weles literární revue

weles

58-59 literární revue

Andruchovyč anglický a americký punk Bátor Bušta Crass Hobza Jánský Jun Kaleta Klíčová Krupa Lamantia Linhart Mariewicz Melichar Miklica Mikuš N. V. Ú. Stanislav Svidroňová Šustrová Vlček

weles

obsah

poezie

Marika Mariewicz Perspektivy Jan Stanislav Tak si teda běž Štěpán Hobza, Kristýna Svidroňová, Nikol Šustrová Finalisté Literární soutěže Františka Halase Dominik Melichar Tlaková níže

welesův debut Tomáš Miklica Elsa Jun

kaligrafie Lukáš Vlček

próza

Ivo Kaleta Ján Mikuš

Něžnej smog Hry piety

… …

6 10

kritika

… …

16 30

fotografie

… …

34 46

gramofon N. V. Ú.

moták Crass

esej

Jurij Andruchovyč

Jan Jindra

welesův výtvarník Petr Válek

překladatelská huť Šifry

…

50

Philip Lamantia

šramoty Porubský vítr Skala (Platón)

… …

60 72

punk je…!?

Angličtí a američtí punkeři v překladu Radima Kopáče Patrik Linhart Pavel Bušta Alexandr Jánský Milan Krupa David Bátor

Eva Klíčová

Punk je mrtvý – a kdo ne? Každý den vypjatost Píchačky, úpění, další štace Tank is red Mísu, maso, klec Vstávej a táhni budovat svět

… … … … … …

86 114 124 136 140 146

Už jsou tady zas

…

152

Jenom další pojebaná imperiální ostuda

…

158

Fotbal s baletem aneb Hledání rozumné rovnováhy

…

164

Vladimír Šrámek

recenze

Magnesiální cestou slávy

…

170

Bylo nebylo atd.

…

178

Rázně svérázně

…

190

Dotyk zázračna

…

192

Pan Jiří onemocněl

…

212

Zdeněk Volf: Žatecká pouť (Josef Mlejnek: Sklepní okénko) Ivo Harák: Setkání na cestě (Tereza Riedlbauchová: Pařížský deník) Aleš Haman: Pokus o literární parodii (Viki Shock: Zahradníkův rok na hřbitově) Jakub Šofar: Netoužím‑li po vavřínech, tak proč potom celé to všechno… (Vladimír Pospíšil: Sančo a Jasno na cestách /a jiné básně/) Stanislava Schupplerová: Letmá zastavení v čase (Irena Šťastná: Živorodky) Roman Polách: Pojďme natrhat růžové kakosty (Jiří Dynka: Pojďme natrhat růžové kakosty) Igor Fic: Strašnice (Božena Správcová: Strašnice) … 216

poezi

Marika Mariewicz Narozena v roce 1976 v Praze. Studovala VOŠ, obor kulturní publicistika, dlouhodobě se kromě literární tvorby zabývala psaním hudebních textů a sólovým zpěvem. Nyní se profesně věnuje soukromé praxi v oboru alternativní medicíny. Dlouhodobě byla redaktorkou literárního serveru Písmák, podílí se na literárních akcích kulturního magazínu Totem. Texty publikuje v časopisech a almanaších a pracuje na dokončení prvotiny.

Marika Mariewicz

II

Perspektivy Přišel jsi. Nejsi host. Neprostřu stůl, sklenice neleštím. Vím, že mě osiříš, jménem i ulicí. Na kliku dveří pověsíš škrtidlo a pod rohožku vsuneš balíček leukoplastí I Zadrnčení zvonku u dveří a už už dveře otevřené s vtělením přízraku, s nímž se dá hovořit pouze z bezpečí telefonní budky. Anebo vrhat slova přes záda. Nahodile. Jako když obracíš stránky knihy – – – před očima utkvělou představu sifonové láhve z babiččiny kuchyně

Bezkrevné ráno, neobrvené, nezvané

„Pomáhej pánbůh!“ – Ó, znělá nezbytnosti! Potřebo zacpat prázdnotě hubu – Však jistě. Pomáhej! Převrátit mne na znak, podat prsty nohám učesat oči; pěšinka vprostřed…Kterou stranou se dát? Vpravo je bez přívlastků, vlevo bez sloves /jsem holé substantivum, bože, ochočené krátkou vzdáleností odnikud nikam/

6

S prsty upatlanými od másla listuji v telefonním seznamu; jména, ulice, město Ale to je přeci moje město! Opraný kabát nalitý mým tělem, ty důvěrné kulisy zimoviště, nory, ulity, škvíry do kterých zatékáš, slastně se v nich svíjíš… Bylo. Nyní je příliš skutečné než aby se jím dalo bezděčně procházet – – – Snad, až se obejdem bez mrtvých ryb s očima, pro které jsme stále tíž neměnní III Stále se opakující motivy – – – matka vcházející do kuchyně, šoupání pantoflí, vrhání slov přes záda mezi drobky spálených topinek na podlaze zesinalé pohledy vyškrábnuté z plastové přenosky spolu se zbytky včerejšího oběda „Prosím, stvoř mi jiný svět! Méně uvěřitelný zázrak…“ aby jeden moh konečně zbýt a nebylo žádných pochyb, že je to tak v pořádku

7

Marika Mariewicz

Perspektivy

Perspektivy

LEKCE MASKY; MEZIPATŘÍ

PROTI VĚTRU; JEN TAK NA OKRAJ

Sprchlo cíchy stékaly nám po lýtkách, zbyl večer (utichnou‑li démoni, vždy zbývá… říkám: Máš oči v trpkém prostoru, ale vidí – – –) Měl pohlaví ženy, co s rukama vztaženýma vzhůru tvaruje bezvětří v bílé seprané hadříky

Pohled? Ne – – – ozvěna: hodíš oči proti sklu a vrátí se jich tucet. Loupeš je jako vlašské ořechy, pod slupkou víček zbytnělá přítomnost; náměsíčné škeble, svinatci, měňavky…

Otevřela jsem ti hrudník, vyjmula půl plíce a zabořila do ní tvář; šatila jsem ramínka svými nádechy „Prý jsou na poušti mosty z lidských těl po oknech nazí, rozsvícení… Tak nehoří prázdno, nýbrž možné… /zalykám se/ Ano, když opadáš z žízně, svlečeš patra domů…“ Ze dna sopky se můžeš vyslovit pouze tečkou nad ypsilonem řekla jsem nakonec; prosáklí zmuchlanými poduškami nazdařbůh jsme mlčeli…

poezi

Marika Mariewicz

A okna jsou opět lodě, žitá paměť dřeva jeho růstu, obnovy. A tlení /smrt je prý malá kudrnatá holka snídá vanilkový pudink a přespává na půdě zavěšená jako netopýr/

LEKCE MASKY; Z NE‑MOŽNOSTÍ Leží na prkenné podlaze a nechá se tikat čas pulzuje jí v cévách; erytrocyty jsou okamžiky obalené membránou přes niž se nevyslovíš anebo až právě zde; předznamenání jiného prostoru – – – skrojíš čerstvý chléb, napiješ se mléka, tiše opadáváš z dechu a nikdo nezametá… Ale možná tam u řeky ke stromu přirůstá neznámé tělo „Řeka je dnes večer splavná a moje srdce propusť “; řekla a opustila tento i předešlé obrazy

8

9

poezi

Jan Stanislav Narozen v roce 1987 v Pardubicích. Básně a povídky publikoval v mnoha tuzemských literárních a kulturních periodikách (např. Psí víno, H_aluze, Weles, Partonyma, Dobrá adresa, PSAhlaVCI, Divoké víno aj.). Svými recenzemi na současné básnické sbírky přispívá do kulturní revue Protimluv. V letech 2006 – 2010 se věnoval také reportážím z rockových koncertů a hudebním recenzím (přispíval na servery ikalkata.cz a rockmag.cz). V literární soutěži Hořovice Václava Hraběte 2012 se umístil na druhém místě v oboru publicistika.

Jan Stanislav

Tak si teda běž CHVÍLE stovky nevyřčených omluv umocňují pocit viny neodvrátí jej ani původní obsah všech lahví za ledničkou možná jen na chvíli

10

CHLAP Tak si teda běž jestli chceš bez tebe mi bude líp Pořádnej mužskej se dovede o sebe postarat a já jsem chlap rozumíš chlap Dělal jsem ty nejtěžší práce různý šichty z kterejch by ses posrala slezly by ti z toho nehtíky řasenka by se ti roztekla po ksichtě make‑up by se ti smyl a místo rtěnky bys měla jen červený bláto Je to fakt hrozný tě živit a ani si nezašukat to totiž potřebuje každej pořádnej mužskej chápeš a já jsem chlap rozumíš chlap

11

poezi

Jan Stanislav

Jan Stanislav

Tak si teda běž

Takže padej! Táhni! A už se nevracej! Počkej ty fakt jdeš? Nechceš si to ještě rozmyslet? Můžeš mi prosím odpustit?

Tak si teda běž

HODINY TIKAJÍ POMALU Zatuchlina krouží dětským pokojem oči má zavřené ale už nespí pozorně naslouchá pravidelnému tlukotu (strašné jak hodiny tikají pomalu když je člověk nemocný) doléhá k němu vůně z vedlejší místnosti – vaří otec který očekával že si dnes od dětí odpočine všechno v klidu zařídí a teď se ještě může nakazit Zakleje Ke stolu pak usedají společně a oběma zajiskří v očích jakmile kluk prohlásí Děkuju ti tati

12

13

Tak si teda běž

VEDRO Na dveře našich končin zaklepalo nesnesitelné vedro. Rozehřáté písčité pláže přilákaly mraky slunících se jedinců. Otupělé kymácení mého těla mi naznačuje, že už je toho trochu moc. Potoky vlažného potu stékají po stehnech a po rukou, orosené čelo překrývají zmáčené prameny vlasů. Zarostlým psům vypadávají vysušené růžové jazyky. Uzavřené dopravní prostředky plní funkci mikrovlnné trouby.

poezi

Jan Stanislav

Kdo vymyslel ten počet oken? Kolik lidí padne v tomhle vedru? „Už aby se ochladilo a trochu nám zapršelo!“ sténají nejdůrazněji ti, kteří si ještě včera z celého srdce přáli, aby jim ohnivé nebeské klubko pražilo do zad.

14

15

Finalisté Literární soutěže Františka Halase 2013

poezi

Štěpán Hobza Narozen v roce 1993, žije v Praze. Básně dosud publikoval v několika literárních časopisech. Redaktorsky spolupracuje s časopisem Psí víno.

Štěpán Hobza / / /

ZPÁTKY DO BOHNIC

není to tak dávno co na dveře bohnickýho nonstopu zaklepal T. S. Eliot a řekl barmanovi dělej vyndej už si ty sluchátka z uší a zazpívej tesknou baladu

řeka byla něžná čekala na náš lok a my v ní spláchli své virtuální štěstí

dělej vyndej už si ty sluchátka z uší někdo klepe na dveře a možná je to úzkost mnohotvárná jak lidská tvář

16

tolikrát uložený stromy podivného slohu nás zvolna provází na dně noci dýcháme teď jinej vzduch než vane kolem nás jdeme dál po cestě a už tušíme že život je támhleta bahnitá smradlavá louže v níž plavou hvězdy

17


Štěpán Hobza

/ / / já nejsem Jeffers raději bych byť je to zločin zabil člověka než orla ale Ethon si zaslouží smrt Prometheus je taky orel orel orla nemá požírat

poezi


Štěpán Hobza

snad že v jedné ruce tiskne klíče od auta svého otce a v druhé pravou řeckou kamej v jeho tváři nelze vyčíst nic snad až na neodbytnou téměř vtíravou touhu v jeho tváři kde vše je nejisté

znáte Promethea? já ho znám každý podvečer ho můžete spatřit jak sedí v okně paneláku a hledí až do krajů kde vše je nejisté

18

19

Štěpán Hobza

/ / / rychlovlaky chroptí stíhají svůj stín kavalkáda bodá jezdce do slabin tablet má víc pixelů než zahrada tvoje první auto zvolna uvadá

poezi


ze dna řeky pluje smutná nálada tvoje dětský lásky první haranty čím dál míň tvejch snů je ještě avanti tvoje první auto zvolna uvadá

20

21

Kristýna Svidroňová STOJÍM Uprostřed pokoje zamrzl vodopád, středem ledových stěn plazí se kapky vína. Sklo se blíží a vzdaluje jako pero šílence od zmatku k hysterii. Proud tuhne ve větnou stavbu, bublání se šíří s otázkou k dalším tečkám.

KALUŽ Praskly žilky na těle potoka asfaltu mezi pohledy plastových oken do prázdného prostoru, do prázdného prostoru akátů, ptačího zobu, havraních ozvěn mezi garážemi.

poezi

Kristýna Svidroňová Narozena v roce 1992, studentka Ostravské univerzity v Ostravě, žije v Bohumíně. Je pořadatelkou ostravských Literárních přeháněk.

Vznášely se říct roztříštěnou úvahu posledních pater lešení, jak skelná mozaika vzduchu se mísí, aby se slila s minutami tichých a opilých v jednu transparentní modřinu.

Nejsou myšlenky v kapilárách sevřeny, tečou z prasklého ticha do hmoty se ztratit, zatímco já v kyselém lijáku tam stojím, z ženy cedník.

22

23


Kristýna Svidroňová

Kristýna Svidroňová

PŘÍMKY

SÍDLIŠTĚ

Žaluzie si píší mezi řádky světlo.

Hrany paneláků podobné samy sobě v jedné betonové množině.

Před šestou ráno není jiné východisko než zlomit pár proužků a začít znova rýsovat. Poslouchám, co říkáš, když snováš se do klubka fraktur, přejíždí blikot sanitek pro ráno slovy a pokaždé jinak zraněné.

poezi


Chodníky se tady střetly, když listí javorům slibovalo nevěru, tak jako ti dva na patníku přicházeli o achilovky tažením ruky. Vypotáceli jsme se po pár pivech, do šedých os pouličních světel větrem slízaných až na špejli jsme neviděli. Jen do vnitřností kvádrů, jak kdosi v nich parazituje, aby se mohl zazdít.

24

25

poezi

Nikol Šustrová Narozena 1990, žije v Třešti. Spolupracuje s filmovým magazínem 25fps. Básně píše dvojjazyčně.

Nikol Šustrová FREKVENCE Bude těžké držet hlas Je jako voda, která teče příliš rychle A která neumí ovládat svůj hněv Pustíš mě ze skály z několika metrů Ohřeju se, padám, zchladnu Jak mi je? Jak mi je? A znovu pád k zemi A znovu vzlétnu Přitáhnu si kabát blíž k tělu Teď je řada na tobě Máš malé, uslzené oči A v nich se zrcadlí má tvář Jsem jako buňka na sklíčku v Petriho misce čekáš na reakci

26

Jsem voda, utíkám A pěním na okraji břehu Hladově okusuji co mi házíš Stříbrnou návnadu na bílém vlasci Na vlasci z tvého vlasu Chtěla bych si sáhnout Chtěla bych polknout A taky nebýt Chvíli se dívám jinam, potom na tebe a v hlavě sama sobě plivu do tváře Ne tobě Ne Vzteklá voda? Tichý břeh Díváš se A já se dívám A venku jsou vosy A blumy rozmačkané pod koly aut

27


Nikol Šustrová

VZPOMÍNKY NA AMERIKU čtenářem Anděla na kolečkách Miroslava Holuba je dvanáct hodin padesát dva minut a já se stávám Holubem letím krajinou slov křídly vpisuji precizní údaje do nebe zatímco hodiny neúprosně tikají (stromy ševelí): Jsem – slovy Holuba, vrkáním znějícím z podzemí hlas anděla, který se vrátil z Chicaga a z New Yorku a z New Havenu a který vypráví své poloreportáže trochu roztřeseně a taky s ostychem stávám se čtenářem slov a myšlenek haléřových písmen vydaných v edici Spirála Českým spisovatelem Jsem těžkopádným pozorovatelem se spoustou srolovaných otázek a kousavých odpovědí

poezi


Nikol Šustrová

jdu ulicemi a ozvěny Ameriky zní v dutině lebeční když šeptám Holubovi: je to přece jen páteř světa ta naše společná Amerika

A DAMP LITTLE PLACE IN THE CENTER OF THE CITY thousands of people marching through wet leaves; dead or dying a streetcar named All Soul’s Day keeps rushing up and down to speak? we can’t

Jsem součástí Edisonových myšlenek a sešrotovaných aut

28

29

poezi

Dominik Melichar Narozen 1987. Vystudoval český jazyk a literaturu na FF UK. Pracuje jako nakladatelský redaktor. Básně publikoval v nejrůznějších almanaších literárních soutěží (např. Příbram Hanuše Jelínka 2008, Literární cena Vladimíra Vokolka 2010), v Kulturních novinách, Tvaru, h_aluzi, Divokém víně. Redaktor Divadelních novin, přispěvatel revue Souvislosti a vedoucí literární rubriky magazínu Lógr.

Dominik Melichar

Tlaková níže / / / skláníš se nade mnou jako tlaková níže tlačíš na můj stimulátor kardiak hledáš tahem zapni stiskem vypni hledáš stiskem tahem tlakem skláníš se a proměňuješ svaly lesní zvěř domestikace věci běžné potřeby ale pokaždé než přijde bouře než mléčné mraky zčernají vytáhneš pár slunečníků

/ / / on a ona palcovej titulek vyprodaný trafiky mraky spolklejch pilulek zaoceánský parníky nanovlákna daleká blízkost dutej džbán a rozlitý víno bez funkce ona a on nic zvláštního denně o ně zakopávám dělim o poslední zbytky o posledního páva jsou v mejch složkách souborech a adresářích s názvem photo foto _léto _zima #jaro podzim_01 v posledních lednech i zářích ona ona přesto nevzpomínám chameleon fantomas pokahontas v myší díře jiný jméno jiný data stejnej patent jak je možný že to projde on on má klubovou kartu a nakupuje ve slevě míval partu spával v chlejvě

30

31

poezi

Dominik Melichar

Tlaková níže

hvězdy pro něj padaly pozlacený sochy se mu dávaly štětkou kominickou čistil svoje návaly a já teď chodím čistě bez zbytečných zlomenin mý talíře se lesknou a hledám volnej klín

32

ESCHATÉ FYSIS kdy člověk jako nevyměnitelný disk ucpal všechny průchody všechny bezpečný přechody a podchody a přejezdy kdy blatného terrestris se svíjí křečí ne pro svůj požehnaný věk ne ale pro nauzeu z vlastních dětí pro šílení ze sousedství kdy je pozdě zavřít jeskyni poznání už jsou všichni venku a kálejíce sami sebe požírají sami sebe milosrdná saturnova vláda končí jména básníků se v sračkách válí ztichly hamelnské varhany a holubi slepí andělé a hermové a popelaví holubi zobají z opilcových zvratků

33

Tomáš Miklica Narozen v roce 1991. Filmový a herní publicista. Pochází z Liberce, studiem i praxí sbírá žurnalistické zkušenosti v Praze. Poezii publikuje vůbec poprvé.

Tomáš Miklica

Něžnej smog 1) noc převlečená za ráno odešla do mlhy před tím si chvíli šeptala s kalendářem ale jen tak, aby mě nevzbudili až se vrátí, spočítám jí letokruhy pod očima a pak si nechám vyprávět o raccích, co sněží na Karlův most

2) připadáš si, jako že je čtvrtek ale je pátek je po půlnoci je tma seš unavená, ale stejně nepůjdeš spát je pátek hodiny to vědí ví to Facebook světlo mě pálí a měl jsem jít spát včera když se správně vzbudíš, pamatuješ si, co se ti zdálo zdá se mi, že když mrknu, tak o něco přijdu a na chodbě někdo je, i když bude pátek a lidi snad nejdou spát a ráno chodí ke každýmu jindy patří půlnoc dnešku, nebo zítřku? ptám se tý rozpálený žárovky co ji už v EU nechtějí a která jednou shoří nebo praskne a to je prej lepší než vyhasnout

34

35

Tomáš Miklica

Tomáš Miklica

Něžnej smog

zakroužkoval jsem si v televizním programu nějakou pitomost ale nemám televizi a rádio praská, nejde už pořádně naladit taky mám šachy, ale bez králů a ty už mě stejně neposloucháš žiješ kus dne a říkáš mu dnešek přitom je to zítřek a říkáš mi ahoj přitom je to sbohem

Něžnej smog

3) ráno vstaneš nevíš čí seš pod sprchou necháváš odtéct nános pocitů emocí kus sebe sama v pěnivé ozvěně šampónu bez vůně bez naděje bez návratu ztrácí svědomí pomalu řeku pod nohama

36

37

Tomáš Miklica

Tomáš Miklica

Něžnej smog

než přijde ráno další bude zase třeba každodenní hygiena

38

Něžnej smog

4) jsi vzdálená přece otvíráš se mi asi jako svět z okna noční tramvaje dáváš mi, holka, zlou naději co má uvadnout ať nezraje

39

Tomáš Miklica

Tomáš Miklica

Něžnej smog

Něžnej smog

5)

6)

noční město něžnej smog halí všechny naše obavy

skrze polorozpadlé emoce prosvítá trocha skutečné něhy

poezie jízdních řádů alkohol stoupá do hlavy

daň ze vzpomínek se každým rokem zvedá

aorty duní ozvěnou rozvrzaných lásek

a srdeční komory stávají se prostorami k pronájmu „máš ještě čas?“ třeseš se zimou teplo z cigaret už nestačí

v potrhaném realitním oběžníku si toho ale všimnou jen existence bez naděje a prostředků

chci se tě dotknout pohledy splynou a svět je rázem jinačí

40

41

Tomáš Miklica

Tomáš Miklica

Něžnej smog

Něžnej smog

7)

8)

kofeinový pláč probuzené pasáže

nemuset vůbec nic míchat si brufen do pití

na víčkách šrámy od světla neonových diktátů nemuset vůbec nic přes rachot tikajících hodin vykřičené plíce následky noci, která slíbila všechno a ukradla spánek

platit za všechno a všem chvíli se bránit ale spíš ne nechávat se čtvrtit na poloviny a chtít tomu věřit toulat se poblíž cíle couvat k němu hledat lež v pravdách trápit se úspěchem možná nemuset vůbec nic dočasně doexistovat nemuset vůbec nic

42

43

Tomáš Miklica

Něžnej smog

9) Lačníme po cizích příbězích tolik, až zapomínáme žít ty vlastní píšu Doba se mění a nonkonformnost hipsterů stává se konformní módou píšu Vyměňujeme vlastní ambice a sny za peníze a pohodlí píšu Ztrácíme se pravidelně před svým nalezením píšu Topíme se v tocích myšlenek, jež jsou nám cizí píšu A každý z nás je umělec píšu na papíře zůstává smutné prázdno bývalé dřeviny kdybych dodal podpis a datum nezmění se tím vůbec nic to už jsem nenapsal z papíru čiší touha stát se zase dřevem recyklujeme ho a on zapomíná přestože zůstává nenapravitelně nepopsatelným

44

45

Elsa Jun Narozena v roce 1997. Studuje osmileté gymnázium v Ostrově nad Ohří, žije v Karlových Varech.

Elsa Jun

Hry piety II

III

Stať dýmu

Matko sevřeš mě v náručí až tvůj rozevlátý smích padne s neovladatelnou lehkostí až co gilotina zaskví se křehkou věčností?

o zbytku dechu v cestě vlaku o linii prachu! Lacrimosa tep kamenného města vykoupení ze šklebu Krista

46

47

Elsa Jun

Elsa Jun

Hry piety

Hry piety

V

XII

pugéty cigaret monology na krabičkách od sirek – obrysy kurzívních let

Koho

až blízkost panenky hlavně stala se hiátem v hlavě a žhářem těchto vět

ze sebe zmámené stěny šeptem zpívají co hymnu jíž se v prázdném pokoji dojímá žití ležící pro ten zvuk v odmlky tichu hynoucí Koho ze sebe zmámená slova šeptem zpívají když s nimi k obručím očí kráčím po verších co schodišti kol tebe se navždy točícím

48

49

kaligrafi

Lukáš Vlček

Šifry

Lukáš Vlček Narozen 1974, žije v Brně. Poezii publikoval v řadě časopisů a almanachů, v roce 2010 mu vyšla sbírka V hlubině koně tůň (KEY Publishing). Některé své básně zhudebnil a sám je také zpívá a hraje. Kreslíř a fotograf – opakovaně vystavoval například se sdružením Re.

Mezi čtyřmi stěnami

50

51

Nejdelší den

52

Horses of Absoluteness

53

Zelenomodré slunce

54

Březen v zahradách

55

Antracit

56

Arizona

57

Šifra SAM

58

próz

Ivo Kaleta

Porubský vítr

Ivo Kaleta Narozen 1967. V prvé řadě florbalista – nejsilnější je v útoku. Těžko se dá obehrát o míček. Plní i obranné povinnosti. Volí spíše jednoduchou útočnou hru. Vydavatel Landeku a Obrácené strany měsíce, zabývá se grafickým designem, je majitelem společnosti Graphic House.

60

KOLOBEŽKY Každým rokem jsme se těšili na slavný dět‑ ský závod koloběžek. Trasa vedla nejprve po asfaltovém chodníku za naším domem, pak – po otočce do protisměru – bylo potřeba vyjet na nízký břeh a pokračovat pod sušáky na prádlo zpátky ke startu, který se mezitím proměnil v cíl. Váhu tomuto klání dodávaly nejen opravdově vyhlížející stupně vítězů, závod‑ nická čísla, startovací praporek, ale přede‑ vším ceny. Protože závod nebyl rozdělen podle věkových kategorií, a dokonce měli jet současně chlapci s dívkami, odhadli pořada‑ telé správně, že nemá smysl utrácet peníze za nějaké holčičí tentononc, a připravili vítězi

důstojnou cenu – totiž stavebnici Merkur. Ten MERKUR, z něhož se dalo sestavit podle obrázku na víku krabice monstrum, které podle počtu táhel, ramen, kole‑ ček, pásů a převodů muselo snad i myslet. Vedle stroje v nadživotní velikosti stál ve zkoprnělém předklonu jakýsi chlapeček ve žlutém svetru a červených střeví‑ cích bez ponožek, v natažené pracičce šroubovák – držel ho jak banán –, a před‑ stíral, že je autorem toho perpetuum mobile. Jestli tenhle sestrojil tohle, zasnil jsem se, co bych teprve dokázal smontovat já?! Rozhlédl jsem se po ostatních závodnících a můj pohled se setkal s pohle‑ dem Romana Vlčka, šestiletého desperáta, schopného pro vítězství ve rvačce nebo koloběžkovém závodě třeba zabít. Věděli jsme dobře, že závod se rozhodne mezi námi dvěma. Mrknul jsem ještě na jeho koloběžku a zajásal: jak by se mohla ta jeho plechová červená chudinka s malinkýma skřípavýma kolečkama a hříbko‑ vitou patní brzdičkou poměřovat s mým nadupaným strojem. U mě harleyovitá řídítka opatřená naleštěným zvonkem a ruční brzdou vyrůstala z mohutné bílé plošiny, která se vznášela na velkých balonových pneumatikách s litými disky. Aby byla jezdci poskytnuta maximální bezpečnost, zvláště ve vysokých rychlostech, kterých bylo možno na tomto stroji dosahovat, byla koloběžka vybavena ještě druhou, zadní pedálovou brzdou pod bohatě polstrovaným sedákem. A já nebyl jen tak ledajaký sváteční jezdec, ale mistr nečekaných zákrut a klokaních odpichů ze stavu absolutního klidu. To se nakonec ukázalo hned po startu, kdy jsem už na prvních metrech získal přesvědčivý náskok, takže jsem u prvního skákání v pytli nasedal opět na stroj, zatímco se ostatní teprve soukali do pytloviny, a u zastávky s děravou hubou a míčky jsem už byl sám. Teď už bylo potřeba jen beze spěchu překonat poslední jednoduchou překážku a v klidu si dojet pro stavebnici, která byla jasně moje! Ach, ach, ach, dodnes vidím, jak se na horním rámu sušáku na prádlo třepeta‑ jí desítky veselých barevných nafukovacích balónků. Odložil jsem koloběžku a dle instrukcí přihlížejícího pořadatele jsem se zakousl do toho velikého růžového.

61

Ivo Kaleta

Porubský vítr

Ale nějak nepraskl. Zkusil jsem to znovu a více rozevřel čelisti. Ale ať jsem se sna‑ žil sebevíc, ať jsem chňapal tupými mléčnými zuby, jak jsem chtěl, nebyl jsem schopen zarýt se do gumového těla a trhat jako všichni ostatní. Viděl jsem Vlč‑ ka, jak přijíždí a bez váhání, jediným mohutným trhnutím své vlčí sanice prokou‑ sl balónku hrdlo a vyrazil k cíli. A viděl jsem přijíždět i další malé čelisti, které bez problémů plnily svůj úkol. Jak prosté, jak přirozené: cvak‑prásk, cvak‑buch, cvak‑bác – balónky umíraly a proměňovaly se v bezvládné hadříky visící z poprav‑ čích rámů hlavou dolů a z roztrhaných těl jim odkapávala na dlaždičky konden‑ zovaná vlhkost smísená se slinami. Moje netrpělivá koloběžka byla svědkem, jak už nejen děvčata, ale dokonce ty nejmenší děti na dřevěných odrážedlech, zveda‑ né ke svým obětem za límce pořadateli, dokončují ten velký masakr, zatímco já, s vyvalenýma očima jsem si posté oběma rukama vrážel narůžovělý, ze všech stran ožužlaný obří prs do pusy, znovu jej odkládal a zoufale hledal nedoufouklou bra‑ davku na jeho vrcholku, za kterou by se mé zuby mohly zachytit, a když ne pře‑ kousnout, mohly ji aspoň rozžvýkat. Když se mi konečně podařilo tělo balónku tajně a proti pravidlům přeřezat nehtem, skočil jsem vzteky bez sebe na koloběžku a začal pronásledovat smečku před sebou. Každým mocným odrazem mi byly Vlčkovy květované trenýrky blíž, minul jsem dřevěnou kavalerii, prosvištěl kolem holek, nechal za sebou ostat‑ ní kluky, ale tak jako jsme se učili, že za jistých okolností není možné, aby zajíc dohnal želvu, mně nebylo dáno dojet Vlčka. Stál jsem na druhém stupínku pro poražené vítěze s plechovou medai‑ lí a jakýmsi člověčemnezlobse v podpaždí a litoval, že jsem neskončil patnáctý. To bych totiž fasoval umělohmotný tryskáček na praku s gumičkou, který bych mohl zamířit a vystřelit, až by se culícímu se Vlčkovi zaryl hluboko do řiti.

62

próz

Ivo Kaleta

Porubský vítr

PIONÝRSKÝ DŮM

Nad naším domem byla kteréhosi dne zahájena stavba Dětského domu, jakožto dárek všem dětem ke Dni dětí. Vážnost úmyslu byla stvrzena navezením základ‑ ního stavebního materiálu: panelů, lepenkových rolí, hromad kramlí, futer a pěnovkových tabulí, gumových hadic a těsnění, které byly vyloženy z náklad‑ ních aut a sestaveny do nepravidelných skulptur ve vybagrované prohlubni před‑ stavující půdorys budoucí stavby. Zádumčivý pracovní rytmus té doby a nesmírná složitost dodavatelsko‑odběratelských vztahů, jak se šlendriánu v novinách říkalo, zapříčinily, že materiál zůstal v jámě opuštěn a byl postupně přepracován dětmi v kulisy vlastních her. Jako by nastalo období dešťů, nad městem se zavřela obloha a několik dnů bez oddechu hustě zalévala zem. Když se opět objevilo slunce, přijelo k jámě budoucího Dětského domu nákladní auto naložené kmeny stromů. Maminka koupila párky a za soumraku jsme se vydali ke staveništi. Na místě stála hasič‑ ská tatrovka a muži, zvyklí z šachty denně opracovávat dřevo a stavět z něj stojny důlních výztuží, rychle a přesně přitesávali kmeny do podoby hrubých trámků, ze kterých pak vystavěli největší vatru, jakou jsem kdy viděl. Zvláštní bylo, že se nezužovala směrem k vrcholu, jak bývá zvykem, ale po vzoru okolní architek‑ tury rostla v kolmicích vysoko nad naše hlavy. Když už nebyli muži s to přidat k stávajícím žádné další patro, naházeli zbylé kmeny, odštěpky a papíry dovnitř toho dřevěného megalitu a vše bohatě pokropili benzínem. Pak přistoupil k vat‑ ře hasič v přilbě s hořící fakulí, letmo se dotkl jednoho z trámků a vatra explodo‑ vala: plameny prudce a s hukotem vylétly vzhůru a ozářily doposud ve tmě skrytý kruh přihlížejících dětí se špekáčky nabodnutými na armaturních drátech. Pro‑ tože se nám umělohmotné teplákové soupravy začaly připékat k tělům, museli jsme, ač kropeni z hasičských vozů vodní mlhou, ustoupit hlouběji do tmy. K obří hranici jsme se ten večer už nesměli přiblížit. Vůbec to nevadilo, pro‑ tože kromě ohně tady byla nově ještě voda. Jáma budoucího pionýrského domu

63

Porubský vítr

se totiž po vydatném dešti proměnila v ohromnou lagunu. Z vodní hladiny vyrůstaly stěny panelů a dalšího stavebního materiálu jako přízračné město plné tajemných meandrů a zákoutí, bran, zježených trsů oceli a komínů z navršených skruží. Nevím, komu děkovat za ten geniální nápad, ale za chvíli jsem i já na dvou tlustých polystyrenových deskách odrazil od břehu. Stál jsem rozkročený na tupé zádi, odrážel se drátem od bahnitého dna jako gondoliér a nad špinavými hlubinami cítil nekonečnou odpovědnost za náklad na přídi: Dagmaru V. a Janu C. Přestože jsme pluli po hladině divoce hořící pablesky vatry, panovalo zde úplné ticho, jako bychom byli ukolébáni pomalým, setrvačným pohybem plavi‑ del, jako by k důstojnosti malých kormidelníků nepatřilo dětinské pokřikování a pošťuchování. Viděl jsem matku, jak běží kolem vatry, hledá mě a volá mé jmé‑ no – mlčky, bez jediného pohybu jsem pozoroval tu nervózně pobíhající osůbku oslepenou jasným světlem ohně, dokud náš prám nezmizel za hromadou pane‑ lů jako za oponou. Zde, v tiché zátoce, kryté ze tří stran betonovými valy, jsem se konečně otočil k dívkám, které dřepěly na druhém konci plavidla a čekaly, co udělám. Vystoupili jsme z prámu, zuli se a vlezli do jednoho z panelových dílů, které naskládány na sebe jako kostky stavebnice vytvořily dům o čtyřech patrech s neprůchozími pokoji a nízkými stropy. „Tady budeme žít,“ oznámil jsem jim. Leželi jsme vedle sebe na chladné podlaze a naslouchali šplouchání vody, které se mísilo s tlumeným hovorem ze sousedních panelových kójí, jež byly v mžiku zabydleny dalšími páry a skupinkami. Nad pokřikováním otců, kteří se dohado‑ vali, kdy přijede pan Tichánek s bečkou, se neslo stále podrážděnější matčino lamentování a najednou se zlomilo v zoufalý, bolestný sten. Vykoukl jsem ven: náš prám byl pryč. Buď ho odnesl vítr, nebo ho někdo z potměšilosti odtlačil doprostřed jezírka, kde se pomalu v záři ohně otáčel a předváděl ohromeným rodičům troje opuštěné dětské galoše. Následující den, kdy zpité družstvo hasičů vystřídaly čerstvé síly, byla voda z jámy odčerpána, stavební čety postupně přebudovaly přízračné kulisy

64

próz

Ivo Kaleta

Ivo Kaleta

Porubský vítr

zatopeného města v přísně účelný Dětský dům, příslušné organizace obsadily kanceláře nerudnými vedoucími, kteří rozdělili místní dětské obyvatelstvo do pracovních kroužků s pevně stanovenými příchody a odchody, zápisy a poznám‑ kami za absenci (tři černé tečky znamenaly vyhnání z kolektivu a propadnutí peněz, které rodiče těmto úředním bavičům platili) a pět dnů v týdnu dozoro‑ vali, jak užitečně nakládáme s volným časem. Kéž by se raději propadl do země ten zpropadený Dům dětí, kéž by ho strávily plameny mocné vatry a zalila poto‑ pa přišlá z nebes, kéž bych mohl na laguně vzniklé na troskách toho odporného zařízení dokončit to, co bylo v onen památný večer přerváno hasiči brodícími se k našemu doupěti, a kéž bych si dokázal vzpomenout, co jsme si to tenkrát s Dag‑ marou V. a Janou C. slíbili.

PORUBSKÝ VÍTR Onehdá mi jeden kamarád řekl, že on má Porubu spojenou s průvanem, kvůli kterému si museli s bratrem při návštěvě Leninovy třídy, kam občas s rodiči zajíž‑ děli, nasazovat čepice a šály i v nejparnějším létě. To částečně souhlasí, jenže vítr na Leninově třídě nebyl nic ve srovnání s prérijním blizzardem, který táhl z polí do prostor mezi proudnicové paneláky sedmého obvodu a doslova utvářel naši budoucnost. V té době jsem chtěl být oficiálně pro školské úřady kosmonautem, privátně však Vinnetouem, případně kapitánem Klossem. Oba hrdinové měli ostře řeza‑ né, hranaté obličeje a Vinnetou nadto pod lícními oblouky interesantně vpadlé tváře. Aby si veřejnost mohla všimnout podobnosti mezi mým a Vinnetouovým charakterem, rozhodl jsem se přizpůsobit svou fyziognomii té jeho. Před zrca‑ dlem jsem si vytýčil do konce školního roku postupně odstranit své hlavní nedo‑ statky (malé oči, dlouhý nos a krátké vlasy měly přijít na řadu později), nyní bylo potřeba něco udělat s tou kulatou slovanskou papulou, lícemi jak jablíčka, za něž mě příbuzní dobromyslně chytali palcem a ukazováčkem, nemluvě o tetě Martě,

65

Porubský vítr

která mi roztahovala palci obě tváře od ucha k uchu, aby mi mohla vlepit „ští‑ panou pusu“, jak tomu říkala, s protivnou příchutí starorežné. Vymyslel jsem si proto cvičení, které jsem praktikoval při každé vhodné příležitosti: po cestě do školy, na nákup, při hře za domem a vůbec vždy, když jsem nemusel mluvit, vta‑ hoval jsem tváře dovnitř, jak jen to šlo, a přidržoval si je zuby a pozoroval kolem‑ jdoucí, jestli si všimli, jak se postupně měním v šlechetného rudocha. Ačkoliv jsem tehdy svou proměnu nestačil dokončit, získal jsem mezi spolu‑ bojovníky výsadní postavení, a to díky obrovitému slaměnému sombreru, které mi dědeček přivezl z Rumunska. Protože mi jeho velkolepé rozměry nedovo‑ lovaly projít dveřmi, nasazoval jsem si tu mužnou ozdobu líným, nedbale ele‑ gantním pohybem až pod širým nebem, aby korunovala můj celkový zjev: široký kožený řemen kolem pasu se sponou ozdobenou pěticípou hvězdou nejen nesl pouzdro na kolt, zakrývající pytlovitou kapsu modrých tepláků, ale přidržo‑ val rovněž na prsou zkřížené nábojové pásy plné ostré umělohmotné munice. Základnu tvořily i vprostřed léta červené gumáky, které – dle mého názoru – nej‑ více ze všech mých bot připomínaly jezdecké holínky. Stal jsem se tedy velitelem. Byl jsem na vrcholu štěstí i moci a byla sobota – den, kdy mělo dojít k rozhodujícímu střetu s těmi všiváky z Majerovky. Rozho‑ dl jsem se pro smělý čelní útok. Rozběhl jsem se v čele šiku s hrozivým řevem, nedbaje kamenů, které mi svištěly kolem uší, ale kupodivu jsem už po pár met‑ rech začal zaostávat. Ano, to mocný porubský vítr proměnil v okamžiku mé som‑ brero ve vratiplachtu, hrdě vztyčenou obrubu klobouku ohnul trapně k zemi, takže jsem se rázem proměnil z hrdiny v jakousi podsaditou bedlu, a ačkoliv jsem tušil, že má autorita je nalomena, snažil jsem se ještě stále pohybovat ve směru útoku a doběhnout aspoň na zbytek řeže. Pak, přes ohlušující vichr, přes ryk zápasu, přes soustředění a zápal, kte‑ rý jsem vkládal do toho sisyfovského boje s potměšilým živlem, jsem najednou zaslechl hlas shůry, který vyplnil sídliště i mé vědomí – ten hlas volal mé jméno.

66

próz

Ivo Kaleta

Ivo Kaleta

Porubský vítr

Otočil jsem se a pohlédl vzhůru, a tam, pod oblaky, v třetím patře na balkóně, ozářeném nízkým světlem, jsem spatřil otce, doširoka rozkročeného, s obliče‑ jem metajícím blesky hněvu, jak opřen jednou pěstí o zábradlí, druhou mi hrozí a výmluvným gestem povolává k sobě. A na onen magický povel mi nový, nečeka‑ ně silný poryv vichru strhl sombrero s hlavy, napnul špagát mezi krempou a mým krkem a já, smýkán proti své vůli, začal klopýtat vstříc trestající ruce. To není dezerce, chtělo se mi křičet, ale viděli to všichni: velitel, tažen kloboukem, prchá z boje. Věděl jsem dobře, že žádný polní soud neuzná můj argument, že jsem byl z bojiště odfouknut, a bylo mi na umření. Doma mi po prvním pohlavku sletělo sombrero na zem a tam ho otec roz‑ šlapal, nato mě odzbrojil, na krk mi pověsil píšťalku, do ruky vrazil kopací míč a vyšoupl mě ze dveří s příkazem, abych přestal dělat sídlišti maškaru a začal konečně sportovat. STROUHÁTKO Blížil se pionýrský vánoční večírek. Bylo zapotřebí pořídit dar (dle třídního úzu v hodnotě deset až dvanáct korun), který bude označen číslem, vložen spolu s ostatními do prádelního koše a poté, v zšeřelé, chvojím a hořícími svíčkami vyzdobené místnosti, předán šťastnému majiteli, který si jeho číslo vytáhne z klo‑ bouku. Nevím, jak k tomu došlo, ale měl jsem tehdy všeho všudy čtyři koruny, rodiče mě odmítli založit a já si neměl od koho půjčit. Obešel jsem hračkářství, Mladého technika, cyklopotřeby (věnovat bonbóny bylo považováno za vrchol nevkusu), ale stále jsem nemohl najít něco, s čím bych byl alespoň trochu spoko‑ jen a na co by stačila má hotovost. „A co tohle,“ řekla matka a vzala z pultu v papírnictví maličké zelené strou‑ hátko ve tvaru kytary. Na místě otvoru v ozvučné desce se pod plexisklovou kryt‑ kou sladce usmíval okatý Pavel Novák. „Dyť je to blbé,“ řekl jsem.

67

Porubský vítr

„Ale stojí to tři šedesát,“ odpověděla matka. „A když to doma hezky zabalí‑ me, uvidíš, že to nakonec nebude vypadat špatně.“ „Nepučila bys mi radši deset korun?“ „Ne, kapesné na tento týden jsi už utratil, musíš se naučit hospodařit.“ Dlouho jsem převracel kytárku v ruce a pak mě něco napadlo. „Tak jo,“ vzdychl jsem a hodil ji na dno košíku. Doma jsem opatrně odříznul průhledný kryt, vyjmul hastrmana tatrmana Nováka a na jeho místo vložil z Mladého světa vystřižený obličej Drupiho. Jeho vulgární morda se odmítala přizpůsobit malému prostoru, naštěstí šel novino‑ vý papír zvlhčený kanagomem dobře ušťouchat špičkou tužky, takže Drupiho tvář nabyla dokonce i jisté plasticity. Když jsem vrátil kryt na místo, vypadalo strouhátko úplně jinak, téměř – italsky. Matka přinesla plastikovou krabičku od taveného sýra ve tvaru půlkruhu, vycpala ji vatou a do tohoto velejemného lůž‑ ka jsme strouhátko uložili, přikryli svrchní vrstvou vaty, vše zabalili do luxusně vyhlížejícího balícícho papíru a přečnívající konce převázali blýskavými alumini‑ ovými stuhami. V té době jsem byl po uši zamilován do Světlany Zlámané, sběrové referent‑ ky třídy. V mých snech se zjevovala jako válečná sestřička, která v sanitním stanu mezi výbuchy šrapnelů trpělivě vyhlíží s vlhkou žínkou v ruce další zásilku raně‑ ných, když vtom vbíhá dvojice saniťáků s nosítky, na nichž ležím já, prostý váleč‑ ný hrdina, raněný do boku, nejlépe někde kolem, ale ne zas přímo do zadku, to aby mi musela stáhnout vatované kalhoty a trošku i červené trenýrky a mohla se tak dostat hubkou k hluboko zarytým střepinám a něžně mě omývat, dokud, zmožen nesnesitelnou bolestí a rozkoší, konečně neomdlím. V realitě jsem s ní nebyl schopen komunikovat jinak než prostřednictvím srd‑ ce otřásajících pohledů, které přetvářely prostý akt záznamu dokladů o odevzda‑ ném starém papíru ve spalující intimní etudy, které jsem si poté hodiny přehrával a propátrával, abych z nepatrných náznaků a běžným okem nepostřehnutelných

68

próz

Ivo Kaleta

Ivo Kaleta

Porubský vítr

detailů vydestiloval naději, že se mi snad můj sen jednou, až bude konečně vál‑ ka, splní. To Jiří Urban, pravý útočník hokejového týmu žáků TJ Poruba, šel na věc docela jinak, když do školy donesl hanbatou fotku a rovnou se jí, dívky s tak éterickým jménem, zeptal, jestli by mu to taky neukázala. Servali jsme se tehdy jako psi, a přestože bylo zjevné, zač jsem se pral, nechala Světlana celou kauzu bez rozsudku i odměny. Můj dar, který se mezi ostatními prostými balíčky vyjímal nejen nádherou balicího papíru, ale především záhadným a výjimečným tvarem, vzbudil ono‑ ho roku všeobecný podiv a zvědavost. Všichni tipovali, co jsem to asi přinesl, a nemohli se dočkat, až náš pionýrský vedoucí, plešatý rusofil Olda v zelené bun‑ dokošili s nášivkou Odvážný 2, dozpívá a dobalalajkuje udrnčenou píseň o Čapa‑ jevovi a my budeme moci začít rozdělovat dárky. Konečně Olda zmlkl, konečně jsme losovali a konečně si někdo ze starého černého klobouku vytáhl číslo mého tajemného dárku: číslo 23! Sálem zašumělo: Světlana, Světlana si vylosovala Ivo‑ šův dárek. Tak, a je to potvrzeno osudem, jsme si souzeni, můj dárek si našel cestu do její dlaně mezi desítkami ostatních rukou, jež šátraly v klobouku a hledaly jej, byl tam, přitištěn k hedvábné podšívce, dokud neucítil její teplo, její vůni a dokud se jí nevrhl do dlaně – to snad pochopí i Jiří Urban a půjde z cesty! Světlana vylovila můj balíček z koše a odspěchala s ním na své místo. Okamži‑ tě ji obklopil zbytek třídy a začal o překot radit, jak nejrychleji dovnitř. Stuhy a svrchní balicí papír letěly pryč – a mně to teprve začalo docházet – teď odtrhla oba půlkruhy krabičky od sebe – jak jsem mohl být tak blbý – už setřásala z prs‑ tů poslední kousky vaty a – teď, teď pomalu zvedla před své veliké modré oči to ubohé nic, nevěřícně pohlédla na zmuchlanou tvář italského idolu, krčícího se pod plexisklovou krytkou, z něj sklouzl její pátravý pohled na mne a v tu chví‑ li, kdy všichni včetně Oldy oněměli překvapením, jsme byli na krátký okamžik sami, a já viděl, jak se její oči bezelstně přiznávají ke všemu, o čem jsem doposud

69

Porubský vítr

jen snil, a zároveň nemohou pochopit, jak jsem jí mohl udělat něco takového. Vzápětí vybuchly holky v mohutný řehot, Světlana si opřela hlavu o lokty na sto‑ le a rozplakala se. Urban, který stál stranou ostatních opřený o sloup, se zájmem pozoroval střídavě Světlanu i mě. Přísahám, že v tom sále došel vzduch, přísahám, že tam bylo víc než sto stupňů Celsia, a přesto, že šrapnely toho řehotu jsem byl smrtel‑ ně zraněn na sto procentech těla, rozhodl jsem se omdlít raději o samotě a neo‑ mytý venku. Běžel jsem zuřivě a naslepo po ulici čerstvě poprášené prvním sněhem s hla‑ vou zvrácenou k nebi; nechtěl jsem vidět nikoho a nic, kromě hvězd, které se mi před očima rozmazaly v poskakující šmouhy a divoce se zmítající křivky – běžel jsem stále rychleji a úporněji, přes stupňující se bolest v prsou, až se mi nohy odlepily od kluzkého asfaltu a já nabíral na rychlosti, město zmizelo v hloubce pode mnou, burácející proud větru mě oslepil, zalykal jsem se jím, cítil jsem ho v prstech, ve vlasech, a teprve tady, rychlostí vymknutý z té strašné scény, z myš‑ lenek a času, jsem pocítil náznak úlevy a rozhodl se: do školy a do Pionýra se už nikdy nevrátím!

70

próz

Ivo Kaleta

71

próz

Ján H. Mikuš

Skala (Platón)

Ján Mikuš Narozen 1984 v Topoľčanech. Vystudoval činoherní režii na Divadelní fakultě JAMU. Jeho hra Ryba horí (2010) získala 2. místo v soutěži Cena Konstantina Trepleva, kterou vypsalo Divadlo Husa na provázku. Je herec a klaun, bydlí v Liptovském Mikuláši a zajímá se o konceptuální umění, je samozvaným kurátorem snů.

72

Petra to začalo ešte viac ako kedykoľvek ino‑ kedy ťahať do jaskýň. Jedine tam si pripadal ľahko ako vietor alebo ako dážď. Peter žil na dedine, hore na kopci, kde cez cestu začí‑ nala hora. Veľa vecí Peter azda aj zbytočne prežíval, napríklad rôzne pracovné, ale aj súkromné vzťahy svojich kolegov na praco‑ visku, rodinné problémy aj problémy svojich susedov a kamarátov. Darmo, nemal dosta‑ točne vytrénovaný cit pre nadhľad a iróniu, to boli totiž dôležité, ak nie zásadné ingredi‑ encie doby a spoločnosti, v ktorej žil. Niek‑ torí jeho priatelia sa sťažovali pre sťažovanie samotné, hovorili o tom, že sú utrápení,

a pritom boli utrápenými len zo zvyku alebo z nostalgie. Človek totiž, a to najmä ten, ktorému sa nedostáva dostatok pozornosti, chce byť za každú cenu zaují‑ mavý, najjednoduchšia cesta k dosiahnutiu svojej vlastnej zaujímavosti je pre‑ zentácia vlastných útrap. Človek býva utrápený, aby si ho niekto všimol, všetka česť tým, ktorí v skutočnosti utrápení sú, a to bez vlastného pričinenia, čo však s tými, ktorí sú v skutočnosti utrápení a ešte k tomu o tom nehovoria a svoje trá‑ penie nedokážu precízne odprezentovať, a tak sa im nedostáva potrebnej dávky súcitu alebo sústrasti. Okolo Petra bolo veľa ľudí, ktorí nemali v skutočnosti také problémy, akými sa prezentovali, boli (možno zo zvyku) utrápení vo svojich pre‑ svedčeniach, no v Petrových predstavách, pretože tie boli vskutku neudržateľné, ich trápenie a problémy naberali silu rútiaceho sa orkánu či aspoň poriadneho krupobitia. Peter mal iba tridsaťsedem rokov, no lekári mu hovorili, že jeho srdce je srd‑ com starého chlapa. Peter mal vážne ochorenie srdca, s ktorým sa však vyrov‑ nal, či skôr na ktoré prestal myslieť, akonáhle vyšiel z ordinácie, lebo ho hneď zaujal problém niekoho iného, ktorý sa mu pozdával oveľa zásadnejší ako pro‑ blém jeho a jeho srdca. Bol veľmi citlivý na zmeny počasia, nikdy sa však neza‑ ujímal o meteorológiu, každé ráno, tesne po prebudení, chvíľku pozoroval cez svoje okno horu a podľa jej výrazu vedel s veľkou presnosťou povedať, ako bude. Predpovede počasia nikdy nebral vážne, vedel, že meteorológovia dokázali vo večerných správach s istotou povedať iba to, ako bolo, niektorí si však ani v tomto úsudku neboli istí, ako bude, nevedel s určitosťou povedať nikto. Hovoril si, zakázali mi hovoriť, chodím do práce, kde som prinútený osem hodín mlčať, mojou úlohou je obrábať a jediný deň, keď mám od rána voľno, a teda dostatok síl, odchádzam do lesa, na prechádzku. Nie každá sobota je však voľná, niekedy musím pomôcť upratať celý dom alebo zájsť s mamou na väčší nákup do mesta. Peter žil so svojou mamou v malom dome celý život, bol sta‑ rý mládenec, ale aj tak stále pokukoval po svojich kolegyniach v práci alebo

73

Skala

po ženách, ktoré stretával ráno na zastávke autobusu. Niektoré ho pozorovali s takou istou náruživosťou ako on ich a neboli to iba staré dievky, ale aj vydaté a veľmi pekné ženy, ale pohľady nestačia, hovoril si. Spev nádherného vtáka vzni‑ kol vysoko, teda v blízkosti neba, a teda je božský, ja v práci nemôžem spievať, ak by som to urobil, bol by som za smiešneho všetkým kolegom, kolegyne by to pochopiteľne pobavilo, ale toto pobavenie je tiež ako opätovný pohľad, nestačí. Vták spieva vysoko a jeho pôvod je božský, ja chodím po zemi a nemôžem v práci ani len hovoriť, môžem teda myslieť na ženské stehná. Môj pôvod nie je božský, mojím cieľom je objaviť môj pôvod, hovoril si Peter. Jeho záľuba v navštevovaní jaskýň začala už dávno v detstve. V okolí jeho domu i mesta je pomerne veľa možností, je tu napríklad krásna jaskyňa v Svätom Jáne. Tú doslova zbožňuje, zbožňuje ju rovnako ako pohľad mladého dievčaťa alebo sobotu. Nedeľu nemá rád, pretože musí tráviť pol dňa s mamou v kuchyni a potom nazlostený ide radšej do krčmy, kde ho už čakajú jeho kamaráti, ktorí majú spoločné koníčky ako on – turistiku, hory a lesy. Jedného dňa sa Peter Skala, ako ho v dedine prezývajú, vyberie do svojej jaskyne. Keď vstúpi úzkym otvorom, pošmykne sa a spadne na zem. Po chvíľke sa otrasie a pokračuje ďalej, hlbšie a hlbšie do tmy. Trochu je vydesený z tvrdé‑ ho úderu hlavy o vyčnievajúci a špicatý kameň, našťastie mu netečie krv. Dosta‑ ne sa do svojej obľúbenej komnaty, kde si sadne na vyvýšený a pekne tvarovaný jaskynný cencúľ a vytiahne si cigaretu. Chvíľku si pofajčím, hovorí si a labužníc‑ ky začína popoťahovať z krátkej cigarety. Niekoľkokrát potiahne dym len do úst a ten potom nechá stúpať tesne popri líci až k nosu. Hovorí si, hovoriť mi zaká‑ zali, ale myslieť nie. Mottom osvietenstva bolo – maj odvahu používať vlastný rozum, takéto motto ma teda hnevá najviac. Môžem používať vlastný rozum, ako len chcem, ale zbaliť dievča mi rozum nepomôže, baliť dievčatá rozumom môžu iba pokrytci, ktorí za svojou námahou ukrývajú iba jediné, rýchly sex alebo flirt, ktorý ich vyživuje ako mlieko s medom v období chrípky. Môj rozum je natoľko

74

próz

Ján H. Mikuš

Ján H. Mikuš

Skala

triezvy, že sám o sebe vie, že mi v mojom probléme nepomôže – povzdychol si Peter Skala. Nie som ani dosť egoistický ako napríklad môj kamarát Paľo. Ten vie, že je egoista, pretože som mu to už niekoľkokrát povedal priamo do očí. Paľo si myslí, že jeho súcit s ostatnými mu pomáha obmedziť vlastné povýšenecké ego. Vlastne najčastejšie v tejto sfére experimentuje so mnou, pousmial sa nad svoji‑ mi úvahami Skala. Práce je všade málo a Peter je vlastne veľmi rád, že má už niekoľko rokov svoju prácu. Občas premýšľa, čo by urobil, keby ho vyhodili, možno by mohol niekam odísť, frézarov je vždy treba, mohol by napríklad odísť do Čiech. Jeho kamaráti už pol roka pracujú v Brode a je im tam dobre, dokonca sú z nich niek‑ toré Moravanky paf, ale Peter si myslí, že to iba preto, lebo nie sú ešte takí starí a Brod je malé a zaprdené mesto. Peter rád premýšľa a nerád robí okolo domu, chcel by ženu, ale často sa mu nechce, niekedy má radosť, keď cíti, že sa naňho nejaká žena v autobuse dlhšie pozerá a on, cítiac jej pohľad, pozoruje radšej kra‑ jinu, ktorá putuje kamsi do zabudnutia. Táto ignorácia často vychádza z prach‑ sprostej rannej únavy, no Peter má radosť, hovorí si, aj tak sa na teba nepozriem, nestojíš mi za to. Takéto situácie mu občas dodajú potrebnú energiu k pracovné‑ mu dňu, vtedy je možné prichytiť Petra, ako si v práci pri zapnutej fréze pomerne nahlas pospevuje. To som jej dal, som dobrý, hovorí si, nie som ešte na tom tak zle, aby som sa otáčal za každou! Dnes je svet plný iných ideálov a nových tech‑ nológií, hovorí si, ako by som sem ani nepatril. Ja a moja práca sme na tom rov‑ nako, nie sme nijak zaujímaví a pridal by som k nám, ku mne a môjmu stroju, aj mojich priateľov, sme nezaujímaví, mám rád sobotu, a to preto, že môžem ísť do lesa alebo do jaskyne. Tak nejak, premýšľa Peter, takto by som sa predstavil v nejakej vedomostnej televíznej súťaži, to je asi jediné miesto, kde by som mohol nadobudnúť vrchol svojho mediálneho života. Ach, nič iné nám nezostáva, len odísť na polhodinku do televízora. Moje účinkovanie by sa v krčme spomína‑ lo do konca môjho života. Peter sa netrápi, ale vtipkuje, necíti, že by jeho život

75

Skala

nemal cenu, naopak, má rád svoju záľubu a považuje ju za niečo výnimočné, ale na to by sa asi dievča zbaliť nedalo, ktovie, hovorí si. Petra rozbolela hlava, vyfajčil už tri cigarety a začala mu byť zima. Mal by už ísť. Peter sa postaví, narovná si kríže, len tak zo zvyku, a urobí krok, vtom sa mu však zahmlí pred očami a začuje akési neznáme hlasy. Sú to ženské hlasy, ktoré sa blížia k nemu. Zostane stáť a chvíľku čaká, do jaskyne vedie iba jeden otvor, cez ktorý prejde vždy iba jedna osoba, musí teda počkať na dámsku návštevu. Petro‑ vi sa zovrie hrdlo a jeho telo sa neobratne zakymáca. Peter Skala tomu však neve‑ nuje žiadnu pozornosť, náhlivo sa posadí späť na svoj vápencový trón. Chvíľku si pripadá smiešne ako akýsi trpaslík hovejúci si vo svojom kráľovstve, nato všetko má ešte na hlave smiešnu čapicu, ale očividne na to kašle, je predsa turista! Ahoj, povedalo jedno z dievčat, keď uvidelo sediaceho Petra, povedalo to s takou samozrejmosťou, akoby bol Peter akýsi strážca jaskyne, ktorý je odfoto‑ grafovaný v turistickom sprievodcovi Jaskýň Slovenska. Petra to zaskočilo, zdalo sa, akoby ho dievča čakalo alebo akoby doslova prišlo za ním. Do jaskyne však pri‑ šli dievčatá dve, boli veľmi mladé a krásne, jedna mala svetlé a druhá tmavé vlasy. Dievčatá mali cez svoje ramená prehodené svetlé šály, ktoré im zakrývali plecia, prsia aj pupok, po chvíli sa zdalo, akoby pod týmto hodvábnym šálom nemali nič, akoby boli nahé. Ahojte, pomyslel si Peter, no neodvážil sa prehovoriť, sedel ako zamrznutý a pozoroval striedavo jedno a potom druhé dievča, ich pohľady, ramená, prsia a nohy. Dievčatá sa usmievali a jedna občas zodvihla svoju bielu ruku na pozdrav a zakývala Petrovi, ktorý stále sedel na svojom tróne. Čo sú to za dievčatá, nikdy som ich nevidel, nie sú od nás, ale nie sú to ani typické výletníč‑ ky, sú si zvláštne podobné a usmievajú sa na mňa, akoby ma poznali, možno ma aj poznajú, možno im o mne niekto niečo povedal, napríklad že tu strážim túto jaskyňu alebo že ma tu môžu stretnúť, aby sa ma nevyľakali, azda im to povedal Paľo, ak boli na skok v našej krčme a pýtali sa na cestu do jaskyne. Určite im pove‑ dal, že nech si dávajú pozor, lebo jaskyňu stráži šibnutý Peter Skala, určite takto

76

próz

Ján H. Mikuš

Ján H. Mikuš

Skala

nejak referoval Paľo mladým dievčatám a v krčme si zo mňa všetci uťahovali tak, ako to občas robia, alebo sú to skautky, alebo nejaké katolíčky, ktoré považujú za svoju kresťanskú povinnosť pozdraviť náhodných turistov a venovať im nenúte‑ nú pozornosť, ktorá sa mi práve dostáva, úsmev, poláskanie ducha, spirituálny dialóg od srdca k srdcu, to nie, to by bolo absurdné. Čo je to za odev, ktorý majú tieto dievčatá, a prečo sa tak na seba náramne podobajú, sú to sestry alebo kama‑ rátky, ktoré sa začali rovnako obliekať, rovnako chodiť, rovnako stravovať, páčia sa im rovnaké veci, a tak sa zákonite začínajú ich individuálne rysy zlievať do jed‑ nej? Ahojte, dievčatá, čo tu chcete, vari ste neprišli za mnou, za šibnutým Petrom Skalom, pomyslel si Peter, alebo ste sa ocitli len náhodou, ste náhodné turistiky, ktoré zablúdili, alebo ste tu pracovne, spisujete poklady nášho kraja. Nie, to nie, čo ma je vôbec do takýchto vecí, to vás nemusí zaujímať, povedali by si, pomyslel si Peter, je to ich súkromná vec, a mňa do toho nič, som Peter Skala a chodím do tejto jaskyne každú sobotu, ak sa to dá, ak celú noc z piatka na sobotu neprší, pre‑ tože potom je tento úzky hlavný vchod, cez ktorý ste vlastne mohli teraz prejsť, kompletne zaplavený, nie, to ich nemusí vôbec zaujímať, moje meno, môj koní‑ ček, nočný piatkový dážď, žiadna meteorologická stanica, žiadne súkromné pro‑ blémy, čo ich to má čo zaujímať, moje meno, adresa, dátum narodenia a z toho vyplývajúce znamenie, nie som odkázaný na to, aby som nejakým dvom, dokon‑ ca navlas podobným dievčatám, opisoval svoj život, zamýšľal sa nad znamením Váhy, rozdával na počkanie podrobnosti o svojom staromládeneckom živote, ešte im mám povedať, že by som si občas veľmi rád zatrtkal, nie, to slovo z hĺb‑ ky duše nenávidím, vidíte, k čomu ste ma dohnali, hovoril si Peter, rozčúlili ste ma a musel som použiť takéto vulgárne slovo, nie, nie, dievčatá už žiadne detai‑ ly z môjho intímneho života, je to moja súkromná záležitosť, tak ako aj návštevy tejto jaskyne, hovoril si Peter, pokým dve navlas podobne a ľahko odeté dievčatá stáli na rovnakom mieste pri vstupe do jednej z komôr jaskyne, ktorá bola akousi spálňou celého komplexu jaskyne, v ktorej Peter trávieval najviac času.

77

Skala

Spoza ich chrbta sa vynáralo do kamennej spálne ranné svetlo, ktoré vo vzduchu vykrajovalo štíhle siluety krásny mladých tiel. Ste ako svätý obrázok, povedal si Peter a zapáli si cigaretu, dúfam, že vám nevadí, že si tu fajčím, ak áno, odstúpte od dverí, hneď sa tu vyvetrá, otvory v skalách, nozdry kameňa veľ‑ mi rýchlo pohltia cigaretový dym, mám to odskúšané, nebojte sa, niekedy mám pocit, že tieto skaly vyfajčia z mojej cigarety viac ako ja, bojíte sa ma, pomyslel si po chvíľke mlčania Peter, cítim sa teraz ako nejaký rozprávkový drak, ktoré‑ mu priniesli na obeť dve mladé princezné, cha, cha, cha, pomyslel si Skala, ktorý teraz náruživo vybafkával kúdoly hustého žltého dymu z oboch nozdier, pokým dievčatá nehybne stáli pred úzkym a nevysokým východom, usmievajúc sa a žiari‑ ac ako lurdské zjavenie. Ste živé alebo ste ako tento dym, chcel sa spýtať, ale mlča‑ nie v túto chvíľu bolo tým najprirodzenejším, na čom sa Peter a dve bezmenné dievčatá mohli v nestráženom okamihu sobotného rána bezvýhradne dohodnúť. Dobre teda, budeme mlčať, to mi vyhovuje, hovoril si Skala, nepotrebujem Vám nič hovoriť, som tu preto, aby ste hovorili Vy, budem Vás počúvať, nepretržite, moje uši sú Vám k dispozícii, som pripravený ako nikdy. Dievčatá však nevydali v tú chvíľku ani hlások, stáli vedľa seba ako nemé sochy, Peter ich mlčanie musel tolerovať. Je to Vaše rozhodnutie, chcete mlčať, môžete, musíte, ak chcete, ale do ničoho Vás nechcem tlačiť. Či som smutný? Áno, som trochu smutný, preto‑ že si tu a teraz pripadám zbytočný, povedzte niečo, prosím, nech sa naplní moja existencia, nech môžem exitovať, pretože ja, Peter Skala, existujem iba v prítom‑ nosti nárekov druhých, som pripravený, dievčatá, som pripravený odolať vášmu smútku, moje srdce je pripravené zdolať akýkoľvek smútok či krvipreliatie, som ochotný vypočuť si Vás, Vás a Vaše utrpenie, hovoril si v duchu Peter, no mlča‑ nie v ten večer v Petrovej jaskyni nenaberalo konca. Mám odísť, chcete, aby som Vás nechal samotné? Nie, to asi nechcete? Alebo… Počkám, nebojte sa, vydržím. Zapálim si cigaretu a vydržím, nebojte sa, môžete sa na mňa spoľahnúť. Peter to však dlho nevydržal, hneď, ako dofajčil cigaretu, sa rozhodol konať,

78

próz

Ján H. Mikuš

Ján H. Mikuš

Skala

vykročil smerom k dievčatám, ktoré sa okamžite rozostúpili a zdalo sa, že ten‑ to ich manéver Peter nielenže nepredvídal, ale ho poriadne zaskočil, a tak ostal pri nich chvíľku stáť, zapotácal sa a v tom zvláštnom pohupnutí, v kolenách, mu nezostávalo nič iné, iba vykročiť smerom vpred a opustiť tak jaskynnú spálňu s dvoma krásnymi a takmer polonahými dievčatami. Čo som mal robiť, čo som mal povedať, mal som prehovoriť ako prvý, mal som povedať, na čo myslím, mal som povedať, že vták lieta a spieva vysoko v blízkosti neba a jeho spev i pôvod je teda božský, pomyslel si Peter, ale zaujímalo by ich to? Peter Skala bol v šoku, rozhodol sa ísť domov, zatvoriť sa v kôlni a narúbať drevo, no po prejdení pár metrov lesa sa nečakane zastavil. Čo to má znamenať, čo tam tie dievčatá chcú robiť, čo ak sa im niečo stane, očividne neboli na pohyb v jaskyni pripravené, nielenže nemali vhodnú obuv, ale nemali ani vhodné oblečenie, čo oblečenie, veď boli takmer nahé. Vtom Peter pred sebou zbadal niekoľko mladých a krás‑ nych srniek, ktoré prechádzali lesom. Pomaly sa k nemu približovali a po chvíľke boli od neho vzdialené sotva sedem metrov, vtedy sa náhle zastavili a spozorneli. V ten moment sa Petrove oči stretli s krásnymi očami srniek. Čo je to za stretnu‑ tie, hovoril si, prišli ste ku mne tak blízko, chcete mi niečo povedať alebo ste si ma prišli vypočuť, nie, nemám Vám čo povedať, tak, ako mi nemáte čo povedať ani vy. Táto udalosť nemá nič spoločné s tým, čo sa práve stalo v jaskyni, povedal si Peter a sadol si na peň. Polonahé dievčatá, srnky, les, opakoval si Peter a chy‑ tal sa za hlavu, nerozumel ničomu a nikomu, v ten deň pocítil Peter veľkú úzkosť a nič iné mu nezostávalo, len nabrať odvahu, áno, musím v sebe objaviť odva‑ hu, opakoval si Peter, odvaha, som hrdina, ktorý sa ničoho nebojí, nebojím sa utrpenia, nebojím sa smrti, nebojím sa, že zostanem sám, nebojím sa búrky ani víchrice. Nebojím sa rozprávať, len sa mi nechce, mal by som sa postaviť a ísť. Peter chvíľku postával pred jaskyňou, váhal, či sa má do nej opäť vrátiť. Napo‑ kon sa rozhodol konať, nemá čo stratiť, je to jeho jaskyňa a basta! Pomaly teda do nej vstúpil, naposledy sa ešte obzrel a uvidel zástup mladých srniek, ktoré boli

79

Skala

zoradené v zvláštnom polkruhu ako vojaci. Pozorovali Petra, až sa mu zazdalo, že ho tieto nemé a plaché stvorenia na jeho dobrodružnej ceste prišli odprevadiť, že ho chcú svojou prítomnosťou povzbudiť a ticho šepkajú, Peter! Peter bol vo vytržení, a to aj z toho dôvodu, že nabral toľko odvahy sa za dievčatami vrátiť, netrápilo ho ani pokašľané prvé, a teda zásadné stretnutie, kto‑ ré premlčal ako hlupák, ale ani to, že druhé stretnutie môže dopadnúť rovnako ako prvé, teda mimoriadne zle. Bolo mu to jedno, veľmi sa chcel vrátiť a zažiť znovu ten zvláštny pocit, aký ešte nikdy nezažil, byť s dvoma neznámymi a okrem toho ešte aj krásnymi dievčatami a ešte k tomuto všetkému vo svojej milovanej jaskyni. Ahojte, povedal Peter. Ahoj, povedalo najskôr jedno dievča a vzápätí aj dru‑ hé. Dievčatá teraz už nestáli pri vchode ako predtým, ale ležali na zemi prikryté hodvábnym žltkastým šálom. Dievčatá, nechcem Vás nijak vyrušovať, ale volám sa Peter. Teší nás, Peter, neznepokojuj sa nad nami. Dievčatá sa odvrátili od Petra a stúlili sa do seba ešte viac ako predtým, keď ich Peter svojím nečakaným návra‑ tom nakrátko vyrušil. Peter bol potešený z toho, že sa sem vôbec odhodlal vrátiť, a že tu teraz je, a že dievčatá pekne pri svojom vstupe pozdravil a predstavil sa im. Chvíľku mu stále znelo v ušiach – volám sa Peter, volám sa Peter. Teraz si však po hodnej chvíľke zízania uvedomil, na čo sa díva. Stal sa svedkom akéhosi zvlášt‑ neho – no po pravde – pomyslel si Peter, nie až tak odpudivého, práve naopak, povedal by Peter, krásneho aktu. Nedokázal však urobiť nič iné, iba pristúpil bližšie k dievčatám a sadol si na svoj vápencový trón, obrátil sa k ležiacim telám chrbtom a rozhodol sa chvíľku si posedieť a popremýšľať nad udalosťami, ktoré sa odohrali a ktoré sa ešte len môžu odohrať, premietal si v hlave niekoľkostrán‑ kové scenáre, čo sa stalo a čo by sa mohlo stať, keby náhodou do jaskyne niekto teraz vošiel, alebo keby vytiahol cigaretu, alebo keby sa konečne otočil k ležiacim dievčatám čelom a začal ich pozorovať. Tieto Petrove scenáre však náhle preru‑ šili povzdychy a tichý smiech dievčat. Peter sa obzrel a uvidel, že dievčatá si ho

80

próz

Ján H. Mikuš

Ján H. Mikuš

Skala

vôbec nevšímajú, ale naopak sú do seba ešte viac zakliesnené, než boli pred chvíľ‑ kou. Peter sa otočil na svojom tróne a priamo pri svojich nohách začal náruživo pozorovať dievčatá. Teraz si konečne mohol všimnúť, že jedno z dievčat je nao‑ zaj černejšie ako druhé, má krásnu tmavú pokožku a výrazné čierne ochlpenie medzi nohami, druhé dievča je biele a spomedzi stehien jej rašia hrdzavé riedke chĺpky. Peter sa zhlboka nadýchol a pomyslel si na vtáka, ktorý lieta vysoko na nebi a na jeho pôvod, ktorý je božský. Romantická láska je egoistická, hovorí si Peter, zatiaľ čo kresťanská láska k blížnemu je povinná. V tomto prípade nie som kresťan a nikdy ním v skutočnosti nemôžem byť, pretože milovať na povel nedo‑ kážem, sú ľudia, ktorých nemilujem, a sú ľudia, ktorých neznášam, nemôžem si pomôcť, a to je ten hlavný problém, nemôžem si pomôcť, a teda ani nechcem, načo, nemám rád všetkých ľudí rovnako, tak, ako nemám rád stále rovnako seba samého, teraz sa však mám napríklad veľmi, ale naozaj veľmi rád. Teraz napríklad milujem veľmi, takto veľmi som snáď ešte ani nemiloval. Som romantik, pretože milujem svoje ego a svojho vtáka. Dievčatá ležali nahé na vyvýšených kameňoch v studenej jaskyni. Pred Petrom sa odohrával zvláštny obraz, bolo to súsošie, z ktorého vyžarovala neha a krása. Toto všetko v ňom vyvolávalo neudržateľný pocit sily, slobody a nespúta‑ nosti. Srdce sa mu rozbúšilo, až znelo v tejto jaskyni ako zvon. Peter zvonil na poplach vo svojom kamennom chráme, stal sa totiž svedkom milostného aktu, odohrávajúceho sa medzi dvoma prenádhernými a panensky nevinnými dievča‑ tami, milujúcimi sa na kamennom, a pritom tak zvláštne vzrušujúcom jaskyn‑ nom oltári, tento obraz Peter vo svojej mysli prirovnal k obrazu, ktorý pochádza z pradávnych, a pritom tak jasných čias, k obrazu, ktorý nikdy v skutočnosti nevi‑ del, no ktorý tu bol, bez ohľadu na dobu, miesto, bez ohľadu na Petrov život, na akúkoľvek, aj tú najskutočnejšiu skutočnosť. Peter si nestihol vychutnať a postrehnúť všetko, čo by si tak veľmi prial ale‑ bo to vo svojej náhlivosti, v akej hltal každý záchvev nahých tiel, každý nádych

81

Skala

a každé posunutie či len letmé zaklonenie šije dievčat, nedokázal a nemohol postihnúť, stráviť, toto všetko sa razom priamo pred jeho očami začalo vyparovať ako hmla nad jeho horou, pretože sa jeho telo tak ako aj jeho dych, tlkot srdca začalo neprestajne zajakávať, a to všetko netušiac, že sa práve v tejto chvíli sta‑ ne niečo, čo zmrazí všetku vyvierajúcu nádej, nádej jaskyne, nádej Petra, nádej Skaly, že sa stane niečo, čo by si nikdy nikto ani len na chvíľku nepomyslel, že sa stane niečo, čo bude vlastne úplne prosté a vo svojej podstate jednoduché a absolútne nevinné. Peter, povedalo po chvíľke jedno z dievčat, nepozeraj sa na nás a odíď, prišli sme sem, do tejto jaskyne, do tejto prekrásnej jaskyne, zopako‑ valo druhé dievča, pretože táto jaskyňa je tou najhodnejšou a najnádhernejšou, povedali spoločne dievčatá, pretože sme, Peter, prišli do tejto kamennej spál‑ ne, na tento chladivý, a pritom tak nežný oltár zomrieť a nechceme, aby si nám v tom zabránil. Peter, prišli sme sem zomrieť, povedalo jedno a vzápätí, pokoj‑ ným a vyrovnaným hlasom umierajúceho, druhé dievča. Peter Skala počúval tichý hlas dievčat a opakoval si ešte niekoľko chvíľ ich slová, na ktoré v ten nečakaný moment dokázal iba s hlbokým pochopením pomaly a monotónne pokyvovať hlavou, prišli sme sem zomrieť, Peter, samozrej‑ me, hovoril si, zomrieť, Peter. Iste, ste predsa zvláštny úkaz, a tak k Vám aj musím pristupovať, hovoril si, Vaše želanie je vaším želaním a do toho ma nič, tak ako aj moje súkromné veci sú mojimi, opakoval si, no po istom čase si začal uvedomo‑ vať, že dievčatá nie sú dymový opar z jeho cigariet, ani staromládenecké blúzne‑ nie, ale skutočné, mladé, od zimy sa trasúce dievčatá, ktoré ležia nahé v jeho jaskyni, do ktorej prišli skutočne, v milostnom objatí zomrieť. Ako zomrieť, povedal si Peter, prišli ste sem zomrieť, prišli ste sem spáchať samovraždu? To je šialené, chcel vykríknuť, ale nedokázal to, pozoroval nahé, do seba zapletávajú‑ ce sa telá, ktoré zhlboka dýchali a ich hlasy, ktoré vydávali nezabudnuteľný tón, poletovali všetkými miestami, kútmi a štrbinami tmavej a chladnej jaskyne, ich dych bol ako nekončiaci spev organu v nedeľu po omši, nádych bol chrapľavý,

82

próz

Ján H. Mikuš

Ján H. Mikuš

Skala

ako keď si mech berie vydýchaný vzduch do svojich pľúc a potom vydychuje skrz píšťaly jednoznačný a presný tón. Nemôžem vykríknuť, tak, ako nemôžem vyslo‑ viť ani jediné slovo v tejto prenádhernej chvíli, pretože každé slovo by sa stalo zbraňou, ktorá chce zničiť tak posvätný a čistý akt, akým je odovzdávanie sa jed‑ ného tela druhému. Prišli sme sem zomrieť, pretože máte veľké trápenie, alebo ste rozhodnuté umrieť z čistej rozkoše alebo vášne, chcel sa opýtať, ale neodvážil sa prehovoriť. Dievčatá sa milovali náruživo, po chvíľke spomaľovali a v nestráže‑ nej chvíli jedno z dievčat rozkročilo na Petra svoje štíhle a hladké nohy a druhé z dievčat pozrelo na Petra pohľadom, na ktorý Peter už nikdy nedokázal zabud‑ núť, pohľad to nebol vyzývavý, ale pokojný a vyrovnaný, ja, hovoril si Peter, som nehodný vstúpiť do teba, nebo a srdce mu búchalo, ako keď čierny oblak posiela hore sadu silných a strašidelných hromov. Dievčatá, chcel povedať jemným hla‑ som, dievčatá, chcel povedať, dievčatá… Peter vychádzal z jaskyne a nahlas uvažoval, je to sen, ak je to sen, nemal by som ísť a umrieť tiež, ak je to sen a ja pôjdem umrieť, neskončí sa tento zvlášt‑ ny sen, nebude moja smrť ukončením sna? Sen je prirodzený, hovoril si, je to prirodzená potreba rozumu. Rozum sa chce zbaviť zákonov, ktoré inak musí rešpektovať. Peter sa v tú chvíľu naozaj chcel zbaviť zákonov, ktoré on – jeho rozum, jeho celé bytostné ja muselo stále rešpektovať, v ten čas sa chcel zbaviť všetkého nadbytočného, chcel a túžil zbaviť sa slov, viet a myšlienok, ktoré mu neustále vyvierali v hlave, ako vyviera chladivý prameň hlboko a vysoko v štrbine skaly, na vrchole jeho milovanej hory. Ponoriť sa do snov, hovoril si, myslieť na to jediné, sen, obloha, vták. Kam ideš, Peter, blúdiš lesom a tiahneš dolinou, obchádzaš ako vlk ska‑ lu, v ktorej ťa čakajú dve nahé telá, rozhodnuté zomrieť, chodíš a rozprávaš, že vták, ktorý lieta vysoko je slobodný, lieta blízko neba a jeho pôvod je božský, a tvoj pôvod? Si muž chodiaci po zemi, muž, ktorý sa navracia do zeme, tvoje miesto pre let nie je nebo, ale jaskyňa, si ako netopier, ktorého hlava sa každým

83

Skala

snom obracia nadol a tvoj jediný boh práve prišiel. Môj boh sú tieto dve dievča‑ tá a ja patrím k nim, musím sa vrátiť do jaskyne a ľahnúť si k nim, splynúť a stať sa s mojím bohom trojjediný, umrieť a spať a stať sa trojjediný. Som vták, čo zalieza do jaskýň a môj spev je spevom skál, spievam hlboko pod zemou. Ani som na túto noc nečakal, ani som za túto noc neprosil, nemodlil som sa k bohu, ani k hore, ani k búrkam, nevzýval som diabla, ani satana, ani anjela milosrdenstva s purpu‑ rovým mečom a táto noc predsa prišla, nečakane, v neznámy deň a v neznámu hodinu. Peter si ešte dlho nahlas rozprával sám pre seba svoje myšlienky, vyslovoval náhle a dychtivo vety a slová, ktorým v skutočnosti ani sám nerozumel a obchád‑ zal svoju jaskyňu veľkým oblúkom, až napokon z ničoho nič začal spievať, a ten‑ to spev mu pripadal prirodzeným vyústením tejto zvláštnej situácie, do ktorej sa dostal. Jeho srdce sa vzrušením roztĺklo tak ako nikdy predtým, búšilo mu v hru‑ di, akoby chcelo z jeho tela kamsi utiecť alebo vyletieť. Petra zalial pot a náhle sa mu podlomili kolená. Bol vo vytržení, jeho hruď mu tancovala a on tlkot svojho srdca nemohol nijak zastaviť, srdce nedokázal ovládať svojím rozumom tak, ako by chcel. Jeho srdce bolo utrápené tak ako nikdy predtým, trápil sa nad všetkým, čo sa stalo, trápil sa nad tým, že vlastne nedokázal dievčatám nijako pomôcť, neodprevadil ich ani do tmavých nocí smr‑ ti, ani do svetlých dní života, nevedel, čo má urobiť, nedokázal nič vhodné vymy‑ slieť, nespravil nič preto, aby dievčatám, sebe alebo životu akokoľvek pomohol. Sadol si na peň v tmavom lese a neprestajne spieval, spieval ako vták, čo letí vyso‑ ko na nebi a les začal pomaly tmavnúť, až sa napokon, spoločne s Petrom, s tlko‑ tom jeho rozvášneného srdca a jeho milovanou jaskyňou ponoril do hlbokej a nezabudnuteľnej noci.

84

próz

Ján H. Mikuš

85

punk je…!

punk je…! Radim Kopáč

Punk je mrtvý – a kdo ne? Britský punk a americký hard core v textech a překladech

I Když jsem potkal punk, bylo mi třináct let. Jasně ideální věk: na jedné straně nekočírovatelné drama puberty, která chce setřást rodičovský (potažmo školní) dohled za každou cenu a dobrat se nejkratší cestou k dospělosti, na druhé straně pak nerozlišující naivita vidění. I slyšení. Bylo mi tehdy vlastně jedno, jestli Sex Pistols, Toy Dolls nebo Dead Kennedys – Johnny Rotten, Michael Algar i Jello Biafra mečeli místy dost

86

podobně. Bližší, zevrubnější pohled na věc přišel o pár let později. U pubertál‑ ního floutka, který se notabene shodou okolností nachomýtl k první vlně pore‑ voluční euforie, zvítězil na celé čáře vnějšek, rozmáchlé gesto, celá ta monstrózní stylizace, kterou na sebe zejména britský punk v druhé polovině sedmdesátých let navlékl. A které se drží punková omladina po světě vlastně dodnes: rozcu‑ chaná hlava, odrbané hadry, sichrhajcky. Prostě okázalé „Fuck you“, které si zare‑ gistrovalo ochrannou známku ještě dřív, než dozněla jeho první ozvěna. Narodil jsem se v roce, kdy vydali Damned vůbec první punkový singl – „New Rose“. V příštích dvou letech to pak rozjeli naplno v regulérních deskách všichni: 999, Adicts, Adverts, Buzzcocks, Clash, Eater, Chelsea, Sex Pistols, Siou‑ xsie & The Banshees, Stiff Little Fingers, Stranglers nebo UK Subs. Chtěli na scéně pohyb. Čerstvý vzduch. Rozcuchaná hlava symbolizovala jistě i volnou myšlenku. Měli vesměs každý svůj zvuk. Skoro vlastní příběh. Jedni plivali do vzduchu. Jiní disponovali překvapivě silným citem pro melodii. Další angažo‑ vali na různých postech ženy s krásnými uměleckými jmény jako Poly Styrene, Beki Bondage nebo Siouxsie Sioux. Ze všech dohromady pak byla stará dob‑ rá Anglie naoko nešťastná. Punk vyrušoval, provokoval, znervózňoval. Králov‑ ně přelepil drze oči i pusu. Proto jsem chtěl být punk. Anglicky jsem uměl v té době málo. A stejně málo jsem věděl o tom, že „velkej byznys je moc chytrej“ a že lapit pěkně rozčepýřeného ptáčka je pro něj vždycky výhra. Zejména když je vůle na obou stranách. To byly další důvody, proč jsem neznal tehdy jinou roli než pasivní konzumentství se sklony k nápodobě vzorů. A nejen jejich vizuální reprezentace. Šlo o klasický přenos. Zlom přišel v osmnácti, kdy jsem v Praze na Sedmičce viděl na živo Slapshot, legendu amerického hard core. Už ty pojmy, které spoluvytvářely jejich mýtus, jako „old school“, „straight edge“ nebo „do it yourself“. A pak úplně jiný, prostý šatník: triko, kraťasy, tenisky. Končil jsem školu a připadlo mi, že tohle je dobré pokračování. Cédéčko přestalo být jen stříbrným kotoučem s muzikou. Stejnou

87

Punkové texty v překladech Radima Kopáče

Punk je mrtvý – a kdo ne?

váhu získal doprovodný buklet s texty. Někdy, jako v případě řady Biafrových pro‑ jektů (třeba s D. O. A., Ministry, Nomeansno, Steel Pole Bathtub, Melvins nebo Mojem Nixonem), rovnou umělecká publikace. Narychlo postavený monument britského punku se zakymácel. Pokud se Damned vymezili vůči rokenrolu před‑ cházející generace tím, že zahráli „Help!“ od Beatles v jakési podivné mutaci dva‑ krát rychleji, potom americký hard core zahrál dvakrát rychleji (a s minimálně dvojnásobným vztekem) celý britský punk dohromady. A navíc: o něco tu zřejmě šlo. Rozdíl mezi Rottenem a Biafrou začal vysvítat. A nejen mezi nimi. Kde má Anglie svého Iana MacKaye, Henryho Rollinse, Raye Cappa? Sex Pistols & Co. jsem přehodil rychle na druhou kolej, na tu první vjeli na dlouho Black Flag, Minor Threat, Youth of Today nebo Misfits. Kola, po nichž se valí vehikl americ‑ kého punku dodnes… (Úryvek z rozsáhlejší studie, kterou chystá k vydání nakladatelství Pulchra)

punk je…!?



Bad Brains DON’T NEED IT Don’t need no ivory liquid. Don’t want no afro sheen. Don’t need the latest fashions. Don’t want my hair to smell clean. I’ve got my automotion, I’ve got that superpotion. And if you think I’m going crazy, Then pretty baby it might be true babe. We don’t need no first class. Don’t need no second class. All of the best‑of, all that can kiss my ass. I’ve got my claim to fame, I’ve got that positive flame. And if you think I’m going crazy, Then pretty baby it might be you babe. (Bad Brains: „Don’t Need It“, Bad Brains, 1982)

88

89



TOHLE NEPOTŘEBUJU Nepotřebuju žádný mejdlo od nivey. Nechci žádnej taft na vlasy. Neni mi k ničemu poslední móda. Nechci, aby mi vlasy smrděly čistotou. Vystačim si s vlastní energií, mam tenhle super elixír. A pokud si myslíš, že mi ruplo v kouli, pak máš možná pravdu, kočičko. Nepotřebujem žádnou první třídu. Nepotřebujem žádnou druhou třídu. Všecko tohle zaručeně nejlepší mi může akorát tak políbit prdel. Mam svuj vlastní důvod, proč bejt slavnej, mam v sobě ten pozitivní plamen. A pokud si myslíš, že mi ruplo v kouli, pak možná ruplo v kouli tobě, kočičko.

punk je…!?



Crass PUNK IS DEAD Yes that’s right, punk is dead, It’s just another cheap product for the consumers head. Bubblegum rock on plastic transistors, Schoolboy sedition backed by big time promoters. CBS promote the Clash, But it ain’t for revolution, it’s just for cash. Punk became a fashion just like hippy used to be And it ain’t got a thing to do with you or me. Movements are systems and systems kill. Movements are expressions of the public will. Punk became a movement cos we all felt lost, But the leaders sold out and now we all pay the cost. Punk narcissism was social napalm, Steve Jones started doing real harm, Preaching revolution, anarchy and change As he sucked from the system that had given him his name. Well I’m tired of staring through shit stained glass, Tired of staring up a superstars arse. I’ve got an arse and crap and a name, I’m just waiting for my fifteen minutes fame. Steve Jones you’re napalm,

90

91

punk je…!?





If you’re so pretty (vacant) why do you smarm? Patti Smith you’re napalm, You write with your hand but it’s Rimbaud’s arm. And me, yes I, do I want to burn? Is there something I can learn? Do I need a business man to promote my angle? Can I resist the carrots that fame and fortune dangle? I see the velvet zippies in their bondage gear, The social elite with safety‑pins in their ear, I watch and understand that it don’t mean a thing, The scorpions might attack, but the systems stole the sting. Punk is dead… (Crass: „Punk Is Dead“, The Feeding of the 5000, 1978)

PUNK JE MRTVEJ Jasně, punk je mrtvej, je to jenom další levnej výrobek pro konzumentský hlavy. Žvejkačkovej rock, co se line z plastovejch tranzistoráků, školácký provokace podporovaný mega reklamou. CBS propaguje Clash, ale ne kvůli revoluci, dělaj to pro prachy. Punk se stal módou, podobně jako dřív hippies, a tohle nás už fakt nezajímá.

Hnutí zakládaj systémy a systémy nosej smrt. Hnutí vyjadřujou vůli veřejnosti. Punk se stal hnutim, protože nám přišlo všecko marný, jenže naši lídři rozjeli s punkem kšeft, za kterej teď všichni platíme daň. Punkovej narcismus se stal společenskym napalmem, Steve Jones nadělal pořádnou paseku, když kázal o revoluci, anarchii a změně, a přitom vysával systém, kterej mu udělal jméno. Už mě nebaví koukat skrz sklo pocákaný hovnama, nebaví mě vzhlížet k prdelim superhvězd. Mám svou prdel, hovno i jméno a jenom čekám na svejch patnáct minut slávy. Steve Jonesi, seš napalm,

92

93



když seš tak pěknej (a prázdnej), proč tolik podlejzáš? Patti Smith, seš napalm, myslíš, že píšeš po svym, ale tvou ruku vede Rimbaud. A co já, chci taky shořet? Moh bych se něčemu přiučit? Potřebuju byznysmena, aby propagoval muj názor? Dokážu odolat návnadě představovaný slávou a bohatstvim? Vidim sametový pozéry v S/M hadrech na holym těle, elitu společnosti se sichrhajckou v uchu, koukám na ně a je mi jasný, že to neznamená vůbec nic, škorpióni můžou zaútočit, jenže žihadlo jim šlohnul systém. Punk je mrtvej…

punk je…!?



Chaos UK THE ALCOHOLIC Feel uptight, don’t feel right Got no money to see me through the night Head’s spinnin‘, feel a mess Feel my worst, tryin‘ to act my best Got sick on my trousers, got sick on the floor Fallin asleep, I’m beginning to snore Got to get home, it’s the only way But I don’t know my fucking way Cos I’m an alcoholic! And I just love the kick! I’m dribblin my words, got a glazy stare Cos I’m addicted to beer! Woke up this morning with the sun in my eyes Woke up in the garden, what a surprise Half‑eaten kebab stuck to my head I wish I was asleep in my bed Cos now I’m lying here with an aching liver In a cold sweat, I’m begging to shiver Falling asleep in the trash Now I got a nasty rash

(Chaos UK: „The Alcoholic“, 100 % Two Fingers in the Air Punk Rock, 1993)

94

95



ALKOHOLIK Sem podrážděnej, neni mi dobře Nemam prachy, abych to táhnul celou noc Hlava se mi motá, zmatkuju Je mi nejhůř, jak může bejt, ale dělám, že je to v pohodě Poblil sem si gatě, poblil sem podlahu Usínám, začínám chrápat Jediný, co potřebuju, je dostat se nějak domů Ale já doprdele nevim kudy Protože sem alkoholik! A prostě chlastám rád! Plete se mi jazyk, mam skelnej pohled Sem prostě závislej na pivu! Probouzim se ráno, slunce mi pálí do očí Probouzim se v nějaký zahradě, to je ale překvapení Na ksichtu připláclej napůl sežranej kebab Kéž bych tak spal ve svý posteli Protože teď se válim tady a bolej mě játra Zalitej studenym potem, chytám třasák Usínám v nějakejch odpadcích Mam z toho teď nějakou hnusnou vyrážku

punk je…!?



Siouxsie & the Banshees HAPPY HOUSE This is the happy house, we’re happy here in the happy house Oh, it’s such fun, fun, fun We’ve come to play in the happy house And waste a day in the happy house, it never rains, never rains We’ve come to scream in the happy house We’re in a dream in the happy house We’re all quite sane, sane, sane This is the happy house‑we’re happy here There’s room for you if you say „I do“ But don’t say no or you’ll have to go We’ve done no wrong with our blinkers on It’s safe and calm if you sing along, sing along, sing along This is the happy house, we’re happy here in the happy house To forget ourselves and pretend all’s well There is no hell I’m looking through your window I’m looking through your window (Siouxsie & the Banshees: „Happy House“, Kaleidoscope, 1980)

96

97



DŮM ŠTĚSTÍ Tohle je dům štěstí, sme tady šťastný, v tomhle domě štěstí Je to tak zábavný Přišli sme si sem hrát, do tohohle domu štěstí Proflákat tady celej den, v tomhle domě štěstí, kde nikdy, nikdy neprší Přišli sme si sem zařvat, do tohohle domu štěstí Sme tady jako ve snu, v tomhle domě štěstí Sme všichni úplně při smyslech Tohle je dům štěstí, sme tady šťastný Je tu pro tebe místo, pokud kejvneš Nesmíš ale říct ne, to bys musel pryč Neprovedli sme nic špatnýho, máme klapky na očích Je tu bezpečí a klid, když zpíváš s náma Tohle je dům štěstí, sme tady šťastný, v tomhle domě štěstí Zapomínáme, kdo sme, a tváříme se, že je všecko v pořádku Peklo neexistuje Koukám tvym oknem Koukám tvym oknem

punk je…!?



The Sharks CHARLIE Well Charlie was a schoolboy He was only 12 years old He hardly ever went to school He didn’t do what he was told He bullied kids for money He’d even rob the blind He saved his pocket money ‚Cause he had somethin‘ in mind Oh look out here comes Charlie You’d hear the people say Oh look out here comes Charlie Mind you don’t get in his way The teacher had a fit one day Made Charlie stand outside But Charlie didn’t hang about He ran away to hide He went down to the shop Where he had been many times before And paid the last down payment On that shiny new chainsaw Oh look out here comes Charlie…

98

99

punk je…!?





He ran back to the classroom „I’ll get you all,“ he said The teacher tried to stop him But he sliced off half his head He butchered all his classmates And just to make his day He smeared blood on the blackboard Saying „Charlie rules OK“ Oh look out here comes Charlie… The headmaster sent a letter home Telling of what he done „I know he is a lively lad But this is not my idea of fun You must point out to Charlie That what he did was bad“ But Charlie doesn’t care because He’s killed his Mum and Dad Oh look out here comes Charlie… (The Sharks: „Charlie“, Phantom Rockers, 1983)

CHARLIE Charlie byl školák Bylo mu sice jen dvanáct ale do školy moc nechodil Nedělal, co po něm chtěli Šikanoval děcka a tahal z nich prachy dokonce okrad slepýho Šetřil si kapesný protože měl svuj plán Bacha, támhle jde Charlie slyšíte, jak si lidi řikaj Bacha, támhle jde Charlie Kliď se mu radši z cesty Jednou se učitel rozzlobil a poslal Charlieho za dveře Jenže Charlie nelenil a zmizel pryč Seběhl dolů do krámu kde už byl tolikrát předtim a vysázel na dřevo poslední splátku na zářivě novou motorovou pilu Bacha, támhle jde Charlie…

100

101



Pak vyběhl zpátky do třídy a řekl: „Všecky vás sejmu“ Učitel chtěl zakročit jenže Charlie mu uříz půlku hlavy Pak povraždil všecky svý spolužáky a aby si to fakt pěkně užil načmáral krví na tabuli: „Charlie je borec“ Bacha, támhle jde Charlie… Ředitel poslal rodičům dopis kde vylíčil, co Charlie proved: „Vím, že je to trochu živější hoch ale takhle si zábavu nepředstavuji Upozorněte, prosím, Charlieho že to, co provedl, je špatné“ Jenže Charliemu to bylo fuk protože mámu s tátou už zabil Bacha, támhle jde Charlie…

punk je…!?



Minor Threat STRAIGHT EDGE I’m a person just like you But I’ve got better things to do Than sit around and fuck my head Hang out with the living dead Snort white shit up my nose Pass out at the shows I don’t even think about speed That’s something I just don’t need I’ve got the straight edge I’m a person just like you But I’ve got better things to do Than sit around and smoke dope ‚Cause I know I can cope Laugh at the thought of eating ludes Laugh at the thought of sniffing glue Always gonna keep in touch Never want to use a crutch I’ve got the straight edge…

(Minor Threat: „Straight Edge“, Minor Threat, 1981)

102

103



ČISTEJ ŠTÍT Sem člověk jako ty ale mam lepší věci na práci než dřepět a vypíjet si hlavu poflakovat se s oživlejma mrtvolama šňupat bílej sajrajt kolabovat na koncertech Nikdy mě nenapadlo dát si speed Prostě to nepotřebuju Mam čistej štít Sem člověk jako ty ale mam lepší věci na práci než dřepět a hulit trávu protože vim, že to zvládnu bez ní Vysměju se nápadu dát si barbituráty vysměju se nápadu čichat lepidlo Vždycky budu při smyslech Nikdy nepoužiju žádnou berličku Mam čistej štít…

punk je…!?



Jello Biafra & Nomeansno JESUS WAS A TERRORIST Jesus was a terrorist Enemy of the state That’s what the Romans labeled him So he was put to death He died for his beliefs What’s changed today? Today bible‑thumping cannibals Reap money from his name Buy cable networks & power With old ladies‘ checks If Jesus saw Pat Robertson What do you think he’d say? Tax free they rewrite our laws And sick ‚em on you Women don’t control their bodies TV preachers do Censor everything from bathing suits To science books From the schoolroom to the bedroom They want our thoughts – or else

104

105




They treat us like the Romans Used to treat the Christians Even some church‑going folks are scared Modern catacombs of fear Built with money, power, and threats Rock ‚n Roll is labeled porn Sell a record, you’re under arrest Instead of fighting AIDS They try to stop us having sex They brag that they won’t quit Till they take dominion over our lives Is freedom of speech such a terrorist act Is spiritual peace such a satanic threat Believe what you want But we’ll fight to keep Our heads from being cemented in your sand (Jello Biafra & Nomeansno: „Jesus Was a Terrorist“, The Sky Is Falling And I Want My Mommy, 1991)

106

punk je…!?


JEŽÍŠ BYL TERORISTA Ježíš byl terorista nepřítel státu Tohle mu Římani přišili a tak byl odsouzenej k smrti Zemřel pro to, v co věřil Co je dneska jinak? Dnešní kanibalové, co se oháněj biblema si z něj udělali „oslíčku, otřes se“ Skupujou kabelový televize a moc za šeky od seniorek Kdyby Ježíš viděl Pata Robertsona co by asi tak řekl? Zbavěj se daní, pak přepíšou naše zákony a vyblejou je na vás Ženy nezvládaj svý těla kazatelé z televize jo Cenzurujou všecko, od plavek po vědecký práce od školní třídy až po ložnici Chtěj kontrolovat všecko, co si myslíme

107



Zacházej s náma tak, jako Římani zacházeli s křesťanama Bojej se jich občas už i ti, co choděj do kostela


The Damned NEW ROSE Is she really going out with him?

Moderní katakomby strachu postavený na penězích, moci a výhružkách Rokenrol je označovanej za pornografii prodáš desku, a jdeš sedět Místo boje s AIDS chtěj, abysme přestali souložit A chluběj se, že nedaj pokoj dokud úplně neovládnou naše životy Je svoboda projevu tak strašnym teroristickym útokem? Je mír duše tak strašnou satanskou hrozbou? Věřte si, čemu chcete ale my budem bojovat za to abysme nikdy neuvízli hlavou ve vašem písku

punk je…!?


I gotta a feelin‘ inside of me It’s kinda strange like a stormy sea I don’t know why, I don’t know why I guess these things have gotta be I gotta new rose, I got her good Guess I knew that I always would I can’t stop to mess around I got a brand new rose in town See the sun, see the sun it shines Don’t get too close or it’ll burn your eyes Don’t you run away that way You can come back another day I gotta new rose, I got her good…

108

109

punk je…!?





I never thought this could happen to me I feel so strange, so why should it be I don’t deserve somebody this great I’d better go or it’ll be too late, yeah I gotta a feelin‘ inside of me… I gotta new rose, I got her good… (The Damned: „New Rose“, Damned Damned Damned, 1977)

NOVÁ KOČKA Vážně s nim chodí? Usadil se ve mně jistej pocit je trochu divnej, jako rozbouřený moře Netušim proč, vážně ne asi to tak mělo bejt Sbalil sem novou kočku, fakt že jo Bylo mi asi vždycky jasný, že to takhle skončí Nedokážu se hodit do klidu Mam ve městě zbrusu novou kočku Koukej na to slunce, jak září radši nechoď moc blízko, nebo ti vypálí oči Neni třeba takhle vyklízet pozice stav se jindy Sbalil sem novou kočku, fakt že jo…

110

111


Nikdy sem nemyslel, že se to může stát zrovna mně Cejtim se dost divně, takže proč by to mělo vyjít Nezasloužim si někoho takhle úžasnýho Radši půjdu, abych nepřišel pozdě Usadil se ve mně jistej pocit… Sbalil sem novou kočku, fakt že jo…

Za jazykové konzultace děkuji Tomáši Míkovi a Bernie Higgins.

112

punk je…!?


113

punk je…!?

Patrik Linhart Narozen 1975 v Duchcově, žije v Teplicích a v Duchcově pod jmény Lux von Dux, Pavel Jazyk, Albert Krásno, Hugo Hugo aj. Je zakládajícím členem Vědeckého studia Stará milenka (http:// patriklinhart.wordpress.com/dekadent-genialni/) a členem kapely Linhart-Trmal-Komplex. Se zbytky radikálního baletu Vyžvejklá Bambule pořádá dýchánky performance a autorských čtení v Teplicích (1. sobota v měsíci). Vydal devět knih krátkých próz a poezie – poslední pod jménem Šílený Trist (2014) – a dva špalky povýtce odborné – Vexilologický kabinet britského impéria (dějiny britských koloniálních vlajek, 2009) a Běsové budou pokřikovat (dějiny a antologie frenetismu a hororu, 2013). Poté, co splatil svůj dluh společnosti (učitel, vrátný, novinář, sociální pracovník, ekonom), žije na volné noze.

jsme nedokázali kromě jam, betonu a lámání rekordů v prolomení limitů. Sever na úd hever.

Patrik Linhart

Každý den vypjatost (Měsíční povídky z léta 2013 až předjaří 2014)

ŘEČ K DÁVNÉMU PŘÍTELI Už nemám přátele. Za zavřenými dveřmi život uniká v klíčových dírkách. V boha‑ pusté prázdnotě nebavení se o ničem umírá i červ pochybností, co se provrtal z nohy do hlavy. Staří zkušení pankáči prorůstají stařeckými plenkami. Stařičká vzpomínka hledá si svá místa. Čeká nás zběsilý útěk do rodného hnízda. A seve‑ rozávadný vítr nad mořem Neklidu nám velí neutíkat od svých thajských piček. Zápasit s konservami, které si nedokážeme otevřít jinak než zběsilým podupá‑ váním, prádlo, které si neumíme vyžehlit jinak než válením se po podlaze. Nic

114

EGREGOR ŽIDOVSKÝCH BOHYŇ V internetové síti marně hledám odpověď na otázku, zda jsme všichni vyle‑ pané brambeřice a smrci brkohulové. A co nezvím?! 1,2 milionu uživatelů kliklo na zprávu IZRAELSKÁ MODELKA UKÁZALA KRÁSNÉ POZADÍ V PLAV‑ KÁCH. Je tam jakési parablonďaté ťululum, jehož spodní díl plavek nejenže neodhaluje nic o jejím duchovním potenciálu, jak se na mladou talmudistku sluší, ale samo pozadí neukazuje ani vykácené stydké písky! Přitom si můžete najet na http://www.freevideo-freefoto.com/gallery.php?id=992546, a uvidíte áršloch celkem solidní baby vyšpulený tak, že se vám na palcích udělaj osmičky. Samolitr, že je to neznámý zero, ale za pár let, až vystřízliví, z ní může bejt třetí, resp. čtvrtá Madonna. Pak jsem se dočetl, že Petra Soukupová prodala K moři 12 tisíc výtisků, a to mě zvedlo ze židle tak, že jsem prorazil hlavou strop a u sousedů se musel dívat na Nikdo není dokonalý, dokud mě Lucie jako pavučinu nezametla koště‑ tem. Považte, dvanáct tisíc knih, a já měl hemzy! To je jako když se různý fousatý androši kdysi posmívali národu, že Nedvědi vyprodali Strahov! Takže svět je all in, all inclusive, all right, jen já mám feeling nonstop amok.

I V OKNECH JSOU OHNĚ I v oknech spáčů hoří ohně. – Přízrak lampáře, kterého přivolalo svítání, se marně snaží dosáhnout tyčí na vysoké lampy pouličního osvětlení. Šedavé kop‑ řivy pokrývá jinovatka. Na vysoké cihlové zdi vystupuje úzký bílý komín opuš‑ těné udírny. Holý modřín spí na okrové posteli z jehličí. Vítr žene roztrhané

115

Každý den vypjatost

složenky do černých louží. V matných oknech protějších domů se odráží veselý oranžový majáček popelářů. Ach, ty bláznivé barvy dušičkového podzimu! OBCHOD NA HRANICI „Guten Abend!“ ucedila prodavačka poslední večerky před hranicemi. „Dobrý den,“ opáčila sudetská Němka Lucie. „Jé, mně ste se hned zdála nějaká hezká a upravená!“ vypálila prodavačka. Topry den, topry den, šumlovala si pro sebe Lucie, kdyby tak baba věděla, že dělám v německym kasinu, to by ze mě měla baba élend. DĚJINY VENKOVNÍCH TEPLOMĚRŮ Při cestě z duchcovského předměstí Habeš na nádraží jsem uvažoval o důsled‑ cích snu, v němž Češi byli největšími odborníky na dějiny venkovních teplo‑ měrů. Dokonce po celé zemi zakládali katedry dějin venkovních teploměrů a brzičko jich bylo víc než prestižních bankovních institutů. Už jsem viděl tento národ opět hrdý na to, že tak dokonale zvládl obor, o kterém ti méně dispo‑ novaní nemají ani páru. Než tento sen hypertrofoval, zarazil mě vzhled mého oblíbeného rybníčku na Grentzi. Byla to taková temná kaluž se stojatou olejovi‑ tou vodou o poloměru asi jeden a půl metru. Rybníček, mohu‑li jej tak i nadále nazývat, vyschl a odhalil bažinaté dno. Nyní bylo vidět, co vše lidé cestou na vlak – nebo od vlaku – nepotřebovali: trojkolku, boby, obligátní pneumatiku, igelitovou tašku a bezhlavou kostru, patrně psí. O několik metrů dál, podél říčky Bouřlivec, jsem zaznamenal, že všechny stromy jsou ořezané do dvoj‑ zubců a trojzubců. U silnice do Teplic, kde obvykle prodávají domácí brambory za neskutečnou láci, stál chlápek a nenuceně se opíral o velkou bednu s černou tabulí, kde bylo křídou napsáno BRAMBORY 12 KČ VYPRODÁNO. Konečně jsem stanul před cílem své cesty – nádražní villou vybavenou téměř metrovým venkovním teploměrem. Zarazilo mě, že dům je opuštěný. Teprve z odstupu

116

punk je…!?

Patrik Linhart

Patrik Linhart


jsem odhalil nápis táhnoucí se přes dvě velká dvoudílná okna: NE PRO DÁM BYT. Tato čtyři akcidentální znamení mě přesvědčila, že více než prací na ději‑ nách venkovních teploměrů budu společensky prospěšný výzkumem zbyteč‑ ností. Leč byl by to výzkum poctivý, když už a priori vím, že každá zbytečnost má svou nezbytnost, a tudíž nic není zbytečné a zároveň nic není nezbytné? Je to jako ona proslulá trojrozměrná koule jin a jang. Nestačí snad úplně vzít si jako životní plán do hlavy být forever jin a jang?! BRAMBORY V ZÁPADU SLUNCE Já bych si tak nabančil, jaký jsem potěškudla. Řekněme, píši. Dobře, ale kolik si tím vydělám? Dnes jsem se například oháněl rýčem, abych vykopal při skrovném odhadu cca 20 kg brambor, které jsme na jaře zasadili. Na jaře jich bylo cca 5 kg. Tedy čtyřnásobný profit plus ztužení paží. Také jsem se postavil tváří k zapadají‑ címu slunci se svou největší bramborou, a drže ji v dlani, žehnal jsem své zemi, své vlasti, slunci i noci, která mi dovolí tento velký pěstitelský úspěch propít. Mohl jsem být tedy úspěšným pěstitelem, místo toho tu o svých z hlubin zemských výdobytcích básním. Ale na druhou stranu, zatímco brambory do nás padají jako Němci do krytu, o mé básni se bude mluvit, dokud nevyhasne Slunce. A z toho mě taky mrazí. Neměl jsem o tom vůbec začínat. Raději žít jako pěstitel v žáru slunce. BITVA O EDAM „U tohohle salámu neni vidět doba trvanlivosti,“ stěžuje si typos přede mnou. „A co jako?“ ozve se prodavač. „Je to trvanlivej salám, ne?!“ Typos odkvačí. Za ním stojí holka se sýrem v ruce. „Ne, to je normálka Edam, žádnej eidam, tak si nestěžujte!“ předběhne ji prodavač. „Já jen chtěla vědět, jestli je to jako eidam,“ zalyká se holčina. „Jasně že jo!“ zbrunátní prodavač. „A jestli s tim máte problém, tak si běžte třeba

117


do Knauflandu!“ Ukáže do zdi, za níž tušíš nabízený obchod. Lidi zalamují pohledy do země. Ale já jsem fakt in. MRTVÉ OPÁRNO NIKDY NEUMÍRÁ „Už nikdy sem nepudeme,“ řekla Lucie opárenskému údolí. Nervosně jsem kouřil cigaretu, zapaloval jsem si jednu od druhé, díval jsem na nově opravený hostinec, a snad bych těch cigaret vykouřil celý karton, kdyby mě Lucie neza‑ stavila. „Tak řekni něco.“ Než jsem vypravil slovo, projela kolem mě dvě auta. „Po pěší cestě?!“ řekl jsem. Zatímco jsme stáli a tupě civěli, předběhlo nás osm rodin, každá tak o čtyřech až pěti kusech. Poslední parta nasedla od úesvéčka, které zabralo tak, až bláto ohodilo ty navěky mrtvé stromy u potoka. Měl jsem sice v hlavě ten betonový most dálnice nad Opárnem, ale to mě netrápilo. Uva‑ žoval jsem, zda je tu tolik lidí jen proto, že chtějí užít poslední dny před tím, než dálnice toto údolí zničí, nebo proto, že to je oblíbená destinace díky té hospodě, kde je zákaz kouření a tři prdele dětských atrakcí, které sice zabíjejí fantasii, ale rodičům dávají možnost společně mlčet o prosraných hypotékách. Zvedl jsem se však z bahna myšlenek. Chtěl jsem zařvat: Má lásko, nahoře nad údolím je hrad, zřícenina s jeskyní, a to vše mi dosud říká pane, tam spočinou naše kosti, až bude toto údolí do krve rozedrané. – Řekl jsem však jen: „Lásko moje, pryč vodsud. Pamatuju si z dětství mezi kopcema ještě jedno údolí, nejsem proti hospodám, ale tady vidim samý Neočechy.“ LONI V MARIENBADU S LOULOU A ŽABŽOU „Pokud je ve filmu možné dosažení ideálu Huysmansova Naruby, totiž nabi‑ tého děje bez děje, bez nudy vývoje, je to tento opus Robbe‑Grilleta, který záro‑ veň s arogancí bez lásky a bez laskavého přístupu a intelektuálského pomrkávání mrdá na vše, co není krásné,“ řekl Loula. „To se, hošku, pleteš, tady na mě intelektuálsky pomrkává recensent. Píše, že film

118

punk je…!?

Patrik Linhart

Patrik Linhart


rozbíjí klasicky strukturovaný narativ a fakticky jde o jeden z prvních mind‑game filmů,“ kontroval Žabža. Loula vztyčil ukazovák bříškem od sebe. „Nejsou všichni takoví, divačka České televize píše: Musím jen potvrdit to, co tu napsali jiní přede mnou. Žasnu, že takový film je hodnocen na 100 %, podle mne i 50 % je hodně, minulý týden byly odvysílány asi nejlepší filmy velikánů‑režisérů (aspoň podle mne), Most přes řeku Kwai a Doktor Živago, tak takové filmy by potom musely být na 150 %. Jen stěží se to dalo zhlédnout.“ Když dočetl, zvedl prostředník a s bříškem k sobě jej ukázal ve směru na Ústí nad Labem, kde tušil divačku náročných snímků. „Lituju, že tvůrci nevyužili slibnej začátek k vytvoření čistokrevnýho hororu,“ poznamenal Žabža. Loula vypustil vzduch s gejzírem slin. „Co tu meleš za kokotiny? To ty kunde byl čistokrevnej horor, nebo lovestory, nebo vole cokoli. Ty si nezasloužíš žádný fil‑ mový mamlsky! Ty…!“ „Já to neřek!“ bránil se Žabža. „Ale řek.“ „Já to přečet!“ „Ale nepřečet.“

SUDETSKÉ LEGENDY V Ploskovicích princezny z domu habsburského trápila Panna Marie, jejíž socha se k nim, hříšnicím Bohu nemilým, při modlitbách obracela zády. Nechaly jí tedy na temeno udělat ještě jeden obličej a na Bohorodičku vyzrály. Nad niveau podobných tragických pověstí vyčnívá příběh o pánu Žernosek. Ten byl tak čestný a pravdymilovný, že musil zabíti svou ženu i jejího svůdce, načež mu vypá‑ lili hrad a on se stal polabským pirátem. Když ho zabili, jeho dcera zavraždila svoje dítě a sama se stala ještě krutější loupežnicí než otec. Jednou vyvraždila posádku lodi, až na neohroženého mnicha, ze kterého se vyklubal otec jejího

119


punk je…!?

Patrik Linhart

Patrik Linhart


dítěte a syn muže, který svedl její matku. Oba milenci, kteří se takto šťastně shle‑ dali, se společně vrhli do prudkých vln a zahynuli.

že více neuvidím zázrak, že mohl jsem jednou a nikdy víc. A nevyspalý ráno jako zázrakem skáču z postele jako čtveračivý šotouš.

MOTORÁKEM NA SVÍČKOVOU Tátu navštěvuje železniční modelář a koloťuk Schütz. Jednou se zdržel i na večeři. Nad talířem svíčkové bouchl do stolu tak nešťasně, že vidlička se roztočila a málem se zapíchla do zdi. V mámě zatrnulo. „Vy nejste svíčkovej, pane Schütz? Víte, já dneska nestíhala a – “ „Ale né, já si vzpomněl na toho Dlouhýho. Představte si, pani Linhartová, že von se klidně rozjede s motorákem a nestaví ve stanicích, prostě jede a jede, blbec!“ „Ježišmarja, snad to není ten motorák do Opárna?“ zděsila se máma. „Co? Ale né, modelovou železnici má jako váš pán. Ten a řídit, cha!“

PROLOMTE LIMITY, ŽIJE TU JEN PRIMITIF Jsem svědkem toho, jak moji nejlepší přátelé odcházejí do Prahy. Po dvace‑ tiletí duchovního rozkvětu Sever opět pustne. Každý Seveřan, vytesaný sám sebou a snad podivuhodně zamilovaný láskou k tomuto kraji, stává se náplavou ve městě, kde není proto, aby vynikl, ale aby přežil. A to, že přežije, je jakžtakž jisté. Na Severu není ani jen jediný pitomý maják, který by ukázal světlo ales‑ poň té malinké naděje, že to tady má smysl. Není daleko čas, kdy jen ti nejbo‑ hatší a ti nejzoufaleji nejchudší, snad beznozí, a s nimi ještě regionalisté šílení budou žít na těchto periferiích. Ona tu práce bude, nějaká, zaměstnanci čehosi a jacísi. Budou zde obchodní centra, úplně všeho, a bude zde živo jako nikdy. A já tu budu jako bezvýznamný svědek nicmánie jako sputnik oblétat tu mrtvič‑ nou krajinu.

UDÁLOST NA TEPLICKÉM NÁDRAŽÍ NA KONCI JISTÉHO PROSINCE Připomínalo to scénu ze slavné parodie Připoutejte se, prosím. Výpravčí začal na svého známého zuřivě mávat plácačkou, ten k němu bystře přikvačil. „Co blbneš Jardo? Dyť ten motorák málem vodjel!“ „Hele, víš, co se stalo?“ Průvodčí se nadechl tak ze široka, že několik lidí okolo nedostatkem kyslíku zavrávoralo. „Bezdrev už se nemenuje Bezdrev. Jako R 893 končí!“ Chlapík na něho vteřinu vyjeveně zíral. Pak řekl: „Dráhy sou svině. Čest jeho památce!“ NESPAVOST ZÁPASÍ S ÚNAVOU Utíkáš od usnutí a řešíš s povděkem každé auto, jež projede za okny. Je to oka‑ mžik největší únavy, kdy oku se užuž ukáže cosi hrozného – kdy se geometrické obrazce tmy seskupí do netušeného světelného zjevení. Od pěti let jsem se bál,

120

SEN O AGENTOVI KONTRA SKUTEČNOST FILMU Používal jsem všechny možné vynálezy techniků, leč vždy jsem selhal. Velitel řekl toto: „Není možné, příteli, abyste to posíral tak strašlivě, a přece se setkával s neskutečným úspěchem. Vaše podvědomí je to, co vás vede.“ Byla to věta řečená na konci snu, v němž jsem vystupoval jako manťák? Nebo jsem manťák, kterého skutečně vede podvědomí tak líbezně, že bez šrámu vyjde i ze světa organisova‑ ného zločinu všedního dne? Jako v životě narazíme na nedělní malíře a nedělní vrahy, film ukazuje jen organi‑ sovaný zločin svátečního dne. Bylo by mnohem zajímavější natočit příběh tajného agenta nasazeného do účetního oddělení mafiánské chobotnice. Tento agent‑cifr‑ špión by svůj úkol plnil velmi svědomitě a tak pečlivě by účtoval, že při závěreč‑ ných titulcích by si divák nevzpomněl, že vlastně sledoval film o tajném agentovi.

121


KUCHAŘKA, KTERÁ SE NEPOVEDLA Dne 17. února projde kuchařce Vendule Živné z Cínovce plechovka sardinek značky Prima, ale ona o tom ještě neví. Stojí v kuchyni a pozoruje své oblíbené sardinky. Dnes nevaří. Nevaří ostatně nikdy, má pouze ohřívat jídla v mikro‑ vlnce. Poklidnou scénu naruší několik nervových tiků, které zrůzní její lívancový obličej. Vendula popadne pixlu a vybíhá z kuchyně. „1702 2014 a pod tim 0102 2317.“ Vendula rozhořčeně ukazuje sardinky bar‑ mance. „Chápeš to. Jak mám vědět, co z toho je jako datum spotřeby?!“ VZPOMÍNKA Z HROBU NA PAŘÍŽ Na hrobském nádraží začalo cíkat z nebe. Zpomalili jsme. Jak říkala jedna známá, pane řediteli, rozběhlé dítě nikdo nezastaví, a myslím, že o dešti to platí trojnásob. Na železničním mostě nad Mlýnským údolím se mi vybavila milá vzpomínka na Paříž. Skryti před deštěm pod Jenským mostem, pili jsme vin ordinaire s tak bla‑ ženými úsměvy, že harmonikář, který chtěl původně somrovat, nám přidal na druhou flašku.

punk je…!?

Patrik Linhart

Patrik Linhart


BĚŽET JAKO PAAVO NURMI Literatura našich dnů je samá pruda a seriosnost. „Neonaturalistická syrovost…, obohacená o prvky fantaskna, hororu a krimi, je nyní utlumena ve prospěch větší střízlivosti a civilnosti. Vypjatost ustupuje každodennosti,“ napsal v jakési recensi kritik Zdeněk Brodek. A to ještě s frapantně úlevným vydechnutím! Zatímco fantasie poklesla v poesii krásné fantasy na úroveň zemitých hezounů, jimž se říká vampýři, hoch‑ kunst řeší tak velká témata, že se sám divím, jací jsou ti spisovatelé empati. K tomu, psát a jako Paavo Nurmi závodit sám se sebou, však nestačí mít každý den odvahu. Co je nutné – každý den vypjatost!

122

123

punk je…!?

Pavel Bušta Narozen 1991 v Praze, kde také žije. Studuje Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Publikoval knihu povídek o dospívání Expres Praha‑Radotín (Mladá fronta, 2011) a básnickou sbírku Dvojtváří (Aula, 2013). Je spoluzakladatelem projektu Cena Česká kniha, literárního ocenění propagujícího českou prózu v zahraničí.

Pavel Bušta

Píchačky, úpění, další štace CIT

ZÁZRAK

Nevinnost pošla na syfla Siddhártha Gautama ztloustl v Mekáči Hitlerovi vzali řidičák Vlaštovky udělaly jaro Kurvy se obrátily na odbory Mary měla tarantuli Neználek se pozvracel Něha chytla stíhu Prána k práně sedla Majordomové vzali útokem metadonovu kliniku Ras Putin stopoval u krajnice Sid Vicious wanted to F you V Aši napršelo James Dean dostal dělo Zazářila Nova

Pán přišel, zpívejme! Zas ožil Nazaret. Konečně můžeme okovy rozlomit, na klidnou hladinu vyplula loď. Chytil mě za ruce a pravil: „Lazare, v duši ti vykvete lithium dibromid, odhoď svou peřinu, povstaň a choď!“

a já se zamiloval

124

125

Pavel Bušta

Píchačky, úpění, další štace

JDI Vidíš ty zdi? Lidé za nimi umírají A my jsme venku mezi lidmi kteří umírají o něco méně nápadně Agónii našeho srdce nepředčítá elektronická krabice moč nepouštíme do žíznivého pytle a Pavlovovi psi se nemusí rozštěkat vždy o šesté odpolední Vím, cítíš stud a úlevu jako ryba uniknuvší z potrhané sítě – jsi rád, že tě to nepotkalo a zároveň se trápíš že někde nějaká rodina na Štědrý večer nejspíš blouzní hlady Nemysli na to nedrásej si šupiny a především prosím přestaň otvírat tu svoji hubu z které prozatím nevyšel kloudný zvuk

126

punk je…!?

Pavel Bušta


Prach jsi a v prach se… však víš to by ti řekl i prodejce vysavačů Důležité je jestli vidíš za ty pokroucené plechy a blednoucí kříže Vidíš ty zdi? Lidé za nimi umírají A my jsme venku mezi lidmi kteří umírají o něco méně nápadně To ale neznamená že bychom žili o něco víc

127

Pavel Bušta



PROCES Nové ráno, nová stížnost. Universu? Sobě? Bohu? Z toho stále vyrůstám, a tak sypu do tvarohu týdenní dávku ricinu (vystačí sotva na dva dny), abych měl dobrou výmluvu, že už jsem zas tak otravný. Počasí. Pokyny. Dopravní informace. Píchačky, úpění, další štace. Zní to jak kouzlo, a jestli je rezignace černá magie, tak je dnes každý druhý prokletý. Na rohlík mažu suchou žemli – to abych nasral estéty.

128

punk je…!?

Pavel Bušta

Do kafe z prášku dva tři prášky, jinak to nejde. Z téhle frašky jsem dříve prchal s hrdostí. A bilancuji tvrdě dál! Minulý měsíc za moc nestál, tím, že jsem ho nepromrdal, jsem ho vlastně promrdal. Víc sebelítosti už jsem v kuchyni nenašel. Zvedám se, navenek odevzdaně. Co ještě? Alkohol! Vyžahnu balení sirupu na kašel. -finito© Poslední snídaně páně

129

Pavel Bušta



BOŽÍ MANA. ŽER!

DEMENTIA

Kdo chce sklízet bouři, zprvu vítr seje, a tak jsem si po vzoru jistého D. Graye nechal HR oddělením outsourcovat hříchy. Nicméně i dále pociťuji trému, když usedám v zasedačce ku obrazu svému, a naslouchám dechotepu mezi křikotichy.

Přátelé mi předepsali léky říkají, že je to nutné chodí se mnou i na záchod a drží mě kolem ramen Občas se rozbrečím abych jim udělal radost Těší mě, že mi věří Jinak necítím nic Když si ráno oblékám kalhoty nezačnu pravou ani levou nohou prostě do nich skočím a zuby zametu pod skříň s prostěradly Najdou se i chvíle, kdy se můžu opít Už jsem to ale dlouho neudělal při močení totiž pak slyším hlasy Jsem raději sám vždy však jen na chvíli protože přicházejí přátelé a křičí Musíme ti pomoct! přitom si jen myslí Znervózňuješ nás, buď jako my Co naplat baví mě role povzneseného vola Máme i svoji mantru:

Malý černý kufřík, velké srdce krysy. Flexibilní, dynamický. Žádné kompromisy, jen zmíněná nejistota. Mlč! Tesáky zatnout! Držím krok a žezlo v pevném kolektivu, co‑workery obrůstám jak shnilá hlíva hlívu. Jen já budu rozhodovat, čím potřísnit plátno.

130

punk je…!?

Pavel Bušta

131

punk je…!?

Pavel Bušta

Pavel Bušta


„Ve světě, v němž žiji Bůh umí odpouštět lidé opouštět a všichni pospolu trpí selektivní dyslexií“ A tak to je – příliš smutno na lásku příliš veselo na sebevraždu


ET C TERRA Došel líh, došla i svěcená voda, z bolesti stala se letošní móda. Bohu máš zaplatit! – Jenomže kterýmu? Držím se s nářekem uprostřed mainstreamu. Co mám pít, když i ty, hrdličko, vyschla jsi, zuby mý skřípou ti na zádech o vlasy, všechno je naruby; mat, potom garde‑šach. Embryo příslibů vyteklo z vodováh. Došel líh, došla i svěcená voda. On si nás přece jen nakonec podá. Že jsme se modlili? Tak to byl další hřích. Došla už svěcená, došel líh – pak jen střih – A co dál? Skomírat… navždycky, v kruhu. Šťastnější popíjí krev mrtvých druhů. Líh, voda, smysl dní, došlo mi všechno. Z obřadní síně zní Bachovo techno.

132

133

Pavel Bušta


Mudrci blábolí a plačky pláčou, čert v rohu místnosti hraje si s káčou. Proklatě pitomej je tenhle kar! Rakve se zavíraj, otvírá bar. Kdo by to vydržel odteď až do rána, když sálem nesou se zlý kecy barmana: „Došel líh, došla i svěcená voda…“ (…)


VYPUŠTĚNÁ DUŠE Jako vždy koncem dne počítám ztráty, sleduju v křečích tvý svatební šaty, který už měsíce prožíraj moli, a čas nic nezmůže, pořád to bolí. A co hůř; všude jen nánosy mrvy, nohy si úzkostně omývám krví. Ze vzteku pachtím se po smyslu vyšším. V bedýnce s jablky honí se myši. Důsledně matlám si pohlaví žlučí, a když se unavím, jak se furt mučím, ulehám na polštář ze skelné vaty. Jako vždy celou noc počítám ztráty.

134

punk je…!?

Pavel Bušta

135

punk je…!?

Alexandr Jánský Narodil se v roce 1956 v Praze. Vystřídal řadu manuálních zaměstnání. Dosud (vyjma internetu) publikoval pouze ve Welesu 48–49.

Alexandr Jánský

Tank is red / / /

/ / /

TANK IS NOT DEAD it’s pink KLAUS – RAUS!

Móda je teď v módě. Ve vodě je voda. Vocál – pocál. Polib vocel, vole. Rußland, Rußland, über alles… Welche Werbung? TANKOVÉ STAROBRNO Čerstvé díky tanku, dobré díky Moravě.

nothing

136

137

punk je…!?

Alexandr Jánský

Alexandr Jánský

Tank is red

Tank is red

/ / /

ANI – ANI

Prezidentem na plný plyn Bergen‑Belsen Bergen Belsen A na Kolymu nám nešahejte ! řekl: Naftal Aronovič Frenkl

– zmapování punk rockových skupin, zabránění jejich negativnímu vlivu na mládež a omezení formování nových skupin tohoto zaměření.

V ČSSR bylo zmapováno 5 185 osob, které inklinují k hnutí punk.

Гaзпрoм Гaзпрoм

/ / /

Celkem bylo provedeno preventivně rozkladné opatření s 1 256 osobami, podstatná část mládeže byla odvrácena od dalšího ovlivňování. (StB, 1986)

anthropoid čurda karel kája gabčíkovo‑nagymaros nagy peter nahý petr profesor indigo neřád řád hvižď petr pavel bratr muf kája gott mit uns 4. IV. copok caxap cccp cok – čurdá anthropoid =

138

139

punk je…!?

Milan Krupa Narozen 1967 v Opavě, bydlí v Hlučíně, v letech 1982 – 1986 studoval Matiční gymnázium v Ostravě, v letech 1986 – 1992 obor český jazyk–výtvarná výchova na ostravské pedagogické fakultě, která se „transformovala“ na univerzitu, vystřídal několik většinou krátkodobých zaměstnání, od roku 2001 do podzimu 2012 pracoval jako doručovatel tisku. Publikovat začal v devadesátých letech. Výběr básní pochází z autorova výboru To pivo je mým topivem (Kalich, 2012).

Milan Krupa

Mísu, maso, klec / / /

/ / /

To pivo! Zase jsem se opil tím pivem To pivo je mým topivem

Diktatura proletariátu Máma vede tátu Táta je hloupý Máma mu koupí mísu, maso, klec je to její věc

/ / / Odpouštím všem lidem s ledovým klidem

ŠUP Ve jménu Otce, Syna i Ducha šup nit do ucha! Jménem republiky šup maso do papriky! Jménem republiky a rodové občiny šup červa do zeleniny! Jménem generálního štábu šup guláš do žlabu!

140

141

Milan Krupa

Mísu, maso, klec

Mísu, maso, klec

PÍSNIČKA

ESEJE A STATI

Když jsem šel po Leninově třídě potkal jsem tam zalomenou hřídel Řekla: „Spáchám sebemord nechce se mi na export!“

Než napsal svoje eseje a stati kolik toho musel vychlastati

SLEPÁ ŘÍKANKA / / / Četl jsem tě, Wernisch, ani o tom nevíš: Talíř Hlučín (guláš) okolo zatáčky zelená omáčka a do omáčky namočená lžička zatáčka a po stopce lžičky jezdí prostředky dopravní kolem Dlouhé Vsi a kostela do polévky (a naopak)

142

punk je…!?

Milan Krupa

Po louce jde slepé střevo a dívá se někam vlevo a tam – u dřeva pokračování střeva

143

punk je…!?

Milan Krupa

Milan Krupa

Mísu, maso, klec

Mísu, maso, klec

BÍLÉ DNO

INFORMACE O MNĚ

Olověná voda bílé dno má po dně duše chodí pokleká měsíci k nohám

Líbí se mi Dlouhán Frankie nosím jen jedny roztrhané trenky

Olověná hladina olověné hlavy má s kovovýma očima zírá na tě – hladina Olověných duší bílé kosti suší olověných těl měsíc – spasitel

Básní jsem napsal snad tisíce a tričko si nevypral tři měsíce Ani košili si ze zásady neperu krom literárních večerů si čistou neberu

/ / / Nashle! mlaskne moucha na skle

ZAŠEL Zašel na rum Warum? Whááj Ajajaj

144

145

punk je…!?

David Bátor Narozen 1974 v Opavě. Žije v Brance u Opavy. Za básnickou prvotinu Kukly slov (Tilia, 2004) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Stál u zrodu literárního časopisu Nové břehy, který vycházel v letech 2008 – 2010 v Opavě (www.novebrehy.wz.cz). Zatím poslední sbírka Milostné lastury vyšla jako e-kniha v roce 2012 v nakladatelství Zájezdí v Praze, poslední tištěná kniha Kreslostroj vyšla v roce 2012 v nakladatelství Malina ve Vsetíně.

David Bátor

Vstávej a táhni budovat svět Ze sbírky PIVLÍN (1991) Věnováno Petru Motýlovi

146

RÁNO

JEŇA

Slunko ti rajbuje po ksichtě Vstávej ty tuhý paznehte Vstávej a táhni budovat svět Štamprle v okně hoří

Na fasádě vždycky první Jeňa z Pustých Jakartic Pil jako každý druhý ale nikdy mu nebylo nic Zato já se v křoví lámal a štěrk mi v zubech vězel A cikán zas vedle do zvratků scal Pak do toho pad a ležel Jen Jéňa byl někdo Inu Pan Sekáč od pondělí do pátku

147

David Bátor

Vstávej a táhni budovat svět


MĚSTO ALBRECHTICE

MĚSTO ALBRECHTICE II

Noc a Vlci z měsíce jakýsi Nonstop Jackpot u hlavní silnice

Že tu byl před lety Tlach a Kiel a válcovna plechu jsem nevěděl Ani to že z toho plechu vznikly časem železárny Bohumín Nevím nic a slunce je kartáč ocelový Češe mi krev Hledím z oken zažloutlé pivnice na ten Boží svět

Ó vyjem a vyjem a vyjem… Kytara skřípe a vrže jako poslední větev světa…

148

punk je…!?

David Bátor

149

punk je…!?

David Bátor

David Bátor


STARTKY Panebože Žluté startky Hodí se do každé party Poezie co z nich leze utápí se v noční něze Zní kytara… harmonika do piva zas kdosi vzlyká K nebi pnou se hořké květy básně z každé cigarety Dokončeno v Brance u Opavy v červnu roku 2014


Konec osmdesátých let jsem prožil na základní škole ve Slavkově (okres Opava), zažil jsem tam opravdu neuvěřitelné věci. Pod hesly Se Sovětským svazem na věčné časy a Kupředu, levá, zpátky ni krok plnily se tehdy školní osnovy. Něco příšerného! Kamarád a spolužák René Fajmon z Hertic měl tetu ve Švédsku. A ze Švédska do Anglie to bylo opravdu kousek. Vyprávěl mi často o zvláštní hudbě, která vznikla v Anglii, i o vyznavačích té hudby, jejich účesech a naprosto svobodném stylu života. Dokonce si matně vybavuji i nějaké ty staré fotky Sex Pistols a Clash ze zahraničního časopisu. Nadchlo mě to, proto jsem se rozhodl k činu. V roce 1987 jsem si své dlouhé vlasy pomazal vodou s cukrem a pivem a zvedl je tak do účesu s názvem číro. Už cesta do školy byla zvláštní. Všichni čuměli a nechápali. Ve škole to potom byla pravá soda. S podobným účesem přišla ten den do třídy ještě spolužačka Olina Bordovská, ale ta měla jen vlasy vyholené nad ušima a uprostřed hlavy takového krátkého, rozkošného ježečka. Učitelky málem zešílely. Museli jsme okamžitě do ředitelny, kde začal výslech málem ve stylu StB. Chtěli vědět všechno. Ptali se nás, odkud jsme do jejich vzorné a poctivé školy tu hroznou zápaďáckou špínu přitáhli, kde jsme viděli takové odporné účesy atd. O svém kamarádovi jsem tehdy neřekl ani slovo. Neprozradil jsem ho. Ten den mi zůstal navždy v paměti a nikdy na něj nezapomenu, patřil totiž jen mně a spolužačce Olině. Vybočili jsme tehdy z řady. A už se do ní naštěstí nikdy nevrátili. Amen. V roce 1991 jsem pracoval jako pomocná síla na stavbách na Krnovsku a Jesenicku. Básně se nacházely útržkovitě v denících, sešitech a v mé mysli. Básně z oněch podivných let jsem sestavil a poskládal dohromady jenom díky sbírce Petra Motýla Lahve z ubytovny. Díky jeho básním se mi vybavil můj vlastní život a byl jsem schopen najít ty ztracené básně, případně si vzpomenout, jak to tenkrát vlastně bylo. –db–

150

151

gramofo

V rubrice Gramofon vám chceme představovat textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění obstojí i bez hudby. A zároveň jim vždy položit tři otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená báseň?

N. V. Ú.

Už jsou tady zas SESTRO Budeš mojí sestrou a já zas tvým koněm ukážu ti peklo i to co je po něm

Projdeme ulicema kde nikdy nikdo nešel kde já blbec tolikrát z lítosti se věšel

Provedu tě zrcadlem a tam někde k ránu jestli budeš chtít tak vystoupíme z rámu

Půjdem tam kde jsou všichni sami jenom trochu strachu bude mezi námi

Půjdem tam (Z řady, Lido records, 2000) kde jsou všichni sami jenom trochu strachu bude mezi námi

152

153

gramofo

N. V. Ú.

N. V. Ú.

Už jsou tady zas

RUDÝ – HNĚDÝ 60 let uplynulo Už jsou tady zas Jich se to netýkalo Tak chtěj vrátit čas Zpochybňujou pravdu Píšou si dějiny Obhajujou vraždy Že boj je účinný Boj je účinný Kam ty vlaky smrti jely Kdo byl jejich náklad Jak to, že to zase bují Jak tohle mám chápat Co se tady posralo A je jich stále víc Pravý sračky, levý hovna Neděje se nic

Už jsou tady zas

Co se tady posralo A je jich stále víc Pravý sračky, levý hovna Neděje se nic Zase se to stalo Mor se rozlejzá Rudej jako hnědej To se mně snad zdá To se mně snad zdá Ref.: Zase se to stalo… Ein, zwei, drei, vier Adin, dva, tri, četýrě Ein, zwei, drei, vier Kam ty vlaky smrti jely… (Nikdy nebo navždy, Sisyfos Records, 2009)

Ref.: Zase se to stalo Mor se rozlejzá Rudej jako hnědej To se mně snad zdá

154

155

Už jsou tady zas

Punkrocková skupina N. V. Ú. (Nepřichází v úvahu, resp. Nápravně výchovný ústav) vznikla již ve druhé polovině osmdesátých let v Hradci Králové, v současnosti hraje ve složení Štěpán „Makeba“ Málek, Jirka „Jyřýček“ Franc, Martin „Marťan“ Sedlák, Pavel „Pafka“ Doležal a Tomáš „Marvin“ Žampach. Na svém kontě má dosud sedm hudebních alb, oficiální videoklip k písni Rudý – hnědý obsahuje dokumentární záběry Hitlera, Stalina, Heydricha, Brežněva, Husáka a Filipa. Bližší iformace jsou dostupné na webových stránkách www.nvu.cz. TŘI OTÁZKY Za skupinu N. V. Ú. odpověděl Jirka „Jyřýček“ Franc.

gramofo

N. V. Ú.

Čteš poezii? Ano a rád. Oblíbený básník? Jan Pelc, J. H. Krchovský, Arthur Rimbaud, Lidya Lunch. Oblíbená báseň? J. H. Krchovský Nedělám nic. Už přes měsíc akorát chlastám ještě víc. Přičtu si k dobru na konto, že vůbec dělám aspoň to. (Poslední list, 2003)

156

157

Crass

Jenom další pojebaná imperiální ostuda Crass byla anglická punková skupina propagující anarchismus, zrušení státu a soukromého vlastnictví. Patřila rovněž k předchůdcům anarchopacifismu. Vznikla v roce 1977 a od samého počátku kritizovala britskou společnost a poli‑ tiku. Skandál způsobily sestříhané fiktivní nahrávky rozhovorů mezi Margaret Thatcherovou a Ronaldem Reaganem, nazvané jako „kazety Thatchergate“, ve kterých oba státníci hovořili o umístění jaderných zbraní v Evropě v případě války mezi USA a Sovětským svazem. Poté, co se Crass stala trnem v oku Marga‑ ret Thatcherové kvůli kritice války na Falklandech, musela se skupina stáhnout do pozadí. Následovala řada soudních sporů kvůli zákonu o oplzlých činech. Svůj poslední koncert skupina odehrála 7. června 1984 v Aberdare ve Walesu ve prospěch stávkujících horníků.

158

motá

V nepravidelné rubrice Moták chceme představovat tvorbu současných či již zemřelých politických vězňů nebo perzekuovaných.

PASTEVECTVÍ NA FALKLANDÁCH Pastýři ovcí na Falklandách, přezbrojování na fucklandách Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Británie Pastýři ovcí na Falklandách, přezbrojování na fucklandách Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Británie Pastýři ovcí na Falklandách, přezbrojování na fucklandách Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Británie Val se bavit na Falklandy, pokud se cítíš na nule Je to ráj všech machrů, co si honí ego hlavní pistole Jenom další pojebaná imperiální ostuda Další stránka britské historie, kterou tak otřít prdel národa Královský rod věnoval prince Andrewa, jakože je věci nakloněn Je to jenom náhoda, že jenom on nebyl se svou lodí potopen? Pašáku Andymu třikrát hurá, jedna fotečka pro maminku Ať si ji strčí, ať si ji strčí, ať si ji strčí do královského památníku Pastevectví na Falklandách, přezbrojování na fucklandách Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Její výsosti

Vpřed, Thatcheřini muži, bojovat je vaše práce… „A aby bylo jasno, je mi vlastně jedno, jestli jsem v právu nebo ne Mé politické hrdlo je mi milejší než život tisíců mužů Kdyby mi to prospělo, klidně to zopakuju Falklandami jenom maskuju svý vady A musíte uznat, že se mi to malé hazardování vyplatilo Nezaměstnanost nikdy nebyla tak vysoká a země se rozpadá Já, Winston Thatcherová, si panuju svrchovaně v srdci tohoto velikého národa“

159

Crass


Pastevectví na Falklandách, přezbrojování na fucklandách Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Její výsosti I když od mužů, co za ni bojují, stále očekává utrpení Thatcherová v parlamentu dokazuje, že jí vážně šiblo Železná lady na důkaz své kovovosti udeřila svou ocelovou pěstí A dokázala, že srdce vyrobené z olova nemá žádný cit Pastýři ovcí na Falklandách, přezbrojování na fucklandách Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Británie A Thatcherová povídá… „Ach, nadržený Rone, jsme tvůj vzor Na tebe teď čeká El Salvador Michael Heseltine se postará o P. R. Je to sice kretén, ale mediální stár Obhájí moudrost našich raketových plánů bez útrap A pak konečně budu mít pyj jako každej druhej chlap Říkaj, že žárlím na penisy, na to odpovím, jak císařovna Pokud rolnící trpěj hlady, ať klidně jedí hovna“ Pastýři ovcí na Falklandách, přezbrojování na fucklandách Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Británie

160

motá

Crass


UŽ JE PO TOBĚ

POZOR. Do prdele s mocí Ameriky. Do prdele s mocí Ruska. Do prdele s mocí Británie. Do prdele s mocí. POZOR. Tihle nevzdělaní sráči se vyzbrojili s cílem ničit a říkají tomu světový mír. Hovno. Uklidnění. Utajení. Držet krok. Jde ti to. Zakašlat? Co naplat? Všechno odkývej. Tichej a krotkej. Buď nečinný pozorovatel, opři se a sleduj zpovzdálí. Svět, co zničili, a mír, co vzali. Kdo se moc ptá, moc se doví. Radši dožij v pohodlí hlupákova ráje. Už je po tobě, už je po tobě, Už je po tobě, už je po tobě. Jsi‑li nečinný pozorovatel, mám pro tebe zprávu… Už je po tobě, už je po tobě. Bojíš se udělat, co víš, že je třeba… Už je po tobě, už je po tobě. Svět na pokraji jaderné zkázy, Ale ty se bojíš si to připustit. Furt věříš, že systém je tu, aby tě ochránil… Už je po tobě, už je po tobě.

161


Už je po tobě, už je po tobě, Už je po tobě, už je po tobě. Když tomu dáš volný průběh a dáš se bez boje… Už je po tobě, už je po tobě. A furt jen žvaníš o dobru, zlu a kolik čeho je… Už je po tobě, už je po tobě. Nic se nezmění, pokud nejsi schopnej činu, Nemá cenu si furt jen stěžovat, Spokojenej být pouhá jednotka, ocejchovanej a zabalenej… Už je po tobě, už je po tobě.

motá

Crass

Už je po tobě, už je po tobě, Už je po tobě, už je po tobě. Z angličtiny přeložil Tomáš Oakland

162

163

ese

Jurij Ihorovyč Andruchovyč (ukrajinsky Юрій Iгорович Андрухович), ukrajinský prozaik, básník, překladatel, rockový hudebník a performer, zřejmě nejvýznamnější současný ukrajinský spisovatel. Narodil se v roce 1960 v Ivano‑Frankivsku (tehdejší Sovětský svaz, de facto jde o Halič), po studiu na žurnalistické fakultě ve Lvově narukoval do armády a strávil v ní dva roky. Krátce po vojně založil se svými přáteli Oleksandrem Irvancem a Viktorem Neborakem literární skupinu Bu‑Ba-Bu (Burleska‑Bordel-Bufonáda), která se proslavila básnickými pásmy kombinovanými s performancemi. Debutoval jako básník v roce 1985, do dnešního dne vydal kromě několika básnických sbírek celkem devět prozaických knih: Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha, Moskoviáda, Perverze, Poslední teritorium, Dvanáct obručí, Moje Evropa, Tajemství, Orpheus, Illegal a Lexikon intimních měst. V lednu roku 2014 se internetem začalo šířit Prohlášení Jurije Andruchovyče k evropským občanům, které popisuje vývoj situace v Kyjevě a na Ukrajině při protivládních protestech. Česky Andruchovyčovi vyšel román Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha (Burian a Tichák, 2006) a kniha esejů Moje Evropa, na níž se spolupodílel polský haličský prozaik Andrzej Stasiuk (Periplum, 2009), svými povídkami je zastoupen i v obou českých antologiích moderní ukrajinské prózy (Expres Ukrajina. Antologie současné ukrajinské povídky /Kniha Zlín, 2008, editorka Rita Kindlerová/, Ukrajina, davaj, Ukrajina! Antologie současné ukrajinské povídky /Větrné mlýny, 2012, editoři Marko Robert Stech a Lucie Řehoříková/). Andruchovyčovu poezii v českých překladech publikovaly zejména časopisy Plav a Pobocza.cz.

Jurij Andruchovyč

Fotbal s baletem aneb Hledání rozumné rovnováhy 1 Pár dnů před Vánocemi roku 2008 jsem během bezmyšlenkovitého pře‑ pínání televizních kanálů hledal něco, co by příliš nepřekáželo mé roztr‑ žité polodřímotě, a narazil jsem na jakousi předvánoční reportáž z New Yorku: ozdobené stromky, ulice v záplavě světel, zářící vitríny – však si to umíte představit. Autoři reportáže prováděli něco na způsob spontánní

164

ankety mezi kolemjdoucími na téma budoucnosti Ameriky a Zbytku světa. Kolemjdoucí odpovídali převážně tak, jak se na kolemjdoucí sluší: že doufají, že to bude lepší. Někdo připomněl krizi, někdo Obamu, někdo byl optimističtější, někdo trochu méně. Na závěr se v záběru objevila mladá novinářka (přibližně ten typ, který se označuje výrazem „slovanská kráska“) s naprosto vytříbenou (přinejmenším pro můj nevytříbený sluch) anglickou výslovností. A její závě‑ rečný komentář spočíval v něčem, o čem v reportáži samotné nepadlo ani slovo. Američné, říkala, stále zřetelněji chápou, že v blízké budoucnosti bude jejich země povinna předat hegemonii nad světem. Z pozice světové supervelmoci budou USA znatelně odsunuty takovými dynamickými a progresívními nováčky jako Čína, Indie nebo Brazílie. Dokonce ani Rusko, které opět zažívá nebývalý rozkvět, nezůstane stranou těchto procesů. Takový byl tedy závěr „adventní reportáže“. Otevřenost této zjevné manipulace mě nakonec přinutila podívat se na logo televizního kanálu – RT. Nebylo příliš těžké vybavit si celý název – Russia Today. Oukej, odpověděl jsem si uklidňujícím rýmem. Není to až tak zlé – vždyť je to

165


jenom ruský vládní kanál orientovaný na vysílání pro zahraniční diváky. Jen ať si vysílá. Mimochodem stejnými manipulátorskými metodami jako doma v Rusku. 2 V dalších dnech jsem si občas na ten televizní pořad vzpomněl, ani jsem nevě‑ děl proč. Tedy dokud jsem nenašel přímou souvislost, která ho spojovala s histo‑ rickým (to prosím bez ironie) projevem ruského prezidenta Putina v Mnichově v únoru 2007. O tomto projevu jsem si pamatoval v hrubých rysech to, že se v něm oznamoval konec „monopolárního světa“. Od USA žádal sestoupit z Olympu a začít se konečně dělit o světovládu. Vyhledal jsem na internetu jeho plné znění a vybral z něj citáty tvrdící, že „souhrnný HDP Indie a Číny je již podle paritní koupěschopnosti větší než v USA. A na stejném principu vypočítaný HDP států skupiny BRIC – Brazílie, Rusko, Indie, Čína – převyšuje souhrnný HDP Evrop‑ ské unie“. O něco dál ruský prezident pronesl konečný verdikt: „Nelze pochybo‑ vat [sic!], že ekonomický potenciál nových center světového růstu se bude nutně projevovat politickým vlivem a posilovat tak mnohopolárnost světa.“ Ale no jo, konstatoval jsem, pořád titíž: Brazilie, Rusko, Indie, Čína. Následné soukromé pátrání (jak se správně domníváte, pomocí obyčejného googlování) mě přivedlo na stopu. Název BRIC (od roku 2011 po přidružení Jihoafrické republiky jako BRICS, pozn. překl.) byl vymyšlen analytiky americké investiční banky Goldman Sachs v roce 2003. Jim O’ Neill a jeho družstvo dle očekávání dosáhli úspěchu – jimi naočkovaný „geoekonomický“ myšlenkový virus se proje‑ vil jako životaschopný. Nejvíce se ovšem zalíbil Rusům. 3 Brazílie, Rusko, Indie, Čína – BRIC. Vypadá to jako zcela náhodná sestava – jako kvalifikační skupina světového mistrovství ve fotbale nebo spíše pozemním hokeji. Ale ve skutečnosti to je – tak teď již zcela vážně: skupina nadstátů, které

166

ese

Jurij Andruchovyč

Jurij Andruchovyč


budou za několik desetiletí dominovat světu, pokud tedy máme věřit Jimovi O’ Neillovi a Vladimiru Putinovi. Proč vlastně BRIC, a ne třeba CIBR, RIBC nebo IRCB – tomu tak docela nerozumím. Znamená snad takové pořadí, že z celého čtyřlístku bude nejmocnější Brazílie a nejslabší Čína? A jak asi Rusko přesvědčí Indii, že její místo ve skupině není druhé, ale třetí? A proč je „I“ zrovna Indie, a ne třeba Írán? A proč „B“, a ne „V“, tedy Brazílie, a ne třeba Venezuela? Příliš mnoho otázek, aby bylo tuto konstrukci možno považovat za skuteč‑ ně zdařilou. Takže obecně můžeme konstatovat spíše obyčejnou fikci a dosti jednodu‑ chý recept: vezmi dvě největší země světa, přidej k nim rozlohou čtvrtou největ‑ ší a druhou nejlidnatější – a je to, budoucnost lidstva vyřešena. Congratulations to the big size, pokud se o takových věcech smí žertovat. Ale celkově je to dost povrchní a nezajímavé. Zajímavé je jenom to, kdo asi zaplatil za práci na tomto konstruktu – Rus‑ ko, které jej nejvíce potřebuje, nebo snad samotné USA – aby měly čím přemáhat nudu samojediného lídra v tomto celosvětovém „závodu míru“? 4 Mé pochybnosti potvrzuje i Andrej Ilarionov, někdejší Putinův ekonomický poradce a nyní jeden z nezávislých ruských expertů na světovou ekonomiku. Náhodou jsem narazil na interview, ve kterém kromě jiného tvrdí: „Během všech těch let, kdy se objevil a byl podporován pojem BRIC, nejednou jsem stejně jako řada dalších ekonomů mluvil o tom, že není žádný důvod spojovat tyto země do jedné skupiny. Nacházejí se v příliš rozdílném stupni rozvoje, mají rozdílné eko‑ nomické struktury, chování ekonomických subjektů a především odlišnou dyna‑ miku rozvoje.“ A vskutku: Brazílii milujeme pro její fotbal a Rusko pro jeho balet. Řekl bych, že i tato kritéria jsou si navzájem dost vzdálena.

167


5 V době mého sovětského dětství, někdy na přelomu šedesátých a sedmdesá‑ tých let, nastalo takové kratičké období možnosti dvou současných vojenských útoků – z Ameriky či NATO a z Číny. Naše chlapecké diskuse na dvoře končí‑ valy tím, že když se současně bojíme útoku Američanů i Číňanů, proč se nespojit s jedním z nich a společně nenaklepat budku třetímu? Anebo proč by se nespo‑ jili sami, aby nám společně dali po čuni? Pokaždé se někdo s někým musel spo‑ jit, protože když by se dva ze tří začali bít sami mezi sebou, pak třetí by je chvíli pozoroval a nakonec se musel přidat ke slabšímu. Tak velela logika našich dět‑ ských rvaček. Stejně jako ta, které se v jazyce dospělých říkalo „mezinárodní napětí“. Všeobecně se všem líbilo, že silní tohoto světa soupeřili o světovládu ne ve dvou, ale ve třech – vždy pak byla šance zastavit toho, kdo by si chtěl příliš vyskakovat. V jedné tehdejší anekdotě se ptali Brežněva, jestli bude třetí světová válka. A soudruh generální tajemník odpověděl: „Nikoli, nebude, ale nastane takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni.“ Jeho dědic Putin tomu říká „hledání rozumné rovnováhy mezi zájmy všech subjektů mezinárodního spole‑ čenství“. Uvědomujete si to – všech subjektů! Takový nádherný cíl! Pouze prostředky, jimiž by této rovnováhy mělo být patrně dosaženo, jsou jaksi, slušně řečeno, podezřelé. Například násilné odtržení svrchovaných území suverénního státu pomocí ozbrojené agrese státu jiného. Jak už to tak bývá: sto‑ krát většího, bohatšího a nenasytnějšího. Toho, kterému ve zkratce BRIC odpo‑ vídá písmenko „R“.

ese

Jurij Andruchovyč

Jurij Andruchovyč


s „kanibalskými režimy“ to možná v polemickém zápalu trochu přehnal, ale jinak mi jeho myšlenka připadá výstižná. Souhlasím s ní zvláště proto, že za Ruskem zformulovaným „hledáním rozumné rovnováhy v mnohopolárním světě“ nevidím nic nového. Nevím (přes‑ něji: velmi dobře vím), co Rusko chápe pod pojmem „rozumná rovnováha“. Jenom samé dělení a rozdělování, „sféry vlivu“, „pásma zájmů“ a „výsostná terito‑ ria“. A jako jednomu z oněch ex‑občanů SSSR, kterým, na rozdíl od pana Putina, rozpad jmenovaného superstátu vůbec nepřipadá jako „největší tragédie 20. sto‑ letí“, se mi vůbec nechce ocitnout se ve starých, „předmonopolárních“ reáliích boje za mír, po kterém vskutku nezůstal kámen na kameni. Chtěl bych, aby tento svět pro začátek dorostl aspoň do monopolárnosti. A aby to pokud možno byla tradiční západní demokracie. Nějaké nové milostné vzplanutí mezi EU a USA, návrat do společného atlantického lůna po letech skandálů a hádek. Bude to sice strašné, ale nic lepšího beztak nevymyslíme. Z ukrajinštiny přeložil Tomáš Vašut. Originál byl publikován v roce 2009 na internetových stránkách Poťah 76, Centralnojevropejskyj časopys.

6 Jeden můj známý Čečenec, básník a emigrant, kdysi řekl: „Lidstvo ještě nedo‑ rostlo ani pro monopolární svět, a oni by ho už chtěli mít mnohopolární!“ Tak to vyzbrojte jadernými zbraněmi co nejvíc kanibalských režimů, a budete mít hned tu vysněnou mnohopolárnost – taková zhruba byla jeho úvaha. Inu,

168

169

kritik Eva Klíčová

Magnesiální cestou slávy Úvaha nad situací mediálně nejmocnější literární ceny

ROZŠAFNĚJŠÍ ÚVOD S KOCOUREM Současná česká literarura se nachází v situaci dobře živeného kocoura, který byl před čtvrt stoletím vykopnut na ulici s tím, že jednou za čas najde za dveřmi ministerstva kultury misku s granulemi. Předchozí socia‑ listická struktura nakladatelství, literárních ocenění, periodik a celého literárního prostředí se k vlastní literární tvorbě chovala s neskrývanou autoritou – kocour byl dobře vyživován, nicméně zaplatil za své sociální jistoty kastrací. Literatura – ač se normám doby přirozeně vzpouzela – měla

170

jasná hodnotová i formální kritéria daná shora – zůstávala jedním z nástrojů ne‑li přímo propagandy, pak alespoň jakéhosi společenského hypnotika. Zároveň je nutno říci, že kocour neztratil vše ze své přirozené lovecké mazanosti a tu a tam upláchl na nějakou noční toulku. Co se s tímto tvorem stalo po Listopadu? Pře‑ devším byl propuštěn ze služeb státu. Na rozdíl od jiných společenských sfér (třeba ekonomické, politické, ale do jisté míry i vědecké, z kultury například jis‑ tou kontinuitu zajistily herecké tváře a po několikaleté pauze interpreti popu‑ lární hudby) literaturu zasáhla revoluce důsledná – kocour byl zcela osvobozen a následovaly jeho zběsilé výpravy do všech končin slovesné džungle – psalo se, vydávalo se, krachovalo se. Normalizační mistři téměř zmizeli z literárního pově‑ domí i médií, na scénu se dostaly nejen nové tváře, ale neméně často i autority soudruhy odpírané kultury. Čtenář se nořil do nebývale širokého proudu knih a je třeba si uvědomit, že nejen českých, ale i do sumy překladů a záplavy komerč‑ ního čtiva. Nořil, až se nevynořil. Nikoliv právě dnes, ale již několik let je jasné, že literární obrkocour je pěk‑ ně tučný – knih vychází stále více, ač v řádově nižších nákladech – ovšem zároveň chřadne, frustrován jistým nezájmem čtenářů. Těch důvodů, proč nikoho moc nezajímá, je několik, následují v nahodilém pořadí: ztráta společenské prestiže v souvislosti s nezájmem médií a elit o literaturu (což je do jisté míry oboustranné, literáti sami sebe často ochotně považují za podivíny štítící se jakéhokoliv směš‑ notrapného mainstreamu), čtenářská dezorientace v záplavě titulů, s tím souvisí i obrovská nabídka překladů, ale i literatury faktu. Lze formulovat samozřejmě i další důvody, jakými jsou třeba úbytek volného času, přechod na intelektuál‑ ně pasivní zábavu apod. – ty lze částečně považovat za zástupné a úzce souvisí s obecnou ztrátou společenské prestiže čtenářství. Zde je vhodné připomenout výsledky čtenářských výzkumů Jiřího Trávníčka, které tak tragický propad čte‑ nářství nezaznamenávají a nutí mluvit o dvou věcech – o čtenářství v širším slova smyslu a o pozici současné české literatury. Navíc se zde, ač s nejasnou hranicí,

171


vyděluje čtenářství jako způsob rekreace, trávení volného času, a čtenářství jako statusová povinnost střední třídy (kde té je ovšem konec) a intelektuálních kru‑ hů. Jestliže jsme stále v očekávání, že se česká literatura stane společensky hyb‑ nou silou, jako tomu bylo například ve „zlatých“ šedesátých letech, tak je nutno se uklidnit – to se nestane, především z toho důvodu, že literatura už nemá svůj svérázný monopol na tabuizované myšlenky. Což je v pořádku. Dalším důvo‑ dem, proč česká literatura užírá minimální podíl z koláče čtenářské pozornosti, je fakt, že český čtenář již nežije v kulturně politicky reglementovaném táboře, ale je součástí globálních čtenářských módních vln. To je také v pořádku. Co nám ale stále v pořádku nepřipadá, je kondice české beletrie. To je také v pořád‑ ku. A nyní konečně k Magnesii Liteře. Jestli lze nějaký literárně propagační podnik uplynulých desetiletí hodnotit jako úspěšný – ve smyslu přispění k celo‑ společenské prestiži literatury, tak to jednoznačně Magnesia je. OBJEKTIVNĚ PŘED OBJEKTIVY Magnesia Litera není jistě jediná literární cena, která za něco stojí. V Česku máme zhruba dvě desítky literárních cen – vypreparujeme‑li z nich ceny bizarně lokální, odborářské ceny žánrové a další mnohé podivnůstky, zjistíme, že zde v zásadě existují dva typy literárních ocenění. První skupinu lze označit jako kon‑ zervativní a jsou to ceny tak říkajíc spíše za zásluhy – mezi nejvýraznější pocho‑ pitelně patří Státní cena za literaturu, Cena Jaroslava Seiferta cena nebo Cena Toma Stopparda, ale lze sem zahrnout i třeba Cenu Revolver Revue. Konzer‑ vativní ceny hledají ušlechtilé literární klenoty snoubící se s morálním uvnitř autora. Smělý nádech ironie nechť je mi odpuštěn, nicméně tyto ceny vycházejí ze stabilních interních kritérií, do jisté míry napravují ještě normalizační křivdy. Druhá skupina cen, to jsou ty hledačské, progresivní – o co se ty první méně pletou, o to jsou ty druhé zajímavější: Cena Jiřího Ortena, Cena Josefa Škvorec‑ kého, Literární cena Knižního klubu nebo právě Magnesia Litera. Svého druhu

172

kritik

Eva Klíčová

Eva Klíčová


experiment je pak i Kniha roku Lidových novin – zcela neobjektivní, ovšem právě proto schopná zachytit zlatou rybku – letos dokonce s vítěznou básnickou sbírkou Bohdana Chlíbce Zimní dvůr. Podivuhodnou strategii mechanismu oceňování má právě Litera – volí se různě – existuje zde cena s nejširší voličskou základnou, Cena čtenářů, jakási cena útěchy pro bestseller. Knihu roku a Objev roku pak pro změnu volí lidé od literatury – rozuměj sbor dobrovolníků z oboru (překladatelé, kritici, publicis‑ té, redaktoři a spol.). Z této původně zhruba třísethlavé saně letos hlasovalo při‑ bližně sto jedinců. Zbylá ocenění pak rozdává úzká odborná komise sestavená speciálně pro danou kategorii (próza, poezie, literatura faktu, dětská, naklada‑ telský čin…) – i tak mají porotci co číst, přihlášených knih napřílad v próze bylo letos asi sedm desítek. Taková hlasovací struktura je imunitním systémem celé‑ ho podniku a do určité míry pojí odborná kritéria se čtenářskými. Tato drob‑ nost sice nezabraňuje opakovaným rozhořčeným reakcím „proč zrovna tohle“, nicméně některým škodám na cti zabrání. Snaha po objektivitě a důvěryhodnos‑ ti mezi čtenáři v době – co kritik, to blbec – je skoro dojemná, než si uvědomí‑ me její konsenzuální sílu. Ono nakonec stejně za nejobjektivnější považujeme onu porotu, jež hlasuje v souladu s naším vlastním názorem. Mediální pozornost (především prostor v televizi – ač se letos celá akce přesunula sice dramaturgic‑ ky logicky, ale s ohledem na nedílný smysl cen, který je ve zviditelnění literatury, na méně nápadný kulturní kanál ČT Art) je pak u této ceny více než příhodná.

PROČ BÝT POP A JAK BÝT IN Jednou z nejprobíranějších věcí Magnesie se mezi literáty stala věc nízce mimo‑ literární, a to rozepře o to, zda je sám nominační večer sexy, podbízivý, nebo trapný a do jakýchto tenat se literatura nechá vtáhnout. Nutno říci, že v turbu‑ lencích trapnosti a tuhosti se zmítají i jiná předávání cen a při srovnávání se mi Magnesia jeví ještě jako šťastnější podnik, který se, pokud si dobře vzpomínám,

173


vždy blížil spíše společenské události než odvázanému mejdanu pracujícímu s insiderskými vtipy bez point nebo přehlídce vybělených chrupů. Bez ohledu na to, že Múza mnohých autorů se zcela nepodobá Aničce Geislerové nebo třeba letošní moderátorce Daniele Písařovicové. V principu jde o způsob, jak tu těžko‑ pádnou věc, kterou literatura z pohledu televizní pěny dní je, přenést na dyna‑ mickou a lehkonohou, věčně mladou a usměvavou obrazovku. Ač zvláště mezi intelektuály televizní vysílání nepatří mezi nejpopulárnější zdroj poučení a pobavení, je naprostý nesmysl toto médium ignorovat. Ono je tu vlastně i ze zákona proto, aby i literatuře dalo prostor, teď jde hlavně o to, aby se televize netvářila, že se za tu literaturu stydí a vehementně z ní dělá estrádní žánr. Trochu to drhne ale i na druhé straně – spisovatel jako mediální objekt. Právě ten, kdo je zalezlý, celý den v pocintaném županu, s nemytými vlasy a nečištěný‑ mi zuby, před světem ve své říši písmen, kde alespoň pro tu onu chvíli psavého vzrušení kraluje. Jistě, nechutné klišé. Na druhou stranu, při pohledu na krátké šoty, kde autoři představují své knihy, je vidět, že mnozí k celé akci přistoupili tak nějak ležérně, ve stylu to se vyvrbí, hlavně, ať je to za mnou. Bez ohledu na to, zda se to v daném titulu opravdu povedlo, byl letos nejschopnějším vábičem Jan Němec, který motivaci pro napsání i přečtení svých biografických Dějin světla o Františku Drtikolovi podal zcela přesvědčivě a zapamatovatelně. Podobně zabodoval snad ještě Jaroslav Rudiš se svým životem poučeným Van Dammem čili Národní třídou – zbylá čtveřice z šesti nominovaných knih svou příležitost nevyužila. Z dalších kategorií rozhodně zaujal ještě Michal Nanoru se svou kni‑ hou Prkýnka na maso jsme uřízli. Jako by se tu mezi autory hrálo s jakousi podiv‑ nou zakřiknutostí, a ne‑li povýšenou odtažitostí, tak zjevným chladem. Jenže ona ta trochu fousatá pravda platí i zde – bez čtenáře není literatury. Literatu‑ ra je společenský jev – netřeba souložit v reality show, nicméně trochu setřást mimoňství se někdy hodí. Alespoň ty knihy by autorům za to měly stát, doby front v knihkupectvích a podpultových exemplářů jsou tytam. Do jisté míry si je

174

kritik

Eva Klíčová

Eva Klíčová


třeba také uvědomit, jakému čtenáři je celý podnik ušitý na míru – a překvapivě on to není předplatitel literárních periodik, tedy někdo z insiderské družiny, ten to nepotřebuje. A není také žádnou záhadou, že postoj autora k médiím také souvisí s tím, co píše – jestli se text k někomu aktivně obrací a má jisté zaujetí, anebo jen tiše doufá, že bude laskavým čtenářem (kromě maminky a přítelkyně) též povšim‑ nut. Všechno dohromady tvoří jakýsi řemeslně profesionální koktejl, který tu namnohdy bývá podceňován jako cosi, co přísluší jen podlézavé komerci a pop‑ kultuře. Z tohoto pohledu se česká literatura jeví jako amatérský kroužek pro cit‑ livé, světaplaché duše, které si tak trochu zakládají na tom, že s tímto ošklivým světem mají společné jen to, že ho musí protrpět.

ŘEKNĚTE MI PROSÍM NĚCO ZAJÍMAVÉHO Ale ne o sobě. Jaký byl z pohledu „situace v literatuře“ vlastně letošní ročník Magnesie Litery? Z pohledu vítězů nepochybně úspěšný, to nechme stranou. Próza měla výhodu, že bylo nominováno šest titulů – kromě již zmíněných (Němec a Rudiš) ještě Anna Zonová s novelou Lorenz zrady, Ivan Binar s prózou Jen šmouha po nebi, Ludvík Němec s prózou Láska na cizím hrobě a nakonec vítězný Emil Hakl se Skutečnou událostí. Přesto se nominace vysmekla třeba Magdaleně Platzové s Anarchistou, mnozí by asi uvítali Janu Šrámkovou se Zázemím nebo Ivanu Myškovou s Nícením. Bohužel také nedošlo na paměti Milana Uhdeho – prostě se pro ně nenašla kategorie, publicistické mezižánry jsou zrušeny. Ač bylo z čeho vybírat, nelze si být jistý tím, že se mezi nominovanými objevila kniha, o níž by bylo možno říci „to si musíš přečíst“. Svár zde leží mezi lite‑ rární hodnotou, což je něco v zásadě subtilního, tím, o co se rádi přou spíše odborníci, a skutečností, že čtenář rekreační, na kterého spíše tato cena míří, chce číst něco obsahově zajímavého – a věřte, že intelektuálně experimentální destrukce dalšího žánru to nebude. S jistou nadsázkou lze říci – máme tady

175


jakousi popcenu, která tvoří propustnou membránu mezi literaturou a běžnou společností, ale nemáme autory, kteří by ji dokázali zcela zhodnotit. V české literatuře je naprosté minimum autorů, kteří se nepovažují za Mimozemšťany vyvrhávající ve zvláštním jazykovém kódu své niterné, těžko uchopitelné pocity. A upřímně si myslím, že právě takovým knihám se odborná porota v prozaic‑ kých titulech snad spíše vyhýbala. Jde jen o jeden ročník, ale výsledek v kategorii Kniha roku provokuje k dalším úvahám tímto neradostným směrem. Zde ona stohlavá porota zvoli‑ la sice pěkného, ale přesto obrazového průvodce či spíše místopis Jiřího Pade‑ věta Průvodce protektorátní Prahou. Jeden z důvodů může být jakási nevole ke čtení – novelu, či dokonce román prostě nelze jen prolistovat, ledaskdo třeba volil raději knihu, kterou zná, než aby četl literaturu. I teoreticky zainteresova‑ ní odborníci tak šli letos cestou nejmenšího odporu, aniž si mnozí z nich uvě‑ domili, jaký signál svým hlasováním vysílají. Vypadá to, že s literaturou není něco úplně v pořádku – a s vyhlídkou na příští ročník, hemží‑li se letošní pro‑ zaická produkce mnohými špalíky (Básník Martina Reinera 600 stran, Altschulova metoda Chaima Cigana 480 stran, nebo Václav Kahuda se svými 718 stranami knihy Vítr, tma, přítomnost), je dost pravděpodobné, že zvítězí třeba nějaký výpravný atlas hub. I čtenářská cena letos připlula ze zálivů autobiografizující prózy – zde vzpomínek na dětství laskavého humoristy a též televizní tváře Zdeňka Svěrá‑ ka Po strništi bos. Objev roku získal chirurg Jan Trachta, který sepsal své zážitky z afrických misí – oba tituly a snad i kniha Jiřího Padevěta své vítězství vytě‑ žily mimo sféru čistě literárních kvalit – čtenář chce číst o někom, koho zná, o něčem, kde to zná, anebo něco zajímavého, co nezná – žádná z těchto knih nezvítězila přesvědčivou literární kvalitou. Ono to naznačuje i zde jemně nastíněný fakt, že originální myšlenky a živá témata nejsou zrovna devizou dnešní literatury. Autoři emigrovali mimo tento

176

kritik

Eva Klíčová

Eva Klíčová


svět. Zároveň tu existuje literární cena, která má mediální potenciál, o němž se nikomu do roku 2002 ani nesnilo. Bohužel formát celé soutěže a stavu současné literatury se letos tak nějak minuly. Pro úplnost lze dodat, že nejpřijatelnějšími vítězstvími byla kniha pro děti Ondřeje Buddeuse a Davida Böhma Hlava v hlavě, cena za poezii pro Kateřinu Rudčenkovou a její Chůzi po dunách a bezesporu cena nakladatelská pro Ladislava Horáčka z Paseky za Velké dějiny zemí Koruny české.

177

fotogaleri

Jan Jindra

Bylo nebylo atd. Jan Jindra se narodil v roce 1962. Vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou (SPŠG) v Praze a poté uměleckou fotografii na Filmové a tele‑ vizní fakultě AMU v Praze. Od roku 2002 učí v Ústavu reklamní fotografie a grafiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Pracuje v ucelených tematic‑ kých cyklech (viz dále text Pavla Hrušky). V letech 1993 až 2002 vytvořil více než sto titulních stran časopisu Softwarové noviny. Kromě tohoto periodika byly jeho fotografie otištěny v Le Monde 2, Perfil, El Pais, Cla‑ rin, Prager Zeitung, Literaturen, Brennpunkt, Paris Match, Espagne, Angeltere, Afrique du Sud či Photonews. Vystavuje od roku 1987, kromě řady českých a moravských galerií vystavoval také na Slovensku (Brati‑ slava), v Německu (Mnichov, Halbestadt, Wuppertal, Konstanz, Stutt‑ gart, Chemnitz, Graal‑Müritz, Weimar, Berlín, Drážďany, Düsseldorf), USA (New York), Itálii (Ispra), Venezuelee (Carracas), v Holandsku (Rotterdam), Belgii (Brusel), Argentině (Buenos Aires). V roce 2001 zís‑ kal první cenu v soutěži Czech Press Photo v kategorii Věda a technika. O fotografování napsal knihu Reklamní a produktová fotografie. Kreativní techniky a neobvyklé postupy (Computer Press, 2011). Dále vydal soubor fotografií inspirovaných tvorbou Rainera Marii Rilkeho doprová‑ zený úryvky z jeho básní, prózy a dopisů Vnitřní krajiny. Rainer Maria Rilke a jeho svět ve fotografii (Jan Jindra, 2013). Fotografiemi doprovodil také knihu Na cestách s Franzem Kafkou. Slavná i neznámá místa v Čechách a Evropě (text Judita Matyášová, Academia, 2009).

178

179

180

181

182

183

184

185

186

187

Fotografie Jana Jindry (1962) jsou osobitým dokumentem života z období před‑ revolučního Československa, zejména z pozdně normalizačních časů osmdesá‑ tých let. V tematických cyklech soustředěných kolem tehdejších společenských fenoménů s jemnou ironickou nadsázkou i strohou přímočarostí přivádí na scénu dnes již pozapomenuté, leč tenkrát zcela běžné skutečnosti a jevy (ostatně jedna z jeho nedávných výstav nesla přiléhavý název Bylo nebylo), jakými byly například masové páteční odjezdy (či spíše útěky) Pražanů na víkendové usedlosti (cyklus Chalupáři) nebo pravidelné nástupy branců na základní vojenskou službu (cyk‑ lus Přijímač). Účinku dosahují Jindrovy fotografie originálním záběrem a ost‑ rým, nelichotivým zachycením dobových reálií, důsledkem čehož je až fyzicky intenzivní vjem z výsledné podoby práce (např. jeho sugestivní konvolut snímků Silvestry v Hotelu Jalta, dokumentující oslavy a večírky tehdejší socialistické nobi‑ lity promíchané se světem veksláků a lehkých holek, doslova čpí odérem omeze‑ nosti a nevkusu a je mimořádnou připomínkou eroze přirozených mezilidských vztahů). Mnohé autorovy snímky lze vnímat jako určité synekdochy nepříliš radostného života za času normalizace, a to i ty, na nichž „lidský prvek“ spontán‑ ností svých projevů a v jakémsi přirozeném a snad ani ne vědomém „navzdory“ jakoby překonává bezútěšnost a nepřejícnost okolností a doby, v níž je mu dáno žít (např. v cyklech Jižní město či Vlaky). Vedle pohledů z okna Jiřího Hankeho, výloh Iren Stehli či fotografických záznamů fasád, oken a chodníků Jaroslava Bárty přinášejí práce Jana Jindry další podstatné svědectví o bezčasí osmdesátých let, svědectví o to cennější, že autorovo dílo se vymklo diktátu povinného optimismu i – v tehdejší dokumentární fotografické tvorbě vyžadované – smířlivé a útěšné laskavosti. Pavel Hruška

188

189

welesův výtrarní

Petr Válek: Rázně svérázně Petr Válek se narodil v roce 1976, žije v Loučné nad Desnou. V letech 1990 – 1993 se učil a vyučil v Žulové kameníkem, v letech 1996 – 2004 pra‑ coval jako ošetřovatel v domově důchodců v Šumperku, od roku 1997 se plně věnuje výtvarné tvorbě. Je autorem osobitých kreseb, maleb, objektů, hudební nástrojů, zvuků na ně vyluzovaných a básní. Grotesk nost, ironie, ráznost, svéráz, robustnost výrazu, ale také porozumění outsiderům – těmito atributy lze neúplně, ve zkratce charakterizovat Válkovu tvorbu. Vystavuje zejména v rodném regionu (Šumperk, Olo‑ mouc, Příkazy…). V roce 2013 vyšla bibliofilsky péčí Aleše Kauera Válkova sbírka básní a kreseb Klestí (spolu s CD se zvukovým záznamem).

Navenek působí až plaše, samotářsky, a snad to tak i platí, ale zároveň je až nesku‑ tečně vnitřně svobodný a pocit uvolnění a svobody i kolem sebe šíří a štědře roz‑ dává. Mění postupy, styly, techniky, materiály s lehkostí dechu, a přece zůstává ve všem tom nezaměnitelný. Tajemné stroječky zvučí a podivné nástroje hrají, barevná škála pokrývá celé rozpětí od krajní úspornosti po řezavě ostré, až křik‑ lavé barvy, a slovem dokáže zaskočit i tak ostříleného hostitele vltavské čajovny, jakým je básník a fotograf Igor Malijevský. A jindy zadumaně bloumá krajinou nepohody a lidem i slovům se zdaleka vyhýbá. (Miroslav Koval v textu k výstavě v Šumperku, 2014)

Utíkám do kolínek netikám nedutám Bude to rozednění nebo nanebevzetí Stromky v Jaroměři duchovní úleva Což není poločas sněhulek? Nosní překážka na výsluní Jako pampeliška v koncích Uvařím kleknu a snídani posunu hlouběji. (Klestí, 2013)

190

191

Dotyk zázračna v překladech Marcela Rejmánka

Philip Lamantia, cca 1985

Philip Lamantia se narodil 23. října 1927 v San Francisku v rodině sicil‑ ských imigrantů. Verše začal psát ve čtrnácti letech pod vlivem svého učitele literatury, který od žáků požadoval buď originální báseň, nebo domácí úkol. Lamantiovi se tak tehdy podařilo vyhnout se všem domá‑ cím úkolům. Jednoho dne, podle jeho vlasních autobiografických záznamů na vrcholu hory San Bruno, definitivně podlehl „vnitřnímu hlasu“, který jej vyzval k tomu, aby se stal básníkem. Báseň, kterou při této příležitosti napsal, se bohužel nedochovala. V té době ho už také přitahoval Edgar Allan Poe, považovaný Andrém Bretonem za jednoho z předchůdců surrealismu. Obdiv pro obrazy Salvadora Dalího a Joana Miróa pak Lamantiu vedl k bezprostřednímu zájmu o surrealistické hnutí. Následovala korespondence s některými představiteli surrealismu ve Spojených státech (Charles Henry Ford, Parker Tyler) a později se samotným Bretonem, který se o Lamantiovi vyjádřil jako o „hlasu, který se objeví jednou za století“. Významnou Lamantiovou inspirací v té době byl surrealistický časopis VVV, editovaný Davidem Harem a Andrém Bre‑ tonem. V roce 1943 vyšlo šest Lamantiovych básní v surrealisticky orien‑ tovaném časopise View. Jeho článek Surrealism in 1943 a další tři básně vyšly téhož roku v časopise VVV. V dubnu následujícího roku básník, tehdy šestnáctiletý, zanechal řádného školního vzdělávání (pro své důsledně nekonformní chování byl

192

ze školy vyloučen), odcestoval do New Yorku a tam pracoval jako asistent editora pro časopis View do konce roku 1944. Po návratu do San Franciska chodil na řadu přednášek zaměřených na literaturu, historii a srovnávací religionistiku na uni‑ verzitě v Berkeley. Jeho hlavním zdrojem literárního vzdělání byly ale především neformální schůzky diskusního kroužku organizovaného Kennethem Rexro‑ them. Rexroth (1905 – 1982, literární polyhistor, básník, překladatel a kritik) je považován za otce „sanfranciské básnické renesance“, a zdá se, že on byl také prv‑ ní, kdo tento termín použil. V té době to byla ještě „předbeatnická“ sanfranci‑ ská renesance. Mezi účastníky pravidelných diskusí a čtení poezie byli Madeline Gleason (často označovaná za matku sanfarnciské renesance), Robert Duncan, Jack Spicer, James Broughton, William Everson, Richard Moore, Thomas Parkin‑ son a Philip Lamantia, později take Lawrence Ferlinghetti. V roce 1946 vyšla prv‑ ní Lamantiova sbírka básní, Erotic Poems, s předmluvou Kennetha Rexortha. Na konci roku 1949 odcestoval opět do New Yorku, tentokrát za svým přítelem bás‑ níkem Johnem Hoffmanem. Tehdy se v New Yorku také poprvé setkal s Jackem Kerouakem, Allenem Ginsbergem a dalšími členy beatové generace. V roce 1952 navštívil poprvé Francii a poté žil půl roku v Maroku. Po návratu do San Francis‑ ka se seznámil s fotografkou a básnířkou Goldanou Nesbitovou, která se později stala jeho první ženou. V padesátých letech prošel Lamantia složitým vývojem. Hodně cestoval, ale znejistěl, pokud šlo o jeho vlastní schopnosti, a stal se závislým na drogách. Ten‑ to stav se také promítl do jeho vystoupení v legendární sanfranciské Six Galle‑ ry 13. 10. 1955, kde tehdy recitovali své verše Allen Ginsberg, Michael McClure, Philip Wahlen a Gary Snyder. Lamantia, který byl v té době známější básník než jeho přátelé, toho večera své verše pardoxně nerecitoval. Procházel tehdy kri‑ zí spojenou s konverzí ke katolicismu. Přestal psát básně a své starší verše reci‑ tovat nechtěl. Nakonec, po Rexrothově a Ginsbergově přemlouvání, souhlasil se čtením básní svého nedávno zesnulého přítele Johna Hoffmana. Rovněž Jack

193

překladatelská hu

překladatelská hu

Philip Lamantia

Philip Lamantia

Dotyk zázračna

Kerouac se ke čtení svých básní neodhodlal a místo toho vybíral vstupné, za kte‑ ré pak nakoupil galonové džbány vína pro všechny přítomné. Sám potom tuto událost popsal v knížce Dharmoví tuláci (The Dharma Bums), kde je Lamantia představen jako Francis DaPavia. Noc 13. 10. 1955 v Six Gallery je mnohými pova‑ žována za skutečný počátek sanfranciské renesance (Michael Davidson, 1989: The San Francisco Renaissance. Cambridge University Press). Pět dalších desetiletí Lamantiova života je poznamenáno odklony a pří‑ klony k surrealismu, depresemi (jak se později ukázalo, trpěl bipolární afektiv‑ ní poruchou), obdobími bigotního katolicismu, obdobími jazzu a mysticismu, obdobími uzavřenosti a obdobími, kdy ničil své rukopisy a poezii zcela odmí‑ tal. Nicméně z těchto desetiletí pochází devět sbírek básní, které vyšly ještě za jeho života, jakož i kontakty, které navazoval se surrealistickými umělci při svých pobytech ve Francii, Mexiku, Řecku a Španělsku. Během svého pobytu v Athé‑ nách v roce 1960 se seznámil s americkou básnířkou Nancy Joyce Petersovou a roku 1978 se s ní oženil. Nancy se později stala výkonnu ředitelkou a spoluma‑ jitelkou Ferlinghettiho nakladatelství City Lights. Z Lamantiova pobytu ve Špa‑ nělsku pochází sbírka Touch of the Marvelous (1966, 1974), k níž obálku vytvořila česká suerralistická malířka Toyen (vlasním jménem Marie Čermínová). Největ‑ šího úspěchu se dočkaly jeho Selected Poems, vydané roku 1967 v City Lights: na konci desetiletí bylo prodáno 15 000 výtisků. V roce 1971 byl Lamantia pozván přednášet poetiku na San Francisco State University a v letech 1978 až 1982 před‑ nášel The Poetic Imagination v San Francisco Art Institute. Jeho poslední básně jsou často nábožensky motivované, ale jsou mnohdy také inspirovány přírodou a zájmem o ornitologii. Některé básně jsou motivovány mýty indiánských kme‑ nů, se kterými po dlouhá léta navazoval kontakt. V roce 1989 podnikl, spolu s Nancy, svoji poslední zahraniční cestu – do Egypta. Tato cesta byla vyvrcho‑ lením jeho dlouhodobého zájmu o egyptskou architekturu a mytologii. Báseň Egypt, která byla inspirována touto cestou, později občas označoval za svoje

194

Dotyk zázračna

nejlepší dílo. V posledních letech života se vzdal veškerých styků s veřejností, včetně svých přátel. V posledním interview, poskytnutém Garrettu Caplesovi v roce 2001, řekl: „Tak jako mysticismus, poezie směřuje k odhalení toho, co nám není známo, také nás ale činí vědomými toho, co už je v nás.“ Zemřel na selhání srdce 7. března 2005 v San Francisku. Philip Lamantia zůstává ve stínu svých známějších současníků. The Collected Poems of Philip Lamantia (editoři Garrett Caples, Andrew Joron a Nancy Joyce Petersová, 437 stran) vydalo nakladatelství University of California Press v roce 2013. Konečně tak byl alespoň částečně splacen dluh jednomu z nejvýznamněj‑ ších amerických básníků dvacátého století. Pak tu ale ještě zbývá značně nesnad‑ ná výzva pro české překladatele. -mr-

Ilustrace obalu sbírky Touch of the Marvelous vytvořená českou surrealistickou maliřkou Toyen

195

překladatelská hu

Philip Lamantia

Philip Lamantia

Dotyk zázračna

196

Dotyk zázračna

HERMETIC BIRD

HERMETICKÝ PTÁK

This sky is to be opened this plundered body to be loved this lantern to be tied around the fangs of your heart

Tohle nebe je k otevření tohle zplundrované tělo je k lásce tahle lucerna je k přivázání okolo tesáků tvého srdce

Lost on a bridge going across oceans of tragedy across islands of inflammable women I stand with my feathers entangled in your navel with my wings opalescent in the night and shout words heard tomorrow in a little peasant cart of the seventeen century

Ztracen na mostě jdu přes oceány tragédie přes ostrovy nehořlavých žen Stojím se svým peřím zapleteným v tvém pupku se svými křídly opalizujícími do noci křičím slova zítra zaslechnutá v malém žebřiňáku ze sedmnáctého století

Breath by breath the vase in the tomb breaks to give birth to a roving Sphinx Tremble, sweet bird, sweet lion hunger for you hunger for your mother

Dech za dechem váza v hrobce praská aby porodila veslující Sfingu Třes se, sladký pták, sladký lev má na tebe chuť má chuť na tvoji matku

The children in the lamps play with our hair swinging over the void

Děti v lampách si hrají s našimi vlasy a houpají se nad prázdnem

197

překladatelská hu

Philip Lamantia

Philip Lamantia

Dotyk zázračna

198

Dotyk zázračna

Here is a landscape on fire Here are horses wet by the sour fluids of women

Tady je hořící krajina Tady jsou koně vlhcí od kyselých tekutin žen

On the pillars of nicotine the word pleasure is erased by a dog’s tongue On the pillars the bodies are opened by keys the keys are nailed to my bed to be touched at dawn to be used in a dream

Na pilířích nikotinu slovo rozkoš je smazáno psím jazykem Těla na pilířích jsou otevřena klíči klíče jsou přitlučeny k mé posteli abych se jich mohl dotknout za svítání abych je použil ve snu

If one more sound is heard the children will come to murder at the bottom of the lake at the bottom of the lake

Jestli zazní ještě jeden zvuk děti přijdou vraždit na dně jezera na dně jezera

If the children murder the owls will bleed the wanton humans who parade in the basements of the sun

Jestli děti budou vraždit sovy budou vysávat krev chlípných lidí pochodujících v přízemích slunce

When the columns fall into the sea with a crash involving prophecies and madmen together in a little cradle lifted into the robes of desire and with our mouths opened for the stars howling for the castles to melt at our feet you and I will ride over the breasts of our mother

Až sloupy spadnou do moře s duněním přinášejícím proroctví a šílence spolu v malé kolébce vyzdviženi do hávů touhy a s našimi ústy otevřenými pro hvězdy plakat budem pro hrady tající u našich nohou ty a já poplujeme přes prsa naší matky

199

překladatelská hu

Philip Lamantia

Philip Lamantia

Dotyk zázračna

who knows no one who was born from unknown birds forever in silence forever in dreams forever in the sweat of fire

200

Dotyk zázračna

která nezná nikoho která se narodila neznámým ptákům navždy v mlčení navždy v snách navždy v sladkém ohni

201

překladatelská hu

Philip Lamantia

Philip Lamantia

Dotyk zázračna

202

Dotyk zázračna

AUTOMATIC WORLD

AUTOMATICKÝ SVĚT

The sun has drowned virgins are no more there is no need for understanding but there is so much to see

Slunce utonulo panny už neexistují ničemu není třeba rozumět ale je toho strašně moc k vidění

So come with me down the boulevard of crawling veins Don’t be afraid blood is cheep!

Tak pojď se mnou dolů ulicí plazících se žil Neboj se krev je levná!

A paradise song? A dirty story? A love sonnet? Scream it out! Then we’ll have the human walls tumbling down to meet our march into the raw‑meat city!

Rajský zpěv? Oplzlé vyprávění? Milostný sonet? Vykřikni to! Potom budeme mít lidské zdi které se rozpadávají, aby se setkaly s naším pochodem do města syrového masa

The velvet robes are strewn across the landscape We step upon the sidewalk that goes up and down up to the clouds down to the starving people Don’t ask me what to do!

Sametová roucha jsou rozházena po krajině Stoupnem si na chodník který jde nahoru a dolů nahoru do oblak dolů k hladovějícím lidem Neptejte se mě, co dělat!

203

překladatelská hu

Philip Lamantia

Philip Lamantia

Dotyk zázračna

204

Dotyk zázračna

Keep on going we’ll end up somewhere fast on the moon perhaps!

Pokračujme v chůzi brzy někde skončíme možná na Měsíci!

Rainbow guns are dancing in front of the movie queens Everyone is laughing flying dying never knowing when to rest never knowing when to eat

Duhová děla tancují před filmovými královnami Všichni se smějí letí, umírají nikdy nevědí, kdy si odpočinout nikdy nevědí, kdy se mají najíst

And fountains come falling out of her thistle‑covered breasts and the dogs are happy and the clowns are knifing and the ballerinas are eating stone

A fontány vypadávají z ňader pokrytých bodláčím a psi jsou šťastni a klauni si pohrávají s noži a baleríny jedí kameny

O the mirror‑like dirt of freshly split blood trickling down the walls the walls that reach the stars!

Ó zrcadlové bláto čerstvě rozlité krve stékající dolů po zdech zdech, jež dosahují ke hvězdám!

O the flock of sheep breaking their flesh open with bones sucked from the brothels!

Ó stádo ovcí rozlamující svá těla s kostmi vysátými z bordelů!

205

překladatelská hu

Philip Lamantia

Philip Lamantia

Dotyk zázračna

206

Dotyk zázračna

O the grave of bats sailing through shops with the violent hands!

Ó hrobe netopýrů plavících se skrz obchody se zuřivýma rukama!

When will these come? When will these go?

Kdy tohle přijde? Kam to povede?

The sun is riding into your eye virgins are bursting from under my flaming palms and we are slowly floating away

Slunce se valí do tvého oka panny pukají pod mýma ohnivýma rukama a všichni pomalu odplouváme do neznáma

207

překladatelská hu

Philip Lamantia

Philip Lamantia

Dotyk zázračna

208

Dotyk zázračna

AWAKENED FROM SLEEP

PROBUZENI ZE SPÁNKU

Swept from the clouds we are among gardens under the sea. Flaming white windows from which nightingales flaunt in the sun.

Smeteni z oblaků, jsme mezi zahradami pod mořem. Ohnivá bílá okna, ve kterých se slavíci předvádějí v slunečním světle.

Have we come from the cities of the plain or the moon’s lake of demons?

Přišli jsme z měst na pláni, nebo z měsíčního jezera démonů?

Your whole body is a wing, daughter of half‑seen worlds; together we fly to rock of flesh beneath the ashes of ancient lovers.

Celé tvé tělo je křídlo, dcera poloviděných světů; letíme spolu ke skalám masa pod popelem starověkých milenců.

There is no rule here, no seasons and no misery; there are only our desires revealed in the mist. Here ghosts are reborn every moment in the spider webs of your face.

Není tu žádné pravidlo, žádná období ani žádné trápení; jsou tu jen naše touhy odhalené v mlze. Každým okamžikem jsou zde duchové znovuzrozeni v pavučině tvé tváře.

Your hair is mingled with little children laughing in the moonlight; butterflies have come to rest upon your lips whose words clothe the dancing stars falling lightly to earth.

Tvé vlasy jsou propleteny malými dětmi, které se smějí v měsíčním světle; motýli si přiletěli odpočinout na tvé rty, jejichž slova odívají tancující hvězdy, které padají lehce k zemi.

209

překladatelská hu

Philip Lamantia

Philip Lamantia

Dotyk zázračna

210

Dotyk zázračna

You have become so monumental, and I so sleepy. Water is trickling down your lucid breasts. In a minute you’ll be a shadow and I a flame in sleep.

Stala ses tak velkolepou, a já tak ospalým. Voda stéká z tvých zářivých ňader. Do minuty budeš stínem a já spícím plamenem.

We’ll meet, corridors will open, the rain will come in, the hot bite of dogs will be upon us. And drifting with marvelous touch of all the moons of space, will be the lovers, diffusing their blood in the secret passageways of the heart.

Setkáme se, chodby se otevřou, déšť přijde dovnitř, horké psí kousnutí bude nad námi. A unášeni se zázračným dotykem všech měsíců vesmíru, budeme milenci, prolínající svou krev tajnými průchody srdce.

211

překladatelská hu

Philip Lamantia

Pan Jiří onemocněl Nikdo nečekal, že se to stane. Ani pan Ji‑ ří. K tomu, mluvit pravdu (a nic než prav‑ du), ho zjevně nikdo a nic nenutilo. Vše se strhlo jak rychlá bouře, která bez varování houpne s hladinou vod o patro výš a pro‑ trhne zpuchřelá stavidla. Ještě když šel Jiří večer na zasedání zastupitelů jedné z okra‑ jových částí malovelkoměsta, přemýšlel jak spořádaně zařazený občan… Ale na schůzi, během projevu předsedy, za‑ čal Jiří pociťovat nezdravě svědění, svědi‑ lo ho vše čím dál víc, začal se ošívat, šoupat židlí. Marně na něj soused zleva několikrát varovně sykl – nedalo se to potlačit. A příči‑ nou té vlezlé svědivky nebyla alergie na do‑ mácí pomazánku, kterou na každou schůzi napůl mateřsky, napůl vypočítavě připravi‑ la páně předsedova obtloustlá choť, ale byl to předsedův projev samotný.

212

Bláboly. A navíc lživé! neodbytně se vtíra‑ lo Jiřímu do mysli. Až se polekal, ale zasta‑ vit ten náhlý příval nešlo. Všechny ty prac‑ ně vybudované spoje, které zabezpečovaly hladký spád času pořád vpřed, pořád vpřed, všechny ty ochranné mechanismy, fungují‑ cí snad už od Pionýra, najednou zkratovaly, přestaly fungovat a pan Jiří seděl náhle me‑ zi souputníky bez ochranného zbarvení. Vše se zhoršilo při čtení rozpočtu. Jak pra‑ se, které spařili v horké vodě a sedřeli mu všechny štětiny – začal se navíc červenat. „…Ale to to to přeci… není pravda!“ vykok‑ tal a strach z toho, co mu leze z úst, zesí‑ lil konec věty skoro v křik. Předseda udive‑ ně zdvihl pohled od papíru, ze kterého četl výroční zprávu. „Žádné peníze na sázení stromků jsme pře‑ ci v rozpočtu nikdy neměli…“

šramot

Vladimír Šrámek

Teď se na Jiřího otočili všichni. Cožpak ten hňup neví, co vědí všichni? Že šlo o provizi firmě předsedova švagra? Přeci! Za tu almuž‑ nu by přeci to předsedování nikdo nedělal! „Je vám špatně?“ hodil předseda Jiřímu po‑ mocné lano. Ten se beze slova zvedl a vypo‑ tácel se z místnosti. A jak opilý námořník si to šněroval potemnělou periferií domů. Spal neklidně. Ve snech ho podivní pánové v tmavých oblecích střídavě škrtili prádel‑ ní šňůrou, strhávali mu nehty zrezivělými kombinačkami, do hrudi mu rýčem vyryli jámu širokou a hlubokou tak akorát na je‑ den stromek! Jiří se probudil zpocený a vy‑ třeštěně zíral do tmy, dokud nezešedla. Až pak se cítil bezpečněji a na chvíli usnul. Jenže po cestě do práce ho to začalo chy‑ tat znovu. Škrábal se pod košilí. Marně. A v uzenářství, kde se zastavil pro svači‑ nu, to propuklo naplno. Prodavačka prá‑ vě šťouchla do váhy a napočítala starému dědovi pár deka navíc. Jiří se ozval za něj: „Mladá paní, salám není kapr! Ten se sám nemrská!“ dodal už zbytečně. Prodavačka vztekle přisypala na pult pár drobáků a dě‑ da se odšoural. Po něm i pan Jiří. Už v tram‑ vaji našel pod plátkem šunky chumáč skroj‑ ků. Tramvaj drncala po křivých kolejích, skrojky se na papíru kroutily jak žížaly, až se Jiřímu začaly před očima dělat mžitky. Zhluboka dýchat, zapnula se mu v týle čer‑ vená kontrolka, pan Jiří poslechl její varo‑ vání, a nevolnost přešla.

Ale v práci nebylo líp. Snad za to ani ne‑ mohl. Ale výkres, který dokončil již přede‑ včírem, se sám od sebe sroloval a Jiří se ho marně snažil napnout zpět na rýsovací prk‑ no. Svěsil rezignovaně ruce do klína. „Co blbneš?!“ zasyčel Olda od vedlejšího prkna. „Prozradíš nás oba,“ opatrně se roz‑ hlížel směrem k šéfovi. „Tak ať,“ pokrčil rameny Jiří. „Kreténe,“ ulevil si Olda, ale v hlase zazněl i stín obav. Tohle není samo sebou, Jiří měl přece odjakživa pochopení pro teamwork. Podařilo se! Nezvyklá činnost přilákala pozornost šéfa: „Hotovo, chlapi?!“ zeptal se způsobem, na který se dalo odpovědět pouze: „Ano, právě jsme to dodělali.“ Olda vrhl na Jiřího zničující pohled. Ten jen tak tak uhnul před imaginárním knokautem. Domů šli poprvé po měsících každý sám. V obýváku si Jiří udělal pohodlí, rozložil sobotní noviny, které vždy trávil po kous‑ kách až do příštího pátku. Jiřina zašoupala židlí u stolu, což byl signál k večeři. Jiří do‑ sedl a Jiřina mu strčila pod nos vlažné pár‑ ky. Neřekl nic. Jestli něco z duše nesnášel, byly to právě vlažné párky. „Děkuju,“ zlověstně prohodila do éteru manželka. Jiří se nevzmohl na to, aby slův‑ ko opakoval. „Ty seš ale sprosťák,“ vytočila se manželka. „Nechat si sloužit. A ani nepoděkovat – aby ti huba neupadla!“ Pak sklonila hlavu a ro‑ zeštkala se. „Já vím, už mě dávno nemáš…“

213

Pan Jiří onemocněl

„Neříkej to!“ vybuchl Jiří. „Nebo se něco do‑ zvíš!“ V tu ránu paní Jiřinu vzlykání přešlo a přešla do protiútoku: „Seš hajzl. A vždyc‑ ky jsi byl. Sobec! Dneska odpoledne tu byla sousedka – po celý čtvrti se nese, jak ses vče‑ ra na schůzi předvedl. Seš pokrytec!“ „Právě,“ zamumlal Jiří sám pro sebe a cítil, jak se scvrkává. Jak ta pravda ho rozežírá ze‑ vnitř, ničí, jak kolabuje směrem, kde kdy‑ si v těžišti jeho bytosti viselo srdce. Stoupla

214

mu horečka, zamžilo se mu před očima? Svezl se ze židle na zem! Probral se až ve špitále. V erárním pyžamu, kapačku v předloktí. Skláněl se nad ním Olda a díval se mu do očí: „To bude dobrý, Jirko. Primář říkal, že jsi jen trochu přetaže‑ nej. A že ti do tří týdnů zaberou prášky. Ne‑ boj! Jsme kámoši, dál v tom jedeme spolu! V těch našich životech. Už nejsem naštva‑ nej. Já nevěděl, že seš nemocnej!“

šramot

Vladimír Šrámek

215

recenz

ŽATECKÁ POUŤ Josef Mlejnek: Sklepní okénko PASEKA Praha–Litomyšl 2013

V roce 2011 vychází Josefu Mlejnko‑ vi dva podstatné, ba pro ustanovující se sbírku Sklepní okénko předzname‑ návající tituly: Brána naděje a Poslední básně. V tom prvním, vydaném při příležitosti Světových dnů mládeže Madrid 2011, v němž „promodlil“ cy‑ klus fotografií Jindřicha Štreita, na‑ lezneme zveršovaný úmysl: „už několik let / se chystám do rodného kraje. / Vykonat v skrytu pouť / a obnovit křestní slib / v kostelíku, kam mne / k omytí živou vodou / přinesla má matka.“ Ve druhém, jenž přeložil ke stému výro‑ čí narození Czesława Miłosze z jeho završující se tvorby, nás vpravdě po‑ demele jakýsi nejzazší, osvobodivý, předsmrtný rytmus: „Modlím se ke svému příručnímu Bohu, / neboť On musí mít miliardu uší / a jedno ucho má pro mne stále otevřené.“ Poválečně narozenému básníku, kri‑ tiku, překladateli a pozdějšímu signa‑ táři Charty 77 Josefu Mlejnkovi (1946) nikdy nic nechybělo z tzv. ABC – bás‑ nické práce požadované Ezrou Poun‑ dem. Naopak. Jak přiznává pro revue Kontexty v zavedené rubrice Básníci čtou básníky, zejména četba a překla‑ dy esejů myslitelů, například Maritai‑ na, Gilsona, Tresmontanta, ho vždy

216

spolehlivě naladí do kýženého stavu „zážehového vidění“. Navíc psychoana‑ lyticky odstíněno, nachází se v období mezi životním odpolednem a začína‑ jícím stářím, kdy se v něm ozývá dě‑ dovská duše. Tak putuje, plně vnitř‑ ní slib: „zevnitř poznávat, odkud až jsi“; v jeho případě na Žatecko, do kra‑ je „vypuštěných“ Sudet a následných vojenských prostorů, kde s rodiči po‑ býval do svých – možná nejiniciač‑ nějších – šesti let. Co báseň, to krok, zastavení, usebrání, průhled: „s detaily, v celé vyklenutosti.“ Ať v ještě dět‑ ském uhranutí nad „Válem plným čerstvě nalovených ryb“ či už s chlapeckým zklamáním při cestě z ranní latríny: „když jsem se vracel / do dědovy ložnice, byli už přikryti.“ A třebaže až v nelí‑ tostném pokání před kdysi vystřele‑ ným mozkem hrdličky („Její oko na mne i teď / hledí z mrtvé hlavy živé“) – vždy však v naději, tvrdošíjné, „jako se poražení chytali rohů oltáře“. I vůči těm, „co tu včera poroučeli / větru, dešti“, vysmí‑ vajícím se nám dnes, „že prosíme o déšť Nebesa.“ Střídání dějů, postav a míst (v kraji‑ ně, doma, v chrámu, ve chlévě), ob‑ zvlášť v této čtvrté sbírce (ponej‑ prv nerozčleněné do cyklů), provází adekvátní střídání v rovině formál‑ ní. Již ve vstupní Pastvině, náležejí‑ cí k těm slibným, žel zadržovaným generačním prvotinám – podobně jako Valuškovo Ztotožňování či Zde v pochybnosti Ivy Kotrlé –, Josef Mlej‑ nek nezapřel, že je synem hajného. Čeká „v poustevním tichu za bezver-

ší“, někdy měsíce i roky, než báseň pro lne do všech svých veršů; potěžkávaje cit‑ livě, kdy se mu zachytává ve „stavidlech“ haiku, v meandrech slovních etymologií („Epocha, archa, / arché, epoché: / Noe a jeho / mišpoche?“) anebo v básni v próze, což jsou jeho tři stálá, nejvlastnější líčení. Ve Sklepním okénku výše zmíněné ještě pečli‑ věji podotahovává. Tentokrát i s ohledem na celkovou prokomponovanost sbírky, uměřenou, nepřetíženou, v níž jakoby: co verš v básni, to báseň ve sbírce. Docilu‑ je tím něčeho, co se dá nazvat: zpětný čte‑ nářský efekt. Najednou se v nás totiž řada metafor a přirovnání, zdánlivě samostat‑ ných, začíná napříč knížkou nenápad‑ ně, ale jistě zřetězovat: kaštan v květu, „jehož lampiony září do noci“; dívka‑ptáče, „V uličním světle / jí jako zemřelým / není vidět tvář“; lidská lebka „se z písku (nedlouho po válce) / […] / zašklebila“; chromá jabloň „S jediným, posledním jablkem suplujícím v polotmě slunce“. Anonce na záložce informuje, že autor své vzpomínky nezveršovává, nýbrž „básnicky prosvětluje jako filmový negativ“. Proč ne, nezapomínejme ale, že Josef Mlejnek je zároveň letitý divadelní kritik (Cosi ve vzduchu, 2000). Tudíž že některá básnic‑ ká „gesta“, takřka biometrická („odhrnuv spodní ret“) a často za zvedající se opony snu, rána, prozření, třeba při scéně „s jediným, posledním jablkem“, dodá‑li: „V nedostižné výšce. Nedosáhl jsem pro ně.“ – akcen‑ tují i rozměr veskrze jevištní. Pevně však dozrálý v ratolest chvíle. Z důstojenství osudu. I z vinného kmene mýtu („zakletý Golem s valníkem“, „kaštan Ezau“). S fabu‑ lací nejenže založenou na tradičním zkra‑

cování, záblesku s okamžitým „haikovým“ zahřměním („pizda suchý zip“), nýbrž zá‑ měrně – možná po pravoslavných praro‑ dičích – zpomalovanou, jako by nás pro‑ stoupila ikona a narativní verš přecházel v modlitbu: „V kravíně jsem měl nejraději chvíle, / kdy zvířata už uléhala a přežvykovala / a já jen vysypával chodbu vápnem. // Cestu, pouť k Matce Páně, / začněme odsud, / bez palmových ratolestí, / v rukou se stvoly / kukuřice.“ Poutí „žateckou“, od Cesty do Andělské hory, kolem středobodového Kaštanu ve dvoře 2 až ke Krátkému spojení, doputo‑ val Josef Mlejnek, básnicky, lidsky, sám k sobě. Vyprostil se tak ze sevření literár‑ ních vzorů (po linii Deml, Holan, Diviš, Hejda), ustanovuje si vlastní „liturgii“ ver‑ še, především tu založenou na slovní neo‑ kázalosti a přirozené orchestraci („Líbilo se mi být s ní / v kuchyni, odpoledne, / když myla nádobí.“). I usmířil se na ní, poutnicky, což se básníkům příliš často nestává, s ko‑ nečností. Nikoli pouze osobně, nýbrž skr‑ ze dar snu, čtvrtstoletí od skonu otce taky mezigeneračně: „Stál u okna, čistil si brýle a řekl mi: / Vlastně je už nepotřebuju, vidím teď líp.“ Přiváděje celou svou paměť, celé své „kdysi“ vlastně před sebe, v podstatě do milosti, a dokonce do vidění: „když jsem se probudil, kaštan Ezau ve dvoře stál v květech. V měsíčním světle jsem jej viděl opět jako bytost, a on sám jako kdyby nakročil blíž…“. Se symboličností navenek nehledanou. Ale podložní, archetypickou, pomyslíme‑li introverzně („v rukou se stvoly“), že seve‑ roameričtí indiáni kukuřici (Mondamin) vzývali v „eucharistické“ úctě. Zdeněk Volf

217

recenze SETKÁNÍ NA CESTĚ Tereza Riedlbauchová: Pařížský deník KNIHA ZLÍN Zlín 2013

Ještě před tím, než jsem se stal literárním kritikem, byl jsem čtenářem. A kolikrát si přeji zůstat jím především: zaujatým, ná‑ paditým, čtoucím v cizích textech své vlastní příběhy. Dokonce i s tím rizikem, že se mohu minout s tak zvaným většino‑ vým míněním, že budu snad až příliš neo‑ maleně vstupovat do dveří jenom pootev‑ řených. Přiznávám tedy, že návrhy úprav či oprav předkládám zde nikoli jako (sotva) pouhý spolubydlící (v prostorách jiným vystavených a jinými obývaných), ale jako dočasný nájemník hodlající se (z přesvěd‑ čení ovšem této chvíle) nastěhovat natrva‑ lo. Takto jsem si tedy počínal v nové sbírce Terezy Riedlbauchové. Vědom si posunů a proměn, které se v ní udály oproti předchozímu opusu Don Vítor si hraje a jiné básně: sílí intelektualizace textu, jeho významové zatěžkání a potře‑ ba sevřenosti tvarové. Méně už se spolé‑ há na to, co bylo autorce dáno možná již do kolébky: hluboké zakotvení v tradici, kultuře (nejen slovesné: zmiňme její ne‑ předstíraně hluboký vztah k výtvarnému umění či hudbě), schopnost kultivova‑ ného formulování myšlenek, rozkřídlení do několika směrů (nejen druhů umění, ale také geografických kulturních typů, světových stran, měst). Následováno se‑ čtělostí či cvikem získanou řemeslnou

218

zručností. Autor doslovu Ondřej Macura navíc, myslím, zřetelně vystihl další z dů‑ ležitých rysů zkoumané knihy: „Pařížský deník […] vnímám v kontextu autorčiny tvorby jako zlomový. Její první sbírky jako by se odehrávaly v jakémsi mytickém časoprostoru, estetizovaném, únikovém světě, odtrženém od všednodenní reality. Teď v někdejším krajkoví slov stále více a více přibývá trhlin, skrze něž je vidět kůže a občas i rány, a mnohé z jejích básní se zarývají až do kosti.“ Ubývá em‑ blémů a ornamentů, přibývá konkretizace a expresivity. Proč jsem tedy, u všech všudy, přistupo‑ val k ponoru do textů Terezy Riedlbau‑ chové s obezřetností, jako kdyby na mne v nich čekal kladivoun křížený se žralo‑ kem bílým? Ale ne, žádné závažné nebez‑ pečí, žádná podstatná újma v nich čtenáři nehrozí. Dodávám z následného poznání. Jenom se mi zdá, že zůstávají v půli cesty, že bylo záhodno učinit ještě jeden krok. Některé verše zdají se mi například – z potřeby obrazů co možná nejpřesněj‑ ších – nakonec jaksi obsahovat slovo jaksi navíc. „Zastřená okna k minulosti“, „u promoklých zdí nánosy snů“ – text zahrnují‑ cí v sobě takovéto dopovězení, vymeze‑ ní (velmi často abstraktní a klišovité) je totiž nakonec méně (a to také rytmicky) přesný, než by byl bez něj, tedy i méně sdělující a otevřený čtenářově spoluúčas‑ ti při svém dourčení. „Ale tvoje mrtvá ruka mi znovu otevřela / dvířka do zapovězených míst“ – jenomže do jakých vlastně? Tohle je přece hodně snadné, tomuto lze se na‑ učit: tam, kde neumíme říci více, vložíme namísto představy, již nedokážeme ztvár‑ nit, jí nadřazenou abstraktní množinu,

o níž se domníváme, že takovouto před‑ stavu v sobě zahrnuje – a navíc vypadá do‑ statečně šik, totiž poeticky. Reproduk‑ ce tak zvítězila nad tvorbou, bezbolestné vnášení lety a častým užíváním kultivova‑ ných emblémů nad bolestným hledáním (včetně rizika omylů a nepochopení). Ov‑ šem domnívám se, že v našem případě by i pouhá dvířka lépe a důrazněji vyzvala čtenáře ke vstupu a následování (neboť by za sebe a ze sebe mohl viděti co je za nimi). Úskalím bývá také, nedomyslí‑li se vyslovené do důsledků. Pravím‑li totiž, že „tvoje jméno má chuť podzimní révy“, definu‑ ji tím sice na jedné straně množinu mož‑ ných aluzí, na té druhé však vytvářím vyjá‑ dření vlastně tautologické (kdy že vlastně ta réva zraje k ochutnání? – ale uměl bych si už představit chuť révy zimní, mrazem zrající ku sladkosti). Byťsi i podzimní, přece jen nakonec vez‑ mu víno na milost: neboť tam, kde se v básních poněkud již ztrácím v hustých nánosech abstrakce, představují pro mne konkrétní detaily bytu fyzického (včet‑ ně erotiky podané výrazně stejně jako cudně), rodinného, rodového, městské‑ ho či přírodního ony milníky, o něž mo‑ hu opřít řád svých kroků, stejně jako se o ně mohu zranit při neopatrné chůzi. A je dobré, pokud je autorka navíc propo‑ juje s návratnými motivy přináležejícími sice k světu duchovnímu, nicméně moti‑ vy materializovanými. Navýsost výmluv‑ ným je například vpád přírody do našich obydlí i myslí (v gestu nadaném symbo‑ lickou platností: „koncem větví prorazil sklem dovnitř“); když takovéto násilí ote‑ vírá prostory k vzájemnému prostupová‑

ní: uzavřené se stává otevřeným (u Riedl‑ bauchové právě že spíše zásahem vnějších sil), otevřeným sdílení se. Nikoli však bezbolestnému. Osvěživě působí občasné surreálné pro‑ střihy v textu; vedoucí jednak k jeho es‑ tetickému ozvláštnění, jednak k zvýše‑ ní intenzity prožitku v něm podávaného. Takovéto pasáže – třebaže stylizované do podoby snových vizí – připadají mi navíc (poněkud paradoxně) přesnější i sdělněj‑ ší (i vzpomněl jsem nad nimi kvazideníko‑ vých textů Petra Krále). Nad autorčiným „jinak nic“ si zase říkám, že někdy bývá lépe ponechat věci, li‑ di a děje rozžít se z jejich vnitřní podsta‑ ty; jenom je pozorovat, řadit, konstatovat (poněkud možná i hodnotit), pojmenová‑ vat. Vidět tedy – a nejlépe s citem pro sub‑ verzivní, ironické, kontrastní sousedství: „Bijí o sebe stěžně zakotvených lodí / a nervózně se otáčejí za mořem / Ve zdobeném salonku s talíři / ústřice zavadí o jícen a vrhnou se dolů.“ I s onou nejistotou vnímání a přede‑ vším myšlení aktivizující stran konotací (Smím myslet také tímto směrem? Na to‑ hle? Promítnout vlastní zkušenost do bás‑ nického obrazu?): „Ale nejslastnější je maso lososí / s pohlavím vztyčeným do nebe.“ Jenom nevím, zdali ono nebe není už deskou na‑ tolik obehranou, že hrot, který chtěl nově zraňovat, přeskočí zpět do vyjeté drážky, k abstrakci a estetizaci podle vzoru: „a pohlaví srpek měsíce / který tepe do klenby mého smutku.“ Když už deník, tedy ušpiněný stříkanci z kaluží a pády na velkoměstskou dlažbu. Ale zase! – Když si na půl úst povzdych‑ nu nad efektní poetickou frází, překvapí

219

recenze mne autorka vůlí k tvaru, tím, že začíná tvořit – z ní a proti ní: pasáž „s melancholickou příchutí se dívám na lunu“ (jež je na‑ víc rozmyta záměnou zrakového vjemu počitkem chuťovým) přivádí k záměrné destrukci v motivu podaném stejně inte‑ lektuálně jako až hmatavě konkrétně (se sevřeností starých činérií): „Zkoumá přesýpací hodiny / písek mi pomalu proudí z hlavy do nohou“ (a my si nemůžeme být jisti, co je v básni subjektem a co objektem, kdo po‑ zorující a kdo dějící se, kdo živý a kdo ka‑ menící). Pokud zvíme, že „Můj sen byl na dosah / nebylo mezi námi sklo ani zeď“, je to vždycky s vědomím, že daleko více je pře‑ kážek nepřekonatelných či zatímně ne‑ překonaných, že (tělem i duší, kolem sebe a v sobě) hradby spíše stavíme než boří‑ me. Doufajíce v akci přicházející zvenčí, v proměnu objektu/objektů v subjekty, v setření hranic mezi uvnitř a vně, námi a jimi – pohledem, myšlenkou, pohybem, slovem. Chceme to však vůbec? A nebojí‑ me se? Nebát se. Kéž by se autorka, krom oné špíny, nebála ani věcí – věcí vyvolaných jménem. Odleskem od nich – pokud už se objeví – bývají totiž verše i celé básně jaksi zevnitř nasvíceny. Neboť Riedlbau‑ chové neschází na daru vidět jinak a no‑ vě; tak, aby se pod povrchem spatřené‑ ho/pojmenovávaného při každém čtení vynořovaly další vrstvy. Takový „chrchel motýlů“ je věru k nezaplacení a „moje ruka vlála jako ginkgový list“ mne přesvědču‑ je, že nastoupená cesta má ještě kam vést. Bude‑li blátivá a kamenitá, o to raději po ní půjdu. Ivo Harák

220

POKUS O LITERÁRNÍ PARODII Viki Shock: Zahradníkův rok na hřbitově CLINAMEN Praha 2014

Jeden z mladších nonkonformních auto‑ rů, píšící pod jménem Viki Shock, se po tvorbě v žánru poezie obrátil poprvé k žánru prózy. V nakladatelství Clinamen mu vyšla útlá knížka s titulem Zahradníkův rok na hřbitově. Název v první polovině při‑ pomíná sbírku rozmarných causerií Karla Čapka, v druhé části naopak jako by mířil k tradicím romantické literatury pracující s motivy smrti a hrůzy. Nic takového však čtenář v knížce nenajde. Shockův text je totiž rozpolcen do dvou rovin: jednu tvoří převyprávění zkušenos‑ tí literáta „na volné noze“, jenž po řadě různých profesí zakotvil u hřbitovní služ‑ by jako dělník (sám sebe ovšem nazývá s jistou dávkou eufemismu zahradníkem) a podává (skryt za okázale komicky půso‑ bícím fiktivním jménem vypravěče Hek‑ tor Hnípal) prostou zprávu o svých zku‑ šenostech z kuriózního prostředí, které se pro většinu čtenářů spojuje s ponurý‑ mi zážitky a dojmy. Soustředil se v ní pře‑ devším na pokus vytvořit humornou fikci postav, které toto funerální prostředí obý‑ vají; komičnosti dosahuje tím, že k spo‑ lupracovníkům zaujímá lehce nadřazený postoj – jsou to pro něho mongoloid‑ ní zjevy s nízkým IQ. V této snaze ovšem

epokročil za běžné rysy, jakými se vyzna‑ n čují zaměstnanci různých méně nároč‑ ných profesí (prostoduší náruživí kuřáci, pracující se spíše vulgárním výrazivem), jaké uvedli v posledním půlstoletí do li‑ teratury někteří autoři v čele s Hrabalem. Příležitostí, jaké vypravěči nabízel svět ná‑ hrobků a obligátních hřbitovních umělec‑ kých výtvorů, Shock ale využil (na rozdíl od svých vzorů) jen málo, zato podrobně popsal setkání s podobně nonkonformně orientovanými přáteli na tradičním hos‑ podském srazu a neopomenul ani svou účast na pohřbu přítele, vydavatele vy‑ pravěčových opusů. Mírným osvěžením celkem fádního vyprávění, oživovaného odkazy na Hektorovy vrstevníky a jejich různé přezdívky, je epizoda s epilepti‑ kem, jejž přepadl na ulici záchvat; její pro‑ pojení s vyprávěním není ovšem nijak dál rozvedeno, jde o nahodilý dokumentár‑ ní záznam, hrabalovský „střípek ze živo‑ ta“. Ostatně celá první část, pojednávající o vypravěčově pobytu v novém (z vypravě‑ čova hlediska) prostředí, má věcně doku‑ mentární povahu – je to holý popis udá‑ lostí, do něhož pronikají jen ojedinělé prvky poetického ozvláštnění jako popis náhrobní sošky nebo žargon dobové hud‑ by v rozhovorech s přáteli. Náplní druhé části jsou informace ze ži‑ vota ústřední postavy Hektora Hnípala kdesi na venkově; humorné vyznění jim mají dodat epizody různých nehod, jaké ho potkaly při snaze zabydlet se ve ven‑ kovském světě (pád ze žebříku při sklíze‑ ní zahradních plodů, konflikty s domá‑ cím pánem). Ani o této části se nedá říci, že by se nějak od prvního oddílu knihy

lišila, kromě toho, že je psána v podobě deníkových záznamů. Kontrast venkov‑ ské lokality a předchozího místa vypravě‑ čova pobytu v okrajové příměstské čtvrti tu zůstal na okraji, vyprávění se pohybu‑ je v stále stejné rovině prostého záznamu epizod a událostí, z něhož na povrch vy‑ stupují momenty autorovy autobiografie, které se prolínají s prvky grotesky. Shock vlastně nemá o čem psát, kromě své lite‑ rární stylizace do postavy Hektora Hní‑ pala a do portrétů jeho přátel tvořících protějšky duchem chudých postav z jeho „hřbitovního“ prostředí. Tak vzniká efekt vnitřní prázdnoty textu, jenž nese přízna‑ ky literárnosti (například ve změně osob‑ ních jmen a lokálních názvů), ty však jsou pouze vnějškové. Recenzentovi nezbývá, než aby konstato‑ val, že autorovi se při premiérovém poku‑ su o prózu podařil zvláštní účinek: jeho „lehký funerální románek“ není ani leh‑ ký (ani humorný, neboť snahy o humor zůstaly omezeny na těžkopádnou komi‑ ku patřící spíše do textů poklesle lite‑ rárních), ani „funerální“, neboť hřbitov‑ ní prostředí zůstalo pouhou vnějškovou kulisou, jejíž tvárné možnosti nedošly vy‑ užití. To platí rovněž o kontrastu hřbi‑ tova a druhé, venkovské části textu, na‑ bízející možnost tradičního látkového odlehčení. Kontrast existenciálních ko‑ notací obou částí textu zůstal mimo do‑ sah autorovy reflexe. Recenzentovi ne‑ zbývá než napsat, že jde o prózu, jež působí jako provokativní snaha dát na‑ jevo nechuť k „vážné“ literární práci. Ji‑ nými slovy řečeno, zůstaneme‑li v oblas‑ ti postmoderny autorovi blízké, cílem

221

recenze a smyslem jeho psaní byla literární hříč‑ ka, která vyznívá jako snaha o zesměšnění některých literárních postupů současné prózy. K rehabilitaci jeho snahy v očích čtenářů mohou svým způsobem přispět ilustrace Lindy Sovy, které svou naiv‑ ně lineární, takřka komiksovou prosto‑ tou naznačují, že text byl míněn jinak, než jak se navenek tváří – že vlastně jde o literární parodii. Aleš Haman NETOUŽÍM‑LI PO VAVŘÍNECH, TAK PROČ POTOM CELÉ TO VŠECHNO… Vladimír Pospíšil: Sančo a Jasno na cestách (a jiné básně) PULCHRA Praha 2013

Informativní text pro média: „Je exil dní / kdy zestárneš // Oko zubaté pily / kdy soused řezal dřevo / jak suchý salám na zimu // Chtěl jsem mu říct: / Jardo ty to máš tupý jak prdel / A zatím vzpomínáš / na zátiší s hnojištěm“ (O domově). Druhá sbírka poezie Vladi‑ míra Pospíšila (1976) je složena ze tří sou‑ borů: Bublárum, Sančo a Jasno na cestách a Se singrovkou v odpoledni. Nonsens, naivismus, fónické „shody“, ale také setsa‑ kramentský smysl pro přesný popis té ur‑ čité chvíle, nebo pocitu, nebo vzpomínky. Bez nadšení ze sebe samého, bez odznaku „Nerušte, píšu báseň!“. Bez těch her na bás‑ nictví. „Barvy plynou / zahrada plná potěše-

222

ní / Jen ten oběšenec / je nějak divně pověšený“ (Údiv detektiva Borůvky). Stačí to ale takto? Nebo má i dnes něja‑ ký smysl roztloukat láhve, ve kterých nám trosečníci, jež nazýváme (nebo se tak sami pojmenovávají) básníky, posílají svoje šif‑ rované zprávy o stavu světa čili o stavu své duše? Není pak ten následný popis a roz‑ bor jejich zpráv daleko spíše informací o nás, kteří máme „svědčit“, než o nich? A nakonec je vůbec smysluplné nazývat určitý písemný druh svědectví (svědčení) o poezii recenzí (tedy znovuposouzením, zhodnocením), když kvůli obecné relati‑ vizaci nejsme (většina z nás není) schopni naplnit oba úkoly tohoto zadání – sezná‑ mit širší veřejnost s konkrétním literár‑ ním dílem a být kritičtí. Buď jedno, nebo druhé, obé současně stěží. Nechci se vlamovat do dveří k vestibu‑ lům „za Pospíšilem“, čili za každým jed‑ notlivým trosečníkem, násilně nebo pod‑ loudně. Ale nakonec jsem snad našel, domnívám se, přirozený klíč ke vstupu. V literárním obtýdeníku Tvar (7/2014) re‑ cenzovala Olina Stehlíková sbírku Jonáše Zbořila Podolí. A na začátku druhého od‑ stavce se ptá: Co Podolí asi chce? S dovo‑ lením si tento instrument vypůjčím, a za‑ pomeňme na Stehlíkovou, Zbořila i Tvar, o nich tohle mudrování není. Co ten člověk (snad je to genderově správ‑ ně) vlastně chce? Proč píše? Chce se nazý‑ vat básníkem, což se dnes podobá přemí‑ ře bižuterie sletované z různých DiS. a Bc., pojících se k příjmením? Třeští, exhibuje? Nebo je pokorným pochybovačem přede‑ vším o sobě samém? Je vůbec slovo „chce“ namístě? Nebo naopak: Není to vlastně

důležitý rozlišovací znak? Poezie, která něco chce, a poezie, která nic nechce. Je ale možné vydat knihu, a nic tím nechtít? Netoužím‑li po vavřínech, tak proč po‑ tom celé to všechno… Z nejasných důvodů ustala u nás debata o úkolech, rolích literatury. Jejich výčet zůstal zachycen za flígr někde na konci devatenáctého století, kdy se český národ emancipoval. Od té doby v něm nikdo nic neopravoval, mimo korekcí, aby nám to vždycky pěkně sedělo ideologicky. Litera‑ tura ale už dávno není „nositelem“ eman‑ cipace, a posledních minimálně deset let ani poznání (a když, tak velmi omezené‑ ho). Místo toho se vrací do hry estetika, psychologie (rekreativnost i očistnost) a pak také něco, co lze nazvat tvorbou re‑ ferenčních bodů, mapových značek, čili rolí potvrzovací a srovnávací. Dle mého soudu se objevuje a bude ob‑ jevovat čím dál víc knih, jejichž existen‑ ce bude mít smysl bilanční či parciálně bilanční, tedy „vydání počtu“. Čím více budeme dnes a denně konfrontováni se všeobecnou relativizací hodnot, a hlavně relativizací jejich popisu, tím více budou jednotlivci puzeni zanechávat své stopy. Na pomoc sobě a druhým. Někdy možná zcela zbytečné, někdy možná nadprůměr‑ né. Technikálie budou stejné jako v pří‑ padě těch, kdo se účastní permanentního mistrovství literárních her, tedy literár‑ ní, ale důvody zveřejňování budou úplně odlišné. A teď rychle zpět k Pospíšilovi. Píše v sa‑ motě, mluví za sebe, je sám sebou, neza‑ štiťuje se druhými. Nechodí do průvodu s dávno propadlými hesly. Ví, že básnic‑

tví není společenská věc, to ani náhodou. Když oslovuje, ozařuje a rentgenuje, tak s velkorysostí a taky s lehkomyslností. Co‑ si se zjevilo, a protože už dávno dospěl, ví, že je to možná už to poslední, co ho navštívilo. Pachatel ví, jak si udělat ra‑ dost, na rozdíl od mnoha „básníků“, kte‑ ří se trápí. Já jsem v jeho „počtu“ jako doma. Něco mě baví, něco je mi lhostejné, něco je zbyteč‑ né, něco přetrvá. A co vlastně chce? Z ono‑ ho pohledu rozkošné dvojice má dáti–dal nechce vůbec nic. Nechce stavět božskou klenbu Poezie, trýznit se hledáním a bo‑ jem o sdělování. Nechce se bít o Krásno a stavět sám ze sebe barikádu angažova‑ nosti (abych byl „up to date“). Stačí mu přibližovat se (nějakým způsobem) k po‑ chopení tady toho všeho, k optimálnímu modu života, k nalezení smírčího kamene, ostatně jako to dělá většina z nás, co se ne‑ považuje za pouhá hovádka boží. Odmítám používat k popisu Pospíšilo‑ vy poezie všechna ta adjektiva, která za‑ stánci „literární kritiky“ metají do ter‑ čů z pevných pozic, z nichž přešlap není ani fyzicky možný. Čím více adjek‑ tiv, tím více zmatení. Čím více zmatení, tím mrtvější literární život. Osobně jsem se dostal do časů, kdy nepsat o poezii je regulérní kritický výkon. Je třeba ji číst. A trochu si přitom zamudrovat. Nebo‑ li: „Když jabloně obrazily květem / česno úlu nezůstalo lhostejným“ (Osud pohlednic je krátký). P. S.: Ilustrace David Böhm. A potkali/y se (autoři i obrázky). Jakub Šofar

223

recenze LETMÁ ZASTAVENÍ V ČASE Irena Šťastná: Živorodky PERPLEX Opava 2013

V pořadí třetí sbírka Ireny Šťastné, Živorodky, opět rozvíjí pro autorku již typickou te‑ matiku – verši Jana Skácela by ji bylo mož‑ no charakterizovat asi takto: „Stále jsou naši mrtví s námi / a nikdy vlastně nejsme sami“ (Oříšky pro černého papouška); a tak zůstáva‑ jí i nadále všechny smrti s Irenou Šťastnou. Sbírka je rozčleněna do čtyř oddílů – Mo‑ litany v domě pokojného stáří, Vrubozub‑ ci, Zápalné šňůry, Historie našich gest –; jsou tematicky poměrně ucelené a do‑ provází je autorčiny drobné ilustrace. Ve verších opět rezonují témata lidské exi‑ stence, partnerství, rodiny, všednosti ži‑ vota či venkovské krajiny. Autorka neu‑ stále osciluje mezi životem a smrtí, mezi tíhou a lehkostí, a to vše je ztvárněno pro‑ střednictvím vzpomínek, okamžiků, které se sápou po člověku mnohdy až s drsnou neodbytností. V básních nejednou rezonují archetypál‑ ní motivy, které autorce sluší, upomínají‑ cí člověka na jeho těsný, byť někdy drsný vztah k přírodě, hlavně k venkovu: „Zima dlouhá a ronivá. / Stoná na hřbet. // Vítr vytáhl píšťaly. / Táhne dům od domu. / Strká je pod prahy. // Na to ti neskočím / – mumlám zpoza okna. / On vmete plivanec do zad / (spolčený s meluzínou)“, ovšem příroda zde již nemá tak výsostné místo jako v prvoti‑ ně Zámlky (Host, 2006).

224

Mnohem výraznějším, elementárním té‑ matem se zde stává všudypřítomná bolest. Živorodky tak mohou být všemi bolestmi, jež nás v životě potkávají, neboť právě bo‑ lest je neustálou připomínkou toho, že ještě dýcháme. Velmi často se pojí se vzta‑ hy, s těmi prolhanými, podvedenými, kte‑ ré, ač nutí jít dál, nedovolí zapomenout. Protipól, to dobré, je pak třeba hledat v rodině, v dětech a prarodičích, kteří rá‑ mují náš život, byť jen na chvíli, aby se na‑ konec stali vzpomínkou: „Pamatuju si z dědy jen / správně ořezané tužky / a těžký stůl.“ Škoda jen, že některé obrazy působí ba‑ nálně až kýčovitě, zvláště tam, kde autorka naráží na všednost života. Jako by ona šeď prostoupila i její verše, vyrazila jí dech. V takových chvílích začínají Živorodky sí‑ pat a klopýtat. „Plesová sezóna (ze skříní) / tahá magnetem šaty žen. / Hodí se načesat. / Růž plácnout na lícní kosti. // Dvojice v objetí se křižují. / Muži se nachylují. Září hluk a / směsice naporoučených světel. // V brzkém ránu pak místa / parketových kotoučů / zejí prázdnotou / s třpytkami na sobě.“ Irena Šťastná se stejně jako v předešlých sbírkách vyjadřuje velmi úsečně, elipticky. Klade vedle sebe slova rychle, ve výčtech, jako by chtěla mít vše co nejdříve za sebou: „Bát se / zvednout / a vynést / mrtvolku / kohouta. / Víš to. / Než někoho / přivoláš / ostatní mu / vyklovou hlavu.“ A stejně tak je přímý i její jazyk. Zříká se namyšlených přirov‑ nání, velkých metafor i gest. Spíše zataju‑ je, sděluje jen tolik, kolik chce, tím má blí‑ že k mluvené řeči. Nepracuje ani s rýmem a pravidelnou rytmizací, jen v některých básních si ponechává dělení do strof. To vše ale k jejím veršům už tak nějak patří.

V Živorodkách jsou skryty obrazy a světy čisté a dobré, které však prosvítají verši – k velké škodě – mnohdy jen velmi nesměle. Irena Šťastná tak zůstává rozkročená mezi životem a smrtí, mezi radostí a bolestí, ale stejně tak i mezi lehkostí Skácelovy tiché zámlky a někdy zcela zbytečnou výřečností. Stanislava Schupplerová POBĚŽME NATRHAT RŮŽOVÉ KAKOSTY Jiří Dynka: Poběžme natrhat růžové kakosty VĚTRNÉ MLÝNY Brno 2012

Tvorba Jiřího Dynky je, myslím, doce‑ la snadno rozpoznatelná, je svérázná, má své určité postavení v soudobé české poe‑ zii, ale neřekl bych, že je kdovíjak výjimeč‑ ná, jak se o ní občas píše. Dynka je ovšem ten z básníků, kteří dodržují demlovskou tradici jedné životní knihy. Kniha Poběžme natrhat růžové kakosty (Větrné mlýny, 2012) navazuje a rozvíjí předchozí básní‑ kovy knihy – opakuje se v nich explicit‑ ně zejména výletnický motiv. V Tamponádě (Druhé město, 2006) zaznívá: „Na lesní procházky chodím preventivně / jako k zubaři“ či „prázdniny a psaní spolu souvisí – odejít pryč!“ Dynkova poezie je závislá na ja‑ kési preventivní potřebě psaní, zaříkávání a odcházení od smrti, bolesti, trápení – to ovšem při zběžném pohledu na tematický rozsah, kterým se jeho poslední tři knihy vyznačují. Silné je též téma erotické. Tamponáda je místy tímto tématem přehuště‑

na a z důležitého osvobodivého vyznává‑ ní se se stává pouze neurotická potřeba se vypsat. V Naučné stezce Olšanské hřbitovy (Větrné mlýny, 2010) naštěstí ubývá té‑ to potřeby „podle stendhala / dívat se na lidi jako na stroje / poháněné slastí“ a objevuje se větší upínání k přírodě – pozorovatel‑ ství, toť Dynkovo další specifikum. Dynka opravdu umí pozorovat, ve svých nejlep‑ ších momentech mi ve sbírce z roku 2010 připomíná Petra Hrbáče: svou širokoob‑ razností, uvolněnou popisností, radostí z vidění, z přítomnosti přírody, a v jistém smyslu i zmíněného Demla – láskou ke květinám (a vůbec flóře) a důvěrnou, in‑ timní znalostí jejich světa. Jestliže v Tamponádě byla přítomna ona místy zbytečná přeplněnost erotickou obrazností a sen‑ zuálností, v Naučné stezce je místy slyšet ještě více obecné užvaněnosti, a to přechá‑ zí i do knihy poslední. Když je Dynka ex‑ trospektivní – všímá si všeho kolem, vše popisuje –, je básníkem sice též všeobjí‑ majícího a všepopisujícího naturelu, ale je to navzdory zdánlivé nesoustředěnos‑ ti poezie soustředěná, mnohdy překva‑ pující viděním nových souvislostí. Když je ale Dynka introspektivní, totiž dává na odiv své niterné pocity a názory, stává se žvanivcem – tak i v knize nově probírané. Chápu Dynkovu poezii, tu starší i tu ze současné sbírky, tak: lyrický mluvčí v Dyn‑ kových knihách je typem subjektu, který zaříkává své neurózy (obírejme se tím ov‑ šem bez přehnaného psychologismu) – jednak tím, že je explicitně oslovuje, jed‑ nak neustále vyslovovanou potřebou harmonie. V posledních dvou knihách je psáno namátkou: „smířit se se světem… nej-

225

recenze víc v sobotu a neděli; doufat / v maximum slasti a v minimum bolesti; vyhýbat se životu! víc nedokážu; nevycházet z chůze! víc nechci / jít a jít a oddalovat dálku! jen to / je cíl výletů.“ Je to samozřejmě potřeba deziluzivní a ly‑ rický mluvčí to ví. I přes jistou existenciál‑ ní tíseň, která z těchto veršů vysvítá, se ne‑ mohu zbavit pocitu, že zde není přítomno silné téma, ale tiché, rozvité škemrání. Je to nabývající motiv nervozity, který je v Kakostech patrný zejména na rozvolně‑ nosti této knihy. Jestliže Tamponáda byla knihou formálně pevnou, v níž ještě fun‑ govala syntax, a s rozvolněnou obrazností, pak Naučná stezka již obsahovala uvolně‑ nější formu bez interpunkčního zakonče‑ ní veršů, ve které se sem tam objevovaly na koncích veršů tři tečky ve smyslu doznění vyřčeného. V Kakostech je disparátnost for‑ my i zobrazovaného světa nejevidentněj‑ ší – tři tečky tvoří formální kostru knihy. Citujme první báseň: „Po padesátce – mužský přechod… ihned / dcery na vdávání… měsíčně menstruují… / zítřejší… / výletní vyhlídky / s břízami… zbytky zdí… zříceniny / hradeb Odrance… Okamžitě… odvrhni… / opovrhni… nekolaboruj / s optimismem… život je den… jeden…!“ Využití tohoto prostředku souvisí s Dynkovou snahou o co nejpřesnější za‑ chycení nejen viděného, ale také myšlené‑ ho, o co nejpregnantnější vyjádření. Ov‑ šem, je to paradoxní – nejpregnantnější vyjádření subjektu dnešní doby může být právě roztříštěností. Vzkazem nezachyti‑ telnosti. Je v tom nemožnost vyslovit to podstatné, co se tříští v neuróze dnešního světa a touží po oné zmíněné harmonii. Lyrický subjekt pak už explicitně v mno‑ hých verších nahlas lká, viz: „problémy hoď

226

za hlavu… vyprázdni ji / výletem; potřebuju si provětrat hlavu… od problémů…; dostat se do psychické kondice… / totálně si vygumovat hlavu… plánuji / procházku Kunratickým lesem… / Na tý louce zelený je to dobré na nervy!“; zotavení psychiky kontaktem s kvítím“. Je jasné, že tato potřeba je pak v konečném důsledku básnickým žvaněním, rozředěností, zou‑ falým gestem. Vnitřní (cílenou) roztříš‑ těnost a nesnadné vnímání poetiky této sbírky bychom mohli popsat Dynkovými verši: „podmínky pro neschůdnost jsou optimální / hrboly pod nohama… klacík… kaluž / v rozbahněné koleji od traktoru…“ S hodno‑ tovou zmateností souvisí Dynkova všeob‑ jímající tematická a motivická perspek‑ tiva – důležité je pro něj vše. Zajímavým příkladem tohoto jevu je báseň, ve které zaznívají následující verše: „přes Károvské údolí (kapradí… mrtvá srna / v potoku… tření větví: olše o olši)…“ Jiný básník by z toho ob‑ razu nebo spíše z toho setkání s mrtvou sr‑ nou v potoce sepsal existenciální báseň, ve které by byla ústředním motivem – Dyn‑ ka to pouze zmíní. Vše má stejnou cenu zmínění? Nebo je autor opravdu spíše jen zrychleným pozorovatelem, zasaženým postmoderní dobou, pro nějž vše ztrácí cenu (a zároveň vše ceny nabývá)? Dynka cituje Pounda: „kdo nerozumí podstatě peněz, / nemůže porozumět poezii.“ Srny, peníze, tampóny, kakosty, sex, poezie – vše je sli‑ to v jedno a člověk musí pochopit funkci utilitárnosti, aby došel k metafyzickému, aby porozuměl především svým duševním potřebám (a třeba i zjistil, že je na utilitár‑ nost dnešního světa již uvyklý a nebojí se to, jako Dynka, vyjádřit). Mimo jiné také proto poslední dvě Dynkovy sbírky obsa‑

hují malé oddíly, v nichž se objevuje u něj neobvyklé téma občanské angažovanosti, „nasranosti“, ze které se vykecává – v Kakostech se dokonce v oddílu, který je věno‑ ván právě nespokojenosti s dnešní dobou, syntax relativně zpevňuje, trojteček ubývá, zaznívají zde konfese z politické frustrace. Ale co – je to opět žvanění nedosahující Dynkova pozorovacího talentu, který pro‑ kazuje v nejlepších místech svých sbírek (především v Naučné stezce), a to zejména v básních tematizujících přírodu: „přespolní procházka ve veltrusech / kupy hnoje / na strništi skřehotá straka / už zhnědlé kaštany / dva tři se otřásly zimou až opadaly / ne následováníhodně / omrzelí dřív než jsme čekali / loučení s vratiči přáteli luk a venkova.“ Ne‑ měnná příroda je Dynkovi tím, o co se mů‑ že hodnotově opřít a zejména co si může básnicky osahat; to je následováníhodná kontinuita v jeho díle. Roman Polách STRAŠNICE Božena Správcová: Strašnice TRIGON Praha 2013

Strašnice jsou původně středověká osada, dnes část Prahy. Mohli bychom si myslet, že typonymum, lépe oikonymum Strašni‑ ce (plurale tantum) vzniklo od slova stra‑ šit. Někdo tam straší a někdo je strašen. Například straší mrtví z okolních hřbito‑ vů, jak se to i s ohledem na text (především Podzemní život) nabízí. Už z principu je

tajemné každé podzemí, jen tu a tam ně‑ co vyplývá na povrch a my jsme k tomu ví‑ ce či méně vnímaví. Božena Správcová by‑ dlí v Strašnicích, jako bydlí ve světě, ale i v podsvětí. Takže svět jsou Strašnice a vše, co se v nich odehrává, je jedním světem. Strašit někoho a být strašen, řekli jsme. Je‑ den z etymologických výkladů názvu mís‑ ta nás vede k tomu, že bylo třeba strašit zlé duchy. Strašnice jsou Strašnicemi proto, že jsou místem, z něhož jsou jakousi si‑ lou zlí duchové vymítáni. V rámci kontex‑ tu knihy si snad můžeme dovolit uvažovat tak, že pojmenování obce lze jistým meto‑ nymickým postupem přenést na pojme‑ nování osoby. Sama se autorka nikde jako Strašnice neoznačuje. Nejde tedy o neolo‑ gismus motivovaný slovesem strašit či ad‑ jektivem strašný/á. Pokud však na základě metonymie vychá‑ zíme z místního jména obsaženého i v ti‑ tulu básnické knihy a její autorku iden‑ tifikujeme s knihou, ovšem i s místem, je Božena Správcová Strašnice/í. Straší zlé duchy; takže je dobrá. Dobro je v ní, v nás, všude, v knize Strašnice. Správcová je vyja‑ dřuje svým způsobem, vlastní básnickou frakturou, která se v čase lehce proměňu‑ je, přesto si na ni musíme znovu a znovu zvykat jako na zlomeninu. Vypovídá o na‑ šem těle i o naší duši. Daleko víc si však musíme zvykat na dobro, které je v nás; na‑ cházet je v čase, v trvání času jako hodno‑ tu nezměrnou a nám danou, vlastní. To je jediná šance, jak strašit. Básnické vyjádření, ono strašení, chce‑ me‑li, vede Božena Správcová po linii výrazné personifikace. Ta je dominant‑ ní, podstatná, existenciální, nikoliv orna‑

227

recenze mentální. Stojí za ní úzkost a tíseň, tedy touha po osvobození, uvolnění, nadech‑ nutí. Personifikováno je vše. Vše má svůj život, za vším lze hledat charakter, ne řku‑li duši: oduševnělý svět. Tímto světem vládne nevídaná polarita; černá, nebo bí‑ lá magie? O tom rozhoduje úhel našeho pohledu, zaměřenost našeho vidění světa. Autorka tvoří sugestivně, sugescí světem proniká, vkládá do něj ducha. Je to svět nitra. Reálie se vyskytují zcela zřetelně a jasně, přesto zmíněný svět není objek‑ tem, je solipsistní, je výlučně mnou, sub‑ jektem! A tak je uhrančivý a oduševnělý zároveň. Je obrazem duše, touhou i zraně‑ ním: světem obav z vyděděnosti, obav ze střetu světla a stínu, jenž vytváří ryzí napě‑ tí. Suverenita pohybu mezi světlem a stí‑ nem je suverenitou tajemství. Taková je výchozí poetická situace sbírky, naznačená úvodní skladbou Dům. V roz‑ dílné míře, odpovídající intenzitě zosob‑ nění okolního „mrtvého“ světa, je vlastní celé knize. Strašnice jsou mrtvé, respekti‑ ve Strašnice nejsou, jak zní motto. To je zřej‑ mé, protože to, co je, jsou Strašnice vnitř‑ ního života Boženy Správcové. Výrazně se autorský záměr projevuje především ve třech delších a náročněji koncipovaných poémách: Dvojí život jezdce, Tělo, Defrag‑ mentace. Impozantní skladba Podzemní život je epickým epilogem celé knihy, bá‑ seň s názvem Kořeny je skutečným závěrem a významovým pandánem k předcházejí‑ címu epilogu, což nevyplývá jen z obsahu textové materie. Stačí nahlédnout závěreč‑ né verše obou skladeb: „Výtah se otvírá a zavane z něj závan. / Nechávám to zase zavřít a odjet. / No prostě … / Mám strach.“ Opro‑

228

ti tomu v Kořenech stojí: „To by bylo, řídit tak tudy člun! / O strach! / (…) až i mé přestrašené srdce překypí / Jasem a Odvahou!“ Jen pro představu, abychom si mysleli, že tušíme, jak se to má s celou knihou, zkus‑ me procházet Dvojím životem jezdce. Máme co do činění s polaritou jednoho nezřetelného a téměř nevysloveného, kaž‑ dopádně licenčně skrytého obsahového celku. Kompozice díla jej může naznačit. Básní je jedenáct. Ale není jich jedenáct. Je jich 10 + 1. Ta závěrečná, ta jedna, ta po‑ slední, není ničím jiným než rozvitím ti‑ tulu, chcete‑li podtitulem vrženým na konec textu, asi jako epitaf stojí na konci života. „Dvojí život jezdce: / Dvojí život jezdce černého / a dvojí život jezdce bílého.“ Vyjdě‑ me z toho, že se jedná o dvojí život jezd‑ ce; jezdce bílého a jezdce černého. To by připomínalo šachovou partii. Nicméně až extrémní subjektivita básnířčina pohledu na vše, co se děje, nás přesvědčí o důleži‑ tosti další významové roviny. Zbývajících básní je deset: dvakrát pět, a ve čtyřech z nich, ne vždy jaksi kontra, ale přesto Vychází Luna. O Luně může‑ me v rámci textu uvažovat jakkoliv, nyní to není důležité. V rámci kompozičního schématu je podstatnější, že pěti básním jezdce černého jako by odpovídalo pět ta‑ hů jezdce bílého. Ponechme stranou lite‑ rární konkretizaci a uměleckou tematizaci takového tvrzení a zůstaňme v obecné ro‑ vině. Naznačená polarita je polaritou té‑ měř gnostickou: černá a bílá, světlo a tem‑ nota, solární a lunární, muž a žena, život a smrt. Ovšem nic není jednoznačné! Výchozím motivem na cestě sebepozná‑ ní jsou tradičně klam, mlha, které skrýva‑

jí tajemství. V kontrastu k nim jsou polo‑ žena až ostře řízná vyjádření, jež můžeme považovat za jasná. Tajemství nás však svazuje a pocit stísněnosti provokuje touhu znát svou roli v tomto světě, být identifikován s tím, kým jsem. Dvojí ži‑ vot jezdce je skladba též tradičně alego‑ rická a v podání Boženy Správcové není nic tradičně jasné, jak dávno víme. Jen výrazná expresivita objevující se ve všem tom zvířectvu, tkáních, žilách, prezento‑ vaných sugestivními barvami odpovída‑ jícími právě tajemství; tajemství je před‑ staveno živočišně, přitom má vazbu na duchovní svět. Přesně v polovině skladby je zvýrazněn neustálý boj. Stále se mění role: jsou dva

a každý z nich je dvojí či dvoutvářný, pro‑ to dvojí a dvakrát dvojí život jezdce. Před‑ stavme si to jako dvě proti sobě stojící dvoubřité sekery, které se hroty dotýka‑ jí. Jakmile je posuneme proti sobě mimo dráhu na sebe mířících hrotů, protnou se a vzniká čtverec: symetrie znázorňující ce‑ lek. Pomohl jsem si tímto schematickým výkladem jednoho ze symbolických vyjád‑ ření staré mykénské kultury, abych pouká‑ zal na gradaci v textu básnické skladby Bo‑ ženy Správcové, gradaci, která zvýrazňuje kontrast a nakonec vede ke katarzi. Abych vše čtenáři osvětlil a abych doložil uhran‑ čivost básnířčina projevu v této dramatic‑ ky vyhrocené části textu, dovolím si pře‑ psat podstatnou pasáž:

Žena se přiblíží k přídi zastávky – přízrak v plášti. Žena jde blíž, jde to začít. Už roky předstírá loudění cigaret, dostane neplatnou. A tak mu sebere ještě jednu! Je to koneckonců její přízrak. Bílá se odráží od černého, kost. Ve výši očí se oboří Luna, monstrum převeliké hrůzy a krásy, žena zapomíná na opatrnost a ukáže: hele. „No a co?“ vyštěkne černý pán. Na ta slova se žena prudce otočí, vytrhne klacek z tlamy psa, co jde kolem, a udeří s ním do Luny jak do gongu: Bink! Popadne Lunu a narazí ji krysárovi na hlavu jako klobouk, vypadá teď jako Saturn. Prohrábne přízraku zatuchlé hadry, vytřepe úzký psí pyj, mstivě ho kouří.

229

recenze A zatímco toto provádí, vysune dole strašlivý rozeklaný jazyk a švih: Jediným švihnutím namaluje šarlatové klikyháky po obloze, ještě ráno se jim lidi budou divit. Z jazyka odkapává bledý jed. Přízrak nesouhlasně kviká. Žena strhne kostlivce k zemi a teď už jaksi laskavě pojme ho za muže zcela. Přízrakovy protesty, to polekané brblání, vyslábne do ticha, celý se teď nacpe do veliké, uvolněné ženy, občas žebro lupne, lamela zapruží. Lunu pak použije namísto poklopu, pro jistotu, cvak! Takto by mohl vypadat prožitek tajem‑ ství, nebo také příslib sjednocení: pro‑ lnutí, spojení. O posvátné svatbě, hieros gamos, lze pojednávat exaktně i tradič‑ ně, ale též prostřednictvím slov evokují‑ cích osobní zkušenost, básnicky i mystic‑ ky. Zůstaneme u poezie. Z uměleckého vyjádření tajemství vychází síla tajemství samotného, stabilita bytí, jež je zpravidla sugestivně vyjádřitelná, málokdy však pří‑ mo sdělitelná. Není to věc kreativity ani přesvědčivosti, je to věc mysteriózní, věc sounáležitosti. Výše uvedenou pasáž na‑ konec musíme vnímat v kontextu sklad‑ by, jelikož uvozuje prostou otázku po‑ loženou v následující básni: „Kdo je muž a kdo je žena?“ Odpověď zní: „To je jedno. Umíme oba už oboje.“ Ten boj je duchovní na pozadí fascinujícího tělesna. Jiným být nemůže. Famózní průnik, splynutí, sce‑ lená původnost blažené jednoty sebe sa‑ ma před dávným rozdělením. Nakonec zde zůstává jen jeden člověk, a v rámci ce‑ lé knihy, na jejím konci, jen jeden sbor, sbor rezonující v našem nitru. Statisícové pěvecké sbory mrtvých, které se objevují jak

230

na počátku, tak na konci tohoto příběhu, vnímáme pozoruhodně disharmonicky, protože jen něco málo tušíme o skutečné harmonii uložené v nás. Zde spočívá pří‑ čina všeho strachu, hrůz a běd, jež na nás dopadají. Básnická skladba Tělo rozvíjí myšlenkové linie té předchozí. Působí chaoticky, ale není to chaos, jen víření barev a smyslo‑ vých počitků, pomlčky, zámlky, výkřiky. Je to pásmo, jež vede k zamyšlení: mnoho věr je jedna víra a jeden pohyb. Ať je to, jak chce, Tělo dál veze jezdce a naopak. A na‑ vazuje báseň s názvem Já. Mohla by být klí‑ čem ke všemu: dávám v plen já, sebe sama, ale žádné já již není, propadlo nicotě, tak‑ že není co dát, není JÁ, není nic, nejsem. Proto ta zoufalá prosba, to vzývání. Zahá‑ ní strašidla svým JÁ, ale už není čím. Pře‑ rývaná zajíkavost ve způsobu vyjádření má takovou skutečnost zahladit, ale jen ji zvý‑ razňuje. Upřímné a sebevydávající sdělení celkového procítění takového stavu nevy‑ jadřuje nic jiného než analytické obhléd‑ nutí rozptýlených a mizících fragmentů existence vlastní osobnosti.

Bez básně Já by nemohla být zařazena další, vrstevnatěji koncipovaná skladba Defragmentace. Byť bychom mohli při troše dobré vůle termín defragmentace vyložit jako scelení, stále zůstává otázka: scelení čeho? Je to jeden z nejponuřejších textů knihy, a přitom jde o scelení sebe sa‑ ma. Všeho, i toho, co bylo, s tím, co bude. Tam, nikde a nikdo. To jsou výchozí kon‑ stanty. Závěr je něco jako porod do smrti. Čili, v jistém smyslu, znovuzrození. Již v úvodu zmíněný Podzemní život Defragmentací život završuje. Jen jinak a na jiné úrovni. Podzemní život evokuje

cestu vzhůru a provází nás anděl. My jsme dole, v podzemí, ale anděl nás vede naho‑ ru. Pokud ztotožníme anděla s řeckým bo‑ hem Hermem, vyvádí nás anděl ne z pod‑ zemí, ale z podsvětí. Orfeus a Eurydika směřují nahoru, Hermés pak vede Eurydi‑ ku zpět dolů; Orfeus, podle toho nejtra‑ gičtějšího scénáře antického mýtu, už byl ve světle a ona stále ve stínu, když se za ní otočil. Vedl ji Hermés, ne Orfeus. Toto je celkový obraz básnické sbírky Strašnice. O jejím závěrečném vyznění jsme mluvili už na začátku. Igor Fic

231

I. DRUŽSTEVNÍ LIST PRO SPOLEČNOST, POLITIKU A UMĚNÍ usilující o vytvoření prostoru pro systematickou společenskou reflexi a prezentaci kultury – od kultivace společenského prostředí po hledání a formulaci hodnot uměleckých, sociálních a dalších se vztahem ke kultuře regionální.

měsíčník pro literaturu a čtenáře česká i překladová beletrie — recenze knižních novinek — eseje o kultuře a literatuře — rozhovory a tematické bloky — aktuální reflexe — literární historie — nezavedená literatura

www.kulturni-noviny.cz

využijte klasické či elektronické předplatné

hostbrno.cz

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Petr Čermáček VRSTEVNICE

Tomáš Lotocki ČEŘENY

ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN: 978-80-87483-01-5 Fotografie Josef Ptáček Formát 15 × 21 cm, 58 stran, brožovaná vazba Vydáno 2011 Cena 89 Kč

Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑ ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop. Martin Stöhr

Klidná hladina vybroušených Lotockého veršů, zčeřená jen drápy kroužícího ptáka vzpomínky, se matně třpytí v zastřené záři studeného slunce, jež vyhasíná. Ráno se básník češe kostěným hřebe‑ nem svých milovaných podzimů, v němž utkvěly nikdy neodeslané telegramy suchého listí. Tomáš Mazáč

Robert Fajkus PRAŠIVINA

Věra Rosí DLOUHÉ NŮŽKY NOCI

ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

Vydáno společně s MU Brno, edice Srdeční výdej ISBN 978-80-87483-03-9 Ilustrace Vít Ondráček Formát 12,5 × 21 cm, 56 stran, brožovaná vazba Vydáno 2012 Cena 99 Kč

Druhá, dlouho očekávaná sbírka brněnského básníka a lékaře. Expresivní popis krajin vnějších i vnitřních, zvolna se sunoucích k apokalypse, aby se jí nakonec přece jen vyhnuly.

Druhá sbírka brněnské básnířky, která za svou prvotinu Holý bílý kmen (Host / Weles 1999) obdržela Cenu Jiřího Ortena.

WELES, Norbert Holub, Družstevní 11, Brno 621 00, [email protected]

XXI

Svět, jak byl, vždy bude stejný, život stejně beznadějný, lze jen tíží kladiva udeřiti do zdiva, do starého zdiva. Nad mou hlavou rudý prapor hlásá pouze zmar a zápor, hlásá ránu kladiva, která padne do zdiva, do starého zdiva.

patron čísl

František Gellner

František Gellner (1881–1914) V rámci punku recyklujeme dokumentární fotografii otištěnou v roce 2012 v rubrice Na všech sloupích v literárním obtýdeníku Tvar (č. 3, s. 8), kde ale vyšla bez uvedení jména autora, jenž zůstal nepoznán. Ve skutečnosti se tedy nejedná o lidovou tvořivost street‑artového anonyma 21. století reagujícího na společenskou deziluzi a ekonomicko-politickou krizi, ale o první sloku Gellnerovy básně číslo XXI ze sbírky‑cyklu Radosti života (1903). Takže: rakousko-uherský c. k. anarchista a čítankový klasik Gellner jako pankáč? Asi ano, vždyť kdo z českých „slavínových“ básníků nemá nakonec ani svůj fyzický hrob? Josef Čapek, Karel Šebek a – Franta Gellner.

w e l e s 58-59 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Petr Čermáček Redakce: Norbert Holub, Aleš Kučera, Roman Polách, Jakub Kostelník, Tomáš Juriga Redakční spolupráce: Vít Slíva, Ondřej Slabý, Robert Fajkus, Radim Kopáč, Vladimír Šrámek, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Petr Válek Fotografická příloha: Jan Jindra Tisk: Arch Brno Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna

e-mail: [email protected] web: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

weles literární revue

Recommend Documents