu hrají svou důležitou úlohu. Všechny hry jsou pohybové (spojuje je i kategorie hrubá motorika), k dosažení cíle je nezbytně nutný dotyk (u štípané je to štípnutí do zadku, u kickboxu a policajtů rvačka - tedy opět tělesný kontakt). Hry spojuje také vysoká hlučnost (dívky při štípané křičí a ječí, kluci při kickboxu křičí, nadávají, u policajtů napodobují střelbu - dokreslují tak celkový obraz svých her a zároveň tak ze sebe uvolňují nahromaděné emoce). Hlučnost pomáhá i vybití agrese, zejména u policajtů. Agrese je důležitým znakem těchto her. Kdo není dostatečně agresivní, prohraje... Je hlavním prostředkem pro dosažení cíle těchto her. O odlišné povaze exhibice u štípané a u dalších dvou klukovských her jsem psala ve výše uvedeném odstavci. Snad jen ještě toto - exhibice naznačuje touhu dětí po uznání vnějšího světa. Jako dospělý touží po uznání druhých, po tom, aby byl druhými obdivován, stejné touhy mají i děti. Hry jsou ekvivalentem stejného snažení dospělých. 4) Kvantifikace hry - + kvalita zastoupena v plné míře (ovlivňuje dosažení cíle hry ve značné míře - součást strategie hry, nebo hraje významnou roli v potěšení ze hry) - / kvalita přítomna (nemá na dosažení vítězství dominantní vliv) - prázdné políčko - není zastoupena
ANALÝZA HRY „Sto - tři – sto“ Hru hrají děti ve valné většině případů venku, ve třídě jen někdy. Nejčastěji se jí baví ráno před vyučováním - hrají ji na chodníku před školou. Průměrný počet hráčů jsou čtyři děti. Svou hru „okoukali“ od starších dětí, konkrétně od dětí ze třetího ročníku, které se jeví oproti dětem ze druhé třídy jako mnohem hravější a nápaditější. Mně osobně připomíná tahle hra obměnu hry, kterou jsme hrávali na základní škole - a to Šlapanou. Jsou tu ale určité odlišnosti. Šlapané se účastnili jen dva hráči a měla mnohem méně pravidel než výše zmíněná hra. V podstatě v ní šlo o to, kdo bude dravější, hbitější a drzejší... Útočící hráč si mohl svého soupeře přidržet, praštit ho, jak to zrovna potřeboval. Sporné momenty v této hře prakticky nenastávaly, protože poražený respektoval vítěze a jeho autoritu. Mnohem častěji ji u nás hrávali chlapci, to ale neznamená, že by šlo o vyloženě klukovskou hru. Nejlítější boje se odehrávaly právě, když jedním hráčem byl chlapec a druhým děvče. Samozřejmě, že šly v tu chvíli všechny ohledy stranou. Konzultovala jsem tuto hru s dívkou, která navštěvuje čtvrtou třídu základní školy, ale není z Prahy. I u nich ve třídě hrají děti obdobnou hru, ale ne takhle propracovanou. Připomíná spíš variantu uvedenou mnou s tím rozdílem, že se jí najednou účastní větší počet hráčů. Výše uvedené zmínky dokládají dle mého názoru, že se jedná o hru poměrně rozšířenou nejen v čase, ale i v prostoru, že jde o hru, která se pravděpodobně stala již trvalou součástí herního folklóru dětí na základní škole, i když mnohde v různých obměnách. Pokud bych se chtěla vydat po stopách historického původu této hry, namířila bych s největší pravděpodobností do starého Řecka. Měla jsem k dispozici knihu „Zlatá ratolest“ od J. G. Frazera, ale bohužel jsem nenašla ani jedinou zmínku v jakémkoli mýtu, zde popisovaném, jež by alespoň vzdáleně připomínala hru Sto - tři - sto. Proto se obracím ke starému dobrému Homérovi a jeho eposu Ílias. Díky Homérovu líčení války a válečného umění přetrvává v mnohých z nás dodnes pocit, že k válčení a boji patří úcta k protivníkovi, odvaha a čest na prvním místě za všech okolností. Jak to vypadá při vedení války dnes, nás denně informují sdělovací prostředky a věru, není to nic, co by v nás budilo hrdost či obdiv. Pravidla jsou totiž něčím, co vzájemné soupeření nesmírně ztěžuje a svazuje. Proto se také přesunula do oblastí, kde lidem nejsou tolik na obtíž - do sportu a her. Jak jsem se dočetla v knize „Olympijské hry“ od Karla Procházky, historie sportu není spjata pouze se starým Řeckem. Sportem se zabývaly už národy Sumerů, Babylóňanů, Asyřanů, Chetitů nebo Číňanů, dokonce mnohem dříve než staří Řekové. Už v roce 2698 před Kr. za císaře Chuang-ti vznikla v Číně první léčebná a zdravotní gymnastika a také kopaná, kterou císař zavedl mezi svými vojáky. Hrála se s koženým míčem a střílelo se na bambusové branky. Jenže pouze Řekové vytvořili ze sportu takovou slavnost, jakou olympijské hry bezesporu byly. Sportovní klání bylo vlastně přenesením boje z válečnických plání do prostoru stadiónu, kde se střetávali ti nejlepší a soupeřili spolu za přísného dodržování pravidel. Svůj původ by mohla moje hra mít v duelových sportech, jako je šerm, zápas či box. Snad nejvíce se blíží boxu. Nemám teď na mysli údery pěstmi, ale vzájemný pohyb obou soupeřů, jejichž pohyby často připomínají pohyby baletek. Krouží kolem sebe a čekají na soupeřovu chybu. Podobně je tomu i u mé hry. V ní také čeká soupeř, resp. soupeři, na chvilku nepozornosti či špatně načasovaný pohyb protihráče, a pak zaútočí. Ne sice pěstmi, ale úderem nohy. Domnívám se, že dnešní hře Sto - tři - sto předcházela výše uvedená šlapaná, která měla duelovou podobu stejně jako box. Teprve později - snad zájmem přihlížejících diváků - vznikla tato kolektivní forma.
POUŽITÁ LITERATURA Procházka, K.: Olympijské hry. Praha, Olympia 1984.
