2. TŘÍDA Fenclová Kamila, Veitzová Štěpánka 1998/1999
PASPORTIZACE TŘÍDY Ve třídě II. D je 23 dětí, z toho 13 dívek a 10 chlapců. Je jim 7-8 let. Nejsou zatím přísně rozděleni na tábor kluků a holek. Děje se tak jen při určitých typických hrách, avšak v mnoha těchto hrách, které jsme považovaly např. za typicky klukovskou, se vyskytla jedna nebo dvě dívky, aniž by došlo k posmívání nebo odstrkávání. Ve třídě se během přestávek tvoří malé skupinky. Ty se nám potvrdily často i odpoledne v družině. Některé jsme si nazvaly tak, jak na nás působily. Nejde o jakékoli škatulkování, nýbrž o náš subjektivní pocit z typu dětí, které se stále vyskytovaly při té či oné hře. Snadněji se nám pak dařilo orientovat ve třídě během her. Jsou zde tři dívky, které třída nemá ráda. My jsme si je nazvaly „zevlounky“. Samy jednotlivě se občas snaží propracovat mezi ostatní děti. Ty si jich ale buď nevšímají, nebo je hned vyženou od sebe. Někdy si hrají všechny tři spolu, ale ne často. Většinu času tráví pozorováním druhých při hře, komentováním jejich hry, s něčím dobrovolně pomohou, např. doběhnou pro míč, radí, co by se mělo jak poopravit atd. Při našich návštěvách školy i nám byly stále v patách. Byly schopné nám popsat všechny hry, které momentálně kdo kde na hřišti hraje, a provést jejich krátké zhodnocení. Podle toho, co nám řekly děti, „jsou protivné a všechno zkazí“. Budeme se o nich ještě zmiňovat v popisu her. Další skupinku tvoří „hráči pogů“. Jsou to kluci, kteří tvoří mužského jádro třídy, a za celou dobu, co jsme školu navštěvovaly, jsme je téměř neviděly hrát jinou hru, než tuto. Ostatní kluci se buď dívají nebo různě improvizují, tzn. každý den hrají něco jiného. Mezi nimi jsou i kluci, kteří si občas i jednotlivě hrají s dívkami. Jeden z nich je velmi drobný, čiperný, stále veselý a ochotný se vším pomáhat. Vycítily jsme, že je jakýmsi talismanem třídy. Hrál si s děvčaty, ale nejčastěji s jednou a tou samou dívkou. Tento párek si spolu hrál například při střelbě na koš, kreslili si velikonoční vajíčka, viděly jsme je několikrát hrát si spolu v družině. Je velmi oblíbený jak u kluků, tak u holek. Další dvojice se ve třídě vytvořila až během školy v přírodě. Je popsaná ve hře „Na milence“. Vztah tohoto páru se ale diametrálně liší od výše zmíněného. Zatímco „talisman“ si se svoji holčičkou hrál z jakési upřímné čisté lásky, a to samé i ona s ním, druhý pár se chová jinak. Jakoby chtěl provokovat a upozorňovat na sebe. Toho prvního se třída nebojí, ostatní si s nimi hrají hry, oni dva si mezi tím povídají, nikdo nikoho neruší. Ten druhý pár ale provokuje (viz analýza hry „Na milence“). Asi pět dívek jsou „treperendy“. Hrají stále na schovku, zmizík, potopu, Honzo vstávej atd. - tedy hry, u kterých je stále křik, dostatek pohybu a soutěžení. Dále tu jsou dívky, které si v době družiny: kreslí, barví vajíčka, vystřihují z barevného papíru, zpívají společně se zobcovou flétnou, pomáhají s výzdobou třídy. Jsou to totiž činnosti, které družinářka nabídne celé třídě. Tyto dívky obvykle volí tuto variantu. Sedí
okolo družinářky a pracují. Při našich návštěvách se nám také velmi snažily pomoci. Vysvětlovaly hry, kreslily je a dokonce i nás. Způsob získávání her K výzkumu jsme si vybraly základní školu v Praze. Jelikož v tomto semestru probíhala na této základní škole praxe studentů učitelství naší fakulty, nebyla naše přítomnost zde nijak nápadná a nedošlo k žádným větším problémům. U zástupkyně ředitele jsme si zjistily rozvrh hodin druhých tříd a ze čtyř, které jsou na této škole, jsme si vybraly II. D. Její třídní učitelka byla totiž první, kterou se nám podařilo najít. Ona i družinářka nám vyšly maximálně vstříc. Mohly jsme kdykoli přijít a zůstat s dětmi libovolně dlouhou dobu. Dozvěděly jsme se, že zde v loňském roce stejnou práci nějaké studentky prováděly. Neměly z nás tudíž obavu a chovaly se k nám příjemně. Děti tak z toho vycítily, že se jim nic zlého neděje, a velmi nám pomohly. Škola se nachází v relativně klidném prostředí. Před školou je park a vzadu velké hřiště. Strávily jsme zde deset až patnáct hodin. Viděly jsme třídu při výuce, o přestávkách a v družině. Učebna a její vybavení Při hodině sedí děti v klasicky uspořádaných lavicích, tzn. ve třech řadách čelem k tabuli. V zadní části třídy je na zemi koberec. Zdi jsou vyzdobené výkresy dětí, obrázky z časopisů, nástěnkami a popínavými rostlinami. Po levé straně třídy jsou skříně, kde mají děti cvičné sešity a učebnice. Na zadním okně jsou kufírky, ve kterých má každý své pomůcky na Vv a Tv. Katedra učitelky je také klasicky napravo pod oknem. Tato třída je stálou učebnou II. D, ze které se nemusí stěhovat, kromě hudební výchovy. Tráví zde průměrně čtyři hodiny denně, tzn. od osmi do tři čtvrtě na dvanáct. Pokud mají do půl jedné, začínají až v devět hodin. Malé přestávky O malých přestávkách zůstávají ve třídě na místech, svačí a povídají si. Jelikož kabinet jejich třídní učitelky je hned vedle, hrají hry, které nejsou příliš hlučné. Piškvorky, kreslí si, vyměňují si samolepky, malují křídou na tabuli. Jednou si jedna holčička přinesla do školy králíka. Je zde proto relativní klid až na některé výjimky. Kluci se perou (viz karate), honí se po třídě a někdy hlasitě prožívají pogy (po návratu ze školy v přírodě měli kluci definitivně zakázáno hrát pogy ve třídě o přestávkách). Velká přestávka Velká přestávka je po třetí vyučovací hodině a trvá 20 min. Když je jenom trochu hezky a není třetí stupeň znečištění, chodí všichni společně ven na hřiště i s třídní učitelkou. Ta je však hlídá, neboť jsou zde i ostatní třídy školy a mohly by se jim prý plést. Nejstarší ročníky zde totiž střídavě hrají floorbal, fotbal a basketbal. Zde děti opět svačí, nebo hrají samy nějakou hru.
Družina Jen šest dětí odchází po výuce domů. Jsou to děti, u nichž alespoň jeden z rodičů nepracuje a čeká je doma. Většina třídy jde po škole do školní jídelny a potom do družiny. Rodiče či prarodiče si je chodí vyzvedávat okolo třetí hodiny. Tzn., že ve družině stráví denně asi tři hodiny. Družinové třídy jsou k tomuto účelu umístěny v suterénu vedle jídelny, aby odtud měly děti snadný výběh na hřiště, či do parku u školy. Jsou vybaveny koberci po celé délce, stolky, ne lavicemi, videem, gramofonem a jsou vyzdobené dětskými výtvory. Družinové třídy jsou menší a útulnější než ty, ve kterých se děti učí. Během družiny odchází dvakrát týdně několik děvčat do dramatického kroužku, který je v budově školy. Spontánnost jejich odpoledních her je daná celodenní povinnou sešněrovaností, která se zde konečně uvolní. Jejich družinářka je navíc velmi tolerantní a děti při jejich hrách nijak neomezuje. Okřikla je jen v krajních okamžicích, např. ve chvíli, kdy by si mohly ublížit nebo něco rozbít. Družina byla naším největším zdrojem informací. Zde se nám podařilo snadno navázat s dětmi kontakt. Někdy jsme hrály hry společně s nimi, někdy jsme je jenom pozorovaly, ale mnohem zajímavější bylo je vidět hrát hru, aniž by o tom ony věděly. Pokud jsme již hru znaly, stačilo se dívat z dálky. Pokud byla družina ve třídě, bylo to snazší. Družinová třída je malá. Kromě první naší návštěvy, během které děti zjišťovaly, co jsme zač, jsme pak v následujících návštěvách mohly tajně odposlouchávat jejich rozhovory a pozorovat je. Velice je překvapilo, že se někdo zajímá o jejich hry. Nejprve jako by se za ně styděly. Když některé vysvětlovaly, různě se okřikovaly, protože těm uvědomělejším přišla nějaká hra hloupá, a to byly obvykle ty hry, které nás nejvíce zajímaly. Při opakovaných návštěvách jsme se s dětmi při příchodu jen pozdravily a ony se už více nenechávaly rušit ve své činnosti. Nasbíraly jsme 36 her. V další části práce každou z her popisujeme. Rozsah popisů jednotlivých her je dán charakterem her. Hry jsou rozděleny do dvou velkých skupin, a to hry soutěživé a nesoutěživé. V následující 4. části práce jsme se totiž při popisu jednotlivých her více zaměřily na hry soutěživé. Zabývaly jsme se zde v porovnání s hrami nesoutěživými více spornými body hry, eventuelními alternativami hry, tím, co vlastně děti na této hře baví a podobně. Jsou to hry, které jsme měly bez větších problémů možnost pozorovat, neboť jsme nerušily jejich průběh svou přítomností. Tyto hry mají jasná pravidla a jsou snadno opakovatelné. Hrami nesoutěživými se zabýváme především v 5. části práce, v taxonomii her. Jsou to hry, které jsme viděly hrát děti buď jen jednou, nebo jsme je mohly pozorovat jen z povzdálí, abychom děti nevytrhly z jejich zápalu ze hry, některé máme dokonce jen z jejich interpretace, a tudíž můžeme jen dedukovat, o co že dětem ve hře jde. Mohly bychom tak mnohdy jen spekulovat, jak by hra skutečně probíhala, kde je vlastně vtip oné hry, o sporných bodech nemluvě. Přesto jsme tyto hry rozdělily podle kritérií, které vyplynuly z jejich hlubšího rozboru. Hry soutěživé jsou jak v seznamu her, tak v popisu her vytištěné kurzívou.
SEZNAM HER 1. Bunkr 2. Bublina 3. Domeček na berušky 4. Domeček venku 5. Domeček vevnitř 6. Esmeralda 7. Guma 8. Házení míče na koš 9. Házení si s hopikem 10. Honzo vstávej 11. Karate 12. Lískulka 13. Lodní bitvy s Legem 14. Na babu s domečkem 15. Na chudý 16. Na jelena 17. Na kočku a na myš 18. Na Ludvíka 19. Na milence 20. Na oblečení 21. Na pejska 22. Na řemesla 23. Na schovku 24. Palce 25. Piškvorky 26. Pogy 27. Potopa 28. Přebírání 29. Školka 30. Tichá pošta 31. Tleskání ve dvou 32. Tleskání ve skupině 33. Točení se dokola 34. Útěk z družiny 35. Zmizík 36. Zvedání sukní POPIS HER l. Bunkr Je to klučičí hra. Hrát ji mohou venku, ale i ve třídě a to na místě, kde se jim podaří vybudovat malý uzavřený prostor, „bunkr“. Pro ostatní děti je sem vstup zakázán. Hlavním úkolem kluků totiž je: nenechat vstoupit do bunkru nikoho, kdo se nepodílel na jeho stavbě. Tuto hru mohou hrát o přestávce, ale především v družině, která jim poskytuje více času nejen na budování, ale i na následný „život obránců“. Hra končí ve chvíli, kdy je to přestane bavit.
Hru hráli čtyři kluci, z nichž tři byli ze skupiny „hráčů pogů“. V době odpolední družiny si ve vysokých hustých keřích nalezli místo a postavili si tam bunkr. Vyčistili vnitřek, ale i malý prostor před bunkrem. Těchto několik čtverečních metrů se tak stalo jejich územím, kam nikdo neměl přístup a kde se celá hra odehrávala (jedné z nás se nakonec podařilo je přesvědčit a nechali ji nahlédnout dovnitř a částečně pozorovat děj hry). Byla tam hlavní místnost, čistě vyklizená, uprostřed ohniště i s kameny. Ve vedlejší místnosti měli kupky stejně dlouhých klacků, jejich zbraně. Celý bunkr pak hlídali před jedním klukem, který stál opodál. Bylo evidentní, že se jim do této hry hodil jako záminka k obraně bunkru. Křičeli na něho a hrozili mu. On se ale ani sebemenším gestem nepokoušel o to dostat se dovnitř nebo jim něco brát. Tento kluk se v jiných hrách nijak neprojevoval. Ani zde se nezdálo, že by chtěl patřit k oněm bojovníkům. Očividně ho bavily reakce kluků, které vyvolával svou přítomností a které jen pozoroval. Sporné body by nastaly, kdyby jim tento kluk odešel a oni neměli před kým bunkr bránit. V této klučičí hře jsou výrazné archaické prvky, tj. „jeskyně“, „ohniště“, „muž jako ochránce obydlí“. Kluk „nepřítel“, i když se jakoby hry neúčastnil, se nakonec stal tím nejdůležitějším elementem hry. Asi si to velice dobře uvědomoval a dělalo mu to dobře. Jinak se mu totiž mezi toto „mužské jádro třídy“ (viz pasportizace) proniknout nedařilo. Hra skončila, když dva z nejostřejších kluků byli vyzvednuti rodiči z družiny. 2. Bublina Tuto hru jsme si vybraly k podrobnější analýze (viz Analýzu hry). Jde o hru dívek. Mohou ji hrát venku i ve třídě. Počet hráčů je čtyři a více. Jeden hráč je jehla, jeden pumpa, ostatní hráči jsou bubliny. Bubliny mají roztažené ruce a pomalými houpavými pohyby naznačují, že jsou nafouknuté. Různě se otáčejí a naklání. Mezi bubliny vbíhá jehla, která je honí a snaží se je propíchnout ukazováčkem, který má stále natažený. Když se jí to podaří, bublina splaskne směrem dolů na bobek. Přichází pumpa a bublinu znovu nafoukne. Hra pak může opět pokračovat. Smyslem hry není stále jen utíkat před jehlou jako ve hře na babu. Prý je baví to, že i když je jehla propíchne, tak je pumpa opět nafoukne. 3. Domeček na berušky Tuto hru si vymyslely dívky „treperendy“. Venku, nedaleko keřů, uplácaly z písku jakousi manéž. Sloužila jim na to, aby sem přenášely berušky z celého hřiště a tam se o ně staraly. Nanosily jim tam jemnou trávu. Stále upevňovaly a zvyšovaly zdi, které byly okolo. Na otázku, zda se nebojí, že by mohly berušky uletět, se jedna z nich zamyslela a odpověděla, že neuletí a když, tak maximálně jedna. Během hry sem stále chodily okukovat „zevlounky“. Okamžitě byly ale vždy vyhnány pryč. Hra skončila, když si pro hlavní dvě dívky stavby přišly rodiče. 4. Domeček venku Přemýšlely jsme, zda tuto hru zařadit mezi hry jádrové. Evidentně nepatří, stejně jako Bunkr, mezi klasické hry. Tzn. hru s jasnými pravidly a možnou opakovatelností. Jde ale skutečně o hru typickou pro tuto třídu. Domečky venku v menších či větších obměnách ( jiné
místo, nástroje, hráčky) se vyskytovaly i několik dní po sobě. Velmi podobné jim jsou hry Na chudé i Domečky vevnitř. Je proto třeba nastínit alespoň základní strukturu hry. Je to hra pro 4-6 dívek. Stejně jako ve hře Bunkr si najdou místo, které bude jejich Domečkem. Hra probíhá venku. Trvá obvykle celou družinu, tzn. asi dvě hodiny. K výstavbě Domečku jsou nezbytné přírodní materiály (klacky, hlína, větvičky, mech..) Zde pracují společně, obvykle každá na určité části domečku nebo zahrádky. Vylepšují domeček až do konce družiny. Místo ke stavění domečku si našly dívky také pod keři okolo hřiště (na opačné straně hřiště než bunkr kluků). Hrálo si zde asi pět děvčat. Šlo o „treperendy“ s výjimkou jedné „pomáhající družinářce“. Nejprve místo důkladně vymetly. Postavily si tam sedačky z trávy, zahrádku, postele z klacků, hliněné kuličky jako kusy nádobí, kamna, plůtek okolo zahrádky, různé ozdoby z trávy atd. Zase nechtěly, aby tam „někdo cizí lezl“. Při výstavbě odháněly opět zevlounky, které se jim zpočátku snažily vnutit. Poté, co na ně dívky ostře reagovaly, se o to již ani nepokoušely. Podobně jako u kluků v Bunkru se u dívek, zase trochu jinak, objevují archaické prvky: „domov“, „žena starající se o domácnost“, “ohniště“, „půda“. Samozřejmě zde jde o typické napodobování dětí života dospělých, ke kterému, a oni to tak cítí, všechno směřuje. Ony jsou ale v tu chvíli do toho „to je jako polička“, „tohle jako..“ naprosto vtaženy, a to je to, co je nejvíc baví. Celkový vzhled Domečku už není tak podstatný. 5. Domeček vevnitř V rohu družinové třídy stála stará skříň, která neměla poličky a jednu boční stranu, kde bylo původně pravděpodobně sklo. Dvě dívky si dovnitř nejprve jen tak vlezly a povídaly si tam. Když k nim některé další nakukovaly, začaly si ty dvě obkládat skříň kabáty a taškami, které vytvořily jakoby záclonku jejich domečku. Ten se pak stal jakýmsi centrem nově vzniklé skupiny dívek, která jim domeček všelijak vylepšovala přidáváním židlí na (naše) kabáty. Pravděpodobně se tak chtěly dostat dovnitř za nimi. Byly to totiž zase dívky „zevlounky“. 6. Esmeralda K této hře inspiroval několik kluků a holek ze třídy nově moderně ztvárněný animovaný příběh „Zvoník od Matky Boží“. Rozdělily si jednotlivé role a „jakoby“ si na to hrály. Tuto hru hrály několikrát. Své role si stále ponechávaly. Ty děti, které nám o této hře vyprávěly, z ní byly nadšené. Znala ji celá třída, ale ne všechny děti v ní účinkovaly. Ty, co ji nehrály, se o ní vyjadřovaly dost vulgárně. 7. Guma Velmi oblíbená hra děvčat venku. Hraje ji 3-5 dívek. Gumu dlouhou asi 5 m (svázanou konci k sobě) drží dvě dívky, každá z jedné strany. Přes tuto gumu se skáče sestava. Skládá se stejně jako ve hře Školka nejčastěji z deseti prvků, sestavených po sobě podle obtížnosti. Ten nejjednodušší prvek se provádí na začátku a musí být proveden desetkrát. Ten nejsložitější na konci a musí být proveden jednou.
Začátek hry probíhá stejně jako Školka, tzn. upřesnění si jednotlivých prvků a vylosování si první hráčky. Pakliže totiž první hráčka nezkazí, může vyhrát, aniž by dala ostatním příležitost. Ne všechny hráčky však chtějí začínat první. Někdy bývá výhoda být motivován chybou, kterou někdo před nimi udělal, a tak se snažit jeho výkon překonat. Na druhou stranu, zkazí-li až po velmi dlouhé době, může být jeho obrovský náskok demotivující. Je zde třeba obratnosti, vytrvalosti, ale i zkušenosti. Když skákající zkazí, vystřídá ji ta, která právě držela gumu, a tak stále dokola. Vyhrává ta dívka, které se nejdříve podaří uskákat celou sestavu bez chyby. Odměnou je jí nejen výhra jako taková, ale i zlepšení sebeobrazu vůči ostatním ve třídě, neboť to jsou především sportovní výkony, které jsou důležitým měřítkem mezi jejími vrstevníky. Tuto hru hrály dívky, které jsme si označili jako „treperendy“. Tzn. živé, sportovně nadané, ve třídě měly určité postavení. Ve vyhrávání se střídaly stále ty stejné dvě dívky. Potěšením je v této hře soutěž s ostatními. Zvyšuje se tím více, čím jsou jednotlivé výkony holek vyrovnanější, a tak překonávají jedna druhou s velikým vypětím. 8. Házení míče na koš Tato hra nemá zvláštní pravidla. Teoreticky ji mohou hrát dva hráči, my jsme ji viděly hrát skupinku asi deseti dětí. Je k ní potřeba basketbalový koš, přibližně tři až šest metrů prostoru před košem a míč. Cílem hry je strefit míč do koše s předem určené mety. Na koš stříleli kluci i holky dohromady. Nebyla to organizovaná hra, nýbrž spontánní chuť dostat jakýmkoli způsobem míč do koše. Z asi deseti dětí jich po několika neúspěšných zásazích zůstaly na hřišti jen čtyři. Pravidelně se po sobě střídaly po dobu jedné hodiny. Potěšením pro ně v této hře bylo získávat co nejvíce bodů za úspěšně střelený koš. 9. Házení si s hopikem Hopik je malý gumový skákající míček. Hráli si s ním dva kluci ve třídě. Nejprve si s ním jen pohazovali mezi sebou s jedním, posléze s dvěma odrazy o zem. Jelikož je míček velmi živý, skákal do větších vzdáleností a různými směry. Poté, co je vychovatelka okřikla (předešlý týden bylo ve třídě rozbito sklo v nástěnce), začali po krátkém přerušení míček házet jen prudce proti zemi. Cílem bylo, aby se míček dotkl stropu. Jelikož tento úkol byl snadný (strop ve třídě je nízký), odešli na chodbu. Hra skončila, když byli zavoláni opět do třídy. Venku pak ve hře pokračovali. Zde se snažili, aby míček vyletěl co nejvýš. 10. Honzo vstávej Skupinka dětí se postaví na určité místo. Počet dětí může být libovolný. Jeden stojí v čele (vyvolávač) směrem k ostatním. Začne říkat: „Honzo vstávej!“ Skupinka se ptá: „Kolik je hodin?“ On odpovídá např.: „čtyři slepičí“, „dva obří“, „jeden sloní“, „osm mravenčích“, „čtyři čertíky“ (hráč se musí po vyskočení otočit ve vzduchu, to, kam dopadne, záleží na jeho obratnosti a orientaci v prostoru, může se stát, že si splete směr a skočí směrem vzad), „babička se spláchla do záchoda“ (hráč si musí sednout na bobek a naznačit, že se splachuje), „babička párala“ (hráč dělá kroky vzad, dokud mu vyvolávač neřekne stop, přitom naznačuje rukama mlýnek vzad). Toto vše jsou druhy a velikosti kroků, které skupinka může udělat směrem k vyvolávači. Vyhrává ten, kdo se nejdříve dopracuje k vyvolávači a dotkne se ho. Zaujme pozici vyvolávače a hra může znovu začít. Hra končí, když je to přestane bavit. Tuto hru je možné hrát venku, ale i ve třídě. Je třeba tolik prostoru, aby každý mohl postupovat vpřed bez narážení do druhého.
Tato hra sice se svými pravidly působí objektivně, ale není tomu vůbec tak. Ke sporným bodům v této hře dochází velmi často, neboť vyvolávač v podstatě rozhoduje podle sebe o tom, kdo se stane vítězem. Vidí-li vyvolávač, že se jeden z hráčů přiblížil natolik, že se jej již může dotknout, může mu poručit „babička párala“ a zabránit mu v jeho výhře. Proti tomuto rozhodnutí však hráč neprotestuje, neboť jej bere jako součást čestné hry. Z našeho pohledu je tato hra určitým druhem šikany. Děti se posmívají tomu, kdo se musí spláchnout do záchodu, tomu, kdo nikdy nemůže vyhrát, protože ho ostatní nemají rádi, a podobně. Tato hra je v naší třídě velmi oblíbená. 11. Karate Karatem nazývají kluci jejich rvačky před tabulí během přestávek. Žádná přesná pravidla zde neexistují. Perou se jakýmkoli způsobem do té doby, dokud buď nezasáhne dozor nebo jeden z nich není nějakým způsobem zraněný a brečí. Zápas, který jsme měly možnost vidět my, začal rozdrobením svačiny jednoho z kluků tomu druhému před tabulí. Šlo tedy spíše z jeho strany o pomstu. Vybíjel si tak vztek, který se v něm nahromadil. V tomto případě navíc ukázal třídě, že si nenechá podobnou věc líbit. Druhý kluk byl do hry vtažen, neboť neměl v úmyslu se prát. Měly jsme pocit, jakoby měl dokonce radost. Byl totiž již od pohledu silnější a sebevědomější. Pro něho byla rvačka především předvedením se před třídou. Nakonec byl skutečně silnější. 12. Lískulka Tuto hru znaly snad všechny děti ve třídě a když jsme se začaly vyptávat po pravidlech, moc se jim do toho nechtělo. Vymysleli si ji dva kluci ve škole o přestávce. Potřebuje se k ní papír a tužka. Jeden napřed namaluje velký dům. Někam dovnitř pak umístí panáčka. (Lískulku, což je jméno večerníčkové postavy). Ostatní začnou postupně vymýšlet nějaký příběh, který se v domě odehrává. Jak říkali, vymýšlejí různé „kraviny“: posadí Lískulku na WC, dají mu do obláčku k ústům nějakou sprosťárnu, poté dokreslují další postavy a vymýšlejí nové a nové rozhovory. Hra, jak jsme vycítily, byla ve třídě nová, zatím stále oblíbená. 13. Lodní bitvy s Legem Hra Lego je oblíbená stavebnice kluků. Holky jsme si Lego hrát neviděly. Z této stavebnice je možné sestavit téměř všechno, co si dítě vymyslí. Kluci v této třídě sestavovali lodě, a to s nejrůznějšími detaily (s tajnými prostory uvnitř, přistávací plošinou, tajnými vchody). Jeden z kluků, který měl loď nejpropracovanější, se stal záhy vůdcem skupiny. Ostatní napodobovali jeho loď, ale jen s menším či větším úspěchem. Nekopírovali celou jeho loď, ale určité nápady. V této části hry pracoval každý samostatně, spoléhal se na vlastní šikovnost a cílem bylo sestavit co nejkrásnější loď. Dva z nich nám přinesli lodě ukázat. Když se pustili do vysvětlování všech detailů, bylo na nich vidět, že je to unavuje a za chvíli odešli s loděmi na koberec. V této první části nedocházelo mezi kluky k vyložené soutěživosti. Snažil se každý sám pro sebe postavit loď a bojoval se svoji vlastní nešikovností. Zároveň je zde nutná imaginace, neboť iluze skutečné velké válečné lodi je při stavění nezbytná. Pojí se zde tedy dva aspekty a to „ludus“ v tomto případě coby snaha překonávání překážek, sebeovládání, rozvaha, propočet a kombinační myšlení, spolu s „mimikry“ zde jako představivost, imaginace, hráč předstírá, že věří a přesvědčuje o tom ty ostatní.
Na koberci dál následovala lodní bitva. Tu jsme mohly bohužel sledovat jen z povzdálí, neboť bychom je rušily. Cílem bitvy bylo zničit lodě všech ostatních. Při diskusi se místy ztráceli tak, že křičeli, vráželi do sebe a podobně. Nejdříve chtěli poničit cizí loď třeba nárazem, ale poté vymýšleli různé strategie, které si vysvětlovali. Ty jsme tedy neměly možnost slyšet. Svoji fantazii pravděpodobně opírali o podobné zkušenosti z televize a z počítačových her. V této části hry byla tedy patrná agrese. Hra skončila, když kluk s nejdokonalejší lodí vymyslel dobrou strategii. Ostatní postupně rezignovali a začali rozebírat lodě a stavět si nové. 14. Na babu s domečkem Na babu s domečkem hráli holky i kluci dohromady venku na hřišti. Bylo jich asi deset. Jako domeček si zvolili část zídky, kterou před začátkem označili bundami. Běhat mohli jen po volejbalovém hřišti. Cílem bylo předat babu co nejrychleji někomu jinému. Vydrželi hrát „Na babu“ asi jen deset minut, protože někteří začali vybíhat mimo hřiště a nechtěli dodržovat předem daná pravidla. Tuto hru více nerozebíráme. Děti si ji zahrály víceméně pro nás, když jsme je požádaly. Nepatří tedy mezi hry, které jsme měly možnost vidět je hrát spontánně a pozorovat je v akci. 15. Na chudý Téměř stejná skupinka dívek jako ve hře Domečky venku si jiný den hrála Na chudý. Rozdělily si úlohy kdo bude „maminka“, „tatínek“, „kačenka“, „krtek“. Tyto role si zadaly spontánně. Pravděpodobně se inspirovaly v kreslených pohádkách. Postavy kačenky a krtka se jim líbily a zde se jimi mohly samy stát. Dělaly při mluvení typické grimasy pro kachnu, krtek zase šišlal. (Že by regrese?) To je však jen naše domněnka. Tatínek a maminka už jsou postavy běžnější, ve kterých holky možná přehrávaly chování svých rodičů. Snažily se chovat zodpovědně, tzn. organizovaly chod domácnosti, okřikovaly kačenku a krtka, kteří naopak zlobili apod. Nic neměli, byli úplně chudí, a tak museli chodit do světa, aby rodinka přežila. Do světa chodil nejčastěji „tatínek“, ale vystřídaly se tam všechny čtyři. Nosily různé kamínky, trávu a hlínu, které byly jakoby jídlo, nebo peníze. Byly hrou nadšené do té doby, než zjistily, že je pozorujeme. Hra skončila opět ve chvíli, kdy si pro děvčata začali chodit rodiče. 16. Na jelena Na jelena hrají venku. Vybere se jeden, který jde doprostřed. Ostatní, kteří stojí okolo, se snaží jelena vybít. Ten se buď uhýbá, nebo míč chytne. Když je vybit, střídá ho úspěšný střelec. Tuto hru jsme hrát neviděly. Děti ji zmiňovaly jako oblíbenou na škole v přírodě. l7. Na kočku a na myš Tuto hru hrají děti venku v družině. Udělají si kruh. Zvolí si dva, kteří jsou kočka a myš. Ostatní se chytnou za ruce. Hra začíná tak, že myš stojí jinde než kočka. Obvykle myš je uvnitř kruhu a kočka vně, ale i naopak. Kočka vybíhá za myší. Snaží se dostat do kruhu a chytit ji. Ti co se drží za ruce kočce brání. Např. spojené ruce zvedají, když je chce kočka přelézat, ruce snižují, když je chce podlézat. Myš naopak pouští ven branou. Děti obvykle velmi povzbuzují
myš a křičí na ni kudy má utíkat. Na kočku jsou zlí a škodí jí. Tato honička trvá tak dlouho, dokud kočka myš nechytne. 18. Na Ludvíka Tuto hru hrají děti venku s míčem. Udělají si půlkruh. Jeden z nich se postaví čelem k ostatním. Začne vykřikovat jejich jména. Poté, co vykřikne určité jméno, nadhodí míč mírně před sebe a poodstoupí. Ten, koho jméno bylo vykřiknuto, se musí snažit míč chytit dříve, než dopadne na zem. Pakliže však vykřikne jméno „Ludvík“, nechává se míč spadnout na zem. Kdo nestihne chytit míč, když zaznělo jeho jméno nebo když míč chytne za někoho jiného nebo za „Ludvíka“, má trestný bod. Po jakýchkoli třech trestných bodech se střídá nahazovač. Ani tuto hru jsme neměly možnost vidět. Je však patrné, že zde jde především o postřeh, rychlost a šikovnost při chytání míče. Je zde obsažen také aspekt ilinx, neboť zde cítíme určité množství chaosu, ke kterému pravděpodobně dochází těsně před a ve chvíli nadhození míče. Toto zřejmě dává hře jiskru. 19. Na milence Tato hra se stala velmi oblíbenou po příjezdu ze školy v přírodě. Ve třídě je jeden pár, který se po dobu přestávek drží okolo ramen. Jde o dívku, která si hrála Na chudý a Domeček venku. Je evidentní, že přestože se hry účastní jen oni dva, ovlivňují svým chováním i jiné děti, které je pozorují, zvědavě si je prohlížejí, některé se jim posmívají „milenci, milenci“, jiné se trochu červenají a chichotají se. Některé tato hra viditelně ruší. Některé by ji možná rády hrály také, ale nemají buď odvahu, nebo partnera, to jsou ty, co hru různě komentují nahlas. Jiné si jich nevšímají, neboť je jim jejich hra protivná, nerozumí jí. Jedna ze „zevlounek“ se ve chvíli, kdy si s námi jeden tento pár povídal, pověsila na chlapce z druhé strany. Následovalo nekompromisní „fuj“ a odehnání jí pryč. Jiné děti nám vehementně vysvětlovaly, na co si ti dva vlastně hrají. Vzhledem k tomu, že u této hry nelze hovořit o přesných pravidlech a opakovatelnosti, nezařazujeme ji mezi hry jádrové, ale rozebíráme ji podrobněji při analýze hry „Bublina“. 20. Na oblečení Tuto hru jsme děti viděly jedenkrát hrát v družině ve třídě. Později nám ji samy zmiňovaly jako oblíbenou hru na škole v přírodě. Počet hráčů je neomezený. Minimálně tři. Za dveře jde jeden, kterého si ostatní napřed dobře prohlédnou. Za dveřmi si on na sobě něco změní, např. otočí si tričko naruby, změní si účes, vytáhne si tkaničky z bot .atd. Ten, kdo nejdříve vykřikne správně změnu, ke které došlo, jde opět za dveře. Je to hra, ve které si hráči měří navzájem své síly v tomto případě v postřehu, ve schopnosti zapamatovat si změny na oblečení, ale i v rychlosti reagovat, například když jde o nápadnou změnou, evidentní pro všechny. Z pohledu převlékajícího jde o schopnost oklamat druhé tak, aby si změny nevšimli. 21. Na pejska Tuto hru si vymyslely dvě „zevlounky“, když si s nimi nikdo nechtěl hrát. Uvázaly si na provázek od kapuce malý kolíček. Chodily tak po celém hřišti a představovaly si, že jej venčí. Mluvily na něho a dávaly mu povely. Vydržely si s malými přestávkami hrát tuto hru po celou dobu družiny.
Tuto hru jsme je viděly hrát pouze jedenkrát. Nejsou zde téměř žádná pravidla kromě faktu, že hra trvá tak dlouho, jak jsou obě dívky schopné dlouho předstírat, že jde skutečně o psa. Ve chvíli, kdy jedna z dívek přestane věřit této iluzi, druhá může pokračovat a hrát si tuto hru sama, ale potěšení z předešlé hry se již ztrácí. 22. Na řemesla Tuto hru si hrály některé děti ve třídě v družině, když byl třetí stupeň znečištění a nebylo povoleno vycházet ven na hřiště. Dva jdou za dveře a domluví si řemeslo, které budou předvádět před ostatními. Při předvádění nesmí již mluvit. Ten, kdo uhádne řemeslo jako první, jde za dveře a vymýšlí nové řemeslo. Bere si s sebou svého kamaráda. Na první pohled jde, co do pravidel, o podobnou hru jako hra Na oblečení. Ve skutečnosti tomu však není. V té první se uplatňovala především paměť a postřeh, zde je důležitá představivost a imaginace. V té první jde předvádějícímu se o to, aby publikum neuhádlo změnu, ve hře Na řemesla je naopak cílem hry co nejlépe předvést řemeslo, aby ostatní co nejrychleji uhádli. Z pohledu předvádějícího jde zde o malé divadelní představení. Prvek „mimikry“ se uplatňuje nejen z pohledu předvádějícího se, ale i těch co hádají, kteří musí používat svou imaginaci. 23. Na schovku Tato hra se může hrát venku, ale i ve třídě. Počet hráčů je tři a více. Ve třídě stojí jeden otočený čelem k tabuli a zapikává. Ostatní se někam ve třídě snaží ukrýt. Cílem schovávajících je nebýt objeven a následně zapikán u tabule. Schovávající se navíc snaží dopracovat neviditelně k tabuli a zapikat pikajícího. Čím více hráčů hru hraje, tím větší šanci má pikající někoho objevit. Zároveň však tím větší nebezpečí pro něj vzniká, neboť tím těžší je pro něj uhlídat místo, kde se zapikává. Viděly jsme děti hrát tuto hru vevnitř v době družiny. Hrálo ji asi šest kluků a dohromady s děvčaty. Byly to převážně „treperendy“. Bylo pro ně velmi obtížné najít skrýš. Schovávaly se například ve staré skříni, pod koberec, za skříň, pod stůl, mezi ty co nehráli atd. Bavily se takto asi hodinu. Ke sporným bodům v této hře může dojít v případě, že by pikající nemohl (především venku) nikoho najít a dále kdyby jeden dobře schovaný nebyl dlouhou dobu nalezen. 24. Palce Proti sobě stojí dvojice, která si podá ruku. Uchopí se tak, že jsou do sebe zapřeni čtyřmi prsty kromě palce. Ten zůstává volný k tomu, aby mohl před palcem soupeře uhýbat. Buď do stran nebo dokola. Cílem hry je přimáčknout palec druhého tak, aby s ním již nemohl uhýbat. Většinou se v tomto zápase vytvoří pozice útočníka a toho, který jen uhýbá, aby nebyl přimáčknut. Počítají si body za vítězství. Hrají dokud je to baví. Tuto hru, kterou hrají především ve třídě, si, jak nám jeden z kluků tvrdil, vymyslel on. Ale asi po měsíci jsme se od kolegů v kruhu dozvěděly, že se s ní již také setkali. 25. Piškvorky
K Piškvorkám, hře pro dva, je potřeba tužka a čtverečkovaný papír. Nejraději ji hrají kluci o velké přestávce. Buď se domluví, nebo si vylosují, kdo má kolečka, kdo křížky a kdo bude začínat. Úkolem každého z hráčů je buď rovně, nebo diagonálně, vytvořit řadu pěti svých znaků. Soupeř se snaží o to překazit mu jeho záměr, když řadu protivníka zastavuje svými znaky. Buď je hra ukončena zde, nebo se začíná od začátku. Vítěz si z první hry započítává bod. Definitivním vítězem je ten, kdo má nakonec nejvíce bodů. Hraje se tak dlouho, jak je to baví. 26. Pogy Hra, tzn. jedno kolo je vždy pro dva hráče. Ve hře jsou pogy, které každý z hráčů musí mít, aby mohl hrát. Pog je hrací známka, kulaté umělohmotné kolečko, které má vždy z jedné strany určitý obrázek. Ne všechny pogy mají stejnou hodnotu. Některý pog má např. hodnotu dvou jiných. Každý hráč položí jeden pog před sebe na zem. Srovnají se jeden na druhý (do komínku). Pomocí házedla podobného pogu jeden z hráčů udeří do komínku s pogy. Snaží se o to, aby se pogy otočily obrázkem nahoru. Pakliže se mu to podaří, vyhrává a oba pogy patří jemu. Dochází ke střídání soupeřů, neboť hry se účastní vždy jen dva soupeři, ostatní se zatím jen dívají, a tak se postupně prostřídávají. Hra Pogy je v této třídě velmi oblíbená mezi chlapci. Dívky s nimi občas jednu hru také hrají, ale dle hodnocení kluků to vůbec neumí. (Ukazovali nám jak nešikovně z boku vždy zasáhnou.) Pogy hrají kluci neustále venku, např. na chodníku, na tartanu hřiště, ale především ve třídě i v družině. Ve třídě existují dvě verze této hry. Hrají-li „na měkko“, hrají „jen tak“ a pogy, které jsou jinak v sázce nikdo nevyhrává, ani neprohrává. V druhém případě, „na tvrdo“, se jednou prohrané pogy už nevrací. V této hře se uplatňuje prvek soutěživosti „agon“. Každý z hráčů má stejné šance a je jenom na něm, jaký výkon podá. Kluci jsou přesvědčeni, že celá hra je postavena na správné technice. To, aby byl pog vždy zasažen do správného místa a správnou silou, se dá však jen těžko nacvičit. Do určité míry se dá síla úderu tréninkem nacvičit, ale z velké části se na výsledku podílí štěstí. Jde o to, že výsledek hry nezávisí jen na technice, nýbrž i na osudu, který dává hře určité napětí hazardních her. Pokud hráči štěstí nepřálo v jednom kole a on přijde o svůj pog, může jej zase získat nazpět. 27. Potopa Tuto hru může hrát venku, ale i ve třídě tři a více dětí. Při této hře je totiž potřeba rychle se dostat nad úroveň země, např. na židli, na lavičku.... Dojde k tomu po té, co jeden ze skupiny vykřikne „Potopa!“. Ten, kdo si poslední našel vyvýšené místo, střídá vyvolávače. Hra pokračuje až do omrzení. Hru Potopa jsme viděly hrát děti jen ve třídě. 28. Přebírání
Přebírání je hra, při které je potřeba provázek, jehož konce jsou svázané. Hrát ji mohou dva hráči, obvykle dívky. První dívka si navlékne provázek na obě ruce tak, že je natažený a má dlaně proti sobě. Toto je výchozí poloha, kterou následuje první provlékání prstů.Vzniká obrazec, jenž druhá dívka musí umět „přebrat“, a to stále dál až vznikne opět základní první obrazec. Cílem této hry je „nezkazit to“ a přebírat bez chyb. A to ne každá za sebe, ale je to jakási společná práce. Jedna druhé se snaží radit, což může jenom ústně, maximálně dělá posuvky hlavou a ukazuje jazykem na provázek, který má být někam provlečen (ruce má zaneprázdněné). Když již obě zvládají přebírat bez chyb, začnou si hru ztěžovat zrychlováním. Hra končí, když je to přestane bavit. Tuto hru jsme viděly hrát dívky, které jsme výše určily jako spolupracují s družinářkou. 29. Školka Jde o hru s míčem určenou pro dva a více hráčů, obvykle dívky. Hraje se venku ve vzdálenosti asi tři metry proti zdi. Stejně jako ve hře Guma si hráči na začátku společně ukáží, jak bude vypadat celá sestava. Tzn., že jedna z dívek předstoupí a ukáže každý prvek sestavy. Sestava se skládá z deseti prvků, od desítky až po jedničku, která je nejobtížnější. Dívky společně schvalují, zda souhlasí s tímto prvkem, nebo se jim zdá snadný či obtížný v závislosti na daném čísle prvku. Obvykle již dívky prvky znají, jen si je upřesňují, aby nedocházelo později k hádkám. Začíná házet ta, která zvítězí losem (vytáhnutí si nejdelšího klacíku, stříháním...), nebo i dohodou. Začíná prvkem číslo deset, který opakuje desetkrát. Následuje devítka devětkrát atd. až k jedničce. Vyhrává ta dívka, které se podaří nejdříve absolvovat všech deset prvků v daném počtu nejdříve. Ideální počet dívek je dvě až čtyři. Je-li jich víc, hra není tak zajímavá. Ve chvíli, kdy dívka udělá chybu, totiž čeká, kdy opět přijde na řadu. V tuto dobu nemá co dělat. Obvykle se navíc mezi dívkami najde jedna, která dominuje a hraje téměř neustále ona. Ostatní se na ni dívají a čekají, kdy už to konečně zkazí. Je-li tato čekací doba moc dlouhá, ve chvíli, kdy čekající dívka konečně přijde na řadu a znovu udělá tu samou chybu jako minulé kolo, může i rezignovat a odstoupit od hry. 30. Tichá pošta Tuto hru může hrát čtyři a více hráčů, a to kdekoli. Utvoří se řada. Ten, kdo je na konci, posílá nějakou zprávu, a to tak, že ji pošeptá svému sousedovi. Ten zprávu, kterou zachytil, posílá dál. Když dojde zpráva k poslednímu v řadě, je vyslovena nahlas. Tichou poštu prý děti hrály v autobuse, když jely ze školy v přírodě. Tam jí prý během pobytu hrály organizovaně s vychovatelkou. 31. Tleskání ve dvou Je to hra pro dva hráče. Mohou ji hrát kdekoliv. Opět ji hrají především dívky, ale není to pravidlem. Dívky stojí proti sobě. Znají jakousi sestavu pohybů rukama, při kterých různě tleskají o sebe navzájem, plácají se do nohou, točí se a toto všechno doprovázejí říkankou s nějakým textem. Ten se rýmuje a jde do rytmu s pohyby. Např. v naší třídě dívky zpívaly: „Umbaj vary vary vasymbó, umbaj kví a umbaj kvó. Umbaj vary vary vasymbó, umbay kví ó kvá... atd.“
Jiná jejich oblíbená říkanka je: „Visky, rum, slivovice bílá, alkohol to je moje milá, měl jsem ženu neměla mě ráda, měl jsem druhou měla kamaráda, měl jsem třetí měla kupu dětí, měl jsem čtvrtou měla hlavu dutou, měl jsem pátou chodila s mým tátou, měl jsem šestou stala se nevěstou a sedmou jsem nemoh' mít, protože jsem dávno chcíp, ženit se už nebudu, rači si dám přes hubu!“ (viz přílohu). Obě říkanku zpívaly a dělaly najednou stejné pohyby. Říkanku opakovaly třeba desetkrát, a to ve stále rychlejším a rychlejším tempu. Snažily se co nejdéle v této rychlosti vydržet a nezkazit. Čím víc dětí se okolo nich shromáždilo, tím více se ony snažily předvést a tím více je to bavilo. V této hře nejde o soutěžení. Cílem je dokonalá synchronizace obou dívek po celou dobu říkanky. Pokud se jim to podaří, následuje jakási úleva a radost. Tuto hru uměly hrát téměř všechny dívky, říkanku dokonce i někteří kluci. 32. Tleskání ve skupině Je hra pro dva a více. Může se hrát kdekoliv. Nejlépe je však, když si hráči vytvoří kroužek, aby na sebe viděli, a sednou si na zem. Rozdělí si čísla od jedné po pětku.Všichni začnou dvakrát vytleskávat a dvakrát vyplácávat o stehna. Jeden z nich začne předříkávat tak, že při vyplácávání řekne dvakrát do rytmu své číslo a vyvolá opět dvakrát jakékoli další číslo. Reaguje dané číslo opět vyplácáváním a vytleskávání, např. jedna jedna, pět pět - pět pět, tři tři - tři tři, dva dva - dva dva, jedna jedna... atd, dokud někdo nestihne zareagovat a vypadává. Tleskají a plácají stále všichni, i když nic neříkají a není vyvoláno právě jejich číslo. Zrychlováním získává hra na napětí a obtížnosti, neboť vyžaduje velké soustředění. V naší třídě hru začaly hrát nejprve jen 3 holky, přidali se k nim 2 kluci. Seděli venku na trávě. 33. Točení se dokola Tato hra byla oblíbenou hrou dívek „zevlounek“, které byly vždy tři. Ve dvojicích, ve kterých se střídaly, se držely za ruce proti sobě. Napnuly paže a točily se dokola po dobu asi deseti sekund (někdy možná i déle). Pak se pustily a smály se jak se kymácejí. V této hře je patrný aspekt „ilinx“. Dívky se točí dokola, a tak ztrácí po určitou dobu běžnou stabilitu. A právě to je baví. Hrály tuto hru ve chvíli, kdy si s nimi ostatní nechtěli hrát. 34. Útěk z družiny Při této hře jsme viděly opět „zevlounky“. Bylo to nejen v budově, ale i jiný den na hřišti. My jsme je potkaly při příchodu do školy téměř u hlavního vchodu. Odtud nás doprovodily do třídy a pokračovaly ve své hře. Tyto tři dívky se v době družiny snažily „jakoby“ tam nebýt. V budově pobíhaly po celém suterénu, kde jsou třídy, jídelna a dále až do chodby, která vede do přízemí k hlavnímu vchodu. Chodily tajně krást do jídelny nedojedený perník, schovávaly se jedna před druhou do výklenků, za dveře, do otevřených vedlejších tříd. Hlavním pravidlem jejich hry bylo neustále hlídat, zda je nikdo nevidí, a setrvat mimo třídu co nejdelší dobu. Na hřišti se tato hra projevovala obdobně. Zde ale naopak vbíhaly buď zadním
vchodem do budovy školy, nebo se pohybovaly v okolí otevřené brány, která vede ven z hřiště do ulice. Zde i ve škole byl hlavní vchod pro ně metou, za kterou se neodvážily. Při našem odchodu nás vždy vesele vyprovodily. Buď k hlavnímu vchodu budovy školy, nebo venku k bráně. 35. Zmizík Jde o obdobu hry na schovávanou. Vymyslela jí jedna z dívek o přestávce. Hrají ji jen ve třídě, a to v libovolném počtu. Jeden stojí v čele se zavřenýma očima. Ostatní se rychle kdekoli schovají. (Doba na schování není příliš dlouhá.) Vyvolávač vykřikne: „Zmizík!“ Rychle otevře oči. Nesmí hýbat hlavou, jen očima. Snaží se někoho objevit jak se schovává. Vykřikne jeho jméno a popíše místo, kde je dotyčný schovaný. Zde hra buď končí, nebo se pokračuje od začátku.Vyvolávače střídá objevený. Hra končí definitivně, když je to přestane bavit. To, co je na hře zvláštní a co děti asi baví, je její název. „Zmizet“ je přeci jen jiné, než se pouze „schovat“. 36. Zvedání sukní S touto hrou přišel s obrovským nadšením jeden z „milenců“ (viz hra Na milence). V oblibě ji má ještě několik kluků ze třídy, dívky ji rády nemají. Kluci je totiž honí po třídě nebo i venku a zvedají jim sukně, objímají je a dávají jim pusy. Více je tato hra rozebrána při analýze hry Bublina.
TAXONOMIE HER Nyní se dostáváme k důležitému bodu naší práce, totiž k bodu, kdy bychom se měly pokusit výše uvedené hry rozdělit podle určitých kritérií. Dělení her 1. Skupinové hry 1.1. Skupinové hry soutěživé - Guma; Házení míče na koš; Honzo vstávej; Lego-bitva; Na babu s domečkem; Na jelena; Na kočku a na myš; Na Ludvíka; Na oblečení; Na řemesla; Na schovku; Pogy; Potopa; Školka; Tleskání ve skupině; Zmizík. 1.2. Skupinové hry nesoutěživé - Bunkr; Bublina; Domeček na berušky; Domeček venku; Domeček vevnitř; Esmeralda; Lískulka; Lego-skládačka; Na chudý; Tichá pošta; Útěk z družiny. 2. Dyadické hry 2.1. Dyadické soutěživé - Palce; Piškvorky; Karate. 2.2. Dyadické nesoutěživé - Na milence; Na pejska; Přebírání; Tleskání ve dvou; Točení se dokola; Zvedání sukní; Házení si s hopikem.
Hry soutěživé (1.1.; 2.1.) Ve hrách soutěživých, tj. ve hrách agonálních, se děti musí spoléhat samy na sebe. Jejich výkon ovlivňuje, jestli ze hry vyjdou jako vítězové, nebo jako poražení. Tyto hry se také vyznačují tím, že mají striktní pravidla, která když některý hráč poruší, vypadává ze hry, nebo hru úplně zkazí, a tím pádem ji i ukončí. Jednotliví hráči mají stejné výchozí šance a je jen na nich, na jejich schopnostech a snaze, zda budou úspěšní či ne. Úspěšnost v nějaké soutěživé hře se často spojuje s úspěšností sociální. Vypozorovaly jsme, že např. děvčata, která jsou úspěšná ve skákání gumy nebo ve hře Školka, jsou oblíbená v kolektivu. Stejně tak u chlapců to bylo např. ve hře Pogy. Děti této třídy rády soutěží. Učí se spoléhat na vlastní schopnosti a kvality, zároveň odhalují co všechno dovedou, v čem jsou dobří či nikoliv, kde si mohou získat obdiv u druhých a kde ne. Ve skupinových hrách se více soutěží, uplatňuje se zde více rivality, dítě takzvaně „nezná přítele“. Ve hrách dyadických je her soutěživých výrazně méně. Jsou to hry spíše přátelské. Hry nesoutěživé (1.2.; 2.2.) Na rozdíl od soutěživých her, kde tím hlavním potěšením ze hry je úspěch, vítězství, uznání, ve hrách nesoutěživých bylo pro nás coby „pozorovatele“ obtížné potěšení ze hry odhalovat. Rozdělily jsme tato potěšení ze hry také do skupin, neboť se nám nakonec podařilo nalézt pět typů potěšení z těchto her, a to bez ohledu na to, zda šlo o hru skupinovou, nebo dyadickou. Jsou to hry: Vlastnictví, kdy je hlavním potěšením dětí něco mít, o něco se starat, někoho od svého majetku odhánět a dávat mu tak najevo svou moc. Dále jsou to hry imaginativní, ve kterých si děti představují, vymýšlejí, uplatňují svou fantazii, a to v nejrůznějších situacích, ať jde o jejich vysněný budoucí život nebo o postavy z televize, kterými by se chtěly stát. Třetí skupinou nesoutěživých her jsou pak hry „ilinx“, které jsou pro děti zajímavé tím, že se v nich dostávají „mimo reálný svět“. Další skupinou jsou hry spolupráce. Zde je základem hry buď souhra mezi hráči, jejich schopnost se přizpůsobit, eventuelně i poradit slabšímu. Tyto hry jsou podle našeho názoru u dětí velmi důležité pro rozvoj jejich smyslu pro kolektiv, spolupráci a ochotu se podřídit v danou chvíli ostatním i za cenu vlastního neúspěchu. Poslední skupinou jsou hry se sexuálním podtextem, který zařazujeme úmyslně na závěr této části, neboť se stal i součástí analýzy hry, na kterou tak volně navazují. U některých her jsme objevily, že obsahují dva i více typů těchto potěšení zároveň, a proto se určité hry nachází ve více skupinách, např. hra Bunkr je jak ve skupině her vlastnictví, tak ve skupině her imaginativních. Hry vlastnictví Bunkr - (Kluci mají bunkr, na který mají právo, neboť si ho sami postavili. To, že patří území jim, by nemohli prokázat bez toho, kdyby neměli protivníka, který se k nim snaží do bunkru dostat.) Domeček na berušky - (Možnost starat se opravdu o něco živého, na co si nemusí jenom hrát, berušky jsou živé a navíc jim patří.) Domeček venku - (Potěšením je zde určitě možnost mít svůj vlastní dům, kde si mohou dívky svobodně rozhodovat o tom, jak bude vše uspořádáno. Patří jim a nikomu jinému.)
Domeček vevnitř - (Potěšením je pro dívky to, že vlastní nějaké teritorium, soukromí, kam nikdo nesmí, podobně jako ve hře Domeček venku.) Na chudý - (Tím největším potěšením je, že se jim podaří „přežít“ jako rodině. I když nic nemají, nosí „ze světa“ potraviny, aby měly co jíst, to je to nejdůležitější, zaopatřit se. Hry imaginativní Důležitou složkou her, které hraje „naše třída“, je složka imaginace. V těchto hrách nejsou žádná pevná pravidla, která by děti omezovala. Jediné co je omezuje je prostor, kde hrají, čas a jejich fantazie. Bunkr - (Je to chlapecká imaginativní hra s výraznými archaickými prvky. Chlapci měli svůj úkryt v „jeskyni“, kde měli ohniště a zbraně v podobě klacků. Svou jeskyni chránili proti nepříteli, kterým byl v tomto případě náhodně zvolený spolužák, který okouněl opodál.) Bublina - (Potěšením této hry je pravděpodobně v její celkové fantasknosti prostředí, ve kterém se hra odehrává. Jakoby se celá odehrávala ve snu. Nejde o běžnou „zemitou“ hru. Jako by se celá hra vznášela. Viz dále hra, kterou jsme si vybraly k podrobnému rozboru.) Domeček venku - (Tato hra by mohla být považována za ženskou variantu bunkru. Děvčata si hrají v podstatě na dospělou ženu, je to varianta hry na rodinu.) Domeček vevnitř - (Zde si děvčata vytvořila „domeček“ ze staré skříně. Tato hra je hrou, která také kromě imaginace zdůrazňuje potřebu intimity a soukromí, sdíleného tajemství. Dívky si v domečku povídaly.) Esmeralda - (Potěšením této hry je možnost stát se postavou, kterou znají z televize. Představují si, že vypadají jako postavy příběhu, přitom mohou vymýšlet i to, co v příběhu není. Toto je důležité, neboť nekopírují jen skutečný film, ale improvizují. Tyto role jim i zůstávají mimo hru. Zaslechly jsme je se nazývat jmény postav i ve třídě. Role si rozdělují podle vnější podobnosti s hrdiny filmu. V této hře je patrný vliv vnějšího světa, v tomto případě televize.) Lískulka - (V této hře projektují děti vlastní myšlenky a přání do panáčka. Tato hra může plnit velmi dobře funkci odreagování si vlastních myšlenek a pocitů. V tomto případě si představují, co by dělaly, kdyby byly samy doma. Díky Lískulce mohou říci i to, co se nesmí. Mohou Lískulce dělat i naschvály. Nikdo je nepotrestá za to, co dělá Lískulka, ani co dělají ony jemu.) Lego-skládačka - (Kluci zde mají možnost postavit si jakoukoli loď, o které sní. Zde uplatňují tvořivé myšlení, tvůrčí fantazii, která se odlišuje od imaginace, která probíhá v jiných hrách, jako např. v Esmeraldě. Kluci zde volně kombinují své představy lodí, které znají z obrázků, z televize a ty různě doplňují. Na pejska - (Tuto hru hrají zevlounky, tedy děvčata neoblíbená, která si touto hrou kompenzují sociální nezájem ostatních dětí. Nemohou-li mít kontakty s ostatními dětmi, mohou jej mít alespoň s imaginativním psem. Hry ilinx V těchto hrách je výrazná složka závratě, zvláštního pocitu zmatku, kterým se dostávají děti do zvláštního stavu, odlišného od skutečného. Běžné vnímání je potlačeno, a právě to se stává potěšením v těchto hrách.
Útěk z družiny - (Dívky utíkají, aby se mohly bát, že je někdo uvidí. Schovávají se a mají takový ten známý pocit příjemného strachu, pro který vlastně tuto hru hrají.) Točení se dokola - (Dívky se točením dostávají do stavu, který je odlišný od reálného. Když se pustí, motají se, smějí se, tento pocit je to, proč tuto hru hrají.) Házení si hopikem - (Potěšením v této hře je pohyb nekontrolovaně skákajícího balónku, který má jiné vlastnosti, než obyčejné míčky.) Hry spolupráce V těchto hrách mají děti radost a potěšení z toho, co udělají společně. Celkový výsledek tedy závisí na souhře všech, tedy nejen na každém jednotlivě. Nejdůležitější je v těchto hrách to, co vytvoří jako kolektiv, což je velmi důležité pro budoucí život. Tichá pošta - (Velké skupině, v našem případě celé třídě v autobuse, šlo výhradně o společný výsledek, kterým mělo být správě přenesené slovo od jednoho konce třídy k druhé. Nepředpokládáme zde, že by se někdo pokusil hru kazit úmyslně zkomoleným slovem.) Přebírání - (V této hře je spolupráce jen mezi dvěma dívkami, které si mezi sebou dokonce mohou radit, a tak je spolupráce ještě bohatší.) Tleskání ve dvou - (Spolupráce je zde opět mezi dvěma dívkami. Zde se však každá snaží sama za sebe, a to proto, aby to nezkazila jedna druhé. Tato spolupráce je však možná motivována i mírným nádechem vzájemné rivality, neboť je tato hra často předváděna před ostatními, jsou tak mnohdy pozorovány a ta dívka, která by hru kazila, by byla oproti té druhé horší. Tzn., že by se dala hra zařadit z určitého hlediska i mezi hry soutěživé.) Hry se sexuálním podtextem Bublina Na milence Zvedání sukní
ANALÝZA HRY „BUBLINA“, „ZVEDÁNÍ SUKNÍ“, „NA MILENCE“ Bublina Hru Bublina jsme si vybraly k její hlubší analýze, neboť již po jejím prvním shlédnutí se nám jevila něčím zvláštní a odlišná vůči ostatním hrám. Jde o výhradně holčičí hru. Děvčata se jí naučila od své mladé a oblíbené družinářky. Není to tedy hra spontánně vybraná, ale přesto je u nich nyní velmi oblíbená. Teoreticky ji hrají nejméně čtyři děvčata. Jedna z nich je zvolena za jehlu, jedna za pumpu, ostatní jsou bubliny. Volba rolí se provádí losem. (V praxi jsme viděly tuto hru hrát děvčat šest.) Bubliny se začnou všelijak nafukovat, točit se, předstírat, že se vznášejí. Provokují jehlu, což je děvče s nataženým ukazováčkem, která ostatní honí. Když některé bubliny ukazováčkem dotkne, bublina splaskne směrem na bobek. Musí přijít pumpa, aby ji zase znovu nafoukla a obnovila tak zase její hravý život. K této hře není potřeba žádných pomůcek, hra se hraje kdykoliv během přestávek, když mají děvčata volno. Hra začíná spontánně a spontánně také končí, pokud není narušena zvenku zvoněním na hodinu. Děvčata si také určují hranice, ve kterých se mohou hráčky pohybovat. Nabízí se zde srovnání se hrou Na babu, kdy je také někdo honí. Děti mají k jehle i k babě ambivalentní vztah. Zároveň se chce dítě dostat do kontaktu s babou jehlou, ale zároveň pociťuje podivný strach, mrazení. Přibližují se k ní do té doby, kdy ji mohou ještě provokovat a mít tak ještě dost času a sil utéct. Pokud by utekly moc daleko a nebyly s babou jehlou vůbec v kontaktu, jakoby se hry vůbec neúčastnily. Na rozdíl od Baby se však při probodnutí v Bublině nemění role, nebo alespoň ne v rámci jedné hry. V Babě jde o „běh o život“. V Bublině ne. Děvčata zde baví to, že i když budou probodnuta jehlou, budou moci být znovu nafouknuta pumpou. Nebojí se proto jehly coby definitivní „smrti“. Nic se jim přeci nemůže stát. To, že by je pumpa znovu nenafoukla, jsme neviděly, pravděpodobně k této variantě nedochází. Teoreticky by to ale možné bylo a docházelo by zde ke spornému bodu hry. Teoreticky by také mohla Bublina mít pravidla podobná hře Na babu, tzn., že po kontaktu jehly s bublinou by si děvčata role vyměnila. Tímto pravidlem by však hra naprosto ztratila smysl, pro který holky hru hrají. Právě ta možnost znovu nafouknutí dává bublině pocit její kouzelné nesmrtelnosti a pumpě tak její moc a funkci ve hře. V praxi jsou tedy pravidla hry minimální. Nejsou striktní a nekompromisní jako v Babě. V Bublině také nejde o vzájemné měření sil, vymezování se vůči druhým, ani se zde zběsile nelítá a nekřičí jako při Babě. Je to hra spíše tichá, lehká, děvčata se při ní občas chichotají. Při pozorování hry má pumpa na první pohled jakousi vedlejší podřadnou funkci. Všechno se točí okolo jehly a nafukujících se bublin. Ve skutečnosti však má ve hře hlavní úlohu a má pod kontrolou celý průběh hry. V následující části se chystáme poodhalit symbolický význam této hry. Pouštíme se však do úvah, které se nám nepodařilo v rámci této práce nijak hlouběji prokázat a podložit dalšími důkazy, a tak zůstáváme u spekulací, které však mohou být výzvou k další analýze této zajímavé hry. V symbolické rovině bychom podle našeho názoru mohly hledat za jehlou falický symbol, nebo jakýsi mužský princip, neboť jehla se v podstatě jako jediná chová výbojně a agresivně vůči bublinám, čímž naznačuje mužské chování, nebo takové chování, které se v naší kultuře připisuje mužům. Splasknutí provokující bubliny a její zpětné nafouknutí by mohlo symbolicky představovat nejprve její sexuální dobytí, a to jehlou, coby falickým symbolem vztyčeného ukazováčku, jenž se však pro ni nestává smrtelným, neboť je zde pumpa coby
symbol obnovy její připravenosti k dalšímu svádění. Její opětné nafouknutí by mohlo i symbolizovat mateřství po oplodnění. (Když se však podíváme na tuto poslední interpretaci do důsledku, znovu nafouknutá bublina by tak ztratila na původní vlastnosti, kterou bylo její nafouknutí, které svádí jehlu, a tudíž by se i celá hra zkomplikovala odlišováním bublin svádících a těhotných.) V této části tedy zůstáváme proto u naší první interpretace. Hra by také mohla být jakousi hrou se smrtí, dětské vyrovnání se s touto v podstatě nemilou, ale nedílnou součástí života. Splasknutí by mohlo symbolicky představovat symbolicky smrt a nafouknutí opět obnovu. A to je právě to, co je baví na této hře. Možná je to přitažené za vlasy, že dětem podsouváme v období latence tyto myšlenky, ale není oblíbenost této hry důkazem Freudova tvrzení, že nevědomí ovlivňuje lidské chování velice silně? Děti se sice nacházejí v období latence, nicméně v jejich nevědomích se sexualita neztrácí, ba naopak chystá se k velkému pubertálnímu výbuchu, který za několik let přijde. Děvčata, která hrají tuto hru jsou ta stejná, která hrají hru Domečky, které jsou víceméně hrou na rodinu, odtud možná fascinace ženstvím a mateřstvím. Zvedání sukní I chlapci hrají hru se sexuálním podtextem, který je ovšem zjevnější. Tato hra není posvěcena povolením autority, na rozdíl od Bubliny. Původ hry neznáme, víme jen, že i za našich školních let zvedali kluci holkám sukně, tudíž se nejedná o hru novou. Hru hrají pouze dva kluci ze třídy, kteří zvedají sukně holkám ze třídy a jsou to holky, které se jim líbí. Jsou to ty, které jsou úspěšné v soutěživých hrách. Hra začíná spontánně, když se kluk rozeběhne za holkou, aby ji nadzvedl sukni. Holky jsou do hry v podstatě dovlečeny proti své vůli. Hru odmítají hrát. Nemají ji rády, neboť jde ze strany kluků o jakýsi druh agrese, proti které se neumí bránit. Hra má také minimální pravidla, stejně jako Bublina. Kluci se tímto způsobem mohou přiblížit holkám. Jsou typicky mužsky agresivní, dobývají děvčata. Možná si v těchto hrách děti osvojují jednotlivé role roli muže a roli ženy. Ovšem ani v Bublině, ani ve Zvedání sukní se děvče s chlapcem prakticky nesetkává, tedy jinak řečeno, nesetkávají se tváří v tvář, vážněji. K setkání v tomto smyslu slova dochází až ve hře na milence, kdy se děvče nechá obejmout kolem ramen. Na milence Při této hře vypadá pár důležitě, a to především proto, že k tomu správnému potěšení ze hry potřebují publikum. Uvědomují si, že překročili běžné chování mezi chlapcem a dívkou, obvyklé u jejich vrstevníků v tomto věku a za to vyžadují řádné ocenění, kterým pro ně jsou nejrůznější reakce ostatních dětí. Někteří se červenají, někteří se jim posmívají, někteří závidí. Ve hře „Na milence“ se v hranicích hry skutečně setkává „Já“ s „Ty“ v buberovském slova smyslu. V setkání dochází k oboustrannému přizpůsobení se jeden druhému. Klučičí agrese je redukována, u děvčete zmírněna nepřístupnost. Kluk a holka se takto spojují v celistvost. Je to první setkání s celistvostí. Dochází ke spojení mužského a ženského protikladu. Tato hra stojí svou povahou někde mezi klučičí hrou Zvedání sukní a holčičí hrou Bublina. Zároveň je jejich vyvrcholením a cílem.
ZÁVĚR Během našich návštěv školy jsme nasbíraly mnoho her. Rozdělily jsme si je podle již zmíněných kritérií do skupin. Tyto skupiny nám ukázaly, že co do počtu, jsou hlavní dvě skupiny, tj. skupina her soutěživých a skupina her nesoutěživých, vyrovnané. Tato malá statistika byla pro nás zajímavá, neboť celkový náš dojem z této třídy byl takový, že děti hrají velmi mnoho hry, kde si porovnávaly své síly a dovednosti, tudíž, že zde převažovaly hry soutěživé. K těmto hrám jsou podle našeho názoru motivovány především z potřeby vymezit se vůči druhým dětem a získat tak ve třídě určité postavení. To se jim skutečně po úspěších v soutěživých hrách daří. Viz úspěšné hráče Pogů, obratné vítězky Školky nebo Gumy apod. Některé hry jsme pravděpodobně ihned nepochopily a teprve následná analýza nás přesvědčila o tom, že hry nesoutěživé jsou zde stejně tak oblíbené, ba naopak hrají se dokonce častěji. Tím chceme říci, že co do frekvence (opakování určité hry několik dní po sobě) a doby, které při hrách zde nazvanými vlastnictví (Bunkr, Domečky...) a hrách imaginativních (Bublina, Esmeralda, Lískulka...) děti stráví, je skupina her nesoutěživých daleko v předstihu před hrami soutěživými. Zdá se, že děti jsou schopny dodržovat víceméně striktní pravidla soutěživých her po kratší dobu, neboť jsou náročnější na koncentraci, psychické vypětí, fyzickou kondici. Naopak hry nesoutěživé jsou pro ně psychickým odpočinkem. Často v nich využívají svou fantazii, kreativitu a představy. Skutečně jsme vypozorovaly, že v době družiny, tudíž v době odpočinku po náročném dni stráveném ve škole, děti preferují hry nesoutěživé jako Domečky, Na chudý, Bunkr. V době přestávek, kdy jsou takzvaně ještě čerství, v plné formě, si zahrají hry jako Guma, Pogy, Piškvorky, Karate, Honzo vstávej apod. To však neznamená, že by si o přestávkách také rády neodpočinuly při Esmeraldě, Lískulce apod. V mnoha hrách jsou děti ovlivněny prostředím, ve kterém žijí, ať je to televize (Esmeralda), trendy, které přicházejí odjinud a které automaticky přijímají (Pogy), nebo běžným životem (Na milence). Zatím nejsou ve hrách zesměšňovány autority, neboť v tomto věku děti autoritu bezmezně ctí. Učitele poslouchají. Po zákazu hraní Pogů o přestávce skutečně kluci čekali netrpělivě až budou v družině. Zatím je nenapadlo, že by se hra Piškvorky dala hrát i při hodině. Jejich hry jsou spíše přípravou na hraní rolí v reálném životě.
LITERATURA Říčan, P.: Cesta životem. Panorama 1990. Storr, A.: Freud. Argo, Praha 1996. Jung, C. G.: Duše moderního života. Atlantis, Brno, 1994. Caillois, R.: Hry a lidé. Nakladatelství Studia Ypsilon, Praha 1998.
PŘÍLOHA
