weles literární revue

weles

48-49 literární revue

Aurora • Brodskij • Bajev • Černer • Fajkus • Harecki Holub • Hrbáč • Jánský • Klein • Kodíček • Král • Merta Poláček • Prokopec • Reiner • Rozenbaum • Suk • Štreit Všetička • Volf • Zajíček • Zemčíková

weles

obsah moták

válka, vojna Norbert Holub Hana Zemčíková Norbert Holub K. J. Aurora Alexandr Jánský Petr Hrbáč Robert Fajkus Josef Zajíček Maxim Harecki Max Kodíček

Básník a válka Meine Nam ist Krasnopěrci Zelení andělé Průzkum bojem Skříňka SK3891c45 Štědrý den na útvaru N á d e ch  nástěnkáře č. 2011 Ruský Severní Korea

… … … … … … … … … …

6 14 22 44 48 62 68 74 82 86

Vidíš Mezi ranvejí a kravíny Zamlžené světlo Z pastviny

… … … …

98 112 130 140

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

…

144

Historie Františkova

…

156

Vladimír Merta

Nikdy nebude dost písní z války

…

168

Martin Reiner

Noční vydání

…

176

Cestou skrz vesnici Mezno

…

196

welesův debut Peter Prokopec

próza František Všetička

gramofon pásmo

krajinomalby Mořic Klein

Hudba v cele Přísaha

… …

200 202

…

206

Zvířata a lidé

…

238



…

250

…

252

…

256

…

262

polská chlévská lyrika Slepice jsou pro vlast, kačeny proti v překladech Libora Martinka

fotografie Jindřich Štreit

welesův výtvarník

poezie Petr Král Zdeněk Volf Jan Suk Martin Černer

Josif Brodskij Hassan Bajev

Slabikář – zvířátkář

překladatelská huť Alexandr Jakovlevič Rozenbaum Monolog pilota „Černého tulipánu“

šramoty Vladimír Šrámek

Keňa

recenze Fišmeister – Kostelník; Borkovec, Vodseďálek – Šanda; Zlín – Suk; Piorecký – Haman; Hrubý – Všetička; Štolba – Novotný; Kopáč, Schwarz – Nejedlý

Básník a válka Co má psát o válce člověk, který byl ve výcviku velice špatným vojákem a v pří‑ padě vypuknutí ozbrojeného konfliktu by asi padl hned první den? Co tedy může říci, pokud si nechce užvaněně hrát na záložáka strejcovsky vzpo‑ mínajícího u piva na mládí v maskáčích? Snad ocitovat několik veršů básníků, kteří prošli peklem války nebo očistcem mnohaměsíční vojny s gumáckou buzerací a mazáckou šikanou či alespoň empa‑ tickou výhní své imaginace, a přece jenom přidat několik stručných poznámek, zřejmě nikoliv originálních, ale zopakovaných zde pro svou závažnost. Válka je masové zabíjení lidí lidmi, zabíjení kruté a  brutální a  nevyhýbající se ani civilistům, ženám a dětem, nemluvě o zvířatech. Představa, že válka je věc výhradně vojáků, je sice pěkná a poslední dobou i právně zakotvená, ale v praxi často i nyní neudržitelná (Drážďany 1945, Hirošima 1945, Nagasaki 1945, Srb‑ sko 1999). Za třicetileté války, vedené křesťanskými státy, které překročily přiká‑ zání „Nezabiješ“, klesl v některých zemích stav populace na polovinu, v českých zemích „jen“ o  třetinu. Ani války husitské s  celkem pěti křížovými výpravami proti českým heretikům se nevedly v  rukavičkách, což platilo pro obě strany konfliktu. I ti, kdo válku fyzicky přežili, jsou jí poznamenáni. Moderní medicína má pro veteránské pacienty mimo jiné diagnózu PTSP (posttraumatická stresová poru‑ cha), která se rozvíjí u lidí prodělavších závažnou akutní stresovou situaci, jakou je například bombardování, plynový útok, autonehoda, znásilnění apod. Voják navíc žije nejen v akutním, ale i v chronickém stresu, akcentovaném nevyspáním, hladověním, extrémní fyzickou námahou a zimou. Umělci, kteří se věnují válečným tématům, jsou často chtě nechtě ovlivněni propagandou, svou roli hraje i autocenzura a samotné umělecké žánry, které mají svá pravidla a  většinou si nemohou svého čtenáře (diváka) dovolit zne‑ chutit. Ani potenciální estétské nařčení z naturalismu či vulgarity nelze nebrat v potaz.

6

Teď do nás vodku lejou na kuráž. Kdo o to stojí, když nás na smrt ženou! My nebudem si s ní hrát na hurá, my si s ní radši hrajem na mlčenou. (1)

válka, vojn

Norbert Holub

V naší republice je specifická situace, neboť za druhé světové války jsme opravdu byli v rámci Protektorátu do značné míry c h r á n ě n i před válečným běsně‑ ním (vyjma odbojářů, obětí obou heydrichiád, Romů a Židů, kteří se stali terčem holocaustu). Potupný mnichovský diktát a  nerozhodnost prezidenta Beneše, vrchního velitele ozbrojených sil, vedly na podzim 1938 k  demobilizaci naší armády, připravené bránit demokratickou Československou republiku. Zbytečný voják v krajině kterou mu kdosi bral děti se ptaly po vině a voják stál (2)

Čechoslováci potom bojovali na Západě, Východě i Jihu, ale z globálního hlediska v relativně nevelkém počtu. V roce 1940 bylo ve Francii asi patnáct tisíc českosloven‑ ských vojáků, dva a půl tisíce jich potom létalo ve službách anglické RAF. Do vojen‑ sky víc než problematické karpatsko‑dukelské operace na podzim 1944 nastoupil 1. československý armádní sbor v síle patnácti tisíc mužů, z nichž třetina padla. Pro srovnání – rumunských vojáků osvobozujících Československo zahynulo tisíců tři‑ cet. Společenské vědomí našeho národa zůstalo tedy do velké míry „mírové“, což je

1 2

Vladimir Vysockij (překlad Milan Dvořák) František Halas

7

válka, vojn

Norbert Holub

Norbert Holub

Básník a válka

dobře vidět mimo jiné na trvajícím kontroverzním přístupu ke kauze bratří Mašínů. Historicky je navíc situace komplikována vztahem k  Německu a  Rusku, respek‑ tive k nacismu a bolševismu. V máji 1945 vypuklo téměř u všech českých básníků vznosně nekritické opěvování sovětské armády (o  vojácích amerických a  rumun‑ ských de facto nepadlo ani slovo), o to trpčí bylo pozdější vystřízlivění (kulminující okupací ČSSR vojsky pěti států Varšavského paktu 21. srpna 1968).

Básník a válka

A co k tomu všemu může říci básník? Za války, pokud s  ní opravdu souhlasí, sloužit (anti)propagandě, s  bolestným vědomím, že půjde o  věci časové, nicméně v dané době nutné (válečné povídky Andreje Platonova, legionářská publicistika Jaroslava Haška, satirické verše Jiřího Haussmanna ad.). K. und K.

Sympatický německý voják dostal dubovou ratolest dostal železný kříž Les Croix du Bois

Důstojnictvo se v tom shodlo, nosit místo šavle bodlo, v čemž je moudrá taktika: lépe se tak utíká. 1916 (4)

[…] Les étoiles de bois rouge Na všech ulicích hřbitůvky rudoarmějců kteří už neznásilňují Škoda Roztáhla bych nohy všem (3)

Přežije‑li, pak by měl radikálně změnit optiku a psát o válce tak, jak on sám chce, tedy v celé její děsivosti i rozpornosti, anebo raději nepsat, pokud k tomu, co pro‑ žil a přežil, nenajde ten správný klíč. Takovýmto šémem se může stát i humor, což geniálně využil Jaroslav Hašek (mimochodem knižně debutující básnickou sbírkou Májové výkřiky) ve svém sžíravě satirickém románu Osudy dobrého vojáka Švejka, do kterého si mimo jiné pohotově skládal i básničky.

O Slovenském státě se dá s jistou nadsázkou prohlásit zjednodušující historický bonmot, že ve druhé světové válce statečným bojem proti Rudé armádě porazil Japonsko.

3

8

Ivan Blatný

4

Jiří Haussmann

9

válka, vojn

Norbert Holub

Norbert Holub

Básník a válka

Lidskými hnáty zúrodníme lán. Acht Pferde oder achtundvierzig Mann. (5)

Básník a válka

Oni ti padlí zavazují, i  když by samozřejmě raději žili a  nikoho nezatěžovali ontologickým dluhem naloženým na naše bedra. Co mi to říkáte, že šel bych zas rád? Odpověď čekáte? Nasrat, jó nasrat. (8)

Válečný konflikt se samozřejmě stává obrovským generátorem dramatických pří‑ běhů, vyhledávaných a ceněných zejména ex post z bezpečného zázemí vzpomínek. povídej táto jak si rukoval povídej táto jak si střílel tam povídej táto jaks ji dostal sám povídej táto jaká byla válka (6)

Stavění pomníků může vypadat sice značně ušlechtile, ale Bronzový Pathos až příliš často mívá dokonale umrtvující účinek. Podél našich cest dlouhé aleje vítězných praporů náš boj za to stál my máme vše za co šli jsme se bít a líto mi je že se stavějí pomníky z mramoru a vyšší než my vyšší než veškerá vítězství (9)

Válka svojí extrémní vyhroceností je zároveň krajně vypjatou archetypální exis‑ tenciální situací. I v kruhu dálka je, a jaká! Hleděl jsem v poli na vojáka, motal se a byl stále dál, motal se, až se odmotal od slunka, ženy, rodiny, od všeho, jen ne od hlíny. (7)

Začátkem šedesátých let během neskonale otravné a k nesnesení dlouhé, dvou‑ leté základní vojenské služby napsal Václav Hrabě báseň, která obsahuje tou‑ žebně prorocké verše: naše uniformy dostanou myslivci. (10)

5 6 7

10

Jaroslav Hašek Ernst Jandl (překlad Josef Hiršal a Bohumila Grögerová) Karel Kapoun

8 9 10

Karel Kryl Bulat Okudžava (překlad Jaromír Nohavica) Václav Hrabě

11

Básník a válka

Tak už jsme se konečně dočkali. Povinná vojenská služba je v  České republice zrušena. Zapláťpámbu za to. Štětinatí fojti, rozšafní hajní a nadšení náhončí nafasují erární kanady, jehličnaté šedesátky a zelené celty a střílí už jenom na divoká prasata. Ra‑ta-ta! Ra‑ta-ta‑ta!!! Až do příští války.

12

válka, vojn

Norbert Holub

13

Meine Nam ist když moji babičku hnali Němci do sklepa společně s rodinou Goldstein u níž se učila švadlenou křičela ze všech sil Meine Nam ist Rosa Leintner Meine Nam ist Rosa Leintner lekli se omylu a pustili ji ven babička celá vyděšená utíká a my všichni zárodeční v ní

válka, vojn

Hana Zemčíková

Hana Zemčíková narozena 1973 ve Velkém Meziříčí ve znamení Ryb. Od roku 1995 žije v Brně. Pracovala jako vychovatelka v ústavu Kociánka‑Chlostov, v antikvariátě Alfa, v knihkupectví U Měnínské brány a v Modrém knihkupectví. Publikovala ve Welesu.

Frau Lavatsch nemá o obchodě ponětí po krátkém triumfu nechává křeslo za pracovním stolem panu Nožičkovi svědomitému účetnímu ten setrvá na svém místě i po válce tehdy zjitřená lůza sice vyvleče Lavatsch z domu a oběsí ji v parku za divadlem čímž údajně zjedná spravedlnost ale o tom jak funguje obchod nemá ponětí nechává tedy na jeho místě pana Nožičku muže svědomitého a loajálního

hned za komandem vešla do dveří Frau Lavatsch – bývalá láska pana Goldsteina snad chtěli firmu kdysi založit spolu nevíme… paní Hlaváčová je stále manekýnou pan Goldstein vede podnik s jistou Frau Hoffmann nyní však přišel okamžik k smrti krásný neboť Frau Lavatsch drží v ruce dekret s pověřením arizovat firmu Goldstein a syn

14

15

Hana Zemčíková

Meine Nam ist

ach to jméno Leintner – zachránilo nám život ale babiččin tatínek Josef vznětlivý Polák od Krakowa nemůže vystát otázky na jeho německý původ a raději přijímá se ženou její příjmení za svobodna: Bednář / Bednářová pak zase nemůže vystát babička častou otázku zda je nemanželská

16

válka, vojn

Hana Zemčíková

Meine Nam ist

babička – čerstvá zdravotní sestra v Nemocnici u sv. Anny dostává během bombardování Brna za úkol odvést pacienty do krytu po první detonaci padá pod lavici schovává hlavu pak běží pěšky až do Židenic k mamince rádio druhý den slibuje beztrestnost zdravotníkům kteří utekli ze služby a prosí aby se vrátili

17

Hana Zemčíková

Meine Nam ist

do babičky se zamiluje pacient a jeho rodiče přicházejí na nedělní oběd vyzvědět co a jak co asi připadne slečně Leintnerové? jsou nějací sourozenci? oni mají na vsi dům a pole… babička je jedináček sotvaže padne slovo pole je rázem po námluvách to tak – pole! a jejich Růženka aby se na něm udřela že? tak to ne… takhle ne! proto odešel Josef z domu aby se jeho dítě mělo lépe v nějakém velkém bohatém městě ve Vídni… nebo v Brně

18

válka, vojn

Hana Zemčíková

Meine Nam ist

blíží se fronta rodina odjíždí k příbuzným na venkov kde je přece jen bezpečněji babička ještě chvějícíma se rukama zaváže hlavu německého chlapce jehož strýc dovolil ošetřit ale pak je zle – jdou Rusi babička s tetou se málem zalknou ve skrýši za falešnou stěnou kůlny odkud se je muži bojí pustit ven když slyší zprávy z města

19

Meine Nam ist

hned po válce se babička chce vdávat nejezdí tramvaje a jídla je málo ale už nemůže čekat jako mnoho jiných počíná hned v květnu svého prvorozeného syna rodiče nakonec souhlasí je to slušný člověk v domě své matky kde mohou oba bydlet vede krámek se smíšeným zbožím co by jim mělo scházet ke štěstí

20

válka, vojn

Hana Zemčíková

21

Krasnopěrci (Dějstvujuščaja armija měždu Vladimirom Golanom i Eduardom Volodarskim)

22

I

II

Jen taktak, že neměl na krajíčku, když zrovna šla kolem dívka. Rozběhl se za ní a podával jí kytici. Ale děvče odmítlo. Milý Děvuškin se začervenal, rozepnul si kalhoty a květiny splynuly s květovanými šaty. Její blanitost v něm vzbudila hrůzu. Bál se, že to řekne, a tak jí dal hodinky její sestry, jež se zastavily přesně ve čtvrt.

Neměl nikdy ani slepou grešli. Všechno propil. Z benzinového kanystru když neředěný líh šplouchl do hluboké misky, zaklonil hlavu k nebi, několikrát polkl a důvěřivě vzlykl: „Ach, jako by Kristus ke mně přišel.“

válka, vojn

Norbert Holub

Norbert Holub Narodil se v roce 1966 v Jihlavě. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Debutoval na sklonku totality básnickou sbírkou Zrcadlo pod jevištěm (Mladá fronta, Praha 1989), později patřil ke kmenovým autorům nakladatelství Petrov. Základní vojenskou službu absolvoval v Týně nad Vltavou (1990 – 1991).

23

Norbert Holub Krasnopěrci

Krasnopěrci

24

válka, vojn

Norbert Holub

III

IV

Malíř s nožem v ruce hlídal chudobinec. Devátého za svítání uslyšel rány na vrata. Šel otevřít a spatřil před sebou zaprášenou bytost, která, rozevírajíc bohatýrskou náruč, řekla docela prostě a s úsměvem: „Davaj časy!“

Alexej Stěpanovič stáhl Grimuškinovi boty a hodil je na hromadu k ostatním holínkám. „Fricové? Na ně se vykašlem, vždyť nás chtěli všechny pobít!“ Kombatova tvář pod černým nebem byla úplně bílá jak zsinalý měsíc uprostřed temné noci. „I Němce – i naše, i naše – i Němce, zakopeme a zahrneme čerstvou, svěží hlínou.“

25

Norbert Holub Krasnopěrci

Krasnopěrci

26

válka, vojn

Norbert Holub

V

VI

Každých 30 km jedna dívka přistižená při lásce. Červenou čárou rylo jeho srdce útočnou linii do rozkvetlých úhorů. „Takové jaro se nemusí opakovat,“ povzdechl si při vzpomínce na vůni sukní, neboť už věděl, že to, co píšou v novinách, jsou jen tmavá, černá písmenka.

Vůkol voněl šeřík a svíčky kaštanů planuly i v pravé poledne. „Nejdřív půjdou Rumuni a za nimi ve druhém sledu naši. Když někdo z nás vezme bicykl, tak ho dají do trestné roty, – Rumuna zastřelí rovnou na místě.“ Vůkol voněl šeřík a svíčky kaštanů planuly i v pravé poledne.

27

Norbert Holub Krasnopěrci

Krasnopěrci

28

válka, vojn

Norbert Holub

VII

VIII

Ty čtyři roky lágru mu připadaly jak veliká role toaletního papíru, který našel v honosné vile na předměstí. Papír byl tak bělostný, že útržek po útržku tu voňavou krásu posílal domů polní poštou. Trofejní kufr vláčel stále s sebou, ale nakonec přišel i o něj, když ženijní automobil najel počátkem června na minu.

Střídal se na stráži po dvou hodinách. Ráno mu oči červené nevyspáním doutnaly únavou a hněvem. „Mám jediný přání: nastříkat semeno do tváře velitele praporu.“

29

Norbert Holub Krasnopěrci

Krasnopěrci

30

válka, vojn

Norbert Holub

IX

X

Radši zachránil německého jazyka a Vsevolod Kurčenko se musel v chlístavém bahně utopit místo něj. Třikrát dal rozkaz k marnému útoku proti tigrům, rozesetým po stepi jak syfilitické skvrny na podbřišku nevěsty. Hrob zákopu zaplnil po okraj mladými, zdravými muži. Nepočítal už ani lidi, ani vši. Všech bylo dost. Líto mu bylo už jen Boha, toho dřevěného ze spálené vsi, že se na to bez pohnutí musel dívat. A potom už ani to ne, neboť na korbě náklaďáku se povalovaly narezivělé nábojnice a při každém otřesu narážela jedna do druhé.

V křovinách naproti se mihly stíny dvou modrošedých uniforem. Bez rozmýšlení tam hodil granát a do rybničného bahna padli dva němečtí vojáci. „Tahat na břeh je nebudeme, za tři dny vyplavou sami a vyloví si je už vaši. Ale nikde jsem u vás neviděl vypálenou vesnici zarostlou býlím a buřinou. Jenom ofáborkovanou fabriku, která celou válku vyráběla proti nám kulomety.“

31

Norbert Holub Krasnopěrci

Krasnopěrci

32

válka, vojn

Norbert Holub

XI

XII

Ze zákopové hlíny před zraky sesuté jednotky uhnětl ženu‑mužojedku. Ale bludný kořen ze vzdálené třešně mu překazil vítězství. Jáhlovou kaší, bílou a horkou, ucpal otvor v nejedné té, co si spletla lásku s pravdou.

Koncem léta narazili hluboko v lesích na skupinku werwolfů. „Sie sind kaput!“ zakřičel kapitán. Po chvíli tiše, už jen pro sebe, dodal: „I oni chtějí žít“ a zmáčkl opakovaně spoušť.

33

Norbert Holub Krasnopěrci

Krasnopěrci

34

válka, vojn

Norbert Holub

XIII

XIV

Šestadvacátý ze třiceti synů, dal se dobrovolně na vojnu, když mu NKVD ubilo otce, převozníka na Dněpru… Nevím proč, ale často prohlašoval, že až se vrátí do vlasti, půjde do Tmutarakáně a že tam na mne počká s donským vínem… Osm roků potom v zamrzlých loužích gulagu pil vítr a jedl kámen.

Pálil je zapalovačem z mosazné hilzny, rány zasypával popelem. Už je ani nepočítal, už jenom hřebenem z uzmuté želvoviny pokradmu snižoval práh bolesti. Místo erárního trikotu oblékl si na holé tělo dámské prádlo, které alespoň chvíli nekousalo. V krajkovaných kalhotkách pod mundúrem a s podprsenkou shrnutou na ledviny žraly ho přízraky svědivého vítězství.

35

válka, vojn

Norbert Holub

Norbert Holub Krasnopěrci

Krasnopěrci

XV

XVI

Spával v širokých záhybech jeho hřejivého pláště, tulil se k němu za žhnoucích nocí pod světlem bronzových hvězd. Když Saša padl, myslel, že se ze zoufalství zabije. Nakonec se dobrovolně přihlásil na riskantní průzkum daleko za palebnou linií.

Z jeho domu zbyla jáma v zemi. Z jeho ženy se stala díra v jámě. Pomalu se ji snažil zaplňovat ohřátým vzduchem vydýchaným z plic. Ale průstřel byl rychlejší.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ Celou věčnost bude ležet ve společné jámě na úplně cizím muži.

36

37

Norbert Holub Krasnopěrci

Krasnopěrci

38

válka, vojn

Norbert Holub

XVII

XVIII

Starší dceru raději zavřeli do sklepa. Vojáci přinesli do domu dvě slípky a pět kilogramů surového cukru v lesklém bílém kýblu s modrým ornamentem. „Stejný kbelík mají u Tomášků na statku, ale nikdy nám nic nechtěli půjčit,“ řekla udiveně mladší, nezamknutá dcera se slinícím soustem sladké slepice v ústech.

Nejdříve jí v nemocniční zahradě recitoval zpaměti tklivé verše o válce. Ona mu na to řekla, že obvazy se zde přepírají opakovaně, zatímco kus dřeva, na kterém seděli, už vyrážel bojovným plamínkem do díry po suku.

39

Norbert Holub Krasnopěrci

Krasnopěrci

40

válka, vojn

Norbert Holub

XIX

XX

Vodka zajídaná špekem, špek zapíjený vodkou, s vyholenou hlavou, že bys mu mozek zulíbal. Kombat ho v podzemním krytu vyhloubeném polními lopatkami uhodil celkem třikrát. Věděl, že kulka je to nejmírnější, co ho může potkat v tomto dvojlomném světě prázdných masových konzerv a plných masových hrobů.

Bylo mu lhostejné, jestli zastřelí italského vojáka, německou ženu nebo rumunského zběha. V poloprázdné feldflašce šplouchala zteplalá voda. Bylo mu jedno, jestli zabije Itala, Němku, Rumuna nebo sebe.

41

válka, vojn

Norbert Holub

Krasnopěrci

XXI Dávno už nerozlišoval mezi vojáky a vojáky, civilisty a civilisty, hvězdou a hvězdami, křížem a kříži, pravdou a pravdou a lží a lží. Dlouhou dávkou začistil úsek silnice od lihovaru ke kostelu. PRAMENY: Volodarskij, Eduard – Dostal, Nikolaj: Trestný prapor, Řitkavideo, Řitka 2008 Holan, Vladimír: Rudoarmějci, Svoboda, Praha 1947 Holan, Vladimír: Tobě, Svoboda, Praha 1947 POZNÁMKA O Holanovu básnickou sbírku Rudoarmějci, napsanou pod vlivem setkání s elitními sovětskými gar‑ disty v srpnu 1945, se léta vedly vcelku líté interpretační boje (mj. Miloš Dvořák, Vladimír Macura, Lukáš Neumann, Peter Steiner), sám básník tuto později politicky zneužitou knížku odsunul do sou‑ boru Dokument. Kromě problému ideologického zde tkví především otázka základní psychologic‑ ké věrohodnosti: s výjimkou několika veršů tyto kresby prostě nevystihují mentalitu vojáka, natož frontového. Geniální básník Vladimír Holan prozíravě opustil patos, našel klíč k dramatické všed‑ nodennosti, ale nestačil již odemčené dveře otevřít. Výstižně tento rozpor, ne vždy čtenáři i kriti‑ ky vnímaný, formuloval Jiří Opelík ve své vynikající monografii Holanovské nápovědi (Thyrsus, Praha 2004): „Nejsou to dokumenty skutečnosti, jsou to dokumenty iluzí.“ N. H.

42

43

Zelení andělé ZELENÍ ANDĚLÉ Motto: Na té Kraví hoře, Vaněček tam oře, k tomu major Tichý, plný duté pýchy, a soudruh Padalík. Je to fakt v prdeli. Nápis na záchodě vojenské katedry UJEP v Brně, osmdesátá léta XX. století Vojenská katedra jak věže katedrál vrhá temné stíny. Polykáme sliny, dupeme v kanadách a slunce zapadá za obrysem města. Daleká je cesta a marné volání. Sníme sny o laních ve smrkovém lese. K barákům se nese

44

poručíkův pokřik: „Až budete mokří, můžete se hlásit do Armády… spásy!“ Řev umlkl v dáli, večer jsme nachcali, když nám v sedm padla, plná umyvadla. Plukovník Vaněček, obtloustlý od beček, které všechny vypil, drží se jak pípy

válka, vojn

K. J. Aurora

K. J. Aurora Narodil se v roce 1964 v Telči. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UJEP v Brně, v Československé lidové armádě dosáhl hodnosti četaře absolventa. Nyní působí na Vysočině jako soukromý farmář. Publikoval časopisecky (Literární noviny, Rozrazil aj.) pod rozličnými pseudonymy.

svojí rodné strany a je neposraný. My to máme v paži, nechceme už zažít atomový útok. Na planetu Pluto radši bychom jeli a s Marťanem, je‑li,

45

válka, vojn

K. J. Aurora

K. J. Aurora

Zelení andělé

Zelení andělé

černé pivo pili a myslivce z bylin. S třídním nepřítelem, s jeho statným tělem

pivo a rum k tomu, a až půjdu domů, budu míti z piva opici a zpívat

chceme se spřátelit, něžnými pocely líbat přítelkyně, sedět s nimi v kině

budu si vesele: „Jak si kdo ustele…“ Zelení andělé maj’ hnědé prdele.

a plynovou masku vyměnit za lásku. Tam na Kraví hoře sídlí naše hoře, s lesklým samopalem štěstí nenadále se k nám shůry sneslo. Držím kvér jak veslo, jak tyč pro neplavce, v téhle denní válce je mi z toho k blití. Večer půjdu píti

46

47

Alexandr Jánský

Průzkum bojem UPROSTŘED NÁMĚSTÍ

KDE JE KRÁLOVSKÁ ARMÁDA?

(Vincenci Makovskému, zakládajícímu členu Surrealistické skupiny v ČSR)

Rusáky nejdřív spočítali a pak jim stáhli holínky Rumuny, ty ani nepočítali

Uprostřed náměstí socha vojáka s odstraněnými nápisy Keců, Bože, tolik keců

válka, vojn

Alexandr Jánský Narodil se v roce 1956 v Praze. Základní vojenskou službu prodělal ve východoslovenských Michalovcích jako „bigoš polní“. Vystřídal řadu manuálních zaměstnání. Dosud (vyjma internetu) nepublikoval.

A teď už ani písmenko (Brno, máj 2009)

48

49

Alexandr Jánský

Průzkum bojem

50

válka, vojn

Alexandr Jánský

Průzkum bojem

LET US GO FORWARD TOGETHER

///

KOMM MIT JUNG STAHL HELM Das ganze Volk sagt am 10. April ja! Wir brauchen Jugendherbergen NEDERLANDERS VOOR UW EER GEWETEN OP! – TEGEN HET BOLSJEWISME DE WAFFEN SS ROEPT U! Zeichnet K r i e g s a n l e i h e

Věřím i já Bohu Já občan Československé socialistické republiky Že po přejití vichřic hněvu Přísahám před bojovou zástavou Vrátí se vláda věcí tvých Věrnost pracujícímu lidu Do rukou tvých Vedenému Komunistickou stranou Československa Ó lide český Tak přísahám!

51

Alexandr Jánský

Průzkum bojem

Průzkum bojem

POÉTŮM BÁSNÍCÍM O VÁLCE

ÚTOK

Na to, že jsi přežil válku, je to trochu slabé thé. Cucáš odvar z lesklých šálků, je to prostě vyčichlé.

V ruce granát Máš chuť zvracet Úzkost zahnat Dát si dvacet

Když už se to bojíš napsat, tak se na to vykašli. V opici si vzpomeň na psa, kterého jsi na kaši

Chtěl bys vyhrát Tenhle souboj Jenže ta hra Se jen hubou

rozstřílel svým samopalem, že se ani nedal jíst. Kdepak mazat chleba máslem! Jako by tě sžíral hlíst

Neojebe Musíš běžet Šetřit chlebem Močit vleže

dlouhý jako tasemnice, ne a ne ji vykadit. I trus touží zalíbit se, zasraný je od pravdy.

A pak zas vstát Smrti jít vstříc A tak pořád V houfu rojnic (1985 – 2011)

52

válka, vojn

Alexandr Jánský

Než tě sejmou Dál se ženeš Svoje jméno Dal bys ženě

53

Alexandr Jánský

Průzkum bojem

Vrazíš čepel Bajonetu Co je celej V barvě květů

Je zas v čudu Aspoň oběd Přál bys údům – Leda v hrobě

Předpolím min Utíkáš dál Nevrháš stín Jak ementál

Ti ho dají „Ať mě trefí A já v ráji Budu zas fit“

Jsi plnej děr Prostě: cedník Výstřely děl Už jsou všední

Máš rád každý Kousek ticha A když vraždíš Tak do břicha

54

Průzkum bojem

Teď to nejde Tak běžíš dál Další tejden Co jsi nežral

Nemáš šajnu Kdo a kde je Držíš svůj nůž Jenž se chvěje

válka, vojn

Alexandr Jánský

Co jsi dobyl To teď bráníš Doušek vody Pámbů s námi To ti stačí Tedy – musí V bílým fáči Dusíš duši

55

válka, vojn

Alexandr Jánský

Alexandr Jánský

Průzkum bojem

Průzkum bojem

Odkráglovat! Pozabíjet Tak rád, tak rád A klidně hned!

Kašleš na vše Jen to všechno Co je naše Nesmí zdechnout

Odprásknout je Jako čokly Na to vem jed Nejde neklít

Ani ty s ním Tak dál běžíš S tebou jak stín Černej Ježíš

Vždyť tolik těl Už jen visí A nepřítel Má ksicht krysy

Možná že je Možná že ne Hlt naděje Vpřed se ženeš

Tak ho bodni! Neser se s ním! Rýč je vhodný K rozsekání

Hukot zní z břich Nic v nich není A když boj ztich Zvracíš hleny

Vrahounskejch hlav Na kousínky Z jedný cákla Na holínky

Běžíš dál vpřed Bigoše bít Z řemenů vřed Chtěl bys mít klid

Rudá krev, tak Jsi ji otřel Je už ten tank Mimo dostřel?

56

57

Alexandr Jánský

Průzkum bojem

58

válka, vojn

Alexandr Jánský

Průzkum bojem

To však nejde Tak utíkáš Chtěl bys jedem Všecku pakáž

Vzplane bouře Svistot Pískot V dýmu kouře Jako psisko

Odkráglovat Pozabíjet Rád či nerad? A klidně hned!

Co neštěká Běžíš furt dál „Na člověka Máme futrál“

Tu krev otřeš To jde snadno Pravda či lež? Spadneš na dno

Ale ještě Nechceš do něj V rytmu deště Ať tě honěj

Zákopu a Jsi rád že jsi Živej Až pak Sám se zděsíš

Ty to zvládneš I když stěží A když padneš Zkusíš nežít

Ale nemáš Čas mít svůj strach Běžíš dál až Na všech stranách

Zatím ale Utíkáš dál V ruce láhev A samopal

59

Alexandr Jánský

Průzkum bojem

/// Nejlepší básně o válce napsal Gellner, jenže až v nebi. Úpal cest, kupka stelné slámy, do které svůj bodák zaboříš až nadoraz. Nevíš, jak hluboko máš zapátrat po něčem měkkém. Tak to bereš skrz naskrz. Chraptivým skřekem ještě dřív, než bajonetem sáhneš na dno, dodáváš si kuráž. Ale jde to snadno tiše vraždit.

60

válka, vojn

Alexandr Jánský

Průzkum bojem

GÜNTER GRASS, WIKIPEDIA, STROJOVÝ PŘEKLAD (přeložit z německy do česky) Tráva byla cvičil se jako střelec tanku a bojoval s 10. SS divize obrněného tanku Frundsberg až do jeho kapitulace, aby americké síly v Mariánských Lázních. „Stalo se tak jako pro mnoho mých vrstevníků. Byli jsme na trhu práce a služeb najednou, o rok později, povolávací oznámení ležel na stole. A teprve když jsem se dostal do Drážďan, jsem se to naučit byl Waffen SS.“ Joachim Fest, Deutsch novinář, řekl: „Nedokážu pochopit, jak někdo, kdo se uchytil jako morální autorita, ale arogantní jeden, mohl vytáhnout to z.“

61

Skříňka SK3891c45 „Totiž…“ zamyslel se výkonný praporčík Hadrálek. „Cože?!“ zařval major Klamný. „Totiž, pane majore…“ „Cože?!!“ zařval ještě strašněji major Klamný. „Tedy… hm…“ pokračoval v úvahách výkonný praporčík Hadrálek. „Chcete říct, že nebudete mluvit?“ „Cože?“ „Že chcete říct, že nechcete říct, že budete nechtít? Tedy že nechcete říct nic?!“ zfialověl již v obličeji major Klamný. „Ne, pane majore. Když dovolíte, podám hlášení.“ „Jak to, že jste, kurva, ještě nepodal hlášení?!“ (To je ale idiot, pomyslel si Hadrálek.) „Podávám hlášení, pane majore. Zde doličná skříňka SK3891c45 je určena jako Skříňka vnitřní obrany.“ „Stop! Vy jste řekl doličná zmínka?“ „Ne, řekl jsem doličná skříňka.“ „Aha. Tak podávejte dále hlášení.“ „Tedy, doličná skříňka slouží k uchovávání klíčku od WC, jehož poloha odpo‑ vídá přísnému utajení, a  to z  toho důvodu, aby se zbytečně neplašil vzácný pavouk Vp/VP‑001, který toto WC obývá.“ „Správně. A dál?“ „Dál nic.“ „Tak nyní mi ukažte, že skříňka obsahuje doličný klíček od doličného WC k uchovávání.“ „Bohužel to nejde.“ „Z jakého důvodu?“ „Z důvodu nepřítomnosti klíčku na otevření skříňky.“ „Já vám nerozumím, Hadrálku.“

62

válka, vojn

Petr Hrbáč

Petr Hrbáč Narodil se v roce 1958 v Brně, kde také v roce 1983 promoval v oboru dětské lékařství. Kromě literatury a medicíny se dlouhodobě věnuje botanice a japonštině, japonské kultuře a Japonsku samému. Knižně vydal sbírky básní Via borealis (1994), Studna potopeného srdce (1996), Podzemní hvězda (1998), Špička (2002), Čekali (2007) a Jak plyne čas (2011). Dále vydal sbírku povídek Kalhotový pahýl (1997), povídkový cyklus Jeden den stárnutí (2000) a román Kosti, maso, tekutiny (2005). Některé Hrbáčovy texty byly přeloženy do francouzštiny, ruštiny, polštiny a srbochorvatštiny.

„Totiž tato skříňka je odemknutelná pouze klíčkem, který je v ní zamčený ucho‑ váván. Tím je dostatečně zajištěno nevyrušování pavouka na přísně utajeném WC!“ „Správně jste měl říci nevyrušování vzácného pavouka Vp/VP‑001. Hm, ale kdo má náhradní klíček?“ „Náhradní klíček se ztratil již před dvěma roky.“ „To je ale bordel! Jak to, že se ještě nezadala výroba náhradního klíčku?“ Hadrálek pokrčil rameny. Major Klamný se divoce rozhlédl po chodbě. Spatřil vojína Properu. „Vojín Propera! Ke mně!“ „Vojín Propera. Pane majore, přišel jsem na váš rozkaz.“ „Odemkněte tu skříňku!“ „Jako tuhle skříňku?“ „No jistě, vidíte snad nějakou jinou skříňku?“ „No ale já od ní nemám klíček.“ „Propera, nedělejte se, já vás znám. Vím, že sebou všude nosíte šperhák.“ „Mám tedy šperhákem jaksi…?“ „Je to rozkaz!“ Propera vytáhl z kapsy šperhák a chvíli zápasil se skříňkou. Posléze se mu ji poda‑ řilo otevřít. Major Klamný zvědavě nahlížel do skříňky. Potom řekl dutým hla‑ sem: „Hadrálek, podívejte se do skříňky a popište mi, co vidíte.“ Hadrálek nahlédl do skříňky a bledý jako stěna pronesl: „Klíček tam není, ale je tam mrtvý pavouk.“ „Jak se tam dostal?“ „No nějakou škvírou.“ „Nesmysl. Jde o  ocelovou schránku, která žádné škvíry a  štěrbiny nevykazuje! Někdo tam pavouka schválně vhodil!“ „A co když…?“

63

Skříňka SK3891c45

„No, mluvte, jaké se nabízí vysvětlení?“ „Někdo zjistil, že vzácný pavouk Vp/VP‑001 na utajeném záchodě chcípnul, a aby se na to nepřišlo, vhodil jej do skříňky a klíček upustil na neznámém místě. Například do kanálu.“ „Hm, ale jak se dostal k tomu klíčku?“ „Jistě nelegálně.“ Zamračená tvář majora Klamného, připomínající pytlík na skleněné kuličky, zka‑ meněla. Mlčky sáhl do náprsní kapsy své uniformy a vytáhl drobnou knížečku, kterou nebylo nic menšího nežli Směrnice k zacházení se skříňkou SK3891c45 včetně (pochopitelně, že) pokynů, co dělat v  případě mimořádných událostí. Chvíli si v knížečce četl, zatímco Hadrálek s Properou se neodvažovali pohnout. Potom se zmateně rozhlédl. Sám si nevěděl rady. Přísně se podíval na oba pod‑ řízené vojáky. „Zůstanete zde, budete skříňku strážit. Tak ji alespoň přivřete, člověče, předstí‑ rejte, že je dál zamčená! U skříňky na stráži vyčkáte dalšího rozkazu.“ „A to tu jako máme stát oba?“ „Co diskutujete, Hadrálek? O rozkaze se nediskutuje! Jeden zprava a druhý zleva tady budete stát a strážit skříňku!“ A major Klamný odkráčel na štáb praporu, aby se s velitelem praporního štábu, majorem Zdachlým, poradil o dalším postupu. V místnosti nikdo kromě Zdachlého nebyl. Velitel poloseděl a pololežel na své židli, jsa polomrtvý z přemíry vypitého alkoholu. Klamný si netroufal jej budit, proto popadl velkou dvoulitrovou láhev stojící pod stolem, ve které bylo ještě asi půl litru slivovice, a na tři zátahy ji dopil. Po chvíli již zaujímal obdobnou polohu jako Zdachlý a místností se rozléhalo duo chrápání smíšeného i s jakýmsi prase‑ čím chroptěním. Asi za hodinu vešel nadporučík Frkáček. Když viděl stav obou nadřízených, pokusil se najít nějakou láhev s nějakým alkoholem, a jakmile obje‑ vil onu prázdnou dvoulitrovou, jen vztekle mávl rukou a odešel na rotu. Aspoň

64

válka, vojn

Petr Hrbáč

Petr Hrbáč

Skříňka SK3891c45

je od těch dvou pitomců na chvíli pokoj, myslel si. Za další dvě hodiny se nad kasárna snesl soumrak. Zelenošedě zářila. Major Zdachlý se s trhnutím probral na své židli a div se z ní nezřítil. „Kurvadoprdele!“ zařval. „Co tady dělá ten ožralý chlap?!“ Pokusil se překročit padlou dvoulitrovou láhev šířící zápach slivovice a přitom uklouzl a plnou vahou dopadl na majora Klamného, ležícího na podlaze. Když se oba důstojníci jakž takž zmátořili, začali jeden druhého obviňovat z  toho, že vypil památečnou pětiletou slivovici, kterou dostal podplukovník Drátečka u příležitosti odchodu na penzi, ale velkoryse ji přenechal svému nástupci. Tím byl ovšem jmenován kapitán Trucpes, veliký sportovec a  zapřisáhlý abstinent, možná jediný abstinent na celém útvaru. Naštěstí byl právě na dovolené v Chor‑ vatsku, takže nehrozilo, že by objevil hrůzné počínání svých podřízených Zdach­ lého a Klamného. Při té představě se Zdachlý s Klamným oklepali v nelíčeném děsu a Klamný zachraptěl: „Dovedeš si představit, jak by vyváděl?“ Zdachlý chvíli tupě zíral do prázdna, a když se dostatečně nabil vakuem, vzpo‑ mněl si kupodivu: „Jak dopadla kontrola té skříňky SK38…?“ Klamný chvíli tupě zíral do prázdna, ale ani to vakuum jej už nenabíjelo, proto smutně řekl: „Ve skříňce není klíček a je tam mrtvej pavouk. Nevím, jestli je to ten Vp/VP‑001. Co budeme dělat?“ „Jak budeme? Snad budeš! Za skříňky vnitřní kontroly jsi osobně zodpovědný ty!“ „Ale prosím tě, Pepku! Předtím jsi měl tu funkci ty a sám jsi mi jednou říkal, že jsi Vp/VP‑001 osobně vyhledal na tom utajeném WC! Oni ti ovšem nařídili, že mi funkci máš předat, ale úmyslně bez znalosti přesné polohy WC!“ „To byl rozkaz, Svatoši! Co jsem měl dělat! A já už si nepamatuju, kde ten záchod přesně je.“ „A kdo by to ještě mohl vědět?“ „Jedině starej Vrána, řek bych.“

65

Skříňka SK3891c45

„Počkej, teď si na něco vzpomínám. Že je ta poloha zakódovaná ve Směrnicích ke skříňce!“ „Jo, máš pravdu! A byl to šifrovací jazyk Žumpa II.“ „Žumpa II! Jo, ale zčásti je to taky v Jitrocelu XV! Já si vzpomínám, že se o tom bavili Chystálek s Jepáčkem!“ „Kruci, tak to nerozluštíme.“ „Tak to necháme plavat.“ A Klamný odešel odvolat oba nešťastníky ze stráže u  skříňky a  skříňku nařídil zvláštním rozkazem zrušit. Takový šlendrián!

66

válka, vojn

Petr Hrbáč

67

Robert Fajkus

Štědrý den na útvaru „Jebem ti Krista! Jebem ti mať! Jebemť Krista, jebemť mať!“ řval pplk. Pazdera a francouzákem zuřivě mlá‑ til do motoru vojenské sanity, který neuměl opravit. Vylezli jsme z vozu, necha‑ li pplk. se sanitou a vydali se po silnici do kopce. Čekalo nás ještě pár kilometrů prudkého stoupání. Kolem závěje sněhu, ojedinělá auta nám jen těžce vyhýbala po neposypané cestě. Konečně se objevila vesnička: několika starým domkům u silnice vévodil zašedlý čtyřpatrový panelák s velitelským bytem v prvním pat‑ ře. U  kostelíka, používaného zemědělci jako sklad, s  hromadou zasněženého hnoje vedle dveří, jsme potkali mjr. Dítě se síťkou plnou lahví meruňky. „Dob‑ rý den, doktore,“ pozdravil mne a jakoby omluvně se usmál: „O svátcích bude žízeň…“ Pozdravili jsme a předešli ho. Minuli jsme dva další paneláky s byty vojá‑ ků z povolání, za nimi už byl vlnitý plech a za ním červenobílý komín útvarové kotelny. Prošli jsme betonovou boudou vrátnice, pak kolem dévéťárny, u budo‑ vy štábu a ubytoven se vojáci oddělili, já pokračoval po apelplacu kolem kotelny a jídelny k ošetřovně, přízemní budově na konci areálu, až u lesa. Rozrazil jsem viklavé dveře, vojín Petrůj se vztyčil v okně vrátnice, aby podal hlášení, v pozo‑ ru měl i poklopec. Na stolku otevřený časopis, kde zrovna černoch vnořoval pyj do blond vagíny. Když Petrůj uviděl, že jsem to já, zakulatil záda a  pozdravil: „Ahoj, Robine!“ A opět usedl k  pornu. Uprostřed ošetřovny vedla chodba, po obou stranách s dveřmi do místností zdravotníků a pacientů. Vešel jsem do té své, sdílel jsem ji se zdravotníkem, vojínem Votýpkou, který se právě nad umyva‑ dlem holil mým strojkem: „Doktore, půjčil jsem si frézu!“ „Jo.“ Kabelu s léky jsem shodil na postel se zeleným prostěradlem s několika skvrnami po svobodníkovi Zpěváčkovi, který si pokoj půjčil minulý víkend, kdy mu přijela dívka a my měli s Votýpkou opušťák. Na dveře zaťukal Petrůj: „Doktore, máš zavolat kapitánovi Bambasovi, je mu nějak zle!“ Odešel jsem na vrátnici ošetřovny k polnímu telefo‑ nu. Zatočil jsem kličkou, a nic. Zatočil jsem znovu, a telefon chytil signál: „Tady štáb.“ „Tady ošetřovna. Spojte mně Bambase.“ „Už točím, doktore.“ Bambas měl

68

válka, vojn

Robert Fajkus Narodil se v roce1967 v Jindřichově Hradci. Žije v Brně, pracuje jako lékař. Knižně publikoval dvě básnické svírky: Sivý křik (Weles, 1997) a Prašivina (Weles, 2010).

horečku, domluvili jsme se, že se na něj půjdu podívat domů. Tentokrát jsem to vzal závějemi kolem kasárenského plotu. Došel jsem až k  odchlíplému vlnité‑ mu plechu, kterým se právě protahoval do kasáren pplk. Novotný: „Buď zdráv, doktore!“ Pozdravil jsem také, protáhl se ven z kasáren a zamířil k panelákům. Bambas byl celý zchvácený, dal jsem mu brufen, předepsal antibiotika a  slíbil, že napíšu do hlášení týdenní marodění. „Doktore, dejte si,“ vytáhl láhev. „Raděj ne, ještě jsem neobědval.“ „Jen si dejte. Slivovice z Valašska! Dáme si spolu.“ „Tak teda jo, aspoň se vypotíte.“ Kopl do sebe štamprli, já pil pomaleji. Slivovice byla poctivá, pěkně řetízkovala. „A dáme do druhé nohy,“ pookřál Bambas. „No tak jo.“ Bambas do sebe zase kopl celou štamprli a jal se nalévat další. „Už ne, musím na ošetřovnu.“ „Na to se vyserte, jen si ještě dejte!“ Tak jsme pokračovali. Za chví‑ li zazvonil telefon, Bambas šel k němu. „Doktore, volají z ošetřovny, že se rotmis‑ tr Jeník řízl.“ „Tak jim vyřiďte, ať neotravujou a zalepí mu to!“ Dali jsme dalšího panáka. Za chvíli někdo zvonil u dveří. „Pane kapitáne, vojín Petrůj, dovolte mi promluvit s doktorem.“ Šel jsem ke dveřím. „Doktore, musíš tam jít, je to prej na šití.“ „Já stejně ještě nikdy nic nešil.“ „Ale je tam dévéťák, major Slavík, a chce tě.“ „No tak jo.“ Rozloučil jsem se a následoval Petrůje. Venku bylo slunečné odpole‑ dne, sníh jiskřil, na čerstvém vzduchu jsem si uvědomil, že už mám dost v hlavě. Prolezli jsme plechem a potáceli se závějemi k ošetřovně. Před ní stál mjr. Slavík. Zakopl jsem a natáhl se do závěje. Zase jsem vstal, oprášil se a snažil se co možná nejlépe artikulovat: „Pane majore…“ „Máte tu zranění, doktore!“ Pokračoval jsem se Slavíkem do ordinační místnosti, kde seděl bledý rtm. Jeník s krvavým hřbe‑ tem ruky. Hráli si s nožem s rtm. Holým. „Jo, to je na šití,“ rozhodl jsem. Vyde‑ zinfikoval jsem ránu a píchl mesocain. „Doktore, už jsi někdy šil?“ zeptal se rtm. Jeník. „Ne.“ „Jéžišmarijá!“ „To zvládneme.“ Nachystal jsem si chirurgickou jehlu a nitě. „Já si nedávno ty uzly trénoval, tak to snad půjde,“ řekl jsem a málem upa‑ dl z  otočné židličky. „Tohle já vidět nemusím,“ řekl mjr. Slavík a  opustil ošet‑ řovnu. Pomalu jsem udělal první steh. Rtm. Jeník ani necekl. „Ten se mi moc

69

Štědrý den na útvaru

nepovedl,“ zhodnotil jsem své dílo. „Jéžišmarijá,“ zaúpěl Jeník. Založil jsem další steh: „Ten už je parádní, ten se mi poved!“ Rtm. Jeník hlasitě vydechl. Třetí steh. „Zítra přijď na převaz, a kdyby to bolelo, dej vědět!“ „Tak díky, doktore.“ Jeník odešel, Petrůjovi jsem řekl, že si dám šlofíka, kdyby něco, ať mě vzbudí. (V civilu, pár let poté, jsem potkal rtm. Jeníka. „Ahój, doktore! Poď se podívat,“ strkal mi před tvář hřbet pravé ruky. Byla na něm nepatrná jizvička. „To vždycky ukazuju a vykládám, jak’s mě operoval!“) Vítr zvedal ze závějí jemný poprašek, v  lese za kasárnami to hučelo. Vyšli jsme s  Petrůjem z  ošetřovny a  brodili se závějí dozadu k  plotu. V  pletivu byla vystříhaná díra. Klekli jsme do sněhu a po čtyřech prolezli z kasáren ven. Pokra‑ čovali jsme dál tmou až k mladým zasněženým smrčkům. „Tenhle bude dobrý,“ řekl Petrůj. „Z tý zmrzlý země ho nedostaneš.“ „Neměj strach, doktore!“ Petrůj chytil kmínek a zabral. (Pravidelně posiloval, pojídal tvaroh se sirupem, já mu píchal bédvanáctky, aby mu rychleji narůstala svalová hmota.) Stromek povolil, ze závěje vyletěl kořen, na sníh se snesla sprška tmavé hlíny. „Pašák,“ pochválil jsem ho. Chytli jsme stromek a nesli ho k díře. Zaťukání. Probudil jsem se. „Dále!“ „Doktore, snídaně,“ hlaholil ve dveřích usměvavý Petrůj s  plastovým podnosem (polívka a  chleba s  paštikou). „Díky. Dobrý ráno.“ Na pokoji stůl nebyl, podnos jsem postavil na židličku k  poste‑ li. Další zaťukání. „Doktore, půjčil bys mně tu knihu?“ huhlal marodný vojín Kalous. „Jakou knihu?“ „No tu s těma mordama.“ Přivezl jsem si z domu učebni‑ ci soudního lékařství kvůli tabulkovému hodnocení úrazů, byly tam i černobílé obrázky zabitých, včetně vražd z vilnosti. „No, jo,“ vstal jsem a podal mu „knihu“. „Díky,“ zazářily mu oči, vzal Soudní lékařství a odešel. Začínal Štědrý den. Polívka byla opravdu rybí. Šel jsem se projít ven z kasá‑ ren. Svítilo slunce, závěje blýskaly do očí jak posypané slídou. U plotu jsem potkal zástupce velitele mjr. Ryšánka s malým synkem. „Půjdeme se projít do lesa,“ pra‑ vil mu. „Tatínku, já nechci do lesa!“ „Kam chceš?“ „Tatínku, já chci na posádku,

70

válka, vojn

Robert Fajkus

Robert Fajkus

Štědrý den na útvaru

na posádku!“ Došel jsem asfaltovou cestou podél lesa k závoře s betonovou bud‑ kou. Tady začínal vojenský prostor, cedule „zákaz vstupu“. Než napadl sníh, našel jsem u boudy několik ježčích kůží. Kluci mi řekli, že když tu byli Rusové, ježky chytali, stahovali a opékali na ohýnku přímo v boudě. Na začouzených stě‑ nách byla načmárána slova v  azbuce, třeba Aljoša, 6. 7. 1987, Doněck. Nechtělo se mi přes vrátnici, obešel jsem kasárenský plot až dozadu k ošetřovně a prole‑ zl dírou. Pokračoval jsem do kuchyně ke kontrole oběda. Jídelnu pro záklaďáky už kluci zdobili na štědrovečerní večeři, z kazeťáku hrály koledy. „Poď, doktore, ukážem ti stromček,“ chytil mě za rameno svobodník Šándor, znalec filmů Jura‑ je Jakubiska. Dotáhl mě do rohu jídelny, kde stál pěkný smrček. Byl ozdoben nafouknutými kondomy, které kluci obětovali. Fixkami na ně namalovali růz‑ né obličeje, ženské siluety nebo jen kosočtverce se středovou čarou. „Krása, čo?“ „Pěkné,“ usmál jsem se a  poplácal dojatého Šándora po zádech. Na ošetřovně kluci taky naladili v rádiu koledy. Petrůj sehnal nějaké fošny, řezal je a klížil do sebe, aby vytvořil pro stromeček stojan. „To zvládneš?“ „Šak v civilu dělám tesa‑ řinu.“ Vojín Páral, který jindy mluvil převážně o „šukání“, s dětsky soustředěným výrazem lepil vánoční řetěz z předem nastříhaných papírových proužků. Vojín Kalous ležel v posteli a blaženě zíral na fotografii dívky s vyhřezlými rodidly po vraždě z vilnosti. Kluci z kuchyně donesli na ošetřovnu ve várnicích štědrovečerní večeři. Byl skutečně smažený kapr. Pojedl jsem ve svém pokoji, pak jsme šli ke stromečku, zapálili prskavky a pod stromek postavili dárky: flašky. Kluci mi koupili rum, já jim přivezl několik lahví domácí slivovice. Pustili jsme koledy a odšpuntovali jed‑ nu slivovici. „Půjde se mnou někdo na půlnoční?“ zeptal jsem se. „No, já bych šel, ale do té tmy se mi nechce,“ podíval se Páral na okno. „Já půjdu,“ řekl řidič sanity, vojín Pouchlý. „Dneska máš ale službu, co kdyby se něco stalo?“ „Neměj strach, doktore,“ mávl rukou. Převlékl jsem se do civilu, Pouchlý šel v maskáčích. Ven‑ ku už mrzlo, trochu sněžilo. Probrodili jsme se k díře a podél plotu pokračovali

71

Štědrý den na útvaru

k vesničce. Kostelík se rýsoval ve tmě proti nebi, z několika domků a chalup stou‑ pal bílý kouř. Pod námi v dáli se jako třpytivá brož ukázalo okresní město: civili‑ zace, teď vzdálená, nepatřící do světa vesnice, posádky a hor… Brzo nás obklopila tma lesa. Scházeli jsme po silnici dolů, nemíjela nás žádná auta. Velký, hřmotný Pouchlý neustále něco mlel: „Já bych si přál k Vánocům revolver.“ „K čemu by ti byl? Ty chceš po někom střílet?“ „Ne, jen na obranu. Trénoval bych v lese. Střílel bych třeba do šišek.“ Když se Pouchlý opil, vypadal nevinně, ale vždy překvapil nějakou nezřízeností. Naposledy ve městě v hospodě zničehonic chytl radiátor a  vytrhl ho ze zdi. Z  trubek začala téct horká voda, v  nevytopené místnosti se z ní kouřilo. Kluci vyskočili od piv a Pouchlého pacifikovali. „To nič, to opraví‑ me,“ chlácholili číšnici. („Doktore, znáš magický voko? Podívej!“ Páral vzal krýgl s pivem a pomalu do něj spustil štamprli s peprmintkou. Dosedla na dno a slad‑ ká zelená tekutina začala stoupat k hladině. Páral uchopil půllitr a vyklopil ho do sebe. Na dně zůstala prázdná sklenička.) „To je moje holka,“ vytáhl Pouchlý fotografii a strčil mi ji pod nos. Ve tmě jsem toho moc nerozeznal, na černobílé fotce seděla kyprá dívenka, nahoře i dole bez, to dole více strhávalo pozornost, protože měla nohy dosti od sebe. „No, dobrá,“ řekl jsem neupřímně. „Čekáme spolu dvojčátka,“ dojatě opáčil Pouchlý. „Tak to půjdeš brzo do civilu.“ „To bude problém, víš, ona neuvedla otcovství…“ „Kdy se mají narodit?“ „V květnu.“ Sníh zhoustl, po silnici se dalo místy klouzat. Pomalu jsme došli ke křižovatce a zamí‑ řili k městečku. Do nosu nás nejdříve udeřil štiplavý briketový kouř, teprve po chvíli se objevily první domky. Kostel už zdaleka svítil, tlumeně se z  něj linul zpěv, mše už byla v plném proudu. Otevřeli jsme dveře a sotva se vtěsnali dovnitř, jak bylo plno. Pár lidí se otočilo a upřelo pohledy na Pouchlého v uniformě. Už po půlnoci jsme došli před bránu útvaru a popřáli klukům, co měli služ‑ bu. Procházeli jsme mezi spícími budovami kasáren, sněžilo už hustě. Z boudy dozorčího důstojníka útvaru svítilo světlo. V okně se rýsovala silueta mjr. Dítěte, před ním obrys flašky. Minuli jsme kotelnu a kuchyni. Z vrátnice ošetřovny bylo

72

válka, vojn

Robert Fajkus

Robert Fajkus

Štědrý den na útvaru

slyšet chrápání vojína Párala. Zmožený Pouchlý zapadl do pokoje pro zdravotní‑ ky, já do svého doktorského. Venku silně mrzlo. Chabě teplý radiátor místnost moc neohříval. Ve škvíře nedovírajícího okna se udělal led. Zapnul jsem malá elektrická kamínka přivezená z domova, převlékl se do erárního žlutého pyžama, zhasl a zalezl pod peřinu. V kamínkách se rozehřívaly spirály, jak věčné světýlko v kostele začínaly červenat, k tváři se pomaloučku prodíralo teplo. Zavřel jsem oči. Teplo se mi pomalu šroubovalo do hlavy, naplňovalo mě jakousi vlídností, uspávalo v infračervené náruči. Jako by do mne vcházel Bůh…

73

N á d e ch   nástěnkáře č. 2011 Lehl si na zem na záda, s  nádechem pomalu zvedal ruku za hlavu. Miluje ten pohyb, nádech nahoru, výdech dolů. Do zavřených víček se rozbíhají obla‑ ka obrazů. Je to přesně čtyřicet let, co nastoupil na vojenskou školu, Vojenskou střední odbornou školu leteckou – VSOŠL. Odvezli je z  nádraží do kasáren s  nápisem nad branou VÍTAME VÁS, po průjezdu jim desátník ukázal na zadní stranu brány: UŽ VÁS MÁME, pokračo‑ val pozdrav na přivítanou. Patnácté narozeniny měl třináct dní po zahájení ofi‑ ciálního školního roku. Chodili z jednoho kravského teskobaráku do druhého v  trojstupu po třiceti… Nádech  – výdech, pokrčil levé koleno a  pravou rukou znovu opisuje pomalý, nejpomalejší pohyb, oblouk za hlavu, zuby se uvolnily, vnitřní chvění ustává. Teskobaráky, dlouhé nízké ubytovací prostory za městem, stály na okra‑ ji polního letiště. 10 – 20  – 30 kovových postelí na světnici, plechové skříně na chodbě, učebny, umývárny, dozorčí stolek u vchodu. Zuby se znovu samy zatínají, pokrčil pravé koleno a levou rukou provází nádech se zavřenýma oči‑ ma. Zpomalení pohybu zpomaluje čas. Byla to vzpoura proti otci, vyhrál tím, že odjel – opustil mladší bratry a rodiče. Chtěl si splnit sen o létání? Chtěl být jednoduchým hrdinou? Chtěl opustit pokrytectví, samotu, do které se dostal? Jednu opustil a do druhé se ponořil. Vnitřní cela – vnitřní exil pokračuje. Zve‑ dá obě kolena a ukládá je s výdechem na jednu stranu a hlavu na druhou, rame‑ na zůstávají přitisknuta k zemi. Narozeniny neslavil, neměl představu, co má dělat ráno, říci těm kolem, že má dnes patnáct? V osmnácti si šel na umývárku slavnostně zapálit marsku. Do té doby se stává nástěnkářem pokoje a později nástěnkářem čety a roty, to byla funkce. Nenápadná a tvůrčí funkce, obměňo‑ val u dveří denní tisk. Mohl vystřihovat, co chtěl, z dostupného tisku: Rudé‑ ho práva, Pravdy, Obrany lidu, Vítězných křídel. Nikdo to dělat nechtěl, měli se původně po týdnu střídat všichni ze světnice, ale on se chytl, začal své prv‑ ní koláže. Nechápal, jak důležitá je funkce velitel světnice, velitel družstva,

74

válka, vojn

Josef Zajíček

Josef Zajíček Narozen roku 1956 v Chlumci nad Cidlinou. Do 27 let se stěhoval z místa na místo: 1 rok Nový Bydžov, 4 roky Mladé Buky, 9 let Havířov, 1 rok Prešov, 3 roky Košice, 2 roky Mošnov, 4 roky Lvov, 2 roky Hradec Králové a zbývajících 27 let se nehne z kopce v Líšni nad Brnem. 18 let vojákem, 20 vychovatelem, duší snílek, počal 9. 9. 1999 jediné své dítě, Divadlo Útulek v Útulně Marie Steyskalové.

zástupce velitele čety, velitel čety – roty – praporu – školního pluku. Za soci‑ alismu jsme si všichni rovni, soudruzi. Vystřihoval si články a  sestavoval do obrazců Jiřího Koláře, které už rok nikde nebyly a nikdo je neznal, a on si jen pamatoval něco, co ho kdesi chytlo ve třinácti. Stejně tak zmizely akty z časo‑ pisů, nejbarevnější byl měsíčník Voják s  fotografií herečky na zadní straně. V  ústech se mu hromadí sliny a  pozoruje jejich příchuť, s  dalším obloukem ruky jako by se měnila. 18 let v armádě, 13 v KSČ, 25 v manželství, pozoruje ty počty a dýchání odpočítává se vzpomínkou na každý rok. 71757778808183858 689909900051011. Po vyhazovu z armády si řekl, po stejném počtu let na svo‑ bodě budu čistý. Není – systém vnitřní cely zůstal. Miloval nástěnky boje proti všemu za všechno: policajt s hlavou opice – rozstříhané, napáskované znaky – začal rozumět ploše nástěnky. Každého zaujalo něco jiného a  někoho nic  – někdo vůbec nevěděl, že tam něco visí. Zpočátku měl jen nůžky a špendlíky a formát plochy. Nástěnka byla jeho veřejným deníkem – za čtyři roky VSOŠL nepamatuje, že by po něm někdo z velitelů chtěl, aby to sundal. Všechna hesla, texty, obrazy se staly pouhým vyjádřením obrazu – nikdo je vážně nečetl. On byl nástěnkář a povyšoval od pokoje přes četu, rotu až na přehlídku k třicáté‑ mu výročí osvobození, kde v názorné agitaci reprezentoval celý školní pluk. Ovšem kariéra mu byla lhostejná, šlo o plochu a rozlet ducha. Divácký úspěch byl důležitý. Dostal řezačku na polystyrén a místnost názorné agitace – Jamku. V ní se scházela intelektuální elita roty, to byl vrchol umělecké dráhy. Chtěl by se něčeho chronologicky držet, na otevření deníku z  té doby nemá. Sta‑ čí, že leží na zemi, dýchá a posílá nádechy do častí těla, rozdělil si jej na sto bodů a každému věnuje jeden. Podle hloubky je to i půlhodina, než dá stov‑ ku. Přitom se vrací oblaky v hlavě. První uniforma, vycházka, první pozdrave‑ ní pozdvihnutou rukou důstojníkovi na ulici s bušením v hrudi. Pozoruje tu ztrátu paměti, jak lehce maže – maže. Stačilo by jen otevřít deník. Leží a zve‑ dá pomalu ruce za hlavu, přetáčí se na břicho a  jen počítá nádechy, stovku

75

N á d e ch   nástěnkáře č. 2011

s  hlavou vpravo a  stovku vlevo. Dál zůstává ve své vnitřní cele, po čtyřiceti letech od průjezdu bránou, tak to zůstane. Nástěnkář školního pluku VSO‑ ŠL. Směje se té kombinaci, něco jako snílek v řevu motorů. Nenaučili ho lás‑ ce k motorům, lásce k rodné straně, k Sovětskému svazu, lásce k socialistické vlasti, lásce k uniformě, ke zbrani, ale láska bez přívlastků mu na nástěnkách zůstávala na věčné časy a nikdy jinak, té si každý nevšiml, stačilo jen, aby občas někde nějaké písmeno odpadlo… Obrazy se mu v paměti na obzoru melou ve víru, větru, průletu mizivé ener‑ gie. Z kasáren nezůstává nic, pár nástěnek, rvačka na pokoji, sázka spolužáka, že oběhne škvárové hřiště nahý v dešti a nenechá se chytit. Učitelka chemie, co se mu po půlroce na jaře začala líbit. Čištění polobotek velitele při ranním roz‑ vodu do zaměstnání, plivnutí na kartáč a pak na polobotky na schodech před nastoupenou rotou. Báseň o  dívce s  ňadry z  mořské pěny, Petr a  Lucie. První cesta domů sedm hodin rychlíkem. Stahuje se mu žaludek a střídavě má a nemá chuť na cigaretu. Má zameteno a bude víc a víc, až nezbude nic. Poprvé ve vlaku někde v noci kolem Popradu ucítil pálivou blízkost vedle spící ženy. Propadal se do každého nechtěného dotyku. To byl ten nejsilnější zážitek prvního ročníku letecké školy? Knihovnice v kasárnách byla krásná žena a chodili za ní všichni. Přečetl celého Balzaka a nepřiblížil se k ní slovem, nezvedl zrak. Vyprázdněno, zameteno, ta slova ho dusí. Nutí otevřít deníky 71 – 75. Ale teď ne, teď jen dýchá do svých sta bodů a cestuje s oblaky myšlenek dál – dál. Měl tam přítele? Měl přece a žije dodnes, byl u něj na východních hranicích v létě o druhých školních prázdninách, týden po smrti jeho otce. Byl mu vzdálený, dze su moje šmaty – chočeš ty po pysku – lehce nesrozumitelný. Šel s ním jednou na pivo a pak už ne, nenaučil se smečkovým letům po krčmách. Byl to přítel na dálku, co s ním cítil, ale neprožíval, z jiného světa… Dýchá soustředěněji, do zpomalení pozo‑ ruje stav tepla, uvolnění, napětí, ticha. V  Jamce byl pánem svého výtvarného, literárního světa. Tam si hrál svou muziku. Když poprvé slyšel Dylana, Beatles,

76

válka, vojn

Josef Zajíček

Josef Zajíček

N á d e ch   nástěnkáře č. 2011

rozhodl se mít kazeťák taky. Netoužil po věcech, snad jen po civilních hadrech a pak po kazeťáku Nacionál. Měsíc brigády o třetích prázdninách v Nové huti, a měl ho… Prach na televizi, těší se na klid v úklidu, ale neumí uklízet, jen se věcí dotkne a převrství, přemístí je. V kasárnách televizi nesledoval, tam byla na politickovýchovné světnici, kde se scházeli diváci hromadně, a  on nebyl hro‑ madným divákem, spíš pozorovatelem, strážcem svého Majáku. Vyzdobil PVS, vytapetoval ji polystyrénovými tabulemi a  hesly. Za jeho výzdobu byl velitel hodnocen a on byl odeslán do rodné vsi kapitána Nálepky pro materiál. Z PVS udělal muzeum partyzánského odboje. Televize za normalizace ho nezajímala vůbec. Poučení z krizového vývoje a závěry sjezdů strany jej vzdělaly dostateč‑ ně, aby se naučil vyprazdňovat obsah slov a sebe sama. Ale už dávno před četbou Poučení z krizového vývoje byl vyprázdněný. Vyprázdnil ho otec mlčením, uza‑ vřeností, rodinným zámkem na dveřích a oknech?… Pokouší se teď uklidit dva pokoje, místnosti, světnice bez čísla. Maturitní rozloučení se světnicí ­VSOŠL byly zvratky stékající po zdi z  patrové postele nad jeho hlavou. Ze slavnostní uniformy po slavnostním vyřazení u MIGu se převlékal v autě rodičů… Auto, to slovo ho rozesmálo stejně jako MIG 21. Letecký technik zpečetěný maturitou, nikdy po ní nesedl ani do MIGu, ani do auta. Řidičský průkaz odložil do krabice na třicet pět let, do výměny nebyl ani jednou otevřen – ha. Úřednice si nevěříc‑ ně prohlížela fotografii tváře buditele v brýlích roku 75, oba se smáli té novosti dokladu. Průkaz KSČ mu odebrali, zpronevěřil se stanovám. Z armády vylou‑ čen pro politickou nezpůsobilost po osmnácti letech, dřív to nedokázali, proč? Jeho bezdětné manželství bylo rozvedeno za deset minut. Není schopen uspo‑ kojujícího pořádku, smysluplného řádu. V armádě se naučil povrchnosti a před‑ stírání na vysoké umělecké úrovni. Duchamp i Beius by z něj měli radost, spolu s Kolářem. Vypracoval si svůj svět umění PVS. Chtěl se pokusit o diorámu pří‑ mo na rotě, ale nenašel se prostor v našlapané budově… Zalil kytky, jako každou neděli, zálivka ke čtyřicátému výročí odevzdání svobody a dvacátému druhému

77

N á d e ch   nástěnkáře č. 2011

jejího vrácení. Nepamatuje si na VSOŠL kytky. Jen strom před dílnou, kde nýto‑ vali křídla MIGů 15, sledoval denně jeho změny, první pupeny i poslední list. Při jednom pozorování posledního listu se rozhodl, že až se utrhne, uteče. Ute‑ kl těsně po něm, přišli mu říct, že velitel mu vzkazuje, aby si uklidil své knížky, které měl vyskladněny na skříni v pokoji po vyhoštění z Jamky, teď ležely na čer‑ stvě nahydrovoskované podlaze. Půlmetrová hromádka, rozmázlá do červené mastnoty. Byl listopad – konečně signál k akci vrstvené v cele vnitřního odporu. Nikdy potom nezažil tak dlouhotrvající euforii ze vzpoury, snad při podpisu petice, ta radost jak kamení hrnoucí se z útrob. Bez průkazky zmátl tři kontro‑ ly, rotní, praporní i na bráně kasáren, a zmizel nočním rychlíkem ke stařence do Nového Bydžova přes Kysak. Nepovolené opuštění posádky – zběhnutí?? Vrátil se po třech dnech, a přece ho po posádkovém vězení povýšili v novém roce na četaře‑nástěnkáře. Nechtěl maturovat, nechtěl sloužit vlasti; několik slov a poli‑ bek jeho lásky soudružky učitelky, a  zůstal a sloužil a maturoval, byl tak blíz‑ ko svobodě. Stačilo jen důvěru přenechat doktorům‑absolventům VKVŠ, a  ti by ho protáhli psychuškou do civilu. Bál se a láska klapla… Rty se mu semkly, sedí a pozoruje prach na desce notebooku a i ten utře. Všechno dobře dopad‑ lo, úplně nezezelenal. Svobodu si nosil v sobě na pozorovatelnu Majáku‑Jam‑ ky, četl v polystyrénových písmenech a čas je jeho přítel, umí čekat… Vyprázdnil dvě skříně a všechny zbytečné a staré hadry, věci, papíry posledních čtyřiceti let postavil v igelitových taškách ke zdi před popravou. Do zítra je nechá vychlad‑ nout a  ještě jednou se s  nimi rozloučí a  ujistí se, že nic důležitého nevymaže z paměti. Hledá psaní od Lásky, jezdil za ní dva roky po maturitě vždy, když její muž a dítě odjeli do hor na chatu. Byla o třináct let starší a nechtěla se rozvést. Nikdy jej nenapadlo se zastavit v letecké škole. Lehce odřízl z paměti čtyři roky, naučil se opouštět místo a  lidi bez lítosti, odejít, zmizet, zapomenout. Vložil vše do svých deníků a ty nechává zavřené, pozoruje jejich hřbety a občas někte‑ rý potěžká, jsou lehčí a lehčí, a až budou nejlehčí, otevře je a možná už budou

78

válka, vojn

Josef Zajíček

Josef Zajíček

N á d e ch   nástěnkáře č. 2011

prázdné, nečitelné, cizí. Pocit osvobození od jejich času je jedinečný zážitek, čas od času si jej užívá. Ta další velká chvíle byla na schodech letecké školy, když se vracel z útěku – přítel čas mu přihrál poplach celé školy a on o půl šesté ráno vycházel po schodech, ze kterých se valili vojáci‑spolužáci křičící jeho jméno, tomu se nic nevyrovnalo, on žil svou vlastní svobodou. Veliteli se usmíval do očí a zářil jistotou, všechno spílání a vyhrožování bylo směšné proti následující svobodě. Než ji zastavila Láska – racionální milenka, uvěřil jí a poslechl, zůstal, miloval ji a cena mu nebyla vysoká. Velitel musel o jejich rozhovorech vědět, to mu došlo až později, po její smrti, ale svého rozhodnutí zůstat ve škole nelituje. Jen se víc stáhl do své cely, do své utajované lásky – a to vnější nechal jít dál po svých… Dostal chuť na cigaretu, slunce se opřelo do zdi nad igelitky s minulostí, co půjde v prach. Bude chvíli zaplňovat prázdné police, má cvik hromadění zby‑ tečných věcí s příběhy. Staví si malé diorámy na stole v práci, na polici v kuchyni, v pokoji, v ložnici, všude, kde se zastaví. Dívá se na předmět, co k němu docesto‑ val, a pozoruje jeho odraz obrazu v čase a dává mu příběh a čeká. Je sběratelem zbytečného odpadu před odpadnutím, rozehrává s ním svůj příběh před kon‑ cem. Je to malé jeviště jeho malého života. Konstelace lidských dotyků. Pozo‑ ruje pohled své matky po mrtvici a  vnímá nekonečnost, se kterou se setkával v kasárnách často. Pozoruje nehybnost věčnosti. Už netrpí onou nemohoucnos‑ tí při setkání s  ní. Půjde setřít prach a  vyprázdnit další polici, jen tak zvolna, pozvolna vpřed. Lehne si na zem a bude dýchat a pozorovat oblaka myšlenek plynoucích k obzoru. Posbírá pár reklamních papírů a udělá si koláž LÁSKA. Bude čekat až ke dveřím nekonečna a  probírat smysluplnost existen‑ ce. Rty se mu znovu semkly, den je tichý, slunný, prázdnující. Dostane sílu otevřít deníky, bude se vracet bez bolesti, tohle je jen začátek úklidu stop, úklidu po stopách. Trochu se cítí upatlán nečitelnou minulostí. Lehne si na zem a  bude dlouze prodýchávat, odpočítávat až do uvolnění svalů. Bude se

79

N á d e ch   nástěnkáře č. 2011

posouvat pokojem a  ohledávat výhledy instalací k  likvidaci, k  očistě prosto‑ ru do času. Učí se žít s prázdnem bez výměny místa v domě plném vojenských důchodců. Lidí, co prožili život v uniformě bez boje… Není to vlastně štěstí?…

80

válka, vojn

Josef Zajíček

81

Ruský A ten nemocný na plíce, voják‑Bělorus, co ho přivezli z rakouské fronty, by měl spíš ležet ve špitále pro nervově nemocné než tady u nás. Leží na Saxanově místě. Náš pokoj mu říká Ruský, protože když ho zachvacuje nemoc, křičí pořád dokola: „Ja rúskij! Ja rúskij! Rúskij! Rúskij!…“ Na pohled je to dost zdravý muž. Průměrného vzrůstu, dobře stavěný, široká ramena, hrudník má obyčejný. V obličeji žádná chorobnost vidět není, – vzácnost, když se vezme v úvahu, že člověk nepřijel na návštěvu, ale ze zákopů. A jen v očích toho chudáka je cosi, co prozrazuje vážnou nemoc a trápení a beznaděj. Oči mu zapadly, takže jsou úplně malinké. Ale hlavně jsou strašně uvadlé, nějaké zmačka‑ né, setřené. Je třeba se do nich pozorně zadívat, a pak je v nich vidět bolest. Tomuto nešťastníkovi se stal podivný případ. S jistotou se dá říct, že před válkou, nebo přesněji řečeno před mobiliza‑ cí, byl Ruský obyčejným rolníkem z Mogilevské gubernie: byl zdravý, ale trochu pomalejší, od přírody nadaný, ale nevzdělaný, sprostý. Převlečený za vojáka se nijak nezměnil, jen se přizpůsobil svému novému životu. A na pozicích, v době dlouhého a klidného stání v závětří málo významné fronty, se Ruský víc než jeho spolubojovníci rád toulal po prázdných, opuště‑ ných vesnických usedlostech a hrabal se tam ve snaze najít něco k snědku. Po večerech, za prvních červánků, se chodil loudat po polích zrytých zákopy, vyhledával prázdná brambořiště a šťoural se tam svou malou pěchotní lopatkou kvůli nějakým deseti bramborám, které neposbíral hospodář či nevyryla prasata. I když mu to vyčítali, nenechal svého slídění v temných polích, a ta vychytralost ho zničila. Jednou, aniž by si toho sám všiml, zabloudil příliš daleko ve směru rakouských pozic, až za svou strážní linii, a tak se ve svém pátrání po jídle opoz‑ dil, až už byla najednou úplná tma. Trochu polekaný se opatrně vlekl nazpět, lopatku za pasem, v  jedné ruce kotlík s vykopanými bramborami, ve druhé puška – kdyby něco.

82

válka, vojn

Maxim Harecki

Maxim Harecki Narodil se v roce 1893, za stalinského teroru byl v roce 1938 popraven. Klasik běloruské literatury, autor několika povídkových sbírek (např. V imperialistické válce, psáno 1914 – 1919, 1. souborné vydání 1926), dramatu Anton (1914), novel Tichý tok (1918), Dvě duše (1919) aj., románů Vilenští komunaři (1. vydání 1965) a Kamarovská kronika (1. vydání 1966). Vydal první dějiny běloruské literatury napsané v rodném jazyce (1920).

Když vylezl na nevelký kopeček, zůstal ohromen stát: před ním byl Raku‑ šák… Oba najednou tou nečekaností přičupli k zemi: Ruský podřepl strachy, ten druhý asi taky. Trvalo to okamžik, ale zdálo se, že strašně dlouho. Potom Raku‑ šák jako první říká: „Ruse, mám kořalku…“ „Já ti nic neudělám!“ odpověděl Ruský úplně krotce a odvážně se napřímil a přistoupil k němu blíž. Rakušák se taky zvedl, udělal pár kroků a  podal mu ruku. Nepřátelé se pozdravili jako dávní kamarádi. Pak si zase sedli, tentokrát ale vedle sebe, a pušky položili každý na svou stranu. Skoro si nepovídali, protože jazyky v ústech se jim hýbaly těžko, navíc si úpl‑ ně nerozuměli, ale brzy vypili všechnu Rakušákovu kořalku, zajedli ji pšeničným chlebem a zakouřili si cigára ubalená z Ruského machorky. Rakušák podle jazyka pocházel patrně z Haliče. Kořalky bylo jen tak na přičichnutí – jeden nebo snad dva panáky na osobu. Pili z láhve, nejdřív Rakušák, pak Ruský. Když skončili a bylo načase, aby se rozešli, pocítili rozmrzelost. Ale Rakušák si dodal odvahy a řekl: „Buď mě vezmi do Ruska, anebo se rozejdem.“ Ruský se poškrábal za uchem, jako by si opravdu rozmýšlel, co má dělat. Zvedl hlavu, podíval se a říká: „Ne, brácho, jdi si ke svým.“ Rakušák jako by trochu zesmutněl. Ale podal mu ruku. Ruský jí potřásl. A oto‑ čili se na různé strany. Rakušák odcházel rychleji. Ruský se vlekl pomalu a toporně, jako medvěd. Znepokojilo ho, že neměl čas si rozmyslet, jak a co se to vlastně stalo. Snažil se pochopit, jestli udělal všechno dobře. A tak mu najednou blesklo hlavou, aby nebylo pozdě a nelitoval se, že byl takový bambula. Udělal už sice snad deset kroků, ale přesto si řekl: „Co jsem to za vojáka?“ Ani to vlastně neřekl, jen ho to tak krátce napadlo. Otočil se, zvedl pušku a jen tak bezmyšlenkovitě zmáčkl kohoutek: „Ták!“

83

Ruský

Výstřel byl slabší a tlumený. Rakušák se nejdřív zabořil tváří do hlíny a udeřil plechovou čutorou, ze které pili kořalku, o svou pušku. Pak se otočil obličejem nahoru a velmi žalostně a dlouze zasténal. Když Ruský přiběhl blíž a naklonil se nad jeho chocholatou čepici a dávno nestříhaný knír, máloco ve tmě viděl, jen uslyšel, jak Rakušák něco dodal, jako by mluvil o někom třetím: „Co to ten Rusák nadělal… Zůstane moje stará a děti…“ Byla v tom slyšet beznadějná křivda, poslední slova sotva vydechl, protože už umíral. Rozhodil ruce a nohy. Ruskému se zdálo, že jeho nažloutlá bělma už zastírá smrtelná blána, jako u slepice. „Kolik jich máš?“ se sevřeným srdcem se zeptal Ruský a mimoděk se ohlédl okolo v nočním soumraku, jako by hledal podporu. „Dě‑t…“ Zastřelený sebou ještě jednou zaškubnul, zavřel pomalu oči a bylo po něm. Ruský se nad mrtvým pokřižoval a  sáhl mu rukou do kapsy v  kalhotách. Vytáhl dopis v  obálce, pomačkaný a  umaštěný dlouhým ležením. Víc toho už nebylo, a tak ho naštvaně či nespokojeně roztrhal na několik kousků. Pak si to rozmyslel a zvedl je ze země, aby je později vykouřil. A zase odhodil. Až se mu třásly ruce a  mrzelo ho, že tak blázní, jako by nezabil nepřítele, ale nějakého svého. Už odvážněji pošátral za jeho košilí, ve všech kapsách a  v  čepici, a  zase nenašel nic cenného. Když si prohlížel jeho boty, jestli mu je má vzít, podíval se mimoděk do temna noci a lekl se… Popadl kotlík s bramborami do jedné ruky, dvě pušky za řemeny do druhé a s větrem o závod utíkal ke svým. V rotě mu neuvěřili, že zabil Rakušáka, a  mysleli si, že třeba někde v  poli našel rakouskou pušku. I když skutečně byla nedávno nošená, „teplá“ a vyčištěná. Možná opravdu někoho zabil. Ale Ruský se od té doby změnil. Byl zasmušilý, bloudil po staveních a bram‑ bořištích, oblíbil si ležet na zemi s rozhozenýma rukama a nohama… Nakonec si

84

válka, vojn

Maxim Harecki

Maxim Harecki

Ruský

nachladil hrudník, a tak ho poslali pryč z pozic a dovezli nejdřív do nějakého již‑ ního města a potom do našeho špitálu, hlouběji do týlu. Tady nevědí, jak mu mají rozumět. Doktor Hermeier, Němec z  Dvinsku, kterého my všichni nemáme rádi, si myslí, že Ruský to jen předstírá, neříká mu jinak než simulant, a dokonce mu nadává do očí: „Ty lumpe, děláš tu tyjátr! Ty sis všechno jenom vymyslel! Trochu ti dáme do pořádku hrudník, a stejně zase pojedeš na frontu.“ Druhý lékař, starší, jménem Kwiatkowski, pocházející odněkud od Barana‑ vičů, mu pečlivě léčí plíce různými inhalacemi a vzdušnými lázněmi a jeho nervy bere v úvahu jenom málo a jakoby neslyší, když se ho začíná zmocňovat nemoc. „Ja rúskij! Ja rúskij! Rúskij! Rúskij!“ „No‑no-no, to není tak důležité,“ říká starší lékař Ruskému a  odchází k jiným nemocným a raněným. „Není to tak důležité! Není to moc důležité!“ myslím si. Na vlastní uši jsem slyšel od Ruského, jak zabil chudáka Rakušáka, a nejdřív jsem mu taky neuvěřil: mezi vojáky je dost vychytralých bestií. Ale viděl jsem na vlastní oči, během jeho první noci v našem špitálu, jak hořce plakal a stěžoval si, že se mu stále něco zdá. Nešťastník, i přes brom a podkožní injekce se zalil slza‑ mi tak upřímně a žalostně a tak dlouze, že mu nešlo nevěřit. 1915 Z běloruštiny přeložil Sjarhej Smatryčenka

85

válka, vojn

Max Kodíček Narodil se v roce 1983 v Londýně, jeho matka byla irská katolička, otec československý emigrant. Později vystudoval obor mezinárodní vztahy a politika na UWE v Bristolu. V roce 2007 se přestěhoval do Prahy a žije tam. Jeho prastrýcem byl Josef Kodíček, známý rozhlasový režisér, kritik a spisovatel, který emigroval do Velké Británie v roce 1939 a podílel se tam až do konce svého života na českém vysílání Rádia Svobodná Evropa, BBC. Max Kodíček píše anglicky, učí se česky a miluje nakládaný hermelín.

Max Kodíček

Severní Korea (Úryvky z románu) KAPITOLA PRVNÍ: ČERNÝ LÍSTEK K SNÍDANI Jednoho nudného, bezútěšného rána, když slunce zůstávalo nějak dlouho spát pod dekou šedých mraků, seděl Jakub, talentovaný hudebník v tom pravém věku, v kuchyni svého rodného domu nad druhou miskou cereálií. Poslouchal zvuk kapek deště, které se rozbíjely o okno, a přemýšlel, co by mohl dnes, za těch poněkud omezujících okolností, dělat. Mohl by si pustit nějakou novou skladbu, projet pár pobožnůstkářských stanic v  televizi, aby se zasmál, nebo by si mohl přečíst nějakou knihu – to všechno byla ještě přijatelná podoba nicnedělání v jejich domácnosti, v níž se musel vyhýbat otci, který vždyc‑ ky vypadal, že něco dělá. Prozatím byl ale ještě v klidu, spokojeně si sypal třetí porci cereálií, když mu v misce přistála malá černá obálka. Byla to první podivná věc, která se toho rána Jakubovi přihodila, a co bylo ještě podivnější, na krabici nebylo nikde napsáno, že by obsahovala něco jiného než cereálie, určitě ne takovouhle obálku.

86

Znal tuto značku cereálií víc než deset let, vyrostl s nimi; teď však byla tahle spokojeně důvěrná známost podrobena těžké zkoušce, pomyslel si, když zíral na obálku a prohlížel si její rudou voskovou pečeť. Upíral veškerou svou pozor‑ nost na tu drobnou věc, svět kolem něho ztichl, jen tikot hodin mu připomínal, že nezamrzl. Pronikavý hlas v jeho hlavě mu radil, aby zavolal policii; v těchto dnech, kdy i neškodná obálka může zabíjet, si nikdo nemůže být ničím dost jistý. Jiný hlas mu však nařizoval, aby tu obálku okamžitě otevřel. Nakonec se do toho ale vložil jeho skutečný hlas, který jim oběma řekl, ať drží hubu a nechají ho roz‑ hodovat samého za sebe. Bezpochyby tu obálku chtěl otevřít  – byl však odhodlán prodlužovat ten exotický pocit očekávání tak dlouho, jak jen mohl vydržet. Ani se nepokusil představit si, co může být uvnitř, jeho mysl byla v tom okamžiku jako prázdné plátno připravené k pokrytí nánosem svěžích barev. Osud tě vždycky lapne prá‑ vě v těch nejméně očekávaných chvílích, myslel si Jakub, vzal obálku a jemně pře‑ lomil pečeť.

Drahý cizinče, někdy nás osud zastihne v těch nejméně očekávaných chvílích. Pokud čtete tento dopis, zna‑ mená to, že jste se stal jediným vlastníkem pozvánky k návštěvě mého magického království, kde se můžete pohybovat, jakkoliv Vaše srdce ráčí, a to jako náš ctěný host. Rozhodl jsem se pozvat Vás, kdokoliv jste, neboť chci svou mysl pozvednout nevinností jednoho čistého srdce, upřímného v hovoru, jelikož někdy dokonce i císař může ztratit kontakt s realitou. Se srdečným pozdravem Excelence Kim‑Eugene II., svatý vládce Severní Koreje

87

Severní Korea

KAPITOLA DRUHÁ: ROZHODNUTÍ Toho dne bylo u večeře slyšet jen zvuk polykaného jídla. Jakub se necítil obzvlášť hladový, jen strašlivě prázdný; toužil v tu chvíli po čemkoliv jiném než po jídle. Žvýkal své jídlo pomalu, sledoval přitom otce, jak do svého talíře strká lžíci s půvabem a pravidelností mechanického rypadla, a svou matku, jejíž zápěstí byla elegantně uzamčena do úhlu pětačtyřiceti stupňů, vybírající, pitvající, volící, co vstrčit do úst. Bylo vidět, že přitom přemýšlí, jak začít nějaký nedůležitý rozho‑ vor, který by se mohl rozvinout do něčeho informačně cenného. Jenže Jakuba nemohlo od jeho současného stavu mysli nic odtrhnout, a tak se omluvil, vstal od stolu a odešel k proskleným dveřím, aby na chvíli vyšel na čer‑ stvý vzduch. Sotva se za ním s vrznutím zavřely dveře, zaslechl za sebou tlumený hlas – začala konverzace, kterou nechtěl slyšet. Tam, kde žili, nebyly žádné pouliční lampy, jen čistá, jasná noc. Měsíc v ní visel jako stříbrný srp, jako by čekal, až bude moct pokácet všechny stromy pod sebou. Řeka v noci hučela mnohem hlasitěji, dávajíc tak bezděčně najevo svou pří‑ tomnost, a v dáli bylo možné rozeznat slabé kvílení dálnice, podobné hučení vět‑ ru. Byla to jedna z těch tichých nocí, a byla tichá jako každá jiná noc, jako všechny noci navždy, až do konce jeho nocí a dnů. A v té chvíli Jakub poprvé uviděl plně probarvenou, hrůznou vizi, která ho plíživě pronásledovala už nějakou dobu: že totiž bude brzy starý, že tímto tempem, se kterým získává životní zkušenos‑ ti, pravděpodobně skončí jako jeden z těch sešlých mužů propadlých sítem osu‑ du, sedících dnes v nějaké bezejmenné hospodě, tupě zírajících na protější stěny, kteří nejsou ničím jiným než varováním pro mladé, aby neskončili přesně takhle. Pak mu došlo, že tomu všemu se může vyhnout jednoduše, prostě výletem do Severní Koreje. Ano, pojedu do Severní Koreje, řekl si, cokoliv a kdekoliv to už je. Kývl na měsíc, který byl nyní plný a zářil v celé své oslnivosti, jako na jedi‑ ného svědka svého tichého slibu. Z kapsy vytáhl dopis a znovu ho otevřel. Ne‑ mohl teď písmo rozeznat, ale stále cítil sílu, s níž byl dopis formulován. Nebyly

88

válka, vojn

Max Kodíček

Max Kodíček

Severní Korea

to žádné polovičaté výzvy, někdo určitě chtěl, aby přijel, a Jakub cítil, že by bylo vysloveně nezdvořilé nepřijet, pokud právě tato pozvánka byla ta jediná, kterou kdo kdy dostal.

KAPITOLA PÁTÁ: CENTRUM MÍRU Bylo to zvonění telefonu, co ho vzbudilo už podruhé během toho dne. Předtím ho už vzbudil zvuk silné bouřky, která se přehnala přes město. „Haló?“ řekl skřehotavým hlasem, oči stále slepené spánkem. Byl to Kim‑Eugene – myslel si, že to bude on. Jeho hlas zněl podivně, jako by mu tele‑ fonoval a byl přitom pod vodou. „Jakube, dnes mám několik záležitostí, kterým se musím věnovat, proto se s tebou můžu potkat až později. Ale neboj se, můj chytrý delfínku, zařídil jsem ti dnes návštěvu centra míru, kde tě provede několik mých generálů. Vyhovuje?“ Jakub mohl říci, že mu to nevyhovuje, že by chtěl zůstat v posteli, a Kim‑Eugene by byl pravděpodobně v pohodě. Ale namísto toho, jako onuce, s níž si pohrává vítr (a v poslední době cítil, že se jí skutečně stává), prostě jen řekl: „Jo, to je fajn.“ „Tak na shledanou, Jakube,“ řekl Kim‑Eugene a zavěsil. Jakub se v posteli se zasténáním posadil. Pak znovu uchopil sluchátko a  vytočil číslo. Volal Ianovi, novináři, kterého potkal před několika dny, jedinému člověku, který s ním byl v hotelu a který byl náhodou ubytován ve vedlejším pokoji. „Nazdárek, Iane, nechceš si pokecat na balkóně?“ Krátké zmatené ticho. „Oukej, dej mi pár minut.“ A pak, zrovna když chtěl Jakub zavěsit, zaslechl kýchnutí. „Nekýchl jsi náhodou?“ „Ne,“ odpověděl Ian, „myslel jsem, že to ty.“ „Aha, určitě jsem zaslechl kýchnutí…“ „Já taky!“ „Ale to jsem nebyl já,“ ozval se jiný hlas před tím, než Jakub zavěsil.

89

Severní Korea

O pět minut později stáli každý na svém balkonu a drželi deštníky s vládní‑ mi symboly. Ianův deštník, jak si Jakub všiml, prosakoval. „Jak ti jde psaní článku?“ zeptal se. „Dostal jsem spisovatelský blok,“ odpo‑ věděl Ian s vlhkým pohledem. „Mělo to být tak jednoduché – vždyť je to Sever‑ ní Korea, proboha! Ale já prostě nevím, co o tom všem mám napsat. Kéž bych byl tebou,“ řekl a toužebně pokračoval: „Ty můžeš Kim‑Eugena vidět každý den, ty vidíš, o  co tu skutečně jde! Neber si to osobně, ale vypadá to, jako by bylo všechno vyplýtváno na tebe.“ „Něco přijde,“ povzbuzoval ho Jakub, ale v duchu se divil, co tím Ian myslí, že bylo všechno vyplýtváno na něj. Věděl, že to tu neby‑ lo přirozené, nebo alespoň že to tu bylo jiné než ve zbytku světa, ale jeho vlastní situace se nijak drasticky nezměnila. Byl zdravý, a pokud věděl, stále mu to mys‑ lelo normálně. Byla pravda, že od té doby, co přijel, toho viděl už dost, ale pro‑ tože neměl, s čím by to srovnal (připouštěl, že vlastně ani z vnitřních záležitostí u  nich doma neznal moc), bylo těžké vytvořit si názor, který by to vysvětloval jinak než prostě jako jednu obrovskou anomálii. Ale možná se tím vůbec neměl zabývat, možná byl vybrán zkrátka jenom proto, aby řekl Kim‑Eugenovi pár věcí, jako třeba že celé tohle nastavení je tako‑ vé rozpačité, že se špatně obléká nebo že nesplachuje záchod. I když, pokud mu to neřekli lidé mnohem mocnější než on – prezidenti, premiéři a jim podob‑ ní –, pokud mu oni nenaznačili důležité věci, pak co by mu měl říkat Jakub, jehož autorita nepřesahovala osvědčení záchranáře, jímž ve svém běžném životě byl? Pod nimi se najednou objevilo černé auto, jediné auto široko daleko, a  navíc mířilo k  jejich hotelu. „Budu muset jít,“ oznámil Jakub. „Na něja‑ ké speciální místo?“ vyzvídal Ian nadějeplným tónem, jako by si myslel, že by mohl jít taky. „Jdu do mírového centra,“ řekl Jakub, „co ty?“ „Jdu do továrny na

90

válka, vojn

Max Kodíček

Max Kodíček

Severní Korea

oplatky,“ odpověděl Ian hořce a plivl z balkonu dolů. „Tohle je můj poslední den a musím se jít podívat do továrny na oplatky.“ „Tak jo, užij si to,“ odpověděl Jakub s úsměvem. V Ianově obličeji bylo něco tragického, něco, co vypadalo, jako by přivolávalo neštěstí. „Jo a mimochodem,“ řekl Ian, když Jakub zacházel do pokoje, „přijdeš na mou rozlučkovou párty? Připravují mi na počest karaoke párty a já bych skutečně ocenil, kdybys přišel.“ „Oukej,“ řekl Jakub a povzbudi‑ vě dodal: „Jsem si jistý, že tam najdeš něco, o čem budeš moct psát!“ O chvíli později seděl Jakub v džípu, mezi dvěma generály, kteří s ním míři‑ li k centru míru. „Řekni mi,“ začal generál po jeho pravé straně, který měl na obličeji sluneční brýle pouze s jedním sklem, „jak vypadají vojenské přehlídky ve tvé anglické vlas‑ ti?“ Jakub přiznal, že vlastně nikdy žádnou neviděl. „To je škoda,“ řekl generál po jeho levé straně. „Všichni tady se vždycky strašně těší na naše nádherné vojen‑ ské přehlídky. Jednu budeme mít zrovna příští týden, teď na ni nacvičujeme.“ Auto zastavilo a Jakub vykoukl ven. Uviděl smečku psů seřazenou do pravoúhlé‑ ho seskupení s nejméně deseti psy napříč a padesáti podél, jak přecházejí cestu. Před nimi a na samém konci byli dva muži oblečení ve světlém khaki, s deštníky a s píšťalkami, které se jim klinkaly na šňůrce zavěšené kolem krku. „To jsou naši nejvěrnější psí vojáci,“ vysvětlil generál s jedním sklem. „Taky nacvičují na přehlídku. Psi úpadkového Západu vyrůstají líní, měkcí a slabí, ale tady mají psi důvod bojovat, mají v co věřit!“ O trochu později se ocitli před centrem míru. Byla to masivní, kupolovi‑ tá budova, o níž bylo Jakubovi řečeno, že je to jen střecha, která se však otevře hned, jakmile bude důvod začít vystřelovat rakety. Zbytek centra míru byl v pod‑ zemí. Jakub se hned ironicky zeptal: „Ale pokud je tohle centrum míru, proč bys‑ te odtud měli střílet rakety?“ „Protože mír neexistuje,“ odpověděl bez obalu generál. „Jsem v  armádě už dost dlouho, abych to věděl. Mír je dosažitelný jen ve chvíli, kdy jste zcela

91

Severní Korea

v bezpečí, a abyste toho dosáhli, musíte být vždy připraveni zničit svého nepří‑ tele. Kompletně!“ Poté, co zaparkovali džíp na střeše a  výtahem sjeli do podzemí, ocitli se v dlouhé, kovovým světlem osvětlené chodbě. Jak šli, míjeli kolem dveří rozesta‑ věné vojenské hlídky, které jim salutovaly, když procházeli, nebo psy, kteří vždy dvakrát zaštěkli. „Za všemi těmi dveřmi jsou naše nejnovější vynálezy, které nám usnadní vést válku,“ informoval Jakuba generál s jedním sklem. „A sem jdeme,“ řekl ten druhý, zastavil se přede dveřmi a ty se před nimi v mžiku otevřely. KAPITOLA ŠESTÁ: FRANZ 2.0, GENERÁTOR PRAVDĚPODOBNOSTI VÁLKY Nejvyšší vojenští velitelé Severní Koreje strávili hodně času dovozem nejrůz‑ nějších válečných strojů. Jedním z nich byl generátor pravděpodobnosti války, pojmenovaný Franz 2.0, který byl vyroben v Německu. Když se tomuto přístroji zadala jména dvou zemí, vygeneroval číslici, která v procentech vyjadřovala prav‑ děpodobnost vypuknutí války mezi nimi. Pokud byl výsledek nad 50 %, bylo to, jako by ty národy už byly v podstatě ve válce. „Jmenuj zemi, kteroukoliv zemi,“ povzbuzovali generálové Jakuba, ale aniž by mu dali vůbec čas nad tím přemýšlet, už přístroj sami uvedli v chod, postrku‑ jíce se přitom jako nadšená děcka. Jeden z generálů vybral dva malé knoflíky na hlavním panelu a upozornil Jakuba na knoflík u výpisové části přístroje. „Podívejme se na vývoj potenciální krize mezi Španělskem a Indií.“ Přístroj vypadal, že se dal do chodu, z kovového trychtýře nahoře vycházela za doprovodu bzučivého zvuku pára, a poté cinknu‑ tí oznámilo, že přístroj práci dokončil; do žlábku v  přední části přístroje vyjel papírek s číslem. „To není moc, že?“ řekl první generál. „Nula celá padesát pět setin procenta. To je víc než minulý měsíc!“ pozna‑ menal ale nadšeně druhý. „Zkusme teď nějaké země začínající na J!“ Číslo vyjelo

92

válka, vojn

Max Kodíček

Max Kodíček

Severní Korea

po chvíli, doprovázeno mohutnější párou i bzučením. Jakub se zeptal: „Nechá‑ pu, jak tady může být vůbec vygenerována nějaká hodnota?“ Nedovedl si před‑ stavit, proč by měla vypuknout válka mezi Jamajkou a Japonskem – to se snad nemůže stát ani za milion let! „Nikdo přesně neví, jak to funguje,“ řekl generál s jedním sklem, „ale zatím se to nikdy nespletlo.“ „Teď něco vymysli ty, Jakube.“ „Oukej, co třeba, co třeba…“ „Itálie a Etiopie!“ Knoflík byl ihned stisknut a přístroj se dal zase do cho‑ du. Výsledek byl sedm procent. „To je skoro jedna ku deseti,“ řekl překvape‑ ně Jakub. „Počítač přidá automaticky pět procent, pokud už země v minulosti byly ve válce,“ vysvětlil generál. „Zkus jiné!“ Tak jo, byly dvě země, u kterých to musel zkusit. „Co třeba Anglie a Francie?“ Jakub našel obě země a stiskl knof‑ lík tak, jak viděl, že to předtím udělal generál. Přístroj vypadal, jako by kok‑ tal, a  určitě sebou třásl víc než předtím, něco bylo špatně. Pak se zakymácel a bylo vidět, jak z horního trychtýře vybublává vřící voda. „Co se to s Franzem děje?“ vykřikl generál, shodil uniformu, vyhrnul si rukávy a  odhodil klo‑ bouk. Náhle z přístroje ohromnou rychlostí vyletěl velký šroub, přeletěl přes celou místnost a  rozbil se o  zeď. Pak přístroj začal plivat výsledek. „Vychází pí, vychází zase pí!“ křičel vzrušeně druhý generál, který byl na opačné straně místnosti a  v  ruce držel výjezd papíru, každou sekundou delší. „Co bude‑ me dělat? Pí přece nikdy neskončí, že?“ zeptal se Jakub. „Ano, a neskončí to, dokud neskončí válka!“ zvolal frustrovaně první generál a držel si přitom ruce na hlavě. „Teď můžeme udělat jen jednu jedinou věc,“ řekl druhý generál, zatímco jemně kladl dlaň na bok třesoucího se přístroje, jako by ho chtěl uklidnit. „Ale je to vždycky velice stresující!“ Právě v té chvíli do dveří vstoupil Kim‑Eugene, doprovázen dvěma elitní‑ mi bodyguardy. „Co je za problém?“ dožadoval se vysvětlení. „Můj přemoudrý

93

Severní Korea

vládce, Franzovi je zase trochu špatně,“ odpověděl mu jeden z generálů. „To vidím,“ řekl Kim‑Eugen s  pohledem upřeným na přístroj, který nepřestával chrlit číslo za číslem. „Někdo říkal, že to kalkuluje počet mrtvých ve válce  – chci říct ve válkách, ve všech minulých i v těch budoucích,“ dodal. Chytl při‑ tom Jakuba za cíp bundy a přitočil se k němu blíž. „Ale jiní zas říkají, že je to jen technická chyba. Zkusili jsme najít vynálezce, který to sestrojil, aby nám s tím pomohl, ale bohužel je už dlouho mrtvý.“ Pak přes trubky přístroje přehodil generálův kabát a sklonil se pod něj, aby něco pošeptal dovnitř. Jakub napjatě poslouchal, i když přes hluk, který přístroj stále vydával, moc dobře nemohl. Když se Kim‑Eugene zase vztyčil, vytáhl zbraň, nabil ji a třikrát vystřelil. Franz vypadal, že v příští sekundě zkolabuje, a vyplivl poslední číslo. „Pouze poslední číslo něco znamená, Jakube,“ vysvětloval Kim‑Eugene, „možná že je to nějaký nový ekonomický systém nebo ukazatel výše příštích valutových kurzů. Nebo třeba také číslo způsobující šílenství. Pošlu to někomu k analýze.“ Jakub si všiml, že se Kim‑Eugene potí, což u  něj ještě neviděl. Doposud byla jeho hlava vždy neposkvrněná potem, jako povrch porcelánu, ale teď si z ní musel rukávem otřít pot. Po tom úkonu mu na lebce zůstaly proužky tmavší, než byla barva jeho kůže. Jakubovi to připadalo divné, ale nic neřekl. Jeden z generálů teď stál s hlavou skloněnou, zatímco druhý, ten s jedním sklem brýlí, popošel dopředu a sňal svůj kabát z přístroje. „Nech to tam!“ vykřikl Kim‑Eugene zostra. „Tam, kam teď půjdeš, to určitě nebudeš potřebovat!“ „Ale, můj vládce,“ protestoval generál, zatímco couval do malého skladiště, „to ne‑ jsem já, koho byste měl obviňovat!“ Jakub pozoroval, jak se prohrabuje rolemi papíru a zásobníky inkoustu, zatímco pokračoval: „To není moje chyba!“ „Nikdo neříká, že je to tvoje chyba,“ řekl chápavě Kim‑Eugene, ale tiše přitom ukázal svým královským bodyguardům, aby se postavili po bok

94

válka, vojn

Max Kodíček

Max Kodíček

Severní Korea

otevřených dveří. „Aha  – tady je,“ vyjekl generál triumfálně a  nato zařval: „Živého mě nedostaneš!“ Postavil se mezi dveře s kalašnikovem a začal pálit. „Prosím, odpusť mi, nejmilovanější vůdce!“ křičel přitom dál, zatímco nepře‑ stával kropit místnost kulkami. Mezitím sebou Jakub práskl na zem a  odvalil se pod generátor pravděpo‑ dobnosti války, aby se ukryl. Dodnes nechápe, jak to mohl zvládnout tak rychle. Možná byl generál starý, možná byly kulky pomalé, anebo se čas nesmírně zpo‑ malil – nevěděl. Nicméně, i když byla kapacita jeho paměti z několika posledních hospodských nocí přeplněná k prasknutí řadou šílených událostí, ztratily všechny náhle význam a v jeho hlavě se usadila pouze jediná: v olejové skvrně na podlaze totiž Jakub uviděl, jak jedna střela zasáhla Kim‑Eugena, ten ale zůstával i nadále stát, polo se kymáceje a polo vrávoraje dozadu, a co bylo nejpodivnější a co Jaku‑ ba naprosto ohromilo, nepřestával se přitom smát. Smál se generálovi, který po něm nepřestával pálit, zatímco bodyguardi se na to bez hnutí dívali. Na co čekají? pomyslel si Jakub, i když bylo jasné, že už je na jakýkoliv zásah pozdě. „To je strašné, že, Jakube?“ zazněl vedle něj najednou známý hlas. „Kime!“ vykřikl Jakub překvapeně. „Já myslel, že tě právě zabili!“ „Ale ne, tuhle čest pře‑ vzal můj dvojník.“ Náhle generál přestal pálit. Tělo Kim‑Eugenova dvojníka leželo na generá‑ toru, prošpikované kulkami. Pak Kim‑Eugene vstal a vystoupil z úkrytu, gene‑ rálovi překvapením vypadl kalašnikov z  rukou. Stál v  němém úžasu s  pusou dokořán, ale přesto se hned nato sklonil k zemi a hledal něco u kotníku. „To mě tedy překvapuje, že u sebe stále nosíš tu pistoli, ale jak jsem ti kdysi říkal, neměl bys zapomínat, ke kterému kotníku sis ji přivázal,“ řekl Kim‑Eugene s úsměvem a hrozil přitom generálovi prstem. „Děkuji, vševědoucí!“ odpověděl generál a sehnul se k druhému kotníku. Ale dva bodyguardi, kteří stáli za ním, ho už v té chvíli srazili, svázali mu nohy dřív, než dopadl na zem, a najednou tam ležel, úplně bezmocný, jako moucha v pavoučí síti.

95

Severní Korea

„Tady vidíš,“ vysvětloval Kim‑Eugene, „jak je důležité otestovat jejich mož‑ nosti a schopnosti. Obvykle takhle finguju vlastní atentát jednou měsíčně.“ „Ale co ten zabitý muž?“ zeptal se nechápavě Jakub. „Ten?“ smál se Kim‑Eugene. „Pro toho je to ohromná čest, zemřít kulkou, která měla být určena mně. Všiml sis, jak nechtěl umřít rychle, jak si to chtěl aspoň chvíli vychutnávat?“ „Nejsem si jistý. Spíš to vypadalo jako dlouhé umírání,“ řekl Jakub. „No dobře, já nepopírám, že absorbovat takové zrádné kulky muselo bolet. Ale oni před tím vedou velice spokojený život. Jsou myti, krmeni a učeni nejen vypadat, pohybovat se a mluvit jako já, ale dokonce i myslet jako já. Rozhodně natolik, aby dokázali splést mé potencionální vrahy.“ „Pořád nerozumím jedné věci,“ řekl Jakub. „Jak to, že vás pořád vychvalovali, i ve chvíli, kdy se vás snažili zabít?“ „To je dobrá otázka, Jakube. To je proto, že si nemohou pomoci. Oni byli vychováváni už od nejútlejšího dětství, aby mě milovali, vždycky a  bezmezně, i kdyby mě chtěli třeba zabít…“ A to bylo všechno. Tímhle Jakubova návštěva centra míru formálně skončila.

válka, vojn

Max Kodíček

Z angličtiny přeložila Kateřina Tučková

96

97

Petr Král

Vidíš KOSÝ ÚSMĚV JARA Noc plná listnatého bujení malované truhly světa co nežádaný ochranný val který suneme vpřed břichem Jaro zas rozjíždí překotnou fabriku vůní a míz znovu pro nás bude mít svůj kosý úsměv Bývalou ulicí Budoucnosti procházíme k náměstí a dál Zas úspěšně dobýváme stolek před kavárnou ochotni zvrhnout ho rázně do zjitřených houštin sezóny a večera přijde slunovrat se zamčenou tváří budem ještě střílet žhoucí nedopalky do korun stromů a do zásobáren tmy v odložených kloboucích bližních Je nás pár kdo víme že nároží ztrácejí všechnu svěžest jako už ani sestry s nedělním zívnutím nechtějí po bratrech poctu již znamená moci si půjčit jejich sako (Slabé pohlaví jsme teď byli my ještě jste však shovívavě předstíraly že to nevidíte)

98

poezi

Petr Král Narodil se 4. září 1941 v Praze, kde také žije; v letech 1968 – 2006 pobýval v Paříži a okolí. Napsal a vydal na dvacet básnických sbírek, próz a esejů (většinou zároveň v češtině a francouzštině), je rovněž autorem – pořadatelem i překladatelem – několika antologií české poesie ve francouzštině. Poslední publikace v češtině: Den (básně), Zaprášené jeviště (s Prokopem Voskovcem, divadlo), Otevřte, to jsem já (výbor z básní Andrého Bretona), vše 2010, Medové kuželky (próza), 2011. V italském nakladatelství Mimesis vyšla předloni pod názvem Rapporti di errore a v překladu Antonia Parenteho jeho antologie z tvorby nových českých básníků, s Janem Štolbu sestavil pro nakladatelství Host Nejlepší české básně 2011.

Díky, Ornette kdo další? Byli i básníci to se ví kteří trochu páchli a kostnaté nahrubo osekané ženské jak vytažené z hrobu Jarní střepy se teď rozzářily deštěm ostatky jazzu hluboce mlčí Vstát převrátit stůl V talířích zas jen táž nemastná neslaná mléčná dráha U pumpy ve zmatku deště a světel bušících dvířek vybíhá někdo z auta do tmy v ruce mrazivě bílý lístek snad vstupenku do noclehárny než se vrátí domy kolem samy problednou svítáním až k bílé prázdné stránky Stolek je hned nazítří znovu nemluvný a pustý jak výzva k odjezdu

99

poezi

Petr Král

Petr Král

Vidíš

Vidíš

ARÉNA

ZNAČKY

V dalekém slunci masiv Čínské zdi

 

Vítu Slívovi

Náměstí v mlze je táhlé zasyknutí na kraji města jen ztěžklé papírové pytle vyhřezlé z oken prázdného paláce nákupů

V průjezdu vpravo světlo Z jaké až dálky Pod místní dlažbou dosud cizí hlína Čáp co bič v úzkých

100

101

Petr Král

Vidíš

Vidíš

CELÝ DŮM

DO VĚTRU

Bylo by nejdřív nutné mluvit o vrtkavém činelu střechy tak jak v nás nazdařbůh šeptá: jako o dýchavičném zlatu

Jdu dopředu kloužu mezi stébly pronikám týmiž   Víří vítr světa Proti srsti mě ředí

Dům jenom bílé prázdno obklíčené listím a jeho drkotání: světlo stín světlo Léto to třídí   Za každou zčernalou matku každý andělský sopl propadlý komínem vyplázne dům do dne zlatou záložku Tiše klouže mýdlo pamětí sklepů zářivé údy jen vrní jak šíří dál stydkou slávu potutelně trhají papír prádla Odjinud z cizích okrajů zní vítězný křik třesk pletacích drátů žertem sražených korun Dům daleká kovadlina a bílý oblázek   Hoď po něm jiným bude se dál smát sám

102

poezi

Petr Král

Zlehčený kloužu bez posádky můj velitel je v dáli jinde máčí čeřen v počmáraném   Máchá rybí cár Klouže malý král a klouže drobný rádce Kluzká je nepřítomná stráž Vítr třídí vítá naruby   Obmyká Žádný je česán utichlý cuchán

103

poezi

Petr Král

Petr Král

Vidíš

Vidíš

///

ZE SVĚTA

Provedl jsem fenomenologickou redukci vychladlý tuk na řízku se měřil s rozlohou dne stromek se jen krčil v jejím koutě zakřiklý jak obyčejné klepadlo

Úterý Tlustý do tenkých Břichem o břicho otoky aut Zas horempádem jak ze záhrobí Vyznat se v tlačenici vzdout se mezi svými Poklonkovat dalekým kopcům

Sotva z toho šlo složit město natož krajinu okolo zbývalo vydat se naslepo dopředu a věřit že se vynoří sama     Jít drmolit v dalekém světle litanii tichnutí odkládaných svršků Hloub v aleji vstoupit do ovoce

I manažer si vyšel Zkusil to Cestou déšť   Naráz hrom kamenný lev

104

105

Petr Král

Vidíš

Vidíš

JDEME

106

poezi

Petr Král

Jsou Klobouky Rozváté podtitulky Násadky trčí kolem Bledé noviny Jsou

Jste samý sval Borci meteorologové Věštíte co se dá Letní hrb Kost měst

Jsme od křídy od holiče Neseme tácy hory na jazyku Kouří se nám z psů Jsme

Jste

107

Petr Král

Vidíš

Vidíš

VIDÍŠ Vidíš je nahoře nad strání jako pouhé stíny, vztyčené stíny těl a mezi nimi velká I bidel a vesel. Zelená záře strání, výš, neviděn, i mdlý svit dalekých planet. Od města k městu, od chodce k chodci všude v ulicích se pro ničí pohled sunou v nekončícím defilé šňůry aut; v defilé a ve frontě na příští pohromu. Přemoudřelý Sahýr se z rozkydlého kočárku vyvalil rovnou před počítač, pouliční přehlídka fešných spahiů a hulánů skončila, pokračuje pouze v jasném bezčasí obor za městem. Rozhlédni se, až potom se skloň pro maso do čerstvé trávy. Nové taneční začnou dřív, než se vrátí z fotbalu, listováním čistými kapesníky v prádelníku, pádem tmavých obleků do tmy na dně kufru. (Lisabon dodá bílou vlajku, zčeření úsvitu bez úvěru nad odstavenou noční bastilou.) Vidíš je tam nahoře co siluety z okýnek praxinoskopu, cvičence s praporky nebo jen živé terče bez přítěže. Nejprve bylo třeba dojít na konec ulice, kde jako na počátku všeho bujel plevel v dusnu mezi stehny Bulharek a chladnoucí pes vyl do prázdného vesmíru zlověstné „Volte číslo 1!“;

108

poezi

Petr Král

teď jen bývalý spolužák čeká na konečné v hospodě, aby posledním z nás znovu připomněl své dávné fóry. Matčiny plavky, strýčkové s lyžemi nebo bez, raglány neznámých. Ten, kdo teď v koupelně přistupuje k zrcadlu, je dnešní vítěz; poražená hulí spokojeně u kafe v kantýně, jako každodenně. Bouřka rozsvěcí a vzdouvá prázdné hlavy a otevírá uvnitř bujný sad, pěstuje tam vlastní kedlubny a květák; hlavní je být z Korčuly zpátky, znovu pozorně naslouchat své bedně s nářadím. Stačí si počkat, vidět, zda z křoví vyjde soused s nožem nebo krevnatá panenka; mít čas dát šachtou vystoupit vlažný olej, nadlehčit protější horu popele mdlým pozvednutím oka, leklého víčka, jako Lezama svůj zašlý klobouk na skříni. Z měst zmizely i zprávy magnetických pásků roztřesených u kraje chodníku, město spojuje s městem jen týž bezejmenný jogger, jak všemi dalece krouží kolem vlastního osudu. Tonda kouří jednu za druhou na balkoně v Třeboni, jako dřív před rozjetou míchačkou televize, v polospánku dál umíněné rojení – spíš než myšlení – nejistých obrazů vnikání do masy neznámých hradeb, bludiček slavně rozsvěcených v cizích sklepeních.

109

Petr Král

Vidíš

Vidíš

Nahoře nad strání podobní pouhým stínům, pod svahem čekáni jenom prázdnou pastí skleněné věže. Dodnes si kamsi vozí bidla i vesla, protahují v dálce rokfórem světa aspoň své purpurové mašličky. U piva na podvečerní zahrádce s námi hloubí díru do pražského vedra. Na konečné čekal stařec s holí, aby nám ukázal cestu; dál za podrápaným sadem vedla údolím rozkvetlých tepláků. Zbývá psát pozorným pohledem na plech železničních souprav, celých rozviklaných továren na kolech, jak to v nich za okny vozí krajinou sem a tam, čerstvou stolici i prošlou munici pro poslední ospalé tažení proti přízrakům papendeklových Lesů.

110

poezi

Petr Král

TADY   Honzovi G.   a všem z refýže …a že svět doléhá dusně celý v díře každé zpustlé parcely, jsme jím teď zavaleni a taženi do všech stran i tady, v průvanu prázdné noční refýže na kraji města; tady vyhlížíme, drkotáme, trčí z nás hvězdné ukazovátko, kroky šmirglujeme refýž, počítáme minuty a dny, odpadlé valy tmy, tady kolem nehlasně řvou zahrádky, v zasutých skříních praskají vředy prádla, železitá chuť aleje se zrádně stahuje k černému ústí; sem, na holou refýž, se orvaný Honza bez panictví sesunul naráz ze všech okolních strání a ptal se co s ním bude zatímco Andula mu ze života navždy odcházela do vesmíru. Tady napjaté žíly naze drnčí chladem, odtud teď odjíždíme každý na jinou stranu a přece stejným směrem; tady zas zítra mrtvé matky pomůžou listonošům nést větrnými chodbami k severu plandavé vaky obroku až do prázdných maštalí hradu ryjícího v nebi do kříže zlomenou anténou…

111

Mezi ranvejí a kravíny MORAVSKÝ KŘÍŽ

U HROBU

Pod menhirem Mohyly míru

Jednou zde bude muzeum, zatím však ve světnici, odkud biskup Davídek pásl skrytou církev, proměňuje chléb a víno zdejších rovin v svaté tajiny, bydlí na podnájmu Vietnamci. Žil jsem ve dvoře proti jeho věčně rozsvíceným oknům, nevěda, že padá ze schodů, psává básně, dokonce do kněžství z moci moravských fakult povýšil ženu. Ale již sem zavádějí novou kanalizační přípojku a na první oficiální návštěvu Tuřan přiletěl papež. Taky jsem stál v tom davu mezi ranvejí a kravíny, na pláni zmulčené našimi modlitbami. A jako tehdy, při panychidě u Davídkova hrobu si dech přidýchává z Ducha.

nad muzeem války

Domy za tmy svíčkami Zahrady

na hrobech záhony

112

Oblaka náhrobní kameny

poezi

Zdeněk Volf

Zdeněk Volf Narodil se v roce 1957 ve Valašském Meziříčí. Žije v Brně‑Tuřanech, pracuje jako soukromý inseminátor krav v okolí Mohyly míru. Vydal básnické sbírky Řetězy a ptáci (1999), K svému (1999), Stahy (2003), A mrvě prsteny (2007) a básnický deník Srdcář (2008). Příležitostně píše recenze, uspořádal výbor poezie domácích i zahraničních autorů Chlévská lyrika aneb Zvířata nám odcházejí ze života (2010), který doprovázejí fotografie J. Štreita.

113

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

TVÉ MLČENÍ K tvému mlčení proti mně se přidávám. I v básni: ne víc slov než v týdnu dní? – Vždyť od mlčení i mniši mají dispens mezi dobytkem.

114

poezi

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

CREDO (Dobrovolnici z La Sallety, 15. 8.) Nejsem konvertita Krista, který trestá. Nevěřím v nanebevzetí jen Marie Panny, nýbrž i psa, koně či krávy – ani v přepodstatnění pouze chleba a vína. I chlévské mrvy.

115

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

116

poezi

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

ZAKÁZKA

MĚL BYCH

Zda prý bych nesložil slogan k osmi stům let trvání Tuřan. Hlavně aby v něm byly zvony a Matka boží v trní! Ale co boeingy startující nad našimi zahrádkami? Rozpáraná páteřní kanalizace. Zrušení tuři?! Anebo měsíc právě zrající do hlávky tuřanského zelí… Či srdce něčí, vyzobané jak slunečnice v říjnu, patřící do hledí Pálavy: muškou Mohyly míru.

Zúčastnit se nedělního odpoledne ve farnosti. Podpořit verši vernisáž umělců malujících ústy. Básníku Tomáši Mazáčovi přispět na popelnici. Raději před zákonem než před tebou dodržovat rychlost v obci. Nezapouštět v stáji, kde si utrpením zvířat ulehčují práci. Přimlouvat se za souseda, jehož samota k nám provlhává zdmi. Zůstávat s tebou na zahradě do tmy. Nahlížet, jak hvězdy zasypává první sníh. Neodkládat věčnost na last minute.

117

poezi

Zdeněk Volf

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

Mezi ranvejí a kravíny

NOVOROČNÍ ŽALUZIE

VYNÁŠENÍ

Odposlechy se snížily o třicet procent. Stát

Taje, jako když farmáři vypouštějí na protest mléko do polí. A ani novináři nepíšou, kolik mají ve fekálech vody.

nepřispívá na kontemplativní kontakt. Růst růstu? Propast propasti! Novoroční projev hlavy státu byl vyvážený: nic neřekl. Sluneční elektrárny vytlačují slunečnice. Bílá hora zastínila Golgotu. Betlém předsedajícího Španělska zlidštila kakající Clintonová. Žíznil jsem, a nenapsali jste mi báseň. Tající krajina je kráva. Lukáš Marvan: tajná místa spojují místa známá. Stanislav Denk: hříchy pláčeš. Nic nevíš o někom, s nímž se nemodlíš. Výše prostředků na uzdravení nepřesáhne pohřebné. S tebou už nemusím být šťastný. Třetí nejšpinavější práce: inseminátor skotu.

118

119

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA (Rekviem za F. Pospíšila a chov vepřů v ČR) Vnikl jsem brankou, kudy zrána vyháněls vepře na dodávku. Nesetřely se verše, kterés tu črtal mezi nočními porody prasnic do prachu z krmných směsí, vitrážemi, vyleptanými mušinci či vápnem od líčení v záři zapadající za Stráž, vytržený. V žlabu, aspoň v očích, měním vodu. Ztracení před návratem nemají kde žrát.

120

poezi

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

DRBADLO Jako se voda pojí s vínem, tak ve Viničních Šumicích – když se dívám ze chléva – prší do vinic. Však dnes vemena, do mne zavěšená jak dcery v sítích mezi jabloněmi, nevyzvánějí k dojení. Na porážku. Ještě se s jejich mulci v přílivu ranní mrvy miliskuji. Ještě se krev konsekruje v mléko. A obětuje smrad. Není‑li Země jen drbadlo rotující o hřbet krávy a my kravinec, který se strachy roztéká či z lásky kroužkuje.

121

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

Mezi ranvejí a kravíny

OBLOUK V dáli listnaté lesy hladověly, na stráních se pásl německý nížinný. Pouštěli nám k tomu Konec třetí říše; nerozeznávali jsme hranice států od mýtných bran na dálnici. Krajina před Remeší jako by vypadla z polí Hané. Nejmladší dcera mlčela. Teprve v týdnu na sebe prozradila, že už od světlušky tají vztah k vedoucímu o šestnáct let staršímu. Když jsem se s ním sešel, ubezpečil mne, že ona je o osm let vyspělejší, on o osm chlapečtější. Četl jsem Chardina. Dojímalo mne, jak kdesi z Gobi tesknil po Paříži. Byl právě svátek Terezie z Lisieux. U jejího oltáře v Sacré‑Cœur, náhle, dostal jsem dar slz. Čekali na mne před chrámem, nemohl jsem dlouho mezi lidi. Do noci jsme pak chodili kolem Seiny jako podél Bečvy. Další dny ztraceni v Louvru, d’Orsay; ještě dnes stojím před Rembrandtovým Poraženým volem. – Nestál bych však, nebýt dcery studující francouzštinu, vždyť skoro nevycházím z chlévů. Venkovní chlad a jakési snad světlo zatměné ve mně teď vytváří můj rosný bod. „Existuje evoluce individuálního srdce,“ povzbuzuje Chardin. Na bratrových devadesátinách táta, někdejší stolařský učeň, vzpomínal, jak přicházel s truhlou odřezávat nebožtíky z trámů. Ach, co všechno se jednou nerozteče z mrazáků nevědomí. Jídelním batohem prosákly opět okurky… I vnímal jsem prsty, jež je zavařily;

122

poezi

Zdeněk Volf

ta jejich bříška na svém krku, zádech, v třísle, pro které již roky na sebe nesahám. V únoru třicet let budeme spolu – stejnou dobu v krajině, v níž zrovna rozmrzají mrtví jako sperma býků nad hladinou tekutého dusíku, připouštím krávy. Vítězný oblouk má vždycky někde kostnici. Tvůj tady, pod Mohylou míru, Paříži.

123

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

RAČÍ… A tak se modlíš, piješ čaje, kávu, píšeš básně, recenze, když tě budí verše něčí nebo tvé. A vyrážíš na obvod, na krávy, které se dnes říjí – omlouvaje se Vítovi, že nebudeš stát při porodu jeho další sbírky, ač ve znamení tvého narození, neboť musíš za maminkou v hospicu. Ale on ti odpovídá: Zdeňku, příteli, buď s maminkou, a kdyby to bylo možné, nepostřehnutelně ji za mě pohlaď.

124

poezi

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

GOBELÍN

V. D., P. V., O. R.

Otvorem záchodu shlížíš na pražce, jež ti k Hlinsku zkracovaly kroky. Hůř teď zapomenout na knihy zanechané u žen než na ženy odcházející z muže jak osobní údery a  chvaty. Před podpisem zákona o  umělém přerušení těhotenství knězem a  ministrem Plojharem narozený. Sice křtěn, ale nevychován. Až v srpnu klečels u babičky pod Hostýnem u hymny. My nikdy nebyli v  boji. Pouze na cvičeních: v pravopisu, na žíněnce, ve vojenském prostoru. Opět tedy k pražcům mačkáš kolejnice natažené mezi Ostravou a  Brnem a  po stanicích posunuješ kapodastr k  domovu. Naráželi jste na sebe s otcem, dodnes straníkem, jak auto na vlak mezi Bystřicí a Valmezem. Žel již vymírají ti, kdož by si viny před námi měli oddlužit… Ve vinárně v areálu gobelínky – z jejíž odpadové vlny ve výtvarce utkals polštář matce, kterou přišels do hospicu navštívit  – tě přítel pořád vidí běhat s  flintou po Oboře a  nasazovat mu nelsona; ty jeho mezi sourozenci, krátké vlasy, dlouhé sukně, na mši se brát ještě před školou. Srovnáváte se s  fotkou ze základky, se zrychleným tepem odezíráš, jak se z  druhé strany podepsaní obracejí v prach. Roky jste se neviděli. Prý přesně za tu dobu se změní buňky v těle. Ale paměť jenom milost maže. Jdeš pak sněhem domů, mantruje si verše Třanovského, „pokání oblíbím, polepšení slíbím“, scházeje z náměstí Míru k  parku Pionýrů s  pomyslným mávátkem či lampiónem nad hlavou. Na kostelní věži pokřižoval se sprejer. V  parku, znovu Kinských, stále Radim Hladík na pódiu vybrnkává Hutkovi… Otec nespí. Vždy v tu hodinu podepíral matku cestou na záchod. Někdy spadli a  musel doběhnout brácha z  druhé strany Bečvy. V  padesáti putovals k  Božímu hrobu. Nyní, v svém městě mezi řekami, abys desku záchodovou poutně políbil.

125

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

126

poezi

Zdeněk Volf

Mezi ranvejí a kravíny

10. 3. 2011, 18:08 Mojmíru T.

19. 3. 2011, 23:57 Mileně F.

Čtu Vaše slova – „už ani nevyjdu z domu, po schodech nevylezu, skrze opuchlé nohy neobuju žádné boty a chodím jenom ve speciálních papučích“ – jako verše žalmu. …chtěli, ať jim k poezii předvedu taky chvaty z juda, a tak jsem jim zazpíval i něco z glosolálií – když může Gary Snyder mezi recitací prozpěvovat buddhistické mantry. Netuším, jak to nakonec sestříhají; cítil bych se lépe bokem bojiště než pod Eiffelovkou míru a ze starších bych citoval Jana Kameníka nebo Demla, jenže Skácel mě kdysi i pro ně otevřel. Chodil jsem mezi kravíny, pomáhal při porodech, ale až báseň Jak přicházejí na svět telátka mi pomohla porodit se do mých slov.

Pod Mohylou… se opět bojuje. Nejsou padlí ani ranění, nyní jde o získání majority ve farmách Bonagra, kde zapouštím. Investoři nepotřebují hektary pro víno z krav, nýbrž pro bachor obří bioplynky. K hovnu jim je, zda se déšť v poli vsaje, anebo steče… jak slza básní bez humusu po verši.

127

Mezi ranvejí a kravíny

2. 8. 2011, 10:12 Petru Č.

poezi

Zdeněk Volf

Jednou z děr, kudy vnikám do básnických krajin Lukáše Marvana, je trojverší „Tiše jsme poslouchali smrt / je‑li to už ona / a ve tmě se dopředu klaněli“. Nevím, zda je jeho silovým zvířetem „levhart nebo leopard“, mým vstupem se stala rána v boku, mým ochranným zvířetem Duch v podobě holubice… Po bojích v postoji, stahován k zápasu na zemi, unikaje z pastí pák, škrcení… neúží se už čas přibližující se smrtí. Vzdalujícím se narozením.

128

129

Zamlžené světlo JAK TĚŽCE NYNÍ VYRÁŽÍ Z DOMU První verš prvního dne

poezi

Jan Suk

Jan Suk Narodil se v roce 1952 v Benešově. Básník, kritik a esejista. Pracoval mj. v Národním muzeu, v Ústavu pro výzkum kultury a v Národní knihovně, od roku 1992 působí v nakladatelství H & H. Knižně vydal básnické knihy Potopené pevnosti (2002), Tajná schodiště (2007), Spojené kameny (2007), knihy esejí Krysy v Hadrianově vile (2004) a V aréně prachu, stínů a večerů (2010), soubor lyrických reflexí Dohlednost v mlze (2011) a spolu s Janou Štroblovou, Vladimírem Křivánkem a fotografkou Petrou Růžičkovou knihu Psáno na obrazy hřbitovů (2010).

HOLAN PRÝ NEDOKÁZAL OBJASNIT smysl svých básní.

v ráji a po tmě.

Franz Kafka se smál, když přátelům předčítal v kavárně Argo.

V broskvoních čiré nesmysly.

Byl to podnik, jímž se dodnes sunou

Myšlenky stály až kolem štíhlých palmových stromů

cinkající hlavy. Po kolejích tam není přístup, lépe

nad Meranem. po oroseném půlnočním dláždění, jehož metafyzické kouzlo pozvolna zapomínám, jsa něžným vyznavačem temně zelených travin.

130

131

poezi

Jan Suk

Jan Suk

Zamlžené světlo

VYČASILO SE a tráva leží v odpočaté ruce. I strom se chce podruhé zakořenit a naznačuje, že ho kdosi obdaroval krokem, chůzí, ztraceným směrem,

Zamlžené světlo

K TAK ZVANÝM ŽIVOTNÍM ZÁLEŽITOSTEM a k ohlodané kosti reality jsem dospěl ve věku kolem padesáti šedesáti let. Kopřivám je líto, že jsou jednoleté. Chtěly by spálit i příští století, o kterém slýcháváme, že nebude a rozpadne se jak dětský hrad

ale také krajinou, u téhož písečného oceánu nekonečnosti, v níž se pokorně pasou kozy. jaká nám pěstí otlouká dveře, Je to snad na úbočí v Kanánu.

za kterými je oheň, hrnec vřelé polévky, med v čaji.

132

133

poezi

Jan Suk

Jan Suk

Zamlžené světlo

Zamlžené světlo

Z DUŠE PŘEKRESLENO. Obava ještě dohořívá, už je však věrným popelem.

NAD SKUTEČNOSTÍ BY SE MĚLA VZNÁŠET hyperrealita v podobě dětského balonku,

Kdo nebyl zaklet v rodu, jaký se přidává k zakoupenému zboží, kdo se osamostatnil, vymkl se, obrátil jako korouhev

takže se potom ulice stávají modrým pobřežím se žlutě světlým sopečným pískem

hanlivě a nepočestně, na Mallorce. po náměstí s novým dlážděním plazí se jak zamlžené světlo. (Podvečer v Neveklově)

134

135

poezi

Jan Suk

Jan Suk

Zamlžené světlo

NESTOUDNÁ OBLAČNOST. Lodě nevyplouvají, letiště je mrtvé, hangáry plné nepoužitelných dálek. Slunečno je pouze na jihu a v přímoří bez moře. Na plážích torza lidských vzpomínek.

Zamlžené světlo

KRÁTERY ANEKDOT. Příliš odvážných. Šeptali jsme je. Ucho hořelo v břečťanovém lešení, také architektura byla zevnitř modravější, než bylo původně žádáno. Klášter. Okno, jež svítí, ovšem nemusí být

Snad v Torredembaře blízko Barcelony Antonia Gaudího.

z tohoto promarněného světa. Vím to, stáčím se domů, ještě několik oblázků v hlavě, potom nastane hluboký, nerušený spánek.

136

137

poezi

Jan Suk

Jan Suk

Zamlžené světlo

PRO KOHO VŠECHNO PÍŠU? Pro jednu nespavou ženu v Ostravě? Její tvář mi zůstala skryta. Podala mi

Zamlžené světlo

ADRENALIN BÁSNICTVÍ? Když jsem se na něj ptal v italských zákoutích, slyšel jsem jen vrzající postel a nadávky. Když jsem sestoupil po schodišti univerzitního kampusu

ruku, v Berkeley, prohodila cosi o bezduchosti doby. Potom jsem hodinu

který údajně čítá sto padesát zelených hektarů přerostlých myšlenek,

nemohl najít patřičný hotel, odměnou mi byly jen skrčené mimické útvary kde na mne čekal zubní kartáček. různých tragických variant našeho času, doby až po břicho zaseklé v bahně poblíž hostiny Platonovy. Nebo Trimalchionovy?

138

139

Z pastviny

140

poezi

Martin Černer

Martin Černer Narozen v roce 1980 v Novém Jičíně. Vystudoval molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Poté pracoval v brněnské Effetě v kovotepecké dílně s lidmi s mentálním postižením, nyní pracuje ve východních Čechách na detašovaném pracovišti Mikrobiologického ústavu AV ČR v Novém Hrádku. Vyšla mu sbírka básní Nelehký úděl hodinek (Sursum, 2007) a překlady starojaponských pětiverší Na druhé straně hor (Juko, 2010).

141

poezi

Martin Černer

Martin Černer

Z pastviny

Z pastviny

142

143

Peter Prokopec Narozen v Popradě roku 1988. V současnosti studuje na Stavební fakultě STU v Bratislavě. Publikoval v časopise Romboid a v on‑line almanachu Wagon.

Peter Prokopec

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku PREDTUCHA BDENIA

///

Čosi planie, akoby tvoje oči a tvár spolu vytvárali    znak človeka: zložíš z izby skutočnosť izby, a čo ti zostane: okenný polkruh výhľadu, vzduch rozzúrený do priesvitna; písomná krv, ktorá je z otcovej strany čoraz viac tvoja, až sa chceš pred ňou niekam ukryť.

Leto už prekročilo kalendárnu hranicu jari. Rok čo rok ti tento rituál     kradne pot z tela. Dlhé teplé dni, večery; a noci: prehadzuješ sa na posteli.

Povedz: kde teraz nájdeš bezmála celý život nanovo? Bol tvoj od začiatku, ty si sa narodil do neho a on skrsol v tebe    ako myšlienka – pôvodne zo skla, zo srdca alebo z iného materiálu. (Vo sne sú všetky prsty pravé, cez ktoré prešmykuješ sa zobudeniam.)

144

Z teba – ako z otvorenej rany – uniká predtucha bdenia.

145

Peter Prokopec

Peter Prokopec

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

VZRUCH I

II

Mysľou unavene dodržiavaš plynutie času

…nikdy ma neuvidíš keď robím čo naozaj robím celé dni ťa milujem vo vodnom znamení… Mila Haugová

Avšak tvoje telo je úporná snaha pomenovať staré časti novými názvami: svaly nech sú okamihmi pohybu krv ďalším stupňom ruže koža neustále sa meniacou stopou a srdce nutnou hranicou Sama si pritom vylievaš svetlo z očí –

Drhneš jedlo žalúdočnou kyselinou aby aj v tebe bolo čisté nie len na tanieri aby sa v ňom nedalo zacítiť zeleninu alebo mäso čokoľvek určené k životu

si zlatokop ktorý ich drží v rukách a krúži nimi nad riekou si nehostinné nálezisko

Prehĺtaš sliny s chuťou vlastných úst a vravíš: Ako ďaleko sa dá zájsť v sebapoznaní a kde sa nachádzam v tom grafe ja ak os x sú moje ústa kĺzajúce sa dole krkom a os y si ty ktorý ich zo mňa pravidelne vyťahuje aby ich mohol pobozkať? Oznamujú mi čo sa dá vidieť z tváre sú to ony – dostávajú sa do môjho žalúdka a spôsobujú nevoľnosti sú vo mne a odtiaľ hovoria s tebou

146

147

Peter Prokopec

Peter Prokopec

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

III

VII

Len pomaly sa uzdravuješ zo spánku: ešte sa ti od bolesti trasú sny

Ticho navždy zaliate v ušiach: nedostaneme ho von žiadnym slovom

V denníku: Bojím sa, že nie som sama sebou. Nemota plynule ovláda všetky jazyky

Dívaš sa na mňa: Ktoré miesto je sluch?

IV

VIII

Prechod medzi tebou a mnou: tlačíme sa bez svetla ktoré sa už nezmestilo

za růží už stín Blanca Varela

V Celý život = jediný pohyb VI

Obaja máme za svojou krvou tieň ktorý neprekročíme Dívaš sa na mňa: Ktoré miesto je krv?

V centrálnej nervovej sústave láska vystačí na jeden vzruch zvyšok odohráva sa v iných sférach Jestvuje čosi ako milovanie… Štefan Strážay

148

149

Peter Prokopec

Peter Prokopec

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

IX

ZVUKOVÁ RANA

Jediný pohyb celý život

Na jednej strane ja, na druhej nikto    (opäť ja): nesúmerná smrť; vietor chvejúci sa v nepokojnej hladine kovu

X Na mieste: vnímaš všetko zatiaľ čo všetko vníma teba V centrálnej nervovej sústave láska vystačí na jeden vzruch bezo zvyšku



(čia je to tvár?).

Prebehne odraz kmitu mesiaca vodnou plochou – nesie všetko zo mňa: moje telo je zúžené na vlastnú samotu, neprejdem cez neho. Neujdem reči a kriku, ktoré sú zbavené úst: oboje znie pod povrchom:

len presný rez dokázal by otvoriť kožu,

nechať vzniknúť zvukovú ranu – –.

150

151

Peter Prokopec

Peter Prokopec

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

Celou hĺbkou môjho hlasu padá nikým nehodený tichý kameň; na jazyku: kruhy.

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

TAKÁTO NOC Mesiac: jasnozrivé v tele prerušené zviera Takáto noc: jeden z desiatich prstov: jedna z desiatich smrtí mojich rúk

152

153

Peter Prokopec

Peter Prokopec

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

Pomaly sa uzdravuješ zo spánku

V Želaný obraz zakuklený v okennom skle: dívam sa cez neho (nezachytí sa pohľad v sieti s tak veľkými otvormi), dívam sa cez neho na iné miesto von. Tvár je tam iba synonymom. Vidím ju (otvory siete stále väčšie), vidím ju z tejto diaľky, z tejto blízkosti, niekde v priemere nachádza sa človek, ktorému patrí:

Vraciam sa do východzej polohy. Čo som zanechal: možno obrys. Možno obrys zanechal mňa. V tom nekonečnom stretnutí.

pozerá sa na mňa (je za osou, alebo pred?); vysilený podáva mi kúsok svojho života na vysvetlenie: (ak sa podelím, to, čo žijem, premárni azda niekto iný neskôr než ja?). Ako by slnko len ťahal za sebou na šnúrke: vŕzgajúca hračka. (otvory siete stále väčšie otvory siete stále väčšie otvory siete pohľadu) Os si pamätá obe strany. Navzájom si prislúchajú.

154

155

156

próz

František Všetička Narozen 25. dubna 1932 v Olomouci. Literární teoretik, beletrista a překladatel. Vydal sedmnáct odborných publikací, například Josef Štefan Kubín (1980), Kompoziciána (1986), Komenský básník (1992), Stavba prózy (1992), Jakub Arbes (1993), Stavba básně (1994), Stavba dramatu (1996), Podoby prózy (1997), Dílna bratří Čapků (1999), Tektonika textu (2001), Možnosti Meleté (2005), Garance grotesknosti (2010). V poslední době se věnuje rovněž beletrii – vydal dva biografické romány: Před branami Omegy (1995) a Daleký dům (2001), čtyři knihy fejetonů: Vnitřní vitráže (1996), Olomouc literární (2002), Morava a Slezsko literární (2009) a Rakousko literární (2010) a jednu sbírku básní: 57 + 5 haiku (2005). Překládá také současné polské básníky, knižně vydal výbor z poezie Jana Pyszka Puklá pečeť polibku (1998) a Zygmunta Dmochowského Chytat chvíli (2011).

František Všetička

Historie Františkova Úryvek z románu

STRAŠIDÝLKA Poněkud jiného druhu bylo přátelství s Jose‑ fem Váchalem. František se s  ním blíže poznal, když se mladý výtvarník přestěhoval v roce 1909 z Vršovic na Vinohrady. V Bran‑ dlově ulici si Váchal najal ateliér, pořídil si nové zařízení a  dal si do něj dopravit velký lis na lepty. Když jej František zjara téhož roku navštívil, zjistil, že do ateliéru se z vršo‑ vického sklepního bytu dostala pouze stará bytelná postel. Byla to jedinečná postel, neboť Váchal do jejích postranic, pelestí,

nohou a do jejího čela vyřezal nezměrné množství svých oblíbených potvůrek, zjevení a skřetů, kteří po nich lezli nahoru a dolů, přes sebe a pod sebe. František znal tuto postel už z dřívějška a přemíra trpaslíků, skřítků, plivní‑ ků, můr a pygmejů jej při pohledu na ni vždycky trochu dráždila. Představovala něco příliš kuriózního, co se vymykalo i představám o moderním a vědomě pro‑ vokujícím umění. „Myslel jsem si, že tu starou postel věnuješ někomu ve Vršovicích.“ Váchal se točil kolem lisu a jen tak mimochodem odpověděl: „Bez ní a bez těch zvířátek bych nemohl ani být. Jsou to moji nejbližší přátelé.“ „A co já, Thon a ti další?“ „Vy přijdete jednou za čas, kdežto oni tu se mnou spí a jedí.“ František nevěděl, jak na taková slova odpovědět, považoval je za projev Váchalova přílišného podivínství. Váchal nechal pobíhání kolem lisu a  posta‑ vil vodu na malou pícku. Před Františka položil čerstvý barevný lept, na němž nahou dívčí postavu pronásledovala skupina rozjařených gnómů a skřetů. Obraz vzbuzoval ve Františkovi úzkost. Gnómové a skřeti byli šerední a bylo jich na jed‑ nom leptu příliš. Dívka jako by neměla žádnou šanci. „Josefe, zase ty obludky, zase ty potvůrky?“ „Vždyť ti říkám, že jsou to jediní moji přátelé,“ odpověděl Váchal a postavil před Františka hrnek čaje. Stejně tak si vzal čaj i on a doprostřed stolku dal plyt‑ kou misku čaje. „Čaj musí vychládnout. Když srkají horký čaj, tak jsou z toho pak celí špatní.“ „Jako kdo? Hosté?“ otázal se František. „Hosté ne, ale ti, na které ty nevěříš a na které nevražíš.“ František se rozhlédl po zešeřelém ateliéru, jeho zrak přejel po několika zavěšených leptech, na nichž se střídali pidimužíci, nymfy a  leši. Jeho pohled pak skončil na noze od postele, na níž se převrstvovali nejrozmanitější šotci a ugolíni.

157

Historie Františkova

„Na, pij,“ přistrčil Váchal Františkovi hrnek a sám se napil. Polkl, natáhl se pro misku vychladlého čaje a přistavil ji k noze postele. „Kdyby některý z nich přišel, tak mluv velice tiše a v žádném případě nepo‑ užívej slov, v nichž je nějaké r.“ František si prohlédl Váchala a začal zcela vážně pochybovat o jeho zdraví. Výtvarník měl teprve pětadvacet let a pronášel slova jako nějaká pověrčivá babka ze zapadlé vesnice. Prohlédl si jej pořádně, ale Váchal nevěnoval jeho zpytavému pohledu nejmenší pozornost. Znovu upil čaje, pohlédl k posteli a popadl Fran‑ tiška za loket. Host se podíval stejným směrem a uviděl žlutozelenou potvůrku, kulatou jako beznohý ježeček, která se mírně kolébala a chlemtala čumáčkem čaj z misky. František takovou zrůdičku nejen v životě neviděl, ale nikdy o něčem podobném ani neslyšel. Váchal se k němu naklonil a vroucím hlasem řekl: „To je mizníček.“ Přitom přiložil prst k ústům a s jistou něhou pozoroval potvůrku. František si ji chtěl blíže prohlédnout, ale Váchal mu to nedovolil. Hostitel se natáhl k pří‑ borníku, na němž byla vyryta skupina dovádivých spekter, a vytáhl láhev nazele‑ nalého likéru. Přilil jej do obou hrnků s čajem a obrátil se na Františka: „Četl jsem tuhle v Lumíru jednu tvoji hrůzostrašnou povídku. O těch nevěstkách, jak roztr‑ haly toho krysaře. Prosím tě, kde na takové příšernosti chodíš? Proč se nevěnuješ přirozenějším věcem?“ Při poznámce o přirozenějších věcech pokynul hlavou dolů k místu, kde ješ‑ tě před chvilkou chlemtal baculatý mizníček. „Ten krysař v povídce je zcela normální a ty holky snad taky, i když je pravda, že nakonec toho nesmělého krysaře roztrhaly.“ Váchal vzal mizníčkovu misku, smíchal do ní čaj s  nazelenalým likérem a  položil ji na stejné místo. František myslil sice stále na svého nebohého kry‑ saře, ale stejně bedlivě sledoval Váchalovo počínání. Miska chvíli ležela u nohy postele a v malém okamžiku se k ní přibatolil malý třas, odlepil se od skupiny

158

próz

František Všetička

František Všetička

Historie Františkova

vyřezaných potvůrek, nějakým způsobem je podlezl, aby se dostal k misce. Fran‑ tišek měl z toho, co viděl, divný pocit. Střídavě pozoroval malého třasa a Váchala, který s usměvavou lhostejností tichým hlasem vyprávěl cosi, co František nesta‑ čil nebo nemohl v dané chvíli vnímat. Váchal mu nyní připadal jako nějaký mág. Když se po chvíli opět podíval k posteli, uviděl, že spolu s třasem se k misce dobývají dva lesklí mukové. František přestal věřit svým očím. Jeden z muků, asi sameček, se rozběhl k Františkově botě a zahryzl se do ní. František stáhl nohu a chtěl muka odkopnout. „Nekopat. Nechat je, ať si hrají,“ zasyčel Váchal. František se znovu podíval k noze postele a zjistil, že všechny potvory, jež na ní byly Váchalem vyřezány, se daly do pohybu. Temníci, skokouni, zámor‑ ky a ostatní havěť, pro niž neznal František jména, se cpali kolem malé misky. Někteří z nich se vydali po dřevěné noze na stůl a hrnuli se k oběma hrnkům. Františkův převrhli a začali chlemtat jeho obsah ze stolní desky. Ani Váchalův hrnek nezůstal nepovšimnut. Najednou se cosi zahryzlo do Františkovy nohy. Host vyjekl a chtivou potvůrku odkopl. Podobnou bolest ucítil František i v dru‑ hé noze. „Nekopat, ježišmarja jenom nekopat,“ úzkostlivě vykřikl Váchal a zvedl ruce jakoby na obranu rejdivé havěti. Františkovi přeběhla přes botu další potvůrka, odšprtl ji nohou a udělal vel‑ ký krok směrem ke dveřím. Obával se, aby na některou z nich nestoupl a nepo‑ hněval si tak svého přítele. Rychle otevřel dveře a pádil po schodech ze čtvrtého poschodí dolů. Na nejbližším mezaninu se ještě jednou otočil a ve dveřích spatřil nikoli svého přítele Váchala, ale přiblblou tvář beznohého mizníčka. Vypadalo to, jako by se Františkovi smál. Mizníček udělal pohyb směrem dolů. Z ateliéru se však ozval velitelský hlas, který zadržel jeho pohyb. František uslyšel ve Váchalově hlase spíše výsměch, proto přidal do kroku a své tempo zmírnil teprve tehdy, když se dostal na ulici. Jediné, co mu nebylo

159

próz

František Všetička

František Všetička

Historie Františkova

jasné, bylo Váchalovo rozhořčení nad jeho povídkou. Jak se nad ní mohl rozhoř‑ čovat člověk obklopený takovou havětí? Jak se nad ní mohl pozastavovat tvůrce všech těch třasů, skokounů a gnómů? František si ještě jednou prohlédl botu a nohavici, ale jak se zdálo, nikdo jej již nepronásledoval. Kdesi v nitru však v něm zůstal zjitřený nepokoj. JEHUDA HALEVI Jiří, Františkův nejmladší bratr, začal v září 1910 chodit do sexty vinohradského gymnázia. Hned na počátku školního roku se seznámil s  Alfredem Fuchsem, synem bankovního úředníka židovského původu. Židovský původ byl na Fuch‑ sovi, o dva roky starším oktavánovi, nejenom znát, ale příslušnost k Židovstvu a zájem o vše, co souviselo s židovstvím, z Fuchse přímo čišely. Měl nevídanou zálibu v židovské mystice, tak horoucí, že nakazila i Jiřího, jehož rodina byla sice židovská, ale svoje židovství si už neuvědomovala. Jiří si matně pamatoval, že otec si v dobách jeho raného dětství neobratně ovíjel kolem obtloustlých paží modlitební řemínky a že si nahlas čítal hebrejské modlitby, jimž – jak byl Jiří pře‑ svědčen – vůbec nerozuměl. Když Jiří začal chodit do školy, otec se již nemodlil a modlitební řemínky kamsi natrvalo zmizely. A najednou se jako malý zázrak objevil Alfred Fuchs, kterého židovské náboženství a jeho mystika přímo přitahovaly. Zajímalo jej vše, co s židovstvím souviselo. A Jiřího, který měl o mystiku odedávna zájem, a opakovaně proto četl poezii Otokara Březiny, doporučovanou Františkem, Fuchs svými názory plně strhl. Jiří si teprve nyní začal uvědomovat, že je Žid. Konec října 1910 byl poměrně chladný, ale oba zanícení mladíci procházejí‑ cí se Havlíčkovými sady, počasí vůbec nevnímali. Hovořili o hebrejštině, kterou se spolu začali učit, a vzápětí přešli na Heinricha Heina, největšího německého židovského básníka a  největší Fuchsovu lásku. Hlavní slovo měl Alfred Fuchs, který se Jiřího očím jevil jako významná osobnost. Fuchs, ač teprve oktaván,

160

Historie Františkova

vydal už knižně překlad Heinovy skladby Bimini a v současné době pracoval na překladu básníkových Hebrejských melodií. „Víš, co mě přimělo k tomu, abych Hebrejské melodie překládal?“ obrátil se štíhlý a tak trochu zasněný Fuchs na Jiřího. „Především to, že v nich Heine čtená‑ řům a sám sobě objasňuje skladbu a charakter Talmudu.“ Hledal něco po kapsách a nakonec vytáhl několik hustě popsaných lístků: „To, co ti teď přečtu, je z básně o největším židovském básníku Jehudovi Hale‑ vim, který žil v první polovině dvanáctého století ve Španělsku. Poslechni si, jak jsem tuto partii přeložil.“ Fuchs nahlédl zblízka do papírů, podíval se na Jiřího a začal: Takť i jasem září Talmud, dvojím světlem, dělíme jej na Halachu, na Hagadu. První zval jsem zápasištěm – ale druhou, Hagadu, nazvati chci krásným sadem, sadem velmi fantastickým, podobna jest jiným sadům, které také kdysi vzrostly na území Babylonu – sadům Semiramidiným, jež jsou osmým divem světa. Fuchs skončil, Jiří mlčel a tak trochu příteli záviděl, neboť byl přesvědčen o tom, že by podobný básnický překlad nikdy nesvedl.

161

Historie Františkova

„Co tomu říkáš? Několik veršů, a Heine v nich pomocí smělé básnické před‑ stavy objasní podstatu Talmudu. Není to skvělé?“ Jiří nevěděl, co má k  veršům dodat. Nejvíc jej mrzelo, že nikdy neslyšel o Jehudovi Halevim: „Kdo to byl, ten Halevi?“ „Halevi byl povoláním lékař, který psal hebrejskou poezii. Žil ve Španělsku, když Španělsko patřilo Maurům. Jeho poezie je blízká arabskému duchovní‑ mu světu, vyznačuje se arabským ohnivým temperamentem a  orientální vizio‑ nářskou fantazií. Nádherným způsobem vyjádřil Haleviho velikost právě Heine, který má ve své básni scénu, jak Halevi zemře, přijde do nebe a nebešťané jej tam uvítají jeho vlastní poezií. Však počkej, já ti to přečtu.“ Fuchs začal znovu listovat v papírech a Jiří se v duchu podivoval jeho zna‑ lostem. A také jeho zdánlivě lehkým formulacím, které by jeho jistě nenapadly – arabský ohnivý temperament, orientální vizionářská fantazie. Fuchs konečně našel patřičné místo, opět pohlédl na svého posluchače a nahlas zarecitoval z Heina jednu strofu: Andělů prý svaté sbory vstříc mu přišly s krásnou hudbou, hymna, jíž ho pozdravili, byly – jeho vlastní verše. Jiří byl dojat a Fuchs nadšen. Začalo se stmívat a nezbývalo než se s Jehudou Halevim rozloučit. Za rok o stejném čase byl již Fuchsův překlad Hebrejských melodií vydán a Jiří jej dobře znal. Heine zůstal stejný, změnil se pouze Alfred Fuchs. V koste‑ le emauzského kláštera začal totiž ohnivě a s plnou vervou kázat proti vlažným věřícím páter Albán. Návštěva jeho kázání se stala pro určitou složku pražské inteligence módou a  pro mladého Fuchse osudem. Propadl Albánovu vlivu,

162

próz

František Všetička

František Všetička

Historie Františkova

viděl v něm nového Savonarolu. Taje náboženské mystiky, které doposud shle‑ dával pouze v židovském náboženství, začal nyní nalézat v náboženství katolic‑ kém. Jiří chápal tento obrat jako zradu a nemohl se s ní smířit. Fuchs byl zapsán v prvním ročníku filozofické fakulty a Jiří velmi neradost‑ ně a s těžko přemáhaným odporem začínal septimu. Výuku na gymnáziu pova‑ žoval za nesmyslnou a nejapnou. Vnější svět jej vůbec přestával zajímat, téměř všechnu jeho pozornost strhávaly veliké folianty Talmudu, nad nimiž v zanícení s kloboukem na hlavě začal vysedávat celé noci. Polohlasně si v nich čítal, a pře‑ stal‑li, pak se nejčastěji zamýšlel nad nepochopitelným činem svého dosavadní‑ ho zasvětitele. Havlíčkovy sady byly místem jejich dřívějších setkání, koncem října 1911 se v nich sešli znovu. Zejména Jiří pociťoval potřebu tohoto setkání přímo nutkavě. Znovu se procházeli, stoupali po chodníku vzhůru ke Gröbově vile a brodili se prvním napadaným listím. Každý mluvil o něčem jiném. Fuchs přinesl Jiřímu svůj překlad Hebrejských melodií, ale jak se ukázalo, Jiří si jej již sehnal. Báseň o Jehudovi Halevim považoval za překrásnou a nostalgicky teskně se díval na její‑ ho překladatele. Oba kráčeli vedle sebe a  oba bezděčně třímali ve svých pravicích pře‑ klad Hebrejských melodií. Jiří se nakonec obrátil na Fuchse a s útlým svazkem v pozdvižené pravici svému druhovi řekl: „Před rokem jsi mi, Alfrede, předčítal z tohoto Heina a já byl tehdy očarován. Dovol mi nyní, abych z něho na oplátku přečetl něco tobě. Budou to verše neméně závažné.“ Fuchs, který doposud nepostřehl Jiřího náladu a jeho duševní stav, očekával chválu své práce nebo alespoň nějakou pozitivní poznámku o ní. Oba stáli upro‑ střed svažujícího se chodníku a Fuchs, nijak zvlášť zaujat, pozoroval přes proříd‑ lé stromoví okna vznosné Gröbovky. „Přečtu ti tu část, kdy rada Hitzig vypráví svoji historii o Schlemihlovi.“ Fuchs se pousmál, poněvadž ji tak dobře, až důvěrně znal.

163

Historie Františkova

Jiří začal téměř neslyšně a postupně kladl na jednotlivá slova větší a větší důraz: V Písmě svatém takto čteme: V čase putování pouští Izrael měl potěšení často v dcerách Kanaanu. Stalo se, že viděl Pinhas, kterak ušlechtilý Simri cizoložství páchal s ženou, dcerou kmene Kananitů. Oštěpu se zlostně chopil, na místě by zabil s hněvem Simriho. – To zapsáno je v slově božím, v Písmě svatém. Ústní podání však praví, jak si lidé vypravují, oštěpem že Pinhasovým nebyl Simri zasažen, nýbrž Pinhas v slepém hněvu omylem prý za hříšníka zabil nevinného, který slul Schlemihl ben Zuri Šadday.

164

próz

František Všetička

František Všetička

Historie Františkova

Fuchs se během celého přednesu usmíval, poněvadž měl upřímné potěšení ze své práce. Jiří se nyní obrátil na usmívajícího se druha a mírně rozechvělým hlasem mu řekl: „A tím Schlemihlem jsi ty. A u nás u Židů je Schlemihl tolik co smolař.“ Udělal pomlku a dořekl: „Ty jsi Schlemihl ben Zuri Šadday Druhý.“ Jiří, když pronášel tato závažná slova, si uvědomoval, že jde o hodně. Bylo mu jasné, že se rozchází nejen se svým přítelem‑zasvětitelem, ale s celou křes‑ ťanskou Prahou, která pro něho přestávala existovat. Uvědomoval si, že Alfred byl tímto druhým světem pohlcen a že jejich cesty se navždy rozcházejí. Řekl‑li Fuchsovi tato závažná slova, pociťoval v sobě cosi neznámého, cosi vyššího, měl dojem, že z něj promlouvají jeho dávní židovští předkové, jimž je zavázán čímsi, co není možno beztrestně opustit. A Fuchs tento svět nejen opustil, ale zdálo se mu, že jej navždy zradil. Alfred Fuchs se zastavil, zbledl a neřekl nic. Patrně si i on uvědomil závaž‑ nost dané chvíle. Pohlédl do vzrušené tváře svého druha a vyčetl z ní konečnost jeho postoje. Zachvátila jej nezměrná lítost, ale vzápětí si uvědomil, že dříve nebo později by k jejich rozchodu muselo stejně dojít. Alfred Fuchs sklopil zrak a dal se směrem do města. Odcházel do jiného svě‑ ta. Stejně tak Jiří, který se ve svých představách vracel do světa svých předků. Ten‑ to okamžik prožíval jako posvátnou záležitost. Stál na jednom místě a pozoroval vzdalujícího se Fuchse. Kdesi na dně duše mu bylo neskonale hořko. Slunce se na malý okamžik proklubalo z mraků a ozářilo protější svah spolu se stěnami a okny vznosné Gröbovky. Po sedmadvaceti letech, roku 1938, vydal Jiří antologii svých vlastních pře‑ kladů z  hebrejských básníků pod názvem Zpěvy zavržených. Do útlého svaz‑ ku zařadil rovněž překlad z kastilského Jehudy Haleviho. Když dostal autorský výtisk do rukou, jako první si přečetl Haleviho šestiverší:

165

Historie Františkova

Večer, kdy odhalila mi zlato svých vlasů má laňka líbezná, fontána topasů padala na skráně z alabastru, na líček žár, na očí vlahou krásu – – A byla jako slunce za svítání, když zaplaví oblohu znenadání nachovým mořem jasu.

próz

František Všetička

Jiří přečetl Haleviho verše ještě jednou a s konečnou platností a navždy Fuchsovi odpustil. Odpustil mu proto, že jej jako první obeznámil s Jehudou Halevim.

166

167

Vladimír Merta

Nikdy nebude dost písní z války KLUBÍČKO S ČERVENOU NITÍ Leželi v trávě mezi rozdanými samopaly a chladně zelenými věcmi nikomu nepatřili – sami sobě cizí vězněni pokřikem důstojníků hříšných jako spolehnutí na slovo válka namísto hlav láhve plné nenávisti z pití Poslední se sehnul a upadl do trávy u hlavy mu našli klubíčko s červenou nití Poslali je na hranici za ostnaté dráty do země nikoho na vánoční svátky S rukama pod pokrývkou měli sny o nahé ženě psali domů dopisy a chtělo se jim zpátky Důstojníci ponížení jako slovo válka osnovali ve snách krvavou pitku Poslední voják vytáhl z kapsy potají flétnu knihu a kříž a červenou nitku

168

gramofo

V rubrice Gramofon vám chceme představovat textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění obstojí i bez hudby. A zároveň ji vždy položit tři otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená báseň?

Medailon Merta Vladimír Narozen v roce 1946 v Praze. Vystudoval režii a scenáristiku na FAMU a architekturu. Již koncem šedesátých let se zařadil mezi naše nejlepší písničkáře, kromě folku se věnuje i filmové hudbě, režii a scenáristice. Písňové texty z let 1967 – 1989 shrnuje kniha Narozen v Čechách (ARTeM, Praha 1992), dále vydal mj. textařského průvodce Zpívaná poezie (Panton, Praha 1990). Poslední CD Ponorná řeka (Galén, Praha 2011) natočil se skupinou Etc… Bližší informace lze najít na www.vladimirmerta.cz.

Nejedl nepil nemluvil tajemně se usmíval ďábel smíchu šašek války stál s flétnou opodál budil se sluncem a jako slunce usínal bál se strachu když někdo jiný umíral Smrt o něho měla zájem – on se jí zblízka vysmíval znal jednu písničku a každému ji zazpíval v prstech na dlani rozpřádal potají klubíčko s červenou nití Útok skončil jako láska – nahatí vojáci statní jako topoly se šli vykoupat do řeky oplakali mrtvé šaty rozvěsili na jabloně šavle otřeli o trávu a napojili koně Děti na ně mávaly a zachytily ve větru vlající červenou nitku kterou nám navždy zanechal poslední voják který věčně umíral ten který zahyne jako poslední v každém z nás Upadne do trávy a těsně u hlavy najdete pramínek krve a klubíčko s červenou nití (1968)

169

gramofo

Vladimír Merta

Vladimír Merta

Nikdy nebude dost písní z války

Nikdy nebude dost písní z války

VOJNA A MÍR Několik vojáků potěžkává kovem zbraní které dostali dub lavic do kterých dosedli uhýbá k zemi vyhaslé bělmo pohledů ze zvyku spadává na dvojitou spojnici rezavých hrotů hlavně soustavně neohrožení nemají komu by podlehli s rukama v kapsách hledí jako by mířili

Je jim jedno kdy válka skončila těší se na další a těžce nesou své vlastní odcizení vojna a mír vojna a mír (1971)

vojna a mír vojna a mír Několik vojáků pocinkává kovem mincí které dostali dub lavic do kterých usedli uhýbá k zemi vyhaslé bělmo pohledů ze zvyku spadává na ruce v klíně soustavně neohroženi nemají kam by se poděli a proto oživují mrtvá slova nebezpečí v důstojnickém kasinu berou láhve vína ztečí na nedělních procházkách cvičí stav obležení učí se vidět stíny tam kde nikdo není

170

171

gramofo

Vladimír Merta

Vladimír Merta

Nikdy nebude dost písní z války

Nikdy nebude dost písní z války

PODZIM DVACÁTÝ ROK MÍRU Lebka s hnáty na baretu příběh který trvá do dneška potkali se v polním lazaretu zajatec a milosrdná sestra Vojtěška Prali spolu prostěradla svaté obrázky milování těšili se do divadla četla mu z knihy kázání: Nezabiješ ani neublížíš bližnímu svému Mávala za ním šátkem z dálky modlitbou ho provází U divadla koncem války když měsíc listopadu vychází znovu se sejdou prvního dne míru Harmonikář na parketu hrál k tanci písně o mrtvých zajatec a milosrdná sestra z lazaretu sklo lásky řeže jako dívčí smích

Mával za ní šátkem z dálky ve snu viděl jak odchází u divadla koncem války když měsíc listopadu vychází znovu se sejdou prvního dne míru Probíral se po paměti sbírkou polních kázání bajonety na rameni zabíjí na potkání Bomba jako karta padla paměť se belhá o berlích záblesk jako od zrcadla za náletu tiše padal sníh Každý den stojí u divadla pohledem milence vyprovází voják přežil milosrdná sestra padla a měsíc listopadu vychází Kdo mu to poví?! Je podzim dvacátý rok míru (1971)

172

173

Nikdy nebude dost písní z války

TŘI OTÁZKY Jakou čtete poezii? Jaký je váš oblíbený básník? Jaká je vaše oblíbená báseň? Teď jsem ve stadiu zestručňování nových textů, což končí zpravidla tím, že mi naopak pod rukama rostou jak plevel. Takže jsem extrémně citlivý na jakéko‑ liv slovo navíc, básně, na které náhodně narazím, mě přirozeně uvádí do stadia šílenství z  exploze slov. Všichni dnes hledáme haiku, ale nacházíme smetiště přetékající vlastními odpady. Čtu zadarmo v  literárních kavárnách, čajovnách, ukusuju si jak slečinka v cukrárně, přeskakuju, umím si potřebné dodělat a neo‑ tesanost obrousit. Uchvátí mě ale spíš přetlak poezie z  okraje, Zogata, Vladi‑ mír Machek, Stanislav Kubín, Dittmar Chmelař, Kolmačka, Wernischův výběr, všechny básnířky, které se mi mihnou rukama, jsou přesvědčivě své. Odkládám stále nedočtené klády: stará perská, portugalská truvérská poezie, Ronsard, Bož‑ ská komedie, Faust, J. J.  Božan. Jeníka z  Bratřic, guberniální sbírku lidových balad, Erbena… Mám po ruce výtečný Pistoriův, Bílkův a Huptychův výbor Pega‑ sovo poučení, celého Zábranu, Magorovu Summu, Horu, z  překladů D.  Tho‑ mase, ale taky Cohena, Galiče, Suchého… Jenomže si vždy jen uzobnu, a nechám to dál vrstvit se na sebe. K stáru člověk nemá číst, ale psát, voda stoupá a odnáší nedodělky do nenávratna. V  originále mám Shakespeara, Jesenina, Verlaina, Rimbauda, Sylvii Plathovou a další „univerzitní básníky“, Vozněsenského, Jevtu‑ šenka… Stáli tehdy 1,75 Kčs a dovezli mi je až z Moskvy. Jó… to se to četlo! Stáli jen dvakrát víc než tramvaj. Ale ono to vlastně trvá, kurňa! Nejoblíbenější báseň… Asi ta, kterou už nemusíš číst a můžeš ji zapomenout. Slýchám v sobě tiché kroky sta‑ rého Bašóa. Zpaměti umím několik skvělých Čapkových překladů z Francouzské poezie nové doby. A Nezvalova Rimbauda… Má bohéma je a bude i o nás, tulá‑ cích po slovech.

174

gramofo

Vladimír Merta

175

pásm

pásm Martin Reiner

Noční vydání

další významné kulturní aktivity (Proglas, Škola poesie, Loď literátů, manifest Neoklasicismus, Neon, Druhé město ad.). Básnicky debutoval knihou Relata refero (Homér, Brno 1991), následovaly sbírky Poslední rok (Český spisovatel, Praha 1995), Decimy (Torst, Praha 1996), Tání chůze (Petrov, Brno 1998), Staré a jiné časy (Host, Brno 2002), Pohled z kavárny v Bath (Větrné mlýny, Brno 2007) a Hubená stehna Twiggy (Host, Brno 2010). V USA mu vyšly básnické výbory Where is the Urn? (Backwoods Broadsides Chaplet Series, 2005) a No Through Road (Art Bureau, San Francisco 2007), sám překládá z anglič‑ tiny poezii Teda Koosera (Slasti & strasti, Druhé město, Brno 2008). Reinerovou prozaickou prvotinou byla novela Lázně (Petrov, Brno 1998), svoje fejetony uspořádal do knihy Plachý milionář přichází (Druhé město, Brno 2008), spolu s  Michalem Vieweghem a  Pavlem Šrutem se podílel na knížce pro děti a rodiče Tři tatínci a maminka (Brio, Praha 2010). Za román Lucka, Maceška a já (Druhé město, Brno 2009) byl nominován na cenu Magnesia Litera a na Cenu Josefa Škvoreckého. Již od sklonku osmdesátých let se aktivně zabývá osobností a dílem Ivana Blatného. Podrobnější informace jsou přístupné na www.martinre‑ iner.cz. MINIROZHOVOR

Martin Reiner (AKA Pluháček) Narodil se 1. srpna 1964 v  Brně, po absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové započal studium na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově, z tenat osudu potenciál‑ ního důstojníka Československé lidové armády se cíleně dostal strastipl‑ nou cestou osmiměsíčního vojenského vězení v Litoměřicích a Oráčově. Po sametové revoluci vybudoval prestižní nakladatelství Petrov, inicioval a organizoval legendární básnická setkání na hradě Bítov (spolu s Jiřím Kuběnou), mezinárodní festival Poezie bez hranic v  Olomouci a  četné

176

Jaký byl tvůj nejhorší, nejhororovější zážitek na vojně a jaký nejkomičtější? Já v armádě moc hororů nezažil, protože jsem si postupně vybudoval tak dokona‑ lou rezistenci, že jsem za těch šest let ani jednou: nestřílel z pistole, neházel gra‑ nátem, nejel v tanku ani v ótéčku ani v bévépéčku, zkrátka jsem se zdařile vyhýbal situacím, které by se s pomocí nějakého debila mohly v horor proměnit. Chvíle, v nichž se děs dokonale mísil s ryzí komedií, ovšem nastávaly na (vojenské) vysoké v hodinách tzv. praxe, kdy jsme se pod dozorem starých rutinérů pokoušeli svá‑ řet autogenem i  elektrickým obloukem, vyrábět obrobky v  zámečnické dílně,

177

Martin Reiner

Noční vydání

Noční vydání

skoby v  kovárně či rozbíjet beton příklepovou sbíječkou. Teoreticky jsme byli samozřejmě vybaveni dokonale… A přesně to ty starý dědky, co nás pak známko‑ vali, provokovalo, aby nám dokázali, jací jsme idioti a nemehla. Moc práce s tím neměli…

KUNŠTÁT

Jaký je tvůj nejoblíbenější válečný film, román, báseň, píseň? Válečné filmy mám obecně rád. V dětství to byla tří‑ nebo čtyřdílná sága Osvo‑ bození, samozřejmě seriál Čtyři z tanku a pes, a později všechny americké dras‑ ťáky jako Četa, Apocalypse Now a  další „vzpomínky na Vietnam“. V  literatuře Remarque, pochopitelně, a třeba Babelova Rudá jízda patří k tomu vůbec nej‑ lepšímu, co jsem kdy četl.

Večer někdy sen, v noci embolie, tiše se suneme po svahu níž.

Co si myslíš o současné kulturní politice České republiky a co bys udělal, kdyby ses stal ministrem kultury, nikoliv pouze mluvčím jako kdysi? Nemyslím si o ní vůbec nic. Ale mám pocit, že můj rázný „odchod ze scény“ kon‑ cem roku 2005 je jasnou odpovědí na tu otázku… A  bohužel ani dnes nemám jediný důvod toho litovat. Veřejný prostor v  téhle zemi, což je místo, kde má smysl uvažovat v  pojmech, jako je „kulturní politika“, osciluje svou podobou mezi skládkou a pranýřem: nic, co bych aktivně vyhledával.

178

pásm

Martin Reiner

Teď ještě nemluv, když venku lije. Rýč zůstal opřený v zahradě u plotu.

Déšť dělá důlky v mazlavé hlíně… nad ránem vyplaví pohřbenou veverku. Někdy jen smutně celé dny uklízíš, hodiny skřípou… kola na štěrku. (Pohled z kavárny v Bath)

179

pásm

Martin Reiner

Martin Reiner

Noční vydání

Noční vydání

PROUD

POSLEDNÍ ZÁPAS ZA LUŽÁNKAMI

Janovu sochu odstavili na balkón, v ruce jí hoří cigareta.

Vyjít z domu v pět. Přelézt vratký plot. Strhnout náplast, strupy města, rudá jizva nad Lesnou.

Různé dny míjejí. Světlé i temnější, teď koncem léta. (Staré a jiné časy)

Stoupnout si do středového kruhu. (Kolem těla rotují, zapomenuté, splasklé míče…) Heliocentrické stání. Zánik všeho, koroze jmen, rez tváří, ročních dob. V malém vápně hopsá kos, sítnice se napjala a praskla… (Hubená stehna Twiggy)

180

181

pásm

Martin Reiner

Martin Reiner

Noční vydání

Noční vydání

U BRICHTŮ

ZTRACENÉ RYTMY

Nad hlavou Tichého klauna levitují galalitové koule…

Courati se prázdným domem, jehož čas se naplňuje. Podali mu prst a zmizel jeden krásný, dlouhý věk.

Hledím do 20. století skrze prasklý lavor: v průjezdu stojí Nezval v plášti.

Možná ještě přijde bouřka, možná, že se zvednou vody. Hmm… to řka, jsem poposedl, uvolnil tak místo jiným.

Pod pláštěm Prsy Tiresiovy, tiskne je brněnský Jícha.

(Hubená stehna Twiggy)

Prší na vchod Barvy laky. (Hubená stehna Twiggy)

182

183

pásm

Martin Reiner

Martin Reiner

Noční vydání

Noční vydání

///

NOČNÍ HOVORY

srpen je měsíc létavic více léta už nemožno si přát

Dopil jsem vavřince, polkl sliny sladké. Měsíc plul pomalu ve tvém vlhkém žlábku. Spatřil jsem v tobě hvězdu jako v jabku. Byla jsi rozpitvaná. Četl se Handke. Ráno jsem v posteli našel čísi lebku.

stín na vlhké zdi noční květina odpařená žárem hasnoucího dne za garáží bliká lampa (Hubená stehna Twiggy)

To u nás ve vsi zastřelili koně. Noc, miliony hvězd, stromy třásly se vonět, a to byl čas, kdy Potěrbjanské Selo propouštělo do nebes. (Tenkrát se ještě smělo zakopávat pod jabloně.) (Decimy)

184

185

pásm

Martin Reiner

Martin Reiner

Noční vydání

Noční vydání

///

NOČNÍ BÁSEŇ

Světla vozu, hučivé tření pneumatik o asfalt. Nade mnou hrad Bítov, tisíce let rozpuštěných v půdě, anděl zachyt faráře Tallhoffera, právě vyrážíme v maringotce citů a nálad na nějaké nové místo, pneumatiky vzdychají temně jako vzdálený splav.

V zrcadle se odráží kus protější stěny, mrtvá dívka z aktu dovede být tichá. Bývám tolik sám, až kvetou ve mně steny, pomalu otevrou mne do kalicha.

Probuzen, ráno scházím stezkou dolů k vodě, rybáři hledí na kolébání splávků, lhostejní k tajemství říční hladiny, již nikdy zcela neprostoupíme. Neprostoupilo ji zcela ani nahé bílé tělo jisté Ireny, tělo z křišťálového studu, ale jen zpočátku… (Decimy)

Slast pučí, chlípí se něžný plátek břicha… Výstava houstne, matní rám obrazu, nad hřbety knih mih karabáč se světa. Jsem hloupý holub, který neodlétá, na římse času zobu města kosé útvary. Čtvrti lásky z lat, rozvaliny chmýří, jsem hloupý holub, který míří k cíli poslepu. Vede mne pud starý nejméně tisíce, spíše však milióny let: na vlastním zániku mlčky se podílet. Zatímco vyžínáš chodníček k rakvím, já sotva brvou hnu, ale i tak vím, že černou pohromu nezničím ničím, že mrtvý anděl nám nikdy nerozsvítí. Navzdory skepsi té ve spárách klíčím… Navzdory vědomí oddávám se žití. (Tání chůze)

186

187

pásm

Martin Reiner

Martin Reiner

Noční vydání

Noční vydání

NA OKENNÍM RÁMU

HŘBITOV V MARINĚ

Na okenním rámu ještě dodoutnává prach, chladný proud omývá staré pavlače; tvůj poslední záchvěv, poslední stah – a na zdi proti posteli stín sedícího apače.

Jak rozlišit ty dvě: chvíli cennou, chvíli bezcennou? Tancují v reji plošně obsáhlém… Hodiny zírám na gekona, čekaje, kdy se nohy lezce hnou, je vedro… a kdesi v hloubi pod sálem

Nahý mladý apač zpívá, nebo pláče, další ráno v Římě na via Chiapucci. Nedovřeným oknem vstoupí lysé ptáče: spi, na malou lásku stačí malý sup.

leží řady těch, již strnule civí před sebe. Společně hledáme nevěstu bez věna. Průvan proudí dutinami lebek, nebe rudkou maluje svoje tahy; sen‑noha dřevěná.

(Tání chůze)

Gekon se asi pohne, až mě odsud vyženou; já nedočkám tu chvíli kýženou, a mizernou mi bude útěchou, že věděl jsem už za života: Chvíle jako taková je neúprosná kóta, o niž se dá bojovat jen bez pohybu, v tkvění. Jen totální nečinností umořit lze čas. Proč ledva zrozeno embryo hloupé pění, nožičkou ťukajíc na mrtvého v nás? (Tání chůze)

188

189

Noční vydání

ANDĚL ZKÁZY Paní Mašková nám čítala před spaním biblické příběhy. A tam to bylo! Andělé se zjevovali, aby splnili nějaké přání, nebo alespoň naznačili, jak vyzrát na osud. Jenže tak snadné to s nimi zase nebylo. Nikdy je totiž ani nenapadlo domlu‑ vit si schůzku předem. Člověk tudíž musel být ve střehu v pondělí, v úterý, ve středu, však mi rozumíte… Navíc se takový anděl skoro vždycky vyloupnul na nějakém opuštěném místě, někde, kde jeho rozpravu s  vyvolencem nemohl nikdo přerušit. Jak to ale zařídit v domě, kde jste od rána do večera obklopeni dalšími čtyřiceti dětmi? Bylo to tak: v pondělí ráno nás přivedli a teprve v pátek odpoledne jsme moh‑ li domů. Říkalo se tomu týdenní školka. Pět dní bez maminky, pět dní v naději, že se něco stane a z příkazu nějaké vyšší mocnosti půjdeme domů o trochu dřív. Radeček na tom byl ještě hůř než my ostatní, protože maminku vůbec neměl. Starala se o něj babička s dědou, a tak se aspoň vychloubal, že dědeček má dřevě‑ nou nohu a na noc si ji odkládá do proutěného koše. Taky tvrdil, že krtek je hmy‑ zožravec, což byla blbost, i když jsem žádného krtka v životě neviděl. „Vím to,“ vztekal se. „Lžeš!“ křičel jsem, dokud se nerozplakal. Pak jsem ale Radečka chytil za obě ruce, protože jsem ho miloval, a  navíc jsme si slíbili, že jsme bratrstvo a  že na anděla budeme číhat společně. /// Každé ráno hned po snídani jsme zalezli do domku z  velkých kostek, který jsme si postavili v rohu herny. Seděli jsme proti sobě, dětskými pažemi objímali kolena, vdechovali vůni dřeva a laku, a vážně se přeli, kde se v naší školce dá na anděla počkat. Radeček měl hned jasno: nejlépe na záchodě! To se ovšem nelíbilo paní ředitelce, neboť Anička si počůrala punčocháče, když jí držel kliku, aby se

190

pásm

Martin Reiner

Martin Reiner

Noční vydání

nedostala dovnitř. Bylo nutno zvolit jiný plán a jiné místo. Volba nakonec padla na ložnici a čas odpoledního spánku: hodinka, kdy unavené děti pokojně oddy‑ chují, by měla poskytnout nebeským postiliónům dostatek potřebného klidu. Plynul z toho ovšem nesnadný úkol. Nesměli jsme usnout jako koťata, a tak jsme vždycky  – sotva začala paní Mašková číst  – prostrčili ruce skrze šprušle postýlek a půl metru nad zemí si propletli prsty. Mlčky jsme oddychovali a svá‑ děli boj, o kterém ostatní neměli ani ponětí. „Spíš?“ špitnul jsem, když se mi zdálo, že Radečkova ruka podezřele měkne. „Spím,“ řekl Radeček, jenže pak doopravdy usnul a já zůstal v moři postýlek sám jako trosečník… Hleděl jsem skrz rozvlněné záclony do dáli a čekal, kdy se na pomyslném obzoru objeví postava, krajkově bílý pták, který prolítne pootevřeným oknem jako nic, zabrzdí u postýlky, pohladí mě po čele a… jenže anděl nešel a nešel. Čas tekl líně jedním směrem, vzduch pod stropem modral a  má víčka se zvolna měnila v pancíře, které hrozily s velikým rachotem spadnout a oddělit mě nadobro od vnějšího světa. Když jsem se probudil spolu s ostatními, býval jsem velmi nerudný a v duchu propadal beznaději. Tohle nikdy nedokážeme! Nová naděje nám ovšem svitla, když jsme se od paní Maškové dozvěděli, že výjimečně navštěvují andělé vybrané šťastlivce přímo v spánku: brodí se za nimi vodami snů se svěšenými, urousanými křídly, aby odevzdali svá křehká poselství… Tak jak tak; čekat na anděla byla práce pro rasa. Dny se v  týdenní školce podobaly jeden druhému tak dokonale, jako by jen někdo tiskl do knížek našich životů jednostejná razítka. Každé další ráno bylo přesnou kopií toho předešlého, obědy nám nechutnaly, ať už svítilo sluníčko nebo čerti zalévali kropáčem náš dům. Večery dusné a smutné… Navíc nám zoufale chyběla schopnost dospělých nastrkat čas do pečlivě očíslovaných škatulek. Ten náš se točil pořád dokola jako voda pod splavem: až do dne, který se ve světě dospělých jmenoval 21. srpen 1968.

191

Noční vydání

/// Učitelky si nás od rána skoro vůbec nevšímaly, u snídaně se bavily šeptem a říkaly slova, kterým nerozuměl ani Radeček. „Opukanti?“ opakoval jsem bezradně, co přiletělo od učitelského stolu. „To budou asi nějací plodavači,“ řekl můj moudřejší druh zamyšleně. „Bležněf,“ šeptnul jsem bez otazníku. „Blež‑něf,“ pomohl si Radeček, ale jeho obličej byl jako holá zeď bez oken. Neosvítilo nás. Začínalo však být nad slunce jasné, že se děje něco mimořád‑ ného, protože dopoledne jsme si ani nešli hrát na dvůr, ačkoli počasí bylo jása‑ vé. Paní ředitelka místo toho seděla v rohu herny a celou dobu se dívala z okna. Záclony vlály, do místnosti proudil teplý čerstvý vzduch a mě v tu chvíli napadlo, že i ona možná vyhlíží anděla. V jednu chvíli si otřela hřbetem ruky obě oči, ale hned poté se zvenku ozval řinčivý lomoz a pohledy dětí vzlétly jako vrabci do korun. Paní ředitelka rychle vstala, pozavírala tři široká křídla a francouzské okno alespoň přivřela. Po obědě mě kuchařky v síťových čepcích nenutily dojíst studené brambory a to byl poslední důkaz, že nadešel den D. Bylo to jasné: pokud ne dnes, tak už nikdy! /// Hlavu jako velký plyšový medvěd, světlounké kratičké chmýří na hlavě i na skrá‑ ních, zabočil z  hlavní ulice, a  přestože mu samopal dodával poměrně důstoj‑ ného, dospělejšího vzezření, s každým dalším vchodem, který v naší ulici pomalu minul, bylo jasnější, že tápe. Úplně se zastavil teprve před budovou školky. Dlouhá příjezdová cesta a velká tabule s nápisem, který samozřejmě nedoká‑ zal přečíst, ho přiměly zmáčknout kliku zelené brány a vejít. V době odpolední‑ ho klidu, kdy všechny děti mlčky oddechovaly v zadní místnosti, mohla i školka působit dojmem hledaného objektu.

192

pásm

Martin Reiner

Martin Reiner

Noční vydání

Vchodové dveře byly ovšem zamčené; rozhlédl se rychle doleva, doprava a vydal se po úzké cestě kolem domu. Zabočil za první roh, kde hnízdil dvo‑ rek se dvěma zaparkovanými tříkolkami. Malinko znejistěl, ale pak už uviděl to velké prosklené okno sahající až na zem; bylo otevřené. Naposledy zaváhal; má si připravit samopal do pohotovostní polohy, nebo ho raději nechá zmi‑ zet za širokými zády? Ten klid všude kolem… není to jen zlověstné ticho před bouří?! „Chuj svjaščennyj!“ Radečkova ruka v tu chvíli bezvládně propadla do mezery mezi postýlkami… Pravou ruku se zapřel do řemenu zbraně a mírně se nachýlil ramenem vpřed, aby samopal v případě potřeby rychleji sklouznul do levé dlaně. Teprve takto – podivná směs odhodlání a nejistoty – nakročil do budovy.

/// Když se ozval ten srdceryvný výkřik, začaly se děti udiveně probouzet. Jen jedno hned vyskočilo z postýlky a rozběhlo se ke dveřím; Radeček to nebyl. Rázně otevřelo do vedlejší místnosti a mžourajícíma očima, napolo vmáčklé mezi futra a kliku, pátralo po místnosti plné světla. Paní ředitelka, které ten krátký výkřik patřil, už tam nebyla, zato v zácloně francouzských dveří, kterými si děti chodily hrát na dvůr, se cosi pletlo a motalo. Člověku se to příliš nepodobalo. Spíš veliké zoufalé mouše, která by se ráda zba‑ vila lepkavé pavoučí příze. Polohlasné mručení, které to vydávalo, se lidské řeči podobalo jen velmi vzdáleně. Jenže chlapec se nebál… Myslel na jediné: aby do herny nepřišel nikdo dřív, než mu ten zmatený anděl požehná. Pak se ozval ostrý zvuk trhané tkaniny a tělo se s krátkým škubnutím porou‑ čelo k zemi. Když se – konečně osvobozené – vztyčilo, vyvstala před dětským zra‑ kem krásná bělostná tvář se silnými zuby a světlounkou svatozáří, která jako bílý

193

Noční vydání

plamen obíhala kolem celé hlavy. Dítě vyšlo přízraku okouzleně vstříc a nechalo dveře za sebou. V příští vteřině ale bylo v místnosti už zase samo, odněkud zvenku přinesl vítr šum úprku a pak se kolem rozklenul veliký klid, jako by to všechno byl jen sen vytažený z hloubky odpoledního spaní.

pásm

Martin Reiner

/// Půl hodiny poté, kdy byly věci malého světa opět na svých místech, rozezněl školku jiný hlas, hlas, který jsem nade všecko miloval. Rychle jsem se v postýlce vztyčil, ruce upažené podél těla jako malý voják, a  na mé tváře se usadil slav‑ nostní výraz. Nikdy předtím – a také už nikdy potom – jsem nešel domů ve středu. Jen jedinkrát; v den, kdy do Brna dorazili andělé zkázy…

194

195

Mořic Klein

Cestou skrz vesnici Mezno Vydal jsem se jedno odpoledne na pěší cestu ze Sedlce, z domu rodičů, do Mezna, do vesnice už zemřelých prarodičů. Skoro bez přestání mrho‑ lilo, mrholení střídavě sláblo a  zase sílilo. K  rozcestí na Modráku jsem přišel už za tmy, přes kopce a les sem odnikud neproniká světlo, o to je tu tma hustší. Kamenný kříž, na něm přišroubovaný odlitek Krista a pole pod křížem tu stály v takovém tichu, jako kdyby je držela v nehybnosti tudy procházející osa světa. O  pár kroků dál už je vidět, jak od Mezna do dálky vlevo bílým světlem slabě šelestí zeď hřbitova a hřbitovní kaple, vpravo v dlouhém temném pásu prasečáku bliká jediná lampa a ve středu záběru leží více světly vyznačený obytný prostor vesnice. Do nedalekého lesa jsme v jiný čas přijeli se strejcem pro dřevo na břevna do plotu. Strejc zpíval, burácel do rachocení motoru traktoru, kterému říká Míša, traktůrku Majoru z roku 1950. „Tady se podívej, jak se pozná, kde je naše, obecní, a  kde je soukromníkovo.“ Až doteď byl les zarostlý trávou vysokou po pás, zakrslé smrčky se v ní topily. „Jó sou‑ kromníci! Jó demokracie! Demokracii na nás! Ať všechno rozkradou. A pak komunisty na nás, aby byl zas pořádek. Hyjé, Míšo! Míša je hodnej kluk, Míša nezradí. Míša táhne do kopce a letí z kopce!“ V lese strejc pod‑ řízne strom a já ho pak mám podtrhnout, aby se poroučel k zemi, a mám

196

utéct, aby mě odpružený kmen nepotloukl. Jenže stromy jsou do sebe zaklesnu‑ té větvemi a není jednoduché přimět je k tomu, aby se řítily k zemi, ohýbám se k jejich patě, objímám je rukama a po decimetrech jimi škubu ke straně. Jenže stromy jsou o moc silnější než já. Strejc na mě kouká a můžu mu připadat k smí‑ chu nebo k pláči, protože on je zase o moc silnější než stromy. Ale neslyším, že by se mi nahlas smál, slyším jen jeho pilu, které hlas přeskakuje. Do té hranaté břízolitové kaple přijížděl každou neděli starým embéčkem sta‑ řičký husitský farář Šustr. Než zaparkoval před hřbitovem, zastavil před domem mojí babičky a dlouho na ni zvonil. Babička ale neotvírala nebo se dávala zapřít. Jen občas do kaple dobrovolně přišla, aby tam faráři sedělo o  jednu babku víc. Posadila se pak na lavici ke straně a klimbala. Babky těšilo, když některá z nich při bohoslužbě usnula. Aspoň se tomu pak cestou domů mohly pořádně zasmát. Pak už jsem přes areál jézédé vcházel do vesnice. Jednoho posledního dne v roce jsme se tudy s přáteli z města, kteří se ke mně tehdy na Silvestra sjeli, šli před noční pijatykou trochu otužit. A čemu já jsem od dětství zvyklý, zapůso‑ bilo na ně jako apokalypsa. Ani sněhu se nepodařilo zakrýt, že všechno kromě několika vyježděných tras zarůstá plevelem a bezem, včetně odepsaných, polo‑ rozebraných, rezivějících strojů, traktorových pneumatik, válejících se na hro‑ madách nebo zapomenutých sólo. Z  ruin temných kravínů s  neprůhlednými, blátem zasranými okny bučely živý krávy. Nepatrně útěšná byla jen kupa hnoje, z něhož se kouřilo, jak byl teplý. Podíval jsem se na to přes jiný skla, než jaký jsem nosil odmalička. A viděl sovětský družstvo, ve kterým se ani tak neusiluje o výno‑ sy, nezáleží na vzhledu a stavu strojů ani budov, starost je jen o to, aby ve vymrz‑ lým kravíně byl teplej kout, v němž se dá schovat před zimou a  chlastat. Příliš nespekulovat, jen občas s plamenem u huby, s vidlema v ruce vyvrávorat, poklidit mezi kravama a uřídit traktor, když hnůj začne přepadávat z valníku pod pásem. Našel jsem v tom až svéráznou mystiku, v té průzračnosti úmyslu, ve vymazání vůle, v usebranosti mysli, v nezaujatosti během světa.

197

krajinomalb

krajinomalb

Mořic Klein Narozen 1976, pochází ze středočeského Sedlce‑Prčice. Časopisecky publikoval v Hostu, Welesu, Tvaru, Viselci, Wagonu, Dobré adrese. Knižně vydal netradiční cestopis Otherside (2008).

Cestou skrz vesnici Mezno

Jedno podzimní odpoledne na mě přes ploty od svojí chalupy k chalupě naší zakřičel starý soused Čichovský: „Radši si rychle sesbírej ty spadaný vořechy, než ti na ně přijde vořešák!“ Já jsem netušil, kdo nebo co ten „ořešák“ je. Třeba nějaký pes, voříšek? Ale snad ani voříškové přece ořechy nejedí, ne? Nebo jde o nějakou postavu příbuznou s polednicí třeba nebo s klekánicí? To mi taky nepřipadalo pravděpodobné, protože poslední polednici, klekánici, večernici a jiné poetic‑ ké a užitečné postavy v Mezně podle mě zazdili do základů jézédé v padesátých letech. A pak soused Čichovský dodal: „Von ti sem na ně chodí každej den, ten vořešák na ty vořechy!“ Z čehož jsem moudřejší nebyl. Ale na vysvětlení jsem se radši neptal. Až se mi jednou stalo, že jsem vořešáka uviděl na vlastní oči! Otví‑ ral jsem navečer okno v ložnici, abych vyvětral, a chvíli jsem zůstal u otevřeného okna stát, abych se čerstvého vzduchu taky nadýchal. A uslyšel jsem v ořechovém listí za plotem přerušovaný šramot. Jako kdyby tlapou, pařátkem nebo kopýtkem v listí někdo hrabal. Pak jsem uviděl, jak se vořešák narovnal. A pak jsem poznal modrou bundu a šedivou mastnou máničku vlasů, kterou jsem vídal před konzu‑ mem nad lahváčem pokaždé, když jsem kolem brzo ráno v autě projížděl. Ryzoň! Starý Ryzoň je ten Vořešák! Teď sice musel slyšet, jak okno otvírám, jak chrastí háčky na zajištění okenního rámu, ale nenechal se vyrušit a  vyhrabával ořechy z listí dál. Nebo měl uši zalité pivem? Nebo si je ucpal cigaretovými špačky, kte‑ ří mu v uchu cvrlikali tak sladce, že už nic jiného neslyšel nebo si slyšet nepřál? No nevím. Prostě dál v klidu sbíral ořechy a cpal si je do kapes, až se zdálo, že je ta špinavá modrá bunda zázračná, protože má kapsy nekonečné. A přestal jen na chvíli, když na někoho do šera zakřičel: „Já jsem to tomu Šmícovi přál, ty vole, aby dal Spartě gól. Ale von jí střelil hned dva, ty vole!“ Jedinou vertikálou, která ušla scelování a zplošťování krajiny kolem Mezna a pomáhá její podobě právě tím, že z ní vyčnívá, je železniční násep, který vesni‑ ci obíhá. V Mezně nestojí, a ani nikdy nestál, kostel. Vesnice je tak bez dominan‑ ty, která by strhávala pohled člověka, který do vesnice přijíždí či přichází, nebo

198

Mořic Klein

Cestou skrz vesnici Mezno

za kterou by se člověk ohlížel, když úzkým tunelem ve vysokém náspu na této straně z vesnice vystupuje. A kdybych vyšel z  vesnice a  pokračoval dál tři čtyři kilometry za ni, přišel bych k ruinám bývalého zámeckého dvora Milhostice. Odmalička jsem mohl sle‑ dovat, jak zámek i stodoly a chlívky kolem něj pustnou. U některých se provalila boční stěna, u jiných se probořila tašková střecha, trhlinu zalátovali vlnitým ple‑ chem, ten ale buď brzo zrezivěl, nebo ho serval vítr a střecha se propadla celá, když povolily prohnilé trámy. Z celého statku zbyla jediná použitelná stodola. V ní mezenské jézédé zřídilo jatka. Stalo se někdy, že vítr rozrazil vrata té stodoly a z nedaleké silnice si z aut projíždějících kolem každý mohl prohlédnout želez‑ né háky rozvěšené pod krovem a obří strupy krve zaschlé na udupané hlíně. Krev tam byla cítit ještě dlouho po tom, co jatka zrušili. Ale i tahle stodola vzala za své, střecha se zřítila a krev už je smytá, vyplavená protékajícími dešti. A předtím bych se mohl zastavit na rozcestí nad Meznem, ze kterého je v okolí nejútěšnější výhled. Ve dne jsou odtud přes zelené pastviny v dálce na jihozápadě vidět obrysy kopců Jistebnické vrchoviny a trochu blíž na severozá‑ padě na kopci rozložená vesnice Červený Újezd, s masívní věží kostelíka upro‑ střed. A večer a v noci je na jihovýchodě za lesem vidět dlouhá rýha osvětleného nádraží Sudoměřice, blikající světla Chotovin a trochu dál a jižně světelný mrak nad Táborem. Z hloubky pod kopcem občas zní hukot projíždějícího vlaku, kte‑ rý je slyšet už dlouho před tím, než se vlak přiblíží až k Meznu. Ale až na rozcestí dneska nepůjdu. Dnes přespím ve zděděné chalupě, ve které budeme se ženou Marií příští čtyři roky hledat domov.

199

krajinomalb

Mořic Klein

Josif Brodskij HUDBA V CELE (5)

motá

V nepravidelné rubrice Moták chceme představovat tvorbu současných či již zemřelých politických vězňů či disidentů.

Medailon Josif Brodskij Ruský (a později i americký) básník, překladatel, esejista a dramatik Josif Brodskij (1940 – 1996) dobrovolně opustil školní lavice již během základní školy (stejně jako nobelista Jaroslav Seifert nepotřeboval pro získání Nobelovy ceny za literaturu mít složenou maturitu), aby pak vystřídal řadu převážně manuálních zaměstnání. I když měl posléze v dokladech úředně potvrzeno povolání překladatele, nevyhnul se potížím ze strany sovětských úřadů, které na jaře 1964 vyústily v soudní proces s „příživníkem Brodským“. Básník byl odsouzen na pět let vyhnanství do vesnice Norenskaja v severní Archangelské oblasti, výměr trestu mu pak byl na základě přímluv a intervencí slavných osobností zkrácen na třetinu. Během pobytu ve vazební věznici napsal krátký cyklus vězeňských básní, z něhož přinášíme závěrečnou, pátou část. Název Kamernaja muzyka je dvojznačný, znamená jak komorní hudbu, tak hudbu z cely (kamera – rusky cela). CPZ (v originále КПЗ) je pravděpodobně cela předběžného zadržení, termín známý u nás i z vězeňské poezie Ivana Martina Jirouse.

Cela. Noc. Ksicht vlčí civí rovnou do mých očí. Bachař přináší čajník s pitím. Jak popelnice se tu cítím, do které osud hází odpad, do které shrabuje se odpad. Tu zostnatělých drátů lyru vidím za zónou koridoru. Bahno má svah ve své moci. Zbrojná stráž, nad kterou je nebe, vypadá jak bohyně Phoebe. Apollóne, kde ses ocit? 24. května 1965, CPZ Přeložil Norbert Holub

200

201

Přísaha Úryvek z knihy

Přeložila Petruška Šustrová SEDMNÁCTÉHO LEDNA 1995 v půl desáté dopoledne zasáhla raketa střechu nemocnice. Byl jsem v  prvním patře na operačním sále ještě s  dalším lékařem, uprchlíkem z Grozného, který přišel týden předtím, a se dvěma sestrami. Obva‑ zovali jsme nohu místnímu čečenskému bojovníkovi. Detonace byla strašná, vyra‑ zila okna, otřásla stěnami a strhla půlku střechy. Všichni jsme se vrhli obličejem k zemi. Chránil jsem si hlavu rukama. Nemohl jsem dýchat. Krk jsem měl ucpaný sádrovým prachem a na záda mi pršely trosky. Další výbuch; ženské ječení a pak dunění padajících trámů. Možná už to přešlo – ale nebyl jsem si jist. Tiskl jsem tělo k podlaze, dokud výbuchy nedozněly, a pak jsem vrávoravě vstal. Před očima mi blikaly hvězdičky, nebo to možná byl prach, a měl jsem závrať. Dveře operač‑ ního sálu ležely na zemi. Otevřenými okny se dovnitř hnal ledový vítr a pleskal cáry záclon, které nám Zulaj ušila. Rozhlédl jsem se po sestrách a lékaři. Jednu sestru jsem spatřil ležet v bez‑ vědomí v  koutě. S námahou jsem se postavil, a  jak jsem k  ní spěchal, skří‑ palo mi pod nohama rozbité sklo. Přiložil jsem palce k  dutinám za jejíma ušima a  přitlačil. Na chviličku otevřela oči. Pak jsem jí dal palec a  ukazová‑ ček na obočí těsně nad nosem a  znovu jsem zatlačil. Znal jsem body, které se tisknou při akupunktuře, z  knihy o  čínském lékařství, a  často jsem je po‑ užíval, když osoba na operačním stole ztratila vědomí. Sestra přišla k  sobě a já jsem ji zvedl na nohy. Vyšli jsme společně na chodbu přidržujíce se zdi, abychom udrželi rovnováhu. Druhá sestra a  lékař utekli do bezpečí a  odjeli do Urus‑Martanu.

202

motá

Hassan Bajev

„Je tam někdo?“ zavolal jsem. Na druhé straně budovy se ozvaly výkřiky. „Je tam někdo?“ opakoval jsem. Neozývala se žádná odpověď, jen zvuk padající omítky a dunění vzdálených děl. Byl jsem dezorientovaný, jako v nějakém straš‑ ném snu, a cítil jsem, že se už brzy probudím. Doklopýtal jsem k oknu na dvůr a vyhlédl ven. Dole jsem viděl, jak dva muži někoho vykládají z auta a nesou ho do nemocnice. „Je tam Hassan?“ zakřičel nějaký hlas. Hledal jsem si cestu chodbou a  překračoval hromady omítky a  rozbitého skla. Zahnul jsem za roh a tam nedaleko vchodu leželi na podlaze ranění muži, jejichž krev kanula na rozbité sklo a omítku na podlaze. „Doktore, můžete pomoct?“ volala nějaká žena. Díval jsem se na raněné muže. Muselo jich být sedm nebo osm. Ošetřoval jsem stovky naléhavých případů, ale vždycky s asistencí a nikdy všechny najednou, jako to bylo tady. Zmocnil se mě strach. Hruď se mi svírala a těžko jsem dýchal. Neměl jsem ponětí, co mám dělat. Bylo to, jako bych zapomněl všechno, čemu jsem se naučil na lékařské fakultě, jako kdybych ještě nikdy neviděl raněného člo‑ věka. Byl jsem tak popletený, že jsem nevěděl, kde začít, komu pomoci nejdřív. Nemocnice může každou chvíli dostat další zásah, myslel jsem si. Chtělo se mi přimáčknout si ruce na uši, abych neslyšel bolestné sténání, a utíkat z nemocnice. „Hassane, přestáváš se kontrolovat,“ řekl jsem si. Zhluboka jsem nabral dech. Musel jsem se z toho dostat sám. Nemohl jsem odejít. Ranění čekali, až něco udělám. Škobrtal jsem ke skříni v koutě a prohrabával se kousky odloupa‑ né omítky, až jsem vytáhl gumová obinadla. Napřed urči vážně zraněné, pak zastav krvácení. Postupně jsem nad sebou nabýval kontroly. Během následujících hodin jsem amputoval několik končetin, odstraňoval střely a sešíval rány. Ukázalo se, že jsem jediný člověk s lékařským školením, který v nemocnici zůstal. Všichni ostatní utekli. Nemocnice byla vyřazena z provozu – celá práce obyvatel města byla v několika vteřinách zničena. Budova fungovala

203

motá

pouhé tři týdny, a Zulajin bílý prapor s červeným křížem ležel v cárech pod sme‑ tím. Tolik o ochraně příslušné ženevské konvence. Ten prapor dokázal jen to, že dal Rusům signál, kam shodit bombu. Všechno, co jsem teď mohl udělat, bylo stabilizovat stav raněných, aby je jejich příbuzní nebo přátelé mohli převézt do nemocnice v Urus‑Martanu. Zbylé pacienty jsem si vzal domů. V srpnu 1994, když Rusko shromáždilo podél hranic svého odtrženého souseda, Čečenska, tisíce vojáků, opustil dr. Hassan Bajev, kterému tehdy bylo jedenatřicet let, slibnou kariéru plastického chirurga v Moskvě, aby pomáhal svým čečenským krajanům – věděl, že budou jeho zkušenosti potřebovat. „Kniha Hassana Bajeva má oproti politologickým studiím a  narychlo spíchnutým reportážím jednu zásadní výhodu. Vychází z průběžně psaných deníkových zápisků, kte‑ ré si autor vedl od chvíle, kdy se v roce 1994 na hranicích Čečenska objevily kolony ruských tanků. Právě atmosféra každodennosti, třebaže každodennosti převážně děsivé, dodává jeho knize potřebnou důvěryhodnost.“ Jaromír Štětina

204

205

Slepice jsou pro vlast kačeny proti Vybral a přeložil Libor Martinek

Před časem jsem dostal od básníka a  inseminátora Zdeňka Volfa darem knihu Chlévská lyrika aneb Zvířata nám odcházejí ze života (Sursum, Tišnov 2010) – knihu, kterou editorsky připravil a  přináší v  ní komponovaný výbor poezie autorů domácích i zahraničních, proslulých i téměř neznámých, zachycujících cosi pod‑ statného ze soužití lidí a  jejich zdomácnělých průvodců, pomocníků, živitelů nebo přátel. Tato antologie není statickým pohledem na zvíře, ale dynamickým obrazem živé atmosféry, která se dnes vytrácí, a kterou je proto zapotřebí znovu objevovat. Listováním v knize se mi ihned – také díky spojení s fotografiemi Jindřicha Štreita – vybavily básnické texty v polštině, z níž překládám. A tak jsem měl osob‑ ní potřebu na antologii zareagovat. Vybral jsem pro revue Weles soubor svých překladů, nazval jej Polská chlévská lyrika a požádal Jindřicha Štreita o několik fotografií, které by dané téma doplňovaly a ilustrovaly. To bylo mým východis‑ kem. Kritériem výběru textů bylo jednak téma a také, zda přinášejí do diskursu chlévské lyriky něco podstatného a objevného. Nakolik se mi výběr podařil, to nechť posoudí laskavý čtenář. Libor Martinek

206

Wojciech Bonowicz /// Slyšel jsem vyprávět o psu, který štěkal na každého oblečeného cizince, když se blížil k statku jeho pána, zatímco nahý zloděj ho bez problémů dokázal uklidnit. Henry D. Thoreau, Walden Měl jsem čisté věci. Necítil jsem se sám. Smál jsem se. Dojedl jsem oběd a utíral si ruce. Okenními tabulemi ve velkém pokoji přicházeli známí. Jeden z nich však nepřišel a zůstal na balkoně. Jedli jsme takže jsme už nemohli mluvit. A ten co byl na balkoně asi neměl chuť. Když odešli přinesl dovnitř moji nepříjemně zvětšenou fotografii z doby kdy jsem ještě nedokázal soustředit myšlenky.

207

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Wojciech Bonowicz

Helena Gordziej

DRUHÉ ZVONĚNÍ

///

Slepice jsou pro vlast kačeny proti. A pes je rozdělený. Krví naběhlé oči na chvíli obrací k nebi. Pak pohled stáčí zpět na cestu. V prachu po ramena

Málo toho víme o dramatech zvířat protože nevidíme místa kde krev stříká na bílé kachle stěn

se blíží bezzubý člověk který rád ubližuje. A dnes jak obvykle strká klacek mezi tyčky hvízdá ubližuje křičí. Pes zůstává na místě skučí s nadějí. Muž hledá kámen. Slepice jsou pro. Kačeny koktají proti. Kámen sviští vzduchem a minuv cíl padá mezi rozvášněné. Bezzubý odchází v domnění že pes nežije. Ve spáncích mu buší krev.

jedno z nich uteklo před porážkou leží za prahem chléva udušené řetězem vypouklým břichem podpírá ledový stín večera Zadek načali toulaví psi rozdělujíce maso podle práva tesáků

208

209

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Za sýpkou se vyhoupla hvězda prohlíží si mě nakloněnou nad mršinou

Harry Duda

blikáním mi vyslala signál že pochopila důvod mého studu

Dozorci pekla hráli karty a vymýšleli vědecké hry. V jejich opičích rukách tikaly budíky apokalypsy.

ČERNOBYL

A pod nohama, v pancéřovém chmýří, čekalo hvězdné vejce. Za plného jarního počasí, když ani mráček neplynul po nebi a všechno bylo jako na oltáři, do živého blankytu, kvetení a radosti z podzemí se vynořil dráp. A nastal průvan. Pískle Záhuby vstávalo z hlubin. Trhajíc skořápky, rostlo před očima, mohutnělo purpurem, popelem, gejzíry páry. Počasí mu větrem roztáhlo křídla a odneslo ho jako babí léto.

210

211

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Od onoho okamžiku v lesích naříkaly jahody, škvařily se hřiby, země nasákla kapkami jedu, shnilo ovoce, zvířata a řeky se chvěly ve smrtelné křeči, lidská krev se zpěnila, nenarození zrůdněli v lůnech. 1989

212

Aleksander Sokołowski DŮM Vcházím do nevytopeného rodného domu. Je v něm teplo oblečené do matčiny sukně, stojí ve všech koutech a čeká na mě jako kdysi. Přichází potichu a sedá si ke stolu. A za oknem mráz jako zloděj chystá se k dalšímu útoku s nadějí, že vtrhne do domu. Na křídlech radosti spěchal jsem do rodné vesničky. Tam jsem ze sebe setřepal nouzi a únavu a hodil je k dřevěnému plotu. Roznesly je slepice v zobácích, kočky na vousech, včely na křídlech…

213

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Jan Leończuk

Józef Baran

/// Jaši Kluczewské

ČERVENCOVÝ TRÉN

kokrhá ve mně kohout stesku třikrát kokrhá za náhlého rozbřesku váznou slova šifrou zpívá hořké stesky moje žaly vymotané z husté noci hozený chléb v hrdle tlačí slova plynou svítání hasnou do spáleniště vplouvá ráno obvazy sešněrovaní křik zamykaný do mlčení kohout kokrhá zvoní ticho Petr utíká do pustého pole Mistr v pokoji už bez klik trnem měří místo rány natažený budík zvoní Mistře slovo na počátku Mistře teď jen slova slova slova Mistře do těch hořkých stesků vejdi marginálie splétej čistým listem den se láme

214

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Otče můj jenž jsi v zemi posvěť se jméno tvé na polích a loukách kde si hvízdáš s větrem vojenskou písničku napřahuješ se s kosou až po obzor lesa a tvoji anonymní slávu nesou po nebi skřivani Je tě plno všude v zahradě v ohradě na fůře sena i na polní cestě v oblacích tvoje tvář otiskla pečeť kam jenom pohlédnu tvé stopy jsou tak čerstvé Otče můj který jsi ve mně

215

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Zbigniew Gordziej

Mieczysław Wojtasik

NEÚSPĚŠNÁ HONIČKA

MŮJ PROMÉTHEISMUS

Dohonil jsem ucho vím víc o tom co si o mně povídají přesto nemám klid

Probudil jsem se rozhrnuji bělost kolem jsem přikován ke skále pískovec anebo spíše beton na pupku sýkorka lačná kousku slaniny a kde jsou ti orli váhají číhají? a sýkorka kroutí hlavičkou a křičí

Přivezl jsem na koni vdanou ženu ale možná že to ona vedla koně to není důležité Nejspíš jsem svini provedl svinstvo Je zajímavé vyvést něco svini Mrtvolu lásky jsem vynesl sám Někdo klepal prstem v prázdnou oční jamku Vykoupal jsem kocourovy oči v heřmánku Nemá co dělat prohlásili Tak k čemu mi byla ta honička

216

217

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Zofia Zielińska /// k čemu jsou ti vrabčáčku krásná pera i tak zůstaneš jenom vrabcem neboť být vrabcem znamená být vrabcem a král vrabec je stále vrabcem

ale jako vrabec budeš žít dlouho a proud ti bude lechtat drápky a zemřeš smrtí hodnou vrabce přenechávaje významnost sebevrahům a hlupákům

místo na trůnu usedneš na drátech krásný ocas se dotkne země spálí tvůj ptačí mozeček těch několik buněk instinktů návyků

218

219

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

220

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Bogusława Latawiec

Barbara Gruszka‑Zych

ODRAZ

V JABLUNKOVĚ

Stín holuba udeřil do otevřeného slovníku filozofů dal zemi mých knih do závorky svého letu k… Knížka dýchající stínem ptáka jeho let po bílo‑černé straně je jako by mu záhrobí objasnili v jehličí znásobený dýchá dvakrát mezi lípami a uvnitř knihovny Holub s mým srdcem mezi křídly s mými zorničkami v načechrané hlavě Pták nádherně rozbitý na duši živou a nečekané tělo

město se spletenými prsty budov kolem náměstí nízké výkladní skříně aby sloužily jako zrcadla třem řezníkům vedle sebe každý má pěkné příjmení Cienciała Gorzołka Pobożny zabíjejí telata pokládají je na obětní stůl chladicího boxu ani se nezpovídají z krve prolité z tepen do kaše a mletého masa občas závan kazících se uzenin připomíná jak je tu hříšně dále prodej živých ryb plujících v kádích v tom horském městečku daleko od moře ryby před smrtí se drží vody hlasitě plácají když je z ní chtějí dostat děti trpělivě čekají až kapr vystrčí vousatou tlamičku mudrce z předstíraných hlubin a polkne trochu vzduchu po němž se netloustne aby ochutnal cizí svět zanedlouho se budou nevinně nacpávat jeho mlčícím masem s černým pruhem tajemství viditelným pod kůží ve sněhobílých závějích ubrusu v temných záblescích nožů ještě nepřišla skutečná zima ještě voda v kádích s kapry nezamrzla ani se nesrazila krev krávy ještě nikdo doopravdy nezemřel protože tady nikoho neznáme oknem hotelu na stropě ledový reflektor měsíce světlem z jiného světa líbá tvá záda někde pod lopatkou nedovoluji nikomu aby mi hleděl do srdce zakrývám je dlaní

221

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

222

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Kazimierz Nowosielski

Anna Janko

JMÉNO

ZMĚNA

Pronásleduji svoji píseň – jednou citlivě a podruhé – neústupně… A tak již nepochybně zůstane – když světlo smrti ještě klamlivé – ale již neklamné Existuje také jisté jméno – – Ono vládne mým hlasem To co milujeme na Ultima Thule větší pokoj s obrazem Matky Boží Bolestné mateřídouška u plotu a kohout zpívající po slepičí práci mezi mnoha hlasy uctívání ticha černozemné kolovraty vítr déšť vůně pečeného chleba krev

Na ostří nebe káně nežije Nežijí její oběti ve zlatém listí Vítr běží nahý po upadlých jablkách Co leží se studeným zrcátkem slunce na lících Tuhne záclona tak laskavá na jaře Má slza tvrdne pod tvým víčkem

223

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Czesław Miłosz ŽELVA Slunce vychází za mlhou jako zlaté zvíře, Rusovlasé a s hřívou stočených pramínků. Ona je však nevidí. Nedívá se nikdy do nebe. Její oči jsou přikryty vypouklými víčky, Hledí jen na zem nebo na parkety podlahy Jako tady, v domě Janka a Nely v Mentonu. Jsme typem vysokého podlaží S výhledem sahajícím k nebi a mezi oblaka. Soucitně pozorujeme Její nepovedené mašírování pod židlemi, A jak se krmí zeleným listem salátu. Jak skvělý nápad stvořitele! Mezi dva štíty Nacpat ještěrčí tvary, aby se život mohl bránit Před útoky větších dinosaurů! Nemůžeš si s ní však povídat. Náhle se začíná rychleji a s nadšením plazit, Ale nevysvětlíš jí, že Jankova bota Není důstojným partnerem k její vášni. Poněkud se stydíme sledovat Její kopulační pohyby, jež se podobají lidským, A pramínek tekutiny, který se pomalu rozlévá, Zatímco ona znehybní. Společenství živých, ale neúplné: Jak se může dohodnout vědomí s nevědomím?

224

Janek a Nela želvu nechápali. Ponižovalo je, že jsou jejími vzdálenými příbuznými. Chtěli být výhradně inteligentními bytostmi. Krátce nato pak zemřeli a jejich židle zůstaly prázdné.

225

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Wojciech Łęcki

Danuta Kostewicz

PLNOST II

ČERVENKA

Noc jako rozbitý flakon parfému objímá štěstí božích kraviček a ta hudba hvězd na plotu a ta nostalgie starých houslí

rozčepýřený na větvích akátu pták budí záři nebe kutálí sluneční kouli každý den nad ránem pobízí kapku rosy a riskuje ztrátu důvěryhodnosti zabývá se vším až lapá po dechu starostlivě improvizuje den

Sad vábí šepotem holky jako lusk staré baby si už své prožily a kde tady chceš hledat útěchu když v starých koutech bydlí pavouci Májová noc jako plnost zvonu zůstává po ní myší šelest bosý měsíc na lesní cestě a uzamčené srdce vdov Není už rybník s mlýnským kolem ani hruška která rodila stín není už Hanička která dávala ani Mařenka co nechtěla Zůstala jen hrstka jmen paměť je pohřbí v blaženém spánku

226

227

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Stanisław Franczak

Henryk Cyganik

NEOBDĚLANÁ POLE

NEJSPÍŠE

Rozprostírají se ve mně neobdělaná pole na nichž roste plevel a plaché trávy prohánějí se lesní zvířata a žertují ptáci vítr si tady domlouvá tajné schůzky a deště se hádají o příští úrodu rozprostírá se ve mně jalová louka která v noci roste až k bolesti

nejspíše v horách zima hoduje na bílých ubrusech palouků noci voní měsícem a na Mrózkowce pění velikonoční rmut nejspíše na horách ještě dýchá vlast světlem slovo se stává laním skokem štíhlé básně rodí vrchy a stále bohatší den dýmají smutky u kalíšku na otočku Wojtek Wnąk podává zprávu ze senátorských schůzí oblaků Anina kuchyně se zelená smrčinou Bůh bafá mlhami z fajfky soumraku jenom v tom zatraceném rádiu stále vyjí vzteklí psi transformace

228

229

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Jan Strządała MATKA KRÁJÍ CHLÉB Mlčí chléb na stole je plný stínů Rozpráví v něm duše posečených klasů. Za oknem běloba kouře ztrácí tajemství plev Bodláky kolébají suchou sladkost jako hlad

Matka krájí chléb a tiskne ho na prsa Otevírá tajemství země vzduchu slunce a čtyř období roku znamením kříže.

Země obnažená prázdná pod dotykem pluhu obrací se na záda nahá    čeká na zrna zdá se jí o bílé sukni sněhu Černí ptáci z ní vyzobou smrt

230

231

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

232

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Wacław Kostrzewa

Bogusław Żurakowski

KAMENNÁ DESKA

PROVOKACE

Soused jenž ještě včera krmil králíky dnes odjel karavanem ze Staré Vsi při západu slunce na hřbitov sv. Hedviky v Staroměstském baru zůstalo u stolu prázdné místo jeho dům někdo zamkl v okně zatažený závěs telefon ohluchl holubi odletěli králíky někdo odnesl jenom Azor sedí hladový na schodech občas v noci vyje někdo řekl že Toník po sobě zanechal letité vzpomínky a dvě data na kamenné desce

Pohled přes rameno: člověk se psem Nemizí. Pes se zvětšuje, míjí mne A utíká dál. Šplhá po příkré Louce. Člověk dohání psa. Vracejí se usmíření.

PATRIA Zahledění. Zjevení. Překvapení. Vlaštovky svým křikem zaplňují Vzduch. Krouží stíny Dantovy.

233

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Adam Szyper

Janusz Drzewucki

HYENY PŘICHÁZEJÍ K NAŠIM OKNŮM

V POLEDNE, V BOLESTIVÉM OKOUZLENÍ

Hyeny přicházejí k našim oknům. Pod bledým nebem zvedají hlavy a čenichají. Cítí krev, strach, Zajíkají se smíchem a dlouho Mluví o lásce bližního.

Mlha přichází k prahu našeho domu. Nejdříve se probouzejí zvířata. Zvoní už zvonky ovcí, poštěkávají psi, pastýři připravují píšťalky. Voda v potoce vymývá zlato hor, stříbro mlhy. Ještě je chladno, ale pak – pak v poledne v bolestivém okouzlení vytryskne slunce.

Nebojí se nadcházející noci, člověka. Ze všech stran vlečou Svá deformovaná těla k našim domům. Tečou z nich sliny a nám se Dere na mysl jinakost Našeho času. Někteří jim otevírají dveře, Někteří se schovávají pod postele Nebo bečí jako berani. Avšak jsou tací, kteří za měsíční noci Otevírají okna A předlouze vyjí jako vlci.

234

235

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

polská chlévská lyrik

Polská chlévská lyrika

Slepice jsou pro vlast kačeny proti

Janusz Wójcik OSLÍK P. Janu Twardowskému právě oslík a ne pyšný lev ani velbloud neúnavný koráb pouště a ani koně zapřáhnutí do kočárů vyvolených slunce jenom on dočkal se pozdvihování klepaje kopyty na cestě vystlané palmovými ratolestmi po létech posměch turistů už mnoho neznamená když stojí zamyšlen ve stínu olivovníku

236

237

fotogaleri

Jindřich Štreit Narozen 5. září 1946 ve Vsetíně. Fotograf, vysokoškolský pedagog, kurá‑ tor a organizátor kulturního života. Má ženu Agnes a dceru Moniku. Vyrůstal v obci Střítež v okrese Vsetín, kde byl otec učitelem. Když mu bylo deset let, přestěhoval se s  rodiči do pohraniční obce Těchanov na Bruntálsku. Vystudoval gymnázium v  Rýmařově (1960 – 1963) a  PF Univerzity Palackého v  Olomouci, obory 1.–5. třída a  výtvarná výchova (1963 – 1967). Poté vyučoval na základní devítileté škole v  Rýmařově, po roce se stal ředitelem školy v  Sovinci a  později v  Jiříkově. V  letech 1974 – 1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie při ústředním výboru Svazu českých fotografů v Brně. Od roku 1967 realizoval přes 850 samostatných výstav v řadě zemí Evropy i v zámoří. Od roku 1964 se zúčastnil více než 300 výstav na čtyřech konti‑ nentech světa a byl účastníkem mnoha mezinárodních dílen a sympozií. Od sedmdesátých let minulého století se intenzivně věnuje také reali‑ zaci výstav jiných umělců, po roce 1989 rovněž v mezinárodním měřítku. Vyhlášenou formou neoficiální kultury se staly v  osmdesátých letech jeho vernisáže českých a  slovenských umělců na Sovinci, ve kterých se svou ženou pokračoval až do roku 1997. V rámci pedagogické činnosti připravuje s  kolegy z  Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko‑přírodově‑ decké fakulty Slezské univerzity v Opavě pro studenty mimo jiné foto‑ grafické dílny a především dlouhodobé fotografické projekty, jež mapují běžný život ve městech i na vesnicích. Od roku 1990 část své práce sou‑ stavně věnuje podpoře humanitární a charitativní činnosti. Za svoje foto‑ grafie získal řadu domácích i mezinárodních ocenění.

238

239

240

241

242

243

244

245

246

247

Není příliš nadnesené napsat, že Jindřich Štreit objevil pro světovou fotogra‑ fii českou vesnici. Nikdo nefotografoval zdejší venkov tak dlouhodobě a syste‑ maticky jako on. Česká výtvarná tradice nám nabízí i  několik dalších slavných pojetí vesnice, především v díle malířů Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Josefa Lady, Václava Rabase a  na blízkém Slovensku vzniklé fotografie Karla Plicky, Mar‑ tina Martinčeka nebo Markéty Luskačové. Ale oproti těmto v  různé míře idy‑ lickým obrazům venkova ukazuje Štreit kolektivizovanou socialistickou vesnici. Svými snímky se rozchází s etnografickou a folkloristickou fotografií Karla Plicky nebo s dílem Martina Martinčeka, který zobrazoval horaly jako ostrůvky tradič‑ ních pospolitostí dosud žijících tradičním stylem života a v neodcizené harmo‑ nii s přírodou. U Štreita postrádáme nostalgický, romantický nebo národopisný pohled, chybí sebemenší ambice zaznamenat zvyky a  specifické venkovské obřady. Jeho dílo není pastorální. Nevytváří obraz idealizovaného venkovského útočiště, místa úniku před realitou a  komplikovaností městského života. Snad proto, že nepřichází z města. Žil tam, kde fotografoval, a díky tomu přistupoval k tématu mnohem vrstevnatěji než s obvyklou prvotní vírou v patriarchální etic‑ kou čistotu venkovského lidu a jeho života. Přestože se Jindřich Štreit ve své vesnici představuje spíše v  opozici k  tradič‑ nímu idylickému pojetí venkova, také v jeho fotografiích se objevuje vize soužití lidí a zvířat, která příkře vyniká v kontrastu s moderní velkovýrobou na státním statku. Harmonické společenství domácích zvířat a lidí je zde kladeno do pro‑ tikladu s  lhostejností k  tvoru v  živočišné produkci, která krávy, prasata a  ovce z  domácího chléva proměnila v  hovězí, vepřové a  skopové. I  v  tom je patrna Štreitova ruralistická drsnost vnímání světa. Pastorální téma stáda se u něj obje‑ vuje až v okamžiku, kdy je pastýřem hnáno na jatka. Ostatně také prastarý motiv Krista Dobrého pastýře jako muže nesoucího přes ramena přehozenou ovci je na snímku z  maďarské pusty karikován vyobrazením Mickey Mouse na tričku pastevce. Tomáš Pospěch: Blátivé pastorále

248

249

welesův výtrarní

Slabikář – zvířátkář Linoryty dětí ze Zvláštní školy internátní v Ořechově u Brna V letech 1998 – 1999 jsem pracoval s dětmi v grafické dílně Zvláštní školy internátní v Ořechově u Brna. Nejmladšímu rytci bylo osm let, nejstaršímu třináct. Kromě jistoty a pevnosti vedení rydel a dlát se však příliš nelišili. Zajímala je stejná témata, napadala je obdobná řešení. Vzájemně se inspi‑ rovali i  kopírovali. Někdy vznikaly obrázky triviálně dětské, očekávané, nepříliš osobité, jindy svébytné zkratky či výtvory krásné svou neopakova‑ telnou „nedokonalostí“. Přicházel jsem s knihami o umění, se štosy foto‑ grafií zvířat, krajin… Vybírali si z nich jen někdy, často kreslili své náčrty bez vzorů nebo podle vzorů, které si objevili sami. Přesto byla některá témata častější, jiná byla naopak zcela vynechávána. Nejčastěji vznikaly obrázky zvířat, od těch, která nás doprovází běžně, až po atraktivní exotickou zvěř. Důvody lze tušit. Jedním je jistě přirozená touha zachytit oblíbené tvory, vždyť ve formě plyšáků a večerníčkových postav doprovází zvířata každé dítě od nejútlejšího věku. Důvodem může být i obava ze zachycování lid‑ ských postav, z jejich výtvarného nezvládnutí. U zvířete jako by bylo omlu‑ vitelnější, bude‑li daleko realismu, lze se lépe něčeho chytit  – uši, ocas, zuby, rohy, to vše určuje jasně, koho máte před sebou, i v případech, kdy by snad mohl být jinak problém být si jist… Když jsem potom některé z obrázků obdivoval, konstruoval jsem si i vzletnější intepretace. To když se některé linoryty podobaly art brut či umění přírodních národů. Ona ta podobnost totiž samozřejmě není náhodná. Pokud bychom zjednodušovali, splňují díla žáků zvláštní školy obě podstatná krité‑ ria art brut, jak je definoval Jean Dubuffet. Autoři jsou mentálně i so‑ ciálně marginalizováni. A  v  případě obrázků zvířat byla jejich díla tvořena zcela mimo doménu institucionalizované kultury včetně jejích avantgardních projevů, ze zmiňovaných knih o  umění se inspirovali výhradně v  případě kresby postav či krajin, v  případě zvířat vychá‑ zeli z  vlastní paměti nebo ze zcela realistických fotografií. Netušili, čemu se jejich obrázky podobají či nepodobají. Většinu z  nich také

250

nikdo neučil, jak se co „má malovat“, někteří před svým pobytem ve škole vůbec nekreslili, neměli na to vhodné emociální ani materiální domácí pro‑ středí. V naší dílně žádná obvyklá výtvarná výuka neprobíhala, vysvětlena byla pouze technika linorytu, pak již rovnou kreslili, ryli a  tiskli, bez jakéhoko‑ liv vysvětlování anatomických pouček, s  nulovými znalostmi zásad kompo‑ zice či perspektivy. To bylo jednak úmyslné (chtěl jsem, aby byli spontánní), jednak to bylo do značné míry dáno intelektuálními možnostmi dětí. Má role byla pouze povzbuzovat, chválit a radit, jak které situace technicky řešit v linorytu. Výsledky předčily má očekávání a potvrdily, co jsem si myslel, že by mohlo pla‑ tit: totiž že díla těchto dětí jsou zcela srovnatelná s vrstevníky, tj. že není patrný žádný handicap, a že znalosti výtvarných pouček mohou být v tomto věku často ztrátou. Spontaneita je pak nahrazena touhou nakreslit či vyrýt obrázek dobře, aby byl tak, „jak má být“. Kouzlo dětského pohledu se pak ztrácí v unifikované domnělé dokonalosti… Jako doprovod tohoto číslo Welesu jsme se tyto linoryty rozhodli zařadit jed‑ nak jako ilustrace k  tématu číslem volně prolínajícím, a  to zvířatům v  životě člověka, jednak jako kontrapunkt k tématu druhému – k válce a vojně. Ostatně děti jsou snad tou nejbolestnější obětí válek… Petr Čermáček

251

Alexandr Rozenbaum

Monolog pilota „černého tulipánu“ Z ruštiny přeložil Norbert Holub MONOLOG PILOTA „ČERNÉHO TULIPÁNU“

МОНОЛОГ ПИЛОТА «ЧЕРНОГО ТЮЛЬПАНА»

Afgánským nebem v letadle černém vodkou se sjedem a mlčky plujem nad zemí.

В Афганистане В «чёрном тюльпане», С водкой в стакане мы молча плывём над землёй.

Truchlivý ptáček bez dětských hraček odnáší chlapce zpět do ruského zázemí.

Скорбная птица Через границу, К русским зарницам несёт ребятишек домой.

Ne podle plánu, v aeroplánu vrací se domů zalehnout do rodné země.

В «чёрном тюльпане» Те, кто с заданий Едут на Родину милую в землю залечь,

252

Věčný opušťák, stihli to tak tak, a nikdo z nich už nepolíbí ústa ženě.

В отпуск бессрочный, Рваные в клочья… Им никогда, никогда не обнять тёплых плеч.

Letoun u dželalabádské oázy padl naznak, málem na zem narazil. Všichni nahlas proklínáme svou práci: a mazák nás do útoku zpět vrací.

Когда в оазисы Джелалабада, Свалившись на крыло, «тюльпан» наш падал, Мы проклинали все свою работу: Опять «бача» подвёл потерей роту.

V Šindande, Kandaháru a Bahramu duše je zase plná těžkých šrámů. Zase vezeme do vlasti hrdiny, které ve dvaceti pohřbí do hlíny, které ve dvaceti pohřbí do hlíny.

В Шинданде, Кандагаре и Баграме Опять на душу класть тяжёлый камень, Опять нести на Родину героев, Которым в двадцать лет могилы роют, Которым в двадцать лет могилы роют.

Nesmím už žehrat, musím se sebrat, jestli se trefí, nepůjde to už se zvednout.

Но надо добраться, Надо собраться. Если сломаться, то можно нарваться и тут.

253

překladatelská hu

překladatelská hu

Alexandr Jakovlevič Rozenbaum Narodil se v roce 1951 v tehdejším Leningradě. Zřejmě nejpopulárnější současný ruský písničkář. Kultovní píseň Monolog pilota „černého tulipánu“ zazněla i ve filmu Afgánský zlom (1990, režie Vladimir Bortkov), pochmurně temným jménem okrasné květiny bylo za sovětsko‑afgánské války nazýváno speciální letadlo, které transportovalo do SSSR těla padlých okupačních vojáků. Na YouTube je k vidění jak sugestivní videosekvence s touto neoficiální válečnou hymnou, tak i koncertní verze ze setkání veteránů, zatížená ovšem imperialistickou pachutí a nabubřelou estrádovitostí. Podrobnější informace jsou k dispozici na www.rozenbaum.ru.

Alexandr Rozenbaum

Monolog pilota „černého tulipánu“

Monolog pilota „černého tulipánu“

Střílejí hory, rakety hoří, a jestli spadnem, chlapci umřou ještě jednou.

Горы стреляют. «Стингер» взлетает, Если нарваться, то парни второй раз умрут.

Úplně jinak nežli doma jdeme, doma, kde všechno známe vlastním jménem, kde mrtvé jen občas vidí piloti, kam bojové vrtulníky neletí.

И мы идём совсем не так, как дома, Где нет войны и всё давно знакомо, Где трупы видят раз в году пилоты, Где с облаков не валят вертолёты.

A my jdeme, hněvem skřípeme zuby a vodkou smáčíme své suché huby. Jde z Pákistánu další karavana a je džob pro „černého tulipána“ a je džob pro „černého tulipána“.

И мы идём, от гнева стиснув зубы, Сухие водкой смачивая губы. Идут из Пакистана караваны, И значит, есть работа для «тюльпана», И значит, есть работа для «тюльпана».

Afgánským nebem v letadle černém vodkou se sjedem a mlčky plujem nad zemí.

В Афганистане В «чёрном тюльпане», С водкой в стакане мы молча плывём над землёй.

Truchlivý ptáček bez dětských hraček odnáší naše zpět do rodného zázemí.

Скорбная птица Через границу, К русским зарницам несёт наших братьев домой.

254

Letoun u dželalabádské oázy to vzal střemhlav, málem na zem narazil. Všichni nahlas proklínáme svou práci: a major nás do útoku zpět vrací.

Когда в оазисы Джелалабада, Свалившись на крыло, «тюльпан» наш падал, Мы проклинали все свою работу: Опять пацан подвёл потерей роту.

V Šindande, Kandaháru a Bahrámu zase je duše plná těžkých šrámů, zase vezeme do vlasti hrdiny, které ve dvaceti strčí do hlíny.

В Шинданде, Кандагаре и Баграме Опять на душу класть тяжёлый камень, Опять нести на Родину героев, Которым в двадцать лет могилы роют.

255

překladatelská hu

Alexandr Rozenbaum

Vladimír Šrámek

Keňa TRIBAL VIOLENCE

šramot

a vysoko na obloze – to jak landrover klou‑

zase tak nesnesitelný. Za stovku se tu s Ku‑

že po hliněných vlnách. Najednou Charlie

bou vyspíme ve spacácích na jedné široké

prudce brzdí  – přes cestu visí spadlé elek‑

posteli. A  ráno dokonce kape z  kohoutku

trické vedení. Nebo co to vlastně je? napa‑

vlažná voda…

dá mě, když po straně cesty rozluštím nápis

Cesta zpevněla, občas po ní jezdí i náklaďá‑

na tabuli: DANGER. Že by černoši byli tak

ky s nákladem sušených ryb z Turkany. Ale

líní a  nechali dráty spadlé napořád a  radši

hrbolů neubývá. A jak jsou tvrdší, tak o to

v  pangejtu vztyčili varovnou ceduli? Nějak

víc bolí. Malaral je ještě několik hodin ces‑

se mi to nezdá. Charlie couvá – Proč? ptám

ty na sever. A  tam teprve začíná opravdo‑

se. Před chvíli jsme přejeli ještě jedno varo‑

vá pustina. Posilníme se na ni – kuře s rýží

vání, vysvětluje Charlie, snad je tam nějaký

a placky čapati – jak jinak – v místní hospo‑

vysvětlení… A je! Danger! Electric elephant

dě a pokračujeme na sever. Náš cíl – South

fence. Danger! Hlásí předchozí tabule. A je

Horr. „A  Mamá v  tamním zájezdním hos‑

vě? Otáčí se jim tam bankomat keňských

to jasné. Pomalu, krokem, projíždíme pod

tinci a  soda pro mě!“ slibuje Sam. „A  pivo

šilinků, které jsme do cesty na jezero Tur‑

dráty a po kapotě zatančí hádci elektrického

pro vás,“ dodává. „Tusker!“ Sam se rozprou‑

V Nanyuki končí asfalt. Cesta si navleče

kana vrazili? Nebo se tam neděje vůbec

proudu. Tak takhle chrání vesničani své ves‑

dí a my začínáme při představě těch lákadel

hliněný hřbet a vlhce se plazí dál na sever.

nic – na EEG rovná čára? Nad ránem jsme

nice před nájezdy zdivočelých slonů.

slintat. Ale dost – i se slinty je třeba v tom

Pršelo, a tak má povrch víc než slizký. Navíc

vyrazili z Nairobi, Kuba bez diskuse natla‑

Teď už je úplná tma. Zastavujeme v Rumu‑

vedru šetřit. Navíc asi po hodině zjistíme,

zjizvený nesčetnými výmoly přetékajícími

čil své předlouhé nohy na přední sedadlo,

ruti a hledáme nocleh. Rumuruti je na mapě

že jsme zvolili špatnou „polňačku“, a  vra‑

zkalenou, hliněnou vodou.

a  teď mlčíme. Dva běloši, otec a syn, kteří

označeno tučným puntíkem, ve skutečnos‑

címe se. Teprve na druhý pokus se vydává‑

Landrover zdědil klouby snad po něja‑

spolu po dlouhé době společně podnikají,

ti je to ale jen pár baráků kolmé křižovat‑

me správným směrem. V cestě stojí horský

ké zkostnatělé anglické stařeně. Vrže, ne‑

dva černoši, kteří se vidí poprvé. Jakých bu‑

ky dvou prašných cest. „Klidně se vyspíme

val… A zase se klima mění, všude napršeno

chce se ohnout, každý hup bolí až vysoko

de těch následujících deset dní?

v autě nebo v pangejtu…“ navrhujeme, ale

a hlína se změnila v mazlavé bahýnko, které

v zádech. Tancujeme tohohle „kejváka“ už

Jedeme na sever, zebrám narůstají hrby

Sam s Charliem po sobě hodí svá bělostná

obaluje vzorek pneumatik jak strouhanka

několik hodin a  Charlie, náš kikuju řidič,

a  mění se ve velbloudy. Sever Keni je úpl‑

bělma a  odmítají: „Ne, to je nebezpečné.

šnicl. Hergot, Same, my stojíme, uvědo‑

poklidně kouří jednu cigaretu za druhou.

ně jiný než zelená savana Masai Mary, vjíž‑

Tahle cesta je vyhlášený ráj lupičů.“ A her‑

muju si, že kola prokluzují a my se nezadr‑

Sam, samburský průvodce, nezúčastněně

díme do subsaharské Afriky. Stmívá se,

got, a poslušně zamíříme do provinčního

žitelně suneme k ještě víc rozbrázděnému

kouká z okna ven. Co se jim asi honí v hla‑

reflektory střídavě pátrají hluboko v  zemi

afrického hotýlku, který kupodivu není

okraji vozovky. Do prdele! Teď je to jasný!

256

257

šramot

Vladimír Šrámek

Vladimír Šrámek

Keňa

Keňa

Uvízli jsme. Vystupujeme a  Charlie trhá

krokem. Zamávám výrostkovi, který stále

naházeného v  celém úložním prostoru

než polknout tabletu LSD.“ A  pohledem,

z okolní buše větve a cpe je pod kola. Oba

drží prst na spoušti. Kupodivu se usměje,

rovera.

který je těžké luštit, zda to myslí jen jako

černoši se přitom nervózně rozhlížejí po

pustí spoušť a pozdrav opětuje.

„Nech toho,“ říkám a  podávám mu láhev.

provokaci, se zadívá skrze mne…

okolí. Ani neceknou… Charlie řadí reduk‑

Jedeme dál. „Nejnebezpečněji je tu před

„Pokud vám nevadí naše bílé rty…“ A  Sam

Vyrazili jsme po ránu z  Loyangalani. Při‑

ci a  landrover se s  řevem pohne. A  znovu

setměním,“ vysvětluje Sam. Banditi vždyc‑

i  Charlie překvapeně vzhlédnou a  tento

vstali jsme si, ale horko nás stejně dostihlo

o  kus. A… jsme z  toho venku. Nasedáme

ky zaútočí tak hodinu před ním, aby tma

anatomický nesmysl prolamuje rasovou

už po osmé ranní. Hergot, tady bych oprav‑

a jedeme dál. „Fuj, to se mi ulevilo,“ řekne

ztížila pronásledování.

nejistotu, která mezi námi od rána vise‑

du nemoh… Rover nadskočí na nerov‑

Charlie do ticha. „Zrovna včera tu prý pře‑

„Aha,“ to je jediné, na co se zmůžu. A  lis‑

la jak plenta. Dál jsme všichni jen a pouze

né cestě, hodí mě stranou a já se bouchnu

padli turisty.“

tuju v  Lonely Planet, heslo Tribal Violen‑

Homo sapiens sapiens. A to platí po celý zby‑

o  pažbu opakovačky, kterou v  ruce třímá

Hrkne ve mně. „A zabili je?“ ptám se.

ce: Odhadujeme, že ročně zemře na severu Keni

tek cesty…

náš askari, ozbrojený průvodce. Toho jsme

„Ne, jen je vysvlíkli do naha a  všechno,

400 – 500 lidí jako následek bojů o vodu a past‑

najali na jednodenní výlet, jehož cílem je

včetně mobilů, jim ukradli,“ uklidňuje mě.

viny. Jednoduché řešení tohoto konfliktu neexis‑

kráter Nabuyatom.

No to jsem si teda oddech…

tuje. Keňská vláda dlouhodobě tuto skutečnosti

Sjíždíme po severním úbočí a padá na nás

spíše ignoruje… Tak to mám radost. Neklid‑

NABUYATOM

„Přespávat nebudeme,“ rozhodl Kuba hla‑ sem, který z  mé nejistoty, zda ano, či ne,

tma. Do South Horru dnes nestíháme, věc‑

ně pozoruju obzor, za který se slunce scho‑

„Tam prostě musíte,“ lezou Kubovi Zahrad‑

jednoznačně udělal jistotu.

ně prohodí do ticha Sam. Tak sotva do Ba‑

valo už před hodinou, a  dlouhé pařáty

níčkovi oči z důlků. Na zahradě „nairobské

„Dobře, taky se to tak dá…“ říkám naoko

ragoi, a  zmlkne, neboť za zatáčkou cestu

jeho paprsků už na nás dávno nedosáhnou.

vily Tugendhat“ plní roli grillmastera a jde

otráveně, ale uvnitř jsem si trochu oddechl.

zastoupí hlouček černochů. Pasáci krav.

Naopak, do kůže nás kouše zima. A  opět

mu to výborně.

Drkotáme po kamenech, místy vyschlými

Jenže v  rukách nemají hole na pohánění

bloudíme. Naštěstí jen chvíli a  kolem de‑

„A co je na tom tak výjimečné?“

koryty potoků a  řek. Z  břehu nám máva‑

dobytka, ale kalašnikovy. A  gestem, které

váté večer dorážíme do Baragoi. Projedeme

Sjede mě pohledem, kterým znalec hodno‑

jí rybáři  – ruce mají nějaké veliké a  šupi‑

nelze ignorovat, nás zastavují.

opancéřovanou branou hotelu, zaparkuje‑

tí nováčka. „Nabuyatom je mrtvý sopečný

naté… aha, nabízejí ranní úlovek. My ale

„Co se stalo?“ ptá se Sam.

me rovera pod ostnatým drátem vysokého

kráter v samém jižním cípu jezera Turkana.

nezastavujeme a  míříme na jih. Nabuya‑

„Naše vesnice byla napadena, bandité ode‑

cihlového plotu a  hodíme bágly do při‑

Několik hodin šplháš zkamenělou lávou,

tom! Přehoupneme se přes terénní vlnu

hnali stádo krav a my se jim právě vydáváme

pravených kójí. Po půlhodině se sejdeme

pak se stredlem přehoupneš přes okraj a se‑

a – tamhle je! Krasavec! Ještě dvě hodiny do

po stopách,“ vysvětluje sotva dvacetiletý

dole u  pumpy a  Kuba odzátkuje rum. Ka‑

stoupáš na dno. A tam přenocuješ! Máš po‑

poslední vesnice, odkud dál budeme něko‑

vůdce tlupy.

pitán Morgan. Charlie se nervózně začne

cit, že v ruce držíš magnet, kterým ovládáš

lik hodin pokračovat pěšky. Cesta se vleče.

„Tak ať se vám podaří je dohnat,“ přeje

shánět po kelímkách, které jsou zastrče‑

všechny hvězdy. A  ty na tvůj povel pada‑

Ale tamhle už vidíme první rákosové stře‑

Sam a  hlouček se rozestupuje. Projíždíme

né někde na dně kempinkového vybavení,

jí jedna za druhou do tvé mísy. Fakt, lepší

chy chatrčí…

258

259

Keňa

Při vjezdu do vesnice stojí ozbrojená hlíd‑

Aha, a podívám se na Kubu, který kráčí po

ka. Tři černoši, kmen Turkana, tři kalašni‑

mé pravici. A v tu chvíli mi dojde, že by to

kovy. Svahilsky se tu domluví každý, lépe je

byl docela průser, kdybychom tu zakali‑

ale být příslušníkem toho správného kme‑

li oba. Jméno Šrámek  – alespoň to patřící

ne, a  tak Loibach Lokuli, náš jednodenní

našemu rodu – by vymřelo po meči. To by…!

místní podprůvodce, spouští „po jejich“.

„Nemusíme tam nutně jít…“ říkám Samovi.

Pak se obrací k  Samovi a  vysvětluje svahil‑

„Pokud je riziko velké…“

sky. Ten poté anglicky nám: „V  noci byla

Samovi se očividně uleví. Promluví s  Tur‑

vesnice přepadena. Pakotové, kmen obýva‑

káncem a povídá: „Taky radí to vzdát!“

jící území při západním pobřeží jezera. Tři

„Tak jo, rozhoduju už rozhodnuté,“ obra‑

mrtví, dvě ženy a dítě. Odehnali stádo vel‑

címe se a  kráčíme zpět. S  každým krokem

bloudů, támhle k těm horám“ – a Sam máv‑

narůstá pravděpodobnost, že Šrámci nevy‑

ne směrem k hřebenu, který se v mlze tyčí

mřou. Zalézáme do rovera. Nevymřou!

za Nabuyatomem. Místní chlapi se je jali

Po cestě zpět mlčíme. Nerad něco vzdávám.

pronásledovat.

Sepnu ruce a  představuju si, jak v  nich tří‑

Krčíme rameny. „Půjdeme?“ ptám se

mám rozum. Holt po té padesátce je třeba

„Zkusíme to,“ rozhodne Sam a  v  pěti se

občas uhnout. Hlavně když nejde jen o mě.

vydáváme pěšky dál. Charlie zůstává u auta

V Loyangalani vystupuje Loibach a  askari.

ve vesnici. Pomalým, nerozhodným kro‑

S  Loibachem máme domluvu, že utratíme

kem vpřed. Askari hraje nějakou bojovku.

odměnu za artefakty, které ve vesnici vyrábí

Jde asi padesát metrů vlevo od nás a přísko‑

několik jeho žen. Askarimu dávám 500 Ksh.

ky se přesunuje mezi velkými balvany.

Nespokojeně zamručí. Obvyklá odměna je

„Je blbej?“ obracím se na Sama.

prý 2500 Ksh. Mlčím, vím, že blafuje. Jsem

„Tamhle na tom ostrohu zahlédli vesničani

poučen, že za dva dny bývá odměna kolem

nějaké postavy. Není jasné, kdo to je. Čisté

1500 Ksh. A my jsme na Nabuyatomu strá‑

svědomí asi nemají, to by sešli do vesnice…“

vili jen půlden… Ustojím jeho nepříjemný

vysvětlí askariho počínání Sam. Moc mě to

pohled. Také proto, že jsem si všiml, že po

neuklidní.

cestě zpět svou opakovačku zbavil nábojů…

260

šramot

Vladimír Šrámek

261

recenz

recenze LABYRINT SAMOTY Miroslav Fišmeister: Barva času je žlutá VETUS VIA, EDICE ŽELETAVKA Brno 2011

V letních měsících letošního roku se mezi brněnskými knižními novinka‑ mi objevila sbírka Miroslava Fišmeis‑ tra (*1976) Barva času je žlutá, vydaná v  nakladatelství Vetus Via v  edici Že‑ letavka, řízené Jaroslavem Erikem Fri‑ čem. Názvy Fišmeistrových prvních tří sbírek Ten stolek je nízký! (2005), To ok‑ no je malé! (2006), Aspoň že postel je po‑ hodlná (2007) vznikly jako citace replik z britského televizního seriálu Profesi‑ onálové, autorem oblíbeného. Po su‑ marizující sbírce Pískoviště (2007), po velké milostné poctě v knize Z (2009) a drobnějších edicích Pieter van den Hoogenband (2010) a Šel jsem tím městem (2010) přichází autor s  knihou Barva času je žlutá (2011). O básníkovi „ohňostrojných slov“ Mi‑ roslavu Fišmeistrovi bylo již napsáno mnoho a  jeho sbírky vzbudily u  lite‑ rární kritiky velmi odlišné reakce: od obdivných po naprosto zatracující. Obrátíme‑li svou pozornost na auto‑ rovy verše, můžeme odhalit některé ze zákonitostí, jimiž se řídí fantaskní svět poezie Miroslava Fišmeistra. Přes autorovo zdánlivě avantgardní básnické gesto, projevující se přede‑

262

vším principem náhody vstupující do procesu psaní, lze rozlišit několik jeho tvůrčích poloh, charakterizovaných odlišnou stylizací humoru: 1/ ironic‑ ký humor vyplývající z juxtapozičního kladení nesouvisejících motivů: „Krá‑ lík zpívá rybí píseň. / Popelnice / čekají na svítání“ (str. 12); 2/ groteskní obraz‑ nost a hra fantazie známá např. ze ske‑ čů Monthy Python’s Flying Circus: „Být Somálský poloostrov nosorožec, / netr‑ kl by tě, / ale kousl“ (str. 41); 3/ autorovo tragicky sebeironické gesto připomí‑ nající poezii Oldřicha Wenzla: „První věc ráno: / vybrat si, / kam půjdu odpole‑ dne spát“ (str. 30); 4/ fantaskní poetika nonsensu: Nutrie / hledá ryby / v zobáku vycpaného pelikána (str. 17); 5/ perzifláž profánních idiomů: „Ještě jednou: čehože je to / opakování vlastně / matkou?“ (str. 50). Hravý humor slouží autorovi jako maska, jako přirozená ochrana citlivé duše před okolním světem. Jak již bylo zmíněno, Fišmeisterova poetika v sobě zahrnuje nejen humor, ale zachycuje i úzkost v čistých tragic‑ kých tónech: „Konečně! Jarní slunce v mé kuchyni! / Myslím na příbuzné, / kteří spá‑ chali sebevraždu“ (str. 54). V jeho verších nenalezneme žádnou lyrickou maný‑ ru, autorův lyrický jazyk je plně funkč‑ ní a  směřuje k  bezprostřední evokaci přítomnosti, což se projevuje tím, že často využívá prézentních tvarů slo‑ ves, eliptických vyjádření, infinitivu či imperativu (celkem v  34 básních z  52 publikovaných ve sbírce). Ačkoliv se může čtenáři zdát, že bás‑ ník Fišmeister v  knize Barva času je

žlutá vychází z  tradiční formy haiku (troj‑ verší), autor zachází s  touto formou vel‑ mi volně a někdy se jí zcela vzdaluje (např. počtem slabik ve verších), přičemž textům zůstává jen vnější, formální podobnost. I přesto v knize nalezneme ducha této pra‑ staré japonské básnické formy: „Jelínku, / vezmi mě s  sebou / do vlněných hor!“ (str. 13) nebo také: „Objal jsem melodii. / Ptáci teď / sezobávají noty“ (str. 14). Jindy autorovi sta‑ čí k  oživení jen slovní hříčka vycházející z  konvenčního slovního spojení: „Napojil jsem se na tvou / písňovou linku / Krev a slzy“ (str. 58). Z přítomné knihy Barva času je žlutá je patr‑ né, že Fišmeister začíná vstupovat do nové‑ ho tvůrčího období, v němž esenciální roli může hrát nová umělecká syntéza, aniž by na první pohled došlo k  radikální změně jeho dosavadní poetiky. Bude záležet pře‑ devším na tom, zda přestane básnit pouze prostřednictvím zraku a obrátí svou pozor‑ nost i  k  jiným smyslovým vjemům, resp. k jejich účelné syntéze. Autor může objevit možnosti poezie založené na faktické i fik‑ tivní etymologii vymezující se konvenč‑ ní jazykové profánnosti, může nabídnout čtenáři bohatost aluzí a snad využije svých skvělých jazykových schopností ke zdolání vrcholu doposud plně nedoceněné multi‑ lingvální poezie (po vzoru Pomocné školy Bixley Ivana Blatného). Na základě široké čtenářské zkušenosti se v  jeho tvorbě projevuje svět poezie jako labyrint různorodých básnických stylů, kte‑ ré autor znovu neúnavně kříží v nejrozto‑ divnějších kombinacích významů a obrazů balancujících na hranici srozumitelnosti. Jakub Kostelník

ŘEKNĚTE TO JEDNOU VĚTOU Petr Borkovec: Jedna věta (Revolver Revue č. 84/2011)

Ivo Vodseďálek: Jedna věta (Revolver Revue č. 83/2011)

V roce 2010 začala redakce Revolver Revue s  projektem nazvaným Jedna věta. K  čís‑ lu 79 byla tehdy přibalena kniha Ivana Matouška; po Matouškovi následovali Vít Kremlička, Jaroslav Formánek a  naposle‑ dy Petr Borkovec a Ivo Vodseďálek. Projekt vymyslel Viktor Karlík a jeho vznik a smysl objasňuje takto: „Zaujala mě myšlenka napl‑ nit představu, podle níž by vyzvaný autor po dobu dvanácti měsíců napsal pokud možno každý den jednu větu – větu, která bude ukot‑ vena v  konkrétním čase a  jejíž délka bude vol‑ bou pisatele, od samotného slova přes větu holou k rozvitému souvětí. Na začátku velké písmeno, na konci zpravidla tečka. A  možnost zahrnout datum, čas či jiné zpřesňující určení zápisu. Další prostor pro tvůrčí svobodu. V  ideálním případě tak vznikne 365 záznamů, které auto‑ rovi mohou asociovat jeho čas a čtenáři umožnit třeba dobrodružné stopování spisovatelovy mys‑ li. Mohutná komprese celého jednoho roku do malé slovní plochy. Snad i forma poezie, reduk‑ ce, která může postihnout celek – jednoho roku života. Projekt lze nahlížet i jako dokument své‑ ho druhu. Je zřejmé, že zadání a  forma žádají jak své naplnění, tak svou destrukci.“ Z hlediska ukotvení by bylo žádoucí, aby se autorovi přihodilo něco skutečně pod‑ statného a  dramatického. Takový záznam

263

recenze dejme tomu u 11. 9.: „Dnes ráno jela manželka s mým otcem, matkou a tetou Josefínou na výsta‑ vu do Drážďan, automobil s nimi ovšem spadl ze srázu do Labe a já se během okamžiku stal vdov‑ cem a  sirotkem zároveň.“ To by byl záznam ukotvený v  čase jako hrom! Kéž by autor s  méně tragickým osudem, avšak s  mate‑ matickým talentem Pythagorova ražení napsal větu úplně strohou: c  ² = a² + b². To by bylo na Nobelovku! Nebo autor ražení dobrodružného by k 11. 9. připsal: „Usedám za knipl letadla a  tohle bude moje závěrečná dvojtečka.“ Schválně, co má k  tomuto datu poznamenáno Petr Borkovec: „Vybublávání havraního hejna zakrytého viničným kopcem.“ A  Ivo Vodseďálek: „Neschopný vyšetřovatel napsal do hlášení jako svoji omluvu, že vězeň je ‚nepomučitelný‘.“ K možnostem nastíněným Viktorem Karlí‑ kem, jak s Jednou větou naložit, mne napa‑ dají další. 1. 1.: „Na klice dveří visela cedule ‚Přijdu hned‘. 2. 1. Soukromému detektivu Erbe‑ novi došla trpělivost, kopnutím rozrazil dveře a  na druhé straně visel na klice oběšený lékár‑ ník Šmíd, jenomže kdo by se dobrovolně věšel v kleče, blesklo Erbenovi hlavou.“ Tři sta šede‑ sát pět vět už vydá na obstojnou detektiv‑ ku. Nebo si naopak můžete dát oraz a celé měsíce nenapsat ani čárku, a potom přijde slunečný den a  vy si dojdete se džbánem pro pivo, posadíte se na štokrle na střechu domku, zarolujete list papíru do šrajbmaši‑ ny zn. Perkeo a začnete bušit do klávesnice hlava nehlava a začnete velkým písmenem T: „Tak jako za vámi, slečno, tak jsem nejraději chodíval za krásnejma slečnama ke kostelu, ne že bych holdoval církvi, ale tam vedle fary byl tako‑ vej krámek a v tom obchůdku prodával nějakej Altman obnošený šicí stroje…“ a  ta jediná

264

věta se vám rozroste na 94 stran, než při‑ jde tečka za spiskem páně Batistově o pohlav‑ ní zdravovědě. Karlíkem nastíněnou destrukci provedl dynamitózní živel Vít Kremlička. Nehle‑ dě na zadání se rozepsal, jako by měl v mer‑ ku román, kdežto v únoru a březnu nechal stránky prázdné a potom zčistajasna vystři‑ hl báseň na patnáct veršů. Oproti Kremličkovi jsou všichni ostatní oslovení autoři více méně systematičtí a po‑ řizují své záznamy poctivě den co den. Petr Borkovec je koncipoval jako svébytnou ce‑ loroční báseň, ve které rytmizovaně střídá několik základních motivů. Nejvýrazněj‑ ším je entomologie: 16. 3. „Giorgio mě vzal na drabčíky, poprvé jsem sbíral brouky pod sně‑ hem.“ 16. 6. „Cinidela campestris, svižník polní, Lutová, Chlum u Třeboně, ve staré pískovně, sko‑ ro za tmy.“ 11. 10. „Střevlík Carabus granulatus (Linnaeus 1785), Borová Lada, Střední Pošuma‑ ví, pod malým kamenem, už zimující v komůrce, skoro medový odstín (ve sbírce nejsvětlejší).“ 3. 12. „Na burze v Příbrami tři střevlíky fialové za jed‑ noho krajníka hnědého (Calosoma inquisitor).“ Další linkou proplétající se knihou jsou autorovy cesty: 18. 4. „St. Virgil, den stekl, lát‑ ka osychá, cín jedlí v parku.“ 17. 7. „Marokánci domlouvají zítřejší byty, v noci na pláži, za odli‑ vu; jejich odporné paty.“ 25. 7. „Via Cantone: je po hře, ještěrky se rozutekly.“ 24. 9. „Městečko Dovadloa: Budu se modlit za horní srdce.“ 16. 10. „Říční režim horní polovině okna: River Sympho‑ ny, parník, modrobílý, nudný (11.45); Admirál Tegetthoff (12.30); Austria (13.45); tažný člun Javorina, dvě vlečné paluby (DE+ číslo); Stadt Wien (14.10); Edmondo, člun, 14.45; Swiss Crovn, později odpoledne.“ 19. 12. „Dva týdny v Tangeru s tátou, který po mrtvici vypadá jako

sova, což mu nebrání, aby si každý večer neob‑ jednal na pokoj děvku; dělám, že o tom nevím.“ Většinu knihy ale tvoří drobné básnické postřehy: 11. 1. „Kapesní jazyk, zlodějíčku.“ 3. 2. „Myješ nádobí, z rukou ti padají přirovnání.“ 22. 3. „Zvuky toho dne se složily v mokrou vrst‑ vu.“ 27. 4. „Protahující se světlo, ranní výslov‑ nost.“ 12. 5. „Mapa nabitá prstem jak malorážka kulí, to bys nevymyslel.“ 4. 6. „Básni, řekni něco.“ 26. 7. „Staré páry (ona se dá do šroubování stí‑ nu).“ 23. 8. „Roh horka nabírá zdi.“ 22. 9. „Medy kolem hub.“ 1. 10. „Studentka na seminá‑ ři poezie: Mám ráda ryby, protože ryby žijí krát‑ ce a můžu o nich psát krátké básně.“ 6. 11. „Oko básně, parní sloka básně.“ 29. 12. „Nebesa přála mi šťastného milence, i chladné slunce mu opálí obličej, vousy mu pomalu stékají po tvářích, pod‑ paží voní mu jak teplé fuchsie, gestu, s nímž do rukou bere klec s volavkou, může se vyrovnat jen záhyb na vodě.“ Klíčem ke knize Iva Vodseďálka by moh‑ la být věta z 29. 1. „Nedostatek hezkých myš‑ lenek nahrazuji vzpomínkami.“ Některé jsou pořádně bizarní. 1. 1. „Kdysi mi otec vypra‑ voval, že řídil povoz tažený koněm, kterému na hřbet usedl motýl, a  otec ho bičem rozpůlil a každá část se svezla na jinou stranu, což je ne‑ uvěřitelné.“ Nebo 28. 11. „V  roce 1945 v  létě jsme (já a  můj kamarád Hásek) šli se strýcem přes Dvoračky na Labskou boudu a  krajina za Kokrháčem byla celá pokryta bílými chomáčky, a pak jsme se dozvěděli, že když Poláci obsadili boudu u Sněžných jam, roztrhali peřiny a rado‑ vali se, jak se peří snáší do propasti na polské straně, avšak vítr se obrátil a peří letělo do Čech.“ Je všeobecně známo, že Vodseďálek se za­ sloužil o obnovu balonového létání v teh‑ dejším Československu a roku 1965 založil v  rámci Svazarmu Balon‑klub. 1. 11. „Často

jsem byl tázán, co mne přivedlo k založení Ba‑ lon‑klubu a  pak ke stavbě řady plynových ba‑ lonů; byly to tyto tři motivy: knížka Camille Flammariona Mé cesty balonem, obrazy Ka‑ mila Lhotáka a  nadšení, které provázelo vzdu‑ choplavby koncem 19. století v  Praze  – obdiv k  našim prvním pilotům pánům Wandasovi a  Hůlkovi.“ K  létání balonem se vztahuje vícero záznamů. Dramatický je z 1. 12.: „Po vzletu ve Svatém Petru balon letěl do Špindle‑ rova Mlýna, a pak stržen jižním prouděním se řítil ke Špindlerovce a pilot se rozhodl, aby ne‑ přeletěl hranice, přistát před touto boudou, leč ve větru se balon celým svým obalem opřel o tu‑ to boudu – posádce se nic nestalo, ale obal balo‑ nu byl zničen, hodně potrhán.“ 2. 12. „Balon byl pojištěn, koupil jsem nový obal a ten starý použí‑ váme na zahradě při dešti na zakrytí schnoucího dřeva – někdy ho zvedne vítr, jako by se mu stýs‑ kalo.“ Neberme ale básníka za slovo, nejsou tu pouze vzpomínky. Kniha je prošpiková‑ na i četnými hříčkami. 20. 9. „U vozovky le‑ žel pan V. H. (uvozovky nahoře).“ Nebo 29. 7. „Viktor     orá rakví    vinici.“ Ze všednodenních záznamů: 9. 7. „Jestli‑ že ráno jdu z našeho domu tak jako každý den na poštu a do pekárny, jdu naprosto přesně vždy stejnou cestou, a  je zajímavé, alespoň pro mne, že to není cesta nejkratší, a opět jiná je cesta, kte‑ rou se vracím – je to zkrátka rituál a jeho napl‑ nění mne uklidňuje, netroufal bych si nikdy jít jinudy.“ Nad dalším záznamem žasnu: 2. 8. „Vysvět‑ loval mi jeden slavný hudebník, že jméno Bach je složeno z písmen b – a – c – h, a zaneseno do not vznikne kříž.“ Věděli jste to?

265

recenze Bohumil Hrabal nebyl výše zmíněn jenom tak náhodou. Ivo Vodseďálek patřil do okruhu jeho přátel a  ke dni 27. 6. připsal: „Bylo to odpoledne 18. dubna 1995 v restauraci v Pařížské ulici č. 9 a Bohumil Hrabal řekl: ‚Já mám ty Vodseďálkovy spisy vždy u postele, občas si v nich čtu a vždycky jsem nasraný, že jsem to nenapsal já…‘ – co bych si mohl více přát.“ Suma sumárum, Jedna věta je znameni‑ tý projekt a  všechny dosud vyšlé svazky jsou povedené. Čtenáři se mohou těšit, jak s  jednou větou naloží autor další. Kdo to bude? Nevím. To ví ktor Karlík. Michal Šanda Poznámka redakce: S myšlenkou každodenních zápisů ve formě jedné věty přišel ještě před projektem Revolver Revue kunštátský malíř a  spisovatel Vít Ondrá‑ ček, svoji realizovanou vizi částečně publikoval již v roce 2008 pod názvem Věta denně v antologii Slovem i  obrazem (Vltavín, Praha 2008) a  potom také ve své knize Pootočené zrcadlo (Cherm, Praha 2009).

BOLEST MÁ KŘÍDLA Karel Zlín: Oblaka naší nepřítomnosti. Listy z exilu a jiné texty PULCHRA Praha 2011

Osobnost Karla Zlína jsem si od konce šedesátých let minulého století spojoval především s jeho básnickým dílem, doplňo‑ vaným prací překladatelskou, zasvěcenou jeho lyrickým blížencům: Gérardu de Ner‑ valovi, jehož cyklus Chiméry Zlín přeložil,

266

ale také výtvarně doprovodil, a  Giacomu Leopardimu, básníkovi vesmírného smut‑ ku a stesku po mytickém přírodním stavu, který se postavil „proti hydře (lži průměr‑ ných), vykročil sám proti onomu temnému bohu, kterého nazýval Ahrimanem a  jenž byl v jeho očích syntézou našeho odvěkého metafyzického sebeklamu“. Již v prvních kritických ozvucích na Zlíno‑ vu poezii se objevuje několik permanent‑ ních charakteristik jeho lyrické tvorby: básník byl pokládán ze holanovsky tem‑ ného poetu, za dekadentně laděného me‑ lancholika, případně  – a  v  tomto ohledu alespoň adekvátně – rovněž za pokračova‑ tele romantického kultu. V roce 1976 Zlín emigroval do Francie a básnicky se ozval po čtyřech letech sbírkou Dům druhých, vyda‑ nou v  Římě a  vlastním nákladem. Dodnes mi v  hlavě utkvěl verš, který byl pro mne kvintesencí Zlínova básnění: „bílý list papí‑ ru je pokryt staletou rzí“. Ano, každý tvůrce se domnívá, že před ním stojí bílá stránka, čisté, barvami nepotřísněné plátno, prázd‑ ný prostor. Prázdnota a  pustina chtějí být zaplněny přívalem slov, vodopádem čar, kameny architektur, skulpturami, které po‑ dobně jako Brancusiho Pták v prostoru tou‑ ží ovládnout kousek v  nás zející vesmírné trhliny. Přitom si málokdo všimne, že ta bílá prázdnota je už pokryta amalgámem minulosti, mnohaletou, ale někdy zářivou patinou, nesmazatelnou vrstvou, kterou se však každá generace snaží „přemalo‑ vat“, převrstvit svou domnělou objevností a eruptivní kreativitou. A právě ten skrytý, ale také palčivě bolestný dualismus je jed‑ nou z  určujících sil Zlínova básnického, ale rovněž výtvarného a  sochařského díla.

A  rovněž jeho dalších textů a  poznámek, psaných zdánlivě na okraj, avšak přes tě‑ kavou mnohoznačnost přece jen koncent‑ rovaných k témuž dominantnímu tématu, jímž je, metaforicky řečeno, pohled (niči‑ vý, vražedný) do tváře Medúziny. V  eseji Setnutá hlava Medúzy Zlín píše: „Je souzeno, že příští neodvratný konec všech časů bude přivo‑ lán chvílí, kdy Medúza‑Čas pohlédne do zrcadla (v podobě lesknoucího se bronzového štítu), kte‑ ré před její zrak pozvedne Perseus, a spatří svou vlastní tvář. Tato chvíle bude poslední chvílí její nepopsatelné hrůzy, Apokalypsy, kdy ona sama znehybní, aby jí byla setnuta hlava – sťata hla‑ va všeho Času.“ Přiznám se, že po četbě souboru textů a lis‑ tů z  exilu Oblaka naší nepřítomnosti jsem poněkud revidoval názor na jednoho z po‑ sledních lyriků romanticky smýšlejících a  melancholicky zasněných. Aleš Haman v  doslovu k  tomuto výboru vystihuje do‑ bře naturel Zlínova romantismu: není to pouhá exaltace přemrštěných, někdy až pateticky vyznívajících citů a  vizí, není to pouze do široka i  do hloubky se rozvíra‑ jící imaginativní a  snový princip, ale je to spíš „intelektuálně koncipovaný“ vhled do bolesti zrozené odplývajícím časem, která nenachází utišení ani v  lacině nietzschov‑ ském postulátu „věčného návratu“ téhož. Karel Zlín ví, že naše civilizace a dějiny jsou pouhou přehlídkou kamenných náhrobků a sarkofágů, jíž se snaží každá doba přehlu‑ šit a  porazit tím, že se k  existenci těch‑ to nekonečných „hřbitovů“ postaví zády stejně tak, jako každý egyptský faraón ni‑ čil stopy předchozího vládce. Kontinuitu dokáží sledovat a  hlavně v  ní prakticky žít jen nemnozí. Je mnohem pohodlnější

se spojit se stejně se mýlícími a  nadutý‑ mi „obrazoborci“, vytvářet skupiny a klany potírající všechno, co povstalo jako harmo‑ nická polyfonie někdejších dob, doplňova‑ ná pouze o  hlas, o  jediný, osamělý témbr přítomnosti. Svazek Oblaka naší nepřítomnosti otevírá esej o Máchovi Demiurg zapřený nezralým ná‑ rodem. Text byl poprvé publikován a prav‑ děpodobně také vznikl pro soubor úvah o básníkovi Máje Mácha redivivus, který vy‑ šel k  dvousetletému výročí „demiurgova“ narození. Maně si v  té souvislosti vzpomí‑ nám na esejistický text Antonina Artauda o  Vincentu van Goghovi, „zasebevraždě‑ ném společností“. Mácha je pro Zlína ja‑ kýmsi českým Nervalem či Leopardim, nikoli tvůrcem byronovského ustrojení. Je básníkem „čistoty“, zatímco Byron inklino‑ val ve svém proměnlivém díle vždy k tomu, co ho právě fascinovalo, ale co bylo hlavně dobově aktuální. Když se pohyboval v teri‑ toriích křesťanských, neváhal psát téměř ve spirituálním duchu, když byl na Balkáně, v Řecku, náhle zpíval vergiliovsky nebo ovi‑ diovsky. Francouzský romantický prototyp Victor Hugo prošel fází republikánskou, aby se na sklonku života stal zarputilým royalistou neboli tvůrcem, který vždy slou‑ žil nějaké vlivné či dominantní ideji. Karel Zlín v  máchovském textu zdůvod‑ něně připomíná epizodu Máchy a  Pa‑ lackého. Otec českého národa vytýkal básníkovi právě nedostatek citu vůči ná‑ rodním idejím a vlasteneckému ideálu. Za Palackého výtkou však Zlín diagnostiku‑ je mnohem svíravější, téměř neléčitelnou chorobu, která postihuje ve stále se opa‑ kujících vlnách moderní západní civilizaci.

267

recenze Tou chorobou je úzkost ze samoty, kte‑ rou si nepůvodní, „nečistí“ tvůrci kom‑ penzují a léčí tím, že dobrovolně vstupují do striktně konstruovaných a  uzavřených uskupení moci a  kolektivní převahy, pod‑ pírané navíc vždy nějakým zaslíbeným ide‑ ovým systémem. Básník Zlín zde nezapře člověka, který prošel totalitní zkušenos‑ tí a  stal se nedobrovolným vyděděncem, věčným emigrantem se stigmatem jedin‑ ce marně hledajícího zakotvení. Proto oprávněně spatřuje i  v  Máchovi, v  „roze‑ rvanci“ ignorujícím nacionalistickou ideu, oficiální náboženskou víru, vlastenecký mýtus a překračujícím je do propastí afinit, skepsí, antiiluzivnosti (tu ovšem shledal v Máchovi již F. X. Šalda), rovněž exulan‑ ta, vyhoštěnce, básníka, který zůstal bez přátel, rodiny a  ctitelů, a  jenž snad právě proto měl za úděl zemřít tak předčasně. Autor máchovského eseje vyjadřuje i skep‑ si vůči přehnané adoraci a přeceňování šif‑ rovaného deníku. „Vypracovávat tedy jakési dedukce, podložené psychoanalýzou, případně paranoicko‑kritickou metodou, která měla dolo‑ žit přítomnost kdovíjakých sexuálních perverzí, je zavádějící. A  jistým způsobem infantilní…“ K  tomu jen poznámka na okraj z  vlastní zkušenosti. Když mne před časem v  sou‑ vislosti s  máchovským výročím požádala Česká televize o námět k dokumentárnímu filmu, bylo mi naznačeno, že by těžiště scé‑ náře mělo být právě v citacích z šifrovaných záznamů, o  nichž se zřejmě předpokláda‑ lo, že vzbudí zájem diváka deformované‑ ho komercí a  vševládným kultem celebrit. Zkrátka: z Máchy měla být prefabriková‑ na novodobá mediální star, kterou by bylo možné pikantně skandalizovat. I  v  tomto

268

případě se přeceňovalo to, čím Mácha vů‑ bec nebyl: domnělým schizofrenikem, pí‑ šícím sice vizionářské básně a  filozofické prózy metafyzického charakteru, ale v  ži‑ votě se projevujícím pudově a tápavě, nevy‑ rovnaně, autoritářsky nebo alespoň velmi problematicky. Zlín shledává v  českém prostředí paralelu k  Máchovi. Blížencem, ovšem nikoli tak básnicky posvěceným, ale rovněž postiženým českou malověrností, byl přece Karel Sabina. Také on byl sluš‑ ným člověkem a  jistě pozoruhodným spi‑ sovatelem, pronásledovaným „spiknutím ničemů“ (G. Leopardi). Ve zmíněném ese‑ ji zazní ostatně trefný citát z  Leopardiho Myšlenek: „Ten, kdo se dopouští zla, se pak čas‑ to dobere bohatství, cti a moci, zatímco ten, kdo poukazuje na jeho jednání, je poslán na popra‑ viště.“ Autor Máje se Zlínovi jeví jako bájný Fénix: „jemu strašný připadl osud bez přítele i milenky zůstati, neb jest jediný druhu svého“, jak si Mácha zapsal do zápisníku při četbě Lessingovy bajky o bájném a z popela vstá‑ vajícím tvorovi. Co je zde řečeno o  Máchovi, jakkoli se to jistě nebude líbit dnešním filistrům litera‑ tury a  básníkům, kteří mu nesahají ani po kotníky, totiž že každá nadprůměrnost a  originalita musí být náležitě potrestá‑ na ignorancí a  záplavou závisti a  nenávis‑ ti, tvrdí Zlín rovněž o  svých oblíbencích a  spřízněncích Nervalovi a  Leopardim. S Nervalem ho navíc spojuje egyptská ini‑ ciace. Nerval se „v  Egyptě vydává po stopách dávných adeptů bohyně Isis a sleduje skryté ces‑ ty zasvěcených, kde možnou odpověď na jeho otázku v sobě uchovává tajemství pyramid,“ pí‑ še Zlín poněkud zjednodušeně v  doslovu k  vlastnímu překladu Chimér. „Egyptská

archeologie“ byla objevem i  pro tohoto tvůrce a  rovněž sochaře, který na zakázku francouzského prezidenta vytvořil mytic‑ ky znějící skulpturu Sluneční bárky, jíž jako by chtěl pokračovat v  tradici starověkých sochařů z  nilského údolí. Dílo však zů‑ stalo nepochopeno a  nepřijato z  důvodů výše naznačených, souvisejících se Zlíno‑ vým emigrantským údělem, ale především s faktem, že moderní i postmoderní věk je posedlý abnormalitou, vzrušením ad ab‑ surdum, šokem za každou cenu, i kdyby jí měl být život sám. Svět mýtu, byť nepotlači‑ telného a živě přítomného, ho děsí k smrti. Proč pokorná bárka přivážející prosté slu‑ neční paprsky, když se přece můžeme dívat na matky zabíjející své děti? Na krev v pří‑ mém přenosu? Ve strhující, třebaže poněkud lkavé sérii Listů z exilu, tvořící jakousi páteř recenzo‑ vaného svazku, je pojednáno mimo jiné autorovo rozčarování z Francie, trpící „kul‑ turním rasismem“ a šílenou frankofilií, zas jinou obdobou malého čecháčkovského vlastenectví, které zavraždilo Máchu. „Pád věcí kolem mne se stále zrychluje. Procházíme epochou mondializace, která bude pravděpodob‑ ně aplikována na všechny sféry lidských aktivit. Ani oblast kultury neunikne těmto radikálním změnám. Pro českou kulturu zůstane v této dis‑ tribuci jen subalterní místo.“ Zlínovy kruhy se pozvolna a  nenávrat‑ ně uzavírají. Knihu, výjimečnou, která však pravděpodobně zůstane bez pozor‑ nosti médií a  tak zvaných českých kritiků (rád bych se mýlil), uzavírají textové mi‑ niatury esenciálního rázu, snad jakési bás‑ ně v  próze, fragmenty myšlenek, psaných v duchu ryzí esejistiky francouzského stylu

Montaignova či Pascalova. „Nic z toho, co zde dřepí ve stínu, se nepohne. Jen úzkost a  bolest. Bolest má křídla. Létá a usedá na ramena těch, kteří – jí uštknuti – sklánějí svou šíji.“ Jan Suk MLADÁ POEZIE KONCE MINULÉHO STOLETÍ Karel Piorecký: Česká poezie v postmoderní situaci ACADEMIA Praha 2011

S narůstajícím časovým odstupem od hek‑ tických let posledního desetiletí dvacáté‑ ho století se postupně množí pokusy vnést do obrazu literárního dění v tomto období přehlednost a  uchopit jeho podstatné rysy. Takové pokusy existují jak v  oblasti tvorby prozaické (Machala, Haman ad.), dramatické (Jungmannová, Hořínek), tak básnické (Trávníček  – Kožmín, Balaštík); syntetický obraz přineslo kolektivní dílo z  roku 2008 vytvořené v  akademickém prostředí Ústavu pro českou literaturu AV ČR.  Je to soubor studií V  souřadnicích vol‑ nosti, usilující o  syntetický obraz českého písemnictví devadesátých let minulého století. Zatím nejnovější prací zaměře‑ nou na mladé básníky, kteří vstupovali do světa literatury v tomto období, je prá‑ ce Karla Pioreckého Česká poezie v postmo‑ derní situaci (Praha: Academia, 2011; 295 stran). Název práce by snesl upřesnění, neboť jde víceméně o  poezii debutantů, ale ponechme autorovi právo na jistou licenci.

269

recenze Úvodní kapitoly naznačují, že Piorecký přistoupil k svému zadání dobře připraven nejen po heuristické, nýbrž i  po teoretic‑ ké stránce, což u prací tohoto druhu nebý‑ vá obvyklé; to staví jeho studii na pevnější základy. Dokazují to myšlenky z  úvodní kapitolky, v níž se nejprve zabývá pojmem „generace“. Nechápe ho v  tradičním smy‑ slu jako soubor osobností sjednocovaných podobností postojů a  názorů, nýbrž jako diferenciační příznak vyplývající z nové si‑ tuace. Mladí básnící byli postaveni před otázky, jaké vyvstaly v  momentu, kdy se literatura oprostila od tlaku ideologické‑ ho apriorismu i od požadavků nahrazovat potlačované veřejné mínění, kdy umělecká tvorba dosáhla možnosti svobodného pro‑ jevu. Závažná je v  jeho úvodním zamyšle‑ ní úvaha o básnickém a lyrickém subjektu. Odlišil tu – v mírné polemice s Miroslavem Červenkou – v podstatě subjekt psycholo‑ gický, tj. autora jako iniciátora díla, a sub‑ jekt fenomenologický, který je „vepsán“ (tematizován) v díle/textu ve způsobu jeho realizace. To mu umožnilo, aby se pokusil spojit to, co literárním historikům, k nimž se Piorecký zřejmě počítá, činí potíže, totiž tvůrčí osobnost a její projekci v díle. Než však přistoupil k vlastní práci s básnic‑ kými díly, zastavil se na chvíli u otázky, jak byla kritikou přijímána tvorba dvou výraz‑ ných a co do poetiky protikladných osob‑ ností, v nichž jako by spatřoval vstupní klíč k  básnické tvorbě mladých autorů. Vyšel z  binární opozice „klasicizující estetiky“, reprezentované v očích dobové kritiky bás‑ němi Petra Borkovce, a „neoavantgradního diskurzu“ (navazujícího na surrealismus), jejž představovala vystoupení Jaromíra

270

Typlta, a  sledoval kritické ohlasy těchto dvou protichůdných typů. Z  jejich roz‑ boru pak vyvodil závěry o  situaci, do níž mladí básníci vstupovali,  – podle Piorec‑ kého to byla situace nepříznivá pro přije‑ tí neoavantgardních tendencí, protože ty s  sebou nesly tradici levicových společen‑ ských postojů, které byly v rozporu s dobo‑ vým odklonem od všeho, co připomínalo komunistickou minulost. Proto bylo mož‑ né vidět v  kladném kritickém ohlasu klasicizujících, konzervativních rysů Bor‑ kovcovy poezie a v rozpačitém přijetí Typl‑ tova bouřliváctví symptom doby. Tak si autor vytvořil předpoklady pro výklad básnických subjektů v  projevech literárních debutantů devátého deseti‑ letí, který by překonával na jedné straně teoretickou statičnost strukturní analýzy, na druhé straně historizující následnost jednotlivých jevů. Předpokladem pro to bylo rozčlenění materiálu do tří základ‑ ních skupin, jehož principem bylo v  pod‑ statě odlišení ideově‑tematických druhů poezie na tvorbu spirituální (v  zásadě sdružující autory katolické víry, jako Mar‑ tin Stöhr, Petr Čichoň, Pavel Kolmač‑ ka či Miloš Doležal), na „poezii věcnosti“ (zde se opírá o  koncepty Přemysla Blažíč‑ ka), jíž v  podstatě rozumí poezii temati‑ zující to, o  čem Lubomír Doležel hovoří jako o „aktuálním světě“; ten dalo by se říci „vstupuje“ do fikčního (raději bych volil výraz „imaginárního“) horizontu lyrické básně, kde symbolizuje afektivní (převáž‑ ně sociálně i umělecky nonkonformní, ale také idylizující) postoje básnického sub‑ jektu vůči světu (autor sem zařadil hlavně básníky z Ostravska, Petra Motýla, Michala

Šandu, Petra Hrušku, ale také znovu Milo‑ še Doležala a Petra Kolmačku). Třetí oblas‑ tí, kterou Piorecký analyzuje, je poezie imaginativní. Je to poezie, „v níž imagina‑ ce sehrává roli dominanty, která celek díla posouvá mimo sféru vnímatelovy běžné zkušenosti a  staví ho do protikladu k  ní“ (sem zařadil opět Typlta, dále surrealisty skupiny A. I. V. a Tomáše Přidala). Zvolené metodologické postupy umožnily autorovi, aby v jednotlivých oddílech doká‑ zal poměrně citlivě rozlišit odstíny, jež charakterizují jednotlivé básnické subjekty a naznačit i jejich souvislosti a vazby s před‑ chozí básnickou tradicí. Za zdařilé lze v tomto ohledu považovat zejména kapito‑ ly o spirituální a o věcné poezii, oblast poe‑ zie imaginativní se jednak vrací k osobnosti Jaromíra Typlta (i  když se ji snaží nasvítit z  jiné perspektivy než předtím), která se tak posunuje na pozici dobové dominanty, jednak – při analýzách básnických subjektů surrealistického okruhu A. I. V. – poněkud zaostává za postřehy z  předchozích dvou kapitol (zůstává ovšem otázkou, do jaké míry se na této nerovnováze podílejí kvali‑ ty básnické produkce samé). Závěrečné shrnutí působí trochu rozpači‑ tě – „mladá“ poezie je tu charakterizována většinou jako pouhý posun „od ortodoxie k umírněnosti, od skupinového programu k  individuálnímu hledání, od objevitel‑ ského experimentu k rozvíjení zděděných postupů“. To by se dalo jinými slovy vyjá‑ dřit dokonce jako jisté selhání kreativního potenciálu mladé poezie, která si – s výjim‑ kou Typlta  – netroufá (v  souvislosti s  všeobecným ústupem levicových myšle‑ nek a  postojů a  snad v  obavě z  obvinění

z  levičácké revolty) brát útokem kanoni‑ zované hodnoty. Podle Pioreckého chybí v této poezii i dobové projevy postmoder‑ ních postojů, které jsou ovšem zřetelněj‑ ší v  próze a  dramatu (k  postmodernistům mezi tehdejšími mladými řadí autor jen Boženu Správcovou a Petra Odilla Stradic‑ kého ze Strdic – což je snad až příliš skrom‑ ná bilance). Snad proto, že je Pioreckého kniha tak poctivě a  metodologicky leckde i objevně zpracována, vysvítá z ní zřetelně neradostné poznání, že konec starého (ale i počátek nového) tisíciletí se všemi svými zvraty v životě i v umění spíše jen znásobil přítomné nejistoty, než aby otevřel nové výhledy a perspektivy budoucnosti. Aleš Haman NIKDY NENÍ POZDĚ Josef Hrubý: Post festum JOSEF VINKLÁT Liberec 2010

Nové tisíciletí (na roz‑ díl od sedmdesátých a  značné části osm‑ desátých let) je Josefu Hrubému (1932) poměrně nakloněno  – publikoval básnic‑ ké sbírky Básně na pohlednici (2002), Osoby (2004) a  knižní překlad rakouského Man‑ freda Chobota (Ich, don Quixote  – Já, don Quijote, 2005). K nim nyní přistoupila sbír‑ ka Post festum. Josef Hrubý je v  této sbírce nejlepší tam, kde dovede myšlenkově a  obrazně scelit báseň do jednoho jednoznačného celku. Tak je tomu například v básni Do léta, kde na začátku je řeč o stařence Kristině a v zá‑

271

recenze věru se časově a logicky vše přenáší „do léta minulého století“. Hrubý má výrazně až nadměrně barevnou představivost, viz například báseň Na Bla‑ nici, kde zabarvení jeřabin vyjádří dvojver‑ ším: „Jejich zuřivá krevní msta / se žene přes stráň“. Podobně v básni Můj synu, jejíž dru‑ hý odstavec začíná: „Zapadlo slunce za močály / Slatě svítily poledním třpytem“. Sám přizná‑ vá, že názorově vyzískal vždy víc od výtvar‑ níků než od druhů vlastní profese. Svědčí o tom nejen jeho soukromá sbírka obrazů, ale také mnohá báseň předchozích sbírek (například Malíř a Barvy ze svazku Yorick). Hrubého vyznání má také své historic‑ ké opodstatnění (a  v  básníkově případě rovněž umělecké sepětí), neboť k  nejprů‑ bojnějším a  nejpodnětnějším generacím a  skupinám patřily v  české literatuře vždy ty, v nichž vedle sebe spolupracovali a na‑ vzájem se ovlivňovali básníci a malíři (čap‑ kovská generace, skupina Ra ad.). Latinské „post festum“ značí „pozdě“, což je kategorie temporální. Čas má u Hrubého poměrně jednotnou podobu  – míří do ne‑ návratna, do minulosti. V  básni označené třemi hvězdičkami: „Čas se plazil k  jezu / od krátkého příběhu / na hladký břeh řeky / a už se nikdy / nevrátil“. Podobně ve zmíněné už bás‑ ni Do léta: „Pak namáčíš / lesní vzduch do léta / minulého století“. V básni V paměti vzpomíná kominík: „Jak loukotě dovnitř kola / se mu sbíha‑ ly příběhy / které dlouho polehaly / v sněhu pamě‑ ti“. Touto návratností, minulostností souzní Hrubého čas s titulním „post festum“. Hrubého básnická představivost je ne‑ zkrotná až překotná, což v  některých případech vede k tomu, že báseň je nesro‑ zumitelná (Alej topolů).

272

Svůj svět pro sebe představuje černobí‑ lý grafický doprovod Milana Janáčka, jenž bezprostředně koresponduje se zašifrova‑ nější (odtažitější) částí Hrubého sbírky. František Všetička UMĚNÍ KRITIKA: UMĚT KRITIKU Jan Štolba: Lomcování slovy JAN MAJCHER – CHERM, EDICE DUCH A TVAR, SV. 5 Praha 2011

Mytická postava české kritiky literární, kdo jiný než František Xaver Šalda, nikdy nic nedostudoval ani nevystudoval a  do za‑ městnání nikdá nedocházel s  výjimkou spolupráce s  různými periodiky a  nepříliš oblíbeného přednášení na Univerzitě Kar‑ lově, takže ani o  nějakých „životních uni‑ verzitách“ v  jeho případě nelze hovořit. O to víc si však Šalda osvojil umění kritic‑ kého řemesla, které nelze ani nastudovat, ani se v  něm školsky uvzdělávat: jde pře‑ ce o  kreativní činnost, zahrnující v  různé míře negativní i  pozitivní momenty spo‑ jené s  podobným lidským konáním a  či‑ něním. Veliký kritik je už téměř tři čtvrti století na pravdě Boží, záhy se ovšem stal ve svém tvůrčím oboru nejenom příkla‑ dem hodným následování, ale i  nositelem svatosvatých pravd, vyslovovaných o  lite‑ ratuře. Šalda je z dnešního pohledu blaho‑ sloveným literárním (leč i  výtvarným aj.) arbitrem, ne‑li uctívaným světcem literární kritiky. Také proto je každá výrazná osob‑ nost z přicházejících generací kritiků s ním srovnávána. S kým také jiným?

Toto nepsané pravidlo platí i  pro soudo‑ bou vrcholnou kapacitu ve sféře českého literárněkritického myšlení, totiž pro Jana Štolbu (nar. 1957 v  Praze), píšícího se šal‑ dovským zápalem a  s  neutuchající šaldov‑ skou pílí. Tím nemá být ani v  nejmenším řečeno, že Štolba je nový Šalda nebo staro‑ nový Šalda: srovnání tohoto druhu se však zákonitě nabízejí. Zvláště když i Jan Štolba není „pouze“ kritikem: je stejně jako tvůr‑ ce Loutek a  dělníků božích také beletris‑ tou, ba dokonce i  básníkem. Před rokem 1989 publikoval v  samizdatu (v  edici Pet‑ lice) a  v  pařížské exilové Edici K, po ná‑ vratu z  dvouletého pobytu v  New Yorku vydal v  českých zemích zejména v  letech 1995 – 2002 několik próz a  básnických sbí‑ rek (poté ještě v  roce 2007 svazek poezie Hřebeny). I  když se Štolba neodmlčel ani jako autor beletrie, zdá se, že na začátku ti‑ síciletí si vyvolil v  prvé řadě dráhu a  úděl literárního kritika. A  stal se zkraje třetí‑ ho milénia i českým kritikem nejpilnějším a  nejpsavějším, což podotýkáme v  nej‑ chvályhodnějším významu těchto slov. Za sloupy jeho výjimečného interpretačního úsilí můžeme označit nejprve soubor kritik a  esejů a  poezii Nedopadající džbán (Torst 2006) – a nyní korpulentní svazek s názvem Lomcování slovy, vydaný v redakci Jana Šulce a s ilustracemi Jany Majcherové ve zbraslav‑ ském nakladatelství Jan Majcher – Cherm. Vraťme se ještě k  Šaldově „nedovzděla‑ nosti“ a  ke klasikově absenci životních univerzit: to první by bylo možno beze sto‑ py sebemenšího despektu pronášet také o Štolbovi, který na rozdíl od mnoha svých současníků, píšících o literatuře a meditu‑ jících o  literatuře, stejně jako Šalda nemá

dokončené vysokoškolské nebo humanitní vzdělání: po jediném neuzavřeném roční‑ ku studia na PF UK by jistěže žádný učený z nebe nespadl. Navíc se z odstupu mohlo jevit, že Štolbova tvůrčí kreativita se bude rozvíjet povýtce v  říši hudby: vždyť půso‑ bil jako saxofonista v  řadě jazzových aj. kapel. Pak je však zapotřebí vyzdvihnout jeho absolvované životní univerzity: sklad‑ ník, sanitář, ošetřovatel, topič, hlídač, toto je inspirativní škola nonkonformní české inteligence v  osmdesátých letech 20. sto‑ letí a nezávislého myšlení! Zřejmě i skuteč‑ nost, že autoři jako Štolba se nedostali do déletrvajícího kontaktu s  tehdejším vyso‑ koškolským a  akademickým pozitivismem a ušli tak inklinování k suchopárnému vě‑ dátorství, rovněž v jeho osobě nepochybně podpořila mimořádnou schopnost samo‑ statného estetického úsudku. Hrozilo mu však něco jiného: kdyby jeho prózy a verše byly knižně vydány o pár let dřív, s největší pravděpodobností by jeho autorské heslo figurovalo ve Slovníku českých spisovate‑ lů od roku 1945 (Praha 1998), a  to v  bez‑ prostředním sousedství hesla o  nechvalně proslulém kritikovi inkvizitorském a ideo‑ logickém, o  Ladislavu Štollovi. Větší pro‑ tivy a více vzdálené postavy kritiky literární bychom v  české společnosti nedohledali ani s  lucerničkou, leč nedošlo k  tomu ani ve zmíněném akademickém kompendiu. Návod vhodný k upotřebení to jistěže ne‑ ní: má‑li někdo za sebou pouhý semestr univerzitního studia, nemusí z  něho na‑ totata vyrůst nějaký nový Šalda – či nějaký nový Štolba. Však také ani jeden ze jme‑ novaných pánů není a nejspíše ani nechtěl (či v  Štolbově případě doposud nehodlá)

273

recenze být nebo se stát  – literárním historikem. Ani v  časech dekadence a  avantgardy, ani v  nynějších časech post‑existencialismu a  postmoderny. Jan Štolba je příkladem šaldovského kritika taktéž z  té příčiny, že celým svým interpretačním naturelem tíh‑ ne k  esejistickému nazření tvaru literární‑ ho díla a k analogicky esejistickému (občas i  skrytě moralizujícímu) uchopení spiso‑ vatelovy osobnosti; v tomto směru a smys‑ lu je i důstojným pozdním následovníkem sugestivního Šaldova personalismu. A je to kritik sečtělý, evidentně přímo arcisečtělý, však také kdo není, nechť honem dá od kri‑ tického tvoření ruce pryč. Ano, právě esejistické pojednání, ať v kritic‑ ké zkratce či (zde, v tomto souboru) v po‑ době statí o poezii, je pro Štolbovu filosofii umění a s ní spjatou autorovu filosofii živo‑ ta nejcharakterističtější a nejsměrodatnější. Od tohoto základního zacílení se odvíjejí i další roviny jeho kritického myšlení: jed‑ nou jde o  „deníkovou“ recenzi, podruhé o  recenzi „časopiseckou“, potřetí o  esejis‑ tické texty, které v  několika případech již byly knižně vydány, do nynějšího chermov‑ ského souboru však byly opětně zařazeny (esej o eseji a esej o K. H. Máchovi). Nejmé‑ ně esejistický je Štolba pohříchu v cyklu Li‑ terární zápisník, uveřejňovaný v  týdeníku A2 v třiceti sedmi pokračováních (v letech 2007 – 2010). Paradoxně právě v těchto bra‑ vurních fejetonisticko‑polemických výtvo‑ rech promlouvá autor víc jako čtenář než jako kritik. A  vskutku nikoli jako literár‑ ní historik, jímž (díkybohu?) opravdu ne‑ ní. To by totiž neústupně trval na zařazení do knihy i podrobné ediční a bibliografic‑ ké poznámky!

274

A co alfa i omega Štolbova psaní o literatu‑ ře, totiž esejističnost jeho myšlení a z toho vyvěrající esejističnost kritikova komento‑ vání a vykládání díla literárního? To je na‑ tolik zřetelná autorova přednost, zvláště jeho brilantní orientace v  hájemství pro‑ zaického nebo básnického textu, až to na první pohled téměř vylučuje, že by vůbec bylo možné shledat v  Štolbově esejistické kritické metodě nějaké prvoplánové nebo druhoplánové „nedostatky“. Také je ani ne‑ hledejme, povětšinou bychom také žádné nenašli! Co však sám autor praví o metodě, již si zvolil? Především toto: „V eseji je pod‑ statný zkoumavý odstup od předmětu.“ A o to mu kráčí především: jistojistě o míru vlast‑ ního zkoumání, o  míru daného odstupu, samozřejmě i  s  přihlédnutím ke specifič‑ nosti zvoleného předmětu. Sám Štolba ale upozorňuje na nebezpečí, že z  esejistic‑ kého textu se může stát „čiré intelektuál‑ ní dobrodružství, přesně zachycený příběh myšlenky“ (to když rozjímá nad esejemi Milana Kundery), přičemž někdy pak, do‑ myšleno do důsledků, může být esejistická distance dokonce i na obtíž. Také různé ji‑ né nástrahy esejistického zření náš esejista vypočítává a komentuje, především zdůraz‑ ňuje, že obzvláště žánr esejistický umožňu‑ je nahlížet předmět i nepředmět z mnoha nestejných či nestejnorodých pohledů  – a  poté lakonicky konstatuje: Na rozdíl od básně právě esej je to, míní Jan Štolba, co „umožní prožité znovu navštívit, nazřít, zaku‑ sit jinak a  třeba poprvé. Vztáhnout se ke sku‑ tečnosti pozorně ochranitelským gestem.“ To je emblematické kritikovo tvůrčí vyznání, osobní manifest esejisty, jemuž je ve svých textech vesměs plně práv.

Jenže – má smysl ještě vyrukovávat s něja‑ kým jenže? Stěží, přesto se o  to pokusme. Šaldovský vykladač a posuzovatel Štolba Jan je i esejista, i kritik, i beletrista, a inkrimino‑ vaný stejně jako výsostný žánr esejistického psaní mu nabízí, aby jednou promlouval víc jako kritik a  jeho pozorně ochranitel‑ ská gesta byla zcela na místě, podruhé však se hlásí o slovo kritické poněkud více jako beletrista. Potom se ovšem nad jeho medi‑ tacemi vznáší nenápadný mečík Damoklův, neboť odstup od předmětu je sice obdivu‑ hodně zkoumavý a  předmět je znalecky zkoumán na kritický způsob, zároveň však bývá to ohledávání někdy značně oddáleno od vlastního literárního díla a  vzhledem k  jisté hypnotické umanutosti štolbovské‑ ho nazírání se od vlastního díla a autora víc vzdalujeme, než přibližujeme. Jediný pří‑ klad: zdá se, že – namátkou – prvotinu Ja‑ kuby Katalpy četl Štolba sice bystrozrace, leč v prvé řadě právě jako esejista beletrista: jeho hodnocení totiž skoro vylučuje, co se poté přihodilo: že totiž Katalpina druhoti‑ na je fundamentálně odlišná v  porovnání s  její knihou první. Možná to ale není ani trochu dobrý a  přesvědčivý příklad. Věru, vskutku jde o napořád o samé „lomcování slovy“, a to se dá přirovnat k permanentní‑ mu a  příslovečnému balancování na laně. Kdo to ale rok za rokem a rok po roce poka‑ ždé umně ulomcuje a ještě umněji ubalan‑ cuje, jest Kritikem s velkým Ká. Ale o  kom všem Jan Štolba ve svém Lom‑ cování slovy píše? Netřeba to vypočítávat (záběr je to impozantní, od Josefa Kostro‑ hryze po Jonáše Hájka atp.) a  netřeba přezkoumávat, kdo tam schází či naopak neschází: vždyť tuto kritikovu knihu kri‑

tik by si měli přečíst zdaleka nejenom ti, o kterých se tu dočítáme, ale možná ještě víc ti, jejichž knihy se nedostaly do hledáč‑ ku autorova zkoumání. Také se s  náleži‑ tým uznáním sluší připomenout, že ve světě kritické kreativity jde (naštěstí) jedi‑ ně a především o to, co sám esejista v zá‑ věru pronáší s  náležitou pokorou: totiž o samá „slova, slova“. Vladimír Novotný

EROTICKÁ INVENTURA Radim Kopáč, Josef Schwarz: Zůstaňtež tudíž tajemstvím… Pohlavní sklony v pořádku? ARTES LIBERALES Praha 2010 a 2011

Dvojdílný knižní projekt Radima Kopáče a Josefa Schwarze, mapující erotiku v české kultuře od národního obrození po dnešek, přichází do zvláštní společenské atmosfé‑ ry. Na jedné straně vplouvá na přeerotizo‑ vaný trh, kdy kupříkladu takovou Knihu o  kundě (mimochodem kvalitní mix ze světové literatury) dostanete i  v  trafice na provinčním nádraží. Na straně druhé v mé‑

275

recenze diích dnes stále častěji zaznívají „konzerva‑ tivně‑národovecké“ hlasy, které brojí proti homosexuálům či pohlavní osvětě ve ško‑ lách a svou fašizující rétorikou se vracejí do časů druhé republiky, ne‑li ještě hlouběji. Sexualita má tedy v sobě permanentně roz‑ vratný náboj, který ve veřejném prostoru jen sílí či slábne v  závislosti na právě pře‑ vládající ideologii. V soukromém prostoru má coby antropologická konstanta třaska‑ vý účinek jaksi stabilně. První svazek studií nazvaný dle Arbesova výroku na adresu Má‑ chova intimního deníku Zůstaňtež tudíž tajemstvím… se zabývá českou literaturou posledních dvou set let, v níž autoři hleda‑ jí stopy „přirozené aliance ducha s tělem“. Erotické otevřenosti nepřála jak nábožen‑ ská morálka, tak ani obrozenecká kulturní politika. Obé zřejmě přispělo mj. ke „kas‑ trující“ manipulaci s  lidovou slovesností, což lze z dnešního pohledu přirovnat k po‑ kusům o falzifikaci Rukopisů. Proto autoři hned v úvodu zmiňují průkopnické osob‑ nosti amatérských folkloristů Jana Jeníka z Bratřic a Karla Jaroslava Obrátila, kteří há‑ jili autentický obraz lidové tvořivosti. Mezi cenné kapitoly patří dále pojednání o  dosud nepříliš zmapovaném fenoménu soukromých erotických tisků i  oficiálních edic „zapovězeného ovoce“ první republi‑ ky. S tímto tématem souvisí i dějiny cenzu‑ ry, která se k sexualitě úzce váže. Oceňme nejen v tomto ohledu precizní práci s lite‑ rárními prameny, jež zahrnují celou škálu zdrojů od exkluzivních bibliofilií až po ča‑ sopis Leo či různé webové odkazy, což není běžnou ediční praxí. Polemizovat lze s  autory v  některých jed‑ notlivostech. Například zda proslulá Ba‑

276

bička vulgaris nebo Hynkova Babička po pitvě jsou skutečně především „revoltou proti desexualizované, znelidštěné podo‑ bě“ jejich literární předlohy – a nikoli hlav‑ ně parodií čítankově kanonizovaného díla. Otázkou zůstává též hodnota Máchova ero‑ tického deníku, který podle autorů vykres‑ luje básníkovu „skutečnou, intelektuální depresí zmučenou tvář“. Konečně se zdá škoda odbýt eroticky exponovanou poezii oficiálních básníků normalizační éry v čele s Karlem Sýsem slovy o „kýčovité oplzlosti a  infantilních trapnostech“. Revoltní a  zá‑ roveň devótní prvek, který jejich literární erotika obsahovala, by stál za důkladnější analýzu vztahu totality a sexuality. Přehledový charakter a rozsah svazku však s  podrobnějšími studiemi zřejmě nepo‑ čítal. Ostatně některé z  kapitol autoři už zpracovali do samostatných publikací. Přesto by nebylo od věci zařadit obecněj‑ ší zamyšlení zejména nad funkcí erotiky v umění či třeba nad zde proklamovaným tvrzením, že základní hodnotu folkloru utváří „přirozená a  věčná souvislost du‑ cha s  tělem“. Podobné připomínky platí i  pro druhý díl Pohlavní sklony v  pořád‑ ku?, v němž třináct autorů různého za‑ měření nahlíželo erotismus po roce 1989. Podle všeho jde o typ publikace, kdy nej‑ dříve existuje téma a  pak se k  němu hle‑ dají příspěvky. Koncept navíc podle mne nebyl postaven šťastně. Namísto co ero‑ tického se v jednotlivých oblastech urodi‑ lo, měla znít otázka, v čem tkví proměna, co způsobuje přesycení erotismem, pří‑ padně zda se vytrácí jeho subverzivní cha‑ rakter či má‑li překračování hranic nějaké hranice.

Ne že by na podobné otázky vůbec ne‑ došlo, ale jsou pojednány útržkovitě, bez zcelujícího filozofického pohledu. Po‑ všechných textů, jaké nabízí např. Jan Jan‑ dourek ve svém přehledu styčných ploch sociologie a sexuality, bychom našli v mé‑ diích přehršel. Lépe vyšly proto příspěv‑ ky laděné osobně (V.  Šlajchrt, J.  Šofar) či takové, kde se objevil přesah nad pouhé pozitivistické pojetí (statě o  fotografii, komiksu a  malířství). Ostatní přispěva‑ telé, byť fundovaní a  na svém místě, vět‑ šinou redukují téma víceméně na výčet,

sumář, inventuru. Pro toho, kdo sleduje kulturní scénu posledních dvaceti let, pů‑ jde o rekapitulaci bez větších překvapení. Pro nově příchozí bude tento svazek pří‑ nosný. Jakožto solidní základna kupř. na obranu svobody proti všemožným „kon‑ zervativcům“, pro něž je však erotika jen zástupným problémem mocenských as‑ pirací, anebo prostě pro další promýšle‑ ní tématu, které je nadčasové, neboť „co je velikého mimo oblohu věčně modrou a vášně věčně krvavé“? Jan Nejedlý

277

beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky

někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz

279

.qxd

18.10.2010

mir.qxd

18:24

18.10.2010

vesmir.qxd

vesmir.qxd

vesmir.qxd

StrÆnka 1

18:24

18.10.2010

StrÆnka 1

18:24

StrÆnka 1

Na podzim 2010 vyšlo 61. číslo revue V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue 18.10.2010 18:24 StrÆnka 1 V říjnu 61.číslo číslorevue revue V říjnu2010 2010vychází vychází 61.

18.10.2010

StrÆnka 1 V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue

18:24

věnované tématu věnované tématu

V říjnu 2010věnované vycházítématu 61. číslo revue

Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži věnované tématu

Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Z obsahu:

ZZ obsahu: obsahu: D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství,

G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adamvěnované Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, tématu D.C.Ž. Hermafrodit a aandrogyn vvdějinách lidstva; M.-D.Massoni: Massoni:Surrealismus Surrealismus a ženství, D. Bor: Ž. Bor: Hermafrodit androgyn dějinách lidstva; a ženství, Z obsahu: J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko,M.-D. D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, C. G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adam Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, C. G. Jung: Žena a Země, M.Goll, Bregant: Adam Kadmon, Bachelard: snění, Balzac: Serafita, André Breton a Ivan C.a Cahun: děti,lidstva; B.G. Schmitt: NěkolikPoetika anagramů těla,aS.H. R.de Suleiman: D. Ž. Bor: Hermafrodit androgynVzpurné v dějinách M.-D. Massoni: Surrealismus ženství, J. Pechar: Žena a pravda, A. jablko, D.Ades: Ades: Surrealismus mužský a ženský, J. Pechar: Žena a apravda, A.LeLeBrun: Brun: Granátové jablko, D. Surrealismus mužský a ženský, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G.Granátové Prassinos: Bellmer, N. Kaplan: Paměti prostěradel, C. G. Jung: Žena Země, M. Bregant: Adam Kadmon, Hans G. Bachelard: Poetika snění, H. devěštkyně Balzac: zSerafita, H.Breton F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: André Breton a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. Suleiman: André a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, B. Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, Suleiman: Zdeníček obsahu: Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.anagramů Paměti věštkyně z prostěradel, Surrealistický černý humor: G. Vzpurné Prassinos: Bellmer, N.Kaplan: Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, André Bretonmužský/ženský, a Ivan Goll, C. Cahun: děti, B.Hans Schmitt: Několik těla, S. R. Suleiman: J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství, F. Smith: O psychické bisexualitě, F.Dryje: Dryje: V síni síni psychogeneze, psychogeneze, Karapanu: Rien nene plus, F. Ferraro: Surrealistický černýbisexualitě, humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.M. Kaplan: Paměti věštkyně zva prostěradel, H. F.H.Smith: O psychické F. V M. Karapanu: Rien va plus, F. Ferraro: A.C. Pizarnik: Z. Justoň: a žena: od mýtu k realitě, Roberts, B. Solařík: Nahoře bez aneb G. Jung:Železná Žena aapanna, Země, M. Bregant: Adam G. Bachelard: Poetika snění, H. deplus, Balzac: Serafita, H. F. bisexualita Smith: O psychické bisexualitě, F. Muž Dryje: VKadmon, síni psychogeneze, M. A. Karapanu: Rien ne va F. Ferraro: Psychická tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J.mužský Bello: Hamlet, v dole, naDívčí Rusi,deníček M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, J. Holky Pechar: ŽenaA.a aNowicki: pravda, A.Pořádek Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus a ženský, Psychická bisexualita tvořivost, Světlana: důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), L.Vzpurné Suková: Kámen, žena, muž J. Janda: OJ.André pohlaví K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus aanagramů masochismus díleKlímy), Ladislava Klímy), Breton a Ivan Goll, Cahun: děti, B. Schmitt: Několik S. R.v Suleiman: Janda: Ostrojů, pohlaví strojů, K.C. Žáčková: (Sadismus a masochismus vtěla, díleSolařík: Ladislava A. Pizarnik: Železná panna, Z.Justoň: Justoň: MužHeroický ažena: žena:erotikon od mýtu mýtu kBellmer, realitě, A.A. Roberts, B. Nahoře bezbez aneb Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans N. Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, A. Pizarnik: Železná panna, Z. Muž a od k realitě, Roberts, B. Solařík: aneb A. Pizarnik: Železná panna, Z. Justoň: Muž a žena: od mýtu k realitě, A. Roberts, B. Solařík: Nahoře bezNahoře aneb Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147 00 Praha 4 J. Bello: Hamlet, Holky v dole, A. Nowicki: Pořádek na Rusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, H. F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: J. Bello: J. Hamlet, HolkyA.v dole, A. Nowicki: Pořádek Rusi, M.508 Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Bello: Hamlet, Holky v dole, Nowicki: Pořádek nanaRusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Vydavatel +L. redakce: tel. 725 577;žena, [email protected] Kámen, muž Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, L.Suková: Suková: Kámen, žena, Distribuce: KOSMAS, s. r. o., 34,Kámen, 120 00 Praha 2muž (tel:muž 222 510 749; www.kosmas.cz); L.Lublaňská Suková: žena, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: erotikon (Sadismus masochismus v díle Ladislava Klímy), předplatné: Radka Prošková, Heroický [email protected], tel: 608 a274 417; www.analogon.cz Vydává: Sdružení Mezivrší 00 Praha A. Pizarnik: Železná panna, Z.Vydává: Justoň: Muž Analogonu, aAnalogonu, žena: od mýtu k realitě, A. Sdružení Mezivrší 31,31, 147147 00 Roberts, Praha 4 B.4 Solařík: Nahoře bez aneb Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147L.00Buñuel, Praha J. 4 Bello: Hamlet, Vydavatel + redakce: tel. 725 725M.508 577; Holky v dole, A.Vydává: Nowicki: na Rusi, Al-Kaddáfí: Žena, Vydavatel +Pořádek redakce: tel. 508 577;[email protected] [email protected] Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); L. Suková: Kámen, žena, muž Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel:tel: 608 274 274 417; Distribuce: KOSMAS, s. Prošková, r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 www.analogon.cz 510 www.analogon.cz 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka [email protected], 608 417; Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 00 Praha 4 www.analogon.cz předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel:147608 274 417; Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel: 608 274 417; www.analogon.cz

edice poezie Srdeční výdej přečerpává verše rychlostí jedné až dvou básnických sbírek za rok seznamme se na stránkách

www.srdecnivydej.cz zve: nakladatelství Masarykovy univerzity a Vladimír Šrámek

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Petr Čermáček VRSTEVNICE

Vladimír Šrámek SKOKEM PLAVMO

ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-87483-00-8 Ilustrace David David Formát 15 × 18,5 cm, 149 stran, pevná vazba Vydáno 2010 Cena 199 Kč

„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑ ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“ Martin Stöhr

Rozeběhneš se, odrazíš a letíš... / i bez křídel smíš / při přeskoku švédské bedny/ zažít na zlomek vteřiny ten / báječný pocit letu... a co na tom, / že přistání se blíží…

Robert Fajkus PRAŠIVINA

Vít Slíva KOLOBĚŽKA

ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo

Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]

ČÍSLO 3

30. LEDNA 2012

HRÁTKY S ROZPOČTEM Takový to mohl být pěkný státní rozpočet. Jen kdyby ekonomika rostla o devět procent rychleji...

23

ZAPLAŤ, NEBO VYPADNI Karlovy Vary jsou rájem turistů, ale chudým pouličním umělcům tam pšenka nekvete.

6

ZEMĚ POUŠTNÍCH CHRÁMŮ 8 Zimním Jordánskem po stopách Aloise Musila.

DRUŽSTVO je investice do nezávislosti! Členy spojuje idea vytvořit nezávislé médium s akcentem na témata občanské společnosti a kultury.

P R V N Í D R U Ž S T E V N Í L I S T P R O S P O L E Č N O S T, P O L I T I K U, V Ě D U A U M Ě N Í

2 9 K č / P Ř E D P L AT I T E L É 2 5 K č

Rozšiřování družstva je tedy cestou ke stabilitě novin, k nezávislosti na čistě komerčních mechanismech. Informace o družstevním projektu a dosavadní činnosti: www.kulturni noviny.cz. Noví členové družstva získávají předplatné na 1 rok zdarma a v dalších letech s třetinovou slevou.

První družstevní mediální projekt v ČR

1. Informace o družstvu: druzstvo@kulturni noviny.cz 2. Informace o předplatném a obecné dotazy: info@kulturni noviny.cz 3. Náměty a reakce: redakce@kulturni noviny.cz

Napište SMSve tvaru:

jméno-příjmení-ulice-číslo-obec-PSČ na číslo:

908 573 963 Obdržíte aktuální číslo KN na ukázku zdarma.

www.kulturni-noviny.cz

[email protected]

Občanský princip Sociální otázky Kulturní hodnoty Nezávislost

patron čísl

Pavel Ambrož – Homér

Gladiátor Až dnes vyjdeš na bojiště a budeš mít namále, až krev bude z tebe prýštět, životu dej radš vale. A nečekej palce vzhůru, to se v Římě nekoná. Žes prožil krutou torturu – patří ti snad poklona? Až dnes vyjdeš do arény, budeš opuštěn a sám. Tak nedělej žádný scény – možná ňáká z římskejch dam hodí kytku na tvý tělo, dřív nežli je vodnesou. Tělo dávno zcepenělo – zkalils aspoň s noblesou… Až dnes vyjdeš na bojiště, musíš, brachu, zůstat svůj. Nebude už žádný příště – to si pořád vopakuj! Vždy když vyjdeš do arény, ačkoli máš přízeň žen, silný svaly a můj tréning, vždy odejdeš poražen…

Pavel Ambrož – Homér 12. 8. 1964 – 20. 11. 2011 20. 6. 2011 homér restaurace

w e l e s 48-49 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Petr Čermáček Redakce: Ondřej Slabý, Norbert Holub, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová, Jan Klement, Aleš Kučera, Zuzana Pospíšilová Redakční spolupráce: Vít Slíva, Robert Fajkus, Vladimír Šrámek, Radim Kopáč Grafická úprava: Leoš Kotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: linoryty dětí ze ZvŠI Ořechov u Brna Fotografická příloha: Jindřich Štreit Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna e-mail: [email protected] web: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948