4. TŘÍDA Kasalová Helena, Pýchová Jitka 1998/1999 PASPORTIZACE TŘÍDY Navštívily jsme 4. třídu na jedné ZŠ v Praze. Ve třídě bylo 21 žáků (12 dívek, 9 chlapců). Škola je jazyková, děti se sjíždějí z celé Prahy a okolí. Do školy jim cesta trvá dlouho, rodiče je většinou vozí autem, děti jsou ráno unavené. Na škole se uvažuje o posunutí začátku vyučování na 9 hodin. Třída je stupňovitá, svažuje se. V lavicích děti většinou seděly dívka-dívka, chlapecchlapec, v jedné lavici seděl chlapec-dívka. Děti si na začátku roku mohly vybrat s kým budou sedět v lavici. Dvě poslední lavice ve třídě jsou prázdné, za trest v nich občas sedí ti, kteří vyrušují. Vyučovací hodiny nezačínají přesně po zvonění. Ve škole zvoní jen na první hodinu a potom až na velkou přestávku. Na začátku první hodiny si děti zazpívají písničku (Werich - Ezop), protáhnou se a poté začne vyučování. Děti jsou většinu vyučování ve své třídě, učebnu střídají pouze na výtvarnou a hudební výchovu. Na všechny předměty kromě cizích jazyků mají svoji třídní učitelku. Třídní učitelka je na této škole zároveň zástupkyní, děti ji mají rády a berou jí jako autoritu. O přestávkách jsou dveře od třídy otevřené, na chodbě je dozor, ale ne příliš přísný, do tříd nenahlíží. Ve třídě není moc pevný kolektiv. Děti spolu vzhledem k různosti bydliště netráví mnoho času mimo školu. Je zde velmi pevná skupinka čtyř chlapců, mezi nimi je jeden chlapec silnější postavy, ze kterého si ostatní tři dělají legraci, zvláště při hrách jako je „Kopaná“, „Baba“ atd. Tento chlapec i přes jejich posměšky, za kterými většinou následuje nějaké udobření, mezi ně dobře zapadá. Jedna dívka sedí sama v poslední lavici, snaží se zapojit do kolektivu hrou „Tamagotchi“, kterou ostatní nemají, ale děti jí nepřijímají. Je uzavřená a působí vážně. Jeden uzavřený chlapec, který většinu přestávek tráví nečinně na svém místě v zadní lavici, občas se zapojí do her skupinky čtyř chlapců. V předních lavicích vlevo je skupina asi pěti děvčat. Dívky jsou při hodinách velmi snaživé, ale nezdálo se nám, že by dostávaly tomu odpovídající pozornost od paní učitelky. O přestávkách hrají většinou pohybové hry, málokdy zůstanou sedět na místě. Vpředu uprostřed je skupina tří klidnějších děvčat. Tyto dívky se nám zdály paní učitelkou nejvíce oblíbené. Působily příjemně, upraveně, možná příliš dospěle. O přestávkách si buď vypracovávaly úkoly, připravovaly časopis nebo hrály hry na místě. Skupinky dětí nejsou příliš uzavřené, do jejich her se může zapojit kdokoliv. Ostatní děti jsou o přestávkách buď samotné, ve dvojicích, anebo se zapojují do her. Většina her chlapců je zakázána, ale o to raději je předvádějí. Děti si říkají křestními jmény. Třída vydává svůj vlastní časopis. Získávání dat Pozorování během hodiny a přestávek a rozhovory se žáky a třídní učitelkou. Žáci byli ze začátku uzavření a nesmělí, po chvíli se nám podařilo s nimi navázat kontakt, především se skupinou čtyř chlapců. Paní učitelka nám třídu představila jako nejzlobivější z celé školy.
SEZNAM HER 1. Baba dotekem 2. Baba kopaná 3. Barevné dlaždice 4. Baseball s ukazovátkem 5. Dračí doupě 6. Fotbal „Drasťák“ 7. Hokej s botou 8. Hopíci 9. Klouzání 10. Kohoutí zápasy 11. Namočenej toaleťák 12. Pavoučí zápasy 13. Poggy 14. Sbírání známek a obrázků 15. Skládání vět 16. Šlapaná 17. Zápasy na koních 18. Země, město...
POPIS HER 1. Baba dotekem Tuto hru hrají chlapci i dívky. Počet hráčů je neomezený. Baba se předává plácnutím. Podstata hry je stejná jako u kopané baby. 2. Baba kopaná Tuto hru hrají především kluci. Počet hráčů je maximálně 5 a minimálně 2. Během hry se počet hráčů mění. Ze hry se dá vystoupit tím, že se zakřičí: „Nehraju!“. Chlapci nepoužívají říkanky: „Piky, piky na hlavu, že na babu nehraju.“ Hra začíná tím, že jeden z chlapců kopne svého spolužáka, se slovy: „Máš babu!“ Ten, který začal, a ostatní, kteří chtějí hrát, se rozeběhnou co nejdále od toho, který má babu. Ten se snaží babu někomu předat (někoho kopnout). A hra tak pokračuje dál. Konec nevyplývá ze samotné hry, chybí zde vyvrcholení. Hra je založená na neustálém opakování téže situace - dostání baby, zbavení se baby a prchání před babou. Běhá se okolo lavic, herní prostor je zajímavější tím, že třída je stupňovitá. Hra vyplyne zcela spontánně z obyčejného pošťuchování. 3. Barevné dlaždice Tuto hru hrají především dívky. Hraje se na chodbě při přecházení do jiné třídy. Dívky se dohodnou, že budou chodit jen po dlaždicích jedné barvy, nebo že žádné dlaždici nestoupnou na předělovou čáru. Na začátku chodby se dívky dohadují, co se stane, když někdo stoupne na zakázané místo. Tyto „hrozby“ se mění dle situace (např. „Budeš zkoušená“).
4. Baseball s ukazovátkem Hrají chlapci. Herní pole je od katedry ke dveřím. „Pálkař“ stojí za katedrou a „nadhazovač“ před katedrou. Počet hráčů je tři. Pomůcky jsou: ukazovátko a míček z papíru. Hra začíná nadhozením míčku na „pálkaře“, který se snaží tento míček odrazit. Má-li štěstí a podaří se mu to, musí (nadhazovač) běžet pro míč. Na místo „nadhazovače“ si stoupne někdo z přihlížejících chlapců, převezme míček od předešlého „nadhazovače“ a znova hází míček na „pálkaře“. Takto se kola opakují. „Pálkař“ i „nadhazovači“ se mění podle dohody. Hra se podobá baseballu pouze zdánlivě. Při hře je těžké se trefit ukazovátkem do míčku. 5. Dračí doupě Hrají chlapci. Počet hráčů je minimálně tři. Při hře se hráči nemění. Oblíbené místo ke hraní této hry je na koberci v učebně hudební výchovy. Ve třídě je skupinka chlapců, kteří tuto hru hrají často a vážně, ostatní se občas zapojují. Tato hra má kořeny v knihách „Hobit“ a „Pán prstenů“. Děti říkají, že mají tyto knihy přečtené. Při hře jsou rozdělené role - vypravěč, dva poutníci a jeden zapisovatel bodů. Vypravěč poutníky provází vymyšlenou říší. Při vyprávění se inspiruje knihami od Tolkiena. Popisy cesty jsou napínavé a podrobné, vypravěč má velkou fantazii. Na cestě předkládá poutníkům různé problémové situace a nabídne jim většinou tři možnosti řešení. Každý poutník si vybere jednu z možností řešení a vypravěč posoudí, kterému z poutníků dá bod. Rozdělování bodů je založené na důvěře k vypravěči a body zapisuje zapisovatel. Na začátku hry se dohodnou, kdo z nich bude tentokrát vypravěčem. V této hře nejde o vítězství, hráči si body někdy zapomínají zapisovat. 6. Fotbal „Drasťák“ Tuto hru hrají kluci. Hraje se před lavicemi blíže ke dveřím. Kluci si vyrobí míček z papíru. Branky nemají, ani pole není přesně určeno. Nejsou rozděleni do družstev, hrají všichni proti všem. Hra začíná samotným vyrobením míčku, který někdo z chlapců hodí na zem, začne si s ním kopat. Postupně se přidávají další chlapci a bojují o „míč“. Hra se zvrhává ve rvačku. Cílem je ze začátku dát gól, avšak v určitý moment se hra láme a mění. Cílem už není dát gól, ale zabraňovat druhým ve hře. Hra se zdá být zpočátku organizovaná, ale v průběhu se to mění. Občas během hry někdo stanoví někde branku a sám zaujme pozici brankáře, v ten moment se hra podobá fotbalu. Dlouho to však netrvá. Na počátku mají hráči obecenstvo složené hlavně z dívek, které to za chvíli přestane bavit. Na tuto hru navazuje často další hra „hokej s botou“. 7. Hokej s botou Tuto hru hrají kluci. Hraje se na zemi před lavicemi u katedry. Jako hokejka slouží bačkora a jako míč slouží uzávěr od umělohmotné flašky. Branka je jenom jedna a nachází se buď před katedrou nebo pod tabulí. Počet hráčů je neohraničený a nestabilní. Nejsou rozděleni do družstev, hrají všichni na jednu branku. Brankář se v průběhu hry také mění. Hra je pohybově náročná, a proto trvá jen krátkou dobu. Na začátku hry si každý hráč sundá jednu botu, kterou po dobu hry drží v ruce. Všichni hráči klečí na zemi a v kleče se kloužou. Jeden z nich vhodí mezi hráče „míček“, do kterého
se bez pravidel všichni snaží trefit. Míček je malý, a proto často brankáři proklouzne do „branky“. Oficiálně se však nasbírané body nepočítají. Jde zde o osobní vítězství a o boj o míček. Občas se stane, že se „míček“ ztratí, ale to nevadí, uzávěrů mají kluci vždy dost. 8. Hopíci Tuto hru hrají většinou kluci. Počet hráčů je vždy dva. Hráči stojí na konci třídy, která je stupňovitá. Ke hře se používá hopíků, což jsou malé barevné skákající míčky. Hráči shora pouštějí hopíky po schodech dolů. Občas zkouší různě vylepšovat hru třeba tak, že na přechody jednotlivých schodů stavějí šikmo sešity, pravítka atd. Komu se dokutálí míček k tabuli dříve, ten vyhrává a kola se opakují. Konflikt nastává tehdy, když jeden z hráčů míček hodí místo toho, aby ho pouze pustil. Hra většinou končí tak, že hráči začnou házet hopíky po ostatních spolužácích. 9. Klouzání Tuto hru hrají všichni. Hraje se na chodbě při přecházení do tříd. Děti většinou soutěží ve dvou. Neorganizovaných dvojic může být více. Děti ne vždy soutěží, ale někdy se jen kloužou. Na chodbě jsou různě barevné čtvercové dlaždice, a předěl mezi nimi tvoří startovací čáru. Od této čáry se děti rozeběhnou, odrazí a jedou. Cílem hry je jet na jedno odražení co nejdál. Ve hře není důležitý vítěz, ale požitek ze zakázaného klouzání. Koncem hry je konec chodby a děti se již nevracejí na začátek. Konflikt vzniká většinou pouze mezi učiteli a žáky. 10. Kohoutí zápasy Tato hra je výhradně pro kluky. Počet hráčů není určený, ale po celou dobu hry otevřený. Hráči přicházejí a odcházejí libovolně. Hraje se před lavicemi u dveří. Všichni, kteří hrají, mají zkřížené ruce na hrudníku, lokty mají zdvižené. Pohybují se jenom po jedné noze. Snaží se navzájem shodit na zem jakýmkoliv způsobem, který jim povoluje jejich poloha. Nehrají na vítěze, ale ti, kteří spadnou, se automaticky zvedají. Tím, že někdo spadne, se hra nepřerušuje. Měli by hrát všichni proti všem, ale většinou se utvoří dvojice. Ti dva do sebe navzájem do vyčerpání sil vráží. Hraje se spíš živelně než organizovaně. Hra začíná tím, že jeden začne se zkříženýma rukama strkat do ostatních. Většinou se končí přechodem do jiné hry nebo zvoněním. 11. Namočenej toaleťák Tato hra je přísně zakázaná, jelikož se její následky „musí“ odstraňovat vymalováním třídy. Děti byly zvláště rády, že nám tuto hru mohly předvést. Hrají ji kluci, ale počet hráčů se pohybuje okolo 2-3 „odvážných“ hráčů. Hraje se vzadu v rohu třídy. Ti, kteří chtějí hrát, si namočí kuličky udělané z kousků toaletního papíru a házejí je na strop (ve třídě jsou nízké stropy). Nejlepší je ten, komu se podaří vodu z toaletního papíru rozprsknout co nejdál od přilepeného papíru a ten, který hodí více namočených toaleťáků na strop. Hry se neúčastní jen ti, kteří střílejí, ale i ti, kteří hlídají, zda nikdo nejde a ti, kteří to napjatě sledují.
12. Pavoučí zápasy Tuto hru hrají kluci. Hraje se před lavicemi. Počet hráčů musí být sudý, jinak není omezen, ale během hry se nemění. Hrají proti sobě dvě dvojice. Každá dvojice vytvoří „pavouka“ a to následujícím způsobem: dva hráči stojí těsně za sebou a ten, který je vzadu prostrčí ruce v podpaždí toho před ním a oba se snaží rukama a výrazem v obličeji napodobit pavouka. Dvojice se navzájem štípají, lechtají, rozesmávají se a šlapou si na nohy. Cílem by mělo být shodit opoziční dvojici, ale cílem se nám zdálo být rozesmávání ostatních, a to nejlépe svým vlastním pádem. Děti byly nejvíce zaujaty samotným předváděním pavouka. 13. Poggy Tuto hru hrají kluci. Hraje se na zemi u tabule. Počet hráčů je v této třídě minimálně dva a maximálně čtyři. Každý z hráčů má libovolný počet poggů, alespoň jeden z nich musí mít „kin“. Poggy jsou kartónová kolečka, která mají na lícové straně obrázek a na rubu jsou jednobarevná nebo vzorkovaná. Děti sbírají poggy do obalů. Na začátku hry každý z hráčů vsadí určitý počet poggů, a z nich se postaví sloupec. Hráči si zvolí pořadí, podle kterého se trefují „kinem“ do sloupce. Účelem je obrátit „kinem“ poggy na lícovou stranu. Kolik jich kdo obrátí, tolik jich je jeho. Poggy, které se neobrátí lícem navrch, vrací se zpět do sloupce, který se po každém hodu narovnává. Každé kolo končí tak, že v sloupci není žádný pogg. Hráči znovu sázejí poggy a stavějí z nich nový sloupec. Účelem hry je získat do svého vlastnictví co nejvíce poggů. Ten, kdo nemá poggy a chce se přesto účastnit hry, si je může půjčit od kamaráda. Výhodu má první hráč, protože v sloupci je nejvíc koleček, a tak má největší šanci co nejvíce jich obrátit. První hráč prvního kola se losuje formou: „Kámen, nůžky, papír“. Ten, kdo v prvním kole prohraje nejvíce poggů, má právo v dalším kole začínat jako první. Konflikt někdy nastává při losování nebo vybírání prvního hráče. 14. Sbírání známek a obrázků Tato hra spojuje celou třídu. Všechny dívky a někteří chlapci mají alba s pestrými obrázky zvířat, pohádkových postav atd. Kluci mají alba známek a zvlášť si schovávají karty s fotbalisty. Děti si obrázky navzájem ukazují, chlubí se jimi a vyměňují si je. Protože se obrázky, karty a známky musí kupovat, jsou zvýhodněné ty děti, které ve sbírání jejich rodiče podporují. 15. Skládání vět Hraje téměř celá třída, většinou ve třech skupinách, které jsme popsaly. Hraje se u lavic. Počet hráčů je neomezený, minimálně musí být dva. Každý z hráčů si utrhne pruh papíru. Jeden z hráčů dává pokyny, co mají psát. Nejdříve všichni napíší na svůj pruh papíru podstatné jméno, za slovem pruh založí, aby slovo nebylo vidět, a pošle ho po směru hodinových ručiček dál. Dostane pruh papíru od svého souseda, napíše přídavné jméno, složí, odešle. Hra pokračuje stejně dál - sloveso, příslovečné určení místa, času, způsobu. Na konci každý rozbalí svůj původní pruh papíru, a větu, která vznikla, přečtou nahlas. Cílem této hry je vytvořit co nejlegračnější větu. Ve větách se často objevovala slova zkomolená, sprostá a neobvyklá.
16. Šlapaná Tuto hru hrají ve třídě dívky, je to jejich nejoblíbenější hra. Není určený počet hráčů, hrají ty, které se přidají. Hraje se do té doby, než zůstane poslední hráč, a ten je vítěz. Avšak jedna hra trvá dlouho, zpravidla déle než velká přestávka, takže vítězem se nikdo nestane. Jednotlivá kola by se měla dle dětí opakovat, ale neděje se tak. Hraje se u katedry, před lavicemi, protože je tam dost místa, aby se dalo uskakovat. Hra probíhá tak, že si děti stoupnou do kroužku, jednu nohu mají předkročenou směrem do kruhu. Všichni najednou zařvou: „Tři-sta-stop“ a snaží se odskočit co nejdále z kruhu. Ten, kdo odskočí nejdál, má slovo, což znamená, že skokem zaútočí na vybranou „oběť“ tak, že mu jednou nohou dupne na nohu. „Oběť“ se může bránit úskokem, ale jedna noha musí zůstat na místě. V momentu útoku se všichni ostatní mohou hýbat ve snaze uprchnout. Jestliže útočník šlápne oběti na nohu, oběť vypadává. Netrefí-li se, oběť se stává útočníkem. Zasaženou oběť může vysvobodit ten útočník, který šlápne na nohu tomu, kdo oběť vyhodil ze hry. Často se stává, že nezasažená oběť útočí na svého bývalého útočníka a opakovaně naopak. Potom se ostatní nudí a hrozí: „Já už hrát nebudu!“. Konflikt může vzniknout, když se někdo z hráčů pohne dříve, než útočník zaútočí. Řešení tkví v tom, že ostatní vyžadují, aby se ten, kdo uhnul dříve, vrátil na své původní místo. Další konflikt nastává, tak že se děti dohadují, jestli někdo z nich uhnul, odkud uhnul, a tedy na jaké místo se má vrátit. 17. Zápasy na koních Hrají kluci. Hraje se před lavicemi. Počet hráčů musí být sudý a během hry se nemění. Hrají proti sobě vždy dvě dvojice. Každá dvojice se snaží napodobit koně s jezdcem, a to tak, že si jeden vyskočí tomu druhému na záda. Kůň je v boji pasivní, musí udržet jezdce, zatímco jezdec rukama bojuje s protijezdcem. Cílem je zde daleko více než v předešlých dvou hrách shodit protijezdce na zem. Hra začíná na rozdíl od Kohoutích zápasů návrhem jednoho z kluků a většinou následuje po jedné z předešlých dvou her (Kohoutí a Pavoučí zápasy). 18. Země, město.... Tuto hru hrají většinou dívky. Hraje se u jedné lavice. Každý hráč si vezme papír a tužku. Na papír si načrtne tabulku. Každý sloupec nadepíše jedním slovem: město, země, řeka, jméno, známá osobnost. Jeden z hráčů začíná říkat v duchu abecedu a někdo vybraný řekne „stop“. U kterého písmene se zastaví, od toho každý musí napsat slova do jednotlivých sloupců. Ten, kdo má jako první vyplněné všechny sloupce, řekne „stop“ a všem ostatním končí možnost vyplňovat dál. Poté se boduje. Za originální slovo má hráč dva body. Za slovo, které má také někdo jiný, dostává jeden bod a za nevyplněné políčko nula bodů. Na začátku se určí kolik kol se bude hrát. Na konci hry se spočtou všechny body z jednotlivých kol a určí se vítěz a pořadí dalších hráčů. Konflikty vznikají, když některý z hráčů si doplňuje slova ještě potom, co jeden z nich řekl stop. Slovo se má proto škrtnout, nejsou za něj žádné body. Další konflikt může vzniknout, když některý z hráčů při vyhodnocování „jako čte“ slovo, které nemá na svém papíře napsané. V případě, že na tento podvod ostatní hráči přijdou (to se ale stává málokdy), hráč potom body za slovo nedostává a zvyšuje se kontrola pravdivosti všech hráčů.
TAXONOMIE HER A) Pohyb Baba dotekem Pohyb se skládá z honění a prchání (běh) - hrubá motorika a z plácnutí, které je zaměřené na bod - jemná motorika. Zaměření na bod při babě není tak důležité a napínavé jako při zaměření se na míček u Baseballu. Není důležité kam plácnu, ale důležité je se k vybranému objektu přiblížit alespoň na dosah ruky. Ten, kdo má babu, si musí oběť vybírat a honit se za ní, zatímco v baseballu je míček dálkaři nadhozen a jeho úkolem je „pouze“ strefit se. Trefením se do míčku se v baseballu nic nepředává a úloha pálkaře se nemění. Ve hře na babu se plácnutím předává „Baba“ a útočník se začlení zpět mezi většinu. Plácnutí - symbol předání baby - nese záporný význam. V tom je hra podobná Šlapané. Na rozdíl od Šlapané hráč, který dostane babu, ze hry nevypadává, ale snaží se předat babu někomu jinému. Baba kopaná Pohyb je v této hře zastoupen v honění a prchání. Baba se předává kopnutím - hrubá motorika. Jde zde o udržení rovnováhy v momentu předávání baby, protože je nutné dohonit spoluhráče, a v určitém momentu zvednout jednu nohu, kterou se předá baba. Tato hra je podobná dotekové babě, základní princip je stejný. Barevné dlaždice Pohyb z dlaždice na dlaždici zde nese z části osudový význam. Je nutné najít určitý rytmus chůze, který odpovídá rytmu rozložení dlaždic určité barvy, aby pohyb nebyl trhavý nebo příliš pomalý. V došlápnutí je důležitá jemná motorika - koordinace zraku s tělem. Na rozdíl od šlapané je důležité soustředit se na pohyb nohou. Došlápnutí je zde také jemnější než ve šlapané. Protože by bylo potřeba se při této hře soustředit déle (než hráč dojde na konec chodby) než ve šlapané, hraje zde roli i náhoda. Čáru nesmí přesahovat ani bota hráče, je na začátku potřeba odhadnout, jak velký prostor potřebují pro došlápnutí. Baseball s ukazovátkem V této hře jsou zastoupeny 3 roviny pohybu: Nadhození míčku - hrubá motorika, trefa do míčku - jemná motorika a běh pro míček - hrubá motorika. Trefení se do míčku je podobné „Hokeji s botou“. V obou hrách je nutné se trefit do míčku „pálkou“ drženou v ruce. Avšak pohyb botou je v hokeji jednodušší, protože je tento pohyb veden podlahou, pro hráče není těžké se rozhodnout odkud, jakým směrem zaměřit pohyb „pálky“ - trefit se do míčku. Také jsou hráči při hokeji s botou v těsnější fyzické blízkosti než při baseballu. Je lehčí odhadnout odkud míček přijde. Při baseballu je těžší se do míčku trefit, protože plocha, kterou se mohu do míčku trefit - tenké ukazovátko, je menší než při fotbalu s botou. Proto je zde nejdůležitější se vůbec do míčku trefit na rozdíl od fotbalu s botu, kde je důležité se trefit nejen do míčku, ale i do branky. Dračí doupě Při této hře děti nevyvíjejí žádný fyzický pohyb, naopak sedí na místě a pohybují se jen ve své fantazii a v rámci svých myšlenek. Tento fantazijní pohyb je zajímavý tím, že podle vyprávění se všichni pohybují - „putují“ stejnou cestou (krajinou), všichni najednou, ale jejich představy se liší. Rozcházejí se až v momentu volby řešení určitého problému. Hra je podobná bojové hře, ve které také děti putují určitou krajinou a na cestě řeší různé úkoly. Je to také podobné videohrám nebo hrám na počítači, v nichž se hráči ztotožní s jimi vybranou
postavou, a ta řeší během hry úkoly, které vymyslel někdo jiný, neznámý. I osud těchto postav závisí z velké části na rozhodnutí počítače, v Dračím doupěti na rozhodnutí vypravěče. Fotbal „Drasťák“ Pohyb se odehrává na úrovni hrubé motoriky - běhání, plazení atd. i jemné motoriky úkolem je trefit se do míčku. Tato hra je do jisté míry podobná Baseballu s ukazovátkem. Na rozdíl od baseballu není ve fotbale nejdůležitější samotné trefení se do míčku, ale jde zde hlavně o to, trefit se do branky, a to i přes překážky, kladené protihráči. Je zde důležitější být aktivní, prosadit se, což v baseballu chybí. Je tedy nutné se spoluhráčům obratně vyhnout a nenechat si vzít míček. Hráči musí víc sledovat své okolí, dívat se do všech stran, rozkládat pozornost. Hokej s botou Chlapci se pohybují po kolenou - hrubá motorika a snaží se botou trefit do míčku - jemná motorika. Od Fotbalu Drasťáku se liší v tom, že úder do míčku je ztížen schopností zacházet s „hokejkou“, umět ji správně nastavit atd. Hopíci Při této hře chlapci nevyvíjejí sami pohyb, spíše pohybují očima po míčku. Uspokojivý je pohyb míčku, ne tělesný pohyb. Chlapci dají prvotní podnět k pohybu míčku - hrubá motorika, dále se míček pohybuje sám. Pro míček musí dojít či doběhnout - hrubá motorika. Klouzání V této hře mají děti požitek ze samovolné jízdy. Je v ní zastoupena i hrubá motorika - děti se musí nejprve rozběhnout a odrazit. Během jízdy musí udržovat rovnováhu, ale nebrzdit jízdu. Je to podobné jako ježdění po zábradlí, ale o něco jednodušší. Udržovat rovnováhu při klouzání není tak těžké, děti si vlastní schopnost k udržení rovnováhy neomezují postojem jako u Kohoutích zápasů. Ohrožením pro rovnováhu je jen samotný pohyb. Kohoutí zápasy Zastoupena je v této hře hrubá motorika - pohyb po jedné noze i jemná motorika - snaha trefit se tak, aby druhý byl vyveden z rovnováhy. Viz Analýza hry... Namočenej toaleťák Chlapci uvedou v pohyb (vyhazují) - hrubá motorika - „toaleťák“ a sledují, kam dopadne. Sledují, jaké následky má jejich chování. Je to podobné jako u Hopíků, kdy chlapci hopíky uvedou do pohybu a dále sledují, jak se věci budou vyvíjet. Rozdíl je v tom, že u Hopíků sledují dráhu pohybu, ale u Toaleťáku sledují místo, kam dopadne a jak daleko vystříkne voda. Pavoučí zápasy Pohyb v této hře spočívá v pohybu celým tělem, rukama i mimikou. Děti se snaží vytvořit z těchto částí celek, který bude působit odpudivě. Pohyb zde nemá soutěživý charakter, nezáleží zde na rychlosti, pohyblivosti, ani není třeba se do něčeho trefit. V něčem je tento pohyb podobný herectví, pohyb má vzbudit spíše psychickou reakci u ostatních - rozesmát je. Poggy V této hře je zastoupena hlavně jemná motorika, jde o to trefit se správně kinem do sloupce poggů, i když z velké části zde hraje úlohu náhoda. Pro hráče je důležitý cyklický pohyb pořadí hráčů pro hod kinem.
Sbírání známek a obrázků Zde se pohybuje věcmi, známkami a obrázky, které mění majitele. Děti se snaží získat obrázky či známky, které ještě ve své sbírce nemají a tak ji rozšířit. Mění se něco za něco. Jde zde hlavně o estetický zážitek. Skládání vět V této hře není fyzický pohyb, ale pohybuje se zde pruh papíru, který neustále koluje. Každé dítě je součástí tohoto pohybu, každý přidá jedno slovo, až vznikne celá věta. Pohyb se děje v kruhu, jde vždy o uzavřený celek. Celá věta je výsledkem náhody. Cílem je dosažení smíchu. Nejde zde o fyzickou konfrontaci, soutěživost, ale spolupráci. Šlapaná V této hře je důležitá hrubá motorika - uskakování i jemná motorika, snaha se trefit na jinou nohu. Je potřeba velké soustředění, pohotovost - musí se soustředit útočník i všichni ostatní hráči. Je potřeba reagovat pohotově, skloubit senzorický vjem s motorickou reakcí. Důležité je také udržet rovnováhu, děti mají těžiště většinou jen na jedné noze. Šlápnutí nese negativní náboj, je zde podobnost s babou. Na rozdíl od baby hráč nepředává šlápnutí dál, ale ze hry vypadává. Ten kdo je „zašlápnutý“ jakoby v rámci hry již neexistuje. Jako v pohádce však i zde existuje „živá voda“, která navrací do hry. Ve hře je důležité napětí, čekání na útok. Je zde důležité vydržet napětí a zareagovat v pravou chvíli. V této třídě je tato hra jedinou formou otevřené agresivity u dívek. Dívky se v této hře učí útočit. Útočit je pro dívky možné pouze podle pravidel. Zápasy na koních V této hře můžeme pohyb hráčů rozdělit podle jednotlivých úloh - kůň, jezdec. Oba užívají především hrubou motoriku. Úlohou koně je udržovat jezdce svojí vlastní silou a udržováním rovnováhy. Jezdec se nohama drží na koni a rukama bojuje, přitom se také snaží neztratit rovnováhu. Boj o udržování rovnováhy se podobá Kohoutím zápasům. Dvojice se však nemohou navzájem ohrožovat tak jako kohouti v Kohoutích zápasech, protože bojující jednotku tvoří dva hráči, a jsou tedy na sobě závislí. Země, město... V této hře se kromě psaní - jemné motoriky neobjevuje žádný jiný fyzický pohyb. Jde spíše o pohyb ve svých myšlenkách, vědomostech, o orientaci v nich, o schopnost vybavit si rychle potřebné slovo. Tím, že se pohyb uskutečňuje v myšlenkách, je tato hra podobná Dračímu doupěti a Skládání vět. Na rozdíl od Dračího doupěte, kde je pohyb ve fantazii plynulý (vyprávění), je pohyb ve hře Země město a Skládání vět útržkovitý (jednotlivá slova). V Dračím doupěti je mnohem více zastoupena fantazie dětí než jejich vědomosti, ve hře Země město je tomu právě naopak. Na rozdíl od hry Země město se ve hře Skládání vět neuplatňují na prvním místě vědomosti. B) Sexuální identita Objevuje se v této třídě hlavně u chlapeckých her. Slouží k ujištění odlišnosti od dívek, tím, že se viditelně vyčleňují. Při těchto hrách se chlapci předvádějí. Chlapci napodobují svět dospělých mužů, tímto způsobem se k nim hlásí. V těchto hrách jde o utvrzení mužské sounáležitosti. Protože v těchto hrách většinou nejde o úplná vítězství, učí se chlapci zvládat pocit vítězství a porážky.
Baseball ukazovátkem Chlapci v této hře ovládnou prostor, který během hodiny patří paní učitelce a používají její pomůcku ukazovátko. Je zajímavé, že ačkoliv mohou použít jakékoliv jiné lavice, vyberou si nejdůležitější prostor celé třídy, který při hodinách zaujímá autorita. Namočenej toaleťák Chlapci dokazují svojí „odvahu“ - drzost. Vymezují se proti dívkám, které si nedovolí zapojit se do hry. Fotbal Drasťák (viz kritérium A); Hokej s botou (viz kritérium A); Kohoutí zápasy (viz Analýza hry...); Pavoučí zápasy (viz Analýza hry...); Zápasy na koních (viz Analýza hry...). C) Sebevymezení Touha být nejlepší, vyhrát, otevřená možnost „boje“. Moje vítězství je na úkor někoho jiného. Vymezení sebe sama oproti druhým. Týká se mě, mého těla, mého prostoru, vlastnictví. Touha získávat o sobě pozitivní informace (jsem dobrý). Fotbal Drasťák V této hře se každý hráč snaží být lepší než druzí tím, že získá míč, nebo že dá branku. Na rozdíl od fotbalu zde hráči nespolupracují, každý hraje sám za sebe. Hokej s botou Hráči se snaží dostat se do popředí tím, že získají míček a jsou blízko branky. V této hře hráči nespolupracují, ale hrají každý sám za sebe. Namočenej toaleťák Chlapci se touto hrou vymezují oproti autoritě. Hra je zakázaná. Poggy Výjimečnost hráče závisí na jeho šikovnosti a množství poggů, které vlastní. Velkou úlohu zde hraje štěstí. Sbírání známek a obrázků Každé dítě se snaží být jedinečné a uznávané v kolektivu tím, jaké má album, kolik a jak vzácné má známky a obrázky. Tato hra je jediná, která spojuje celý kolektiv, a je tedy důležitá pro začlenění dětí do skupiny. Charakteristické je „chlubení“ na jedné straně a „závist, touha mít to taky“ na straně druhé. Šlapaná Je zde důležité vymezení vlastního prostoru. Jakmile někdo překročí něčí hranice (šlápne mu na nohu), vypadává ten „postižený“ ze hry. Svůj prostor si děti hájí tím, že uskakují. Na útok není odezva protiútok, ale únik. Kohoutí zápasy (viz Analýza hry...); Zápasy na koních (viz Analýza hry...). D) Legrace V těchto hrách nejde o zesměšňování svých spolužáků či učitelů, ale děti se snaží udělat něco, co bude působit komicky.
Kopaná baba V této hře děti považují za vtipné samotné kopnutí, zásah na nechráněné místo - zadek. Fotbal Drasťák Legrace nastává v druhé části hry - pošťuchování. Hopíci V této hře je přítomná radost ze samovolného pohybu hopíků, nevypočitatelnosti jejich pohybu. Chlapci se baví střílením hopíků po ostatních dětech. Tím na sebe upoutávají sice negativní, ale přece jen nějakou pozornost. Skládání vět Tato hra je přímo zaměřená na vytvoření vtipné věty. Často je pro děti vtipné to, co je sprosté, odporné nebo vytvářejí nová slova. Na hře je napínavé čekání, co složením slov vznikne za větu. Pavoučí zápasy (viz Analýza hry...); Zápasy na koních (viz Analýza hry...). E) Pevná pravidla V těchto hrách jsou pevně daná a dodržovaná pravidla. Nedodržení pravidel se trestá. Hra spěje k závěru, výsledku, vyvrcholení. (V této třídě jsou též hry, ve kterých nejsou pravidla důležitá, ale i hry, v nichž jsou pravidla záměrně porušována - podstatou hry je improvizace, snaha rozesmát ostatní.) Baba dotekem; Kopaná baba; Barevné dlaždice; Dračí doupě; Poggy; Skládání vět; Šlapaná; Země, město... F) Soutěživé hry Jsou to hry, ve kterých je důležitý motiv vítězství, pocit, že něco umím, zvládám, jsem lepší: Země, město...; Sbírání známek a obrázků; Šlapaná; Poggy.
Vybití energie
Sexuální identita
Sebeprosaz Legrac Dodržování ení e pravidla
Soutěživé hry
Baba dotekem
+
-
-
-
+
-
Baba kopaná
+
-
-
+
+
-
Barevné dlaždice
-
-
-
-
+
-
Baseball s ukazovátk em
+
+
-
+
-
-
Dračí doupě
-
-
-
-
+
-
Fotbal Drasťák
+
+
+
+
-
-
Hokej s botou
+
+
+
-
-
-
Hopíci
-
-
-
+
-
-
Klouzání
+
-
-
-
-
-
Kohoutí zápasy
+
+
+
-
-
-
Namočenej toaleťák
-
+
+
+
-
-
Pavoučí zápasy
+
+
-
+
-
-
Poggy
-
-
+
-
+
+
Sbírání známek...
-
-
+
-
+
+
Skládání vět
-
-
-
+
+
-
Šlapaná
+
-
+
-
+
+
Zápasy na koních
+
+
+
+
-
+
Země, město...
-
-
-
-
+
+
ANALÝZA HRY „KOHOUTÍ ZÁPASY“, „ZÁPASY NA KONÍCH“, „PAVOUČÍ ZÁPASY“ V této třídě nás zaujaly hry chlapců. Mezi nimi byly nejčastější různé druhy zápasů. Zápasy se vyskytují v celé historii lidstva. V zápasech jde o to někoho nebo něco přemoci. Tedy získat nad někým či něčím moc. Dokázat sobě i jiným svojí sílu, vytrvalost, odvahu či jiné obdivuhodné schopnosti. Zápas se většinou odehrává před publikem. Zápasy v této třídě nám připomínají rytířské zápasy tím, že používají jen těch nejnutnějších prostředků ke shození protihráče. Na rozdíl od fotbalu Drasťáku a Hokeje s botou jsou zápasy kultivovanější, nezvrhávají se ve rvačku. V zápasech je přítomný respekt k protihráči. Cílem zápasů je protivníka shodit na zem, tedy ponížit jej a ukázat se tak skupině nebo publiku. Ve třídě nejde jen o předvádění jednotlivce, ale o předvádění celé skupiny, jako skupiny kluků. Těmito hrami se utužuje sounáležitost ve skupině chlapců. Chlapci se tak vydělují od dívek. Kohoutí zápasy Podstata této hry spočívá v boji, ve kterém jde především o konfrontaci schopnosti udržení fyzické rovnováhy. Cílem hráčů není něco získat, ale neztratit to co mám (rovnováhu). Rovnováha je důležitá také při Zápasech na koních. V této hře je však rovnováha dvojice ohrožena více než v Kohoutích zápasech samotným postojem - je těžké udržet někoho na zádech a stejně tak udržet se na zádech někomu jinému. Boj o rovnováhu se v Zápasech na koních odehrává více mezi spoluhráči v jedné dvojici než mezi protihráči, a původce výsledku není tak jasný jako u Kohoutích zápasů. V Kohoutích zápasech hraje každý sám za sebe. (Zápas v této hře není hrou na zápas kohoutů, není ani hrou na kohouty.) V Pavoučích zápasech jde především o napodobení samotného pavouka. Jsou zde důležité výrazy dětí, zvuky, pohyby rukama, styl chůze dvojice. Na první pohled by se mohlo zdát, že v Kohoutích zápasech půjde také o napodobení kohouta - mají zkřížené ruce a poskakují na jedné noze. Na dětech jsme však nepozorovaly radost z napodobování, ale spíš určité napětí z tohoto postoje. Tento postoj tedy nemusí mít se samotným kohoutem mnoho společného. Může zde jít o jakési omezení vlastního pohybu podle pravidel. Tato poloha omezuje boj i udržování rovnováhy. Kdyby nedošlo k omezení formou postoje ani pravidly, byl by styl hry podobný obyčejné rvačce. Protože je to však zápas, hra je kultivovaná a má řád. Název Kohoutí zápasy vystihuje určitou rovinu významu této hry. Nejde sice o napodobení kohoutích zápasů, které se opravdu realizují, ale symbolické pojetí kohouta jako symbolu nadvlády po pádu protihráče, ostražitosti vůči spoluhráči a muže jako bojovníka. Kohout je podle Encyklopedie tradičních symbolů (J. C. Cooperová, Thames and Hudson Ltd., London 1978) symbolem mužského principu, pták slávy, symbol nadvlády, odvahy, ostražitosti, svítání. Dva spolubojující kohouti představují životní boj. V této hře se tedy odehrává něco podstatného, základního, něco, co má základ v archetypu. Rovnováha v této hře má dvě roviny: 1) Udržet se na jedné noze; 2) Odhadnout svoji schopnost udržet stabilitu i při útočení - odhadnout míru. Pro dobrý boj mezi kohouty je důležitá strategie. Základními strategiemi je útok, obrana či útěk. Obrana zde však nespočívá pouze v udržení rovnováhy či v pouhém odrážení útoku, ale ve snaze protiútočit. Hráči však mohou zvolit i strategii předstírání určité strategie, a tak protihráče „nachytat“ (vymyslí určitou fintu, léčku). Mezi protihráči je cítit vzájemná
nedůvěra a napětí. Děti si mohou zvolit vůči komu zaujmou jaký typ strategie podle toho, jak kdo působí: silně, bojovně, pasivně, slabě. Důležitá je i strategie útoku, jakým způsobem hráč útočí. Zda například útočí více na tu stranu protihráče, která je méně stabilní (např. hráč stojí na pravé noze, levou nohu má pokrčenou, protihráč proto útočí zprava ), a tak jej vyvede z rovnováhy. Další možností je, že útočník skáče s takovou jistotou (i za tu cenu, že riskuje pád), že to na protihráče působí hrozivě. Hráči se nepřou rukama, nejde o to, kdo je silnější, jako třeba při Páce, ale spíš o to, kdo je odolnější, hbitější, kdo více vydrží (ustojí nápor). Ačkoliv po hře nejsou výkony hráčů oficiálně hodnoceny, vzniká ve třídě po několika hrách určité povědomí o tom, kdo je slabší, kdo silnější, kdo víc útočí, na koho je třeba si dávat pozor, nebo naopak, na koho si mohou troufat. Zápasy na koních V této hře je důležitá pevnost dvojic. Dvojice má rozdělené role. Na koně a jezdce, a tedy na bojujícího a toho, který udržuje rovnováhu. Ztráta rovnováhy znamená přemožení - prohru. Hráči se však po pádu vracejí do hry. V této hře jde spíše o to být dobrý jako dvojice, než o to, ukázat se jako jedinec. Role koně a jezdce jsou rovnocenné. Kůň tvoří základ dvojice, a snaží se být co nejpevnější, udržet jezdce. Jezdec musí brát ohled na koně, pohybuje se v rámci možností koně, je jím v boji omezen, ale zároveň kůň upevňuje jeho stabilitu. V roli jezdce nejde o sílu, ani žádnou jinou fyzickou vlastnost, ale o vynalézavost a vychytralost. Mezi dvojicemi není nepřátelsky napnutá atmosféra, ale očekávání, co vyvolá jakou reakci. Jezdci navzájem zkouší hranice svojí rovnováhy. Chlapci ve hře musí riskovat a zároveň se snažit udržet stabilitu dvojice. Dá se říci, že role jezdce je spíše role mužská, zatímco kůň plní funkci ženy - opora, síla, jistota, základ - domov. Stabilitu ve dvojici udržují oba, cvičí si schopnost spolupracovat a brát na sebe vzájemně ohledy, přizpůsobovat se odlišným možnostem obou rolí. Pavoučí zápasy Cílem této hry je vyvolat smích u spoluhráčů a obecenstva. Nejde v podstatě o klasický zápas se snahou porazit někoho v boji, ale jde o zápas, ve kterém se dvojice snaží předhonit se ve své komičnosti, rozesmát druhou dvojici. Hráči se snaží jenom o vnější podobnost (odpornost) s pavoukem, ale jeho vlastnosti ve hře nehrají žádnou roli. Pád dvojice přispívá k legračnosti situace a dvojice se tak stává atraktivnější. V tomto zápase se neobjevuje žádné využití vlastní síly, vytrvalosti atd., ale jde o využití mimických schopností. Pavouci jsou publiku odporní (hráči se o odpornost velmi snaží), ale zároveň mu připadají roztomilí a legrační. V této hře se vyskytuje potřeba jakoby zpitvořit zevnějšek, udělat se nehezkým až hnusným, a zároveň tuto hnusnost svými vnitřními vlastnostmi (vtipnost, nápaditost) uvést jako pozitivní. Nejde možná jen o zevnějšek - tělesný vzhled, ale o jakousi možnou „pavoučí“ roli v životě. Odpornost pavouka a strach z něj je v této hře přemožen vtipností. Děti se napodobováním obávaného zvířete, zveličováním jeho odpornosti a strašením ostatních, strachu zbavují. Mohou mít tak pocit, že něco - „pavouka“ přemohli tím, že se mu zasmějí tak zvaně do očí.
Závěr Na každý z analyzovaných zápasů většinou naváže další z nich, zápasy se tak různě střídají a každý z nich má jinou funkci. Zápasy se mezi sebou liší v tom, jak moc kladou děti důraz na porážku protivníka. Jestliže by motivem těchto her bylo upoutat pozornost dívek, myslíme si, že tyto hry by neměly velkou budoucnost, protože dívky na ně nijak nereagují. V této třídě jsou ve hrách aktivnější chlapci. Většina jejich her je učiteli zakázána, a proto je jejich třída pokládána za zlobivou. Chlapci a dívky hráli málo her společně, ale nebyli ani proti sobě. Pro děti bylo při hrách důležité uvolnit se, najít své místo v kolektivu třídy a vybití energie. Třída je charakteristická svojí neuceleností. Chlapci vytváří chlapecký kolektiv a dívky spíše hledají nejlepší kamarádku. U chlapců se objevuje velká potřeba začlenit se mezi chlapce, potřeba sounáležitosti. Při hodinách se neobjevují žádné provokace vůči paní učitelce, ani úmyslné zlobení, ale děti jsou snaživé a aktivní. Hry, které jsou dětmi brané jako provokace autority (Namočenej toaleťák), nejsou zkoušením učitelovy trpělivosti, ani nejsou prostředkem k upoutání učitelovy pozornosti, ale jsou spíše prověřováním vlastní odvahy, jakoby se vymezovaly vůči autoritě a učily se jí nepodléhat, protestovat vůči ní a nenechat se ovládnout strachem z ní. Některé hry jsou zaměřené na používání znalostí naučených ve škole, používání znalostí se tak pro děti snadněji stává automatické. Děti jsou hrdé na to, co se naučily.
