Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Závěť Bakalářská práce
Autor:
Ivana Chlandová Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
Mgr. Kateřina Holubová
Duben, 2012
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Písku 4.dubna, 2012
Ivana Chlandová
Poděkování: Na tomto místě bych chtěla poděkovat své vedoucí bakalářské práce Mgr. Kateřině Holubové za odborné vedení, cenné připomínky a za její vstřícnost a čas, který mi věnovala při konzultacích týkajících se mé bakalářské práce.
Anotace Ve své bakalářské práci se zabývám současným dědickým právem s hlavním důrazem na závěť, děděním ze závěti a srovnáním současné právní úpravy dědického práva s návrhem nového občanského zákoníku. Úvodní část práce obsahuje stručný přehled historie formy závěti, základní pojmy a zásady dědického práva, charakteristiku a význam závěti. Dále se v práci věnuji samotné právní úpravě závěti, neplatnosti závěti, formálním a obsahovým náležitostem závěti, které jsou podstatné pro její platnost. V závěrečné části práce chci vysvětlit nejdůležitější změny, které nastanou v oblasti dědického práva přijetím nového občanského zákoníku, a porovnat tyto změny s platnou právní úpravou dědického práva. Jako názorné příklady jsem ve své práci použila vzor závěti a listiny o vydědění. Používala jsem odbornou literaturu, internet a konkrétní rozsudky soudů České republiky. Klíčová slova: dědictví, nový občanský zákoník, závěť, smlouva
privilegovaná závěť, dědická
Annotation In my bachelor work I deal with the current inheritance law and I put emphasis on testament, inheritance on the basis of testament and comparing the current legislation with the proposal of the new Civil Code. The introduction of the work includes a brief overview of history of testament forms, basic concepts and principles of the inheritance law and characteristic and importace of a testament. My work also deals with legal regulation of testament, invalidity of testaments, formal and content requirement, which are essential to its validity. In the final part I explain the most important changes, that will come with acceptation of the new Civil Code and I compare theese changes with current legislation. I use illustrative examples such as a model testament and disinheritance document. My source of information were literature, internet and specific judgments of courts of the Czech republic. Key words: inheritance, new Civil Code, testament, privileged testament, inheritance contrac
Obsah Úvod ................................................................................................................................... 6 1 Charakteristika a význam závěti ......................................................................................... 8 1.1 Stručný přehled historie formy závěti ........................................................................ 8 1.2 Prameny dědického práva......................................................................................... 12 1.3 Základní pojmy dědického práva ............................................................................. 12 1.4 Zásady dědického práva ........................................................................................... 13 2 Právní úprava institutu závěti ........................................................................................... 14 2.1 Předpoklady dědění .................................................................................................. 14 2.1.1 Smrt zůstavitele ................................................................................................ 14 2.1.2 Existence dědictví ............................................................................................. 15 2.1.3 Dědický titul ..................................................................................................... 15 2.1.4 Způsobilý dědic, dědická nezpůsobilost ........................................................... 16 2.2 Neopomenutelní dědici ............................................................................................. 18 2.3 Odmítnutí, přijetí dědictví ........................................................................................ 18 2.4 Neplatnost a neúčinnost závěti ................................................................................. 19 2.5 Zrušení závěti ........................................................................................................... 20 2.6 Úschova závěti, Centrální evidence závětí ............................................................... 21 2.7 Závěť ........................................................................................................................ 22 2.7.1 Náležitosti platné závěti.................................................................................... 22 2.7.2 Závěť holografní ............................................................................................... 24 2.7.3 Závěť allografní ................................................................................................ 25 2.7.4 Závěť s předčitatelem ....................................................................................... 26 2.7.5 Závěť ve formě notářského zápisu ................................................................... 27 2.8 Vydědění................................................................................................................... 29 3 Komparace současné právní úpravy a nového občanského zákoníku ........................... 32 3.1 Nový občanský zákoník obecně ............................................................................... 32 3.2 Nová koncepce dědického práva .............................................................................. 34 3.3 Konkrétní změny dědického práva ........................................................................... 34 3.3.1 Testovací způsobilost ....................................................................................... 35 3.3.2 Dědické tituly ................................................................................................... 35 3.3.3 Dědická smlouva ……………………………………………………………..36 3.3.4 Závěť,svědkové závěti………………………………………………………..37 3.3.5 Podmínky závěti ............................................................................................... 38 3.3.6 Dědění ze zákona .............................................................................................. 39 3.3.7 Náhradní dědic.................................................................................................. 40 3.3.8 Odkaz ................................................................................................................ 42 3.3.9 Přechod dluhů ................................................................................................... 43 3.3.10 Zřeknutí se dědického práva ............................................................................. 44 3.3.11 Právo na povinný díl a nepominutelný dědic ................................................... 45 Závěr ......................................................................................................................................... 46 Seznam použité literatury……………………………………………………………………..47
5
Úvod Všichni se nacházíme v určité fázi svého života, který skončí smrtí. Smrt člověka je objektivní právní skutečnost. Každá fyzická osoba je nositelem subjektivních práv a povinností. Práva, která jsou spjata s osobu nositele, zanikají současně s jeho smrtí. Avšak majetková práva smrtí fyzické osoby nezanikají, existují dále a přecházejí ze zůstavitele na dědice. Majetek může přejít ze zůstavitele na dědice děděním ze zákona nebo ze závěti. Některým z nás není lhostejné, co se stane s naším majetkem po naší smrti. Chceme-li alespoň část svého majetku zanechat někomu, kdo s námi není v příbuzenském vztahu, můžeme využít možnosti pořídit závěť. Každý má právo rozhodnout, kdo se stane dědicem jeho majetku, a tuto vůli zůstavitele zákon respektuje. Podmínkou však je, že musí být uvedena v platné závěti, v závěti, která splňuje zákonem předepsanou formu. Platná právní úprava dědického práva však neumožňuje zůstaviteli pořídit o svém majetku zcela libovolně dle své vůle. V závěti nesmí opomenout neopomenutelné dědice, kterými jsou jeho zletilí i nezletilí potomci. Tito mají přednost před vůlí zůstavitele, kterou uvede v závěti. V případě, že nemá zůstavitel zákonného dědice, vyhne se použitím institutu závěti přechodu svého majetku na stát (tzv. odúmrť). Charakteristickou zvláštností právního úkonu pořízení závěti je, že zůstavitel činí své poslední pořízení za života, ale účinky tohoto právního úkonu nastanou až smrtí zůstavitele. V době, kdy bude ze závěti zjišťována vůle zůstavitele již nelze závěť nahradit novou, a proto je důležité, aby se zůstavitel při pořizování své poslední vůle důkladně seznámil s platnou právní úpravou a pořídil o svém majetku závěť, která vyjadřuje jeho vůli, obsahuje povinné formální náležitosti, je platná a účinná. Zákon též umožňuje vydědění potomků, kteří se o své rodiče nestarají v nemoci, neposkytnou jim potřebnou pomoc ve stáří, neprojevují o ně opravdový zájem. Nový občanský zákoník (účinný od 1. ledna 2014) je výsledkem jedenáctileté práce rekodifikační komise ministerstva spravedlnosti a přináší novou, moderní úpravu soukromoprávních vztahů. K důležitým změnám dochází i v oblasti dědického práva. Značně bude posílena zůstavitelova volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti. Nová koncepce vychází z tradičního respektování poslední vůle zůstavitele. Do dědického práva se navrátí instituty dědického práva, jako je dědická smlouva či odkaz. Změny se dotknou i dědění ze zákona, a to především rozšířením okruhu zákonných dědiců. V novém kodexu jsou užívána výkladová pravidla. Ta by měla umožnit zůstaviteli předvídat, jak bude po jeho smrti projev jeho vůle vyložen. 6
Cílem mé bakalářské práce je popis právní úpravy institutu závěti a jeho komparace s úpravou obsaženou v návrhu nového občanského zákoníku. Pro svou bakalářskou práci jsem se rozhodla použít metodu historickou, analytickou a srovnávací. V první části práce se zaměřím na krátký historický vývoj právní úpravy institutu závěti, dále chci provést analýzu platné právní úpravy dědického práva a její zhodnocení. V druhé části své práce se
chci zabývat
novým občanským zákoníkem
a některými změnami v oblasti dědického práva. Domnívám se, že tento nový kodex zasáhne do života každého z nás, a to nejen v oblasti dědického práva. Zaměřila jsem se též na komparaci platné právní úpravy dědického práva s právní úpravou budoucí. V důsledku provedené analýzy a porovnání nejdůležitějších změn v budoucí právní úpravě chci zhodnotit přínos nového občanského zákoníku v oblasti dědického práva.
7
1
Charakteristika a význam závěti
1.1 Stručný přehled historie formy závěti Dědické právo a právní institut závěti má své kořeny již v římské právu. Základním pojmem dědictví v římském právu je dědická posloupnost, nebo-li přechod práv a povinností ze zůstavitele na dědice. Římské právo znalo dvě podoby dědické posloupnosti. Pokud dědic nabýval dědictví na základě zákona jednalo se o zákonnou (intestátní) dědickou posloupnost. Dědic však mohl být i ustanoven výslovně vůlí zůstavitele, kterou vyjadřoval ve své závěti, pak se jednalo o testamentární posloupnost. Testamentární posloupnost měla již ve starověkém Římě přednost před zákonnou a byla poprvé upravena Zákonem 12. desek (5. stol. př. n. l.), který je nejstarší kodifikací římského práva. Na dvanácti bronzových deskách bylo zapsáno římské zvykové právo. Jednou z nejdůležitějších zásad římského dědického práva byl také princip univerzální sukcese. Tento princip spočíval v tom, že dědic vstoupil do právního postavení zemřelého a přijímal veškerá práva a závazky. Pokud bylo v závěti více dědiců, pak měli všichni práva a závazky ke všem částem pozůstalosti.1 Testament je jednostranný právní úkon, který dává volnost zůstaviteli vybrat některého z dědiců, popř. určit dědiců více. Nejprve mohla být pouze ústní forma testamentu, později i písemná. Již v římském právu byl kladen velký důraz na sepisování závěti a dodržování všech pravidel, aby nedošlo k neplatnosti testamentu. Mezi základní pravidla patřila osobní povaha, dodržení nutných forem testamentu a testamentární způsobilost. Dle existence jistých okolností se forma a podmínky vytvoření testamentu odlišovaly. Snazší formální podmínky měly tzv. privilegované testamenty, jako např. vojenská závěť nebo závěť pořízená na venkově. Další podmínkou platnosti závěti bylo dodržení obsahu závěti. Základním bodem obsahu platné závěti bylo ustanovení dědice v testamentu. Z počátku se dědic ustanovoval ustálenou latinskou formulací, která měla podobu rozkazu. Později došlo k uznání jakéhokoliv vyjádření, které bylo natolik určité a srozumitelné, že umožňovalo rozpoznat konkrétního dědice. Závěť mohla obsahovat i vedlejší ustanovení, např. odkládací podmínku, která stanovovala, že dědic nebude dědit, dokud danou podmínku nesplní.2 V období středověku bránilo rozvoji dědického práva v českých a moravských zemích odúmrtní právo panovníka. Právo dědit majetek, v případě úmrtí šlechtice bez potomků, měl 1
ŠKOLNÍKOVÁ Irena. Testament v Československém právu 20. století. Brno: 2010. 77 s. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. s. 8. 2 Tamtéž s. 9.
8
dle tohoto práva panovník. Podstatnými dokumenty upravující dědické právo se staly privilegium Vladislava Jagellonského pro Čechy z roku 1497 a Rudolfa II z roku 1587 pro Moravu, které umožnily svobodné pořizování pro případ smrti. Do roku 1310 byl dle zemského práva a pravidla české zákonné posloupnosti dědicem syn, pokud nebylo syna, dědila dcera. V případě, že neexistovala ani dcera, dědil nejbližší příbuzný, přičemž se uplatňovala přednost mužů. Od roku 1497 pak, pokud neexistovali dědicové a zůstavitel neučinil žádné pořízení pro případ smrti, byl dědicem nejbližší příbuzný, nejprve po meči, posléze po přeslici. Vždy měli přednost muži. Pokud neexistovali dědicové ani v řadách příbuzných, stával se právem odúmrtním dědicem panovník.3 V roce 1811 byla dokončena kodifikace Všeobecného občanského zákoníku, který byl označován zkratkou ABGB a platil ve všech zemích rakouského soustátí s výjimkou uherské koruny. ABGB byl novelizován až v letech 1914 1916. Institut testamentu tímto zákoníkem opět posílil a získal rovnocenné postavení jako zákonná posloupnost. Závěť se opětovně řídila principem univerzální sukcese. Podle ABGB bylo možné pořídit závěť před soudem nebo mimo soud, ústně nebo písemně, písemně pak před svědky nebo bez nich. Zůstavitel tedy mohl závěť sepsat beze svědků a vlastnoručně připojit svůj podpis. Pokud závěť za zůstavitele sepsala jiná osoba, musel ji zůstavitel podepsat před třemi svědky, před kterými též prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. V případě ústní závěti, kterou neprohlašoval zůstavitel před soudem stačilo pokud ústní testament prohlásil v přítomnosti tří svědků. I tento zákoník znal typy závěti, které nemusely z jistých důvodů splňovat předepsanou formu, a přesto byly platné, např. závěť pořízená za plavby na lodi nebo v místech, kde panoval mor.4 V období první republiky, v letech 1918 1938, bylo občanské právo u nás řízeno dle československého občanského zákoníku, jehož základem byl již zmiňovaný přeložený ABGB, který prošel pouze nejnutnějšími změnami a revizemi.(ABGB byl do československého práva přijat zákonem č. 11/1918 Sb. zákonů a nařízení státu československého, známým pod pojmem recepční norma). Změny se však nedotkly základních zásad dědického práva, vyjma tzv. privilegované závěti. Privilegovanou závěť mohly nově v době válečné pořizovat i osoby nevojenské a platila šest měsíců po skončení války, poté tato závěť zanikla.5
3
VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel; KNOLL, Vilém. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 684 s. ISBN 978-80-7380-127-4. s.153–154. 4 Tamtéž s. 437–442. 5 ŠKOLNÍKOVÁ Irena. Testament v Československém právu 20. století. Brno: 2010. 77 s. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. s. 34.
9
Zřízením Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 a v období druhé světové války se české právo dostalo do podřadného postavení k právu říšskému. Bylo preferováno dědění ze zákona založené na pokrevních svazcích. Dědění ze závěti nebylo přímo zakázáno zákonem, ale stalo se nežádoucím. Přísně byl sledován obsah závěti. Závěť se stala neplatnou, pokud porušovala povinnosti zůstavitele vůči rodině a německému národu. Po druhé světové válce započaly dne 1. září 1948 práce na vzniku občanského zákoníku, který byl v říjnu 1950 přijat jako zákon č. 141/1950 Sb. (nabyl účinnosti dne 1. ledna 1951). Testament ztratil v době vlády Komunistické strany Československa své rovnoprávné postavení se zákonnou posloupností. Upřednostňováni byli zákonní dědicové, testament se dostal do ústraní, nebyl však zákonem zakázán. Nově též došlo k upuštění od principu univerzální sukcese. Dědicové ručili za závazky pouze do výše nabytého dědictví. Nový občanský zákoník již vypustil ústní formu závěti. 6 Testament se mohl zřídit do úředního zápisu před notářem nebo soudem a také soukromě. Každá platná závěť musela obsahovat uvedení dne, měsíce a roku sepsání listiny. Vlastnoruční (holografní) závěť musel zůstavitel sám napsat a podepsat,7 allografní závěť musel pořizovatel podepsat před dvěmi současně přítomnými svědky, před kterými též prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli.8 Také byla poprvé zakotvena zásada nabytí dědictví okamžikem smrti zůstavitele9, a tato zásada je přejata i v současném platném dědickém právu, na rozdíl od institutu ležící pozůstalosti (latinsky hereditas iacens) 10 , který označuje majetkový soubor zanechaný zůstavitelem v období mezi jeho smrtí a odevzdáním pozůstalosti dědicům. Institut ležící pozůstalosti je typický pro rakouské právo a na našem území platil do roku 1951. Na počátku 60. let 20 století byl tento občanský zákoník prezentován komunistickou stranou jako zastaralý a započaly úpravy na novém občanském zákoníku, který byl vydán v roce 1964 (obč. zák. 40/1964 Sb., účinný od 1. dubna 1964) a je ve znění pozdějších předpisů platný dodnes. Z nové úpravy byla vyřazena možnost zřídit písemnou smlouvu o zřeknutí se dědického práva. Pokud dědic pozůstalost nechtěl, mohl ji odmítnout jedině až po smrti zůstavitele. Také došlo k úplnému zrušení právního institutu vydědění. Vypuštěna byla i ustanovení o dědické substituci, o odkazu, o pořizování závěti osobami bez schopnosti číst nebo psát. Občanský zákoník z roku 1964 byl několikrát novelizován. První novela,
6
Občanský zákoník 141/1950 Sb, účinný od 1. ledna 1951, § 541, odst. 1. Tamtéž § 542. 8 Tamtéž § 543. 9 Tamtéž § 509. 10 BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Akademie věd České republiky, 1994. ISBN 80-200-0243-X. s. 122. 7
10
zák. č.131/1982 Sb. (účinná od 1. dubna 1983) postihla oblast dědického práva a opětovně zavedla institut vydědění do našeho právního řádu.11 Právní úprava, platná na našem území do 31.12.1991, připouštěla pouze dvě formy závěti, vlastnoruční nebo-li holografní závěť (nyní § 476a obč. zák.) a závěť sepsanou notářským zápisem (nyní § 476d odst. 1 obč. zák.). Pokud nechtěl nebo nemohl pořizovatel pořídit závěť vlastní rukou, mohl jí pořídit jen ve formě notářského zápisu. Novela z roku 1991 (zákon č. 509/1991 Sb.), jejíž účinnost nastala 1. ledna 1992,
doplnila
a upravila občanský
zákoník a dotkla se změnami i testamentární posloupnosti. Zavedla další formy závěti. Jde o závěť sepsanou jinak než vlastní rukou zůstavitele, ale vlastní rukou zůstavitele podepsanou a podepsanou dále dvěma svědky. Tato forma závěti byla již dříve přípustná až do 31.3.1964. Další formou závěti je závěť zůstavitele, který nemůže psát nebo číst, pořízená před třemi svědky (§ 476c obč. zák.). Zvláštní ustanovení má zákon o pořízení závěti před třemi svědky osobou nevidomou (§ 476d odst. 3 obč. zák.) a osobou neslyšící, která nemůže číst nebo psát (§ 476d odst. 4 a 5 obč. zák.). Před 1.1.1992 osoby, které nemohly číst nebo psát, mohly pořídit platnou závěť výhradně formou notářského zápisu. Současná právní úprava připouští, aby i tyto osoby pořídily závěť bez účasti notáře, avšak před třemi svědky.12 Návrh nového občanského zákoníku prošel schvalovacím procesem, 20.února 2012 byl podepsán prezidentem republiky a bude účinný od 1. ledna 2014. Nový občanský zákoník upravuje dědické právo mnohem obsáhleji. Testamentární posloupnost znovu získává silné postavení. Změny znatelně posilují postavení zůstavitele a jeho poslední vůle. Zůstavitel má širší prostor k tomu, aby určil osud svého majetku po své smrti. Zůstavitel bude moci určit nejen toho, kdo jeho majetek zdědí, ale i ovlivnit způsob, jakým má dědic s jeho majetkem nakládat. Všechny úpravy směřují k větší závaznosti zůstavitelovy poslední vůle, tak jak zdůrazňuje i výkladové pravidlo v § 1494 odst. 2 nového občanského zákoníku, které říká, že závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele.
11
ŠKOLNÍKOVÁ Irena. Testament v Československém právu 20. století. Brno: 2010. 77 s. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. s. 52. 12 HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-328-9. s. 641.
11
1.2 Prameny dědického práva K pramenům dědického práva patří: ■ občanský zákoník č. 40/1964 Sb., v platném znění (část sedmá, § 460–§ 487) ■ občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (§ 175a §175z - úprava řízení o dědictví) ■ zákon o notářích a jejich činnosti č. 358/1992 Sb, v platném znění
1.3 Základní pojmy dědického práva Dědickým právem v objektivním smyslu je souhrn právních norem upravujících přechod práv a povinností zemřelé fyzické osoby na jiné subjekty. Dědickým právem v subjektivním smyslu rozumíme oprávnění určitého subjektu stát se dědicem po zemřelé fyzické osobě. Jde o právo majetkové, absolutní povahy, které působí proti všem (erga omnes). Povinnost
ostatních
subjektů spočívá v nezasahování
do tohoto subjektivního dědického práva.13 Zůstavitelem se rozumí výlučně fyzická osoba, jejíž majetek má být v okamžiku její smrti předmětem přechodu na jiné osoby a také
předmětem dědického řízení. Zůstavitelem
nemůže být osoba právnická. Přechod práv a povinností v případě zániku právnické osoby se neřídí právem dědickým.14 Za dědice je považována osoba, na niž mají po zůstavitelově smrti přejít jeho práva a povinnosti, a to bez ohledu na to, z jakého titulu se tak stane. V širším slova smyslu jde o osobu, kterou zákon nebo závěť za dědice povolá. Tato osoba může dědictví i odmítnout. Dědicem může být jakákoliv osoba, tedy i právnická osoba nebo stát. Pozůstalost je pojem širší nežli pojem dědictví a tvoří ji veškeré jmění zůstavitele k okamžiku jeho smrti, které je způsobilé přejít na právní nástupce.15 13
PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 295 s. ISBN 978-80-7380-145-8. s. 265. 14 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. s. 355. 15 Tamtéž s. 355.
12
Dědictvím se rozumí ta část z pozůstalosti, která skutečně přejde na zůstavitelovy dědice.16 Závěť, nebo-li poslední vůle, testament, poslední pořízení je pořizovatelem osobně učiněný, formální, jednostranný, kdykoli odvolatelný projev vůle, o tom, komu má v případě smrti pořizovatele připadnout jeho majetek. Závěť jako právní úkon činí pořizovatel za svého života, avšak účinky tohoto právního úkonu nastanou až smrtí zůstavitele.17
1.4
Zásady dědického práva
V České republice je dědické právo postaveno především na dvou základních zásadách: ■ zásada universální sukcese ■ zásada přechodu zůstavitelem zachovaného majetku na dědice smrtí zůstavitele. Zásada universální sukcese znamená, že práva a povinnosti zůstavitele tvoří nerozlučný celek. Dědic vstupuje po smrti zůstavitele do všech jeho existujících práv a závazků, aniž by o nich musel
mít vědomost. V případě více dědiců
umožňuje zákon, aby si své
spoluvlastnické vztahy upravili dohodou (§ 482 odst. 1 obč. zák.). Podle ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák. odpovídá
dědic za závazky zůstavitele pouze do výše ceny nabytého
dědictví. V případě více dědiců, odpovídají dědici za
zůstavitelovi dluhy poměrem,
ve kterém dědí. Zásada přechodu zůstavitelem zachovaného majetku na dědice smrtí zůstavitele je ustanovena v § 460 obč. zák., který říká, že dědictví se nabývá okamžikem smrti zůstavitele.18
16
FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. s. 355. 17 Tamtéž s. 356. 18 Tamtéž s. 356.
13
2
Právní úprava institutu závěti
2.1 Předpoklady dědění Vycházíme-li z klasického dělení všech učebnic váže se přechod dědictví na dědice splněním těchto předpokladů: ■ smrt zůstavitele ■ existence dědictví ■ dědický titul ■ způsobilý dědic
2.1.1 Smrt zůstavitele Podle § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Na rozdíl od institutu ležící pozůstalosti, který označuje soubor majetku zanechaný zůstavitelem v období mezi jeho úmrtím a odevzdáním pozůstalosti dědicům. Tento soubor majetku se do doby odevzdání dědicům mohl zmenšovat i zvětšovat.19 Existuje předepsaný způsob, jak musí být zjištěna smrt člověka. Konstatuje ji lékař, který vystaví list o prohlídce mrtvého. Na základě tohoto listu je proveden zápis do knihy úmrtí. Knihu úmrtí vede příslušný státní orgán, pověřený vést matriky. Tento orgán vystaví úmrtní list. Pokud je jisté, že osoba zemřela, avšak nelze smrt této osoby prokázat předepsaným způsobem, může soud prohlásit osobu za mrtvou. O tomto prohlášení soud rozhoduje na základě jiných provedených důkazů. Den smrti uvede soud ve svém rozhodnutí. I osoba nezvěstná může být prohlášena za mrtvou, lze-li ke všem okolnostem soudit, že již nežije.20 V případech, kdy nelze přesně určit, kdo z více zemřelých přežil druhou osobu (např. při letecké katastrofě), se má za to, že zemřely současně a nikdo po nikom z těchto osob nemůže být povolán k dědictví. Pro dědické řízení se vždy použije hmotné i procesní právo, které bylo platné v době smrti zůstavitele (obč. zák. § 859 a § 873).
19
BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Akademie věd České republiky, 1994. ISBN 80-200-0243-X. s. 122. 20 PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 295 s. ISBN 978-80-7380-145-8. s. 267.
14
2.1.2 Existence dědictví Existence dědictví je dalším předpokladem dědění. Měla-li zemřelá osoba majetková práva a povinnosti, které jsou způsobilé být předmětem dědické posloupnosti, dochází k dědění. Práva a povinnosti majetkové povahy zásadně smrtí fyzické osoby nezanikají. Výjimkou jsou ta majetková práva a povinnosti, které byly vázány na osobu zemřelého (např. právo na náhradu bolestného). Smrtí dlužníka zanikne i povinnost, bylo-li jejím obsahem plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem ( např. namalovat obraz, zhotovit oblek).21
2.1.3 Dědický titul Současné platné dědické právo uznává dva dědické tituly, a to zákon a závěť. V případě dědění ze zákona, svědčí dědický titul osobě, která je v určitém, zákonem vymezeném vztahu k zůstaviteli (§ 473 – § 475a obč. zák.). Zákon stanovuje, v jakém pořadí jsou dědicové povoláni k dědění. Druhým dědickým titulem je
jednostranný projev vůle zůstavitele,
tj. závěť. 22 Platný občanský zákoník navzájem nevylučuje oba dědické tituly. V praxi může dojít k situaci, kdy v jednom případě dojde k souběhu obou dědických titulů, a to dědění ze zákona i ze závěti. Případy, kdy může nastat souběh obou titulů: ■ Zůstavitel zanechal platnou závěť, avšak neuvedl v ní celý svůj majetek. Dědění ze zákona nastane ohledně zbývající části majetku. ■ Zůstavitel zanechal platnou závěť, v které pořídil o celém svém majetku, avšak některý z dědiců uvedených v závěti nedědí. K dědění ze zákona nastává ohledně podílu tohoto dědice. ■ Zůstavitel odkázal ve své závěti veškerý svůj majetek dědicům ze závěti. Nerespektoval však neopomenutelné dědice, a ti se dovolali neplatnosti závěti. V části, v níž zůstavitel
21
PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 295 s. ISBN 978-80-7380-145-8. s. 267 268. 22 FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3.vyd. Brno: nakladatelství Doplněk, 2002. 436 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity. ISBN 80-7239-111-9. s. 397.
15
nerespektoval právo neopomenutelného dědice, je závěť neplatná. Tento dědic má právo na svůj zákonný poddíl (u nezletilého dědice) nebo na polovinu tohoto podílu (u zletilého dědice).23 Kromě souběhu obou dědických titulů může dojít i k výlučnému dědění pouze ze závěti, v případě, že zůstavitel zanechal platnou závěť, v níž pořídil ohledně celého svého majetku. V uvedených případech může nastat výlučné dědění pouze ze zákona: ■ Neexistuje žádná závěť zůstavitele. Nastupují tedy zákonní dědicové. Jejich pořadí je stanovené dědickými skupinami. ■ Existuje závěť zůstavitele, je však zcela neplatná. ■ Existuje platná závěť zůstavitele, avšak žádný z dědiců uvedených v závěti dědictví nenabyl (např. žádný z dědiců se nedožil smrti zůstavitele). ■ Zůstavitel pořídil závěť, v které odkázal majetek závětním dědicům. Zanechal pouze nezletilé potomky, a ti se dovolali neplatnosti závěti podle § 479 obč. zák.24
2.1.4 Způsobilý dědic, dědická nezpůsobilost Aby dědic nabyl dědictví, musí být dědicky způsobilý. Zákon přiznává právo být dědicem každému subjektu, který má právní subjektivitu. Právní subjektivitou rozumíme způsobilost subjektu k právům a povinnostem. Dědicem může být osoba fyzická, právnická i stát. Osoba fyzická může být dědicem i tehdy, nemá-li způsobilost k právním úkonům, neboť při dědění dochází k přechodu majetku na dědice přímo ze zákona, k jeho nabytí není tedy nutný žádný právní úkon. Pokud v rámci řízení o dědictví je nutný učinit určitý projev vůle a osoba je nezpůsobilá k právním úkonům, musí být v tomto řízení zastoupená svým zástupcem. Platný občanský zákoník v § 7 přiznává způsobilost k právním úkonům i nenarozenému dítěti, které již bylo počaté (lat. nasciturus). Za předpokladu, že se počaté dítě narodí živé má právo dědit.25
23
PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 295 s. ISBN 978-80-7380-145-8. s. 268–269. 24 FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3.vyd. Brno: nakladatelství Doplněk, 2002. 436 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity. ISBN 80-7239-111-9. s. 398. 25 MADAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva. I. díl A-O. Praha: Linde, 1995. 716 s. ISBN 80-85647-62-1. s.549.
16
Zástupce (opatrovníka) ustanoví soud i v případě dědice neznámého (osoba, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, avšak není známo její jméno, zda žije či nikoliv) nebo dědice neznámého pobytu (osoba známá, která se však zdržuje na neznámém místě). V případě neznámého dědice a dědice neznámého pobytu soud vyrozumí dědice (opatrovníka) o jeho dědickém právu vyhláškou. Pokud o sobě nedá vědět ve stanovené lhůtě, soud k němu při projednávání dědictví nepřihlíží a jedná s ostatními, v úvahu přicházejícími dědici. Právnická osoba, která má nabýt dědictví, musí v okamžiku smrti zůstavitele právně existovat. Dědický titul, z kterého může právnická osob dědit, je pouze závěť.26 Stát nabývá dědictví z těchto titulů: ■ z titulu závěti ■ dle § 462 obč. zák. dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu, tzv. odúmrť Nezpůsobilým dědicem ve smyslu občanského zákoníku může být pouze fyzická osoba. Negativní vymezení dědické způsobilosti obsahuje ustanovení § 469 obč. zák., podle kterého nedědí ten, kdo se dopustil: ■ úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům; tento důvod musí být dán ještě za života zůstavitele. I přesto však může tato osoba dědit, pokud mu zůstavitel takový čin odpustil. Pro posouzení dědické nezpůsobilosti
z tohoto důvodu není
rozhodné, zda ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu byl za tento
trestný čin
pravomocně odsouzen.27 ■ zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy (např. nátlak, chtěl znemožnit to, co si zůstavitel přál). Pokud se tak stane za života zůstavitele může dědic dědit, pokud mu zůstavitel tento čin odpustil. K dědické způsobilosti přihlíží soud z úřední povinnosti, to znamená i bez návrhu účastníka. Na dědice, který je dědicky nezpůsobilý, se hledí, jako by neexistoval.
26
PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 295 s. ISBN 978-80-7380-145-8. s. 269. 27 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.11.2005, sp. zn. 35 Co 949/2005.
17
2.2 Neopomenutelní dědici Právo pořizovat o svém majetku pro případ smrti závěť je realizace vlastnického práva. Zůstavitel je vlastníkem svého majetku, může tedy se svým majetkem disponovat podle své vůle jak za svého života, tak i v případě své smrti. Jeho pořizovací volnost je však omezena pokud jde o ochranu tzv. neopomenutelných dědiců. Závětní dědic má přednost před dědici ze zákona, jedinou výjimkou jsou potomci pořizovatele závěti, kteří mají nárok na zákonem stanovený díl z dědictví. Občanský zákoník ve svém ustanovení v § 479 sjednává ochranu tzv. neopomenutelným dědicům. Uvádí se v něm, že nezletilým potomkům se musí dostat alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům alespoň tolik, kolik činí polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud je závěť s tímto ustanovením v rozporu, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. Neopomenutelný dědic se však musí neplatnosti závěti dovolat v rámci řízení o dědictví. Pokud se nedovolá neplatnosti právního úkonu považuje se právní úkon za platný.28 Právo domáhat se neplatnosti závěti se promlčuje, a to v tříleté promlčecí době (§ 40a, § 479 obč. zák.) Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodné, kdy byl oprávněný dědic se závětí seznámen.29
2.3 Odmítnutí, přijetí dědictví Zákon umožňuje dědici dědictví odmítnout. Opakem odmítnutí je přijetí dědictví. Podle ustanovení § 463 odst. 1 obč. zák. se musí odmítnutí učinit ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením soudu zaslaným. Lhůta k odmítnutí trvá 1 měsíc a začíná běžet od okamžiku, kdy byl dědic soudem na možnost odmítnout dědictví vyrozuměn. Tuto lhůtu může soud prodloužit z důležitých důvodů (§ 464 obč. zák.). Pokud dal dědic svým počínáním najevo, že nechce dědictví odmítnout, nemůže tak již v budoucnu učinit (§ 465 obč. zák.). Dědic také nemůže k odmítnutí dědictví připojit výhrady nebo podmínky, nemůže též odmítnout dědictví jen z části (§ 466 obč. zák.). Své prohlášení o odmítnutí dědictví nemůže dědic již odvolat. Nelze též odvolat prohlášení o skutečnosti, že dědictví neodmítá.
28
HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-328-9. s.675-677. 29 Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.4.2004, sp. zn. 9Co 33/2004.
18
Pokud subjekt, kterému vznikl dědický nárok, zemře v době, než je dědictví projednáno, přechází tento nárok na jeho dědice. Dochází k tzv. transmisi dědictví. Zůstavitel může povolat v závěti i tzv. náhradní dědice. Ustanovení náhradního dědice, pro případ, že by závětní dědic z jakýchkoli důvodů dědictví nenabyl (např. nepřežije zůstavitele) není považováno za nepřípustnou podmínku závěti.30
2.4 Neplatnost a neúčinnost závěti Závěť jako právní úkon musí splňovat všechny obecné náležitosti platného právního úkonu. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být učiněna svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, dále ustanovení § 38 obč. zák. říká, že musí být pořizovatel závěti k tomuto právnímu úkonu způsobilý a nesmí úkon činit v duševní poruše. Závěť také nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu, obcházet zákon, anebo se příčit dobrým mravům (§ 39 obč. zák.) a musí být pořízena ve formě, kterou vyžaduje zákon (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Závěť je projevem vůle, který může být učiněn pouze výslovným jednáním, a jde o právní úkon vyjádřený slovy (§ 35 obč. zák.). Zda je právní úkon pořízení závěti platný či ne, je nutné posuzovat podle doby, kdy byl úkon pořízen. Posouzení se týká jak konkrétních podmínek platnosti tohoto právního úkonu, tak právní úpravy (§ 859 odst. 1 a § 876 odst. 1 obč. zák.). Např. pokud byl pořizovatel závěti v době jejího pořízení zbaven způsobilosti k právním úkonům, nedojde ke konvalidaci (tzv. zhojení) tohoto právního úkonu tím, že mu dodatečně bude způsobilost vrácena, a v době úmrtí bude způsobilý k právním úkonům v plném rozsahu. Dalším příkladem je pokud pořizovatel sepsal závěť v době od 1.4.1964 do 31.12.1991 na psacím stroji a vlastnoručně ji před dvěma svědky podepsal, jde o závěť ve smyslu § 873 obč. zák. neplatnou. Tato závěť se nezhojí tím, že od 1.1.1992 nová právní úprava tuto formu závěti opět připustila (§ 476b obč. zák.). I kdyby pořizovatel závěti zemřel až po 1.1.1992, tzn. za účinnosti nové právní úpravy, nemůže se závěť uplatnit.31 Pokud dojde ke skutečnosti, že zletilý pořizovatel závěti není schopen pochopit smysl a význam závěti, je závěť neplatná. Může se jednat o přechodný psychický stav, např. následkem drog, alkoholu nebo o trvalou duševní poruchu. Pokud duševní porucha činí pořizovatele neschopným zřídit nebo zrušit závěť, je tato porucha překážkou platnosti 30
FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno: Doplněk, 2002. 436 s. ISBN 80-7239-111-9 s. 414. HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-328-9. s. 640. 31
19
tohoto právního úkonu, a to i v případě, že pořizovatel není soudem zbaven či omezen v způsobilosti k právním úkonům. Závěť je též neplatná pokud není dodržena formální stránka podle § 476–§ 480 obč. zák. Podle § 476 odst. 2 obč. zák. musí každá závěť obsahovat den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná. Identifikace data jiným údajem, z něhož by bylo možné zjistit den, měsíc a rok jejího sepsání (např. „v den svých šedesátých narozenin“) je nedostačující a způsobila by neplatnost závěti.32 Uvedení data v závěti se nevztahuje k datu sepsání, ale k datu podpisu závěti. Platná je tedy i závěť, kterou pořizovatel sepisoval i několik dní, nebo sepisování přerušil a podpis připojil před notářem až později. Rozhodující je okamžik podpisu závěti. Tímto okamžikem pořizovatel potvrzuje správnost toho, co je v závěti uvedeno. U závěti zřízené v jiné písemné formě (allografní závěti) musí být toto přesné datum uvedeno v textu závěti, lhostejno kde v textu, ale takovým způsobem, aby celý text závěti tvořil logický celek. Údaj o datu podpisu závěti v listině o ověření pravosti podpisu zůstavitele (tj. ověřovací doložka) nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti. 33 Pořídí-li společnou závěť více zůstavitelů, je tato závěť neplatná. Od roku 2003 je možné závětí zřídit i nadaci a od roku 2005 i nadační fond (§ 477 odst. 2 obč. zák.).
2.5 Zrušení závěti Pořizovatel má možnost změnit nebo zrušit závěť od doby vzniku závěti až do její účinnosti vyvolané teprve jeho smrtí. Aby byla změna nebo zrušení závěti platné, musí tak pořizovatel učinit některým ze způsobů stanovených zákonem.34 Občanský zákoník ve svém ustanovení § 480 odst. 1 a 2 stanovuje tyto způsoby zrušení závěti: a) zřízení nové závěti, b) odvolání závěti, c) zničení závěti. 32
HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-328-9. s.641-642. 33 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004. 34 MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. vyd. Praha: Linde, 2007. 352 s. Praktická příručka. ISBN 80-7201-674-1. s. 102.
20
ad a) Pokud zůstavitel vyhotoví novou závěť, zruší tato závěť předchozí buď z části, nebo zcela. Zrušení původní závěti novou závětí může být výslovné nebo mlčky. ad b) Zůstavitel může svou závěť odvolat. Jde o jednostranný právní úkon, jímž projevuje zůstavitel svou vůli odvolat již zřízenou závěť. Odvolání závěti musí mít zákonnou formu shodnou jako při pořízení závěti. Odvolat lze celou závěť nebo i jen část závěti. ad c) Zůstavitel také může svou závěť zničit tak, že zničí listinu, na níž je jeho poslední vůle napsána. Zničení listiny pořizovatelem je též jednostranný právní úkon, kterým projevuje svou vůli zničit závěť. Závěť lze zničit např. roztrháním listiny, jejím spálením, přeškrtnutím textu apod. Tímto způsobem nelze zrušit závěť zřízenou ve formě notářského zápisu. U této formy přichází v úvahu pouze zrušení zřízením nové závěti nebo odvoláním závěti .35
2.6 Úschova závěti, Centrální evidence závětí Pořizovatel závěti může závěť uložit do úschovy u kteréhokoliv notáře. Tento úkon může učinit sám, může k tomuto úkonu zmocnit zmocněnce nebo závěť doručit notáři poštou s žádostí o její přijetí do úschovy. Závěť uložená u notáře je zajištěna před zničením či ztrátou. Notář úředně oznámí skutečnost přijetí závěti do úschovy Notářské komoře ČR, která vede od 1.1.2001 Centrální evidenci závětí (CEZ). Centrální evidence závětí je neveřejný seznam vedený v elektronické podobě. Evidují se zde závěti, listiny o vydědění a od 1. ledna 2005 také listiny o ustanovení správce dědictví. CEZ eviduje závěti a listiny, které byly sepsány ve formě notářského zápisu, jsou uloženy v notářské úschově nebo byly převzaty okresními soudy od bývalých státních notářství. O každé evidované listině jsou v této evidenci uvedeny základní údaje o jejím pořizovateli (příjmení, jméno, datum narození, bydliště a popřípadě též rodné číslo) a o místu uložení listiny
(příjmení,
jméno
a
adresa
notáře
nebo
název
a
adresa
soudu).
V případě úmrtí pořizovatele je existence závěti zjištěna šetřením v Centrální evidenci závětí z úřední povinnosti (§ 175c občanského soudního řádu, § 75 vyhl. č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů). 35
PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 295 s. ISBN 978-80-7380-145-8. s. 277.
21
Nevýhodou uložené závěti v této evidenci je, že takto uloženou závěť nemá pořizovatel kdykoliv k dispozici a nemůže ji zrušit např. zničením. Pořizovatel však může o vydání závěti z úschovy požádat, může též udělit zvláštní plnou moc, kterou opravňuje zmocněnce k převzetí závěti z notářské úschovy (podpis pořizovatele musí být na této plné moci úředně ověřen dle ustanovení § 84 odst. 1 notářského řádu).36 Po smrti pořizovatele sdělí Notářská komora ČR údaje o evidovaných listinách na žádost pouze: ■ soudnímu komisaři, který je pověřen provedením úkonů v řízení o dědictví ■ správnímu úřadu či soudu ■ osobě, která prokáže právní zájem
2.7 Závěť Závěť nebo testament je v současnosti nejsilnějším dědickým titulem vzhledem k tomu, že naše platné právo nezná dědickou smlouvu. Pokud zůstavitel zanechá pro případ své smrti platnou závěť, kterou určí dědice svého majetku, mají tito dědici přednost před dědici zákonnými.37
2.7.1 Náležitosti platné závěti Aby závěť byla platná musí mít podle § 476–§ 480 obč. zák. potřebnou formu a tyto náležitosti: a) náležitosti osoby pořizovatele, b) náležitosti vůle pořizovatele, c) náležitosti projevu vůle pořizovatele, d) obsahové náležitosti závěti. ad a) Závěť může především platně pořídit osoba, která má plnou způsobilost k právním úkonům. Této způsobilosti se nabývá dle zákona zletilostí, tj. dovršením věku 18 let. Vzhledem k osobní povaze závěti nemůže závěť pořídit ani zrušit zástupce, a to ani zákonný zástupce ani zástupce na základě plné moci. 38 Z toho vyplývá, že je vyloučeno 36
Zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád). FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. s. 356–357. 38 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2008, sp. zn. 21 Cdo 2968/2006. 37
22
pořízení platné závěti osoby, která není k takovému právnímu úkonu způsobilá, ať již byla této způsobilosti zbavena nebo v ní omezena v rozsahu, který vylučuje pořízení závěti (§ 10 obč. zák.), nebo trpí duševní poruchou, která jí činí k tomuto právnímu úkonu nezpůsobilou (§ 38 odst. 2 obč. zák.), anebo jde o nezletilého, který nedosáhl věku 15 let. Osoba zbavená způsobilosti
k právním úkonům
nebo v této způsobilosti omezena nemá pořizovací
způsobilost a nemůže pořídit závěť ani prostřednictvím svého opatrovníka. Pokud by opatrovník jménem takové osoby závěť pořídil, je závěť neplatná.39 Nezletilý, který dosáhl věku 15 let, může pořídit závěť jen formou notářského zápisu (§ 476d odst. 2 obč. zák.). ad b) Vůle pořizovatele musí být především dána. Tato podmínka nebude splněna v případě fyzického násilí. Vůle pořizovatele musí být svobodná a vážná, jinak je závěť neplatná. (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Svobodu vůle vylučuje především bezprávná výhrůžka. ad c) Projevená vůle pořizovatelem v závěti musí být určitá a srozumitelná. Ze závěti musí být především patrná vůle pořizovatele, pokud jde o určení dědiců. Ustanovení o formě závěti v občanském zákoníku mají kogentní povahu a jejich nedodržení má za následek absolutní neplatnost závěti (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Zákon připouští pouze písemnou formu závěti. Novelou občanského zákoníku provedenou zák. č. 509/1991 Sb. (účinný od 1. ledna 1992), došlo oproti předchozí právní úpravě k rozšíření stávajících forem závěti. Rozlišujeme tři písemné formy závěti, mezi nimiž není z hlediska právních účinků rozdílu: ■ holografní ■ allografní ■ ve formě notářského zápisu ad d) Ze závěti musí být patrno, že pořizovatel projevuje svou vůli nakládat se svým majetkem pro případ své smrti. Hlavním obsahem závěti je ustanovení jednoho nebo více dědiců a určení jejich podílů na věci a práva, která jim mají připadnout. Pokud závěť neobsahuje určení podílů více dědiců, platí, že podíly jsou stejné (§ 477 odst. 1 obč. zák).
39
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.4.2006, sp. zn. 17Co 112/2006.
23
Chce-li pořizovatel určit podíly dědiců, může tak učinit např. zlomkem nebo procentem, může však i určit konkrétní právo nebo věc, které by měl konkrétní dědic nabýt. Občanský zákoník nestanoví, jak má být v závěti vyjádřeno ustanovení někoho dědicem, tj. formální náležitost ustanovení dědice. Dědic nemusí být výslovně pojmenován, ale ze závěti musí být vždy zcela nezvratně zjistitelné, komu má zůstavený majetek připadnout.40 Pořizovatel může v závěti ustanovit i náhradního dědice pro případ, že by osoba označená jako dědic na prvním místě dědictví nenabyla (např. proto, že se nedožije smrti zůstavitele). Obsahem závěti nemohou být ty podmínky, které by omezovaly dědice ve volné dispozici se zděděným majetkem. Pokud by takové podmínky závěť obsahovala, neměly by žádné právní účinky. Platnost závěti by tímto nebyla dotčena.41
2.7.2 Závěť holografní Holografní nebo-li vlastnoruční
závěť je v praxi často používána. Tato forma závěti je
tradičně považována za nejjednodušší typ závěti. Aby byla holografní závěť platná, musí splňovat tyto náležitosti: ■ pořizovatel musí vlastní rukou napsat celý text závěti, ■ v závěti musí být uvedeno přesné datum napsané vlastní rukou pořizovatele, ■ závěť musí být vlastní rukou pořizovatele podepsána.42 Za vlastnoruční sepsání závěti se považuje i závěť sepsána nedominantní rukou zůstavitele. 43 Závěť nemusí být nutně sepsána pouze na papíře. Písemná forma závěti je zachována i v případě pokud dojde k zachycení písma na jakýkoliv předmět, který je schopný zachytit písmo, a jakýmkoliv psacím nástrojem. Pro platnost závěti není též důležité, v jakém je psána jazyce, a podmínkou také není, aby se v textu poslední vůle zůstavitele objevilo slovo „závěť“, jelikož se poslední vůle vyhodnocuje podle jejího obsahu, nikoliv podle názvu. Projev vůle zůstavitele však musí být určitý a srozumitelný.44 Podpis pořizovatele poslední vůle je nutné umístit až za veškerý text. V případě, pokud je nějaký text ještě za podpisem, nepřihlíží se k tomuto textu jako k platnému obsahu závěti. 40
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2002, sp. zn. 30 Cdo 1143/2002. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno: Doplněk, 2002. 436 s. ISBN 80-7239-111-9 s. 409–414. 42 Tamtéž s. 411. 43 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2001, sp. zn. 30 Cdo 1975/2001. 44 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. s. 360–361. 41
24
Podle zákona musí být holografní závěť přesně datována, a to uvedením dne, měsíce a roku. Datum se musí vztahovat ke dni podpisu závěti, a nikoliv ke dni sepsání závěti, v případě, kdy se oba dny neshodují. V opačném případě je závěť neplatná. Požadavkem platnosti holografní závěti je podle § 476a obč. zák. vlastnoruční podpis zůstavitele. Pokud o totožnosti podpisu zůstavitele nejsou žádné pochybnosti, postačí i závěť podepsaná alespoň příjmením.45 V případě, že je možno identifikovat podpis jako podpis zůstavitele, nezáleží na jeho čitelnosti. Vlastnoručním podpisem se rozumí vlastní rukou psané jméno jednající osoby, přičemž jméno tuto osobu identifikuje vůči všem, a to i v případě, že by bylo neúplné nebo natolik rozšířené, že by teprve až po zjištění dalších skutečností nebylo pochyb o totožnosti pisatele. Za neplatnou je považována závěť podepsaná např. slovy „tvá matka“.46 Vlastnoručně sepsanou závěť může pořizovatel ponechat u sebe, u jiné osoby nebo ji může uložit u notáře. Pokud má závěť u sebe jiná osoba, je povinna ji po smrti pořizovatele neprodleně předložit soudu, v jehož obvodu měl pořizovatel své poslední trvalé bydliště.
2.7.3 Závěť allografní Allografní závěť zmizela z našeho právního řádu téměř na 30 let a opět se tento typ závěti vrátil až počátkem roku 1992. V případě allografní závěti může pořizovatel závěť sepsat jinak než vlastní rukou, např. na počítači, na psacím stroji, cizí rukou, ale musí závěť vlastnoručně podepsat. Ustanovení § 476b obč. zák. říká, že podpisu závěti musí být současně přítomni dva svědci a pořizovatel musí výslovně projevit před těmito svědky, že listina obsahuje jeho poslední vůli.47 Podmínkou platnosti tohoto typu závěti není, aby byla sepsána před svědky. K jejímu sepsání může dojít dokonce i o několik let dříve, než-li zůstavitel před svědky prohlásí, že se na dané listině nachází jeho poslední vůle. Dříve sepsanou závěť musí pořizovatel podepsat nejpozději v době, kdy před dvěma současně přítomnými svědky prohlásí, že listina obsahuje jeho vůli.48 Přítomní svědci se musí na závěť podepsat. Soudní praxe klade důraz na
podmínku současné a nepřetržité
přítomnosti dvou svědků při
výslovném projevu zůstavitele, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. Podmínku současné přítomnosti nelze považovat za splněnou, je-li v okamžiku zákonem požadovaného prohlášení 45
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1983, sp. zn. 4CZ 82/2. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 51/2008. 47 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.3.2002, sp. zn. 21 CDO 530/2001. 48 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. s. 362–365. 46
25
zůstavitele přítomen pouze jeden svědek, který listinu podepíše, a následně se dostaví druhý svědek, který se rovněž po prohlášení vůle zůstavitele na závěť podepíše. Nerozhoduje, že v uvedené době byl dosud přítomný také první ze svědků, jeho funkce svědka byla naplněna a ukončena již podpisem závěti před tím, než se dostavil druhý svědek.49 Svědci allografní závěti nemusí být seznámeni s obsahem závěti a nemusí rozumět jazyku, v kterém je sepsána. Na překážku platnosti závěti není ani skutečnost, že závěť sepíše dle pokynů pořizovatele jeho osoba blízká, která má z této závěti dědit.50 Dle § 476e obč. zák. nemohou být svědky osoby, které nejsou způsobilé k právním úkonům, osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit. Občanský zákoník ve svém ustanovení v § 476f dále uvádí, že ani osoby blízké dědici nemohou při pořizování závěti působit jako svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé. Osobou blízkou je dle ustanovení § 116 obč. zák. příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. V případě, je-li allografní závětí povolána za zůstavitelova dědice právnická osoba, jsou nezpůsobilými svědky závěti fyzické osoby, které mohou činit za tuto právnickou osobu právní úkony a fyzické osoby, které jsou společníky, členy nebo zaměstnanci této právnické osoby.
2.7.4 Závěť s předčitatelem Zákonem č. 509/1991 Sb., účinným od 1.1.1992,
bylo opět umožněno osobám, které
nemohou psát nebo číst, zřídit závěť s předčitatelem. Do této doby mohly tyto osoby zřídit závěť pouze formou notářského zápisu. Obdobně jako u allografní závěti může být i tato závěť sepsána v jakémkoliv jazyce, za podmínky, že tomuto jazyku rozumí jak zůstavitel, tak i všichni svědci. V této formě závěti musí svědci znát obsah poslední vůle zůstavitele. Tomuto projevu poslední vůle zůstavitele, jeho sepsání a potvrzení zůstavitelem musí být současně přítomni minimálně tři svědci. Zákon zde kromě označení svědek používá ještě označení pisatel (ten, kdo závěť podle zůstavitelova projevu sepsal) a předčitatel (ten, kdo sepsanou závěť pro kontrolu přečetl). Pisatel i předčitatel mohou být zároveň též svědky, platí 49
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2.11.2005, sp. zn. 21Co 372/2005. FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-807380-058-1. s. 362. 50
26
však, že pisatel a předčitatel musí být dvě rozdílné osoby. V závěti musí být označeno, kdo byl pisatelem,
a kdo předčitatelem.51 Podmínkou platnosti této formy závěti je podepsání
závěti třemi svědky. Pokud pisatel nebo předčitatel nejsou zároveň svědky, nemusí být na závěti podepsáni. Svědci musí splňovat shodné požadavky, jaké jsou kladeny i na svědky allografní závěti. Aby byla takto sepsaná závěť platná, je nutné v ní uvést, z jakého důvodu je tento typ závěti použit, proč nemůže zůstavitel sepsat závěť holografní nebo allografní. Tento údaj by měl být konkrétní ke vztahu k pořizovateli závěti, např. uvést zda pořizovatel nemůže číst ani psát, nebo pouze číst, ale psát může a opačně. Účelné je uvést i důvod této situace (např. neumí číst a psát, umí číst a nemůže psát pro zlomeninu ruky aj.).52 Při pořízení allografní závěti postupem podle § 476c obč. zák. je nezbytné, aby všichni tři svědkové úkonu závěti, včetně pisatele a předčitatele byli současně a nepřetržitě přítomni při celém úkonu pořizování závěti, tedy při prohlášení zůstavitele o tom, jaká je jeho poslední vůle, při sepsání listiny, při jejím přečtení, při tom, když zůstavitel potvrdí, že závěť obsahuje jeho pravou vůli, a při podpisu svědků.53 V závěti musí být uveden způsob, jakým zůstavitel potvrdil, že závěť obsahuje jeho pravou vůli (např. pořizovatel přikývl na dotaz svědků, zda závěť obsahuje jeho poslední vůli).54 Podle § 476d odst. 3 obč. zák. mohou projevit touto formou závěti svou poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky i osoby nevidomé, listina však musí být přečtena. Osoby neslyšící, které nemohou číst nebo psát mohou využít formu allografní závěti pouze před třemi současně přítomnými svědky, jež ovládají znakovou řeč. Listina musí být tlumočena do znakové řeči (§ 476d odst. 4 obč. zák.).
2.7.5 Závěť ve formě notářského zápisu Tento typ závěti je v platném občanském zákoníku již od jeho vzniku v roce 1964. Každý, kdo je způsobilý zřídit závěť může zřídit závěť formou notářského zápisu. V letech 1964–1991 byla závěť formou notářského zápisu obligatorní (povinná) pouze pro osoby, které nemohly číst nebo psát. Od roku 1992 je tato forma povinná i pro osoby 51
FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. s. 365–366. 52 HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-328-9. s. 652. 53 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004. 54 HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-328-9. s. 652.
27
starší 15 a mladší 18 let, pokud nedosáhly způsobilosti k právním úkonům uzavřením manželství a od roku 1998 je závěť formou notářského zápisu povinná též v případě, že chce zůstavitel zřídit závětí nadační fond nebo nadaci. 55 Závěť v této formě až do 31.12.1992 sepisovala státní notářství, která byla dnem 1.1.1993 zrušena. Od roku 1993 sepisují notářské zápisy notáři, tedy fyzické osoby splňující předpoklady podle zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, které stát pověřil notářským úřadem. 56 Závěť formou notářského zápisu může sepsat na požádání kterýkoli notář, neplatí zde omezení pokud jde o příslušnost, místo bydliště pořizovatele aj. Notář může sepsání notářského zápisu o závěti odmítnout pokud tento úkon odporuje zákonům nebo dalším obecně závazným předpisům, v případě pokud je notář či jemu blízká osoba zúčastněn na věci, a také v případě pokud ve věci již poskytl právní pomoc jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní pomoc žádá.57 Notář je oprávněn též odmítnout požadovaný úkon, neuhradí-li žadatel
bez závažného
důvodu přiměřenou zálohu na odměnu notáře.58 Pokud se sepisuje závěť ve formě notářského zápisu s někým, kdo nezná jazyk, ve kterém se listina sepisuje, je nutná přítomnost tlumočníka. V závěti je pak uvedeno, že zůstaviteli byl text závěti přetlumočen, a že s tímto textem zůstavitel vyjádřil souhlas. Tlumočník musí na notářský zápis připojit svůj podpis a otisk svého úředního razítka.59 K platnosti závěti zřízené ve formě notářského zápisu podle § 65 odst. 1 notářského řádu, tedy je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu. Vyžaduje se, aby dva svědci úkonu byli přítomni nejen při předčítání notářského zápisu a jeho schválení účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni, ale i vlastnímu sepisu závěti notářem.60 Pokud notář sepíše zápis předem bez přítomnosti svědků úkonu a později zápis v přítomnosti svědků pouze přečte je závět neplatná.61 Notář má povinnost oznámit sepsání závěti formou notářského zápisu Notářské komoře České republiky, která vede centrální evidenci závětí od 1.1.2001. (Do roku 2001 oznamoval notář sepsání závěti okresnímu soudu, v jehož obvodu měl zůstavitel trvalé bydliště). Notář musí zápis uložit ve své kanceláři a nesmí jej do doby projednání dědictví nikomu vydat
55
FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. s. 367. 56 Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), § 1 odst. 1. 57 Tamtéž § 53 odst. 1 písm. a), b) a c). 58 Tamtéž § 53 odst. 2. 59 Tamtéž § 69 odst. 1. 60 Tamtéž § 65 odst. 1. 61 Usnesení Krajského soud v Hradci Králové ze dne 23.12.2008, sp. zn. 20Co 335/2008.
28
Pokud sepisuje závěť formou notářského zápisu osoba straší 15 let, která nemá plnou způsobilost k právním úkonům, musí tak učinit bez svého zákonného zástupce.62
Tabulka č. 1: Druhy závěti Forma závěti
Způsob sepsání závěti
Holografní
Vlastní rukou
Allografní
Jinak než vlastní rukou, vlastnoruční podpis před dvěma svědky
Závěť s předčitatelem
Jinak než vlastní rukou, souhlasné potvrzení zůstavitele před třemi svědky
Závěť ve formě notářského
Před notářem
zápisu
2.8 Vydědění Vydědění je osobním úkonem zůstavitele, který musí učinit pouze on sám. Vydědění je pořízení pro případ smrti podobně jako závěť, má však opačné účinky. Neslouží k založení, ale naopak odnětí práva osobě, které se vydědění týká. Při vydědění jde o odnětí práva potomků na jejich povinné podíly, které jim zaručuje obč. zák. v ustanovení § 479. Projev zůstavitelovy vůle o vydědění potomka může být sepsán do samostatné listiny o vydědění nebo může být součástí závěti. Jedna listina může tedy obsahovat právní úkon obsahující závěť i vydědění, přičemž není rozhodující jak je tato listina nazvána.63 Důvod vydědění musí být zůstavitelem i výslovně uveden. Právní úprava vydědění se v našem právním řádu objevila až novelizací občanského zákoníku v roce 1983 zák. č. 131/1982 Sb. Důvodem pro vydědění potomka mohlo být, jestliže v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl 62
HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-328-9. s.654-657. 63 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30.7.1986, sp. zn. 18 Co 135/86.
29
zůstaviteli potřebnou pomoc ve stáří, nemoci nebo v jiných závažných případech. S další novelizací občanského zákoníku zák. č. 509/1991 Sb., přibyly k tomuto důvodu ještě další tři důvody.64 Podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. a–d) obč. zák. může zůstavitel vydědit potomka, jestliže: a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život. Pod písm. a) ustanovení § 469a odst. 1 obč. zák. může důvod pro vydědění spočívat v neposkytnutí pomoci zůstavitelovi v rozporu s dobrými mravy. Nejedná se pouze o nezbytnou pomoc vyvolanou zůstavitelovou nemocí, nemohoucností, oslabením smyslového vnímání, ale i o pomoc, která je vyvolána přírodními katastrofami, požárem, povodní s újmou nejen na zdraví, ale i na majetku. Posuzuje se, zda pomoc byla ze strany potomka, kterého se to týká, skutečně potřebná, zda potomek o situaci zůstavitele věděl nebo mohl vědět a také zda jeho snahu poskytnout potřebnou pomoc zůstavitel neodmítl. V případě, že potomek neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl dle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., je tato skutečnost dalším oprávněným důvodem pro vydědění. Důraz je kladem na posouzení časového faktoru v podobě trvalosti, jehož opakem by byla pouhá nahodilost, a na opravdovost zájmu projevovaného potomkem zůstaviteli. Pouze formálně projevovaný zájem není přípustný. 65 Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl mohou spočívat jak v nezájmu potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči, tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti.66 Zůstavitel může z důvodu trvale neprojevovaného opravdového zájmu svého potomka vydědit jen listinou, která byla sepsána počínaje dnem 1.1.1992, kdy nabyla účinnosti 64
MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. vyd. Praha: Linde, 2007. 352 s. Praktická příručka. ISBN 80-7201-674-1. s. 87. 65 Tamtéž s. 88. 66 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006.
30
novelizace občanského zákoníku (zák. č. 509/1991 Sb.). Důvod k tomuto vydědění však může spočívat i v chování potomka vůči zůstavitele, k němuž došlo v době před 1.1.1992, a které trvalo i po tomto datu.67 Jako chování neodpovídající řádnému chování potomka k rodiči, tedy chování odůvodňující vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., je i návrh na zbavení způsobilosti zůstavitele k právním úkonům, pokud je podán potomkem zůstavitele z jiného důvodu než chránit zájmy zůstavitelovy a opírá se o nepravdivé a smyšlené důvody.68 Odsouzení potomka pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku je důvodem vydědění potomka opírající se o pravomocné rozhodnutí soudu (§ 469a odst. 1 písm. c). Pod písm. d) citovaného ustanovení je důvodem pro vydědění trvale vedený nezřízený život potomkem. Jedná se např. o chorobnou závislost na alkoholu nebo narkotikách, ale i marnotratnost, zanedbávání povinné výživy rodiny.69 Zůstavitel může listinu o vydědění dodatečně změnit stejnými způsoby jako při zrušení závěti. Zůstavitel může vztáhnout účinky vydědění i na potomky vyděděného, kterým by jinak uvolněný podíl po vyděděném mohl při dědění
ze zákona připadnout. Listina
o vydědění má stejné náležitosti a formu, jakou zákon předpisuje pro platnost závěti. Může tedy jít o vlastnoruční projev vůle, allografní zřízení listiny o vydědění nebo o formu notářského zápisu.70
67
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2001, sp. zn. 21 Cdo 3028/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008. 69 MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. vyd. Praha: Linde, 2007. 352 s. Praktická příručka. ISBN 80-7201-674-1. s. 89. 70 KNAPPOVÁ , Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 3.Díl . Dědické právo. 4. aktualiz. vyd. Praha: ASPI, 2002. ISBN 978-80-7357-231-0. s. 307. 68
31
3 Komparace současné právní úpravy a nového občanského zákoníku 3.1 Nový občanský zákoník obecně71 Nový občanský zákoník je v posledních dvaceti letech již třetím pokusem od
základu
rekodifikovat občanské právo. Návrh nového občanského zákoníku reaguje na potřebu změny v soukromém právu. Současná právní úprava občanského práva se opírá o občanský zákoník z roku 1964, který byl
již mnohokrát novelizován, a který vychází z poměrů 60. let
a z tehdejších názorů na soukromé právo. Jedním z největších nedostatků tohoto zákoníku je roztříštěnost úpravy občanskoprávních vztahů v několika různých právních předpisech. V praxi proto dochází k situaci, kdy člověk při řešení své záležitosti musí sledovat nejen občanský zákoník, ale také další právní normy, např. zákon o rodině, obchodní zákoník či další právní předpisy. Účelem nového občanského zákoníku je upravit, až na výjimky, všechny vztahy soukromoprávní
v jednom zákoně. Nový občanský zákoník klade důraz jak na naše
demokratické právní tradice, tak i na principy a standardy soukromého práva v Evropě. Nový občanský zákoník má jasně vyjádřit principy, na nichž je
vystavěno soukromé právo
především sledovat ochranu člověka, jeho osobnosti, rodiny a jeho majetku za života i po smrti.72 Základním zdrojem rekodifikace je vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937. (Vzhledem k událostem, které následovaly po mnichovské dohodě nebyl tento návrh přijat.). Důvodem je především to, že tento vládní návrh sledoval modernizační revizi rakouského Obecného zákoníku občanského (ABGB) z r. 1811 v jeho konfrontaci
s novějšími
evropskými zákoníky, zejména německým a švýcarským. Další inspirace pro návrh nového občanského zákoníku byla čerpána
ze současných
aplikovaných zahraničních úprav, a to především v zákoníku švýcarském, německém, rakouském, italském a nizozemském.
71
Nový občanský zákoník: Obecná část zákoníku [online] [cit. 2011-07-10]. Dostupné z WWW:
. 72 ELIÁŠ, Karel; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001. 302 s. ISBN 80-7201-303-0. s. 74.
32
Hlavní zásady kodifikace občanského zákoníku: ■ Vypracovat kodex vycházející z respektu ke středoevropskému právnímu myšlení ■ Vytvořit zákoník srovnávající se s evropskou právní a kulturní konvencí ■ Rozejít se s myšlenkovým světem socialistického práva Nový občanský zákoník je tematicky rozdělen do pěti částí – Obecná část, Rodinné právo, Absolutní majetková práva, Relativní majetková práva a Ustanovení společná, přechodná a závěrečná. Jednotlivé části zákona se dělí na hlavy, díly a oddíly. V konečné podobě má nový občanský zákoník 3081 paragrafů. V obecné části jsou především vymezeny jednotlivé pojmy, se kterými následně text občanského zákoníku pracuje. Část Rodinné právo v sobě zahrnuje dnešní zákon o rodině. Dotýká se jak institutu manželství, tak vztahů mezi příbuznými, zejména pak vztahů mezi rodiči a dětmi. Část Absolutní majetková práva v sobě skrývá definici vlastnictví, práva k cizím věcem a problematiku dědění. Čtvrtá část nazvaná Relativní majetková práva je nejobsáhlejší. Zahrnuje v sobě různé druhy smluv, stejně tak jako závazky z deliktního jednání (tedy i odpovědnost za škodu). Poslední část se zabývá především legislativně technickou problematikou a také tím, které dosavadní zákony budou novým zákonem zrušeny. Nový občanský zákoník přejímá pravidla upravená v jiných zákonech a tyto zákony navrhuje zrušit, snaží se přizpůsobit moderním potřebám, upravit nebo zpřesnit některá pravidla, která současné soukromé právo neřeší, případně je upravuje velmi stroze. Nový kodex přináší též
sjednocení smluvního práva a konec duplicitní úpravy v občanském
a obchodním zákoníku. Některé změny, které přinese nový občanský zákoník: ■ komplexnost návrhu. Sjednocení úpravy institutů, které jsou v současnosti v několika právních předpisech, v jednom kodexu. ■ jednotná úprava závazkového práva v soukromoprávní oblasti. Dnes existuje paralelní úprava závazkových vztahů v obchodním zákoníku. ■ větší váhu by dostalo slovo, respektive ústní slib. Vybrané smlouvy by již nemusely mít písemnou podobu. ■ zpřísnění podmínek za jakých lze člověka zbavit způsobilosti k právním úkonům ■ člověk bude moci více rozhodovat o tom, kdo po smrti získá jeho majetek ■ nové pojetí zvířete - na zvíře už české zákony nemají pohlížet jako na věc 33
■ sjednocuje se princip ochrany dobré víry nabyvatele při nabytí vlastnictví od nevlastníka. Tento princip ochrany je platný pouze v obchodním právu. Nový občanský zákoník klade důraz na právní jistotu osob jednajících v dobré víře. ■ zpřesňují se ustanovení odpovědnosti za škodu. Nově se upřednostňuje náhrada škody uvedením do předešlého stavu oproti náhradě v penězích.73
3.2 Nová koncepce dědického práva Nová koncepce dědického práva je založena na dvou základních pilířích: ■ posílení vůle a volnosti rozhodování zůstavitele ■ návrat tradičních institutů dědického práva V nové koncepci dědického práva je značně posílena zůstavitelova volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti. Současná právní úprava upřednostňuje živé před mrtvým, nová koncepce vychází z tradičního respektování poslední
vůle
zůstavitele.
Do nové úpravy dědického práva se vrací mnoho tradičních institutů dědického práva, jako např. odkaz, dědická smlouva, zřeknutí se dědictví. V novém zákoně je značně posílena pořizovací svoboda zůstavitele v případě dědění ze závěti a vydědění, ohled je však brán i na zájmy zůstavitelovy rodiny. V případě dědění ze zákona dochází k rozšíření okruhu zákonných dědiců.74 Podrobnější úprava dědického práva umožní lépe vyložit poslední vůli zůstavitele. Jsou také užívána výkladová pravidla, která mají umožnit zůstaviteli předvídat, jak bude jeho projev vůle vyložen po jeho smrti. Nebude proto možné vykládat zůstavitelovu poslední vůli jinak než bylo zůstavitelem stanoveno. Úprava dědického práva je mnohem podrobnější než jiné části nového občanského zákoníku. Vyžaduje si to skutečnost, že osoba, ze které práva a povinnosti přecházejí (zůstavitel) je již po smrti, a nemůže upřesnit či vyložit svoji poslední vůli, nemůže dále věci ovlivnit. V návrhu je pamatováno i na situace, které mohou být sporné. Ke sporným situacím je předkládáno jejich řešení.
3.3 Konkrétní změny dědického práva Nová úprava dědického práva obsahuje množství změn oproti platné právní úpravě. 73
MORÁVEK, Daniel. Nový občanský zákoník ovlivní podnikání. Podnikatel.cz [online] [cit. 2012-01-10]. Dostupné z WWW: . 74 ELIÁŠ, Karel; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001. 302 s. ISBN 80-7201-303-0. s. 198.
34
Z navrhovaných změn jsou nejdůležitější změny v těchto oblastech: ■ Testovací způsobilost ■ Dědické tituly ■ Dědická smlouva ■ Závěť, svědkové závěti ■ Podmínky závěti ■ Dědění ze zákona ■ Náhradní dědic ■ Odkaz ■ Přechod dluhů ■ Zřeknutí se dědického práva ■ Právo na povinný díl a nepominutelný dědic75
3.3.1 Testovací způsobilost Shodně se současnou právní úpravou nemají způsobilost pořídit závěť nesvéprávné osoby. Osoby starší 15 let, které dosud nenabyly plné svéprávnosti, mohou závěť pořídit bez souhlasu zákonného zástupce pouze ve formě veřejné listiny. V současné úpravě platí podmínka, která umožňuje těmto osobám pořídit závěť pouze notářským zápisem. Nový občanský zákoník však nevylučuje v budoucnosti rozšíření agendy sepisování závěti i na soudy, v jejichž působnosti byla tato agenda již v minulosti. Proto je stanovena forma širší, a to forma veřejné listiny. U osob, které mají omezenou způsobilost k právním úkonům se v ustanovení § 1528 nového občanského zákoníku
rozeznává dvojí situace. Osoby s obecně omezenou
způsobilostí mohou pořizovat testament ve formě veřejné listiny. Druhá skupina osob, ti, u kterých je jejich omezená způsobilost založena na chorobném požívání alkoholu, užívání psychotropních látek nebo na chorobné závislosti na hráčské vášni mohou poslední pořízení učinit v jakékoli předepsané formě, ale mohou pořídit nejvýše o polovině majetku.
3.3.2 Dědické tituly Současný občanský zákoník rozlišuje dva právní tituly, na základě kterých může být osoba povolána za dědice, a to dědění ze zákona a závěť. Závěť má přednost před děděním ze 75
Nový občanský zákoník: Dědické právo. [online] [cit. 2011-07-12]. .
35
Dostupné
z
WWW:
zákona. Nový občanský zákoník rozšiřuje dědické tituly o dědickou smlouvu, která se stává nejsilnějším dědickým titulem. Zachovány zůstávají i původní dědické tituly, závěť a dědění ze zákona, dochází však k dalšímu posílení poslední vůle zůstavitele a závěť je tedy více preferována před děděním ze zákona, k němuž by mělo dojít pouze ve výjimečných případech. Všechny dědické tituly lze uplatnit jednotlivě, ale i souběžně. Vzniknou-li z jedné pozůstalosti práva různým osobám založená na různých titulech, má vždy přednost dědická smlouva, pak závěť, a v poslední řadě zákon. Vždy má dědění podle smlouvy nebo závěti přednost před zákonem. Závěť a dědická smlouva jsou shodně označovány jako pořízení pro případ smrti.
3.3.3 Dědická smlouva Dnes není zákonem zůstaviteli povoleno, aby uzavřel před svou smrtí dohodu o dědictví s těmi osobami, které chce povolat za dědice. Dohoda dědiců o vypořádání dědictví je v současnosti možná až po smrti zůstavitele a to i v případě, pokud zůstavitel zanechal závěť. Pokud dohoda neodporuje zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí. V případě dědické smlouvy se jedná, na rozdíl od závěti, o dvoustranné právní jednání, o dohodu dvou stran, kterou zůstavitel povolává k pozůstalosti nebo její části druhou osobu, a to buď bezúplatně nebo za úplatu, či jiný majetkový prospěch, který bude zůstaviteli poskytnut za jeho života. Příkladem může být situace, kdy starý člověk vlastní nemovitost, kterou nechce prodat a nemá prostředky na její provoz, může tedy dědickou smlouvou odkázat tuto nemovitost příbuznému či jiné osobě, s tím, že jej nechají v nemovitosti dožít a po dobu jeho života budou hradit náklady spojené s provozem nemovitosti. 76 Dědická smlouva je smíšený právní institut mezi smlouvou a závětí a jako každá smlouva i tato zakládá povinnost a oprávnění, a proto nemůže být jednostranně změněna nebo zrušena. To by mělo dát předpokládaným dědicům vyšší jistotu, že se skutečně stanou vlastníky nemovitosti. Dědická smlouva však nijak neomezuje zůstavitele v nakládání s majetkem za jeho života. Dědickou smlouvou se mohou povolat i manželé. Rozvod manželství nemá obecně na platnost dědické smlouvy žádný vliv. Smlouvu však v takovém případě může zrušit soud na návrh některého z bývalých manželů. Manželé si mohou dohodnout i opak. Navrhovaná právní úprava vyžaduje zřízení dědické smlouvy formou notářského zápisu. 77 Dědickou smlouvu může uzavřít zletilý zůstavitel, který je plně svéprávný. Pokud je 76
Nový občanský zákoník: Dědické právo. [online] [cit. 2011-07-12]. Dostupné z WWW: . 77 Návrh nového občanského zákoníku: Důvodová zpráva [online]. Vydáno 18. 5. 2011 [cit. 2011-07-12]. s. 970. Dostupné z WWW: .
36
zůstavitel ve svéprávnosti omezen, může dědickou smlouvu uzavřít a závazek z ní změnit se souhlasem opatrovníka. Dědickou smlouvu mohou strany uzavřít či změnit pouze osobním jednáním. Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí vždy zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.78
3.3.4 Závěť, svědkové závěti Závěť je jednostranný právní úkon zůstavitele, kterým jsou povoláváni dědicové. Dnešní občanský zákoník připouští tři formy závěti, a to závěť napsanou vlastní rukou zůstavitele (holografní), závěť sepsanou jinak než vlastní rukou zůstavitele (allografní) a závěť ve formě notářského zápisu. Nový občanský zákoník zachovává současnou právní úpravu a zavádí k stávajícím formám i možnost pořídit závěť s úlevami, tzv. privilegovanou závěť. Navržená úprava privilegovaných závětí se inspiruje
kontinentální právní úpravou (např. Polsko,
Německo, Rakousko, Litva atd.).79 V ustanovení § 1542– § 1550 nového občanského zákoníku jsou pro zůstavitele nově upraveny úlevy při pořizovaní závěti. Úlevy se vztahují k situacím, kdy se osoba ocitne na místě, kde je v ohrožení života v důsledku mimořádné události (např. ozbrojený konflikt, živelná pohroma aj.) a je zjevná obava, že zůstavitel by mohl zemřít dříve než by mohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny. V takovém případě je povoleno pořídit veřejnou závěť před starostou obce, před velitelem námořní lodi nebo letadla, případně jinou pověřenou úřední osobou za přítomnosti dvou svědků, a soukromou závěť ústně před třemi svědky. V této mimořádné situaci mohou být svědkové osoby starší 14 let a také osoby, u nichž byla omezena svéprávnost. Zvláštní povaha privilegovaných závětí vyžaduje, aby jejich platnost byla časově omezena. Pokud zůstavitel přežil mimořádnou situaci a může pořídit závěť ve formě veřejné listiny, považuje se privilegovaná závěť za neplatnou. Každá závěť musí být datována uvedením dne, měsíce a roku, kdy byla pořízena Pokud tuto povinnost závěť nesplňuje je neplatná. Shodně se současnou platnou právní úpravou se svědci na listinu podepisují, čímž stvrzují totožnost osoby zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila a též prohlášení zůstavitele o závěti jako projevu jeho poslední vůle. V novém občanském zákoníku v § 1539, odst. 1 je však nově ustanoveno, že svědek k svému podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na 78
Poslanecká sněmovna: Schválený text tisku 362. [online] [cit. 2012-03-07]. § 1585. Dostupné z WWW: . 79 Nový občanský zákoník: Dědické právo. [online] [cit. 2011-07-12]. Dostupné z WWW: .
37
jeho vlastnost jako svědka a své osobní údaje. Svědek nebo odkazovník nesmí mít zájem na obsahu závěti, z tohoto důvodu není dědic nebo odkazovník způsobilý svědčit o tom, co se mu zůstavuje. Zákon však umožňuje zůstaviteli, aby ustanovení závěti ve prospěch jednoho ze svědků napsal vlastní rukou, nebo aby závěť potvrdili tři svědci.80 Novinkou je oproti současnému stavu povinnost mlčenlivosti svědků. Kdo působil jako pisatel, svědek, předčitatel, tlumočník nebo úřední osoba při pořízení závěti nebo jiném právním jednání, pro které zákon vyžaduje náležitosti jako pro závěť, zachová o obsahu zůstavitelovy vůle mlčenlivost. Mlčenlivost lze porušit tehdy, je-li zřejmá jiná vůle zůstavitele. V případě porušení mlčenlivosti se zůstaviteli nahradí způsobená újma.81 V novém kodexu je také rozšířena úprava zrušení závěti. Závěť lze zrušit pořízením nové závěti nebo odvoláním. Připojeno je zvláštní ustanovení o účincích dovětku, kdy zřízení nového dovětku nemá zrušovací účinky vůči existující závěti, ledaže by z dovětku výslovně vyplývala jiná vůle zůstavitele. Odvolání závěti může být učiněno výslovně nebo mlčky, konkrétně tedy buď výslovným prohlášením učiněným v takové formě, jaká se vyžaduje pro pořízení závěti, anebo zničením listiny, na níž je závěť napsána. Nově je zavedeno ustanovení o zachování (obnovení) platnosti starší závěti, pokud zůstavitel novější závěť zničí nebo odvolá, ale starší zachová. Úprava zrušení závěti je též nově doplněna o výslovné ustanovení, že bez právních účinků je prohlášení zůstavitele, že neplatná budou všechna jeho příští pořízení pro případ smrti.82
3.3.5 Podmínky závěti Podle současné právní úpravy nemůže zůstavitel vázat v závěti získání dědictví na splnění žádných podmínek, ani příkazů. Podmínky, které by zůstavitel připojil k závěti nemají právní důsledky. V novém
občanském zákoníku je zůstaviteli umožněno dovětkem závěti
stanovit pro dědice podmínky či příkazy. Takovou podmínkou může být např. že dokončí vysokou školu, opraví nemovitost a jiné. Podmínkou může být i splnění určitého příkazu nebo uplynutí času. Např. že dědic dosáhne věku 21 let. Pokud bude směřovat podmínka či příkaz k zřejmému obtěžování dědice či odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole nebo zjevně odporovat veřejnému pořádku, nepřihlíží se k ní. Rovněž se nepřihlédne k vedlejší doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici, aby uzavřel či neuzavřel manželství, popřípadě aby v manželství setrval nebo aby manželství zrušil. Totéž platí o zapsaném partnerství. Zůstavitel 80
FRINTA, Ondřej. Závěť (nejen) v návrhu nového OZ. Právník. roč. 2008, č. 11, str. 1203-1216. Tamtéž 82 Návrh nového občanského zákoníku: Důvodová zpráva [online]. Vydáno 18. 5. 2011 [cit. 2011-07-12]. s. 969. Dostupné z WWW: . 81
38
však má mít možnost zřídit někomu právo na dobu než uzavře manželství nebo zapsané partnerství.83
3.3.6 Dědění ze zákona Zákon je považován za nejslabší dědický titul, přesto je v současnosti tím nejčastějším, na základě kterého dochází k dědickému nástupnictví. Lidé se dosud nenaučili o svém majetku pro případ smrti pořizovat závětí. V platném občanském zákoníku jsou dědicové ze zákona rozděleni do čtyř dědických skupin. V poslední, čtvrté, skupině se dědicem mohou stát zůstavitelovi prarodiče, případně tety a strýcové. Dále platí, že pokud se nenajde žádný dědic v těchto čtyřech skupinách, pak pozůstalost přechází jako majetek bez pána na stát, tzv. odúmrť, a v tomto případě není stát považován za dědice. V novém občanském zákoníku je zachováno pravidlo, že v případech, kdy nedědí dědici povolaní závětí, nastupují dědici dle zákonné posloupnosti. Nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic. Stát však nemá právo odmítnout dědictví.84 Nově je rozdělení dědiců podle zákonné posloupnosti rozšířeno ze čtyř tříd na šest tříd a vrací se tak okruh zákonných dědiců na úroveň existující v našem dědickém právu před jeho úpravou v r.1950. Dědické třídy dle schváleného nového občanského zákoníku, ustanovení § 1635– § 1640: ■ První třída dědiců: zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich dědí stejným dílem. ■ Druhá třída dědiců: nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí v této třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti (tzv. spolužijící osoby); všichni dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu pozůstalosti. ■ Třetí třída dědiců: nedědí-li manžel ani rodiče, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a spolužijící osoby; nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti. ■ Čtvrtá třída dědiců: nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným dílem prarodiče zůstavitele.
ČECHLOVSKÝ, Vladimír. Rodinné finance . Deník PRÁVO. 23. 8. 2008.s. 19. Poslanecká sněmovna: Schválený text tisku 362. [online] [cit. 2012-03-07]. § 1634. Dostupné z WWW: . 83 84
39
■ Pátá třída dědiců: nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí v páté třídě jen prarodiče rodičů
zůstavitele. Prarodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, prarodičům
zůstavitelovy matky druhá polovina. Obě dvojice prarodičů se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá. Zákon zde podrobně upravuje i situaci, kdy nejsou všichni z prarodičů naživu, a to následovně: Pokud nedědí jednotlivý člen dvojice, připadne uvolněná osmina druhému členu. V případě, že nedědí celá dvojice, připadne tato čtvrtina druhé dvojici téže strany a pokud nedědí ani jedna dvojice téže strany, připadá dědictví dvojicím druhé strany. ■ Šestá třída dědiců: nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě stejným dílem potomci dětí sourozenců zůstavitele a potomci prarodičů zůstavitele. Pokud nedědí některý potomek prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.85 Uvedené rozšíření dědických tříd upřednostňuje zachování majetku v soukromém sektoru, v okruhu zůstavitelových nejbližších, více vyhovuje požadavkům, které si žádá praxe. Stát by se dědicem měl stát pouze ve výjimečných případech. Nedostačující současnou zákonnou úpravu je možné demonstrovat na následujícím příkladě: Paní K., je dcerou své zemřelé matky a zároveň vnučkou své zemřelé babičky. Babička měla žijící osmdesátiletou sestru, paní A. Paní A. zemře náhle bez pořízení závěti, její rodiče a další sourozenci již též nejsou naživu, dětí a manžela neměla. Podle současné platné právní úpravy není žádný zákonný dědic a všechen majetek by přešel jako odúmrť na stát. Podle nového občanského zákoníku, by se dědičkou po paní A. stala paní K. a majetek by setrval v rodině.( šestá třída dědiců – potomci dětí sourozenců zůstavitele).
3.3.7 Náhradní dědic Současná úprava dědického práva dědické náhradnictví (substituci) vůbec neupravuje. Nikdo však nemůže při sepisování posledního pořízení tušit, zda ho osoba, kterou povolává za dědice či odkazovníka přežije. Tuto situaci řeší nově zavedený institut náhradního dědice, který zůstavitelovi umožní lépe zohlednit majetkové vztahy v jeho okolí. Například zůstavitel chce pořídit o svém majetku ve prospěch svého potomka, ale v případě, že by jeho potomek dědictví nenabyl, si již nepřeje, aby dědil ten, kdo by přicházel v úvahu podle zákonné
85
Poslanecká sněmovna: Schválený text tisku 362. [online] [cit. 2012-03-07]. § 1635– § 1640. Dostupné z WWW: .
40
posloupnosti. Může pro tento případ ustanovit náhradníka.
Náhradnictví je buď obecné,
anebo svěřenské. Obecné náhradnictví Principem obecného náhradnictví (vulgární substituce) je povolání náhradního dědice za dědice původního pro případ, že se původní dědic nedožije nápadu dědictví nebo jej z nějakého důvodu nenabude (například odmítne-li dědictví nebo nebude-li způsobilý dědit). Nový občanský zákoník obsahuje i výkladová pravidla pro sporné situace. (Např. § 1508: Zřídí-li zůstavitel náhradnictví pro případ, že by povolaná osoba dědit nechtěla, nebo pro případ, že by dědit nemohla, má se za to, že náhradnictví bylo zřízeno pro oba tyto případy.) Tato pravidla poskytují zůstaviteli vodítko, jak bude postupováno při výkladu určité situace a vzhledem k faktu, že jsou dispozitivní povahy, může se od nich zůstavitel odchýlit a v posledním pořízení výslovně uvést opak. V případě, kdy zůstavitel zřídí svému dítěti náhradnictví v době, kdy nemělo potomky a neprojeví jinou vůli, zanikne náhradnictví, přestože toto dítě zanechá potomky způsobilé dědit. Jedná se však opět o dispozitivní úpravu, takže zůstavitel může stanovit i postup odlišný.86 Svěřenské nástupnictví Institut svěřenského nástupnictví (fideikomisární substituce) umožňuje zůstaviteli přikázat svému dědici, aby dědictví, které přijal, po své smrti nebo v jiných, zůstavitelem určených případech, převedl na ustanoveného následného dědice (svěřenského nástupce). Dědic je po dobu svého života nebo po dobu vymezenou zůstavitelem v závěti dočasným vlastníkem, který může majetek držet, užívat a brát z něho plody, ale nesmí ze zděděného majetku nic zcizit. Ze zákazu zcizení platí pro předního dědice zákonná výjimka, a to v případě, že je zapotřebí vyrovnat zůstavitelovi dluhy. Zůstavitel však může zákonný zákaz zcizení prolomit a přednímu dědici závětí založit právo volně nakládat s dědictvím.87 V praxi má tento institut význam například v situaci, kdy mají rodiče mentálně postižené dítě. Pokud rodiče zemřou, stane se jediným dědicem jejich mentálně postižené dítě, které nemá testovací způsobilost. V případě že toto dítě následně zemře a nebude mít žádných zákonných dědiců, připadne pozůstalost státu. Pokud však rodiče zřídí svěřenské nástupnictví, 86
Nový občanský zákoník: Dědické právo. [online] [cit. 2011-07-12]. Dostupné z WWW: . 87 Poslanecká sněmovna: Schválený text tisku 362. [online] [cit. 2012-03-07]. § 1512– § 1524. Dostupné z WWW: .
41
zůstane zachován majetek, které mentálně postižené dítě nabylo dědictvím po rodičích, v soukromé sféře.88 Nově lze za dědice nebo odkazovníka ustanovit také jakoukoliv dosud neexistující právnickou osobu Způsobilost dědit je však podmíněna lhůtou dvanácti měsíců, která začíná běžet smrtí zůstavitele, a právnická osoba musí být založena před vypršením lhůty.89 Svěřenské nástupnictví lze nařídit výslovně nebo mlčky. V novém občanském zákoníku je i podrobná úprava za jakých podmínek dochází k zániku svěřenského nástupnictví.
3.3.8 Odkaz Nový občanský zákoník ve svém ustanovení § 1477 říká, že odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva.
Zákon tudíž počítá se zavedením tradičního pojetí odkazu jako
institutu dědického práva, který byl z platného práva vyjmut v roce 1964. Odkaz je výjimkou z pravidla principu univerzálního dědického nástupnictví, které se uplatňuje v dědickém právu a znamená, že dědic nastupuje nejen do zůstavitelových práv, ale i do povinností. Instituce odkazu má důležitý význam ve skutečnosti, že odkazovníka zásadně nezatěžuje povinnost přispět na úhradu zůstavitelových dluhů, proto je možné využít tento institut k dobročinným a prospěšným účelům (charitativní plnění nadacím, církvím, dotace politickým stranám aj.). Zřízení odkazu je praktické zejména pro případy, kdy zůstavitel chce určité osobě zanechat jen určitou věc na památku. Odkazovníkem je ten, kdo je na dědici oprávněn na základě zůstavitelova příkazu požadovat jednotlivou věc, případně několik věcí určitého druhu. Odkazovník není dědicem a vůči dědici mu vzniká pohledávka. Odkazovník
také není
povinen k úhradě zůstavitelových dluhů.90 Odkazem je zpravidla věc, která patří zůstaviteli, avšak zůstavitel může jako odkaz určit i věc, která je ve vlastnictví jiné osoby (dědice nebo odkazovníka). Názorně tuto situaci vysvětluje následující příklad: Rozvedená žena (paní M.), žijící v garsonce, naváže dlouhodobý vztah s bezdětným mužem (panem N.), který vlastní rodinný dům. Nezačnou žít ve společné domácnosti. Pan N. by rád zabezpečil bydlení svému dlouholetému kamarádovi Karlovi. Rozhodne se za dědice celého svého majetku, mnohonásobně převyšujícího hodnotu ženiny garsonky, povolat právě paní M. 88
Nový občanský zákoník: Dědické právo [online] [cit. 2011-07-12]. Dostupné z WWW: . 89 Poslanecká sněmovna: Schválený text tisku 362. [online] [cit. 2012-03-07]. § 1478. Dostupné z WWW: . 90 Návrh nového občanského zákoníku: Důvodová zpráva [online]. Vydáno 18. 5. 2011 [cit. 2011-07-12]. s. 972–973. Dostupné z WWW: .
42
Zároveň jí přikáže dát Karlovi jako odkaz zmíněnou garsonku. Paní M. má tedy na výběr. Může přijmout dědictví a Karlovi darovat svou garsonku, nebo dědictví odmítnout a garsonku si ponechat.
3.3.9 Přechod dluhů Na dědice přecházejí
jednak
dluhy zůstavitele, vyjma závazků, které zanikají již
zůstavitelovou smrtí, ale také povinnost vyrovnat náklady pohřbu zůstavitele. Dnešní zákonná úprava přechodu dluhů ukládá dědici povinnost hradit zůstavitelovy dluhy pouze do výše nabytého dědictví. Z praxe vyplynul zásadní problém, který spočívá ve skutečnosti, že dnes je předmětem pozůstalosti pouze ten movitý a nemovitý majetek, který musí dědicové nezbytně přihlásit (např. nemovitosti, vklady na účtech, cenné papíry atd.), avšak větší část movitých věcí (obrazy, starožitnosti) dědicové nepřiznají a tím krátí práva věřitelů. Pokud věřitel prokáže že do pozůstalosti nebylo zahrnuto vše, dojde jen k rozšíření pozůstalosti o ty věci, o kterých věřitel prokáže, že patřily zůstaviteli, a povinnost k úhradě dluhů se rozšíří pouze o jejich hodnotu. Nová úprava dědického práva přistupuje ke koncepci, která je obvyklá v tradičních právních řádech. Předkládaná úprava stanovuje přechod veškerých dluhů na dědice a tím posiluje pozici věřitelů. Pokud je rozsah nabytého dědictví menší než zůstavitelovy dluhy, musí je dědic uhradit ze svého výlučného majetku. V takových případech pamatuje nový občanský zákoník i na ochranu dědice, spočívající v možnosti ohraničení rozsahu povinnosti k úhradě zůstavitelových dluhů. Dědic si může požádat o vyhotovení soupisu pozůstalosti, který vyhotoví zpravidla notář. V méně složitých případech může být soupis pozůstalosti nahrazen společným prohlášením dědiců o majetku. Jestliže si dědic vyhradil soupis pozůstalosti, bude povinen k úhradě zůstavitelových dluhů jen do výše nabytého dědictví. Pokud nastane případ, kdy dědic vědomě neuvede do soupisu pozůstalosti některé předměty a věřitel existenci těchto předmětů prokáže, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalosti. Dědic bude povinen v plné výši uhradit zůstavitelovy dluhy. Nemá-li dědic důvod předpokládat, že zůstavitel zanechal předlužený majetek, pak pro něho bude výhodnější přihlásit se k dědictví bez výhrady soupisu, protože mu odpadnou náklady na sepsání a ocenění pozůstalosti. Bude však povinen uhradit dluhy zůstavitele v plné výši.
43
Je-li dědiců několik, pak se vychází ze zásady solidarity dědiců a ti jsou k úhradě dluhu povinni společně a nerozdílně.91
3.3.10 Zřeknutí se dědického práva Možnost zřeknutí se dědického práva platná právní úprava nepřipouští. Dědic se nemůže předem zříci svého dědického práva, má pouze možnost po smrti zůstavitele dědictví buď přijmout nebo odmítnout. Institut zřeknutí se dědictví však nalezneme i v právní úpravě řady zemí. U nás tuto možnost zákon připouštěl pouze do roku 1964. Nová úprava dědického práva opětovně zavádí možnost zřeknutí se dědictví. Zůstaviteli je umožněno smluvně se s presumptivním dědicem (čekatelem dědického práva) vypořádat ohledně následných majetkových poměrů.
Podle ustanovení
§ 1484 odst 1. nového
občanského zákoníku se lze dědického práva předem zříci smlouvou se zůstavitelem. Zřeknutí se dědictví bude praktické v případech, kdy zůstavitel za svého života zvýhodní některého z případných dědiců a předejde se tak případným dědickým sporům, tak jak uvádí následující příklad: Muž a žena uzavřou své druhé manželství. Muž má z předchozího manželství dvě děti, žena je bezdětná. Společně vlastní byt, rodinný dům a chatu. Aby předešli případným sporům v rodině, v případě mužova úmrtí, mohou jednomu dítěti darovat byt, druhému chatu. S obdarovanými dětmi pak uzavřou dohodu o zřeknutí se dědictví a povinného dílu. Rodinný dům by po mužově úmrtí připadl celý ženě. Pokud dojde k zřeknutí se dědického práva ve prospěch jiné osoby, je zřeknutí platné pouze tehdy, stane-li se tato osoba dědicem. Zůstavitelův potomek se může zříci pouze práva na povinný díl. V tomto případě pak potomek neztrácí právo na případné dědění ze zákona. Dědic se může dědického práva zříci zcela nebo i z části. Zřeknutí se nemusí být bezúplatné, dědického práva se lze vzdát i za odbytné nebo jiné protiplnění. Smlouva může tedy vypadat i tak, že se zůstavitel zavazuje vyplatit druhé smluvní straně určitou peněžitou částku a ta se na oplátku vzdává svého dědického práva. Pokud není ve smlouvě se
91
Návrh nového občanského zákoníku: Důvodová zpráva [online]. Vydáno 18. 5. 2011 [cit. 2011-07-12]. s. 1002. Dostupné z WWW: .
44
zůstavitelem ujednáno jinak, vztahuje se zřeknutí i na potomky dotyčného dědice, tudíž ani oni nebudou po zůstaviteli dědit.92
3.3.11 Právo na povinný díl a nepominutelný dědic Institut nepominutelných dědiců zůstává zachován i v novém občanském zákoníku. Podle dnešní úpravy jsou za nepominutelné dědice považováni potomci zůstavitele, kteří mají právo na podíl z pozůstalosti. Pokud je nepominutelný dědic nezletilý musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona. Zletilému potomkovi se musí dostat alespoň polovina jeho dědického podílu ze zákona. Závěť, v které zůstavitel zkrátil práva nepominutelných dědiců je v této části relativně neplatná a potomci mohou závěť napadnout a domáhat se svého podílu z pozůstalosti. V nové úpravě dědického práva je zachován institut nepominutelných dědiců, co do rozsahu oprávněných osob, zahrnující děti zůstavitele a nedědí-li tyto děti, jejich potomky. Nově je odlišný rozsah povinného dílu. Nepominutelnému nezletilému dědici se musí dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného podílu. Zletilému dědici pak alespoň čtvrtina zákonného dědického podílu.93 Nově též závěť, která pomíjí nepominutelného dědice, není v příslušné části neplatná. V tomto případě připadne pozůstalost závětním dědicům tak, jak zůstavitel určil v závěti a nepominutelnému dědici náleží právo na vyplacení povinného dílu vůči závětním dědicům, kteří se s ním musí vypořádat.94
92
ŠUSTER, Matěj. Revoluce v dědění a odkazování majetku: Zřeknutí se dědického práva. Peníze.cz [online]. Vydáno 11. 7. 2008 [cit. 2011-08-20]. Dostupné z WWW: . 93
Poslanecká sněmovna: Schválený text tisku 362. [online] [cit. 2012-03-07]. § 1643. Dostupné z WWW: . 94 Návrh nového občanského zákoníku: Důvodová zpráva [online]. Vydáno 18. 5. 2011 [cit. 2011-07-12]. s. 982. Dostupné z WWW: .
45
Závěr Cílem práce byl popis právní úpravy institutu závěti a jeho komparace s úpravou obsaženou v návrhu nového občanského zákoníku. Současná platná právní úprava dědického práva je zakotvena v zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který vychází z potřeb společnosti z 50. a 60. let, a nedostalo se jí do současnosti zásadních úprav. Domnívám se, že pro dnešní společnost je tato úprava nedostačující a zůstavitel, který se rozhodne pořídit závěť podstupuje riziko, že jeho závěť nebude vyložena, tak jak zamýšlel nebo se stane neplatnou. Nový občanský zákoník prošel v současné době schvalovacím procesem. Původně stanovené nabytí účinnosti 1.ledna 2013 bylo o rok posunuto. Dne 9.listopadu 2011 schválila návrh nového kodexu Poslanecká sněmovna a postoupila návrh Senátu. Horní komora návrh nového zákona ani neschválila, ani nezamítla. V souladu s ústavou byl tedy návrh doručen jako přijatý k podpisu prezidentovi. Ten zákon podepsal 20.února 2012. Nabytí účinnosti nového občanského zákoníku je stanoveno na 1. ledna 2014.95 Nový občanský zákoník byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Schválením nového občanského zákoníku dochází k významným změnám i v dědickém právu. Nový kodex podrobněji upravuje dědické právo a předkládá i řešení k možným vzniklým sporným situacím. Navrácením tradičních institutů dědického práva, jako je např. odkaz a dědická smlouva, dojde k posílení poslední vůle zůstavitele. Pozitivně hodnotím i nově zavedené úlevy při pořizování závěti v mimořádných situacích. Touto tzv. privilegovanou závětí bude skutečně posílena poslední vůle zůstavitele. Nová právní úprava bere ohled i na zájmy zůstavitelovy rodiny a blízkých příbuzných. Rozšířením dědických skupin v případě dědění ze zákona jim poskytuje větší ochranu v situaci, kdy zůstavitel zemře náhle, aniž by ponechal platnou závěť. Dle mého názoru dojde ke snížení případů přechodu majetku zůstavitele, který nezanechal platnou závěť, na stát ( tzv. odúmrť). Po provedené komparaci současně platného a budoucího dědického práva jsem došla k názoru, že nová úprava je v mnohých směrech lepší a přehlednější. Potrvá však několik let, než se změny dostanou do podvědomí veřejnosti, a také než soudní praxe vytvoří dostatek judikatury a dojde ke sjednocenému výkladu nových norem.
95
Poslanecká sněmovna: Sněmovní tisk 362, Vl.n.z. – občanský zákoník – EU. [online] [cit. 2012-03-07]. Dostupné z WWW: .
46
Seznam použité literatury Monografie: 1. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Akademie věd České republiky, 1994. ISBN 80-200-0243-X. 2. ELIÁŠ, Karel; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001. 302 s. ISBN 80-7201-303-0. 3. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3.vyd. Brno: nakladatelství Doplněk, 2002. 436 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity. ISBN 80-7239-111-9. 4. FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. 5. HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-328-9. 6. KNAPPOVÁ , Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 3.Díl. Dědické právo. 4. aktualiz. vyd. Praha: ASPI, 2002. ISBN 978-80-7357-231-0. 7. MADAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva. I. díl A-O. Praha: Linde, 1995. 716 s. ISBN 80-85647-62-1. 8. MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. vyd. Praha: Linde, 2007. 352 s. Praktická příručka. ISBN 80-7201-674-1. 9. PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 295 s. ISBN 978-80-7380-145-8. 10. VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel; KNOLL, Vilém. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 684 s. ISBN 978-80-7380-127-4. Periodika: 11. ČECHLOVSKÝ, Vladimír. Rodinné finance. Deník PRÁVO. 23. 8. 2008, s. 19. 12. FRINTA, Ondřej. Závěť (nejen) v návrhu nového OZ. Právník. roč. 2008, č. 11, str. 1203-1216. Kvalifikační práce: 13. Školníková Irena. Testament v Československém právu 20. století. Brno: 2010. 77 s. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity . 47
Elektronické prameny: 14. MORÁVEK, Daniel. Nový občanský zákoník ovlivní podnikání. Podnikatel.cz [online] [cit. 2012-01-10]. Dostupné z WWW: . 15. Návrh nového občanského zákoníku: Důvodová zpráva [online]. Vydáno 18. 5. 2011 [cit. 2011-07-12]. Dostupné z WWW: . 16. Nový občanský zákoník: Dědické právo [online] [cit. 2011-07-12]. Dostupné z WWW: . 17. Nový občanský zákoník: Obecná část zákoníku [online] [cit. 2011-07-10]. Dostupné z WWW: . 18. Poslanecká sněmovna: Schválený text tisku 362. [online] [cit. 2012-03-07]. Dostupné z WWW: . 19. Poslanecká sněmovna: Sněmovní tisk 362, Vl.n.z. – občanský zákoník – EU. [online] [cit. 2012-03-07]. Dostupné z WWW: . 20. ŠUSTER, Matěj. Revoluce v dědění a odkazování majetku: Zřeknutí se dědického práva. Peníze.cz [online]. Vydáno 11. 7. 2008 [cit. 2011-08-20]. Dostupné z WWW: . Judikatura: 21. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1983, sp. zn. 4CZ 82/2. 22. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30.7.1986, sp. zn. 18 Co 135/86. 23. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2001, sp. zn. 21 Cdo 3028/2000. 24. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2001, sp. zn. 30 Cdo 1975/2001. 25. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.3.2002, sp. zn. 21 CDO 530/2001. 26. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2002, sp. zn. 30 Cdo 1143/2002. 27. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.4.2004, sp. zn. 9Co 33/2004. 28. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004. 29. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004. 30. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2.11.2005, sp. zn. 21Co 372/2005. 31. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.11.2005, sp. zn. 35 Co 949/2005. 32. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 04.04.2006, sp. zn. 17Co 112/2006. 33. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006. 48
34. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2008, sp. zn. 21 Cdo 2968/2006. 35. Usnesení Krajského soud v Hradci Králové ze dne 23.12.2008, sp. zn. 20Co 335/2008. 36. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 51/2008. 37. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008. Právní předpisy: 38. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník . 39. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník . 40. Zákon č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy. 41. Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. 42. Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád).
49
Seznam použitých zkratek obč. zák – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník .
Seznam příloh Příloha č. 1 – Závěť holografní. Příloha č. 2 – Závěť allografní. Příloha č. 3 – Odvolání závěti.
50
Příloha č. 1 Závěť holografní (vlastnoruční) - celý text psán vlastní rukou zůstavitele
Závěť Já podepsaný ........................., rodné číslo ............................., bytem v .........................................., pořizuji pro případ své smrti a po zralé úvaze tuto závěť: Dědicem veškerého svého majetku ustanovuji svého syna ................................., rodné číslo .............................., bytem v ............................... V ............................... dne ...................................................... ..................................................... (podpis)
1
Příloha č. 2 Závěť allografní – vlastnoručně podepsána před dvěma svědky
Závěť Já, níže podepsaná Jana Malá, narozena 10.12.1951, trvale bytem v Příbrami, ulice Dlouhá 101, pořizuji pro případ své smrti a po zralé úvaze a za plného vědomí bez činění nátlaku třetími osobami tuto závěť a to v přítomnosti svědků: pana Václava Nováka trvale bytem Příbram, Pražská 1 narozeného: 5.5.1973, který závěť sepisuje a potvrzuje, a paní Ivany Dvořákové trvale bytem Příbram, Pražská 7 narozené: 3.3.1981, která závěť potvrzuje. Dědicem veškerého svého majetku ustanovuji svou sestru Radku Dlouhou, narozenou dne 6.5.1953, bytem v Milíně, Dlouhá 17. Datum a místo: Podpis:
Potvrzujeme svým podpisem, že zůstavitel paní Jana Malá před námi současně přítomnými svědky výše uvedenou závěť dnes vlastní rukou podepsala a výslovně tak projevila, že listina obsahuje její poslední vůli. Datum a místo:
Podpisy svědků:
1
Příloha č. 3 Odvolání závěti
Odvolání závěti Já, níže podepsaný Josef Novák, narozen dne 16.prosince 1943, trvale bytem Na Homoli 123, Strakonice, jsem dne 1.února 2009 pořídil vlastnoručně sepsanou závěť, ve které jsem ustanovil Marii Černou, trvale bytem Stroupežnického 10, Strakonice, dědičkou svého veškerého majetku. Výše uvedenou závěť jsem dne 1. února 2009 uložil u notáře Mgr. Milana Roubíka, Dlouhá 180, Písek 397 01, do úschovy. Tímto svou výše uvedenou závěť, v přítomnosti svědků Jana Bílého, trvale bytem Opletalova 17, Volyně a Boženy Kučerové, trvale bytem Kladenská 22, Benešov, po zralé úvaze, při plném vědomí a nikoli pod nátlakem, odvolávám. Datum a místo:
Podpis: Dnešního dne před námi současně přítomnými svědky, Josef Novák vlastnoručně podepsal výše uvedené odvolání závěti a zároveň výslovně projevil, že tato listina obsahuje jeho odvolání závěti. Svými podpisy tuto skutečnost potvrzujeme. Datum a místo:
Podpisy svědků
1
