weles literární revue Cága Čiháková Doležal Frič Grombíř Malá Mikeš Mlynář Odpad Ondráček Pavel Reisinger Sahánková Slíva Suk Tučková

weles

44-45 literární revue

Cága • Čiháková • Doležal • Frič • Grombíř • Malá • Mikeš Mlynář • Odpad • Ondráček • Pavel • Reisinger • Sahánková Slíva • Suk • Tučková

weles

Po dlouhé řadě tematických Welesů došlo k očekávanému – k vyčerpání. S tematickými čísly se tak budete nadále setkávat jen v případě, že objevíme dosud nevytěžený prostor, neradi bychom vám předkládali hlušinu nebo pouhý recyklát. Dvojčíslo 44 – 45 přes svou deklarovanou netematičnost však přesto určitý námět má. Je jím současná próza – věnovali jsme ji prostor, který v jednom svazku revue snad ještě nikdy neměla. Blogové zápisky Erika Friče, krátké jednovětné záznamy Víta Ondráčka, ironické povídky Toma Odpada, malířský žert Kateřiny Tučkové, science fiction Jakuba Mlynáře a úryvek z románu Jana Pavla Proč blijou sloni. Rozsáhlá jsou také obě pásma. První se věnuje básnické tvorbě Vladimíra Mikeše překladatele Danta, Hölderlina, Molièra a řady dalších velkých autorů, druhé přináší básně a deníkové zápisy ze Svatojánské poutě jubilanta Víta Slíva, studii o jeho poezii od Romana Szpuka a básně Slívovi dedikované. V překladatelské huti tentokrát najdete výběr z poezie Gulagu v překladech Miloše Doležala. Básně Leonida Sitka, Varlama Šalamova, Julije Daniela, Niny Gagen‑Tornové, Jurije Dombrovského, Anny Barkové a Semjona Vilenského jsou plné smutku, zoufalství či stesku, ale také vzdoru, radosti a důstojnosti. Výtvarnou podobu daly číslu fotografie Jan Cágy, které jsou svým tématem i svou ambivalentností určitým způsobem blízké básním z Gulagu a kresby Dany Sahánkové s protichůdností také pracující – je v nich něha i strach, pocit oběti i agresora, překryv lidského a zvířecího… Poezii tentokrát přejdu jen pouhým výčtem: Barbora Čiháková, Dana Malá, Jakub Grombíř, Vít Ondráček, Vladislav Reisinger a v oddíle Welesův debut Marek Adamík, Jan Spěváček a Michaela Velčková. V oddíle Studie se Jan Suk pozorně věnuje knize Vladimíra Křivánka Vladimír Holan básník a nechybí samozřejmě ani další recenzní texty. Slunce mdlé tak ztěžka zapadá, píše František Xaver Šalda v závěrečné básni tohoto Welesu. Je to symbolické? To nechám raději na čtenářích… Petr Čermáček

obsah poezie

Barbora Čiháková Dana Malá Jakub Grombíř Vít Ondráček Vladislav Reisinger

Za hranicí stěny Tenké návraty vody Nenápadný půvab entropie Pancrfaust a Markétka Koukám se na dno čaje

… … … … …

6 12 20 30 38

Na smrt je sleva Kvůli křivkám zaobleným Niečo tu chýba

… … …

44 48 52

Jaroslav Erik Frič Vít Ondráček Tom Odpad Kateřina Tučková Jakub Mlynář Jan Pavel

Kulometem na vodu Věta denně a jiné črty Nikdo nechce francouzské krávy Malířská Místo Přepadení

… … … … … …

56 66 72 96 114 136

Vladimír Mikeš Vít Slíva

Evangelium sv. L. Doudy Desátek Bohu

… …

146 192

Křivánkův Holan

…

226

Superman nebyl hrdina

…

234

Smečka, oběti

…

246

Jak zvíře jsem nad žvancem řval (malý výběr z poezie Gulagu v překladech Miloše Doležala)

…

248

Taxi do Kunštátu

…

262

welesův debut

Marek Adamík Jan Spěváček Michaela Velčková

próza

pásmo studie

Jan Suk

fotografie Jan Cága

welesův výtvarník Dana Sahánková

překladatelská huť

šramoty

Vladimír Šrámek

telegrafické recenze Petr Čermáček

Šestero

…

266

…

270

recenze

Wernisch – Novotný; Hořejší – Suk; Novák – Šanda; Král – Harák; Blažejovská, Kopáč – Šofar; Fajkus – Volf

Barbora Čiháková

Za hranicí stěny ///

///

Záclona padá přes víčka oči musí otočit pohled do hranic vymezují pohyb světa samy v sobě

„Spíte klidně, když prosím za odpuštění?“

Bytí je přepadeno zástavou Sluch zůstává zachován (je slyšet šum za rozpětím stěny) natahuješ ho k sousedům a špehuješ tradici jejich předpokoje inspirace chodí těmi zavřenými dveřmi Naráží a vyhýbá se tichosti ztuhlé postavy slova se jí rozpouštějí v láku nepřežijí nehybnost

poezi

Barbora Čiháková narozena 1988 ve Dvoře Králové nad Labem. V současné době, již třetím rokem, studuje na Literární akademii v Praze. Úspěšně se zúčastnila několika básnických soutěží.

Hlas se snaží rekonstruovat pohyb dne za hranicí stěny (slyšel dva hlasy podmáčené stářím a dušné chrapotem) Čas jde a on zůstává beze změny zpřetrhanou modlitbou těžko propojuje ani nevyslovené to nedává smysl „Sípu – Pane vrať mi zbytky sil vyslovit nahlas“ Nese tradici rodu a s ní zůstal beze změny a závidí pohybu postav za zástěnou Je součástí ticha kraje

6

7

Barbora Čiháková

Za hranicí stěny

PANÍ J.

Sedíme uzamčeni v pokoji s jedinou klikou vnímáme porušení tradice (bipolární svět nehybnosti a zběsilého křiku – smysl slov se rozpíjí)

Dekády v čase rozkládá strany na klíně pět – lomeno – šesti v celé hodině paměť rekapituluje větu. Po větě

Kraj tam – oddělený lesem a řekou (propojené nehybností i pohybem) je zpola utvářen i mnou Hranice pohledu dosáhne až je vidět za dveře kde se přerozdělovaly spojitosti klanu slova nestačí na udržení tradice (kraj se rozhýbe jinak)

8

Za hranicí stěny

///

Když si starci vzájemně vyměňují hroby darem daleko od místa narození k místu vázaném na velká přání (tam se ticho spojí s křikem)

poezi

Barbora Čiháková

Skrčené prsty nepřirozeně vybízí – výpomoc k sedmě – Se stejně zpomaleně jak nese bezmoc v těle Proti hlava vstává vědomě mohu zas o kus o pohyb míň! V ztenčeném světě čtyř stěn – těla – křesla – lůžka pokoj

9

Barbora Čiháková

Za hranicí stěny

Přiškrcený touhou rozmáchnout se tělesností myšlenka na tanec brní – – nemohoucí tělo Svazuje šněrovačka stahuje je blíž k sobě – plíce srdce – doprostřed obrys omezuje Do ticha pootevřených rtů zbytky hlasivek atrofují odkaz k ruce

poezi

Barbora Čiháková

Za hranicí stěny

Před nájezdem klášterní chodby protažené novým okrem zužují možné rozpětí pěsti se nesevřou pevněji kolem

Bezvládnost postupně scvrkne zbytek

Otoč na osm – lomeno – devět Dalších minut pro koloběžný pohyb očí čí prsty nahrazují moje Je jen schránka na dvou kolech Nutně tě potřebuji Dočíst v odpoledni ne celé – protočené v kole po větě k páté straně

10

11

poezi

Dana Malá narozena 1972. Žije v Praze, vystudovala obor historie, věnuje se středověkým dějinám a současně vyučuje. Poezii publikuje také pod nickem nes na serveru pismak.cz

Dana Malá

Tenké návraty vody SETKÁNÍ

TRAŤ

slyším jak ležíš uprostřed velký v malé lodi

domy po okolí ukrývají dráhy malé oblohy

trochu se ještě smějeme a jako bys utíkal jen chvíle

mapy, zachycené směry opisovaná znamení

dnem pomíjí

snad vozy táhneme

já ty oni spolek nezvyklých

hlídaje sny, až příliš

obracíme slovo jiný

příliš příští…

tyhle šaty venku nenosí

12

13

poezi

Dana Malá

Dana Malá

Tenké návraty vody


KAMENNÉ NOCI

STOPY

večer stála řeka ještě oblečená

pod jednou oblohou komíny vydechují světlo a v korunách nespletené proutí stojí o větru

zbytky dne připomínaly labutě --- neúnavně upevňovaly na hladině kamenné krky

pod jednou oblohou k očím projde příští okamžik --- hledá báseň by tichem zvolala

na nábřeží utichaly hlasy zbytnělé ozvěnou staré náplavky --- ztrácely se nocí za nezvyklého křiku vodních ptáků kdo obejde břeh v jediném doteku bychom doplnili měsíc --- světlo

14

co obnažuje nebe

15

poezi

Dana Malá

Dana Malá



SEBESTŘEDNOST

POSLEDNÍ

odložená hlava do dlaní hozený z výšky list do koruny volá

deštěm spojené dráhy ve zvuky ozvěny hrají kolejím z cest hvězdokupy tváří, jména pro zastavení oblohy mezi oblaky zachytíme ještě oblékané dny skloněné vedou laně průvodem krásné…, v nevyhnutelnosti

16

17


ZVUKY kameny nepohnou se po větru to lidé na noc zamykají tenké návraty vody

18

poezi

Dana Malá

19

Nenápadný půvab entropie

20

NENÁPADNÝ PŮVAB ENTROPIE

LÉTO 2002

Nedělní podvečer Na malém městě V listopadu Mrholí Bůh se distancuje V rockovém klubu Barman podřimuje Jediný host se snaží Beznadějně ztěžklým jazykem Vyslovit výraz vojenskoprůmyslový komplex

Děti na večerním náměstí s bicykly u laviček zalykají se prázdninami jak posledními loky Fruka jako na každém malém městě třeba dneska zrovna v Nové Bystřici

poezi

Jakub Grombíř

Jakub Grombíř narozen 1974. Žije v Bzenci. Absolvent FF UP v Olomouci. Básně, povídky, recenze, paměti a jiné texty publikoval např. ve Tvaru, Aluzi, Textech, Jihovýchodní poště, Hostu, Welesu, na Čmeláku a jeho světu. Donedávna pracoval jako redaktor Literárních novin, nyní působí v družstevních Kulturních novinách. V roce 2006 vyšla v edici Stůl Psího vína sbírka Kráska a network, je spoluautorem Průvodce sklepními uličkami jižní Moravy (2007).

21

Jakub Grombíř


22

poezi

Jakub Grombíř


VARIACE NA STARÉ TÉMA

ARCHLEBOV

Od horského hřebene S předjarním větrem Tisíce draků letí Ale hladina vína V nefritové misce Ani se nezachvěje Proč by tedy moudrému muži Mělo záležet na císařově nepřízni?

Dědina jak ostatní Co akorát donutí auta zpomalit Například zrovna v čase Lepkavé šťávy, trakařů a traktůrků Zbírejte děcka zrníčka Co zrníčko to kapka Co kapka to písnička Čapatý kostelík Napoleonovi vojáci říkali Arsch le beau Ale co dělat, když třeba Náhodou ani jiný domov nemáte A vesmír má tolik středů, Kolik je v něm živých bytostí (Solženicyn) A přece se tu stalo cosi neobvyklého Málokdo ví, že Jakýsi polykač mečů 17. března 2001 si ho tu zarazil šedesát čísel hluboko a ať to někdo zkusí po něm

23

Jakub Grombíř


24

poezi

Jakub Grombíř


LINKA 912

BRNO

Cestou z práce Četl jsem si v autobuse kulturní revue Abych nemusel voyeurovat studentky Beztak si o tom už vyprávějí Začten do článku podepsaného Jakýmsi „teoretikem vizuální komunikace“ Zeptal se skladník z brambůrkárny Co bydlí přes ulici a tak vždycky bez ptaní sedne vedle mě Co to čteš? Abych se vyhnul zdlouhavému vysvětlování Odpověděl jsem ležérně Ale celkem hovno

Už od tohoto města nechci vůbec nic Jen abys byla moje milá Ty s vlasy lesklými ještě víc Než v průjezdu se leskne Břicho krokodýla

25

Jakub Grombíř


26

poezi

Jakub Grombíř


SPÁDOVIŠTNÍ STAVĚDLO

VRACOV

Uprostřed žlutých polí Jakási Stanice bouřná Krajina vyschlá jak hadí svlek Pozoruje nás s převahou Jehovistů v nádražních podchodech

S konví na zádech Jedu po Jamech Na lavičce před sklepem Turisti z autobusu vyhřezlí Diskutují o tom Jakým způsobem by Chtěli umřít

27


DEN VÍTĚZSTVÍ Jak jsou ty naše svátky čím dál všednější Dny šourají se Jeden smutně druhý rozpačitě Jak pohřební průvod Štěně cupuje předvolební letáky Stromy hážou listím jak metalisti hárem

poezi

Jakub Grombíř

Cokoli napíšu Může být použito proti mně

28

29

poezi

Vít Ondráček narozen 1959 v Brně. Žije v Kunštátě. Grafik, ilustrátor, malíř. V roce 2009 mu v nakladatelství Cherm vyšla kniha Pootočené zrcadlo.

Vít Ondráček

Pancrfaust a Markétka ///

S PLASTOVÝM LUKEM NAHÝ HOŠAN BULÍ

Básníkem nebudu lyricky bučet tím který vyžije na cizí účet nápady ukradne dělá že neví potom to votiskne v Revolver revue

S plastovým lukem nahý hošan bulí zabíjet chtěl by chybějí mu tanky na tombách šutry jsou z falešné žuly nabitá konta v rakvi spermabanky S městem za zády jdu útěšným lesem vrhám se na vzduch napříč hvozdem chodím pach ulic člověk lehce nesetřese jak dlouho jdu už deset dvacet hodin? tři dni? Či měsíc? Mysl má se čistí chci všemu zahnout nebo se jen zašít mech od severu a na hlavě listí z paží mi, z prstů tenké větve raší.

30

31

poezi

Vít Ondráček

Vít Ondráček

Pancrfaust a Markétka


NÁVNADA DÁVNO SEŽRANÁ JE S CHLUPY

LAST MINUTE

Návnada dávno sežraná je s chlupy na vlascích dálnic háčky marketů vzpomínky které zasněžily lupy za noci občas zhmotní Markétu

Věř moci peněz cokoli je k mání ještě dnes večer budeš se mnou v ráji letadlo padá… ne to je jen zdání opticky padá avšak míří na jih

Plechy se šinou zvolna k destinacím do tváře prská odcizený vzduch kapesník nemáš? Promiň mi že zvracím kruhový objezd řeší bludný kruh

Přijdeš si na svý, půjde o tvůj teřich hotelů houfy rádi tě tam mají jen věřit musíš neuvěřit je hřích ještě dnes kámo budeš se mnou v ráji

Šlukujem benzín. Lok já a teď lok ty konečně výčep. Zase pevná zem nemít tak ostré tenisové lokty tak v téhle noci navždy uváznem Jo vrchní Lebko dám si ještě jedno nejlepší způsob jak uhasit strach zapínáš placku co jsme zvali bednou výbuch a vraždy a je po zprávách Plazma už teče z obrazovky do stran v sítnicích pavouk chtivé sítě tká moc pěkný příběh zahraje dnes kostrám sám Pancrfaust a Markétka

32

33

Vít Ondráček


34

poezi

Vít Ondráček


MÉ KRESBY, SLOVA, JSOU CUKREM – V MOČI

POD SOLÁRNÍ PANEL SLOŽIL HLAVU TULÁK

Mé kresby, slova, jsou cukrem – v moči jsou solí života, jsou solí v očích Jsou knihou pro gajsty, jsou jedem v krvi jsou další hořkostí, již chutnám prvý

Pod solární panel složil hlavu tulák pro ta pole seděl kdysi mnohej kulak

35


OBRAZY PUTUJÍ. A OBČAS SE I KRADOU Obrazy putují. A občas se i kradou soumrak je nade vším. Neplést si s oční vadou Stříbřitá slepota opřádá nebe na dél beránky točí se na rožních od letadel

36

poezi

Vít Ondráček

37

Koukám se na dno čaje HUKOT

VEČERNÍ HOUBY – TO ONA SI ZAČALA

vzdálený hukot se blíží vše ostatní se vzdaluje a roste

už šírá se

obrazy krouží okolo hlavy jako ptáci okolo blesku

pomalu z prsti lezou ven klobouků bílé klouby a k mezi nad polem jde vůně křtěná hřbitovem

ze zákoutí vylézají popraskané detaily a rostou do rozmazání

poezi

Vladislav Reisinger

Vladislav Reisinger narozen 1971. Doposud vydal básnické knihy Básně tohoto léta (vlastním nákladem 2000), Ticho a jiné stroje (Lubor Kasal 2005), Šedá korouhev (Lubor Kasal 2007) a Krátký projev k papežům (vlastním nákladem 2010). Publicistiku otiskuje především v literárním obtýdeníku Tvar. Je zaměstnán jako pracovník v sociálních službách.

zem pěsti zatíná

ruce pomalu plují k pólům bezradné hlavy stáří tě navrátí k obrovským židlím, stolům a květinám jen velká náruč chybí

38

39

Vladislav Reisinger

Koukám se na dno čaje


RUB TŘASU zdánlivě marně dělám kliky na zavřených dveřích za kterými se ukrýváš v zemi

zrnka co tráví zrnka co tráví

pak studené noci klepu na okno pekárny a dlouhou cestu domů nesu si pod bundou na holém těle horký a děravý chléb mrazu

dovolenou u výlevky

a doma se rozutečou zrnka z kávy sopečný písek

poezi

Vladislav Reisinger

zde jsou výlevky! hlásají nápisy nad černými místy dřezů nad černými ústy moří nikdo z černých vleček nevěstí tu rozemletou demonstraci smete malé vodní dělo

zrnka co nenesou večerní zprávy

40

41

poezi

Vladislav Reisinger

Vladislav Reisinger



NOČNÍ KRAJKA

TERMOSKA V SADU

věřit tmě prostor? je vidět že ve vypínači není úcta naráží do lampy světlo je šroubovák oko pak šroub kterým držím u hlavy

motýli uhýbají padajícím listům vzdušné boje kouře a modře koukám se na dno čaje je vrásčitý jako já spát se chce sadu musí však listy spočítat první, druhý, třetí… přecházejí vzdušné mosty a vrásčití pastýři zůstanou nazí v obležení žlutých a hnědých ovcí

42

43

Marek Adamík

Na smrt je sleva

Marek Adamík narozen 1980 ve Zlíně. Po vyučení vystřídal několik zaměstnání, pracoval v ekologické organizaci, příležitostně se věnoval novinařině. V letech 2004 – 2009 studoval mediální a komunikační studia na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, od roku 2010 je doktorandem na FF MU. Mezi lety 2001 a 2002 vydal vlastním nákladem a v několika kusech básnické sbírky Pes v okně a Víc než je to. V současnosti se kromě studia zabývá osvětovou činností v oblasti spravedlivého obchodu a redakční prací pro nakladatelství VerBum.

NÁŠ ČTENÁŘ

MASÉRNA

Ten muž

hrobka balzámů

s lupou jak Měsíc i přes tiráž děsí nás

starověká kremace Ptolemaia

naše jména …

44

45

Marek Adamík

Na smrt je sleva

V POŘADÍ balancuji před branami pekla dnes na smrt je sleva na život přirážka

46

47

Jan Spěváček Narozen 1982. Publikoval v Tvaru a v H_ALUZI.

Jan Spěváček

Kvůli křivkám zaobleným BIOPODPRSENKA

ONA

na Vaše ňadra rozmačkám pětikilový meloun jadérka ozdobí záhyby

jako závoj odložila rozum a zůstaly jen její modré oči

ze zrůžovělé sakury spadají lístky a přilepí se

dlouho potom nad ránem naslouchali jsme znovuzrození

netřeba zapínat

48

49

JAK CHUTNÁ SNÍH dnes večer sníh v rukavicích ochutnávka po letech chuť která nic jiného nepřipomíná prašan. sněžilo po dvou dnech do závěje kvůli křivkám zaobleným na břehu vypuštěného rybníka

50

51

Michaela Velčková

Niečo tu chýba

Michaela Velčková narozena 1981 v Trenčíně. Vysokoškolské studium absolvovala na FF UP /polonistika‑divadelní věda/. Od roku 2005 pracovala jako projektový manažer v komerční oblasti. Od roku 2010 je součástí kolektivu vydavatelství Větrné Mlýny. V rámci publikování literárních textů spolupracovala s časopisem 3/4 a webovými portályT‑station.com a Inland.sk.

///

///

papier zošita je tenký na druhú stranu sa prepilo pap r z ita j t ký n d uh str n sa pr lo

vystupujem do chladu ruky borím do vreciek

niečo tu chýba

nehorí

moc som si oslinila cigaretu

slečne v červenom kabáte nejde štiknúť lístok

52

53

Michaela Velčková

Niečo tu chýba

/// táto nedeľa nedopadne dobreň vždy ma prekvapí ako je ň blízko enteru

54

55

próz

Jaroslav Erik Frič narozen 1949 v Horní Libině u Šumperka. Po revolu‑ ci založil ve Vranově nad Dyjí nakladatelství Votobia, po nece‑ lých dvou letech jej však opus‑ til a v roce 1993 v Brně založil nakladatelství Vetus Via. Od roku 2000 organizuje v Brně festival poezie Potulný dělník. Český rozhlas realizoval tři jeho scénáře. Je redaktorem revue BOX a novin Potulné akademie nazvaných Uši a Vítr. Žije vět‑ šinou v Brně. Knižně publiko‑ val sbírky Kolotoče bílé hlasy (Vetus Via 1993), Houpací kůň šera a jiné básně (Vetus Via 1998), bibliofilsky potom knihu Americká antologie & Poslední autobus noční linky (Zdeněk Janál, edice Siluety 2004).

56

Jaroslav Erik Frič

Kulometem na vodu Výběr z blogového psaní 16. 9. – 11. 10. 2010 ČTVRTEK 16. ZÁŘÍ 2010 zásadní věcí je vytrvat, finis coronat opus, jedině konec dokončuje, završuje, to, k čemu ke všemu jsou učiněny základy, předpoklady, směr, vložena energie, jedině dovršení, které nejspíš přichází s odchodem z tohoto světa, dává dílu poslední a zásadní potvrzení, bývával jsem dost spojen s provozem SL, bývalou „experimentální scénou“, z které se dnes stalo smutně alibistické „centrum současného umění“, v této souvislosti jsem také

před několika dny odpovídal na otázky studentky M. D., která o SL píše jakousi, snad diplomní práci, vrací se k obecným slovům „alternativa“, „experiment“ apod. (mimochodem mám rád bonmot Mirka Holmana: „Experiment je prvním heslem v slovníku ďáblově.“), snažil jsem se tyto pojmy vymezit ze svého pohledu, a říkal jsem si, že bych zde z rozhovoru i něco zacitoval, ale nejde to, je to příliš spjato s tázající se a kontext teď se mi zdá příliš nucený, jen snad jednu otázku a odpověď ze samotného závěru bych zde uvedl, otázka: „Žijeme v postmoderní době, kdy by se dalo říct, že vše je jaksi alternativou všeho. Je to špatně, je to dobře? Nebo je to prostě jenom přirozený průběh? Jaká je podle Vás budoucnost a úloha kultury na okraji?“ – odpověď: „Žijeme v takové době, jakou ji děláme. Je‑li post‑moderní, tedy post‑moderní. Nejsem liberál (ač jinak člověk snad velmi tolerantní). To znamená, že jsem nerezignoval na kritické soudy, existenciální postoje a jejich garance. Žádný průběh není přirozený. Člověk je svobodný a disponuje svobodnou vůlí. Chová‑li se jako hovado, není to přirozené, nýbrž jen výraz jeho svobody. Opravdová kultura byla vždycky na okraji. Sám pro sebe pokládám za velké vyznamenání, když jeden můj přítel – vydavatel mi po jednom hudebně‑poetickém vystoupení se smíchem a podivem sdělil, že je to ‚okraj okraje‘“, snad bych přidal ještě kousek ze samotného závěru, otázka: „Je něco, co považujete za potenciální problém ohrožující existenci a vývoj alternativní hudby, potažmo ohrožení dosavadního chodu SL?“ – odpověď: „Je to svoboda člověka. Jak ji používá a v jakých službách. Kdo chce dělat ‚alternativní hudbu‘, ať ji dělá. Nikdo mu v tom nemůže zabránit. A ostatně – nejlepší věci vznikají pod (existenciální nebo existenční) zátěží. I magnet, který nemá zátěž, se pokazí…“ – pro dnešek to snad už o těch „alternativách“ (slovo dnes až hloupě zneužívané) a „experimentech“ (ani toto slovo na tom není lépe) stačí – 16. 9., Brno, 10.55

57

próz

Jaroslav Erik Frič

Jaroslav Erik Frič

Kulometem na vodu

Kulometem na vodu

NEDĚLE 19. ZÁŘÍ 2010

Otec, mohu poslat kohokoli k čertu, a kdykoli se mi zlíbí, Církev není instituce, Církev je „dílo Boží v lidských rukou“, „mystické Tělo Kristovo“, můžeme mnoho metaforických příměrů najít, ale hlavně na konci všech námitek a výpadů zůstává otázka: a co? Trvá‑li Církev dva tisíce let, je to něco naprosto k neuvěření zvláštního, nevysvětlitelného pro všechny prohnané chytráky světa, a právě Papežství, a právě Neomylnost (kdyby se tak dnes vědělo, co to vůbec je!) jsou pro mne podstatné, nemusím chodit daleko, stačí k Sušilovi, jehož cituje další vzácný kněz Matěj Procházka, když vysvětluje, ke které straně theologického tábora v té věci se F. S. klonil: „,Confirma fratres tuos‘“ jest veliké a závažné slovo, jakož i to: ‚Tu es petra‘ aneb ‚Pasce agnos meos, pasce oves meas‘.“ Mám taky rád slovo Antoina Blanc de Saint Bonneta, kterého ani Francouzi, jimž příliš frygická čapka sedí v týle, raději nevydávají: „ … Otázka pravdy jest na dně všech ostatních otázek. Myšlení a zákon, právo, celá Společnost trmácejí se jen o jediné, nehledají ustavičně než jedné věci, pravdy. Jest potřebí učinit závěr: nebude‑li morální, bude politický, jako ve Starověku. Co se neučiní Věrou, učiní se zákonem. Zbavte se neomylnosti, tyranové zaujmou její místo. … Neomylnost jest osou všech otázek u lidí: toť opěrný bod, o němž mluvil Archimedes… Záhodno, by se vědělo, kde jest pravda, sice se neví, kde jest právo, kde jest zákon, kde jsou mravy, kde jest Společnost, a lidé hledají principů revolucemi a roztržkami bez konce.“ Ano, sdílím tento názor a jiné jsou pro mne falešné jako děvka, které nevěřím, je to ovšem můj názor po výtce soukromý, který nepropaguju, neběhám s fanglí po ulicích, neprotestuju s transparentem před porodnicemi, mám raději jinou transparentnost, tu, která směřuje dovnitř k přesvědčení a navenek k činům, jejichž objektivita je jasná, není to ona „objektivita“ tisíci „pravdami“ oslintávaná, nýbrž pouze ta, která je artikulována „ex cathedra“ (nezaměňovat s podložkou pro třídní knihu dnešních učitelů), ano, vím, že mi bude namítáno Druhým Vaticanem, aggiornamentem a veškerým možným zdnešněním, které doba přináší, ale nudí mě to, nepřesvědčuje, držím se toho, co je (aspoň pro mne) pevné, jak

jistě, téma, které se vtírá, pseudohodiny na brněnském ústředním náměstí, prošel jsem kolem nich z více stran dnes po poledni, nepochopil jsem vůbec nic, vlastně se mi ani nechce o tom psát, včera jsem viděl v televizi zcela bezradného spoluautora – sochaře, který vysvětloval, jak poznáme, kolik je hodin, kolik hodin ten příčně perforovaný obelisk vlastně ukazuje, z jeho zmatené a neinstruktivní řeči jsem opět nepochopil nic, snad jen, že někdy je čtvrt a někdy půl, ale to vím i bez obelisku, přímo nestydatě idiotský byl výstup primátora (nějaký basketbalista, odhadoval bych), který nám s úsměvem sdělil, že „každý z nás má přece hodinky nebo mobil“, je zvláštní, že je to opět – tak se mi zdá – zcela původní pitomost brněnská, o níž jsem už tolikrát psal, za přispění četného publika samozřejmě, aby naše blbost řádně a lidově zářila, přicházím a odcházím po ulici Kobližné, sterilně vydlážděné sterilními kvádříky dokonale opracovaného kamene, bez chuti a bez zápachu, jak zevně, tak uvnitř, kdyby mou duši neživilo tolik radostí, musel bych zahynout ještě na tom místě – 19. 9., Brno, 16.31 PONDĚLÍ 20. ZÁŘÍ 2010 ano, my staří si poradíme, ale co děti? V mateřské škole jim řekne nějaká učitelka, milé děti, přece se díváte na televizi, třeba na zprávy, a víte, že církev, to jsou ti faráři, kteří zneužívají děti, a taky inkvizice, která vraždila, to je to zařízení, které za staletí nakradlo majetek, který jim teď najednou přece nemůžeme vrátit, to by nebylo spravedlivé, naopak, ten majetek použijeme právě pro vaše blaho, děsím se takovýchto úvah, děsím se omezenosti a nemyslivosti, pologramotnosti veškerých těch mediálních toků, všech těch „vychovatelů“, kteří przní mládí dětí, už je mi nanic z těch keců o „návštěvě papeže ve Velké Británii“, a kdo všechno proti ní protestoval, za co všechno by se měl Benedikt XVI. omlouvat, jsem prostým údem Církve svaté, jak po staru se říkalo, nemusím být tak opatrný jako Svatý

58

59

Jaroslav Erik Frič

Kulometem na vodu

ve veškeré třtinovitosti lidské existence spoléhat na prach a popel, v něž se dříve či později obrací vše? To nejsou věci víry, to jsou věci reality a zdravého rozumu, aspoň pro mne, jak už bych nerad dále opakoval, proč ta masírovací „média“ nenajdou jiných slov pro samotný pilíř civilizace, pro samu sebezáchovu existence Evropy než povrchní hlupoty a vulgarizující zkraty? Já osobně jsem a doufám, že nepřestanu být, Církví Svatou fascinován, a jsem nadšen, že nacházím úžasná slova u mnoha konvertitů, z různých táborů a z různých věků, slova, jež mi z duše hovoří, jako zrovna tato od Juliena Greena (1900 – 1998), který konvertoval na různé strany sedmkrát, slova jen zdánlivě paradoxální: „Raději mám chování nevěřících, kterým se jeví katolicismus jako cosi pošetilého a nesmyslného, než chování katolíků, jimž se jeví přirozeným. Ba řekl bych, že jediné chování nevěřících jest v duchu katolicismu. … Prostřední kněžstvo jest povzbudivějším příkladem než kněžstvo svaté, neboť v kněžstvu trvá Církev, a kdyby bylo svaté, řekl bych si: jen ta jeho svatost je příčinou rozkvětu křesťanstva; ale ono není svaté, jest hříšné. Což tedy. Což právě hříchem jen trvá Církev? Vždyť hřích jest smrt a smrt neplodí život. Jistě jest v něm tedy něco mocného, co odolává jeho hříšnosti a udržuje kontinuitu života duchovního. Opravdu, není třeba mluviti o svatých, když se chce podati důkaz svatosti Církve. K takovému důkazu stačí špatní kněží a špatní biskupové. … Vidíme zhýralé řeholníky, kněze bez nauky, biskupy směšné, papeže často všelijaké. Vám se to jeví čímsi hanebným, ale já to cením naopak jako cosi podivuhodného a úctyhodného. Mne Alexandr VI. více vzdělává než Řehoř Veliký, neboť když Církev spravují světci a ona trvá, jest to normální a lidské, ale když Církev vedou zlosynové a osli, a ona se skvěje svatostí, to není ani normální, ani lidské.“ – neznám lepších a rozumnějších slov na vysvětlenou toho, co jsem se snažil dnes napsat – a věřím, že v těchto i vlastních budu ještě v pravou chvíli pokračovat – 20. 9., Brno, 17.47

60

próz

Jaroslav Erik Frič

Kulometem na vodu

PÁTEK 24. ZÁŘÍ 2010

co byste chtěli? V televizi mluví nějaká zapšklá, mladě vyhlížející učitelka, prý po třicetileté praxi je měsíčních 24 tisíc neadekvátních, pochopil jsem to špatně? Jak to myslela? Podle jejího výrazu bych ale soudil, že to je pro ni málo, po třiceti letech, učila tedy v roce 1980, 1981, v nejodpornějších letech, jaká jsem snad vůbec zažil, čas emigrační i pro ty nejodolnější, zatímco tato dáma vesele „učila“, co asi? Nikdo mi nenamluví, že v roce 1986 bylo možno učit „svobodně“, jak se dnes tito učitelští matadoři beze studu tváří, jako by vše bylo v pořádku, jen přešli z občanské nauky na něco jiného, nebo z ruštiny, hlavně ta metodická zručnost, pedagogické dovednosti, to se přece musí ocenit, nikdy jsem učitelům nevěřil a tomu nižšímu přefeminizovanému školství už vůbec ne, jsem přesvědčen, že většina škol je zbytečných, uměle vytvořených proto, aby živily své učitele, nikoli aby něco podstatného mladého člověka naučily, nejdůležitější vždy byly rodiny a jiná společenství, jak aspoň osobně jsem to poznal, školy především moří ducha, a navíc vždy ruku v ruce s „politickou situací“, koncem 19. století ještě – aspoň matrikoví – katolíci, po roce 1920 v církvi československé, po roce 48 u komunistů, tuto dráhu jsem sledoval u mnoha starých učitelů, pamatuju si jejich osudy, a nezměnilo se tolik od dob Josefa Floriana, který píše ve svých Poznámkách z března 1938: „Jindy studovali páni a svobodní občané. Byl pevný řád a tak i každý jednotlivec snadno dával věci kolem sebe do pořádku, aby se uprázdnil k vyšší snaze. Teď se stává vzdělancem jen ten, kdo byl dán z mládí ‚na studie‘. Odtud jedni, nemohouce obstáti ve zkouškách, záhy odcházejí a volí si nějaké ‚praktické‘ zaměstnání, nebo koptí se v nějakém písaření v kancelářích úředních nebo soukromých. (…) Ti druzí, jak se říká, doštudují. A jsouce vyštudováni (té obludnosti slov!), ‚vezmou‘ nějaké místo (…) nebo se zařídí samostatně, aby měli slušné živobytí. Slušné na vzdělance! Pak se ‚dobře‘ ožení nebo jinak svou svobodu zmarní. Záhy jsou z obojích ‚řádní lidé‘, kteří nemají už nic jiného na mysli, než aby celé dni pletichařili a přelhávali, konejšili a podváděli

61

Kulometem na vodu

hlubší hlasy srdce, aby je okřikovali tím, že konají povinnost. Co to povinnost je, nad tím se nikdy nepozastaví. A tak patrna konkrétně z jejich života tato pravda: Nepřivede‑li studování člověka k moudrosti aspoň takové, aby nabyl přesvědčení, že pravého studia nelze nikdy zanechat tomu, kdo chce právem slouti vzdělancem, že tedy nelze v čase tohoto vyhnanství nikdy ‚doštudovati‘ nebo ‚vyštudovati‘, pak se člověk zvrhá záhy v obludný typ toho, čemu Léon Bloy říká buržoa.“ – a Ladislav Klíma? „ …ve škamnech musí zblbnout každý, kdo blbec ještě není.“ (L. K., Moje filosofická konfese a dodatky k ní, in: Vteřina a věčnost, Jan Pohořelý, Praha 1946) – 24. 9., Brno, 12.35 ÚTERÝ 28. ZÁŘÍ 2010 přiznám se, že už se mi o těch brněnských hloupostech ani nechce psát, nač si stěžovat, nač skuhrat, není to jistě nic jiného než příznak doby, posílají mi přátelé po internetu odkazy na brněnské „slavnosti“ všeho možného, piva, vína, jídla, všeho, čím ne pouze živ je člověk, zato se dovídám, že taky zahrají „pouliční“ muzikanti (psal jsem o těch věcech trochu v blogovém zápisu z pátku 7. května), ano, pouliční, ale v uvozovkách, řekl bych, že je to urážlivé, pro každého muzikanta, i pro toho původem z ulice, nikdo z nich nepatří do uvozovek, do uvozovek patří leckterý „muzikant“, nikoli však – jakákoli – životní situace, jakýkoli úděl či vážné přesvědčení, dokonce čtu, že budou hrát „k příjemnému posezení“, to mě už děs přímo obchází a husí kůže naskakuje, jistě, bude nejlepší jít k volbám a volit někoho slušnějšího, chytřejšího, nezištnějšího a statečnějšího, někoho aspoň trochu tvůrčího, ale jak je poznám na kandidátkách, když na mých cestách se nevyskytují? Píše přítel Standa G. P., proč už se letos nezúčastní voleb do obecního zastupitelstva u nich, takto dosud místostarosta, m. j.: „Ti, o kterých jsem si myslel, že mají obci co nabídnout, a měli by tudíž kandidovat, tuto nabídku z různých důvodů odmítli. Nechtějí se veřejně angažovat, a tím

62

próz

Jaroslav Erik Frič

Jaroslav Erik Frič

Kulometem na vodu

pádem nést spoluzodpovědnost. No a ti, kteří by kandidovat chtěli a možná i s někým kandidují, tak s těmi bych na jedné kandidátce být nemohl. … Celé čtyři roky jsem vybízel tu slušnou část občanů, aby nemlčeli, aby nahlas řekli to, co si myslí, a že o jejich názor je zájem. … Jestliže za celé volební období jsem nepocítil veřejnou podporu (v soukromí jí bylo dost, ale zde to není nic platné), jestliže jsem na svých zádech necítil dech voličů, potom člověk nabude dojmu, že je lidem vlastně úplně jedno, kdo na té radnici sedí. … Byl jsem naivní a chtěl jsem dělat velké věci. Byl jsem rozhodnut pro Š. udělat cokoli…“ atd., vzdal to Standa, nedivím se mu, i tak je obdivuhodné, že čtyři roky neuhnul, takových je málo, dnes sleduju televizní opakování „kultury v regionech“, prý konečně universitní divadelníci získali možnost vybudovat svou jakousi „hereckou laboratoř“, hned vedle kláštera Menších bratří sv. Františka, kteří z toho mají (dle mého soudu oprávněné) obavy, město je plné šašků (těch chtěných i nechtěných), plné „herců“, až nevím, kdo zde je vlastně doopravdy, tolik divadel, tolik „hraní“, tolik „zábavy“, která je ústředním sloganem brněnských magistrátních představ o kultuře, ubohé Brno, taky sedmikrásky nad Brnem se vracejí, oslavné básně, na co? na Brno, chudák, chudák Brno, které snad někdo nějak ještě bral vážně, aspoň v hloubi srdce svého, smutek, smutek do těžkého blues, ke kterému se vracím, které mi poslední dobou duši proniká, vzít kytaru, vzít akord, strunu, a vychrlit něco ze střev, z niterné nevolnosti, z bídy, z ubohosti, která je nakonec tak zoufale společná – 28. 9., Brno, 17.38 PONDĚLÍ 11. ŘÍJNA 2010 ukončuji pro tuto chvíli toto své blogové psaní, vyčerpalo se, necítím potřebu nic dalšího psát, zapsal jsem sice v říjnu ještě dva sny, ale ty zde přepisovat pokládám již za zbytečné, skončeno, trvalo to od svatojánské noci roku 2007, víc jak tři léta, to je dost, teď píšu jakési „reporty ze života“ pro webové stránky Josefa

63

Kulometem na vodu

Jindráka www.polipet.cz, při tom zůstanu, bude‑li zájem, chci se více věnovat novinám Uši a Vítr, založeným v roce 2006, taky revui BOX, kterou stále pokládám za životaschopnou, především pak nakladatelství Vetus Via, jehož přestálé klinické smrti jsem bral snad až s příliš opovážlivou samozřejmostí a nerozumnou lehkovážností, nelze v tom pokračovat, i když ono pohádkové „tma přede mnou, tma za mnou“ je mi stále nejbližší a vlastně se ani přes ně nechci nikam dál dostat, je potřeba pracovat zase trochu na jiném poli, několik básní snad mám rozepsaných, s dvěma muzikanty teď se snažíme spojit slovo a hudbu, což je mi čím dál bližší, čím dál víc mě to spojení láká, čím dál víc se právě tímto cítím naplněn, jako by život náhle se stával nezbytečný, nemarný, tkví sice ve vteřině, ale vteřině opravdu existující, dvanáct let jsem nic nevydal, možná že i v tomto smyslu by se dalo pokročit, mám rozvrhy hned na několik knih, ale není to pro mne to nejpodstatnější, jakkoli ctím výroky velikánů o „díle“, raději se věnuji věcem okamžitým, s kdo ví jakým dopadem, věcem takovým, jakým bylo i toto mé blogové na vodu psaní, toto je tedy jakýsi můj průběžný závěr, psaný ještě pár minut před půlnocí v den Mateřství blahoslavné Panny Marie, na niž tento národ plije, kudy chodí, i z toho jsem unaven, bylo to roku 1854, kdy Církev slavně prohlásila jako článek víry, „že blahoslavená Panna Maria v prvém okamžiku svého početí byla zvláštní milostí a výsadou Boha všemohoucího pro zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení, uchována každé poskvrny hříchu dědičného“, bylo to 8. prosince, v pátek, byl deštivý den, sotva však Pius IX. domluvil, roztrhly se mraky a paprsek sluneční vnikl oknem basiliky, v Turíně ustala čtyřměsíční epidemie cholery, není to tak dávno, aby se o tom jasně nevědělo, na tento svátek, na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie se čtou slova z VIII. kapitoly knihy Přísloví: „Blahoslaveníť, kteříž ostříhají cest mých… Kdo mne nalezne, nalezne život. Ale kdo zhřeší proti mně, zraní duši svou. Všichni, kdož mne nenávidí, milují smrt.“ Cítím to přesně takto, a přidávám se rád i k další výstřednosti, k slovům Léona Bloya, jenž mluví o Ní takto v souvislosti s latinou (o ní však až

64

próz

Jaroslav Erik Frič

Jaroslav Erik Frič

Kulometem na vodu

jindy): „jest – jako sama Panna – Obrazem jeho Moudrosti, živou Archou jeho Těla, Mléčnou Drahou jeho nebe, nedobytnou Věží Davidovou, Studnicí lásky, Řeholí veledokonalé poslušnosti a silou mučedníků. Jen jí tedy mohl svěřiti s jistotou krvavý Pot své Agonie, nejdražší ránu svého Boku, propichliny své strašné Koruny, díry svých Rukou a Nohou, nekonečná Zranění svého Umučení, svou potupenou Tvář a neodhalitelný smysl všech těchto tajemstev.“ (L. B., Jazyk Boží), proč to píšu? Protože píšu závěr, protože chci psát jen podstatné, neuspokojují mě romány v rozhlase, neuspokojuje mě hra na život, tisícero nápodob, které marní skutečný život, zůstává pouze a pouze hledání a jeho upřímnost, a odvaha k němu, ano, nic jiného nemohu napsat, než ono už víckrát citované: „tma přede mnou, tma za mnou“ – dostal jsem onehdy internetovou poštou zvláštní pohádku, prý ji napsalo osmileté děvčátko, jmenuje se ‚O zlatém řetízku“, zní takto: „Kdysi dávno žila maminka a tatínek. Měli dceru Aničku. Anička nosila zlatý řetízek. Jednou si šla hrát na zahrádku. Běhala a hrála si. Najednou zakopla a zlatý řetízek jí sklouzl s krku do trávy. Hledala ho, ale nenašla. Najednou se tam objevil jakýsi mužíček a ten jí říkal: ‚Zlatý řetízek je v květu růže, růže je v ostrém trnu, trn je mezi ostny dikobraza, dikobraz je v moři, moře je v řece, řeka je v potoce, potok je v kaluži, kaluž je sto mil odsud.‘ A jak to mužíček dořekl, zmizel. Anička udělala všechno, co jí řekl. Našla svůj zlatý řetízek. A rodiče se nic nedozvěděli.“ – co chcete dodat? – 11. 10., Brno, 23.35

65

próz

Obrazy jsou mí zplozenci. Móda je rubem ideí? Ne, hrobem ideí. Všechna zvýhodnění jsou pro zvýhodněného vždy nevýhodná.

Vít Ondráček

Věta denně a jiné črty

Ostřílená něha… Jediná povinnost umělce – být svobodný. Nebudou se bavit, budou se satelit… Kraj čeká na Básníka.

Noční můra za dne.

Malíř Anton Kern se uškytal.

Osamělý strom v lese lidí.

Muzikál Pornohvězdy v dolu Hlubina.

Vzývat… vzívat se do věcí…

„Každý v tanci krok, je do pekla skok.“

Šéfdirigent Smrt? – bez života by sis ani nevrzla, bez Lásky jsi namydlená! Teď už je řada na nás? „Ne, stále je řada NA VŠECH,“ říká Smrt.

Můj život ve lži. Všechno se vším, jó, Rómeo a Juldafulda… Dar dávat mu nebyl dán.

Totentanz: „Smím prosit o Smrt?“ Ovládej se, řek’ Mlsota.

66

67

próz

Vít Ondráček

Vít Ondráček



Jsem nezávislý jako divoká svině.

Kulturní dědictví čili to, co člověk nestačil zničit.

Pláč nasycených dětí.

Špatný fízl nešvary činí, dobrý fízl z nešvarů tyje.

Tryská touha, tryská kůň.

Tlustokožec lidstvo básníkem pečuje o své zkušenosti.

Vystudovat meducínu.

Putování neradostných myšlenek za štěstím.

Bejt v nebi bez Janičky, to by bylo peklo!

Dědictví mírní bolest nad odchodem.

Plaveme o závod, plavíme na voru až k zlatým literám na černém mramoru.

Nebe zbičované letadly – ejhle nebe!

Technologie ničí domov.

Velká schopnost milovat může zničit, prozření může znamenat konec.

Hřejivost jménem MY proti chamtivosti JÁ!

Sám proti zlu čili sám proti sobě.

Kde ty vaše hory jsou rozvedeny s oblohou.

Největší dostupnost toalet na světě.

Nekulturní atašé.

Verše pod maso.

Komunismu se zastávaly autority, nehledělo se na fakta.

Chátra chátrá.

Vona vlastně není tak špatná, jsou to v podstatě jen slabí vychcaní lidé…

Jsme MODROslužebníci, otroci azuru.

Vozíčkář VESTOJE.

Nároky na nebe kladené prohýbají mračna zespod.

Být pro mladé hlupákem, ta role není bez půvabu.

68

69


Kráčí nazpět v každém směru suť vzpomínek dál se drolí lid hořících kontejnerů a popelnicových polí.

próz

Vít Ondráček

Žrádlo a vzdělanost čili oběti TABULE v tom i tom případě. Kdož budeš čísti, promiň.

70

71

próz

Tom Odpad Tom Odpad narozen 1976, žije v Blansku. Po studiích strojírenské konstrukce a technologie se živí v technických profesích. Od roku 1996 vydal vlastním nákladem dvě novely, soubor povídek a básnickou sbírku. Koncem roku 2009 vydal e‑book Ženy na inzerát – soubor kratších povídek, které jsou také autorem načteny pro nevidomé. Z této sbírky jsou i povídky Nábytek po rodičích a Nikdo nechce francouzské krávy. Knihu je možné zdarma stáhnout v různých formátech na stránkách www.zenynainzerat. webnode.cz.

72

Nikdo nechce francouzské krávy JÁ A MŮJ KAREL Zažloutlý list se pomalu v mírném vánku snášel k zemi a já ho při mé loudavé chůzi sledoval. Kroužil ve spirálách obklopen chmýřím a dalším bordelem poletujícím v tom teplém babím létě. Tak jako vzduch prosycen vůněmi odcházející zralosti, tak jako ranní mlha a ospalé odpoledne. Tak i tenhle list přinášel zprávu blížícího se podzimu, uvadání a nových nadějí. Nasával jsem plnými nozdrami, dokud se mi nepřiplácnul na botu. Rozverně jsem vykopnul kolenem, aby se laskavě

uložil někam jinam. Držel pevně přilepený, syčák jeden. Usmál jsem se a zaradoval. Jaká to poetika při vynášení smetí! Naše popelnicové pole v zákoutí zídek pod kaštany dodávalo tomu fantasknímu podzimu trochu reálnějšího nádechu svým zápachem a nevzhledem. Na druhé straně cestičky u kontejnerů na tříděný odpad postával Karel se svým lahvovým prutem. Vždy se naklonil ke gumovému otvoru a okem zkušeného lovce vybral vratné a nerozbité kousky. Potom pomaličku a s trpělivostí spouštěl do útrob provázek se smyčkou na konci. V okamžiku, kdy se očko zachytilo za hrdlo, zaseknul prutem jako skutečný rybář a úlovek vysoukal, aby ho uložil do síťovky. Byl to koncert pohybů, pečlivosti, zkušeností. Rád jsem ho pozoroval při výlovu, ale i při jiných činnostech, které byly podobně dotažené k dokonalosti. Když jsem šel okolo, pozdravil mě. Pozdravil jsem ho taky. Vím, obvykle se bezdomovci nezdraví, ale tohle nebyl obyčejný bezdomovec. Byl to Karel. Můj Karel. Teda vlastně vůbec nevím, jak se jmenuje. Karel mu říkám já. A to jen sám pro sebe. Vždycky chodil do naší ulice. Naše popelnice, to byl jeho rajón. Občas posedával v parčíku mezi činžáky. Jeho pravidelné návštěvy se mi líbily. Člověk vždycky hledá řád a pořádek. Přicházel v pondělí dopoledne, v úterý k večeru a ve čtvrtek obvykle někdy kolem poledne. Asi měl své trasy a my jsme byli jedna z jeho zastávek. Vždy jsem byl rád, když jsem ho viděl přicházet a lovit z našich odpadků věci, které tímto nabyly nové hodnoty. Když probouzel odepsané věci k dalšímu životu. Byl jsem nervózní, co se mu asi přihodilo, když se opozdil. Tak nějak mi přirostl k našim popelnicím a já byl za něj rád. A od toho už je jenom krůček. Když někoho potkáváte pravidelně, tak vás jednou něco donutí říct: „Dobrý den.“ Byl z toho ještě vyděšenější než já. Vůbec nepochopil, že je to na něj. Jen cenil zažloutlé zuby ze slepeného vousu a nevěděl, kam s očima. A já po tomto

73

Nikdo nechce francouzské krávy

vzepětí mé duše po pravdě taky nevěděl. Rozpačitě jsme se na sebe usmáli a já utekl s prázdným odpadkovým košem domů. Od té doby vždy, když mě uviděl, tak mě zdravil. Stále stejně rozpačitě a já mu stejně rozpačitě odpovídal. Někdy jsem si schválně počkal a šel se smetím, až když se objevil v naší ulici. Někdy jsem se záměrně loudal, abych viděl, co všechno provádí v těch popelnicích. Někdy mě úplně dusila touha zjistit, co vlastně v těch popelnicích vybírá a proč. Přijít za ním a zeptat se. Nebo jen tak stát opodál a pozorovat, jestli vytahuje zbytky jídla, nebo nějaké věci, co se dají prodat nebo… Byla spousta otázek kolem Karla. A já se prostě styděl si jenom tak stoupnout a hledět na člověka, který se přehrabuje v popelnici. Otevřel jsem víko a vysypal koš. Veliký kontejner byl plný kousků lidského žití, jeho přebytků a odhozených osudů. Musel jsem odsunout jeden plastový pytel, aby se tam vešel i můj náklad. Pak jsem víko zavřel a odešel. Ale co jsem to zahlédl v rohu? Pod nánosem jablečných slupek vykukovalo něco mně tak důvěrně známé, tak povědomé. Chtěl jsem se otočit, vrátit k popelnici a podívat se dovnitř. Vzpomněl jsem si ale na Karla, který stál na deset baběletních loudavých kroků ode mě. Nemohl jsem. To on je tu přece od prohrabování popelnic! Co to jen bylo? Jediný pohled na věc mi dokázal rozvířit myšlenky a vzpomínky. Kde já to jen viděl? Počkám, až Karel zmizí, a pak se tam půjdu mrknout. Ten reliéf. Tmavé dřevo, ze kterého vystupovala křídla a dravčí hlava. Oprýskané, skoro černé. Hodiny! Ano, hodiny to byly! Ty, co stávaly u nás na skříni, když jsem byl malý. Maminka mi je musela sundávat a já celou věčnost pozoroval, jak po obou bocích ve skleněném válci stoupá a klesá černá kulička. Ano, ty hodiny, které mi nikdy můj hodný tatínek nedovolil rozebrat, abych zjistil, proč se ta kulička pořád hýbe. Dokonce, i když se hodiny zastavily a bylo je třeba

74

próz

Tom Odpad

Tom Odpad


znovu natáhnout, kuličky neúnavně pokračovaly ve své pouti nahoru a dolů. A já rostl s hodinami a stále mě neodbytně trápilo, jak je to jenom udělané. A pak ty hodiny zmizely z našeho domova. A já si na ně občas vzpomenul a litoval, že mi bylo navždy odepřeno poznání záhady putující kuličky. Vystudoval jsem techniku. A mnohokrát se snažil nabyté znalosti aplikovat na problém stoupající kuličky. Ale odpověď jsem nikdy nenašel. Muselo to být něco jednoduchého a geniálního. Nějaká síla, která jako perpetum mobile poháněla kuličku. Něco, jako když plivnete do piva žvýkačku a ona leží chvíli na dně, než se obalí bublinkami, a pak vystoupá na hladinu, kde bublinky popraskají a ona zase klesne ke dnu, a tak stále dokola. Ale v hodinách nebylo žádné pivo, žádné bublinky. Karel pozvolna odcházel z parčíku a já vzal pár odpadků do ruky, aby to nevypadalo, že se jdu přehrabovat popelnicí. Ano, v kontejneru leží rozluštění mé životní hádanky s kuličkou. Už nebude žádný otec, který by mi zabránil v poznání. Konečně odhrnu temný závěs a nahlédnu pravdě přímo do očí. Teplý vánek opět olíznul mou olysalou hlavu, sotva jsem vykročil z domu. A já ze strniště vybíral chmýří padající z nebe jako kousky božské many. Ty kousky doslouživšího léta, které nikoho nenakrmí, jen přivodí kýchnutí a ospalou náladu. Vzpomněl jsem si na list. Stále se ještě držel na špici mé boty a já se znovu pousmál. Chtělo by se křičet: Krásné odpoledne vám přeji, milá sousedko! Nechte si také závanem hladit svou vrásčitou tvář! Leč rozum zdušený léty všednosti propustí jen něco jako: „Dobrý den.“ Musel jsem zpomalit, aby Nováková zmizela ve vchodu dříve, nežli já dospěji k cíli. Ještě jsem se otočil, abych opravdu viděl její shrbenou postavu soukat se do dveří. Já se loudal opojen babím létem, ona se šourala stižena artrózou. A možná to celé vnímala stejně jako já. A možná by také chtěla velebit krásu

75


mlžného odpoledne. Takoví jsme lidé. Chodíme kolem sebe. A někdy dost velikým obloukem. Došel jsem ke kontejneru, trochu ho pootevřel a nakouknul dovnitř. Situace se změnila, odpadková krajina nabyla jiných tvarů. Někdo mezitím přidal nějaké staré oblečení. Odhrnul jsem to stranou. Ucítil jsem, že jsem sáhnul do něčeho matlavého a lepivého. S odporem jsem ruku vytáhnul ven. Neměl jsem odvahu přičichnout, a tak jsem ji raději rychle otřel do jedné z těch hader. Pak jsem si jinou omotal kolem ruky jako rukavici a pokračoval s odhrabováním. Odsunul jsem dva igelitové pytle a pak odhazoval jablečné slupky, kelímky od jogurtů a dál snad nemusím pokračovat. Ten známý motiv, to tmavé dřevo jsem však neviděl. Ano, tady v rohu to bylo. Odklízel jsem dál a stále více stoupal na špičky. Nemohl jsem tam pořádně dosáhnout. Pak jsem se musel naklonit tělem dovnitř a břichem se opřít o hranu, abych zasunul horní polovinu těla celou do kontejneru. Jednou rukou se držel a druhou odhazoval odpadky. Tady to přece musí být! Kdyby tak byl nějaký klacek! Vysoukal jsem se z popelnice a chtěl jsem se po něčem poohlídnout. Po cestičce v slunce záři a obklopen poletujícími kousky podzimu, na nichž se paprsky tříštily, odrážely a oslepovaly, jsem zahlédl postavu. Přikryl jsem si oči proti tolika světlu. V té zlaté svatozáři po udusané pěšině zvolna přicházel Karel se svou síťovkou, prutem a podivným úsměvem v zářícím plnovousu. Slunce jím prostupovalo a on skrze slupku špinavého oblečení svítil jak anděl páně. Před jeho nohama lehounké listy jen závanem odletují, aby udělaly místo pro jeho vznešené kroky. Shodil jsem z ruky omotanou hadru, přivřel popelnici a jakoby lhostejně odcházel. Ty hodiny tam nebyly. Musel jsem se asi splést. Nejlépe se plení za tmy. Počkám, až se zešeří, a pak půjdu vydrancovat naši popelnici. Obrátím ji vzhůru nohama a tu věc najdu. Zdivočelému nájezdníkovi s horečnatou vidinou pokladu nic nezabrání, aby si vzal to, co chce.

76

próz

Tom Odpad

Tom Odpad


Seděl jsem za záclonou a počítal červánky blednoucí za komíny. Dlouhé stíny, které se vkrádaly do dvorků a zákoutí. Mžourající mdlá světla startujících pouličních lamp. Ploužící se postavy, ještě rozehřáté odpolední leností. A hlavně, hlavně, temné zákoutí popelnic. Vybaven odhodláním a dostatkem tmy, vzal jsem za kliku dveří mého bytu. V úžasu jsem zůstal stát ještě s dveřmi napůl otevřenými a hubou otevřenou úplně. Na rohožce stály hodiny. Ty moje hodiny! Musel je přinést Karel. Asi se dovtípil, co mě tak zaujalo v popelnici, a přinesl mi je ke dveřím, aby se pak vytratil. Můj zlatý Karel! Popadnul jsem ten krám a rychle za sebou zavřel dveře. Tiskl jsem je v náručí, jako bych se bál, abych o ně ještě nepřišel. V kuchyni jsem je postavil na stůl. Nešly. Ale to bylo úplně jedno. A já omámen pozoroval dvě černé kuličky po obou stranách, jak pomalu putují ve skleněném válci nahoru a dolů. Seděl jsem zase před hodinami, jako by to bylo včera. Já malý chlapec upřeně sledující ten malý zázrak. Dlouho jsem tak seděl. Díval se na kuličky a probíral se svým dětstvím. Ne, už mi nikdo nezabrání v tom, abych zjistil, čím to je. Donesl jsem si na stůl všechno nářadí, co mě napadlo. Uvařil si čaj, abych té chvíli velkého poznání dodal patřičné vznešenosti, a začal obhlížet hodiny, jak se do nich dostat. Jen dva šroubky. Oddělat horní kryt s reliéfem, ve kterém válce držely. Šroubovákem jsem to provedl v mžiku. Vyjmul jsem skleněné válce a do dlaně mně z nich vyklouzly černé kuličky. Nechápal jsem to. To přece není možné! Nic tam nebylo. Prostě jenom skleněná trubička, co nahoře a dole drží v prohlubni a do ní je strčená kulička. Jak by se v tom mohla pohybovat? Co ji nutí k překonání zemské tíhy? Převracel jsem to v dlani, prohlížel ze všech stran. Vůbec nic tam nebylo, co by mohlo zapříčinit pohyb. Vložil jsem válce i s kuličkami nazpět a přišrouboval víko. Koule ležely na dně válce a ani se nehnuly. Otočil jsem hodinami vzhůru nohama a kuličky sjely na druhou stranu. A pak jsem to udělal obráceně. Ne! Ty

77


koule se najednou chovaly jako dvě obyčejné kuličky v obyčejné skleněné trubičce. Podléhajíce fyzikálním zákonům. Proč už neputují nahoru a dolů jako před tím? Znovu jsem hodiny rozebral a znovu složil. Pak ještě jednou. Prozkoumal jsem každičký detail toho mechanizmu. Nic, nic, nic. Nic mi nenapovědělo, proč by se kuličky měly hýbat. A navíc mně došlo, že jsem to rozbil. Ustrašeně jsem se rozhlídl, jako by za mnou měl teď stát můj táta a kárat: „Vždyť jsem ti říkal, že to nemáš rozebírat!“ Veliká záhada mého dětství zůstane bez odpovědi. Některé otázky prostě asi musí zůstat navždy nevyřešeny. Asi měl pravdu můj hodný tatínek, když mi nikdy nedovolil hodiny rozmontovat.

78

próz

Tom Odpad

Tom Odpad


O MUŽI KTERÉHO NIKDO NEPOSLOUCHAL

Někdy mám prostě pocit, že mě nikdo neposlouchá. Třeba včera. Přišel jsem ráno do práce. Otevřel jsem dveře a procedil obvyklé ahoj. Samozřejmě, neodpověděl mi nikdo. A pak jsem to uviděl. Na stole, kde skládáme výkresy, ležela zednická lžíce. Okolo rukojeti měla zaschlý škraloup malty. Kroutil jsem nad tím hlavou a sednul si ke stolu. A ještě když jsem zapínal počítač, přemýšlel jsem, co tam asi tak může dělat. Kolegové pracovali a občas něco prohodili. Mlčel jsem a nemohl z hlavy vyhnat ten krám. Po chvíli do kanceláře vletěl šéf. „Kdo dělal na té vile Na vyhlídce?“ Taky jsem se na to párkrát kouknul. A teď jsem tušil, odkud vítr vane. Na začátku někdo nakreslil jednu klapku centrálního vysávání naopak. Bylo jasný, že když se to spustí, tak se bordel z celýho domu vyháže tou dírou do ložnice. Nikdo si pochopitelně ničeho nevšimnul. Já jsem to zahlídnul náhodou, když výkres ležel tam, kde se dnes rozvaluje ta zednická lžíce. Říkal jsem to Karlovi a Jarmile, kteří na tom dělali. Jako obvykle jsem jim nestál ani za odpověď. Teď se přes kancelář neslo lamentování o hlouposti, lajdáctví, o létajících odpadcích, perském koberci a o saténovém povlečení. Jen jsem seděl, ruce zkřížené a vychutnával si svůj okamžik zadostiučinění. Nejsem škodolibý. Vůbec ne. Proč mě jen nikdo neposlouchá? A tak ubíhal pracovní den. Pořád mi nešlo z hlavy, co tam dělá ta zednická lžíce. Ostatní zatím postávali v hloučku a rozebírali zpackanou klapku. Zvednul jsem se a přišel k nim. Chvíli jsem tam stál a poslouchal. Pak jsem řekl: „Nevíte někdo, proč je na stole ta zednická lžíce?“ Zrovna bylo ticho, a tak mě museli slyšet všichni. Neodpověděl nikdo. Zopakoval jsem otázku, ale rozhovor o vzduchotechnice se znovu rozhořel a moje slova zapadla. Trochu jsem zvýšil hlas, abych překřičel obecný šum: „Proč mě tady, sakra, nikdo neposlouchá?“

79


Jediné, co se stalo, bylo, že Jarmila se na mě podívala a řekla: „Říkal jsi něco, Tomáši?“ Nadechl jsem se, vydechl a vrátil ke svému stolu. Asi se nikdy nedozvím o té zednické lžíci. Odpoledne jsem přišel domů. Donesl jsem si opletenou půlcoulovou hadičku ke dřezu. V kuchyňské lince teče baterie. Nerad něco kutím, ale i já jsem musel uznat, že kýbl, který tam je už tři měsíce, není řešení. Sotva jsem přišel domů, uviděl jsem na botníku lžíci. Zednickou lžíci. Vešel jsem do kuchyně. Žena něco dělala u plotny. „Nevíš, proč máme na botníku tu zednickou lžíci?“ Nic, ani nezvedla oči. A pak začala něco povídat dceři sedící u stolu. Ta žvýkala rohlík. „Ani ty mi neřekneš, co dělá ta lžíce na našem botníku?“ Reakce byla lepší. Zvedla oči od talíře. Byl to ale útrpný pohled. Nechal jsem je být a odešel do pokoje. Synáček si hrál v koutku. „Proč máme v předsíni tu zednickou lžíci?“ „Co je to zednická lžíce, tati?“ „Tím zedník nabírá maltu, aby to nemusel patlat rukama. Nevíš, proč je tahle zednická lžíce v předsíni?“ „Jaká lžíce tati?“ Konečně odpověď. Přišel jsem nazpět do kuchyně. Seděly u stolu obě. Otevřel jsem dvířka pod dřezem. Podíval se na špatnou hadičku a došlo mi, že ta, co jsem ji koupil, je kratší. Změřil jsem to. S trochou štěstí by to mohlo vyjít. Ale bude se tam blbě dostávat a špatně dotahovat. Zašel jsem vypnout přívod vody. Pak jsem otevřel kohoutek, abych vypustil zbytek vody z baterie. „Holky, jdu opravit tu baterii…“ Nic. „Chci říct, že jsem vypnul vodu…“

80

próz

Tom Odpad

Tom Odpad


Nedalo se tam pořádně dostat. Musel jsem si lehnout na záda a nasoukat se do půl těla do linky. Bylo tam místa tak akorát na otočení na bok. Tak jsem nad obličejem odšrouboval hadici na jednom konci, ale druhý držel pevně. Tohle rukou nepůjde. Zase jsem se vysoukal z linky a zašel si pro klíče. Zaslechl jsem manželku, jak křičí z koupelny. „Proboha, proč neteče voda?“ Doufal jsem, že má alespoň namydlenou hlavu. Vzal jsem patřičný klíč a zasunul se zase pod dřez. Hrana police mě tlačila do zad. Statečně jsem šrouboval. A pak jsem si všimnul, že se to protáčí celý. Vylezl jsem ven. Na lince vedle dřezu ležela zednická lžíce. „Jarmilo? Jarmilo, proč je tady, proboha, ta zednická lžíce?“ Žena vešla do dveří a zeptala se: „Ty jsi vypnul vodu?“ „Můžeš mi, prosím tě, říct, proč leží ten krám tady na lince?“ „Aha, ty spravuješ tu baterii. No, už bylo na čase.“ A zase zmizela za dveřmi. „Jarmilo, sakra, Jarmilo!“ Držel jsem v ruce lžíci a mával jí ve vzduchu. No, tak jsem se zase vrátil k baterii. Možná bych to mohl zkusit odšroubovat celý a vytáhnout to na světlo boží, kde by se to dělalo líp. Vlezl jsem znovu do díry s naivním nadšením, které opadlo, když jsem uviděl dva obludně dlouhé a rezavé šrouby, kterými baterie držela. Pustil jsem se raději znovu do šroubování hadice. Točil jsem s tím, funěl, nadával, střídal ruce. Za svoji vytrvalost jsem byl posléze odměněn. Konec hadice konečně vyklouzl. Společně s ním na mě vychrstl zbytek vody ukrytý v útrobách zařízení. Vylezl jsem zpod dřezu celý zmáčený a vítězně třímal prokletou hadici. Ta nová byla o notný kus kratší. Vyšla. Šroubování bylo ale očistec. Po půlhodině otloukání hřbetu byla na místě. Odešel jsem pustit vodu a chtěl všechno triumfálně vyzkoušet. Nakouknul jsem pod dřez. Po nové hadici začaly stékat

81


kapky, když dospěly k ohybu, protáhly se a výsměšně sletěly dolů. Pak jsem se podíval pořádně. Voda vytékala nahoře z hlavice. Hadička byla celou tu dobu v pořádku, jenom to po ní teklo. Tři měsíce jsem žil v bludu. Uchopil jsem růžici sprchy a zatáhnul. Z otvoru se vyplazil had černé, špinavé hadice. Dcera vešla do kuchyně a hledala něco v lednici. Pak vytáhla jogurt a koukala na mě, jak tam promočený a zoufalý stojím. „Tati? Kdy konečně vyměníš tu prasklou žárovku?“ „Dej mi pokoj se žárovkou! A proč se tady povaluje ta lžíce?“ „Je teď na chodbě tma a u toho zrcadla se teda fakt nedá líčit!“ „Proč je tady ta zasraná zednická lžíce!“ Otevřela jogurt, vrazila do něj lžičku a odnášela si ho s sebou. Při odchodu jen prohodila: „Aby to nebylo jak s tou poličkou u bráchy…“ „Vlezte mně na záda!“ Odšrouboval jsem hlavici a vytáhnul těsnění. Vypadalo celkem v pořádku. Otočil jsem ho otlačenou stranou dovnitř a zkusil zašroubovat sprchu. Pořád to teklo. To chce pořádně dotáhnout. Guma se pak rozplácne a bude dobře těsnit. Nasadil jsem klíč, aby se matice neprotáčela. Chytil jsem růžici a zabral. Trošku se pootočila a voda vytékala míň. Zabral jsem ještě jednou. Hlavice mi zůstala v ruce – překroutil jsem ten plastový zmetek a do očí se mi smála ukroucená hadice. Propadl jsem zoufalství. Milou sprchu jsem vztekle mrskl do koše. No nic. Baterii dnes neopravím. Budeme muset vydržet. Jak se znám, tak asi tři měsíce. Kdybych to ale nechal tak, jak to je, tak si člověk pustí vodu rovnou do obličeje. Přinesl jsem si univerzální opravný prostředek – lepicí pásku. Povytáhnul jsem hadici 20 centimetrů z díry a omotal ji tak, aby pěkně visela a nemohla zajet nazpět. Do toho přišla žena.

82

próz

Tom Odpad

Tom Odpad


„Co to je?“ ohodnotila můj výkon a zase odešla.

Pustil jsem vodu. Hadice naplněná nečekaným tlakem se vzepjala a vrhla mi na tričko novou dávku vody. Mezitím se žena vrátila. Podívala se na mě, jak tam stojím u zmrzačené baterie skrz na skrz promáčen. Jen nadzvedla obočí. Musel jsem něco říct. „Ukroutil jsem hlavici, zatím jsem tam dal tohle, aby to nezalezlo. Ale dej si pozor, když pouštíš vodu. Musíš málo a opatrně, jinak tě to postříká…“ Vytřel jsem všechnu vodu z podlahy a odešel do koupelny. Sundal ze sebe promáčené tričko. Když jsem se utíral ručníkem, zaslechl jsem z kuchyně řev. Do vteřiny vletěla manželka do koupelny s mokrou hrudí. „Podívej se, jak vypadám!“ Mlčel jsem. Díval se na promáčenou halenku a v tu chvíli se mi velice líbila.

83


NIKDO NECHCE FRANCOUZSKÉ KRÁVY Seděl v kuchyni, dojídal párek a hleděl do novin. Zarachotily klíče a otevřely se dveře. „Ahoj, miláčku.“ „Ahoj.“ Skopla boty v předsíni, pověsila tašku na věšák a vběhla do kuchyně. Dala mu pusu na tvář. „Jak to šlo v práci?“ „Jo.“ Byla cítit potem „Musím se osprchovat, dneska nám v aerobiku dali pěkně do těla.“ Odešla do koupelny a za chvilku byla slyšet sprcha. Odsunul talíř a přitáhnul si blíž noviny. Když otáčel stránku, klaply dveře od koupelny. Pak ještě chvíli pobíhala po bytě, než si v županu vytáhla z ledničky jogurt a sedla si naproti. „Nechceš jít dneska se mnou?“ „Kam?“ „Vždyť jsem ti to říkala. Na tu výstavu přece!“ „Nechce se mi.“ „Určitě bys tam potkal spoustu zajímavejch lidí.“ „Toho se právě bojím.“ Měl ji rád, ale občas ho štvala tím, jak je pořád aktivní. „Ty jsi tak negativní!“ „Ale nejsem.“ „A co budeš dneska dělat?“ „Nevím, podívám se na televizi nebo půjdu na pár piv ke Křivákovi.“ „No jo, zase ten tvůj Křivák. Jak ti tohle může stačit?“ „Mně to stačí.“

84

próz

Tom Odpad

Tom Odpad


„Takže ty se mnou nejdeš?“ „Víš, že takový akce nemám rád.“ „A co máš rád? Sedět s ožralcama u Křiváka?“ „Jo, třeba zrovna sedět u Křiváka s ožralcama.“ „Dobře, tvoje věc.“ Zvedla se a vyhodila kelímek do koše, odešla do ložnice. On pokračoval s novinami. Trvalo jí to asi dvacet minut, pořád ještě studoval noviny. „Je to dobrý?“ Zvednul oči a uviděl ji v pěkných šatech a namalovanou. „Vypadáš skvěle.“ „Dík.“ Dokončila naplnění kabelky všemi těmi nutnými věcmi a přiběhla ho políbit. „Měj se pěkně, miláčku.“ „Ahoj.“ Dala mu pusu a už se zavřely dveře. Otočil stránku a zaujal ho titulek NIKDO NECHCE FRANCOUZSKÉ KRÁVY. Přiřítila se domů, zrovna když po sobě umýval nádobí. Vyzula se v předsíni, políbila ho a položila tašku s nákupem na linku. Převlékla se do domácího a za chvilku už za jeho zády míchala kukuřičné lupínky s mlíkem. Ani se nemusel otáčet, aby to věděl. Nejdřív to šustí a čím je tam víc mlíka, tak to spíš čvachtá. Nesnášel kukuřičné lupínky s mlíkem. „Jak ses měl včera u Křiváka?“ „Dobře.“ „Dobře, dobře, to je jediný, co od tebe uslyším? Kdo tam byl?“ „Karel, Křivák, Ušoun…“ „Skvělá společnost. A co se dělo?“ „Co by se mělo dít? Pili jsme a bavili se o fotbale.“

85


„Vždyť tebe fotbal nezajímá.“ „Oni se bavili o fotbale.“ „A tys tam jenom tak seděl?“ Neodpověděl a uložil talíř. Ona ale nemlčela: „Z tebe je takovej povaleč! Práce, televize, noviny a u Křiváka. Pořád dokola. Celej tvůj svět je práce a Křivák a noviny. Ale tys takovej nebýval, co se s tebou stalo? Neslyším od tebe nic jinýho než: dobře … dobře … no jo … dobře. Co se to s tebou jenom stalo?“ Co se na to dá říct – pomyslel si. „Kdybys měl aspoň nějakou ženskou, ale tebe zajímá jen Karel a Ušoun a noviny!“ „Tak tobě nakonec vadí, že nemám nějakou ženskou?“ „Ne, to ne. Ale ty přece vůbec nežiješ. Ty tady prostě pomalu čekáš, až bude konec!“ Chvíli byla potichu. A pak: „Všimnul sis vůbec někdy, jak vedeš svůj ŽIVOT? Přijdeš z práce, přečteš si ty podělaný noviny a přemýšlíš, jestli se budeš čumět na televizi nebo půjdeš ke Křivákovi. Vždyť to je hrozný! Den co den! Pořád dokola. Celej rok, ať je jaro nebo pátek. Pořád to samý. Já už to nevydržím! Mně nevadí, že se mnou nikam nechodíš, ale ty nejdeš nikam ani beze mne. Jenom tady dřepíš a umíráš, a já se na to už nechci dívat!“ „A máš nějakej skvělej nápad, CO jako bych měl dělat?“ „To je proboha jedno! Běž do kina, na koncert nebo za nějakou děvkou – jenom mně tady prosím tě neumírej!“ Seděl dál a mlčel. „No, tak se kruci seber a vypadni! Sbal se a zmiz mi z očí. Vyraž někam. Prosím tě, běž VEN. Můžeš jít kamkoli, je přece tolik úžasnejch věcí. Běž kamkoli, jenom ne ke Křivákovi.“

86

próz

Tom Odpad

Tom Odpad


Zvednul se a mlčky tam stál. O těch úžasnejch věcech až tak úplně přesvědčenej nebyl. „Tak co je? Celý město na tebe čeká! Běž už. Zmiz mi z očí!“ Obul si boty, vzal bundu a šel. Měl ji docela rád. Měl ji dokonce rád, i když ho vytlačila ven z bytu a zabouchla za ním dveře. Zmateně bloudil po ulici a přemýšlel nad tím, co mu řekla. Pak to pustil z hlavy a zamířil ke Křivákovi. Když se v noci vkrádal do ložnice, myslel si, že už spí. Sednul si na kraj a stáhnul si košili. „Tak co?“ „Co jako?“ „Cos dělal?“ „Celkem nic.“ „To je všechno, co mi řekneš? Tak se mnou mluv, proboha!“ „Byl jsem na diskotéce…“ „Ty?“ „A proč ne?“ „A co?“ „Co co?“ „Cos tam dělal?“ „Co bych já mohl dělat na diskotéce! Seděl jsem tam na baru a pil.“ „A to je všechno? To mi chceš říct, že jsi celou dobu jenom seděl a pil? Sám?“ „Pak se tam na mě nalepila nějaká ženská…“ „A?“ „Říkala, že za prachy můžu jít k ní… tak jsem šel.“ „Kecáš!“ Sundal si kalhoty a lehnul si vedle ní.

87

Tom Odpad


„Nekecám, taková blondýna s velkýma kozama, ne moc mladá, ale uměla to.“ „Jdi do prdele. To ti nevěřím.“ „Ale jo. Docela se snažila…“ „Fakt jo?“ „Hele, jsem utahanej a ráno jdu do práce, pojď spát, zítra ti to povím.“ „Dobře.“ Zhasla lampičku a otočila se. Pak zvedla hlavu. „Dělali jste to, doufám, s gumou?“ „Samozřejmě.“ Položila zpátky hlavu na polštář. Pak se zase zvedla. „A kouřila dobře?“ „Jasně že jo.“ „A lízala ti koule?“ „Sakra, už spi! Dobrou.“ „Dobrou.“ Posunula si polštář a zavřela oči. Za chvíli začal chrápat. Zamlaskala na něho.

88

próz

Tom Odpad


NÁBYTEK PO RODIČÍCH

Když jsem ráno odcházel do práce, všiml jsem si, že u dveří mám nachystanou starou židli. Zlomila se jí noha a už mi pár týdnů překážela v bytě. Vzal jsem ji za opěradlo a vyšel na chodbu. Zamknul jsem dveře a odnesl ji do sklepa. Tam jsem ji odložil zase do jiného kouta, aby tam počkala, až budu ve sklepě dělat pořádek. Možná jsem i doufal, že nějaký pořádkumilovný nájemník ji vyhodí za mě. Uplynulo pár dní a já bych si na milou židli ani nevzpomněl. Jenže když jsem zrovna večeřel fazole s párkem a četl si noviny, zaslechl jsem skřípavý hlas: „Co jsi udělal s tou židlí?“ to se ozvala rozvrzaná válenda. „Co bych s ní udělal, odnesl jsem ji do sklepa“ odsekl jsem. „Do sklepa? Proč?“ vypadalo to, že má chuť si povídat. „Protože se jí ulomila noha a jenom tady zavazela.“ Do toho jsem zaslechl hrubý a hluboký hlas stolu: „Tak ona se ulomila? Sama jo? A kdo se na ní houpal tak dlouho, až to prasklo!“ „Copak tady aspoň u večeře nebudu mít klid?“ Byl jsem odsouzen. S klidnou večeří a novinami jsem se mohl rozloučit. Okamžitě se do mě pustili jeden přes druhého. „Je mi z tebe na nic, je mi na nic z toho, že se na mně cpeš těma upatlanejma fazolama!“ „Do sklepa? Do té tmy? Co tam asi tak sama dělá, chudinka!“ „To je ten lidský vděk za to, že jim tak dlouho sloužíš!“ Chtěl jsem se bránit, a tak jsem do toho vykřikl i svoji trošku: „A co jsem měl jako dělat? Copak se asi, vy chytráci, dělá se starým rozbitým nábytkem? Prostě jsem ji odnesl do sklepa a při nějaké příležitosti ji vyhodím a pak si jednoduše koupím novou židli. Tak se to prostě dělá. To je ŽIVOT holenkové!“ Do nastalého ticha se vložila skříň. Byla to stará dubová skříň po babičce, která v tomhle bytě stála už od začátku věků.

89


„Trochu víc pokory by ti neuškodilo, Tomáši. Jen si vzpomeň, kolikrát tě tvoje matka na té židli chovala. Tvůj otec na té židli sedával, když ráno pil kávu, než odešel s kastrólkem na dráhu. Strýc Karel na ní seděl a plakal, když zatkli Jindřicha. A ty ses pod ní batolil, když jsi měl plný plínky, maminka na tebe volala: Tomášku, ty ses nám zase pokakal! Trochu úcty bys měl mít!“ No, tohle mi ještě scházelo! Prostě jsem tam nechal ležet ten párek a fazole a šel jsem. Vím, možná jsem si měl víc dupnout, ale už jsem taková nátura. Došel jsem do sklepa a rozsvítil. Židle stála v koutě a mlčela. Byla uražená, jestli je to ten správný výraz pro židli s ulomenou nohou. Porozhlídl jsem se okolo. Jako v každém sklepě se zde válelo nepřeberné množství pokladů a odložených osudů. Z hromady starého nábytku souseda Karfíka čouhala docela pěkná kulatá tyč. Vytáhnul jsem ji z té hromady. Vypadala docela příhodně. Byla sice natřena na bílo, ale dobrých rozměrů. Vzal jsem ji i s židlí do rožku, kde stál ponk s nářadím. Změřil jsem délku a tyč pilou zakrátil. Pak už stačilo pár hřebíků a židle stála jako nová. „Tak co, dobrý?“ optal jsem se. Židle se neobtěžovala mi odpovědět. No jo, uražená ženská, pomyslel jsem si a vzal ji pod paži. Vítězoslavně jsem dorazil do bytu a postavil ji doprostřed místnosti. „To nemyslíš vážně!“ ozvala se druhá židle „Copak se dá s takovou hrůzou ŽÍT? Ta barva, ten tvar!“ přidala se třetí. „Jak by se tobě líbilo, kdyby ti někdo ulomil nohu a pak ti jako protézu dal vrbový klacek od potoka?!“ dodala čtvrtá. „Víš, jaká v tom sklepě byla zima?“ pofňukávala první (ta postižená) a já byl rád, že mám jen čtyři. Válenda zavrzala, jak se zvedala k proslovu: „To se ti teda povedlo!“ Musel jsem to co nejdříve utnout:

90

próz

Tom Odpad

Tom Odpad


„Dobrá, dobrá, zítra s tím zkusím něco udělat. Teď už mě ale nechte laskavě najíst.“ Prostě jsem podlehl. Co naplat. Klid doma je důležitá věc a já neměl odvahu pouštět se do nějakých vleklých válek. Navíc jsem měl trochu špatné svědomí. Přece jenom jsem se na ní opravdu houpal, když praskla. A hlavně nemohl jsem vyhrát. Sami dobře víte, že pouštět se do boje s rozzuřeným nábytkem nemá smysl a nechat ho zatrpknout, to se může v budoucnu taky pěkně vymstít. Párek s fazolemi jsem samozřejmě nedojedl. Nějak mě přešla chuť. Když jsem potom uléhal do postele, snažil jsem se být opatrný a moc se nepřevalovat. Druhý den ráno jsem vzal nebohou židli pod paži a vyšel z bytu. Na konci našeho dvora, přilepená ke zdi zahrady, stávala odjakživa stolařská dílna. Už jako malý kluk jsem tam rád nakukoval a čichal tu vůni pilin. Byla to stará dílna, kde stařičkým strojům kraloval ještě starší mistr Souček. V létě po obědě vysedával před dílnou, kouřil dlouhou fajfku a podřimoval. V zimě zase ládoval rezavá kamínka odřezky a s nadáváním odhazoval sníh přede dveřmi. Než jsem tam zašel, odpáčil jsem ve sklepě ze židle tu provizorní nohu, aby se stolař nesmál mé fušerské práci. Zrovna byla zima, takže jsem Součka potkal před dílnou, jak s hekáním a nadáváním prohazoval cestu k průjezdu. „Dobrý den, pane mistr.“ „Himlhergot, to jim zase nahoře prdlo v dýni, že nás tak zásobujou!“ „No jo, pane Souček, je zima. To se dalo čekat.“ „Prd čekat. Dvaadvacet let tomu je – to byla zima! Jenom dvakrát jsem viděl vločku, a to ještě jednu doma na zácloně. Od října do velikonoc ani Ň. Jenže po svátcích napadlo za jednu noc půl metru. Tramvaje nejezdily, děcka nešly do školy a naproti u Šoupalů museli otevřít hned od rána, aby chlapi měli kde chlastat, když nešli do práce. Jenže pak to taky za dva dny slezlo a bylo z toho všude akorát sajrajtu.“

91


„Pane Souček, nemohl byste se mi podívat na tu židli?“ Zvedl jsem toho mrzáka, aby ho viděl. „Co s takovým krámem starým…“ „Víte, nechce se mi utrácet za novou, tak jsem si říkal, jestli byste neměl nějakou nohu, která by k tomu pasovala.“ „Ježkovy voči, takový haraburdí, nechceš raději novou?“ „Víte, ono na té židli až tak nezáleží, ale já potřebuju taky na něčem sedět, kdybyste mě k tomu mohl dodělat nohu…“ Přece mu rovnou neřeknu, co jsem si doma vyslechl. Cítil jsem se zbaběle. Já, dospělý muž. Dokážu se sám živit, s úřady jednám, již dlouho se holím a nad čelem mi vlasy řídnou. A přece si neumím doma sjednat pořádek. „Ale aby to trochu vypadalo, tak to by musela být úplná restaurátorská práce…“ dumal Souček a převracel židli v rukách. „Ne, o to nejde, pane mistr. Je to jenom provizorní záležitost, než si našetřím na novej nábytek. Nechci, abyste se tím nějak moc zatěžoval. Potřebuju prostě jenom nějakou dobu mít funkční židli.“ „Dobře, Tomáši, mrknu se na to. Postav ji támhle ke dveřím, já musím ještě dodělat ten prokletej bílej hajzl.“ „Mockrát děkuju, pane mistr.“ S radostí jsem odcházel do zaměstnání. Pan Souček měl zlatý ruce a zlatý srdce a já věděl, že doma sklidím pochvalu. Jenže osud si s člověkem někdy zvláštně zahrává. Večer, když jsem se vracel domů, viděl jsem, že se v dílně ještě svítí. Zašel jsem tam. Mistr Souček seděl u kamen, pokuřoval ze své dlouhé dýmky a četl noviny. „Dobrý den.“ „Nazdar, Tomáši.“ „Tak jak jste dopadl s tou židlí?“

92

próz

Tom Odpad

Tom Odpad


„No jó, ta židle. Hele, támhle tu si můžeš vzít. Nechal mi ji tu nějakej chlápek, co jsem mu dělal novej nábytek, a já ji na nic nepotřebuju. Můžeš si ji klidně vzít.“ „Ale to přece nejde…“ „Ale jó, jde… nic mě to nestálo… zadarmo dostal, zadarmo dám. Je ještě dobrá. Je to fortelná práce.“ Koukal jsem se, kam mi ukazoval rukou. Stála tam bíle natřená židle, občas trochu poškrábaná, ale očividně v lepším stavu než většina mého nábytku. Polkl jsem na sucho. „A kde ja ta má stará židle?“ „Jo ta stará… pěkně hřeje, to víš, jasan!“ „Vy jste ji…“ „No jo, naštípal jsem ji a přiložil, co s takovým krámem. Tahle ti určitě líp poslouží.“ „Tak mockrát děkuju, pane mistr…“ „Není zač, Tomáši, až budeš něco potřebovat, tak zase přijď. A jak se má bratr? Co vaši umřeli, tak jsem ho neviděl!?“ „Víte, my se moc nestýkáme… tak nějak…“ „To je špatný, krev by měla držet po hromadě. No, kdybys ho potkal, tak ho pozdravuj..“ „Děkuju, určitě vyřídím.“ Vzal jsem novou židli a vyšel z dílny. Došel jsem do průjezdu. Neměl jsem odvahu vyjít schody nahoru a otevřít dveře. Odložil jsem židli zase do sklepa a vyšel na ulici. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Domů jsem nemohl, a tak jsem zašel k nejbližší telefonní budce. Někde jsem našel číslo na bratra a zavolal mu. „Haló?“ „Tady Tomáš, ahoj.“

93


„Nazdar, Tomáši, dlouho jsem tě neslyšel…“ „Prosím tě, nemohl bych u tebe dneska přespat?“ „Co se děje?“ „Víš, je mi tak nějak… právě jsem byl na takové… kremaci, dalo by se říct…“ „To je mi líto. Jasně, že můžeš přijít.“ „Díky, za hodinu jsem tam. Zatím.“ Tak jsem zavěsil. Podíval se nahoru do okna bytu a přemýšlel, jak to se mnou ještě dopadne.

94

próz

Tom Odpad

95

próz

Kateřina Tučková narozena v roce 1980 v Brně. Pracuje jako nezávislá kurátorka. Je autorkou řady odborných publikací z oblasti umění. Beletristicky debutovala v časopise Tvar v roce 2003, povídky publikovala v časopisech Netřesk, Tvar a Weles. Její knižní prvotinou se stala novela Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), její povídka Poslední večer byla zařazena do čítanky současné české ženské povídky Ty, která píšeš (Artes Liberales 2008). Za román Vyhnání Gerty Schnirch (Host 2009) získala Knižní klub cenu čtenářů Magnesia Litera 2010 a nominace na Cenu Jiřího Ortena 2010 a Cenu Josefa Škvoreckého 2010.

96

Kateřina Tučková

Malířská I. Od náměstí přicházeli ke kulturnímu domu dva muži. Jeden menší, kulatý blondýn se psem na vodítku, druhý vyšší, štíhlý, černovlasý. – Přijeli umělci z Prahy, ožrali si tu svoje hlavy! Dolehlo k uším tajemníka městského zastupitelstva a jeho společnice. Stáli uprostřed několikadílného vchodu do kulturního domu, na vrcholku schodů a vyčkávavě shlíželi na náměstí. – To budou oni, špitla dívka. Nikdo jiný to nemohl být. Bylo půl jedenácté, městečko žilo pravidelným továrním životem a náměstím se pohybovali jen dva mladíci se psem a důchodce, rozvážně se sunoucí za vytrčenou hůlkou.

– Přijeli umělci z Prahy, ožrali si tu svoje hlavy! Zanotoval znovu vyšší černovlasý a zastavil se před schody ke kulturnímu domu. Společně s blondýnem pohlédli nahoru na postavy čekajícího tajemníka a dívky, která nesměle zvedla ruku a kratičce, nervózně zamávala pohybem dlaní ze strany na stranu a zpátky. – To budou oni, řekl černovlasý k blondýnovi a společně začali vystupovat nahoru. Pes vyběhl na celou délku vodítka a ještě než stačili vystoupat za ním, vzepřel se o klín drobné dívky a s vrtícím ocasem na ni začal dorážet. – Fjodore, lehni! Potvoro, slyšíš? – Vítám vás v Kuřimi, pánové. Velmi mě těší, Mercl! – Fjodore! – Grimmich. – Moje silonky! – Fjodore! Promiňte, tak Fjodore! Salajka. – Mercl. Tajemník. Slečna Málková. – Málková. – Fjodore, tys slečně roztrhl silonky. – Ale to nevadí. – Jsou to jen punčochy, že? Snažil se o zdvořilou shovívavost tajemník Mercl. Když se na něj upřely pohledy všech tří shromážděných, rozpřáhl se rukou do vnitřku budovy a se širokým úsměvem řekl: – Opravdu srdečně vás tu vítám. Náš kulturní dům konečně dostane zaslouženou korunu. Celé město se na to těší. Za chvíli se podíváte tam, pokýval napřaženou rukou, – dovnitř, kam to přijde. No, a já jsem vás přiběhl jen uvítat a budu se muset vrátit zase na úřad. Znáte to, povinnosti. K dispozici vám bude zde slečna Málková, ta vám všechno ukáže a vysvětlí, zařídí, pokud budete něco potřebovat. – Děkujem.

97

Malířská

– Mám kancelář na úřadě, támhle za rohem. Kdybyste něco potřebovali. Tady moje vizitka. Prosím. Prosím. Oběma mladíkům podal světle modrý obdélník tvrdého papíru a s malou úklonkou se rozběhl dolů ze schodů. – Na shledanou. Zbylá trojice se dívala na jeho vzdalující se záda. – Půjdeme dovnitř? Otočila se k příchozím asistentka Málková. – Mám ho nechat tady? – Ale to nemusíte, jen mu stáhněte délku, on už skákat nebude, že ne, broučku? – Fjodore, neskač! Promiňte. Asistentce Málkové sjelo oko tentokrát od levého kolene. – Tak půjdeme. Jaká byla cesta? – Výborná, pokýval zdvořile vyšší černovlasý, který se představil jako Grimmich. Dva umělci z Prahy v doprovodu drobné asistentky zašli do velkého sálu kulturního domu. Zastavili se uprostřed a překvapeně obhlíželi dřevem obložené stěny. – A kam to jako chcete? Zeptal se ten menší. – No, mohlo by to být na stropě, taky by to mohlo být v předsálí, tam je takové jakoby místo naproti toaletám. A kdyby se vám chtělo, tak by to mohlo být ještě tamhle nade dveřmi, z obou stran, podél pódia, rozhodila rukama. Grimmich se Salajkou se na sebe překvapeně podívali. – Ale jistě to nevíte? – Co, prosím? – Kde to přesně má být. – No, sklopila zrak dívka, – hlavně na tom stropě, říkal pan starosta. A pan

98

próz

Kateřina Tučková

Kateřina Tučková

Malířská

tajemník říkal, že když už v tom budete, tak ještě u toho pódia. A v tom předsálí vlastně taky. To se mi zdálo, že je takové prázdné. Rozhlédla se po obou. – Kdybyste tedy měli čas. – Mně je to jedno, vy to platíte, pokrčil rameny Salajka. Kamila Málková se nikdy netoužila měnit. Od dívčích let měla dlouhé plavé vlasy, nijak neupravované, světlou pleť, kterou nikdy nezkrášlovala a ani její chlapecká postava jako by se postupem dvaatřiceti let neproměnila. Její vzhled zůstal v bezčasí, neodrážel její věk, a kdyby nebylo spolužaček tlačících před sebou kočárky, jejichž rukojeti se přidržuje starší dítě, nevěděl by nikdo, že plachá, drobná dívka stranící se společnosti už své roky pozorně sčítá. Kamila se nevdala, nebylo za koho a taky se jí moc nechtělo. Byla to jediná chyba, kterou jí vyčítali rodiče. Malíř Salajka si nedůvěřivě měřil její černou sukni, do níž měla zastrčenou bílou halenku s drobnými knoflíčky sepnutými až k bradě. Nohy, které ze sukně vyčnívaly, byly sice bílé, kuželovité a beztvaré, ale byly zasazeny v černých střevících, které by v této končině nečekal. – To pude, řekl ke svému společníkovi a pustil psa Fjodora z vodítka. – Můžu, jo? Řekl pak s pohledem upřeným do Kamiliných pomněnkových očí a zapálil si cigaretu, od níž mu hořící sirka odpadla, chtěně, na podlahu z dřevěných parket. – Ale tady se nekouří, vykřikla zděšeně Kamila, z kabelky vytáhla papírový kapesníček a chystala se uhasit hořící sirku, která na parketách vytvořila malý černý flíček. Kapesníček jí v ruce vzplál, zděšeně vykřikla, upustila jej a s bolestí si prohlížela své krátké nezastřižené nehty, jejichž špičky plamínek sežehl do bílých, čpících obloučků. Grimmich zadupal hořící kapesníček, na nějž pes Fjodor zuřivě štěkal, a řekl,

99

Malířská

že v tom případě tady nemohou umělci z Prahy pracovat, protože šplhat kvůli každé cigaretě z lešení pod stropem je značně neekonomické plýtvání času a peněz zadavatelů. Náhle vyděšená Kamila nervózně pokyvovala hlavou a řekla, že zjistí, co se pro to dá udělat. – My se zatím půjdeme podívat tady naproti, kývl malíř Salajka směrem k hospodě za předsálím, z jejíchž prosklených dveří právě potácivě vycházel párek dvou mužů, podpírajících se tak akorát, aby nepřepadli na společnou stranu. Vyběhla za nimi statná čtyřicátnice ve velkoryse upnutých černých šatech končících mezi převisem zadku a prvním centimetrem stehen, s krajkovou bílou zástěrou a krajkovou bílou čelenkou v uhlově černých kadeřavých vlasech. Zkušeně si muže vlevo přidržela za kabát, rýpla do něj napřaženou rukou tak, aby nepřepadl na ni, z náprsní kapsy vylovila jeho peněženku a řekla, že dnes to dělá stopadesát, které také v přihrádce peněženky vyhledala. – A je to za voba, tak zítra navopak, jasný? Budu si pamatovat, řekla mužům, obešla je, šťouchla je do zad a muži se dali zase potácivě do pochodu. – Tak támhle budeme, dokud to nezjistíte. A taky se zeptejte, co máme na ten strop namalovat, řekl malíř Grimmich a ubaloval si v dlaních cigaretu do bílého průhledného papírku. Salajka s Fjodorem v těsném závěsu se vypravil kolíbavým krokem směrem k hospodě. – A ještě se zeptejte, kdo nám přiveze barvy a lešení. A kdy. A do kdy to má být hotové. – To náhodou vím, řekla polohlasně Kamila. – Prima. Tak nám to pojďte povykládat tam, pohodil Grimmich hlavou směrem za Salajkou, který už za prosklenými dveřmi usedal k jednomu z prázdných stolů.

100

próz

Kateřina Tučková

Kateřina Tučková

Malířská

II. U chodníku, těsně před jejíma nohama, zakvílela skřípnutá pneumatika a bílá škodovka 160 se zastavila. Z řidičova sedadla se larvovitě soukala nadměrně vysoká postava. – Však zůstaň sedět, hned jedeme! Křikla na něj a chytala se kliky dveří. – Jedeme, jedeme, ale ty musíš nejdřív nastoupit, usmíval se na ni a krčil rameny, zatímco v ruce pohazoval klíčky od zapalování. Obešel předek auta, postavil se ke dveřím spolujezdcova místa, hluboce se předklonil, protože klika dveří mu sahala sotva nad kolena, vstrčil klíč do zámku a začal jím dveře, a s nimi i celé auto, prudce nadhazovat. Při třetím nadhození spojeným s prudkým trhnutím k sobě se dveře otevřely. – To bude vzrušující, vzdechla spokojeně dívka s dlouhými černými vlasy, odmetla ze sedadla plechovky a obaly od několika tyčinek Deli a nasedla. – Koupil jsem to minulej tejden za šest tisíc, řekl jí, když se nasoukal dovnitř. Seděl o dobrých dvacet centimetrů za úrovní jejího místa, přesto do malého prostoru jen stěží naskládal čapí nohy. Kolena vystrčil z obou stran volantu a o stehna si opřel celé předloktí. – No, tak jedeme, pokýval hlavou, zařadil a bílá škodovka se klepavě rozjela. Za dvacet minut zastavili uprostřed náměstí, nedaleko sochy neohroženého rudoarmějce s kulometem zavěšeným přes vzedmuté plece. Hrdý kamenný pohled upíral směrem ke kulturnímu domu. –S eď, to musím zase já, řekl řidič k dívčiným pokusům otevřít si zevnitř dveře. Vysoukal se z auta, obešel předek a stejným způsobem jako prve, na třetí trhnutí nahoru a k sobě, otevřel. Dívka došlápla na zem botou s vysokým podpatkem. – To bude támhle, kývla směrem ke kulturnímu domu, – trochu to tu znám.

101

Malířská

Dlouhán za ní ledabyle zabouchl dvířka a vydali se společně prázdným náměstím k budově s dlouhými vstupními schody. Vystupovali po nich mlčky, za členitým vstupem do kulturního domu se zastavili a rozhlíželi se, kam dál. Z haly vedla přímo proti nim široká chodba. Ze dveří po levé straně se vydělila postava s rukama hluboko v kapsách kalhot. – Přijeli umělci z Prahy, ožrali si tu svoje hlavy! notovala. – Salajka! Vykřikla dívka a vyběhla po chodbě směrem k potácející se postavě, která se otočila za jejím hlasem. – No konečně, konečně! Kýval hlavou malíř Salajka spokojeně. – Běžte za Grimmichem, já se musím vychcat. Je vevnitř. Ještě s Málkovou. To je asistentka. Dvojice vešla prosklenými dveřmi do restaurace. Fjodor začal štěkat. – No konečně, kde jste byli tak dlouho? Fjodore, zmlkni, sáhl Grimmich po psově čumáku. – Fjodore! Zlatíčko, to jsme se dlouho neviděli! Nazdar, Igore. – Dobrý večer, slečno, já jsem Dan Trantina, řekl důstojně dlouhán a přisedl si vedle plavovlasé dívky. – Málková. – Karolína, taky mě těší, představila se černovlasá dívka. – Málková. Kamila. – Musíte se na to jít hned podívat. Co na to řeknete. Salajka to tam zprasil. Nebo chcete ještě pivo? Paní Boženo, prosím vás, můžete tady čtyři piva? Pojďte… Kamilo, počkej tady s Fjodorem. Grimmich se o překot zvedal, z kapsy vytáhl klíče a vedl dvojici ke dveřím společenského sálu. Na chodbě se k nim přidal Salajka vracející se z toalet. – Až do otevření tam nikdo jinej nesmí. Jenom my, vysvětloval Grimmich,

102

próz

Kateřina Tučková

Kateřina Tučková

Malířská

zatímco za nimi zase zamykal. Volnou rukou pak šátral po zdi, až narazil na vypínače. Postupně zapínal jeden po druhém, sál osvětlil silný proud světla. Všichni zaklonili hlavy na zad. – Panebože, řekla kunsthistorička Karolína. – To nevysvětlím.

III. Číšnice Božena utírala za barem sklenice rozmáchlými gesty a usmívala se na pohledného malíře Grimmicha. Ten sklopil oči k balené cigaretě a pokyvoval hlavou. Uběhlo teprve několik týdnů od chvíle, kdy se oženil. Malíř Salajka dopil sklenici piva, otřel si pusu o rukáv, mávl na číšnici Boženu o další čtyři, hřbetem ruky se udeřil do kořene nosu a poposunul si tak kovové brýle. – Málková ještě neví, že Trantina je dvakrát rozvedenej, má čtyři děti, některý nemanželský, a bydlí v autě, kterým jezdí, že ne? Kývl směrem k malíři Trantinovi, který se opíral o opěradlo židle Kamily Málkové a s obličejem u jejího jí vysvětloval princip nástěnné malby á la fresco. – Hlavně, že nám pomůže to dodělat, vole, řekl Grimmich. Číšnice Božena třískla třemi půllitry o stůl, jen Grimmichovi jej přistrčila až pod bradu, usmál se na ni a sklidil laskavé, nadmíru dlouhé pohlazení od temene hlavy až do půli zad, které se nejprve zdálo být mateřské, v polovině však tento příznak ztratilo. – Ta tě žere, řekl závistivě Salajka. Venku se ozvala smuteční hudba. Všichni zpozorněli a podívali se z otevřených oken na náměstí. Nic se nedělo. – Hlášení městského rozhlasu. Vážení občané. S velkým smutkem oznamujeme, že nás navždy opustil náš manžel, tatínek, bratr, dědeček, kamarád, kolega, pan Rostislav Konečný. Zemřel náhle dne dvanáctého května, ve věku nedožitých šestaosmdesáti let. Poslední rozloučení s ním proběhne následující středu,

103

Malířská

sedmnáctého května, v šestnáct hodin, v krematoriu na Ústředním hřbitově v Brně. Konec hlášení. Za okny se znovu rozezněla smuteční hudba. Kunsthistorička se překvapeně ohlédla na Salajku. – To existuje? – Slyšel jsem o tom. – Prej nenadále, přišla ke stolu oznámit číšnice Božena, – to byla otázka krátkýho času, kdy se uchlastá. Sedával tady každej den, dcera ho vždycky odváděla, prej nenadále. Támhle v tom rohu sedával, ještě s Mokrým a Záhorčíkem, to byla trojka. Teď choděj jen ti dva, aspoň je to symetrický, jak se o sebe opíraj, když se potácej domů. Někdo něco? – Tady dvakrát rum, pro mě a slečnu Málkovou, zvedl ruku malíř Trantina. Salajka s Grimmichem se na něj překvapeně podívali. – Málková nepije. – Blbost. Dvakrát rum. Nebo ještě někdo? – Ale, no tak všem, mávla rukou s francouzskou manikúrou kunsthistorička. Několik minut po třetí ranní se paní Málková probudila. Z přízemí do ložnice tlumeně doléhala hudba, hlasy a smích skupiny lidí. – Slyšíš to? Miloši? – No jo, už zase, zívnul vedle ní Málek. – Chudák holka. Ta se z té práce zhroutí. – To má z toho, že nechtěla do TOSky. – Nezdá se ti to nespravedlivý, že jí ty malíře starosta nechal na krku? A jak mohl čekat takovou obětavost? – Dyť ví, jakej máme barák. Ten šetří na všem. – To je potvora, ten Smyček. A naše holka to vodnese. Když vona je taková poctivá, vona by je na ulici nenechala. To má po mně. Tu soucitnost.

104

próz

Kateřina Tučková

Kateřina Tučková

Malířská

Paní Málková si protřepala polštář. Z přízemí se ozýval výskot. Poté zvuk rozbitého skla a štěkot psa. – To se tak směje Kamila? To neznám. Nevíš, kdy to maj dokončit? – Říkala dvaadvacátýho? – To je možný. To je ještě tejden. Už aby to bylo, nespala sem klidně, nepamatuju. – No jo. Koupilas ty lístky na to votvírání? – Kamila má zadarmo, že se vo ně stará. Říkala, že donese. Taky seš zvědavej? – No jo. Já nevim, co takoví floutci můžou. – Nech bejt. Prej sou slavní. V Praze. Říkala Kamila, že sou dost šikovní. – Však uvidíme. Spi už. Málek se otočil na pravý bok, zády k paní Málkové a přetáhl si peřinu přes ucho.

IV. – Je to dost vlhký? Sahal na omítku Trantina s cigaretou mezi rty. Dým stoupal několik desítek centimetrů nad jeho hlavu, pak se rozbíjel o vlhký strop a klouzavě se rozléval všemi směry. – Grimmich to namastil před půl hodinou, dělej, maluj, nezdržuj se, zbejvá málo času, supěl Salajka míchající barvy v široké plechovce. Dan Trantina seděl na vrcholu lešení, dlouhýma nohama klinkal ve vzduchu, porovnával tuby s barvami. Černé vlasy, bez stříbřitých známek čtyřicítky, měl pocákané kapičkami bílé barvy. – Žlutý, červený kadmium, kraplak, okr, titanová běloba, na tělo, diktoval Salajkovi, když si od něj bral namíchanou plechovku. Postavil se, s hlavou těsně pod stropem, se zvráceným krkem, začal širokými, pevně řízenými tahy nanášet barvu do naznačených kontur. – Kam dala, sakra, ta Málková ty brejle? Ty je máš? Sklonil se k Salajkovi.

105

Malířská

– Má je v hospodě. – Tam sou mně platný. Půjdeš tam ty nebo já? – Podle toho, kdo je míň platnej, když se nalije. – Stejně bude obědová pauza, ne? – Neblbni. Nejsme tu ani hodinu. – Ale obědová pauza zhruba je, ne? Kolik je? – Dvanáct dvacet. – Tak vidíš, přes oběd já stejně nedělám. Jdeme oba? Oba malíři začali sešplhávat z lešení. V hospodě naproti přes chodbu stál Grimmich u barového pultu, za nímž si o sevřené dlaně opírala bradu Božena, u stolu se bavila kunsthistorička s Kamilou Málkovou. Před oběma ležely papíry, potištěné formuláře, po stole byly rozházeny různě barevné tužky. Mezi dokumenty stálo velké a malé pivo. – Už pije i na oběd, Trantino, řekl Salajka, – máš ji na svědomí. – Ale prosim tě, dyť to bylo v ní. – Tak co? Dáte tam ten roh? Zeptala se nadějeplně kunsthistorička. – To se ještě uvidí. Kdy to potřebuješ vědět? poposunul si brýle Salajka. – Dvacátýho. Ráno. – V pohodě. Ke stolu přišel Grimmich v doprovodu Boženy nesoucí tři piva s bohatou pěnou. – A jak pokračujete, pánové? Usmívala se Božena, – už se vám to krátí, že? Už je objednaná kapela, lístky jsou prej rozprodaný, že Kamilko. Všichni se děsně těší. Malíř Salajka si přejel rukou přes krátké vlasy, Grimmich pokrčil rameny. – Bude to bomba, řekl Trantina a přisedl si vedle Kamily. – Starosta pozval televizi. Kromě místní kabelovky přijede i ČT1, regiony, přitakala Kamila a zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho. Malíř Trantina jí

106

próz

Kateřina Tučková

Kateřina Tučková

Malířská

zasunul vlasy za druhým uchem, sklopila oči ke sklenici a cucla si z malého piva. – Čtyři rumy. A utopence, k obědu, vzdechl Salajka za odcházející Boženou. – Já nechci utopence, křikla za ní kunsthistorička. – Těch rumů pět, křikl Trantina. – Ještě žes nám dala ty prachy na ubytování, jinak to tu nezaplatíme, kýval hlavou Grimmich ke Kamile, která si vyděšeně přiložila prst přes ústa a zvedla světlé obočí. – Mluv o tom víc nahlas, zaklepal si prstem na čelo Trantina. V. Když už se nevešli do hospody, naplnilo se i předsálí kulturního domu. Božena měla toho večera na výpomoc dvě brigádnice, jedna chodila prostorem hospody, druhá roznášela skleničky s alkoholem chodbou a předsálím, skleničku za kovovou dvacetikorunu, z ruky do ruky. – Přijeli umělci z Prahy, ožrali si tu svoje hlavy, zanotoval s úzkým hrdlem malíř Grimmich a vzal si od jedné z číšnic dvě skleničky, obě je do sebe obrátil a řekl, že účet má na baru u Boženky. – Vole, já myslel, že bude jedna pro mě. – Promiň, nervy, vysvětlil Grimmich. – Kde je kunsthistorička? – V sále. Šteluje prý světla. – Má to? – Má. – Pojďme tam taky. – Chceš se drát tím davem? – Jsme autoři, ne? Pozor, prosíme… jsme autoři, s dovolením… vydal se nesměle malíř Grimmich následovaný malířem Salajkou na cestu těsnou skupinou lidí. Oba proklouzli úzkou škvírou dveří poté, co se osvětlovači představili jako autoři.

107

Malířská

– No, pojďte, mistři, šklebil se mladík v montérkách a zase za nimi zamknul. Kunsthistorička uprostřed sálu ukazovala, jak se mají snížit kužely světla, aby neosvětlovaly strop. – Nástropní vypnout úplně. Až zazní bubny po tom řečnění, tak, víte, jak to zní… halo, pane u bubnu, ukažte osvětlovačům, jak to zní, ty bubny, když se něco odhaluje! Bubeník, přenášející poslední kabely kolem hudby usedl a sálem zavířily bubny. – Děkuju! Tak až tohle zazní, tak vy ty reflektory nasměrujete na strop. Ukažte jak… výborně, tak přesně takhle. Všichni v sále zaklonili hlavy a prohlíželi si nástropní malbu. – Tak stačí, zase dolů, prosím, a teď už to nechte jen na pódium, mávala na osvětlovače kunsthistorička a strop potemněl. Sálem se rozlila tma. Osvětlovači a údržbáři se začali rozcházet. Vchodem vedle pódia vešla Kamila a dva muži v oblecích. Zamířili ke dvojici malířů, kteří stáli ve svitu světla dopadajícího několik metrů do sálu z pódia. – Pane starosto, toto jsou autoři. Malíř Salajka a malíř Grimmich. S panem tajemníkem se už znáte. – Přátelé, to bude dnes velký večer. Přijela televize. Chtějí s vámi rozhovor. A natočit dílo, samozřejmě. Teď? Nebo až po odhalení? Rozsvítíme před zahájením? – Zahajuje se za osm minut, řekla Kamila. – Až po zahájení, pokýval hlavou tajemník. – Jsem velmi, velmi napjatý, zakláněl hlavu starosta, ale na stropě se malba jevila jen v rámci tmavých a světlejších ploch. – Proběhne nějaké uvítání, to zařídíme my s panem tajemníkem. Odborný přednes má slečna Karolína, hudební doprovod po zbytek večera skupina Zjara. Bude to velký večer, pánové. I s televizí, opakoval radostně starosta. – Měli bychom už jít na pódium, pane starosto, řekla Kamila s významným

108

próz

Kateřina Tučková

Kateřina Tučková

Malířská

poklepáváním na hodinky. Pokynula i malířům a všichni vykročili ke schůdkům za oponu.

Temným sálem, v jehož čele tajuplně svítilo jen pódium zahalené sametovou rudou oponou, zavířily bubny. Dveře se otevřely a do sálu začal halasně pronikat dav lidí. V tmavém prostoru je přitahoval jediný světlý bod, masa se začala tlačit k dřevěnému stupni pódia, přední pokřikovali na zadní, zástup ševelil. Náhle bubny utichly. Postrkující se lidé pomalu zaujímali své pozice. Na pódium vystoupil starosta Smyček, v ruce měl mikrofon. – Milí přátelé, čekal, až se dav uklidní. – Milí přátelé. Vítám vás u příležitosti dnešního večera. Dnešního velmi slavnostního večera, na který naše město již dlouho čekalo. Naše největší, jediná, velká slavnostní síň dostala svou korunu! Korunu v podobě nástropní malby dvou nadaných, mladých, talentovaných umělců, pana Salajky a pana Grimmicha! Prosím, přivítejte naše umělce! Starosta začal prudce gestikulovat k otvoru v oponě, jíž se pomalu prosmýkl malíř Salajka, a sotva ustoupil o krok doleva, proklouzl před oponu i malíř Grimmich. Zůstali stát za zády starosty a rozpačitě shlíželi na první řadu obyvatel Kuřimi, které ještě osvětlovalo světlo pódia. – Prosím o potlesk pro naše umělce! Zvolal do mikrofonu pateticky starosta a sálem se roznesl tleskot dlaní. Starosta pak pokračoval ve výčtu prestižních událostí, které byly za jeho volebního období v městečku uskutečněny, a završil je opakovaným vyzdvižením události výmalby slavnostního sálu kulturního domu města Kuřimi, které neváhal přirovnat k Alšovým lunetám Národního divadla. Salajka s Grimmichem na sebe rozpačitě pohlédli. Pak starosta zasadil mikrofon do stojanu na okraji pódia, vyzval k odbornému výkladu kunsthistoričku a za dalšího hlučného potlesku se odebral do zákulisí.

109

Malířská

Opona se mírně rozhrnula a na pódium vstoupila kunsthistorička Karolína. Černé dlouhé vlasy měla hladce sčesány podél tváře, světlo reflektorů jim dodávalo nepřehlédnutelný lesk. Černé krátké šaty jí těsně obepínaly tělo. Pomalou chůzí v lodičkách na vysokých podpatcích přistoupila k mikrofonu. – To je zas exhibice, šeptl ke Grimmichovi Salajka. – Vypadá jak z Adams family, nezdá se ti? šeptl zpět Grimmich. – Hlavně, že to okecá. – Milí… Obyvatelé… Kuřimi, řekla a odmlčela se. – Nevystoupila z lítajícího talíře? Zeptal se tiše Salajka. – Dovolte i mně, abych vás přivítala na slavnostním odhalení uměleckého díla, které mimo vaše zraky vznikalo po dobu celého měsíce…, řekla a znovu se odmlčela. Významným pohledem přejela neviditelný dav ve tmě pod pódiem. – …díla, které se svým významem bude jednou blížit možná i už zmiňovaným Alšovým lunetám… – Ona se taky zbláznila? šeptl Salajka. – Možná je to potřeba, vole, jinak by nás pak odsud vůbec nepustili. – …neboť jej vytvořili mladí autoři, staří téměř stejně jako v té době byl i Mikoláš Aleš, kteří jsou v měřítku národního kulturního centra považováni za talentované přední členy nastupující generace!… – Ježiš, to je trapas. Salajka si přejel rukávem přes zpocené čelo. – Vole, nech toho, je na tebe vidět. – …zaručuje to nejen jejich dosavadní školení u profesora Rittsteina, jehož věhlas překračuje i české hranice, ale také jejich dosavadní výsledky, mezi něž patří častá účast na prestižních výstavách u nás i v zahraničí… Sálem obdivně zašumělo. – …a co je obdivuhodného právě na díle, které nyní vlastníte vy, obyvatelé města

110

próz

Kateřina Tučková

Kateřina Tučková

Malířská

Kuřimi? Především je to obdivuhodná, modernizovaná práce s klasickou mytologií, která evropskou kulturu provází od jejího zrodu … Sálem znovu obdivně zašumělo. – …invenční pojetí klasického tématu hojnosti, jež poskytuje krásná mladá dívka symbolizující Cereru, bohyni úrody s rohem hojnosti, rozvinuli tito autoři do bohatě stylizované kompozice s četnými florálními prvky. Jaké téma by se více hodilo do úrodné, jihomoravské krajiny oplývající přírodním bohatstvím a lidmi, kteří ji neúnavně zušlechťují? Nemohli vybrat lepší symbol, charakterizující svými jednotlivými ikonologickými prvky tuto krajinu a toto město… plné hojnosti, obklopené lesy a poli, plodnými lány, město plné kvetoucích zahrad, město, které dbá o štědrost přírody, o bohatství, které mu tento kraj nadělil… Sálem se rozléhalo souhlasné mručení, ženy v předních řadách pyšně kývaly hlavami všemi směry. – …a co je dále obdivuhodného na vaší malbě? Je to i rukopis, forma, která je těmto autorům vlastní. Gestická malba expresivního ražení, jež se projevuje i na stropě kuřimského kulturního domu a kterou zanedlouho uvidíte, je v evropském moderním umění jedním z nejvýraznějších poválečných proudů! – Maže jim to kolem huby, naklonil se Salajka ke Grimmichovi. – Myslím, že to projde. – …a konečně posledním obdivuhodným prvkem této malby je odvaha v provedení i v přístupu k tématu, kterou se vždy, po všechny doby, vyčleňovala nastupující generace umělců od generace předchozí. Inovace, především inovace (!) zavedených schémat odlišuje výtvarné dílo významné od bezvýznamného. Milí občané města Kuřimi! Vy vlastníte nyní významné výtvarné dílo. Važte si jej. Děkuji za pozornost. – Bubny, sykla za sebe kunsthistorička během potlesku. Bubeník přichystaný na svém místě rozpohyboval drobné paličky do kmitu

111

Malířská

kolibřích křídel, sálem se nesl napjatý tón a v okamžiku jeho vyvrcholení, prudkého úderu do cimbálů, se rozsvítilo světlo a na strop zamířily reflektory. Sál ztichl.

próz

Kateřina Tučková

VI. – To je Kamila Málková, ne? – Ta nemá tak velký prsa. – A proč je tak rozkročená? – To je jako ta plodnost. – Taky myslíte, že je to Málková? – Neříkala ta kunstorička, že je to nějaká Cerel? – Dělej, dej mi brejle, nevidim na to. – Přes celej strop je ženská, úplně nahá, jen mezi kytkama a ovocem. – Nečum na to tak. Nebo aspoň zavři hubu. – To sem teď budou chlapi chodit očumovat. Bude se sem muset dát nějakej vrátnej. A bude vybírat. – Není to porno? – Kde je Málková, ať řekne, jestli jim to… stála. Modelem. – To není Málková, to je bohyně úrody, paní Šafránková. – To nejde, to se musí zakázat. Dyť sem chodí na divadlo děcka. Pane bože. – To sou hulváti. Já to věděl, že se vod takovejch floutků nedá čekat nic dobrýho. – Prasata to sou. – Milí pánové redaktoři, najdeme raději slečnu kunsthistoričku, ta vám k tomu podá zasvěcenější komentář, prosím, následujte mě do zákulisí. Tudy. – Neblbněte, dyť sem na to budou jezdit zájezdy. To nemaj nikde. – Ale prosim tě, nahejch obrazů sou plný zámky. To není nic divnýho. – Jenže nikde není Málková.

112

113

próz

Jakub Mlynář

Místo

Domů. Nikdy by ho nenapadlo, že jednou bude takové místo nazývat domovem. Křupání sněhu pod podrážkami promočených bot znělo ztichlým lesem, když se vracel zpátky po svých stopách. Do rytmu své pomalé kymácivé chůze si začal bezděčně pobrukovat jakousi melodii a tápal v paměti, zda už ji odněkud znal z dřívějška, nebo jde o jeho vlastní improvizaci. Pokud mohl posoudit, byla to moc pěkná melodie, zvučná a radostná v tom mlžném černobílém světě kolem, a tím víc jej mrzelo, že o ni vinou své bídné paměti určitě přijde ještě dřív, než doma pověsí kabát na stěnu. ///

Jakub Mlynář narozen 1984 v Praze, vystudoval sociologii na FF UK, pracuje jako středoškolský učitel a koordinátor Centra vizuální historie Malach na Univerzitě Karlově. Publikoval v časopise Ikarie ( 9/2003), od té doby stačil dokončit několik dalších povídek a novelu Dívání, v současné době pracuje na románu Nad střechami.

114

Slunce stálo nízko nad obzorem a jeho svit byl ztlumen souvislou vrstvou světle šedých mraků a mlhy, která jako by prostupovala celý svět; mdlé světlo pohaslého slunce, do kterého jste se mohli klidně podívat jen zlehka přimhouřeným okem. Bledé a smutné počasí, které prosakuje do mozku a obestírá mysl chmurnými myšlenkami, i když se tomu bráníš sebevíc. Nohy se boří do závějí čerstvého sněhu a z chůze se stává namáhavá činnost; každý kus dřeva je významným objevem, vyváženým značnou ztrátou sil. Očistil od sněhu posledních pár větví, a protože už se mu nevešly do náruče, používal je cestou domů jako provizorní hůl.

Vzduch byl letos poprvé cítit jarem. Jeho duší po dlouhé a ubíjející zimě konečně zase prorůstaly klíčící zárodky optimismu a chuť pustit se do nových věcí – nebo se aspoň vrátit ke starým a opuštěným a vdechnout jim nový život. Kráčel mírně se svažující ulicí mezi řadovými rodinnými domy a zahradami za vysokými zdmi a živými ploty, kde se mírně kývaly široké koruny starých stromů; nechal vítr, aby mu cuchal vlasy, a radostně a lačně vdechoval ještě poněkud chladný ranní vzduch. Domy ustoupily široké prázdné pláni před monumentální prosklenou budovou fyzikálního ústavu, k němuž vedl dlouhý rovný chodník obklopený zakrslými stromky a pošlapaným trávníkem, kam lidé z nedalekých paneláků chodívali venčit psy. S úsměvem pokynul vrátnému v brýlích a bílém plášti a vyběhl po schodech do kanceláře. Na pracovním počítači si pročetl nové maily a chvíli korigoval svůj poslední článek, přepsal pár souvětí a opravil chybu v citaci, ale za chvíli se přistihl, jak bezmyšlenkovitě civí oknem do šedivého atria, na květiny v květináčích chvějící se v jemném vánku, jako by jim trochu záviděl.

115

próz

Jakub Mlynář

Jakub Mlynář

Místo

Měl nadprůměrně placené zaměstnání v oboru, který postgraduálně vystudoval a jemuž se vášnivě věnoval už od svých dvanácti let, ale jak čas běžel, míval stále častěji pocit, že ho práce přestává naplňovat. Nějakou dobu trvalo, než si tuto skutečnost vůbec připustil – zdála se mu zpočátku takřka svatokrádežná, natolik byl s fyzikou srostlý – ale poslední dobou už o tom přemýšlel čím dál častěji a postupně se s tím celkem dokázal smířit. Jen pořád ještě nevěděl, co by s tím měl dělat. Zvláštní věc. O víkendu vytahal skoro bezděky ze skříňky u postele své polozapomenuté knížky o psychologii, z nichž některé snad nikdy ani neotevřel, a začal v nich nazdařbůh listovat – dárky od rodičů z dob, kdy ještě věřili, že by snad ve volbě povolání mohl jít v jejich stopách. Hlavně pod jejich vlivem po maturitě ještě nějakou dobu váhal s volbou vysoké školy, ale nakonec přeci jen zvítězila fyzika. První pochybnosti přišly, jak to tak bývá, v posledním ročníku před státnicemi, ale tehdy ještě bylo poměrně snadné se jich zbavit: je přeci zhola nesmyslná ztráta času měnit po pěti letech studia obor. Horší bylo, že se jeho nejistota čas od času vracela se stále větší intenzitou. Útlé šlahouny a zelené stonky se za okny chvěly v jemném vánku. Ze zadumání ho vytrhlo zazvonění telefonu. „Dobré ráno, doktore Boučku,“ ozval se ze sluchátka šelestivý a zadýchaný hlas profesora Morávka, jenž vždycky zněl, jako by ze sebe každé slovo dostával s nezměrnou námahou. „Dobré jitro.“ „Vojtěchu, já – psal jsem vám do pošty, zřejmě jste si nevšiml,“ začal pomalu profesor Morávek. Z jeho tónu bylo znát, že tentokrát asi nepůjde o nějaký dvacetiminutový příspěvek na pravidelné konferenci matfyzu. „Áha – asi mi to spadlo do spamu,“ odpověděl Vojtěch, zatímco se proklikával nazpět do mailové schránky. „Ano, mám to tady, promiňte, podívám se na to… Hned, jak budu moct.“

116

Místo

„Víte, není to dlouhé a já bych si rád rovnou počkal na vaši reakci, Vojtěchu,“ řekl profesor Morávek po krátké odmlce, nejspíš vyplněné potáhnutím z cigarety. Vojtěch přelétl očima několik řádků textu a profesor Morávek zatím ve sluchátku naslouchal jeho dechu, který se znatelně zrychlil. Když dočetl, stočil se Vojtěchův pohled ještě na okamžik k neduživým rostlinám v květináčích za oknem, jež se v momentálním bezvětří ani nepohnuly. Zhluboka se nadechl. „Já – vlastně – nevím, co na to říci,“ hlesl. „Doufal jsem, že se od vás dočkám odpovědi jednoznačně převoditelné do binární soustavy, doktore Boučku,“ uchechtl se přidušeně profesor Morávek do telefonu, „je vám jistě jasné, že nejde o zcela obyčejnou záležitost.“ „Ovšem,“ odvětil Vojtěch tiše. „Jiní by se s radostí vzdali titulu, kdyby to pro ně znamenalo možnost, kterou jsem vám nabídl,“ dodal Morávek významně a tón jeho hlasu se přiostřoval. Vojtěch cítil, že se začíná mírně potit. „To je mi jasné,“ vypravil ze sebe. „Nuže?“ Vojtěch se otočil na kancelářské židli o sto osmdesát stupňů a v malém zrcadle na dveřích kanceláře zachytil svůj vlastní pohled. Chvíli zíral sám sobě do očí, než mu zrak zahalily mžitky. „Ano, beru to, pane profesore.“ /// Přede dveřmi několikrát zadupal, aby z bot setřásl lepkavý sníh. Zatímco byl venku, oheň v kamnech naštěstí ještě docela nevyhasl, takže stačilo nalámat hrstku jemných větviček a chvíli rázně foukat – až se mu z toho

117

Jakub Mlynář

Místo

zatočila hlava. Plamínky sílily, hřál si nad nimi prokřehlé ruce a přikládal větší kusy dřeva, přitom těkal očima po místnosti. Byla mu už natolik všední, že většinou zcela přehlížel detaily interiéru. Když si to uvědomil, začal mít pocit, jako by se náhle k jeho otupělým smyslům probíjely o to razantněji. Místnost byla zařízena stroze, takřka spartánsky. Ostatně už z účelu této budovy, která byla jakousi strážní boudou, by mohl případný návštěvník podobné uspořádání očekávat. Malý dřevěný stolek a jedna židle, obojí zřejmě původně modré, ale lak už byl na mnoha místech oprýskaný. Plechová kamna a police s několika kusy otlučeného nádobí a zásobou trvanlivého jídla, masivní truhla na šaty, krátká postel a nízká polička. Pod postelí zastrčený velký černý kufr, na kterém už se zase objevila pavučina. Líně vstal, aby ji setřel rukou, ale než udělal potřebné dva tři kroky napříč místností, padl mu zrak na další předmět, povalující se mezi různým drobným harampádím na poličce vedle postele. Na tváři se rozhostil výraz na pomezí překvapení a úlevy. Na okamžik se snad i usmál, ale jeho oči se nadále zdály být nadevše vážné, zračila se v nich samota a stesk, bolest a smutek, možná i odevzdaná beznaděj, ale to všechno mohl klidně být jen záblesk přeludu v tom prazvláštním mlžném světle hasnoucího slunce venku, které se jediným oknem vkrádalo do místnosti. Zvedl brožurku, a jako by ji viděl poprvé, otočil se zády k oknu a namátkou ji pomalu prolistoval. Na poslední stránce s fotografií se na okamžik zarazil: jeho vlastní cestovní pas – jak podivně cizí se mu zdál… Začal vzrušeně oddychovat a jeho oči se zúžily, snad se v sobě snažil potlačit hněv… Boj to byl patrně nerovný a krátký. S hlasitým odfrknutím vztekle mrštil sešitek přímo do plamenů v kamnech. Když místnost naplnil ostrý zápach škvařícího se plastikového obalu, už zase v domě nikdo nebyl.

118

próz

Jakub Mlynář

Místo

///

Nebe mělo barvu krve a purpuru a inkoustové modři a slunce se bořilo do mraků nad členitým horizontem střech. V tiché stinné zahradě rozkvétaly stromy a teplý vánek zanášel pootevřeným oknem ptačí trylky do Vojtěchovy ložnice. Sbalený kufr stál u vchodových dveří vedle nástěnného zrcadla už od rána. Dlouhý den byl vyplněn roztržitým pobíháním po bytě tam a zpět, sem a tam, přerovnáváním věcí, plněním kartónových krabic a zběžným úklidem – takhle by neděle opravdu neměla vypadat, ale Vojtěch nechával vždycky všechno na poslední chvíli, jinak to zkrátka neuměl. Ale ačkoli velice spěchal, procházeje předsíní se pokaždé na pár vteřin zarazil a zamyšleně pohlédl na ten matně černý kufr, jako by pořád ještě váhal. Zbytečně, už dávno bylo pozdě si cokoliv rozmýšlet. Teď seděl na posteli čelem k oknu a v paprscích hasnoucího jarního slunce plnil poslední krabici knihami. Každý zaprášený svazek laskavě otevřel a krátce prolistoval, Camus, Planck, Kerouac, Jung, Robbe‑Grillet… Jako by se s nimi loučil – ale no tak! Ovšem, pokud vše půjde dobře – a neměl jediný důvod se domnívat, že by to mělo být jinak – bude za půl roku zpátky, věci si vyzvedne z ústavního archivu, kde mu po přímluvě profesora Morávka vyhradili jednu menší místnost, a všechno bude zase jako dřív. Přesto se Vojtěch nedokázal ubránit vtíravé myšlence, že zítřejším odjezdem nevratně končí jedna dlouhá etapa jeho života. Jak by se asi věci měly, kdyby se tehdy po maturitě rozhodl jít na psychologii, jak si přáli rodiče? Kde by v tuto konkrétní chvíli seděl, nad čím by asi tak přemýšlel? Byla by fyzika i nadále jeho zálibou? Možná by byl váženým a úspěšným psychologem, třeba by také dosáhl na doktorát, snad i dál – ale nepropadal by i přesto podobně chmurným úvahám, sžíravé touze vrátit čas a rozhodnout se jinak? Jistě – v některém alternativním univerzu teď nepochybně sedí na posteli

119

Jakub Mlynář

Místo

Vojtěch Bouček, teskně pozoruje západ slunce nad střechami a hluboce lituje, že se nedal na dráhu fyzika… Z té představy se mu zatočila hlava a na předloktích mu naskočila husí kůže, otřásl se náhlým chladem, rychle uložil do papírové bedny poslední knihu z poličky u postele a vstal, aby přivřel okno. Ach, takže nakonec se celý jeho dosavadní život vešel do čtyř standardních krabic. Nábytek nepočítaje. /// Za zaprášená okna padla tma a zápach seškvařeného plastu se dávno usadil pod dřevěným stropem, ačkoli stále zlehka nepříjemně šimral jeho chřípí. Právě si přinesl ze sklípku nasolené zamražené maso poněkud záhadného původu – nikdy v okolních lesích žádnou zvěř nepotkal. Chutnalo však výtečně a navíc se zdálo, že jeho zásoby téměř neubývaly. Koneckonců, neměl ani příliš na vybranou, neboť malá spižírna ve srubu skýtala stravu prostou a nevyváženou, sestávající téměř výhradně z různých těstovin a luštěnin. Nyní tedy opět roztápěl oheň v kamnech, protože v jeho nepřítomnosti pohasl; v rozčilení odešel obhlédnout rokli a nazpět se vracel jen zvolna, hluboko zabořen v myšlenkách. Do kroku přidal až teprve se soumrakem, který jej trochu zaskočil. Uvařil v kotlíku maso a pár hrstí žlutých těstovin. Zapálil dlouhou bílou svíci uprostřed stolu a prostřel pro dva. Když dojedl, zadíval se zasmušile na nedotčenou porci jídla na talíři naproti němu, která mezitím úplně vychladla. „Už zase jsi všechno nechala,“ zatvářil se vyčítavě a ustaraně, když vstával ze židle a opatrně sbíral nádobí. „Víš, trochu se o tebe začínám bát.“

120

próz

Jakub Mlynář

Místo

///

Kristina se nahlas zasmála a zlehka zvrátila hlavu dozadu, jak to měla ve zvyku, a hosté u sousedních stolů se pohoršeně a zvědavě otáčeli. Na líbezné tváři se však záhy opět rozhostil nešťastný výraz a její oči se rozšířily, jako by jimi chtěla Vojtěcha zhltnout celého naráz. „Je to jen pár dnů a já mám pocit, jako bych tě znala odjakživa,“ hlesla skoro neslyšně. „Opravdu musíš jet?“ Vojtěch nepřítomně zíral do sklenice s pivem, které už bylo tak zvětralé, že neměl odvahu se z něj napít, i když měl ústa vyprahlá jako troud. „Musím,“ slyšel svůj hlas, zastřeně a jakoby z dálky. „Je to něco jedinečného…“ Kristina nespokojeně sevřela rty. „Já vím, já vím,“ zvýšila mírně hlas. „Už jsi mi to vysvětloval. Místo, kde čas od času vznikají nové věci. Úplně nové věci! Já vím. Tyhle fyzikální teorie. Jak je to hrozně fascinující!“ Vojtěch poposedl a nepřestal si prsty pohrávat s poloprázdným půllitrem, jen zvedl oči a upřeně se zadíval na dívku naproti sobě, tak odhodlaně, jak jen dokázal. „Nebuď protivná, prosím tě. Víš, co to pro mě znamená. Jaké to může znamenat možnosti… A taky přece víš, že zase brzo budu zpátky u tebe.“ „Vím taky, že tam nahoru odjelo už dost lidí a hodně se jich vůbec nevrátilo,“ přerušila ho Kristina. „Věř mi, že o tom vím svoje. V naší rodině se vždycky vyprávěly příběhy. A tady na severu si nikdo s přírodou jen tak nezahrává. To vás nemohli aspoň poslat víc najednou?“ Zarazila se, nadechla, ale na odpověď nečekala – „Já vím, já vím, je to všechno hrozně tajné !“ Poslední slova Kristina skoro vykřikla a ostatní hosté v restauraci se zase otáčeli, hlavně muži, protože to pro ně byla vhodná příležitost zhodnotit pohledem její ladné sněhobílé tělo, z něhož pod červenými šaty mnoho skryto nezůstalo.

121

próz

Jakub Mlynář

Jakub Mlynář

Místo

Vojtěch nechal hlavu skloněnou a cítil, že začíná mírně rudnout. „Vše v pořádku?“ zazněl vedle nich číšníkův hlas se silným germánským přízvukem. „Jistě,“ odsekla Kristina, opřela se s rukama založenýma na hrudi a odvrátila hlavu stranou. „Talíř už si mohu vzít, madam?“ „Jistě.“ Číšník odnesl téměř nedotčené jídlo a Vojtěch ho sledoval s nelibostí, neboť doufal, že bude moci nenápadně ochutnat aspoň sousto i z její luxusní večeře. Na odchodu zaplatili a ledová noc venku jim trochu zchladila zoufalá čela. Procházeli se pak mlčky ruku v ruce liduprázdnými ulicemi mezi nízkými domy se špičatými střechami, občas někde zastavili a dívali se kolem sebe nebo na nebe a nebo se k sobě tiskli, aby se navzájem zahřáli, i když Kristina tvrdila, že letošní léto je poměrně teplé; sedli si na břeh řeky a chvíli sledovali mihotavý odraz měsíce na hladině a povídali si o různých věcech a s půlnocí odešli naposledy do hotelu a schoulili se do klubíčka v čistých sněhobílých peřinách. /// Za zaprášenými okny se rozprostírala tma černá a sytá jako rozlitá tuš; škvírami do domu vnikal mrazivý vzduch, ale na to už byl dávno zvyklý. Ještě naposledy přikrmil dýmající plechová kamna a posadil se na postel, aby se uložil ke spánku. Přitáhl si přikrývku pod bradu a sfoukl drobný plamínek v petrolejové lampě. Před očima se mu míhaly žluté a oranžové skvrny, mžitky z oslnění, a vpíjely do černočerné temnoty prapodivné abstraktní obrazce, které mu bůhvíproč připomněly Rorschachův test. Po krátké chvíli, kdy zíral široce otevřenýma očima do stropu nad svou hlavou, se ze tmy vynořily nejasné obrysy místnosti a stropních trámů. Jak starý je ten dům? Kolik lidí zde žilo před ním?

122

Místo

A kdo se o srub stará? Kde se berou zásoby jídla, petroleje, všechno to nářadí a vybavení? Hlavou mu vířilo tolik otázek – tolik věcí, na něž by se teď býval rád zeptal, kdyby mohl. Z oranžových a žlutých obrazců, které mu tančily před očima, začaly najednou vystupovat výjevy a tváře lidí, jaksi cizí a zároveň prapodivně známé – usměvavá mužská tvář s mírně propadlými tvářemi, šedé strniště a jedna cigareta za druhou a charakteristický skuhravý smích, který mu vždycky bůhvíproč zněl zprvu jako smrtelný sten; půvabný ženský obličej s ostrými severskými rysy a její bledá a hebká kůže, pod kterou místy prosvítaly téměř neviditelné fialové žilky, dlouhé plavé vlasy do půli zad a jasně modré oči, tak široké a tak hluboké, do nichž zahleděn se tolikrát propadal v závratích; šedavý rozcuchaný plnovous v hrubé tváři, která na svého nositele mohla prozradit jen velice málo, snad jen hluboké vrásky na čele a v okolí temné hloubi bystrých očí mohly naznačovat dlouhý, rušný a výjimečný život; úplně nakonec pak na pokraji bdění v duchu zahlédl sebe sama, ale nezvykle zpustlého, zarostlého, s povadlými rysy dříve docela pohledného obličeje, než se však mohl oddat sebelítosti, obestřel jeho vědomí hluboký a bezesný spánek. ///

Řidič ho po necelé hodině nepohodlné jízdy dovezl na konec silnice, kde mu mlčky ukázal směr, kterým by měl pokračovat. Celá cesta proběhla bez jediného slova – mezi muži jednak stála jazyková bariéra, ale Vojtěch by beztak neměl na nějaké klábosení náladu. Po ránu byl vždycky zamlklý. Džíp vycouval ze slepé cesty a zvuk motoru rázem odezněl za cípem lesa. Dál už musel Vojtěch pokračovat po svých.

123

Místo

Jestliže nebyly jejich výpočty chybné, měl by se teď od cíle nacházet jen několik kilometrů. Upravil si batoh na zádech a vykročil k lesu. Vzduch byl chladný a čerstvě oholené tváře mu brzy zčervenaly. Neduživé slunce se krčilo zahalené v šedavých oblacích, které jako by prostupovaly celou krajinou; rozhodně zde bylo pozoruhodně málo světla na to, že byl polární den a skoro poledne. Nohy se boří do starého tlejícího listí a bahna a z chůze se stává namáhavá činnost; jako by mu každý krok ukrajoval značný kus energie; často musel stát a odpočívat, oddychoval a díval se přitom zkoumavě na tmavé kmeny silných stromů a pokřivené větve a pařezy a listí a bláto a stromy a větve a mlžné šero, které se rozprostíraly na stovky metrů kolem. S každými několika kroky kontroloval Vojtěch digitální navigaci, podle které stále držel správný směr. Když se zaposlouchal do mrtvého ticha kolem sebe, chvílemi měl dojem, že z dálky slyší nepatrné bzučení, jako vydává včelí úl nebo dráty vysokého napětí – ani jedno by zde však člověk ani v nejmenším neočekával. Jak se Vojtěch blížil k bodu, jenž byl v navigaci zanesen jako cíl, zvuk stále zesiloval, až o něm nakonec nemohlo být pochyb. Musel přehodnotit své dřívější přirovnání – ve skutečnosti byl tón posazený mnohem hlouběji než bzukot včel nebo elektrických drátů, syčivé drnčení podkresloval ještě neustálý dunivý hukot, jaký vydávají třeba ventilační šachty v průmyslových oblastech. Cíl už musel být velmi blízko, tak blízko, že se blikající modrý pixel na navigaci úplně přestal pohybovat, i když Vojtěch kráčel stále dál. Uvědomil si, že si už před chvílí začal pobrukovat nápěv písničky, kterou znal z dětství od táboráků. V hlavě mu monotónně rezonovala její slova: … vždyť i já – tam kde končíš – chtěl bych dojít … Vtom Vojtěch zaslechl hlasité křupnutí větve přímo za svými zády. Na to, aby stačil pohotově zareagovat, byl až příliš otupělý. … veď mě dál … Najednou rána a nesmírná bolest v zádech, jako by se na něj svalilo samo

124

próz

Jakub Mlynář

Jakub Mlynář

Místo

nebe, které tady viselo tak nízko. Ani se nenadál a ležel na břiše v blátě a listí zatížen nečekaným břemenem a bezmocně lapal po dechu. Kolem zápěstí ucítil pevné sevření rukou a jeho nos zachytil výrazný zápach potu a nepraného prádla. „Co jsi zač?“ ozval se těsně za jeho hlavou sípavý hlas. Vojtěch pěknou chvíli nemohl popadnout dech a z úst mu vycházelo jen bezmocné sténání. Stisk rukou trochu povolil, ale stále mu kdosi seděl na zádech celou svou vahou. „Bouček,“ vypravil ze sebe konečně, „doktor … Bouček. Výzkum. Fyzik.“ V několika vteřinách byl Vojtěch volný, ale neznámý muž zůstal ostražitě stát v jeho těsné blízkosti. „Vstávej,“ přikázal. Změřili se navzájem pohledem od hlavy k patě. Vojtěch Bouček, navlečený v drahé kombinéze do extrémního počasí, pravdaže vpředu teď poněkud pošpiněné od bláta. Neznámý muž byl zabalený v několika vrstvách těžko identifikovatelných oděvů, jejichž původní barva jako by se během dlouhých let rozplynula a látka jako by nasákla barvami okolních skal a lesů a mýtin, černou a šedou a hnědou. Větší část jeho tváře byla ukryta pod dlouhým prošedivělým plnovousem a hustými bílými vlasy odhrnutými ke straně. Oči měl přimhouřené, ale Vojtěchovi se zdálo, že jsou na seveřana nezvykle tmavé. „Tak fyzik,“ zamumlal muž a odkašlal si. „Zajímavé.“ Chvíli se na sebe zaraženě dívali. „Můžu ti věřit?“ zeptal se stařec. „Ovšem,“ odvětil Vojtěch a v duchu přemítal, jestli se vůbec na takovou otázku dá odpovědět jinak. „Jsem fyzik, dělám tu výzkum. Je to… tajné.“ „Tak tajné,“ usmál se muž a Vojtěchovi se zdálo, jako by v jeho hlase zaslechl slabý odstín zklamání. „Zajímavé. Myslel jsem, že jsi někdo jiný. Nebudu tě zdržovat od práce,“ odtušil nakonec a otočil se k odchodu. Pak se zarazil,

125

Místo

jako by si na něco vzpomněl. „Jen si prosím dávej pozor na tu rokli. Moc se k ní nepřibližuj,“ zavolal přes rameno, kráčeje pryč beze špetky dalšího zájmu. Rozhořčen a překvapen, Vojtěch nevěřícně zíral na vzdalující se postavu. „Tak moment,“ zavolal. „To přece nemyslíš vážně, že?“ Starý muž se ohlédl a pokrčil rameny. „Já mám svoji práci. Ty máš svoji. Jen bychom si navzájem překáželi.“ „Nejdřív mě málem udusíš v bahně a pak mě tu zase v klidu necháš? O co tady jde?“ „Myslel jsem, že jsi někdo jiný,“ opakoval stařec a jeho hlas zněl zoufale. „Omlouvám se.“ „Co jsi vlastně zač?“ zeptal se Vojtěch a udělal pár krátkých opatrných kroků směrem k muži. „To není tvoje věc. Neměl jsem si tě vůbec všímat. Víš, kolik tady bylo takových, jako jsi ty?“ zeptal se stařec a odmlčel se, jako by vzpomínal. „S nikým z nich nakonec nebylo nutné se zaobírat.“ Vojtěch nakrčil čelo a sevřel rty, skryté pod šálou. „Jak… Jak to myslíš, zaobírat? Jací lidé jako já? Byli tu vědci? Fyzici? Tomu nevěřím. A jak – říkal jsi, že nebylo nutné?“ chrlil ze sebe jednu otázku přes druhou a v jeho hlase zaznívalo rozčilení. Muž se znovu otočil k odchodu a Vojtěchovi se zdálo, jako by si povzdechl. „Zapomeň na to. Neměl jsem se s tebou vůbec dávat do řeči,“ zamumlal stařec. Vojtěch cítil, že se mu zrychluje dech, a nohy se proti jeho vůli daly do pohybu skrze uschlé listí a kamení a prastaré úlomky větví. „Tak na to zapomeň!“ slyšel znít svůj hlas a jedním dlouhým skokem se na muže vrhl. Obratnost, s jakou stařec uhnul stranou, Vojtěcha překvapila. Tvrdě dopadl na zem a ve zlomku vteřiny opět ucítil tlak kolen na páteři a pevné dlaně okolo zápěstí. Paže zkroucené za zády bolely jako čert.

126

próz

Jakub Mlynář

Jakub Mlynář

Místo

„Podívej se,“ syčel mu stařec přímo do ucha, „jak tedy chceš. Možná, že jsem si tě nakonec s nikým nespletl.“ Vojtěchovo srdce bilo jako splašené. Byl šokován hlavně sebou samým. Ještě před několika týdny by se představě Vojtěcha Boučka, který někoho fyzicky napadá, leda tak trpce zasmál. „Promiň,“ zasténal Vojtěch bezmocně, když se mu adrenalin začal odplavovat z krve. „Už to neudělám.“ Stařec opět uvolnil své sevření. „Můžu ti věřit?“ „Ano.“ Starý muž mu pomohl vstát na nohy a vykročili společně směrem, odkud se nesl monotónní drnčivý zvuk, teď už poměrně hlasitý. „Všechno ti vysvětlím,“ řekl muž a dál už šli mlčky. „Pro začátek bych se ti měl představit i já. Jsem Správce.“ Slunce stálo nízko nad obzorem a jeho svit byl ztlumen souvislou vrstvou světle šedých mraků a mlhy, která jako by prostupovala celý svět; mdlé světlo pohaslého slunce, do kterého jste se mohli klidně podívat jen zlehka přimhouřeným okem. Bledé a smutné počasí, které prosakuje do mozku a obestírá mysl chmurnými myšlenkami, i když se tomu bráníš sebevíc. Hukot stále sílil a oba muži brzy stáli na skalním převisu, pod kterým se otevírala hluboká rokle, zaplněná mračny šedého kouře. Zem pod nohama vibrovala dunivým bzučením a vzduch jako by byl nasycen podivuhodnou a nepopsatelnou energií tak starou, že z toho šla hrůza. Vojtěch nikdy nic podobného nezažil, dokonce ani v těžkých laboratořích, v tokamacích, ani v jaderných elektrárnách, nikde jej nenaplnil takový pocit posvátné úcty. „Nechceš se podívat dovnitř?“ zeptal se Správce. Vojtěch bez váhání udělal pár kroků dopředu a naklonil se přes okraj. Hlubina vyplněná kotouči převalující se páry a mračny šedočerného kouře,

127

Jakub Mlynář

Místo

mezi nimiž se v dálce tu a tam zablesklo temně modrým elektrickým výbojem. Náhlý nával závratě přinutil Vojtěcha vykřiknout a ustoupit zpátky. „Říká se, že ta rokle nemá dno,“ slyšel za sebou Správcův hlas. „Cokoli do ní hodíš, nikdy nedopadne. Bude to prý padat až do konce věků.“ „To je ale nesmysl,“ zavrtěl hlavou Vojtěch. „Není to možné.“ Správcovy oči se zablýskaly. „Snad. Mě zatím nenapadlo, jak by to šlo s jistotou ověřit. Ale ty jsi vědec. Určitě něco vymyslíš.“ Ještě krátkou chvíli stáli v zadumání na okraji podivuhodné rokle a Vojtěch měl pocit, jako by z ní kromě soustavného hukotu, dunění a bzučení tu a tam vycházely i jakési jiné zvuky, na samé hranici slyšitelnosti, natolik vzdálené a nejasné, že se mu mohly docela dobře jen zdát, a pak odletěly k šedé obloze a rozplynuly se v mlze – slyšel z rokle lidské hlasy, zkreslené a roztřepené nekonečnou ozvěnou – – – Otřásl se, jako by chtěl tu myšlenku zahnat, otočil se k odchodu a nechal Správce, aby jej mlčky vedl lesem z kopce dolů skrze stromy a spadané listí. Netrvalo dlouho a otevřela se před nimi malá mýtina mezi křivými stromy, které vévodil nevelký robustní srub s malým přístěnkem. Z plechového komína stoupal úzký proužek dýmu a několik metrů před vchodem byla zem značně pošlapaná – nepochybně byli na místě, kde měl domov muž, jenž se před pár chvílemi představil jako Správce. „Tady žiješ?“ otázal se tiše Vojtěch, ačkoli věděl, že je to zbytečná otázka. „Už dlouho,“ odpověděl stařec. „Vlastně si ani nevzpomínám, jestli jsem vůbec někdy žil jinde.“ Na to neměl Vojtěch co říct, a tak jen nervózně přešlápl z nohy na nohu. „Pojď dál, jistě si dáš čaj,“ pokynul Správce rukou a přede dveřmi několikrát zadupal, aby z bot setřásl bláto.

128

próz

Jakub Mlynář

Místo

///

„Však to znáš, lidé si tam dole často stěžují, že na nic nemají čas – já bych rád, ale nemám na to čas, nemám čas, čas čas časčasčas!“ syčel Správce a rázně gestikuloval; jeho někdejší klid a rozvážnost se úplně vytratily. Pak se zarazil a chvíli nepřítomně zíral do prázdna, než pokračoval. „Tolik možností, takových šancí, toho potenciálu, různé varianty – ale na žádnou není pořádně čas… Víš, tady je to přesně naopak.“ Vojtěch tázavě zvedl obočí. „Máš nepřeberné množství času, ale tak nějak žádnou volbu, jak s ním naložit,“ dodal Správce a posadil se na stoličku u pohasínajících kamen, aby rozhrabal uhlíky a přiložil. Vojtěch se zahleděl zaprášeným oknem ven, na ztichlý chladný svět kolem, na závěje suchého listí mezi křivými stromy, na pařezy a kamení a všudypřítomnou šedou mlhu. „Čistý čas,“ povzdechl si stařec téměř neslyšně. „Ale my přece máme volbu!“ zvedl Vojtěch hlas. „Já se můžu sebrat a jet, kdykoli budu chtít. Jsem tu jen kvůli tomu výzkumu. Nic mě tady nedrží.“ Správcova tvář se roztáhla do širokého úšklebku a jeho šedé rozcuchané vousy se začaly chvět. Až za okamžik Vojtěchovi došlo, že se směje. Máloco by ho v tu chvíli dokázalo víc rozčílit. „Co je tady sakra k smíchu? Čemu se směješ?“ vykřikoval bezradně jako malé vzteklé děcko a Správce už se řehtal na celé kolo, nemohl popadnout dech, smíchem se zalykal. „Jako bych viděl sebe sama,“ odtušil konečně přerývaně, zadýchán a notně pobaven. A než stačil Vojtěch cokoli namítnout, pokračoval: „Všiml ty sis vůbec, že jsi řekl my?“

129

Místo

Vojtěch se zarazil a díval se mlčky do plamenů, které se syčením olizovaly navlhlé dřevo a měnily jej v teplo, jež pozvolna ohřívalo vodu v kotlíku; polena syčivě vysychala a Vojtěch si náhle uvědomil překvapivou, byť bláznivě fantastickou podobnost s hlasem Správce, časčasssčassss! Nikdo dneska nemá časssss… My tady máme času dost, ale nemáme ten prossstor, jak ho využít… Jako by to podivné místo prostoupilo celou starcovu osobnost, pohltilo jej a vzalo za svou součást – jako by se v něm zvláštním způsobem zhmotnil duch starého srubu, ostrých skal a nekonečných lesů kolem a té divně hučící rokle, kterou je potřeba hlídat. „Hlídej oheň,“ pokynul Správce a s heknutím vstal z rozvrzané stoličky. „Musím si odskočit.“ Vojtěch poslouchal jeho kroky, jak obchází dům směrem k okraji lesa. Bublající voda v kotlíku naplnila místnost horkou vlhkostí. Zadržel dech, když konečně nehtem proděravěl drobný plastový sáček, který vytáhl z náprsní kapsy. Bez otálení vysypal jeho obsah do kotlíku a na špičce prstu mu ulpělo pár nepatrných zrnek bílého syntetického prášku – i tak malé množství by mohlo Vojtěchovi způsobit silné křeče a nevolnost, kdyby je nevědomky pozřel. Zanořil na zlomek vteřiny prst do vroucí vody a tiše zasténal skrze sevřené čelisti. Nakonec hodil prázdný pytlík do ohně a přiložil ještě jedno silné poleno, než se Správce vrátil zpět. /// S rozbřeskem vykročil na pravidelnou obhlídku lesů a rokle tak jako už tolikrát; dnes jej však svíral pocit neklidu, jako by se mělo stát něco mimořádného. Lesem zaznívalo křupání sněhu pod podrážkami bot; snažil se setřást podivnou a bezdůvodnou nervozitu, až narazil na cizí stopy.

130

próz

Jakub Mlynář

Jakub Mlynář

Místo

I když tudy prošel všemi směry už nesčetněkrát, v různých obměnách a oklikách, tyto stopy zcela jistě nemohly patřit jemu. Šlo o čisté, jasné, čerstvé otisky nohou, směřující kolmo k jeho každodenní trase k rokli, pro dřevo na topení a zase zpět. Tep se mu začal zrychlovat. Věděl, že do těchto míst málokdy někdo zabloudil – lidé sem z různých důvodů chodili jen zřídka a velmi neradi… Občas ho v nejosamělejších chvílích dokonce přemáhal dojem, že se snad nachází kdesi, kam z nějakého důvodu ani nelze jen tak přijít – – takže mnohem raději uvěřil, že se konečně dočkal. Byl by přísahal, že kdyby stopu sledoval zpátky, došel by obloukem k rokli, odkud by tyto stopy jistě vycházely… Namísto toho se ovšem vydal po stopách opačným směrem – tím, kterým chodec očividně kráčel. Zdálo se, že těmito místy cizinec prošel teprve před necelou hodinou; mířil tedy po jeho stopách tak rychle, jak jen to bylo v hlubokém sněhu možné. Po dlouhých minutách namáhavé chůze sněhem před sebou uslyšel zapraštění lámané větve. Prudce se zastavil a bez dechu naslouchal. Jasně k němu doléhal zvuk pomalých kroků a těžkého oddychování; jen nevelká vyvýšenina terénu bránila, aby mohl druhého v dálce vidět. Tak tiše, jak jen dokázal, vyšplhal na nejvyšší bod nízkého pahorku, aby zjistil, že jej od záhadného chodce dělí jen necelých deset metrů. Jaké štěstí, že se za tu dobu naučil po lese pohybovat skoro neslyšně. Ten druhý o něm nepochybně neměl ani tušení, což znamenalo značnou výhodu. Rozeběhl se ze srázu a několik dlouhých skoků stačilo – sníh se pod tíhou jejich těl rozestoupil až příliš ochotně… Klečel mu na zádech a svíral pevně jeho ruce za zápěstí; muž sténal a chrčel – snad spíš překvapením, nežli bolestí.

131

Místo

„Co jsi zač?“ zasyčel mu přímo do ucha. „Vědec,“ zasténal, „geolog. Jmenuju se Martin Starý.“ Uvolnil sevření a nechal cizího muže vstát, ale zůstal stát v jeho těsné blízkosti, aby mohl v případě nutnosti okamžitě zasáhnout. „Vstávej,“ přikázal mu. Mlčky se navzájem změřili pohledem od hlavy k patě. „Já jsem Správce,“ řekl konečně Vojtěch a zhluboka se nadechl. „Pojď za mnou. Vím o něčem, co by tě mohlo zajímat.“ /// Slunce stálo nízko nad obzorem a jeho svit byl ztlumen souvislou vrstvou světle šedých mraků a mlhy, která jako by prostupovala celý svět. Nohy se boří do závějí čerstvého sněhu a křupání sněhu pod podrážkami promočených bot zní ztichlým lesem. Netrvalo dlouho a oba muži stáli bok po boku na skalním převisu, pod nímž se otevírala hluboká rokle, zaplněná mračny šedého kouře. Vzduch byl vyplněn bzučivým hukotem a nejasnými zvuky zkreslenými ozvěnou, o jejichž původu Správce raději přestal přemýšlet už dávno. „Neuvěřitelné,“ hlesl s údivem doktor Starý a jeho hlas se skoro ztrácel v dunění rokle. „Víte, jak je hluboká?“ „Říká se, že nemá dno,“ otočil se k němu Správce a všiml si, že mu oči září nadšením. „Cokoli do ní hodíš, prý nikdy nedopadne. Bude to letět a padat až do skonání věků.“ Muž zvedl oči od chuchvalců mlhy, převalujících se mezi rozeklanými hranami rokle a líně vystupujících k nízkým šedavým nebesům, a jeho tvář vypadala pobaveně.

132

próz

Jakub Mlynář

Jakub Mlynář

Místo

„To je přece nesmysl,“ zvedl ruku, jako by se chtěl bránit, a uchechtl se. „Není to možné. To přece musíte vědět sám.“ Správce cítil, že v něm narůstá vlna rozhořčení. Nevěřícně sledoval, jak se na tváři geologa v modré polární kombinéze šíří povýšený úsměv; muž se začal přidušeně smát; zvuk jeho hlasu zněl mrtvým lesem mezi vyvrácenými černými stromy a závějemi bělostného sněhu. „Nechceš se podívat dovnitř?“ zeptal se Správce a smích utichl v mamném echu. Muž pokrčil rameny. „Proč ne? Asi bych byl první, koho by vůbec napadlo se na tu záááhadnou rokli pořádně podívat.“ Doktor Starý udělal dva tři kroky směrem k okraji skalního převisu a nepřestal se usmívat. Jediným rychlým pohybem k němu Správce přistoupil. Uchopil muže za rameno a jen zlehka se do něj opřel; jeho vetché subtilní tělo nekladlo téměř žádný odpor; Vojtěch byl až zaražen, jak málo síly musel vynaložit… Ve zlomku vteřiny, než se vnořil do cárů mlhy pod převisem, stačil doktor Starý jen zlehka pootočit hlavu. V jeho tváři se zračilo nekonečné překvapení. Hrdelní výkřik plný hrůzy podivuhodně brzy zanikl v hukotu a drnčení, vycházejícím z nitra rokle. Jako by její hlas dokonce na okamžik zesílil, když pohltila geologa v modré polární kombinéze. Vojtěch měl v tu chvíli pocit, že zpod nekonečné vrstvy mraků vysvitlo slunce a ozářilo jeho bledou, vysušenou pokožku. Dychtivě zvedl hlavu k obloze za zábleskem hřejivého světla, ale souvislá vrstva šedých mraků jako by jej chtěla zadusit; nikde ani skulinka v mlze a oblacích par; černobílý svět lesů kolem a nesnesitelný hukot rokle, který mu nikdy

133

Místo

nevadil – ba dokonce sem často chodil ve chvílích, kdy se jeho duší rozléval stesk a bol, a táhlý kolísavý tón rokle na něj působil jako blahodárný lék – jenže ten zvuk teď nemohl vystát, hlava se mu chtěla samou bolestí rozskočit, třeštila a drnčela; země se začala chvět; Vojtěch došel na vratkých nohách s vypětím všech sil až na okraj. Když se zhroutil do hlubiny pod sebou, jeho mysl milostivě obestřely mdloby.

134

próz

Jakub Mlynář

135

próz

Jan Pavel Jan Pavel narozen 1973 v Praze. Tamtéž absolvoval Konzerva‑ toř Jaroslava Ježka (obor tvorba textu a scénáře). Pracoval jako novinář, posléze jako scénárista komerční televize. V současné době je redaktorem Naklada‑ telství Slovart. Žije v Praze. Knižně vydal (kromě tří básnic‑ kých knih) knihu povídek Na pouti… (Host 1999), novelu Jizvení (Arieta 2005), nove‑ lu Tramvaj do stanice (Artes Liberales 2007), román I smrt se zahojí (Slovart 2007), knihu povídek Zbytečnost (Nakladatelství Slovart 2009) a s Mikou Horákovou knihu povídek Až pes snese čokoládu (Artes Liberales 2006).

136

Přepadení Ukázka z románu Proč blijou sloni

(…) Otevřel jsem oči. Poskakovali jsme právě po nějaký lesní cestě, kolem byla tma, chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal. Bratříček se taky pomalu probíral a zíral kolem sebe. Hlavičkou otáčel napravo nalevo, vůbec nechápal, kde to je. Pomalu jsme se vzdalovali od silnice kamsi do ticha a samoty, kolem houstnul jehličnatej les. Konečně táta zastavil úplně, odepnul si pás a zeptal se mámy, jestli zbylo v termosce kafe. Máma kejvla hlavou, pak se otočila k nám a řekla, že tady musíme přenocovat, že táta už toho má dost, že se musí trochu prospat. Táta si promnul

oči a vystoupil ven, aby se nadejchal čerstvýho vzduchu. Máma mezitím vyndala termosku a do umělohmotnýho kalíšku mu nalila trochu horkýho kafe. Autem to zavonělo, a i když jsem kafe nikdy před tím neochutnal, najednou jsem na něj dostal chuť. Ale věděl jsem, že to kafe je pro tatínka, já si dám zase čaj, kterej jsme vezli v druhý termosce. Otevřel jsem dveře a vystoupil jsem do tmy. Stáli jsme u kraje cesty, která zřejmě sloužila jako odpočívadlo. Uviděl jsem několik košů, ze kterejch přetejkaly odpadky. Vepředu parkovalo jiný auto, byla to nějaká dodávka, takhle z dálky se to nedalo dobře poznat. Lidi jsem u ní neviděl žádný, všude kolem to vypadala dost opuštěně. Pak jsem chvíli pozoroval siluetu tatínka, jak stojí opřenej rukama o kapotu auta a krouží hlavou. Byl jsem taky pěkně ztuhlej, cejtil jsem zdřevěnělý záda a ruce, i já jsem se začal rozhejbávat, různě jsem kroutit tělem a máchal jsem kolem sebe nataženejma rukama. Na druhý straně auta se objevila mámina hlava s kalíškem v ruce. Táta si opatrně srknul, a když zjistil, že už je kafe studený, vypil zbytek jedním lokem. Máma otevřela zadní dveře a pomohla ven bratříčkovi. „Hlad,“ bylo jeho první slovo, když se postavil na nohy a začal běhat kolem auta. Máma z kufru vyndala naši novou žlutě kytičkovanou termotašku, rozepnula zip a vytáhla chleby s paštikou zabalený do igelitovejch sáčků. Zvedl se mi žaludek a musel jsem odběhnout zvracet k nejbližším stromům. Zvuk mýho zvracení se rozlejhal po okolí, z čehož se mi udělalo ještě hůř. Máma ke mně přiběhla, ale poslal jsem ji pryč, rozhodně jsem nechtěl, aby mi nějak pomáhala. Ale stejně mi alespoň podala do ruličky smotanej toaletní papír, abych si měl do čeho utřít pusu. Když jsem konečně zvednul hlavu, abych to udělal, strnul jsem leknutím. V temnotě stromů jsem uviděl postavu, která mě pozorovala. Vykřiknul jsem. Postava sebou trhla a v okamžení zmizela ve tmě lesa. Tentokrát ke mně přiběhnul táta. Řekl jsem mu, co jsem viděl, a táta se skrze hustý jehličí prodral na místo, kde ten člověk nebo duch, nebo co to bylo, stál, ale nic nenašel. Bohužel se mu přitom podařilo šlápnout i do mejch zvratků, což jsem mu

137

Přepadení

radši neřekl. Klepal jsem se hrůzou, nic nepomohlo, že mě rodiče utěšovali, že to byla jenom srnka, která se jistě vylekala víc než já. Ještě jsem zaslechnul maminku, jak šeptá tátovi, jestli to nemohl bejt třeba vlk? Táta pohodil hlavou, že snad ne, ale já věděl, že rozhodně ne, viděl jsem, co jsem viděl. Byl to určitě člověk, a ne nějaký blbý zvíře. Moje jistota se potvrdila hned vzápětí, když se ze tmy kolem nás začaly vynořovat mužský postavy. Dvě se blížily zezadu a tři zepředu. Šly pomalu k nám. „Kluci, do auta!“ křiknul tatínek. Bratříček začal natahovat jako vždycky, maminka ho chytila za ruku a doslova ho nacpala na přední sedadlo, protože to bylo nejblíž, a zabouchla dveře. Já jsem si zalezl dozadu. Zatlačil jsem pojistku, aby se ke mně nikdo nedostal, pak jsem to udělal i u všech ostatních dveří. Táta s mámou zůstali venku. Viděl jsem, jak se máma strachy namáčkla mezi tátu a kapotu auta. Byl jsem připravenej je pustit dovnitř, kdyby bylo potřeba, rychle bych otevřel dveře a zase je za nimi zabouchnul. Bratříček vepředu tiše vzlykal, ale když se postavy přiblížily natolik, že jim bylo vidět do tváří, přestal a bez dechu sledoval, co se venku děje. Těch pět chlapů do půlkruhu obestoupilo naše auto, ke kterýmu se tiskli táta s mámou. Chlap, co vypadal skoro stejně jako ten celník na hranicích, měl i stejnej knír, začal na rodiče mluvit. Házel přitom rukama podobně, jako když jsem se já prve rozcvičoval. Táta s mámou jenom kroutili hlavama a říkali, že nerozumí. Druhej chlápek podal tatínkovi nějakou cedulku. Táta si ji přečetl a s úšklebkem ji podal mamince za sebou. Ta hned začala hlasitě vykřikovat, že nic nemáme, a peníze už vůbec ne. Že jsme jenom chudí Češi, co jedou na pár dní k moři. V tu chvíli naše auto zezadu prošpikovaly světla, z nedaleký silnice sem zabočil někdo další. Maminka zajásala. Cizí auto zastavilo pár metrů za náma, rozsvítilo dálkový světla, řidič si na nás chtěl pořádně posvítit. Pak začal couvat. Maminka se za ním chtěla rozběhnout, jeden z chlápků ji ale chytil a hodil ji

138

próz

Jan Pavel

Jan Pavel

Přepadení

před tatínka na zem. Tatínek pomohl mamince vstát, ona se mu ale vytrhla a šla k okýnku, za kterým jsem seděl já. Vyděšeně jsem na ni zíral. Ukázala mi, abych jí otevřel. „V klidu seďte,“ poručila, když jsem to udělal. „Mamí…“ zasípal bratříček. „To nic miláčku, všechno je v pořádku. Klidně seď, já se hned vrátím.“ Vzala si svoji kabelku a vytáhla z ní peněženku. „Zase za mnou zavři, ano?“ podívala se na mě a pohladila mě po vlasech. Než jsem to stačil udělat, objevily se něčí ruce a vytáhly mě z auta. Ohlušil mě křik, to jak máma vřeštěla, tátu jsem uslyšel taky, křičel na ty chlapy sprostý nadávky, viděl jsem, jak ho tři z nich drží. Na mámu stačil jeden, svíral jí ruce za zády, až se celá kroutila. Poslední z nich mě táhnul do lesa. Myslel jsem si, že je se mnou konec, a i když jsem se snažil vzpírat, nebylo to nic platný, ten chlap měl sílu a držel mě tak pevně, až se mi dělaly mžitky před očima, protože jsem nemohl pořádně dejchat. V tu chvíli vylezl z auta bratříček, doběh až k nám a zakousnul se chlapovi do nohy tak silně, až zakvičel bolestí, jako když v televizi zabíjej prase. Všichni na moment ztuhli. Jenom ten pokousanej poskakoval a ohmatával si nohu. Pak se musel posadit na zem, byla to asi nepředstavitelná bolest, protože když si vyhrnul nohavici kalhot, otisk bratříčkovejch zubů nasakoval krví, která už mu začínala stejkat po lejtku. „Curvă, curvă,“ klel na celý kolo. „Corcitură!“ Podíval jsem se na bratříčka, ten se usmíval a mával na mě svýma krátkýma ručičkama, asi chtěl, abych utekl. Já jsem ale nic neudělal, neutíkal jsem, nekřičel, jenom jsem čekal, co bude dál. Zbylí zloději pustili tatínka i maminku a těsně se shlukli kolem raněnýho druha. Teprve teď jsem si všimnul, že vypadaj všichni stejně, asi bych pořádně nedokázal rozeznat jednoho od druhýho. Jenom byli různě vysoký, ale jinak jeden jako druhej: každej měl pod nosem knír, nad zapadlýma očima hustý černý

139

Přepadení

obočí a všichni pohazovali velkejma bradama směrem k nám a něco si mezi sebou šuškali. Mezitím mě máma popadla za rameno, bratříčka za ruku, a dotáhla nás mezi sebe a tátu. Táta se postavil před nás, aby byl první na ráně. Dolejhaly k nám jenom útržky jejich hatmatilky. „Hnhhhhn,“ napodobil bratříček potichu zvuk motoru. Mámě se rozzářily oči. „Potichu si nalezte dovnitř,“ řekla. Všichni tři jsme se nasoukali dozadu, táta čekal do poslední chvíle, pak rychle otevřel přední dveře a naskočil. Otočil klíčkem zapalování, motor chytil hned a už jsme uháněli kupředu. Házelo to s náma, jak byla lesní cesta samá díra a výmol, ale jeli jsme, ujížděli jsme jim. Bál jsem se otočit, i když máma s bratříčkem už se dávno dívali dozadu, klečeli na sedadle opřený o lokty a radovali se, že za námi nikdo neběží. Z venku jsem slyšel jenom vzteklý pokřikování. Druhou stranou jsme vyjeli z odpočívadla zpátky na silnici a uháněli pryč. V autě zavládlo veselí, že to všechno tak dobře dopadlo. Tatínek s maminkou se dokonce i smáli tomu, co bylo napsaný na ceduli, kterou jim ty zloději podstrčili: Dej nám všech peníze nebo přijet o zdraví. Maminka se ale najednou z ničehož nic rozbrečela. Myslel jsem, že je to dojetím, ale ona skrze slzy škytala: „Já nemám peněženku… Asi jsem ji tam ztratila… Měla jsem v ní všechny ty jejich leu…“ Táta šlápnul na brzdu tak prudce, že jsem setrvačností narazil hlavou do jeho sedadla, a otočil se k nám dozadu. Chvíli jsme hledali po autě, ale nic. „Tak to je pěkně v…“ „Děti…“ upozornila ho maminka i skrze slzy, aby nebyl sprostej, když to slyšíme. „Pěkně v prdeli!“ Bratříček se začal smát, vždycky se v takových situacích smál, neměl z toho ještě rozum, a když jsme se dostali do nějakejch podobnejch trablů a atmosféra

140

próz

Jan Pavel

Jan Pavel

Přepadení

houstla, on to svým smíchem tak nějak rozpustil, že se nám všem hned ulevilo. Bohužel existujou i výjimky, který potvrzujou pravidlo. Tentokrát jsme všichni seděli jako opařený a zařezaně mlčeli. Maminka po chvíli navrhla, že bychom mohli počkat a pak se tam třeba vrátit, ale v jejím hlase bylo tolik nejistoty, že jsem nepředpokládal, že se její nápad ujme. Tatínek mě ale překvapil, když řekl, že půjde jenom on, my že tady na něj máme počkat v bezpečí. O jakým bezpečí mluvil, to jsem nechápal, kolem nás byl jenom hustej les, nikde ani náznak něčeho, co by mohlo zahnat strach, kterej mi nepříjemně svíral hrdlo. Tatínek zaparkoval úplně na kraji silnice a zapnul oba blinkry, aby do nás zezadu někdo nenaboural. Doteď ale kolem nás neprojelo jediný auto. Čekali jsme asi půl hodiny, než tatínek vystoupil z auta a nakázal mamince, aby si místo něho sedla za volant a v případě nutnosti ujížděla, jak jen to nejrychlejc dovede. Pak jsme ho sledovali, jak pomalu mizí ve tmě, šoural se při kraji lesa zpátky k odpočívadlu. Maminka chvíli po tom, co tatínek odešel, vystoupila z auta a přesedla si zpátky k nám dozadu. Z termosky nám nalila čaj, nejdřív bratříčkovi, pak mně, nakonec se napila sama. Měli jsme všichni velkou žízeň, maminka poslala znovu naplněnej kalíšek do druhýho kola. „Mně už jednou přepadli… je to tak deset let. Šla jsem pozdě v noci domů a nějakej chlap mě zezadu chytil a začal mě škrtit. Pořád opakoval, ať křičím, jinak to bude horší, a mně, jak jsem byla v šoku, ani nenapadlo, že je divný, že chce, abych řvala… Tak jsem začala ječet, ale on mě tak přidusil, že jsem už nedokázala vydat hlásku. Naštěstí to slyšel jeden kluk, co byl nedaleko, a přiběhnul mi na pomoc. Možná mi zachránil život, protože ten můj grázl okamžitě utekl. Teprve až druhej den mi došlo, že jsem asi špatně rozuměla, že určitě říkal: nekřič, a ne: křič.“ „Byl to táta, kdo tě zachránil?“ napadlo mě hned. „Nebyl to přímo táta,“ usmála se maminka. „Ale byl to jeden jeho kamarád…“ Maminka trochu posmutněla, začala si hrát s křížkem, kterej nosila na krku,

141

Přepadení

jako vždycky, když byla nervózní, to už jsem na ní vždycky poznal, když myslela na něco důležitýho. Chápal jsem jíi, taky jsem se o tatínka moc a moc bál, pořád jsem si představoval, co se může stát, co by bylo, kdyby ho tamti chytili. „Ale byl to on, kdo nás dva s tátou seznámil…“ dodala. „Vrrrrrr,“ ozval se najednou bratříček. Často se stávalo, že jsme nechápali, co bratříček chce, bejval se svejma projevama vždycky pozadu. Napadlo mě, že je to teprve jeho reakce na vlčáky na hranicích. „A ten chlap, co tě přepad?“ zajímalo mě víc, než bratříčkovo vrčení. „Co s ním?“ „Jestli ho chytili?“ „Nevím, nikam jsem nešla, neměla jsem chuť vyprávět to ještě policajtům. Aby na mě koukali skrz prsty, ještě to tak…“ Já bych na policii určitě šel, říkal jsem si, už jenom proto, že bych se bál, že mě přepadne znovu, takže jsem nechápal, že to maminku nenapadlo, že by si na ni mohl počkat ještě jednou a pomstít se jí za to, že mu to poprvý nevyšlo. „Tatí,“ řekl najednou bratříček, kterej sebou celou dobu šil a otáčel se z nás tří nejčastějc, a jeho ručička ukazovala do tmy. S maminkou jsme se zahleděli do zadního okýnka, protože jsme se vylekali, že takhle brzy to tatínek bejt nemůže. Ze tmy se vynořila postava a rychle se k nám blížila. Srdce se mi zastavilo. Naštěstí to tatínek byl. Maminka hned vyběhla z auta a skočila mu kolem krku. Já se spíš snažil vypozorovat, jestli peněženku má nebo ne. Nic jsem ale neviděl. Tatínek s maminkou si chvíli venku něco povídali, podle jejich výrazů a vzrušenejch slov to vypadalo, že tatínek nic nenašel. Přemejšlel jsem, co bude dál, a napadalo mě jediný řešení: otočíme se a pojedeme domů. Bylo zvláštní, že mi to v tu chvíli ani moc nevadilo, jedině mě rmoutilo, že neuvidím loděnice. Z toho jsem byl smutnej, ale na druhou stranu jsem se po tom všem, co se stalo, domů docela těšil.

142

próz

Jan Pavel

Jan Pavel

Přepadení

„Nic jsem nenašel,“ oznámil nám táta smutně, když dosednul za volant. Maminka si sedla na vedlejší sedadlo a zabouchla za sebou. „Půjdeme na policii?“ Měl jsem radost, že to tentokrát maminka chce udělat, že to sama navrhnula. „V nejbližším městě. A zkusíme odtud zavolat na velvyslanectví a zeptáme se, co máme dělat.“ Maminka začala v přihrádce dveří lovit mapu. „Že máme po dovolený, to je bez řeči… Zbylo nám jenom jídlo a poukazy na benzin…“ „Alespoň že dojedeme domů,“ snažila se to maminka vidět optimisticky a v atlasu nalistovala založenou stránku. „Třeba je chytí a peníze nám vrátí…“ Tatínek se podíval na maminku a pohladil ji po noze. Ani trochu tomu nevěřil. V tu chvíli mi to začalo docházet. I já jsem přestal věřit, že to všechno dobře dopadne, a přemejšlel jsem o tom, proč se to muselo stát zrovna nám. Proč právě my musíme mít takovou smůlu? Ale jediný, co mě napadalo a co nebylo v hlavě k utišení, bylo pořád dokola se opakující: Rumuni jsou zloději zlodějský, to ať si říká, kdo chce, co chce, pro mě je to takhle a vždycky bude. Nejradši bych to napsal na velikou ceduli a vyvěsil ještě před hranicema, aby to každej hned viděl. Nám už to ale nepomůže. Jenom ostatním. Těm ostatním, který nemaj takovou smůlu jako my a budou si užívat moře a toho všeho, co obnáší bejt na dovolený. My leda utřeme hubu. „Nejbližší, co vypadá trochu větší, je nějaký město Piteşti,“ vyčetla maminka z mapy. Dorazili jsme tam za necelou hodinu, právě začínalo svítat. Na cestu k policii se tatínek zeptal pána s aktovkou v jedný a bandaskou na mlíko v druhý ruce, kterej spěchal k zastávce autobusu. Obtloustlej pán tatínkovi jen vysvětlil, kolikrát musí uhnout doprava, kolikrát doleva a kde je třeba jet rovně, takže tatínek si z toho nepamatoval nic a bloudili jsme pak hodně dlouho, protože dál už

143

Přepadení

nebylo koho se zeptat. Nakonec jsme ale policejní stanici našli. Já s bratříčkem jsme měli čekat v autě, zatímco se maminka s tatínkem vypravili do nárožního domku, kolem kterýho stálo několik žlutých Dácií s majáky. Nečekali jsme ale dlouho. Tatínek s maminkou vyšli ze dveří, nad kterejma bylo červenou barvou přímo na fasádu domu ručně napsáno Poliţie, za pár minut. Rukopis, kterým bylo Poliţie napsáno, byl tak hroznej, že kdybych já takhle napsal domácí úkol, dostal bych minimálně čtyřku. A to já nemám žádnej nic moc hezkej rukopis, ale tohle se nelíbilo ani mně. „Na velvyslanectví to neberou a tady tihle,“ tatínek s opovržením ukázal na policejní vchod a zvýšil hlas: „ti to tady vůbec řešit nechtějí. Myslím, že říkali něco jako, že jsme tam vůbec neměli zastavovat a že je to tady normální.“ Před budovu vyšel policista, měl světle modrou košili s nárameníkama a tmavý kalhoty, u pasu se mu houpal dlouhej obušek, na kterej si začal poklepávat dlaní. „Ai o problemă?!“ křikl směrem k nám. Tatínek byl těsně před výbuchem. Maminka, když uviděla, jak tatínek pomalu, ale jistě rudne a že už je celej nasupenej, obešla auto, postavila se před něj, aby neviděl na policistu, a řekla mu, aby radši nasednul, že to nemá cenu, že tady stejně nic nezmůže. „Přece se nenecháme zmlátit i od policajtů.“ Tatínek ucedil něco v tom smyslu, že ne, že za to mu tyhle cikáni nestojej. Policista, když uslyšel slovo „cikáni“, vykročil rázně směrem k nám. To už ale tatínek nastartoval, kousek vycouval a pak najel na silnici, kde šlápnul na plyn. Motor zařval a auto poskočilo kupředu, zaskřípaly gumy a už jsme uháněli pryč. Měl jsem pocit, že se mi to ještě začne líbit. Kdo mi kdy uvěří, že jsme během jedinýho dne ujížděli v naší škodovce nejdřív zlodějům, a chvíli nato i policajtům?

144

próz

Jan Pavel

145

pásm

pásm

Fotografie Martin Mikeš

Vladimír Mikeš

Evangelium sv. L. Doudy

universitě La Sapienza, na universitách v Bergamu, v Miláně a v kulturních centrech v Pescaře a v Neapoli, v roce 1993 přednášel o české literatuře také v Mexiku. Je držitelem tří italských mezinárodních cen – Premio Montale (Řím 1985), Premio Circe Sabaudia (Sabaudia 1986), Premio A. M. Ripellino (Řím 1990). Přeložil desítky knih a divadelních her, mimo jiné těchto autorů: Dante Alighieri, Pedro Calderón de la Barca, Italo Calvino, Miguel de Cervantes de Saavedra, Umberto Eco, Jean Cocteau, Tristan Corbière, Carlo Goldoni, Fridrich Hölderlin, Victor Hugo, Eugène Ionesco, Frederico Garcia Lorca, Mario Luzi, Molière, Octavio Paz, Pablo Piccaso, Luigi Pirandelo, Lope de Vega. Kromě překladů a odborných publikací vydal knižně prózy Zmizení. Marný pokus o prózu (Československý spisovatel 1969), Škodlivý prostor (samizdat, ve Svobodě 1969 sazba rozmetána), Zednická novela (Melantrich 1974). Je autorem divadelních her Kdo bere, má za tři (Divadlo komedie, Praha 1968; knižně Dilia 1972), Bílá koule (Divadlo F. X. Šaldy, Liberec 1973), Milostné dopisy (Divadlo F. X. Šaldy, Liberec 1974) a rozhlasových her Moře a slunce (pro děti ČR 3 Vltava 1958), Geni‑ ální padělatel (ČR 3 Vltava 1992), Černá vdova (ČR 3 Vltava 1993), Netrap se, buď šťasten (ČR 3 Vltava 1994), Beatrice (ČR 3 Vltava 1997). Poezii dosud publikoval pouze časopisecky (Host).

Vladimír Mikeš se narodil 11. 8. 1927 v Chocni. Téměř čtyřicet let působí jako překladatel (zejména italština, španělština a francouzština) ve svobodném povolání. Od roku 1992 je pedagogem divadelní fakulty AMU Praha, v letech 1997 – 2000 byl děkanem této fakulty, v letech 2000 – 2003 pak vedoucím katedry divadelní antropologie. V roce 1999 byl jmenován profesorem pro obor teorie a kritika. Přednášel v Itálii v Ivrei v Centro culturale Olivetti, na lyceu ve švýcarském Luganu, na italské universitě v Urbinu (u prof. Carla Bo), v Alessandrii a na římské

146

147

Vladimír Mikeš


Mramorová deska na náměstí v Ciceronově rodišti Arpinu s dvojjazyčným textem (1990): L’AQUILA TRANQUILLA SI CHIAMA L’AQUILA TRANQUILLA IL FIUME ALLA RIVA IN CUI SONO NATO. LE ANGUILE NERE AI MARI DEI SARGASSI E I SALMONI AI NIDI DI SORGENTE CI PASSANO PER FAR L’AMORE E MORIRE. DUE VOLTE PER LO MENO DEVI ENTRARCI PER SAPERE CHE COSA UNA VOLTA E STATO. GLI SOVRASTA LA FORESTA PROFONDA CHE CRESCE E TACE: IL SUO NOME E PACE A DUE PASSI DALLA POESIA DEI SASSI D’ARPINO. TICHÁ ORLICE JMENUJE SE ŘEKA, NA JEJÍMŽ BŘEHU JSEM SE NARODIL. ČERNÍ UHOŘI DO SARGASOVÉHO MOŘE. LOSOSI DO HNÍZD U PRAMENE TU PUTUJÍ, ABY SE ODDALI LÁSCE A SMRTI. NEJMÉNĚ DVAKRÁT DO NÍ MUSÍŠ VSTOUPIT, ABYS POCHOPIL, CO JEDNOU SE STALO. JMENUJE SE HLUBOKÝ MÍR LES NAD NÍ: ROSTE A MLČÍ, DO ÚBOČÍ SE ROZPÍNÁ. Z JEHO HLUBIN JE NEJBLÍŽ KE KAMENNÝM BÁSNÍM ARPINA.

148

pásm

Vladimír Mikeš


EVANGELIUM SV. L. DOUDY To bylo hluboko ve válce, v černočerném lese pod Žákovou horou jsme rozdělali čadivý ohýnek, když jsme zaslechli řev výrostků Hitlerjugend, strhli jsme zapovězené skautské šátky a opasky, nastrkali je do baťůžků na nosiči kol a prchali před hnědými barbary. Nevím, proč se ta vzpomínka vynořuje nejčastěji. Nebo jak – obtloustlý, krátkozraký – se řítí na kole s kopce, křičí: Pozór, pozór! a jako zázrakem se prosmýkne mezi cyklisty stojícími na silnici. Myslím, že jsem se mu trochu posmíval, už když jsme v dětském věku jezdili na Orlici u malých stavidel v dřevěných neckách a záď pod ním i se střízlíkem na přídi nabírala vodu. Uštěpačnost střízlíka ho nedostihla, sundal brýle a oči se zahleděly k hvězdě u oje Malého vozu. Miloval hudbu, dar po mrtvém otci, trochu se vznášel nad chodníkem v jejím oblaku a zdravil každého na potkání, matka měla krámek na hlavní třídě, nemohl vědět, kdo k ní chodí nakupovat. „Na své svatbě chci mít dixieland,“ prohodil na druhé

149

Vladimír Mikeš


schůzce před první dívkou, kterou potkal, „Božíčku, já také,“ odpověděla a vzali se. Rudí khmerové nás rozdělili, zalezli jsme do svých brlohů a okýnkem vydýchaným v omrzlém skle bez dechu přihlíželi, jak ten a onen se plíží navždycky před hranice a jiné dva tři nepřátele lidu vedou kopat jáchymovskou rudu. On hrál hudbu, štěbenec, housle, klavír, kontrabas, na tancovačkách po vsích, plodil děti, svou bigbítovou partu převážel v malém stěhováku. Jednou na prvního máje i jeho žena měla brnkat na basu, když s rodinou vyjel na alegorickém voze, ale vzepřela se, vyjeli bez ní, mávala jim z chodníku, on v smyšleném kroji a tralaláčku foukal klarinet, synek bil bicí dvě dcery hrály klavír a housle, basu vzal snoubenec starší dcery, písnička mlaskná – a on chvílemi snímal brýle a zahleděl se k dvojhvězdě Mizar a Alcor, v té chvíli zacloněných slunečním svitem, vzdálených od sebe pouhých dvacet světelných let. A všecko mělo teprve začít: Bertík byl vyhrnovač sukní, chtěl vyvolávat duchy při svíčce, s krabičkou kroužící pod prsty po abecedě, „řekni nám, duchu,“ a Bertík druhou rukou šmátral pod stolem. „Jsi tady?“ Duch mlčel, žena vedle Bertíka se uchichtla. „Pst!“ Douda zasyčel, duch nesnáší posměch,

150

pásm

Vladimír Mikeš


„Řekni nám, jsi‑li tady…“ Krabička pod prsty sebou škubla, duch rozkomíhal plamen svíčky a zakroužil po papíru, „N‑E,“ řekl, duchové se rádi zapírají, nelíbí se jim, že je vtahujeme do patálií našeho světa, jednou toho měli až dost. „Ne?“ Douda to pochopil, „řekni nám, jsi‑li tady…“ A duch zkrotl a plul od písmena k písmeni, byl S‑T-A‑S-T‑E-N, S‑V-E‑T-L‑O, dodal, zaváhal, když měl odpovědět, jak dlouho nám budou vládnout rudí, N‑E – sdělil s pomlkou – D‑L-O‑U-H‑O, jak z výše světelných let rozhodnout, co je v lidském plahočení dlouhé a nedlouhé, sto let trápení jako vteřina slasti, Bertíkova sousedka se lechtivě zavrtěla, to duch nemá rád, lechtivý smích, začal vztekle kroužit po stole, „To ne, to ne, to ne!“ řekl Douda Bertíkovi a rozsvítil. Když všichni odešli, sundal brýle a dlouze hleděl k Mizaru a Alcoru, duch ho ovanul, cítil to, zamrazil na zátylku, „Jsi ještě tady?“ zeptal se ho, položil prsty na krabičku a duch sám od sebe, jako by říkal M‑A-M R‑A-D‑O-S‑T, zavířil po stole. Vůkol v pahorkatinách odedávna, když ještě tiše praskající louče v skřipci vydechovaly světlo, vyvolávali mrtvé, vedle několika buddhů, kteří dodnes v horských chalupách sedávají na kanapi se skříženýma nohama,

151

Vladimír Mikeš


tu děti čistého živého pátrají v záhrobí a na první pohled poznají dar bystrozrakosti. Ryšavý horal, k němuž se Douda rozjel pro radu, už na prahu, když Douda vstoupil do jizby, zvolal: „Vítej!“a odvedl ho stranou. „S tebou,“ vzal mu tvář do obou dlaní a dlouze se mu zadíval do očí, „s tebou tvůj duch bude hovořit přímo,“ řekl mu. „Rukou od srdce uchop pero a piš.“ Prorok – tak Doudu ryšavý muž pojmenoval – užasl, ale upřel tázavý pohled z okna na ženu na návsi a levá, byť se to nikdy neučila, začala psát, bez teček a čárek, bez mezer jedním tahem vykružovala písmeno po písmeni: „Neonamanejake trapeni vboku a s muzem mela má bude…,“ minulost mísila se mu s přítomností a do ní prosakovala budoucnost, Ryšavec se vyklonil z okna a přivolal ženu z návsi, přikázal mu, aby ženě přiložil dlaň na bok a vskutku – trn bolesti přestával bodat. „Ale!“ Ryšavý zvedl ukazováček, „pozor, aby tě neovládl ten druhý v tobě, dej mu nějaké jméno, a kdyby tě v noci budil, za palec u nohy tahal, vytrhni se mu, Ne, ne! křikni na něho jménem. A vše ať je“ dodal, „z principu Dobra.“ „Je Bůh?“ podivil se Douda, ale muž jako by otázku nezaslechl. Douda svého druha pojmenoval – po Beethovenovi – Ludvík a dohodl s ním, že když mu bude mít co povědět, ohlásí se zapískáním v uchu.

152

pásm

Vladimír Mikeš


Ne! Byla to prorocká léta! Teď už bylo jasné, proč tehdy na silnici jako zázrakem proklouzl na řítícím se kole mezerou na šíři řídítek, byla to průlina do budoucnosti, viděl se už za ní, když se k ní blížil, stačí si představit sebe za nebezpečím, a to tehdy Ludvík byl ještě bezejmenný, pomáhal mu, aby stál zpříma na alegorickém voze a při vysokých tónech zdvíhal klarinet k nebi, ale to přihlížel jen z chodníku, vyvolán jménem by musel chtě nechtě i na alegorický vůz, taková je moc ve vlastnění jména. Ludvík hned z kraje mu sdělil: věci mají paměť, ještě záhadnější než lidskou, zaznamenávající slasti a strasti do hmoty mozku, odkud je občas vyšťouráme a vzdychneme nad nimi: Ach, bylo to krásné…, nebo: Nic horšího nás nemohlo potkat…, třebaže o tajných regálech paměti nemáme ani tušení, takže tam je ledacos, o čem ani nemůžeme říct: zaplaťpánbu, že je to pryč, když to pryč není a za každým není se tajně krčí je. Věci jsou k sobě lhostejné, i k nám, z každého doteku vyloupnou nějaké homeopatické zrnko a je jim jedno, kdo se ho chopí a přečte. To on, když četníci přinesou zakrvácenou košili, sdělí: „Ne – kosile – zabiteho – vrah utikal pres – koleje –

153

Vladimír Mikeš


za tratí – tretí patro…“ a četnictvo pro vraha běží najisto. Blafy, myslím si, „Jakýpak blafy,“ urazí se a vezme do buclaté ruky starou fajfku, krám, který jsem vyhrabal na půdě, rozmlží pohled, počká, až mu Ludvík zapíská v uchu, a řekne: „Ne – ten – kdo z ní kouřil – byl dosti nešťasten… Ne – a byl ve válce – v horách – měl hlad…“ A já přikyvuju, proč ne, říkám, je to stará fajfka, bůhví kde se tady vzala, já nekouřím a ve válce jsem nebyl, otec nekouřil a ve válce nebyl leda jako ajzenpoňák někde v Haliči v sedmnáctém, protože ho neodvedli pro celkovou slabost a podvýživu, takže ne v horách a bez fajfky, spíš v lesích, protože z jeho vyprávění o haličském pobytu mi utkvělo v té prožluklé špatně naslouchající paměti jenom to, že sotva přišel do lesa narazil na poddoubáky a za chvíli jich měl plný kapesník a jak jde dál, narazí v olší na krásné křemeňáky, ale už je taky nemá kam dávat, tak poddoubáky vysype a sbírá křemeňáky ale za chvíli v smrkovém lese takový záplava bílých hřibů, cvalíků, jaké v našem lese už dávno nerostou, ouborků, jak říkala matka a tak křemeňáky vysype a sbírá hřiby do čepice, do šátku, do kabátu se zavázanými rukávy, a když přivleče tu snůšku na cimru, Maďar, taky ajzenpoňák, spráskne ruce a něco zeširoka vykládá a otec mu na to odpovídá:

154

pásm

Vladimír Mikeš


igen igen, vedle nemtudum jedno ze dvou maďarských slov, které zná, až přiběhne ajzenpoňák Korda z Plzně, v jedné ruce kabát se zavázanými rukávy a v nich plno poddoubáků a křemeňáků a vzrušeně vykládá, že už je našel přímo na kupičkách, že si je tom asi někdo schoval, takový nádherný kousky s červenejma hlavičkama, zdravý, že zrovna zazvoní, když se do nich cvrnkne. To mi nad tou fajfkou běží hlavou, ale Ludwig (schválně si je ještě pletu) – mluví vždycky po kouscích a trochu obrací oči v sloup – řekne: „Ne – ne! – ten člověk – smrt hladem…“ A zas mi to na otce nepasuje, můj otec hladem nezemřel, naopak dožil se vysokého věku, penzi měl maličkou a žehral na to málo celých jednatřicet let, co ji bral, ale hladem rozhodně neumřel. Ale až teď mě napadne, když L. vrtí hlavou, že by to mohla být faječka strýce Jindřicha, který umřel deset let před mým narozením, ten opravdu ve čtrnáctém rukoval, na srbské frontě dostal kulku do nohy, pár měsíců pobyl v srbském lágru u Ochridského jezera a před vítězným bulharským vojskem, aby ho spojenci Rakousko‑Uherska „neosvobodili“, spolu se Srby prchal v kruté zimě přes albánské hory

155

Vladimír Mikeš


k Jaderskému moři, plazil se mezi mrtvými těly a umřel na choleru v italském lágru na ostrově Asinara. „Jindřich,“ řeknu nahlas, „ale i kdyby ta faječka byla jeho, to všecko se stalo až potom, co odtud odešel a netušil, že jde na smrt.“ A on se plácne do čela a volá: „Protože…, protože všecko je tam, i budoucnost!“ Jako by si věci mohly pamatovat budoucnost, nebo ji alespoň mohly tušit víc než nic netušící Jindřich. Nebo ten šaman otevřel nějakou tajnou skrýš mé paměti bez mého vědomí? Klíčem jakéhosi zrnka ulpěvšího na faječce? „Každá věc by mohla vypravovat,“ volá on, „a čeká na nás, až se chopíme jejího příběhu.“ A nebezpečně se rozhlíží. „Radši ne,“ říkám mu a dívám se, jestli na mě nějaká věc nepoví, co nechci. Jsou tu cetky posbírané na cestě životem, z kočičího i pravého zlata, i svědkové odpadnutí a drobných zrad, chci ho rychle zmást, podávám mu miniaturní lahvičku od voňavky, s nápisem MESSIRE a PARFUM DE TOILETTE, Jean d’Albert Paris, po léta si s ní pohrávám, voní z toho prázdna skořicovou pletí v jamkách pod klíčními kostmi a pod růžovými lalůčky, po léta na vteřinku zapřemýšlím, z jakých houštin stoupá ta vůně,

156

pásm

Vladimír Mikeš


proč v ní vždy suše zasrší jak z nastaveného kočičího hřbetu. A on řekne: „Ne – nějaká žena – Pařiž – středních let – potíže – dvě děti – starší salutuje – voják…“ Nenene, vrtím hlavou, lze mu uniknout, pozorně se zadívá na lahvičku, jak ji odšroubovávám a čichám k ní, jsme v té vůni s prodavačkou u stánku Jean d’Albert jen články řetězu náhod, osmahlému Italovi máme předat dárek od jeho přítelkyně za zlaté Prahy, ó città d’oro! ó Praga magica, prodavačka hrne mi do pytlíku reklamní lahvičky, ó vyprahlosti hrdla a šíje, jdeme spolu po milánském náměstí mezi věčně hladovými holuby a arivederci a sbohem! žádný srdceryvný pláč, možná když zachází za roh a ohlédne se mezi holuby malý vyprahlý nádech k němu a ona – jen Ludvík by mohl zahlédnout dění za rohem – sotva předá dárek od jiné, padne si s osmahlým do náruče, jsme šťastni! volají, díky, díky! snad – Ludvík by usoudil – ona posílá vzdušné polibky do zlaté Prahy, ale můj příběh to není, ke mně ta vůně nepřiléhá, nenene, jen ať si nemyslí, že může strhnout každý závoj ze Zuzany v lázni. Nedávno, když jsem mu podal pramínek vlasů a bál se, že řekne: Ne, nesmíš, je příliš mladá!

157

Vladimír Mikeš


řekl: Ne – nech lásku! A mně se ulevilo, Ludvíku, stejně bych ji nechal, ale tvá přípověď konce by prožrala jako mol tu křehkou záclonu, jíž jsem se zastřel. Nenene, a on se na mě zmateně podívá, je to ten pohled jako tehdy na neckách, když jsem se mu posmíval, že zádí nabírá vodu. Leč co já, škodolibec? Rodiče ztracených dětí mu nosili košilky, roztrhaný fěrtoch, který zbyl po nevěrné ženě, kde je, kde je? co ztracených bytostí a věcí! ukázalo se, že život je samá ztráta, i voda se ztrácela ze studní, a on s proutkem a se zamženýma očima chodil po zahradách, říkal Ne, tady kopejte, ne, tam ji hledej, nevěrnou, ale už je tak jako tak nenalezitelná, ale „Ne – dítě žije – je… je to dočasně ztracený syn.“ Byly i smrti, nenapravitelné, procesy rudého fašismu, volání žen, lomení rukama nad odsouzeným manželem, zachrání se? dovolá se spravedlnosti? Nevěděl? Nebo nechtěl vědět? Ne, doufejte, neztrácejte naději, jen věčnost trvá věčně a Ludvík se ho snad snažil i rozptýlit věcmi nejpozemštějšími, kloubovým mechanismem autobusových dveří, rozvírající se jako náruč na každé zastávce magické Prahy,

158

pásm

Vladimír Mikeš


lámal si nad nimi hlavu, Ludvík mu vyčítavě zapískal v uchu, když smuten scházel se schodů, „Proč jsi se nezeptal mne?“ rozběhl se zpátky k rýsovacímu prknu a Ludvík jedním tahem nakreslil všecko, Vítej, vítej! napsal pod náruč dveří, nepochybně Ludvík věděl leccos i ze světa táhel, přenosu tlaků, sil, doteků, polibků, obsahu kapes i niter, byla to hračka načrtnout spalovací motor s kruhovým pístem, čím dál častěji se ozýval v uchu hvizdem, stačilo přelétnout očima v novinách zprávu o delfínovi s pískání doprovázejícím loďku rybářů, když ho vyprostili z ok sítě, mluvit se zvířaty? a Ludvík hned zaševelil „Ne – nalezneme společný jazyk – obsah myšlenky – ty – tvůj český objev – poprvé člověče domluv se se zvířetem.“ S Ludvíkem nebylo nemožné – v budoucnu – chodit po vodách, po dvou letech dočetl Starý a Nový zákon, rozestupování vod, vzlétání na perutích myšlenky. Létající talíř načrtl několika tahy před nechápavými zraky pořád toho střízlíka na přídi necek, přiběhl s tím se ženou jednoho odpoledne: Umím létající talíř! a jeho žena přitakávala, tři ohniska načmáral v oválu, tady, tady a tady, ohniska sil, trojice nanebevzetí a pozdvihoval ruce.

159

Vladimír Mikeš


Od jara šedesátého sedmého na chvíli bylo do skoku. Proroctví slepých mládenců potřebují příšeří, stažené rolety, v uzlíčku hlínu z Růžového paloučku, tíseň svíce. Ale teď? Čas začal se dít. A on? „Ne, ne! Však uvidíš!“ V červenci přišel, zazvonil dole u branky, v očích měl pošmourno. Jen kývl prstem: Pojď! Potřeboval příšeří, chtěl s tím začít v lese v lese nad Orlicí, nejraději v Dívčím dole, kde ze strmosti černých smrků jde až strach. Za celý červenec nespadla kapka vody, les sténal po vláze. „Dnes v noci,“ zašeptal, „mě Ludvík vzbudil, zatahal za prst u nohy.“ „Létající talíř?“ utrousil jsem. Vytáhle z kapsy papír. Nedal se zmást. Když ho Ludvík vzbudil, snažil se ho zahnat: co děláš, Ludvíku, je noc, ale už držel v levé ruce pero. Podal mi papír, bylo to Ludvíkovo splývavé písmo bez teček a čárek: Nevcervencipristihorokupritomnostcizich armad Vposlednitretinesrpnaokupace sovetskou armadou… „Co, v červenci příštího roku?… v srpnu okupace sovětskou armádou?“ slabikoval jsem zápis. „Blbost!“ Placaskripenizubu Jednookonezustanesuche Vprosinciodchodarmad Jasot… „Blbost!“ smál jsem se. „Tím by si zlomili vaz.“

160

pásm

Vladimír Mikeš


„Tvůj Ludwig…“ „Neurážej ho!“ „Blázne! Pláč a skřípění zubů. Jedno oko nezůstane suché, to zní pěkně.“ Schoval papír do kapsy. Od té chvíle na cestě k Dívčímu dolu, když je zprahlo, ta věta tam pořád zní. „Špatně to skončí,“ trval na svém. „Ne, ne!“ křičel jsem, „půl života na to čekáme, to nemůže, nesmí špatně skončit…“ Mlčel, odvrátil se, on i Ludvík, pískal mu v uchu, tiskl si k němu dlaň. Co ti to našeptává? Tvůj Ludwig! Musel to slyšet, už nepromluvil, vyšli jsme s lesa, řeka se třpytila v slunci, špráchaly se v ní děti. Nic se nemohlo stát. Rok jsme se sobě vyhýbali. Nač přivolávat neštěstí? Zahlédl jsem ho na břehu Orlice v tiché zátočině pod olšemi, kde se na černé hladině zrcadlí drolivé opukové komíny druhého břehu, a obešel jsem ho. Byl bos, sandály ležely vedle něho, zdálo se, že se jednou nohou zkusmo dotýká hladiny, jako by chodidlem zkoušel její nosnost. Po hladině tam krouží vodoměrky. On mi přesto po roce na prahu příštího léta vzkázal: ať nikam nejezdí, nemusel by se vrátit. Blbec! spílal jsem mu.

161

Vladimír Mikeš


Přišel až toho dne, kdy nás přepadly bratrské hordy. „Tak co?“ řekl, ne vítězně, hlas se mu chvěl, skřípění zubů a v očích slzy, Ludvík už z dálky slyšel třeskot pásů obrněných vozů na dlažbě, v polovině života a jaro vždycky tak krátké v v těchto zemích, bylo pryč. Rozložil zmačkaný papír s Ludvíkovým vzkazem a prstem sledoval řádek: V prosinci odchod vojsk Jásot! Vstal a opakoval to po Ludvíkovi: „V prosinci odchod vojsk! Jásot!“ Řekl: „Následuje mě!“ Vyběhli jsme na ulici. Už cestou ke mně musel tu věštbu sdělovat, shlukli se k němu a on ji pronášel znovu a znovu: „Ne, nezoufejte! V prosinci odchod!“ Následoval jsem ho tři kroky za ním a opakoval zvěst po něm, v té chvíli šel po vodách, jednu chvíli, když jsme se blížili k dřevěné lávce přes řeku, na okamžik zdálo se zaváhal, nemá‑li se pokusit přejít po hladině, ale šel dál a svítil svatozáří holé hlavy. Dotírali na nás, co víme, zapověděl mi mluvit o Ludvíkovi, udělal mě svým apoštolem,

162

pásm

Vladimír Mikeš


bez prstu v ráně bych neuvěřil. Jak dny uplývaly a krátily se k podzimu, bylo zjevné, že bez zázraku se předpověď nenaplní. Napadl sníh a nastalo ticho, takové, jaké bývá na nekonečných zasněžených pláních. Kdo však mohl tušit, který prosinec ze všech příštích prosinců Ludvík určil, čas naší nedočkavosti je nesouměrný s Ludvíkovým časem vesmírných vteřin. Nelze ho vinit, že odhalil jenom cíp budoucnosti, všechny proroctví si nechávají otevřená vrátka, protože sama budoucnost se skrývá před sebou a občas váhá, zda by pro ni samu bylo lepší nastolit se později, až chatrná stavba rozdrtí sama sebe svou vahou. Možná, že i Ludvík věděl víc, než říkal, proč jinak by přiměl Doudu, aby napsal Dubčekovi: „Ne, mějte se na pozoru, skryjte se, budou Vás věznit.“ A bylo to marné varování, ani Heyerdahl neodpověděl, když mu poslal Ludvíkův náčrt místa ve Středozemním moři, kde pod hladinou leží bájná Atlantida. Možná v tom zaznělo i Ludvíkovo slitování, co by byl pro naše zoufalství prosinec za sto let, až tu nebudeme? Daroval nám tři měsíce naděje. Či snad sama zapisující Doudova ruka byla příliš pomalá, pominula Ludvíkovo zaváhání, nerozuměla jeho zámlkám, a co horší, mohla být i svéhlavá a přidávala něco ze své vůle,

163

Vladimír Mikeš


útlost pasu pohřešované, třpytící se zuby v pootevřených rtech, někdy jakoby Ludvík dvojitým NENE velel zápis škrtnout, když ruka napsala: „vrah – motocyklista – hráškově zelená přílba – proužkované kalhoty – bunda (kožená?) – hnědá – přilby světlý proužek – motorka černé barvy – souložil ji zezadu, mrtvou! – vrah bydlel v okolí – 20 – 30 km od místa činu“, dodal na závěr NENE, aby tím řekl: ne, tudy cesta nevede, jen ti ujela ruka, a ani proužkované kalhoty či zrůdné podrobnosti nepomohly odhalit vraha. V jednom však byl Ludvík neoblomný. Když se dostavili dva tajemní muži z nejvyššího orgánu Strany a zeptali se na její budoucnost, Ludvík rozhodně napsal: „Ne – žádná – budoucnost žádná!“ a dvakrát to opakoval: žádná – žádná, když ohromeni naléhali, a vy, pokračoval, když se zadíval na jednoho z nich, vy… - a nakreslil dvanáct okének, – „vy tady jste doma – velíte dvanácti – a… blondýna!“ – obkroužil jedno z okének, „blondýna vaše milenka“. Vyjekl, dvanácterák! A vy, zadíval se na druhého, – vy… A oni sami volali: Nene, dost a dali se na útěk a když se jich zeptal, alespoň jméno mi řekněte, šeptali: i tak to víte, a běželi za roh k autu.

164

pásm

Vladimír Mikeš


Špehovali? Poslouchali telefony, otvírali dopisy? Nedbal o to? Jednou na otázku: CO dál? odpověděl: „Ne – tiše – tiše – Z principu dobra – kdo dobré činí.“ Zas tu byl ten zavalitý krátkozraký chlapec tryskem projíždějící mezi dvěma těsnými překážkami, o něž by si mohl zlámat vaz, když Vládcům Dějin hlásal Ne‑budoucnost, nejrovnějším mezi rovnými, ne‑budoucnost času rozvrženého na tisíciletí, takové ohromení ještě nezažili, v jedné vteřině narazili čelem do zdi, mluvil z nějaké jim neznámé dálky, když v kuchyni obracel oči v sloup, byli hlísti červotočivé tmy, ale pořád ještě měli dost moci, aby mohli náhle srazit ramena k sobě, když se k nim tlouštík blížil, nebo vrazit hůl do drátů, ale neudělali to, po čase se vrátili, plaše se usmívali, doba je zlá, přešlapovali, on přitakával, zvláště Dvanácterník s plavou milenkou chápavě přivíral oči, provaz má jediný konec, víme, co víme a od této chvíle máš naši ochrannou ruku a podával jí k upřímnému stisku a každému cizímu přiskřípni nos mezi dveřmi, až ho sem bude strkat, jde o velké věci, a zašeptal: „Záhadné svítící těleso se v úterý objevilo při západu slunce nad Sofií,

165

Vladimír Mikeš


oznámila to bulharská agentura BTA. Co o tom víš?“ a přistrčil mu papír k levé ruce. Ruka zaváhala, ale ozval se přerušovaný pískot v uchu, znamenal: pokoř je ještě víc? a ruka začala čmarykovat: „Ne – mělo kulovitou formu – jako záře při svářecích pracích – změna barvy a formy – ne ale je to těleso létající – raketové – energie elektrická – ne plynná – ale ano – rozpad hmoty – ne ze Západu – buď SSSR nebo Čína – neboť oni napojeni vyzvědačsky na celý svět…“ Jeden i druhý z obou stran sledovali píšící levici a slabikovali občas těžko čitelná slova, uhrančivé už bylo, že ruka psala sama, zatímco jeho pohled bloudil kolem nich po kuchyni. „Kde to, kde to… garážuje,“ vydechl Dvanácterák. „Ne – někde nad severní Indií…,“ řekla ruka. „Co dělali nad Sofií…?“ „Ne – ale zkouška – ne oni myslí že zpracují psychicky Evropu…“ „Jak to?“ milenci blondýny chvěl se hlas. Ruka sebou několikrát škubla: „Ne – ale měla by se ta záležitost – teď častěji – objevovat nad Evropou Čím dál – půjdou dál – až nad Západní Německo – Francii Ne – ale nevím co chtějí dosáhnout.“ „Princip, princip jaký to je.“ „Ne – elektrická – plynná ne Garážuje někde u Che‑tchien – okruh 400 kilometrů… „Che‑tchien?“ vydechli oba, „kde je Che‑tchien?“ „Ne – ale nezveřejňovat – kdyby – tak sem zavřenej

166

pásm

Vladimír Mikeš


až smrdím Mene tekel.“ Zasmáli se, ruka se zastavila, pustila tužku. „Ne!“ zavrtěli oba hlavami, „žádné strachy! A mene tekel, co je to mene tekel?“ Nevěděl, nevzpomínal si, že by něco takového napsal.

Od nenaplněného prosince se Ludvík ozýval čím dál častěji. „Čas mrtvých?“ napsal jednou, jako by se ptal sám sebe. „Ne – pohybovat se v čase oběma směry – průhledná budoucnost i minulost.“ Najednou naděje uniknout konci! Když z minulosti se nic, pranic neztratí a lze ji vyčíst z dotýkaných věcí a z vteřiny, která už teď je minulostí, nahlédnout za její smrt, tak, naději! proč mluvit o konci života? S mrtvými mluvil už několikrát, poprvé s otcem, ovšem, kdo nehovořil s mrtvým otcem, se svými mrtvými, po každém zůstane toho tolik nedořečeného, ale on měl na otce jen mlhavé vzpomínky, zemřel, než k nějakému rozhovoru došlo, ale onoho zimního večera – na toaletě – (na místě, které s banalitou nemá nic společného!) ucítil jeho pohled, zároveň s vyzváněním, a když pak ruka začala psát, stálo tam: „Hochu, hochu!“ Nic víc, a přesto to znělo jako úsměv. „Knihou mrtvých“ nazval Ludvík interview s mrtvými.

167

Vladimír Mikeš


Ti čerstvě zemřelí volali zpátky do života: „Ne – miloval jsem tě – vzpomínej – nezapomeň…!“ Žena, která odjela s milencem a zahynula na kluzké silnici, vzkázala: „Ne – promiň – měl jsi mě rád – ten hrozný smyk – pozdravuje děti… Světlo…“ Zpráva o rozhovorech se zesnulými se rozšířila, nepostávali u dveří jen pochroumaní a oteklí, ale neznámí pozůstalí žádali o rozhovor, vzkaz ze záhrobí tišil zoufalství, slovo, které často nestačili říct za živa, často jediná věta: „Ne – na zimu – obal ty strůmky které jsem zasadil – chraň před mrazem…“ A musel to být jeho vzkaz, kdo jiný by věděl o mladých štěpech. „Dopisy schované – v dolním regálu za knihami – nečti a spal – prosím prosím“, žádal úpěnlivě učitel obchodní školy, ale mladá vdova už jenom litovala, že poslední přání splnit nemůže, o skrýši věděla a dopisy tajně už za jeho života četla. Peníze v obálce přilepené na spodní straně zásuvky, malá tajemství kapes a niter, všechno zdálo se vycházelo najevo, Ludvík někdy zvolal: „Ne – čekej!“ a v duchu proběhl cizím odlehlým domem a prosmýčil jeho zákoutí, zesnulí tam po několik dnů ještě byli doma. Ale i mým příbytkem, tvrdil, občas proběhl, až jsem se zachvěl, nepřihlíží‑li nějakému letmému objetí, potom by každý samovolně obrácený list mohl být dílem jeho průvanu, mene tekel, jeho zaplétající vševědoucnosti za zády,

168

pásm

Vladimír Mikeš


kterou však unést byl s to jenom on, kdežpak podívaná, každý pohled je jako břemeno, tvrdil.

Jednou jsem se do ni nepatrně zapletl sám, lehkovážně jsem ho napodobil, když jakýsi B. se mi svěřil, že právě v prvním patře jeho domu jeho bratrovi kdosi ukradl ze stolu peníze, plácl jsem: „Muž se žlutou brašnou.“ A on se ťukl do čela: „No ano! Voda z prasklého potrubí zaplavila dům, sušili věci na zahradě, marně čekali na instalatéra a co když přišel a…“ „Ne, ne!“ zalekl jsem se, „nejsem ten pravý, pomazaný…“ a zmínil jsem se mu o Ludvíkovi. A B., že ano, ano, muž se žlutou brašnou, musí se to vyšetřit, ať můj prorok proboha přijede, vnese světlo do krádeže v jeho domě. Vypravil jsem se k němu: „Něco se stalo v tom domě,“ nic víc jsem neřekl, rozběhl se tam: „Ne – dřevěné schodiště – dřevěné zábradlí – obrazy – mnoho obrazů – komůrka nahoře – mrtvý…“ Byl to ten dům, tak jsem ho měl i ve své paměti, ale mrtvý v komůrce? ne, tápeš, něco jiného… „Ne – Brichta,“ řekl jeho jméno, které jsem nevyslovil. „Ano, něco jiného, komůrka, krádež peněz, vytopený dům,“ naváděl jsem ho. A on se ťukl do čela jako tehdy B. a křikl: „Člověk se žlutou brašnou!“ Levou rukou načrtl plánek ulice – „Ne – přichází z levé strany – koberce na trávníku…“

169

Vladimír Mikeš


Brichta – teď už nemá smysl to jméno tajit – byl nadšen, kvůli bratrovi, z úst samého jasnozřivce by měl slyšet ten výrok, ať proboha přijde. Ano. A přijel, telefonoval z nádraží: „Ne – nechce se mi tam – ne – žádný muž se žlutou brašnou – bratr – peníze bratrovi ukradl on.“ A Brichta – snad varovaný průvanem, když Ludvík proběhl jeho domem, náhle nebyl k nalezení, telefon vyzváněl, až jsme ho kdesi v zákoutí dostihli, že by snad stačilo po telefonu. Prach a pavučiny skrýše byly v jeho hlase. Ludvík protestoval: „Ne – taková urážka – po telefonu!“ Chvěl se rozhořčením: „Nutnost vidět to místo…“ B. slíbil, že přijde naproti na známou křižovatku, čekal na jiné, aby nás zmátl, i tak jsme ho našli, oprašoval pavučiny, vlákno babího léta uvízlé na ústech, zavedl nás do domu. Byl to ten dům. „Schodiště – obrazy – ale ta komůrka – komůrka,“ naléhal Ludvík. A on, že ne, že je tam nepořádek, ale Ludvík už nás vedl po schodech, uprostřed komůrky na stojanech ležely napůl nalakované dveře, Brichta zahlazoval stopy, doteky, ředidlem rozředil dech, jenž ulpěl na věcech doličných. Urážka! „Ale mrtvý, mrtvý tu byl…,“ Brichta chtěl Ludvíka zmást podobnostmi o starém muži, k němuž se marně dobýval, když dlouho nevycházel a klíčovou dírkou

170

pásm

Vladimír Mikeš


zahlédl na podlaze jeho mrtvé tělo. O muži se žlutou brašnou nepadlo slovo. Pryč, pryč! „Farizej! fa‑ri-zej!“ Ludvík pískal v uchu, peníze byla někde v domě, ale i kdyby je našel ve sklepě nebo za obrazem, jejich původ by nedokázal. Káral mě pohledem: už nikdy ztracené klíče, hovnivou kuličku, milenku se dvěma tvářemi, mířím za hranice života. „Ne – zborcené harfy tón – mrtvé milenky cit – vyhasla ohně kouř,“ ozvalo se to samo uprostřed rozhovoru se zesnulým hercem, douška mezi sdělením „vzdaluji se – jsem s vámi…“ Ale jestliže se nic neztrácí a všechen zdánlivě ztracený čas je do posledního smítka znovunalezitelný, ne vydolován ve vlastní vzpomínce, ale v cizí minulosti, potom tu je jakási vševědoucnost, Ludvík nikdy neřekl boží, ale při pohledu k Mizaru a Alcoru ji cítil – jako, jako – to říci nedovedl – místo toho začal črtat kolem koule, to byla Země, tlustou kružnici, fluidum, magnetofonový pás, ale pořád to nebylo ono, něco jako mozkovou plenu světa, do níž se zapisuje všecko, všecko („nahmátni, chceš‑li, ucítíš jak trvá všeliká hrůza a všeliké štěstí“)

171

Vladimír Mikeš


– protože jedině tak by se dal vysvětlit obraz Posledního soudu se zpřístupněným záznamem Všeho, co Bylo. „Ne – odněkud – to tahám – zóna informací – nic nemizí nic,“ opakovala ruka v rozhovorech. A přicházely odpovědi pozůstalých: „Byl to on!“ V rozjitření prvních dnů nebylo nesnadné rozpoznat známé slovo, připomínku pozemskosti, v Knize mrtvých přibývalo svědectví přeživších, Ludvíkovi záleželo na jejich závažnosti, sám při zprávě o úmrtí nejvíce zviditelněných rozpřádal s nimi rozhovor a žádal pozůstalé o potvrzení hodnověrnosti nebožtíkových slov. Možná, že ty dvě věci byly současné nebo se proplétaly a jedna přispěla k druhé: objev Zákona o zachování informací a povolání do Moskvy k bratru Brežněva‑vládce. „Ne – sami páni dějin – zaváhali – zda tisíciletá budoucnost – nevyklouzne jim z rukou?“ když přišli ti dva, jimž prorokoval všeho – do času s prosbou neúprosnou. „Ne – rudých hvězd – dotkl se věhlas tvůj,“ Ludvík zažertoval, leč ani světcům se nevyhne samolibost a když ruka napsala: „Ne – pozor – nemusíš se vrátit – v gulazích mnoho jasnozřivých,“ hned celou větu přeškrtla a slovo gulag začmárala. Ale Pst! o okupaci země ni slovo, varovali ti dva,

172

pásm

Vladimír Mikeš


ještě nyní, když dějiny protékaly jim mezi prsty, chtěli přikazovat Řeči zjevující se správci věčných archivů. Na moskevské letiště poslal pro něho černý Kočár sám Leonid Leonov, za kouřovými skly se míhaly neznámé ulice, zavázali mu oči, třikrát jím zatočili, za devaterými dveřmi čekal on, Buldog Buldogovič, byl podobný svému bratru, „Kak paživáješ?“ tázal se, „Charašó,“ odpověděl si sám, padly tři bratrské polibky, přípitky stakanem vodky. „Tak kak?“ zeptal se Buldogovič, buldočí tvář i při úsměvu cení zuby, „Tak,“ zašeptal Ludvík, levá ruka sebou škubla, Pst! zasyčelo v očích průvodců. „I vajná s Kitájom. Budět? Kagdá?“ „Nětnětnět,“ opakoval Ludvík a Buldogovič se pochybovačně houpal ze strany na stranu a z jeho úst vypadlo to slovo Che‑tchien, jako otázka. Che – tchien? vy parchanti! Ludvík se podíval po své eskortě a oni Pst, pst! „Kakoje eto oružije?“ Buldogovič přistrčil Ludvíkovi papír. Projel jím vztek, ale to už nebyl Ludvík, to jenom Douda začal čmarykovat po papíře a chrlil zprávy, které průvodci tlumočili: Tak, tak! Che‑tchien – menší domek stranou – cesty na sever – na jih – talíře – Číňanky na hlavě – ulička úzká – podzemí – temné…,“

173

Vladimír Mikeš


mlel páté přes deváté, a Gdě? Zděs! a protínal kružnici čarami, zděs! a takže zděs! na průsečících čar a Buldogovič mu bral nákresy z rukou. „A kak ty eto čuvstvuješ?“ zeptal se ještě, a on mu na to odpověděl: „Lze vidět a slyšet tak, jak dýcháme. Les, rybníky a úrodné pláně se dotkly mých očí, opřel jsem se o krásu světa a držel jsem vůni ročních období v rukou!“ A Buldogovič pokyvoval hlavou, ale stěží to chápal, pokud něco tak složitého ti dva vůbec byli s to tlumočit. Slepí byli všichni, hovňouskové, krutí majitelé dějin i akademici vědci. Jeden z nich, Charvát, tvrdil: známe zákon o zachování energie, ale neznáme zákon o zachování informací A Kniha mrtvých to každým interview vyvracela. Moskevská cesta byla k něčemu dobrá: zbavila obav, „zavřeli by mě – až bych smrděl,“ napsal nedávno Ludvík, a neposlali ho do gulagu, a teď, po šťastném návratu důrazně sdělil: „Ne – jdi do toho – budou to dny – nejdůležitější – v tvém vývinu vůbec – ten Objev přihlas!“ Jako by sám Ludvík prostudoval předpis o přihlášce objevu: za objev může být prohlášeno stanovení dříve neznámých, objektivně existujících jevů, vlastností nebo zákonitostí materiálního světa „Ne – a nám – známy jsou mnohé zákonitosti věcí – které děláme nyní – víme proč chodí – telepatie – paměť věcí –

174

pásm

Vladimír Mikeš


proč dělal Kristus zázraky – na jakých principech – až po zrod života jde to Nahlas ten objev!“ A Ludvík to formuloval stejně jasně jako kloub a páku dveří autobusu. „Zákon o zachování informací – Informace o veškeré hmotné či energetické existenci jsou bez časového a prostorového omezení a beze ztrát – vykřičník udělej – beze ztrát! obsaženy v Informačním prostoru Telegnost schopen přenášet informace o všem má možnost sejmout informace z nekonečné minulosti po nekonečnou budoucnost z kterékoli časové vzdálenosti Informace se nešíří ale jsou stále všude nepřekrývají se ani neztrácejí nejsou složeny podle nějaké důležitosti vražda vedle stébla prohýbajícího se u cesty V každém bodu prostoru obsaženy všecky informace Informační prostor fyzikální medium existující v přírodě nezávisle na lidech od –∞ k +∞ beze ztrát! Naprostou novostí – uložení informací z budoucnosti Proč tomu tak je či na jakém fyzikálním principu založeno dosud nevíme nic – Antičas?… – Ne – a teď s tím jdi – předpis 3457 – Jdi!“ Číslo neobjasnil, bylo vyloučeno zastavit otázkou jeho překotný zápis, po celou dobu kvílel v uchu vysokým tónem

175

Vladimír Mikeš


až k poslednímu Jdi! To nebylo písknutí, to byl hvizd. Ludvík si vymínil, že bude uveden jako spoluautor objevu pouhým písmenem L. – „Ne ne celé Ludvík – jen L.,“ naspal, vklíněné mezi Doudovo křestní jméno a příjmení. Svatopluk L. Douda, pod tím jménem rozeslal text žádosti o přiznání objevu patentovému úřadu, akademikovi Charvátovi a časopisu 100+1, jehož byl odběratelem. Doložil žádost Knihou mrtvých, když vyloučil rozhořčené protesty některých pozůstalých, jakým právem se vměšuje do posmrtného bytí blízkých, kdo právě jemu dal přednostní právo – sám Bůh? správce informací? – odhalovat tajemství, o nichž se k svému ohromení dozvěděli až nyní, přes hranici smrti. Od dob Koperníkových, Jules Verneových, Newtonových nedošlo k většímu objevu, Baconovo vysvětlení duhy přes kapičku rosy, hodiny s vřetenovým krokem, knihtisk, volný pád, heliocentrismus, De revolutionibus orbium coelestium Koperníkovo, nekonečnost vesmíru, oběh krevní, Jupiterovy měsíce, ex ovo omnia, Galileovo „a přece se točí“, zákon o setrvačnosti, o veškeré gravitaci a zachování hmotnosti, to všecko mělo své lidské meze, leč Zákon o Zachování Informací

176

pásm

Vladimír Mikeš


nabízel konečně přístup ho hlavního registru, harddisku Božího, a zvláště naději na uniknutí konci, neboť každá vteřina každé chvíle již nekonečnem jest.

První odpověděl akademik: „Poctivost nutí mě k upřímnosti. Nejsem přesvědčen o správnosti Vašich koncepcí. Rozumějte mi: já je a priori nezamítám, ale jsem tu na velmi nejisté půdě. Nepřekvapuje to. Vždyť ani fyzikové nemohou z místa, když se dostanou k nejmenším částicím. Až se dostanem pod gnomy, co dál? Jistá část dnešních fyziků dokonce mluví o kreacionismu, o „stvoření“ jako prapočátku hmotného Vesmíru. V moderní fyzice je to neslýchané, ale zároveň to ukazuje, s jakým prvkem nejistoty musíme i zde počítat. Oč složitější to je s lidskou psychikou, živá hmota vůbec je neskonale složitější než neživé systémy a lidský mozek je zázrak přírody. Představte si jen hmotu, která sama o sobě uvažuje a myslí, má nejen paměť, ale plánuje do budoucna a tvoří. Staré náboženské koncepce už neuznáváme, ale moderní objektivní se nám moc nedaří.“

177

Vladimír Mikeš


Patentový úřad – ač L. tu už byl znám jako objevitel – po průtazích žádost zamítl jedinou větou, třebaže číslo, jež Ludvík – nazdařbůh – citoval, číslem předpisu bylo. Už jen to „nazdařbůh“ bylo možno za součást důkazu považovat. Časopis 100+1 neodpověděl vůbec. Osud všech objevů: mlčení, posměch, upálení za živa. Věděl to. I Galileo Galilei si prožil své peklo s patentovým úřadem papežské stolice. Bylo možno říci: „A přece to chodí!,“ ale trpkost v tom byla. Ale Ludvík na ten povzdech klidně odpověděl: „Ne – dobře se stalo – toť součást – poznáš později – též Kristus.“ A z těch slov vyčetl, že když L. nahlížel do budoucnosti, musel vědět, že bude odmítnut, tak jako Kristus věděl, kde, kým a jak bude zrazen, a přesto nechal zradu probíhat, neboť měl nějaký tajemný záměr s podstoupeným utrpením. „Ne – uvidíš sám,“ opakoval Ludvík. Kde jsou však klíče sklíčení? Věděl Ludvík něco o tom, jak v takových chvílích tělo slábne a žadoní o trochu zapomětlivé slasti,

178

pásm

Vladimír Mikeš


o propadnutí v ženě do sebe sama, o okamžiku, který vábí k slovu „jsi tolik krásný, prodli jen, pak si mě sevři do okovů a pak chci býti utracen“? Neměl‑li ovšem i se slastí těla nořícího se až ke dnu sebe sama nějaký záměr. Proto i mlčel a jako by cudně odvracel tvář. Sem náleží ta chvíle mezihry: vůně ženského těla, vlasy odhozené přes rameno, pohled, který neuhne, přibližující se rty. Vyběhla za ním v bílém plášti ze zubní ordinace, nikdy nic takového nepoznal, v první houštině parku z ní strhal šaty, lehávali spolu v kapradích, na mechu, v lesní trávě, sténali v šalvějích, také v mátě a v pivoňkách. Na nic se Ludvíka neptal, stránky jsou prázdné, Ludvík ho nerušil hvizdy, ale věděl a čekal, až jeho žena tvrdou upracovanou rukou tomu učiní konec: vyvolala ji do chodby před ordinací a dvěma ranami jí jeho polibky otřela z úst. Kvílel, ještě několik nocí probloudil parkem, ale Ludvík mu na pomoc vyslal svůj signál. A krátce po tom zhrzení, v samotě těla,

179

pásm

Vladimír Mikeš

Vladimír Mikeš


se naplnilo „Uvidíš!“ Ludvíkovo. Stál na zahradě, měsíc byl v úplňku, a nebyl to měsíc, veliké světelné těleso se k němu přibližovalo, uchopilo ho paprskem a přitahovalo k sobě, jako by fyzicky neexistoval, zatím co sebe malého zavalitého ještě pořád viděl na zahradě, vznášel se nad sebou a tam, u světelné rampy – bytosti jako on, ale z daleké budoucnosti, neotvíraly ústa, četly si bez řeči myšlenky až do dna duše, jen s ním se mohly dohovořit s duše do duše, jediným z lidí, kteří nejsou s to domluvit se ani sami se sebou. To ony ho k sobě vyzdvihly, potřebovaly Jasnozřivého, aby byl tlumočníkem s lidmi posbíranými jako vzorky k výzkumu retardovaného lidství. A tak stoji u rampy a v jedné chvíli se nahne a v proudu světla – božíčku! vždyť je to on, stojí na zahradě v pruhovaném pyžamu a vidí se, jak ho před chvílí paprsek zdvíhá vzhůru, a ještě oči mámy zahlédne, až se rozvzlyká. Je na dvou místech najednou, jak o tom snil, bilokace se zdařila. A bytosti trnou nad vražednou lidskou civilizací. Je jim pomoci? ptá se jedna bytost ženské tvářnosti spíše než ženského pohlaví. Je dobrá bytost, cítí to, ale nevoní mátou ani kapradím samcem, žasne, že ještě ještě „živočišným stýkáním“ se u nás plodí děti. „To se jako žena svlékne a muž jako nějaký samec učiní svoje? Brr!“ zachvěje se v duši „Brr!“ Ale pro jeho chtěli? Pán lodi zná jeho OBJEV,

180


ŽE PRANIC NEZMIZÍ A ČITELNÉ MŮŽE BÝT VŠECKO. A že to nechápe úřad, akademici ani povrchní tisk. Tam mohl by žít, ve světě, kde muži se bolestně nedotýkají žen. Ale stesk, náhlý stesk po domově tlačí ho k zemi, probůh! lodivod žasne, vracet se do lidského hovadství! zůstaň zde! ale k budoucnosti nutit ho nesmí, i ostatní sebranci žadoní: domů, domů! a jemu nezbývá než je propustit do světa vražd. A – On – stojí zas v pruhovaném pyžamu na zahradě, běží do své komůrky, hledá své záznamy z cesty – a hlehle, stránky jsou prázdné, jsou zapsány v daleké budoucnosti a nebudou, dokud se budoucnost nezpřítomní. Podivné! a nic není vymyšleno, Bůh je mi svědkem, a sám herec Kemr, stačilo se jen zmínit a rozjel se za Ním a v kuchyni z křesla pro hosta s vytržením sledoval píšící ruku, v záznamech jistě je o tom zmínka, i nepochybně posmrtný rozhovor s ním. Vyskočil z trabantu, když mě zahlédl, „Úžasné!“ šeptal, nebyl schopen slova, „Úžasné, kam to až jde…“, nepojmenoval to, ale měl na mysli vrcholný výkon z jednoho pozdního odpoledne. „Ne – jako pecen chleba,“ napsal Ludvík, „jako pecen chleba – ukrajuješ a nepřibývá – leč – přebývá stále jak pecen

181

Vladimír Mikeš


vytažený z pece se zlatou kůrkou a hladovějícímu vytane znovu! Ne – vem Turínské plátno – rozviň je – čekej!“ A on vyhledal jeho zdařilou reprodukci s tváří Kristovou a tu – zachvěl se – zdálo se mu, že se v ní něco pohnulo, jako by o ni v opuštěnosti Golgoty zavadil večerní paprsek, ne! ano! Kristovo oko zamžikalo, jako když palčivá muška, smítko do něho vlétne, ach, kdežpak smítko, muška! rána po šlehnutí bičem cestou na Golgotu, po trnu surově naražené trnové koruny, znamení dávalo oko Kristovo, prosilo, ten nářek linul se z duše do duše, pomoz mi…, obě oči se otevřely. „Zraněno bylo,“ Ludvík zaznamenával, „mé oko bylo zraněno – přesto vidím dobře – Neboj se!… Děláš mé věci – já ti pomohu! Bolí mne rána v boku.“ A on: „Já ti je vyléčím!“ A už přikládá po svém způsobu na ránu ruku a cítí, že rána se ihned zacelila. „Jsi dobrý!“ Kristus pokračuje. „Dočkej – nelze vše najednou – vyprosím ti sílu – musíš se opřít o Nekonečno…“ „Rouhám se?“ „Ano i ne – I ty jsi můj – syn – Musíš ještě mnoho vytrpět – abys dosáhl cíle – Dám ti to poznat jako málokomu – dám ti kousek více – Pozor na Ďábla – dám ti sílu ho poznat Neboj se smrti – jako já jsem se nebál…“

182

pásm

Vladimír Mikeš


Nato zavřel oči, byl klidný, usnul, nebyl mrtev, spal. Samo božství, syn Boží, s pokorou, jíž jenom on byl schopen obracel se na něho jako na svého léčitele, před svým Otcem dával mu přednost, bylo by příliš snadné dát se vyléčit všemohoucností, jakápak bolest, když ji lze zahnat mávnutím ruky, a možná ještě dříve, než nastala, z lidské podstaty měla přijít úleva, pohlazení lidskými prsty (tak chápal to i herec Kemr), bylo v tom možná i nějaké podobenství: hle, tento „nevěrec“, konstruktér pozemských mechanismů, první skrze obraz světa, skrze pouhou reprodukci reprodukce, nahmátl věčně živý okamžik věčnosti informačního centra. Přikládal buclatou dlaň k boku rozpálenému horečkou, cítil, jak žár přetéká do jeho ruky, otřepával jej na podlahu, jak to dělával, když stahoval lidskou bolest, až cítil, jak palčivost odchází a bok se přestává chvět. Zatím s ním promlouvali mrtví jen několik dní po smrti, Zde však šlo o šeptný rozhovor s mrtvým vzdáleným přes dvě tisíciletí, pokud to nebyl stále rozhovor s živým. Také jsme kdysi za války chodívali paběrkovat na pokosená pole, zrní pro slípky,

183

Vladimír Mikeš



klas tady, klas tam. Tak je to i s tímto příběhem. Je nepříjemné, když Ludvík přes rameno nahlíží do napsaných řádků a říká Ne – klas tady a ještě tamhle – špatně paběrkuješ. Doma u nás to zná, list se chvílemi vzpříčí, proto jsem unikal do lesů nad Budislaví nebo na druhou stranu na Velkou Deštnou, tam v lesní tišině prasknutí větvičky pod nohou zní jako výstřel. Dostihne mne však tak jako tak, napsané zůstává i v nejhlubší tmě. Žasl nad životem – takový to byl zázrak! V neckách na prádlo se vydal Rudým mořem. Už se to blíží, Ludvíku. Unikneme konci? Neopustili jsme se už bez návratu? Jen pes nás poznává jako převlečeného Odyssea, ale nejsme to my. Stárnutí už není přítomnost sobě samému, vymaňuje se z přítomnosti. Faidón říká, že bytí‑pro‑smrt je trpělivost, trvání – ještě nějaký čas – sobě navzdory.

184

pásm

Vladimír Mikeš

8. 9. 2004

NADPORUČÍK HEŘMÁNEK Nenáviděli jsme ho, nadporučíka Heřmánka, na študovaný líčil pasti, na faráře vojína Kubíčka zvlášť, sám byl doma v nové éře lidskosti, šťasten, že v zemi, kdy zítra znamenalo včera, navždy skoncovali s opiem lidstva, ale nelámal nad pomejlenejma hůl, tělo musí dostávat do těla, aby přišlo na jiný myšlenky, nešetřit je, dokud mu sama sebe nebude líto, že si svá pomýlení samo nevytlouklo z hlavy, v rozhlase právě probíhaly procesy s vlastizrádci, kteří se proklínali vlastními vymytými mozky. Slobodník Plaček ho následoval. Ale co u Heřmánka pramenilo z opojení inženýrstvím duší – jež se mu nečekaně otevřelo, a mělo vytrhat býlí z našeho zapleveleného života a převychovat k použití v novém věku jako skladníků, topičů, zedníků, jako bychom měli pykat prací s dřevem, kovem, vápnem a pískem, rudimentárními matériemi nádherného světa – to u Plačka bylo z pošklebku, ze mstivé radosti: hraničky svršků málo zařezávaly, štítivě dvěma prsty je rozhazoval, se zrnkem prachu za cvočkem bagančat hnal z třetího patra dolů, „A zdravím, a šlapu!“ třikrát prohnal kolem sebe po chodbě,

185

Vladimír Mikeš


když vojenský pozdrav nebyl dost řízný a nohy při pořadovém kroku nelítaly dost vysoko. Jaký cíl měla ta zášť? žasli jsme, odkud se vzala? vynořila se jako démon s mocí spíše nicotnou, s jediným prýmkem. Ale všechno ovzduší bylo otrávené zlobou živenou falešným jásotem, který měl trvat nejen tisíc let, jak slibovali ti před nimi, ale celou věčnost.. Něco jsme si zavinili sami hned na začátku, ne že bychom odmítali zdravit dost vzpřímeně a mrskat nohama do vzorné výše, holili jsme se pravidelně, trpělivě rovnali rozházené košile, kalhoty, spodky do hraniček, vytřásali mech ze švů na dně kapes, fyzická tíha, špína, mráz za nehty, bdění, spánek na chvojí v sněhové závěji, to není špatné, dokonce tělo je i se sebou spokojeno, že dokáže nereptat, pít hrstmi vodu z horského potoka, chválit a sytit hlad. Bylo však nesnesitelné, když Plaček po večerce ve tmě sklouzl – s kluzkem v hlase – do náhlé shovívavosti a povolil tři anekdoty o ženskejch: „Kto pozná volakou pičovinu… No tak…,“ čekal. Lačněl, leccos měl v životě odepřeno. „Nikto!?“

186

pásm

Vladimír Mikeš


Až po chvíli se z jednoho kouta úslužně ozval hlas, ale nestačil vaginální expozici rozvinout, když Franta, katolík, vedle mě křiknul: „Tak dost!“ „Čó?“ vyjekl ohromeně Plaček do ticha. „Kto to bol?“ „Ticho!“ přidal jsem se. Už se dál neptal. „Spát!“ povelel. Nebylo to z prudérie, bylo to dvojnásobné ponížení. Něco přes sto nás leželo na kavalcích ve velkém sychravém sále, k ránu pršely ze stropu na tvář kapky ze sraženého dechu, to schoulení pod dekou znamenalo být u sebe, doma, s myšlenkou na svobodu, s nadějí třebaže nahlodávanou červem pochyb v té hrozbě slibované věčnosti. Zalehnout večer byla úleva, ne odpoledne, odpolední povinný spánek byl trest, znamenal probudit se dvakrát do téhož bezútěšného dne. Vteřina večerního schoulení před volným pádem do propasti spánku patřila jenom nám. Snad ještě umývárka – tam se svobodně mohlo i v noci, přečíst dopis, na který přes den nebylo kdy, farář Kubíček, přivyklý vigiliím, tam každé ráno hodinu před budíčkem tajně sloužil svou ranní pobožnost. Nazítří po noční příhodě Plaček se rozhlížel po sále, několikrát spočinul očima na nás, ale stíhat nás nemohl,

187

Vladimír Mikeš


ani hlásit to Heřmánkovi. Ten ve své revoluční cudnosti se mohl ptát, co by řekl sovětský člověk, náš vzor, Plačkově píčovině. Heřmánek kladl důraz na naši duši, za sedm set dní by se měla dát uhníst do jednolitého tvaru, ani on erótem nepohrdal, žena a sloužit straně, život chce obojí, pomilovat zběžně, co přinese chvíle, je něco jiného než slast s družkou stejné víry v lepší příští, slast, která před pohledem skrytého boha strany neulpí na člověku, jako případný škraloup. Heřmánek hnětl trpělivěji. Vyvolal Kubíčka, aby vyjmenoval součásti samopalu, když se Kubíček ani jednou nespletl, zeptal se ho, zda by – když tak umí součásti pojmenovat – samopalu užil proti nepříteli. A když Kubíček odpověděl, že ctí přikázání Nezabiješ! znejistěl, namítl, že ono je přikázání a přikázání, ale až nepřítel vás, Kubíček, bude mít na mušce, tak… Nedomyslil tu složitou situaci možná o mušce zakuklených nepřátel ve vlastních řadách. Neměli jsme Heřmánka rádi, ale ani my jako on jsme se neptali: kdo jsi? Neměli jsme se ani znát v té době a hovořit spolu.

188

pásm

Vladimír Mikeš


Také jsme ho trápili. Při jedné výchovné lekci týkající se pokálených záchodů nám položil otázku, kdo jaký záchod má doma, s prkýnkem, bez prkýnka, na šlapky, díru s poklopem, bidýlko, chtěl se dobrat nejméně zběhlých uživatelů. Sčítal zdvižené ruce, vyšel mu vždycky jiný počet, zlomyslně jsme zdvíhali ruce hned pro ten či onen typ záchodu nebo se zdrželi hlasování. Až něco podstatného nám svitlo jednoho odpoledne na cvičišti. Povelel: „Pohov! Kouřit povoleno! Utvořte kroužek,“ sledoval promyšlený cíl. Zapálil si a když jsme se k němu shlukli, otočil se k vojínu Kubíčkovi. „Vy, Kubíček, byste nám moh povědět…,“ odfoukl kouř k nebi, „jak můžete tvrdit, že člověka stvořil Bůh. Jak to bylo s tím vaším Adamem.?“ Smál se, ne jízlivě, chtěl jenom ukázat všem, jak jednoduše lze vyvrátit mýtus o biblickém stvoření světa. „Odkud se člověk na zemi vzal? Život v tom našem vesmíru?“ řekl Kubíček, hovořil s vlídnou rozvahou, nekázal, nepoučoval. Heřmánek ho nenechal domluvit: „Adam! Ten váš Adam…, včera jsem se holce díval do dějepisu, nikde, nikde o Adamovi ani zmínka. To bysme o tom

189

pásm

Vladimír Mikeš

Vladimír Mikeš


něco museli vědět, devatenáct set dvaapadesát let není tak dlouho, aby se o tom něco nevědělo.“ Kubíček se nesmál, nechtěl Heřmánka zesměšnit, odpovědět musel, Heřmánek vítězoslavně čekal. „Tisíc devět set let… Něco, něco bylo i předtím.“ „Jak to předtím?“ Heřmánek zvítězil. „Jaké předtím, když to jde od nuly?“ Ale pak se zarazil, když i Kubíček pokorně mlčel. Nedlouho potom jsme se ocitli každý jinde a o Heřmánkovi jsme už neslyšeli.


„Aby ne, Kubíček, zametli s ním, hajzlové, zabil ho elektrickej proud, dělal údržbáře v družstvu a sáh si na špatnej drát.“

Předešel jsem ho na heřmanickém kopci, rok po sametové revoluci, tlačil dámské kolo, vzadu s těmi síťkami, aby se do drátů nezapletly sukně, pod úvozem kosili pšenici, sekačka vířila plevy a prach, minulost byla daleko. Někoho mi připomínal. Rukou otřel pot z čela: na pravé ruce mu chyběly tři prsty. Byl to on a nebyl to on. Ještě tehdy na vojně jsme se doslechli, že mu při cvičení vybuchl granát v ruce a utrhl tři prsty. „Nadporučík Heřmánek?“ zadíval jsem se na něj. Nepoznal mě. „Padesátá léta.“ „To bylo,“ mávl rukou. „Co děláte?“ „Vrátnýho ve fabrice, jako dřív, a nic mně neschází.“ „Kubíček! Pamatujete na Kubíčka?“ nedalo mi to.

190

191

pásm

Fotografie Silva Rujbrová

Vít Slíva

Souvrať (Host, Brno 2007). V roce 2006 vydalo nakladatelství Host výbor z dosavadních sbírek Boudní muzika. Soubor básní inspirovaných rodným městečkem vyšel spolu s fotografiemi bratra Jiljího a sentencemi bratra Libora pod názvem Jízdenka z Hradce na Hradec v roce 2003 ve Welesu. Editorsky se podílel na příležitostných tiscích Holan devadesát (soukromý tisk, Brno 1984), Nářky Georga Heyma. Překlady a parafráze (Weles, Brno 1997), Du podel blesku (Weles, Brno 1998). Je zastoupen v řadě sborníků a antologií, například Antologie české poezie II (Dybbuk, Praha 2007), Po městě, jež je mi souzeno (Weles, Brno 2007), Chlévská lyrika (Sursum, Tišnov 2010). Recenze, články a básně Víta Slívy byly otištěny v Brněnském večerníku, Rovnosti, Literárním měsíčníku, ROKu, Modrém květu, Welesu, Hostu, Tvaru, Čmelákovi a světě, Literárních novinách, Psím víně, Aluzi, Obrácené straně Měsíce, Pandoře, Pěší zóně, Protimluvu ad. – red –

Desátek Bohu Vít Slíva se narodil 11. 1. 1951 v Hradci u Opavy. Absolvoval češtinu a latinu na FF UJEP v Brně. V současnosti vyučuje na Biskupském gymnáziu v Brně. Od konce sedmdesátých let se podílel ve spolupráci s bratry Závodskými na samizdatovém zpracování svých textů, oficiálního vydání se dočkala až sbírka Nepokoj hodin (Blok, Brno 1984). Dále vydal básnické sbírky Sora no kokoro (soukromá edice M. S. Halase Horehron, Brno 1987), Černé písmo (Blok, Brno 1990), Volské oko (Host, Brno 1997), Tanec v pochované base (Host, Brno 1998), Na zdech stíny osik (Petrov, Brno 1999), Grave (Host, Brno 2001), Bubnování na sudy (Weles, Brno 2002), Rodný hrob (Host, Brno 2004),

192

193

Vít Slíva

Desátek Bohu

V jedné z loňských televizních literárních revue 333 vyslovil Vladimír Křivánek (při příležitosti prezentace své monografie o Vladimíru Holanovi) názor, že velcí básníci, tedy bardi, kteří by poezií i žili v jednotě se svým dílem, už dnes nejsou (parafrázuji volně, přesné znění si nepamatuji). Myslím, že tomu tak není. Jedním z příkladů je Vít Slíva. Tvůrce mocné poezie, ve které se rodová zemitost a náboženská zakotvenost snoubí s literárním kumštem, opřeným o širokou vzdělanost. Poezie úzce spjaté s (neakademickým) životem (jak dotvrzují jeho deníky). Apolena Rychlíková ho nazvala učitelem a básníkem‑učitelem: Vít Slíva má dar zaujmout a zprostředkovat umění svým žákům (ať už na základní škole ve slezském Mladecku nebo na gymnáziích v Brně), ale také iniciovat a vést mladé básníky, kteří zavítají k jeho literárnímu stolu (ať už v brněnských hospodách Bajkal a U Hloušků nebo u Babinců v rodném Hradci nad Moravicí). Ve svých šedesáti se tak může ohlédnout a vidět desátek básnických sbírek (nepočítám bibliofilie, sborníky a knihu Jízdenka z Hradce na Hradec, kterou vytvořil se svými bratry), ale také šik svých žáků školních i společenství žáků básnických (třeba Norberta Holuba, Marka Fencla, Vojtěcha Kučeru, Bogdana Trojaka, Veroniku Schelleovou, Ondřeje Slabého). A rovněž literární magazín Weles (vycházející od roku 1996), jehož je nematrikovým kmotrem. Robert Fajkus

194

pásm

Vít Slíva

Desátek Bohu

24.00 Stažená roleta: lehká spoušť jitra. Nejtenčí prst nejslabší hvězdy na ní. – Oni: pohladí se řasami? Prásk! Jak vrána ze zobanu sýr, noc upustila měsíc. (Nepokoj hodin, 1984)

195

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

Desátek Bohu

SLAVNOST LETNIC

UPROSTŘED

Vraný stín oblaku zvolna se popásá v zářivém ovse, pojíždí, jezdec na velkém letním reostatu, a mění svítivost krajiny. Paprsky v otepích na fůru zraku a rychle do prázdné stodoly, do mého žravého ducha!

Tak aspoň, zlehka jak vločky, než roztají, dva doteky na skráň!

Sotvaže přehřmí bouřka a slunce vyrazí do mědi mračen svou královskou tvář, naše jazyky, květena cizokrajná, vzepnou se k mlžnému skleníku nebes a ústa vydechnou, vlaze, cosi vzdáleně milostného.

Tam uprostřed dne, uprostřed sněžné křižovatky, bliká červená, prýštící krev. (Volské oko, 1997)

(Černé písmo, 1990)

196

197

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

Desátek Bohu

ZLODĚJSKÁ Marii

TOULOUSE‑LAUTREC z cyklu Advent smrti

Zlodějská noc. – Měsíc tajně ořezává jabloně. Mráz píchá, jak když se našívá kobylí hlava na koně.

Z pokoje číslo šestnáct jsi měl výhled přímo na věž kostela a kostel byl zpodoben i na obraze visícím naproti tobě.

Pod ledem se valí horká krev z boku padlého horského jelena. Pytlácká tma má kručení střev, vyžírá mour, kamnům z kolena.

Teď na osmičce ti visí před očima hospodský výjev od Toulouse‑Lautreka, s bílozelenou tváří jakési děvky.

Hromnička za oknem neslyšně tepe, plamenem křídla můr mne: to láskou já drancuju tebe a ty láskou drancuješ mne.

4/12/96 V posteli 05.16 (Tanec v pochované base, 1998)

(Bubnování na sudy, 1991 – 1996, vydáno 2002)

198

199

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

Desátek Bohu

LETADLOVÝ VLAK

ANNAPERK

Dvorky, kůlny, bidla, kádě, kvočny, krůty, psi a zádě

Na kopci chrám jako klečící beránek, červenec – modro chrp, zvonků a čekanek, kypré mraky, kadidlo dávných poutí, slunce je nad hlavou krajiny kroutí, je svaté Anny, panna přichází na Annaperk, zbožnost ji nese jak k zlatníku neznámý šperk, panna cítí až v srdci to oblačné dmutí, jakýsi daleký pohled ji k mrknutí nutí, jakýsi světelný dotek jí naplnil pleť.

lodních domků –: uplouvají po zahradě k vrakovišti dnů. Ploty, chůdy, síta, hrábě, spodky, šňůry, trička: slabě ozvučené vrtulovým snem –: v tvé hlavě hrdličky už zatáčejí vlak. – A kam? Kosy, drny, pýr a natě. Cosi z trní: vyvlává tě.

Je to má mladinká maminka. Tehdy i teď. (Grave, 2001)

(Na zdech stíny osik, 1999)

200

201

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

Desátek Bohu

S KAMENEM POD HLAVOU

V SNĚŽNÉM KRAJI

S kamenem pod hlavou na hrobě leží; mysl má stoupavou v oblačné věži.

Těžkým krokem osud kráčí, jako buben duní zem: krok je stále tvrdší, kratší, hranu zvoní řetězem.

Oblak se hýbe; v mysli se mění na dětsky libé stařecké snění.

Zima svléká podzim z kůže, v kostech praští holomráz. – Život byl jen letní úžeh. Smrti! Zřivě dřímalas! (Rodný hrob, 2004)

202

(Souvrať, 2007)

203

Vít Slíva

Desátek Bohu

Desátek Bohu

HARVAN HRADECKÝ Sotvaže se vylíhnul z oplodněných nul, harvan hradecký už zoban do azuru hrouží, křídly hraje na vítr jak na varhany sluha Boží Hellebrand. Aby nestál pod tím Nad, radostně se přístavbou tří věží přidává inženýr Dulava. Děti při takové slávě musejí být taky! K nebi popouštějí duše, papírové draky. Harvan křídla rozpřahá, žehná jako kněz: Kéž by ses dnes od kurníku na kůr nebes vznes! (Račí mor, 2011)

204

pásm

Vít Slíva

Svatojánská pouť 1993 Z deníku Dnění, str. 1474 – 1499

Pondělí 2/8/93 – Autobus nás vrhne do Fulneku. Zlatý kříž: novokořeněná bramboračka (4,50). Před kostelem sv. Trojice nepomucenský chronogram 1641 (!). Na náměstí kašna bl. Jana Sarkandera: [kanonizace 1995!] Zarostlý hřbitov s kaplí sv. Rocha. Zpustlo, krom šindelové střechy. Kapucínský klášter s kostelem sv. Josefa. Děrami ve zdi, které bývaly okny, nahlížíme do místností, kdysi obývaných. M. proleze dírou a po strmých dřevěných schodech vystoupí na kůr: zpustlo, jen malba zachovalá. Milenecká stezka Na Výsluní. U Jelena nenovokořeněná hovězačka (2,80). – Autobus nás zanechá Novému Jičínu. Náměstí: renesanční podloubí s „postmodernistickými“ obchůdky. Fasády barevně svítí a na jedné: krucinál! Laudon! Zatímco lešením okolo kostelní věže sjíždí výtah se zedníky světsky zvučnými. Přes Loučku do Starého Jičína. Na náměstí sv. J. N. a nesv. K. H. B. („Svatý Jene z Nepomuku“ atd.). Zpět do Nového. – V hospodě Na Vyhlídce vodkou straším zánět dásně. – Za městem, v závětří dálnice, s pálivým polibkem na lýtku uléháme pod bez. Bez černý (Sambucus nigra L.). Brzy se vynoří měsíc a my ho kdykoliv v noci spatříme skrze igelit, jako Boží oko bdící nad námi.

205

Vít Slíva

Desátek Bohu

[Co ale bylo ve Starém Jičíně? Na úbočí ostrožny stupňovitý hřbitov (smrt bere oktávy!) a kostel sv. Václava s věží jakoby hradní (dvanácti zubům říká prý lid apoštolé). „Starojický“ hrad – Vévoda Kravařský. Ruina non ruit – kámen a malta drží, alespoň pro tuto chvíli, kdy hranolem věže hledíme do nebe. Ve stěně krb, černý a studený, voní však po sazích. Z hradby ční červeně jeřáb. (Sorbus aucuparia L.)] Úterý 3/8/93 – Za jitra nám nad igelitovou přikrývkou zvědavě pofrkují ptáčata. Ráno spanilé. Okreskou podél dálnice procházíme Libhoští (libost! Lust! k Freudovi!). Podemkneme dálnici a na druhé straně spekulujeme nad těžní věží. – Před cedulí PŘÍBOR na sloupu reliéf P. Marie, pomazaný térem, a před náměstím Freudova busta. V Sokolovně píšeme na pohlednice.

206

pásm

Vít Slíva

Desátek Bohu

Mamince: JAK DO ZLATÉHO MOKU PONOŘENI DO SLUNK A, VOLÁME: „KÉŽ DOJDEM DO MĚSTA, JEŽ FREUDEM ŽIJE PŘES STO ROKŮ, A JE V NĚM Ř ÁDNÁ ŠPELUŇK A!“

Z výstavy Poutní místa na Moravě: Kromě Velehradu a Hostýna a Svatého Kopečka kopec Kotouč u Štramberka: Panna Maria bouří spláchla tatarské ležení a zachránila tak Štramberčany, kteří se na Kotouč uchýlili. Vrch přejmenován na Horu oliveckou [sic!], a jeskyni Čertova díra se dostalo nového jména: Boží hrob (!). Z výstavy Sigismund Freud (1856 – 1939): Freudova londýnská socha má vsedě trup nachýlen dopředu, jako by právě tlačila kamenné nebo bronzové lejno. V stoupání podhůřím Beskyd potkáváme nevídaně plodnatý habr (Carpinus betula L.) a obvykle loupaný platan (Platanus: orientalis? occidentalis?). Hukvaldy, důvěrně (Listy!) přilehlé k ostrožně hradu. Hospoda Pod Hradem, zbudovaná roku 1844: uvnitř starobylost sama. Dřevěné obložení stěn, klenutý hrubý strop, „génius locí“: Tam v tom rohu prý sedával! – V extrovně jsme jen my dva, necháváme si přinášet větší počet piv na Janáčkovu počest, srovnáváme Mistra Leoše s Mistrem Petrem, rozmlouváme: V. (s pohledem na turistickou mapu): „Já ale nejsem turista!“ M. (sáhne po dnešním Telegrafu a cituje): „Tulák – člověk, který by se nazýval turistou, kdyby měl peníze. Tuwim.“ Okolo desáté, potmě a při měsíci, si pod temným vrchem, na nějž se zřicují „hradby noci“, najdeme místo k noclehu. Je to pod dvěma stromy, v nichž zítra ráno poznáme olše šedé (Alnus incana).

207

Desátek Bohu

Středa 4/8/93 – Po ránu poodejdu do lesa, usednu na poražený kmínek a vykálím se do výmolu. Pak můžeme vystoupit na hrad Hukvaldy. V oboře obrovské buky (Fagus, silvestris ne, ale silvatica ano, ačkoliv L. = sylvatica). Mezi devátou a desátou si prohlížíme sešlého kamenného obra, sami, pak se nám hodinu (vlastně soukromě) věnuje až dává (před „až“ by jinak ve smyslu stupňovacím byla čárka, ale nevím, jak to myslel!) průvodce. (K naší radosti zapálený odborník, kterého zase potěšilo naše hodinové čekání na výklad.) Kvitoval jsem: 1. Že vážně pojednal témata církevní. 2. Že připomněl (i když trochu módně) v souvislosti s diplomatickou činností zakladatele hradu Arnolda von Hickenwagen (podle něhož se Hukvaldy jmenují!) Anežku Přemyslovnu a její svatořečení (měla se stát manželkou anglického krále Jindřicha III.). 3. Že se snažil ukázat třicetiletou husitskou éru hradu ve světle, tj. jako krutovládnou a loupeživou. (Ten průvodce za námi přišel od svačiny, a ještě když jsme odcházeli, vonělo to u brány cibulí.) Nohy nás dále nesou k Hájovu a Kateřinicím. Pojídáme hrušky a Maruška ještě i černý bez. Není divu, že potom zvrací do příkopu. V Trnávce také: svatý Jan? Překročili jsme dálnice na Místek a na Ostravu a dosáhli Petřvaldu. Kostel erectus ao di MDCCLXXXXVII a beatificatus roku XIII sequentis saeculi. V Sokolovně 3 slazené a chlazené (!) minerálky a výjimečně (!!) jídlo: 2× ovarová polévka à 3 Kč Marie: smažený sýr s hranolky (!) a tatarkou (!!) 27,80 já: vepřový guláš s knedlíky 21,50

208

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

Dobří lidé: zapomněl jsem při odchodu pod oknem fotoaparát a vyběhl mi to oznámit starý muž od vedlejšího stolu. Když hledáme místo k přenocování, zjišťujeme, že jsme 3 km od Mošnova, ano, toho vojenského, a budeme spát u letiště! Do uší burácejí tryskáče a na záda a na hlavu burácí splav řeky Lubiny, jak ji brodíme. Libé zážitky! Ukládáme se pod kaštan (Aesculus hippocastanum). Když se setmí, dvakrát se, já starý Jírovec, zachovám koňsky a Marie, u jezu, zazpívá.

Čtvrtek 5/8/93 – Den začíná zahříváním tryskových motorů. Forsáž je slyšet zpoza nedalekého lesíka. A tak do boje! Nejbližší úkol: obejít letiště. Vpřed přes smrdutou skládku, přes bahnitý potok, přes mokrou, do vlasů prášící kukuřici, chvíli i vojenskou smrčinou posetou houbami; konečně polní cesta okolo jabloní, vidíme reflektory ranveje, co chvíli forsáž, a už jsme zbloudili v Petřvaldíku! Dobrý člověk: traktorista nás vyvádí z omylu a vyváží z dědiny do luk: tam za nimi je Studénka. Zleva stále startují letadla, ze všech stran útočí hmyz. Je vedro! Za tratí Přerov‑Bohumín začíná pro nás Studénka. Kromě vedra je i Panny Marie Sněžné (Lukášovo výročí), a tak… Modlil jsem se k věži! Dále je třeba pořídit Marii novou obuv, ta stará nevydržela přechod potoka u letiště. (125 Kč „v řiti“.) Zato nacházíme Svatého Jana Studeneckého. V sídlišti Butovice dostaneme koupit náplasti na Maruščiny malíčky, na lavičce poobědváme chléb s paštikou a vodu, na kofolu si zajdeme do „hornické“. Nad Butovicemi ulomím Maruščinu poutní ratolest červeného dubu (Quercus rubra) s pěti duběnkami… – Chceme do Bílovce, proto se staré paní s vozíkem sena ptáme na odbočku v tom směru. Odpoví vrásčitým úsměvem: „Pořad rovno, g viaduktu.“ Milá paní.

209

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

Ještě jsme zdolali nějaké terénní vlysy, pozřeli nějaké švestky a jabka, a už se před námi rozevřelo údolí s „malebným“, bílým Bílovcem. Skoro jsem to vyfotil! Ale ne, scházíme do předměstí Velké Albrechtice a hned zase stoupáme starodávnou uličkou k náměstí. Tam pěkná radnice a hmotné sousoší sovětského vojáka se samopalem, dělníka s perlíkem a družstevnice s otepí pod paží a šeříkem v ruce. Jsou semknuti zády k sobě a propojeni rukama. Jdu si tu kreaturu prohlédnout zblízka a díky tomu si mohu na soklu přečíst jméno autora: V.[INCENC] HAVEL! Ta kurfa zaprodaná! To on bude skvrnou na městě, v němž právě potkáváme dalšího sv. Jana Nepomuckého! V předsíni kostela Panna Maria nejen Hostýnská, ale vůbec moravsko‑česko-slezská (orlice – lev – orlice na koruně). Má dnes svátek a Lukáš výročí: znovu se modlím. Posedíme v hospodě, jíž lid říká Kravín, koupíme si za pět korun špeku a vydáme se nad Bílovec hledat nocležiště. A teď –: povědomé zesílení větru, do vysmahlého dusna. Trávy se klátí stále prudčeji. Slunko ještě pálí, ale před námi se náhle, jak tak stoupáme, vynoří fialová, zelená mračna. A temně, zatím tiše, zahřmí. – Zrychlujeme, na kopečku Tísek, pod Tískem mezi lány (právě se sklízí) hustá řada stromů, ta nás může chránit. Mrak už schlamstl slunko, hrom je silnější. To je BoPo! V chvatu vybíráme mezi stromy: Ten dub? Ne. – Ta lípa? Asi. – Nebo ještě tamta? – Tak jsem nakonec našel mladé soulípí, větve nízko při zemi. Rychle rozbít stan, pravda z igelitové fólie. Její vrchní okraj právě přivazuju k lipkám. To už jsme spolkli špek s chlebem a po obzoru nás minuly jedna až tři bouřky. Taktak že káplo. Akorát vítr trochu pofoukl. – Teprve když se setmělo a Marie usnula, přišla bouře čtvrtá, opravdovější. Vidím ji zespodu přes igelit, jak cloumá našimi lípněmi, rozhrnuje jim listí, aby mohla ukázat svou silnou svatozář. Myslím na Pannu Marii a poprchává jakoby jejími slzičkami. V noci je vidět měsíc a slyšet srnčí.

210

Desátek Bohu

Pátek 6/8/93 – Teď je slyšet sekavé: „tě‑tětě“ (a v dálce odpověď:) „tě‑tětě“: „pět peněz“! Až se půjdu vykálet do lesa, pochopím, že v ječmeni tak teskní, tak touží křepelka. V Tísku na věži kostela skleněná báně světel pro letce (ó Mošnove, jsi!). Pak Výškovice. Sedíme na lavičce u kaple sv. Anny a popíjíme: Marie kyšku a já minerálku. Cestou kolem dubiny, v níž se střídají křemeláky s duby červenými, dospějeme do Těškovic. Pobudeme v kostelíku, bez svatého Jana. Víme už, že do Polomi, která nás čeká, musíme přes Kyjovice. Těch se jen zkraje dotkneme, a už kráčíme Slezskou vysočinou. U cesty další kaple sv. Anny, matky Mariiny: střecha nově natřená. „Libi se vam?“ ptá se robustně kolemjdoucí chlapík. – „Ano. Je opravená, že?“ – „To naša socialisticka mladež. Před dvuma rokama zme ju spravili.“ – „To je dobře. S Pánem Bohem!“ – „Zbohem.“ Polom Pustá, zalidněná. Topoly jako na podzim, v aleji. Tři domácí nám ukazují, jak do hospody. U Krčmářů minerálky, píšu. – Koneckonců poslední úsek pouti: k Podvihovu. Cesta se pěkně vlní nahoru dolů a klikatí serpens serpens. A tmavne a chladne naším prvním pořádným lijákem. V pláštěnkách stojíme pod lípou a líbáme se. Mrak se přehnal, a když vstupujeme do Podvihova, blyští se už slunko, zlatá ostruha. Na horním konci, pod kaštanem na lavičce, koncujeme i se špekem. Zbývá závěrečná oslava v hospodě. Při pivu sestavíme poutní statistiku: počet obcí – počet kilometrů – počet svatých Nepomuků – počet Panen Marií – počet dobrých lidí – počet hospod (alko: nealko) – počet piv…

Deō grātiās!

211

Vít Slíva

Desátek Bohu

Desátek Bohu

Roman Szpuk

POUŤ K SVATÉMU JANU Putování dlouhé bylo: kilometrů devadesát šest, na nich dvaadvacet vesniček a měst. S sebou litr vody, chleba kilo. Hledal jsem tě s ženou, [co jsem zkrad:] láska [rajský]hřích. U mostů i na návsích, pod lipami u kostelních vrat, stál jsi všude, oči vzhůru, jako bys mě vyhlížel: abych z moci lidských těl zved se k tobě do azuru. Modlil jsem se: Na tělo kéž zapomenu a necítím své vlastní paty! Počtem hříchů ať jsem svatý! Jak však z něho odečíst tu nevlastní, svou ženu?! Bouda 9/8/93

212

pásm

Vít Slíva

Do ledu okna vydýchat krajinu

V průřezu básnickou tvorbou Víta Slívy nazvaném Boudní muzika máme před sebou jistě jednu z největších poezií, jaké se dnes v Čechách, na Moravě a ve Slezsku rodí. Je těžké pochytit v krátké recenzi celou šíři tohoto díla, všimněme si tedy v krátkosti jednotlivých kapitol výboru, nazvaných podle vydaných Slívových knih. V prvním oddílu Nepokoj hodin je ještě znát vliv Vladimíra Holana, jemuž vzdává Slíva hold především dialogovými básněmi jako Tryzna či Noli tangere. Také báseň Pátý obraz svým mnohaveršovým přesahem zatíženým nesnadnými významy evokuje pozdní Holanovo dílo. Sbírka Černé písmo přináší změnu. Básně jsou prostší, obrazy konkrétnější, „oblaka, bílé ubrusy prostřené v rybníku“ a „zase to staré, dobré slunce, / lezoucí potichu ze rzi šrotiště“. Nostalgie, která tolik určuje citové zabarvení Slívových veršů, se nejpůsobivěji projevuje v milostných vzpomínkách básní Vinobraní, Teploměr, Komáři či Možná. Třetí sbírka, Volské oko, obsahuje navíc i vzpomínky na dětství, mihotavou radost z narození básníkova („jen z kropítek očí / na všecko padalo svěcené světlo“). Děti se budí a slyší „tajemný hovor tatínka s maminkou“, vstávají v „dětském pyžamu“ a „světlo“ je „oslepí / a oni tam nejsou“. A tento rozpor mezi přítomností a minulostí se již nikdy nezacelí. Láska je Slívovi „krvavou řeží“, ve vzpomínkách však „chorým dítětem“. Poprvé se také ozve jedno z podstatných témat Slívovy poezie – kontrast sněhu a ohně: „Zima, ta hladová bílá samice, / ze všech příbytků práskaná ohněm“. Ve čtvrtém oddílu Bubnování na sudy se Vít Slíva rozhoduje pro vázaný verš. Neopouští poetiku všednosti a dále se utíká i k obrazům kontrastu zimy a krve,

213

Desátek Bohu

ohně, úkrytu, možná symbolu usebrání? („Přituhlo. […] / Na okno píšu báseň“… či „Chceš do ledu okna vydýchat krajinu“). S tím souvisí i časté obrazy kamen – jaký se v nich asi odehrává tajemný děj, ten život v ohni, a co z nás zůstane: „v kam‑ nech pár hvězd, / popelí se“. Čteme tu nádherné básně věnované personifikovaným stromům. Jsme vyzváni s platanem: „Neptat se, hořet v světelném okruží, / včerejškem praskat v zítra“. A na scéně se ohlašuje kohout, výrazný obraz několika důležitých Slívových básní, zde ovšem jako metafora soumraku či kuropění („slunko, kohout na vrzavé protéze, / krvavým peřím […]“ či „podvečer třepotá červeným kohoutím hřebín‑ kem“). Jen mi bylo trochu zatěžko číst, co konkrétního činí v podstatě abstraktní kalendářní měsíce: „Září, pij své světlo rovnou z flašky“, „Říjen tiše svěšuje prapory“, „Srpen kouří lámané listí“, „Tam už leden podupává“ atd. Oddíl Tanec v pochované base obsahuje básně zpovědní, odhalující básníkovo nitro zděšené blízkostí otcovy smrti. Mnohde přecházejí spontánně v bolestné promluvy: „Mí bratři ti, tatínku, přinesli růži / od maminky. / Od té, s níž jste se navzá‑ jem trýznili / skoro po celý život […]“ A růže „drtivě vadne“. Smrt, která se v těchto básních stala hmatatelnou, je smrtí vánoční: „Smrt, která seděla obkročmo na kříži, / opadlým stromkem teď rozmetá z rovů / příkrovy sněhu. – Mrtvým se přitíží / a začnou mřít znovu.“ Je svázaná se symbolem zimního slunovratu, jím je doprovázena, než „pozoun tmy přejde do protipohybu“. A zimní tma připomíná až sklepení („Myšlenky, bílé šlahouny brambor, / ve sklepech lebek se rozplazily“). Přitom se stále pohybujeme ve světě, který nás běžně obklopuje. Ale jaký fatální význam je dán věcem v něm! A vrací se i „v hodinách nepokoj“, nepokoj ve všem, co tu ponechal mrtvý. Dostáváme se ke sbírce Na zdech stíny osik. Poddávala se mi spolu se sbírkou Grave a Rodný hrob nejobtížněji. Zároveň však, co se básnických forem týká, soupeří s nimi v opravdové virtuozitě. Báseň Léto oblé jablko uplývá v přesném rytmu trocheje, její obraznost je však už hodně komplikovaná. Jako bych měl pocítit i platnost básníkova dvojverší: „Je to trýzeň, stále znova / vcházet v nej‑ dokonalejší tvar!“ Tato sbírka obsahuje ústřední báseň celého výboru – Boudní

214

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

muzika. Bouda je tu symbolem „duše, jež vrže v kloubech vysušených dřev“. Můžeme se zeptat – je to její zeď, po níž kreslí osiky své stíny? Nebo je to zeď dřevěná, či zeď kláštera, „jímž je náš svět“? Stíny na sebe u Slívy berou i význam pomíjivosti: „Mravenčivý, / mživý obraz na zdech míjí, / stále dopředu.“ Z celku tohoto oddílu vystupuje báseň A ona mi stále mává, za níž je cítit těžký prožitek odloučení, jež nikdy nemůže být definitivní, neboť ti, kteří se tu loučili, stále o sobě vědí. Tato báseň se dotkla mého srdce nejsilněji. Oddíl Grave – v hudebním názvosloví: Těžce – skrývá ve svém názvu možná i varování před obtížemi cesty touto náročnou, ale neobyčejně bohatou poezií. I on však obsahuje průzračné vzpomínky na dětství, na maminku: „Děti spí jak srolované / a obrácené naruby. // Duše zapošité“ (báseň Štopování ponožek). Básník si tu vzpomene i na maminku jako svou učitelku hudby (báseň Než třeskne víko – a víko piana je tu zároveň i víkem rakve a mráz se tu opět střetává s ohněm: „Po sehnutých zádech ohně běží vzhůru mrazení –“; tentokrát vidíme i rychlý pohyb prstů po klávesnici). Trochu z jiného světa přichází mohutná skladba Varhanní veletok, s širokodechými verši počtem stop připomínajícími hexametr, pospojovanými řetězci tercínových rýmů. Celá tato báseň evokuje mohutnost Bachových varhanních skladeb. A opět se vrací na scénu kohout, jeho „kokrhavý krvotok“, opět „r“ a oheň a rudá. V závěrečné sloce se verše prodlužují a mohutní jako řeka před ústím. Po tomto velkolepém hudebním vyznání zazní v oddílu ještě báseň Annaperk. Je to adagio smíření, něžná, letními květinami provoněná a sluncem prozářená báseň o básníkově mamince zamlada. Takřka jako bych zaslechl Bachův chorál Před Tvůj trůn předstupuji. Oddíl Rodný hrob obsahuje zajímavou báseň Sonátová věta, věnovanou Franzi Schubertovi. První dvě sloky této básně se opakují, ale i v dalších se vracejí motivy a obrazy, jak by si je předávala v odlescích hladina („rozprach strak – pár strak – prach strak“). Z básně Poezie můžeme pak vyčíst jisté vyznání, možná spíš antivyznání poetovo. Vít Slíva svými verši vždy mluví především k sobě,

215

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

Desátek Bohu

nyní však toto „ty“ zní obzvlášť krutě. A čtenář před takovou poezií až ucouvne. Vždyť „jenom v ní tvá láska trvá […] // Láska‑kurva, / co má ještě před početím potraceno“. „…A ona, ona, och, ví, / jak dokonale bude každý sám, / až rakví naposled se vpochví, / pozpátku a bůhvíkam“. Jsou to tvrdá slova, konfrontují však básníka s jeho údělem naprosto a bez vytáček. Básník zde vyslovuje až nábožně: „Jenom v ní“… V poezii. Není vyhnutí. Nikde jinde nenalezne jeho srdce pokoje než právě v ní… S posledně řečeným souvisí ještě jedna zásadní otázka: Jaký je vlastně Bůh Víta Slívy? Rozhodně není příliš mystický ani nevyhnutelný. Bůh Víta Slívy je jakoby jedním z nás. Slíva je příliš doma na této zemi, než aby se za Bohem vydával do velké nejistoty. Jeho Bůh je dobrácký. V básni Sad, když pad „Bůh si suší křížaly“. V básni Sonátová věta „vlídně Bůh mi mlčky rozmlouvá, / že to, co tady bez něj žiju, může už být za to trest“. Sdělení ve své podstatě drsně pravdivé, ale přece – ve srovnání s rejstříky, které má Vít Slíva u své poezie k dispozici – smířlivě klidné. Stejně tak v básni Roklí šeré smrti ze sbírky Tanec v pochované base, emočně velmi vypjaté, je Bůh jen „funebrák“, veze básníkova otce „na oční“ jako sanitář atd. V Noční hodince se objevuje myšlenka o minulosti: „Bůh je teď o cosi blíž. / Teď, ale já jsem už v kdysi!“ Stát tváří v tvář Bohu Slívovi možná brání právě jeho nostalgie. Bůh sídlí v přítomnosti. A „přítomnost je v mezipatře okno, které – / které nemá – nemá – – – dům“. Tato epanastrofa – pointa básně Sonátová věta – může trochu poodhalit, proč Vít Slíva potkává svého Boha v natolik zlidštěné podobě. V posledním oddílu Souvrať doprovází Vít Slíva svůj návrat do Brna i návratem k větší prostotě svých výrazových prostředků, tak, jak jsme je u něj znávali třeba ve sbírce Volské oko nebo Černé písmo. Dříve až hypertrofní metaforická bouře utichá, jen tu a tam ještě zarachotí drsný motiv ze dna hlubin. Ale Vít Slíva jako by už poznal, že „milovat nejvyšší dno je“. Muž‑básník znovu objevuje cenu, jakou má pro něho žena. Řekl bych – váží si její blízkosti, je za ni vděčný. „Plamen

se chvěl / pohledem na tebe. / Rozezněl všechny tvé stíny,“ šeptá jí obdivně. A tento plamen je ohniskem jeho prožitku. Myslím, že z těchto vyznání vyzařuje velké soustředění. Obohaceno zkušenostmi z básnického hledání předchozích sbírek oprostilo se od mnohého, co se ještě v básníkově nitru hlásilo o slovo, s vědomím, že „prázdno po těle je ale / zanechaný kousek duše“. Anebo – obloukem se navrací k počátku Slívova díla: „jistě už první stisk se děje / prázdnými dlaněmi.“ Jak už jsem nastínil, poezie Víta Slívy je neuvěřitelně bohatá na tropy a stylistické figury. Slíva je mistrem zvukomalby, kupení vokálů i konsonantů: „Proskle‑ ně mrazivo, / rosný bod nízko. / Poledne razí O / na oranisko“ (báseň Rorate, coeli!). V sedmé sloce básně Roklí šeré smrti kromě šesti předložek a jednoho zájmena všechna slova – a je jich sedmnáct – obsahují „r“. Jinde zase objevíme hromadění „k“ a „l“: „Na klu zimy kosi – / vzlyk –: křupla klavikula v skle.“ Slíva používá s oblibou aliterace: „vilné víno vlhčí tvoji zemi “ (báseň Zářijové antifony). Dokonce můžeme objevit i kalambúr: „ A třeba ti posadí za varhany / přelud, aby tě pre‑ ludoval“. Rým na konci veršů by si u Víta Slívy zasloužil samostatnou studii. Nejoriginálnější jsou rýmy na syntaktických veršových přesazích. V básni Májové kapličky se objevuje konsonance „přináší “ – „vzlyk – – –: až i “. Ve vynikající básni Drhaná fulnecká antifona rýmuje na „kapuci“ koncem verše odtržené slovo „na kruci‑fixu“. V básni Svatý obrázek zazní asonance, na níž se účastní citoslovce vyjadřující zvuk motorky: „dn dn – dn –“ – „na sedm“. A co teprve novotvary! Slívovo slavné „Stáří Mrdalena“ z básně A ona mi stále mává, v níž můžeme vystopovat i hru se jménem Marie: mar(nost) – (poez)ie. A jinde: „vrbaba“, „panenské osněží “, „vlkovlace skřípe touha“, „tlamiště “, „šílice“, „břichovřivě chumelí “. Ne, nelze vše jmenovat, lze jen namátkou vybírat z tohoto velikého bohatství. Nejvýrazněji však z poezie Víta Slívy promlouvají básnické obrazy. Své skryté významy si jeho slova předávají nejen metaforicky, ale i metonymicky: „Bělma jak vápenka hoří – a hasí se na sněhu“. Jinde se objevují dokonce obrazy se zvukovými konotacemi: „Cvrčci zuřivě cvikají dráty“ či „kos vyhvizdne zpěvavou světlici“ nebo „dohřmělo v hruškách“.

216

217

216

217

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

Desátek Bohu

Rád bych se tu při této příležitosti ještě krátce zamyslel nad samotnou metaforou a jejím významem ve Slívově poezii (a v poezii vůbec). Myslím si totiž, že jeho dílo je jí místy přetíženo. Škála tohoto umění je u Slívy neuvěřitelně široká a obsáhlá. Jeho metafory jsou originální, překvapují, ba dech vyrážejí svojí nečekaností a ostrostí vidění, ovšem někdy jako by až příliš upozorňovaly samy na sebe. Snad přitom hrají roli hyperboly. Všechno je jimi řečeno důrazně jinak. To se sice od poezie čeká, básník se však přitom dostává do nebezpečí, že v galérii svých metafor ztratí za obrazy sám sebe. Metafora je urozená služebnice básně v tom nejlepším slova smyslu. Neměla by se však stát samoúčelem. Tak to bývá v pokušení u každé virtuozity, v níž se může rozpouštět onen nevyhnutelný přetlak nitra, bez kterého jsou nejlepší básně nemyslitelné.

/// Ondřej Hanus KRÁTKOMETRÁŽNÍ SONET PRO VÍTA SLÍVU pyšný otec, pyšný děd bard a básník z Boudy bubnující na sud vět na hrob rodné hroudy tikot nepokojných hodin v pochované base na zdech stíny svatých spodin zapřísáhlých kráse snad vás neurazí tahle smečka gramatických rýmů táhnoucí se táhle pouhé pozdravení Vínu posílá vám malé pivo chaire, Víte Slívo 8/3/09

218

218

219

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

Desátek Bohu

Jiří Koten VÁNOCE NA BLÁTĚ 1 Že s přírodou to nejde od desíti k pěti? Poslouchej – to v městě hulákají děti, když sypou se na stadion bruslení… Není sníh. Marast se s čvachtou zelení. Prý letos nejezdí nižádný z vleků! A báby lezou ven i bez nesmeků… Chodníky nekloužou, snesou i důchodky, bez mrazu smrká se, plní se marodky. Nával je u kaprů. Těla ryb vyleští od krve pult. Na přání chytit a praštit, vyvrhnout! Naklonit nad káď, ohnout prdele: toho chci, prosím, chytněte ho za skřele!

220

2 Nákupní horečka, v tramvaji pořádný nával. Nisa je rozlitá, po sněhu není tu památky. Leda by do rána nějaký zázrak ho navál… Vánoce na blátě, lijákem zkažené svátky… Leje se, prší tu, bubnuje na sudy, jak hnědé jazyky okapů slintají na vesty dvorků… Koupit si cukroví; chlast pro noc na první leden! To bude v ulicích bordel od špuntů a korků!

221

Vít Slíva

Desátek Bohu

Desátek Bohu

Roman Polách

David Bátor

TORZO

ZJEVENÍ

I Vždyť vše začíná v noci. I domy se poněkud zvedají nad zem. Nad zem se zvedá morový sloup, nad morový sloup se zvedá torzo mnichů a docela naproti hlídají dvě slohově odlišné stavby celé město. Jde na něj chladná vlečka prvního únorového dne.

Švestkové kůry hvězd Z kopyt se kouří v sen Štuková plavba měst Kapitán – Jméno Jmen

Mí tři králové; František, Vladimír a Vít do mé hlavy, prasklé jako slunko v téhle chvíli, nesou surově myšlenky na osud. A měsíc, ten nakládaný hermelín, stále přikrmuje cibulku noci. Kdesi bez tebe; jsem v horách, pracuji v lesích a cítím vůni zpracovaného dřeva, vidím jeho kostní dřeň a pila řeže stejně jako hrany hvězd, které se třepou, když už je práce hotová. To jsem vždy chtěl, jako nouzový plán. Nebo jako pomstu pro sebe samého. Teď se lopotím a myslím na ni, miluju ji a ona jej stále miluje. Je dobré to vědět. Jsem v horách, pracuji kdesi v lesích, ruce mám samý letokruh a páchnu po modřínu.

222

pásm

Vít Slíva

Co okem nevidíš Děje se uvnitř nás Švestkové kůry svit Uprostřed noci Hlas

Milan Bátor /// Podzim zlátne ve výčepech. Smutno, když jedu do Jakubčovic a na kopci tma.

223

pásm

Vít Slíva

Vít Slíva

Desátek Bohu

Břetislav Pšenička DÍVENKA

Desátek Bohu

Pavel Sobek

Ve vlaku praskla tma, žíly kolejiště vedou zase jen k Tobě, Kriste na horkém remízku. Vidět dvanáctiletou dívenku, otevřenou bezbrannost, se staženou sukní u tisu mravencům líti Zlaté Zvěstování Tvého Zákona. Jak jen vyslovuje slova: cín, žínka, pecen? Modrá tma praskla ve vlaku, zavoněly jehnědy z úst usmívající se Panny Marie a její dlaně, hrubé jak krajíc, jak tvář mého otce, který na kůru zpíval andělsky, se vznítily modlitbou.

224

225

studi

studi Jan Suk

Křivánkův Holan Vladimír Křivánek: Vladimír Holan básník. Aleš Prstek, Praha 2010, 428 stran.

„A mysle na toho jsoucníka, který byl už asi uvítán a stoupá po schodech, mohl bych si odpověděti: jsem sice zde, ale je to tak daleko, že si odtamtud pošlu několik dopisů.“ (Vladimír Holan: Lemuria)

226

Před více než třiceti lety, 31. března 1980, zemřel na mozkovou mrtvici básník Vladimír Holan. Dne 10. dubna se konal ve strašnickém krematoriu tzv. státní pohřeb, na němž přednesl smuteční projev Vilém Závada, autor pocházející stejně jako Holan z téhož prvorepublikového kruhu kolem Zdeňka Kalisty, avšak svým dílem v mnohém jeho básnický antipod. V tehdejším tisku se informace o Holanově úmrtí téměř neobjevila. Tichou poštou jsme se dozvídali o datu pohřbu a potom se v tisícihlavém davu tísnili kolem onoho přízračného domu smrti, do něhož nám nebylo dovoleno vstoupit. Pro mou generaci bylo téměř nemožné dostat se za Holanova života do jeho blízkosti. Jeho dvorní strážce, sekretář a především pečlivý editor Vladimír Justl, obezřetně volil mezi adepty na případné setkání. Holanova tvář ve skutečném (méně v duchovním) smyslu nám zůstávala ukryta. Jako studenti jsme chodívali kolem domu na Kampě v naději, že nahlédneme přes zeď (ano, přes jednu z mnoha variant Holanových zdí) a spatříme alespoň básníkův stín rýsující se proti rozmlženému svitu lampy v jeho pracovně v přízemí, jež tonulo v neprostupném zeleném závoji. Snahu o setkání s Holanem jsem nevzdával, a tak jsem se přece jen jednoho dopoledne dočkal zázraku. Četl jsem si na lavičce v parku – jak jinak a určitě s holanovským úmyslem – Rilkovy Zápisky Malta Lauridse Brigga, když si ke mně přisedl potichu muž, v jehož rysech jsem rozpoznal obdivovaného básníka. „Co to čtete, mladý muži?“ zeptal se po dlouhé chvíli, kdy jsem předstíral, že čtu, a kdy on zarytě mlčel. Namísto odpovědi jsem mu ukázal hřbet knihy. „To není špatné,“ řekl spíš pro sebe než pro mne, zvedl se a odešel, aniž bych se zmohl na jediné slovo. Po třiceti letech od úmrtí vychází první zásadní, ba monumentálně koncipovaná monografie o Vladimíru Holanovi, jejímž autorem je literární historik a básník Vladimír Křivánek. Je dnes pokládán za významného znalce moderní české poezie. Byl hlavním editorem statí o poezii v akademických Dějinách české

227

Křivánkův Holan

literatury 1945 – 1989. Vedle Holana se orientuje i na díla Jana Skácela (připravuje rovněž skácelovskou monografii), Františka Hrubína, Oldřicha Mikuláška a mnoha jiných. V uplynulém roce byl hlavním organizátorem máchovských oslav, třebaže je nutné konstatovat, že Rok KHM sice přinesl nepřeberně studií, výstav, akcí nejen literárních a vzpomínkových, ale v zásadě nebylo, či snad ani nemohlo být o autorovi Máje a ostatně velkém Holanově předchůdci řečeno nic objevného nebo převratného. V mnohém kontroverzní máchovské oslavy v roce 1936, bezesporu také pod vlivem nepříznivých dějinných událostí, byly odvážnější z hlediska soudů, a zdá se, že onen proskribovaný i velebený sborník Ani labuť ani Lůna nebyl v roce 2010 žádným edičním počinem překonán. V české kritice, literární historii, zahraniční bohemistice patrně neexistuje významná osobnost, která by se nezabývala reflexí Holanovy tvorby. Šalda se sice věnoval Holanovi pouze jednou, když referoval o básníkově třetí sbírce Vanutí (1932), avšak vedle vlivu Rilkova si právem povšiml rovněž Holanovy vazby k Máchovi a symbolistovi Mallarmému. Kalista, věrný poetismu a na druhé straně sílícímu spiritualismu katolického charakteru, se s Holanem už po vydání jeho druhé sbírky Triumf smrti rozchází. Arne Novák ho označil za výrazného imagistu české lyriky. Josef Hora, básník téměř o generaci starší než Holan, ho považoval za lyrika z rodu Sovova a Rilkeho, ale rovněž, dodnes překvapivě, i za blížence Borise Pasternaka. Obdivovatelé i někteří znalci Holanovy poezie naopak bývají často skeptičtí vůči jeho knihám, souvisejícím s údobím Protektorátu, potupné Mnichovské dohody atd. Jedná se o sbírky příležitostné, i když závažné: Havraním brkem, Zpěv tříkrálový a zejména o vizionářskou knihu Sen, inspirovanou ruským básnickým experimentátorem Velemirem Chlebnikovem. A těsně poválečné Rudoarmějce berou na vědomí někdy jen kvůli výmluvným mikropříběhům ruských vojáků, zaznamenaným syrově a bez jakýchkoli známek oslavné apologetiky. Jeden člověk může spatřovat vrchol Holanova díla v kompozicích meziválečných (např. ve sbírce Kameni, přicházíš, v básních

228

studi

Jan Suk

Jan Suk

Křivánkův Holan

v próze Kolury, v deníkových zápiscích Lemuria, případně v sugestivním zpěvu horovského ražení Terezka Planetová), druhý zas bude pokládat za nejpodstatnější knihy z konce padesátých a z průběhu šedesátých let 20. století. Závada v nekrologu vyzvedl sbírku Bolest, jiní se stále vracejí k enigmatické knize Asklé‑ piovi kohouta, avšak většina ctitelů i holanologů se shodne, že k nejvyšším sférám se básník pozvedl ve svých „příbězích“, především ve skladbách Noc s Hamletem a Toskána. Navzdory erupcím a vodotryskům soudů, vyznání, lásek i vzdorů, jež Holanova tvorba stále vyvolává, navzdory přečetným zkratkám, jež měly Holana charakterizovat, se však básník z nich vždy vysmekl (poeta doctus, neobarokní tvůrce, básník temný, lyrik noci, metafyzik moderní české poezie atd.). Zůstává podle mého soudu – stejně jako Mácha nebo Březina, neboli básníci nejvýraznější – tvůrcem obtížně postižitelným, nedefinovatelným, obestřeným tajemstvím, které si jako každý geniální umělec odnesl do hrobu, záhrobí nebo spíš na věčnost. Při vědomí obtížnosti, ba nemožnosti objevovat už tisíckrát dobyté ostrovy a kontinenty zbývá monografistovi jediné: sumarizovat vše z primární i sekundární literatury neboli přistoupit k básníkovi a jeho dílu sice s pokorou, ale souběžně i s jakýmsi až pozitivisticky motivovaným soupisem všeho, co je nám dostupné. Povězme hned, že z tohoto hlediska nelze Křivánkově práci nic zásadního vytknout. Prostor, byť i velmi rozsáhlé, fundamentální studie, je přece rovněž omezený a nesnadno se v něm hledají bílá místa, průhledy do dosud neobsazených koutů a krajin. Přesto právě v této oblasti toužíme být překvapeni, zasaženi náhle se snášejícím paprskem, ozařujícím méně známou či zcela neznámou fasetu díla. Možná lze Křivánkově erudované práci vytknout přece jen jistou zdrženlivost nebo skepsi právě v této oblasti. Křivánek Holana nepřehodnocuje, nepodrobuje ho přílišné aktualizaci, dokonce ani stylisticky nepřekračuje obvyklý rámec literárněhistorického diskurzu, ač bychom to od něho jako od básníka očekávali.

229

Křivánkův Holan

Udržuje si distanc od výměru Holana jako antikvovaného klasika, ale zároveň se ho nesnaží křečovitě podsouvat této chaotické a vůči básni i básnivosti nepřející době. Vsazuje ho do dobového kulturního, dějinného, nejen striktně literárního kontextu, ale i zde tak činí pouze zkratkovitě, výběrově, přičemž sleduje základní obrysy proměn české lyriky, které však demonstruje většinou pouze na nejznámějších, nejprobádanějších, „čítankových“ autorech typu Nezvalova, Seifertova, Halasova, Horova, Zahradníčkova, případně Weinerova. Přitom měl Holan blízko kupříkladu k opěvovanému i zatracovanému Jakubu Demlovi, třebaže jeho básnická askeze a klauzura ho ochránily před hojnými lyrickými i životními excesy, jež vyznačují dílo tasovského rodáka. Z obecnějšího a stále diskutovaného hlediska, zda by se měl výklad toho kterého díla omezit pouze na dílo samo, nebo zda dílo odvozovat z životních peripetií autorových, případně ze složitých dějinných proměn, jež jsou vždy dílem reflektovány, lze naopak Křivánkovu studii hodnotit velmi pozitivně, neboť ony dvě metody, dva univerzální světy, zde stojí vedle sebe jako paralela, nikoli jako protiklad. Křivánek se možná někdy až s příliš velkým rizikem pouští do interpretace básně nebo sbírky z hlediska konkretizace podnětů, inspirací, dějů, lokací, avšak je si jistě vědom, že cesty k básni jsou složitou kombinací podnětů vnitřních a vnějších. Báseň hodná toho jména přece neroste pouze ve fantazii, v hlavě nebo v srdci. Pak by to byla jen mámivá a dílčí esence světa. Například u Toskány bychom mohli onu pomyslnou cestu toskánským regionem, s jednotlivými zastaveními tu ve Florencii, tu v Pizze, v Sieně nebo San Gimigianu, skutečně rekonstruovat podle Holanovy jediné „italské cesty“, ale stejně tak bychom zde mohli vysledovat prvky fabulační, fantazijní, podřízené spíš nezemskému než pozemskému řádu a místopisu. Noc s Hamletem či fragment pozdní Noci s Ofélií vyvěrají z Holanova celoživotního obdivu a obeznámenosti s dílem alžbětinského dramatika, ale přitom do těchto skladeb, jež jsou v důsledku nevysvětlitelné jedinou deskripcí, pronikají stejnou měrou antika,

230

studi

Jan Suk

Jan Suk

Křivánkův Holan

judaismus, křesťanství, mytologie starého i dekadence moderního, industriálního světa. Lze jistě polemizovat s Křivánkovým tvrzením, že Holan byl v zásadě básníkem volné, otevřené, venkovské krajiny, jež mnohdy splývala s krajinou v Podbezdězí, kde básník pobýval v dětství a v jinošství a prožil v ní svá první milostná okouzlení i zklamání, avšak nebudeme pochybovat o Holanově tendenci k archetypům, živlům, přírodě v jejím rozkvětu i umírání. Město, Babylon, labyrint byly také u Holana stvořeny ze zdí a věznic, interiérů se zavřenými dveřmi a zazděnými okny. Ne bezdůvodně bývá Holan rovněž interpretován jako výrazný existencionalista moderní české lyriky. V reflexích Křivánkovy holanovské knihy jsem se setkal s názorem, že autor je v dovozování a vysvětlování konkrétních podnětů někdy až zbytečně popisný a že málo reflektuje autonomnost niterného světa básníkova. Taková tvrzení jsou apodiktická, samoúčelná, protože se v monografiích o básnících a básních vždy zákonitě střetává popis s nemožností popisu, řeč s tichem, jakkoli se tento svár vymyká požadované vědecké akribii. Vladimír Křivánek ve svém Holanovi zvolil obezřetně, někdy až trochu nadbytečně kombinaci obou přístupů. Tedy jakési deskriptivnosti aspirující být objektivním soudem na jedné straně. Na druhé straně si byl vědom, že báseň, básnický korpus tak strhujícího, zároveň i tak nebezpečného díla, totiž riskantního svou lákavostí, hermetismem, který pohlcuje vše kolem, musí zůstat bez výkladu v prostoru jakési doznívající a introspektivní meditace. A právě v této rovině se v jednotlivých kapitolách monografie přihlásil Křivánek o slovo jako básník. A jako tvůrce, který si jistě složitými, mnohdy křivolakými cestami má udržovat odstup od svého předchůdce. Patrně v českém básnictví není v době po Holanovi nikdo, kdo by se s ním vědomky či podvědomě nevyrovnával, nezápasil s ním. Vím z vlastní zkušenosti, jak dlouho jsem byl v onom strhujícím područí tohoto lyrika, dá‑li se o nějaké těsné vazbě mluvit jako o něčem strhujícím. Snad jedině područí lásky bývá strhující. A naše generace až na výjimky Holana

231

Křivánkův Holan

milovala a nepřestává milovat. Ostatně Křivánek není v tom obdivu sám. Stejnou úctu k němu chovali či chovají Přemysl Blažíček, Jiří Opelík, nemluvě o nedávno zesnulém Vladimíru Justlovi, který jako očitý svědek byl zřejmě nejvíce povolán k tomu, aby Holana interpretoval osobitě, překvapivě, jinak než jen ze samotných básnických textů. Pokud jsem se dotkl některých citlivých míst a problémů, které se neváží striktně pouze k pojednávané holanovské monografii, ale s nimiž se potýká každý interpret kteréhokoli básnického díla, neznamená to, že nestojím před touto studií v obdivu. Rezultátem Křivánkova přístupu je nejen důsledná práce s detaily, podrobnostmi, vkládanými vždy do dobové mozaiky i do privátního kaleidoskopu básníkovy existence, ale také nádherný knižní artefakt, skutečný monument, prostý však jakéhokoli patosu nebo bombastičnosti. Zdařilé jsou i všechny přílohy a dokumenty, bibliografie i jedinečná obrazová příloha, v níž se objevují často i zcela neznámé a zde poprvé publikované fotografie. Zmínil‑li jsem tuto knihu jako svébytný artefakt, pak se na jejím vyznění podílí čistá typografie Petra Donáta a zejména volný obrazový doprovod fotografky a výtvarnice Petry Růžičkové. Černobílé palimpsesty této přední české symbolistky a experimentátorky uvozují metaforicky razantně jednotlivé kapitoly Křivánkovy studie. Mám‑li volně parafrázovat úvodní citát z Holanovy knihy Lemuria, pak vyvstává otázka, zda touto monografií byli básník, jsoucník či lyrické alter‑ego skutečně znovu uvítáni či uvedeni do přítomného světa. Holan sám jako by zde odpovídal Křivánkovi i čtenářům: Zůstanu provždy daleko, mohu vás zpravit o své existenci, trvání i dálce pouze v jakési nesnadno čitelné, hieroglyfické korespondenci, v té hromádce dopisů, jež posílám vám i sobě.

232

studi

Jan Suk

233

fotogaleri

Jan Cága Narodil se v roce 1976 ve slováckém Hodoníně. Vystudoval design na VUT v Brně. Fotografovat začal při svých prvních exotických cestách do zahraničí, ale postupem času přešel k utváření jasně koncipovaných, tematicky spjatých fotografických celků. Od té doby již své cesty do zahraničí cíleně podniká za konkrétním tématem v předem promyšleném fotografickém konceptu. Vhodná témata a podněty pro fotografování nalézá také na domácí půdě středoevropského regionu. Jako externí fotograf spolupracuje s fotoagenturou Isifa Image Service, deníkem Lidové noviny a několika společenskými magazíny. Dokumentuje hlavně globální a lokální proměny společnosti, porušování lidských práv a environmentální problémy. Má ženu a dva syny. Fotografie ze zde otištěného cyklu získaly 1. cenu Czech Press Photo 2010 v kategorii Sport. Kromě této ceny obdržel Jan Cága na Czech Press Photo 2010 také čestné uznání v kategorii Příroda a životní prostředí (za cyklus Hon na divoké prase, Indonésie) a Cenu Academic (za cyklus Ticho v asijské ZOO). Jeho autorské portfolio je přístupné na internetových stránkách: www.caga.cz

234

235

236

237

238

239

240

241

242

243

Superman nebyl hrdina Pokud do nás bůh vstupuje jako světlo, proč by život s tělesným handicapem měl být nutně pouhým živořením ve stínu? Představme si na chvíli svět jako nekonečnou všeobepínající tmu, volně se vznášející ve vzduchoprázdnu. Oči, které najednou nevidí. Údy, kterými netřeba pohybovat. Smysly otupělé nadbytečností. Vše, na čem nám kdy záleželo, je jedním jediným pohybem navždy smeteno pryč. Vše fyzické přestane existovat, stane se nepotřebným. A v této transcendenci a prázdnotě najednou pohneme ukazováčkem na levé ruce. Cítíme ten obrovský pohyb, řetězovou reakci všech vláken buněk, sílu energie prýštící do jediného prstu… a… radost. A s tímto pocitem dokážeme naprosto vše. Bariéry a zdi jsou tak vysoké, jaké si sami postavíme. Toto jsou opravdoví dnešní hrdinové. Protože pouze ti, kteří chtějí bojovat, vyhrávají… Jan Cága

Pokud snad máte příliš antické představy o kráse těla, pak cyklus portrétů handicapovaných plavců musí nutně vaše představy rozbít na prach. Ti lidé jsou krásní a je to krása stejně tak fyzická jako duševní. Z jejich tváří prýští radost, nespoutaná vis vitalis, protože voda, to prapůvodní, prenatální prostředí člověka, maže omezení všeho typu v míře, o které asi nikdo z nehandicapovaných nemá představu. Cágovi plavci se podobají torzům antických soch či sochám opatrně složeným v lapidáriu, pro ten pohyb bez opory, bez soklu, bez pozadí. A také se podobají Ježíšům sejmutým ze starých křížů… Petr Čermáček

244

245

welesův výtvarní

Dana Sahánková Narodila se 23. 2. 1984. V letech 2003 – 2005 studovala Fakultu architektury ČVUT, od roku 2005 studuje AVU v Praze, atelier kresby Jitky Svobodové, s ročním intermezzem v Atelieru nových médií 2 u Veroniky Bromové. V roce 2008 byla na stáži na Ecole Nationale Supérieure d’art v Dijonu. Samostatné výstavy: 2010 – Chtěla bych to vědět, v rámci projektu Start – UP, GHMP Dům u zlatého prstenu, Praha 2006 – Kresby?, křížovnický zámek, Dobřichovice 2005 – Kresby, Galerie Labských pískovců, Děčín 2004 – Kresby a sochy, Regionální muzeum, Jílové u Prahy 2003 – Sochy a kresby, Galerie na Schodech Tisá, Děčín

Dana Sahánková v průběhu let měnila techniku své kresby, kreslila na sololit, kartón, plátno i rýžový papír (jen málo kreseb je však na papíru obyčejném), na malé i velké formáty. Přes tyto proměny působí soubor jejich prací velmi uceleně – na všech se objevují zvířata a lidé, v detailu i v náznaku, často ve vztahu (včetně vzájemného zastupování), nicméně bez prostředí, sami o sobě. Z řady kreseb lze cítit zneklidňující ambivalenci, je v nich něha i strach, pocit oběti i agresora, překvapující překryvy lidského a zvířecího. Na některých kresbách jako by zvíře (ať již živé či plyšové) zcela zastupovalo člověka, stalo se nositelem jeho traumat, vyslovovalo jeho otázky, vyjadřovalo jeho nejistoty. I po formální stránce lze vysledovat mísení velmi rozdílných až protikladných tendencí. Preciznost techniky a klasická kompozice na jedné straně, na druhé pak kreslení na plátno, tedy na tradičně malířský podklad, použití kartónových desek včetně tkalounu či přiznání děr pro něj. Neexhibující jinakost, u které je cítit, že někam míří, že je poctivým hledačstvím. Pokud bychom chtěli hledat autorské blízkosti, nabízí se například Adriena Šimotová (zejména kresby na rýžovém papíře a jejich vrstvení přes sebe připomínají podobně realizované práce Šimotové) či Petr Nikl (úhlem pohledu na zvířata a děti…). Jsou to blízkosti volné, dané autorským naturelem, dost možná tedy nevědomé a pro tvorbu Dany Sahánkové nepodstatné, pozorované pouze zvenčí… Petr Čermáček

Skupinové výstavy: 2009 – Sériová monogamie, Galerie AVU, Praha 2008 – Pacientův pacient, Galerie Jána Šmoka, Jihlava 2007 – 11 + 2, Dům umění, Opava (výstava atelieru kresby) 2007 – Filmové lázně, Říčany 2005 – Pohled z druhé strany, Galerie U kostela, Bílina 2002 – Francouzský institut, Praha

246

247

překladatelská hu

Jak zvíře jsem nad žvancem řval malý výběr z poezie Gulagu přeložil Miloš Doležal Poezií o Gulagu se zpravidla rozumí poezie z Gulagu. Téma souvisí s osudem a místem. Jde o zvláštní oddíl ruského básnictví 20. století, protože spojuje autory nejrůznějších generací, estetik a reputací. Někteří se octli v literatuře jen díky tomu, že v sovětských lágrech psali poezii, a patří dnes výlučně do oblasti literatury lágrové. Jména Michaila Frolovského nebo Leonida Sitka nenajdeme v literárních dějinách, kromě těch, které se soustředí právě na literaturu za ostnatým drátem. Jiní autoři, třeba Jurij Dombrovskij nebo Julij Daniel, některá svá díla tematicky a biograficky spojili se sovětskými koncentráky, ale působili v literatuře i jinak a stali se klasiky. A konečně jsou tvůrci jako Varlam Šalamov – celý jeho život a dílo odkazují ke komunistickému vězeňskému systému. Jeho slova ten hrůzný systém zvěčnila prostředky beletrie, která se stala světoznámou. Šalamov byl zatčen ve dvaadvaceti letech roku 1929 a s krátkou přestávkou ve 30. letech strávil na Kolymě, v Magadanu a v lágrech Severního Uralu skoro třicet let – až do rehabilitace v šestapadesátém. Patriarcha gulagové literatury musí být zároveň nestorem samotného Gulagu. Literární hodnoty jsou tu konfrontovány s naprosto odlišnou sadou hledisek, s tlakem monstrózních okolností, které nás nutí znovu promýšlet, čím vším může být poezie a z čeho sestávají její významy. Vždyť gulagová tvorba se například vyznačuje ojedinělou tělesností – její autoři žili ve strasti a utrpení a uchování básně bylo specifickým fyzickým procesem – jednak při přepravě do světa mimo vězení, jednak při samotném fixování veršů, jež muselo často probíhat jen prostřednictvím paměti anebo různě omezených možností záznamu. K výlučné fyzické rovině gulagové poezie patří i svérázné rysy autorství. Lágrová poezie jako by básnictví

248

poněkud vracela do folklórní tvorby, kdy není podstatný ani tak copyright a kariéra, jako spíš společně vytvářená síť významů, jevy sdílené, korespondence obrazů, míst, idejí, pocitů a postupů, z nichž sestává ještě jedno souostroví – souostroví poezie Gulagu. Obě k sobě neodlučně patří – realita a imaginace, nesvoboda a volnost, smrt a život. Básně nejen pomáhaly přežít jednotlivým zekům, ať už byli jejich autory, čtenáři nebo posluchači, básně samy se staly formou přežití, způsobem vítězství nad šíleným kontextem. Snad proto působí často útěšně, důstojně a radostně, ačkoliv pojednávají o skličujících hrůzách a jsou plné smrti. Tomáš Glanc

249

poezie Gulagu

Jak zvíře jsem nad žvancem řval


anonym

aноним

Leonid Sitko

Леонид Ситко

VANINSKÝ PŘÍSTAV

ВАНИНСКИЙ ПОРТ

///

///

Pamatuju si chmurný nářek lodi tehdy ve Vaninském přístavu když do temného podpalubí sestupovali jsme schod po schodu.

Я помню тот Ванинский порт И крик парахода угрюмый Как шли мы по трапу на борт В холодные, мрачные трюмы.

Byl jsem voják, teď mukl jsem. Spoutaný duch, jazyk němý. Jaký malíř, jaký jen básník popíše můj strašný osud na zemi!

Я был солдат, теперъ острожник. Мой скован дух, мой нем язык. Какой поет, какой художник Мой страшный плен отобразит!

Mořská propast hučela Ve vlnách všichni trpěli Před námi Magadan – hlavní město Kolymy.

От качки страдали Ревела пучина морская Лежал в переди Магадан – Столица Колымекого края.

Ani diví krkavci nevěděli, jaký nám dávali trest, když týrali nás a hnali po vězeních, táborech.

И злые вороны не знали, Какой урок давали нам, Когда пытали нас и гнали По тюръмам, ссылкам, лагерям.

Ne křik, ale žalobný sten vydral se z každé hrudi Pevnino – navždy sbohem ozývalo se z řvoucí lodi…

Не крики, а жалобный стон Из каждой груди вырывался Прощай навсегда материк Ревел пароход, надрывался.

Jaký div! Nad kamenolomem svobodná hvězda hoří… Ač duch můj spoután – nezlomen, ač jazyk němý – promluví!

Но чудо! Над каменоломней Звезда свободная горит… Хотъ дух мой скован – он не сломлен, Хотъ нем язык – загаворит!

250

251

překladatelská hu

poezie Gulagu

poezie Gulagu



Leonid Sitko

Леонид Ситко

Varlam Šalamov

Варлан Шаламов

///

///

///

///

Čtyři cesty – světy čtyři. Ve třech – klid hřejivý. A ve čtvrté strhlé lyry, a mě možná zabijí.

Дороги четыре – страны четыре. В каждой из трех – покой и уют. В четвертой, я знал, поломают лиру, А меня, наверно, убъют.

Ubohý, sám a nahý, zbaven ohně. Mrak modrý, polární okolo mě.

Я беден, одинок и наг, Лишен огня. Сиреневый полярный мрак Вокруг меня.

A co? Do tří stran jsem zvolal: ádijé! A vybral tebe, Domove.

И что же? Трем странам сказал я: адью! И Родину выбрал свою.

Říkám své verše, já je křičím. Stromy holé, hluché, děs z nich fičí.

Я говорю мои стихи, Я их кричу. Деревъя, голы и глухи, Страшны чутъ‑чутъ.

Jen vzdálených hor ozvěna zní mi v uších, z plných plic nabírám, nádech nic neruší.

И топъко эхо с далъных гор Эвучит в ушах, И полной грудъю мне легко Опятъ дышатъ.

1950

252

1950

253

překladatelská hu

poezie Gulagu

poezie Gulagu


Varlam Šalamov



PŘÍPITEK NA ŘÍČKU AJAN‑URJACH ТОСТ ЗА РЕЧКУ АЯН‑УРЯХ

Varlam Šalamov


BÁSNÍKOVI

ПОЭТУ

Na lesní cestu připíjím, na ty, kdo padli cestou, na ty, co jsou už bez síly a nutí je dál táhnout.

Я поднял стакан за лесную дорогу, За падающих в пути, За тех, что брести по дороге не могут, Но их заставляют брести.

Jak zvíře jsem nad žvancem řval. Zdál se mi jako div divů, když do lesa z nebe svlál bílý list papíru.

Я ел, как звер, рыча над пищей. Касался чудом из чудес Листок простой бумаги писчей, С небес слетевший в темный лес.

Na jejich promodralé rty, na zástupy stejných tváří, na cáry rozedrané hazuky, na ruce bez rukavic, z nichž mrazí.

За их синеватые жестие губы За одинаковостъ лиц, За рваные, инеем крытые шубы, За руки без рукавиц.

Jak zvíře chlemtal jsem vodu, zcamrané vousy jak ze stoky. Začal žít z hodiny na hodinu, přestal jsem vnímat měsíce, roky.

Я пил, как звер, лакая воду, Мочил отросшие усы. Я жил не месяцем, не годом, Я житъ решался на часи.

Na kurděje, kterých mají plné zuby, na tesáky vypasených, nažraných psů, co budí je časně zrána, na míru vody – prázdnou konzervu.

За мерку воды – за концервную банку, Цингу, что навязла в зубах, За зуби будящих их всех спозаранку, Раскормленных, сытых собак.

A každý večer, překvapený, že dosud jsem ještě živ, říkal si verše, strofy, tvůj hlas jsem slyšel v nich.

И каждый вечер в удивленъе, Что до сих пор еще живой, Я повторял стихотворенъя И слова слышал голос твой.

Na ty bílé mohyly, dílo chápavých sněhových bouří. Na slunce, hledící z nebe bez míry, na vše, co se pod ním plouží.

За солнце, что с нееба глядит исподлобъя На то, что творится вокруг. За снежные, белые эти надгробъя, Работу понятливых вьюг.

Šeptal je jako modlitby, uctíval jak živou vodu, jak svatý obrázek nesený do bitvy, jak zářící poutnickou hvězdu.

И я шептал их, как молитвы, Их почитал живой водой, И образком хранявщим в битве, И путеводною звездой.

Na příděl vlhkého, mazlavého chleba, co zhltli jsme pokaždé nakvap, na nebesa vysoká, zbledlá, na říčku Ajan‑Urjach!

За пайку сырого, лупичего хлеба , Проглоченную второпях, За бледное, слишком высокое небо, За речку Аян‑Урях!

Jediným spojením byly mi s životem jiným tam, kde nás špínou dusili a smrt nám hryzala stíny.

Они единственною связъю С иною жизнъю были там, Где мир душил житейской грязъю И смертъ ходила по пятам.

254

255

překladatelská hu

poezie Gulagu

poezie Gulagu



Julij Daniel

Юлий Даниел

Nina Gagen‑Torn

Нина Гаген‑Торн

///

///

///

///

Týden mizí za týdnem V kouři cigaret Vše jak horečnatý sen Divný ten náš svět

За неделю неделя Тает дыму сыгарет В этом страшом заведенъе Все как будто сен и бред

Stále matné světlo dní Ani v noci nehasne Nad námi – kápo mlčení Panovačně rozkročilo se

Тут негасят свет ночами Тут неярок свет дневной Тут молчание, как началник Утвердилосъ надо мной

Dus se nudou Tluč čelem o stěnu! Týdny přejdou A zmizí v sivém oparu

Задыхайся от безделъя Колотисъ об стенку лбом! За неделею неделя Тает в дыме голубом.

Co že to znamená – vysílení? Co že to znamená – zhroutit se? Strašné každé pokrčení rozbitých rukou a nohou. Hlad škrtí… Blouzníš o chlebě… „Chleba, chleba“ – srdce vzlyk. Daleko průzračné nebe, v něm lhostejný kruh sluneční. Chuchvalec dechu jak tenké svištění… Minus padesát. Copak? Umírání? Okolním horám strnul vaz.

Что же, значит – истощениъе? Что же, значит – изнемог? Страшно каждое движенъе Извболевших рук и ног. Страшен голод… Брег о хлебе… „Хлеба, хлеба“ – сердца стук. Далеко в прозрачном небе Равнодушный солнца круг. Тонким свистом клуб дыханъя…¨ Это – минус пятъдесят. Что же? Значит – умиранъе? Горы смотрят и молчат.

256

257

překladatelská hu

poezie Gulagu

poezie Gulagu



Jurij Dombrovskij

Юрий Домбровский

Anna Barkova

Анна Баркова

SLAVNÉMU BÁSNÍKOVI

ИЗВЕСТНОМУ ПОЭТУ

V BARÁKU

В БАРАКЕ

Děti nás nelitovaly, ženy nás odkoply, stráž do nás hravě pálila, za terč si číslo vybrala.

Нас даже дети не жалели, Нас даже жены не хотели, Лишъ часовой нас бил умело, Взяв номер точкою прицела.

Nespím. Zavyly burany z neznámé dávné doby, Tamerlanovy barevné stany tam, ve stepích… A ohňů plameny.

Я не сплю. Заревели бураны С неизвестной забытой поры, А цветные шатры Тамерлана Там, в степах… И костры, и корстры.

V restauracích jsi byl host častý nad sklenkou trousils žvásty, všechno jsi pochopil a všem poklonkoval, jen naši smrt jsi ignoroval.

Ты просто плыл по ресторанам Да хохмы сыпал над стаканом, Ипонял все, и всех приветил, Лишъ нашей смерти не заметил.

Vrátit se tak v podobě mongolské carevny do hlubin minulých staletí, přivázala bych ke klisně žíněmi své nepřátele i ty, co miluji.

Возвротитъся б монголъсой царицей В глубину пролетевших веков Привязала б к хвосту кобылицы Я любимых своих и врагов.

Tak proč, propánakrále, když já prolez výhní boje a vstal z ledového hrobu, hraješ si přede mnou na hrdinu? A za odvahu a trápení ti ženy ruce líbají?

258

Так отчего, скажи на милостъ, Когда пройдя проверку боем. Я встал из северной могилы, Ты подошел ко мне героем? И женщины лизали руки Тебе за мужесто и муки?

A potom, když v bitvě jedné, neslýchaná orgiastická seč vede k porážce nevyhnutelné, padla bych na vlastní meč.

А потом в одном из сражений, Из неслыханых оргийных сеч В неизбежным молнии пораженъя Я упала б на собстенный меч.

259

překladatelská hu

poezie Gulagu

překladatelská hu

poezie Gulagu


Semjon Vilenskij

Семен Виленский

///

///

Hlas vzdáleného zvonu svítání vneslo do mé cely… A ptá se v teskném tónu: „Kde jsi? Kde jsi?“ „Zde jsem!…“ A slzy pozdravu, nesvobody strohé slzy… Ne kvůli Bohu, ale pro tebe, má Rusi.

Звон колоколъный далъний – В камеру в месте с рассветом… Колокол слышу печальный: „Где ты? – доносится. Где ты?“ „Здесъ я!…“ И слезы привета, Слезы неволи скупые… Не перед Богом зто, Перед тобой, Россия. 1948

260

1948

261

Vladimír Šrámek

Taxi do Kunštátu Sedím na půdě a prohlížím si trámy. Tak na kterém to bylo? Na kterém se Jiří Mahen toho květnového dne oběsil? A proč mě to zajímá? Přece to příznačné datum jeho narození! 12. prosinec. Stejně jako mé. A také ta cesta z Čech na Moravu jak na konec světa. Dnes však v podkroví Mahenovy vily ani bývalý majitel, ani jeho duch nevystupují. Dnes tu o čaji a řečištích života vypráví Ludvík Kundera. Pomalu – pětaosmdesátka mu již přikázala zpomalit – poněkud potichu, však vtipně. Skutečně, skrz jakýsi lehký

262

medvídkovský opar upamatovávání se a pozapomínání opakovaně se provrtá nebozez pointy. A lidi se chytí. Sedíme se ženou na erárních židlích a svým středním věkem výrazně snižujeme věkový průměr auditoria. Ano, zde se hlavně vzpomíná. Příslušníci vrstvy prvorepublikové, druhoválečné i poúnorové zaujímají přední pozice. Čaj se vaří v konvici bělavé hlavy a pan Ludvík nalévá hostům vrchovatě. Příběhy, nějaký verš, vlastní jen ojediněle. A pak je konec, krátký potlesk, vystojím frontu, nechám si podepsat čajový díl pamětí a chystám se odejít. Koutkem

šramot

oka ale zaregistruju v klubku u stolu, kde stále posedává autor, vzrůstající neklid. A teď jsem zaslechl i slova: „Nestihne to! Autobus do Kunštátu jede za 20 minut ze Zvonařky. Nemá tu někdo auto?“ Rozhlížím se, zdá se, že jsem tu jediný, kdo má v kapse řidičský průkaz. Co dělat?! „Pane Ludvíku, pojďte! Hodíme Vás tam…,“ nabízím se. Pan Ludvík nevzdoruje, usedá a jedeme. Přejedeme dva bloky, podívám se na starého pána a vidím z profilu, jak mu brada klesla na polštářek podbradku a ten dolehl na prsa. Spánek. Jistě, je čtvrtek, den, kdy pan Ludvík opouští Kunštát a cestuje za teplem do Brna. Za teplem ne proto, že metropole leží nějakých těch třicet kilometrů jižněji, ale proto, že se stará garda sejde v sauně. Štědroň a další. Prohřejí se teplem a vzpomínáním na časy minulé, k chladnutí použijí kromě vody i studený mok. A pak domů. Stejně tak dnes, pro pana Ludvíka však navíc se zastavením v Mahenově vile. Knihu je třeba pokřtít. Jenže teplo a nevyvětratelný vzduch v podkroví znásobily únavu…

Mirka promluví: „Vláďo…“ a nemusí ani pokračovat „Tak jo.“ Místo na Zvonařku zabočím směrem na sever. Ludvík nic nezpozoruje. Tvrdě spí. Ivanovice, Lipůvka. Odbočujeme z hlavního tahu na Svitavy a silnice se zakroutí v podhůří Vysočiny. Letmo se dívám na profil spící moravské legendy. Vidím jen obrysy, stmívání sprintuje od východu, aby neztratilo kontakt s prchajícím sluncem. „Jeď rovně! Ať pána nevzbudíš!“ varuje mě nesmyslně žena. Neřidič! Ale účel to splnilo, zpomaluji. Mlčíme. Jedeme moravskou tmou a cítíme, jak ze starého pána sálá síla prožitého a – zdá se mi – i síla chuti ještě něco prožít. Dodělat! Dovzpomínat! Dozaznamenat! Najednou asfalt končí, z okraje cesty mizí i pozorné oči patníků. Cesta se zužuje, potkat tak někoho v protisměru! A je to tady. Tedy v protisměru ne, ale málem jsem na rohy nabral bryčku. Osvětlená jen prachbídnou lucernou, courá se směrem k Lysicím. „Hergot, to bylo o fous,“ ulevím si.

263

264

„Z cesty,“ volá na mě chlap jak hora, oblečený do rajtek. A ukazuje do pole. Krčím rameny, vykláním se z okna a protestuju. „Zapadnu a už se na cestu nedostanu,“ namítám, ale chlap rozhodně postoupí směrem k autu a já řadím zpátečku. Se škubnutím překonávám výmol a … stojím v rozbahněném poli. Kolem se pomalu přesune žebřiňák, na zadním rantlu si do sena vyseděl důlek augustiniánský mnich a nahýbá si mešního vína. „Hej, bratránku,“ volají na něj ti vpředu, ale on nereaguje a dál spokojeně klinká nohama. Vedle něj se do fůry opírá a tlačit pomáhá špinavý, otrhaný kluk. Zařadím jedna a snažím se vrátit na cestu. Auto řve na nejvyšší otáčky, ale má to jediný efekt – promoklé hlíně se propadá stále hlouběji. „A jsme v pr….“ ulevuju si nahlas a snad to nadčasové zakletí, snad neznámý řev mého futuristického povozu způsobí, že se žebřiňák zastaví, odlepí se od něj partička chlapů a míří zpět k nám. Prohlíží si lesklou kapotu modré metalízy s nedůvěrou. Znovu šlapu na plyn, ale kola se protáčejí na místě.

„Pomůžeme mu?“ ptá se ostatních ten v rajtkách, ale na odpověď nečeká a zabere za zadní blatník. Zbylí chlapi ho následují. Hej --- rup a! Stojím zase na cestě. „Díky chlapi,“ volám z okna a otočí se i ten špinavý kluk, a jako bych ty jeho oči už někde viděl. Projedeme lesem a najednou se cesta rozšiřuje a opět ji pokrývá hladký asfalt. Míjíme tabuli s nápisem KUNŠTÁT. I vše ostatní funguje, tedy alespoň zdánlivě, jak se na začátek třetího tisíciletí sluší. Zastavujeme na náměstí a vypnutí motoru paradoxně přivede pana Ludvíka zpět

šramot

A marně manévruju, když chci tu relikvii předjet. Cesta je prostě příliš úzká. „Jak v devatenáctým století,“ ulevím si podruhé a zbystřím. Z okna bryčky se vysunula dámská paže navlečená do dlouhé hedvábné rukavice. Alespoň tak se to jeví ve světlech reflektorů mého auta, protože jiné osvětlení široko daleko nevidět. A to přesto, že právě vjíždíme do jakési neuspořádané dědiny. Kočár bez varování zabočí vzhůru. K zámku! Ten lze v mihotání několika loučí rozpoznat. Hedvábná ruka mizí v kočáře, světlomet auta naposledy olízl jeho zadní nápravu, nad níž se zablýsklo erbovní znamení. A hned zmizelo, jak auto se s vypětím maximálních otáček škrábe vyjetými serpentinami prudkého stoupání. Dokázalo to a já i auto si vydechujeme. Dýchá i starý pán, pravidelně oddychovat začala i Mirka, kterou ta nečekaná anabáze také zmohla. Auto se zhoupne dolů, nahoru, dolů – a v protisměru žebřiňák tažený párem zbědovaných herek. Plný sena – zavonělo do tiché noci a vůně se prodrala otevřeným okýnkem až do kabiny auta.

k životu. Je okamžitě při sobě. „Pojďte na čaj,“ odmění své převozníky pozváním. Jdeme. Za oknem malého domku kvete skleněná kytice. Po strmých schodech se akrobatickými přískoky přiřítí jezevčík. Během chvilky se ve vodě koupou zrnka dardžilingu a nás dva si poměřuje laskavý Ludvíkův pohled i bystré oči jeho paní. „Teda, to byla cesta,“ ulevuju si dodatečně. „To víte, tady nejste v Brně, tady se zastavil čas už za doby mocnářství,“ s nadsázkou a záhadným úsměvem prohodí starý pán…

265

telegrafické recenz

Petr Čermáček

ŠESTERO

Sbírku Jany Štroblové (nar. 1936) Úzkost na kost (Akropolis, Praha 2010) jsem otevíral s příjemnou vzpomínkou na zdařilou sbírku Lamentace. O to větší bylo mé zklamání. Místo lamentování, hořkosti či ironie je nová sbírka plná nostalgické melancholie, která je příliš často vyjádřena fádně, otřele. Stesk po mládí je pochopitelný a je silným motivem. Jenže jakkoliv věřím upřímnosti a autentičnosti autorčiny nostalgie, příliš často mi v přijetí básně brání kašírovaně vypadající obrazy, literární klišé, nevýrazné přespříliš uhlazené či plánovitě literárně znějící obraty: „pod tíhou poledne bloumají náhle verše / a po‑ libky co nedotknou se rtů“; „než z touhy znovu zbyde jenom klišé / a z lásky oškuba‑ ný archanděl“; „suchá zem vzdychá v sladké předtuše“ atd. Tam, kde autorka opustí své pocity či nepříliš invenčně ztvárněnou přírodu, kde v básni uvízne cizí příběh, kde se netáže, nepřemýšlí, ale zaujatě zaznamenává, vypráví, tam lze najít silné momenty: „U zdejší vsi / lpí nakažlivě v povětří / pověst jako bezcitný úsměv připevněný k tváři // Jakési osobě tu říkali „Jsi tak zlá“ / (ze všech i z obec‑ ních moudrých dělala si blázny) / pově‑ sili ji za krk v boží bázni // a ještě na ně

266

jazyk vyplázla.“ Další přesvědčivé pasáže jsou tam, kde jakoby se Štroblová rozpomněla na lamentace z předchozí sbírky: „Nad horou když z ní mlhu od‑ hrnem / se na nejvyšším zvuku zadrh chór // Chodívám tu teď s otcem ač je dávno pod drnem / a jednou dojdeme snad na vrchol.“ Za zmínku stojí grafická úprava, fádní obálka s nepříliš nápaditou kresbou evokuje neinvenční osmdesátá léta minulého století, bez nápadu je i vnitřní úprava a větší část ilustrací. Snad bych to ani nezmiňoval, kdyby v copyrightu nebylo samostatné © pro „graphic design“ a u ilustrátora ostentativně nestálo před jménem „ak. mal.“. Že by platila nepřímá úměra? Čím méně je práce vidět, tím razantněji ji podepsat? Knížka V hlubině koně tůň (KEY Publishing s.r.o., Ostrava 2010) je autorským výborem z básní a kreseb Lukáše Vlčka (nar. 1974). Poměrně skromná knížka je opožděným knižním debutem, shrnuje v sobě básně z let 1991 až 1997. Vlčkovy básně jsou snivé, jejich krajina (a to ať již jde o krajinu reálnou či ne) je plná koní, hvězd, vody. Přes tyto atributy nejde o odvar ze Skácela či jiných podobně zaměřených autorů, ale

o svébytnou poetiku. Lze narazit na drobná úskalí, na rušivé novotvary, opakování některých motivů. Jenže takových míst je v knížce méně než těch, kde to zazní čistě a jasně: „Zle nekvete ten kaštan v zimě. / Kraso‑ pisně stojí. / Bíle plápolá sníh. // Cosi klíčí v za‑ hradě. / Černé rostlinné hvězdy / něžně klejí. // Ticho sladce krákorá. / A chlácholící jsou / útul‑ né stíny tújí.“ Zvukomalebným jazykem s výpůjčkami z lidových balad je ztvárněn svět, který se zdá být ve stálé nejistotě mezi klidem a pohybem, mezi nahoře a dole, mezi pádem a vzletem. „Jako klamná víra nebe / se skulinami klidu dral / bramborový déšť.“ Většinu básní z tohoto dobře připraveného výboru lze číst či zpívat (zpěvnost některých básní není náhodná, jsou autorem zhudebněny) opakovaně, aniž by se omrzely. Třetí sbírka Pavla Kolmačky (nar. 1962) Moře (Triáda, Praha 2010) vychází s dvanáctiletým časovým odstupem od Viděl jsi, že jsi, s odstupem, který je i není vidět. Kolmačka ohledává stále stejný prostor, prostor ve kterém je dům omýván vlnami moře, prostor ve kterém je napětí mezi uvnitř a vně („Zkouší, zda se zopakuje / strach nebo závrať / z nás venku.“), prostor ve kterém je klid zneklidňován očekávaným atakem a neklid zklidňován vědomím kotevních jistot, prostor ve kterém zahlédnuté děje, scenérie a postavy otvírají průhledy za všední bytí, ke skrytému, přesahujícímu nás. Změna u Kolmačky nastala především ve formě, básně jsou volnější, často se pohybují na rozhraní poezie a prozaického záznamu (podobně jako tomu

je například v posledních letech u Zdeňka Volfa). Možná, že právě díky těmto formálním změnám nebude tato sbírka obecně tak ceněna jako předchozí dvě sbírky, podle mne se jim však vyrovná, doplňuje je, rozvíjí. A přinejmenším některé z básní patří rozhodně ke Kolmačkovým nejlepším: „JAK LOĎKA se nad hřebeny domů do spršky / hrouží školní střecha. Z pozorovatelny na okraji / lesa se zdá neskutečná. Chodba, šatna, mati- / kářka, nic z toho není pravda. // Až se to dozví máma… // Daleko před tabulí odříkává lidský hlas. // Ze srny u cesty zbývá půlka. Slepená srst, ohlo- / daná hlava, necudně odhalená střeva.“ S delší (sedmiletou) prodlevou od předchozí sbírky vyšla také čtvrtá sbírka Jaroslava Žily (nar. 1961) V hru‑ di pták (Host, Brno 2010). Žila pokračuje v dosavadní poetice, ve sbírce najdeme portréty svérázných solitérů, vzpomínky, i jak slivovice čistá a štiplavá beskydská haiku (jak výstižně byly jeho krátké reflexivní básně označeny již před lety). Z úsečnosti portrétů často mrazí: „…jak padla maštal, / odvedl koňa do izby, / za ohlávku ho uvázal / ke kachlovému pecu. / Po také robotě, / celý vyžízně‑ ný, / skočil na pár piv, / a když se za tři dny vrá‑ til, / všude hromady much…“ Je to zemité, ale bez jakéhokoliv hraní si na novodobý folklór, bez stylizace, bez patosu. Žilovy básně jsou očištěny od nadbytečných slov, nejdelší z nich má dvanáct řádků, jsou přesné, vyslovují se přímočaře o věcech podstatných, ale přitom často skrývaných. Výsledkem je velmi soudržná a emotivní sbírka, podle mého mínění Žilova nejlepší. Realistický

267

telegrafické recenze minimalismus. „…a když zemřel, / synek zdě‑ dil /akurát umělý chrup…“ Básním Marie Šťastné (nar. 1981) ze sbírky Inte‑ riéry (Host, Brno 2010) se dostalo vysokého ocenění ještě dříve, než kniha vyšla. V září za ně autorka získala Drážďanskou cenu lyriky. Básně Interiérů nejsou příliš čtenářsky vstřícné. Vychází ze vzpomínek, které jsou často nedějovými, odkazují na běžné domácí zvyklosti („při přícho‑ du ukládám boty na místo…“), haptické vjemy („…I dnes se dotýkám dvěma prsty / dvou kachlí uprostřed / jako bych vypínala alarm dětského strachu…“), pocity… Básně jsou kolem nich vystavěny precizně, jistě, působivě, ale také často poměrně neurčitě, tj. čtenář, který nemá autorčiny vzpomínky, může mít problém básni plně rozumět, emočně ji sdílet. Přes tuto bariéru ovšem stojí zato přejít – opakovaným čtením či vnímáním básní ve větších celcích. Způsob, kterým Šťastná uchopila téma tak základní a napohled všední, a to sice domov, je originální, invenční, pocity znejistění a ztráty spojené s dospělou samostatností zažívá či zažila většina ze nás a jen málokdo, pokud vůbec někdo, je dokázal básnicky uchopit tak výsostně lyricky. A málokdy se podaří zachytit nejistotu hranice mezi úzkostí, z které se lze vyspat, a úzkostí, které se zbavit nelze, skrytým a skrývaným tušením zániku, jako se to podařilo Šťastné v několika nejlepších básních sbírky: „V deseti / místo trhání pleve‑ le z plotu / odřela jsem si schválně dlaně o bri‑ zolit / a pak je zapřela / jakoby mi nepatřily /

268

jako by to byly cizí ruce // Mívala jsem oplet‑ níky a svlačce / v kočárku // Dnes v mých snech / obrůstají mrtvým nohy.“ Výtvarnou podobu knih zmiňuji jen v případech, kdy naléhavě cítím nutnost hanět či chválit. V případě Interiérů je to na rozdíl od první knihy těchto telegrafek druhý případ. Básnířčina sestra Karla na svých grafikách zpracovává stejná či obdobná témata rukopisem, který svou fragmentárností a zaujetím detailem s texty sestry dobře souzní.

města a interiéru. A především přibylo hravé a štiplavé sebeironie a ironických expresivit („Dnešek je šťastný den. / Okno ve čtvrtém patře. / Film s Tarzanem. / Baruch ha‑šem. // Zrcadla se usmívají, / také se usmívám. / Už mne tu znají. / Už se znám, to se mám.“). Ve sbírce (v prvním oddílu Meluzíny) je i několik básní, které svou poetikou úzce navazují na Mločí mapu, knížku tedy lze chápat jako určitý „záznam“ změny autorské poetiky. Velmi zajímavá bude případná další sbírka…

Třetí sbírka Ladislava Puršla (nar. 1976) Zá‑ znam (Revolver Revue, Praha 2010) je uváděna s anotací, která je výstižná i matoucí: „Kniha je sbírkou zenově všedních záznamů básníkovy sebe‑ ironicky důvtipné účasti na nenadálých setká‑ ních s tématy radosti, bolesti a touhy.“ Pokud totiž čekáte poezii evokující zenové koány, najdete ji ve sbírce jen pomálu. Většina básní není jen eliptickým či glosovaným záznamem a jejich pointy nejsou otevřené či nevyřčené, jsou neprvoplánové, ale zároveň také velmi jasné, břitké… Spíše než paralelu se zenovými záznamy nacházím v knize texty, které mi evokují atmosféru haiku: „Pohybem proti stěně / ruka zachycená stínem / opouští rukáv.“ Pokud se však přidržíme druhé části anotace, najdeme vše inzerované. Nečekané dialogy věcí i lidí. A setkání ironie s vážností, prostoty s komplikovaností, osobního a odosobněného. Ve srovnání s předchozí sbírkou Mlo‑ čí mapa ubylo krajiny a venkova a přibylo

269

recenz

recenze WERNISCHOVA CESTA NIKAM Ivan Wernisch: Nikam. DRUHÉ MĚSTO Brno 2010

Čteme‑li na záložce nejnovější knížky Ivana Wernische (1942) s nezvykle strohým názvem Nikam, že její autor patří k nejčtenějším a nejpřekládanějším českým básníkům, víceméně automaticky se sluší doplnit, že také k nejvýznamnějším a k nejrenomovanějším. Pro někoho je dokonce Wernisch vůbec největším současným žijícím básníkem, ale i pro toho, kdo tento názor nesdílí, je obrovský umělcův přínos naší poválečné poezii a obecně vzato esteticky temperované básnické poetice nesporný, zvláště přihlédneme‑li ke klasickým sbírkám Dutý břeh a Loutky. Zároveň je Wernisch i notorickým čekatelem na Státní cenu za literaturu, přednost však prozatím dostávají jiní. A v posledních letech jako kdyby byl Ivan Wernisch z hlediska zmíněného laureátství handicapován ještě jednou aritmetickou okolností: zatímco v letech 1989 – 2002 vydal plných čtrnáct básnických sbírek a výborů či knih laděných spíše groteskně a aforisticky (plus obsáhlý bilanční soubor Blbecká poezie), v následujícím období jako by ho na našich básnických lukách a nivách ubývalo tak trochu i víc než příslovečného měsíce.

270

Pochopitelně to není pranic difamujícího, Wernisch není žádným vieweghovským psavcem, který by se dětinsky kasal, kolik toho už sepsal, a u kterého je toho přehršel na sepsutí – zároveň se ovšem zdá, že autorovo ozvláštněné a konvence popírající hledání jakési nové poetiky‑nepoetiky, jež vtisklo specifické zabarvení spoustě titulů z devadesátých let minulého století, se možná dostalo do svého druhu slepé uličky. Řečeno neakademicky: básníka už netěší psát i nadále tímto způsobem, současně ho už jako by ani netěšilo prolamovat se k novým estetickým horizontům. Možná už ani pod pseudonymem, možná už ani prostřednictvím botanizování v zapomenutých básnících minulosti. Koneckonců už opravdu vstoupil do věku bilancí. Toto konstatování budiž předehrou k minipojednání o zmíněné Wernischově básnické novince, která je ovšem novinkou jenom do určité míry, stejně jako je pouze do určité míry novinkou básnickou. Pokud navíc můžeme za její nejaktuálnější část označit (s velkou měrou pravděpodobnosti) soubor či text nazvaný Anděla, jenž je datován březnem a dubnem 2010, potom nejde ani o poezii, ani o drama, které je zde rovněž dosti zastoupeno, nýbrž o roztomile absurdní a absurdně roztomilý patafyzický text, který sice zabírá v knize přes sedmdesát stran (s. 31 – 102), určitě by se však vešel i do deseti stránek, ba ještě méně. Tento lapidárně členěný kvaziromán

o sedmdesáti kapitolách je sice onou zmíněnou novinkou, zároveň má však nadčasové poslání i poselství – a tento příběh prostoupený samým sněním a samým probouzením vyznívá ze všeho nejvíc jako svého druhu „hommage“ dávným časům postsurrealistického černého humoru či postdadaistických experimentů. V tomto směru je Anděla do jisté míry retro‑textem, připomínajícím český literární kontext zejména let šedesátých, čili dobu Wernischových prvních knížek – nikoli ovšem dobu jeho juvenilií. Právě juvenilie představují další arcivýznamnou složku této autorovy knížky: nalezneme v ní celou řadu textů, které pocházejí již z roku 1958, kdy bylo Wernischovi teprve šestnáct, kdy debutoval v dnes již zapomenuté Kultuře a kdy mu do vydání poměrně ještě nevýrazné prvotiny Kam letí nebe chyběly tři roky. A to není vše, do Nikam jsou zařazeny i dvě velejuvenilie z roku 1952, tj. verše napsané človíčkem teprve desetiletým, z nichž zejména báseň U Krásné paní může působit až emblematicky. Hle, poučeni již si říkáme nyní při četbě, hle, budoucí básník, bytost s básnickou jiskrou: „V hospodě U Krásné paní / Zpívali Rumuni / A hrála harmonika // Sva‑ tý s kamenným chocholem / A vidlemi na obra‑ cení pohanů / Ležel tam před dveřmi // A na mostě rostl strom.“ Ta druhá báseň je naivnější, více úměrná tehdejšímu Wernischově věku, možná naivističtější – leč co počít s oběma juveniliemi, které jsou začleněny mezi básně nejspíše mnohem pozdější a pokročilejší? Pozor však, a ouha! Ivan Wernisch je známý mystifikátor, možná obě básně skutečně

napsal ve Vyšším Brodě v roce 1952 (kdy tam nějaký čas navštěvoval základní školu), jak on sám uvádí místo a čas jejich vzniku, možná jenom jednu z nich, možná ovšem také ani jednu. Možná jde o záměrnou autorskou vizi, jak by také mohl psát už v roce 1952, kdyby už tenkrát psal a psal právě takto, ještě před údobím, kdy měl podle vlastních slov blízko k surrealismu a kdy by takto surrealisticky ojíněné básně by nepochybně neměly naději na vydání ani u redaktora sebeliberálnějšího. Proto nestačí porovnávat dikci a ladění těchto veršů z let 1952 (?) a 1958 (?) se stylovou specifikou první autorovy sbírky Kam letí nebe (1961): pravý a ryzí Wernisch v literární historii začíná jakoby až knížkami veršů Těšení a Zimohrádek. Striktně teoreticky řečeno, i kdyby kupříkladu básně ze Zimo‑ hrádku vznikly již před rokem 1961, do autorovy prvotiny by se skoro v žádném případě nedostaly. Vše tehdy bylo ve znamení poetiky tzv. květňáků a próz vyprávějících (méně již vypovídajících) o „životě kolem nás“. A v druhé polovině let šedesátých se už u nás psala poezie diametrálně jiná než na počátku tohoto desetiletí. Přičemž zdaleka nejde o pouze tyto dvě básně z neskutečně vzdáleného roku 1952. Velké množství také dalších autorových textů může vyvolávat záměrný dojem čehosi, co Wernisch v názvu jednoho oddílu pojmenovává Roztroušená sláma. Čili kráčí o jakási membra disjecta, o rychle mizející kroky v písku, o to, co zbylo z letmé četby (právě že nikoli z pohroužené letní četby) – a celkový rezultát osciluje mezi polohou klasického básnického zápisníku na straně jedné a na druhé straně mezi několikerým více či

271

recenze méně nahodilým seskupením básní či veršů, u nichž si autor jako by nebyl jist, zda je do některého knižního souboru zařadit či nikoli. Možná to tak není, datování tu vesměs postrádáme, přesto leckteré texty z Nikam činí dojem básní nezařazených, především však napsaných už někdy v minulosti, anebo v současnosti variující ty a to, co Ivan Wernisch v minulosti už napsal – a mnohdy napsal mnohem lépe a úderněji. Sarkastičtěji i nonsensověji. Mějme také na paměti, že Wernisch je stylista par excellence. Dokáže své texty bravurně stylizovat, umí v nich paradovat a parafrázovat kdekoho a kdeco vskutku jako málokdo. Ať se však do této polohy stylizuje či nikoli, najednou se v Nikam potkáváme i s nostalgickou či nostalgičtější tóninou, jeho pointy jsou oč méně břitké, o to jakoby rezignovanější, čas od času narazíme i na verše, u kterých bychom nevěřili, že je napsal Wernisch nebo že je takto zvarioval právě on. V oddílu Loutky (nazvaném stejně jako autorova sbírka z roku 1970) máme k dispozici dokonce i značně pesimistické a neperspektivní dvouverší „Dokud mi lidé naslouchali, / můj život byl plný příbě‑ hů“. Jde o další mystifikaci, nebo o záměrně nerozvinuté sdělení závažnějšího druhu? Neopakují se ale umělcovy básnické příběhy – v podobě básnických zápisníků sui generis – až k nadměrnému sebeopakování? Ve stejném oddílu najdeme i titulní obraz či výjev, který se sice otevírá výčtem zcela nicotným dějů, leč uzavírá se mnohem význačnějším a mnohem návodnějším dvouverším: „Kam vede ta cesta / Nikam.“ Opravdu nikam, a pokud ano, co z toho pramení? V závěrečné dramatické

272

mikroskeči s názvem Ve dveřích se starý muž jménem Johan setkává na scéně s mladším mužem jménem Ivan, opona přitom jde nahoru a zase dolů a v závěru skeče se dokonce temně zpívá. Starší Johan hledá klobouk a pronáší jakési vykolejené repliky, není však aspoň indolentní, zatímco mladší Ivan pořád reaguje, ale nevíme jak, není mu rozumět, je udýchán, prý se i zajíká, ztěžka volí slova, která stejně k nikomu nedoléhají; pak se aspoň rozkomíhá a máchá rukama, ale nic naplat, ač dál něco říká, jeho výroky vskutku nedolehnou – nikam. Leč kde je a co je ono nikam – a co tam? Určitý klíč k závěru knihy lze spatřovat v autorově mottu ke vstupnímu oddílu, ve slovech Hermana Melvilla, ať hrdina „vrátí se domů a znovu se narodí“. A pak se naučí pořádně upéci velrybí biftek. Znovu se narodit? A vrátit se tak někam tam? Možná i Wernisch tajně touží po jakési reinkarnaci své vlastní poetiky. Jenže každá cesta někam vede a někam dovede. To jen my, pozemšťané, si myslíváme, že nevede nikam. Vladimír Novotný INTERIÉRY PŘÍRODY Johana Hořejší: Okraje višní. LITERÁRNÍ SALON Praha 2010

Každý hodnotný básnický text, který by měl být mimo jiné také hledáním prostoru pro ticho, se ostýchá velkých slov a filosofických teorémů, neobratně zakomponovaných do

jeho struktury. Přiznám se, že když jsem v knížce Okraje višní, debutu mladé autorky Johany Hořejší (narozené 1988), objevil ve zhruba čtyřiceti básnických číslech třikrát výraz duše, polekal jsem se. Navíc se tady zřejmě nejedná o duši v přísně metafyzickém či dokonce zásvětním smyslu. Jednou ji autorka přirovnává k „hladké bublině temnoty“, podruhé se duše houpe a potácí v prázdnotě. Je to poněkud křiklavé doznání, snad související s autorčiným věkem. Pokud se myslící i snící člověk duší vážně zabývá a pouze si s ní nepohrává, pak by se k ní měl přece probíjet, hledat ji a doufat, že jednou na konci takové cesty zahlédne cosi tajemného a unikajícího dál, do neznáma. Mluvit o duši vyprázdněné, znavené či utýrané zavání vždy buď levným exhibicionismem, nebo sarkasmem. Přesto mi ani jeden z těchto sklonů do poezie Johany Hořejší nezapadá. Její verše jsou dekadentně laděny a rozhodně nesugerují pocit, že se jedná o pouhé lyrické výtrysky či erupce. Proti jasu těchto vnějších explozí staví Hořejší zatemnělost vnitřních prostorů, nasládlost i hořkost šedých interiérů naší existence. Jako by i ta ustavičně apostrofovaná příroda, jež je ve verších detailně popisována a znázorňována všemi „hořícími květy“, „žhavými tulipány“, „svlékajícími se stromy“ nebo „hadími kůžemi“, prorůstala lidskými příbytky a devastovala je, ačkoli se taková „interiérová příroda“ vždy vymkne z řádu a poslušnosti pouhých pokojových květin a skleníkových zimních zahrad. Celek této juvenilně rozevláté kompozice je však koncentrovaně ukázněný, nehýří lyrickými výstřednostmi a finesami,

což může vyznívat až příznivě a puristicky. Zdá se, že sbírka tenduje k jedinému ústřednímu tématu, jímž může být zklamání a nostalgie z dosavadního prožitku nenaplněného milostného citu, který jako nepoddajná skála rozbijí mořské vlnění v oné dosud zející a volné duši, trpící pocitem a tázáním se, zda ji vůbec může současný svět nějak zaplňovat. U debutantů automaticky předpokládáme nezvládnutá a přemrštěná gesta, dokonce i pózy. Verše Johany Hořejší mají sice dost daleko ke skutečným, vycizelovaným básním, třebaže jsou metaforicky syté a drží pohromadě dík onomu sevřenému okruhu myšlenek a obrazů, jež jim slouží. Autorka sympaticky přiznává, že se do jejích veršů občas vkradl nežádoucí patos, jindy zas, že jsou kopií bezradnosti a tápavosti. Takové doznání si žádá odvahu, protože současný – nejen básnický – svět je zaplevelen suverény. Nejistota, labilnost, pokorné, nikoli hypertrofované sebevědomí, činí z autorčiných lyrických pokusů cosi subtilního, obloukem se navracejícího až k miniaturám východním (ačkoli tyto formy zde nejsou vědomě použity) nebo zas k evropské lyrice přes dvě století poznamenané dekadencí. Má‑li podstatná část současné české poezie, zejména mladé, podobu silácky robustního a bezohledného antilyrizování, pak v básních této sbírky zaslechneme jinou a bohužel dnes málo frekventovanou tóninu, do níž harmonicky zapadají i poněkud riskantní nápěvy či filosofující ozvěny. Pokud přijmeme autorčinu rodící se deziluzi z okolního světa, včetně světa téměř privátně konstituovaného, pak nám jistě

273

recenze nebudou vadit i verše s nádechem poněkud naivním („doufám ve vytržení z absurdi‑ ty“) nebo autorčiny expresivní výkřiky typu „už mám dost básnických obrazů / zamotávají‑ cích se do vlastní výřečnosti“. Jan Suk NOVÁK PO CELANOVI Jan. Jan Novák: Z deníku po Celanovi. DYBBUK Praha 2010

Nakladatelství Dybbuk vydalo pozoruhodnou sbírku Jana. Jana Nováka s názvem Z dení‑ ku po Celanovi. Pozoruhodná je nejen svou kvalitou, ale i tím, jak dlouho rukopis čekal na knižní uveřejnění. Jde totiž o texty vzniklé v polovině 80. let minulého století. Pro porozuměním samotným textům není nutné znát dobový kontext, ale když jsem na internetu pátral, co všechno bylo dosud o jejich autorovi napsáno, zjistil jsem, že biografické údaje jsou značně skoupé, a proto začněme krátkým medailonem. Coby místo narození je u Jana Nováka v knihovnických databázích uvedeno Brno, nicméně fakticky pochází z Kyjova a zde také prožil dětství; v Brně pouze navštívil porodnici (8. října 1938). Vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou ve Zlíně a následně vystřídal pestrou řadu zaměstnání, mj. byl novinářským redaktorem, dělníkem v továrně Kaučuk Kralupy, po přestěhování do Prahy (1968) pracoval jako správce sportovního areálu Vltava

274

v Hostivaři. Podstatná byla 70. léta, kdy byl Novák hospodským Na Třemošné. V prostředí této žižkovské hospody se kolem něj utvořila zajímavá parta; šlo vesměs o umělce: básníky Pavla Šruta, Eugena Brikciuse, Miroslava Koryčana, písničkářku Dagmar Voňkovou, novinářku a překladatelku Petrušku Šustrovou, fotografa Petra Zhoře nebo dramatika Pavla Vašíčka. Po roce 1977 se mnozí z nich stali signatáři Charty 77 a působili v disentu a Novákův byt na Vinohradech se jaksi samozřejmě stal místem schůzek – což neuniklo StB. Po roce 1989 se ukázalo, že Státní bezpečnost si v protějším domě zařídila pozorovatelnu, odkud permanentně monitorovala dění u Nováků. Odposlechy, skryté fotografování atd. V roce 1987 se uvolnilo místo správce zámku ve Vyšeticích na Táborsku. Tehdy zámek sloužil jako rekreační objekt národního podniku Léčiva. Novák tu pracoval společně s manželkou Zdenou do roku 1993, kdy zámek vyhořel; od té doby je na volné noze. Už jenom pro milovníky pikanterií dodejme, že Novák je autorem druhdy neustále omílaného reklamního sloganu „S Čedo‑ kem za sluncem“ a že pro Michala Tučného otextoval na LP Šťastné staré slunce hity Bib‑ lickou krajinou a Drát v srdci. Na obalu alba je uvedený jako Jan K. Novák (K. rozuměj kyjovský). Se svým jménem ostatně nakládá Novák značně variabilně, sbírka Kupé pro Marcela D. vyšla pod jménem Jeník Novák, v Psím vínu publikoval coby Jan J. Novák – a nyní tedy Jan. Jan Novák. Tím se konečně dostáváme ke sbírce Z deníku po Celanovi. Podtitul má Denní

básně a tvoří ji 362 devítiverší. Čtenáře musí zákonitě napadnout, proč – jde‑li o denní básně – jich není 365, jako je dnů v roce. Básník není ouřada, aby spořádaně odfajfkovával kolonku po kolonce. Básník má dráždivě znepokojovat. Což se Novákovi daří, ať otevřeme sbírku kdekoli. Namátkou na básni patnácté s názvem „15 pend‑ reky, po celanovi // – mnoho víte, pendrekům nepovíte / moře mezi řádky si žádá zadostiučině‑ ní. jak / vlastní pravda, která si přišla na své // je hranicí nepokoje, smích / popelčin. pod lam‑ pou stín zrna nahrává osení / odděluje matky od matiček // vinu žene do závitu, pendreky / cvak. belasé slepcům, nebeské drůbeži slíbatelné – / pleš stále začínající, jak slábne verš.“ Je až k závisti, jak Novák nesmírně lehce tvoří. Mnohokrát se mi poštěstilo být u toho. Seděli jsme třeba ve Vyšeticích na zahradě, Novákovi se totiž na Táborsku zalíbilo a po vyhoření zámku si ve Vyšeticích koupil chalupu – no, a během nezávazného kafrání o kdečem si najednou vzal tužku a během minuty vystřihnul báseň. „275 venkovské středy z vyšetic, po celanovi // na mlatě nemyslet: plevy. u piva prů- / myslem piva. následná nenávist jen klíčem od / chalu‑ py mezi klíči montážními // – starci přicházejí. nebudou stoly prolamované / hantýrkou úrody loví své stíny. bůh tak vysoko, že po / žních sčítá‑ ním rozdíl, a sousedova myšlenka // žebřiňákem nazutým do duší. čas orby časem / páření. kafe s velkým, sarkasmy nad mašinou. sedláci / při‑ rážejí: orchideje jeřabinou jsou šípkem.“ To si jeden udiveně říká, kam na to ten chlap chodí? Nevím. Zato vím, kam chodí na houby. Byli jsme před pár lety s redaktory Psího vína na víkendu ve Vyskeři. U ranního kafe a cigára mi Novák jakoby nic

povídá, abych se s ním šel podívat nad Vyskeř na křížovou cestu. Já na to, proč s sebou táhneme dva koše na brambory. „Uvidíš,“ řekl Honza. A viděl jsem, doslova jsem čubrněl. Kolem křížové cesty bylo bílo, jako když nasněží. Tisíce bedel! Cestou domů, do Prahy, spolucestující v autobuse obdivně koukali na ty naše plné košíky, a vtom se Honza vztyčil ze sedadla a prohlásil, že kdo má zájem o houby, ať si přijde, a lidé opravdu chodili pro pár kousků se všelijakými sáčky, co měli zrovna u sebe, a dávali se do řeči nejdřív s námi, potom i s ostatními. Navzájem se trumfovali houbařskými historkami a z obyčejné jízdy autobusem se stal zážitek jedna báseň. Ještě jednu báseň? „341 člověk nikdy neví co se druhým honí v hla‑ vě, po celanovi // zradil mně krevní oběh, mizer‑ ně složil / jsem kostru. vrkají policejní archívy: skutečnost / nepotřebuje že bude zítra / teď, před nastolením krávy. škoda že / nejsem starší. vlhce bych bral sbíhavost pohnutí / hnutí sotva: jasně že náklaďáčkem k moři / – je následkem křtu, říšské okolí / zazdí ten logický cucflek. je funkční, poctivě / zapřahá splašené v ložisko vezdejší.“ Snad jste mezi řádky pochopili, co od sbírky Z deníku po Celanovi můžete očekávat. Především originálnost a kreativitu. V tomto směru patří Novák mezi důležité básníky, a přesto je kritikou téměř nereflektovaný. Ať tedy není opomíjen aspoň čtenáři. Čtěte básně Jana. Jana Nováka! Michal Šanda

275

recenze S POKORNOU RADOSTÍ ODSOUZENÝCH K ŽIVOTU Petr Král: Den. PAVEL MERVART Červený Kostelec 2010

Věru, dlouho jsem k nové básnické sbírce Petra Krále (1941) hledal klíč a váhal. Nevěda jaksi, odkud a čím ji uchopit: jako by sestávala z rozličných hran a faset, jako by v ní absentovala jediná dominující dikce, jako by právě v mnohosti a mnohoznačnosti tkvěla její síla. Ovšem také jistá problematičnost pro čtenáře, na nějž klade nemalé nároky. Den je zkrátka knihou, která chce nejen býti čtena, ale realizována – vpravdě znovu vystavěna. Tedy Den. Bráním se ovšem tomu, abych jej redukoval pouze na metaforu života, i když nám básník našeptává: „Život se vytrácí, neví‑ me, kde budem zítra, pořád ale máme před sebou celý den.“ Myslím, že je třeba za tímto slovem zahlédnout symbol, něco natolik výmluvného, že to není možné jednou provždy vyložit, že je zapotřebí vstoupit, ano, vstupovat – zas a znovu vcházet se svojí kreativitou i zkušeností, se svojí (slovy Petra Krále) disponibilitou. Berme tedy Den jako výzvu, úkol a program: „Bože / v jakém doznít / kame‑ ni v čím obydlitelném / těle nastavit budík dál / za dějiny…“ S vědomím přesahu věcí a dějů někam dál, do noci, možná do následujícího dne – každopádně už mimo náš osud. Způsobem zpodobení je Král výše naznačené mnohoznačnosti práv: od pouhé registrace

276

věcí v jejich bezprostředním, nepoetizovaném bytí dospívá k rozvinutí vnitřních možností jejich obrazného čtení: „Ještě cár kouře pták / vlak jak ho doprovází v letu.“ Od něj pak k vizuální spodobě nadreálné, jíž i nás nutí hledat a domýšlet další společné vlastnosti – při současné intelektuální realizaci této spodoby, za odhalení zatímně skrytých konotací erotických: „růže jsou jen trochu jiné sardinky.“ Vrací‑li se takto Král k surrealismu svých počátků (směru, jejž ale v úplnosti nikdy neopustil), vyplňuje pak oddíl Zatáčky a poezií vpravdě dadaistickou: se slovy vytaženými z tomboly proto, aby sám čtenář určil, jaká že je jejich cena; s metodou obnaženou natolik, aby lákala k nápodobě a tvorbě. Se sotva patrnou něžnou ironií, která svědčí o experimentu řízeném a reflektovaném. S ironií, která pod plachým úsměvem skrývá dech vonící žíravinou: „Zaléhán krajinou tu zas piju pi‑ vo / Český duch z hloubi Blaníku / a knedlíků…“ Poučení? Kritika? Stanovisko? Ideologie? Jistěže, ovšem vždy skrze obraz a slovo (básnické). V něm i šibalský smích vědoucího přesmykne se ve výsměch: „Ti co si v teple lož‑ nic obkládají špeky něžným plyšem méďů / a ti co v jídelně vroucně žužlají své íčo.“ Vskutku značné rozpětí – také od vázaného a rýmovaného verše ve stylu Ivana Blatného (včetně hudby slov: „do šumu stro‑ mů krátce klapne pálka“) po rozevlátý volný verš, jehož některé úseky jsou zdánlivě nezpůsobně delší (z potřeby rytmické proměny, totiž podtržení skutečného významu sdělovaného rytmem – významu, jenž je v nesouladu). Aniž si vymiňuji úplnost svého soudu, tři termíny zdají se úhrnem charakterizovat Královy básně psané různým stylem:

trhlina, nultá chvíle a (jak stojí v názvu jednoho z oddílů) zalidnění. Trhlina, původně snad nedokonalost, stává se prostředkem i místem ozřejmení; chybou, která lépe umožní pochopit podstatu. Bizarní, pokleslé, téměř nesmyslné se proměňuje v poetické a dramatické (aniž zcela zbavené původní hovadnosti): „Uprostřed dlažby hledí Franz reklamním okem / z pro‑ spektu svého muzea.“ Cokoli se děje, může stejně býti malicherné jako velkolepé – a hodnotový systém fikčního světa básně nepodléhá axiologii světa vnějšího, ba mnohdy staví co zrcadla k jeho hodnotám vyzývavé a výmluvné negativy. Nultá chvíle značí, že tady a teď se to začíná, před námi a pro nás (námi) jsou otevřeny možnosti věcí. Každý úkol má svůj smysl zjevný a smysl skrytý – přítomný právě skrze zjevné, vlastně zjevené: „V pozdním slunci přecházíš vozovku / k protější hospodě a v jejím průčelí čteš z lístku ve vitrínce / jmé‑ na jídel, snad i poselství skryté v prázdnu mezi řádky.“ O to právě jde: brát zjevné jako zjevené, jako možnost, onu trhlinu i počátek příštího dění (nultou chvíli). Budeme‑li dostatečně přítomni a budeme‑li dostatečně disponibilní. Zalidňování – to je jaksi vzájemné prostupování životů a živností (ostatně Králova poezie zhusta bývá složena z několika ne oddělených, ale nedílně do sebe zapuštěných segmentů), znamenající radost z kreativní pospolitosti, radost z (možností) života. Býti jeho gurmánem? Tedy umět vychutnat také rub chvíle, ba vyhledávat právě její zatímně odvrácenou stranu: „Je dobré být tu o trochu dřív / než ostatní / Z hlou‑ bi sálu pak vidět druhé odcházet zvenku / jak

z ciziny zatímco my tu odjakživa patříme / k přítmí a paměti míst.“ Tím je nám vlastně poskytnuta kuchařka, návod, kterak se naučit rozžívat slova, věci i fantazii. Jak být v básni přímo fyzicky přítomen. Naučit se vychutnávat poezii. Žít ne snad déle či snadněji, ale intenzivněji, více. Ovšem poezie Petra Krále nám ani toto nezaručí. Totiž tedy, nebude‑li v nás dosti rozlohy kulturní a životní. Neboť nám poskytuje právě jen ten návod. Suroviny i práci musíme dodat vlastní. Ivo Harák POEZIE MÁ SVOU HRDOU MORÁLKU Alena Blažejovská, Radim Kopáč: Popiš mi tu proměnu. Rozhovory s básníky. Fotografie Jaroslava Šnajberková. PULCHRA Praha 2010

Jakmile se objeví na knižních pultech kniha složená z rozhovorů, měla by se rozsvítit čtenářská kontrolka zvýšené opatrnosti. Málokterý žurnalistický útvar zparchantěl tak jako rozhovor. To už je lepší osud sloupků, podčárníků či črt, jež zmizely z novinářského světa, lépe řečeno „přelily“ se do tvaru, který dnes nazýváme fejeton, i když už to dávno není fejeton nerudovský. Kulišáci a šibalové objevili vynikající schopnost rozhovoru vázat na sebe produkty z oblasti public relation. Být přenašečem reklamy, a přitom se tvářit ctnostně – toť ideál dobré propagandy.

277

recenze Bedlivý pozorovatel společnosti zná ony hromadné výsadky, kdy v krátkém období vyjde v rozličných časopisech (bohužel i v těch, které nepočítáme k pop‑kultuře) několik podobných rozhovorů, ve kterých nám začínající, stávající či uhasínající hvězda z některé kulturní oblasti sděluje informace galaktického významu: že si pořídila kocoura, v létě byla na Kanárech a příští deska, film či kniha bude úplně jiná než ty předcházející. Další kroky v tomhle hříšném tanci jsou: buď někdo „sebere“ všechny rozhovory s konkrétní hvězdou a vyrobí knihu, nebo autor „sebere“ svoje rozhovory s rozličnými hvězdami a vyrobí z toho knihu. Výsledek je tentýž: hlavně to pokřtít s nějakým známým křtitelem a fotečky do novin… Tím netvrdím, že všechny knihy sebraných rozhovorů jsou takové, ale v dnešní době je třeba být bdělý. Abych vyvážil předchozí slova, uvedu knihu rozhovorů, která je naopak mimořádná. V řadě sebraných spisů Vladimíra Körnera nedávno vyšel svazek Rozhovory (1964 – 2009) (Dauphin, 2010), jež není ničím navíc, aby „se to natáhlo a doplnilo“, je to regulérní část autorova díla, bez níž bychom nezkompletovali zprávu o jeho tvorbě. Kniha rozhovorů, které s českými básníky vedli Alena Blažejovská (1963) a Radim Kopáč (1976), není nastavovanou kaší. O nějakou rychlokvašnou uplácaninu by především neměl zájem nakladatel. Pulchra pečuje o svoji značku, stačí si prohlédnout její dosavadní produkci. Nicméně to ještě samozřejmě neznamená, že je nutné, aby rozhovory, nezamořené virem PR, vycházely knižně. Důležité je, zda výsledek

278

má nějakou přidanou hodnotu, vzniklou právě tím „shromážděním“. Zda texty rozhovorů přetrhají svoje kořeny s původními „záhony“, s prostředím, do něhož byly primárně vysazeny. Podobně to např. funguje u hudebních výběrů. Třeba CD Umě‑ ní proti cenzuře (Report, 2002), obsahující 19 skladeb o rostlině, které bychom měli mít u sebe, pokud vůbec, množství menší než malé, je úplně „novým“, samostatným dílem. Písničky, převzaté z jednotlivých alb, jsou stejné, a přitom jiné. Možná to zní jako z Cimrmana, ale kontext „vytvoří“ jiné vnímání, jiný poslech. Pokud čtenáři nestačí jen pouhý text a chce se podívat za oponu, pak je zbytečné zkoumat „co“ a „jak“, ale „proč“. To vychází ze změněné role literatury v našem životě, obecné (např. emancipace a normotvornost) je nahrazeno zvláštním (každým jedním člověkem, jeho ztrácením a hledáním). Jenže o „proč“ je veden boj, koncesovaní vykladači pravdy by chtěli být alespoň supervizory těch cest za oponu, protože oni vědí. Kdo nechce být zlákán jejich zpěvem, měl by kromě primárních textů číst i sekundární literaturu. A kniha Popiš mi tu proměnu má tuto ambici. Aby nebyl čtenář rozptylován, u jednotlivých rozhovorů není uváděn ten, kdo rozhovor vedl, ani se nedozví, kde který text původně vyšel (ale kdo má zájem, zjistí to několika prokliky v síti sítí, např. v Uni, v Dějinách a současnosti nebo na Portálu české literatury). Texty jsou navíc řazeny abecedně podle příjmení. Kdo však očekává, že se bude mluvit o tvorbě, o básnění, bude zklamán. Pokud už na to dojde, zpovídaní se o své bytostné téma jen „otřou“; podobají se tak chodcům, kteří

se v úzké uličce, když projíždí auto, natlačí na zeď a na zádech jim pak zůstane prach z omítky. Jako cejch, jako odznak i jako vyznamenání. Podle situace. Zatímco sportovci popisují svoje výkony vysvětlováním tréninkových metod, cyklů a zátěže, básníci o svých rekordech, o hodech, skocích a rychlosti většinou mlčí. Asi vůbec netrénují. Jakmile o nich začnou hovořit, pak něco není v pořádku. Kdyby bylo možné převést všechny zastoupené básnické typy, jejich obraznost, slovní zásobu, jejich versologický kadlub atd. do jakési mapy, četli bychom si v krajině velice členité, plné osamělých skal, propastí, potoků, úvalů, jezírek, horských luk, božích muk, zřícenin – ale bez velkých aglomerací: nejsou zde Wernisch ani Krchovský, Žáček ani Borkovec, Šiktanc ani Hruška nebo Jirous. Z rozhovorů vedených v období mezi červnem 2003 a dubnem 2010 vybírám čtyři ukázky. Nevytvářejí „jednotnou básnickou frontu“, stojí proti sobě. Protože básníci jsou takoví. Nasraný Albert Kaufmann: „Mnohem hor‑ ší je, že lidi ztrácejí potřebu svobody, že ji klid‑ ně vymění za pohodlí a uprděnou jistotičku. Že se znovu spontánně šíří proletářská mentali‑ ta. A hlavně, že moc se už necítí ohrožena, když proti ní někdo brojí. Takže je nezranitelná. Nej‑ děsivější totáč je globalizace, ale to by bylo na dlouhej traktát.“ Pragmatický Alexandr Kliment: „Spisova‑ tel je řemeslo jako každé jiné. Někdo je zed‑ ník, jiný učitel, další píše knihy. Spisovatel své postavení ztrácí s vývojem společnosti. A to už zhruba dvě stě let; na vrcholu svých sil byl v době romantismu.“

Moudrý Josef Kroutvor: „Umění má vychá‑ zet z něčeho hlubšího, z jiných motivací, má zrát v čase, kdežto nápad je jak jepice, která blýsk‑ ne křídly, třeba krásně zazáří, ale rychle skon‑ čí. Z tohoto důvodu jsem velmi zdrženlivý k řadě projevů současného umění, postaveného právě jen na nápadech, byť ohromujících. Nápad je pro mě nedostatkem, a to solidnosti i kvality.“ Doufající Jan Řezáč: „Žádný doopravdy míně‑ ný život se poezii nevyhne. Minul by krásu a její vznešenou filozofii. Kdo si s poezií začal, už se z její lákavé říše nikdy nevymotá a nepropadne do stále sílícího světa kýče a hloupé zábavy.“ Když už jsem uvedl čtyři jména, je slušností na konec představit další zúčastněné: Eugen Brikcius, Miloš Doležal, Gustav Erhart, Jaroslav Erik Frič, Jan Gabriel, Jiří Gold, Norbert Holub, Petr Hrbáč, Jaroslav Chobot, Zeno Kaprál, Vladimír Křivánek, Jiří Kuběna, Patrik Linhart, Lukáš Marvan, Petr Mikeš, Pavel Petr, Vít Slíva, Michal Šanda, Viktor Šlajchrt, Jan Štolba, Miroslav Topinka, Prokop Voskovec ml., Mnoháček Zgublačenko, Karel Zlín. Jakub Šofar MLUV, ZDECHLINO, ZPÍVEJ, KOKRHEJ Robert Fajkus: Prašivina. WELES Brno 2010

Výše uvedený apostrofní verš z Fajkuso vy prvotiny Sivý křik (1997), která neza pomenutelně zahájila knižní řadu časopisu Weles, jakoby magicky předznamenal i autorovu druhotinu. Oproti literárním

279

recenze souputníkům, k nimž bývává přiřazován (Petr Borkovec, Miloš Doležal, Pavel Kolmačka, Pavel Petr), jsme však mohli na jeho další verše narazit pouze časopisecky nebo ve sbornících a antologiích, ačkoliv šedesát devět básní Prašiviny je v jejím záhlaví vymezeno již léty 1995 – 2000, navíc Robert Fajkus přece patří k redakčnímu kruhu Welesu, rediguje připravované sbírky a podílel se významně i na uspořádání několika sborníků, zejména k poctě básníků jeho srdci i slovu drahých, Vladimíru Holanovi a Zbyňku Hejdovi. Porovnáme‑li však pozorněji časopisecké a sborníkové vydání s dnešním, začínáme zjišťovat: tu přešel původní název Modlitba do otevřenějšího Bez názvu, onde Počátecký hřbitov v usazenější Hřbitov v Počátkách. Tady u textu Brno – hlavní nádraží postrádáme dedikaci Veronice, včetně datace 27. 9. 1998, nadto je v něm poněkud trčící sousloví „zkurvené slun‑ ce“ případněji nahrazeno bledším „pitomé slunce“, jinde zase nenacházíme mezeru či dokonce celý verš, o četných proměnách dvou veršů v jeden a naopak nemluvě. Už z těchto zdánlivě nenápadných příkladů vyplývá, že každá jednotlivá báseň byla nesmírně pečlivě zpřesňována, ba ořezávána jako vinný kmen, jenž často „pláče“; že se patrně některé texty umocnily v jediný a že každá silná báseň, kterou autor za to desetiletí přečetl, ho pravděpodobně přiměla vyřadit, popřípadě přepracovat slabší text svůj. Neboť je‑li opravdu první verš, jak se tvrdí, od Boha a jeho tvůrce básník rodem, pak nelze básně dělit na dobré a špatné, nýbrž pouze na dobré a dosud nedodělané. I proto snad

280

působí Fajkusovy přesně podotahované verše, zatížené prožitou imaginací („Jde přírodou, kde dívky vytřely krvotok“, „Jazyk vln slíže slídu s pohlaví“), jako jakési „tlapy“. A přestože František Hrubín z hlediska znovudobývání formy nabádá „třetí báseň je potřeba vyhodit“, u Fajkuse kupodivu shledáváme, že má syntakticky báseň co báseň v podstatě stejnou, založenou výhradně na lyrickém popisu: „Čertice shr‑ nou černé punčochy ze stehen, / mour na tvářích jim rozpustí / sliny pozemského anděla. / Vou‑ sy jdou na vatu, do křídel vlezou myši.“ Ani tematický okruh se příliš neproměňuje. Většinou opět za přírodně‑liturgického cyklu, jenž kulminuje podzimem a vánocemi, tiskneme koleje k pražcům nějakým vlakem či vláčkem „předrkotavým“, tou krajinou, převážně moravskoslezskou, pak rázujem, až „hlína sákne do kolen“, k nejbližší hospodě, v níž pod dalším grogem „des‑ ka stolu, náhrobní“, podumáme si v chrámu, nejraději „zbořeném lebečním“, „pod klenbou věčného řícení“, anebo pouštíme svého draka, zatímco znovu „silony řežou do krve“… A přece z monotónního vlaku jeho sbírky, z vagónů – básní téměř bez poetických ozdob, krom tradiční zvukomalby, kdy „l“ akcentuje lásku a „r“ smrt, natož z kupé veršů, jež stiskají jak klín („jazykem šťovík z tvého klína rvu. / Stiskáš.“) – „zabukovaném“ kdysi rodičům a Vítu Slívovi, nyní Věře Rosí a Petru Hrbáčovi –, nemůžeme vystoupit. I když nás neodvratně – a přistavený již v Sivém křiku – veze tam, kde „Každý ráj zde je dopovězen peklem“ ! Ještě nedávno „chtíčem usmýkaný jinoch“ prožívá totiž osudový milostný otřes a musí vydržet: „Cítit, jak si strháváš strupy po mých

ranách / a čerstvou krev dáváš lízat jinému.“ Umírá mu přítel, básník Karel Křepelka, jemuž před skonem vyhoří byt i s knihovnou: „Vidět to všechno hořet. / Vidět vlastní fotografii, jak se přeměňuje v saze. / Naposled podívat se z okna, / přehlédnout drahé dvorky. / A v kapse rubáše sevřít patku, co zbyla z toho chleba. / oblou, jak její klín…“ A kde se vzal, tu se vzal, přistoupil odněkud, možná ze záhrobí, možná spíš z našeho „stínu“, černý pasažér s řádsky černým humorem: „Tu nej‑ krásnější lebku beru do dlaně, / olůvko v šourku náhle ztěžkne. / „Vstaň na chvíli pomilovat se!“ Všechno je to něčím, musíme si přiznat, vzácně vyvážené: město × venkov, jízda × chůze × zastavení, hudba × tichost, přátelé × samota, ptáci × rostliny × kameny, dětství × eros × smrt; i asociativně zevnitř zřetězené: žáby × luna × kanály, sníh × anděl × vzlyk, kolejiště × klín × kříž apod. Žádné belcanto! Žádné melancholické procházky brněnského básníka: „Potrubí, všudypřítom‑ ný tovární úd, / zachlupený keřovitou zelení. / Chladící věž, vodopád v betonu. / Dělnická sou‑ lož o polední pauze.“ Žádné postmoderní ztrácení ráje jen jako něčeho „co nás přesahuje“. Fajkusova zemitá marnost, na hony vzdálená vytříbeným pózám Krchovského,

má právoplatné znamení popelce z knihy Kazatel. Fajkusův všudypřítomný eros není pouze „bílý“, nýbrž i „temný“ („Do tebe prsty hloub, až poklekáš. / V taktech kostelních zvonů / tvé tiché vzdechy.“), neztrácející tak spojení se saturnskou částí naší duše. A z Fajkusova milujícího smyslu pro vanitas cítíme, že se nenapíná jen v pólech pleť dívky, kůže stařeny, ale též v barokní bázni před neporušeností tváře zjevivší se při exhumaci světice. Tady nevystačíme s výrazem „depatetizace“, udržitelným ještě v básnicky citlivé interpretaci poezie devadesátých let V sou‑ řadnicích volnosti, pod kapitolkou Mladší a mladí, Petra Hrušky. Tady nám přes hlavu přerůstá přirozený lyrický svět, jenž svým ponorem snese srovnání s Demlem, Holanem i Máchou. Jenže tam, kde se oni vyjádřili skrze pověst, mýtus, sen, dává Robert Fajkus to nejlepší zdánlivě „z nedostatku“, nejnezbytnějšími prostředky a skrze nejbližší život. A nad „veselou boží řiť“, co „mač‑ ká zlatou žílu“ potvrzuje, že devalvaci slova, domnělou i možnou, současnou i budoucí, může odjakživa zpevnit pouze slovo pomazané Básníkem. Zdeněk Volf

281

beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky

někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz

283

.qxd

18.10.2010

mir.qxd

18:24

18.10.2010

vesmir.qxd

vesmir.qxd

vesmir.qxd

StrÆnka 1

18:24

18.10.2010

StrÆnka 1

18:24

StrÆnka 1

Na podzim 2010 vyšlo 61. číslo revue V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue 18.10.2010 18:24 StrÆnka 1 V říjnu 61.číslo číslorevue revue V říjnu2010 2010vychází vychází 61.

18.10.2010

StrÆnka 1 V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue

18:24

věnované tématu věnované tématu

V říjnu 2010věnované vycházítématu 61. číslo revue

Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži věnované tématu

Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Z obsahu:

ZZ obsahu: obsahu: D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství,

G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adamvěnované Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, tématu D.C.Ž. Hermafrodit a aandrogyn vvdějinách lidstva; M.-D.Massoni: Massoni:Surrealismus Surrealismus a ženství, D. Bor: Ž. Bor: Hermafrodit androgyn dějinách lidstva; a ženství, Z obsahu: J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko,M.-D. D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, C. G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adam Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, C. G. Jung: Žena a Země, M.Goll, Bregant: Adam Kadmon, Bachelard: snění, Balzac: Serafita, André Breton a Ivan C.a Cahun: děti,lidstva; B.G. Schmitt: NěkolikPoetika anagramů těla,aS.H. R.de Suleiman: D. Ž. Bor: Hermafrodit androgynVzpurné v dějinách M.-D. Massoni: Surrealismus ženství, J. Pechar: Žena a pravda, A. jablko, D.Ades: Ades: Surrealismus mužský a ženský, J. Pechar: Žena a apravda, A.LeLeBrun: Brun: Granátové jablko, D. Surrealismus mužský a ženský, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G.Granátové Prassinos: Bellmer, N. Kaplan: Paměti prostěradel, C. G. Jung: Žena Země, M. Bregant: Adam Kadmon, Hans G. Bachelard: Poetika snění, H. devěštkyně Balzac: zSerafita, H.Breton F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: André Breton a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. Suleiman: André a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, B. Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, Suleiman: Zdeníček obsahu: Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.anagramů Paměti věštkyně z prostěradel, Surrealistický černý humor: G. Vzpurné Prassinos: Bellmer, N.Kaplan: Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, André Bretonmužský/ženský, a Ivan Goll, C. Cahun: děti, B.Hans Schmitt: Několik těla, S. R. Suleiman: J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství, F. Smith: O psychické bisexualitě, F.Dryje: Dryje: V síni síni psychogeneze, psychogeneze, Karapanu: Rien nene plus, F. Ferraro: Surrealistický černýbisexualitě, humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.M. Kaplan: Paměti věštkyně zva prostěradel, H. F.H.Smith: O psychické F. V M. Karapanu: Rien va plus, F. Ferraro: A.C. Pizarnik: Z. Justoň: a žena: od mýtu k realitě, Roberts, B. Solařík: Nahoře bez aneb G. Jung:Železná Žena aapanna, Země, M. Bregant: Adam G. Bachelard: Poetika snění, H. deplus, Balzac: Serafita, H. F. bisexualita Smith: O psychické bisexualitě, F. Muž Dryje: VKadmon, síni psychogeneze, M. A. Karapanu: Rien ne va F. Ferraro: Psychická tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J.mužský Bello: Hamlet, v dole, naDívčí Rusi,deníček M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, J. Holky Pechar: ŽenaA.a aNowicki: pravda, A.Pořádek Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus a ženský, Psychická bisexualita tvořivost, Světlana: důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), L.Vzpurné Suková: Kámen, žena, muž J. Janda: OJ.André pohlaví K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus aanagramů masochismus díleKlímy), Ladislava Klímy), Breton a Ivan Goll, Cahun: děti, B. Schmitt: Několik S. R.v Suleiman: Janda: Ostrojů, pohlaví strojů, K.C. Žáčková: (Sadismus a masochismus vtěla, díleSolařík: Ladislava A. Pizarnik: Železná panna, Z.Justoň: Justoň: MužHeroický ažena: žena:erotikon od mýtu mýtu kBellmer, realitě, A.A. Roberts, B. Nahoře bezbez aneb Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans N. Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, A. Pizarnik: Železná panna, Z. Muž a od k realitě, Roberts, B. Solařík: aneb A. Pizarnik: Železná panna, Z. Justoň: Muž a žena: od mýtu k realitě, A. Roberts, B. Solařík: Nahoře bezNahoře aneb Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147 00 Praha 4 J. Bello: Hamlet, Holky v dole, A. Nowicki: Pořádek na Rusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, H. F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: J. Bello: J. Hamlet, HolkyA.v dole, A. Nowicki: Pořádek Rusi, M.508 Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Bello: Hamlet, Holky v dole, Nowicki: Pořádek nanaRusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Vydavatel +L. redakce: tel. 725 577;žena, [email protected] Kámen, muž Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, L.Suková: Suková: Kámen, žena, Distribuce: KOSMAS, s. r. o., 34,Kámen, 120 00 Praha 2muž (tel:muž 222 510 749; www.kosmas.cz); L.Lublaňská Suková: žena, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: erotikon (Sadismus masochismus v díle Ladislava Klímy), předplatné: Radka Prošková, Heroický [email protected], tel: 608 a274 417; www.analogon.cz Vydává: Sdružení Mezivrší 00 Praha A. Pizarnik: Železná panna, Z.Vydává: Justoň: Muž Analogonu, aAnalogonu, žena: od mýtu k realitě, A. Sdružení Mezivrší 31,31, 147147 00 Roberts, Praha 4 B.4 Solařík: Nahoře bez aneb Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147L.00Buñuel, Praha J. 4 Bello: Hamlet, Vydavatel + redakce: tel. 725 725M.508 577; Holky v dole, A.Vydává: Nowicki: na Rusi, Al-Kaddáfí: Žena, Vydavatel +Pořádek redakce: tel. 508 577;[email protected] [email protected] Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); L. Suková: Kámen, žena, muž Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel:tel: 608 274 274 417; Distribuce: KOSMAS, s. Prošková, r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 www.analogon.cz 510 www.analogon.cz 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka [email protected], 608 417; Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 00 Praha 4 www.analogon.cz předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel:147608 274 417; Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel: 608 274 417; www.analogon.cz

edice poezie Srdeční výdej přečerpává verše rychlostí jedné až dvou básnických sbírek za rok seznamme se na stránkách

www.srdecnivydej.cz zve: nakladatelství Masarykovy univerzity a Vladimír Šrámek

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Petr Čermáček VRSTEVNICE

Vladimír Šrámek SKOKEM PLAVMO

ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-87483-00-8 Ilustrace David David Formát 15 × 18,5 cm, 149 stran, pevná vazba Vydáno 2010 Cena 199 Kč

„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochraňovat kusy světa, který se ještě dá - byť ne zcela neproblematicky - obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“ Martin Stöhr

Rozeběhneš se, odrazíš a letíš.../ i bez křídel smíš/ při přeskoku švédské bedny/ zažít na zlomek vteřiny ten/ báječný pocit letu... a co na tom,/ že přistání se blíží…

Robert Fajkus PRAŠIVINA

Vít Slíva KOLOBĚŽKA

ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo.

Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]

Česká píseň

Jen šedá lada. Vichr jimi letí a poslední rve rudý, suchý list s těch prázdných větví a s těch holých snětí. Slyš v stromů korunách ten tvrdý svist! Mlha v brázdy lehá zvolna. V kraj kol němý tak k smrti smutná táhne nálada. Teď list zas jeden k vlhké sprchnul zemi. A slunce mdlé tak ztěžka zapadá. Literární prémie Umělecké besedy v Praze na rok 1988, editor J. Holeček

patron čísl

F. X. Šalda

F. X. Šalda (1867–1937) vydal za svého života jedinou knihu básní Strom bolesti (1920), ostatní básně byly pub‑ likovány pouze v novinách, almanaších a jiných příležitostných tiscích nebo zůstaly v ruko‑ pise. Báseň Česká píseň je citována ze svazku Básně. Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 7., Torst 1997.

w e l e s 44-45 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Ondřej Slabý Redakce: Petr Čermáček, Norbert Holub Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Petr Hrbáč, Martina Čichoňová, Radim Kopáč, Vladimír Šrámek Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Dana Sahánková Fotografická příloha: Jan Cága Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna Adresa redakce: Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky e-mail: [email protected] internet: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

ISSN 1214-2948

9 771214 294004

44

weles literární revue Cága Čiháková Doležal Frič Grombíř Malá Mikeš Mlynář Odpad Ondráček Pavel Reisinger Sahánková Slíva Suk Tučková

Recommend Documents