2013. revue

Universum revue

Č E S K É K Ř E S ŤA N S K É A K A D E M I E

Mají se přesvědčení komunisté podílet na výkonné moci? Benedikt Mohelník OP, Daniel Herman, Marie Rút Křížková, Václav Malý, Petr Robejšek

V bruselském labyrintu Se Zuzanou Roithovou hovořil Zdeněk Jančařík SDB

Dialog spirituality a společnosti: potřebujeme nového Cyrila a Metoděje? Aleš Opatrný

Křesťanství a laicita Tomáš Halík

Dovede být islám tolerantní? Petr Kolář SJ

Demografický dluh Otakar Hampl

Restituce církevního majetku chápu jako historickou událost S Mons. Tomášem Holubem hovořil Josef Beránek

Psychoanalýza a spiritualita Dialog Clauda Flipa SJ a Jeana-Pierra Wintera moderuje Nathalie Sarthou-Lajus

Otevřený přístup Anastáze Opaska O břevnovském opatovi rozmlouvají Prokop Siostrzonek OSB a Petr Kolář SJ

Druhý život husitství Petr Čornej

Filmové pohledy do lidské duše Jaromír Blažejovský, Jan Foll, Petr Gajdošík, Ivan Hronec, Jan Jíra, Milan Klepikov, Jan Lukeš, Petr Slinták, Petr Vaďura, Eva Zaoralová

ROČNÍK XXIII, CENA 50 Kč

1/2013

ZE ŽIVOTA ČKA 4. prosince 2012 se z iniciativy ředitele ČKA Stanislava Novotného v knihovně České křesťanské akademie v Emauzích uskutečnilo první setkání v rámci zamýšleného cyklu Emauzské rozhovory. Jeho cílem je se ve spolupráci českých odborníků a rodilých Rusů zabývat vztahy mezi Čechy a Rusy na území ČR, situací uvnitř ruské komunity a vývojem v současném Rusku s akcentem na vztahy ruského pravoslaví a katolické církve. Tohoto setkání se kromě Stanislava Novotného zúčastnili Karel Sládek z KTF UK, Igor Zolotarev, místopředseda rady vlády pro národnostní menšiny a předseda občanského sdružení Ruská tradice, Hanuš Nykl z Ústavu východoevropských studií FF UK, slavistka a historička Anastasie Kopřivová, bývalý velvyslanec ČR v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta, publicista a člen vedení OS Ruská tradice Alexej Kelin a viceprezident ČKA Jan Stříbrný. 15. prosince 2012 se konalo v Emauzích pravidelné zasedání Akademického výboru ČKA, který zhodnotil činnost akademie za uplynulý půlrok, schválil přijetí nových individuálních členů a poté o svých aktivitách promluvili zástupci místních skupin a odborných sekcí. 30. ledna 2013 se uskutečnilo v emauzském klášteře odborné kolokvium Mezigenerační soužití – solidarita nebo konflikt? Úvodní referáty přednesli socioložka a publicistka Jiřina Šiklová, sociolog a publicista Martin Potůček, vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) FSV UK, a sociolog Jan Hartl, ředitel Střediska empirických výzkumů (STEM).

Kolokvium ČKA: Mezigenerační soužití – solidarita nebo konflikt?

9. února 2013 se zástupci ČKA Ilona Trnková a Jan Stříbrný zúčastnili sympózia Od viery k nádeji, výzvy otvoreného kresťanstva, které uspořádalo občanské sdružení Kampanila na Materiálově-technologické fakultě STU v Trnavě. Na sympóziu vystoupil prezident ČKA Tomáš Halík s přednáškou Evropa mezi křesťanstvím a laicismem; dále promluvil emeritní arcibiskup Mons. Róbert Bezák CSsR, na téma Prvých dvadsať rokov do prislúbenej krajiny, akademická malířka Eva Trizuljaková o tématu Viera a gýč a Ján Matejka přednášel na téma Porozumenie otvorenému kresťanstvu u Józefa Tischnera.

ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE

je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 800 individuálních členů a kolektivními členy jsou Svatojosefská jednota Polička, Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném Brodě. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.

UNIVERSUM REVUE ČKA, číslo 1, vychází 11. 3. 2013, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Ilona Trnková, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jan Fischer, Jiří Grygar, Ladislav Krlín, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a  Eva Jelínková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Květoslav Zaplatílek, Vesec. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P.  O. Box 141, 141  21 Praha 4, tel.: 225  985  225, fax: 225  341  425, [email protected].

2

EDITORIAL

OBSAH LETEM SVĚTEM

Je náboženství přirozené? / 6

Vážený čtenáři, jaká témata nalezneš v tomto čísle? Stárnutí naší populace, její trvalé zadlužování, krize rodiny, sociální problémy, chaotičnost politické scény, problematické perspektivy Evropy a celé západní civilizace... Zajisté Tě to může vést až k bezvýchodnému pesimismu, ale lze si jistě položit otázku po optimističtější alternativě. Již mnohokrát jsme zde konstatovali, že soudobá krize celé západní civilizace, a lokálně s mnoha zesílenými důrazy i krize naší české společnosti, je především krizí životních hodnot a vizí, krizí příslušníků společenské elity a hluboce souvisí též s tím, že se společnost odřezává od křesťanských civilizačních kořenů. Ptejme se však konkrétněji a praktičtěji v tom smyslu, zda a jak se právě naše česká společnost dnes vyvíjí ve směru vytváření své elity objektivně představující hnací ústrojí společenského vývoje. Bohužel mnohé svědčí o tom, že soudobá sebereflexe příslušníků vznikající společenské elity u nás spočívá zejména v tom, že „jsme jiní, schopnější, vzdělanější apod. než zbytek společnosti, máme proto svá privilegia, je nám více dovoleno než ostatním, můžeme proto ty ostatní přehlížet, popř. je i zatlačovat a omezovat, stanou-li se nám nepohodlnými“. Odtud vyplývá mj. sociální necitlivost  a odtud je pouze velmi malý krůček k netoleranci nebo přímo diskriminaci. Z druhé strany se pak otevírají dveře demagogickému populismu, zhrublému plebejství a vše posléze směřuje k hlubokému rozdělení společnosti. Jak propastný rozdíl ve srovnání s těmi, kdo svoji přirozenou elitnost prožívali především jako věrnost přijatému náročnému závazku nebo povolání, kdo např. za dvou totalitních režimů minulého století obětovali na popravištích a v žalářích svůj život v duchu elitní nezištné služby prokazované celé naší české společnosti a její budoucnosti. Chci-li nyní, vážený čtenáři, obrátit Tvou pozornost k potenciálnímu přínosu a naději křesťanství 21. století, nebudu Tě přesvědčovat o tom, abys východisko prvoplánově hledal v oficiálních a úředních církevních strukturách. Pohled na ně Ti plným právem nemusí připadat vábný a aktuálně inspirující. Křesťanská naděje však již po dva tisíce let vždy vychází ze společenského podhoubí těch, pro něž je věrnost přijatému závazku prvořadá, kdo ve společnosti nejsou většinovým těstem, ale spíše aktivními příměsmi kvasu a soli, a kdo si nedávají jako samozvaná elita sloužit, ale spíše po příkladu svého Mistra prokazují ostatním elitní službu.  Takoví lidé se necítí být elitními majiteli pravdy, která by je nakonec vedla k přezíravému postoji vůči neelitní většinové společnosti, ale jsou v ní, aniž si to ve své neokázalosti mnohdy přímo uvědomují, skutečnými svědky Pravdy, a jsou tedy tou pravou Elitou. Jan Bednář

Vladimír Albrecht ANKETA

Mají se přesvědčení komunisté / 8 podílet na výkonné moci? Benedikt Mohelník OP, Daniel Herman, Marie Rút Křížková, Václav Malý, Petr Robejšek ROZHOVOR

V bruselském labyrintu / 10 Se Zuzanou Roithovou hovořil Zdeněk Jančařík SDB TÉMA

Dialog spirituality a společnosti: potřebujeme nového Cyrila a Metoděje? / 14 Aleš Opatrný

Křesťanství a laicita / 17 Tomáš Halík

Dovede být islám tolerantní? / 20 Petr Kolář SJ ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Demografický dluh / 22 Otakar Hampl

Restituce církevního majetku chápu jako historickou událost / 26 S Mons. Tomášem Holubem hovořil Josef Beránek TRENDY

Psychoanalýza a spiritualita / 28 Dialog Clauda Flipa SJ a Jeana-Pierra Wintera moderuje Nathalie Sarthou-Lajus NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA

Tri mesiace v Paríži / 32 Ivan Chalupecký HISTORIE

Otevřený přístup Anastáze Opaska / 33 O břevnovském opatovi rozmlouvají Prokop Siostrzonek OSB a Petr Kolář SJ

Druhý život husitství / 37 Petr Čornej

Život jako cesta ke Kristu / 41 Terezie Eisnerová OP

Oživená minulost / 43 O Kroessově kronice hovoří Petr Kolář SJ KULTURA

Filmové pohledy do lidské duše / 44 Jaromír Blažejovský, Jan Foll, Petr Gajdošík, Ivan Hronec, Jan Jíra, Milan Klepikov, Jan Lukeš, Petr Slinták, Petr Vaďura, Eva Zaoralová

Magisterium pod drobnohledem / 46 Martin Kočí

Redakce Universa se omlouvá autorce článku Věřím, tedy jsem (Universum 4/2012, s. 29–31) Monice Žídkové za špatné uvedení jejího jména.

/ 47 KOMENTÁŘE / 50 RECENZE

3

LETEM SVĚTEM

Praktická příručka péče o životní prostředí v církvích

V

 posledních dvou desetiletích mezi křesťany výrazně vzrostlo vědomí environmentální odpovědnosti. Že péče o životní prostředí patří k životu křesťanů jako jednotlivců, církví i různých křesťanských sdružení, se už běžně považuje za samozřejmé. Co to však znamená? S hledáním odpovědi na tuto otázku asi nikdy nebudeme u konce. Velkou pomocí při tom může být příručka „Péče o životní prostředí v církvích“, vydaná v loňském roce Českou křesťanskou environmentální sítí. Její vydání kromě vydavatele inicioval Poradní odbor pro otázky životního prostředí při Synodní radě českobratrské církve evangelické, který navázal na nerealizovanou ideu Ekologické sekce České křesťanské akademie. Příručka je volným, výrazně přepracovaným a pro české poměry upra-

veným překladem švýcarského originálu „Umwelthandbuch für Kirchgemeinden“. Po úvodních kapitolách věnovaných stručně teologickému odůvodnění péče o životní prostředí se věnuje klasickým environmentálním tématům: hospodaření energií a vodou, technologii úklidu a odpadovému hospodářství, pak přechází k otázkám spojeným se spotřebou; kromě jídla a pití se věnuje osvětlení svíčkami, jež je v liturgické praxi některých církví důležité. Přes květinovou výzdobu a zelené plochy (nejen u církevních staveb, nýbrž i na nich) se dostává k stavbám samým a stavebním úpravám, přičemž se nezapomíná ani na příležitost poskytnout azyl volně žijícím živočichům (ptákům, netopýrům). Příručka se věnuje i dopravě do kostela a technice administrativy v církevní praxi.

Z psychologie je známo, že usilování o určitou změnu, jíž je zde zlepšit chování k prostředí, pomůže, je-li stanoven určitý cíl. Takovým cílem může být získání certifikátu ČKES „Farnost/sbor šetrná/ý k životnímu prostředí“. I této certifikaci je v příručce věnována pozornost. Příručka respektuje rozdíly v liturgické praxi jednotlivých církví. Společný zájem o zachování a obnovu stvoření je výraznější než rozdíly v bohoslužebné praxi. A tak příručka přispívá k vědomí jednoty a vzájemnosti jednotlivých křesťanských církví při respektování existujících rozdílů v bohoslužebných formách. Příručku si lze objednat e-mailem na adrese [email protected]. V elektronické verzi je volně dostupná na: http://ckes.cz /certifikace. Jiří Nečas

Lidé mění svět: Ricken Patel

N

ěco velkého se děje... napsal na stránkách hnutí Avaaz jeden z jeho zakladatelů Ricken Patel. Během pěti let se skupince mladých právníků a podnikatelů, které v New Yorku spojil zájem o lidská práva, podařilo vytvořit celosvětovou síť sedmnácti milionů lidí, jimž není lhostejný osud druhých. „Demokracie je strhující – od náměstí Tahrír až po Wall Street, od hrdinských novinářů v Sýrii po miliony nás, kdo úspěšně vedeme podpisové on-line kampaně. Ne ten mediální cirkus, korupce, čtyřleté cykly volebních období jako dosud, ale něco mnohem hlubšího. Něco hlubšího v nás, učíme se sami jednat, tvořit svět svých snů... Je to výzva našich dnů, dnes určujeme, zda naše děti budou žít v krutějším, nebo humánnějším světě.“ Zní to možná euforicky, ale šestici z New  Yorku se skutečně podařilo nalézt novou platformu nelhostejnosti. Přitom s Rickem Patelem, Tomem Perriellem, Tomem Pravdou, Eli Pariserem, Andreou Woodhousovou, Jeremym Heimansem a Davidem Maddenem nemusíte ve všem souhlasit. Členové sítě se přidávají ke kampaním podle svého přesvědčení a zaměření a případně si díky propracovanému softwaru mohou spustit vlastní kampaň. Právě tato svoboda získala šestici stoupence ze 194 národů, kteří v součtu 100 milionkrát pozvedli svůj hlas, 400 tisíc z nich navíc fi-

4

Ricken Patel předává britskému premiérovi Brownovi petiční archy upozorňující na totalitní praktiky barmského režimu.

nančně podpořilo nejrůznější humanitární projekty v celkové částce přes sedm milionů dolarů. Dvacet tisíc lidí si pak vyzkoušelo vedení vlastních lidskoprávních kampaní. Čísla ovšem nejsou to nejpodstatnější, připomíná Ricken Patel. Za nimi jsou jedinečné příběhy zoufalství, utrpení, cynismu a naděje. „Vzpomeňte si na Malalu, neuvěřitelně statečnou pakistánskou školačku, kterou postřelili do hlavy členové Tálibánu, odmítající vzdělání žen. Do týdne tým Avaaz vytvořil s partnery v Pákistánu ambiciózní plán na podporu školního vzdělávání venkovských dětí.  Související petici podepsalo 886 000 lidí a zvláštní vyslanec OSN pro vzdělání Gordon Brown ji osobně předložil pákistánskému prezidentovi

Zardarímu, který ji také podepsal...“ V nedávné době přišel tým Avaaz s dalším revolučním nápadem: Vytvořme nové webové médium placené z darů a nezávislé na zájmech mocných tohoto světa! Při takto obrovském počtu zainteresovaných lidí se to zdálo schůdné, ale reakce jsou zatím opatrné. Jako zázemí důvěryhodného média je hnutí operující v mnoha metropolích světa víceméně nezávisle poněkud nečitelné. U jednotlivých kampaní, kde má každý možnost využít i další informační zdroje, to nevadí, ale mediální svět má svá pravidla. Alespoň prozatím. Uvidíme, čím ještě skupinka z New Yorku překvapí. Sledovat ji můžete na www.avaaz.org. Josef Beránek

LETEM SVĚTEM

Chybí nám společný evropský azylový systém

P

řes dosavadní jednání nebyl dosud dokončen společný evropský azylový systém (CEAS) a jeho absence má negativní dopad na žadatele o azyl. Spolupráce na evropské úrovni v oblasti azylové politiky počátkem devadesátých let minulého století byla reakcí na příliv uprchlíků, kterému zejména Francie a Německo čelily v důsledku konfliktů na Balkáně a zhroucení komunistických totalitních režimů ve východní Evropě. Konflikty a pronásledování v některých částech světa trvají nadále a počet žadatelů o azyl v EU (téměř 300 000 ročně) neklesá. Při bližším pohledu se nicméně ukazuje, že vedle očekávaného nárůstu Syřanů (7760 žadatelů v loňském roce) roste stále počet uprchlíků z  balkánských zemí (329%

nárůst Makedonců, 193% Albánců, 160% Srbů a 158% nárůst uprchlíků z Bosny), což ukazuje na pravděpodobné zneužívání systému. Nové nařízení EURODAC (a obecně dublinský systém) by rovněž mělo zabránit zneužívání azylového řízení v podobě více žádostí o azyl, které podávají stejné osoby v několika členských státech s jediným cílem: prodloužit pobyt v těchto státech (v roce 2005 16 % žádostí o azyl). To je ovšem možné, pouze dosáhneme-li dohody o společných standardech v azylové legislativě (např. v podmínkách pro přijímání) včetně srovnatelné výše sociálních dávek. Jen tak je možné zajistit lepší rozložení žadatelů o azyl.

Na světě je část schváleného azylového balíčku (evropská směrnice o minimálních normách, směrnice Long-Term Residence, vytvoření Evropského podpůrného úřadu a společné evropské postupy pro přesídlení, priority a financování), ale závazek vytvořit CEAS v roce 2012 nebyl splněn. Evropská komise upozorňuje, že pochopitelné odchylky v národních legislativách vedou často k protichůdným interpretací a nedodržení domluvených humanitárních standardů, což následně vede k obcházení pravidel ze strany běženců. Azylová politika není jen věcí příhraničních států, ale všech, kdo příchozí vnímají jako své bližní, jako lidi, kteří si zaslouží férový, transparentní a humánní přístup. José Luis Bazán, COMECE

Počátky evangelizace: Dialog spirituality a společnosti tehdy a dnes

P

řes sto třicet Čechů a Němců se sešlo o víkendu od 25. do 27. ledna v kongresovém sále hotelu EXE Iris v Praze na výroční konferenci Sdružení Ackermann-Gemeinde. Letošní setkání vyvrcholilo nedělní česko-německou bohoslužbou v kostele sv. Jana Nepomuckého na pražských Hradčanech a následujícím kulatým stolem, u něhož se o své zážitky a postřehy podělili prof. Ludvík Armbruster SJ a dr. Václav Cílek. V diskusi nad tématem „Od poutníka k věrozvěstu: kam kráčíš, člověče?“ jezuita a emeritní děkan pražské Katolické teologické fakulty UK a geolog, klimatolog a poutník Václav Cílek hovořili o potřebě naslouchání, porozumění a respektu k přírodě, ke kulturnímu a duchovnímu prostředí. Celý program konference od počáteční přednášky P. Aleše Opatrného se vlastně nesl v duchu docenění soudobého společenského dění i přiznání vlastní situace. „Mám za to, že  nepotřebujeme nového Cyrila a Metoděje, ale odvahu k novému pohledu na místo křesťanství v této společnosti a obnovenou představu o způsobu života církve v ní,“ shrnul svou přednášku Aleš Opatrný. Na jeho podněty v sobotu přirozeně navázal prezident ČKA Mons. Tomáš Halík, který hovořil o inkulturaci křesťanství

Dr. Jan Stříbrný v diskusi s prof. Ludvíkem Armbrusterem SJ a dr. Václavem Cílkem do společnosti v kontextu evropského myšlenkového vývoje posledních dvou století. Po něm dostal slovo německý morální teolog prof. Albert-Peter Rethmann, který se zabývá křesťansko-muslimským dialogem a posluchačům přiblížil německé zkušenosti s mezináboženským dialogem a soužitím s muslimy v Německu. Přemítání o evangelizaci v dnešní době tak dostalo další dimenzi. I letos se na konferenci vytvořilo příjemné a důvěrné prostředí, v němž přítomní přednášející i ostatní účastníci otevřeně formulovali své postřehy a názory, naslouchali

druhým, polemizovali s nimi a společně hledali nové podněty do dalších dní. Ač mezi přítomnými byli lidé různých generací, Češi i Němci žijící v různých koutech Evropy, přece si byli blízcí svou vírou, obroušenou mnohými životními peripetiemi. Možná právě tato zkušenost otevřené, nesamozřejmé a odvážné křesťanské víry je klíčem k milé atmosféře těchto setkání, důvodem pozitivních ohlasů mezi mladšími účastníky i nadějí na skutečně sousedské vztahy mezi Čechy a Němci. Josef Beránek

5

LETEM SVĚTEM

Je náboženství přirozené? Tato otázka  je tématem zatím posledního, tedy třináctého titulu, který vydala Evropská společnost pro studium vědy a teologie (European Society for Study of Science and Theology – ESSSAT).

T

ěžko se ubránit dojmu, že ze staletého procesu vzájemného ovlivňování teologie a vědy nevychází budoucnost teologie nijak růžově. Zatímco ve středověku vyrůstaly první evropské univerzity z teologických učilišť římskokatolické církve, v novověku se univerzity staly institucemi zcela autonomními. To je nepochybně na pováženou, neboť čím hlouběji se lidské poznání prolamuje do tajů života, tím větší nároky jsou kladeny na bioetiku, která vždy bude klást určité limity způsobům vědeckého poznání. V tomto případě si věda sama nevystačí. Čím více věda odkrývá tajemství vesmíru, tím naléhavěji vystupuje otázka po jedinečnosti člověka a jeho náboženské zkušenosti.  V českém prostředí se  teologické fakulty zaměřují spíše  na historii,  tedy minulost církve. Zdejší nezájem o aktivity ESSSATu má tedy jaksi  institucionalizované kořeny. Zvážíme-li, jak velkému zájmu široké veřejnosti se těší glosy Marka Váchy, který komentuje dění v biologii pohledem vzdělaného teologa,  je těžké se ubránit dojmu, že nezájem o interakce vědy a teologie koření spíše v orientaci teologických fakult než z postoje veřejnosti k této problematice. Na západ od nás, tedy v západní Evropě či ve Spojených státech, jsou však dnes k dispozici prostředky,  z nichž lze studie na pomezí vědy a teologie financovat. Zmiňme zde alespoň americkou Templetonovu nadaci (www.templeton. org), či Centrum Zygon (www.zygoncenter.org),  které poskytují granty  na takové studie. Velmi významnou institucí je Vatikánská astronomická observatoř (www.vaticanobservatory.org),  která má své ústředí v papežském letním sídle Castel Gandolfo, avšak její teleskop a další vědecké zařízení jsou umístěny v Arizoně. Tuto laboratoř spravují jezuité, zástupcem ředitele je  Košičan Pavol Gábor SJ,  který vystudoval pražskou Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity. Tato observatoř se ve svých studiích a publikačních aktivitách ani zdaleka neomezuje na astronomická pozorování, nýbrž v mnoha oborech rozvíjí

6

kontakty s uvedenými americkými nadacemi a evropskými společnostmi a ovšem i s ESSSATem.

Chceme vědět víc? Nicméně vraťme se k publikaci „Je náboženství přirozené?“. Jde o třináct příspěvků, v nichž vědci, filosofové a teologové analyzují otázku přirozenosti náboženství. První čtyři příspěvky nazírají otázku náboženství z přirozeného hlediska. V prvním příspěvku J. L. Barrett  argumentuje, že  „náboženství jakožto sdílený soubor  idejí  a úkonů vztahujících se k předpokládané existenci neintuitivních jednajících entit“ je přirozené,  kdežto vědecká reflexe těchto idejí, úkonů a entit, tj. vlastně  teologie, je už umělá – tedy vlastně nepřirozená. Taková zkratka jistě trivializuje obsáhlé Barrettovo pojednání a patrně jen vyvolá pochyby o hodnotě takových úvah. Nicméně religionista nejspíš pochybovat nebude a naopak ocení přesně vedenou argumentaci Barrettova eseje, který mimo jiné cituje 51 prací z oblasti vývojové a kognitivní psychologie, filosofie, antropologie atd. Stejně tak laik pro svůj náboženský život nejspíš nepotřebuje znát, jaké jsou „biologické (neurofyziologické) koreláty náboženské zkušenosti“, což je téma druhého příspěvku. Uveďme, že řada projektů Templetonovy nadace se věnovala právě neurofyziologickým základům náboženských projevů. Jestliže první příspěvek analyzuje „přirozenost“ náboženství, druhý se pokouší vědecky uchopit samu „náboženskou zkušenost“. Zde hned narazíme na jazykové problémy. Pojem „náboženský“ bychom mohli vyložit jako „na Boha obrácený“, tedy náboženská zkušenost je zkušenost s něčím mimo tento svět. Vyjdeme-li však z pojmu „religiózní zkušenost“,  pak  ten je  odvozen od  slovesa religare,  což znamená  „být propojen“. Ono „re“ v „religare“  pak  naznačuje, že to propojení není statické, nýbrž dynamické. Re-ligare tak znamená neustále obnovova-

né propojení a právě z takového propojení vyrůstá křesťanská civilizace. Z dalších příspěvků chci upozornit alespoň na rozsáhlý esej L. Ovieda,  který  klade otázku,  zda máme  vůbec usilovat o „přirozené vysvětlení“ náboženství, neboť co vlastně zbude,  když se věda po způsobu přírodních věd ujme veškerého vysvětlování náboženských myšlenek,  pocitů a projevů. Náboženství vyzývá člověka, aby akceptoval tajemství, a dokonce aby odolal pokušení dělat racionalistické karikatury náboženské zkušenosti. Oviedo poukazuje na to, že vlastně pouze nevěřící potřebují vysvětlit, proč je člověk náboženská bytost. Oviedo ale nevaruje před studiem náboženskosti člověka, nýbrž chce, aby  takové studium  používalo postupy adekvátní svému předmětu, a požaduje tak, aby  mělo patřičnou hermeneutickou dimenzi. Místo typických vědeckých postupů založených na empirických pozorováních, testování hypotéz, formování teorií a jejich verifikaci a falzifikaci, které vyhovují redukcionistickému charakteru přírodních věd, je třeba využít přístupů tradiční teologie, filosofie náboženství, moderní antropologie a fenomenologie náboženství. Bez hermeneutického přístupu nelze adekvátně uchopit osobní charakter náboženské zkušenosti, která je nadto stejně komplexní jako „věda o vědomí“. Oviedo uzavírá, že nemá-li pochopení toho, co je to náboženství, uváznout v solipsistických tendencích, pak ve vědeckých týmech studujících náboženskou zkušenost musí být patřičně zastoupeni teologové a i samotní věřící. Zkrátka: vzájemné ovlivňování teologie a vědy je třeba pěstovat systematicky. Vladimír Albrecht

LETEM SVĚTEM

Elysejská smlouva základem evropského usmíření

Z

ačátkem roku 2013 se v Berlíně uskutečnilo další z pracovních setkání mezinárodní skupiny „Iniciativa křesťanů pro Evropu“ (IXE). Zástupci různých evropských zemí (Německo, Francie, Španělsko, Itálie, Belgie, Holandsko, Lucembursko, Polsko, Česká republika, Slovensko atd.) se již třináctým rokem pravidelně scházejí v různých evropských městech, aby posílili vzájemnou spolupráci mezi křesťany napříč kontinentem. Iniciativa křesťanů pro Evropu se dlouhodobě zasazuje především o praktickou aplikaci sociálního učení církve v jednotlivých zemích, dialog se společností a o reflexi evropského sjednocování v úzké spolupráci s klíčovými evropskými institucemi (Evropská komise). Potřeba vzájemné výměny vznikla již během devadesátých let, kdy si mnozí křesťané uvědomili, že už není možné

adekvátně reflektovat společenské problémy a sociální učení církve pouze v hranicích jednotlivých států. Pracovní skupina je proto složena z laiků zastupujících různé církevní či neziskové organizace dané země (např. Zentralkomitee der deutschen Katholiken, Semaines sociales de France), a tak poskytuje velmi pestrou půdu pro výměnu názorů a pohledů na probíraná témata. Skupina zahrnuje také pozorovatele Komise biskupských konferencí zemí Evropské unie (COMECE). Letošní téma a místo setkání odráželo významný milník sjednocující se Evropy – padesáté výročí Elysejské smlouvy o spolupráci a přátelství mezi Francií a Německem. Tato spolupráce bývá označována za „motor“ evropské integrace a dnes je symbolem usmíření tam, kde panovala vzájemná rivalita a konflikty. V návaznosti na loňské

udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii tak Křesťané pro Evropu apelují na představitele svých států, aby se zasazovali především o hodnoty, které vedou k překonávání rozdílů, nikoli k jejich zdůrazňování. „Evropě byla udělena Nobelova cena míru proto, že splnila svůj úkol usmíření evropského kontinentu. To samozřejmě zůstává výzvou i nadále. Přesto Evropa dnes čelí dalším etickým, politickým i ekonomickým problémům, které vyžadují neméně odvahy a odhodlání, a my křesťané v tom jistě můžeme najít svou roli.“ Ve společném prohlášení dále vyzývají k reformě existujících evropských smluv s ohledem na současnou finanční a sociální krizi, podporují ekologické, ekonomické a sociálně udržitelné kroky jednotlivých zemí a apelují na ochranu lidských práv. Více informací možno najít na webu http:// www.initiative-ixe.eu/. Adéla Muchová

Historická oltářní plátna nahradily postní obrazy

I

nteriér kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze během postní doby jedinečným způsobem proměnila kolekce postních obrazů Patrika Hábla, která dočasně nahradíla všechny oltářní obrazy. Háblovy monotypy navazují na starobylou tradici zahalování uměleckých děl v postní době a dynamické vyměňování obrazů v kostele podle různých liturgických dob či svátků. „Koncept Patrika Hábla je radikální. Křesťanská ikonografie se jakoby mávnutím proutku vytratí, nebeské vysílání přeladí na jiný program. Poučený pozorovatel však ví, že to tak docela není pravda. Možná se mu vybaví slavný Děčínský oltářní obraz od krále romantických malířů Caspara Davida Friedricha,“ říká kurátor Norbert Schmidt. Setkání s jinakostí, překvapení z nových souvislostí jsou v postní době v prostoru chrámu zcela namístě. Určitá redukce, vycházející z tradičního postního zakrývání kostelních obrazů, se v Háblově salvátorském souboru potkává se subjektivními obrazy, jakýmisi „zpovědními zrcadly“ odvážně nastavenými mnohdy překvapeným návštěvníkům bohoslužeb. Z náhodných doteků a uskupení barev však nakonec vyrůstá v celku kostela pevný a pečlivě promyšlený celek.

Sám Patrik Hábl k intervenci říká: „Možnost prostorové realizace pro Nejsvětějšího Salvátora považuji za obrovskou životní výzvu. Zakrytí všech barokních obrazů nastavuje i zrcadlo nám samým. Tato intervence by měla nevtíravým a sofistikovaným způsobem upozornit na to, na co jsme si již zvykli, a klade otázky, zda jsme ochotni přijmout i něco nového.“ Popeleční středou začíná čtyřicetidenní postní doba – přípravné období na slavení Velikonoc. „V naší farnosti působí celá řada umělců nejrůznějšího druhu, ale zveme i umělce, kteří zrovna nejsou praktikující věřící, protože jsme přesvědčeni, že svět víry a umění mají k sobě bytostně blízko – oba se vyjadřují symboly a vždycky se doprovázely. Dnes navíc náboženství a umění mohou být spojenci v zápasu proti banalizaci světa, proti zpovrchnění života,“ vysvětluje Mons. Tomáš Halík, farář akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora. Malíř a grafik Patrik Hábl (*1975) vystudoval VŠUP v Praze, následně studoval experimentální grafiku na AVU u Vladimíra Kokolii. V letošním roce vystavoval mj. v Lyonu, Istanbulu, New Yorku, Mnichově či Amsterdamu. Aleš Pištora

Patrik Hábl

7

ANKETA

Mají se přesvědčení komunisté podílet na výkonné moci? Ve většině krajů jsou členové komunistické strany členy krajských zastupitelstev i krajských rad. Je to přirozený proces, nebo je to vážné riziko pro naši demokracii? Benedikt Mohelník OP provinciál České dominikánské provincie Vlna odporu proti návratu komunistů k moci zatím na úrovni krajské samosprávy není zbytečnou hysterií! Komunistická strana Čech a Moravy jasně deklaruje, že jejím programovým cílem je socialismus se společenskou formou vlastnictví. Není to tak dávno, co naše země mohla po dlouhá desetiletí zakoušet, co komunistický socialismus reálně znamená. Komunistický režim byl po právu prohlášen za protiprávní (zákon č. 198/1993 Sb.). Nemůžeme tak snadno zapomenout na zločiny, kterých se komunistická diktatura dopouštěla od násilného převzetí moci v roce 1948 až do roku 1989. Mnoho poctivých a slušných lidí v naší zemi od nich zakusilo nespravedlivé a neospravedlnitelné násilí na vlastní kůži. Katolická církev byla pro komunisty třídním nepřítelem číslo jedna, který měl být všemi prostředky eliminován. Zvláštním způsobem byly bolševickým soudruhům trnem v oku řeholní řády, a proto již brzy po únorovém puči pozatýkali řádové představené, aby s nimi sehráli kruté divadlo monstrprocesů, v dubnu 1950 se zbraněmi v rukou obsadili všechny mužské kláštery a jejich členy svezli do lágrů, některé poslali do věznic a mladší na nucené práce v armádě. Hlavním zákonem komunistické nadvlády byl třídní boj, v jehož jménu se dopouštěla vražd, různou formou zničila tisíce lidských životů a zmařila bezpočet talentů. Komunistický manifest, který otevřeně hlásá třídní nenávist, KSČM stále považuje za spis patřící mezi její „knihy klasiků“ (viz oficiální webové stránky KSČM). Česká dominikánská provincie proto podporuje všechny projevy nespokojenosti,

8

které vyjadřují zřetelný nesouhlas s faktem, že se KSČM stala součástí krajských koalic, a připojuje se k nim. Statečné protesty řady lidí chtějí demaskovat zlo, které se skrývá za líbivými slovy, a chtějí se mu postavit hned v zárodku. Historická paměť ukazuje, že lehkovážná zanedbání v takovém okamžiku mají zpravidla tragické následky. Mnozí z protestujících neznají dobu komunismu z vlastní zkušenosti. O to cennější pak je, že navzdory tomu odvážně pozvedají svůj hlas. Zároveň prohlašujeme, že ze své strany nebudeme s těmito krajskými orgány vstupovat do přímého kontaktu. Vyjadřujeme tím, že se nechceme podílet na faktické legitimizaci návratu komunistů k politické moci. To, že KSČM obdržela v posledních volbách nemalý počet hlasů, pokládáme za politováníhodné. Volební úspěch KSČM v žádném případě nečiní komunistické ideje správné a společnosti prospěšné. Svou modlitbou a svými aktivitami chceme ve spojení se všemi, jimž není osud naší země lhostejný, přispívat k opravdovému společnému dobru. Negativní síly, které komunisty znovu vrátily k politické moci, mohou být překonány jedině upřímným zájmem o všechny, zvláště o potřebné, a odpovědnou společenskou angažovaností. Vždyť absence právě těchto postojů v naší zemi současný stav zapříčinila.

Daniel Herman ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů V červenci roku 1993 začal platit zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Již tehdy tato právní norma deklarovala, že

Komunistická strana Československa a zejména její vedení je politicky odpovědné za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům a bezohledným ničením přírody. Během uplynulých dvaceti let se náš stát téměř ve všech oblastech snažil zmírnit výše zmíněné důsledky působení komunistického režimu na společnost. Rozhodně se nedá říci, že bychom všechno zvládli dokonale. Něco se podařilo více, něco méně. Jako u veškerého lidského konání. Pokud mohu z odstupu posoudit, snad největší dluhy zůstaly v oblasti morálky, podrobného poznávání totalitní reality, hledání zodpovědnosti a trestněprávního postihu prokazatelných politicky motivovaných zločinů. I přes maximální snahu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, působícího od roku 1995 v rámci Policie České republiky, nebylo možné v rámci obnovy právního řádu vyšetřit a postihnout veškeré trestné činy, které se v letech 1948 až 1989 staly. Důsledky působení totalitního režimu na morálku a hodnotová měřítka obyvatel jsou značné. Jedním z těchto projevů je právě i podpora, které se od části naší veřejnosti dnešní komunistické straně dostává. Jsem ale přesvědčen, že hluboké kořeny judeokřesťanské tradice, z nichž naše civilizace vyrůstá, mají v sobě stále dostatek energie, abychom z nich i dnes mohli čerpat sílu pro obnovu společnosti. Je to proces vícegenerační, ale nepochybuji o tom, že jej nakonec zvládneme.

ANKETA

Marie Rút Křížková literární historička Patřím bohužel (či díky Bohu?) ke generaci pamětníků, a tudíž i svědků obou totalit – nacistické a komunistické. Proto nemohu mlčet k bezostyšnosti, s níž se komunisté za podpory sociálních demokratů ujímají moci. Ohánějí se tím, že byli zvoleni v demokratických volbách. Z jejich slovníku ale nikdy nezmizely slogany jako třídní boj a  třídní nenávist. Ani ti z nich, kteří se prokazatelně po únorovém puči v roce 1948 podíleli na politických vraždách a krádežích, nikdy nepřiznali svou vinu. Vždyť  postupovali, jak tvrdí, v rámci  ZÁKONA. A nyní – opět v rámci ZÁKONA – získali potřebné preference ve svobodných volbách. Co můžeme čekat? V nejlepším případě jejich osvědčené: Když se kácí les, lítají třísky. Tak tohle už tady bylo! Zažila jsem to já i moje děti. Jenomže teď by se těmi pověstnými třískami mohla stát i moje vnoučata. Poradíte mi, co s tím?

Václav Malý biskup Jsem přesvědčen, že díky zapojení našeho státu do evropských politických, ekonomických a vojenských struktur nehrozí zásadní změna nastaveného demokratického systému. Netěší mě však, že komunisté v poslední době posilují své pozice na všech úrovních státní správy. Nemám po ruce vyčerpávající odpověď, proč tomu tak je. Roste jejich sebevědomí a drzost, s jakou překrucují fakta z naší nedávné historie. Někteří jsou ideologicky dodnes slepí, ale více je těch, kteří vědomě lžou. To je na pováženou. U části našich spoluobčanů hraje roli jistá nostalgie po minulých časech, kdy měl každý zajištěnu práci. Tento sociální aspekt není možno přehlížet a bagatelizovat ho. Dobře míněné a prováděné reformy a jejich hlasatelé i aktéři to dost často opomíjejí. Usnadňují tak prostor pro roztodivné demagogie a idealizaci sociální stability za dob totality. I když komunisté v různých funkcích nepohrdají podnikatelskými aktivitami, přesto alespoň viditelně nefigurují ve velkých korupčních kauzách. To jim nahrává. Vadí mně, že se vyslovená lež stává běžnou součástí politického klání, kterou

Mají vést školství na kraji komunisté? V jižních Čechách se domnívají, že ano... velkou mírou využívají právě i komunisté. Znevěrohodňují demokracii jako takovou. To rozhodně nepodceňuji, ale vidím též nebezpečí, že se z komunistů vytváří jediný společný nepřítel, aniž se poukáže na hnilobu stranické zákulisní politiky spojené především s výhodným ekonomickým profitem. To občany irituje, a proto se naivně přiklánějí k laciné kritice a nesplnitelným slibům komunistů. Ohrožují demokracii, ale nejsou zdaleka jediní. Je to výzva, aby občané čelili těmto negativním jevům a osvědčili svou společenskou odpovědnost, od níž se odvíjí stabilní a řádná demokratická kultura.

Petr Robejšek politolog Účast členů komunistické strany v regionální a komunální politice je přirozený a z následujících důvodů dokonce užitečný proces: Jednak demokrat dost dobře nemůže odmítat „nežádoucí“ výsledky demokratických voleb. Navíc nestačí, když odpůrci komunistické strany svůj postoj zdůvodňují její minulostí. Jakkoliv je to emocionálně pochopitelné, tak je jejich kritika politicky účinná až tehdy, když ji mohou konkrétně a aktuálně doložit. Jinak totiž bojují proti fantomu, který zároveň posilují. Udržují totiž dojem, že komunisté „umějí“ politiku lépe než ostatní, ale není jim dovoleno to dokázat. V tu chvíli, kdy se budou komunisté podílet na moci, ukáže se velmi rychle, že i oni „vaří pouze z vody“. Hospodářská a politická fakta vytvářejí totiž pro všechny

politické strany stejné mantinely, v jejichž rámci se mohou pohybovat. Ale především je komunální politika královská disciplína politického řemesla. V ní se rychle a jednoznačně ukáže, co kdo chce a umí. Na komunální úrovni mohou občané bezprostředně posoudit kvalitu politiky a okamžitě postihnout ty, kteří selžou nebo sledují ideologické zájmy. Odpůrci komunistů je tedy mohou nejefektivněji potírat tak, že připustí jejich podíl na moci a budou trvale a přepečlivě sledovat jejich chování. V tu chvíli, kdy zjistí pochybení nebo dokonce zneužití moci, je čas na okamžitý a energický protest a případné další akce. Teprve to bude mocensko-politicky smysluplné a účinné. Anketu připravil Lukáš Jirsa.

OČIMA STUDENTŮ Vyjádření Studentského fóra ke jmenování členů KSČM radními pro školství: Stavíme se proti tomu, aby zatvrzelí komunisté obhajující bývalý režim vedli regionální školství, a podporujeme studenty a učitele v Jihočeském a Karlovarském kraji. Domníváme se, že školství musí vést osoba morálně způsobilá. Respektujeme však výsledky voleb. KSČM by měla buď najít slušné, nezkompromitované kandidáty ve svých řadách, nebo navrhnout nestraníky. Politický důstojník (pozn. pan Sloup v Karlovarském kraji) jako šéf školství rozhodně není správnou volbou.

9

ROZHOVOR

V bruselském labyrintu Nakladatelství Portál vydalo knižní rozhovor s europoslankyní Zuzanou Roithovou. Jde o mimořádně silné svědectví, že politiku lze dělat čestně a pro lidi. Přinášíme úryvek o zkušenostech z centra evropské administrativy. Byla to velká životní změna? A jaké byly vůbec vaše začátky v Bruselu? Nás, sto dvaašedesát poslanců z nových zemí, přivítali kolegové z původní patnáctky velice srdečně. Bylo vidět, že je to obrovské rozšíření Unie o dalších deset zemí ze střední a východní Evropy a že je opravdu potěšilo. Tehdy ještě netušili, že jim tu pohodu někteří z nás za pár let pěkně nabourají. Jako křesťanská demokratka jsem se stala automaticky členkou klubu Evropské lidové strany, kterou vedl charismatický a noblesní předseda Hans-Gert Pöttering. Pro mě to byla příjemná a zásadní změna proti Senátu, kde slabší politická síla křesťanských demokratů limitovala mé šance na prosazení čehokoli. Teď jsem

10

patřila do nejvlivnějšího evropského politického uskupení. S dvěma sty osmdesáti poslanci jsme byli a dodnes jsme největší frakcí, ale nemáme většinu. Takže musíme pro každé hlasování hledat v parlamentu spojence. Na jednání klubu se tedy řeší především aktuální sporné body a taktika před konečným hlasováním v Evropském parlamentu. Musela jsem přijít na to, jakými cestami mohu získat jejich pozornost pro konkrétní témata. Po volbách začala uvnitř poslaneckých klubů dost složitá vyjednávání o přidělení skoro osmi set poslanců do výborů a podle národních volebních výsledků také nominace do funkcí v předsednictvu klubů, výborů a celého parlamentu. O tyto nominace se

vedou pravidelně bitvy. Funkce ale nejsou spojeny se zvýšením platu jako v našem parlamentu. Jde o prestiž a hlavně lepší podmínky pro vlastní práci. Dostala jsem se tam, kam jsem chtěla – do Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele a stala jsem se tam první místopředsedkyní. Ale dostat do priorit vlastní témata z volebního programu nebylo vůbec snadné. Oslovovat kolegy mailem a očekávat jejich účast se ukázalo jako slepá ulička. V elektronických schránkách našich kanceláří jsou denně dvě i tři stovky zpráv. Uspořádala jsem sice seminář k tehdy aktuálnímu tématu – zdravotní služby ve směrnici o službách –, ale poslanců přišlo jen pár. Poučila jsem se a napříště jsem týdny věnovala osobní komunikaci

ROZHOVOR

MUDR. ZUZANA ROITHOVÁ 30. ledna 1953 se narodila v Praze 1978 úspěšně zakončila studia na  Fakultě všeobecného lékařství UK 1990–1998 byla ředitelkou Fakultní nemocnice Královské Vinohrady 1997 vystudovala dálkově na Sheffield Hallam University Business administration 1998 jmenována ministryní zdravotnictví v úřednické vládě 1998–2004 senátorkou za KDU-ČSL 2004 zvolena poslankyní Evropského parlamentu, stala se členkou poslaneckého klubu „Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) – Evropští demokraté“. Je členkou Kolegia Paměti národa sdružení Post Bellum. Zřídila informační portál www.budulinek.eu na ochranu dětí před nebezpečnými výrobky a službami. Převzala záštitu nad První právní pomoci – bezplatnou právní poradnou – a poskytuje jí zázemí. Tato poradna (www.poradnaprava.cz) je organizována studenty právnických fakult pro občany v tíživé sociální situaci a informuje je o jejich právech při využívání zdravotnické péče.

s poslanci, kteří mají podobné starosti a jsou přitom i z jiných politických uskupení. Jak na vás působilo první setkání s bruselskými institucemi, je to prý ostře střežené bludiště plné paradoxů… Něco pravdy na tomto hodnocení je. Půl roku před volbami několika významným úředníkům a europoslancům došly poštou zásilky s pozdravem od italských anarchistů. Jedna z těch náloží zaslaná do parlamentu vybuchla přímo v rukou sekretářky předsedy našeho klubu Pötteringa. Propálila stůl a kromě rukou jí popálila i nohy. Vzpomínám, jak jsem po prázdninách do práce vzdálené tisíc kilometrů vyrazila už v neděli v noci i s věcmi do bytu, který jsem si v Bruselu našla. Nacpala jsem manželovo větší auto osobními věcmi až po střechu a na ni jsme ještě přikurtovali matraci. Když jsme bez navigace konečně dorazili k parlamentu, nechala jsem stát auto s manželem před budovou a běžela vyřídit propustku do garáže. Pokus překonat úředního šimla napoprvé nevyšel. A když jsem se vrátila, auto s matrací i manželem uvnitř bylo pryč. Dodatečně jsem se dozvěděla, že šlo o policejní ostražitost. Návrat zpět do blízkosti parlamentu bruselskými jednosměrkami a bez navigace byl pro manžela navíc po osobní prohlídce belgickou policií dost krušný. Člověk by si po té zkušenosti myslel, že tu sedmitisícovou babylonskou vesnici střeží víc než dostatečně, jenomže brzy jsem na vlastní kůži poznala, že krádeže notebooků a mobilů z vypáčených stolů patřily po několik dalších let k místnímu koloritu. A navíc nikdy nikdo nebyl dopaden. Je to paradoxní a důvodem asi je, že v prostorách parlamentu, který je exteritoriálním územím, nesmí působit policie, jen najatá

bezpečnostní agentura. Zaměstnanci si vyprávějí, že není problém dostat dovnitř ledasco, a jak se nedávno ukázalo, týká se to i zbraní. V přízemí je obchůdek, kadeřník, čistírna, kavárna, malé pobočky bank a také pošta. A tu právě před pár měsíci vyloupili maskovaní lupiči se zbraněmi v ruce. Lupiče nenašli – tak nám preventivně zrušili poštu. Byla to velká změna oproti práci v Senátu? Ano, v osobním i pracovním životě. Především se přede mnou otevřel mnohonásobně širší obzor, než mi umožňovala domácí politika. V Senátu jsme harmonizovali naše právo s právem unijním, ale v EP se unijní právo tvoří. Najednou jsem byla v centru dění a měla přímý vliv na modernizaci pravidel pro férovou soutěž na vnitřním trhu, na zvýšení práv spotřebitelů zejména v digitálním prostředí pro celou Unii, na některé věci v zahraniční a rozvojové politice a další témata včetně etických, kde docházelo ke střetům s levicí a liberály. Získala jsem vhled do problémů, s nimiž se musí vypořádat řada odvětví vlivem globalizace. Zkrátka, byla a je to nesmírně inspirující práce, životní příležitost, jakou bych přála každému na vrcholu politické kariéry. Jak se změnil Váš osobní život? A jak se žije v Bruselu? Kromě změny prostředí a jazyka to znamenalo i spoustu osobního zařizování v cizím státě, kde jsou na úřadech méně vstřícní než u nás. Brusel je pestré, velmi multikulturní město. Žije tam také hodně našich krajanů. Někteří, mezi nimi i můj asistent Jiří, dokonce hrají české ochotnické divadlo. Řadu mladých lidí, kteří pracují v institucích, znám ze své farnosti Nejsvětějšího Salvátora v Praze a někteří jsou i členy České křesťanské akademie. A tak

mě hned zkraje pobytu napadlo, že bychom tam mohli založit její zahraniční pobočku. Na odloučení od rodiny jsem si ale dodnes nezvykla, i když ten omezený čas trávíme s manželem intenzivněji než dříve. Také mě netěší udržovat dvě až tři domácnosti a pendlovat mezi kancelářemi v Bruselu, Štrasburku a v České republice. Zato jsem podlehla kouzlu bruselských cyklostezek. Jsou skoro všude a vskutku inteligentně řešené. Auta vám všude dávají absolutní přednost a člověk si na to snadno zvykne. O to horší je pak sednout na kolo třeba v Praze a přežít to se zdravou kůží. V tom máme opravdu co dohánět. Baví vás ta práce v bruselském labyrintu? Mám z té práce radost. Baví mě ověřovat vliv vybraných legislativních návrhů na život u nás doma a promýšlet případná lepší řešení. Snažím se co nejvíce využívat práva mluvit (to jméno pro parlament je ostatně odvozeno od „parler“ – mluvit) – sděluji své názory a pomáhám tlumočit přání a výzvy občanů. Léta intenzivně komunikuji s různými skupinami z České republiky o dopadech na oblasti, ve kterých působí. Ovšem vadí mi, když mi pošlou doslova totožné stanovisko, které už před měsíci vypracovali jejich kolegové třeba ve Francii nebo Německu. Mám pak pochybnosti, zda se vůbec zabývali dopady v našich podmínkách. Většinou se ale názory Čechů a Moravanů příliš neliší od názorů našich sousedů, a pokud ano a mám-li v ruce rozumné argumenty, daří se mi prosadit změny či zpřesnit formulace nebo načasovat změny tak, aby se na ně lidé a podniky mohli připravit. Díky řekla bych nadstandardním vztahům s kolegy z mého klubu Evropské lidové strany mám obvykle za sebou i tuhle významnou politickou sílu. Ovšem důležité je jednat o tom včas, tedy v době, kdy se formuje stanovisko výboru a našeho klubu. Stojí to hodně času, a to také proto, že paralelně probíhají i jiná jednání o dalších věcech. Není možné honit moc zajíců najednou. Takže si vždycky s mými asistenty v kanceláři určujeme priority podle tématu. Tedy do čeho se „zakousneme“ a v čem budeme „jen sledovat“ jednání na výborech a zasáhneme podle potřeby. Například když se začnou ozývat hodně silně varovné hlasy národních či nadnárodních lobbistů z průmyslu či jiných nevládních organizací a akademické sféry. Vy tedy jednáte i s lobbisty? Ano, ale nejde o žádné kmotry. Vždyť proto tam jsem, abych pečlivě prověřovala dopady nových návrhů a hledala svědomitě a nestranně rozumný kompromis mezi

 11

ROZHOVOR



zájmy spotřebitelů a průmyslu či jinými zájmy společnosti. A právě ten můj výbor pro vnitřní trh a současně i ochranu spotřebitele je unikátní, protože není jednostranně zaměřený. Důležité je i prověřovat vhodné načasování pro zavedení „novinek“ tak, aby nás to přizpůsobení stálo co nejméně prostředků, protože dojdeme-li ke shodě na znění také s Radou, za rok či dva to začne platit i u nás doma. Všechny bruselské směrnice ale nejsou povedené. Proč například musíme mít směrnici o zakřivení okurek? Jaký tohle má význam pro evropské občany – nesvědčí to o nesmyslné bruselské byrokracii? Tato směrnice se stala oblíbeným příkladem pro zesměšňování Unie ze strany euroskeptiků. Je to ovšem podobný mýtus, který se u nás šíří snad nejvíce ze všech zemí Evropy hned po Spojeném království, jako třeba mýtus o omezení ústí včelínů, balení koblih, zákaz guláše nebo jiní strašáci. Případ okurek je jednoduchý – civilizované země mají již zavedený systém kontroly kvality prodávaných potravin. Také u nás máme odedávna vlastní normy, které byly vždy vodítkem kvalitářům pro určování jakosti. A podle druhu ovoce či zeleniny jsou tam limity na velikost, barvu či tvar včetně dvacetistupňového zakřivení okurek (důležité pro jejich skladování) a podobně. A už před desítkami let zelináři a obchodníci v západních zemích přišli na to, že pro přeshraniční obchodování není praktické, aby se ty normy musely kontrolovat na každém území znovu. Proto přiměli své volené zástupce, aby se dohodli na vzájemném uznávání kvality podle společných standardů. Technické předpisy, které za tím účelem zpracovala Komise, nejsou o nic nesmyslnější než bývalé národní technické předpisy. Dnes kupující zajímá hlavně obsah chemikálií a hnojiv. Máme pro ně tedy své dohodnuté limity ve všech potravinách, a nejen v nich. Národní inspektoři by to měli na svém území dobře hlídat. Já ten příklad ale ráda používám, protože už léta usiluji o zavedení minimálních standardů pro dětskou obuv prodávanou na území EU. Ty čínské boty, kterými je zavalen náš trh, totiž deformují dětem nohy, což se později projevuje deformacemi páteře. Pracuji na tom už řadu let společně s Institutem pro testování a certifikaci, bývalým Výzkumným ústavem kožedělným v Baťově Zlíně. Evropští poslanci ale nemají zákonodárnou iniciativu, a proto nemůžeme předložit vlastní návrh nové směrnice. Komise, ale i naše ministerstvo průmyslu tuto iniciativu odmítají s tím, že by takové standardy podporovaly protekcionismus. Já tvrdím, že standardy, které by

12

logicky platily pro každého výrobce, tedy i čínského, nejsou žádným protekcionismem, ale zodpovědnou obranou našich dětí před nekvalitními výrobky. A to se týká všeho dováženého zboží, zejména z Asie. Brzy po vstupu ČR do EU jste se také angažovala v bitvě o omezení dovozu textilu a bot z Číny. Tehdy se hodně psalo spíše o zavírání našich textilek než o zdravotních rizicích. Proč jste se tím zabývala? Při jedné návštěvě textilky ve Dvoře Králové jsem slíbila, že pokud se stanu poslankyní v Bruselu, pokusím se otevřít v té době nedobytný prostor pro jednání o kvótách na dovoz čínského textilu do Evropy. Bylo totiž za pět minut dvanáct, protože od 1. ledna 2005 měla přestat platit veškerá množstevní omezení pro obchod s textilním a oděvním zbožím pro země Světové obchodní organizace (WTO). Textiláci marně varovali vládu, že už nyní toto zboží zaplavuje trh v takové míře, že to zničí zbytky našeho textilního průmyslu. V sázce tehdy bylo posledních čtyřicet tisíc pracovních míst, která zbyla po restrukturalizaci odvětví z původního čtvrt milionu míst před rokem 1989, ale která dosud hrála významnou regionální roli pro stabilitu v některých našich oblastech. Textiláci poukazovali na to, že Číňané dosahují nízké ceny praktikami, které jsou často v rozporu s pravidly, k nimž se při vstupu do Světové obchodní organizace zavázali, a že se tudíž nejedná o férovou soutěž. Chtěli, aby se za ně vláda postavila doma i v Evropské unii. Jak se k tomu tehdy stavěla naše vláda? Zpočátku přezíravě. Sama jsem se v té první fázi obrátila na ministerstvo průmyslu, jenže i pod levicovým ministrem tam stále přežívala ideologie z devadesátých let, že volný trh si poradí sám a že takzvané „zkažené maso“, jak se nekonkurenceschopným podnikům tehdy říkalo, musí být odřezáno, a to co nejdříve. Ale také naivně věřili, že nám i Čína recipročně otevře svůj trh, zejména pro naše strojírenské výrobky. A řekli mi rovnou, že textil je stejně odepsané odvětví. V sousedních zemích naopak chápali, že jde o transformaci, která vyžaduje citlivý přístup. Když šel u nás majitel textilky žádat o úvěr, aby mohl nakoupit moderní technologie a dostat se kvalitou a produktivitou na konkurenceschopnější úroveň, zabouchli mu dveře, protože textil považovali za neperspektivní. Vládní ekonomové se nezabývali dopady globalizace na náš trh a země neměla žádnou průmyslovou strategii před vstupem do EU, a proto ani sebemenší chuť vyvolat jednání o kvótách v Radě EU.

Své hranice pro čínský textil a další asijské zboží jsme museli otevřít proto, že jsme vstoupili do EU? A bylo možné se tomu vyhnout, kdybychom vstoupili do EU později? Nikoli. Šlo o mezinárodní závazek z roku 1994, který podepsala tehdy také Česká republika jako jeden ze 128 zakládajících členů WTO. Kdyby ale ČR chtěla něco během těch deseti let prosadit, bylo by to vzhledem k malému významu ČR jako volání do zdi. Po vstupu do EU uplatňujeme své návrhy prostřednictvím Unie, která má svou váhu jako největší hospodářský blok světa. Její povinností je hájit na globálním hřišti naše zájmy. Tedy takové zájmy, na kterých se sedmadvacítka shodne. Cílem tohoto konkrétního závazku členů WTO bylo postupně do deseti let odstranit všechny diskriminační bariéry pro volný obchod s vybranými komoditami a přimět pod sankcemi k dodržování pravidel férové soutěže dnes už více než sto padesát zemí světa. A byla to i součást politiky rozvojové pomoci ze strany vyspělých ekonomik. Jenže tehdy ještě nebyla členem WTO Čína, a když se jím stala v prosinci 2001, nikdo nečekal, že tahle teprve se rozvíjející ekonomika bude ihned zaplavovat v tak nebývalém rozsahu prakticky celý svět svými nekvalitními, ale bezkonkurenčně nejlevnějšími výrobky. Šokovala evropské výrobce všech odvětví, ale nikoli jejich vlády bohorovným ignorováním pravidel férové soutěže, od padělků přes masivní státní subvence poskytované otevřenou i skrytou formou exportně orientovaným obrovským podnikům. Hned v roce 2002 obsadila 75 procent trhu a ceny srazila o 40 procent. Přišlo rozčarování, jaké překážky, včetně korupce v Číně, musí překonávat evropské podniky, když chtějí recipročně podnikat. Byl to gradující problém, ale ani politikové v Evropském parlamentu, ani ministři průmyslu na Radách EU, a tedy ani úředníci v Komisi se tím nezabývali. Na mé interpelace mi Komise odpověděla, že nepodporuje evropský protekcionismus. Opakovaně jsem o tom mluvila na Výboru pro vnitřní trh a jednou jsem to chování v EU přirovnala ke známé reakci pomalu vařené žáby. Když žábu hodíte do vroucí vody, okamžitě vyskočí a zachrání se, ale když ji tam dáte, dokud je voda studená, nevšimne si postupné změny teploty, a když pod kotlem začne hořet, nestačí už včas vyskočit. A jak reagovali vaši kolegové? Ani kolegové si příliš nepřipouštěli, že to znamená erozi pravidel vnitřního trhu a rizika pro ochranu spotřebitele. Věděla jsem, že to musím dostat na jednání

ROZHOVOR

do nejvyšších pater bruselské politiky. Pustila jsem se do studia podmínek a praxe zahraničního obchodu EU a začala jsem velice úzce spolupracovat s ATOKem – asociací našich textiláků, zejména s jejím prezidentem Jiřím Kohoutkem. Pomáhali mi od počátku orientovat se v různých dost technických stanoviscích WTO i EU. Později jsem od nich s předstihem dostávala podklady z různých mezinárodních pracovních porad, a tak jsem byla dobře vybavena aktuálními argumenty. Po několik let jsme telefonicky koordinovali mé i jejich aktivity. Hned zkraje, na podzim 2004, jsem se setkala také s prezidentem EURATEXu – Evropské střešní asociace textilního průmyslu. Chtěla jsem s ním ladit své kroky v Bruselu. Dostala jsem ale studenou sprchu. Řekl mi, že marním čas a že EURATEX zrušení bariér naopak vítá. Pro ATOK, který byl jejich členem, to bylo hodně nepříjemné překvapení. Ukázalo se, že v Evropě proti sobě stojí na jedné straně zájmy výrobců textilu s jejich skoro třemi miliony zaměstnanců převážně v jižních zemích včetně Francie a na straně druhé tu jsou zájmy obchodníků s textilem zejména ze severu, hlavně Británie a Švédska či Finska, kteří měli lépe „pod kontrolou“ společnou střešní organizaci. Ti ze severu už nevyráběli textil, jen ho nakupovali v Asii, a to za tak nízké ceny, že i po započtení nákladů na transport z jednoho konce světa na druhý na tom ještě královsky vydělávali. Z dalších jednání jsem zjistila, že za nimi stály i jejich vlády, ačkoli ne všichni obchodníci odváděli daně ze zisku doma. Šlo o mohutnou lobby, s níž si museli poradit také sami členové Euratexu a udělat si pořádek v tom, kdo koho zastupuje. To jste byla jediným poslancem, který si vzal do hlavy tenhle úkol? Zpočátku ano. I když se mi pod mou první interpelaci v listopadu 2004 podepsalo více poslanců. Česká televize pak natočila o mém boji reportáž, a nejen se mnou, ale i s belgickým poslancem o tom, jak Belgičané marně protestují proti nezákonné výrobě jejich tradičních gobelínů v Číně. Najednou jsem na to nebyla sama. Ihned jsem toho poslance z Výboru pro zahraniční obchod oslovila a začala vyhledávat další spojence z podobně postižených zemí. Podařilo se mi zorganizovat veřejné slyšení a přijetí zprávy. Její závěry už Komise nemohla ignorovat. Byla vytvořena tzv. High level group – skupina na nejvyšší úrovni pro meziinstitucionální řešení problému s dovozem textilu. Poradní schůzky se z mé kanceláře přesunuly do kanceláří Komise. Nebyla jsem tehdy ještě členem Výboru pro

zahraniční obchod, takže nominace do této skupiny mě minula. Ale pracovala jsem na tom aktivně dál. Vlak se rozjel konečně jiným směrem. Mezitím v Euratexu změnili kurz a podpořili výrobce z Jihu. Také na Radě došlo k průlomu. Vznikla skupina jedenácti zemí, k níž se přidala i ČR. Tomu ale předcházely desítky jednání a dokazování, že Čína porušuje pravidla a že opravdu dochází k masivnímu zavírání evropských provozů po 1. lednu 2005. Miliony lidí přišly kvůli čínskému „textilnímu tsunami“ o práci také v Africe, v Bangladéši či na Srí Lance a v dalších rozvojových zemích. Podařilo se závazek z roku 1994 zrušit? Zrušit závazek možné nebylo, ale šlo o to, vyjednat jeho odklad na dva tři roky, aby evropští výrobci zvládli restrukturalizovat svou výrobu a přežít. Náš tlak na komisaře sílil. Bylo zahájeno monitorování situace a pro WTO se začaly předkládat důkazy o tom, že dochází k hrubému narušení fungování celého odvětví. Současně začali evropští úředníci konečně kontrolovat účetnictví vytipovaných čínských továren a přišli tak s důkazy o účelových manipulacích zakrývajících zakázaný dumping. Podobná situace se o něco později opakovala s obuví, ale vyňaty byly boty sportovní a dětské. Jejich výroba v Evropě už byla v té době natolik zdecimovaná, že nebylo možné prokazovat nové významné hospodářské škody vzniklé začátkem roku 2005. V červnu Komise uzavřela v Šanghaji dohodu o limitovaném dovozu textilu. Čína tím předešla sankcím ze strany WTO. Protahování činnosti Komise nahrávalo obchodníkům, kteří ještě na poslední chvíli objednali a zaplatili před tímto datem osmdesát milionů kusů textilu. Kontejnery s nadlimitním zbožím zadrženým celníky pak blokovaly největší evropské přístavy. V září komisař navrhl ještě uvolnit všechno do obchodní sítě, ale pak konečně začala fungovat kontrola trhu. Dokázali textiláci ten odklad opravdu využít pro své přežití? Měl ten boj opravdu nějaký smysl? Smysl to mělo. České textilky mezitím zásadně změnily strategii – začaly se orientovat na výrobu tkanin s vysokou přidanou hodnotou. Jedním směrem byla výroba sofistikovaných materiálů pro technické účely. Tyto české výrobky se u nás i v zahraničí využívají hlavně ve stavebnictví nebo v medicíně. Jiní se vydali cestou řemeslně náročné malovýroby a výroby na zakázku podle zaslaných individuálních přesných rozměrů zákazníků. Jde o úspěšný tzv. „program měřenek“. I když došlo

k redukci pracovních míst ještě o skoro 30 procent, český textilní průmysl nezahynul. Po letech jsem znovu navštívila některé továrny a přesvědčila se, že mají nejen tu „high-tech“ výrobu, ale na vysoké úrovni rozvinutý marketing, který jim zajišťuje perspektivní odbyt. Například v Broumově mě zavedli do haly, kde mi vyrazila dech neuvěřitelně rozsáhlá sbírka nádherných drahých brokátů v široké škále vzorků. Byl to nevšední zážitek procházet se mezi těmi barevnými závěsy látek vyšívaných zlatými nitěmi. Ale nechápala jsem, kdo tohle u nás ve velkém může nakupovat, leda snad pro natáčení exotických pohádek. A moc jsem se nemýlila. Firma Veba se totiž stala úspěšným a prakticky bezkonkurenčním dodavatelem brokátů na africký trh, kde z nich šijí tradiční domorodé oděvy. Tak to je hezká pointa příběhu. Ocenil někdo vaše úspěšné snažení? Ano. Textiláci ještě i po letech připomínali ve svých článcích, že se setkali s politikem, který to, co slíbí, také důsledně plní. To se mi četlo opravdu dobře. Jak vnímáte vlivy globalizace na současnou Evropu? Je možné mít na její dopady opravdu nějaký vliv? Kola dějin nelze otočit nazpět. Propojení světového obchodu, stejně jako vzájemné působení kultur a idejí po celém světě prostřednictvím internetu je realitou. Musíme se ale snažit využít to pozitivní, co globalizace přináší, a důsledně bojovat proti negativům. Zejména proti všem neférovým praktikám, které deformují volnou soutěž nebo ohrožují bezpečnost či zdraví evropských občanů či relativizují naše hodnoty. Proto mě mrzí, když politikové místo obětavé práce podléhají s rukama v klíně pohodlné teorii, že dnešní světové trendy nelze ovlivnit. Předně si myslím, že vrcholní politici by měli mít vize a vytrvale o nich přesvědčovat co nejširší okruhy společnosti. Dále je naší společnou odpovědností důsledně trvat na dodržování dohodnutých mezinárodních pravidel včetně ochrany lidských práv. Dlouhodobě prosazuji, aby každá mezinárodní hospodářská dohoda měla i lidskoprávní doložku. Má to nejen principiální ideový význam, ale je to cesta, jak urychlit sbližování ekonomik. V zemích, kde se lidé mohou svobodně vyjadřovat, dochází totiž k rychlejšímu zvyšování sociálních a ekologických standardů a platů. Zdeněk Jančařík Autor je šéfredaktorem nakladatelství Portál. Knižní rozhovor s názvem Vidět srdcem vydalo nakladatelství Portál v roce 2012.

13

TÉMA

Dialog spirituality a společnosti: potřebujeme nového Cyrila a Metoděje? Aleš Opatrný

V úvodu letošní konference Sdružení Ackermann-Gemeinde, zaměřené na 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje, pronesl P. Aleš Opatrný následující přednášku.

K

onstantin a Metoděj, tito svatí a vzdělaní mužové, přišli do krajiny v podstatě pohanské, jen nepatrně dotčené iroskotskou misií, která mimo jiné narážela na jazykovou bariéru. Přišli v podstatě jako vyslanci mnohem vyspělejší kultury, o jejímž významu měla v této zemi snad nějaké ponětí úzká vrstva vládnoucích osob, široké vrstvy lidu ovšem sotva. Tato misie vzbudila ohlas u některých osvícených osob, a tak bylo možné z nich povolat a vychovat první domácí pastýře. Vytvoření písma a překlad Bible do srozumitelného jazyka byly činy ohromného kulturního dosahu. Ten se projevil v další historii a také zasáhl jiné slovanské kraje, totiž dnešní Bulharsko a Rusko. Ve známém trojjazyčném sporu také prezentoval existenci a význam Slovanů v Římě. To všechno znamenalo v dějinách mnoho, ale to všechno představuje úplně jiné otázky položené v jiných souvislostech, než je tomu dnes. Ani překonání slovanské misie západními vlivy a de facto přechod „od Byzance k západu a Římu“ ve smyslu zásadního příklonu k západní církvi na tom nic nemění. Bez obšírného dokazování jen připomeňme, že životní cesty a – světsky viděno – neúspěchy světců knížete Václava a biskupa Vojtěcha dosvědčují, jak málo bylo křesťanství v této zemi na konci 9. století akceptováno a jak příklon ke křesťanství byl u vládnoucích osob, nemáme teď na mysli knížete Václava, zřejmě do jisté míry politickým kalkulem.

Křesťanství v naší zemi Františkán Jan Evangelista Urban upozorňoval na závažnou skutečnost, kterou vyčetl z českých církevních dějin: V naší zemi bylo křesťanství většinou prezentováno „shora“ – vládci, misionáři jimi pozvanými, kteří přišli z  jiných zemí, autoritou členů relativně bohatých a  části země ovládajících klášterů atd., nikoliv „zdola“. A Urban dále tvrdil: Všimněte si, že na rozdíl třeba od Itálie nemáme lidové světce!

14

Dovolil bych si vsuvku do této Urbanovy úvahy, se kterou jinak souzním: Lidové křesťanství bylo aspoň ve větší části naší společnosti rozvinuto v husitství, byť v militantní a militarizované podobě. Potom v baroku, kdy bylo výrazně propojeno s tehdejším stylem venkovského života, kde se mnohdy nebezpečně mísilo s pověrou. To provokovalo Josefa II. a další osvícence ke známým zásahům. Jejich výsledkem bylo křesťanství nejen okleštěné, ale do jisté míry zneužité k cílům, které bychom dnes nazvali mocensko-politické. Prakticky se tehdy stávalo spíš „vyučovacím předmětem“ než osobním vyznáním a osobním příklonem k Ježíši Kristu.    Důležitou skutečností je, zejména na Moravě, živé přesvědčení o trvalém významu cyrilometodějského dědictví. Někteří historikové je velmi ctí jako skutečnost, která trvá od cyrilometodějských dob v podstatě stále, jiní ji vidí jako vcelku umělý konstrukt posledních zhruba dvou století. Není naším úkolem teď pečlivě analyzovat celou cyrilometodějskou tradici a její místo v křesťanské víře národa. Snad nikoho neurazí mínění, že v našich dějinách zhruba od dob národního obrození byla cyrilometodějská tradice prezentována jako podpůrný důkaz naší národní a kulturní svébytnosti. Takto poněkud „renovovaná“ se stala jedním z ideových podkladů lidového katolicismu zejména na Moravě v 19. a 20. století. Není teď důležité, zda šlo, nebo nešlo o tradici nepřerušenou. Významné je, jak silnou roli sehrála v 19. a 20. století, takříkajíc od unionistických sjezdů až po památnou cyrilometodějskou pouť v roce 1985. Kdo zná trochu víc dějiny vzniku, proměn a rozšiřování starozákonních biblických textů, ví, že se tam jedná o něco podobného. Řečeno současným slovníkem: Dávné historické skutečnosti jsou do jisté míry redefinovány a reinterpretovány pod vlivem více či méně legitimních potřeb pozdějších dob a jsou tak pro ně inspirativní a nosné. Když toto uvážíme, můžeme otázku, která je v názvu této přednášky, trochu pozměnit: Místo „potřebujeme nového Cyrila a Metoděje“ se můžeme ptát: „Potřebujeme nově Cyrila a Metoděje?“ Pokud ano, tak jak? Abychom mohli k odpovědi dospět, je třeba, abychom se podívali na naši společnost, její potřeby a preference trochu podrobněji.  

TÉMA

Křesťanství v současné společnosti

Realita české společnosti

Při pohledu do současnosti se především pokusíme nezabřednout do opakovaných klišé, jako jsou tvrzení: „Naše společnost je ateistická“ (případně superlativ: „nejateističtější ze všech“), nebo naopak „naše společnost není ateistická, je vlastně křesťanská“. Nikomu nelze tato hodnocení brát, ale myslím si, že pro svou principiální nedefinovatelnost jsou vcelku neužitečná.  Místo toho zkusme postavit jinou tezi, poněkud obecnou: Máme za to, že naše společnost je jiná, než bychom my křesťané chtěli, a není nakloněna tomu, abychom ji ke svému obrazu měnili. S dodatkem, že náš obraz běžného stylu křesťanského života (převzatý v mnohém vlastně z dob před sto a více léty) nepovažuje dnes většina lidí za akceptovatelný pro uspořádání svého vlastního života. Můžeme se jistě domnívat, že to není jen situace v naší zemi, ale že je to obraz stavu velké části Evropy, včetně zemí, považovaných odedávna za křesťanské. Ať chceme nebo nechceme, ať se zaklínáme tvrzením, že lidové církvi je odzvoněno, máme nejspíš takřka v genech zakódovanou představu „totálního (ne totalitního!) katolictví“. Tedy představu, podle které sice zdaleka ne všichni lidé v naší zemi chodí do kostela, ba ani nevyznávají svou příslušnost k církvi, ale v podstatě jsou katolíky. Platilo ovšem dříve a snad i platí mnohde dnes, že se jedná spíš o to, čemu se říkává „kulturní katolicismus“ než o vyznavačské křesťanství. Že se tedy jedná o identifikování s kulturou, která je do jisté míry katolickou církví a později už jen katolickým dědictvím formována. To má jistě svou cenu. Ale řada křesťanů se domnívá, že oživení tohoto kulturního katolicismu jaksi samo sebou přinese skutečnou víru. Tuto naději nesdílím, byť se samozřejmě najde vždy nějaký singulární případ, u kterého toto platí. Leč ojedinělé případy necharakterizují průběhy dějů ve větším celku. Pozornosti si ale zasluhuje ještě další věc. Všichni známe řadu lidí, kteří se chovají slušně a v mnohém nezištně, vyznávají v podstatě morální kodex podobný křesťanskému a proti křesťanství nic zásadního nemají, ale s církví nechtějí mít nic společného. Pokud redukujeme křesťanství na etiku (což se stále u mnohých děje), budeme tyto osoby snadno považovat buď za křesťany, nebo za blízké adepty křesťanství. Jenže při poctivém vidění věci zjistíme, že to tak nejspíš není a nebude. V pozadí těchto mylných soudů totiž může být poněkud schematická představa, podle které jsou ušlechtilými, nezištnými a mravními lidmi v podstatě jen křesťané. Za touto představou lze vidět teologický deficit. Totiž nedocenění toho, že každý člověk je stvořen k obrazu a podobenství Božímu, málo sdílené přesvědčení katolické teologie, že hříchem (prvotním i dalšími) je lidská přirozenost poškozena, ale ne zcela zkažena, a konečně mylný dojem, že Ježíšovo vykupitelské dílo je účinné jen a pouze v těch, kteří se stanou křesťany. Myslím, že je namístě poněkud širší a optimističtější pohled na situaci a kvality člověka. Nezanedbatelný vliv na život křesťanů má mnohdy explicitně vyjádřené přesvědčení hodných a ušlechtilých lidí, že s církví nemají a nechtějí mít nic společného. To nás, kteří v církvi žijeme, snadno vede k nekonečným debatám o tom, jak by měla církev vypadat, k mnoha rozčilením a odsudkům kvůli zřetelným i domnělým chybám v uspořádání, sebeprezentaci a působení církve. Tak se stane, že pozornost dobrých katolíků poutá spíš starost o církev než otázka Boha. Do jisté míry se nelze divit: V uspořádání nějaké společnosti lidí a v její prezentaci navenek se vyznáme lépe než v transcendentní skutečnosti, kterou je Bůh. Vrátíme-li se na chvíli k svatým Cyrilovi a Metodějovi a jejich době, potom je dobré připomenout jeden zásadní rozdíl mezi tehdejší dobou a současností: Tehdy byla víra v bohy případně Boha samozřejmou součástí kultury, dnes tato víra v zásadě obecným přesvědčením není. Dnešní často se vyskytující vágní představy o spiritualitě nelze zpravidla s výslovnou osobní vírou v Boha ztotožňovat.

Troufl bych si tvrdit, že česká společnost se v zásadních ohledech neliší od jiných evropských zemí. Všude nacházíme lidi, kteří Boha v té podobě, jako ho vyznává křesťanství, v podstatě nepotřebují a „provoz katolické církve“ sice někde považují za dobrou součást kultury při určitých příležitostech, jinde (například u nás) za totality z velké části  tomuto „doplnění“ odvykli. Když tedy odhlédneme od takřka „vykřičených“ témat, jako jsou restituce, interrupce, homosexualita, eutanázie, kde se s námi křesťany společnost ještě hádá, potom můžeme říci, že se velká část společnosti (a to nejen u nás!) ve svých postojích, tužbách, preferencích  a nárocích s křesťanstvím prostě míjí. Zvolím obrazný příklad z geometrie: Představme si mimoběžky, čili dvě přímky, které se nikde neprotínají. S jejich průsečíkem nelze nijak počítat. Lze ale zkonstruovat úsečku, která je propojuje. Nazývá se příčka mimoběžek. A to je obraz něčeho, co by nás, podle mého soudu, mělo zajímat. Hledat, jak takovou „příčku mimoběžek“ navrhovat a realizovat. Předpokladem je, že uznáme reálnou mimoběžnost mezi křesťanským stylem života a životem bez křesťanství (jistě ne ve všem, ale v mnohém)  a současně reálnou možnost určitého propojení. Přidáme-li k tomu přesvědčení o hodnotě Bohem stvořeného člověka, který žije v éře Kristova vykoupení, jak bylo uvedeno výše, může se úhel pohledu na naší společnost změnit. Mohli bychom se osvobodit od dilematu hodnocení „křesťanská – nekřesťanská“, od snahy vidět ji jako „vlastně křesťanskou“ nebo naopak ztratit o ni zájem a uchýlit se do vlastního ghetta. Je ovšem namístě uznat, že ono žádoucí propojení bude nejen obtížné, ale že z obou stran, tedy ze strany křesťanů i ostatních, je budou hledat a vítat jen někteří, jistě ne všichni.     

Společná víra nebo společné lidství? Jak se jako křesťané se společností domluvíme? První odpověď je spíš pesimistická. V zásadních věcech víry těžko. Uvažme totiž, že například dva ze základních pojmů křesťanské víry, totiž „Trojjediný Bůh“ a „Ježíš-Spasitel“ nebo jen pojem „spása“, jsou nejen neobvyklé, ale jejich obsah je v zásadě nekřesťanské veřejnosti neznámý, a proto také nesrozumitelný. Zde nepomůže nějaký jazykový překlad, protože tyto pojmy jsou mimo myšlenkový svět, ve kterém se většina lidí pohybuje. V našem proorganizovaném světě, plném starostí, zábav a mnohého zajištění a pojištění, není mnoha lidem zřejmé, jak by v něm mohl nějaký spasitel fungovat. Pokud ano, potom by měl být nejspíš někým, kdo plní naše přání. Snad až na konci života přijde otázka „co bude dál“ a „jaký měl můj život smysl?“. Jenže tazatel často nenajde ve svém blízkém okolí žádného partnera k rozhovoru na tato témata.   Na druhé straně s lidmi dneška křesťané sdílejí mnoho radostí, starostí a úkolů, které spíš spojují, než rozdělují. Bylo by hříšné jimi pohrdat, ale nelze je chápat jako společnou víru. Jde spíš o společné lidství, což ovšem není hodnota malá. Podívejme se na zajímavé dvojice pojmů, které alespoň zčásti charakterizují naši situaci: Církev – křesťan(é). Ačkoliv víme, že církev se skládá z křesťanů, je postoj nekřesťanské veřejnosti v něčem zvláštní. Velká část obyvatelstva si církve necení, nedůvěřuje jí a mnozí ji prostě nemají rádi. Ale křesťan, který je jejich sousedem, spolupracovníkem, případně i farář v menší obci se mnohdy těší sympatiím. Kromě jiného zřejmě proto, že souseda či hodného faráře znají z osobní zkušenosti, zatímco o církvi mají jen neosobní informace z dějepisu, novin a televize, a to většinou informace negativní. Je tedy třeba vnímat rozdíl ve vztahu lidí k církvi a ke konkrétním křesťanům. Průzkumy popularity a důvěry vypovídají o vztahu k církvi jako k neosobní veličině, ne ke konkrétním křesťanům.

 15

TÉMA

Církev jako učitelka a prostor přijetí. Katolická církev měla po staletí v Evropě roli učitelky nejen víry, ale také dobrého  chování. Její nauka obsahovala a obsahuje vysoké etické nároky. Jakkoliv byla a v mnohém ještě je tato učitelská role církve záslužná, nese s sebou dvě obtíže. Tou první je, že mimocírkevní okolí klade na křesťany zpravidla enormní etické nároky a nechce jim (na rozdíl od sebe samého) nic odpustit. Ten druhý je ještě závažnější. Církev se stala mnohem víc učitelkou dobra a prostorem, v němž se dobré a správné chování vyžaduje, než útočištěm pro hříšníky, ztroskotance všeho druhu a osoby trvale nevyhovující morálním nárokům. Ti se v ní cítí špatně nebo pro ně není v uspořádání života v církvi jaksi místo. Nezapomenu na příběh dívky ze sociálně velmi špatného prostředí, která se vydala do kostela, kde byla zastižena  kostelníkem, jak chce odevzdat dopis Pánu Bohu. Kostelník jí porozuměl a seznámil ji s mladými křesťany. Ti ji zcela vzorným způsobem mezi sebe přijali. Po nedlouhém čase  z tohoto společenství odešla, protože, jak mi sama říkala, se mezi nimi se svou minulostí a s vědomím, jaké je její rodinné prostředí, cítila špatně. Na rozdíl od původní hospodské party, kde „nevyčnívala“ a kam se vrátila. Asi si připadala mezi křesťany, jako kdyby člověk přišel v montérkách na ples v opeře. Byť by byl ujišťován, že tam tak může být, odešel by, protože mezi lidmi v róbách by se necítil dobře.   Ještě větší problém je u lidí, kteří chtějí žít s Kristem, ale jejich způsob života nebo životní okolnosti jsou takové, že v některých zásadních otázkách tito lidé nároky na život v církvi nesplňují a nelze to zcela změnit. Církev je tedy přijme jen částečně. To je dnes velký problém a není marginální. Staré – nové: Jakkoliv je křesťanství považováno mnoha lidmi u nás za zastaralé a nemoderní, nachází u řady mladších i mladých lidí sympatie nově objevované staré zapomenuté skutečnosti. Teoreticky lze říci, že lidé by zřejmě uvítali církev, která v sobě nese staré i nové takovým způsobem, že s tím vším patří do jejich dnešního života. Obrazně řečeno: Zřejmě nevyžadují totálně digitalizovanou církev v odvážných šatech, ale také nebudou žít trvale v církvi, která připomíná skanzen a módu 19. století, byť milovníci skanzenů a ghett se budou v církvi také vyskytovat stejně jako „digitalizovaní křesťané“ v oblečení nejnovějšího stylu. Výjimky ovšem nepředstavují pravidlo. Obvyklé – exkluzívní. Křesťan, který je v církvi dobře socializovaný, zpravidla pocházející z tradiční křesťanské rodiny, si nebude se svým křesťanstvím připadat nijak nápadně. Je pro něj samozřejmým stylem života. Na druhé straně ale pro řadu lidí z okolí bude do jisté míry exotem, zvlášť tehdy, když se jeho křesťanské přesvědčení projeví v nějaké exponované skutečnosti. Dnes žije každý přesvědčený křesťan v určitém napětí, představovaném skutečností: „Co je pro mne obvyklé, je pro druhé exkluzivní nebo nepochopitelné.“ Je otázkou, zda ho to od druhých lidí vzdaluje, nebo zda to překlene například sdílením jiného společného zájmu. Nejspíš zde číhá nebezpečí výlučnosti „obyvatele vzorného ghetta“ nebo nebezpečí „jsem pyšný, protože jsem poněkud exotický“. Případně se objeví strach ze zviditelnění, který vede k žití jakéhosi skrytého křesťanství. Je dnes v podstatě údělem poctivých křesťanů „nebýt z tohoto světa a být přitom zcela přítomní ve světě“.

Poznávat znamení doby Prostor současnosti se všemi svými charakteristikami je prostorem, v němž se máme učit. Učit být co nejlépe křesťany v reálném prostředí, které není zdaleka ideální a v mnohém neodpovídá našim představám  o tom, jak by věci měly být. Mnozí z nás jsou ale stále ještě vybaveni zkušeností z totality. Tato zkušenost je nepřenosná

16

do současnosti v tom smyslu, že by bylo pošetilé chovat se v otevřeném světě jako v totalitě. Inspirující je však toto: Za totality se během zhruba prvých dvou desetiletí jejího trvání naučilo mnoho křesťanů v daných podmínkách žít intenzivně evangelium a šířit ho. Tato „odbornost“ nám po nabytí svobody mnoho nepomohla. Ale chuť, ochotu a schopnost učit se žít co nejúplněji evangelium a šířit ho v podmínkách dneška bychom od dob minulých měli převzít. Inspirací může být svátek obrácení svatého Pavla. Neobrátil se od hýření k askezi, od ateismu k víře, od zaměření na sebe k práci pro Boží věc. Obrátil se od svých představ o spáse a zbožném životě k živému Ježíši Kristu, ve kterého věřili ostatní křesťané a který se mu zjevil v jeho životě a v jeho době. Mám za to, že prvořadým úkolem křesťanů nejen u nás, ale v celé Evropě, je obrácení od našich vlastních představ, ať už tradičních, moderních, estetických a nevím ještě jakých, které buď míjejí skutečnost, nebo si ji přizpůsobují podle svých přání, k realitě. Tedy obrácení k poznávání světa takového, jaký je, k poznávání evangelia takového, jaké ve svém jádru je, a v neposlední řadě k poznávání úkolu, který v této době a v této zemi Bůh pro nás jako jednotlivce, společenství a církev má. Je to něco, co vyžaduje od křesťanů koncil v konstituci Gaudium et spes: Poznávat znamení doby a vykládat je ve smyslu evangelia. Protože žijeme v pluralitním světě, bude zřejmě realita našeho života pluralitní, ne jiná. Je to obdobné jako v  době Pavlově. Tehdy byla realita židovství, ve které se pohyboval a s níž se musel vyrovnávat, určována především spory o mojžíšský zákon. Každá doba má své otázky a problémy a z toho plynou pro křesťany aktuální výzvy a úkoly. Velkou výhodou jak svatého Pavla, tak svatých Cyrila a Metoděje bylo, že nebyli ovlivňováni restauračními přáními a tendencemi. Křesťanství v Pavlově době a křesťanství na územích, kam věrozvěstové přišli, bylo novinkou. To dnes není. A tak jak ti, kdo křesťanství žijí a hlásají, tak ti, kteří by ho mohli přijmout, jsou zatěžováni správnými i zcela mylnými představami o tom, „jak to bylo“. Křesťanům to brání v poznávání a přijímání dnešní reality, adeptům křesťanství to může bránit v jeho přijetí, nebo je to naopak může ponoukat k tomu, aby s radostí přijali a rozvíjeli své křesťanství jako archiválii, nikoliv jako živé spásné dění Boží teď a tady.    Můžeme shrnout, že žijeme v členitém pluralitním světě, který není snadné a ani možné charakterizovat jednoduchými obecnými pojmy. Nejobecnější je právě různorodost očekávání, preferencí, problémů a duchovního zázemí jednotlivých lidí. Mám za to, že tuto různorodost potřebujeme poznávat jak obecně v celé společnosti, tak jednotlivě u osob, se kterými se setkáváme. Máme na ni adekvátně reagovat. Zjednodušeně řečeno, jde spíš o úkol porozumět člověku a přinést mu podle možností „na míru ušitou“ odpověď či výzvu evangelia, než o nějaké hromadné napravování neutěšené spirituální a morální situace. Velmi rád bych propagoval slova papeže Benedikta, kterými zdůrazňuje, že křesťanství není nějaká ideologie, ale setkání s událostí a živou osobou – Ježíšem Kristem. Prohloubení víry nelze uskutečnit ani hromadnými slavnostmi, ani „rekonstrukcí“ života církve (byť k tomu oboje může napomáhat), ale osobní cestou ke Kristu, přijímáním obsahu evangelia do vlastního života, a to ve společenství křesťanů.   Pokud jde o evangelizaci, potom nezbývá než hledat, kde jsou dveře pro evangelium otevřené, a nedomnívat se, že je vhodnou marketingovou strategií nějak vnutíme i těm, kteří o ně právě nestojí. Služba evangeliu a služba bližním evangeliem je něco jiného než manipulace nebo mocenské hrátky. Doc. Ing. Aleš Opatrný, Th.D., působí na KTF UK v Praze. Článek vychází z přednášky pronesené 25. 1. 2013 na výroční konferenci Sdružení Ackermann-Gemeinde.

TÉMA

Křesťanství a laicita Tomáš Halík

Křesťanství v pluralitní společnosti již dávno nemůže aspirovat na jediný platný výklad světa. Křesťanství ale nesmí ani rezignovat: musí se stát věrohodným a kompetentním hlasem v diskusi o klíčových mravních otázkách naší civilizace.

E

vangelizace – podle Pavla VI. hlavní úkol církve – znamená vtělování ducha evangelia do žité kultury, do stylu myšlení a života současných lidí. Bytostným rysem evangelizace je tedy inkulturace. Hlásání evangelia bez inkulturace by bylo pouhou náboženskou agitací a indoktrinací. „Nová evangelizace“ by neměla být hrou na rekonkvistu, náboženskou mobilizací ani „kulturní válkou“ se sekulárním světem, ani jakýmsi pokusem o „christianizaci“ současného světa. (Zjednodušeně řečeno: christianizaci chápu jako snahu o expanzi křesťanství, snahu o  „obrácení pohanů“, evangelizaci jako úsilí o  „obrácení křesťanů“ – o obrat od sebejistého „bytí křesťanem“ k pokornému „stávání se křesťanem“.) Podle mého názoru „nová evangelizace“ by měla připravit křesťany k dialogu se sekulární kulturou o možnostech vzájemného plodného soužití a kompatibility.

Křesťanství kolébkou společnosti Křesťanství zplodilo dva sociologicky unikátní a vzájemně propojené jevy: církev a laickou čili sekulární společnost. Specifikum moderní Evropy pak spočívá v kultuře, kde se oba tyto jevy prolínají, kde se obě tyto děti křesťanství či větve křesťanství učí spolu žít. V žádném jiném typu civilizace se nevytvořila „církev“, tj. instituce reprezentující náboženství, která však není totožná se státem ani národem. (Pokusů o zestátnění či znárodnění, nacionalizaci náboženství a církve bylo a je v dějinách křesťanství mnoho, ale nikdy se trvale neprosadily.) Pro konečné ustavení církve v  této sociologické podobě byly rozhodující spory o investituru mezi císařskou a papežskou mocí ve vrcholném středověku. Tehdejší „papežská revoluce“, někdy zvaná „první evropskou revolucí“, narušila monopol císařské moci a napomohla tak vzniku světského státu a světské kultury; evropský Západ se tak (na rozdíl od Byzance) stal dvojdimenzionální, dvojpolární společností. Někteří autoři (např. F. Zakaria) v tom vidí podstatný moment západních dějin svobody. Jako nikde na světě se vytvořilo rozdělení dvou mocí, moci náboženské a světské autority, na jednom území (podle Hannah Arendtové to byla obdoba rozdělení moci a autority mezi císařem a senátem v antickém Římě), které však dlouho fungovaly jako vzájemně

komplementární. Vše totiž spojovalo křesťanství, které v  období mezi císařem Konstantinem a Karlem Velikým nabylo podoby „náboženství“ (religio) v sociologickém smyslu – „náboženství“ jakožto integrativní síly společnosti.

Náboženství × religio Během moderny, novověku, však křesťanství tuto politicko-kulturní funkci ztratilo, přestalo být „náboženstvím“ v tomto sociologickém smyslu. Marcel Gauchet napsal, že křesťanství je „náboženství, které vyvádí z náboženství“ – postupně opouští svou politickou roli, stěhuje se z infrastruktury společnosti do její superstruktury („nadstavby“), do oblasti kultury. Během moderny se křesťanství nechalo vmanipulovat do role světového názoru (má to své kořeny v  dlouhodobé redukci víry na „přesvědčení“). Tento světový názor ovšem stále vznášel nárok na univerzální platnost. V pluralitní postmoderní společnosti se však dostává každý „světový názor“ s nárokem na univerzalitu do krize. V postmoderní kultuře se prosazuje perspektivismus nebo relativismus. (Perspektivismus bychom si neměli plést s relativismem; heslo o „diktatuře relativismu“ je poněkud nebezpečné.) Dnes sociologickou roli náboženství jakožto roli univerzálního pojítka hraje trh, kapitalistická ekonomika, a zejména trh s nejvýznamnějším zbožím, s informacemi – exemplárním případem jsou média masové komunikace. Média přejala roli „náboženství“ nejvíce – interpretují svět, jsou arbitry pravdivosti a důležitosti, nabízejí velké symboly a příběhy, ztvárňují styl života a myšlení.

Církev jako škola To, že křesťanství ztratilo roli „náboženství“, je patrně nezvratná změna. Rovněž je otřesena role „světového názoru“. Jaká bude budoucí úloha křesťanství ve společnosti, kde „laická kultura“ vytlačila církevní podobu víry na okraj společnosti, mezi „zájmové organizace“, a na „provozování víry“ se dívá jako na soukromou volnočasovou aktivitu, jako na soukromé „hobby“? Nabízejí se různé alternativy: Existují pokusy proměnit křesťanství v politickou ideologii – pamatujeme si radikálně levicovou

 17

TÉMA



variantu v některých směrech teologie osvobození, dnes zas vidíme opačný extrém, Religious Right v rámci americké pravice. V Evropě, včetně Polska a některých kruhů v Čechách, se tato politická instrumentalizace křesťanství spojuje s nacionalismem, xenofobií, antisemitismem, s využíváním strachu z přistěhovalců, z islámu, z liberální politiky EU apod. TO M Á Š Zcela jinou variantou je snaha proměnit křesťanství v ryze emocionální náboženství (příkladem je pietismus některých „nových hnutí v  církvi“, charismatická hnutí apod.). Poměrně úspěšné (to znamená poměrně akceptovatelné většinovou sekulární společností) jsou pokusy prezentovat církev jako experta na  morální problémy (pokud nejde o  plané „moralizování“ a  přehnaný důraz na sexuální etiku, nýbrž spíše na  etiku vědy a  hospodářství) nebo rozvíjet mysticko-meditativní tradici jako odpověď na touhu po spiritualitě. Já sám jsem dlouho sázel především na tyto dvě podoby prezentace křesťanství v naší době. Dnes však za skutečně perspektivní pokládám model církve jako školy, a to školy tří základních křesťanských ctností – víry, lásky a naděje. Křesťanství se může skutečně obnovit jen z tohoto jádra. Je třeba tuto trojici nově objevit, teologicky reflektovat a uvést do životní praxe. Je třeba víru odlišit od pouhého „náboženského přesvědčení“, lásku od pouhé emoce a naději od pouhého optimismu. Je třeba nově promyslet teologii „ctností“ jako dialogického setkání daru (milosti) s lidskou svobodou, otevřeností a odpovědností. Církev dneška a zítřka by se měla inspirovat v jedné z nejcennějších podob své přítomnosti v evropské kultuře – v původním středověkém ideálu univerzity. Univerzity jako společenství učení, života a modlitby mistrů a žáků, společenství, v němž vládne svoboda přesvědčení, založená na víře, že na cestě k pravdě je nezbytná diskuse a že učení musí vycházet z modlitby a meditace: „Contemplata aliis tradere.“ Myslím, že dnes zejména řeholní komunity a akademické farnosti mohou přispět k této potřebné reformě církve.

– je hluboce promísené se sekulární kulturou Západu. Tato už několik staletí trvající symbióza tradičního křesťanství s jedinou kulturou v dějinách lidstva, která se zdá být sekulární, totiž s evropskou modernitou, je velmi pozoruhodná. Na rozdíl od všech ostatních kultur, do nichž se křesťanství vtělovalo a vtěluje, evropská moderna svou vlastní „náboženskost“ HALÍK neobsahovala ani nehledala – a to proto, že vyrostla z kořenů křesťanského náboženství. Evropská moderní „laická“ kultura je svým původem a svým způsobem křesťanská – ovšem způsobem nenáboženským a necírkevním.

Obávám se, že kdyby nastal rozchod křesťanství a sekularity, nebo kdyby jedna složka totálně zvítězila a vytěsnila tu druhou, Větvení křesťanství Evropa by prohrála jak svůj Podobně jako na  troskách starého závazek vůči své minulosti, izraelského náboženství po  zničení jeruzalémského chrámu vyrostly dvě tak svou budoucnost. paralelní větve dědiců tradičního ná-

Křesťanskost laické kultury Plurality uvnitř křesťanství se neobávám. Křesťanství – náboženství Vtělení – bylo vlastně vždy „synkretické“, „vícečetné“, bylo vtělené do různých kultur, které nikdy nebyly nenáboženské. Ať šlo o prvotní židokřesťanství či helénokřesťanství, nebo pozdější křesťanství starověkých Řeků, Římanů, Egypťanů, Keltů, Slovanů, Germánů apod. I když se církev snažila vymýtit (někdy však též částečně pokřtít a integrovat) původní náboženskou vrstvu kultury, do níž se víra vtělovala, patrně nikdy touto složkou nezůstala zcela neovlivněna. Někdy na předchozí kulturu vědomě či nevědomě navazovala, někdy se ji snažila „pokřtít“, jindy vytěsnit a potlačit – ale i tehdy jí byla ovlivněna. (C. G. Jung si kladl otázku, do jaké podoby by křesťanství vyrostlo, kdyby se rozvíjelo na půdě kultivované spirituálními tradicemi Dálného východu. Domnívá se, že by mělo docela jiné rysy, než když na půdě „barbarských starogermánských kmenů“ muselo rozvinout rysy represivní morálky, aby zkrotilo nekultivovanou pudovost.) Také křesťanství, které dnes v Evropě žijeme, není „čisté“ (jako nebylo čisté nikdy a asi z podstaty své „vtělenosti“ ani nemůže být)

18

boženství Izraele, rabínský judaismus a  křesťanství, tak na  troskách středověkého křesťanského náboženství, na troskách Christianitas vyrostly dvě větve jeho dědictví: několik variant novověkého církevního křesťanství (které vyrostlo z reformace a protireformace, či lépe „katolické reformace“) a „laická kultura“. Z její genealogie je třeba připomenout zejména proud usilující o „třetí cestu křesťanství“, nesený evropskými intelektuály od Erasma Rotterdamského po Hobbese, znechucenými oběma válčícími tábory katolíků i protestantů, který nakonec vyústil v osvícenství a postupně rezignoval na mnohé rysy tradičního církevního křesťanství, a dokonce se s ním dostal do mnoha tvrdých konfliktů. Církevní a necírkevní větev křesťanství se postupně stále více odcizovaly a  vystupovaly proti sobě nepřátelsky. Ke  kulturnímu a politickému vítězství laicity přispělo jistě to, že opřela svou moc o „náboženství novověku“, novověkou přírodní vědu. Ta se místo teologie stala dominantním jazykem novověké elity a arbitrem pravdivosti, navíc její efektivní plod, moderní technika, začala radikálně proměňovat svět. Na kulturní vítězství laicity reagovalo církevní křesťanství dvěma nešťastnými způsoby – buď liberalismem, nekritickým rozpuštěním své identity v sekulární kultuře, anebo fundamentalismem, stažením se do ghetta ukřivděné a paranoidní „kontrakultury“. Klasickou ukázkou byl známý protimodernistický boj v katolicismu na přelomu 19. a 20. století. Úzkost ze ztráty politických a kulturních pozic a příslušníků intelektuální elity nevedl církevní vrchnost k sebekritickému hledání skutečných příčin tohoto stavu, nýbrž k paranoidnímu „honu na čarodějnice“, v němž se církev zastrašováním, perzekucí, existenční likvidací a psychologickým nátlakem připravila o řadu svých tvořivých duchů a tím se do značné míry sama intelektuálně vykastrovala. Této sebezáhubné tendenci, která by postupně církev přivedla do postavení marginální obskurantní sekty na okraji společnosti, udělal konec až druhý vatikánský koncil.

Laicita jako náboženství Kulturní a politické vítězství laicity však v sobě nese pokušení udělat z laicity „náboženství“, a to dokonce náboženství s velmi netolerantními, totalitními rysy. Dnešní dilema laické kultury a společnosti spočívá v tom, zda bude „zdravou laicitou“, anebo se stane militantním sekularismem. Tvář militantního sekularismu známe jak v oné „hard form“ perzekuce

TÉMA

církví za komunistických režimů, tak v oné dnes aktuální „soft form“ vytěsňování tradičních náboženství, a zejména křesťanství ve jménu ideologie multikulturalismu a politické korektnosti. Mizí-li křesťanský prvek z  evropské kultury, nestává se tato kultura ateistickou (ve  smyslu „prostou náboženství“, sekulární) nýbrž „náboženskou“ – náboženskou TO M Á Š v nekřesťanském (a často protikřesťanském) smyslu. Dokonce i její ateismus se pak stává „náboženstvím“ svého druhu, dokonce „státním náboženstvím“, jak jsme to viděli na příkladu marxismu. Je v  zájmu křesťanství a  křesťanů uchovávat sekulární složku evropské kultury v  její sekularitě. Důležitou úlohou církevního křesťanství je tedy dnes připomínat sekularitě, aby zůstala sekulární a kritizovat tendenci sekularity stát se „náboženstvím“. Tím brání jak prostor pro křesťanství v Evropě, tak tím hájí skutečný charakter evropské kultury, jejíž identita už po několik staletí spočívá v kompatibilitě „laicismu“ a křesťanství. Pokud sekularita neusiluje o to, stát se náboženstvím, můžeme ji nazvat zdravou, autentickou laicitou. Jejím důležitým znakem je tolerance včetně respektování náboženské svobody. Dnešní sekulární kultuře brání křesťanství – a to jak „anonymně křesťanské rysy „laické kultury, tak přítomnost církevního křesťanství ve společnosti –, aby se sama stala „náboženstvím“. Laická, sekulární kultura má velmi důležitý vztah ke křesťanství – vznikla z kořenů křesťanství a vyvíjela se ve specificky dialektickém vztahu k tradičnímu církevnímu křesťanství. Nese v sobě mnoho prvků křesťanské kultury, aniž si je často ochotna to přiznat. Kromě toho stále určitým způsobem předpokládá přítomnost církevního křesťanství: tyto dvě složky evropské kultury se přes všechna napětí, přes všechny dějinné proměny jedné i druhé i proměny vzájemných vztahů staly komplementárními. Tato komplementarita dnes vyžaduje čestný dialog. Obávám se, že kdyby nastal rozchod křesťanství a sekularity, nebo kdyby jedna složka totálně zvítězila a vytěsnila tu druhou, Evropa by prohrála jak svůj závazek vůči své minulosti, tak svou budoucnost. Ať už by zvítězila jedna či druhá složka, ať už by se jedna či druhá od té druhé osamostatnila, v každém případě by prohrály obě. Myslím, že k podobnému závěru došel slavný dialog kardinála Ratzingera s Jürgenem Habermasem na Katolické akademii v Mnichově: sekulární humanismus a křesťanství se potřebují navzájem, aby vzájemně korigovaly své jednostrannosti. A podobné stanovisko nalézáme v encyklice Jana Pavla II. Fides et ratio: víra bez myšlení je nebezpečná, racionalita bez etických a spirituálních hodnot vyvěrajících z víry je jednostranná a tím rovněž nebezpečná. Jak by vypadalo křesťanství, kdyby se chtělo opravdu emancipovat od dědictví osvícenství, od dnešní sekularity, vidíme na současném křesťanském fundamentalismu a tradicionalismu. Jak by vypadala sekularita a laicita, kdyby se chtěla ke křesťanství zcela obrátit zády, můžeme jen tušit z projevů takových nesnášenlivých a totalizujících ideologií, jako je např. snaha vnutit newspeak „politické korektnosti“ či pod heslem „multikulturality“ provést duchovní kastraci či lobotomii kultury vlastní.

Plně souhlasím s tím, co řekl papež Benedikt na cestě do Portugalska: „V těchto staletích dialektiky mezi sekularismem a vírou vždy byly osoby, které chtěly stavět mosty a zahajovat dialog, ale bohužel dominovala tendence střetů a vzájemného vylučování. Dnes vidíme, že právě tato dialektika předstaHALÍK vuje šanci, že musíme nalézt syntézu a obsažný a do hlubin jdoucí dialog. V multikulturním prostředí, ve kterém se všichni nacházíme, vidíme, že čistě racionalistická evropská kultura bez transcendentní náboženské dimenze není s to vstoupit do dialogu s velkými kulturami lidstva, jež všechny mají tuto transcendentní náboženskou dimenzi, která je dimenzí lidského bytí. (...) Proto bych chtěl říci, že přítomnost sekularismu je něčím normálním, ale rozluka, střet sekularismu a  kultury víry je abnormální a musí být překonán. Velká výzva tohoto okamžiku je v tom, že oba musí jít spolu a na této cestě najít svou pravou identitu. To je poslání Evropy a potřeba lidstva v dějinách.“

...aby se křesťanství stalo slyšitelným a srozumitelným, avšak především věrohodným a kompetentním hlasem v diskusi o klíčových mravních otázkách naší civilizace.

Věrohodné a kompetentní křesťanství Na závěr opakuji: vidím budoucnost Evropy v zachování a prohloubení kompatibility mezi vyznavači „explicitního“ (tradičního, církevního) křesťanství a mezi strážci specifických hodnot osvícenství. K tomu je ovšem třeba překonat mnoho předsudků, jizev minulosti i reálných překážek vzájemného porozumění. Bylo by neblahé, kdyby jedni usilovali o oslabení přítomnosti toho druhého v evropské kultuře a společnosti. Křesťané si musí uvědomit svůj zájem a svou odpovědnost za zachování „zdravé laicity“ Evropy a ti, kteří chtějí Evropu „sekulární“ (a obávají se klerikalismu a fundamentalismu), by si měli uvědomit i svůj zájem a spoluodpovědnost za věrohodnou přítomnost křesťanství ve veřejném životě sjednocené Evropy. Je ovšem třeba specifikovat kroky, které k této kultuře vzájemnosti vedou, a vyvarovat se toho, co ji ohrožuje. Domnívám se však, že křesťané by se v pochopitelné a potřebné obraně proti snahám o dechristianizaci Evropy neměli vysilovat zápasem o vnější viditelné symboly křesťanství (kříže na stěnách veřejných budov a náměstích či o „invocatio Dei“ v ústavě) – jakkoliv roli symbolů zdaleka nepodceňuji. To, kam je třeba zaměřit nejvíce energie, je kultivace myšlení a jazyka víry tak, aby se křesťanství stalo slyšitelným a srozumitelným, avšak především věrohodným a kompetentním hlasem v diskusi o klíčových mravních otázkách naší civilizace. Proto je třeba začít přetvářet křesťanská společenství do podoby „škol křesťanské moudrosti“, společenství učení, života a modlitby, učit se znovu objevovat jádro křesťanství – ctnosti víry, naděje a lásky, vtělovat je do životní praxe křesťanů a tím z nich učinit rovněž věrohodnou nabídku lidem okolo nás. Pokud nemá být heslo „nové evangelizace“ prázdnou frází, dovedu si pod ním představit právě jen toto.

19

TÉMA

Dovede být islám tolerantní? Tuto a podobné otázky si kladou sociologové a religionisté v Německu[1], ale také ve Francii a v Anglii. Znalci Koránu shodně konstatují, že Korán v tomto ohledu není jednoznačný.

P

eter Heine ve zmíněném článlimy mezi národnosti vedle ku cituje pro srovnání súru Chorvatů, Srbů, Slovinců atd. 8,39 a súru 2,62. První vyzývá Oslabeného islámu se nadále k boji proti polyteistům: A bojujpřidržovalo především prosté te proti nim, až nebude žádných a chudé venkovské obyvatelsvodů a až bude celé náboženství stvo, například v Bosně nebo obráceno výhradně k Bohu. Když v Kosovu. Jejich islám byl úplně vymizí, hledí Bůh s potěšepodobně skromný, jako bylo ním na to, co činí. – Druhá mluví v době osmanské nadvlády o „lidech Knihy“ (židé, křesťané skromné místní křesťanství. a mágové): Ti, kteří věří, a ti, kteJedni i druzí se prostě přizpůří jsou židé, křesťané a mágové, sobují nové situaci. všichni ti, kdo věří v poslední den a činí dobro, obdrží svou odměnu od svého Pána; nemají se čeho bát Tolerantní islám? a nebudou smutní. Tentýž autor Tolerance vůči jinověrcům uvádí, že v minulosti byl islám se v Koránu má oč opřít, poskutečně tolerantní tam, kde dobně ovšem jako se o Korán ovládl území s křesťanskou a žiV Německu už žije třetí generace Turků, vnuků může opřít i netolerance. Při dovskou většinou. Bylo to zřejmě těch prvních, kteří sem přišli zhruba před čtyřiceti pohledu na dějiny křesťanství ve snaze nevytvářet předpoklady lety. Celkový počet Turků v zemi se dnes odhaduje nemůžeme neuznat, že obojí pro další napětí, ale také proto, na 2,5 milionu, z čehož pětina jich už má německé – tolerance i násilnosti – jsou že tyto většinové populace byly občanství. K jejich předpokládané samovolné integraci také jejich součástí. Je ovšem plátcem zvláštní daně, o kterou do německé společnosti ale nedošlo. Nejméně nepopiratelný rozdíl mezi by vládce přišel, kdyby se tito lidé problémů bylo na počátku, v současnosti je jich hodně, Koránem s jeho „bojovnými“ obrátili na islám. Tolerance tu vlastně souběžně s jejich nárůstem, způsobeným súrami a evangeliem s jeho přitedy byla, byla tu ale také diskriradikalizací muslimů v poslední době v Turecku samém kázáním lásky i k nepřátelům. minace. Židé a křesťané byli paso(a v odlišných podmínkách také v jiných zemích Nicméně nelze přejít mlčením váni na občany druhé kategorie, s většinovým islámem). například neústupné odmítání a to nejen platbou zmíněné daně. dekretu o náboženské svoboJejich svědectví u soudů nemělo mohutný migrační proud ze zemí ovládadě arcibiskupem Lefebvrem na druhém stejnou váhu jako svědectví muslimů, nených islámem do (hlavně západní) Evropy. vatikánském koncilu, který se konal před mohli dosáhnout vyšších politických postů Balkán se v průběhu osmanských výbojů pouhým půlstoletím. Dokládá nadále a tak podobně. Byla to doba celkové skudostal do sféry vlivu islámu, který ale trvající netoleranci i uvnitř současného tečné nadřazenosti islámské kultury nad na přelomu 19. a 20. století už přestával být katolicismu. křesťanským středověkem a jako taková přitažlivý a Osmanská říše musela na velké přitahovala zvláště mladé křesťany, někdy části tohoto území snahám o svébytnost až ke konverzi. podmaněných národů postupně ustupovat. Euro-islám x wahhábismus V následnických státech, jmenovitě v JuBalkánský islám či dnes spíše jeho zbytky goslávii, se tak stal donedávna vládnoucí Balkánská situace islám jakýmsi „vetřelcem“ a jako s takovým mají často na mysli ti, kdo mluví o „euroSoučasná situace je jiná, islámské země -islámu“, o jeho „poevropštěné“ podobě se s ním také začalo zacházet. Příkladem v poslední době zaostávají v mnohém jako o naději na sblížení islámu s křesbezradnosti ve vztahu k islámu, roztrouohledu a stále výrazněji za křesťanskými ťanstvím. Islámský svět tuto myšlenku šenému po jihovýchodní části federace, zeměmi. Nepřímým dokladem toho je namnoze odmítá a balkánské muslimy vidí bylo v Jugoslávii rozhodnutí zařadit mus-

20

TÉMA

jako své chudé příbuzné, kterým je třeba pomáhat. Naneštěstí pro všechny – jak pro křesťany, tak pro muslimy – je pro takovou pomoc v současnosti nejlépe vybaven právě fundamentalistický saúdskoarabský wahhábismus. Jde o fundamentalistické hnutí uvnitř islámu, jehož iniciátorem byl Abd al-Wahháb ve druhé polovině 18. století a který je srovnatelný s fundamentalismem křesťanským; a podobně jako čtou křesťanští fundamentalisté Bibli doslovně, vyznačuje se i wahhábismus doslovným čtením a uplatňováním textů Koránu. Odmítá veškerý další vývoj islámské zbožnosti a praxe, striktně odsuzuje například celé šíitské pojetí islámu a tam, kde může, všechny „hereze“ potírá, případně i násilnou cestou. Wahhábismus se na počátku 20. století spojil s rodinou Saúdů a společně se prosadili na Arabském poloostrově. Do té doby omezený vliv tohoto spojenectví dostal vzpruhu objevem obrovitých ložisek nafty, která mezitím vzniklému království Saúdské Arábie dodala nejen uvnitř arabského světa, ale i ve světovém měřítku velkou váhu. Wahhábismus je zde státním náboženstvím; jiné „mutace“ islámu se tu netrpí. Zvláště po naftové krizi v sedmdesátých letech minulého století se pozice Saúdské Arábie stala klíčovou a v jistém smyslu se hlavním proudem islámu stal její wahhábismus. Mohl nabízet a také nabízel např. „poevropštěnému“ islámu v bývalé Jugoslávii finanční podporu při stavbě mešit, koránských škol, studentská stipendia za přesně určených podmínek apod. Tuto pomoc nabízí i po rozpadu Jugoslávie místním muslimským skupinám, například v Kosovu a v Bosně. Jeho fundamentalistický radikalismus se při šíření „pravého islámu“ a při potírání odpůrců neleká žádných obětí, je velmi aktivní a u lidí méně obeznámených s islámem snadno vytváří dojem, že opravdový islám ani žádnou jinou podobu nemá. Snahy o dorozumění s islámem v evropských zemích s početnou menšinou muslimů tak dnes nabývají namnoze podoby úsilí o omezení vlivu saúdského wahhábismu.

Vznikne evropský islám? Snahy o dialog, o dorozumění křesťanů s islámem, mají v zemích s významnou přítomností muslimů podobu vytváření podmínek pro formaci příslušníků muslimské elity nikoliv už  – jak tomu bylo donedávna – v arabském světě, ale alespoň zčásti v uvedených evropských zemích, jak už naznačuje sám termín poevropštěného

islámu. Významného pokroku tímto směrem bylo už dosaženo ve Francii s její silnou imigrací z oblasti Maghrebu v severní Africe, z dřívějších francouzských kolonií. M A R T I N B R Ö K I N G - B O R T F E L DT

Druhá a dnes už třetí generace Turků v Německu představují nový kulturní a náboženský styl euro-islámu, který samy zároveň spoluvytvářejí. La Grande mosquée de Paris má v osobě současného muftího (Dalíl Boubakeur) člověka, formovaného nejen egyptskou univerzitou al-Azhar, ale také univerzitou pařížskou, váženého odborníka i mimo oblast náboženské příslušnosti[2]. Za zmínku stojí problémy, které ve Francii s její odlukou církve (náboženství) od státu vznikly při zakládání těchto formačních a zároveň náboženských institucí (se státní podporou) pro budoucí představitele islámu v zemi. V Německu začínají jednotlivé spolkové země v souladu s ústavou a se sobě vlastní důsledností zavádět islámskou náboženskou výuku na školách a také univerzitní přípravu budoucích učitelů islámského náboženství. Cílem je nejen společenská integrace imigrantů, ale také jejich v právním řádu zakotvená duchovní práva. E. Sahin, vědecký spolupracovník frankfurtské univerzity, připomíná, že vzájemného porozumění mezi dvěma tak odlišnými hodnotovými systémy, jako jsou islám a křesťanství, nelze dosáhnout reformou pouze jednoho z nich. Naznačuje také, jaké vstřícné kroky by mohla učinit evropská společnost, konkrétně v německém právním řádu. Jeho součástí je právo církevní, které by mohlo být rozšířeno na právo náboženské za současného uplatnění důsledků, které by tato změna přivodila[3]. V těchto souvislostech mluví v Německu žijící islámští religionisté a politologové o „euro-islámu“ jako o odpovědi na islamismus, který v současnosti opanoval pole svým prosazováním práva šaría a džihádického islámu. Druhá a dnes už třetí generace Turků v Německu představují „nový kulturní a náboženský styl euro-islámu, který samy zároveň spoluvytvářejí“[4] E. Sahin v závěru svého textu klade řečnickou otázku Jak mnoho islámu snese

Evropa, jak mnoho Evropy snese islám? a konstatuje, že integrace muslimů v Evropě už probíhá a vytváří tak předpoklady pro vznik evropského islámu. Zatím ale nelze říci, jak bude vypadat. Je to ještě pouhá futurologie, staveniště, a nikoliv realita. Střízlivého pozorovatele by podle jeho názoru nepřekvapilo ani ztroskotání celé euroislámské vize na společensko-historických danostech. Petr Kolář SJ Poznámky: [1] Srov. P. Heine, Aber Gott weiß es am besten, Herder Korrespondenz 12/2012; S. Orth, Islam in Deutschland?, H. Korr. 1/2013; Ch. Peters, Zwischen Katholizismus, Islam und Buddhismus, Stimmen der Zeit 1/2013. [2] http://www.mosquee-de-Paris.org. [3] E. Sahin, Anspruch und Wirklichkeit, in: Herder Korrespondenz 12/2012, s. 623. [4] Martin Bröking-Bortfeldt, Politische Gerechtigkeit, in: Rainer Lachmann (ed.), Ethische Schlüsselprobleme, Göttingen 2006, s. 173.

21

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Demografický dluh Otakar Hampl

Ekonomické analýzy situace rodin s dětmi prokázaly dvě disproporce – nerovný přístup státu k investicím do lidského kapitálu ve srovnání s investicemi do kapitálu firem a nerovné postavení vůči bezdětným v rámci systémů veřejného pojištění. Obojí negativně ovlivňuje porodnost a demografické perspektivy.

R

ozvinuté populace dospěly do stadia, kdy neodvolatelně stárnou. Dokážou se společnosti, které jsou takovými populacemi převážně tvořeny, uživit, nebo je čeká strádání? Produkce společnosti však nezávisí jen na rozsahu pracovní síly, ale také na její kvalitě – tj. kvalitě lidského kapitálu, který pracovní síla představuje, a zásadním způsobem rovněž na celkové produktivitě zdrojů a celkově rostoucí kupní síle obyvatelstva. Právě v rozvinutých populacích je lidský kapitál v přepočtu na jedince zřejmě vyšší, takže i stárnoucí společnost patrně dokáže zajistit svoji obživu. Tyto zdroje však nesmějí být bezohledně drancovány na úkor budoucnosti. Společnosti proto musí zajistit dostatečnou reprodukci lidského kapitálu – kvalitně vzdělaných a dobře vychovaných dětí. I při zúženém pohledu z čistě ekonomického hlediska si musíme vážně uvědomit, že naše případné úspory budou mít smysl, jen pokud zde zároveň bude dostatek lidského kapitálu – tj. dostatek kvalifikovaných a důvěryhodných lidí, ochotných nám za naše peníze poskytnout potřebné služby a zboží na určité úrovni kvality. Spoléhání na pomoc zahraničních přistěhovalců a vzájemný kulturní i ekonomický přínos přitom zcela evidentně musí respektovat určité přirozené limity, jinak může dojít k ohrožení základních sociálních, kulturních a posléze i ekonomických hodnot příslušné společnosti. Náklady na integraci imigrantů jsou přitom značné a mnohdy ani nevedou k uspokojivým výsledkům – zkušenosti z předměstí Paříže, Londýna a dalších evropských velkoměst jsou dostatečně vypovídající. Nechtěným výsledkem nepromyšlené a neregulované imigrace tak paradoxně může být nejen další zatížení sociálních rozpočtů, ale zároveň vážné formy doprovodné kulturní i sociální devastace celých oblastí a skupin společnosti. V souvislosti s tím je potřeba si položit následující otázky: Je demografická prognóza neměnná nebo ji může konkrétní politika významně ovlivnit? Jak závisí počet dětí na ekonomickém očekávání domácností? Jaké jsou základní ekonomické transfery mezi rodinou a společností? Jaké jsou skutečné makroekonomické dopady demografického vývoje a konkrétní rodinné politiky? Jakým způsobem má být definována úloha rodinné politiky a jaké má používat nástroje?

22

Civilizace bez dětí Určitá forma civilizační skupiny (skupiny národů či jiného kulturně sociálního uskupení) může dlouhodobě přežít, jen pokud je sama schopna zajistit alespoň svoji prostou reprodukci. To se ale ve většině vyspělých zemí nyní nedaří (viz většina zemí Evropy, severní Ameriky, Japonsko, ale také Rusko). Začátkem tisíciletí se k této skupině zemí nově připojila i Brazílie. Rychlý ekonomický rozvoj a přesun značné části obyvatelstva do městských oblastí v současné Brazílii představuje jednu z nejvýznamnějších případových studií v rámci této problematiky. Spolu s tímto rozvojem došlo během pouhých dvou generací k prudkému poklesu porodnosti z velmi vysoké úrovně 6,3 v roce 1960 na 4,4 v roce 1980, dále na 2,4 v roce 2000 až na úroveň pod hranicí prosté reprodukce 1,9 v roce 2009. Zároveň se výrazně proměnily priority mladých žen –  na první místo se posunulo vzdělání, na druhém místě je nyní profese a teprve na třetím místě jsou děti a partnerský vztah. Dominují tedy převážně ekonomické priority. Výchova dětí ze seznamu moderních priorit nezmizela, ale lze ji podle vyjádření brazilských žen hůře skloubit s ostatními cíli. Život v současné Brazílii je tak drahý, že lze velmi obtížně uživit víc než dvě děti. Brazilské ženy v této souvislosti dokonce používají výraz: „Továrna je zavřena. Už jsem si své odpracovala.“ Na otázky: Proč maximálně dvě? Proč ne čtyři? Brazilské ženy odpovídají: „To je prostě nemožné! Je to moc drahé! A je s tím moc práce!“ [3] Výše porodnosti je výsledkem komplexního působení celé řady vlivů. Ekonomický vliv se přitom ukazuje jako silně významný. Hlavní příčiny nízké porodnosti ve vyspělých zemích jsou přitom již známé a prokázané. Jsou to z velké části právě současné formy transferů v rámci společnosti, které brání vytvoření rovnováhy. Domácnosti rodin s dětmi sice mají „dodat na trh“ potřebnou pracovní sílu a lidský kapitál, ale politika státu je za to vlastně trestá – náklady na investici stát daňově dostatečně nezohledňuje a výnosy následně přerozdělí na důchodech v rámci systému sociálního pojištění. Současné (nízké a nákladům neodpovídající) daňové slevy na dítě jsou přitom paradoxně většinou vnímány jako určitá forma „sociálních dávek“ nebo „zvýhodnění či podpora rodin“. [4,10,15]

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Děti nejsou „konkurenceschopné“ Znevýhodnění nákladů na děti ve srovnání s investicí do kapitálu firem

Díky tomuto znevýhodnění tak rodiny s dětmi nejsou ekonomicky konkurenceschopné vůči jiným formám způsobu života. Přirozenou reakcí na to je snížení počtu dětí a celkově nižší porodnost. Výrazně zároveň v rámci populace vzrůstá podíl bezdětných singles. Ekonomické analýzy situace rodin s dětmi tak prokázaly dvě zásadní disproporce v rámci společenských transferů, vyplývající jednak z nerovného přístupu státu k investicím do lidského kapitálu (nákladů na výchovu a výživu dětí) ve srovnání s investicemi do kapitálu firem, jednak z nerovného postavení vůči bezdětným v rámci systémů veřejného pojištění. [2,4,6,10,14,15] Společenské transfery tak, pro mnohé poněkud překvapivě, proudí od rodin s dětmi k bezdětným v rámci současného nastavení důchodového systému (do značné míry obdobně i zdravotního systému) a od rodin s dětmi ve prospěch firem v rámci odlišného zatížení investic zdaněním a odvody na veřejné pojištění. Obrazně řečeno – které odvětví v národním hospodářství by za těchto podmínek mohlo dlouhodobě prosperovat? Rovněž rodiny na tuto situaci reagují poklesem počtu dětí až pod úroveň přirozené reprodukce. Mnohé země tak postupně vymírají. Demografická situace i výhledy veřejných financí se v důsledku toho zákonitě zhoršují. Ačkoli by se přitom na první pohled mohlo zdát, že vychovat děti je ve všech rodinách stejně drahé, ekonomická teorie i praxe

Znevýhodnění investic do dětí přerozdělením výnosů v rámci důchodového systému

potvrzuje něco zcela jiného. Vysvětluje zároveň, proč paradoxně v bohatších společnostech klesá porodnost a také proč v rodinách střední příjmové vrstvy se rodí méně dětí než v těch nejchudších. Příležitosti v oblasti vzdělání, profesionálního uplatnění a přirozeně i nárůstu osobní spotřeby a využití volného času a s nimi související náklady totiž rychle narůstají. Výše nákladů na výchovu a výživu dětí je tak dána příjmovou situací rodiny a ty spolu s tím pochopitelně narůstají. Tyto náklady mohou být přitom relativně snadno a poměrně velmi přesně stanoveny jako podíl příjmů domácnosti na osobu vynásobený počtem dětí v rodině, což kromě ekonomické teorie potvrdila i provedená statistická šetření těchto nákladů. Přestože celkový příjem domácností ze zaměstnání a z podnikání je v průměru vyšší u rodin s více dětmi než u bezdětných, jejich příjmová situace v přepočtu na člena domácnosti je v České republice dlouhodobě dokonce i pod úrovní důchodců. Čistý příjem na člena rodiny přitom dramaticky klesá s každým narozeným dítětem – při narození prvního dítěte klesne o 1/3 oproti bezdětnému stavu, při druhém klesne na 1/2  (tj. o 2/4) a při čtvrtém dítěti až na 1/3 (tj. o 4/6). Zároveň s tím klesá podíl luxusního zboží, zahraničních dovolených i možnost akumulace majetku k zajištění na stáří. Vliv nákladů na počet dětí není jediný, ale je v konečném výsledku silně významný. [2,4,7,9,12,16]

Dopady na celou společnost Na tuto skutečnost upozorňuje v rámci České republiky mimo jiné už Národní zpráva o rodině z roku 2004, kde se uvádí, že: „Postindustriální epocha spolu se vznikem sociálního státu zároveň vytvořila prostředí velmi znevýhodňující rodinu.“ a dále že: „Význam dětí v  rámci mezigenerační solidarity jako investice pro hmotné existenciální zajištění ve stáří byl omezen systémem sociální péče a důchodového pojištění, které eliminovalo bezprostřední závislost na  dětech.“, přičemž: „Tvorba lidského kapitálu a  plnění dalších funkcí rodiny nejsou materiálně a finančně oceněny, což při ztrátě přímého materiálního nebo finančního užitku z dětí výrazně znevýhodňuje rodiny s dětmi vůči ostatnímu obyvatelstvu“. [13] Národní zpráva o rodině dále přiznává, že: „V této situaci se jeví zcela přirozeně jako materiálně výrazně výhodnější náhradní formy života bez dětí.“ a že: „Tento stav je dlouhodobě nepříznivý, neboť jeho následkem je pokles porodnosti, a dokonce úbytek populace.“ a spolu s tím: „Narůstající náklady spojené s výkonem (jinak) přirozených funkcí rodiny současně zvyšují nároky na náhradní výkon těchto funkcí státem.“ Národní koncepce rodinné politiky z roku 2005 (MPSV) zároveň konstatuje, že: „Rodina je prostorem, ve kterém dochází k formování osobnosti člověka, prostorem tvorby lidského kapitálu, výchovy a růstu budoucích generací. Na její prosperitě závisí rozvoj státu, rozvoj kulturní, sociální i ekonomický…“  „… státní politika musí více zohledňovat zvyšující se hodnotu ušlých příležitostí spojenou s péčí a výchovou dětí.“ [11, 13] Uvedené faktory tedy významným způsobem ovlivňují zhoršující se demografický vývoj a ten se dále významným způsobem promítá do národního hospodářství ČR a podílí se na vytváření deficitu veřejných financí. Zároveň vedle toho „skrytě“ vzniká další zadlužení – zadlužení demografické. Tyto důsledky lze alespoň velmi hrubě vyčíslit. Zatímco současný „viditelný“ dluh veřejných rozpočtů již převýšil 1,5 bilionu Kč, tak vedle toho zároveň do vyrovnané reprodukce chybí za posledních 20 let více než 1 milion nenarozených dětí. Takto vzniklé demografické zadlužení státu (počítáno pouze snadno vyčíslitelnými výdaji na výchovu dětí – bez zahrnutí práce při péči o děti) tak podle současných odhadů přesáhlo 2 biliony Kč v podobě nerealizovaných investic do dětí. Tyto prostředky byly

 23

ČLOVĚK A SPOLEČNOST



spotřebovány nebo investovány do něčeho jiného. Důsledky tohoto zadlužení v podobě neobnovené investice do lidského kapitálu (investice do dětí) bude muset zaplatit budoucí generace. Jeden milion chybějících dětí přitom představuje do budoucna jeden milion chybějících tvůrců HDP a plátců daní a odvodů. To do budoucna znamená odhadovaný roční výpadek ve výši 650 miliard Kč tvorby HDP (v současných cenách) a zároveň chybějících 150 miliard Kč výběru daní a odvodů sociálního a zdravotního pojištění. [4] V tomto smyslu lze rovněž odkázat na slova papeže Benedikta XVI. v jeho encyklice Caritas in veritate (Láska v pravdě): „Rád bych připomenul všem, zejména těm, kdo vládnou a kdo se snaží obnovit světový ekonomický a společenský řád, že prvním kapitálem, který je třeba chránit a ocenit, je člověk, lidská osoba ve své integritě: člověk je původce, střed a cíl veškerého hospodářského a společenského života.“ „Morálně odpovědná otevřenost vůči životu představuje společenské a ekonomické bohatství. Velké národy byly schopny se vymanit z chudoby mimo jiné díky velkému počtu a schopnostem svých obyvatel. Na druhou stranu kdysi vzkvétající národy prožívají nyní období nejistoty, někdy i úpadku, a to v důsledku klesající porodnosti, která je hlavním problémem blahobytných společností. V tomto ohledu jsou státy povolány zavádět politiku prosazující centrální postavení a integritu rodiny, jež je založena na manželství mezi mužem a ženou, první životodárné buňce společnosti, a starat se o její ekonomické a finanční problémy s ohledem na její vztahovou podstatu.“ [1]

Narovnání transferů Ekonomicky korektní (a rovněž sociálně spravedlivé) řešení zmíněných problémů by mělo především směřovat k narovnání výše uvedených tržních deformací. Rodinu s dětmi je při tom nutné chápat jako jeden ekonomický celek – přičemž výživa, výchova a vzdělání dětí je investice. Takovým ekonomicky korektním řešením, které by si zároveň udrželo určitou míru mnohem více vyvážené solidarity, by bylo umožnit odečet investic do lidského kapitálu ze základu pro výpočet daně a odvodů veřejných pojištění a dále stanoveným koeficientem zohlednit počet dětí při výpočtu výše starobního důchodu ze společného základu rodičů v rámci průběžného systému. [4] Umožnění odečtu investic do lidského kapitálu ze základu pro výpočet daně a odvodů veřejných pojištění by v praxi znamenalo umožnit rodinám výběr – buď uplatnit současný odečet slevy na dítě včetně bonusu, což by většinou bylo výhodnější pro rodiny s nižšími příjmy, nebo uplatnit odečet investic do lidského kapitálu, což by bylo výhodnější pro rodiny se střední a vyšší úrovní příjmů. Výše nákladů na výchovu a výživu dětí by se stanovila jako podíl příjmů domácnosti na osobu vynásobený počtem dětí v rodině, jak je znázorněno na obrázku 3.

Ekonomicky spravedlivé řešení v oblasti daní a odvodů veřejných pojistných

24

Odstranění disproporčního přerozdělování v současném průběžném důchodovém systému zavedením prvků zohledňujících počet dětí by pak znamenalo zejména - uplatnit společný základ rodičů a stanoveným koeficientem (např. 0,3 za dítě) zohlednit počet dětí při výpočtu procentní výměry starobního důchodu z průběžného systému. Viz obrázek 4.

Ekonomicky spravedlivé řešení v oblasti stanovení výše důchodů

Cílem je zohlednit společnou investici obou rodičů do lidského kapitálu – tj. náklady na děti – jako klíčový zdroj pro budoucí příjmy důchodového systému. Příklad je uveden na obrázku. Příkladem úspěšného řešení na podobném principu v tomto směru může být Francie – zejména díky výraznému snížení daňového zatížení investic do lidského kapitálu pomocí rodinného kvocientu. Francie má v současné době porodnost ve výši 2,0 a vyrovnanou demografickou prognózu. Úspěch Francie přitom není dosahován pouze díky imigrantům, jak je patrné ze srovnání s obdobně velkými zeměmi Německem a Španělskem, které mají srovnatelný podíl imigrantů v rámci populace, přičemž obě tyto země mají velmi nízkou porodnost ve výši 1,4. Úspěšná prorodinná (family-friendly) politika ve Francii má významný vliv na porodnost především díky snížení nákladů na děti a díky vytváření podmínek pro soulad mezi pracovním a rodinným životem. Klíčová je přitom dlouhodobá stabilita této politiky. [17,18]

Kde na to vzít Tato opatření představující narovnání disproporčních transferů v rámci společnosti by se pochopitelně pozitivně či negativně dotkla dalších souvisejících oblastí. Pokud však uznáme, že některá skupina obyvatel je nyní neúměrně zatížena odvody a zároveň ze společenských transferů neúměrně málo získává, přestože zároveň zásadním způsobem investuje do budoucího rozvoje společnosti – pak to znamená, že je potřeba provést určitou formu přerozdělení současných zdrojů. Zároveň pokud nějaké skupiny bezprostředně těží z určité kvality současného prostředí a využívají momentálně disponibilní zdroje, měly by se zároveň odpovídajícím způsobem podílet i na nesení nákladů na jejich reprodukci, jinak se nacházejí v roli tzv. „černých pasažérů“ systému. [4,6,10,14,15] Na jedné straně se jedná zejména o firmy, které využívají naše příznivé zdroje pro tvorbu svého zisku – a to zejména kvalifikovanou a (ve srovnání se západní Evropou) relativně levnou pracovní

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

sílu, relativně vysokou úroveň bezpečnosti, sociálního smíru, kultury, životního prostředí a celkové kvality života. Zároveň se však využíváním daňových rájů a daňového dumpingu placením nízkých daní v jiných zemích odmítají na reprodukci a rozvoji těchto zdrojů podílet. Na druhé straně to jsou také bezdětní singles, kteří sice například svými daněmi přispívají na vzdělání dětí ostatních (což je však v souhrnu malá částka ve srovnání s celkovými náklady na děti a s ostatními společenskými transfery), ale svými transfery v rámci veřejných pojištění se odmítají výraznějším způsobem spolupodílet na financování budoucích výdajů těchto systémů, jejichž příjmovou stránku budou zajišťovat současné investice do dětí – budoucích plátců do těchto systémů. O tomto aspektu je pochopitelně potřeba vést širokou veřejnou diskusi, protože jeho pochopení je klíčem k řešení celého problému. Je tedy potřeba, aby si všechny zúčastněné skupiny v rámci společnosti uvědomily svou část podílu na současném disproporčním stavu a následně společně hledaly cestu k jeho narovnání. Zároveň je potřeba si uvědomit, že výpadek v rozpočtu v důsledku zavedení těchto opatření nebude zanedbatelný. Podle předběžných propočtů by se v rámci ČR mohlo jednat o částky až okolo 150 miliard Kč v rámci ročních veřejných rozpočtů – a to v závislosti na nastavení požadovaných parametrů v rámci celkové politické shody. V závislosti na tomto politickém zadání si lze sice představit i radikální rozpočtově zcela neutrální řešení, ale správnější a pro všechny zúčastněné části společnosti přijatelnější a vhodnější by bylo nastavení určitého realistického přechodného období, v jehož rámci kterého by se všichni mohli na tuto změnu parametrů dostatečně připravit. [4] Dlouhodobé narovnání všech transferů v  rámci společnosti, o kterém je zde řeč, by si zcela jistě vyžádalo delší období politických i odborných diskusí a řadu i mezinárodně provázaných opatření. Přitom je ale zásadní, aby ke změně chování rodin a ke zvýšení porodnosti na žádoucí vyrovnanou úroveň došlo co nejdříve, aby změna v demografickém vývoji měla ještě dostatečný účinek. Je proto potřeba alespoň změnu na straně nákladů rodin s dětmi – tj. umožnění odečtu investic do reprodukce lidského kapitálu (do dětí) ze základu pro odvod daní a veřejného pojištění – uskutečnit prakticky bezodkladně, a to například v souvislosti s připravovaným přechodem na jedno inkasní místo pro tyto odvody. Zároveň je potřeba zajistit financování přechodného období, a to i za cenu vhodného využití méně standardních způsobů, jakými by mohla být například určitá forma bezúročné půjčky od České národní banky nebo nějaký jiný podobný mechanismus. V této souvislosti by to bylo patrně akceptovatelné, neboť se nejedná o podnikatelský záměr a tvorbu zisku, ale naopak o veřejný zájem. Proto není důvod, aby byly prostředky na tento účel pořizovány na komerčním trhu a s komerčním úrokem. Ostatně i komerčnímu sektoru na druhé straně Česká národní banka výrazně přispívá půjčkami bankám s prakticky nulovou úrokovou sazbou. Rozhodující je v tuto chvíli tedy zajistit rychlé narovnání společenských transferů alespoň na straně nákladů rodin s dětmi a zároveň vyslat celé společnosti jasný signál, že si stát váží rodin s dětmi a že je potřeba, aby se rodilo více dětí. [5]

Ještě je čas! Pokud rodiny začnou rodit více dětí – může být demografická prognóza a demografický vývoj výrazně příznivější se všemi pozitivními dopady do výhledu veřejných financí. Na druhé straně lze očekávat okamžité pozitivní makroekonomické dopady. Zlevnění ceny práce rodičů a zrovnoprávnění jejich postavení na trhu práce povede ke zvýšení konkurenceschopnosti zdejších firem a k celkovému snížení nezaměstnanosti. Rodiny zároveň na dětech nešetří. Související

zvýšení spotřeby domácností tak v případě nákladů na děti bude nejen důležitým prorůstovým opatřením v době současné ekonomické krize, ale také zároveň významnou investicí, snižující naše zadlužení  do  budoucna. Rovněž výše budoucích důchodů bude do značné míry záviset na počtu vychovaných dětí, a bude tak více v souladu se skutečným počtem ekonomicky aktivní části populace vytvářející příjmy důchodového systému. Bezprostředně tak lze očekávat zvýšení domácí spotřeby, snížení nezaměstnanosti a zároveň žádoucí zvýšení porodnosti. Z dlouhodobého hlediska pak dojde k výraznému snížení demografického zadlužení se všemi pozitivními dopady ekonomického rozvoje naší země i do celkové stability veřejných financí. [4,5,14] Nejde přitom zároveň jenom o změnu nepříznivého demografického vývoje, ale také a především o základní spravedlnost vůči rodinám s dětmi. Současně s tím je potřeba opustit mýtus, že současný stav nás nic nestojí. Skutečnost je totiž taková, že skryté náklady současného stavu nesou nyní na svých bedrech především rodiny s dětmi. Brání se tomu nižší porodností, což je normální přirozená reakce. Reformy v rámci společenských transferů jsou tedy v tomto smyslu nezbytné, jde jen o to, aby jejich náklady a výnosy byly spravedlivě rozloženy na bedra všech skupin občanů – jinak hrozí, že nebudou dlouhodobě udržitelné. Autor pracuje jako konzultant ve společnosti PwC, je aktivně činný ve sdružení YMCA – Živá rodina. Literatura: [1] Benedikt XVI., Caritas in veritate – Láska v pravdě. Encyklika papeže Benedikta XVI. Karmelitánské nakladatelství, 2009. [2] Becker, G. S., Teorie preferencí. Praha: Liberální institut, Grada Publishing, 1997. [3] Gorneyová, C., Zrod nové Brazílie. Časopis National Geographic, 2011 č. 9. National Geographic Česko, Praha. [4] Hampl, O. – Bartoš, F., Analýza nerovného postavení rodin s dětmi a možnosti zmírnění této nerovnosti. Časopis Demografie, ČSÚ, 2009, č. 2 [5] Hampl, O. – Úloha státu a paradox šetření. Časopis Universum, ČKA, 2012, č. 4. [6] Hyzl, J. – Rusnok, J. – Řezníček, T. – Kulhavý, M., Penzijní reforma pro Českou republiku – inovativní přístup. Praha, 2004. [7] Kamenický, J., Vybrané aspekty vývoje výdajů a spotřeby domácností v Česku. Analýza. Praha: ČSÚ 2012. Dostupné z http://www.czso.cz/ csu/csu.nsf/informace/c021412analyza12.doc. [8] Lomborg, B., Skeptický ekolog. Jaký je skutečný stav světa? Praha: Dokořán, Liberální institut, 2006. [9] Martinovský, V., Finanční situace rodin v České republice. I. Analýza statistických údajů charakterizujících finanční situaci rodin s dětmi. HR154/06. Praha: Národní centrum sociálních studií,  2007. [10] Mlčoch, L., Rodina z pohledu institucionální ekonomie. Časopis Demografie, ČSÚ, 2009, č. 1. [11] Národní koncepce rodinné politiky. Praha: MPSV, 2005. Dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/2125/koncepce_rodina.pdf. [12] Náklady na výchovu a výživu dětí v roce 2003. Praha: ČSÚ, 2004. Dostupné z http://czso.cz/csu/2004edicniplan.nsf/p/3010-04. [13] Národní zpráva o rodině. Praha: MPSV, 2004. Dostupné z http:// www.mpsv.cz/cs/898. [14] Potůček, M., Cesty z krize. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2011. [15] Spieker, M., Sociální stát a jeho krize. Praha: Česká křesťanská akademie, 1996. [16] Statistiky rodinných účtů. Praha: ČSÚ. Dostupné z http://czso.cz/csu/ edicniplan.nsf/aktual/ep-3 [17] Šťastná, A., Populační vývoj – Francie. Portál Demografie, Demografické informační centrum 2012. Dostupné z http://www.demografie. info/?cz_detail_clanku=&artclID=805. [18] Thévenon, O., Does Fertility Respond to Work and Family-life Reconciliation Policies in France? CESifo Conference on Fertility and Public Policy, 2008.

25

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Restituce církevního majetku chápu jako historickou událost „Současnou situaci vnímám jako velkou výzvu k novému promyšlení církevní identity v naší zemi, k rozmyšlení, jak chceme hlásat evangelium,“ říká Mons. Tomáš Holub, generální sekretář ČBK. V čem je podle vás částečné navrácení církevního majetku výzvou? Myslím, že v jádru nejde jen o nějakou technicistní záležitost financování církve, ale o zásadní změnu – jde především o převzetí odpovědnosti za další směřování české církve, za volbu prostředků, které jsou v tuto chvíli nepřeberné, ale zároveň limitující,  k hlásání evangelia, k tomu, aby církev byla znamením Božího příklonu k lidem.  Věřím, že církev v naší zemi bude i nadále svobodná a na ní bude záležet, jaké si zvolí priority a jak s omezenými prostředky naloží, a to na úrovni farností, diecézí, řádů i celé české církve. Kdo vlastně znovunabytý majetek získá? Požádat o navrácení musí pochopitelně vlastník, nebo jeho právní nástupce. O jeho dalším využití se vedou poslední rok intenzivní diskuse. Biskupové na konci roku 2011 rozhodli, že každá diecéze má vypracovat strategický plán, který popíše stávající situaci, pastorační priority, ale také jejich ekonomické zabezpečení s dlouhodobým výhledem. Je důležité, aby za třicet let, až už stát nebude přispívat církvím na provoz, byly diecéze schopny zajistit trvale udržitelný provoz. To není jen rozhodnutí ekonomické, ale mnohem víc pastýřské.  Na úrovni biskupa a jeho nejbližších spolupracovníků je třeba rozhodnout například o míře centralizace či decentralizace hospodářské správy, o výběru klíčových a podporovaných diecézních aktivit, o jejich umístění, o míře solidarity či přerozdělování prostředků mezi farnostmi atd. V jaké fázi je příprava těchto strategických plánů diecézí dnes? Před Vánocemi proběhlo setkání, kde již většina biskupství prezentovala základní rysy svých plánů. Zahrnovaly postupy správy, nastavení pravidel mezi farní a diecézní

26

úrovní, pastorační priority, přístup k péči o památkové objekty i personální obsazení. Biskupové mají tedy v současnosti v rukou pouze základní teze? Pokud vím, tak jednotlivé diecéze jsou mnohem dál, hovořil jsem o tom, co bylo prezentováno na společném setkání, kde nebyl prostor jít do větších detailů, a zároveň pochopitelně nadále probíhá o jednotlivých detailech odborná diskuse.  Na tomto setkání také bylo dohodnuto, že vznikne analytická komise, které budou jednotlivé diecéze své plány předkládat a společně prověřovat, zda navrhované strategie mohou mít předpokládané hospodářské dopady. Kdo a jak komisi vybral? Jak bude fungovat? Členové čtyřčlenné komise byli delegováni z poloviny za Českou biskupskou konferenci a dva za mužské a ženské řeholní řády z řad odborníků, kteří nejsou zaměstnanci církve, a strategické plány by jí měly být předkládány v polovině letošního roku. Bavili jste se společně o hlavních společných vizích v pastorační, sociálně-společenské a  památkové oblasti? Myslím, že tady je třeba docenit odlišné možnosti jednotlivých diecézí i svébytné vize jednotlivých biskupů. Pohled Prahy bude jiný než Budějovic, Olomouce, jiný než Plzně. V tom vidím ono kouzlo identity a ta pestrost bude určitě zajímavá! Biskup a generální vikář na sebe viditelně berou odpovědnost, kterým směrem se bude pastorace ubírat. Když to domyslíme do důsledků, je to odpovědnost nezáviděníhodná. Společně jsme řešili spíš strukturu strategického plánu, jeho nezbytné součásti.  Ekonomové, lesníci a generální vikáři vytvořili tým, který dával dohromady koncepci a hlavní zásady plánu, pravidelně se

scházel a absolvoval také stáž v Německu. Konkrétní plány pak vytvářejí týmy jednotlivých diecézí.  Přitom mohou využít pomoci tří poradenských institucí, které biskupové vybrali. Dobře, nemá ale přece jen smysl základní vize a priority uplatňovat synergicky v celé zemi? Myslím, že k tomu diecéze dospějí v menší či větší míře, ale měly by mít prostor pro vlastní rozhodnutí. Společně se už dnes rodí koncepce solidárního a rezervního fondu. Část finančních prostředků získaných za nevrácený majetek zůstane v gesci biskupské konference. Cílem je, aby prospěšné, požehnané aktivity s neregionálním dopadem nebyly ohroženy nastávající změnou financování.  Podobné fondy mají i v dalších zemích. U nás vzhledem k souvislostem jeho vzniku bude mnohem robustnější. Zároveň takový fond bude podporovat sounáležitost diecézí i určitou diskusi a kontrolu nad prioritami a využíváním prostředků. Zatím jsme hovořili o diecézích, jak jsou na tom řády a kongregace? Řády prošly stejným procesem jako diecéze. Také se dohodly na způsobu, jak si mezi sebou rozdělí finanční náhradu, a také si dohodly vytvoření solidárního fondu. Výhodu mají v tom, že nejsou pod tak silným tlakem na pokrytí personálních nákladů, značná část řeholníků v produktivním věku pracuje pro diecéze a tím pádem jejich osobní náklady ponesou diecéze. Tady vidím prostor pro smělé pastorační plány. Do jaké míry diecézní týmy zohledňují fakt, že církev tvoří vedle hierarchie i laici? Pokud jsem mohl do práce týmu nahlédnout, pamatuji se, že v nich pracovali generální vikáři a pak v naprosté většině laici.

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Nakolik jsou srozuměni s těmito plány ti, jichž se bezesporu budou dotýkat nejvíc – kněží v terénu? To je upřímně řečeno aktuální téma – proto také o těchto věcech budu hovořit ke kněžím na národní pouti. Bezesporu se podařilo udělat velký kus práce na úrovni vedení církve a státu, na úrovni diecézí, ale teď nás čeká další úkol sdělit srozumitelně, co se vlastně stalo, kněžím a věřícím. Dosud totiž řada z nich na připravované restituce nahlíží jako na další z marných pokusů a pochopitelně nechtějí marnit čas a energii. Znamená to, že jsou kněží skeptičtí a nedůvěřiví, pokud jde o dotažení restitucí do konce a samofinancování církve? Je zcela normální, že se k tomu někteří kněží stavějí nedůvěřivě. Tahle nová odpovědnost je nutně spojena se spoluprací s laiky, se skutečně fungujícími ekonomickými radami, s předkládáním výročních zpráv farníkům. Tento druh spolupráce a vlastně spoluodpovědnosti se většina kněží neměla kde učit, žili za jasně daných podmínek státních dotací. Možná je ve hře i určitá obava, že manažerská rozhodnutí mohou ohrozit či poškodit duchovní autoritu církve. Hlásáme-li evangelium pro společnost takovou, jaká je, nemůžeme najednou vyloučit oblast řízení struktur. Kdybychom do prostoru řízení ekonomických záležitostí odmítali vstoupit, říkáme de facto, že zde není místo pro evangelijní přístup. Domnívám se, že přes určité riziko může přímá zkušenost obohatit církev o cennou reálnou skušenost. Na druhé straně kodex církevního práva říká, že ekonomem má být člověk s určitým charakterem a etickým náhledem, který má zkušenost s ekonomickými záležitostmi. Podobně jako dnes musí vedení diecézí sázet na zkušené odborníky a osvědčené křesťany. Ani dnes se biskup či řeholní představený nevyhne odpovědnosti za výběr svých kolegů.  Biskup není ten, kdo sám řídí charitu, stavební práce, ani neřeší přímo ekonomické záležitosti. Mění se tak spíš rozsah personálního řízení, než jeho charakter. K tomu patří dovednost umět si vybrat podřízené a subsidiárně jim svěřit odpovědnost. Myslím si tedy, že nejde o tak velkou změnu. A pokud se nám dařilo vybírat si dobře kolegy, půjde to jistě i nadále, a pokud ne, nebude se to asi dařit ani tady. Loni v létě se objevila petice křesťanů, kteří odmítali restituce církvím mimo jiné proto, aby starost o majetek

RESTITUCE CÍRKEVNÍHO MAJETKU Vracet církvím by se podle kvalifikovaného odhadu mohlo asi 30 000 hektarů zemědělské půdy a asi 142 000 hektarů lesních pozemků. Vracet by se mělo také 900 budov a staveb, z nichž více než 300 představují zemědělské objekty. Restituce se vztahuje také na 120 bytových domů, tři kláštery a stejný počet zámků a několik set rybníků. Za nemovitosti, které se podle zákona nevydávají, mají církve získat jako vypořádání finanční náhradu 59 miliard korun během 30 let, tedy dvě miliardy ročně. K této sumě by se připočítávala inflace. Stát naopak církvím postupně přestane během 17 let hradit platy duchovních, nyní jim dává asi 1,4 miliardy korun ročně.

neohrozila základní evangelijní poslání církví. Jak jste ji vnímal? Setkal jsem se s iniciátory petice, ale i po tomto rozhovoru mi zůstalo několik otazníků. Předně se tato iniciativa objevila v době, kdy jednání pokročila hodně daleko. Není-li taková iniciativa vedena primárně strachem (z ostudy), ale odvahou tvořit věci nově, hlouběji, měla by přijít v pravý čas, s porozuměním pro kairos. Přichází-li jindy, je to pro mne trochu nesrozumitelný signál. Za druhé, vnímal jsem v tónu petice pojetí, že stát má možnost a ambici přebírat odpovědnost nejen za sociální, ale i kulturně-náboženské záležitosti. Nejsem schopen se ztotožnit s pojetím tak silného státu. Za třetí se mi zdálo, že ta skupina neměla dost jasné povědomí o tom, co znamená rozhodovat ve velkých organizacích či institucích. Církev prostě musí někdy rozhodovat podle principu menšího zla, protože musí rozhodnout. A to platí bez ohledu na restituce. Tato zkušenost jim, domnívám se, nebyla až tak docela blízká.   Jak jste vnímal mediální ohlasy během schvalování restitucí? Předně jsme byli konfrontováni se zcela novou zkušeností – mediální kampaní ČSSD. Myslím, že k tomu, jaká to přineslo pozitiva a negativa, bychom se ještě měli vrátit, třeba v křesťanských médiích. Také se ukázalo, že nejsme s to – z mnoha důvodů – představit jednu srozumitelnou „restituční tvář“. Pravdou je, že problematika restitucí je natolik složitá, že je téměř nemožné vystihnout, o co nám jde, v potřebné mediální zkratce. To se prostě moc nedařilo. V poslední době jsou možná méně slyšet hlasy odmítající restituce jako takové, ale média opakovaně uvádějí, že církve napříště od státu už nebudou chtít žádné dotace. Takhle to církve nikdy nepředkládaly.

Kdykoliv jsme měli možnost vstoupit do diskuse, dávali jsme si pozor, abychom nevyvolali dojem, že jde o nějakou separaci, oddělení. To je nejen ekonomicky nesmyslné, ale teologicky mylné. Církev bude mít vždycky ambici nabídnout státu své služby v blízkých oblastech.  Třeba tam, kde stát působí prostřednictvím nevládních organizací a neziskového sektoru, tedy v oblasti charity, péče o památky, vzdělávání a podobně. Kdyby záleželo na vás, jaké priority byste prosazoval? Znamením doby po mne je kategoriální pastorace.  Myslím, že bychom měli mít odvahu nově vybalancovat podmínky teritoriální pastorace a pastoraci, která směřuje na konkrétní skupiny věřících.  Druhá věc, která nás minimálně v Čechách čeká, je nabrat odvahu přenechat starost o kulturní dědictví státu. Držme se starého jezuitského rčení, starejme se o kulturní hodnoty natolik, nakolik přispívají k našemu poslání, tedy nakolik slouží setkání člověka s Bohem. Tady vnímám mnohem větší roli církevního angažmá v oblasti charity. Nalézt tu správnou hranici bude vyžadovat hodně odvahy a moudrosti. Další důležité téma je pro mne školství. Byl byste pro zřízení katolické vysoké školy? Nebyl. Domnívám se, že na to v současné době nemáme kapacitu. A zároveň vnímám působení křesťanů na veřejných i soukromých vysokých školách jako velmi důležité. Pokud jde o střední školství, vážím si kvalitních křesťanských středních škol a snah nabídnout vzdělání neelitním skupinám mládeže. Právě tyto praktické a rodinné školy, kde se vedle vzdělání klade velký důraz i na výchovné nasazení, bychom měli podpořit. Měli bychom rozšířit nabídku pro lidi na okraji společnosti. Josef Beránek

27

TRENDY

Psychoanalýza a spiritualita Dialog jezuity Clauda Flipa a psychoanalytika Jeana-Pierra Wintera moderuje redaktorka revue Etudes a filosofka Nathalie Sarthou-Lajus. Nathalie Sarthou-Lajus: Začněme vaší praxí: Jak vidí duchovní průvodce a analytik svou úlohu? Claude Flipo: V křesťanské tradici došlo v průběhu staletí k terminologickému posunu při označování úlohy duchovního vůdce. Období pouštních otců bylo paternalistické. Duchovní otcovství bylo přiznáno některým mužům, například sv. Antonínovi a Pachomiovi,

28

a oni tímto způsobem pomáhali křesťanům prožívat duchovní znovuzrození v Duchu svatém. Později, pod vlivem tridentského koncilu, se soustředilo v důsledku toho, že duchovní vedení bylo vyhrazeno kněžím, na svátost zpovědi a dostalo moralizující charakter. Dnes mluvíme o duchovním doprovázení. Není vyhrazeno kněžím a průvodce je spolubratrem, přítelem v Kristu. Tato služba vyžaduje určité schopnosti a charisma. Ústí do snahy pomáhat lidem vstoupit

TRENDY

do vztahu s jejich vlastní duchovní skutečností, to jest s děním v duši rozporech a zaujal jsem k nim postoj nezúčastněného pozorovatele. či v srdci, což jsou symbolická označení pro přebývání Ducha v nás. Analýza mi ale později ukázala, že jsem přes tento odtažitý postoj Cílem je pomoci lidem objevit v událostech jejich vlastního života takříkajíc „prosáknutý“ tím, co obsahovaly texty, jejichž výuku jsem a za pomoci meditace Písma to, čím jsou naplněni a co je zároveň v té škole zažil. Došlo k tomu bez mé součinnosti a také bez soupřesahuje. Odtud vycházejí směročinnosti mých rodičů. Vztah k Bibli C L AU D E F L I P O datné impulsy pro celý život člověka, v širokém slova smyslu, vlastně spíše který se může nechat vést světlem, ke komentářům Bible než k jejímu touto vnitřní silou a tak se zbavit netextu, ve  mně vyvolal otázku, jaký urovnaných vnitřních vášní a iluzí: to přínos může mít judaismus pro „jsou synové Boží, kdo se nechají vést psychoanalýzu, aniž bych kdy dospěl Duchem Božím“, říká sv. Pavel. k jasné odpovědi na ni. V jednom svém textu ostatně cituji Freuda, Jean-Pierre Winter: Co se mě týče, který si klade stejnou otázku. Jestli si vidím dva možné přístupy k autoritě dobře vzpomínám, je to v hebrejské a činnosti analytika. Prvním výchopředmluvě ke  knize Totem a  tabu: zím bodem může být má zkušenost „Co zbývá ze žida ve mně, člověku s  analýzou (obvykle se člověk ani zcela odcizeném náboženství i nápo  pětatřiceti letech praxe, jakou rodním ideálům otců?“ Co se přesmám za  sebou já, nedostane dále); to dále předává, a jak vlastně? Je to druhým je pozice psychoanalytika cosi nezrušitelně židovského, člověk jako takového. Pokusím-li se formuse v tom poznává, ale je naprosto nelovat svou zkušenost, uvedu, že tato schopen říci, co to je. Ve své praxi činnost mi umožnila postupně objese snažím na  to myslet, aniž bych vit, že má vlastní existence je postavena na souboru nedorozumění. ovšem do těchto otázek zatahoval své pacienty. To, co jsem považoval za jistoty, jsem přitom rozpoznal jako tíživou Stalo se vám už někdy, že by se na vás člověk obrátil s otázkami, deformaci svého života. Řekl jsem si, že mám-li se dostat na kořen těchto nedorozumění, musím hledat za viditelnými a zdánlivými pří- na které jste nemohli odpovědět? činami a jejich následky, za jakýmsi determinismem pedagogickým, Claude Flipo: Ano, stává se to a dosti často. Podle starého schématu vědeckým nebo – proč to neříci? – také náboženským. Můj život se rozlišujeme v lidské existenci tři rozměry: sóma – psýché – pneuma. skutečně odvíjí od „čehosi“, co není v souladu s obvyklými kritérii Někdy cítím, že osoba, se kterou mluvím, ve svém projevu vychází a determinismem. Střet mezi tím, co může takto být v mém životě s psychismu, a nikoli ze spirituality. Neprojevuje základní minimum trvalé, nadčasové a zároveň nepojmenovatelné, záhadné, a tím, co osobní autonomie, například proto, že se jí dostalo extrémně fundaje v něm viditelné, působí nedorozumění, projevující se nejrůzněj- mentalistické katolické výchovy, v jejímž důsledku si počíná velmi ším způsobem, různě silným potlačováním i ještě bolestnějším za- neosobně. Nesvobodného člověka ale nemohu duchovně doprovástíráním potlačovaného. Zviditelnit, artikulovat jej nelze jinak než zet, a snažím se mu tedy jemně nabídnout setkání s psychoterapeuslovem. Analýzu tedy provázejí četné důsledky: přenos, přijetí řádu tem nebo psychoanalytikem. (řád ve všech významech tohoto slova: dodržování pracovní kázně i ukázněnost vnitřní, odvaha uznat nepříjemné pravdy) a také Jean-Pierre Winter: Jak vás tak poslouchám, napadá mne ihned Lapřekonání narcismu (o kterém mluvím jako o schopnosti postupně canův výrok: „Člověka vychovaného v katolickém fundamentalismu zaujímat indiferentní přístup k osudu vlastního já, a ať  to stojí, co nelze provést psychoanalýzou.“ Udělal jsem s tím vlastní zkušenost: to stojí, postupovat dále). To je cesta, po níž jsem dospěl k poznat- chtěl jsem si vyzkoušet, jak daleko se dostanu s někým, kdo dostal ku, že čím je analytik méně aktivní, tím šíře se otevírá cesta logice fundamentalistickou výchovu – ale nedošli jsme nikam. Je to totiž slova a navíc přitom pacient, ať chce nebo nechce, vykročí směrem výchova obsahující odpověď na všechno, záhady se nepřipouštějí. Bůh to chce... Není to ale vlastní jen náboženství katolickému. Je to k odhalení své vlastní tužby. indoktrinace vyplňující všechny mezery v lidském poznání a navoClaude Flipo: Co se týče autority, zdůraznil bych, že se člověk ne- zující zvláštní pocit čistého svědomí ve všech situacích. Vzpomínám může sám prohlásit duchovním průvodcem – je to poslání přijaté si na jednu opravdovou dámu, která ale žila s dokonale krvesmilnýod společenství věřících a církev tak či onak stvrzuje, že dotyčná mi fantasmaty ve vztahu ke svému synovi. Ten platil za tuto situaci osoba má tuto schopnost, toto charisma. Jde tedy o autoritu svě- svou schizofrenií. Jeho matka mi jednoho dne řekla s neuvěřitelným řenou a zakořeněnou v křesťanské tradici, jejíž počátek je v Písmu. klidem: „Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby spáchal sebevraždu.“ Zdá se mi, že i vy se opíráte o společenství (hlásíte se k Lacanovi) Kterýkoli jiný pacient, který by řekl něco takového, by se následně a o Bibli (soudím tak na základě vaší krásné knihy Dieu, l’amour et zhroutil – ona ne. Zeptal jsem se jí, zda si uvědomuje, kam míří, a zda ji to také zraňuje: „Ne, vůbec ne, protože v nebi mu bude lépe la psychoanalyse). než na zemi.“ Jean-Pierre Winter: Řekněme „o  jistý způsob četby tohoto textu“. Analýza mě poznenáhlu přivedla k poznání dluhu, který mám Claude Flipo: Ignác z Loyoly zastával názor, že duchovními cvike všemu, co mne předcházelo. Moji rodiče byli nenáboženští lidé, čeními může projít jen ten, kdo přistupuje váhavě k životní volbě, třebaže otec vyšel z ultraortodoxní a matka z rabínské rodiny. Sami kdo je vnitřně rozpolcený a neví, co si má počít, a že někdo, kdo zná vůbec nešli ve stopách svých rodičů. Já jsem přesto jako pětiletý začal svou cestu, kdo vidí, kam směřuje, do nich vstoupit nemůže. Sebedocházet do školy talmud-tóra každý čtvrtek a každou neděli ráno. jisté nebo trvale agresivní osoby jsou problémem jak pro duchovní Bylo to pro mne zcela nesrozumitelné, rodiče nedodržovali košer doprovod, tak pro psychoanalýzu. stravu, otec v sobotu pracoval atd., a tak jsem se ocitl ve spletitých

Někdy cítím, že osoba, se kterou mluvím, ve svém projevu vychází s psychismu, a nikoli ze spirituality. Neprojevuje základní minimum osobní autonomie, například proto, že se jí dostalo extrémně fundamentalistické katolické výchovy, v jejímž důsledku si počíná velmi neosobně.

 29

TRENDY



Jean-Pierre Winter: Pod psychoanalytickým úhlem pohledu takové osoby žijí v paranoidních jistotách. Skrytým obsahem paranoidního přesvědčení je víra v absolutní zcela Jiné. Člověk je pevně přesvědčen o tomto absolutním Jiném a může se stát teroristou, obětovat vlastní život nastraženou bombou apod. v poslušné podřízenosti onomu absolutnímu Jinému, kterému také přiznává právo na to, požadovat od něho vlastní oběť. C L AU D E Paranoidní jistota mu umožňuje pokládat vlastní fantasmata za skutečnost, na svět pohlíží zvláštním způsobem: Vzdálenost mezi touhou a skutečností, o které jste mluvil, paranoidní člověk nezná. Nepředpokládá, že by mohl existovat nějaký rozdíl mezi jeho vizí světa a reálným světem. Zároveň je člověk s touto představou absolutního Jiného ve své existenci trvale ohrožený. Jestliže Jiný je absolutní, pak „já“ neexistuje. Françoise Doltová, známá psychoanalytička, například oproti tomu říká, že její víra v Boha a přesvědčení o jeho existenci plyne z přesně opačného postupu: Jestliže existuji, existuje i Bůh, a také: Jestliže existuje Bůh, existuji i já. Tento postup jí umožňuje také rozpoznat, jak ona tomu říká, Boha jako terapeuta, čímž se otevírá možnost vymanit se z pocitu viny. Lacan říká: „Jediný, z hlediska psychoanalýzy opravdový pocit viny plyne z podlehnutí vlastní touze.“ Neříká ale, že nepodlehnout touze (což v jistém smyslu pokládá za základ etiky) by znamenalo touhu poznat. Nepodlehnout své touze je něco, co si člověk uvědomí až dodatečně, aniž by tím ale touha sama přestala být enigmatická.

Claude Flipo: Velmi silně pociťuji nepostižitelnost, nevyslovitelnost lidské touhy, o které mluvíte. Svatý Augustin říká: „Nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě.“ Řečeno se sv. Pavlem, projevuje se tu touha po ospravedlnění, po přijetí Někým, kdo ovšem uniká jakémukoli lidskému pokusu uchopit jej, zmocnit se ho; je to touha být Jím přijat přes všechno nepřijatelné v mém životě. Jakmile rozpoznám, byť jen tápavě, FLIPO že počátek mé existence je spojen s tímto Jiným, ozřejmí se, že jsem Jím také očekáván na konci. Tento vjem může mít tisíc různých podob: od velmi živé vnímavosti některých charismatických proudů v dnešní církvi až po přesvědčení racionálnější. Vždy jde ale o poznání, že nejsem sám. Mou úlohou naslouchajícího průvodce je duchovně rozlišovat, třídit vjemy a objevovat mezi nimi momenty průniku, racionálnější „probuzení“. Je to obnova touhy po životě a  po  opravdových vztazích, dynamismus, který má svůj původ v milosti. Řečeno jazykem víry, jde o obnovení víry, naděje a lásky. Základem křesťanské spirituality je Kristovo zmrtvýchvstání, což je znovuzrození. Tak to pociťují všichni, kdo zažili tento druh konverze. Já jsem jejím svědkem a vždy znovu mne to úplně vyvede z míry.

Cílem doprovázení je pomoci lidem objevit v událostech vlastního života a za pomoci meditace Písma to, čím jsou naplněni a co je zároveň přesahuje.

Cílem analýzy je právě vést člověka k poznání této skryté touhy... Jean-Pierre Winter: Chce přivést k poznání, že člověk je veden růzností všedních událostí touhou, která přitom zůstává enigmatická a duchovní. Je to ale přesto jakási trvalá, i když událostmi přerušovaná hloubková životní linie. Tento její charakter objasňuje význam touhy psychoanalytika samého. Jednotliví pacienti se na mne obracejí s velmi různorodými požadavky. Konstantou přitom zůstává moje touha analytika. Je enigmatická, má ale cosi společného s překonáváním neuvědomělých zábran.

Jean-Pierre Winter: Judaismu a křesťanství je společný zprostředkovaný vztah k Bohu. Je obsažen v prvním přikázání sínajské smlouvy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,1). Najdeme jej také v kabale pod pojmem šechina, přítomnost Boha ve světě. Pro křesťany je tímto prostředníkem Kristus a zprostředkování je důležitou ochranou člověka před přímým setkáním se Stvořitelem, tedy s někým, s kým se člověk nemůže setkat, aniž by sám zemřel.  V tomto ohledu se od Bible velmi liší Korán. O Bohu se tam stále mluví jako o Stvořiteli a Obnoviteli stvoření, ale neobjevuje se tu žádný prostředník. Muhammad jím není, je to prorok. Podle mého názoru, opírajícího se o tento rozdíl, je islám cestou podřízenosti, podrobení. Otec, případně jiná osoba vystupující v rodině jako otec, je pro dítě prostředníkem, umožňujícím mu vymanit se včas z mateřské

www.kna.cz/prodejny

Časopis je též k dostání ve všech knihkupectvích Karmelitánského nakladatelství.

Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax 225 341 425, e-mail: [email protected]

30

TRENDY

touhy ad infinitum a zároveň se vyhnout přímé a výlučné konfron- za to být pokárán. Je rozpolcený, neví, čího ducha je, a má-li vytrvat, taci s Bohem, která je jinak zdrcující. V analytické terminologii lze potřebuje Ježíšovu pomoc. říci, že tu jde o zprostředkovaný vztah k symbolickému otci. Mám-li odlišit duchovní oblast od psychologické, pak bych řekl, že jakmile Jean-Pierre Winter: Vade retro Satanas! Proč mu to říká? Byl přece se na mne například obrátí budoucí pacient a začne mluvit o své víře jmenován církví! Jen je ale církví, už se zase vzpírá Kristovu záměv Boha způsobem, z něhož vyplývá, že ru, chce jej zkřížit. Za  fenomenální JEAN-PIERRE WINTER Bůh, o kterém mluví, není nic jiného pokládám v  tomto ohledu parabolu než metafora jeho vlastního otce, pak s  Velkým inkvizitorem. Církev se vím, že v tomto případě nejde o spirijeví neschopná poznat Krista. V tom tualitu. Zkuste si představit dítě, pro okamžiku Ježíš právem říká: Z  tebe které by známý Oidipův trojúhelník nemluví Otec, ale tvoje já. To mluvíš tvořili dítě – matka – Bůh. V takové ty, a  to tvoje já, co je to? Je utkáno konfiguraci by se matka stala přímo ze samých obav, ze strachu. Petr má Boží partnerkou. V  Bibli (v  doslovstrach, že ztratí Krista, protože bez ném překladu z originálu) tak mluví něj je ničím. Má tedy strach o  sebe Eva o  narození Kaina: „Počala jsem a strach z toho nového, co se rodí. Lze muže s Hospodinem“ (Gn 4,1) – a jak říci, že na  tomto místě jsme blízko to dopadlo? Kain se stává vrahem. psychoanalytické zkušenosti. Neuróza je výrazem obav subjektu. Z čeho ale Claude Flipo: Souhlasím s vaším poplyne strach? Při pozorném zkoumání jetím židovsko-křesťanské biblické objevíme, že jeho předmět je imagitradice v porovnání s islámem a připojil bych, že zážitek vysvobození nární. Je to strach z toho, co si představuje. Mám pacienta, který z otroctví ústí do přikázání „Nebudeš škodit hostu ani ho nebudeš se bojí všeho: Má strach z žen, z mužů, z berního úřadu atd. Žije utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi“ (Ex 22,20). Stej- v trvalém strachu. Ale jednoho dne, jedinkrát v životě, když sešel ně se projevuje i zkušenost Kristova zmrtvýchvstání: „Miluj bližního dolů do podzemního parkoviště ke svému auto, ho přepadli tři dajako sebe sama“ (Mk 12,31). Není to v pravém slova smyslu zákon, rebáci a namlátili mu – a tehdy se nebál! Ještě o deset let později se ale zaslíbení: Láska v tobě probudí schopnost milovat; vysvobození podivoval, jak to, že když se stal obětí opravdu nebezpečného násilí, je neoddělitelné od výzvy, od přikázání nezotročovat. tak se nebál?

Činnost psychoanalytika mi umožnila postupně objevit, že má vlastní existence je založena na souboru nedorozumění. To, co jsem považoval za jistoty, jsem přitom rozpoznal jako tíživou deformaci svého života.

Jean-Pierre Winter: Chtěl bych se ještě vrátit k tomu, co jste říkal o pocitu samoty, protože v tomto bodě se naše praxe od sebe liší. Klinická práce mi ukázala, že na rozdíl od mých původních představ psychoanalýza pocit samoty nejen neodstraňuje, nýbrž naopak posiluje. Ale zároveň vede k jejímu přijetí. Zásadní význam tady má pozorování Wincottovo. Wincott říká, že dítě, které je celkově „v pořádku“, dokáže být samo i v přítomnosti jiných lidí. S nářkem lidí nad samotou se v psychoanalýze setkáváme neustále. Často je uklidní, když jim neřeknu: Jen hledejte, a uvidíte, že nejste tak osamocení, jak se vám to jeví, ale když jim řeknu: Vaše samota je skutečná, ale já jsem tady. Psychoanalýza se snaží podobně jako náboženská víra mírnit utrpení. Je tu ale přinejmenším jeden základní rozdíl a ten se týká uzdravení, řekněme, prostřednictvím víry. K takovému uzdravení dochází na úkor jasného rozpoznání toho, co není v pořádku. Naopak k psychoanalytickému uzdravení nedochází za cenu odstranění zdroje utrpení. Tak například přijde manželský pár, ve kterém se oba navzájem stále více zraňují. Projdou psychoanalýzou, na jejím konci to ale není lepší. Analýza nevede zúčastněné k tomu, aby nalezli řešení problému, se kterým přišli. Pouze jim lépe ukáže, jak na tom opravdu jsou. Claude Flipo: Camus píše ve svých Zápiscích (Carnets): „Já, já, já, to je refrén celého mého drahocenného života. Je slyšitelný ve všem, co říkám. Nikdy jsem nedokázal mluvit bez ustavičné sebechvály, zvláště když jsem promlouval s tou hřmotící ohleduplností, na kterou mám patent ... Když jsem o někoho pečoval, vždycky jsem tím aspoň o stupeň zvětšil svou sebelásku...“ Láska je plná iluzí, všichni duchovní otcové tento zlořád obsáhle kárají. Fénelon říká: „Nedokážu udělat ani krok bez samolibosti, jestliže mi ruka Páně nepomůže.“ Ježíš třikrát ohlašuje své utrpení a napomíná Petra, který si s tím neví rady. Právě prohlásil „Ty jsi Kristus“ a Ježíš jej za to chválí – ale jen o chvilku později se Šimon zase vzpírá Ježíšovu slovu a musí

Claude Flipo: A co na to říkáte vy? Jean-Pierre Winter: Nic, já nevím. Vím pouze, že jeho strach je imaginární. Claude Flipo: Je to strach psychologického druhu; Petrův strach je něco jiného. Jean-Pierre Winter: Na Petrově případě mě zaujal především Ježíšův přístup k němu. To, co říká Petrovi, není jen tak něco: Vade retro Satanas. Tady nejde jen o Petrovo já, tady je to jeho já identifikováno se Satanem. Satanské já. Je satanské v tom smyslu, že pronásleduje subjekt. Analytickým jazykem řečeno, brání mu postupovat směrem k touze. Obírá ho o touhu žít. Claude Flipo: Ježíš mu říká (Mt 16,23 v  doslovném překladu): „Ustup, zařaď se za mne, Satane!“  Nepřekážej mi a zařaď se za mne, abys mne mohl následovat. Neznamená to „Zmiz [za mnou] a už se neukazuj, nýbrž: „Zařaď se za mne a uč se mé pokoře.“ Celý Ježíšův výstup do Jeruzaléma probíhá ve znamení jeho snah zbavit učedníky iluzí, oprostit je od jejich falešného já. Jsou plni velkorysosti, ale ještě se utápějí v iluzorní marnivosti. Iluze chovali o charakteru Božího království a také o sobě samých. Ježíš je nepřestává iluzí zbavovat. Úlohou duchovního průvodce je pomáhat osobám objevit vlastním úsilím iluze, ve kterých žijí, a hledat pravdivost života před tváří Hospodinovou. Jean-Pierre Winter: Lacan říká o  etickém analytickém procesu: „Analýza spočívá ve snaze umožnit subjektu zbavit se iluzí, které jej brzdí na cestě jeho skutečné touhy.“ Z revue Etudes  leden 2013 přeložil Petr Kolář SJ.

31

NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA

Tri mesiace v Paríži V minulém čísle jsme si připomněli osobnost Vácslava Babičky. Vzpomínku na něj doplňujeme ještě o hlas jeho kolegy a přítele ze Slovenska.

B

oh komunikuje s ľuďmi rôznym spôsobom. Jeden z nich spočíva v tom, že ho dá dokopy s vynikajúcimi ľuďmi, ktorí mu – bez toho, aby o tom vedeli – pomáhajú na ceste spásy. Takýto dar som dostal aj ja tým, že som mohol plné tri mesiace stráviť s Vácslavom Babičkom, s človekom, ktorého som si nesmierne vážil a ktorý ma skutočne obohatil a pomohol mi dostať sa o stupienok bližšie k Nekonečnému. A bol to aj divný spôsob, ako sa mohol dostať malý archivárik z východného Slovenska do denného kontaktu s kolegom z ďalekej Prahy, o ktorom predtým ani nepočul.

V slobodnom meste Nejakým zázrakom, ktorý som si nikdy nevedel vysvetliť, uzatvorilo československé boľševické ministerstvo vnútra – ktorému podliehali aj archívy –  dohodu s Francúzskou republikou, že bude každý rok vysielať dvoch archivárov na tri mesiace na Medzinárodnú archívnu stáž do Paríža, jedného z Čiech, druhého zo Slovenska. Podmienkou bola znalosť francúzskeho jazyka. Na stáži sa vystriedalo mnoho funkcionárov archívnych správ i archivárov. Samozrejme, že sa predpokladalo, že pôjdu len tí najvernejší. Ale koncom 70. normalizačných rokov už politicky vyspelých archivárov so znalosťou francúzštiny ubudlo, a tak museli posielať aj nestraníkov. Tak došlo k tomu, že z Čiech bol na stáž v roku 1979 vyslaný Vácslav Babička z Prahy a ja z Levoče. Pravda, ešte dva dni pred cestou som nevedel, či ma skutočne pustia. Doba nebola jednoduchá. Ale pustili, aj keď  som sa kvôli tomu musel zriecť funkcie riaditeľa archívu. A v jednoduchej a špinavej stážistickej ubytovni medzi Eifelovkou a Invalidovňou sme sa stretli. Aké bolo moje prekvapenie, keď som zistil, že môj pražský kolega je katolík, a to dokonca hlboko veriaci katolík! Veľmi skoro sme sa zblížili a denne sme spolu chodili nielen na prednášky a iné akcie, ktoré so stážou súviseli, ale aj po Paríži. On, človek odchovaný Prahou, teda veľkomestom, sa v Paríži po-

32

hyboval ako ryba vo vode. A ja som sa pri ňom viezol. Spájala nás totiž nielen viera, ale aj spoločné záujmy. Záujem o históriu, o pamiatky Paríža a okolia, záujem o kultúru, o múzea. Tak sme, tuším, hneď prvý voľný deň navštívili nielen Notre Dame, ale aj Sainte Chapelle, dokonca aj Rodinovo múzeum. Chodievali sme denne, obdivovali pamiatky Paríža i jeho okolia, ale aj jeho život, atmosféru kaviarničiek, vystupovanie rôznych hudobných skupín z celého sveta, chodili sme dokonca do kina (videli sme tam napr. film Doktor Živago)... A mali sme aj kolegov z celého sveta. Dokonca keď trochu neskôr nastúpila na stáž archivárka Madode z Beninu v Afrike (ktorej musel francúzsky štát kúpiť zimník, lebo u nich také niečo nie je), zavesila sa na nás dvoch vysokých belochov a všade s nami chodila. Nešlo jej však do hlavy, čo my vlastne na tých katedrálach vidíme. A nám nešlo do hlavy, že ju to nezaujíma. Zaujímavé bolo naše stretnutie s predstaviteľmi nášho štátu. Museli sme sa totiž hlásiť na veľvyslanectve i na československom konzuláte. Zatiaľ čo na konzuláte boli príjemní ľudia, ktorí nám dobrými radami veľmi pomohli, stretnutie so zamestnancami veľvyslanectva bolo pre nás studenou sprchou. Nenávisť za to, že ich obťažujeme a že sme sa opovážili vycestovať, im vyžarovala z očí a dali nás aj sledovať. Obaja sme mali aj tajné osobné kontakty. Vácslav sa spojil so strýkom, ktorý bol tuším v Anglicku, ja s predstaviteľom slovenskej misie v Paríži, ale aj s ľuďmi z Viedne a Ríma, s ktorými som dávno tajne spolupracoval v prospech Cirkvi. Boli to krásne dni, ktoré sme mohli stráviť v krajine, v ktorej sa – na rozdiel od našej vlasti – dalo voľne dýchať! Nesmierne som ďakoval Bohu, že mi to umožnil a že mi k tomu dal takého skvelého spoločníka a priateľa.

Opäť doma Po návrate začal všedný šedivý život opäť v tesnom objatí „socializmu“. On v Prahe, ja v Levoči. Nesmierne ma potešila správa,

že sa mu narodil vytúžený syn.  Nová nádej vznikla v novembri 1989. Obom sa nám uľahčilo! Bol som príjemne prekvapený z toho, že v slobodnom ovzduší si v Čechách Vácslava začali aj oficiálne ceniť. Veď mal na to, nielen ľudsky, ale aj odborne! V neľahkých časoch pozdvihol české archívnictvo, vymanil ho z pazúrov boľševikov a ukázal mu novú cestu. Ale to je už iná kapitola, ku ktorej sa môžu vyjadriť tí, čo toho vedia viac. Okrem zamestnania sa však plne zapojil napr. aj do práce Kresťanskej akadémie. Jemu môžem ďakovať za to, že som na tejto pôde mohol v Prahe prednášať o spišskom biskupovi – mučeníkovi – Jánovi Vojtaššákovi ešte dávno predtým, ako sa začal proces jeho beatifikácie. K Vácslavovi (volal som ho tak z úcty k sv. Václavovi) sa musím vrátiť ešte v jednej oblasti. Zatiaľ čo som ja začal v roku 1990 prednášať cirkevné dejiny na Teologickom inštitúte v Spišskej kapitule – Vácslav mi pri tom neraz pomohol odbornou literatúrou –,  on začal študovať teológiu. A dospel až k dosiahnutiu svojej najvyššej túžby: venovať svoj život popri svojej milovanej Márii a úžasnej rodine aj Bohu a Cirkvi. Z jeho vysviacky na diakona som mal nesmiernu radosť! Napokon po odchode do dôchodku sa na to veľmi tešil. Bolo mu dožičené pokrstiť vlastného vnuka, začal konkrétne pracovať a pomáhať na tomto neľahkom poli, na ktorom chýba toľko robotníkov. Ale Pán ho nečakane odvolal. Poď , sluha dobrý a verný... Dlho som sa s tým nevedel vyrovnať a doteraz si kladiem otázku, prečo musel tak skoro a nečakane odísť. Ostalo po ňom akési vákuum. Nesmierny Bože, ďakujem Ti za obrovský dar, ktorý si mi dal vo forme priateľstva s Vácslavom Babičkom. A v mnohých daroch, ktoré som jeho prostredníctvom dostal. Verím, že sa čoskoro s nim stretnem v Tvojej sláve. Requiem aeternam dona ei Domine, et lux perpetua luceat ei! Ivan Chalupecký

HISTORIE

Otevřený přístup Anastáze Opaska Anastáz Opasek, od jehož narození brzy uplyne 100 let, zasíval naději, která dává šanci mnoha na první pohled vzdáleným lidem, říká převor břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek OSB.  

Kdy ses prvně setkal s opatem Anastázem Opaskem? Mé setkání s ním bylo nejprve – já bych to tak nazval – duchovní a došlo k němu v mém rodném Slezsku. Odtud pocházel také můj předchůdce převor Aleš Gwuzd. Ten po internaci a práci v dole dostal možnost vypomáhat v pastoraci v Českém Těšíně a jeho okolí. Mohl mě tedy pomaličku uvádět do benediktinské spirituality. Svými již dříve vytvořenými kanály o tom všem informoval Anastáze, který tehdy už žil v bavorském Rohru. Obláčku jsem měl v Dolních Domaslavicích, kde tehdy P. Aleš působil, a k té obláčce jsem od něj dostal pohlednici, odeslanou odkudsi z ciziny. Mám ji dodnes schovanou. A na té pohlednici byl takový ten obvyklý pozdrav, ale byl od Anastáze. Na konci stálo ještě PS: A pozdravuji též Prokopa. Tím mi Anastáz udělil řeholní jméno a byl to zároveň můj první kontakt s ním. A jak přišel na toho Prokopa? Pamatuji se, že to bylo v osmdesátém roce, ale jak na toho Prokopa přišel, to nevím. Nikdy jsem se ho na to neptal. Když to tak rozhodl, tak jsem to přijal. Po té pohlednici, mém prvním kontaktu s ním, jsem pak s ním v duchovním styku na dálku pokračoval. V roce 1985 otec Aleš zemřel a já jsem si musel najít své vlastní spojení s Rohrem. Většinou jsem dopis posílal přes NDR. Myslel jsem si, že je to tak bezpečnější. Odpověď pak přicházela s podpisem Kašpar z fortny. To nebyl žádný další Anastázův žert; on tam v Rohru byl vrátný, který se opravdu jmenoval bratr Kašpar. Jindy tam byl podepsán A. Gürtler. No jistě, to je česky pasíř, tedy člověk, který mimo jiné vyrábí opasky s malým „o“, Anastáz byl vždycky šprýmař! No ano, to byl jeho způsob komunikace. Za nějaký čas mi ale dal vědět, že se spojil s „našimi sousedy na severu“ a že jakmile budu moct, mám tam vyjet a tam že vše budu moci dokončit. To bylo pro mne signálem, abych vyjel do Krakova. Tam existuje benediktinský klášter Tyniec a tamější opat Augustyn Jankowski měl od Anastáze veškeré tzv. delegace, aby mohl přijmout moje slavné sliby. Bylo to v roce 1987, ještě za totality. Paradoxně mi pomohlo, že jsem byl už bez státního souhlasu. Na hranicích s NDR totiž zachytili můj dopis Anastázovi, který s sebou vezla jedna paní. Myslím, že to nebyla cílená prohlídka kvůli mně. Z nějakého důvodu u ní udělali šťáru a přitom padli také na dopis do Rohru. V té době jsem působil jako kaplan u sv. Mořice v Olomouci. Byl z toho poprask, výslech a nátlak. Když mě ale pozvali ne na stanici SNB, ale do jakési kavárny, tak jsem odmítl. Oni na to: A víte, co to znamená? Odtušil jsem, že vím. A tak jsem dostal z Krajského národního výboru uvědomění o odnětí státního souhlasu. Vrátil

Během své návštěvy Československa v roce 1990 navštívil papež Jan Pavel II. i břevnovský klášter. jsem se na Valašsko, kde jsem předtím působil, a našel jsem si práci v Tesle Rožnov. Tam jsem využil celozávodní dovolenou a odjel jsem do Tynce u Krakova, kde jsem složil slavné sliby. Polský opat byl o celé věci zpraven a pro mne to bylo další důležité setkání s Anastázem – stále ještě na dálku. Státní souhlas jsem pak dostal koncem osmaosmdesátého roku, to už komunistický režim slábl. Ale nesměl jsem působit v duchovní správě samostatně, stal jsem se kaplanem ve Strážnici. Bylo tam moc mladých, a tak mě ještě v devětaosmdesátém roce v létě přeložili do Ratají u Kroměříže. Tam už za mnou poslal Anastáz svého dobrého známého a ten mi přinesl marky. Ono tehdy přišlo jakési nařízení, podle kterého ten, kdo měl nějaké devizy, mohl zažádat o výjezd do zahraničí. Konečně jsem mohl za ním přijet do Rohru. To bylo ještě před 17. listopadem, když do Ratají najednou přijel bílý mercedes... Tak to byl takový další pozdrav od Anastáze, přes ty peníze a možnost navštívit ho...

 33

HISTORIE

ANASTÁZ OPASEK V EXILU  Než byl vysvěcen pro Čechy žijící v zahraničí biskup Jaroslav Škarvada, byl břevnovský opat Opasek v českém exilu „nejvyšší církevní šarží“, jak sám s oblibou připomínal, když byl za svou činnost nezávislou na české duchovní správě v exilu kritizován. Tato činnost byla spojena s organizací Opus bonum, která vznikla z laické iniciativy (Neuwirth) a Opasek jí pomáhal vydávat české knížky slušné kvality.  V benediktinském klášteru v dolnobavorském Rohru byl přijat vlastně jako jejich opat, protože některé z těchto odsunutých broumovských mnichů kdysi po druhé světové válce do řádu skutečně jako opat přijímal.  K sudetským Němcům obecně zaujímal v exilu samostatné, vstřícné stanovisko, které se některým českým exulantům nelíbilo, on na to ale odpovídal: „To není nic nového, já jsem k nim měl už v Praze, v době jejich odsunu, vztah, který se mnohým nelíbil.“  Velmi originální vztah měl i k mladým českým exulantům v době po Chartě 77, jmenovitě k nekonformní skupině okolo Plastic People. Tito mladí u něj našli porozumění a prostor k setkání v Rohru. Jen Opaskova velká osobní prestiž mohla mnichy v Rohru upokojit tak, aby snesli přítomnost těchto originálů s jejich způsobem trávení volného času.  Opasek do jejich zábavy zasahoval minimálně, ale nabízel jim vedle pohostinství kulinárního také pohostinství duchovní, kterého k údivu mnohých někteří z jeho mladých hostí využívali. Jistě nešlo o katechumenát, ale K. Kryl tu například našel jediného člověka (pokud je mi známo), se kterým na této duchovní úrovni komunikoval.  Ve zpětném pohledu bych řekl, že moje spolupráce s Opaskem v dolnobavorském Rohru o svatodušních setkáních zmíněných mladých nebyla náhodná: Sám jsem si to tehdy neuvědomoval, ale pro něj jsem byl nekonfliktní, protože jsem stál mimo početnou skupinu českých kněží v Německu, se kterou Opasek příliš nekomunikoval. Sám jsem žil jako jakýsi volný elektron ve Francii, kde jsem byl jediným českým knězem, a tak jsem stál mimo někdy napjaté vztahy v exilovém prostředí v Německu. I to patřilo k prozíravé taktice opata Opaska.



34

A vyjel jsi za ním? Bylo to už těsně před pádem komunismu, v Ratajích jsem měl napilno, a tak jsem si říkal, nechme to na příští rok. Mezitím ovšem přišel 17. listopad a mě najednou napadlo, že bych teď mohl zavolat do Rohru... Tak jsme se poprvé slyšeli. Anastáz mi hned říká: „Víš co, ty to tam znáš, ty poměry, zkus zajet do Prahy zjistit, jestli by nám nemohli vrátit ten náš břevnovský klášter!“ (smích) Namítal jsem, že když nějaký faráříček z Hané přijede s takovou žádostí ... a vlastně, kam se s ní obrátit? Anastáz mě směroval na magistrát, abych se tam přeptal. Já mu na to říkám, že jsem jen obyčejný člověk a nevidím, proč by se mnou o tom vůbec jednali. A Anastáz hned přišel s řešením: „No tak jim řekni, že jsi převor, to na ně udělá dojem!“

To je celý Opasek... Tak jsem se stal zničehonic „anastázovským“ převorem. Pamatuji si, že jsem opravdu už 3. ledna 1990 dorazil na Národní výbor hlavního města Prahy. Tak se to tehdy ještě jmenovalo. Vyjel jsem výtahem do jakési kanceláře, ve které s tím údajně mohli něco dělat. Mezitím jsem se ovšem dověděl, že už v roce 1988 psali rakouští benediktinští opati Husákovi, že se blíží velké jubileum břevnovského kláštera a že je ostuda, jak ten klášter vypadá, a že když už tam sídlí někdo jiný, jestli by se nemohlo aspoň začít s opravami. České vnitro tam tenkrát mělo svůj archiv. V hospodářských budovách pak sídlila Státní bezpečnost, pověřená sledováním cizinců, a mělo to krásný název Montážní závod. Pamatuji se, jak mi Opasek při jedné z mých prvních návštěv u něj na Břevnově ukazoval svorkovnice, kam byly napojeny těmto účelům sloužící telefonní linky kdoví odkud, a říkal, že to chce nechat jako stopu minulosti ve zdi kláštera... Já jsem se dověděl, že existuje Státní ústav pro rekonstrukci památných měst a objektů a že tam mají skutečně už rozpracovaný plán oprav i toho kláštera. Ony se za komunistů památky opravovaly a já jsem teď s nimi navázal první kontakty. Anastáz říkal, že jak jen to bude možné, hned se vrátí, ale krátce nato, při návštěvě benediktinského kláštera ve Vídni, dostal infarkt. Možná i z toho vzrušení, že najednou tu jsou takové nečekané možnosti. A tak jsem se za ním vydal na svou první cestu za donedávna existující železnou oponu. Bylo to na počátku  roku 1990. Anastázovi bylo už skoro 77 let a já jsem se za ním vydal do nemocnice ve Vídni, kde jsem se s ním poprvé osobně setkal. Po mnoha letech duchovního setkávání od roku 1980 přes pohlednici, peníze a telefon, jsem se dostal k nemocničnímu lůžku živého opata Anastáze... To je skoro symbolické pro  celou naši tehdejší situaci! Já jsem se mu představil jako převor Prokop s tím, že přípravy našeho návratu jsou v proudu a já sám že se v dohledné době přesunu do Prahy. Přesunul jsem se skutečně nejdřív na faru ve Stodůlkách. V květnu se po tolika letech vrátil do Prahy i Anastáz. Společně se nám podařilo vypudit z kláštera estébáky, ale zároveň musím říci, že s nimi bylo lepší pořízení než s archiváři. U StB fungovalo velení seshora, tehdejší náměstek ministra vnitra zavelel a věci se hnuly. Zatímco se stěhováním archiválií to bylo méně snadné. Bohužel se pak brzy ukázalo, že Anastáz má další vážné zdravotní potíže. Šlo o nádor na tlustém střevu, a tak se musel ještě před prázdninami vrátit do Německa, kde měl svého lékaře. Po nějakých předoperačních vyšetřeních tam byl skutečně operován. Ale po operaci se také nemohl hned vrátit. My jsme zatím začali připravovat naše bydlení v tzv. Santoriově konventu. Kdysi to byla budova hospodářské správy kláštera z doby, kdy Opasek byl převorem a potom opatem kláštera v době před komunisty. Velmi zřetelně si vzpomínám, jak jsme se k prvnímu přespání v prostoru kláštera nastěhovali 20. srpna 1990. To je také pro nás Čechy pozoruhodné datum! A pro mne je v tom ještě další symbol: Dodatečně jsme se dověděli, že ve stejný den byl v Německu operován náš Anastáz. Tvrdím, že velké věci jsou vždycky vykoupeny, i třeba neznámou bolestí někoho, nějakým utrpením. Takže i tady vidím taková zajímavá duchovní spojení s těmi našimi začátky. Do vlastní klášterní budovy jste se asi hned tak nastěhovat nemohli? Kdepak. Usoudili jsme, že nejsnazší bude začít v té hospodářské budově. Zdálo se, že bude stačit pár úprav a po vymalování že to bude

HISTORIE

THDR. JAN ANASTÁZ OPASEK 20. dubna 1913 se narodil ve Vídni 1938 byl vysvěcen na kněze po studiu teologie v Praze a v Římě 1939 stal se konventuálním převorem břevnovského kláštera 1945 byl vyznamenán řádem za zásluhy v boji proti nacismu 1947 stal se opatem břevnovského kláštera 1949 byl zatčen a na počátku prosince následujícího roku ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen na doživotí 1960 byl amnestován 1968 odešel do Rakouska a posléze do Rohru v západním Německu 1990 vrátil se do břevnovského kláštera a znovu se ujal úřadu opata 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka 24. srpna 1999 zemřel po příjezdu do sesterského benediktinského kláštera v bavorském Rohru

přijatelný obytný prostor. V těch hospodářských budovách samozřejmě po estebácích zůstaly takové typické socialistické vestavby. Některé jsme museli nechat být, protože jsme na nápravu neměli peníze. Byli jsme rádi, že už můžeme bydlet na místě, začít společně žít a modlit se. Kolik vás do toho začátku bylo? Já jsem se přistěhoval se dvěma bratřími, kteří se ke mně přidali ještě na Moravě, takže jsme začínali ve třech. Pak se nám ale přihlásil otec Jan Kohl, který byl do té doby v duchovní správě. Mimochodem řečeno, nedávno jsme jej pohřbili. Jeho osud byl také pozoruhodný: Do kláštera vstoupil 14. září 1949 a 19. září tam přišli zatknout opata Anastáze. Chudák Jan tak musel hned odejít jinam, do společného noviciátu v Emauzích, no a v dubnu padesátého roku přišel zátah na řeholníky, internace, PTP, a tak dokončil studia teologie až v osmašedesátém roce. Pak se přihlásil ještě stařičký bratr Ivan, který byl ještě o osm roků starší než Anastáz a do té doby žil u sester v Oseku u Duchcova. A kdo se také ještě přihlásil, byl otec Vojtěch Engelhart. Já si na něj vzpomínám z exilu, žil delší dobu ve Švédsku. Ano a tehdy nám napsal, že by se rád vrátil, když už je možné žít tady. Původně patřil k Emauzům, ale přihlásil se mně a to byli ti první na počátku nového života v Břevnově. V dané situaci jsem se obrátil na polský klášter Tyniec s prosbou o vyslání novicmistra, aby tady byl pro tuhletu úlohu někdo zkušený, a oni nám skutečně poslali posilu v osobě otce Adama, pozdějšího opata jejich kláštera. Ten s námi tady žil v letech 1990–1993. Anastáz se vrátil na Břevnov v říjnu 1990 a já jsem si u něj vážil jedné velmi podstatné věci. Jak jsem tak pozoroval některé představené, kterým bylo dáno vrátit se do jejich klášterů po listopadu 89 a kteří chtěli pokračovat tam, kde skončili v roce 1950... To nebyly jen kláštery, to byl dost častý postoj statečných odpůrců totality i jinde, bylo to snadno pochopitelné ... Právě proto jsem si Anastáze vážil, měl zkušenosti ze zahraničí a říkával: „Víš, za těch čtyřicet let se život změnil a my musíme hledat, jak teď začít znova. Tys zažil něco v Polsku, máme tu polského novicmistra, tak se můžeme vydat nejdříve touto cestou a postupně budeme hledat tu naši, vlastní.“ V tom jsem si ho vážil! Málokdo dokáže mít takhle otevřený přístup k lidem, věcem, k novým událostem v sedmasedmdesáti letech! Souběžně s obnovou řeholního života probíhaly v břevnovském klášteře opravy budov a památek. Anastáz se v tom období podobal

trochu ledoborci, schopnému nebojácně pronikat na ministerstvo kultury, ministerstvo financí a přesvědčovat je o nutnosti pomoci poukazem na blížící se jubileum Břevnova. Oba jsme přitom zjistili, že čeští úředníci stále ještě slyší na potřebu příprav na blížící se slavné výročí čehosi (společná salva smíchu). Dobře to fungovalo při výročí v roce 1993 a také ještě v roce 1997, roce milénia smrti sv. Vojtěcha. Byla to důležitá pomoc při uvádění kláštera do slušného stavu. Také ministerstvo vnitra, které u nás mělo své archivy, jež nebylo hned kam přestěhovat, pomohlo při opravě pláště a o něco později finančně pomohla také česká vláda a ministerstvo kultury. Je úžasné, že se přihlásily německy mluvící kláštery, sdružené v tzv. Salzburger Äbtekonferenz. Vytvořily Ostfond a slíbily nám pomoc při obnově vlastní klášterní klauzury, tedy soukromého prostoru řeholníků uvnitř kláštera. S jejich pomocí jsme mohli po vystěhování archivů koncem roku 1992 dva roky pracovat na úpravách tohoto prostoru tak, že jsme se do něj na svátek sv. Vojtěcha v roce 1994 mohli nastěhovat. Zahraniční pomoc byla důležitá. V tu dobu už tedy byl Anastáz Opasek s vámi v břevnovském klášteře; odkdy byl jeho představeným? Tady bude užitečné vrátit se trochu do historie kláštera. Z Břevnova se v průběhu jeho tisíciletých dějin zakládaly další kláštery a jedním z nich byl Broumov nedaleko Náchoda. Broumovští mniši mluvili převážně německy. Klášter stál na území, kde němčina převládala,

 35

HISTORIE



ale to tehdy nebylo důležité. Nacionalismus přišel mnohem později. Broumov zůstával ve spojení s Břevnovem, mluvilo se tu o klášteru břevnovsko-broumovském, a to až do roku 1939. Do Broumova byly například včas přestěhovány různé cennosti, a tak unikly husitskému plenění na počátku 15. století a význam Broumova touto a jinými událostmi rostl. Po zabrání Sudet chtěli broumovští mniši získat církevní samostatnost a ta jim byla přiznána. V takto vzniklých nových podmínkách se v roce 1939 teprve šestadvacetiletý administrátor kláštera Anastáz Opasek stal břevnovským převorem. Spíš než pocta to bylo obrovské břemeno, které na něj dolehlo. Bezprostředně šlo o ochranu kláštera v období nacistické zvůle a to se Opaskovi vcelku podařilo. Nebylo to nic snadného, neboť po celá staletí existence kláštera se vzhledem k jeho poloze armády a vojska táhnoucí do Prahy nebo z Prahy rády na chvíli v Břevnově „zastavovaly“ a tak tomu bylo i za druhé světové války. Po válce byli němečtí benediktini spolu s ostatními Němci od nás odsunuti. Šlo přitom hlavně o benediktiny z Broumova, kteří si pak v bavorském Rohru našli volný klášter augustiniánů, kde se usadili a otevřeli tam také školu, podobnou té, kterou měli předtím v Broumově. Chtěli zřejmě zachovat co nejvíce z tradice svého bývalého kláštera v Broumově, a tak brali dorost jen z prostředí sudetských Němců, a tím už po pár desítkách let začali mít nedostatek dorostu a dnes se jim nevede dobře. Opasek u nich ale po svém odchodu do exilu po likvidaci Pražského jara našel útočiště, bylo to zhruba dvacet let po odsunu a tehdy tam ještě byli někteří, s kterými žil v jedné komunitě. Opasek se u nich cítil dobře a našel u nich také porozumění pro různé akce v českém exilovém prostředí. V poválečném období mohl být břevnovský převor Anastáz ještě 12. března 1947 zvolen opatem. Na slavnost uvedení do opatské hodnosti přijel na svátek sv. Benedikta do kláštera arcibiskup Beran, a proto my slavíme to výročí 13. dubna. V dalším roce ale už přišel únorový puč komunistů a všechno začalo být jinak. Slyšel jsem, že se Anastáz narodil ve Vídni. To mu asi po únoru 1948 přitížilo? Anastáz si za války i po ní počínal velmi dobře, ale přesto – nebo možná právě proto – na něj po roce 1948 velmi brzy a tvrdě dolehla proslulá „pěst dělnické třídy“. Pražské jaro mu umožnilo odejít do zahraničí a tam brzy po svém příchodu díky místu svého narození a pomoci svých bývalých spolužáků získal rakouský pas. Zůstal ale břevnovským opatem po celé období komunismu a jako takový se po pádu tohoto režimu vrátil zpět do svého kláštera. Jeho nedožité sté narozeniny si ve spojení s jeho zvolením opatem chceme letos připomenout o víkendu 13. a 14. dubna nejdříve bohoslužbou, při které bude zpívat sbor Ackermann-Gemeinde, a odpoledne nabídneme čtení z Anastázovy poezie. Její souborné vydání už před časem vyšlo a my jsme požádali naše příznivce o spolupráci na této akci. Opasek měl k literatuře po celý svůj život trvalý vztah a udržoval s literáty styky. Rád bych připomenul jeho styky s rodinou Halasovou. On mi říkal: „Víš, on nebyl takový ten praktikující katolík“, ale přesto pokřtil jeho syna Františka, který se potom stal velvyslancem, i potom Jana Halase, i když, jak říkal: „Víš, já jsem pokřtil ty kluky, ale neměl jsem potvrzeno, že je to všechno, jak to má podle předpisů být...“ Anastáz byl příkladem tolerantního a velkorysého člověka. Rozuměl tomu, že se život nedá sešněrovat do předpisů, podle kterých když nevycházíte dobře v jakýchsi tabulkách, tak byste neměli dostat vůbec nic. Když se pak vrátil na Břevnov, pokračoval ve stycích s lidmi, z nichž některé jsem já znal jen ze zahraničního rozhlasu, z Radia Vatikán nebo z vystoupení v polistopadových médiích

36

u nás. Najednou ti lidé jako Pavel Tigrid nebo Ivan Medek tu byli živí na návštěvě u Anastáze. Ale nebál se setkávat ani s lidmi z takříkajíc druhého břehu, třeba i s politiky takového zaměření. Tak i neúspěšný kandidát na post prezidenta republiky Vladimír Dlouhý se nedávno zmínil o tom, jak mu Anastáz dal své požehnání a přitom se jej ptal: „Seš pokřtěnej?“ „Ten odpověděl, podívejte se, já pocházím z komunistické rodiny.“ – „To nevadí, to všechno se může změnit,“ řekl na to Anastáz a Dlouhý na to nezapomněl. Nedávno se o tom zmínil i v rozhovoru v televizi. To znamená, že to byl pro něj silný dojem. Anastáz jedině o Václavu Klausovi říkal: „Já jsem mu v polovině Španělského sálu říkal, že mu dám požehnání“ – Anastáz spíš jen naznačil křížek na čelo, „ale odtud mu to ještě nedošlo sem“ – a poukázal na srdeční krajinu. (smích) Tohle Anastáz uměl. To byla jeho charakteristická vlastnost a pomáhala jemu i lidem okolo něj. Protože on skutečně, ačkoliv dobře věděl, jak ty věci mají být, počítal se slabostí lidské přirozenosti, nebyl perfekcionista a věděl, že je lepší podporovat dobro než něco odmítat nebo zakazovat... ... na těch Halasových klucích se to dobře projevilo. Byl člověk širokého srdce, to se projevovalo i v exilu, například ve styku s Plastic People. On byl přesvědčen, že prostě nemůže chtít po lidech, odchovaných komunistickým režimem, i když v odboji proti němu, aby byli vzorovými křesťany. Příkladem byl i Karel Kryl. Anastáz jej sezdával v prvním církevním manželství, které pak nevyšlo, a on si vzal tu Němku. Nadále jezdíval na setkání do Rohru i do Frankenu a Anastáz mi říkal: „Víš, oni tam chlastali dlouho do noci, ale Kryl byl pak ráno v kapli na mši svaté.“ Máme pořád ještě první březnovou sobotu večer, což se hodí i mimopražským lidem, mši za Kryla a ta Němka většinou přijede. Je možné se ptát, proč je Karel Kryl pohřben tady, na břevnovském hřbitově. On zemřel náhle; v tom roce 1994 dva, tři týdny před smrtí byl tady, mluvil o záměru udělat benefiční koncert ve prospěch Břevnova. Víme, že byl trochu zklamaný tím polistopadovým vývojem, a pak najednou přišla zpráva o jeho úmrtí. Všichni věděli, že s rodinou na Moravě nebyl zadobře. Tam by nechtěl být pohřben. V Německu taky ne – srdcem byl pořád tady. A v té situaci nabídl Anastáz, že najdeme tady u nás pro něj místo a ta jeho druhá žena s tím souhlasila. Tak odpočívá uprostřed mezi Moravou a Německem. Dodnes si trochu vyčítám, že jsem na těch setkáních v Rohru, kam Kryl pravidelně jezdil, nikdy nenahrál věci, které tam zpíval. Popravdě řečeno si to nepřál. Ale některé z těch věcí jsem už pak nikdy nikde jinde neuslyšel. Už jsem pracoval v médiích, nahrát ho by byla hračka, ale nechtěl jsem jednat proti jeho přání... Když už mluvíme o Krylovi, vzpomínám si, že když jsme tu poprvé společně slavili sv. Benedikta v roce 1990 – to tu byl ještě i Anastáz před odjezdem na tu operaci –, Karel Kryl při bohoslužbě zazpíval  svou píseň Děkuji. Skutečný konec Opaskova života je dokonce  natočený. Měl hezký vztah k Martinu Vadasovi a jeho tehdejší manželce Monice Elšíkové. Společně tehdy jeli do Rohru. Je natočená nejdříve zastávka někde před hranicí a potom vjezd do Rohru. Anastáz vypráví, vysvětluje tohle a tamten sedlák, jestli ještě neumřel, a tak dále, potom říká: „Jdu se zeptat, kam můžeme zaparkovat auto,“ a teď je, člověče, poslední záběr, jak vchází do dveří. Šel pozdravit vrátného bratra Kašpara, kuchařky do kuchyně a tam padl. Sklátil jej srdeční záchvat a byl konec. Bylo 24. srpna 1999. Petr Kolář SJ

HISTORIE

Druhý život husitství Petr Čornej

Blížící se 600. výročí Husova úmrtí již brzy ukáže, zda Hus a husitství tvoří i nadále součást české historické paměti a do jaké míry bude pouze příležitostí k povrchním oslavným projevům.

D

ruhý život husitství se rodí souběžně s jeho životem prvním, autentickým, leč obtížně poznatelným. Je to život, pro který jsou od počátku příznačná dvě vyhrocená, protikladná stanoviska. Jiná byla pochopitelně optika husitská a  diametrálně odlišný byl pohled stoupenců institucionální (římskokatolické) církve, včetně reformně smýšlejících přívrženců koncilního hnutí, řídícího se zásadou „Ecclesia est semper reformanda“ a trvajícího na nápravě církevního organismu zevnitř, při respektování přesných pravidel. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Zcela jinak vnímali Husovu smrt tři očití svědkové. Dva čeští Husovi obdivovatelé, bakalář Petr z Mladoňovic a Jan Barbatus (Bradatý, Bradáček), vylíčili Husovu smrt jako důstojný mučednický skon, zatímco kostnický měšťan Ulrich Richental napsal, že pražský mistr strašlivě křičel a nadto se ve chvíli jeho popravy šířil nesnesitelný zápach, neboť bylo horko a šlehající plameny narušily povrch země v místě, kde byla zahrabána nedávno uhynuvší mula kardinála Brancacciho. Jako by se právě otvíralo peklo, které svým puchem dávalo přihlížejícím zástupům na vědomí, že hodlá uchvátit českého heretika do věčného žaláře, z něhož není úniku. Podobným způsobem bychom mohli konfrontovat rozdílné interpretace téměř každé významnější epizody z pestrých dějin prvního života husitské epochy. Přitom základ, z  něhož obě protikladná pojetí vyrůstala, byl shodný. Základ tvořilo křesťanské pojetí dějin spolu s názorem, že úkolem historika i kronikáře je ilustrovat platnost Božího záměru a na zaznamenaných událostech (otevřeně či skrytě) demonstrovat, jak se popisované děje podílejí na předurčené cestě lidstva ke spasení. V tomto směru neexistoval mezi husity a katolíky rozdíl. Dějiny jsou prostě dílem Božím. Fenomén, nazývaný dnes husitský mýtus, ať již vynášený nebo zatracovaný, se rodí ve své první fázi, již vymezuji 15.–18. stoletím, právě z tohoto myšlenkového podloží.

Utváření mýtu Na utrakvistické straně a posléze v úvahách reformačních směrů posilovalo mýtotvornou komponentu přesvědčení, že husitské činy, především zavedení laického kalicha a  Husova smrt, představují milníky na pouti křesťanstva za dosažením spásy. Obě tyto události chápali husité jako počátek obrody křesťanstva, jako nová vykročení

37

HISTORIE



navazující svou intencí na závazný vzor Kristův i na autoritativní pří- neváhaly využít staré, ještě předhusitské církevní řády, především beklad apoštolské a prvotní církve. Nikoliv náhodou začíná Husitská nediktini, premonstráti a cisterciáci. Jejich sakrální stavby ve slohu tzv. kronika Vavřince z Březové obnovou podávání svátosti oltářní sub barokní gotiky odkazovaly k době Karla IV., kdy česká země vzkvéutraque specie, tj. rokem 1414. Není rovtala, a ve spojení s příběhy ztvárněnými P E T R ČO R N E J něž náhodou, že senior táborské církve na podmanivých obrazech  či zaznameMikuláš z  Pelhřimova zahajuje svou nanými v klášterních kronikách naznaChronicon causam sacerdotum Thabočovaly, kdo ve  skutečnosti nesl hlavní riensium continens (Kronika obsahující tíhu zápasu proti husitismu. Tím se však při kněží táborských) Husovou smrtí problém nevyčerpává, neboť i v řadách roku 1415. A právě tak není náhodou, jezuitů se našli nonkonformní jedinci že zřejmě nejstarší vyobrazení skonu typu Bohuslava Balbína. Vynikající hisbetlémského kazatele je umístěno v tzv. torik a znalec dalších humanitních nauk Martinické bibli hned na počátku knihy kritizoval podlézavost několika politicky Genesis, navíc v těsné blízkosti glos navýznamných českých šlechticů vůči Vídni značujících, že se Hus svou obětí zařadil a neváhal se příznivě vyslovit o zvoleném do sféry světla, nikoliv tmy (Gn 1, 4). (nikoliv dědičném) českém králi a kališTento pohled přímo vyplýval z názoru, níku Jiříkovi Poděbradském, jehož papež že právě stoupencům husitské reformy v prosinci 1466 uvrhl do klatby a prosdělil Bůh závazný výklad svého zákona, hlásil za zbaveného trůnu. Porozumění nejvyšší a absolutní pravdy závazné pro pro stavovské uspořádání českého státu každého věřícího a nadřazeného právu sbližovalo Balbína s jeho dávným předcírkevnímu i světskému. Katolická strana naproti tomu vnímala hu- chůdcem Václavem Hájkem z Libočan, který, ač katolík, nepatřil k přísitství jako herezi, jako dočasný exces vybočující z odvěkého řádu. vržencům náboženského radikalismu, ať již husitského či katolického. Ve sporu o boží zákon jako absolutní pravdu proto nemohlo dojít ke kompromisu, byť kompaktátní formulace, že pod jednou i pod obojí způsobou je přítomen celý Kristus, smírné řešení nabízela. Husitství pozitivní

Masarykovi při výkladu husitství nikdy nešlo o faktografickou přesnost; české společnosti dával za příklad husitskou aktivitu, mravnost i vnitřní opravdovost, bez nichž nelze v politických, kulturních a sociálních zápasech uspět.

Husitství negativní Celý druhý život husitství se v 15.–18. století nesl ve znamení převážně náboženského vnímání, přičemž katolíci v českém prostředí i  za  jeho hranicemi nešetřili jednoznačným odmítáním husitské hereze. Svou kritiku přitom obvykle spojovali s adorací doby Karla IV., kdy České království, ještě nerozdělené ve víře, prosperovalo a prožívalo svou nejšťastnější éru vyznačující se společenskou harmonií. Kategorický odsudek husitství a husitů, jimž dobová katolická historiografie i propaganda propůjčily podobu zvrhlíků, zločinců a (moderní terminologií řečeno) teroristů, získala nový akcent s proměnou estetického vkusu odpovídajícího duchu baroka. Stalo se tak záhy po roce 1620, kdy potridentský katolicismus a habsburský centralismus přemohly viribus unitis stavovský stát a mocenskými prostředky obnovily v Čechách i na Moravě konfesijní jednotu a spolu s ní dodaly oficiální punc démonizaci husitské hereze. Pobělohorské období vystupňovalo negativní obraz husitství ad absurdum.  Barokní slovesnost i výtvarná díla běžně obviňovaly husity i z hrůzných činů, jež prokazatelně nikdy nespáchali. Tehdejší texty a obrazy často zachycují  prameny nedoložené, nicméně zázraky oslavené řeholníky, kteří se stali obětí husitského násilí. Vždyť téměř každý poničený kostel a zaniklý klášter byl připisován na vrub krvelačného a děs budícího hejtmana Jana Žižky. Přesto barokní zobrazení výjevů z husitských válek neobsahují pouze klišé, nad nimiž lze mávnout rukou. Ve svém druhém významovém plánu totiž prozrazují leccos pozoruhodného o aktuálních dobových trendech i pocitech. Všimněme si jen, kolik tehdejších výtvarníků a spisovatelů obdařilo husity směšnými až groteskními rysy, takže jejich počínání a vzhled budí současně hrůzu i smích, ne-li pohrdavý úsměšek. A čemu se člověk směje, toho se obvykle nebojí. Husitství však nebylo vnímáno pouze jako vzdálená a překonaná minulost, nýbrž plnilo rovněž úlohu pádného historického argumentu, nejednou používaného ve sporech uvnitř katolické církve. Ve své nechuti vůči preferovaným i sebevědomým jezuitům a piaristům jej

38

Pozitivní vztah k husitství a zejména k Husovi chovala po celé předbělohorské období kališnická církev, jednota bratrská i luteráni a reformovaní. Pro české utrakvisty, žijící fakticky od roku 1414 více než sto let v mezinárodní izolaci, bylo velikou satisfakcí vystoupení Martina Luthera, jenž  v roce 1519 otevřeně ocenil Husův přínos. Poté se již necítili v Evropě sami. Vědomí historické kontinuity husitských a reformačních snah nalezlo kolem roku 1570 pozoruhodný výraz na foliích Malostranského graduálu. V něm nacházíme netoliko vyobrazení Husovy smrti jako paralelu ke stětí Jana Křtitele, nýbrž i předávání štafety pravé a čisté víry, jejíž světlo znovu vykřesal John Wyclif, který je předal Husovi, aby od něho putovalo k Lutherovi. Hořící pochodeň v rukou wittenberského reformátora pak ozářila křesťanský svět. Navzdory této genealogii si kališnická církev i v příbojích velkých evropských reformací udržela svébytnost a pěstovala Husův kult až do počátku dvacátých let 17. věku. K Husovi jako svému předchůdci se hlásila též jednota bratrská, oficiálně ustavená v roce 1467. Ta však, na rozdíl od utrakvistické církve, geneticky spjaté s kompaktáty, ctila především tradici husitského Tábora, sdílejíc jeho odpor k transsubstanciaci, k obrazům svatých i ke všem formám okázalé zbožnosti. Obdiv k táborství nebyl ale absolutní. Fakt, že táborská válečná praxe byla v přímém rozporu s dikcí Nového zákona, vyřešili bratři tak, že tuto krvavou kapitolu obcházeli. Důkazem budiž Komenského zpracování Historie o těžkých protivenstvích církve české, vydané ovšem už v exilu, kam v letech po bělohorské bitvě české nekatolické církve přenesly svou činnost a kde se pozitivní hodnocení husitismu nesetkávalo s překážkami. Vítězství katolické reformace v českých zemích zásadně ovlivnilo i nazírání na husitství. Většinu české společnosti se na dvě stě let podařilo přesvědčit o jeho škodlivosti.

Husitství aktualizované Jisté rozrušení oficiálního názoru přinesla až poslední čtvrtina 18. století, kdy i ve střední Evropě zvolna končila dlouhá epocha symbolického a analogického myšlení. Nástup osvícenství a eo ipso

HISTORIE

racionalismu zahajuje druhou fázi druhého života husitství, etapu, která vlastně trvá dosud. Osvícenci (ale i racionalisté a modernisté všeho druhu) již nevnímají husitství optikou střetu mezi Boží obcí a říší ďáblovou, respektive spasení a zatracení, a snaží se jej vysvětlit rozumově, jako hnutí zrozené z lidských pohnutek. Teologický a náboženský aspekt v tomto chápání ustupoval, pomineme-li konfesijně vyhraněné vzdělance, do pozadí a porozumění pro „šum andělských křídel“ se pozvolna vytrácelo. Do výkladu husitství se zároveň stále více promítala zkušenost moderní doby, patrná v proměněném pojmosloví. Některá slova (např. svoboda, revoluce) rozšířila či obohatila své významové spektrum, jiná (stát, pokrok, socialismus, třída) se v lexikální zásobě objevila nově, aby v ní již setrvala. Nicméně základní rozvržení dobra a zla zůstalo z jednoho prostého důvodu zachováno. I nadále při interpretaci husitství záleželo na tom, zda se jeho vykladači vymezovali vůči nespornému dějinnému fenoménu spíše pozitivně, kriticky nebo přímo odmítavě. V pojetí osvícensky a josefinisticky orientovaných katolických spisovatelů a badatelů, vesměs duchovních, není již Hus po právu usmrceným kacířem, nýbrž spíše obětí, odsouzenou za kritiku církevních zlořádů (tak profesor pražské univerzity Kašpar Royko v rozsáhlé práci o kostnickém koncilu), mučedníkem svědomí, popřípadě zastáncem státní suverenity proti moci institucionální církve, zvláště papežství. Stručná charakteristika snad stačí, abychom si uvědomili, jak osvícenci Husa a husitskou epochu aktualizovali a jak do vzdálené reality 15. století projektovali problémy vlastní doby. Tento přístup zůstal poté pro interpretaci husitství symptomatický. A neplatí to zdaleka jen o době husitské. Bez tenze mezi jedinečnou, navždy zmizelou a v úplnosti nepostižitelnou minulostí a snahou proniknout k ní prostřednictvím moderních pojmů a kategorií se poznávání dějin neobejde.

Husitství romantizované a emancipované K další aktualizaci husitství, tentokrát již včetně osobnosti Jana Žižky, došlo na počátku 19. století v souvislosti se snahou habsburské propagandy probudit bojovnost českého lidu a zapojit jej do války proti Napoleonovi. Připomeňme zde jen známou Puchmajerovu ódu Na Jana Žižku z Trocnova, oslavující, i když s dílčími výhradami, nepřemoženého vojevůdce. Poté však nastal ve frekvenci husitské látky vcelku logický útlum. Pro habsburský režim představovala husitská tematika ožehavou záležitost, která mohla posilovat i radikalizovat národně obrozenecké trendy, ale jistou opatrnost zachovávali ve vztahu k husitství též osvícensky a vlastenecky smýšlející katoličtí kněží, tvořící významnou složku česky píšící inteligence. S husity nemohli plně souznít nejen kvůli své konfesi, ale také proto, že ze svého osvícensky tolerantního stanoviska odsuzovali krutě vedené náboženské války jako projev fanatismu, nehodného člověka nové doby. V podstatě až do počátku čtyřicátých let 19. věku se husitské téma v české obrozenecké společnosti příliš neuplatňovalo. Jinak tomu bylo v případě českých Němců, mezi nimiž nacházíme několik romanticky orientovaných tvůrců (Karel Herloš-Herloßsohn, Moritz Hartmann, Alfred Meissner), kteří v husitství nalezli jedinečný rezervoár historických argumentů ve prospěch sekulárních emancipačních procesů, zahájených osvícenstvím pod praporem pokroku i svobody a posléze těsně propojených s požadavkem nastolení demokratického politického systému. České národní hnutí jako organická složka moderních emancipačních proudů přijalo tuto liberální optiku se zpožděním, až v předvečer a v průběhu revolučních let 1848–1849. Tehdy se husitského příkladu dovolávali jak čeští liberálové (z umělců např. Josef Kajetán Tyl a Josef Jiří Kolár, z novinářů Karel Havlíček Borovský), tak radikální demokraté (Karel

Sabina, Emanuel Arnold). Ač se obě skupiny ve svých akcentech poněkud lišily, shodně oceňovaly především národní (zvláště protiněmeckou) a politickou náplň husitského zápasu. Reformně náboženská složka husitství zajímala málokoho. Nahlédnutí do česky psané beletrie, osvětových článků a úvah zveřejněných v revolučním období by však rychle odhalilo, že se většina autorů, vzdor posunu směrem ke kladnému hodnocení husitství, nevymanila z ahistorického historismu romantického zabarvení. Zásadní změnu do vnímání a hodnocení husitství vnesl každopádně František Palacký (1798–1876), který prostudoval historii 15. století jako žádný badatel před ním. Neméně důležité bylo, že hodslavického rodáka nespoutávala, na rozdíl od jeho českých předchůdců a vrstevníků, katolická tradice. Jako odchovanec bratrsko-luteránského prostředí zaujal k husitské epoše jednoznačně pozitivní vztah, prohlásiv ji za nejslavnější období české minulosti a jeden ze stěžejních vkladů do historie lidstva. Palacký vcelku přesně postihl husitské emancipační snahy, které nahlédl optikou osvícensko-liberálních hodnot a umocnil strhující, v jádru romantickou interpretací, založenou na dialekticky pojatém střetávání protikladů, ať již rozumu a „citu nábožného“, demokratismu a feudalismu či češství a němectví. Geniální historik prezentoval husitství jako  demokratické národní hnutí, jež, i důrazem kladeným na vzdělanost, rozrušilo středověké struktury a pomáhalo „otevříti duchu lidskému nekonečnou dráhu pokroku a osobiti jemu s vyšší svobodou také vyšší důstojenství“. Tím husity zároveň představil jako nositele nesporných civilizačních hodnot připravujících nástup novověku a vyčlenil jim čestné místo v nikdy nedovršeném směřování lidstva k dokonalosti. Palackého koncepce husitství, pevně ukotvená ve filozoficko-dějinném podloží a prezentovaná v třetím a čtvrtém svazku jeho Dějin národu českého v Čechách a v Moravě, oslovila českou společnost právě v letech politického uvolnění po roce 1860 a dokázala zdánlivě nemožné. Český etnický národ, tvořený z 97 % matrikovými katolíky, přijal ve své většině Palackého interpretaci husitů a husitské epochy, neboť odpovídala představě obrozené  společnosti o sobě samé. Zde je na místě opětovně podtrhnout, že Palacký považoval husitství za hnutí pokrokové, národní i demokratické, namířené proti autoritě katolické církevní hierarchie, především papežství, proti autokratické panovnické moci i proti výlučné společenské pozici vysoké šlechty.

Husitství pokrokové V  tomto směru jeho pojetí ladilo s  politickým pohybem uvnitř české společnosti, která od roku 1867 vstoupila do státoprávního zápasu, domáhajíc se zároveň demokratizace politického systému a zastavení represí proti českému tisku. Zpravidla nepovolené, leč masově navštěvované tábory lidu se již svým pojmenováním (a často i místy konání) hlásily k aktualizovanému husitskému odkazu, nad hlavami jejich účastníků vlály prapory s kalichem a na úvod či na závěr mítinků se do okolí rozléhal zpěv husitského chorálu Kdož jste boží bojovníci. Rozumí se samo sebou, že většina návštěvníků těchto manifestací nečetla Palackého Dějiny, nýbrž poznávala husitství prostřednictvím projevů politických řečníků, článků v tisku, popřípadě umělecké tvorby, tedy v  nutně zjednodušené podobě. Jedním z důsledků táborového hnutí, které mimo jiné svých cílů nedosáhlo, byla až nekritická glorifikace husitské doby, již většina etnicky české společnosti začala považovat za nejslavnější epochu národních dějin. Vydatně k tomu přispěli rovněž umělci, kteří prožili vrchol táborového hnutí v citlivých letech dospívání. Na zrodu druhé etapy husitského mýtu se více než Palacký, jehož Dějiny byly dílem primárně vědeckým, podíleli Alois Jirásek, Václav Beneš Třebízský,

 39

HISTORIE



Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská, Jaroslav Vrchlický, Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Josef Václav Myslbek, Bohuslav Schnirch, z politiků pak zejména strhující řečníci Josef Barák a Eduard Grégr. Okázale manifestovaný pozitivní vztah k  husitství a  husitům, pokládaným za přímé předchůdce soudobých pokrokových snah, zůstal pevnou součástí českých politických stran na  sklonku 19. i v prvním desetiletí 20. věku, byť přitom jednotlivé partaje až průhledně zdůrazňovaly své priority. Tak mladočeši akcentovali národní, ne-li přímo protiněmeckou složku husitského zápasu, agrárníci cíleně upozorňovali na aktivizaci selského lidu v husitské revoluci, sociální demokraté (i pod vlivem Karla Kautského) shledávali v husitství projevy třídního boje a národní socialisté obratně slučovali národnostní rozměr s pokrokářskými tendencemi. Jen klerikálně orientované strany, uvědomující si protikatolické ostří aktualizované husitské tradice, zachovaly v interpretaci husitství vyhraněně kritický odstup. Vystoupení T. G. Masaryka, který v posledním decenniu 19. století formuloval provokativní tezi o návaznosti národního obrození na českou reformaci, především na táborství a ranou jednotu bratrskou, bylo v podstatě stejně ahistorické jako názory jiných tehdejších českých politiků a publicistů. Masarykovi však při výkladu husitství nikdy nešlo o faktografickou přesnost; české společnosti dával za příklad husitskou aktivitu, mravnost i vnitřní opravdovost, bez nichž nelze v politických, kulturních a sociálních zápasech uspět. Proto mu imponovali názorově pevní a rozhodní Hus i Chelčický, zatímco pokompaktátní husitství a jeho představitele Jana Rokycanu kritizoval za kompromisní řešení, s nimiž nelze dosáhnout naplnění programových cílů. Rokycanovi i mnoha husitům tak nevědomky ubližoval, neboť své výpady ve skutečnosti směřoval proti bezzásadovému liberalismu. Svůj vztah k husitství Masaryk manifestoval 6. července 1915, když v den 500. výročí Husova skonu zahájil v Ženevě protirakouský odboj, který rozhodujícím způsobem přispěl ke zrodu samostatného Československa.

Husitství adorované Proces adorace husitství dovršila první československá republika, jež – zejména zásluhou Masarykovou – učinila husitství jako pokrokový dějinný jev komponentou oficiální státní ideologie. Při pohledu na etnické, konfesijní a sociální složení obyvatelstva meziválečného státu je však očividné, že husitská tradice postrádala integrující funkci, neboť byla pociťována i chápána jako národně česká, nekatolická, pokrokářská a socialistická. Čeští Němci se k husitské tradici, s výjimkou levicových kruhů, v zásadě přestali hlásit po polovině 19. století, kdy ji v ostře protiněmeckém duchu uchopilo české národní hnutí. Konzervativní šlechta se vůči Husovi a husitství vymezila v roce 1889 známým výrokem Karla Schwarzenberga o tlupě „lupičů a žhářů“. Reakcí na tato slova byl návrh postavit v Praze Janu Husovi pomník, který roku 1915 vyrostl na Staroměstském náměstí, symbolicky jako protiváha později strženému mariánskému sloupu. Husitství tak i po staletích českou a posléze československou společnost názorově štěpilo. A nepřestalo ji rozdělovat ani po komunistickém převratu v únoru 1948. Komunisté sice již od vzniku své strany převzali od sociální demokracie interpretaci husitství jako sociálního a třídního zápasu, na který podle svého přesvědčení v jiných historických podmínkách navázali. Přesto jejich přitakání nebylo bezvýhradné. Důvody rozpaků jsou i s odstupem času zřejmé. Náboženská a národnostní složka tvořily nedílnou součást husitského úsilí a sám Hus byl hluboce věřící člověk a nadto katolický kněz. Pro komunisty, proklamující ateismus a proletářský internacionalismus, nastal problém, který

40

vyřešili až po ukončení druhé světové války. Ve snaze získat na jaře 1946 co nejpočetnější voličskou základnu se komunistická strana rozhodla (i s ohledem na vzepětí nacionální vlny reagující na nacistickou okupaci) profilovat jako  vlastenecká organizace, která se ústy Zdeňka Nejedlého otevřeně přihlásila k husitské a obrozenecké tradici. Teze o komunistech jako skutečných dědicích velkých dějinných tradic českého národa sehrála významnou aktualizační roli také v poúnorovém dění. V oficiálních komunistických výkladech husitské epochy se prostřednictvím učebnic, školské výuky, osvětových brožur, přednášek, odborných knih, beletrie, výtvarného umění, divadla a posléze i filmu (známá husitská trilogie Otakara Vávry a Miloše Václava Kratochvíla natočená v letech 1953–1957) hrnul na společnost příval, jenž posléze husitskou tematiku nadlouho zdiskreditoval. Schematická interpretace husitství, redukovaného na třídní boj, ochucený omáčkou z národovecké kuchyně, většině mlčící české veřejnosti husitskou dobu zprotivila. Část lidí nechtěla o husitské epoše nic slyšet, jiní pak absurdně ztotožnili husity s komunisty. Nedivme se tomu. Vždyť obří Žižkova jezdecká socha na pražském Vítkově střežila od roku 1950 Národní památník, který se, v rozporu s původním určením, proměnil v mauzoleum Klementa Gottwalda a pohřebiště komunistických funkcionářů. Politická obleva v šedesátých letech  byla příliš krátká, než aby stačila změnit vžité povědomí. Nepochybně prospěla vědecky fundovanějšímu studiu husitství, pozvolna se oprošťujícímu od křiklavých ideologických nánosů, širší společnost však nezasáhla. Ta si spíše povšimla pozoruhodné diskuse o Husovi na druhém vatikánském koncilu, jenž v letech 1962–1965 přijal některé liturgické principy prosazované už husitskou reformou.

Husitství pozapomenuté Náraz událostí roku 1989 otřásl i obrazem husitství. Kritický a odmítavý vztah k němu byl svým způsobem přirozenou reakcí na jednostranné a redukcionistické pojetí, vnucované společnosti komunistickým režimem. Snahy o objektivizující a důsledně historický výklad husitské epochy se proto neodehrávaly na stránkách novin a časopisů, vyhledávajících senzace a „bílá místa“ v nejnovějších dějinách, nýbrž v rámci vědecké komunity a ekumenického dialogu křesťanských církví. Obě tato společenství přispěla ke zdaru husovského sympozia v Bayreuthu (1993) i k činnosti Komise pro studium problematiky spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při České biskupské konferenci. Vyvrcholením jejího úsilí bylo uspořádání mezinárodní rozpravy o Janu Husovi na Papežské lateránské univerzitě v Římě 15.–18. prosince 1999. Zde vyřčená slova papeže Jana Pavla II., jenž vyjádřil „hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán“, byla zamýšlena i pochopena jako rozhodný krok „na cestě smíření a skutečné jednoty v Kristu“. Otázkou zůstává, jak dalece ovlivnily papežovy formulace vědomí české společnosti. Blížící se 600. výročí Husova úmrtí již brzy ukáže, zda Hus a husitství tvoří i nadále součást české historické paměti a do jaké míry bude pouze příležitostí k povrchním oslavným projevům a politickým hrátkám. Situace, kdy obnovenou Betlémskou kapli navštěvují převážně turisté z  nekatolických evropských států, Severní Ameriky a Austrálie a kdy větší zájem o husitskou problematiku projevují i tradičně katoličtí Poláci, není zrovna skvělou vizitkou našeho vztahu k  epoše, pokládané dnes za  významnou součást evropských dějin. Autor prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc., je historik, vyučuje na Literární akademii Josefa Škvoreckého a vědecky působí v Ústavu pro jazyk český AV ČR.

HISTORIE

Život jako cesta ke Kristu Terezie Eisnerová OP

Spisovatel Roman Brandstaetter patří k významným osobnostem polské kultury 20. století. Jeho nejslavnějším dílem je čtyřdílný románový životopis Ježíš z Nazareta, jehož český překlad právě vzniká.

R

oman Brandstaetter se narodil v  polském Tarnově 3. tevetu roku 5666 (neboli 3. ledna 1906). Byl to básník, dramatik, prozaik, překladatel Shakespeara i  biblických knih, publicista (a nějakou dobu také učitel). Byl to Žid a katolík-konvertita. Byl to intelektuál, cestovatel i emigrant, kulturní attaché, člen korespondent Francouzské akademie, byl veřejně činný v  socialistickém Polsku a byl člen polského PEN klubu. Byl však také milovník Bible, ctitel Elohima a hledač jeho vševědoucnosti, všemohoucnosti a milosrdenství.

Principem tohoto poznávání je mnohovrstevnost textu, jíž je Bible obdařena. Ten, kdo ji čte, kdo ji zná, objevuje její smysl postupně, v  horizontu celého života a  čtenář může zakoušet, že ve stále opakovaném úryvku zcela nečekaně odhaluje nové, dříve netušené významy. Židovská tradice tedy smí legitimně tvrdit, že není třeba rozumět, ale znát. Brandstaetter v Biblickém kruhu (Krąg biblijny) popisuje to, co křesťanská mnišská tradice nazývá „lectio divina“, tedy pomalé, pozorné a opakované čtení biblického úryvku, jenž promlouvá do našeho živoPomník Romana Brandstaettera v Tarnově ta a naší doby, vypráví o lidech, kteří jsou nám blízcí, o  našich prožitcích a o událostech, jichž jsme byli účastníky, a všemu tomu S Biblí nablízku poskytuje Boží „diagnózu“. Nechává působit Boží milost a sílu slova. Brandstaetterova tvorba odrážející jeho hluboký vnitřní život je Četba přechází v modlitbu chvály, díků i prosby. předznamenána původem v intelektuální rodině Ludvíka a Marie Brandstaetterových. Dědeček Mordechaj David Brandstaetter byl tarnovský podnikatel, ale rovněž známý autor hebrejské literatury. Studia a cesta do Jeruzaléma   Učil svého vnuka poznávat Bibli. Brandstaetter popisuje, jak mu pár dní před smrtí předal jako svou závěť největší poklad, z něhož Ro- Další dědictví po  dědečkovi Mordechajovi mělo podobu vztahu man celý život čerpal a který rozmnožoval: „Budeš Bibli neustále k literatuře a mladého Romana zřejmě provázelo na Jagellonskou číst. Budeš ji milovat víc než rodiče… Víc než mě… Nikdy se s ní univerzitu do Krakova, kde vystudoval polskou filologii a filosofii, nerozejdeš… A až zestárneš, dojdeš k přesvědčení, že všechny knihy, z níž v roce 1932 obdržel v Paříži doktorát. Jeho debutem byly básně Elegia o śmierci Sergiusza Jesienina a Piłkteré jsi v životě přečetl, jsou jen nepodařeným komentářem k této sudski. První básnickou sbírku vydal v roce 1928 pod názvem Jarzjediné Knize“ (Krąg biblijny, Varšava 1996, s. 13). Také najatý učitel předal Romanovi nejen hlubokou úctu k Pís- ma (Jho). Jako publicista pracoval pro časopisy Literarno-Naukowy mu, ale i způsob, jak se s Biblí seznamovat. Roman pod jeho vedením Kurier a Żydowski miesięcznik. V meziválečném Polsku vydal také opakoval danou pasáž tak dlouho, až se mu vryla do paměti „jako historickoliterární skici, např. Židovskou legii Adama Mickiewicze hřeb zatlučený do dubového dřeva“, jak píše tamtéž (s. 26). Ostat- nebo Protižidovské výstřelky studentů Vilenské univerzity v roce 1815. Druhá světová válka vyhnala Romana Brandstaettera z Evropy. ně stejnou metodu zařadil do svého románu Ježíš z Nazareta, když popisoval výuku malého Ježíše u chazana v nazaretské synagoze. Opustil Vilno, kde krátkou dobu žil se svou židovskou manželkou

 41

HISTORIE

JEŽÍŠ Z NAZARETA Pro Ježíše, Žida, představovaly knihy Písma, Tóra a Proroci Otcovu vůli. Mojžíšův Zákon byl doslova jeho dennodenním chlebem, byl jeho vlastí. Je zřejmé, že základnou pro Ježíše z Nazareta se stal Brandstaetterův osobní postoj. Díky autorově znalosti dějin i židovského prostředí a židovských reálií se čtenář dozvídá mnoho o náboženských i společenských zvycích života v Palestině na přelomu našeho letopočtu. Autor nás rovněž provází židovskými obřady: oslavou „královny Šabatu“, obřízkou, slavností bar micva, slavením Velikonoc (paschy) a dne smíření (jom kippur) atd. Ježíšovu vlast, s níž se na vlastní oči seznámil, vykresluje s geografickou přesností, za níž rozpoznáváme ozvěnu těch pasáží Písně písní, kde popis milé – podle exegetů alexandrijské školy – odpovídá mapě Palestiny. O Brandstaetterově lásce k přírodě jsme se již zmínili a nyní jen připomínáme, že poetická líčení fascinace i hrůzy, jež probouzí palestinská krajina, nezapřou autorovo výjimečné básnické umění. Podobně přesvědčivým způsobem však vykresluje také lidské charaktery. Úžasné je psychologické pochopení postav – i navýsost záporných – stejně jako ambivalentních charakterů lidí z masa a krve, jakými jsou všechny románové postavy, jakými je každý z nás. Velmi napínavé a rafinované je střídání kapitol pojatých z hledisek všech aktérů příběhu. Pro věřícího křesťana je nesmírně důležité a duchovně přínosné hluboké promýšlení, ba prožívání evangelních událostí, jichž se autor pevně drží včetně přesných citací. Není možné si v Brandstaetterově pojetí nepovšimnout propojení skutků člověka Ježíše Krista s působením božství skrze něho a v něm, jež je však v ději líčeno nenásilně, řekli bychom téměř „přirozeně“. Román je odrazem i školou života v „biblické vlasti“. Mohl by se stát duchovní četbou, podkladem k rozjímání i doplňkem a jakýmsi komentářem k četbě evangelií, Tóry i proroka Izaiáše. Pro nevěřícího čtenáře může být zdrojem fundovaných informací a zajímavým, napínavým vyprávěním o historických událostech, které v dějinách lidstva nemají sobě rovné.



42

Tamarou Karrenovou. Díky její rodině se oba dostali přes Moskvu, Baku, Írán a Irák do Jeruzaléma. Během jeruzalémského pobytu byl zaměstnán v redakci polského rozhlasu. Napsal pět nikdy neuvedených dramat a jedno známé drama s názvem Návrat marnotratného syna. Pobyt v Jeruzalémě znamenal pro Brandstaetterův život zásadní zlom: konvertoval zde ke katolické víře. Později tento prožitek popsal v příběhu Noc biblijna, jež se stala součástí sbírky esejí Krąg biblijny (Biblický kruh). Svou konverzi ke katolické víře zde Brandstaetter označuje jako organický přechod, evoluci od Starého k Novému zákonu. V Jeruzalémě v prosinci 1943 se Brandstaetterovi dostala jedné noci do ruky fotografie sochy od Inocence da Palermo ze 17. století z kostela sv. Damiána v Assisi, která zpodobňovala ukřižovaného Krista. Náš autor o ní píše: „…/Kristus/ měl zavřené oči, ale viděl. Hlava sice bezmocně klesla k pravému rameni, ale na tváři se zračilo soustředění, zaposlouchání do všeho, co se kolem odehrávalo. Tento mrtvý Kristus žil. Pomyslel jsem si: Bůh…“ Této noci Brandstaetter otevřel Nový zákon, „jako se otvírají dveře vedoucí do rodného domu“; tato noc se mu stala „pruhem nejnádhernějšího světla“ (tamtéž, s. 70–73). I v Brandstaetterově románu Ježíš z Nazareta se odráží

autorovo vnímání Starého a Nového zákona jako nedělitelných částí životopisu Boha, jímž je Kristus. V té době Roman Brandstaetter využil tzv. „privilegium paulinum“, na jehož základě mohlo být zrušeno jeho manželství s Tamarou.

Literární a kulturní činnost   K mnoha jeho cestám přibylo k oněm předválečným do Turecka, Řecka a Palestiny a již zmíněným cestám do emigrace nyní, po válce, i putování do Egypta a Itálie, konkrétně do Říma. Byl zde pokřtěn a oženil se s Reginou Viktor von Brochwicz z Woli Sękowé. V období, kdy působil jako kulturní attaché na polském velvyslanectví, napsal tři dramata a inspirován sv. Františkem napsal i prozaickou knihu Umbrijské kroniky (v originále Kroniki Asyżu) a Divadlo svatého Františka. Ze vztahu k tomuto světci vznikl – kromě prvního, „biblického kruhu“ – „kruh františkánský“, bez něhož by onen biblický nevypovídal o autorovi dostatečně. Umbrie, domovina ukřižovaného Krista z kostela sv. Damiána, byla pro Brandstaettera fragmentem Svaté země a její hory přirovnával ke galilejským. Láska sv. Františka k přírodě zde inspirovala autora pozdějších nesmírně živých a úchvatných líčení palestinské krajiny. „Příroda přestala být pozadím a ornamentem, ale stala se součástí našich představ o kráse a dobru…, jež nám daroval Bůh“ (Umbrijské kroniky). V padesátých i šedesátých letech minulého století Brandstaetter zastával rozmanité funkce ve veřejném a kulturním životě, což v případě osobnosti jeho typu, pro komunistický režim tak rozporuplné, by bylo v poměrech tehdejšího Československu zcela nemyslitelné. Když se vrátil z Říma, bydlel v Poznani, kde se stal dramaturgem Teatru Polskiego a  později Teatru Wielkiego. Rovněž vykonával funkci místopředsedy poznaňské pobočky odborového svazu polských spisovatelů. V letech 1950–1960 žil a pracoval v Zakopaném jako vedoucí kulturní rady u městské národní rady. V témže roce se stal členem polského PEN klubu. V roce 1960 se manželé Brandstaetterovi přestěhovali zpět do Poznaně a tam zůstali až do smrti. Paní Rena zemřela rok před svým mužem, roku 1986.   V plodných poválečných letech napsal jedno libreto k opeře Tadeusza Szeligowského Bunt żaków (Vzpoura žáků), přeložil řadu Shakespearových děl, některé biblické knihy z hebrejského originálu i některé knihy Nového zákona: všechna čtyři evangelia, Skutky apoštolů, Apokalypsu a listy sv. Jana. V roce 1956 se stal členem korespondentem francouzské Academie Rhodanienne des Lettres. Můžeme ještě připomenout, že se podílel na instalaci známého poznaňského pomníku dvou svázaných křížů na památku odporu proti komunismu. Posledních sedmnáct let života se věnoval výlučně literární tvorbě. Mnoho textů publikoval v katolických časopisech – český čtenář patrně zná například Tygodnik Powszechny nebo poznaňský měsíčník W drodze. Vznikla další dramata, další sbírky básní a literárních miniatur, další překlady i jeho nejslavnější dílo, čtyřdílný románový životopis Ježíš z Nazareta, na kterém autor pracoval šest let a dokončil jej v roce 1973. Infarkt 27. září 1987 zmařil úsilí jeho přátel nominovat autora za tento román na Nobelovu cenu za literaturu. Terezie Eisnerová je členkou České kongregace sester dominikánek (OP), věnuje se překladům duchovní a filozofické literatury.

HISTORIE

Oživená minulost Třetí a poslední díl rozsáhlé monografie o historii České provincie jezuitského řádu čekal na své vydání více než sto let. Na jeho vydání se podílel i jezuita Petr Kolář. Vzpomeneš si ještě, kdy ses poprvé dozvěděl, že Kroessova monografie o historii České provincie Tovaryšstva Ježíšova má své třetí, dosud nevydané pokračování? Když jsem se na počátku sedmdesátých let minulého století se svým pařížským profesorem P. Vallinem dohodl, že tématem mé závěrečné licenciátní práce bude Úloha jezuitů v díle rekatolizace Českých zemí, začal jsem k ní shledávat potřebné prameny. Velmi rychle jsem se přitom dostal k německy psanému dílu Aloise Kroesse Geschichte der Böhmischen Provinz der Gesellschaft Jesu. Bohužel scházel důležitý, poslední, třetí díl. V druhém dílu, vydaném v Praze v roce 1937, tedy skoro deset let po Kroessově smrti, se v předmluvě zmiňuje P. Josef Vraštil SJ o existenci rukopisu třetího dílu a vyslovuje přání vydat jej, a to ke čtyřsetletému výročí příchodu jezuitů do Prahy. K tomu ovšem z pochopitelných důvodů nedošlo. O čtyřicet let později byl rukopis nezvěstný. Marně jsem jej hledal v jezuitském archivu ve Vídni, v Mnichově i v Římě. Jednou jsem si před naším exilovým viceproviciálem P. Václavem Feřtem posteskl, že mi pro můj licenciát schází právě ten ztracený třetí díl Kroessova díla a P. Feřt si vzpomněl, že jej měl před nástupem komunismu u nás v Praze v ruce, ale o jeho dalších osudech ani on nic nevěděl. Nicméně mi řekl: „Až se vrátíš domů, prohledej půdu v pražské rezidenci v Ječné 2, nějaké takové věci jsme tam schovali na půdě, třeba to tam také je a komunisté to třeba nenašli.“ Kdo a jak vlastně objevil manuskript, který byl pokládán za ztracený? Ve skutečnosti rukopis zachránil prozíravý jezuitský provinciál P. František Šilhan SJ v roce 1950. Těsně před komunistickým zátahem proti řeholníkům připravoval v Praze ke sňatku jistého pana Krupičku a jemu, jakožto nenápadnému člověku, svěřil jeden průklep rukopisu do ochrany. Pan Krupička rukopis uložil do knihovny

a v podstatě na něj zapomněl. Až v roce 1996 se z nějakého mně blíže neznámého důvodu na celou věc rozpomněl a jeho přítel, pan Dvořák, rukopis od něj přinesl do pražské rezidence a tam jej předal P. Josefu Pazderkovi SJ. Jak se stalo, že ses právě ty pustil do práce na vydání rukopisu, a jak jsi postupoval? Já sám jsem se o něm dověděl až o několik let později. Pracoval jsem totiž v Českém rozhlase a o víkendech jsem měl na starosti ještě pražské frankofonní katolické společenství, takže jsem neměl na nic jiného čas. Rukopis, který jsem tak dlouho postrádal, jsem až po odchodu do důchodu v roce 2006 nejdříve dychtivě přečetl a pak jsem se připojil k několika osobám, které už pracovaly na jeho přepisu do elektronické podoby. Potíží přitom bylo hodně, ale v roce 2010 byl přepis všech 1400 stránek dokončen. Do další práce se účinně zapojil také Dr. Martin Svatoš z FÚ AV ČR. S jeho pomocí se jej konečně podařilo připravit k tisku. Alois Kroess bohužel neměl před svou smrtí potřebný čas k dotažení poznámkového aparátu, což zůstává zjevným nedostatkem knihy. Jakému období naší historie se Kroess ve svém třetím díle věnuje a čím může být pro dnešního čtenáře podnětný, byť na sobě pochopitelně nese pečeť své doby, především výrazně apologetický styl? Text je napsán německy píšícím jezuitou před sto lety a je viditelně apologetický. Dnes už by nemohl takto postupovat žádný historik, ale Kroessovo třídílné dílo je jediným úplným dokumentem o činnosti kdysi velké České provincie Tovaryšstva Ježíšova, a to od jejího založení až do zrušení Tovaryšstva v roce 1773. Mnohé z pramenů, které autor cituje, vzaly v průběhu bouřlivého 20. století za své, a jde tedy o dílo v tomto ohledu jedinečné. Právě třetí díl, který konečně předkládáme veřejnosti, pojednává i o vý-

znamném a dodnes kontroverzně interpretovaném období našich náboženských i národních dějin, totiž o posttridentské rekatolizaci naší země vládnoucími Habsburky. Jezuité se na ní aktivně podíleli a Kroessova kniha je tak příspěvkem k poznání tehdejší doby a společensko-náboženského dění, které ji charakterizovalo. Co nového ses v tomto díle o jezuitském řádu v Českých zemích dozvěděl a co tě nejvíce zaujalo nebo překvapilo? Sám jsem se – snad – prací s tímto textem odnaučil posuzovat toto období očima člověka z přelomu 20. a 21. století. Je to nezbytný předpoklad porozumění době a lidem, kteří v ní žili. Překvapil mě přitom například vysoký počet českých jezuitů, kteří se tehdy hlásili do životu nebezpečných zahraničních misií. Šlo opravdu o život, a přesto jich na možnost zapojit se do nich v zámoří čekalo trvale přes dvě stovky! Stejně jako první dva díly byl i třetí díl vydán německy. Můžou se zájemci, kteří tento jazyk neovládají, těšit na vydání tohoto díla i v češtině? Kroessovy trojdílné dějiny jezuitského řádu u nás v období let 1556–1773 nejsou čtením k vodě. Je to vlastně příručka pro historické odborníky a ti – pokud se zabývají tímto obdobím našich dějin seriózně –  musí ovládat latinu a němčinu, tehdy u nás hlavní jednací jazyky. Měl jsem v úmyslu vybrat z knihy a přeložit do češtiny její zajímavé čtivé příběhy, ale doslechl jsem se, že nakladatelství Refugium se zabývá myšlenkou kompletního překladu díla, a tak jsem od svého záměru upustil. Jedná se ovšem o více než tři tisíce stran, a nebude to tedy v žádném případě snadná ani rychlá záležitost. Jan Regner SJ

43

KULTURA

Filmové pohledy do lidské duše Již podruhé přináší revue Universum anketu o nejlepší film uplynulého roku. Budiž tipy profesionálů radou těm, kdo chodí do kina méně či vůbec. Rozhodně je na co se dívat. Jaromír Blažejovský filmový historik a pedagog V žánrové i artové kinematografii dnes dominuje exhibice dovedností (technických, režijních, hereckých, digitálních, intertextových) nad reflexí; jako by předvést se a umět znamenalo více než zkoumat a rozumět. Zaujaly mne proto filmy, které neztratily kontakt s reálným světem a nebojí se úvahy nad křehkostí života: Klip (M. Miloš, Srbsko 2012) – Od stvoření světa je nejdůležitější bytostí vždy a všude mladá žena. Hyperaktivita studentky Jasny, která neví, jak si má říci o cit, a říká si o pár facek, je pulsujícím portrétem vitální kultury, která pozbyla něhy a zůstala jí jen agrese. Je to jen vítr (Csak a szél, B. Fliegauf, Maďarsko 2012) – Rasistickou agresi prezentuje autor skrze radikální redukci narativních informací: v úzkosti romských obětí, jejichž poslední den je stejně všední jako kterýkoli druhý, jako očekávání obávaného, nevyhnutelného, a přece nepředstavitelného. Obchod na konci světa (Kamihate shoten, T. Yamamoto, Japonsko 2012) – Sebevražda jako rutina, se kterou je nutné žít; všední jako mléko a rohlíky, jako boty po mrtvém... Anebo ne? Ukamenování svatého Štěpána (La lapidació de Sant Esteve, P. V. i Barceló, Španělsko, Francie 2012) – Zjitřená mysl, zmučené tělo, trýznivé vztahy k blízkým nejsou jedinou pavučinou, do níž jsme zavinuti; ještě je tu Světlo. Spirituální film.

Jan Foll filmový publicista Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader ez Simin, A. Farhadi, Írán 2011) – Slavné íránské drama, které loni získalo Oscara: Čekal jsem artovou nudu, vychutnal jsem

44

si však strhující dobrodružství, vypovídající o nenápadných, leč kardinálně důležitých mravních dilematech, s nimiž se dennodenně potýká každý z nás. Láska v hrobě (D. Vondráček, ČR 2012) – Dokument vypráví o páru bezdomovců, který živořil v otřesných podmínkách na strašnickém hřbitově. Autentická kronika přerůstá ve zdrcující drama o pastech svobody. Zatímco bulváry by se v portrétu dvojice zubožených outsiderů vyžívaly v křiklavých nechutnostech, tahle účastná zpráva odpudivými detaily promyšleně šetří. Připomíná spíš beckettovská dramata o rubu konzumního života a vrtkavých lidských existencích, ohlodaných až na dřeň. Skyfall (S. Mendes, Velká Británie, Spojené státy 2012) – Bondovky mám rád jako zdánlivě odtažité akční „slabikáře“, které však nenápadně zrcadlí proměny světa uplynulého půlstoletí – nejen v módě a v designu, ale třeba i ve vztazích supervelmocí. Sam Mendes v novém pokračování nejtrvalejší série všech dob bondovský mýtus vynalézavě dekonstruoval a znovu poskládal.

Petr Gajdošík provozovatel webu Nostalghia.cz Faust (Faust, A. Sokurov, Rusko 2011) – Film, který se vzpírá jednoznačné interpretaci a propleteností výrazových prostředků nabízí neustále nová témata, v případě tohoto filmu navíc silně závislá na subjektu diváka. Kolik účastných diváckých myslí, tolik Faustů... Stud (Shame, S. McQueen, Velká Británie 2011) – Až deprimující sonda do vyprázdněné osobnosti hlavního hrdiny a vlastně i do citově a myšlenkově prázdného světa 21. století. Nejen neschopnost lásky, ale jakéhokoliv vztahu nasměrovává životní vitalitu a energii do sebedestrukce.

Ivan Hronec ředitel Film Europe To the Wonder (T. Malick, Spojené státy 2012) – Pre mnohých opakovaním, pre mňa návrat – k emocionalite a komunikácii Stromu života. Uveriteľne omylný a nádherne neistý človek vo všetkom, čo ho teší aj umára. Je to film o láske. Pre pochopenie Malicka je asi nutné nenovinárske vzdelanie, alebo aspoň danosť otvoriť dušu poznaniu cez nepoznanie. Lebo k najhlbším záhadám bytia sa tradične filmovo veselým, alebo smutným koncom nedostaneme. Malick je mystik. Nejasný a obojaký. Otvorený viac srdcu a očiam než slovám a rozumu. Atlas mraků (Cloud Atlas, A.a L. Wachowski a T. Tykwer, Německo, Spojené státy 2012) – Prelínanie období a charakterov nie je originálne. V neoriginalite Atlasu mrakov je jeho najhlbšia sila. Veci sa opakovali, opakujú a budú opakovať. Na začiatok si pozrite scénu, kde osobitý literát vyhodí na párty kritika balkónom. Aké pravdivé uvolnenie. Celý film ale nie je skeč. Jeho posolstvo obety, ktorá sa fyzickým koncom znovurodí a silnie, je naprieč storočiami stále živým etickým, napoly ľudským a napoly božím gestom. Příběh filmu: Odysea (The Story of Film: An Odyssey, M. Cousins, Velká Británie 2011) – Nejde o ďalšiu encyklopedickú filmovú históriu, ale o históriu inovatívnosti v kinematografii. Mark Cousins zainteresovane, osobne, nepovýšene a neakademicky upozorňuje na to, čo posúvalo tvorcov vpred. Milujem veslovať v jeho filmovom člne. Nielen pre rýchly prehľad filmov, ktoré by sme mali za život vidieť, ale aj preto, aby som sa k tým, čo som videl, vrátil, lebo som si tam možno to podstatné nevšimol.

KULTURA

Jan Jíra

Jan Lukeš

Petr Vaďura

emeritní filmový distributor

literární a filmový kritik

rozhlasový redaktor

Atlas mraků – Sourozenci Wachowští s Tomem Tykwerem nalezli obdivuhodný způsob, jak převést do svébytné filmové řeči Mitchellův obsáhlý román. Příběh lidského rodu se prolíná v několika staletích a zachycuje jeho sny, tužby, radosti i zloby. Film mě zcela pohltil, jistě i proto, že na tyhle věci starší člověk myslí stále častěji. A jinak je chápe.

Tmář a jeho rod aneb slzavé údolí pyramid (K. Vachek, ČR, SR 2011), Čtyři slunce (B. Sláma, ČR 2012) – Jeden dokumentární a jeden hraný pohled na zoufalou ztrátu duchovních hodnot v našich časech, která se začasté vybíjí v nejrůznějších bizarnostech, nepostrádá však i nutkavé, působivě osobní směřování k řádu a vykoupení. Chaos a nejistota naší doby zobrazené s úzkostí, humorem i mravním apelem.

Klip – Neobyčejně otevřený a nemilosrdný obraz současné mladé generace. Díky zachycenému odosobněnému sexu začíná divák chápat hloubku prázdnoty, v níž mladí lidé dnes žijí. Pro rodiče, pedagogy a faráře je zhlédnutí tohoto filmu skoro povinné. Křesťan si navíc ještě klade otázku: „Co si s tímhle mám počít?“ A právě v této divákově otázce se poprvé u filmu Klip rodí naděje – naděje, že někdo po jeho zhlédnutí začne pro důstojnost mladé generace něco dělat.

Le Havre (A.Kaurismäki, Finsko, Francie, Německo 2011) – Můj oblíbený finský režisér Aki Kaurismäki ve svém novém opusu o osudu čističe bot a malého afrického utečence prokázal takovou dávku pochopení a lidské lásky, až srdce usedá. Ve stínu (D. Ondříček, ČR, SR, Polsko 2012) – Už dlouho jsem neviděl v českém filmu tolik poctivé filmařiny. Tento film neskončí v archívu a i po mnoha letech bude mít schopnost ukázat vnímavému divákovi, jaká svinstva se u nás odehrávala v době, kdy se „lid“ za pomoci „bratra“ ujímal na dlouhá léta vlády nad naší zemí a nad námi samotnými.

Láska (M. Haneke, Francie, Německo, Rakousko 2012) – Příběh síly lásky doslova až za hrob, o posledních věcech člověka a o „umírání za dlouhého dne“ bez válek a katastrof, o nic méně však bolestném. Karel Reisz. Ten filmový život (P. Všelichová, ČR 2012) – Věcné připomenutí kariéry ostravského rodáka (1926–2002), který se jako dítě dostal díky Nicholasi Wintonovi do Anglie a tam se posléze stal jedním ze spoluzakladatelů hnutí Free Cinema, jímž se inspirovala i československá nová vlna. Kolik filmařů od nás se zapsalo do dějin světové kinematografie tak jako on? Nemělo by zůstat jen u tohoto pokusu, jak se k podobným osobnostem hlásit…

Milan Klepikov vedoucí kina Ponrepo (Národní filmový archiv) Ještě jste nic neviděli (Vous n’avez encore rien vu, A. Resnais, Francie 2012) – Základem orfeovského mýtu je otázka, zda může poezie nebo vůbec umění zvrátit jinak předem daný výsledek souboje lásky (v nejširším slova smyslu) se smrtí. Filosof bývá často definován jako někdo, kdo tuto otázku nahlíží vždy „už z druhého břehu“. V tomto smyslu nemá světová kinematografie už neuvěřitelných šedesát let většího filmaře-filosofa, než je Alain Resnais. Od filmů jako Loni v Marienbadu se k této otázce nikdo nevracel tak často jako on. Kdyby se tak nejmenoval už jeden z jeho starších snímků, mohl by svůj zatím poslední nazvat Láska až za hrob, protože v mnohém nese rysy celoživotní bilance. Nakonec ale svému novému, explicitně orfeovskému filmu nedal žádný „testamentárně“ vážný název, ale pojmenoval ho (vůči nám divákům až drze) Ještě jste nic neviděli. Samozřejmě má pravdu: v tom podstatném stojí kinematografie stále teprve na začátku, kromě Resnaise, Renoira, Tarkovského jsme toho opravdu moc neviděli, zatím.

Petr Slinták filmový historik Hon (Jagten, T. Vinterberg, Dánsko 2012) – Tento film mě zaujal netypickým pohledem z „druhé strany“ – ze strany lidí, kteří byli obviněni ze sexuálního obtěžování, což je perspektiva, kterou média většinou nereflektují. Až do  města Aš (I. Grófová, SR, ČR 2012) – Jedná se o  pseudodokumentární film inspirovaný způsobem, jakým natáčí rakouský režisér Ulrich Seidl. Příběh dívky přicházející za  prací ze Slovenska na  západ Čech působí uvěřitelně a  poutavě. Pevnost (K. Tasovská, L. Kokeš, ČR 2012) – Dokumentární portrét pseudostátu Podněsterské republiky, která v sobě konzervuje formy zkostnatělé socialistické země sovětského typu. Tvůrci filmu se důkladně seznámili s navštíveným regionem, a proto mohli zachytit i detaily, jež někdy o celku vypovídají více než celek sám.

Eva Zaoralová umělecká poradkyně MFF KV Láska – Michael Haneke bývá ve svých filmech až krutý, ale tentokrát natočil oslavu citu lásky, jakou jsme ještě neviděli. Lásky, která dávno přerostla v pevné pouto přátelství a porozumění, bezvýhradné úcty a soucitu. Fenomenální výkony J.-L. Trintignanta a E. Rivaové, režijní mistrovství a všechny další složky činí z tohoto filmu nejen událost roku 2012, ale jedno z nějvětších děl našeho století. Caesar musí zemřít (Cesare deve morire, P. a V. Tavianiové, Itálie 2012) – Zkušení bratři Tavianiové ukázali, že názory, s jakými vstoupili do italské kinematografie před víc než půl stoletím, jsou pořád živé: že propojení krajní stylizace s realitou takřka přízemní, v tomto případě životem ve věznici, může vést k vytvoření díla, jež ve výsledku působí takřka jako zjevení, a to nejen pro diváky, ale i pro ty, kdo se na něm podíleli, to znamená vězně. Divoká stvoření jižních krajin (Beasts of the Southern Wild, B. Zeitlin, Spojené státy 2012) – Už dávno mne žádný film tak nepřekvapil a nedojal jako debut Bentha Zeitlina líčící život v komunitě z jižanského říčního pobřeží očima malé holčičky a svérázně komentované s bystrým postřehem a humorem. Něco mezi sociálním realismem a pohádkou se skvělými výkony neherců a skvostnou muzikou. Anketu připravil Lukáš Jirsa.

45

KULTURA

Magisterium pod drobnohledem Vzhledem k zásahům učitelského úřadu církve proti katolickým teologům v posledních desetiletích se skupina amerických teologů rozhodla prozkoumat otázku autority magisteria v postmoderním kontextu.

A

tmosféra, kterou autoritativní intervence v církvi vyvolává, je skutečnost českému a slovenskému čtenáři již dobře známá. Publikaci sborníku When the Magisterium Intervenes, R. Gaillardetz (ed.), (Liturgical Press 2012), zaštítila Společnost pro katolickou teologii v Americe. Autoři celkem devíti studií se hlásí ke kriticky konstruktivnímu postoji k magisteriu a dovolávají se takových jmen jako Y. Congar a A. Dulles. Roli magisteria zpochybňovat nechtějí. Mají však řadu závažných otázek k některým magisteriálním intervencím a způsobu jejich výkonu.

Jaká podoba magisteria? Autoři vycházejí z přiznaného předporozumění, že magisterium, jak ho chápeme dnes, je v zásadě idea moderní, jejíž kořeny lze najít v 19. století. Koneckonců kontrast se středověkou praxí magisteria cathedrae pastoralis (biskupové) a cathedrae magistralis (teologové na významných teologických fakultách) je tak známý, že jej netřeba připomínat. Současné pojetí magisteria a výkon jeho autority vychází z moderního pojetí římského katolicismu, který se etabloval jako kontrakultura vymezující se vůči modernímu liberalismu a jiným -ismům. Pokud byla moderna v něčem opravdu důsledná, pak to byl důkladný institucionální aparát, který dokázala vytvořit a který moderní katolicismus přejal. Přesně v tomto myšlenkovém ovzduší se význam slova magisterium slévá s autoritou papeže a biskupů. Gaillardetz k tomu říká: „V období mezi pontifikáty Řehoře XVI. a Pia XII. se papežství proměnilo. Z instance posledního apelu se stal hlídací pes, který se rozzuřil nad každým pokusem o teologickou inovaci.“ Tento trend kulminoval v encyklice Humani generis. Úkol teologa je zde redukován na úlohu pouhého opakovače učení, které bylo „oficiálně“ prohlášeno papežem a biskupy. Autoři se domnívají, že druhý vatikánský koncil nabídl jiný rámec

46

vztahu mezi teology a magisteriem (míněno biskupy a papežem). Pyramidální teorie předávání zjevené pravdy (od papeže přes biskupy a kněze k prostým věřícím) byla nahrazena teologií sebekomunikace trojjediného Boha. V odvolání na dogmatickou konstituci Dei verbum (čl. 10) autoři tvrdí, že toto zjevení bylo dáno celé církvi, byť biskupům nadále přísluší jeho autoritativní výklad. Poslední koncil však představuje událost mnohem hlubší než jen revoluční, jak se má běžně za to. Gaillardetz tvrdí, že koncil bychom měli chápat jako model vztahu mezi magisteriem a teology. Na koncilu působili teologičtí poradci, kteří předkládali nejlepší plody své práce k posouzení biskupům, a ti o teologických návrzích posléze jednali, přemýšleli, diskutovali a nakonec (mnohdy výrazně poučeni) přijali odpovědné rozhodnutí. Reciprocita vzájemného prolínání toho, co bychom mohli tradičním slovníkem nazvat cathedrae pastoralis a cathedrae magistralis, zde byla samozřejmostí. Pontifikát Jana Pavla II. a Benedikta XVI. je pak autory sborníku vnímán jako období postupného návratu k modernímu pojetí magisteria – ke škodě odborné teologické diskuse i celé církve. Na tomto pozadí je třeba vidět všechny studie, které se k otázce autority magisteria z různých pohledů vztahují.

Když Vatikán vyšetřuje První část knihy nazvaná Intervence učitelského úřadu nejprve odhaluje způsob vyšetřování používaný Kongregací pro nauku víry a její byrokratickou mašinerii. K tomu autor (B. Hinze) přidává výčet případů z nedávné historie. Následuje kritická analýza zmíněných případů z hlediska kanonického práva (J. Coriden). Vše doplňuje reflexe nedávné vizitace vatikánských úřadů u amerických ženských řeholních společenství. Autorka (C. Mallonová OP), která je členkou jedné vyšetřované kongregace, se pokouší postihnout rozdíl mezi skuteč-

nou činností amerických jeptišek a obviněními, která proti nim byla vznesena.

Sociologická imaginace a magisterium V druhé, povýtce teologické části se kniha zaměřuje na sensus fidelium všech věřících (O. Rush), roli magisteria v současné mediální kultuře (A. Godzieba a V. Miller) a teorii magisteria jako sociální imaginace (G. Mannion), což je pravděpodobně nejzajímavější studie z celého souboru. Mannion ve svém textu navazuje na kanadského filosofa Charlese Taylora, který popisuje sociální imaginaci jako způsob, jímž lidé přemýšlejí o své společenské a analogicky pak i o církevní existenci. Sociální imaginace zahrnuje prvek deskriptivní (jak věci jsou) i normativní (jak věci mají být). Aplikováno na náš problém je magisterium vnímáno způsobem, který neodpovídá historickému vývoji. Mnohé z toho, co se považuje za typicky katolické, včetně současné podoby magisteria, je příliš moderní. Nedochází v současném způsobu vnímání magisteria ke kodifikování historicky podmíněných modelů myšlení, které jsou mylně považovány za univerzálně platné? Mannion jde ještě dál. Jelikož magisterium této sociální imaginaci neoponuje a prosazuje model „rozkaz–poslušnost“, je mezi současnými teology možné mluvit o „ctnosti disentu“. Závěrečná část dopodrobna mapuje případ teoložky Elizabeth Johnsonové, jejíž kniha Quest for the Living God byla opatřena notifikací, jelikož její obsah neodpovídá katolické věrouce. Případ Johnsonové dokumentuje problémy, které jsou zmiňovány v celé knize, jako např. anonymní obvinění, neférová interpretace, a byť je „odsouzen“ konkrétní text, pověst autora je nenávratně pošpiněna. Martin Kočí

RECENZE

Veronika Bendová

Wolfgang Beinert

Nonstop Eufrat

Malé dějiny křesťanského myšlení

Fra 2012

Karmelitánské nakladatelství 2012

Prozaický debut katolické autorky Veroniky Bendové se dotýká nesnadného tématu kněží, kteří se oženili. Čtyřicetiletý dominikán Tomáš v něm po setkání se spolužačkou z gymnázia stále rychleji sjíždí po kluzkém svahu od bytí páterem k bytí otcem. Jeho příběh by mohl být obžalobou zatuchlého, celibát nařizujícího katolictví, anebo naopak moralitou o padlém faráři, jehož svedl svět. Není ani jedním z nich. Autorka neglorifikuje ani neodsuzuje – ptá se, snaží se chápat a její sonda do kněžské duše a do trvalých stop, které kněžství zanechává i na těch, kdo odejdou, působí věrohodně. Do sto padesáti stran svižného textu se podařilo vměstnat řadu postřehů nejen o farářích a farnostech dnešních dnů. Otvírá se i téma smíření v rodině, otázky modloslužby jídla a zdraví, problematika života na hromádce, permisivní výchovy i vztahů mezi věřícími a těmi ostatními. Anna, s níž Tomáš odejde, pochází z ateistického prostředí a svému milému mimoděk ukazuje, jak divně leccos z katolických samozřejmostí působí na ty, kdo nejsou uvnitř. Bývá zaražena, směje se, ale také v ní narůstá zájem. Té, která nad morbidností mučednictví kroutila hlavou, se pak s mateřstvím otvírají nové obzory.   Knížka se nenoří do duchovních hloubek, což ji chrání falešných not. A pokud melodii něco schází, pak doplnění k slovům otce Prokopa, který líčí současné kněze na bojišti diecézní pastorace jako nomády a poustevníky z nutnosti, jako osoby, které překládáním z místa na místo ztrácejí schopnost citových vazeb, takže je otázkou času, než se z nich stane „samotářský zoufalec nebo magor“. Hodilo by se, aby zazněl i starší hlas, který ví, že samota – jakkoliv drásá – je i dar a že jí nelze uniknout ani v komunitě, ani v živé farnosti, byť by se tam smělo zůstat po desítky let. Cenné je, že se autorka nebála tázat ani tam, kde už nejsou jednoznačně dobrá řešení, a přesto nelze nedělat nic. Může kněz, který selhal, opustit těhotnou ženu? Má vztah skrývat? Anebo je lépe ze služby odejít? Pokrytectví je poměřováno s pohoršením. Tomáš – aniž by si nalhával, jak je se svým novým životem šťastný – se navzdory přání ordináře rozhodl nic netutlat. Štěpán Smolen

Po zběžném seznámení s obsahem knihy může být čtenář překvapen určitým nesouladem mezi názvem knihy a tím, o čem kniha pojednává. Čtenář obeznámený s univerzitními osnovami teologických a filosofických fakult by pod názvem „Malé dějiny křesťanského myšlení“ mohl očekávat přehled hlavních osobností patristiky, scholastiky, případně novoscholastiky a výklad jejich učení. Pokud skutečně takové systematické zpracování čtenář očekává, bude po přečtení knihy zklamán. Ve jmenném rejstříku, který tvoří součást publikace, sice nalezneme jména nejvýznačnějších teologických osobností s důrazem na západní větev křesťanského světa, není to však chronologický přehled křesťanských myšlenkových škol se standardním zpracováním. Vysvětlení se nám však dostane, podíváme-li se na název původní německé práce vydané v nakladatelství Herder v roce 2007. Originál nese název „Das Christentum. Eine Gesamtdarstellung“, doslovný překlad v češtině pak znamená „Křesťanství. Celkový přehled“. Práce je rozdělena do tří větších tematických celků. První část „Mezníky na cestě dějin: Dějiny“ líčí genezi křesťanství počínaje Ježíšem Kristem, přes antiku, západní středověk, vývoj křesťanství v novověku až po současnost. Druhá část „Hledání pravdy: Věřit – jednat – slavit“ představuje populární výklad dogmatiky, morální teologie, pastorace a liturgiky. Posledním velkým tématem zařazeným do publikace je okruh nazvaný „V čem spočívá přínos křesťanství“. Část věnovaná dějinám církve je přehledná, kompaktní a čtivá. Úkol, který si autor dal, tj. na zhruba 170 stranách přiblížit čtenáři dva tisíce let dějin církve, byl jistě velmi nelehký a nebylo možné se vyhnout jisté selekci. Že však v tomto stručném přehledu církevních dějin nenalézáme ve jmenném rejstříku heslo „Jan Hus“, je zarážející a nutí nás klást si otázku, zda příliš velké okleštění dějin nemůže vést snad i k nechtěným posunům nebo dezinterpretacím. Prostým vysvětlením tohoto „opomenutí“ může být to, že autor Malých dějin křesťanského myšlení psal tuto publikaci především pro německého čtenáře,

a snad právě proto osobnost Jana Husa a s ním související historické a teologické otázky do práce vůbec nezařadil. Obávám se však, že toto vysvětlení nebude mít velkou váhu u případného českého čtenáře, který po knize sáhne. Jsou-li dějiny církve součástí širšího kulturního povědomí vzdělaného českého čtenáře, pak totéž lze jen těžko říci o dogmatice, morální teologii nebo liturgice. Je velkou zásluhou publikace Wolfganga Beinerta, že v druhé části své práce srozumitelně vysvětluje, co tato slova znamenají a jaký je jejich význam pro vzdělání a život dnešního člověka, aniž přitom používá příliš odborné terminologie. Trojice názvů podkapitol tohoto tématu, Věřit, Jednat, Slavit, svědčí jednoduchým a průzračným způsobem o aktuálnosti těchto archaicky znějících slov. Historický význam křesťanství, jeho dědictví pro dnešek a dále to, co křesťanství může nabídnout dnešnímu člověku, je obsahem poslední, třetí části publikace. V této části se autor vyrovnává s aktuálními výzvami křesťanské náboženské tradice a dlužno říci, že velmi úspěšně. Pozoruhodná a pro mnohé možná – z pohledu ortodoxního katolicismu – velmi odvážná je kapitola 10, ve které se pojednává o vztahu mezi  křesťanstvím a ostatními náboženskými tradicemi. Autor chápe každé konkrétní náboženství jen jako jednu z mnoha možných kulturně podmíněných forem institucionalizace obecné lidské potřeby transcendence, aniž si zároveň osobuje právo být „exkluzivním“ rozhodčím, který má právo určovat, která z těchto mnoha podob je ta pravá. Velmi kladně je možno hodnotit formální uspořádání knihy. Organické využití graficky odlišených tabulek a přehledů v textu, které jsou do práce vhodně zařazené, umožňují snazší pochopení méně přehledných témat. Tabulky a stručné přehledy přispívají k rychlé orientaci čtenáře v probíraném tématu, a mají tak nespornou informační a pedagogickou hodnotu. Kniha je opatřena podrobným poznámkovým aparátem, užitečnými internetovými odkazy na témata související s křesťanstvím a několika dodatky, které mohou uvést čtenáře do hlubších souvislostí (například Dodatek III: Vliv platonismu a aristotelismu na křesťanskou ideologii). Kateřina Štěpánková

47

RECENZE

48

Marek Orko Vácha

Luigi Borriello, Edmondo Caruana (eds.)

Loď

Slovník křesťanských mystiků

Cesta 2012

Karmelitánské nakladatelství 2012

„Narodil jsem se na své lodi, otevřel oči a zjistil, že jsem zde, na lodi Země.“ Již devátá knížka známého přírodovědce, teologa a kněze je sice velmi krátkou (jen 67 stran!), zato myšlenkově velmi hutnou meditací především na klíčová existenciální témata člověka plavícího se vesmírem na lodi Země: proč jsem vůbec na světě?; jsem snad náhodným produktem evoluce?; jak málo stačí k tomu, abychom nebyli; je člověk jako inteligentní bytost ve vesmíru sám?; příroda je tak nádherná a zároveň je v ní tolik utrpení, krutosti a bolesti, kterým je vystaveno vše živé, leč uvědomuje si to jenom člověk; jak využít svobody, jež je mi dána?; existuje kdosi jako tichý a diskrétní dárce hřiven, jež mám rozmnožit?... Mnoho otázek – žádná odpověď! Jak je však nezbytné si takové otázky klást! Autor si je navíc klade úchvatným básnickým jazykem vyjadřujícím to, co nám v naší všednosti a běžných starostech tak schází: každodenní úžas nad stvořením, nad jeho krásou, složitostí a rozporuplností. Je to knížka přímo inspirující k meditaci, třeba o tom, že se záclona zakrývající planoucí výheň Boží před dvěma tisíci lety na tři desítky let poodhrnula a ti, kdo byli tehdy u toho, se mohli chvíli dívat přímo, nebo že pro nás tam tehdy nepřítomné zde někdo nechal na roušce otisk své tváře a pak zase vystoupil vzhůru do svého světla! Nebo o tom, že můj život může být odpovědí na dotaz, na jiskru, kterou kdosi velmi tiše a velmi dávno ve mně vyslovil... Váchovy otázky jsou kladeny tak sugestivně, že ve čtenáři dokonce zvyšují chardinovskou chuť žít, žasnout nad kosmem jako nádherným šperkem a zároveň se zamýšlet nad rozpory v tomto světě sotva překlenutelnými: dobro – zlo, život – smrt, radost – utrpení, plán – náhoda... Na rozdíl od Pascala se však světa neděsme, jelikož v pozadí tiše zurčí křišťálový pramen, jak jej velebí Jan od Kříže. Autor však jemně vyzývá čtenáře nejen k úžasu ze stvoření okolo něho, ale i k radosti z jeho vlastní existence, neboť „se mám rozeznávat jako milovaný někým, kdo se stamiliony let těšil a nemohl se dočkat, až jednou bude vymodelována moje tvář a až poprvé otevřu oči...“ Vladimír Petkevič

Česká literatura je obohacena o další překlad knihy vztahující se ke spiritualitě. Slovník křesťanských mystiků obsahuje 252 hesel nejvýznamnějších osobností křesťanské mystiky a spirituality. Zastoupeni jsou mystikové a mystičky křesťanského starověku, středověku i novověku až do současnosti. Kromě osobností jsou mezi hesly  přehledové statě o historickém nástinu mystiky a školách spirituality, najdeme tu pohledy do jednotlivých geografických a jazykových okruhů (např. hesla anglikáni, Francie, Itálie, Německo, Španělsko, Křesťanský východ a další). Nejsou opomenuty ani různé proudy mystiky a hnutí (bekyně a beghardi, blázni pro Krista, devotio moderna, kvietismus, pietismus, stylité aj.). Většina hesel se vztahuje k osobnostem. Každá postava je uvedena životopisem a přehledem díla. Na to navazuje rozbor jejího teologického přínosu a analýza duchovní a mystické nauky. Hesla jsou uzavřena přehledem edic, významných překladů a studií týkajících se předmětu hesla. Český slovník je navíc obohacen odkazy na české překlady a studie, což otevírá čtenáři možnosti dalšího prohlubování studia. Výběr osobností je originální a široký. Kromě postav křesťanské mystiky klasického období středověku a novověku tu objevujeme mystické rysy mnoha církevních otců křesťanského starověku, ale také nekřesťanské souputníky Filóna Alexandrijského, Plotina. Ve svých nejvýznačnějších osobnostech je zastoupen i křesťanský východ; samozřejmě církevní otcové nerozdělené církve, ale poté už jen Řehoř Palama, Řehoř Sinajský, Theofan Zatvornik. Zde je mezera ve slovníku dosti citelná.  Snaží se ji zaplnit heslo Křesťanský východ či vynikající Špidlíkovo Rusko, ale i přesto by si Východ zasloužil větší pozornost. K útěše českého čtenáře může být, že máme v češtině k dispozici rozsáhlý Farrugiův Encyklopedický slovník křesťanského Východu (Refugium 2010). Mile nás však překvapí postavy 20. století. Mezi mystiky, které tu očekáváme, však nacházíme i protestantské teology Dietricha Bonhoeffera, Karla Bartha, Rogera Schutze z Taizé, katolické teology Teilharda

de Chardin, Garrigou-Lagrange, Romana Guardiniho, manžele Maritainovy, Hanse Urs von Balthasara, nezařaditelného průkopníka mezináboženského dialogu Henri le Sauxe (Svámí Abíšiktanandu) a generálního tajemníka OSN Dag Hjalmar Agne Carl Hammarskjölda. Tento výběr ukazuje na hluboký rozměr mystického života, jenž zasahuje do všech záhybů naší duše a naší současnosti a posiluje naději, že křesťanství je živou a životodárnou skutečností. České vydání obsahuje úvodní studii odborníka na spirituální teologii Vojtěcha Kohuta OCD Úvod do křesťanské mystiky. Najdeme v ní informace o vývoji chápání křesťanské mystiky, o tzv. Querelle mystique, sporu, zda mystika je součástí cesty každého člověka ke svatosti, zda je či není rozdíl mezi mystickým a kontemplativním životem apod. Kohut se pak pokouší o teologické a psychologické vymezení křesťanské mystiky, její klasifikaci, pohled na dějinné panorama křesťanské mystiky, rozvoj mystického života a na to, co nazývá mystagogickou iniciací, čímž míní „itinerář postupného, na různé etapy rozděleného uvedení křesťana do tajemství společenství s Bohem, které se uskutečňuje tak, že dává nejprve zakusit to, co teprve následně ozřejmuje a interpretuje“.  Závěr Kohutovy studie je věnován vztahu křesťanské mystiky a univerzálního mysticismu.  I když je autor poměrně opatrný, přesto je pro „poctivý dialog, který nezastírá existující rozdíly“. Slovník je vybaven také Návrhem četby, jenž poskytuje klíč k četbě, ať už výběrem chronologickým či tematickým. Nutno také připomenout, že kvalita překladu je garantována předním českým teologem prof. Václavem Pospíšilem. Slovník přímo vybízí k tomu, abychom se pokusili zmapovat českou mystickou scénu a vytvořit slovník českých mystiků. Myslím, že můžeme být na svou tradici hrdí. Slovník je dobrou základnou pro duchovní četbu, ale i práci badatelskou v oblasti dějin, spirituality a teologie. Václav Ventura

RECENZE

Petr Husák

Danica Valenová

Wanda Półtawská

Osobnost Dominika Pecky

Nic nedává, kdo nedá sám sebe Deník 1945–1960

A bojím se snů

CDK 2012

Paulínky 2012

ÚSTR 2012

Tato knížka je vlastně první monografií zahrnující působení tohoto vynikajícího kněze, pedagoga a spisovatele v celé jeho šíři. Dominik Pecka (1895–1981) patřil ke kněžské generaci, která se od počátku své služby musela vyrovnávat s problémy, ve kterých se ocitla katolická církev po vzniku samostatné Československé republiky. Autor se pokusil na jeho příkladu a životních osudech ukázat, jak bylo možno i v nesnadných vnějších okolnostech křesťansky vychovávat a vzdělávat mládež, v tomto případě převážně středoškolskou, a jak si toto působení vyžádalo i změnu ustáleného pojetí kněžské služby. Autor látku rozdělil do dvou částí. V první s názvem „Pojetí kněžství u Dominika Pecky“ se po životopisném přehledu zabývá výraznými rysy mnohostranného Peckova působení v kapitolách „Kněz pedagog a rádce“, „Kněz popularizátor“, „Kněz spisovatel“, „Kněz myslitel“ a „Kněz vězeň“. Na základě důkladného obeznámení se všemi dostupnými prameny (včetně Peckovy pozůstalosti opatrované jeho praneteří) Petr Husák nejen zajímavě popisuje jednotlivé „role“ D. Pecky, ale ukazuje, jak a proč spolu souvisely a vzájemně se obohacovaly. Druhá část je výrazně stručnější a snaží se zasadit Peckovo pojetí kněžství do kontextu vyznačeného i podtitulem knížky „Vývoj pojetí kněžství v prostředí českého katolicismu ve 20. století“. Tento kontext se týká převážně první poloviny 20. století a autor jej charakterizuje jako odklon od politické a národnostní angažovanosti a „obrat k pastoraci“. Nejsou tu tedy už zahrnuty zkušenosti a koncepty neveřejných církevních struktur z druhé poloviny století, k nimž ovšem Pecka neměl daleko (např. F. Davídka nejen pokřtil, ale byl s ním i ve vězení). Knížku chápeme též jako projev vděčnosti a úcty ke kněžské osobnosti, která výrazně ovlivnila a inspirovala několik generací moravských i českých katolíků. Je mírně upravenou verzí autorovy diplomové práce, která vznikla pod vedením prof. J. Hanuše na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. CDK ji vydalo jako 19. titul v ediční řadě Quaestiones quodlibetales – zaslouží si pozornost jako celá tato edice. Vladimír Roskovec

Deník Danici Valenové z let 1945–1960 je ojedinělým svědectvím o dramatech života odpůrců a obětí komunistického režimu. Obvykle svůj příběh vypráví sám perzekvovaný, ale zde za svého umlčeného manžela JUDr. Františka Valenu promlouvá jeho žena. Potkali se v jejím rodném Slovinsku v roce 1940, kde František Valena, představitel katolického vysokoškolského studentstva, v protektorátu hledaný gestapem, nalezl azyl. Jejich vztah se naplnil sňatkem v roce 1946 a poté Danica Kržić odešla se svým manželem do Prahy. Záhy po únoru 1948 nastalo martyrium i pro Valenovy. Dr. Valena jako angažovaný  katolický laik musel opustit zaměstnání, v listopadu 1950 byl zatčen a následujícího roku ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke dvaadvaceti letům vězení. Při své cestě československým gulagem onemocněl rakovinou a po operaci karcinomu ledviny v říjnu 1957 mu byl výkon trestu přerušen na nezbytné léčení (ozařování). Poslední tři roky se pohyboval mezi nemocnicí a domovem, a to pod stálou hrozbou návratu do vězení. Jeho stav se postupně horšil, až 31. srpna 1960 ve svém domově dotrpěl. Svůj deník začala Danica Valenová psát již v dívčím věku, jeho české vydání je však vymezeno patnácti lety společného života. Deník se stal jejím intimním přítelem, kterému se silnou emocionalitou sděluje trápení, starosti i naděje svého nitra a zaznamenává běžný život své rodiny. Tato statečná mladá žena, stigmatizovaná jako manželka nepřítele režimu, zůstává ve třiceti letech jako cizinka sama se třemi malými dětmi, takřka bez rodinného zázemí, ale podporována věrnými přáteli. Přes stálé citové strádání během věznění a umírání manžela zajišťuje rodinu existenčně a snaží se dětem vytvářet plnohodnotný domov. Deník se uzavírá rokem 1960, kdy je ve čtyřiceti letech už vdovou. Drama rodiny skončilo až po vystěhování v roce 1965 a zakotvení v Mnichově. Ústavu pro studium totalitních režimů patří za vydání české verze tohoto unikátního svědectví z časů komunismu veliký dík. Jan Stříbrný

Týrání v gestapáckých věznicích, zrůdné operace v ženském koncentračním táboře Ravensbrücku, ustavičně hrozící smrt. Tyto a mnoho dalších forem utrpení musela prožít známá lékařka a přítelkyně papeže Jana Pavla II. Ani ne dvacetiletá dívka je zatčena v lednu roku 1941, téhož roku pak převezena do Ravensbrücku, který opustí až na samém konci války. Zde absolvuje jako mnoho dalších vězeňkyň nesmírně bolestivé operace nohou, prováděné nacistickými lékaři hanby, které ničily její organismus. Autorka to vše naštěstí přežila, a mohla tak o těchto zločinech vydat svědectví. Jakkoli jsou však líčené skutečnosti děsivé, leitmotivem knihy je úsilí uchovat si za všech okolností a za každou cenu lidskou důstojnost a neklesnout – ani při ustavičném šíleném hladu – na pouhou vegetativní úroveň. „Strašně jsme se bály toho, čím bychom se mohly stát. Naprosto vědomě, vedeny snad nějakým instinktem, jsme neprodleně začaly dbát o to, co se nám zdálo nejdůležitější: aby se z nás nestala zvířata.“ Tato touha uchránit si duši (když už si ženy nemohly uchránit svá těla), silnější než cokoli jiného, se projeví nejen třeba v odmítání prostituce, ale dokonce i v obdivuhodném otevřeném odporu vězeňkyň k operacím, který táborové katany zaskočí. S obrovským nadhledem autorka líčí osudy skupiny odbojných statečných žen – pokusných „králíků“ či spíše „králů“, jimž se mj. podaří propašovat informace o operacích mimo tábor a sdělit je tak světové veřejnosti a které až neuvěřitelným způsobem unikají při esesáckých raziích v táboře za pomoci ostatních vězeňkyň jisté smrti. Prožité utrpení, například když vyhladovělá tráví noc vedle studeného mrtvého těla utýrané malé Cikánky, nepřivedlo autorku k nečinnosti a depresím, ale naopak k odhodlání konat dobro, a vyvolalo v ní nezdolnou vůli k životu: ve chvíli, kdy umírá hlady a smrt je už jen otázkou dní a snad i hodin, si plánuje, jak bude žít: „Myšlenka na smrt ve mně dodnes vyvolává chuť k životu a intenzivnější činnosti.“ Svědectví dnes již dvaadevadesátileté autorky je především velkolepou oslavou síly lidského ducha i v těch nejnelidštějších podmínkách. Vladimír Petkevič

49

KOMENTÁŘE

Kapsář Petra Koláře K čemu vlastně jsou dobré banky? Už Karel Čapek se divil fungování bank v době před nějakými osmdesáti lety. Myslel si nejdříve, že banky shromažďují velké sumy peněz, aby pak mohly dělat hezké a užitečné věci, třeba stavět dětská hřiště (nebo domy pro seniory). Velmi jej překvapilo, když zjistil, že banky zřejmě shromažďují peníze proto, aby mohly dále hromadit více peněz a v dalším kole ještě více peněz. Jejich záměr se od té doby nezměnil, ale know-how se zdokonalilo. Dnes dovedou vytahovat peníze i ze zdánlivě chudých zdrojů, jako jsou například kapsy penzistů. Od jednoho českého, žijícího v bývalé nepřátelské cizině, jsem se dověděl, že pár dní před vánočními svátky byl obdarován svou bankou – sídlící v Česku, v jeho rodném městě – dárkem, přesněji vzato výstrahou, že se u ní nachází v červených číslech a že mu hrozí pokuta.

Je pravda, že zůstatku svého vkladu nějaký rok už nevěnoval pozornost. A tak malá částka najednou více než zmizela. Po telefonu za nemalý peníz po nějaké době dohledal patřičné osoby a dověděl se, že mu přece nadále museli vést konto, psát z něj výpisy, tisknout je a také skladovat – když si nepřál, aby mu je posílali! Že by se inspirovali biblickým výrokem Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má (Mt 10,12)!?

Důkaz(y) Boží existence Francouzský spisovatel Alexis Jenni se vyjádřil v lednových Etudes k důkazům Boží existence způsobem, o který stojí za to se podělit: „Boží existenci nedokazují zázraky nebo zjevení. Ty dnešnímu člověku připomínají music hall scientistů s jeho sledem výstupů; diváci jim tleskají, ale zároveň se nudí, a někteří se pokoušejí odhalit kouzelnické triky, které se za tím vším skrývají. Opravdovým důkazem Boží existence jsou jedině muži a ženy, kteří se Bohu zasvě-

Mediář Josefa Beránka

A

č se o stěhování médií na internet hovoří už nějakou dobu, zdá se, že tento jev dospěl ke svému vrcholu. Legendární světový týdeník Newsweek ukončil od letošního roku vydávání tištěné verze. Přitom týdeníky mají ještě největší šanci, například ve srovnání s deníky: ty mnohdy vydavatelé rovnou zavírají. Tento trend v jistém smyslu podpořily i přímé volby prezidenta, kde především v prvním kole sehrály weby a sítě nečekaně velkou roli. Novinky.cz v téže době přinesly výsledky evropského průzkumu chování dětí a mládeže na sítích, z něhož vyplývá, že česká mládež  tráví „na internetu“ a především na sociálních sítích nejvíce času v porovnání s mladými lidmi z ostatních evropských zemí. A možná nejpříznačnější doklad o rostoucí roli mediální komunikace

50

prostřednictvím sítě je snaha Ruska a Číny internet plošně sledovat a zpoplatnit. Rusko dále v návrhu požadovalo, aby jednotlivé země měly rozsáhlá práva na regulaci obsahu a struktury internetu ve svých hranicích, jak uvedly Lidovky.cz. Asi nikoho nepřekvapí, že na lednovém setkání Mezinárodní telekomunikační unie návrhy podpořila řada asijských a afrických zemí s autoritativními či přímo diktátorskými režimy. Prozatím návrh naštěstí neprošel.

N

akolik v minulých týdnech slábl euroskeptický hlas prezidenta Václava Klause, natolik ho zastoupila ODS včetně premiéra Petra Nečase. Ten15:07:47 například 7.10.2009 v LN varoval před „eurozónou, kterou Evropská komise navrhuje přetvořit v centralizovaný stát, který se bude postupně zbavovat i prvků federalismu“. Celý Nečasův článek měl být jakýmsi populárním sdělením, s čím odjíždí premiér členské

NOEMI seznamka pro křesťany  pro věřící všech věkových skupin  kontakty včetně vzkazů a fotografií  pobyty pro nezadané

Podrobné informace: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice telefon: 777 222 877 [email protected]

www.noemka.cz tili a z tohoto vztahu žijí, v něm dýchají. Bůh se v našem světě projevuje jen svým smíchem (trochu humoru mu smíme přisoudit, bez něj by nemohl být dokonalý), doopravdy je však k nalezení jen v lidském srdci, které mu naslouchá, což ovšem nelze zvenčí rozpoznat. Ale tento lidský protějšek naslouchající Bohu, je důkazem jediným důkazem Boží existence do té doby, než jej takto jednou objevím v sobě samém. Pak se jím stanu i já pro dalšího člověka ve své blízkosti.“

země na summit Evropské rady – nejdůležitějšího orgánu Unie. A článek o našem postoji řekl možná víc, než je premiérovi milé. Stačí se podívat na použitá slovesa: Tři ze čtyř začínají záporkou ne: Nejsem si jistý, není funkčnější, není nutné, státy se nemohou zbavovat, nemělo by jít, nedopustit, nebude nikdo vykládat, nechci vystavovat riziku... Zkrátka premiér „není samozřejmě proti, nehodlá bránit eurozóně“ ve štěstí. „Platí však, že je lepší účastnit se všech debat, ale s definitivním rozhodnutím vyčkat na dobu, kdy budeme vědět, jak vše funguje.“ Podle lidí, kteří se v naší zahraniční politice pohybují, není toto stanovisko náhodné. Jaksi se sami stavíme do role negativistů, kteří nepřicházejí s vlastními nápady, jak by evropská spolupráce mohla fungovat výhodně pro nás a zároveň i pro ostatní členy. Sami se vzdáváme spolutvůrčí role. A přitom o výhodách silného celku ví i Petr Nečas. Na Aktuálně.cz připustil naději, že zmařené investice ČEZu v Albánii bude řešit tamní vláda – pod tlakem EU.

www.facebook.com/nakladatelstvi.portal

www.portal.cz

Michael Hesemann

Daniela Brƽhová

Georg Ratzinger – Mƽj bratr papež

TáŸa Fischerová – Nežít jen pro sebe

Jak prožíval Georg Ratzinger jmenování svého bratra papežem? Jak vzpomíná na spoleēné dĢtství a vstup do knĢžského semináƎe? Jak se vyrovnává z naƎēení z úēasƟ v Hilterjugend? Na vše Georg otevƎenĢ odpovídá v knižním rozhovoru. váz., 288 s., 379 Kč

Knižní rozhovor s kandidátkou na prezidentku R. TáŸa Fischerová vzpomíná na své dĢtství, na herecké povolání, vypráví také o své rodinĢ, pƎedstavuje své názory na spoleēnost, poliƟku a stav veƎejných vĢcí. NovĢ je rozhovor doplnĢn o událosƟ posledních deseƟ let od vydání první verze této knihy.

ZdenĢk JanēaƎík

Anthony de Mello

Zuzana Roithová – VidĢt srdcem

irá radost

Rozhovor se známou lékaƎkou, senátorkou, ministryní zdravotnictví a poslankyní Evropského parlamentu mapuje hlavní kƎižovatky jejího života. Na pozadí barvitého vyprávĢní o minulosƟ vyvstávají silné kontury její osobnosƟ: nezdolná vƽle a pracovitost, rozhodnost a dƽslednost pƎi jednání s lidmi, ale zároveŸ moudrost a laskavost.

brož., 232 s., 349 Kč

Autor se na svých cestách potkává s mnoha pƎíklady šƛastných lidí, kteƎí by z našeho evropského pohledu mĢli být spíš nešƛastní a zarmoucení. Klíēem k pochopení smyslu života je znovuobjevení jeho krásy a nesmírné hodnoty, které spoēívají v umĢní prožívat každý den i každý okamžik života naplnĢni Bohem. Jedním z vrcholných pƎíkladƽ jsou pro de Mella Buddha a Ježíš. brož., 112 s., 209 Kč

váz., 264 s., 335 Kč

Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected] Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno universum_2012.indd 1

12.11.2012 15:46:59

Pokud se chcete na křesťanskou víru podívat z širšího pohledu a zajímají vás důrazy různých církví, mohl by vás zaujmout obor

teologie křesťanských tradic

napadlo vás někdy, že byste chtěli

studovat teologii na Univerzitě Karlově? A víte, že si tenhle sen můžete splnit?

Přihlášky ke studiu se přijímají do 28. února do 31. července 2013

▶ bakalářské i magisterské studium ▶ široký rozhled po všech církevních tradicích ▶ dogmatika, liturgika, eklesiologie, homiletika a další teologické disciplíny ▶ organizace studia příznivá pro pracující nebo studující jiných VŠ ▶ pestré společenství studentů z různých křesťanských tradic ▶ studium zajišťované Evangelickou teologickou fakultou

Další informace na webu www.iespraha.cz nebo na e-mailu [email protected] či telefonu 221 988 626.

1$./$'$7(/679«

9<j( + 5$' 632/652

Alexandra Navrátilová

Klaus Döge

Jan Synek

NAMLOUVÁNÍ, LÁSKA A SVATBA V ČESKÉ LIDOVÉ KULTUŘE Autorka předkládá obraz jejich podob zejména z druhé poloviny 19. a počátku 20. století ve vesnickém prostředí. Dokládá, jak tyto vztahy prolínaly životem v obyčejích a obřadech, v písních i zábavách, hudebníí mi a tanečními projevy, obřadním oděvem, pečivem a dalšími hmotnými artefakty, ukazuje pojetí tradičních námluv a svatby s rituálními zvyklostmi. Věnuje se roli obyčejového práva, rodičovské autority, přibližuje dětské vidění lásky, namlouvání a lásky věku panenského a jinošského, lásky vojenské i lásky služtiček. Váz., 424 s., 388 Kč

ANTONÍN DVOŘÁK Život – dílo – dokumenty K. Döge napsal fundovaný, čtivý a poutavý životopis nejhranějšího českého skladatele ve světě a zároveň vytvořil barvitý obraz doby a kulturní atmosféry druhé poloviny 19. století. Najdeme citáty z dokumentů, dobové fotografie a podrobné rozbory vybraných skladeb včetně notových příkladů. Pro milovníka hudby i znalce bude objevné dovědět se, jaký ohlas vyvolávalo Dvořákovo dílo ve své době i později, jaká klišé byla spojována s osobou tohoto „českého muzikanta“ v cizině a jakými argumenty je vyvrací moderní vědec. Váz., 360 s., 498 Kč

SVOBODNI V NESVOBODĚ Náboženský život ve věznicích v období komunistického režimu Práce sleduje průběh perzekuce církví a náboženských společností v poúnorovém Československu, vývoj vězeňství a náboženský život ve věznicích od habsburské monarchie po konec reálněsocialistického režimu. Každodenní život věřících „muklů“ obsahoval čtení náboženské literatury, slavení svátostí a největších svátků, dokonce tajná teologická a další studia – to vše samozřejmě zakázané a přísně trestané. Brož., 256 s., 288 Kč

VEXILLA REGIS Výbor z latinské duchovní poezie Latinské duchovní hymny a další texty patří k pokladnici evropské slovesné kultury. Vznikaly v církevním prostředí od pozdní antiky do vrcholného středověku a shrnují hutnou a poeticky vytříbenou formou základní prvky křesťanské věrouky. Dodnes jsou živé v různých formách liturgie, v eucharistické bohoslužbě, modlitbě breviáře a dalších příležitostech. Překlad Markéty Koronthályové. Knihu doplňuje zasvěcený doslov. Váz., 168 s., 248 Kč

Novinky z Karmelitánského nakladatelství Wolfgang Beinert MALÉ DĚJINY KŘESŤANSKÉHO MYŠLENÍ Dva tisíce let křesťanství změnily svět. Beinertova kniha prezentuje všechna hlavní témata křesťanství: jeho zrození, rozvoj a rozšíření církve, významné teologické osobnosti, klíčové rysy křesťanského myšlení, originální přínos křesťanské kultury i hlavní teologické a etické koncepty. Autor je pro české čtenáře více než povolaným průvodcem. V historicky zaměřených kapitolách vyzvedá to nejpodstatnější z dvaceti staletí křesťanské éry, zatímco v úvahových pasážích nabízí podněty pro ty, kdo si chtějí udělat vlastní obrázek o křesťanské nauce, zásadách i bohatství křesťanské kultury. Odpovědi, které nabízí, jsou poctivé, výborně strukturované a jazykově neotřelé. Vázaná, 348 stran, 389 Kč

Wolfgang Beinert

Jan Sokol PROČ CHODÍME DO KOSTELA?

Prof. Jan Sokol se pokouší najít obyčejnou lidskou odpověď na jednoduchou, ale pro mnohé palčivou otázku. Ve středu jeho pozornosti je eucharistická bohoslužba a její mnohé významy v životě křesťana. S důkladností sobě vlastní nás uvádí do širších souvislostí tématu, a přitom se snaží hovořit jazyMalé dějiny křesťanského kem přístupným pro nejširší čtenářskou obec. Knížmyšlení ka je určena těm, kdo do kostela chodí dobrovolně a rádi, i těm, kdo přirozenou motivaci nemají a potřebují najít hlubší smysl svého počínání. Brožovaná, 56 stran, 69 Kč

8ÉVC0GLGFNÅJQ 2TCJC VGNHCZ GOCKNKPHQ"KX[UGJTCFE\ YYYKX[UGJTCFE\ 1$,'&0 8- ;  <#5©.',6'0#|#&4 '5 7

8[wGJTCF|s|GZRGFKêPÉ UMNCFjVøTDQJQNUM½ |2TCJC| VGNHCZ GOCKN FKUVTKDWEG"KX[UGJTCFE\  2įK|P½MWRW| X|GZRGFKêPÉO|UMNCFW UNGXC PCYYYKX[UGJTCFE\ UNGXC|

www.ikarmel.cz Kostelní Vydří 58, 380 01 Dačice tel.: 384 420 295, e-mail: [email protected]

Petr Piťha OHLÉDNUTÍ ZA ROKEM SVATÉ ANEŽKY Dominik kardinál Duka, OP, arcibiskup pražský a primas český Anežské jubileum ukázalo a jasně dokumentovalo celou řadu důležitých věcí. Poznali jsme, že církev v naší zemi přes své velké dějinné osobnosti srozumitelně mluví k dnešnímu člověku i celé společnosti. Viděli jsme, jak živě na dobrý příklad reagovaly děti a jak velká postava zaujme mladé lidi. Potvrzovalo se, že dobré dílo přitahuje pomocníky. Získali jsme zkušenost, jak pracovat s historickým výročím, aby bylo krokem v živé tradici směřující do budoucna, a ne jen formální připomínkou. Nejcennější však je, že stále platí pravda, že je možné vykonat mnoho, když se lidé dobře shodnou a postaví za dobrou věc. Vázaná, 104 stran, 229 Kč Andreas Uwe Müller, Maria Amáta Neyerová ŽIVOT EDITY STEINOVÉ Edita Steinová (1891–1942) je jednou z nejvýznamnějších ženských osobností 20. století. Její život, myšlení a duchovní zrání nám v této knize představují přední znalci její osobnosti. Život Edity Steinové je nejpodrobnější a nejpřehlednější publikací, která o jejím životě a díle existuje. Je nepostradatelná pro všechny zájemce o její život, o židovsko-křesťanský dialog i dějiny 20. století. Kéž svědectví jejího života a hloubka jejích myšlenek osloví na cestě k pravé lidskosti, moudrosti a svatosti i nás. Brožovaná, 248 stran, 249 Kč