weles literární revue

weles

38-39 literární revue

Bátor • Buddeus • Darmo-šlap • Hájek • Hanus • Ignatz Kaprál • Komárek • Kostelník • Libiger • Malý • PaulArt Payne • Petlan • Rosette • Schelleová • Zábranová • Zajíček

weles

W

eles byl opět předlouho promýšlen a připravován, až si dvě témata ležící vedle sebe řekla o dvojčís‑ lo. Východní inspirace. Sonet. A k tomu pokušení dát to schválně vedle sebe, jestli se něco… Asi nic zvláštního, nikde žádná zjevená pravda, ale alespoň pestrost a diverzita (aby‑ chom užili jedno z módních slov). Haiku zaplavují internet, bezesporu jsou nejčastější formou, která k nám byla z Východu importována. Předsta‑ vujeme vám tři autory (Darmo‑šlap, Ignatz, PaulArt), kteří podle nás tuto formu naplňují svébytným obsahem, kteří nevytváří jen pouhé ohlasy či esoterické evokace Východu. Další dva autoři pracují s jinými východními formami – Petra Rosette s řazenými básněmi, Ivan Petlan se sidžo. Blok doplňují básnické reflexe Milana Libigera z cesty po Indii, v rubrice Krajinomalby Jakub Kostelník s Petrohradskými impresemi, v Překladatelské huti německá haiku a v občas‑ né rubrice Esej Stanislav Komárek. Základem každého solidního umění je zvládnu‑ té řemeslo. V poezii se za prubířský kámen slovesné kompetence považuje sonet, útvar s mnohasetletou tradicí, pocházející již ze středověku. První český sonet, tedy zněl‑ ku, napsal v roce 1798 Josef Jungmann, po něm následovaly celé generace nástupců a pokračovatelů, kteří tuto velefor‑ mu po období cizelovaní začali nejdříve varírovat, aby ji nakonec postmoderně zcela dekonstruovali. V tomto čísle Welesu najdete sonety renomovaných i začínajících českých básníků (Ondřej Buddeus, Jonáš Hájek, Ondřej Hanus, Norbert Holub, Radek Malý, Ondřej Slabý) a jedné básnířky (Veronika Schelleová), jež ukážou, jak na tom v současnosti sonet je. V Pásmu je doplňuje svými verši a prózami Zeno Kaprál, v Překladatelské huti potom Sándor Márai Manhattanskými sonety v překladech Edgara Engelschlaegera. K autorům, kteří se sonetu systematicky věnovali, pat‑ řil i Jan Zábrana (1931–1984); rozhovor s jeho manželkou, redaktorkou a překladatelkou Marií Zábranovou, pořídili Jonáš Hájek a Ondřej Hanus. Krom výše uvedeného přichází Weles také s novou nepravidelnou rubrikou Ozvěny. V ní chceme přinášet bás‑ ně-dialogy, básně-ohlasy, napoprvé je to Noc s Vladimírem Holanem od Davida Bátora. Přejeme příjemné podzimní čtení, a komu by to ještě nestačilo, může si na internetu najít vynikající Sonetář webový (www.sonety.blog.cz) či haikustránky Šedá volavka (http://hajku.blackhost.cz/). Petr Čermáček, Norbert Holub

obsah poezie

Petra Rosette Darmo-šlap PaulArt Ignatz Milan Libiger Ivan Petlan Radek Malý Norbert Holub Veronika Schelleová Jonáš Hájek Ondřej Hanus Ondřej Buddeus Ondřej Slabý

welesův debut Radek Štepánek

próza

Darmo-šlap Josef Zajíček Petr Pazdera Payne

ozvěny

David Bátor

pásmo

Zeno Kaprál

krajinomalby Jakub Kostelník

esej

Stanislav Komárek

rozhovor

Marie Zábranová

fotografie

Lucyna Sikora

překladatelská huť Když zavřeš oči, uvidíš, že svět se chvěje Stín se oddělil V očním důlku Poslouchám déšť U Šivů v předsíni Na nebe vyšly černé stíny hvězd Můj andílek, co smutnej je, že není www.so.net A ani čerň se ke mně nepřivine Jonáši, přestaň vzývat ráje Stínohrad padl, nová země Kladenské polohy Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem

… … … … … … … … … … … … …

6 10 14 16 20 26 30 38 44 52 58 66 74

Mouchy narážejí do stěn

…

78

Haikudeník Z Měsíce autorského čtení Zora

… … …

80 86 98

Noc s Vladimírem Holanem

…

104

Troufale volit athénskou sovu?

…

108

Petrovo město na Něvě

…

126

Duše Orientu

…

130

Infinitiv byl pro něj objev

…

138

Repetice

…

154

Energetické pole s tvary odhalených siločar

…

166

welesův výtvarník Jan Chaloupek

Haiku ze stránek „Deutsche Haiku-Gesellschaft“ Sándor Márai Manhattanské sonety

šramoty

Vladimír Šrámek

telegrafické recenze Martin Skýpala

… …

168 174

Identita

…

180

Psát o někom, kdo byl

…

184

…

190

recenze

Čermáček – Doležal; Suk – Straka; Novotný – Rosette; Novotný – Fibiger; Holub – Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně; Skálošová – Dvořáková

Petra Rosette

Když zavřeš oči, uvidíš, že svět se chvěje Může být posvátným obřadem vyjímání obrazu z přírody Podržím ho krátce proti slunci v popsané dlani, než ho dám zpět do živé knihovny — Nebýt starého diáře na stole, sotva bych si všimla, že to bylo ten samý den, kdy můj pokoj dýchal se mnou — Rozhodila jsem věštecké kosti tehdy, když mi vlasy temně modře splynuly se stromy, rozhlédla se po ptačí krajině vidoucím pohledem — Ryby odplouvají do starých moří, ale co přijde teď? Až se zklidní rozbouřené vody pod vzdušným mostem, rozpadlé fragmenty znovu ožijí ve spojení —

6

poezi

Petra Rosette

je fotografka, výtvarnice a básnířka. Básně píše pod pseudonymem. Petra Rosette se věnuje alternativní výtvarné fotografii, tematicky často vázané k přírodně archaickým motivům. Od počátku milénia pracuje na překrývaných kompozicích, které nazývá multiobrazy. Tyto vrstevnaté palimpsesty jí umožňují zvýrazňovat nejednoznačný a snový charakter světa. Výtvarné dílo prezentovala na samostatných i kolektivních výstavách v USA, Francii, Německu, Itálii a jinde. Zde publikované verše, inspirované východní filozofií i mystikou, jsou z básnické prvotiny Dovnitř obrácené oko, kterou letos vydalo pražské nakladatelství Litterula.

Volal jsi, když jsem skočila do chladivé vody Telefon zůstal na břehu, ale spojily nás vlny — Muž bez domova spal na lavičce u cesty, viděla jsem ho snít v soumraku z okna auta Člověk zmenšený ve zpětném zrcátku — Nevím, jak ti mám pomoci, když můj polštář je nasáklý a rukáv provlhlý letním deštěm rozčarování — Nevydržel ani tři dny vzkaz napsaný křídou na chodníku dětskou rukou Odešel s ranní bouřkou, než jsem mu stačila porozumět —

7

Petra Rosette

Když zavřeš oči, uvidíš, že svět se chvěje

Nestačí dělat přesné otisky, proto jsem začala kouzlit Jako kdysi rozmazávám obrázky na stěny oživlé jeskyně, ale okem, světy vrstvím do jednoho – Sochy na mé černobílé fotografii se objaly v tvém snu Teď vidím, že jsou k sobě obrácené zády a kamennými prsty jim proteklo několik dalších let – I negativ obrázku průhledně naznačuje, že věci nejsou takové, jaké se jeví černobílému pohledu – Žiju tam, kde je město prorostlé vysokou travou Ve dne se tu procházejí ptáci, kočky, psi a lidi, v noci vycházejí z lesa ježci – O číši vína psali čínští básníci, že tlumí smutek života O jakém poháru útěchy mám psát, když po víně mne trápí bolehlav? –

8

poezi

Petra Rosette

Když zavřeš oči, uvidíš, že svět se chvěje

Jako Bašó se vydávám do vnitrozemí úzkou cestičkou, kde není slyšet moje kroky, jen hornatá krajina pluje za otevřenýma očima – Omšelý zámek s reliéfem smutného lva rozsvítil jedno oko sluncem částečně skrytým ve stromech zmítaných větrem, aby nás uvítal – Útržky slov vypadají stejně dobře v igelitovém pytli s odpadky jako ve voňavé knize, jen jedno vydrží o trochu déle než to druhé – Když zavřeš oči, uvidíš, že svět se chvěje v pohybu Všechno postavilo světlo

9

Darmo-šlap

Stín se oddělil Zakopl jsem – kámen poskočil a stín se oddělil.

Došel mě děda se zlomeným kosištěm: „A mám hotovo.“

Sedmé patro – dvě dětské dlaně za sklem jedou nahoru.

Táta odchází – angličák se zastavil uprostřed kuchyně.

10

poezi

Roman Darmo-šlap Szpuk

narozen 1960 v Teplicích, po otci haličský Polák, po matce z česko-německé krve. Prvních pár let svého života prožil v Havířově. Povinnou školní docházku nenáviděl. Prošel šikanou, a protože doma hádka stíhala hádku, prodlužoval si své platonické záškoláctví cestou do školy a ze školy, jak jen mohl. Tak začala první etapa jeho darmošlapectví. Psal od osmi let, ústředním motivem jeho příběhů byly útěky z domova. Od roku 1976 studoval naprosto nesmyslně střední školu strojní, stal se fanatickým katolíkem a působil v podzemní církvi. Z Vysoké školy ekonomické v Praze, která byla dalším šlápnutím vedle, odešel po třech semestrech v lednu 1982. Na vojně se ještě týž rok psychicky zhroutil a zcela se rozpadla jeho náboženská jistota. Přimkl se k negativní teologii. Začal psát pesimistické a nekrofilní básně a pouštěl se do vysilujících nočních pochodů. Dokázal ujít nonstop 170 kilometrů a přecházel hřebeny slovenských a rumunských Karpat. To byla druhá etapa jeho darmošlapectví. O Silvestru 1982 založil peripatetickou Skupinu XXVI. Spolu s básníky outsidery procházel po stopách K. H. Máchy hrady Českého středohoří. Zároveň se začal propadat do spárů alkoholu. V roce 1988 se oženil a o rok později se přestěhoval do Vimperku. Postupně vydal přes deset básnických knih. Z neustálého chození mu onemocněly klouby. Chodí dál, ale zvolnil krok, toulá se bezcílně po šumavských lesích. Tak nyní probíhá třetí etapa jeho darmošlapectví. Před třemi roky přijal haiku jako logické východisko z přetížení mozku neustále burcovaného fantazií.

Nad kamny se třepotají nalakované nehty.

Mléko v hrnci – ze dna doušek po doušku vystupuje pleš.

Šramot ze špajzky přehlušil noční liják.

11

Darmo-šlap

Stín se oddělil

12

poezi

Darmo-šlap

Stín se oddělil

Jezevčík táhne za sebou po chodníku prázdné vodítko.

Na podlaze posedu mě přivítala navštívenka makléře.

Místo pozdravu prostrčila pletivem smrkovou šišku.

Brána proti bráně – na půlicí čáře: sněhulák.

Ze zahrady stoupá bublina z bublifuku. Nikde nikdo.

Obleva – dnes o číslo větší stopy.

Z pusté zahrady vynáší na silnici vetché pantofle.

To místo, kde jsem zůstal sám, trefuju sněhovou koulí.

13

poezi

PaulArt

narozena 1990, žije ve Vimperku. Studuje hudbu, zpěv, klasickou kytaru a příčnou flétnu. V haiku vidí cestu k intenzivnímu prožitku, učí ji pozornosti a čistotě srdce. Specializuje se na free-form haiku. Publikuje na internetu: http://haiku.bloguje.cz, http://hajku.blackhost.cz, http://www.pismak.cz, http://www.literra.cz, několik překladů má i na http://www.haiku.de.

PaulArt

V očním důlku Dělníci s barvou – na prezidentské trase mizí graffiti.

V očním důlku srnčí lebky narůstá námraza.

Kotoučem sena si vyžraly kozy prolézačku.

Prostitutce se kývá na kabelce plyšový méďa.

Model letadla prchá před vysílačkou.

I po půlnoci ve výkladní skříni svítí rybičky.

Stařenka v okně zapíná ovladačem noční sněžení.

14

Autobus řídí ramínko se sakem.

15

poezi

Ignatz

zemřel v roce 2008. Podle mnoha jeden z nejlepších „haikistů“ u nás. K haiku se podle svých slov dostal „přes naprostou nedůvěru ke slovu, nebo spíš k tomu, kolik žvástů připadá na jeden obstojnej verš“.

Ignatz

Poslouchám déšť

16

Hukot vichřice – dveře zapříčené kufrem s knihama.

Stařena se brání zebře na přechodu deštníkem.

Ňadro se jí pohupuje v rytmu rejžáku.

Tři chlápci v oranžovým – cloumají jízdními pruhy.

Vítr otáčí poutačem: NÁBY...TINY KVĚTI...BYTEK

V jedný ruce květináče s gerberami – druhou hraje automat.

Za zadním sklem renaultu kokršpaněl a vodováha.

Už i Havlíček obecní blázen má u ucha mobil.

17

poezi

Ignatz

Ignatz

Poslouchám déšť

Na šňůře visej prostěradla se stíny kalhotek.

Poslouchám déšť

Zrovna tady musej vykecávat – poslouchám děšť.

Pod vývěskou pohřebního ústavu láhev šampusu.

Vedle Jezulátka rozdvojka. –

Stánky bez lidí – tři Vietnamci žonglujou s hakysákem.

18

19

poezi

Milan Libiger

narozen 1975. Žije ve Zlíně. Básník, novinář a občasný cestovatel, zejména do Indie. V současnosti pracuje jako novinář v deníku MF DNES. Knižně mu vyšla sbírka Jako polystyrén na hladině Indie, kterou v roce 2002 v edici poezie Stůl vydalo nakladatelství Psí víno. Verše publikuje také časopisecky v Hostu, Welesu, Rozrazilu a Psím víně.

Milan Libiger

U Šivů v předsíni NÁBOŽENSKÉ PORNO Pomalu nejsvatější chrám v Tamilnádu má rychlé erekce kolem gópuramu tunové pohlavní údy z bronzu v tunových bronzových vagínách lidé polehávají v jejich stínech jako pod slunečníky jsou to lingamy – symboly boha Šivy věčné mízy života třikrát jsem zapřel neposkvrněné početí

INDOVÉ

/// Komunisté testují promiskuitu na vesnickém mítinku a tamilští panicové jim s láskou tleskají

KRAJINA ...stmívá se pocity jak při rozbalování dárku v dětství puštěné naopak PO CYKLONU Vesnice Danaskody stojí kousek od trosek vesnice Danaskody.

myslí smysly ...podle vzoru hra

20

21

poezi

Milan Libiger

Milan Libiger

U Šivů v předsíni


///

///

Ve Váránasí trpím nespavostí kosti praskají v kremačních vatrách

Nedokážu se dívat čelně na lásku přes prsty smrt jen periferně

Váránasí usíná a nezavírá oči /// Váránasí máchá si staré nohy v Ganze měsíc srká

Děcka pouštějí draky opice zpřetrhaly elektrické dráty a pár jich žuchlo na dlažbu – Finish – řekl sadhu část města bude bez proudu

zprava zpívá opilec zleva bráhman /// přednost má tichá Ganga pozvolný svah večera a otázky končí u dna Gangy

22

Smutek je kolonie radosti plná nerostného bohatství

23

poezi

Milan Libiger

Milan Libiger



///

///

Jestliže Ganga smývá hříchy co zůstane?

Sedají ve mně dny jsem odevzdaný jak školní sešit

...ve Váránasí heroin? ale lichva chvíle… /// Zbožný Ind dal řece dary v tašce PSI Uhájili nábřeží před jinou smečkou a pomalu se vracejí jako chlapi z práce

24

utíkám… hindština má pro včera a zítra stejný výraz kal

25

poezi

Ivan Petlan

narozen roku 1963, brněnský básník, který od rýmované poezie zběhl k volnému verši a od té doby se neustále kompulzivně ohlíží a vrací. Možná je to ale naopak, autor dosud ctí tradiční básnické formy, na prvním místě sonet, a je to volný verš, ke kterému se utíká. Ukázky parafrází tradičních starokorejských sidžo pocházejí z rukopisné sbírky Souhvězdí hus.

Ivan Petlan

Na nebe vyšly černé stíny hvězd

26

///

///

Jsem jak to moře – moře za odlivu Cítím, jak zvolna ubývá mi sil

Vysoko v horách rostou zvláštní květy a jejich vůně jsou prý omamné

Tam tu hrst písku před chvílí bych smyl Jak zmenšuje se dosah mého vlivu!

Podobny lásce, které říkám Ne a ona nedbá, že jsem mnohaletý

Couvám – co zbývá? Jediná věc přeci: Položit na břeh ze sebe pár věcí

Ach ano, lásce, té se podobají Nad strží rostou, až na samém kraji

///

///

Na nebe vyšly černé stíny hvězd A míří k jihu, husa stíhá husu

Ještěrka tuší, že ji někdo honí Ze země běží kolmo po kmeni

Co po nich zbylo? Támhle trocha trusu a němá závrať z předalekých cest

Možná mi dává návod, znamení Tohle ovšem nelze dělat po ní...

Já hned bych letěl, ptáci, jako vy – jen nemít pole a dům takový…

Přemýšlím znovu: Nelze...? Že nelze...? Když se modlím, taky pnu se v jiné dimenze!

27

Na nebe vyšly černé stíny hvězd

///

///

Hledíme z okna na to dopuštění Tisíce mokrých hadů spustilo se

Už raší bláto. Taje na stráni To samo jaro srká s námi z vína

Promoklé děvče venku běží bosé slepenou sukni, do smíchu mu není

Však nejen zima, i noc pohasíná a rozzívaná hvězdy zahání

Proč nepozvu ji do domu, já hloupý?! Nač ještě čekám?! Na hromy a kroupy?!

Mizí i měsíc. Jako já je bledý a sám a sám a na tváři má vředy

poezi

Ivan Petlan

/// Za vsí je plot a pak už dál jen les A za tím plotem ozývá se vytí Lunu však stěží za srdce to chytí Ba ani mě už nepoděsí pes Jsou jako my a ve své noční řeči o nedostižné touze své si brečí

28

Poznámka: Sidžo, tradiční forma starokorejské lyriky, je českým čtenářům známa zejména z překladů Oldřicha Vyhlídala a parafrází Libora Kovala. Tu a tam se přidávají další básníci a přejímají normu šestiverší a rýmový vzorec, který stanovil koncem padesátých let Oldřich Vyhlídal. A to je zajímavý moment. Korejské básnictví nepoužívá rýmů a překlady v poslední rozsáhlé antologii Jasná luna v prázdných horách, korejské básnictví 14.–19. století (Paseka 2001) si na sidžo vystačí se třemi řádky, v souladu s originálem. Oldřich Vyhlídal ve své vlastní tvorbě inklinoval k sonetu, dokonce si tuto formu originálně přizpůsobil (mírným zkřížením s rondó). Sidžo, jak ho do naší literatury Vyhlídal zavedl, připomíná zhuštěný, pokrácený sonet. Obkročný verš, tenze mezi slokami, zrychlení v závěru, navozené sdruženým rýmem, a jasná pointa. Není divu, že takto uměle vytvořený útvar byl v kultuře s dlouhou sonetovou tradicí přijat.

29

Radek Malý

poezi

Radek Malý

narozen v roce 1977. Vystudoval bohemistiku a germanistiku na Univerzitě Palackého, kde dnes také působí. Kromě vlastní literární tvorby (básnické sbírky Lunovis, Vraní zpěvy, Větrní, Zcestné verše, Malá tma) překládá z němčiny (Georg Trakl), recenzemi přispívá do literárních časopisů a je žádaným spoluautorem učebnic českého jazyka, čítanek pro základní školy a knih pro děti (Cena za nejkrásnější knihu pro děti a mládež roku 2005). Za svoji básnickou tvorbu obdržel Cenu Jiřího Ortena a cenu Magnesia Litera.

Můj andílek, co smutnej je, že není PŘÍSTAVEM BLOUDÍM, SE MNOU MALÁ VÍLA.

TAK BLÍZKO KATEDRÁL

Ač každý různý, jeden máme cíl. Ona by spala, já bych zase pil a možná já spal, ona zase pila.

Tak blízko katedrál, my skrýváme se v sklepích, skrčení, hladoví, my modlíme se vztekle. Potmě a vybledlí, my s jednou nohou v pekle vzýváme nebesa a jas a zlatý přepych.

V šest otvírají v první ranní krčmě. Obrovský žhavý kotouč drtí svět. Pro kostry lodí vodu nevidět. Až budu padat, prosím, děvče, strč mě. Nebo se pozvem na vzájemné služby v nějakým zapadlejším nonstopu a splníme si nejtajnější tužby a přečkáme tam spolu potopu. Až vylezeme, bude svět jak dítě. Hej, malá mořská, hořím. Chceš mě? Chci tě.

30

Byl boj, byl krvavý, my přišli o své druhy, o děti, o ženy, my zbyli jen, my starci. Byl konec světa, když hráli jsme šachy v parcích. O víně, konzervách my přežijem i druhý. Někdy je veselo. Když smrtka tančí s námi. Neradno vzpomínat, jak končí tyhle flámy. Radno je modlit se, čekat a leštit helmy. Přijde čas, vyjdem ven, my postřílíme šelmy! Půjdem jak procesí průzračně čistým ránem. My vyjdem z katakomb. Pakliže z mrtvých vstanem.

31

Radek Malý

Můj andílek, co smutnej je, že není

32

poezi

Radek Malý


TAK NĚJAK DIVNĚ SE MI ULEVILO…

PŘECI I LETOS DALO SI ŘÍCI

Co když jsou naši andělé jako my? Bez křídel, smutní, nudní a lakomí… Vim, že ne. Ale – kdyby to tak bylo?

jaro a s vesnou spustilo se vstoje A tak to pučí pod hromadou hnoje a tak to zpívá a chrastí v plicích

V Makru jsou v akci makrely mražené. Uvnitř to zebe. A zebe to i vně. Ulevilo se, ale nějak divně. Co když jsou naši andělé tak, že ne?

A tak to taje, a tak to mizí co celou zimu mělo zapotřebí hryzat a šeptat Zvedni oči k nebi A kdo to nestih, rychle teď sklízí

Vim, že ne. Že sou. Že sou v plné polní. Že vždycky všecky naše pády zvolní, první i sedmý… jen se nesmíš ptát.

z promoklých polí duše neorané přemrzlou řepu, prohnilé hlízy A kdo to stihl, nasává z mízy

Tak ptám se, spadlý, nad zlevněným zelím: Jak’s mohl přestat věřit na anděly, maličký…? Kde jsou? Nejsou? Listopád.

a oddává se mocné hudbě planet A tak to bují, a tak to raší Sníh leze z hrobky, snad i z té naší

33

Radek Malý


34

poezi

Radek Malý


JE TOLIK SVĚTŮ, ŽE UŽ SI JE PLETU.

JSME TROCHU OBNOŠENÍ JAK SLIPY PO BRÁCHOVI

Rodina, práce… pak ten privátní. Je tolik světů… a teď právě je tu ten nejvnitřnější. Kdysi posvátný,

Jsme trochu ošoupaní jak svetry po sestrách Někdy se usmíváme Někdy jde z toho strach Jsme trochu otlučení silnými slovy

dnes prostitutka. Koukněte se. Zblízka. Je tolik světů! Tenhle je i váš! A kdo z nás jeho ztrátou více získá? Ještě blíž... ještě… na maso… a maž!

Někdy jsme zadumaní a někdy k zulíbání Někdy tak malověrní Kupujem sladkosti Jsme z míry vyvedení Změření na kosti a pak si vysníváme soukromý Blaník

Necháte mě tu, když je tolik světů? V jednom prý hraje Armstrong na trumpetu… Snad víc než jednu kurvu nepoznám?

Bloudíme v jednosměrkách Živíme živé ploty Když prší, schováme se Anebo aspoň boty co stály majlant, v tichém podloubí…

Slovenskou strelou jedu do Berlína a průvodčí je zase něčím jiná. Sama si světem. Sám si budu. Sám.

Jsme celí potrhaní Přerostlí trpaslíci V úžinách úzko je nám Až se chce někdy říci Na houbách bůh a život na houby

35


DOKOUŘIL JSEM AŽ KE ŠŇŮRCE tu cigaretku halucinogenní Můj andílek, co smutnej je, že není zas bulí. Co po mně furt chce?

poezi

Radek Malý

Houbičky voní po lesích ty barevný, co nejsou na nádobí Můj andílek se, pravda, trochu zlobí a trucuje a míchá klíh Že prej že křídla slepí si že prej že skočí do propasti Já vim Já nejsu z Assisi a dobrem nenechám se zmásti Tak dobře, Bože Asi jsi Asi jsi, ale asi v pasti

36

37

Norbert Holub

www.so.net

narozen v roce 1966 v Jihlavě, vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde nyní žije a pracuje jako lékař. Debutoval na sklonku totality v mladofrontovní edici Ladění sbírkou poezie Zrcadlo pod jevištěm, později mj. vydal tři konvoluty sonetů v nakladatelství Petrov (Cizí sonety, 1996, Úplně úzké úly, 1999, Suché sochy stínů, 2004). Přeložil také některé ze sonetů Tadeusze Borowského, Josifa Brodského, Franze Josefa Czernina a Rafała Wojaczka. Naposledy vydal sbírku Status idem v edici Srdeční výdej Masarykovy univerzity (2006).

///

SONET II

A všechny kočky pořád čile předou, jako by upříst něco chtěly, nedají ošálit se vědou, navzájem třou se svými čely.

AA(1) AA(2)

Každá z nich je vlastně nedouk, do jejich těl se zabodaly včely. Barvy mají zlatou, černou, hnědou, jejich zrak duhový je celý. Miska jim řekne: vyliž mě a ony napojí se mlékem. Kocourům zdá se o pižmě, ta vůně se pak s plným vděkem

poezi

Norbert Holub

BOPO(3) BoPo(4) MU(5) MU(6) CO(7) CO(8) KKK(9) KKK(10)

(1) Anonymní alkoholici (2) Alergologická anamnéza (3) Bojový poplach

až do nebes potichu vznáší. A my? – Nacpem se horkou kaší.

PR(11) PR(12)

(4) Boty – ponožky (5) Masarykova univerzita (6) Mízní uzliny

KPR(13) KPR(14)

(7) Civilní obrana (8) Oxid uhelnatý (9) Ku-klux-klan (10) Krajská kulturní komise (11) Public relations (12) Per rectum (13) Kardiopulmonální resuscitace (14) Kancelář prezidenta republiky

38

39

Norbert Holub

Www.so.net

///

Www.so.net

ZNĚLKA

Hora a Hořejší, František Halas: kdo z nich tě zkonejší, až budeš plakat nahlas?

1946 8063 4246 3763

Nezval, nebo Holan? Po vinárnách volám…

2131 4489 9531 1989

– „Haló, Devětsil?“ – „Tady Seifert.“ Ze všech sil jsem si uprd. Ach, vykašlat se na to vše, k čertu s tou avantgardou! A do úst vzíti sladký šém jak ňadro Brigitte Bardot.

40

poezi

Norbert Holub

155 666 666 155 666 1 5 5!

41

poezi

Norbert Holub

Norbert Holub

Www.so.net

Www.so.net

JOINT−SONET

///

Ještě si dám jednu trávu, a bude to. Dlouhou rukou zvolna mávnu, jak řešeto

Stále psali sebe a nad sebou nebe.

děravá je moje hlava olysalá. Kdysi byla možná zdravá, už však dokulhala. Nespraví se všechno jointem ani dvěma. A když se probudím poté, bůhvíkde mám poslední smrkovou sirku.

Když potom dopsali, znavení, ospalí, spatřili nicotu svých vlastních životů. Svěží nezůstali, jejich pozůstalí byli však rozmilí. Všechno to spálili na ohni z lilií. A není, kdo by jim

Závidím holubím pírkům. dal své požehnání. Ani vzduch nad námi. A světlo v nás?... …vonná hovna.

42

43

poezi

Veronika Schelleová

narozena roku 1976 v Brně, kde dodnes žije. Vystudovala Masarykovu univerzitu, živí se jako překladatelka a korektorka. Vydala sbírku básní Holý bílý kmen (1999), a získala za ni Cenu Jiřího Ortena. Sonety pocházejí z rukopisu.


A ani čerň se ke mně nepřivine

44

///

///

Vítr řezal mraky na cáry. Havraní hlasy zněly z dálky jako kejhání. Proti mně se právě rozjížděly kočáry těch kočí, co nenávratně poraní…

Vzpomínám na cukr, pod podrážkou skřípal, na šikmé pole, sunoucí se od oblohy – na ostrost větru, který prozkoumával vlohy zimy být zimou… A na zmrzlý obal

Cestu zalehl sníh, byla tak bílá, větve se shýbaly pod chladným ovocem, a jako bych ji tak ještě nikdy neviděla, sny padaly na zem, mrznouce –

města – s dárkovou šňůrkou elektrických světel – pro dospělé děti se skelnýma očima – pro které všechno jenom začíná a pod skořápkou mají už vnitřky mleté,

Třešně v únoru nezrají… Tak myslí se na ticho, tak se potají bezkřídlým ptáčkům dává „svoboda“…

v louskáčku dní, zatím to netuší – že jednou je rozesmutní, co najdou místo Popelčiných sukní…

I vinice zbělela svým loňským bílým vínem. A ani čerň se ke mně nepřivine, kočí ji poslepu pobodal…

Jen Měsíc ví – ten bílý flek na tuši – o sladkém jedu a o zmlklých včelínech, ze kterých ticho do ticha proplyne…

45



/// Všechno je pusté v nonstopu v nedělním svítání Jen řev z barevných skříní občas nařeže klid a všechny věty které jsme tam raděj neřekli Je to tak bez zisku že se to zdá být i bez daní Oči ti plavou v šedi V ránu z umakartu které je po instantní noci unavené V ránu ve kterém se se životem minem zasuneme prázdnou telefonní kartu Píšu poznámku kroky do třídní knihy města zkřiveným písmem svého pohybu: Je nedělní ráno ve kterém tiše chybí Bůh Dýchám stále tíž Vleču se pomaleji Zatímco z pekáren už vyjíždějí housky ze zkaženého těsta

46

poezi



/// (Karlu Křepelkovi in memoriam) Deodorant smrti Návštěva v den posledního sňatku Špitální kouř ve chřípí navždy na památku Jméno fixem bleskurychle něžně smazali Ona si nanesla zas růž Šklebí se v povzdálí Vyhrála Nenechala tady místo tebe nic Zřícená města na cárech barevných pohlednic Vzduch je průzračný a voní Sníh zlatého deště na zemi Kytka po ní Petrov je zelený Celé Brno v dešti Vagóny na Hlavním kde stojím jako v kleštích Tamta je jediná ta navždycky jen jedna A ticho je Ticha plná bedna Vezu ji za tebou Jenomže kam? Už za chvíli se zas polekám

47



48

poezi



HUMPOLECKÉ PIVNÍ SLAVNOSTI

///

Lesopark. Skosená tráva po štěstí smrdí. Kopřivy syčí, hrbí se u zdí a zeleně hoří – je to tak ostrý svit, že se jím srpen sám zkusí stít.

Náruč, v které se na všechno zapomíná, je zavřená jak květ, co strnul v noční křeči… Jsme propadlí v tmách, v kostech je zima a ve střevech křeč z guláše mých řečí.

Puchýře domků, které zemi ztvrdly v mozol městečka, ve kterém se hrdlí dnes a zítra… Napořád, odjakživa se tu jak děti zdvíhají piva.

Jsme propadlí v tmách, v labyrintu ulic s obrazy plísní na všech zdech. Strašidla, duši a staří, co ještě neusnuli… Mrznoucí déšť v krupkách leze po ústech.

Když bouřka spláchne ze střech léto hromovou, nesrozumitelnou větou, jsem tak zdejší, že když odjíždím

Jsme propadlí v tmách, v té hloupé metafoře… Co chtějí ti ptáci, jejichž drápající hlas proniká to temné, zakalené moře

v tom teplém dešti, je mně, jako by mi nádražáci jemně do kafe přisypali cukerín.

a strhává strupy ze stále otevřených ran? Břit padá z těch nonstop nočních rán – Nahý krk světla má napospas.

49

Plašit jak hejno klovajících ptáků myšlenky na smrt od dětské postele – a nepřečíst v písmu sněhových znaků

poezi

NA KONCI NOCI

ani odpověď sobě... Po drátech si nepřejem šťastné a veselé (ač dnes se těch vařených nudlí ještě asi najím...), ty dráty nás dělí a současně i spájí – Byt za vykuchaným domovním zvonkem, v něm za slovem, které je jak osvětlená zdviž, ač skoro bolí to odmlouvání gravitaci, když mě drží za krk na provázku tak tenkém, že stačilo by chtivěji hledět do výtahové šachty (kam kdysi spadly klíče a podzemí je nevydalo) v poblouznění silvestrovsky hororovém – Co by se stalo, kdyby se to stalo?

50

51

poezi

Jonáš Hájek

narozen roku 1984 v Praze, kde také žije. Je básník a hudebník. Vystudoval hudební gymnázium, nyní studuje hudební vědu na Filozofické fakultě UK. Hraje na violoncello. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena.

Jonáš Hájek

Jonáši, přestaň vzývat ráje METAŘ

///

Chci vidět sopku, když metá, tu okounící bohyni. Já-metař, chovanec v dresu pražské tmy, mám stále před očima Teklu

Dát každé básni kousek duše. Aby dál kvetly. Svítily. I po tom, co tě vysílí let šípu, vystřelený z kuše,

anebo Pompeje, zrovna když Vesuv hřmí. (Dokonale mě zklidní i Etna ve své prvotřídní

a dopadneš jak bačkora, kterou sis na důchod už nazul, zatímco budeš vrávorat do krámu pro něco na zub.

akci.) – Tady? Jen výbuch bez otřesu, a když už otřes, tak zas bez žáru. Popel mi přihrává k poháru, při narážkách do papundeklu rukama dotýkat se smí, a zleva láva, zprava lahváč, vstřelím svou vítězně recyklovanou skřeli!

52

Báseň však bude dále kvést. Nebude se tě muset týkat ani se starat o pověst, jak zelená ta růže z Jericha, květ bez květu, co nepíchá a co si s každým slovem tyká.

53

Jonáš Hájek

Jonáši, přestaň vzývat ráje


AMBICE

UNITED KINGDOM

„Jak přijít na kloub skutečnosti? Jak tohle všechno zrýmovat? Jakou jen výškou vlny postihnout to, co má i nemá řád?“

ve třinácti jsem ublížil dodnes se se mnou veze vina v kočáru upleteném z žil prostá klikatina –

Vyzrát má dvojí význam, a je na tobě, který vybereš. Jonáši, přestaň vzývat ráje. Vopravdu mi neutečeš.

život je jednou je naostro kde bereš odvahu k těm slovům odvaž ji dobře a pak ztrop k podlaze povyk kvůli krovům

„Daleko po moři se plavím, Ninive stejně nenapravím. To radši kocovinu, hlad

tak máš rád dativ a pár předložek kde u boha kam k bohu anebo k čertu u dvou předkožek vybrakuj výlohu vem roha k rohu

v Taršíši. Tam si nevzpomenu, že jsme se zavázali Jménu. Odpustí-li, proč hlas má lhát?“

54

poezi

Jonáš Hájek

vyhni se jámě pasti z pyžama buď tvrdý a křehký jako diamant

55


LESSON (OWN GOAL) Rychle se rozehraj. Za dveřmi profesor. Prolítni stupnici, vzpomeň si na etudu. Po týdnu flákání jsi zase kompresor – pístový kompresor nezřízeného studu.

poezi

Jonáš Hájek

Po chodbách běhají ranní spolužáci. Bude to poprava. Zda povede se dílo? Kéž stačí proplavat. Odvést pryč tu práci. Dělat, že baví tě, co nikdy nebavilo. Potíš se velice. Vtom někdo párkrát zvoní… „Není to legrační, když mluví telefony?“ Tak ti svou šanci dal proměnit třídu v sál. „Opravdu legrační, z cizího záznamníku.“ …dříve než k obleku dochází k tvému triku údiv nad bravurou, kterou ses odepsal.

56

57

narozen 1987 v Nemějicích v jižních Čechách, absolvoval gymnázium v Písku, nyní studuje češtinu a anglické překladatelství na Filozofické fakultě UK. Publikoval v almanaších nakladatelství Alisa a v Revolver Revue. V nakladatelství Weles vydal básnickou sbírku Stínohrad (2008). Otištěné básně jsou z rukopisu.

Ondřej Hanus

Stínohrad padl, nová země ZASADILI JSME KRUMPÁČ

BÍLÉ JASMÍNY

zasadili jsme přelomený krumpáč tam, kde se pod tújemi honí kocouři (ten jeden nevidí a druhý nemluví) tam na zahradě, jak je studna, loch a žumpa

až temné noci splynou s jasnými až si čas uvědomí, že je tu ne k odkrývání našich skeletů ale aby nám bílé jasmíny

jsou věci, které slovem neochočíš máme jich plné dlaně, dny, sny, světy a sebelepší rým je nevysvětí mají svá tichá místa v jeho očích

nepřišly samozřejmé jako krev až zahovoří nezmatenou řečí chrám, ve kterém se před Přírodou klečí až na rakev nám bude líto dřev

neznám se k příběhům a ony zase ke mně jedinou spojnicí všech takřečených přeměn je náhoda a zvyk

až kosti slov se zlomí v čistý dur až jejich morek zcela vycucáme až přijde onen vytoužený kámen až začne sálat Bůh, jenž vystydnul

(už jsem si zase šlápnul na jazyk? vždyť jsou to samé nezbádané vrstvy…) ach fialko, jak voníš mezi prsty!

58

poezi

Ondřej Hanus

pak mi dej pusu, ať se probudím mně stačíš ty a jednoduchý rým

59

Ondřej Hanus

Stínohrad padl, nová země

60

poezi

Ondřej Hanus


EROTICKÝ VÝJEV

CHORÁLOVÝ ÚTES

když v lesoparku prší perleť dlaní tě jemně osuším jazykem někdejšího patetika jenž byl mi vším

jsou ve mně místa, odkud není vidět na skálu pod těmi, kdo stojí na útesech jazyky přisedají k patru, v přilepené střídě dokončí ticho, rozplyne se v chlebech

zemřu-li, zemřu v tobě, malou smrtí, která mě neděsí stínohrad padl, nová země je pod novými nebesy

mezitím, pobit nepůvodním kovem k hladině probublá se list a designáty větví obalí se slovem volaným z neslýchaných míst

a dosud není zmapována mí mrtví sedí na plovárnách a koťata mi leží v klíně

vodou se pročkáš k uvěření skále tím pevnější, čím víc jsi od ní vzdálen zářeky sloves vyschnou o povodních

pozdravy smrti, sbohem hlíně a poslední verš pro poslední sonet: fialko, už tebou budu navždy vonět

a s nimi hloubky hladin, zmizelé chorály zazní tisíc tónů od nich ó považ teď, kde dřímá Cizelér

61

Ondřej Hanus


62

poezi

Ondřej Hanus


NĚŽNÉ VĚTY

PŘÍSLOVEČNĚ URČENÝ SONET

bez tebe nehudební genitiv má věta neslovesná syntax kornatí báseň je place where no one sees my fading sanity

přijeli k nám až z jižní Moravy předvčírem, když jsme křtili stodolu udatně zlézala se hora vín a mocně mlátilo se do stolů

místa času způsobu míry

mir egal že tu stavím babylonskou věž zase ji zbořím bodným alexandrínem ach, jamby válečné, vy krásky voskové jak se s tou řečí láskyplně mlátíme

jeli sem vlakem, měli vláčné údy (však ohledně těch údů pomlčím) když rozpadly se v prach i pivní sudy chtěli jsme víno dělat z vody, jenže čím?

prostředku, nástroje zřetele výsledku děje původu

taste je imperativ, chuť i klávesa klarinetem ten nejněžnější instrumentál bez tebe jsem jen bezpodmětná věta

byli jsme osvíceni Duchem Sťatým! pro jeho dobrotu nám víno bude dáno avšak ne v noci, potmě, teprv ráno

původce děje příčiny průvodních okolností

Lucie! vždyť ty jsi samý krásný vokál jazykem bych jen bohapustě tokal v tobě je nejkrásnější lokál

až půjdem k snídani, pár z nás snad zatím (i přes opici) dojde pro veltlíny – při dobré vůli vytlučem klín klíny!

účelu přípustky podmínky

63


VEVÁZÁNÍ až svolí k označení skrytá vlákna tkání sny, vevázány v nárok popřít činy na vůni čerstvé krve k textu nalákány na ložích relací ti usnou do příčiny

poezi

Ondřej Hanus

až svolí k usebrání noční tesknín sny, vevázány okem do krajiny týlní předstoupí s požadavkem po groteskním Was hilfft die gantze Welt, Mensch! * death can’t heal me jsem cosi jako panenka v tvých očích jež vůní čerstvé krve přišla o čich na loži usebrání usnu ve tvých spáncích překrásné pokoje si vystavíme ** v stancích anebo v sonetech, až svolí k označení ta vlákna skrytá v textu, který není

* Andreas Gryphius, Der Tod ** John Donne, Canonization

64

65

poezi

Ondřej Buddeus

narozen roku 1984 v Praze. Studuje na Filozofické fakultě UK norštinu a překladatelství – němčina. Texty a překlady publikoval v revue Pandora, A2, Souvislostech, Welesu, Psím víně a Tvaru. O cizí texty pečuje na www.atemporevue.cz a v Psím víně.

Ondřej Buddeus

Kladenské polohy 1 ÁKSNEDALK (TENOS/DESTRUKT) ytnemanro énalhcumz évs onáR .ůkátp urěms od ípel ,yt a ondalK nej etsJ .ukásubotua an ylgjaV .ševilp žnej .ykat ,ýnavotet ej tlafsA ,hcícob v uhcotr alarbiřP ,ykálenap izem ívtok žykd ela icon v ťoben ,títhc ísum .tesum echc ín v isoc meletoh az ěnrárkuc éksvoňču V “?lešiřpen...„ .ykčipš oviřkan uosj !meletsuen aksend – oskál áM esubotuav metsrp šídžíjeřp saZ .ešiřb an uvzij uotunemopaz

66

2 zapomenutou jizvu na břiše zas přejíždíš prstem v autobuse má lásko – dneska neustelem! jsou nakřivo špičky. „...nepřišel?“ v učňovské cukrárně za hotelem cosi v ní chce muset musí chtít, neboť v noci ale když kotví mezi paneláky přibrala trochu v bocích asfalt je tetovaný, taky jenž pliveš. Vajgly na autobusáku jste jen Kladno a ty lepí do směru ptáků ráno své zmuchlané ornamenty kladenská (noset/destrukt)

67

poezi

Ondřej Buddeus

Ondřej Buddeus

Kladenské polohy

3 kladenská (sonet/konstrukt) Ráno své zmuchlané ornamenty lepí do směru ptáků. Jste jen Kladno a ty, jenž pliveš. Vajgly na autobusáku. Asfalt je tetovaný, taky. Přibrala trochu v bocích, ale když kotví mezi paneláky, musí chtít, neboť v noci cosi v ní chce muset. V učňovské cukrárně za hotelem jsou nakřivo špičky. „...nepřišel?“ Má lásko – dneska neustelem! Zas přejíždíš prstem v autobuse zapomenutou jizvu na břiše.

68

Kladenské polohy

4 Strzedeurpske Klad’n Ska (ist ja so nett!) (pseudodialektonet/ destrukt) Rän o swe zmücklane ornamentü lepiedo smjieru vtakeu ste len Kladno a tü, enžpli vesch. Vajklina eutobüsekeu. Osfalt j’tetowany, tdaki. Prschibra latrchü fboczich, le gdyš kotwie metzi pänäläki mußie chceť bo vnotzi czossi v nie chce müßet. V učňovské cukrárně za hotelem sú nakrzivo schpiczky „...neprzischel?“ Malasko – neszkane üstelem! Zäs přejíždíš pérstm v eutobüse za pömenytuji zwu nábrzische.

69

Kladenské polohy

5 kladenská (prznet/destrukt)

poezi

Ondřej Buddeus

Ráno své zmuchlané ornamenty lepí do směru ptáků. Jste jen Kladno a ty, jenž pliveš. Vajgly na autobusáku. Asfalt je tetovaný, taky. Přibrala trochu v bocích, ale když kotví mezi paneláky, musí chtít, neboť v noci cosi v ní chce muset. V učňovské cukrárně za hotelem jsou nakřivo špičky. „...nepřišel?“ Má lásko – dneska neustelem! Zas přejíždíš prstem v autobuse zapomenutou jizvu na břiše.

70

71

poezi

Ondřej Buddeus

Ondřej Buddeus

Kladenské polohy

Kladenské polohy

6 kladenská (destronet) Ráno své zmuchlané ornamenty lepí do směru ptáků. Jste jen Kladno a ty, jenž pliveš. Vajgly na autobusáku.

Má neustelem! prstem zapomenutou v jizvu autobuse na

lásko – Zas přejíždíš

dneska

břiše.

Asfalt je tetovaný, taky. Přibrala trochu v bocích, ale když kotví mezi paneláky, musí chtít, neboť v noci cosi v ní chce muset. V učňovské cukrárně za hotelem jsou nakřivo špičky. „...nepřišel?“

72

73

narozen roku 1981 v Brně, kde také žije a pracuje jako molekulární biolog v onkologickém výzkumu. Počítá se k volnému sdružení básníků označovanému Královopolský okruh. Vydal básnické sbírky Nenasytné sítě (Petrov, 2004) a Holobyt (Weles, 2009). Zabývá se také výtvarnou fotografií. Své práce prezentoval na několika samostatných výstavách a jako knižní ilustrace. Od roku 2007 je šéfredaktorem literární revue Weles.

Ondřej Slabý

Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem RANNÍ IMPROVIZACE Křísnutím dvou opilců byl sen odveden. Chytlo svítání a dýmem mlhavým z opačné polokoule sem přiběsnil den. Goya vyryl před Westbahnhof děsivé postavy. Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem, a vidím naskakovat ten dav bezhlavý. – Ach Bože! Kdo z nás je tu ustavičně opíjen? Vždyť ten vlak už nikde nestaví! Za jízdy stihl naskočit ještě Mohamed, co prodává v metru Täglich Alles, ovšem my ho rozhodně nebudem dohánět, do tepla nádraží teď můžem zalézt, den po poledníku klidně nechat uhánět. Zítra zkusíme načerno znovu nach West.

/// Mluvím-li o chrámu Božím, svatostánku nebo katedrále, vzpomenu na kněze, jak vpouští do žil dávku rozhřešení zkušeně a velmi znale.

poezi

Ondřej Slabý

Pod mohutnou klenbou barokního kostela se dnes cítím jako nevzrušená žena, která by pod mužem, který se udělá, měla předstíraně sténat. Nechybí mi jeho láska, vlastně ani nevím, jestli mě kdy miloval, zato vím, že když postel praská a křižujem se svěcenými sekrety, jsem šťastný, ač se leccos pochová, podle něho však můj květ již raší v předpeklí.

Vídeň, 1997

74

75

Ondřej Slabý

Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem

76

poezi

Ondřej Slabý

Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem

SONET ZKUŠENÉHO ČLOVĚKA

ZIMNÍ SONET

I noc – ta nevěrná manželka – myslí dopředu a vaří na ráno opilcům silnou kávu. Jen ty pícháš do minulosti jako do vředu, nejraději bys otevřel svoji hlavu,

Dokonalá geometrie zimy, její krystalický chlad; s rozplizlostmi duševními mě zas nutí do nálad,

stáhl mozkovou kůru jak kus hadru, špinavého hadru na vytírání podlah, a začal znovu s otloukáním toho kvádru. Jenže srdce – slepý sochař – dál bušilo by do dlát, stejně jako dřív, a ze surovosti vášně nevyvstal by antický bůh, ale zas jen hromádka beztvaré hmoty,

ve kterých se snažím dávat tvar svému citu. Sám sobě potom káži za myšlenkových kmitů rvavých do všech stran – tomu, co cítíš, co prožíváš, nesnaž se hledat jména –

o které s hrdostí myšlenou zcela vážně říkáme – Člověk. Prý mozkovitý druh, když běsní po nocích a sebe sama krotí.

najednou je každý cit jen hrán; nedůvěra s žárlivostí tvoří kvaš, v němž láska není zachycena.

77

Radek Štěpánek

narozen 2. srpna 1986 v Prachaticích. Žije v Prachaticích, Netolicích a Brně, kde studuje humanitní environmentalistiku. Pracuje jako externí spolupracovník Prachatického deníku. Publikoval v Literárních Novinách, Hostu, novinách Potulné akademie Uši a Vítr, v Textech, v Českém rozhlase (Zelené peří). Otištěné básně pocházejí z rukopisné sbírky Údery na Ticho (2008).

Mouchy narážejí do stěn Poslouchám jak mouchy narážejí do stěn a závidím jim Zdá se mi snadnější ani netušit než si odepírat

Vypadá to, že se perou ale je to jejich milování – jarní kosi

Kukačka kuká jako by smrt už zemřela

Ze dna vyplaval až na hladinu a děsí vodoměrky – umrlec měsíc

78

welesův debu

Radek Štěpánek

NETOLICE Hřebenem mraků slunce se češe splétá své copy a samo sebe páře V hladině rybníka rozespalé tváře A věčný kohout na střeše

Proti pohaslé obloze pták srůstá s větví třešně

Kolik mě stojí síly abych se pohnul? Snad přesně tolik síly kolik stojí vodoměrky aby zůstaly na místě když hladinu rozráží vítr

79

próz

DÍTĚ HAIKU II Jak matka, tak dítě

Darmo-šlap

Haikudeník ŘÍJEN 2007 „…je úzký vztah mezi přítomností a kontemplací. Kontemplace je schopnost ponořit se do přítomnosti, upírat na svět a na lidi pohled naprosto nezištný a nezaujatý, dovolující vnořit se do samé hloubi skutečnosti.“ (P. Henri Boulad, SJ)

„Až bude svému slepému dítěti popisovat strom anebo západ slunce, uvidí je, jako to dokáže málokterý člověk.“ (Erma Bombecková)

DÍTĚ HAIKU III Autobus do Prahy. Na sedačce za mnou sedí žena ve středních letech. Má na klíně holčičku, asi tak čtyřletou. Vedle nich puberťák upíjí povzbuzující nápoj Shock. Zřejmě to je bratranec té malé. „Já mám všude satelity. Já třeba koukám, i jak Bush spí,“ vytahuje se před ní. Holčička mlčí. Po chvíli jiskřivým, vysokým hláskem řekne: „A já koukám, jak rostou jablíčka.“

DÍTĚ HAIKU I Na mých vážných cestách stále mě někdo svádí: „Pojď si hrát!“ Nemůže si pomoci, ač ví, že mě zahubí. Nebo se bojím já, že mě „to“ zahubí?

80

81

Darmo-šlap

Haikudeník

Haikudeník

DÍTĚ HAIKU IV

LISTOPAD 2007

„Jednou jsem byl na balkóně a psal jsem, bylo ticho, jen auta vrčela a psi štěkali a k tomu krásně zpívali ptáci, hejbaly se stromy…: A pak mě zavolal Dan, ale měl jsem si jen sbalit učebnice. Šel jsem ven, ale začalo pršet na moje místo.“ Z deníku Oldíka (8 let)

NÁHODNÉ?

Odcházím – začalo pršet na moje místo.

///

próz

Darmo-šlap

Představ si, že jsi ve vězení zbaven kontaktu se světem, bez naděje na propuštění, a že ti v ruce zůstal útržek jakéhokoliv textu právě tak velkého jako haiku. Může to být část reklamy, vyhlášky z vrat, projevu politika, půlka věty z Dostojevského… Nemáš už jinou možnost než se do smrti zabývat jen jím. Co (s) tím textem pro-vedeš, pro‑ -táhneš, pro-strčíš? Zbývá mi jen „teď“ života – dá se to vy-držet. Mohu si dovolit říci vše. Mohu si dovolit neříct nic.

Ryonen Gensô, autorka „létající bílé kaligrafie“, používala vysychající štětec k vytvo‑ ření suchých míst, která jen naznačují pohyb po papíře. Tři japonské znaky na jedno namočení štětce, tři mraky jedním tahem větru, tři kroky na jeden nádech. Nakonec přestanu psát, zůstanou jen tahy perem, mraky se rozpustí, chůze vejde.

82

DIALOG I VTIP O SPATŘENÉM Učitel malování k malé žačce: „Co to má být? Kde jsi, prosím tě, viděla anděla s šesti prsty?“ Holčička k učiteli: „A kde jste viděl anděla s pěti prsty?“

83

Haikudeník

DIALOG II SOUTĚŽ V POKOŘE ANEB ZASLECHNUTO PŘED MNOHA LETY V ČAJOVNĚ

próz

Darmo-šlap

Hlas č. 1: „Já poděkuju lesu, že mi daroval houbu.“ Hlas č. 2: „To já poděkuju lesu, že jsem do něj směl vůbec vstoupit.“ Možná cesta nevede uskromněním, ale marnotratností. Lépe se člověk zbavuje zátěže, toho, co se mu v náruči rozpadá, nemůže už to popadnout, dohlédnout konce toho. Naproti tomu cenné maličkosti se zbavuje nejhůře. Věčným přetěžováním pohybují se oblaka a též se rozpouštějí.

DIALOG III Konec nějakého filmu: Šestinásobný vrah u Posledního soudu. Bůh je svědek. Jen svědek. Nemůže soudit, protože „ví všechno“. Čeká s vrahem na rozsudek (kdopak asi sedí v porotě?). Zločinec se ptá Boha na skleněnku, která se mu někam zakutálela v dětství a už ji nenašel: „Když víš všechno, kde teď je?“ „Kde by byla?“, usmívá se Bůh, „stále tam, kdes ji ztratil.“ Záběr na kuličku v proudu vody pod okapem.

84

85

próz

Josef Zajíček narozen roku 1956 v Chlumci nad Cidlinou. Do 27 let se stěhoval z místa na místo: 1 rok Nový Bydžov, 4 roky Mladé Buky, 9 let Havířov, 1 rok Prešov, 3 roky Košice, 2 roky Mošnov, 4 roky Lvov, 2 roky Hradec Králové a zbývajících 27 let se nehne z kopce v Líšni nad Brnem. 18 let vojákem, 20 vychovatelem, duší snílek, počal 9. 9. 1999 jediné své dítě Divadlo Útulek v Útulně Marie Steyskalové a od té doby také 10 let sedí v červenci den co den na 5. židli zleva v 2. řadě na Měsíci autorského čtení Větrných mlýnů a je mu tam dobře.

86

Josef Zajíček

Z Měsíce autorského čtení 4. 7. 04 Viola Fischerová NEVÍM A NEODPOVÍDÁM SI

proměnila v prach. Věčnost zamilovaná do díla času. Viola se rozehrála, předou‑ cí středověká kočka na mé hrudi. Všechno jsem zapomněl a už jenom vím. Nikdo neslyší tvou hledající duši. Jako mouku ji rozsypali do trávy a zalili. Kabinetní múzy se slétaly jedna za druhou. Nevěra i Věra od prvního k druhému a zpátky. Aby měl, oněměl. Palec složený pod prsty kolem kulatého prázdna. Často je lákáme, ty skvělé zmizelé. Taky ti unikají slova? A leká tě předkonec? Paprsky v sále S4/6 se víc a víc vlamují do tvých křídel. Staří muži vidí, v co věří. Tady to začalo, utrhnout a rozkousnout jablko. Stud a žaludek zvrací srdce. Ty čáry kolem úst nejsou špína. Tak ti unikají slova – TIK. Ještě jsme mohli mít pár dní. Stiskla jsi zuby a prsty, znehybněly. Lítostivá láska umanutých odlétla. Miluje sebe, žije sama. Směšné pokusy, dusivá bezmoc v pokoji bez oken. Prostupné nic od vteřiny k vte‑ řině po týdnech tě dostihne nyní. Nic to nic, to myšlenka. Zašumí křídla, hromadné vydechnutí. Řeky překonaly moře 1 : 0. Múzy zvítězily. Kde jsou bohové? Nevím a neodpovídám si. Jdu hledat na ulici přítele, co mu jedna odletěla do Řecka. Viola zní v uších, jsem veselý pes a někde musím bydlet. Večer čtvrtý začíná, tak zpět a znovu. Váš veselý Zajíček

Jako vždy, zapomněl jsem na všechno, na řeky i moře portugalské, a to jsem potřeboval. Za zády se ti vrství sladké kdysi a láska už není to jediné, oč tu jde. Mlčel jsem a oněměl, abych ji chvíli měl. Přilétla, usedla na okraj a světlo jí prosvítalo křídly. Stal jsem se neuchopitel‑ ným prvkem proudícím v žilách ještě živého. Myšlenka se neproměnila v sen. Ví víc než tuší, troufalý pocit štěstí. Obrůstala jsi kůrou navždycky, v svůj divný obal zvenčí, dnes ses

8. 7. 04 Jiří Stránský KDE JSME BYLI, KDYŽ HŘMĚLO Náhody pracují. Je to padesát let a dva dny, co starého Zajíčka pustili z vězení za nic, za přechovávání letáků. Mukl Stránský nám dnes četl ze svých Čtyř novel jednu – Rozhovor. Měl jsem na jazyku pár otázek, ale polkl jsem je. Ten příběh stál za to. Bylo to o muklovi, co odešel za dřevem na Šumavu do pastoušky dřevo‑ rubecké 3,5 × 3,5 m sám. Můj táta zůstal na šachtě, oženil se, zplodil tři syny a žije

87

próz

Josef Zajíček

Josef Zajíček

Z Měsíce autorského čtení


v Havířově dodnes. Mukl Stránského to měl těžší, žena mu odešla za hranice a seděl dvakrát, a ne jen pět jak Zajíček. Bál se potkávat vlastní minulost. Stránský četl bez mikrofonu jak z rádia, tutově věřím, že na té pastoušce to byl on. Všichni si píšeme svůj příběh, táta mezi budovateli šachet OKR, a on mezi pašeráky lidí z Jednotného zemědělského družstva Světu mír, členy všeho – KSČ, SČSP, ČSM, ROH, ČSSŽ, LM, PS. Mlčení, uzamknuté tváře, strach a kejvalové. Jediný, kdo se mohl rozhlížet, byl šéf. Mukl vyšel z pravdy „Práce šlechtí člověka.“ a stal se šlechticem každodenní dřiny, workoholikem lesa a pastoušky. Aby se nezbláznil samotou, zpíval a hrál na kytaru, vyráběl udělátka vězňů na zpříjemnění života a krásno kolem sebe, až to přitáhlo děti z pašerácké socialistické brigády a zlo‑ milo jejich rodiče. Hudba, tanec, radost. Ale kapitánovi se to nelíbilo, a tak ho nechal znovu zavřít za údajné pašování lidí, teď jen na šest let. Jediného čistého. Čtení v kostce ledu. Žádná letecká hele-vize. Magie obyčejných slov nás v sále všechny semkla do kupy. Kdo za to může? Stránský mukl říká, komunisti v tom jsou nevinně, my jsme jim to umožnili. U nás většina národa nemá čistý svědomí, všichni zapomněli na úctu k jinému názoru, je tady odpor k jinakosti, chceme být stejní. Přes rok seděl v korekci, nezahořkl. Nenávist tě ubíjí nejvíc. Nenávist je vztah, a vy jste mi fuk, říká vězniteli. Dnes mě baví učit, žáci mě omlazují. Ptám se jich, koho budete volit, komunisty, ať je nějaká sranda… Po dvou hodinách os‑ mého večera v Kabinetu múz na poslední otázku nedošlo. Zítra zavolám tátovi. Váš svobodný Zajíček

9. 7. 04 Věra Marie Jirousová NEJSEM, CO VÍM

Vidím, co chci vidět. Říkám jí Marie a ona, ale já jsem Marie, Marie Věra. Zahan‑ bila mne. Nedovedu se k ní přiblížit, jak přitahuje. Jsem ten ze sídliště, odkrajuji tři kroky a v nehybnosti putuji za tebou. Tapetoví ptáci vzlétli ze skulin prázdné‑ ho prostoru. Přistup blíž a nedotýkej se mne. Nevím, kde začínají její slova a kde má, nevím, kde končíš, co mého je tvé. Míchám slova a zapomínám niť spojující. Zpomaluji ruku, tak, aby se podobala tvé. Světlo znovu prosvětluje křídla andělů míru, právě na dosah. Odnáším tvůj šálek zapomínajíc. Pouštíš mi Cheta Bakera, chci si naposlouchat tebe. Odcházíš, zavírám oči, nevidět na chvíli než do naší paměti, zaskočen cestou od stolu k ústům. Jsi to ty, Marie, ano? Nevím, kdo jsem, a nejsem to, co vím. Tělesná podoba krajiny, zaklesnutá údolí, milostný rozho‑ vor moře a pevniny. Patřím tomu, kdo si mne přivlastní. Kdo se má čas dívat na mou hladinu, kdo se má čas dívat do mé tváře uprostřed každodenní doslov‑ nosti, uprostřed života. Cesta za opuštěným, zašlým domem. S Jirousem jsem pět let předstírala, že jsem vdaná. Žijeme si každý svůj život. Pochytil ode mne básně. Vybrala jsem si Bohuslava Reynka. Tolik toho bylo zamlženo, tolik toho bylo pod vodou. Nikdy si nepotrpěl. Jeho otisky pavučiny, včelí plástve, piliny předjímaly Boudníkovy techniky. Chci dávat opomenuté umělce, poustevníky, lidi, co neměli chuť vstupovat do oficiální kultury. Zachytit něco, co obecné po‑ vědomí cenzuruje. Projekty propojit střední Evropu, dotlačit k odpovědnosti ty, kteří uvěřili falešným prorokům. Anonymní finanční skupiny, co si nepřejí a vládnou nám, podporujíce galerie zbohatlých kolaborantů. Umím složit svůj útěk v meandr potoka, voda tu měří čas, padám do tebe, do srdce skála. Někam jde postava muže, umístěná v krajině. Zůstávám u své sídlištní zdi. Váš Zajíček z králikárny

88

89


12. 7.04 Jiří Kratochvil HLAVOU KE ZDI, ČELEM VZAD Postavíme se proti sobě, těsně proti sobě ve dvou řadách, jsme proti sobě tváří v tvář, a pak začneme. Je to krása, pliveme jeden na druhého. A venku se smráká a zeď je jen obraz, židle je obraz a my jsme použiti proti nám. Nic není, nic ne‑ jsme. Velký Jiří nám četl ze svých her bytového divadla tak z roku 78, a přesto, že nejsilnějším tlakem té doby bylo fízlování, nepřipadalo mi vůbec mimo mísu roku 04, skoro jsem chtěl vykřiknout – přijď za námi zítra do Kaboše na zkouš‑ ku, a znovu najdeš schopnost spontánně vyprávět, kterou jsi psaním ztratil. Ale dnes důstojné publikum, vycepované ztuhlostí těch let, mi nedalo se rozvázat. A velký Jiří vypráví nebo píše šedesát let, čte od svých čtyř, znáte to, syn kantora. Byli nebo jsme národ donašečů? Kašpárek s Pitrou leží v jeteli, najednou se něco tetelí. Tchoř jde s rukama v klínu, Tchoře, Tchoře, k čemu je ti mé hoře. Aby se dostali ke stolu konfidentů, museli najmout donašeče a obsadit všechny klíčové dírky v klíčovém průmyslu a neklíčové dírky v neklíčovém průmyslu a nebude konání, aby nebylo udávání, a každý bude udávaným udavačem. Tak, a jak je to dnes? Zkoušeli taky soukromé divadlo v kavárně a u stolku četli hry pro neuroti‑ ky. Při bytovém divadle se jedly špagety, to, co se pilo a kolik, nevím, ale nevěřím, že trémista Honza Zuziak hrál střízlivý, i teď, na pozvání zazkoušet si, volá – já tady nejsem. Nebyl rozdíl mezi premiérou a derniérou, mezi divákem a hercem. To bylo včera snad, trávou se svlíkl had, z modrého nebe visel drát. Ta představe‑ ní byla jedněmi z nejsilnějších zážitků mého života, dodává Jiří, a věděli jsme, že tam může přijít fízl, a přišel, pozval nás na večeři a zmizel. Stát jsem já, já nejsem stát, já jsem ležet, ležet celé dny, to jsem já. Mluvil jak petržel, svítil jak panenská blána. Jiří četl potichu, ale odvážně. Už dlouho tě pozoruji, sedíš u zdi, taky jsem tak sedával, povídej, co vidíš ve zdi, co nevidíš, jak nevypadáš, jestli já nevypadám

90

próz

Josef Zajíček

Josef Zajíček


jako ty. Při „Dozdizmech“ nás bylo dvacet, byl to dialog u zdi zády k divákům, jediný člověk, který se bál, byl Pavel Bošek, a taky do roka zemřel, měl strach, že někdo přijde. Holt strach je největší zabiják a já nesu třesoucí se rukou k Mistrovi památníček Lady Jane s Jacksonem na přebalu. Váš poctivý Zajíček donášeč

91

próz

Josef Zajíček

Josef Zajíček



13. 7. 04 L. Reinerová LENKA Z CASABLANKY

15. 7. 04 Jaroslav Rudiš PUNKNÁDRAŽÍ

Poznávám ji, je to můj kavárenský sen. Seděl jsem u stolku, čekal na příchod šedého vlčete a pozoroval západ slunce. V kapse kapku olova. Stejně nehybně a s týmž pohledem na západ vplula do obzoru. Nikdy nedojdeme dokonalého naplnění. Vím, ale teď, právě teď. Naše společná nehybnost v nekonečnosti mi zůstane památkou do dalších zbytečných letů (či let?). Paměť je zvláštní kráska, tanečnice. Tančíte, Blanko, říkám vám Blanko, jsem syn revoluce, nemám příliš mnoho času a ráno let. Taky píšu, ne, nikam a nikomu. Miluji obrazy na bílém, na čtvrtce papíru, nenechávám prázdná místa, kreslím a píši zároveň. Šedé vlče mě pozorovalo a nevím odkud. Napětí vzrostlo, zapomněl jsem na slunce a Blanka si zahalila ramena. Nehybní dál mlčíme. Jsi ta poslední, kterou potkávám, pat‑ řím šedému vlčeti a s ním zítra zvednu palec. Poslední noc v Casablance. Šeď se rozprostírá, stírá, stírá okraje. Zdáš se mi? Neodvažuji se otočit hlavu, mám stále naději. Nechám tě už jen v představách, převádím přes hranice přítomnosti do země snů. Šedé vlče je nám v patách a smečka čeká na západě. Chci se zvednout a jít sám hledat východ. Nejlépe tudy, kudy jsem vešel. Pohnu očima tvým smě‑ rem, jsi tady, stále tady a stejně ztuhlá ramena. Oba naráz pomalu otáčíme hlavu, šedé vlče odbíhá, vím, brzy se vrátí, je to jen krátký sen, chci mu věřit, chci být v jeho nejprudším světle. Zvedla jsi ruku ke sklenici a začala vyprávět z příběhů tisíce a jedné noci… Probudil mě Joachym, hřmotný českoněmecký Evropan, co L. R. provází na jejích cestách vyprávění od domu, k domu začínajících rokem 1916. Sedám ke svému stolku a pozoruji pohyb slunce na protější zdi Sukovy uli‑ ce 4/6.

Vsadím punkboty, že to byl právě on, co zažraně otravuje strojvůdce tak dlouho, až ho svezou. Punk nezemřel, jen se přetavuje do podob, které mohou přežít i v domově důchodců, už se těším na ty rokáče na pískovišti, jak si nahluchle vyprávějí, kolik těch fanynek měli a jak to všechno umyl čas. Já jsem Berlín, Já jsem Berlín, Já jsem Berlín, zpívá jeho bubeník v knížce, co nám punkáč Jarda čte a řve na mikrák zarudlý radostí. Já jsem Berlín, každý nemůže být Gagarin, já jsem Berlín, Joachym, co vozí ty spisovatele z Prahy z Labyrintu, zapo‑ mněl, že jsme to tu už slyšeli vloni, ale vůbec nevadí, tunel, tunel, tunel, dost dobrý, to já žeru, plakáty takovýho formátu, a všechny zadarmo, to jsme na žádným čtení nedostali, Megafest se překulil do druhé půle a zatím to zvládám, dostanu třiceti‑ procentní slevenku do baru divadla a do kasy festivalu můžu házet, co chci. Tady je celý svět na jednom místě, všichni za mnou přijedou, zatancujou ze svýho života a upalujou dál vydávat knihu, ke který musí stihnout film, hudbu, koncert a muzikál, prostě megaprojekt. Tak to já nemusím. Rudišův band byl ten největší, co jsem si za posledních dvacet let dopřál, stáli tam dva a kytarista seděl. Těším se už na někoho tichého, nejtiššího čtenáře celého Měsíce, mám svůj tip, myslím, že přijde zrovna v pondělí, a těším se. Jarda se mi podepsal do památníčku pro Ladu, co už nestíhá, a shodli jsme se, že nejlepší je jezdit na páře, to jako na parních lokomotivách, hážeš to tam lopatou a řveš si, co chceš, třeba ŽIVOT NENÍ SPALOVNA. Váš Zajíček punkáček

Na tebe čekající Zajíček

92

93

próz

Josef Zajíček

Josef Zajíček



18. 7. 04 Eva Hauserová MUŽI SE OTVÍRAJÍ MÉNĚ

20. 7. 04 Alexandra Berková TY CHOČEŠ, ILI NĚT

V množství pohybů za mžik jsou ženy nepřekonatelné. Patriarchát skončil, a co dál? Už dlouho jsem nebyl na žádné schůzi. Autorka přečetla krátký úvod a začala diskuse na hlavní téma. Místo muže a ženy ve společnosti. Nezávislé ženy nemusí být křehké a slabé, nepodřizujme se atributům podřízenosti. Ženy určitě mužům nezávidí penis, využijme toho, čím nás příroda vybavila. Identita ženy nemusí být odvozena od muže. Co se mi na schůzi líbilo, byla ta volná splavnost hlasů, jejich proplétání, přímo pěvecký sbor. My ženy se otevřeme, my nemusíme problém vyřešit, nám stačí, když si o něm pohovoříme, a je nám lépe. Muži se soustřeďují na výkony a ženy na vztahy. A zas nevím, zda autorka hovoří o sobě, nebo o své hrdince. Psaní pro ni přestává být hnací silou, byl to takový dudlík, ducha doby dnes nezachytí spisovatelé. Můj život se tak stal volným, až na ty prašule, prašule, emancipace mě dohnala k tomu, že se nemůžu uživit. Beru si denně kapsle, belaspon, ibalgin, a když jsem vyčerpaná, koupím si ženský časopis a zuřím a jsem zelená závistí. Kudla se mi v kapse otvírá. Když se podíváme na šimpanze, ti to řeší takto. Jaká je naše biologická, reprodukční úspěšnost? Uvědomme si, že kultura dnes naprosto převažuje nad biologickým základem. Jaký je mediální obraz ženy, koho to předkládáme za vzor? Babičky jsou pro vývoj lidstva důležitější než lovci mamutů, než muži. A má pravdu a já jsem rád, že jsem se mohl dnešní schůzky‑schůze účastnit. Jen nevím, zda ve mně nepřevažují ženské geny, ovšem ani o svou reprodukci neprojevuji příliš velký zájem a otvírám se, kde jen můžu, nezdá se mi ani, že bych byl lineární konstrukce, že by mě paní učitelky vybudovaly vertikálně, bylo mi tady moc dobře, kdo já to jenom jsem? Určitě ne perspektivní vítěz budoucnosti. Tak kdo tedy?

Tak jak je to s tou vědou v srdci, tam, kam nikdo nemůže než ty, tedy já. Ale xandra Berková mě svou rychlopalností textů čtených na objednávku i bez ní zasahovala desítku za desítkou. Co s bytostmi vyučenými v myšlení, zapomí‑ najícími jednat. Co s emancipací rozvedené ženy po čtyřicítce, jak snadné bylo před dvaceti lety se zamilovat a jak snadné je propadat návodům na použití. Ale život není kino, trapnost chvíle nemizí střihem, trvá, prodlužuje se, ne‑ uvěřitelné ticho trvá věčnost. Hamleta jsem četla v páté třídě a táta říkal, to máš z toho, že se válíš v těch knížkách, budeš tlustá, budeš nosit brýle a nikdo tě nebude chtít, ale přeci život není o tom, jak mi to sluší. Štve mě reklama, svět je zorganizovaný mužsky a nestojí za nic, duši prodávají kupci, lidí, kteří se dávají cestou hmoty, je víc a víc. Žijeme ochromeni samotou a ta je u mě doma, volně vlající úzkost volá po tom, aby byla zakotvena. Ta rychlost čtení, se kterou se autorka opírá do svých řádků, mě zaskakuje a zároveň vím, že toho je moc, co chceme slyšet. Co se strachem v lenosti, pocukrovaným uzavřeností, a na obrazovce rozhodnutí intelektuální balet náznaků. A pak přijde obyčejný chlap z jiného světa s tělem v tílku a ty omylem otevřeš kou‑ pelnu, a máš rozhozenou celou svou soustavu teorií, mysli, mysli hlavou, když tělo se vzpírá. A tak to je, ty chóčeš, čto slučílos, na tom nezáleží, co chci, dáš si kafe, a ty chóčeš, tohle je vážné namlouvání, vdovec Moldavec, tam sex není společenskou hrou, ale smlouvou před bohem. Da, ili nět… Plesk kravinec – a do široka jsem rozvinul svou osobnost – to je Čapek, chtěl být lidový, zachránit lidstvo, a poškodil se. Alexandra učí psaní, a to je jak kreslení nebo piáno – hlavní je, že píšou a čtou, diskuse jsem zakázala, není to soutěž. Těm, co lacino chtěj koupit a draho prodat, skutečnost dá brzy

Váš o sobě pochybující Zajíček

94

95

Z měsíce autorského čtení

přes hubu, tomu věřím. Tak jak dál? Uvolni se, a jak míček na vrcholu gejzíru svých snů nech se vést jing a jang. Dobré rady svých blízkých nerozbalené posílejte dál.

próz

Josef Zajíček

Váš postřelený Zajíček

Poznámka autora V textu jsou použity slyšené citace zpracované mou pamětí, a může tak dojít k určitým významovým posunům textů čtených autory – tak nějak se mi to na tom Měsíci a. č. zdává.

96

97

próz Petr Pazdera Payne nar. 1960 v Praze, kde také v současnosti žije. Knižně vydal sbírky krátkých próz Nečekaný čekaný a jiné variace na staré biblické příběhy (1999), Kol dějů (2001), Zvěsti (2002) a Figury, figurace, figuranti a figuríny (2005), sbírku kázání Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský (2002), soubor krátkých dramatických textů Dramolety (2002), novelu Lyonský omni‑ bus (2003), prózu Cirkus Hippolyt (ilustrace Pavel Macek, 2005) a soubor úvah o theologii a literatuře Masko‑ vaná milost (2009).

98

Petr Pazdera Payne

Zora Jako by soud někdejších spolužáků byl sou‑ dem posledním, přišlo mu na mysl, a takový sjezd abiturientů jako by byl jeho předběž‑ ným líčením. Kams to dotáh? Kolik máš dětí atd. atd. Ty jsi se rozved? Ty jeden nezbedo! Startovací podmínky přece měli ti souběž‑ níci, souputníci či vrstevníci stejné, nebo alespoň srovnatelné, srovnatelnější, než mají sourozenci, pokud to nejsou právě dvojča‑ ta, pochopitelně. A byli spolu dennodenně, možná spolu strávili víc času než sourozenci. Byla to taková rodina. Příbuzenstvo, které si člověk stejně jako skutečné příbuzné nevy‑ bírá. „Ty vole, já bych bez těch lidí ze třídy nemohl žít,“ svěřil se mu jeden z těch spolu‑ žáků, kteří se spolu scházeli pravidelně celá

ta léta, když ho nedávno potkal ve městě. „Doufám, že přijdeš na tu čtyřicítku od maturity,“ připomněl mu nakonec. Tak tedy navštívit tu dávnou přízeň. Tu posvátnou obec. Tlupu ze společné jeskyně, která vyrazila do světa, aby se čas od času opět v nějaké jeskyni její přísluš‑ níci u ohně setkali. Spříseženstvo spřažené společným zločinem – polekal se při tomhle nápadu, jako by to nebyl jen obraz. Jsou to návraty, návraty do bodu nula. Návraty do společného semeniště. Jednou za pět za deset let otevřít dveře kom‑ naty, v níž sedí stále titíž, ve stejných maskách, ve stejných rolích. Pobýt, s nimi, oživit staré dobré časy vzájemnosti, sehrát kus z té nedokončené partie, a pak zase raději za sebou v potřebě vzdálenosti zabouchnout, odejít a zapomenout. Přál by si jednou definitivně uzamknout tu komnatu se spolužáky. Zapečetit Pandořinu skřínku. Odfajfkovat si školní léta jednou provždy. Tak jako byl pobyt na oné škole absurdní, tak je absurdní i každý další abiturientský večírek. Jako by to byl sen, do něhož čas od času upadal a který se opakoval. Ty gymplácké radosti. To osvětí spolužáků – pořád stejné vtípky jako zamlada. Dospělí nebyli tehdy a dospělí nejsou ani teď. Nazdar! Co děláš? Čím se živíš? Darmožroute. A slyšel sám sebe, jak jim poví: „Učím se španělsky, abych na stará kolena mohl číst poslední stati Jana od Kříže.“ Netoužil po tom být pochopen, nechtěl být nikterak posuzován. Ano, už tehdy byl mimo, a ta propast se léty nepochybně prohloubila. Přisti‑ hl se, jak účtuje; tak tedy přece jen soud. Střídal jsem role – měnil jsem klece. Teď jsem docela svobodný. Po dovršení abrahámovin jsem konečně dospěl k zásadní životní moudrosti: Není kam pospíchat. Mělo by snad smysl běhat po palubě parníku sem a tam? Konec plavby tím neuspíšíš a plavbu si neužiješ. Vzpomněl si, jak mu říkala Zorka: „Byls vždycky z jinýho těsta. Takovej sní‑ lek, prostě idealista.“ Povídali si na maturitním večírku. Koupil jí v pozdní noční hodině něco k jídlu, byli přehulení, opilí, a ona řekla: „Eštěže je to jídlo.“ „Pamatuješ, jak jsme spolu v prváku bloudili, párkrát jsme šli spolu do kina

99

Zora

a vždycky jsme zabloudili. Nemohli jsme najít to kino. Bral jsem to jako znamení.“ „Asi jsme si nebyli souzeni. Chodili jsme okolo toho jako kolem horký kaše, a tys nebyl schopen rozetnout ten kruh.“ „Ani slůvkem, ani gestem jsi nenaznačila. Snad jen tehdy na tom plese.“ (Při‑ opilá ho tenkrát párkrát políbila.) „Ale to jsi vzápětí druhý den popřela.“ Tehdy na začátku mohla, ale nechtěla. Mezitím se stala protřelou. Udělala se pro všecky, říkalo se cynicky. Utrhla se ze řetězu. Stala se několika jeho spolu‑ žákům na čas milenkou a jejich počet rostl a ten čas se zkracoval. A teď, když už bylo po všem, už jen chtěla vědět, jak to mohlo být, kdyby tehdy chtěla. Celý ten pobyt na gymnáziu jako by byl jedním mejdanem, z něhož se, všichni to tušili, zítra budou muset definitivně probudit a vystřízlivět. Divadlo skončilo. Do roze‑ dnění zbývaly poslední chvíle. Vzpomínal. Stál před zrcadlem a měl chuť se sám sobě představit. To jsem já. Těší mě. Nebyl jsem tehdy, a uběhlo čtyřicet let, a nejsem ještě víc, napadl ho nesmyslný aforismus. Od jistého okamžiku jsem žil jenom jako. Vycítila ze mě tu rozpačitost... Kdoví, jestli taky přijde. Zdali se ukáže. Představil si ji, jak se chystá, někde před zrcadlem, před svým zrcadlem, ve svým bytě... Představoval si – nebylo to rozumné –, že je sama. Je trochu nervózní, natahuje si punčochy, maluje se před tím svým zrcadlem. Je to stesk, to, co k ní na dálku v čase teď cítí? Ne, spíš jakýsi absolutní stesk s ní spájel a spájí. Stesk na věčnost, který vždycky pociťoval a který se tehdy poprvé ozval a pak na sebe bral různé podoby a převleky, až si konečně uvědomil, o co jde. Stesk a nuda – na tyhle dvě věci se musí zemřít. Stýskalo se mu už tehdy na věčnost, jenom to neuměl pojmenovat. Nu ano, jsem takovej normální, trochu sentimentální chlá‑ pek, řekl si, starý mládenec, který má víc času o všem přemýšlet než ostatní. Vyšel z domu, dal si v bistru na posilněnou dva panáky. Pak nasedl na auto‑ bus. Cestou od zastávky pršelo, zapomněl deštník, nebo ho rovnou ztratil, což je pravděpodobnější. Byla mu zima, zauvažoval, že by potřeboval zimník, i když

100

próz

Petr Pazdera Payne

Petr Pazdera Payne

Zora

začíná léto. Ti ledoví muži. Ještě jsem živý, zašeptal sám sobě, protože mám potřebu zimníku. Kdybych byl mrtvý, kdybych opravdu nebyl, byl by mi zimník k ničemu, protože jen mrtvému zimník není co platný, jak se říká. Člověka zahří‑ vá kabát proto, že zadržuje teplo, které produkuje lidské tělo. Mrtvý už nevydává žádné teplo, a tudíž mu ani sebetlustší zimník nemůže pomoct. Však taky kostli‑ vec patří do skříně, jak se říká. Někdo kolem proběhl a křičel do mobilu: „Už jsem tam měl být.“ Možná taky nějaký spolužák. Ale nepoznával tu tvář. Duše prý miluje minulost. A přitom – hanba vzpomínat. Kyselost. Stará hořkost ožila. Pozdní sběr. „Něco si možná dlužíme,“ řekla mu na tom večírku. Uvěřila příběhu, že to měla dát dohromady s ním, když byl do ní tak fatálně, tak opravdově zamilovaný. Rozhodla se odklopit víko, podívat se do nádoby ztra‑ cené minulosti. K ránu odjeli se Zorkou taxíkem k ní, rodiče byli někde pryč na zájezdu. Vyprávěl mu ve druháku Luděk, jak pařili v témže bytě u Zory, když rodiče nebyli zase jednou doma, a jak se se Zorou všichni vystřídali. Luděk povídal: „Je to klasa, je to třída.“ Ten tichošlápek! Ten přizdisráč! Jakmile byla příležitost, ve skupině byl schopen všeho. Nicméně kdoví, jak by se on sám zachoval, kdyby tam taky byl. Možná byl jenom zakřiknutý, trochu opožděný. Ale v podstatě stejně nečistý jako Luděk, jako všichni. Prý „třída“! Personifikovaná třída. Máma třída. (Incestní myšlenka.) A přece se pak spustila s nějakým starším chlápkem a zradila tu svou třídu. Čekala dítě, šla na potrat. Tak tedy na poslední chvíli ještě dohnal, co mohl. Překonal tu svou plachost. Byla to jeho první zkušenost... ten akt ho zaskočil, sliboval si od toho něco víc, a přece zatoužil dát to s ní dohromady. Dokázal by zapomenout na všechny ty její promiskuitní epizody. Ráno někam pospíchala, a přitom mu vyjevila, že se stala kandidátkou strany; chtěla na vysokou a neviděla v tom problém. Celá ta tělesnost se mu zpětně zhnusila. Smířil se s její minulostí, nedovedl se však smířit

101

Zora

próz

Petr Pazdera Payne

s její budoucností, s tím, že se teď bude kurvit s režimem. Měl protikomunis‑ tickou výchovu, všechno v něm vzkypělo, jako by skrze ni na komunismu měl participovat. Rudá barva revoluce, rudá barva prokrvených sliznic! A tak jí, soudružce, popřál hodně štěstí se soudruhy a odešel. Od onoho rána ji neviděl. Po čtyřiceti letech zatoužil s ní promluvit. Všechno si ještě vyříkat, něco jsme si zůstali dlužni. A možná to ona tak vůbec nebere... Není co dodat. Komunismus je pryč. Byla to od něj dětinskost. Hra skončila. Tehdy jsme hráli podle tehdejších pravidel, teď jsou jiná pravidla, tak to sem netahej. Vlastně by ho zajímalo, jestli je vůbec možné setkat se s někým mimo pravidla, mimo konvence a předsudky, mimo svou výchovu, absolutně. Jako nazí a oproštění stát proti sobě. Tohle ho k ní již tehdy přitahovalo. Měl ji rád. Třeba to bude zase ona, taková, jako byla na začátku, v prvním ročníku. Třeba by si mohli všechno odpustit, třeba by mohli odpustit tomu, co nebyli, a tomu, co bylo kolem. A možná to ona cítí nějak úplně jinak. Možná zapomněla, žije starostmi o nějaké děti z jednoho, ze dvou, ze tří manželství. Možná pracuje na kariéře; neboť ona není jako on, který žije víc v minulosti než v přítomnosti. Zatoužil ji aspoň uvidět. Ten její profil. Rty. Vzpomněl na školní výlet, ples, tancování. Vzdálenost, jako nějaká smrt, zela už tehdy mezi nimi, i když byla blízko. Zora ale nepřišla. Poslouchal spolužáky a spolužačky, jak se baví o psech anebo si prohlížejí staré třídní fotografie, ty ještě zánovní masky fixující původní emoce. „Moc ses nezměnil,“ říkali. Odvážil se zeptat se na Zorku. „To nevíš? Zora je už kolik let po smrti. Kdybys chodil častějc mezi nás na srazy, tak bys všecko věděl.“ A tak naděje zůstala v Pandořině skřínce navždy.

102

103

David Bátor


104

ozvěn

David Bátor

se narodil v roce 1974 v Opavě. Básník, textař a redaktor. Poezii publikoval v časopisech Alternativa plus, Host a Protimluv. Doposud vydal tři básnické sbírky: Kukly slov (Tilia, 2004), Světlonoš (Jantar, 2005) a V kraji dvou židlí (Perplex, 2008). Za svou básnickou prvotinu byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Spolupracoval na několika textech skupiny Nekuř toho tygra, kde hrál jeho bratr Milan, a v současnosti se věnuje textové spolupráci v hudebně‑poetickém projektu obou bratří. Zde vystupuje také jako zpěvák a recitátor. V roce 2008 s bratrem založil literární časopis Nové břehy. Bližší informace jsou dostupné na www. perplex.cz a www. novebrehy.wz.cz.

Za noci stydké a lesklé jako prokluzávající hřídele těl, která se třela za zdmi tenkými jako papyrus, počal jsem tepat tento spis, tuto báseň o jsoucnu, které nenachází pochopení.

A Holan hovořil ke mně dále: Branka jako Kampa! Jak bryskně to zní! Jako kov, který nedaleko… Slyšíš? I odvětil jsem: „Večer je vždy naléván pocitem odcházení. Za něčím novým zas starými způsoby v krocích?“

A tehdy uprostřed chrchlání řeči, která má blízko ke krvácení z ran Krista i z lůn mladých rodiček, chrstla mi noc do obličeje trny pomluv a vemlouvání čehosi, trny nenávisti a nevšímavosti.

A tehdy jsem pochopil, že nelze ani smrtí, že ani po smrti nevyvanu z těchto míst, která miluji a nenávidím, která jsou vzácná jako pohlazení žen a mrzká jako každodennost sobectví i v tom, co si snažíme neodpustit.

Noc plivla mi mezi oči sliny a moč mého přítele měsíce, a dveřmi vstoupil Vladimír Holan, poklepal mi soucitně po rameni a řekl: „Jsi tady? Mluv!“ Oněměl jsem strachem a hrůzou.

A Holan pravil: Každodennost je zázračná! Tím větší báseň, čím větší básník, nikoli naopak! I odvětil jsem: „Ale já nejsem veliký básník, neboť jsem zatracen víc než jiní!“

Ale on se jen usmál a pokračoval: ,,Není lhostejné, kde právě jsme.“ Sklopil jsem pokorně oči k podlaze, k té zoufalé sebejistotě existence, poplivané, polité jistotou setrvání a setrvačnosti vztahů k…

Holan se ke mně naklonil blíž a pošeptal mi několik básní, které znal pouze on a nikdo jiný. Můj pohled opět sklouzl tam dolů k nemyté podlaze a k představám, které uzrají pouze v náruči Boha.

105

ozvěn

David Bátor

David Bátor



Věci jsou už dávno uzavřené. I kdybych teď spáchal sebevraždu, nezměnilo by se nic! Pouze bych se přestal zajímat o vše, co je zde tak přesně odměřeno na kroky, činy, slova a dny.

Nemůže a nebude! řekl Holan a pokračoval: Copak lze zadělat kvásek z prázdnoty? Nelze! A to, co se dnes nazývá poezií, je běžná a sprostá řeč ulice, kterou zachytí kdokoli a nazve tento omyl básní!

Branka jako Kampa! řekl Holan. Pochopil jsem, a jistotou mlčení odkráčel středem noci můj duch. Opravdu, už mě nezajímáš, čtenáři, neboť jsi zlenivěl, zpanštěl a zmrtvěl. Budu‑li psát dále, tedy pouze ve tmě.

Tato práce bez práce má potom ještě tu drzost být vydávána a recenzována? A tento omyl zatlačuje do tmy opravdové básníky, kteří často hryžou suchou kost nejistoty a žalu, protože tato sprostota nezná mezí, pouze klam bez hranic!

Bohu, mamince, otci, bratrovi a Vítu Slívovi, své ženě a dětem, ale tobě už nikdy, milý čtenáři a návštěvníku kaváren. Byl jsi stvořen pouze k lehkosti, která je bytelná. Že by poezie?

I ty často chybuješ, ale přiznáš si to a tím rosteš! A čím víc jsi ubíjen, tím lépe pro tebe! Věř mi! odmlčel se. Kdesi v dáli zachraptěl kohout. Blížilo se ráno, a tedy rozloučení. On však zůstal v sobě a já jsem odešel.

Ale kdeže! prořízl noc Holanův hlas takovou silou, že všechno rázem ztichlo! I žluté světlo v lampách rozpadlo se na uhelnou tmu. Když se prach usadil, objevil se anděl s očima havrana, který zachytil mou krev do smyku třetího oka.

106

107

pásm

pásm Zeno Kaprál

Troufale volit athénskou sovu? Zeno Kaprál se narodil 19. října 1941 v Brně. Pracoval v mnoha profesích, nejdéle, od roku 1966 do roku 1995, byl zaměstnán v České pojišťovně. Žije v Brně a Strmilově. Knižně vydal básnické sbírky: Ploty (Mladá fronta 1962), Reinerův výbor (ed. M. Pluháček, Petrov 1992), Staré texty / Nové texty (ineditně 1988, Votobia 1993), Růžová cesta (Petrov 1995), Plané palposty (Host 1998), Ozvy kázní (Votobia 2000), Namol střízliv (Vetus Via 2002), Zeleň blankytu (Vetus Via 2003), Pádlo stálosti (Vetus Via 2003), Suché boráty (Klokočí–Knihovna Jana Drdy Příbram 2004), Strmilovské listy (Větrné mlýny 2007), Hrubá mezihra (Pavel Mervart 2008); ineditně ještě dále: Texty Radky Fiedlerové (1987), Kniha plev (1988), Glosy tonzur (1989), Cokoli přidáš (1989), Etudy tirád (1990), Úděl tkvění (1990), Na předělu (1990). Dále vydal dvě prozaické

108

knihy: Moje pojišťovna aneb v krajině arkádské (Větrné mlýny 1998) a Glosy a maximy (Votobia 2001). Pro televizi napsal literární portréty J. Zahradníčka, J. Demla, I. Blatného, Z. Rotrekla, I. Jelínka, K. Hlaváčka, B. Reynka, O. Mikuláška, J. Skácela, K. Bochořáka, V. Renče, O. Březiny, J. Floriana, F. Listopada; scénáře pro chvilky poezie atd. Kaprálovu trefnou charakteristiku (či spíše autorskou deklaraci) lze číst na záložce prozatím poslední vydané básnické knihy Hrubá mezihra: „Hledá pořádek zdravého rozumu v depozitáři starých vizí. Přiznává estetice právo na romantiku, ale obcování živlů s poezií pokládá za mezalianci. Báseň je mu akvizicí, která nepodceňuje riziko a nepřeceňuje opatrnost, když zveršovaným zárukám slibuje dostát.“ A ještě jedna trefná citace, tentokrát Jana Suka z Portálu české literatury (www.czlit. cz): „Klauzura individuálního lidského osudu, který je neopakovatelný a svou jedinečností i bez možnosti otevřeně se sdílet, předávat a vstupovat do komunikačního procesu, je pro Kaprála častokrát tíživější než „bábel“ vnějšího světa, jenž poskytuje výhodu nepřeberných možností a tím i mnohých cest, východisek a úniků. Kaprál si je vědom, že v tomto prokletí individualismu nás nemůže chránit ani bůh, víra v něho, ani přimknutí k harmonickému světu zanikající krásy. Z dichotomie odlehlosti bytí ve skrýších a jeskyních v sobě kroužící a samu sebe stravující krásy a z vnějšího chaosu, který otevírá náruč volby nesčetných variant bytí, vede Kaprálova cesta k pochybnosti, zda vůbec okolí svěřovat to, co už bylo svěřeno a dáno papíru, zapsanému slovu a slovem zachycenému významu.“ Tesknota, archaizující fazóna, ornamentálnost, apelativnost, ale také jistý druh out‑ siderství, obrazy a verše až dětsky naivní (umocněné v posledních knihách kresbami Filipa Kaprála). Ve výčtu se tyto atributy jeví značně nesourodě, a přesto vytváří zcela funkční a soudržnou poetiku, poetiku na jedné straně trvalou ve svých posel‑ stvích i v hlavních stylových rysech, na straně druhé vyvíjející se od košaté artistnosti k jednoduššímu výrazu (což dokládají i básně z rukopisu, zařazené na konci pásma). -red-

109

pásm

Zeno Kaprál

Zeno Kaprál



HOŇME BYCHA VČAS!

POZNÁVACÍ ZNAMENÍ

Servít. Dinda. Bych. Ta jména jsou nám povědomá, ale jinak toho o dotyčných mnoho nevíme. Svatého Dindu dokonce ani nenajdeme v kalendáři, snad vůbec neexistuje, a pokud ano, jedná se zřejmě o nějakého nihilistu. O Servítovi se zas traduje, že je vůl, a Bych? Nu, Bych je přece pojišťovací agent. S Bychem je dobře zavčas se setkat, popovídat si, smlouvičky ujednat. Nevyhledal‑li nás dosud, raději nečekat a sami za ním zajít. Všechno ostatní on už zařídí, do kolonek rozepíše, starostí i peněz nás zbaví, zato však jednou provždy zaručí klid a jistotu. A můžou se třeba čerti ženit, blesk z čistého nebe sjíždět, Smrtka kosu naklepávat, nic nám to nebude vadit. Jinak ouvej! Sedí‑li červený kohout na střeše a ty se za Bychem teprve rozbíháš – honíš ho pozdě. Pak už ti zbývá jen povzdechnout si: „Jsem já to ale Servít!“ (Moje pojišťovna aneb v krajině arkádské, 1998)

Dobrý pojišťovací agent se pozná podle toho, že je příjemný společník. Rád vede pohřebí řeči a dívá se přitom starostlivě na nás. Svou konzervativní orientaci nevtíravě zdůrazňuje zlatým zubem, dvouřadým sakem a deštníkem. Zná všechny historky z Hitchcockových filmů, ale vždycky má po ruce happyend. Bývá hladce oholen, denně mění ponožky, a sklízí proto úspěchy u žen. Často je šokuje sdělením o valorizaci vypláceného kapitálu z dožití. Hoří nadšením pro vznešenou věc pojiš‑ tění osob. Při zahrnování rizika úrazu do smlouvy o životním pojištění upadá do stavu extáze. Jeho rozhodnutí pojistit nás je tak silné, že jakákoliv snaha odporovat mu je marná. Jeden tvrdolín se mi svěřil, jak byl už zlomen, a jenom příjezd vozu rychlé lékařské pomoci svým protivným houkáním způsobil, že smlouva zůstala nepodepsaná. „Nevadí,“ řekl zklamaný pojišťovák optimisticky. „To se může stát každému. Teď alespoň vidíte, oč spokojeněji byste ležel na nosítkách, kdybyste měl pojistku!“

110

(Moje pojišťovna aneb v krajině arkádské, 1998)

111

pásm

Zeno Kaprál

Zeno Kaprál



SALÓNY

SALOME

Kdo přijdou po nás, jací jsou; na to se ptát. Ve studni bydlet, nehostinné Falklandy zřít. Vyprázdní vítr rohy hojnosti a manu spadanou budeme do mošen sbírat hlídačům prahů zrovna u nosu. Otevřou zářivé salóny dokořán chřtán. Benátská zrcadla na stříbrných sloupech k lustrům se otočí. Jako poslušné štíty, když u Syrákús hořely lodě. Blahoslavíš je, ty, z kolonie chudých, zvlášť na majetku, abys pak noci protančil před hovádkem? Vždyť dost bylo zpěvu proradných Sirén, co plavci slyšeli až k zešílení stěžňů na vratkém parketu, po kterém pění vosk. To bohyně zůstaly samy. Král odpadků brázdí ulicí a hledá asyl zmaru. Smíme‑li volit, volíme vždycky špatně.

Až budu zase hololebý, věz, zdětinštím ti docela. A skákat budu v sedmém nebi, spasen na stará kolena.

(Staré texty, 1988i, 1992)

Popadni, touho, ostré břity svých skalpelů a trokarů a sedři ze mě hříšnou kštici, jako když krouhá bramboru. Na zlatou mísu Honza Křtící chce složit hlavu, balanc vzít, okolo stolu kance spící etickým šokem probudit. Či aspoň těžkou můrou býti jim na rujných snech o tanci, po ňadrech odkud oheň svítí, než pukne jantar v peklo tmy. Ať vítr prázdnou židli sklátí, ať u Foxů se pohne stůl. Do astrálu se kvapně vrátí demaskovaný demiurg.

112

(Reinerův výbor, 1992)

113

Zeno Kaprál



ČTENÁŘCE

STUDENO

Ty, která nevolky mě znáš a po večerech plakáváš. K. M. B. své iniciály na futro ti králi psali.

Volaný k pořádku pod olovem nebe, jen kývnout sousedu smím urousaný spěch. U nohou zvíře. Ono tak smutně zebe jak do něj přelila se moje tmavá krev.

O mně ani malou zmínku. Když tu trčím na stupínku buše do domovních mříží, hafan z okna na mne shlíží.

Noc takhle nejspíš trnula, odjakživa ženského složení, že se voják se strachem chvěl, prýštila mízu ze zvětralého zdiva, po kameni zeravů; jen jantar kameněl.

Přec blažívá tě vědomí, že pouze dva jsme čtenáři. Třetí, vzdělán z vinic Páně, čte jen tak, spíš odevzdaně.

Zvířetník nedýchal, aniž co jeho jest, očima žhaví a ze záškubů pacek, hádati můžeme jenom z linie hvězd, hejn divně sesedlých, budoucnu to vracet.

To před ním stud nám brání jít do ulic, kde se chudák lid baví jako na trápení; koheletům konce není.

Nic s sebou nevzal, nalehko vyběh z domu. I na stín zapomněl, za ducha ho mají. Jen cení zuby jak soukmenovec Romů, zaluská prsty, vše do tance se dají.

Zas jsem s tebou. Kdo tě míjí, je Satan. Leze po zemi. Mnozí strůjci z tebe živi zaživa budou pohřbeni.

Šat světce z lodenu pne, korbu nadouvá, ven nikdy nepustí tě přes bočnici svou. Bdí luna u závor a málo vytí dbá. Tak budeš oštěkán až s tím, co vynesou.

114

pásm

Zeno Kaprál

(Reinerův výbor, 1992)

(Plané palposty, 1998)

115

Zeno Kaprál



JEŘÁBY

FOTOGRAF

Hřích věci nevnímat je za požáru stát. Jak od slov daleko i praskot bezbožný v dobré se mění. Víš o tom něco? Kdo oheň založil, přespolně natáh zaječí cestu. Rámuse tympány, odnikud nikam, sám sobě náhončí, jenž utrum nemá, spaluje v patách, znamenán koptem. Ta pošetilost má svoje jisté. A Jahve bere si k hosana jména, všecko, co plamenem hoří a čisté.

Nepotřebně se věci zrní a překážejí kolem nás i po nevděku rozhodnutí, že v moci je má album čas. Din ustaluje auru srdce, až spoušti svěří aranžmá, co zpodobní je trochu přece. Tomu se může Smrt jen smát. Tříděný odpad do zástěry shrnuje vycvakané sny momentek světa napořád. Těch věků plné kontejnery dál není už kam přesýpat než komory jim otevřít za obcí, která ztemněla, když synové a dcery její se modlit zapomněli. Líp by jim bylo zůstat spát. Můj objektiv a záblesk denní jen za špás expozice brát.

116

pásm

Zeno Kaprál

(Hrubá mezihra, 2008)

(Ozvy kázní, 2000)

117

pásm

Zeno Kaprál


VÝPOVĚĎ

LOJZIČKA

Malovalo jsem úzkost jako dítě žlutou pastelkou do soklu z kamene, za zády pána s napřaženou rukou, co černé mraky z nebe vykázal.

Maličký tvor je porouchaný. Zepředu mouchy odhání a vzadu nepohne se ani. Což nemá žádné zastání?

A tehdy moje roztržitá matka z lavičky vstala a obešla sochu, smála se při tom jako nešťastná a její stín mě chránil před sluncem.

To u starého jezevčíka je daň za každý štěk a kost, za radost skákání, již skýtal, za dlouhé tělo, sveřepost.

A já po něm sáhlo. Pálilo v dlaních jak penál tužek se zlatou tuhou. Zahoď je, řekla mi, ne však hněvivě. Spíš bezradně. A odevzdaně.

My vědoucí jsme zesmutněli, on pociťuje křivdu však. Že musí ležet, že ho bolí, že nemůže bez pána vstát.

(Z rukopisu)

Zatlouká vítr okenice a na patníky sedá prach. Čekají věrně u silnice. Kdo je teď bude značkovat? Tolik by rozběhnout se zase, tolik by chtěl ten pejsek náš. Aspoň co stín po známé trase provázet smečku. Aspoň tak.

118

(Z rukopisu)

119

pásm

Zeno Kaprál

Zeno Kaprál



DOMICIL

ZÁNIKY

Má matka byla kočkovitá. Chodila po tajných stezkách, kde kudy znamenalo faleš. Snad proto jsem se jí nezeptal. Dnes už je pozdě klást otázky. Taky bych na území mrtvých jen těžko našel podle pachu či hmatu její přechodný byt. Viním však klubíčko vlny, že stálo moji nepozornost za cinkotu pletacích drátů ve stále delších intervalech.

Jsou tiché věci v tiché hale, co na ně sedá tiše prach. Odkud a proč se vzaly ale, důvodně nelze prokázat. Jen hledat dětské taje v nich i bezostyšnost dospělých či tvary, jimž jsme zvykli říkat, že za umění máme je. Tu zbývá úkol pro panice mlčení správců skladu zvykat, kam vzácná věc se poděje. Až na polici prázdno po ní ze stanoviště zůstane, jen ohledač se nad ním skloní a plačka. Taky služebně. Obtočí místo činu páskou a indicie povýší na vzpomínání spjaté s láskou, o které pouze v dřímě sní skutečnost uvnitř jako vně.

Teprv až ustal všechen hluk, jen strašné, žalující dusno stlačilo tmu, tak znenadání, a přece očekávaně, zahlíd jsem, kudy protáhla se, když místní vyhnali ji z domu, kde měla jako sytá kočka blaženě příst a nedrásat paměť.

120

(Z rukopisu)

(Z rukopisu)

121

pásm

Zeno Kaprál

Zeno Kaprál



NÁRUČ

TROUCHEŇ

Podepři moje vetché tělo, nezbyl v něm říz a žádný hec. A co pak na tom záleželo, rozmetat listí nakonec.

Ten strom na holině, pamatuješ? O větve nešlo. Stál tam a hrozil. On věděl, co způsobí zlého, když černá mračna kupil na nebi.

Běží jako by neslyšeli, můj hlas je těžko dožene. Ti krutí blázni rozněžnělí jsou pořád v trapu. Ne že ne.

Byl jeho ďábel jako dirigent, jsa napůl živý, zbytek mrtvé dřevo. Tak nač ta kampaň troufale volit athénskou sovu? Jaká neznalost.

Tak zvedni zvíře, co tu zbylo. Samo už, chudák, nemůže. Jen mázdrou očí zasvítilo mu v letmé vlčí vzpomínce.

Žádná vichřice jím neotřásla, a že jich bylo. Žádná. Až dosud. Však síla klamu vězí v představě. Snadno ho povalí vánek, děcko.

122

(Z rukopisu)

(Z rukopisu)

123

pásm

Zeno Kaprál

Zeno Kaprál



PAUZA

CELINA

Na terasu pozval malý ženský spolek před velkým třeskem k dialogu břečťan. Pletací dráty o sebe narážely, pod stolem lodičky vyzuly z otlaků.

Podzim si vede nostalgicky. Zbavuje stromy listí a prší. Příbytky lidí skýtají azyl běžencům. Ti často umírají na zápraží. Než stačí zabouchat. Samotné nebe se na to dívá úkosem skrze olověné sklo. Těm, kteří obchodují soucit jako výnosnou komoditu, není zatěžko stanovit ceník od dětsky nejkratšího vzlyku po táhlý nářek starce z útulku, co hlasitostí mrtvé probouzí.

Najednou zadrh čas a ztratil krasořeč. To naléhavé, čím se zaštiťoval být. Teď jenom tápe mluvka odhalen a za šejdíře vyhlášený uličník. Nad údolím zenu vznáší se balkón s námi a v jeho zábradlí krajkově kovovém patinu měděnky sevřelo táflování křečovitě; jak ruka sebevraha.

(Z rukopisu)

Tak jako umíte milovat i nenávidět svoje bližní, dovedete odhadovat míru odolnosti každého člověka po nezávislém utěšení. Vyklepat plevy citu z rozumu. Však zaskočí vás, když pláče pes.

124

(Z rukopisu)

125

Petrovo město na Něvě Město Sankt‑Petěrburg, do nedávné doby Leningrad, bylo v období první světové války známo pod jménem Petrograd. V epoše carského Ruska se užívalo dřívějšího a dnes znovu zavedeného názvu. Ve starých knihách se uvádí, že italské Benátky malému careviči Petrovi učarovaly natolik, že po svém nástupu na trůn přikázal podle jejich vzoru vystavět majestátní město na řece Něvě, které mělo reprezentovat velikost a sílu Ruské říše. Návštěvníka dodnes dokáže ohromit rozměrnost staveb, odvaha a smělost architektonických řešení či křehkost krásy uměleckých předmětů. Car Petr přizval ke spolupráci významné evropské architekty, kteří vtiskli městu jeho nezapomenutelný charakter. Vyspělost a vzdělanost lidského ducha zde kontrastuje s drsným severským počasím a s nespoutaným živlem řeky, v jejíž deltě se Petrovo město rozkládá. Zároveň se stalo připomín‑ kou dávné aristokratické noblesy a nepředstavitelně kruté minulosti Ruska. Navštívíte‑li Petrohrad v červnu, počasí zde vám bude na české poměry připadat jako spíše říjnové. Neustále prší a vane neskutečně

126

127

krajinomalb

krajinomalb

Jakub Kostelník

silný vítr, který se neomezeně prohání po širokých bulvárech. Avšak i v těchto podmínkách je možné potkat štíhlé, dlouhonohé a elegantně oblečené slečny zahalené v kožešinových kapucích, kterak si vychutnávají zmrzlinu. Petrohrad‑ ský červen se představuje obdobím bílých nocí. Světlo je zde v podstatě celou noc do takové míry, že v místnosti bytu můžete číst, aniž byste potřebovali osvětlení. Bílé noci ovlivňují nejen chod města, ale také životní zvyky zdejších obyvatel. Jako první zde byla dokončena výstavba Petropavlovské pevnosti na Zaje‑ čím ostrově. Měla pomáhat vojensky chránit celou oblast před švédskými vojsky. Uprostřed pevnosti se nachází Petropavlovská katedrála, v ní je dodnes k vidění hrobka ruských carů a jejich rodin. Nedávno byla doplněna ostatky členů rodiny posledního cara Mikuláše II., zastřeleného na Sibiři bolševickou mocí. Katedrálu navštěvují poutníci ze všech koutů Ruska, aby se poklonili svým zemřelým carům. Po nerovné kamenné dlažbě jsem obcházel nedaleká místa, kde byli v minulosti vězněni představitelé ruské umělecké inteligence. Ve spodních částech petro‑ pavlovských žalářů byli přikováváni vězni. Při pravidelných petrohradských povodních mnoho z nich utonulo pod zvýšenou hladinou vody, která se do podzemí dostávala z řeky. Dnes tudy procházejí davy fotografujících turistů. Na prostranství před katedrálou se prodává cukrová vata a drobné suvenýry. Děti v námořnických čapkách mávají papírovými vlaječkami. Křižník Aurora zpovzdálí stále bděle střeží revoluci. Vstup na palubu je bez‑ platný, ale dříve než se vám podaří na ni vstoupit, musíte se protlačit davem lidí u stánků s upomínkovými předměty. Nabízejí zde různý sortiment: od matrjošek a vojenských čepic až po zapalovače či různá trička. Galerie Ermitáž je umístěna v architektonickém souboru budov Zimního paláce. Její sbírky čítají mnoho tisíc zakoupených, darovaných či dlouhodobě zapůjčených uměleckých předmětů. Před otevřením se utvoří u vchodových dveří několik desítek metrů dlouhá fronta. Po několika navštívených sálech se počáteční nadšení mění v zoufalý pocit beznaděje nad skutečností, že není možné v průběhu jediné návštěvy poznat všechna vystavovaná díla. Návštěvníci se proto raději soustředí jen na tvorbu určitého umělce či na svou oblíbenou uměleckou epochu. Pozorná prohlídka všech sálů by vyžadovala nejméně týden, důkladné studium exponátů více než měsíc.


Palácové náměstí před Ermitáží se dříve jmenovalo Náměstí Mojseje Uric‑ kého (v letech 1918 – 1945), podle prvního velitele petrohradské ČK, na něhož zde byl spáchán atentát. Uprostřed nesmírně rozlehlého náměstí stojí Alexan‑ drův sloup, postavený na počest vítězství ve válce s Napoleonem. Sloup je vysoký padesát metrů a byl vytvořen z červené vyborgské žuly. Nedaleko Palácového náměstí nalezneme kanál říčky Mojky. Na jejím nábře‑ ží můžeme navštívit dům, v němž prožil Alexandr Puškin poslední léta svého života a v němž bylo zřízeno muzeum. Sem byl básník převezen po osudovém souboji, který se odehrál na Černé říčce nedaleko města, a zde v domě téměř dva dny zápasil se smrtí. Průvodkyní nám je drobná blondýnka, jež svými mírnými gesty ukazuje na exponáty. V bílých až průsvitných dlaních hladí svazek klíčů. Poněkud mi připomíná Olgu Larinovou, starší sestru Taťány z románu Evžen Oněgin. V uličkách poblíž Ligovského prospektu se nachází muzeum bytu Fjodora Dostojevského. Slavný spisovatel v něm žil v posledních letech života a napsal zde větší část nedokončeného románu Bratři Karamazovi. Ačkoliv se dům nalé‑ zá ve starší zástavbě a v okolí žili povětšinou chudí úředníci, které nesmrtelně zachytil ve svých juvenilních povídkách, překvapí nás jeho šestipokojový byt svým pohodlím a prostorností. Velikou atrakcí pro návštěvníky nočního Petrohradu bývá zvedání mostů (rusky разводка мостов). V jednu hodinu po půlnoci se na Palácovém nábřeží shromáždí zvědavé davy, aby spatřily obřad nočních mostů. Tři hlavní mosty vedoucí z centra (Palácový, Trojický a Litějný) se začnou pomalu zvedat, aby byl umožněn průjezd nákladním lodím z vod Finského zálivu do ruského vnitrozemí. Nikdo se dnes už nedozví, kolik osudů odnesla temná voda Něvy. Často se stává, že Petrohraďané žijící ve vzdálenějších čtvrtích na protějším břehu řeky či na blízkých ostrovech v zápalu noční zábavy tuto dobu pro‑ pásnou. Zůstanou tak uvězněni v centru města až do časných ranních hodin.

128

Jakub Kostelník


Dospívající mládež prý takto ráda omlouvá svůj pozdní příchod domů (rusky петербургская отмазка). Hlavní třídou města se stal velkolepě vystavěný Něvský prospekt. Spojuje západní a východní část centra Sankt‑Petěrburgu. Je až příznačné, že na jednom jeho konci nalezneme budovu vojenské admirality a generálního štábu ruské armády a na druhém konci klášter svěcený jménem Alexandra Něvského. Spolu s ním i Tichvinský a Lazarevský hřbitov. Jsou zde uloženy ostatky významných kulturních osobností Ruska (Krylova, Dostojevského, Čajkovského a dalších). Pro Něvský prospekt je typické, že na něm nikdy neutichá pouliční ruch. I ve čtyři hodiny ráno zde můžete za bílých nocí spatřit milenecké páry, a proto v tuto dobu nikoho nepřekvapí ani fronta před květinovým stánkem. V pozdní noční čas je možné posedět v cukrárně a dopřát si nad ránem dort či zákusek. Za sklem výkladní skříně lze pozorovat, jak kolem procházejí šťastní milenci, alkoholem rozjařená mládež či pozdní osamělí chodci s pohledem zarputile upřeným do dlažby. Katedrální kostel svatého Izáka ohromí mohutností venkovních žulových sloupů, okázalostí vyzdobeného interiéru, oslnivě zářícími ikonami a rozměr‑ ností mozaikové výzdoby. Mozaiky byly v petrohradských chrámech vytvářeny především z praktických důvodů, neboť ve zdejším nesmírně vlhkém klimatu by jiný druh výzdoby stěn zřejmě dlouho nevydržel. Přes velkou okázalost chrámů a ostatních kulturních památek se neustále vnucuje představa, že v jiných částech Ruska v té době měla obyčejná stračena větší hodnotu než nevolníkova žena. A zbytek ruského národa byl nucen žít v životních podmínkách dnes pro nás již nepředstavitelných. Snažit se pocho‑ pit Rusko znamená především procítit protiklady zdejšího života, které cizinci mohou připadat rozumem nepochopitelné.

129

krajinomalb

Jakub Kostelník

ese

Stanislav Komárek

narozen roku 1958 v Jindřichově Hradci, přednáší na Katedře antropologie Fakulty humanitních studií UK a Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, původním vzděláním biolog, procestoval řadu zemí Asie, což se odrazilo v řadě jeho esejů i románů.

Stanislav Komárek

Duše Orientu C. G. Jung ve svých esejích o Indii zdůrazňuje, že indická duše (dodejme, že i perská a zčásti i turecká) nevykazuje zdaleka tak výraznou polaritu ve směru persona – stín i vědomí – nevědomí jako duše evropská. To, co pociťu‑ jeme jako „kultivované“, i to, co pociťujeme jako „primitivní“, se v ní pes‑ tře proplétá – i nejrafinovanější íránský intelektuál má v sobě cosi naivně dětinského i spontánně samoprůběhového, i nejprostší venkovan v těch‑ to krajích má některé rysy uhlazenosti, uměřenosti a kultivovanosti, tak vzdálené evropsko−selskému křupanství. Důvod je v zásadě nabíledni – zatímco kultury Orientu rostly po tisíciletí, evropská, zejména zaalpská,

130

vybujela v nesmírně krátké době po povrchním zkulturnění barbarů z jiných, importovaných zdrojů (proto její ohromná, „mladá“ vitalita i její zděšující ag‑ resivní prvky, nechávající rozpoznat pod tenkým nánosem polodivocha – úsloví „škrábněte trochu Rusa a objeví se Tatar“ platí i mnohem západněji). Orientální duše je jaksi kompaktnější, celistvější, v zásadě se tak trochu „sama od sebe“ děje, myšlenky jsou nahlíženy a nalézány, ne pracně vymýšle‑ ny (druhý pól k tomuto světu představuje asi německá myšlenková usilovnost a chtěnost). V Orientě, kde má městská civilizace a písemná kultura nedozírnou tradici, nemá kronikářství a zaobírání se minulostí, neřku-li pak myšlenkou pokroku, v dějinách téměř vůbec žádné místo a zejména v krajích neovlivněných islámem představuje cosi naprosto mimo oblast veškerého zájmu – v nekoneč‑ ných cyklech se říše i lidé rodí a upadají, a zejména indická cyklicita světů i životů je zcela všeobjímající (v tomto světě pochopitelně nemá individuum prakticky vůbec žádnou cenu). Pouze v Evropě, kde byl vývoj úžasně přirychlen importem myšlenek nevyvinutých na místě samém (slibuje snad v delší budoucnosti černá Afrika či Polynésie per analogiam vydat něco podobného?), má historiografie a sledování historických trendů poslední dva tisíce let zřetelně směřujících k pokroku hmot‑ nému i duchovnímu nějaký význam a opodstatnění. Je to právě veliké energetické napětí mezi personou a stínem a vědomými a nevědomými potencialitami v duši, co žene či hnalo evropskou kulturu lineárně vpřed jako natažené pero (v Orientě jsou oba tyto pojmové páry méně výrazné a v zásadě se příliš k popisu jeho duše nehodí – pojmovost, napínající živou skutečnost na skřipec pojmové polarity, je koneckonců cosi typicky evropského – „pojem“ je od pojmout, tedy chytnout, uchopit, zajmout). Vzhledem k tomu, že tento proces vrcholil v 19. století, byl i výbuch barbarství na jeho konci v podobě první a druhé světové války mimořád‑ ně strašlivý. Zdá se, že v další době se začíná velmi pozvolna naplňovat i Jungova představa o tom, že pokud se Evropa sama nezahubí technickými přízraky, které

131

ese

Stanislav Komárek

Stanislav Komárek

Duše Orientu

Duše Orientu

vyvolá, nebude jí zbývat nic jiného nežli pomalu najet na „orientální“ model duše s jeho větší „zakulaceností“ a komplexností, proti 19. století méně agresivní a zároveň i méně „dospělý“ (celá řada pohybů se zdá velmi pozvolnou metamor‑ fózu v tomto směru naznačovat – plejáda dětinskostí a kýčů v komerčním umění, pokles prestiže armády a lovu, ochranitelské tendence vůči zvířatům, hlad po přeludech, též i po drogách a „Indii“ či tom, co si pod ní lid představuje atd.). Indicko−íránská racionalita se zdá být zabudována jaksi do „hardwaru“ svých obyvatel, do národního nevědomí, z něhož vystupuje třeba v podobě striktně geometrických zahrad a zavodňovacích zařízení i celou organizací a strukturou kulturní krajiny (obdobnou věc popsal Jiří Sádlo i z Koreje, kde je kontrast mezi obsedantním racionalismem zemědělské krajiny vytvářené nevzdělanými vesni‑ čany a do očí bijící iracionalitou většiny promluv a vědomých počinů obzvlášť markantní). Výsledkem tohoto „zvnějšňování kolektivního nevědomí“ je nejen kulturní krajina, ale i nejrůznější kulturní zvyklosti a tradice, rovněž už do „hardwaru“ přešlé (takto, jako postupnou dědičnou fixaci zvyků a zkušenosti opakováním, si ostatně Darwin představoval vznik instinktů). I nevědomě aplikované zvyky, obřady a zaklínadla (ale třeba i geometrie) účinkují, ale stávají se jaksi pokles‑ lými, nevědomě vykořisťovanými – Jung je nazýval na rozdíl od uvědomělých symbolů idoly. V kolektivním nevědomí některých národů, například právě ori‑ entálních, je již napevno zabudováno to, co jinde musí být vědomě osvojováno a udržováno, tak jako například racionalita v Evropě. Orient je v mnoha směrech tělesnější a v zemi a hmotném světě zakotveněj‑ ší než Evropa a polární protiklad hmoty a ducha jako by zde ani nebyl. Člověk zde není ve světě zakořeněn hlavou, ale jaksi celým tělem se středem někde v útrobách. Ať už se jedná o indické tance či dervíšské seance v Istanbulu, svět je zde prožíván komplexně a nesrovnatelně tělesněji. Seance „skučících“ dervíšů, jimž jsem byl přítomen, představují komplexní způsob péče o lidské bytí

132

a po tisíciletí dolaďovaným a nesmírně promyšleným způsobem (opět z větší části na úrovni „hardwaru“) regulují, kultivují a sublimují naráz nejrůznější lidské potenciality, které by v neopečované formě (a při islámském vyhýbání se alkoholu) hrozily nejednoho roztrhnout či vážně poškodit. Celá seance se rozpadá v evropském kontextu do zhruba šesti disparátních prostředí a zde, v Orientě, splývá na hodinu v jediné – je v tom namíchán kostel, tělocvična, diskotéka (byť hudba je velmi kultivovaná), hromadný sex (byť celá seance je zcela mravná, pouze Freudovi pohrobci cítí jisté podtóny), drogový dýchánek (ovšem bez drog) a holotropní dýchání. Výbuchy vášně a svatého nadšení se mísí s arabskými říkadly a mantrami (je nerozeznatelné, zda slabika húm byla přejata z indické tradice, či samostatně vyvinuta – pokud různé tóny už svou rezonancí upravují stavy duše, je to poslední pravděpodobnější), někdy ve stylu našich dětských říkanek a rozpočitadel, které vlastně představují carmina magica v jejich nejpůvodnější podobě. Z „dětinskostí“ je odvozena i tradice dervíšů tančících – dětské otáčení kolem své osy až do vlastního poloomdlé‑ vání je zde zkultivováno do půvabné procedury, která svými hábity s černými plášti a vysokými čepicemi sahá až k perským mágům dávné předislámské tradice. Barvité, přímo portmannovské sladění vířících černobílých sukének s pohybem, či lépe řečeno strnulostí připomínající pohyb loutek, a zasněný‑ mi úsměvy v bledých obličejích s knírkem je ukázkou světů od našeho na míle vzdálených. Je to právě tradice súfiů, orientálních mystiků, která spojuje celý přední Ori‑ ent a integruje i všechny předislámské a mimoislámské složky, jsou v něm vždy ozvěny panteismu, novoplatónismu a gnóze – nejenže není boha kromě Boha, ale není vůbec nic kromě Něho (jednotlivé školy, taríky, súfismu se ovšem vždy snaží vzbudit zdání pravověrnosti, aby odvrátily i tak stále hrozící pronásledování ze strany islámské ortodoxie). Prostírá se zde svět vzdálený vší ortodoxní a nam‑ noze i rozumné exegezi koránu, hledající spásu ve smíření protikladů a jejich

133

ese

Stanislav Komárek

Stanislav Komárek

Duše Orientu

Duše Orientu

integraci v sobě. (Abú Sáid: Pokud mešita a medresa nejsou dokonale zpustošeny, není naplněno dílo dervíšovo, pokud víra a nevíra si nebudou rovny, nebude ani jeden člověk pravým muslimem. Sáhib: Veškeré mluvení o víře a nevíře dospí‑ vá nakonec v jedno: sen je jeden, ale rozdílné jeho výklady.) Vesmír nemá své vlastní bytí, ale je jen zrcadlem, ve kterém se zrcadlí Bůh. S Indií spojuje dervíše i snaha po odosobnění. Zatímco Turecko vždy bylo více či méně ortodoxní, je Írán odnepaměti kolébkou herezí (Maní, ší’a – sice arabského původu, ale zde se nejlépe ujala, bahá’í atd.) a v Indii pojem hereze už ani neexistuje – tolik myšlen‑ kových směrů tam bujelo a bují. (Írán je obecně vzato charakterizován nejen herezemi, ale i vášnivou duchovností a citovým vzepětím, touhou po proniknutí k božství se symbiózou estetiky a náboženství, poezie a mystiky, erotiky a mystiky. Přes všechnu živost a veselost má i ponurost ší’y s jejími černými obleky, mučednictvím a ambivalen‑ cí – dervíšství přechází plynule v žebráctví [jméno je od kmene derv, slovansky dver, tedy dveře, o něž se dervíši při přecházení od domu k domu opírali – zna‑ mená tedy cosi jako „dveříš“], zbožnost ve farizejství, zdvořilost ve faleš. Ší’a na rozdíl od sunny, prosazující v náboženských věcech všeobecný konsenzus, pro‑ sazuje monarchiální duchovní hegemonii, přenášenou v přímém pokolení ne schopnostmi, ale světelnou substancí od Proroka přes viditelné imámy k nevi‑ ditelným. Potřeba nadlidí je zde veliká, i nad skutečným vládcem se vznáší jako reminiscence na starý Írán aureola, záře – zarr, přenášená v rodině z pokolení na pokolení.) Asijské kultury představují konzervovaný konglomerát technologií i myš‑ lenek velice primitivních i velice pokročilých, časové rámce se zde překrývají a vzniká jakási koláž archaického a moderního zdánlivě „bez logiky“, již lze jen velmi obtížně rozplést. Velice hezkým příkladem jsou třeba tradiční cikánské pohádky v ústech dnešních vypravěčů, kde na konci prastarého indického pří‑ běhu hrdina polije mrtvého draka benzinem, zapálí jej a s princeznou odjíždí

134

mercedesem vstříc kynoucímu štěstí. Přes všechno svázání tradic s minulostí je život Orientálce podstatně otevřenější světu než život Evropana, právě víra v kismet a osudová předurčení vůbec dává možnost vnější svět přijímat a neu‑ zavírat se před ním – typické hloučky bloumajících a postávajících mladíků, vyhlížejících své kismety a životní šance za zdánlivě bezcílného potloukání, jsou toho pěknou ilustrací (i ruské guljať znamená původně tyto expektační procházky). Tato snaha čekat na divy a náhlé obraty ve stylu kouzelného star‑ ce či Aladinovy lampy, smíšená s naivní bezprostředností otázek, okamžitými nápady a imaginacemi, je tím, co Evropana na Orientu tolik láká a děsí – je tu otevřeno a citlivá chapadla duše čekají, až se jich dotkne první výběžek přichá‑ zejícího kismetu (neustálé evropské obavy ze špatných konců zde nenajdeme). Takzvané „ruské“ kolo je ostatně vynález perský a na poutě přišlo až jako poslední forma toho, co původně značilo kolo Fortuny, proměnlivost sudby v čase. Směrem od Malé Asie k jižní Indii přibývá nejen diverzity myšlenkové a tva‑ rové, ale i čehosi, co bychom mohli nazvat domestikovanost. Zejména jižní Indie vyniká tím, co bylo naznačeno již dříve – je to společnost mírných vegetariánů s výrazně delším tenkým střevem, než mají ostatní lidé, žijící kolektivisticky a snášenlivě na malé ploše ve velkorodinách, které by pro Evropany byly zdrojem stálého utrpení (právě mírná snášenlivost na omezených plochách, podmíněná psychickými dispozicemi, nikoli nutně hloupostí, je to, co je nejtypičtější pro lidské „domestikanty“ – i „divočejší“ populace lidí, třeba staří Islanďané, byly velice agresivní a pomstychtivé i přes řídkost osídlení a drsné poměry). Jung vidí i v tradičním mužském úboru indického jihu, připomínajícím poněkud dětské plenky, znak infantilizace, nevýbojnosti a femininity. Ostatně orientální smysl pro tělesnost byl v Indii kompenzován učením o klamnosti celého jevového světa, o závoji mája. Není to vůbec náhodou – každá kultura ve svých učeních zdůraz‑ ňuje právě to, co je pro ni nesamozřejmé a co by mohlo upadnout v zapomnění

135

ese

Stanislav Komárek

Duše Orientu

(k vyvázání z tohoto samozřejmého objetí tělesnosti cílí také značná část jógy). Na mysl přichází otázka, proč křesťanský svět se stejnou úporností zdůrazňuje potřebu lásky. Esej vyšel v knize Zápisky z Orientu, Dokořán, Praha 2008.

136

137

rozhovo

čtu italsky, porovnala jsem si cizí vydání s původním českým a zjistila, že Patrik Ouředník sestavil knížku dobře – nakonec nejde výhradně po společenském a politickém panoramatu. Z jeho úvodní poznámky vyplývá, že ke svému mapo‑ vání starého kontinentu potřeboval nějaký hlas, který čtenářům za oponou nasvítí střední Evropu, a to se mu povedlo. Ohlas jeho výboru byl ve Francii skutečně obrovský. A v Itálii, kde jde zatím o novinku, už vyšly kromě jiných recenze od uznávaných kritiků Gianfranka Franchiho, a dokonce dvě od Michele Barboli‑ niho – v časopise Panorama a v deníku La Stampa. Na internetu někdo knížku doporučuje Italům jako povinnou četbu. Marie Zábranová s Bohumilem Hrabalem, květen 1995

Foto Tomáš Mazal

Rozhovor s Marií Zábranovou

Infinitiv byl pro něj objev S paní Zábranovou, ženou básníka a překladatele Jana Zábrany (1931– 1984), jsme se sešli v pražské kavárně Slavia. Byla pečlivě připravena, ukázala nám některé dokumenty a nad francouzským (2005) a italským (2009) vydáním výboru z Celého života jsme se rozpovídali. V porovnání s českým originálem Celého života je Toute une vie nebo Tutta una vita výrazně útlejší. Není to škoda, když měl výbor ve Francii takový ohlas? Evropského čtenáře odlišují některé skutečnosti, do zahraničních výborů se nedostalo tolik osobních věcí. Zpočátku jsem byla sice rozpačitá, ale

138

Kdyby měl být Celý život povinnou četbou v češtině, vybíralo by se dnes jinak? Ne. Jak víte, deníky připravovali Dušan Karpatský a Jan Šulc. Já jsem byla takový cenzor přes jména, aby nebylo ublíženo někomu osobně, zejména v případě lidí ze soukromého okruhu – v literatuře neměli téměř žádnou roli, ale v Zábranově životě ano, a on se o nich vyjádřil ostře – tak tam jsme plná jména nedávali. Mrzí mě, že tady přetrvává podezření, že byly deníky „cenzurovány“ ideově. Nebyly. Jsou v rukopise značně rozsáhlé a to, co se vynechávalo, byly náčrty, dvojver‑ ší o osmi až deseti podobách… Byla to jeho cvičení, pokusy, co verše unesou, a nezdálo se, že je důvod, aby se jimi čtenář zabýval. Nebo pasáže opakující cha‑ rakteristické rysy doby, i když možná šlo o záměr. Takový prostor jsme neměli… Snad jedné epizody je škoda, o tom, jak se Zábranův otec setkal v jáchymovském vězení s nějakým Němcem, který prohlásil, že ho poznal, viděl ho prý v Hum‑ polci (Eman Zábrana spolu s dalšími humpoleckými občany byl zatčen a poslán těsně před koncem války 9. dubna 1945 do vězení do Tábora). Tato jáchymov‑ ská situace je tragikomická ve svém vyznění – ve slovech „já za chvíli odjedu do Německa, ale vy tady budete smrdět“… Neuvědomuji si, že by bylo vypuštěno něco zásadního.

139


Setkáváte se s oním podezřením ještě dnes? Téměř v každé stati literárních kritiků se objevují domněnky o závažném krá‑ cení. Naposledy v jinak úctyhodné publikaci V souřadnicích volnosti. Znovu se tady spekuluje, co všechno zůstalo zamlčeno a utajeno. To je podivná, umanutá předpojatost. Kdyby si ti podezřívavci bez zaujetí přečetli ediční poznámku, přesně by věděli, jak je Celý život sestaven! Před třemi lety režisér Aleš Kisil chystal televizní film o Zábranovi, znovu jsem si při té příležitosti prolistovala originály a ujistila se, že není nic, čím bychom se v tomto ohledu vůči čtenáři provinili. Přetrvává hlavně domněnka, že jsme potlačovali jeho postoje k osmašedesátní‑ kům, což ovšem není pravda. Když byl po sestavení výboru Dušanem Karpatským požádán o úvodní slovo Václav Havel, cítila jsem povinnost napsat mu dopis, že nebude se spoustou věcí souhlasit, že se mu to nebude líbit – třeba Zábranovo vidění některých chartistů, kteří předtím byli zapálení budovatelé… Deníky jsou hodně obsáhlé. Jaký byl Jan Zábrana ještě? Tím myslíme, jak se nevykreslil, na který aspekt své osobnosti třeba zapomněl? Byl těžký introvert a deníky mu posloužily k tomu, aby se otevřel. S lidmi o sobě prakticky nemluvil. Když přišel do nakladatelství, působil jako nejlepší společ‑ ník, veselý, vtipný, vždy dobře naložený, jenže nikdo nevěděl, že se doma čtyři hodiny rozčiluje, že musí do redakce. Měl rád lidi, ale jeho osobnost byla nato‑ lik komplikovaná, že se to ne vždy sešlo. Někdy, když musel do Odeonu, chtěl, abych vyšla ven ze své místnosti a otevřela dveře ke kanceláři, kam směřoval, aby rychle proklouzl a nikoho nepotkal. Deprese měl, to bylo evidentní. Na čtyři dny se dokázal zavřít do pracovny. Když překládal Bunina, psala jsem si někdy, jak dlouho byl venku, ze čtyřiadvaceti hodin třeba tři hodiny… Jindy, když jsem při‑ nesla z Odeonu signál knihy připravené k vydání, nechala jsem mu ho v kuchyni na stole a ráno jsem viděla, že jsou v naší novince vyznačené všechny chyby: byl prvním čtenářem, který všechno vychytal. A když šlo o moji redakční knížku,

140

rozhovo




přímo jsem se klepala, co tam zase najde. Stejně nesmlouvavě pátral po nedo‑ statcích i v hotových vlastních knihách. To byl ten jeho maximalistický přístup k psanému slovu, téměř posedlost… Když vyšel Celý život, mnozí byli v úžasu, měli dojem, že znali někoho úplně jiné‑ ho. Inu, zaplaťpánbůh, že ve skutečnosti nebyl tak neúprosný, že nezatěžoval svým traumatem ostatní. Koneckonců z celého deníku je patrné, že to hlavní, i před nejbližšími zakrývané, nosil v sobě – jak rozumět sebemrskačské reflexi z roku 1976? „Co jsem dlouho, dlouho nevěděl, nebo si nechtěl připustit: že hoře z režimu, v němž jsem nucen žít, je v mém případě jen přídavné hoře. Že to základní je někde jinde, v něčem jiném. Daném, neodčinitelně daném. Ale láska pochopila, že šlo o vraždu z hlouposti, z náhody, z poměrů – a zůstala láska. Tam, kde by podle logiky měla být nenávist. Matko.“

Z Celého života dnes mimo jiné čteme silný pocit izolace. Jak to bylo doopravdy? V sedmdesátých letech někdy chodil k Bedřichu Fučíkovi, kterého si nesmírně vážil, o svátcích do rodiny přítele z mládí, malíře Pavla Sukdoláka. Psal si pra‑ videlně s Antonínem Přidalem. Jinak mu zůstali František Jungwirth a Miloslav Žilina, s těmi se vídal častěji. Ale pak už neměl skoro nikoho. Nechodil jen tak na společenské návštěvy, zdálo se mu, že se náš svět natolik a tak nenapravitelně změnil, že není důvodu, aby to s někým někde probíral. Jistěže v tom hrála roli i otázka důvěry… Jan Zábrana si také dopisoval s Josefem Škvoreckým. Co nám prozradíte o korespondenci, kterou teď připravujete k vydání? Připravuje ji Michal Přibáň, ale čteme to samozřejmě oba. Každý asi zase začne dumat, jak to bylo s detektivkami a s Prezydentem krokadýlů, to se tam vine tako‑ vým zvláštním způsobem, že nevíte, co si myslet. Fakt je, že kdykoliv Zábrana někoho kryl, vždycky jsem to věděla. Tohle byla spolupráce. Korespondence to

141


obráží trochu komickým způsobem: Zítra přijď v deset, budu tady sám, k obědu si dáme něco studeného… Praktické vzkazy: Zavolej, budu to brát na třetí zna‑ mení… Taky taková detektivka. V dopisech z let, kdy už byli každý někde jinde, Škvorecký v Kanadě, Zábrana v Praze bez jakékoli zkušenosti s životem venku v cizině, je ale určitá osamocenost obou dvou. Sama jsem zvědava, jak to lidi přijmou. Jste opět tím „cenzorem přes jména“? Když na kamaráda, kterého Pepík také znal a měl rád, Zábrana v dopise nadává, že špatně umyl talíře, když u něho večeřel a občas i přenocoval. Je otázkou, jest‑ li to tam nechávat, to rozhořčení či vztek, že blízký člověk stárne, selhává… Ale jinak se žádný cenzurní problém s dopisy nekoná. Edice mimo jiné vyjasní určité omyly: tvrdilo se, že někdo byl u toho, když Škvorecký přepustil Zábranovi svůj nápad dětské učebnice angličtiny, a že to nakonec musela být ruština, aby knížku někdo vydal. A proto tedy Zábrana jakožto překladatel z ruštiny udělal „pokrýva‑ če“. To jsou dvě různé věci. Vyšla dětská knížka Táňa a dva pistolníci, ale učebnice zamýšlená Škvoreckým se nikdy nerealizovala. Jaká jiná korespondence ještě čeká na vydání? Závažné jsou dopisy Josefa Jedličky, to jsou téměř eseje, měly by vyjít samostat‑ ně. Dopisů od jiných je několik stovek, někdo se pokoušel o ediční přípravu, ale nějak z ní sešlo. Možná že s odstupem času budou jednotlivé hlasy svedeny do jednoho řečiště, mohly by odrazit náladu intelektuálů za normalizace. Co z literárního odkazu Jana Zábrany čtenáři ještě nemohou znát? Poněkud smutná záležitost: někdo má rané básně a jeho korespondenci z raných let. Všichni víme, že v denících je velká mezera. V Celém životě máme první, ještě humpolecké deníkové záznamy, a pak je obrovská pauza, když přišel

142

rozhovo




do Prahy, když už byli oba rodiče odsouzeni, a uvězněni. Těžko uvěřit, že si tehdy nepsal deník. Byl zvyklý nosit v kapse maličký notýsek, do něho si psal poznámky a náměty a později je zpracoval do souvislého textu. Možná by o tom „prázdném“ období býval věděl Jungwirth, kterému velice důvěřoval, našlo se v jeho pozůstalosti leccos. Ale zmíněná korespondence z raných padesátých let by mohla to vakuum alespoň částečně vyplnit, i kdyby se kvůli odlišné formě nedostala do deníku. Údajně jsou v ní zajímavé postřehy o poezii, o vlastním psaní… Zrovna teď by mohla posloužit při přípravě chystané knihy juvenilních Nápěvů.

A povídky? V Pandoře nedávno vyšla dosud nepublikovaná povídka Princ karneval. Zbytek nevydaných povídek, všechny jsou časově z cyklu ze smaltovny, bychom s Janem Šulcem rádi přiřadili k už realizovaným Sedmi povídkám, ale někdy jsou to fragmenty. Když jsem je teď prohlížela, brala do ruky, zjistila jsem, že je v roce 1970 měl Zábrana na stole a sám s nimi chtěl něco dělat (svědčí o tom jeho poznámka u jedné povídky „Přepsáno v roce 70“). Nebo na papírech ze smaltov‑ ny, na kterých jsou povídky napsané na stroji a opravované tužkou, se najednou objeví propiska – tou psal mnohem později. Mimochodem v den svých padesá‑ tých narozenin uvedl mezi výčtem přání, co by chtěl ještě stihnout, právě tento cyklus. Ale největší malér je sbírka Havran. Havrana si někdo vypůjčil, na poslední chví‑ li, když jsem se chystala do Itálie. Nemyslím si, že jde o úmyslné zatajení. Třeba jsme na sebe zapomněli, nezavolali si. Naposledy měl Havrana k dispozici Jiří Trávníček, když sestavoval Jistotu nejhoršího. Údajně mají někteří sbírku v počí‑ tači, snad celou. Ale jak k tomu přišli? Když jsou z generace o dvacet třicet let mladší? Tady můžete vidět, že Havran skutečně existoval [viz obrázek na stra‑ ně 145, pozn. red.].

143


Zábranovi čtenáři vědí, že mluvíte o posledním čísle z Utkvělých černých ikon, o pásmu, které se dále rozrůstalo. O kolik by byl Havran delší proti publikované verzi? To by nebralo konce. Pro mě ta sbírka existovala v krabici jako tvrdé kartičky s jednotlivými verši. Všechny začínají infinitivem. Šlo o princip, ke kterému defi‑ nitivně dospěl. Infinitiv byl pro něj objev, který mu umožňoval dostat do básně konkrétnost, skutečnou pachuť i jas života. Honza Šulc říká, že to byla rukavice hozená sobě samému. Zkoušel, kolik takový postup unese a kam až dojde. Byla to nedokončená, otevřená stavba, jeho babylonská věž… Co máte rádi vy?

rozhovo


Z básní hlavně Stránky z deníku. A zajímalo by nás, jestli jim říkal sonety, nebo ne, protože to v Celém životě, když se o nich vyjadřuje, kolísá… Mluvil o nich jako o sonetech a sám pro sebe si je chránil… Spíš se rozčilo‑ val, že ho někteří osočovali kvůli přesahům, že prý to žádné sonety nejsou. On si za nimi stál. Šlo mu o to, aby se i v tomto přesném útvaru vyjádřil neomezeně. Je báseň Negalantní konverzace rozhovor biologického otce s biologickým synem? To je chtěná interpretace. Už jsem o tom slyšela. V době, kdy báseň sepsal, potkal mladého hocha, který mu ukázal vlastní verše a s jehož matkou se v dávné minu‑ losti intenzivně stýkal… Snad to byla Dark lady, ta, co krásně malovala…? A jako by šlo o tohle: Ty bys klidně mohl být můj syn a já tě tady musím trochu poučit. Dá se to takhle vidět? Mladí kluci s verši chodívali, měl k nim hodně laskavý vztah. Tedy ne k těm, co lítají s pěti sbírkami po nakladatelstvích, ale k mladým ostýchavým hochům – asi v nich viděl sám sebe. Takhle mohla vzniknout Negalantní konverzace. Chcete-li, něco docela jiného bylo na setkání fatální: pro oba bylo konečné, chlapec zemřel dřív než Jan Zábrana. Jednou nebo dvakrát po chlapcově smrti přišla jeho sestra…

144

145


V šedesátých letech jste pracovala ve Světové literatuře (díky ní jste poznala svého muže). Jak na tu éru vzpomínáte? Domníváte se, že je Světová literatura dnešními literárními časopisy dostatečně nahrazena? Mám pocit, že ji ani nahradit nejde, protože se úplně změnila ta půda. Vždyť tehdy nebyly možnosti, jak se dostat třeba k zahraničním časopisům, k novinkám! Obstarat si západní novinky, tituly nikoli ze socialistického tábora, bylo docela dobrodružstvím. Dnes to ten pel už nemá, každý si opatří, co chce. Světovka žila z materiálů obstaraných přes Dilii, ale také cestou neúřední, jak jezdili do ciziny tehdejší „obchodní cestující“, kteří Světovce fandili a nebáli se… A protože měla věci, které jinde u nás nebyly, byla nezastupitelná. Měli jsme velice fundované recenze, které měly usnadnit knižní vydání. Nevím, jak dnes lidi chodí třeba do redakce Souvislostí, které o Světovce uspořádaly besedu: k nám ale tehdy chodili nejlepší lidé, kteří chtěli překládat, protože nechtěli nebo nemohli publikovat vlastní věci. Taky bylo trochu komické, že ke konci slavné éry Světovky (po vynuceném odchodu Jana Vladislava) jsme byly v redakci samé ženské. Vzpomínám si, jak k nám na Florenc 3 jel ráno Josef Hiršal tramvají s nějakým překladem, já seděla vedle něj a bála se ho a on tím havraním hlasem povídá: „Tak co? Do šití, do šití?“ Neroste v té dnešní kypré půdě i hodně plevele? Dobrá literatura dnes nemá tak široké publikum. Světovka měla náklad i dvacet pět tisíc, možná i víc, ale asi proto, že cosi suplovala, byla to tehdy jediná tako‑ vá škvíra. Já nelituju, že dnes už není, dnes by snad ani neobstála. Nešli jsme například tolik do odborné hloubky, nebyli tak otevření, jak to umožňují dnešní poměry, i když se většina překladatelů a komentátorů snažila polemizovat s reži‑ mem, zabíhala do filozofie i do politiky.

146

rozhovo




Sledujete současnou českou literaturu? Co vás z ní zaujalo? Z pochopitelných důvodů se snažím znát českou memoárovou literaturu. Právě čtu Klímovo Moje šílené století. Nekašírované jsou Klimentovy Tři žíně. Ještě jsem se nedostala k Devětaosmdesátému Petra Pitharta, knížku už jsem si obstarala. U vět‑ šiny autorů knih tohoto žánru vydaných v posledním dvacetiletí je naše nedávná minulost vymezená dvěma milníky: druhou světovou válkou a více než čtyři‑ cetiletým temnem po roce 1948. Objevuje se téma viny a svědomí, spoluúčasti a individuální odpovědnosti. Žádná obezlička, žádná pohodlná tlustá čára. Mezi prozaiky se mi líbí Jan Balabán. Někdy mi přijde, že mu tam trochu chybí spontánní náboj, který byl v jeho prvních knihách, ale čtu ho poctivě, koupím si každou knížku. Pak mám ráda Tomáše Zmeškala, i když říkají, že je manýrista… Podle mě je to dobré a jemné, jiní do těch velkých témat doslova bouchají, že se to málem nedá číst. Z poezie sleduju Jirouse, ocenila jsem Čerepkovou a vůbec věci z Torstu… S poezií je to těžké. Pokaždé si v A2 přečtu kritiku Jana Štolby, a ten umí spolehlivě vybrat verše, které člověka odpudí, že si pak už recenzova‑ nou knížku nekoupím. Ale dovede mezi snůškou banalit nalézt opravdu krásný jeden verš – to je kritik! V devadesátých letech, po zániku nakladatelství Odeon, jste pobývala k Itálii. Proč jste se rozhodla po Listopadu „emigrovat“? Když jsem několik let redakčně dělala italskou literaturu ve Světovce a později v Odeonu, tak mě po roce 1989 prostě lákalo zkusit něco z druhého konce: od nás ven. Měla jsem v Itálii pár známých, výtvarného umělce Achilla Perilliho, letitého přítele Jiřího Koláře, a Angela Ripellina. Velkou podporu mi přislíbi‑ la Fernanda Pivano, žačka Cesare Paveseho a propagátorka americké literatury v Itálii. Otiskli jsme ve Světovce její dá se říct první větší recenzi o beatnicích a o drogách. Ještě před listopadem 1989 jsem v Praze spolupracovala na přípravě konference o Magické Praze Angela Ripellina. S kulturním radou dé Marianacim

147

rozhovo z Italského kulturního institutu jsme na sklonku osmdesátých let sestavili první soupis českých překladů italské literatury. Nezakrývám, že Řím pro mě navíc znamenal určité osobní východisko. Nesla jsem těžce, jak se po vydání deníku zpochybňovala Zábranova osobnost. Také jsem cítila, že se to tu začíná ubírat směrem dál od kultury. Jak vzpomínáte na své italské působení? Mohli jsme najednou dělat věci, na které si ti předchozí netroufli nebo je to nenapadlo. Velkou událostí byla v r. 1998 v jednom z nejvýznamnějších staro‑ římských paláců (Palazzo Barberini) výstava českého moderního umění, které vévodila prezentace koláží Jiřího Koláře. Připravil ji Jiří Machalický. Jindy Italy fascinovala technika grafických listů Jiřího Anderleho na jeho samostatné výstavě. V roce Velkého křesťanského jubilea, kdy se každá země chtěla v Římě

148

149


prosadit, jsme si doslova vydobyli prostor pro nádhernou výstavu z gotických sbírek na Moravě – Poslední květy středověku v proslulém Benátském paláci… A skvělé bylo zapojení žáků italských základních škol do hnutí Stonožka (Na vlastních nohou) založeného a šířeného v Evropě Češkou žijící v Oslu paní Bělou Jensen. Ta zařídila českým dětem ze Stonožky setkání s papežem Janem Pavlem II. U všeho jsme se snažili podat pomocnou ruku, vyjít vstříc. V příznivé polistopadové atmosféře se podařila spousta akcí na různých místech v Itálii, stali jsme se známějšími.

rozhovo


Nebyl odchod do Itálie taky trochu satisfakce za to, že jste nemohli cestovat? Nešlo o odchod, byla to chuť něco dokázat. V Itálii jsem byla v šedesátých letech dvakrát na měsíčním stipendiu od italského státu, v tomto ohledu jsem nešla do neznáma. Dodnes mi ale vadí, že Zábrana nemohl vycestovat jiným směrem než na Východ. Tam ho pustili. Kromě Ruska nebyl nikde jinde, proto mu někteří říkali, že má tu azbukovou duši. První rodilý mluvčí, s kterým mluvil anglicky, byl Ginsberg, který si dělal legraci, že Zábrana mluví tak, jak je to napsáno ve slovníku. Slovní zásobu měl ale ohromnou, díky své fenomenální paměti. Zábrana byl typem věčného nespokojence. Co mu naopak dělalo radost? A s čím byl nejvíc spokojený – třeba jako překladatel? K těm obyčejným věcem: rád se smál – kuriózním historkám, inteligentním vti‑ pům. Miloval staré filmy, které viděl v mládí, často o nich mluvil. Tančila jedno léto viděl snad sedmkrát. Do kina se navzdory své uzavřenosti často vypravil s dospívající dcerou Evou. Měl rád vánoční idylu, zdobit stromek, vyjít jen tak do vylidněných vinohradských ulic, pěšky z Malešic na náměstí Míru k Ludmile… Jeho literární lásky, autoři, které překládal, jsou známí: Babel, Bunin, Pasternak, Pilňak, Mandelštam, v mládí Jesenin. A z angličtiny Graham Greene, Ferlinghetti,

150

151

Vraťme se k nim ještě jednou. Vyjádřil se o nich Jan Zábrana nějak? Vybroušený styl zápisů dává tušit, že s budoucím čtenářem nejspíš počítal… Za prvé: my jsme o nich vůbec nevěděli. Že je má a v tak upravené formě, mi řekl čtrnáct dnů před smrtí a současně vyslovil přání, aby se vydaly. Jakým způsobem, o tom se nevyjádřil, ale řekl několik jmen možných editorů: Karpatský, Justl, možná ještě dvě. Ještě za jeho života jsem se na deníky šla podívat do jeho poko‑ je. Ani jsem přesně nevěděla, kde jsou! Byly zabudovány v knihovně za několika řadami knih. První četba byla těžká i pro mě. Potom se o „modrých sešitech“ doslechl Josef Škvorecký, chtěl je zaslat. A přímo proti našemu bytu v paneláku postávali na chodbě divní chlápci. A ještě horší byly anonymní, vulgární, obsa‑ hově neopakovatelné telefony pozdě v noci. Asi nás měly zastrašit. Hlavní starost jsem měla o deníky: bylo mi jasné, že jim přikládal největší váhu z toho, co udě‑ lal, co chtěl říct. Pavel Sukdolák mi pomohl, ve dvou velkých krabicích je z Malešic odvezl a ukrý‑ val až do roku 1989, kdy jsme se rozhodli je nacyklostylovat – celé – a začít je zpracovávat. Velkým iniciátorem knižního vydání v Torstu byl právě Jan Šulc, Dušan Karpatský vybíral ukázky do Literárních novin.

rozhovo

Corso, Stevens, Sylvia Plathová… Zcela osobité místo zaujímalo u něho Conra‑ dovo Srdce temnoty, překládal ho především pro sebe. Netroufám si říct, co měl opravdu nejraději, pořád četl, nic mu neuteklo. Mnohé je vidět v denících.

každé skříňce hřebíčkem přitlučené kapesní hodiny. Různé. Hlídal na nich čas po vteřinách. Než došel od první skříňky k další a pak ke stolu, ke svým stránkám.

Marie Zábranová (roz. Leskovjanová) Vystudovala bohemistiku a rusistiku, jako třetí obor italštinu na Filozofické fakultě UK. Od roku 1962 pracovala jako redaktorka v revue Světová literatura, od roku 1970 v nakladatelství Odeon. V letech 1993–2000 působila jako kulturní atašé na českém velvyslanectví v Římě.

Připravili Ondřej Hanus a Jonáš Hájek

Uvažoval Jan Zábrana ke konci života o nějaké nové sbírce básní? Samostatných básní měl málo, všechno už promítal jenom do deníků. Byl hrozně unavený, překládání ho vyčerpávalo. K počínající nemoci se nehlásil. Dokončo‑ val jako poslední věci Ferlinghettiho, Plathovou. U té sestavil seznam, komu ji poslat, až vyjde. Padesát jmen. Nad oběma knihami vrcholil jeho zápas s časem. Měl maličký pokoj, přes celé dvě zdi skříňky s knihami, pracovní stůl a gauč. A na

152

153

fotogaleri

Lucyna Sikora Narozena 16. března 1976 v Českém Těšíně. Po absolutoriu tamního pol‑ ského gymnázia vystudovala obor dějiny umění na Jagellonské univerzitě v Krakově a posléze i architekturu na VUT v Brně. Nyní pracuje jako archi‑ tektka v Brně. K fotografování ji přivedl otec, velký nadšenec amatérské fotografie. Poměrně dlouho zůstávala věrná kinofilmu, později přešla k digitálnímu formátu. Zaměřuje se hlavně na detaily, drobné výřezy skutečnosti, pokouší se zachy‑ tit plasticitu architektury, hru světla a stínu, a to i na těch nejbanálnějších předmětech. Dříve se věnovala také aranžovaným zátiším, v současnosti dává přednost neupravované realitě. Dokumentuje své postřehy z míst, jež navštívila nebo jsou pro ni něčím výjimečné. Své objekty vybírá spontánně a intuitivně, prostřednictvím jejich odrazu se snaží zaznamenat vlastní pocity a dojmy. Velmi obdivuje fotografické dílo brněnského rodáka Viléma Reichmanna. Fotografie jsou pro ni niterné zážitky, pořizuje je pouze pro své potěšení, nevystavuje. Jediná „veřejná“ prezentace její tvorby se odehrává na konci každého roku prostřednictvím novoročenek pro nejbližší přátele.

154

155

156

157

158

159

160

161

162

163

Repetice Opakování struktur. Rytmizovaný prostor. Některé s fotografií Lucyny Sikory mi připomínají fraktály. Nebo dvě zrcadla naproti sobě stále znovu a znovu se v sobě odrážející – nekonečná dostředná repetice. U jiných si vzpomenu na konvergentní vývoj anatomie zvířat žijících ve stejném prostředí – na opakování tvarů těla u zcela nepříbuzných živočichů dlouhodobě žijících shodným způsobem. Asociace jsou to nahodilé, vkusem a profesí podmíněné, povahu zde otištěných fotografií ale snad vcelku vystihují. Čisté tvary zachycené v různých materiálech (i to, je-li přiznán či ne) působí bez ohledu na kontext stejně či velmi podobně. Motiv, který by mohl být považován za banální či triviální, ožívá v sousedství obdobných struktur nalezených jinde – nale‑ zených nečekaně, invenčně, s hravostí… Ostatně to je vždy jedním z hlavních kouzel jakéhokoliv souboru ve srovnání s jednotlivou fotografií – kouzlo dialogu, popírání či potvrzování se. -pč-

164

165

welesův výtvarmí

Jan Chaloupek Energetické pole s tvary odhalených siločar Malířský povrch přetvořený v energetické pole s tvary odhalených silo‑ čar je charakteristickým znakem díla Jana Chaloupka, který ve složitosti scény nebo v redukci formy nachází možnosti pro zkoumání charakteru i míry tvaru. Variace motivů jsou nepřetržitým prohlubováním výchozí formy, obecných míst malířských rysů, kde i minimální pohyb dovádí zdánlivou jednoduchost k výtvarnému zemětřesení. Chaloupek napří‑ klad v nahromadění černě, ve svérázné amorfnosti skvrny nachází smysl tvaru. Nebo je způsob obrácený: jasnou myšlenku tvarové přehlednos‑ ti vnáší do pulzující stavební skvrny obrazu. Uskutečněno na bělobě podkladu, více rovnoprávné, přesto neutrální strany v dialogu krajních mezí chromatických hodnot. Bílá získává potřebnou aktivitu skrze vib‑ raci dominantní černé hmoty, obzvláště z přímosti rukopisu, postupu vypisování a malby díla spojeného s psychogramovou spontánností. Na první pohled by se mohlo říci: i s procesem přítomným v narůstání skvrny zrozené malířským automatismem. Téměř paradoxně se cesta zpředmětnění formy může vyčíst i jinak: s výchozím místem na racionál‑ ních premisách. Exaktnost geometrizované formy, křivka organizovaná do spirály, s víceméně zpřítomněným pravidelným rytmem. Volnost je spojena s pořádkem, zákonitosti se poznají v tvarovém bujení, v nekli‑ du nepředvídatelného existují pravidla malířského chování. Ta ovšem v Chaloupkově umění vůbec nejsou omezujícími faktory, spíše se stávají mírou stylu, mírou malířovy osobnosti výrazu. Kompoziční logika je sledována od prvního tahu v obrazu, vyplývajícím z promýšlení, vzniká ale v urychleném chodu gesta, s průběhem uctívání počátečních tahů. Křivka spojených grafismů, jejichž dotyky vytvářejí plochu s viditelný‑ mi stopami pohybu. Poukázání na jádro, nebo v konečnosti vzdalování se od něho. Ve výměně centrifugální a centripetální síly. S důležitostí světelných úderů. Samotné jádro je místo maximálního záblesku, kde

166

je i tečka dostatečná pro plnost kumulované světelné energie, podstaty obsahu abstraktního obrazu. Tvar kruhové, eliptické nebo rozšířené siluety, kontury zopakované v tkáni hmoty nebo rozjařené neočekávaností vztahů vzniklých pro‑ plétáním konstruktivních linií. Pevných až k monumentální dojímavosti, ale i s odvážným způsobem občasného rozbíjení monolitní jednoty obrazu. Záseky do spirál, rozdělování, zhuštěnost znásobených linek, nuancování černého k prů‑ hlednosti šedi vedou do sugerované prostornosti, pobídnuté i častou diagonální pozicí spirály nebo formy pořadí paralelních kruhových pásů. Objektivnost geo‑ metrizovaných tvarů, u kterých není vyloučena asociativnost organického. Jako doslovnost obsahové vitality, výtvarným přetvořením utkaná i do nepředmět‑ nosti tvaru. Existujícím v prostoru běloby, potentní v možnosti pohybu mimo fyzická omezení pole. Rám je hranice, a například spirála, jako směr, se šíří do nekonečna. Ve střetnutí definovaného a teoretické otevřenosti formy stává se obrazem kontrolované fantasknosti i pitoresknosti řádu. Ve snaze o zdrženlivost se octne i kaligrafická malebnost písmene, slov i příhod. Ovšem v přeneseném smyslu. Vytušené jsou krásy v syntéze tradice a osobní náchylnost k harmonii, prezentované vlastní eruptivností výrazu. Výlet ke kaligrafickému je náhodný, protože Chaloupek tvoří bez kalkulování. Podstata, nadšení a talent vedou jeho ruku. Tímto způsobem obohacuje architektoniku popisu a čerň subtilním opat‑ rováním tónů, přísnost kompozic zušlechťuje šarmem skicované lehkosti kresby. Hmotnost barvy je pojata minimalisticky, sotva se dotýká plátna, nebo zabírá každé jeho zákoutí. S reliéfností a plošností barvy emanačního světla formálního elementu, kontinuity Chaloupkova opusu. Světlo identického a rozlišného, exis‑ tujícího v bělosti papíru, v záhybech spirál, v probleskování tektoniky skvrn a v rozkládání koloristického žhavení. V malířství silných emocí, nezredukovaných do koordináty banálního, nese Chaloupkova tvorba výpovědní notu, svěžest hle‑ dání a v každé částečce vysokou úroveň umělecké senzibility. Prof. Stanko Špoljarič, hlavní kurátor Umělekého pavilónu, Záhřeb, 2005

167

Žádná slova pro světlo v překladech Darmo-šlapa

SIGRID BAURMANN Stromausfall. In der Wohnung des Nachbarn spielt jemand Klavier. Výpadek proudu. Ze sousedního bytu je slyšet klavír.

překladatelská hu

překladatelská hu

Haiku z www stránek Deutsche Haiku-Gesellschaft

HUBERTUS THUM Abendsonne. Jemand tritt ein ohne anzuklopfen. Večerní slunce. Kdosi vstupuje bez zaklepání.

MARTIN BERNER diese Nachtigall sie meint mich Tento slavík ten míní mě

168

169

Haiku z www stránek „Deutsche Haiku-Gesellschaft“

Žádná slova pro světlo

170


ANDREA D’ALESSANDRO

ROSWITHA ERLER

Vaters Motorradjacke nach 50 Jahren wieder auf Tour

Schlaflos – auf dem Kissen neben mir Mondlicht

Taťkova motorková vesta po padesáti letech zase na cestách.

Nemohu spát – na polštáři vedle mě měsíční světlo.

MICHAEL DENHOFF

ANGELIKA WIENERT

keine Worte für das Licht, das mich streifte

Am Hoftor berühren sich zwei Linden

Žádná slova pro světlo, které se mě dotklo.

Na vratech statku se dotýkají dvě lípy.

171

překladatelská hu


překladatelská hu



ANGELIKA WIENERT rennen konnte ich im traum rennen běžet mohla jsem ve snu běžet

172

173

2

2

Manhattanské sonety

Most már mindig mögöttem áll. Ha éppen

Už navždy bude se mnou. Když zrovna

Irok valamit, vagy járok, beszélek –

rozmlouvám, někam jdu, něco jsem

Přeložil Edgar Engelschlaeger 1

1

Azt hittem, nem bírom tovább, elég –

Myslel jsem si, že už nemůžu dál –

New York forró belében, mint a vak

jak slepce, jenž tápe, mě vezl vlak

Élúsdi kúsztam lenn, a föld alatt.

metra útrobami New Yorku – a nad ním pak

Akkor kinyílt a manhattani ég.

strašný pás nebe nad Manhattanem vstal.

A Nyolcadik Sugárút peremén

Na kraji Osmé Avenue nás (mě

Álltunk – én és még kilencmillió

a devět miliónů lidí) nalezla

Ember – s mert halni rossz és élni jó,

chvíle; a že je dobré žít, smrt zlá,

Szólani kezdett ez a költemény.

to všechno začalo růst do básně.

Azt hittem, nem bírom tovább, elég.

Myslel jsem si, že už nemůžu dál.

A négert néztem és az állami,

Dav sledoval jsem: černoch, policista –

Rendúröket s nem birtam állani,

nemoh jsem stát, když ten pás vyvstal,

De iszonyúan nagy volt ez az ég –

když strašný obraz toho nebe vstal.

Ezért a földre ültem s állati

Tak sedě na zemi, nehnuv se z místa,

Szerényen felnéztem az égre még.

s pokorou zvířete jsem na něj hleděl dál.

174

Mint udvarias titkosrendúr, szerényen

napsal,

Vár. Nem sürget. Zsebében az ítélet.

jak tajemník, jenž věrně listy rovná,

De int, nem siessek. Be kell fejeznem

nehnutě čeká, verdikt někde v kapsách.

Ezt a verset?... Bólint. Tessék csak, mondja.

Kyne mi však, ať nespěchám. Smím dopsat

Ráér. Tapintatos. Nincs sürgús gondja.

tento verš? Kývne. Ale prosím, říká.

Amerikába elkísért, s mi ketten

Je tak taktní. Nenaléhá. Co nás Amerika

Most már nem válunk el. A Bermudákat

přijala, jsme spolu. Spíš bych řekl do psa,

Nem láttam még. Sem Havannát. Nem

že mě opustí. Ještě na Bermudách félek, jsem nebyl. Ani v Havaně. Strach mě míjí,

De idegesít kissé ez az állat. –

pode mnou je však nejistá půda.

Tud rólam valamit. Azt, hogy még élek.

Něco o mně ví. To, že ještě žiji.

Ezért, vállamon át, szórakozottan

Proto mě občas přes rameno nutí

Néha ezt mondom: „Mindjárt“. Vár

říct roztržitě: „Hned.“ Dál čeká

nyugodtan.

bez pohnutí.

175

překladatelská hu

Sándor Márai

Sándor Márai



3

3

Cabrini núvér és a betegek,

sestra Cabriniová a nemohoucí,

Talán a vihar jön, talán a halál,

Snad přijde smrt, snad přijde pouhá bouře,

Kik lázasan ezt a szentet imádták. –

kteří vášnivě ctili tu světici.

A sors tajtékos, mint az óceán.

tak osud pění víc či míň jak moře.

Nyugtalanok a Central Park rigói,

V Central Parku poskakují vrabci,

A görög, aki látta Greta Garbót,

Řek, jenž Gretu Garbo, jeden z mála

Sápadtan járnak a portoricói

tajně činí spikleneckou práci

Amint vásárolt egy szenteltviztartót.

viděl, jak kropenku si kupovala.

Ósszeesküvúk. Kire haragudjak?

Portoričané. Ke komu hněv cítit?

A bérgyilkosok gügyögni is tudnak.

Nájemní vrazi taky žvaní, i ti.

5

5

Ha nincsen haza, minek hazajutni?

Nemáš-li vlast, tak proč se nazpět vracet?

Az édes mulatt lány haja most lángol,

Vlasy krásné mulatky teď planou,

Ha nem szeretlek, miért haragudni?

Nemiluji-li tě, nač čas hněvem ztrácet?

Mintha szikra pattogna a hajából.

jako by jí jiskra proskočila hlavou.

Aki meghal, rögtön mind nyájasabb,

Tomu, kdo zemřel, hned všechno zkrásní,

Megy egy olcsó hajó a Szűz Szigetre,

K Panenským ostrovům se levná loď vleče,

Az akasztott száján szérad a hab.

oběšenci pěna hned schne z dásní.

De a négerek nem alszanak este.

černoši ale nespí, když je večer.

Az élúk kancsin néznek, mint a részeg.

Živí křivě civí, jako by se opil.

Van már nyugdíjuk és fürdúszobájuk,

Už mají důchody a sprchové kouty,

Valami történik, amit nem értek –

Děje se něco, co jsem nepochopil.

És ájultan ülnek a földalattin,

sedí v metro s bezmocí těch, kdo léčí

Mint a sclerosis multiplex, e vad kin

sklerózu multiplex, a v její křeči

Mert ringatnak, mint szeretúm s anyám,

vždyť mě milenka či matka docela

Görcsében, úgy remeg kezük s a lábuk.

se bolestí jim nohy, ruce kroutí.

Az Atlantis a Csendes-óceán.

kolébá Atlantský a Tichý oceán.

Már én nem sem emlékszem anyám hajára,

Už si nevzpomínám na matčiny vlasy.

Azt hiszem, barna volt. De elfeledtem.

Měla snad hnědé. Má paměť je však pustá.

4

4

Több néger már haragszik Afrikára,

Čím dál víc černochů na Afriku naříká si,

A nagy tavak. A lomhán vad folyók.

Velká jezera. Řeky se vpřed valí.

Nyitott szájjal alszanak, önfeledten –

spí tu, o sobě neví, otevřená ústa.

Núnévú fúriák, a hurrikánok.

Orkány se jmény žen – Erínyí.

A priapikus felhúkarcolók.

Mrakodrapy jako obří faly.

Vagy kancsítanak, mint a nyúgös gyerek,

Nebo jak ufňukanci šilhají a lenoší,

A nagy taxiban a hippi leányok.

Hippie dívky v taxíku, jenž míjí.

Elfáradtak attól, hogy négerek.

znavení skutečností, že jsou černoši.

A földalattin alvó négerek.

Černoch, v metru pospí si.

A madár a kínai mosodában.

V čínské prádelně zas spatříš ptáka.

Edgar Allan Poe s mind a részegek.

Edgar Allan Poe a všichni opilci.

A magyar, aki énekelt a bárban.

Maďar, jenž si v baru zahulákal.

A telehold a Battery felett.

Před Battery úplněk do tmavé noci.

A sápadt kutyák s a hindu apácák,

Mnišky hinduistky a bledí psi,

176

177

překladatelská hu

Sándor Márai

Sándor Márai



6

6

A jószagú, a jóízű, a dús –

ta lahodnost, ta vůně a ta krása –

Értsd meg végre, ez az én óceánom,

To je můj oceán, pochop to konečně,

Júniusban érik ilyen fehérre,

a zrání v červenci je pak obílí

Ez a hullámzó s mégis kúkemény

ač tvrdé jako kámen, vlnobití

Mint köldököd körül a sima hús.

jak kolem pupku kruh hebkého masa.

Valóság. Nincs egyeben a világon,

podobné bytí. V tomto světě, cítím,

Csak a világ. Kicsi, de az enyém.

mám jen svět. Malý, ale patří mně.

Sok földet, vizet megjártam azóta,

Prošel jsem mnohé země, mnohá moře proplul,

Lásd, ez az én Atlantiszom a mélyben,

Hle, v hlubinách je moje Atlantida,

Most megismertelek: te vagy Európa.

teď vím, kdo jsi: vzpomínám na Evropu.

Ez a vihar az én sorsom üvölti.

svůj osud slyším výt v bouři ne bez lític.

Az én cápáim engem rágnak széjjel,

Mým žralokům mě sežrat vydá,

Hogy ne maradjon rajtam semmi földi.

ať ze mě pozemského nezůstane nic.

Ez a hullám, melynek porzik taréja,

Tato vlna, její hřeben pěnící

Nekem hozott hírt Grönlandból, Japánból,

mi přinesla zvěst z Japonska či Grónska.

Minden rögtön értelmes, ha nincs célja.

Náhle vše chápeš, v čem už není cíl.

Az óceánban otthon vagy akárhol –

V moři jsi doma všude, byť i troska –

Otthon vagyok, s most megmossa a lábam

jsem doma, teď v svém labradorském proudu

Hideg vízzel a labradori áram.

smáčím si nohy, cítím jeho chladnou vodu.

7

7

Tested ismerús, mint egy titkos térkép,

Tvé tělo je mi jako tajná mapa známé,

A melled, mint a toscanai halmok,

toskánské vrchy vidím ve tvých ňadrech,

Mint germán templomablak, szemed

(1961)

modř očí – okna na germánských chrámech,

mélykék, Homlokod mögött gótikus kalandok.

gotických dobrodružství má tvé čelo nádech.

Csipúd hullámos, mint a part Bretagne-ban,

Tvůj bok se vlní jak bretaňské břehy,

Ágyékod fodros, bodros vízesés.

na bedrech Švýcar kadeřavý vodopád.

Svájcban lüktetnek így a vizek és

Klín vždy se bude Neapoli podobat –

Öled úgy tárul, mint Nápoly, ha nyár van,

v létě se otvírá za stejné něhy.

A hasad, mint a magyar búzakéve –

Břicho snop maďarského obilí:

178

(1961)

179

překladatelská hu

Sándor Márai

Vladimír Šrámek

Identita Auto zajelo k obrubníku a spustilo všechny čtyři blinkry. Řada aut, čekající na zelenou, přicházející v dlouhých intervalech, se ještě více zpomalila a Karel postranním okénkem vnímal nenávistné pohledy řidičů, kteří se chtě nechtě museli překážejícímu autu vyhnout. Karlova pozornost byla ale upřena právě na opačnou stranu. Ve výklenku činžákových dveří zahlédl stín, jehož křivky mu byly mile povědomé. Nemusel ani zatroubit, bylo jasné, že je očekáván a sledován, neboť se vzápětí Barbora odlepila od omítky, přešla pár kroků přes chodník a vzala za kliku pro spolujezdce. Posadila se beze slova a ani nesundala černý klobouk s širokým okrajem. Dívala se sveřepě dopředu a Karel nezazna‑ menal sebemenší pohyb, když jí položil dlaň na koleno.

180

„Mám zařadit jedničku. Nebo dvojku?“ Karel jemně pohnul Bářiným kolenem dopředu a zpět, ale žádné reakce se nedočkal. „Možná… bys měl zařadit zpátečku,“ sykla neočekávaně Barbora a najednou se mu podívala zpříma do očí. Karel neodpověděl, zařadil teď už doopravdy a drze se natlačil zpět mezi popojíždějící auta. „Kde máš věci?“ zeptal se. „Na výlet s milencem potřebuju všeho všudy dvoje kalhotky, kreditku a pas,“ dotkla se Bára kabelky, která byla přeci jen více napě‑ chovaná než obvykle. „Ty v tom máš i pyžamo?“ pokusil se o žert Karel. „Hele, radši to obrať, když na to nemáš…,“ a Karel jen taktak Barboře zabránil, aby ne‑ vystoupila za jízdy. Naštěstí skočila zelená

„Těšíš se?“ prohodil jen tak do vzduchu Karel a vzápětí své otázky litoval. „Nevím,“ řekla podle pravdy Bára, „ještě nikdy jsem s milencem nejela na služební cestu.“ „Bude to fajn…“ prohodil nadějně Karel, ale Bára odmítla nabízenou povrchnost akcep‑ tovat: „Jak pro koho…,“ ale dovětek, který jí v tu chvíli prolétl hlavou – „přeříznuta v Řezně“ – radši nevyslovila. „Hele, Báro, to jsme mohli pěkně zůstat oba doma a o společném víkendu si nechat jen zdát…,“ nasupeně vyprskl Karel a tentokrát Barbora jemu položila dlaň na stehno, po‑ sunula ji trochu výš a smířlivě řekla: „Jsem jen z toho trochu nervózní… opravdu to dělám poprvé. Takhle oficiálně…,“ a Karel přidal plyn v náhlém návalu mužné pýchy. Vyjeli z města a zamířili výpadovkou na Regensburg. „Necelé tři hodiny jízdy,“ slíbil Karel a Bar‑ bora se pohodlně rozvalila na sedadle. Ruku nechala položenou v řidičově klíně. Trvalo to o půl hodiny méně, než předpoví‑ dal Karel. Přejeli před Dunaj a Karel zabočil do postranní ulice. Zaparkoval přímo před hotelem, který působil skoro domácky. Tři patra, nenápadný vchod. „Znám to tady. Bude se ti to líbit,“ dodal a vyndal z kufru

šramot

a peugeot zabočil na čtyřproudovku, kde už šlo všechno snáz.

velkou sportovní kabelu. Ostře kontrastovala s Bářinou kabelkou, ale tato asymetrie byla jediná, jaké si kolemjdoucí na jinak souměr‑ ném páru mohli všimnout. Vešli společně do vestibulu a Karel přistoupil k recepci. Postarší chlap v saku zvedl hlavu a usmál se. „Ti dva se jistě nevidí poprvé,“ projelo Barboře hlavou. Karel sáhl do kapsy a položil na desku dva pasy. „Frau und Herr Mácha,“ řekl dobrou němči‑ nou. Barbora udiveně nadzdvihla obočí. „Ja, zwei Nachte,“ pokračoval Karel, půjčil recepčnímu kreditku a vyfasoval klíče od pokoje 316. Společně nastoupili do výtahu a až zde se Karel na Báru podíval: „Je to tak jednodušší,“ navrhl Karel řešení, ještě než nastartovala. To ji zarazilo. „…Jednodušší?! Poslouchej, tys ze mě šmahem udělal Olinu…!“ a oba se zarazili, protože ve stísněném prostoru výtahu za‑ znělo jméno Karlovy manželky jak hrozba. „Jednodušší,“ ještě jednou výhružně zasyčela Barbora a zmlkla. Vystoupili ve třetím patře a šestnáctku našli po delším tápání ve slepých chodbách. Karel padl na postel, Barbora vyčkávala. „Pojď sem,“ natáhl Karel paže, a když Barbora nereagovala, stáhl ji k sobě na lůžko sám. Zprvu nereagovala, ale postupně roztála. „No, osladím mu to později. Po návratu,“ roz‑ hodla se také pod vlivem toho, že bloudění suché Karlovy ruky pod její blůzkou začínalo fungovat. „Jsem já… ale,“ jen s námahou se

181

182

ni zkoumavě podíval. Pak vstal, opásal se prostěradlem, vzal Bářin pas a jak jemenský šejk vykráčel z pokoje. Měl na chodbě chvíli nutkání počkat za rohem a pak se jako by nic vrátit. Jenže něco mu říkalo, že by to na něm Bára poznala. A tak nakonec tuto lákavou možnost malého podvodu zavrhl, pokrčil rameny a zmáčkl tlačítko výtahu.

šramot

pokoušela Bára soustředit na svoji uraženou ješitnost pod bubnovou palbou fyzického vzrušení. Cítila, jak začíná stoupat do dlou‑ hého kopce. A s každým krokem byl vzduch řidší a řidší… Najednou se ale neočekávaně zastavila, oddychovala na stejném místě a nemohla se hnout ani vzhůru, ani klesnout. V tom jí bránila Karlova manipulace s jejími nejcitlivějšími místy. Uběhly nekonečné dvě minuty… „Dost. Dost!“ odstrčila Karla a ten překvape‑ ně přestal. „Co… co se děje?“ nechápal. „Nemůžu… nemůžu se milovat na cizí pas…“ Barbora se posadila a otočila se zády. „Ale… hloupá,“ Karel se ji pokusil jemným manévrováním opět vmanipulovat pod sebe, Barbora se ale vysmekla. „Ne, nepůjde to… já to vím,“ dodala smířlivěji. „A co mám dělat? Teď v deset večer…“ „Jdi dolů… jdi dolů a přiznej se,“ a na důkaz, že to myslí vážně, sáhla do kabelky a podala Karlovi svůj pas. „Blázníš?“ vyjevil se Karel. „Jdi… jinak…“ Ne, nebyla v tom slově vý‑ hrůžka, spíše naléhavá prosba. Karel se na

„Byl jsi tam? Opravdu?“ zeptala se Bára tiše, když se asi po čtvrthodině vrátil. „Byl,“ suše konstatoval Karel. „A co říkal? Co říkal?“ Bára si představila re‑ cepčního a začervenala se. „Co by povídal…“ Karel neměl moc chuti na vysvětlování. Místo toho se opět snažil Báru položit do horizontální polohy. „Ne, počkej, co říkal?!“ „Ale nic… mávl rukou a s převahou si na mně smlsnul, když slizce utrousil: „Ach ja, natür‑ lich… wenn es hilft.“ Kupodivu to Báře opravdu pomohlo, aby začala znovu stoupat…

183

telegrafické recenz

Martin Skýpala PSÁT O NĚKOM, KDO BYL

Novou sbírku Václava Daňka Kolibří výlety (z jednoho do pěti) vy‑ dalo letos nakladatelství Akropolis, a to ve spo‑ lupráci s českým PEN klubem, u příležitos‑ ti autorových osmdesátých naroze‑ nin. Sympaticky vypravená kniha, kte‑ rá díky svému kolibřímu formátu snadno najde cestu do leckteré kapsy, ob‑ sahuje básně vzniklé v rozmezí let 1974 až 2009. Autor sám v poznámce uvádí, že ve sbírce spojil do souborů drobné básnické formy evropské a japonské a „oba múzicky poněkud odlišné přístupy a podněty k básnickému vyjádření (…) se pokusil sblížit a společně ubytovat“, s tím, že „tyhle malé formy odjakživa určovaly obsah, a nikoli naopak“ a že „s postupem mediální žvanivosti až magneticky přitahují“. Výsledkem je kniha, která postupně od jediného verše buduje svůj mikrosvět z drobných postřehů až aforistického rázu k celkům nepřekračujícím rozsah šesti veršů. Ke slovu se tak dostanou mj. ritornely, haiku, madrigaly i tanky, přičemž mnohé se blíží ke zrýmovaným aforismům, zatímco jiné vstřebávají do‑ zvuky avantgardních poetik, což vytváří místy sice chaotickou, ale jinak docela

184

sympatickou směs postřehů, postojů, anekdot a miniatur. I tento postup s sebou ovšem přináší mnohá dilemata. V poezii sice platí, že méně je více, místy ale ona omezení mohou být pro text až přehnaně krutá, nedovolí mu „doříci se“ a místo toho mu vnutí jakousi neblahou křeč. Tyto přípa‑ dy je poté vhodné zachytit a odfiltrovat, což se v této knížce vždycky nepodařilo. To je případ především prvních dvou oddílů, tzn. cyklů jednoverší a dvojverší, kde čteme například, že „i láska už je ohrožený druh“ nebo „o čecháčkovské louži vědí už i oceánisti / že to není republika ale moře závisti“. Nad podobnými přehmaty však mnohý čtenář mávne rukou. Udělá to možná o to raději, když se v knize zaleskne jednoverší typu „spi děťátko spi apokalypso“, anebo tam, kde víceveršové „hřiště“ autorovi dovolí vpustit do textu další rozměr, a najednou narazí na velice pěknou, čistou věc, i když se jedná jen o po‑ střeh, jako například „projektil z války / na řetízku pod krkem / dcerušce sluší“. Ve chvíli, kdy zazní osobnější tón, třeba i ironicky, podobně jako v pří‑ padě uvedeném výše, lze s premisou uvedenou v poznámce autora souhla‑ sit. V takových místech se knížka čte nejlépe.

Glosy veršem s podtitulem Kroužení brněnského básníka Miroslava Holmana vyšly v edici Masarykovy univer‑ zity Srdeční výdej. Z biogra‑ fické poznámky lze vyčíst, že autor se narodil v roce 1938 a dosud publikoval výhradně v nakladatelství Vetus Via, kde mu vyšly dvě básnické sbírky a povídka. (Na internetových stránkách to‑ hoto nakladatelství lze však nalézt přesnější informace prozrazující, že básník publikoval již v 70. letech v samizdatu.) Glosy veršem jsou členěny do tří částí, z nichž úvodní Hra na křídla je vlastně jen jakýmsi prologem ke dvěma rozsáhlejším celkům Kroužení a Kroužkování. (Básně Kroužení jsou dostupné na internetu.) Jinak druhý a třetí oddíl dávají tušit, že v nich básník do sbírky zařadil dva snad původně samostatné celky. Pohled do knihy samotné odhaluje zralé psa‑ ní, bez zbytečných kliček (glosy), mířící od jedinečného k obecnému, a tedy i dost často od hmatatelného, pozorovatelného a mate‑ riálního k nehmotnému, myšlenému a také duchovnímu: „Pod dýmem z podzimních cigaret / stromy hru končí / vidí si do karet / Složeny listy na hromádce / Kibicem byl jsem při tom krátce // Glosami semtam skáču / do řeči V řeči hráčů“ (Kibic, s. 20). Hráčem je potom často autor sám, když v bás‑ ních nechá hrát sama slova a na samé hranici kalambúru přivádí nakonec často do textu osobní nebo spirituální téma. Dobré verše, které rytmicky jen zvoní, občas zradí rým možná až příliš očekávaný, což v kombinaci s archaizujícími prvky, především slovosled‑ nými inverzemi, vytváří zvláštní, poněkud nepříjemný kontrast s jinými, vydařenými

básněmi: „Co slovy vidím matné jest / Ó zřetelnosti doteků! / Tu dlaň Tu ret Tu v oku pěst / Prst do ran Bohu člověku “ (s. 19). To se však nestává často, pravidlem pro tuto sbírku je spíše originalita, hravost a místy i jistý příznak humoru, což potěší obzvláště, autor pracuje s tématy pojímanými jinými pa‑ teticky: „Do chrámu vstupuji po částech / Z chrámu vycházím celý / Eh ještě na schodech se trhá stech / a už se dělím/ na pondělí“ (Nedělní, s. 18). Vcelku jsou básně nejlepší tam, kde staví právě na takovém kontrastu, tj. vysoké téma – nízký styl, anebo tam, kde se autor ne‑ chá „přemoci“ inspirací, jako v básni Rajhrad (s. 22): „… Je neděle a bude září / Minulost – není / Zbývá stáří / a rajčata / a zahrádkáři. V závěru už není knížka tak přesvědčivá, ale i tam se dají najít zajímavé básně (Podzim básníků, Paběrkář havran). Sbírka Miroslava Holmana si díky nim udrží působivost až do konce. Leoš Bacon Slanina (nar. 1946) je autorem sbírky nazvané Básně roku 6 s podtitulem mezi dvěma papeži (Nakladatelství Ši‑ mon Ryšavý, Brno 2009). I to je sympatická knížka. Bohémský způsob zpracování (jednotlivé básně jsou půleny, leckdy v rámci strofy, zarovnány na střed a neprošly jazykovou úpravou), přináší při četbě drobné obtíže, ale autorovo publikum je jistě hravě pře‑ koná. Však také Ivan Wernisch v úvodu ke sbírce píše: „Říká se o něm, že je bohém, / a to poslední svého druhu, / navenek však nepůsobí dojmem člověka rozervaného. / Hlavní atributy: pejsek, dýmka, mírný úsměv. / Rozšafný dobromyslný muž.

185

telegrafické recenze Přesto četba jeho básní není snadná. Přede‑ vším proto, že se vlastně jedná o záznamy (všechny básně nesou dataci, ale kniha nemá chronologické řazení) traumat rozesetých v relativně krátkém období a psaných vnitř‑ ním jazykem, který jako by měl velice úzkou vazbu na samomluvu: „O čem / si vlastně / šeptáš / věčně se zpovídající / marně hledající / tápající / v krajině / v lánu obilí “ (s. 12). Je to jazyk cyklický, rád se vrací k tématům, motivům, verše přecházejí z jedné básně do druhé, významy se nabalují a zase rozplývají, skutečnost střídá představa, vzpomínka, jistě je tu přítomna dávka nostalgie, loučení s druhou bytostí, vědomí, že „Život se nezastaví / čísi smrti / pádem / či skokem / život běží dál / v proměnách času / jen možná/ trochu z kraje / noční chmury“ (s. 20). V básníkovi je dost rebelství, neochoty při‑ stoupit na jeho hru: „… naivita současného dne / pohár bolehlavu / nenávist etnik / Proč bych se měl omlouvat / vím / něco o páté koloně / odporném potu / alchymie slov / rovná se / každodenní nesmyslné skutečnosti / i ty jsi byl někdy podveden“ (s. 21). A je tu ovšem také kritický odstup od světa, v němž „(…) Šifra Mistra Leonarda / se stává / praštěnou skutečností“ (s. 36). Wernisch v úvo‑ du upozorňuje na to, že Slaninovy verše jsou „volání bez vykřičníků“ a „otázky bez otazníků“. Autor sám v závěru knihy píše: „Psát o někom, kdo byl, / je stejně bolestné jako ty básničky, / co nedonesu domů. / A přitom jde jen o to zachytit krásu / vyznání, pláč, / vítr té knihy to nechtěl.“

186

Písňové texty Marka Brod ského (nar. 1959) pro praž skou skupinu Nahoru po schodišti dolů band v letoš‑ ním roce vydalo nakladatel‑ ství Galén. Kniha vedle nich obsahuje také krátkou před‑ mluvu Jiřího Černého, diskografii skupiny, fotografickou přílohu a rozhovor, v němž autor mj. říká: „U textů mám pořád pochybnosti a rozpaky, jestli mají vyjít knižně, když jsou vlastně vymyšlený pro písničku a tvoří tedy jen padesát procent konečnýho ,produktu‘. Aspoň to tak cejtim – na papíře má bejt báseň…“ Brodský také hovo‑ ří o svém obdivu k básním J. H. Krchovského, písním V. Třešňáka (a také Rolling Stones, Patti Smith, Boba Dylana aj.), což myslím dobře ilustruje rovinu, v níž se pohybují také jeho texty. Pěkné je na nich, že se zpravidla obejdou bez zbytečných gest, jsou příjemně „anti-poetic‑ ké“, nepostrádají nadsázku a vtip, čímž obo‑ hacují výchozí situaci vědomého outsiderství o ironický odstup od světa a také od sebe samotného: „… už se blbě učím nový kousky / hlavu těžkou, lehký spaní / játra tvrdý jak tejdenní housky / mozek měkkej, jak mámino stlaní.“ Takový už je bigbít, s ničím si moc hlavu neláme, hlavně aby to šlapalo a přimělo dostatečné množství těl k pohybu. To, co odlišuje knihu Marka Brodského od většiny podobné produkce, je, že jeho texty dávají smysl a míří někam k poetice Suchého: „Jede paní do lázní / na sebe si cestou něco koupí / jede paní do lázní / veze si poukaz, veze si roupy…“ Nahoru po schodišti (…) nezapřou jistou spřízněnost s jinými šedozónními kapelami 80. let. Nejsem žádný znalec, ale napadá mě

třeba Hudba Praha, která mj. zhudebňovala i básně (např. již zmiňovaného J. H. Krchov‑ ského), obzvlášť když čtu verše jako: „Ty prázdný cimry mě zas dostanou / ponožky už zase trochu páchnou / zase spálím hrnec s vitanou / a pak jdu všechno spláchnout.“ Jiří Černý poznamenává: „Když tu teď mám Markovy texty osamělé, bez hudby i veršů, které psali pro jeho band jiní, líbí se mi ještě víc. Kvůli autorově neskrývané slabosti, pocitu trapnosti a studu, kvůli jeho přiznanému podílu na všem, co vidí a co bez vzteku a nenávisti, s osvobozujícím i sebezničujícím humorem rýmuje.“ Inu i tak lze na knížku pohlížet. Podle mě se však jedná o publikaci určenou především fanouškům a příznivcům skupiny. Zbavena své decibelové hudební opory a odkázána na ticho jsou slova v textech najednou obnaže‑ ná, nesvá v poněkud nepřátelském prostředí, a ne vždy jsou schopna se s touto „nefér změ‑ nou poměrů“ vypořádat. Třetí básnická sbírka Tomáše T. Kůse (nar. 1978), vydaná na‑ kladatelstvím Dauphin, přináší verše komorního ladění. Spižírna je knihou mapující elementární básnické orientační body. Je to svět rodinně intimní, ale sou‑ časně nevlídný, tím spíš že do hry vstupuje bilance, a ta je, jak jinak, neradostná: „houpe hlavu v křesle // županu přivykl jak lžíce kaši / a býti svící / naučil se doutnat / ale nehořet // houpe hlavu v křesle // plánuje / kam uskočí očím chlapce / který uměl vstoupit / mezi slunce a list / a pouhým sklem / zapálit svět“ (skanzen, s. 57). Mluvčím, či chcete-li subjektem básní, není však autor sám, ale jakási kolektivní postava: „tu postavu / odposlouchal / z různých jazyků /

napsal a nechal jít (postava I., s. 21). Je to muž, kterého jeho žena „odvalí“ (s. 20), který „sedí a hlídá návštěvy“ (s. 14), je to „po bradu přikrytá postava“, která „než zhasne lampu / ještě dlouho zírá slepě do stropu / s rukama poslušně na peřině “ (V Olšinách 7, s. 15) a která žije jen o víkendu: „…nechat to tam / nedojedené obědy / manželky skloněné nad dřezy // nechat to tam / a schody brát zas po dvou“ (před zápasem, s. 39). Titul sbírky lze vnímat ve dvojím významu. Spižírna je kromě místa, kterému se obětu‑ jeme, také prostorem, kam ukládáme zásoby, tedy i prostorem naší paměti. Kůs v zásadě uskladňuje na jednom místě vzpomínky, po‑ dobně jako lidská paměť, v knížce se objevují základní momenty lidského života, otázky soužití se ženou, vědomí konce a Spižírna je pokusem konzervovat chvíle, které by jinak skončily v zapomnění. Ne nadarmo se v jed‑ né z básní mihne‑nemihne Ivan Diviš, byť jen jako přízrak a téměř učebnicově: „… kompletní Diviš nacpaný v jedné igelitce“ (mrtví živým, s. 36). Celkovým dojmem vycházejícím z knihy je bezvýchodnost, vedoucí v budoucnu téměř jistě k výrazovému hloubení, byť hloubení na poměrně malé ploše. Básně jsou to zajímavé a téměř nikde nejdou pod laťku, pokušením autora je být až příliš instruktivní a nenechat čtenáře dojít k vlastnímu závěru (pozdní příchod, s. 25). Bylo několik míst, kde jsem za‑ slechl vliv Petra Hrušky (např. v básni havárie, s. 24), to však může být dáno jen obecnou platností popisované situace. Vše je přetave‑ no v autonomním v pojetí autorově a titulní báseň sbírky v knize odemyká prostory, jejichž prozkoumání stojí za několikeré čtení navíc. Více se nehodí prozrazovat.

187

telegrafické recenze Dvaadvacetiletý Ondřej Ha nus je mj. redaktor velice zají‑ mavých internetových stránek (www.sonety.blog.cz), věno‑ vaných tradičním básnickým formám, především sonetům a villanelám. Jeho sbírka Stínohrad (Weles, Brno 2008) přináší však víc než jen jejich pasivní nápodobu nebo autorův čtenářský deník. Je to kniha, ve které se setká‑ vají všechny silné stránky i slabiny mladého básníka hodného toho označení. První sympatický rys je autorův vypjatý for‑ malismus. Nestává se tak často, aby současný básník začal ze všeho nejdříve psát sonety, je to totiž forma, která se snadno rozplyne v samoúčelnosti, ve svých vlastních dějinách a nedovolí autorovi přinést nic nového. Co však je pro někoho omezením, může být pro Hanuse výhodou. Pomáhá mu přitom druhý typický rys začínajících básníků – radost ze slova. Slovo hraje u Hanuse první housle. Je nejvíce zkoušeno, zatíženo, a to jak hledáním v mi‑ nulosti, tak novotvořením. A jestliže „hraje“, potom jde samozřejmě v první řadě o zvuk: „v nečinno hroužen, pozamykán / pod jařma věr se

188

chýle / v jeden ráz nikde, v druhý nikam / těkávám jako chvíle“ (Náběh k zastavení, s. 20). Člověk má až pocit, že se ocitl v něja‑ kém neogotickém snu, napomáhá tomu i temná motivika, rétoričnost veršů a dramaticky vypjaté ladění básní. Snad by toho bylo příliš, kdyby v knížce vinou neustávajícího hledání nezbyl čas pro nacházení, ale ve Stínohradu se už blýská na lepší časy – jako např. v básni Silice (s. 79): „křenu kopr – tak povahy tu trčí / v blízku, vrostlé, plné žahajících silic / jsi-li / osiko, také tak k větru, k pojímání smrčin? // palčivost, oči slzí nad šťávami / člověk, česnek / obojí zamává mi / než nad posledním řezem hlesne“. Mám ke knížce jen jednu skutečnou vý‑ hradu, a tou je její rozsah. Zdá se mi, že prvotině by slušela uměřenost, pokud jde o množství zařazených básní. Kdyby jich bylo o deset méně, sbírce by to vůbec neublížilo. Bez uzardění bych obětoval např. Pohřební věnec sonetů, v jehož básních rezonují motivy i myšlenky rozeseté i na mnoha jiných místech v knížce. I tak je ale Stínohrad pozoruhodný debut slibného autora.

189

recenz

recenze KAM DOSAHUJE TMA Miloš Doležal: Bodla stínu do hrudního koše THYRSUS Praha 2009

Miloš Doležal mapuje svůj rodný kraj v okolí Háje u Ledče nad Sázavou vy‑ trvale. Od básnické prvotiny Podivice (Arca JiMfa, 1995) přes další své sbírky, soubor fejetonů České feferony (Atlantis, 2000) až po zde recenzovaný soubor črt. Činí tak umanutě i uhranutě, idealizuje (nikoliv však přespříliš), ale také přesně pojmenovává, je expresivní i zklidněně pozorující. Bodla stínu do hrudního koše jsou knihou o mizení a odcházení. Samotáři z pasek umírají a s nimi se ztrácí něco podstatné‑ ho, rozpouští se poslední kry charakteru tohoto krabatého kraje, změněného plynoucím časem stejně jako před lety zaplavením želivskou přehradou. Už lze jen „nahazovat do prázdna“. Snad pro tu definitivnost mizení jsou Bodla stínu knihou tak sevřenou a ucelenou. Krátké texty jsou básnickými črtami – portréty svérázných lidí, Doležalovi stačí jen malý prostor pro to, aby obraz „ožil“, aby čtenář k postavám získal vztah. A tak sledujeme defilé postav, které nejsou ani zesměšňovány, ani adorovány: strejka Rýdlů s devíti životy („Kdepak, to můj dobrej anděl, všude se mnou chodí“), varha‑ ník Karlos se siderickým kyvadélkem,

190

přezkoumávající Peklo, chlupodravec Vošický s oficínou obnovenou po čtyřiceti letech, učitel Josef Kopecký, sedávající pod lípou s knězem Josefem Toufarem, Slovák Karolko, „proměně‑ ný“ v opilosti v havrana, staromládenec‑ ky elegantní Karel Roček, hospodská Tonička, nechávající chlapy v hospodě u pípy odcházejíc na houby, a konečně Olinka Pejšková, žijící na své samotě bez elektriky. Je zajímavé srovnávat portréty stejných postav z různých knih. V Českých feferonech je jedna z klíčových postav, Olina Pejšková, vylíčena ve zkratce, a i přes zjevné outsiderství vyznívá její portrét vlastně celkem idylicky, včetně zdrob‑ nění jména na Olinku. V Bodlech stínu do hrudního koše je obraz expresivnější a plastičtější. V kapitole Olinka je přitom vyprávěn stejný příběh o správce střechy a text z Českých feferonů je z převážné části doslovně přejat. Upraveny jsou jen drobnosti a přidáno jen pár vět, jenže právě ty původní momentku mění v bo‑ lavý portrét… „Olina byla odložena v břevnovském nalezinci. Nechtěné dítě služky a mladého hejska, synka pražského právníka. Adoptovali ji venkovští manželé. Po několika letech pražská matka přijela do kopců pro dospívající Olinu. Nechtěla s ní. Zůstala. Rodiče dochovala. Trčí tu, vlčice. Jednou jsem se jí ptal: ‚Olino, a proč jste se nevdala?‘ – ‚Jo, chodil za mnou jeden, Standa Maršík z Čejova, rodičům se pozdával, už nám pomáhal na poli. Na jaro jsme domluvili vdavky. V zimě dostal chrlení krve…“ V textu o strejkovi změnil Doležal oproti textu z Českých feferonů jen pár vět, změnil však jeho

název ze Strejka a anděl na Mrcha (myšleno poleno vylétnuvší od cirkulárky do obliče‑ je), i zde jde o posun, který brání tomu, aby příběh vyzněl jako příliš idylizovaný… A do třetice, v portrétu hospodské Toničky je v Bodlech stínu (kromě drobných textových změn) na konci připsána citace šenkýřky Sidury z Eposu o Gilgamešovi (k níž se odka‑ zuje v úvodu textu): „Když bozi stvořili lidstvo, smrt lidstvu dali v úděl, život však do svých rukou si vzali.“ Mohla by být mottem celé knihy… Předchozí „heuristický“ odstavec jasně dokládá, že Bodla stínu do hrudního koše jsou knihou nejen procítěnou, ale také pečlivě promyšlenou. Stejně přesvědčivou a promy‑ šlenou jako texty je grafická úprava knihy. Šedočernobílé grafiky Jiřího Bašty počítačo‑ vě vytvořené z fotografií (alespoň předpo‑ kládám) „hliníků“, tj. objektů z hrnců, po‑ kliček, vidliček a lžic, jsou domácky důvěrné i šklebivě morbidní. Vytváří vlastně paralelní příběh, který emočně souzní s Doležalovými texty. Šedobíločerně laděná je i typografie a obálka, na které je v barvě hliníku kříž‑bod‑ lo. Grafik a sazeč Luboš Drtina přitom jako by chtěl „starý svět“ evokovat i zalomením textu, kdy je k poměrně širokému vnitřnímu okraji v opozici velmi úzký vnější okraj, při‑ pomínající knihy ručně podomácku svázané (s velkým ořezem sešitých stran). Je to půso‑ bivé, i když možná až trochu rušivé. Knize dal jméno krátký text v druhé polovině knihy – záznam snu z noci z 24. 12. na 25. 12. 2004. V něm se ženský stín stařeny promění po bodnutí nožem do hrudního koše v mla‑ dou dívku a pak v malou holčičku, která zmizí poté, co ji chce autor se svou ženou adopto‑ vat. Jako by to se světem a lidmi načrtnutým kolem nás bylo stejně, zmizí, když je chceme

definitivně „adoptovat“, nebo si teprve po je‑ jich zmizení plně uvědomíme, že jsme to již dávno udělali. A ve vzpomínkách je od stařen k holčičkám tak přirozeně blízko… Petr Čermáček BÍLÉ KRESBY ČASU Josef Straka: Kostel v mlze, CHERM Praha 2008

Lyrickým osvětím autora pěti knižně vyda‑ ných sbírek, básníka Josefa Straky, je prostor a čas periférie, rozhraní, kde doznívá hektic‑ ký svět epicentra majícího nezaměnitelnou podobu. Předměstí, onen kruhový obvod pevně daného vnitřního bodu či východiska, je světem ponořeným do ozvěn a odlesků. V prostředí periferní anonymity pak mohou být resuscitovány vzpomínky i elementární obrazy vnitřního a pevně určeného dějiště, z něhož takový poutník předměstími záměr‑ ně i spontánně uniká. Strakova poetika se těmito marginálními prostory koncipuje, což ovšem neznamená, že ji periférie zcela zaměstnává. I tento bás‑ nický hledač se rád upíná ke konstantám, nikoli jen k magicky těkavé neuchopitelnosti a náznakovosti rozhraní nebo příhraničí. Takovou jistotou může být třeba věž „kostela v mlze“, jak ji autor vykreslí nebo spíš vytuší hned v úvodní básni své nové sbírky. Strakova chůze příhraničním světem mů že připomínat tuláctví Nezvalovo nebo Apollinairovo. Avšak od autorů Pražské‑ ho chodce a Pásma se Straka výrazně liší.

191

recenze Nezval i Apollinaire snili při svých poutích o zázračném dohlédnutí ke světu jako exotiku, charakterizovanému fascinovaně objevovanou výjimečností. Taková magie se později u epigonů podobného tuláctví zvrh‑ la v pouhou lyrickou turistiku, v klopotné hledání jiného, nevšedně vzrušujícího světa. Moderní básničtí tuláci, k nimž Josef Straka bezesporu náleží, jdou ve stopách nikoli velkých avantgardistů dvacátého věku, ale vracejí se k výměru poutnictví romantického a romantizujícího, jak ho naplňovali Byron, Stendhal se svou „cestovní horečkou“ nebo Mácha, který příliš nedal na okázalou vnější kulisu a scenérii míst, ale kladl důraz spíš na sám proces úniku, na pohyb a neklid, s nimiž je cestování spojeno. Dynamika i dramatičnost Strakových veršů se proto rozpínají mezi typičností, nezamě‑ nitelností konkrétního místa a anonymní, jakoby zamaskovanou tváří periférie, kde maska obkresluje jádro a podstatu onoho městského i lidského „vnitrozemí“. Akcent u Strakových textů pak může být položen na jemně i shovívavě vystiženou všednost, umně se propojující s fatalitou plynoucího času chůze, těkavosti, nestálosti naší existence. Straka rád listuje v rejstříku zahrádek obehna‑ ných dřevěnými i drátěnými ploty, ulic mize‑ jících v zeleni a končících v tichu, v průzoru do krajiny, do níž jako do prostoru, „kde jsou lvi“, není radno „vstupovat bez rizika“. Nejen opora architektonických drúz města, ale také náš vnitřní civilizační pocit, že se vždy může‑ me vrátit pod střechu, do domů a zdí, manti‑ nelů a schrán, ponoukají překročit rozhraní mezi umělým světem civilizace a torzem divoké přírody. Periférie je Strakovi možná oním zbývajícím prostorem mezi chladem

192

ovzduší a výhní plamene, vypůjčíme‑li si kamínek z Bachelardovy mozaiky o podstatě ohně. Je zároveň experimentačním místem, prubířským kamenem odvahy i elementár‑ ní snesitelnosti toho, co je ještě k přežití, a toho, co nás bezprostředně ohrožuje na životě. Na perifériích jsou „ztichlé ulice, kte‑ ré se čemukoli vzpírají“ svou bezejmenností a prázdnotou. Avšak jsou tam rovněž jakoby ve vzduchu zavěšená hnízda bytů, pokojů, ve kterých se básník v noci sklání nad čistým listem papíru, symbolizujícím ve Strakových textech onu bílou, nepopsatelnou kresbu času osamělosti. Potom se jen „černé boty“ tvrdohlavě stáčejí dovnitř města, zatímco bosé chodidlo našlapuje bláto, rosu trávníku, pichlavý štěrk a rozpálený asfalt, ano, i meta‑ forické trní a bodláčí těchto od centra dění vzdálených, do sebe nazírajících míst. Cesta po periferiích není Strakovým jedi‑ ným tématem, jakkoli dominovala už v jeho předchozích knihách Město Mons a částečně i v Hotelu Bristol. Paralelní tendencí od okra‑ jovosti k dostřednosti, od rozprostraněnosti k sebekoncentraci, je sklon zahloubit se do sebe, zakuklit se v oné přechodnosti a beze‑ jmennosti vyznačující vše, co žije a strádá in margine. „Prsty si tak trochu vynucují čekání / hladím stůl, beru do rukou různé podložky / a zase je vracím zpět / dívám se do modřínového lesa s bílou vilkou / mezi stromy / raději nedopovím / opírám se o okenní kličku / ’jen toto / po několika minutách opět usedám ke stolu…“ (Malátné po‑ koje II). Z tohoto rezignujícího i trýznivého „jen toto“ vskutku není jednoduché vytvořit prvoplánový obraz fascinace všedností, ale spíš náznak návratu k opomíjenému, zčásti ztracenému. Takový básník pak může pocítit

totéž pohnutí nad opuštěnými, zanechaný‑ mi místy a předměty, atributy domova, které zažil vracející se Odysseus. Teprve pohled na všedně omšelý i bájný „kouř z Ithaky“ začne v člověku evokovat jakýsi reverzibilní proces zmatených, mramorem ještě nedotčených vzpomínek na prožitou cestu, náhle jakoby překrývaných pamětí i skutečností věcí, jichž je možné se opětovně dotknout a shledat se s nimi. Není právě toto subtilní napětí mezi nyní a kdysi úrodnou půdou veškeré poezie? Odysseovské večery pak mohou být „věnová‑ ny zapomínání“, zasvěceny „škrtání, trhání papíru a vymazávání“. Teprve v dozvuku noci, v jejích neprůhledných a neperiferních zákoutích dochází k evidenci a možná i k bi‑ lanci světa a všeho, co k nám patří, co nám visí z ramen a neztrácí se z očí. V takovém okamžiku báseň přerůstá Josefu Strakovi v prózu, v záznam setkávání, započa‑ tého a dosud neuzavřeného příběhu, vyvstá‑ vajícího z předešlé těkavosti, vyznačující duši poutnického básníka od Ovidia přes Máchu až třeba k Petru Královi, jehož fascinace geni‑ em loci je jistě Strakovi blízká. Na rozdíl od Krále však Straka v básních i v prózách sbírky Kostel v mlze neulpívá na pečlivě, někdy až groteskně pokřivené drobnokresbě, z níž mohou vyrůst polosnová monstra skutečna, ale zdůrazňuje permanentní stav i proměnu tvarů, barev, lokalit anonymně vzdálených i domáckých. Kdyby bylo možné tento bás‑ nický pohyb, neklid znázornit piktograficky nebo geometricky, pak může být Josef Straka pokládán za tvůrce kruhů šířících se na hla‑ dině, útvarů a kreseb, u nichž není důležité, zda vybízejí k cestě do středu nebo k průniku ven. Jan Suk

BÁSNĚ PRO ZÁPADNÍ NOCI Petra Rosette: Dovnitř obrácené oko OBČANSKÉ SDRUŽENÍ LITTERULA Praha 2009

Píšící výtvarníci tvoří svébytnou plejádu ve světovém i českém básnictví – a svým relativně pozdním básnickým debutem se k nim nyní (stejně jako několik měsíců předtím literárně debutující sochařka Ellen Jilemnická) přiřa‑ dila i renomovaná umělecká fotografka píšící své verše pod pseudonymem Petra Rosette. U takových opožděných prvotin se čtenářská veřejnost zcela přirozeně zajímá, zda jde o texty starší, či novější, o celistvý soubor z ny‑ nější doby, nebo o průřez básnířčinou tvorbou z delšího období, v tomto směru se však o tex‑ tech z titulu Litteruly nedovíme zhola nic, ne‑li ještě méně! Nezbývá než konstatovat, že v knize, doprovázené vlastními, až esotericky temperovanými ilustracemi autorčinými (opět pod pseudonymem Petra Rosette), je shromážděno 171 textů, které pisatel doslovu, básník a literární historik Vladimír Křivánek, charakterizuje jako „básnické miniatury“. Jsou to však opravdu miniatury? Nejsou laděny jako naopak maximálně esteticky i myšlenko‑ vě hutné strofy, tlumočící filozofický a krea‑ tivní svět uvedené umělkyně? Tyto miniatury však mají i jednoho kvantitativního společ‑ ného jmenovatele: ve všech 171 případech jde o pětiverší. Doplňme, že o pětiverší mnohdy se podobající astrálním zjevením, básnicky levitujícím mimo vše časové neboli pomíjivé. To je záhodno zdůraznit již na počátku naší úvahy, neboť zmíněný doslov Vladimíra

193

recenze Křivánka hřeší až běda podobnou časovostí, ne‑li též žoviální publicističností. Nejde o to, že svou kritickou argumentaci podepírá rčeními jako „což je podle mne velmi dobře“ nebo že se uchyluje ke klišé jako „osobitá poezie“ aj., jichž při svém autorském renomé věru nemá zapotřebí. Rosette Nerosette, ve svém dovětku Křivánek dští síru na vše, co je v jeho očích spjato s postmodernou a postmodernismem: co všechno do tohoto pytle metá a váže, není z jeho insinuací nikte‑ rak povědomo, zato invektivy jsou vpravdě neslitovné. Mluví o ironické postmoderní ekvilibristice, o svévolné postmodernistické hře, brojí proti „dnešním oslavovaným pseu‑ dobásníkům“, leč nikoho nejmenuje, takže lze hádati z lógrů, kohopak má as řevnivě na mysli! A také se v souvislosti s postmodernou rozčiluje nad „záplavou verbalismu, jenž přináší doba“ (sic!), jako by na úbytě verbali‑ stické nehynuly i doby jiné, víc sakrální nebo víc profánní – a poté si to Křivánek vyřídí ruče i ručmo s naší evropskou kulturou, která je podle něho „značně vyčpělá a povýtce dekadentní“. Tu máš, čerte, kropáč! Naštěstí debutantka Rosette je podle něho zouplna jinačí, není to žádná „hraná chinoiserie“, hle, nýbrž prý cosi mezi hinduismem, buddhis‑ mem a konfucianismem. Kdyby to byla prav‑ da, musela by být Rosette mimo veškerou pochybnost ryzí postmodernistkou, učenlivě básnící třeba i v duchu tohoto tříhlavého filo‑ zofického pluralismu! Komu by nelichotilo být srovnáván s tvůrci jako Li Po (žel v textu psaným Li‑Po) nebo Bašó, jejichž tvorbu ostatně časově dělí málem celé tisíciletí, raději však zůstaňme v novějším kontextu oné „značně vyčpělé“ a „povýtce dekadentní“ sféry evropské. Přes

194

zjevné stylové i žánrové inklinování ke kla‑ sickým vzorům Orientu jsou totiž pětiverší Petry Rosette bytostně ukotvena v soudobé básnické tradici: filiace zvláště s poválečným literárním a filosofickým existencialismem tvoří tmel veškerého jejího básnění, za pů‑ dorysem staroasijských básní rozpoznáváme i postuláty moderní fenomenologie – arciže v požehnaně kultivovaném básnickém tvaru. Petra Rosette se tudíž ve své prvotině před‑ stavuje jako autorka filozofické či filozofující poesie, s hojnými přesahy k mystickému až astrálnímu vnímání světa, jako autorka smě‑ řující k iracionálnímu poznání všehomíra i v jeho nepoznatelných nebo pouze stěží poznatelných podobách. Takto Rosette bás‑ ní – a básní zjevně fenomenologicky: proto připustí kupříkladu i vizi, že jí myšlenky a slova „pošlapaly paměť“, ačkoli paměť, to jsou právě myšlenky a slova, vyřčené i nevyř‑ čené, zapsaná i nezapsaná. Klíč k interpretaci strof autorčiných, poka‑ ždé k interpretaci stejně citlivé jako sofis‑ tikované, snad můžeme spatřovat v jejím básnickém vyznání, pravícím: „Slovo nestačí, / obraz je málo, / ani hudba nedokáže / popsat svět plný prázdna / Kam se obrátit než k sobě?“ Právě v existencialistické polemice či disputaci se „světem plným prázdna“ předkládá básnířka svá pětiverší, ve svém vyznění stvrzující, že svět naopak není plný prázdna, že se skládá z nekonečných růžic výsostných významů, následováníhodných tajemství a vůbec jevů, k jejichž zrcadlení se patří putovat, aby v prů‑ běhu těchto poutí co nejvíce promlouvaly naše duše, chřadnoucí „pod ztěžklým tělem“. A existuje‑li přesto onen uvedený svět plný prázdna, dunící pomíjivostí a prostodu‑ chostí, manipulovanou a zmanipulovanou,

potom vedle něho nebo současně v něm exis‑ tuje i „souběžný svět“, jak Rosette konstatuje v básni Zrcadlově odrážíš realitu, svět skrýva‑ jící další tajiny, kultivující vidoucí a vědoucí bytosti, vysílající i světelná znamení. Jak tu nevzpomenout na mystické strofy a texty Jana Kameníka! Nebo na kosmogonickou poezii D. Ž. Bora! V obou případech na básnictví ani vyčpělé, ani dekadentní! Neboli na další tvůrce, v jejichž duchovních stopách kráčí i Petra Rosette, klenoucí se k analogickému sepětí časovosti s nadčasovostí! Skutečně: kam jinam a ke komu jinému se tváří v tvář tolika duchaprázdným současným reáliím obrátit než k sobě? Dialog s orientálními variantami duchov‑ ní poezie má v pětiverších autorčiných nepochybně značný význam, vždyť právě proto píše o vnitřních slovech, z této příčiny vyzdvihuje jako premisu zásadu „dovnitř obráceného oka“, leč také v těchto případech Rosette usiluje v prvé řadě o symbiózu sui genesis, dokonce o symbiózu imaginárně topografickou. Jak píše v básni nazvané Opa‑ trně a konečky prstů, mocí autorského gesta se odhodlává k tomu, aby „uchopila bílá oblaka / i jasný východní měsíc / vzdalujících se básníků / a vložila je do západní noci“. Její zdánlivé unikání z evropského literárního kontextu tudíž nevyhnutelně vyústilo v návrat ke ko‑ řenům soudobé evropské duchovní kultury: takto filozofující básnířka je nakonec ta, kdo v duchu esotericky interpretované fenome‑ nologie skutečně „zří“, taková umělkyně je tvůrkyní, jíž zostřený a jitřivý smysl pro existenciální problémy jedince „přinesl vnitřní pohled“. Čili takový, který tkví v principu

„dovnitř obráceného“ zření, ale i v trvalé přítom‑ nosti niterné paměti. Pokusíme‑li se o určitou rekapitulaci, máme za to, že meditativní, někdy až meditační pětiverší Petry Rosette zjevně směřují k transcendentální interpretaci, vyplývají z prožitku transcendentna a vyzařuje z nich i lpění k magii všedního dne. Tato utkvělá transcendentalita se promítá do vlastního básnického tvaru, ale i do konkrétního duchovního prožitku: snad právě proto mů‑ žeme tato jímavá a tklivá pětiverší, pozvedá‑ vající se až k astrálním výšinám, číst a vnímat jako tiché básnické modlitby svého druhu, jako svébytné modlitební texty na sobě, až emblematicky obrácené dovnitř a souběžně nahlížené zevnitř. Je to vskutku poezie ni‑ terného zření, jak v tomto případě výstižně její modus psaní pojmenovává Vladimír Křivánek, a tento druh intuitivního i neintu‑ itivního zření má u básnířky kosmogonické i všednodenní parametry. Podle nich má v našem horizontálním jsoucnu snad nej‑ vyšší hodnotu neprojasňující a neobjasňující vize světla, spjatá i s modlitbami za ranního rozbřesku. A jaké místo zaujímá až nyní debutující Pete‑ ra Rosette v souřadnicích našeho obecně vza‑ to postmoderního básnictví? Zastupuje jeho odnož noblesní a reflexivní, jeho variantu filozofického nazírání světa, podobu sym‑ biotického a zároveň lapidárního básnění. To má i vznešené astrální roviny, současně je v něm však sugestivně přítomna též „jemnost a pokora padajícího listí“. Co na tom, že z ne‑ mladého stromu! Vladimír Novotný

195

recenze CO JEŠTĚ ZBYLO Z ANDĚLA Martin Fibiger: Anděl odešel WELES Brno 2008

Vysokoškolský učitel Martin Fibiger, rodák ze severočeského Ústí nad Labem, sice debuto‑ val již roku 1996 novelou Křížení, soustavněji však publikuje až v posledních letech: po povídkové knížce Kern (2003) následoval ly‑ ricko‑psychologický román Aussiger (2004) – a na problematiku a estetické zacílení této prózy zřetelně navazuje i autorova kniha nejnovější – retrospektivní novela Anděl odešel, jejíž tvůrčí krédo si můžeme přečíst až v jejím závěru a které je vtěleno do slov Gabriela Garcíy Márqueze: „Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje…“ K tomu připojme motto z Václava Kahudy, pravícího, že „minulost je čekající past“ – a nepřehlédněmež, že knížka je věnována děčínskému básníkovi Radku Fridrichovi, který se zabývá podobnou te‑ matikou jako Fibiger: totiž problémem uplý‑ vající a mizející paměti, pozůstatky někdejší každodenní kulturní historie, především pak faktem mnohaletého soužití obyvatel čes‑ kých Sudet čili česko‑německého pohraničí. Potom už tušíme, o čem se vypráví v nové spisovatelově próze Anděl odešel, rozpozná‑ váme koneckonců i důvod, proč, pomyslně i nepomyslně řečeno, tady a teď vskutku anděl odešel – a také odkud. Není to žádné vyprávění o zázraku nebo

196

zázracích, nic o andělech mezi námi nebo nad námi, nejde tu o efektní angelologické téma, nýbrž toliko o fenomén nebo siluetu anděla, která – snad, možná či pouze jako‑ by – se objevila nad jedním příhraničním údolím na severu Čech, jakož i v kopcích nad ním, aby se stala symbolickým impulsem k ce‑ lému líčení. To se v režii Martina Fibigera sice odehrává jakoby rozprostřeno v současnosti, někde a někdy na počátku našeho třetího ti‑ síciletí, víceméně celé je však pohrouženo do vzpomínek, do nejrůznějších rozpomínání, jednou se zde promlouvá ústy jedné postavy, podruhé jiné a potřetí další, jednou působí jako sen, podruhé jako dokumentární výjev, potřetí jako neurčitost paradoxně určitější než leckteré dávné i nové reálie. Všechno tady totiž jako celek tvoří novelistický epitaf, vše v próze vyznívá jako všudypřítomná re‑ miniscence času a světa. Přitom jde o reminiscenci světa, který už není, text působí ve vyšším plánu jako reflexe podivuhodného i nepodivuhodného mik‑ rovšehomíra, který setrvává v roztodivných podobách již jedině v kusém či kouskovitém rozpomínání posledních pamětníků starých časů a do nedávných desetiletí i tolik živé krajiny. Fibiger se zcela záměrně nezaobírá vnější epikou příběhu, i když její určující dimenze v pravý čas trsovitě připomíná (zábor pohraničí, odsun z pohraničí, srp‑ nová okupace), o to víc se však soustřeďuje na epiku detailu, na zlomky příběhu, na sebemenší paměťové relikty. To činí, aby posléze prostřednictvím těchto úlomků a autorského mluvčího nepřímo konstatoval, že to, co z někdejšího česko‑německého prostoru Sudet zbylo, je možná mnohem podstatnější než to, co už bylo vymeteno ze

společenského vědomí: vždyť to málo tvoří poslední div že ne rekvizity kulturní paměti místa. A tato paměť přetrvává, i když místo samo jako by ani a už nebylo. Proč jinak by se tu totiž mohla objevit, třebas jen v zblou‑ dilé a poblouzněné mysli, zmíněná silueta anděla? Jedině díky tomu, čteme mezi řádky u Fibi‑ gera, se toto zapomenuté údolí světa mohlo alespoň načas „zbavit stínu“ – a do tohoto prazvláštního mezičasu a meziprostoru pak spisovatel vkládá útržky vzpomínek, které ve své pospolitosti a v souladu s životním zřením rozličných postav vypovídají v du‑ chu posmutnělého a nahořklého lamenta o skrytých dějinách v lidském žití, o jejich následcích a důsledcích. Čili o tom, k čemu patří i elementární tragická zkušenost člo‑ věčího osudu, zkušenost, kterou můžeme pojmenovat „ztráta domova“, ztráta krajiny dětství a s tím spojené trauma, které vyzývá k ustavičnému hledání sebe sama – a neje‑ nom sebe sama. Martin Fibiger však nikterak neakcentuje skicovitě načrtnuté živobytí jed‑ notlivých vypravěčů: čímsi jako kolektivním protagonistou tohoto vyprávění se stává sám topos místa, prozaik proto vyzdvihuje v celé tkáni knihy pojetí prostoru i vědomí prosto‑ ru, jemuž vtiskuje specifickou, nezaměnitel‑ nou roli. Proto také jeho v mysli nynějšího společenství již zasutý Vitín, resp. Wittin, neobydlená, zaniklá ves ve vrších nad řekou, tento vzpomínkově přízračný a nyní nepří‑ zračně vymizelý topografický objekt, se od počátku stává symbolem někdejší multietnic‑ ké nebo alespoň dvoujazyčné kultury, týkající se zejména předprotektorátního období. Celou touto vypravěčskou koncepcí, reflek‑ tující proporčnost i disproporčnost daného

času v daném prostoru tak, aby jednotlivé děje/neděje postupně stejně jako překotně vyvstávaly ve své nadčasové i neprostorové podobě, zároveň nemusíme příliš mecha‑ nicky vyvozovat výhradně z retrospektivních tematických motivů. Fibigerova próza je ve své žánrové podstatě prózou lyricko‑filo‑ sofickou – tj. prózou, v níž sféra času i sféra prostoru pospolu tvoří základní předstupně k osvojení řádu světa, v daném případě tako‑ vého řádu, který je v zvoleném časoprostoro‑ vém teritoriu přítomen nanejvýš v poloreál‑ né siluetě anděla, zdá se však, že již v ničem jiném – leda s výjimkou uvedených lyricky čarovných i nelyricky brutálních vzpomínek. Zde se sluší a patří odkázat na narativní tradi‑ ci, v jejímž rozmezí se autorovo psaní v této próze na rozdíl od fantaskně laděného Ker‑ na, ale i myšlenkově spřízněnějšího Aussige‑ ra pohybuje: jde o tradici lyrizovaného líčení spjatou s Janem Čepem a jeho regionalisticky temperovanými následovníky a pokračovate‑ li (z poválečných let uveďme přinejmenším psychologicko‑lyrické romány z pera Věro‑ slava Mertla). Jistěže: ve srovnání s meziválečnou tvorbou Čepovou a poválečnými knihami Mertlovými zdaleka netíhne severočeský prozaik k urči‑ tému scelování mnohosti světa, spíše naopak: od syntézy postupuje k analýze, množinu světa vnímá jako téměř nekonečnou, byť pokaždé vtělenou do jednotlivých lidských životaběhů. Nicméně i z tohoto pohledu spisovatelova novela Anděl odešel reprezentu‑ je moderní či novodobou variantou evropské regionalistické prózy: ztělesňuje svébytnost konkrétního, takto historicky určeného ča‑ soprostoru a jeho obyvatel, zpravidla však do popředí vystupuje taková svébytnost, která

197

recenze je spojena s neméně konkrétním tragickým prožitkem života. Koneckonců i autorův Vi‑ tín je již nikoli náhodou – zvůlí všech a z vůle všech – v našich časech bez naděje opuštěn a též anděl se svým významovým poselstvím z něj odešel. Co však přesto možná zbylo z andělské silu‑ ety, vynořivší se v kraji, ať již ve smyšlenkách nebo v myšlenkách? Zřejmě opravdu pouze prozaikem sdílená dějinná nostalgie, nevtí‑ ravé, ale permanentní spoluprožívání kontur jednoho mikrosvěta, který prostě přestal být, stejně jako mnoho jiných etnických nebo víceetnických enkláv bytujících zvláště ve střední a středovýchodní Evropě, mikrosvě‑ ta, po němž zbyly stejně bezejmenné ruiny jako po minulých příbytcích filosofů a po palácích světských mocipánů. A také nevy‑ řčená, o to však přítomnější otázka spjatá s citovanými slovy prozaika Václava Kahudy: je minulost opravdu v prvé řadě čekající past, anebo ještě více a spíše číhající past? Možná obojí, nejhorší pastí ze všeho je však obracet se k tomuto čekání i k tomuto číhání zády, eliminovat různostrannou tragiku historie z naší stále prostodušší paměti, a to zejména v dobách, kdy si stále méně a méně důsažně pamatujeme. Martin Fibiger tuto kulturní a duchovní problematiku ve své próze citlivě reflektuje, a rovněž z tohoto důvodu jeho novela, laděná jako novela‑memento, zazní‑ vá v naší soudobé prozaické produkci jako nadmíru důtklivý a naléhavý tvůrčí akord.

BRNĚNSKÝ SUPERMARKET POEZIE Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně.

VĚTRNÉ MLÝNY

Brno 2009

Pavel Ambrož – Homér, Bohdan Bláhovec, Jan Borna, Jan Dadák, Jiří Dynka, Robert Fajkus, Lubomír Feldek, Sylva Fischerová, Viola Fischerová, Miroslav Fišmeister, Arnošt Goldflam, Jakub Grombíř, František Halas, Miroslav Holman, Norbert Holub, Jana Horváthová, Petr Hrbáč, Quirin Jedlička, Štěpán Kafka, Tomáš Kafka, Lubor Kasal, Oto Klempíř, Jakub Kostelník, Vít Kremlička, Jiří H. Krchovský, Karel Křepelka, Petr Král, Jiří Kuběna, Vojtěch Kučera, Ludvík Kundera, Patrik Linhart, František Listopad, Tomáš Lotocki, Radek Malý, Oldřich Mikulášek, Diana Tuyet‑Lan Nguyen, Jan Novák, Milan Ohnisko, Osamu Okamura, Marian Palla, Marcela Pátková, Ivan Petlan, Jan Antonín Pitínský, Petr Placák, Tomáš Přidal, Martin Reiner, Zdeněk Rotrekl, Štěpán Rusín, Pavel Řezníček, František Schildberger, Ivan Schneedorfer, Josef Sládek, Leoš Slanina, Vít Slíva, Jana Soukupová, Martin Stöhr, Michal Šanda, Pavel Švanda, Marek Toman, Jáchym Topol, Radomil Uhlíř, Luboš Vlach, Zdeněk Volf, Ivan Wernisch, Jindřich Zogata

Vladimír Novotný Jak všichni Brňáci dobře vědí, Brno je oprav‑ du podivně magické město, o jehož osudové přitažlivosti nyní přichází svědčit básnická antologie Dory Kaprálové.

198

Graficky nápaditý paperback s červenými stránkami a pronikavou vůní obsahuje celkem 65 básní na stylizovaných útržcích šedivého papíru. Všechny texty byly v letech 2006 – 2007 publikovány v brněnské příloze MFD v rubrice Město ve verších. Zmiňuje‑li editorka v předmluvě, že mělo vedení novin nápad téměř punkerský, jde o sémantické nedorozumění: opravdovým punkerským činem by bylo nasprejovat verše na fasády domů a stěny betonových ohrad, anebo si je nechat vytetovat na kůži. Žijeme bohužel v době tak depoetizované a konfúzní, že to, co bývalo kdysi běžnou zvyklostí (tj. skutečnost, že se v neliterár‑ ních časopisech a novinách běžně tiskla kvalitní poezie), je dnes nazíráno jako výstřední exces rázu propíchnutého jazyka zichrhajckou. Příznačným dokladem tohoto soudobého zmatení hodnot se letos stala i soutěž Brněn‑ ská sedmikráska o nejlepší oslavnou báseň o Brně, kdy ze stovky zaslaných textů porota vybrala text, který je sice možná oslav‑ ný, je však především literárně podprůměr‑ ný, přičemž v konvolutu veršů oceněných zvláštním uznáním byly k dispozici lepší a přesvědčivější básně (www.brnensky.denik. cz/kultura_region/sedmikraska‑objevuje – poezii‑Brna20091003.html). Vraťme se však k recenzované antologii coby postmodernímu supermarketu poezie: zbo‑ ží je dost a je kvalitní, ať již od známých firem nebo téměř tajuplného původu. Do nákup‑ ního košíku můžeme uložit i dobře vychla‑ zené kousky vpravdě gurmánské (František Halas: Dobrý den Brno, Oldřich Mikulášek: Zlatnice v tržnici). Prošlou záruční dobu má snad jen tovar na straně 119, na němž je

zajímavé a básnivé snad jenom jméno výrob‑ ce: Osamu Okamura. Nechybí ani čerstvá zásilka z Prahy v do‑ statečném množství a kvalitě, až to skoro vzbuzuje dojem, že nás mají Pražáci radši než my je. Obchodní inspekce byla na sebe až příliš přísná, když trvala na výchozí podmínce, že všechen materiál musel projít výše zmíněnou mladofrontovní rubrikou, takže se nedo‑ stalo na archivní vína značky Blatný, Skácel a Veselský. Patrně z přehnaných obav týka‑ jících se možného střetu zájmů absentuje i nepřehlédnutelný básník Zeno Kaprál (sám v televizní osmiminutovce Česko jedna báseň čtoucí básničku své dcery) a nesmlouvavý Karel Škrabal (básník, který se nebojí slovesa „mrdat“), civilní profesí šéf brněnské Mladé fronty Dnes. A možná by stálo za pokus vylovit z mra‑ zícího boxu pozapomenuté autory Karla Kapouna, Kadlece‑Filípka, Zdeňka Kriebla a Karla Tachovského. Vzhledem k limitují‑ cím pravidlům zůstalo mimo hru i několik domorodých autorů, ať již neoslovených či příspěvek nenapsavších (Petr Čichoň, Zuzana Gabrišová, Petr Moučka, Věra Rosí, Vladimír Šrámek, Bogdan Trojak). Naopak podnětná je přítomnost exotických lahůdek portugalského, slovenského a vietnamského původu, potěší sporadicky publikující outsi‑ deři (Pavel Ambrož – Homér, Tomáš Lotocki ad.) i „básníci bez knihy“ Jana Horváthová, Jakub Kostelník, Jan Novák, Ivan Petlan, Josef Sedlák. Autorské medailonky bohužel nejsou systematizované, byly zřejmě ponechány v podobě, v jaké je autoři sami do novin po‑ slali, a to bohužel včetně nepřesností a chyb

199

recenze (Vendriňská, Magnezia litera), navíc nebyly aktualizovány bibliografické údaje. Doslov Dory Kaprálové je sám o sobě skvost‑ nou opulentní básní, která výstižně charak‑ terizuje uhrančivě rozporuplnou atmosféru druhého největšího města republiky, té „na‑ sládlým pivem opojené jedovaté šmouhy“. Vynikající nápad invenčně realizovaný grafičkou Kateřinou Wewiorovou se vtělil v originální obálku ve formě rozkládací poetické mapy Brna. Ačkoliv bychom podle zapíchnutých jmenovek básníky doma nena‑ šli, neboť tam nebydlí, nalezli bychom zde alespoň poezii rozlézající se nezadržitelně po zdech jak plísňovitá skvrna. A to není málo, ať už v Brně či kdekoli jinde. Norbert Holub ZPOVĚĎ ŽENSKÉHO SRDCE Petra Dvořáková: Já jsem hlad Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši HOST, Brno 2009

Kniha Já jsem hlad – jak naznačuje už grafické zpracování obálky – odhaluje jeden kompli‑ kovaný ženský příběh. Fotografie schoulené ženy s nahými zády, na kterých je promítnut ručně psaný důvěrný vzkaz, zve k pohledu do ženského nitra a do prožívání ženského těla. Petra Dvořáková napsala historii vzniku, vý‑ voje a dosud nevyhraného zápasu s mentální

200

anorexií. A čím víc si uvědomujeme, že se jed‑ ná o příběh přiznaně autobiografický, tím víc na nás dolehne odvážná otevřenost knížky. Hrdinka (autorka) má za sebou dětství a dospívání v blízkosti zřetelně nevyrovnané matky, která ji nedokázala a stále nedokáže přijmout takovou, jaká je. Vystudovala zdravotnickou školu, ve velmi raném věku odešla do kláštera, nakonec se ale, také velmi brzy, provdala a porodila dvě děti. Do jejího života jsme mohli nahlédnout už v prvotině, knize rozhovorů Proměněné sny (v roce 2007 za ni obdržela cenu Magnesia Litera). Našli jsme ho schovaný nejen za otázkami, které kladla desítce křesťanů s rozmanitě bolavými zkušenostmi s církví. Jak mohli čtenáři vytu‑ šit – a Dvořáková to potvrzuje v nové knížce –, její osud zachycovalo interview s Evou, v době rozhovoru sedmadvacetiletou, která velmi působivě líčila své životní peripetie a vstupování do ženství. Ženství a cesta k němu jsou také ústředním tématem nové knihy. Malá víra ve své (žen‑ ské) tělo a vůbec v sebe samou se podle odborníků významně podílí na onemocnění anorexií a bulimií. Jak hrdinka příběhu po‑ stupně poodkrývá, má i její nemoc, jež se u ní projevila v šestadvaceti letech, kořeny v níz‑ kém sebevědomí a podceňování okolím už od dospívání. Připojíme‑li nefunkční vztah s matkou, tolik určující pro utváření ženství, a rozpolcené vztahy s muži, pochopíme, kde se v ní vzal hlad, který Dvořáková nepopisuje jako záležitost jen tělesnou, ale také duševní a duchovní. Touží se sytit zdravými a plnými lidskými vztahy, a přitom si připadá často spíš požírána. Takto sugestivně se vyjadřuje o svých pocitech v přítomnosti manžela v době, kdy

si anorexii naplno přiznala a chce se uzdravit: „Přestože manžel už o mé diagnóze věděl …, dál můj problém ignoroval. Naopak, zdálo se mi, že mě požírá. Nemohla jsem s ním sedět a jíst u jednoho stolu. Dívala jsem se na něj a měla pocit, že tak jako pojídá jídlo z talíře, tak si do úst strká i mě celou – že mě doslova požírá zaživa. Někdy to bylo tak silné, že jsem musela odejít pryč.“ (Kapitola Nalézt hranice) Kniha o hladovění je prosycena výrazy, které souvisí s jídlem a způsobem jeho konzuma‑ ce, autorka je přenáší do jiných oblastí, velmi často je používá v líčení milostného života: ochutnávání těla druhého člověka, moci jíst z něčí lásky, po milování být nasycená tělem, absolutní vpití do druhého… Moment, kdy začala vědomě hladovět, souvisí s neofici‑ álním poměrem, který mladá žena měla. V jejím životě se od dob dospívání přes léta v klášteře objevoval přítel kněz. Po čase odmlky se znovu setkali, když už byla vdaná a měla rodinu. Začal se rozvíjet, zprvu plato‑ nický, vztah. Hra s ohněm trvala v době, kdy její mladší syn onemocněl leukemií a ona s ním absolvovala náročnou léčbu. Přečkala období, kdy přítel navázal ještě další vztah, i okamžik, v němž to vytušila. „Den, kdy jsem si své podezření definitivně potvrdila, byl dnem, kdy jsem doopravdy přestala jíst. Momentem, kdy jsem hladu dala svůj úplný vnitřní souhlas. Chvílí, ve které jsem si naprosto otevřeně uvědomila, že hlad je to jediné, co mi zbylo a je schopno mě podržet, naplnit a uspokojit. Zdálo se mi, že jsem ztratila to nejdůležitější ve svém životě. Cítila jsem, že musím svůj život nějak znovu uchopit, ovládnout. … Jedinou jistotou byla kontrola váhy. Mechanismus, který fungoval. A začala jsem hubnout. Nevěděla jsem, že to, co se začíná rozvíjet, se jmenuje mentální anorexie.“ (Kapitola Známé vůně)

Krutě nás s ní bolí, když odkrývá, jak uvěřila, že mezi Michalem a druhou ženou nic není, a překročila poslední hranici, která mezi nimi v intimnostech existovala – poprvé s ním měla pohlavní styk. Ano, vypravěčka je nemilosrdně otevřená. Po čase, kdy se jí od Michala podařilo odpoutat, ale stále žila v nešťastném manželství (její zákonný muž měl mimo jiné sklony k násilnostem různého druhu), nachází očištění v autoerotice: „Potřebovala jsem se umýt a očistit od mužů. Od jejích lží, od toho, jak s mým tělem kradli i moji duši.“ Zdá se, že máme co do činění se zpovědí, ve které zpovídající se neuhýbá před sebepalči‑ vější otázkou, kterou jí svědomí položí. Já jsem hlad má ostatně blízko k – důvěrné‑ mu – deníku. Vyprávění rozdělené do deseti kapitol doplňují stručné informace týkající se věku, výšky a váhy: od stáří 24 hodin přes dětství, dospívání a dospělost do dvaatřiceti let; v době onemocnění anorexií můžeme sledovat váhu pohybující se jako na houpač‑ ce, nekonečné hubnutí a zase přibírání. Tyto záznamy člení jednotlivé kapitoly na kratší úseky. Vzpomínkami prolínají krátké, gra‑ ficky odlišené promluvy (korespondence?) s přítelkyní oslovovanou Joss nebo prostě dear. Fungují jako zcizující prvek, čas od času upozorňující, že sledujeme příběh, který žena vypráví jiné ženě. V knížce tak také ro‑ zeznívají stále přítomnou strunu hledání a uvědomování vlastního ženství. Škoda jen, že autorka nesebrala odvahu zno‑ vu převyprávět dva důležité úseky svého živo‑ ta a sáhla po citaci dřívějších textů. Kapitola Proměněné sny přináší (částečně zkrácený, a tím upravený) rozhovor o etapě, kdy hleda‑ la víru, žila v řádu a vstoupila do manželství a mateřství. V kapitole Známé vůně najdeme

201

recenze přetištěný článek Leukemie? Ne, hra na kos‑ monauta. Ten líčí boj se zákeřnou chorobou tříletého syna. Kniha by pak jistě působila ce‑ listvějším dojmem. Na druhou stranu tento přístup podporuje dokumentární hodnotu knížky. Kapitola Pod hladinou odkrývá její vztah k hladu, nebo dokonce vztah s hladem: „Hlad byl tajemství, které mě posilovalo, které mi pomáhalo unést všechny mé problémy. A bála jsem se, že když se to dozví druzí, budou mi ho chtít sebrat, a já tak ztratím svou dokonalost a možnost kontroly.“ Svěřující se anorektička zažívá uspokojení z hladu, platí pro ni jako odměna i trest, je to její droga, je v něm její síla, hlad se dokonce stává „osobou‑přítelem, který utěšil“. Hlad v tomto období utváří její vědomí, je její identitou. Vedle realistických popisů, jak trpí tělo na hraně mezi životem a smrtí, dokázala spisovatelka mistrně vyjádřit pocity nemocné duše: „Hlad mě totálně ovládal. Vrůstal do mé osobnosti, až jsem jej postupně začala prožívat tak, že já jsem anorexie. Já jsem hlad. Začít se léčit z anorexie, zabít anorexii, pro mě znamenalo zabít samu sebe. Žádné racionální argumenty nefungovaly, všechno šlo absolutně mimo vůli.“ Anorexie se stává bohem, ke kterému se modlí. Deník z nemoci – kvůli peripetiím intimního vztahu s knězem mající nádech pikantnosti – je nakonec i svědectvím o znovunalezení víry. Hrdinka se po rozchodu s Michalem po několika letech odvážila vyzpovídat. Kněz

202

„tím, že neuhnul před mou bolestí a nebál se ušpinit mou krví, umožnil mi pozvolna zakusit, co je to odpuštění. A s ním přišla i vlna vědomí, že mohu najít matku. V těch zpovědích se pro mě stával milující matkou sám Bůh.“ Jak pokra‑ čuje v kapitole Nalézt hranice, každá další zpověď je pro ni vyhříváním v mateřském odpuštění a lásce. Až v anorexii pochopila přijímání Kristova těla jako skutečnou inti‑ mitu, po mnohaletém strádání u ní dochází k nasycení v duchovním smyslu. Na konci příběhu ji nacházíme smířenou („Poznala jsem, že zpovědí, svátostí smíření, se člověk očišťuje. Ale ne pro čistotu samotnou, ale právě kvůli poutu, které se může mezi člověkem a Bohem vytvořit.“), ale zdaleka ne ještě plně uzdrave‑ nou. Je tu ovšem velká naděje – pochopila, že ztracená, tolik hledaná mateřská náruč je v ní. A konečně: cesta lemovaná utrpením jí přinesla proniknutí do vlastního ženství. Petra Dvořáková sepsala tento složitý příběh s vášní odpovídající jejímu temperamentu. A je předností knížky, že nese autentické sdělení i pro ty, které se trápí pod vlivem falešných ideálů krásy a barvotiskových ob‑ rázků z módních časopisů. Dodejme ještě, že knihu vhodně a citlivě ilu‑ strují černobílé fotografie Věry Stuchelové. Doslov napsala přední česká odbornice na poruchy příjmu potravy MUDr. Miroslava Navrátilová. Renata Skalošová

beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky

někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz

205

Výběr z knižní nabídky Ondřej Slabý HOLOBYT Verše z let 1996-1998. ISBN 978‑80‑904160‑5‑5 Fotografie: Ondřej Slabý Formát 21 × 12,5 cm, 48 stran, brožovaná vazba. Vydáno 2009 Cena 99 Kč Zůstal jsi sám, / pohozený na parketách, / na kterých tančívala, / uvězněn mezi stěnami / vybrakova‑ ného / holobytu srdce.

vydavatelství Weles Martin Fibiger ANDĚL ODEŠEL ISBN 978-80-904160-4-8 Formát 21 × 13 cm, 96 stran, brožovaná vazba. Vydáno 2008 Cena 129 Kč

„Jedna z našich nejdůležitějších knih poslední doby, jedna z nejdůležitějších knih vyrovnávající se se sudetskými traumaty. Neboť nementoruje, leč vidí.“ (z recenze Ivo Haráka)

Ondřej Hanus STÍNOHRAD

Vít Slíva KOLOBĚŽKA

ISBN 978-80-904160-2-7 Ilustrace Pavel Piekar Formát 21 × 12,5 cm, 90 stran, brožovaná vazba Vydáno 2008 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč

Knižní prvotina jednadvacetiletého autora, provázená apokalyptickými linoryty Pavla Piekara. „Jako by se hruď mladého muže znenadání otevřela a všechna ukrytá energie najednou, jako sopečná láva, vytryskla ven,“ píše Piekar o Hanusovi v závěrečné poznámce-doslovu.

Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo

Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]

CXV Ctnostná a hrdá, s ní dva nápadníci – a kolem láska, jež, jak poznal mnohý, si podmaňuje lidi a i bohy – nalevo Slunce a já po pravici.

In mezzo di duo amanti onesta altèra vidi una donna, e quel signor co lei che fra gli uomini regna, e fra li dèi; e da l’un lato il Sole, io da l’altro era.

Odvrátila se, když ozářil jí líci ten sličnější, co planul zpod oblohy. Pronesla něco – svět přestal být strohý. Být tohle sen, ať navěky jsem spící!

Poi che s’accorse chiusa da la spera de l’amico più bello, a gli occhi miei tutta lieta si volse; e ben vorrei, che mai non fosse in vèr’ di me più fera.

Nejdřív jsem žárlil. Ejhle, jak se mění nenávist k soku, která v srdci plane, v radost a soucit! Bylo po trýzni.

Sùbito in allegrezza si converse la gelosia che ’n su la prima vista per sı` alto adversario, al cor mi nacque.

A on své líce, smutné, uplakané, pozakryl mrakem – toho kabonění! –, tolik se durdil, že je v nepřízni.

A lui la faccia lagrimosa e trista un nuviletto intorno ricoverse; cotanto l’esser vinto li dispiacque.

patron čísl

Francesco Petrarca

(Přebásnění Ivan Petlan) Francesco Petrarca (1304–1374) aspiroval na patronát tohoto čísla již od našich školních škamen. Synoptické můstky v mozkovnách všech gymnazistů bezděčně propojují ostrůvky sonet – Petrarca – Laura de Noves..., tedy šlechtična, které velký básník italské renesance zajistil stránku na Wikipedii. Patronem se mohl stát i Dante Alighieri, nechybělo mnoho, ostatně byl u znělky dřív, toho si ovšem šetříme pro případ, že bychom někdy v budoucnu věnovali číslo Welesu komediím. Patronát byl svěřen povolanému. V proslulém Petrarkově Zpěvníku je sonetů 317. Básník krom toho navštívil Čechy (1356; zachovala se i jeho korespondence s Karlem IV.). Dalo by se říct, že Petrarca má v patronství i praxi. Mohutným proudem sonetů přispěla do světové literatury Francie. Když vyšla první sbírka francouzsky psaných znělek (1548 – tedy 200 let po smrti paní Laury), jednalo se o překlady Petrarky. Sonet se ukázal být ideální formou pro verše intimní lyriky. A Petrarca byl básník, který v milostném roztoužení dokázal třeba i sočit na Slunce. Hyperbola přes celou báseň! Ivan Petlan

w e l e s 38-39 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Ondřej Slabý Redakce: Petr Čermáček, Norbert Holub Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Petr Hrbáč, Martina Jahodová, Radim Kopáč, Josef Straka, Vladimír Šrámek Jazyková spolupráce: Vít Slíva Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Jan Chaloupek Fotografická příloha: Lucyna Sikora Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna Adresa redakce: Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky e-mail: [email protected] internet: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

weles literární revue

Recommend Documents