02/ ’15 bulletin fakulty architektur y čvut
c o je naki? 2× nad ročenkou 2013–2014 z an poláček – štáfek v ýzkum kreativní praxe je když...
markéta slížková, zan – kompozice, volné téma
r e k t o r č v u t p r o f. P e t r K o n v a l i n k a p ř e d a l 9 . l e d n a 2 01 5 d e k r e t y n o v ý m p r o f e s o r ů m : a r c h . j á n u s t e m p e l o v i (v pr avo), petrov i kr atochv í lov i (člen v ur fa č v ut , dr uhý zpr ava) a arch. mikulášov i hulcov i (v levo)
výstavy X Diplomové práce FA ČVUT. Fakultní dvorany. 3. 2.–10. 3. 2015 X Druhá kůže. Fakultní dvorana FA ČVUT. 12. 3. – 2. 4. 2015 Knihomol
2
X „O vzdělání“ nejen pro architekty. Richard Buckminster Fuller (1895–1983) to jsou nejen známé geodetické kupole, Dymaxiony a patenty, ale i nezmenšená důvěra v převratnou moc vzdělání, které získají nastupující generace. Životní přesvědčení Fullera pramení v důvěře v mládež. Byla ta důvěra oprávněná? Není současné pokolení stejně, nebo dokonce ve společnosti „masové spotřeby“ snáze zkorumpovatelné penězi, kariérou, mocí – ve srovnání s tím předchozím? Je dnešní mládež díky počítačové gramotnosti, interaktivním médiím nebo wikipedii opravdu vzdělanější? A pootočila vývoj na Zemi zásadně k lepším perspektivám tak, jak o tom byl velký architekt (srovnatelný s F. L. Wrightem, R. Neutrou ad.) a vynálezce přesvědčen? Více než dvěstědvacetistránkový sborník s devíti projevy / přednáškami svědčí o tom, že vzdělání (a architektů zejména) vězelo v epicentru jeho neustávajících aktivit, neméně než geodetické kopule, jimiž získal popularitu na veřejnosti. „Filozofující architekt“ přistupuje k rodinnému domu – nadále kultovnímu předmětu každodenního profánního života – jako k užitkovému prvku v řadě takových předmětů, jako je telefon – a realizuje projekt sériově produkovaného soběstačného domu Dymaxion. Jeho pohled na „Vesmírnou loď Zemi“ (1969) je podáván s neméně originální argumentací. Přichází s převratnými, ale i riskantními objevy – a s překvapivými a objevnými nároky spojuje na prahu 60. let mj. i vzdělání architektů. Vztahy mezi generacemi se změní – mladý člověk získá nevídanou autoritu a bude to on, kdo s novými hodnotovými orientacemi promění svět. Ale nejprve se musí proměnit vzdělávání samo (srv. Zítřky učení. Vzdělání pro měnící se svět, s. 181–209). V dějinách se zpravidla nikdy nere-
oldřich ševčí k
alizuje ta nejlepší, ale ani ta nejhorší vývojová perspektiva. Počítače otevřely nový kontinent, jenže na jeho okrajích počínají parazitovat nové typy intelektuální lenosti. Takže nepřekvapí, že je tomu dnes i s informovaností a vzděláním „jinak“. Sympatické je, že počítače sehrávají stále větší roli. Mimochodem, ale i humanitní obory získávají na významu. Například na severoamerických univerzitách (pod vedením představitelů „projektivní architektury“) se přesouvají do posledních ročníků studia, dále srv. K. P. Liessmann: Teorie nevzdělanosti). Fuller je nesmírně silnou, provokující originální osobností: spojuje v sobě schopnosti architekta, inženýra-vynálezce, designéra, ekologa (před nástupem ekologického hnutí!), přírodovědce i vizionáře. Toto propojení se tvůrci stalo „požehnáním i prokletím“ , zůstává navzdory obdivu solitérní osobností – následovat Fullera mohl jen Fuller! Společně s „Buckym“ bychom si měli zachovat schopnost nalézat v záplavě produkované fakticity skryté, jinými neviděné souvislosti a uvnitř techniky objevovat alternativní řešení. Právě dnes, kdy se vzdělávání zdánlivě pod tlakem „praxe“ čím dál častěji redukuje na informovanost; dnešní student si obratem vyhledá informaci –„ramínko na šaty“ , jenže vzdělání začíná tím, co a jak na to ramínko zavěsíme, informace je údaj na ukazateli... vzdělávání znamená vykonání cesty a poznání místa. Řečeno s filozofem Heideggerem: dokážeme-li technice „naslouchat“ , přinese nám stejně emocionálně silnou odpověď na otázky našeho života („pravda bytí“) jako umění. R. B. Fuller: O vzdělání. MOX VOX 2014, 223 str., ISBN 978-80-905064-5-9
Oldřich Ševčík Notes X Rektor ČVUT prof. Petr Konvalinka předal na půdě rektorátu ČVUT dne 9. ledna 2015 dekrety novým profesorům působícím na FA ČVUT: prof. Jánu Stempelovi (vedoucímu Ústavu navrhování I FA ČVUT) v rámci oboru architektura a prof. Petrovi Kratochvílovi, CSc. (členu Vědecko-umělecké rady FA ČVUT) p o k r a č o v á n í n a s . 1 2
s . 3 – 4: z pr odukce vcpd fa
NAKI – nejen o identitě Hovoříme s Benjaminem Fragnerem, vedoucím VCPD FA při Ústavu teorie a dějin architektury Alfa: Čtyřletý grant, který vaše Výzkumné centrum průmyslového dědictví získalo v programu NAKI (Národní a kulturní identity – pozn. red.) Ministerstva kultury v těchto dnech končí. Jak byste program tohoto grantu charakterizoval? B. Fragner: Podle toho, co je teď nejvíce vidět, tedy podle souboru unikátních publikací a databáze průmyslového dědictví, by se mohlo zdát, že se zabýval hlavně základním výzkumem a mapováním, identifikací objektů industriálního dědictví. Hlavní podmínkou však bylo, že jde o projekt tzv. aplikovaného výzkumu. Cíle jasně stanovoval už jeho název – Industriální topografie – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity. Identifikace zanikajících hodnot, evidence a poznání je ale rozhodujícím nástrojem nalezení udržitelného využití této součásti kulturního dědictví. Dlužno dodat, že ze stejných principů vlastně vycházel už samotný záměr založení VCPD na ČVUT v roce 2002. Tím se tento přístup odlišuje od grantů například Grantové agentury Akademie věd. Jakou formou probíhala zmíněná aplikace? Můžete být konkrétní? Naší předností je zakotvení na technické univerzitě, která jednak zaručuje myšlenkovou nezávislost, ale současně i prostor pro ověřování výsledků například alternativními projekty... K základním požadavkům na výzkumné a vědecké činnosti dnes také patří požadavek na výrazné publikační aktivity. Podle toho se projekty hodnotí a takto je podmíněno i získávání dalších financí. Je to poněkud začarovaný kruh, protože granty publikační aktivity vyžadují, ale už na ně v naprosté většině neposkytují dostatek prostředků. Aplikovatelnosti našich výstupů tedy prospěl paradoxně fakt, že jsme byli nakonec nuceni získávat prostředky právě od těch, kteří je budou používat. Naše
benjamin fragner
Industriální topografie postupovala podle regionů a krajů: takže ať jsme chtěli či nechtěli, museli jsme do spolufinancování zapojit představitele krajů, měst nebo některých firem a dalších institucí v tom či onom kraji, kde se projekt odehrával: s cílem, aby nám pomohli výsledky výzkumu prezentovat a současně byli už do celého procesu vtaženi. Svým způsobem byli motivováni, aby využili, co si zaplatili. Více či méně se to podařilo vlastně u všech krajů, které jsme zpracovávali a vydali knižně, určitě u kraje Olomouckého, Královéhradeckého kraje, Pardubického a také Prahy… Oproti památkovým institucím se snažíme poskytovat informace nejen o zajímavosti nebo významu z historického, památkářského hlediska. Čtyři roky Industriální topografie je argumentem, že jde o velmi aktuální a naléhavé téma, s kterým se dost nesnadno vypořádává i současná architektura a urbanismus. Proto ke čtyřletému období patří přes dvě desítky tištěných či elektronických publikací, ale i řada mezinárodních konferencí. Pro výsledek jsou zásadní také studentské workshopy alternativních projektů, které jsou prezentované výstavami a publikacemi. Konkrétní témata jsou na webových stránkách centra http://vcpd.cvut.cz. Mimochodem, kolik objektů vlastně čítá vaše evidence? Náš interní Registr průmyslového dědictví obsahuje k dnešku více než sedmnáct tisíc hesel. Ale hovořit o přesném počtu staveb nebo technických děl je obtížné, jeden areál třeba představuje ještě mnoho menších budov, většina jich však vlastně ještě dál zůstává nepodchycena. To je úctyhodné číslo! Možná důležitější je fakt, že Industriální topografie nabídkou vícevrstevného filtrování, porovnávání a vyhledávání napomáhá vytvořit ucelený obraz situace v České republice, a to i z hlediska vyhraněných témat a rozvojového potenciálu různých oblastí. Maně napadá, jestli má centrum po těch čtyřech letech představu o změně, ke
3
které mohlo dojít během této doby – například v případě zmíněné Olomouce nebo jiných krajů? Tak prosté to není, aby jeden výzkum měnil situaci k nepoznání. Také jak změnu měřit? Jsem si ale jist, že třeba křest Industriální topografie Kraje Vysočina v Borovině u Třebíče bude mít zcela jistě odezvu v tom, jak tam budou probíhat plánované přestavby. Jiným hlediskem může být kvantitativní nárůst počtu konverzí industriálních objektů, i když jejich kvalita nemusí vždy vyhovovat. Vliv je také určitě vidět při posuzování návrhů na zapsání některých z těchto objektů za kulturní památku. Mimochodem pro Odbor památkové péče Ministerstva kultury se naše centrum stalo v této oblasti referenčním pracovištěm. Znáte inkriminované industriální objekty také v jejich skutečném, fyzickém stavu? Nebo vycházíte pouze z obrazových a plánových podkladů? V naprosté většině je někdo z nás viděl in situ, tedy většinou fyzicky – ovšemže také díky našim spolupracovníkům. Hodnocení architektury, je jedno, jestli současné nebo historické, nevystačí s obrázky a opakovaně přežvýkávanými informace z druhé ruky. Výzkum provázejí specifické situace, které jsou dost náročné fyzicky, ale také na bezpečnost. Většinu z těch objektů například nemůžete navštívit hromadnou dopravou, musíte prostě autem. Někteří z mladších kolegů, jedou na kole, externisti tam, kam se nedostanou vlakem, jezdí tedy autem, ale za své... Jak tušíte, je to všechno postaveno na osobním zájmu. Já jsem jeden ze dvou, který auto vlastní, takže jsem celé léto jezdi. Před uzávěrkou jsou situace, kdy nezbývá než během víkendů zvládnout až padesát i více budov. Naštěstí jsou v létě dlouhé dny, takže jsem ráno vyrazil v šest a jezdil jsem do devíti večer...
4
Jak se dá agenda VCPD nahlédnout z pohledu mezinárodního? Jen těžko si lze představit, že třeba váš kolega v Británii – prezident podobné organizace vyráží v létě vlastním autem na inspekci industriálních památek, jak o tom mluvíte.
Když někde v zahraničí podobné mapování existuje, pak na úrovni evidence – třeba v rovině památkové péče apod., jde o dlouhodobější cíl. A jeho naplnění spadá obvykle pod instituci, která je k tomu zřízena a má vlastní rozpočet jako například English Heritage ve Velké Británii. A pak vznikají dílčí specializované studie, pasporty výzkumy, které mohou jít do větší hloubky. Jsou zaměřené také převážně na hlediska památková nebo na historii techniky nebo industriální archeologii. Vedle toho vznikají pragmatičtěji zaměřené projekty, které sledují také architektonická či urbanistická a ekologická hlediska: například pokud vím při některých školách v regionech, kde je téma aktuální, například v Porúří. Ani tam se ale nepředpokládá, že by mělo jít o mnoho víc než o akademické aktivity. Je víc prostředků, ale především i času. Nám nezbývá – tedy z důvodů poměrně dramatické situace této části kulturního dědictví – než různé činnosti neoddělovat. Výzkum a mapování není pro evidenci, ale jako podklad pro navrhování s praktickými výsledky pro rozhodovací proces, nejenom pro ověření výukou. Pojďme zpátky na fakultu. Kooperuje centrum například s návrhovými ateliéry? Vazba na školu se nejintenzivněji projevuje na úrovni doktorandského studia. Především pak skrz akce, organizované doktorandy při našem centru, respektive při Ústavu teorie a dějin architektury, vtahujeme do spolupráce i studenty bakalářského a magisterského studia. S našimi doktorandy ve spolupráci i s kantory z dalších ústavů a ateliérů jsme organizovali workshopy právě k diskutovaným tématům. Třeba alternativní projekty na konverzi Nákladového nádraží nebo skvělou akci kolem Winternitzových mlýnů... Střídavě se zapojilo kolem sedmdesáti studentů a pedagogů, nejenom z naší fakulty, ale i z dalších škol. Výsledkem byly výstavy, besedy, například mezinárodní konference Týdne kulturních fabrik v Plzni, ale také publikace, které jsme pak využili jako součást edukativní metodiky pro Ministerstvo kultury, připravované doc. Vorlíkem. Je to jeden z výrazných výstupů našeho čtyřletého grantu. No a mimoto pochopitelně poskytujeme průběžné konzultace studentům, kteří se podobným námětům věnují ve školních projektech... Popravdě řečeno nezkoumám, je-li to na popud ateliérových vedoucích nebo
petr janda
z vlastní iniciativy studentů. Většímu propojení činnosti pracovišť, oddělení a ústavů s ateliéry možná nenahrává systém financování. Závěrem: Dovolte osobnější otázku. Týká se vašeho letního angažmá, když jste v létě denně navštěvoval desítky industriálních památek, co tomu ale říkala rodina? Někdy jsem bral s sebou manželku... (úsměv). Ale nechci vylepšovat náš image. Díky grantu, který jsme dostali, se podařila akce – i v evropském srovnání – skutečně výjimečná.
Děkuji za rozhovor. JHR
Nad ročenkou FA ČVUT 2013–2014 ( I ) Tři otázky tradičního tázání 1/ Co vás na ročence zaujalo především? Mohl byste ji srovnat s ročenkou loňskou? 2/ Jak prezentovaný projekt přitáhl vaši pozornost? Mohl byste názor zdůvodnil? 3/ Zaujal vás přístup či metodika či zadání některého z ateliérů? Proč?
Petr Janda, absolvent FA ČVUT (2001), AVU Praha, Škola monumentální tvorby prof. Aleše Veselého (2003) 1/ Zaujala mě překvapivě svým pasivním a zřejmě interním zaměřením. Ročenka je svou podstatou prezentační nástroj školy, je její (korporátní) vizitkou, a měla by tedy
FA ČVUT sebevědomě představit a zařadit ji do mezinárodního kontextu architektonického školství. Vnímám jako velký luxus to, že v aktuální podobě jde u prezentací ateliérů (tedy obsahové podstaty publikace), spíše o útržkovitou doplňkovou „nástěnku, “ navěšenou na kostru sledující bizarní strukturu ústavů. Ta je podle mého názoru více reliktem let minulých než funkční mapou školy a výuky v ní probíhající. Vzhledem k tomu vnímám letošní změnu v řazení obsahu podle ústavů jako nepodstatnou a podle mě dezorientační. Struktura školy může zůstat skrytá například ve formě závěrečného kontaktního listu, obsahově čtenáři žádné sdělení o kvalitě školy nepřináší. Ve srovnání s loňským vydáním vidím pokrok v částečném přesunu anglické verze textu přímo k publikovanému obsahu (bohužel chybí překlad u ateliérových prezentací). V příštím ročníku bych uvítal posun od interní brožury s obálkou bez názvu školy k důstojné publikaci, prezentující čitelně naši největší architektonickou školu a skrze ni i samotnou architekturu nejen směrem k odborné veřejnosti. 2/ S výše uvedeným souvisí i druhá odpověď. Ročenka neprezentuje projekty (jakkoli to v případě prací diplomantů vnímám spíše jako publikační deficit a nevyužití potenciálu), ale jednotlivé ateliéry, ať už mají charakter příbuzný „mistrovské škole“ nebo jen sledují své zaměření v rámci ústavů. Není možné z jednoho dvou obrázků hodnotit kvalitu jednotlivých projektů a není to ani cílem ročenky. Podstatou by mělo být prezentovat přístup pedagoga, nebo chcete-li, krédo každého z ateliérů, a to nejlépe na základě srozumitelné prezentace aktuálních semestrálních zadání a jejich výsledků. Zárodky čitelné prezentace tohoto typu se již v ročence (i loňské) objevují. Za všechny zejména prezentace ateliéru Kuzemenský – Synek, která nerezignuje na textovou část a skrze popis zadání umožňuje mezi řádky pochopit pedagogický přístup vedoucích ateliéru. O to palčivěji pak působí kontrast většiny prezentací pouze otrocky naplňujících vyčleněný prostor pexesem obrázků se jmény studentů. Liché pak v této mase bohužel zůstávají i prezentace záměrně exploatující svou „jinakost“ (Koucký – Lisecová, FLOW). Jako negativní v tomto ohledu vnímám odtržení základních anotací ateliérů od jejich prezentací (a umístění vždy do šedého bloku stránek pok r ačov ání na s . 8
5
1
2
3
4
5
Zdenka Studená – malý dům, půdorys, boční pohled, K 8
6
7
Karel Schwarz – malý dům, čelní pohled, K 7
8
9
10
11
12
Kompozice, volné téma
Jitka Rumlová – malý dům, půdorys, skica, K 6
ZAN Poláček & Štáfek „Náš každodenní žitý svět se skládá z konkrétních „fenoménů“. Skládá se z lidí, zvířat, květin, stromů a lesů, z kamenů, země, dřeva a vody, z měst, ulic a domů, dveří, oken a nábytku. A také do něj patří slunce, měsíc a hvězdy, větrem hnaná oblaka, noc a den i střídající se roční období. Ale zahrnuje i méně hmatatelné jevy jako jsou naše pocity. Toto vše je nám „dáno“, to tvoří obsah naší existence...“ Christian Norberg Schulz – Genius loci Co je smyslem práce architekta? Neustále se vracíme k základním otázkám a společně na ně hledáme odpověď. ZAN chápeme jako společnou dílnu na škole, základnu, kam vedou nitky od všech předmětů, kde začínáme společně navrhovat – objevovat tajemství architektury. Nechceme se ale uzavřít do slupky „architektura“, raději říkáme dům či návrh nebo řešení... důležitým kritériem je pro nás skutečný život. Ctíme svobodu a rozvíjení osobnosti studenta, podporujeme jeho kreativitu, každé řešení může být dobré i špatné, záleží na úměře. Ve studentovi bychom rádi podnítili touhu po objevování, po hledání kvalitního řešení, po hledání možností, které se odkrývají... Chceme v něm zažehnout lásku k práci architekta. Snažíme se nastartovat komplexní přemýšlení. ZAN je možná poslední prostor, kde můžeme učit ruku skicovat, myšlenku rychle převést do kresby a naopak; učíme zacházet s variantami – ruční práce je povinná. Řešení nemůže zůstat v hranicích pozemku, každá stavba je součástí vyššího řádu, spoluvytváří město, je součástí krajiny ..., to vše nás musí zajímat od prvopočátku studia. Studenta seznamujeme i s prvky ryze praktickými, s pomůckami a nástroji, předkládáme různé metody. Nemyslíme si, že za semestr či dva „vytvoříme“ architekta, ale pomáháme otevřít „dveře“. V zimním semestru 2014/2015 se v našem ateliéru zpracovávala tato zadání: Místo v mé paměti • Dotknout se prostoru • Kompozice • Malý dům v přírodě, na reálném místě. Navazujeme na metodu výuky kolegů Magdaleny Hlaváčkové a Petra Hlaváčka http://zan-polacekstafek.blogspot.cz/ Ateliér k publikování vylosovala doc. Michaela Brožová
Lukáš Rehberger – malý dům, půdorys, pohled z leva, K 2
Alena Radchenko – malý dům, skica, model, kompozice, také K 3
Aleš Rezler – malý dům, interiér, model, K 10
Markéta Slížková – malý dům, pohled, K 4
Tomáš Rudý – malý dům, pohled boční, K 9
Anastazie Příhodová – malý dům, interiér, K 5
Dana Skořepová – malý dům, K 11
Johana Rusková – malý dům, K 1
Štěpán Růžek – malý dům, K12
dokončení ze s . 5
s . 8 a 9. – z exkur ze poř ádané ús tavem památkové péče v českém banátu: pohled na banát, domy v rovensku, ulice ve s vaté heleně, zátiší gerní ku
jednotlivých ústavů). Obecně mě pak mrzí nevyváženost a grafická rozpačitost layoutu jednotlivých částí ročenky bez jakýchkoliv autonomních znaků školy. 3/ Ano, několik ateliérů pracuje se zajímavou metodikou a výběrem zadání a škola v tomto ohledu prošla za posledních 15 let své existence nezanedbatelným vývojem. Vyzdvihl bych hlavně skvělou práci pedagogů (Petr Hájek, Vladimír Sitta) prezentujících výstavami studentskou architekturu vznikající na FA ČVUT mimo akademickou půdu. Bylo by skvělé, kdyby se tento potenciál otiskl taktéž do jejích publikací, ať už jde o ročenku nebo webové stránky školy. Nakročeno již má, a pokud se podíváme na grafickou úroveň posledních ročníků Olověného Dušana, nemusí ani pro inspiraci sahat daleko.
Jaroslav Sládeček, absolvent FA ČVUT (2007)
8
1/ Oproti minulé ročence jsem vděčný za dosažení věci na první pohled samozřejmé, že jsou anglické překlady umístěny hned vedle textů českých, takže zahraniční čtenáři už je nemusí hledat na konci knihy. Druhou velkou změnou je úprava v řazení obsahu. Prezentace ústavů už není oddělena od prezentací ateliérů, ale došlo k jejich prolnutí. V rámci kapitoly daného ústavu se nyní prezentují ty ateliéry, které pod něj spadají. Kdo v minulých vydáních textové informace o ústavech úspěšně přeskakoval, je nyní nucen projít i je, čímž autoři knihy chytře dosáhli žádaného účinku, tedy přimět čtenáře knihu číst, nejen prohlížet. Celkově v tom cítím větší řád, než když byly ateliéry uspořádány jen podle abecedy. Nevýhodou je náročnější vyhledávání podle jména vedoucího, což mohla vyřešit jedna strana s abecedním seznamem. 2/ Nejdéle jsem si prohlížel na dvoustránce ateliéru Sitta projekty Nekropolis (s otázkou: Čím nahradíme postupně mizející tradiční rituály?) a Muzeum H. Ch. Andersena, které má v sobě příběh a kouzlo. Architektura má za úkol rituály a mezilidské vztahy rozvíjet a podporovat. Umožňovat lidem setkávání, a ne je od sebe izolovat. To se
jaroslav sládeček
daří díky domům a prostorům s příběhy a s těžko definovatelným „kouzlem“. Takové prostory jsou právě tím, čím je architektura nadstavbou nad stavitelstvím. 3/ Letos ještě zřetelněji než v ročence loňské pozoruji, jak se z celkového klubka vydělují dvě krajní polohy, které už mě nudí. První jsou volné formy, jež se paradoxně svou snahou o tvarovou zajímavost stávají zastaralými a nudnými (konkrétně mě to trklo u prezentace ateliérů Achten a Soukenka). Zajímavost a efektnost dnes už nestačí. Druhým pólem jsou projekty, které nejsou zajímavé vůbec (prezentace ateliérů Fořtl a Navrátil). Snad jim křivdím a jejich hodnota tkví v bezvadně fungujícím provozu. To však ročenka zprostředkovat nemůže a jediné, oč se mohu při tomto povrchním hodnocení opřít, jsou vizualizace, na kterých vidím, že nic nevidím. Stejně tak se omlouvám urbanistům, jejichž práce také nedokážu bez znalosti jejich principů hodnotit. A tak se pokouším vyzdvihnout jen ty, kteří na své dvojstraně dokázali udělat dojem, nejen prezentovat výsledky. Oceňuji ty, kteří na pracích svých studentů dovedou ukázat, o co jim jde a jaký je jejich názor na to, co znamená tvořit architekturu s kouzlem, ne jen pouhé stavby nebo pouhý design. Takže na závěr už jen telegraficky můj osobní výběr, komu se to letos do ročenky povedlo vtisknout nejlépe: Císlerovy fasády s hloubkou, Kolařík pro odhození pozlátka, Kuzemenský – Synek s prostory prázdnými a přitom plnými, Sitta s příběhy, Hanson pro zájem o obyčejný život lidí, Cikán pro domy s tajemstvím, Hradečný a Hájek pro myšlenky bez hranic, a přitom na zemi, Šrámková pro domy-sochy, které jsou spíš domy než sochy. (Viz též Alfa 02/´14 – pozn. red.)
p r ů z k u m v r o v e n s k u ( 2 ) , v o d e n i c e ( v o d n í m l ý n e k ) v g e r n í k u . s n í m k y n a s . 8 – 9 v. č e r n ý, v. f a n t a , m . p r o f a n t .
LAB: Očima doktorandů 1/ Zaujala vás některá z myšlenek (nikoli fakta) v poslední Alfě? A proč? 2/ Ve které části vaší disertační práce se nacházíte? Překvapila vás Během práce některá skutečnost či idea? 3/ V současnosti se hodně diskutuje o žižkovském Nákladovém nádraží. Málo ovšem o širších souvislostech této nové kulturní památky – tohoto „neuralgického bodu“...
Jan Zikmund 1/ Alfu si ze stojanu v přízemí beru pravidelně, protože si díky ní udržuji přehled, co se na škole děje. Zajímavé jsou vždy rozhovory s pedagogy. V posledním čísle nový vedoucí Ústavu výtvarné tvorby Ivan Vosecký poukazuje na to, že studenti neumějí skicovat, což by rád změnil. Nemyslím si, že je podmínkou dobrého architekta, aby si uměl dobře rukou črtat myšlenky, ale vždycky to pro něj může znamenat výhodu. Během toho procesu totiž většinou vyskakují série možností a vztahů, jež z monitoru vylézají mnohem složitěji i pomaleji. Samozřejmě také záleží na charakteru člověka. 2/ Zabývám se architekturou průmyslových staveb, které na území dnešní České republiky vznikaly v letech 1945–1960. Toto téma nebylo dosud komplexně zpracováno. Jádrem práce je výběr 100 staveb a areálů, hodnotných architektonicky, urbanisticky, historicky, regionálně či technologicky, jemuž předchází zasazení této architektury do dobového kontextu. Překvapivé tedy není jenom množství pozoruhodných továren, které stále tak trochu přehlížíme i v rámci průmyslového dědictví, ale rovněž struktury, v jakých vznikaly. Ačkoliv byla výstavba průmyslu prezentována jako priorita nového režimu, do samotné architektury, ale i vnitřního fungování specializovaných projektových ústavů se v těchto komplikovaných letech dobová ideologie dostávala jen s velkými obtížemi, a právě při rozkrývání tohoto systému člověk zažívá velké dob-
jan zikmund
rodružství. Architekti měli v této sféře více tvůrčí svobody, než bylo obvyklé, což se dá mezi řádky vyčíst nejen z dobových periodik, ale především z cenných rozhovorů s pamětníky – architekty, jež se mi podařilo nalézt. 3/ Nádraží se už dostalo do všeobecného povědomí veřejnosti, a je také památkou, čímž se zmenšil manévrovací prostor pro majitele, Žižkov Station Development (konsorcium Českých drah a Sekyra Group), který ve svém stavebním záměru s touto unikátní stavbou nepočítal. Ta je v tuto chvíli zachráněna, ale co dál? Z části budovy, pronajaté Praze 3, se po většinu loňského roku bez problému stalo vyhledávané dějiště nejrůznějších kulturních akcí a s touto ideou by místní radnice chtěla pokračovat i nadále. Nástrojem k získání nádraží ale i okolních pozemků do vlastnictví města by měla být plánovaná nová podoba územního plánu a vypracování management plánu na využití tohoto prostoru pro kulturní a vzdělávací účely. Nutno dodat, že dispozice Nákladového nádraží umožňuje vložení v zásadě jakéhokoliv nového programu. Tato vize zní nejen sympaticky, ale obávám se, že je za současné situace jedinou možností, jak zde uchovat jedinečnou atmosféru místa. Nedovedu si představit, jak by takto nastavené centrum fungovalo (a vypadalo) v těsném obklíčení klasickou banální developerskou multifunkční produkcí, dimenzovanou až pro 15 000 lidí, kterou Sekyra prezentuje na svých vizualizacích. Mne by tam tedy chodit nelákalo. Pokud se podaří cenné území kolem Nákladového nádraží od plánovaného záměru uchránit a v klidu si pořádně rozmyslet, jak s ním naložit s dlouhodobějším výhledem, bude to velká výhra. Nesmíme ovšem také zapomínat, že si developeři takto brousí zuby i na obdobné parcely na Smíchově, v Bubnech nebo u Masarykova nádraží. Dokud však město nebude mít jasnou vizi, jak je smysluplně využít, a nenastaví jasná pravidla, bude handlování s posledními rozsáhlými volnými plochami v Praze na úkor veřejného zájmu pokračovat. Doktorand je absolventem Univerzity Palackého v Olomouci, obor Teorie a dějiny umění (2007). Doktorandská práce Architektura průmyslových staveb v České republice, 1945–1960. Školitel doc. Ing. arch. Petr Vorlík, Ph.D.; školitel specialista PhDr. Benjamin Fragner.
9
petra vlachynská
ADAPT-r, čili Výzkum kreativní praxe Zpráva o jednom průkopnickém modelu
10
S kolegyní Veronikou Kastlovou jsme se v létě minulého roku účastnili konference praktického výzkumu ADAPT-r (Architecture, Design and Art Practice Training – research), která se konala v Bruselu na půdě Fakulty architektury Katolické univerzity v Leuvenu. Jako začínající doktorandky jsme společně sepsaly návrh projektu, jehož tématem byly sochy ve veřejném prostoru v Praze (Sculpture as Mediator). S patnáctiminutovým filmem a třicetikilovou instalací jsme koncem srpna odletěly do Belgie. V listopadu jsem měla možnost účastnit se sympozia v Barceloně, které ADAPT-r pořádá pravidelně dvakrát do roka. Tato zkušenost zpřesnila mé představy o průběhu výzkumu kreativní praxí. Model rozvíjený ADAPT-r nemá díky svým ambicím a komplexnosti v českém prostředí ekvivalent. ADAPT-r rozvíjí a podporuje v evropském prostředí jedinečný a průkopnický model výzkumu kreativní praxe. Na úvod je třeba si uvědomit rozdíl mezi výzkumem kreativní praxe (Creative Practice Research) a výzkumem navrhováním (Research by Design), což je známější model výzkumu – i když v českých školách architektury se stále vyskytuje zřídka... Pro výzkum kreativní praxe je východiskem dosavadní tvůrčí práce, její podrobná analýza, destilace poznatků, jež stojí nad projekty a propojují je, a tvůrčí práce s nimi. Výzkum navrhováním je soustředěný pouze na výzkumný problém, který ukotvuje v teorii a zkoumá v návrhu nebo prostřednictvím reálného řešení. Výzkum kreativní praxe je z podstaty holistický. Výchozím materiálem je zde kromě praxe samotné i její historie, zázemí, osobnost tvůrce, vize, druh talentu. Z tohoto „materiálu“ se destiluje téma výzkumu, které je zkoumáno v organickém vztahu k výše zmíněným aspektům. Jak teoretický výzkum, tak výzkum navrhováním jsou součástí procesu.
Historie
Prvotní představa o modelu výzkumu se zrodila přibližně před pětadvaceti lety v Austrálii na půdě univerzity RMIT (Royal Melbourne Institute of Technology) v Melbourne, kde bylo založeno Centrum výzkumu navrhovací praxe (Centre for Design Practice Research). Hlavní motivací bylo vědomí faktu, že v procesu tvorby jsou latentně a tiše přítomné znalosti, jež se tříbí a rozvíjejí díky novým zkušenostem z praxe. Tyto znalosti je možné prozkoumat, precizně formulovat a abstrahovat.
ADAPT-r1 a Sympozium V Barceloně sídlí Evropská odnož RMIT a právě s ní se spojilo několik univerzit 2, které převzaly a transformovaly program pro evropské prostředí. Tyto školy jsou zaštítěny programem ADAPT-r, podporovaným Evropskou Unií3 . Výzkum je určen pro architekty, designéry a umělce, kteří již nějakou dobu působí jako samostatní tvůrci. Popřípadě mohou být aktivní i v akademickém prostředí. Studium probíhá dálkově po dobu čtyř let. První tři roky se student-výzkumník účastní šesti sympozií, vždy jednou za půl roku. Poslední rok je věnován práci na výsledcích výzkumu, přípravě výstavy a závěrečné prezentaci a publikaci. Pravidelné podzimní Sympozium se naposledy konalo v Barceloně na půdě evropské MRIT. Celá akce trvala přibližně týden. V programu byly vedle Sympozia i závěrečné prezentace, kurzy pro začínající účastníky programu a přednášky. Samotné Sympozium, jež tvoří hlavní část programu, probíhalo tři dny. Čtyři desítky převážně architektů a umělců prezentovalo své výsledky za účasti přísedících a početného publika. Začínající výzkumníci představovali schémata či mapy dosavadní praxe se všemi předpoklady a vlivy. V případě pokročilejších prací z této prvotní analýzy a její interpretace krystalizovalo téma disertace. Někdy se proces podobal dialogu, kdy výsledky analýzy slouží jako nová perspektiva pro průzkum praxe i architektury obecně. Tím se prohlubuje poznání a komplexnost práce. U některých prezentací bylo patrné, že zkoumání vlastní práce je velmi osobní proces, kdy se odhalují hlubší motivace tvorby, osobní
n a h o ř e : z p r ů b ě h u s y m p o z i a ( 3 ) a r o z p r a c o v a n ý v ý z k u m d i m i t r i e v a n g r u n d e r b e e k a ( 2 ) ; v p r a v o z p r ů b ě h u s e m i n á ř e n a t é m a „ h o d n o c e n í v j e d n o t l i v ý c h f á z í c h v ý z k u m u “ (4 ) .
předpoklady a druh talentu. S trochou nadsázky lze proces popsat jako „psychoanalýzu vlastní tvořivé činnosti“. Jedním z mála prezentujících umělců byl belgický sochař Dimitri Vargrunderbeek4, jenž v instalacích zpracovává vztah formy a prostoru (Connecting Form and Space). Podtitulem jeho práce je přerod každodenního předmětu v sochu. Na dotaz, proč se rozhodl pro tento model výzkumu, odpověděl, že jeho hlavní motivací byl zájem o osobní uměleckou zkušenost, kterou lze vyjádřit výtvarnými prostředky otevřeně, explicitně. Dimitri též více než deset let vede ateliér Intermédií na leuvenské Fakultě architektury. Jeho dlouholetá zkušenost s tvorbou objektů a soch je základem výuky. Výzkum v rámci akademického prostředí vidí jako možnost přesněji formulovat edukativní východiska. Celková atmosféra Sympozia je inspirativní, prezentované projekty a realizace často vynikající. Připomínky a diskuse probíhaly citlivě a věcně. Na semináři o hodnocení v jednotlivých fázích výzkumu mne zaujal dotaz směřovaný na účastníky výzkumu, jak si sami hodnocení představují. I když jsou formulovány metody hodnocení nebo koncepty postupu, očekává se zpětná vazba, sdělení vlastních očekávání a zkušenosti. Model výzkumu kreativní praxí je otevřený a stále se vyvíjí. V současnosti ADAPT-r na svých internetových stránkách zveřejnil dvě výzvy. První nabízí roční stáž na jedné ze tří evropských univerzit zapojených do programu. A je určena pro zkušené architekty, umělce a designéry, kteří mají dokončené či uzavírají praktické doktorské studium. Druhá výzva se týká konference zaměřené právě na otázku, co znamená realizovat výzkum kreativní praxí („Making Research / Researching Making“) a je otevře-
ná širokému spektru akademiků i v praxi ukotvených architektů, umělců a designérů, kteří mají zájem nejen o výsledky tvůrčí činnosti, ale o fenomén tvorby samotné. 1 / h t t p : //a d a p t- r. e u / 2 / K U L e u v e n , F a c u l t y o f A r c h i t e c t u r e , C a m p u s S i n t- L u c a s ( L U C A ) ; U n i v e r s i t y o f We s t m i n s t e r, T h e S c h o o l o f A r c h i t e c t u r e and the Built Env ir onment E s tonian Ac ademy of A r t s, Facult y o f A r c h i t e c t u r e ; R MIT E u r o p e , R o y a l M e l b o u r n e I n s t i t u t e o f Te c h n o l o g y S p a i n SL ; U n i v e r s i t y o f L j u b l j a n a , F a c u l t y o f a r c h i tecture; Aarhus School of Architecture; Glasgow School of Ar t. 3 / S e v e n t h F r a m e w o r k P r o g r a m m e F P 7/ 2 0 07-2 01 3 , M a r i e C u r i e I n i t i a l Tr a i n i n g N e t w o r k . 4/ Infor mace pochází z emailové kor espondence s Dimitr iem Vangr under beek , fotogr af ie z archi v u sochaře.
Petra Vlachynská Doktorandka, její disertační práce je zaměřena na vztah umění a veřejného prostoru.
11
záběr y z meziobor ové akce co se děje za r ohem (fa č v ut)
pokračování ze s. 2
12
z Ústavu dějin umění AV České republiky, a to pro dějiny architektury a ochranu památek. Oba aktéři se nezúčastnili slavnostního obřadu v Karolinu. X Podzimního terénního výzkumu lidové architektury v českých vesnicích v rumunském Banátu se zúčastnilo jedenáct studentů či absolventů Fakulty architektury ČVUT pod odborným dohledem doc. Michaela Rykla z Ústavu památkové péče. Cílem bylo šest vesnic v jihozápadním Rumunsku, které byly založeny ve dvacátých letech 19. století kolonisty z Čech, a kde se dodnes dochovala česká kultura. Jak již zjistily výpravy v minulých letech, v těchto vesnicích se nachází velice dobře zachovaná tradiční lidová architektura, která ale bohužel není zdokumentovaná a v důsledku nepříznivých sociálně-ekonomických procesů nelze v nepříliš vzdálené budoucnosti vyloučit její zánik. Expedici se podařilo zdokumentovat tři vesnice a podrobně zaměřit necelou desítku staveb. Jedním z témat se stala otázka původu konceptu zdejších obytných stavení i hospodářských budov. Výpravy se zúčastnili i zástupci Národního památkového ústavu a Fakulty životního prostředí ČZU. Projekt byl podpořen grantem SGS ČVUT a v příštích letech se plánuje jeho pokračování. X Loňské, podzimní mezioborové konference Architektura mezi uživatelem a tvůrcem, pořádané Ústavem dějin a teorie architektury, se kromě jeho členů, kteří představili výsledky svých výzkumů, zúčastnili i zástupci jiných ústavů a vědeckých institucí. Tématem bylo srovnání rozdílných přístupů uživatele a tvůrce, analýza podílu jejich vlivu na konečnou podobu architektonického nebo urbanistického díla a zachycení dynamiky vývoje spolupráce těchto dvou subjektů v různých historických obdobích a v současnosti. Na závěr konference doc. Petr Vorlík představil málo známou a asi i opomíjenou historii českých mrakodrapů. Příspěvky budou publikovány na fakultním portálu. X Co se děje za rohem (Fakulty architektury)? Odpověď se hledala během dvou listopadových večerů. Na půdě Fakulty architektury se představily projekty a výzkumy probíhající na ČVUT, které řeší problematiku. Například Experimentální centrum ČVUT (FSv) představilo laboratoře a metody zkoušek stavebních materiálů
a prvků. Centrum asistivních technologií (FEL) otevřelo dveře do svého unikátního pracoviště, simulujícího obytné a veřejné prostory. Laboratoř kvantitativních metod ve výzkumu památek (FJFI) ukázala pro mnohé utajené možnosti dozimetrie. Nebo Ústav dopravních prostředků (FD) pobídl studenty ke spolupráci při přestavbě autobusu na kavárnu. A toto je jen skromný výčet představených v rámci projektu Platformy pro mezioborovou spolupráci řešeného doktorandy Ústavu teorie a dějin architektury. http://www.fa.cvut.cz/Cz/Ustavy/15113/Blog/Platforma. Přednášky, konference, workshopy X PAMÁTKY 2015. Volný přednáškový cyklus, pořádá Ústavu památkové péče FA ČVUT. Matúš Dulla: Lázeňská architektura dnes – Pyrrhovo vítězství funkcionalismu – 10. března; Kateřina Bečková: O historii, digitalizaci a odhalených tajemstvích Langweilova modelu Prahy – 17. března; Pavel Jerie: Kámen přírodní a imitovaný aneb obnova pláště Národního divadla – 24. března; Radim Urbánek: Od kováren po sušárny aneb technické zázemí české vesnice – 31. března. Vždy v posluchárně Janák, FA ČVUT, Thákurova 9, Praha 6. V úterý od 18.00.
generální partner
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 9 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; s. 6–7: Jiří Poláček / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 /
[email protected].
