weles 50 literární revue

weles

50 literární revue

Antošová • Celan • Fischerová • Grombíř • Janás • Juhos Kauer • Kyšperský • Malá • Okudžava • Path • Ptáček Rivero • Srbová • Tranströmer • Urbánková • Vašků Vítková • Všetička • Záhoř

weles

obsah poezie

Dagmar Urbánková Jitka N. Srbová Dana Malá Path

welesův debut Kateřina Vašků Ester Fischerová Pavlína Vítková

próza

Tomáš Záhoř Miroslav Juhos Robert Janás Svatava Antošová

gramofon

Martin E. Kyšperský

pásmo

Jakub Grombíř

krajinomalby

František Všetička

moták

Raúl Rivero Bulat Okudžava

Dýchat krajinu Zpaměti Domy v řadě Z tlačiarne preležaných svetrov

… 6 … 12 … 20 … 28

Modlitba za ukřižovanýho slaměnýho zajíce Žlutooranžový pyl Pustit mraky na volno

… … …

42 4 48

Dvě Přiznání Zelený pes Skoby / Punkt Memory

… … … …

52 58 68 80

Den bude zašitý v polštáři

…

86

Time out

…

98

Rolland, Malraux, Gary

…

132

Důkazy spojení Dopis mámě

… …

146 150

fotografie

Josef Ptáček

welesův výtvarník Aleš Kauer

překladatelská huť

Paul Celan Thomas Tranströmer

šramoty

Vladimír Šrámek

telegrafické recenze Petr Čermáček

recenze

Černobílé hry

…

152

50 kreseb pro sníh

…

164

Temnota Hluboký zvuk tuby

… …

166 170

Jogging

…

182

Jak za vichřice držíme si šaty

…

186

…

190

Harák–Haman; Pištora–Harák

poezi

Dagmar Urbánková Narozena v roce 1972 ve Valašském Meziříčí. V letech 1992 – 1998 studovala scénografii na DAMU (Katedra alternativního a loutkového divadla). Vydala povídkovou knihu s ilustracemi Fjertoch si vyšiju (Eman, Benešov 2007), knihu básní Ta hlava větru vypadá jako pes (Host, Brno 2008) a dětské autorské knihy Byl jeden dům (Baobab, Praha 2004), Adam a koleno (Baobab, Praha 2007) a Chlebová Lhota (Baobab, Praha 2010).

Dagmar Urbánková

Dýchat krajinu SEN 5. 11. Ve snu sází můj děda koňské koblihy. Na zahradě. Kostnatý, v roztrhaných pracovních šatech. K domu stojí zády. Dívám se na něj z okna, děti vedle mě. Do řádků pravidelně pokládá suché koňské koblihy. Chodí tam a zpátky. Na zádech má vak z teplákoviny nacpaný těmi koblihami. Dítě: má to na zádech – ty koblihy. Já: ne, to sou jablka. Když je dosází, otočí se k nám, řekne modlitbu a pokřižuje se. Mohl být podzim. Nebo časné jaro.

/// (Dítě: mami, Bůh není. Proč myslíš? Je to, co je. Víš, proč ti to šeptám? Aby mě neslyšel.)

6

/// Stojím mezi polem, sluncem a lesem. Dýchám krajinu; je moje.

/// Nepatří mi tu nic. Ale jakmile máš někde dětství, je to tvůj prostor. Co mým dětem? Město – je to krajina? Netuším. Skočíme si? Dívám se na dceru. Myslím do hromady listí tu na chodníku. Váhá? Tak to je rána… Padám, vážení.

7

poezi

Dagmar Urbánková

Dagmar Urbánková

Dýchat krajinu

Dýchat krajinu

/// Dědo, líbí se mi být připoutaný ke krajině. Ale.

/// Moje máma chodí lesem. I v dešti. Diví se, že se děti diví, že musí tím lesem. V tom dešti. A nikde nikdo. Ta menší tolik nebrblá, jen říká: já, když jdu lesem s červeným deštníkem, tak se nebojím.

/// Vesnicí chodí už jen blázni. Přičesávají si vlasy v oknech aut, na léto pletou svetříky pejskům… A je jich málo.

/// Přibývá domů bez lidí.

Buď v Čechách začaly odpolední siesty, anebo právě nastala smrt vesnice.

Na ty domy sněží. Každý má zahradu, za zahradou branku. Je odmeteno. Nevím, kdo odmetá – kouzlo. O čem mluvit s lidmi, kteří nejsou vidět? Vaše nohy potřebují krajinu?

8

9

Dýchat krajinu

/// Prorůstáš mnou. Jsi ve mně, dědo, já to vím. Nemůžu ale bydlet v prázdné vsi.

poezi

Dagmar Urbánková

/// Hlavně mi neříkej, jak zítra bude. Neříkej mi počasí… Chci ráno na to přijít sama.

10

11

poezi

Jitka N. Srbová

Narodila se v roce 1976 v Praze, vystudovala bakalářský program na FHS UK. Publikovala v časopisech Psí víno, Weles, Pandora, A tempo Revue, H_aluze a na internetu pod nickem Natasha. Básněmi je zastoupena v literárních sbornících Stělesnost (Straky na vrbě, 2006), 7edm (Theo, 2010) a Místa nevhodná k odstranění (Městská knihovna Varnsdorf, 2010). Uspořádala sekci internetových autorů v Antologii české poezie, II. díl, 1986 – 2006 (dybbuk, 2007) a výbor z díla Milana Hrabala Až na kost (Protis, 2011). V roce 2011 vyšla v nakladatelství Dauphin její samostatná sbírka Někdo se loudá po psím. Je šéfredaktorkou internetového literárního almanachu Wagon. Pracuje jako reklamní textařka. Žije v Praze.

Jitka N. Srbová

Zpaměti ///

POSLEDNÍ BŘEZEN

Odehnat pomýlený prach mezi větami.

Objímám vyprahlé město před aprílovým deštěm.

Řeči, řeči, odepřený cukr vedle kávového šálku. Spočinutí tvých prstů v mém klíně je sladké beze slov.

12

Ještě se neví, kolik bude letos léta. Začalo sčítání nahých kotníků. Cestou z Botanické zahrady pod nohama vrzají zbytky konverzací, šupiny z očí.

13

poezi

Jitka N. Srbová

Jitka N. Srbová

Zpaměti

Zpaměti

///

PEČOVAT

A můžeš být vytesán z kamene, ale oheň rozpuká i taková těla.

Pečovat, krájet rohlíky na kostičky.

Je noc a všechny přešlapy svítí do daleka.

Myšlenky jak záhony v čekání na květ.

Pes běhá kolem plotu, neklidný, ale šťastný, neboť on pozná nebezpečí pouhým čichem.

Šnůry prověšené příčinami: uvnitř, nebo vně? Ticho s vrněním lednice. Noc, ve které netiskneš mé tělo k zemi. Světlo noční práce pode dveřmi.

14

15

poezi

Jitka N. Srbová

Jitka N. Srbová

Zpaměti

Zpaměti

///

ALBERTOV

Vždycky jsem myslela, že budu mít syna,

Je to má zahrada a mé tajemství.

jenže se narodí hříbě s dlouhou čelistí.

Za branou se tiše pohybují ptáci.

Už od porodu stojí na vlastních nohou.

Semena opouštějí stromy popsaným způsobem, píseň je sprostá, ale tichá.

Co teď s oporou schraňovanou v hrnci na sádlo s modrými květy.

Do vrstev žabince ponořené prsty ještě nenahmátly kůži dna.

16

17

Jitka N. Srbová

Zpaměti

Zpaměti

///

///

A je něco ve vášni, čemu se můžeš smát, ale jen dokud se neobrátí čelem.

Nemá smysl psát básně, ve kterých smutek je jen slovem,

Jen dokud se nedívá, jak si vážeš mokré rákosí kolem úst, abys nepromluvil. Po půlnoci klopýtáš do jejích hubených rukou: zpaměti, jako pes.

18

poezi

Jitka N. Srbová

jako nádech shnije v zapálené plíci. Nemá smysl, ale žít se dá i beze smyslu, jako opička na gumičce poskakovat nahoru–dolů.

19

poezi

Dana Malá

Narozena v roce 1972. Žije v Praze, vystudovala obor historie, věnuje se středověkým dějinám a současně vyučuje. Básně publikovala ve Welesu, Hostu (Hostinec), Wagonu a Tvaru (Továrna na absolutno).

Dana Malá

Domy v řadě LEGENDA když přijedeš na Svatého Martina postavíme si stan dočkáme v něm ten nečas stany totiž odolávají bitvám stanou se maximálně kořistí

MEZI DOMY na prahu přešlapovals v naději jen nevěděli jsme koho počít někdy ale zdávalo se mi že sedíš na zápraží já nosím vodu a dům roste

můžeme si v něm předávat i jiné dary nezáleží na tom ani nezáleží na tom, zda někdo přijíždí na koni vím, že počkáme

20

21

Dana Malá

Domy v řadě

U FÉNIXE můžeme se opřít o nově natřená zábradlí vyspravené zdivo vodou opuštěné otisky nebo je na díly vysekat, hrázděné třeba spálit po vůli popela vsedě na prahu oslavy u dna rýžovat do nedělí cesty se totiž nesbíhají k jednomu bodu přesto že na to myslíš

22

poezi

Dana Malá

Domy v řadě

ZÁPAS navždycky – je okamžik spára, kde stín tne jako bys vytrhl jícen trávil zdivo rozkládal obsah domu vně toho chrámu kde modlím hnětu čtyři doby roku

23

Dana Malá

Domy v řadě

24

poezi

Dana Malá

Domy v řadě

MÍR

///

vyměnili jsme se ale na základy nezbylo a psa není zas kam uvázat ale zbyla pole, stabilní výměra jak naložit s ladem vedle ostatních a stejně každý zůstaneme na svém

ještě to není my, sedíce na okraji lžičky krčíme nos před ukousnutím vět, jedna trať je hlavní vedlejší stopuje po tváři revizor otevřených oken než rozmělní se stisk do masitých ploch namísto tečky rty

25

poezi

Dana Malá

Dana Malá

Domy v řadě

Domy v řadě

///

VESLICE

spojení do tolika strof vyvrcholení v záhlaví umaštěných domů, fasád, plynutí jsi okap, připravený pro jakoukoli vodu? a ráno dotýkající se parapetu kam nasněží i v pozdním létě

…jako by země sama v sobě ryla a vycházela mimo jeseň mimo trvalý děj, kde přebývá dokonavost lze vidět právě tohle tušení i ve skryté paměti, ano? … obejdu tedy dům i vytyčení hranic mezi stehny stejnost obydlí prostojím part ve tvé krajině vyloupu si dlátem oči z tichých torz znalých dvojic

26

27

Path

Z tlačiarne preležaných svetrov

poezi

Path Žije v Prešově. Publikuje zejména na totem.cz.

PARAFRÁZY Moja prvá trauma mala stosedemdesiat, bola zelená a mala sklon meditovať o tom, že som zlé dievča vtedy sa v sestre ozvala žena, začala spať na čistých plachtách každé ráno bola dlhšie zamknutá v kúpeľni počula som, ako zvracia a vymýva z podlahy mesiačiky neskôr si päsťami zatláčala brucho do plytka počula som ju stále dvakrát pretočiť zámkom počula som buchnát počula som, ako zisťuje, kde ju to najviac bolí stále sa mi chcelo viac cikať, vonku bolo pomerne veľa snehu bol žltý – rovnako ako Vianoce prvýkrát boli iné – bol ohňostroj a plno červených škrupín na podlahe vravela som o tom všetkým spolužiakom ktorý jej doniesli do otvorených očí kvety – tvárili sa, že mi rozumejú dali si námahu posunúť hlavu na jednu stranu a chvíľu stáť

28

a určite vraveli kedy tá krava prestane plakať – ruky sa natiahli koláčom a hlavy sa odsunuli späť do priestoru – s posledným prádlom hali beli odvtedy má mama Vianoce každý deň desať rokov nosí v sebe jej dieťa každý deň umýva dvere v kúpeľni vôbec sa nesnaží nosiť hlavu nabok a rozumieť koláčom ktorými ju kŕmim

29

poezi

Path

Path

Z tlačiarne preležaných svetrov

Z tlačiarne preležaných svetrov

///

PRIEHRŠTIA

Myslela som si, že vlasy odchádzajú strachom nie chýbaním sledujem ich, keď zaliezajú do škár, akoby ťa hľadali, akoby hľadali posolstvo nepochopených myšiek akoby sa chceli zapliesť tam kde som si ostrihala ženskosť aby som nedýchala horúčkou na tvojej zubnej kefke zmätená prázdnym pohárom neviem sledovať kľúč v bazéne a písať o kmeni v útrobách pralesu kde slnko znamená jedlo začínam zisťovať, že mi asi chýbaš úplne nostalgicky hladná mala by som napísať – – sú miesta kde je chlieb a kôrka pritúľ ma

Táto situácia je anemogamia je opelením protiľahlého okna obdobím – – keď sa večer zodiera komínmi a niečo na terase pozerá na oblohu predstavuje si oranžové husi v spartakiáde predstavuje si divoko modrých bláznov zahryznutých do seba predstavuje si inšpiráciu ako fľašu kvalitnej whisky ktorú pije, aby sa premenilo na mláku a mohlo pretiecť prstami v skupenstve ktorým kráča samo proti sebe tak – šerosvitne automaticky – strháva zo seba čipkové krajiny a nahé úplne studenoholé, objíme strom na ktorom bude páchnuť mäso

– grafikou borovíc k horizontu

– a uzlenie riekou – v prsnom kotúči spln schádza do konjuktívu v pôste – je bielo – nie je sneh… (a v strednom uchu stále spí mačka z tvojho chrbta)

30

31

poezi

Path

Path

Z tlačiarne preležaných svetrov

Z tlačiarne preležaných svetrov

ANAKLITICKÁ DEPRESIA

CYKLUS OPAKUJÚCICH SA MIEN

Lebo v Paríži

V podstate si nepamätám nič len pár záberov z vlhkej lúky a azbestové vlákno keď chodím s tebou presvetliť vlaky –

stromy vyzerajú strmšie, do krídel zmrštia sa kopcami vrstvy perie sa nadýcha gaštanmi do rúk vyškriabe korytá nejako zvláštne uschnú brody s bývalkami a potom lýtkami okolo hlavy zacvikneš do uší rozprskávajúce slnko aby sa všetko okolo stalo neónovo krikľavým ako jej vlasy a telo nocujúce minulým časom

v expozícii X držím si malý snímok a počúvam kožu rozprávať príbehy o figurálnych motívoch…

sleduješ a iba neprízvučné slabiky v nej

32

33

poezi

Path

Path

Z tlačiarne preležaných svetrov

Z tlačiarne preležaných svetrov

Z TLAČIARNE PRELEŽANÝCH SVETROV Stretli sme sa v bare vyklonila som hlavu z tela, zavolala čašníčku že chcem bojovať s arašidovými vojakmi – on si dal doplniť pohár hrali sme čerstvo nezamestnané oči – hrali sme sa na nič v podstate sme sa nikdy v živote nerozprávali – len sme tam boli oproti sebe tesne medzi odrazmi škripotu a preplneného umývadla – zameriavali pretečený vzťah každý svojim spôsobom – striedali sme nápoje a udržiavali tú istú polohu výšky a dôsledku škrupinového napätia drôtov – prehrýzol ich oveľa skôr, ako mi doniesol k telu kabát odviedol moje ruky k bunkru – tak samozrejme bolo ísť a nepýtať sa kam –

nedotýkali sme sa – položil medzi telo popolník, ľahol si na chrbát, zapálil cigu – vždy mi dal iba potiahnuť – hlaveň osvetľovala holé bruchá čakala som úpon jeho prstov na mojich perách – mala som nutkanie oholiť si osobnosť povedať dotkni sa ma – nič sa nestalo – vždy mi dal iba potiahnuť, vždy som čakala, že mi dá – mali sme synchrónne dýchanie a statický pohľad nad ránom mi povedal, že vonku bude zima obliekol ma nepýtal číslo nepýtal nič rozišli sme sa ako ľudia nikdy som nefajčila v posteli tak často ako teraz –

nekecali sme ľahli do postele a pozerali na sépiový mesiac bol tak tesne, že som počula dýchať mimikry v čele – a batesovské šplechnutie záclon

34

35

poezi

Path

Path

Z tlačiarne preležaných svetrov

Z tlačiarne preležaných svetrov

INDIVIDUALIZMUS LIEČIVÝCH BYLÍN

XII

Zoznámili sme sa tak, ako to robia normálni ľudia.

Ležali sme. Vankúš bol zádrapčivý perím, rovnako ako izba, z ktorej si vykosťoval posledné intímnosti po bývalých. Pamätám si, ako hanblivo sa skrývali v kúpeľni cudzie ženské nohavičky a ako prudérne si očervenel, keď som si ich obliekla. Držal si ma za ne. Moje boky pripomínali sieťotlač… Miloval si ma tak, že mi telom plávali modriny a ja hlúpa som kreslila do okien Benátky a snažila sa uveriť, že to ma význam… …

V obchode. Ty si mal v košíku pečivo a ja kondómy. Fľochol si pohľadom a vzápätí sme sa skoro pobili o voľné miesto pri pokladni. Ustúpil si. V niektorých sekundách si človek uvedomí, že je v ňom iba medzera.

X Viem, že niekedy potom som mala zmáčané líca. Vošla som do prvej kaviarne a skladala harmoniku z rozvodových papierov. Upokojoval ma ten zvuk. Zrazu si stál za mnou a vecne sa opýtal, či ešte mám dôvod kupovať kondómy. Pozrela som na teba cez pohár whisky. Mal si čokoládové oči a ľahké otázky. Až neskôr som zistila, že sú do modra. Všetky…

36

I … Odišiel si. Večer ma čakala obrovská kytica. Tak veľká, že môj žalúdok to nezvládol. Utekala som do kúpeľne, objať záchodovú misu a vyškriabať si z hrdla všetky tie usušené kvety, všetky tie primitívne vázové ospravedlnenia, ktoré nedokázala zachrániť ani voda plná bielych lentiliek. Viem, že čoskoro sme mali kvety vo všetkých pohároch a šálkach. Nemohla som variť. Sem tam som zo skrine povyhadzovala schudnuté šaty a závidela im, ako ľahko odchádzajú na cudzích telách… Nebol dôvod, aby niekto otváral moje. Privrela som okná medzi dvere. Viem, že bola tma…

37

poezi

Path

Path

Z tlačiarne preležaných svetrov

Z tlačiarne preležaných svetrov

II Potom ju niekto prerúbal a posadil ma na stenu, kde dovtedy rástli hodiny. Viem, že na koberci ležali akvarijné rybičky a strašne pomaly plávali v cigaretových kučerách, v cigaretových útesoch, v sklenených mestách… Bolo mi to jedno. Stála som kdesi na konci ulici a pomaly do mňa dorastala budova. Bola som zrazu jedna z nich. Nepodstatná, šedá, s očami pre vrany. Stál si nad nimi, hovoril niečo nepodstatné, kvôli čomu odleteli z mojich prstov tie posledné prepelice a s nôžkami zatavenými v tyrkyse zafarbili dlážku. Mne ostala iba dúha, ktorú malé deti kreslia na chodník, aby privolali dážď. Bola na krku…

III Najviac som sa zľakla, keď si zastavil, strčil ma do auta a odbočil z mesta k lesu. Ešte hodinu tam rástla tráva, potom si zrúbal celý les, ale najzákernejšie bolo, že každý strom ostal na svojom mieste. Zľakla som sa, lebo som vedela, že sa budeš iba pýtať. V tú noc nebol na brehu mesiac, iba rozškriabané slnko. Hrialo.

Sedávala som za stolom, lyžicou miešala kávu, v ktorej už plávali zrná inej ženy, a babušila som bradu do deky po starkej. Bola hrubá, mäkká a ja som sa už Nikdy nechcela vyzliecť… Z izby zmizla srsť, pes a po niekoľkých storočiach aj ty. Hojdala som sa v deke.

IX Všade boli lenivé predavačky. Postavila som sa do radu a nafukovala žuvačku. Stál si vo vedľajšom rade. V košíku si mal pečivo. Bál si sa, určite si sa bál, že stvrdne, že ho prinesieš domov po dátume spotreby, že ho stratíš v chaose ďalších položiek…, lebo, z nejakých určite nezávažných dôvodov, prešiel si do môjho radu, potkol sa, niečo ospravedlňujúco zahmkal a vynútil si bublinu do tváre. Skonštatoval si, že deň sa vlečie, že ty sa ponáhľaš, a medzitým si vhodil moje kondómy do svojho košíka. Vyšli sme von… …

Už ani neviem, kedy sme naposledy ležali spolu. Odchádzala som špičkami cez podlahu a sem tam pozrela, ako dobre sa má srsť tvojho psa.

38

39

Z tlačiarne preležaných svetrov

XIII … Sedím, mám zapálenú cigu a nohy šťastne opálené tvojím krkom. Sedíš, žablykáčom vyrezávaš do dreva svoje kryptoženy a neodolateľne pritom pískaš. Vyzeráš šťastný.

poezi

Path

Nikdy sa nedozvieš, že som ťa zabila. Nepotrebuješ to vedieť, si predsa šťastný. Všade okolo rastú sekvoje. Usmievaš sa. Ako všetci ľudia, ktorým chýbajú ústa, koža a krv…

40

41

Kateřina Vašků

Narozena v roce 1980 ve Zlíně, vystudovala Vysokou školu báňskou v Ostravě a JAMU v Brně. Kromě poezie publikované například v časopise Protimluv se věnuje psaní rozhlasových (Princ Parara, 2008) a divadelních (Promotheus, 2011) her a filmových scénářů (Jedna podtržená, 2009). Spolupracuje s tanečním divadlem TD Oorphane, kde se společně s Julií Bienertovou od roku 2007 podílí na vyvíjení koncepcí tanečně‑divadelních představení.

Kateřina Vašků

Modlitba za ukřižovanýho slaměnýho zajíce VYČERPANÝ MĚSTO (BRNU) Moje láska bývalá Zakouslá do nohy drží Vyšlapaná vykoukaná Vyslyšená vytržená. Vyčpělá.

Vydírá. Psíma očima kuk. Psíma očima KUK. Pohladíš a ze štěněte Vlk. Už nemáš jednu nohu. Už nemáš nic. (Jen ten falus v epicentru prázdna.)

Třepu tou nohou ale Pořád drží štěká do masa Dutě. Nemůžu – ohlížíme se – Louže vyplavená, vymáchaná, vycákaná, vychlastaná.

42

43

Kateřina Vašků

Kateřina Vašků

Modlitba za ukřižovanýho slaměnýho zajíce

Modlitba za ukřižovanýho slaměnýho zajíce

VELIKÝ NOCE Polonahý propocený jaro je tu! Trčí na nás z uplých triček studentek rozevlátých. Radujme se, páč tu máme Velikonoce a s nimi spojený veliký povstání Samotnýho Ježíše kerýmu nelze než zatleskat v kostele s mrskačkou u zadku A až bude pořádně vymrskanej všichni se shodnem: je cool, i když je out a pak to zajíst čokoládovým vejcem s překvapením

44

Polonahý propocený jaro je tu Číhá na nás v zubech umělohmotných zajíců co tam taky jsou umělých pampelišek a trávníků všichni tam jsou na výstavce v marketu vedle zlevněných bot a květáků Modlitba za ukřižovanýho slaměnýho zajíce Vesele a pojďme spolu všichni na to divadlo čumnout: na to znovuzrození na to mrtvý tělo probodaný ostnama bradavek všeho živýho i mrtvýho co je.

45

Ester Fischerová Narozena v roce 1992. Studuje filozofii a religionistiku na FF UK v Praze. Dosud nepublikovala.

Ester Fischerová

Žlutooranžový pyl VSTALŤ JEST Z MRTVÝCH! Pořád ještě iluze trvají Pořád je Ježíš živý, ač právě tři dny nebyl Pořád do domu padá prach a nikdy se nedá uklidit všechen Do domu prach a na ruce pyl z lilií, je žlutooranžový a určitě by obarvil téměř všechna velikonoční vejce Nesu se na vlně nemastného špinavého ničeho, které se pohybuje Pomalu sice, ale přenese mě přes každý další den Napadá do něj nakonec všechno, nevybuchlé vášně i žlutooranžový pyl

46

TUNISKO Z nepohodlného snu o ďáblovi vznikla láska Vznášíš se a říkáš jak jsem krásná ale najednou se měníš; je z tebe Arab s jiskřícíma očima a zahnědlými zuby kuřáka pořád říká jak jsem krásná že jsem Esmeralda, Šahrazád ale mluví tvým hlasem, ten androgynní Arab Chce mi prodat velblouda, mohamedán Ne. Dnes už smlouvat nebudu

47

Pavlína Vítková Narozena roku 1975 v Boskovicích. Po studiích na FF UP v Olomouci (česká filologie a výtvarná výchova) učila na základní škole. Nyní je na mateřské dovolené. Publikovala v časopisech Revolver Revue, Texty, Reví Mítink, Host (Hostinec), Dobrá adresa, Divoké víno, A tempo Revue, Wagon.

Pavlína Vítková

Pustit mraky na volno /// Adrieně Šimotové karmínová hlinka prosypává cévy papírového těla

/// už táhnou jarní předsevzetí do rodné tůně spáření nadějí se nekoná vyfouklé žáby věstí ploché možnosti bojím se s kůží na trh na cestě raději posbírám vyschlé jistoty

zdrásaného neposkvrněného uměním origami úzko v ohybu křivé zlomy v nezřetelných liniích zachycený život ona otevřená papíru hledá svou duši v jeho rukou

48

49

Pavlína Vítková

Pavlína Vítková

Pustit mraky na volno

Pustit mraky na volno

///

ALIBISMUS

je čas uvařit si kávu

především nepustit dovnitř vítr rozevlátá záclona je estetický debakl vše vyčistit do nicoty prachu vymést pavučiny fantazií z hlavy věcem dát spartakiádní řazení obrazy na značkách v pravoúhlém visu hladké plochy bez vzrušení záhybů a nerovností…

pustit mraky na volno nebrzdit vítr v jeho rozletu nechat déšť vyplakat se je čas přeseknout lana poutající nebe se zemí a vypustit myšlenky po vzoru tažných ptáků ty silné se vrátí a vyvedou mladé

bojím se vycíděných prostor pak bych si totiž musela pohlédnout do očí svého krabatého já

50

51

próz

Tomáš Záhoř

Dvě MATKA A DCERA

Tomáš Záhoř Narozen v roce 1965. Do roku 1989 pracoval jako lesní dělník. V první polovi‑ ně 90. let se živil jako drob‑ ný podnikatel a příležitostný novinář. Od druhé poloviny 90. let žije převážně v cizi‑ ně (Německo, Srbsko, Itálie). Publikoval ve Welesu.

52

O této matce a dceři mi vyprávěla Es… Ale na její vyprávění jsem si vzpomněl až po roce, když jsem ji navštívil v  hospicu, kde praco‑ vala… Jel jsem za ní mlžným listopadovým podvečerem na pražskou periferii a s úzkostí jsem vzpomínal na jiný hospic v Brně, v kte‑ rém (scvrklou vrásčitou ruku v  mé sotva dospělé ruce) zemřela kdysi má babička („Pá pá,“ řekla mi pár hodin před smrtí, když se jako zázrakem probrala z třídenní agonie)… Jel jsem za Es listopadovým podvečerem, bolelo mě ukrutně v krku a napadlo mě, zda tam těm nebohým odloženým a  zapome‑ nutým starcům a  stařenám nevezu nějakou

chorobu, která je sklátí; už už jsem chtěl Es zavolat a domluvit schůzku na jindy, ale pak jsem si uvědomil, že i ona psala, že je nemocná; a hlavně: že se do Prahy ze svého srbského venkovského exilu dostanu zase až za rok (tři týdny dovolené jsem si po těch pět let pragmaticky vybíral vždy koncem listopadu a počátkem prosince, abych se vyhnul prvním mrazům, prvnímu štípání dřeva a  prvnímu topení v době, kdy celou podunajskou vesnici klátí pravidelný adventní mor)… Jel jsem tedy dál za Es (v návalu stísněnosti jsem si uvědomil, že ve dvou vagó‑ nech tramvaje je nacpáno víc lidí, než se jich teď v mé podunajské vsi horečnatě třese v kostkovaných dekách…); tuctový úředníček usnul a spal, uchem a bacula‑ tou tváří připláclý ke sklu tramvaje (až se za pár týdnů do Srbska vrátím, bude jich ještě míň, pomyslel jsem si… Nějaká bába bude lomit rukama a vřískat do ledo‑ vého dunajského větru jméno jiné báby; té čerstvě mrtvé báby)… Es mě čekala před oprýskaným hospicem: malinká, smutná, v  sestřičkovských modrobílých hadrech. Dovedla mě do sesterny, usadila mě v starém, cigaretovým kouřem pro‑ syceném křesle a uvařila mi čaj; a povídala a povídala… „Musím odvést na pokoje staříčky, co se dívali na televizi; chceš jít se mnou?“ (Říkala vždycky „staříčky“, „babičky“, nikdy neužívala úděsného hospicového, nemocničního či blázinco‑ vého slangu; i proto jsem ji měl moc rád.) „Rád.“ Poznal jsem je okamžitě (Es mi vůbec nemusela napovídat „matka a dcera“): dvě stařeny na erárních židlích, dvě stařeny v erárních nemocničních hadrech, dvě stařeny s polovypitým erárním čajem v erárních hrncích; a okamžitě se mi též vybavilo, jak mi o nich Es při mé minulé listopadové návštěvě vyprávěla… „Mám tam teď dvě stařenky: matku a dceru; matce je sto šest, dceři osmdesát devět.“ To se ta starší seznámila se svým mužem před první světovou válkou, napadlo mě tehdy; ba co víc: její dcera se musela narodit před první světovou válkou; tehdy v hospodě mě polil mráz… A mráz mě polil opět, když jsem jim stanul tváří v tvář; dvě stařeny pumpující bezzubými rty (ach, to nejtypičtější hrůzné mlčenlivé ges‑ to stáří!), ve stejném rytmu; jako by už lačně sály nicotu z druhého břehu. Matka

53

próz

Tomáš Záhoř

Tomáš Záhoř

Dvě

a  dcera: ta starší viděla svého muže odcházet do první světové války za císaře pána; a stala se vdovou; tehdy, kdysi, nepředstavitelně dávno; prapory republiky, okupace, zase válka a osvobození a rudí a krátké jaro a rudí a Husák a Listopad a dnešek; vše v očích té starší, a většina vlastně i v očích té mladší… No jo, ale kte‑ rá je mladší a která je starší? Neměl jsem odvahu se zeptat, vzal jsem jednu z nich pod paží (pohyb, který jsem se naučil už jako dítě, když jsem vodil kolem panelá‑ ku svoji nevidomou babičku) a vedl ji za Es a druhou stařenkou na pokoj… Dlouhá polozhasnutá chodba zapáchající nemocniční dezinfekcí, šoupání erárních bačkor po ledové kamenné podlaze, pozvolný pohyb vstříc zániku, ať by mířil kamkoli… A před námi totéž šourání, týmž směrem, k témuž nevyhnu‑ telnému konci; před námi též. Matka? Dcera? Kterou vedu?… A náhle mi před očima vyvstal obraz ze srbské tancovačky: matka a dcerka Gajslovy se spolu točí po parketách Danhilovy hospody; ta starší má na hlavě šátek, na znamení, že je vdaná, druhá má naopak hlavu nezakrytou, vlasy vyčesány nahoru, aby daly vyniknout nádherné šíji (a půjdeš‑li po šíji výš, Bože: jako by dvě sněhobílé řeky obeplouvaly uši). Dechovka kvílí balkánsky znetvořenou polku; žena a dívka se točí a točí, rychleji a rychleji (do té doby jsem si myslel, že ženy spolu tančí pou‑ ze v bordelech); matka a dcera Gajslovy se točí do rytmu balkánsky znetvořené polky, jejich tváře se rozmazávají a já náhle nevím, která je máma Gajslova a která Katyna, její dcera… Ale teď jsme se šourali dlouhou ledovou chodbou pražské‑ ho hospicu; ano: i já se šoural, můj krok se zcela přizpůsobil stařeckému rytmu zániku a bezcílnosti (a prudce jsem zatoužil po své podunajské, srbské chalupě, třebas i po té posteli, v které bych se potil, sklácený každoročním podzimním morem; radši tam než tady, radši tam než tady, radši cokoli tam než cokoli tady, znělo mnou bázlivě do šouravého rytmu; tam, kde musím ráno co ráno zapálit oheň v zrezivělých kamínkách kukuřičným středem namočeným do nafty; tam, kde dunajským korytem duje od Bělehradu nesnesitelná vichřice košava: jednou mi vlétla pod kabát, urvala zevnitř knoflíky a  doslova mě z  něj vysvlékla; tam,

54

Dvě

kde staré babky náhle v chrámu nebo na poli uprostřed modlitby či práce pad‑ nou k zemi a sotva nad nimi stihnou udělat kříž; tam, kde je vše tak strašně těžké, k neuzdvižení, vyšedlé lopotou, a přece stokrát snesitelnější než zde; ne tady, ale tam; radši tam než tady, opakoval jsem si zas a zas do šouravého rytmu)… Ale už jsme došli: holý, vybílený nemocniční pokoj s dvěma erárními poste‑ lemi, erárními prostěradly, polštáři a  peřinami… Babka poděkovala (bylo to poprvé, co promluvila; a  mně přišlo neskutečné, že v  ní ještě zbylo místo pro hlas); i druhá se bezzubými ústy pousmála a popřála mi dobrou noc… Naposle‑ dy jsem se na ně podíval: matka a dcera, matka a dcera, opakoval jsem si v duchu; ale viděl jsem dvě do cely zapomnění zahnaná, všechny a vše přeživší dvojčata… PRAHA V nejteplejší letní den jsem se belhal Prahou. Neměl jsem nijak zapotřebí se v  tomto městě zdržovat; ale nikdy neodolám; mám vždy pocit, že zde něco naleznu: skryté jádro, rafinovaně maskovanou pecku, cosi – proti všem předpo‑ kladům a předchozím zkušenostem – životadárného. Postupoval jsem slídivě sítí ulic; Starým Městem, přes Karlův most, Malou Stranou, vzhůru na Hrad. V uších mi neodbytně zněla slova Prospera Mériméa; četl jsem je v německém rychlíku právě ten den: „Byla tam spousta chamradi ze všech koutů světa, učiněný Baby‑ lón, sotva jsi totiž udělal deset kroků po ulici, zaslechl jsi deset jazyků.“ Už jsem byl na Hradě; a když jsem se dostatečně nasmál vlajce s heslem sice hrdým, ale neposvěceným, šel jsem jako obvykle navštívit Chrám svatovítský. U schodů vedoucích do katedrály stál chumel turistů a blýskal fotoaparáty. Pro‑ dral jsem se do středu. Na schodech seděl mladý žebrák. Tělo i mysl měl již nato‑ lik zdecimovány drogami, pitím a všemožnými jinými karikaturami svobody, že už dávno nebyl s to sám předvádět nějaké kejkle; pouze kostnatou rukou uka‑ zoval na své představení: ubohou, vypelichanou krysu tančící na hřbetě spícího

55

Dvě

dobrmana. Krysa stála na zadních, kývala se ze strany na stranu jako loutka, nad‑ pozemskou lhostejnost v temně rudých korálcích očí; obrovský pes spal, uslinta‑ nou tlamu rozpláclou na prastarém kameni, popraskaným čenichem vířil prach. „So this is Prague,“ zazněl odkudsi zdáli falešný ženský hlas; patřil nejspíš nějaké průvodkyni; nevím: nebyl jsem schopen odtrhnout zrak od té trojice na chrámo‑ vých schodech. Ach ano: toto je Praha.

56

próz

Tomáš Záhoř

57

próz

zadních dveří a beze slova si sedl ke mně, řidič zapnul stěrače a beze slova se roz‑ jel. Voda z kaluží stříkala vysoko, úměrně naší rychlosti. Tu noc určitě pršelo, tím jsem si jistý.

Miroslav Juhos

Přiznání

Miroslav Juhos Narozen roku 1978 v Chebu, žije v Plzni. Je hudeb‑ níkem a textařem kapely Rezatý Rakety.

58

Tu noc určitě pršelo, tím jsem si jistý. Klo‑ bouk jsem měl promočený skrz, ostatně kabát taky, v  botách mi nepříjemně šplouchalo. Zadupal jsem na rohožce, jako bych mohl ze sebe setřást všechnu tu vodu, a nahmatal jsem vypínač. Rozsvítilo se a  proti mně stál mužskej. Ne že by se ve mně krve nedořezal, ale lekl jsem se. „Soudruhu,“ povídá, „na slovíčko.“ Odvedl mě k  černému vozu, barva mě nepřekvapila, stejnou ostatně měly i  moje myšlenky. Co mi jenom můžou chtít? Občan jsem vcelku spořádaný, z  davu se snažím nevyčnívat, a  pokud vím, žádný škraloup nemám. Teda kromě holek  – sakra, že bych nějakou…? Chlap z  chodby mě natlačil do

„Podívej, soudruhu,“ promluvil konečně muž sedící na druhé straně stolu, „máme pro tebe, řekněme, no, obchod, kšeft. Ty potřebuješ nás a my zase tebe.“ To věčný tykání mi docela leze krkem. „O co jde?“ zeptal jsem se. „O jistou formu pomoci, o jistou formu jakési spolupráce.“ Tak spolupráce, proběhlo mi hlavou, tak to už se vezeš, hochu. Rozhlédl jsem se. Do místnosti dopadalo světlo z malého okna, které bylo velmi, velmi vysoko. Pomýšlet na útěk odtud je asi docela blbost. „A proč si myslíte, že bych chtěl spolupracovat?“ nedalo mi nezeptat se. „Protože o tobě dost víme, a vlastně o tobě víme všechno,“ mlžil dál. „Víme, víme: co konkrétně víte?“ Mlčky přisunul nenadepsané desky. Otevřel jsem je a ucítil sucho v krku. „Co, co to má znamenat?“ můj údiv mě donutil takhle hloupě se zeptat. „Podívej, soudruhu,“ řekl a rozvalil se na židli, „to se brzo dozvíš.“ Budu si muset nějak uspořádat myšlenky, blesklo mi hlavou, když jsem hle‑ dal před domovními dveřmi ten správný klíč. V mlhavé noci se rychle ztrácel černý vůz, který mě přivezl. Žluté desky se šesti fotografiemi děvčat, věkem a  místem bydliště mě nemálo vystrašily. Co když se to Eva dozví, co pak? Co když je to jenom bouda? A co vlastně mají za lubem? Ježíš, oni mě tak vyděsili, že jsem se zapomněl pořádně zeptat, co vlastně chtějí. Vlastně ne, něco ten fízl, nebo co to bylo, říkal, jak to jenom bylo? Mlu‑ vil o něčem jako o „právní výpomoci“. To by mě zajímalo, jak mu může „právně“ vypomoct kulisák.

59

Přiznání

„Nebudeme na vás tlačit,“ říkal, „tady chlapci vás odvezou domů.“ Já teď stoupám po schodech. Opět jsem sáhl do kapsy a tentokrát jsem se snažil po tmě najít klíče od bytu. Budu si muset uspořádat myšlenky, znovu mi blesklo hlavou. Pošmourné počasí té noci vydrželo i  do druhého dne. Snídal jsem chleba s máslem a přemýšlel nad včerejším zážitkem. Eva byla naštvaná, přece jen jsem přitáhl až nad ránem. „Jestli jsi byl s nějakejma courama z divadla, tak si mě nepřej,“ syčela. Eva zná moji slabůstku, naštěstí neví tolik co ti fízlové. Těch šest fotek mě dost vylekalo. Kdyby se to Eva dozvěděla, to by byl konec. Sklenice s  mlékem se pomalu vyprazdňovala a  já se neustále pokoušel přehrát včerejší rozhovor, pamatuju si ho příliš útržkovitě. Budu se muset zeptat v divadle, jestli se to něko‑ mu někdy nestalo, třeba mi něco poradí. I když kdo asi přizná, že spolupracuje? Eva prošla naštvaně kuchyní. „Kdes byl dneska ráno?“ ptala se. Co jsem jí mohl říct? „No v divadle přece.“ „Do tří do rána?“ nevěřila mi. „Ale měli jsme takovou oslavu po derniéře, tak jsem se tam zdržel.“ Eva se ušklíbla. Pošmourné počasí té noci vydrželo i do druhého dne. „Oblečte se a pojďte se mnou,“ povídal muž, který stál ve dveřích. Jeho obličej mi byl povědomý. Ale vždyť to je můj řidič, blesklo mi hlavou. A do háje, přišli si pro mě a teď budou chtít vědět, jestli jim kývnu. Nejdřív jsem si myslel, že na mě zapomněli, ale předevčírem jsme měli ve schránce fot‑ ku. Ano, fotku, jednu z  těch šesti fotek ve žlutých deskách. Jednu z  těch šesti fotek mých, řekněme, milenek, kterou ti hrozně tajní policajti kdovíkde sehnali.

60

próz

Miroslav Juhos

Miroslav Juhos

Přiznání

To víte, člověk sice dělá v divadle kulisáka, ale před takovou puťkou je to „jevištní technik“, co se zná s herci, a to už něco znamená. Pak trošku šarmu a trošku chtí‑ če, a páni herci mi můžou závidět. Jenom Eva by se to nemusela dozvědět. Tu fot‑ ku jsem nijak nevysvětloval, prostě jsem se tvářil, co je to jako za blbost, že někdo háže do schránky cizí fotky. Dál jsem se o tom s Evou nebavil. Každopádně teď si pro mě přišli a mají na mě pěknou páku. Eva je totiž nepěkně žárlivá. Ani mi nedošlo, že přemýšlím v trenýrkách a papučích v otevřených dveřích. A tak fízl znovu povídá: „Tak se sakra oblečte a pojďte se mnou!“ „Tak podepíšete to, nebo ne?“ vyhrkl na mě můj starý známý zpoza stolu, sotva přišel. „Já vlastně nevím, proč bych to měl podepsat,“ vytáčel jsem se. „Má ještě vaše žena dostat fotografie těch zbývajících děvčat? Má se dozvě‑ dět další podrobnosti?“ Rozhořčeně jsem vykřikl: „To je ale vydírání!“ „Z tvojí strany je to zase odmítnutí služby státu a lidu, soudruhu,“ odpově‑ děl klidně. „Dobrá, co teda po mně chcete?“ Fízlovi přelétl přes tvář úsměv: „Připravuje se jistý soudní proces a potřebo‑ vali bychom, abyste v něm sehrál jistou roli, k divadlu máte blízko…“ „Jakou roli? Svědka?“ vyhrkl jsem. Zatvářil se co nejvíc neutrálně: „Dá se to tak říct. Samozřejmě, nebude to zadarmo.“ „A co když nepodepíšu?“ zkoušel jsem hrát nechápavého. „Tak v  tomto případě bude o  jednu nešťastnou manželku záletníka víc a milej proutník bude asi měnit zaměstnání a bude mít potíže sehnat něco lepší‑ ho, a vůbec, bude mít potíže. Tak podepíšete to, nebo ne?“

61

Přiznání

A pak to vypuklo. Další fotografie ve schránce, anonymní dopis mojí ženě o tom, co dělám, když nejsem doma. Jednou těsně přede mnou zastavil černý vůz, pneumatiky kvílely a řidič v něm se snažil vypadat překvapeně. V noci, při čekání na refýži, mě přepadli dva pásci a beze slova mě zbili. Odpojili nám telefon, zvednete sluchátko a neozve se žádný tón a k nápravě se nikdo nemá. Pošta pro nás se vracela s označením „adresát neznámý“. U domovních dveří vyměnili zámek a nikdo nám o tom neřekl ani nedal kopii klíčů. Já z toho byl unavený, Eva naštvaná. Nevydr‑ žel jsem, asi nejsem ten, kdo by se nechal přibít na kříž, nevydržel jsem, když jsem každý druhý večer musel vysvětlovat na fízlárně, že nechci a nebudu spolupraco‑ vat. Podepsal jsem to, zavázal jsem se ke spolupráci s ďáblem a nic dobrého jsem si od toho podpisu nesliboval, ale už se to nedalo vydržet. Jejich moc byla absolutní, mohli proti mně udělat cokoli. Takže jsem podepsal. A pak to vypuklo. Vlastně nevím, proč jsem váhal. Soudruh kapitán Pokorný to říkal jasně: „Vy nám zahrajete malou roli, a do naší premiéry máte od práce volno, máte placenou dovolenou navíc.“ Taky chtěl, abych to neříkal Evě, prý kvůli utajení. Takže teď místo do diva‑ dla chodím o pár domů dál, tam nastoupím na tramvaj a jedu přes město do úpl‑ ně neoznačené budovy. A tam se učím takový těžko srozumitelný text, něco jako přiznání. „Jistí rozvraceči naší společnosti si zatvrzele hrají na morálku a nechtějí ani vypovídat, natož se přiznat. Ale nějaké přiznání prostě potřebujeme,“ povídal ten Pokorný, „a to nám zahrajete vy.“ To jako já. Všiml jsem si, že všichni fízlové se jmenují buď Procházka, nebo Pokorný – buď je to tu rodinný podnik, anebo nemají fantazii při vymýšlení kry‑ cích jmen. A to moje přiznání, to je docela tlustý svazek, spíš taková kniha, ale mám na to několik měsíců, naučit se to. Jo a  fotky domů už nechodí. Vlastně nevím, proč jsem váhal.

62

próz

Miroslav Juhos

Miroslav Juhos

Přiznání

„Čtěte,“ pobídl mě Pokorný. „Dne šestého října sešel jsem se s  obžalovaným Jaroslavem Novotným za účelem předání dále citované zprávy s protistátním obsahem. Co v ní bylo?“ byl jsem nemístně zvědavý. „Nestarejte se,“ odsekl Pokorný, „a čtěte.“ „Zprávu jsem uložil na místě mi sděleném Jaroslavem Novotným, do úschov‑ ny zavazadel, schránky číslo dvacet osm na hlavním nádraží. Kolik dostanu?“ zvě‑ davost mě neopouštěla. „Pětadvacet let, ale nebojte se, nikdo vás zavírat nebude, po soudu si uděláte se ženou malý výlet do Tater. Samozřejmě pod jiným jménem.“ „A jaký trest mají dostat ti ostatní?“ zkusil jsem ještě něco vyzvědět. „Podívejte se,“ nasupil se Pokorný, „jste nějak moc zvědavej. Snad jste se zavázal k mlčenlivosti, ne? Tak mlčte.“ Mlčel jsem. Pokorný během řeči rozčileně vstal a  došel až k  oknu. Chvíli se díval na šedivé město za sklem a tvář se mu nadouvala, jak se rýpal jazykem v zubu. Konečně se otočil, usedl ke stolu a zapálil si cigaretu. „Čtěte,“ pobídl mě.

Ráno jsem stál před onou budovou. Nijak neoznačenou, šedivou, nevzhled‑ nou, na první pohled kancelářskou budovou. Na dveřích žádná cedulka, žádné nástěnky, žádné orientační tabule, pouze čísla na dveřích. A prošedivělý vrátný ve své kukani. Nahnul jsem se k otvoru v okénku: „Jdu za soudruhem kapitánem Pokorným.“ Dveře dvě stě dvanáct, na konci chodby doleva, po schodech nahoru a zase doleva. Vykročil jsem podle návodu. Divná budova, všude ticho, ale člověk má pocit, jako by vnímal dunění tlumených zvuků. Po zaklepání jsem vstoupil. „Á, to už jste vy,“ Pokorný se netvářil vlídně, „včera jste nepřišel a  ani jste nám nezavolal. To jsme si nedomluvili, todleto.“

63

Přiznání

Moje nateklá tvář mi byla omluvenkou: „Musel jsem k zubaři, trhat, víte?“ Pokorný se zatvářil vlídněji. Vytáhl ze šuplíku můj fascikl (domů jsem si jej vzít pochopitelně nesměl) a přistrčil ho přede mě: „Čtěte!“ A já četl, memoroval si vymyšlené přiznání až do večera. Každý den. Ráno jsem stál před onou budovou. „Vedl jste si výtečně,“ poplácal mě po rameni Pokorný. Právě mám za sebou generálku. Přede mnou figurovali nějací prokurátoři a  právníci, nebo co to vlastně bylo zač. Místo odsouzených byli figuranti a  já. Seděl jsem na lavici obžalovaných, z  každé strany stál esenbák, oba se hrozně potili, a čekal jsem, až řeknou moje jméno. Pak jsem vstal a odříkával svoji výpo‑ věď. Neměl jsem trému, byl jsem si textem jistý, vždyť jsem se jej učil několik měsíců. Občas jsem hledal správnou polohu hlasu a občas jsem trochu divadel‑ ničil. Trošku vyděšeného výrazu, trochu lítosti a sebelítosti. Však si to Pokorný chválil. Povídal: „To jste mi udělal radost, je vidět, že v tom vašem divadle by mohli hrát i kulisáci.“ Mluvil jsem skoro tři čtvrtě hodiny, ostatní obžalovaní (bylo jich pět) taky skoro hodinu, takže to byla práce na celý den. Po skončení ke mně přistoupil neznámý člověk, asi Pokorného nadřízený, a ten mu, světe div se, říkal „soudru‑ hu Procházko“. Podíval se na mě a řekl: „Vedl jste si výtečně.“ „Ještě se dá leccos vylepšit,“ otočil se na mě Pokorný. „Oznamte ženě, že někam jedete, kam to vlastně tak v divadle jezdíte?“ „Třeba na zájezd,“ usnadnil jsem mu přemýšlení. „Tak na zájezd, vemte si kartáček na zuby a přijeďte sem.“

64

próz

Miroslav Juhos

Miroslav Juhos

Přiznání

„To tu ještě budu spát?“ zatvářil jsem se nechápavě. „Samozřejmě že tu budeš spát,“ opakoval Pokorný, „a  snaž se, soudruhu, o tom nikde nezmiňovat,“ přešel zase do soudruhování a tykání. „Vzpomeň na ty fotografie, na tu svoji třináctou komnatu, jak se říká, že?“ „A kdy budu moct jít domů?“ stále mi nic nedocházelo. „Až to bude, soudruhu, třeba, dřív ale ne,“ odpověděl. „To se mi moc nelíbí, to jsme si neujednali,“ bránil jsem se proti pokusu zavřít mě v tom kriminále bez cedulky na dveřích. „Podepsal jsi?“ odmlčel se, jako by čekal, že mu budu odpovídat. „Podepsal. Podepsal jsi spolupráci, tak spolupracuj, a všechno dobře dopadne.“ „A co tu budu vlastně dělat?!“ „Pokračovat v dosavadní práci přece.“ „I když to bylo výtečné?“ zaprovokoval jsem. Pokorný se nedal vytočit: „Ještě se dá ledacos vylepšit.“

Strašlivý měsíc. Přespával jsem na pryčně ve vězeňské cele. Každý den jsme dlouhé a  dlouhé hodiny procházeli mou výpověď, ráno budíček tak časně, že jsem kolikrát nevěděl, jestli jsem už usnul. Už jsem nic nehrál, už jsem ani neměl sílu hrát. Výpověď jsem odříkával jako stroj, z postav jsem už vnímal jen obrysy, mlhavě jsem vnímal i svoje myšlenky. Vlastně jsem se přistihl, že části výpovědi věřím. Snažil jsem se zdravým rozumem si zdůvodnit, že je to výmysl, podvod, jenže jsem už nedokázal souvisle přemýšlet. Tak jsem to začal brát jako pravdu. Asi jsem opravdu něco provedl, protože jinak bych nedokázal uvěřit, že jsem takové utrpení podstoupil vlastně dobrovolně. Proboha, já jsem tu dobro‑ volně. Když jsem nastupoval, byl zrovna úplněk, takže můžu podle měsíčního svitu lehko odhadnout, jak dlouho tu jsem. Je totiž zase vidět celý měsíc. Straš‑ livý měsíc.

65

Miroslav Juhos

Přiznání

Přeběhl mi mráz po zádech. Když jsem byl, samozřejmě pod dozorem, na záchodě, slyšel jsem z hloubi soudní budovy, jak kdosi poslouchá přímý přenos z procesu. Jenže jsem v něm mluvil já. Znovu jsem přiznával svoje viny, znovu obviňoval obviněné, znovu jsem hrál roli, kterou jsem s Pokorným nacvičoval. Zkrátka, proces šel ze záznamu s půlhodinovým zpožděním. Takže kdyby kdo‑ koliv řekl něco špatně, byla možnost přerušit vysílání a nevypustit to do éteru. Je to ještě větší fraška, než jsem si myslel. Když jsem si sedal zpátky na své místo na lavici obžalovaných, podíval jsem se do tváří okolosedících. Popelavé obliče‑ je v ošuntělých šatech, propadlé oči, oteklé nedostatkem spánku, nepřítomný, tupý pohled. Z každé strany příslušník, dobře živený, dobře vyspalý, uvědomělý. Podle toho, jak se tvářil Pokorný i jeho nadřízený, proces probíhal podle plánu. Všichni byli zlomeni, všichni se přiznali, pochopitelně včetně mě. Povstali jsme a soudce začal číst rozsudek. Přečetl i moje jméno, uvedl, že jsem byl shledán vin‑ ným a že jsem odsouzen k trestu nejvyššímu. Přeběhl mi mráz po zádech. Pokorný se na to netvářil nijak. Tvrdě zíral před sebe, trochu se mračil. „Ale vždyť,“ polknul jsem, „vždyť jsme se dohodli jinak!“ chtěl jsem vykřiknout. Vtom mi to došlo. Je to součást hry. Jedině takhle můžu být tím rozsudkem překvapen, zaskočen, a to očividně. Pěkně to se mnou sehráli. Začal jsem zase normálně dýchat, jen srdce mi vzrušeně bušilo. Soudce četl dál. Pět trestů smrti. Proboha, co ti lidé vlastně provedli tak strašného? říkal jsem si. Takové drakonic‑ ké tresty (to slovo znám z divadla). V duchu jsem se pousmál, vždyť já taky jeden dostal – jenže za mnou se zavře voda a za týden si na svou nevšední příhodu ani nevzpomenu. Sousedovi po mojí pravici se očividně začala třást ruka. Nevím, jestli rozčilením, nebo strachem. Příslušníci nás začali po jednom odvádět. Když odváděli mě, pokusil jsem se rozhlédnout. Zdálo se mi to, nebo jsem zahlédl Evu? Nevím, příslušníci mě tlačili před sebou dál. Ještě se mi podařilo jednou

66

próz

Miroslav Juhos

Přiznání

ohlédnout na Pokorného. Pokorný se na to netvářil nijak.

Kristepane! Copak mě tu nikdo neslyší? Nechávají mě spát, mlčky mi str‑ čí jídlo. Cizí chlap, mlčky sebere ešus a příbor. Už ani nevím, kolik dní tu jsem, u páté noci jsem už přestal počítat, nemělo to význam. Rozevřely se dveře. V nich stála vysoká postava s kabátem přes ruku. „Jdeme,“ povídá. „Já nikam nejdu!“ zařval jsem. Vtom mě jeden bachař šťouchl pendrekem do žeber, že jsem se sotva udržel na nohou. „Jak jsem říkal, jdeme,“ zopakoval to. Šel jsem. Rezignovaně. Chodba byla dlouhá, cizí. Tudy jsem nikdy před‑ tím nešel. Několikrát jsme měnili směr, několikrát ten vysoký odemkl dveře. Pak jsme vyšli na vzduch. Rozhlédl jsem se a pochopil. U protější zdi stála šibenice. „Ale vždyť se soudruhem Pokorným jsme si domluvili…“ „Neznám,“ odpověděl vysoký. Bachaři přeběhl přes obličej náznak úsměvu. Proč? Za co? Kristepane!

67

próz

Robert Janás Narozen roku 1973 v Brně. Vystudoval dějiny umění na Filo‑ zofické fakultě Masarykovy uni‑ verzity a tam pak také přednášel. Přednášel i na Filozofické fakul‑ tě Univerzity Karlovy. Histo‑ rii umění se věnuje i v odborných

Robert Janás

Zelený pes

monografiích a studiích. Pub‑ likoval básnické sbírky Modrá mlha / Der blaue Nebel (Edice

SPOLEČENSTVO MISTRŮ KOMINICKÝCH

33, 1998) a Smaragdové lam‑ py / Lamps of Emerald (Větr‑ né mlýny, 2003). Jeho básně byly dále otištěny v různých časopisech a almanaších. Za poezii i pró‑ zu získal ocenění v několika lite‑ rárních soutěžích (mj. Šrámkova Sobotka 1999 a 2000). Věnuje se také fotografii. Své fotografie vysta‑ voval v Brně, Praze a Londýně. V roce 2004 založil pod názvem Prague Stuckists první pobočku mezinárodního výtvarného stuckis­ tického hnutí v České republice a dodnes ji vede.

68

Narodil jsem se jedné svatofilipojakubské noci na Starém Brně. Záhy jsme se odtud s rodiči odstěhovali. Mnoho si proto už z těch dob nepamatuji. Snad jen noční pohled na trochu tajemné průčelí kostela svatého Leo‑ polda, který se mi ve vzpomínkách stále spojuje s  šansonem Hany Hegerové Obraz Doriana Graye. A  pak jeden divný příběh, který jsem jako dítě slýchával za podzimních večerů. Tehdy jsem se zimomřivě chou‑ lil v  modrobíle kostkovaných peřinách od babičky, pozoroval temně oranžové olejové světlo plápolající na okně a naslouchal vyprá‑ vění o podivném spolku černých kominíků.

Pokud si dobře pamatuji, ten příběh začínal asi těmito slovy: Kdesi ve spleti křivolakých starobrněnských uliček stojí malý odrbaný patrový dům, který se krčí ve škvíře mezi vysokými stěnami temných činžáků. Zdá se, jako by ho jeho souse‑ dé nelítostně vytlačovali do hloubky ulice pojmenované po zaniklém středově‑ kém dvorci. Na štítu vedle vstupních dveří je vymalován hořící Širokko, tajemný přízrak. Vždy o novoluní, když měsíc nemůže hlídat spící město, se ze středově‑ kých chodeb a podzemních řečišť Svratky stahují na Staré Brno ta nejroztodiv‑ nější stvoření. Tou dobou se pod oním domem ozve tlumený zvuk natahující se pružiny, jako ve strojku severoitalských manýristických hodin, a celá budova se za táhlého skřípání zasune zpět do uliční řady. Potom dovnitř přicházejí členové kominického společenstva, zahalení do černých kápí. Jeden po druhém vcházejí do velkého sálu v prvním patře, který ve srovnání s nepatrnými rozměry budo‑ vy působí neskutečně rozlehle. Uprostřed místnosti stojí dlouhý stůl, do jehož čela usedá předseda, po stranách pak ostatní členové bratrstva. Ve středu stolu a v podlaze pod ním zejí nad sebou dvě stejné kruhové díry a v nich je odnepa‑ měti zapuštěna modrobílá váza z čínského porcelánu, jejíž dno se ztrácí kdesi v prostorách pod hlavním sálem. Tam sedí pavučinami obrostlí hudebníci v dra‑ gounských uniformách. Když se v sále sejdou všichni kominíci, ozve se ze spod‑ ních prostor mocné, táhlé zadutí lesního rohu a poté spustí zvláštní hudba, která v sobě spojuje cosi z Orffových Carmina Burana a Griegova Peera Gynta. Melo‑ die se line z přízemí a naráží na dno čínské vázy. Její stěny chvějící se jako mem‑ brána pak přenášejí tóny do sálu v prvním patře. Výborná akustika místnosti jim dodává mystický nádech. K mystické náladě přispívá ostatně i namodralé fosfo‑ rové osvětlení sálu. Vychází z desítek malých nádobek rozmístěných rovnoměr‑ ně po celém prostoru. Vždy v době mezi novoluními obcházejí kominíci Brno. V pohřebních chodbách starých klášterů a na zrušených hřbitovech sbírají kosti umrlců. Z nich za pomoci důmyslně sestrojené vývěvy odsávají fosfor. A jím plní ony nádobky.

69

Zelený pes

Když zaduje lesní roh, začíná velká hostina Společenstva mistrů kominic‑ kých. Kominíci pověření přípravou hostiny obcházejí brněnské školní jídelny a vysokoškolské menzy a sbírají všechny zbytky od obědů, které se nashromáž‑ dily za uplynulý měsíc. Promíchané je pak odnášejí v  objemných plastikových kbelících do svého sídla. Stejné kbelíky potom nosí číšníci při hostině na stůl. Hmotu, v níž se mísí polévky, přílohy, omáčky, maso i saláty, nalévají naběrač‑ kami na talíře z čínského porcelánu kominíkům, kteří mezitím odložili své kápě a sedí u stolu jen ve slavnostním oděvu. Členové bratrstva jedí pokrm stříbrnými příbory s ebenovými rukojeťmi vykládanými slonovinou. Z křišťálových sklenic pak vše zapíjejí teplou přeslazenou bromidovou vodou, kterou vedoucí brněn‑ ských jídelen a menz z neznámých důvodů označují jako čaj. Po jídle si všichni utřou ruce a ústa do hedvábných ubrousků. Poté přichází na řadu tarot. Před předsedu se na stůl položí tarotové karty. Ten za napja‑ tého očekávání ostatních stolovníků oddělí hromádku velkých arkán a  z  ní se zavřenýma očima vytáhne jednu kartu. Poté ji rychle obrátí obrazem vzhůru. Daný symbol pak předurčuje osudy společenstva v nadcházejícím měsíci. V ten okamžik se od stolu zvedají čtyři kominíci a vyrážejí do ulic Starého Brna hledat neposlušné děti, které si ještě v této pozdní hodině hrají na pavlačích. Když takové dítě najdou, unesou ho a dopraví na střechu svého sídla. Tam skroutí jeho údy do podoby postavy vyobrazené na vytaženém velkém arkánu a nacpou ho do komí‑ na. Tehdy se pod domem ozve tlumený zvuk natahující se pružiny, jako ve stroj­ ku severoitalských manýristických hodin, a  celá budova se za táhlého skřípání vysune zpět do hloubi ulice. Schůze bratrstva končí a dítě se udí v komíně až do dalšího novoluní. Na tomto místě vypravování končilo. Já už jsem ale byl zavrtaný hluboko v peřinách a hrůzou jektal zuby. V noci mě pak pronásledovaly divoké sny. Stá‑ le se mi před očima zjevovalo hebrejské písmeno lámed. Dva černí kominíci stáli na hřebenu střechy domu. Drželi mě za levou nohu, pravou mi ohnuli v koleně

70

próz

Robert Janás

Robert Janás

Zelený pes

a strčili vodorovně za levou. Hlavou dolů mě pak pověsili do komína. Stejně jako viselce na dvanáctém arkánu. K  mému velikému zděšení se mi z  kapes sypaly peníze, které jsem si z kapesného ušetřil na dětskou jiskřící pistolku. Poté jsem se zpocený s výkřikem budil ze spaní.

Dnes už na Starém Brně dávno nežiji. Nedávno jsem se ale šel podívat na dům Společenstva mistrů kominických. Stále stejný jako za mého dětství. Ale přece jen ne. Z průčelí zmizel štít s vyobrazením hořícího Širokka a na jeho mís‑ tě byla cedule s naprosto sterilním nápisem. Samozřejmě jsem se začal pídit po tom, co se tady stalo. A tak mi nakonec nezůstala utajena historie děsivého pádu kominického bratrstva. Toho roku, kdy k tomu došlo, bylo velice špatné postavení hvězd. Zlověst‑ ný Saturn se na obloze tak nějak divně motal kolem radixu doby založení komi‑ nického bratrstva. Jednoho novoluní se kominíci v zasedacím sále zase chystali k slavnostní hostině. Kbelíky s jídlem už byly přineseny, ale číšníci ještě nezača‑ li servírovat na talíře. A tu dostal předseda nešťastný nápad vyložit si tarot ještě před večeří. Nechal si přinést karty. Oddělil velké arkány. Zavřel oči. Vytáhl list. „Verdammte Scheise! Šadaj!“ zařval jindy vždy tak noblesní předseda. Ozvaly se nervózní hlasy. Zděšení kominíci se začali naklánět nad stůl. Z  tarotového listu se na ně šklebil Blázen, symbol chaosu, pádu všech rádoby zasvěcenců a vzdělanců. Na chodbě se ozval rachot, jako když něco těžkého padá ze schodů. Vzá‑ pětí se rozletěly dveře a do místnosti se vřítila přízračná postava celá v černém, s vlajícím pláštěm a kapucí na hlavě. Jen obličej měla zahalený do prodyšné bílé látky s otvory pro oči. Širokko! Vyplnila se zlá předtucha, které se Společenstvo už od svých prvopočátků tolik bálo. Širokko vyskočil na stůl. Dřepl si na špičky, pěstmi a palci se opřel o desku stolu. Rozhlédl se po přítomných a zaklonil hlavu do výše. Vydal ze sebe pronikavý zvuk, který připomínal zavřeštění páva snížené

71

Zelený pes

o dvě oktávy. Potom se samovznítil. Hořící postava přiskočila ke kbelíku s jídlem a ten od ní okamžitě vzplál. Hned nato Širokko v kotrmelcích opustil místnost. Nestor kominického sboru se podíval na kbelík, jehož obsah, tvořený kapus‑ tou, zbytky dršťkové a šlachovitými odřezky, teď planul páchnoucím plamenem. A nadšeně zvolal: „Punč, punč, půlnoční punč!“ Předseda si v zoufalství schoval hlavu do dlaní a v této pozici zůstal až do konce hostiny, pakliže se tak dalo nazvat to, co přišlo v následujících minutách. Všichni kominíci se vrhli na kbelíky, když ten hořící ze slušnosti nechali infan‑ tilně jásajícímu staříkovi. Chamtivě se vrhali do nádob, ty se převracely na stůl, padaly na zem a jejich obsah se rozstřikoval po místnosti. Dršťky, hovězí, uhrovi‑ té brambory, všechno létalo vzduchem a ulpívalo na podlaze i na stěnách. Mezi tím se váleli kominíci a všude byl cítit nakyslý pach kapusty. Polyfonní mlaská‑ ní a srkání rezonovalo prostorem. Jednatel Společenstva strčil do husté břečky v jednom z kbelíků ruku. Vytáhl ji pokrytou nánosem kapusty, aby mu vzápětí zmizela až kdesi v krku. Poté ji ještě, gurmánsky mhouře oči, důkladně olízal. Rozkošnicky se svalil do kouta a krkl tak silně, že se mu část nenatrávené potra‑ vy vrátila zpět do úst. Protáhlý kus kapusty se zachytil v jeho vousech a houpal se ze strany na stranu jako kyvadlo secesních pendlovek. Jiný kominík se, znechu‑ cen tímto výjevem, vysmrkal do ubrusu. Vřava vrcholila. Nejmladší člen bratrstva vyskočil na stůl. Nad hlavou točil obrovskou dršťkou. Působil jako husitské prá‑ če na malbě Mikoláše Alše nebo jiného z českých vlastenců. A přitom křičel: „Ať žije demokracié! Demokracié!“ V tom okamžiku se pružina v podzemí přetrhla a dům Společenstva mistrů kominických zůstal navždy vysunutý z uliční řady. O něco později se ze sálu vyří‑ til pokladník spolku. Z průčelí domu urval vývěsní štít a zmizel v mlze temných starobrněnských ulic. Ceduli prodal jednomu místnímu vetešníkovi. Od té doby se hostiny kominíků konaly naprosto nepravidelně a nahodile, bez ohledu na to, v které fázi se právě nacházel měsíc. Zmizela jakákoli etiketa při stolování. Nikdo

72

próz

Robert Janás

Robert Janás

Zelený pes

už nevykládal tarot a už vůbec nechytal děti na dvorcích starobrněnských činžá‑ ků, natož aby je pak rval do komína. A když se některému z kominíků zachtělo, bez rozpaků prodával předměty patřící vlastnímu bratrstvu. Nad domem Spole‑ čenstva mistrů kominických v Brně se ujal vlády nemilosrdný vládce Chaos. Když jsem se dověděl o  této události, přepadl mě zvláštní smutek. Abych si trochu zlepšil náladu, zašel jsem do hospody U  Putny, jejíž vývěsní štít po částech rozkrádají hosté, protože se patrně domnívají, že je to zahrnuto v ceně piva. V přilehlé zahrádce seděl jeden z mých přátel. Zářil spokojeností. Dnes byl v  opravdu dobré náladě. V  nedalekém bazaru se mu podařilo výhodně koupit mumii ptakopyska, k níž dostal zdarma přibalený osobní noktovizor plukovníka rakouských horských myslivců zemřelého na syfilidu. Kromě toho tam ale získal ještě starou modrobílou vázu z čínského porcelánu. Nikdy jsem ji sice neviděl, ale napadlo mě, jestli to snad není ta, která kdysi zdobila stůl v sále Společenstva mistrů kominických. Přítel si všiml mého zájmu o vázu a potvrdil mou domněn‑ ku. Dlouho jsme si potom s přítelem o osudech spolku povídali. Došlo i na pro‑ bírání okolností jeho zániku. „Jako děcko jsem se těch kominíků strašně bál, ale oni tak nějak patřili k pito‑ reskní atmosféře Starého Brna. Připadá mi, jako by se zánikem jejich spolku ztra‑ tila tato čtvrť něco ze své podstaty. Co to ty kominíky jenom chytlo,“ povzdechl jsem si. Přítel okamžitě zareagoval: „K  zániku starého Společenstva, jeho zámě‑ rů a aktivit muselo zákonitě dojít, protože se dostalo do fáze, kdy došlo k exi‑ stenciálnímu naplnění jeho nejniternější podstaty. Podobně jako se i  všechny kulturněhistorické epochy rodí, vyvíjejí a  zanikají, dostalo se i  Společenstvo, samozřejmě s  ohledem na panující gnozeologicko‑ontologickou situaci, na samý pokraj možností své vlastní bytnosti. A jako vesmír, pohlcující od samého počátku sám sebe, mělo i Společenstvo už při svém zrodu v sobě zakódován svůj budoucí zánik. I když se Společenstvo v současnosti nechová jako dřív, jeho staré

73

próz

Robert Janás

Robert Janás

Zelený pes

mravy zcela nezmizely. Přestože zdánlivě zanikly, přežil věčný archetyp Spole‑ čenstva, dostal jen nový aktuální image. A ten skutečně nemá sílu změnit cokoli na původní archetypální podstatě. Ale přiznávám, nic z toho v reálu není patrné. A i mně je strašně líto, že kominíci už neobcházejí Staré Brno a nekradou děc‑ ka. Vždyť ta děcka narvaná v komíně, to byla dokonalá postmoderna. No uznej sám.“ „Pavle, já ti nerozumím ani slovo,“ pokrčil jsem rameny. V tu chvíli se ke mně od vedlejšího stolu naklonil asi čtyřicetiletý muž, kte‑ rý nás celou dobu pozorně poslouchal. Byl oblečený do zelenobílé šusťákové bundy a kraťasů neurčité barvy. Na nohou měl sandály. Jeho vzhled dával zřetel‑ ně tušit, že na rozdíl od nás dvou není vysokoškolák. Z několika centimetrů mi zafuněl do obličeje, snad aby mi dal najevo, že jediný parfém, který používá, je pivo Černá Hora. Otevřel ústa a chystal se něco říct. Místo toho dvakrát mohut‑ ně říhnul. „Tý… kemo… hm… stejně byzme ty šulíny jednó zlynčovali,“ vylezlo z něj po delší námaze. Chtěl asi ještě něco dodat, ale svalil se jen zpět na svou židli. Zvrátil hlavu dozadu, vyvalil oči do stropu a vzápětí usnul. Přítel se mezitím rychle rozloučil a  odešel domů. Já jsem se také zvedl a vydal se směrem k Hybešově ulici. Naplňovala mě zvláštní melancholie. Jedna z nočních můr mého dětství byla najednou pryč. Měl bych z toho mít asi radost. Přitom jsem se ale cítil, jako bych ztratil starého přítele. Hlavou se mi honily rozporuplné pocity. Mezi ně se mi připletla vzpomínka na dávnou kominickou pověst. Jak jenom zněla? Říkalo se v ní něco o tom, že až praskne pružina pod sídlem Společenstva mistrů kominických, nastanou divné časy. Jednou se ale objeví někdo, nevím už, zda muž, nebo žena, spraví pružinu a Společenstvo povstane zase ve své původ‑ ní slávě.

74

Zelený pes

Pomalu se šeřilo a na obloze se objevovaly první hvězdy. Mezi nimi se jízli‑ vě šklebil Saturn. Dobře věděl, že v tom všem měly prsty ty jeho zatracené retro‑ grádní pohyby.

ZELENÝ PES Začátkem listopadu se Michal Hájek přistěhoval na Staré Brno. Podzim toho roku byl obzvláště vlhký a sychravý. Spadané listí kaštanů se valilo nezvyk‑ le rozvodněným korytem Svratky. Měděné věže kostelů se leskly matnou zelení. Mokrý, kouřem nasáklý vzduch se převaloval v ulicích a halil je do těžkého šedi‑ vého oparu a kapky deště melancholicky stékaly po prejzových střechách. Michal Hájek se nastěhoval do zpola opuštěného domu na Křížové ulici. Na první pohled to byl patrový empírový pavlačový dům z první poloviny deva‑ tenáctého století. Jako u většiny budov ve čtvrti se ale jeho skutečné stáří neda‑ lo přesně určit. Tisíc let, která prošla Starým Brnem, rok po roku zanechávalo všude své nenápadné stopy. Neustále přestavované domy zvolna měnily tvář, ale v jejich útrobách, chodbách a sklepeních zůstávaly zbytky zdí, zákoutí a utaje‑ ných prostor, které si po staletí uchovaly svou původní podobu. Do domu na Křížové ulici se vcházelo průjezdem se starodávnými dřevě‑ nými vraty, zasazenými do oblouku klasicistního portálu, který nahoře zdobil jednoduchý klenák. Přízemí uličního traktu doplňovaly dva výklady po obou stranách vchodu. Za jedním se krčil obchod s  obuví a  textilem, kde rozhodně nenakupovali lidé z bohatších vrstev. Za druhým byl vidět zažloutlý lokál baru U  Stromu. Okna v  prvním a  jediném patře patřila bytům. Nad zašlou šedivou fasádou se vypínala mohutná prejzová střecha s  dvěma řadami malých, nepro‑ sklených vikýřů. Kryla dvoupatrovou půdu, která byla sama o sobě vysoká jako celý dům pod ní. Za průjezdem se otevíral úzký, protáhlý pavlačový dvůr, který

75

Zelený pes

svou hloubkou ukazoval, že stojí na půdorysu původní středověké parcely. Stře‑ dověké domy mívaly úzká průčelí do ulice a  o  to více se protahovaly dozadu. Dvůr nevytvářel pravidelný obdélník, ale podivným způsobem se kroutil a potvr‑ zoval tak svůj prastarý původ. Ve dvoře měli své dílny truhlář a sklenář. Celý den se zevnitř ozývaly tlume‑ né zvuky pilek, kladiv a  dalších nástrojů. Žádná strojová výroba, ale vše pocti‑ vá řemeslná ruční práce. Uprostřed moderního velkoměsta to působilo trochu starosvětsky. V několika bytech v patře bydleli nájemníci. Ostatní byly prázdné. Michal se nastěhoval do patra uličního traktu, nad obchod s  textilem. K  bytu vycházel z průjezdu, z něhož vedla vpravo vzhůru nízká klenutá chodba s toči‑ tými dřevěnými schody. Nad ošlapaným schodištěm bylo tmavé zákoutí a v něm dveře bytu. Teprve ze zákoutí se krátkým koridorem procházelo na pavlač k dal‑ ším bytům v uličním i obou dvorních traktech. Michal Hájek tak bydlel stranou od ostatních partají. Obyvatelé domu byli uzavření, tiší, navzájem se nestýkali a  každý se staral jen o  své vlastní problémy. Michal se se sousedy vlastně ani neznal. Ze samoty ho vyrušovaly jen zhruba jednou do týdne návštěvy skupinky přátel. Sám byl ale introvertní, a tak mu to ani nevadilo. Žil sám a sám chodil spát. Jedné listopadové noci, brzy po svém přestěho‑ vání, ležel už v posteli. A tehdy se to stalo poprvé. Bylo něco k půlnoci, ale on ještě nespal. Jako obvykle si šel lehnout teprve před několika minutami. Ne‑ mohl spát. Necítil se unavený a  mrazivě ho obcházel podivný neklid. Plížil se k němu ze všech koutů místnosti a nedalo se mu uniknout. Michal se lehce nad‑ zvedl a z lůžka se díval oknem do Křížové ulice. Ani nevěděl, proč to dělá. Dolů na chodník vidět nemohl a dění na ulici mu muselo zůstat utajeno. Za odlesky okenních tabulek se jen nejasně rýsovaly temné kontury protějších domů. Nad městem se proháněla podzimní bouře. Venku skučel vítr, protahoval se vikýři na půdu a v úzkých koutech si tam pohvizdoval. Bylo slyšet, jak na dvoře přehazuje uschlé listí a divoce lomcuje okenicemi na pavlačích. Proplétal se po schodištích

76

próz

Robert Janás

Robert Janás

Zelený pes

a chodbách a táhle přitom svištěl. V důrazných poryvech větru bubnovaly na řím‑ sách malé, těžké, mrazivé kapky podzimního deště. Z  temně indigových mra‑ čen se jich valily celé hektolitry a v nekonečných proudech stékaly po okenních sklech. Michalovi se zdálo, že slyší na starých dřevěných schodech kroky. Ozvě‑ na kroků se odrážela od klenutého stropu chodby zvláštním způsobem. Interva‑ ly mezi zvukem a jeho odrazem se výrazně lišily. Jednou ozvěna téměř splynula s krokem, jindy se zdálo, že následuje až po několika desítkách sekund. Kroky samy jako by někdy zůstávaly viset dlouhé minuty nehybně ve vzduchoprázdnu. A přitom se kdosi nebo cosi se zlověstnou vytrvalostí blížilo do zákoutí ke dve‑ řím bytu. Nebezpečí ale nečekaně zaútočilo z jiné strany. Náhle se z dešťové clony za oknem vynořil zelený pes. Stvoření se vznášelo za sklem, jako by plovalo ve vodě. Mělo světle zelenou fosforeskující barvu. Svým luminiscentním zabarvením oza‑ řovalo prostor kolem sebe i Hájkovu ložnici. Pes nahlížel dovnitř a pomalu se začal pohybovat kupředu. Postupně prosublimoval zavřeným oknem a  rovno‑ měrným pohybem se přiblížil až na metrovou vzdálenost k vyděšenému Micha‑ lovi. Chvíli se mu upřeně díval do očí. V naprostém tichu slyšel Michal zběsilý tep svého srdce a  svůj zrychlený dech. Pes nevydával žádné zvuky, nehýbal se a  stále se vznášel ve vzduchu. Najednou se mu prudce oddělila hlava od těla, katapultovala se ke stropu a přitom za sebou zanechávala dlouhou fialovou čáru jako stopu tryskových letadel na obloze. Od stropu se pak začala propadat krou‑ živým pohybem kamsi do hloubky. Zůstávala za ní protáhlá fialová spirála. Hlava svištěla místností ještě asi hodinu, a pak náhle všechno zmizelo. Představení se opakovalo i  v  dalších nocích. Probíhalo vždy stejným způ‑ sobem. Návštěvy zeleného psa Michala děsily a  vyčerpávaly. Požádal proto o  pomoc svého známého Karla Volka, který se zajímal o  esoterické jevy a  měl obsáhlé vědomosti o magii nižší i vyšší, spiritismu, orientálních kultech, biotro‑ nice a příbuzných vědách. Volek chtěl prozkoumat všechny okolnosti přímo na

77

Zelený pes

místě. Do Hájkova bytu přišel s knihou nadepsanou LEOPOLD MASUR – ALTE BRUENNER SAGEN a hned se hrnul k oknu. „Odkud ten pes přiletěl?“ vykláněl se z okna a rozhlížel se na obě strany. „Já vlastně ani přesně nevím.“ „Vzpomeň si, je to důležité. Každé strašení pochází z konkrétního podně‑ tu. Díval jsem se do nejkomplexnější a vlastně jediné pořádné sbírky brněnských pověstí,“ ukázal na knihu v podpaží, „ale nenašel jsem nic, co by se týkalo toho‑ to místa a osvětlilo náš problém. Kdybych věděl, odkud pes přiletěl, měl bych usnadněnou práci. Kdyby přiletěl zleva, mohlo by to být od dávno zaniklého svatoprokopského hřbitova v  ústí Václavské ulice, anebo od zbořené hospody U Modrého lva. Modrý lev byl jednou z nejstarších hospod ve střední Evropě, existoval přinejmenším už na začátku třináctého století. Tam se mohlo stát věcí. Hospodu za první republiky zbourali, ale místo si určitě udrželo silného genia loci. Zprava by to mohlo být od kláštera milosrdných bratří za Svratkou, anebo ještě dál ze zrušeného starobrněnského hřbitova. Všechno to jsou místa, kde by se původ toho stvoření dal snad hledat.“ „Já nevím. Myslím, že ani zprava, ani zleva, ale že se prostě za tím oknem zni‑ čehonic objevil.“ „Tak takhle bychom se nikam nedostali. Musím si to ještě promyslet.“ Volek odešel a  týden hledal ve starých novinách a  listinách, zda v  Michalo‑ vě domě někdy nedošlo k nějakému zločinu. I když hledal velmi důsledně, nena‑ šel žádnou zprávu, která by vypovídala o zapomenutém bezpráví, jež mohlo být impulzem pro záhadná zjevení. Zelený pes zatím Michala Hájka dál nerušeně navštěvoval. Když Volek neuspěl v archivním pátrání po původu přízraku, poku‑ sil se v bytě přeměřit geopatogenní zóny. S virgulí prochodil místnost křížem krá‑ žem. Na papír si zakreslil složitou strukturu čar. Dlouho ji studoval, ale nezjistil nic. V dalších dnech s sebou Volek přivedl kroužek spiritistů a společně se při seanci snažili zeleného psa vyvolat. Podařilo se jim sice zmaterializovat kulhavého

78

próz

Robert Janás

Robert Janás

Zelený pes

zvoníka ze zaniklého kostela Všech svatých na Provaznickém vrchu a salaman‑ dra, o kterém jeden ze spiritistů prohlásil, že má zajímavé zbarvení, ale po psu nebylo ani stopy. Ke vší smůle se zvoník mezitím odbelhal do starobrněnských ulic a ani elementála se spiritistům nepodařilo vrátit zpět na onen svět. V noci po odchodu spiritistů se zelený pes Michalovi zjevil znovu. Přišla zima. Karel Volek se už nesnažil pátrat po jeho původu a pokusil se ho zničit sám. Pomoci mu měla magie. Před očima překvapeného Hájka začal za jedné prosincové noci během sněhové bouře kreslit křídou na podlahu podiv‑ né obrazce. Za svitu svic prováděl podivné rituály, kterým Michal Hájek vůbec nerozuměl a jen emotivně cítil nepříjemné mrazení a tíživou úzkost. Volek jej ale ujistil, že po tomto rituálu všechna zjevení přestanou. Půl hodiny po mágově odchodu se zelený pes zase vznášel nad postelí a jeho hlava zlověstně kroužila prostorem. Později přivedl Volek do bytu tibetské mnichy. Muži v oranžových hábitech chodili dokola po místnosti, točili modlitebními mlýnky a  polohlasně šeptali zbožné prosby. Podle svého nejlepšího svědomí provedli vymítání zlých duchů a bez nároků na odměnu v pokoji odešli. Přes jejich poctivé snahy strašil zelený pes Michala i nadále. Druhý den po návštěvě mnichů seděl zdrcený Michal Hájek doma a Karel Volek jej pozorně sledoval. „Už jsem přišel na to, co je ten pes zač,“ promluvil náhle Volek. Michal k němu překvapeně vzhlédl. „A vím taky, jak se toho zeleného psa zbavíš. Je to poslední možnost, ale vím, že určitě zabere. Bude to ale od tebe vyžadovat určitou oběť a nejsem si jistý, jest‑ li ji budeš ochoten podstoupit.“ „Budu. Ať je to cokoliv, budu. Jen ať se zbavím toho psiska… Co mám udělat?“ „Alespoň na čas… jen co se to trochu uklidní… přestaň brát LSD.“

79

próz

Svatava Antošová Narozena v Teplicích v roce 1957. Básnířka, prozaička a novi‑ nářka. Vystudovala gymnázium a střední knihovnickou školu, prošla řadou manuálních i intelektuálních

Svatava Antošová

profesí (mj. v magazínu Cosmopoli‑

Skoby / Punkt Memory

tan a ve smaltovně nádobí). V letech 2005 – 2008 byla v domácnosti, od roku 2009 pracuje jako redaktor‑ ka v časopisu Tvar, žije v Tepli‑ cích. Knižně vydala básnické sbírky Říkají mi poezie (Mladá fronta, 1987), Ta ženská musí být opilá!

(Úryvek z novely)

(Český spisovatel, 1990), Dvakrát pro přátele (bibliofilie, 1991), Tórana (Mladá fronta, 1994), … Aniž ťala hlavou (Krásné nakla‑ datelství, 1994), Kalendář šes‑ tého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008), romány Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem

Základní rovinou je příběh tří „čilďáků“ (dětí ve věku teenagerů), kteří nemají jména, pouze nicky, a po vzoru dospělých usilují o moc a nadvládu nad ostatními. Za tím účelem založí „stranu netopearů“, s níž kandidují ve volbách. Jejich „hiphopová“ kampaň je karikaturou předvolebních slibů a zároveň varováním před podbízivou rétorikou, kterou lze maskovat skutečné cíle.

nikdy nelízala (Concordia, 2005) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011).

80

Hej, blogeři, mixuju pro vás nowou pecku, zwedne vás ze židlí i  z  plastů na mobilnim

wecku, zwedne vám tlaq & zatlačí vás do kouta, zmrazí na lawinu dešťowej mraq & z ničeho vykřeše ohniwýho kohouta, zápalný láhwe zas v rytmu se zhoupnou, akcie na burzách najednou stoupnou, netopear za nima do nebe poletí, hej, kámo, přidej se, přeskočíš století! Jestli seš dj jako já, už teď na chleba mažeš si temnej, krwavej džem & ze dwe‑ ří swý filozofie trháš prohnilý rámy, jen tak dál, kámo, prtže dyž ničeho nebu‑ deš se bát, plastickou trhawinou vysypeš i skla z plastowejch oken & teprwe pak budeš moct swobodně & nezáwisle v těch polích za DAP vyhloubit hranatý jámy plný písku jak sahara & stejně tak totálně trocken, voe, jestli seš dj jako já, tak dycky dyž padne mlha nad oprámy, vlastní játra v nich budeš pohřbíwat, vo jakej‑ ch prométheowi se ani nesnilo, až ze swejch setů za kilo zmixuješ orla nebo orlici & oba do zobáku prát si budou twoji černou stolici, která už teď lesklá je & twrdá jako monolit, he, he, jestli seš prawej dj jako já, pak dobře víš, že vinylowej deba‑ kl nemůžeš si dowolit, takže di do toho & zapomeň na ňáký áríem & na hltání sraček vo swětě, kterej supa krásnej je, dyž čoek jako ty imrwére fetuje, jo, jo, jo, jestli seš dj jako já & nick máš třeba standa lem, pak měl bys tutowaně vědět, že sou tu eště jiný vjecy, na kterejch se dá ujíždět, ne že ne, si nech kurwa ty kecy vo lewnym bydlení & sociálních jistotách, dyž jistot jinejch by sis měl hledět, si nemüsli, že normální bude zeerat na záběr, co na něm netopear s letlampou za tebe průsery pyčo letuje, každej, kdo vo dýdžejingu angažowanym něco jako ví, tomu se dycky postawí, dyž z gramců holeenkowou symfonii zaslechne, suchej zip na holce swý kwikli rozepne & než ji začne ojíždět, slupne kus masa syrowý‑ ho z jejího břicha čarownýho, jestli seš dj jako já, di do toho nawostro & nestrkej před sebe žádnýho maskota jako ňákej zmrtkounijní zmrd, voe, kterej se dycky jak čokoláda roztawí, dyž vyměkle se zagebí na twý twrdý pohlawí, jestli seš dj jako já, na kampani týdle ať je to kurwa znát, jo, jo, jo, klidně teď eště v klidu buď, jenže pak, až vyženu z teploměrů rtuť, koukej bejt voe ready & taky koukej ške‑ bli vylebanou mít nechci tu vidět žádnýho rastamana, co honí si swý dredy, ani se

81

Skoby / Punkt Memory

s tebou nechci hádat vo syžet, kterej volební program legálně tu jako zaskakuje, takže dyž se to celý zwopakuje, vychází z toho jediný: jestli seš dj jako já, igno‑ rowat budeš každej signál planej, kterej vodjinuď než vode mě k tobě se, kámo, donese, už teď vidim, jak otištěnej bude v Mrtky adrese, müslim v tom šitu tiště‑ nym, co jako jedinej tu zbyl, aby chybný součástky v twym mozku voe oprawil & co mu různý skupiny swym vliwem pyčo straněj, jestli seš dj jako já, tak v sobě máš zasekaný nadnárodního odporu střepiny, co vyoperowat lejzrem ani robo‑ tem nejdou, jestli seš dj jako já, tak než naše bledý stíny ve věčnejch lowištích spolu se sejdou, dálkowě řízenym výtahem k moci se swezem, jako dyž gama nůž teče swym řezem. Hej, blogeři, mixuju pro vás nowou pecku, zwedne vás ze židlí i z plastů na mobilnim wecku, zwedne vám tlaq & zatlačí vás do kouta, zmrazí na lawinu deš‑ ťowej mraq & z ničeho vykřeše ohniwýho kohouta, zápalný láhwe zas v rytmu se zhoupnou, akcie na burzách najednou stoupnou, netopear za nima do nebe poletí, hej, kámo, přidej se, přeskočíš století! Jestli seš dj jako já, neřikej vo mně, že sem primitiw plnej vychlastanejch piw, kterej vo sobě si müslí, že je sedmej swěta diw, voe, neřikej, že owládaj mě mindráky velký jako baráky k demolici určený & taky neřikej, že ty moje mixy se ségrou & Blagošem, co na mítincích předwádim, působěj dost nuceně jak výseky nucený, jestli seš dj jako já, tak neřikej, že i dyž v podstatě ti newadim, tak práwo na pochybnost vo všem, co se tady děje, máš, zwlášť dyž k tomu postrádáš něco jako manuál, jo, jasně, kámo, dyť ty seš ten intelektuál, přece, kterej musí mít vjecy pjonkně srownaný & každej večer vlízt si na hodinu do vany, vo druhejch řikat, jak sou zkorumpowaný, sám mít swoje lowe dobře skowaný, patřit k těm, co sou všude etablowaný, dyž na to příde, ukazowat ruce poqérowaný obrázka‑ ma swatý morany, znát se s ministrem swatý obrany, swatě se xichtit ze spamowý reklamy, dyž tě tak voe před sebou vidim, fuckt že se za tebe čerwenám, fuckt že se za tebe stydim, seš plochej jako ikona, co šátkem voči má přewázaný, žádný

82

próz

Svatava Antošová

Svatava Antošová

Skoby / Punkt Memory

jasný linie, všechno je na tobě rozmazaný, swatou iniciuješ petici, aby netopeaři byli jako zakázaný, jenže netopeaři, kámo, naštěstí na tebe nejsou vubec odkáza‑ ný & to mi teda věř, to ti tu klidně odpřisáhnu na swatou voe orlici, takže jasně jasnowý mělo by ti bejt, že twuj opoziční potenciál je totalitně nulowej, he, he, ale abys neřek, že sem swině, trpěliwostí swojí eště na chwíli tě velkoryse obda‑ řim & kotel guláše ti navařim, prtže jestli seš dj jako já, průzkumníka bez otálení hned do prowozu dáš & v paměti swý kwikli vyhledáš, že byl sem to já, kdo bezdí‑ ků tě zbawoval, byl sem to já, kdo s jejich odborama na žiwot & na smrt v armádě netopearů jako bojowal, byl sem to já, kdo ve formátu gif pro tebe, kámo, vyčistil ten augiášůw chlíw, takže jestli seš dj jako já, neřikej vo mně, že i dyž v dole Úswit štáb wolební teď jako mám & v PAP i v CAO nowý netopeaří buňky zakládám, že v kradenejch kreditkách jako podnikám, prtže já sem to byl, kdo čil‑skúl moloto‑ wem za rozbřesku poslal voe do nikam, takže to předtim, to vo mně fuckt neřikej & jestli jo, tak budeš další v řadě, koho sejmu pod rozkwetlym šeříkem! Hej, blogeři, mixuju pro vás nowou pecku, zwedne vás ze židlí i z plastů na mobilnim wecku, zwedne vám tlaq & zatlačí vás do kouta, zmrazí na lawinu deš‑ ťowej mraq & z ničeho vykřeše ohniwýho kohouta, zápalný láhwe zas v rytmu se zhoupnou, akcie na burzách najednou stoupnou, netopear za nima do nebe poletí, hej, kámo, přidej se, přeskočíš století! Pst! tiše, blogeři, teď zaposlouchejte se do zwuku swejch kroků, co metr za metrem z Hulibrkowa si ukrajujou, jako dyž vzorně seřazený holeenky v ulicích plnejch kwětin & hudby dechowý pochodujou, město je skwěllah ozwučený, na nebi kwikli plujou obláčky z piwní pěny, domy maj skob překříženejch plný stěny, nespínaj už zoufale ruce swý hulibrkowský ženy, dyž vracej se s nákupem z marketu penny, kde jako vo překot padaj ceny, yeah! makléři na burzách sou z toho vyděšený, některý houpou se, jako dyž sou oběšený, jiný zas nosej čilďác‑ ký pleny, prtže neudržej strachy moč, hej, blogeři, neptejte se mě proč, už je to dáwno, kdy pode mnou zadrhnul se kolotoč & já ze sedačky vypad, už je to

83

Skoby / Punkt Memory

dáwno, kdy benga řešili pod jabloní zakopaný mogily případ & rýč, kterym ji vyryli & tu hroozu odkryli, identifikowat mě nechali, jestli je jako tekily & tak, jo, jo, jo, kámo, bylo to horší než stohlawej draq & do teď to ve mně bobtná jako ňáká cysta, nic na tom nemůže změnit ani fuckt, že nowý strany přední sem protagonista, kterej čilďákum věrohodnější opatřit chce swět, jo, jasně, mám teď jinej imidž & pozměněj vzhled, možná strojowej ti připadám jako ňákej roto‑ ped, ale identitu swoji žádnou neztrácim, ani v  twym lese voe nekácim, todle namluwit si vod nikoho nenech, ale jestli necháš, tak podpálíš si jenom vlast‑ ní pelech, rači di pyčo do multiho do kina, jinak už teď je z tebe lunární horni‑ na, v který týpci v bílejch pláštích hledaj zbytky vody, žádný tam nejsou, přece, je to už dáwno, kdy totálně tě vysušili & na paty ti nalepili registrační kódy, he, he, musim se, kámo, naiwitě twojí smát, řikal si tomu performance & teď pod krkem si držíš drát, řikal si tomu prowokace & teď něco si chceš udělat, müslim, že jako maják v mlze moh bys na mě zabliqat, abych si jako jistej byl, že týdle filo‑ zofii si zkoušíš jako odwykat & že aspoň trochu si mě pochopil, už je to dáwno, co s tebou sem se neopil, prtže za kariérou spěchal si jako ten maník, co běžel až z thermopyl & nevšim sis, že DJ Opera je tady vod toho, aby celej vesmír do twý‑ ho kleena voe překlopil! Hej, blogeři, mixuju pro vás nowou pecku, zwedne vás ze židlí i z plastů na mobilnim wecku, zwedne vám tlaq & zatlačí vás do kouta, zmrazí na lawinu deš‑ ťowej mraq & z ničeho vykřeše ohniwýho kohouta, zápalný láhwe zas v rytmu se zhoupnou, akcie na burzách najednou stoupnou, netopear za nima do nebe poletí, hej, kámo, přidej se, přeskočíš století! Ti řikám, DJ Opera je tady pro tebe, DJ Opera nemüslí nikdy jen na sebe, DJ Opera kreslí ti do hlawy barewnýho tóna, DJ Opera je jako léčitel, co střewa twý vyléčí z chronickýho króna, ti řikám, DJ Opera je velkej symfonik, přece & to, co tady hraje ti, je da kápo al fine do posledního dechu, DJ Opera je z tebe v rozpacích, dyž drbeš se za uchem, jako dybys chytil blechu, ti řikám, DJ Opera

84

próz

Svatava Antošová

Svatava Antošová

Skoby / Punkt Memory

váhawost twoji moc nerad vidí, DJ Opera si vás, blogeři, jak tříděnej odpad tří‑ dí, na ty, co na každym mítinku, při každym mixu chtěj jenom autogram na swuj xicht, co hodí se leda tak do komixu & na ty, kterym holeenkowá v dé duru žila‑ ma místo krwe chlístá, hej, kámo, Stwořitel zasponzorowal nám brožuru, v který se jasně dočteš, kdo férowej je tady netopear & kdo jen ze Zmrdákowa nasazenej čegewarista, ti řikám, twuj DJ Opera i bez brožury obejde se, prtže swý instink‑ ty trwale má zapojený, twuj DJ Opera patří mezi ty borce, co násilim voe sou odkojený, prtže dyby nebyli, sotwa by to tady přežili, ti řikám, DJ Opera vzácný je zboží, DJ Opera je naděje… Jak jako automat, kterej jen čeká, až do něj někdo drobáky vloží? Jak jako v průmyslowý zóně abych makal? Jak jako abych stawěl pro twý odlety & přílety betonowý voe ranweje? Jak jako müslíš, že na tebe sem práskal, he? Asi že komu, kámo? Nech si tu dezinformační kampaň & zazeerej realitě do twáře… Cože? Mý gramce že vypadaj jak z kostela odmontowaný oltá‑ ře? Že s takowym dezajnem zahráwat si nemám? Že karmu mi to jako naruší, i dyž jak lancelot je zwocelená? Že perzifláž odkazu humanistickýho do repráků tady valim & nafukowací šukací anči na to tak akorát balim? Si se, kámo, ze všech spo‑ jů asi odmontowal, že ve zmrda tak najednou z blogera ses rekrutowal, he? Jak jako že ne? Dyť tim, co tady předwádíš, vod uren čilďáky nám odwádíš, infiltro‑ wal ses mezi nás & sebrat nám chceš každej hlas, kterej by moh rozhodnout, dyby v pralese sme byli, na kopí otráwený nechal bych tě nabodnout & dyby v ameri‑ ce, pustil bych do tebe elektrickej proud, ale prtže sme jen v periferním Hulibr‑ kowě, napumpuju ti voe do zadku dwě konzerwy čili, he, he…

85

V rubrice Gramofon vám chceme představovat textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění obstojí i bez hudby. A zároveň jim vždy položit tři otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená báseň?

se narodil v roce 1980 v Brně a žije tam dosud. V roce 2000 založil kapelu Květy. Její první sestava připravila a natočila dvě psychedelické hudební pohádky O červené Karkulce (2000) a Palouček (2001). Ta druhá obdržela na freemusic.cz cenu Demo roku 2001. Oficiální alba Květů: Jablko jejího peří (2004, Indies Scope), Kocourek a horečka (2006, Indies Scope), Střela zastavená v jantaru (2008, Indies Scope), Myjau (2009, Indies Scope), Daleko hle dům (2009, vlastní náklad, reedice alba z roku 2003), V čajové konvici – písně z projektu Svět podle Fagi (2011, Indies Scope).

Martin E. Kyšperský

Den bude zašitý v polštáři Hravé snění Martina Kyšperského, bdělé i spící, je sugestivní. A to i bez jeho velmi podmanivého a  nezaměnitelného hlasu a  skvělé instrumentace Květů. V  pís‑ ních couvají sochy, z řádků záhonu jsou vytaženy neznámé knihy, zdají se sny o zemřelém kamarádovi i o vlastní smrti. Některé z obrazů si lze znovu a znovu laskat v paměti, aniž se omrzí, popřípadě je svůdnicky šeptat svým milým: „Zamí‑ chej lžičkou hlavu kávě / Pohlaď nožem sýr a chleba / Líbej jemně cigaretu / Já… toužím být všemi těmi věcmi“ či „jenom mi olízni ucho, / jako že živý jelen ke mně přišel.“ Houští slov se místy sice mohou zdát pro posluchače obtížně pro‑ niknutelná (alespoň soudě podle některých recenzentů alb), ale snad je to jen nečekaností výskytu takto vyhraněné obraznosti v písňové tvorbě, přece jenom jsme v českém prostředí zvyklí na přímočařejší poetiky. Na druhou stranu, hle‑ dáme‑li Kyšperského básnické protějšky, vytanou na mysli Nezval či Wernisch; básně obou byly a jsou úspěšně zhudebňovány… -pč-

gramofo

Martin E. Kyšperský

ŘEKA JE TICHÉ LETIŠTĚ PRO KACHNY Už v říjnu čekám na nahé stromy Tak by jsi stála, kdybychom se znali Bez kalhot bot prádla beze svetru Nezakrývajíc nic ve větru Řeka je tiché letiště pro kachny Odnáší plastové láhve jako kufry Na vodě tmavší než je srdce Afriky Usedají všechny tvé listy – knoflíky Právě snídám, tak ti přeju Dobré ráno… Dorotko! Zamíchej lžičkou hlavu kávě Pohlaď nožem sýr a chleba Líbej jemně cigaretu Já… toužím být všemi těmi věcmi. (Kocourek a horečka, 2006)

86

87

gramofo

Martin E. Kyšperský

Martin E. Kyšperský

Den bude zašitý v polštáři

Den bude zašitý v polštáři

DALEKO HLE DŮM Ráno mi povídají ve dveřích bytu všichni tě hledáme no a ty jsi tu volal tvůj kamarád ten co ti umřel že je teď zpátky a chce aby si za ním přišel

Věřím že jedna hvězda je jeho okno jen je tak daleko že oči nedokouknou Věřím že jedna hvězda je jeho dům schovaná daleko hle dům (Daleko hle dům, 2003)

vždyť od něj se vracím jel jsem za ním už zvečera ve tmě jsem z kupé viděl jen hladinu jezera V jeho domě pak couvaly přede mnou sochy a uši hluchých propadly komínem ze střechy

88

89

gramofo

Martin E. Kyšperský

Martin E. Kyšperský

Den bude zašitý v polštáři

Den bude zašitý v polštáři

BAKTÁNĚK Letního dne mezi řádky cibule vytáhne z hlíny neznámé knihy Domů je odnese stůl a lavice na ní sedí a čte stmívá se Na první stránce je jméno Baktáněk „chováš mě jako z malé školky“ uslyší na druhé a když obrátí zpět dech je „fúú“ a „tumtudum“ duní vlaky

Na první stránce je jméno Baktáněk „chováš se ke mně jako z malé školky“ uslyší na druhé a když obrátí zpět dech je „fúú“ a „tumtudum“ duní vlaky (Jablko jejího peří, 2004)

Čeká přítele neslyší jak jde žádné štěkání psa sedá si kde je tma

90

91

Martin E. Kyšperský

Den bude zašitý v polštáři

Den bude zašitý v polštáři

SEN Z VANY Vzduchem voní různé koření stáli jsme tři v jednom umyvadle já chytal pro pány zajíce v polích kde svítily balóny

Po létech nábytek tvého domu těžknul v ústech a vše bylo pryč chtěl jsem ti něco říct tančit s tebou vozit ti ovoce přes pevninu

Seděla ona i ona se mnou bez šatů v průchodu k nádraží u bílého stolku až z davu lidí se vynořil on a byl třeba klíč

A dál dál dál – loď už odráží od břehů vany Hurá hurá hurá – lidé mávají na všechny strany Podél pěny v zahradách je na konci svítící srdce A dál dál dá – voda utíká…

A dál dál dál – loď už odráží od břehů vany Hurá hurá hurá – lidé mávají na všechny strany Podél pěny v zahradách je na konci svítící srdce A dál dál dá – voda utíká…

gramofo

Martin E. Kyšperský

(Jablko jejího peří, 2004)

Ti zajíci v polích s něžnou tváří neříkali nic ale viděl jsem je zvonek už padá na peřinu cizího muže a ve dveřích W.

92

93

Den bude zašitý v polštáři

Martin E. Kyšperský

Den bude zašitý v polštáři

LISTÍ PODZIMNÍ Přikryj mne dnešními novinami …anebo čímkoli, co šustí chci spát a nechám si zdát, že kolem je listí podzimní Poslouchej vrzání pantů …šetři s olejem i kolomazí chci spát a nechám si zdát, že kolem vrány krákají Když pustíš gramofon a necháš ho docela tichý a přiložíš své tělo vedle mého, uslyšíš… Že v dálce uprostřed lesů vyhrává kapela ti, kteří slaví, mají stoly plné jídel ženy a muži spolu tančí a chmýří snáší se do vlasů jenom mi olízni ucho jako že živý jelen ke mně přišel!

gramofo

Martin E. Kyšperský

Když pustíš gramofon a necháš ho docela tichý a přiložíš své tělo vedle mého, uslyšíš… Že v dálce uprostřed lesů vyhrává kapela ti, kteří slaví, mají stoly plné jídel ženy a muži spolu tančí a chmýří snáší se do vlasů jenom mi olízni ucho jako že živý jelen ke mně přišel! (Střela zastavená v jantaru, 2008)

A otevři okno …žádná z věcí nám neulétne chci spát a nechám si zdát, že mi vítr vlní kabát Podívej, jak svítí lampa …ach nech ji stát, kde právě teď stojí. Chci spát a nechám si zdát, že slabé slunce mne ohřeje

94

95

Martin E. Kyšperský

Den bude zašitý v polštáři

Den bude zašitý v polštáři

S NOTEBOOKEM NA KLÍNĚ S notebookem na klíně, uprostřed noci pecka obalená broskví spí. Myslím na tebe, monitor bliká, spojení jsme pečlivou šálou mezi domy. Se spálenými vlasy utekl jsem z příšerných snů, ach Bože – sen o vlastní smrti bych si přece ráno nepamatoval. Kovoví ptáci, stěhovaví žáci, tavící se cín… …všechno musí být jinak, nějak to udělám, ještě nevím… Na vernisážích hrají jenom ti největší zoufalci, s divadlem hrají jenom ti nevětší chudáci… Kup mi časopis „Ateliér“, venku se čerti žení, budeme sedět doma a budeme si číst, v příloze je „Vojín v záloze a sníh“… Ale kdo odvede mé jedničky a nuly do bezpečí? To vyplašené malé stádo ovčí… Kdo zachrání všechno to tajemství digitální?

gramofo

Martin E. Kyšperský

Když jenom já vím, že mezi nimi čekáš i ty… Jsou dopisy lásky, věřím, že to poznáš, třebaže v nich píšu, že už s tebou nechci nic mít. A na pláži utopený, nutno jej křísit, jenže on leží zavřený celý v konzervě rybí! Se spálenými vlasy utekl jsem z příšerných snů, ach Bože – sen o vlastní smrti bych si přece ráno nepamatoval. Kovoví ptáci, stěhovaví žáci, tavící se cín… …všechno musí být jinak, nějak to udělám, ještě nevím… Na vernisážích hrají jenom ti největší zoufalci, s divadlem hrají jenom ti nevětší chudáci… Kup mi časopis „Ateliér“, venku se čerti žení, budeme sedět doma a budeme si číst, v příloze je „Vojín v záloze a sníh“… (Myjau, 2009)

96

97

PO 9. 1. 2012 / 09 : 21 Jedu z koncertu a zastavím se v noci do hospody. Něco piju, je tam teplo, útulně. Mezi hosty uvidím dvojnici Jany M.  Také si vedle ní všimnu její bratra Vítka. A dojde mi, že to musí být její sestřenice. Proto ta podoba. Chtěl bych ji kontak‑ tovat, ale musím jít spát. Vezmu alespoň z věšáku její černou bundu a schovám pod peřinu. Snad ji bude hledat a vzbudí mne. Ale když se vzbudím, je ona i s bundou pryč. Říkají, že čeká vedle. Jdu do vedlejší místnosti, ale tam má přednášku cizí děvče, usměju se a vycouvám. Postel už mi schovali, jsem ve sklepě hospody. Ve zdi je dřevěné okénko a v něm kněz. Nabízí mi zpověď. Nejdřív odmítnu, pak svolím, ale říkám, že musí pryč lidi, co sedí kolem. Oni reagují: „My tu čeká‑ me na koncert folkového dua.“ A opravdu, začne hrát kapela, která se jmenuje Kamélie. Dvě straší paní plus mladí kluci, co sólují na kytary. Uteču na dvůr, je slunečný den. Chce se mi na záchod, pánský je obsaze‑ ný, na dámském jsou pisoáry a strašný nepořádek. Motá se mi hlava a myslím na UFO, napadne mne, že je se mnou zle. Někdo na mne čeká, musím se nějak pro‑ brat. Konec snu. ČT 15. 12. 2011 / 11 : 30 Najednou jsem na vesnickém dvorku, ale je to v Japonsku. Kolem jsou děti, a je to vlastně škola. Seznamuji se s dívkou, která se jmenuje Makito. Máme školní lavici, která se strašně houpe, hledám něco, čím ji podložit. Najdu balíček sváza‑ ných tašek na střechu. Obávám se, že prasknou, ale stejně ji tím podložím. Náhle

98

gramofo

Deník – sny

střih, a  jsem na srazu střední školy, kde sedí strašlivě smutná Eva T., můj pla‑ tonický idol těch dob. Kolem proběhne dítě, zase jsem zpět na dvorku. Držím to dítě na zemi a kroutím mu ruku. Ono říká: „Nic se přece neděje.“ Jsem zpět v lavici s Makito. Říká: „Bojím se hodiny kreslení. Musíme domalovávat černobílé fotky z novin. Učitel je šíleně přísnej. A nejvíc ho potěší, když k nějaké fotce při‑ kreslíme čáry, jako že se to zrovna hýbe.“ Říkám, že to zkusím. Maluji na fotku, a vtom přilétá učitel. Nemá nohy, vznáší se nad zemí. Je to starší muž a podle obličeje poznám, že velký dobrák. Jako by říkal – nezkazte to. Konec snu.

ÚT 26. 7. 2011 / 09 : 13 Jsem na travnaté stráni. Kolem stánky jako na trhu. Zaslechnu jméno Kyšperský. Jdu ke stolu, kde prodávají cosi jako zelené želví krunýře. „Vy mne znáte?“ ptám se. Starší žena říká: „Dřív žili Kyšperští všichni dohromady, ale pak se museli roz‑ dělit. Dělilo se to na dvě cesty, já jsem Nováčková.“ Vtom si sbalí věci a odchází s průvodem pryč. Volám na ni: „Proč se rozdělili? Jak to bylo? Nováčkovi byli dřív Kyšperští?“ „Ne,“ řekne a mizí. Střih, a jedu na motorce. Vezu Lucii R. Jedeme lesem. Zastavíme u tunelu, kolem jsou terasy restaurace apod. Během pár vteřin, co chci motorku přivázat zámkem, stroj zmizí. Respektive, místo žluté motorky je tam náhle jiná, červená. Začnu zuřit. Kdo ji mohl ukrást tak rychle?! Kolem je klid, nikdo nikam nespěchá. Běžím na dámské záchody, lehám si na zem, jestli není motorka schovaná v kabince. Není. Lucie mi říká, že bude ostuda. Já jí odseknu, že mne v  helmě motorkáře nikdo nemůže poznat. Náhle přichází Johana Š. Je bez trička, ale nemá ani prsa ani bradavky, jen černé kšandy, a vlasy vyčesané nahoru. Říkám jí, že mi ukradli motorku, co se jmenovala MORMEK, a dali místo ní jinou. Ona odpoví: „To je proto, že se nic neztratí. Odvezu vás tunelem do města.“ Lucie žasne: „Ty umíš řídit?“ „Jo, mám moped, motorku pro manželky.“ Konec snu.

99

Martin E. Kyšperský

Deník – sny

ÚT 19. 10. 2010 / 11 : 06 Zahlédnu v  televizi pořad o  nudistech, to mě zaujme. Ale dívka, která chodí lesem, je každou chvíli starší a oblečenější, nakonec je z ní muž, Vítězslav Nezval… Ukazuje mi, které dřevo v  lese sbírat. Najdu kus utrženého sandálu a  nechám Nezvala (ovšem stále v  dívčím těle) hádat, co to je. Nakonec ho přemlouvám, aby napsal novou báseň, že ji zhudebním. Váhá, bojí se. Najednou jsem ve škole, a abych zapůsobil, maluju nejdříve po barevném kalendáři a potom fixou po žlu‑ tém autobusu. To už přibíhá kamarád František E. a ukazuje mi šaty na ramínku, říká: „Tohle jsem vytvořil já!“ Divím se, že umí ušít šaty, ale on mi to vyvrací… „Ne, já jen sešil k sobě rukávy, kalhoty a sako, je to objekt!“ Jsme na chodbě školy, objevuje se Jana K. a Ondra Č., varuji je: „Jsme v zemi, kde jezdí autobusy jednou za den. Jestli chcete domů, mrkněte se, v kolik to jede.“ Jede jim to za hodinu. Konec snu.

100

gramofo

Martin E. Kyšperský

Deník – sny

TŘI OTÁZKY Čteš poezii? Ano. Oblíbený básník? Jaroslav Seifert, Oldřich Wenzl, Ivan Wernisch. Oblíbená báseň? Christian Morgenstern – Rybí zpěv.

101

pásm

pásm Foto: Miroslav Švejda

Jakub Grombíř

Time out Jakub Grombíř se narodil 16. dubna 1974 v  Kyjově, vystudoval Filozo‑ fickou fakultu olomoucké Univerzity Palackého (obor teorie a  dějiny dramatických umění, diplomová práce o  českém filmu devadesátých let), poté prošel několika zaměstnáními, nyní působí intelektuálně jako redaktor družstevních Kulturních novin a manuálně jako vinař v Bzenci a Vracově. Ve své poezii přirozeně spojuje perifernost plebejského pohledu s hlubokou vzdělaností, stejně tak jako tradici vázaného verše s nejžhavěj‑ ší postmoderní současností, a to aniž by upadal do ploché fejetonovitosti

102

či bezbřeze rozbředlé eklektičnosti. Málokterý současný český básník vidí společ‑ nost tak ostře a básnicky neotřele zároveň. Grombíř přitom ani nemoralizuje, ani nepolitikaří, ani ublíženě neskuhrá, „pouze“ se pozorně dívá a mírně melancho‑ licky a (sebe)ironicky se usmívá. Česká literatura rozhodně nemá mnoho autorů, kteří by byli schopni a ochotni napsat d o b r o u báseň například o arabských teroristech („a ze zpráv promlouvá / Usáma bin Ládin / těžko je pomyslet / že někomu vadím“). Kromě toho, že Jakub Grombíř je výborný lyrik an sich (tedy abychom byli přesní – lyrik s epickými sklony), zaujme i svým smyslem pro inteligentní humor a přirozenou schopností společenské reflexe. Jestliže na webu přece jen občas publikuje nezávazné říkánky, ve své sbírce Kráska a  network se hrozícího pokušení laciné estrádovitosti téměř stoprocentně vyvaroval. Tyto kvality jsou o to cennější tím, že soudobá česká poezie se vyžívá v nadčasové metafyzice (kte‑ rá se programově vyhýbá komičnu jak čert kříži), popřípadě sklouzává k umělec‑ ky nedozrálému a politicky naivnímu poštěkávání. Další rozsáhlou doménou Grombířových uměleckých aktivit jsou jeho čet‑ né překlady, především z ruské literatury (ale také z angličtiny: Hilary Kuteisa, a  z  francouzštiny: Jean Follain); časopisecky a  na internetu již představil dob‑ rou dvacítku současných ruských spisovatelů a  spisovatelek mladší a  střední generace. Netěží z  nabízející se popularity klasiků, ale vybírá mezi pisátěl’jami a poetěssami, jejichž jména jsou tuzemským čtenářům neznámá (Ivan Achmetěv, Michail Baru, Sergej Birjukov, Michail Fajnerman, Dmitrij Grigorjev, Julija Idli‑ sová, Semjon Kirsanov, Max Kivi, Boris Kočeišvili, Dmitrij Kuzmin, Alexandr Levin, Ira Novická, Natalija Osipovová, Julija Pokrovská, Leonid Rabičev, Vale‑ rij Zemskich, Olga Zondbergová ad.), často loví ve virtuálních vodách ruského časopisu Vavilon (Babylon) –www.vavilon.ru. I zde Jakub Grombíř prokazuje, že suverénně ovládá řemeslo pravidelných rýmovaných forem, ale volí spíše autory, kteří se s velikou tradicí ruského písemnictví vyrovnávají příklonem k civilismu, volnému verši, neokázalé občanské angažovanosti, melancholickému humoru

103

Jakub Grombíř

Time out

a minimalismu, tedy k právě těm rysům, jež jsou konstitutivní (snad až na onen strohý minimalismus) i pro Grombířovu vlastní básnickou poetiku. A do třetice všeho dobrého: nelze nevyzdvihnout Grombířovu rozsáhlou kritickou činnost, která má široký záběr od poezie přes prózu až po kinemato‑ grafii a  v  níž, podobně jako ve své vlastní literární tvorbě, Grombíř organicky kombinuje vzdělanost a široký kulturní rozhled se zdravou mírou selského rozu‑ mu. Dalo by se tedy o recenzích a kritikách Jakuba Grombíře říci, že mají jedinou zásadní chybu, a to tu, že dosud nebyly sebrány do knižního souboru, a tudíž zůstávají (podobně jako jeho překlady) nenápadně rozptýleny po četných časo‑ pisech a v internetové síti. Jsou tedy skryty jakoby pod hladinou, která se dočas‑ ně leskne efektnějšími a průbojnějšími vlnami, ty ale brzy zase odeznějí a vyšumí, zatímco ponořené těžiště přetrvává dál. -nhBásnická bibliografie: První kniha Grombířova (soukromý tisk, Bzenec 1999) Kráska a network (Psí víno, edice poezie Stůl, sv. 4, doslov Jaroslav Kovanda, Zlín 2006)

pásm

Jakub Grombíř

Time out

Spoluautorství vlastivědných a odborných publikací: Kinofikace Moravy (Olomouc 2004) Průvodce sklepními uličkami jižní Moravy (Brno 2007)

Časopisecké publikace: Aluze, Filmové listy, Host, Literární noviny, Jeseterka, Jihovýchodní pošta, Kontexty, Kulturní noviny, Psí víno, Rozrazil, Slovácké noviny, Texty, Tvar, Um pakultury, Veronica, Weles, Živel aj. Zastoupení na internetu (výběrově): www.almanachwagon.cz www.aluze.cz www.inext.cz/texty www.kulturni‑noviny.cz www.zebry.cz/cmelakasvet

Zastoupení v básnických antologiích: Cestou (Weles, Brno 2003) Po něpročnomu vozduchu (almanach 11. moskevského festivalu volného verše, Kolonna, Tver a ARGO‑RISK, Moskva 2004) Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně (Větrné mlýny, Brno 2009) PRCHAVÉ DOMOVY / Mezi vyhnanstvím a  vnitřním exilem / FLEETTING HOMES / Between Banishment and Inner Exil (Univerzita Palackého, Olo‑ mouc 2010)

104

105

Jakub Grombíř

Time out

Time out

ASONANCE PO ŠICHTĚ

BILANCE

Ta naproti přes uličku Je vzorná nákupčí Na mě ani nepohlédne Ostatně proč taky

Vzpomínka na tebe Neodbytná jak vůně wunderbaumu Na zdi další prasklina Ve sklenici vody topí se kněžice Když v sobě mám jen pemzu Je těžké druhé rozesmávat

Pole se černají Míjíme hradlo Srnky se od trati odsunou Jen tak aby se neřeklo

106

pásm

Jakub Grombíř

107

Jakub Grombíř

Time out

108

pásm

Jakub Grombíř

Time out

PODZIMNÍ ROVNODENNOST

TIME OUT

Večer zdlouhavý jak česká detektivka Z míjeného okna haleká Jarda Bosák nad nádražím semafor směšný vlak ve směru Vlárský průsmyk přijede vzpomínám na jednu nesmírně hloupou studentku s tváří a postavou jaké si nechávají kamioňáci airbrushovat na kabinu a úsměvem jako sladkovišně toužíval jsem kdysi po ní jak v dětství po flusbroku vězí mi v hlavě jako noha v gumáku teď jsem kalný a prázden jak burčák co prodávají v Praze ale proboha co když i naše děti budou publikovat básně?

Nedělní odpoledne Uprostřed ledna Mrzne jako v katedrále A ticho takové Až slyšíš sýkorku Slunečnici rozlousknout

109

Jakub Grombíř

Time out

110

pásm

Jakub Grombíř

Time out

DO PAMÁTNÍČKU

CHABAROVSK

Chutnáš mi jako žádná jiná chutnáš mi zběsile jak po návratu z hospody chutnají z kastrolu studené brambory

Hluboko přehluboko v nosních dutinách se mi zahnízdila těžká vůně tvého parfumu cítím ji i teď silněji než benzin který vytéká na umrzlou zem Ze sibiřských plání přisvištěl vítr mrazivý a ostrý ojíněny jsou plechové stěny hangáru a Nikita seržant s očima šedivýma jako i ty máš se směje a zapaluje si cigaretu vichr se dere pod chlopně ušanky a kapota tanku zebe pod rukama Z druhého břehu řeky nás pozorují tisíce číhavých očí zpoza víček zúžených jako střílny Rozhlížím se dalekohledem a připadá mi neuvěřitelné že někde na povrchu téže planety existuješ i ty že jsem si tě jenom nevysnil na rozvrzané železné palandě v prokletých a blahoslavených chabarovských kasárnách…

111

pásm

Jakub Grombíř

Jakub Grombíř

Time out

Time out

PÁS TOTALITY 1999

PRINCEZNA A ZAHRADNÍK

Vybloudit z Vídně Za sluncem které nebude Zdá se skoro nemožné S poloprázdným zadním kolem Ale tak aspoň opřeme oblouk Mezi šedivými garážemi Mile překvapí název Jochen‑Rindt-Strasse

Protože nejsi samosprašná, znáš v parku četná zákoutí. Rychleji ani stará kašna než tvá pýcha se nehroutí… Princové nejsou jaksi k mání, na trávník musí náhradník – šlechtu víc baví krutá klání, tak ti zbyl jenom zahradník. Když zručně stříhá zimostrázy, pozoruješ ho s obdivem. Že morálka je snůška frází, čteš v jeho zraku ohnivém. Ač mívá prsty od kompostu, ráda jsi jimi hnětena, nádherná chvilko, ještě postůj, zašeptá luční květena. Král nevychází ze svých komnat, už ani tobě nevládne… Ztracená léta toužíš dohnat, utrhnout květ, než povadne.

112

113

pásm

Jakub Grombíř

Jakub Grombíř

Time out

Time out

Až k zemi visí větve tisů, vzadu, kam nikdo nechodí. Nedbáš na moudrost starých spisů, na to, že se to nehodí. Vleže na pytli od substrátu uvědomíš si kratince, že v duši cítíš dosud ztrátu, že tajně čekáš na prince…

DUBNOVÝ VÍTR Keře mandloní obsypány včelami otevíráme lahvové pivo vzpomínáme na ztracené lásky a někdejší iluze v kalendáři je už jen málo ženských jmen která v nás neprobudí hořkost vítr cloumá novinami s článkem o zpronevěřených stíhačkách už kolikátý rok po sobě takové sucho z fotbalového hřiště slyšet skandování raz dva tři – rozhodčí je piča přítel křičí do svištění aut to jsem nečekal že už tak brzo budu muset začít nosit brýle za zdí židovský hřbitov mrtví se vyhřívají na sluníčku a mlčí pak stáčíme med je zlatý

114

115

Time out

HOLKA Z LIKÉRKY Čekám na drobky štěstí, až spadnou ze stolu – vůně rumových trestí a vůně mentolu. Ráno má šedou barvu, bodne mě v prsou mých, když svoji kartu narvu do hodin píchacích. V hale zas cinká linka, důvěrně znám ten tón, za sklínkou jede sklínka, je jich snad milión. Extrakty léčivých bylin, sirupy z ovoce (chtěla bych potkat se s milým, líbat se divoce…).

116

Čerstvé hřebíky

pásm

Jakub Grombíř

(Z překladů Jakuba Grombíře)

Boris Kočeišvili /// jak by se v takové situaci zachoval Anton Pavlovič Čechov nejspíš by vzal doktorskou brašnu a odjel

117

Jakub Grombíř

Čerstvé hřebíky

118

pásm

Jakub Grombíř

Čerstvé hřebíky

Boris Kočeišvili

Boris Kočeišvili

///

///

koupil jsem čerstvé hřebíky jsou jak švarní mládenci energicky vnikají do měkkého života

vzpomínám si měli jsme komornou Agathu Christie mluvila anglicky my jsme jí říkali rusky Agátko a škádlili ji Agátko svlíkni se drobátko

119

Jakub Grombíř

Čerstvé hřebíky

Čerstvé hřebíky

Boris Kočeišvili

Boris Kočeišvili

///

///

přeležíš si jeden bok obrátíš se na druhý a sníš o třetím

Milá Rusi vracíme se k tobě z Evropy plni velikých idejí zaběhni do obchodu kup salám chleba sama víš co se v takových případech sluší pokrájej sundej zátku nalej

Boris Kočeišvili /// ve vagóně se špatně dýchá jak inteligenci před revolucí jak inteligentovi po revoluci

120

pásm

Jakub Grombíř

Boris Kočeišvili Narozen 1. dubna 1940 v Elektrostalu, ruský básník a malíř. Vydal básnické sbírky Dva domy (1992), Zápisky lovce zápisků (2001) a Proč Paříž (2004).

121

Dramatický pokles nároků na filmařské řemeslo se po roce 1989 projevil mimo jiné v přístupu filmařů k literárním adaptacím. Zmizela hlubší znalost předlohy, která se dnes vybírá pouze podle komerčního potenciálu. Příkladem může být film Ondřeje Trojana Želary, kde došlo ke změně názvu (film nevznikl podle čte‑ nářsky mimořádně úspěšné prózy Květy Legátové Želary, ale podle jiné autor‑ činy knihy, novely Jozova Hanule) a také k úpravě příběhu v zájmu optimistického vyznění. Změnilo se pořadí důležitosti: kniha často následuje až po filmu a má ryze komerční funkci, jde o shrnutí scénáře, fotografií z filmu a několika veselých his‑ torek z natáčení. Je to typický účelový produkt, který má za cíl vsugerovat pub‑ liku, že inkriminovaný film je zcela zásadní dílo, jež si nikdo nemůže dovolit ignorovat. Nebylo možno navázat na šedesátá léta, kdy spolupráce spisovatelů a filmařů vedla k mnoha pozoruhodným výsledkům, už kvůli ztrátě vzájemné sounáležitosti tvůrců. K literatuře se ve filmových kruzích přistupuje povětšinou shovívavě, jako k chudému příbuznému. Také se nůžky postupně rozevírají co do poetiky, sou‑ časná literatura je stále literárnější a exkluzivnější, postrádá lineární děj, mnohdy i příběh jako takový, naproti tomu film je nucen k popisnosti, aby oslovil co nejšir‑ ší publikum. „Slábne vliv literatury, která vyvěrá z autorova nitra, nikoliv z vnějško‑ vých pohnutek, ze snahy vydělat peníze, připodobnit se určitému typu literatury, jež jde dobře na odbyt, dobře se ztvárňuje do podoby scénářů. […] Literatura se vyprazdňuje, její souvislost se životem je zpochybňována, ba dokonce v  dílech

122

pásm

Česká literatura a film – manželství z rozumu?

mnoha autorů vůbec eliminována. Je to matematicky formulovaná hra, která už nezachází s žádnými živými modely, takže čtenáři už nemá na čem záležet.“1 Český film je produktem dobových podmínek a stěží by mohl být jiný. Být fil‑ mařem je prestižní záležitost, na rozdíl od některých jiných druhů umění, a proto se zde přirozeným výběrem objevují především lidé ambiciózní, od kterých nelze očekávat, že by dokázali jít proti proudu (pokud se objevily výjimky jako Cesta pus‑ tým lesem Ivana Vojnára nebo Hranice stínu Martina Müllera, setkaly se nejen s divác‑ kým nezájmem, ale i s odmítnutím ze strany kritiky). Jako v každém jiném odvětví globalizované ekonomiky jednotlivec nemá proti precizně proorganizovaným kor‑ poracím žádnou šanci. Umělecká kritika je neustále marginalizována, takže vůči fil‑ mařům a jejich sebeoslavným vystoupením v médiích neexistuje žádná opozice. Typickým dobovým jevem je eklekticismus; objevují se nejrůznější retro‑ vlny, které mají zpravidla za cíl maskovat nedostatek vlastního stylu. V českých poměrech je zajímavým příkladem tvorba Saši Gedeona, inspirovaná poetikou šedesátých let. Ovšem ve Formanových nebo Passerových filmech šlo o  nová‑ torské povýšení všedního žvatlání na výpověď o generačních pocitech, které se namnoze projevují podobným bezobsažným siláctvím – svým způsobem šlo také o reakci na škrobenost plakátových hrdinů předchozí dekády. U Gedeona vidí‑ me především snahu pobavit tancovačkovými tlachy, které jsou jediným roz‑ měrem jeho hrdinů. Indiánské léto je neseno v rovině prázdninové nezávaznosti, ústřední konflikt je spíše lehce naznačen a režisér zobrazuje první milostná tápá‑ ní se zjevným nadhledem. Podstatná komunikace se odehrává až ve druhém plá‑ nu, skryta za nezrale silácké promluvy a generační fráze. Děj posunují dopředu nikoli dialogy, ale právě pomlky mezi nimi.

1

Milan Uhde: Ve spisovatelích ani intelektuálech nevidím spásu pro dnešní společnost, Host 9/1999

123

pásm

Jakub Grombíř

Jakub Grombíř

Česká literatura a film – manželství z rozumu?

Také další film, Návrat idiota, představuje mentálně retardovaného Františka (v podání Pavla Lišky) jako jediného autenticky cítícího člověka mezi úspěšnými mladými obyvateli anonymního maloměsta, kteří se nikam nevyvíjejí, ba nedoká‑ žou si ani představit smysluplnější existenci. Skutečný milostný vztah tak dokáže navázat jen František, otázkou je, zda bude opětován. Problematický happyend lze stejně jako v případě Indiánského léta pokládat spíš za jistou formu úniku – je ovšem v  současném filmu ještě možný jednoznačný happyend (to je problém také jinak pozoruhodného filmu Bohdana Slámy Štěstí)? Jako pozitivní rys Gedeonovy tvorby je třeba vyzdvihnout, že na rozdíl od svých vrstevníků dokáže (relativně úspěšně) pracovat s  kvalitními literární‑ mi předlohami: Indiánské léto vzniklo podle povídky Francise Scotta Fitzgeralda Berenika si stříhá vlasy, Návrat idiota zase na motivy Dostojevského Idiota. Stejně tak jeho starší krátké filmy jsou adaptacemi: Zavřeno pro rodinný smutek je inspirován Albertem Moraviou a Štace Juanem Carlosem Onettim. Gedeon tyto různorodé látky důsledně převádí do vlastního světa, představujícího lehce archaizovanou a idealizovanou podobu současnosti. Na dílo vyjadřující se k aktuálním problé‑ mům si Gedeon netroufá, což jej vlastně pozitivně odlišuje od nezvládnutých ambicí jiných polistopadových debutantů. Existuje málo tvůrců schopných převést jazyk moderní literatury adekvát‑ ně na filmové plátno – v praxi snad pouze Vladimír Körner (je signifikantní, že nedostává tolik prostoru jako dříve – s výjimkou koprodukčního Anděla milosr‑ denství a nepříliš zdařilého Pramene života). Často dochází k nepochopení před‑ lohy, jako ve filmu Jaroslava Brabce Kuře melancholik podle románu Josefa Karla Šlejhara, autora z  konce 19. století, který svým expresivním a  psychologickým stylem předběhl dobu a v době vzniku filmu ho znalo jen pár zasvěcenců. „Jak dokonale opustit myšlenkový odkaz spisovatelův, a  natočit přitom na pohled atraktivní snímek, ukazuje […] Jaroslav Brabec. […] Bouřlivé a divoké vyvrchole‑ ní v podobě očistného požáru nám dává pocítit, že film zkonstruovaný na půdo‑ rysu vesnického dramatu, westernu a se špetkou erotiky, jíž se vášnivě oddávají

124

Česká literatura a film – manželství z rozumu?

animální postavy, má vysoké kvality co do jednotlivých složek (architekt, výtvar‑ né pojetí, kamera, hudba), ale je málo náročný na samotný obsah díla.“2 Jiný neortodoxní velikán českého písemnictví, Jaroslav Havlíček, byl vysta‑ ven ještě nepříjemnějšímu druhu manipulace. Zatímco u Kuřete melancholika při‑ šel režisér alespoň s nějakým, byť diskutabilním názorem, Jaromil Jireš se ve filmu Helimadoe pouze svezl na dobové oblibě retrofilmů (tyto návraty do minulosti bývají charakteristické pro každou nejistou dobu – nabízí se srovnání s mimořád‑ nou oblibou historických kostýmních veseloher na přelomu třicátých a čtyřicá‑ tých let, a  to, jak dokazuje film Jacquesa Feydera Hříšné ženy boomské, nejenom v českém filmu) a také na tradici úspěšných havlíčkovských adaptací: Petrolejové lampy Juraje Herze patří ke klasickým dílům české kinematografie také díky způ‑ sobu, jak na pozadí historické látky zobrazil tíživou atmosféru plíživé normaliza‑ ce, ničící lidské životy bez jediného výstřelu. Prokletí domu Hajnů (podle románu Neviditelný) je tradičnější a méně komplikovaný, nicméně kultivovaný film, v rám‑ ci tvorby Jiřího Svobody rozhodně nadprůměrný. Naproti tomu Jirešova Heli‑ madoe je poznamenána televizní konvencí, zplošťující každou myšlenku, která by mohla diváka rušit při trávení. Z cynického manipulátora Hanzelína se v podá‑ ní Josefa Somra stává bodrý a neškodný podivín, všudypřítomné pastelové filtry redukují tragický příběh na běžnou epizodu nešťastné pubertální lásky. Jiným příkladem svévole, s níž čeští filmaři přistupují k adaptacím kvalitní literatury, jsou Andělské oči Dušana Kleina. Zatímco stejnojmenná povídka Bohu‑ mila Hrabala vypovídá o absurdním pojišťování živnostníků v době těsně před komunistickým pučem a popisuje temnou, mefistofelskou povahu této profese, režisér si z ní vybírá (stejně jako z rozsáhlejšího textu na obdobné téma Bambi‑ ni di Praga 1947) pouze komické momenty, které umožňují populárním hercům

2

Michal Horniak: Filmové adaptace v české kinematografii, in: Panorama českého filmu, Olo‑ mouc 2000

125

pásm

Jakub Grombíř

Jakub Grombíř

Česká literatura a film – manželství z rozumu?

(Pavel Zedníček, Viktor Preiss a další) rozehrát prvoplánově žertovné „scénky“ jako ze silvestrovské galasupershow. Pro Hrabalovu poetiku typické tragikomic‑ ké momenty jsou v lepším případě ignorovány (popis vesnické zábavy, která se zvrhává v sebevražedné bakchanálie), v tom horším přestavitelé svým estrádním figurkařením zcela obracejí jejich význam (ošuntělé taneční kursy, postrádají‑ cí dámskou společnost). Také zde evidentně nebylo důvodem zalíbení režisé‑ ra v původním textu, ale kalkulace s možností navázat na oblibu Menzelových Postřižin. Potvrzuje to výtvarná stránka filmu, posunující stylizaci „starých dob‑ rých časů“ až do polohy kýče. Hlavním požadavkem doby byla zábavnost a únikovost, snad jako reakce na okolní svět, který se ukázal komplikovanější, než by bylo leckomu milé. Hlad po komediích byl tak výrazný, že často vedl, při absenci dramaturgické soudnos‑ ti, k využívání nepatřičných námětů, komedie navíc točili i tvůrci, kteří k tomu neměli předpoklady. Příkladem je Saturnin Jiřího Věrčáka. Situace okolo zfilmo‑ vání klasické humoristické knihy Zdeňka Jirotky, postavené hlavně na slovním humoru a ironizování pokleslých literárních žánrů, připomínala poněkud tota‑ litní anekdotu: „Šlo by ve Švýcarsku vybudovat socialismus? – Samozřejmě by to šlo, ale byla by to škoda.“ Věrčák adaptaci pojal v duchu idylického retra, sázející‑ ho na barvotiskové prvorepublikové reálie (ačkoli kniha vznikla za druhé světové války a žertuje se v ní mj. na účet zatemnění – dokonce se objevuje protektorát‑ ní cenzurou nepovšimnutá aluze na Churchillův inaugurační projev3) a mecha‑ nicky převádějícího na plátno všechno, co šlo. Navzdory hvězdnému hereckému

3

Saturnin přísahá, že bude Milouše „neúprosně stíhat na zemi, na vodě i ve vzduchu“; zdá se, že tehdy cenzoři nebyli tak bdělí jako v letech reálného socialismu – nebo měli s umělci, ještě nevyškolenými k autocenzuře, prostě „víc práce“. Nejkřiklavějším zásahem do uměleckého díla byla tehdy oprava verše Máchova Máje „Vůdce zemřel!“ na neškodný, leč nelibozvučný hiát „Pán náš zemřel!“.

126

Česká literatura a film – manželství z rozumu?

obsazení tak vznikl film značně unylý. Humor byl převážně prvoplánový, lec‑ kdy ani režisér nepochopil záměr autora předlohy, jako v případě scény s červy, kde eliminoval nekonečné opakování fráze „přinesla jsem ti“, na kterém byl vtip založen. Rovněž epizoda se zdemolovanou trafikou je vtipná právě v distingova‑ ném převyprávění titulního hrdiny, který nechává čtenáře domyslet si skutečný rozsah katastrofy, kdežto ukázat automobil narážející do trafiky je jenom nepů‑ vodní situační gag. „Saturnin postrádá výraznější scénáristický a režijní rukopis, tvůrcům chyběla větší dávka invence, fantazie a nedostávalo se jim originálních filmových nápadů.“4 Příkladem megalomanie a  nesoudnosti (chtělo by se přímo napsat „nestoudnosti“…), které jsou schopny zahubit sebelépe míněný projekt, je film Františka Antonína Brabce Kytice. Klasické dílo české literatury je zde prezen‑ továno způsobem, jaký k němu, dle představ režiséra, musí přitáhnout pozor‑ nost i nej­zarputilejšího odpůrce poezie. Vše je poplatno prvoplánovému efektu, nejrůznější formální triky jdou často proti logice příběhu (duch vojáka ze Sva‑ tebních košil, který svým rozverným šklebením připomíná spíše pitvorné postavič‑ ky z pohádek Zdeňka Trošky). Postava vodníka již není zobrazena v ladovském archetypu výstředního starého mládence, ale jako ryzí playboy (hraje ho ostat‑ ně populární zpěvák Dan Bárta). Připomíná to poněkud legendární rozhlasový projev někdejšího prezidenta Antonína Zápotockého, podle kterého díky socia‑ listické prosperitě Ježíšek už není nahým dítětem ve chlévě, ale dospěl, pořídil si kožich a stal se z něho děda Mráz. Také postmoderní vodník se již nezabývá ševcovskou malovýrobou, ale krátí si čas laškováním s vodními vílami. Divácká atraktivita těchto výjevů je nesporná, ale z Erbenova příběhu tak mnoho nezbylo.

4

Andrej Halada: Saturnine, kde tvé kouzlo jest?, Mladý svět 18/1994, s. 48

127

Česká literatura a film – manželství z rozumu?

Pro mnohé studenty, ale i učitele bylo možná daleko pohodlnější zajít si na film, nabízející Erbena v líbivém, až reklamním obalu, než prokousávat se původním zněním balad. Už Walter Benjamin se zamýšlel nad tím, jak film dokáže zba‑ nalizovat jakékoli sdělení a  vytěsnit jeho původní význam: „Jeho spoločenský význam nie je ani v najpozitívnejšej podobe, ba práve v nej, mysliteľný bez jeho deštruktívnej, katarznej stránky: bez likvidácie tradičnej hodnoty kultúrneho dedičstva.“5 Pro F. A.  Brabce je ovšem podřizování obsahu filmu vizuálním efektům typické, jak předvedl v  pozoruhodně výtvarně stylizované, ale vůči předloze necitlivé adaptaci Krále Ubu, vnášející do textu Alfreda Jarryho prvoplánovou aktualizující pointu. Sklon ke „zjednodušování“ filmových předloh se projevil už na počátku devadesátých let: viz nejúspěšnější film tohoto období, kterým byl Tankový prapor Víta Olmera. Ačkoli předloha Josefa Škvoreckého nedosahuje kvalit většiny výše zmíněných knih, přece jen jde o plnohodnotný román s dramatickým konflik‑ tem i s vnitřním vývojem hlavní postavy, autobiografického Dannyho Smiřické‑ ho. Filmová verze z knihy vypreparovala jen nejpikantnější scény, dokumentující debilitu fanatických důstojníků. Ti jsou ostatně v knize výrazně individualizo‑ váni, kdežto ve filmu jde o  přehlídku politováníhodných figurek, které se liší jen intenzitou řvaní, takže se v nich divák do konce filmu nedokáže zorientovat. „Škvoreckého kniha díky své slovní suverenitě nepůsobí i  přes mnohá sprostá slova vulgárně, tomu se film naopak místy nevyhnul.“6 Celek budí spíše dojem víceúčelového zábavného pásma, motiv Dannyho vztahu k manželce důstojníka

5 6

Walter Benjamin: Umelecké dielo v epoche svojej technickej reprodukovateľnosti, in: Iluminá‑ cie, Bratislava 1999, s. 198 Andrej Halada, Český film devadesátých let, s. 73

128

pásm

Jakub Grombíř

Jakub Grombíř

Česká literatura a film – manželství z rozumu?

(který má v knize klíčový význam) je zde nalepen jakoby proto, aby se do filmu dostala i trocha divácky vděčné erotiky. Film se tak paradoxně dostává do sou‑ sedství Černých baronů Zdenka Sirového (1992)  – kde literární předloha Miro‑ slava Švandrlíka postrádala na rozdíl od Tankového praporu umělecké ambice, ale režijní pojetí bylo v  některých ohledech (například v  dokumentárním úvodu, zasazujícím příběh do dobového kontextu) kultivovanější. Doplatilo ovšem na kaleidoskopickou strukturu knihy, takže jednotlivé komediální výjevy postráda‑ ly logickou návaznost. Jako se někteří výrobci protektorátních únikových komedií a  melodra‑ mat bez problémů přeorientovali na „angažovaná díla“ v duchu socialistické‑ ho realismu, dnes vidíme protagonisty denunciantského odpadu à  la Major Zeman dokonale adaptované na postindustriální showbusiness (příkladem může být úspěšný televizní režisér Jiří Adamec). A  kruh se uzavírá: součas‑ ná společenská poptávka volá po relativizaci a zjemnění zločinů komunismu, a filmy jako Kolja nebo Báječná léta pod psa jí ochotně vycházejí vstříc. V situaci, kdy se zapomnění stává heslem doby (s oficiálním posvěcením hlavy státu), lze jen stěží očekávat otevřenou výpověď, zvlášť od umění natolik závislého na fi‑ nančních zdrojích, jako je hraný film (v případě dokumentaristiky je naštěstí situace výrazně lepší). V Báječných letech pod psa jsou hrdiny příslušníci „šedé zóny“, vzdělaní a eko‑ nomicky dobře situovaní, kteří si po debaklu Pražského jara už o režimu nedělají sebemenší iluze, a právě proto ho nehodlají zbytečně dráždit (na druhou stranu ani moc je nemohla na rozdíl od aktivních odpůrců úplně rozdrtit, protože ales‑ poň nějakou inteligenci chtě nechtě potřebovala). Tím spíš, že na malém měs‑ tě představuje zákon ředitel místní továrny, který využívá funkce k ponižování podřízených (nikoli náhodou je jeho životní vášní kynologie). Film ovšem neře‑ ší – a knižní předloha jen náznakově – otázku, kam až je možno v kompromi‑ sech s touto mocí zajít, přízeň či nemilost mocných jsou představovány jako cosi

129

Česká literatura a film – manželství z rozumu?

osudového. Zatímco v rané, knižně dosud nepublikované próze Případ čtrnáctého patra Viewegh ještě ukazuje vzpouru, byť neúspěšnou, proti evidentní lži, další jeho knihy už se nesou v duchu omlouvání veškerých kompromisů. Častým čerpáním z  literárních zdrojů se vyznačuje i  tvorba Vladimíra Michálka. Zatímco v případě Zapomenutého světla se aktualizace předlohy Jaku‑ ba Demla na poměry osmdesátých let ukázala až na pár výjimek funkční (reži‑ sér také dokázal ukáznit herecký projev Bolka Polívky, který zde podal jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů na poli filmového herectví), Kafkova Amerika se dočkala naprostého nepochopení a banalita režijního záměru (navzdory kvalitní technické stránce), vedoucí až k hollywoodskému happyendu, učinila z Michál‑ kovy adaptace pouhý prostor pro exhibici některých hereckých, výtvarných a hudebních celebrit (Martin Dejdar, Jaroslav Róna, skupina Lucie), jimž moh‑ la stejně dobře posloužit kterákoli jiná kniha. Totéž platí o filmu Anděl Exit, kde se z vícevrstevné prózy Jáchyma Topola stala publicistická výpověď o hektickém životě velkoměstských narkomanů. Ukázalo se, že Michálkův talent vyžaduje pevné dramaturgické mantinely, které by usměrnily jeho sklon k eklekticismu – příkladem budiž velmi zdařilý film Je třeba zabít Sekala, kde měl možnost praco‑ vat s kvalitním scénářem Jiřího Křižana, přinášejícím silný a zřetelný konflikt. Pro většinu českých filmařů je situace bezvýchodná: vlastní kvalitní námět vytvořit nedokážou a  ke zdařilému ztvárnění cizího jim chybí potřebná dávka pokory a otevřenosti k vnějším podnětům. I ty nejlepší adaptace pouze vizuali‑ zují důležité scény knihy – film, který by šel dále, rozvíjel filmovými prostředky to, co spisovatel říci nemohl (vzpomeňme třeba Němcových Démantů noci), v současnosti až fatálně chybí.

130

pásm

Jakub Grombíř

131

Rolland, Malraux, Gary Na Romaina Rollanda, přesněji na jeho památku, jsem poprvé narazil ve Vézelay; to jsem tehdy ještě neměl ponětí, o jaké historicky významné město jde. A tehdy jsem také nevěděl, že v nedalekém Brèves je Rolland pohřben (doposud jsem se tam nedostal). Rollandův pařížský pobyt jsem našel podle průvodce, Malrauxovo a Garyho bydliště v pařížské rue du Bac zcela náhodně, když jsem tam vyhledá‑ val dům, kde přebýval poúnorový utečenec a budoucí historik Bořivoj Čelovský. Žel i on už odešel na onen svět. K tomu Rollandovu Vézelay ještě tolik, že jsem do něj náhodně zabloudil cestou do Paříže. A posléze jsem také v tomto Rollan‑ dově městě narazil na dům, v němž bydlil prozaik Georges Bataille. Všechna tato střetnutí vedla k novému čtení zmíněných spisovatelů. ŘEKA A ZVONY Na domě číslo 162 na pařížském rušném bulváru Montparnasse je pamětní deska, jež oznamuje, že zde v letech 1901 – 1913 bydlel Romain Rolland a že zde napsal svého Jana Kryštofa (Jean‑Christophe). V  pětipatrovém činžáku, jehož páté patro je mansardní, však tento román nevznikl, na začátku 20. století byla v této končině poněkud ideálnější situace. Sám Rolland ji vystihl těmito slovy: „Psal jsem většinou v  rozviklaném pařížském domečku Nad Katakombami 162, bul‑ vár Montparnasse; otřásal se sice rachotem těžkých povozů a neustálým huko‑ tem města, ale měl i svou druhou tvář, a ta se koupala v prosluněné samotě staré klášterní zahrady pod stromy, jež pamatovaly dvě století, a hlaholila švitořením

132

vrabců, vrkáním holubů a  zpěvem kosů. Vedl jsem tou dobou život osamělý a  skromný, bez přátel a  jiných radostí kromě těch, které jsem si vytvářel sám, a přímo zavalen prací: profesura, novinářské články, historická pojednání. Nedo‑ stal jsem se z roboty, jak ji ukládá starost o chleba, ke Kryštofovi leda na hodinu denně a často to bylo ještě méně. Přesto však za celých těch deset let neminul jediný den bez jeho přítomnosti. Ani nepotřeboval mluvit. Byl tu.“ Hrdinou románu je geniální hudebník, přesněji řečeno původně mladík, který do tvůrčí geniality dorůstá. Neustálý růst a stálé dozrávání je typickým zna‑ kem Jana Kryštofa. Tento proces se obráží i v tvaru díla, jež má charakter vývojo‑ vého románu. Jan Kryštof je stěžejní postavou díla, vedle něj však vystupuje v tomto romá‑ ně celá galerie figur z nejrůznějších společenských vrstev. Všechny Rolland nále‑ žitě vykreslil, jedna z nich je však Janu Kryštofovi jistým způsobem blízká, je jím jeho strýc Gottfried, jenž jej v  jednom z  nejkritičtějších okamžiků jeho života navrátil na správnou cestu. Jan Kryštof představuje v románě volní sílu, Gott­fried naopak sílu vnitřní sugesce a  nezměrného dobrodiní. Ve čtvrtém dílu o  něm Kryštof praví: „Konal dobro, jako je konají pole a lesy…“ Je to jedna z nejkrásněj‑ ších vět tohoto rozměrného románu. Jan Kryštof je původem Němec. Skutečnost, že si Francouz Rolland zvolil za protagonistu svého románu Němce, svědčí nejen o jeho okouzlení osobnos‑ tí a hudbou Ludwiga van Beethovena, jehož život byl částečnou předlohou pro

133

krajinomalb

František Všetička

František Všetička Narozen 25. dubna 1932 v Olomouci. Literární teoretik, beletrista a překladatel. Vydal sedmnáct odborných publikací, například Josef Štefan Kubín (1980), Kompoziciána (1986), Komenský básník (1992), Stavba prózy (1992), Jakub Arbes (1993), Stavba básně (1994), Stavba dramatu (1996), Podoby prózy (1997), Dílna bratří Čapků (1999), Tektonika textu (2001), Možnosti Meleté (2005), Garance grotesknosti (2010). V poslední době se věnuje rovněž beletrii – vydal dva biografické romány: Před branami Omegy (1995) a Daleký dům (2001), čtyři knihy fejetonů: Vnitřní vitráže (1996), Olomouc literární (2002), Morava a Slezsko literární (2009) a Rakousko literární (2010) a jednu sbírku básní: 57 + 5 haiku (2005). Překládá také současné polské básníky, knižně vydal výbor z poezie Jana Pyszka Puklá pečeť polibku (1998) a Zygmunta Dmochowského Chytat chvíli (2011).

Dům R. Rollanda ve Vézelay

134

postavu Jana Kryštofa, ale zároveň o spisovatelově nadnárodní humanitě, která nezná nacionálních bariér. Rollandův Jan Kryštof je román‑řeka, a to nejen svým rozsahem, objímajícím celý jeden lidský život, ale i motivem řeky, jenž spojuje všech deset dílů tohoto opusu. Motiv řeky, v daném případě Rýna, nejen prostupuje román, ale má navíc umocňující a všeobjímající charakter: „Řeka hučí. V tichu stoupá její všemohou‑ cí hlas; kraluje nad bytostmi. Jednou hýčká jejich spánek a jako by sama upada‑ la v dřímotu šumotem svých vln. Anebo se zlobí, řve jako rozlícené zvíře, které chce kousat a trhat. Zlobný jekot slábne: teď je to šeptání nekonečné něhy, stří‑ brné zvonky, jasné rolničky, výbuchy dětského smíchu, něžné hlasy, které zpíva‑ jí, tančící hudba. Nesmírný mateřský hlas, nikdy neusínající! Konejší dítě, jako je konejšíval století za stoletím, od narození do smrti, po všecka pokolení, která tu byla před ním; proniká jeho myšlenku, prostupuje jeho sněním, ovíjí je pláštěm plynulých souzvuků, které jej budou obalovat ještě i tenkrát, až bude uložen na hřbitůvek spící na břehu vod a omývaný Rýnem…“ Řeka Rýn spojuje zároveň dvě kultury, německou a francouzskou, z nichž Jan Kryštof vyrůstal a jejichž spojení a srůstání tanulo na mysli tvůrci tohoto vel‑ kolepého románového cyklu. Jak mučivě musel Romain Rolland prožívat první světovou válku, během níž bylo toto srůstání vandalsky a smrtelně ničeno. A jak je teprve prožíval za druhé světové války, kdy na něj znovu doléhal válečný běs, který jeho sen o sbližování kultur vrhal kamsi do nenávratna. Otázkou zůstává, co si o tomto kulturním snu za druhé světové války myslel a co si z něj odnášel, odcházeje z tohoto světa. Rollandův román‑řeka má nejen volný a  široký tok, ale má rovněž řadu zátok a zátočin. Klasickým důkazem této bezbřehé širokosti je především šestý díl Jana Kryštofa, nazvaný Antoinetta, jehož hlavní postavou je dívka stejného jména, s níž se Kryštof sice třikrát ve svém životě setkal, ale pouze jednou s ní krátce hovořil. Spjatost tohoto dílu s románovým cyklem je neobyčejně volná,

135

krajinomalb

František Všetička

Rolland, Malraux, Gary

Paříž 14, bulvár Montparnasse 162, kde žil R. Rolland

136

až nezměrně volná. Rolland je ovšem tvůrcem žánru románu‑řeky, to jest také jeho zákonodárcem. Z toho plyne, že román‑řeka je téměř bezbřehý, vidět z jed‑ noho břehu na druhý je někdy velmi obtížné. Vedle motivu řeky prochází románovým cyklem také motiv zvonů. Na roz‑ díl od motivu řeky je to tematický prvek, jenž pro své zvukové hodnoty souvisí s Kryštofovým hudebním nadáním a s jeho profesí. Z řady motivických variant stojí za bližší pozornost ta, jež se objevuje v Kryštofově rozmluvě s Leonardem, když oba hovoří o Bohu a víře. Leonard planě rozpráví a do toho pronikne hlas zvonů: „Právě se rozezněly zvony: nejdřív ten nejvyšší, samoten, podobný pta‑ čímu žalování, vznášel svou otázku k obloze; po něm se vmísil do jeho nářku druhý o tercii níž; nakonec zazněl ten nejvážnější; vyzváněl v kvintě a jako by těm dvěma odpovídal. A už všecky tři hlasy splynuly vjedno. A když ses posta‑ vil u paty některé z věží, hučelo to v ní jako v obrovském úlu. Vzduch i srdce se zachvívaly. Kryštof tajil dech a přemýšlel, jak je veškerá hudba, kterou vytvo‑ řili hudebníci, chudá vůči tomuto oceánu zvuků, souzvuků a melodií, v němž jako by burácelo na tisíce živých bytostí: nespoutaná zvěř, svobodný svět zvu‑ ků ve srovnání se světem, jejž lidský rozum ochočil, roztřídil, chladně pole‑ pil štítky. Kryštof se utápěl v té zvučící nesmírnosti bez břehů a bez hranic…“ Tato motivická varianta má v  románě stěžejní význam, neboť během tohoto vyzvánění Jan Kryštof zjistí, že pozbyl víry v  Boha. Stalo se tak ovšem pouze dočasně. Hlas zvonů, to není jen pocit Jana Kryštofa, ale už malého Rollanda, jenž o tomto fascinujícím dojmu na sklonku svého života ve svých pamětech napsal: „Tady jsou zvony, zvony svatého Martina! Zpívají na prvních stránkách Jana Kryštofa. Vryl jsem si jejich hudbu do svého nevědomého srdce. Rozlétaly se z  prolamované věže staré katedrály nad mým domem. Ale tito kostelní ptáci mi nepřipomínali kostel… Bůh, který mi naslouchal – Bůh, kterého jsem tvořil, aby mi naslouchal, a jemuž jsem se nepřestal po celý život svěřovat, byl v těchto

137

krajinomalb

František Všetička

Rolland, Malraux, Gary

vznášejících se ptácích: ve zvonech a ve vzduchu.“ Hlas zvonů je éterický dojem, jenž sugestivním způsobem spojuje život a dílo Romaina Rollanda. Jan Kryštof je obdivuhodné dílo rovněž pro svou hrůznou předtuchu vzni‑ ku první světové války. Poslední díl tohoto románu dopsal Rolland roku 1912 a právě v něm vytušil a vyjádřil temné společenské síly, jež se za dva roky rozpou‑ taly ve válečnou krvavou řež. Vzhledem k tomu, že Rolland zavčas tyto temné síly poznal, je celkem pochopitelné, že během válečné vřavy se choval jako nad‑ národní pacifista (žil v té době ve švýcarském Villeneuve). Řada jeho známých mu tento postoj v  poválečné době zazlívala. Jaký postoj ovšem mohl zastávat ten, kdo stvořil Němce Jana Kryštofa, žijícího a tvořícího převážně v podnětné Francii? Ze švýcarského Villeneuve se Rolland roku 1939 přestěhoval do Vézelay, jež leží nedaleko jeho rodiště Clamecy. Spolu s ním tam žila jeho nová manželka, kněžna Máša Kudaševová, kterou si Rolland přivezl ze Sovětského svazu. V tom‑ to městečku také 30. prosince 1944 zemřel.

Paříž 7, rue du Bac 108, kde žil a zemřel R. Gary

138

ČINEM PROTI ÚDĚLU Jsou umělci, jejichž život a  tvorba se jakoby rozpadají do dvou nesourodých částí. Jedním z  nich je i André Malraux. Před válkou pln aktivit, jež měly levi‑ cový charakter a zcela zjevně se ztotožňovaly s ideály komunistického hnutí (jak tomu nasvědčují jeho romány Lidský úděl, Čas pohrdání a Naděje), a po válce jeden z nejbližších stoupenců generála de Gaulla (jeho osobní poradce a mini‑ str informací a ministr kultury v jeho vládách). Na první pohled zjevný rozpor, zdánlivě útěk z revolučních barikád, přesto však obě tato období, k nimž třeba připojit Malrauxovu účast v hnutí odporu za druhé světové války, spojuje pod‑ statný svorník, jímž je – čin a touha po činu. Nad nimi se nejedenkrát zamýšlejí postavy jeho románů a podle svých úsudků také jednají. Nejednou se tyto myš‑ lenky a jejich realizace objevují v románě Naděje, který se odehrává za španělské

139

krajinomalb

František Všetička

Rolland, Malraux, Gary

Paříž 7, rue du Bac 44, kde žil A. Malraux

140

občanské války, jíž se Malraux jako letec aktivně zúčastnil. V  románě je líčena situace, kdy Frankovi falangisté prolomí republikánskou frontu a zdemoralizo‑ vaní vojáci republiky bezhlavě prchají. Plukovník Manuel, jedna ze stěžejních postav románu, však tomuto útěku zabrání, k němu se postupně připojují další muži. Malraux tuto zlomovou situaci komentuje slovy: „Poprvé stál tváří v tvář bratrství, které nabylo tvářnosti činu.“ Jiná postava, poručík Scali, v rozhovoru s Alvearem, profesorem dějin umění, pronáší myšlenku značně příbuznou: „Lidé spojení nadějí a současně činem dospívají stejně jako lidé spojení láskou k oblas‑ tem, k nimž by nikdy sami nedospěli.“ Španělské republikány stejně jako čínské revolucionáře z románů Dobyvatelé a Lidský úděl spojuje naděje a čin, obdobné pouto shledával André Malraux za druhé světové války a po ní v osobě Charlese de Gaulla. Podobnou nesourodost (a  opět zdánlivou) lze vysledovat i  v  Malrauxově tvorbě. Do druhé světové války píše převážně romány (poslední vyšel roku 1943 pod názvem Ořechovníky altenburgské ve Švýcarsku) a po válce se zaměřuje na esejistické a uměleckohistorické práce. Předěl mezi Malrauxovou beletristickou a nebeletristickou tvorbou není však tak radikální, neboť už jeho románoví hrdi‑ nové jsou často filozoficky založeni a pronášejí nezvyklé názory, jež vypovídají o jejich lidské a myslitelské dimenzi. V Lidském údělu patří k těmto postavám především revolucionář Kyo a  jeho otec Gisors. Kyo v  jejich rozhovoru mimo jiné řekne: „Každý člověk se podobá své bolesti.“ A jeho otec na opačném kon‑ ci románu k  tomu dodává: „Každá bolest, která nikomu nepomáhá, je absurd‑ ní.“ Kyovy myšlenky jsou přitom ovlivněny japonskou výchovou, jak je zjevné z jeho přesvědčení, že „ideje nesmí být pouhou myšlenkou, nýbrž prožitkem“. Obdobně rozmlouvají a přemýšlejí postavy z románu Naděje. Puig v rozhovo‑ ru s plukovníkem Ximenezem: „Když se lidé donucují, aby žili nízce, nevede je to k tomu, aby mysleli vznešeně.“ Týž Puig krátce předtím uvažuje: „Hrdinství, které je pouhým napodobením hrdinství, nemá cenu.“ Výše zmíněný Manuel

141

krajinomalb

František Všetička

Rolland, Malraux, Gary

Rolland, Malraux, Gary

k ustupujícím vojákům: „Být s přáteli není těžké, když mají pravdu, ale když se mýlí…“ Do románové tkáně jsou vepsány také autentické výroky filozofa Migue‑ la de Unamuna, která pronesl k povstaleckému generálu Molovi: „Zvítězit není totéž co přesvědčit.“ A o kousek dál cituje García celé pasáže z dopisu tohoto předního španělského filozofa. García na rozdíl od ostatních mluvčích je dokon‑ ce aktuální, v  rozpravě s  Magninem lapidárním způsobem odhadne dobové i budoucí tendence islámu: „V současné době se islám jako takový, jako duchov‑ ní společenství, pomalu dostává do rukou Mussolinimu.“ Uvedená filozofující tendence u  Malrauxe narůstala a  vyvrcholila v  jeho posledním románě Ořechovníky altenburgské, o němž Štefan Povchanič napsal, že „je spíš jakousi filozofickou úvahou o lidském údělu a samotné příběhy slouží jen jako záminka k filozofickým dialogům“. Po druhé světové válce přeroste tato tendence ve výlučnou esejistickou a uměleckohistorickou tvorbu, k níž patří tří‑ dílné Eseje o psychologii umění (doplněné a znovu vydané pod názvem Hlasy ticha) a rovněž třísvazkové Imaginární muzeum světového sochařství. Roku 1957 tuto tvorbu uzavírá první díl Metamorfózy bohů. Všechen zbývající čas (Malraux skonal roku 1976) věnoval jejich autor veřejné a politické činnosti. André Malraux se narodil v Paříži roku 1901 a bydlel v rue du Bac v čísle 44, kde také napsal Lidský úděl. Dům měl ve své době degaullovský ráz, neboť v něm spolu s Malrauxem žil Maurice Couve de Murville, de Gaullův ministr zahranič‑ ních věcí a později jeho ministerský předseda. UMĚLEC DVOJÍ EXISTENCE Každý prozaik má svůj klíčový román, stejně jako každý básník má svou klíčo‑ vou báseň, nebo dokonce celou sbírku. Klíčovým románem Romaina Garyho je Příslib úsvitu, a to z několika důvodů. V prvé řadě pro autobiografičnost, a záro‑ veň pro tematiku, neboť toto dílo zahrnuje stěžejní témata jeho próz, především téma dětství a dítěte a téma matky a mateřské lásky.

142

František Všetička

Rolland, Malraux, Gary

První z  nich se objevuje už v  debutu Evropská výchova. Jeho hrdinou je čtrnáctiletý Janek Twardowski, žijící s polskými partyzány v lesích kolem Vilna (román se odehrává za druhé světové války na bývalých polských územích). Janek je nejen dítě, ale posléze i sirotek, jenž se musí starat o sebe a o obdobně slabé, jako je on sám (konkrétně o židovského houslistu Moňka Sterna). Prožívá řadu situací a pocitů, jež jsou blízké mladému Romanovi z autobiografického Přísli‑ bu úsvitu, který vyrůstá v polském Vilnu už ve dvacátých letech a pod vlivem své matky touží po Francii, v níž se mají realizovat všechny jeho a matčiny sny. Pří‑ slib úsvitu se nakonec naplňuje a matka i syn se dostávají do vytoužené Francie, tam je však jejich životní úsvit zatemňován nejen vojenskými byrokraty, ale také a ještě hrozivěji hitlerovským Německem. Jiným dítětem, z jehož zorného úhlu je nahlížen okolní svět, je arabský chlapec Momo z románu Život před sebou. Momo je odložené dítko prostitutky a vyrůstá u paní Rózy, která si ve svém bytě zařídila útulek pro nezletilé tohoto druhu. Děj románu se odehrává na před‑ městí Paříže, jehož proletářské a lumpenproletářské prostředí komentuje Momo jazykem spodiny, do něhož proniká nejen expresívní slang a argot, ale celé fra‑ zeologismy ze světa dospělých, jež jejich mluvčí chápe pouze částečně nebo je nechápe vůbec. Romain Gary nevydal Život před sebou pod svým jménem, ale pod pseu‑ donymem Émile Ajar. Už jako Romain Gary získal Goncourtovu cenu za román Kořeny nebes, nyní pod přísně utajeným pseudonymem, který bude odhalen teprve po tvůrcově smrti, obdržel Goncourtovu cenu podruhé. Došlo tak k ne‑ obyčejné kuriozitě, neboť Goncourtovu cenu může ve Francii získat spisova‑ tel pouze jedenkrát, podruhé se zásadně neuděluje. Kuriózní situace se navíc vystupňovala tím, že Émile Ajar prostřednictvím svého právního zástupce cenu odmítl. K autorovým osobním údajům třeba ještě dodat, že i  Romain Gary byl původně pseudonym, který jeho nositel později přijal za vlastní jméno. Tvůrce

143

krajinomalb

František Všetička

Rolland, Malraux, Gary

Evropské výchovy a Lady L. se totiž narodil v Moskvě (někdy se uvádí ve Vilně) roku 1914 a jeho původní jméno znělo Roman Kacew. Jiným Garyho tématem je téma matky a mateřské lásky. Nejdůsledněji a také nejupřímněji je vyslovil v  Příslibu úsvitu. Nejupřímněji proto, že v  něm podal portrét své vlastní matky, ruské herečky židovského původu, jež se v ruském pro‑ středí jako umělkyně nijak neuplatnila, a tak toužila, aby se to, čeho nedosáhla sama, naplnilo v jejím synovi. Proto spolu s ním zamíří do Francie a s mateřskou láskou, často nenormálně přeexponovanou, dohlíží na růst svého potomka. Ve zcela opačné situaci se nachází Momo, hrdina a  vypravěč románu Život před sebou. Svou vlastní matku nikdy nepoznal a náhradní mámu našel v bývalé pro‑ stitutce Róze. A jak se ona o něj starala v době jeho nedospělosti, tak se jí to snaží oplácet na sklonku jejího života. Paní Róza a její chovanci žijí v bídných podmín‑ kách, vzájemný vztah mezi opatrovatelkou a  chlapcem je však povznesen nad strastiplné prostředí, v němž oba a další chovanci žijí. Mateřská láska je pro Garyho něco sladkého a hořkého zároveň, dar a bolest současně, v Příslibu úsvitu o ní praví: „Mateřskou láskou vám život dává na úsvitu slib, který nikdy nedodrží. Potom se musí jíst do konce života samé studené mísy. Když vás po takové lásce nějaká žena obejme a přitiskne k sobě, je to už jenom upřímná soustrast. Člověk se věčně vrací na hrob své matky a vyje jako opuštěný pes. Už nikdy, nikdy, nikdy. Úchvatné paže vás objímají kolem krku a přeněžné rty vám vyznávají lásku, ale vy už víte, na čem jste. Dostali jste se k prameni příliš brzy a všechno jste vypili. Když vás pak znovu popadne žízeň, marně se vrháte na všechny strany, studně už nikde není, jsou jenom přeludy. Od prvního záblesku úsvitu jste se pronikavě poučili o lásce a nesete si s sebou dokumentaci. Kamko‑ li jdete, všude v sobě nesete jed srovnávání a trávíte čas čekáním na to, co jste už dostali.“ Celý Příslib úsvitu je v podstatě o Garyho matce, o jejímž odkazu se její syn jednoznačně vysloví v  závěru druhé části: „Něco z  její odvahy přešlo na mne

144

František Všetička

Rolland, Malraux, Gary

a  zůstalo tam navždycky. Ještě dnes ve mně přetrvává její vůle a  její odvaha, pořádně mi ztěžují život, protože mi nedovolují, abych si zoufal.“ Uvedená slova vyznívají neobyčejně vážně, ale na druhé straně má Romain Gary neobyčejný smysl pro humor, který míří nejen na ostatní, ale strefuje se také do něj samého. Řada scén v Příslibu úsvitu vyvolává reakce smíchu; je to humor, jenž je posměvačný a útěšný zároveň. Vedle humoru, často velmi groteskního, má Příslib úsvitu rovněž svou hlu‑ boce lidskou tvář. Kromě pocty, kterou v něm autor vzdává své matce, jsou pozo‑ ruhodná jeho slova o André Malrauxovi. Je to jediný spisovatel, o němž se v knize obšírněji zmíní, nepochybně také proto, že oba byli svázáni nejedním poutem, mimo jiné společným údělem vojáka druhé světové války a  v  obou případech vojáka‑letce. Gary o něm napsal: „Spolu s Chaplinem dávných let je nepochybně nejbolestnějším mimem lidského údělu, jakého toto století poznalo. Jeho myš‑ lení metající blesky, odsouzené omezit se na umění, jeho ruka napřažená k věč‑ nosti, která nemůže nic víc než uchopit ruku jiného člověka, jeho nádherná inteligence, která si musí vystačit sama, jeho vzrušující touha proniknout, uhod‑ nout, překročit, transcendovat, a nakonec dosáhne jenom krásy, to všechno pro mne bylo na bitevním poli vždycky bratrským povzbuzením.“ Gary a  Malraux se nepochybně znali, neboť oba bydleli v rue du Bac, poměrně nedaleko sebe. O jejich vzájemném vztahu řekl André Malraux patrně něco závažného ve svých Antimemoárech, které jsou mi však nedostupné. Romain Gary žil v pařížské rue du Bac v čísle 108, a to od roku 1963 až do 2. prosince 1980, kdy se zastřelil svou pistolí. Příslib úsvitu se toho dne tvůrci Sou‑ kromé linky důvěry zamlžil. Dům sám má dávnou historii, bydlel v něm a rovněž zemřel matematik a astronom Laplace.

145

krajinomalb

František Všetička

Raul Rivero

Důkazy spojení Přeložil Stanislav Škoda

VZPOURA NA MALECÓNU Michelu Charnícharovi Pláceresovi bylo v roce 1994 sedmnáct let. Pátého srpna se zúčastnil první masové demonstrace proti kubánskému režimu. Tady je jeho vlastními slovy převyprávěná historie jeho účasti na událostech, které onoho léta otřásly celou zemí. Mluvíme spolu v jeho bytě na ulici Industria číslo 360 v cen‑ tru Havany. Táhne mu na dvacet a  nemůže sehnat práci. Chová kuřata, která dostal od státu. Krmí je a ošetřuje je ve svém malém bytě a pak je prodává nebo směňuje, aby uživil sebe a svou ženu. Od té doby, co opustil vězení, nemohl narazit na slušnější práci, protože ho stále provázel stín jeho politického provinění, potvrzeného policejní byrokracií. Je už navždy KR – kontrarevolucionář. Podobné věci postihly tisíce mladých lidí, kteří se vrhli pátého srpna do ulic. Michel měl první konflikt se skupinou chlapů z  Brigády Blase Roky blízko od mola naproti Havanské zátoce. Postávaly tam skupiny lidí, kteří křičeli „Pryč s Fidelem, ať žije svoboda“, když začaly přijíždět náklaďáky s  milicionáři. Ty první, co vyskákali, jsme ještě zahnali ranami pěstí a  kopanci, ale za chvíli se objevila další auta a  milicionáři si přivezli ocelové tyče, obušky a lešenářské trubky. Taky jim pomáhali policajti v civilu a speciální úderné oddíly Státní bezpečnosti.

146

motá

V nepravidelné rubrice Moták chceme představovat tvorbu současných či již zemřelých politických vězňů či disidentů.

Raúl Rivero (narozen 1945) je kubánský novinář a básník je jedním z nejznámějších kubánských disidentů. Prvního prosince 2004 byl kubánskými úřady po roce a půl věznění propuštěn na svobodu. Vystudoval žurnalistiku na Havanské univerzitě a pracoval v mnoha oficiálních kubánských periodikách. V roce 1989 se rozešel s oficiálními kubánskými institucemi a roku 1991 podepsal Chartu intelektuálů, známou také jako Charta deseti, ve které kubánští intelektuálové požadovali ekonomické reformy a politické uvolnění. Ve španělsky mluvícím světě je Rivero znám nejen jako novinář, ale zejména jako básník. V roce 1969 získal cenu Premio David za sbírku Papel de hombre (Role člověka) a v roce 1972 Cenu Národní unie kubánských spisovatelů a umělců (UNEAC) za sbírku Poesía sobre la tierra (Poezie na zemi). Po roce 1991 se mu podařilo vydat sbírky Firmado en La Habana (1996, Podepsáno v Havaně) a Puente de guitarra (2002, Kytarový most). Kniha Důkazy spojení je sbírkou črt, reportáží, minipříběhů či fejetonů přibližujících čtenáři atmosféru devadesátých let na Kubě – doby, kterou Rivero označuje jako „zvláštní období“, které pro Kubánce znamenalo konec již tak chabé ekonomické pomoci, skutečný hlad a bídu. Ze španělského originálu Pruebas de contacto, vydaného v roce 2003 nakladatelstvím Nueva Prensa Cubana v Miami, přeložil Stanislav Škoda, kniha vyšla v roce 2004 v nakladatelství Agite / Fra. Celou knihu pak autor uvádí slovy: „Záznamy, rozhovory a drobné črty pořízené člověkem, který se mezi ztýranými obyvateli Kuby konce století nepohybuje s růžovými brýlemi, ale se skrytou kamerou.“ Další informace o Raúlu Riverovi najdete na adrese www.raulrivero.com.

Toho dne jsem se připojil ke skupince lidí, která šla zrovna po ulici, a byli jsme informováni, že už probíhá nějaká vzpoura a  hodně lidí se chce nacpat do lodí, které jezdí směrem na čtvrť Regla, a říkalo se také, že mají přijet nějaké lodi z Miami. Protože jsem nikdy s tímhle režimem nesouhlasil, připojil jsem se k  jedné takové napůl organizované skupince. Servali jsme se hned s  chlapama z Brigády Blase Roky a lidi na ně řvali, že jsou kolaboranti, násilníci a teplouši. Schytal jsem spoustu ran, házeli jsme po nich šutrama, ale oni byli hodně drsný. Odtud, když se začala situace zhoršovat, jsme utíkali směrem k  hotelu D’euaville na rohu Malecónu a Galiana. Běželi jsme a vykřikovali protivládní hes‑ la a vybízeli ostatní, aby se k nám připojili. To bylo úžasný, lidi křičeli: „Pryč s Fidelem, ať už táhne, chceme svobodu!“ Taky jsme se znovu střetli s policií a s Brigádou Blase Roky. Schytal jsem několik

147

Důkazy spojení

ran u  Punty a  na nároží u  hotelu to úplně vřelo. Několik chlapů se oddělilo a začalo rozbíjet okna na ulici Neptuno. Proto jsme se rozhodli vrátit se domů a vyjít na ulici znovu až večer. Taky jsem byl pěkně pomlácenej. Vzdorovali jsme policii a těm skřetům z Brigády víc než tři hodiny. Rozejděte se, křičeli na nás a my na ně dál útočili pěstma a šutrama. V noci jsme přišli na Pas‑ eo de Prado. Bylo obležené armádou a byly tam oddíly milice a nosily vojákům jídlo. Dostali strach, tak obsadili celé centrum města. Doráželi jsme na ně a křičeli „Pryč s Fidelem“. Vojáci pobíhali ze strany na stranu, házeli jsme na ně kamení, ale měli už všechno pod kontrolou. Vrátil jsem se domů a lehl si. Všechno mě bolelo, ale byl jsem šťastný. Den nato mi matka řekla: „Včera večer jsi byl vidět ve zprávách.“ Ještě odpoledne jsem se viděl na vlastní oči. V černém svetru a zelených kal‑ hotách jsem házel šutrama. Sousedi, kteří mě viděli, říkali: „Schovej se někde, nebo tě seberou, házel jsi kamením a křičel ‚Pryč s Fidelem‘.“ Udělal jsem to proto, že tady s  tím nesouhlasím. Zůstal jsem doma. Ještě několikrát jsem se objevil v televizi, pořád to opakovali, a pak jsem viděl svoji fot‑ ku v časopise Bohemia. Třináctého srpna, v den Fidelových narozenin, se ulice zaplnily dalšími demon‑ stracemi. Asi ve dvanáct jsem odešel, že se tam taky vypravím, ale sebrali mě hned před barákem. Přišel náčelník okrsku a další dva policajti. Vedli mě na služebnu. Když jsme tam dorazili, chlap ve vrátnici řekl: „Hele, tohle je ten vrhač kamenů.“ Dostal jsem kopanec, ránu do zad a hodili mě do cely. Druhej den začalo vyšetřování. Jeden vyšetřovatel mě vytáhl z cely a říkal mi, abych jim prozradil, kdo házel ty kameny se mnou. Ukázali mi asi dvě nebo tři fotky a chtěli, abych ty lidi identifikoval. „Jestli jste policajti, tak si je vypátráte sami,“ řekl jsem jim na to. Poznal jsem jich tam hodně, ale samozřejmě jsem nikoho neprozradil, aby už nikoho dalšího nesebrali. Řekl jsem jim, že já sám jsem srozuměn s tím, co jsem udělal.

148

motá

Raul Rivero

Raul Rivero

Důkazy spojení

Vyšetřovatel mi vrazil dvě facky. Ruce jsem měl spoutané. V tu chvíli vstoupil nějakej major a já mu řekl, že mě mlátěj a mám přitom spoutaný ruce. Důstojník začal vyšetřovateli nadávat, ale jen tak, z  legrace. Znova mě odvedli do cely a vyšetřovatel řekl bachaři: „Na tohohle pořádně dohlídni, stěžoval si majorovi, že jsem ho mlátil.“ Zavřeli mě, ale už za pět minut mě vyšetřovatel znovu vytáhl a  na plácek před celu přišli dva bachaři a dali mi pěstí. Přišel jsem o  zub. O  ten vepředu, kde teď mám falešnej. Po tý ráně jsem omdlel a probral se znovu až v cele. Obvinili mě ze vzpoury, z kontrarevoluce a z toho všeho a nechali mě v tom dvacet jedna dní. Pak mě odvezli na Úřad vyšetřování hlavního města Havany, který je na rohu ulic Aldabó a  100. Udělali mi fotku a  otisky prstů do složky Státní bezpečnosti. „Tě zjebem, tě zjebem!“ křičeli na mě pořád fízlové. Odsud mě odvezli na patnáctsetosmdesátku. To je vězení na San Miguel dél Padrón, kterému se říká Tyran. Bylo tam strašný množství jiných vězňů, těch z demon‑ strace z pátého srpna, stejně starých nebo ještě mladších než já. Po třech měsících na patnáctsetosmdesátce, šestnáctého listopadu, jsem měl soud. Obvinili mě z výtržnictví a odsoudili na tři roky. Advokát mě hájil docela dobře, odvolali jsme se a snížili mi to na rok. Odseděl jsem si ještě čtyři měsíce a šel. Než mě úplně pustili, byl jsem v nápravném pracovním vězeňském zařízení. Venku jsem už nikdy práci nesehnal. Zkoušel jsem jít pracovat do fabriky na tabák, protože to by mě bavilo, ale když viděli moje papíry, nevzali mě. Pak jsem měl problém s jedním od nich, znovu to na mě vytáhli, a dostal jsem šest měsíců prospěšných prací, a ty ulice zametám dál. Stal jsem se nechtěným symbolem pátého srpna, můj obličej vycházel v novinách ještě dlouho potom. Tahle vzpoura měla svůj obraz, mě, jak házím kameny. Sedím doma ve svém havanském bytě a čekám na příští srpen.

149

Dopis mámě Bulat Šalvovič Okudžava Ruskojazyčný písničkář, básník a prozaik abcházsko‑arménského původu (1924 Moskva – 1997 Paříž). Jeho rodiče byli bolševickými funkcionáři, za Velkého teroru koncem třicátých let byl otec popraven a matka uvězněna. Okudžavovy písně zařadili do svého repertoáru také čeští zpěváci (Milan Dvořák, Hana Hegerová, Jaromír Nohavica, Jiří Vondrák, Hana Ulrychová). V roce 1995 Okudžava koncertoval v Brně a v Praze.

DOPIS MÁMĚ Sedíš teď na pryčně uprostřed Moskvy. Máš závrať ze smutku, stesk nevýslovný. Na okně náhubek – a uvnitř stěny. Mezi mnou a tebou přervala se nit. Strážný by mohl být tvým vlastním synem. Odpusť mu, mámo, vždyť on není vinen, svou duši bez hříchů přináší světu, není tu za sebe – za náš lid je tu. Vyšetřovatel se rozmáchl rukou, nadávat je pro něj normální úkol. Možná že za tebe dostane metál.

150

motá

Bulat Okudžava

Nebo ho odsoudí na dlouhá léta? V ubohé hlavě má pár oplzlých jmen. Odpusť mu, mámo, vždyť on není vinen, svou duši bez hříchů přináší světu, není tu za sebe – za náš lid je tu. Za Krasnojarskem se tvůj lágr šklebí. A bachař, co nikdy na frontě nebyl, jde ti vstříc příkladem, naproti jde ti. Nemusíš už myslet na svoje děti. Žhavý klín vyrazí mrazivým klínem. Odpusť mu, mámo, vždyť on není vinen, svou duši bez hříchů přináší světu, není tu za sebe – za náš lid je tu. Vládce se ukrývá v kremelské věži, ze strachu levačkou pohne jen stěží. Už dávno přestal všem okolo věřit, Kreml je kriminál zavřených dveří. Z žalu se opíjí vodkou a vínem. Odpusť mu, mámo, vždyť on není vinen, svou duši bez hříchů přináší světu, není tu za sebe – za náš lid je tu. 1975 Přeložil Norbert Holub

151

fotogaleri

Josef Ptáček Narodil se 7. 2. 1945 v Tišnově a tam převážnou část života žil. Nyní bydlí v  Brně. Po maturitě na strojní průmyslovce studoval večerně Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. Odtud přešel na Institut výtvarné fotografie v  Brně (Rožnově). Posléze dálkově studoval Školu lektorů a porotců fotografie v Solenicích u Prahy. Pracoval jako vedoucí mikro‑ filmového oddělení Královopolské strojírny v  Brně, jako mistr odbor‑ ného výcviku oboru fotografie na SOU Brno, nyní působí externě jako lektor na Institutu fotografických studií v Brně. Publikoval v časopisech Myslivost, Rybářství, Naší přírodou, Květy, Veronica, Peregrinus, jeho fotografie doprovázejí knihy nakladatelství SURSUM a Akcent. Od roku 2002 bylo v ČT Praha realizováno několik krátkých filmů o přírodě nato‑ čených podle jeho scénářů. Samostatné výstavy (výběr): Přerov 1978 – Člověk a dravec Od 1985, zapůjčováno KODASem po celé republice – Nevinní jako skřivánci (spolu s O. Mikulicou, texty M. Kučera) Tišnov‑Předklášteří 1993 – Podívejme se jim do očí (výročí Zoo Brno) Tišnov 1999 – Fotografie (retrospektivní výstava) Nejvyšší soud Brno 2009 – Pod křídly Pegase ÚMČ Brno‑Nový Lískovec 2010 – Koniklecové zvonění Mendlovo muzeum Brno 2011  – Krajem čapích hnízd (spolu s  Oldřichem Mikulicou)

Obrazové publikace: Dravci a sokolnictví v ČSSR (spolu s M. Kučerou a O. Mikulicou) – SZN, Praha 1988 Nevinní jako skřivánci (spolu s M. Kučerou a O. Mikulicou) – KC Žilina 1996 Kraj plný jasu (spolu s O. Mikulicou) – KC Žilina 1997 Za tajemstvím mokrých křídel – KC Žilina 1998 Energie v křídlech ukrytá – JMP 2000

152

153

154

155

156

157

158

159

160

161

Josef Ptáček témata pro svoji volnou fotografickou tvorbu hledal a  hledá tak‑ řka výhradně v přírodě, a to ať již jde o krajinu či její živé organismy po stránce odborné, věcné, dokumentární nebo o  fotografickou metaforu, symbolické či básnické sdělení. Dříve z  technických důvodů pracoval převážně s  černobílou fotografií, později přidal i barevnou, nyní se věnuje zejména fotografii digitální. K dalším výtvarným aktivitám patří kolorování černobílých fotografií vzniklých pod mikroskopem nebo pomocí speciálních fotografických technik. Ve Welesu publikujeme roztančené i  ztišené kontrastní fotografie, které vycházejí z  rei‑ chmannovské tradice. Tomáš Lotocki

162

163

welesův výtrarní

kresby Aleš Kauer, Adolescent, 2009), Ti samí chlapci – bibliofilie k pětasedmdesá‑ tinám Jiřího Kuběny (básně Pavel Petr, kresby Aleš Kauer, Adolescent, 2011).

Aleš Kauer: 50 kreseb pro sníh Aleš Kauer se narodil 17. července 1974 v Zábřehu na Moravě. Od roku 2002 žil v Šumperku, nyní žije v Jihlavě. Po vyučení pracoval v rodinné firmě. Působil jako příležitostný herec, organizátor kulturních pro‑ gramů, spolupracoval se šumperským divadlem, spoluzaložil divadelní studio D 123 a poetická nokturna v rámci festivalu Město čte knihu. V Jih‑ lavě přijal produkci Divadelního klubu, kde organizuje básnická čtení kombinovaná s hudebními vystoupeními. Vydává nízkonákladové knihy v  bibliofilské edici Adolescent  – například knihu Jiřího Suchého, Petra Vosáhla, Jiřího Brože a také vlast‑ ní poezii. Publikoval ve Tvaru, Prostoru Zlín, v zahraničních antologiích. Samostatně vystavuje od roku 2003 – dvacet výstav v Šumperku, Mohel‑ nici, Zábřehu na Moravě, Olomouci, Jihlavě, Brně, Praze a v Nyse v Polsku. Básnické sbírky: Reliéf Atlantiku nesluší suchozemcům  – elegie (Ado‑ lescent, 2007), Atrium (Adolescent, 2009), Emo book (Adolescent, 2011), Dynamika s harmonickou opojností – výbor (Kniha Zlín, 2011). Výtvarně‑poetické knížky: Slova rybích kůstek – leporelo (autorský tisk, 2004), V haiku mezi platany – výtvarně‑poetické intermezzo (autorský tisk, 2005), Leporelorost – dětské říkanky s dětskými ilustracemi (autorský tisk, 2007), Jinoch jitřenka vyšívaná projde tvým jablíčkem – leporelo (poezie Pavel Petr,

164

„Je neskutečných osmnáct stupňů mrazu a padá sníh, a v jazyce, který už není mým, je to ganik, velké, docela lehounké krystalky, jež po hromádkách pokrývají zemi vrstvou bílého mrazu v prášku.“ Peter Høeg: Cit slečny Smilly pro sníh drifting, twisting, whiteout, blackbird Braille, Wenceslasaire, avalanche, swans‑a-mel‑ ting, deamondi‑pavlova, eiderfalls, Santanyeroofdikov, stellatundra, hunter’s dream, falo‑ op’njoompoola, zebranivem, spangladasha, albadune, hironocrashka, hooded‑wept, phlegm de neige, mountainsob, anklebreaker, erase‑o-dust, shnamistoflopp’n, terrablizza, whirli‑ ssimo, vanilla swarm, icyskidski, robber’s veil, creaky‑creaky, psychohail, whippoccino, shi‑ mmerglisten, Zhivagodamarbletash, sorbetdeluge, sleetspoot’n, melt‑o-blast, slipperella, boomerangablanca, groundberry down, meringuerpeaks, cre `me‑bouffant, peDtaH’ej chIS qo‘, deep’nhidden, bad for trains, shovelcrusted, anechoic, blown from polar fur, vanishing world, mistraldespair, snow Kate Bush: 50 slov pro sníh Cyklus padesáti kreseb je poctou Kate Bush a kresebnou variací jejího alba 50 slov pro sníh. Drobné kresby (7 × 7 cm) bílou voskovkou a tuší na ručním papíru z Vel‑ kých Losin variující několik základních motivů – strom, okno, sněhová vločka, kresby námrazy, otisky ve sněhu – jako by byly výtvarným ekvivalentem haiku. Drobnosti, zastavené okamžiky, které jsou zdánlivě banální, prosté, přesto v sobě skrývají silné emoce. Zdánlivě jen realistické obrazy bez přesahů či symbolů jsou nápovědou k mnohem hlubším vrstvám, ty však rezonují až za obrazem, ve vní‑ mavém pozorovateli… -pč-

165

Paul Celan

Temnota Přeložil Jakub Kostelník TEMNOTA

FINSTERNIS

Pusté jsou urny ticha.

Die Urnen der Stille sind leer.

Ve větvích černě se kupí parno písní beze slov.

In Ästen staut sich schwarz die Schwüle sprachloser Lieder.

Kůly hodin hmatají tupě po cizím čase.

Die Pfähle der Stunden tasten stumpf nach einer fremden Zeit.

Údery křídel zavíří.

Ein Flügelschlag verwirbelt.

Jen sovám v srdci se rozednívá smrt. A do tvých očí padá zrada –

Den Eulen im Herzen tagt Tod. In deine Augen stürzt Verrat –

Můj stín zápasí s tvým křikem –

Mein Schatten ringt mit deinem Schrei –

Po této noci východ dýmí… Jen umírání srší.

166

překladatelská hu

překladatelská hu

Paul Celan Narozen v roce 1920 v Černovicích v tehdejším Rumunsku (dnes součást Ukrajiny) v německy mluvící židovské rodině. Po obsazení německými vojsky byla rodina deportována do ghetta. Jeho rodiče zahynuli: otec zemřel na tyfus, matka zastřelena. Tato tragédie zásadně ovlivnila jeho život a dílo. Po skončení války pracoval jako překladatel a lektor v Bukurešti. V roce 1948 uprchl z Rumunska a přesídlil nejprve do Vídně, později do Paříže. V roce 1970 předčasně ukončil svůj život skokem do Seiny; okolnosti jeho smrti nejsou zcela vyjasněny. Jeden z nejvýznamnějších německy píšících básníků 2. poloviny 20. století. V roce 1986 byl vydán obsáhlý výbor z autorova díla pod názvem Sněžný part v překladu Ludvíka Kundery. Básně, které tiskneme, nebyly dosud do češtiny přeloženy.

Der Osten raucht nach dieser Nacht… Nur Sterben sprüht.

TVOJE OČI V OBJETÍ, ty od sebe spálené, dále tě kolébat, v prchavém stínu srdce, tebe.

DEINE AUGEN IM ARM, die auseinandergebrannten, dich weiterwiegen, im fliegenden Herzschatten, dich.

Kde?

Wo?

Urči místo, urči slovo. Uhas. Měř.

Mach den Ort aus, machs Wort aus. Lösch. Miß.

Popelně jasné popelem hasne, zhltnuté.

Aschen‑Helle, Aschen‑Elle – geschluckt.

Vyměřit, odměřit, odmístit, odslovnit,

Vermessen, entmessen, verortet, entwortet,

odekde

entwo

Škytavka z popela, tvoje oči navždy v objetí.

AschenSchluckauf, deine Augen im Arm, immer.

167

Paul Celan

Temnota

Temnota

POLOROZEŽRANÝ, maskolící hrdelní kámen, hluboko v oční štěrbině krypty:

HALBZERFRESSENER, masken‑gesichtiger Kragstein, tief in der Augenschlitz‑Krypta:

DO PROSTĚRADEL MORU VNEBEN. Na odnočněném místě.

EINGEHIMMELT in Pest‑Laken. Am entnachteten Ort.

Dovnitř, vzhůru do lebečnice, kde nebe přeoráváš, znovu a znovu,

Hinein, hinauf ins Schädelinnre, wo du den Himmel umbrichst, wieder und wieder, in Furche und Windung pflanzt er sein Bild, das sich entwächst, entwächst.

Reflexy mrkajících víček, zatímco na bohatě prostřeném stupni snu nic.

Die Lidschlagreflexe während der üppigen Traumstufe null.

BYLA JSI MÁ SMRT: tebe jsem mohl zadržet, zatímco všechno mi propadlo pamětí.

DU WARST mein Tod: dich konnte ich halten, während mir alles entfiel.

v brázdě a na souvrati sází svůj obraz, který odrůstá, odrůstá do dáli.

168

169

překladatelská hu

Paul Celan

Hluboký zvuk tuby Přeložila Jana Witthedová

TVÅ STÄDER

DVĚ MĚSTA

På var sin sida om ett sund, två städer den ena mörklagd, ockuperad av fienden. I den andra brinner lamporna. Den lysande stranden hypnotiserar den mörka.

Dvě strany průlivu, dvě města to jedno zatemněné, okupované nepřítelem. V tom druhém svítí lampy. Osvětlený břeh hypnotizuje ten ve tmě.

Jag simmar ut i trance på den glittrande mörka vattnen. En dov tuba stöt tränger in. Det är en väns röst, tag din grav och gå.

V transu plavu třpytivými tmavými vodami. Pronikne sem hluboký zvuk tuby. Je to hlas přítele, vezmi svůj hrob a jdi.

170

171

překladatelská hu

Tomas Tranströmer

Tomas Tranströmer Laureát Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2011 Tomas Gösta Tranströmer se narodil 15. 4. 1931 ve Stockholmu. Rodiče se rozvedli, když byly Tomasovi pouhé tři roky, a matka Helmy se synem museli radikálně změnit způsob života. Jako dítě trávil Tomas léto obvykle u babičky a dědečka na ostrově Runmarö a velmi rád se sem vrací nejen ve své tvorbě, ale i v letních měsících. Je tu šťastný v modrém domku, který po prarodičích zdědil. Povoláním je psycholog, ale studoval též dějiny literatury a poetiku na Stockholmské univerzitě. V roce 1958 se oženil s Monikou Bladhovou, manželé mají dvě dcery. Tomas Tranströmer pracoval a bydlel pětatřicet let ve švédském městě Västerås. V současnosti žije opět ve Stockholmu. V roce 1990 ho postihla mrtvice a způsobila částečné ochrnutí; zasáhla i řečové centrum. Protože trpí afázií, jeho žena Monica funguje jako mluvčí. Básník je schopen vyslovit jen několik slov, ale komunikuje jinými způsoby, například pomocí hudby. Levou rukou může trochu psát a také hrát na klavír. Hudba je jednou z jeho velkých lásek. Tomas Tranströmer debutoval sbírkou 17 básní (17 dikter, 1954). Přijata byla velmi pozitivně a je označována za začátek nové éry ve švédské literární historii, kdy generaci spisovatelů silně ovlivněných druhou světovou válkou nahradilo nové pokolení a nová poetika. Z této prvotiny je zde přeložena báseň Bouře, ve které se obráží básníkova láska k přírodě a také jeho fenomenální schopnost vyjádřit komplexní náladový obraz jen několika slovy. Dnes je Tomas Tranströmer opět oslavován, ale v 60. a 70. letech byl ve švédských médiích, poplatných sovětské politice, zle kritizován. Ani později nebyl vždy po právu oceňován, protože velká část kulturní elity setrvávala v obdivu ke komunistické ideologii a navíc nebyla švédská literární kritika v 80. letech příznivě nakloněna metafoře. Často byl také napadán jako nepolitický autor. Zde přeložená báseň Přátelům za hranicemi je jen jedna z mnohých, které dokazují opak. V mnoha Tranströmerových básních se odrážejí jeho zkušenosti psychologa, prožitky z přírody, je tu patrný vliv hudby, a ačkoli on sám se vehementně brání tvrzení, že je mystik, jeho metafory tu na nás mystikou přímo dýchají. O tom všem svědčí i zde přeložené básně: Obraz s počasím a Koleje ze sbírky Tajnosti na cestě (Hemligheter på vägen, 1958), Rozptýlená náboženská obec a Přátelům za hranicemi ze sbírky Pěšiny (Stigar, 1973), Tři sloky a Dvě města ze sbírky Gondola smutku, (Sorgegondolen, 1996). Název sbírky inspirovala skladba La lugubre gondola Franze Liszta. Přibližně polovina této sbírky vznikla před tím, než básníka postihla mozková mrtvice, a polovina potom; je zajímavé, že téměř nelze určit, které básně vznikly v které době. Jmenované sbírky vyšly v nakladatelství Bonnier ve Stockholmu.

Tomas Tranströmer

Hluboký zvuk tuby

Hluboký zvuk tuby

TRE STROFER

TŘI SLOKY

STORM

BOUŘE

I

I

Riddaren och hans fru förstenade men lyckliga på ett flygande kistlock utanför tiden.

Rytíř a jeho žena zkamenělí ale šťastní na létajícím víku rakve v bezčasí.

Plötsligt möter vandraren här den gamla jätteeken, lik en förstenad älg med milsvid krona framför septemberhavets svartgröna fästning.

Náhle se pocestný střetne s obrovským starým dubem, jenž před černozelenou pevností zářijového moře podobá se zkamenělému losu s ohromně rozlehlou korunou.

II

II

Jesus höll upp ett mynt med Tiberius i profil en profil utan kärlek makten i omlopp.

Ježíš ukázal minci s Tiberiem v profilu profil bez lásky moc v oběhu.

Nordlig storm. Det är i den tid när rönnbärsklasar mognar. Vaken i mörkret hör man stjärnbilderna stampa i sina spiltor högt över trädet.

Bouře na severu. Je doba, kdy zrají hrozny jeřabin. Bdící ve tmě, slyšíš souhvězdí dupat ve svých stáních vysoko nad stromem.

III

III

Ett rinnande svärd utplånar minnena. I marken rostar trumpeter och gehäng.

Tekoucí meč vymazává vzpomínky. V zemi rezaví trumpety a závěstníky.

172

173

překladatelská hu

Tomas Tranströmer

Tomas Tranströmer

Hluboký zvuk tuby

Hluboký zvuk tuby

TILL VÄNNER BAKOM EN GRÄNS

PŘÁTELŮM ZA HRANICEMI

I

I

Jag skrev så kargt till er. Men det jag inte fick skriva svällde och svällde som ett gammaldags luftskepp och gled bort till sist genom natthimlen.

Tak skrovně jsem vám psal. Ale to, co jsem vám nesměl napsat se nadouvalo a nadouvalo jako starodávná vzducholoď a nakonec odplulo nočním nebem.

II

II

Nu är brevet hos censorn. Han tänder sin lampa. I skenet flyger mina ord upp som apor på ett galler ruskar till, blir still, och visar tänderna!

Teď je dopis u cenzora. Ten si rozsvěcuje lampu. V jejím světle vyletí moje slova jak opice na mříž zalomcují s ní, zarazí se a vycení zuby!

III

III

Läs mellan raderna. Vi ska träffas om 200 år då mikrofonerna i hotellets väggar är glömda och äntligen får sova, bli ortocertiter.

Čtěte mezi řádky. Uvidíme se za 200 let kdy mikrofony ve zdech hotelu jsou zapomenuté a konečně mohou spát, stát se orthocery.

174

175

překladatelská hu

Tomas Tranströmer

Tomas Tranströmer

Hluboký zvuk tuby

Hluboký zvuk tuby

DEN SKINGRADE FÖRSAMLINGEN

ROZPTÝLENÁ NÁBOŽENSKÁ OBEC

I

I

IV

Vi ställde upp och visade våra hem. Besökaren tänkte: ni bor bra. Slummen finns invärtes i eder.

Ze slušnosti jsme ukázali naše domovy. Návštěvník si myslel: bydlíte dobře. Slum je uvnitř ve vás.

Ale kostelní zvony musí jít Men kyrkklockorna måste gå do podzemí. under jorden. De hänger i kloaktrummorna. Visí tam v hlavních stokách. De klämtar under våra steg. Vyzvání pod našimi kroky.

II

II

V

V

Inne i kyrkan: valv och pelare vita som gips, som gipsbandaget kring trons brutna arm.

V kostele: klenby a sloupy bílé jako sádra, jako sádrový obvaz na zlomené ruce víry.

Sömngångaren Nicodemus på väg till Adressen. Vem har adressen? Vet inte. Men det är dit vi går.

Lunatik Nikodemus na cestě k Adrese. Kdo má adresu? Neví se. Ale je to tam, kam jdeme.

III

III

Inne i kyrkan är tiggarskålen som lyfter sig själv från golvet och går längs bänkraderna.

V kostele je žebrácká miska zvedá se z podlahy a jde mezi modlitebními lavicemi.

176

IV

177

překladatelská hu

Tomas Tranströmer

Tomas Tranströmer

Hluboký zvuk tuby

178

Hluboký zvuk tuby

SPÅR

KOLEJE

På natten klockan två: månsken. Tåget har stannat mitt ute på slätten. Långt borta ljuspunkter i en stad, flimrande kallt vid synranden.

Dvě hodiny v noci: svit měsíce. Vlak zastavil na rovině uprostřed polí. V dálce světla města, chladně se chvějící u obzoru.

Som när en människa gått in i en dröm så djupt att hon aldrig ska minnas att hon var där när hon återvänder till sitt rum.

Jako když člověk utekl do snu tak hluboko, že už si nikdy nevzpomene, že tam byl, když se pak vrátí zpět do svého pokoje.

Och som när någon gått in i en sjukdom så djupt att allt som var hans dagar blir några flimrande punkter en svärm, kall och ringa vid på synranden.

A jako když se někdo utekl do nemoci tak hluboko, že to všechno, co byly jeho dny, se stane několika kmitavými body, rojem, chladným a nepatrným u obzoru.

Tåget står fullkomligt stilla. Klockan två: starkt månsken, få stjärnor.

Vlak stojí a ani se nehne. Dvě hodiny: silný svit měsíce, jen málo hvězd.

179

překladatelská hu

Tomas Tranströmer

překladatelská hu

Tomas Tranströmer

Hluboký zvuk tuby

VÄDERTAVLA

OBRAZ S POČASÍM

Oktoberhavet blänker kallt med sin ryggfena av hägringar.

Říjnové moře se leskne studeně se svojí hřbetní ploutví z přeludů.

Ingenting är kvar som minns kappseglingarnas vita yrsel.

Nezůstalo tu nic co si pamatuje bílou závrať plachetnicových regat.

En bärnstensdager över byn. Och alla ljud i långsam flykt.

Jantarové světlo nad vsí. A pomalý let všech zvuků.

Ett hundskalls hieroglyf står målad i luften över trädgården

Hieroglyf psího zaštěkání namalovaný ve vzduchu nad zahradou

där den gula frukten överlistar trädet och låter sig falla.

kde žlutý plod lstí klame strom a nechává se spadnout.

180

181

Vladimír Šrámek

Jogging Pan Zelinka byl čupr dědek. Každé do‑ poledne vybíhal do nedalekého par‑ ku a  tam dobrou hodinku kroužil po pěšinách. Své šlachy, kosti a tuhé ma‑ so – tuk bys na jeho vyfrézovaném těle těžko hledal – uvedl do automatické‑ ho stavu, kdy se vše rozeběhlo a  fun‑ govalo jak mlýn, který klape snad od pradávna. A jsa napájen náhonem, na velkou vodu nemyslí. A zrovna tak pan Zelinka – připadal si nesmrtelný. Vůbec mu nepřipadlo, že by nějak stárnul, že by se i  jemu mě‑ lo nachýlit. Vždyť takhle vybíhal už od důchodu, celých patnáct let. A proč ne

182

dalších patnáct? Do devadesáti? A  za‑ bral do pozvolného kopečka tak, až se mladé maminky i  s  kočárkem obrace‑ ly. A Zelinku zašimraly ty pohledy pod nátělníkem, a  ještě přidal. Jak srnec. Na vrcholu přešel do volného výklusu a  do prázdna vymrskal stále ještě po‑ hyblivé klouby tak, aby je přešla chuť na artrózu. Kromě maminek ho tohle poslední ja‑ ro pozoroval i nenápadný stařík z lavič‑ ky u pískoviště. Trochu obtloustlý, na klíně rozevřenou knihu – pan Zelinka hodil oko a zdálo se mu, že jde o něja‑ ký předpotopní telefonní seznam – ve

šramot

které si neustále něco zatrhával. Vždycky vzhlédl, když probíhal kolem a… Zelinka to radši vzal po vzdáleněj‑ ším okraji cesty a odvrátil svůj pohled do lesa: „Ten chlap se na mě dívá, jako by mě porcoval!“ zamumlal si pro sebe. „Asi nějakej bejvalej řezník.“ A  s  údi‑ vem další den zpozoroval, že ten div‑ ný neznámý je oblečen do sportovního trikotu, pravda trochu předpotopní‑ ho a  směšného, ale funkčního. Chlap se zvedl z lavičky a rozsupěl se za ním. Zelinka ani nepřidal, ani nezpomalil, a tak ho ten zadýchanec dohnal až na konci rovinky. „Mohl byste zpomalit?“ zatahal tlus‑ ťoch Zelinku za rukáv. „Nemohl,“ odsekl Zelinka, přece však, jen tak ze slušnosti, udělal pár vol‑ nějších kroků, ale jen proto, aby řekl: „Každý máme své tempo…“, a  opět přidal. „No právě,“ zaslechl za sebou ještě na půl ucha. A  stařík se příští‑ ho dne k Zelinkovi přidal zas. Už stál nachystaný u  pískoviště, dal si dva tři metry fóra a snažil se se Zelinkou udr‑ žet krok. Ten podvědomě trochu při‑ dal, takže začínající sportsman neměl

šanci víc než dvacet metrů. Ale zlep‑ šoval se. Další den už to bylo čtyřicet a netrvalo měsíc, klusali bok po boku parkem spolu. Zelinka nic nenamítal: Když ho to baví? Asi mu vyhovuje mé tempo. Stejně jako mně! Zafilozofoval si a snad poprvé se při joggingu usmál. Aerobně, uvědomil si, běžím napros‑ to uvolněně, a  tak mý tělo hospodaří s kyslíkem tak, že mu ještě něco zbývá. Tlouštík mlčel, měl toho dost. Zelin‑ ka dokroužil a  zastavil se. Pohlédl na kolegu, který si mezitím mačkal bola‑ vé levé podžebří. „Taky jsem to míval, když jsem začí‑ nal,“ prohodil. Zvedl ruku na pozdrav, znovu přešel do klusu a po dlažebních kostkách zamířil do nedalekého pane‑ láku. A tlouštík taky mávnul, otočil se a tak trochu zdrchaně zamířil zpět ke své lavičce. Následující den bylo pondělí. Svátek. K dědovi a babičce Zelinkovým přijel na návštěvu vnuk Milan. Vysokoško‑ lák. Taky sportsman. Promluvili o děv‑ čatech, o  škole a  o  časech, které pro staré a mladého už ani nebyly pravda. Popili svátečního vína.

183

Vladimír Šrámek

Jogging

„Jo, to bejvávalo, když jsem tě v sedač‑ ce vláčel po Šumavě, prasynku!“ ho‑ ledbal se děda. „Zejtra můžeš se mnou na jogging,“ dodal vyzývavě a naštěstí nezachytil pohled babičky, které se za jeho zády obrátily oči v sloup. „No co, co se směješ?“ nechápal děda. „Ještě nevím, dědo, uvidím, jak se mi zítra bude chtít,“ nechal si vnuk ote‑ vřená zadní vrátka. „Chtít, chtít… tyhle mladí,“ a  děda máchl rukou do prázdna a šel spát. Další ráno, s  hlavou ještě ztěžklou včerejším vínem, se děda Zelinka za‑ se rozeběhl k  parku. Schválně si tro‑ chu přivstal, vnuka nevzbudil. Chtěl si vychutnat to malé, možná poslední vítězství stáří nad mládím. Tlouštík  – v  poslední době již nápadně pohub‑ lý  – ho už vyhlížel. Přidal se k  němu, jak bylo v  posledních měsících zvy‑ kem, a  sladili krok. Začali si povídat. Děda Zelinka vyprávěl o  vnukovi, au‑ tomaticky přešel na syna a během ně‑ kolika koleček byl u  svého dětství. Najednou ho popadla utkvělá myš‑ lenka  – za každou cenu se chtěl roz‑ pomenout na to, co si ze svého života

184

šramot

Vladimír Šrámek

Jogging

pamatoval nejdříve. Co se událo jako první. Porod kleštěma? – ale ne, to sly‑ šel až vyprávět. „Jo, v dávných mlhách dějin splývá skutečné s  převyprávě‑ ným,“ vzpomněl si na Kosmase. A  do té zvláštní pohody mu jako blesk pro‑ jela tělem bolest. Jako by se z  té jeho bolavé hlavy proležela do krku a  pak co probíjející zásuvka pustila plných dvě stě dvacet k srdci. Zelinka se chy‑ til za prsa a zastavil. Zavrávoral. Nebe se mu motalo nad hlavou, země točila pod nohama. Snažil se ten vír ustát, ale otáčky se zrychlovaly. Upadl. Těžce nadechoval. Otevřel oči a  zcela vydě‑ šeně se díval tlouštíkovi přímo do očí. „Umírám?“ hlesnul. Tloušík kývnul. Teď mu to došlo! „A  vy jste…?“ Další přikývnutí. „Ale já ještě nemohu, ještě nemám všechno hotový, ještě…“ Tlus‑ ťoch se tvářil netečně. „A nemám niko‑ ho, kdo to za mě udělá…“ – až teď ten prevít trochu obměkčil svůj pronikavý pohled. „Ale máte,“ a  pomohl Zelinkovi nad‑ zdvihnout hlavu. Zdálky Zelinka vi‑ děl, jak se k němu řítí Milan. „Dědo, dědó…“ slyšel Zelinka slabě.

„Ale máte,“ opakoval tlouštík, pustil Zelinku a tomu bezvládně klesla hlava. „Dědo,“ vrhnul se Milan na zem.

„Dědo, říkal jsem ti, abys nechodil sám,“ zavzlykal Milan a marně se roz‑ hlížel, koho by zavolal na pomoc…

185

telegrafické recenz

Petr Čermáček Jak za vichřice držíme si šaty

Po výboru Jarní chodec vydalo nakladatelství Dauphin sou‑ bor novějších textů Petra Mazance (nar. 1945). V sou‑ boru Zachtělo se mi (Praha– Podlesí 2011) jsou shrnu‑ ty texty z let 2006 – 2010. V rozsáhlém úvodním oddílu Krátké texty 60 – 99 jsou záznamy drobných situací, ohléd‑ nutí, postřehů, zápisy výroků, náčrty myšlenek, motivů. S pointou i bez po‑ inty, sebeironické i s náběhem k senti‑ mentalitě. Motivicky se Mazanec po‑ hybuje v prostoru vytyčeném již Jarním chodcem  – vzpomínky, venkov, kostel, víra, lidé kolem a jejich výroky, posled‑ ní věci člověka. Krátké texty rezignu‑ jí na formu  – ostatně v  podtitulu od‑ dílu je v závorce psáno: Anebo raději už nepsat, a  jako by tím bylo předesláno, že půjde o texty, které zůstanou u pr‑ votních zápisů. V posledním titulním, textu se navíc píše: „Zachtělo se mi / ja‑ koby dělat verše / mluvit psát ve verších // psát krátké řádky / a myslet si přitom / že píšu báseň // Nějak se mi zachtělo“ Po‑ kud jsou motivy či nápady rozvíjeny, pak je tomu tak převážně až v navazu‑ jících záznamech, v  několika místech vzniká „seriál“ textů, které rozvíjí jed‑ nu myšlenku nebo za sebou cyklí výpo‑ vědi různých lidí. Samy o sobě by pak mnohé texty obstály asi jen obtížně,

186

účinek stojí na zmíněném řetězení. Podobně tomu je v dalším oddíle Řek‑ li 1 – 36 a  do značné míry i  v  oddílech ostatních, i když v nich jsou také delší a  strukturovanější texty. Celkově jsou jednotlivá čísla sbírky (v prvních dvou oddílech jsou texty bez názvu, pouze číslovány, viz názvy oddílů) svou in‑ tenzitou velmi rozkolísaná. Nejlepším stačí jen pár slov na břitkou ironii či ne‑ ředěnou hořkost („No tak dobře / když tedy říkáte / že tam nebude nic / když te‑ dy chcete nic / tak budete mít nic“), ty nej‑ slabší sklouzávají k  banalitám („Vždyť i cesty jdou / jen kudy mohou / mimo ská‑ ly / mimo bažiny a mokřiny / hledají pev‑ nou půdu“). V paměti však utkvějí spíše ty zdařilejší záznamy, a kniha se tak po přečtení jeví vrstevnatější, než se zdálo při prvním pohledu na nekomplikova‑ nou formu textů. Radek Fridrich (nar. 1968) pokračuje v  důklad‑ ném ohledávání domov‑ ského severočeského pro‑ storu ve své již jedenácté básnické knize Krooa kro‑ oa (Host, Brno 2011). Fridrich opaku‑ je své obvyklé postupy, skládá mozaiku z  pověstí, orální tradice, paměti kraji‑ ny (smírčí kříže, hřbitovy, kameny…) a své vlastní fantazie. Metaforami šetří,

předkládá spíše strohé kontrastní obra‑ zy, které vystihují tvarosloví i  ducha kra‑ je, evokují fotografie krajin a zátiší či vláči‑ lovské filmové záběry. V básních se zjevují vlašský prospektor Daniel, Chrastava, báz‑ livý Hasenfuss, Klatzek, Laňka a  čtenář si může domýšlet, která z postav v kraji sku‑ tečně žila a která se zrodila ze snu a z fan‑ tazie. Pravidelný Fridrichův čtenář si bu‑ de možná říkat, že je básník ve své poetice snad až příliš trvale a  neměně ponořen, jenže na druhou stranu  – proč ne? Frid‑ rich se neopakuje, neztrácí emoční účin‑ nost ani jazykovou vytříbenost, nenudí, neunavuje. A některé z kamenů téhle stá‑ le se rozvíjející mozaiky jsou velmi zdařilé, například: „Wo ist Traumkreuz? / Tam, kde sní sovy. // Wo ist Vogelkreuz? / Tam, kde zní stromy. // Wo ist Dichterkreuz? / Tam, kde spí srny. // Wo ist Tierkreuz? / Tam, kde čpí dr‑ ny.“ Celkové vyznění knihy pak umocňu‑ je souznící grafická úprava, kterou u edice ReX, jak se po deseti svazcích zdá, lze ov‑ šem již očekávat standardně.

Útlá sbírka Ze starých mýdel Janele z Liků (nar. 1984), vy‑ daná v edici H_aluze (2011), patří k  nejlepším debutům, které jsem v  posledních le‑ tech četl. Tradiční se mísí s novým, realita se snem, vesnické s měst‑ ským. Syrovost je syrová, jak jen být může, melancholie žensky jemná… Snad v  tom hraje roli i  autorčino povolání  – pracuje v  diagnostickém zařízení pro děti‑cizin‑ ce. Básně Janele z  Liků se zdají být snad‑ né, protože jejich obrazy jsou čitelné

a  nadmíru působivé. Jenže jejich působi‑ vost není náhodná, je odrazem mimořád‑ né autorčiny citlivosti pro obrazy s  obec‑ nější platností, které k  nám promlouvají skrze situace přesně a  důvěrně evokující naše vlastní strachy, bolesti či úzkosti. „Mé děti / prvně viděly / tuto zimu sníh // dlouhou chvíli si myslely / že nám tu solí / rána / z ko‑ mínů smrt / která tam u nich / sedává v bílém // Pak zkoušely z oken / vzpínat k nebi misky / to když je napadlo / že by to / mohla být naše rýže / nebo strouhaný kokos // To by ale nesměl / tím městem být Přerov // lidé by tu dávno / vykostili a snědli i boha / kdyby z nebe spad“ Se sbírkou Sytomorna (Tribun EU, Brno 2011) Jindřicha Zogaty (nar. 1941) si neumím pora‑ dit. Na jedné straně chápu a ob‑ divuji protest proti současnému světu, kterým je Sytomorna pro‑ stoupena, oceňuji originalitu, s  jakou to činí, i schopnost vyhroceně, a přitom po‑ eticky zajímavě formulovat svá volání, za‑ říkání, zříkání („Přesycené stavy / V kotlech bublají zvony / chrochtání dřezů splavit / pod pěší zóny // Horší než hlad / sytá bída / strojí se uhlídat / Neuhlídá“). Na straně druhé mi je cizí básnický jazyk kontaminovaný „ge‑ neticko‑biologickou řečí“ a některé z pro‑ testů shledávám příliš mělkými, očekáva‑ nými či přepjatými („Šedesát miliónů štěků SMS‑ek / dárkových vánoc / […] / Mozkové závity skřípou rzí / Sto miliónů štěků SMS‑ek / přehřívá bělající kůru mozkovou“). A ješ‑ tě hůře, někde nesouhlas s  děním toho‑ to světa poezii zcela přemohl a místo bás‑ ně zůstane jen hořký zápis, v  němž jsou pozůstatky básnické řeči jen pachutí ve

187

telegrafické recenze spravedlivém hněvu: „Dělníci země vyvážejí / cisterny mléka do polí / […] / Prášky vyždí‑ maná hlína / chlemtá co přes jetel dala / Děl‑ níci země najeli před čas / Rozprašují / teku‑ tou zimu do polí / Laktosmog“ O tom je třeba psát do Respektu či jiných adekvátních médií, kde protest může snad mít odezvu, ale v básnické sbírce? Svazkem Básně a  Brundibás‑ ně (Host, Brno 2011) je bás‑ nické dílo Jiřího Pištory (1932 – 1970) konečně zpří‑ stupněno dnešnímu čtená‑ ři. Mezery v  paměti vyšly na‑ posled v  roce 1993, Hodiny v  řece a  Země přibližných pak jen v  letech šedesátých, ve veřejných knihovnách většinou schází a v antikvariátech se objevují jen výjimeč‑ ně, dětské Brundibásně pak dosud knižně nevyšly vůbec. Souborné vydání bylo Du‑ šanem Karpatským připraveno k  tisku už na sklonku roku 1989 a  mělo vyjít v  roce 1991 v  nakladatelství Kruh pod názvem Mezery v paměti a jiné texty. Po zániku na‑ kladatelství však z plánu sešlo, stejně jako později v  Mladé frontě. Pištorova poezie je přitom jedním z  nepřehlédnutelných vrcholů šedesátých let. Senzitivní obraz‑ nost, nečekané zlomy, zámlky, výkřiky, otázky, zpěčování prázdnotě, odcizení, samotě. Snaha zachytit a  pochopit pomí‑ jivost spolu s výsostným jazykovým citem, to vše Pištoru postupně dovedlo od miku‑ láškovské obraznosti k básním s nečekaný‑ mi přesmyky obrazů, spojujícími zdánlivě nespojitelné, k  básním, v jejichž struk‑ tuře bolestně trčí torza hovorů a  otázek bez odpovědi, k  básním hořkým pocitem

188

marnosti a promarnění. „Některé hlavy, sťa‑ té hromům, / se ještě koulí / zevnitř skal. / Dál není známo, kdy se komu / koulívá zevnitř, / co kdy sťal, // je po bouřce. / A po neděli, / po něčem pořád / mimo nás. / Jestli je bůh, / mě‑ lo se mu to sdělit / včas…“ Básně a Brundibás‑ ně obsahují kromě Pištorova kompletního básnického díla tři eseje z  Tváře a  Sešitů, doslov Jiřího Gruši a  v  oddíle Dokumen‑ ty pak kromě jiného také komentář k do‑ kumentům operativního svazku StB Dým (1968 – 1970) a  přepis hlášení z  Pištorova pohřbu.

Hrubína Hirošimy: „U  telefonní budky sto‑ jíme, / tři, čtyři. Uvnitř volá žena / a kdosi se tam tlačí jinudy / než dveřmi jako obyčej‑ ný člověk. // A čtyři křehké stěny praskají. / Padají. Z ženy spadly šaty – / a podprsenka,

podvazkový pás, / sluchátkem přikrývá si je‑ nom ucho. // Nakonec i to ucho obnaží. / Ote‑ vře, usmívá se: Prosím… / Jde kolem zachvá‑ cených panikou. / Jak za vichřice držíme si šaty.“

Z Františka Hrubína jsou dnes obecně známé a  častě‑ ji čtené již jen básně pro dě‑ ti a  Romance pro křídlovku, tu a tam snad jsou připomenuty i Lešanské jesličky. Je to škoda, a tak vydání většího souboru sbírek v jed‑ nom svazku je dobrým počinem. Ve svaz‑ ku Básně (Host, Brno 2010) je zařazeno jedenáct sbírek, počínaje prvotinou Zpí‑ váno z  dálky (1933) a  konče zmíněnými Lešanskými jesličkami (1970). Přes pokrytí celého tvůrčího období si redukce zahr‑ nutých sbírek daná formátem edice Čes‑ ká knižnice vyžádala škrty, které celistvos‑ ti obrazu básníkova díla škodí. Citelně mi schází především Můj zpěv, který bych vo‑ lil místo některé z předválečných sbírek, ale takto lze „chytračit“ u  každého výbě‑ ru. Místo výtek snad tedy lze spíše proje‑ vit naději, že díky tomuto souboru budou dnešní čtenáři vnímat Hrubína barevněji, že kromě Hrubína pro děti, Hrubína Ro‑ mance pro křídlovku či Hrubína lyrika rod‑ né krajiny objeví také Hrubína Proměny či

189

recenz

recenze ROZBOR ŽIVOTA A DÍLA MORAVSKÉHO KATOLICKÉHO BÁSNÍKA Ivo Harák: Básník a jeho čas PF UNIVERZITY J. E. PURKYNĚ Ústí nad Labem 2012

Ivo Harák, vysokoškolský pedagog z ústecké univerzity a dnes již renomo‑ vaný kritik, se ujal nesnadného úko‑ lu  – vytvořit portrét básníka, laureáta státní ceny, jehož životní osudy v sobě nesou prvky románu. V  knize Básník a  jeho čas zvolil autor klasickou mono‑ grafickou formu: sleduje genealogii básnické tvorby Zdeňka Rotrekla, jeho životní osudy i  dobové společenské a  literární souvislosti, v  jejichž rámci vznikala. Text je kromě stručného úvo‑ du rozdělen celkem do dvanácti kapi‑ tol, uváděných, jak je autorovi vlastní, poetickými názvy. Ty mají dvojí funk‑ ci: jednak mají ve čtenáři navodit patřič‑ nou dobovou atmosféru v jednotlivých kapitolách (Strom roste do země, Za větr‑ ného času apod.), jednak naznačit okol‑ nosti, z jakých se básníkovo dílo rodilo. Poměrně značnou část textu zaplňují – jak je to v  životopisu vězně režimních koncentráků přirozené – údaje o obtí‑ žích, s jakými se básník, zřetelně spiri‑ tuálně orientovaný, nutně musel setkat po nástupu komunistů k  moci. Úvod‑ ní kapitola však navíc podává rozmách‑ lý obraz moravského písemnictví a jeho

190

specifiky, ve které si autor monogra‑ fie vytvořil půdu pro ukotvení básní‑ kova díla v  zemi, kraji a  domově, jenž mu byl spolu s duchovní vírou oporou v dobách utrpení. Harák ovšem ukazuje básníka nejen jako bytost, která míří od země k  metafyzickým výšinám, nýbrž zachycuje také jeho aktivní podíl kul‑ turního publicisty na utváření duchov‑ ního profilu soudobé společnosti. Tak z jeho knihy získává čtenář dvojí užitek: na jedné straně zasvěcený výklad složité stavby Rotreklových básní, občas odra‑ zujících svou nesnadností, na druhé straně obraz osobnosti odhodlané přes všechny překážky a  obtíže zachovat svou tvář, nepoddávat se pasivitě a hájit svou pravdu. Je přirozené, že autor monografie má blízko k myšlenkovému světu básníka, jejž si zvolil za téma své práce, a že se v jeho názorech prosazu‑ jí zřetelné rysy sympatií jak s katolickou věroukou, tak s  básníkovým okouz‑ lením barokní kulturou, jejíž výklad poněkud vzdalují problémům, s  jaký‑ mi se potýká současné umění a kultura. Možná by byl textu jeho knihy prospěl sevřenější tvar, který by dal více vynik‑ nout konstantám Rotreklova umělec‑ kého projevu a  vyzdvihl jeho vrcholy, aniž by zanedbal jeho problémy. V peč‑ livém rozboru a ve snaze postihnout co možná důkladně vnější i vnitřní situaci, z  níž krystalizoval básnický tvar auto‑ rova díla, se někdy ztrácejí z  dohledu zřetelnější kontury křivky, jakou básní‑ kovo dílo opisovalo. Názorně je to vidět v závěru monografie, kde jako by auto‑ rovi poněkud docházel dech; narůstá

jistá popisnost, spokojující se s výčty místo analýz, s  faktografií a  posloupností místo dynamického procesu, jaký charakterizo‑ val počáteční kapitoly. Týká se to například pasáží sledující Rotreklovu činnost v polis‑ topadových časopisech. Přínosem práce je aktualizovaná bibliografie knižně vydaných básníkových prací (včetně exilových vydání a včetně jinojazyčných překladů). Harákova monografie se tak stává dobrým vkladem do literární geografie české poezie druhé polo‑ viny minulého a začátku našeho století. Aleš Haman KRABIČKA POSLEDNÍ ZÁCHRANY Jiří Pištora: Básně a Brundibásně HOST Brno 2011

Přestože se z velikánů kultury stali neškod‑ ní blázni, psát poezii dnes  – nedbáme‑li na svoji dobrou pověst  – zdánlivě mnoho nestojí: není třeba přílišného sebezapření ani odvahy, zkrátka není zapotřebí podlo‑ žiti text (jak to po básníkovi druhdy chtěli političtí vězni Rotrekl s Palivcem) vlastní hla‑ vou… A přece – přece se najdou tací (tvrdím, že to na nich nemusí být poznat hned), pro něž je psané slovo životně závazným, jako by jím upisovali duši (a způsob upsání roz‑ hodoval komu). Dím navíc, že naše svoboda je až do sko‑ nání odsouzena k  tomu  – býti neúplnou a  ustavičně ohrožovanou: jak naší vlast‑ ní myšlenkovou nedostatečností (a  nesta‑ tečností), nepřesností slov a  rozekláním

skutků mezi „zdáti se“ a „býti“, tak i vnějším zestejňujícím, nivelizujícím tlakem ekono‑ mickým, politickým, kulturním a ideologic‑ kým. Poezie je i dnes potřebným, ba nutným prostředkem a  prostředníkem svobody  – svobodného slova a  svobodné myšlen‑ ky; prostoru, v  němž jsi ke svobodě přímo odsouzen, neboť – této nemaje – nejsi pak mocen toho, abys danou báseň (spolu s jejím autorem) formulační přesností a roz‑ letem fantazie dotvářel. I když, nejsi‑li s  to, zase se ti tak mnoho nestane: a možná příliš pozdě poznáš, že jsi žil o něco méně. Možná to dokonce vůbec nepoznáš. Přece však byly časy (nedosti nám vzdálené), kdy se za veršíky zavíralo, kdy se pro ně dokonce umíralo. Začněme tedy od začátku. Vlastně od kon‑ ce. Chceme‑li totiž poznat povahu a  pod‑ statu básnění Jiřího Pištory (1932 – 1970), učiníme možná nejlépe, začneme‑li obsáh‑ lý konvolut jeho celoživotního slovesného díla čísti odzadu, totiž od esejů (publikova‑ ných od poloviny šedesátých let minulého století v Tváři a Sešitech pro mladou litera‑ turu). Potřeba svobodného vyjadřování se zde našemu autorovi spojuje jednostejně s vědomím váhy každého slova. Nepřesnost vyjadřovací (odraz myšlenkové pohodlnos‑ ti; ale funguje to také naopak  – Jiří Gruša k tomu říká: „deformovaný jazyk deformu‑ je intelekt“), kult slovního fetiše, „zásada nezkoumatelnosti některých pojmů“ jsou pro Pištoru „problém morální“. I táže se po právoplatnosti a  síle slova, po jeho schop‑ nosti vytvářet, přetvářet, ale také zastírat, maskovat, tutlat: „Jako by tisk, politikové, roz‑ hlas, televize, ano i mnohé umění uzavřeli kuri‑ ózní spojenectví, aby ho (rozuměj recipienta,

191

recenze člověka, občana) přesvědčili, že není skutečných tragédií, nenapravitelných nezdarů, že není zou‑ falství a  hrobů, nad nimiž zbývá jen mlčet… Svět přestává věřit na tragédii.“ Protože Pišto‑ ra odmítá žít, „jako by se nic nestalo“, odmítá také takto psát. Už ve své první vydané, v  souboru Básně a  Brundibásně obsažené sbírce  – Hodinách v řece z roku 1961 – je Jiří Pištora básníkem celým a hotovým, takovým, jemuž se rados‑ tí i  prokletím stává potřeba myslet veršem: čerpajícím z  analytického intelektualismu Holanova, jemuž je zapotřebí slova oprat a  vyčistit, aby ještě mohla, směla sdělovat, aby jim bylo možno věřit. Také Pištorova metafora jest analytickou, zároveň pojme‑ novávající a definující: „teď padá slunce střem‑ hlav do kolejí / a neví, / neví o  nich nic / než železo.“ Básníkovu přemýšlivost ovšem roz‑ poznáš také z nezbytného, zákonného učle‑ nění jeho textu do jednotlivých veršů. Ve své době jistě osvěživě působící civilis‑ mus skupiny kolem časopisu Květen je tu Jiřímu Pištorovi počátkem, za nějž třeba vykročit  – neboť ani onen všední den už dnes není jistotou a  pevninou (spíše jest mořem). Přestože taková cesta bývá zatím více gestem než činem. Přestože básník občas nesvede přestat na přesném a  výstiž‑ ném („zátiší s rybou u nás doma na zdi / visí si a visí“) a začíná poučovat nad míru („Jenom‑ že člověk pořád není platejz, / přátelé“), roz‑ máchle gestikulovat, kárat a  kázat („Člověk má obě oči vpředu / jen kvůli naději, // a kvůli naději má svět“) – a neštítí se ani velkých slov, která jako by byla odlita z hesel doby právě uplynulé. A přece (!) se básnický obraz stává myšlen‑ kou, když z něj vyrůstá příběh a za příběhem

192

symbol („Dým s  břichem při zemi jak chrt“). Přece tu jsou znova nalézány věci bazál‑ ní  – veliké tak, až jsou nepatrné  – snad se jich nelze dobrat jinak než (nutně neúpl‑ ným) výčtem, snad je ani nelze v  úplnosti pojmenovat, nalézt…? Zdají‑li se ti někte‑ ré pasáže rozdychtěně šrámkovské („Pták vyklepává žlutým zobákem / depeši stromům, že v  nich rostou housle“), je u  Pištory takové‑ to lyrické poselství posíláno „z paluby Tita‑ niku“ – možná je marné, jistě závažné, kdo ví, zda není poslední, zda, kam a  ke komu dojde. Pozůstalé. Odlito v  motivech pohy‑ bu a plynutí, uplývání, míjení. O krok dále se Jiří Pištora dostává Zemí při‑ bližných (1965), v níž už se jeho skepse nevy‑ hýbá ani hodnotám absolutním („Jestli je bůh, / mělo se mu to sdělit / včas…“). Patrně z  potřeby brát věci a  slova (hodnoty) váž‑ ně – a to stejně v životě veřejném jako osob‑ ním. Odmítána je nezávaznost, odmítáno je mluvení jenom tak. Už bez velkých slov a gest – ale každé nadechnutí jako by vychá‑ zelo z  hlubin existenciálních: „budeš muset dlouho mluvit nahlas, / drží se to nad vodou jak nákaza / a nevíme, kdo se ptá tím mlčením / a nač, a co teprve jestli odpovídá…“ I ty nejzávaž‑ nější a nejtěžší pravdy už bývají vyslovovány bez patosu, vlastně jaksi mimoděk. Bolest, minulost nelze zapomenout ani odestát, překrýt ani přechytračit. V sobě musíš roz‑ hodnout, domyslet a  prožíti, co znamená „…dlažební krok / pro zítřejší chůzi kamenů“. Tady a teď se děje minulé i budoucí: z dáv‑ ných a  ještě dávnějších zrad, přítomných jizev. „…a pořád se tomu nemohu smát.“ Pišto‑ rova poezie jest bohatě vrstvenou  – ovšem také v  ustavičném pohybu, dění: přejezd vlaku přiváží s  sebou řadu dalších dějů,

velké rychle minulo, to malé ulpělo a  trvá: „a  s  mostu padá motýl tiché rzi / a s  čela tenký stesk.“ Dění uvnitř i vně se navzájem prostu‑ pují i zastupují. Oceňuji ne každému hned zřetelnou vnitř‑ ní poctivost Pištorova básnění, jež vede až k momentům zklamaného očekávání, když se na místě (možná i  původně zamýšle‑ né) překvapující pointy, efektního obrazu objeví slovo přiznávající nemožnost báseň zvnějšku ukončit; buď tento úkol na sebe převezmeme my, nebo tuto dvojtečku dopl‑ níme další, zblízka podobnou vykřičníku: „Myšlenky můr, / jež ze tmy narážejí na sklo, / neznám.“ Oceňuji také, že se Pištora vydal cestou nikoli popisu, líčení dějinných udá‑ lostí, ale jich interiorizace a  intimizace: v  momentce z  archeologického naleziště mikulčického anebo v zaujatém pozorování nerozlišující pozornosti účastníků pohřbu J. F. Kennedyho. „Vidíš, jak naopak a  nečekaně / je doba svěd‑ kem knih / a tváří z  portrétů.“ Pravíš si pro sebe: Znamení moci v časech, kdy se nestří‑ lí, a přesto zabíjí – zabíjejí duše rozsudkem k  životu v  poznané nutnosti: ve strachu, prospěchu a  pohodlí. V  zemi přibližných  – což je snad superlativ onoho biblického ani horký, ani studený: „blahoslavení, kteří nevadí.“ Vrcholným zážitkem byla pro mne četba Mezer v  paměti (vznikajících patrně ve dru‑ hé půli let šedesátých). Pod tlakem doby (atmosféry kulturní i politické) se zde obje‑ vují momenty jakoby vysmeknuté ze světa každodenně okoušeného, aniž však k němu pozbývají vazeb bezezbytku  – přece jen jsou jeho prodlouženou rukou, která záro‑ veň ukazuje na reálné i  surreálné: „Mezi okny hoří netopýří lůj“ – tím, že básník takto

pojmenovává, nevymezuje ani nepetrifiku‑ je, ale otevírá báseň čtenářově spolupráci. Báseň, jež je velice často složena ze samo‑ statných (také – šířeji chápanými – intertex‑ tovými souvislostmi se osamostatňujících) výseků, jichž smysl ale uhadujeme až z cel‑ ku: podobného mozaice vytvořené z úlom‑ ků maleb na skle, u  nichž se usiluješ určit původní rozměry a  žánr (a  míru intimity): „Červení vrahounci nám chodí v ohni, / chodí ti v očích / červení vrahounci z vrbového dříví.“ Opětovně se setkáváme s  motivy osamění (ruka, jež se ztratila tělu), (po)míjení (moře, vlaky), plynutí času i životů („Dříve než jin‑ de padala jablka / v zahradách u  trati“), řeči. Objeví se tu i  Bůh (tentokráte tedy s  vel‑ kým počátečním písmenem): princip, nezú‑ častněný pozorovatel („Bůh nablízku, jenž si nevšímá“) a patrně i bezcitný soudce. Ak‑ tuální politické dění je zasazeno do širší‑ ho rámce dějinného, oblečeno do lidských skutků a těl: „Na botách hlínu, obrácenou tan‑ kem. // Ze staré meze / chlípné.“ Veškeré dění básně je zároveň mnohovrstevné i zacílené: čteno a rozkrýváno analytickým, kritickým, skeptickým duchem lyrického subjektu: „Včera na mále / na temně zeleném mále / a déšť byl o mrtvých“ Výrazová přesnost je umocně‑ na bohatstvím a  rozlehlostí slovní zásoby z rozličných oblastí lidské aktivity. Intelektuální, mravní debakl konce let šede‑ sátých stojí tu vedle neokázalého, nepate‑ tického hrdinství někdejšího (Pištorův otec byl účastníkem protinacistického odboje a byl za to popraven): „Někdy si zbývám jako dobytče / Nazítří po popravě / jsme nesli otci prá‑ dlo“ Pravda paměti („hovoříme tam slova odten‑ krát, // slova a věci, které znamenají“) stojí proti lhoucí přítomnosti („Šťastní a stravitelní, / z

193

recenze bachoru do čepce / a z čepce do knihy“). Motivy existenciální úzkosti, naprostého osamění („Na studený dlouhý okamžik jeden a sám“) ved‑ le motivu suicidia („Muž který padá / z Eiffe‑ lovy věže / muž na útěku z  úzkosti“), který, přestože je svým geografickým umístěním poněkud „zcizen“, bolestně předzname‑ nává autorův příští osud. Sněhové vločky nejsou než „tichounké bílé hrůzy“. Snaha býti autenticky sebou je na obtíž – zejména těm druhým: „naopak žasnou že jsem nedřevěný / a dotýká se jich / že se dost nesnažím“ Poněkud ostražitější jsem byl v místech, kde se Pištora pokouší o  pravidelné metrum a rým – jako by se do takové svěrací kazajky neuměl beze zbytku vtěsnat; vždyť i Blues na březen je působivé svým širokodechým ryt‑ mickým rozvolněním. Pištorovu takříkajíc řemeslnou zručnost však pro mne rehabi‑ litují zdánlivě především dětskému čtenáři určené Brundibásně (z let 1969 – 1970). Vzpo‑ mněl‑li si nad nimi autor doslovu Jiří Gru‑ ša na Morgensterna, připomenu já zase Edwarda Leara s jeho limericky (hledajícími logické v alogickém). Brundibásně tedy: pro vysvětlení jich názvu popatřeme na potutel‑ ného brundibára, který – natruc vědě (o níž mu asi nic není známo, nic nebylo řečeno) – „poletuje v  Masně / a bručí si brundibásně“. Vzpomeneš si na Learovy české přebásnite‑ le Antonína Přidala, Emanuela Fryntu, Iva‑ na Petlana… Míním hned, že nejde o  poezii toliko pro děti. Také dospělý ocení prostor, jejž si Pištora vyvzdoroval pro svobodu myšlení, fantazie a  jazyka. Stranou aktuálního este‑ tického a  ideologického (první je druhým podmíněn) diktátu je vlastně velmi současný: tím, jak se odmítá zařadit a  normalizovat,

194

kterak si hledá volné místo v  prostoru stá‑ le užším (umně uhýbaje vnějším tlakům): úřady ovšem zcela správně pochopily tuto poezii jako politikum. Absurdita básně primárně nepolitické přichází tu na kloub absurditě politické fráze, smích dehonestu‑ je a usvědčuje vznešenou hloupost z pouhé‑ ho předstírání noblesy. Pokud však báseň an sich jisté politikum obsahuje, tedy až kdesi ve spodním plánu, takže (ani nás, ani čtou‑ cí děti) neruší, ani je není – abychom báseň „pochopili“ – bezpodmínečně nutné nalézt (viz Jinou o delfínovi). Což ostatně platí také pro závěrečnou báseň Lapkové („Žije, žije ve stepi / jeden v suché ote‑ pi. / Druhý v láptích pod pařezem, / třetí v díře mezi bezem“), jež, otištěna v raně normalizač‑ ní Mateřídoušce, byla vnímána jako satirické zpodobení aktu stojícího na samém počátku normalizace. Následoval zákaz publikační činnosti (zahrnující ovšemže také Pištoro‑ vu tvorbu pro děti). V osudovém okamžiku se tak setkaly vnější politický útlak (v přílo‑ ze knižního kompletu Pištorova básnického díla nalezneme materiály ze sledování StB; a je to čtení na pár facek) s osobní krizí bás‑ níkovou, vědomí, že již není kam ustoupit, s  potřebou rozhodného činu. Neboť býva‑ li u nás kdysi básníci, kteří za své dílo ručili životem. Neboť bývaly hodnoty, za něž bylo lze i umírat. Není už hodnot? Není básníků? Po čem to tedy, kritiku, voláš?! Mají ti oprav‑ doví následovat příkladu Pištorova? Tož ano, jistěže. Ne ve smrti, leč životem. Tím úpisem a tou zárukou. Neboť omyly a chyby lze prominout, lži ovšem… Ivo Harák

beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky

někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz

197

.qxd

18.10.2010

mir.qxd

18:24

18.10.2010

vesmir.qxd

vesmir.qxd

vesmir.qxd

StrÆnka 1

18:24

18.10.2010

StrÆnka 1

18:24

StrÆnka 1

Na podzim 2010 vyšlo 61. číslo revue V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue 18.10.2010 18:24 StrÆnka 1 V říjnu 61.číslo číslorevue revue V říjnu2010 2010vychází vychází 61.

18.10.2010

StrÆnka 1 V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue

18:24

věnované tématu věnované tématu

V říjnu 2010věnované vycházítématu 61. číslo revue

Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži věnované tématu

Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Z obsahu:

ZZ obsahu: obsahu: D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství,

G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adamvěnované Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, tématu D.C.Ž. Hermafrodit a aandrogyn vvdějinách lidstva; M.-D.Massoni: Massoni:Surrealismus Surrealismus a ženství, D. Bor: Ž. Bor: Hermafrodit androgyn dějinách lidstva; a ženství, Z obsahu: J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko,M.-D. D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, C. G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adam Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, C. G. Jung: Žena a Země, M.Goll, Bregant: Adam Kadmon, Bachelard: snění, Balzac: Serafita, André Breton a Ivan C.a Cahun: děti,lidstva; B.G. Schmitt: NěkolikPoetika anagramů těla,aS.H. R.de Suleiman: D. Ž. Bor: Hermafrodit androgynVzpurné v dějinách M.-D. Massoni: Surrealismus ženství, J. Pechar: Žena a pravda, A. jablko, D.Ades: Ades: Surrealismus mužský a ženský, J. Pechar: Žena a apravda, A.LeLeBrun: Brun: Granátové jablko, D. Surrealismus mužský a ženský, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G.Granátové Prassinos: Bellmer, N. Kaplan: Paměti prostěradel, C. G. Jung: Žena Země, M. Bregant: Adam Kadmon, Hans G. Bachelard: Poetika snění, H. devěštkyně Balzac: zSerafita, H.Breton F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: André Breton a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. Suleiman: André a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, B. Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, Suleiman: Zdeníček obsahu: Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.anagramů Paměti věštkyně z prostěradel, Surrealistický černý humor: G. Vzpurné Prassinos: Bellmer, N.Kaplan: Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, André Bretonmužský/ženský, a Ivan Goll, C. Cahun: děti, B.Hans Schmitt: Několik těla, S. R. Suleiman: J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství, F. Smith: O psychické bisexualitě, F.Dryje: Dryje: V síni síni psychogeneze, psychogeneze, Karapanu: Rien nene plus, F. Ferraro: Surrealistický černýbisexualitě, humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.M. Kaplan: Paměti věštkyně zva prostěradel, H. F.H.Smith: O psychické F. V M. Karapanu: Rien va plus, F. Ferraro: A.C. Pizarnik: Z. Justoň: a žena: od mýtu k realitě, Roberts, B. Solařík: Nahoře bez aneb G. Jung:Železná Žena aapanna, Země, M. Bregant: Adam G. Bachelard: Poetika snění, H. deplus, Balzac: Serafita, H. F. bisexualita Smith: O psychické bisexualitě, F. Muž Dryje: VKadmon, síni psychogeneze, M. A. Karapanu: Rien ne va F. Ferraro: Psychická tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J.mužský Bello: Hamlet, v dole, naDívčí Rusi,deníček M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, J. Holky Pechar: ŽenaA.a aNowicki: pravda, A.Pořádek Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus a ženský, Psychická bisexualita tvořivost, Světlana: důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), L.Vzpurné Suková: Kámen, žena, muž J. Janda: OJ.André pohlaví K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus aanagramů masochismus díleKlímy), Ladislava Klímy), Breton a Ivan Goll, Cahun: děti, B. Schmitt: Několik S. R.v Suleiman: Janda: Ostrojů, pohlaví strojů, K.C. Žáčková: (Sadismus a masochismus vtěla, díleSolařík: Ladislava A. Pizarnik: Železná panna, Z.Justoň: Justoň: MužHeroický ažena: žena:erotikon od mýtu mýtu kBellmer, realitě, A.A. Roberts, B. Nahoře bezbez aneb Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans N. Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, A. Pizarnik: Železná panna, Z. Muž a od k realitě, Roberts, B. Solařík: aneb A. Pizarnik: Železná panna, Z. Justoň: Muž a žena: od mýtu k realitě, A. Roberts, B. Solařík: Nahoře bezNahoře aneb Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147 00 Praha 4 J. Bello: Hamlet, Holky v dole, A. Nowicki: Pořádek na Rusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, H. F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: J. Bello: J. Hamlet, HolkyA.v dole, A. Nowicki: Pořádek Rusi, M.508 Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Bello: Hamlet, Holky v dole, Nowicki: Pořádek nanaRusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Vydavatel +L. redakce: tel. 725 577;žena, [email protected] Kámen, muž Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, L.Suková: Suková: Kámen, žena, Distribuce: KOSMAS, s. r. o., 34,Kámen, 120 00 Praha 2muž (tel:muž 222 510 749; www.kosmas.cz); L.Lublaňská Suková: žena, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: erotikon (Sadismus masochismus v díle Ladislava Klímy), předplatné: Radka Prošková, Heroický [email protected], tel: 608 a274 417; www.analogon.cz Vydává: Sdružení Mezivrší 00 Praha A. Pizarnik: Železná panna, Z.Vydává: Justoň: Muž Analogonu, aAnalogonu, žena: od mýtu k realitě, A. Sdružení Mezivrší 31,31, 147147 00 Roberts, Praha 4 B.4 Solařík: Nahoře bez aneb Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147L.00Buñuel, Praha J. 4 Bello: Hamlet, Vydavatel + redakce: tel. 725 725M.508 577; Holky v dole, A.Vydává: Nowicki: na Rusi, Al-Kaddáfí: Žena, Vydavatel +Pořádek redakce: tel. 508 577;[email protected] [email protected] Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); L. Suková: Kámen, žena, muž Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel:tel: 608 274 274 417; Distribuce: KOSMAS, s. Prošková, r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 www.analogon.cz 510 www.analogon.cz 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka [email protected], 608 417; Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 00 Praha 4 www.analogon.cz předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel:147608 274 417; Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel: 608 274 417; www.analogon.cz

edice poezie Srdeční výdej přečerpává verše rychlostí jedné až dvou básnických sbírek za rok seznamme se na stránkách

www.srdecnivydej.cz zve: nakladatelství Masarykovy univerzity a Vladimír Šrámek

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Petr Čermáček VRSTEVNICE

Vladimír Šrámek SKOKEM PLAVMO

ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-87483-00-8 Ilustrace David David Formát 15 × 18,5 cm, 149 stran, pevná vazba Vydáno 2010 Cena 199 Kč

„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑ ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“ Martin Stöhr

Rozeběhneš se, odrazíš a letíš... / i bez křídel smíš / při přeskoku švédské bedny/ zažít na zlomek vteřiny ten / báječný pocit letu... a co na tom, / že přistání se blíží…

Robert Fajkus PRAŠIVINA

Vít Slíva KOLOBĚŽKA

ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo

Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]

ČÍSLO 3

30. LEDNA 2012

HRÁTKY S ROZPOČTEM Takový to mohl být pěkný státní rozpočet. Jen kdyby ekonomika rostla o devět procent rychleji...

23

ZAPLAŤ, NEBO VYPADNI Karlovy Vary jsou rájem turistů, ale chudým pouličním umělcům tam pšenka nekvete.

6

ZEMĚ POUŠTNÍCH CHRÁMŮ 8 Zimním Jordánskem po stopách Aloise Musila.

DRUŽSTVO je investice do nezávislosti! Členy spojuje idea vytvořit nezávislé médium s akcentem na témata občanské společnosti a kultury.

P R V N Í D R U Ž S T E V N Í L I S T P R O S P O L E Č N O S T, P O L I T I K U, V Ě D U A U M Ě N Í

2 9 K č / P Ř E D P L AT I T E L É 2 5 K č

Rozšiřování družstva je tedy cestou ke stabilitě novin, k nezávislosti na čistě komerčních mechanismech. Informace o družstevním projektu a dosavadní činnosti: www.kulturni noviny.cz. Noví členové družstva získávají předplatné na 1 rok zdarma a v dalších letech s třetinovou slevou.

První družstevní mediální projekt v ČR

1. Informace o družstvu: druzstvo@kulturni noviny.cz 2. Informace o předplatném a obecné dotazy: info@kulturni noviny.cz 3. Náměty a reakce: redakce@kulturni noviny.cz

Napište SMSve tvaru:

jméno-příjmení-ulice-číslo-obec-PSČ na číslo:

908 573 963 Obdržíte aktuální číslo KN na ukázku zdarma.

www.kulturni-noviny.cz

[email protected]

Občanský princip Sociální otázky Kulturní hodnoty Nezávislost

Po zemi mihnul se stín sokola listopadky se chvějí

Studený déšť – z převislé střechy visí myší ocásek

Hajano Hadžin (1677 – 1742) básník haiku středního období Edo. Haiku v překladu Antonína Límana jsou převzata z knihy Chrám plný květů – Výběr ze tří století japonských haiku (DharmaGaia a česko‑japonská společnost, 2011).

patron čísl

Hajano Hadžin

w e l e s 50 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Petr Čermáček Redakce: Ondřej Slabý, Norbert Holub, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová, Jan Klement, Aleš Kučera, Zuzana Pospíšilová Redakční spolupráce: Vít Slíva, Robert Fajkus, Vladimír Šrámek, Radim Kopáč Grafická úprava: Leoš Kotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Aleš Kauer Fotografická příloha: Josef Ptáček Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna

e-mail: [email protected] web: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948