06/’13
bulletin fakulty architektur y čvut
i nterview s martinem pospíšilem a teliér jana aulíka o čima doktorandky kudláčkové j ak se studuje ve francii?
z festivalu hliněného stavitelství „grains d´isere“ , les grands ateliers, isle d´abeau, francie, 2007. snímek solene le guen. k článku vojtěcha sigmunda na s. 10–11.
oldřich ševčí k
Soutěže
bez cesty, která k němu vede? Přeji studentům architektury a designu šťastnou Doc. PhDr. Oldřich Ševčík, CSc. cestu.
X 8th Gandiablasco International Outdoor Furniture Design Contest. Lhůta pro odevzdání návrhů do 28. 6. 2013. http://www.gandiablasco.com/concurso/contest_2013_gandia_blasco.pdf
Michl, Jan: Funkcionalismus, design, škola, trh. Čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního designu. Praha, Barrister & Principal, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze 2012, ISBN 978-8087474-48-8, ISBN 978-80-86863-42-9 (VŠUP)
Knihomol
2
X Podstatná, nikoli pouze nahodilá sounáležitost architektury a designu je právem brána jako fakt; je obsažena v programech výuky na fakultách architektury. Přesto v této relaci, podobně jako ve vztahu „architektura a urbanismus“ , tiká „nesamozřejmá samozřejmost“ – tj. vzájemný vztah existuje a řeší se s větším či menším úspěchem vždy znovu v každé realizaci. Používám odlehčující metaforu „tiká jako mina nášlapná“ z toho důvodu, že architekt může být obviňován, že architektura se stává v jeho projektech a realizacích designem (viz díla evropského postmodernisty H. Holleina ad.), že architektoničnost tzv. podlehla designu a naopak designér z toho, že se design „nedostal ke slovu“. Na významném mezinárodním „Bienále experimentální architektury“ v Praze 22. května byl na fascinujících modelech přenesen design do urbánního rozměru. Knih o architektuře nebo o designu všeho druhu je bezpočet. O to více je třeba vítat publikace, v nichž jdou architektura a design ruku v ruce – takovou ojedinělou knihou je „Funkcionalismus, design, škola, trh“ Jana Michla. Profesor na Vysoké škole architektury a designu v norském Oslu se již v předchozí publikaci „Tak nám prý forma sleduje funkci“ (Praha 2003) velmi neučebnicově, neortodoxně vyrovnává s funkcionalismem a jeho vlivem na design. A studenti architektury a designu naší fakulty si nyní mohou vybrat ze 14 vydaných přednášek. Jan Michl provokativně sděluje výsledek – základní ideu každé z nich v Úvodu – texty pak přinášejí argumentaci, která ho dovedla k nové myšlence. Ve věku wikipedie a horečnatého stahování dat se čtenář může vydat na nelehkou cestu přemýšlení – ale jakou cenu má fakt
X Kniha „Jak se dělá město“ , kterou píší Jan Šépka a Miroslava Tůmová, bude prezentovat osm měst a jejich problematická místa, která řeší studenti ateliéru Šepka–Tůmová vždy v několika koncepčních variantách. Jde například o nové město na zelené louce u nově vzniklého jezera (Most), město ve městě (Vítkovice), město nad železnicí (Praha), město na ostrově (Císařský ostrov v Praze), hledání návaznosti na historické jádro (Kadaň), nebo hledání města (Milovice). Autoři si kladou otázky urbanistické, estetické, programové, ekologické, dopravní… Je dobré nebo možné stále opakovat ověřená schémata? Jak řešit problémová místa, která se zdají být v ideální poloze ve vztahu ke stávající struktuře města, ale mají řadu omezení? Celkově lze označit práce za hledání největšího potencionálu ve městě, na kterém lze postavit optimální urbanistickou studii nebo koncepci. Jednotlivé studentské týmy se s řešením konkrétních zadání vyrovnávají po svém. Každá vize formuluje trochu jiné otázky a nastiňuje jiné odpovědi. Souhrnně projekty předkládají paletu možností, která osobitě reaguje na reálnou situaci v daném městě. Důležitým faktorem je konfrontace návrhů přímo v řešené lokalitě s lidmi, kteří chtějí diskutovat, i s politiky. Na základě takové konfrontace se studenti připravují na reálnou situaci, kterou jim škola nemůže běžně poskytnout. Ve většině případů tuto aktivitu velmi kvitují i samotná města, která se zatím urbanistickým studiím příliš nevěnují. Obvykle řeší svoje územní a regulační plány bez nějaké konkrétní vize, kam by mělo město směřovat. Stanovení funkčních ploch bez konkrétní vize ale nic podstatného nesděluje, a i proto se tyto plány poměrně rychle mění. Kniha by měla nastínit jiné možnosti v plánování strategie koncepce měst. V ideálním případě by mohla přesvědčit politiky, že vypsání architektonickourbanistické soutěže má smysl. Předpokládaný počet stran 300, cca 650 ilustrací, formát 297 × 297 cm. pokračování na s. 12
k ř e s t s b o r n í k u d e s i g n v e r s u s a r c h i t e k t u r a 2 01 2
Hovoříme s Ing. Martinem Pospíšilem, Ph.D. novým vedoucím Ústavu nosných konstrukcí
Ústav už vedete od února. Nicméně s jakým konceptem rozvoje ústavu jste uspěl v konkurzu? Můj návrh vychází z premisy, že architektura na Fakultě architektury ČVUT není svým charakterem architekturou technickou, pro kterou se v Evropě a USA povětšině vžil termín architectural engineering, ale že odpovídá spíše zaměření architectural design, tedy architektuře návrhové, tvůrčí. Přitom však jde stále o obor, který je vyučován na vysoké škole technické, nikoliv umělecké, a při jeho studiu se proto kladou nároky mimo jiné i na zvládnutí základů exaktních a technických disciplín. Studium architektury na naší fakultě je vzhledem k jeho principiálně mnohooborovému zaměření jedním z nejnáročnějších vysokoškolských studií vůbec. Jádrem výuky v Ústavu nosných konstrukcí je statika a nosné konstrukce. Přicházíte do jeho vedení s nějakou změnou přístupu k těmto předmětům? Musím předeslat, že díky panu doc. Lorenzovi, který ústav nosných konstrukcí na naší fakultě založil a dlouhá léta vedl, panu prof. Holickému z Kloknerova ústavu a dalším interním i externím kolegům, je ústav na skutečně výtečné odborné úrovni. Přijít s něčím novým a potřebným tak rozhodně nebylo snadné… Nicméně vloni se mi poštěstilo navštívit dvě vynikající americké univerzity – v lednu a únoru Stanford v Kalifornii a na konci roku pak ještě MIT v Bostonu, kam mě na základě mé dizertace pozval prof. John Ochsendorf, což je světově uznávaný odborník na statiku kleneb. Na MIT jsem se pak seznámil i s prof. Edwardem Allenem a jeho koncepcí výuky statiky nosných konstrukcí pro architekty, kterou zde před časem zavedl. Tato metoda se v současnosti začala vyučovat jako doplněk klasické statiky například na škole architektury ETH v Curychu.
mar tin pospíšil
Jestli tomu dobře rozumím, vaší inspirací je tedy koncepce MIT. Mohl byste její principy představit? Podstatou je snaha přizpůsobit výklad základní i aplikované stavební mechaniky specifickému způsobu myšlení architekta – prezentovat jej tedy méně technicky, o to však názorněji. Na MIT se proto zjednodušeně řečeno vrátili do 18. a 19. století, kdy se statické výpočty opíraly o grafické rovnoběžníky sil, a tuto metodu ještě doplnili aktivní tvorbou statických modelů. Když jsem na MIT s prof. Ochsendorfem konzultoval a poté i hodnotil závěrečné práce v předmětu structural design, byl jsem skutečně příjemně překvapen nejen solidními základními znalostmi studentů, ale hlavně jejich tvůrčím přístupem k nosné konstrukci. Zacházeli s ní s erudicí a přitom s respektem – jejich návrhy byly z hlediska stavební mechaniky fundované, byly finančně efektivní a přitom krásné. Jakým způsobem byste tedy chtěl aplikovat tuto formu výuky na naší fakultě? Při konzultacích bakalářských, ateliérových ale i diplomních prací se u našich posluchačů často setkávám s jakousi absencí vnímání fyzikálních souvislostí. S tím studenti na MIT problém neměli. Mým cílem je proto poskytnout studentům možnost osvojit si principy stavební mechaniky coby základního nástroje konstrukční a architektonické tvorby – žijeme přece v prostředí přírodních zákonů, ze kterých není úniku. Jestliže tedy chceme v tomto prostředí efektivně tvořit, je bezpodmínečně nutné tyto zákony alespoň v principu poznat a ve své tvorbě je pak nanejvýš užitečné jejich znalostí využít. Jako nejvhodnější cestu proto vidím doplnění naší stávající velmi precizní klasické výuky určitým scelujícím prvkem, který by dovedl studenty k celostnímu pohledu na statiku stavby a zároveň uvolnil jejich fantazii. Co by bylo jeho náplní? Minimální teoretický úvod do grafické statiky, který by byl doplněn řadou zjednodušených výpočtů praktických konstrukčních příkladů. Od lávek a mostů, přes věže až po
3
k l a u z u r y ú s t a v u p r ů m y s l o v é h o d e s i g n u : p ř e h l í d k a š p e r k ů / v á z y – p r o h l í d k a , a t e l i é r m a r i a n a k a r l a ; s v í t i d l a – a t e l i é r a l e x i u s e a p p l a ; vodní dýmka – zadání snídaně v trávě –ateliér jana f išera
stadiony a velkorozponové haly. Půjde o zkoumání mezní geometrie konstrukcí při použití materiálů různých vlastností, o hledání estetického a přitom efektivního návrhu pro zvolený účel a materiál a o schopnosti tento návrh velmi rychle a jednoduše staticky ověřit. Semináře by byly zavedeny nejprve experimentálně pro cca 20 studentů a pokud by se experiment osvědčil, následovala by modifikace výuky pro všech 250 studentů formou přednášek a cvičení. Jak berete ohled na skutečnost rozdělení studia na bakalářské a magisterské? Bakalářské studium je jakési trivium, posluchač by si v něm měl osvojit stavební řemeslo a konstrukční principy. Měl by být schopen navrhnout efektivní nosnou konstrukci a tento návrh ověřit zpětnou vazbou, kterou je korektní, i když zjednodušené statické posouzení. A magisterský stupeň? To už je mistrovská škola. Tady je prostor jak pro konstrukční experiment, tak pro výraznější specializaci. Ohromnou příležitost vedle zaměření na nové materiály a technologie vidím i v oblasti konstrukcí historických staveb: pro ty má naše fakulta díky vynikající práci a zahraničnímu renomé řady svých pedagogů nadstandardní synergické možnosti. Tyto oblasti skýtají i velice zajímavý rozvojový potenciál pro budoucí uplatnění absolventů.
4
A doktorské studium? Kterým směrem hodláte napřít svou energii? Doktorské studium je špičkou studia. V Ústavu nosných konstrukcí bych je chtěl alespoň v nejbližším období směřovat do dvou hlavních oblastí: do architektonické tvorby strukturálně optimalizovaných konstrukcí čili konstrukcí, jejichž tvar a estetika vycházejí z přirozených stavebně mechanických vlastností použitého konstrukčního materiálu – ať již jde o hlínu, dřevo, ocel, beton nebo třeba konopná lana… A potom studium revitalizace a rekonstrukce historických nosných konstrukcí.
Dá se předpokládát, že při vedení ústavu využijete i svých kontaktů na MIT… Pro doktorské studium se možnost spolupráce s MIT již velmi zřetelně rýsuje, s prof. Ochsendorfem jsem se dohodl na přímé spolupráci mezi našimi pracovišti a na výměně doktorandů, což by mohlo být pro naše studenty velmi přínosné. Dovolte se zastavit ještě u jednoho tématu. A tím je matematika. Jedno z frekventovaných diskusních témat na fakultě. Máte představu, jak přistoupíte k řešení problému neúspěšných studentů v tomto předmětu? A mimochodem jak se díváte na návrhy matematiku na fakultě úplně zrušit? Tímto tématem jsme se intenzivně zabývali jak na půdě našeho ústavu, tak na několika jednáních s paní proděkankou Šestákovou a s panem děkanem Zavřelem. A díky skutečně energickému přístupu pana děkana proběhla závěrečná schůzka na toto téma i za účasti docentů matematiky z jiných fakult ČVUT. Na schůzce byla situace ve výuce matematiky detailně analyzována a jako závěr vznikla doporučení, která nyní do výuky matematiky zapracováváme. Mohl byste předestřít alespoň základní prvky řešení? Na prvním místě to je zařazení vyrovnávacího kurzu středoškolské matematiky. Jedním z jednoznačných závěrů analýzy totiž bylo zjištění nedostatečnosti středoškolské přípravy řady studentů. (Viz též Pražská technika č. 3/13 – pozn. red.) Na druhém místě to je zařazení volitelného semináře vyšší matematiky pro zájemce o prohloubení studia v návaznosti na CAD, stavební fyziku a na další obory, které jsou založené na exaktních vědách. Druhým závěrem analýzy totiž bylo konstatování, že stávající výuka matematiky představuje elementární základ vysokoškolské matematiky, tedy základ dále již neredukovatelný. Přičemž pro studenty, kteří se zabývají CAD a stavební fyzikou vážněji, je potřebná rozsáhlejší matematická průprava. A za třetí to je změna formy zakončení předmětu z klasifikovaného zápočtu na řádnou zkoušku, takže student má šanci oficiálních oprav i možnost posunout zkoušku
v ý t v a r n á p ř í p r a v a d e s i g n é r ů s j o s e f e m š a f a ř í k e m : o b r. 1 k o m p o z i c e n a t é m a b u d o v y f a , o b r. 2 a 3 t r a n s f o r m o v a t e l n é v a r i a b i l y – t é m a h r a ; o b r. 4 f o t o a p a r á t – z a d á n í d e s i g n p r o s e n i o r y, a t e l i é r r e n é š u l c e ; o b r. 5 d e s i g n p r o f o r m u l a s t u d e n t č v u t – a t e l i é r j a n a f i š e r a
do dalšího semestru. Rád odtud děkuji panu profesoru Lábusovi za účinnou pomoc v hledání optimálního řešení problému. Je velmi dobře, že se k takto rozumným závěrům nakonec dospělo. Já osobně považuji matematiku za největší dílo – nebo objev…? – lidského génia: vždyť je to takřka dokonalá intelektuální struktura, která je vybudována jen na základě několika málo axiomů, s dokonalou sebereflexí... Díky ní jsme schopni popsat, řešit a v mnoha případech dokonce i předvídat jak nejběžnější jevy našeho lidského světa, tak i světa subatomárního či naopak extraterestrického. A určitě by byla velká škoda alespoň trochu nepootevřít budoucím architektům dveře do tak fascinujícího světa… Dovolte, abych byl trochu osobní: Jak patrno, matematiku máte asi rád; ale přitom je pro mnoho lidí doslova strašákem… Jak si vás získala? To bylo trochu nedobrovolné. Můj tatínek matematiku původně učil. V roce 1968 ale veřejně vystoupil proti okupaci Československa, takže přišel o práci a až do důchodu pracoval jako dělník. Já jsem se tím pádem nedostal ani na gymnázium, ani na průmyslovku a šel jsem se učit kameníkem. Když táta zjistil, že se tam neprobírají ani kupecké počty, upřímně se zděsil a začal mne doučovat kombinatoriku, analytickou geometrii a základy diferenciálního počtu. Takže jsem jako patnáctiletý kluk dojížděl denně padesát kilometrů do lomu otloukat kámen, poté jsem běžel do večerní školy a po návratu v devět večer ještě z úcty k tátovi řešil rovnice průniků ploch… Jak dlouho jste to vydržel…? Měl jsem štěstí, v lednu 1977 vyšla Charta 77 a komunisté alibisticky na pár měsíců trochu polevili v postihu dětí osmašedesátníků. Díky tomu jsem se dostal na hořickou šutrárnu, kde jsem nakonec odmaturoval v oboru uměleckých řemesel. Po maturitě se ale situace opakovala: na vysokou se ne a ne dostat. Takže jsem nastoupil jako kameník u národního podniku Obnova památek Praha. Z pohledu komunistů to měl být trest, pro mě to ale byla nádherná a ohromně osvobozující práce: od podzimu do jara
jsme v lomu a v dílně sekali z různých druhů kamene repliky slohových prvků, které jsme pak v létě osazovali na hradech a zámcích… Mezitím jsem to na vysokou zkoušel dál a nakonec – tuším napošesté – jsem se na ni konečně dostal. Volné tenkrát byly ale jen ty nejpracnější technické obory. To, že jsem promoval na katedře ocelových konstrukcí a mostů, to se mi podařilo jen díky tátově předchozí důkladné matematické přípravě… Takže se matematika stala vaším koníčkem? Bohužel nestala. Dokonce se obávám, že bych toho krom statických výpočtů z čisté matematiky už ani moc dohromady nedal. To ale nepovažuji za až tak důležité. Mnoho lidí tvrdí, že se matematiku učili zbytečně, protože ji nikdy v životě k ničemu nepotřebovali. Zapomínají ale na to, že se s matematikou učili i logice a samostatnému kritickému myšlení, čili schopnosti strukturovat a věcně řešit i velmi komplikované problémy… Závěrem: začínal jste jako kameník, dnes jste učitelem. Vzpomněl byste si krom otce na kantora, jehož učitelské krédo se stalo i vaším krédem? Asi bych uvedl pana profesora Drahoňovského, mého váženého a oblíbeného kantora ještě prvorepublikového střihu. Měli jsme ho na stavební fakultě na teorii pružnosti a plasticity. Vzpomínám si na jeho slova, že neví, jaké vědomosti budeme potřebovat za třicet let a dokonce že je možné, že devadesát devět procent toho, co nás učí, zapomeneme. Ale jemu jde o to, aby to jediné procento, které v nás zůstane, obsahovalo principy, které nám pomohou řešit problémy, které v budoucnu teprve přijdou. A to jedno procento se žákovi dostane do krve právě díky oněm zapomenutým devadesáti devíti... Připravil JHR
5
Klára Pohlová, Uliční fronta a úpatí přírodního prostředí
ATELIÉR JANA AULÍKA
asistent Roman Chvilíček Ústav navrhování I Náš ateliér byl vylosován pro dvoustránkovou prezentaci ve fakultní publikaci Alfa, a je tedy na mně nás stručně představit. Nebudu psát o metodě práce v ateliéru, protože je do značné míry proměnná podle různých zadání a konkrétních studentů, kteří se v semestru sejdou. Ale hlavně metoda není to, co je na úplném počátku, metoda je pro mě až tou druhou věcí. První věcí jsou důvody, proč se vůbec v ateliéru se studenty scházíme. Důvody studentů a důvody moje. Důvody studentů mě zajímají a ptám se na ně při
Lukáš Hes, Nový kontext kostela sv. Michala
Ateliér k publikování vylosoval Radek Kolařík
přijímání do ateliéru. Důvody moje jsou pravděpodobně tím, co ateliér charakterizuje. Musím si je pro sebe znovu opakovat, když zapochybuji o smyslu často vyčerpávajícího procesu vedení dvaceti pěti studií v čtyřměsíčním termínu. Možnost nezávislé akademické diskuse, předávání osobních poznatků další generaci, to jsou určitě důvody, ale zřejmě důvody všeobecné povahy, stejné na každé univerzitě. Mým hlavním osobním důvodem je spíše možnost něco se studenty společně vyvíjet, než je přímo učit v nějakých předem uzavřených modulech. Podmínkou toho je oboustranná svobodná volba. Nejprve projeví někteří studenti zájem o náš ateliér, potom si z nich my vybíráme. Pokud chce někdo hlavně učit, může si studenty vybírat losem, pokud chce něco společně vyvíjet, musí si vytvořit tým. Jan Aulík
kateřina valentová
Asap pls! Rozhovor s proděkanem pro zahraničí prof. Karlem Mairem v Alfě č. 4/13 vyvolal značný ohlas mezi jazykovými pedagogy. Přinášíme zamyšlení Kateřiny Valentové a Veroniky Strnadové z kabinetu jazyků FA ČVUT.
8
Angličtina přestala být cizím jazykem, angličtina se stala samozřejmým komunikačním prostředkem. V době, kdy prodavačka není prodavačka, ale sales manager assistant a adeptky na pozici uklízečky musí svá síví posílat výhradně mejlem, se už nikdo neptá, zda jazyk, kdysi Shakespearův, ovládáte. I když mnohdy se za znalost jazyka považuje to, co je jen jakési mlhavé a povrchní uplatnění frází nabytých při bezduchém biflování obratů a slovíček na druhém stupni základní školy. Zprofanované „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“ platí pořád. Ale paskvil Juliiny a Romeovy mateřštiny sem už jaksi nepatří. Všichni všechno chceme asap: „přivezte mi ty rohlíky, ale asap…“ , „pusť mě na to dabljů sí, ale fakt asap“. Jazykové školy nabízejí nepřeberné množství výukových programů asap, student friendly a všeho full a všeho less. Ale asap se ani váš pes… Umět anglicky alespoň na slušné komunikativní úrovni (i tato definice je velmi ošidná – pro někoho je to porozumění meníčkům ve fástfůdech, pro někoho možnost slušně mluvit i psát) prostě musíte. Naučit se jazyk tak, abyste mohli porozumět nejen slovíčkům, ale i duchu a mentalitě jeho národa, nuancím, které si ani nevygůglujete, ani nenajdete v žádné učebnici typu „Snadno, rychle, bez učení a hned“ , to už musíte chtít. A nejen to. Chtít nestačí. Je zapotřebí vůle, píle, času, peněz, kvalitního lektora, neučit se do šuplíku, ale najít si příležitost jazyk aktivně používat. Dnešní doba jaksi neuznává klasické vzdělání. Latina, natožpak řečtina téměř zmizely z povrchu gymnaziálního. Střední školy sice skýtají povinnou jazykovou výuku, ale určitě si nelze dělat iluze o její úrovni. Existují špičkoví pedagogové, ale pokud někdo skutečně vládne některým z živých jazyků na úrovni blížící se rodilému mluvčímu, pak
veronika strnadová
se většinou snaží uplatnit tuto svou přednost v jiném oboru lidského konání a obživy, než je právě školství. Pokud už má někdo ten talent, to štěstí a zázemí, že může navštěvovat akademickou půdu, měl by nasávat veškeré podněty všemi póry. Tady se totiž setká se skutečnými osobnostmi svých oborů. Tady se mu dostává příležitosti načerpat maximum vědomostí, znalostí, srovnání sebe sama s ostatními. Na vysokou školu jdou většinou ti nejnadanější z nadaných. Každý byl na střední škole tak trochu jednička. A tady se sejdou všechny jedničky pod jednou fakultní střechou. Konkurence je veliká. I profesnímu konkurenčnímu boji se člověk musí naučit. I na to je škola dobrá. Kdo chce ale jedničkou zůstat a jedničkou být, musí být napřed, musí mít v něčem navrch. Škola pomůže obout ty nejlepší tretry, abyste ze startovních bloků odstartovali s tou největší možnou razancí. Ale běžet už musíte sami. Do batůžku na tu dlouhou trať jménem rallye profese a rallye život si nelze nepřibalit kvalitní jazykovou výbavu. Ti nejlepší z nejlepších potřebují nezbytně zahraniční zkušenosti a srovnání se světem. Nikdo přece nechce vykukovat jedním okem z našeho rybníčku plného slepých spoluplavců. „How do you do?“ a „One beer please“ , „Pass me the salt“ je fajn, ale nestačí. Učte se jazyky. A sap, pls!
P o z n . r e d . : K a b i n e t j a z y k ů FA Č V UT z a j i š ť u j e v ý u k u a n g l i č t i n y, f r a n c o u z š t i n y, n ě m č i n y, i t a l š t i n y, r u š t i n y a š p a n ě l š t i n y. V i z h t t p : // 1 51 2 6 . f a . c v u t . c z P h D r. K a t e ř i n a V a l e n t o v á , m í s t n o s t 2 0 9, t e l . 2 2 4 3 5 6 2 3 3 , 7 3 3 6 9 0 6 42 . e-mail:
[email protected]
lenka kudláčkov á
LAB: Očima doktorandů 1/ Zaujala vás některá z myšlenek v posledním vydání Alfy? 2/ V které části vaší dizertační práce se nacházíte? Překvapila vás během práce některá skutečnost či idea? 3/ Který pražský urbanistický problém považujete za významný z hlediska současné hospodářské stagnace či krize v ČR?
Lenka Kudláčková 1/ Velice zajímavý pro mě byl rozhovor s docentem Jánem Stempelem, který je novým vedoucím Ústavu navrhování I, protože jsem sama několik let studovala v ateliéru docenta Milana Hona spadajícího pod tento ústav. Podnětná mi přišla myšlenka zavedení předdiplomních obhajob projektů měsíc před odevzdáním před všemi pedagogy ústavu. Tento krok se mi jeví jako velmi koncepční a určitě přispěje k výraznému zkvalitněné diplomních prací. Pro samotné diplomanty to bude jistě náročnější, ale v konečném důsledku to pro ně bude prospěšné. Jednak jim taková obhajoba nanečisto pomůže vyvarovat se chyb při závěrečné obhajobě a zároveň budou mít ještě dostatek času pracovat na grafické prezentaci projektu. Překvapením pak pro mě nebylo konstatování pana docenta o špatném uplatnění absolventů. Poměrně překvapivý je ovšem fakt, že i absolventi kvalitních ateliérů dost často končí v zaměstnání, které nebývá úplně podle jejich představ. A nelze než souhlasit, že je u nás opravdu asi až příliš mnoho škol architektury. 2/ V současné době se nacházím zhruba v první třetině práce, kdy stále ještě většinu času věnuji studiu nashromážděných materiálů a literatury a také zpřesnění a zúžení tématu, které je poměrně široké. V dohledné době plánuji cestu do zámoří, kde se hodlám věnovat svému tématu a několik týdnů budu studovat materiály na The Canadian Centre for Architecture (CCA).
U doktorandského studia mě příjemně překvapil osobnější přístup většiny pedagogů, který jsme během toho magisterského tolik nepoznali. Velice zajímavé pro mě byly také některé předměty, za všechny bych jmenovala Stavbu měst docenta Jehlíka. Méně příjemným překvapením bylo zjištění, jak náročné je skloubit studium a zaměstnání. Pokud se totiž člověk hodlá věnovat oběma s co největším nasazením, brzy zjistí, že se tahle představa dost míjí s realitou. Proto mi nyní už nepřipadá zvláštní, že velká část mých starších kolegů, které znám, po několika letech studium na určitou dobu musela přerušit a někteří dokonce ukončit, protože prostě zjistili, že dokončení dizertační práce při zaměstnání na plný úvazek je více než složité. 3/ Jako největší urbanistický problém Prahy se mi stále jeví dopravní situace. Měla by to být městská priorita. Zejména dostavba vnějšího městského okruhu, který by vyřešil dostupnost přilehlých pražských částí, by určitě pomohla přetížené dopravě v celé metropoli, která je v současném stavu těžko udržitelná. Například dokončení severozápadní části okruhu by se mi v současné situaci jevilo jako mnohem praktičtější krok než vybudování tunelu Blanka, který řeší problémy pouze v několika místech, ale pro pražskou dopravu jako celek nejspíš zásadní ulehčení znamenat nebude. Vzhledem k hospodářské krizi mohou také vznikout nové problémy v rámci divoce vzniklých satelitních měst z devadesátých let vně hlavního města. Ty se kvůli často nefunkčnímu urbánnímu prostředí, absenci sociální vybavenosti, špatné dopravní dostupnosti a nárůstu cen pohonných hmot mohou stát pro své obyvatele nadále nevhodnými. Může tak dojít k částečnému odlivu obyvatel, protože pro případné nové majitele by byly tyto celky velmi neatraktivní. Pravděpodobnost, že by jednotlivé obce měly prostředky na jejich úpravu, je velmi malá, a tak hrozí, že v budoucnu se částečně vylidní a budou smutnou připomínkou naprosto nevhodného, neregulovaného přístupu k zástavbě. D o k t o r a n d k a j e a b s o l v e n t k o u FA Č V UT ( 2 0 07 ) , d i z e r t a č n í p r á c e P o č á t k y m r a k o d r a p ů , Ú s t a v t e o r i e a d ě j i n a r c h i t e k t u r y, š k o l i t e l p r o f. P h D r. P a v e l K a l i n a , C S c .
9
les grand ateliers
Nejen očima a ušima, ale také rukama Vojtěch Sigmund píše o studiu ve Francii V dubnové Alfě jsem byl překvapen informací v interview s profesorem Maierem, týkající se neobsazených míst na zahraničních studijních pobytech. Jde o místa na školách v Německu, Francii a Španělsku, tedy v zemích, kde výuka probíhá v jiném než v anglickém jazyce. Je obrovská škoda, že studenti nevyužívají možnosti, které jim fakulta nabízí. Pokusím se zprostředkovat svou zkušenost ze studijního pobytu, a tím možná motivovat další studenty, aby vyrazili do ciziny. V mém případě tato zkušenost výrazně ovlivnila můj architektonický vývoj, stala se motivací pro další práci a celkově změnila můj život.
10
Roky 2006–2008 jsem strávil ve francouzském Grenoblu. Nejprve jsem studoval dva semestry na škole École nationale supérieure d´Architecture de Grenoble v rámci programu Erasmus. Poté jsem se rozhodl ve studiu na stejné škole pokračovat ještě další rok. Dvouletý pobyt jsem zakončil diplomním projektem. Rozhodnutí zůstat bylo z velké části ovlivněno ateliérem, kde jsem strávil první i druhý rok. Šlo o ateliér s názvem Cultures Constructives pod vedením architekta Pascala Rolleta. Francouzská škola na rozdíl od výuky na Fakultě architektury ČVUT kladla velký důraz na experimentování s konstrukcemi a vytváření prototypů vlastních návrhů, které probíhalo v Les Grands Ateliers (Velké dílny). Tato unikátní stavba byla v roce 2002 postavena nedaleko Lyonu podle projektu Pascala Rolleta. Zařízení slouží studentům z celé Francie, přičemž nejvíce je využívají studenti z nejbližších velkých měst (Grenoble, Lyon, Marseille a Saint Étienne). Studenti zde mohou realizovat prototypy svých návrhů pod vedením učitelů při dodržování zásad bezpečnosti práce. K dispozici je jim prostorná hala vybavená mostovým jeřábem, menší dílna vybavená stroji na obrábění dřeva, dvě učebny a venkovní prostor, který slouží také k vystavování realizovaných prototypů. Ubytová-
vojtěch sigmund
ní je možné v nedalekém areálu studentských kolejí. Personál Grands Ateliers se stará o logistiku, dohlíží na dodržování bezpečnosti práce a správné pracovní postupy. Efektivitu takového přístupu dokládá vítězství týmu Rhône-Alpes v celkovém hodnocení v soutěži Solar Decathlon 2012 v Madridu. Jejich projekt s názvem Canopéa byl sestaven právě v Grands Ateliers. Domnívám se, že kvalitní zázemí tohoto prostoru jejich projektu výrazným způsobem pomohlo k vítězství. Pražský tým připravující svůj Air House pro Solar Decathlon 2013 v Los Angeles by jistě ocenil existenci podobného zařízení v České republice. Výuka v ateliéru Pascala Rolleta byla pojata zcela jinak, než jak je tomu zvykem na Fakultě architektury v Praze. Studenti měli v ateliéru strávit celé dva roky magisterského studia a zakončit je vypracováním diplomního projektu. Přijetí do ateliéru bylo vzhledem k velkému zájmu studentů podmíněno vstupním pohovorem. V prvním roce byla výuka rozdělena do tematických bloků podle jednotlivých stavebních materiálů. My jsme absolvovali moduly Dřevo, Kámen, Plasty, Ocel a Hlína. Každý z bloků byl zahájen sérií přednášek k danému materiálu, následovaly exkurze do výrobních areálů, na stavby a návštěvy realizovaných staveb v okolí Grenoblu. Završením jednotlivých bloků pak byla realizace jednoho společného návrhu ve výše zmíněných Les Grands Ateliers. Každý modul se konal pod vedením jiného pedagoga, odborníka na daný materiál. Modul Kámen vedl Gilles Perraudin, který ve Francii realizuje fascinující stavby z velkých kamenných bloků. V modulu Plast jsme pracovali s Corianem a Ocel měl na starosti Pascal Rollet. Realizace společného návrhu trvala vždy několik dní a společné pobyty náš kolektiv stmelily. V modulu Hlína jsme se podíleli na organizaci festivalu Grains d´Isère (v překladu Zrnka z Isère), který byl zaměřen na konstrukce z nepálené hlíny – v departementu Isère, kde leží i Grands Ateliers, má hliněné stavitelství dlouhou tradici. Zejména pak technika dusané hlíny (ve francouzštině Pisé). Nedaleko ateliérů v Isle d´Abeau se v roce 1984 realizoval experimentální projekt sociálního bydlení z nepálené hlíny podle návrhů významných francouzských
les grand ateliers a moduly ocel a hlína, snímk y vojtěch sigmund
architektů. – Hlavním organizátorem festivalu byla výzkumná laboratoř CRATerre zaměřená na stavby z hlíny. Tato mezinárodně uznávaná laboratoř byla založena v roce 1979 a je součástí École nationale supérieure d´Architecture de Grenoble. Výčet aktivit sahá od experimentálních staveb přes humanitární architekturu až k výzkumným projektům zaměřeným na rekonstrukce starověkých památek z nepálené hlíny. Samotný festival nabízel bohatý program přednášek a prezentací různých stavebních technik. Naším úkolem bylo provádět návštěvníky, většinou školní zájezdy, přičemž prohlídka měla být doplněna odborným výkladem. Abychom mohli erudovaně mluvit o konstrukcích z hlíny, museli jsme se s hlínou nejprve důkladně seznámit. K tomu sloužily přednášky před samotným zahájením festivalu a pak především spolupráce na vytváření demonstračních staveb nebo jejich částí. Účelem festivalu byla popularizace hliněného stavitelství jakožto šetrného a trvale udržitelného způsobu stavění. Toho mělo být dosaženo fyzickým kontaktem s hlínou. Návštěvníci i organizátoři festivalu si mohli hlínu osahat a zkusit si postavit jednoduchou konstrukci. Letos na přelomu května a června se tento festival konal již podvanácté. V druhém roce probíhala výuka standardním způsobem – tzn., že každý pracoval na svém diplomním projektu, který ve většině případů nebyl ověřován realizací prototypu. V návrhu pak měly být využity zkušenosti nabyté v prvním roce studia. Na diplomních projektech jsme pracovali v dvoučlenných týmech s jednotným zadáním pro celý ateliér. Úkolem bylo navrhnout nízkonákladové bydlení pro kolektiv obyvatel, přičemž úspor nákladů mělo být dosaženo inovativní konstrukcí. Náš tým zvolil konstrukční systém realizovatelný svépomocí, jehož základem byly dřevěné palety a nepálená hlína. Dílem náhody hostila škola v Grenoblu ve stejné době evropskou studentskou soutěž Gau:di zaměřenou na udržitelnou architekturu. Vítězem této soutěže se stal tým rakouských studentů s projektem Pallethouse, jejichž návrh byl následně realizován v Les Grands Ateliers. Šlo o výstavní pavilon,
prototyp domu pro humanitární účely, který byl v roce 2008 vystaven na Bienále udržitelného bydlení v Grenoblu a následně na Mezinárodním bienále architektury v Benátkách. S rakouskými studenty jsme navázali kontakt a částečně jsme jim asistovali při stavbě jejich prototypu. Tato zkušenost výrazným způsobem ovlivnila náš návrh paletového domu. Projekt jsme úspěšně obhájili a po návratu do Prahy jsem pokračoval ve studiu na FA ČVUT. Studium ve Francii mi bylo uznáno z velké části ve formě kreditů za nepovinné předměty. V únoru 2010 jsem obhájil v ateliéru Suske diplomní projekt, který byl výrazně ovlivněn zkušenostmi z Francie. Šlo o Centrum sociální pomoci a sociální byty pro lidi bez domova, realizované částečně svépomocí z nepálené hlíny. V současné době připravuji dizertační práci na téma nízkonákladové bydlení, konkrétně prověřuji možnosti participace obyvatel na stavbě státem podporovaného bydlení. Kromě toho působím jako asistent v ateliéru Suske a ZAN Brožová. Na půdě naší školy postrádám odlišný koncept výuky, především důraz na experimentování a tvorbu prototypů staveb. Domnívám se, že ambicí Fakulty architektury a potažmo i ČVUT by měla být podpora aktivity vedoucí k realizaci prototypů. V ideálním případě pak vybudovat v České republice místo podobné Les Grands Ateliers, kde by to bylo možné. Chápu, že finanční možnosti ČVUT jsou limitované, jde mi však hlavně o princip. Přehlcení studentů teorií, která není spojena s reálným prožitkem, vede k jejich odtržení od reality, a studenti se potom hůře uplatní v praxi. Výuka architektury by podle mého názoru měla probíhat nejen očima a ušima, ale také rukama. Studenti by si měli stavbu lidově řečeno osahat, dotknout se materiálů a nástrojů. Zkušenosti získané přímo na stavbě mohou v některých případech posloužit k pochopení architektury lépe než abstraktní teoretická výuka. Proto by měla být výuka teorie doplněna zkušenostmi z praxe. 11
emil hlaváček
pokračování ze s. 2
X Sborník Design versus Architektura 2012 vydal Ústav průmyslového designu FA ČVUT. Křest se konal 27. 5. v 18.00 v den slavnostního zahájení výstavy školních klauzur ateliérů ÚPD. Publikace dokumentuje sérii přednášek evropských designérů s přesahem do oboru architektura či architektů, dotýkajících se i témat designérských. Přednášky se konaly na fakultě od června do prosince 2012. Výběr přednášejících rozkrývá celé spektrum přístupů k tvorbě: Italky Patricii Urquiolu, Finky Kivi Sotamau, Dána T. M. Petersena, rakouského dua Poduschka–Popelka, Holanďanky Rianne Makkink ze studia Makkink & Bey či francouzských Encore Heureux. Sborník recenzí obsahuje nejen přehled důležitých realizací či konceptů, které nám přijeli přednášející osobně představit, ale i deklarace jejich individuálního přístupu na téma propojení oborů architektura – design. Notes
12
X Dne 13. května 2013 ve věku nedožitých 88 let zemřel prof. Ing. arch. Emil Hlaváček, DrSc., architekt a významný pedagog ČVUT. X Workshop na téma grafické úpravy festivalových novin proběhl v březnu a dubnu 2013 v Ústavu průmyslového designu. Šéfredaktorka Festivalového deníku Veronika Bednaříková se Zbyňkem Vlasákem, zástupcem šéfredaktorky Festivalového deníku, oficiálně prezentovali dva vítězné návrhy nové grafiky, vzniklé v průběhu workshopu, pořádaného H. Nezpěvákovou na půdě ÚPD FA ČVUT. V rámci prezentace šéfredaktorovi Práva a majiteli vydavatelství Borgis Zdeňkovi Porybnému bylo rozhodnuto o vítězství návrhu tříčlenného týmu Agáty Zapotilové, Martiny Šandové a Petra Strejčka. Po dokončení vítězné grafiky byl celý projekt ÚPD prezentován na tiskové konferenci festivalu Karlovy Vary (v červnu 2013). http://www.fa.cvut.cz/Cz/Ustavy/15150 X Ve dnech 20. 5.–27. 5. 2013 byla budova fakulty otevřena v rámci příprav na zkouškové období letního semestru 24 hodin denně. Slavnostní zahájení se uskutečnilo v pondělí 20. 5. 2013 o půlnoci v levé dvoraně „U žlutého jelena“.
X Ateliér Florián–Kurilla ÚsFA ČVUT prezentoval své práce na sympoziu konaném v rámci Bienále experimentální architektury 22. května 2013 v pražském kině Světozor. Akci pořádala Galerie Jaroslava Fragnera a Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Bienále experimentální architektury v Praze představuje mezinárodní platformu pro mapování aktuálních tendencí a metod architektonického navrhování, které reaguje na měnící se svět nových filozofií a technologií. Cílem je oživit zájem o architektonické uvažování překračující uzavřené hranice lokálních hodnoticích kritérií. Bienále odstartovala prezentace vycházejících hvězd z deseti akademických studií z Vídně, Innsbrucku, Bratislavy a Prahy. Mezi přednášejícími byli Greg Lynn, Marjan Colletti, Hernan Diaz Alonso, Peter Stec a Miloš Florián. výstavy X Bezpečnost veřejného prostoru – Ortenovo náměstí. Studentské práce účastníků workshopu. V Prazelenině v areálu bývalého městského pivovaru v Holešovicích (ulice Komunardů). Do 23. 6. 2013. X Práce studentů ateliéru Kohout–Tichý Ústavu nauky o budovách FA ČVUT na téma Zástavba proluky v Olivově ul.v Říčanech. V budově Městského úřadu na Komenského náměstí v Říčanech. Do 30. 6. 2013. X Air House. Pozor stavba. Solar Decathlon 2013. NTK. Do 11. 7. 2013
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 7 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; s. 6–7: Jan Aulík / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 /
[email protected].
